UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Bakalářská práce
2014
Jiří Prouza
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Jiří Prouza
Francouzská revoluce a historiografie Bakalářská práce
Praha 2014
Autor práce: Jiří Prouza Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jan P. Kučera Oponent práce: Datum obhajoby: Hodnocení:
Bibliografický záznam PROUZA, Jiří. Francouzská revoluce a historiografie. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra politologie, 2014. 76 s. Vedoucí bakalářské práce Doc. PhDr. Jan P. Kučera.
Abstrakt Práce se zabývá historiografií Francouzské revoluce. Mapuje její vývoj od samého počátku až do současnosti. Klade si za cíl objasnit hlavní přístupy a trendy interpretacích této zásadní události evropských i světových dějin. První kapitola popisuje rané interpretace – konzervativní, liberalistické, republikánské a socialistické, které vycházely především z politických postojů autorů a hledaly tak spíše „pravdu“ politickou, než historickou. Druhá kapitola se zaměřuje na marxistický výklad, jenž revoluční historiografii dominoval po převážnou část 20. století. Hlavní teze ortodoxních marxistických historiků – koncept buržoazní revoluce, třídní boj a socioekonomický determinismus, jejichž nejvýznamnějším šiřitelem byl Soboul, začaly v 60. a 70. letech minulého století zpochybňovat anglofonní historici – např. Cobban, Taylor, Palmer. „Revizionismus“, jemuž se věnuje třetí kapitola, se posléze přesunul i do francouzské historiografie (zejm. Furet). Teprve v 80. letech se revizionistickým historikům podařilo odsunout marxistickou ortodoxii na vedlejší kolej. Historická debata o Francouzské revoluci tím však neskončila. Jelikož se oprostila od marxistického dogmatismu, přitahovala zájem nových historiků – především historiků kulturních, historiků jazyka nebo historických antropologů. Tyto nejnovější interpretace představuje poslední čtvrtá kapitola.
Abstract The bachelor thesis deals with the historiography of the French revolution. It traces its development since the very beginning until nowadays. It aims to explain key approaches and trends of interpretations of this fundamental event in European and world history. First chapter is concerned with early interpretations – conservative, liberalistic, republican and socialistic, which all mainly arose out of political beliefs of their authors and therefore tried to discover rather the political than the historical “truth”. Second chapter focus on the Marxist view. which dominated in the revolutionary historiography during most of the 20th century. In the 1960s and 1970s
Anglo-American historians (e.g. Cobban, Taylor, Palmer) began to dispute the crucial thoughts of the Marxist historians – concept of the bourgeois revolution, class-struggle and socioeconomic determinism, that were spread above all by Soboul. “Revisionism” moved to the French historiography (esp. Furet) soon after. This approach is described in the third chapter. The revisionist historians finally overthrew the Marxist orthodoxy in the 1980s; however the historical discussion on the French revolution has continued. Since the revolutionary historiography emancipated from the Marxist dogmatism, it attracted the attention of other historians – e.g. cultural historians, linguistic historians or anthropologist. Fourth chapter introduces those recent approaches.
Klíčová slova Velká francouzská revoluce, 1789, historiografie, marxistický výklad, revizionistický výklad, post-revizionistický výklad, Edmund Burke, Albert Soboul, Georges Lefebvre, Francois Furet, Alexis de Tocqueville, Lynn Hunt
Keywords The French Revolution, 1789, historiografy, marxist interpretation, revisionist interpretation, post-revisionist interpretation, Edmund Burke, Albert Soboul, Georges Lefebvre, Francois Furet, Alexis de Tocqueville, Lynn Hunt Rozsah práce: 152 098 znaků bez poznámek pod čarou
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 2014
Jiří Prouza
Institut politologických studií Projekt bakalářské práce
Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut politologických studií Katedra politologie
Teze bakalářské práce FRANCOUZSKÁ REVOLUCE A HISTORIOGRAFIE
Jméno: Jiří Příjmení: Prouza Ročník: 4. ročník Akademický rok: LS 2011/2012 Vedoucí: doc. PhDr. Jan P. Kučera
Místo a datum vypracování: 20. 9. 2012 Téma Interpretace Velké francouzské revoluce a jejích příčin se velmi liší v závislosti na ideologická a metodologická východiska jednotlivých autorů. Michelet, Lefebvre, Soboul, kteří reprezentují marxistický výklad, vysvětlují revoluční události jako důsledek krize francouzského hospodářství a sociálního konfliktu buržoazie se šlechtou. Mezi historiky Francouzské revoluce převažoval do druhé poloviny dvacátého století názor, že rok 1789 představoval významný mezník, který nastolil nový řád. Postoj ojedinělý v období Revoluce zaznamenal ve svém díle Starý režim a revoluce Tocqueville, z něhož čerpají i pozdější „revizionistické“ práce (např. Cobban, Furet), které tvrdí, že feudální řád byl ve Francii rozvrácen již v době budování absolutismu, kdy šlechta vyměnila své politické, soudní a hospodářské pravomoci za bezobsažná privilegia a tituly. Rok 1789 byl pouze dovršením tohoto procesu. Moderní revizionistický výklad se zaměřuje na dlouhodobější politický vývoj ve Francii. Přestože bere v úvahu i socio-ekonomické vztahy, nepovažuje Francouzskou revoluci za sociální přeměnu společnosti jako marxisté, nýbrž nahlíží na ni jako na revoluci zásadně politickou. Nejnovější interpretace Francouzské revoluce (Furet, Baker, Hunt, Ozouf) označované jako „post-revizionistický“ výklad vyzdvihují také kulturní souvislosti. Originalita tohoto přístupu tkví v tom, že autoři se zajímají o proměny v politické kultuře a zkoumají symboliku v revolučním jazyku, ideách a rituálech. Myslitelé Velké francouzské revoluce deklarovali vítězství svobody a politické rovnosti, avšak události následující po roce 1789 potvrdily varování některých dobových kritiků, že Revoluci bude doprovázet teror a násilí. Burke zavrhoval samotnou podstatu revoluce, neboť útočí na kontinuitu společnosti a vede k živelnému ničení jejích tradičních institucí a hodnot ve jménu abstraktních hesel. Tocqueville upozorňoval na úskalí demokracie, která poskytuje občanům svobodu a rovnost, ale současně přináší nebezpečí tyranie většiny. Pro Tocquevilla neznamenal rok 1789 vítězství revolučních svobod, nepokládá jej za velký převrat, naopak pád feudálního řádu pojímá jako dlouhodobý proces centralizace moci a depolitizace šlechty. Politická moc se podle něj nacházela v době před i po Revoluci v jednom politickém centru, a proto z tohoto hlediska rok 1789 žádnou významnou změnu nepřinesl. Předpoklady pro Revoluci
vytvořila
absolutistická
centralizovaná
vláda
monarchie,
neboť
centralizovanou moc lze svrhnout snadněji než decentralizovanou. Tocqueville spatřuje
řešení nedostatků demokracie, která tíhne k centralismu a tyranii většiny, právě v občanské společnosti a decentralizaci politické moci. Autoři vysvětlující příčiny Francouzské revoluce se dlouhou dobu omezovali na interpretaci krátkého časového období a socio-ekonomických faktorů. Teprve ve druhé polovině 20. století byl objeven zapomenutý Tocqueville a moderní výklad uchopil Velkou francouzskou revoluci jako dlouhodobý politický proces. Témata, jimž se věnovali kritikové a historici Francouzské revoluce, jsou dodnes aktuální. Burkeovy Úvahy o revoluci ve Francii se staly příručkou konzervatismu, ideje Francouzské revoluce byly ve 20. století hojně zkoumány teoretiky totalitarismu a otázku centralizace politické moci řeší současná politická teorie i praxe. Existuje mnoho teorií interpretující Francouzskou revoluci. Jednotlivé přístupy zdůrazňují různé aspekty Revoluce – sociální, politické, kulturní. Stále jsou však publikovány další studie, které přichází s novými poznatky. Téma Francouzské revoluce zůstává aktuální a spor o její výklad pokračuje i v současnosti.
Cíle a metoda Má práce si klade za cíl objasnit hlavní přístupy interpretující Velkou francouzskou revoluci. V úvodu stručně popíši samotný průběh Velké francouzské revoluce a nastíním vývoj její historiografie. Hlavní část práce bude rozdělena podle jednotlivých interpretačních přístupů v chronologickém pořadí. Nejprve se zmíním o autorech, jejichž díla pochází z období Revoluce (zejm. Burke a Paine). Kritické postoje, jež Burke vylíčil ve svých Úvahách o revoluci ve Francii, tvoří základ moderního konzervativního myšlení. Paine Burkeovu kritiku odmítá a revoluci, která podle něj odstraní despotismus starého režimu, připouští. Další dílčí část se již bude věnovat klasickému marxistickému výkladu, jenž historiografii Francouzské revoluce dominoval od první poloviny 19. století do začátku druhé poloviny 20. století. Autoři reprezentující tento přístup (např. Michelet, Lefebvre, Soboul) nachází původ Revoluce v třídním konfliktu, v němž zvítězila buržoazie nad aristokracií. Revoluce tak podle stanoviska těchto klasických autorů nahradila feudální řád kapitalismem. Následující část se bude zabývat přístupem, který tato stanoviska zásadně neuznává. Historici začali marxistický výklad zpochybňovat v 50. až 60. letech 20. století (např. George V. Taylor, Cobban). První revizionistické práce popírají, že výsledkem Revoluce byl pád feudalismu a nástup buržoazního kapitalismu. Posléze na ně v útoku na klasický výklad navázali další revizionisté (Furet, Colin). Revizionistické interpretace odmítají existenci
třídního boje mezi buržoazií a aristokracií a na místo sociálních vztahů podtrhují význam politických kořenů a důsledků Revoluce. Furet se inspiroval také Tocquevillem, který ve svém díle Starý režim a revoluce (poprvé publikováno 1856) zasadil Revoluci do politického rámce již o více než století dříve. Jak již bylo zmíněno výše, Tocqueville shledával hlavní příčiny Revoluce ve snaze monarchie posílit a centralizovat moc na úkor aristokracie. Jeho myšlenky však byly na dlouhou dobu zapomenuty. V poslední dílčí části představím nejnovější díla interpretující Francouzskou revoluci, která bývají přiřazována k tzv. post-revizionistickému přístupu (Baker, Hunt, Ozouf). Tito autoři upozorňují na proměnu politické kultury a svůj výzkum soustřeďují na revoluční jazyk, rituály, gesta apod. Na závěr shrnu a porovnám nejpodstatnější prvky výše uvedených přístupů. Jelikož se jedná o téma z oblasti historie a dějin politické filosofie, hlavní náplní práce bude četba a interpretace primárních i sekundárních textů, proto použiji zejména metodu deskriptivní. Historiografii Francouzské revoluce budu zkoumat analýzou jednotlivých přístupů a také na základě jejich srovnání, pro které využiji metodu komparace.
Předpokládaná struktura práce 1. Úvod 2. Raná díla reflektující Francouzskou revoluci 3. Marxistické interpretace 4. Revizionistické interpretace 5. Post-revizionistické interpretace 6. Závěr
Seznam literatury Monografie a) Neperiodická literatura 1. ACTON, John Emerich Edward Dalberg. Lectures on the French Revolution. Kitchener,
Ontario:
Batoche
Books,
1999.
Dostupné
také
z WWW:
http://site.ebrary.com/lib/cuni/docDetail.action?docID=2001989 2. ARENDT, Hannah. O revoluci. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2011. ISBN: 978-80-7298-403-9.
3. BAKER, Keith Michael. Inventing the French revolution: essays on French political culture in eighteenth century. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN: 0-521-38578-4. 4. BAKER, Keith Michael. The French Revolution and the Creation of Modern Political Culture. 1. vydání. Oxford: Pergamon Press, 1987. ISBN: 0-08-0342582. 5. BURKE, Edmund. Úvahy o revoluci ve Francii. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN: 80-85959-23-2. 6. CARLYLE, Thomas. Dějiny francouzské revoluce, Díl I.-III. Praha: Sokol, 1902. 7. COBBAN, Alfred. The social interpretation of the French Revolution. 1. vydání. Londýn: Cambridge University Press, 1968. 8. DAWSON, Christopher. Bohové revoluce. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN: 80-7021-171-7. 9. DOYLE, William. Origins of the French revolution. Oxford: New York: Oxford University Press, 1980. ISBN: 0-19-873021-7. 10. FERRO, Marc. Dějiny Francie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN: 80-7106-888-8. 11. FORREST, Alan I. Napoleon's men: the soldiers of the revolution and empire. London:
Hambledon
and
London,
2002.
Dostupné
z:
http://site.ebrary.com/lib/cuni/docDetail.action?docID=10250739 12. FURET, Francois. Francouzská revoluce, díl I., Od Turgota k Napoleonovi (1770-1814). 1. vydání. Praha: Agro, 2004. ISBN: 80-7203-452-9. 13. FURET, Francois. Francouzská revoluce, díl II., Ukončit revoluci: Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho (1815-1880). 1. vydání. Praha: Agro, 2007. ISBN: 978-80-7203-851-0. 14. FURET, Francois. Promýšlet francouzskou revoluci. 1. vydání. Brno: Atlantis, 1994. ISBN: 80-7108-089-6. 15. GELLNER, Ernest André. Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN: 80-85959-27-5. 16. HANUŠ, Jiří. Interpretace francouzské revoluce. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. ISBN: 80-7325-047-0. 17. HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. 4. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN: 978-80-7380-137-3.
18. HUNTOVÁ, Lynn. Francouzská revoluce: politika, kultura, třída. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN: 978-80-7325119-2. 19. LEFEBVRE, Georges. The Coming of the French Revolution. 5. vydání. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1973. ISBN: 0-691-05112-7. 20. MALIA, Martin E. Lokomotivy dějin: revoluce a utváření moderního světa. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009, 427 s. ISBN 978-80-7325-194-9. 21. MATHIEZ, Albert. Francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Mír: Družstevní práce, 1952. 22. MICHELET, Jules. Francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Odeon, 1989. 80207-0093-5. 23. OZOUF, Mona. Co prozrazuje román: 19. století mezi starým režimem a revolucí. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. ISBN: 978-80-7325-203-8. 24. OZOUF, Mona. Revoluční svátky: 1789-1799. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN: 80-7325-094-2. 25. PAINE, Thomas. Rights of man. 1. vydání. Ware: Wordsworth, 1996. ISBN 185326-467-9. 26. SCHAMA, Simon. Občané: kronika francouzské revoluce. 1. vydání. Praha: Prostor, 2004. ISBN: 80-7260-111-3. 27. SOBOUL, Albert. Velká francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. 28. TALMON, Jacob Leib. O původu totalitní demokracie: politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN: 80-85850-19-2. 29. TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe, díl I. 1. vydání. Praha: Lidové noviny, 1992. ISBN: 80-7106-051-x. 30. TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe, díl II. 1. vydání. Praha: Lidové noviny, 1992. ISBN: 80-7106-051-8. 31. TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a revoluce. 1. vydání. Praha: Academica, 2003. ISBN: 80-200-0980-9.
b) Periodická literatura 32. BEN-ISRAEL, H. Carlyle and the French Revolution. The Historical Journal. 1958,
roč.
1,
č.
2,
str.
115-135.
Dostupné
také
z:
http://www.jstor.org/stable/3020394 33. BOROVSKÝ, Tomáš a kol. Alexis de Tocqueville: Starý režim a revoluce. Revue politika [online]. Srpen 2003, č. 8-9. [cit. 2011-06-08]. ISSN: 1803-8468. Dostupné
také z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/855/alexis-de-tocqueville-
stary-rezim-a-revoluce. 34. COLIN, Lucas. Nobles, Bourgeois and the Origins of the French Revolution. Past
&
Present.
1973,
č.
60,
str.
84-126.
Dostupné
také
z:
http://www.jstor.org/stable/650192. 35. HUNT, Lynn. Forgetting and Remembering: The French Revolution Then and Now. The American Historical Review. 1995, roč. 100, č. 4, str. 1119-1135. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2168203 36. HUNT, Lynn. Introduction: The French Revolution in Culture: New Approaches and Perspectives. Eighteenth-Century Studies. 1989, roč. 22, č. 3, str. 293-301. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2738889 37. SHANK, J. B. Is It Really Over? The French Revolution Twenty Years after the Bicentennial. French Historical studies. 2009, roč. 32, č. 4, str. 527-530. ISSN: 00161071. Dostupné také z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=5& hid=21&sid=e715ae15-7988-4c47-886c-26543d63ff2d%40sessionmgr15 38. TAYLOR, George V. Noncapitalist Wealth and the Origins of the French Revolution. The American Historical Review. 1967, roč. 72, č. 2, str. 469-496. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/1859237 39. VOVELLE, Michel. Reflections on the Revisionist Interpretation of the French Revolution. French Historical Studies, roč. 16, č. 4, str. 749-755. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/286317.pdf Prameny a ostatní zdroje: 40. Declaration of the Rights of Man and of the Citizen approved by National Assembly
of
http://www.constitution.org/fr/fr_drm.htm.
France, August 26, 1789. Dostupné z:
1
Obsah OBSAH ....................................................................................................................................................... 1 ÚVOD.......................................................................................................................................................... 2 1.
RANÁ DÍLA REFLEKTUJÍCÍ FRANCOUZSKOU REVOLUCI ......................................... 6 1.1 Konzervativní interpretace....................................................................................................... 9 1.1.1
Edmund Burke ............................................................................................................... 10
1.1.2
Painova polemika s Burkem .......................................................................................... 14
1.1.3
Další konzervativní interpretace ................................................................................... 17
1.2 Liberalistické interpretace ..................................................................................................... 25 1.3 Republikánské interpretace .................................................................................................... 32 1.4 Socialistické interpretace ....................................................................................................... 38 2.
MARXISTICKÉ INTERPRETACE ........................................................................................ 42
3.
REVIZIONISTICKÉ INTERPRETACE ................................................................................ 54 3.1 Komparativní dějiny............................................................................................................... 54 3.2 Kritika marxistické interpretace ............................................................................................ 56
4.
POST-REVIZIONISTICKÉ INTERPRETACE .................................................................... 62
5.
ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 67
SUMMARY .............................................................................................................................................. 71 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 72
2
Úvod Francouzská revoluce představuje nepochybně zásadní událost evropských dějin i celosvětových dějin. Pyšní se přívlastkem „velká“ a položila mezník, který odděluje tradiční společnost od společnosti moderní, feudalismus od kapitalismu nebo královský absolutismus od občanské společnosti a demokratických principů. Její symbolický počátek, dobytí pevnosti Bastily 14. července 1789, se ve Francii dodnes slaví jako státní svátek. Pro některé historiky však Francouzská revoluce začala již prvním zasedáním generálních stavů 5. května téhož roku, které král Ludvík XVI. svolal poprvé od roku 1614.1 Další historici považují za začátek 17. červen 1789, kdy se poslanci třetího stavu včetně většiny poslanců duchovenstva prohlásili za Národní shromáždění, případně až 20. červen, kdy tito poslanci v Míčovně ve Versailles i přes královu pohrůžku násilím slavnostně přísahali, že se nerozejdou a budou jednat, dokud neschválí novou ústavu [Tinková 2008: str. 37]. Po další červnové roztržce se zástupci třetího stavu Ludvík XVI. ustoupil a vyzval zbylé poslance reprezentující duchovenstvo i šlechtu, aby se přidali k Národnímu shromáždění, které se posléze (9. července) prohlásilo „Národním shromážděním ústavodárným“. Následovalo období umírněné monarchie, kdy Ústavodárné shromáždění záhy schválilo tzv. srpnové dekrety, které měly zrušit feudální systém a stavovská privilegia, a přijalo Deklaraci práv člověka a občana. Ludvík XVI. však tyto dokumenty nepodepsal. V roce 1790 přibyla správní reforma rozdělující Francii na departmenty, konfiskace církevního majetku a Občanská ústava duchovenstva, která učinila z církevních hodnostářů v podstatě volené a státém placené úředníky. Reformy Ústavodárného shromáždění završila ústava ze září 1791, na základě níž se Francie stala konstituční monarchií. Ústava zachovala dědičnou monarchii, uznala však princip oddělené výkonné, zákonodárné a soudní moci a přiznala králi právo pouze suspensivního veta. Jenomže po neúspěšném pokusu Ludvíka XVI. se svou rodinou o útěk z Francie v červnu 1791 se uvolnilo napětí mezi poslanci Národního shromáždění i obyvatelstvem a revoluční situace se náhle radikalizovala, což dokazuje přijetí dekretů směřujících proti emigrantům nebo vyhlášení války Františku II. v dubnu 1792. Vše vyústilo až v pařížské srpnové povstání roku (10. srpna 1792), jež pohřbilo monarchii a zrodilo republiku. Období 1
Generální stavy tvořili zástupci duchovenstva (300 poslanců), šlechty (270, resp. 291) a „třetího
stavu“ (600 poslanců, k nimž se přidali i někteří poslanci z řad privilegovaných stavů – např. abbé Sieyés či hrabě Mirabeau) [Tinková 2008: str. 39].
3 republikánského shromáždění, nazvaného Národní konvent, lze rozdělit do tří fází – první fáze se vyznačovala pokusem o vytvoření umírněné republiky (Konvent Girondy od září 1792 do června 1793); druhou fázi doprovázela jakobínská diktatura a teror v čele s Robespierrem, Saint-Justem a dalšími (Konvent Hory od června 1793 do července 1794); třetí fáze byla obdobím Thermidorského Konventu (červenec 17941795), který potlačil levicovou opozici při lidových povstáních na jaře roku 1795 a nastolil cestu k umírněné „buržoazní“ republice majetných občanů. Ústava ze srpna 1795 svěřila výkonnou moc do rukou pětičlenného direktoria voleného členy dvoukomorového parlamentu. Direktorium usilovalo o potvrzení výsledků Francouzské revoluce z let 1789-1792, mezi něž patřily zejména občanská práva, ochrana soukromého vlastnictví a uznání postavení buržoazie. Avšak nepřetržité politické nepokoje přicházející jak zleva (Babeuf), tak zprava (roajalisté) i nestabilní zahraničněpolitická situace připravily živnou půdu pro Napoleonův převrat a ustavení vojenské diktatury (konzulátu) v listopadu 1799 [Ibid.: str. 14-16]. Pro některé historiky Francouzská revoluce nekončí nástupem Napoleona a pokračují v jejím výkladu dále.2 Jiní se naopak zastavili u dřívějšího data.3 Marxističtí historici (např. Soboul) zase považovali pokus o nastolení rovnostářské společnosti během jakobínského období za odkaz, který se naplnil teprve Velkou říjnovou revolucí v Rusku roku 1917. Obdobně existují rovněž různé pohledy na to, kdy Francouzská revoluce začala. Ve druhé polovině minulého století revizionističtí historici (např. Furet) oslabovali představu o zlomovém charakteru roku 1789 a poukazovali na její dlouhodobé příčiny. Také marxisté zdůrazňovali dlouhodobější předrevoluční vývoj, ale pouze v socioekonomické rovině. Někteří historici (např. Palmer, Malia) dokonce nechali Francouzskou revoluci „rozplynout“ v euroatlantickém revolučním procesu. Francouzská revoluce dodnes vzbuzuje mnoho otázek – jaké byly její příčiny a důsledky, zda se jednalo o událost v dějinném vývoji ojedinělou a nahodilou nebo opakující se a nevyhnutelnou, zda byla předzvěstí nástupu moderních liberálních demokracií nebo počátkem moderních totalitních politických systémů. Stále vyvolává
2
Například Furetova dvojdílná kniha Francouzská revoluce pojednává o dějinách Francie až do
období Třetí francouzské republiky do roku 1880 [Furet 2007]. 3
Například Michelet (Francouzská revoluce) a Lamartine (Historie Girondinů) končí vyprávění
revolučního příběhu u popravy Robespierra.
4 spory mezi historiky o její interpretaci, které probíhají již přes dvě stě let. Navzdory pádu komunismu ve východní Evropě a překonání marxistického výkladu revizionistickými interpretacemi, historická debata o Francouzské revoluci neustále pokračuje a nabízí nové perspektivy. O přitažlivosti tohoto tématu svědčí obrovský počet knih, které o něm historici napsali a stálé píší. Do češtiny byla přeložena díla francouzských romantických historiků Lamartina (dokonce již v roce 1851-2) nebo Micheleta. V období komunistického režimu se k českému čtenáři dostala pochopitelně především díla marxistických historiků Mathieze či Soboula. Francouzskou revolucí a jejím ohlasem v českých zemích se v 30. až 80. letech minulého století zabývali také tuzemští autoři – např. S. K. Neumann, Hroch, Kubišová, Mejdřická nebo Vaňáček.4 Od 90. let 20. století začaly do českého prostředí pronikat i práce francouzských historiků Fureta či Ozoufové a tituly historiků z anglofonní oblasti – Huntové či Maliy, které kritizují marxistický výklad. Vyšly rovněž české překlady Burkových Úvah o revoluci ve Francii nebo Tocquevillova Starého režimu a Revoluce. Z českých historiků se v současné době zabývají Francouzskou revolucí například Petr Horák, Radmila Švaříčková-Slabáková, Daniela Tinková a Claire Mádlová.5 Avšak prací, které se věnují dějinám evropské historiografie, je v české literatuře jako šafránu. Lze uvést například velmi dobrou knihu Josefa Šusty z roku 1933, která sleduje vývoj historiografie od antického dějepisectví až do druhé poloviny 19. století,
4
NEUMANN, Stanislav Kostka. Francouzská revoluce: populární dějiny bojů francouzské
společnosti na sklonku 18. století. 3 díly. Praha 1929-30. Revidované vydání Praha 1955. HROCH, Miroslav. Buržoasni revoluce v Evropě. Praha 1981. HROCH, Miroslav a KUBIŠOVÁ, Vlasta. Velká Francouzská revoluce a Evropa. Praha 1990. MEJDŘICKÁ, Květa. Listy ze stromu svobody. Praha 1989. MEJDŘICKÁ, Květa. Čechy a francouzská revoluce. Praha 1959. VAŇÁČKA, Michael. Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce koaličních válek. Brno 1965. 5
Petr Horák přeložil Furetovu práci Promýšlet Francouzskou revoluci (Brno 1994). Radmila
Švaříčková-Slabáková se soustředí na problematiku šlechty v novověku – Rodinné strategie šlechty: Mensdorffové-Pouilly v 19. století (Praha 2007). Daniela Tinková, historička i antropoložka, se zaměřuje na sociální a kulturní dějiny – Revoluční Francie 1787-1799 (Praha 2008). Claire Mádlová zkoumá vliv myšlenek Francouzské revoluce na české země – Francouzský švindl svobody: francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích (Praha 2012).
