Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
Bakalářská práce
Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením Autor: Radka Malenová Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Jaroslava Zemková, Ph.D. Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: B SPG-ČJ
2013
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně za použití v práci uvedených pramenů a literatury.
30. 4. 2013 ..........................................................
Děkuji PaedDr. Jaroslavě Zemkové, Ph.D. za její cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Rovněž bych ráda poděkovala Domovu sociální péče Křižanov za jejich ochotu a vstřícnost.
Obsah 1 Mentální retardace............................................................................... 8 1.1 Charakteristika mentálního retardace ................................................................8 1.2 Etiologie mentální retardace ..............................................................................9 1.3 Klasifikace mentální retardace ........................................................................11 1.4 Osoby s lehkým mentálním postižením ...........................................................13 1.5 Motorické dovednosti u osob s mentálním postižením ...................................15
2 Animoterapie ..................................................................................... 17 2.1 Historie animoterapie.......................................................................................17 2.2 Charakteristika animoterapie ...........................................................................20 2.3 Metody animoterapie ......................................................................................21 2.4 Formy animoterapie .........................................................................................24 2.5 Typy animoterapie podle zvířecích druhů .......................................................25 2.5.1 Hiporehabiltace ................................................................................................................... 26 2.5.2 Canisterapie ......................................................................................................................... 30 2.5.3 Felinoterapie........................................................................................................................ 35 2.5.4 Delfinoterapie...................................................................................................................... 36 2.5.5 Lamaterapie ......................................................................................................................... 37 2.5.6 Ornitoterapie ....................................................................................................................... 38 2.5.7 Insektoterapie ...................................................................................................................... 38 2.5.8 Další zvířata používaná pro animoterapii............................................................................ 39
2.6 Zákon o sociálních službách ............................................................................ 39
3 Domov sociální péče Křižanov .......................................................... 43 3.1 Charakteristika Domova sociální péče Křižanov ............................................43 3.2 Animoterapie v Domově sociální péče Křižanov ............................................44 3.3 Vlastní šetření ..................................................................................................47
Interpretace získaných údajů .............................................................. 53 Závěr....................................................................................................... 55 Resumé ................................................................................................... 57 Seznam literatury .............................................................................58
Úvod Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolila téma Animoterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením. Animoterapie je oproti jiným terapiím specifická v tom směru, že je založená na kontaktu dvou odlišných živých tvorů- tedy člověka a zvířete. To sebou přináší různá specifika a zároveň širokou škálu možností jejího využití. Animoterapie nebo-li léčba za pomoci zvířete sahá do daleké historie, vymezení jejích všeobecně závazných norem a pokynů k jejich provádění spadá až do 20. století. Je stále se rozvíjející vědní disciplínou a je využitelná pro širokou škálu klientely. Jsou jimi primárně osoby se zdravotním znevýhodněním, osoby, které se ocitly v krizi, osoby žijící v zařízeních sociálních služeb. Právě zde zvířata pomáhají zmírňovat nejen obtíže fyzické, ale také psychické. Zmírňují pocit osamělosti a současně mohou motivovat k další činnosti například pohybové aktivitě a podporují tak zdravý životní styl. Potřebný a přirozený tělesný pohyb může být, z důvodu nezájmu i malé motivace k pohybu u klientů s mentálním postižením, omezen, animoterapie se v tomto případě stává vhodným prostředkem, jak spojit příjemné s užitečným. Cílem bakalářské práce je snaha analyzovat literaturu na dané téma a získat informace o tom, zda animoterapie motivuje k pohybové aktivitě a jaký je její vliv na emocionální stránku osobnosti u klientů s lehkým mentálním postižením v Domově sociální péče Křižanov. Bakalářská práce je rozdělena na tři kapitoly. V první kapitole je pozornost věnována charakteristice mentálního postižení, etiologii a klasifikaci mentálního postižení dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN -10, podrobnější charakteristice osob s lehkým mentálním postižením a jejich motorickým dovednostem. V druhé kapitole je analyzováno vymezení termínu animoterapie, historie léčebného využití zvířat, formy a metody animoterapie z hlediska jednotlivého členění týkajícího se složky společenské, terapeutické, výchovně-vzdělávací a typy animoterapie podle zvířecích druhů. Součástí této kapitoly je stručné vymezení zákona o sociálních službách.
Ve třetí kapitole jsou využity poznatky z návštěv v Domově sociální péče Křižanov. Pozornost je věnována stručné charakteristice tohoto domova a nabízeným druhům animoterapie. V závěru třetí kapitoly jsou shrnuty poznatky z vlastního šetření v Domově sociální péče Křižanov. K tomuto účelu mi posloužila přímá pozorování
animoterapií a strukturované
rozhovory s klienty Domova sociální péče Křižanov. Pro porovnání některých otázek, které jsem si v rámci animoterapie a jejího působení na klienty s lehkým mentálním postižením položila, jsem využila dotazníky, které vyplňovaly osoby, které se na animoterapiích aktivně podílejí.
1 Mentální retardace 1.1 Charakteristika mentálního retardace „Pojem mentální retardace vychází z latinských slov „mens“ (mysl, duše) a „retardare“ (opozdit, zpomalit), doslovný překlad by tedy zněl „opoždění mysli“. (Slowik 2007, s. 109). Toto označení se začalo používat až po konferenci Světové zdravotnické organizace v Miláně v roce 1959.(Müller 2002) Autoritami v oblasti definice mentální retardace jsou Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10, DSM -IV (Diagnostický a statický manuál mentálních poruch) a AAMR (American Association for Mental Retardation). MKN-10
definuje mentální retardaci jako: „Stav zastaveného nebo neúplného
duševního vývoje, který je charakterizován především narušením schopností projevujících se v průběhu vývoje a podílejících se na celkové úrovni inteligence. Jedná se především o poznávací, řečové, motorické a sociální dovednosti. Mentální retardace se může vyskytnout s jakoukoliv jinou duševní, tělesnou či smyslovou poruchou anebo bez nich. Jedinci s mentální retardací mohou být postiženi celou řadou duševních poruch, jejichž prevalence je třikrát až čtyřikrát častější než v běžné populaci. Adaptivní chování je vždy narušeno, ale v chráněném sociálním prostředí s dostupnou podporou nemusí být toto narušení u jedinců s lehkou mentální retardací nápadné. “ (Valenta, Müller 2007, s. 11) Podle AAMR je: „Mentální retardace snížená schopnost charakterizovaná signifikantními omezeními intelektových funkcí adaptibility, která se projevuje především v oblasti pojmové, praktické a sociální inteligence. Tento stav vzniká do 18 roku života, je multidimenzionální a pozitivně ovlivnitelný individuálním přístupem a cílenou podporou.“ (Luckasson et. al. 2002 s. 8 in Černá a kol. 2008) Mentální retardace je vývojovou duševní poruchou. Jedná se o poruchu intelektu. Je pro ni typické snížení kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností. Zhoršené je také přizpůsobení se okolí a různost se projevuje také v oblasti psychiky. (Valenta, Müller 2007). Mentální postižení má specifické postavení mezi ostatními zdravotními postiženími, poněvadž u něj se jedná o defekt psychických funkcí, který u ostatních typů postižení není primární. U ostatních typů zdravotního postižení lze defekty kompenzovat právě psychickou činností. 8
U osob s mentálním postižením je nutné hledat kompenzační prostředky ve sféře manuální činnosti. (Langer 1996)
1.2 Etiologie mentální retardace Etiologie mentální retardace je velmi rozmanitá, existuje mnoho možných vlivů ohrožujících plod i dítě. Podle Černé a kol.(2008) hraje důležitou roli také časový faktor a souvislosti spojené se vznikem mentální retardace. V odborné literatuře medicínské, psychologické i pedagogické podle Černé a kol. (2008) „nacházíme různá schémata pro kategorizaci etiologie a klasifikaci mentální retardace, jež je možné chápat pouze jako určitý dohodnutý způsob diferenciace mezi odborníky v dané oblasti,“ jejímž společným atributem je mentální retardace. Obecně bývají příčiny mentálního postižení kategorizovány na faktory: 1)Endogenní (vnitřní)- příčiny genetické. 2)Exogenní (vnější)- vlivy, které působí po celou dobu období prenatálního, perinatálního i postnatálního. Valenta a Müller (2007) rozdělují etiologii dle působení na tři hlavní období:
1)Prenatální příčiny V tomto období jsou dominantní vlivy dědičné-hereditární. Podle Valenty a Michalíka (2012) dítě po rodičích dědí určitou výkonnost, tedy i nedostatek vloh k určité činnosti. Valenta a Müller (2007) vysvětluje: „Z kvantitativního pohledu převažujícím faktorem jsou specifické genetické příčiny. Vlivem mutagenních faktorů dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu (genomové mutace). Do této kategorie spadá velká skupina (21% etiologií mentálního postižení) recesivně podmíněných poruch zahrnujících většinu dědičných metabolických onemocnění typu fenylketonurie, galaktosemie, homocystinurie, atd.“
9
Vůbec nejpočetnější jsou poruchy způsobené počtem chromozomů tvz.trisomie namísto tvz. dizomie, tedy případu, kdy jeden chromozom dítě získává od otce a jeden od matky. Nejtypičtějším příkladem je Downův syndrom, kdy dochází k trisomii 21. chromozomu. Další typ poruchy je způsobený změnou počtu pohlavních chromozomů např. trizonie (XXY) v případě Klinefelterova syndromu a těžkého mentálního postižení spojeného s Lesch-Nyhanovým syndromem. Rizikovými faktory jsou rovněž různé druhy virů a onemocnění matky v době těhotenství, přičemž klíčové je, kdy dojde k narušení plodu těmito faktory. Mezi taková závažná onemocnění patří např.: zarděnky, kongenitální syfilis, toxoplasmóza, otravy olovem a přímou intoxikací embrya či plodu. Dalšími rizikovými faktory ohrožujícími plod jsou ozáření dělohy, alkoholismus matky (fetální alkoholový syndrom), užívání drog. Vážnou příčinou může být také nedostatek plodové vody, anencefalie, hydrocefalus, mikrocefalus a makrocefalus. (Černá a kol. 2008) 2)Perinatální příčiny Do této skupiny řadíme rizikové faktory ohrožující dítě během porodu, jsou jimi: mechanické poškození mozku, hypoxie a asfyxie v důsledku nedostatku kyslíku, předčasný porod, nízká porodní váha dítěte, těžká novorozenecká žloutenka. 3) Postnatální Po narození může být dítě přibližně do druhého roku věku ohroženo různými nemocemi, které mohou mít pro dítě fatální důsledky například i vznik mentálního postižení. Mezi tato onemocnění patří nemoci vyvolané mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida, meningoencefalitida), dále mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku. Snížení intelektových schopností může být ovlivněno také špatným rodinným a sociokulturním prostředím. V důsledku toho může dojít ke snížení
inteligenčního kvocientu (poměru
mentálního a chronologického věku) až o 20 bodů. Pokud dojde ke včasnému zajištění nápravy těchto škodlivých vlivů, může být tento deficit upraven. 10
Bohužel většinou se tyto problémy vyskytují u rodičů v nižším sociokulturním prostředí a tak se problémy spíše kumulují. Řešením těchto potíží se v psychopedii zabývá sekundární a terciální prevence.(Valenta, Müller 2007 )
1.3 Klasifikace mentální retardace Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 dělí mentální retardaci na: F70 Lehkou mentální retardaci (mild mental retardation) IQ 50-69 F71 Středně těžkou mentální retardaci (moderate mental retardation)IQ 35-49 F72 Těžkou mentální retardaci (severe mental retardation) IQ 20-34 F73 Hlubokou mentální retardaci (profound mental retardation)do 19 IQ F78 Jinou mentální retardaci F79 Nespecifikovanou mentální retardaci „Jiným klasifikačním systémem, který se používá převážně v USA, ale například také ve Španělsku, je Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, který vydala Americká psychiatrická asociace (The diagnostic
and Statictical Manual of Mental
Disordes, 4th edition, neboli DSMV – IV) Ve své poslední revizi z roku 2000 specifikuje mentální postižení podle hlouby následovně. 317 lehká mentální retardace 318 středně těžká mentální retardace 318.1 těžká mentální retardace 318.2 hluboká mentální retardace, 319 mentální retardace, hloubka nespecifikovaná.“ (Černá a kol. 2008 s. 103)
11
F70 Lehká mentální retardace Osoby s lehkou mentální retardací jsou schopny užívat řeč v každodenní komunikaci. Řečový vývoj je opožděný. Viditelné obtíže se projevují s nástupem do školy. Obtíže se projevují
zejména
v teoretické
části
výuky
a
osvojení
si
nejzákladnějších
dovedností:čtení a psaní. V sebeobsluze je většina klientů nezávislá, její osvojení je však pomalejší. Vhodné je pro klienty sociálně nenáročné prostředí, v němž se pohybují bez větších problémů a omezení. Podle Valenty a Müllera (2007) se organická etiologie vyskytuje u většiny klientů, s tím, že u většiny se mluví o spodní variantě distribuce inteligence v populaci.
F71 Středně těžká mentální retardace Etiologie tohoto stupně je většinou organická. Narušení psychického vývoje bývá kombinované s dalšími duševními, tělesnými či neurologickými poruchami. Řečové schopnosti a myšlení jsou výrazně omezené. Osoby se středně těžkým mentálním postižením vyžadují dohled a péči např. ve formě pobytu v denním, týdenním stacionáři, domově, chráněném bydlení apod. Vzdělávání je obtížné, ale za předpokladu kvalitního a trpělivého pedagogického přístupu mohou žáci dosáhnout osvojení si základu čtení, psaní, počítání. V řečové oblasti se projevuje jednoduchost, obsahová chudost, která může přetrvávat i v dospělosti a často tyto osoby komunikují pouze nonverbálně. Osoby se středně těžkou mentální retardací jsou schopné jednoduché manuální práce, která by měla být prováděna nejlépe pod odborným dohledem. (Valenta, Müller 2007)
F72 Těžká mentální retardace Opoždění psychomotorického vývoje je možno vypozorovat již v předškolním věku. Osoby s tímto stupněm postižení nejsou schopny sebeobsluhy. Řečový vývoj stagnuje a zůstává na předřečové úrovni. Velmi vzácně se mohou objevit jednotlivá slova. 12
Časté jsou poruchy v oblasti motoriky, které jsou důsledkem poškození centrální nervové soustavy. U těchto osob se mohou objevit stereotypní pohyby, sebepoškozování, agrese. Důležitá je velmi intenzivní a kvalitní rehabilitační a výchovně-vzdělávací péče, která může přispět k celkovému rozvoji těchto osob. (Valenta, Müller 2007)
F73 Hluboká mentální retardace U osob s hlubokou mentální retardací je nutností stálý dohled a trvalá kvalitní především zdravotnická péče, jelikož má většina těchto osob těžké senzorické či motorické postižení a těžké neurologické poruchy. Komunikace bývá omezena pouze na neverbální projevy a porozumění je možné pouze u velmi jednoduchých požadavků. Valenta a Müller (2007) poukazují na organickou etiologii v kombinaci s nejtěžšími pervazivními poruchami.
