UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Wind of change

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

Dominika Schejbalová

Wind of change Příspěvek k vývoji Britského impéria v posledních letech vlády Harolda Macmillana (1960-1963)

Bakalářská práce

Praha 2014

Bibliografický záznam SCHEJBALOVÁ, Dominika. Wind of change. Příspěvek k vývoji Britského impéria v posledních letech vlády Harolda Macmillana (1960-1963). Praha, 2014. 82 s. Diplomová práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra mezinárodních vztahů. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D.

Anotace Cílem této práce je zmapovat závěrečnou fázi rozpadu britského impéria v letech 1960 - 1963. Toto období je spojeno s osobou ministerského předsedy Harolda Macmillana. Jeho projev wind of change před jihoafrickým parlamentem v roce 1960 se stal symbolickým začátkem nového přístupu k britským koloniím.

Abstract The aim of this bachelor thesis charts the final part of the disintegration the British Empire in 1960 – 1963. This period is connected with the Prime Minister Harold Macmillan. His wind of change speech to the South African parliament in 1960 became a symbolic beginning of the new approach towards the British colonies.

Klíčová slova britské impérium, dekolonizace, Harold Macmillan, kolonie, wind of change

Keywords British Empire, colony, decolonization, Harold Macmillan, wind of change 2

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu.

2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 7. května 2014

Dominika Schejbalová

3

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkovala PhDr. Jaromíru Soukupovi, Ph.D. za odborné vedení, pomoc a rady při zpracování této práce.

4

Teze bakalářské práce Jméno studenta: Dominika Schejbalová Předpokládaný název práce: Wind of change - koloniální politika britského impéria Vedoucí práce: PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D.

Uvedení do problému: Britské koloniální impérium dosáhlo během několika století obrovského rozmachu. Britské kolonie se rozkládaly na všech obývaných kontinentech. Obrovský lidský a surovinový potenciál udělal z Británie ne-li největší, tak rozhodně jednu z největších velmocí světa. Tento staletý vývoj však zcela zásadně změnily události druhé poloviny 20. století. A není to nic nového, že krizi, na jejímž konci byl rozpad kolonialismu, odstartoval celosvětový konflikt, který historie pojmenovala 2. světová válka. Velká Británie ač jeden z vítězných spojenců ve své podstatě „vítězem“ nebyla. Následující historické události způsobily její definitivní odchod z velmocenských pozic. V příštím bipolárním systému, ve kterém jsou „závažími na pomyslných vahách“ bývalí spojenci, již hraje druhořadou roli. Rozpad kolonialismu je údajně jeden z přínosů minulého století. Ale proč k tomu procesu vůbec došlo? Kolonie přestaly být pro Británii mocenským atributem a hospodářským přínosem. Mateřská země se v podstatě postupně zbavovala své ekonomické zátěže. Zjevná byla i snaha předejít politickým konfrontacím s národně osvobozeneckými hnutími, které se postupně profilovaly v jednotlivých zemích. Nezanedbatelný byl i tlak světové veřejnosti. Proces dekolonizace byl procesem zmateným a náhlá „svoboda“ přinesla novým státům více zla než dobra. Na proces dekolonizace navázaly postupně nekončící série kmenových a občanských válek. Mezirasové masakry a neschopnost nových režimů nasytit vlastní obyvatelstvo to jsou provázející znaky zemí s koloniální minulostí. Není v možnostech této práce popsat všechny hlavní politické události spojené s poválečnou britskou dekolonizací. V této práci se proto chci zaměřit na jedno ze stěžejních období tohoto procesu. Tzv. Wind of change je období politických změn, které je spojeno s osobou slavného britského premiéra Harolda Macmillana. Tento politik, který stál v čele britské vlády v období let 1957-1963, se významně zapsal do světových dějin. Jeho proslov před tehdejším jihoafrickým parlamentem dne 3. února 1960 se stal jedním ze synonym 5

doby. Odstartoval totiž sérii politických kroků, které stály na začátku závěrečné fáze rozpadu britského impéria. Cíl práce: Cílem této práce je na základě studia dostupných pramenů poukázat na skutečnost, že závěrečný rozpad bývalého britského koloniálního impéria, který byl zřejmě vzhledem k světovému vývoji nevyhnutelný, proběhl nakonec díky prozíravosti tehdejší britské vládnoucí garnitury cestou vzájemného kompromisu. Velká Británie se tak díky postoji svých předních politiků vyhnula krvavé cestě, kterou prošla v procesu dekolonizace například Francie. Stručný návrh metody a struktury práce: Základní metodou bude heuristická metoda, tedy shromažďování a třídění historických pramenů, informací a literatury, a jejich následná analýza.

Struktura práce by měla být následující: I. Úvod – nastínění problematiky II. Rozbor pramenů a literatury III. Projev „Wind of change“ (3. února 1960) VI. Proces osamostatnění Kypru a Nigérie (1960) VII. Proces osamostatnění Kuvajtu, Sierra Leone, Tanzánie (1961) VIII. Proces osamostatnění Jamajky a Ugandy (1962) IX. Organizace africké jednoty (vznik 1963) X. Osamostatnění Keni, Singapuru, Zanzibaru (1963) XI. Abdikace Harolda Macmillana (10. října 1963) – nastupuje A. F. Douglas-Home XII. Závěr XIII. Přílohy Orientační seznam literatury: César, J., Britská říše v období imperialismu: 1870-1945. Dubow, S., Macmillan, Verwoerd, and the 1960 'WIND OF CHANGE' Speech. Ferguson, N., Britské impérium: cesta k modernímu světu. Ferro, M., Dějiny kolonizací: od dobývání po nezávislost 13-20. století. 6

Graff, O., Imperium Britannicum: od ostrovního státu k světové říši. Horowitz, D. Attitudes of British Conservatives towards Decolonization in Africa. Hradečný, P., Řekové a Turci. Irwin, R., A Wind of Change? White Redoubt and the Postcolonial Moment, 1960–1963. Johnson, T. H., Slater, R. O, MgGowan, P., Explaining African military coups d'etat, 1960-1982. Judd, D., Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti. Klíma, J., Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Klíma, V., Dějiny Ghany. Klíma, V., Nigérie. Lloyd, T. O., The British Empire 1558-1995. Lliffe J., Afrika a Afričané: dějiny kontinentu. Macmillan, H., Africa. Metz, S., American Attitudes Toward Decolonization in Africa. Morgan, K., Dějiny Británie. Muir, R., Britské impérium, jeho vývoj a organisace. Myers, F., Harold Macmillan's" Winds of Change" Speech: A Case Study in the Rhetoric of Policy Change. Nálevka, V., Čas soumraku: rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Nálevka, V., Světová politika ve 20. století: cesta k modernímu světu. Ovendale, R., Macmillan and the Wind of Change in Africa, 1957-1960. Polišenský, J., Dějiny Británie. Reid, R.J., Dějiny moderní Afriky: od roku 1800 po současnost. Roberts, J., Mocné říše Evropy. Snow, C., Corridors of power. Stamberger, W., Dějiny kolonialismu. Stöber, H.,

Organisation der Afrikanischen Einheit (OAJ) : Resolutionen und

Erklärungen 1963-1981. Viera, S., Martin V. G., Wallerstein, I., How fast the wind?: Southern Africa, 19752000. Wasson, E., Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Wallerstein, I., Africa: The politics of independence and unity. Kronika 20. století 1950-1959. Kronika 20. století 1960-1969. 7

Obsah 1. Úvod................................................................................................................. 9 2. Rozbor pramenů a literatury ..................................................................... 11 3. Wind of change ............................................................................................ 15 3.1. Důvody vedoucí ke změně britské koloniální politiky ....................................... 16 3.2. Cesta do Afriky ................................................................................................. 18 3.3. Projev „Wind of change“.................................................................................. 20 3.4. Hendrik Verwoerd – reakce opozice ................................................................ 23

