UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií

Zuzana Šnajdrová

Sociální užití televize v každodenním životě seniorek Diplomová práce

Praha 2009

Autorka práce: Zuzana Šnajdrová Vedoucí práce: PhDr. Irena Reifová, PhD. Oponent práce: Datum obhajoby: Hodnocení:

2

Bibliografický záznam ŠNAJDROVÁ, Zuzana. Sociální užití televize v každodenním životě seniorek. Praha: Karlova univerzita, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, 2009. 112 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Irena Reifová, PhD.

Anotace Většina dosavadních výzkumů, zabývající se problematikou sociálního užití televize, se soustředila především na studium nukleárních rodin, jako na dominantní/normativní sociální uskupení ve společnosti. V důsledku nárůstu i nových typů domácností (singles, homosexuální páry, svobodné matky aj.) vzrůstá potřeba výzkumu sociálního užití médií v domácnostech tohoto typu. Tato práce se proto zabývá jednočlennými domácnostmi starých žen (65+), způsoby užití, motivacemi a vztahy, které si seniorky k televizi vytvořily. I přes dlouhodobě trvající proces stárnutí společnosti je skupina starých lidí, z hlediska mediálních (auditoriálních) výzkumů, marginalizovanou a opomíjenou kategorií. Předložená práce je tak první svého druhu v České republice, která se věnuje životu seniorek s televizí. Na základě předchozího studia literatury, věnující se sociálnímu užití televize v rodinách, byly vymezeny základní oblasti výzkumu (jak seniorky televizi sledují, proč jí sledují a jaký vztah k televizi

mají),

které byly metodou

kvalitativních

rozhovorů se seniorkami

prodiskutovávány. Podstatou výzkumu tedy bylo zjistit, jak se dimenze stáří a genderu do způsobu užití televize promítá a nakolik se zjištění o sociálním užití poplatná pro nukleární rodiny vztahují i na tuto specifickou skupinu starých žen. Autorka se v práci zaměřuje na způsoby jakými je televize do života seniorek začleněna, jak a kdy a v jakém kontextu ženy televizi sledují, proč ji sledují a jaké jsou hlavní důvody/motivace, které ženy ke sledování televize vedou. Dále se práce soustředí na role, které v životě starých žen televize hraje a na vztah, který si seniorky k televizi vytvořily. Tyto a další dimenze výzkumu sociálního užití televize starými ženami jsou stěžejními tématy předložené diplomové práce.

Klíčová slova stárnutí, seniorky, sociální užití, televize, každodenní život

3

Annotation

Most of the existing work dwelling on media social use has focused mainly on research of nuclear families, as dominant/normative social group/formation in society. However, considering the enormous increase of different types of households (e.g. singles, homosexual couples and single mothers) in recent years, the attention of researchers should be concentrated to these kinds of households as well. And that is also why, this work is focusing on single households of older women (65+) and their relationships, motivations and ways of usage of television. In spite of the well known fact that western society has been aging, there has been very little done within the media (audience) research of older people, especially older women. This work is, thus, the first of a its kind in the Czech Republic which is dealing with the issue of the television usage by older women. On the basis of previous studies of literature of television family usage, main topics of this research were defined. These were: how older women watch television, why they watch it and what kind of relationship they have with television. These topics were, through qualitative interviews, afterwards discussed with all participants. The aim of this research was to find out, how does the dimension of gender and age project into the television usage of this specific social group and how does it differ (if it does) from the findings gathered by previous researches on family television usage. Therefore the main questions of this research are: how older women integrate television into their lives, what is the context, motivations of television usage and what are the main roles of television in older women’s lives?

Keywords aging, older women, social use, television, everyday life

4

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Předložená práce obsahuje 182 863 znaků včetně mezer.

2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne 14. 5. 2009

Zuzana Šnajdrová ……………………

5

Poděkování Ráda bych zde poděkovala především své vedoucí práce PhDr. Ireně Reifové PhD., bez jejíž pomoci by tato práce nejspíše nevznikla. Její ochota, vstřícnost, profesionalita a míra znalostí z ní činí vedoucí práce, jakou si student/ka může jen přát. Dále bych zde chtěla poděkovat svým nejbližším, zejména rodičům za jejich trpělivost a podporu v mém studiu a mé sestře Andulce, která mi byla při psaní této práce velkou oporou.

6

ÚVOD ......................................................................................................................................................... 8 TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE ................................................................................................................ 9 STÁRNUTÍ................................................................................................................................................. 9 JAK DEFINOVAT STÁŘÍ, ANEB JSEM UŽ STARÁ/STARÝ?............................................................................. 9 Vnímání stáří – percepce sebe sama ................................................................................................ 10 VÝZKUMY ZABÝVAJÍCÍ SE STÁŘÍM ......................................................................................................... 12 STÁRNUTÍ OBYVATELSTVA ČESKÉ REPUBLIKY ...................................................................................... 14 GENDER V PROCESU STÁRNUTÍ .............................................................................................................. 16 RODINNÝ STAV ...................................................................................................................................... 18 VĚKOVÁ DISKRIMINACE – AGEISMUS .................................................................................................... 20 MEDIÁLNÍ RE/PRESENTACE SENIORŮ A SENIOREK .................................................................................. 22 SHRNUTÍ ................................................................................................................................................ 25 SOCIÁLNÍ UŽITÍ TELEVIZE .............................................................................................................. 27 KLASICKÉ STUDIE ZABÝVAJÍCÍ SE SOCIÁLNÍM UŽITÍM TELEVIZE ............................................................ 28 SOUČASNÝ VÝZKUM .............................................................................................................................. 33 DOMOV .................................................................................................................................................. 36 Genderové rozdíly ve vztahu k domovu ............................................................................................ 39 TELEVIZE A KAŽDODENNÍ ŽIVOT ............................................................................................................ 40 JAK SENIOŘI A SENIORKY TELEVIZI SLEDUJÍ ........................................................................................... 44 ROLE TELEVIZE V ŽIVOTĚ SENIORŮ A MOTIVACE K JEJÍMU SLEDOVÁNÍ ................................................. 45 GENDEROVÉ ASPEKTY VE SLEDOVÁNÍ TELEVIZE.................................................................................... 50 SOUČASNÁ DISKUSE NA POLI KULTURÁLNÍCH STUDIÍ............................................................................. 53 EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE ................................................................................................................. 55 METODOLOGIE .................................................................................................................................... 55 ZÁKLADNÍ ODLIŠNOSTI KVALITATIVNÍHO A KVANTITATIVNÍHO VÝZKUMU ........................................... 55 RESEARCH DESIGN V KVALITATIVNÍM VÝZKUMU? ................................................................................ 56 PŘÍPRAVA ROZHOVORU.......................................................................................................................... 58 REALIZACE ROZHOVORU ....................................................................................................................... 58 ZKOUMANÝ VZOREK .............................................................................................................................. 61 ANALÝZA DAT ....................................................................................................................................... 62 MOŽNOSTI ZKRESLENÍ VÝZKUMU .......................................................................................................... 62 VÝZKUMNÁ ZJIŠTĚNÍ ........................................................................................................................ 64 JAK SENIORKY TELEVIZI UŽÍVAJÍ?.......................................................................................................... 65 Strukturace dne ................................................................................................................................ 65 Televizní pozornost........................................................................................................................... 67 Plánování dne................................................................................................................................... 70 PROČ SENIORKY TELEVIZI SLEDUJÍ?....................................................................................................... 73 Mentální svěžest/potřeba zůstat fit ................................................................................................... 73 Společnost ........................................................................................................................................ 74 Odpočinek/zábava ............................................................................................................................ 77 Familiárnost..................................................................................................................................... 79 Nutnost – nedostatek dostupných alternativ..................................................................................... 79 JAKÝ MAJÍ SENIORKY K TELEVIZI VZTAH? ............................................................................................. 83 Přítel, který se nesmí pustit k tělu..................................................................................................... 83 Kvalita sledovaných pořadů a jejich vliv na vztah seniorek k televizi.............................................. 84 Vnímání sledování televize jako pokleslou aktivitu .......................................................................... 85 Oblíbenost televize ........................................................................................................................... 88 SHRNUTÍ EMPIRICKÉ ČÁSTI: ................................................................................................................... 90 ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 93 DOPORUČENÍ ......................................................................................................................................... 94 RESUMÉ .................................................................................................................................................. 96 POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................................... 98 SEZNAM PŘÍLOH................................................................................................................................ 105

7

Úvod Téma své diplomové práce „Sociální užití televize v každodenním životě seniorek“ jsem si zvolila na základě několika dílčích skutečností. Prvotním impulsem bylo mé roční studium v Anglii, kde jsem se s problematikou stárnutí (ageingu) a ageismu poprvé setkala a silně mě zaujalo, neboť pro mne představovalo novou dimenzi poznání. Vzhledem k mému dlouhodobému zájmu o genderovou problematiku jsem tak věděla, že se má práce bude věnovat starým ženám a jejich každodennímu životu. Skupina seniorek je z hlediska výzkumu (nejen mediálního) silně marginalizovanou a opomíjenou sociální kategorií, a to i přesto, že tvoří dominantní skupinu seniorů vůbec (vzhledem k vyšší naději dožití u žen než mužů). Na základě doporučení mé vedoucí práce jsem se rozhodla ve své diplomové práci zkoumat problematiku sociálního užití televize v domácnostech starých, samostatně žijících žen. Důvodem takto vymezeného výběrového souboru byla skutečnost, že většina výzkumů, věnujících se užití a domestikaci mediálních technologií, zkoumala převážně nukleární rodiny, jako dominantní typ domácnosti. Vzhledem k nárůstu jiných typů domácností, stejně jako nárůstu podílu seniorů v populaci a mému osobnímu zájmu, jsem se rozhodla zkoumat právě staré ženy a jejich život s televizí. Cíle této práce nebyly předem stanoveny a vznikaly postupně až v průběhu studia literatury, které předcházelo samotnému výzkumu. Na základě výzkumů a studií, které se zabývají sociálním užitím televize v rodinách, jsem si vymezila tři základní oblasti, které tvořily osu mého výzkumu. Tato dominantní témata mapovala způsoby užití televize v domácnostech seniorek, motivy, které ženy ke sledování televize vedly a vztah, který si seniorky v průběhu života k televizi vytvořily. Cílem této diplomové práce bylo zjistit, jak se dimenze stáří a genderu do způsobu užití televize promítá, nakolik se zjištění o sociálním užití, platná pro nukleární rodiny, vztahují i na tuto specifickou skupinu starých žen. Zajímalo mne tedy, jakými způsoby je televize do života seniorek začleněna, jak a kdy a v jakém kontextu ženy televizi sledují, proč jí sledují, jaké jsou hlavní důvody/motivace, které ženy ke sledování televize vedou, popř. role, které v životě starých žen televize hraje a vztah, který si seniorky v průběhu svého života k televizi vytvořily.

8

TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE Stárnutí Jak definovat stáří, aneb jsem už stará/starý? Chronologický věk je jedním z určujících diferenciačních faktorů v naší společnosti. Je nezbytnou součástí našeho statusu a identity, určuje naše práva i povinnosti a to v mnoha oblastech, např. v oblasti legislativní, sociální či osobní. Na druhou stranu určitě není jediným prvkem/aspektem/faktorem, na základě kterého lze definovat člověka jako starého. Neexistuje totiž konsensus jak definovat stáří. Zda na základě chronologického věku, nebo funkčního věku či na základě významných životních událostí, jakými jsou odchod do důchodu, či vdovství (Arber, Ginn; 1991:5). Určit stáří na základě definování věkové hranice je podle řady autorů a autorek, zabývajících se stářím, nedostatečné (Rabušic, 2002; Vidovičová, 2005; Arber, Ginn, 1991; MacDonald, 1984; Šiklová, 2005; Jones, 2006; Kuchařová, 2002; Kubalčíková, 2006 atd.). Sociální skupina seniorů a seniorek je natolik široká a vnitřně diferenciovaná, že je potřeba ji podrobněji dělit. Arberová a Ginn ve své knize Gender and Later Life (1991) například navrhují strukturovat seniory podle věku na „mladé-starší“ (young elderly) a „staré- starší“ (old elderly). Dělící hranicí by byl věk 75 let. K tomu posléze připojili ještě kategorii „velmi starých-starších“ (very old elderly), kam patří lidé starší 85 let věku1 (1991:3)2. Kubalčíková ve své práci o seniorech navrhuje definovat stáří na základě tzv. „funkčního potenciálu jedince“, který je definován třemi proměnnými: fyzickou, psychickou a sociální složkou. Toto „dynamické“ pojetí stáří je podle autorky komplexnější a tak lépe, než věková hranice („statické“ pojetí), vyjadřuje rozdíly v rámci široce definované skupiny seniorů. Za starého člověka je v rámci tohoto pojetí

1

I přesto, že toto rozlišení vzniklo původně na základě zjišťování zdravotního statusu (životní úrovně u starších osob), hranice 75let byla nekriticky přijata jako „bod zlomu“ a ty následující odvozeny od této hranice. Nyní se tato diferenciace na mladší staré a starší staré používá nejen v oblasti zdravotního statusu, ale i věku. 2 Podobné dělení používá i Rabušic, (2002)

9

považován jedinec, u něhož k poklesu funkčnosti dochází v souvislosti se zvyšujícím se věkem3 (Kubalčíková, 2006:6). Rebeca Jonesová ve své úvaze rovněž poukazuje na nedostatečnou definici stáří pouze na základě chronologického věku. Zdůrazňuje skutečnost, že dochází k paradoxům, kdy staří lidé odmítají svůj věk (denial of age) a presentují sebe sama, jako mladé (zdravé a fit), byť svým chronologickým věkem patří do skupiny seniorů. Dokonce se vůči seniorům vymezují, aby bylo evidentní, že k nim nepatří (Jones, 2006:85). Jedním z možných vysvětlení tohoto fenoménu je společensky negativní a stereotypní vnímání stáří, které ztěžuje starším lidem přijetí vlastního věku, stejně jako jeho individuální vnímání4.

Vnímání stáří – percepce sebe sama Vnímání věku, v němž se člověk stává starým, je závislé na mnoha dílčích proměnných, z nichž jednou je pohlaví. Jak například ukázal representativní výzkum české předseniorské populace (osob ve věku 50 let a starších), který v r. 1996 provedl Rabušic s Marešem, muži uváděli věk, v němž začíná stáří v průměru u 67,8 let, ženy pak u 66,1 let5 (Mareš, Rabušic in Rabušic, 2002). Dalším faktorem je samotný věk člověka, neboť mladší lidé mají zpravidla tendenci určovat hranici stáří níže než lidé starší. Tak např. muži ve věkové skupině 50 – 54 let považují za hranici stáří průměrný věk 65,7 let, ženy pak 64,6 let. Ovšem muži ve věku 70 – 74 let již za hranici stáří považují v průměru věk 69,5 a ženy 66,6 let (ibid.).

3

Fyzická dimenze vyjadřuje biologické stárnutí organismu, vnější projevy stárnutí, přítomnost nebo absenci nemocí, či odolnost imunitního systému k zátěži (infekcím). Psychická dimenze pak sleduje kognitivní funkce, mentální funkce a emoční složku. Dále pak individuální charakteristiky jedince a jeho způsob vnímání sebe sama, své „nové“ role. Způsob přijetí vlastní role se odráží i v názorech, činech popř. interpersonálních vztazích. Poslední složkou v dynamickém pojetí stáří je složka sociální, tedy to, jaké jsou vztahy ve společnosti, jak se senioři začlenění do sociálních sítí, či ochota seniorů a seniorek participovat na aktivitách. 4 Jonesová nicméně připomíná, že tento závěr může být zkreslující, neboť ignoruje kontext, v němž je dané „odmítnutí“ vlastního věku uskutečněno. 5 Toto zjištění může být překvapující i vzhledem k tomu, že byť se ženy dožívají vyššího věku (v průměru o 7 let vyššího než muži), definují hranici stáří níže než muži. Tento trend potvrdily ve svých výzkumech ve spolupráci s Rabušicem i Vidovičová, 2004, či Vohralíková, 2004. Domnívám se, že tento fakt je důsledkem dvojího standardu stárnutí, kdy je u žen kladen větší důraz na vzhled než na muže. Fyzické projevy stárnutí pak mohou u žen vést k vlastnímu posunutí hranice věku stáří.

10

K podobným závěrům dospěla i studie representativního šetření, uskutečněného Dobrovolnickým centrem o. s. v Ústí nad Labem v rámci projektu „Obdivuhodní senioři“ na vzorku 515 osob starších 60 let. Toto šetření ukázalo, že 20% respondentů a respondentek považuje za hranici stáří věk 70 let (z celkových 60% dotázaných, kteří definovali sterého člověka věkem) (Zich, Strahovský; 2005:5). Tato zjištění potvrzuje i výzkum provedený Lindou Woolfovou z Midwestern University, který porovnával vnímání stáří studenty a seniory. Stejně jako uvedené studie i tato zjistila, že mladší lidé mají tendenci určovat hranici stáří dříve, než starší (Woolf, 2007). U výzkumů z pozdějších let pak tato hranice klesá (Kuchařová, 2002; Vidovičová, 2005). Zatímco průměrný věk začátku stáří byl respondenty v r. 1996 určen/definován kolem 67 let (Rabušic, 2002), v r. 2002 to bylo 64,71 let (Kuchařová, 2002:51) a v r. 2003 63,3 let (Vidovičová, Rabušic; 2003:12). Pohyblivá je z hlediska stáří i percepce sebe sama. Tak např. ve věkové skupině 60 – 64 let - tedy skupina, která je pro ne-starého člověka skupinou starých - se vnímalo pouze 20% respondentů a respondentek jako „starých“ a jako „starý“ se cítilo jen 16% respondentů/respondentek. Rozdíl je tedy i v tom, kdy se lidi „vidí“ a „cítí“ jako staří. Cítit se starý/starou a vidět se/vnímat se jako starý/á, jsou prokazatelně odlišné jevy. Vnímání „vidět se jako starý/á“ je ovlivněno jak věkem, tak společenskými tlaky. Podle výzkumu provedeného Vidovičovou a Rabušicem v r. 2003, respondenti a respondentky považovali za hlavní důvody pro vnímání člověka jako starého jeho fyzický zdravotní stav (56%), následován věkem, ztrátou duševní svěžesti a ztrátou autonomie. K podobným závěrům došel i již zmiňovaný Zich se Strahovským. Pokud stáří nebylo určeno věkovou hranicí, ale slovně (jednalo se o otevřenou otázku), považovali dotázaní senioři stáří za individuální záležitost (21,9%), popřípadě spojovali stáří s fyzickým stavem člověka (15%) (Zich, Strahovský; 2005:6). Z výše uvedeného vyplývá, že v Česku je starý ten, kdo jako starý vypadá a kdo není v dobrém zdravotním stavu (Vidovičová, Rabušic; 2003). Tento fakt se pak dotýká především žen, u nichž je důraz na vzhled kladen podstatně silněji než u mužů. Zajímavým zjištěním je, že jen minimum dotazovaných respondentů a respondentek považovalo odchod do důchodu za významný znak stáří 6. Domnívám se, že tento názor je společensky sdílen, neboť věk, kdy lidé odchází na penzi je stanoven, vzhledem k odpovídající naději dožití, příliš nízko. 6

U Vidovičové s Rabušicem se jednalo o 2% výběrového souboru a u Zicha se Strahovským pouze 1,9%.

11

Určení věkové hranice stáří na 65 let věku je tedy zjevně konvencí a sociálním konstruktem, který vznikl především z potřeb administrativy sociálního státu. Je to hranice, kdy 90% lidí v České Republice nevykonává placenou práci a pobírá důchod. Stejně tak je důležité si uvědomit enormní šíři sociální skupiny – seniorů/seniorek – a z ní vyplývající vysokou míru heterogenity. Nejedná se o jednu homogenní skupinu definovanou pouze jediným společným znakem (např. pobíráním penze), skupinu s identickými potřebami, zájmy a postoji. Stáří každého člověka je ve svých projevech velmi individuální, odlišné a neopakovatelné.

Výzkumy zabývající se stářím Výzkumy orientované na sociální aspekty stárnutí se u nás začaly výrazněji rozvíjet až koncem 80. let 20. století. Jedním z významných výzkumných témat tvoří společenské vnímání stárnutí a seniorů jako takových (Haškovcová, 1990; Pacovský, 1997; Kuchařová, 2002; Vidovičová, Rabušic, 2003; Vohralíková, Rabušic, 2004 atd.), stále však chybí studie zachycující komplexněji proces stárnutí, individuální prožitky a potřeby seniorů a seniorek. Otázce stáří je věnováno více prostoru v oblasti sociální politiky než v sociologii samotné. Důvodem je nárůst podílu starších osob v populaci, který nutil k řešení otázek spojených se sociálním zabezpečením a důchody. V důsledku tzv. welfarizace stáří (a starých lidí) se začala tato životní etapa problematizovat a presentovat jako zásadní přítěž budoucích generací (Arber, Ginn; 1991:20). Tento přístup pak převládl do většiny sdělovacích prostředků, takže pokud byla veřejnost s otázkou stáří konfrontována, jednalo se zpravidla o negativní presentaci (více viz kapitola „mediální re/presentace seniorů a seniorek“, str. 22). Po dlouhou dobu byli senioři a seniorky z oblasti zájmu vytlačeni, a to jak z médií, tak z oblasti výzkumu. Až v posledních 20 letech můžeme sledovat nárůst výzkumů a studií zabývajících se různými tématy z oblasti gerontologie. Je s podivem, že stáří, které je vzhledem k delší naději dožití silně feminizováno, nebylo věnováno příliš pozornosti ani z řad feministických autorek a autorů. Jak uvádí Arberová a Ginn, důvodů může být hned několik. Feministická hnutí z 60. let byla tvořena především mladými ženami, které prosazovaly požadavky v souladu s vlastními životními zkušenostmi. Věnovaly se otázkám bezpečné antikoncepce, legálních potratů, přídavkům na děti, rovným příležitostem v práci a finančnímu ohodnocení či domácímu 12

násilí. Na téma starších a starých žen nezbyl v „revolučních“ 60. letech prostor (Arber, Ginn; 1991:21). I pozdější studie ze 70. a 80 let se, až na výjimky7, stářím příliš nezabývaly. Pokud ano, tak pouze v souvislosti s dvojí zátěží mladých žen v domácnosti, s rolí celoživotních pečovatelek, které jen co se „postarají“ o své děti, začnou se starat o své i partnerovy rodiče. Opět, stáří jako zátěž. Přitom feminismus a gerontologie mají mnohé společné. Stejně jako feminismus, tak i gerontologie poukazuje na sociálně konstruovanou podstatu znevýhodnění vlastní skupiny (biologie není osud), na fakt, že spíše než biologie přispěly k bezmoci a nízkému sebevědomí žen a seniorů/seniorek různé způsoby diskriminace, ponižující vyobrazení a zabarvený nebo dvojsmyslný jazyk. Oba přístupy sdílejí spíše konfliktní/konfliktualistický pohled na společnost, kdy malé sociální skupiny mají nepřiměřený podíl na moci, zisku a statusu, zatímco ženy a starší lidé, skrze sexismus a ageismus, jsou z tohoto podílu vyloučeni. Nejedná se tedy o otázky biologie (projevy stárnutí), ale o prvky socioekonomické struktury společnosti, která vylučuje staré lidi z podílu na moci, statusu a autonomii (ibid.). A stejně jako ženy, potřebují i staří lidé skrze osvětu zvýšit společenské hodnocení jejich přínosu a potřeby pro společnost. Tato změna paradigmatu v přístupu k ohroženým minoritám je dlouhodobá a nepříjemná, ale jako jediná účinná. Změna celkového postoje ke stáří a starým lidem, snaha nevnímat je jako přítěž, ale jako plnohodnotnou, ne-homogenní, aktivní skupinu je krok správným směrem. Tato změna však vyžaduje i aktivitu „zdola“, tj. od seniorů a seniorek samotných. Stejně jako by feminismus nedosáhl ničeho, pokud by se ženy v masovém měřítku nezačaly samy emancipovat, nedosáhne gerontologie ničeho bez podpory samotných seniorů a seniorek. Jiřina Šiklová k tomu dodává: „opravdová změna v hodnocení stáří ale musí vycházet ze subjektu, kterého se týká, tedy z generace starých lidí. Z jejich autostereotypů, z jejich sebehodnocení, budou odvozovány heterostereotypy, tedy hodnocení

ostatních.

(...)

Úkolem

seniorů

by

mělo

být

zvýšení

vědomí

sebeodpovědnosti za svoje stáří, nalezení zajímavého sebeuspokojujícího životního 7

de Beauvoir,1970, MacDonald a Rich, 1984; Russel, 1972 atd. Pokud mluvíme o výjimkách, tak především v kontextu sociálních věd, v oblasti medicíny, kdy jsou staří lidé nahlíženi prismatem zdraví, bylo výzkumů více. Není však účelem této práce vypsat veškeré studie týkající se seniorů i v oblasti jiných, než humanitních věd.

13

stylu, který by vycházel z možností i vědomí limitů daných věkem, a přesto by byl uspokojivý. Tedy ze sociálního postavení této generace.“ (Šiklová, 2005:4)

Stárnutí obyvatelstva České republiky Před samotnou analýzou demografického vývoje české populace je potřeba rozlišit dva druhy stárnutí, které bývají nejen médii často zaměňovány. Jedná se o populační stárnutí a stárnutí individuální. Stárnutí populace není proces biologický (jak je tomu u jednotlivců), nýbrž strukturální. Jedinci stárnou biologicky a fatálně, populace stárnou strukturálně, tedy proto, že se mění jejich složení, že narůstá podíl osob, které jsou považovány za staré8 (Rabušic, 2002:4). Tyto dva zcela odlišné procesy bývají často zaměňovány a strukturální stárnutí populací bývá biologizováno až personifikováno, a tak vnímáno jako něco problematického, čeho je třeba se obávat. Staří lidé jsou v ekonomických úvahách označováni jako zátěž, stárnutí populace potom jako negativní, až katastrofická tendence, kterou je třeba zvrátit. Mediální opakování teze, že stárnutí populace představuje problém a sociální a ekonomickou pohromu, pak může ve společnosti zvyšovat mezigenerační napětí. Přitom se jedná o pozitivní vývoj. Snižování úmrtnosti a tím prodlužování průměrné délky života je výsledkem civilizačního pokroku. Ještě v roce 1920 byla průměrná naděje dožití při narození 47 let pro muže a 49 let pro ženy. Dnes je tato naděje dožití dvojnásobná (78 let u žen a 72 let u mužů) (Ročenka, 2007)9. Ve věku, kdy se dříve průměrně umíralo, jsou dnešní lidé v polovině svého života. Vysokého věku se dnes nedožívají jenom výjimeční jedinci, ale poprvé v dějinách miliony docela průměrných lidí. Je tedy s podivem, že je populační stárnutí stále chápáno jako problém a pohroma, i přesto, že je výsledkem záměrného a racionálního lidského chování. Populace České republiky stárne a je proto žádoucí, aby byla přijata opatření, která by napomohla vnímat nárůst podílu starších lidí v populaci za logický důsledek

8

Populace mohou tedy na rozdíl od jedinců i mládnout, a to v případě, že narůstá podíl mladé složky populace (tedy osob ve věku 0 – 14 let). Děje se tak tehdy, když dochází ke zvýšení fertility a v populaci se rodí více dětí. 9 Český statistický úřad, ročenka - [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky nahlédnuto k 20.1.2009]

14

demografické transice, za trend, který je společný všem „vyspělým“ společnostem a ne za katastrofu. Na přelomu 20. a 21. století je obyvatelstvo České republiky nejstarší v celé své historii. Tento fakt je výsledkem ukončené demografické transice, kdy je porodnost a úmrtnost stabilizována na velmi nízkých a vyvážených hodnotách (Rabušic, 2002:7). Nízká úmrtnost i porodnost pak zákonitě vede ke stárnutí populace. Rodí-li se málo dětí a úmrtnost je stabilizována, nebo ještě klesá, dostává věková struktura populace urnovitý tvar, kde je malý podíl mladé populace a vyšší podíl seniorské (ibid.). V roce 1997 byl poprvé absolutní počet (i procentní podíl v populaci) osob ve věku 60 let a více vyšší, než počet (a podíl) dětí ve věku 0 – 14 let. Od tohoto roku se každým rokem převaha seniorů nad dětmi a mládeží zintenzivňovala. V r. 2006 byl v České republice celkový podíl osob starších 65 let 14,4%, což v absolutních číslech znamená 1,48 miliónů seniorů (z toho 582 tisíc mužů a 899 tisíc žen). Tento trend se má podle dostupných českých projekcí obyvatelstva držet a podíl starých a starších osob v populaci narůstat. V roce 2030 má podíl seniorů v populaci narůst na 23 - 25%, tedy na 2,1 - 2,5 miliónů a do roku 2050 pak na 3,07 miliónů, tedy téměř na 33%, kdy poroste především podíl seniorů ve vyšším věku (Ročenka, 200710). Nejen populace, ale i samotná skupina seniorů stárne. V současné době dominují mladší věkové skupiny, neboť s postupujícím věkem se zvyšuje specifická úmrtnost a starší kohorty tak nevyhnutelně vymírají. V důsledku zvyšující se životní úrovně a zlepšování celkových úmrtnostních poměrů, se ale čím dál vyšší počty seniorů dožívají vyššího věku a převaha nejmladších seniorů se postupně snižuje. Předpokládá se tedy, že věková skupina 70 – 79 vzroste do roku 2030 ve srovnání s rokem 2000 asi o 50% a skupina osob ve věku 80 – 89 let o 226% (Populační, 2001). Je česká společnost na tento vývoj připravena? Česká vláda přijala v posledních letech řadu potřebných strategických dokumentů a opatření zabývajících se otázkou stárnutí. V r. 2006 byla dokonce ustanovena Rada vlády pro seniory a stárnutí populace (dále jen Rada), která je stálým poradním orgánem vlády pro otázky týkající se seniorů a stárnutí populace. Usiluje o vytvoření podmínek pro zdravé, aktivní a důstojné stárnutí a stáří v České republice a aktivní zapojení starších osob do ekonomického a sociálního rozvoje společnosti

10

Český statistický úřad, ročenka - [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky nahlédnuto k 20. 1. 2009]

15

v kontextu demografického vývoje (MPSV, 2008)11. Mezi základní strategické dokumenty v otázce stárnutí přijaté vládou patří např. Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 – 2007, vycházející z Mezinárodního akčního plánu pro problematiku stárnutí (Vídeň 1982), Zásad OSN pro seniory (1991) a je v souladu se závěry II. světového shromáždění OSN o stárnutí v Madridu (8. - 12. 4. 2002) a přijatého Mezinárodního plánu stárnutí 200212. Dále na něj navazující Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 – 2012, přijatý vládou České republiky v lednu r. 200813. Dále již zmiňovaný Madridský mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí 2002, či Národní akční plán sociálního začleňování, jenž je jedním ze tří dokumentů tvořících Národní zprávu o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování, kterou předkládá vláda ČR Evropské komisi14. Tyto a další přijaté dokumenty a opatření deklarují narůstající zájem o otázky spojené se stářím a snahu o odstranění překážek v jejich implementaci do společnosti. Je ovšem potřeba mít stále na paměti, že tato opatření „shora“ musí mít podporu i „zdola“, tj. aktivita a snaha řešit stávající nedostatky v životech seniorů a seniorek musí vycházet i z nich samotných.

Gender v procesu stárnutí Je zajímavé pozorovat, nakolik se pohled na stáří ve výzkumu a otázky s ním spojené proměňovaly v průběhu let. V počátcích byla pozornost soustředěna především na muže, neboť stáří bylo definováno především odchodem do důchodu. Vzhledem k tomu, že v 50 - 60. letech převažovaly ženy v domácnostech, byly tak z otázek týkajících se stáří elegantně vyloučeny15. Předpokládalo se, že skrze starost o domácnost a výchovu dětí dochází k pozvolnému a „přirozenému“ přijetí stárnutí, neboť žádný dramatický zlom (odchod do penze a s ním spojená krize vlastní identity), s nímž by se musely ženy ve svých životech vypořádat, není. S narůstajícím počtem starých žen, s jejich rostoucí délkou dožití, jim byl prostor věnován čím dál větší. S postupem doby se odborná veřejnost shodla na tom, že stáří je genderový fenomén, který je pro 11

http://www.mpsv.cz/cs/2897 nahlédnuto k 3. 11. 2008 http://www.mpsv.cz/cs/2869 nahlédnuto 3. 11. 2008 13 http://www.mpsv.cz/cs/5045 nahédnuto 3. 11. 2008 14 http://www.mpsv.cz/cs/1098 nahlédnuto 3. 11. 2008 15 Kulturně a historicky podmíněný kontext – v tehdejším Československu naopak převažovaly pracující ženy, nicméně výchově dětí se také věnovaly. 12

16

ženy a muže rozdílný. To, jak stárnutí prožívají a vnímají, co od něj očekávají a chtějí, jak jej přijímají, se u mužů a u žen liší (Russel, 2007). Tím, že je skupina seniorů a seniorek tak široce definována, je i vnitřně vysoce heterogenní. Kromě jediného společného znaku (pobírání důchodu), nemá příliš společných

charakteristik.

V

předcházejících

částech

jsem

se

věnovala

chronologickému věku jako sociálně konstruované proměnné, která nedostatečně vypovídá o seniorech/seniorkách samých. Stáří je prodloužením předcházejícího života. Senioři a seniorky si do značné míry zachovávají takové vlastnosti a životní styly, které získali ve svém dřívějším životě a ty jsou značně diferenciované podle vzdělání, sociálního postavení, či pohlaví. Jak tedy vypadá současné složení obyvatelstva v ČR podle pohlaví? Stáří je silně feminizováno, již od 45 let věku začínají v populaci převažovat ženy a to i přesto, že se rodí více chlapců než dívek (105 chlapců na 100 děvčat) (ČSÚ, 200616). Feminizace stáří je nejvýraznější u vyšších ročníků, kde ve věkové skupině 60 – 69 let tvoří ženy 56%všech seniorů, ovšem ve věkové skupině 70 – 79 let je to už 62% a ve věku nad 80 let podíl žen přesahuje 72% (ibid.). Tato výrazná převaha žen ve starším věku se bude podle existujících předpokladů zmírňovat a to díky nadúmrtnosti mužů. Projekce předpokládá pozvolné snižování převahy žen ve všech věkových skupinách, takže např. podíl mužů a žen ve věkové skupině 60 – 69 let se do roku 2050 téměř vyrovná a v nejstarší věkové skupině, tedy nad 85 let, se do roku 2050 sníží ze stávajících 76% na 61% (ČSÚ, 2004)17. Podstatné rozdíly jsou i v naději dožití, která se výrazně liší pro obě pohlaví. Celé 20. století se prodlužuje, nicméně pro ženy radikálněji. V roce 1920 byla pro ženy ve věku 60 let naděje dožití 14,1 let a pro muže 13,8 (tedy téměř totéž), v r. 1990 byla už pro ženy 21,7 let a pro muže pouze 14,6 let a v r. 2005 pro ženy 25,5 let a pro muže 17,7 let. Prognózy nasvědčují tomu, že by se měla naděje dožití i nadále prodlužovat, ale zároveň by se měly postupně snižovat rozdíly mezi pohlavími.(ČSÚ, 2005)18 Proč se ženy dožívají v průměru vyššího věku? Proč mají delší naději dožití? Z čeho plyne jejich naprostá převaha ve stáří? Betty Friedanová (1993) jako jedna 16

Věkové složení obyvatelstva podle pohlaví v České republice pro rok 2006, [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/kapitola/4003-07-v_roce_2006-01, nahlédnuto k 21. 1. 2009]. 17 Projekce obyvatelstva v České republice do r. 2050[online, dostupné z, http://www2.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/publ/4021-03-do_roku_2050 , nahlédnuto k 21. 1. 2009]. 18 Naděje dožití v letech 1920 – 2005, [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/3E0033266C/$File/4032060806.pdf , nahlédnuto k 21.1.2009].

17

z mála autorek ve své knize The Fountain of Age nabízí zajímavé vysvětlení. Domnívá se, že jedním z možných důvodů, proč se ženy dožívají vyššího věku, je jejich důslednější péče o své zdraví. Ženy častěji navštěvují lékaře, více o sebe a své zdraví dbají a proto jsou schopny nemoci podchytit včas. Ženy mají vyšší nemocnost než muži, ale nižší úmrtnost19. Je diagnostikováno více případů onemocnění rakovinou u žen, ale umírá na ní více mužů. Muži více umírají na nemoci (rakovina, infarkty aj.), ale i na úrazy či sebevraždy (vyšší počet úspěšných sebevražd, ženy mají vyšší počet pokusů, ale jen zlomek úspěšných). Výrazný pokles psychických onemocnění (melancholie, deprese aj.) a rostoucí pocit „emoční pohody“20 dává autorka za příčinu emancipaci žen. Autorka ve své knize dále dodává, že emancipace žen, možnost vlastní seberealizace jak v rovině profesní, tak osobní, ženám dopomohla k vlastnímu uvědomění, že i v padesáti letech, s odchodem dětí z domácnosti, život nekončí. Tento fakt, spolu s nutností kloubit pracovní a domácí povinnosti a tím i udržování ženy mentálně fit, podle autorky, nepřímo prodlužuje ženám život (Friedan, 1993:141).

Rodinný stav Tato práce se zabývá ženami seniorkami, které žijí v jednočlenných domácnostech (tedy samy). Právě proto bych zde nyní jen stručně nastínila rodinný stav dnešních českých seniorů a seniorek, neboť částečně vysvětluje mé rozhodnutí zvolit si za cílovou skupinu „jen“ ženy a ne seniory obecně. Složení seniorů a seniorek podle rodinného stavu je silně variabilní a to především v závislosti na pohlaví a věku. Rozdíly podle pohlaví jsou značné a s vyšším věkem se prohlubují. U mužů až do vysokého věku převažují ženatí, u žen podíly vdaných rychle klesají a vzrůstá zastoupení vdov. Až 80% mužů ve věku 60 – 64 let žije v manželství a ve věku 80 - 84let v něm setrvává stále přes 60%. Tento podíl začíná klesat teprve ve věkové skupině nad 90 let, kdy začínají nad ženatými (35%) převažovat vdovci (60%).

19

Výsledky rozsáhlého zdravotního stavu celé populace ukázaly, že zdravotní stav se výrazně liší podle pohlaví; u starších žen je v porovnání s muži výrazně horší. Zatímco ještě více než polovina mužů starších 75let se těší „průměrnému zdraví“, více jak polovina žen této věkové skupiny už spadá do kategorie „špatné zdraví“.(Papeš akol., 2000 in Vohralíková, Rabušic, 2004) 20 Podle výstupu Papešova šetření, roste u žen navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu (u starších ročníků oproti mladším generacím), podíl osob s emoční pohodou. (ibid.)

18

Ženy naopak dominují ve skupině vdov, kde ve věku 70 – 74 let je až polovina z nich ovdovělých a tento počet s narůstajícím věkem stoupá. Ve věku 80 – 84 let je to už 77% a nad 90 let jich je až 90% ovdovělých. Podíly svobodných či rozvedených jsou u obou pohlaví relativně malé, i když vyšší procento rozvedených je mezi ženami (5,4% u mužů nad 65 let na 7,5% u žen ve stejné věkové kategorii), nicméně lze konstatovat, že ve vyšším věku je jen minimální počet rozvodů (ČSÚ, 2008)21. Život v manželství je vnímán velmi pozitivně; jak uvádí Kuchařová (2002), soužití v manželství přispívá ke zvyšování kvality života starších lidí a to jak z hlediska ekonomického, tak i duševního (nižší míra mortality i morbidity, než u lidí žijících mimo manželství). Arberová a Ginn poukazují na fakt, že lidé žijící v manželství mají menší pravděpodobnost využívání různých forem služeb, především domovů důchodců či jiné formy institucionální péče a větší pocit nezávislosti, v porovnání s ostatními alternativami (žití o samotě - v jednočlenné domácnosti, s dospělým dítětem, či v institucionální péči). Dále dodávají, že ovdovělí staří lidé mají pětkrát vyšší pravděpodobnost, že dožijí v domově důchodců než lidé žijící v manželství (Arber, Ginn; 1991:15)22. Senioři a seniorky preferují spíše samostatné bydlení v blízkosti dětí, které by v případě potřeby zajistily pomoc. Generačně oddělené bydlení se také odvíjí od rodinného stavu seniora/seniorky. Dokud má člověk svého partnera, spíše si dvojice zachovává samostatné bydlení. Naopak, pokud už je sám/a (ať už rozvedený/á,či ovdovělý/á), žije se svými dětmi častěji. Ženy, vzhledem k vyšší pravděpodobnosti ovdovění, žijí už od raných fází důchodového věku samy v jednočlenné domácnosti (ve věku 65 – 69 let už polovina žen seniorek žije sama a ve věku 75 – 79 let dokonce 61%). Muži žijí velmi dlouho v samostatné manželské domácnosti, (ještě ve věku 75 – 79 let jich žije pouze s manželkou celých 60%) (Kuchařová, 2002). Jedním z prokazatelných důvodů vyšší pravděpodobnosti ovdovění žen je vyšší sňatečnost mužů s mladšími ženami. Nejen, že muži mají nižší naději dožití, ale v kombinaci s manželstvím s mladší družkou jsou ženy už v raných seniorských letech vystaveny vyšší pravděpodobnosti ovdovění. 21

Demografická ročenka České republiky pro rok 2007, - [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/p/4019-08, nahlídnuto k 5. 1. 2009]. 22 Arber, Ginn nenabízejí kategorii soužití s partnerem/partnerkou a jak dodává Rabušic (2002) ovdovělí muži/ženy se smrti své družky/druha znovu nežení/vdávají a upřednostňují soužití na „psí knížku“. Domnívám se, že soužití v páru plní stejné funkce, jako v manželství. Dále zde nejsou žádné údaje (jako i v jiných výzkumech absentují) pro soužití partnerů/partnerek stejného pohlaví.

19

Je zajímavým zjištěním, že jen málo žen po ovdovění opět vstupuje do manželství. Jak zjistila australská socioložka Cherry Russelová, ženy upřednostňují tzv. „oddělené soužití“ („living apart together“), které jim dodává potřebnou autonomii. Spíše než muže hledají společníka pro volnočasové aktivity, kdežto muži spíše upřednostňují partnerku pro společné chvíle strávené doma. Jak Russelová dodává, jen málo žen je ochotných opět vstoupit do nerovnoměrně vyváženého vztahu z hlediska dělby domácích prací a pečovatelské zodpovědnosti (Russel, 2007). Vzhledem k výše uvedeným zjištěním je patrné, že volba cílové skupiny seniorek byla motivována nejen mým zájem, ale částečně i praktickými důvody.

Věková diskriminace – Ageismus Většina studií pojednávajících o representaci stáří a seniorů/seniorek v médiích začíná krátkou exkurzí do problematiky ageismu, ani ta má nebude v tomto směru výjimkou. Domnívám se totiž, že v dnešní době neumí (nejen) česká společnost, i díky negativním stereotypům či předsudkům spojovaných se stářím, ohodnotit potenciál, jímž tato část populace

disponuje.

Nedostatek

kvalitních,

„objektivních“

informací

vede

k simplifikacím, generalizacím a stereotypizacím a ageismus je toho všeho produktem. Je to „proces systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví.“ (Vidovičová, 2005:5,6) Ageismus se nedotýká jen individuálního přístupu, ale je posilován a udržován našimi institucemi a kulturou. Pracovní trh, zdravotnictví, média, společenské aktivity, to vše je ovlivněno diskriminačními předsudky ke stáří. „Nižší“ kvalita života je ve stáří chápána jako „přirozená“, samozřejmá a očekávaná. Ageistické generalizace presentují stáří a staré lidi jako homogenní skupinu se sníženými mentálními a fyzickými schopnostmi, jako pasivní a závislé (psychicky, fyzicky i finančně). Asociace stáří se závislostí, „sešlostí“ a pasivitou (jakkoliv zdraví, aktivní a soběstační senioři a seniorky skutečně jsou) není pouhou chybou v popisu či neinformovaností, ale stereotypizačním procesem skrze nějž se projevuje společenské nepřátelství vůči starým lidem a stáří. (Arber, Ginn; 1991:35) Stereotypy předkládají pouze výsek, určitou část sociální reality, záměrně ji zkreslují. Stereotypy tak fungují jako propaganda, vytvářející a posilující negativní přístup ke skupině (minoritě). Skrze stereotypy internalizuje ideologický význam i utlačovaná skupina a tak dochází 20

k situacím, kdy se i členové této skupiny distancují od své skupiny. V případě věku se např. sami staří mezi staré nezařazují, další staré lidi podceňují a pomlouvají, aby naznačili, že oni mezi ně nepatří (denial of age) (lze pozorovat u dalších diskriminovaných menšin). Ageismus nezohledňuje/nepostihuje obě pohlaví stejně. Vidovičová upozorňuje na fakt, že ageismus má tendenci vzájemně se posilovat s ostatními formami diskriminace – nejčastěji sexismem. Ženy jsou proto častějšími oběťmi diskriminačního chování než muži (Vidovičová, 2005:4-6). V souvislosti s dvojím přístupem ke stárnutí 23

mužů a žen používá Kesslerová a kol. termín „sexistický dvojí standard stárnutí“

(Kessler a kol., 2004:532). Tento koncept upozorňuje na rozdíly v prožitku a pojetí stárnutí a stáří u mužů a žen, včetně přesvědčení, že ženy jsou považovány za staré dříve než muži a stereotypy vázané na stárnutí žen jsou negativnější než stereotypy vázané na muže, především v otázce vzhledu. Všeobecně sdílené názory, že ženy by neměly slavit od určitého věku své narozeniny, že by se jich lidé neměli ptát na věk apod., jsou toho jen důkazem. Určité projevy stáří jsou tak u muže považovány za atraktivní, kdežto u žen tomu tak není (např. šediny, vrásky, atd.).

23

Většina autorů a autorek (Arber, Ginn, 1991; Gilleard, Hgiggs, 2000; Friedan, 1993; Vidovičová, 2007) používá termín „dvojí standard stárnutí“ – double standard of aging.

21

Mediální re/presentace seniorů a seniorek Téma representace seniorů a seniorek v médiích není v českém prostředí dostatečně zpracováno, i když v posledních letech se mu věnuje stále více pozornosti24. Tato část práce shrnuje poznatky z tuzemských i zahraničních výzkumů věnujících se právě representaci stáří a seniorů v médiích (především televizi)25. Ačkoli tradice výzkumů presentace seniorů a seniorek v médiích sahá již do 70. let 20. století, závěry jednotlivých šetření z různých států i typů analyzovaných obsahů jsou až překvapivě unifikované (Vidovičová, Sedláková; 2007:14). Ve své podstatě všechny vypovídají o podrepresentaci osob vyššího věku (žen více než mužů) ve zkoumaných médiích, stejně jako o jejich spojování s negativně vnímanými tématy26. Kesslerová (Kessler a kol., 2004) se svými kolegyněmi analyzovaly seriály německé veřejnoprávní i soukromé televize27 po dobu šesti týdnů. Došly k podobným závěrům jako ostatní výzkumy věnované tématu representace stáří v médiích28. V textu se jednalo o již zmiňovanou podrepresentaci seniorů a seniorek. Toto nedostatečné zastoupení se týkalo především žen, které jsou stále v obsahu televizních pořadů téměř neviditelné. Veškeré studie vykazují silnou odchylku ve výskytu starých lidí v médiích od jejich skutečného zastoupení v populaci. Autorky poukazují na skutečnost, že pouze 8,5% ze všech postav analyzovaných seriálů bylo ve věku kolem 60 let a žádná ve věku kolem 80 let. Pokud to srovnáme se skutečným zastoupením v německé populaci, kde starších 60 let je přes 22% a nad 80 let je zastoupeno 4%, jedná se opravdu o silné zkreslení29 (Kessler a kol., 2004:531-535). Robert C. Allen naopak koncept požadavku adekvátní reprezentace v televizní fikci kritizuje a považuje jej za neadekvátní (Allen, 1985). Nejen nízké zastoupení starších osob v mediálních obsazích je palčivou otázkou,

24

Určité pokroky lze také vysledovat u mapování preference sledovanosti/ poslechovosti/ čtenosti jednotlivých médií a typu pořadů/článků (FOCUS,2005; Pácl, 1998), nicméně v obou případech je skupina starých lidí stále opomíjena. 25 To, jak a co senioři a seniorky sledují, rozebírám v druhé části této práce „Sociální užití médií“. 26 Velká většina výzkumů se zabývá především mediálními obsahy televizí, některé (např. Bazzini a kol) zkoumají filmy, nelze tedy s jistotou tvrdit totéž o presentaci seniorek a seniorů v tištěných, či rozhlasových médií, byť vše nasvědčuje tomu, že situace i zde bude obdobná. 27 Jednalo se o televizní kanály veřejné služby: ARD, ZDF, soukromé: SAT, RTL (Kessler a kol. 2004:536) 28 Jak např. výzkumy televizních obsahů vysílaných ve spojeném království (analýza programů BBC1m BBC2, ITV Channel, Channel 5, Sky One a UK Gold), nebo analýzy filmů provedené Bazzinim a kol. (1997), či české studie Vidovičová, Sedláková (2005), Sokačová, a kol. (2005), Vidovičová, 2007, Pácl (1998) aj. 29 Situace v ostatních žánrech je srovnatelná (více viz Sokačová a kol. 2005, Vidovičová, Sedláková, 2005, které analyzovaly i ne- fiktivní pořady (zpravodajství a publicistiku).

22

ale problematický je i kontext/charakter příspěvků, v němž jsou zobrazováni. Nedávný výzkum českých médií30 došel k závěru, že většina příspěvků dává seniory do souvislosti s kriminalitou nebo spojuje stáří s politickými rozhodnutími a jejich ekonomickým dopadem (Vidovičová, Sedláková; 2005). Toto negativní spojování starých lidí s demografickou katastrofou („budeme zaplaveni důchodci“) nebo černou kronikou udržuje, podporuje a i vytváří ageistické postoje, názory a stereotypy ve společnosti. Kesslerová a kol. dále upozorňují, že obě pohlaví byla zobrazována v tradičních genderových rolích; mocného muže a pečující ženy. Nejvýraznější rozdíly v presentaci starších mužů a žen spatřují autorky v druhu/typu zaměstnání31 a úrovně vzdělání. Většina mužů tak v seriálech pracovala na dobře placených pozicích, vyžadujících vyšší vzdělání a kvalifikaci. Ženy oproti tomu byly presentovány spíše jako nevzdělané dělnice. Dále měly ženy převážně neformální vztahy, kdežto většina vztahů mužů byla formálního

charakteru.

V oblasti

sociální

opory

měli

muži

více

vzájemných/recipročních vztahů (42%), kdežto z žen nebyla ve vztahu vyobrazena ani jedna. (Kessler kol., 2004: 547). Bazziniová ve svém výzkumu zjistila, že dvojí standard stárnutí je v analyzovaných filmech silně podporován sexistickými stereotypy. Ženské postavy byly vyobrazeny hubenější a mladší než jejich mužští vrstevníci, což může podle autorky podporovat představu, že primární hodnota ženy je ve vzhledu, kdežto mužova ne32 (Bazzini a kol., 1997:2). Z výzkumů fiktivních žánrů dále vyšlo najevo, že socio – ekonomické a zdravotní zdroje starých lidí byly presentovány pozitivněji, než ve skutečnosti jsou, a to opět ještě pozitivněji pro muže než pro ženy. Senioři a seniorky byli fit, zdravotně nijak neomezováni, bez finančních potíží. V porovnání s reálnými výzkumy jsou právě tyto dva faktory (zdravotní a finanční soběstačnost) hodnoceny starými lidmi jako nejvíce stresující (Kuchařová, 2002; Vidovičová, Rabušic; 2003). Existuje mnoho dalších zajímavých zjištění z výzkumů sledujících mediální representaci stáří a starých lidí, pro které zde není prostor. Všechny se však shodují v tom, že téma stárnutí a stáří nepatří do aktuální mediální agendy, že se řadí spíše 30

Jednalo se o analýzu publicistických a zpravodajských pořadů, dále tisku a českého rozhlasu 1. 70% seriálových postav, mužů i žen, byli stále zaměstnáni. 32 Zajímavý postřeh v tomto ohledu měla i Betty Friedan, která si všimla rozdílu v oblékání starších mužů a žen presentovaných v médiích. Muži častěji vystupovali v oblečení shodném s jejich mladšími kolegy (panský oblek, ležérní kalhoty a svetr apod.), kdežto jejich stejně staré kolegyně byly oblečeny do šatů, které se ani vzdáleně mladším ročníkům nepřibližovaly (Friedan, 1993). 31

23

k okrajovým tématům, že je silně stereotypní a pro staré lidi diskriminační, že staré ženy vystupují v mediálních obsazích ještě méně a v podřadnějších pozicích než muži a že je nutné tuto situaci změnit. Je otázkou proč je mediální obraz starých lidí tak podřadný/méněcenný. Možná je to právě proto, že se v této skupině spojují dvě spíše opomíjené a podceňované skupiny: staří a ženy. Média sice nejsou všemocná, ale mocná ano; jsou nositeli významů, podílejí se na definování sociálně přijatelného a nepřijatelného, normálního a patologického, našeho a odlišného a jako taková se nutně podílejí i na exkluzi jednotlivých minorit. Exkluze totiž nemusí být prováděna jen „zákazem vstupu“, ale třeba i tím, že se příslušníci dané „minority“33 nevyskytují v rozhodovacích orgánech, nevystupují dosti často na veřejných shromážděních a jsou pak v médiích presentováni (pokud vůbec) v inferiorních, nevýznamných či směšných rolích.

33

Je otázkou, zda tak velkou část populace, jakou senioři a seniorky tvoří, lze stále ještě nazývat minoritou.

24

Shrnutí Česká populace stárne, stárne již od poloviny 20. století. Tento proces sice není nevyhnutelný, jako je tomu u stárnutí individuálního (biologického), ale demografické prognózy nasvědčují tomu, že stárnout bude i nadále. Tento fakt je bohužel často presentován

jako

negativní

až

katastrofický,

neboť

bývá

spojován

s ekonomickými/finančními otázkami (financování důchodového pojištění). Stárne nejen populace, ale zvyšuje se i průměrný věk samotné skupiny seniorů. Zároveň s tím, se neustále prodlužuje naděje na dožití, která je v současnosti výrazně vyšší pro ženy než pro muže. Předpokládá se však, že by se tento rozdíl měl v budoucnu stírat. S nižším předpokladem dožití u mužů dochází ve vyšším věku k nárůstu počtu vdov, které výrazně převyšují nad muži-vdovci. V souladu s tím žije většina starších mužů v manželství a jen zlomek se jich ve vyšším věku rozvádí. Většina seniorů a seniorek pak upřednostňuje samostatné bydlení, nejlépe v blízkosti svých dětí. Ať už z pohledu celospolečenského či individuálního, v obou případech je velmi těžké vymezit hranici stáří. Většina autorů a autorek se shoduje v tom, že definice starého člověka pouze na základě chronologického věku je nedostatečná a zjednodušující. Skupina seniorů a seniorek je natolik široká a různorodá, že jediná společná charakteristika v podobě dosažení shodného věku musí být nutně zavádějící. Pokud se vůbec orientovat chronologickým věkem, tak je nutné tuto skupinu podle odborníků a odbornic rozčlenit do více kategorií, tj. na „mladé - starší“, „staré - starší“, popř. na „velmi staré-starší“. Definice stáří by ale nemusela být nutně založena pouze na chronologickém věku, ale i na základě tzv. „funkčního potenciálu jedince“, který se skládá ze tří základních složek: fyzické, psychické a sociální. Toto dynamické pojetí stáří by mělo efektivněji popsat jinak vysoce heterogenní skupinu seniorů a seniorek. To, kdy je člověk starý „objektivně“ může být velmi vzdáleno subjektivnímu pohledu. Výzkumy provedené na toto téma poukazují, že subjektivní vnímání stáří se výrazně liší na základě pohlaví a věku. Ženy, stejně jako mladí lidé, stanovili věkovou hranici výrazně níže než starší muži. Obecně lze na základě výstupů jednotlivých studií říci, že stáří je významně spojováno se zdravotním stavem a ztrátou duševní svěžesti, tedy starým je ten, kdo jako starý vypadá a kdo není v dobrém zdravotním stavu. Tento fakt se pak dotýká především žen, u nichž je důraz na vzhled kladen podstatně silněji než u mužů. Dvojí standard stárnutí pro ženy a muže je nejvíce patrný v representaci seniorek

25

a seniorů v médiích. Většina autorů a autorek zabývajících se representací starých lidí v médiích se shoduje na dvou základních věcech. V podstatě všechny vypovídají o podrepresentaci osob vyššího věku (žen více než mužů) ve zkoumaných médiích, stejně jako o jejich spojování s negativně vnímanými tématy. Ženy i muži jsou představováni v genderově tradičních rolích; mocného muže a pečující ženy. Další genderové rozdíly byly shledány v druhu/typu zaměstnání34 a úrovně vzdělání. Většina mužů tak v seriálech pracovala na dobře placených pozicích, vyžadujících vyšší vzdělání a kvalifikaci. Ženy oproti tomu byly presentovány spíše jako nevzdělané dělnice. Ve zpravodajství a publicistice jsou senioři v České republice, podle nejnovějších výzkumů,

nejčastěji

dáváni do souvislosti s kriminalitou nebo

s politickými

rozhodnutími a jejich ekonomickým dopadem. Toto negativní spojování starých lidí s demografickou katastrofou nebo černou kronikou udržuje, podporuje a i vytváří ageistické postoje, názory a stereotypy ve společnosti, které prohlubují mezigenerační napětí. I přes ratifikaci důležitých strategických smluv a dokumentů Českou republikou pro otázky stárnutí nelze docílit efektivních změn bez podpory seniorů a seniorek samotných. Je potřeba změnit celkový postoj ke stáří a starým lidem, nevnímat je jako přítěž, ale jako plnohodnotnou, ne-homogenní, aktivní skupinu. Tato změna paradigmatu je obtížná, bolestivá, dlouhodobá, ale je v zájmu nás všech.

34

70% seriálových postav, mužů i žen, byli stále zaměstnáni.

26

Sociální užití televize Sledování televize je multidimenzionální aktivitou probíhající v určitém prostředí; není tedy separovanou, dílčí činností, ale celým komplexem různých aktivit, v rámci nichž probíhá – každodenních aktivit, které se vzájemně doprovázejí, formují a strukturují35. Plné porozumění role televize v každodenním životě konzumentů tak vyžaduje její zasazení do kontextu (jak sociálního, tak fyzického), v němž sledování probíhá. Tato skutečnost však byla do 80. let spíše opomíjena. Konzumace televizních obsahů byla separována od prostředí, aktivit, motivací a pozornost se soustředila především na účinky a způsoby interpretace mediálních textů. Až počátkem 80. let lze sledovat narůstající zájem o sociální dimenzi užití televize v každodenním životě. Pozornost se obrací k fyzickému prostředí, v němž aktivita probíhá (domácnosti), sociálnímu kontextu (za jakých podmínek probíhá, jak podporuje/tlumí komunikaci, doprovodné činnosti apod.) a distribuci moci (genderové aspekty). Z jednotlivých kvalitativních výzkumů jednoznačně vyplývá, že motivace ke sledování televize, způsoby jejího užití, vztah k televizi, ale i komunikace probíhající v rámci jejího užití se výrazně liší v závislosti na pohlaví, věku a kulturních determinantech. První část této kapitoly se věnuje uvedení do problematiky s pomocí klasických studií, stěžejních pro výzkum sociálního užití médií. Následuje stručný souhrn současných výzkumů a analýz, zabývajících se otázkou sociálních aspektů médií. V porovnání s předchozími klasiky se tak nabízí mnoho zajímavých otázek souvisejících s vývojem nových technologií a jejich užitím, změnou, kterou s sebou přináší v rámci domácnosti a komunikace, popř. způsob jakými formují/vytlačují užití médií starých. Následující kapitoly jsou pak věnovány jednotlivým aspektům, důležitým pro pochopení celkového kontextu výzkumu (sledování televize) – vymezení pojmu domov, domácnost, každodennost, sociální užití televize jednotlivci a jejich motivace, role, kterou televize pro jednotlivce má, vliv jejího sledování na komunikaci v rámci rodiny, genderové odlišnosti. Tyto jednotlivosti jsou nahlíženy/presentovány z perspektivy starých lidí, popř. konkrétně seniorek36.

35

Někteří autoři se domnívají, že termín „sledování“ (watching) televize je pouze jedním z možných označení celé škály typů rodinného chování, neboť lidé sedící před televizí ji nemusí nutně sledovat/vnímat. (Morley, Silverstone, 1990:35). 36 Pokud existují dostupné výzkumy zabývající se konkrétně seniorkami a jejich vztahem k televizi, domovu, či jiným zmiňovaným aspektům, vycházím přednostně z nich.

27

Klasické studie zabývající se sociálním užitím televize Stručný souhrn významných studií, zabývajících se sociálním užití médií a to jak audiovizuálních, tak tištěných, zde presentuji proto, že tvoří převážnou většinu mých teoretických východisek výzkumu37 38. Důraz na prostředí, v němž se konzumace mediálních obsahů odehrává, lze vypozorovat/vysledovat v počátku 80. let 20. století. Vzhledem k tomu, že sledování televize probíhá především v rámci domácnosti/domova, věnovaly se tyto studie převážně rodině, jejím proměnám, způsobům komunikace, mocenským vztahům, každodennosti či volnočasovým aktivitám a to právě ve vztahu k televizi. Nukleární rodina tak byla považována za základní jednotku výzkumu (srovnej dnes). Lindlof a Traudt dodávají, že se většina výzkumníků/výzkumnic soustředila spíše na otázky typu „proč“ a opomenula otázky typu „co“ a „jak“. Autoři dodávají, že odborníci se pokoušeli o popis příčin a následků konzumace televizních obsahů bez adekvátního porozumění „co“ sledování televize je a „jak“ se uskutečňuje (Lindlof, Traudt; 1983 in Morley, 1992). David Morley - jeden z prvních autorů, zabývající se prostředím, v němž sledování televize probíhá - upozorňuje na skutečnost, že až do 80. let 20. století byly výzkumy věnované konzumaci televizních obsahů od kontextu (nejen prostředí, ale i ostatních aktivit, v rámci nichž ke sledování dochází) separovány. Přístupy k výzkumu publik, věnujících se interpretacím mediálních obsahů, podle autora ignorují sociální kontext, v němž sledování televize probíhá a soustředí se pouze na analýzu mediálních účinků na jednotlivce, popř. homogenní masu pasivních příjemců (Morley, 1986:15). Ani přínos sociologie, zabývající se volnočasovými aktivitami, není podle autora, který vychází z jejích poznatků, dostatečný. Morley považuje za naprosto esenciální tyto dva proudy spojit, zasadit sledování televize do kontextu sociálních vztahů, prostředí39 a ostatních volnočasových aktivit, které sledování televize strukturují a naopak40. Na rozdíl od svého prvního výzkumu The Nationwide Television Studies (1980), kde se 37 Tyto práce pocházejí převážně z 80. a 90. let, a jejich výstupy tedy nejsou aplikovatelné bez výhrady na současné domácnosti. I přesto jsou nepostradatelné, neboť položily základy pro zkoumání sociálních aspektů v užití médií. 38 V následující části se věnuji především výzkumům sociálního užité televize. Pokud cituji výzkumy zabývající se i jinými typy médií, je to převážně z komparativních důvodů. 39 Pro Morleyho je hlavním prostředím domácnost (zde hlavně nukleární rodina) kde nejčastěji dochází ke sledování televize. 40 Stejný názor zastává většina autorů, zabývajících se sociálním užitím televize v každodenním životě. Např. Silverstone (1994) Lull (1980), Gauntlett, Hill (1999), Moores (2000) aj.

28

zabýval dekódováním určitých mediálních obsahů jednotlivci (v závislosti především na třídě, popř. pohlaví a etniku), se ve svém druhém výzkumu Family Televison zaměřil na kontext domácího sledování televize, kde ke „čtení“ mediálních obsahů dochází (1986:14). Morley ve své studii analyzuje dynamiku nukleární rodiny, mocenské vztahy, které v souvislosti se sledováním televize vystupují a genderové odlišnosti ve způsobu sledování (i programové preference) v domácnostech. V pozdějších studiích se autor věnuje studiu nových technologií a jejich vlivem na změnu komunikace v rámci rodiny a na užití televize (Morley, 2000, 2003). Roger Silverstone ve své teoretické studii Television and Everyday Life (1994), zabývající se vztahem televize a domácího prostředí, kritizuje empirické výzkumy, které nezahrnují sociální kontext (tzv. „zkušenost televize“) a to jak v oblasti produkce (analýzy zabývající se pouze „textem" – analýza programových schémat), tak i recepce mediálních obsahů (analýza mediálních účinků – kultivační analýza41)42(1994:2). Silverstone ve své knize definuje teorii televize, technologie a každodenního života založenou na konceptu „ontologického bezpečí“43, každodennosti a vztahu mezi konzumací mediálních obsahů a domovem (1994:7). Je ovšem otázkou, nakolik může být sociální užití televize teoreticky plně uchopeno a nakolik musí mít empirické základy. Silverstone bývá kritizován právě proto, že své teoretické úvahy nepodložil žádným výzkumem či relevantními daty z „žitého světa“. Gauntlett a Hillová k tomu dodávají: „předtím, než jsme schopni porozumět symbolice, materiálním a politickým strukturám každodenního života, je důležité vzít v úvahu, jaké mají lidé vlastní zkušenosti s televizí a každodenním životem a se způsoby užití televize v domácím prostředí.“ (Gauntlett, Hill, 1999:9) Mezi

významné

výzkumy,

zabývající

se

sociálním

užitím

televize

v každodenním životě domácností, lze považovat etnografickou studii Inside Family Viewing amerického sociologa Jamese Lulla (1990). Autor provedl rozhovory s více než 200 rodinami žijících v Kalifornii, realizoval zúčastněné pozorování v jednotlivých 41

Kultivační analýza soudí, že lidé, kteří ve velké míře sledují televizi, jsou spíše náchylní k zaměňování mediální reality za žitou (ibid.) 42 I přesto, že produkce a recepce mediálních obsahů probíhá na jiných místech, v okamžiku vysílání jsou (virtuálně) simultánní (Moores, 2000). 43 Koncept „ontologického bezpečí“ Silverstone přejíma od Anthonyho Giddense, který jej jako první použil ve své strukturační teorii. Pojem ontologického bezpečí Giddens definuje jako určitou důvěru většiny lidí v kontinuitu vlastní identity a konstantnost okolního světa, stvrzovanou skrze rutiny každodenního života. Je to spíše fenomén emoční, než kognitivní a je ukotven v našem nevědomí – je chápán jako samozřejmý. Pocit ontologického bezpečí je získán skrze primární socializaci. (Giddens, 1992 in Silverstone, 1994:5).

29

rodinách v délce od dvou do sedmi dnů. Lull se zabýval především styly sledování televize, funkcemi/rolemi, které pro jednotlivé členy plní a jejich účinků na způsoby/styly komunikace v rámci rodin. Systematizoval sociální užití televize a vytyčil dva hlavní typy užití: „strukturální“ (strucutral) a „vztahový“ (relational)44 (1990:35)45. Televize může být užívána jako zdroj zábavy, společnosti či pouze jako určitá kulisa při komunikaci v rámci domácnosti, stejně jako zdroj regulace, kdy napomáhá oddělovat jednotlivé každodenní aktivity. Tyto způsoby užití televize spojuje autor do komplexnějšího celku „strukturálního užití“. „Vztahové“ užití televize je komplexnější a autor jej dělí na čtyři základní komponenty. Televize jako prostředek k usnadnění komunikace (odkazování se k televiznímu obsahu jako ilustraci vlastní zkušenosti či jako zdroj společných témat ke komunikaci), dále jako prostředek vyhnutí/přidružení se ke společné konverzaci, redukce konfliktu, jako zdroj sociálního učení (modely chování, rozhodování, řešení problémů apod.) či jako zdroj posilování rolí (demonstrace dominance/kompetence) (1980: 323, 1990:36,). Kromě mnoha dalších aspektů, kterými se autor v rámci analýzy sociálního užití televize zabývá, řeší i způsob výběru televizního programu v rámci domácnosti. Stejně jako Morley i Lull zkoumá nukleární rodiny, kde dochází k závěru, že z 95% je výběr programu uskutečněn mužem (následován dětmi a ženou)46. Důležitým zjištěním pak je, že většina diváckého výběru programů je učiněna někým jiným než jimi samotnými. Rozhodnutí o tom, co se bude v rámci domácnosti sledovat, jsou doprovázená komplikovanou interpersonální komunikací, v níž rozhoduje statut jednotlivce v rámci rodiny, daný kontext, počet dostupných televizních přijímačů a pravidla komunikace v rodině (Lull, 1990:48). Jak sám autor dodává, představa racionálního konzumenta, operujícího na perfektním volném trhu, je v případě sledování televize v rámci vícečlenné domácnosti absurdní (ibid.). Hlavní přínos Lullova schématu je v jeho komplexním pojetí a v přenesení pozornosti ze studia účinků mediálních obsahů na sociální kontext, v němž média operují, a na mocenské vztahy v rámci rodiny. Od rodiny jako celku k jejím jednotlivým členům přecházejí studie věnované více genderovým aspektům sociálního užití televize, tj. odlišnostem v užití mužů a žen, 44

Vlastní překlad (pozn. autorky). Detailnější popis Lullova rozlišení sociálního užití televize a druhy komunikace pojící se k jednotlivým typům autor detailně rozepsal ve svém článku z r. 1980 - Family communication patterns and the social uses of television (Communication Research, vol. 17, p. 319). 46 Tato statistika byla v 90. letech kritizována jako nerealistická, Gauntlett a Hillová ve svém výzkumu např. zjistili, že o tom, co se bude v televizi sledovat rozhoduje 81%domácností společně (vyjednávají), v 11% rozhoduje muž a v 6% žena (Gauntlett, Hill; 1999: 241). 45

30

jejich rozdílným přístupům a potřebám. Vztah žen k domácnosti a masmédiím, k televizi a způsobu jejího užití popisuje v jedné z prvních studií Dorothy Hobsonová (1982). Etnografická studie, kombinující zúčastněné pozorování s hloubkovými rozhovory v domácnostech jednotlivých žen zjistila, že pozornost a s ní spojené uspokojení ze sledování televize, je v případě těchto žen a tohoto seriálu poměrně nízké. Autorka zjistila, že ženy při „sledování“ programu vykonávají celou řadu dalších aktivit (převážně domácí práce), popř. telefonují či se věnují dětem. Autorka tak svým výzkumem poukázala na fakt, že sledování televize je inherentní součástí každodenního života a že probíhá různými způsoby. Toto částečné sledování porovnává s respondentkami vyššího věku, které na rozdíl od mladších, sledovaly televizi plně a veškeré práce odkládaly na jinou dobu. Ann Grayová (1992) se ve své studii Video Playtime: The Gendering of a Leisure Technology zabývá genderovými odlišnostmi v užití videorekordéru. Autorka realizovala 30 hloubkových rozhovorů s pracujícími ženami o jejich vztahu k videu v jejich každodenním životě a došla k závěru, že gender tvoří významnou roli v užití technologií v rámci domácnosti. Grayová nastínila později podporovanou premisu, že pokud je technologie nová, je užívána spíše mužem, jakmile zevšední, je tato technologie využívána více ženou a ostatními členy rodiny (tuto hypotézu podporuje Moores, 2000; Morley, 1990, 2000; Silverstone, 1993 aj.)47. Poslední autorkou, jež bych zde ráda zmínila, je Ien Angová (1985) a její studie diváků/divaček seriálu Dallas. Autorka ve své práci Watching Dallas analyzovala 42 dopisů konzumentů seriálu Dallas, kteří se jí ozvali na inzerát v novinách. Jedná se o jednu z prvních kvalitativních auditoriálních studií, zaměřující se na prožitek potěšení ze sledování. Autorka se zaměřila především na mechanismy, které toto potěšení vzbuzují a na vztah, mezi tímto potěšením a ideologií. Zjistila, že jedním z hlavních motivů ke sledování Dallasu je jeho emotivně realistická rovina, tj. identifikace respondentů s hlavními hrdiny, s jejich problémy a životními osudy. I přes mimořádný přínos výše uvedených prací do oblasti výzkumu sociálního užití televize (médií) mají i ony svá omezení. Např. Morley uvádí, že jedním z limitů

Dále se autorka věnuje tématu „provinilého potěšení“ které je více rozebráno v následujících kapitolách práce. 47

31

jeho vlastní práce48 je striktní vymezení zkoumaného vzorku na tradiční nukleární rodinu s rodiči a závislými dětmi, kdy všichni byli světlé pleti a pocházeli z dělnické či nižší střední třídy. Vzhledem k dnešní podobě domácností a jejich technologickému vybavení, je diskutabilní i aktuálnost výše zmiňovaných výzkumů. Moores (2000) upozorňuje, že v 80. letech měla většina domácností jeden televizor, okolo něhož se scházela i celá rodina. V dnešní době, dodává, žije mnoho lidí v domácnostech, kde je nejen vícero televizí, ale i ostatních „obrazovek“ (počítače, videohry apod.), které soupeří o pozornost všech členů rodiny49. Tento fakt pak nutně ovlivňuje podobu rodinné komunikace. Konzumace televizních obsahů a komunikačních technologií se tak fragmentuje a individualizuje a z domova se stává „prostředí rozdělené na jednotlivé buňky“ (Moores, 2000:34). Ustávají diskuse ohledně volby společně sledovaného pořadu, neboť každý sleduje co chce a představa racionálního konzumenta televizních obsahů už zdaleka není tolik absurdní. Silverstone v této souvislosti dodává, že ohrožení rodiny jako jednotky, spočívá právě v příchodu „přenosných, individuálních (…) privatizujících technologií, které fungují jako izolující a fragmentizující stroje“ (Silverstone in Morley, 2000:91). Nakolik jsou dnešní domácnosti totožné s těmi z 80. let? A do jaké míry jsou ovlivněny vstupem nových technologií? Jakou roli zde hraje televize? Lze ji stále považovat za „srdce domova“? Jakým způsobem se včlenila nová média mezi ta „stará“? Na tyto a další otázky odpovídá následující kapitola, věnující se současným výzkumům z oblasti sociálního užití médií.

Vynecháme – li již zmiňovanou absenci sociálního kontextu u Nationwide a zaměříme-li se pouze na Family television 49 Např. „Celoevropský televizní průzkum UPC“ z roku 2005, realizovaný na 6000respondentech ve 14 evropských zemích uvádí , že 60% obyvatel Evropy vlastní více než jeden televizor a 23% má doma tři nebo více televizních přijímačů. (http://www.upc.cz/pdf/survey_2005_cz.pdf, nahlédnuto k 20. 11. 2008) 48

32

Současný výzkum Většina současných výzkumů, zabývajících se otázkou sociálního užití médií, reflektuje vstup nových médií do každodenního života domácností, jejich domestikaci, způsoby jakými ovlivňují pojetí prostoru a času (stírání hranic), popř. vývojem a změnou pojetí domova/domácnosti jako takové50. Bylo již řečeno, že užití televize nesmí být separováno od kontextu v němž probíhá, tím méně pak od užití nových technologií, kterými jsou domácnosti dnes již plně vybaveny. Vstup nových technologií nutně ovlivnil vztah, účel a význam technologií starých, nicméně nezpůsobil zánik tzv. starých; rádio stejně jako telefon přetrvává. Goldsborough (2004) se ve svém článku zamýšlí nad vývojem užití „starých“ technologií a jejich koexistencí s novými. Jak sám dodává, i přesto, že byl telefon původně

zamýšlen

jako

nástroj

městských

podnikatelů,

jejich

pozdější

adaptaci/rozmach vedly venkovské ženy „klábosící“ s přáteli či rodinou. Stejně tak i rádio bylo podle autora nejdříve užíváno převážně mladými nadšenci a až později se jeho užití rozšířilo na celou populaci. Stejný osud, podle autora, čeká užití počítače a internetu (Goldsborough, 2004: 47). Způsoby přijetí nových technologií domácnostmi se výrazně liší v závislosti na kulturních a sociálních determinantech. Jednotlivé domácnosti a rodiny rozdílně konstruují soukromé významy, přizpůsobují a hledají vlastní cesty, jak s novými „výdobytky“ žít. Změny ve vztazích způsobené vstupem nových technologií do domácností dokresluje příklad Lynn Spigelové na nukleární rodině, kde jsou oba rodiče zaměstnáni. Potřeba mobilního telefonu, či internetu je pro organizaci každodenního života dané rodiny esenciální (Spigel, 2001:382)51. Stejně tak se mění i role v rámci rodiny. Generační vztahy jsou modifikovány, neboť jsou to mnohdy právě mladší generace, které s danými technologiemi vyrůstají a proto je lépe ovládají. V určitých situacích se tak střídají role, kdy děti učí rodiče a posouvají se do rolí „autorit“52. Další diskutovanou oblastí je vliv nových technologií na podobu domácnosti. Změnou podoby domova vlivem elektronických médií se zabývá již zmiňovaná Lynn Spigelová (2001). Autorka rozlišuje tři fáze vývoje představ domova v mediálně 50

Ostatní témata, kterými se současný výzkum zabývá, nejsou z hlediska zaměření této diplomové práce natolik významná, a proto jim nebude věnován takový prostor, jako těm výše uvedeným. 51 Autorka hovoří o nutnosti nových technologií za účelem domluvy rodičů, tj. kdo, kde a kdy vyzvedne děti ze školy, pro samotnou komunikaci s dětmi když jsou mimo domov apod. 52 Tento trend je patrný u seniorů, jejichž uživatelské schopnosti jsou minimální

33

saturovaném světě. První fáze zahrnuje model „domova jako divadlo“ („home theatre“)53, který dominoval převážně v 50. letech 20. století. Televize zde představovala médium, skrze něž se svět noční zábavy přenášel do bezpečí obývacích pokojů, do blízkého kruhu rodiny, k „pasivním“ divákům, kteří se tak stávali účastníky veřejného života54. Tzv. „mobilní domov“ („mobile home“) je následnou fází ve vývoji podoby domácností, převažující především v období 60 - 70. let v USA. Tento model nevychází pouze z faktické možnosti přenosu televize do míst mimo fyzické prostory domácnosti (možnosti domov spíše opouštět, než zůstávat), ale i ze změny vnímání domova jako takového. Tento nový, dokonalejší, rodinný domov se podle autorky potvrzoval skrze pokrok, tzn. domov už nebyl izolovaným, statickým místem, spíše než to, se stal motorem změny, která byla deklarována skrze vystavené nové technologie (televize). „Jestliže dříve tvůrci reklam slibovali, že televize posílí rodinné vztahy tím, že přinese divadlo do obýváku, pak s přenosnou televizí se tato logika obrací a obývací pokoj je přenesen do vnějšího světa“ (Spigel, 2001:391).55. Posledním modelem je pak podle autorky tzv. „chytrý domov“ („smart home“), digitalizovaný a plně vybavený nejnovějšími elektronickými médii. Tento model podle autorky nenabízí toliko mobilitu, ale spíše tzv. „vnímavý prostor“, stírající/transformující oblasti soukromého a veřejného, pracovního a domácího, který nenutí jeho obyvatele jej opouštět. (ibid:395). Role nových technologií/médií v každodenním životě domácností sice výrazně stoupá, nicméně v případě seniorů tomu tak není. Staří lidé využívají nových technologií jen minimálně56 a to i přes vysoký potenciál jejich využití (vzhledem ke snížené mobilitě starých lidí nabízí internet možnost dohledání si informací bez nutnosti opouštět prostory domácnosti, stejně jako možnost komunikace s rodinnými příslušníky zdarma apod.). Podle Charnesse a Halleyové (2004) patří mezi základní faktory nízkého využití nových technologií (převážně internetu) motivace, přístup k internetu, sensomotorické schopnosti (zhoršená kvalita sluchu, zraku a jemné motoriky57) a v neposlední řadě dovednosti v užití (umět počítač ovládat). Výhoda „starých médií“

53

Domov byl v této době koncipován (i architektonicky) jako divadelní prostor, se svým jevištěm a zákulisím. 54 V tomto období podle autorky kulminuje Williamsova představa „mobilní privatizace“ domovů. U mobilního modelu domova, pak autorka používá termín „privatizované mobility“, kdy se naopak domácnosti přesouvaly mimo území svých domovů. 55 Jak autorka ovšem dodává, tyto přenosné televize byly nejčastěji sledovány v rámci vlastních obydlích. 56 viz např. výzkumy Cohen-Mansfield, Biddson, 2007; Mares, Woodard, 2006; Goldsbosough, 2004;aj. 57 Vzhledem k tomu, že se počítač ovládá pomocí klávesnice, popř. myší, je pro staré lidi např. s artrózou užití počítače problematické).

34

pro seniory spočívá především v jejich nezměnitelnosti/stálosti (inflexibilitě), tj. jsou stálá a je k nim lehký přístup (Ibid.:424). Kvalitativní výzkum Cohen-Mansfieldové a Biddisona zabývající se užitím nových technologií seniory a seniorkami potvrzuje výše uvedená zjištění a dodává, že jedním z důvodů, proč staří lidé nepoužívají nové technologie, je jejich nedostatečná motivace. Senioři, účastnící se daného výzkumu, poukazovali často na skutečnost, že nepotřebují žádné nové mediální technologie. Podle autorů je tento fakt způsoben strachem starých lidí veřejně deklarovat vlastní limity spojené s věkem (Cohen-Mansfield, Biddison, 2007:10). Tato orientace vývoje současného výzkumu sociálního užití médií na oblast nových technologií a jejich vlivu na podobu domácnosti, komunikaci a rodinu je důležitá, nicméně podle některých autorů často přeceňována. Podle Davida Morleyho zatracování technologií starých (která nemají, podle jejich kritiků, z hlediska mediálního výzkumu už mnoho co nabídnout) a fascinace technologiemi novými (která jsou

naopak

zdrojem

současného

poznání)

vytváří

novou

ortodoxní

větev

technologických deterministů. Morley se staví proti technologickému determinismu, proti představě, že jakékoliv technologie (komunikační především) z nás stírají zodpovědnost za vlastní život a automatizují jej. Podle autora je jakákoliv, i ta nejnovější

technologie

přizpůsobitelná/adaptovatelná tradičnímu

užití

(Molrey,

2003:443)58 Autor dále dodává, že striktní hranice mezi novými a starými technologiemi je silně předimenzována, že rozdíly mezi oběma typy zdaleka nedosahují takové míry, která jim je přisuzována. Studium „starých“ médií tak má podle autora i v dnešní době stále svůj význam (ibid). Kromě akademických diskusí, věnujících se otázkám starých a nových médií lze v oblasti výzkumu sociálního užití médií vypozorovat nový trend, kterým je oblast veřejného sledování, tzv. public viewing59. Sledování televize se tak stále více vymaňuje z oblasti domovů a přesouvá se do oblastí veřejné sféry, kdy dochází k radikálnímu přesunutí domestikace jako takové (Morley, 2006). V mnoha zemích (včetně ČR) dochází k nárůstu sledování velkoplošných pláten na veřejných místech větším množstvím lidí. Tento způsob sledování je charakteristický především pro 58

Autor zde uvádí příklad jedné z nejoblíbenějších britských webových stránek (www.friednsreunited.com), pomocí níž si lidé vyhledávají své staré přátelé a známé. Velmi nostalgický projekt ve vysoce technologickém provedení (ibid.) 59 Maren Hartmannová definuje veřejné sledování - „public viewing“ jako „shromáždění velkého počtu lidí na veřejném prostoru, za účelem sledování určitého programu (nejčastěji sportovních přenosů) na velkoplošných obrazovkách“(Hartmann, 2008: 255).

35

přenos sportovních událostí (fotbalové, popř. hokejové přenosy zápasů). Maren Hartmannová, která se zabývala výzkumem fanoušků v průběhu fotbalového mistrovství světa v roce 2008 (Eura 2008), staví rostoucí oblibu tohoto typu sledování na dvou předpokladech. Na touze fanoušků sdílet zážitky ve veřejném prostoru a na sdílení společných témat k hovoru (Hartmann, 2008:256). Podle Davida Morleyho televize již plně kolonizovala domovy a proto nyní znovu uniká ze svých omezení (Morley, 2003:450). Tento trend je však podle zmiňovaných autorů potřeba vnímat v širším kontextu, v neustávající diskusi o transformaci vztahu mezi veřejným a soukromým. Již zmiňovaný typ „chytrého domova“ Lynn Spigelové (2001) poukazuje na tenkou hranici, která s nárůstem nových technologií a jejich časoprostorovými možností pomalu, ale jistě mizí.

Domov Sledování televize je aktivita, která probíhá v rámci určitého kontextu, a to jak fyzického, tak sociálního. Nejčastějším místem televizní konzumace je vlastní domov. Televize je neustále přítomna v prostoru naší největší intimity, v teritoriu našeho domácího soukromí, kde nezřídka zaujímá centrální pozici. Pro plné pochopení role televize jako média ukotveného v rámci domova je tedy velmi důležité si tento termín vymezit, neboť stejně jako např. pojem rodiny, nemá unifikovanou definici. Domov může být místem konfliktu, beznaděje, samoty a smutku, stejně jako bezpečí, míru a radosti. Je místem mezilidských vztahů, vzpomínek a vášní, místem kde se utváří individuální i společenská identita. Domov je místem - konkrétním, jednoznačným místem, k němuž nás pojí vzpomínky, emoce, je esenciálně lidským místem, z něhož pocházíme a kam se vracíme. Je „fixním bodem v prostoru“ (Silverstone,1994:26), který nám dává pocit ukotvenosti v dnešním nejistém světě. Domov je sociálním a kulturním konstruktem, vysoce diferenciovaný podle třídy, geografie a kultury (Volek, 1999). Domov je produktem určitých sociálních praktik, které jej reprodukují. Domov je tedy produkován (ne vždy se cítím doma tam, kde žiji) a reprodukován členy domácnosti a aktivitami této domácnosti, kdy sledování televize je jednou z nich. Domov je určitým symbolickým prostředím, kde se formuje a rodí naše identita. Je místem primární socializace, a to nejen skrze nejbližší („významné druhé“), ale i 36

skrze televizní obsahy. Televize se podílí na formování lidské identity nejen prostřednictvím vlastního statusu domácího objektu, ale i skrze zobrazování či konstruování domácí problematiky, jakousi reflexi domova. Posiluje/oslabuje obraz (nejen) domácího života a tím vytváří silný kulturní a stereotypizační tlak o tom, jak má „správný“ domov vypadat a jakou roli v něm má kdo „hrát“ (např. posilování genderově tradičních rolí „mocného muže“ a „pečující ženy“; stereotypy (de)formující rodovou identitu žen a mužů)60. V částečném rozporu s tímto pojetím je Joshua Meyrowitz (2006), který naopak vnímá elektronická média (především televizi) jako důležité nástroje v rozpouštění striktních hranic (nejen) mezi genderovými rolemi obou pohlaví. Domnívá se, že televize „vytahuje“ své diváky z jejich prostorů (a to i v rámci domova – rozpouštějí hranice mezi jevištěm a zákulisím61) a nabízí jim alternativní pohledy jiných lidí i jiné prostředí. Postupně při tom dochází k oslabování významu fyzické lokalizace individua, především v prostoru domova, které vede k rozpuštění tradičních skupinových vzorců chování62. Podle Meyrowitze především vlivem televize se hranice stírají, ženský svět již není tak dramaticky separován od světa mužů a privátní sféra od sféry veřejné63. Tato tzv. „situační androgynie“ je posilována právě elektronickými médii,nejvíce pak televizí (Meyrowitz, 2006:82). Přítomnost televize v soukromí našich domovů sloučila dříve jasně oddělené sféry a to především skrze zprostředkovanou komunikaci propojující oblast vnitřního a vnějšího, privátního a veřejného či lokálního a globálního. Podle Meyrowitze média dokonce modifikovala význam jednotlivých místností v rámci domova. Možnost potrestat svého potomka odchodem do vlastního pokoje, vyloučit ho ze sociální interakce, exkomunikovat ho, dnes již prostě nelze, neboť dětský pokoj je plně propojen s venkovním světem televizí, rozhlasem, telefonem či počítačem. Pak takový trest

60

Nebo například representace starých žen, jako milých, zmatených, mírně nahluchlých babiček, které jsou kdykoliv k dispozici na hlídání dětí v domácnostech svých dcer/synů, neboť mají příliš „volného“ času. 61 To, jak se rozpouští hranice mezi jevištěm a zákulisím dokládá i umístění televize v rámci domácnosti. Od umístění televize v nejvíce veřejném/formálním prostoru (obývací pokoj), přes proniknutí televize do intimnějších prostor zákulisí (kuchyň, ložnice), až po nový typ miniaturních, přenosných televizí, které lze vnímat spíše jako součást lidského těla (Morley, 2003:444). 62 Z rozhovorů, provedených Gauntletem a Hillovou vyplývá, že především starší ženy vnímají televizi i jako zdroj informací o jiných kulturách, jejich hodnotách a způsobu života, o nichž by se jinak nikdy nedozvěděly. Tuto „virtuální mobilitu“ považují respondentky za pozitivum, které jim televize přináší (Gauntlett, Hill; 1999: 130). 63 Domnívám se, že touto optikou lze nahlížet na další skupiny (např. staří nahlížejí světy mladých, děti dospělých apod.)

37

postrádá podle autora význam (Meyrowitz, 2006:9). Anthony Giddens (1991) v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že tištěná a elektronická média způsobila radikální průnik vzdálených událostí do každodenního vědomí a tím učinila z domova fantasmagorické místo. Stejně jako Meyerowitz i on se domnívá, že sociální svět byl v mnoha ohledech vytržen z místa a vykořeněn (Giddens, 1991 in Moores, 2000). Morley v této souvislosti upozorňuje na „simultánní kapacitu komunikačních médií“; tedy jejich schopnost spojovat to, co je oddělené (vnést vnější svět do domovů via televizi, nebo spojovat rodinné příslušníky via telefon, s přáteli mimo domov) a zároveň porušovat/překračovat hranice, které ochraňují soukromí a solidaritu domovů od nestability a hrozby vnějšího světa.“ (Morley, 200:87). Zajímavou kapitolou v oblasti vztahu ke svému domovu je dekorace vlastního obydlí. To, jak daný dům vypadá, co tvoří jednotlivé dekorační prvky, jak jsou jednotlivé objekty rozestaveny, to vše odráží identitu členů domácnosti a vypovídá o tom, kdo doopravdy jsou (Shenk a kol, 2004). Personalizace prostoru skrze jeho dekoraci je součástí konstrukce domova. Televize je jedním z objektů, je součástí vybavení domácnosti, nezřídka zakomponované do obývací stěny, kde je v podstatě „extenzí dekorativní a materiální roviny domácího života“ (Volek, 2004:31)6465. Stejně jako místo, ovlivňuje způsob sledování televize i počet televizních přijímačů. Pokud jedna domácnost vlastní více přijímačů, odpadá „boj“ o výběr společného programu v rámci rodiny, stejně jako se mění i témata a způsob komunikace (Morley, 1986, 2000). Vnímání televize právě jako součást materiálního vybavení domácnosti, jako „kusu nábytku“ je sice ojedinělým, ale zmiňovaným typem vztahu k televizi. Antropologické výzkumy, zabývající se televizí jako objektem, tj. kde a jak je televize umístěna, co tvoří její součást (např. rodinné fotografie pověšené kolem televize, významná ocenění, dárky apod.), popř. jaké jsou její funkce v rámci domácnosti, potvrzují, že televize je určitým „sakrálním srdcem domácnosti“ (Morley, 2000:88).

64

Termín „extenze“ se ne zcela kryje s McLuhanovým pojetím. Na rozdíl od McLuhana zde autor zapojuje i kontext, v němž interakce s médiem probíhá, vnímá diváka jako jednotlivce se specifickými sociálními charakteristikami. Nejedná se tedy „pouze“ o extenzi lidských smyslů (fyzických a psychických dispozic jednotlivce), ale i o extenzi základních individuálních aktivit, které jsou konstruovány a zakořeněny v širokém spektru kulturních a sociálních souvislostí, neboť sledování televize se odehrává nejčastěji v rámci rodiny a jejich každodenních aktivit. Užívání televize je v tomto pojetí extenzí individuálních i sociálních pozic a rolí členů rodiny, jejich aktivit. (Volek, 1999: 27) 65 Nejčastějším místem, kde je televize umístěna v rámci českých domácností je obývací pokoj (91%), dále kuchyně (17%) dětský pokoj (17%) a ložnice (13%) (FOCUS, 1999).

38

Na druhou stranu, Gauntlet a Hillová zmiňují, že jedním z presentovaných vztahů k televizi je její vnímání jako „elektronické tapety“ nebo „odkládacího stolku“ (Gauntlett, Hill; 1999 :112). Takto chápaná televize jako objekt nemá onu sakrální dimenzi, je umístěna v rohu místnosti a její vnímání je spíše negativní.

Genderové rozdíly ve vztahu k domovu Domov, jak jej chápeme dnes, je do značné míry produktem nové buržoazní třídy, která na prahu 19. století dokázala oddělit privátní svět osobních prožitků od permanentní kontroly veřejnosti. Domov se tak stal jakýmsi intimním útulkem rodiny a morálky, skrytým veřejnému světu obchodu, nemorálnosti a zločinu. Tato „domácí ideologie“ byla ve vyspělých evropských industriálních společnostech masově přijata až po druhé světové válce (Davidoff, Hall; 1995 in Volek, 1999). Tradiční genderové role „umístily“ ženy do soukromé sféry a muže do sféry veřejné. Jedním z možných důsledků setrvání žen v domácím prostoru je jejich odlišný vztah k domovu. Jak např. dokládá studie Shenkové a kol.(2004), provedená na vzorku žen – vdov, narozených ve 20. a 30. letech 20. století v Americe66 - mají tyto ženy diametrálně odlišný vztah k domovu než muži stejného věku. Vzhledem k tomu, že tyto ženy prožily svůj produktivní věk v 50. letech 20. století, tedy v období, kdy byly v Americe z veřejného sektoru vyloučeny, trávily většinu času ve svých domovech. Podle Shenkové a kol. ženy investovaly obrovské množství energie a emocí do zvelebování „rodinného hnízda“. Tyto ženy se se svými domovy plně identifikovaly, stejně jako s rolemi manželek a matek. Z výzkumu vyplynulo, že na rozdíl od mužů měly ženy, i přes „objektivní“ skutečnosti o nevhodnosti daného bydlení (ekonomická situace žen, domy/byty nebyly bezbariérové, mnohdy umístěné v nebezpečných čtvrtích apod.), emocionální zábrany domov opustit (nejčastěji kvůli vzpomínkám na manželský život s partnerem, na prožité chvíle s dětmi, či kvůli času, který do zvelebení domu investovaly). Muži, na rozdíl od žen, zaujímali pragmatičtější postoj, tedy v případě potřeby jim nebylo zatěžko daný dům (svůj domov, kde strávili většinu svého manželského života) opustit67. 66

Věková kategorie těchto žen se shoduje s analyzovaným vzorkem v mém výzkumu. Ženy, s nimiž jsem dělala rozhovory také prožily svůj produktivní věk v 50. letech, nicméně na základě rozhovorů nelze potvrdit natolik silný vztah k domovu, o kterém mluví ženy v Shenkové výzkumu. 67 Ke shodným závěrům došla i studie O´Bryanta a McGloshena z roku 1987, kteří se zabývali důvody vdov k přestěhování/setrvání v původním místě, kde žily s partnery (O´Bryant ; McGloshen, 1987: 181)

39

V dnešní době, kdy jsou ženy zapojeny do pracovního života stejně jako muži,68 nemusí být rozdíl v postoji k domovu natolik výrazný, nicméně vzhledem k tradiční dělbě rolí (čas strávený s dětmi doma), lze stále předpokládat, že jsou to ženy, které v domácnostech tráví více času než muži a citovaná zjištění tak lze do určité míry aplikovat i dnes. To, jak se ženy a muži doma cítí, jak jej vnímají, výrazně ovlivňuje vzájemnou komunikaci a způsoby, jakými jsou televizní obsahy konzumovány. Jak například uvádí výzkum provedený Davidem Morleym (1986) v anglických rodinách, ženy sledovaly televizi přerušovaně, kdežto muži se na televizní vysílání plně soustředili. Jedním z možných důvodů odlišného způsobu konzumace televizních obsahů je právě v rozdílném vztahu k domovu. Muži zpravidla vnímají domov jako místo odpočinku, místo, kde „vypnou“. Naopak ženy (vzhledem k tradiční dělbě práce) bez ohledu na to, zda jsou zaměstnané nebo v domácnosti, vnímají domov jako místo pracovních povinností. Tato odlišnost ve vztahu k domovu pak nutně ovlivňuje i způsob a motivace při sledování televize.

Televize a každodenní život I přesto, že televize hraje významnou roli v životě domácností, není nezbytně determinujícím faktorem v plánování denních aktivit. Mluvíme-li o vztahu televize a domácnosti, musíme si uvědomit, že domácnost není synonymum k nukleární rodině (byť se to vzhledem k zaměření většiny výzkumů nabízí). Nukleární rodina – dvougenerační (rodiče a děti), ekonomicky a sociálně soběstačná – se stala téměř jediným typem domácnosti v oblasti výzkumu užití médií (přitom tento model není ani historicky, ani sociologicky dominantní). V dnešní době představuje nukleární rodina jen 39% domácností, přesto existuje jen málo výzkumů z oblasti sociálního užití televize, které by se věnovaly i „novým“ typům domácností (registrovaní partneři/partnerky, singles69, nesezdaní, senioři žijící v páru či sami), (Silverstone, 1994). Rodina je silně kulturně, historicky a sociálně diferenciovaný fenomén, takže 68

Kulturně podmíněno. Ženy v Československu 50. let pracovaly stejně jako muži, a proto se domnívám, že jejich vztah k domovu nebyl až natolik významný (viz předchozí poznámka). 69 Single je osoba, která z různých důvodů, ať již dobrovolně či nedobrovolně volí nebo je donucena okolnostmi žít život o samotě, tedy bez partnera. Sociolog Ivo Možný užívá termínu "dobrovolná nepárovost" (wikipedie, dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Single, nahlédnuto k 9. 5. 2009)

40

jakákoliv abstraktní představa „jedné televizní rodiny“ je v tomto smyslu velmi zavádějící. Sean Moores ve svém výzkumu o satelitní televizi používá zajímavou definicí domácnosti, která je založena na podstatě sdílení daného televizního přijímače. Podle autora spíše než definovat domácnost lidmi, kteří spolu stolují/jedí70, je pro některé domácnosti vhodnější definice jako těch, co spolu sledují televizi. Toto tvrzení pak demonstruje na skupině studentů společně obývajících domácnost, potvrzující si společnou identitu u kolektivního sledování televize (Moores, 2000). Aniž bychom si to uvědomovali (neb přítomnost televize vnímáme již jako samozřejmou/danou), doprovází nás při všech našich činnostech každodenního života (od vstávání, přes snídání po večeři a usínání, nepřímo nás doprovází i v práci, kdy si o ní povídáme, v restauraci s přáteli, při uklízení domu atp. - je všudypřítomná), strukturuje nám den a odděluje jednotlivé aktivity. Televize hraje v našich životech důležitou roli, potvrzuje naše vnímání světa, stvrzuje náš hodnotový rámec, posiluje/oslabuje naše rodinné role, je partnerem v období krize, stejně jako zdrojem témat ke konverzaci, des/informuje nás, těší i rozčiluje, je ohniskem emocí. Není proto asi překvapující, že si lidé mnohdy plánují/přizpůsobují své volnočasové aktivity televiznímu schématu. Ať už jako pozadí při vykonávání domácích prací či sledování oblíbeného pořadu při šálku čaje, televize je stále zapnuta a její diváci vědí, co „tam běží“. Strukturace dne na základě jednotlivých pořadů nemusí nutně vycházet z detailního studia televizních přehledů. Jak dokládá výzkum Gauntletta a Hillové (1999), většina respondentů a respondentek (65%) znala programové schéma zpaměti a přizpůsobila mu i své ostatní aktivity. Na druhou stranu z výzkumu vyplynulo, že pro starší lidi je listování televizním programem určitým druhem rituálu, který neradi opouští71. Agentura FOCUS v r. 2005 realizovala kvantitativní šetření s více než 400 respondenty ve věku 65+ žijících na území celé ČR. Šetření mapovalo vztah starých lidí k médiím72. Jedním z klíčových zjištění bylo, že více než třetina dotázaných svůj denní program plánuje s ohledem na televizní vysílání (35%) dominantními skupinami zde byly ženy (41% z nich) a respondenti starší 84 let (67%) 70

definice domácnosti nejčastěji užívaná pro potřeby kvantitativních šetření ve Velké Británii (Morley, 2000) 71 Jedním z možných důvodů, proč starší lidé raději pročítají televizní program s výrazňovačem v ruce, je ten, že vzhledem k většímu množství volného času více plánují své volnočasové aktivity. Ve jmenované studii zaznělo, že si váží času více než dříve a nemohou jej promarnit sledováním pro ně nazajímavých věcí. 72 Senioři a média, vybrané výsledky sociologického výzkumu agentury FOCUS (2005).