1.4 Osoby s lehkým mentálním postižením U osob s lehkým mentálním postižením se udává hodnota IQ v rozmezí 50-69, přičemž přibližný mentální věk v dospělosti podle Černé a kol. (2008) odpovídá věku 8,3 10,9 let. Podle Pipekové a kol. (2010) „dochází do 3 let k opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje“. V období školní docházky jsou již nápadnější obtíže projevující se malou slovní zásobou, objevují se vady řeči, obsahová chudost, stereotypnost a nedostatečná zvídavost. Žáci s lehkým mentálním postižením se vzdělávají zpravidla v základní škole praktické. Jsou vzděláváni podle příslušného vzdělávacího plánu, mohou být také integrováni do běžné základní školy za předpokladu splnění podmínek pro integraci. U žáků s lehkým mentálním postižením se mohou vyskytnout pocity odloučenosti v případě, že zůstávají mezi ostatními žáky na běžné základní škole. V dalším stupni vzdělávání mohou pokračovat na učebních oborech, které je připravují na vykonávání jednodušších manuálních činností. Podle Langera (1996) se u osob s lehkým mentálním postižením vyskytuje motivace k učení, možnost formování konkrétního životního cíle.
13
Osoby s lehkým mentálním postižením jsou schopné zaměřit svoji pozornost do budoucna, jejich cíle však budou spíše materiální. Jsou schopné každodenní komunikace, jsou schopny udržet rozhovor a podrobit se jednoduchým otázkám. Omezení se mohou objevit v různých oblastech života např. navazování vztahů, vzdělávání, práce, bydlení, samostatnost, bezpečnost. V oblasti potřeb sociálního začlenění do společnosti bývá patrné zpoždění oproti většinové společnosti .V době nástupu puberty se u intaktní mládeže projevuje tendence vytváření skupinek, touha mít svůj sociální status,
naproti tomu u osob s lehkým mentálním postižením se tyto tendence vyskytují
později nebo v menší míře. (Langer 1996) Problémy se mohou vyskytovat v oblasti sociálních dovedností, někteří klienti v domovech sociální péče se mohou hůře adaptovat na sociální prostředí. V těchto případech jsou často velmi vhodné právě různé druhy terapií individuálních, ale i skupinových. Skupinové terapie pomáhají odbourávat sociální bariéry nenásilnou formou a napomáhají k přátelskému sbližování klientů. Sociální kontakt je důležitý. V případě jeho nenaplnění dochází k opožďování psychického vývoje. Další důležitou oblastí, na kterou je třeba se u osob s jakýmkoliv zdravotním postižením zaměřit je rozvíjení dovedností a kompenzování jejich nedostatků. V pracovní oblasti jsou vhodnější ty práce, kde lze využít spíše praktické než teoretické znalosti. Podle Švarcové (2006) nebudou mít osoby s lehkým mentálním postižením obtíže v té společnosti, která klade malý důraz na teoretické znalosti. V takové společnosti budou osoby s lehkým mentálním postižením vnímány tolerantně. Postižení se projeví při emoční a sociální nezralosti, zejména v praktických otázkách jakými je samostatné bydlení, manželství, péče o dítě, různé tradice a normy, kterým se osoba s lehkým mentálním postižením může obtížně přizpůsobovat. Pipeková a kol. (2010) poukazuje na obtíže v emocionální oblasti. Mohou jimi být zejména afektivní labilita, impulzivnost, agrese, zvýšená sugestibilita, úzkostnost. Podle Müllera (2002) je „podmínkou pro smysluplný rozvoj osobnosti lehce mentálně retardovaných jedinců dosažení určité aktivizační úrovně.“ v lidském chování klíčovou roli.
14
Emoce a motivy hrají
Regulují chování osob s mentálním postižením i osob zdravých. Rubinštejnová (1986) poukazuje na problematiku slabého řízení citů u osob s mentálním postižením vlivem nízkého intelektu. U osob, které citově strádají, se může také objevit zvýšená touha po vyjádření citů od druhých osob, které jsou pro ně důležité a kterým důvěřují. Rodinné zázemí má pro osoby s lehkým mentálním postižením velký význam. Jestliže osoby s lehkým mentálním postižením žijí mimo svoji rodinu například v domovech sociální péče je důležité jim vytvářet zázemí, které co nejvíce napodobuje rodinné prostředí. Samozřejmostí musí být respektování jejich práv a snaha vytvářet jim přátelské a podněcující prostředí formou nabízení široké škály zájmových a tvůrčích činností.
1.5 Motorické dovednosti u osob s mentálním postižením Pro osobnost člověka je důležitá jednota psychických a motorických funkcí. Müller (2002) poukazuje na důležitost motorické činnosti a jejího klíčového vlivu na duševní vývoj člověka.
Důležitost motorické činnosti vyzdvihoval také Piaget, podle něj se
myšlení vyvíjí v jednotě s motorikou již od útlého věku. Motorická činnost má důležitý význam při uvědomění si vlastního já, vlastního těla i okolního světa. Pohyb patří mezi nejzákladnější a nepřirozenější potřeby člověka. Je propojen
s psychickými
aktivitami
člověka
například
napodobivostí,
tvořivostí,
uskutečňování sociálního kontaktu. Podle Müllera (2002) je „motorika důležitou proměnou, kterou musíme vystavit procesu řízeného učení.“ Motorická činnost má velký význam pro rozvoj vnímání, myšlení a poznávacích funkcí, výstavbu řeči u všech osob v populaci. Není tomu jinak ani u osob s mentálním postižením. U osob s lehkým mentálním postižením upozorňují Bajo a Vašek (1994) na širokou škálu úrovně motorických dovedností. Šíře této škály je dána jednak stupněm postižení, tak i etiologií či typem postižení. (Müller 2002) Kábele (1976) uvádí, že porušení duševního vývoje se projevuje v jednotlivých složkách psychiky, postihuje též i schopnosti pohybové a to jak v rozlišování pohybu, tak i v osvojování pohybových dovedností.
15
Rozvoj poznávací činnosti ovlivňuje rozvoj pohybové aktivity. V pohybové výchově lze spatřit působení na velké množství psychických funkcí, jako je vnímání, pozorování paměť, pozornost, fantazie, myšlení i řeč. Právě pozornost a schopnost vnímaní a zapamatování jsou jedním z hlavních pilířů osvojení si pohybových dovedností. Osoba s mentálním postižením si nepřesně osvojuje určitý pohyb a nerozlišuje ho přesně. Objevuje se také snížená schopnost koordinovat a spojovat určité pohyby. Organickým poškozením centrální nervové soustavy bývá snížena úroveň motoriky. Vyskytují se nedostatky v analyticko-syntetické pohybové činnosti. Narušena je taktéž oblast emocionální a volní. Intelektový nedostatek se projevuje především ve volbě vhodných účelných pohybů. Obvykle úroveň pohybových dovednosti odpovídá tomu jaké má osoba s mentálním postižením rozumové schopnosti. Objevuje se neschopnost pohybově řešit konkrétní situaci.(Kábele 1976, Müller 2002) Jestliže chceme rozvíjet úroveň pohybových dovedností osoby s mentálním postižením, je nutné zvolit k tomu přiměřené prostředky. Zjištění pohybových dovedností a jednotlivých složek pohybu je však velmi obtížné. Kábele (1976) uvádí, že ke zjišťování dovedností v oblasti obratnosti a pohybových dovedností lze využít například stupnici Ozereckého, uveřejněnou poprvé v Moskvě v roce 1923. Tato stupnice obsahuje úkoly pro mládež od 14 do 16 let. „V této stupnici jsou sledovány tyto stránky pohybového projevu: 1. Statická koordinace celého těla (rovnováha) 2. Pohybová koordinace horních končetin 3. Pohybová koordinace celého těla 4. Pohybová pohotovost (rychlost) 5. Koordinace dvou pohybů prováděných současně 6. Přesnost izolovaných pohybů 7. Pohybová paměť“ Výrazně je věnována pozornost pohybové výchově zejména ve školním věku dítěte s mentálním postižením. U žáků se podle Karáskové (2005) charakterizuje celková nebo částečná atypičnost pohybového vývoje.
16
Karásková (2005) rozděluje žáky inklinující k eretickému typu (hyperaktivní) a žáky inklinující k torpidnímu typu (hypoaktivní). Hlavními charakteristikami osoby eretického typu je zbrklost, impulzivita, grimasy, motorické zlozvyky. U osoby torpidního typu je to naopak pasivita, zpomalené projevy, nemotornost, pohybová negramotnost i bázlivost a strach, které jsou překážkou ve vykonávání tělesných pohybů. Podle Karáskové (2005) mají zejména žáci s mentálním postižením nižší úroveň koordinačních schopností oproti stejně staré intaktní populaci. Mentální postižení má dopad na úroveň obratnosti pohybu, rovnováhy, kinestetickodiferenciační schopnosti, odhadu vzdálenosti a trvání časového úseku, prostorové orientace, schopnosti odhadnout tempo a udržet jej. Úroveň motorických dovedností je u osoby s mentálním postižením velmi různorodá. (Karásková 2005). Motorické dovednosti se mohou vyvíjet během celého života. Mnoho autorů poukazuje na nedostatek vůle u osob s mentálním postižením, proto je při snaze o rozvoj motorických dovedností důležité zvolit vhodnou, nenásilnou a přirozenou metodu, která bude pozitivně působit na zlepšení motorických dovedností.
2 Animoterapie 2.1 Historie animoterapie Historie využívání zvířat pro pomoc člověku je zhruba stejně stará jako domestikace. Historicky je jako první významný pomocník člověka označován pes. Kromě funkce pomocníka v oblasti hlídání, lovení, pastevectví a dopravy plnil pes od pradávna také funkci společenskou a hygienickou. Ve starověkých civilizacích především ve starověkém Egyptě, Etiopii, Sumeru, Babylonu Indiu, Inků, Řeků, Římanů a dalších se objevuje mnoho důkazů o společenském využívání a uctívání psů a koček. „První zmínky o léčebném využití koní pocházejí od jihoamerických indiánů, kteří nechávali své bojovníky ležet napříč přes hřbet koně, jenž musel chodit nebo klusat. Rytmický pohyb koňského hřbetu masíroval hrudní koš bojovníka a poloha napříč zase udržovala volné dýchací cesty.“(Nerandžič 2006, s. 82)
17
První osobností, která předepisovala jízdu na koni z léčebných důvodů byl Němec Thomas Sydehman. Trojrozměrný pohyb jezdce byl popsán německým prof.Samuelem Theodorem Quellmalzem. V minulosti bylo těsné soužití člověka a zvířete přirozenou záležitostí. Člověk tak brzy zaznamenal možnost léčebného využití zvířete. Podle teorie harvardského biologa E.O.Wilsona
jsou lidské bytosti přitahovány ke všem životním formám přírody, tím
pádem člověk odedávna využíval léčivou symbiózu se zvířaty. Podle této teorie má živý organismus coby bioenergetický zdroj schopnost probouzet samoléčitelské schopnosti jiného organismu.(Lacinová in Velemínský 2007). V současnosti, kdy se lidé stále více vzdalují soužití s přírodou, je právě tato schopnost zvířat hodnotná, je totiž vzácnější než dříve a působí antistresově, antidepresivně a navíc aktivuje množství pozitivních citů. Animoterapie byla v minulosti využívána v řadě zemí. „V Belgii je známo od 8. do 9. století jako doplňková terapie zdravotně postižených, v Anglii od 18.století fungoval quakery založený ústav pro duševně nemocné (klinika York Retreat v Yorkshiru), kde pacienti obstarávali zahrádku a malá zvířata (králíci, drůbež). V 19. století vzniklo v německém Bethelu centrum pro epileptiky, které ve svém počátku využívalo léčebných sil psů, koček, ovcí a koz, později i ptáků a koní.“ (Lacinová in Velemínský 2006 s. 27 ) V USA došlo roku 1919 k prvnímu léčebnému využití psů v nemocnicích. Předchůdci dnešních záchranářských psů pro raněné byli využíváni již v Napoleonově armádě. Během roku 1942 byli psi využíváni v oblasti rehabilitace letců, kteří byli zraněni ve válce. V roce 1966 se v norském rehabilitačním centru začalo léčebně využívat také psů a koní. V oblasti spolupráce terapeuta a jeho psího koterapeuta však největší průlom znamenal rok 1969, kdy bylo zásluhou osobní zkušenosti amerického psychiatra B. M. Levinsona zaznamenán výraznější úspěch léčebného procesu působení psa na člověka. Levinson roku 1982 stanovil zásady nové vědní disciplíny zvané „pet facilited therapy“ nebo - li zvířaty podporovaná terapie. Dalším důležitým počinem v oblasti rozvoje animoterapie bylo koncem 60. let minulého století založení společnosti provádějící výzkumy lidsko-zvířecích vztahů, na jejímž založení se podíleli výzkumníci chování, psychologové, psychoterapeuti, lékaři a gerontologové ze Spojených států amerických a Anglie. 18
Velmi významným rokem v oblasti sjednocení poznatků o animoterapii byl rok 1992, kdy vznikla mezinárodní asociace IAHAIO (International Association of HumanAnimal Interaction Organisations) „zabývající se oblastí výzkumu i praktické aplikace aktivit s zvířaty. ČR je jejím členem od roku 1995 prostřednictvím národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům)“. (Lacinová in Velemínský 2007 s. 28). „V roce 1995 proběhla v Ženevě 7. Mezinárodní konference IAHAIO, jejímž praktickým přínosem bylo ustanovení rezoluce-Směrnice k pomocným terapeutickým činnostem prováděným za účasti zvířat, jež byla zaslána národním vládám a zainteresovaným orgánům a spočívala ve výzvě k legislativnímu umožnění léčebného využívání zvířat a zajištění oboustranně přijatelných podmínek pro soužití s nimi.“(Tichá in Velemínský s. 47 2007, Lacinová in Ve1emínský 2007) Dalšími společnostmi, které sjednocují poznatky z animoterapie jsou pro Evropu ESAAT (European Society for Animal Assisted Therapy). Také v České republice vznikají animoterapuetické organizace. Nejvýznamnější z nich je Canisterapeutická asociace a Česká hiporehabilitační společnost.