5 tedy k Marxovi a jeho ekonomickému materialismu.6 Jedná se však o dosti stručný přehled, navíc v dnešní době zastaralý. Stejně tak práce Jaroslava Kudrny z roku 1954 již není aktuální a kromě toho příliš podléhá marxistickému dogmatismu.7 Výjimku představuje velice zdařilé dvoudílné dílo Františka Kutnara, které důkladně mapuje dějiny historiografie české a slovenské, ale přihlíží i k historiografii evropské, a to od raného středověku až po počátky české marxistické historiografie.8 Nicméně doposud chybí české práce, které by stopovaly vývoj evropské historiografie od druhé poloviny minulého století. Teprve v minulém roce byla publikována kniha Jiřího Peška věnující se spíše historiografii soudobých evropských dějin, tj. od konce studené války.9 K historiografii Francouzské revoluce jsou k dispozici pouze sborník příspěvků ze dvou kolokvií organizovaných na české půdě v letech 2003 a 2004, jejž editovali Jiří Hanuš a Radomír Vlček, nebo krátké shrnutí v úvodu Daniely Tinkové k druhému dílu její knihy.10 Vzhledem k tomu, že historiografická debata o Francouzské revoluci zdaleka neskončila a stále se objevují další díla, která přináší nové pohledy na toto téma, a také s ohledem na nedostatek českých prací o dějinách evropské historiografie, je tedy přínosné zabývat se historiografií Francouzské revoluce i v současnosti. Tato práce předkládá popis více než dvousetletého vývoje revoluční historiografie a klade si za cíl objasnit hlavní přístupy a trendy v interpretacích Francouzské revoluce.
6
ŠUSTA, Josef. Dějepisectví: jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době
nové. Praha 1933. 7
KUDRNA, Jaroslav a kol. Kapitoly z dějin feudální a buržoazní historiografie a filosofie dějin.
Praha 1954. (Revidované vydání: Praha 1961) 8
KUTNAR, František. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, 2 díly. Praha 1973,
9
PEŠEK, Jiří a kol. Napříč kontinentem soudobých dějin: evropská historiografie po konci
1978. studené války. Praha 2013. 10
HANUŠ, Jiří a VLČEK, Radomír (eds.). Interpretace Francouzské revoluce. Brno 2004.
TINKOVÁ, Daniela. Místo úvodu: Porevoluční boj o revoluci – historiografické spory. In: Revoluční Francie 1787-1799. Praha 2008. Str. 184-210.
6
1. Raná díla reflektující Francouzskou revoluci První texty, které interpretují Francouzskou revoluci, vznikaly již v době, kdy se revoluční události začaly odvíjet. Nejednalo se o klasická historiografická díla. Následující podkapitoly se věnují zejména autorům žijícím v období Revoluce a v 19. století, kteří se ve svých dílech zabývali politickými souvislostmi a svůj výklad zakládali především na osobních politických postojích [Tinková 2008: str. 184-186]. Nicméně i v některých „raných“ dílech lze nalézt snahu o komplexnější historicko-filosofický pohled na revoluční události. Například Antoine-Pierre Barnave, umírněný konstituční royalista, vytvořil již v letech 1791-1792 první ekonomickou teorii, kterou popsal ve své studii Introduction à la Révolution française publikované až v roce 1843.11 Podle ní Revoluce povstala z prosperity francouzského lidu, přičemž lidem Barnave rozuměl buržoazii. Feudální šlechta vybudovala politický systém monarchie, který brzdil rozvoj průmyslu a obchodu, což bylo v rozporu se zájmem lidu, a proto přišla revoluce zdola. Není divu, že o více než století později tato teorie přitahovala marxistické historiky. Například Albert Soboul tvrdil, že Barnave spatřoval příčiny
Francouzské
revoluce
v
nesouladu
mezi
ekonomickou
základnou,
tj. ekonomickou strukturou společnosti, a politickými institucemi starého režimu [Soboul 1964: str. 76]. Dalším současníkem Francouzské revoluce, který se pokusil o napsání komplexního historiografického díla, byl François-René Chateaubriand. V roce 1797 vydal svoji Esej o revolucích, v níž Francouzskou revoluci porovnával s pěti antickými revolucemi (vytvoření řeckých městských republik, jejich ovládnutí makedonskou dynastií – Filipem II. a Alexanderem, pád etruských král a vznik římské republiky, zřízení římského principátu, zánik římského impéria pod tlakem barbarských kmenů) a se sedmi novodobými revolucemi (vytvoření městské republiky ve Florencii, vznik Švýcarské konfederace, odpor anglických baronů proti králi Janovi Bezzemkovi, katolická liga za vlády hugenotského krále Jindřicha IV., spojení „Sedmnácti provincií“ na území dnešního Beneluxu, občanská válka v Anglii za vlády Karla I., vznik
11
Barnave se stal jedním z nejoblíbenějších politiků první fáze Francouzské revoluce (1789-
1791). Pocházel ze třetího stavu a povoláním byl advokát. V počátcích revolučního teroru (29. listopadu 1792) skončil pod gilotinou [Tinková 2008: str. 399].
7 nezávislých Spojených států amerických).12 Chateaubriand tedy vymezil pojem revoluce velmi široce, neboť zahrnoval i všechny důležitější politické převraty. Za jeden z cílů své analýzy si stanovil zjistit, zda existují analogie mezi výše uvedenými revolucemi a Francouzskou revolucí. Našel mnoho podobností především mezi revoluční Francií a starověkým Řeckem (např. mezi Platónem a Rousseauem, Sparťany a jakobíny, aténským a francouzským lidem). Dospěl tak k závěru, že v dějinách se opětovně objevují jedinci, kteří za stejných podmínek na jiném místě a v jiném čase plní stejnou historickou roli. Neuznával proto vliv lidského jednání na dějinný vývoj a naopak byl přesvědčen o předurčenosti historických událostí v závislosti na daných okolnostech: „it would be possible to make a table, in which all the imaginable events of any nation's history might be reduced to mathematical exactness“ [Chateaubriand 1815: str. 394].13 Také francouzský teologický filosof Louis-Claude de Saint-Martin se pokusil uchopit revoluční události komplexněji a konceptuálně. Vycházel z předpokladů, že veškeré politické myšlení je náboženským myšlením a že každá politická vláda je ve své podstatě teokracií. Ve své knize Lettre à un ami ou Considérations politiques, philosophiques et religieuses sur la Révolution française), publikované roku 1796, prezentoval náboženský výklad Francouzské revoluce. Považoval ji za příchod nové společenské organizace, která odstranila zkostnatělé struktury starého monarchického režimu, a přirovnal ji k biblickému Poslednímu soudu, jenž měl obnovit duchovní život lidstva. Společnost podle něho sice v osvícenské době dosáhla významného technického pokroku, ale zároveň směřovala k velkému mravnímu a duchovnímu úpadku. Kritizoval zbožňování lidského rozumu a obdobně jako Chateaubriand popíral schopnost lidstva přetvořit společenský systém, neboť jeho podoba se vytváří nezávisle na lidském jednání. Proto se domníval, že Francouzská revoluce přišla jako vnější zásah Prozřetelnosti, který měl očistit francouzskou společnost a znovu nastolit harmonii materiálního a duchovního života člověka [Bates 2000: str. 650-655].
12
Celý název práce v originále zní: Essai historique, politique et moral sur les révolutions
anciennes et modernes considérées dans leurs rapports avec la Révolution française. Roku 1815 vyšlo první vydání této knihy v angličtině pod názvem An Historical, Political and Moral Essay on Revolutions, Ancient and Modern. 13
Je nutné poznamenat, že těchto závěrů se zřekl v druhém vydání svého díla z roku 1836
[Tinková 2008: str. 185].
8 Události ve Francii ovlivnily rovněž tehdejší německé intelektuály (např. Hegela, Fichta a Kanta), kteří až na některé konzervativní myslitele zaujali k Francouzské revoluci většinou kladný postoj. Pokládali ji za počátek nové epochy, v níž člověk získává svobodu, a označovali ji za příklad, který by měly německé země následovat. Hegel revoluci ve Francii interpretoval v rámci svého konceptu světových dějin zachycujících vývoj světového ducha.14 Nepovažoval ji za úplnou realizaci ideálu svobody a konečnou podobu světového ducha, nicméně uznával její světodějnou roli a označil ji za „nádherný východ slunce“ [Hegel 2004: str. 281]. Hegelův postoj k Francouzské revoluci lze vysvětlit skrze jeho přístup k francouzskému osvícenství. Chápal ho jako mezistupeň směřující k naplnění ideje svobody, protože vyzývalo k tomu, aby byly odstraněny překážky bránící nastolení buržoazní společnosti. Osvícenské myšlení se však mýlilo v tom, že v důsledku odmítání celého dosavadního společenského systému deklarovalo požadavek absolutní individuální svobody. Svoboda totiž podle Hegela musí respektovat svobodu druhých a musí se pojit ke státu, který vytvoří právní rámec a zabrání případné anarchii. Francouzští revolucionáři tyto podmínky nedodrželi, a proto se francouzská společnost zmítala v anarchii [Sobotka, Hegelova fenomenologie in Hegel 1960: str. 38-39]. Sympatie a nadšení německých intelektuálů tak vystřídal pocit zklamání, jakmile na revoluční scénu vstoupil jakobínský teror [Tinková 2008: str. 186, 366-367]. I přesto někteří z nich nadále zachovali Francouzské revoluci svoji přízeň – např. Fichte [Epstein 1966: str. 437]. Jak bylo zmíněno výše, ostatní autoři z generace současníků revolučních událostí usilovali
o
překlenutí
dějinného
zlomu
vyvolaného
Francouzskou
revolucí
prostřednictvím předem daných politických východisek. Popisovali a interpretovali především politické události. První takový výklad přinesla konzervativní kritika, po ní přišly interpretace liberalistické a republikánské. Konzervativnímu, liberalistickému a republikánskému výkladu se věnují následující tři podkapitoly.
14
Podle Hegela se dějiny odehrávají v duchovní sféře [Hegel 2004: str. 18]. Konkrétně pak
světové dějiny představují vývoj principu, jehož podstatu tvoří vědomí svobody [Ibid.: str. 43]. Tvrdil tedy, že dějiny postupně směřují k naplnění ideje svobody.
9
1.1 Konzervativní interpretace Konzervativní kritika Francouzské revoluce vynořila jako jedna z prvních interpretací. Ostatně s reakcí na osvícenský racionalismus a Francouzskou revoluci bývá vznik konzervatismu na přelomu 18. a 19. století spojován. Samotný pojem se začal v západní Evropě používat až kolem roku 1830. Hlavní myšlenky konzervatismu vyjádřil v roce 1790 Edmund Burke ve své knize Reflections on the Revolution in France.15 Negativní postoj vůči racionalismu francouzského osvícenství ovšem zastával již před Francouzskou revolucí. Jeho kritika této události tak vycházela spíše z jeho obecného lidského postoje k hodnotám a idejím než z přímé reakce na revoluční události [Nisbet 2011: str. 13-15]. Tezi o zrodu konzervatismu ještě před Francouzskou revolucí přijal například Klaus Epstein, který ve své knize The Genesis of German Conservatism z roku 1966 zkoumal kořeny německého konzervatismu. Odmítal však interpretaci konzervatismu ve smyslu neměnného systému hodnot a idejí nezávislého na historické zkušenosti. Konzervatismus vysvětloval nikoli jako reakci pouze na revoluční události ve Francii, nýbrž jako odezvu na společenský vývoj v celém 18. století, zejména tedy na osvícenství, na rozvoj kapitalismu a na vzestup buržoazie a její politické požadavky [Epstein 1966: str. 3-4]. Smysl konzervatismu podle Epsteina tkví „ve vědomém odporu proti promyšleným snahám osvícenských radikálů o transformaci společnosti na společnost sekulární, rovnostářskou a samosprávnou“ [Ibid.: str. 5]. Ačkoliv Epstein tvrdil, že konzervatismus má více podob, které se formovaly v různých historických prostředích, uznal, že lze identifikovat některé obecné rysy konzervatismu – důraz na tradiční struktury společnosti, nechuť k nevynuceným společenským změnám a sklon k uspokojení se současným stavem společnosti. Definoval tak jakýsi ideální typ konzervatismu [Ibid.: str. 13-21]. Filosofický základ anglosaského konzervatismu formulovaný Edmundem Burkem vymezil Robert Nisbet v knize Conservatism: Dream and Reality (vyšlo v českém překladu roku 1993 pod názvem Politický konzervatismus: Sen a realita).16 15
Český překlad vyšel v roce 1997 pod názvem Úvahy o revoluci ve Francii.
16
Za klíčovou postavu konzervativního myšlení považovali Burka i další teoretici konzervatismu
– například Russel Kirk v knize The Conservative Mind vydané poprvé v roce 1953 (v českém překladu vyšlo podle 7. vydání pod názvem Konzervativní smýšlení).
10 Tvoří jej především důraz na historickou zkušenost a tradiční hodnoty, z něhož vyplývá tzv. princip konzervace a korekce společnosti; dále kritika racionalismu; respekt k přirozeným autoritám (v rámci rodiny, církve, místních společenství či jiných podobných entit); kritika individualismu; odpor k rovnostářství; zásada neslučitelnosti svobody a rovnosti; ochrana soukromého vlastnictví a důraz na roli církve a náboženskou morálku [Nisbet 2011: str. 43-128]. Je tedy zřejmé, že konzervativní autoři hodnotili Francouzskou revoluci negativně. Konzervativní kritika se ozývala nejen ze strany intelektuálů britských či německých, ale i francouzských. 1.1.1 Edmund Burke První konzervativní kritiku Francouzské revoluce napsal Edmund Burke již v první polovině roku 1790, tj. necelý rok po dobytí Bastily.17 Je neuvěřitelné, s jakou přesností předpověděl budoucí porevoluční vývoj, jenž měl dle jeho proroctví dospět až k vytvoření vojenské diktatury. Domníval se, že francouzská armáda nebude respektovat autoritu Národního shromáždění, kterému měla být fakticky podřízena, a proto bude uvnitř armády docházet k bouřím na důstojnických postech a vzápětí se velení vojska ujme „populistický generál, který si bude umět vojáky získat a bude obdařený opravdovým vůdcovským charismatem“ [Burke 1997: str. 224-225]. Tento velitel armády si posléze přisvojí také moc nad králem, Národním shromážděním a celým francouzským lidem [Ibid.: str. 225].18 Burke ve svých Úvahách srovnával Slavnou anglickou revoluci z roku 1688 a prozatímní průběh revoluce ve Francii. Zatímco anglickou revoluci považoval za legitimní, francouzskou zavrhoval a tvrdil, že směřuje k vytvoření despotického státu. Jak již bylo zmíněno výše, jeho obhajoba anglické revoluce proti Francouzské revoluci dodnes tvoří základ konzervativního myšlení [Nisbet 2011: str. 13]. 17
BURKE, Edmund. Reflections on the Revolution in France And on the Proceedings in Certain
Societies in London Relative to that Event. London 1790. 18
Naplnění své věštby se Burke nedožil, neboť zemřel v roce 1797 – dva roky před
Napoleonovým statním převratem 18. brumairu (9. 11.) 1799. Obával se, že se revoluce bude šířit z Francie do Británie a do dalších částí Evropy. Dokonce se nechal pohřbít na neznámém místě, protože měl strach, že po případné porážce Anglie s revolučními vojsky budou jeho ostatky zhanobeny jakobíny [Orgocký, Úvod in Burke 1997: str. 13].
11 Burke postavil svoji kritiku Francouzské revoluce na odmítnutí radikálních změn prováděných na základě abstraktních universalistických doktrín a naopak velký důraz kladl na zachování tradičních institucí a struktur (feudalismus, rodina, církev, cech, region). Připouštěl pouze pozvolné reformy, které by zajistily kontinuitu společenského systému. Tzv. „principy konzervace a korekce“ se podle něho osvědčily právě během revoluce v Anglii. Změny by se tudíž měly omezit pouze na vadné a nefungující části politického systému [Burke 1997: str. 34]. Je proto pochopitelné, že ostře kritizoval francouzské revolucionáře, kteří požadovali nastolení úplně nového společenského řádu. Jejich požadavky považoval za neopodstatněné, což vyplývá z jeho postoje ke starému režimu ve Francii: „Nenacházím v něm ani typické znaky zřízení, které by bylo vcelku utlačovatelské, tak zkažené nebo tak nedbalé, že je naprosto nezpůsobilé jakékoli reformy“ [Ibid.: str. 138-139].19 Naproti tomu schvaloval odpor proti vládě anglického krále Jakuba II. Anglický lid svrhl svého krále z trůnu legitimně, protože Jakub II. porušil jeho nezpochybnitelná práva tím, že usiloval o rozvrácení protestantské církve. Situaci z období Slavné revoluce však Burke pokládal za zcela výjimečnou a nesrovnatelnou s okolnostmi, za jakých si nárokoval právo na sesazení krále z trůnu francouzský lid. Před vágně a neurčitě vymezeným právem odvolat panovníka, které vyplývalo z třetího článku Deklarace práv člověka a občana, proto vyzdvihoval závazná pravidla upravující činnost vlády (resp. krále) včetně vzájemných brzd a protivah mezi parlamentem a vládou, jaké zakotvila anglická Deklarace práv (Bill of Rights) z roku 1689, aby tak zabránila zneužití výkonné moci a zachovala základní svobody [Ibid.: str. 39-42]. Vyhlášení francouzské Deklarace práv člověka a občana Burke ostře kritizoval, neboť její preambule formulovala práva lidí jako „přirozená, nezcizitelná a posvátná“, tedy jako nezávislá na existenci občanské společnosti a všeobecně platná práva, jejichž obsah se nemění s ohledem na konkrétní okolnosti. Podle Burka lidská práva vznikají až uzavřením společenské smlouvy, tzn. založením občanské společnosti. Namísto abstraktních lidských práv tedy dával přednost občanským právům, které však nemohou být absolutně stejná pro všechny: „V tomto partnerství mají všichni lidé stejná práva, ne však na stejné věci“ [Ibid.: str. 69]. Zejména právo podílet se na vládě náleží pouze vybraným jedincům. Správu věcí veřejných tak mají vykonávat lidé s vyšším 19
Burke spatřoval důkaz o tom, že francouzská monarchie byla fungujícím politickým
systémem, v demografickém a hospodářském růstu Francie během 18. století [Burke 1997: str. 136-138].
12 společenským postavením, vznešeného původu a disponující větším bohatstvím. Burke mezi ně počítal i ty, kteří svá politická práva zdědili, přestože vládnoucí elitu nepovažoval za uzavřenou skupinu. Dle jeho tvrzení se lidé vytvořením občanské společnosti vzdávají svých přirozených práv, a tak přenechávají vládnutí těm nejschopnějším a podrobují se politické moci, aby si zabezpečili základní lidské potřeby. Člověk sice má přirozená práva, ale právo na řízení státu mezi ně nepatří. Navíc jakákoliv přirozená práva bez občanské společnosti fakticky neexistují, protože lidé žijící v přirozeném stavu nemají k dispozici prostředky, jimiž by se svých práv domáhali. Rozsah a podoba práv člověka se mění ve vztahu ke konkrétnímu času a okolnostem. Lidská práva proto nemohou být založena na abstraktních principech, které je vymezují jako univerzální práva všech. Občané Anglie tudíž nemají stejná práva jako občané Francie. Rovněž příslušníci různých společenských vrstev si nejsou ve svých právech rovni. Burke tedy kladl při určení obsahu práv a svobod člověka důraz na jejich společensko-historický původ. V případě Anglie odkazoval na Velkou listinu svobod, Petici za práva, Deklaraci práv a Zákon o vypořádání (resp. Zákon o nástupnictví na trůn), které občanské svobody neodvozují z abstraktní teorie přirozených lidských práv, ale definují je jako práva Angličanů a jejich dědictví [Ibid.: str. 42-72].20 Burke dále poukazoval na to, že členové francouzského Národního shromáždění, kteří pocházeli ze třetího stavu, neměli žádné zkušenosti s praktickou politikou. Byli to pouze teoretici převážně působící v právnické profesi. Obával se, že Národní shromáždění nebude v takovém složení způsobilé spravovat Francii. Neuznával totiž jimi oblíbené universalistické politické teorie, které vytváří abstraktní plány pro fungování společnosti. Jinými slovy odmítal existenci ideální politické příručky, kterou 20
Velkou listinu svobod (Magna charta libertatum) přinutila podepsat krále Jana Bezemka v roce
1215 anglická vyšší šlechta s podporou duchovenstva a londýnských měšťanů. Tato listina jim garantovala řadu výsad. Stanovila podmínku souhlasu s placením poplatků (zejména tzv. štítovného), které jim ukládal panovník. Položila tak základy zásady schvalování daní pouze se souhlasem parlamentu. V krajním případě, pokud by byla Magna charta porušena, opravňovala výbor baronů k brannému odporu proti panovníkovi, na což se později odvolávala i Slavná revoluce. Petici za práva (Petition of Right), kterou předložil králi Karlu I. parlament v roce 1628, potvrzovala pravidlo, podle něhož nemohl panovník bez souhlasu parlamentu vypisovat daně. Deklarace práv (Bill of Rights), přijatá parlamentem roku 1689 a doplňující Zákon o nástupnictví na trůn (Act of Settlement) z roku 1701, tvoří ústavní základ, na němž vznikla anglická parlamentní monarchie jakožto dovršení Slavné revoluce (Schelle, 2007, str. 405-429).
13 lze úspěšně aplikovat na jakékoliv společenské poměry: „Žádný jednoduchý návod pro nasměrování moci nebo pro její rozložení tudíž přirozenosti člověka a charakteru jeho záležitostí nevyhovuje“ [Ibid.: str. 71-72]. Domníval se, že odborná kvalifikace zákonodárců není nezbytně předpokladem jejich schopnosti dobře vládnout: „když jsou lidé příliš omezení na své profesní a odborné návyky a jakoby srostlí s opakující se činností v úzkých hranicích oboru, spíše je to diskvalifikuje, než uschopňuje pro výkon čehokoli, co si vyžaduje všeobecnou znalost člověka, zkušenost se složitými jevy a všestrannými a ucelený pohled na různé komplikované vnější a vnitřní zájmy pojící se k jsoucnosti onoho tak mnohostranného útvaru, který nazýváme státem“ [Ibid.: str. 55]. Varoval rovněž před zneužitím politické moci třetím stavem, protože si myslel, že příslušníci nižších vrstev, kteří byli zvoleni do Národního shromáždění, nedovedou omezovat ani sami sebe, natož pak politickou moc, a proto hrozí, že nebudou politickou správu vykonávat uvážlivě a podlehnou pokušení chopit se neomezené absolutní moci. Zneužití moci lze účinně předcházet tím, že významnou část politické reprezentace státu tvoří majetní občané a příslušníci vyšších vrstev, neboť tyto společenské skupiny nejvíce dbají o ochranu soukromého vlastnictví, které Burke považoval za základní hodnotu společnosti. Za příklad takové záruky nedotknutelnosti soukromého vlastnictví označil uspořádání horní komory anglického Parlamentu (House of Lords) a faktické složení dolní komory (House of Commons). Sněmovna lordů byla nevoleným orgánem a zasedali v ní zástupci aristokracie a duchovenstva jmenovaní králem. Členové Dolní sněmovny byli voleni na základě majetkového cenzu [Ibid.: str. 52-62]. Podle Burka v Národním shromáždění podobné mechanismy scházely, a proto se zneužití moci namířené proti soukromému vlastnictví projevilo již v počátku Francouzské revoluce, a to při konfiskaci majetku církve [Ibid.: str. 107-129]. Burkova kritika tak směřovala rovněž proti nastolení demokratické formy vlády. Demokracii vytýkal, že tíhne k utlačování menšin většinou společnosti: „v demokracii je většina občanů, kdykoli v tomto druhu zřízení převládnou silné rozpory – a nutně tomu tak musí být často -, s to utiskovat menšinu tím nejhrubějším způsobem“ [Ibid.: str. 133]. Měl za to, že demokracie může určitou skupinu obyvatel utiskovat daleko drsnějším způsobem než jeden panovník disponující neomezenou mocí, poněvadž v absolutní monarchii s krutým samovládcem mohou utlačovaní nalézt oporu alespoň ve společenství, z něhož pocházejí. Nicméně i Burke připustil, že za jistých, byť výjimečných, okolností, může demokracie být potřebným prostředkem k dosažení
14 politických cílů. Ovšem předrevoluční francouzská monarchie se podle něho nenacházela v takové mimořádné situaci, která by legitimizovala ustavení demokracie v čisté formě, tj. bez omezení majetkovým censem a privilegovaným obyvatelstvem [Ibid.: str. 132-133]. 1.1.2 Painova polemika s Burkem V Anglii se proti Burkově pranýřování Francouzské revoluce postavil Thomas Paine.21 Na vydání Úvah o revoluci ve Francii odpověděl sepsáním první části své knihy Rights of Man, která byla publikována v únoru roku 1791.22 V ní polemizuje s Burkovým výkladem nejen Francouzské revoluce, ale částečně i Slavné anglické revoluce. Do Burka se pustil velmi zostra, a dokonce o něm napsal: „certain it is, that he does not understand the French Revolution“ [Paine 1996: str. 56].23 Painovo rozhořčení pravděpodobně pramenilo z jeho zklamání nad Burkovým rozdílným postojem k americké a francouzské revoluci. Paine si totiž Burka až do vypuknutí Francouzské revoluce velmi vážil. Oba podporovali požadavky amerických kolonistů na půdě anglického parlamentu, avšak každý argumentoval jinak. Burke hájil právo Američanů na zastoupení v parlamentu na základě jejich občanské příslušnosti k britskému impériu a s odkazem na tradiční ústavní zásadu „žádné zdanění bez zastoupení“, nicméně s vytvořením americké republiky nezávislé na monarchii nesouhlasil. Paine naopak opřel svoji argumentaci o přirozená lidská práva a během svého působení v Americe napsal roku 1776 politický pamflet Common Sense, v němž volal po vyhlášení nezávislosti kolonií a ustavení republiky. Tento rozdíl se následně projevil právě v jejich odlišném přístupu k Francouzské revoluci. [Kučera, Úvod in Hitchens 2007: str. 11-18]. Druhou část Práv člověka Paine věnoval markýzi de La Fayettovi, jenž se významně podílel na americké i francouzské revoluci. V této části vyzýval k rozšíření revoluce do celé Evropy včetně Anglie, za což byl obviněn z podvratných urážek vůči 21
Painova obhajoba Francouzské revoluce patří mezi díla liberálních autorů, avšak zde je
umístěna k Burkově konzervativní kritice, neboť na základě jejich vzájemné polemiky lze lépe vylíčit Burkův vztah k Francouzské revoluci. 22
Kniha vyšla ve slovenském jazyce pod názvem Práva človeka: odpoved na útok pána Burka
proti Francúzskej revolúcii (Bratislava 1937). 23
Přeloženo do češtiny: „je zřejmé, že Francouzské revoluci nerozumí“.
15 britské monarchii. Musel proto utéct z Anglie do Francie, kde se mu dostalo vřelého přijetí. Dokonce byl zvolen za zástupce města Calais v Národním shromáždění a vybrán do Národního konventu. Na přelomu let 1792 a 1793 si ovšem znepřátelil jakobínskou část Konventu tím, že brojil proti úmyslu popravit sesazeného krále Ludvíka XVI. Svůj názor vyjádřil nejen před Konventem, ale prezentoval jej také veřejnosti v pamfletech O náležitosti postavení Ludvíka XVI. před soud a Názor Thomase Paina na záležitost Ludvíka Kapeta [Hitchens 2007: str. 88-89].24 Rozpor mezi Painem a Burkem v pohledu na americkou a zejména francouzskou revoluci vyplýval z jejich rozdílného pojetí lidských práv a z preference různých politických systémů. Oba si nepochybně přáli zajištění politických svobod a odmítali despotickou vládu, ale Paine upřednostňoval demokratické republikánské zřízení a odvolával se přitom na přirozená lidská práva, zatímco Burke se přikláněl k dědičné konstituční monarchii a domníval se, že svoboda může být zachována jen prostřednictvím tradičních institucí. Paine tak odsoudil Burkův útok na francouzskou Deklaraci práv člověka a občana. Vyčítal mu, že nepřiznává všem lidem stejná práva. Zde tkví první rozdíl mezi jejich odlišným pojetím lidských práv – podle Paina se lidé rodí jako svobodní a rovní ve svých právech. Další rozdíl spočívá v tom, že Paine uznával práva člověka včetně práva podílet se na politické moci bez ohledu na existenci konkrétní občanské společnosti. Oba sice shodně konstatovali, že lidé vytváří politická uskupení, aby si zabezpečili výkon svých základních práv a svobod, ale Paine oproti Burkovi tvrdil, že vstupem do občanské společnosti se žádných práv nezříkají ani nenabývají nových: „Man did not enter into society to become worse than he was before, not to have fewer rights than he had, but to have those rights better secured“ [Paine 1996: str. 33].25
24
Názvy originálního anglického znění: On the Propriety of Bringing Louis XVI to Trial a
Reasons for wishing to preserve the life of Louis Capet. Paine byl za tyto pamflety zatčen na konci roku 1793. Připravovala se jeho poprava, avšak nakonec se neuskutečnila kvůli hloupé chybě dozorce, který špatně označil (resp. neoznačil) jeho celu. Jakobínský teror náhle skončil a v roli nežádoucího se ocitl Robespierre. Paine tak se štěstím smrti unikl a získal zpět své místo v Konventu. Krátce poté, co se Napoleon Bonaparte chopil veškeré moci ve Francii, odebral se roku 1802 zpět do Ameriky, kde zemřel v roce 1809 [Hitchens 2007: str. 74-100]. 25
Citace přeložená do češtiny: „Lidé nevstoupili do společnosti, aby si pohoršili a aby měli méně
práv než předtím, ale aby měli svá práva lépe zajištěna.“
16 Všechna občanská práva podle Paina již existují jako přirozená. Nespojoval tedy lidská práva s konkrétní občanskou společností. Odvozoval je z lidského rozumu, a proto mají všeobecnou povahu a přísluší všem lidem bez rozdílu [Ibid.: str. 33-36]. Druhý rozpor mezi Painovým a Burkovým postojem k Francouzské revoluci se týkal formy politického systému. Paine rozlišoval dva základní modely vlády – volený (republiku) a dědičný (monarchii nebo aristokracii). Ideálním systémem je podle něho republika, protože nejlépe vybere ty nejschopnější vládce země. Schopnost vládnout není dědičná, a proto upřednostňoval volený systém [Paine 1996: str. 100]. Naopak všechny dědičné formy vlády označil ve své podstatě za tyranské: „All hereditary Government is in its nature tyranny“ [Ibid.: str. 129]. Legitimita politického systému a pravomoc vládnoucích elit má být odvozena od vůle lidu, jíž podléhá veškeré politické rozhodování, neboť lidé jsou jediným zdrojem svrchované moci, nikoliv král či dědičné tituly šlechty [Paine 1996: str. 53]. Burke žádný politický systém nezavrhoval bez zřetele ke konkrétním podmínkám, za nichž byl vytvořen. V demokratickém republikánském zřízení však podle něho hrozí tyranie menšin [Burke 1997: str. 132133]. Zastával názor, že nejlepší politický systémem je ten, který zaručuje kontinuální vývoj společnosti a který respektuje tradiční hodnoty. Legitimita politické moci se tedy musí opírat o společensko-historický základ. Změna politického systému revoluční cestou je proto neospravedlnitelná. Oprávněnost americké revoluce Burke odůvodnil tím, že se Američané odvolávali na tradiční historické právo („žádné zdanění bez zastoupení“) a navíc kolonie v Novém světě neměli žádný politický systém ukotvený v minulosti. Obdobně argumentoval u anglické Slavné revoluce, která rovněž usilovala o zachování tradičních práv a svobod. Francouzská absolutistická monarchie se podle něho měla pouze reformovat do umírněnější podoby, která by se přibližovala anglickému modelu [Ibid.: str. 42-50]. Burkův důraz na tzv. princip konzervace a korekce vychází z jeho pojetí občanské společnosti jako společenské smlouvy uzavřené mezi generacemi lidí. Stát chápe jako „partnerství nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených“ [Ibid.: 105]. Ačkoliv připustil, že společnost může mezigenerační smlouvu vypovědět, nelze ji zrušit revoluční cestou. Paine tuto Burkovu tezi zpochybňoval v souvislosti s anglickou revolucí. Odmítal tvrzení, že by ústavní akty (Deklarace práv a Zákon o nástupnictví na trůn), kterými anglický parlament ustavil konstituční monarchii, byly závazné na věčné časy. Dle jeho mínění má každá přítomná generace občanů samostatné oprávnění k tomu, aby si zvolila svůj
17 systém vlády, aniž by se přitom musela ohlížet na přání předchozích generací. Proto byla Francouzská revoluce naprosto legitimním prostředkem, navíc nezbytným, protože se postavila proti despotické dědičné monarchii, jejíž kořeny byly zapuštěny tak hluboko, že je nebylo možné vyvrátit jinak než radikální cestou [Paine 1996: str. 9-15]. 1.1.3 Další konzervativní interpretace Francouzská revoluce měla velký ohlas také v německých zemích. Zpočátku němečtí intelektuálové vítali revoluční události s nadšením a oslavovali je jako úsvit nové historické epochy, v níž lidstvo zvítězí nad starými nepřáteli – tyranií, náboženským fanatismem, nespravedlností a útiskem (např. Hegel, Kant, Fichte, ale i Gentz, který brzy přešel do opozice). Podobný postoj převládal v německém veřejném mínění. Dokonce i první reakce německých knížat a jejich úředníků nebyly jednoznačně negativní. Ani konzervativní hnutí prozatím nebylo v německých zemích nikterak silné, a tak vřelé přijetí Francouzské revoluce odpovídalo tamější společenské situaci [Epstein 1966: str. 434-440].26 Z předních německých osobností se proti Revoluci postavili od samého začátku pouze Justus Möser a Johan Wolfgang von Goethe. Justus Möser, státní úředník v knížectví Osnabrück a populární esejista, se stal klíčovou postavou pro vznik německého předrevolučního konzervatismu. Klaus Epstein mu své knize Geneze německého konzervatismu věnoval celou samostatnou kapitolu [Epstein 1966: str. 297338]. Johan Wolfgang von Goethe, známý především jako básník, zavrhoval Francouzskou revoluci, protože přinesla násilný a nelegitimní zásah do stávajícího přirozeného řádu společnosti. Podle jeho názoru musí společnost vycházet z tradičních hodnot a nelze ji utvářet na základě abstraktních modelů a dogmatických myšlenkových konstruktů. Neexistují totiž žádné univerzální ideje, které by se mohly šířit napříč všemi národy. Goethův negativní postoj k revolučním událostem se projevil teprve s drobným časovým odstupem v jeho literární tvorbě – například v revolučních veselohrách Der Gross-Cophta (1791), Der Bürgergeneral (1793) a Die Aufgeregten (1793) nebo v epické básni Hermann und Dorothea (1797) [Rothe 1998: str. 62-101]. 26
Podle Klause Epsteina německý konzervatismus vznikl již kolem roku 1770 jako intelektuální
hnutí reagující na sílící německý osvícenský radikalismus a obecné tendence historického vývoje v 18. století (osvícenství, rozvoj kapitalismu, vzestup buržoazie), avšak revoluce ve Francii zásadním způsobem ovlivnila a povzbudila jeho další vývoj [Epstein 1966: str. 5].
18 Vedle Mösera a Goetha odsuzoval Francouzskou revoluci od jejího začátku i Johann Georg Zimmermann, renomovaný lékař švýcarského původu, ale i oblíbený spisovatel. Ke konzervativním idejím se hlásil už před rokem 1789, což dokládá jeho kritika pruského osvícenství, nikoliv však absolutismu, v knize vydané roku 1788 – Über Friedrich den Grossen und meine Unterredungen mit Ihm kurz vor seinem Tode, v níž zachytil konverzaci s umírajícím pruským králem, kterého na sklonku jeho života ošetřoval [Epstein 1966: 486-490]. I přestože prvotní odezva na Francouzskou revoluci byla v německých zemích vesměs kladná, nehrozilo zde nebezpečí z pokusu následovat francouzský příklad. Německý osvícenský absolutismus díky reformám shora preventivně uvolňoval revoluční napětí. Navíc území dnešního Německa bylo decentralizované – nacházelo se zde mnoho různorodých státních útvarů. Navíc německá buržoazie neměla takovou ekonomickou sílu, aby vznesla podobné politické požadavky jako francouzská buržoazie. Postoj mnohých německých intelektuálů se však změnil, jakmile se Francouzská revoluce zvrhla v jakobínskou diktaturu doprovázenou terorem. Ještě předtím – v době, kdy francouzští revolucionáři projevili touhu šířit své myšlenky za hranice Francie – se proti Revoluci ohradili představitelé politické moci v jednotlivých německých zemích [Ibid.: str. 441-470].27 Z německých autorů, kteří svůj původně kladný postoj změnili na odpor vůči revolucionářům, lze jmenovat například Augusta Ludwiga von Schlözera, Johanna Augusta Eberharda a Friedricha von Gentze. Schlözer, profesor na univerzitě v Göttingenu a redaktor významného zpravodajského časopisu Staatsanzeigen, změnil svůj postoj na přelomu let 1789 a 1790, když viděl, že Národní shromáždění není schopné zkrotit lidové vášně, které spustila Revoluce. Obával se, že revolucionáři nahradí despotismus monarchie tyranskou vládou prostého lidu [Epstein 1966: str. 490491]. Eberhard, profesor filosofie na univerzitě v Halle, se přiklonil k podobnému názoru ve své knize Über Staatsverfassungen und ihre Verbesserungen vydané ve dvou dílech v letech 1793 a 1794. Obhajoval německý osvícenský absolutismu, ale zavrhoval francouzský revoluční pokus o dosažení svobody, který podle něho selhal, protože duch národa francouzského formovala netolerantní a nemorální katolická církev odmítající 27
V červnu 1792 zahájila boj proti francouzským revolucionářům pruská armáda pod velením
vévody z Brušvniku [Epstein 1966: str. 467-470].
19 osvícenské myšlenky a pokrok, zatímco v protestantských německých zemích panovala náboženská tolerance a vysoce morální duchovenstvo nebránilo pronikání osvícenských myšlenek do společnosti [Ibid.: str. 492-493]. Vlivným kritikem Francouzské revoluce byl Friedrich von Gentz, novinář a poradce rakouského ministra zahraničí Metternicha, přestože nejprve také propadl entuziasmu z Francouzské revoluce. Jeho konzervativní pozice však vycházela spíše z jeho úsilí formulovat ideologický podklad pro politické kroky Metternicha a Svaté aliance, než z jeho teoretického přesvědčení. Stejně tak převzal Burkův pohled na revoluci ve Francii a ve Spojených státech amerických, aby ospravedlnil politiku spočívající v zachování statu quo a odmítání nastupujícího liberalismu [Puhle 1986: str. 259].28 Gentz proto obdobně jako Burke apeloval na zachování kontinuálního vývoje společnosti a respektování tradičních struktur a hodnot. Ve své eseji Der Ursprung und die Grundsätze der Amerikanischen Revolution, verglichen mit dem Ursprung und den Grundsätzen der Französischen porovnával obě revoluce ve čtyřech základních bodech – legitimitě vzniku, charakteru revolučního jednání, vymezení revolučních cílů a rozsahu opozice vůči revoluci [Gentz 2010: str. 93]. Právo Američanů na revoluční odpor bylo podle Gentze zřejmé a nezpochybnitelné, protože anglický parlament nedodržoval ve vztahu ke koloniím ústavní zásadu „žádné zdanění bez zastoupení“ a přijímal zákony omezující volný obchod kolonií s ostatními zeměmi. Francouzští revolucionáři naopak usilovali o dosažení nelegitimních abstraktně vymezených práv, která se opírala o smyšlený princip svrchované moci lidu a která nerespektovala tehdejší ústavu Francie, proto jejich požadavky nemohly být oprávněné. Lidé totiž nemají oprávnění vyvázat z platných zákonů, kdykoliv si zamanou [Ibid.: str. 36-53]. K druhému bodu srovnání Gentz konstatoval, že zatímco povaha americké revoluce byla obranná, charakter Francouzské revoluce byl velmi útočný. Umírněnost americké revoluce prokazoval tím, že Američané se nejdříve dovolávali svých práv na základě anglické ústavy, tedy jako občané Anglie. K revolučnímu odporu, resp. vyhlášení nezávislosti, se uchýlili teprve tehdy, když jejich požadavky byly bezdůvodně zamítnuty. Francouzská revoluce naopak použila nepřiměřeného násilí. Od samého počátku až do konce byla velmi agresivní. Revolucionářům nepostačovalo ustavení konstituční monarchie ani vyhlášení republiky. Popravili krále, zneškodnili veškerou 28
1794.
Gentz přeložil Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii do němčiny. Překlad dokončil již v roce
20 opozici a chtěli revoluci rozšířit do dalších zemí [Ibid.: str. 53-66]. Gentz dále tvrdil, že francouzským revolučním cílům scházelo přesné a definitivní vymezení. Jednotný záměr Francouzské revoluce spočíval pouze ve zničení starého režimu, nicméně jiné společné cíle Revoluce neměla, a proto její další vývoj směřoval k anarchii a teroru. Americkou revoluci takový osud nezasáhl, jelikož stanovila jasné a pevné cíle, a tudíž bylo určeno, kde se má zastavit [Ibid.: str. 67-69]. Čtvrtý bod Gentzova srovnání opět vyznívá lépe pro americkou revoluci. Francouzská revoluce zpochybňovala celý společenský řád, a proto se potýkala se silnou vnitřní opozicí, kterou musela potlačit pouze za cenu teroru a násilí, zatímco americké kolonie společně bojovaly spíše proti vnější nadvládě Anglie, a tudíž zde k žádným závažnějším vnitřním rozporům nedošlo [Ibid.: str. 85-87]. Proti revoluci ve Francii vystupovali pochopitelně také příslušníci katolického duchovenstva. Jedním z nich byl jezuitský kněz abbé Barruel, který označil Francouzskou revoluci za spiknutí filosofů a svobodných zednářů. Teorie konspirace měla v 90. letech 18. století velký význam. Byla velmi přitažlivá, neboť jednoznačně a srozumitelně vymezuje nepřátelské společenské síly. Často ji využívali nejen odpůrci, ale příznivci Francouzské revoluce [Epstein 1966: str. 503-505]. Barruel ve svém prvním ze čtyř dílů Mémoires pour servir à 1'histoire du jacobinisme (vydaném roku 1797) tvrdil, že revoluční násilí a teror byly přirozeným důsledkem konspiračního spolčení Voltaira, Rousseaua a dalších filosofů se svobodnými zednáři a německými radikálními osvícenci, kteří usilovali o rozvrácení monarchie a katolicismu ve Francii. Pod záminkou prosazení lidských práv zneužili veřejného mínění a chtěli ovládnout politickou moc pro sebe [Hofman 1993: str. 27-29]. Baruellova teorie spiknutí získala ve své době velkou popularitu, ovšem brzy se objevily i argumenty, které ji vyvracely a poukazovaly zejména na skutečnost, že mezi svobodné zednáře vstoupila celá řada příslušníků francouzské aristokracie, a dokonce sám král Ludvík XVI. Dále obhajovaly osvícenské filosofy a odmítaly, že by jejich myšlenky vyzývaly k revoluci, byť připustily, že jejich ideje byly využity revolucionáři. Samotní filosofové se však na zničení starého režimu nepodíleli, neboť požadovali umírněné reformy a revoluční násilí by jistě zavrhli. S Barruelovou teorií spiknutí nesouhlasili ani jeho současníci vycházející z podobných politických předpokladů. Například Joseph de Maistre, také legitimista jako Barruel a konzervativní politický
21 filosof, zpochybňoval, že by takové spiknutí mohlo způsobit pád starého režimu. K odstranění monarchie a katolické církve podle něho bylo zapotřebí výrazně větší síly než spolčení určité části obyvatelstva. Maistre považoval revoluční události za Boží trest, který postihl francouzský lid, protože se vzepřel tradičním autoritám. Z pohledu jeho teologické interpretace tedy Bůh seslal na Francii revoluci a s ní spojený teror, neboť francouzská osvícenská společnost opovrhovala katolickou vírou a královskou mocí. Barruelova teze je dnes téměř zapomenuta, nicméně její důležitost spočívá v tom, že vyvolala diskuzi o vlivu osvícenských filosofů na Francouzskou revoluci a že se zabývala veřejným míněním a jeho proměnami. Barruel totiž reflektoval skutečnost, že se veřejné mínění stalo novým prvkem politické kultury a jeho kontrola představovala klíčový politický nástroj [Hofman 1993: str. 54-60].29 O celé století později, na přelomu 19. a 20. století, přišel s propracovanější verzí teorie spiknutí francouzský historik Augustin Cochin. Někteří historici – například republikánský historik Alphonse Aulard – tvrdili, že Cochin pouze reprodukuje Barruelovu teorii, avšak v jedné ze svých pracích Cochin naprosto zřejmě kritizoval psychologickou metodu, pomocí níž Barruel vysvětlil revoluční události jako důsledek myšlení určité skupiny lidí [Hofman 1993: str. 56-59]. Cochin nalezl inspiraci spíše v Durkheimovi a použil při svém historickém bádání sociologický přístup. Zkoumal společenská fakta, aby odhalil obecné zákony revolučního mechanismu. Vzhledem ke svým konzervativním ideovým východiskům – vyrůstal v katolické a tradicionalistické rodině – zaujal k Francouzské revoluci odmítavý postoj. Jeho dílo, které znovu objevil ve druhé polovině 20. století francouzský historik François Furet, se však od ostatních konzervativních interpretací liší právě tím, že se snažil prostřednictvím sociologické metody o konceptuální analýzu Francouzské revoluce.30 Cochin tak neuznával formu historického vyprávění spojenou s psychologickou metodou, která podle něho podává zkreslená vysvětlení revolučních událostí, neboť se zaměřuje na to, jak je vnímali samotní aktéři. Přílišný důraz na psychologickou metodu může též podle Fureta tíhnout 29
Studiu revoluční politické kultury se věnovali i moderní historikové druhé poloviny 20. století
– např. François Furet nebo Lynn Huntová. 30
Furet ve své kritické polemice s marxistickými historiky Penser la Révolution française z roku
1978 (v českém překladu vydáno roku 1994 pod názvem Promýšlet Francouzskou revoluci) vycházel z analýz Tocquevilla a Cochina, jejichž interpretace Francouzské revoluce považoval za zdařilé pokusy o její konceptualizaci, které se spíše navzájem doplňují, než popírají, přestože Tocqueville se často řadí k liberalistické revoluční historiografii.
22 k mylným interpretacím, které poskytují vysvětlení pouze na základě představ sdílených některými aktéry dějin, ačkoliv právě tyto představy a proces jejich formování mají být samotným předmětem zkoumání. Jinými slovy nelze porozumět jakobinismu jen na základě myšlenkových pochodů jednotlivých členů tohoto hnutí. Cochin za přehnaný důraz na psychologickou metodu kritizoval také svého předchůdce Hyppolita Taina, kterému vyčítal, že se při interpretaci jakobinismu omezil na individuální záměry a názory jednotlivých účastníků revolučních událostí.31 Svůj výzkum Cochin věnoval především dvěma tématům: volební kampani roku 1789 a jakobínskému období [Furet 1994: str. 165-171]. Jakobínský teror pokládal za nevyhnutelný důsledek pádu starého režimu a snahy o nastolení systému přímé demokracie. Furet na Cochinovi ocenil, že i přes své konzervativní přesvědčení pouze neobhajoval starý režim a nepopisoval jakobinismus jako výlučně zavrženíhodný fenomén. Vyzdvihoval Cochinovu snahu o vypátrání toho, co jakobínský teror umožnilo a co jej udržovalo v pohybu. Cochin se tedy soustředil na analýzu politické a kulturní dynamiky Revoluce, jejíž podstatu spatřoval v povaze jakobinismu. Furet formuloval základní Cochinovu tezi takto: „jakobinismus představuje vrcholnou formu jistého typu politické a sociální organizace, který se rozšířil ve Francii v druhé polovině 18. století“ [Ibid.: str. 172]. Toto hnutí se objevilo v různých podobách – debatní kluby, literární spolky či lóže svobodných zednářů, které Cochin jednotně pojmenoval jako „myslitelská sdružení“. Členství v takových spolcích fungovalo na principu abstraktní rovnosti. Členy myslitelských sdružení nespojovala společná kolektivní identita, která by byla vymezena shodnými společenskými zájmy (například identita aristokratická či měšťanská). Jejich vzájemným poutem byl výlučně vztah k ideám. V tomto smyslu myslitelské sdružení podle Cochina představovalo 31
Hyppolite Taine, francouzský historik, filosof a umělecký kritik, napsal na konci 19. století
rozsáhlé dílo Les origines de la France contemporaine (vyšlo v českém překladu pod názvy: Předrevoluční Francie, Jakobíni I-II. Praha 1908 a Konec revoluce I-III. Praha 1910), ve kterém vyjádřil podobně jako další konzervativní historikové svůj protirevoluční postoj. Okouzlen pozitivismem využíval při svém historickém výzkumu metody přírodních věd. Revoluci považoval za patologický jev v dějinách Francie a revoluční společnost přirovnával ke „chlípné a zběsilé gorile“. Pomocí psychologické metody, tedy na základě zkoumání idejí a cílů jednotlivých aktérů revolučních událostí, popisoval revoluci jako nelegitimní útok prostého lidu proti vládě vznešených a schopných elit, jež dospěl až k bezohlednému jakobínskému teroru, ke kterému revoluce nezadržitelně směřovala již od samotného počátku [Tinková 2008: str. 189 a Furet 1994: str. 168-169].
23 model přímé demokracie, neboť jeho účelem bylo vyjádřit jednotlivé názory a na základě nich formulovat společný konsenzus, který poté projeví navenek; nikoliv vybrat a pověřit své zástupce na základě jednotlivých názorů. Revoluce přenesla tento mechanismus vytváření konsenzu do francouzského politického systému. Cochin viděl hlavní problém v tom, že se myslitelská sdružení vymezila model přímé demokracie, nikoliv zastupitelské, která by umožnila skutečnou a spravedlivou diskuzi, protože upravuje alespoň pravidla pro volbu nezávislých zástupců lidu reprezentujících jeho vůli. Model přímé demokracie byl v praxi technicky neproveditelný, a proto vládu lidu nahrazovaly debatní spolky, resp. myslitelská sdružení, která výše uvedeným způsobem vytvářela společenský konsenzus a následně jej prosazovala. Cochin tedy dospěl k závěru, že jakobíni formovali kolektivní vůli společnosti v souladu s tímto revolučním mechanismem, tedy prostřednictvím manipulace veřejného mínění, k čemuž byl zřízen Výbor veřejného blaha.32 Veřejné mínění se stalo legitimizačním prostředkem moci a jakobinismus sloužil jako nástroj, který jej převedl ze sféry intelektuální do politické. Z tohoto hlediska by se mohlo zdát, že Cochin jen opakoval tvrzení konzervativních historiků, totiž že Revoluci vyvolali svým učením osvícenští filosofové. Tak pochopil Cochina i výše uvedený Aulard. Cochin ovšem netvrdil, že by myslitelská sdružení pouze vytvořila intelektuální podhoubí Revoluce, nýbrž si uvědomil, že tato sdružení se zmocnila politické moci v modelu přímého demokratického systému, který zažil největší rozkvět především v jakobínském období. [Ibid.: str. 172-178]. Za neoddělitelnou součást tohoto systému považoval Cochin i mechanismus pravidelných čistek. Časté personální změny v revolučním vedení podle něho neprováděli samotní revoluční vůdci. Ti ztělesňovali spíše pouhé loutky řízené objektivním mechanismem, jehož hlavním hybatelem byl revoluční lid. Myslitelská sdružení fungují na principu abstraktní rovnosti. Revoluční demokratická společnost tudíž neodpovídala skutečnému rozložení společenských zájmů a hodnot starého režimu. Revolucionáři podle Cochina potřebovali opětovně personifikovat své protivníky, bojovat proti nim a následně je vyloučit ze společnosti. Úkolu třídění společnosti na dobré a zlé jedince se v systému revoluční demokracie ujala právě 32
Cochin svůj výzkum soustředil právě na archivní spisy obsahující nařízení Výboru veřejného
blaha [Furet 1994: str. 186]. Zřízení tohoto výboru si vynutila Hora v dubnu 1793. Stal se nejdůležitějším ze všech výborů Konventu a klíčovým nástrojem jakobínské diktatury. Představoval faktickou výkonnou moc. Ministři museli respektovat jeho nařízení [Tinková 2008: str. 110].
