UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Právnická fakulta

Katedra obchodního práva

Téma diplomové práce: „Právní úprava podnikání cizinců v České republice a Itálii. Srovnání.“

Diplomová práce

Diplomant: Mgr. Eva Hísková

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Květoslav Růţička, CSc.

Březen 2011

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny pouţité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 10.3.2011 Podpis

Poděkování Mé poděkování patří především manţelovi, dětem, rodičům a všem, kteří mě nejen při psaní této diplomové práce podporovali a povzbuzovali, měli pochopení pro mé nadšení z komplikovaného tématu a přitom věřili ve zdar této práce. Vedoucímu mé diplomové práce, prof. Růţičkovi, děkuji za trpělivost, uţitečné podněty a strávený čas.

OBSAH OBSAH ............................................................................................................................. 1 ÚVOD ............................................................................................................................... 5 ČÁST 1 ............................................................................................................................. 5 VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PODNIKÁNÍ CIZINCŮ.................................................... 5 1 Vývoj právní úpravy podnikání cizinců v České republice ......................................... 5 1.1

Před přijetím Obchodního zákoníku .................................................................. 5

1.1.1. Hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.).................................................. 5 1.1.2. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, (zákon č. 97/1963 Sb.) ........................................................................................................................ 6 1.1.3.

Zákoník mezinárodního obchodu, zákon č. 101/1963 Sb. ............................. 6

1.1.4. Zákon č. 42/1980 Sb. ......................................................................................... 6 1.1.5. Zákon č. 116/1985 Sb. ....................................................................................... 7 1.1.6. Zákon č. 103/1990 Sb. ....................................................................................... 7 1.1.7. Zákon č. 105/1990 Sb. ....................................................................................... 9 1.1.8. Zákon č. 112/1990 Sb. ..................................................................................... 10 1.1.9. Zákon č. 113/1990 Sb. ..................................................................................... 11 1.2

Změny v právní úpravě podnikání cizinců po přijetí Obchodního zákoníku ... 11

1.2.1. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ...................................................... 12 1.2.2. Ţivnostenský zákon.......................................................................................... 14 1.2.3. Zákon o pobytu (č. 326/1999 Sb.).................................................................... 16 1.2.4 Směrnice............................................................................................................ 17 2 Vývoj právní úpravy podnikání cizinců v Itálii ......................................................... 19 2.1 Základní struktura italského obchodního práva ................................................... 19 2. 2. Vývoj v oblasti práva obchodních společností s dopadem na zahraniční subjekty .................................................................................................................................... 20 2.2.1 Legislativní dekret č. 6 z roku 2003 .................................................................. 21 2.2.2. Dekret prezidenta republiky č. 361 z roku 2000 .............................................. 22 2.2.3. Reforma mezinárodního práva soukromého .................................................... 22 2.2.4. Testo unico ....................................................................................................... 22 1

ČÁST 2 ........................................................................................................................... 23 RELEVANTNÍ POJMY V PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH ČESKÉ REPUBLIKY A ITÁLIE .................................................................................................................................... 23 1 ZAHRANIČNÍ OSOBA / PERSONA STRANIERA................................................ 23 1.1

Česká republika ................................................................................................ 23

1.2

Itálie.................................................................................................................. 24

2 FYZICKÁ OSOBA / PERSONA FISICA ................................................................. 24 2.1

Česká republika ................................................................................................ 24

2.2

Itálie.................................................................................................................. 25

3 PRÁVNICKÉ OSOBY / PERSONE GIURIDICHE ................................................. 25 3.1

Česká republika ................................................................................................ 25

3.2

Itálie.................................................................................................................. 26

4 OBCHODNÍ PRÁVO / DIRITTO COMMERCIALE .............................................. 26 4.1

Česká republika ................................................................................................ 26

4.2

Itálie.................................................................................................................. 27

5 CIZINEC / STRANIERO .......................................................................................... 27 5.1

Česká republika ................................................................................................ 27

5.1.1. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákon č. 97/1963 Sb. .. ...................................................................................................................... 27 5.1.2. Zákon o zaměstnanosti, zákon č. 435/2004 Sb. ............................................... 28 5.1.3 Zákon o pobytu (zákon č. 326/1999 Sb.) .......................................................... 28 5.1.4 Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích ................................................ 29 5.2 5.2.1

Itálie.................................................................................................................. 29 Ústava (Costituzione) ................................................................................... 29

5.2.2 Občanský zákoník (C.C.) ................................................................................. 30 5.2.3 Testo unico ....................................................................................................... 31 5.2.4 zákon č. 218 z 31. května 1995 (reforma italského systému mezinárodního práva soukromého) ..................................................................................................... 31 6 PODNIKÁNÍ / INTRAPRENDIMENTO ................................................................ 32 6.1

Česká republika ................................................................................................ 32

6.1.1 Ţivnostenský zákon......................................................................................... 32 6.1.2

Zákon o daních z příjmu ............................................................................... 32 2

6.1.3 6.2 6.2.1

Obchodní zákoník ......................................................................................... 33 Itálie.................................................................................................................. 34 Občanský zákoník C.C. ................................................................................ 34

6.2.2 Legislativní dekret č. 286 z 25.07.1998 – podnikání zahraničních osob ......... 36 7 PODNIKATEL / IMPRENDITORE ......................................................................... 36 7.1

Česká republika ................................................................................................ 36

7.1.1

Podnikatel ..................................................................................................... 36

7.1.2

Osoby samostatně výdělečně činné .............................................................. 37

7.2

Itálie.................................................................................................................. 38

7.2.1 Podnikatel.......................................................................................................... 38 7.2.2 Libero professionista ......................................................................................... 39 7.2.3

Malý podnikatel/il piccolo imprenditore ...................................................... 40

ČÁST 3 ........................................................................................................................... 41 SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ CIZINCŮ ......................................... 41 Přehled právní úpravy podnikání cizinců v České republice .......................................... 41 Přehled právní úpravy podnikání cizinců v Itálii ............................................................ 42 FORMY PODNIKÁNÍ ZAHRANIČNÍCH OSOB ........................................................ 45 1 Podnikání zahraničních osob podle ţivnostenského zákona ...................................... 45 1.1

Pobyt cizinců v České republice ...................................................................... 46

1.2

Podnikání – provozování ţivnosti cizinci v České republice.......................... 47

1.3

Pobyt cizinců v Itálii ........................................................................................ 49

1.4

Podnikání fyzických osob v Itálii ..................................................................... 50

2 Podnikání zahraničních osob bez zaloţení právnické osoby ..................................... 51 2.1

Smlouva o sdruţení .......................................................................................... 51

2.2

Smlouva o tichém společenství ........................................................................ 52

3 Zaloţení právnické osoby nebo účast v ní ................................................................. 52 3.1

Zaloţení právnické osoby ............................................................................... 53

3.2 Obchodní společnosti a druţstva ......................................................................... 55 4 Zaloţení organizační sloţky....................................................................................... 58 5 Působení prostřednictvím obchodního zastoupení, nezávislých zástupců ................. 63 5.1

Problematika závislých a nezávislých zástupců ............................................... 63

5.1.1 Česká republika ................................................................................................ 63 3

5.1.2

Itálie .............................................................................................................. 64

5.1.3.

Obchodní reprezentace v České republice ................................................... 64

5.1.4.

Obchodní reprezentace v Itálii – Ufficio di rappresentanza ........................ 65

6 Přemístění, teorie sídla ............................................................................................... 65 6.1

Česká republika ................................................................................................ 66

6.2

Itálie.................................................................................................................. 67

SEZNAM ZKRATEK: ................................................................................................... 69 SEZNAM LITERATURY .............................................................................................. 70 ABSTRACT.................................................................................................................... 76 KEYWORDS/KLÍČOVÁ SLOVA .............................................................................. 778

4

ÚVOD Celou diplomovou práci jsem rozdělila do třech velkých částí. V první části se věnuji vývoji právní úpravy podnikání cizinců jak v České republice, tak v Itálii. V druhé části rozebírám jednotlivé klíčové pojmy a jejich obsah. Závěr patří současné právní úpravě. Vzhledem k tomu, ţe jsem na této práci pracovala v průběhu celého roku 2010, vycházela jsem z právní úpravy platné k 1.1.2010. Sledovala jsem však vývoj příslušných předpisů a do diplomové práce jsem zapracovala i zákon č. 427/2010 Sb., novelizující zákon o pobytu a další právní předpisy s účinností k 1.1.2011.

ČÁST 1 VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PODNIKÁNÍ CIZINCŮ 1

Vývoj právní úpravy podnikání cizinců v České republice

Kapitolu vývoje právní úpravy podnikání v České republice jsem rozdělila na dvě části. V první části se věnuji několika významným předpisům před přijetím Obchodního zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., dále jen „ObchZ“, a v druhé části jsem se zaměřila na vývoj a změny vyvolané přípravou a vstupem České republiky do Evropské unie.

1.1

Před přijetím Obchodního zákoníku

1.1.1. Hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) Do přijetí ObchZ byl základní normou upravující podnikatelskou činnost zákon č. 109/1964 Sb., Hospodářský zákoník. Hospodářský

zákoník

upravoval

především

tzv.

„hospodářské

vztahy

mezi

socialistickými organizacemi“ a „pokud jde o subjekty hospodářských vztahů, zakotvil hospodářský zákoník soustavu socialistických organizací, které rozlišil na státní,

5

druţstevní, společenské a jiné“1. Jednou z nejvýznamnějších novel byl zákon č. 103/1990 Sb., viz 1.1.5. K věcné působnosti hospodářského zákoníku této novele se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí 32 Odo 90/2004, viz dále v části 1.1.5. 1.1.2. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, (zákon č. 97/1963 Sb.) Potřeba nového zákona o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“, byla vyvolána rekodifikací soukromého práva a zákon č. 97/1963 Sb. tak nahradil zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého. Dodnes je tento zákon základním pramenem českého mezinárodního práva soukromého. 1.1.3. Zákoník mezinárodního obchodu, zákon č. 101/1963 Sb. Tento zákoník byl přijat ve stejném roce jako ZMPS, o rok dříve neţ občanský zákoník č. 40/1964 Sb. a Hospodářský zákoník. V roce 1965 byl přijat zákoník práce. „Tento kodex se v praxi velmi málo uplatňoval, protoţe byl aplikovatelný jenom na vztahy s cizím prvkem, které se neřídily mezinárodní smlouvu a měly se řídit československým právem…..Zákoník mezinárodního obchodu se tak mohl uplatit jen ve vztazích, jeţ byly mimo rámec RVPH a které se měly řídit československým právem“. 2 Mezi státy RVPH platily mnohostranné smlouvy nazvané „všeobecné dodací podmínky RVHP“. 1.1.4. Zákon č. 42/1980 Sb. Normou upravující hospodářské vztahy se zahraničním prvkem byl zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, který měl 8 částí. Zahraničně hospodářskou činností byla kromě jiného rozuměna zahraničně obchodní činnost a zahraničně PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9, str. 90 2 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9, str. 143 1

6

hospodářské sluţby. V tomto zákoně je upravena působnost obchodních zastupitelství zahraničních osob, dále organizační sloţky československých právnických osob v zahraničí, obchodní a průmyslové komory a tzv. neobchodní vývoz a dovoz. Zákon č. 42/1980 Sb. byl změněn a doplněn zákonem č. 113/1990 Sb. 1.1.5. Zákon č. 116/1985 Sb. Dalším relevantním zákonem je zákon č. 116/1985 Sb. o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní nevládní organizace a organizace cizích státních příslušníků. Organizace s mezinárodním prvkem mohla být v Československé socialistické republice zřízena, vyvíjet činnost a mít sídlo jen na základě povolení vydaného federálním ministerstvem vnitra. Muselo se jednat o organizaci zřízenou jako právnická osoba podle

Občanského

zákoníku,

stanovy

a

činnost

nesměly

být

v rozporu

s československým právním řádem. Po revoluci v roce 1989 nastoupila Česká republika sloţitou cestu s cílem dosáhnout radikální proměny v mnoha oblastech, z nichţ klíčovou úlohu samozřejmě sehrála nutnost provedení zásadních legislativních změn a to nejen v oblasti obchodního práva a vzhledem k výrazným změnám v hospodářských vztazích a společenské situaci vůbec, následovaly po roce 1989 nutně nové zákony a novely. Nejvýznamnějšími porevolučními zákony byl zákon č. 103/1990 Sb. novelizující hospodářský zákoník, zákon č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů a zákon č. 112/1990 Sb., novelizující zákon o podniku se zahraniční účastí. 1.1.6. Zákon č. 103/1990 Sb. Významnou roli sehrál zákon č. 103/1990 Sb. novelizující hospodářský zákoník (č. 109/1964 Sb.). „…první ustanovení novely (nový § 1 odst. 1 Hospodářského zákoníku) přeměnilo hospodářský zákoník v provizorní zákoník obchodní“).3 „Hospodářský 3

PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9, str. 125 7

zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen „organizace“), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích“.4 V této souvislosti musím však upozornit na velmi zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Odo 90/2004, který se vyjádřil v tom smyslu, ţe hospodářský zákoník upravuje vztahy při hospodářském styku právnických osob, aniţ by se takto vymezený předmět úpravy omezoval pouze na právnické osoby – podnikatele. Tímto byly pod působnost § 1 odst. 1 Hospodářského zákoníku zahrnuty i právnické osoby nepodnikající. Termín „organizace“ se stal „legislativní zkratkou pro podnikatele v dnešním smyslu“5, tj. v § 1 se uvádí, ţe hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob. Kromě toho byl vypuštěn přívlastek „socialistická“. Pod pojmem „společenská organizace“ má být pak rozuměno „společenské sdruţení“. V § 107 odst. 2 byl zaveden název „podnikatel“ jako legislativní zkratka, pouze ale pro označení fyzických osob oprávněných k podnikání. Toto bylo uvedeno v souvislosti se zapisováním do podnikového rejstříku. V § 2 je definována podnikatelská činnost jako trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování sluţeb a prací anebo jiné činnosti za účelem získávání trvalého zdroje peněţních příjmů. V § 3, podle kterého se na subjekty podnikající na základě zákona o soukromém podnikání občanů nebo na základě zákona o podniku se zahraniční majetkovou účastí nevztahují ta ustanovení Hospodářského zákoníku, která stanoví bez souhlasu stran vznik povinnosti uzavřít, změnit nebo zrušit smlouvu, závazky a ta ustanovení, která svým obsahem neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání nebo jsou

4

Česko. Zákon č. 103 ze dne 18. dubna 1990, kterým se mění a doplňuje hospodářský

zákoník, § 1. In Sbírka zákonů České republiky. 1990, částka 22, s. 417-418. ISSN 1211-1244 5

PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s.

ISBN 80-7357-062-9, str. 125 8

v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně.

Z tohoto vyplývá návrat

autonomie vůle stran. Co se ustanovení o obchodních společnostech týká, byla nově začleněna část 4A upravující obchodní společnosti. Opět byla zmíněna autonomie vůle stran (§ 106f), v § 106g-106u byla pozornost věnována v.o.s., s.r.o., k.s. a komanditní společnosti na akcie6. V případě akciových společností bylo odkázáno v § 106f, odst. 2 na zvláštní zákon (jednalo se o zákon č. 104/1990 Sb.) V části 4 B byly upraveny tichá společnost a konsorcium. Pro označení firmy společnosti byl uţíván termín „obchodní název“ s uvedením „firma“ v závorce (§ 5). Byla zavedena nová forma právnické osoby: tzv. „společný podnik“ (§ 106zd-§ 106zj) 1.1.7. Zákon č. 105/1990 Sb. Dalším z relevantních zákonů byl zákon č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů, předcházející budoucímu ţivnostenskému zákonu. V tomto zákoně je v § 1 odst. 2 podnikání definováno stejně jako v zákoně č. 103/1990 Sb. (§ 2) a výslovně je v § 1 odst. 3 vyňata z působnosti tohoto zákona tvorba děl ve smyslu autorského zákona, dále výkon výdělečné činnosti lékařů a jiných zdravotnických pracovníků, ověřovatelů (auditorů) a poskytování právní pomoci, popřípadě výkon obdobných specializovaných činností, pokud jsou upraveny zvláštními předpisy. Jedná se o skupinu činností, jejichţ vykonavatelé jsou dle stávající české právní úpravy povaţováni za OSVČ, avšak nikoliv podnikatele. V Itálii bychom našli vhodný ekvivalent ve formě podnikání „libero professionista“, tj. volný profesionál, jakoţ i chráněný profesionál. Více se této terminologii věnuji v druhé části mé diplomové práce „Relevantní pojmy“. Dle § 5 je podnikateli umoţněno nabývat majetek v neomezeném rozsahu a oprávnění k podnikání vzniká pouhou registrací příslušným orgánem (§ 6).

6

V Itálii existuje komanditní společnost na akcie dodnes 9

„Podnikatelem ve smyslu cit. zákona byl ovšem jenom „občan podnikající podle tohoto zákona“.7 Ačkoliv se jedná o zákon „polistopadový“, dosud trvá pro ţadatele bez trvalého bydliště na území ČSFR povolovací reţim, který však bude v krátké době nahrazen reţimem registračním (zákon č. 113/1990 Sb.). Ţadatel bez trvalého bydliště na území ČSFR musí tedy přiloţit téţ povolení k podnikání, udělené příslušným ústředním orgánem státní správy republiky, na jejímţ území hodlá podnikat (§ 8). „Návrh tohoto zákona byl připraven asi za týden a dobře poslouţil aţ do schválení ţivnostenského zákona – č. 455/1991 Sb.“.8 Následovaly další zákony, např. zákon č. 104/1990 Sb., zákon o akciových společnostech, 106/1990 Sb., zákon doplňující zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráţi. 1.1.8. Zákon č. 112/1990 Sb. „V období od 1.1.1989 do 31.12.1991 upravoval podnikání zahraničních osob na našem území zejména zákon č. 173/1988 Sb., o podniku se zahraniční účastí, který byl zrušen obchodním zákoníkem. Podnikem se zahraniční majetkovou účastí byla podle tohoto zákona právnická osoba s hospodářskou činností, která měla sídlo na území ČSFR, pokud se na zaloţení nebo po tomto zaloţení na jejím podnikání podílel zahraniční účastník. Zahraničním účastníkem byla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm mimo území ČSFR, která se podílela majetkovým vkladem na podniku. Tuzemským účastníkem se rozuměla právnická osoba se sídlem a fyzická osoba s bydlištěm na území ČSFR, která se podílela majetkovým vkladem vedle zahraničního účastníka na podniku. Ustanovení tohoto zákona se vztahovala i na případy, kdy podnik

7


ISBN 80-7357-062-9, str. 200 8


ISBN 80-7357-062-9, str. 125 10

zakládal nebo se na jeho podnikání podílel výlučně zahraniční účastník. Vznik, právní forma, právní poměry a zánik podniku se řídily československým právem“9 1.1.9. Zákon č. 113/1990 Sb. Tento zákon měnil a doplňoval zákon č. 42/1980 Sb. o hospodářských stycích se zahraničím. Porevoluční trend je patrný uvolněním přísného povolovacího reţimu a připuštěním pouhé registrace. Registraci a povolení uděluje ministerstvo zahraničního obchodu, ne tedy jiţ ministerstvo vnitra. S novinkou registrace souvisí i povinnost zřízení vinkulovaného účtu.

1.2

Změny v právní úpravě podnikání cizinců po přijetí Obchodního zákoníku

Po 1.5.2004 nastala nová etapa vývoje práva nejen obchodního. Změny, ke kterým došlo v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, jsou rázu koncepčního. Otázka ztráty naší suverenity je předmětem neustálé diskuze, stejně tak jako její klady a zápory. Jisté je, ţe evropské právo má u nás významný vliv, ať uţ se tak děje přímo formou nařízení nebo prostřednictvím směrnic či judikaturou Evropského soudního dvora. I. Pelikánová10 rozlišuje několik velkých oblastí evropského komunitárního práva, které k němu mají vztah. Jedná se o právo obchodních společností včetně účetnictví, právo soutěţní včetně úpravy veřejných zakázek a státních podpor, právo kapitálového trhu a finančních sluţeb včetně úpravy kótovaných cenných papírů, veřejné nabídky cenných papírů, banka pojišťoven, průmyslové vlastnictví, volný pohyb osob, kapitálu, zboţí a sluţeb zajišťovaný zejména svobodou usazování a svobodou poskytování sluţeb na území všech členských stát, ochranu spotřebitele a dopravu.

9

LOCHMANNOVÁ, Ludmila, Podnikání zahraničních osob v České republice

z pohledu obchodního zákoníku. Právo a podnikání. 1998, 6, s. 8 – 16. 10


ISBN 80-7357-062-9, str. 169-170 11

1.2.1. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Hospodářský zákoník byl nahrazen obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., dále jen „ObchZ“ ze dne 5. listopadu 1991, který nabyl účinnosti dnem 1.1.1992. Jak tento, tak jeho výše zmíněné novely, byly jiţ ovlivněny mezinárodními smlouvami, právem Evropských společenství a vůbec právem, pokud to tak můţeme říci, západním. „Obchodní zákoník v rámci úpravy podnikání zahraničních osob nahradil podstatnou část zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění pozdějších předpisů, a rovněţ zákon o podniku se zahraniční majetkovou účastí. Úpravou podnikání zahraničních osob navázal především na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a doplnil jej. …….. Nezanedbatelná je také návaznost na zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb“.11 Podnikání zahraničních osob je v obchodním zákoníku upraveno zejména v části první, hlavě II., § 21 – 26 ObchZ. Tato ustanovení jsou vzhledem k působení i na zahraniční subjekty pod silným vlivem evropského práva. V souladu s ustanovením SES (čl. 43 an., čl. 56 an.) je podle § 24 ObchZ umoţněna majetková účast zahraničních osob v České republice, přičemţ výše této účasti není stanovena a zahraniční osoba můţe být nejen výlučným vlastníkem české právnické osoby, ale můţe ji i sama zaloţit. Dále se jedná o směrnice EP a Rady 2004/38/ES a směrnice Rady 2003/109/ES, na základě kterých byl vloţen do § 21 odst. 5 ObchZ, dle něhoţ se ustanovení § 21 odstavce 4 ObchZ nevztahuje ani na rodinné příslušníky státních příslušníků členského státu Evropské unie, jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor nebo Švýcarské konfederace a rovněţ na státní příslušníky třetího státu, kterým bylo v členském státě Evropské unie přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Více se těmto pojmům věnuji v druhé části mé diplomové práce „Relevantní pojmy“.

11


ISBN 80-7357-062-9, str. 395 12

Další významné změny se týkaly § 26 ObchZ, který upravuje přemístění sídla právnické osoby zaloţené podle práva cizího státu za účelem podnikání, která má sídlo v zahraničí. „K platnému přemístění sídla na území České republiky není třeba zvláštního povolení, je však třeba zápisu do obchodního rejstříku. Vnitřní právní poměry přemístěné právnické osoby se i nadále řídí právem státu, podle něhoţ byla zaloţena.“12 Toto upravovala např. tzv. harmonizační novela ObchZ, tj. zákon č. 370/2000 Sb., dále to byla tzv. technická novela, zákon č. 501/2001 Sb. Dle názoru Jana Dědiče a Petra Čecha z tohoto plyne, „ ţe ani pseudo-zahraniční společnost mající na území České republiky hlavní správu, zapsané sídlo ovšem v zahraničí, nebude moţné povaţovat za českou právnickou osobu ve smyslu § 21 odst. 2 ObchZ a aplikovat na ni ustanovení § 19c ObčZ, resp. ostatní ustanovení českého práva společností. Taktéţ přemístí-li zahraniční společnost, tj. společnost mající zapsané sídlo v zahraničí, do České republiky své skutečné sídlo, nepouţijí se na ni ustanovení § 26 ObchZ. Zůstane-li její zapsané sídlo v zahraničí, bude třeba na ni i nadále pohlíţet jako na zahraniční a její osobní statut zjistit podle ustanovení § 22 ObchZ“.13 Na tomto místě povaţuji za nutné odkázat rovněţ a především na desátou směrnici o přeshraničních fúzích a čtrnáctou směrnici o obchodních společnostech o přeshraničním přemístění sídla14. Téma přeshraničního přemístění sídla bylo také předmětem několika průlomových rozsudků ESD (Daily Mail, Centros, Überseering, Inspire Act aj.). Prof. Salač se k tomuto tématu vyjádřil takto: „Podle návrhu směrnice (Pozn. čtrnácté) by Česká republika musela zajistit moţnost zápisu sídla v příslušném obchodním rejstříku…..Zároveň by musel být upraven § 26 odst. 3 ObchZ tak, aby v případě

12

SALAČ, Jaroslav; DOLEŢIL, Tomáš. Aktuální otázky svobody usazování

(podnikání) obchodních společností. Právní rozhledy, 2003, č. 4. 13

DĚDIČ, Jan; ČECH, Petr. Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní

judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností. Soudní rozhledy, 2004, č. 10. 14

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2009 s doporučeními Komisi o

přemístění sídla obchodních společností do jiného členského státu (2008/2196(INI)) 13

přenesení sídla do České republiky se vnitřní poměry takového subjektu řídily českým právem“.15 Jan Dědič a Petr Čech se k významu § 26 ObchZ vyjádřili takto:„Nelze také nevidět, ţe význam § 26 ObchZ bude v budoucnu dále klesat. Evropská nařízení o nadnárodních formách společností spojují přemístění sídla vţdy se změnou osobního statutu a stejnou cestou se nepochybně vydá také čtrnáctá směrnice.“16 Tak se tomu také stalo a v reakci na vývoj komunitárního práva byl zákonem č. 360/2004 Sb. vloţen do § 26 ObchZ nový odstavec 4, podle něhoţ je přemístění sídla právnické osoby z České republiky do zahraničí nebo ze zahraničí do České republiky přípustné také v případech a za podmínek stanovených právem ES či zvláštním zákonem“. 1.2.2. Živnostenský zákon Význam pro úpravu podnikání cizinců má také ţivnostenský zákon č. 455/1991 Sb., dále jen „ŢZ“, v jehoţ společných ustanoveních Šesté části, hlavy I. ŢZ jsou upravena v § 69a o oprávnění státních příslušníků členského státu EU a v § 70 jsou vyloţeny některé pojmy. Změny v právní úpravě podnikání cizinců v ţivnostenském zákonu bychom mohly rozdělit do dvou skupin: -

změny týkající se volného pohybu a pobytu, vzhledem k tomu, ţe je výslovně v § 69a a § 70 ŢZ odkazováno na soulad s čl. 49 an. Smlouvy o zaloţení Evropského společenství, vyplývající z ustanovení především těchto směrnic: o

Článek 23 a článek 24 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných

15


(podnikání) obchodních společností. Právní rozhledy, 2003, č. 4 16



příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,

72/194/EHS,

73/148/EHS,

75/34/EHS,

75/35/EHS,

90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. o

Článek 11 odst. 1 písm. a) a článek 21 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.

o

Článek 14 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny.

-

změny v uznávání odborné kvalifikace, jak vyplývá ze zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a zákona č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Tyto změny proběhly v souladu s čl. 39, 43 a 49 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství a následujícími směrnicemi: o

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací.

o

Čl. 23 a čl. 24 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS,

73/148/EHS,

75/34/EHS,

75/35/EHS,

90/364/EHS,

90/365/EHS a 93/96/EHS. o

Čl. 11 odst. 1 písm. a) a c) a čl. 21 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.

o

Čl. 12 písm. a) směrnice Rady 2005/71/ES ze dne 12. října 2005 o zvláštním postupu pro přijímání státních příslušníků třetích zemí pro účely vědeckého výzkumu.

o

Čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny;

o

Čl. 23, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 27 odst. 3 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní 15

příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli ţádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. o

Čl. 17 odst. 1 směrnice Rady 2004/114/ES ze dne 13. prosince 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů ţáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné sluţby.

o

Čl. 11 odst. 1 směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrţeli pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány.

1.2.3. Zákon o pobytu (č. 326/1999 Sb.) Stejně jako zákon o zaměstnanosti je zákon o pobytu výrazně pod vlivem evropského práva, a to jak primárních, tak sekundárních norem evropského práva. Z těchto norem je kromě Smlouvy o evropském společenství (dále jen „SES“) nutno na prvním místě uvést. tzv. Schengenský hraniční kodex, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 526/2004 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pohyb osob. Dále se jedná o: Směrnice Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003) o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Zvláštní pozornost si zasluhuje novinka, směrnice o tzv. modrých kartách, která byla uveřejněna v Úředním věstníku EU 18. června 2009 a den poté vstoupila v platnost. Jedná se o směrnici Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyţadujícího 16

vysokou kvalifikaci. Byla přijata Radou formálně na zasedání 25. května 2009 v rámci procedury konzultace. Daný návrh byl v podobě směrnice č. 2009/50 uveřejněn v Úředním věstníku EU 18. června 2009 a členské státy ji mají povinnost implementovat do 19. června 2011. Česká republika splnila tuto povinnost přijetím zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn zákon o pobytu č. 326/1999 Sb. s účinností od 1.1.2011. Více k tomuto tématu uvádím v 3. ČÁSTI, 1.1.1. 1.2.4 Směrnice Jak jsem se jiţ výše zmínila, nastala po 1.5. 2004 nová etapa vývoje českého nejen obchodního práva a povaţuji za důleţité uvést alespoň stručný přehled směrnic, týkajících se tématu mé diplomové práce. Týkaly se především publicity (první směrnice), zachování základního kapitálu (druhá směrnice), publicity organizačních sloţek podniku zahraničních podnikatelů (jedenáctá směrnice), nabídek převzetí, evropské společnosti a podobně i Evropský soudní dvůr (svoboda usazování, volný pohyb kapitálu – problém tzv. zlatých akcií) atd. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,

72/194/EHS,

73/148/EHS,

75/34/EHS,

75/35/EHS,

90/364/EHS,

90/365/EHS a 93/96/EHS. Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. První směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyţadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosaţení rovnocennosti těchto opatření. Tato směrnice je zmiňována zejména s ohledem na zde prosazovaný princip publicity. Druhá směrnice Rady 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyţadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání

17

akciových společností a při udrţování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosaţení rovnocennosti těchto opatření. Třetí směrnice Rady 78/855/EHS ze dne 9. října 1978, zaloţená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o fúzích akciových společností. Šestá směrnice Rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982, zaloţená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností. Směrnice Rady a Evropského parlamentu č. 2005/56/ES ze dne 26. října 2005, o přeshraničních fúzích obchodních společností (také nazývaná „desátá směrnice“) Směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy. Směrnice Rady 84/647/EHS ze dne 19. prosince 1984 o uţívání vozidel najatých bez řidiče pro silniční přepravu zboţí. Směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců. Směrnice Rady 89/117/EHS ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů. Jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu, tzv. princip publicity organizačních sloţek podniku zahraničních podnikatelů Dvanáctá směrnice Rady 89/667/EHS ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem. Směrnice Rady 92/101/EHS ze dne 23. listopadu 1992, kterou se mění směrnice 77/91/EHS o zakládání akciových společností a o udrţování a změnách jejich základního kapitálu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/55/ES ze dne 6. října 1997, kterou se mění směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala srovnávací reklamu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opoţděným platbám v obchodních transakcích.

18

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/58/ES ze dne 15. července 2003, kterou se mění směrnice Rady 68/151/EHS , pokud jde o poţadavky na zveřejňování týkající se některých forem společností. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění. Předmětem mé práce je srovnání určitých právních aspektů v českém a italském právu a nutno říci, ţe teprve po vstupu České republiky do Evropské unie se, z pochopitelných historických důvodů, vývoj v obou zemích ubírá v tomto ohledu podobným směrem.

2

Vývoj právní úpravy podnikání cizinců v Itálii

Itálie je zakládajícím členem Evropské unie a změny, ke kterým docházelo, jsou jiného rázu, neţ tomu bylo v případě České republiky. Jak jiţ bylo výše uvedeno, teprve vstupem České republiky do Evropské unie je v rámci harmonizace evropského práva směr a trend vývoje obdobný. Před srovnáním vývoje právní úpravy týkající se podnikání cizinců v České republice a v Itálie povaţuji za nezbytné srovnat základní strukturu obou právních řádů.

2.1 Základní struktura italského obchodního práva Prameny italského obchodního práva jsou Codice Civile (Občanský zákoník, dále jen „C.C“) a zvláštní zákony. Tím se italská právní úprava liší nejen od české, ale i od jiných právních řádů, kde existuje Obchodní zákoník, výslovně se zabývající obchodní problematikou. Není tak ale zcela známo, ţe v Itálii dříve Codice di Commercio (Obchodní zákoník) existoval vedle C.C. , a to aţ do roku 1942, kdy byl vyhlášen nový C.C.. Zahrnutí obchodněprávní problematiky do občanského zákoníku v roce 1942 je projevem tzv. komercializace soukromého práva. Do roku 1942 byly závazky upravovány podle své povahy (soukromé nebo obchodní). Unifikací obou zákoníků je speciální úprava obchodních závazků aplikována jak na soukromé závazky, tak i na závazky nesouvisející s činností obchodních společností. 19

V italském právním řádu sice nenalezneme ucelený kodex obchodního práva typu našeho Obchodního zákoníku, ale od září 2005 je zde v platnosti Codice del Consumo (Zákoník spotřebitele). Byl vyhlášen legislativním dekretem č. 206 z 6. září 2005 na základě pověření zákonem č. 229 z 29. července 2003, který se zabývá recepcí platných ustanovení ohledně ochrany spotřebitelů, z větší části zahrnující ustanovení vydaná Evropskou unií v průběhu posledních dvaceti pět let na ochranu spotřebitelů. Tato sbírka neobsahuje ţádné nové úpravy (vyjma několika pár výjimek), spíše jen komplexně uspořádává dříve vydané normy ve formě zákonů, dekretů a změn Občanského zákoníku CC. K našim „zákoníkům“ by bylo moţno přirovnat tzv. testo unico (v překladu „jediný text“). Pod tímto názvem se v italském právním řádu rozumí soubor norem, které upravují určitou oblast. Do roku 1988 byl kaţdý testo unico schvalován dekretem prezidenta republiky, na základě zákona č. 400 z roku 1988 se tomu tak děje na základě legislativního dekretu a na základě zákonného zmocnění. Testo unico má sílu zákona, coţ bylo i stvrzeno rozhodnutím italského Ústavního soudu rozsudkem č. 54 z 10. dubna 1957.17 Významným testo unico je např. Testo unico sullímposta dei redditi, nazývaný jen T.U.I.R. („Jediný text o dani z příjmu“), Testo unico in materia di commercio („Jediný text o obchodu“)18 nebo Testo unico sullímmigrazione, významný právě pro otázky zahraničních osob. 2. 2. Vývoj v oblasti práva obchodních společností s dopadem na zahraniční subjekty

17

Testo unico. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) :

Wikipedia Foundation, 5.9.2007, last modified on 5.11.2010 [cit. 2011-03-10]. Dostupné z WWW: . 18

Upravuje jen některé otázky obchodu (podmínky maloobchodního a velkoobchodního

prodeje,

prodej

na

veřejném

prostranství

aj.)

Více

na:

http://www.regione.liguria.it/argomenti/settori-economici/commercio/testo-unico-sulcommercio.html 20

Diametrální rozdíl ve vývoji právní úpravy podnikání cizinců v České republice a v Itálii spočívá v tom, ţe v Itálii chybí prvek předchozí socialistické éry. Rozdíl souvisí také s geografickou polohou Itálie, velkými problémy s nelegálními přistěhovalci a rozlohou, respektive členěním celé Italské republiky. V posledních letech došlo v Itálii také k řadě podstatných změn v oblasti práva obchodních společností. 2.2.1 Legislativní dekret č. 6 z roku 2003 Jedná se o legislativní dekret č. 6 z 17. ledna 2003 (ve znění legislativního dekretu č. 37/2004, který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2004), který významně změnil úpravu kapitálových společnosti, zvláště akciových společností a společností s ručením omezeným. Tato reforma měla dva cíle: Za prvé, zavést flexibilitu a adaptabilitu na měnící se poţadavky trhu a práva obchodních společností a za druhé zjednodušení právní úpravy, coţ umoţní nejen zahraničním společnostem působícím v Itálii moţnost volby a zjednoduší a sjednotí celkovou organizaci. Stejně tak je ale kladen důraz na zprůhlednění společenských operací, které mohou mít vliv na trh a investory. Nárůst flexibility ve prospěch společností se promítne jistě negativně na průhlednosti trhu a publicity. Přijetí tohoto legislativního dekretu mělo za následek následující změny: -

u společností s ručením omezeným je nyní moţno zvolit si takový organizační model, kde jiţ nutně nedochází k tradičnímu dělení u kapitálových společností na valnou hromadu a správní orgán, ale volba vnitřní organizace společnosti je ponechána na dohodě mezi společníky.

-

u akciových společností je moţno zvolit si jeden ze dvou modelů.

V prvním (tzv. dualistickém) je kromě řídícího orgánu i dozorčí orgán, jmenovaný valnou hromadou. V druhém

(tzv.

monistickém)

je

kontrolní

orgán

obsaţen

ve

správním

orgánu/představenstvu a je tvořen členy správního orgánů, kteří společnost neřídí (tzv. „non executive directors“), jsou nezávislí a mají příslušné pravomoci ke kontrole řízení společnosti.

21

2.2.2. Dekret prezidenta republiky č. 361 z roku 2000 Na základě dekretu prezidenta republiky č. 361 z 10. února 2000 jiţ nenabývají asociace, nadace a jiné instituce soukromého charakteru právní subjektivitu (personalita´ giuridica) uznání na základě dekretu prezidenta republiky, ale na základě zápisu do rejstříku jednotlivých prefektur, tímto byl zrušen čl. 12 C.C. 2.2.3. Reforma mezinárodního práva soukromého Zákonem č. 281 z 31. května 1995 došlo k tzv. reformě mezinárodního práva soukromého v italském právu. Čl. 16 zákona tohoto je povaţován za „filtr“ mezi italským právem a cizím právním řádem. Pokud norma náleţící do cizího právního řádu obsahuje zásady, které jsou v rozporu s italským právním řádem, zůstane tato norma neaplikována. V takovém případě se aplikuje zákon vybraný podle souvisejících kritérií, případně vymezených pro danou hypotézu. Jinak se aplikuje italský zákon. Tento zákon změnil především Občanský zákoník tím, ţe došlo ke zrušení čl. 17-21 Všeobecných ustanovení Občanského zákoníku. V platnosti zůstal čl. 16 – zacházení s cizinci. Podle tohoto má cizinec všechna práva náleţící italskému občanovi za podmínky reciprocity, vyjma ustanovení speciálních zákonů. Toto ustanovení platí i pro zahraniční právnické osoby. Všeobecná ustanovení Občanského zákoníku obsahují významné principy italského práva (hierarchie pramenů práva, aplikační pravidla aj.).

2.2.4. Testo unico Zákon č. 40 ze dne 6. března 1998, upravující imigraci a podmínky cizinců byl v roce 1999 následován legislativním dekretem č. 286, tzv. Jediným textem (Testo unico, dále jen T.U.). Prováděcí předpisy T.U. jsou obsaţeny v dekretu prezidenta republiky č. 394 z roku 1999. Další změny T.U. souvisí, podobně jako v České republice, s evropským právem. Jedná se o zákon č. 68 z 28. května 2007 upravující krátkodobý pobyt cizinců, legislativní dekret č. 30 z 6. února 2007, provádějící směrnici 2004/38/CE o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, oběţník ministerstva vnitra ze 7. prosince 2006 o zjednodušení administrativních postupů při vydávání a obnově povolení k pobytu. Tento zákon byl 22

změněn tzv. zákonem “Bossi Fini” a oběma těmito předpisy se blíţe zabývám v části „Současná právní úprava podnikání cizinců“.

ČÁST 2 RELEVANTNÍ POJMY V PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH ČESKÉ REPUBLIKY A ITÁLIE Dříve neţ se budu zabývat srovnáním současné právní úpravy podnikání cizinců v České republice a Itálii, chtěla bych se krátce věnovat pojmům pouţívaným v obou právních řádech, jejichţ odlišný obsah by mohl být zavádějící a povaţuji tedy za nezbytné tyto na následujících stranách vyloţit. ZAHRANIČNÍ OSOBA / PERSONA STRANIERA

1 1.1

Česká republika

Zahraniční osobou se dle § 21 odst. 2 ObchZ rozumí „fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky“. Znamená to, ţe „rozhodujícím kritériem u fyzických osob tak není jejich státní příslušnost, ale jejich bydliště….Stejně tak pro zahraniční právnickou osobu nebude rozhodující právo, podle něhoţ byla zaloţena, ale její sídlo“.19 Ze zahraničních jsou osob zvýhodněny ty fyzické osoby, které jsou státními příslušníky členského státu EU, EHS a Švýcarska. Zahraniční osoby mohou podnikat na území České republiky za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného. „Pro oblast vztahů upravovaných obchodním zákoníkem je tedy pro zahraniční osoby přijata 19



zásada národního zacházení. Tento obecný cizinecký reţim pro obchodní vztahy však můţe být modifikován jinými zákony, např. v oblasti devizových vztahů s přímým dopadem do majetkových práv (nabývání nemovitostí devizovými cizozemci, obchod se zbraněmi) nebo můţe dojít k odchylné úpravě mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je uveřejněna ve Sbírce zákonů.“20 Více o tzv. teorii sídla a jejím vývoji uvádím v ČÁSTI 2 mé diplomové práci „Vývoj právní úpravy podnikání cizinců“.

1.2

Itálie

Termín „zahraniční osoba“ není tak často pouţíván, jako je tomu v České republice. Spíše je pouţíván termín „cizinec“, tj. „straniero“, příp. „zahraniční právnická osoba“, tj. „persona giuridica straniera“. Právnickou zahraniční osobou je dle právnického slovníku Brocardi: „organizovaný komplex osob a věci, plnící určitý účel, vybavený právní subjektivitou, který není zaloţený a ani se neřídí italskými zákony“.21

FYZICKÁ OSOBA / PERSONA FISICA

2

2.1

Česká republika

Způsobilost fyzické osoby k právům a povinnostem, jakoţ i způsobilost k právním úkonům je upravena v § 7 an. ObčZ Osoby fyzické jsou přitom povaţovány za osoby přirozené a jejich „způsobilost k právům a povinnostem trvá po celý ţivot člověka, bez jakékoliv změny. Nemůţe být ani omezena, ani se v průběhu času nerozšiřuje“.22

20



Persona giuridica straniera. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit.

2011-03-10]. Dostupné z WWW: . 24

Způsobilost k právním úkonům se nabývá dovršením osmnáctého roku, před dosaţením osmnáctého roku uzavřením manţelství (§ 8 odst 2 ObčZ).

2.2

Itálie

Italský občanský zákoník C.C. v první knize Delle persone e della famiglia (O osobách a rodině) pojednává o fyzických osobách. Způsobilost fyzické osoby k právům a povinnostem (capacità giuridica) je získávána v okamţiku narození, tím se italská úprava od české neliší. V případě formulace způsobilosti k právním úkonům (capacità di agire) C.C.v čl. 2 rovněţ uvádí jako podmínku jejího získání dosaţení osmnáctého roku věku23, následně ale zároveň připouští moţnost jiné úpravy: „Zletilostí se získává způsobilost ke všem právním úkonům, pro které nebyl stanoven věk odlišný“24 s odkazem na úpravu zvláštními zákony. Jednou z těchto odchylek je právě i případ uzavření manţelství.

PRÁVNICKÉ OSOBY / PERSONE GIURIDICHE

3 3.1

Česká republika

Základní dělení právnických osob je na právnické osoby veřejného a soukromého práva. ObčZ kategorizuje právnické osoby takto: 1)

sdruţení fyzických nebo právnických osob (korporace) – jsou to všechny právnické osoby s osobním substrátem bez ohledu na to, zda jde o korporace soukromoprávní či veřejnoprávní.

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo

22

hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, a.s., rok vydání 2005. Rozsah stran 524. ISBN 80-7357-127-7. 23

Do roku 1975 byla způsobilost k právním úkonům nabývána aţ v 21 letech. Ke

změně došlo zákonem č. 39 z 8. března 1975, v platnosti od 10. března 1975. 24

Itálie. Codice civile , Libro I, Titolo I, art. 21. Agg. al 17.09.2010. Dostupný také

z WWW: http://www.altalex.com/index.php?idnot=34799 25

2)

účelová sdruţení majetku (nadace) – jsou to veškeré právnické osoby, jejichţ základem je věcná sloţka

3)

jednotky územní samosprávy

4)

jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon – např. státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace, společenství vlastníků jednotek

Způsobilost k právům a povinnostem můţe být omezena pouze zákonem, zároveň je však omezena i umělou povahou právnické osoby (nemůţe uzavřít sňatek apod.). 3.2

Itálie

Právnické osoby jsou rozděleny v první knize italského občanského zákoníku C.C. (O osobách a rodině - Delle persone e della famiglia) na právnické osoby veřejné a soukromé. První z nich sledují veřejné zájmy, zatímco druhé z nich zájmy soukromého druhu, i kdyţ mohou být pouţity i pro sledování veřejných zájmů. Úprava právnických osob veřejných (persone giuridiche pubbliche) je roztříštěna do mnoha zákonů a jiných norem veřejného práva. Mezi právnické osoby veřejné patří: stát, regiony, města, provincie, obce, univerzity, obchodní komory, profesní komory atd.; Právnické osoby soukromého práva (persone giuridiche private) jsou upraveny v občanskému zákoníku. Jedná se o tzv. uznané asociace (associazioni riconosciute), nadace (fondazioni), akciové společnosti (società per azioni), společnost s ručením omezeným (società a responsabilità limitata), komanditní společnost na akcie (società in accomandita per azioni), druţstevní společnosti s ručením omezeným (società cooperative a responsabilità limitata). Jednotlivými druhy společností se zabývám v ČÁSTI 3 (4.1.2.).

4 4.1

OBCHODNÍ PRÁVO / DIRITTO COMMERCIALE Česká republika

Co se obchodního práva týká, jsou u nás takto označovány „ty normy soukromého práva, jeţ upravují právní postavení podnikatelů a odchylky v reţimu jejich právních vztahů od obecných předpisů občanského práva, a dále normy upravující právní jednání 26

podnikatelů a reţim vztahů z nich vzniklých. Do rámce obchodního práva spadají i některé normy včetně norem práva veřejného upravující vztahy s podnikáním související“.25 Česká republika je zemí psaného práva, i kdyţ je uznávána faktická síla judikatury, doktríny, zvyklostí, ale např. obyčeje nejsou uznávány za pramen práva. Obchodní právo musí být pruţné, aby nebránilo dynamice ekonomiky, a proto jsou psané normativní akty obohacovány normami vznikajícími ţivelně, jako jsou např. obchodní zvyklosti, dobré mravy hospodářské soutěţe.

4.2

Itálie

Za obchodní právo se v právní teorii povaţuje obor soukromého práva, který se zabývá činnostmi a úkony společností, obsahující i podnikové, konkurzní, smluvní a úvěrové právo. Můţe být tedy definováno jako „soukromé právo obchodních společností.“26 Prameny obchodního práva jsou obsaţeny v C.C. nebo ve zvláštních zákonech. Tím se italská právní úprava liší nejen od české, ale i od jiných právních řádů, kde existuje Obchodní zákoník, výslovně se zabývající obchodní problematikou. Naproti tomu, od roku 2005 je v Itálii v platnosti Zákoník spotřebitele, soustřeďující normy spotřebitelského práva do jednoho kodexu.

5

CIZINEC / STRANIERO

5.1

Česká republika

5.1.1. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákon č. 97/1963 Sb. „Z hlediska mezinárodního práva soukromého a procesního se za cizince povaţuje cizí státní příslušník, ale také osoba bez státní příslušnosti i zahraniční právnická osoba. Způsobilost osoby k právům a k právním úkonům se řídí zásadně právním řádem státu, 25


ISBN 80-7357-062-9, str. 118 26

Diritto commerciale. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg

(Florida) : Wikipedia Foundation, 6.6.2004, last modified on 11.2.2011 [cit. 2011-0310]. Dostupné z WWW: . 27

jehoţ je příslušníkem; činí-li právní úkon cizinec v ČR, stačí, je-li k úkonu způsobilý podle práva ČR (§ 3 zákona č. 97/1963 Sb.)“.27 Pro určení, zda se jedná o cizince, je z pohledu zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, dále jen „MPSaP“, rozhodující státní příslušnost dané osoby. 5.1.2. Zákon o zaměstnanosti, zákon č. 435/2004 Sb. Postavení cizince mají z hlediska zákona o zaměstnanosti fyzické osoby, které nejsou státním občanem České republiky, občanem EU/EHP a Švýcarska, ani rodinným příslušníkem občana České republiky. Cizincem je i osoba bez státní příslušnosti. Z pohledu zákona o zaměstnanosti tvoří občané EU a jejich rodinní příslušníci samostatnou kategorii. Nejedná se o cizince, zároveň ale nejsou občany České republiky strictu sensu, mají ale stejné právní postavení, jakoby jimi byli. „Zákon o zaměstnanosti pod termínem cizinec rozumí fyzickou osobu, která není státním občanem České republiky nebo občanem Evropské unie, ani jeho rodinným příslušníkem“.28 5.1.3 Zákon o pobytu (zákon č. 326/1999 Sb.) V zákonu o pobytu je postavení cizince upraveno v § 1 odst. 2: „Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie.“29 27

HENDRYCH, Dušan, a kolektiv. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: Nakladatelství

C. H. Beck, 2009. Dostupný také z www http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=nnptembqhfpwy6c7mnuxu2lomnuq&groupIndex= 3&rowIndex=0&conversationId=1290380#selected-node 28

ŠTEFKO, Martin. Sporná místa řízení o povolení výkonu zaměstnání cizince na

území ČR. LexisNexis. 2006, č. 10, s. 8. 29

Česko. Zákon č. 326 ze dne 30. listopadu 1999 o pobytu cizinců na území ČR a o

změně některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 1999, částka 106, s. 74067447. ISSN 1211-1244 28

Jedná se o „terminologickou nejednotnost“, která je stejně jako i samotný rozsah zákona o pobytu, jeho nestabilita, četnost druhů povolení k pobytu, předmětem mnohých kritik. „Např. pojem „ţadatel o azyl“: 1. ţadatel o přiznání postavení uprchlíka (1991 aţ 1999), 2. ţadatel o udělení azylu (2000 aţ 2006) a 3. ţadatel o udělení mezinárodní ochrany (od září 2006 dosud). Anebo institut trvalého pobytu pro cizince: 1. v letech 1992 aţ 1999: povolení k trvalému pobytu, 2. v letech 1999 aţ 2006: povolení k pobytu a od dubna 2006 opět povolení k trvalému pobytu“.30 5.1.4 Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích Definici cizince obsahuje i zákon o správních poplatcích, „kde se pro účely zpoplatnění přijetí povolení k získávání zaměstnanců ze zahraničí a povolení k zaměstnávání, jakoţ i ţádostí o jejich prodlouţení, za cizince povaţuje jen osoba, které k výkonu práce na území České republiky je vydáváno povolení k zaměstnání“.31 V poloţce 9 přílohy sazebníku zákona o správních poplatcích se píše, ţe „pro účely úkonů podle písmen b) aţ e) této poloţky se zaměstnancem ze zahraničí a cizincem rozumí osoba, které k výkonu práce na území České republiky je vydáváno povolení k zaměstnání“.32

5.2

Itálie

5.2.1 Ústava (Costituzione) Na prvním místě je nutno uvést Ústavu (Costituzione), kde je v čl. 10 upraven právní status cizince takto:

30

ČIŢINSKÝ, Pavel. Zákon o pobytu cizinců jako příklad negativních tendencí celého

českého právního řádu. Právní rozhledy. 2007, č. 20, s. 756 31

ŠTEFKO, Martin. Sporná místa řízení o povolení výkonu zaměstnání cizince na

území ČR. LexisNexis. 2006, č. 10, s. 8 32

Česko. Zákon č. 634/2004 ze dne 26.listopadu 2004 o správních poplatcích. In Sbírka

zákonů České republiky. 2004, částka 215, s. 11415-115101. ISSN 1211-1244. 29

„Právní status cizince je upraven zákony v souladu s mezinárodními normami a smlouvami.“ (La condizione giuridica dello straniero è regolata dalla legge in conformità delle norme e dei trattati internazionali)33 V komentáři italské Ústavy na www.brocardi.it34 jsou cizinci dále děleni na cizinceobčany EU a cizince-občany nečlenských států EU. Tamtéţ je v právnickém slovníku termín „cizinec“ vyloţen jako „ten, kdo nemá italskou státní příslušnost“.35

5.2.2 Občanský zákoník (C.C.) Čl. 16 C.C. zní: „Cizinec má stejná občanská práva jako občan za podmínky reciprocity, vyjma ustanovení zvláštních zákonů. Toto ustanovení platí také pro zahraniční právnické osoby“.36 Dle komentáře k čl. 16 preleggi C.C.37 však mezi cizince ve smyslu tohoto ustanovení nepatří např. „komunitární“ občan, občané členských států EFTA, osoba bez státní příslušností pobývající v Itálii alespoň tři roky, osoba s pobytovou kartou na dobu neurčitou, která má stejná práva jako italský občan.

33

Governo.it

[online].

2010

[cit.

2011-03-10].

Dostupné

z

WWW:

Dostupné

z

WWW:

. 34

Brocardi

[online].

2010

[cit.

2011-03-10].

. 35

Straniero. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2011-03-10].

Dostupné z WWW: 36

Brocardi : Dispositivo dellárt. 16 [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice Civile.

Dostupné

z

WWW:

ii/art16.html>.

37


Dostupné

z

WWW:

ii/art16.html>. 30

5.2.3 Testo unico V úvodních ustanoveních legislativního dekretu č. 286 (hlava I., čl. 1) z 25.07.1998, tzv. „testo unico“, dále jen „T.U.“ (Jediné znění ustanovení týkající se imigrace a norem o podmínkách působení zahraničních osob) jsou cizinci definováni jako občané nečlenských států Evropské unie a osoby bez státní příslušnosti, tedy podobně jako v českém zákonu o zaměstnanosti. S odkazem na rozlišení cizinců komunitárních a nekomunitárních v rámci výkladu termínu „zahraniční osoba“ je moţno posledně uvedené dělit dále na „regolamente soggiornanti“ (podle angl. „resident aliens“) a „non regolarmente soggiornanti“.38 Cizinci „regolarmente soggiornanti“ (resident aliens) jsou cizinci ze států mimo EU, je to termín uţší, označující cizince poţívající stejných výhod jako mají italští občané, bez nutnosti splnění podmínky vzájemné reciprocity. Jsou to osoby A) B)

s pobytovou kartou s povolením k pobytu za účelem výkonu práce závislé nebo samostatné nebo pro provozování individuální společnosti

C)

z rodinných důvodů

Cizinci „non regolarmente soggiornanti“ jsou občané nečlenských států Evropské unie, kteří sice legálně vstoupili na území Itálie, ale mají pouze vstupní vízum, povolený krátkodobý nebo studijní pobyt. 5.2.4 zákon č. 218 z 31. května 1995 (reforma italského systému mezinárodního práva soukromého) Tento zákon je kolizní normou podobně jako v českém právním řádu zákon o mezinárodním právu soukromém. Je zde upravena právní způsobilost fyzických i právnických osob, otázky rodinného práva ve vztahu k zahraničí i otázky uznávání cizích rozsudků.

38

Notariato [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Gli stranieri in Italia. Dostupné z WWW:

. 31

PODNIKÁNÍ / INTRAPRENDIMENTO

6 6.1

Česká republika

6.1.1 Živnostenský zákon „Převáţná část podnikatelské činnosti spadá v České republice (ČR) pod reţim zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Ţivnostenský zákon je koncipován jako veřejnoprávní norma, upravující základní podmínky podnikání. Neobsahuje prakticky ţádná ustanovení regulující konkrétní výkon jednotlivých činností a předpokládá, ţe konkrétní výkon určitých činností je upraven příslušnými zvláštními předpisy. Podnikatel musí samozřejmě dodrţovat všechny povinnosti vyplývající jak z ţivnostenského zákona, tak ze zvláštních předpisů.“39 „Vymezení předmětu úpravy obchodního zákoníku a ţivnostenského zákona je rozdílné. Kaţdá ţivnost je podnikáním, avšak ne kaţdé podnikání je ţivností. Pojem podnikání i podnikatel je širší neţ pojem ţivnost a ţivnostník“.40 V ţivnostenském zákoníku (§ 2 a 3) se ţivností rozumí „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosaţení zisku a za podmínek stanovených ţivnostenským zákonem“. 6.1.2 Zákon o daních z příjmu Podle § 7 zákona o daních z příjmů příjmy z podnikání jsou příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, příjmy ze ţivnosti, příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů, podíly společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku.

39

Oddělení 01110. Ministerstvo průmyslu a obchodu [online]. 15.7.2009 [cit. 2011-03-

10].

Podnikání

cizinců

v

České

republice.

Dostupné

z

WWW:

. 40


ISBN 80-7357-062-9, str. 198 32

6.1.3 Obchodní zákoník Podle § 2 ObchZ se podnikáním rozumí „soustavná činnost prováděna samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku“. Podnikání zahraničních osob je v Obchodním zákoníku věnována Hlava II a v § 21 odst. 3 Obchodního zákoníku se „pro účely tohoto zákona rozumí podnikání zahraniční osoby, má-li podnik nebo jeho organizační sloţku umístěnou na území České republiky“. Rozdíly ve vymezení pojmu „podnikání“ a „podnikání zahraničních osob“, tedy podnikání prostřednictvím podniku nebo jeho organizační sloţky, „musíme proto chápat jako vymezení podnikání zahraničních osob v uţším smyslu a předmět úpravy druhé hlavy jako podnikání zahraničních osob ve smyslu širším“.41 Pod podnikání zahraničních osob tak lze subsumovat i jiné činnosti zahraniční osoby působící v České republice. Co se úpravy podnikání zahraničních osob v obchodním zákoníku týká, můţeme příslušná ustanovení rozdělit do několika skupin: 1)

Podnikání zahraničních osob na našem území

2)

Situace, kdy zahraniční subjekt vytváří nový subjekt tuzemský nebo vstupuje svou účastí do jiţ existujícího

3)

Ochrana zahraničních investic

4)

Přemístění sídla zahraniční osoby na naše území a české osoby do zahraničí

41


ISBN 80-7357-062-9, str. 417 33

6.2

Itálie

6.2.1 Občanský zákoník C.C.42 Italský občanský zákoník C.C. neuvádí, na rozdíl od českého ObchZ definici podnikání, nýbrţ definici podnikatele, ze které můţeme odvodit definici podnikání. Dle čl. 2082 CC je podnikatelem ten, kdo provozuje profesionálně organizovanou hospodářskou činnost za účelem výroby nebo výměny zboží nebo služeb. Za podnikání, resp. hospodářskou činnost podnikatele, se povaţuje kaţdá činnost, při které jsou pouţívány výrobní faktory (kapitály, práce a suroviny) za účelem dosaţení výrobku (zboţí nebo sluţba). Podnikatelská činnost spočívá v řadě úkonů za účelem dosaţení stejného cíle, který musí být ekonomický a tedy, jak říká zákonodárce, spočívá ve výrobě nebo výměně zboţí nebo sluţeb. Tato činnost je realizovaná výrobou nových produktů nebo výměnou věcí jiţ přítomných na trhu nebo dodávkou sluţeb, přičemţ všechny osobní a věcné prvky uţívané podnikatelem jsou mezi sebou propojeny a jednotně organizovány za účelem provozování hospodářské činnosti. Zboţí a sluţby, které vytváří produkt podniku, jsou pouze ty, které mají hospodářskou hodnotu. Zboţí nebo sluţby případně vzniklé z činnosti podniku bez směnné hodnoty nejsou “produktem” v hospodářském smyslu. Za „podnikání“ je povaţována „profesionální“, to jest obvyklá a neustálá činnost, i kdyţ ne nezbytně výhradní. Nejedná se však o kontinuitu absolutní (podnikatel je i ten, kdo

42

Více na: Diritto commerciale. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St.

Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 6.6.2004, last modified on 11.2.2011 [cit. 2011-03-10]. Dostupné z WWW: http://it.wikipedia.org/wiki/Diritto_commerciale a Brocardi : Dispositivo dell'art. 2082 c.c. [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice Civile. Dostupné z WWW: . 34

provozuje činnost v určitém období roku) ani o exkluzivitu nebo převáţnost (podnikatel je i ten, kdo provozuje takovou činnost jako vedlejší). Tato činnost musí být „organizovaná“ a pro naplnění této podmínky je nutná přítomnost osob, které spolupracují pod vedením podnikatele a ke své práci potřebují prostředky v drţení podnikatele, „organizaci“ tedy chápeme jako soubor prostředků a osob. Významnou podmínku pro určení, zda se jedná o podnikatelskou činnost či nikoliv, představuje účel podnikání. V C.C. není sice výslovná zmínka o nutnosti účelu zisku, ale aby se jednalo o podnikatelský subjekt, musí se jednat o provozování hospodářské činnosti, kterou lze definovat jako produkování nových bohatství a dosahování příjmu vyššího nebo stejného jako vynaloţené náklady za účelem zisku.

Dále, kdo

obhospodařuje vlastní pozemek pro to, aby konzumoval jeho plody, není povaţován za podnikatele. Kromě účelu zisku však italská doktrína rozlišuje i další dva účely, pro který mohou být společnosti zakládány. -

účel vzájemnosti (scopo mutualistico), charakteristický pro druţstva a vzájemné pojišťovny. Jasná a komplexní definice není v italském právním řadu stanovena, a tak doktrína označuje jako účel vzájemnosti účel umoţňující dodávat společníkům věci, sluţby nebo pracovní příleţitosti za podmínek výhodnějších neţ jsou na trhu běţné. Ekonomické zvýhodnění spočívá pouze v tom, ţe vynaloţené náklady jsou niţší. Jako příklad lze uvést některá zemědělská druţstva (podniky) vyuţívající jedno prodejní místo pro spotřebitele nebo provádějící pravidelné objednávky hromadně u jednoho či více dodavatelů, aby dosáhly výhodnějších podmínek. Jak jsem jiţ výše zmiňovala, toto pojetí koresponduje s § 221 ObchZ, „za účelem zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů“.

-

účel

konsorciální

(scopo

“consortile”),

podobný

účelu

vzájemnosti,

charakterizující konsorcia zaloţené ve formě společnosti. Spočívá v poskytování podpory podnikům náleţícím do konsorcia. Jedná se například o konsorcia, která mají jako hlavní účel podporovat rozvoj mezinárodního exportu spojených podniků. Bez ohledu na další účel zaloţení „druţstevních společností“ a konsorcií viz výše, řadíme i tyto mezi společnosti „lucrative“, tj. zaloţené za účelem zisku, a dělíme 35

je na dva základní druhy: osobní a kapitálové (le società di persone e le società di capitali), podle jejich majetkové autonomie a podle toho, zda jim je či není přiznán statut právnické osoby. 6.2.2 Legislativní dekret č. 286 z 25.07.1998 – podnikání zahraničních osob Dle legislativního dekretu č. 286 z 25.07.1998 má občan Evropské unie v Itálii v zásadě stejná práva jako italský občan, vyjma omezení výslovně uvedených v komunitárních předpisech. Na unijní občany se neaplikuje ani zásada reciprocity, ani ţádný jiný předpis v rozporu se základními zásadami a komunitárními předpisy, pokud není příznivější.

7

PODNIKATEL / IMPRENDITORE

7.1

Česká republika

Dle Všeobecného hospodářského zákoníku byl pro označení podnikatele uţíván termín „kupec“ a dále „socialistické organizace“, v zákonu č. 103/1990 Sb. pouze „organizace“. V zákonu č. 105/1990 Sb. označoval termín podnikatelé jen fyzické osoby, „později se začal uţívat i v jiném smyslu – jednou v širším pro označení všech osob oprávněných k podnikání, jindy ve smyslu uţším – jenom pro osoby zapsané v podnikovém rejstříku“. 43

7.1.1 Podnikatel Dnes je tento pojem vymezen v § 2 odst. 2 ObchZ. „Pojem podnikatele v českém obchodním zákoníku je moţno chápat jako zmodernizovaný pojem obchodníka“. 44 Dle obchodního zákoníku rozlišujeme 4 skupiny podnikatelů: a) 43

Osoba zapsaná v obchodním rejstříku (povinně i dobrovolně) PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s.

ISBN 80-7357-062-9, str. 188 44


ISBN 80-7357-062-9, str. 188 36

Není zde uplatněno kritérium faktického podnikání, jedná se pouze o formální kritérium. Mohou to být i fiktivní podnikatelé (společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti zaloţené za jiným účelem neţ podnikání, i osoby, které nepodnikají nebo ani nemohou podnikat). Nezapsaný podnikatel nemůţe např. udělit prokuru nebo zřídit odštěpný závod. b)

Osoba, která podniká na základě ţivnostenského oprávnění Osoby, které podnikají (i podle jazykového výkladu nutný faktický výkon) a mají k tomu oprávnění podle ţivnostenského zákona.

c)

Osoba, která podniká na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů Činnosti, které ţivnostenský zákon vylučuje v § 3 ze svého předmětu úpravy (svobodná povolání, banky, pojišťovny)

d)

Osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvl. předpisu

Co se zahraničních osob týká, není třeba povaţovat za zvláštní skupinu, „vzhledem k tomu, ţe podléhají zásadně stejnému reţimu jako osoby české“45, coţ se také domnívám. Dle ustanovení § 23 ObchZ se zahraniční osoby, které mají právo podnikat v zahraničí, pokládají za podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku, v souladu s předchozím § 22 ObchZ a inkorporačním principem. 7.1.2 Osoby samostatně výdělečně činné Vedle podnikatelů jako takových však musím zmínit ještě jednu významnou skupinu – tzv. OSVČ, osoby samostatně výdělečně činné. Tyto osoby sice podnikají, ale nejsou podnikateli.

„Nejvýznamnější skupinou patřící do této kategorie jsou někteří

samostatně působící umělci (výtvarníci, spisovatelé).46

45


ISBN 80-7357-062-9, str. 192 46


ISBN 80-7357-062-9, str. 197 37

Dle § 7 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmu podnikateli nejsou, ale OSVČ ano ti, kdo mají: 1)

příjmy z uţití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných právu autorskému, a to včetně příjmů z vydávání, rozmnoţování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním nákladem (autorské honoráře)

2)

příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není ţivností ani podnikáním podle zvláštních předpisů (hudebníci, herci,...)

3)

příjmy

znalce,

tlumočníka,

zprostředkovatele

kolektivních

sporů,

zprostředkovatele kolektivních a hromadných smluv podle autorského zákona, rozhodce za činnost podle zvláštních právních předpisů 4)

příjmy z činnosti správce insolvenčního správce, včetně příjmů z činnosti předběţného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce, které nejsou ţivností ani podnikáním podle zvláštního právního předpisu.

S OSVČ nacházím v it. právním řádu paralelu ve formě tzv. „profesionálů“ (profesionista), viz níţe.

7.2

Itálie

7.2.1 Podnikatel Italský občanský zákoník C.C. definuje podnikatele (imprenditore) v čl. 2082 (Kniha V., část II., hlava I., oddíl I) takto: Dle čl. 2082 CC je podnikatelem ten, kdo provozuje profesionálně organizovanou hospodářskou činnost za účelem výroby nebo výměny zboží nebo služeb. Podnikatelem můţe být fyzická i právnická osoba.

38

V právnickém slovníku Brocardi je definován také „imprenditore commerciale“ (v překladu: obchodní podnikatel), coţ je podnikatel, který se povinně zapisuje do obchodního rejstříku.47

7.2.2 Libero professionista Za podnikatele není také povaţován „volný profesionál“ (il libero professionista), přitom rozhodujícím faktorem není hospodářský charakter, ale převáţně intelektuální povaha poskytovaných sluţeb. Volného profesionála dle italského práva můţeme tedy přirovnat k OSVČ, která není podnikatelem podle českého práva. Za libero professionista se povaţuje fyzická osoba, která provozuje jako hlavní činnost samostatnou práci, pro kterou je dána povinnost zápisu do profesního registru (albi). Jedná o osobu, která získala svoji odbornost studiem vysokoškolského typu (například lékaři, advokáti, inţenýři, architekti, znalci) a své znalosti poskytuje různým klientům samostatnou činností, tj. není zaměstnána. “Volní profesionálové” mohou provozovat činnosti nazývané “chráněné” a pak musí být zapsáni do profesních registrů (albi professionali), pokud takové existují. Pokud nevyvíjejí chráněnou činnost, mohou se zapsat do různých asociací (associazioni di categoria). Pokud se osoba zapíše do profesního registru, není jiţ z právního hlediska nazýván volným profesionálem a stává se chráněným profesionálem, i kdyţ jsou takto běţně nazýváni inţenýři, advokáti, notáři, daňoví poradci zapsaní do příslušných registrů, které je „chrání“. Termín „chráněný profesionál“ není v Itálii obecně uţíván. Pro zahájení činnosti musí volný profesionál v Itálii podat ţádost o přidělení DIČ (Partita IVA) u místně příslušné Agenzia delle Entrate (podle provincie). Poté je třeba se přihlásit u INPS do zvláštního penzijního fondu nebo pokladny vlastního profesního řádu nebo v ostatních případech do fondu obecného. Dále je nutno 47

Imprenditore commerciale. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2011-

03-10]. Dostupné z WWW: 39

se přihlásit do systému sociálního pojištění příslušné profesní kategorie (např. pokladna daňových poradců). 7.2.3 Malý podnikatel/il piccolo imprenditore48 Dle čl. 2083 jsou za malé podnikatele povaţováni zemědělci přímo obhospodařující půdu, řemeslníci, malí obchodníci a ti, kdo provozují profesionální organizovanou činnost převáţně vlastní prací a za pomoci členů rodiny.

48

Piccolo imprenditore. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg


ČÁST 3 SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ CIZINCŮ

Úvod Část pojednávací o současné právní úpravě v obou zemích jsem se snaţila strukturovat a i obsahově orientovat tak, aby zde ti, co hodlají podnikat v příslušné druhé zemi, nalezli alespoň základní přehled o svých moţnostech. Vzhledem k omezenému rozsahu diplomové práce jsem sem nezařadila část týkající se zaměstnání a daňové problematiky, ačkoliv povaţuji tyto otázky za zásadní a jejich prostudování jsem věnovala mnoho času.

Přehled právní úpravy podnikání cizinců v České republice Na ústavní rovině se podnikání cizinců dotýkají především ustanovení, ze kterých „vyplývají zásady společenského a státního zřízení ČR a jejího právního řádu, na nichţ je nutno bez výhrady trvat. Tyto zásady jsou obsahem tzv. veřejného pořádku a jsou mezí, kterou nelze překročit při pouţívání cizích právních předpisů na základě příkazu kolizní normy.“ 49 Významným je především čl. 10, dle kterého jsou součástí právního řádu všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiţ je Česká republika vázána, s tím, ţe pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného neţ zákon, pouţije se (přednostně před zákonem) mezinárodní smlouva. Základním pramenem českého mezinárodního práva soukromého je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dále jen „ZMPS“. Účel tohoto zákona je definován v § 1. Část I. obsahuje ustanovení kolizní a část II. upravuje mezinárodní právo procesní. 49

KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 6.opravené a doplněné vydání.

Brno: DOPLNĚK, 2004. 458 s, ISBN 80-7239-167-4, str. 46. 41

Pobyt cizinců je upraven v zákoně č. 326/1999 Sb., zákoně o pobytu cizinců. Podnikání cizinců je upraveno v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku a dále v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání.

Přehled právní úpravy podnikání cizinců v Itálii Pro právní úpravu postavení cizince v Itálii existují následující právní předpisy: V italské Ústavě je v čl. 10 vyjádřen princip dodrţování obecně uznávaných předpisů mezinárodního práva a právní postavení cizinců se tedy řídí rovněţ mezinárodními předpisy a smlouvami. Dále je ve stejném článku vyjádřeno právo na azyl a zákaz vyhoštění pro politické trestné činy. V čl. 16 prováděcích ustanovení Codice Civile (tzv. preleggi) je vyjádřen princip reciprocity pro cizince (straniero), pokud není zvláštním zákonem stanoveno jinak. Toto ustanovení platí také pro zahraniční právnické osoby (persone giuridiche straniere). Zásada reciprocity samozřejmě ztrácí význam v rámci komunitárního práva, zaloţeného na zásadě svobodného pohybu osob a zboţí a postupné uniformizace práva a povinnosti „unijního občana“. Podmínka reciprocity je v případě extra-komunitárních občanů dále oslabena principem solidarity (d.l. 416 z 30.12.1989 a d.lgs. č. 286 z 25.7.1998, tj. T.U.)50 Podnikání cizinců je především upraveno v předpisu Decreto legislativo č. 286 ze dne 25. července 1998, který je členěn na 6 částí: Část I (Titolo I) – Hlavní zásady – kde je upraven rozsah působnosti normy, práva a povinnosti cizince a obecně i zásady týkající se migrační politiky).

50


Dostupné

z

WWW:

ii/art16.html>. 42

Část II (Titolo II) má tři hlavy a obsahuje ustanovení týkající se vstupu, pobytu a opuštění území státu. Zásadního významu pro účely mé diplomové práce má Hlava I, kde je ve článcích 4 – 9bis upravena problematika vstupu a pobytu cizinců na území Italské republiky. Hlava I – Ustanovení o vstupu a pobytu na území Čl. 4 – vstup na území státu Čl. 4- bis – dohoda o integraci Čl. 5 – povolení k pobytu Čl.5-bis – smlouva o pobytu pro závislou činnost Čl. 6 – práva a povinnosti při pobytu Čl. 7 – povinnosti hostitele a zaměstnavatele Čl. 8 – zvláštní ustanovení Čl. 9 – povolení k pobytu EU pro dlouhodobý pobyt Čl. 9-bis – Cizinci s povolením k pobytu EU pro dlouhodobý pobyt, vydaným jiným členským státem Část III (Titolo III) – Pracovní podmínky – v čl. 21 aţ 27 ter je upravena závislá činnost, sezónní práce, základní problematika sociálního a zdravotního pojištění, podnikání a další zvláštní druhy činností (dobrovolnická a vědecká činnost) Část IV. (Titolo IV) – Právo na ochranu rodiny a nezletilých – z nejvýznamnějších pro naše účely je čl. 30 – povolení k pobytu z rodinných důvodů (za účelem sloučení rodiny) Část V (Titolo V) – Ustanovení týkající se zdravotní péče, ubytování, účasti na veřejném ţivotě a sociální integrace Část VI. (Titolo VI) – Závěrečná ustanovení Zákon č. 218 z 31. května 1995 č. 218 z 31. května 1995 o reformě italského systému mezinárodního práva soukromého je základním pramenem italského mezinárodního práva soukromého. Jeho účel je definován v čl. 1 jako „určení rozsahu příslušnosti italské jurisdikce, stanovení kritérií pro určení aplikovatelného práva a úprava účinnosti cizozemským rozsudků a listin“. Podobně jako v ZMPS je i zde, v čl. 2, vyjádřena přednost mezinárodních smluv, k jejichţ plnění se Itálie zavázala.

43

V tomto zákonu nalezneme kolizní ustanovení týkající se postavení zahraničních osob v Itálii. Je zde upravena způsobilost k právům (capacità giuridica) i způsobilost k právním úkonům (capacità di agire) fyzických osob, a to tak, ţe se řídí jejich národním právním řádem. Jako zákon „Bossi Fini“51 je nazýván zákon č. 189 z 30. července 2002, který mění tzv. T.U. (Testo Unico delle disposizioni concernenti la disciplina dell'immigrazione e norme sulla condizione dello straniero)52. Zákon je nazýván podle leadera strany Alleanza Nazionale, Gianfranca Finiho a leadera strany Lega Nord, Umberta Bossiho, prvních signatářů zákona, kteří se ve vládě Silvia Berlusconiho zabývali imigrační politikou. Tento zákon nahradil předchozí, tzv. Turecko-Neapolský zákon (c.d..Legge Turco-Napolitano), který byl zahrnut do výše uvedeného TU. Tento zákon upravuje způsob provádění vyhoštění (l'espulsione) – eskortaci na hranice země a v případě nelegálních přistěhovalců jejich deportaci do dočasných středisek (centri di permanenza temporanea), zřízených na základě Turecko-Neapolského zákona, za účelem jejich identifikace. Zákon předvídá vystavení povolení k přechodnému pobytu a povolení k trvalému pobytu pro osoby, které prokáţou, ţe mají práci nebo dostatečný příjem pro ekonomické zabezpečení. Kromě tohoto obecného pravidla existují i speciální povolení k pobytu a povolení v případě azylu. Tato norma připouští nucené navrácení do země původu (respingimenti), coţ bylo Amnesty International kritizováno. Ačkoliv Itálie přistoupila k United Nations Convention Relating to the Status of Refugees (Convenzione delle Nazioni Unite sui rifugiati), vyvolává zákon Bossi Fini znepokojení vzhledem k omezení přístupu k moţnosti získání azylu, porušování zásady nonrefoulement (nenásilné vracení), která zakazuje repatriaci nebo násilné vyhoštění ţadatelů o azyl do zemí, kde by mohla být váţně porušována jejich lidská práva. Cizincům, kteří neuposlechli vyhošťovací dekret a zůstali ilegálně na italském území, bylo moţno tímto zákonem uloţit trest odnětí svobody od 1 do 4 let. Tímto se dokonce 51

Podle Legge Bossi-Fini. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg


Jediný text ustanovení týkajících se imigrace a norem upravujících postavení cizince 44

zabýval i italský Ústavní soud a svým rozhodnutím č. 22/2007 potvrdil, ţe poměr zločin-trest v zákoně Bossi-Fini neporušuje rozumnou míru a námitky odmítl jako neoprávněné. Na tento zákon navazuje celá řada předpisů zabývajících se získávání italského občanství (zákon č. 91 z roku 1992 o nových předpisech ve věci státního občanství, dekret prezidenta republiky č. 362 z 18. dubna 1994, dekret ministerstva vnitra ze 7. října 2004 a 23. dubna 2007) a zkoušek z italského jazyka, které musí vykonat ţadatelé o dlouhodobý pobyt (např. ministerský dekret z 4. 6. 2010).

FORMY PODNIKÁNÍ ZAHRANIČNÍCH OSOB Kapitolu Formy podnikání zahraničních osob jsem rozdělila na několik částí. 1) Podnikání zahraničních osob podle ţivnostenského zákona (podnikatelé-fyzické osoby, OSVČ, lavoro autonomo, libero profesionista) 2) Podnikání zahraničních osob bez zaloţení právnické osoby (tichá společnost, sdruţení, imprenditore occulto, società semplice) 3) Zaloţení právnické osoby nebo účast v ní (dceřiná společnost, una controllata, subsidiary) 4) Zaloţení organizační sloţky podniku v České republice (una filiale) 5) Působení prostřednictvím nezávislých zástupců, obchodního zastoupení (ufficio di rappresentanza) 6) Přemístění sídla zahraniční osoby do České republiky Vzhledem k tomu, ţe, co se základní struktury moţností podnikání zahraničních osob týká, nejsou mezi Českou republikou a Itálií velké rozdíly, uvádím pro přehlednost obě úpravy bezprostředně za sebou.

1

Podnikání zahraničních osob podle živnostenského zákona

Vzhledem k tomu, ţe v případě podnikání podle ţivnostenského zákona, které se rovněţ dotýká fyzických osob, domnívám se, ţe je na místě zmínit se i o problematice samotného pobytu. 45

1.1

Pobyt cizinců v České republice

Pobyt v České republice je upraven v zákonu č. 326/1999 Sb., zákonu o pobytu cizinců. Zahraniční fyzická osoba, která chce podnikat na území ČR, musí získat vízum k pobytu na dobu delší neţ 90 dnů, nejde-li o občany států Evropské unie, rezidenty v Evropském společenství nebo o občany ostatních států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska. Podle § 93 je cizinec povinen ohlásit do 3 pracovních dnů ode dne vstupu na území na policii místo pobytu (vyjma případů osob uvedených v § 93 odst. 1). Lhůta pro občana EU je 30 dnů, pokud činí doba předpokládaného pobytu více neţ 30 dnů. V zákonu o pobytu cizinců jsou rozlišovány následující druhy pobytů: přechodný pobyt, upravený v hlavě III. zákona. Jedná se o pobyt bez víz (občané

-

EU), na základě krátkodobého víza, na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu nebo na základě výjezdního příkazu. trvalý pobyt, upravený v hlavě IV. zákona. Netýká se občanů EU a s výjimkou §

-

78 aţ 86 jejich rodinných příslušníků. Je zde upraveno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v ES, které je v zásadě přiznáno po splnění podmínky nepřetrţitého pobytu 5 let a dalších podmínek. pobyt občanů EU a jejich rodinných příslušníků na území je upraven v hlavě

-

IVa. Rozlišuje se také mezi přechodným pobytem (nad 3 měsíce) a trvalým pobytem (vydávaným po 5 letech nepřetrţitého pobytu na území) Zákon o pobytu cizinců byl změněn zákonem č. 427/2010 Sb., s účinností od 1.1. 2011. Zákonem č. 427/2010 Sb. byly v oblasti úpravy pobytu za účelem podnikání provedeny následující změny:53

53

Zpracováno podle: Odbor azylové a migrační politiky. Ministerstvo vnitra České

republiky [online]. 6.1.2011 [cit. 2011-03-10]. Změny v oblasti vstupu a pobytu cizinců na

území

České

republiky

od

roku

2011.

Dostupné

z

WWW: 46

Oprávnění k pobytu z důvodu výkonu výdělečné činnosti na území České republiky bude cizincům vydáváno pouze za účelem „zaměstnání“ nebo „podnikání“ (tj. nebude jiţ vydáváno oprávnění k pobytu za účelem „účasti v právnické osobě“). Ţádost o pobytové oprávnění za účelem podnikání podává nejen cizinec, který v České republice zamýšlí podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná, ale nově také cizinec, který hodlá na území pobývat jako statutární orgán či člen statutárního orgánu obchodní společnosti či druţstva. Ţadatel o udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání je povinen vţdy absolvovat pohovor na zastupitelském úřadu. V případě, ţe cizinec hodlá dosavadní účel svého pobytu změnit na účel podnikání, můţe o takovou změnu poţádat, pokud na území jiţ alespoň 2 roky legálně pobývá. K ţádosti o vydání/prodlouţení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání musí cizinec předložit: doklad o zápisu do příslušného rejstříku, seznamu nebo evidence (např. ţivnostenského nebo obchodního rejstříku); doklad prokazující, ţe jeho měsíční příjem a s ním společně posuzovaných osob není niţší neţ součet ţivotního minima a nákladů na bydlení; pokud je osobou samostatně výdělečně činnou: potvrzení příslušných úřadů o tom, ţe nemá nedoplatky na daních a na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; pokud pobývá na území jako statutární orgán či člen statutárního orgánu obchodní společnosti či druţstva: potvrzení, ţe tato společnost/druţstvo nemá nedoplatky na daních a na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; na poţádání platební výměr daně z příjmu. 1.2

Podnikání – provozování živnosti cizinci v České republice

Ţivnostenský zákon vymezuje právo zahraničních osob (tj. které nemají bydliště na území České republiky) podobně jako obchodní zákoník, tj. na základě formální reciprocity. . 47

Obchodní zákoník stanoví, ţe „fyzická osoba, jíţ byl udělen azyl nebo doplňková ochrana a její rodinní příslušníci, můţe provozovat ţivnost za stejných podmínek jako české osoby.“54 Podobně ţivnostenský zákon: „fyzická osoba, která nemá bydliště na území České republiky, nebo právnická osoba, která nemá sídlo na území České republiky (dále jen „zahraniční osoba“), můţe na území České republiky provozovat ţivnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud z tohoto nebo zvláštního zákona nevyplývá něco jiného.55 U ţivnosti volné není zvláštní podmínka (tj. odborná způsobilost) provozování ţivnosti předepsána, podnikatel u této ţivnosti musí splňovat pouze všeobecné podmínky provozování ţivnosti, tj. dosaţení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost. Státní příslušníci členského státu Evropské unie nebo jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo občan Švýcarské konfederace nemusí předkládat při ohlášení ţivnosti ţivnostenskému úřadu doklad o povolení k pobytu na území České republiky podle § 5 odst. 5 ţivnostenského zákona. U vázaných ţivností musí podnikatel kromě všeobecných podmínek provozování ţivnosti splňovat podmínku odborné způsobilosti, která je stanovena přílohou č. 2 ţivnostenského zákona nebo upravena zvláštními předpisy. Občan jiného členského státu Evropské unie (včetně státních příslušníků jiných smluvních států Dohody o Evropském hospodářském prostoru a Švýcarska, jejich rodinných příslušníků, osob s postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta a jejich rodinných příslušníků, kterým byl povolen dlouhodobý pobyt na území ČR) můţe prokázat odbornou způsobilost

54

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník.

Komentář. 13. vydání. Praha: CH Beck, 2010, ISBN: 978-80-7400-354-7, S. 57 55

Česko. Zákon č. 455 ze dne 2. října 1991 o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský

zákon), § 5. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 87, s. 2122-2160. ISSN 1211-1244 48

dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem (Ministerstvem průmyslu a obchodu) podle zákona o uznávání odborné kvalifikace. Odborná způsobilost pro řemeslné ţivnosti se prokazuje dokladem o příslušném vzdělání, uznáním odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem (Ministerstvem průmyslu, příp. dokladem o vykonání příslušné praxe v oboru. Podobně je tomu i v případě ţivností koncesovaných. Vzhledem k rozsáhlosti tématu odkazuji pro detaily podávání ţádostí na stránky Ministerstva průmyslu a obchodu www.mpo.cz.

1.3

Pobyt cizinců v Itálii

Občané členských států EU V případě pobytu občanů členských států Evropské unie delším neţ tři měsíce, nemusí tito ţádat o povolení k pobytu občana Společenství, ale mají povinnost během těchto tří měsíců nahlásit svůj pobyt na místním obecním úřadě (čl. 7 a čl. 9 Dekretu č. 30). Při hlášení pobytu je nutno obecním úřadě předloţit (čl. 9 Dekretu č. 30) především doklad totoţnosti, pracovní smlouvu či doklad o studiu či doklad opravňující k podnikatelské činnosti. V případě, ţe občan EU nebude v Itálii pracovat, podnikat nebo studovat (bude například doprovázet svého pracujícího manţela/manţelku, rodiče, atp.), musí předloţit doklad potvrzující dostatek finančních prostředků k ţivotu v Itálii a doklad o zdravotním pojištění. Občané členského státu Evropské unie, kteří jiţ mají pobytovou kartu občana Společenství (carta di soggiorno per cittadini comunitari) vystavený cizineckou policií (Questura) či prostřednictvím pověřených úřadů Italské pošty (Posta Italiana), se musí dostavit na místní obecní úřad a nahlásit svůj pobyt tam. Zajímavostí je, ţe dle zákona č. 427/2010 Sb. se dosavadní termín „doklad o povolení přechodného pobytu“ nahrazuje termínem „pobytová karta“.

49

Rodinný příslušník občana EU, který není občanem EU, musí nadále ţádat o pobytovou kartu (la carta di soggiorno) na oddělení místní policie (Questura). Po jejím vydání můţe rodinný příslušník, který není občanem EU, nahlásit svůj pobyt na místním obecním úřadě. Více informací lze nalézt na webových stránkách http://www.portaleimmigrazione.it/ nebo na italské informační lince 800 309 309. Více informací je rovněţ na stránkách Policie http://www.poliziadistato.it/, Ministerstva vnitra http://www.interno.it/ a Ministerstva sociálních záleţitostí http://www.solidarietasociale.gov.it/. Extra-komunitární občané Vstup zahraničních pracovníků můţe být povolen, pokud není taková činnost vyhrazena italským občanům nebo občanům členských států EU. Kaţdý cizinec, který chce v Itálii vyvíjet průmyslovou, odbornou, ţivnostenskou nebo obchodní činnosti, nebo zaloţit kapitálovou nebo osobní společnost nebo přijmout funkce ve společnostech musí prokázat, ţe má dostatečné zdroje pro provozování činnosti, ve které chce podnikat v Itálii. Dále musí splňovat náležitosti předepsané italským zákonem a mít osvědčení vydané příslušným orgánem před maximálně třemi měsíci o tom, ţe zde nejsou ţádné překáţky pro vydání povolení nebo licence předepsané pro danou činnost. Je třeba prokázat ubytování a měsíční příjem vyšší neţ je zákonné minimum, pro které platí osvobození od plateb zdravotního pojištění. Poté, co diplomatické nebo konzulární zastoupení prověří, ţe bylo výše uvedené splněno a po souhlasu Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra a případně toho ministerstva, v jehoţ kompetenci má cizinec vyvíjet danou činnost, vydá vstupní vízum pro výkon samostatné výdělečné činnosti (lavoro autonomo), s výslovným uvedením činnosti, na které se vízum vztahuje. Zároveň bude vydáno potvrzení za účelem udělení povolení k pobytu pro výkon samostatné výdělečné činnosti. 1.4

Podnikání fyzických osob v Itálii

V případě extra-komunitárních občanů je povolení k pobytu za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti vydáváno na maximálně dva roky. Orgán, který vstupní 50

vízum vydal, o tomto informuje i Ministerstvo vnitra, INPS a INAIL, a to do 30 dnů od obdrţení dokumentace. Občané České republiky mohou od 27. července 2006 na území Itálie pracovat bez pracovního povolení na základě legislativního dekretu č. 30 z 6. února 2007, provádějícího směrnici 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.

Podnikání zahraničních osob bez založení právnické osoby

2

Kromě toho, ţe můţe zahraniční osoba v České republice zaloţit novou právnickou osobu nebo přistoupit do jiţ existující české osoby, je také moţno, aby se podílela na činnosti české osoby na základě závazkového právního vztahu, který můţe být zaloţen např. smlouvou o sdruţení, smlouvou o tichém společenství apod. 2.1

Smlouva o sdružení

„Zahraniční osoby mohou za účelem podnikání vytvářet s českými osobami účelová sdruţení podle ustanovení občanského zákoníku, které nemají vlastní právní subjektivitu. Takové sdruţení pak vzniká na základě písemné smlouvy o sdruţení. K zaloţení sdruţení se vyţaduje písemná zakladatelská smlouva uzavřená zakladateli, nebo schválení zaloţení sdruţení na ustavující členské schůzi. Sdruţení podle občanského zákoníku (§ 829 aţ § 841) je nejobecnější úpravou společenské smlouvy v našem právu, ovšem bez právní subjektivity. Sdruţení vzniká zavřením smlouvy. Jedná se o sdruţení osob k dosaţení (libovolného) společného účelu“.56 „V našem právu je představitelem society sdruţení, …..v italském právu tzv. jednoduchá společnost“.57

56

DOLEČEK, Marek . Businessinfo [online]. 12.1.2010 [cit. 2011-03-10]. Podnikání zahraničních osob v ČR. Dostupné z WWW: . 57


ISBN 80-7357-062-9, str. 211 51

2.2

Smlouva o tichém společenství

V českém ObchZ je tiché společenství upraveno v § 673 a násl. Písemnou smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad (peněţní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota vyuţitelná při podnikání), a podílet se jím na jeho podnikání, a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu, je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet, vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Ve smlouvě o tichém společenství musí být dohodnutý rozsah účasti tichého společníka na zisku a ztrátě stejný. Tichému společenství dle českého práva lze přirovnat v italském právu k institutu tzv. skrytého podnikatele (imprenditore occulto). Takto je označován podnikatel, který nejedná přímo, ale skrze jinou osobu (prestanome). Takto můţe provádět podnikatelskou činnost, aniţ by vystupoval jako ten, kdo ji provádí. Tento termín byl vytvořen teorií a má význam například v případě úpadku. Otázkou je, zda je skrytý podnikatel zavázán solidárně s podnikatelem „jednajícím“.

Problematika skrytého

podnikatele je velmi sloţitá, názory se různí. Italský Kasační soud se přiklání v poslední době k názoru, ţe skrytý podnikatel neodpovídá za závazky podnikatele “jednajícího” (imprenditore apparente).“Klasický” podnikatel se od tzv. skrytého podnikatele liší tak, ţe podnikatel řídí podnik, je jeho vedoucím, jeho spolupracovníci jsou vůči němu v podřízeném postavení. Dále má povinnost dbát o pracovní podmínky svých zaměstnanců. 58

3

Založení právnické osoby nebo účast v ní

Další moţností, jak můţe cizinec podnikat, je vyuţití stávajících forem obchodních společností a souvisejících kombinací. Můţe se jednat o zaloţení nové právnické osoby s tuzemským či zahraničním partnerem či sama (dceřiná společnost, una controllata, subsidiary), pokud obchodní zákoník jediného zakladatele připouští. Bude se jednat o subjekt zcela odlišný od původní struktury, s vlastní právní subjektivitou, zaloţený a kontrolovaný mateřskou společností. Zahraniční osoba se dále můţe stát jediný 58

Více na: ROVERE, Enzo. Diritto [online]. 2003 [cit. 2011-03-10]. Límprenditore

occulto. Dostupné z WWW: . 52

společníkem v tuzemské právnické osobě, pokud obchodní zákoník jediného společníka připouští, nebo zahraniční osoba se můţe účastnit jako společník nebo člen na podnikání jiţ zaloţené tuzemské právnické osoby.

3.1

Založení právnické osoby

V první větě § 24 ObchZ se uvádí, ţe „zahraniční osoba se můţe podle ustanovení tohoto zákona za účelem podnikání podílet na zaloţení české právnické osoby nebo se účastnit jako společník nebo člen v české právnické osobě jiţ zaloţené. Můţe také sama českou právnickou osobu zaloţit nebo se stát jediným společníkem české právnické osoby, pokud tento zákon jediného zakladatele nebo jediného společníka připouští“. 59 V § 56 odst. 1 ObchZ se ale uvádí, ţe společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být zaloţeny i za jiným účelem, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje. Podobně stanoví ustanovení § 221 ObchZ, ţe druţstvo můţe být kromě podnikání zaloţeno i za účelem zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů. Zde vidím podobnost s níţe popsaným „účelem vzájemnosti“ u italských druţstev. Osobní společnosti tedy musí být zakládány pouze za účelem podnikání a u společností kapitálových zákon připouští i jiný účel zaloţení. Oprávnění zahraniční osoby podnikat vzniká zápisem do obchodního rejstříku, toto se však nevztahuje na EU, EHS, Švýcarsko (dle § 21 odst. 5 ObchZ.) V případě, ţe by zahraniční osoba zakládala v České republice novou právnickou osobu, musí tak činit pouze podle českého práva. Tento princip zakotvený v § 24 odst. 2 obchodního zákoníku byl stanoven novelou obchodního zákoníku, zákonem č. 370/2000 Sb., kdyţ před touto novelou platilo, ţe zahraniční osoby mohly nové právnické osoby na území České republiky zakládat jak podle českého práva, tak podle cizího práva.

59

Česko. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991, OBCHODNÍ ZÁKONÍK, § 24. In

Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 2474-2565. ISSN 1211-1244 53

Toto však znamená jistou odchylku od § 9 zákona o mezinárodním právu soukromém, podle kterého „si mohou zvolit právo, jímţ se budou řídit jejich vzájemné majetkové vztahy“. V České republice jsou obchodní společnosti upraveny v části druhé, hlavě první obchodního zákoníku. V § 56 ObchZ jsou pak tyto taxativně vyjmenovány: jedná se o veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdruţení. V České republice jsou všechny obchodní společnosti bez výjimky právnické osoby s právní subjektivitou. Italská jednoduchá společnost má „ve svém domovském státě určité atributy právnické osoby, ale za právnickou osobu není povaţována“.60 Rovněţ v Itálii lze zakládat společnosti pouze podle italského práva. V souladu s komunitárním právem a četnými rozhodnutími ESD je tedy stále více vyuţíváno moţnosti zaloţit společnosti například v Irsku nebo Holandsku a poté působit prostřednictvím „sede secondaria“ v Itálii. V případě extra-komunitárních společností se ohledně nabývání práv aplikuje na tyto čl. 16 prováděcích ustanovení C.C. /tzv. preleggi/, podle kterého je nutno prověřit podmínku reciprocity, a to i pro zahraniční právnické osoby. Jak však vyplývá ze stanoviska Rady státu (Consiglio di Stato), plnící v Itálii funkci podobnou jako Legislativní rada státu, „není reciprocita nutnou podmínkou pro udělení povolení k pobytu za účelem podnikání“.

61

V tomto případě se jednalo o íránského občana,

ţádajícího o prodlouţení povolení k pobytu. Írán přitom nemá s Itálií uzavřenou ţádnou smlouvu, kterou by byla reciprocita zajištěna. Důvodem pro neaplikaci čl. 16 prováděcích ustanovení C.C. bylo především to, ţe se jednalo o osobu zákonně pobývající na území Itálie a restriktivní výklad by byl v rozporu s účelem tohoto ustanovení. 60


ISBN 80-7357-062-9, str. 399 61

Persona e danno [online]. 2008 [cit. 2011-03-10]. Stranieri / immigrati. Dostupné z

WWW: . 54

3.2 Obchodní společnosti a družstva Obchodní společnosti Jak v České republice, tak v Itálii se obchodní společnosti dělí na osobní a kapitálové, podle toho v jaké míře daná forma společnosti akcentuje osobní nebo kapitálovou účast společníků na činnosti společnosti. Pro přehlednost jsem vytvořila následující tabulku.62 Česká republika

Itálie

Osobní

veřejná obchodní společnost,

la società semplice – jednoduchá

společnosti

komanditní

společnost společnost

s kapitálovými rysy63 evropské

la società in nome collettivo (s.n.c.)

hospodářské – společnost kolektivní

zájmové sdruţení

la società in accomandita semplice (s.a.s.) – jednoduchá komanditní společnost

Stručná

Osobní společnost staví na Tyto jsou charakterizovány tzv.

charakteristika

individuálních společníků.

osobnostech nedokonalou majetkovou autonomií Společníci

se (c.d.

“autonomia

patrimoniale

osobně podílejí na činnosti imperfetta”). To znamená, ţe jsou společnosti,

členství

je společníci zpravidla neomezeně a

nepřenosné a neděditelné bez solidárně odpovědní za závazky souhlasu 62

ostatních

členů, společnosti. Odpovědnost je typu

Brocardi : Dispositivo dell'art. 2249 c.c. [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice

Civile. Dostupné z WWW: . 63

Vzhledem k nemoţnosti jednoznačného zařazení mezi osobní nebo kapitálové

společnosti rozlišujeme ještě třetí skupinu – společnosti smíšené, mezi které typicky patří komanditní společnost. 55

události na straně společníka „subsidiárního“,

ve

smyslu,

ţe

mají přímé právní důsledky věřitelé společnosti jsou povinni pro

společnost.

však,

společníci

Především nejdříve ţádat úhradu z majetku ručí

za společnosti

závazky společnosti společně poţadovat a nerozdílně celým svým společnosti majetkem

ordinis”).

Česká republika

Itálie

Kapitálové

Typickou

společnosti

společností společnost, osobní

rysy

nebo úhradu

jednoduše nejdříve

(tzv.

po

“beneficium

kapitálovou la società per azioni - akciová je

akciová společnost (s.p.a.)

naopak

určité la società a responsabilità limitata

najdeme

společnosti

ve (s.r.l.)

-

společnost

s ručením

s ručením omezeným (s.r.o.)

omezeným.

la società in accomandita per azioni (s.a.p.a.).-

komanditní

akciová

společnost (s.a.p.a.) Stručná

U kapitálových společností je Tyto druhy společností se vyznačují

charakteristika

akcentována majetková účast tzv. společníků

na

„dokonalou

kapitálovou

podnikání autonomií“. Společníci zpravidla

společnosti. Společníci nejsou odpovídají za závazky společnosti povinni k osobní účasti.

v rámci

svých

společenských

podílů. Z tohoto pravidla existuje mnoho výjimek. 64 Družstva

64

Společník komanditní akciové společnosti odpovídá vlastním majetkem za závazky

vzniklé v období, kdy vykonával svoji funkci. Podobně má osobní odpovědnost jediný společník v s.r.l. nebo S.p.A., pokud nesplnil povinnost publicity a v dalších případech. 56

Česká právní úprava druţstev se nachází části druhé, hlavě druhé obchodního zákoníku. V druţstvu je otevřený počet společníků a kolísá i základní kapitál. Na komunitární úrovni existuje evropská druţstevní společnost. Italský C.C. upravuje „le cooperative" v čl. 2511 aţ 2548. V případě druţstev s méně neţ 965 společníky je povinná aplikace ustanovení týkajících se společnosti s ručením omezeným (s.r.l.) Jednočlenné obchodní společnosti: Jednočlennou společnost nepřipouštějí všechny právní řády. Jednočlenná společnost nemá nevýhody individuálního podnikání fyzických osob, neboť tyto ručí celým svým majetkem. Jednoosobní nemohou být veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti. U společností s ručením omezeným je u nás připuštěno zaloţení i jednou fyzickou osobou, u akciových společností můţe být jediným zakladatelem i jediná právnická osoba, nikoli však fyzická. Následná přeměna z vícečlenné na jednočlennou je moţná. Jediným zakladatelem jednoosobní společnosti můţe být i zahraniční osoba (§ 24 odst. 1 ObchZ). Pramenem právní úpravy je dvanáctá směrnice č. 89/667/EHS, která se vztahuje na společnosti s ručením omezeným a i na akciové společnosti, pokud národní právo umoţňuje zaloţit ji jako jednočlennou. Společnosti s ručením omezením tzv. jednoosobní (la società a responsabilità limitata c.d. unipersonale) je italskou právní teorií řazena mezi „zvláštní typ společnosti“. Na základě legislativního dekretu č. 88/1993 bylo připuštěno zaloţení společnosti jediným subjektem, který svoji vůli projevil jednostranným aktem. U akciových společností bylo 65

Do roku 2001 byl minimální počet zakládajících členů druţstva 9. V případě počtu 3 –

8 členů bylo moţno zaloţit „malou druţstevní společnost“ (piccola società cooperativa). Na základě reformy práva společnosti je moţno zaloţit druţstvo při minimálním počtu 3 členů. 57

dále legislativním dekretem č. 6/2003 umoţněno zaloţení akciových společností jako společností s jediným společníkem. Italští zákonodárci však zavedli rovněţ i řadu povinností, které jediný společník musí splnit. Sankce v případě nesplnění (například ohledně publicity a vloţení peněţitého vkladu pro ochranu třetích osob, je ztráta privilegia omezeného ručení: v případě úpadku (insolvence) společnosti odpovídá společník neomezeně za všechny závazky vzniklé v době, kdy byl jediným vlastníkem akcií (nebo podílů, v případě S.r.l.). „Zvláštním“ typem společnosti v Itálii je italskou právní teorií označován tzv. rodinný podnik (impresa familiare). Pokud ve společnosti pracují i rodinní příslušníci, tj. příbuzní aţ do 3.stupně, jakoţ i osoby blízké do 2.stupně, jedná se o rodinnou společnost (impresa familiare), kde stále zůstává odpovědnou osobou pouze majitel, kterému náleţí alespoň 51% zisku podniku (rodinný spolupracovník se nepodílí na ztrátách). Tato právnická forma je velmi vhodná pro malé podniky a umoţňuje přístup ke zvýhodněnému financování.

4

Založení organizační složky

Další moţností je působení prostřednictvím organizační sloţky podniku zahraniční osoby. Dle českého právního řádu vzniká oprávnění podnikat na našem území ke dni jejího zápisu. Návrh na zápis podává zahraniční osoba (§ 21 odst. 4 ObchZ). „Organizační sloţka podniku zahraniční osoby je jakýkoliv organizační útvar bez právní subjektivity, který slouţí k trvalému provozování podnikatelské činnosti zahraniční osoby na území České republiky. Můţe se jednat o závod, kancelář, prodejnu atd.“66 Organizační sloţka nemá tedy ani procesní způsobilost. „Aktivní i pasivní legitimace přísluší tedy jen podnikateli samotnému“.67

66





Obchodní zákoník organizační sloţku jako takovou přímo nedefinuje, pojmově vymezuje v § 7 ObchZ pouze jeden z jejích moţných typů - odštěpný závod. Při provozování odštěpného závodu se uţívá obchodní firmy podnikatele s dodatkem, ţe jde o odštěpný závod. Obdobné postavení jako odštěpný závod má i jiná organizační sloţka podniku, jestliţe zákon stanoví, ţe se zapisuje do obchodního rejstříku. „Obchodní zákoník vymezuje dále i postavení jiné organizační sloţky, neţ je odštěpný závod, jestliţe zákon stanoví, ţe se zapisuje do obchodního rejstříku. Jedná se jmenovitě o organizační sloţku zahraniční osoby, umístěnou na území ČR, která jejím prostřednictvím v ČR podniká (§ 21 odst. 3 a 4 obch. zák.) ………Ačkoliv je provozovna v obchodním zákoníku zařazena mezi ustanovení upravující organizační sloţku podniku (§ 7), nelze ji za organizační sloţku podniku povaţovat. 68 „Organizační sloţku nelze v tomto případě zaměňovat s právnickou osobou zřízenou v České republice zahraniční osobou…... Od podnikání zahraniční osob nutno odlišovat různé aktivity cizinců, ……, např. účast ve statutárních orgánech obchodních společností či výkon funkce odpovědného zástupce apod. V těchto případech musí však příslušní cizinci splňovat stanovené podmínky, jako je povolení k pobytu na území České republiky, nejde-li o občany Evropské unie, prokázání kvalifikace, resp. znalost českého jazyka atd. „Případy, kdy zahraniční osoba v rámci své podnikatelské aktivity jedná a uzavírá smlouvy bez pomoci své organizační sloţky v České republice (bez ohledu na to, zda takovou organizační sloţku nemá nebo ji sice má, ale jedná mimo ni), se nepovaţují za její podnikání v České republice. Na právní vztahy vzniklé z takových úkonů se pouţívají ustanovení obchodního zákoníku pro jednotlivé druhy závazkových vztahů, jestliţe se má podle pravidel mezinárodního práva soukromého pouţít českého práva. Vedle zápisu do obchodního rejstříku musí zahraniční osoba podnikající v České republice pomocí organizační sloţky splnit i podmínky stanovené ţivnostenským zákonem. Oprávnění podnikat vzniká aţ dnem zápisu do obchodního rejstříku, 68

Sagit [online]. 1.5.2004 [cit. 2011-03-10]. Organizační sloţka podniku. Dostupné z

WWW: . 59

předpokladem je vydání ţivnostenského listu nebo koncesní listiny a povinně musí být ustanoven odpovědný zástupce, který musí mít na území České republiky a být s to se účastnit provozu v potřebném rozsahu. Za stávající právní úpravy je však splnění podmínky trvalého pobytu pro podnikatelské (ţivnostenské) účely prakticky nereálné. Zahraniční doklady dokazující potřebnou ţivnostenskou kvalifikaci musí být nostrifikovány, popřípadě cizinec musí sloţit zkoušku v České republice, rovněţ tak musí prokázat znalost českého jazyka. V souvislosti s členstvím České republiky v Evropské unii platí pro občany Evropské unie odlišná úprava“.69 Organizační sloţka souvisí s institucionální formou podnikání, provázenou u zahraničních subjektů podnikajících na území ČR registrací v obchodním rejstříku. Obvykle je organizační sloţka zároveň stálou provozovnou, stejně tak ale existují i situace, kdy organizační sloţce zahraničního subjektu na území České republiky stálá provozovna nevzniká, tzn. ţe mu nevzniká na území České republiky povinnost k dani z příjmu. Tedy, je nutno rozlišovat pojmy „organizační sloţka“ a „stálá provozovna“. Zjištění, zda se jedná o stálou provozovnu či nikoliv, má význam pro určení, kde bude vyprodukovaný zisk zdaněn. Stálá provozovna se nezakládá, ale vzniká z důvodu splnění zákonných kritérií. Stálá provozovna v České republice Obecnou definici nalezneme v čl. 5 Vzorové smlouvy o zamezení dvojího zdanění (Model Income Tax Convention) vypracované ve spolupráci s OECD a OSN, která je základem jednotlivých smluv o zamezení dvojího zdanění.70 Vzorová smlouva určuje pro smluvní státy základní pravidlo, na jehoţ základě se, kromě jiného, v konkrétních dohodách mezi jednotlivými státy rozhoduje, který ze států má přednost ve výběru daně z příjmů poplatníka a který z nich se naopak příjmů vzdá.

69

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník.

Komentář. 13. vydání. Praha: CH Beck, 2010, ISBN: 978-80-7400-354-7, S. 58 70

„fixed place of business through which the business of an enterprise is wholly or

partly carried on“. 60

Jedná se o tedy v českém překladu o „trvalé místo k podnikání, ve kterém podnik vykonává zcela nebo částečně svou činnost“. Základní znaky stálé provozovny jsou tedy lokalizace, stálost a účel. Dále je stálá provozovna upravena ve vyhlášce č. 17/1985 Sb. o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Italskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a zabránění daňového úniku a rovněţ je toto upraveno v zákoně o daních z příjmů (ZDP) v § 22, kde se uvádí, ţe v případě, ţe český daňový nerezident má na území ČR zástupce, který má a obvykle vykonává oprávnění uzavírat v ČR smlouvy závazné pro nerezidenta, má se za to, ţe tomuto nerezidentu vznikla stálá provozovna ke všem činnostem, které jeho zástupce pro nerezidenta provádí. Zástupce bývá označován jako závislý agent. Výše uvedená vyhláška je dále konkretizována opatřeními FZ 4-5/1987, FZ 12/1997, FZ 4-5/1999, FZ 1/1/2003. Problematice závislých a nezávislých agentů (zástupců) se věnuji níţe, v části 6. „Smlouva o zamezení dvojímu zdanění ve svém článku 5 - Stálá provozovna obvykle uvádí, ţe pokud ve smluvním státě jedná osoba na účet podniku a má k dispozici a obvykle pouţívá plnou moc, která jí jménem podniku dovoluje uzavírat smlouvy, má se za to, ţe podnik má stálou provozovnu ve vztahu ke všem činnostem, které tato osoba provádí pro podnik.“ 71 Rozlišujeme dva typy stálých provozoven: tzv. pevnou - kamennou a časovou – sluţbovou. „Sluţbová“ stálá provozovna Dne 17. července 2008 schválila Rada OECD změny Vzorové smlouvy o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oboru daní z příjmů a majetku. Novelizované znění Komentáře obsahuje alternativní definici tzv. „sluţbové” stálé provozovny. Tento typ stálé provozovny by vznikal v situaci, kdy by fyzická osoba A-tax [online]. 14.1.2010 [cit. 2011-03-10]. Závislý agent a vznik stálé provozovny. Dostupné z WWW: . 71

61

zúčastněná na projektu byla přítomna ve státě realizace projektu alespoň 183 dní a více neţ 50 % hrubých trţeb podnikatele by bylo odvozeno z činností poskytovaných v tomto druhém státě, nebo, pokud by byly sluţby realizovány alespoň 183 dní na stejném projektu nebo spojených projektech jedním nebo více fyzickými osobami přítomnými ve druhém státě. Česká republika jiţ prosazuje při uzavírání smluv o zamezení dvojího zdanění znění, které akceptuje moţnost vzniku „sluţbové” stálé provozovny. Změna komentáře Vzorové smlouvy však můţe podpořit názor, ţe „sluţbová” stálá provozovna vzniká i v případech starších smluv, u kterých v článku 5 není explicitně uvedena moţnost vzniku „sluţbové” stálé provozovny. Definice „sluţbové” stálé provozovny dle OECD je vymezena v uţším rozsahu neţ obdobná definice, která je uvedena v platném zákoně o daních z příjmů. Podle současného znění zákona o daních z příjmů vzniká „sluţbová” stálá provozovna v případě poskytování sluţeb na území České republiky, přesáhne–li jejich doba trvání šest měsíců v jakémkoliv období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. V případě Itálie byla stanovena lhůta pro vznik stálé provozovny 12 měsíců, jako ostatně u většiny států. Tento časový „test“ se dle komentáře OECD nevztahuje na délku poskytování veškerých sluţeb v České republice.“ Stálá provozovna v Itálii I italská právní úprava primárně vychází z definice obsaţené ve Vzorové smlouvě OECD o dvojím zdanění. Obě formy působení zahraniční společnosti v cizí zemi, tj. branch (filiale) a kapitálová společnost-rezident jsou upraveny odlišnými právním předpisy, jak z pohledu právního, tak daňového. Ke Vzorové smlouvě OECD zaujalo stanovisko Amministrazione Finanziaria Italiana ve svém Oběţníku č. 7/1946 z 30. dubna 1977, které uvádí, ţe „pokud se týká určení, zda se jedná o stálou provozovnu či nikoliv, stanovuje se, ţe při nedostatku legislativní definice se odkazuje na jediný zdroj, vyplývající z mezinárodních dohod proti dvojímu zdanění“72. Tento oběţník dále zcela přejímá jmenovaný vzor OECD. 72

SMAF Associates. Smaf-legal [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Stabile organizzazione

secondo modelli internazionali di tipo convenzionale. Dostupné z WWW: . 62

Působení prostřednictvím obchodního zastoupení, nezávislých zástupců

5 5.1

Problematika závislých a nezávislých zástupců

5.1.1 Česká republika Vzhledem ke sloţitosti problematiky rozlišení závislého a nezávislého zástupce, vydalo České ministerstvo financí v roce 2003 Sdělení k aktualizaci OECD vzorové smlouvy o zamezení dvojího zdanění z roku 2002 č.j: 494/1 173/2003, kde mimo jiné komentuje některé aspekty pojmu závislého zástupce. Pro určení, zda se jedná o závislého zástupce, je rozhodující jeho právní i hospodářská závislost. „Závislý zástupce můţe, ale nemusí, být zaměstnancem podniku, můţe se jednak jak o právnickou tak o fyzickou osobu a nemusí být rezidentem státu, ve kterém podnik jedná, nemusí mít v tomto státě ani místo k výkonu činnosti.“73 „Nezávislý zástupce je podniku v typické situaci odpovědný za výsledky své práce, ale není podroben významné kontrole, co se týče způsobu, jakým je tato práce vykonávána. Není podroben detailním instrukcím od podniku, pokud jde o řízení a vedení této práce. Další skutečností, která hraje roli při posouzení, zda se jedná o závislého či nezávislého zástupce je počet podniků, které zástupce zastupuje. Nezávislé postavení je méně pravděpodobné, jestliţe činnosti zástupce jsou vykonávány zcela nebo téměř zcela ve prospěch pouze jednoho podniku, a to po celou dobu výkonu činnosti zástupce nebo po dlouhé časové období. Tato skutečnost však není určující sama o sobě a musí být posouzeny všechny ostatní skutečnosti daného případu. Platí tedy, ţe čím větší volnost, nezávislost na zastupované osobě bude zástupce mít a na druhou stranu čím více se bude zastupovaný subjekt na transakci podílet (podnikání kroků k získání objednávek, vyřizování objednávek, uzavírání smluv), tím menší bude

73

KRATOCHVÍLOVÁ, Barbora . Daně a právo [online]. 8.2.2011 [cit. 2011-03-10].

Vymezení

stálé

provozovny.

Dostupné

z

WWW:

. 63

riziko posouzení zástupce jako závislého a vzniku stálé provozovny. Stejně tak, pokud bude zástupce rutinně zastupovat více subjektů, bude riziko niţší.“74 5.1.2 Itálie Problematika stálé provozovny v Itálii je řešena v zákonu o daních z příjmů (testo Unico delle imposte sui redditi, dále jen “T.U.I.R”. Definici odpovídající definici české i anglické nalezneme v čl. 162, odst. 1 T.U.I.R. Podle T.U.I.R. je moţno i nezávislého zástupce (agenta) povaţovat za stálou provozovnu, pokud tento disponuje ve státě odlišném od státu sídla společnosti takovými pravomocemi, které mu umoţňují uzavírat smlouvy ve jménu společnosti. V souladu s obecně uznávaným principem atrakce tak veškerý zisk produkovaný ve státě působení „pobočky“ má být zdaněn v hostitelském státu, a to dokonce (!) i tehdy, pokud nesouvisí s její činností.75 5.1.3. Obchodní reprezentace v České republice „Za organizační sloţku zahraničního podniku ve smyslu ust. § 7 nelze povaţovat tzv. čistě obchodní reprezentaci. V čistě obchodní reprezentaci je činnost pracovníků omezena výlučně na různé formy prezentace, např. výrobků zahraničního subjektu, provádění výzkumu trhu či shromaţďování informací. Jedná se vesměs o přípravnou fázi následného podnikání……Pracovníci této reprezentace nemají oprávnění sjednávat či dokonce uzavírat kontrakty s tuzemskými obchodními partnery. Uvedený typ reprezentace na území ČR v pravém smyslu slova nepodniká podle ust. § 2 ObchZ., tudíţ jí nelze stanovit daňový základ a nevzniká jí daňová povinnost“76.

74

A-tax [online]. 14.1.2010 [cit. 2011-03-10]. Závislý agent a vznik stálé provozovny.

Dostupné z WWW: . 75

SMAF Associates. Smaf-legal [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Stabile organizzazione

secondo modelli internazionali di tipo convenzionale. Dostupné z WWW: . 76



5.1.4. Obchodní reprezentace v Itálii – Ufficio di rappresentanza77 Otevření obchodní reprezentace v Itálii (dále jen „UR“) je výhodné pro ty zahraniční společnosti, které chtějí působit na italském trhu, ale nejsou schopny nebo ochotny vydat náklady na jinou formu podnikání v zahraničí (pobočka, dceřiná společnost aj.). Toto řešení je jednodušší a přitom umoţňuje propagaci výrobků, činnost společnosti přímo na místě, náklady na zahájení činnosti i na vedení jsou relativně nízké. Současná italská právní úprava výslovně UR neupravuje a při definici UR musí být aplikována ustanovení Vzorové smlouvy OECD. Za UR se povaţuje stálé sídlo na italském území, vykonávající čistě a výslovně reklamní a podpůrné činnosti, sběr informací, vědecký výzkum nebo průzkum trhu. To znamená, ţe UR nevyvíjí přímo ţádnou podnikatelskou činnost, jako je výroba nebo prodej. Vzhledem k tomu, ţe nedosahuje ţádného zisku, nepodléhá daňovému zatíţení a náklady si zpravidla můţe odečíst mateřská společnost. Co se případné registrace týká, nemusí se UR zapisovat do Obchodního rejstříku, ale musí mít daňové číslo, které získá po podání ţádosti na Agenzia delle Entrate podle místa, kde se UR otvírá a poté musí být její zřízení jednoduše ohlášeno na Obchodním rejstříku pro zapsání do tzv. REA (Repertorio delle notizie Economiche ed Amministrative-Administrativně-správní rejstřík).

6 Přemístění, teorie sídla Tzv. teorie sídla je tématem obsáhlým a zároveň zásadním, jiţ z důvodu zachování právní jistoty a předvídatelnosti práva. Ohledně sídla právnické osoby a místa podnikání fyzických osob je vedena rozsáhlá diskuze a toto bylo předmětem mnoha novelizací a úvah. Základní rozpory spočívají především v tom, ţe v některých členských státech Evropské unie platí teorie sídla (např. v Německu) a v jiných teorie inkorporační, dále pak v rozdílu pojetí sídla ve smyslu skutečné sídlo a sídlo zapsané. 77

Persona e danno : Interessi protetti [online]. 16.11.2006 [cit. 2011-03-10]. La

presenza delle societa straniere in Italia: disciplina giuridica e trattamento fiscale. Dostupné z WWW: 65

V této souvislosti existuje rozsáhlá judikatura (Daily Mail, Überseering, Centros, Inspire Art aj.).78 V případě přesunu sídla se „v souvislosti se svobodou usazování, která je přijata v rámci EU, se mluví o tzv. primárním usazení se, …., na rozdíl od sekundárního usazení se, jímţ je vytvoření organizační sloţky podniku, agentury apod.“79

6.1

Česká republika

Další z moţností, jak můţe zahraniční osoba v České republice, je přemístění na území České republiky a zapsání do obchodního rejstříku, čímţ se stane českou právnickou osobou. Vývoj české právní úpravy ohledně přemisťování společností, v reakci na komunitární právo a výše uvedenou judikaturu jsem podrobněji rozebrala v části 1.2.1. „Podmínkou však je, ţe to připouští právní řád státu, v němţ má právnická osoba dosud své sídlo, a také, pokud byla zaloţena podle práva jiného státu, tento právní řád. Vnitřní právní poměry této právnické osoby se i po přeloţení jejího sídla do tuzemska řídí právním řádem státu, podle kterého byla zaloţena“.80 Dříve bylo moţno zaloţit českou právnickou osobu podle cizího práva, coţ bylo ale s účinností do 1.1.2001 zrušeno. „Po vypuštění této moţnosti lze podobného cíle dosáhnout prakticky jen na základě ustanovení § 26 ObchZ, tj. v důsledku přemístění sídla zahraniční osoby na naše území, které se dotkne její státní příslušností, nikoliv však osobního statutu“.81 78

Blíţe např. PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s.,

2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9, str. 410-412 79


ISBN 80-7357-062-9, str. 424 80





Tzv. osobní statut právnické osoby se bude posuzovat podle právního řádu státu, dle kterého byla zahraniční právnická osoba zaloţena. „Z vymezení české osoby v § 21 odst. 2 ObchZ plyne, ţe zahraniční osoba se přemístěním sídla stává osobou českou. Přeloţení bude v případě přípustnosti účinné od okamţiku zápisu této osoby do našeho obchodního rejstříku. Vnitřní poměry právnické osoby se řídí po přeloţení sídla právem, podle kterého byla zaloţena, a tímto právem se řídí i ručení společníků nebo členů s omezením zmíněným jiţ v souvislosti s majetkovou účastí zahraničních osob v českých osobách“.82 V § 22 ObchZ je přejímána tzv. inkorporační zásada, ze které vycházel i zákoník mezinárodního obchodu. Právní způsobilost, kterou má jiná neţ fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhoţ byla zaloţena, má rovněţ v oblasti českého právního řádu. Právním řádem, podle něhoţ byla tato osoba zaloţena, se řídí i její vnitřní právní poměry a ručení členů nebo společníků za její závazky. „Právě tento koncept je slučitelný s právem na usazování, nevzniká teoreticky konflikt s komunitárním právem“.83

6.2

Itálie

Podle zákona č. 218/1995 se v případě přemístění zahraničních společností pouţijí ustanovení státu, ve kterém byly zaloţeny. V hlavě III. tohoto zákona se v čl. 25 výslovně uvádí, ţe „společnosti, asociace, ………. kaţdý jiný subjekt veřejného i soukromého práva,…, se řídí zákonem státu, na jehoţ území došlo k zaloţení“. 84 Avšak


82

ISBN 80-7357-062-9, str. 424 83


(podnikání) obchodních společností. Právní rozhledy, 2003, č. 4 84

Iusreporter [online]. 2004 [cit. 2011-03-10]. Legge 31 maggio 1995, n. 218 Riforma

del sistema italiano di diritto internazionale privato. Dostupné z WWW: .

67

(!), pokud je administrativní sídlo umístěno v Itálii, nebo mají v Itálii hlavní předmět podnikání, aplikují se italské právní předpisy. Jak uvádí M. Pauknerová85, situace v Itálii je tedy „ne zcela jasná“ při určení, zda v Itálii platí princip sídla nebo inkorporační. V případě přemístění sídla do jiného státu nebo fúze subjektů se sídly v různých státech jsou tyto platné, pouze pokud jsou v souladu se zákony jmenovaných států. Pokud ale chtějí působit v Itálii, musí se zapsat do italského Obchodního rejstříku a přijmout stanovy (statuto), které jsou v souladu s právní úpravou obchodních společností v Itálii. Je však nutno zdůraznit, ţe splnění těchto povinností, není podmínkou pro to, aby mohl daný subjekt v Itálii vyvíjet činnost. Pokud ale tyto povinnosti nebyly splněny, nesou odpovědnost za všechny úkony provedené jménem společnosti ti, kteří působili jejím jménem. V této souvislosti bych chtěla zmínit rozhodnutí ESD č. C 131/01 ve věci Komise v. Italská republika týkající se svobody poskytování sluţeb patentového zástupce v Itálii. Tento soud rozhodl, ţe Italská republika tím, ţe vyţaduje po patentovém zástupci působícím v jiném členském státě být zapsaný do italského rejstříku patentových zástupců a mít bydliště nebo sídlo v Itálii, pokud chce poskytovat sluţby před italským patentovým úřadem, porušil čl. 49 aţ 55 SES.

85

PAUKNEROVÁ, M.. Kolizněprávní úprava obchodních společností. Právní

rozhledy. 2005, č. 7, s. 244-250 68

SEZNAM ZKRATEK: C.C.

Codice civile (italský občanský zákoník)

T.U.I.R.

Testo unico sullímposta dei redditi (zákon o dani z příjmu)

T.U.

Testo Unico delle disposizioni concernenti la disciplina dell'immigrazione e norme sulla condizione dello straniero (Jediný text ustanovení týkajících se imigrace a norem upravujících postavení cizince)

ObchZ

Obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb.

ObčZ

Občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb.

ZMPS

Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákon č. 97/1963 Sb.

SES

Smlouva o evropském společenství

EU

Evropská unie

69

SEZNAM LITERATURY A-tax [online]. 14.1.2010 [cit. 2011-03-10]. Závislý agent a vznik stálé provozovny. Dostupné

z

WWW:

provozovny-28.php

Brocardi : Dispositivo dellárt. 16 [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice Civile. Dostupné

z

WWW:

ii/art16.html>.

Brocardi : Dispositivo dell'art. 2082 c.c. [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice Civile. Dostupné z WWW: .

Brocardi : Dispositivo dell'art. 2249 c.c. [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Codice Civile. Dostupné z WWW: .

Brocardi

[online].

2010

[cit.

2011-03-10].

Dostupné

z

WWW:

. Straniero. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2011-03-10]. Dostupné z WWW:

70

Česko. Zákon č. 103 ze dne 18. dubna 1990, kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník. In Sbírka zákonů České republiky. 1990, částka 22, s. 417-418. ISSN 12111244

Česko. Zákon č. 513 ze dne 5. listopadu 1991, OBCHODNÍ ZÁKONÍK, § 24. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 98, s. 2474-2565. ISSN 1211-1244 Česko. Zákon č. 455 ze dne 2. října 1991 o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), § 5. In Sbírka zákonů České republiky. 1991, částka 87, s. 2122-2160. ISSN 1211-1244

Česko. Zákon č. 326 ze dne 30. listopadu 1999 o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 1999, částka 106, s. 74067447. ISSN 1211-1244

ČIŢINSKÝ, Pavel. Zákon o pobytu cizinců jako příklad negativních tendencí celého českého právního řádu. Právní rozhledy. 2007, č. 20, s. 756

DĚDIČ, Jan; ČECH, Petr. Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností. Soudní rozhledy, 2004, č. 10.

Diritto commerciale. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 6.6.2004, last modified on 11.2.2011 [cit. 2011-0310]. Dostupné z WWW: .

DOLEČEK, Marek . Businessinfo [online]. 12.1.2010 [cit. 2011-03-10]. Podnikání zahraničních osob v ČR. Dostupné z WWW:

71

Governo

[online].

2010

[cit.

2011-03-10].

Dostupné

z

WWW:

.

HENDRYCH, Dušan, a kolektiv. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. Dostupný také z www http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=nnptembqhfpwy6c7mnuxu2lomnuq&groupIndex= 3&rowIndex=0&conversationId=1290380#selected-node

Česko. Zákon č. 634/2004 ze dne 26.listopadu 2004 o správních poplatcích. In Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 215, s. 11415-115101. ISSN 1211-1244

KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, a.s., rok vydání 2005. Rozsah stran 524. ISBN 80-7357-127-7.

KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 6.opravené a doplněné vydání. Brno: DOPLNĚK, 2004. 458 s, ISBN 80-7239-167-4, str. 46.

Legge Bossi-Fini. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 26.7.2006, last modified on 15.2.2011 [cit. 2011-0310]. Dostupné z WWW: .

LOCHMANNOVÁ, Ludmila, Podnikání zahraničních osob v České republice z pohledu obchodního zákoníku. Právo a podnikání. 1998, 6, s. 8 – 16.

72

Imprenditore commerciale. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 201103-10]. Dostupné z WWW:

Itálie. Codice civile, Libro I, Titolo I, art. 21. Agg. al 17.09.2010. Dostupný také z WWW: http://www.altalex.com/index.php?idnot=34799

Iusreporter [online]. 2004 [cit. 2011-03-10]. Legge 31 maggio 1995, n. 218. Riforma del sistema italiano di diritto internazionale privato. Dostupné z WWW: .

KRATOCHVÍLOVÁ, Barbora . Daně a právo [online]. 8.2.2011 [cit. 2011-03-10]. Vymezení

stálé

provozovny.

Dostupné

z

WWW:

.

Notariato [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Gli stranieri in Italia. Dostupné z WWW: .

Odbor azylové a migrační politiky. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. 6.1.2011 [cit. 2011-03-10]. Změny v oblasti vstupu a pobytu cizinců na území České republiky od roku 2011. Dostupné z WWW: .

Oddělení 01110. Ministerstvo průmyslu a obchodu [online]. 15.7.2009 [cit. 2011-0310].

Podnikání

cizinců

v

České

republice.

Dostupné

z

WWW:

.

73

PAUKNEROVÁ, Markéta. Kolizněprávní úprava obchodních společností. Právní rozhledy. 2005, č. 7, s. 244-250

PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9

Persona giuridica straniera. In Dizionario [online]. 2010. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 201103-10]. Dostupné z WWW: .

Persona e danno : Interessi protetti [online]. 16.11.2006 [cit. 2011-03-10]. La presenza delle societa straniere in Italia: disciplina giuridica e trattamento fiscale. Dostupné z WWW:

Piccolo imprenditore. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 28.9.2006, last modified on 13.6.2010 [cit. 2011-0310]. Dostupné z WWW: .

ROVERE, Enzo. Diritto [online]. 2003 [cit. 2011-03-10]. Límprenditore occulto. Dostupné z WWW: .

Sagit [online]. 1.5.2004 [cit. 2011-03-10]. Organizační sloţka podniku. Dostupné z WWW: .

SALAČ, Jaroslav; DOLEŢIL, Tomáš. Aktuální otázky svobody usazování (podnikání) obchodních společností. Právní rozhledy. 2003, č. 5.

74

SMAF Associates. Smaf-legal [online]. 2010 [cit. 2011-03-10]. Stabile organizzazione secondo modelli internazionali di tipo convenzionale. Dostupné z WWW: .

ŠTEFKO, Martin. Sporná místa řízení o povolení výkonu zaměstnání cizince na území ČR. LexisNexis. 2006, č. 10, s. 8.

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: CH Beck, 2010, ISBN: 978-80-7400-354-7.

75

ABSTRACT

I chose the topic of comparing the legal modifications of the business activities of foreigners because I consider this topic „a starting point“ for the comparison of other areas of law, for example, insolvency law, company law, labour law etc. I chose the comparison with Italian law mainly because I am a graduate of FF UK (Philosophical Faculty of Charles University), specialization in germanic-romance languages and from 1996 I have been a legal translator in both Italian and German. For maximum clarity I have divided the entire work into three parts – History, Concepts and Current legal modifications. Further, I have systematically divided these parts into chapters in order that any interested individuals could easily orient themselves in the work.

Many differences can be found in the current legal modifications of both countries, however, since both countries are under the influence of community law the differences are not so distinct. I consider the most significant difference in the legal modifications of both countries to be that the Czech Republic has set out in the European direction as late as the nineties due to historical and political reasons. This relates to the distinct development during these years, signifying the de-socialization of business activities and liberalization and the gradual shift to europeization.

The changes in Italian legislation during the same period can be considered more as a defensive nature, but on the other hand respecting the european tendency for expansion. The correlation can be found in the geographical location of Italy and illegal immigrants that are a big problem in the country. The solution to this problem is difficult and often those who are not involved in these measures are handicapped by the battle.

It is probable that this development will occur here and rather than opening markets and continuing with europeization, legislation will occupy itself with how to defend czech, that is european markets, from the negative influences of immigration and at the same time respect the law on maintaining basic freedoms. 76

RESUMÉ Téma srovnání právní úpravy podnikání cizinců jsem zvolila proto, ţe ho povaţuji za téma „výchozí“ pro srovnání dalších oblastí práva, např. práva insolvenčního, práva obchodních společností, pracovního atd. Srovnání s italským právem jsem zvolila vzhledem k tomu, ţe jsem absolvovala FF UK, obor germanistika-romanistika a od roku 1996 jsem soudní tlumočnicí italského a německého jazyka. Pro maximální přehlednost jsem celou práci rozdělila na tři části – Vývoj, Pojmy a Současná právní úprava. Dále jsem tyto části systematicky rozčlenila na kapitoly, aby se případný zájemce o příslušné téma mohl snadno orientovat. V současné právní úpravě obou zemí lze jistě naleznout mnoho rozdílů, nikoliv však zásadního rázu jiţ z toho důvodu, ţe obě země jsou pod vlivem komunitárního práva. Za nejpodstatnější rozdíl v právních úpravách obou zemí povaţuji to, ţe Česká republika se evropským směrem vydala ze zřejmých historických a politických důvodů teprve v 90. letech, s čímţ souvisí odlišný vývoj v těchto letech, znamenající desocializaci podnikání a liberalizaci, postupně přecházející v evropeizaci. Změny v italské legislativě ve stejném období by mohly být povaţovány spíše za rázu defensivního, ale na druhou stranu respektující evropské tendence rozšiřování. Souvislost nacházím v geografické poloze Itálie a v nelegálním přistěhovalectví, které je v Itálii velký problém a jeho řešení je bojem nesnadným a mnohdy by mohly tímto bojem postiţeny ti, kterých se tato opatření vůbec dotýkat neměla. Je pravděpodobné, ţe i u nás dojde k tomuto vývoji a spíše neţ otvíráním trhu a pokračováním v evropeizaci se bude legislativa zabývat tím, jak obránit český, tj. i evropský, trh od negativních vlivů neregulovaného přistěhovalectví a přitom respektovat právo na dodrţování základních svobod.

77

KEYWORDS/KLÍČOVÁ SLOVA

Keywords: business, Italy, Czech, comparison, foreigner

Klíčová slova: Itálie, Česko, obchod, srovnání, cizinec

78

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Recommend Documents