Metodologicky se tato vědní disciplína rozvíjí
především díky společnosti Delta Society, která vypracovává metodologii animoterapie a normy praxe, které jsou celosvětově uznávané. Nejvýznamnější přínos v oblasti rozvoje animoterapie má USA především manželé Corsonovi, B. M. Levinson. (Lacinová in Velemínský 2007) V oblasti praktické aplikace se v USA, anglosaských zemích a Kanadě uplatňuje především forma návštěvního programu. Nejvíce se užívá terapeutického ježdění na koni a terapie se psy. Využití canisterapie v Čechách bylo v minulosti velmi ojedinělé a její rozvoj pozvolný. Mezi prvními začal léčebné účinky psů využívat Ústav sociální péče Kociánka v Brně koncem 90. let a také koncem 80. let a začátkem 90. let Psychiatrická léčebna Praha Bohnice. Informace o léčebném využití koček sahají do 90. let minulého století. Významnými osobnostmi felinoterapie je Mgr. Erwin Reisaus z Rakouska a Avshalom Beni z Izraele. Felinoterapii se v České republice věnuje od roku 1997 Nezávislý chovatelský klub se sídlem v Mladé Boleslavi. Ten vydal plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě. Zkušební řád obsahuje čtyřstupňový systém způsobilosti koček v různých situacích. 19
Česká republika se pyšní dlouholetou tradicí v léčebném využití koně. Významnou osobností, která poprvé léčebně využila vlastností huculského koně byl RNDr. Otakar Leiský na Zmrzlíku u Prahy. Cílené rehabilitaci za pomocí koní se věnuje MUDr. Lia Frantalová .(Nerandžič 2006)
2.2 Charakteristika animoterapie Animoterapie označuje jakékoliv léčebné působení zvířete na člověka. Jedná se o léčebný proces na různých rovinách například odstranění nebo zmírnění psychických bolestí, fyzických obtíží, posílení schopnosti komunikace, socializace, relaxace a mnoho dalších. Jedná se o proces, ve kterém jsou vždy zastoupeni nejméně tři živí tvorové. První z nich je animoterapeut, druhou z nich je koterapeut nebo-li zvíře, které hraje roli prostředníka a třetí z nich je klient. Kratochvíl (2002) zdůrazňuje pět základních faktorů všech psychoterapeutických směrů: „a)vztah mezi pacientem a terapeutem (důvěra, očekávání, pomoci, motivace přesvědčení, empatie akceptace) b)výklad poruchy (porozumění symptomům a osobním problémům) c)emoční uvolnění (příležitost k ventilování traumat, odreagování, uvolnění napětí a duševní očista) d)konfrontace s vlastními problémy e)posílení (formování žádoucího chování)“ Podle Kulky (2007) se tak „zvířata mohou účastnit terapeutického procesu v různých souvislostech.“ (Kulka in Velemínský 2007 s. 38-39) Vymětal (2003) vytvořil čtyři základní skupiny pro pozitivní psychoterapii: 1. „Celková situace terapie musí být jasně strukturovaná a důvěryhodná. 2. Osobnost terapeuta má vykazovat ve zvýšené míře vlastnosti a chování, jež odpovídají Rogerovskému pojetí psychoterapie (akceptace, empatie, autenticita) 3. Klient si má terapeuta vážit a považovat jej za přirozenou autoritu. Vážit si, ovšem neznamená bát se.
20
4. Ve vztahu mezi terapeutem a klientem je obecně žádoucí, aby k sobě cítili náklonnost, vzájemně respektovali své role a brali terapii vážně.“ Léčebné účinky zvířat jsou ověřené zkušenostmi sahajícími daleko do hluboké historie. Výsledky léčby za pomocí zvířat mohou často přesahovat veškerá naše očekávání. Nejčastěji používaná zvířata pro animoterapii jsou psi a koně. Ti jsou oblíbeni především pro svoji přátelskou povahu, empatii a pozitivní energii. Zvířata používaná pro animoterapii milují s nepředstíranou láskou, zmírňují psychické napětí a úzkost. Animoterapie je založena na přirozeném vzájemném pozitivním působení mezi člověkem a zvířetem.
2.3 Metody animoterapie Delta Society je mezinárodně uznávaná společnost, která vytvořila metodologii a normy praxe animoterapie. Za základní metody považuje Animal Assisted Activites (AAA) a Animal assisted Therapy.(AAT) „Aktivity za asistence zvířat“(AAA) a „Terapie za asistence zvířat“ (AAT) jsou termíny, které vyjadřují, že zvíře je v léčbě hnací silou, která podporuje specializovaného pracovníka. Delta Society upozorňuje na to, že bychom se měli vyhnout použití termínu „zvířecí terapie“ z toho důvodu, že tento termín je nepřesný a zavádějící. Toto pojmenování před několika desítkami let označovalo programy, které se zabývaly výcvikem chování zvířat. Podle Delta Society jsou termíny „terapie za pomoci domácích zvířat“ a „terapie za pomoci zvířat“ totožné s Animal – Assisted Activities a AnimalAssisted Therapy. Animal Assisted Activities AAA Delta Society definuje AAA takto: „AAA působí v motivační, výchovné, volnočasové anebo terapeutické oblasti a jejím účelem je zvýšení kvality života. AAA jsou zastoupené v mnoha oblastech, vedené speciálně vycvičenými profesionály, poloprofesionály anebo dobrovolníky, kteří spolupracují se zvířaty pro dosažení stanoveného cíle.“ Animal assisted Activities jsou aktivity neformální. Při AAA zvířata navštěvují lidi, přičemž tato činnost může být opakována u mnoha lidí.
21
Oproti tomu terapeutický program je upravený a je ušitý na míru dané osobě a jejím zdravotním požadavkům. Při AAA se neplánují žádné specifické léčebné cíle na každé sezení, personál si při každém sezení nemusí dělat poznámky, průběh jednotlivých návštěv je spontánní a každá návštěva trvá tak dlouho, jak je třeba. Animal Assisted Therapy (AAT) Podle Delta Society je „AAT je cílená léčba, při které zvíře splňující určitá kritéria je plnohodnotnou součástí léčebného procesu. AAT jsou řízeny zdravotnickým odborníkem s odbornou kvalifikací a ten tyto terapie vykonává. AAT podporuje lidskou psychiku, zlepšuje sociální, emoční a kognitivní funkce (myšlení a rozumové dovednosti). Mohou být skupinové nebo individuální. Tento proces je zaznamenán a vyhodnocen. V AAT jsou stanovené specifické záměry a cíle pro každého jednotlivce. Jejich pokrok je měřen. Některé z cílů AAT jsou v oblasti fyzického zdraví:zlepšení jemné motoriky, zlepšení koordinace na invalidním vozíku, zlepšení rovnováhy při stání. V oblasti duševního zdraví je to zlepšení komunikace mezi členy skupiny, zlepšení pozornosti, rozvinutí volnočasových aktivit, zvýšení sebedůvěry, snížení úzkosti, omezení samoty, vzdělávaní, zvětšení slovní zásoby, podpora krátkodobé/dlouhodobé paměti, zlepšení znalosti konceptů, jako např. velikost, barva, posílení motivace, ochota zapojit se do skupinových aktivit, zlepšení komunikace s ostatním personálem, více pohybu.“1 V české literatuře vymezuje Freeman (2007) tyto metody takto. AAA Animal Assisted Activities jsou aktivity za pomoci zvířat ve sféře společenské. Za důležité cíle této metody je považováno odbourávání stresu, úzkosti, strachu, zlepšení komunikace a celkové otevřenosti klienta vůči okolnímu prostředí. Jde především o celkový rozvoj sociálních dovedností. Z hlediska průpravy pro tuto metodu Freeman (2007) uvádí nutnost přítomnosti proškoleného zooterapeutického týmu a další zodpovědné osoby daného zařízení, které bude na terapii dohlížet. 1
Delta Society. Animal-Assisted Activities/Therapy 101. [online].Pet partners. [Belewue USA)]:Uptown studious,2012 [cit. 4. dubna 2013].Dostupné z http://www.petpartners.org/AAA-Tinformation
22
Nejvíce užívanými technikami této metody jsou prvky v oblasti rozvíjení jemné motoriky jako je hlazení, česání, péče o zvíře. Důležitým přínosem je přirozené posilování komunikace a paměti. Další metodou je AAT( Animal Assisted Therapy) nebo-li jak uvádí Freeman (2007) „terapie za pomoci zvířat,“ která se zaměřuje na zlepšení psychického i fyzického stavu klienta. Cíle této metody se zaměřují na komplexní rozvoj osobnosti člověka v oblasti funkcí fyzických, psychických, emocionálních. Podle Freeman (2007) je „hlavním cílem této zooterapie podpora procesu léčby rehabiltace.“ Z hlediska průpravy pro tuto metodu zdůrazňuje potřebu zdravotního, sociálního nebo pedagogického vzdělání, terapeutický tým by se měl skládat ze zooterapeuta profesionála a otestovaného zvířete. Tuto terapii může v některých případech provádět i proškolený laik, klíčová je ale vždy spolupráce s profesionálem. Využívanými aktivitami jsou zejména činnosti zaměřené na rozvoj jemné a hrubé motoriky, sociálních dovedností, psychických funkcí. Třetí metodou je vzdělávání za pomoci zvířat AAE (Animal Assisted Education). Jedná se o metodu se zaměřením na výchovu vzdělávání, ale také sociální dovednosti. Podle Freeman (2007) je hlavním cílem této metody „zvýšení motivace k učení a osobnímu rozvoji.“ V oblasti průpravy je pro tuto metodu klíčová přítomnost nebo intenzivní spolupráce s pedagogickým personálem či jinou osobou poučenou o účincích vzdělávání za pomoci zvířat. Zvíře je v této metodě zvláště využíváno jako prostředník pro výuku, typickými technikami jsou hry zaměřené na rozvoj motoriky, komunikace, přičemž je důležité klienty vhodně namotivovat. Náplní další metody je pomoc člověku, který se ocitl v krizi. Freeman (2007) ji uvádí jako „krizovou intervenci za pomoci zvířat“ Animal Assisted Response AACR. Jedná se o metodu, jejímž hlavním úkolem je odbourání stresu, zmírnění úzkosti člověka, který se ocitl v krizové situaci. V týmu profesionálů této metody by kromě osoby se znalostí animoterapie, měla být také osoba s bohatými zkušenostmi s různými klienty s výbornou znalostí a zkušenostmi z oblasti psychologie. Velmi důležité je proškolení v rámci integrovaného záchranného systému. Zvíře by mělo být odolné proti stresu a náročným situacím. Nejčastěji užívané aktivity jsou metody z psychologie, důležitá je komunikace empatie a hry s hračkami ovšem vždy respektující psychický stav klienta.
23
Freeman (2007) shrnuje společné aspekty různých forem animoterapie: a) „Lze je provozovat jednotlivě nebo ve skupině několika zooterapeutických týmů. b) Provozují je buď proškolení laici, proškolení laici ve spolupráci s profesionálem, nebo profesionální zooterapeutové. c) Zooterapeut podle svých schopností vede jedno nebo více zvířat, a to v kontextu norem praxe pro danou činnost. d) Nemusí existovat izolovaně, naopak je lze úspěšně kombinovat, každá z forem však vyžaduje specifické podmínky, které je třeba dodržet.“
2.4 Formy animoterapie Nejrozšířenější formou je návštěvní program nebo-li animoterapeutikcé návštěvy v domácnosti klienta, případně docházení klienta za zvířetem. Může také docházet ke kontaktu klienta a zvířete v neutrálním prostředí. Zooterapeutický tým také může pořádat různé přenášky, prezentace ukázky pro širokou veřejnost, pro osoby zdravé i se zdravotním znevýhodněním nebo se může jednat pouze o aktivity pro uzavřený okruh osob. Jedná se o formu tvz. jednorázových aktivit. Jejich škála je velmi široká a reaguje především na potřeby publika. Nepravidelnou formou animoterapie bývají pobytové programy. Nejčastěji se jedná o různé tábory, pobyty na statcích, ekofarmách, výcvikových střediscích. Jejich náplní jsou různé animoterapeutické aktivity spojené s poznáváním okolí. Mezi další základní formy animoterapie se řadí tvz. rezidentní program. V tomto případě přechází zooterapeutické zvíře do trvalého držení klientem. Freeman (2007) říká: „Rozumí se převzetí klientem, ať už zařízením, nebo jednotlivcem, který si přeje provozovat zooterapeutickou činnost. Takové zvíře se může nebo nemusí stát majetkem tohoto klienta nebo zařízení.“ Přičemž specifické podmínky tohoto programu určuje právě předávající organizace, chovatel nebo cvičitel a ty mají zodpovědnost za výcvik osob, kteří budou animoterapii provádět.
24
Mezi méně používané formy animoterapie patří ambulantní program, kdy je animoterapie prováděna přímo na pracovišti odborníka např. z lékařského, pedagogického a psychologického prostředí. Jedná se o místo, kam klient běžně dochází. Zvíře pak kromě svých léčivých účinků v rámci animoterapie také motivuje k dalším činnostem a zlepšuje spolupráci klienta s odborníkem. Specifická forma animoterapie se nazývá Program péče o zvíře, který má za úkol především připravit klienta na samostatný život, rozvíjet zodpovědnost, vést k samostatnosti, motivovat k práci. V rámci animoterapie se vyčleňuje rezidentnímu programu velmi podobný program tvz. zooterapie s asistenčním zvířetem, kdy zvíře, nejčastěji pes, pomáhá zdravotně znevýhodněnému zlepšovat
kvalitu jeho
života a pomáhá při integraci do společnosti. Zajímavostí je, že animoterapeutem se v tomto případě stává sám klient nebo rodinný příslušník. V další specifické formě animoterapie pracuje zooteraputický tým v konkrétních krizových situacích. Tento program zvaný zásah krizové intervence může mít časové rozmezí od několika hodin po několik měsíců. Jeho časový úsek se odvíjí od stavu osob v krizových situacích.
2.5 Typy animoterapie podle zvířecích druhů Anipoterapie se podle zvířecích druhů člení na: 1) Hiporehabilitaci-léčebné využití koně v rámci animoterapie. 2) Canisterapii- léčebné působení psa. 3) Felinoterapii-léčebné působení kočky. 4)Delfinoterapii-využívá léčebných schopností delfínů. 5)Lamaterapii-léčebné využití lamy. 6)Insektoterapii- využití hmyzu v rámci animoterapie. 7)Ornitoterapii – léčba za pomoci ptáků.
25
Podle Freeman (2007) nejsou další druhy zvířat terminologicky označeny jako samostatný druh animoterapie, bývají označovány buď opisem nebo se řadí do skupiny zvířat, které mají souhrné označení pro více druhů zvířat. Jsou jimi například: malá domácí zvířata, hospodářská zvířata, volně žijící zvířata, exotická zvířata v zoo. Škála zvířat používaných pro animoterapii je opravdu široká a léčebně tak může de facto působit jakékoliv zvíře. Primárně se však nejvíce léčebně využívají psi, koně a kočky. (Freeman in Velemínský 2007) Animoterapie má pro osoby s mentálním postižením širokou škálu využití. Lze ji využít jako nástroj pro dosažení stanovených cílů jakými mohou být: podpora kognitivních funkcí (myšlení, vnímaní, paměť, pozornost, koncentrace) rozvoj řečových dovedností (pomocí komunikace se zvířetem, o zvířeti), zklidnění, soustředění, snížení impulzivity, poskytnutí opory při odloučení od rodiny, zlepšení sociability, vytvoření pocitu zodpovědnosti a samostatnosti, zvýšení sebedůvěry, navazování nových vztahů, naučit se spolupracovat, poskytnout útěchu v osamění, poskytnout kladné emoce.
2.5.1 Hiporehabiltace „Je zastřešujícím pojmem pro aktivity spojené s rehabilitací člověka pomocí koně v tom nejširším slova smyslu.“ Dle definice WHO je rehabilitace „ obnova nezávislého a plnohodnotného tělesného a duševního života po úrazu, nemoci, nebo zmírnění trvalých následků nemoci nebo úrazu pro život a práci člověka.“ (2001) Obecně tedy nejde jen o zlepšení na úrovni fyzické, psychické, ale jde o zlepšení celkové kvality života. (Vosátková in Velemínský 2007, s. 213.) Hiporehabilatace se podle svého nejzákladnějšího členění rozděluje na: 1)Hipoterapii 2) Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění 3) Parajezdectví
26
Hiporehabilitace je multifunkčním oborem a je řízena předpisy několika ministerstev. Ve sféře zdravotnictví se jedná o zákon č. 20/1966 Sb. zákon o péči a zdraví lidu. V oblasti sociálních služeb je to zákon č.108/2006 a z oblasti školství je to zákon 561/2004 Sb. – školský zákon o předškolním, základním, středním, vyšším, odborném a jiném vzdělávání. Široká je legislativní působení v oblasti zemědělství. Jedná se o zákon č. 252/1997 Sb. – zákon o zemědělství, zákon č. 154/2000 Sb. o šlechtění a plemenitbě zvířat, zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, zákon č. 91/1996 Sb. zákon o krmivech.(Kulichová 1995) 1)Hipoterapie Podle Kulichové (1995) je hipoterapie „metoda fyzioterapie využívající přirozenou mechaniku pohybu koně v kroku a pohybových impulzů při něm vznikajících k programování motorického vzoru pohybu do centrální nervové soustavy (CNS) klienta prostřednictvím balanční plochy, která je tvořena koňským hřbetem, cíle dosahuje postupnou adaptací klienta na tento pohyb.“ Hipoterapie patří do systému rehabilitace. Podle Nerandžiče (2006) je hipoterapie „cílený intenzivní dlouhodobý léčebný proces.“ Pomáhá zlepšovat fyzickou a psychickou stránku člověka a navíc podporuje účinek dalších terapií klienta. Měla by být zahájena v době, kdy je u držení těla motoriky možnost léčebně tento stav ovlivnit. Výběr koně pro hipoterapii je velmi důležitý a vždy je nejdůležitějším kritériem charakter koně. Podle odborníků je výběr koně velmi náročnou záležitostí. Důležité je také úplné fyzické zdraví a nervový stav koně a jeho dobrý charakter, jelikož charakterové vady se nedají přecvičit. Na hiporehabilitačního koně jsou kladeny velké požadavky: 1) „Musí bezmezně milovat lidi a důvěřovat jim v každé situaci. 2) Nesmí být lekavý a lechtivý. 3) Musí být psychicky vyrovnaný. 4) Mechanika pohybu musí být dokonalá. 5) Musí trpělivě stát u rampy při nasedání a sesedání pacienta. 6) Musí být ochoten nést dva jezdce najednou. 7) Musí být lehce ovladatelný. Ze sedla i při vodění. 8) Důležitá je samostatnost, pracuje-li sám, nesmí projevovat nervozitu ze samoty“. (Kulichová 1995, s. 29) 27
Klíčové je, aby kůň člověka plně uznával, respektoval a byl schopen, jím být veden. Fyzickými osobami, které jsou nejčastěji přítomny při hipoterapii jsou cvičitel, fyzioterapeut, pomocník, klient, lékař. Hlavním úkolem cvičitele je zajišťovat a dbát na psychickou fyzickou pohodu koně a připravovat jej na některé zátěžové situace, které mohou při hipoterapii nastat. Fyzioterapeut úzce spolupracuje s klientem, musí být dobře obeznámen s jeho zdravotním stavem i psychickými vlastnostmi, aby mohl vybrat vhodného koně. Má zodpovědnost za správnost terapie a bezpečí klienta. Podstatná je také spolupráce se cvičitelem. Pomocník nejčastěji jistí klienta na koni, měl by mít znalosti z oblasti hipoterapie. Klient by měl být na hipoterapie vhodně a teple oblečen, nejlépe by měl zvolit přiléhavější a neklouzavý materiál a vždy by měl respektovat pokyny všech členů týmu. Důležitým doplňkem je také jezdecká přilba, která je nutností pro klientovu bezpečnost. Lékař dohlíží na terapii a vyhodnocuje její efekt. Zodpovídá za to, zda je terapie pro daného klienta vhodná. Výhodou je, pokud je lékař také jezdec, při indikaci hipoterapie si pak lépe dokáže představit působení koně na člověka. Hipoterapie se hojně užívá pro klienty s mentálním postižením. Je vhodnou formou terapie i pro klienty s těžkou a hlubokou mentální retardací. U těchto klientů se zaměřuje pozornost hlavně na dotek s koněm, jeho hlazení a polohování na něm. V hipoterapii jsou kontraindikováni především klienti s vážnými zdravotními problémy tykajícími se zejména onemocnění srdečního a cévního aparátu, vysokým krevním tlakem, s rizikem odchlípení sítnice oka, poruchou srážlivosti krve, neurologičtí pacienti s roztroušenou mozkomíšní sklerózou, nestabilní epilepsií či meningomyelokélou, ortopedičtí nemocní s křehkými a lomivými kostmi a deformitami páteře, postižení kyčelních a obratlových kloubů.(Nerandžič 2006) 2)Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění Toto pojmenování vychází z přístupu, který je používán v německy hovořících zemích a je to heilpädagogischen Reiten und Voltieren – zdravotně -pedagogické ježdění a voltiž. Voltiž je podle Nernadžiče (2006) „prováděna na neosedlaném koni, který je veden cvičitelem na lonži. Kůň je opásán břišníkem a madly a pohybuje se v kruhu. Cvičenci provádějí podle pokynů trenéra akrobatická cvičení na koni v chůzi, klusu nebo cvalu.“
28
Pro kvalitně prováděné pedagogicko-psychologické ježdění je nutností vypracování terapeutického plánu, který vychází z ověřených metodik. Na počátku terapie je vždy klient seznámen s bezpečnostními pravidly ve stájích, dozvídá se o základní etiologii zvířete, způsoby péče atd. Ve druhé fázi nastává kontakt s koněm, nejprve ze země koně pohladí, nauzdí, nasedlá, vyčistí. Poté se přistupuje k rampě, ze které klient na koně nasedá. Další fází je ježdění, ve kterém se rozvíjí schopnosti v rámci dlouhodobého terapeutického plánu. Může se jednat o sportovní a zábavné hry, cvičení soustředění a koordinace. Zejména ježdění může mít u osob s mentálním postižením edukativní přínos, protože vyžaduje odvahu, rozvahu a přehled, klient se při něm učí poznávat a respektovat koně. Jízda na koni také povzbuzuje a zlepšuje klientovu sebedůvěru, dává mu pocit samostatnosti i zodpovědnosti a má pozitivní vliv na jeho tělesnou rovnováhu. Poslední fází je reflexe emocí, myšlenek, pocitů, zážitků klienta. V terapeutickém plánu jsou stanované dílčí a celkové cíle. V úvahu vždy musí být vzaty individuální potřeby klienta. Taková metodika ovšem není v České republice k dispozici, ačkoliv její základní rámec je v praxi využíván. V klientele léčebného pedagogicko-psychologického ježdění došlo v posledních letech ke změnám. Klienty mohou být děti s omezenou schopností učení, děti s nápadnostmi v chování, duševně postižené děti, smyslově postižené děti, ale i dospělí psychiatričtí pacienti. Výběr koně je podobně jako u hipoterapie klíčový a záleží na výběru odborníka-cvičitele. Přípravu koně lze rozdělit na: a)Základní výcvik - podstatné je, aby kůň zvládl základní dovednosti, respektoval svého cvičitele, reagoval na hlavní povely. b) Práce v terénu, která slouží především k odreagování koně a adaptaci na okolní podněty. c)Nácvik potřebných dovedností – zde už je kůň učen konkrétním dovednostem nutným pro úspěšný průběh pedagogicko-psychologického ježdění. Kůň je připravován na nejrůznější typy klientů a modelové situace, které mohou nastat. 3)Parajezdectví Je jezdecký sport pro osoby se zdravotním znevýhodněním. Tento sport patří mezi olympijské sporty. V tomto sportu je klíčová dokonalá souhra jezdce a koně. Při parasportu bývá velmi obtížné sestavení skupin závodníků s jejich zdravotním znevýhodněním tak, aby bylo zápolení spravedlivé. 29
Paradrezura i paravozatajství (jezdecký sport po technické úpravě vozíku) mají svá mezinárodní pravidla a klasifikaci, která je velmi přísná. Člověk, který vyšetřuje sportovce určuje v jaké skupině bud soutěžit se nazývá klasifikátor. V paradřezuře jsou skupiny: pouze krok, krok s krátkou klusovou reprízou, klus, cval s jednoduššími cviky, cval se složitějšími cviky). V České republice má paravoltiž dlouhou tradici. Od roku 2007 jsou soutěžící organizováni do třech kategorií: a) Lehký handicap (hyperaktivity, skoliózy, lehká mozková dysfunkce) b) Mentální handicap c) Tělesný handicap (obvykle DMO) Postupně se u nás také rozvíjí disciplína, která patří mezi parajezdectví a tou je parawestern. Její výhoda spočívá v tom, že je zcela konkrétní. Prozatím nemá vlastní klasifikaci, ale jezdců stále přibývá. (Hvízdalová in Velemínský 2007)
2.5.2 Canisterapie Pes patří mezi nejvěrnějšího společníka člověka. Hlídá, chrání, zachraňuje, je zdatným pomocníkem mnoha osob s různým zdravotním znevýhodněním. Není tedy divu, že je velmi hojně využíván i v léčebném procesu. V literatuře se setkáváme s množstvím definic canisterapie, zjednodušeně řečeno se jedná o léčbu pomocí psa. Autorkou samotného termínu canisterapie se v roce 1993 stala Jiřina Lacinová. Ta se společně se sdružením Filia stala osvětovým pracovníkem v tomto oboru. Termín canisterapie vznikl spojením dvou slov latinsko-řeckého původu a to canis (latinsky pes) a terapie (léčba, řeckého původu). Canisterapie se účastní široká škála subjektů a to buď přímo, nebo nepřímo. Hlavními osobami v canisterapii jsou chovatel psa, majitel psa, canisterapeutický pes, který plní roli koterapeuta nebo-li prostředníka, specialista v pomáhajících profesích, klient, zdravotně-sociální instituce, rodina a jiné zázemí klienta. (Tichá in Velemínský 2007) Důležitým pojmem v canisterapii je canisterapeutický tým složený z psovoda (nebo také canisterapeuta, canisasistenta, canisinstruktora) a psa. 30
Dobré fungování canisterapeutického týmu je založené na velmi úzkém vztahu a dobré spolupráci mezi psovodem a psem. Normy ve vzdělávání canisterapeutů sestavila European Society for animal Assisted Therapy (ESSAT). Podle ní osoba, která bude canisterapii provádět pod vedením odborníka musí absolvovat minimálně 15 hodin teorie a 20 hodin praxe. Odborník (canisterapeut) musí úspěšně zvládnout minimálně 220 hodin teorie a 40 hodin praxe, odevzdat písemnou práci v rozsahu 50-60 stran a složit písemné zkoušky. V České republice se normy teprve utvářejí. Nejdůležitějším kritériem pro výběr psa vhodného pro canisterapii není plemeno, ale charakter psa. Ta je vždy na prvním místě. Klíčové jsou vrozené povahové vlastnosti psa. V canisterapii se však obecně některá plemena používají více a některá méně. Nejrozšířenějším plemenem pro canisterapii je labradorský retrívr. Eisertová (2007) se domnívá, že vhodnost plemene pro canisterapii je také možno určit podle míry senzitivity jednotlivého plemene. Eisertová(2007) poukazuje na tvrzení R. Sheldraka ( 2001), který za nejsenzitivnější považuje pracovní a pastevecké psy (severští tažní psi, kolie) a lovecké a sportovní psy (např. retrívři, španělé, setři. Eisertová(2007) poukazuje při výběru psa pro canisterapii na dvě hlavní skupiny. Tou první je osoba (psovod), která si pořídí psa bez počátečního cíleného úmyslu vykonávat za jeho pomocí canisterapii, ale posléze u něj vypozoruje vhodné povahové vlastnosti pro canisterapii a kontaktuje některou z canisterapuetických organizací. Druhou skupinou je osoba (psovod), který si psa pořídí cíleně s úmyslem vykonávat s ním canisterapii. Tento člověk je obeznámen s pravidly canisterapie
a plemeno psa si vybírá podle jeho obecných povahových vlastností.
Koterapeutem v canisterapii nemusí být pouze pes s průkazem původu, může jím být i kříženec. Hlavní je charakter psa, jeho zdraví a vzhled, jeho ovladatelnost a poslušnost. Tyto kritéria se uplatňují také při přípravě na canisterapeutické zkoušky, které musí každý pes, který se má stát koterapeutem canisterapeutického týmu, zvládnout. Příprava canisterapeutického týmu probíhá formou blokového nebo dlouhodobého kurzu. Po úspěšném absolvování získá osvědčení a možnost canisterapii vykonávat. (Eisertová in Velemínský 2007, Kalinová 2003)
31
Klientela canisterapie je velmi široká. Canisterapie zlepšuje psychosociální zdraví je využívána pro osoby s různými zdravotními znevýhodněními (tělesnými, mentálními, smyslovými, logopedickými psychologickými, epilepsií) je využívána v oblasti psychiatrie a geriatrie.(Galajdová 2011) Existují však i skupiny osob, u kterých canisterapie není vhodná např. za závažných zdravotních důvodů nebo také kvůli strachu ze psa. Vždy je nutné respektovat přání klienta. Canisterapie také není indikována v případě rizika negativních dopadů na klienta nebo psa. Vždy je důležité, aby canisterapie prováděl specializovaný tým odborníků. Jedním z míst, které provádí výcvikový kurz je Výcvikové sdružení HAFÍK Z Třeboně ve spolupráci se Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jedná se o komplexní přípravu celého canisteraputického týmu, tedy psovoda i psa. Testuje se vhodnost psa, zda není agresivní, jak reaguje v kontaktu s cizími lidmi. Kalinová (2003) poukazuje na vstupní předpoklady, které jsou omezené věkem – pes musí mít nejméně 1, 5 roku a psovod nejméně 18 let. Úspěšné složení vstupního testu vyloučí nevhodné psy. V rámci teoretické přípravy poukazuje Kalinová (2003) na důležitost komplexního přístupu psovodů z hlediska zdravotně-sociálního i kynologického. Praktická část zkoušky se zaměřuje na osvojení praktických dovedností psa (kontakt s cizími lidmi, komunikace klientem, nácvik na různé krizové situace, využití různých metod canisterapie). Důležité je psa vše učit v uvolněné, příjemné atmosféře, bez nátlaku. Pro úspěšné získání osvědčení je nutné splnit všechny části zkoušky. (Eisertová in Velmínský 2007, Tichá in Velemínský 2007) Podle Galajdové (2011) existují dva způsoby využití psů v rámci canisterapie: 1)Aktivity za asistence zvířat (animal assisted activities, AAA) 2) Terapie za asistence zvířat (animal assisted therapy, AAT) Galajdová (2011) poukazuje na závazná pravidla nezbytná pro činnost těchto aktivit vydaných americkou společností Delta Society (1997): 1)Nikdo nesmí být do kontaktu se zvířetem nucen. 2)Instituce musejí mít pravidla a instrukce týkající se používání zvířat (psů) v daném zařízení v písemné podobě ještě před začátkem programu. 32
3) Jak psi, tak jejich psovodi musejí projít výcvikem, výběrem a testy, než je umožněna jejich účast v programu. 4) Klienti s kontraindikacemi (silné alergie, fobie, nekontrolovatelné a nepředvídatelné chování) musejí být předem z programu vyloučeni. 5) Práva těch, kteří si kontakt se zvířetem nepřejí, musejí být za všech okolností respektována. 6) Ani klient, ani návštěvník by nikdy neměli být necháni se zvířetem o samotě. 7)Za všech okolností je třeba respektovat a zajistit práva zvířat. To zahrnuje slušné zacházení, ochranu před přílišným stresem a přístup k vodě a volnému výběhu. Aktivity za asistence zvířat (AAA) Zlepšují kvalitu života klienta, obsahují složku rekreační, léčebnou, výchovnou a motivují k dalším činnostem. Podle Galajdové (2011) mohou být poskytovány v různém prostředí pod vedením odborníků i dobrovolníků. Tyto aktivity bývají většinou spontánní, přirozené, nemají předem omezenou délku. Příkladem zařízení, kde se tyto aktivity provádí jsou návštěvy domovů pro osoby se zdravotním postižením, domovů důchodců, dětských zařízení
a
nemocnic. Je na personálu těchto zařízení, aby předem vybrali
klienty, kteří mají o tuto aktivitu zájem a může jim být ku prospěchu. Tyto aktivity jsou obvykle realizovány formou návštěvního programu. Pes často funguje i jako skvělý prostředník pro navázání kontaktu s druhými lidmi. Navíc uvolňuje atmosféru a má blahodárný vliv na zmírnění napětí a stresu. Terapie za asistence zvířat (AAT) Tato aktivita je součástí léčebného procesu a je vedena odborným zdravotnickým či sociálním personálem. Galajdová (2011) říká: „AAT
je určena k podpoře zlepšení
tělesných, sociálních, emocionálních a/nebo rozumových schopností člověka.“ Může být poskytována v různých zařízeních a je prováděna jak individuálně tak i skupinově. Důležité je, aby odborník správně vyhodnotil schopnosti a povahu psa. Ne každý pes se hodí na činnosti v rámci těchto aktivit.
33
I dobrý pes má své silné a slabé stránky, oblíbené a méně oblíbené činnosti. Důležité je nepřeceňovat či naopak nepodceňovat psí schopnosti. (Galajdová 2007). Podpůrnou léčebnou metodou canisterapie je polohování, při kterém dochází k přímému fyzickému kontaktu klienta a psa. Obzvláště důležité je při této metodě důvěra klienta ke psovi. Klient si musí na psa zvyknout, proto je dobré tuto metodu zpočátku provádět za přítomnosti blízké osoby, které klient důvěřuje. Důležité je také klidné a příjemné prostředí za přítomnosti klidné relaxační hudby. Pro polohování jsou využívány různé tvarovací polštářky, podkova, válec. Doba jedné polohovací jednotky se pohybuje okolo 15-20 minut. Tento časový úsek by se neměl příliš protahovat. Polohování je pro psa velmi náročnou činností a po každé polohovací jednotce by měl mít prostor pro odpočinek. Canisterapie a její využití pro osoby s mentálním postižením Canisterapie pomáhá rozvíjet poznávací, motorické i sociální dovednosti. Poskytuje podporu řečových dovedností, trénink paměti, volních dovedností, rozvoj myšlení. Napomáhá osvojování sociálních dovedností, rozvíjí samostatnost, sebeobsluhu. Posiluje sociabilitu, umožňuje navazování nových vztahů, zlepšuje integrace osoby s mentálním postižením do společnosti. Při práci s dospělými klienty s mentálním postižením se velmi často jedná vedle snahy o rozvoj schopností a dovedností také o to, tyto schopnosti a dovednosti udržet. Hlavními cíli canisterpie u klientů s lehkým mentálním postižení jsou obecně snahy o co největší stupeň socializace, rozvoj sociálních dovedností, kognitivních dovedností, posilování schopností a dovedností v oblasti sebeobsluhy, motoriky, manuální činnosti. Stěžejní je psychická podpora a aktivizace. U klientů se středně těžkým mentálním postižením je pozornost věnována zejména rozvoji motoriky a sebeobsluhy. Důležité je působení na emoční oblast, rozvíjení vztahu ke zvířatům a rozvíjení kognitivních a sociálních dovednosti v rámci individuálních možností klienta. Omezené cíle jsou u klientů s těžkým mentálním postižením. Pozornost je věnována zejména motorickým dovednostem a poskytování emoční podpory. S klienty s hlubokým mentálním postižením se v canisterapii nepracuje příliš často. Osvědčený je tělesný kontakt především zprostředkování hlazení psa. 34
2.5.3 Felinoterapie Léčba za pomoci kočky má svá specifika už jenom z toho důvodu, že odborníci se shodují na tom, že oproti jiným zvířatům, které si osvojil člověk, si naopak kočka přisvojila člověka. Organizovaně, cíleně a metodicky se felinoterapii v České republice věnuje Nezávislý chovatelský klub v Mladé Boleslavi. Hypšová (2007) o tomto klubu říká: „Zabývá se ochranou a chovem ušlechtilých i domácích koček, nenáleží žádné střešní mezinárodní organizaci a je klubem českým s mezinárodním zastoupením chovatelů. V roce 2003 vznikl při tomto Nezávislém chovatelském klubu v Mladé Boleslavi Odbor zooterapie, který sdružuje odborníky-chovatele v oblasti návštěvní služby.“ Účastníky felinoterapie jsou klient a návštěvní tým. Návštěvní tým se skládá z vedoucího týmu (chovatele) a kočky. Přítomni felinoterapiím a součásti terapeutického týmu mohou být i odborníci z řad psychologů, lékařů, fyzioterapeutů, ale také zaměstnanci cílových zařízení dobrovolníci či rodina klienta. Felinoterapie je prováděna formou návštěvní služby, přičemž vedení zařízení o ní musí klientovi podat dostatečné informace a musí být zvolena co nejoptimálnější forma felinoterapie vzhledem k individuálním potřebám klienta. Návštěvní služba je prováděna docházením týmu do cílového zařízení. Dochází ke kontaktu s kočkou. Kočka je umístěna na klín klienta, či na podložce připevněné k invalidnímu vozíku. Klient se s kočkou mazlí, komunikuje, hladí ji a to mu přiváží radost a zmírnění jak fyzických tak psychických obtíží. Ve felinoterapii se pracuje s různými plemeny koček. Nerandžič (2006) uvádí, že nejvíce se v České republice používají kočky domácí, kočky plemene ragdol. Toto plemeno patří mezi jedno z největších plemen koček na světě. Sibiřské kočky patří mezi ruské národní plemeno, jsou charakteristické svojí přátelskostí, vyrovnaností nenáročností. Dalšími plemeny využívanými pro animoterapii jsou kočky siamské a javánské, které patří k nejstarším známým kočičím plemenům, mainské mývalí kočky, které se vyznačují vysokou inteligencí a přátelskostí. Nejdůležitějším kritériem ve výběru kočky jsou však povahové vlastnosti souhra kočky a jejího chovatele. Vhodné jsou kočky s klidnou, vyrovnanou povahou, přátelské k lidem. 35
Výhodou je pokud je kočka vychovávána od kotěcího věku (3 měsíců). Kočky musí být zvyklé na lidskou společnost, nelze felinoterapii provádět s kočkami s volným nekontrolovatelným výběhem. Z veterinárního a hygienického hlediska musí být kočka očkovaná proti vzteklině, rhinotracheitis, caliviru a panleukopenii. Metodika felinoterapie je v České republice díky Nezávislému chovatelskému klubu oproti jiným evropským zemím specifická. Hypšová (2007) poukazuje na skutečnost, že „kromě Nezávislého chovatelského klubu v Mladé Boleslavi v žádných jiných evropských zemích neexistují chovatelské ani jiné organizace, které by stanovovaly podmínky pouze pro práci s kočkami v dané oblasti.“ V tomto směru metodicky cíleného využití koček je Česká republika, díky Nezávislému chovatelskému klubu, v evropském měřítku unikátní.(Hypšová in Velemínský 2007) Praktikování felinoterapie u osob s mentálním postižením není tak časté jako u psů a koní, ale kočky bývají na terapie pro klienty s mentálním postižením také využívány. Nejčastěji terapie spočívá v pouhém hlazení kočky, kdy chlupy kočky mají příjemný účinek na ruce, prohřívají je a navíc přináší kladné emoční prožitky.
2.5.4 Delfinoterapie Delfinoterapie je založená na kontaktu člověka s delfínem. V České republice se tento druh animoterapie dosud nepraktikuje. Koordinátor delfinoterapie ve společnosti Anitera o.p.s a významnou osobností
delfinoterapie
u nás je Oldřich Bureš, který
zprostředkovává a provádí delfinoterapie v tureckém městě Antalya. Delfín je skvělým partnerem klienta pro interakci a hru. Je to velmi inteligentní zvíře, které nabízí příjemný prožitek prostřednictvím hry, hlazení, komunikace. Klienty mohou být děti i dospělí. Nejčastějšími klienty jsou děti s narušeným sociálním kontaktem a komunikací, ale i děti a dospělé osoby s mentálním a kombinovaným postižením, opožděným vývojem řeči, psychickými onemocněním a poúrazovými stavy. U klientů, kteří se účastní delfinoterapií bývají známy velmi dobré výsledky za krátkou dobu. Delfinoterapie je metodou individuální a je prováděna blokově tzn. že trvá většinou 7-10 dní a podstatné je, že se jí účastní celá rodina klienta. 36
Na počátku celé terapie je nutné, aby terapeut seznámil rodinu s dílčími kroky a stanovil cíle terapie. Obvykle je stanoveno deset terapií po zhruba třiceti minutách. Důraz je kladen na kontakt klienta s delfínem, ale i přímé zapojení rodiny. Účastníky delfinotereapie jsou rodina klienta, klient, delfín, terapeut a cvičitel delfínů, který s klientem také cíleně pracuje. Ačkoliv je delfín velkým zvířetem, dítě poměrně brzy překoná strach z něj. K tomuto účelu je využívána metoda postupného přibližování klienta k delfínovi. Tato metoda spočívá v tom, že delfín je vázán na vodu, tudíž přiblížit se vždy musí klient k delfínovi. Často probíhá i psychická příprava na kontakt s delfínem. Terapeut klientovi ukáže co delfín umí a vysvětlí mu, jak se k němu má chovat. Další fází je nepřímý kontakt, kdy se klient učí dávat delfínovi znamení a delfín vykonává dané cviky. Prvním přímým kontaktem bývá hlazení delfína a krmení z okraje bazénu. Poslední fází je pak přímý kontakt ve vodě, kdy klient s delfínem plave, hladí ho to vše za asistence terapeuta. Delfín je zvíře velmi empatické a přátelské. Klienti se prostřednictvím delfína rychleji učí, skvělé výsledky a zlepšení bývají zaznamenány v oblasti komunikace a sociální interakce. Delfinoterapie je unikátní terapií z hlediska aktivní účasti celé rodiny. Přináší radost nejen klientovi, ale i rodičům, kteří jsou šťastní, když vidí šťastné dítě a znatelné a rychlé výsledky.(Tichá in Velemínský 2007) Delfinoterapie není vzhledem ke svým podmínkám vhodná pro všechny osoby s mentálním postižením. Je nutná vždy zvýšená opatrnost a je třeba vzít v úvahu individuální potřeby klienta.
2.5.5 Lamaterapie Je léčebné působení lamy. V České republice není tato terapie příliš rozšířena. Lamaterapii se věnuje například Domov Na zámku v Nezamyslicíh nedaleko Olomouce. Využívány jsou zde lamy alpaky, které jsou vypůjčené ze zoo v Olomouci. Lama působí jako prostředník mezi klientem a terapeutem. Je prováděna ve venkovních prostorách. Lama je zvířetem pozorným a respektujícím klienta. Metody lamaterapie jsou hlazení, krmení, ale i čištění stáje či pouhé pozorování lamy. Lama má stádní vzorec chování, dokáže tedy posilovat pocit sounáležitosti klienta a udržovat skupiny klientů pohromadě v přátelském vztahu.(Nerandžič 2006)
37
2.5.6 Ornitoterapie Je léčba za pomoci ptactva, nejčastěji papoušků. Papoušci fascinují lidi už odedávna svojí schopností napodobit lidskou řeč, rozpoznat lidské pocity. Právě tyto schopnosti je přibližují k lidem. Dokážou velmi intenzivně a vřele projevit svůj vztah ke člověku. Všechny tyto faktory jsou základním pilířem pozitivního účinku ornitoterapie. Papoušci jsou velmi vnímaví tvorové a dokážou velmi dobře vnímat náladu člověka. Ornitoterapii je možné pojmout ze dvou pohledů. Prvním z nich je přímý chov papouška v domácnosti, kdy papoušek pomáhá například v dětech rozvíjet pocit zodpovědnosti, evokuje zklidnění, poskytuje pocit bezpečí a společnosti. Druhým jsou ambulantní návštěvy v různých léčebných zařízeních a domovech důchodců, kde mají papoušci především funkci společenskou, zmírňují pocit osamění, poskytují pocit přátelství, navozují hravost a představují rozptýlení ve stereotypnosti dní. Jednotlivé druhy papoušků se vyznačují svými specifickými povahovými rysy, které jsou podobně jako u jiných terapií na prvním místě ve výběru papouška vhodného pro ornitoterapii. Obecně jsou za nejvíce emotivně vyvinuté druhy považováni arové, amazoňané či kakapové. Nejvíce jsou využíváni amazoňané modročelí, amazoňané venezuelští, žakové, papoušci senegalští, arové malí, ale také korely chocholaté, či andulky vlnkované. Velmi důležité je, aby byl papoušek určený pro ornitoterapii uměle odchovaný a měl tedy vztah k člověku. Nejlepší výsledky má ornitoterapie u starších osob je však vhodná i pro pacienty s Alzheimerovou chorobou, pro děti s nedostatkem pozornosti, pro osoby s mentálním postižením, jimž papoušek přináší pozitivní emoce a zklidnění.(Doležalová in Velemínský 2007)
2.5.7 Insektoterapie Je léčebné využití nejrůznějšího hmyzu při různých nemocích. Je rozšířena zejména v cizích kulturách. V lékařství je hojně rozšířená tvz. hirudoterapie nebo-li léčba pomocí pijavice lékařské, která se přikládá na specifická místa na těle. Pijavice lékařská do těla vypustí více než sto léčebných látek. Jedná se hlavně o hirudin, což je látka podobná heparinu, která dokáže ředit krev, ale také analgetika a vasodilatancie, látky s antibiotickými účinky.
38
2.5.8 Další zvířata používaná pro animoterapii Pro animoterapii jsou vhodné i další druhy zvířat. Jsou jimi především malá zvířata jako je králík, morče, činčila, křeček zlatý, myš laboratorní, potkan laboratorní. Výhodou těchto zvířat je jejich nenáročnost na prostor, výživu a způsob chovu. Jako nejvhodnější hlodavci pro chov v domácnosti jsou označováni křečíci rodu Phodus a to křečík džungarský a křečík Roborovský a to zejména pro svoji čistotnost a minimální kousavost. V dětském integračním centru Praha jsou využíváni také pískomilné mongolští. V Brně se provádějí zooterapuetické aktivity s psounem prériovým. Dalším pozoruhodným zvířetem využívaným pro animoterapii je fretka. Léčebné schopnosti fretek začala využívat Rebeca Stoutová v USA, která má syna autistu. Své poznatky publikovala v odborném časopise. Výsledky ukazují, že si děti s autistickými rysy si s fretkami skvěle rozumí. Mají totiž oproti psům výhody v tom, že neštěkají a ničím nerozptylují dětské smysly. Fretky jsou velmi hravá společenská zvířata. Jsou vhodné pro osamělé osoby. Zmírňují psychické obtíže. Přínos terapie za pomoci fretek je především v oblasti sociální rehabilitace. V České republice se chovu fretek věnuje Klub chovatelů a příznivců fretek, jemuž předsedá Bc. Petra Nerandžičová.(Mahelka in Velemínský 2007, Nerandžič 2006). V animoterapii se využívá také hospodářských zvířat jako jsou ovce, kozy, krávy. Zvláštní formou terapie je farmingterapie, termín označující terapii prostřednictvím práce na farmě. Jedná se nejen o práci v přímém kontaktu se zvířaty, ale také o přípravu krmení, úklid prostředí, ve kterém zvíře žije apod. Tento druh terapie je velmi účinný a má pozitivní vliv na klienta. Přispívá k jeho integraci do společnosti, vytváří pocit zodpovědnosti a zvyšuje jeho sebevědomí. (Loučka in Velemínský 2007)
2.6 Zákon o sociálních službách „Zákon č.108/ 2006 Sb., o sociálních službách. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1.1. 2007 a zákon č.109/2006 SB., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách. Tento zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2007 (vyjma některých ustanovení, které nabyly účinnosti již v průběhu roku 2006)“
39
„Nový zákon č.108/2006 Sb. vymezuje tři základní oblasti služeb: 1) Sociální poradenství jako nedílnou součást všech sociálních služeb. 2) Služby sociální péče jako služby, jejichž cílem je zabezpečovat základní životní potřeby lidí, kteří nemohou být zajištěny bez péče jiného člověka. 3) Služby sociální prevence, které slouží k předcházení a zabraňování sociálnímu vyloučení lidí ohrožených sociálně negativními jevy. Sociální služby jsou členěny také podle místa jejich poskytování: 1)Terénní služby jsou poskytovány v prostředí, kde člověk žije, tj. především v domácnosti, v místě, kde pracuje, vzdělává se nebo tráví volný čas. Jde například o pečovatelskou službu, osobní asistenci či terénní programy pro ohroženou mládež. 2) Za ambulantními službami člověk dochází do specializovaných zařízení, jako jsou například poradny, denní stacionáře nebo kontaktní centra. 3) Pobytové služby jsou poskytovány v zařízeních, kde člověk v určitém období svého života celodenně, respektive celoročně žije. Jedná se především o domovy pro seniory či pro lidi se zdravotním postižením, ale také o tzv. chráněné bydlení pro lidi se zdravotním postižením či azylové domy.“ 2
„Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách § 34 se pro (1) poskytování sociálních služeb zřizují tato zařízení sociálních služeb: a) centra denních služeb, b) denní stacionáře, c) týdenní stacionáře, d) domovy pro osoby se zdravotním postižením, e) domovy pro seniory, f) domovy se zvláštním režimem, g) chráněné bydlení, 2
(ČESKO. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In : ČESKO. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. MPSV : Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. MPSV, ©2006 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf) 40
h) azylové domy, i) domy na půl cesty, j) zařízení pro krizovou pomoc, k) nízkoprahová denní centra, l) nízkoprahová zařízení pro děti a mládež m) noclehárny, n) terapeutické komunity, o) sociální poradny, p) sociálně terapeutické dílny, q) centra sociálně rehabilitačních služeb, r) pracoviště rané péče, s) intervenční centra, t) zařízení následné péče. (2) Kombinací zařízení sociálních služeb lze zřizovat mezigenerační a integrovaná centra.“ 3
V domovech pro osoby se zdravotním postižením se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní služby: a)poskytnutí ubytování b)poskytnutí stravy c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu e)výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti f)sociálně terapeutické činnosti g)pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí
3 3
(ČESKO. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In : ČESKO. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. MPSV: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. MPSV, ©2006 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf 41
(3) Nezaopatřeným dětem se v domovech pro osoby se zdravotním postižením poskytuje osobní vybavení, drobné předměty běžné osobní potřeby a některé služby s přihlédnutím k jejich potřebám. Osobním vybavením se rozumí prádlo, šatstvo a obuv; některými službami se rozumí stříhání vlasů, holení a pedikúra. Nezaopatřenost dítěte se pro účely tohoto zákona posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře.) (4) V domovech pro osoby se zdravotním postižením může být vykonávána ústavní výchova nebo předběžné opatření podle zvláštních právních předpisů 23). Pro výkon ústavní výchovy nebo předběžného opatření v domovech pro osoby se zdravotním postižením platí s ohledem na specifické potřeby osob se zdravotním postižením přiměřeně ustanovení zákona o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních 24) o a) právech a povinnostech dětí umístěných ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy, b) právu ředitele takového zařízení povolit dítěti pobyt mimo zařízení, zakázat nebo přerušit návštěvu osob odpovědných za výchovu nebo jiných osob v zařízení, být přítomen při otevření listovní nebo balíkové zásilky dítětem, převzít od dítěte do dočasné úschovy cenné předměty, finanční hotovost nebo předměty ohrožující výchovu, zdraví nebo bezpečnost dítěte, povolit dětem starším 15 let cestovat do místa pobytu bez dozoru a zastoupit dítě v běžných záležitostech, c) povinnosti ředitele takového zařízení seznámit dítě s jeho právy a povinnostmi, dát příslušnému soudu podnět ke zrušení ústavní výchovy, pominuly-li důvody pro její nařízení, podat soudu podnět na prodloužení ústavní výchovy, vyžaduje-li to zájem dítěte, podávat informace o dítěti zákonným zástupcům a orgánu sociálně-právní ochrany dětí na jejich žádost, projednat předem opatření zásadní důležitosti se zákonnými zástupci dítěte, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, informovat o nadcházejícím propuštění dítěte ze zařízení příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, propustit dítě mladší 15 let pouze v doprovodu osob odpovědných za výchovu. d)nároku na kapesné a jeho výši.“4
Zákon č. 108 ze dne 14.března 2006 o sociálních službách.In : ČESKO. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ . MPSV: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. MPSV, ©2006 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf) 3, 4(ČESKO.
42
3 Domov sociální péče Křižanov 3.1 Charakteristika Domova sociální péče Křižanov Domov sociální péče Křižanov patří mezi zařízení s celoročním pobytem pro děti, mládež a dospělé s mentálním postižením. Poskytuje službu Domov pro osoby se zdravotním postižením. Nachází se v prostorách renesančního zámku, jehož současná podoba je zásluhou rodu Teuberů, kteří ho přestavěli v roce 1866. Budova je obklopena zámeckým parkem, který klienti využívají k vycházkám, sportovním činnostem i pracovním terapiím. Kapacitu domova tvoří asi 142 klientů s postižením zejména mentálním, ale i přidruženými kombinovanými vadami. Zdravotní, rehabilitační a výchovnou péči zajišťuje tým odborníků, kteří se starají i o kulturní a sportovní vyžití pro klienty. „Posláním ÚSP Křižanov je poskytování nezbytné podpory lidem s mentálním postižením na cestě k běžnému způsobu života s ohledem na jejich individuální potřeby a možnosti.“ „Cíle poskytování sociálních služeb: 1)Snižování závislosti klienta na pobytové sociální službě 2)Podpora samostatnosti, soběstačnosti a nezávislosti 3)Aktivizace, podpora a rozvoj schopností, dovedností a pracovních návyků 4)Přibližování života klientů způsobu života jejich vrstevníků 5)Udržování a rozvíjení sociálních vazeb – rodina, přátelé, vrstevníci, komunita 6)Bydlení klientů v běžné společnosti
43
Zásady V souladu se všeobecně uznávanými principy poskytované služby Domova sociální péče Křižanov odráží zejména následující hodnoty: a)Dodržování práv klientů b)Prohlubování odbornosti pracovního týmu c)Respektování jedinečnosti osobnosti klienta d)Podporování aktivního způsobu života klientů e)Podporování života klientů v běžné společnosti f)Klientům je poskytována taková míra podpory, jakou nezbytně potřebují.“ 5
3.2 Animoterapie v Domově sociální péče Křižanov Domov sociální péče nabízí tyto druhy animoterapie: a)
Canisterapii
b)
Hipoterapii
c)
Terapii za pomoci domácích zvířat
Canisterapie funguje na základě spolupráce s občanským sdružením Sirius Třebíč. Probíhá dvakrát týdně v prostorách tělocvičny a rehabilitační místnosti, za pěkného počasí chodí klienti na procházky se psy ven. V Křižanově jsou v rámci canisterapie prováděny tyto dvě metody: „1)Animal Assisted Therapy (AAT) – terapie pomocí zvířat, cílené intervence – posílení žádoucího chování nebo utlumení nežádoucího chování pacienta.