41

(FOCUS, 2005: 15). Stejně tak Morley zjistil, že i přesto, že jsou to spíše muži než ženy, kteří plánují co v televizi budou sledovat, jsou to ženy, které svůj denní program televizním obsahům přizpůsobují (Morley, 1992:150). Způsob začlenění televize do každodenního života jednotlivců se výrazně liší podle pohlaví, věku a statusu. Vzhledem k většímu množství volného času, nižší mobilitě, ale i z důvodů nižších finančních prostředků jsou staří lidé nejsilnějšími konzumenty televizních pořadů. Většina výzkumů, zabývajících se sledovaností televize dokládá, že s narůstajícím věkem roste i míra sledovanosti. Staří lidé jsou věrnými a nejsilnějšími konzumenty televizích pořadů, bez rozdílu vzdělání či příjmu (staré ženy jsou pak nejsilnější televizní skupinou vůbec)(FOCUS, 2005:17)73. I přesto nelze jednoznačně říci, že je tato skutečnost zapříčiněna přemírou volného času. Představa, že staří lidé nemají nic jiného na práci než sledovat televizi je zjednodušující. Spíše než to, senioři a seniorky pečlivě plánují svůj denní program, kterému pak přizpůsobují i sledování televize (to platí i naopak, tj. různé aktivity přizpůsobují televiznímu vysílání). Onishi a kol. dokládá, že sledování televize stojí až na 3. místě v oblíbenosti mezi ostatními aktivitami seniorů. Staří lidé podle jeho výstupu upřednostňují „konverzaci s rodinou“ a „cestování“ (Onishi a kol., 2006: 152)74. Autor dodává, že existuje určitá disparita v tom, jak by staří lidé rádi trávili volný čas a jak jej ve skutečnosti tráví; nejvíce sledují televizi, nicméně nejraději si povídají s rodinnými příslušníky. Stejně tak Gauntlett a Hillová zjistili, že sledování televize není nejoblíbenější aktivitou, nicméně je nejlépe dostupnou (jak časově, tak fyzicky a finančně) a tudíž nejčastěji využívanou (Gauntlett, Hill; 1999: 184). Tento názor byl artikulován nejčastěji starými lidmi v důchodu, kteří sledovali televizi spíše ve večerních hodinách a zimních měsících, tj. pokud bylo venku ošklivo a nemohli se věnovat zahradničení, návštěvě přátel či rodiny. Sledování televize tak může být vnímáno jako svého druhu „zbytkové“ trávení času. Mnohdy přehlíženým, leč významným faktorem ovlivňujícím množství času stráveného před televizí je právě počasí. Tzv. sezónní efekt spolu s programovou nabídkou tvoří kombinaci nejsilnějších faktorů v televizním užití. Tato metoda „push

73

Průměrná doba, kterou respondenti denně věnovali sledování televize byla 3hod a 36min (FOCUS, 2005). 74 Následováno zahradničením, relaxováním doma, procházením, povídáním se sousedy, klubovými aktivitami (Onishi a kol., 2006:152).

42

and pull75“ je hojně užívaná televizními společnostmi stejně jako inzerenty a to převážně na podzim a na jaře, kdy je počasí proměnlivé (Roe, Vandebosch, 1996). Vzhledem k tomu, že venkovní (outdoorové) aktivity patří mezi nejsilnější konkurenty sledování televize (nehledě na věkovou kategorii), je potřeba při výzkumu televizního užití tento faktor započítat. Způsob trávení volného času se u starých lidí liší nejen v závislosti na věku, sociálním postavení, finančním zabezpečení, rodinném stavu apod., ale i v závislosti na pohlaví. Výzkum realizovaný Russellovou (2007) poukazuje na genderové odlišnosti v trávení volného času u seniorů. Jak dokládá, zájmová střediska (klubová centra) jsou navštěvována převážně ženami, což je podle autorky zapříčiněno jednak vyšším počtem žen seniorského věku, ale i nabídkou aktivit, které dané centrum nabízí. Tyto aktivity nezahrnují podle autorky „mužské“ zájmové činnosti (sport (hraní i sledování), rybaření, kutilství apod.). Z výzkumu dále vyplynulo, že muži bývají neradi organizováni, a preferují solitérské aktivity, které provozují ve svém čase, svým tempem. Davidson a kol. (2003) dodává, že muži spíše participují na aktivitách, které pomáhají okolí, životu ostatních (pocit užitečnosti). Ženy naopak vyhledávají společenské aktivity, sociální kontakty a to i mimo domov. Jak Russelová (2007) dodává, potřeba společnosti je pro muže plně saturována v manželství, většina aktivit pak probíhá právě ve spolupráci s družkou. Z výzkumu vyplynulo, že dotazované ženy mají větší potřebu sociální komunikace se svými vrstevníky, než tomu bylo u dotazovaných mužů. Volnočasové aktivity nutně ovlivňují způsoby užití televize (a naopak), nicméně samotné sledování televize není dílčí, osamocenou činností, ale je velmi často doprovázeno celou řadou aktivit, které diváci realizují současně. Např. Kubey a Csikszentmihalyi ve své kvantitativní analýze domácí televizní konzumace ukazují, že 65% času stráveného sledováním televize je doprovázeno ještě další činností, nejčastěji rozhovory (18%), konzumací potravin (12%), domácími pracemi (7%), péčí o děti (2%) (Kubey a Csikszentmihalyi, 1990:75 in Volek, 1999). Autoři tak prokazují, že televize je velmi často součástí dalších domácích aktivit. Je tedy evidentní, že divácká televizní zkušenost je naplněna množstvím jiných zážitků a že je přerušována řadou dalších 75

Např. rozhodnutí sledovat televizi může být založeno na „tahu“(pull) televize, tedy na její atraktivní programové nabídce, nebo na „postrčení“(push) vnějšími faktory, jakými jsou např. špatné počasí, které zvyšuje pravděpodobnost sledování televize, neboť se rozhodneme zůstat doma (Roe, Vandebosch, 1996).

43

aktivit a rozhovorů, které nemají co dočinění se sledovaným pořadem76. S otázkou doprovodných aktivit nutně souvisí i míra pozornosti, která je vysílanému pořadu věnována. Z výše uvedených statistik je patrné, že spuštění televize ještě nutně neznamená plnou pozornost, že televize může tvořit jen jakousi kulisu pro rozhovor či jiné aktivity.

Jak senioři a seniorky televizi sledují Většina výzkumů se shoduje, že senioři/seniorky jsou, až na výjimky, nejvděčnějšími konzumenty hromadných sdělovacích prostředků a to především, co do délky času. Věk jako určující faktor v odlišnostech při užití televize je potvrzen i různými mediálními průzkumy kvantitativního typu. (FOCUS, 2005; Pácl, 1998; Chayko, 1993; Dimmick a kol., 1979). Pácl k tomu dodává: „bylo možné dokonce konstatovat, že právě rozdíly ve fyzickém věku respondentů, zejména pak rozdíly mezi nejmladšími a nejstaršími věkovými kohortami, byly ve většině případů hlavními faktory všech nejvýše zjištěných diferencí v chování či ve vztahu respondentů vůči hromadným sdělovacím prostředkům.“ (Pácl, 1998: 340) Oproti tomuto tvrzení stojí kvantitativní výzkum Maresové a Woodardové (2006), které se domnívají, že věk, jako hlavní proměnná, nevysvětluje zvýšené užití televize seniory. Podle autorek narůstá s věkem i míra heterogenity dané skupiny, tj. mladší

skupiny

konzumentů

lze

sociálními

a

demografickými

proměnnými

charakterizovat lépe než starší skupiny. Tuto skutečnost autorky vysvětlují mírou získaných životních zkušeností. Podle autorek je potřeba zkoumat věkové kohorty u nichž má užití médií jiné rysy. Rozhodujícím faktorem tedy není samotný věk lidí, ale životní styl, aktivity, motivace, zdravotní stav a očekávání spojené s věkem. U starých lidí je to především odchod do důchodu, s nímž se mění jejich dosavadní postavení, role, vztahy či každodenní rutiny a tím i způsob užívání médií. Zaměstnaní lidé např. sledují nejvýrazněji televizi brzy ráno (před odchodem do práce) a do pozdějších nočních hodin, staří lidé naproti tomu začínají televizi sledovat dříve a dříve ji vypínají

76

A televizní pořady se tomuto trendu přizpůsobují; viz např. snídaně s novou.

44

(Pácl, 1998)77. Rubinová a Rubin, (1982) ve svém výzkumu o motivaci starých lidí sledovat televizi, analyzovali korelace mezi motivací sledovat televizi a čase, kdy byla sledována. Zjistili, že pro ty, kteří ve výzkumu uvedli sledování televize mezi 10 – 13hod je hlavní motivací zvyk a strávení volného času v průběhu dne. Společnost, relaxace, vzrušení a informace pozitivně korelovaly se sledováním televize mezi 13 16hod; mezi 16 - 19hod byl nejsilnějším motivačním faktorem opět zvyk. V časovém rozpětí 19 – 22hod patřily mezi nejsilnější faktory zábava, odpočinek, pohodlí, ale i společnost. A v čase od 22 – 01hod byla starými lidmi nejčastěji zmiňována relaxace, zábava, společnost a sociální interakce (Ibid, 1982:300). Z výše uvedeného je patrné, že motivy ke sledování televize jsou různé, stejně jako doba, kdy je televize sledována. Existují názory, že generace, která byla ve svém dětství či rané dospělosti seznámena s novým médiem, má tendenci toto médium preferovat; tj. generace, která vyrostla v době rozhlasu (kdy byl představen), bude mít pravděpodobně jiné preference než ta, která byla vychována v době televize (Danowski in Young, 1979; Pácl, 1998). Tato premisa by potvrzovala potřebu sledovat užití médií seniory skrze věkové kohorty a ne chronologický věk. Oblíbenost nových technologií však nemusí být nutně determinována pouze zvykem, ale i finančními prostředky. Senioři, kteří žijí z důchodových dávek, nedisponují vysokými příjmy, což může být jeden z faktorů ovlivňující

pořízení

nových

technologických

vymožeností

či

preferování

nízkonákladových volnočasových aktivit před jinými (sledování televize před návštěvou kina apod.).

Role televize v životě seniorů a motivace k jejímu sledování Role televize v životě lidí je variabilní a závisí na mnoha okolnostech. Mezi určující faktory patří věk, pohlaví, rodinný stav, životní či finanční situace, ale i zdravotní stav. Je tedy evidentní, že nelze získat unifikovaný obraz toho, co televize pro jednotlivce znamená. Nicméně, na základě literatury a jednotlivých výzkumů lze vystopovat dominantní role, které televize v životě jednotlivce zastává. Vzhledem k tomu, že se

77

Pavel Pácl, který v r.1998 udělal průzkum sledovanosti hromadných sdělovacích prostředků na více než 1000 respondentech starších 60let zjistil, že maxima ve sledovanosti televize dosahuje tato věková skupina mezi polednem a 14hod .Naopak po půlnoci sledovanost výrazně klesá (Pácl, 1998:342).

45

tato práce zabývá specifickou skupinou – seniorkami – soustředí se na motivace a role televize v životě starších lidí s důrazem na genderové odlišnosti. Většina výzkumů, zabývajících se užitím televize jasně ukazuje, že jedním z výrazných motivátorů pro sledování televize je „společnost“, kterou nabízí. Pokud byli respondenti dotazováni na význam televize v jejich životě, byl faktor společnosti, někdy dokonce i přátelství, zmiňován velmi často78. Tato skutečnost je společná pro všechny věkové skupiny, nejvíce pak pro starší. Televize jako přítel, společník či dokonce člen rodiny je pro lidi žijící v jednočlenné domácnosti, popř. bez jiných sociálních vazeb, určující. Důležitým aspektem je zde obraz, vystupování jednotlivých účastníků pořadů, které diváci znají a kteří se objevují ve stejný čas na stejném místě. Pocit familiárnosti, známé tváře, hlas i gesta, to, že je vždy přítomná a zabezpečuje jak zábavu, tak pocit bezpečí, je pro lidi žijících o samotě určující (Volek, 1999)79. Mezi hlavní skupiny diváků, vnímajících televizi jako společníka, řadí Rubinová a Rubin (1982) ženy a lidi žijící o samotě80 Young (1979) považuje roli televize jako společníka v životě starých lidí za esenciální. Podle autora jim napomáhá mírnit pocit oddělenosti od společnosti, izolace a samoty, stejně jako částečně kompenzovat určitou ztrátu (jak finanční, sociální, tak fyzickou). Televize hraje důležitou roli (a to nejen pro staré lidi) v období krizových životních situací, kdy funguje jako jakási provizorní emocionální opora či vizuální antidepresivum (je např. doloženo, že v období ztráty zaměstnání narůstá i míra sledovanosti televize) (Dimmick a kol., 1979). Televize je ovšem schopna do jisté míry přítele nejen nahradit, ale současně dokáže velmi razantně připomenout svému divákovi jeho vlastní osamělost či izolaci81. S rolí společníka velmi úzce souvisí role televize jako zprostředkovatele kontaktu s okolím, jako určité „okno do světa“(Gauntlett, Hill;1999:207), které umožňuje nahlédnout do míst, která by jinak zůstala diváky nepoznána. Televize poskytuje starým lidem styk se světem, uchovává je mentálně aktivní a udržuje je ve styku s každodenním životem vně jejich domovů (Gauntlett, Hillová, 1999; Young, 1979). Získávání informací je nejčastěji uváděným motivem seniorů pro sledování 78

Viz Gautlett, Hill (1999), Rubinová a Rubin (1982), Morley (1992), Radway (1984), Lull (1980), Pácl (1998) atd. 79 Jako společníka vnímají televizi častěji ženy, než muži; nejstarší respondenti (85+), lidé s nejnižšími příjmy (do 5999Kč měsíčně) a lidé z měst o velikosti 50 000 – 99 000 obyvatel (FOCUS, 2005:14). 80 obě skupiny v rámci seniorů 81 Tato „role“ však ve většině výzkumů absentuje; nebývá nikým zmiňována.

46

televize. Veškerá šetření zabývající se sledovaností televize potvrzují, že mezi nejoblíbenější žánry starých lidí patří především zpravodajské a publicistické pořady, následované soutěžemi, seriály a filmy (FOCUS, 2005; Pácl, 1998; Rubinová, Rubin, 1982; Young, 1979 aj.)82 83. Potřeba starých lidí být informován může souviset s jejich snahou zůstat co nejdéle mentálně (i fyzicky) soběstační (Dunér, Nordstrom, 2004). Důležitou roli, kterou televize v domácnostech zaujímá, je relaxační. Z mnoha výzkumů vyplývá, že lidé sledují televizi za účelem úniku, určitého uvolnění a „vypnutí“ žité reality. Tato role médií, jako prostředku úniku od tlaků každodenního života do imaginárních světů, majících často podobu mediálních simulací, je v oblasti výzkumu mediálního užití poměrně známou. Z tohoto hlediska je médiím přisuzována schopnost redukovat úzkost, tj. podílet se na konstrukci tzv. „ontologického bezpečí“. O médiích jako prostředku k úniku z každodenních povinností, stereotypu a starostí mluví i Janice Radwayová ve své knize Reading Romance (1984). Podle autorky je eskapismus typický právě pro čtenářky „červené knihovny“, která jim nabízí zejména privátní prostor chráněný před tlakem rodinných povinností a poskytuje imaginární verzi ideálních vztahů, s nimiž se čtenářky identifikují. „Eskapismus tak v dané souvislosti znamená odmítnutí aktuální odpovědnosti matky či manželky, tak i možnost úniku prostřednictvím identifikace s literárními hrdiny, které se ale životům čtenářek příliš nepodobají“ (Volek, in Reifová a kol., 2004:54). Naopak John Fiske takto vymezený termín eskapismu považuje za příliš povrchní a simplifikující. Populární kultura je podle autora často neprávem kritizována za to, že nenabízí plnohodnotnou representaci reality, ale spíše zprostředkovává úniky do světa fantazie. Toto vymezení pak nutně podle autora předpokládá, že representace má určitou sociální dimenzi, kdežto eskapismus (spojený s populární kulturou) je nějakým osobním „letem do vlastní fantazie“ a tudíž tuto dimenzi nemá. Únik do fantazie je však podle autora určitým druhem resistence k dominantní ideologii (kterou ztělesňuje právě representace reality), interní/soukromou oblastí jednotlivce, která nemůže být kolonizována, nicméně je stejně politická a ovlivňuje lidskou zkušenost stejně jako evidentnější formy representace (jazyk, či média). Podle autora mají fantazie mnoho forem, ale většinou 82

Staří lidé pak mají výrazně vyšší zájem o domácí ekonomické informace, informace o sociální politice, či činnost domácích ústavních činitelů. Naopak se cítí být přesyceni zprávami o zahraničních válečných akcí, o neštěstích a zejména o kriminalitě jakéhokoliv druhu (s výjimkou kriminality politiků, podnikatelů a informací o poškozování spotřebitelů) (Pácl, 1998:342). 83 Jako zdroj informací a zábavy televizi považují zejména muži, lidé ve věku 64 – 74let a respondenti s příjmy nad 8000Kč měsíčně (FOCUS, 2005:14).

47

ztělesňují moc a úsilí podřízených skupin (kterým je eskapismus nejčastěji přiřazován) převzít kontrolu/participovat na representaci. Taková fantazie není podle autora únikem ze sociální reality, ale spíše přímou odpovědí dominantní ideologii a jejího vtělení do sociálních vztahů, udržující subkulturní odlišnosti (Fiske, 1987:317). Televizi jako nástroj odpočinku považují podle kvantitativního šetření agentury FOCUS především ženy, nejstarší respondenti (85+), lidé s nejnižšími příjmy (do 5999Kč měsíčně) a lidé z měst nad 100 000 obyvatel (FOCUS, 2005:14). Za spíše negativní či neutrální lze považovat postoj k televizi jako k „elektronické tapetě“ či „krabici v rohu“(Gauntlett, Hill, 1999: 112); zde televize slouží jako pozadí pro každodenní aktivity domácnosti. Pro některé lidi tak může televize být pasivním médiem, bez něhož by si uměli představit žít, jehož sledování považují za spíše neefektivní trávení volného času, jako zvukovou kulisu při vykonávání jiných aktivit. 84 Sledování televize jako méně plnohodnotné, „podružné“ aktivity ve vztahu k ostatním činnostem, je však poměrně rozšířeným fenoménem. Bylo již řečeno, že někteří respondenti z realizovaných výzkumů sledovali televizi pouze v období, kdy nemohli vykonávat jiné, oblíbenější činnosti (návštěva rodiny, zahradničení, kutilství apod.). Oblíbenost nemusí být jediným aspektem, ovlivňujícím sledování televize. Z výzkumů vyplývá, že konzumace televizních obsahů (převážně zábavného charakteru), vyvolává v lidech pocit určitého provinění85. Tento pocit je intenzivnější především při sledování televize v průběhu dne, kdy se lidé domnívají, že by měli dělat něco užitečnějšího, efektivnějšího (Young, 1979: 125)86. Pocit provinění úzce souvisí s typem pořadu, který je sledován. Jak dokládá studie Rubina a Rubinové (1982) diváci/divačky televizních zpráv, popř. dokumentárních pořadů, se vinni necítí, kdežto diváci/divačky mýdlových oper a zábavných pořadů ano. Domnívám se, že tento rozdíl pramení ze společensky uznávaného přesvědčení, že „realistické“(non fictional) pořady publikum vzdělávají, udržují mentální vitalitu, kdežto zábavné/smýšlené (fictional) ne. Tuto domněnku nepřímo potvrzují ženy z výzkumu Radwayové, které si omlouvaly pocit viny ze čtení romantických románů tím, že se jedná právě o knihy. Ženy

Z výzkumů však vyplývá, že těchto „diváků“ je poměrně málo, že většina respondentů televizi po jejím zapnutí sleduje (otázka je s jakou mírou pozornosti) (FOCUS, 2005; Gauntlett, Hill, 1999). 85 Gauntlett, Hill (1999), Morley (1986, 1992, 2000), Lull (1990), Ang (1996), Gray (1992), Hobson (1982) aj. 86 Tento pocit převažuje především u žen. 84

48

považovaly knihy za společensky výše hodnocené (než televizi), což jim pomáhalo překlenout pocit provinilosti (Radwayová, 1984). Morley ve svém výzkumu zjistil, že ženy sledující televizi se cítily více provinilé, než ty, které četly knihy z červené knihovny (Morley, 1986). Pocit provinění respondenti pociťovali i tehdy, „přinutili – li“ někoho v rodině sledovat jimi zvolený program (Gauntlett, Hill, 1999). Je pak s podivem, že při užití jiných médií (např. poslechu rádia, návštěvy kina) tento pocit absentuje, stejně jako při sledování publicistických pořadů (televizních zpráv). Pocit „provinilého potěšení“(Radwayová, 1984: 75) je pak spojován především se sledováním televize u žen. Naopak z výzkumu provedeného Maresovou a Woodardovou vyplynulo, že staří lidé nemají pocit viny ze sledování televize, neboť nejsou zatěžováni pracovními či rodinnými povinnostmi a tudíž mají pocit zaslouženého odpočinku (Mares, Woodard, 2006). Důvodů pro sledování televize starými lidmi je tedy celá řada. Je však s podivem, že pouze v jednom výzkumu se objevila motivace nejtriviálnější, leč velmi podstatná, kterou je příležitost. Lidé v důchodu, kteří nemusí do zaměstnání, zkrátka mají více času a možnost televizi sledovat. Výzkum realizovaný Maresovou a Woodardovou potvrdil, že nejvýznamnějším faktorem v množství času stráveného před televizí nebyl věk, ale pracovní stav. Lidé, kteří měli čas (nezaměstnaní, v důchodu), nejvíce sledovali televizi (2006:612). Tento prostý důvod opět poukazuje na skutečnost, že ani závěry z rozsáhlých kvantitativních šetření (viz. FOCUS, 2005; Pácl, 1998; Chayko, 1993 aj.) nelze generalizovat na publikum, jakým jsou senioři (pokud není sledovanost/užití televize měřeno pomocí věkových kohort).

49

Genderové aspekty ve sledování televize Většina autorů a autorek87 se shoduje, že sledování a užití médií (především televize) se silně liší v závislosti na pohlaví. Odlišnosti ve sledování televize ženami a muži je tématem následující kapitoly. Před samotným výčtem dílčích odlišností bych chtěla zdůraznit, že empirické rozdíly v tom co, jak moc, jakým stylem či s jakými programovými preferencemi ženy a muži televizi sledují, neplyne z jejich esenciálních, biologických charakterů/povah, jako muže a ženy. Spíše než to, jsou tyto odlišnosti důsledkem partikulárních sociálních rolí, které ženy a muži v domácnostech vykonávají. Stejně tak nelze níže uvedené závěry o genderových odlišnostech generalizovat na celou populaci, neboť se jedná především o kvalitativní výzkumy. Tradiční genderové rozdělení rolí v nukleárních rodinách stále převažuje, nicméně podle novějších studií je toto striktní rozlišení na ústupu (Russelová, 2007; Gauntlett, Hillová, 1999). Morley (1986), stejně jako Grayová (1992), v rámci studia mocenských vztahů v rodině zjistili, že způsob užití televize a videa je ovládán spíše mužem. O tom, co se v televizi bude sledovat, podle autorů, v rodinách rozhoduje v 95% muž. Pokud byl v rodině televizní ovladač, byl jeho hlavním uživatelem opět muž. Podle Morleyho je televizní ovladač pro muže „vysoce viditelným symbolem kondenzovaných mocenských vztahů“ (1986:148). Genderové odlišnosti v užití nových technologií v rámci domácnosti podporuje svým výzkumem i Karen Fog-Olwigová, která tvrdí, že „nové technologie vytvořily v rámci domova nový prostor, který byl kolonizován muži (a chlapci) domu“ (Fog- Olwig in Morley, 2000: 93). Tento názor podporuje i Saun Moores, který při výzkumu rádia a později satelitních televizí zjistil, že ve chvíli, kdy je daný přístroj novinkou, stává se objektem zájmu především mužů. Posléze, když nová technologie zevšední, tento zájem opadá a je přejat ženou. (Moores, 2000) Gauntlett a Hillová (1999) naopak považují toto genderové rozlišení a to jak v oblasti užití televize, tak v programových preferencích, za zastaralé. Podle autorů se otázka genderových odlišností značně vyvinula k vzájemné vyváženosti. I přesto, že rozložení domácích povinností je převážně doménou žen (ženy tráví 3,5 krát více času pracemi spojenými s domácností než muži), když si ženy před televizi sednou, mají 87

Morley (1986, 1992), Lull (1990, 1980), Ang (1996), Hobson (1982), Gray (1992), Radway (1984) aj.

50

výrazně větší rozhodovací moc ohledně volby televizního pořadu, než předchozí studie ze 70. a 80. let ukázaly. Stejně tak dodávají, že výstupy výzkumu spíše poukazují, že jsou to ženy, které mužům „umožňují/dovolují“ daný pocit moci spojený s fyzickým držením televizního ovladače, ale už ne volbu společného televizního programu. Poukazují také na fakt, že v rodinách, kde muž byl nezaměstnaný a žena do práce chodila, rozhodovala o výběru televizního programu žena. Je tedy patrné, že role „živitele/živitelky rodiny“ se úzce pojí s jinými formami domácí moci. Toto zjištění nepřímo potvrzují i jiné studie zabývající se genderovými vztahy v rámci rodin. Silverová (2003) například poukazuje na skutečnost, že s přibývajícím věkem ubývá genderových odlišností; stáří pak vidí jako prostředí pro „degendering“ identit (2003:387). Autorka se domnívá, že v postindustriálních společnostech ztráta socioekonomické moci a statusu u starých lidí vedla k tvorbě prostředí, kde se patriarchální pravidla a genderová očekávání vyměnila. Proti tomuto tvrzení však stojí studie Russelové (2007), která zkoumala proces stárnutí z individuálního hlediska ve vztahu k různým dominantním tématům kvality života (bydlení, volnočasové aktivity v důchodu, či sociální vztahy) a považuje genderové odlišnosti v životech seniorů a seniorek za významné. Výstupy kvantitativního šetření (které lze považovat na rozdíl od výše uvedených kvalitativních výstupů za representativní), realizovaného Jamesem Walkerem a Robertem Bellamyem (1996 in Gauntlett, Hill, 1999) dokládají, že pro muže je užití televizního ovladače zdrojem potěšení, kdežto pro ženy ryze funkční záležitostí. Bylo již řečeno, že vztah k domovu se u žen a mužů liší; muži jej považují za místo odpočinku, ženy si jej primárně spojují s domácími pracemi/povinnostmi. Ženy pak sledují televizi spíše přerušovaně, hůře u ní relaxují, kdežto muži s plnou pozorností, aby jim „něco neuniklo“ (Morley, 1992:148). Grayová (1992) rovněž zjistila, že ženy by jako místo odpočinku raději volily jiné místo než domov. Otázka „diváckého pozornosti“ a s ním spojeného „televizního potěšení“ je tedy poměrně relativní, neboť i plně soustředěný divák se může nudit více než člověk, jehož primární aktivitou je něco jiného a televizi pouze monitoruje. Jsou to tedy spíše situace či podmínky televizní konzumace, které ovlivňují samotné divácké prožitky. Zkrátka odlišné typy pořadů spouštějí odlišné způsoby televizní konzumace pro různé typy diváků v odlišných časech, za odlišných okolností (Volek, 1999).

51

Často zmiňovaným rozdílem ve sledování televize mužů a žen je, že ženy sledování televize vnímají jako sociální aktivitu, zahrnující probíhající konverzaci nebo nějaké domácí povinnosti. Pokud by se měly „pouze“ dívat, mají pocit nevyužitého času. V případě, že televizi sledují bez přidružených aktivit, pak pouze samy nebo s přítelkyněmi, sledující převážně romantické seriály/filmy. Muži naproti tomu preferují sport, zpravodajství a pořady opírající se obecně o fakta, tedy tzv. realistickým fikcím. Podle Grayové (1992) pak ženy přistupují na „mužský“ hodnotový systém a cítí se trapně, provinile za svůj „podřadný vkus“ (1992: 160). Grayová (1992) dále ve svém kvalitativním výzkumu zjistila, že významnou součástí prožitků (pleasures) z televizních seriálů jsou následující rozhovory o jednotlivých epizodách. Stejně tak Jensen (Jensen, 1987 in Volek 1999) hovoří v této souvislosti o tzv. „super tématech“, zpravodajských obsazích, které se stávají součástí každodenních hovorů v práci, v dopravních prostředcích nebo doma. Gauntlett a Hillová (1999) ve svém výzkumu zjistili, že pro lidi, kteří pracují v rozlehlých, společných kancelářích,byla televize častým tématem hovoru, usnadňující komunikaci se spolupracovníky. Diskuse o současných sociálních a morálních problémech, nastolených např. mýdlovou operou, tvořila pro tyto lidi důležitou součást jejich každodennosti. Autoři ale dodávají, že konverzace nad televizními obsahy byla výlučně ženskou záležitostí, pokud muži vůbec připustili, že se o televizi baví se svými kolegy, tak pouze o sportu či publicistice. Podle Gauntletta a Hillové jsou to kulturní kódy maskulinity, které způsobují, že muži nechtějí být nazíráni jako ti, kteří tráví příliš času povídáním si o televizi se svými přáteli/spolupracovníky (1999:129). Morley k tomu dodává: „když muži připustí, že často sledují televizi (natolik často, že o ní mají posléze potřebu hovořit), je to jako kdyby zpochybnili svou mužnost.“ (1999:151). Linda Rakow ve své práci o užití telefonu zjistila, že genderové odlišnosti jsou zde významné. Muži používají telefon čistě k informativnímu účelu, kdežto ženy za účelem udržování, budování a posilování rodinných/sousedských vztahů (Rakow in Morley, 2000). Toto zjištění je možné aplikovat i na užití televize. Sledování televizních pořadů a jejich následná diskuse s okolím je určitý způsob budování a posilování vztahů s okolím, tedy především doménou žen.

52

Současná diskuse na poli kulturálních studií Tuto část diplomové práce bych ráda uzavřela diskusí na téma legitimity výzkumu sociálního užití médií. V posledních letech lze zaznamenat vášnivou diskusi akademiků z oblasti kulturálních studií o smyslu, náplni a směřování tohoto vědního oboru. Tato odborná diskuse

se

zabývá

především,

(ale

ne

pouze)

otázkou

„ne/důležitosti“

(in/consequentiality) současných výzkumných témat kulturálních studií. Akademická obec se tak rozdělila na dva tábory; na část odborníků, hájících hodnotu a význam dosavadního směřování kulturálních studí, zabývající se otázkami sociálních vztahů mediální konzumace a na část odborníků, kteří tento trend kritizují a považují jej za slepý směr. Zastánci kritické větve se domnívají, že kulturální studia opustila vážné otázky ideologie a moci a věnují se spekulacím o posledních trendech „populárního vkusu“, že zde absentuje vůle ze strany odborníků „poukazovat a odhalovat často brutální, ale pravdivé a reálné mocenské vztahy, ideologie, které transformují kulturní život společnosti“ (Philo, Miller, 2000:835). Zaměření se na „nepodstatné“, populistické problémy, zabývající se marginalitami tak přivedly podle těchto autorů kulturální studia na scestí a vedou je do „slepé uličky“. (Lewis, 1997). Proti tomuto tvrzení pak stojí autoři a autorky, kteří považují zmiňovanou kritiku za neopodstatněnou a nepravdivou. Zkoumání sociální dimenze užití mediálních technologií v rámci domácností podle autorů neopomíjí problematiku moci, ale naopak se zabývá jejími méně robustními formami ve sféře, která je považována za privátní – např. gendrové podoby. Podle Ann Grayové (1998) je kritika výzkumu sociálního užití médií založena na neznalosti feministické práce posledních 30 let, která se zabývala právě problematikou mocenských vztahů a jejich každodenní manifestací. Podle Davida Morleyho (2006) význam výzkumu domestikace technologií dokládá např. práce již zmiňované Lynn Spigelové (2001, viz výše str. 34), zabývající se vývojem vlivu nových technologií na podobu domácnosti. Podle Morleyho právě tato práce nabízí obraz domácnosti a její kontext jako politickou arénu, kdy opačné vnímání, tj. pojímání domestikace technologií jako „nepolitickou arénu“, je z hlediska genderu „špatným a nepřesným odhadem“(Morley, 2006:104).

53

Odborníci v rámci kulturálních studií si tak kladou otázku, zda a nakolik jsou mediální technologie v domácnosti a rituály s nimi spojené něčím specifické, zvláštní a nepřevoditelné na rituály vytvářející se kolem jiných každodenních předmětů. Nakolik se v rámci domácnosti liší užití televize od jiných domácích technologií? Televize je obojí, medium i message88. Je používaná k propagaci ostatních médií, nových technologií, neboť je stále nejvyužívanějším médiem, jež vlastní každá domácnost, stejně tak je podstatná i její role jako visuálního objektu, totemu se symbolickým významem (Morley, 2003). Existují společné, ale i rozdílné charakteristiky televize a ostatních technologií. Podle Davida Morleyho a Rogera Silverstonea (1990) se tyto podobnosti točí kolem jejich „neviditelného užití jako objektu konzumace“, dále spočívají v jejich „schopnosti rekonstrukce soukromé projekce“ a ve „stylovém působení“. Rozdíly pak autoři shledávají v tom, co nazývají „artikulace“, jejich rozdílné schopnosti v rámci těchto artikulací měnit kulturu a společnost, zapojit uživatele buď jako publikum nebo jako spotřebitele. Tato práce nabízí mj. mnoho důvodů k zamyšlení, proč je televize výjimečná, proč není v době neustálého nárůstu nových technologií vyčleněna, ba naopak, proč stále zůstává nejčastěji využívanou a frekventovanou technologií domácností. Budoucí směřování a vývoj kulturálních studií, jejich náplň a zaměření bude, z podstaty samotného vymezení tohoto vědního oboru, stále silným tématem akademických diskusí. Domnívám se však, že odklon od výzkumu sociálního užití mediálních technologií by byl právě oním krokem do „slepé uličky“.

88

Toto slovní spojení parafrázuje známý a okřídlený výrok Herberta Marshalla McLuhana „the medium is the message“, který v nejčistší podobě odráží autorův technologický determinismus. McLuhan jím říká, že samotný obsah sdělení není tak důležitý jako médium, skrze které komunikujeme. Jinými slovy, sama média, která používáme, ovlivňují naše chápání a vidění světa (bez ohledu na obsah).

54

EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE Metodologie Následující kapitola se věnuje především metodice tohoto výzkumu. V úvodní části velmi stručně vymezuji základní rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem. Následně se soustředím na detailnější popis postupu při výzkumu; na způsob sběru dat, definici výběrového souboru, tvorbu scénáře, následnou analýzu dat a možnosti zkreslení výzkumu.

Základní odlišnosti kvalitativního a kvantitativního výzkumu O rozdílech mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem bylo napsáno již mnoho teoretických prací a proto se zde pokusím jen velmi stručně nastínit základy těchto komplementárních paradigmat89. Jako každé vymezení/definice, je i toto částečně simplifikující, nicméně není cílem této práce pojmenovat veškeré dílčí rozdíly, spíše než to, vymezit základní odlišnosti těchto přístupů v uchopení výzkumného problému. Je dobré zde zmínit, že ani jedna z daných metod není z hlediska vědecké významnosti lepší či horší, vědečtější či relevantnější. Jak Silverman dodává: „rozdíl mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem by neměl být příliš ostře vymezen (…) Koneckonců vše závisí na definici výzkumného problému, který je analyzován.“ (Silverman, 2005:14) V případě výzkumu sociálního užití médií je rozhodující postihnout daný kontext, v němž se konzumace mediálních obsahů odehrává, specifické způsoby skrze něž komunikační technologie získávají své specifické významy a tak jsou užívány různými způsoby, z odlišných důvodů, lidmi z různých typů domácností a právě proto je třeba analyzovat sledování televize v jeho přirozeném prostředí (Morley, Silverstone, 1991). Z těchto důvodů jsou to právě kvalitativní metody výzkumu, které jsou vhodné pro komplexní pojetí detailů aktivity zvané „sledování televize“. Podle Casebeerové a Verhoefové, již samotné slovo „kvalitativní“ „implikuje a zdůrazňuje procesy a

89

O komplementaritě kvalitativního a kvantitativního výzkumu více např. viz Hendl, 1997, 2005; Disman, 2007.

55

významy, které nejsou nekompromisně měřené a zkoumané (pokud vůbec) v termínech kvantity, množství, intenzity nebo frekvence. Kvalitativní výzkum podle autorek zdůrazňuje sociálně konstruovanou podstatu reality, intimní vztah mezi výzkumníkem a tím, co je zkoumáno“ (Casebeer, Verhoef, 2005:2). Denzin a Lincoln k tomu dodávají: „kvalitativní výzkumníci hledají odpovědi na otázky zdůrazňující jak je sociální zkušenost utvářena a jak získává význam“ (Denzin, Lincoln, 2000:10). Oproti tomu kvantitativní výzkum zdůrazňuje „měření a analýzy kauzálních vztahů mezi proměnnými. Zastánci tohoto typu výzkumu zdůrazňují, že jejich analýzy probíhají v tzv. „nehodnotícím rámci“ ( Casebeer, Verhoef, 2005:2). Kvalitativní výzkum je spojován s induktivním postupem, tzn. nejdříve proběhne sběr dat, na jejichž základě se tvoří hypotézy, popř. teorie. Deduktivní postup naopak ověřuje/verifikuje skrze předem stanovené hypotézy určitou známou teorii. Tento postup je využíván spíše v rámci kvantitativního výzkumu. Tato metoda (tj. kvantitativní) je tedy využívaná spíše k demonstraci

určitých

kauzálních

vztahů,

v rámci

standardizovaných

(tj.

kontrolovaných) podmínek. Kvalitativní výzkum je pak metodou, hledající lepší porozumění určitému přirozenému (tzn. nekontrolovanému) fenoménu90 (Taylor, Bogdan, 1998).

Research design v kvalitativním výzkumu? Vzhledem k induktivní povaze kvalitativního výzkumu se při jeho realizaci nepředpokládá

předem

připravený

scénář,

tj.

způsob,

kterým

bude

výzkumník/výzkumnice při zvolené kvalitativní metodě postupovat. Výzkumník by tak měl vstupovat do terénu jako nepopsaná deska, pozorovat - zapisovat, povídat si zapisovat, číst – zapisovat a na základě vyhodnocení takto získaných dat vytvořit hypotézu, popř. novou teorii. Oproti tomu u kvantitativního šetření jsou předem přichystané hypotézy a s nimi spojené nástroje k získání dat (otázky, pozorovací archy aj.) nutností91. Je ovšem otázkou, nakolik kvalitativní výzkum ztrácí svou výhodu, pokud si výzkumník předpřipraví scénář rozhovoru. Silbeyová k tomu dodává: „v tomto mysticismu (tj. tvrzení, že příprava scénáře v kvalitativním výzkumu znamená jeho 90

Toto striktní dělení/definice je pouze pro vyzdvihnutí základních, nejvýraznějších rozdílů. Je proto třeba mít stále na paměti, že ve skutečnosti je komplikovanější s méně ostrými hranicemi. 91 Vzhledem ke zvolené metodě mého výzkumu se věnuji převážně rozhovoru, nicméně tento základní postulát platí pro všechny typy metod kvalitativního výzkumu.

56

znehodnocení a popření jeho podstaty, pozn. autorky) ohledně kvalitativních metod se scénáře

rozhovorů

jeví

jako

vymahatelné

smlouvy,

popř.

jako

soubory

nekompromisních rad, kdy jakékoliv vychýlení z tohoto scénáře nutně znamená prohru či omyl. Takto vnímané pojetí scénáře nutně znamenalo pro kvalitativní výzkum postrach. “(Silbey, 2003) Podobný názor zastává i Mason (2002), který se domnívá, že příprava každého rozhovoru vyžaduje velkou míru plánování. To, aby rozhovor generoval relevantní data, vyžaduje neustálou koordinaci intelektuální a sociální dynamiky situace. Podle této optiky pak neexistuje nestrukturovaný rozhovor, protože každý je nějak strukturován. Autor k tomu dodává: „všichni výzkumníci mají ontologickou a epistemologickou pozici, jež se aktivuje či vyjadřuje skrze jejich výzkumná rozhodnutí a posudky. A všichni výzkumníci se rozhodují a posuzují v rámci svých kvalitativních rozhovorů. Právě proto se domnívám, že nelze získat data pomocí zcela nestrukturovaných kvalitativních rozhovorů, neboť rozhodnutí a úsudky výzkumníků dávají rozhovoru určitou strukturu a záměr, který je ve sběru dat přítomný.“ (Mason, 2002:69)92 Vzhledem

k výše

uvedeným

charakteristikám

kvalitativního

rozhovoru

s návodem/scénářem jsem se rozhodla využít této metody, neboť jsem měla oblast sociálního užití částečně zmapovanou na základě předchozího studia literatury. Tyto poznatky se sice vztahovaly na výzkum v nukleárních rodinách, nicméně byly dostačující na definici jednotlivých oblastí/témat, která byla se seniorkami následně prodiskutována. Domnívám se, že právě tato metoda je z hlediska zamýšlených cílů tohoto výzkumu ideální. S otázkou pozice výzkumníka v průběhu kvalitativního rozhovoru souvisí i otázka objektivity. Domnívám se, že je potřeba zde jen stručně objasnit, proč je požadavek objektivity (v pozitivistickém pojetí) v oblasti kvalitativního výzkumu nelegitimní. Výstupy kvalitativního výzkumu jsou vždy interpretacemi interpretací. Morley a Silverstone k tomu dodávají: „jako kvalitativní mediální výzkumníci čelíme problému, kdy vyprávíme příběhy o příbězích, které se nám respondenti rozhodli sdělit (…)Začínáme tak s vlastní interpretací toho, čím se naši respondenti právě zabývají, nebo tím, čím si myslíme, že se zabývají, a to pak systematizujeme.“ (Morley, Silverstone, 1991:156) Cílem kvalitativního výzkumu tak není a ani nemůže být

92

Podobný názor zastává další řada výzkumníků/výzkumnic, z českých např. Jan Hendl, který definoval nestrukturovaný rozhovor se scénářem jako „rozhovor s návodem“(1997:174).

57

objektivita v pozitivistickém slova smyslu, tj. snaha definovat univerzální pravidla. Spíše než to je cílem vyprodukovat detailní popis konkrétní životní zkušenosti v rámci určité kultury, popis pravidel a vzorců chování, které danou kulturu utvářejí (Ibid)93.

Příprava rozhovoru Ve shodě s výše uvedenými premisami jsem si předpřipravila scénář/návod svého rozhovoru, který je připojen v příloze této práce. V konstrukci tohoto scénáře jsem postupovala podle doporučení uvedených v „Kvalitativním výzkumu“, kde je metodika „rozhovoru pomocí návodu“ poměrně přesně vyložena. (Hendl, 1997:174). Na základě předběžného studia literatury jsem si předpřipravila okruhy, o nichž jsem se chtěla s respondentkami bavit, s tím, že ve většině případů se k těmto tématům dospělo samovolně, v průběhu rozhovoru. Jen v několika případech jsem musela nastolit nepřímou otázku, která dovedla dotazovanou k tématu. Některé otázky byly v jednotlivých rozhovorech podobné, nicméně neměly standardizovanou podobu. Výhodou této metody sběru dat je, že zajišťuje probrání všech, pro tazatele zajímavých témat. Podle autora je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný problém. Stejně tak mu zůstává i volnost přizpůsobovat formulace otázek podle situace (ibid). U všech dotazovaných jsem měla připravenou tzv. „startovací94“ otázku, neboť jsem potřebovala účastnice výzkumu rozmluvit (v některých případech byl tento úkol těžší, než jsem očekávala). Touto úvodní, poměrně rozsáhlou otázkou se rozhovor samovolně rozvinul a plynul v dimenzích, které jsem korigovala v rámci předem stanovených okruhů rozhovoru.

Realizace rozhovoru Počet rozhovorů nebyl předem stanoven, nakonec jsem realizovala 8 hloubkových rozhovorů v průměrné délce 55minut, neboť docházelo k saturaci vzorku95 a další 93

Více k tomuto témat viz Hendl (2005), Disman (2007), Silverman (2006), Gray (2003) a další. Tato zahajovací otázka zněla: „Mohla byste mi prosím popsat/říct, jak trávíte svůj obvyklý/normální den? Od toho, jak vstanete, až po dobu, kdy jdete spát“. 95 K saturaci vzorku dochází v situaci, kdy výzkumník/výzkumnice dalšími rozhovory nezískává nová zjištění. 94

58

rozhovory tak nebyly nutné. Všechny rozhovory byly realizovány v domácnostech respondentek, vždy v obývacích pokojích (kde byla umístěna i televize), popř. v kuchyni, která byla s obývacím pokojem propojena. Respondentky byly předem seznámeny s účelem výzkumu a jeho cíli. Stejně tak byly všechny informovány o užití dat pouze k účelům tohoto výzkumu, popř. s otázkou důvěrnosti dat. Všechny dotazované ženy souhlasily s nahráváním na diktafon. Většina žen pro mne měla připravené pohoštění (většinou kávu/čaj s nějakým zákuskem), pouze jedna mi nabídla kávu/čaj až v průběhu rozhovoru. Některé respondentky nakoupily zákusky, jiné připravily chlebíčky. Van den Hoonaardová se domnívá, že nabídnutí občerstvení ze strany dotazované je způsob, jak zmírnit vlastní pocit nepohodlí, nervozity. Z role dotazující a dotazované, která je pro staré ženy nepřirozená a tudíž nepříjemná, se nabídnutím občerstvení přesouvají do role hostitelky a hosta, která je ženám bližší, familiérnější (van den Hoonaard, 2004)96. Některé respondentky mě oslovovaly zdrobnělinou (Zuzanko) a zároveň mi vykaly (4 respondentky). Domnívám se, že se jedná o tutéž záležitost, tedy o snahu zmírnit formální stránku rozhovoru, skrze změnu rolí na familiérnější úroveň. Většina respondentek byla z počátku rozhovoru nervózní. Bylo evidentní, že nejsou zvyklé mluvit o sobě, o svém životě, zájmech a koníčcích. Tato nervosita se vystupňovala ve chvíli, kdy jsem zapnula diktafon a opadla až v průběhu rozhovoru, kdy si ženy na přítomnost přístroje zvykly/zapomněly. I přesto, že se ženy v průběhu rozhovoru uvolnily, některé komentáře a postřehy zazněly až po vypnutí diktafonu (u některých žen byla úleva očividná). V těchto případech (dva) jsem si zapsala poznámky hned, jak jsem opustila domov respondentky. Nebylo totiž možné, a to ani u jedné z dotazovaných žen, zapisovat poznámky v průběhu rozhovoru. Ženy se okamžitě začaly zadrhávat, přestaly se soustředit a nervozita se zvýšila. Poznámky, vlastní dojmy a komentáře jsem si tedy při cestě domů namluvila na diktafon a pak je doma přepsala, popř. ještě doplnila. Některé respondentky začaly (před začátkem rozhovoru), pravděpodobně z důvodu nervozity, nepohodlí a nejasného očekávání, co bude, zpochybňovat svoje

96

Předpoklad formálnosti/důležitosti, který některé ženy naplánovanému rozhovoru přisuzovaly, byl demonstrován jejich vizáží. Některé byly oblečeny ve společenském oděvu, jiné se nalíčily, popř. jedna dokonce poukázala na fakt, že si kvůli mně došla k holiči. Tato situace pro ně byla v určitých aspektech výjimečná, a tak možnost pozměnit role skrze občerstvení byla využita všemi ženy bez výjimky.

59

kvality/zajímavost života (stejně tak i na konci rozhovoru, kdy se opět začaly ujišťovat, že to, co mi řekly, bylo dostačující).

„No, to já nevim, jestli ze mě něco dostanete, už jsem stará a zapomínám věci, no tak nevim, jestli vám to k něčemu bude.“ (č. 6, 75let)

„Tak snad vám ty moje rozumy k něčemu budou (smích) no, když tak to můžete vyhodit a použít jen, co se vám bude hodit.“(č. 8, 72let)

„No jestli z toho něco vyberete (smích), snad jste se dozvěděla něco, co potřebujete (smích), protože sice mi to trochu ještě myslí, ale zhoršilo se mi to, taky strašně zapomínám, zapomínám hodně, ale stává se mi ještě dneska, že mám takový den, že jsem taková nervózní, nic mi nejde, prostě jsem taková divná, to nejde jinak popsat.“ (č .7, 77let)

„No já se tak vracím k tomu svému životu, měla bych se víc držet té televize?“(č. 6, 75let)

„No já doufám, že jsem vám něco řekla, no, tak nevim, jestli správně, ale snad si z toho něco vyberete.“ (č. 2, 70let)

Tyto „ujišťovací otázky“ na konci rozhovoru, stejně jako snahu vyhovět (odpovědět správně), Devault nazývá tzv. „orientačním tancem“. Autor se domnívá, že respondenti zpravidla očekávají více formální, strukturované rozhovory a proto jsou po skončení rozhovoru překvapeni, popř. zmateni. Tento orientační tanec je pak ve své podstatě zjišťováním pravidel, popř. toho, zda opravdu bylo dosaženo zamýšleného cíle (Devault, 1999: 69). Všechny respondentky byly ve věku od 70 do 80 let, (tj. stejná generace kohorta) (viz kapitola sociální užití – Mares, Woodard, 2006). Sedm z nich bydlelo v Praze a jedna v Podbořanech u Žatce. Ženy žily v domácnostech samy; šest jich bylo ovdovělých, jedna vdaná (ale se svým mužem už 15let nežije) a jedna, která se nikdy neprovdala. Vysokoškolské vzdělání bylo nejvýše

60

dosaženým vzděláním respondentek, nejnižším pak středoškolské bez maturity (učňovské). Respondentky byly bez výjimky plně mobilní, s různými zdravotními problémy spojenými spíše s vyšším věkem.

Zkoumaný vzorek Výběrovým souborem výzkumu byly ženy starší 65 let, žijící v jednočlenné domácnosti, kde je přítomna televize. Důvodů, proč jsem se rozhodla vymezit soubor výhradně na ženy, žijící v jednočlenné domácnosti je několik. Nejdůležitějším je můj osobní zájem, který se zvýšil studijním pobytem na Loughborough University, kde jsem měla možnost studovat otázky agingu, ageismu v souvislosti s médii. Domnívám se, že proces stárnutí a stáří je obtížnější spíše pro ženy, neboť je vnímán dvojí optikou (viz. Kessler a kol., 2004, kapitola „věková diskriminace – ageismus“, str. 21). Dalším důvodem je skutečnost, že jen velmi málo výzkumů sociálního užití televize je věnováno jiným domácnostem než nukleárním rodinám. Chtěla jsem proto studovat seniorky, neboť jsou to právě ženy, které se dožívají standardně vyššího věku než muži a spíše žijí v samostatných, jednočlenných domácnostech (muži, pokud ovdoví se zpravidla znovu žení (viz kapitola „rodinný stav“, str. 19). Původní metodou náboru respondentek byla zvolena metoda tzv. „sněhové koule“ (snow-ball sampling), tj. metoda, kdy je od první respondentky získán kontakt na další, která poskytne kontakt na další a takto se pokračuje, dokud nedojde k saturaci. Tato metoda získání výběrového souboru je používána především v kvalitativním výzkumu, kde neexistuje relevantní opora výběru. První respondentkou byla moje babička, nicméně ta mi kontakt na nikoho nedala, druhou byla babička mé přítelkyně, ale ta mi kontakt na další potencionální respondentku také nedala. Tato situace se opakovala pokaždé. Bylo velmi zvláštní, že většina žen v rozhovorech uváděla trávení času s přítelkyněmi, nicméně když jsem zmínila, zda by se mohly také účastnit mého výzkumu, buď začaly hledat důvody proč ne nebo uvedly, že o nikom neví. Z tohoto důvodu byl výběrový soubor získán skrze mé přátele a jejich rodinné příslušníky.

61

Analýza dat Všechny rozhovory byly přepsány v programu Express Scribe (viz příloha) a následně analyzovány. Prvním krokem bylo opakované pročítání jednotlivých rozhovorů a předběžné kódování jednotlivých témat konkrétního charakteru, vztahujících se k vymezeným, předpřipraveným oblastem. V následujícím kroku jsem

jednotlivá

témata

slučovala

na

základě

vzájemných

vztahů

do

abstraktnějších kategorií. Technikou „nepřetržitého porovnávání“ (Hendl, 1997: 239), kdy jsou jednotlivá témata (segmenty dat) porovnávána z hlediska vztahové relevance k abstraktnějším kategoriím a k ostatním tématům, jsem vygenerovala dominantní kategorie a jejich subkategorie, které tvoří základní osu výzkumu. Tyto dominantní kategorie byly vyčleněny na základě určitého opakovaného, pravidelného výskytu v datech. Důležitým krokem bylo vystihnout a popsat jednotlivé vztahy, které se mezi těmito kategoriemi vyskytovaly (které jsem si v průběhu celého analytického procesu zapisovala na samostatný list papíru), stejně

jako

celkový

kontext.

Tímto

postupem

jsem

získala

hlavní

kategorie/oblasti, vztahující se k předpřipraveným oblastem výzkumu (jak ženy televizi užívají, proč televizi sledují a jaký vztah k televizi mají), které jsou detailně zpracovány a popsány v následné analýze.

Možnosti zkreslení výzkumu Všechny ženy (až na jednu výjimku) žijí v Praze. I přesto, že 4 z nich se v Praze nenarodily se domnívám, že nebyla dosažena „maximální variance vzorku“ (Lindlof, Taylor, 2002:122), odpovídající skupině seniorek v populaci (která je dána především místem bydliště). Tato skutečnost je však v kvalitativním výzkumu častá a jak dodává Lindlof a Taylor „kvalitativní studie neprodukují data, která by umožňovala generalizaci na celou populaci (tzn. výběrový soubor nekopíruje strukturu populace).“ (ibid) Tento fakt může částečně zkreslovat výstupy, neboť dostupnost volnočasových aktivit a s tím spojená doba sledování televize (i důvody) v hlavním městě se výrazně liší od zbytku republiky. Je tedy podstatné nezobecňovat výsledky tohoto výzkumu na další seniorky.

62

Van den Hoonaardová upozorňuje na možnost zkreslení v důsledku nerovnoměrného rozložení mocenských vztahů v průběhu rozhovoru. Dodává, že tazatelé mohou vnímat dotazované spíše v podřízené roli a to tím spíš, jedná – li se o znevýhodněnou skupinu (do které staré ženy patří, pozn. autorky) a naopak, staré ženy, které nejsou zvyklé tolik o sobě mluvit, mohou vnímat „vědecké pracovníky“ v roli nadřazené. Toto nerovnoměrné rozložení moci (v rámci rozhovoru) je částečně redukováno v případě, že dotazovaný a tazatel jsou stejného pohlaví. Autorka se domnívá (spolu s dalšími, např. Oakley, 1981, Cohen, 1984, Wenger, 2001), že pokud je dotazovanou a tázanou žena, vytváří mezi sebou „speciální, ne-hierarchický vztah žena s ženou“ (van den Hoonaard, 2005:394).

63

Výzkumná zjištění Cílem předloženého výzkumu bylo rozšířit poznatky z oblasti sociálního užití televize v životě starých žen žijících v samostatné domácnosti. Jak již bylo řečeno v úvodu teoretické části, většina výzkumů zabývajících se oblastí sociálního užití televize se soustředila především na studium nukleárních rodin, jako na dominantní/normativní sociální uskupení. Vzhledem k tomu, že v dnešní době je nukleární rodina na ústupu, rozhodla jsem se v tomto výzkumu zkoumat stále rostoucí, nicméně z hlediska mediálních výzkumů opomíjenou a marginalizovanou, skupinu starých žen/seniorek. Na základě studia literatury věnující se sociálnímu užití televize v rodinách byly vymezeny základní oblasti výzkumu (jak seniorky televizi sledují, proč jí sledují a jaký vztah k televizi mají). Podstatou výzkumu tedy bylo zjistit, jak se dimenze stáří a genderu do způsobu užití televize promítá a nakolik se zjištění o sociálním užití televize, poplatná pro nukleární rodiny, vztahují i na tuto specifickou skupinu starých žen. Zajímalo mne tedy, jakým způsobem je televize do života seniorek začleněna, zda nějakým způsobem napomáhá ke strukturaci dne seniorek, jak a kdy, popř. v jakém kontextu ženy televizi sledují, proč jí sledují, jaké jsou hlavní důvody/motivace, které ženy ke sledování televize vedou, jaké jsou role, které v životě starých žen televize hraje, a jaký je vztah, který si seniorky k televizi vytvořily. Tyto a další dimenze výzkumu sociálního užití televize starými ženami jsou stěžejní částí předkládaného výzkumu.

64

Jak seniorky televizi užívají? Tato část analýzy se věnuje převážně způsobům užití televize zúčastněnými seniorkami, podobám zakomponování televize do každodenního života seniorek (plánování dne), strukturaci dne i dílčím faktorům ovlivňujících sledování televize (spánek, počasí – sezónní efekt, fyzická kondice apod.). Sledování televize patří k nedílné součásti každodenního života zúčastněných seniorek, a to především v pozdějších odpoledních hodinách (zejména v zimních měsících) nebo večer (nehledě na počasí).

Strukturace dne Den seniorek měl jasný řád a strukturu, kterou si ženy plánovaly a každodenně dodržovaly; sledování televize zde tvořilo nedílnou součást každodenního života zúčastněných seniorek, a to především v pozdějších odpoledních hodinách (zejména v zimních měsících) nebo večer (nehledě na počasí). Lze konstatovat, že struktura dne byla u žen poměrně jednotná a odvíjela se především od potřeby žen zůstat zaměstnané a snahy udržovat si určitý rytmus a řád, na který byly ženy zvyklé z období svých dřívějších let (pracovně aktivního života). Na základě analýzy dat lze tedy říci, že ženy si dělily den na tzv. „pracovní dopoledne“ a „odpočinkové odpoledne“. Dopoledne se ženy věnovaly převážně práci v domácnosti, obstarávání nákupů, pochůzkám či přípravou jídla. Pokud nebyla aktivita pevně naplánována (např. návštěva univerzity 3. věku, lékaře nebo celodenní výlet), ženy dopolední hodiny trávily doma uklízením, přípravou oběda či četbou.

„Vstanu, když se vyspím, je to někdy půl osmý, někdy je to osm a někdy taky třeba půl devátý. Udělám si snídani, nakrmim kočku a jdu se podívat na zahrádku (…) pak přijdu a jdu buď na nákup, nebo si něco uvařim, nebo prostě žehlim, nebo prostě pračku si připravim, no a takhle to jde dennodenně.“ (č. 7, 77let)

65

„Tak dopoledne si taky něco uvařim, anebo prostě jdu nakoupit, taky prostě tím, že mám páteř v háji, tak nemůžu nosit těžký, tak musim chodit nakupovat skoro každý den (…) no a pak odpoledne chodim taky na procházku, když je hezky.“ (č. 4, 71let)

Odpolední program se pak velmi lišil v závislosti na počasí. Pokud bylo hezky, chodily ženy ven na procházku, pracovaly na zahrádce; dlouhé dny a slunečné počasí je k tomu vybízelo. Pokud naopak byla zima a ošklivo, ženy trávily svůj čas převážně doma četbou, popř. sledováním televize. Vliv počasí na sledovanost televize se projevil u všech dotazovaných žen. Tzv. „sezónní efekt“ (Roe, Vandebosch, 1996, viz kapitola „televize a každodenní život“ str. 43) tvořil spolu s programovou nabídkou jednu z nejsilnějších kombinací faktorů v plánování aktivit a struktuře dne i u dotazovaných seniorek.

„Vstávám v zimě dost pozdě, tak v osm, v půl devátý, když je teplo na jaře, tak vstanu dřív, že jo a začnu tu něco dělat, ale když nemám takovej program no, tak co, no, (…) třeba když je hezky, no tak to se jdu třeba projít někam (…) No a když je vyloženě ošklivo a nechce se mi nic jako dělat, no, teda taky občas uklízím, i když to teda moc nepřeháním jo, abych tady nechodila ve špíně.“ (č. 1, 80let)

„Jak říkám, už mi moc neslouží páteř, takže chvilku okopávám, nebo chvíli něco dělám (…) v létě to jde, ale v zimě, to je teda bída, nemám co dělat, nemám.“ (č. 7, 77let)

Tato struktura dne, kdy dopoledne bylo seniorkami vnímáno spíše jako pracovní a odpoledne jako odpočinkové, ovlivňovala i způsob užití televize. Respondentky jen velmi výjimečně sledovaly televizi v dopoledních hodinách, protože tento čas byl věnován právě aktivitám, spojeným s „prací“ a ne „odpočinkem“, s nímž si ženy sledování televize spojovaly. U některých dotazovaných tak byla představa sledování televize v dopoledních hodinách téměř nepředstavitelná, až nepřípustná.

„Dopoledne, já televizi nesleduji, ne vůbec ne, až odpoledne, ne,neexistuje, řikám, buď jdu na nákup, nebo si něco uvařim, zase jak vám řikám, buď vyperu, nebo vyluxuju, nebo, vždycky něco trochu, no a to dělám většinou dopoledne, no a v létě jdu pak většinou odpoledne na zahrádku. ne, ne, to neexistuje (…) ženský říkaj, že se dívaj i

66

dopoledne a já nemůžu, nemůžu, já mám prostě pořád co dělat, tady něco, tam, když prostě něco dělám, tak odpoledne si musim chvíli lehnout.“ (č. 7, 77let)

Nejen tento úryvek demonstruje vnímání sledování televize jako odpočinkovou aktivitu, která do dopoledních hodin „nepatří“. Sledování televize v dopoledních hodinách tak bylo ženami vnímáno jako určitá forma zahálky, někdy i lenosti. Proto ženy, pokud televizi sledovaly, tak převážně v pozdějších odpoledních hodinách (když bylo ošklivo) a ve všech případech ve večerních hodinách, kdy ženy u televize odpočívaly. Domnívám se, že tento pocit pramení z potřeby žen udržovat si určitý denní rytmus a řád, internalizovaný z dřívější doby, který by měl zahrnovat povinnosti a „zasloužený“ odpočinek.

Televizní pozornost Tato struktura dne, kdy ženy vnímaly dopoledne spíše pracovně a odpoledne spíše odpočinkově, určovala i způsob užití televize či rozhlasu. Sledování televize převážně v pozdějších odpoledních nebo večerních hodinách velmi úzce souviselo s mírou pozornosti, kterou ženy zapnuté televizi věnovaly. Z analýzy dat vyplynulo, že ženy jen velmi zřídka užívaly televizi jako kulisu, jako „doprovod“ při vykonávání jiných aktivit. Pokud ženy televizi sledovaly, tak v klidu, tj. pokud si ji pustily, tak měly aktivity časově naplánované tak, aby se vzájemně nepřekrývaly, a seniorky ji mohly sledovat s vysokou mírou pozornosti.

„No, jako nevim, no, prostě jsem si tak zvykla, jak si všechno podělám, v klidu a večer si sednu už opravdu v klidu (…) No, když sleduju tu televizi, tak to už musím mít klid, už nemám žádnou starost, to si sednu a sleduju to (…) já jsem si tak zvykla, že u televize, když si sednu, tak se musim dívat, no.“(č. 7, 77let)

„Tak si třeba některý natočim, někdy a pak nějak nemám čas, abych si na dvě hodiny k tomu sedla a koukala (…)to už si málokdy k tomu sednu, protože přes den mě to tak neláká tu televizi zapnout.“ (č. 3, 77let)

67

V tomto výzkumu se tedy nepotvrdil poznatek genderově odlišného způsobu sledování televize, o němž hovoří Ann Grayová (1992) či David Morley (1992) (viz kapitola „genderové aspekty ve sledování televize“, str. 51). Autoři se zde domnívají, že vzhledem k odlišnému vztahu k prostředí, v němž je televize sledována (domova), sledují ženy a muži televizi rozdílně. Ženy si na rozdíl od mužů spojují domov převážně s povinnostmi a prací, neboť chod domácnosti a starost o děti je vzhledem k tradiční dělbě práce především na nich. Na základě takto odlišného vnímání domova, pak dle citovaných autorů ženy sledují televizi přerušovaně a hůře u ní odpočívají, neboť u toho vykonávají další aktivity (žehlení, šití, pletení apod.). Muži naopak sledují televizi s vysokou mírou pozornosti. Tato základní premisa se však v mnou provedeném výzkumu nepotvrdila. Jak už bylo řečeno, ženy (až na jednu výjimku všechny) sledovaly televizi s vysokou mírou pozornosti, v klidu a bez vykonávání jiných, doprovodných aktivit. Domnívám se, že tento odlišný způsob sledování televize je dán množstvím volného času a povinnostmi spojenými s chodem domácnosti, kterých ve vyšším věku není tolik, jako ve věku produktivním. Stejně tak může tento způsob sledování televize u starých žen souviset se vztahem, který seniorky k televizi mají, kdy vnímají televizi jako přítele, kterého když už pozvou na kávu, tak se mu plně věnují (více viz kapitola „vztah seniorek k televizi“, str. 83). Dalším z možných vysvětlení je stírání genderových odlišností s narůstajícím věkem. Nepřímo se tedy potvrzuje předpoklad Silverové (2003) (viz kapitola „genderové aspekty ve sledování televize“, str. 51), která mluví o „degendering identit“ ve stáří. Autorka se domnívá, že ztráta socioekonomické moci a pracovního statusu u starých lidí, vedla ke tvorbě prostředí, kde se patriarchální pravidla a genderová očekávání eliminují/vyměňují. Vzhledem k tomu, že se tento výzkum zabýval výhradně seniorkami, nelze z analyzovaných dat utvářet závěry relevantní pro obě pohlaví (vytvářet genderové komparace). Závěry se vztahují výhradně na zúčastněné seniorky, jejichž způsob užití televize, v kombinaci s prostudovanou literaturou, implikuje otázky k realizaci dalších výzkumů. V této souvislosti by bylo zajímavé zjistit, s jakou mírou pozornosti sledují televizi staří, samostatně žijící muži, kteří musí vykonávat práce spojené s chodem domácnosti, na které dříve nebyli zvyklí. Zda tito muži používají televizi jako kulisu, či ji stále sledují s vysokou mírou pozornosti?

68

Pokud ženy používaly určité médium jako kulisu, byl jím především rozhlas, který seniorky poslouchaly převážně v dopoledních hodinách, právě jako doprovodnou kulisu při výkonu jednotlivých aktivit spojených s chodem domácnosti.

„Já ráno, hned jak vstanu, tak pouštim rádio, což tedy je jednak většinou nějaký ty zprávy (…) takže si pouštim rádio a i jako kulisu (…) je jako kulisa i když třeba vařim, tak to rádio prostě ho nevypnu, ale hraje no.“ (č. 4, 71let)

„No vstanu, normálně, nasnídám se, dojdu nakoupit, dělám oběd, většinou teda u toho poslouchám rádio spíš (…) a u toho většinou vařim no, teda dopoledne i vařim nějakej ten oběd, nebo si i čtu a nasnídám se,no když je tam rozhovor s někym, kdo mě zajímá, tak to poslouchám, ale většinou u toho něco dělám.“ (č. 2, 70let)

Hlavním důvodem preference rádia před televizí v dopoledních hodinách byla u respondentek možnost vykonávat naplánované, ranní aktivity.

„Já poslouchám rádio, já ho mám tam v kuchyni, na stolečku a tam žehlim a tam si dám žehlící prkno, protože tam mám hned zásuvku a rádio si postavim na stůl a to mi hraje a to poslouchám (úsměv). No, to u televize nejde, že jo, protože u toho rádia nevidim, to jenom slyšim a můžu se soustředit na to, co dělám, takže to je takhle, já jsem si tak zvykla, že u televize když si sednu, tak se musim dívat, no.“ (č. 7, 77let)

„Svým způsobem, to rádio je opravdu kulisa, zatímco když si pustim televizi, tak to se dívám, nepouštím ji jako kulisu, ale rádio je jako kulisa.“(č. 4, 71let)

Poslech rozhlasu hrál v životech dotazovaných seniorek významnou úlohu. Většina žen (až na jednu výjimku všechny), poslouchala denně rozhlas (převážně mluvené slovo). Poslech (nejen) oblíbených pořadů tvořil nedílnou součást jejich každodenní rutiny, strukturující převážně dopolední program dne. Dopolední poslech rozhlasu tak sloužil především ke zpříjemnění domácích povinností. Toto zjištění se tedy rozchází s některými mediálními výzkumy, které již dlouhodobě vykazují pokles poslechovosti rádia u seniorek a seniorů, a to především z důvodu snížené kvality

69

sluchu spojené s věkem. (Focus, 2005, Pácl, 1998, Dimnick, 1979 aj)97. Domnívám se, že tato disparita/odchylka vyplývá nejen z odlišné podstaty kvantitativního a kvalitativního výzkumu, ale i ze složení výběrového souboru. Mnou realizovaný výzkum tak spíše potvrzuje tvrzení Danowskiho (1983) (viz kapitola „jak senioři a seniorky televizi sledují“, str. 45), že generace která byla ve svém dětství, či rané dospělosti, seznámena s novým médiem, má tendenci toto médium preferovat. Dále nepřímo potvrzuji premisu Maresové a Woodardové (2006) (viz kapitola „jak senioři a seniorky televizi sledují“, str. 44), že je potřeba studovat užití médií skrze věkové kohorty a ne podle chronologického věku, neboť jedině tak lze dojít k relevantním a nezkreslujícím závěrům televizního užití seniory.

Plánování dne Sledování televize je jednou z mnoha dílčích aktivit, které staré ženy vykonávaly. Stejně jako ostatní, i tuto ale velmi pečlivě plánovaly a organizovaly v rámci své každodennosti. Plánování dne/aktivit s ohledem na vysílání oblíbených pořadů, tj. přizpůsobení denního programu televiznímu/rozhlasovému vysílání, bylo u všech dotazovaných poměrně jednoznačné, nicméně problematické. Ženy tuto skutečnost nerady přiznávaly; na přímou otázku, zda svůj den jakkoliv přizpůsobují televiznímu vysílání jen velmi málo odpovědělo, že ano, a to i v případech, kdy tato otázka následovala po popisu dne, přizpůsobenému vysílání. Pokud ženy přizpůsobovaly svůj denní program televiznímu/rozhlasovému vysílání, pak pouze výjimečně, v případech, kdy byly na nějaký pořad vyloženě upozorněny, popř. si jej vybraly v programu. Denní program pak přizpůsobovaly pouze v každodenních, drobných úkonech (uklízení, vaření, nákupy) spíše než ve společenských aktivitách98 a to převážně v odpoledních hodinách, neboť dopoledne zpravidla televizi nesledovaly.

97

Šetření, která vysvětlují pokles poslechovosti rádia seniory, zhoršenou schopností sluchu. Dvě z dotazovaných seniorek vlastnily video přehrávač a v případech, kdy televizní vysílání kolidovalo s jinou aktivitou si jej nahrály.

98

70

„Takže tak, no, jako abych tomu vyloženě ten, jako když můžu, tak jako to tomu přizpůsobim, ale jako za každou cenu nikoliv, to zas ne, to nevim, co by muselo opravdu, jsou určitý věci, který třeba se na ně můžu dívat poněkolikáty, tak to jo (…) no třeba jako nákup, to jako jo, to se snažim, ale ono to taky třeba nevyjde.“ (č. 4, 71let)

„No až když si sednu, tak se teprve podívám do programu a teprve si vyberu, na co se budu dívat, já nevim celej den, co se tam děje až do tý doby, než se před televizi posadim (…). Třeba jak teď dávaj ve 3/4 na dvanáct, tak si předem uvařim nebo předvařim, potom o půl jedné, když to skončí tak si to teprve ohřeju a sním potom nebo si vezmu polívku předem a potom si vezmu to druhý, ale to jen někdy.“ (č. 7, 77let)

Na druhém úryvku je patrné, že respondentka nechtěla připustit plánování dne s ohledem na televizní vysílání („nevím, co tam běží, dokud si k televizi nesednu“), nicméně později v rozhovoru připustí, že jídlo si připravuje s ohledem na oblíbený seriál. Tento postoj pak zaujímalo více žen a domnívám se, že pramení z určitého strachu žen nevypadat na televizních obsazích příliš závisle. Tento postoj byl některými respondentkami v souvislosti s přizpůsobováním svého dne televiznímu/rozhlasovému vysílání explicitně artikulován.

„No, to já když nejsem doma, tak si to natočim, takže když potřebuju, tak si to můžu natočit, to né, že bych byla otrokem, když zrovna něco je, tak že musim bejt doma, jako (…) to, abych odkládala dovolenou, protože bude poslední díl nějakého seriálu, tak to určitě ne (smích).“ (č.2., 70let)

„Kdybych měla říct, co se snažim, co si uhlídám, nejsem na tom závislá, abych to musela vždycky, že když mám něco jinýho tak prostě v rodině, nebo něco tak mě není moc líto, že třeba odcházím na něco společného nebo někdo mě někam pozve a jdu.“(č. 6, 75let)

„Ale je to vidět, že já si všechno zaškrtávám, co chci vidět, třeba a nezaškrtávám si všechno, ale projdu si, co mě zajímá. Když mě to vyjde, tak si ráda třeba pustim, nehlídám si nějak tu dobu, ale vim tak asi nějak předběžně, že kolem poledne, že jo, že v těch v půl dvanácté bývá ta je to vražda napsala, to bývají šikovné věci.“ (č. 8, 72let)

71

Z výše uvedeného vyplývá, že ženy televizní/rozhlasové programy znaly a částečně tomu přizpůsobovaly i své aktivity. Ve většině případů znaly čas vysílání svého oblíbeného programu zpaměti. Některé respondentky si vybíraly pořady na základě studia televizních programů, v nichž si zaškrtávaly ty, které chtěly vidět.

„To já to tady mám vypsaný a podle toho se třeba snažim si zařídit život (pauza), ne že bych si podle toho plánovala, ale když si plánuju ten den ráno, mezi tou šestou a sedmou, si třeba taky napíšu, tak mám jít do obchodu dneska, tak si to všechno vypíšu, co chci koupit, co chci vyřídit a kam chci zají,t no a pak se kouknu, co kdy mám a když to jde, tak na to přihlížím, ale ne vždycky, no.“ (č. 6, 75let)

Některé z nich však na daný pořad v průběhu dne zapomněly, neboť nebyly zvyklé v danou hodinu televizi sledovat (převážně v dopoledních hodinách). Je zde tedy patrná tendence si vybírat, nicméně přizpůsobení tomuto výběru není prioritou starých žen, spíše než to, hraje ústřední roli zvyk.

Domnívám se, že pečlivé plánování denních aktivit pramení z potřeby žen zůstat vytížené, mít denní řád, nejlépe rutinizovaný, který je smysluplný a užitečný. Přizpůsobení denního programu vysílacímu schématu je sice již pojmenovaným fenoménem (Focus, 2005; Gauntlett, Hill, 1999, viz kapitola „televize a každodenní život“, str. 41), nicméně jen málo se ví o pocitu „nepatřičnosti/strachu ze závislosti“, který ženy v souvislosti s přizpůsobováním prožívají. Znalost programového schématu, pramenící spíše ze zvyku, než z podrobného studia televizních programů, jasně poukazuje na skutečnost, že ženy aniž by si to samy uvědomovaly, svůj program televiznímu

vysílání

přizpůsobují,

ale

považují

tuto

skutečnost

za

nepatřičnou/nežádoucí. Neochota respondentek „přiznat“ přizpůsobování svého denního programu vysílacímu schématu pramení i ze společensky nízkého hodnocení, které sledovanost televize má.

72

Proč seniorky televizi sledují? Druhou oblastí výzkumu o sociálním užití televize je výzkum motivace seniorek ke sledování televize. Jaké jsou hlavní důvody, které vedou starší, samostatně žijící ženy ke sledování televize? Jaké role televize v životech žen hraje? Jaký je kontext, v němž ženy televizi sledují?

Mentální svěžest/potřeba zůstat fit V předcházející části této kapitoly jsem se již v souvislosti s organizací a plánováním dne zmínila o potřebě seniorek být vytížené a aktivní, udržovat určitý denní rytmus pracovního dne. Tato potřeba v jiné podobě je i velmi významným motivátorem žen ke sledování televize. Snaha udržet se mentálně i fyzicky fit, zůstat soběstačná a mobilní je potřeba seniorek, jež prostupovala všemi rozhovory a úzce souvisí i s motivem sledování televize. Kromě sledování pořadů informativního charakteru (zpravodajství, publicistika, ale i cestopisy), popř. vědomostních soutěží (které mají u seniorů tradičně nevyšší sledovanost; viz Focus, 2005; Pácl, 1998; Rubin, Rubin, 1982, kapitola „role televize v životě seniorů“, str. 47), jsou to i aktivity, které pomáhají seniorkám zůstávat fit fyzicky.

„Potom velice ráda a postrádám, jsem se dívala na kurzy řeči, hlavně na francouzštinu, to bývalo tenkrát v sobotu dopoledne, tak to jsme se dívali i s manželem, (…) a potom ještě mě bavilo, já tomu v angličtině moc nedám, ale přeci jenom se snažila.“ (č. 6, 75let)

„Bohužel ani teď přes tu kabelovku ani ten set box nejsou německý stanice, co jsem si vždycky pouštěla jako zas takhle na takový to osvěžení, nebo tam bejvaly taky některý pořady zajímavý, ale to už teď bohužel asi dva roky neni, takže to ne. Měla jsem tam tři stanice, takže teď je tam jedna anglická, takže to si pustim, tomu je sice těžký rozumět, ale jen tak, aby se člověk udržoval.“ (č. 3, 77let)

73

Televize, jako určité „okno do světa“, tedy jako zprostředkovatel informací o místech, které by jinak zůstaly respondentkami nepoznány, byl jedním ze zmiňovaných motivátorů její sledovanosti.

„Potom by mi asi chyběly věci, kam se nemůžete dostat do různých oblastí a tady si to vlastně můžete, jo můžete bejt v Africe, můžete bejt já nevim kdekoliv, vidíte, jak jinde lidi žijou a může si člověk říct, zaplať pánbůh (smích).“ (č.3,77let)

Raymond Williams tuto schopnost televize nazývá „mobilní privatizací“ domovů. Podle autora umožňuje televize sledovat vnější svět z vlastního obývacího pokoje, dává lidem pocit cestování na vzdálená místa, poskytuje přístup k informacím a zábavě i přesto, že diváci neopustí prostory svého domova (Williams, 1975:26). Tato „virtuální mobilita“ (Gauntlett, Hill, 1999) je důležitým motivátorem ve sledovanosti televize právě pro seniory a seniorky, jejichž vlastní pohyblivost je omezená a možnost cestování je minimální.

Společnost Role televize, jako zprostředkovatele společnosti/kontaktu, hraje v životech samostatně žijící lidi velmi důležitou roli. Výzkum plně potvrdil tvrzení mnoha autorů a autorek, (Young, 1979; Gautlett, Hill, 1999, Rubin, Rubin, 1982, viz kapitola „role televize v životě seniorů“, str. 46), kteří považují roli televize jako společníka v životech starých lidí za esenciální, neboť jim pomáhá mírnit pocit izolace a samoty.

„No protože bych tady byla opravdu jak zavřená, když bych jí (televizi, pozn. autorky) neměla, to bych si musela pustit aspoň to rádio, potom jedině, abych měla kontakt aspoň s někym, že jo, člověk by si připadal sám, jako kdybyste byla ve vazbě zavřená.“ (č. 5, 76let)

„Večer už je člověk doma, většinou, pustim si televizi, i jako kulisu, když už není na co se koukat, no ale prostě máte pocit, že tady nejste sama (…) no máte pocit, že už jste s někym ještě (…) prostě máte pocit takovýho kontakt přímýho.“ (č. 7, 77let)

74

Z rozhovorů vyplynulo, že nejobtížnějším denním obdobím jsou večery, neboť přes den mají ženy své aktivity naplánovány a rozvrženy, nicméně především v zimě, kdy se brzy stmívá, pociťují samotu silněji než jindy, neboť mají přebytek volného času, který tráví převážně u televize. Především v těchto situacích pak ženy sledují televizi za účelem mírnění pocitu samoty. Stejně tak měl důležitou funkci pro zúčastněné respondentky i rozhlas, který poslouchaly nejen jako kulisu, ale právě i pro pocit společnosti, kterou jim mluvené slovo navozovalo. Rozhlas, na rozdíl od televize, byl ženami poslouchán v průběhu celého dne. Funkci společníka však hrál především v brzkých ranních hodinách, popř. v noci, když respondentky nemohly spát.

„Já vždycky když přijdu z venku, vždycky hned zapnu rádio, to je pocit u starých lidí, že nejsou sami doma, všichni zapínaj okamžitě rádio, nebo že má pocit, že doma nejsou sami, no (…) hned jak ráno stoupnu na nohy, pouštím si rádio.“ (č. 1, 80let)

„Poslouchám, to jako většinou hned od rána, nebo v noci, jak nemůžu spát, takže tam bývají zajímavý pořady (…) no tak to mě štve, v noci, když nemůžu spát, no jak prostě nemůžu spát, tak si na to cvaknu, si řikám ono mě to uspí, no někdy jo a někdy ne.“(č. 3, 77let)

Z analýzy rozhovorů však vyplynulo, že rádio bylo používáno opravdu spíše pro účely zpříjemnění dopoledních, pracovních aktivit, kdežto televize spíše jako sólová aktivita pro účely společnosti. Pro zintenzivnění pocitu společnosti byla pro ženy velmi důležitá vizualita, tj. možnost danou „společnost“ vidět a nejen slyšet.

„To je ten kontakt s člověkem přímo, že ho vidim, slyšim, můžu si udělat úsudek, třeba, ze všech těch kontaktů, které člověk může mít, akorát tam není osobní kontakt, že jo, jinak ho můžu posunout hodně dozadu, když mě nebaví, nebo tak.“ (č. 6, 75let)

Tlumení samoty (skrze sledování televize), kterou ženy považovaly na vdovství a stáří za nejobtížnější, tak bylo pro respondentky opravdu důležité. Z výzkumu vyplynulo, že překonání pocitu samoty, který v důsledku ovdovění a ztráty svých vrstevníků zažívaly, byl pro seniorky opravdu nejobtížnější. Potřeba společnosti,

75

přímého kontaktu s vrstevníky, spojeného se změnou prostředí, tak byla ženami několikrát artikulována

„Já bych řekla, že se dělá dost, to bych řekla, že se dělá a důchodci maj zájem, opravdu, páč se konečně hezky, nebo slušně oblečou, víš, doma když jsi v kuchyni, poflekaná, no tak hold jsi jako vagabund, ale že člověk jde, nemusí se nijak vyparádit, ale slušně se oblíct a jde! Je to událost, sejde se tam s jinými známými, prohodí slovo, já bych řekla, že se dělá dost (důraz).“ (č. 1, 80let)

„Už ta atmosféra je jiná že jo, prostě ten, jednak se donutí vylézt z toho baráku, což je velice nutný, jako už v tomhle věku, jakmile začne člověk ustupovat to je zlý, no a pak jste tam v tom prostředí, no je to něco jinýho. Jednak se musíte nějak oblíknout, nějakým způsobem upravit, čili jste nucená, jako tak nějak máte i lepší pocit, nemusíte doma lítat doma v teplákách, teda nemusíte, ale že je člověk nucenej, to je dobrý, já říkám je fajn, že máme ty abonentky, protože někdy by si člověk říkal dneska ne.“ (č. 7, 77let)

„No a pak si taky myslim, že je důležitý jít ven, protože já třeba tady v tomhle bytě, to teda trošku přeženu, když řeknu, že je to klec, ale prostě ta samota ta je u těch starejch lidí vůbec nejhorší, to víte třeba i když vy sem příjdete, tak to je taky takový zpestření.“ (č. 4, 71let)

Z rozhovorů však vyplynulo, že i přes silnou potřebu společnosti ji ženy fakticky vyhledávaly jen velmi málo. Je tedy otázkou, nakolik jsou staré ženy společenské, do jaké míry opravdu po společnosti touží. Velmi často respondentky zmiňovaly, že se pro seniory v Praze pořádá dostatek aktivit, společenských událostí aj., zkrátka, že pokud mají staří lidé zájem, možnosti zde jsou. Přesto jen dvě z osmi dotazovaných takové možnosti pravidelně využily (univerzita třetího věku, koncerty pro seniory). Z rozhovorů spíše vyplývá, že pokud ženy navštěvovaly organizované, společenské události, jednalo se spíše o potřebu udržovat se mentálně a fyzicky fit než o oblíbenou aktivitu. Na základě svých terénních poznámek a z rozhovoru s jednou respondentkou, který proběhl „mezi dveřmi“, tj. nebyl zaznamenán na diktafon, se domnívám, že v určitém věku slábne potřeba vyhledávat a navazovat nové sociální kontakty. Pro

76

respondentky, byla společnost a přímý, sociální kontakt důležitý, nicméně aktivita musela přijít z opačné strany, ne z jejich. Domnívám se, že tato skutečnost byla částečně způsobena zdravotním stavem seniorek, ale i přemírou nabídek volnočasových aktivit, které jsou v Praze dostupné, ale nijak přímo cílené. Tato skutečnost pak u žen mohla vyvolávat pocit „přesycenosti“ i přesto, že fakticky nikam nechodí99.

Odpočinek/zábava Dalším, velmi důležitým motivem seniorek ke sledování televize byl odpočinek/ uvolnění, spojené se zábavou. Tento motiv velmi úzce souvisí s výše uvedenou společností. Ženy velmi rády sledovaly televizi za účelem se pobavit, zpříjemnit si večer oblíbeným seriálem, filmem či dokumentem. Spíše než zábavu ve formě „zábavných show“ ženy upřednostňovaly televizní seriály, popř. filmy, které neobsahovaly násilí, agresi, vulgární jazyk či otevřené sexuální scény. I přesto, že televizní obsahy nebyly hlavním tématem rozhovorů, se k nim ženy přirozeně neustále vracely. Z tohoto důvodu lze poukázat na fakt, že sledovanost zábavných pořadů byla u žen motivována především určitou „estetikou vkusu“, krásou. Proto byly např. hlavním důvodem sledovanosti taneční soutěže Star Dance krásné šaty, líčení a tanec, u seriálu komisař Rex byl pak hlavním motivem ke sledování „roztomilý pes“. Některé ženy „sledovaly“ přenosy koncertů vážné hudby, které je „bavily“. Hlavním motivem však vždy byla touha si odpočinout, pobavit se.

„Přeci jenom ta televize, no je to barevný, hejbe se to no tak svým způsobem mi to ten večer zpříjemní.“(č.4, 71let)

„Pes je rozkošnej, ty vraždy nejsou žádný drastický, nemlátěj se tam ty lidi, atd. no prostě je to takový solidní (…), takže se mi líbí ten pes.“(č. 1, 80let).

„Pak když jsou nějaký hudební přenosy, tak to jo, třeba tý vážný hudby nebo nějaká opera, tak to jo, to si k tomu sednu a to si vychutnám, no.“(č 3, 77let) 99

Jak jsem již řekla, tato hypotéza nemá oporu v datech, neboť tento rozhovor proběhl při mém odchodu, domnívám se však, že je natolik zajímavá, že jsem ji sem zařadila. Stejně tak může sloužit jako podklad pro další výzkum v oblasti sociálního užití médií seniory.

77

„Maj takový krásný šaty, (smích) no prostě je to takový hezký, není tam žádná krev, žádný násilí, prostě se na to hezky kouká. Tak to mám ráda.“ (č. 2, 70let)

Pod tuto kategorii jsem začlenila i roli televize jako „pomocníka“ při překonávání krizových životních situací, neboť právě rozptýlení bylo to, co ženy v těchto chvílích v televizi hledaly (s různou mírou úspěšnosti). Dimnick a kol. (1979; viz kapitola „role televize v životě seniorů“, str. 46) se domnívá, že televize napomáhá překonávat krizové životní situace. Tuto funkci autor nazývá provizorní emocionální oporou, či vizuálním antidepresivem, které považuji na základě analýzy dat za výstižné.

„Protože mě na tom skutečně, jako (jméno respondentky pozn. autorky) pomáhá televize překonávat třeba i některé těžké, já zalezu a třeba ani neberu telefony, neozývám se, to mi vždycky nadávají všichni, no a televize mě to tak nějak pomáhá (pauza) mě pomáhá to překonat, ty těžkosti, no.“(č. 6, 75let) „Ne, vůbec žádnou100, já jsem se přistihla, že mám zapnutou televizi a koukám z okna. No vůbec, jak řikám nic, nic, mě vůbec nic nezajímalo, já bych nemusela jíst, ani vařit, já jsem jedla jen proto, že byl čas na jídlo, tak jsem něco málo snědla, ale hrozný.“ (č. 7, 77let)

Motiv odpočinku, úniku od tlaků životní reality skrze sledování televize, byl u ovdovělých seniorek častý. Nicméně na základě analyzovaných dat nelze mluvit o eskapismu v pojetí Radwayové (1984), tj. jako o úniku do vlastní fantazie skrze identifikaci s hlavními představiteli hrdinů sledovaného televizního programu (čtené knihy, rozhlasové hry apod.). Spíše než to, lze v této souvislosti mluvit o roli televize jako nástroji redukce určité úzkosti. Televize se tak spíše podílí na konstrukci určitého pocitu bezpečí, které ženy v těžkých situacích hledaly (viz. „ontologické bezpečí“ v kapitole „role televize v životě seniorů“, str. 47).

100

Zde předcházel dotaz, navazující na popis těžkého období, který respondentka zažívala po smrti svého manžela. Tato otázka zněla: A v tomhle těžkém období, hrála pro vás televize nějakou roli, nebo nehrála?

78

Familiárnost Všechny kategorie, kde hlavním motivem respondentek ke sledování televize byla určitá forma důvěrné známosti, vlastní zkušenosti, či zážitku, popř. personifikace pořadů s oblíbenými osobnostmi, které respondentky znaly, byly shrnuty pod jednu zastřešující kategorii, nesoucí název „familiárnost“. Pocit familiárnosti, známé tváře, hlas i gesta, stejně jako sdílení vlastní zkušenosti, byl v tomto kontextu hlavním motivátorem pro sledování televize.

„Já mám ráda a sleduju, když tam vidim známí, jako lidi, co už znám, když je třeba neznám, tak to mě teda nebaví, to jinak musí bejt, dějem mě to musí zaujmout, takže spíš u těch, co znám, tak se dívám na ty výkony, jaký maj a takhle je posuzuju.“ (č. 7, 77let)

„No, hlavní důvod je, že se chci podívat na to, co tam je, že se ráda dívám i na to, kde jsem byla, na ty cestopisy.“(č. 2, 70let)

„Já mám ráda toho Šípa, on je tak vtipnej, jo, strašně vtipnej, má tam zajímavý hosty no a ta jeho vtipnost se mi na něm fakt líbí, jak on s nimi jedná.“(č. 5, 76let)

„Ale přeci jenom, protože člověk v tý době žil, tak si na různý věci vzpomene, tak to mi nedalo, tak to potom už i cíleně jsem to sledovala.“(č. 3, 77let)

„Mě se líbí, jednak ten Marek je k sežrání, jednak hezky to uváděj s tou Kostkovou, no a pak oni maj takový krásný šaty (smích).“(č. 2, 70let)

Domnívám se, že motiv „familiárnosti“ ve sledování televize nahrazuje určitou formu sociálního kontaktu se známými přáteli, kterých ženy příliš neměly.

Nutnost – nedostatek dostupných alternativ Motivy pro sledování televize jsou různé. Poslední kategorii tvoří ty, které pojí určitá forma nutnosti. Nuda, způsob, jak vyplnit větší množství času, ale i snadná dostupnost televize, popř. pohodlí byly hlavními motivátory, které respondentky v této souvislosti 79

uváděly. Se stářím se zhoršuje pohyblivost a tak byl čas strávený v rámci vlastní domácnosti seniorkami naplňován právě sledováním televize. Do této kategorie jsem zařadila i motiv určité „nouze“, který zahrnuje sledování televize v případech, kdy televizní program respondentky příliš nezaujal, nebo jej vnímaly jako hloupý, ale i přesto jej sledovaly. Pozitivní korelace této kategorie s dominantní „nutností“ vyplývá z potřeby televizi sledovat i v případě, že respondentky vysílaný program nezajímal, neboť neměly jinou alternativní aktivitu, tj. jinou možnost.

„Spíš, že se večer podívám a ten večer není tak dlouhej (…), takže jako ten večer lepší uběhne, když se je na co koukat že jo (…) No, někdy koukám i na nějakou kravinu, si ale říkám, že jsem radši nešla spát, nebo si radši nečetla, tak to snad už nemůže být tak blbý, snad se to nějak vylepší, a ono ne (smích).“(č. 2, 70. let)

„No upřímně vám řeknu, že je to hlavně z nudy, že nevim, co, mě když by bavilo třeba to vyšívání, nebo to pletení, tak to jsem si radši vzala ruční práce, taky jsem si jí pustila, ale to už nebylo ono, to už jsem to dvakrát tak nesledovala, ale dneska už mi nic jiného nezbejvá, než teda ta televize, no.“ (č. 7, 77let)

„No, mě to zas tak nezajímá, to já se na to dívám, jenom, že se na to dívám, abych jako vyplnila ten, i ten čas a už je tma, v zimě to je tma, v létě mě to třeba tak netáhne, když je světlo, tak jsem třeba na balkoně, že jo, ale když už je tma, tak to jo.“ (č. 5, 76let)

„No, já jsem taky dřív chodila víc ven, dokud jsem měla jednu dobrou známou naživu, tak jsme každý den někam šly, ale od tý doby co umřela, tak je to slabší a třeba se i víc zabavim tou televizí, někdy.“ (č. 1, 80let)

„No dřív jsem taky chodila víc ven, takže dřív jsem se opravdu dívala jen večer, teďka někdy to pustim už v těch pět, když je nějakej ten AZ kvíz, takže na to taky někdy.“(č. 2, 70let)

Z úryvku je patrné, že pro ženy byla televize jedinou alternativou trávení volného času. I přesto, že většina zúčastněných žen (až na jednu) žily v Praze, kde je dostatek alternativních volnočasových aktivit, pouze dvě respondentky tyto možnosti

80

využívaly. Naopak respondentka žijící v malém městě nabídku pravidelně využívala. Nabízí se tedy hypotéza, zda přemíra nabídek volnočasových aktivit pro seniory nevyvolává spíše útlum jejich zájmu, než zvýšenou poptávku. Hlavní zmiňovanou příčinou nevyužívání organizovaných, společenských aktivit byl podle analyzovaných rozhovorů především nedostatek sociálních kontaktů, tedy přátel či rodinných příslušníků, s nimiž by mohly ženy tyto organizované aktivity provozovat. Jen velmi málo žen bylo ochotných navštěvovat různé aktivity sólo, většina preferovala doprovod. Toto zjištění tak nepřímo potvrzuje moji dřívější hypotézu, že od určitého věku slábne potřeba navazovat nové sociální kontakty a dále, že volnočasové aktivity organizované ve větších městech by měly být cílenější.

Domnívám se tedy, že důležitým motivem ke sledovaní televize byla u dotazovaných žen i možnost vykonávat tuto aktivitu nezávazně, jednotlivě, bez pocitu samoty, který ženy při aktivitách, které vyžadují partnery pociťovaly.

„Do kina nechodím, no, Jiřina, ta by nešla no, a já nemám s kym jít, protože Zdena ta bydlí mimo Prahu a samotný se mi tam nechce, no, to já takhle nechodim nikam.“(č. 5, 76let)

Stejně tak byla pro ženy důležitá volnost, kterou při sledování televize měly. Možnost, kdykoliv televizi vypnout, nemuset se s nikým předem domlouvat, organizovat, ale rozhodnout se podle momentální nálady, byla pro některé respondentky motivem k preferování sledování televize před jinými volnočasovými aktivitami.

„To je právě ta výhoda, že buď se vám chce tak jdete a když se vám nechce, tak nejdete, a zrovna tam, jako když máte náladu se bavit, tak tam je vždycky někdo, a když nemáte tak si prostě jdete sám, tak to mi vyhovuje, není to závazný, někomu, nemusím se s nikým domlouvat na určitou hodinu prostě se seberu a jdu, když mám náladu (…) já zas nemám ráda moc, aby bylo všechno organizovaný.“ (č. 3, 77let)

Na základě analýzy rozhovorů tak nelze potvrdit premisu Russelové a kol. (2007) (viz kapitola „televize a každodenní život, str.43), která se domnívá, že jsou to právě ženy, které s oblibou navštěvují zájmová střediska (organizované kluby), jenž

81

svou nabídkou konvenují spíše seniorkám, než seniorům. Podle autorky ženy vyhledávají společnost vrstevníků, muži naopak bývají neradi organizováni a preferují solitérské aktivity. Z analyzovaných rozhovorů ale vyplynulo, že dotazované ženy nechtějí být příliš svazovány pravidelnými aktivitami, že si svůj den raději strukturují a organizují samy, podle momentální nálady a nevyhledávají institucionalizované spolky. Tuto domněnku pak i nepřímo potvrzuje zjištění, že jedním z faktorů, proč ženy odmítaly sledovat dlouhodobé seriály, byl právě závazek, který po zhlédnutí několika dílů pociťovaly.

„A já jako jak vidim jak běží ty seriály přes den, jak na Primě, tak na Nově, jenom jak na to koukám, tedy na ty názvy, tak já nevim, co to je, já se na to nedívám, to je dopoledne, ale já jak vidim, že je u toho napsáno 200 dílů, tak se na to ani nezačínám dívat, protože jak už se člověk takhle chytne (ukazuje prstem jako drápek) tak mu to pak nedá a pak čumí na nějakou kravinu, takže jak vidim, že je tam moc dílů, tak se na to ani nezačínám dívat, většinou.“(č. 2, 70let)

„Ne vůbec ne, seriály, páč to já jsem vázaná a přeci jen někdy tu nejsem, někdy jsem u našich na večeři, někdy tu nejsem, ne, ne seriály vůbec (důraz).“(č. 1, 80let)

82

Jaký mají seniorky k televizi vztah?

Přítel, který se nesmí pustit k tělu Vztah seniorek k televizi, lze na základě analýzy dat, označit za spíše ambivalentní a vícerozměrný. Z rozhovorů vyplynulo, že ženy mají televizi opravdu rády; je to jejich každodenní společník a přítel, s nímž tráví poměrně velké množství času, kterého si pozvou k sobě na návštěvu, který je vždy k dispozici, ochotný pomoci překonávat těžkosti, rozveselit, vyvolat emoce (kladné i záporné) a ochotný odejít na „povel“. Z permanentní přítomnosti, z možnosti televizi kdykoliv použít, z nízkého společenského hodnocení sledování televize však vyplývá i částečné pohrdání, až opovrhování tímto „dostupným přítelem“. Tento pocit byl u některých respondentek umocněn pocitem provinění, strachu z přílišného trávení času s televizí (souvisí se strachem ze závislosti, viz dříve).

„Jako by mě nějaký přítel odešel, někoho, koho mám ráda, protože já se skutečně nedívám na to, co mě štve, ale na to, co si tam vyberu a když si to vyberu, tak to mám ráda a nezklame mě to. Prostě by mi něco chybělo, prostě přátelství101.“ (č. 6, 75let)

Stejně

tak

lze

z dat

vyčíst

i

vnímání

přítomnosti

televize

jako

samozřejmost/danost, která se stala nedílnou součástí každodenního života starých žen. Přítelkyně, prověřená dlouhodobým, letitým a intenzivním vztahem, která nezklame.

„Tak to si vůbec neumim představit (potichu, smích a pak nahlas) to si vůbec neumim představit, co bych jako dělala, kdybych jí neměla.“(č. 7, 77let)

„Já ráda koukám na něco, co mám ráda. To já radši třeba i než jdu někdy ven, já mám ráda bejt tu sama s ní.“(č. 5, 75let)

101

Zde předcházela otázka: Uměla byste mi tedy říct, v čem by vám televize chyběla, pokud by vám chyběla, kdybyste jí neměla?

83

„No, to je opravdu těžko říct, kdyby nebyla, tak to by byl ten rozhlas, to jako, že by bez toho člověk být nemohl, to jako ne, ale už je to zvyk.“ (č. 3, 77let)

Na základě analýzy dat, ale i např. z pozorování umístění televize v rámci domácnosti (všechny ženy měly televizi umístěnou v obývacím pokoji, tzn. v „srdci domova“, většinou naproti gauči, či pohovce, aby bylo sledování oblíbených pořadů pohodlné, určitým požitkem), lze konstatovat, že ženy televizi a televizní vysílání měly opravdu rády, nicméně určitý despekt a pohrdání se objevoval poměrně často a byl spojován především s kvalitou nabízených programů.

Kvalita sledovaných pořadů a jejich vliv na vztah seniorek k televizi Kvalita nabízených programů, které seniorky sledovaly, velmi silně formovala vztah seniorek k televizi jako takové. Z rozhovorů vyplynulo, že pokud ženy sledovaly pořady, jež si v televizi samy vybraly, o jejichž kvalitě byly přesvědčeny (publicistika, přírodopisné pořady, dokumenty apod.), přinášelo jim sledování televize veskrze pozitivní pocity, od nichž se odvíjelo i pozitivní hodnocení televize jako takové. Pokud však ženy sledovaly televizní pořady o nichž se domnívaly, že jsou společensky hodnocené jako nekvalitní, vztah k televizi byl spíše negativní a ženy se cítily za sledování těchto pořadů provinile. Tento pocit určitého provinění byl u některých seniorek tak silný, že zapíraly sledování zábavných pořadů či seriálů vůbec a prozradily se následně určitým komentářem, detailní znalostí pravidel či hereckých postav, popř. hodnocením těchto „pokleslých“ pořadů.

„Nikdy jsem se nedívala a nikdy mě nezaujalo, což tedy asi spíš teda ženy, ten nekonečnej seriál Ulice, tak to prostě jsem nikdy, to nikdy neviděla (…) já třeba se nedívám, to se taky hodně dívaj na tu Ordinaci v růžové zahradě no a stane se taky, že prostě jsem to přecvakla nějak a prostě jsem se začala chvíli dívat no tak ten jeden den jsem to zvládla ale jako abych se dívala na ty seriály, to prostě nemám ráda.“(č. 4, 71let)

84

„Potom z těch co melou pořád, z těch co běží už dlouho, tak to se občas podívám, i když jen občas, nemůžu říct, že pokaždý, tak to se občas dívám na tu Ordinaci v růžový zahradě, i když si říkám, že už teda, se mi to taky moc nelíbí no (…) tady jak vidíte (ukazuje v televizním programu) na tý Primě co běží, to si myslim, že může snad jen blázen se může dívat jeden seriál vedle druhýho, takže kdybych to tady vzala (ukazuje od kdy do kdy), tak bych z toho musela zblbnout, takže na to já se nedívám.“ (č. 2 70let)

„A pak, teď momentálně, dávaj, je to hrozná úroveň, ale já koukám každej den na toho psa, na tý čtyřce, na toho Rexe, víš (smích), já už to viděla x – krát, ale dívám se na to, poněvadž ty rakouský detektivky, jsou přijatelný, srozumitelný (…) ne, ne seriály vůbec (důraz) nekoukám, ne, to je můj nepřítel (…) to já spíš ty politický aktuality, to je jediný zajímavý, no, a nebo něco z historie to je zajímavý (…) ty seriály, vždyť je to hrozný, já na to nekoukám, vždyť to ani nevědí, co budou točit další den, ani jak to bude prosím tě, bodejď by to bylo kvalitní, to se improvizuje na fleku, to je hrozný.“(č. 1, 8Olet)

Vnímání sledování televize jako pokleslou aktivitu Na základě analýzy dat lze říci, že tento pocit viny a studu u respondentek velmi silně koreloval s časem, kdy byla televize sledována (především sledování televize v dopoledních hodinách vyvolával pocity provinění, což koresponduje s již popsanou strukturací dne), s televizním obsahem (sledování seriálů, telenovel, či zábavných „show“ zvyšovalo pocit studu, který nebyl patrný u sledování publicistických, či přírodopisných pořadů) a s typem média (u poslechu rádia, či četbě se tento pocit nevyskytoval vůbec). Tento pocit „provinilého potěšení“ (Radway,1984:75) je u seniorek doposud nepopsanou proměnnou. Pocit provinilého potěšení se totiž odvíjí jak od společenského hodnocení dané aktivity (čtení románů červené knihovny, sledování seriálů apod.), tak i míry vytíženosti konzumenta. Např. Gauntlett a Hillová (1999) poukazují na skutečnost, že se respondentky jejich výzkumu cítily provinile, neboť sledování televize probíhalo vždy na úkor jiné aktivity (spojené s chodem domácnosti, staráním se o děti, zaměstnáním apod.). Protože sledování televize je považováno za odpočinkovou aktivitu, cítily se ženy podle autorů provinile. Někteří autoři se proto domnívají, že staří lidé nemají pocit 85

viny ze sledování televize, neboť nejsou zaneprázdněni povinnostmi spojenými se zaměstnáním či chodem rodiny, a tudíž mají pocit zaslouženého odpočinku (viz. Mares, Woodard (2006), kapitola „role televize v životě seniorů“ str. 49). Analýza rozhovorů však jasně poukazuje na skutečnost, že zúčastněné seniorky mají stále pocit provinění, sledují-li televizi v průběhu dne a to i přesto, že nejsou nikterak zaneprázdněné. Domnívám se, že tento pocit je důsledkem internalizovaného způsobu života, který ženy vedly ve svém produktivním věku, tedy ve věku, kdy byly zaměstnané, měly rodiny a nedisponovaly takovým množstvím volného času jako nyní a kdy sledování televize v průběhu dne představovalo určitou zahálku, lenost. Toto zjištění tak nepřímo potvrzuje hypotézu, že stáří je prodloužením předcházejícího způsobu života, kdy si senioři a seniorky do značné míry zachovávají takové vlastnosti a životní styly, které získali ve svém dřívějším/produktivním životě (viz kapitola „gender v procesu stárnutí“, str. 17). Dále se domnívám, že i přes vysokou míru heterogenity v rámci skupiny seniorů (definovaných pouze na základě věku), je shodnost žen v negativním vnímání sledování televize v průběhu dne, důsledkem složení výběrového vzorku (zkoumání na základě věkové kohorty a ne na základě chronologického věku), stejně jako jeho nižší vnitřní variancí (viz kapitola „metodologie“). Silná potřeba žen zůstat v důchodovém věku stále aktivní, zaneprázdněnou a samostatnou tuto hypotézu jen podporuje.

„No ale já jsem ráda, že mám takhle povinnosti (…) co bych jako jinak dělala?Abych háčkovala, nebo já nevim, co, to nevim, no. Že mi to naplní čas, co bych dělala, tak bych luštila křížovky.“ (č. 5, 76let)

„Ženský říkaj, že se dívaj i dopoledne a já nemůžu, nemůžu, já mám prostě pořád co dělat, tady něco, tam (…) jdu radši ven, já i když tam nemám moc co dělat, tak vždycky to obejdu všecko, mě to baví, jednou okopávám, podruhý to, pak to.“ (č. 7, 77let)

Nicméně uvědomění, že už nezvládají tolik povinností a aktivit, které dříve provozovaly, bylo pro některé respondentky poměrně obtížným a bolestivým uvědoměním si vlastního stáří.

86

Lítost nad ztrátou „aktivního“ života lze považovat za jeden z klíčových projevů stáří u dotazovaných seniorek. Přiznat si, popř. „přiznat“ okolí, že nemají tolik denních aktivit jako v produktivním věku, bylo pro některé respondentky poměrně obtížné. Tak se např. stalo, že na dotaz, jak obvykle tráví svůj den, od probuzení, až po ulehnutí ke spánku (startovací otázka), respondentky začaly výčtem veškerých svých aktivit, které dělají v průběhu roku. Jedna respondentka naopak stále přecházela do popisu svého života v období mládí (popis studia, rodiny, práce apod.), které považovala za aktivnější/plnohodnotnější.

„Takže já chodim na angličtinu, chodim na tu univerzitu třetího věku, tak sem tam nějaká přednáška, pak jsem chodila na počítače do Suchdola, takže vlastně každej druhej den je vlastně nějaká takováhle akce. No dopoledne, když není žádná akce, tak to jsem doma, tak to si uvařim, a po obědě, jdu jako ven,na procházku, nebo něco nakoupit, nebo někam do obchodu, nebo někdy i za pravnoučkem, že jo, a no a nebo na tu vycházku, když je, taky chodim do kina(…), nebo když je, teď jsem tam nebyla už tak půl roku, do toho Suchdola, když se jede tak to vám pomalu zabere celý den,na kurz toho počítače.“(č. 3, 77let)

Některé respondentky měly potřebu omluvit/zdůvodnit svou současnou „nevytíženost“ svým zdravotním stavem.

„No, je třeba vycházet z toho, že já jsem nemocná, jednak jsem měla bypas před lety a před necelými dvěma lety jsem měla malou srdeční příhodu, takže já nežiju normálním životem, jakým jsem žila dřív (…)takže ten můj den je takový velice (přemýšlí) obyčejný není takový plný práce, jako to bývalo dřív.“ (č. 6, 75let)

„Tak každý den nejsem tak čilá, jako dřív, že bych každý den letěla pod sprchu pod studenou, tak to ne, ale dřív ano, já jsem měla život takový dost nabitý prací (…) takže ten můj život vlastně byl poznamenaný tou rodinou a ta moje práce jakoby se prolínala tím mým životem s děckama, no, což už teď úplně tak není, že.“ (č.8, 72let)

„Dříve jsem, tohle je moje práce (ukazuje na vyšívaný ubrus na vedlejším stolku), vyšívala, pletla a teď mám i problémy s očima, už jsem tam tenhle měsíc byla dvakrát,

87

tak no nevim, není to nijak dobrý a já jsem většinou dělala večer, takže teď už to opravdu nejde.“ (č. 7, 77let)

Starší ženy, které se takto cítily, byly v období svého předdůchodového věku velmi aktivní, zvyklé obhospodařovat rodinu, práci i domácnost. Odchodem do důchodu a následnou ztrátou manžela pak ztratily většinu svých aktivit, na které byly zvyklé. Stejně tak může být tento pocit „viny“ důsledkem vnímání seniorů, jako méně potřebných/neužitečných, neboť ekonomický status je v kapitalistické společnosti určujícím v definování sociální pozice jednotlivce (viz. kapitola „výzkumy zabývající se stářím“, str. 13). Pocit „nezaslouženého odpočinku“ ve formě denního sledování televize lze demonstrovat i na „odpočinku fyzickém“, který ženy stejně tak považovaly za nepatřičný. Většina žen si zvykla ke stáru po obědě spát, popř. jen tak ležet a odpočívat. Tento odpolední spánek/odpočinek však některé z nich stále považovaly za určitý luxus, za časovou ztrátu, neboť nebyly dříve zvyklé spát v průběhu dne. Odpočinkové aktivity v průběhu dne, tak byly ženami vnímány spíše negativně, jako určitá forma lenosti a zahálky. Cítily tak určité provinění, které omlouvaly stejně jako při sledování televize.

„Já potřebuju to, co jsem v životě neznala, ani bych si to nemyslela, ale já potřebuju odpoledne spát.“(č. 6, 75let)

„No, to já si pak odpoledne lehnu, ale já buď luštím, nebo si čtu, to jako ne, že bych ležela (důraz).“ (č. 5, 76let)

„No a pak odpoledne, boužel, jak si sednu, tak usnu (smích), protože teď jaksi i s tím manželem, jak on tady byl, tak to bylo hrozně náročný, tak je člověk prostě takovej zmořenej, než se z toho jako dostane.“ (č. 3, 77let)

Oblíbenost televize Sledování televize je oblíbenou aktivitou, nicméně jak již bylo řečeno, je zatíženo negativním, společenským hodnocením a proto se za něj ženy stydí, popř. cítí provinile.

88

Z výzkumu však jasně vyplynulo, že ženy televizi sledují rády a preferují ji před jinými volnočasovými aktivitami. Pokud ženy zmiňovaly jiné volnočasové aktivity, jednalo se především o aktivity spojené s určitou „povinností“, spíše než s oblibou, popř. s aktivitami, které jsou společensky hodnoceny výše, než samotné „čumění na televizi“ (č. 2, 70let). Mezi nejčastěji zmiňované aktivity, které seniorky uváděly, patřily ty, které jim pomáhaly udržovat fyzickou a mentální svěžest („fit aktivity“). Tyto aktivity byly nedílnou součástí dne a podléhaly pečlivému plánování stejně, jako samotné sledování televize.

„Tam se musíte přihlásit (na univerzitu 3. věku, pozn. autorky) (…) takže to už není, že by člověk měl hlavu na to, abyste si něco pamatovala, ale máte ten pocit, že pro sebe něco děláte, a že se udržujete v kontaktu s těma lidma.“ (č. 7, 77let)

„No a pak odpoledne chodim taky na procházku, musim ty nohy hejbat, aby to ještě chodilo.“ (č. 4, 71let)

„Ale jako chodim ven, to je důležitý, pro zdraví. Já jsem někde četla, že nejméně půl hodiny, že stačí třeba i půl hodiny, aby člověk šlapal denně, no tak já toho celkem, než já to všechno obejdu, tak já se toho našlapu, já si počítám kroky (úsměv), to já mám třeba 500 kroků tam a 500 zpátky (důrazně), no, tak to jo.“ (č. 5, 76let)

Na základě výše uvedených poznatků a analýzy rozhovorů se domnívám, že sledování televize patří k nejoblíbenějším aktivitám respondentek. Domnívám se, že hlavní příčinou, proč tato aktivita končí obvykle na „bramborových“ stupních popularity (viz „kvantitativní šetření“ Onishi a kol., 2006; Focus, 2005, kapitola „televize a každodenní život“, str. 42), je především její negativní hodnocení ve společnosti. Výzkum jednoznačně potvrdil, že seniorky mají televizi rády a nepovažují ji za „elektronickou tapetu“ či „krabici v rohu“ (Gauntlett, Hill, 1999), ale pokud ji pustí, tak se jí věnují s plnou pozorností, stejně jako příteli pozvanému na odpolední čaj.

89

Shrnutí empirické části: První část realizovaného výzkumu se věnovala způsobům, jakým respondentky televizi v každodenním životě užívaly. Na základě analýzy rozhovorů lze konstatovat, že každodenní struktura dne seniorek byla pečlivě naplánována a neměnná. Z rozhovorů vyplynulo, že ženy dělí den na tzv. „pracovní dopoledne“ a „odpočinkové odpoledne“, tj. v dopoledních hodinách se ženy věnovaly převážně aktivitám spojeným s chodem domácnosti (úklid, vaření, nákupy apod.), v odpoledních hodinách pak ženy spíše odpočívaly (odpolední spánek, chození na procházky, zahradničení či sledování televize). Tato struktura dne kopírovala i způsob užití televize v domácnostech samostatně žijících seniorek. V dopoledních hodinách ženy televizi nesledovaly, v odpoledních ano, a to převážně v pozdějším čase. Tento fakt vyplývá ze skutečnosti, že ženy nepoužívaly televizi jako kulisu, tzn. při vykonávání dopoledních aktivit, které souvisely spíše s obstaráváním domácnosti (nákupy, úklidem, vařením), ženy televizi „nesledovaly“. Tuto doprovodnou funkci pro ně plnilo rádio, především rozhlas a mluvené slovo. Z rozhovorů vyplynulo, že pokud ženy televizi sledovaly, tak v klidu, kdy si tuto aktivitu naplánovaly tak, aby se nepřekrývala s žádnou jinou. Míra pozornosti, kterou televizi věnovaly tak byla vysoká. Domnívám se, že tento způsob televizního užití vyplývá z potřeby žen udržovat si v důchodu denní rytmus, určitý řád, který částečně kopíruje jejich dřívější způsob života. Sledování televize s vysokou mírou pozornosti je u seniorek novým zjištěním, neboť většina kvalitativních102 i kvantitativních103 výzkumů poukazuje na opak, tj. na skutečnost, že většina času stráveného sledováním televize je doprovázena ještě další činností. Tento způsob užití televize úzce souvisel se vztahem, který ženy k televizi měly. Z rozhovorů vyplynulo, že ženy vnímaly televizi jako svého přítele, jako společníka, jehož „návštěvu“ pečlivě plánovaly (výběr sledovaných pořadů na základě studia programů, popř. zvyku) a kterému se v době návštěvy plně věnovaly. Proto, když televizi sledovaly, tak s plnou pozorností a ne jako doprovod při vykonávání jiných činností. Z rozhovorů rovněž vyplynulo, že tento vztah je vícerozměrný a komplikovaný, neboť je zatížený negativním společenským hodnocením, které silně formovalo pocity žen ze sledování televize. Pocit viny, který ženy v souvislosti s konzumací televizních obsahů zažívaly, silně koreloval s časem, televizním obsahem a 102 103

Gray (1992), Morley (1992), Gauntlett, Hill (1999) Kubey a Csikszentmihalyi, 1990:75 in Volek 1999, Focus, 2005

90

typem média. Při četbě knihy, popř. poslechu rádia (nejčastěji mluveného slova), tento pocit u respondentek absentoval. Stejně tak nebyl přítomen, pokud ženy mluvily o sledování publicistických, popř. vzdělávacích programech. Naopak, nejsilnější pocit určitého provinění, lze na základě rozhovorů vypozorovat u sledování televize v průběhu dne (nejvýrazněji v dopoledních hodinách, tedy v čase, který ženy věnovaly domácím pracím). Domnívám se, že tento pocit „provinilého potěšení“ vyplývá z internalizace předchozího způsobu života žen, kdy měly mnoho povinností spojených s chodem domácnosti, obstaráváním rodiny a vlastním zaměstnáním. Sledování televize v průběhu dne tak pro ženy velmi silně asociovalo určitý typ zahálky, lenosti a nepatřičnosti. Výzkum tedy nepřímo potvrzuje předpoklad, že sledování televize a trávení volného času není dáno primárně věkem, ale způsobem života, který si senioři osvojili v produktivním věku a který přirozeně převádí i do důchodového věku. Dalším z významných cílů výzkumu byla snaha postihnout kontext a hlavní motivy, které seniorky žijící v jednočlenné domácnosti vedly ke sledování televize. Na základě porovnání dosavadní literatury s výstupy výzkumu lze konstatovat, že ženy do určité míry kopírovaly hlavní motivy konzumentů televizních obsahů obecně. I přesto lze najít jemné odlišnosti, které spolu s novými poznatky obohacují oblast sociálního užití televize v životě seniorek. Jedním z hlavních důvodů ke sledování televize byla snaha žen udržovat se mentálně fit, stále se vzdělávat, popř. procvičovat své znalosti. Toto zjištění pak koresponduje s výsledky rozsáhlých kvantitativních mediálních šetření, které již dlouhodobě potvrzují oblibu publicistických, dokumentárních, vzdělávacích pořadů u seniorů (Focus, 2005; Pácl, 1998; Rubin, Rubin, 1982). Možnost získat nové poznatky o místech, do nichž by se respondentky jinak nikdy nepodívaly, tvořila jeden z důvodů této kategorie (viz „mobilní privatizace“). Dalším z dominantních motivátorů byla společnost, kterou televize ženám nabízela. Z rozhovorů vyplynulo, že pocit samoty byl pro ženy jedním z nejobtížnějších důsledků stáří, neboť postupně přicházely o své manžely a přátelé. Televize zde byla hlavním zdrojem rozptýlení tohoto pocitu osamění. S kategorií společnosti pak velmi úzce souvisí další důležitý motiv, kterým je zábava a odpočinek. Jak již bylo dříve uvedeno, ženy sledovaly televizi především v pozdějších, odpoledních hodinách a večer (v dopoledních hodinách televizi zpravidla nesledovaly, neboť byly zaneprázdněny prácemi spojenými s chodem domácnosti), tato strukturace dne tak koresponduje s vnímáním televize primárně jako odpočinkovým médiem.

91

Odpočinek, rozptýlení a pomoc při překonávání těžkých životních období, popř. únik od každodenních starostí, tvořily další motivy ke sledování televize. Na základě analýzy rozhovorů, se však nepotvrdila domněnka o eskapistických tendencích (Radway, 1984), spíše než to, lze televizi v této souvislosti vnímat jako určitý nástroj redukce úzkosti, podílející se na konstrukci určitého pocitu bezpečí (ontologické bezpečí). Posledním dominantním faktorem v motivovanosti sledování televize, který z analýzy rozhovorů vyplynul, byla určitá forma nutnosti. Nuda, způsob, jak vyplnit větší množství času, ale i snadná dostupnost televize, popř. pohodlí byly hlavními motivátory, které respondentky v této souvislosti uváděly. Sledování televize tak bylo některými respondentkami vnímáno jako zbytková, a určitým způsobem nedobrovolná aktivita, plynoucí z nedostatku jiných, alternativních činností. I přesto, že se dotazované seniorky shodovaly v názoru,

že město

poskytuje dostatek

organizovaných,

volnočasových aktivit pro seniory, samy tyto možnosti využívaly minimálně. Naopak jediná respondentka, žijící v malém městě, navštěvovala organizované aktivity pravidelně. Nabízí se tedy hypotéza, zda přemíra nabídek volnočasových aktivit pro seniory, nevyvolává útlum v jejich poptávce, popř. zda dostupnost těchto aktivit podmiňuje jejich využitelnost. Jedním z důvodů, proč seniorky preferují sledování televize před jinými, organizovanými aktivitami je volnost, kterou sledování televize nabízí a možnost vykonávat tuto aktivitu individuálně. Respondentky tak nepotvrdily hypotézu Russelové (2007), že preferují organizované společenské aktivity. Naopak z rozhovorů vyplynulo, že ženy jsou nerady časově připoutány a preferují takové aktivity, které si mohou organizovat a naplánovat samy.

92

Závěr Diplomová práce „Sociální užití televize v každodenním životě seniorek“ se zabývala způsobem, motivací a vztahem starých žen k televizi. Hlavním cílem práce bylo zjistit, nakolik se dimenze genderu a věku odráží v každodenním životě seniorek s televizí, popř. nakolik se liší od dosavadních zjištění výzkumů sociálního užití televize v nukleárních rodinách. Tento výzkumný záměr vyplynul ze skutečnosti, že výzkumy věnující se jiným typům domácnosti, než je standardní nukleární rodina, stejně jako výzkumy věnující se seniorům, na poli sociálního užití médií chybí (tím spíše v českém prostředí, kde je výzkum sociálního užití médií ve svých počátcích). V teoretické části této práce jsem se zabývala dominantními tématy „problematiky“ stáří a stárnutí zejména v kontextu České republiky, s důrazem na genderové odlišnosti v procesu individuálního stárnutí, které jsou z hlediska výzkumu starých žen podstatné. Druhou kapitolou teoretické části tvoří úvod do oblasti sociálního užití médií v rámci domácností. Kapitola shrnuje dosavadní výzkumy na poli sociálního užití televize (klasické i současné) s důrazem na studie zabývající se užitím a sledovaností seniory a polemizuje s jejich výstupy. Empirická část práce předkládá výstupy realizovaného kvalitativního výzkumu, založeného na analýze osmi kvalitativních rozhovorů s návodem. Na základě předchozího studia dosavadní literatury byly vymezeny tři základní oblasti televizního užití, kterými se výzkum zabýval. Způsoby užití televize, motivy k jejímu sledování a vztah, který si seniorky k televizi v průběhu svého života vytvořily. Tato témata byla se všemi seniorkami prodiskutována a analyzována. Mezi hlavní zjištění výzkumu patří skutečnost, že ženy (v rozporu s dosavadními výzkumy) nepoužívají televizi jako kulisu. Tuto funkci pro ně plní rádio. V případě, že se ženy rozhodnou televizi sledovat, si tuto aktivitu naplánují si tuto aktivitu tak, aby se nepřekrývala s žádnou jinou a ženy ji mohly vykonávat v klidu a pohodlí. Způsob užití televize tak kopíruje strukturu dne, který seniorky dělí na “pracovní dopoledne“ a „odpočinkové odpoledne“. V dopoledních hodinách, kdy jsou ženy zaneprázdněny jinými činnostmi, televizi nesledují; v odpoledních a večerních hodinách, které spojují s odpočinkem, pak ano. Pokud respondentky televizi sledovaly,

93

pak v klidu, bez vykonávání jiných, doprovodných aktivit, tedy s vysokou mírou pozornosti Tento způsob sledování televize odráží vztah, jenž si zúčastněné ženy k televizi vytvořily, tj. kdy vnímají televizi jako přítele, společníka, kterému se chtějí v určenou dobu „návštěvy“ věnovat. Ženy mají televizi rády, vnímají ji jako přítele, nicméně tento vztah je zatížen negativním společenským hodnocením televize, a proto se cítí za sledování televize, popř. za sledování seriálů a zábavných pořadu v průběhu dne, provinile a to i přesto, že tato aktivita není vykonávána na úkor jiné. Mezi hlavní motivy ke sledování televize seniorkami patří potřeba žen udržovat se mentálně fit, dále společnost, kterou ženám televize zprostředkovává, zábavu a odpočinek, který nabízí, stejně jako určité nouzové řešení, které nejpohodlněji řeší nedostatek alternativních aktivit pro seniorky

Doporučení Na základě výše uvedených poznatků, založených na kvalitativní analýze hloubkových rozhovorů s návodem, si dovoluji nastínit hypotézy, které mohou být zdrojem dalších kvalitativních či kvantitativních výzkumů v oblasti sociálního užití médií. Domnívám se, že by bylo zajímavé zjistit, jakým způsobem sledují televizi samostatně žijící muži - senioři, kteří musí vykonávat práce spojené s chodem domácnosti, na které dříve nebyli zvyklí. Zda tito muži používají televizi jako kulisu, či ji stále sledují s vysokou mírou pozornosti? Zda se cítí za sledování televize v průběhu dne provinile nebo je tento pocit provinilého potěšení doménou žen? Cítí se muži také provinile za nedostatek aktivit v období stáří? Jaké role televize hraje v životě starých mužů? Vyhledávají muži senioři společenské aktivity nebo si je aktivity musí vyhledat samy, jako je tomu v případě analyzovaných žen? Jaká je strukturace každodennosti mužů? Existuje u nich pracovní a odpočinkové dělení dne? Tyto a další otázky jsou možnými návody pro následující kvalitativní výzkum seniorů. Domnívám se však, ve shodě s posledními akademickými diskusemi na poli kulturálních studií, že nadešel čas k revitalizaci kvantitativních, standardizovanějších metod výzkumu sociálního kontextu užití mediálních technologií. Doufám, že tento výzkum může být vzhledem k rozsáhlému pokrytí témat, spojených s užitím televize 94

seniorkami podkladem, pro rozsáhlé dotazníkové šetření, na jehož základě lze výstupy generalizovat a porovnávat. Stejně tak se ovšem domnívám, že lze tento výzkum považovat za plnohodnotný a cenný přínos do oblasti v České republice doposud neprozkoumané, tedy do oblasti sociálního užití mediálních technologií (televize) v rámci „jiných“ typů domácností.

95

Resumé The thesis „The Social Use of Television in Everyday Life of Older Women“ focused on single households of older women (65+) and their relationships, motivations and ways of usage of television. Theoretical part of this work is firstly introducing main themes connected to the context of age and aging, with the emphasis on the Czech Republic and its situation as well as on the gender differences within the process of aging, which are, when dealing with the group of older women, important. Second chapter of the theoretical part is acquitting into the field of the social usage of media within the domestic sphere. The chapter is summarizing existing researches within the media social use studies (classical as well as recent) with the emphasis on the studies dealing with the media use by older adults. Empirical part of this thesis presents findings of the realized qualitative research, based on eight qualitative interviews, with research design. On the basis of previous studies of literature of family usage of television, main themes of this research were defined. These were; how older women watch television, why they watch it and what kind of relationship they have with television. The aim of this research was to find out, how does the dimension of gender and age project into the television usage of this specific social group, and how does it differ (if it does) from the findings gathered by previous researches on family television usage.

The main findings of this research are

-

Older women did not use television as an “electronic wall-paper”. This function was fulfilled by radio. When women watched the television, they always organized this activity in order to be able to watch it peacefully and quietly, without any interruption.

-

This mode of usage of television copied the structure of everyday life, which women split into the “working” mornings and “leisure” afternoons and evenings, which is derived/ internalized from previous “active” life. That is way women did not watch the television during the mornings, for they were occupied by

96

activities connected to the households and thus were not be able to watch it carefully, with full attention. -

This way of using television corresponds with the relationship women articulated in the research. Most of the participants perceived television as a friend, as someone close, with whom they want to spend the time with (if they decide to).

-

Older women liked television, they liked being around it and the time spent with it, however, this relationship is rather complex, than this simple. The relationship is burden by the negative social evaluation and that is why women felt guilty if watching television during the day, or watching series, soap operas or shows. This guilty feeling is strong, even though women did not watch television instead of other activity.

-

Among the main motivations of older participants for watching television, stands their need to keep mentally healthy, company, that television provides, entertainment and relaxation, which offers as well as the “emergency” solution of the lack of other alternative activities.

Presented thesis offers many interesting assumptions and hypothesis, which should be further analyzed. Qualitative research thus should be made on older single men and their ways of everyday life with television; How do they structure their days? Do they also split the day on working mornings and leisure afternoons? Do they watch television carefully or not? Why do they watch television etc. These and other presented themes should stand for the next qualitative research on “The social use of television in everyday life of older men”. However, in conformity with recent discussion within the field of cultural studies, I do think, that there should be revitalization of more standardized research methods, in order to be able to make generalizations and valid comparisons on larger scales. In this regard, this research could be considered as a base for larger survey of the social usage of television by older women. However I do not want this to be perceived as a pre-study for I think this research is valued and enriching within the media research studies just the way it is.

97

Použitá Literatura Allen, R.C. (1985): Speaking of soap operas. Chapel Hill: The University of North Carolina Press. Ang, I. (1996): Living room wars. London: Routledge Ang, I. (1985): Watching Dallas: Soap Opera and the Melodramatic Imagination. London and New York: Routledge. Arber, S.; Ginn, J. (1991): Gender and Later Life: A Sociological Analysis of Resources and Constraints. London : Sage Publications. Bazzini et all. The aging women in popular film: underrepresented, unattractive, unfriendly, and unintelligent. Journal of research, 1997. Bradley, D.; Longino, Ch. How older people think about images of aging in advertising and the media. Generations, 2003, vol. 25, no. 3, p. 17-21 Calasanti, T. Ageism, Gravity, and Gender: Experiences of Aging Bodies. Generations, 2005, vol. 24, no. 3, p. 8-12 Casebeer, Ann, L.; Verhoef, Marja, J. Combining Qualitative and Quantitative research Methods: Considering the Possibilites for Enhancing the Study of Chronic Diseases. 1997 vol.18, no.3. Chronic Diseases in Canada.. [online, dostupné z Dostupné z http://www.phac-aspc.gc.ca/publicat/cdic-mcc/18-3/d_e.html Cohen-Mansfield, J.; Biddison, J. The Scope and Future Trend sof Gerontechnology: Consumers´Opinions and Literature Survey. Journal of Technology in Human Services, 2007, vol.25, no.3,p.1-19. Český statistický úřad, ročenka [online, dostupné z http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/statisticke_rocenky_ceske_republiky nahlédnuto k 20.1.2009] Davis, R. In search of the older audience: adult age diference in television viewing. Journal of Broadcasting&Electronic Media, 2006. Denzin, N.;Lincoln, Y.S.(2000): The Discipline and Practice of Qualitative Research in Handbook of qualitative research. Thousand Oaks, CA: Sage. Devault, M. (1999): Liberating Method: Feminism and social research. Philadelphia: Temple University Press. Dimmick, J.; McCain, T.; Bolton, W. Media Use and the Life Span. American Behavioral Scientist, 1979, vol.23, no. 1. Disman, M. (2007): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

98

Dunér, A.; Nordstrom, M. Intentions and strategies among elderly people: Coping in everyday life. Journal of Aging Studies, 2004, vol.19, p. 437-451. Featherstone Mike, Wernick Andrew (1995): Images of representations of later life, London : Routledge

Aging. Cultural

Fiske, J. (1987): Television Culture. London and New York:Routledge. FOCUS Senioři a média, vybrané výsledky sociologického výzkumu agentury FOCUS. Marketing and social research.2005 [online, dostupné z http://www.focusagency.cz/down/ukaz33_4300b2c4610ad.pdf , nahlédnuto 28.11.2008] FOCUS (1999): Kdo ovládá v českých domácnostech televizor? Závěrečná zpráva. Friedan, Betty (1993): The Fountain of Age. New York : Simon&Schuster Gannon, Linda R., (1999): Women and Aging,Transcending the myths. New York: Routledge Gauntlett, D.; Hill, A. (1999): TV Living. Television, culture and everyday life. London: Routledge. Goldsborough, R How we use information technology. Business Computing, 2004, p. 47. Goodman, I.F Television´s Role in Family Interaction. A Family System Perspektive. Journal of Family Issues, 1983, vol.4, no.2.405-424. Gray, A. (1992): Video Playtime: The gendering of a leisure technology. London: Routledge. Gray, A. (1998): Audience and reception research in retrospect in P.Alasutaari (Ed.) The inscribed audience. London: Sage. Gray, A. (2003): Research Practice for cultural studies. London : Sage Publications. Gilleard, Ch.; Higgs, P.(2000): Cultures of aging: Self, Citizen and the body. London: Pearson education. Haškovcová, (1990) Fenomén Stáří. Praha:Panorama. Hartman, M. (2008) Fandom without the trimmings?EURO 2008, public viewing and new kinds of audiences. in Democracy, Journalism and Technology: New Developments in an Enlarged Europe. The intellectual work of the 2008 European media and communication doctoral summer school. Tartu University Press. Healey, T. Ross Growing old invisibly: Older viewers talk television. Media, culture and society, 2002, vol 24,p.105 Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. 99

Hendl, J. Metodologická triangulace v empirickém výzkumu, Česká kinantropologie , 1997,vol.1, no.2, s.75-88. Hobson, D. (1982): Crossroads, The Drama of a Soap Opera. London: Mathuen. Hoonaard, D.K Am I doing Right?: Older Widows as interview participants. Journal of aging studies.2005, vol.19 Charness, N.; Holley,P. The New Media and Older Adults. Usable and Useful? American Behavioral Scientist. 2004, vol.48, no.4. p. 416-433. Chayko, M.: How you act your age when you watch TV. Sociological Forum,1993, vol. 8, no.4 Jones, R. Older people talking as if they are not older people: Positioning theory as an explanation. Journal of Ageing studies, 2006, vol 20.p.79-91. Kesslar,E.; Rakoczy,K.; Staudinger,U. The portrayl of older people in prime time television series: the match with gerontological evidence. Ageing &Society, Cambridge university press.2004, vol.24, p. 531-552 Konopásek, Z. Co si počít s počítačem v kvalitativním výzkumu: Program Atlas/ti v akci. Biograf, 1997, č.12. Kubalčíková, K. (2006): Expertíza pro cílovou skupinu „Senioři“. Brno:MU. Kuchařová, V. (2002) Život ve stáří. Praha:VÚPSV. Lindlof, T.R.; Taylor, B.C. (2002): Qualitative Communication Research Methods. Thousand Oaks: Sage Publication. Lewis, J. What counts in cultural studies. Media Culture and Society.1997, vol.19, p.8397. Lull, J. (1990): Inside Family Viewing: Ethnographic research on television’s audiences. London and New York: Routledge. Lull, J. Family communication patterns and the social uses of television. Communication research, 1980, vol.7, s.319 Macdonald Barbara, Rich Cynthia (1984): Look me in the eye: old women, aging and ageism. London : Women´s Press Mares, M.L., Woodard IV, E.H. In Search of the Older Audience: Adult Age Differences in Television Viewing. Journal of Broadcasting & Electronic Media,2006, vol.50, no.4. Mason, J. (2002): Qualitative interviewing in Qualitative researching. London: Sage Publication. 100

Meyrowitz, J. (2006): Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování. Praha:Karolinum. Moores, S. (2000): Media and Everyday Life in Modern Society. Edinburgh: Edinburgh University Press. Morley, D. (1986): Family Television: Cultural Power and Domestic Leisure. London: Comedia. Morley, D. (1992): Television, audiences and cultural studies. London: Routledge. Morley, D., Brundson, Ch. (1980): The Nationwide television studies. London: Routledge. Morley, D. (2000): Home Territories. Media, mobility and identity. London: Routledge. Morley, D. Television.Not so much a visual medium, more visible object. in C.Jenks (ed.) Visual Communication.1995, London: Routledge. Morley, D.; Silverstone, R Domestic Communication- technologies and meanings. Media Culture and Society.1990, vol.12,p. 31-55. Morley, D.; Silverstone, R. (1991):Media audiences Communication and context:etnographic perspectives on the media audience. in Jensen, Jankowski (ed.): Handbook of qualitative methodologies for Mass Communication Research. London: Routledge Morley, D.What´s home got to do with it? European Journal of Cultural studies, 2003, vol.6, no.4., p. 435-458. Morley, D. Unanswered questions in audience research. The Communication Review, 2006, vol.9, p.101-121. Nussbaum, J.; Pecchioni, L.; Robinson, J.; Thompson, T. (2000) Mass Media Use and Aging. in Communication and aging. London: L.Erlbaum. O´Bryant, S.L.; McGloshen, T. Older widows´Intentions to Stay or Move from Their Homes. Home Economics Research Journal, 1987, vol.15, no.3. Onishi, J.; Masuda, Y.; Suzuki, Y.; Gotoh, T.; Kawamura, T.; Iguchi, A. The pleasurable recreational activities aminy community- dwelling older adults. Gerontology and Geriatrics, 2006, vol.43, p. 147- 155. Pacovský, V. (1997) Proti věku není léku. Úvahy o stárnutí a stáří. Praha: Karolinum. Pácl, P. Senioři jako diváci hromadných sdělovacích prostředků. Sociologický časopis, 1998, vol 34, no.3, p. 339 - 346 Populační vývoj České republiky 2000. (2001). Praha: UK Praha.

101

Philo, G., Miller, D. Cultural compliance and critical media studies. Media, culture and society, 2000, vol.22, p 831-839. Press, A. (1991): Women watching television :gender, class, and generation in the American television experience. Philadelphia : University of Pennsylvania Press. Rabušic, L. (2002): Stárnutí populace jako pohroma nebo jako sociální výzva: zamyšlení nad některými souvislostmi populačního stárnutí. Praha: VUPSV. Radway, Janice A. (1984): Reading the Romance, Women, Patriarchy, and Popular Literature. London: Verso Reifová, I. a kol. (2004): Slovník Mediální Komunikace. Praha: Portál. Renckstorf, K; McQuail, D; Jankowski, N (1996): Media use as social action: European approach to audience studies. London : John Libbey. Roe,K.; Vandebosch, H. Weather to View or Not: That is the Question. European Journal of Communication,1996, vol. 11, p. 201- 216. Rubin, A.M., Rubin, R.B. Contextual age as a life position- index. International Journal of Aging and Human Development, 1986, vol. 23, p. 27-45. Rubin, A.; Rubin, R. Older persons´TV viewing patterns and motivations. Communication Research, 1982, vol.9, No.2. Russel, Ch. Chat do older women and men want? Gendered differences in the“lived experience of Ageing“. Current Sociology,2007, vol.55, no.2, p.173-192. Seidman, I.E (1991) Interviewing as Qualitative Research: A guide for researchers in Education and the Social Sciences. New York: Teachers College Press. Shenk, D.; Kuwahara, K.; Zablotsky, D. Older women´s attachements to their home and possesions. Journal of Aging studies, 2004, vol. 18, p. 157 – 169. Silbey, S. (2003) Designing Qualitative Research Project. NSF Workshop on Qualitative Methods in Sociology.[online, dostupné z http://209.85.129.132/search?q=cache:TBBwyJZHZU0J:web.mit.edu/anthropology/fac ulty_staff/silbey/pdf/49DesigningQuaRes.doc+Silbey,+research+design&cd=1&hl=cs& ct=clnk&gl=cz&client=firefox-a] Silver, C.B. Gendered Identities in Old Age: Toward (de) Gendering?, Journal of Aging Studies, 2003, vol 17, no. 4, p. 379-397. Silverman, D.( 2005): What you can (and Can´t) Do with Qualitative Research, in Doing qualitative research. London. Sage. Silverman, D. (2006) Interpreting qualitative dat: methods for analyzing talk, text and interaction. London: Sage. 102

Silverstone, R. (1994): Television and Everyday Life. London and New York: Routledge. Sokačová, L.;Králíková, A.; Vávra, M.; Wichterlová, L. (2005): Representace seniorů a seniorek v médiích. Praha: Gender Studies,o.p.s. Spigel, L. Media homes: Then and now. International Journal of Cultural Studies, 2001, vol.4, no.4, p. 385-411. Strauss, A.; Corbinová, J.( 1999): Základy kvalitativního výzkumu : postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Šiklová, J. (2005): Obraz stáří v médiích. In Sokačová, L.;Králíková, A.; Vávra, M.; Wichterlová, L. (2005): Representace seniorů a seniorek v médiích. Praha: Gender Studies,o.p.s. Šiklová, J. (2005): Jak přežít stáří. Praha:Lidové Noviny.5.3.2005, s13 a 15. Taylor, S.J.; Bogdan, R. (1998) : Introduction to Qualitative Research Methods, John Wiley& Sons, inc. UPC - Celoevropský televizní průzkum UPC 2005, [online, http://www.upc.cz/pdf/survey_2005_cz.pdf, nahlédnuto k 15.12.2008]

dostupné

z

Van der Goot, Beentjes, J.W.J., van Selm (2007): Older people´s Television Viewing as Part of Selection and Compensation Strategies. předeneseno na International Communication Association conference. Vidovičová, L., Rabušic,L. (2003): Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Brno: VUPSV. Vidovičová, L. (2005): Věková diskriminace – ageismus. Úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupu ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Brno: VUPSV Praha. Vidovičová, L. (2007): Disertační práce. Věk jako závislá proměnná. Ideologie věku, ageismus a stárnutí v české populaci. Brno, 168s. Disertační práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity. Vedoucí disertační práce Ladislav Rabušic. Vohralíková, L.;Rabušic,L. (2004): Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VUPSV. Volek, Jaromír Televize jako spolutvůrce domova a extenze rodiny. Sociální studia, Brno: Fakulta sociálních studií MU Brno, 1999, 4, s. 17-41 Vidovičová, L. Sedláková R. (2005): Mediální analýza obrazu seniora aneb Co bychom věděli o stáří, kdybychom ho znali jen z médií. Pilotní studie.[online, dostupné z www.spvg.cz].

103

Vidovičová, L., Sedláková, R. (2007) Neviditelná agenda aneb stáří a zdraví v českých médiích. Fórum sociální politiky. Str.13-17. vol.3. Woodward Kathleen (1999): Figuring Age, Women, Bodies, Generations. Indiana : Indiana University Press – introduction Williams, R. (1975): Television technology and cultural form. London: Routledge. Young, T. Use of the media by older adults. American Behavioral Scientist,1979, vol.23. no.1, p. 119-136 Zich,F., Strahovský, V. (2005): Obdivuhodní senioři; Názory seniorů. [online, dostupné z http://www.hest.cz/ruzne/Obdivuhodni_seniori.pdf ].

104

Seznam příloh Příloha č. 1: Výzkumný scénář/návod rozhovoru (text) Příloha č. 2: Přepis rozhovoru – ukázka (text)

105

Příloha č. 1: Výzkumný scénář/návod rozhovoru (text) Scénář/Návod rozhovoru jméno: věk: místo bydliště: čas a datum realizace rozhovoru: 1. Mohla byste mi prosím popsat/říct, jak trávíte svůj obvyklý/normální den? Od toho, jak ráno vstanete, až po dobu, kdy jdete spát? Témata/oblasti zájmu (předběžně): Jak a kdy sledují televizi Struktura dne? - Co dělají přes den? (jídlo, nákupy, obchůzky apod. ve vztahu k televizi) - Navštěvují spolky, kroužky – potřeba sociálního kontaktu? - Čas: sledování TV v rámci každodennosti – jak jim strukturuje den? - Kdy jí, ukládají se ke spánku, vykonávají domácí práce, navštěvují příbuzné apod. - Každodennost. - Plánují co v televizi sledují? – Dělaly to vždycky? - Přizpůsobují tomu svůj denní program? - Vykonávají při sledování televize jiné aktivity (jídlo, vaření – dělaly to tak vždy)? - Jaký mají ze sledování pocit? negativní – proč?× Pozitivní – proč? - Pravidelnost? Proč televizi sledují -

TV – porozumění sociálnímu světu (návody, jak se chovat v určitých situacích). Společník - zahnání pocitu samoty. Součástí krizových okamžiků? (úmrtí manžela, rozvod?) Kvůli konverzačním tématům, zahnat pocit osamělosti? – Média se stávají primární zkušeností (nahrazují různé elementy). Získat informace, emoční důvody apod. Polemizují s televizními obsahy? Relaxují u televize?

Co v televizi sledují?(pouze okrajově): -

Co v Tv sledují? Dávají přednost mýdlovým operám?Jiné pořady? Co sledují totožné s tím, co nejraději dělají? (Jak vnímají presentaci seniorek v TV?)

Jaký mají k televizi vztah? - Mají ji rády×ne?Proč?

106

Příloha č. 2: Přepis rozhovoru – ukázka (text) Rozhovor - 9.2.09 – Žatec, 77let R: No, to já nevím, jestli ze mě něco dostanete, už jsem stará a zapomínám věci, no tak nevím, jestli vám to k něčemu bude. T: No to se vůbec nebojte, určitě mi to pomůže, už mám pár rozhovorů za sebou R: Pane jo (smích) T: No, jo, takže určitě mi rozhovor s vámi moc pomůže. Tak já bych se vás nyní ráda zeptala, jestli byste byla tak moc hodná a řekla mi, jak vypadá váš obvyklý den? Jak jej trávíte od rána, kdy vstanete, až do večera, kdy si jdete lehnout? R: Ano, ano, vstanu, když se vyspím, je to někdy půl osmý, někdy je to osm a někdy taky třeba půl devátý. Nikam nespěchám (úsměv), těch pár králíčků si nakrmim, takže. Udělám si snídani, nakrmim kočku a jdu na zahradu. Tam nakrmim, přijdu, a buď jdu na nákup, nebo něco si uvařim, nebo prostě žehlim, nebo prostě pračku si připravim, no a takhle to jde dennodenně. Mimo teda neděle, to vstávám dřív, protože máme od devíti mši, tak to chodim dřív, ale jinak, některej den jdu na hřbitov, no a tam už teď míň, protože mi neslouží moc páteř, dost zlobí, no. T: Hmm, takže vy když vstanete, tak se nasnídáte, R: Ano T: Potom jdete nakrmit králíky R: Ano T: A potom si jdete udělat nějaký ten oběd… R: Ano, si uvařim, připravim něco k jídlu no a odpoledne si většinou chvilku lehnu (úsměv) odpočinu, nespim, protože to se bojim, protože mám strach, že bych v noci nespala, tak křížovky, nebo čtení nějaký tak tu hodinku, hodinku a půl po obědě. V létě se seberu a jdu na zahradu, někam jdu. Já po návštěvách moc nechodim, to je jako, nejsem, nikdy jsem nechodila moc, nebo se sousedkou, když je, třeba v létě si dávám stůl ven, tak si tam chvíli sednem povídáme, dáme si kafíčko, no, nebo na zahrádce většinou někdy, i když teď už toho moc nepodělám, jak říkám už mi moc neslouží páteř, takže chvilku okopávám, nebo chvíli něco dělám. T: Hmm R: No zase jdu, když je nějaká soutěž, tak jdu na televizi, pak jdu zase ven, v létě to jde, ale v zimě je to teda bída, nemám co dělat, nemám. Dříve jsem, tohle je moje práce (ukazuje na vyšívaný ubrus na vedlejším stolku), vyšívala, pletla a teď mám i problémy s očima, už jsem tam tenhle měsíc byla dvakrát, tak no nevim, není to nijak dobrý a já jsem většinou dělala večer, takže teď už to opravdu nejde. No ani to čtení, už mě to taky namáhá, už to není ono, no ale já neodolám prostě, čtu, něco dělat 107

musím (smích). Tamhle jsem si taky vyndala háčkování a už taky tak nějak, na to jsem dostala ty teploty (paní měla předcházející týden chřipku), tak jsem to odložila a nevim, jestli se k tomu ještě vrátím (smích), ale hodně času teda strávim, teď už v zimě u televize, v létě ne, dopoledne teda ženský říkaj, že se dívaj i dopoledne a já nemůžu, nemůžu, já mám prostě pořád co dělat, tady něco, tam, když prostě něco dělám, tak odpoledne si musim chvíli lehnout. T: Takže ráno si televizi nezapínáte? R: Ne vůbec ne, až odpoledne, ne, neexistuje, řikám, buď jdu na nákup, nebo si něco uvařim, zase jak vám řikám, buď vyperu, nebo vyluxuju, nebo, vždycky něco trochu, no a to dělám většinou dopoledne, no a v létě jdu pak většinou odpoledne na zahrádku. Takže ráno, nic, jenom rádio, to jo. T: Aha R: No, to jo, kvůli zprávám, já poslouchám hodně Plzeň, hlavně odpoledne, tak to taky hodně poslouchám dechovky (smích) a takový na přání jsou tam různý písničky, no. T: Tak to si zapínáte, když se hned vzbudíte nebo tak? R: Ne,ne, ne, ne až když snídám, já to mám v kuchyni, u postele jako nic, jako ani nečtu, protože tam je slabý světlo, tak to ne, a prostě já když bych se začetla, tak to potom neusnu, někdo to mám obráceně, že při čtení usne, ale já to mám obráceně, že se do toho zaberu a je konec. Teď už je to dobrý, teď už spim, ale jak jsem měla takový ty nervy, tak to třeba byla i tři hodiny a ještě jsem nezabrala, to jsem, sousedka chodila od půl šestý do fabriky, to jsem si řikala, pane bože, sousedka jde do práce a já ještě nespim (smích), to je strašná noc. T: Hmm, to jo. R: No T: Takže to rádio vy posloucháte při snídani? R: Ano, no a pak při vaření, a potom, už taky ne. Třeba odpoledne, když si lehnu, tak to hrajou Plzeňáci, od jedný do dvou a od dvou do tří, to je na přání a potom jsou dechovky, tak ty dvě hodinky tak, někdy jo, někdy ne, když mám, když je léto, tak ani to ne (důraz), protože jdu radši ven, já i když tam nemám moc co dělat, tak vždycky to obejdu všechno, já vím, možná, že se sousedi smějou, ale mě je to jedno, mě to baví, no jednou okopávám, podruhý to, pak to, vždycky něco trochu, pak si zase lehnu, ale až teď dříve jsem to nedělala (důraz), a loni jsem si nasušila strašnýho sena pro králíky, sousedi mi to sem vozili, tady mi to složili na dvůr ze zahrádky a soused přes silnici má nasetou vojtěšku kus, a čtyřikrát to sekal, tak mi to přivez, já to všechno tahala na zahradu, když mě to uschlo, no dala jsem teda, už nevim, jestli to letos zvládnu (smích). Jak řikám, mě to baví, ale dokud, ale ani mě nebolela páteř, představte si, taková námaha, všechno jsem si to odnosila sama a nic mi nebylo, osprchovat a šup do postele a spala jsem jak zabitá (smích) 108

T: No to věřim, to potom člověk problémy se spaním nemá co (smích) R:.Ne (smích) T: Takže abych se trošku vrátila, vy to rádio posloucháte a u toho něco děláte? R. Ano, to jo, skoro vždycky, ale to u televize ne, to ne, to já jí tam nemám v kuchyni, já mám jenom rádio a jsem na to zvyklá, protože když byly ještě rozhlasy po drátě, tak jsem si ho pouštěla, a jednou, když to zrušili, tak jsem potom chtěla to rádio a my jsme kdysi s mužem jezdili ještě na bylinky, a on koupil za ty peníze, co jsme vydělali, místo rádia koupil horkovzdušnou troubu, nějaký takovýho něco, tamhle to je v krabici, já myslela, že mě omejou, tak jsem to řekla před děckama a na Vánoce jsme dostali dvě rádia (smích), každej jedno (smích) takže jenom rádio. T: Jo, jasně, ale když máte puštěnou televizi, tak to už se na ní koukáte? R: Ano, to už musí mít klid, už nemám žádnou starost, to si sednu (takový jako ztišený hlas) a sleduju to, ale zase, jak řikám, nejradši mám soutěžní AZ kvíz, to začne v pět hodin ten AZ kvíz, no potom třeba ta Ulice atd. Večer si třeba taky něco vyberu a teď docela na tom Barrandově dávaj docela hezký filmy. Takže to jo, no třeba včera to byl nádhernej film, to se mi strašně líbilo z tý soudní síně, no naši přijeli, tak jsem to ani nedokoukala. T: No a vy si třeba plánujete, na co se budete v televizi koukat, nebo spíš ne? R: No až když si sednu, tak se teprve podívám do programu a teprve si vyberu, na co se budu dívat, já nevim celej den, co se tam děje až do tý doby, než se před televizi posadim, tak jsem si zvykla, že si prostě na chvíli pustim to rádio, k tomu si lehnu, no a v létě třeba i po tom AZ kvízu, ten je od pěti hodin, to trvá tak 3/4hodiny zhasnu a jdu ven, a potom jdu zpátky, ale jenom v létě, teď zůstávám, protože co budu dělat venku že jo. No a někdy, někdy, když už běží něco, nějaký ten seriál, nebo film, tak se tu (sedíme v obýváku, kde je i televize) navečeřím, ale to výjimečně. T: Hmm, a do kolika tak koukáte na tu televizi? R: No dlouho (až omluvně), stoprocentně do desíti, někdy do půl jedenácté, podle toho, jak co je a pak se jdu teprve umejt, pochopitelně udělat hygienu, vyčistit zuby a tak, a zalezu do postele a tam už jenom spim. T: A když vy máte něco, co sledujete pravidelně? R: No ano, ale to je jenom odpoledne, nebo večer, dopoledne nikdy, prostě já na to nemám čas, já prostě mám práci, to začíná tím AZ kvízem, teď dávají film, to jsou taky seriály, To je vražda napsala, tak to dávají ve 3/4na dvanáct, tak to jsem se asi třikrát dívala, ale jinak, tam neteče tolik krve, a pak to začne, potom, když je to v létě, tak jdu ven, ale teď co tam kde budu dělat, tak je tam třeba ta kriminálka, tak se chvíli divám, pak to přepnu na tu ulici, no a pak už večer, to jsou ty VKVčka, nebo prostě nějakej českej film se většinou dívám, teď přibyl ten, ta Cinema a Barrandov, tak ještě tam se na to taky podívám, protože už mě soused zapojil to digitální. 109

T: Takže když vy máte něco, co sledujete pravidelně, přizpůsobujete tomu nějak ten svůj program? R: Trošičku jo (úsměv), trošičku. T:Hmm a třeba jak? R: Třeba jak teď dávaj ve 3/4 na dvanáct, tak si předem uvařim, nebo předvařim, potom o půl jedné, když to skončí tak si to teprve ohřeju a sním potom, nebo si vezmu polívku předem, a potom si vezmu to druhý, ale to jen někdy, ale odpoledne to ne, to si vezmu svačinu, když skončí v ty dvě, vysílání tý Plzně, tak když skončí tak ve tři si udělám svačinu, někdy o půl čtvrtý, podle toho, co je v tom rádiu, no. T: Aha, takže třeba nákupy? R: To, ne, to jedině dopoledne, to se obleču, vezmu tašku a vyrazim, ale kolik já toho taky potřebuju, že jo, jestli dvakrát týdně jdu nakoupit? Protože navíc mám ještě nějakýho toho králíka, vajíčka si taky támhle kupuju ve větším, domácí jako, tak. T: Jo a kromě toho, že chodíte nakupovat, tak potom jste říkala, že máte i ten sbor. R: Ano, to mám, to je v pátek večer, každý týden, a někdy když máme na pilno, tak i po mši po desátý hodině tam ještě zůstáváme, takže to jde všechno stranou a jdu zpívat, nás tam taky moc není, že jo, všady bejt nemůžu (smích). No, to ne, že by mě to nebavilo jako, ale si tak říkám, že už jsem na to stará, už jako já nevim jako, já už mám takový pocit jako že, třeba se jim to nelíbí, že jsem ještě tam, ale zase když se něco děje tak zase mě zavolaj, jedeme tam, jedeme tam, paní (jméno respondentky) pojedete s námi? No, tak taky popravdě řečeno kam bych se dostala, takhle vidim leccos, jedeme tam na Kraňsko, hodně jezdíme, tam jsou ty nový kostely, příroda hezká, tak tam, plus ženský jsou tam dobrý. T: A povídáte si s někým o tom, co vidíte v televizi? R: Taky si o tom povídáme, ale to víte, oni už jsou taky o dost mladší, ta hlídá vnoučata, ta má tohle, ta zase chodí ještě do práce, tak už takovej zájem o to nemaj, ale co my jsme tam asi čtyři tak jako se i doprovázíme sem tam, jedna paní bydlí hned tadydle, tak s tou chodim vždycky domů no tak o tom povídáme, teď zrovna třeba o tom, co (jméno vnučky) tam hraje, tak jsme se bavily o tom filmu, teda seriálu a takhle taky, někdy máme svý problémy, to víte jako každá, nějaký ty bolesti, ta jedno má prso pryč, ta jedna má zase s dětma problémy, ta má tohle jo a ještě máme každej čtvrtek, první v měsíci máme posez, my důchodkyně, nebo důchodci se scházíme na faře, tak každá něco přinese, buď upeče, nebo něco takového, a chodí i chlapi, dva tam chodí, jeden takový starší, a takže si vždycky popovídáme, posedíme, něco sníme, něco tam zbyde, protože děcka tam taky chodí na náboženství, tak to oni dorazí pochopitelně (smích). T: To jo, to se jim nedivím, jestli všichni vaří jako vy (smích). No, jestli mi můžete říct, když si naplánujete nějakou návštěvu nebo něco, tak plánujete to s ohledem na to vysílání televize, nebo ne? 110

R: Ne, ne (rozhodně, kategoricky), tak já zase nejsem na tom tak závislá, nejsem, někdo jó, někdo říká, že ani nevařil, že se dívá a nebo ženský z paneláku většinou, že se dívala, jednu kamarádku, no ona je jako kamarádka, ale s ní neni velký popovídání ona má svoje téma a tím to končí a ta mě říká, dívala jsi se dopoledne tamhle na to, nebo tamhle na to, řikam, no nedívala, já na to nemám čas, já jako za prvé a za druhý já si myslim, že těch několik hodin co u toho sedim, že to stačí (smích). No jako nevim, nevim, no, prostě jsem si tak zvykla, já si všechno podělám, v klidu a večer si sednu už opravdu v klidu. T: Hmm, a třeba u těch domácích aktivit, jak jste říkala, že žehlíte, tak u těch třeba posloucháte rádio, nebo spíš ne, nebo raději klid? R: Ano, ano, to já poslouchám, já ho mám tam v kuchyni, na stolečku a tam žehlim a tam si dám žehlicí prkno, protože tam mám hned zásuvku a rádio si postavim na stůl a to mi hraje a to poslouchám (úsměv). No, to u televize nejde, že jo, protože u toho rádia nevidim, to jenom slyšim a můžu se soustředit na to, co dělám, takže to je takhle, já jsem si tak zvykla, že u televize když si sednu, tak se musim dívat, no. I když dříve jsem to dělala, to jsem vyšívala, ještě u toho!, to jsem si třeba v zimě zalezla tady k těm kamnům, manžel ten většinou ležel tam (ukazuje na pohovku naproti televizi) a já jsem jedním okem koukala tam, ale teď už to nejde, ne, teď už to nevidim, prostě už to nestojí za nic, tak jsem to vzdala, tamhleto jsem taky vyšívala, no nadělala jsem toho hromadu, na kluky jsem pletla ještě když chodili do školy, tenkrát to byla nouze o jakékoliv svetry že jo, to já jsem hodně pletla, to oni už potom o to ani neměli zájem, to si hodně vybírali (smích). T: Takže abychom se vrátili ještě k té televizi, vy se tedy díváte především na co? R: No na ty soutěžní pořady a na ty seriály, na to, co už mám rozkoukaný, třeba jako je ta Ulice, nebo Vékávéčko, nebo když je tam českej film., tak ty si taky vybírám, ale takový, jako kdysi jsme se dívala třeba na tu Kobru 11, to je s těma autama na tý silnici, takový, no já už na to dneska nemám nervy, už prostě dříve mě to bavilo, teď už mě to nebaví, takový ty krváky, takže já mám nejradši hodně z tý přírody, nebo když je tam o zvířatech něco tak to nevynechám, to taky hledám, ale to je všechno tak v ten večer, ale dopoledne. T: A uměla byste říct, kdybyste tu televizi neměla, co by vám na ní chybělo, pokud něco? R: Tak to si vůbec neumim představit (potichu, smích a pak nahlas) to si vůbec neumim představit, co bych jako dělala, podnikla, ale asi bych poslouchala rádio (rozhodným hlasem), určitě, zase bych si našla určitý čas večer, kdy bych to mohla poslouchat, no to jsme i dělávali, když byl rozhlas, tak to jsme třeba dopoledne, to jsem chvátala umejt nádobí v jednu hodinu, děcka i my, lehli jsme si na gauč a polouchali jsme pohádku, to bejvalo. T: Hmm, no a kdybyste mi spíš řekla, proč se na ni díváte, co je tam, co by vám chybělo?

111

R: No víte co, upřímně vám řeknu, že je to hlavně z nudy, že nevim, co, mě když by bavilo třeba to vyšívání, nebo to pletení, tak to jsem si radši vzala ruční práce, taky jsem si jí pustila, ale to už nebylo ono, to už jsem to dvakrát tak nesledovala, ale dneska už mi nic jiného nezbejvá, než teda ta televize, no. Já na ní ale teď koukám raději, protože mám klid, že já si sednu a už odpočívám u té televize a když mě to nebaví, tak třeba v deset hodin, nebo v půl desátý to cvaknu, jdu se umejt a zalezu do postele, no ale to je dobou, myslim si, že dřív jsem třeba byli víc zvyklí na tom rádiu, protože televize nebyla, co je televize, tak už většinou, my jsme si koupili první takže už i sousedi k nám chodili večer na televizi, takže tak, spíš je to takovej zvyk, no ale já si odpočinu, i když bych už odpočívat neměla, já teď potřebuju spíš pohyb (smích). Jo a taky mám ráda, že tam vidim známí, jako lidi, co už znám, když je třeba neznám, tak mě to tak nebaví, to jinak už musí bejt, děkjem mě to musí zaujmout, takže spíš u těch, co znám, tak se dívám na ty výkony, jaký maj a takhle to posuzuju a taky mě nebaví to co mám hodně okoukaný, tak to už mě taky nebaví, to už jako nemusim, to už hledám něco novýho, ale ono je to těžký si taky teď vybrat, řikám, ty krváky, těch mám plný zuby, takový co neni moc, jako moc, neni to jako vidět, uřízlá hlava, nebo něco takovýho, to ne, ale takový jako náznaky, nebo dohady, tak to ještě jo, no nebo třeba ty zprávy na Nově, toho je tam moc, prostě samá znásilnění, vražda, no, je toho moc a pak se diví, že je takovejhle. Já si myslim, že je to taky tim, že to takhle přímo ukazujou, že jim dávaj návod těm neřádům jak se to dělat, když to vidí, tak to chcou zkusit, takoví jsou, takoví jsou (pauza) a řeknu vám, že jsem se tady ze začátku i docela bála, ale pak jsem si řekla, to jsem zavírala okno na záchodě, kde jaký prostor jsem zalígrovala (smích) protože jsem byla zvyklá, že vedle mě někdo dejchal, že se měl člověk na koho spolehnout, když něco, tak jsem ho vzbudila, tak to bylo o něčem jiným, ale už jsem si zvykla, už mi to nepřijde. T: Hmmm, to jo, a jak dlouho to je? R: Čtyři roky, už to bude teď v květnu pět. T: Hmm, no to je obrovská změna. R: No, to je, navíc to šlo rapidně, to bylo snad za dva měsíce po všem, já jsem ho nechtěla dát do nemocnice, protože maminku jsem musela odvézt, taky jsem nechtěla, ale to se nedalo zvládnout, tak půl roku tady ještě ležela v Petrohradě, tak jsem řikala muže nedám, tak mě zase vyčítali, že jsem ho dala, ale byl tře dny v nemocnici, tak mi vyčítaj, že jsem ho nedala dřív. T: Hmm, aha, no a jak jste říkala, že jste se tu trochu pak sama bála, byla třeba televize to, co vám to třeba pomáhalo trochu tlumit? R: Já myslim, že ani ne, myslim, že ne, že já jsem radši měla klid, klid, abych slyšela, kolikrát, stalo se mi to asi třikrát, že jsem slyšela, že, to se mi opravdu asi zdálo, že někdo klepe, nebo, že mě někdo volá, tak jsem vyskočila, potichu, potmě jsem to všechno prošla, ale všude ticho, nikde se nic nedělo, tak jsem zase zalehla, usnula, ale zdálo se mi to, že jsem strašila po baráku, takže já raději klid, abych slyšela, co se kde děje, než ten rámus z televize. Za prvé a za druhé ono to přeci jenom svítí, ta televize, tak já jsem to radši zhasla...ale to netrvalo dlouho, totiž jsem musela vyhledat psychiatra, no, to zabralo, protože já jsem prodělala něco strašnýho, 112

já si to nedovedu vysvětlit, že můžou nervy dělat takovou strašnou paseku, protože mě bolelo všechno, jeden srdce, za den, za dva zase něco jinýho, já jsem prodělala všechno i cévy, hrozný, doktorka už si se mnou nevěděla rady, říkala, vy už jste prohlídnutá a tam nic není, no, ale já jsem si to opravdu nevymejšlela, mě to opravdu bolelo, no tak já vás pošlu k psychiatrovi, tak půjdete? No a já říkám, no paní doktorko, je to pro lidi? Jo? No tak půjdu, já jsem si nechala i žlučník vyndat, já už jsem nevěděla co, mě zlobil dlouho, tak to udělali laparoskopicky,tak to nebylo tak hrozný, i to jsem si nechala udělat, no to snad už není pravda, no šla jsem, no a pan doktor se na mě díval a říkal, to vás sem nemohli poslat dřív (smích)?no a zabralo to, jsem v klidu, začala jsem se spravovat, už bylo vidět, že jako mi je líp no. T: No to jo, ta psychika, to je síla. R: No strašná, strašná síla, ale přiznám se, že já jsem tomu nikdy nevěřila, žádnej zájem o nic, nic mě nezajímalo, jíst jsem ani nemusela. Spaní? To byla hrůza, to jsem vůbec nemohla, chodila jsem jak tělo bez duše, od ničeho k ničemu, no a pak, se to všechno srovnalo, no, ale rok mi to trvalo, než jsem se z toho dostala, no. ale já jsem vypadala, to byste mě nepoznala, kdybyste mě viděla, takováhle jsem byla (ukazuje rukama, jak byla hubená), hrozný, strašný, už i sousedka říkala, něco dělejte, podívejte se, jak vypadáte. No dělejte něco, když to nejde, že jo. T: No a třeba v tomhle těžkým období, hrála pro vás televize nějakou roli, nebo ne? R: Vůbec žádnou, já jsem se přistihla, že mám zapnutou televizi a koukám z okna. No vůbec, jak řikám nic, nic, mě vůbec nic nezajímalo, já bych nemusela jíst, ani vařit, já jsem jedla jen proto, že byl čas na jídlo, tak jsem něco málo snědla, ale hrozný. T: Hmmm, tak já myslím, že jsme to zhruba tak probraly všechno. R: No jestli z toho něco vyberete (smích), snad jste se dozvěděla něco, co potřebujete (smích), protože sice mi to trochu ještě myslí,ale zhoršilo se mi to, taky strašně zapomínám, zapomínám hodně, ale stává se mi ještě dneska, že mám takový den, že jsem taková nervózní, nic mi nejde, prostě jsem taková divná, to nejde jinak popsat.

113