24 myslitelská sdružení, která získala vliv pomocí manipulace veřejného mínění a postupně tak nahrazovala politickou moc. Tato revoluční dynamika postihla nejen šlechtu v roce 1789, která byla její první obětí, ale brzy začala působit i uvnitř třetího stavu, a dokonce ještě účinněji a rychleji. Cochin tedy původ revoluční exploze spatřoval ve specifickém politickém mechanismu: „v manipulaci společnosti a v získání moci anonymními skupinami, které drží novou suverenitu jménem rovnosti a „lidu“ a zneužívají toho, nikoli proto, že by se své suverenity zmocnily silou nebo záludně, snad v důsledku nějaké cílené akce nebo spiknutí, ale proto, že pro novou legitimitu – přímou demokracii je přirozené, že mechanicky produkuje kaskádu uzurpací, z jejichž úhrnu se skládá revoluční moc: anonymní, nestabilní, odsouzená svou ideologickou povahou k periodickému vylučování a k útěku dopředu“ [Ibid.: str. 186]. Jakobinismus v letech 1793 až 1794 představoval vrcholné období vlády těchto tzv. myslitelských sdružení [Ibid.: str. 180-189]. François Furet chválil Cochinovu konceptuální analýzu a přiznal, že značně ovlivnila jeho práci, nicméně s některými Cochinovými tvrzeními nesouhlasil – např. s tím, že přímá demokracie byla jediným legitimním systémem po celou dobu Revoluce. Domníval se, že by Cochinova analýza měla reflektovat i druhou koncepci legitimity – zastupitelskou demokracii, která převažovala v počátku Revoluce a po červenci roku 1794. Dále Cochinovi vyčítal, že neodůvodnil, proč byly mezi členy myslitelských sdružení více zastoupeny některé sociální skupiny jako například advokáti, přestože o sdruženích tvrdil, že seskupují své členy bez ohledu na jejich socioekonomické zájmy, tedy na principu abstraktní rovnosti a pouze na základě jejich vztahu k idejím. Nadměrné zastoupení příslušníků právnických profesí vysvětlil Furet tím, že revoluční mechanismus vynášel nahoru lidi, kteří umí dobře řečnit, protože ti mají nejvhodnější předpoklady k tomu, aby manipulovali veřejným míněním [Ibid.: str. 190-197]. Augustin Cochin a další pokračovatelé konzervativní revoluční historiografie byli ve 20. století na dlouhou dobu zapomenuti, neboť hlavní linii revoluční historiografie drželi od 70. let 19. století republikánští historici a posléze ve 20. století především historici marxističtí [Tinková 2008: str. 191].
25
1.2 Liberalistické interpretace Další koherentní příběh Francouzské revoluce nabízí liberalistický výklad. Většina francouzských liberálů přijímala kladně principy vycházející z revolučního roku 1789, ale jednoznačně odsuzovala následující období násilí a teroru v letech 1793 až 1794. Liberálové tedy souhlasili s vyhlášením Deklarace práv člověka a občana, se zrušením feudálního systému i s prosazením Občanské ústavy duchovenstva a s přijetím ústavy z roku 1791 zakotvující konstituční monarchii, avšak zavrhovali radikální jakobínskou fázi. Proto usilovali o to, aby svůj výklad vymezili jednak vůči konzervativním interpretacím, které obhajovaly starý režim a Francouzskou revoluci odsuzovaly jako celek, a jednak vůči jakobínskému období. Jejich cílem tedy bylo oddělit revoluční rok 1789 od období teroru [Tinková 2008: str. 191-195]. Dualistické pojetí rozlišující dvě podoby Francouzské revoluce předložila jako první paní Germaine de Stäel, dcera Jacquese Neckera, jenž byl ministrem financí za vlády krále Ludvíka XVI.33 Popsala jej již v roce 1799 ve studii s názvem Des circonstances actuelles qui petent termier la Révolution et des principes qui docent fonder la République en France. Za jejího života však zůstala nezveřejněna. Vyšla až v roce 1906. Revoluci se paní de Stäel později věnovala také v knize Considérations sur la Révolution Francoise, která byla vydána krátce po její smrti.34 Zpočátku uvítala revoluční události s radostí, nicméně po prvních náznacích násilí emigrovala v roce 1792 do Anglie. Do Francie se vrátila po popravě Robespierra v roce 1794. Po návratu si otevřela ve svém paláci salón, kde se scházela řada významných politiků a intelektuálů. Přestože smýšlením byla spíše republikánkou, dokázala své dílo oprostit od ideologické zaujatosti. Vytvoření republikánského zřízení ve Francii považovala za předčasné. Francouzská společnost ještě nebyla připravena, a proto ustavení republiky doprovázel teror a jakobínská diktatura. Přiklonila se tedy k období konstituční 33
Necker byl v letech 1777-1781 za vlády Ludvíka XVI. generálním kontrolorem financí
(oficiálně pouze „správcem královské pokladny“, neboť vyznával protestantskou víru). Král jej znovu povolal do funkce v roce 1788, aby odvrátil hrozící státní bankrot. Proreformní Necker přesvědčoval Ludvíka XVI., aby svolal generální stavy. Král jej znovu odvolal v červenci 1789, což vyvolalo povstání pařížského lidu, které posléze vedlo až k dobytí Bastily a vyvrcholilo přesunutím sídla krále z Versailles do Paříže [Tinková 2008: str. 417]. 34
Roku 1818 vyšel anglický překlad této knihy pod názvem Considerations on the principal
events of the French Revolution.
26 monarchie v letech 1789 až 1791. Jako důvod zvrhlého scénáře republiky uvedla lpění na zásadě absolutní svrchovanosti lidu, resp. snahu o nastolení přímé demokracie. Podle jejího názoru tento model není v moderních státech uskutečnitelný. Navrhovala, aby revoluční Francie vybudovala zastupitelský demokratický systém včetně rozdělení moci a rovnováhy mezi jejími jednotlivými složkami, neboť jedině tímto způsobem lze zajistit, aby lid pověřil vládnutím ty nejschopnější občany z řad umírněné buržoazie a osvícené aristokracie a aby zůstaly zachovány liberální zásady z roku 1789. Schvalovala proto obnovu monarchie v roce 1814 jako cestu ke smíření roku 1789 s temným obdobím republiky [Furet 2004: str. 291-296 a Furet 2007: str. 40-44]. Tento dualistický koncept Francouzské revoluce převzali další liberální intelektuálové scházející se v salónu paní de Stäel, mezi nimiž byl i její přítel, Benjamin Constant, vlivný politický filosof a tvůrce ústavy francouzské monarchie z roku 1814. Francouzskou revoluci pojímal jako nevyhnutelný vývoj dějin. Teror však podle něho nebyl pro zakotvení liberálních principů a vytvoření republiky nezbytný. Zavrhoval konzervativní protirevoluční myšlení, ale stejně jako jeho přítelkyně odmítal rovněž ospravedlnění revolučního teroru, třebaže zaujal kladnější postoj k možnosti ustavit republiku [Furet 2004: str. 244-248]. Dvojí charakter Francouzské revoluce se stal v 19. století podstatným prvkem liberalistických interpretací, protože umožňoval oddělit revoluci od teroru. Na toto pojetí Francouzské revoluce navázali ve 20. letech 19. století historikové Adolphe Thiers a Francois Auguste Mignet.35 Svá díla napsali klasickou formou chronologického vyprávění na základě poctivé práce se seriózními zdroji. Oba vyzdvihovali období konstituční monarchie (1789-1791) a naopak zavrhovali jakobínské období. Revoluce pro ně znamenala porážku šlechty a vítězství třetího stavu – buržoazie. Mimochodem oba používali pro označení antagonismu mezi aristokracií a třetím stavem pojem „třídní boj“. Teror pokládali za důsledek přijetí principu neomezené svrchovanosti lidu a rovnostářské společnosti. Přestože revoluční vývoj podle nich výrazně vybočil ze svého liberálního směřování, chápali teror jako přirozený a logický následek, který nutně 35
Thiers sepsal rozsáhlé desetidílné dílo o revolučních dějinách, které vyšlo postupně v letech
1823 až 1827 pod názvem Histoire de la Révolution francoise. Mignet napsal dvoudílné Dějiny Francouzské revoluce od 1789 do 1914 (název v originále: Histoire de la Révolution frncaise depuis 1789 jusqu’en 1914) vydané v roce 1824. Do češtiny jeho knihu přeložil Jakub Malý (Historie rewoluce francouzské od 1789-1814. Praha 1850).
27 vyplynul z objektivně daných okolností. Kdyby nebyly uplatněny teror a diktatura, Francouzská revoluce by nedospěla ke svému vítězství. Popisovali tedy revoluci, včetně období teroru, jako jednotný a nedělitelný celek, byť s její radikální fází nesouhlasili. Ovšem jejich postoj k teroru byl v tomto smyslu shovívavější [Tinková 2008: str. 193194]. Thiers byl současně významným francouzským politikem 19. století. Během červencové monarchie (1830-1848) postupně vedl několik ministerstev, a dokonce se propracoval až na post ministerského předsedy. Za třetí republiky se v roce 1871 stal prezidentem. Jako politik prošel vývojem od monarchistického liberála až ke konzervativnímu republikánovi, který nechal roku 1871 krvavě potlačit Pařížskou komunu [Furet 2007: str. 134-138 a 335-341]. Mezi zástupce liberalistické historiografie se řadí také další z vlivných politiků 19. století François Guizot. Furet v Guizotvě esejích k revolučním dějinám (Essai sur l'histoire de France, 1823) našel podobnosti s dalším a nepochybně nejpopulárnějším představitelem liberálního výkladu, Alexisem de Tocquevillem, a to konkrétně v jejich konceptuálním pojetí Francouzské revoluce.36 Guizot i Tocqueville považovali revoluční rok 1789 za vyvrcholení dlouhodobého procesu a zkoumali předrevoluční období, aby podali vysvětlení samotného revolučního vývoje. Oba shodně pokládali za základního hybatele dějin mocenský vztah mezi králem a francouzskou společností, kterou tvoří dvě vzájemně soupeřící společenské skupiny – šlechta a třetí stav. Tyto skupiny reprezentují dva odlišné systémy sociálních a politických hodnot. Šlechta zastupuje aristokratický systém, zatímco třetí stav demokratický. Rozdíl mezi Guizotem a Tocquevillem shledal Furet v tom, že neurozený Guizot chápal aristokracii jako překážku ke svobodě, kdežto Tocqueville, pocházející z vysoké šlechtické rodiny, přisuzoval šlechtě roli zakladatele a hlavního ochránce svobody. Furet se dokonce domníval, že tento rozkol v jejich historické analýze pramenil pouze z jejich odlišného společenského původu. [Furet 1994: str. 135-141]. Guizot pokládal Revoluci za vítězství třetího stavu nad šlechtou. Rok 1789 podle něho ukotvil strukturu nové společnosti, nikoli však odpovídající politický systém.
36
Furet porovnává Guizotovy Eseje s první Tocquevillovou prací o Francouzské revoluci,
stručným esejem nazvaným Sociální stav a politika Francie před rokem 1789 a po něm, který byl zveřejněn roku 1836 a který předcházel jeho komplexnějšímu, avšak nedokončenému dílu, Starý režim a Revoluce, které napsal o dvacet let později [Furet 1994: str. 138-141]
28 Prohlašoval sice, že rok 1789 znamenal vítězství střední třídy, ale kvůli úvahám o politickém systému vhodném pro Červencovou monarchii byl svými politickými protivníky nařčen z toho, že usiluje o vytvoření finanční aristokracie ve Francii. Prosazoval totiž zastupitelský systém postavený na principu vlády těch nejmajetnějších občanů, o čemž svědčí jeho neústupné odmítání rozšíření volebního práva. Na politické moci by se dle jeho názoru měla podílet i šlechta, ovšem pouze v případě, že přijme porážku z roku 1789 a smíří se s tím, že přišla o svá privilegia. Guizotův návrh politického systému lze vysvětlit tím, že se obával opakování násilí a politické nestability, jež se projevily v druhé fázi Francouzské revoluce. Guizot tedy také převzal dualistické pojetí paní de Stäel, které obhajuje rok 1789 a zavrhuje období teroru [Furet, 2007, str. 67-68 a 140-143]. V současné době je nepochybně nejznámějším zástupcem liberalistické historiografie Alexis de Tocqueville. V politickém prostředí Francie 19. století sice patřil mezi přední reprezentanty liberálně-monarchistického směru, avšak jako historik nepodléhal tak jednoznačnému zařazení. Jeho dílo se od většiny prací soudobých revolučních historiků lišilo v použití jiné metody historického bádání. Tocqueville v předmluvě knihy L’Ancien Régime et la Révolution (český překlad: Starý režim a Revoluce, Praha 2003) popsal svoji metodu takto: „Postupoval jsem jako lékaři, kteří se v každém vyhaslém orgánu pokoušejí odhalit zákony života“ [Tocqueville 2003: str. 50].37 Originalita jeho knihy tedy tkví v tom, že se jedná spíše o sociologickou analýzu než o barvité převyprávění revolučních událostí z pohledu samotných aktérů, které v revoluční historiografii 19. století převažovalo.38 Rozdíl mezi většinou historiků 19. století, kteří se zabývali Francouzskou revolucí, a Tocquevillem totiž nespočíval v tom, zda se hlásili k republikánskému, liberálními či konzervativnímu politickému myšlení, nýbrž v tom, že Tocqueville upustil od klasického chronologického vyprávění a naopak usiloval o konceptuální analýzu. Uchopil revoluční dějiny jako problém, který 37
Tocqueville začal tuto knihu psát v roce 1852. Navazovala na jeho esej z roku 1836 - L'Etat
sociale et politique de la France avant et depuis 1789 (vyšlo též v čestině: Sociální stav a politika Francie před rokem 1789 a po něm, Praha 2003). První část knihy se zabývá Francií před rokem 1789 a byla vydána v roce 1856. Druhou část bohužel nestihl dokončit, a proto se revoluční období po roce 1789 Tocquevillovy interpretace bohužel nedočkalo. 38
Mistry klasické formy dějepisného vyprávění byli například republikánští historici Jules
Michelet a Alphonse de Lamartine. Více o těchto autorech prozradí další kapitola, která se věnuje republikánské historiografii Francouzské revoluce.
29 je potřeba vysvětlit a systematizovat. Kniha Starý režim a Revoluce není pouhým popisem událostí. Přestože revoluční historiografii lze rozdělit do mnoha skupin podle politických východisek autorů nebo podle použité metody, většina prací z 19. století a první poloviny 20. století se vyznačovala pojetím Francouzské revoluce jako zásadního zlomu v dějinách Francie a počátku nové epochy. Tocqueville ovšem tvrdil, že velká část změn proběhla již dávno před rokem 1789, který považoval za dovršení dlouhodobého vývoje. Revoluci tak interpretuje jako přímé pokračování starého režimu. Zatímco většina autorů se při výkladu dějin Francouzské revoluce omezovala na období od roku 1787 nebo 1789 do thermidorského převratu roku 1794, případně do svržení režimu direktoria v roce 1799, Tocqueville pojal Revoluci jako dlouhodobý kontinuální proces a zaměřil se na mnohem rozsáhlejší časový úsek sahající až k Ludvíkovi XIV. V dějinách monarchie hledal kořeny Revoluce a vysvětlení jejího následujícího vývoje: „Nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele, co předcházelo, chceme-li porozumět historii naší revoluce“ [Tocqueville 2003: str. 196]. Jinými slovy Tocqueville v minulosti pátral po smyslu své vlastní doby. Tocquevillovo dílo Starý režim a Revoluce se skládá ze tří knih. První kniha se zabývá charakterem Francouzské revoluce, druhá a třetí se věnuje analýze jejích příčin. Podle Tocquevilla nelze Revoluci označit výlučně za náboženskou, politickou či sociální. Protože si kladla za cíl nahradit feudální politické instituce novým sociálním a politickým systémem založeným na rovnosti podmínek, byla její povaha především sociálně-politická. Náboženské revoluci se zase podobala svým univerzálním charakterem [Tocqueville 2003: str. 55-72]. Na konci první knihy Tocqueville rovněž nastínil svoji základní tezi, totiž že Francouzská revoluce pouze urychlila a završila dlouhodobé dílo starého režimu: „Jakkoli radikální Revoluce byla, přinesla nicméně daleko méně nového, než se obecně myslí“ [Ibid.: str. 71]. Tuto myšlenku rozvíjel již v eseji z roku 1836: „Francouzská revoluce vytvořila množství vedlejších a podružných věcí a pouze rozvinula zárodky věcí základních. Ty zde byly už před ní“ [Ibid.: str. 43]. Rozklad feudálního systému byl tedy podle Tocquevilla výsledkem dlouhodobého procesu, který se z velké části uskutečnil již před rokem 1789. Za hlavní rysy tohoto procesu pokládal administrativní centralizaci monarchie a depolitizaci šlechty. Vývoj správní centralizace popsal ve druhé až sedmé kapitole druhé knihy [Ibid.: str. 82-118]. Tvrdil, že centralizace moci neměla původ v Revoluci, nýbrž že byla dílem monarchie. Už starý režim vytvořil ústřední instituce a oslabil vliv všech společenských struktur
30 (aristokracie, duchovenstva, cechů, regionálních komunit), které fungovaly jako zprostředkující články ve vztahu mezi královskou mocí a jednotlivci. Revoluce této ústřední moci jenom využila k odstranění zbytků starého režimu a centralizaci ještě více upevnila.
Fenomén
depolitizace
francouzské
šlechty
Tocqueville
vysvětlil
v následujících kapitolách druhé knihy [Ibid: 119-170]. Nesouhlasil s tím, že až Revoluce připravila francouzskou šlechtu o její politickou moc. Poukazoval na to, že své politické postavení šlechta ztrácela postupně již v předchozích staletích, a to v důsledku centralizace královské moci, budování silného byrokratického aparátu z řad třetího stavu i nezájmu šlechty podílet se na místní správě.39 Úpadek šlechty navíc umocnil vzestup třetího stavu. Zatímco majetek šlechty se zmenšoval, třetí stav bohatl především díky výrobě a obchodu. Někteří členové třetího stavu se stávali bohatšími než šlechtici. Byli jmenováni do úřednických funkcí a nabývali pozemkové vlastnictví, které odkupovali od šlechty. Poměry rodové šlechty a třetího stavu se tedy vzájemně přibližovaly.40 Šlechta však trvala na zachování svých privilegií (např. lenní práva, osvobození od daní), s nimiž nebyly spojeny žádné povinnosti. Izolovala se tak do kasty upínající se ke svému rodovému původu. Podle Tocquevilla se právě za těchto společenských podmínek začaly od poloviny 18. století rozšiřovat hlavní ideje Francouzské revoluce. Tuto proměnu smýšlení francouzské společnosti a další dílčí a krátkodobé příčiny, které nakonec určily povahu Revoluce, zkoumal v třetí knize Starého režimu [Ibid.: str. 171-244]. Nejprve provedl rozbor role spisovatelů a filosofů. Zastával názor, že dlouhodobý proces administrativní centralizace a vyrovnávání sociálních rozdílů vedl ve francouzské společnosti k určité revoluci v intelektuální sféře: „Aristokracie ve své plné síle neřídí pouze veřejné záležitosti: určuje také názory, udává tón spisovatelům a autoritu myšlenkám. V 18. století francouzská šlechta zcela ztratila tuto část svého vlivu. Její vliv sledoval osud její moci: místo, které zaujímala v duchovní vládě, bylo prázdné a spisovatelé se zde mohli pohodlně usadit a zaplnit je sami“ [Ibid.: str. 175). Francouzská šlechta tedy kromě politické moci ztratila i intelektuální autoritu. Politická opozice vůči starému režimu se přesunula do literatury, resp. politické 39
Tocqueville definoval třetí stav jako společnost zahrnující nejen střední vrstvu, ale lid bohatý i
chudý, vzdělaný i nevzdělaný, který není příslušníkem duchovenstva nebo rodové aristokracie [Tocqueville 2003: str. 19-20]. 40
Vyrovnání vlastnických poměrů k půdě ve francouzské společnosti mělo podle Tocquevilla
zásadní význam pro odstranění feudálního systému a nastolení demokracie: „pro vládu demokracie neexistuje nic příznivějšího než rozdělení půdy malým vlastníkům“ [Tocqueville 2003: str. 28].
31 filosofie. Veřejné mínění proto ovládali spisovatelé a filosofové. Jejich abstraktní teorie vycházející z osvícenských myšlenek zachvátily během druhé poloviny 18. století celou francouzskou společnost včetně aristokracie. Tyto teorie podle Tocquevilla spojovalo úsilí o vytvoření nového společenského systému bez ohledu na společenskou realitu. Obecnost a abstraktnost teorií přisuzoval tomu, že spisovatelé jsou přirozeně vzdáleni od politické praxe, která by jejich velkolepé plány na přebudování společnosti limitovala. Také všeobecné přijetí ideje o přirozené rovnosti a zbožňování víry v lidský rozum vyplynulo z kritického pohledu na neoprávněná privilegia šlechty a na nespravedlivé instituce, které nekorespondovaly s tehdejším společenským stavem. Tento revoluční duch se přenesl na konci 18. století do politického života a vtiskl Francouzské revoluci její radikální povahu. Tocqueville rovněž odmítl tezi, že Revoluce bezprostředně vzešla z bídy a z utlačování lidu. Podle jeho tvrzení francouzské obyvatelstvo ve druhé polovině 18. století bohatlo, což dokládá růst počtu obyvatel. Revoluce tak vypukla právě v období, kdy se lidem dařilo lépe a kdy se začal starý režim reformovat. Tocquevillova interpretace tudíž zbořila mýtus, že rok 1789 představoval zlomový okamžik v dějinách Francie, neboť starý režim v podstatě zanikl dlouho předtím a institucionální struktury, které umožnily revoluční teror, existovaly již v předrevolučním období. Avšak zřejmě kvůli originální historické metodě, díky níž se Tocqueville podobá spíše moderním historikům, zůstalo jeho dílo po více než jedno století zapomenuto a lze říci, že jej vlastně objevil až ve druhé polovině 20. století francouzský historik François Furet [Furet, 1994, str. 24].
32
1.3 Republikánské interpretace Revoluční rok 1848 vedl k vyhlášení Druhé francouzské republiky. V politice i revoluční historiografii přinesl obrození roku 1793. Revoluce roku 1848, šířící se po celé Evropě, se tedy projevila v historiografii Francouzské revoluce demokratičtějším až republikánským smýšlením některých historiků. Například Jules Michelet, Alphonse de Lamartine nebo Louis Blanc se stavěli k období První republiky smířlivěji než liberální intelektuálové. Ještě v roce 1847 vyšel první svazek Micheletova velkolepého díla Histoire de la Révolution française.41 V témže roce Lamartine postupně publikoval svoji osmisvazkovou knihu Histoire des Girondins a Blanc vydal první ze třinácti dílů Histoire de la Révolution.42 Republikánská historiografie se však po roce 1848 rozdělila na dvě skupiny. První odnož, k níž lze řadit Edgara Quineta, se přikláněla k roku 1792, resp. k politice umírněnějších girondinů. Druhý tábor, jehož představitelem byl socialisticky orientovaný republikán Louis Blanc, se hlásil k roku 1793, resp. k politice Výboru pro veřejné blaho [Tinková, 2008, str. 196-201]. Největší popularitu v rámci republikánské historiografie si v období kolem poloviny 19. století získala Lamartinova Historie Girondinů. Francouzský lid si tuto knihu oblíbil natolik, že dokonce byla označována za jednu z příčin revoluce roku 1848. Lamartine byl francouzský romantický básník a prozaik, ale také známý politik. V roce 1833 uspěl ve volbách do Národního shromáždění. Díky své pověsti nadaného básníka a svým výjimečným řečnickým schopnostem se stal přední postavou francouzské politiky. Únorová revoluce roku 1848 jej vynesla až na post ministra zahraničních věcí a předsedy prozatímní vlády. V prosincových prezidentských volbách však utrpěl drtivou porážku a v parlamentních volbách v květnu 1849 nebyl zvolen vůbec. Během svého politického života se však jednoznačně neztotožnil s žádným politickým uskupením. Narodil se v rodině bohaté šlechty, původně se pohyboval mezi legitimisty, volajícími po obnovení staré monarchie, později se připojil k umírněným republikánům [Schapiro 1919: 632-634].
41
Micheletovy Dějiny Francouzské revoluce jsou velmi rozsáhlým dílem, které má zhruba
3600 stran. Nakladatelství Odeon vydalo roku 1989 v českém jazyce výbor z tohoto díla, jehož rozsah odpovídá přibližně čtvrtině rozsahu celé knihu. 42
Lamartinovo dílo vyšlo v českém překladu pod názvem Historie Girondinů I-VIII (Praha
1851-1852).
33 Furet o Historii Girondinů napsal, že i přes svoji velkou popularitu neměla zdaleka takovou vědeckou hodnotu jako dějiny sepsané Micheletem nebo Blancem. Lamartinova kniha podle něho podává slabý výklad a je faktograficky nepřesná [Furet 2007: str. 161-162]. Nicméně tyto nedostatky převýšila literární kvalita díla. A skutečně spíše než o historickou práci se jedná o román psaný básnickým jazykem, který vykresluje živý obraz dramatických revolučních událostí. Básníkův literární talent tak umožňuje ve čtenáři vzbuzovat pocit, jako by se stal bezprostředním divákem revolučního dění. Neusiloval ani tolik o výklad Revoluce, nýbrž chtěl svým vyprávěním oživit revoluční příběh: Vypravování oživené obrazností, uvážené a posouzené moudrostí – to jest historie“ [Lamartine 1851: str. 20]. Jeho vyprávění o dějinách girondinů začíná dnem, kdy zemřel hrabě Mirebeau (duben 1791), a končí popravou Robespierra (červenec 1794). Popisuje tedy relativně krátké období. Politickým myšlením odpovídá jeho kniha nejvíce umírněnému republikanismu, jejž hájili právě girondini. Souboj Girondy odmítající použití násilných a radikálních opatření s Horou, která naopak prosazovala radikální politiku, představuje hlavní zápletku Lamartinova revolučního příběhu. Ve svém díle Lamartine kritizoval konstituční monarchii. Ústava z roku 1791 podle něho nebyla důsledná, neboť král zůstal proti vůli francouzského národa nejvyšším představitelem výkonné moci. Monarchie tak byla zachována jen z důvodu přetrvávajícího zbožného uctívání krále a jeho postavení. Z přílišné věrnosti vůči královské autoritě pramenil chybný pokus ústavodárného sněmu o ustavení konstituční monarchie jakožto smíření monarchické formy vlády s republikánským zřízením. Velká francouzská revoluce tudíž mohla směřovat buď k návratu absolutní monarchie, nebo k jejímu úplnému pádu – tj. k ustavení republiky. Vytvoření republiky proto bylo nezbytné pro uskutečnění zásadní přeměny společnosti. Pouze republikánská forma vlády by umožnila, aby se celý národ podílel na odstranění starého režimu a formování nového společenského systému. V době prudkých změn totiž musí být prudká i vláda. Pokud by takové změny činila sama monarchie, útočila by tím na svoji podstatu a vedlo by to k jejímu zániku. Ústavodárný sněm se v roce 1791 podle Lamartina mylně domníval, že Revoluce bude dovršena již konstituční monarchií. Byl přesvědčen o tom, že pokud by ústavodárný sněm vyhlásil republiku již v červnu 1791 po neúspěšném pokusu Ludívka XVI. o útěk z Francie, nestala by se Revoluce tak násilnou, jakou byla od srpna 1792 [Ibid.: str. 262-276]. Zřejmě by nepopravila krále, nezvrhla by se do
34 jakobínské diktatury a Francie by se tak dlouho nezmítala v politické nestabilitě: „Kdyby revoluce, která jde před se neustále, byla měla svou vlastní a přirozenou vládu, totiž republiku, bývala by méně bouřlivá a méně nepokojná nežli naše patero zkoušek monarchických“ [Ibid.: str. 273]. Přestože Lamartine odmítal revoluční teror, je nutné dodat, že ho částečně ospravedlnil tím, že oběti Revoluce přirovnal k mučedníkům, kteří trpěli za to, aby byly prosazeny revoluční ideje: „Národ ovšem má oplakávati mrtvé své, a nemá oželeti ani jedné hlavy nespravedlivě a ohavně utracené; ale rovněž nemá litovati krve své, když tekla pro vznik a zdar pravd odvěčných“ [Lamartine 1852: str. 216]. Francouzskou revoluci tedy chápal jako nedělitelný celek. Svojí literární formou a politickým postojem se Lamartinově Historii Girondinů podobají Micheletovy Dějiny Francouzské revoluce. První kniha sice získala díky vytříbenějšímu literárnímu stylu větší ohlas u francouzského obyvatelstva, avšak Micheletovo dílo je podle Fureta po odborné stránce hodnotnější. Z jeho důkladné a poctivé archivní práce čerpali i pozdější historici [Furet 2007: str. 161-162]. Michelet však stejně jako Lamartine prostřednictvím líčení barvitých a působivých obrazů pasuje čtenáře do role přímého svědka revolučních událostí, který si pak připadá, že čte spíše román než historickou analýzu. Oba tedy zdůrazňovali vizuální vnímání minulosti a estetickou funkci dějepisectví. Lze říci, že se vyznačovali sepjetím historického výkladu s krásnou literaturou. Sblížení historické vědy a literárního umění bylo vyvoláno vzestupem romantického hnutí v první polovině 19. století. Romantismus totiž prohloubil zájem o minulost, studoval lidský osud ve vztahu k dějinnému vývoji a kladl důraz na individuální prožitek, čímž dal podnět k využití nových metod a postupů v historiografii. Vliv romantismu se zjevně projevil i v Micheletových historických spisech, neboť všechny jeho práce nepostrádaly dramatičnost i obraznost a dějinný vývoj vykládaly jako souboj mezi svobodou a osudovostí, který musí skončit triumfem svobody [Fischer 1966: str. 322-326]. Příčiny Francouzské revoluce Michelet viděl v nespokojenosti lidu s feudálním systémem monarchie a také v ekonomické nestabilitě 18. století. Dějiny Revoluce líčí pomocí portrétů jejích klíčových aktérů – Mirabeaua, Dantona, Robespierra, Marata a dalších a snaží se evokovat jejich představy, dojmy a vnitřní rozpory. Velké osobnosti totiž v jeho pojetí dějin symbolizovali národ a jeho ideje. Přestože mezi hlavními revolučními osobnostmi a také uvnitř francouzského obyvatelstva panovaly značné
35 rozdíly, spojovaly je alespoň podle Micheleta společné revoluční ideje a odpor vůči starému režimu. Hlavním hrdinou a hybatelem jeho revolučního příběhu tak byl sjednocený francouzský lid. Jednotu francouzského národa, který povstal proti nespravedlivé nerovnosti, obdivoval v první knize svého díla, když popisoval volby zástupců třetího stavu do generálních stavů v roce 1789: „Hnutí bylo tak rozsáhlé, tak rozmanité, tak málo připravené, a přitom tak jednomyslné – toť obdivuhodný zjev! Podíleli se na něm všichni, a (kromě nepatrného počtu) všichni chtěli totéž“ [Michelet 1989: str. 12]. Rozdělení francouzského obyvatelstva na sociální třídy kritizoval již v knize Le Peuple z roku 1846, která předcházela Dějinám Francouzské revoluce. Existenci tříd si uvědomoval, domníval se však, že se jsou podřízeny nově vznikající Francii, která třídnímu boji zamezí. Francouzská revoluce totiž sjednotila lid tím, že zakotvila princip svrchovanosti lidu a přirozená lidská práva. Za příslib této občanské svornosti pokládal Deklaraci práv a člověka. Lze proto konstatovat, že Michelet považoval Francouzskou revoluci za předzvěst všeobecného sbratření lidstva, přičemž symboly jednotného národa a bratrství mohla naplnit pouze republika [Furet 2007: str. 152-155 a 182]. Michelet se sice přikláněl k roku 1789, tedy k umírněné fázi Revoluce, ale do jisté míry měl pochopení i pro rok 1793, který zachoval nový společenský systém jen za cenu diktatury. Tato dvě období tedy nekladl do protikladu, nýbrž snažil se o jejich usmíření. Avšak s jakobínským terorem nikdy nesouhlasil. Michelet tedy odmítal nejen liberální royalisty, ale i republikány uznávající teror. Nesouhlasil ani s vysvětlením teroru pomocí vnějších okolností, jak jej vykládali například liberální historici Augustin Mignet a Adolphe Thiers [Tinková 2008: str. 196-197]. Jakobínský teror podle něho vyplynul ze situace uvnitř Francie. Byl nezbytným prostředkem k zachování revolučních idejí: „bez tvrdého ostrého zákroku by bývala Revoluce zahynula“ [Michelet 1989: str. 107]. Teror zabránil navrácení starého režimu, avšak vzápětí spustil krvavé dostihy: „Každý výkřik má ozvěnu, zběsilost pohání zběsilost“ [Ibid: str. 145]. Násilí se stalo prostředkem k udržení politické moci. Jakobíni podle Micheleta preferovali původně spíše zachování monarchie v její konstituční podobě. K tvrdému odporu vůči monarchistům se uchýlili proto, aby zůstali u moci a zachovali si přízeň veřejného mínění [Ibid.: str. 149].
36 Dalším historikem, který se vymezil proti jakobínské diktatuře, byl Edgar Quinet. Jeho práce La Révolution française z roku 1865 ovšem není klasickým vyprávěním revolučního příběhu jako v případě Micheleta nebo Lamartina.43 Quinet zkoumal revoluční dějiny jako určitý problém, který analyzoval ve srovnání s Anglií. V tomto ohledu se Quinetova práce podobá spíše Tocquevillově Starému režimu. Oba pojímali dějinný vývoj jako dlouhodobý souboj svobody a rovnosti. Dialektický vztah svobody a rovnosti se podle Quineta projevil právě v konfliktu umírněných girondinů a radikálních jakobínů. Odpověď na otázku, proč se Francouzská revoluce utopila v krvi, zatímco anglická Slavná revoluce upevnila svobodu, podle něho skrývaly náboženské dějiny, a proto na ně soustředil své historické bádání. V Anglii nejdříve proběhla reformace, tedy revoluce náboženská, a teprve poté přišla na řadu revoluce politická. Anglický protestantismus tak umožnil přijetí moderního konceptu svobody, zatímco ve Francii převládl katolicismus, který popíral tento koncept individuální svobody tím, že se opíral o autoritu monarchie, a proto si Francouzská revoluce v ideologickém boji proti starému režimu musela vystačit s myšlenkami vytvářenými filosofií. Přestože revoluční ideje vzešli z pera těch nejvzdělanějších osvícenců, nezískaly transcendentální přesah. Francie ještě nebyla připravena na to, aby se osvícenská filosofie stala novým náboženstvím akceptovaným celou společností. Ve své práci se Quinet zabýval konkrétně příčinami krachu Druhé francouzské republiky z let 1848 až 1851, přičemž navazoval na dějiny První republiky. Násilné červnové povstání v Paříži roku 1793, při němž byli girondini vyloučeni z Konventu a jejich přední představitelé byli zatčeni, považoval Quinet za začátek jakobínského období teroru. Tato násilná událost podle něho předjímala státní převrat 18. brumairu roku VIII (9. listopadu 1799) a Napoleonské období, jež zase předem ohlašovaly prosincový převrat roku 1851 za Druhé republiky a období Druhého císařství. Quinet tedy tvrdil, že Francouzská revoluce skončila nezdarem, protože vedla k jakobínskému teroru, který rázně odsuzoval. Není divu, že se v dualistickém pojetí Revoluce připojil na stranu liberálů, tj. ve prospěch roku 1789. Rok 1793 pro něho naopak znamenal obnovu starého režimu včetně veškerých despotických nástrojů absolutní moci. Neuznával vysvětlení teroru pomocí teorie „vnějších okolností“ ani žádné jiné ospravedlnění. Teror naopak vyšel z nitra samotné Revoluce. Svou kritikou jakobínského období přispěl k rozdělení republikánů na dva
43
Quinet nastínil základní teze této knihy již ve své předchozí práci Philosophie de l‘ Histoire de
France z roku 1854.
37 výše zmíněné tábory, což mu vytýkali zástupci socialistické frakce republikánů – například Louis Blanc [Tinková 2008: str. 197-198]. O usmíření obou republikánských táborů usiloval na přelomu 19. a 20. století první profesor dějin Francouzské revoluce a zakladatel katedry revolučních dějin na pařížské Sorbonně Alphonse Aulard.44 V roce 1901 vydal knihu Histoire politique de la Révolution française: Origines et développement de la République. Svým politickým přesvědčením patřil mezi buržoazní republikány a antiklerikální radikály. Historiografii Francouzské revoluce však chtěl očistit od politických předsudků tím, že její dějiny interpretoval na základě vědeckého přístupu vycházejícího z pozitivismu. Svůj výzkum tak postavil na chronologickém popisu faktů a hledání příčinné souvislosti mezi nimi. Jak napovídá název jeho práce, zaměřil se především na politický vývoj – parlamentní dějiny a nové politické instituce a principy, přičemž zdůrazňoval význam textů (např. Deklarace práv člověka a občany nebo ústava z roku 1793 přijatá Národním konventem). Z velkých revolučních osobností velebil Dantona, který v jeho očích symbolizoval právě ono smíření roku 1789 a rokem 1793. Umírněného Dantona kladl do protikladu s radikálním a demagogickým Robespierrem, kterého označil za hlavního viníka teroru. Aulardova náklonnost učinila z Dantona za Třetí francouzské republiky skutečného hrdinu Francouzské revoluce. Přestože se Aulard zasloužil o ukotvení revolučních dějin na univerzitní půdě a jeho výklad se jevil jako budoucí převládající způsob jejich interpretace, dominantní postavení v revoluční historiografii vzápětí získala socialistická interpretace, která se etablovala již po několik desetiletí v 19. století a na kterou ve 20. století navázali marxističtí historici [Tinková 2008: str. 198-199].
44
Katedra revolučních dějin vznikla v roce 1891 ze samostatného přednáškového kurzu o
Francouzské revoluci, který vedl Aulard od roku 1885 na filosofické fakultě pařížské Sorbonny (Tinková, 2008, str. 198-199).
38
1.4 Socialistické interpretace Socialistická historiografie se rozvíjela již od 30. let 19. století a zanedlouho začala narušovat dominantní postavení liberální a republikánské historiografie. Oproti liberálům, kteří se hlásili ke konstituční monarchii, a demokraticky naladěným republikánům, kteří uznávali republiku umírněných girondinů, socialisté akceptovali i radikální jakobínskou fázi Revoluce. Jakobínské období představovalo pro socialistické historiky naplnění ideje společenské rovnosti [Tinková 2008: str. 199-200]. Význam liberalistického ospravedlnění kapitalistického řádu oslabovaly stále se opakující hospodářské krize. Zpočátku ovšem socialistické teorie neformulovaly zájmy proletariátu, ale spíše odrážely obavu středních vrstev (malé buržoazie) ze ztráty svého postavení. Problém dělnického hnutí se výrazněji projevil až kolem druhé poloviny 19. století. Největší vliv v rámci socialistické historiografie tak zprvu získali křesťanští socialisté. Jejich čelním představitelem byl v období Červencové monarchie (18301848) Félicité-Robert de Lamennais, který vyvolal rozruch svou prací Paroles d’un croyant (1834), v níž volal po svobodě jak politické, tak sociální. Reflektoval tak nepříznivou hospodářskou situaci ve Francii a v Evropě, a proto měl ohlas i u dělnického hnutí. V konkrétním řešení sociální otázky se však příliš neodlišoval od zájmů maloburžoazie, neboť obhajoval zachování drobného vlastnictví před revoluční cestou [Fischer 1966: str. 163-170]. Dalším zástupcem křesťanského socialismu byl Philippe Buchez. Narodil se v roce 1796 v rodině daňového úředníka a již během svého studia medicíny na přelomu druhého a třetího desetiletí 19. století byl velmi aktivní v politice. Stal se členem několika tajných revolučních spolků namířených proti restauraci monarchie. Inspirován pozitivismem Augusta Comta usiloval o propojení vědeckého výkladu dějin s náboženstvím. Ve své práci Introduction à la science de l’histoire z roku 1833 nastínil tezi, že historický vývoj řídí zákonitosti vycházející z náboženského myšlení, neboť dějiny směřují k uskutečnění křesťanského smíru a jednoty. Rozdělení společnosti na sociální třídy (buržoazii a proletáře) mělo být překonáno křesťanskými hodnotami, resp. morální rovností a bratrstvím. Jak tomu bylo zvykem i u jiných soudobých autorů, Buchez tuto obecnou teorii dějin navázal na reflexi Francouzské revoluce a napsal čtyřicetidílný spis Histoire parlementaire de la Révolution française, který zveřejnil v období mezi léty 1834 až 1839. V tomto spise odmítal demokratický sobecký
39 individualismus, jejž symbolizovala Deklarace práv a člověka z roku 1789. Za smysl dějin totiž považoval princip rovnosti lidí, k němuž podle jeho tvrzení Francie dospěla až po roce 1793. Revoluce roku 1789 hájila pouze zájmy buržoazie, nikoliv celé společnosti, což vyústilo ve zřejmé třídní rozpory uvnitř francouzské společnosti. K obnovení jednoty národa a nastolení společenské rovnosti museli jakobíni použít násilí. Buchez tedy ospravedlňoval rok 1793 a jakobínský teror tím, že znovu nasměroval Francouzskou revoluci na cestu, která vede k vytvoření sociálně spravedlivé společnosti, a to v souladu s křesťanskými hodnotami. Násilné pařížské povstání proti girondinům v červnu 1793 přitom považoval za projev svrchovanosti lidu, kterou nadřadil individuálnímu právům jednotlivce. Násilí tak podle Bucheze bylo legitimizováno přímo lidem [Furet 2007: str. 122-128]. V podobném duchu včetně katolického cítění interpretoval Francouzskou revoluci socialisticky orientovaný republikán Louis Blanc, člen prozatímní vlády Druhé republiky po únorové revoluci roku 1848 a předseda vládní komise pro pracující. Po neúspěšném dělnickém povstání v červnu 1848 však odešel do exilu. Roku 1840 publikoval dvě práce, jež obsahují klíč k objasnění jeho interpretace. Nejprve napsal ekonomický článek L’Organisation du travail, v němž doporučil nahradit buržoazní kapitalismus státem kontrolovaným hospodářstvím a zavést všeobecné volební právo. Další Blancovo dílo již bylo historické. Z jeho názvu Histoire de dix ans, 1830-1840 vyplývá, že pojednávalo o prvním desetiletí Červencové monarchie za vlády Ludvíka Filipa. V této knize kritizoval buržoazii, kterou definoval z ekonomického pohledu jako třídu tvořenou vlastníky pracovních nástrojů, jelikož zneužila zastupitelského systému vlády k prosazování soukromých hospodářských zájmů a vykořisťování obyčejného lidu. Tyto dvě práce brojící proti buržoazii a kapitalismu získali značný ohlas, a tak se Louis Blanc stal po zbývající období Červencové monarchie významnou postavou krajně levicové mimoparlamentní opozice. Jeho obliba ještě vzrostla, když po vzoru svých současníků spojil své myšlenky s výkladem Francouzské revoluce. V roce 1847 zveřejnil první z celkových 13 dílů práce Histoire de la Révolution française. Stejně jako pro Bucheze a jiné socialisty představoval i pro Blanca rok 1789 vítězství buržoazie a jejího sobeckého individualismu. První fáze Revoluce tak přinesla falešnou svobodu ve prospěch pouze určité skupiny společnosti. Teprve rok 1793 předznamenal vítězství lidu a jeho vysvobození z nadvlády buržoazie. Až druhá radikální fáze Revoluce měla dosáhnout skutečné rovnosti a bratrství. Jakobínský teror nebyl
40 nešťastným a zavrženíhodným excesem ani nouzovým prostředkem k záchraně jednoty Francie a revolučních principů. Buchez tvrdil, že jakobínská diktatura roku 1793 naopak zásady roku 1789 popřela a stala se předzvěstí vytvoření rovnostářské společnosti [Furet, 2007: str. 154-158 a 179-181]. Socialističtí historici byli fascinováni rokem 1793, ve kterém spatřovali předobraz společenské rovnosti. Ovšem i v druhé polovině 19. století se stále stavěli velmi zdrženlivě k postavě Robespierra, jednoho z hlavních představitelů radikální Hory a iniciátora revolučního teroru. Uctívali spíše umírněného vůdce Hory Dantona. Také Jean Jaurès, socialistický historik a politik, napsal v tomto duchu svou knihu L’Histoire socialiste de la Révolution française, která vyšla v šesti dílech od roku 1898 až 1904. Jeho analýza Francouzské revoluce však již byla přímo inspirována Marxovým dialekticko-materialistickým pojetím dějin, podle kterého je historický vývoj usměrňován konfliktem společenských tříd vymezeným především ekonomickými podmínkami. Od Marxe a později od „marxistických“ historiků (např. Mathieze a Soboula) se Jaurès lišil v tom, že nepohlížel na souboj Girondy a Hory jako na boj výlučně mezi buržoazní a dělnickou třídou. Girondiny podle něho nebylo možné redukovat pouze na představitele obchodní buržoazie, která uskutečnila Francouzskou revoluci. Ani poslance Hory neboli montagnardy nepovažoval za horlivější rovnostáře než girondiny. Navíc dělnická třída ve smyslu moderního proletariátu na konci 18. století ještě neexistovala, vytvořila se podle něho až později v 19. století. Nepřátelství mezi Girondou a Horou tedy nepocházelo ze sociálních nebo ekonomických protikladů. Tento antagonismus byl spíše projevem lidských vášní a touhy obou stran po uzurpaci politické moci [Tinková in Hanuš a Vlček 2004: str. 105107]. Jaurès ovšem již zdůrazňoval, že faktory sociální a ekonomické mají větší význam pro historický vývoj než faktory politické. Zaměřil se na zkoumání hospodářské situace
v předrevoluční
Francii
a
tvrdil,
že
Francouzská
revoluce
vzešla
z ekonomického růstu, nikoliv z bídy a chudoby, jak se domníval Michelet. Byl přesvědčen, že všichni lidé budou svobodní a nastane mezi nimi vzájemná rovnost teprve tehdy, až přijde socialistická revoluce. Jedině ta ukončí nadvládu všech tříd a osvobodí celé lidstvo tím, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků přemění ve vlastnictví společné. Jaurès nicméně zavrhoval použití násilí. Socialistická revoluce má
41 být provedena jednomyslnou vůlí a zákonnou cestou, proto jej pozdější marxističtí historici nechtěli mezi sebe přijmout, jelikož se jim zdál příliš umírněný a prodemokratický. Velké říjnové revoluce v Rusku z roku 1917 se nedožil, protože ho v červenci roku 1914 zavraždil nacionalistický stoupenec kvůli jeho pacifistickým postojům. Lze se však domnívat, že by se pravděpodobně k ruské revoluci postavil odmítavě. Jaurèsovy Socialistické dějiny ovšem předznamenaly nástup marxistické historiografie, která se stala dominantním výkladem Francouzské revoluce až do 80. let 20. století [Furet, 1994, str. 11-24 a Tinková, 2008, str. 199-201].
42
2. Marxistické interpretace Na počátku 20. století se pod vlivem Jaurèsových Socialistických dějin začala rodit revoluční historiografie vycházející z Marxova pojetí dějin, které jeho kolega Friedrich Engels později nazval historickým materialismem. K myšlence, že hospodářské podmínky (zejména výrobní vztahy ve společnosti a z nich vyplývající struktura společnosti) zásadním způsobem určují vývoj dějin, dospěl Karl Marx ve 40. letech 19. století. Spolu s Engelsem tuto tezi formulovali již v roce 1845 v Německé ideologii a poté také v Manifestu komunistické strany, který poprvé vyšel v Londýně těsně před vypuknutím únorové revoluce ve Francii roku 1848. 45 Marx byl přesvědčen, že materiální společenské poměry podmiňují společenský vývoj. Engels dokonce přirovnával význam této myšlenky pro dějepisectví k významu Darwinovy teorie pro přírodní vědy. Za hlavního hybatele dějin Marx považoval třídní boj: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějiny třídních bojů“ [Marx a Engels 1973: str. 61]. Z těchto materialistických podmínek pak vychází také politický, právní a ideologický dějinný vývoj. Každé historické období plodí panující ideje, jež jsou však pouze idejemi vládnoucí třídy vykořisťovatelů, která využívá politické moci a právního systému k utlačování ovládané třídy vykořisťovaných. Tyto třídní boje podle Marxe skončily vždy násilnou přeměnou společnosti nebo zkázou obou tříd [Ibid.: str. 61]. Marx se dějinami Francouzské revoluce detailněji nezabýval. V polovině 40. let 19. století sice studoval historické prameny z revolučního období za účelem sepsání dějin Národního konventu, ovšem nakonec upřednostnil napsání díla reflektujícího politickou situaci okolo roku 1848. Kromě toho se věnoval komplexnější analýze kapitalismu.46 Nicméně z Marxových prací lze vyčíst, že Francouzskou revoluci pokládal v duchu své teorie za klíčovou událost, která zrušila feudální systém a umožnila tak vítězství buržoazie a rozvoj kapitalismu. Marxistická historiografie tedy 45
Vypracováním tohoto programu byli Marx a Engels pověřeni na druhém sjezdu Svazu
komunistů v Londýně, jenž se konal na přelomu listopadu a prosince 1847. 46
Marx aplikoval „dialekticko-materialistické“ pojetí ve svých dílech Die Klassenkämpfe in
Frankreich 1848 bis 1850 (česky: Třídní boje ve Francii 1848-1850, Praha 1933) a Der 18. Brumaire des Louis Bonaparte (česky: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, Praha 1933). První dílo vzniklo z článků vycházejících v politicko-ekonomické revue časopisu Neue Rheinische Zeitung během roku 1850 pod společným názvem 1848 až 1849. Druhé dílo vyšlo roku 1852 v měsíčníku Marxova přítele Josepha Weydemeyera – Die Revolution. První díl ekonomické práce Kapitál byl vydán v roce 1867.
43 interpretuje Francouzskou revoluci jako zlomový okamžik, který přinesl pád feudalismu a nástup buržoazního kapitalismu. Francouzská revoluce bývá proto označována jako „buržoazní“ [Hunt 2007: str. 23-24]. Zánikem společnosti feudální a nastolením společnosti kapitalistické ovšem třídní boje neskončily. Třídní konflikt se přesunul mezi buržoazii a proletariát. Konečným řešením třídního boje má být vytvoření sociálně spravedlivé beztřídní společnosti. Proletariát se chopí politické moci, byť i násilím, aby odstranil soukromé vlastnictví výrobních prostředků a přemístil všechen kapitál do rukou státu, tj. rukou proletariátu, neboť soukromý majetek je příčinou neustálého třídního boje a vykořisťování [Marx a Engels 1973: str. 80-92]. Tato dělnická či socialistická revoluce měla teprve přijít. S rozvojem socialistického hnutí ve druhé polovině 19. století tak vznikl kult Francouzské revoluce jako revoluce-matky, která ohlašuje příchod další již konečné socialistické revoluce. Tento dvojstupňový mechanismus se objevil už u výše zmíněného socialistického historika Jeana Jaurèse. Socialistická revoluce jako dcera Francouzské revoluce získala svoji podobu v roce 1917, kdy vypukla Velká říjnová revoluce v Rusku. Tato událost pochopitelně výrazně ovlivnila i vývoj historiografie Francouzské revoluce, a to zejména její nově se rýsující marxistické větve (resp. podle Furetova označení spíše „marxisticko-jakobínské“). Vzájemnou propojenost obou revolucí připomínali před rokem 1917 i po něm také ruští bolševici. Když se ruská sociálně demokratická strana rozštěpila na umírněné menševiky a radikální bolševiky, přirovnával Lenin bolševického revolucionáře k jakobínovi, který je spojen s organizací proletariátu a který si je vědom svých třídních zájmů. Historici Francouzské revoluce zase do svých pracích vkládali úvahy o ruské revoluci a zdůrazňovali jakobínské období, které mělo předjímat bolševickou revoluci. François Furet k této filiaci mezi Francouzskou a Velkou říjnovou revolucí poznamenal: „Bolševici mají jakobínské předky a jakobíni anticipovali komunisty“ [Furet 1994: str. 15]. Marxistická historiografie tedy přesunula těžiště revoluce z roku 1789 na období mezi léty 1793 až 1794. Ruská revoluce tak vybízela historiky k hledání analogie mezi revolucí v Rusku a ve Francii. Na podobnost mezi vládou Hory v období od června 1793 do července 1794 a diktaturou bolševiků v období občanské války poukazoval Albert Mathiez, který byl žákem republikánského
44 historika a zakladatele katedry revolučních dějin na Sorbonně Alphonse Aularda.47 Jakobinismus a bolševismus srovnával v článku Le Bolchevisme et le Jacobinisme z roku 1920. Podle Mathieze to byly obdobné třídní diktatury, které vznikly v důsledku vnitřní (občanské) i vnější (zahraniční) války, které používají shodné prostředky (teror, daně, systém rekvizic pro zásobování armády) a které usilují o přeměnu celé, nikoli jen ruské či francouzské, společnosti [Ibid.: str. 89-92]. Mathiez se od svého učitele Aularda brzy odklonil. V roce 1907 založil společnost Société des études robespierristes, jež od následujícího roku až dodnes vydává čtvrtletník Annales Historiques de la Révolution française. Mezi lety 1910 až 1930 publikoval několik článků, ve kterých rehabilitoval Robespierra na úkor Dantona oslavovaného Aulardem.48 Nejvýznamnější marxistický historik Albert Soboul, o němž bude řeč později, o Mathiezových článcích napsal: „Ze souhrnu těchto prací vyvstává velká postava Robespierra, zbavená bahna pomluv a zloby, jimiž byla obklopena, a Robespierre byl konečně v plném světle postaven do centra revolučního dění“ [Soboul, Předmluva in Mathiez 1952: str. 6]. Hlavní Mathiezův přínos pro revoluční historiografii spatřoval právě v tom, že obhajoval Robespierra a naopak zpochybňoval postavu Dantona, a také v tom, že posunul badatelský zájem z první fáze Francouzské revoluce roku 1789 k její druhé fázi v roce 1793 až 1794. Mathiez učinil tento přesun těžiště Revoluce pod vlivem Jaurèsových Socialistických dějin. Jeho inspirace socialistou Jeanem Jaurèsem se projevila rovněž v posílení významu hospodářských a sociálních dějin, jelikož Mathiez nepokládal ekonomický vývoj za izolovaný od politického vývoje. Byl prvním autorem, který popsal působení ekonomických podmínek na vznik a politiku Výboru pro veřejné blaho. Vlivu hospodářské situace na vytvoření revoluční vlády teroru se věnoval v článku La vie chère et le mouvement social sous la Terreur z roku 1927. Jakobínskou diktaturu považoval za nutný prostředek třídního boje mezi Girondou a Horou, za jehož paralelu označil konflikt mezi bolševiky a menševiky. Tyto Mathizeovy myšlenky samozřejmě obsahuje také jeho rozsáhlá práce o dějinách Francouzské revoluce s názvem La Révolution française, 47
Mathiez se stal profesorem dějin na Sorbonně až v roce 1926, neboť na začátku 20. let
20. století byl členem komunistické strany, ale posléze z ní vystoupil a naopak kritizoval sovětské Rusko [Tinková 2008: str. 201]. 48
Například: Études robespierristes první část v roce 1917 a druhá část roku 1918 nebo
Robespierre terrosriste v roce 1921 a další.
45 která byla vydána až po jeho smrti a která zahrnuje tři původně samostatné práce – Pád království, Gironda a Hora, Teror.49 Revoluce roku 1789 podle Mathieze vzešla z nepoměru v rozdělení ekonomických prostředků mezi vládnoucí třídou feudálů a buržoazií, v důsledku čehož nastala nerovnováha bohatství a přístupu buržoazie k politické moci. Zatímco šlechta chudla, jmění buržoazie rostlo, avšak politická práva zůstávala v rukách privilegované šlechty. Proto přišla buržoazní revoluce, po níž se buržoazie chopila politické moci ve jménu svrchovanosti lidu. Mathiez tak znovu navázal na Jaurèse, když tvrdil, že Francouzské revoluci předcházel hospodářský růst: „Revoluce nevypukla tedy v zemi vyčerpané, ale naopak v zemi kvetoucí a v plném rozvoji“ [Mathiez 1952: str. 24]. Revoluční teror pak považoval za vyústění třídního boje mezi lidovými vrstvami zastoupenými Horou a majetnou buržoazií zastoupenou Girondou. Jakobínská diktatura a násilí byly nezbytným nástrojem k zachování revolučního díla, přičemž porážkou girondinů se naplnil nevyhnutelný vývoj revolučních dějin. Tento výklad průběhu Francouzské revoluce vyplýval ze skutečnosti, že Mathiez oproti předchozím historikům kladl větší důraz na ekonomické a sociální faktory. Povahu střetu Girondy s Horou tak přesunul z politické do ekonomické sféry. Ovšem i přesto pokládal za základního hybatele dějin politické události. Za nadbytečný důraz na některé politické faktory jej kritizoval Soboul, jenž se proto domníval, že Mathiez nikdy nebyl skutečným marxistou, což měl potvrdit i tím, že vystoupil z komunistické strany. Mathiez nicméně bezpochyby ukázal dalším historikům cestu ke klasickému marxistickému pojetí revolučních dějin [Soboul Předmluva in Mathiez 1952: str. 6-11]. Fakt, že Mathiez předložil přelomovou interpretaci Francouzské revoluce, potvrdil následující vývoj historiografie Francouzské revoluce. Počínaje Mathiezem v zásadě všechny levicové interpretace zaujaly zdrženlivý postoj k první fázi „buržoazní“ revoluce a přesunuly její těžiště do jakobínského období. Současně hledaly paralely mezi revolucí ve Francii a v Rusku [Tinková 2008: str. 201-205].
49
První díl Pád království (La chute de ala Royauté, 1922) se věnuje období od roku 1787 do
10. srpna 1792, druhý díl Gironda a Hora (La Gironde et la Montagne, 1924) popisuje třídní boj Girondy a Hory, třetí díl Teror (La Terreur, 1927) končí smrtí Mathiezem rehabilitovaného hlavního hrdiny Revoluce – Robespierra 9. thermidoru roku II (27. 7. 1794). Český překlad této knihy vyšel pod názvem Francouzská revoluce (Praha 1952).
46 Vytvoření marxistické vize Francouzské revoluce podpořil také Georges Lefebvre, jenž převzal po Aulardovi a Mathiezovi pozici vedoucího katedry revolučních dějin na pařížské Sorbonně. Později z ní vytvořil proslulý Ústav dějin Francouzské revoluce (Institut d'histoire de la Révolution française), který na Sorbonně v rámci katedry dějin (Unité de Formation et de Recherche d’Histoire) funguje až dodnes. Lefebvre navázal na interpretaci revoluční historie vypracovanou Mathiezem, kterou však ještě patrněji nastrojil do marxistického hávu. Proto až jeho dílo, nikoliv Mathiezovo, považoval Albert Soboul za klasický marxistický výklad [Soboul, Předmluva in Mathiez 1952: str. 11]. Svůj badatelský zájem Lefebvre směřoval k venkovu, zejména k otázce, jakou roli mělo během Revoluce rolnictvo.50 Na základě své sociální a ekonomické analýzy přišel jako první s teorií autonomní revoluce venkova. Do té doby byla Francouzská revoluce roku 1789 pokládána za jednotnou událost a chování rolníků bylo popisováno jako shodné s jednáním městského obyvatelstva. Lefebvre naopak tvrdil, že venkovská revoluce byla nezávislá na buržoazní revoluci a že směřovala proti kapitalismu. Navíc si povšiml, že již za starého režimu si francouzská pozemková aristokracie osvojovala kapitalistický způsob výroby. Tyto závěry se jeví jako téměř neslučitelné s chápáním Francouzské revoluce jako jednomyslné společenské akce, která umožnila pád feudalismu a rozvoj kapitalismu. Nicméně Lefebvre ani po těchto zjištěních nepřehodnotil koncept buržoazní revoluce [Furet 1994: str. 17].
Také Soboul (navzdory Lefebvrovým zjištěním) akcentoval
shodný úmysl rolnictva a měšťanstva: „Základní cíl rolnického hnutí byl totožný s cíli buržoazní revoluce: zničení feudálních výrobních vztahů. Revoluce odstranila na venkově starý způsob vlastnictví a urychlila zánik tradiční organizace zemědělství“ [Soboul 1964: str. 8]. Lefebvre postupem času shovívavěji posuzoval girondiny a tento zprvu překvapující pohled prezentoval v knize Histoire de la Révolution française vydané v roce 1930. Jeho postoj ovlivnil Mathiez, ale i Aulard. Sociální rozdíly mezi girondiny a montagnardy podle něho nebyly tak výrazné. Gironda i Hora reprezentovala drobnější buržoazii, která sice nedisponovala takovým bohatstvím, ale zato se jí dostalo dobrého vzdělání. Lefebvre ovšem girondinům vytýkal, že si zachovali vazby na velkou buržoazii pocházející z jihu Francie a že se neoprostili od aristokratického smýšlení a 50
Tomuto problému se Lefebvre věnoval především v práci Les paysans du Nord pendant la
Révolution française vydané roku 1924.
47 způsobů. Antagonismus obou skupin spočíval v použití odlišných politických prostředků. Gironda se vyznačovala umírněnou a právní politickou kulturou, zatímco Hora se přikláněla k radikální a povstalecké kultuře. Tento politický konflikt se promítl do sociální sféry až posléze. Lefebvre tak tvrdil, že porážku si girondini přivodili tím, že odmítli použít proti monarchii radikální prostředky [Tinková 2008: str. 117]. Vedle zkoumání ekonomických a sociálních aspektů Francouzské revoluce se Lefebvre soustředil na analýzu psychologických faktorů. Zajímal se především o dějiny kolektivní mentality, konkrétně o psychologii revolučního davu. Ve své práci La Grande peur de 1789 z roku 1932 vysvětlil, jak se vytvořil revoluční dav již v předrevolučním období. Dospěl k závěru, že hlavními postavami lidových povstání v Paříži za Francouzské revoluce nebyli žádní příslušníci spodiny či lidé na okraji společnosti, nýbrž drobní kupci. Mnoho z nich ani nepocházelo přímo z Paříže, ale z venkova, zejména z jihu Francie [Tinková 2008: str. 357-359]. Ve 30. letech 20. století pátral Ernest Labrousse stejně jako jeho předchůdci po dlouhodobých, zejména hospodářských, příčinách Revoluce. Využil přitom podobné metody jako Lefebvre. Příčiny hledal v dlouhodobém hospodářském vývoji, přičemž spoléhal hlavně na statistickou metodu. Přestože se jako historik nevěnoval přímo Francouzské revoluci, jeho vliv na revoluční historiografii byl významný. Zasloužil se o to svojí analýzou vývoje cen a příjmů, kdy prostřednictvím kvantitativní metody zkoumal dlouhodobější hospodářský vývoj předrevoluční Francie.51 Potvrdil tehdy ještě neprokázané domněnky o tom, že Francie prožívala před rokem 1789 období trvalého ekonomického růstu. Labrousse ovšem spojil tuto teorii o předrevoluční prosperitě s pojetím Micheleta, jenž poukazoval na to, že Francouzská revoluce vzešla z chudoby. Podle Labrousse totiž událostem roku 1789 bezprostředně předcházela hospodářská krize na konci 80. let 18. století, která nastala uvnitř dlouhodobého hospodářského růstu [Tinková 2008: str. 36 a 203].52 Obě Labroussovy práce významně ovlivnily nejen revoluční historiografii, ale celé francouzské dějepisectví. Jeho kvantitativní analýza dlouhodobého hospodářského vývoje inspirovala druhou generaci historické školy
51
Analýzu zachycuje dvoudílná kniha Esquisse du mouvement des prix et des revenus en France
au XVIIIe siècle vydaná roku 1933 v Paříži. 52
(1944).
La Crise de l'économie française à la fin de l'ancien régime et au début de la Révolution
48 Annales včetně jejího čelního představitele Fernanda Braudela [Peter Burke 2004: str. 50-52]. V poválečném období 20. století se stal nejvýznamnějším revolučním historikem Albert Soboul. Žák Georga Lefebvra se po svém učiteli stal ředitelem Ústavu dějin Francouzské revoluce na Sorbonně (1967-1981). Zde také dokončil budování pilířů marxistického výkladu Francouzské revoluce. Svoji první velkou práci věnovanou Saint-Justovi (Saint-Just, ses idées politiques et sociales) zveřejnil v roce 1937. Badatelský zájem soustředil především na chudší městské obyvatelstvo tvořené drobnými řemeslníky a obchodníky, ale i tovaryši, nádeníky a služebnictvem, kteří se souhrnně označovali jako sansculoti.53 Soboul je považoval za rozhodující sílu, která pomohla montagnardům zabránit kontrarevoluci a svrhnout monarchii. Jeho články věnující se sansculotům vyšly knižně v roce 1958 pod názvem Les Sans-culottes parisiens (v českém překladu Pařížští sansculoti vyšlo v roce 1962). Dále svůj výzkum zaměřil na revoluční armádu – v roce 1945 vyšla jeho práce L’armée nationale sous la Révolution (1789-1794).54 Na konci 40. let 20. století sepsal komplexní práci o Francouzské revoluci – La Révolution française 1789-1799, kterou poprvé publikoval v roce 1948 a kterou později několikrát revidoval.55 Svůj výklad Revoluce Soboul shrnul v knize Précis d’histoire de la Révolution française z roku 1962.56 Tuto Soboulovu knihu označil François Furet za vulgátu marxistické historiografie, která na univerzitní půdě dominovala ještě v 70. letech 20. století [Furet 1994: str. 87-93]. Soboul rozdělil své dílo Précis d’histoire de la Révolution française do následujících hlavních částí, které na sebe chronologicky navazují: Úvod – Krize starého režimu, I. část – Buržoazní revoluce a lidové hnutí (1789-1792), II. část – Revoluční vláda a lidové hnutí (1792-1795), III. část – Buržoazní republika a sociální konsolidace (1795-1799), Závěr – Revoluce a současná Francie. V úvodu věnovaném předrevolučními období analyzoval především ekonomické podmínky a třídní konflikt 53
Nazývali se tak, protože nosili dlouhé kalhoty na rozdíl od vyšších vrstev francouzského
obyvatelstva, jež se oblékaly do jezdeckých kalhot končících u kolen (ve franc. cullote) společně s punčochami. 54
Tato práce byla publikována v češtině roku 1951 pod názvem Národní armáda za francouzské
buržoasní revoluce (1789-1794). 55
První české vydání této knihy vyšlo v roce 1950 pod názvem Francouzská buržoazní revoluce.
56
V českém překladu bylo vydáno v roce 1964 jako Velká Francouzská revoluce.
49 mezi buržoazií a feudální šlechtou, z něhož podle něho povstaly revoluční události v roce 1789. Soboul tvrdil, že hospodářský vývoj Francie směřoval v 18. století k rozvoji kapitalismu, a tak posiloval moc buržoazie na úkor feudální šlechty. Příčiny vypuknutí Francouzské revoluce spatřoval jednak v nesouladu mezi ekonomickou základnou a politickými institucemi a jednak v rozporu mezi hospodářskou a sociální strukturou starého režimu. Tyto rozpory podle něho znemožňovaly rozvoj buržoazie: „Společenská a politická organizace starého režimu, která utvrzovala výsady pozemkové aristokracie, bránila rozvoji buržoazie“ [Soboul 1964: str. 76]. Politické změny roku 1789 byly tedy pouze vyvrcholením dlouhodobého ekonomického a sociálního vývoje. Bezprostřední příčinou Francouzské revoluce pak byla hospodářská krize ve Francii roku 1788. Revoluce roku 1789 sice byla buržoazní, ale podpořili ji také rolníci a lidové masy. Tento „třetí stav“ zahrnoval různorodé skupiny obyvatelstva – lidové vrstvy na venkově i ve městech, drobnou a střední buržoazii (resp. řemeslníky a obchodníky), příslušníky svobodných povolání (úředníci nešlechtického původu, advokáti, notáři, lékaři a další) a velkoburžoazie (zejm. velkoobchodníci, rejdaři, finančníci a další). I přes svoji velkou heterogenitu se třetí stav sjednotil skrze odpor vůči privilegovaným stavům (šlechtě a duchovenstvu) a požadavek občanské rovnosti. Rozdílnost jednotlivých skupin uvnitř třetího stavu však podle Soboula vyvolala třídní boje v dalším průběhu Revoluce. Soudržnost různých sociálních skupin třetího stavu se totiž rozplynula, jakmile starý režim uznal požadavek občanské rovnosti. V první části knihy, v níž Soboul popsal průběh a výsledek první fáze Francouzské revoluce (1789-1792), navázal na závěr z úvodní části o tom, že Revoluce znamenala vítězství buržoazie: „Hlavní skupinu třetího stavu tvořila buržoazie. Buržoazie měla vedoucí úlohu v revoluci a měla také z ní hlavní prospěch“ [Ibid.: str. 25]. Buržoazie podle Soboula pohrdala lidovými vrstvami a chtěla zachovat společenskou hierarchii, proto vybudovala takový politický systém, který ji měl zaručit rozhodující podíl na moci, aby odrazila kontrarevoluci aristokracie i snahy lidových vrstev o nastolení absolutní společenské rovnosti. Deklerace práv a člověka z roku 1789 odzvonila konec starého režimu, představovala ovšem dílo ve prospěch majetné buržoazie, přestože se zdánlivě jevila jako úspěch celého třetího stavu. V druhé části knihy Soboul analyzoval třídní konflikt mezi Girondou a Horou, jenž se vyostřil v druhé fázi Revoluce (1792-1795). Girondini zastupovali bohatou obchodní a průmyslovou buržoazii. Montagnardi sice měli svou základnu ve střední buržoazii, ale spojili se s lidovými vrstvami (sansculoty), aby s jejich podporou odrazili kontrarevoluci vedenou přívrženci starého režimu, k nimž
50 se přidali i girondini, protože si chtěli udržet svoji sociální a politickou nadřazenost: „Soupeření Girondy a Hory nabylo rysů třídního boje. Bezpochyby většina montagnardů stejně jako girondistů pocházela z řad buržoazie, ale nutnost obrany národa a Revoluce jim vnutila politiku prospěšnou masám“ [Ibid.: str. 199]. Jediná Hora tedy byla schopna zachránit Revoluci. Soboul ospravedlnil jakobínský teror tím, že šlo o nutný prostředek pro záchranu revolučních idejí a potlačení kontrarevoluce. Po thermidorském převratu v červenci 1794, při němž byl zatčen a popraven Robespierre a další radikální jakobíni, se Francouzská revoluce znovu vrátila na buržoazní cestu. Lidové hnutí se definitivně zhroutilo po porážkách v dubnovém a květnovém povstání roku 1795. V třetí části knihy se Soboul věnoval období „thermidorské buržoazní republiky“, které ukončil státní převrat proti Direktoriu 18. brumairu roku VIII. (tj. 9. listopadu 1799). Zde také končí jeho dějiny Revoluce. Osmnáctý brumaire byl podle Soboula vyústěním nestability thermidorské buržoazní republiky, která čelila nebezpečí ze strany aristokracie i lidových vrstev, a proto se raději vydala cestou vojenské diktatury, která měla zachránit buržoazii její nadřazené společenské postavení. Závěrečná část knihy rekapituluje Francouzskou revoluci takto: „Tím, že Francouzská revoluce odstranila feudální soustavu a vyhlásila hospodářskou svobodu, proklestila cestu kapitalismu a urychlila jeho vývoj“ [Ibid.: str. 401]. Buržoazie ovšem potřebovala podporu lidu, aby odvrátila odpor aristokracie, občanskou válku (kontrarevoluci) a zahraniční válku vedenou s monarchiemi spojenými v protifrancouzské koalici. Přestože chtěla původně dosáhnout principu občanské rovnosti pouze vůči aristokracii, v důsledku výše uvedených okolností musela zásadu rovnosti vztáhnout i na lidové vrstvy. Druhou fázi revoluce (od r. 1793) tak doprovázely třídní rozpory mezi buržoazií a lidem: „Revoluce je základem buržoazní společnosti a buržoazního státu. Avšak v II. roce přináší i nástiny myšlenky demokratického státu a společnosti vybudované na základě rovnosti. Zůstává ovšem revolucí buržoazní rovnosti a národní jednoty. Tuto formální rovnost se pokusil překonat režim roku II. roku a dodat jednotě sociální náplně, jež by včlenila do národa lidové vrstvy“ [Ibid.: str. 401]. Tento pokus o nastolení rovnostářské společnosti, byť neúspěšný, pokládal Soboul za nejvýznamnější odkaz Francouzské revoluce a náčrt obrazu budoucnosti, který dokreslila Velká říjnová revoluce v Rusku roku 1917 [Ibid.: str. 441].
51 Je nutné dodat, že Soboul opovrhoval kritickými interpretacemi, jež začaly v 60. a 70. letech 20. století zpochybňovat jeho marxistickou vizi Francouzské revoluce. Po celý svůj život zůstal věrným členem komunistické strany a nemohl vystát urážlivé komentáře na adresu Sovětského svazu a negativní hodnocení svého díla [Tinková 2008: str. 204]. Svoji interpretaci předkládal s pozoruhodným sebevědomím jako jediný možný a správný výklad. Přesto těsně před svou smrtí v roce 1982 vydal druhý díl knihy Civilisation et la Révolution française, v níž do určité míry revizionistickou kritiku akceptoval. V podstatě se vzdal svého konceptu třídního boje mezi Girondou a Horou, který popsal ve své stěžejní práci Francouzská revoluce z roku 1948. Převzal Lefebvrův výklad, podle něhož tento konflikt byl primárně politický a v sociální oblasti se projevil až následně. Rovněž zdůraznil některé další rozdíly mezi girondiny a montagnardy podmíněné zeměpisnými, kulturními a ekonomickými odlišnostmi. Zajímavě upozornil na rozdílné vzdělání představitelů obou skupin – girondini měli vyšší věkový průměr než montagnardi, vyučovali je ještě jezuité, a proto je lze označit za „starší“ generaci osvícenců preferující učení spíše Voltairovo a encyklopedistů než Rousseauovo. Naopak montagnardi reprezentovali mladší generaci osvícenců, která inklinovala spíše k Rousseauovým myšlenkám, a tudíž konflikt Girondy a Hory je možné přirovnat také ke střetu elitářského liberalismu s rovnostářským socialismem [Tinková in Hanuš a Vlček 2004: str. 115]. Mezi zástupce marxistické historiografie se řadí i dnešní historik Michel Vovelle, který v roce 1981 vystřídal Soboula na postu ředitele Ústavu dějin Francouzské revoluce na Sorbonně a který se významně podílel na přípravách oslav dvoustého výročí Francouzské revoluce, jež připadlo na 14. července 1989. Vovelle považuje Francouzskou revoluci především za sociální revoluci poháněnou buržoazií. Přestože se jeho výklad opírá o díla Jaurèse, Mathieze, Lefebvra, Labrousse a Soboula, nelze ho označit za představitele marxistické historiografie tak jednoznačně. Zpochybňuje totiž nejen existenci jednotné revizionistické historiografie, ale i dogmatičnost a ortodoxnost marxistické historiografie. U příležitosti dvoustého výročí tvrdil, že již neexistuje žádný převládající výklad Francouzské revoluce, a vyzýval k usmíření přístupů označovaných za revizionistický a marxistický. Revoluční historiografie se podle něho může dále rozvíjet pouze v případě, že se vymaní z redukce na klasický marxistický a kritický revizionistický výklad [Vovelle 1990: str. 754-755].
52 Vovellovo dílo představuje dobrý příklad využití nových metod inspirovaných proslulou třetí generací historické školy Annales. Tato generace začala nastupovat v 60. letech 20. století a výrazněji se projevila až na konci tohoto desetiletí. Jsou pro ni charakteristické přesun zájmu o hospodářské a sociální dějiny k zájmu o kulturní dějiny (zejm. dějiny kolektivních mentalit) a rovněž snaha aplikovat kvantitativní metody, lexikografii a sémantickou analýzu v kulturních dějinách. Vovelle uplatnil kvantitativní metody ve své disertační práci, která se věnovala otázce dechristianizace. 57 Tento proces zkoumal na základě systematické analýzy třiceti tisíc závětí, v nichž pátral po tom, jak lidé v průběhu 18. století vnímali smrt a posmrtný život. Konkrétně zjišťoval například to, s jakou četností se v textu závětí objevovaly zmínky o svatých, kolik zádušních mší si zůstavitel přál, jakým způsobem měl být vystrojen pohřeb, a dokonce i jakou hmotnost měly svíce zapálené při obřadu. Vovelle dospěl na základě tohoto rozboru k závěru, že pohřby v 18. století postupně pozbývaly barokní okázalosti, která byla typická pro 17. století. Vycházejíc z předpokladu, že do jazyka závětí se promítla kolektivní mentalita, tvrdil, že proces dechristianizace probíhal v období Francouzské revoluce spíše spontánně než pod tlakem politických nařízení učiněných shora [Peter Burke 2004: str. 68-69]. Obdobně i v dalších Vovellových dílech lze vypozorovat oslabení
pojetí
Francouzské
revoluce
jako
zlomové
události
a
zdůraznění
dlouhodobějších sociálních a kulturních změn, které jí předcházely. Tento pozvolný vývoj dokazoval rovněž na proměnách vnímání smrti v 18. století [Tinková 2008: str. 205].58 Metodologicky se tedy Vovelle odlišuje od ostatních klasických marxistických historiků. Ve svých pracích zasadil Francouzskou revoluce do širšího rámce dějin 18. století a navíc se zasloužil o oslabení pařížského centralismu. Používal kvantitativní metody spojené s pečlivou a rozsáhlou archivní prací a zajímal se o dosud neprobádané oblasti dějin – slavnosti, obřady a výtvarné umění, které podle něho umožňují porozumět společenskému jednání a kolektivní mentalitě. Také se snažil do svého výzkumu zahrnout celé obyvatelstvo, resp. všechny jeho vrstvy. Usiloval o propojení společenského jednání s kolektivní mentalitou. Poukazoval na jejich vzájemnou závislost, přičemž kolektivní myšlení podle něho utváří politiku. Naopak ideologii 57
Pieté baroque et déchristianisation en Provence au XVIIIe siècle z roku 1973. Dále také práce
Religion et révolution: la déchristianisation de l‘an II z roku 1976. 58
Práce La mort et l’occident de 1300 à nos jours (1983).
53 nepovažoval za produkt vládnoucí třídy, a tudíž odmítal ekonomický determinismus typický pro marxistické historiky. Avšak po usednutí na post ředitele Ústavu dějin Francouzské revoluce v roce 1981 se zdá, že Vovelle nedodržel svůj původní slib obohatit revoluční historiografii skrze vzájemnou spolupráci obou paradigmatických přístupů, neboť své metodologické inovace do velké míry opustil a zachoval spíše věrnost klasické marxistické historiografii respektované na Sorbonně [Jones 2005: str. 174-176].59
59
Např. La Révolution contre l’Eglise: De la raison à l’Etre suprême (1988).
54
3. Revizionistické interpretace Mýtus o tom, že Francouzská revoluce rozbila feudalismus a nastolila buržoazní kapitalismus, byl oslaben nejprve v souvislosti s rozvojem komparativních revolučních dějin. Revoluci ve Francii srovnávali s ostatními novověkými revolucemi například britský historik Eric Hobsbawn, americký historik Robert Palmer a později také český historik Miroslav Hroch nebo americký historik Martin Malia. Toto komparační úsilí současně doprovázela kritická vlna, která otevřeně zpochybňovala víceméně všechny hlavní teze marxistického výkladu – třídní boj, triumf buržoazie, socio-ekonomický determinismus. K tzv. „revizionistickému“ směru patří například britští historici Alfred Cobban a Colin Lucas, americký historik George V. Taylor, francouzský historik a nejvýznamnější zástupce revizionismu François Furet a jeho kolega Denis Richet. Ačkoliv v 60. až 80. letech minulého století docházelo k ostrým intelektuálním střetům mezi revizionistickými a ortodoxními marxistickými historiky (asi nejznámější je polemika Fureta se Soboulem), zástupci obou „paradigmatických“ interpretací shodně akceptovali základní předpoklad, že historický výklad Francouzské revoluce spočívá v objasnění jejích společenských příčin a následků. Důraz na analýzu příčin a následků zapříčinil, že se badatelský zájem více soustředil buď na předrevoluční období, anebo na porevoluční vývoj, zatímco samotná revoluční zkušenost poněkud ztrácela význam [Tinková 2008: str. 206-208 a Hunt 2007: str. 24-30].
3.1
Komparativní dějiny Eric Hobsbawm porovnával Francouzskou revoluci s dalšími buržoazními
revolucemi ještě v rámci marxistického přístupu. V knize The Age of Revolutions publikované roku 1962 zkoumal proces transformace nejen evropské společnosti mezi lety 1789 až 1848. Tvrdil, že moderní společnost 19. století vzešla z tzv. „duální revoluce“, tj. Francouzské revoluce roku 1789 a britské průmyslové revoluce, která proběhla přibližně od roku 1780 do roku 1840 [Hobsbawn 1996: str. 1-2]. V duchu marxistického výkladu tedy zachoval Francouzské revoluci její jedinečné místo v dějinách a zůstal věrný tezi o vítězství buržoazního kapitalismu [Ibid.: str. 53-76]. Stejně tak považoval jakobínský pokus o nastolení rovnostářské společnosti za předlohu socialistické revoluce [Ibid.: str. 112-113].
55 Odvážnější komparaci než Hobsbawn podal Robert Palmer, jenž si dovolil ve své práci A Political History of Europe and America (1959) zasadit revoluci ve Francii do revoluce „atlantické“ civilizace (resp. „demokratické“ revoluce).60 Všechny politické bouře či převraty z konce 18. století a začátku 19. století, které proběhly ve Spojených státech, Francii, Irsku, Nizozemí, Švýcarsko, některých městech v Itálii, Porýní a šířily se do dalších částí Evropy, pokládal za součást jednoho velkého revolučního pohybu: „All these agitations, upheavals, intrigues and conspiracies were part of one great movement. It was not simply a question of the „spead“ or „impact“ or „influence“ of the French Revolution“ [Palmer 1952: str. 66].61 Palmer tedy tvrdil, že všechny politické revoluce v uvedeném období nebyly inspirovány Francouzskou revolucí, čímž vzbudil pochybnosti o její výlučnosti a jedinečnosti. Zaměřil se ovšem hlavně na politické dějiny, zatímco problémy sociálního a ekonomického vývoje ponechal stranou. Proto celkem nezvratně nepovažoval Francouzskou revoluci za buržoazní, nýbrž za demokratickou [Ibid.: str. 80]. Podobný pohled jako Palmer prezentoval v 70. letech 20. století americký historik Martin Malia. Svou analýzu zejména evropských revolucí shrnul v knize History’s locomotives: revoltuions and the making of modern world, která vyšla až po jeho smrti v roce 2007.62 Zkoumal společné rysy a obecné zákonitostí revolucí, které utvářely moderní společnost – od revolucí náboženských (husitského povstání, reformace, hugenotských válek, nizozemskou revoltu) přes revoluce „klasické atlantické“ vyznačující se dvojím charakterem náboženským i politickým (tj. Slavnou anglickou revoluci; americkou revoluci; Francouzskou revoluci) až k Říjnové revoluci v Rusku, kterou považoval za vyvrcholení evropského revolučního procesu.63 Dospěl 60
Této knize předcházel Palmerův článek Reflections on the French Revolution otisknutý
v Political Science Quarterly roku 1952, který vychází z jeho o rok starší přednášky na univerzitě v Missouri [Palmer 1952: str. 64]. 61
Přeloženo do češtiny: „Všechny tyto bouře, sociální převraty, spiknutí a komploty byly součástí
jednoho velkého pohybu. Nebyla to pouze otázka „rozšíření“ nebo „působení“ nebo „vlivu“ Francouzské revoluce.“ 62
V českém překladu vyšlo v roce 2009 pod názvem Lokomotivy dějin: revoluce a utváření
moderního světa. 63
Francouzská revoluce však již byla podle Malii sekulární, a tudíž první čistě politickou
revolucí. Kulturně-ideologický základ Revoluce vytvořili francouzští osvícenští filosofové – např. Montesquieu nebo Rousseau [Malia 2009: str. 254-257].
56 k závěru, že existuje jakýsi obecný model evropských revolucí, podle něhož se může v rámci dějin příslušného státu uskutečnit pouze jedna velká revoluce, která navíc nemá povahu socio-ekonomického jevu, resp. není vyvolána sociálně ekonomickými podmínkami, jak tvrdí marxisté. Jedná se totiž o fenomén ve své podstatě politickoústavní a kulturně-ideologický. Jinými slovy „ekonomická základna“ podle Malii nedeterminuje „politickou či ideologickou nadstavbu“. Hospodářský rozvoj sice působí na společnost, její mravy a kulturu, nicméně nemá vliv na její politické uspořádání a na samotné načasování revoluce. Aby vypukla revoluce, musí se vytvořit nejdříve její politicko-ideologické podhoubí. Odmítal také tezi, že by revoluce představovala svržení hegemonie jedné třídy a nastolení nadvlády třídy druhé. Revoluce podle něho má „všetřídní“ charakter. Aby dosáhla svého cíle, musí se proti starému režimu spojit všechny sociální skupiny [Malia 2009: str. 367-369]. Za vzorový příklad tohoto zobecnění velkých evropských revolucí pokládal Francouzskou revoluci, která tak byla zásadně revolucí politickou. Nelze ji tedy chápat jako předěl mezi feudalismem a kapitalismem a není možné ji ztotožňovat s triumfem buržoazie [Ibid.: str. 247].
3.2
Kritika marxistické interpretace Jedním z prvních historiků, kteří zahájili otevřený útok na ortodoxní marxistický
výklad, byl Alfred Cobban. Argumenty pro svůj postoj poprvé uvedl v roce 1955 v eseji The Myth of the French Revolution. Podrobněji je rozpracoval v hlavní studii The Social Interpretation of the French revolutions publikované roku 1964 [Malia 2009: str. 243].64 Cobban kritizoval koncept buržoazní revoluce. Francouzská revoluce podle něho nebyla dílem kapitalistické buržoazní třídy. Nepřinesla pád feudalismu a nástup kapitalismu, protože feudální společnost ve Francii 18. století již neexistovala. Rok 1789 zlikvidoval pouze pozůstatek feudálního systému – relativně bezvýznamná daňová privilegia šlechty, nikoliv však její politickou moc. Navíc zrušení šlechtických privilegií prosazovalo venkovské obyvatelstvo i proti zájmům měšťanstva [Cobban 1968: str. 53]. Cobban dále tvrdil, že buržoazii, šlechtu a stejně tak sansculoty nelze v žádném případě vnímat jako sociální kategorie (resp. třídy), nýbrž mohou být chápany jedině v politickém významu [Ibid.: str. 162]. Na závěr nastínil svoji tezi, že Revoluci provedla 64
Pouze o dva roky dříve vyšla Soboulova „vulgáta“ marxistické revoluční historiografie Précis
d’histoire de la Révolution française (český překlad vyšel pod názvem Velká francouzská revoluce, Praha 1964).
57 spíše upadající vrstva úředníků spolu s právníky a příslušníky dalších profesí, než kapitalistická buržoazie. Největší prospěch z Francouzské revoluce nakonec získali vlastníci pozemků, a proto se rozvoj kapitalismu ve Francii v důsledku Revoluce spíše zpomalil. Marxistická interpretace tedy podle něho nesprávně objasnila příčiny i následky Francouzské revoluce [Ibid.: str. 172-173]. Cobbanův výklad tak otevřel diskuzi o správnosti marxistické interpretace Francouzské revoluce. K „revizionistickému“ pohledu se připojil také George V. Taylor. V roce 1967 napsal článek Noncapitalist Wealth and the Originis of the French Revolution, v němž obdobně jako Cobban napadl marxistický koncept buržoazní revoluce jako třídního boje mezi feudální šlechtou a podnikatelskou buržoazií. Poukázal na to, že hospodářský systém Francie byl v 18. století postaven na „nekapitalistickém bohatství“. Majetek šlechty plynul především z vlastnictví půdy, ale i neurozená buržoazie investovala své nashromážděné jmění do nákupu pozemků nebo případně do veřejných úřadů udílených králem. Jen nepatrný zlomek podnikatelů se choval kapitalisticky, tzn. znovu investoval své výnosy za účelem dosažení vyšších zisků. Naopak významný počet příslušníků šlechty se podílel na kapitalistickém podnikání. Podle Taylora tedy šlechta (resp. pozemková aristokracie) a buržoazie tvořily z hlediska socio-ekonomického spíše jednotnou skupinu, která jednala ve výrobních vztazích společně. Rozdíl mezi nimi spočíval zejména v odlišném právním postavení [Taylor 1967: str. 471-490]. Na základě těchto argumentů Taylor konstatoval, že kořeny Francouzské revoluce nelze hledat v třídním boji mezi šlechtou a buržoazií ani jinak vymezenými sociálními skupinami, jak to učinil Cobban, ale v boji o politickou moc: „byla to v podstatě politická revoluce se sociálními důsledky a nikoliv sociální revoluce s politickými důsledky“ [Taylor 1967: str. 491].65 Na Taylorovy argumenty navázal britský historik Colin Lucas, jenž ve svém článku Nobles, Bourgeois and the Origins of the French Revolution z roku 1973 také zpochybňoval koncept buržoazní revoluce. Mezi privilegovanou šlechtou a bohatými příslušníky tzv. třetího stavu neexistovaly žádné zásadní socio-ekonomické rozdíly, naopak tyto skupiny splývaly v jednu celistvou elitu francouzské společnosti. Střední třída ve Francii 18. století zdaleka nebyla kapitalistická. Její většina naopak uznávala 65
Citace v originále: „…it was essentially a political revolution with social consequences and
not a social revolution with political consequences.“
58 socio-ekonomický systém, který kladl důraz na pozemkové vlastnictví a privilegia šlechty. Současně přijímala ideu, že podnikání je činnost neušlechtilá a nepoctivá a že společenskou prestiž vyjadřuje příslušnost k urozenému stavu, nikoliv bohatství. Za své zisky tak raději nakupovala půdu nebo královské úřady, aby si zvýšila svůj sociální status a zajistila lepší budoucnost. Na druhé straně někteří šlechtici se věnovali kapitalistickému podnikání. Dalším důvodem, proč si elita francouzské společnosti, složená jak ze šlechty, tak z buržoazie, zachovala jednotnost, byla sociální prostupnost. Francouzská buržoazie mohla v 18. století poměrně snadno získat šlechtický titul skrze své bohatství nebo dobré kontakty. Navíc naprostá většina francouzské šlechty nabyla svoji urozenost podobným způsobem jako bohatá buržoazie ve druhé polovině 18. století. Sotva pět procent tvořila rodová šlechta, jejíž kořeny sahaly až do středověku. Zbylá část měla původ v 16. až 18. století a šlechtického titulu dosáhla nabytím nemovitého vlastnictví nebo udělením královského úřadu [Lucas 1973: str. 8794]. Tradiční kanály sociálního vzestupu představovaly armáda, správní administrativa a soudnictví. Demografický a ekonomický růst v 18. století však zapříčinil, že se tyto cesty vedoucí k povýšení do šlechtického stavu částečně zablokovaly. Nejrychlejší a nejsnazší vstupenkou do urozeného stavu se tak stalo velké bohatství. Pouze majetná buržoazie si mohla dovolit složit velký finanční obnos za udělení vysokých královských úřadů, s nimiž byl spojen dědičný šlechtický titul. Současně s tím některým zástupcům tradiční šlechty hrozila ztráta jejich společenského postavení. Avšak i přesto nelze podle Lucase konstatovat, že by uvnitř francouzské elity vypukl otevřený sociální spor před rokem 1789. Neurození příslušníci elity nebojovali proti šlechtě ve smyslu třídního boje a systém privilegií naopak respektovali. Rozhořčení třetího stavu v posledních třiceti letech starého režimu směřovalo proti systému absolutní monarchie a nacházelo se tedy v politické rovině. Vyšší šlechta zase toužila po navrácení politické moci, o kterou přišla v důsledku centralizace monarchie, a tudíž elitu francouzské společnosti sjednocovaly i politické postoje vůči monarchii. Latentní napětí mezi šlechtou a třetím stavem uvolnil až požadavek pařížského parlamentu podporovaný šlechtou, aby generální stavy svolané na květen roku 1789 hlasovaly podle pravidel z roku 1614, kdy se sešly naposledy. To znamenal, že všechny tři stavy (duchovenstvo, šlechta a třetí stav) měly hlasovat odděleně a každý z nich měl mít jeden hlas, což neodpovídalo struktuře francouzské společnosti na konci 18. století [Ibid.: str. 103-121]. Podle Lucase vzpoura třetího stavu při zasedání generálních stavů nebyla projevem úsilí buržoazie o osvobození z okovů feudalismu, nýbrž znamenala revoltu zejména té části elity
59 francouzské společnosti, kterou nejvíce zasáhlo uzavření tradičních kanálů sociálního vzestupu. Revoluční rok 1789 sice přinesl zrušení systému privilegií, ale skutečný smysl likvidace starého režimu odhalila až ústava konstituční monarchie z roku 1791, která redefinovala elitu na základě bohatství namísto příslušnosti k šlechtickému stavu, resp. nahradila aristokracii rodovou aristokracií peněžní. Lucas tedy svoji práci zakončil myšlenkou, že „Revoluce vytvořila buržoazii, i přestože nebyla provedena buržoazií“ [Ibid.: str. 126]. Nejznámější polemiku s marxistickými historiky vedl francouzský historik François Furet. Původně nalézal inspiraci v Marxovi, a dokonce byl členem komunistické strany do roku 1956, ale později při svém historickém bádaní marxismus opustil. Řadí se k třetí generaci historické školy Annales, která se zpočátku vyznačovala rostoucím zájmem o kulturní dějiny a dějiny mentalit a především urputnou snahou o uplatnění kvantitativních metody v těchto oblastech historie. Posedlost statistikami a notářskými záznamy jej však vzápětí přešla a zaměřil se na politické dějiny [Tinková, Doslov in Furet 2004: str. 417].66 Svou první práci o dějinách Francouzské revoluce (La Révolution française) vydal Furet spolu se svým kolegou Denisem Richetem již v roce 1965. Přesunul důraz z roku 1793, adorovaného v marxistických interpretacích, zpět na rok 1789 a odmítal socio-ekonomický determinismus. Těžiště badatelského zájmu tedy přenesl do oblasti politické, kterou na rozdíl od marxistů považoval za autonomní a nezávislou na socioekonomických podmínkách. Tvrdil, že Francouzská revoluce včetně své druhé fáze (1793-4) neproběhla podle předem stanoveného schématu. Teror a jakobínská diktatura představovaly spíše náhodné a tragické vybočení z dějin, než nevyhnutelný vývoj a nezbytný prostředek k vítězství liberální revoluce z roku 1789. Tato kniha se pochopitelně stala terčem kritiky ze strany ortodoxních marxistických historiků, zejm. Soboula a Mazaurica, kteří Furetovi vytýkali, že brojí proti socio-ekonomickému 66
Ještě v 70. letech minulého století se projevila reakce početné části historiků, včetně Fureta, na
převahu sociálních dějin a obsesi kvantitativními metodami. Pro tuto reakci byly typické tři hlavní trendy: obrat k antropologii (resp. ke kulturní či „symbolické“ antropologii), z něhož vzešla „historická antropologie“ či „antropologická historie“; návrat k politickým dějinám i rehabilitace formy vyprávění. Příklon ke kulturní antropologii a politickým dějinám vycházel též z reakce na socio-ekonomický determinismus. Výklad politických dějin je spojen s vyprávěním událostí, a tudíž došlo i k renesanci narativní historie [Burke Peter 2004: str. 72-83].
60 výkladu příčin Revoluce, odmítá pojetí sporu mezi Girondou a Horou jako třídního boje a zavrhuje jakobínské období [Tinková, Doslov in Furet 2004: str. 430-431].67 Furet na kritiku reagoval v eseji Le catéchisme révolutionnaire z roku 1971.68 Nejvíce marxistické historiky pranýřoval za filiaci roku 1793 s rokem 1917, tedy za to, že přisuzují Francouzské revoluci, resp. jejímu jakobínskému období, zakladatelský smysl socialistické revoluce. Obraz revoluce-matky, jejíž dítě se zrodilo v roce 1917 v podobě Říjnové revoluce v Rusku je podle Fureta naivní ideologií, která revoluční historiografii nijak neobohacuje a naopak zastírá skutečný historický proces: „Nuže, pokud je interpretace Francouzské revoluce doprovázena jakoby v nižší tónině dalším, implicitním diskursem o ruské revoluci, pak nezískává ani na bohatství, ani na hloubce; tento druhý, latentní diskurs bujel jako rakovina uvnitř historické analýzy až ke zničení její komplexnosti, ba dokonce i významu“ [Furet 1994: str. 91]. Mechanické a vášnivé promítání roku 1917 do roku 1793 se podle Fureta projevilo ve třech hlavních tendencích marxistických historiků. Zaprvé se jedná o ospravedlňování ruských revolučních a porevolučních dějin prostřednictvím událostí Francouzské revoluce, které slouží jako historické precedenty pro vývoj v Rusku (např. jakobínské vnitřní čistky pro bolševické čistky). Zadruhé „marxističtí“ historici nesprávně a někdy i protichůdně aplikují Marxovy a Engelsovy analýzy Francouzské revoluce a nahrazují je jakýmsi zjednodušeným marxismem, na základě něhož vytváří zúžený koncept „buržoazní revoluce“, kdy buržoazie s podporou venkova a městských lidových vrstev svrhla feudální výrobní způsob a nastolila kapitalismus. Jakobínská diktatura uctívaná jako pokus o dosažení rovnostářské společnosti je tak nástrojem k prosazení zájmů buržoazie a navíc předznamenává další osvobozující událost – Říjnovou revoluci v Rusku v roce 1917.69 Zatřetí: marxističtí historici propojují výklad ruské revoluce s interpretací Francouzské revoluce jako přelomové události osvobozující univerzální společnost. Furet se domníval, že marxističtí historici nereflektovali rozpor svého výkladu 67
Například v článku Réflexions sur une nouvelle conception de la Révolution, který napsal
Claude Mazauric pro Annales Historiques de la Révolution Française v roce 1967. 68
Tato esej a další Furetovy články ze začátku 70. let 20. století byly souhrnně publikovány
v knize Penser la Révolution française v roce 1978. V českém překladu Petra Horáka vyšla pod názvem Promýšlet Francouzskou revoluci v roce 1994. 69
Sám Marx kritizoval hledání zdrojů sociální revoluce proletariátu v minulosti: „Sociální
revoluce 19. století nemůže čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž jen z budoucnosti. Nemůže začít sama se sebou, dokud neskoncuje s veškerou pověrčivou úctou k minulosti“ [Marx 1978: str. 178].
61 Francouzské
s marxistickým
revoluce
schématem,
protože
byli
spíše
„novojakobínskými“ historiky, kteří účelně nahrazovali koncept hodnotovým soudem [Ibid.: 89-93]. Furet tedy odmítal redukování Francouzské revoluce na koncept „buržoazní revoluce“. Tvrdil, že samotné sociální struktury nemohou objasnit revoluční proces, jenž se podle něho vyznačoval autonomní politickou a společenskou dynamikou, která by se měla konceptualizovat a zkoumat jako taková [Furet 1994: str. 123-124]. Inspiraci k analýze samotného revolučního procesu poskytl Furetovi historik Francouzské revoluce z počátku 20. století – Augustin Cochin. Podle něho revoluční politika nevyplývala ze specifických socio-ekonomických podmínek, ale její původ spočíval v určité politické dynamice – v manipulaci společnosti a uzurpaci moci pomocí rovnostářského diskursu [Ibid.: str. 186].70 Při vysvětlování příčin a důsledků Revoluce Furet vycházel z výkladu Tocquevilla, který nacházel její kořeny v administrativní centralizaci
monarchie
a
depolitizaci
šlechty,
nikoliv
v socio-ekonomických
podmínkách, resp. v třídním boji. Rok 1789 (včetně roku 1793) tak představoval spíše dokončení díla starého režimu a pouhý přesun koncentrované politické moci z rukou krále do rukou lidu [Ibid.: str. 133-162].71 Furet svůj první výklad obsažený v knize z roku 1965 částečně revidoval ve své druhé práci z roku 1984.72 Zmírnil napětí mezi první a druhou fází Revoluce (tj. mezi rokem 1789 a 1793) i mezi rokem 1789 a starým režimem. Jakobínský teror již nepovažoval za náhodné vybočení z revolučních dějin, ale odvodil jej přímo z roku 1789. Stejně tak oslabil zlomový charakter roku 1789. Pod vlivem Tocquevilla a Cochina se totiž pokusil zasadit Revoluci do kontinuity francouzský dějin: „Revoluce se mu jevila spíše jako součást kontinuálního procesu centralizace a posilování státu, který započala francouzská monarchie, pokračovaly v něm teror i Konzulát a ustavila třetí republika“ [Tinková Doslov in Furet 2004: str. 432].
70
Podrobněji ke Cochinovi v kapitole 1.1.3.
71
Blíže k Toquevilleově výkladu v kapitole 2.
72
La Révolution Française, 1770-1880, I.-II. V českém překladu: Francouzská revoluce I (2004)
a II (2007).
62
4. Post-revizionistické interpretace Revizionistický výklad zosobněný Furetem zaujal v 80. letech minulého století dominantní postavení. Marxistické interpretace byly odsunuty na vedlejší kolej, k čemuž přispěl i pád komunismus ve východní Evropě v roce 1989. Převládající revizionismus, podle něhož je třeba hledat kořeny Francouzské revoluce výhradně v politické sféře, se však také kritice nevyhnul. Revizionističtí historici totiž stejně jako jejich marxističtí protějškové zdůrazňovaly příčiny a důsledky Revoluce, nicméně samotná revoluční zkušenost v jejich pracích poněkud ztratila význam. Na formu a význam revoluční politiky pohlížely jako na něco buď předem determinovaného, nebo naopak úplně náhodného. Podle marxistických interpretací se revoluční politika včetně jakobínského teroru a diktatury jevila jako nástroj k nastolení buržoazní nadvlády. Revizionisté nevykazovali z tohoto hlediska takovou soudržnost, nicméně revoluční politika se jim jevila jako něco nelogického nebo nahodilého, co nelze objasnit ze sociální struktury. Naopak spíše politika utvářela společnost. Furet sice poukázal na to, že revoluční politika přinesla nová pravidla politického jednání, ale jeho analýza byla v tomto ohledu velmi obecná. Revoluční politika podle něho vycházela z vlastní vnitřní logiky demokracie [Huntová 2007: str. 17-35]. Furetův důraz na autonomii politické sféry ovšem otevřel cestu ke studiu nové politické kultury, kterou přinesla Francouzská revoluce. Revoluční politická kultura, tvořená symbolickými praktikami (např. jazykem, obrazy, gesty, rituály), se stala oblíbeným předmětem historického bádání v 80. a 90. letech minulého století [Tinková 2008: str. 208-210]. Analýze politické kultury se věnovala americká historička Lynn Huntová. Ve své knize Politics, culture and class in the French Revolution z roku 1984 zkoumala symbolické praktiky revolucionářů – například užívání určité rétoriky, opakování některých symbolů (např. trikolóra; „volnost, rovnost, bratrství) či obrazů (na pečetích, mincích).73 Nová politická rétorika a nové symbolické formy politického jednání podle Huntové vykazovaly společné rysy. Tato nová politická kultura vznikla za účelem přetváření společnosti [Huntová 2007: str. 235]. Na rozdíl od Fureta se Huntová soustředila více i na sociální kontext revoluční zkušenosti. Podle Huntové totiž nelze oddělit revoluční politiku od lidí, kteří ji prováděli. V druhé části své práce nazvané 73
V českém překladu od Tomáše Suchomela vyšlo v roce 2007 pod názvem Francouzská
revoluce: politika, kultura, třída.
63 Sociologie politiky se proto zaměřila na sociologickou analýzu nově zrozené politické třídy. Domnívala se, že soudržnost a jednota politické kultury Francouzské revoluce vyplývaly nejen z revoluční symboliky, ale i z určité totožnosti revolucionářů. Revoluční politická třída ovšem neměla společný sociální původ nebo ekonomické zájmy, jak prohlašovali marxističtí historici. Členy nové politické třídy spojovalo sdílení některých hodnot formovaných především jejich společným kulturním postavením (např. sekularismus, racionalismus, důraz na jednotu národa, „demokratické přesvědčení“). Patřili mezi ně především lidé nezkušení v politických záležitostech, spíše mladšího věku, v postavení relativních „outsiderů“, což umocnilo jejich sklon k radikálnímu revolučnímu novátorství, protože jim chyběla zkušenost s výkonem politické moci a protože byli odsunováni na okraj společnosti. Jádro této třídy tvořili průměrní právníci, učitelé, příslušníci náboženských menšin, přistěhovalci i obchodníci. Skladba politické třídy se měnila v souvislosti s radikalizací revoluční politiky. Zpočátku se mezi nimi našli i bohatí kupci, šlechtici, královští úředníci, tedy lidé s politickými zkušenostmi. Vládnoucí revoluční třídu tudíž Huntová nepovažovala za pouhý produkt Revoluce, ale za součást revolučního procesu, která posílila její dynamiku [Ibid.: str. 236-241]. Dále se revoluční politickou kulturou zabýval americký historik Keith Michael Baker, který uspořádal na konci 80. let 20. století několik kolokvií na téma Francouzská revoluce a formování moderní politické kultury.74 Nová politická kultura, která zahrnovala politické diskuze, autoritu veřejného mínění a nový jazyk, se odrážela již v „kulturních praktikách“ starého režimu. Francouzskou revoluci však nepovažoval pouze za dílo Rousseaua, Voltaira nebo jiných osvícenských filosofů, se kterými byli spojováni samotní revoluční aktéři [Tinková 2008: str. 29-30 a Baker 1987: xxiii]. Na podobnou cestu jako Huntová a Baker se vydala francouzská historička Mona Ozoufová, která již v roce 1976 napsala knihu o revolučních svátcích, v nichž viděla jistou soudržnost.75 Jejich jednota vyplývala z jejich funkce: „Svátek měl názorně předvést a navždy upevnit jako nedotknutelné nové společenské vztahy“ [Ozoufová
74
Příspěvky z těchto kolokvií vyšly v knize editované Bakerem pod názvem The French
Revolution and the Creation of Modern Political Culture, I-IV (1987-1994). 75
Název knihy v originálu: La fȇte révolutionnaire. V českém překladu vyšla v roce 2006 pod
názvem Revoluční svátky 1789-1799.
64 2006: str. 14]. Ozoufová si kladla tři hlavní otázky: zda u revolučních svátků existovala shoda celé společnosti, zda byly svátky využívány jako politický nástroj a jaký prostor poskytly svátky násilí. Celonárodní duch se nejvíce projevoval u svátku Federace [Ibid.: str. 64-72]. Na základě srovnání svátku Svobody a svátku Zákona, u kterých Ozoufová poukazovala na jejich politickou a estetickou rozpornost, konstatovala, že revoluční svátky organizované samotnými aktéry revoluce, měly sloužit jako politický nástroj. Avšak i přes nepřehlédnutelné rozdílnosti si tyto slavnosti byly vzájemně podobné, a to v symbolice s cílem prezentovat svornost národa [Ibid.: str. 96].76 Násilí se při slavnostech objevilo spíše výjimečně – např. u prvního výročí od královy popravy. Napodobování násilí, byť se při revolučních slavnostech vyskytovalo ojediněle, obsahovalo jasné a srozumitelné sdělení, že revoluce ještě neskončila [Ibid.: str. 118121]. Ozoufová sice uznala, že z pohledu revolucionářů i historiků 19. století (s výjimkou Micheleta), nebylo zavedení revolučních svátků úspěšné, nicméně současně dodala, že svůj hlavní účel, tj. stát se začátkem nových věků, splnily: „Spojení práva, svobody a vlasti, s nímž na počátku moderního, laického a liberální světa přišel revoluční svátek, tak hned nezanikne. Přenesení posvátnosti na politické a společenské hodnoty je dnes hotovou věcí, příznačnou pro novou legitimitu a pro již nedotknutelné společné dědictví Francie, jehož rovnocennými složkami jsou kult lidskosti a náboženství společenského svazku, dobrodiní lidské dovednosti i budoucnost země“ [Ibid.: str. 339]. Kulturní kořeny Revoluce zkoumal ve své knize Les origines culturelles de la Révolution française také francouzský historik Roger Chartier.77 Domníval se, že sama Francouzská revoluce vytvořila dodnes uznávaný obraz osvícenství. Právě revolucionáři označili osvícenské myslitele, jejichž knihy měly interpretovat a legitimizovat jednání revolučních aktérů. Chartier tedy tvrdil, že jsme převzali jejich pohled na osvícenství, a proto se snažil dostat pod povrch kulturních skutečností. Zaměřil se nejen na myšlenky uspořádané a jasně formulované v uměleckých dílech, ale i na kulturní projevy neuvědomělé a samovolné. Zajímal se přitom hlavně o fenomén knih, čtení, tisku a 76
Svátek Svobody měl připomínat povstání v Chatreauvieux v srpnu 1790, tudíž se vlastně
jednalo o jakousi oslavu rebelie. Svátek zákona se konal na počest starosty z Etampes, jenž byl zabit při vzpouře lidu, proti němuž hájil dodržování zákona o potravinách. Zde tedy šlo spíše o uctění památky oběti rebelie. 77
Kniha byla poprvé vydána v roce 1990.
65 čtenářů. V této oblasti došlo v 18. století k několika změnám. V důsledku růstu knižní produkce se zlepšilo společenské postavení spisovatelů (spisovatelská činnost se stala výdělečnou, resp. povoláním) a čtenáři začali přistupovat k četbě kriticky, neboť kniha ztratila svůj posvátný a autoritativní charakter. Navíc se rozšiřovaly i literární útvary jako letáky, pamflety či brožury, které byly přístupnější obyčejnému lidu. Chartier dospěl k závěru, že Francouzská revoluce by nemohla proběhnout, aniž by se francouzská společnost změnila pod vlivem knih, které jí nabízely nový agresivní diskurs zpochybňující tradice a autority. Rychlé šíření těchto myšlenek umožnily nové komunikační kanály – salony, kavárny a výše zmíněné literární útvary. Současně s tím si povšiml, že 18. století se vyznačovalo laicizací náboženského života. Stejně jako například Mona Ozoufová tvrdil, že úctu k náboženství a církvi nahradil kult vlasti, národa nebo lidských práv. Oslabila se tak i posvátnost královské autority. Všechny tyto kulturní a společenské změny 18. století vedly ke vzniku nové politické kultury, která se naplno projevila během Francouzské revoluce [Řepa in Hanuš 2004: str. 142-146]. Obrození politických dějin a nástup kulturní historie, které byly součástí reakce na socioekonomický determinismus, doprovázel také návrat k narativní formě, jíž se vyznačovaly práce významných romantických historiků 19. století – např. Micheleta a Lamartina. Bestsellerem mezi knihami nabízejícími převyprávění revolučního příběhu se stalo dílo anglo-amerického historika Simona Schamy Občané: Kronika Francouzské revoluce.78 Schama usiloval o podání nezaujatého svědectví o událostech Francouzské revoluce skrze líčení životních příběhů a popis idejí jak nejznámějších revolučních aktérů, tak i opomíjených prostých lidí. Jeho kniha čelila kritice, protože deklaruje, že vypráví hodnotově neutrální revoluční příběh, ačkoliv každá historická práce ve své podstatě obsahuje výklad a historik do ní vkládá své hodnoty a interpretační pohledy [Spitzer 1993: str. 177]. I přes tuto kritiku však nelze popřít, že díky Schamovi se po dlouhém období konceptuálních analýz dějin (tzv. historie-problém) vrátila do revoluční historiografie také narace (tzv. historie-vyprávění). V revoluční historiografii se v nedávné době objevila také díla zdůrazňující genderovou problematiku. Například Dorinda Outramová se věnovala revoluční kultuře
78
V anglickém originále kniha vyšla roku 1989 pod názvem Citizens: A Chronicle of the French
Revolution. Český překlad od Martina Pokorného byl vydán v roce 2004.
66 ve vztahu k tělesné zkušenosti a pohlaví.79 Joan Wallach Scottová zase zkoumala, proč Francie uznala práva žen až v polovině 20. století, když je již dávno předtím v roce 1792 formulovala slavná revoluční aktivistka Olympe de Gouges.80 Z autorů, jejichž práce se v poslední době významně zapsaly do revoluční historiografie lze zmínit ještě francouzskou historičku Annie Jourdanovou. Snažila se obdobným způsobem jako Martin Malia oslabit mýtus jedinečnosti a výjimečnosti Francouzské revoluce, a to na základě jejího umístění nejen do kontextu ostatních revolucí 17. až 19. století, ale i do kontextu vývoje evropských dějin ve druhé polovině 18. století. Přestože komparaci Francouzské revoluce s dalšími revolucemi prováděli angloameričtí historici již od 60. let 20. století, ve francouzské historiografii se tyto tendence objevily poprvé. Překonání marxistického výkladu a rozpad východního bloku by mohly vyvolat dojem, že zájem o dějiny Francouzské revoluce opadl a že historická debata o této problematice skončila, ovšem je zřejmé, že se tak nestalo. Diskuze o Francouzské revoluci stále pokračuje. Jelikož byla postupně „dekanonizována“ a „desakralizována“, poutá v dnešní době pozornost dalších historiků, zejména kulturních historiků nebo „historiků jazyka“, ale rovněž antropology, kteří se jí dříve nezabývali [Tinková 2008: str. 209-210].
79 80
The Body and the French Revolution: Sex, Class and Political Culture. (1989). Kniha Joan Wallach Scottové z roku 1996 nese název Only Paradoxes to Offer: French
Feminists and the Rights of Man. Revolucionářka Olympe de Gouges se proslavila sepsáním Deklarace práv ženy a občanky z roku 1791 [Tinková 2008: str. 349-355].
67
5. Závěr Cílem této práce bylo zmapovat hlavní trendy v historiografii Francouzské revoluce od samého počátku až do současnosti. Historická diskuze o revolučních dějinách se vyvíjí již dvě a čtvrt století, i přesto se neustále objevují interpretace, které přináší nové poznatky a pohlížejí na revoluční téma z jiné perspektivy. Rané výklady však nebyly klasickými historickými díly, protože nepracovaly s historickými prameny. Snažily se totiž hledat spíše „pravdu“ politickou, než historickou. Popisovaly tak především politické události a vycházely z předem daných politických přesvědčení jednotlivých autorů. Výjimku v podobě pokusu o komplexní a konceptuální uchopení revolučních událostí reprezentují například Barnave, Chateaubriand nebo Hegel. Jinak lze v období od prvních revolučních událostí do přelomu 19. a 20. století rozeznat čtyři relativně konzistentní a samostatné interpretace – konzervativní, liberalistickou, republikánskou a socialistickou, z nichž každá nabízí svou vlastní „pravdu“ o Francouzské revoluci. Jako první se zrodil konzervativní výklad. Ostatně s přímou reakcí na revoluci ve Francii bývá vznik konzervativního myšlení spojován, přestože kořeny konzervatismu lze patrně nalézt ještě v předrevolučním období. Mezi významné představitele konzervativní kritiky patřili například Edmund Burke, Friedrich von Gentz nebo příslušníci katolického kléru abbé Barruel a Joseph de Maistre. Všechny spojoval odpor k revolučním událostem. Francouzská revoluce včetně její první „umírněné“ fáze se jim jevila jako zavrženíhodný historický omyl, narušení přirozené rovnováhy dějinného vývoje nebo děsivá apokalypsa. Jejich negativní postoj vycházel především z odmítání radikální přeměny společnosti na základě abstraktních modelů a univerzálních idejí bez ohledu na konkrétní společenské podmínky. Naopak kladli důraz na zajištění kontinuity společenského řádu a na respektování tradičních hodnot a struktur. Další koherentní výklad přinesly liberalistické interpretace. Liberálové oslavovali principy zavedené v první fázi Francouzské revoluce do roku 1791 (tj. lidská práva, zrušení feudálního systému, konstituční monarchii), ale nemohli se ztotožnit s jakobínskou radikální fází v letech 1793 až 1794. Proto usilovali o oddělení revoluce od teroru s cílem upevnit výsledky revoluce z období od roku 1789 do 1791. Dualistické pojetí Francouzské revoluce, které poprvé představila paní de Stäel na přelomu 18. a
68 19. století, se stalo typickým prvkem liberalistického výkladu. Umožňovalo totiž odmítnout jak protirevoluční konzervativní kritiku, tak ospravedlňování revoluční teroru. Tezi o dvojím charakteru revoluce rozvinuli ve 20. letech 19. století francouzští historikové Thiers a Mignet. Oba zavrhovali jakobínskou diktaturu, nicméně teror považovali za logické, leč nešťastné, vyústění revolučního vývoje vynucené vnějšími okolnostmi. Revoluci se tak snažili uchopit spíše jako jednotný a nedělitelný celek zahrnující i radikální fázi. Za zmínku také stojí skutečnost, že se v jejich dílech poprvé objevil pojem „třídní boj“ jako označení pro antagonismus mezi šlechtou a třetím stavem. Nejznámějším zástupcem tohoto směru je dnes nepochybně Tocqueville, nicméně jeho interpretace Francouzské revoluce byla na svou dobu dosti originální. Na základě sociologické analýzy předrevolučního období tvrdil, že Francouzská revoluce byla pouze vyvrcholením dlouhodobého vývoje v 18. století, který spočíval zejména v procesu administrativní centralizace monarchie a depolitizace šlechty. Ve druhé polovině 19. století se liberální výklad zčásti integroval do republikánského, který v tomto období francouzské historiografii dominoval. Revoluční duch roku 1848 totiž přinesl jakési vzkříšení roku 1793 a republikánského období Francouzské revoluce. Nejpřednějšími republikánskými autory byli Lamartine a Michelet. Jejich historická díla výrazně ovlivnil romantismus, což se projevilo tím, že kladli důraz na vizuální stránku a osobní prožitek dějin. Dramatičnost, obraznost a citovost tak umocňuje jejich historickou analýzu. Přestože jejich politický postoj byl republikánský, nikdy nesouhlasili s jakobínským terorem. Ještě radikálněji se proti jakobínům vymezil Quinet, který považoval Francouzskou revoluci za neúspěšnou, a i proto se zasloužil o odštěpení socialisticky orientovaných republikánů, ke kterým patřil například Louis Blanc. Na přelomu 19. a 20. století usiloval o usmíření obou republikánských táborů na základě využití pozitivistické metody Alphonse Aulard, jenž založil katedru revolučních dějin na pařížské Sorbonně. Socialistická odnož republikánského směru se vyvíjela již od 30. let 20. století. Ze začátku ji reprezentovali především katoličtí socialisté, k nimž patřil například Buchez. Nejpřednějšími zástupci socialistické historiografie však byli Blanc a Jaurès. Na rozdíl od liberálů, kteří se přikláněli ke konstituční monarchii, a republikánů, kteří se hlásili k girondinské republice, socialisté přijali i radikální jakobínskou fázi Francouzské revoluce, neboť v ní spatřovali naplnění ideje společenské rovnosti. První
69 fáze (1789-1791) tak představovala vítězství sobeckého individualismu buržoazie a teprve rok 1793 znamenal skutečné osvobození lidu. Pod vlivem socialistických historiků se na začátku 20. století začal formovat výklad revolučních dějin vycházející z Marxova historického materialismu (např. Mathiez nebo Lefebvre). Z této syntézy vznikla marxistická historiografie, která až donedávna podávala „oficiální“ verzi Francouzské revoluce, podle níž šlo o buržoazní revoluci, která znamenala přechod mezi společností feudální a kapitalistickou. Dále marxističtí historici zdůrazňovali roli třídního boje jak v první fázi revoluce (šlechta proti buržoazii), tak v její druhé fázi (buržoazie proti proletariátu). Revoluční vývoj tudíž vysvětlovali pomocí třídního konfliktu a socio-ekonomické determinace. Soboul a jeho kolegové se pochopitelně také uchylovali k přirovnávání jakobínské fáze s bolševickou revolucí v Rusku roku 1917. Marxističtí historici dominovali do 60. až 70. let minulého století, kdy se jejich pozice začala ocitat pod palbou tzv. revizionistických interpretací. Svěží vítr do revoluční historiografie přivanul z anglofonní oblasti, ať už se jednalo o komparaci Francouzské revoluce s ostatními západními revolucemi (např. Hobsbawn, Palmer či Malia) anebo o přímý útok na ortodoxní marxistický výklad (např. Cobban, Lucas, Taylor). Později se k revizionistickému směru připojili i někteří francouzští historici (zejm. Furet s Richetem). Přestože revizionistický výklad nebyl příliš konzistentní, spojovalo jej odmítání hlavních tezí marxistické historiografie – triumf buržoazie a pád feudalismu, třídní boj a socio-ekonomický determinismus. Revizionističtí historici totiž považovali Francouzskou revoluci spíše za politickou revoluci se sociálními důsledky, než sociální revoluci s politickými důsledky. Zdůrazňovali tak na autonomii politična. Marxistický mýtus o buržoazní revoluci se podařilo definitivně rozbít v 80. letech. Avšak jeho překonání neznamenalo konec historické debaty o Francouzské revoluci. Jelikož se oprostila od marxistické ortodoxie, upoutala pozornost dalších historiků, kteří se o ni dříve nezajímali, především kulturní historiky nebo historiky jazyka, ale i antropology. Jejich interpretace lze označit za „post-revizionistické“. Tento směr zkoumá různé oblasti a zahrnuje velmi různorodé pohledy na revoluční události, nicméně zřejmě největší význam měla analýza revoluční politické kultury Lynn Huntové nebo Mony Ozoufové zaměřená na symbolické praktiky revolucionářů – např. rétoriku, gesta, jazyk, obrazy, slavnosti či rituály.
70 Historiografie tedy přinesla a stále přináší mnoho rozdílných interpretací Francouzské revoluce a nelze říci, že by některá z nich podávala zcela objektivní vysvětlení o této významné události. Historik vnáší do své analýzy subjektivitu už jen tím, že si vybere určité období a oblast svého badatelského zájmu. Je nepochybné, že historická věda disponuje velkou mocí. Pomáhá vysvětlit současné problémy nebo v minulosti nachází vzorové modely přítomnosti anebo někdy také ospravedlňuje aktuální politické jednání. Proto je nezbytné, aby čtenář přistupoval ke knihám vykládajícím dějiny s dostatečnou obezřetností, což samozřejmě platí i u historiografie Francouzské revoluce.
71
Summary The aim of this bachelor thesis was to trace the historiography of the French revolution since its very beginning until the present time. Although the historical discussion on the revolutionary history has been developing for more than two centuries, interpretations, which provide new findings and views, still appear nowadays. The first explanations tried to find rather political than historical “truth”. These are represented by relatively coherent and separate interpretations – conservative, liberalistic, republican and socialistic. Each of those construed a revolutionary story that arose out of political beliefs of their authors. In the first half of the 20th century a Marxist approach formed under the influence of socialistic historians. It took over Marx’s historical materialism and therefore the Marxist historians (e.g. Mathiez, Lefebvre and Soboul) treated the French revolution as a revolution of bourgeois and emphasized the role of class-struggle and socioeconomic determinism. This explanation was the “official” version of the revolutionary history until 1980s. The hegemony of the Marxist orthodoxy was broken by “revisionist” works that emerged first in Anglo-American historiography in 1960s (e.g. Cobban, Taylor, Palmer). The French historians (e.g. Furet and Richet) joined soon after. “Revisionism” was not a fully consistent approach however it featured refusing the main thesis of Marxist interpretation of the French revolution – the concept of bourgeois revolution, the role of class struggle and socioeconomic determinism. On the contrary revisionist historians stressed more the autonomy of the political sphere. When the revolutionary historiography disengaged from the Marxist domination it attracted attention of other historians who had not been concerned with the French revolution earlier, especially cultural historians, linguistic historians or anthropologists. This recent and divers approach could be called “post-revisionism”. The most significant was probably the analysis of revolutionary political culture (by Hunt or Ozouf).
72
Použitá literatura Monografie a) Neperiodická literatura 1. BAKER, Keith Michael (eds.). The French Revolution and the Creation of Modern Political Culture, Vol. 1: The Political Culture of the Old Regime. 1st ed. Oxford: Pergamon Press, 1987. ISBN: 0-08-034258-2. 2. BURKE, Edmund. Úvahy o revoluci ve Francii. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN: 80-85959-23-2. 3. BURKE, Peter. Francouzská revoluce v dějepisectví: Škola Annales (1929-1989). 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN: 80-7106-719-9. 4. CHATEAUBRIAND, François René de. Recapitulation. In: An Historical, Political and Moral Essay on Revolutions, Ancient and Modern. 1st ed. London: Henry Colburn, 1815. Vol. I, Chap. LII., p. 393-399. 5. COBBAN, Alfred. The social interpretation of the French Revolution. 1st paperback edition. Londýn: Cambridge University Press, 1968 (První originální vydání 1964). 6. FERRO, Marc. Dějiny Francie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN: 80-7106-888-8. 7. FISCHER, Jan O. a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol., díl I. Praha: Academia, 1966. 8. FURET, Francois. Francouzská revoluce, díl I., Od Turgota k Napoleonovi (1770-1814). 1. vydání. Praha: Agro, 2004. ISBN: 80-7203-452-9. 9. FURET, Francois. Francouzská revoluce, díl II., Ukončit revoluci: Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho (1815-1880). 1. vydání. Praha: Agro, 2007. ISBN: 978-80-7203-851-0. 10. FURET, Francois. Promýšlet francouzskou revoluci. 1. vydání. Brno: Atlantis, 1994. ISBN: 80-7108-089-6. 11. GENTZ, Friedrich von. The Origin and Principles of the American Revolution, Compared with the Origin and Principles of the French Revolution. Indianapolis: Liberty Fund, Inc., 2010. ISBN: 978-0-86597-820-1. 12. HANUŠ, Jiří a VLČEK, Radomír (eds.). Interpretace francouzské revoluce. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. ISBN: 807325-047-0.
73 13. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Fenomenologie ducha. 1. vydání. Praha: ČSAV, 1960. 14. HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Filosofie dějin. Pelhřimov: Nová tiskárna, 2004. ISBN 80-865-5919-X. 15. HITCHENS, Christopher. Thomas Paine a jeho práva člověka: biografie. 1. vydání. Praha: Beta, 2007. ISBN: 978-80-7306-307-8. 16. HOBSBAWM, Eric. The French revolution, Revolution. In: The Age of Revolution 1789-1848. 1st edition. New York: Vintage Books, 1996. Chap. 3, chap. 6; pp. 53-76, 109-131. (Originally published in London, 1962.) 17. HUNTOVÁ, Lynn. Francouzská revoluce: politika, kultura, třída. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN: 978-80-7325119-2. 18. JAURÈS, Jean. Jaurèsovo dílo: Z myšlenkové pokladnice socialistického velikána. Praha: Nakladatelství Antonín Svěcený, 1917. 19. KIRK, Russel. Burke a politika zvyklosti. In: Konzervativní smýšlení. Praha: Občanský institut, 2000. ISBN: ISBN 80-86228-03-7. 20. LAMARTINE, Alphonse de. Historie Girondinů, díl I. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1851. 21. LAMARTINE, Alphonse de. Historie Girondinů, díl VIII. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1852. 22. MALIA, Martin E. Lokomotivy dějin: revoluce a utváření moderního světa. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009. ISBN 97880-7325-194-9. 23. MARX, Karl. Třídní boje ve Francii 1848-1850, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Praha: Svoboda, 1978. 24. MARX, Karl a ENGELS, Friedrich. Komunistický manifest: Faksimile prvního českého vydání Komunistického manifestu na české půdě. Brno: Blok, 1973. 25. MATHIEZ, Albert. Francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Mír: Družstevní práce, 1952. 26. MICHELET, Jules. Francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Odeon, 1989. ISBN: 80-207-0093-5. 27. NISBET, Robert. Politický konzervatismus: sen a realita. 2. vydání. Voznice: LEDA, 2011. ISBN: 978-80-7335-259-2.
74 28. OZOUFOVÁ, Mona. Revoluční svátky: 1789-1799. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN: 80-7325-094-2. 29. PAINE, Thomas. Rights of man. 1. vydání. Ware: Wordsworth, 1996. ISBN 185326-467-9. 30. PUHLE, Hans-Jürgen. Anfänge des Konservatismus in Deutschland. In: Pipers Handbuch der politischen ideen, Band 4, Neuzeit: von der Französischen Revolution bis zum europäischen Nationalismus. München: Piper, 1986. Str. 255268. ISBN 3-492-02954-X 31. ROTHE, Wolfgang. Zwei Revolutionen. In: Der politische Goethe: Dichter und Staatsdiener im deutschen Spätabsolutismus. Göttingen: Vandenhoeck, 1998, kap. 4., str. 62-101. ISBN 3-525-01220-9. 32. SCHAMA, Simon. Občané: Kronika Francouzské revoluce. Praha: PROSTOR, 2004. ISBN: 80-7260-111-3. 33. SCHELLE, Karel a kol. Anglie – Velká Británie. In: Právní dějiny. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 2. část, kap. 6, str. 388489. ISBN: 978-80-7380-043-7. 34. SCRUTON, Roger (ed.). Konzervativní myslitelé: výbor esejů z britského konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1994. 35. SOBOUL, Albert. Velká francouzská revoluce. 1. vydání. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. 36. TALMON, Jacob Leib. O původu totalitní demokracie: politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN: 80-85850-19-2. 37. TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787-1799. 1. vydání. Praha: Triton, 2008. ISBN: 978-80-7387-211-3. 38. TOCQUEVILLE, Alexis de. Sociální stav a politika Francie před rokem 1789 a po něm. In: Starý režim a revoluce. 1. vydání. Praha: Academica, 2003. Str. 7-44. ISBN: 80-200-0980-9. 39. TOCQUEVILLE, Alexis de. Starý režim a revoluce. 1. vydání. Praha: Academica, 2003. ISBN: 80-200-0980-9.
75 b) Periodická literatura 36. BATES, David. The Mystery of Truth: Louis-Claude de Saint-Martin's Enlightened Mysticism. Journal of the History of Ideas, Vol. 61, No. 4, pp. 635655. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/3654073 37. BEN-ISRAEL, H. Carlyle and the French Revolution. The Historical Journal. 1958, Vol. 1, No. 2, pp. 115-135. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/3020394 38. CAVANAUGH, Gerald J. The Present State of French Revolutionary Historiography: Alfred Cobban and beyond. French Historical Studies. 1972, Vol. 7, No. 4, pp. 587-606. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/286200 39. ELLIS, Geoffrey. The „Marxist Interpretation“ of the French Revolution. The English Historical Review. 1978, Vol. 93, No. 367, pp. 353-376. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/567066 40. HUNT, Lynn. Forgetting and Remembering: The French Revolution Then and Now. The American Historical Review. 1995, Vol. 100, No. 4, pp. 1119-1135. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2168203 41. HUNT, Lynn. Introduction: The French Revolution in Culture: New Approaches and Perspectives. Eighteenth-Century Studies. 1989, Vol. 22, No. 3, pp. 293-301. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2738889 42. HOFMAN, Amos. Opinion, Illusion, and the Illusion of Opinion: Barruel’s Theory of Conspiracy. Eighteenth-Century Studies. 1993, Vol. 27, No. 1, pp. 2760. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2739276 43. JONES, Colin. Michel Vovelle and the French Revolution. French History. 2005, Vol. 19, No. 2, pp. 168-176. Dostupné také z: http://fh.oxfordjournals.org/content/19/2/168.full.pdf 44. JONES, Colin. Twenty Years After. French Historical Studies. 2009, Vol. 32, No. 4, pp. 679-687. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/41479064 45. LUCAS, Colin. Nobles, Bourgeois and the Origins of the French Revolution. Past
&
Present.
1973,
No.
60,
pp.
84-126.
Dostupné
také
z:
http://www.jstor.org/stable/650192 46. PALMER R. R. Reflections on the French Revolution. Political Science Quarterly.
1952,
Vol.
67,
No.
http://www.jstor.org/stable/2145298
1,
pp.
64-80.
Dostupné
také
z:
76 47. SCHAPIRO, Salwayn J. Lamartine. Political Science Quarterly. 1919, Vol. 34, No. 4, pp. 632-643. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/2142031 48. SHANK, J. B. Is It Really Over? The French Revolution Twenty Years after the Bicentennial. French Historical studies. 2009, Vol. 32, No. 4, pp. 527-530. ISSN: 00161071. Dostupné také z: http://web.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=5& hid=21&sid=e715ae15-7988-4c47-886c-26543d63ff2d%40sessionmgr15 49. SPITZER, Alan B. Narrative's Problems: The Case of Simon Schama Citizens: A Chronicle of the French Revolution by Simon Schama. The Journal of Modern History.
1993,
Vol.
65,
No.
1,
pp.
176-192.
Dostupné
také
z:
http://www.jstor.org/stable/2124818 50. TAYLOR, George V. Noncapitalist Wealth and the Origins of the French Revolution. The American Historical Review. 1967, Vol. 72, No. 2, pp. 469-496. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/1859237 51. VOVELLE, Michel. Reflections on the Revisionist Interpretation of the French Revolution. French Historical Studies. 1990, Vol. 16, No. 4, pp. 749-755. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/286317.pdf Prameny a ostatní zdroje: 52. Declaration of the Rights of Man and of the Citizen approved by National Assembly of France, August 26, 1789. Dostupné také z: http://www.constitution.org/fr/fr_drm.htm 53. General presentation of the History Department at Paris-Sorbonne University. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://ihrf.univ-paris1.fr/accueil/presentation/