5
ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE KŘIŽANOV.Ústav sociální péče Křižanov[online]. ÚSP [Křižanov]: 4.4.2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=43
44
2)Animal Assisted Activities (AAA) – činnosti za účasti zvířat, výsledky lze vyjádřit pouze v pocitech – radost, spokojenost, štěstí.“ AAA lze rozdělit na : a) pasivní, kdy dochází k pozitivnímu efektu, už jenom pouhou přítomností psa. b) interaktivní -klient pečuje o zvíře. Rezidentní typ-pes je stále přítomen v zařízení a klient se o něj stará trvale nebo se o něj stará pouze po určitou dobu formou nějakého projektu, který má svoji pravidelnost a řád. Je to tvz. návštěvní typ. Další technikou, která je zde využívána je polohování. Polohování probíhá v rámci individuální terapie a řadí se mezi AAT (Animal Assisted Therapy). Uskutečňuje se v rehabilitační místnosti za tlumeného osvětlení a doprovodu relaxační hudby. Polohování trvá zhruba 15-20 minut. Klient poté zůstává ještě chvíli na speciálních polštářích a přikrytý dekou. Dochází k prohřívání těla, prokrvení, uvolnění a zklidnění. V rámci Animal Assisted Activities (AAA) i Animal Assisted Therapy (AAT ) jsou zde při canisterapii využívány techniky podporující rozvoj jemné motoriky. Jsou jimi např. hlazení psa, kterým je procvičována hybnost ramenního kloubu, loketního kloubu, zápěstí, propínání prstů, krmení psa tvz. granulování, při kterém jsou prováděny různé hry s granulemi, které pes následně sní.
Stejně tak si může klient
například do dlaně schovat piškot a pes potom čumákem rozevírá klientovu dlaň. Další aktivitou je házení aportu psovi. Klientovi je zadáno házet požadovaným směrem k procvičování žádoucích pohybů. Velmi oblíbené je česání a kartáčování psa. Za pomoci běžného kartáče klient procvičuje válcový úchop. Obtížnější aktivitou je manipulace s karabinami (na obojku, náhubku, brašnách postroji pro psa). K zapnutí je zapotřebí určité svalové síly. Pohyb může klient provést jednou rukou nebo oběma podle typu obojku. Užívá se také rozstříhaných obrázků různých ras psů, které klienti skládají. Tyto aktivity se provádí zejména s klienty s lehkým mentálním postižením. V oblasti hrubé motoriky se jedná o vodění psa na vodítku na procházky nebo pouze po tělocvičně, další aktivitou je podlézání psa. Z této aktivity mívají někteří klienti obavy. Jsou zde uskutečňovány také různé skupinové aktivity, kdy je do hry zapojeno více klientů a jeden nebo dva psi. Nejčastěji se jedná o hry s míčem.
45
Využívají se i aktivity vyžadující klientovu odvahu např. se jedná o situaci, kdy klient leží na zemi, na zádech a pes přes něj přeskakuje nebo klient leží na zádech a terapeut mu na různé části těla položí granule nebo piškoty, které pes sní. Hiporehabilitace V Křižanově spolupracují se Zámeckým statkem o.s., který má své působení v Dolní Rožínce. Ten Domovu sociální péče poskytuje speciálně vycvičené koně a odborné hipologické služby. Pro podporu jemné motoriky jsou zde využívány aktivity hlazení koně, krmení koně senem, trávou, jablkem, hřebelcování koně a česání hřívy. V oblasti hrubé motoriky je to zejména vodění koně klientem a jízda na koni, která zlepšuje tělesnou koordinaci a rovnováhu. Klientům jsou nabízeny tři základní okruhy hipoterapie: a) hipoterapie, na kterou dochází i klienti s těžkou a hlubokou mentální retardací a vždy je přítomna také fyzioterapeutka. Na začátku jde o postupné seznámení se s koněm pomocí hlazení a posléze se pokračuje polohováním. b) léčebné pedagogicko-psychologické ježdění c)sport handicapovaných a rekreační ježdění, jehož součástí je parawestern. Terapie probíhají za dobrého počasí i třikrát týdně a účastní se jí asi třicet klientů s mentálním postižením. Klienti se mohou na zámku starat a navštěvovat i další zvířata, která jsou zde chována. Jsou jimi psi, ovečka, kozy, kráva, králíci, ptáci. 6
66
ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE KŘIŽANOV. Ústav sociální péče Křižanov [online]. ÚSP [Křižanov]: 4.4.2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=112 http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=109
46
3.3 Vlastní šetření K účelům vlastního šetření jsem použila metodu strukturovaného rozhovoru a dotazníky. Na počátku jsem si stanovila cíle šetření, jejichž náplní bylo zjistit, zda animoterapie motivuje k pohybovým aktivitám a jaký je její vliv na emocionální stránku osobnosti u klientů s lehkým mentálním postižením. Jelikož považuji za důležité znát postoje k animoterapiím jak ze strany klientů, tak ze strany terapeutů a dalších osob, které se na nich aktivně podílejí, rozhodla jsem do svého šetření zařadit poznatky získané z obou stran účastníků animoterapie. Rozhovory Příprava a průběh rozhovoru Před započetím rozhovorů stál informovaný souhlas rodinných příslušníků klientů a samozřejmě souhlas klientů. Rozhovory byly uskutečňovány se sedmi klienty s lehkým mentálním postižením z Domova sociální péče Křižanov. Věkové rozmezí probandů bylo 35-65 let. Jednalo se o čtyři muže a tři ženy. Rozhovor obsahoval 15 předem připravených otázek. Jednotlivé rozhovory s probandy trvaly cca 10-15 minut. Rozhovor byl veden v rehabilitační místnosti, tedy v klidném, tichém a příjemném prostředí. Odpovědi probandů jsem si zaznamenala na papír a poté je převedla do elektronické podoby
Otázky použité pro rozhovor Podle Pattona (1990), kterého zmiňuje ve své publikaci Hendl (2005), existuje šest typů otázek. Jsou jimi: „Otázky vztahující se ke zkušenostem nebo chování, otázky vztahující se k názorům, otázky vztahující se k pocitům, otázky vztahující se k názorům, otázky vztahující se ke znalostem, otázky vztahující se ke vnímání.“ Otázky, které jsem si k účelům rozhovoru připravila by se daly charakterizovat primárně jako otázky vztahující se k pocitům, podle Hendla (2005) u těchto otázek „získáváme přirozené, emotivní odpovědi na to, co se stalo nebo děje.“ Některé otázky by se daly označit jako otázky vztahující se k názorům. Odpovědi na tyto otázky mají podle Hendla(2005) charakter „porozumění kognitivním a orientačním procesům jedince, objasňují nám, co si lidé myslí 47
o světě, jaké jsou jejich cíle, záměry, touhy, hodnoty.“ Otázky jsem se snažila formulovat jasně a srozumitelně. Rozhovor obsahuje 15 otázek. Na začátek rozhovoru jsme si připravila obecnější otázky týkající se zvířat, postupně jsou otázky více konkrétní zaměřené především na canisterapie a hipoterapie, které jsou hlavními animoterapiemi v tomto domově.
Otázky a odpovědi rozhovoru viz příloha.
Výsledky V této části práce jsem se pokusila o srovnání a zobecnění odpovědí všech sedmi probandů na jednotlivé otázky rozhovoru.
1)Máte rád/a zvířata Tato otázka je velmi obecná, zvolená jako úvodní. Její kladné zodpovězení se objevilo u všech sedmi probandů. Určuje předpokládaný pozitivní přístup k animoterapiím.
2)Jaké zvíře máte nejraději? Otázka, která je již konkrétní. Odpověď byla výsledkem klientova osobního vkusu. Nejčastějšími odpověďmi byli psi a koně.
3)Líbí se Vám terapie se psy/koňmi? Všechny odpovědi byly kladné.
48
4)Co Vás na terapiích se psem nebo koněm nejvíce baví? Odpovědi se v tomto případě lišily, pouze dvě byly shodné. Tito probandé shodně uvedli jako nejoblíbenější aktivitu česání psa. Další dva uvedli, že je baví všechno. Zbylí uvedli jako nejoblíbenější činnosti krmení zvířat a jejich vodění na procházku.
5)Vzpomenete si, co všechno děláte, když tu máte pejsky? Tato otázka vyžadovala pozornost a koncentraci probanda. Odráží, jakým způsobem dokáže klient vnímat činnosti při canisterapiích a správně a je pojmenovat. Odpovědi se různily, opakovaly se úkony týkající se česání psů, vodění na vycházky, krmení.
6)Zkoušela jste někdy česat psa?(Baví Vás to) Všichni klienti shodně uvedli, že mají zkušenost s česáním psa a tato aktivita většinu z nich baví.
7) Hrajete si se pejskem raději sám/ sama nebo raději s ostatními? Otázka sociálního charakteru, jejímž účelem je zjistit zda klientovi více vyhovují individuální nebo skupinové animoterapie. Kromě jedné klientky probandé shodně uvedli, že jim víc vyhovují skupinové hry se psy.
8)Krmíte rád/ráda psy/ koně? Klienti považují krmení zvířat za příjemnou aktivitu, pouze jedna klientka uvedla, že psa krmí ráda, ale koně ne.
49
9)Čím krmíme psy/koně? Otázka zjišťující klientovy znalosti o stravě pro psy a koně. Tato otázka vychází z činností, které jsou součástí animoterapie tedy krmení, které je u klientů velmi oblíbené. Odpovědi klientů se shodují a jsou správné. Uvádějí, že psy krmíme granulemi a piškoty a koně trávou a senem. 10) Nebojíte se krmit psa nebo koně? Faktor strachu může hrát významnou roli v kontaktu se zvířetem a obzvlášť krmení zvířat je činností, při které je důležitá klientova důvěra ke zvířeti. Šest dotázaných klientů uvedlo, že z krmení strach nemají, jedna klientka uvedla, že psa se krmit nebojí, ale koně ano.
11) Vzpomenete si, co děláte, když tu máte koně? Klienti v odpovědích na tuto otázku vyjmenovali hlavní aktivity, které se provádějí při hiporehabilitacích postižením v tomto zařízení. Mezi odpověďmi bylo vodění koní, česání koní, jízda na koni, hlazení koně. 12)Jezdíš rád/a na koni? Odpověď na tuto otázku je výsledkem jednak míry strachu klienta z jízdy na koni, jednak možností/ nemožností na koni jezdit ze zdravotních důvodů. Dvě klientky uvedly, že jezdit nemohou, jedna klientka uvedla, že má strach jezdit. Čtyři klienti uvedli jízdu na koni jako svoji oblíbenou činnost. 13) Myslíte si, že je důležité pravidelně čistit koně? Klienti se ve všech odpovědích shodli na důležitosti pravidelného hřebelcování koně. 14)Zkoušel/a jste to někdy? Klienti shodně uvedli, že hřebelcování koně již zkoušeli. 50
15)Jak by se měl člověk správně chovat ke zvířeti? Tato závěrečná otázka shrnuje znalosti klientů o zvířatech, se kterými se během animoterapií setkali. Zjišťuje klientovy postoje ke zvířatům a odráží jeho morální hodnoty. V odpovědích zaznívá slovo slušně, dobře, netahat je za uši a ocas a poslouchat je.
Dotazníky
Příprava a průběh vyplňování dotazníků. Na počátku tvorby dotazníku jsem si položila otázku, co by mělo být hlavním účelem tohoto dotazníku? Účelem bylo zjistit, jakým způsobem vnímají animomoterapie a jejich působení na klienty terapeuté a osoby, které se na nich v tomto domově aktivně podílejí. Dotazníky, vyplňovalo 11 respondentů -8 žen a 3 muži. Dotazník s polouzavřenými otázkami obsahoval 13 otázek s pouze jednou možností odpovědi. Doba vyplňování dotazníku nebyla pevně stanovená, u každého respondenta se pohybovala v rozmezí max. 10-15 minut. Dotazník respondenti vyplňovali zvlášť každý na svém pracovním místě. Dotazníky jim byly předloženy vytištěné na papíře a jejich úkolem bylo správné odpovědi zakroužkovat. Zakroužkované odpovědi respondentů jsem převedla do elektronické podoby, do tabulky.
51
Dotazník Celkový počet 11 respondentů Otázka 1.Myslíte, že mají animoterapie ve Vašem zařízení pozitivní vliv na klienty? 2. Jaký je přístup klientů k animoterapiím? 3. Je podle Vás pro klienty důležité, aby byly animoterapie prováděny pravidelně? 4.Myslíte si, že klienti považují zvířata používaná pro animoterapii za své přátele? 5. Lze u klienta překonat strach ze zvířete, používaného v rámci animoterapie? 6. Myslíte si, že skupinové hry/cvičení v rámci canisterapie mají vliv na posílení dobrého vztahu mezi klienty? 7. Které činnosti při canisterapii jsou u klientů s lehkým mentálním postižením nejoblíbenější? 8.Z které z uvedených činností mají klienti největší obavy? 9. Může jízda na koni působit jako cenný nástroj pro zlepšení celkové rovnováhy klienta? 10.Považujete aktivitu vedení koně klientem za prostředek zlepšující jeho vlastní sebevědomí a rozvíjející pocit zodpovědnosti? 11. Domníváte se, že česání psa a čištění koně, tedy hygienické úkony v rámci animoterapie, mohou mít vliv na upevnění hygienických návyků klientů? 12. Hlazení psa nebo koně rozvíjí/ působí (na) oblast ? 13. V čem spatřujete nejdůležitější přínos animoterpie u klientů s lehkým mentálním postižením ?
Odpověď A
A
odpověď B
Ano Velmi kladný, většina klientů se na animoterapie velmi těší. Ano, klient potřebuje terapie pravidelné.
11 Ne Je to individuální, ale převažuje pozitivní 11 vztah. Ano, ale je třeba přihlédnout i k daným okolnostem a 6 možnostem.
Ano 9
9
Při trpělivém a pozvolném přístupu ano.
11 Spíše ne
Ne
Ano
11 Ne Činnosti podporující rozvoj hrubé Činnosti podporující rozvoj motoriky(podlézání, jemné motoriky( česání, přeskakování psa přes krmení, hlazení…) 3 klienta, vodění psa...) Přeskakování psa, přes ležícího klienta.
B odpověď C
C odpověď D
D
0
0
0
0
Pravidelnost 5 není podstatná. 0
0
Je to 0 individuální
2
0
Jiné
0
0
0 Jiné
0
0
Kombinace obou výše 0 uvedených
8 jiné
0
jiné
3
0
0
Je to individuální Klienti se těchto terapií spíše obávají .