4. Cesta k nezávislosti – Kypr, Nigérie a Britské Somálsko ........................ 26 4.1. Kypr .................................................................................................................. 26 4.2. Nigérie .............................................................................................................. 30 4.3. Britské Somálsko .............................................................................................. 34

5. Proces osamostatnění Kuvajtu, Sierra Leone a Tanganiky .................... 38 5.1. Sierra Leone ..................................................................................................... 38 5.2. Kuvajt ............................................................................................................... 40 5.3. Tanganika ......................................................................................................... 43

6. Konec koloniální závislosti Jamajky a Ugandy ........................................ 48 6.1. Jamajka ............................................................................................................ 48 6.2. Uganda ............................................................................................................. 51

7. Poslední rok Harolda Macmillana v úřadu .............................................. 55 7.1. Organizace africké jednoty .............................................................................. 55 7.2. Singapur ........................................................................................................... 57 7.3. Abdikace Harolda Macmillana ........................................................................ 59 7.4. Zanzibar ............................................................................................................ 60 7.5. Keňa .................................................................................................................. 63

8. Závěr ............................................................................................................. 68 9. Seznam pramenů a literatury .................................................................... 70 10. Přílohy ......................................................................................................... 81

8

1. Úvod „Po celém tomto kontinentu vane vítr změny a vzrůst národního uvědomění je politickým faktem, ať se nám to líbí nebo ne. Musíme ho všichni přijmout jako politický fakt a v úvahu ho musí vzít i politiky našich zemí.“1 Autorem úvodních slov byl britský premiér Harold Macmillan, který se takto vyjádřil ve svém projevu, později známém jako tzv. wind of change speech, před jihoafrickým parlamentem sídlícím v Kapském městě dne 2. února 1960. Jeho politický projev se stal de facto symbolickým počátkem procesu závěrečného rozpadu kdysi rozsáhlé britské koloniální sféry2. Postupný rozpad britského koloniálního impéria rozkládajícího se na několika kontinentech a patřícího ve své době mezi jednu z největších světových mocností, začal totiž již dříve, po druhé světové válce, kdy přesto, že Velká Británie byla jedním z vítězů války, vítězem ve své podstatě nebyla. Z velkého věřitele se Británie stala velkým dlužníkem.3 Navíc díky následnému vzniku bipolárního světového systému, kterému vévodily Spojené státy americké a Sovětský svaz se Velká Británie dostala do druhořadé pozice. Kolonie pro ni přestaly být jak hospodářsky, tak i mocensky přínosné. Také samotné náklady na obranu impéria stouply v důsledku nových technologických postupů a stále častěji probíhajícím vzpourám více než dvojnásobně.4 Z toho důvodu se začala válkou ekonomicky vyčerpaná Británie zbavovat zbytečné ekonomické zátěže. Za vším stála také snaha předejít politickým a následně také vojenským konfrontacím s národně osvobozeneckými

1

Zdroj: BBC. Tour of South Africa. BBC [online record]. [cit. 2013-11-09]. Britské impérium vznikalo vice než tři století a v době jeho největší slávy zaujímalo okolo jedné čtvrtiny souše, na které žila téměř čtvrtina světového obyvatelstva. Oproti tomu jeho rozpad paradoxně trval zhruba jen tři desetiletí. Zdroj: Ferguson, N. (2007). Britské impérium: cesta k modernímu světu. Praha: Prostor. s. 376. 3 Britská ekonomika byla zatížena poválečnou půjčkou od Spojených států ve výši 3,75 miliardy dolarů. Podmínkou této půjčky bylo také to, že do jednoho roku musí být libra směnitelná z dolar. Vyšší výdaje také vyžadovalo v té době již znárodněné zdravotnictví a oblast průmyslu a dopravy. Ferguson, N. (2007). cit. d., s. 375. 4 V období let 1947 až 1987 dosahovaly obranné náklady britského impéria 5,8 procenta hrubého domácího produktu. