UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Mezinárodní právní úprava občanskoprávních aspektů únosů dětí

Diplomová práce

Alice Nedvědová

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Zdeněk Kučera, DrSc.

Praha, březen 2009

1

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Praze 20. 3. 2009

Alice Nedvědová

2

Poděkování

Děkuji panu Prof. JUDr. Zdeňku Kučerovi, DrSc., vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování. Zároveň děkuji svým nejbližším, za jejich pomoc a pochopení.

V Praze 20. 3. 2009

Alice Nedvědová

3

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1. Mezinárodní únosy dětí .............................................................................................. 10 1.1. Mezinárodní prvek .............................................................................................. 10 1.2. Únos .................................................................................................................... 10 1.3. Protiprávnost přemístění nebo zadržení dítěte .................................................... 11 1.4. Dítě...................................................................................................................... 11 2.Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí .............. 12 2.1. Historie vzniku.................................................................................................... 12 2.2. Základní cíle Úmluvy.......................................................................................... 13 2.3. Vymezení předmětu Úmluvy .............................................................................. 13 2.4. Význam Úmluvy................................................................................................. 16 2.5. Nástroje potřebné pro aplikaci Úmluvy .............................................................. 18 2.5.1. Ústřední orgány................................................................................................... 18 2.5.2. Vzorový formulář................................................................................................ 19 2.6. Terminologie....................................................................................................... 20 2.7. Rozbor jednotlivých článků Úmluvy .................................................................. 20 2.7.1. Kapitola I. - Rozsah Úmluvy .............................................................................. 20 2.7.2. Kapitola II. - Ústřední orgány ............................................................................. 26 2.7.3. Kapitola III. - Návrat dítěte................................................................................. 29 2.7.4. Kapitola IV. - Právo na styk s dítětem ................................................................ 40 2.7.5. Kapitola V. - Všeobecná ustanovení................................................................... 41 2.7.6. Kapitola VI. - Závěrečná ustanovení .................................................................. 45 3.Mezinárodní dokumenty a vnitrostátní úprava mezinárodních únosů dětí relevantní pro Českou republiku...................................................................................................... 48 3.1. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí...... 48 3.2. Haagská úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti a opatření k ochraně dětí ..................... 48 3.3. Nařízení Rady ES o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti ..................................................... 50 3.4. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním..................................... 52 3.5. Novela občanského soudního řádu ..................................................................... 54 4.Pravomoc soudu podle místa obvyklého bydliště dítěte.............................................. 58 4.1. Obvyklé bydliště dítěte se nachází ve smluvním státě ES a je uneseno opět do státu, který je členským státem ES ................................................................................. 58 4.2. Dítě má obvyklé bydliště v ES nebo ve smluvním státě Úmluvy a je uneseno do státu, který není smluvním státem ES, ale je smluvním státem Úmluvy........................ 61 4.3. Dítě nemá obvyklé bydliště ani ve členském státě ES ani ve smluvním státě Úmluvy ........................................................................................................................... 62 5.Instituce v České republice, zabývající se mezinárodními únosy dětí ........................ 63 5.1. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.............................................. 63 5.2. Institut styčného soudce ...................................................................................... 63 5.3. Mediace............................................................................................................... 65 Závěr ............................................................................................................................... 67

4

Seznam zkratek ............................................................................................................... 70 Seznam použité literatury a pramenů.............................................................................. 71 Abstract ........................................................................................................................... 74

Úvod

5

Od poloviny minulého století se svět stále rychleji globalizuje. Závratný rozvoj dopravy, komunikačních prostředků i médií znamená pro většinu z nás nově otevřené a čím dál dostupnější možnosti cestování, poznávání jiných zemí, získávání pracovních nabídek i navazování partnerských vztahů s obyvateli pro nás exotických zemí. A právě poslední z možností v dnešní době představuje velmi vysoké riziko, které si většina z lidí, kteří do takového vztahu vstupují jistě ani neuvědomují. Manželé, z nichž každý je občanem jiného státu, je zvyklý na jiné kulturní vztahy, zvyklosti a v neposlední řadě i na prostředí, ve kterém vyrůstal, důvěrně ho zná a zná i společnost ve svém okolí, si neuvědomují rizika a komplikace spojené s přechodem jednoho z nich do místa zcela odlišného. Takoví lidé se ze dne na den ocitnou v lokalitě, kde nikoho neznají, jsou nuceni mluvit jazykem, který není jejich mateřštinou a všechny sociální vztahy, které již ve své domovině měli vytvořené, musí pěstovat znovu. Nemají zde žádnou oporu, a často u nikoho nenacházejí pochopení. Oproti tomu partner, který ve své domovině zůstal, se cítí být sebevědomější a jistější a často to svému druhovi, po opadnutí prvotní zamilovanosti dává krutě najevo. Žádný zamilovaný člověk nikdy nevidí skutečnosti a okolnosti svého vztahu tak jak jsou a svého partnera si téměř vždy velmi idealizuje. Teprve po nějakém čase nastává vystřízlivění, partneři odhazují růžové brýle a v tu chvíli nastává okamžik rozhodnutí, zda spolu budou i nadále či nikoli. Na světě všeobecně dochází k rozvodu zhruba poloviny manželských párů. Rozvod jako takový je jistě velice nepříjemná životní zkušenost, o ještě mnohem horší zkušenost však mohou být obohaceni právě lidé, kteří se rozhodli vstoupit do manželství s cizincem a tato negativní zkušenost je ještě mnohokrát znásobená v případě, že manželé spolu měli děti. V takovém případě nastává o dítě tvrdý boj a nezletilec se často stává zbraní či štítem toho rodiče, který si v danou chvíli důrazněji nárokuje právo na péči o něj. V těchto situacích pak dochází zoufalému činu jednoho z rodičů1 (ve většině případů se jedná o matky, které se přestěhovaly ze svého mateřského státu za svými druhy), který vezme dítě a odcestuje s ním zpět, do svého mateřského státu. Doufá totiž, že v tomto státě, jehož je občanem, bude mít u soudu větší zastání a vymůže si tak snadněji to, o co žádá- rozhodnutí o svěření dítěte do své péče.

1

Za účelem předcházení takovýmto situacím už např. české Ministerstvo spravedlnosti vydalo tzv. Leták první pomoc pro mezinárodní rodiny v krizi, k nalezení na: portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=50656.

6

Téma této diplomové práce jsem si nevybrala náhodně, ale naopak velmi cíleně. Při své studentské praxi v mezinárodní advokátní kanceláři jsem měla možnost zblízka sledovat vývoj několika případů únosů dětí s mezinárodním prvkem. Ať už se jednalo a toho z manželů, který dítě unesl nebo o toho, kterému bylo uneseno, vždy se šlo o případy plné zoufalství a bolesti. Nejvíce těmito situacemi ovšem samozřejmě trpí děti. Často jsou bez jakékoli přípravy vytrženy z prostředí, kde mají kamarády, chodí do školky, a kde žijí v bytě nebo domě s oběma rodiči, do prostředí, které je jim cizí, kde nikoho neznají a kde jim jeden z rodičů chybí, to vše bez pořádného vysvětlení a na rychlo, když druhý z rodičů odejde do práce nebo například odjede na služební cestu. Jedním z negativních důsledků, které nejvíce dopadají právě na děti, je přesvědčování rodiče, u kterého se právě dítě nachází, že s ním mu bude lépe a ten druhý, že je špatný. Protože všechny důsledky s mezinárodními únosy dětí související jsou pro děti tíživé a často je poznamenají na celý život, je nezbytně nutné, aby existovala mezinárodní právní úprava, zajištující řešení pro dítě co nejvíce bezbolestné. Pro tyto případy existuje na mezinárodní úrovni několik kolizních předpisů, které primárně neřeší otázku, komu má být rozhodnutím přiznáno právo na péči o dítě, ale snaží se co nejspravedlivěji a s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, o které v těchto sporech jde především, rozhodnout o tom, který stát, respektive soud kterého státu (zda ten, kde dítě žilo nebo zda ten, kam bylo dítě následně přemístěno) má o právu na péči o něj rozhodovat. Cílem této diplomové práce je zmapovat mezinárodní smlouvy, řešící problematiku mezinárodních únosů dětí, jejichž je Česká republika členským státem a způsob úpravy problematiky v jejich jednotlivých ustanoveních, zejména nejdůležitější z nich- Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Dále také rozbor situací, kdy je dítě uneseno z nebo do členského státu té které úmluvy ve vztahu k tomu, jak má soud o návratu či nenavrácení dítěte to státu jeho obvyklého bydliště rozhodnout a také přehled institucí, které jsou při řešení těchto otázek soudním nebo správním orgánů dožádaného i dožádajícího státu příslušné. Při psaní této diplomové práce jsem se po celou dobu potýkala s nedostatkem publikací pojednávajících o tomto tématu, a to jak v českém, tak i v anglickém jazyce. Stěžejním materiálem pro tuto práci byl především text Haagské úmluvy o

7

občanskoprávních

aspektech

mezinárodních

únosů

dětí2,

který

je

jediným

mezinárodním dokumentem, jenž se věnuje jen a pouze této problematice a to skutečně zevrubně a důvodová zpráva k této Úmluvě, která do detailu popisuje způsob vzniku úmluvy, její účel a cíle a také podává rozbor jednotlivých ustanovení Úmluvy, tak podstatný pro aplikační praxi. Pro tuto nesmírnou důležitost obou dokumentů jsem se rozhodla vytvořit volný překlad důvodové zprávy, zpracovaný profesorkou Elisou-Pérez Vera, jelikož za prvé tento v českém jazyce neexistuje, za druhé se jedná o zásadní dokument, který připívá k soudnímu řešení problematiky mezinárodních únosů dětí, jímž je jeho volný překlad přínosný i pro zájemce, kteří neoplývají znalostí jazyka anglického. Dále jsem pracovala i s další úmluvou, která se problematikou mezinárodních únosů dětí zabývá, jedná se o Haagskou úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti a opatření k ochraně dětí, stejně jako s dalším zásadním dokumentem, kterým je Nařízení Rady ES o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Tyto dokumenty si nekladou za cíl upravovat pouze problematiku mezinárodních únosů dětí, ale upravují i např. výživu a výchovu dětí nebo problematiku uznávání a výkonů rozsudků, což jsou však aspekty, které jsem ve své práci pro jejich vzdálenost od tématu nezohlednila. Dalším, velmi přínosným a poučným zdrojem pro mou práci byly rozsudky soudů jednotlivých smluvních států Úmluvy3, a to pro způsob, jakým vykládají jednotlivá ustanovení Úmluvy, pročež se stávají dalším významným pramenem pro aplikační praxi soudů smluvních států. Jak jsem již zmínila výše, publikací, které by pojednávaly o tomto tématu, není mnoho, proto jsem byla většinu času odkázána na zdroje internetové, povětšinou se však jednalo o články psané právnickými kapacitami a tedy obsahujícími i informace kvalifikované a i kvalitní. Na závěr je nutné podotknut, že tato práce obsahuje rozbor ustanovení jak mezinárodních dokumentů, tak i vnitrostátních právních předpisů pouze co do jejich vztahu k předmětu mezinárodních únosů dětí a pouze těch, které jsou relevantní

2 3

Dále v textu jako Úmluva. Dostupné především z internetové databáze INCADAT, http://www.incadat.com.

8

úpravou pro území České republiky. Text práce je dokončen k datu 19. 3. 2009, k tomuto datu je aktuální právní stav dokumentů v ní zmíněných.

9

1. Mezinárodní únosy dětí Na prvním místě je nutné vymezit, co je myšleno pod pojmem mezinárodních únosů dětí. Relevantní ustanovení jednotlivých mezinárodních dokumentů, které se problematikou mezinárodních únosů dětí zabývají, definice mezinárodních únosů dětí obsahují a v tomto smyslu jsou rozebrány níže. Mým záměrem je v této kapitole podat stručnou a všeobecnou definici tohoto pojmu.

1.1.

Mezinárodní prvek Tím, že se jedná o únos mezinárodní, je samozřejmě myšlena skutečnost, že jeho

průběh je možné pozorovat přes hranice minimálně dvou států. Pokud by se jednalo o únos v rámci jediného státu, respektive v mezích hranic jediného státu, pak by se o únos s mezinárodním prvkem nejednalo a to ani v případech, kdy se jedná o státy, složené z více jednotek- federace. Na takovéto případy by pak ustanovení relevantních mezinárodních dokumentů nebyla aplikována. Stejně tak by nebyla aplikována ani na situace, kdy by sice k mezinárodnímu únosu do jiného státu došlo, ale předtím, než by mohlo být zahájeno řízení o navrácení dítěte, by se toto dítě již nacházelo zpět v původním státě, a to bez ohledu na to, zda by se nacházelo v místě totožném nebo odlišném od místa, kde se nacházelo před únosem.

1.2.

Únos Únosem, nebo také protiprávním přemístěním, je myšleno nedobrovolné

přemístění dítěte mimo stát, kde se do doby před únosem nacházelo místo jeho obvyklého bydliště. Únosem je dále také myšleno i protiprávní zadržování dítěte v jiném státě, než je stát jeho obvyklého bydliště. Mohlo by se zdát, že mluvit o zadržování dítěte je po předchozí zmínce o jeho přemístění nadbytečné, avšak není tomu tak. O protiprávním přemístění dítěte mluvíme tehdy, když se dítě v jednom okamžiku nacházelo ve státě, který je jeho obvyklým bydlištěm a v okamžiku druhém bylo přemístěno za hranice tohoto státu. V druhém případě se jedná o situace, kdy dítě bylo za hranice státu svého obvyklého bydliště dovezeno legálně (například jelo s jedním rodičem na dovolenou nebo výlet), avšak již nedošlo k jeho návratu, a to jako následek jednání tohoto rodiče.

10

1.3.

Protiprávnost přemístění nebo zadržení dítěte Protiprávnost jednání osoby, která dítě přemístila nebo zadržuje ve státě

odlišném, od státu obvyklého bydliště dítěte, je spatřována především v porušování práva dalších osob, které mají právo o dítě pečovat, pokud toto právo bezprostředně před únosem nebo zadržením dítěte skutečně vykonávaly a dále také zejména v porušení práva dítěte na to, aby těmito osobami (většinou rodiči) bylo vychováváno a práva na styk s nimi všeobecně.

1.4.

Dítě Pro většinu mezinárodních dokumentů zabývajících se mezinárodními únosy

dětí je jím myšlen nezletilec, který ještě nedosáhl věku šestnácti let. Po dosažení tohoto věku už se na něj ustanovení těchto dokumentů nevztahují a věc je řešena jiným způsobem.

11

2. Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí4 2.1.

Historie vzniku Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí5 byla

jednomyslně přijata plénem Haagské konference mezinárodního práva soukromého 24. října 1980 na jejím čtrnáctém zasedání. Přítomní byli zástupci těchto států: Austrálie, Rakousko, Belgie, Kanada, Československo, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Japonsko, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie, Spojené státy Americké, Venezuela a Jugoslávie. Zástupci Egyptské republiky, Izraele a Itálie se hlasování neúčastnili. Maroko, Vatikánský stát a Svaz Sovětských socialistických republik vyslaly pouze skupinu pozorovatelů. Jednání první komise se dále také účastnili pozorovatelé Rady Evropy, Sekretariát Commonwealthu a Mezinárodní sociální služby.

25. října 1980 podepsali delegáti závěrečné usnesení čtrnáctého zasedání, které zároveň obsahovalo i text úmluvy spolu s doporučeními pro aplikační praxi. V tomto případě se Haagská konference odchýlila od obvyklé praxe, když návrh úmluvy přijatý během čtrnáctého zasedání poskytla k podpisu státy ihned po závěrečném zasedání, kde byla také ihned podepsána čtyřmi státy- prvními signatáři. A to Francií, Kanadou, Řeckem a Švýcarskem.

Čtrnácté zasedání, které se konalo v období od 6. Do 25. Října 1980, pověřilo První komisi Haagské konference, aby připravila text Úmluvy. První komise se skládala z předsedy, kterým byl profesor A. E Anton z Velké Británie, místopředsedou by Dean 4

Základem této kapitoly je především text Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášený ve Sbírce zákonů České republiky pod č. č. 34/1998 Sb. a volný překlad důvodové zprávy profesorky Elisy- Pérez Vera, která je k nalezení zde: http://hcch.e-vision.nl/upload/expl28.pdf. Vzhledem k tomu, že tato Úmluva je stěžejní normou pro nejvíce zemí světa a důvodová zpráva k ní, je jediným dokumentem osvětlujícím důvody vzniku a smysl jednotlivých jejích ustanovení, a je navíc v aplikační praxi často citována, a vzhledem k neexistenci jejího překladu do jazyka českého, jsem za jeden z hlavních úkolů při zpracování diplomové práce pojala vytvoření jejího volného překladu do jazyka českého. 5 Dále v textu jen jako Úmluva.

12

Leal z Kanady, který měl již zkušenosti z pozice předsedy a místopředsedy Speciální komise. Profesorka Elisa Pérez-Vera byla zvolena na místo zapisovatele a Adair Dyer, první tajemník Stálé komise by pověřen vedením vědeckých prací.

2.2.

Základní cíle Úmluvy

Cílem Úmluvy je, jak již její název předesílá, především snaha vypořádat se s nárůstem počtu mezinárodních únosů dětí. Jedním z nejdůležitějších aspektů je důraz na blaho dítěte a snaha dosáhnou co nejrychlejšího možného návratu dětí, které jsou neoprávněně přemístěny nebo zadržovány v místě odlišném od místa jejich obvyklého bydliště.

2.3.

Vymezení předmětu Úmluvy

Pro vymezení předmětu Úmluvy je nutné připomenout, že hlavním smyslem je řešení situací s mezinárodním prvkem, a tedy především snaha o vymezení jurisdikce soudů smluvních států za účelem rozhodování o přidělení dětí do péče. Množství nejrůznějších okolností, které však na tomto poli mohou vyskytnout i nepřeberné množství jejich kombinací, činí snahu o co nejužší zákonnou definici téměř nemožnou. Přesto existují dva styčné body, které se prolínají celou škálou možných případů, a které tak předznamenávají charakteristiku Úmluvy.

Za prvé se ve všech případech mezinárodních únosů dětí setkáváme s prvkem protiprávního přemístění dítěte z místa jeho obvyklého bydliště, kde byla péče o něj právoplatně vykonávána fyzickou nebo právnickou osobou. Tato definice se vztahuje taktéž na případy, kdy osoba, která dítě protiprávně zadržuje v jiném státě, než je stát jeho obvyklého bydliště, původně vycestovala s dítětem do jiného státu se souhlasem osoby, která vykonává právo péče o dítě, avšak odmítá ho navrátit zpět. V obou případech je důsledek počínání osoby, která zadržuje dítě mimo stát jeho obvyklého bydliště stejný. Dítě je vytrženo z jeho rodinného a sociálního prostředí, ve kterém do té doby vyrůstalo a na které je zvyklé. Zvláštností Úmluvy je, že ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, jaký má osoba, která vykonávala ve státě obvyklého bydliště dítěte

13

péči o něj, k této péči právní titul. Tím je myšlen fakt, že soudy států, kam bylo dítě uneseno, se při aplikaci Úmluvy nezajímají o to, zda je osoba vykonávající péči o dítě v místě jeho obvyklého bydliště jeho rodičem, sourozencem či zda se jedná o ústav sociální péče. Podstatným pro řešení mezinárodním únosů dětí a jejich návratu do místa jejich obvyklého bydliště je pouze toto místo obvyklého bydliště.6 Toto kritérium můžeme chápat jako kritérium dlouhodobého sociálního zázemí.

Druhým shodným bodem ve všech případech mezinárodních únosů dětí je osoba, která je odpovědná za únos dítěte, a to ať již únos provedla osobně nebo pomocí třetí osoby, kterou jím pověřila. Tato osoba doufá, že jí právo péče o unesené dítě bude přiznáno soudem v zemi, kam dítě protiprávně přemístila. Obecně řečeno se dá říci, že ve většině případů mezinárodních únosů dětí je druhým styčným bodem osoba, která patří do rodinného kruhu dítěte, téměř vždy se jedná o otce či matku dítěte.

Často dochází k tomu, že osoba, která dítě zadržuje, se snaží docílit toho, aby o věci rozhodovaly soudy v místě, kde dítě zadržuje. Jde často o domovský stát osoby, která dítě unesla a která předpokládá, že rozsudek státu, který si pro tyto účely zvolil, bude pro něj příznivější než rozsudek, který by pravděpodobně vynesl soud v místě trvalého bydliště dítěte. Je také typické, že v případech, kdy si únosce dítěte není zcela jistý, že by se v jím zvoleném státě soudní proces nemusel vyvíjet podle jeho představ, volí raději pasivitu a vyčkává, zda bude druhá strana iniciativnější či zda vůbec nějakou aktivitu projeví. V tomto případě je to on, kdo je ve výhodě, jelikož i když bude druhá strana aktivně prosazovat práva svá i práva uneseného dítěte, bude nucena toto činit u soudu, který vybral únosce a jehož rozhodování bude pro únosce pravděpodobně mnohem příznivější.

Z tohoto hlediska je tedy cílem Úmluvy zamezit situacím, kdy si únosce dítěte může vybrat odlišné právo než to, které by mělo být aplikováno ve státě obvyklého bydliště dětí a které je pro něj výhodnější a představuje vyšší pravděpodobnost, že bude 6

Místo obvyklého bydliště dokonce nemusí být ani zcela shodné s místem bydliště, odkud byly děti odvezeny. Pokud se například druhý rodič v průběhu řízení přestěhuje. Smyslem článku 3 odst. 1 Úmluvy ve spojení s článkem 12 je především navrácení dítěte navrhovateli. Podrobněji rozebráno dále v části týkající se článku 12 Úmluvy.

14

vydáno rozhodnutí v jeho prospěch, které bude mít sice jen omezenou geografickou platnost, nicméně legalizuje faktickou situaci takovým způsobem, který není pro žádného ze signatářů Úmluvy únosným a akceptovatelným.

Hlavním cílem Úmluvy, jak již bylo ostatně zmíněno výše je, obecně řečeno, dosáhnout situace, kdy únosce dítěte nebude moci tento právní vztah legalizovat tím, že uzná jurisdikci státu, kde je dítě neprávem zadržováno. Účelem je dosáhnout co nejrychlejšího nastolení původního statu quo, jímž je myšlen promptní návrat dítěte ze státu, kde je protiprávně zadržováno, do místa jeho obvyklého bydliště. V místě obvyklého bydliště dítěte je pak dána jurisdikce místních soudů, které dále rozhodují o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, o výši alimentů atd. Z tohoto pravidla však existují jisté výjimky7. Z výše uvedeného tedy vyplývá zajímavá skutečnost ohledně cílů Úmluvy. Text a smysl úmluvy se totiž veskrze nezajímá o to, komu bude dítě svěřeno do péče, kdo bude mít stanovenu jakou dobu návštěv nebo v jaké výši bude která strana platit alimenty. V Úmluvě jde jen a pouze o to, aby rozhodovaly soudy místně příslušné podle místa obvyklého bydliště dětí a tedy o to, aby do tohoto místa bylo unesené dítě vráceno tak rychle, jak je to jen možné, aby následně soudy takto místně příslušné mohly dále rozhodovat o výchově a výživě nezletilého dítěte. Výše uvedené platí jak pro případy, kdy dítě bylo z místa svého obvyklého bydliště uneseno ještě před vydáním rozhodnutí autority příslušné v tomto státu k vydání rozhodnutí o svěření do péče, v tomto případě bylo právo péče o dítě vykonáváno ex lege, tak i pro případy, kdy byl únos dítěte z místa jeho obvyklého bydliště porušením předběžného opatření o svěření dítěte do péče. Ustanovení Haagské Úmluvy neobsahují definici „zájmu dítěte“. Absence této definice je logická při uvážení, kolik různorodých států s různorodými kulturami je členy Haagské Úmluvy a jak je tedy jistě obtížné najít společnou definici, která by vyhovovala kulturnímu, sociologickému a národnímu chápání tohoto pojmu každého jednotlivého státu. Proto je tento pojem jedním z dispozitivních ustanovení Úmluvy, přičemž se ovšem nedá říci, že by si tvůrci Úmluvy tím, že nedefinovali striktně zájmy dítěte a jejich rozsah, ulehčovali práci. Je na každém orgánu, který je v daném 7

O výjimkách je pojednáno níže v rozboru jednotlivých článků

15

smluvním státě příslušný k rozhodování podle Úmluvy, aby tento pojem vyložil podle konkrétní situace a smluvní státy již od počátku deklarovaly, že zájem dítěte je pro ně prioritou a že vyvinou maximální snahu pro jeho dosažení a pro ochranu dětí před ničivými dopady protiprávního přemístění z místa jejich obvyklého bydliště.

Cíle Úmluvy jsou jak prevence, tak snaha co nejrychlejší návrat dítěte do prostředí, kde vyrůstalo, tedy do místa jeho obvyklého bydliště. Oba tyto cíle by měly korespondovat s nejlepšími zájmy dítěte, které bylo protiprávně přemístěno z místa, kde vyrůstalo do doby před únosem. Přesto se naskytnou situace, kdy je únos dítěte z místa jeho obvyklého bydliště ospravedlnitelný. Tato ospravedlnitelnost může souviset jak s místem, kde dítě do té doby vyrůstalo, tak s osobou, která se na jeho výchove podílela. Pro tyto případy zná Úmluva výjimky z jinak striktních pravidel urychleného navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, které jsou v úmluvě podmiňovány, právě nejlepším zájmem dítěte. Nicméně mezi zájmy dítěte také neodmyslitelně patří právo na styk s oběma rodiči, které je nejen právem dítěte na oba rodiče a na zachování rodinných vazeb, ale i právem rodičů na styk se svým dítětem.

2.4.

Význam Úmluvy Proto, aby bylo dosaženo cílů, a smyslu Úmluvy je nezbytné, aby byla vytvořena

spolupráce mezi úřady a autoritami smluvních států Úmluvy, určených v jednotlivých státech k rozhodování a věcech Úmluvy a to na velmi vysoké úrovni. Hlavním smyslem úmluvy, jak je již uvedeno výše, je dosáhnou dvou věcí. Za prvé toho, aby děti protiprávně přemístěné z místa jejich obvyklého bydliště byly neprodleně přemístěny zpět do tohoto státu, kde příslušné úřady k tomu určené rozhodnou dále a tom, komu budou svěřeny do péče. Za druhé pak toho, aby úřady a autority k tomu pověřené v jednotlivých členských státech úmluvy respektovaly suverenitu a rozhodnutí úřadů a autorit členského státu, kam mají být děti vráceny.

Ve chvíli, kdy připustíme, že se jedná o úmluvu, která je podmíněna spoluprací úřadů a jiných autorit smluvních států, musíme také vyjasnit, že je aplikovatelná jen na případy v ní striktně vymezené a dále také pro případy, které se týkají minimálně dvou členských států Úmluvy. Idea vytvoření universální úmluvy, která by platila pro

16

všechny státy na celém světě je krásná, ale nereálná a jen těžko představitelná. Aby jakákoli mezinárodní úmluva měla skutečně smysl a byla aplikovatelná, musí vždy existovat jakási mezinárodní komunikace mezi dotčenými státy na úrovni vzájemného uznávání soudních rozhodnutí a mezinárodní spolupráce, což vždy závisí jen na rozhodnutí ústředních orgánů daných států. Ustanovení Úmluvy jsou pak aplikována přímo na pověřené úřady smluvních států, což samozřejmě zcela vylučuje její použití na státy, které nejsou signatáři Úmluvy.

Úmluva je koncipována jako autonomní dokument, který celistvě reguluje případy mezinárodních únosů dětí. Proto se Haagská komise při práci na textu Úmluvy rozhodla vytvořit samostatný dokument, namísto možnosti novelizace a rozšíření Úmluvou z 5. října 1961 o pravomoci a právu použitelném ve věcech týkajících se ochrany nezletilých. Výše uvedeným není myšleno, že by Úmluva byla zcela oddělenou jednotkou celistvě regulující všechny aspekty mezinárodních únosů dětí, nemůže být ale ani vykládána, restriktivně či extenzivně ve smyslu ustanovení jiných mezinárodních úmluv týkajících se práv dětí. Zároveň je však počítáno s navázáním Úmluvy na právo smluvního státu, kde má být aplikováno, neboť jakkoli je její text ucelený a zcela upravující danou otázku, podstatný problém mezinárodních únosů dětí, a to jejich přidělení do péče, neřeší vůbec. Pravým cílem a smyslem jakéhokoli výkladu Úmluvy by však nemělo být slepé a doslovné vykládání jejích ustanovení, ale především následování jejího smyslu a účelu. V Úmluvě se navíc můžeme dočíst, kromě toho že ustanovení Úmluvy mají přednost před úmluvou z roku 1961, následující: „Jinak tato úmluva není na překážku použití jiného mezinárodního ujednání, které platí mezi státem původu a státem dožádaným, nebo jiného právního předpisu státu dožádaného za účelem dosažení návratu dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo, nebo zajištění práva styku s dítětem.“8 Použití jiného právního předpisu či jiné mezinárodní smlouvy tedy Úmluva explicitně připouští. Smyslem článku 34 je tedy především připustit aplikaci jakéhokoli právního předpisu či mezinárodní smlouvy, která bude sledovat smysl úmluvy a v ideálním případě zajistí jeho dosažení rychlejší a přímější cestou.

8

Článek 34 Úmluvy.

17

Dle článku 38 Úmluvy může k Úmluvě přistoupit kterýkoli třetí stát, který doposud není jejím členem. Ustanovení úmluvy pro něj budou účinná od prvního dne třetího měsíce po uložení jeho listiny o přístupu na Ministerstvu zahraničních věcí nizozemského království. Přístup však dle článku 38 Úmluvy bude účinný jen mezi přistupujícím státem a smluvními státy, které prohlásí, že s jeho přístupem souhlasí. Pak vstoupí Úmluva v účinnost mezi přistupujícím státem a státem, který s přístupem souhlasí prvního dne třetího kalendářního měsíce po tom, co bude prohlášení o přijetí uloženo na Ministerstvu zahraničních věcí Nizozemského království. Pomocí tohoto ustanovení členské státy deklarují jak touhu po universalitě Úmluvy, tak víru ve skutečnost, že systém založený na spolupráci může fungovat jen v případě, že vztahy mezi členskými státy jsou založeny na vzájemném respektu a důvěře. Navíc systém, kdy členské státy musí výslovně souhlasit se spoluprácí s přistoupivším státem ukazuje, že je zde kladen výrazně vyšší důraz na výběr spolusignatářů mezi jednotlivými státy než jak je tomu v jiných mezinárodních úmluvách, kdy státy s přistoupivším souhlasí, pokud v určité lhůtě nepodají námitku.

2.5.

Nástroje potřebné pro aplikaci Úmluvy

2.5.1. Ústřední orgány Úmluva založená na spolupráci mezi členskými státy může buďto svou aplikaci svěřit již existujícím vnitřním orgánům smluvních států nebo může členský státům uložit, aby za tímto účelem vytvořily nové, k tomuto účelu speciálně určené ústřední orgány. Speciální komise se při tvorbě Úmluvy rozhodla pro druhou variantu.

Nicméně ustanovení článku 29 Úmluvy připouští, aby se kterýkoli jedinec, instituce nebo orgán obrátil přímo na soudní nebo správní orgány smluvního státu. Toto ustanovení pak svým smyslem akcentuje nutnost důrazu na povinnost spolupráce mezi jednotlivými orgány členských států. Díky výše uvedenému může být tento systém Úmluvy označen za smíšený, neboť je zde povinnost spolupráce uvalována jak na ústřední orgány smluvních států, speciálně vytvořených pro aplikaci ustanovení Úmluvy, tak i na soudní a správní orgány smluvních států.

18

Vzhledem k tomu, že si tvůrci byli vědomi mnohdy propastných rozdílů mezi strukturami centrální organizace jednotlivých smluvních států, ponechali zřízení i strukturu centrálních úřadů na jednotlivých státech, samozřejmě v souladu s právními předpisy smluvních států. S tím koresponduje i článek 7 Úmluvy, který říká, že ústřední orgány budou k zajištění bezodkladného návratu dětí a k dosažením dalších cílů Úmluvy postupovat přímo nebo pomocí prostředníka. Je například zřejmé, že ke zjištění místa, kde se dítě po protiprávním přemístění z místa jeho obvyklého bydliště nachází je zapotřebí intervence policejních orgánu atp. V každém případě však ústřední orgány zůstávají depositářem povinností stanovených pro ně Úmluvou, jsou vždy jakýmsi motorem k pohánění a zajištění kýžené spolupráce mezi smluvními státy, aby mohli čelit protiprávním únosům dětí. Kvůli specifikům, která se mohou vyskytovat v právních řádech jednotlivých smluvních států, umožňuje také Úmluva: „Ústřední orgán může žádat, aby k návrhu bylo připojeno písemné zmocnění, které jej opravňuje jednat jménem navrhovatele nebo určit zástupce, aby tak jednal.“9

V dalších ohledech Úmluva sleduje dlouhou tradici Haagské konference, co se týče řešení případů, kdy smluvní státy sestávají z více zemí, jako například federace, ale zejména z více právních systémů. V takových případech Úmluva připouští ustavení více ústředních orgánů. Podle článku 6 Úmluvy paky takové státy stanoví z ústředních orgánů jeden, kterému budou zasílány žádosti k postoupení příslušnému ústřednímu orgánu v daném státě.

2.5.2. Vzorový formulář Speciální komise na svém čtrnáctém zasedání přijala kromě textu Úmluvy také Doporučení, které obsahuje vzorový formulář žádosti o navrácení dítěte neoprávněně přemístěného z místa jeho obvyklého bydliště. Vytvoření jistých pravidel pro podání návrhu na navrácení dítěte zpět do místa jeho obvyklého bydliště má své opodstatnění v tom, že pokud by úprava tohoto tématu byla ponechána na členských státech, došlo by jistě k tvorbě mnoha národních aplikačních odchylek od zamýšleného, což Haagská konference považovala za nežádoucí. Článek 8 Úmluvy pak obsahuje seznam údajů, které musí návrh na 9

Článek 28 Úmluvy.

19

navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště obsahovat, jako údaje o totožnosti navrhovatele, dítěte a osoby, o které se tvrdí, že dítě neoprávněně přemístila nebo zadržela, datum narození dítěte a právní důvod, pro který se navrhovatel domáhá svého práva na péči o dítě.

2.6.

Terminologie Věrna své dlouhé tradici Haagská konference nestanovila výkladová pravidla či

slovníček pojmů užitých v Úmluvě. Výjimku z tohoto pravidla tvoří snad jen článek 5, kde jsou definovány dva pojmy, to: „právo péče o dítě“ a „právo styku s dítětem“. Co se těchto pojmů týče, bylo naprosto nezbytné je pevně definovat, aby Úmluva skutečně splňovala cíle a účel, za kterým byla vytvořena. Zajímavostí je užití termínu „únos“ v názvu Úmluvy i v jejím textu samotné. Tento termín v běžném slova smyslu a především ve smyslu, který se objevuje v médiích, evokuje především činnost kriminální, společností velmi negativně vnímanou. Z toho důvodu je v názvu úmluvy kromě zmíněného slova „únos“10 také důraz na to, že se jedná o úpravu občanskoprávních aspektů tohoto jevu, a že tedy jakákoli spojitost s trestněprávní oblastí není na místě a je ponechána zcela jiné úpravě.

2.7.

Rozbor jednotlivých článků Úmluvy

2.7.1. Kapitola I. - Rozsah Úmluvy Celá první kapitola pojednává o předmětu Úmluvy a definuje osoby, na které se její ustanovení vztahují. Článek jedna, který pojednává o předmětu Úmluvy, stanoví jedním z předmětů Úmluvy „zajištění bezodkladného návratu dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě“11. Toto ustanovení může být ve spojení s článkem 4 vykládáno tak, že se týká dětí, které měly své obvyklé bydliště v některém ze smluvních států a byly člověkem, který vykonává právo péče o ně přemístěny do jiného smluvního státu bez souhlasu druhého člověka, který nad nimi také právo péče 10 11

V této práci je tento termín používán promiskue s termínem „protiprávní přemístění dítěte“. Článek 1 písm. a) Úmluvy.

20

vykonává, nebo se souhlasem jednoho byly odvezeny do jiného smluvního státu Úmluvy, ale pak v něm byly neoprávněně a bez souhlasu zadrženy. To se ovšem, týká situací, kdy před únosem nebo zadržením dítěte nebylo vydáno žádné soudní rozhodnutí týkající se přidělení dítěte do péče. Je zajímavé, že tato ustanovení striktně stanovují, že se jedná pouze o ty děti, které měly bezprostředně před únosem nebo zadržením místo svého obvyklého bydliště ve smluvním státě Úmluvy12a zároveň být uneseny do nebo zadržovány v jiném smluvním státě Úmluvy. Dá se tedy říci, že v návaznosti na smysl těchto ustanovení existují dva typy dětí, tedy ty, které splňují obě výše uvedené podmínky a na jejichž únos nebo zadržení se přímo užijí ustanovení Úmluvy, a potom existují „jiné děti“, které jednu z podmínek nesplňují. Tyto „jiné děti“ jsou ve značné nevýhodě, neboť se na jejich případ nemohou ustanovení Úmluvy aplikovat přímo a povinnosti smluvních států vůči těmto dětem nejsou zcela jasné. V těchto situacích musejí státy použít pro řešení neoprávněných únosů a zadržení dětí vnitřní právní předpisy. V této souvislosti by se však také ustanovení článku 2 dalo chápat tak, že by tyto státy měly postupovat tak, aby se nestaly útočištěm případných únosců. Vzhledem ke skutečnosti, že si Úmluva nebere za cíl upravovat právo péče o dítě, ale především jeho urychlený návrat do místa jeho obvyklého bydliště, kde bude právo péče o něj posouzeno příslušným soudním orgánem, vyznává ustanovení písm. b) jako snaha o ustanovení povinnosti pro smluvní státy Úmluvy, a to respektovat právní řády ostatních států Úmluvy a ponechat rozhodování o přidělení dítěte do péče skutečně tomu smluvnímu státu, do kterého má být dítě v souladu s Úmluvou navráceno. V článku 2, jak je již zmíněno výše, je uvedena povinnost pro smluvní státy Úmluvy, vyplývající ze spojení s článkem 1. Jde především o povinnost států k zajištění cílů úmluvy. Státům toto ustanovení neukládá konkrétní jednání, spíše se je snaží přimět, aby urychleně jednali takovým způsobem, který je vlastní jejich právu a zvyklostem, ale který bude ve výsledku znamenat zajištění cílů Úmluvy a to i například v situacích, které nemohou být podřazeny pod ustanovení článku 1 a 4, tedy například místo obvyklého bydliště dítěte před únosem nebude ve smluvním státu Úmluvy a kde tedy Úmluva nemůže být aplikována přímo. Státy musí postupovat tak a přijmout

12

Článek 4 Úmluvy.

21

taková opatření, aby i v takových případech bylo postupováno v souladu účelem a cílem Úmluvy. Ustanovení článku 3 jsou považována za klíčová. Tato ustanovení stanovují, kdy je únos nebo zadržení dítěte protiprávní a kdy tedy na tyto situace bude Úmluva aplikována, přičemž se zaměřují na vztahy, které tato Úmluva chrání. Tyto vztahy jsou založeny především na dvou kritériích, kterými jsou za prvé právo péče o dítě v souladu s právním řádem státu, kde mělo dítě obvyklé bydliště před únosem nebo zadržením a za druhé skutečnost, zda toto právo bylo skutečně vykonáváno. O soudním aspektu vyskytujícím se v těchto situacích je možné říci tolik, že ve vztahu k Úmluvě je jeho snahou chránit zájem, který jako takový je již chráněn jednotlivými zeměmi Úmluvy a kterým je právo na péči o dítě v zemi, která je jeho obvyklým bydlištěm, tedy v zemi, kde mělo dítě trvalý pobyt před tím, než došlo k jeho protiprávnímu přemístění na území jiného státu. Soudní rozhodování se skládá především ze dvou podstatných složek. Za prvé je jeho součástí rozpoznání práva, z jehož porušení lze určit, zda bylo či nebylo přemístění dítěte protiprávní ve smyslu ustanovení Úmluvy. Toto je záležitostí práva na péči o dítě. Druhá otázka, která musí být zodpovězena, se týká práva, kterým se má řídit posuzování platnosti a způsobilosti k podání žádosti o svěření dítěte do péče. Volba práva státu obvyklého bydliště dítěte, jako práva určujícího pro posouzení protiprávnosti přemístění dítěte je zcela logická. V tomto ohledu je opět třeba zmínit fakt, že Úmluva si neklade za cíl, komplexně rozhodovat o svěření dítěte do péče konkrétní osoby, což je skutečností, která ji právně oslabuje, na druhé straně ustanovení Úmluvy jsou vystavěny na myšlence existence soudní pravomoci, která v daných případech, tedy v případech žádosti o svěření dítěte do péče, vždy náleží státu obvyklého bydliště dítěte. Na tomto místě je vhodné zmínit, že o právu na péči o dítě může stát obvyklého bydliště dítěte rozhodnout ex lege jak v souladu s jeho vnitřními právními předpisy, tak i na základě jeho předpisů mezinárodního práva soukromého.

22

Druhý odst. článku 3 Úmluvy se zabývá právními skutečnostmi rozhodnými pro vznik práva na péči o dítě. Výčet právních skutečností rozhodných podle druhého odstavce pro vznik práva na péči o dítě je pouze demonstrativní a neobsahuje tedy výčet všech možností vzniku tohoto práva. Podle tohoto ustanovení „právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.“13 Skutečnosti, že výčet skutečností rozhodných pro vznik práva na péči o dítě není taxativní, je třeba rozumět tak, že je zde dán prostor pro co možná nejširší výklad tohoto ustanovení, jehož cílem je pokrýt co největší možný počet případů. Článek třetí Úmluvy se také dotýká práv na péči, která byla vykonávána předtím, než bylo nebo mohlo být vydáno jakékoli rozhodnutí státní instituce v této věci. Obsažení i této možnosti, kdy je rozhodná skutečnost jiná než prosté porušení práva nebo povinnosti dané rozhodnutím státního orgánu daného státu, neboť ze statistického hlediska je nezanedbatelný (ba dokonce možná většinový) počet případů, kdy protiprávnímu přemístění dítěte z místa jeho obvyklého bydliště žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci nepředcházelo. Navíc možnosti rodiče, kterému bylo dítě v takové situaci odejmuto, získat dítě zpět do péče, by bez existence Úmluvy byly téměř nulové. Úmluva v těchto situacích znamená značný posun od jejich řešení tradičními nástroji mezinárodního práva soukromého a to zejména tím, že se vztahuje i na výše zmíněné případy. Soudním nebo správním rozhodnutím, zmíněným v článku tři je míněno rozhodnutí v tom nejširším možném smyslu slova, pod tuto definici spadá buď celé rozhodnutí o svěření dítěte do péče, nebo dokonce i jakákoli jeho část. Zároveň pro smysl tohoto ustanovení také není rozhodující, zda bylo rozhodnutí vydáno orgány státu obvyklého bydliště dítěte nebo orgány třetího státu. Ve chvíli, kdy se jedná o druhý z popsaných případů, tedy kdy práva péče o dítě jsou vykonávána ve státě jeho obvyklého bydliště na základě rozhodnutí vydaném třetím státem, Úmluva nevyžaduje, aby toto rozhodnutí bylo právně uznávané. Pro účely Úmluvy je rozhodující a dodatečné, aby toto rozhodnutí bylo právně uznávané ve státě obvyklého bydliště dítěte, tedy aby obsahovalo nezbytný počet právních znaků charakteristických pro takové 13

Článek 3 odst. 2 Úmluvy.

23

rozhodnutí v daném státě a bylo právně uznatelné. Tato extenzivní interpretace já dále potvrzena článkem 14 Úmluvy. Posledním právním důvodem vzniku práva na péči o dítě je dohoda platná podle právního řádu daného státu. V podstatě mohou být těmito dohodami především soukromoprávní ujednání mezi dvěma stranami (povětšinou mezi otcem a matkou dítěte) o právu péče o dítě. Právním řádem daného státu je zde opět míněn jak vnitřní právní řád státu obvyklého bydliště dítěte, tak i právní řád aplikovatelný v souladu mezinárodním právem soukromým daného státu. Právo zvolit z těchto dvou alternativ je ponecháno soudním nebo správním orgánům státu obvyklého pobytu dítěte. Úmluva se také dále nezmiňuje o náležitostech, které by tato dohoda měla splňovat při předpokladu, že bude v souladu s právním řádem státu obvyklého bydliště dítěte. Osoby, kterým náleží za splnění podmínek právo péče o dítě, jsou uvedeny v článku čtyři. V souvislosti se smyslem ustanovení článku 3 je zde ovšem zapotřebí zmínit okruh lidí, který nikoli výslovně vymezuje tento článek. Dle dikce tohoto článku by právo péče o dítě mělo náležet tomu, komu náleží dle právního řádu státu obvyklého bydliště dítěte a to jak samostatně, tak i pokud se o toto práva dělí s další osobou a který má skutečný zájem na výkonu a respektování takového práva. Na tomto místě je především důležité zdůraznit ono „respektování práva druhého rodiče“ na péči o dítě při společné nebo střídavé výchově. V takovém případě mají samozřejmě toto právo oba rodiče a to buď rovnocenné nebo případně specificky upravené rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. Ve chvíli, kdy jeden z rodičů druhému z nich znemožní výkon práva péče o dítě jeho protiprávním přemístěním, jedná se o protiprávní čin, na který se ustanovení Úmluvy vztahují a to i přesto, že právo péče náleží oběma. Jak již bylo řečeno dříve, Úmluva si neklade za cíl upravovat poměry mezi rodiči a dětmi a rozhodovat o tom, komu mají být nezletilí svěřeni do péče. Jejím cílem a smyslem je chránit děti od emocionálních a sociálních zvratů, ke kterým u nich v důsledku protiprávních přemístění dochází a zajišťovat jim právní jistotu ve smyslu zajištění budoucí stabilní úpravy poměrů dítěte prostřednictvím soudního orgánu státu obvyklého bydliště dítěte. V souvislosti se smyslem ustanovení článků 3 a 4 je na místě zmínit

24

rozsudek Nejvyššího soudu Anglie14. V řízení se jednalo o navrácení nezletilé, které bylo v době únosu 4 a půl roku. Po celý svůj život žila ve Spolkové republice Německo, odkud ji v roce 1996 odvezla její matka se svým partnerem do Anglie. Rodiče nezletilé nebyli manželi. O návrat do země obvyklého bydliště v tomto případě nepožádal otec dítěte, ale jeho prarodiče, kteří však po dobu čtrnácti měsíců před přemístěním dítěte matkou skutečně vykonávali péči o nezletilou a hráli tak v jejím životě nezastupitelnou roli. Nejvyšší soud Anglie rozhodl o navrácení dítěte do Spolkové republiky Německo s odůvodněním, že: přestože prarodiče nedisponovali žádným „právním titulem“ pro výkon práva péče o dítě, jejich plnohodnotný výkon rodičovské odpovědnosti vůči dítěti, po nezanedbatelný časový úsek, předcházející protiprávnímu přemístění dítěte, založil jejich právo na společnou výchovu v souladu se smyslem ustanovení Úmluvy.15 Článek 4 vymezuje osobní působnost Úmluvy, především tedy děti, které mají být ustanoveními Úmluvy chráněné. Úmluva se vztahuje na každé dítě, kterému je méně než 16 let věku, a „které mělo své obvyklé bydliště ve smluvním státě bezprostředně před porušením práva péče o ně nebo styku s ním.“ Zde je znovu zopakován požadavek na použití Úmluvy pouze mezi smluvními státy Úmluvy. Zda dítě mělo obvyklé bydliště ve státě, který je signatářem Úmluvy, se zjišťuje dříve, než dochází k posuzování jednotlivého případu podle Úmluvy. Omezení věku obsažené v tomto ustanovení má své logické opodstatnění. Dítě ve věku šestnácti let je již natolik psychicky vyspělé, aby bylo schopno jasně a zřetelně presentovat své vlastní názory jak před svými rodiči, tak i před orgány státu a nemusí být tedy rozhodováno za něj. Z toho vyplývá, že žádné rozhodnutí nebo úkon vycházející z ustanovení Úmluvy, nemůže být ve vztahu k dítěti vydáno, jakmile dosáhne šestnácti let věku. 14

Rozsudek HC/E/UKe 5 [03/05/1997;High Court (England);First Instance, dostupný v databázi rozsudků http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showDetail&lng=1. 15 Překlad odůvodnění Nejvyššího soudu Anglie, HC/E/UKe 5 [03/05/1997;High Court (England);First Instance, “Although the grandparents did not have 'legal' rights of custody their exercise of full parental responsibilities over a substantial period of time was sufficient to establish their joint custody rights for the purposes of the Convention”.

25

Po srovnání ustanovení článku 4 s druhým odstavcem článku 13 můžeme dojít k závěru, že pokud i dítě mladšího věku, dosáhlo-li dostatečného věku a stupně vyspělosti, může svým nesouhlasem zvrátit soudní rozhodnutí o návratu do země jeho obvyklého bydliště, je ustanovení článku 4 o hranici 16 let nadbytečné a až nesmyslné. Nicméně není tomu tak. Smyslem článku 4 je stanovit hranici, kdy je již dítě natolik vyspělé, že dokáže plně a uvědoměle rozhodovat o tom, kde a s kým chce nadále žít. Oproti tomu článek 13 dává dětem mladším (je na posouzení soudu nebo správního orgánu a zcela individuální, kde se nachází dolní hranice věku dítěte, kdy už považuje jeho názor za relevantní a přihlédne k němu) možnost vyjádřit svůj názor na návrat do země obvyklého bydliště a soud nebo správní orgán k němu dle konkrétních okolností přihlédne, nebo nikoli. Hlavním rozdílem je, že dítě starší šestnácti let o sobě de facto rozhoduje samo, kdežto dítě mladší, pokud je již dostatečně mentálně vyzrálé, může svůj názor prezentovat a tento názor může být podkladem pro rozhodnutí soudu nebo správního orgánu. V článku 5 Úmluva vymezuje dva stěžejní termíny, které jsou v jejím textu velmi často užívány. Jedná se o pojem „právo péče o dítě“ a druhý „právo styku s dítětem“. První pojem již byl rozebrán výše. Dikce druhého pojmu v sobě mimo jiné obsahuje i právo odvézt s sebou dítě do místa, které je odlišné od místa jeho obvyklého bydliště, ale to pouze na omezenou dobu. Při čistě logickém rozboru je totiž právo styku s dítětem chápáno jako práva trávit s dítětem čas a tak jak v místě jeho bydliště, jak i na jiném místě. Vzhledem ke skutečnosti, že toto jiné místo není nikde dále definováno, dá se usuzovat, že toto místo se může nacházet i za hranicemi státu, který je obvyklým bydlištěm dítěte.

2.7.2. Kapitola II. - Ústřední orgány Smyslem článku 6 je podtrhnout povinnost každého ze smluvních států Úmluvy určit ústřední orgán k výkonu povinností uložených Úmluvou a dále také možnost určit více ústředních orgánů ve státech, které jsou federací, mají více právních systémů nebo případně majících autonomní územní celky. Ústřední orgány slouží v jednotlivých státech k ochraně zájmů nezletilých dětí.

26

Obsahem článku 7 je výčet zásadních povinností ústředních orgánů smluvních států. Tento článek je dělený na dva odstavce. V prvním z nich jsou vytyčeny obecné podmínky, jak povinnost spolupráce a podpory mezi orgány jednotlivých států a snaha o dosažení cílů Úmluvy. Druhý odstavec je výčtem základních funkcí, které ústřední orgány musejí vykonávat. Výčtem funkcí prostupují dvě protikladné tendence. Jednou z nich je požadavek na silné a autoritativní ústřední orgány s širokými pravomocemi a rozsáhlou možností vlastní iniciativy, druhou jsou ústřední orgány chápány jako účelové administrativní nástroje sloužící k podnícení činnosti samotných stran sporu. Přesto, ačkoli Úmluva v tomto článku vymezuje základní funkce a povinnosti ústředních orgánů, ponechává zároveň smluvnímu státu volnost při jejich realizaci. Jak je uvedeno ve větě druhé tohoto článku, může se tak stát buď přímo, nebo prostřednictvím prostředníka. Je na ústředním orgánu, aby si zvolil jednu z těchto možností, ať už v závislosti na principech či ustanoveních právního řádu daného státu nebo v návaznosti na duchu povinnosti, která má být vykonána. Funkce uvedené v druhém odstavci sledují jednotlivé fáze zásahů ústředního orgánu v průběhu typického případu únosu dítěte. Výčet funkcí je pouze demonstrativní. Je ovšem jasné, že ne pokaždé využijí ústřední orgány všechny funkce vyjmenované v tomto článku. Například není nutné zjišťovat místo pobytu dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo, pokud navrhovatel nebo ústřední orgán sám ví, kde se dítě nachází. Podle písm. a) je třeba vyhledat místo pobytu dítěte. Ve spojení s tím je zapotřebí, aby ústřední orgán vydal nebo zajistil přijetí předběžného opatření k uchránění dítěte další újmy. Zde se například projevuje výše zmíněná skutečnost, že pravomoc a možnosti ústředního orgánu se budou v jednotlivých členských státech různit. Cílem tohoto ustanovení je především zabránit dalšímu neoprávněnému přemístění dítěte. Písm. c) stanovuje ústředním orgánům povinnost pokusit se dosáhnout mimosoudního smírného řešení. Procento případů, kdy se podaří smírného řešení, dosáhnout není malé. Je na ústředních orgánech, aby se o takové řešení pokusily, a je

27

také na nich, aby posoudily, kdy tato snaha selhala a je nutné předstoupit před soud nebo jiný správní orgán. Písm. d) se týká vzájemného sdělování si informací týkajících se sociálního postavení dítěte. Tato povinnost závisí na kritériích, které si pro takové případy konkrétní ústřední orgán stanovil. V důsledku zjišťování a předávání tohoto typu informací může totiž například docházet ke zdržovací taktice jedné ze stran, což není v zájmu dítěte ani poslání Úmluvy, a je tedy opět na posouzení příslušného ústředního orgánu, zda se touto cestou vydat, či nikoli. Poskytování obecných informací o právním řádu státu ústředního orgánu, týkajících se provádění Úmluvy je obsahem písm. e). Tato povinnost nastává ve dvou případech. Za prvé v situacích, kdy únos dítěte předcházel jakémukoli rozhodnutí o přidělení dítěte do péče. Ústřední orgán státu obvyklého bydliště dítěte poskytne, pro účely aplikace Úmluvy, jakýsi certifikát relevantního práva daného státu. Za druhé musí ústřední orgán informovat účastníky řízení o způsobu, jakým se podle Úmluvy rozhoduje, o ústředních orgánech a o přípustných postupech. Oproti tomu toto pravidlo neznamená povinnost ústředních orgánů poskytovat stranám právní rady.16 V situacích, kdy je to nezbytné k zajištění nařízení návratu dítěte, musí ústřední orgán podle písm. f) zahájit nebo usnadnit zahájení soudního nebo správního řízení. Tato povinnost je rozšířena i na řízení, která jsou nezbytná pro zajištění účinného výkonu práva na styk s dítětem. Podle písm. h) je dále povinností učinit taková správní opatření, která jsou nutná a vhodná k zajištění bezpečného návratu dítěte a konečně písm. i) stanoví ústředním orgánům povinnost, která se netýká osob na řízení zúčastněných, ale pouze Úmluvy jako takové. Je to povinnost ústředních orgánů vzájemně se informovat o provádění úmluvy a, pokud je to možné, vyloučit jakékoli překážky při jejím provádění. Tato spolupráce musí být uskutečňována na dvou vzájemně propojených úrovních. Za prvé na úrovni dvoustranné spolupráce mezi jednotlivými smluvními státy Úmluvy, za druhé 16

Pravidlo zajištění nebo usnadnění poskytnutí právní pomoci a porady, včetně účasti právního zástupce, je obsaženo v písm. g). Formulace podmínky „vyžadují-li to okolnosti“, je zde zakotvena zejména pro případy, kdy účastník řízení nemá dostatek ekonomických prostředků a nemůže si tedy takovou pomoc obstarat sám, na své vlastní náklady.

28

pak spolupráce na mnohostranné úrovni, prostřednictvím účasti v komisích svolávaných pro tento účel Stálou komisí Haagské konference.

2.7.3. Kapitola III. - Návrat dítěte Dle smyslu 1 odst. 8 článku může osoba, která zjistila, že dítě bylo uneseno požádat o pomoc jakýkoli ústřední orgán, který pak bude vázán veškerými povinnostmi podle Úmluvy. Navrhovatel má svobodu ve volbě ústředního orgánu a tak si může zvolit ten, který považuje za nejvhodnější. Kvůli efektivitě je v tomto ustanovení zmíněn ústřední orgán obvyklého bydliště dítěte, nicméně je naprosto legitimní podat návrh u kteréhokoli jiného ústředního orgánu. Ačkoli je žádoucí, aby byl pro podání návrhu použit oficiální formulář, bylo nutné do textu Úmluvy zapracovat povinné náležitosti, který návrh předkládaný ústřednímu orgánu musí obsahovat, aby byl považován za přípustný a ústřední orgán se jím mohl dále zabývat. Dále jsou zde uvedeny i dokumenty, které je k návrhu možné připojit. Náležitosti, které návrh musí obsahovat, jsou uvedeny v druhém odstavci osmého článku Úmluvy. V podstatě se jedná o skutečnosti, jejichž pomocí mohou být unesené děti a zúčastněné osoby identifikovány a dále takové údaje, které napomáhají zjištění místa, kde se unesené dítě nachází. Zvláštním požadavkem je údaj písm. c) druhého odst., kde je požadováno sdělení důvodů, o které navrhovatel opírá svůj návrh na vrácení dítěte. Je to logický požadavek, který umožňuje ústředním orgánům zamítnout návrh, který je bezdůvodný, v souladu s článkem 27 Úmluvy. Dokumenty, které je k žádosti možné připojit pro usnadnění nalezení dítěte nebo zjištění jeho rodinných poměrů, musí být ověřenými kopiemi originálu. Toto ustanovení není v žádném rozporu s ustanovením článku 23, podle kterého nelze v souvislosti s Úmluvou požadovat ověřování nebo podobnou formalitu. Smyslem požadavku na předložení ověřených kopií dokumentů, které jsou přílohou návrhu podle článku 8, je

29

potřeba právní jistoty, že předložené dokumenty mají stejný obsah jako originál a mohou být dále použity jako podklady pro rozhodování v souladu s Úmluvou. Ověření podle hmotného práva státu obvyklého bydliště dítěte může být provedeno buď vydáním osvědčení, nebo písemným prohlášením notáře. To se týká prohlášení, která jsou učiněná povolanými osobami, které za tato prohlášení přebírají odpovědnost. Osoby, které mohou tyto dokumenty vydat, jsou v Úmluvě vymezeny dosti široce, což navrhovateli značně usnadňuje situaci, jak je patrné z písm. f). Dokumenty mohou být vydány jakoukoli kvalifikovanou osobou, například advokátem nebo výzkumnou institucí, obdobně jako ústředním orgánem nebo jinými povolanými orgány státu obvyklého bydliště dítěte. Na druhé straně musí být zdůrazněno, že v dalším průběhu jednání, kdy jsou soudní nebo správní orgány státu, kam bylo dítě uneseno, vyzvány ke spolupráci, mohou po nich být v souladu s článkem 15 Úmluvy požadovány výše zmíněné dokumenty, ač jejich podání bylo ve fázi podání žádosti ponecháno na vůli a možnostech navrhovatele. Úmluva se dále v písm. g) zmiňuje o jakýchkoli dalších dokumentech, které se vztahují k věci. Tyto dokumenty k návrhu předkládá navrhovatel, povětšinou rodič, kterému bylo znemožněno právo péče o dítě druhým manželem. Tento fakt však nemůže zabránit ústřednímu orgánu, kterému je návrh adresován, aby k návrhu připojil další dokumenty, mimo jiné informace týkající se sociálního prostředí, ve kterém dítě žilo (pokud takové informace má k dispozici a pokud usoudí, že mohou být pro případ podstatné), v návaznosti na článek 7 odst. 2 písm. d). Právo navrhovatele podat svůj návrh u ústředního orgánu jakéhokoli státu, dle jeho vlastního uvážení17, přímo souvisí s povinností ústředního orgánu bezodkladně předat návrh ústřednímu orgánu toho smluvního státu, který je důvodně považován za stát, kde se dítě skutečně nachází. Tato povinnost ústředních orgánů smluvních států vyplývá z ustanovení článku 7, jelikož přímo souvisí s povinností spolupráce mezi ústředními orgány.

17

Ustanovení článku 8 Úmluvy.

30

Povinnost ústředního orgánu uvedená v článku 7 odst. 2 písm. c), „učinit všechna potřebná opatření k zajištění dobrovolného vrácení dítěte nebo usnadnění smírného řešení“, je zpřesněn článkem 10, který zdůrazňuje zájem Úmluvy na řešení sporů tímto konkrétním způsobem. V článku 11 se znovu objevuje časový faktor, který je velmi důležitým prvkem prolínajícím se celou Úmluvou. Zatímco článek 2 Úmluvy stanoví smluvním státům povinnost postupovat nerychlejším možným způsobem, 1 odst. článku 11 zpřesňuje tuto povinnost ve vztahu k ústřednímu orgánu státu, kam dítě bylo uneseno a který rozhoduje o jeho návratu. Tato povinnost má dvě hlediska. Za prvé je to povinnost použít ty nejrychlejší možné postupy vlastní právnímu řádu daného státu a za druhé, aby žádosti v těchto případech byly vyřizovány přednostně, pokud je to jen možné. Ve článku 11 odst. 2 Úmluva s cílem co nejvíce urychlit rozhodování ve věcech mezinárodních únosů dětí a řešení problémů s tím souvisejících stanoví šestitýdenní pořádkovou lhůtu, po jejímž uplynutí může navrhovatel nebo ústřední orgán dožádaného státu, žádat o sdělení důvodů odkladu. Navíc po tom, co ústřední orgán dožádaného státu obdrží odpověď, má povinnost tuto odpověď předat ústřednímu orgánu dožadujícího státu nebo případně navrhovateli, který o sdělení důvodů požádal.18 Důležitost tohoto ustanovení se neváže pouze na povinnosti, které jsou jím uloženy, jeho hlavním úkolem je upřít pozornost kompetentních úřadů na rozhodující povahu časového činitele v těchto situacích a stanoví maximální časový limit, ve kterém má být v takových případech rozhodnuto. Články 12 a 18 stanoví povinnost navrácení dítěte. Tyto dva články se přes svůj rozdílný charakter navzájem velmi výrazně doplňují a proto je dobré je rozebrat společně. Článek 12 utváří základní součást Úmluvy tím, že upřesňuje situace, ve kterých jsou soudní nebo správní orgány státu, kde se dítě po únosu nachází, povinny nařídit jeho navrácení. Je zde potřeba znovu zdůraznit, že povinnost navrátit dítě, ve smyslu a dle ustanovení Úmluvy, závisí na rozhodnutí učiněném kompetentními orgány dožádaného státu. Za účelem dosažení vytyčeného cíle Úmluva rozlišuje dva možné případy. Prvním z nich je situace, kdy je soudní nebo správní řízení o navrácení dítěte 18

Článek 11 odst. 3 Úmluvy.

31

zahájeno v době do jednoho roku od jeho protiprávního přemístění nebo zadržení, druhým pak případ, kdy je tato lhůta překročena. Článek 12 odst. 1 přináší jedinečné řešení stanovením časové období, v jehož průběhu jsou orgány povinny nařídit navrácení dítěte. Toto vymezení je velmi důležité, neboť čím delší dobu stráví dítě v místě odlišném od jeho obvyklého bydliště, tím více si na nové místo pobytu přivykne a jeho návrat by pak pro něj mohl být více stresující, než jeho setrvání. V takové situaci by pak návrat dítěte bydliště připadal v úvahu jen v případě důkladného prozkoumání všech rozhodnutí a jiných podkladů ve věci práva na jeho péči. V souvislosti s výše uvedeným ročním limitem je potřeba zodpovědět také další otázku, která zní, od kterého okamžiku se počítá běh této jednoroční lhůty? Odpověď můžeme nalézt mezi rozhodnými skutečnostmi, jež se prolínají celou Úmluvou. Za rozhodné je považováno datum protiprávního přemístění dítěte, případně datum jeho zadržení. Za den, kdy došlo k protiprávnímu přemístění dítěte je považován den, ve který mělo být dítě předáno zpět svému opatrovníku (opatrovníkům) nebo případně den, kdy držitel práva na péči o dítě odepřel souhlas s prodloužením pobytu dítěte v místě, které je odlišné od jeho obvyklého bydliště. Článek 12 odst. 2 je snahou o vyrovnání nepříznivých následků, které mohou vzniknout v průběhu přípravného řízení a mohou pramenit ze stanovení pevné jednoleté lhůty v prvním odstavci. Znění druhého odstavce jednoduše rozšiřuje rámec Úmluvy. Použije se, pokud se neprokáže, že se dítě sžilo s novým prostředím a to i v případě, že již uplynulo období jednoho roku podle odstavce prvního. V tomto ustanovení není blíže stanoveno, jakým způsobem má být skutečnost, že se dítě nesžilo s novým prostředím prokázána. Zdá se však být logické, že míru sžití se dítěte s prostředím musí prokázat únosce dítěte nebo ústřední orgán státu, kam bylo dítě uneseno, a to jménem účastníka, který navrhuje návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. V případě jakéhokoli důkazu nebo zjištění, že dítě se již s novým prostředím sžilo, se otevírá možnost delšího řízení, než jaké je předpokládáno v prvním odstavci. Nakonec, a to jak pro výše uvedené důvody, tak z důvodu skutečnosti že k návratu, v naprosté většině

32

případů, dojde déle než za dobu jednoho roku po únosu, Úmluva neužívá termín „bezodkladné navrácení“, ale pouze navrácení. Na tomto místě je potřeba se zmínit, proč článek 12 nemluví o navrácení dítěte do jeho obvyklého bydliště, ale pouze o „navrácení dítěte“. Primárně se samozřejmě jedná o navrácení dítěte do jeho obvyklého bydliště, problém však nastává například v situaci, kdy se rodič, který je navrhovatelem ve věci navrácení se v období od únosu dítěte do rozhodnutí o navrácení nebo nenavrácení dítěte přestěhuje. Nastala by pak komplikace, neboť v místě obvyklého bydliště by již nebylo do čích rukou dítě předat a celá podstata navracení dítěte by pozbyla smyslu. Proto článek 12 mluví pouze o navrácení dítěte, protože primárně jde o jeho navrácení do rukou té osoby, která má právo vykonávat péči o něj a ne jeho navrácení do konkrétního místa. Viz například Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky19, ve kterém jeden z argumentů matky pro nenavrácení dětí do místa jejich obvyklého bydliště je, že otec již nežije ve státě Izraeli ve východním Jeruzalému, ale v místě odlišném. Z odůvodnění soudu: Naopak je v nejlepším zájmu obou dětí, sledovaném Úmluvou i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, aby věcné rozhodnutí o právu péče o obě děti vydal soud v jejich obvyklém bydlišti, tedy v Izraeli, který je s poměry dětí a jejich situací nejlépe obeznámen, přičemž není rozhodující, že otec v současné době bydlí v městské části I. ve východním J., kde podle prokázaného tvrzení matky rodina před protiprávním zadržením dětí nežila, neboť i když Úmluva o této otázce výslovné ustanovení neobsahuje, je to třeba chápat tak, že umožňuje orgánům státu útěku vrátit dítě přímo žadateli, bez ohledu na jeho současné místo pobytu.20 Článek 12 odst. 3 stanoví právo soudních nebo správních orgánů dožádaného státu řízení zastavit nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte v případě, že má důvod se domnívat, že bylo dítě přemístěno do jiného státu. Důvody, které mohou vést k takovému úsudku, nejsou v odst. 3 zmíněny a vyplývají tedy z právního řádu dožádaného státu.

19 20

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5473/2007, ze dne 5.3.2008. Citace z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5473/2007, ze dne 5.3.2008.

33

Článek 18 navazuje na článek 12. Svým zněním: „Ustanovení této kapitoly neomezují pravomoc soudního nebo správního orgánu nařídit návrat dítěte kdykoliv“21, navazuje především na článek 12 odst. 2, tedy na situace kdy od únosu dítěte již uplynul více než jeden rok a je na zvážení soudního nebo správního orgánu, zda je pro dítě příznivější nařídit jeho návrat nebo jeho setrvání. Články 13 a 20 je také vhodné rozebírat společně, neboť spolu v mnohém souvisí, oba se totiž týkají výjimek z rozhodnutí o okamžitém navrácení dítěte. Použití těchto výjimek však není automatické, jejich smyslem není bezpodmínečné vyústění v rozhodnutí o nenavrácení dítěte, jejich smyslem je spíše ponechat soudcům možnost vlastního uvážení v závislosti na konkrétním případě. Jde tedy o to, aby soudci neměli „povinnost“ rozhodnout určitým způsobem, ale na opak v návaznosti na konkrétné situaci „možnost“ rozhodnout o nenavrácení dítěte. Článek 13 odst. 1 vyzdvihuje skutečnost, že břemeno dokazování skutečností, uvedených v písm. a) a b), leží na osobě, která nesouhlasí s navrácením dítěte, ať už jde o fyzickou osobu, instituci nebo jiný orgán. Jde o osobu, která nemusí být nezbytně únoscem samým. Jde zde o promítnutí obecného právního principu, že kdo tvrdí skutečnost (nebo dokazuje své právo), musí ji prokázat. V tomto ohledu staví Úmluva do lepší pozice únosce, neboť je to on, kdo si vybral pro sebe ten nejvýhodnější soudní dvůr. Výjimka obsažená v písm. a) se vztahuje k osobě, která tvrdí, že má právo o dítě pečovat, respektive k jejímu chování, které se může jevit takovým, že dle smyslu Úmluvy vlastně k protiprávnímu přemístění ani zadržení dítěte nedošlo. Za prvé se jedná o situace, kdy osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení. Když ustanovení tohoto písmene porovnáme s článkem 5, který obsahuje definici „práva péče o dítě“, je zřejmé, že péče o dítě je skutečně vykonávána, pokud se opatrovník péče o dítě osobně účastní, a to přestože existují zvláštní důvody (například nemoc nebo studium), pro které spolu opatrovník a dítě nežijí po celou dobu spolu. Z toho vyplývá,

21

Článek 18 Úmluvy.

34

že je na soudci, aby posoudil konkrétní případ a rozhodl, zda je péče o dítě skutečně vykonávána, či nikoli. V relaci s článkem 3, který definuje neoprávněné přemístění nebo zadržení v souvislosti s tím, že „v době přemístění nebo zadržení bylo právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení“22, není možné vždy považovat právo péče o dítě za skutečně nevykonávané a vyvozovat z něj výjimku z pravidla bezodkladného navrácení podle článku 18, pokud nemožnost opatrovníka jeho právo skutečně vykonávat pramenila z jednání únosce. Definice obsažená v článku třetím je rozhodná pro celou Úmluvu a nemůže být popřená protichůdnou interpretací jakéhokoli jiného článku Úmluvy. Na druhé straně chování opatrovníka může za jistých okolností zcela změnit pohled na jednání únosce, a to v situacích, kdy s přemístěním dítěte souhlasil nebo ho později akceptoval a následně změnil názor, požadujíc navrácení dítěte. V těchto okamžicích již nejde o výkon práva péče o dítě v dobré víře, podle ustanovení Úmluvy. Tato ustanovení také chrání Úmluvu proti tomu, aby byla nástrojem vyjednávání a tahanic mezi stranami sporu závislých na tom, jak je aktuální situace pro kterou stranu výhodná. K tomuto ustanovení je zajímavé uvést rozsudek Nejvyššího soudu Skotska23. Pozadím případu je situace, kdy se manželé se svou téměř roční dcerkou vydali z Kanady, místa jejich bydliště a obvyklého bydliště dítěte, na dovolenou do Skotska, které bylo domovinou matky. Po dohodě obou rodičů odjel otec dítěte o týden dříve zpět do Kanady, kde očekával návrat manželky a dítěte, ke kterému již nedošlo. U soudu pak manželka argumentovala tím, že otec nevyvíjel žádnou činnost a tím, že pobyt její i dítěte ve Skotsku akceptoval. Soud v rozsudku návrat dítěte nařídil. Z rozsudku24:“Soud shledal, že otec od počátku horlivě usiloval o navrácení dítěte a

22

Článek 3 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Inner House of the Court of Session (Extra Division). 24 Dostupný z http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=107&lng=1. 23

35

učinil všechny kroky k tomu potřebné, které byly v jeho silách, aby návratu dosáhl, navzdory konání, či spíše nekonání jeho právního zástupce.25 Výjimka obsažená v článku 13 písm. b) se vztahuje na situace, kdy k mezinárodnímu únosu dítěte došlo, ale jeho navrácení by nebylo v jeho nejlepším zájmu. Nejlepší zájem dítěte zde není specifikován a je tedy opět ponechán na uvážení soudu, přičemž je mu ponechán velmi široký okruh možností, podle kterých může nejlepší zájem posuzovat. Dle judikatury soudních orgánů smluvních států Úmluvy je však nutné, aby znění článku 13 písmene b) bylo vykládáno restriktivně. Například dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, ve věci únosu nezletilých jejich matkou z místa jejich obvyklého bydliště ve státě Izrael do České republiky: „Úmluva jako celek totiž spočívá na jednomyslném odsouzení fenoménu neoprávněných přemístění a zadržování dětí a na přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak proti nim na mezinárodní úrovni bojovat, je odmítnout přiznat jim právní účinky. Orgány státu obvyklého pobytu dítěte mají v zásadě lepší postavení, aby rozhodovaly o otázkách opatrovnického práva a práva styku.“26 Matka v tomto rozsudku argumentovala tím, že jsou na ní děti psychicky závislé, mluví česky a navštěvují českou školku a o návratu k otci nechtějí ani slyšet. Dále argumentovala tím, že návrat do místa obvyklého bydliště dětí by je vystavil nebezpečí, neboť Izrael je znám svými nestabilními politickými podmínkami. Nejvyšší soud v tomto případě dovolání otce přijal jako důvodné a vrátil věc k dalšímu řízení, přičemž své rozhodnutí podpíral některými rozsudky soudních orgánů států Úmluvy. Z těchto rozsudků stojí za zmínku například rozhodnutí ve věci T. v. T. [1994] 3 SCR 551, 6 RFL (4th) 290 Nejvyššího soudu Kanady27, který uvažuje takto: „riziko újmy nemusí plynout z důvodu navrácení dítěte k druhému rodiči, ale může vyrůstat z přemístění dítěte od jeho současného pečovatele. Z pohledu dítěte je újma jako újma. Jestliže je újma natolik vážná, že splňuje přísné podmínky Úmluvy, pak je irelevantní 25

Překlad z odůvodnění HC/E/UKs 107 [16/11/1994;Inner House of the Court of Session (Extra Division) (Scotland);Appellate Court], “The court found on the evidence that the father was anxious throughout to obtain the return of his child and took all the steps within his power to achieve that end despite being thwarted by the conduct or misconduct of his legal adviser.” 26 Citace z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5473/2007, ze dne 5.3.2008. 27 Dostupný z http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=11&lng=1.

36

odkud pochází. Nicméně bude to jen ve velmi řídkém počtu případů, kdy přemístění dítěte od únosce do nového prostředí založí stupeň újmy předvídaný Úmluvou“.28 Důležitý je také rozsudek ve věci F. v. F. HC/E/Usf 82, který se k aplikaci článku 13 písmene b) vyslovil tak, že: „výjimka, spočívající v hrozbě vážné újmy neposkytuje soudu státu, kam bylo dítě uneseno, možnost spekulovat nad tím, kde dítě bude šťastnější. Toto rozhodnutí je otázkou péče o dítě, vyhrazené soudu státu, kde dítě mělo obvyklý pobyt před únosem. Vážné nebezpečí může existovat pouze, když návrat vystaví dítě bezprostředně hrozícímu nebezpečí dříve, než bude vydáno rozhodnutí o právu péče o dítě, např. navrácení dítěte do válečné zóny, oblasti, kde je hladomor, nebo kde je vážná hrozba zneužití dítěte, nebo jeho zanedbávání, či mimořádné citové závislosti a soud v místě obvyklého pobytu dítěte není schopen nebo ochoten poskytnout dítěti adekvátní ochranu“. 29 V souvislosti s článkem 20 Úmluvy je zajímavostí také rozsudek Krajského soudu v Brně30. V tomto sporu požaduje otec návrat svého syna do Spojených států Amerických, ze kterých ho jeho manželka unesla do České republiky. Manželka však argumentuje vážnou újmou, podloženou znaleckými posudky, která synovi po návratu hrozí, vzhledem k jeho prokázanému autismu. Z rozsudku Krajského soudu v Brně: vyslovil názor, že navrácení nezletilého by bylo kontraindikováno i z hlediska čl. 20 Úmluvy, neboť to dovolují základní zásady dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod - viz Deklarace práv duševně postižených přijatá Valným shromážděním OSN.31 Zajímavým řešením, vedoucím k eliminování újmy dítěti hrozící odtržením od jednoho rodiče, kterým je většinou sám únosce, za účelem jeho předání druhému rodiči do státu obvyklého bydliště dítěte, je zavedení institutu záruk nebo tzv. mirror orders (tzv. zrcadlových nařízení). Příkladem nařízení mirror orders je rozhodnutí senátu pro

28

Z originálního znění rozsudku v anglickém jazyce: The risk of harm need not come from a cause related to the return of the child to the other parent, it may arise from the removal of the child from his present caregiver: from a child centered perspective, harm is harm. If the harm is severe enough to meet the stringent test of the Convention, it is irrelevant where it arises from. However it would only be in the rarest cases that the removal of the child from the abductor and its new environment would constitute the level of harm contemplated by the Convention. 29 Citace z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5473/2007, ze dne 5.3.2008 30 Rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 20 Co 511/2005-672. 31 Citace z rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 20 Co 511/2005-672.

37

rodinu Nejvyššího soudu pro Anglii a Wales32. V tomto řízení byli oba rodiče občany Jihoafrické republiky, stejně jako jejich 9 a půl letá dcera. Soužití rodičů bylo již před a i po uzavření manželství velmi komplikované, dcera byla několikrát neoprávněně přemístěna oběma z rodičů mimo místo svého obvyklého bydliště a otec čelil mnoha obviněním z násilného chování vůči matce, která otce na druhé straně dokonce jednou postřelila. Když matka při jednom z mnoha incidentů odvezla dceru do Anglie, otec zažádal o její návrat zpět do země. Vzhledem k okolnostem, soud návrat sice nařídil, ale podřídil ho rozsáhlým a tvrdým podmínkám, ke kterým požadoval i vydání mirror order33 (tedy zrcadlového ustanovení) Nejvyšším soudem Jihoafrické republiky. Článek 13 odst. 3 obsahuje značně odlišné ustanovení, které je ve své podstatě ustanovením procesním. Jeho účelem je na jedné straně kompenzovat důkazní břemeno, které je na straně odpůrce navrácení dítěte, na straně druhé pak zdůrazňuje užitečnost informací dodaných orgány státu obvyklého bydliště dítěte. Tyto informace vydané jak ústředním orgánem, tak i dalšími orgány státu obvyklého bydliště dítěte mohou být velmi cenné zejména pro vymezení okolností, které podporují užití výjimek uvedených v prvních dvou odstavcích. Možnost, že návrat dítěte podle ustanovení článku 12 může být odmítnut, kdyby to nedovolovaly základní zásady dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je uvedeno v článku 20, se vztahuje na zásady ochrany lidských práv uznávané dožádaným státem. Dle podmínek Úmluvy vyplývá protiprávnost přemístění dítěte z porušení práva na péči o dítě. O tomto právu bylo rozhodnuto podle právního řádu platného v místě obvyklého bydliště dítěte. Je tedy logické, že orgány dožádaného státu musí právo státu obvyklého bydliště dítěte vzít v úvahu při rozhodování, zda nařídit navrácení dítěte či nikoli. Hlavním smyslem Úmluvy je však zajištění, aby rozhodnutí ve věci navrácení dítěte bylo učiněno v co možná nejkratším čase. Z toho důvodu článek 14 umožňuje,

32

Rozsudek HC/E/UKe 599 [28/05/2004;High Court (Family Division) (England and Wales);First Instance] W. v W. (a child) (abduction: conditions for return) [2004] EWHC 1247 (FAM), dostupné z http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=599&lng=1. 33 Více k institutu mirror orders v podkapitole o styčném soudci.

38

aby soudní nebo správní orgány bez dalšího přehlédly k právu a soudním nebo správním rozhodnutím státu obvyklého bydliště, bez dalšího řízení ohledně důkazu tohoto práva. Článek 15 nabízí řešení obtíží, které mohou mít kompetentní orgány dožádaného státu při rozhodování o navrácení dítěte, pokud si nejsou jistí, jak na únos pohlíží právní řád dožádaného státu. Pokud taková situace nastane, mohou kompetentní orgány požadovat, aby navrhovatel získal od orgánu státu obvyklého bydliště dítěte rozhodnutí nebo jiné zjištění, že přemístění nebo zadržení bylo protiprávní podle článku 3 Úmluvy. Článek uvádí, že orgány státu takové rozhodnutí „mohou požadovat“ a nikoli, že ho vždy vyžadují, z čehož lze usuzovat, že vyžadování této žádosti není obligatorní a že rozhodnutí o navrácení dítěte není podmíněno získáním tohoto rozhodnutí. Navíc ze smyslu článku lze dovodit, že získání vyžádaného dokumentu nemusí být prakticky možné. Povinnost uložená tímto článkem ústředním orgánům, pomoci v mezích možností žadateli získat takové rozhodnutí nebo zjištění, má za cíl usnadnit tuto proceduru především díky možnosti ústředních orgánů vystavit potvrzení nebo místopřísežné prohlášení, které se týká právních předpisů státu v dané věci, dle podmínek článku 8 písm. f). Potvrzení nebo místopřísežné prohlášení musí obsahovat potvrzení, že se, dle podmínek Úmluvy, jednalo o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, dle ustanovení článku 3 a že přemístění dítěte znamenalo znemožnění výkonu práva na péči o dítě, které bylo do té doby právoplatně a skutečně vykonáváno v souladu s právním řádem místa obvyklého bydliště dítěte. Účelem článku 16 je podpořit realizaci cílů Úmluvy, tedy především bezodkladného navrácení dítěte tím, že zabraňuje orgánům státu, do kterého bylo dítě přemístěno, aby rozhodovaly o právu péče o přemístěné dítě. Výše uvedené platí za předpokladu, že orgány státu, kam bylo dítě přemístěno, byly informovány o tom, že dítě bylo podle podmínek Úmluvy přemístěno protiprávně. Tento zákaz pozbývá platnosti v okamžiku, kdy je zjištěno, že dle podmínek Úmluvy není navrácení dítěte vhodné, či již od únosu uplynula přiměřená lhůta, aniž byla podána žádost o navrácení dítěte. Smyslem článku 16 je odradit potenciální únosce, kteří nebudou schopni obhájit své počínání ani pomocí rozhodnutí, které bylo vydáno dříve, než k přemístění dítěte

39

došlo, ani pomocí rozhodnutí vydaného posléze, které bude ve většině případů získáno podvodně. Kompetentní orgán dožádaného státu je nucen považovat žádost o navrácení dítěte za novou skutečnost a je jeho povinností přehodnotit veškerá rozhodnutí v dané věci vydaná a nenabyla právní moci, nebo byla vydaná v důsledku překročení pravomoci, nebo trpí nedostatkem naplnění práva všech stran na slyšení. O rozhodnutích o právu péče o dítě, která jsou vydaná státem obvyklého bydliště dítěte ještě před jeho únosem a udělují toto právo únosci dítěte, je běžně rozhodováno v souladu s článkem 3 Úmluvy, jelikož výkon tohoto práva musí být posuzován podle právního řádu státu obvyklého bydliště dítěte. Článek 19 podtrhuje již několikrát zmíněnou samou podstatu Úmluvy, jíž je snaha o co možná nerychlejší, bezprostřední navrácení dítěte, v mezích stanovených Úmluvou. Rozhodnutí o navrácení dítěte však nijak neřeší otázku, kdo by měl právo péče o dítě vykonávat. Toto rozhodnutí je ponecháno na kompetentních orgánech státu obvyklého bydliště dítěte. Toto ustanovení si klade za cíl zabránit pozdějšímu rozhodnutí ve věci práva péče o dítě, které by bylo ovlivněno okolnostmi způsobenými konáním jedné ze stran.

2.7.4. Kapitola IV. - Právo na styk s dítětem Je především nutné zdůraznit, že není cílem Úmluvy široce a definitivně upravovat právo styku s dítětem. Na úrovni Úmluvy jde spíše o snahu o dosažení spolupráce mezi ústředními orgány a organizaci a ochranu práva na styk s dítětem, ač se toto právo zdá logickým vyústěním rozhodování o právu péče o dítě. Článek 21 odst. 1 obsahuje dvě důležité skutečnosti. Zaprvé je to svoboda jedinců podat návrh ústřednímu orgánu a za druhé fakt, že účelem podání návrhu ústřednímu orgánu může být buď žádost o nastolení či uspořádání práva na styk s dítětem, tak žádost o ochranu práva, o kterém již bylo rozhodnuto. O žádosti musí být často rozhodováno na soudním řízení, a to zejména v případech, kdy je žádáno o uspořádání práv, která jsou toliko pouze tvrzena, ale neprokázána a kdy výkon práv naráží na odpor ze strany držitele práv na péči. Článek 21 odst. 3 dává ústředním

40

orgánům možnost zahájit nebo účastnit se takového řízení a to buď přímo, nebo prostřednictvím prostředníka. Povaha problémů řešených v odstavci druhém je velmi odlišný. Je zde otázka zajištění klidného vykonávání práva styku s dítětem, a to bez ohrožení práv na péči o dítě. Za tímto účelem obsahuje ustanovení druhého odstavce důležité prvky, které mají pomoci dosažení tohoto cíle. Znovu je zde zdůrazňována ničím nenahraditelná nutnost spolupráce ústředních orgánů a to zejména s cílem zajistit výkon práva styku s dítětem a ke splnění jakýchkoli podmínek, které mohou být pro výkon tohoto práva stanoveny. Ze všech možných způsobů, jak zajistit právo styku s dítětem, článek 21 zmiňuje pouze jeden, zato velmi široce specifikovaný. Ústřední orgány „učiní opatření, aby v mezích možností byly odstraněny všechny překážky k vykonávání tohoto práva“.34 Překážkami jsou míněny jak překážky právního charakteru, tak i možná trestní odpovědnost. Na tento způsob ochrany práva na styk s dítětem navazuje výše zmíněná spolupráce mezi ústředními orgány. Touto cestou je zajištěn nerušený výkon práva na styk s dítětem. Úmluva dále nerozvádí způsob, jakým by právo na styk s dítětem mělo být vykonáváno. Mohla by například upravit přesné časové období, kdy může styk s dítětem probíhat nebo uložit osobě, které právo na styk s dítětem náleží, aby závazně přislíbila, kde s dítětem bude po celou dobu nalézat a kdy a kde dítě opět předá nazpět osobě, které náleží právo na péči o něj. Tyto podmínky by však byly chápány příliš restriktivně a jejich stanovení tímto či obdobným způsobem by nezaručovalo řádný výkon práva na styk s dítětem. Každý případ má navíc svá specifika a je tedy ponecháno na rozhodnutí ústředních orgánů, jak o právu na styk s dítětem v každém jednotlivém případě rozhodnou.

2.7.5. Kapitola V. - Všeobecná ustanovení Tato kapitola obsahuje ustanovení, která se liší v závislosti na předmětech, které jsou jimi upravovány a které musí být upraveny, nad rámec předchozích kapitol. Na jedné straně se jedná o procesní ustanovení, která jsou společná pro řízení o navrácení 34

Článek 21 odst. 2 Úmluvy.

41

dítěte i pro úpravu práva styku s dítětem a na druhé straně upravuje konflikty vznikající při aplikaci Úmluvy ve státech, které mají více než jeden právní řád. Obsahem článku 22 je ujištění, že k zajištění placení nákladů a výloh v soudním či správním řízení nebude vyžadována žádná záruka nebo záloha. Jedná se o ustanovení, které je svým způsoben antidiskriminační, jelikož především směřuje proti diskriminaci cizinců, kteří v rámci Úmluvy usilují o navrácení dítěte zpět do své země, respektive do země obvyklého bydliště dítěte. Zároveň je zde zdůrazněno, že zákaz vyžadovat tento druh plateb se vztahuje jen na soudní či správní řízení náležející do působnosti Úmluvy, což zabraňuje širší interpretaci a vylučuje aplikaci tohoto ustanovení například na řízení ve věci práv na péči o dítě. Stručné znění článku 23 zakazuje vyžadování jakéhokoli druhu ověřování, či jinou formalitu. Přesto pokud právní řád státu vyžaduje od dotčených orgánů ověření kopie relevantního dokumentu, jedná se o skutečnost, která jde nad rámec Úmluvy a tedy i ustanovení článku 23. Článek 24 se vztahuje jazykovým verzím dokumentů, předkládaných ústředním orgánům. Dle znění tohoto článku musí být dokumenty překládány ve svém originálním znění, ke kterému musí být v případě, že originál není psán v jednom z úředních jazyků dožádaného státu, přiložen úředně ověřený překlad do jednoho z těchto jazyků, případně překlad do angličtiny nebo francouzštiny. Úmluva dále připouští výhradu podle článku 42, díky níž může smluvní stát nesouhlasit s použitím francouzštiny nebo angličtiny, nikoli však s použitím obou těchto jazyků zároveň. Znění tohoto článku však zároveň nevylučuje existenci jiných úmluv mezi jednotlivými státy, na základě nichž pak mohou být požadavky na překlad originálních dokumentů vyloučeny mezi státy, které jsou jejich smluvní stranou. Za zmínku také stojí skutečnost, že se pravidlo, obsažené v článku 24, vztahuje jen na dokumenty předkládané ústředním orgánům, z čehož lze dovodit, že dokumenty předkládané správním a soudním orgánům dožádaného státu budou podléhat ustanovením právního řádu daného státu. Článek 25 rozšiřuje osobní působnost ve věcech právní pomoci, nejen na občany smluvních států, ale i osoby, které mají v těchto státech obvyklé bydliště, lhostejno jaké mají občanství. Úmluva navíc rozšiřuje nárok na právní pomoc o nárok na právní radu,

42

což v právních řádech mnoha smluvních států Úmluvy není běžně poskytovanou právní službou. Článek 26 odst. 1 formuluje princip, podle kterého ústřední orgány nesou všechny vlastní náklady vzniklé při provádění Úmluvy. Zjednodušeně tento princip znamená, že ústřední orgán nemůže nárokovat žádné náklady jemu vzniklé u jiného ústředního orgánu. Náklady vzniklé jednotlivým ústředním orgánům samozřejmě závisí na službách a úkonech ústředního orgánu v jednotlivých případech, také závislých na právním řádku toho kterého smluvního státu. Článek 26 odst. 2 dále tento princip rozvádí na poplatky za návrhy podané podle této Úmluvy, náklady řízení ze strany navrhovatele, případně poplatky vyplývající z účasti právního zástupce nebo poradců. Dává však ve větě poslední odst. 2 možnost ústředním orgánům požadovat zaplacení výdajů souvisejících se zajišťováním návratu dítěte. V tomto odstavci jde zjevně o eliminaci rozporů, které by mohly vzniknout při aplikaci ustanovení o soudních poplatcích jednotlivých smluvních států, jeho účelem je unifikace a i zjednodušení dosažení návratu dítěte, jak po stránce administrativní, tak po stránce finanční (pro navrhovatele), přičemž dosažení bezprostředního, tedy co nejrychlejšího navrácení dítěte, je samozřejmě jedním z hlavních cílů Úmluvy. Oproti tomu článek 26 odst. 4 otevírá ústředním orgánům možnost uložit „osobě, která přemístila nebo zadržela dítě, nebo která zabránila výkonu práva styku s ním, aby zaplatila nezbytné výdaje vzniklé navrhovateli nebo jeho jménem, zejména cestovní výdaje, náklady právního zastoupení navrhovatele a výdaje spojené s návratem dítěte, jakož i všechny náklady spojené s vyhledáním dítěte“35. Jak je uvedeno, jedná se o pouhou možnost ústředních orgánů uložit tyto platby a je zcela na jejich uvážení, zda tak učiní, či nikoli. Článek 27 připouští možnost zamítnutí návrhu doručeného ústřednímu orgánu. Je zřejmé, že ústřední orgány nemohou například přijmout návrh, jehož obsah jde nad rámec Úmluvy nebo je zjevně neopodstatněný. V takových případech je jedinou povinností ústředního orgánu okamžitě „informovat navrhovatele nebo podle povahy

35

Článek 26 odst. 4 Úmluvy.

43

věci orgán, jehož prostřednictvím byl návrh podán, o jeho důvodech“36. Tato formulace indikuje, že návrh může být zamítnut jak ústředním orgánem, jemuž byl přímo adresován, tak i ústředním orgánem, jemuž byl návrh přeposlán prostřednictvím jiného ústředního orgánu. Článek 28 uděluje ústředním orgánům pravomoc žádat, aby k návrhu bylo připojeno písemné zmocnění, které jej opravňuje jednat jménem navrhovatele nebo určit zástupce, aby tak jednal. Návrhy, ke kterým bude připojení zmocnění požadováno, budou zejména ty uvedené v článku 8 a 21. Ustanovení článku 30 obsahuje Úmluva z toho důvodu, aby vyřešilo problém, který existuje v některých členských státech Úmluvy v souvislosti s přípustností některých dokumentů. Smyslem tohoto článku je zajistit přijetí informací, dokumentů a návrhů, ať už předložených ústřednímu orgánu nebo přímo soudním nebo správním orgánům smluvního státu. Naopak důkazní hodnota uvedených dokumentů není tímto článkem řešena a její hodnocení spadá mimo rámec Úmluvy. Články 31 až 33 se zabývají aplikací Úmluvy ve smluvních státech s více než jedním systémem práva. Státky, které mají více, než jeden systém práva se dále dají rozdělit na státy, u kterých je pro užití práva rozhodné teritoriální hledisko a ty, u kterých je rozhodné hledisko personální. První skupinou států se Úmluva zabývá v článku 31, kde Úmluva definuje, jak mají být podle tohoto systému práva chápány zmínky o obvyklém bydlišti dítěte v tomto státě a o právu státu obvyklého bydliště dítěte. Druhá skupina státu je zmíněna v článku 32, přičemž určení rozhodného práva je zde ponecháno právnímu řádu daného státu. Pravidla obsažená v 31 a 32 druhém státu jsou relevantní nejen pro státy, které jsou v nich uvedené, tedy pro státy s více než jedním právním řádem, ale i pro všechny ostatní smluvní státy, kvůli takovým situacím, které mohou nastat, jako například když

36

Článek 27 Úmluvy.

44

je dítě s trvalým bydlištěm ve smluvním státu s více než jedním právním řádem přemístěno do jiného smluvního státu, který má právní řád pouze jeden. Na druhé straně článek 33 omezuje situace, kdy by stát s více než jedním právním řádem byl povinný používat Úmluvu a to tím způsobem, že ji není povinen používat ve chvíli, kdy stát, který má jednotný právní systém by jí nebyl povinen používat. Tento článek v podstatě říká, že Úmluva může být použit pouze na mezinárodní úrovni a zároveň definuje vnitřní vztahy jako ty vztahy, které vznikají v rámci jednoho státu, ať už tento stát má více než jeden právní systém či nikoli. Jak již bylo zmíněno výše, smyslem článku 34 je především připustit aplikaci jakéhokoli jiného právního předpisu či mezinárodní smlouvy, rozdílné od Úmluvy, která bude sledovat smysl úmluvy a v ideálním případě zajistí jeho dosažení rychlejší a přímější cestou. Otázka, zda se Úmluvy použije mezi dvěma státy na v případech protiprávního přemístění nebo zadržení, pokud k nim došlo předtím, než v těchto státech vešla v platnost, je řešena článkem 35. Článek 35 je ovládán principem zákazu retroaktivity, neboť nepřipouští zpětnou účinnost úmluvy a to ani v případě, že by si dva smluvní státy Úmluvy mezi sebou dohodly něco jiného. Zákaz retroaktivity, jak je zřejmé z textu tohoto článku, je tedy absolutní. V druhém odstavci tohoto článku je řešena místní působnost Úmluvy pro státy složené z více států, pokud tyto státy učiní prohlášení podle ustanovení článků 39 a 40. Smyslem článku 36 je snaha o to, dát možnost smluvním státům, aby si mezi sebou dohodly, že vzájemně nebudou používat kterákoli ustanovení Úmluvy, která by mohla vézt k omezením, ztěžujícím navrácení dítěte. Toto ustanovení je zcela v souladu s principy Úmluvy, jelikož má sloužit především k usnadnění bezprostředního navrácení dítěte, přičemž mezi ustanovení, které se sáty mezi sebou rozhodnou nepoužívat patří především ta, která jsou obsažena v článcích 13 a 20.

2.7.6. Kapitola VI. - Závěrečná ustanovení Závěrečná ustanovení obsažená v článcích 37 až 45 Úmluvy jsou velmi podobná závěrečným ustanovením jiných úmluv přijatých Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého.

45

V článcích 37 a 38 jsou obsažena ustanovení týkající se způsobu podpisu a ratifikace státy, které byly účastníky Haagské konference, způsobu uložení ratifikačních listin a listin o přijetí na Ministerstvu zahraničních věcí Nizozemského království37 a dále možnosti přistoupení k Úmluvě, její účinnosti a vstupu v platnost38. Úmluvu tedy může přijmout jakýkoli stát, žádné státy nejsou z této možnosti vyloučeny. Nicméně stávající smluvní státy nemusejí učinit prohlášení, že mají zájem na tom, aby byla Úmluva mezi jimi a přistupujícím státem účinná. Úmluva je tak účinná jen ve vztazích mezi přistupujícím státem a smluvními státy, které prohlásí, že s přístupem souhlasí. Státy, které se skládají z více Územních celků, v nichž platí různé právní úpravy, mohou při podpisu, ratifikaci, schválení nebo přístupu prohlásit, že se Úmluva vztahuje na všechny jeho územní celky nebo pouze na jeden nebo více z nich, a může toto prohlášení kdykoli novým prohlášením změnit. Toto ustanovení je obsaženo v článku 40. Podobné ustanovení je obsaženo v článku 39, který se vztahuje na taková prohlášení, ovšem ve vztahu k územím, která stát z mezinárodního hlediska zastupuje. Přestože takové státy by neměly existovat, respektive by nemělo být možné, aby takové státy nadále existovaly, při neustále důslednějším prosazování základního práva národů na sebeurčení, by v důsledku toho neměla nastat ani situace článkem 39 předpokládaná, Úmluva toto ustanovení obsahuje jaksi pro jistotu. Ustanovení článku 41 se týká států, které mají takový systém vlády, v němž výkonná, soudní a zákonodárná pravomoc je rozdělena mezi ústřední a jiné orgány tohoto státu. Jeho účelem je zamezit, aby se přijetí Úmluvy nebo prohlášení učiněné podle článku 40 jakkoli dotklo vnitřního rozdělení pravomocí v tomto státě. Toto ustanovení se zdá být nadbytečným a účel, kterého se snaží dosáhnout samozřejmý, mohou však existovat státy, kterým by přistoupením k Úmluvě, která by toto ustanovení neobsahovala, vznikly nepřekonatelné komplikace v rozdělení pravomocí mezi jednotlivými složkami státní moci. Co se týče výhrad, Úmluva připouští pouze ty, uvedené v článcích 24 a 26 odstavci 3, jak je uvedeno v článku 42. Tento článek navíc připouští možnost odvolání

37 38

Článek 37 Úmluvy. Článek 38 Úmluvy.

46

výhrady státem, který ji učinil, pokud dojde k závěru, že již nadále na této výhradě netrvá. Na závěr je třeba zdůraznit důležitou povinnost, která byla Úmluvou svěřena Ministerstvu zahraničních věcí Nizozemského království v článku 45, oznamovat členským státům konference a státům, které k Úmluvě přistoupily podle článku 38, úkony jednotlivých smluvních nebo přistupujících států, které jsou v tomto článku taxativně vypočteny.

47

3. Mezinárodní dokumenty a vnitrostátní úprava mezinárodních únosů dětí relevantní pro Českou republiku 3.1.

Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů

dětí Právní úpravu mezinárodních únosů dětí můžeme v České republice najít v několika právních pramenech. V souladu s článkem 10 Ústavy, je Česká republika vázána vyhlášenými mezinárodními smlouvami, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas. Tyto smlouvy se pak stávají součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Díky tomuto ustanovení Ústavy je součástí právního řádu ČR také Úmluva, která v České republice vstoupila v platnost dne 1. března 1998 pod č. 34/1998 Sb. Ustanovení Úmluvy jsou podrobně rozebrána výše.

Na tomto místě je vhodné se zmínit o tom, že Haagská konference mezinárodního práva soukromého vypracovala ještě další tři úmluvy, jichž není Česká republika smluvním státem. Jsou to Úmluva o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti k dětem z 24. 10. 1956, která byla mezi smluvními státy nahrazena a rozšířena Úmluvou a právu rozhodném pro vyživovací povinnosti z 2. 10. 1973, a dále také Úmluva o příslušnosti, rozhodném právu, uznání, výkonu a spolupráci ve věcech odpovědnosti rodičů a opatření k ochraně dětí z 19. 10. 1996.39

3.2.

Haagská úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání,

výkonu

a

spolupráci

ve

věcech

rodičovské

odpovědnosti a opatření k ochraně dětí40 Tato Haagská úmluva má mnohem širší působnost, než Úmluva. Neklade si za cíl upravovat pouze mezinárodněprávní aspekty Únosů dětí, ale i, jak je uvedeno již v preambuli, snahu zlepšit ochranu dětí v situacích mezinárodní povahy, předcházet rozporům mezi právními systémy smluvních států týkajícím se pravomocí soudů, použitelného práva, uznání a výkonu opatření na ochranu dětí.41

39

KUČERA, Z., Mezinárodní právo soukromé, Brno: Nakladatelství Doplněk, 1999. s 340. Vyhlášená ve sbírce mezinárodních smluv pod číslem 141/2001, dále jen „Haagská úmluva“ 41 Z textu preambule Haagské úmluvy č. 141/2001 Sb. m.s. 40

48

Tato Haagská úmluva v článku 5 odst. 1., stejně jako Úmluva, preferuje soudní a správní orgány v místě obvyklého bydliště dítěte, k rozhodování o věci ochrany dětí a jejich majetku, přičemž zároveň v odst. 2 tohoto článku připouští změnu pravomoci ve prospěch orgánů státu nového státu obvyklého bydliště dítěte, s výhradou protiprávního přemístění dítěte, které je vymezeno článkem 7. Dále také v článku 11 připouští, aby soudní nebo správní orgány státu, kde dítě trvalé bydliště nemá, mohly v naléhavých případech přijmout usnesení potřebné k ochraně dítěte nebo jeho majetku. Tato usnesení pak pozbudou účinnosti, jakmile orgány příslušné podle místa obvyklého bydliště dítěte přijmou potřebná opatření. Článek 7 je pro případy protiprávních přemístění či zadržení dětí obzvláště důležitý, jelikož vymezuje tyto pojmy a dále také stanoví, orgány kterého státu jsou příslušné pro rozhodování v těchto věcech. Nutno dodat, že odlišnosti proti úpravě obsažené v ustanoveních Úmluvy jsou pouze minimální. Ustanovení této Haagské úmluvy jsou pro provádění Úmluvy velmi důležitá. Jejich hlavním přínosem pro její aplikaci je to, že podtrhuje roli soudních a správních orgánů státu obvyklého bydliště dítěte pro rozhodování o navrácení dítěte protiprávně přemístěného nebo zadrženého. Také přidává na důležitosti jakýmkoli prozatímním opatřením, pro účely ochrany dítěte, nařízeným soudcem ve věci navrácení dítěte do státu, ze kterého bylo protiprávně přemístěno tím, že činí taková rozhodnutí v tomto státě vynutitelná do té doby, než příslušné orgány státu obvyklého bydliště mohou samy taková opatření přijmout.42 Ustanovení Haagské úmluvy navíc také umožňují značné urychlení navrácení dítěte zpět do místa jeho obvyklého bydliště v případě, že již v tomto státě bylo v době před únosem dítěte vydáno rozhodnutí o právu péče o dítě nebo o právu styku s ním. Osoba, jež se navrácení dítěte domáhá, může u orgánů dožádaného státu požadovat uznání tohoto rozhodnutí a jeho následný výkon. Orgán dožádaného státu musí toto rozhodnutí uznat, pokud se nejedná o jeden z důvodů pro odmítnutí uvedených v článku 23. odst. 2 Haagské Úmluvy.43

42

Přeložené z originálu v anglickém jazyce z dokumentu Outline of Hague convention on child protection, 1996, dostupné na stránce http://hcch.e-vision.nl/index_en.php. 43 VONDRÁČKOVÁ, P. a KLOUB, J., Mezinárodní únosy dětí, II. díl, 2006, Článek publikovaný na stránce http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=44

49

Pro Českou republiku je Úmluva také významná z toho hlediska, že obsahuje významné kolizní normy, tedy normy, které řeší kolizi mezi dvěma právními řády států, kterých se konkrétní spor týká. Haagská úmluva obsahuje kolizní normy ve svých článcích 15 až 22. Zajímavé je ustanovení článku 20, podle kterého se těchto ustanovení použije i tehdy, když právo, na které odkazují, je právem nesmluvního státu.44 Použití takovéto kolizní úpravy, kdy není důležité, jestli norma, na kterou odkazuje, bude obsažena v právním řádu smluvního státu, je typická pro některé úmluvy Haagské konference a označuje se také jako „lois uniformes“, a je významná tím, že nahrazuje kolizní úpravu pro daný předmět vztahů ve smluvních státech.45 Značnou nevýhodou Haagské Úmluvy znesnadňující její užití na jednotlivé případy, je velmi nízký počet států, ve kterých je v současné době aplikovatelná. V současné době je účinná pouze v 15 státech, včetně České republiky46, stěžejním dokumentem Haagské konference, který bude ve většině jejích smluvních státech samostatně používán, tedy prozatím zůstává Úmluva, minimálně do doby kdy bude Haagská Úmluva aplikovatelná pro více z nich.

3.3.

Nařízení Rady ES47 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu

rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti48 Nařízení Rady ES číslo 2201/2003 (dále jen „Brusel II.“) bylo Radou přijato dne 27. listopadu 2003 a účinnosti nabylo dne 1. března 2005. Jelikož se jedná o nařízení, je bezprostředně aplikovatelné ve všech členských státech ES, kromě Dánska49. Mnoho států, které jsou členy EU, jsou zároveň také smluvními státy Úmluvy, proto nařízení Brusel II., které bylo schváleno později než Úmluva, obsahuje pro tyto případy kolizní ustanovení.

44

Haagská úmluva čl. 20. KUČERA, Z., BULLETIN ADVOKACIE, Česká advokátní komora, 2003. 46 Dostupné z http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.status&cid=70. 47 Evropských společenství. 48 Nařízení č. 2201/2003. 49 Odst. 31) úvodních odůvodnění Bruselu II. se Dánsko v souladu s články 1 a 2 protokolu o postavení Dánska, připojeného ke smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství, neúčastní přijímání tohoto nařízení, a proto pro ně není závazné ani použitelné. 45

50

Svůj vztah k Úmluvě Brusel II. vymezuje také hned v úvodu a dále v článku 60. Nařízení Brusel II. má před ustanoveními Úmluvy přednost50 v případech, kdy upravuje otázku shodnou s ustanoveními Úmluvy, což ovšem nevylučuje její použití. Nařízení naopak výslovně předpokládá užití ustanovení Úmluvy v případech protiprávních přemístění nebo zadržení dětí, doplněná o články Bruselu II. Nejvýznamnějším článkem Bruselu II., který se přímo týká mezinárodních únosů dětí, je článek 11, respektive jeho odst. 2 až 8. V článku 11 odst. 2 Brusel II. doplňuje použití článků 12 a 13 Úmluvy o povinnost, zajistit dítěti během řízení možnost být vyslechnuto. Rozdíl mezi dikcí článku 13 Úmluvy a 11 článku odst. 2 Bruselu II. tkví především ve větším důrazu ustanovení Bruselu II. na nezbytnost požadavku na vyslechnutí dítěte, pokud již dosáhlo dostatečného věku a stupně vyspělosti. To dokládá především formulace tohoto požadavku, kdy zajistí dítěti během řízení možnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné51 je mnohem silnější a důraznější formulací než nařídí návrat dítěte, zjistí-li, že dítě nesouhlasí52. Z výše uvedeného lze vyvodit, že v řízeních podle Bruselu II. je kladen silnější důraz na zajištění názoru dítěte, přičemž takto získaný poznatek o postoji dítěte k dané situaci je i silnějším podkladem pro rozhodnutí příslušného soudního nebo správního orgánu.. V odst. 3 je akcentována rychlost soudního řízení, přičemž je zde shodně s článkem 11 Úmluvy uváděna lhůta šesti týdnů na rozhodnutí o navrácení nebo nenavrácení dítěte. Při nedodržení této lhůty je v Úmluvě pouze požadováno sdělení důvodů odkladu, kdežto v Bruselu II. mohou vydání rozhodnutí do šesti týdnů od podání návrhu zpozdit pouze mimořádné okolnosti. Větší důraz ustanovení Bruselu II. je zde opět dobře patrný, požadavek na vydání rozhodnutí ve věci v uvedené lhůtě šesti týdnů je zde mnohem naléhavější. Odst. 4 článku 11 Bruselu II. naopak oslabuje výjimku ze zásady bezodkladného navrácení dítěte, obsaženou v článku 13 písm. b) Úmluvy, když zakazuje soudu zamítnout žádost o navrácení důvodů, pokud bylo prokázáno, že byla přijata vhodná 50

Článek 60 Bruselu II. je i kolizní normou ve vztahu k dalším mezinárodním úmluvám, jsou to tyto následující: Haagská úmluva o pravomoci orgánů a použitelném právu při ochraně nezletilých, ze dne 5. října 1961, Lucemburská úmluva o uznávání rozhodnutí týkajících se rozluky manželů, ze dne 8. září 1967, Haagská úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití, ze dne 1. června 1970 a Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí, ze dne 20. května 1980. 51 Článek 11 odst. 2 Bruselu II. 52 Článek 13 Úmluvy.

51

opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.53 V nařízení Brusel II. chybí definice „vhodných opatření“, o kterých je v odstavci čtvrtém řeč, je zde tedy opět ponechán prostor volnému uvážení soudce. Pracovní skupina Ministerstva spravedlnosti pro otázky mezinárodních únosů dětí a výkonu rozhodnutí odnětím dítěte dokonce považuje toto ustanovení za přísnější, protože umožňuje navrácení dítěte do obvyklého bydliště i v případě, že dítěti hrozí nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, ale jen za podmínky, že jsou přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.54 Nicméně i dle judikatury českých soudů je zřejmé, že soudci dokáží rozpoznat, kdy je vhodné opatření dostačující a kdy nikoli. Jako jeden příklad za všechny může posloužit rozsudek Nejvyššího soudu české republiky, ve kterém se konstatuje: „Pouhý slib rodiče, který se domáhá navrácení dítěte, daný českému soudu, že byla přijata vhodná opatření k ochraně dítěte po jeho navrácení, nepostačuje.”55

Dalším důležitým odstavcem článku 11 Bruselu II., který je nutné zmínit je odstavec 8.56 Tento odstavec říká, že v případě, že se navrhovateli nepodaří dosáhnout navrácení dítěte zpět, do místa jeho obvyklého bydliště pomocí řízení, které bude vedeno v souladu s Úmluvou, má ještě možnost dosáhnout jeho navrácení. Touto možností je výkon rozhodnutí, které bylo vydáno v opatrovnickém řízení soudními nebo správními orgány příslušnými v místě obvyklého bydliště dítěte, který byl nařízen až poté, kdy bylo navrácení dítěte podle Úmluvy zamítnuto. Tohoto cíle prostřednictvím vykonatelného rozhodnutí lze dosáhnout v souladu s články 41 a 42 Bruselu II.

3.4.

Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním57 Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním58 již ve svém §2 uvádí,

že se ustanovení tohoto zákona použije pouze tehdy, pokud něco jiného nestanoví

53

Článek 11 odst. 4 Bruselu II. Citace z Výstupů pracovní skupiny pro otázky mezinárodních únosů dětí a výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, Ministerstvo vnitra, 2007, k dispozici na stránce http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4520&d=172693 55 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 474/2007, ze dne 20.6.2007 56 Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení. 57 97/1963 Sb. 58 Dále v textu jen „ZMPS“. 54

52

mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika59 vázána. Vzhledem k tomu, že v oblasti mezinárodních únosů dětí je Česká republika smluvní stranou výše uvedených úmluv Haagské konference a díky svému členství v ES je vázána i výše uvedeným nařízením ES, je pro ni tato problematika upravena již dost komplexně a ve vztahu k členským státům těchto úmluv a členům ES nebudou ustanovení tohoto zákona použita.60 Ve vztahu ke státům, se kterými Česká republika nepodepsala žádnou mezinárodní úmluvu, bude v případech mezinárodních únosů dětí aplikovaný §24 odst. 1 ZMPS, podle kterého se vztahy mezi rodiči a dětmi řídí právem státu, jehož příslušníkem je dítě a v případech, kdy dítě žije v České republice podle práva českého, je-li to v zájmu dítěte. Jak je zjevné, česká úprava na rozdíl od Haagských úmluv a nařízení Rady ES nepovažuje za důležité, aby dítě bylo vráceno do místa obvyklého bydliště, ba co více dokonce to pro ni není ani určující pro další rozhodování. Zajímá ji pouze příslušnost dítěte, kvůli zjištění právního řádu, podle kterého dále o osudu dítěte rozhoduje. Je zjevné, že toto ustanovení postrádá propracovanost a preciznost mezinárodních úmluv a nařízení, což není nepochopitelné vzhledem ke skutečnosti, že znění tohoto zákona bylo vyhlášeno v roce 1963. V současné době je již připravován zcela nový text zákona o mezinárodním právu soukromém, který se touto problematikou bude jistě zabývat komplexněji. Ustanoveními současné úpravy je od soudce očekáváno, že bude rozhodovat podle právního řádu, o kterém například ani nikdy neslyšel, který může být sepsán v jazyce, který nezná. I když pro tyto případy je v ustanovení obsažena věta o posuzování případu podle práva českého, která možnou komplikaci s aplikací práva státu, jehož je dítě příslušníkem, skrývá za zájem dítěte.

Co se týče pravomoci soudu, ta je upravena v §39 odst. 1 ZMPS. Toto ustanovení zakotvuje pravomoc českých soudů ve vztahu k občanům České republiky. Oproti tomu odst. 3 tohoto ustanovení upravuje pravomoc českých soudů ve vztahu k nezletilým cizincům jako subsidiární a primárně tak stanovuje pravomoc domovského státu cizince. 59

Zákon uvádí vzhledem k datu svého schválení „československá socialistická republika“, která již však neexistuje a jíž je Česká republika nástupnický státem, který převzal její závazky z mezinárodních smluv i právní řád, proto uvádím již v textu „Česká republika“. 60 Samozřejmě kromě zmíněného §2 ZMPS ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky

53

3.5.

Novela občanského soudního řádu Rozhodování a výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí je upraven novelou

občanského soudního řádu.61 Novela těchto ustanovení je účinná od 1. října 2008 a jejich ambicí je především zrychlit řízení soudů ve věcech mezinárodních únosů dětí, ochránit a posílit práva dětí a dále také například určit tzv. „vhodná prostředí“, kam budou děti umísťovány po dobu sporu v situacích, kdy to předseda senátu uzná za vhodné vzhledem ke stávající situaci. V řízení o navrácení nezletilého dítěte zákon nově stanoví možnost soudu uložit účastníkům účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním řízení nebo rodinné terapii, a to po dobu nejdéle 3 měsíců62, pokud usoudí, že by touto cestou mohla být efektivněji dosaženo dohody stran. Tyto možnosti řešení sporů se pro svou efektivitu a relativní „bezbolestnost“ stávají stále vyhledávanějšími, a to jak soudními orgány, tak i samotnými stranami sporu. V případě, že touto cestou k vyřešení sporu nedojde, soud pokračuje v řízení na návrh po uplynutí lhůty 3 měsíců, jsou-li pro to závažné důvody v případech podle §110 odst. 263, může v řízení pokračovat i bez návrhu.64 Jako důležitý aspekt je nově v OSŘ také akcentován názor dítěte, ke kterému soud přihlédne s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Názor dítěte se zjišťuje nejen jeho výslechem, ale případně i jinými metodami, například prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech může být soudem proveden případně i bez přítomnosti dalších osob, pokud by mohly výpověď dítěte svou přítomností ovlivnit.65 Je zde patrná snaha o zjištění názoru dítěte všemi dostupnými prostředky a také důraz na to, aby soud k názoru dítěte přihlédl. S tímto ustanovení souvisí i další novinka spočívající v možnosti soudu umístit dítě do tzv. „vhodného prostředí“, čímž se mimo jiné snaží zamezit rodičům, aby mohli

61

99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) ve znění pozdějších předpisů, novela č. 295/2008 Sb. 62 § 110 odst. 2 OSŘ. 63 Jestliže účastníci souhlasí s provedením mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání a s tím, aby si soud mohl od osoby nebo zařízení, které má mimosoudní jednání provádět, vyžadovat informace o průběhu jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení. Soud současně může stanovit podmínky pro další trvání přerušení řízení, zejména stanovit účastníkům povinnost informovat soud o průběhu a výsledku mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. Tato povinnost se nevztahuje na poskytování informací o skutečnostech, které vzešly při mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání najevo a které se neprojevily na výsledku tohoto jednání. 64 § 111 odst. 3 OSŘ. 65 § 100 odst. 4 OSŘ.

54

negativně působit na psychiku dítěte během řízení. V definici vhodného prostředí se mimo jiné říká, že „vhodným prostředím se rozumí výchovné prostředí u osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením.”66 Ve zcela nových ustanoveních OSŘ67 tento zákon upravuje podmínky a účastníky řízení o navrácení dítěte. Významný je zejména §193c, který stanoví povinnost soudu učinit vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte. Z dikce tohoto ustanovení je možno vyložit, že se nejedná o výčet taxativní, jde tedy pouze o demonstrativní výčet hlavních bodů, které by měl soud v řízení o navrácení dítěte zajistit. Jedná se především o dohled nad pohybem dítěte na území dožádaného státu a zabránění jeho přemístění mimo území dožádaného státu, a dále pak velmi důležité zabránění narušení osobních vazeb mezi dítětem a žalobcem. Obzvláště poslední z bodů obsažených v tomto výčtu je velmi důležitý, neboť je velmi častým jevem u mezinárodních únosů dětí, že rodič „únosce“ brání druhému rodiči ve styku s dítětem, neboť se (často důvodně) obává, že jakmile se druhý rodič ocitne s dítětem o samotě, nebude už vyčkávat na rozhodnutí soudu a odveze ho zpět do místa jeho obvyklého bydliště. Dítě však má právo na oba rodiče a proto je povinností soudu zajistit, aby se s druhým z nich mohlo setkávat i v době, kdy ještě není řízení o jeho navrácení či o právu péči o něj ukončen a zároveň vyloučit možnost jeho odvezení mimo jurisdikci tohoto soudu. Procesní ustanovení §193d ukládá soudu povinnost vyrozumět žalovaného o zahájení řízení ve věci navrácení dítěte a uložit mu, aby se ve stanovené lhůtě 7 dnů k návrhu vyjádřil a v případě nesouhlasu tento doložil důkazy a vyložil skutečnosti, na kterých staví obhajobu svého jednání. V případě, že se ve stanové lhůtě žalobce nevyjádří a neuvede ani vážné důvody, proč toto vyjádření nemůže soudu doručit má se za to, že proti urychlenému návratu dítěte nic nenamítá, o čemž však musí být soudem poučen.68 Tímto ustanovením je opět sledován cíl co největšího urychlení navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tomuto cíli napomáhá zejména zvolená lhůta 7 dní, které je dle mého názoru lhůtou přiměřenou avšak zároveň dostatečně krátkou pro 66

§ 76a odst. 1 OSŘ. §193a- §193e OSŘ. 68 §193d odst. 3 OSŘ. 67

55

hladké dosažení kýženého cíle v případě, že žalovaný nemá žádný důkaz, který by mohl uvést na svou obranu. Pokud žalovaný podle tohoto ustanovení na svou obranu neuvede žádný argument, jednání není třeba nařizovat.69 §193e dále uvádí další z důvodů pro nenařízení jednání. Důležitý je i jeho odst. 2, ve kterém je v souladu s Úmluvou i Bruselem II. uváděna lhůta 6 týdnů pro rozhodnutí o navrácení či nenavrácení dítěte, která může být prodloužena jen v návaznosti na skutečnosti, které vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě znemožnily a které musí být následně v odůvodnění rozhodnutí uvedeny. S nedodržením lhůty tedy není spojena žádná sankce, zákon ani výslovně neuvádí, v porovnání s článkem 11 odst. 3 Bruselu II., že okolnosti znemožňující vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě musejí být „mimořádného“ charakteru. Vzhledem ke skutečnosti, že Brusel II. je nařízením a tedy přímo aplikovatelný a podle článku 10 Ústavy má přednost před zákonem, bude v řízeních týkajících se nezletilých s obvyklým bydlištěm ve státě, který je členským státem ES, použito přísnější ustanovení Bruselu II. V odst. 3 je dále poprvé zmíněna možnost užití záruk nebo jiných opatření orgánů státu, kam má být dítě navráceno, jako podmínka návratu dítěte, respektive podmíněné odložení návratu dítěte. Jedná se vlastně institut tzv. mirror orders a záruk, o kterých je pojednáno níže.70 Nutnost poučení o možnosti výkonu rozhodnutí odnětím dítěte je zmíněna v odst. 4. Novelou jsou také dále rozvedeny způsoby výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte.71 Soud například může jako donucovací prostředek, při dobrovolném neplnění soudního rozhodnutí, může ukládat pokuty až do výše 50 000 Kč a to i opakovaně.72 Chybou se může zdát, že není omezen maximální možný počet uložených pokut, nebo maximální částka, která může být v součtu uloženými pokutami dosažena. Na druhé straně pokud soud rozhodne o navrácení dítěte a druhá strana odmítá součinnost, jeví se ukládání pokut jako dobrý způsob dosažení jeho návratu, obzvláště pokud pokut může být uloženo neomezené množství, čímž se donucovací efekt stává mnohem účinnějším. Další možnost, jak dosáhnout navrácení dítěte při absenci součinnosti jednou ze stran je nařízení 3 měsíčního smírčího nebo mediačního jednání nebo rodinnou nebo 69

§193e odst. 1 OSŘ. Viz. podkapitola 5.2 pojednávající o institutu styčného soudce. 71 Ust. §272 an. OSŘ. 72 Ust. §273 OSŘ. 70

56

jinou vhodnou terapii, případně stanovení „navykacího režimu“, za účelem postupného navykání dítěte s osobou oprávněnou ke styku s ním.73 Tyto možnosti, jak dosáhnout výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte jsou z psychologického hlediska ke všem účastníkům mnohem šetrnější, než předchozí varianta, která předpokládá tvrdé udílení pokut, vyžadují však výraznou míru součinnosti, která může být v takových případech jen zřídka očekávaná. Pokud jsou pokusy o dosažení návratu dítěte výkonem rozhodnutí podle předchozích ustanovení bezvýsledné, nařídí soud výkon rozhodnutí odnětím dítěte.74 Podle ustanovení §88 písm. p) je nově k řízení ve věcech mezinárodních únosů dětí je namísto soudu obecného příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Jedná se o specializovaný senát soudu, který má za úkol řešit právě tyto případy, díky čemuž by mělo být možné snadněji dosáhnout rozhodnutí ve zmíněné lhůtě 6 týdnů a lépe tak naplňovat účel a smysl Haagských úmluv i nařízení Brusel II.

73 74

Ust. §273 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Ust. §273 odst. 3 OSŘ.

57

4. Pravomoc soudu podle místa obvyklého bydliště dítěte 4.1.

Obvyklé bydliště dítěte se nachází ve smluvním státě ES75 a je uneseno

opět do státu, který je členským státem ES

Pokud se obvyklé bydliště dítěte před únosem nachází v zemi, která je smluvním státem ES (s výjimkou Dánska) a dítě je uneseno opět do státu, který je členským státem ES, pak se v řízení o navrácení či nenavrácení dítěte bude vztahovat nařízení Brusel II. Podle čl. 8 odst. 1 Bruselu II. bude k rozhodování příslušný soud obvyklého bydliště dítěte. Dále při použití speciálního ustanovení článku 10 bude stát obvyklého bydliště příslušným, dokud dítě nezíská obvyklé bydliště v jiném členském státě a pokud bude zároveň splněna jedna ze dvou následujících podmínek, za prvé, že každá z osob nebo institucí, které mají právo péče o dítě, k tomu dají souhlas nebo že marně uplyne doba jednoho roku od doby, kdy se uvedené osoby nebo instituce dozvědí o přemístění dítěte a je dále splněna jedna z podmínek článku 10 pod písmeny i) až iv)76. Pokud tedy nenastane žádná z výjimek předpokládaná článkem 10, dožádaný stát rozhodne o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, kde místní soud, který je příslušný k rozhodování o právu na výchovu a výživu nezletilého rozhodne, komu toto právo a v jaké míře náleží. V případě, že jedna z výjimek předpokládaných článkem 10 nastane, soud navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště zamítne a rozhodne buď sám, pokud je k tomu příslušný, nebo postoupí věc místně i věcně příslušnému soudu v dožádaném státě.

75

Kromě Dánska, viz odkaz č.27. i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno; ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost; iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7; (iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.

76

58

Většina států ES je i členskými státy Úmluvy. Jak je již zmiňováno výše, svůj vztah k Úmluvě Brusel II. vymezuje tím způsobem, že má přednost v případech, kdy upravuje otázku shodnou s ustanoveními Úmluvy. Co se týče ustanovení vztahujících se k rozhodování o navrácení či nenavrácení dítěte, tuto otázku Brusel II. upravuje komplexně, a proto se v řízeních, kde dožádaný i dožádající jsou členy ES, použijí ustanovení Bruselu II. Pokud ovšem dožádaný stát obdrží žádost o navrácení dítěte v souladu s Úmluvou, pak je na řízení o navrácení dítěte použita Úmluva, doplněná o články 11 odst. 1 až 5 Bruselu II. V tomto případě soud dožádaného státu nejprve zjišťuje, zda skutečně došlo k protiprávnímu přemístění dítěte, jak ho předpokládá Úmluva. Definice Bruselu II. i Úmluvu se, co se protiprávního přemístění dítěte týče, velice podobají. Obě ho definují tak, že se jedná o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, které je doprovázeno porušením práva péče o něj, které je druhou stranou v době činu skutečně vykonáváno, podle právního řádu státu obvyklého bydliště dítěte před únosem. Článek 11 odst. 4 Bruselu II. zpřísňuje a omezuje výjimky, předpokládané v Úmluvě, konkrétně v jejím článku 13 odst. 2. Úmluva vztahuje výjimku z bezprostředního navrácení dítěte na nebezpečí vystavení dítěte fyzické nebo duševní újmě, oproti tomu Brusel II. možnosti této výjimky zpřísňuje, neboť připouští, že dítě bude navráceno i v případě, kdy by bylo vystaveno nebezpečí takové újmy, ale stát obvyklého bydliště přijme nebo je připraven přijmout vhodné opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho návratu. Je zde tedy výrazně patrná priorita zajištění navrácení dítěte, která je omezena jen situacemi, kdy by k újmě dítěte po návratu do místa jeho obvyklého bydliště došlo takřka nevyhnutelně. Nutno dodat, že soudnímu orgánu dožádaného státu nesmí postačit ujištění dožadujícího státu, že dítěti po jeho návratu újma nehrozí. Dožádaný stát musí tuto skutečnost důkladně prošetřit a bez pochyb potvrdit předtím, než navrácení dítěte nařídí. O nutnosti dát dítěti možnost být v řízení vyslechnuto, pokud to není nevhodné, vzhledem k jeho věku a stupni vyspělosti77, je již pojednáno výše. Na tomto místě je také potřeba zmínit ustanovení článku 11 odst. 5, které stanoví zákaz zamítnutí žádosti o navrácení dítěte v případě, že osoba, která o něj žádá, nedostala příležitost být vyslechnuta. „Vzhledem k přesně vymezené lhůtě bude výslech proveden nejrychlejším a 77

Článek 11 odst. 2 Bruselu II.

59

nejúčinnějším dostupným způsobem. Jednou z možností je použití způsobů stanovených nařízením (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech.78“ Podstatné je, aby k výslechu a všemu dokazování došlo ve stanovené lhůtě 6 týdnů, aby mohla být v této lhůtě i rozhodnuto. Co se rozhodnutí týče, členské státy by měli všemi dostupnými prostředky zajistit, aby v jejich státě bylo bezprostředně vykonatelné a nedocházelo ke zbytečným průtahům způsobeným odvoláním se protistrany proti rozhodnutí, které by jeho smysl značně potíralo. Účelem totiž samozřejmě je, pokud tomu nebrání velmi závažné skutečnosti a okolnosti, aby dítě bylo skutečně do lhůty 6 týdnů navráceno do místa svého obvyklého bydliště, kde bude místními soudními a správními orgány dále rozhodnuto o právu na péči o něj. Ve chvíli, kdy bude proti rozhodnutí o navrácení dítěte přípustné odvolání s odkladným účinkem, mlže v důsledku běhu času dojít k situacím předvídaným Úmluvou, totiž že dítě se dostane do fáze, kdy si v novém prostředí natolik přivykne, že pro něj nucený návrat zpět bude značně traumatizujícím zážitkem. Přesto, že primárním cílem Bruselu II. i Úmluvy je úsilí o co nejrychlejší navrácení dítěte, okolnosti návratu mohou být takové, že soud dožádaného státu rozhodne podle článku 13 Úmluvy o nenavrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště. V takovém případě soud dožádaného státu musí dále postupovat podle článku 11 odst. 6 a 7 Bruselu II. Podle těchto ustanovení následuje po vydání zamítavého rozhodnutí povinnost soudu dožádaného státu zaslat do jednoho měsíce od rozhodnutí soudu dožádajícího státu všechny relevantní informace, týkající se tohoto rozhodnutí. Soud dožádajícího státu následně tyto skutečnosti oznámí stranám sporu a v souladu s vnitrostátním právem je vyzve, aby se k dané věci vyjádřily v tom smyslu, zda si přejí, aby otázka práva péče o dítě byla dožádajícím soudem prošetřena, přičemž k jejímu prošetření postačuje návrh jediné z nich. Tato výzva je spojena s tříměsíční prekluzivní lhůtou. Pokud strany (nebo alespoň jediná z nich) návrh podají, soudní orgán dožádajícího státu prošetří otázku práva péče o dítě.79 Na základě šetření pak soud vydá rozhodnutí, kterým navrácení dítěte nenařizuje, čímž je řízení ukončeno a příslušnost 78

Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II, 2005, str. 33, dostupné z http://ec.europa.eu/civiljustice/parental_resp/parental_resp_ec_vdm_cs.pdf. 79 Článek 11 odst. 7 Bruselu II.

60

k řešení této otázky získají v souladu článkem 10 písm. b) bod iv) soudy dožádaného státu. Druhou možností je, že soud vydá rozhodnutí o navrácení dítěte, které pak musí opatřit osvědčením, v souladu s článkem 42 Úmluvy. Toto rozhodnutí je podle ustanovení Bruselu II. přímo vykonatelné ve všech členských státech ES. „Proti vydání osvědčení nelze podat opravný prostředek. Pokud se původní soudce dopustí chyby při vyplňování osvědčení a to nevyjadřuje přesně obsah rozhodnutí, lze u původního soudu podat žádost o opravu.“80

4.2.

Dítě má obvyklé bydliště v ES nebo ve smluvním státě Úmluvy a je

uneseno do státu, který není smluvním státem ES, ale je smluvním státem Úmluvy V případech, kdy je dítě, které má obvyklé bydliště ve státu, který je členem ES, uneseno do země, která není členským státem ES, ale zato je smluvním státem Úmluvy, bude o jeho navrácení rozhodováno v souladu s ustanoveními Úmluvy, pokud stát obvyklého bydliště dítěte je také smluvním státem Úmluvy. Toto vyplývá zejména z ustanovení článku 4 Úmluvy, podle kterého se Úmluva vztahuje na každé dítě, které má své obvyklé bydliště ve státě, který je smluvním státem Úmluvy. Podle ustanovení Úmluvy soudní orgán dožádaného státu nařídí bezprostřední navrácení dítěte do státu obvyklého bydliště dítěte, pokud nenastane jedna z výjimek, přepokládaných články 13 a 20. Článek 13 písmeno a) umožňuje soudnímu nebo správnímu orgánu dožádaného státu nenařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením a prokáže, že osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době jeho přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením. Toto ustanovení upravuje situace, kdy osoba nebo instituce, která má právo péče o dítě před únosem nebo jeho zadržením toto právo, které je jedním ze základních principů chráněných Úmluvou, nevykonává, případně ho sice vykonává, ale od okamžiku únosu či zadržení dítěte již nemá zájem na jeho dalším vykonávání.

80

Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II, 2005, str. 39, dostupné z http://ec.europa.eu/civiljustice/parental_resp/parental_resp_ec_vdm_cs.pdf.

61

V tomto článku jsou uvedeny další výjimky, které více akcentují zájem dítěte. Je zde bráno v potaz jak nebezpečí, že by dítě mohlo být návratem vystaveno fyzické nebo duševní újmě jiné nesnesitelné situace (článek 13 písmeno b), tak je ve druhém odstavci třináctého článku kladen důraz na stanovisko dítěte. Dle článku 20 může být návrat dítěte podle článku 12 odmítnut, kdyby to nedovolovaly základní zásady dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud však nastane některá z výjimek uvedených v článcích 13 nebo 20, soud návrh na navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště zamítne a ponechá rozhodování o právu péči o dítě v jurisdikci orgánů dožádaného státu.

4.3.

Dítě nemá obvyklé bydliště ani ve členském státě ES ani ve smluvním

státě Úmluvy V těch to případech, kdy dítě nemá obvyklé bydliště ani ve smluvním státě Úmluvy ani v členském státě ES, rozhodují orgány státu, kam bylo nezletilé dítě uneseno v souladu svou vnitrostátní právní úpravou mezinárodního práva soukromého, případně bude rozhodovat na základě ustanovení jiné bilaterální nebo multilaterální smlouvy, uzavřené pro tyto případy s jiným státem. Soud České republiky by v tomto případě rozhodoval v souladu s §39 odst. 3 ZMPS. Podle tohoto odstavce není český soud příslušný k rozhodování o věcech, které se týkají nezletilých cizinců, kteří žijí na území České republiky. V případech, kdy je nutné učinit rozhodnutí, které se týká nezletilých cizinců, vyrozumí o této situaci české orgány stát, který je domovským státem nezletilého. Pravomoc českého soudu rozhodovat o věcech nezletilých cizinců je dána až ve chvíli, kdy orgán domovského státu dítěte neučiní potřebná opatření či nevydá rozhodnutí v době, která je tomu přiměřená. V tuto chvíli pak o poměrech nezletilého rozhoduje soud český a to podle práva státu, jehož příslušníkem je dítě81. Pokud by to ovšem bylo v zájmu dítěte, je možné, aby soud České republiky rozhodl podle práva českého, což se, jak jsem již zmiňovala výše, může jevit často mnohem výhodnějším, než pokoušet se proniknout do právního řádu cizího a například velmi exotického státu. 81

§24 odst. 1 ZMPS.

62

5. Instituce v České republice, zabývající se mezinárodními únosy dětí V České republice existuje několik institucí, které se ochranou dětí, zejména v souvislosti s mezinárodními únosy zabývají. Jednak jsou to instituce, jejichž vznik předpokládá článek 6 Úmluvy, tedy ústřední orgány, které si musí každý stát pro provádění úmluvy učit a dále pak orgány, jejichž funkcí je především o smír a mimosoudní uspořádání sporů mezi osobami, které si nárokují právo péče o dítě, případně instituce zprostředkovávající komunikaci mezi ústředními orgány a soudci nebo mezi jednotlivými ústředními orgány navzájem.

5.1.

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně82 byl zřízen § 3 zákona o

sociálně právní ochraně dětí83, jako ústřední orgán předpokládaný článkem 6 Úmluvy. Jeho hlavním cílem je ochrana dětí uvedených v §2 odst. 2 zákona o sociálně právní ochraně dětí v případech jejich mezinárodních únosů, nezávisle na tom, zda jsou nebo nejsou českými občany, dále se také zabývá vymáháním výživného s mezinárodním prvkem a vedením agendy mezinárodních adopcí. Pravomoci a povinnosti Úřadu, ve vztahu k mezinárodním únosům dětí, jsou vymezeny v článku 2 Úmluvy a dále také v §35 zákona o sociálně právní ochraně dětí. Zejména mezi jeho hlavní úlohy patří: „poskytovat občanům konzultace ve věcech, které spadají do jeho působnosti, zprostředkovávat v rámci své působnosti styk se zahraničními orgány, jako ústřední orgán České republiky a spolupracovat na vytváření mezinárodních i vnitrostátních norem, které se dotýkají oblastí jeho působnosti.“84

5.2.

Institut styčného soudce Řada smluvních států Úmluvy již pro urychlení a zefektivnění komunikace mezi

sebou zavedla institut tzv. styčného soudce ve věcech rodinného práva. V roce 1998 byl poprvé přednesen návrh na zřízení mezinárodní sítě styčných soudců, a to soudcem Vrchního soudu v Londýně na De Ruwenbergově semináři pořádaném pro soudce, zabývající se mezinárodní právní ochranou dětí. Činnost styčného soudce není taxativně 82

Dále jen „Úřad“. Zákon č. 359/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 84 Z oficiální stránky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, www.umpod.cz. 83

63

vymezena ani na vnitrostátní ani na mezinárodní úrovni a vymezení jeho činností a pravomoci tak záleží na každém jednotlivém smluvním státu. Lze však uvést sumu činností, jež jsou shodné pro styčné soudce v jednotlivých zemích. Jedná se zejména o pomoc jiným soudcům při aplikaci Úmluvy, o vypracování odpovědí na otázky soudců a ústředních orgánů jiných států Úmluvy, týkajících se vnitrostátního právního řádu a výkladu jeho norem, o účasti na konferencích mezinárodního práva rodinného a podpora mezinárodní spolupráce v rodinném právu.85 Dobrým příkladem využití činnosti styčného soudce je i situace, která nastala v řízení Krajského soudu v Ústí na Labem86. Jednalo se o navrácení dvou nezletilých dětí do České republiky, které byly předtím matkou protiprávně přemístěny do Spojeného

království

Velké

Británie

a

Severního

Irska87.

Tamní

Nejvyšší

soud88rozsudkem89 nařídil navrácení dětí zpět do České republiky, tento návrat však podmínil součinností ze strany otce i matky. Matce, bylo uloženo, aby do doby, než budou děti navráceny zpět, neopouštěla jurisdikci UK. Otci bylo mimo jiné nařízeno, aby matce i dětem přispěl určitou částkou na letenku zpět do České republiky a aby učinil vše potřebné, pro jejich bezpečný návrat a vydání jejich pasů. Zejména mu však bylo nařízeno, aby do soudního řízení v České republice matku nijak nekontaktoval, nenapadal ani jinak neobtěžoval a nesnažil se jí děti odebrat. Soud v České republice však ze své vlastní iniciativy vydal předběžné opatření, na základě kterého byly děti matce odebrány ihned po příletu na letiště a následně byly svěřeny do předběžné péče otce. Tímto jednáním českého soudu byly podmínky mirror orders, (lhostejno, zda nevědomky) porušeny. Smyslem mirror orders je především zaručit hladší a snazší průběh navrácení dětí, které díky nim často nemusejí být vytrženy z náruče svého únosce a být tak vystaveny dalšímu nesnesitelnému tlaku, ale mohou se se zárukou bezpečí navrátit do místa svého obvyklého bydliště i se svým únoscem, kde je následně vyřešena otázka práva péče o ně. Nejen pro tyto případy je právě zaváděný institut styčného soudce významnou pomocí, ne-li přímo nutností. Styčný soudce, který by 85

PTÁČEK, L., Právo a rodina- Styčný soudce ve věcech rodinného práva, 9/2008, Nakladatelství Linde, 2008. 86 Sp.zn. 35 Co 878/2006. 87 Dále jen UK. 88 High Court of Justice. 89 High Court of Justice, č.j. FD 06 P00340, ze dne 3.5.2006.

64

komunikoval se soudci obou zemí a zprostředkoval by i vzájemnou komunikaci mezi nimi by jistě znamenal záruku většího porozumění a dodržení záruk a mirror orders. Domnívám se tedy, že kdyby v tomto případě býval figuroval jako prostředník styčný soudce, nedošlo by k této trapné mezinárodní situaci.90 Náplní činnosti styčného soudce je dále také poradenská činnost, kterou poskytuje především českým soudcům ve věci aplikace Úmluvy, ale i Úřadu nebo advokátů, kteří o ni požádají. Institut styčného soudce je v České republice poměrně nový, tudíž zatím není jisté, jako moc bude jeho služeb využíváno a jak bude efektivní. Styčným soudce byl pro českou republiku jmenován JUDr. Lubomír Ptáček, který je soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem.

5.3.

Mediace Smírného řešení sporů mezinárodního charakteru mezi rodiči nezletilého dítěte

lze dosáhnout i mimosoudní, smírnou cestou, což se jeví jako nejvíce žádoucím a pro dítě i rodiče nejméně stresujícím způsobem. Pokud nejsou rodiče smíru sami schopni, mohou využít služeb mediátora, na tomto řešení se však spolu musí shodnout, což je již prvním krokem pro úspěšné řešení jejich sporů. Následně se rodiče dostaví na kontaktní místo, kde jim je předložen seznam mediátorů, ze kterého si mohou vybrat jméno jednoho z nich, který jim pomůže spor řešit. Pokud se vzájemně neshodnou na žádném ze jmen, avšak na smírném řešení sporu prostřednictvím mediace nadále trvají, bude jim vybrán pracovníkem kontaktního místa. Mediátor si neklade za cíl rozhodovat o tom, která ze stran má pravdu či která má na co nárok. Úkolem mediátora je vyslechnout obě strany sporu, respektive oběma stranám dát dostatečný prostor, aby vyložily skutkový stav a své požadavky co nejobsáhleji. Následně, když mediátor nashromáždí dostatečné množství informací o podstatě sporu, snaží se vyhledat takové řešení, které by bylo co nejvíce vyhovující pro obě strany sporu. Mediační řízení je skončeno uzavřením mediační dohody, pokud obě strany souhlasí, nebo odstoupením, které může provést kterákoli ze stran kdykoli v průběhu mediačního řízení.

90

PTÁČEK, L., Právo a rodina- Styčný soudce ve věcech rodinného práva, 9/2008, Nakladatelství Linde, 2008.

65

V současné době je v platné zákonné úpravě obsaženo pouze mediační řešení sporů v trestní oblasti91, zároveň je ale ve stádiu příprav úprava nová, která bude upravovat i mediace v civilních sporech. Platnost této nové úpravy se předpokládá na rok 2011.92 V České republice existuje několik společností, které zprostředkovávají občanům mediační služby, z těch významnějších je to například Asociace mediátorů v České republice93 nebo Společnost pro řešení sporů mediací94.

91

Zákon o mediaci a probaci, č.257/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zdroj: http://www.amcr.cz/mediace/o-mediaci.php 93 Zdroj: http://www.amcr.cz/ 94 Zdroj: http://www.resenisporu.cz/ 92

66

Závěr Důsledná úprava situací, kdy dochází k mezinárodním únosům dětí je nezbytná jak pro jejich ochranu, tak i pro ochranu těch, kteří mají právo na péči o ně. Dokumenty, jež jsou v této práci rozebrané a jimiž je Česká republika vázána, spolu se souborem soudních rozhodnutí ve specifických případech,95 které úspěšně slouží jako pomocný nástroj v aplikační praxi v mnoha zemích, o tuto ochranu usilují s většími či menšími úspěchy. Celkově se jejich přínos však nedá hodnotit jinak než pozitivně, neboť bez jejich existence by šance na navrácení uneseného dítěte do místa jeho obvyklého bydliště byla více než mizivá. Dle mého názoru tedy největším problémem zůstávají situace, které nejsou mezinárodními úmluvami ani normami ES řešené vůbec. Jsou to právě případy, kdy se obvyklé bydliště dítěte nachází v místě, které není smluvním státem žádné z uvedených úmluv nebo nařízení a kdy je řešení těchto situací ponecháno na kolizních normách mezinárodních práv soukromých daných států. Nelze říci, že řešení, ke kterým je na základě takových docházeno jsou vždy špatná, či mohou-li vůbec být za špatná v právním i morálním smyslu považovaná. Pokud však vycházíme z premisy, že mezinárodní úprava únosů dětí obsažená například v Úmluvě, která je závazná pro 69 států ze všech koutů světa a na které se tak takové množství států shodlo, je úpravou správnou a co možná nejvíce spravedlivou (na tomto místě bych ráda podotkla, že ustanovení Haagských úmluv a nařízení Brusel II. jsou si vzájemně velmi podobné a rozdíly pouze minimální), pak případy, kdy dítě nežije ve smluvním státě a je uneseno mohou být posuzovány velmi nespravedlivě a to i v situaci, kdy je uneseno do státu, který smluvním státem je. Všechny tyto mezinárodní dokumenty jsou totiž shodně (a nutno dodat i logicky) aplikovány pouze na vztahy mezi dvěma smluvními státy. Pokud se však již jednou stát svým přístupem k dané mezinárodní úmluvě nebo do ES zaváže k plnění ustanovení dokumentu, ctění jeho smyslu a účelu, pak by se tímto závazkem měl řídit i ve chvíli, kdy se jedná o únos dítěte, které mé své obvyklé bydliště v nesmluvním státě.

95

Soudní rozhodnutí jsou, jak je již uvedeno výše k nalezení na oficiálních stránkách Haagské konference http://www.incadat.com.

67

Dobrým příkladem pro vysvětlení mého názoru je jeden ze známých, i když ne tolik mediálně známých případů, kyperského Řeka Savvase Lardise a jeho dětí Ellady a Andrease, které byly svou matkou!96 Monikou Lardi Bednářovou uneseny v březnu roku 2007 ze svého trvalého bydliště ve Spojených arabských emirátech97. Matka dětí v den, kdy otec odcestoval na třídenní služební cestu, rozhodla, že s dětmi odcestuje do České republiky, přičemž od počátku neměla v úmyslu se vrátit zpět. S otcem se nikterak nedomluvila, jen mu nechala strohý vzkaz, že je s dětmi u svých rodičů v České republice. Následně se s dětmi po několik měsíců skrývala na neznámém místě a neumožňovala otci s dětmi ani fyzický, ani telefonický kontakt. Otec přicestoval do České republiky a usiloval všemi prostředky o kontakt s dětmi a jejich matkou. Využil služeb advokáta a jeho prostřednictvím komunikoval s množstvím úřadů, jmenovitě s velvyslanectví Spojených arabských emirátů98 v Praze, Úřadem metropolitní rady Pravoslavné církve v Praze, Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, Policií České republiky, Českou správou sociální péče i Ministerstvem spravedlnosti; všemi zmíněnými institucemi mu bylo sděleno, že mu pomoci nemohou, neboť ač jsou děti občany Kyperské i České republiky, povětšinu svého života žily v SAE a tento stát není ani členem ES, ani smluvním státem Úmluvy. Dopisem z Ministerstva spravedlnosti bylo navíc panu Lardisovi doporučeno, že jediný způsob, jak dosáhnout aspoň práva na styk s dítětem je uznat svěření dětí do péče matky a požádat o právo na styk s nimi, což také pan Lardis učinil. Obvodní soud Prahy 3, u kterého byla celá věc projednávána, skutečně rozhodl o svěření dětí do péče matky a panu Lardisovi styk s nimi povolil, ovšem jen ve velmi omezeném rozsahu a nepřipustil ani možnost, aby s ním trávily část letních prázdnin na Kypru nebo v SAE. Když se pan Lardis proti tomuto rozhodnutí soudu odvolal, následně dokonce vzal zpět svůj návrh na svěření dětí do péče matky a začal usilovat o jejich svěření do své péče, odvolací soud i soud prvního stupně shodně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí s tím, že tím že o návrat dětí nepožádal rovnou, akceptoval

96

Srov. např. článek internetového portálu www.idnes.cz, kde je v tabulce jako únosce uveden pouze otec dětí, dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/138522-poslanci-chteji-zrychlit-rozhodovanisoudu-pri-mezinarodnich-unosech-deti.html. 97 Měla jsem tu možnost tento případ od samého jeho počátku z bezprostřední blízkosti pozorovat, proto se cítím být dostatečně informovaná k jeho posouzení. 98 Dále jen SAE.

68

současný stav věcí (v souladu s článkem 13 písm. b) Úmluvy) a nemá tedy na takové rozhodnutí nárok. Panu Lardisovi nepomohla ani argumentace výše uvedenými dokumenty a doporučeními od jednotlivých státních institucí, zejména doporučením Ministerstva spravedlnosti. Nakonec, vzhledem k tomu, že matka dětí neumožňovala dětem styk s jejich otcem ani v soudem stanovené míře, neunesl pan Lardis situaci a při jedné návštěvě v srpnu roku 2007 děti odvezl zpět do SAE, čím opět došlo k jejich únosu. Není mým úkolem zde hodnotit, kdo z rodičů má na péči o děti větší právo, domnívám se však, že když už mohl Obvodní soud pro Prahu 3 argumentovat ve svém usnesení o zamítnutí návrhu na svěření dětí do péče otce ustanoveními Úmluvy, mohl by se od samého počátku řídit jejím smyslem a ač SAE nejsou smluvním státem Úmluvy, nařídit návrat dětí do místa jejich obvyklého bydliště, kde by místní soud rozhodl o právu na péči o ně. Jak jsem již dříve uvedla, je mi známo, že mezinárodní dokumenty, o nichž v této práci pojednávám, mezi sebou vzájemně aplikují jen smluvní státy. Jejich vznešeným cílem je však, jak samy deklarují, blaho dítěte, které samo není viníkem toho, že nežije v jednom ze smluvních států. Proto by dle mého názoru státy, které se zavázaly k plnění vznešených cílů, v preambulích těchto dokumentů zakotvený, měly snažit tyto cíle naplňovat i ve vztazích se státy, které tyto mezinárodní dokumenty nepodepsaly, a to například prostřednictvím takových instrumentů, jako jsou vzájemné záruky nebo mirror orders, samozřejmě pouze v případě, že je taková domluva možná.

69

Seznam zkratek Úmluva

- Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí

Haagská úmluva

- Haagská úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání,

výkonu

a

spolupráci

ve

věcech

rodičovské

odpovědnosti a opatření k ochraně dětí

Brusel II.

- Nařízení Rady ES o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti

ES

- Evropské společenství

ZMPS

- zákon o mezinárodním právu soukromém

OSŘ

- Občanský soudní řád

70

Seznam použité literatury a pramenů Učebnice:

[1] KUČERA, Z., Mezinárodní právo soukromé, Brno: Nakladatelství Doplněk, 1999. Str. 340. ISBN 80- 7239- 038- 4.

Časopisy a bulletiny:

[1] KUČERA, Z., BULLETIN ADVOKACIE- Haagská úmluva o ochraně dětí a její význam pro úpravu mezinárodního práva soukromého, Česká advokátní komora, 2003, str. 69- 75.

[2] PTÁČEK, L., Právo a rodina- Sytčný soudce ve věcech rodinného práva, LINDE nakladatelství, s.r.o., 9/2003.

[3] VONDRÁČKOVÁ, P. a KLOUB, J., VIA IURIS- Bulletin pro právo ve veřejném zájmu ONLINE, Mezinárodní únosy dětí, I.- IV. díl, 2006, Články publikovaný na internetových stránkách: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=45 http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=44 http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=127 http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=128 [ke dni 20. 2. 2009].

Právní prameny:

[1] Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí č. 34/1998 Sb.

[2] Haagská úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské odpovědnosti a opatření k ochraně dětí č. 141/2001 Sb. m. s.

71

[3] Nařízení Rady ES o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti č. 2201/2003.

[4] Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 97/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

[5] Občanský soudní řád č. 99/1963 ve znění pozdějších předpisů, zejména pak novela č. 295/2008 Sb.

[6] Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Internetové zdroje:

[1]

Elisa

Pérez

Vera-

Explanatory

report,

dostupné

z

http://hcch.e-

vision.nl/upload/expl28.pdf [ke dni 28. 2. 2009].

[2] Internetová databáze rozsudků soudních dvorů států Úmluvy dostupné z: http://www.incadat.com konkrétně rozsudky: http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showDetail&lng=1 http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=11&lng=1 http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=107&lng=1 http://www.incadat.com/index.cfm?fuseaction=convtext.showFull&code=599&lng=1 [ke dni 15. 3. 2009].

[3] Oficiální stránky Haagské konference mezinárodního práva soukromého dostupné z http://www.hcch.net [ke dni 20. 1. 2009].

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5473/2007, ze dne 5.3.2008, dostupný z http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/haagska-umluva-o-

72

obcanskopravnich-aspektech-mezinarodnich-unosu-deti-54664.html [ke dni 13. 2. 2009].

[5]

Outline

of

Hague

Convention

on

child

protection

http://hcch.e-

vision.nl/index_en.php [ke dni 17. 3. 2009].

[6] Výstupy pracovní skupiny Ministerstva vnitra České republiky pro otázky mezinárodních únosů dětí a výkonu rozhodnutí odnětím dítěte, dostupné z http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4520&d=172693 [ke dni 2. 3. 2009]. [7] Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II., dostupná z http://ec.europa.eu/civiljustice/parental_resp/parental_resp_ec_vdm_cs.pdf [ke dni 14. 3. 2009].

[8] Oficiální stránky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, dostupné z www.umpod.cz [ke dni 14. 2. 2009].

[9] Asociace mediátorů České republiky, dostupné z http://www.amcr.cz/ [ke dni 26. 2. 2009]. [10] Společnost pro řešení sporů mediací, dostupné z http://www.resenisporu.cz/ [ke dni 26. 2. 2009].

[11]

Zpráva

o

plánované

novele

OSŘ.

Dostupná

z:

http://www.novinky.cz/domaci/138522-poslanci-chteji-zrychlit-rozhodovani-soudupri-mezinarodnich-unosech-deti.html [ke dni 5. 3. 2009].

[12] Leták Ministerstva spravedlnosti ČR pro pomoc mezinárodním rodinám v krizi, dostupný z http://portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=50656 [ke dni 15. 1. 2009].

73

Abstract The international legal regulation of civil aspects related to wrongful removals of children The purpose of my thesis is to analyse international documents related to wrongful removal of children. The reason for my research is that the number of wrongful removals of children is increasing and therefore it is necessary to govern their solutions with a strong international rule of law, main purpose of which is to protect the welfare of minor children.

This thesis is composed of five chapters, each of them dealing with different aspects of subject matter. Chapter One explains in general terms of international abduction of children or the wrongful removal of children.

Chapter Two deals with the main documents that govern disputes, arising out of international abductions of children, in 69 countries all around the world. It is Hague Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction. This chapter consists of the history of Convention´s creation, it´s subject, purpose and terminology, together with an analysis of every provision of Convention. The most important provisions are supported by the judicial decisions of courts from many member states of Convention,

Chapter Two examines relevant International treaties or European legislation related to the Czech Republic and Czech legislation dealing with subject of international abductions. This chapter consists of five parts. Part One focuses shortly on the above mentioned Hague Convention. Part Two deals with relevant provisions of another Hague convention called Convention of 19 October 1996 on Jurisdiction, Applicable Law, Recognition, Enforcement and Co-operation in Respect of Parental Responsibility and Measures for the Protection of Children. Part Three analyses the relevant provisions of Council Regulation (EC) No 2201/2003 concerning jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in matrimonial matters and in matters of parental

74

responsibility. Part Four mentions the provisions of the Czech Conflict Law and the last Part Five brings the analysis of the amended provisions of Czech Procedural Law.

Chapter Three is subdivided into three parts and provides a comparison of different situations court have to deal with depending on the different state of habitual residence of abducted child. Part One illustrates the situation when the child´s habitual residence is in EC member state and it is wrongfully removed to another EC member state. Part Two shows the situations when a child´s with habitual residence in the contractual state of Convention is abducted to another contractual state of Convention and the Third Part deals with the situations when the state of child´s habitual residence isn´t a member state of any of above mentioned treaties.

Chapter Four concentrates on institutions in the Czech Republic which help to solve the international wrongful removals of children. Part One mentions the Office for International Legal Protection of Children in Brno, Part Two presents a new institute of the Contact judge and the Third Part shows the possibility to solve the disputes through mediation.

Conclusion takes its place in the End Part of this thesis. It is seen in the fact that the provisions of all above mentioned international document related to the subject matter are merely proper and just as well. The only unjust situation may occur in case that children´s habitual residence is situated in state, which is not a member state of any of the above mentioned international treaties. In my opinion the court of a member state in front of which the dispute is dealt should treat this child similarly as if it had a habitual residence in a contracting state, because it should follow the main purpose of the treaties, which is the welfare of children. It is obvious that disputes couldn´t be solved this way every time, but in case the agreement between contracting sate and noncontracting state would be possible, the agreement could be secured through a mirror order or guaranty.

Key words: international abduction of children, wrongful removal of children, habitual residence.

75