Krmení psa
4
Ano
11 Ne
Je to 0 individuální
Ano
11 Ne
0
Ano
2
Emocionální složky osobnosti. Zvířata svojí pozitivní energií a láskou zmírňují pocit osamělosti klienta v pobytovém zařízení a navozují pocit přátelství.
Ne
4 Podlézání psa
Jiné
Je to 0 individuální
0
0
0
0
9
2
Motorické složky osobnosti.
Sociální složky 0 osobnosti. 0
2
Animoterapie rozvíjí motorické dovednost .
Animoterapie rozvíjí sociální 0 cítění.
52
0 Kombinace všech výše uvedených.
Vše výše 0 uvedené.
9
9
Výsledky dotazníků Jak z tabulky vyplývá, respondenti jsou shodně přesvědčeni o pozitivním přínosu animoterapie. Jejich postoj k animoterapiím je kladný a totéž tvrdí i o postoji klientů. Potvrzují přátelský vztah klientů ke zvířatům. K otázce pravidelného provádění animoterapií se část respondentů o pravidelnosti vyjadřuje jako o nutnosti a část si myslí, že by měly být zohledněny i další okolnosti. V otázce významu strachu při animoterapiích se respondenti shodují, že strach lze překonat, ale musí se zvolit vhodný postup. V otázce skupinových animoterapií se všichni respondenti shodli na jejím přínosu v oblasti posílení vztahů mezi klienty. Za oblíbené činnosti klientů při animoterapiích pak většina respondentů považuje aktivity podporující rozvoj jemné i hrubé motoriky. Při canisterapii mají podle nich klienti největší obavy z aktivit krmení a přeskakování psa přes klienta. V otázce týkající se hiporehabiltace se respondenti shodují na jejím přínosu v oblasti pohybové. Shodují se také na tom, že vedení koně klientem může zlepšovat sebevědomí klienta, poskytovat mu pocit samostatnosti a zodpovědnosti. V otázce zda je možné, že hygienické úkony v rámci péče o zvíře můžou mít vliv na upevnění hygienických návyků klientů se větší část respondentů shoduje na tom, že jedná o záležitost individuální. Podle většiny respondentů má nejzákladnější terapeutická aktivita hlazení zvířete vliv na mnoho složek osobnosti. Přínos animoterapie pak většina respondentů spatřuje v rozvoji emocionální, sociální i pohybové složky osobnosti klienta.
Interpretace získaných údajů Údaje, které jsem získala jsou kombinací poznatků z různých stran účastníků animoterapie - tedy klientů, terapeutů a dalších pomocníků. Z analýzy rozhovorů vyplynul jednoznačně pozitivní vztah dotázaných klientů k animoterapiím. Během samotného rozhovoru, který se týkal animoterapie, bylo u všech klientů znatelné pozitivní naladění. Byla pozorována velká touha hovořit o aktivitách, které během animoterapií absolvují. Obzvláště oblíbená byla otázka vyžadující vyjmenování aktivit prováděných během canisterapie a hiporehabiltace. 53
Dotázaní klienti odpovídali s velkou radostí a zaujetím na otázky týkající se jejich oblíbených činností. Výrazná byla, především u klientů mužského pohlaví, touha pochlubit se dovedností jízdy na koních. Jak z rozhovorů vyplynulo, velmi oblíbenou animoterapeutickou aktivitou klientů je vodění koně nebo psa na vycházku, které v klientovi může vzbuzovat pocit samostatnosti, zodpovědnosti a podporovat tak jeho zdravé sebevědomí. V rozhovorech často zmiňované a klienty velmi oblíbené jsou aktivity podporující rozvoj jemné motoriky zejména krmení, česání, hlazení. Vykonávání těchto aktivit bývá prvním a důležitým krokem ve vytvoření důvěry mezi klientem a zvířetem. Obecně velkou roli ve fungování animoterapie hraje faktor strachu, proto je důležité klienta vždy se zvířetem pozvolna seznámit a pečlivě sledovat jeho reakce na něj. Je nutné vždy zvolit aktivity podle individuálních potřeb klienta a respektovat jeho přání. Pozitivní přínos animoterapií potvrdili také respondenti z řad terapeutů a pomocníků, kteří se aktivně podílejí na animoterapiích. Respondenti shodně poukazují na přátelské pouto mezi zvířetem a klientem. Animoterapie podle nich mají pozitivní vliv na emocionální, sociální stránku osobnosti, motivují k přirozenému
pohybu klientů a
napomáhají tak rozvoji motorických dovedností. Z šetření vyplývá, že využití animoterapie pro osoby s lehkým mentálním postižením je rozsáhlé. Lze spatřit pozitivní účinky na psychiku, ať už se jedná o uvolnění, zklidnění, rozmluvení klienta, zlepšení koncentrace, podpora zdravého sebevědomí, dále rozvíjení pohybových a sociálních dovedností a přínos v oblasti kladných emocí.
54
Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, zda animoterapie motivuje k pohybové aktivitě a jaký je její vliv na emocionální stránku osobnosti klientů s lehkým mentálním postižením. Ve své práci jsem na základě uvedené literatury vymezila charakteristiku mentální retardace, její etiologii a klasifikaci. Vlastní šetření bylo zaměřené na osoby s lehkým mentálním postižením a jejich pohybové aktivity při animoterapiích, proto jsem v této kapitole uvedla podrobnější charakteristiku osob s lehkým mentálním postižením a charakteristiku jejich motorických dovedností. Ve druhé kapitole jsem se zabývala vymezením termínu animoterapie, její historií, zákonem o sociálních službách, metodologií a normami praxe animoterapie, které vypracovává společnost Delta Society. Tyto metody a normy praxe jsou celosvětově uznávané proto jsou poznatky o nich v práci přeloženy z internetových stránek této společnosti a porovnány s informacemi z české literatury. Při vymezení termínu animoterapie a jejích typů dle zvířecích druhů byl kladen důraz hlavně na jejich obecnou charakteristiku a její účastníky. Vzhledem k rozsáhlosti tématu animoterapie by jejich velmi podrobná charakteristika nebyla ani možná. Nejvíce prostoru je věnováno dvěma hlavním typům animoterapie - tedy canisterapii a hiporehabilitaci, které jsou zároveň hlavními zvířecími terapiemi v Domově sociální péče Křižanov. Z praktického hlediska jsem se snažila podat ucelený pohled na animoterapii všech jejích účastníků v tomto domově - tedy terapeutů, pomocníků, kteří se animoterapií účastní a vybraných klientů s lehkým mentálním postižením. Z mého vlastního šetření vyplynulo, že škála využití v animoterapie v oblasti rozvoje osobnosti klienta s mentálním postižením je opravdu velmi široká. Dle mého zjištění fungují zvířata používaná pro animoterapii u osob s mentálním postižením zejména jako pozitivní stimul. Přesvědčila jsem se o tom během svých návštěv a pozorování animoterapií v Domově sociální péče Křižanov. 55
Úspěch animoterapie tkví v tom, že využívá přirozené a pro klienty zajímavé aktivity, které je motivují k pohybu a pomáhají jim v oblasti rozvoje motorických, sociálních dovedností, kognitivních schopností, napomáhají ke zlepšení zdravotního stavu po stránce psychické i fyzické a zároveň jim přináší velmi kladné emoční prožitky.
56
Resumé Bakalářská práce obsahuje stručné uvedení do problematiky mentální retardace se zaměřením na osoby s lehkým mentálním postižením a charakteristiku jejich motorických dovedností. Další část bakalářské práce pojednává o animoterapií nebo-li léčbě za pomoci zvířete. Poznatky, které jsem získala o mentální retardaci a animoterapii, jsem využila během svého šetření, jehož cílem bylo zjistit, zda
animoterapie motivuje
k pohybovým aktivitám a jaký je její vliv na emocionální stránku osobnosti u klientů s lehkým mentálním postižením. Jak vyplývá z výsledků šetření, animoterapie funguje jako přirozená a účinná motivace k tělesnému pohybu a zároveň přináší klientům s lehkým mentálním postižením mnoho kladných emocí.
Resume Bachelor thesis contains concise introduction to the topic mental disability with a focus on people with mild mental disability and characteristic of their motor skills. The thesis deals animal assisted therapy –or if treatment using animal. Knowledge that I have gained, I used during my investigation, whose object was to determine, whether animal assisted therapy motivates to physical activities and what is her effect the emotional side for clients with mild mental disability. According to the results animal assisted therapy acts as natural and effective motivation to the physical movement and clients with mild mental disability provides many positive emotions.
57
Seznam literatury ČERNÁ, Marie a kol. Česká psychopedie. 1. vyd.Praha: Karolinum, 2008 ISBN 978-80-246-1565-3. BAJO, I., VAŠEK, Š. Pedagogika mentálně postihnutých. 1.vyd. Bratislava:Sapientia, 1994. ISBN 80-967-180-1-0. DOLEŽALOVÁ, Alena. Metodika ornitoterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 287-288. ISBN 978-80-7322-109-6. DOLEŽALOVÁ, Alena. Papoušci vhodní pro ornitoterapii. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1 .vyd. České Budějovice: Dona, 200. s. 286287. ISBN 978-80-7322-109-6. EISERTOVÁ, Jaroslav. Canisterapie-terminologie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 60-67. ISBN 978-80-7322-109-6. EISERTOVÁ, I., TICHÁ, V. Příprava canisterapeutického týmu na praktikování canisterapie, výběr vhodného nasazení. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 68-71. ISBN 978-80-7322-109-6. FREEMAN, Michaela. Terminologie v zooterapii.In Zooterapie ve světle objektivních poznatků.Miloš Velemínský.1.vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 30-37. ISBN 978-80-7322-109-6. HVÍZDALOVÁ, Hana. Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 222-231. ISBN 978-80-7322-109-6. HVÍZDALOVÁ, Hana. Metodika hiporehabiltace. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 239-246. ISBN 978-80-7322-109-6.
58
HVÍZDALOVÁ, Hana. Účastníci procesu hiporehabiltace. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 232234. ISBN 978-80-7322-109-6. HYPŠOVÁ, Daniela. Felinoterapie v České republice. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1.vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 263. ISBN 978-80-7322-109-6. HYPŠOVÁ, Daniela. Plemena koček využívaná pro felinoterapii. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 200. s. 265-267. ISBN 978-80-7322-109-6. HYPŠOVÁ, Daniela. Účastnící felinoterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 264. ISBN 978-80-7322-109-6. KÁBELE, František. Tělesná výchova mládeže vyžadující zvláštní péči. 3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, 1976. ISBN 14-601-88. KALINOVÁ, V. Současný stav v oblasti přípravy canisterapeutických týmů k praktikování canisterapie v ČR. In Mezinárodní seminář o zooterapiích 27.6. -1. 7. 2003 v Brně : Sborník příspěvků. Brno: Sdružení Filia, s. 45-53. KALINOVÁ, V., MOJŽÍŠ, A. Jak dosáhnout kvalitní přípravy psa ke canisterapii. Svět psů. č. 2,52 s. ISBN 1211-2976. KARÁSKOVÁ, Vlasta. Úvod do didaktiky tělesné výchovy žáků s mentálním postižením. 1. vyd. Olomouc:Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-1024-9. KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 4.vyd.Praha:Portál, 2002. ISBN 80-239-3591-7. KULKA, Jiří. Pozitivní zooterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 38-43. ISBN 978-80-7322-109-6.
59
LACINOVÁ, Jiřina. Historický vývoj animoterapie a její současný stav. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 27-29. ISBN 978-80-7322-109-6. LANGER, Stanislav. Mentální retardace. 3. vyd. Hradec Králové:Kotva, 1996. ISBN 80-900254-8-X. LOUČKA, Radko.Farmingterapie, farming therapy- „terapie prací na farmě“. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 305. ISBN 978-80-7322-109-6.
MAHELKA, Bohumír. Malá zvířata. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 292-298. ISBN 978-80-7322-109-6. MÜLLER, Oldřich. Lehká mentální retardace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-02207-6. MÜLLER, O., VALENTA, M. Psychopedie. 3. vyd. Praha:Parta, 2007. ISBN 978-80-7320-099-2. NERANDŽIČ, Zoran. Animoterapie: aneb Jak nás zvířata umí léčit. 1. vyd. Jihlava:Ekon, 2006. ISBN 80-00-01809-8. PIPEKOVÁ,Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3. vyd. Brno: Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0. RUBINŠTEJNOVÁ, S, J.Psychologie mentálně zaostalého žáka.3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, 1986. ISBN 14-428-86. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha:Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1733-3. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 3. vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-73-67-060-7 TICHÁ, Věra.Canisterapie u klienta s mentálním postižením. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 160163. ISBN 978-80-7322-109-6. 60
TICHÁ, Věra.Metodika canisterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 72-76. ISBN 978-80-7322-109-6. TICHÁ, Věra. Delfinoterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 290-291. ISBN 978-80-7322-109-6. TICHÁ, Věra. Účastníci canisterapie. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 61-64. ISBN 978-80-7322-109-6. TICHÁ, Věra. Zastřešující organizace v zooterapii. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 44-46. ISBN 978-80-7322-109-6. VOSÁTKOVÁ, Alexandra. Etologie koně. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Miloš Velemínský. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 2007. s. 213-215. ISBN 978-80-7322-109-6.
Internetové zdroje Delta Society. Animal-Assisted Activities/Therapy 101. [online]. Pet partners. [Belewue USA)]:Uptown studious,2012 [cit. 4. dubna 2013]. Dostupné z http://www.petpartners.org/AAA-Tinformation. ČESKO. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In: ČESKO. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ.MPSV:Ministerstvo práce a sociálních věcí[online]. MPSV, ©2006 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE KŘIŽANOV.Ústav sociální péče Křižanov[online]. ÚSP [Křižanov]: 4. 4. 2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=43,
ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE KŘIŽANOV.Ústav sociální péče Křižanov[online]. ÚSP [Křižanov]: 4. 4. 2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=112 61
ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE KŘIŽANOV.Ústav sociální péče Křižanov[online]. ÚSP [Křižanov]: 4. 4. 2013 [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.uspkrizanov.cz/content.aspx?id=109
62
63
64
65
66
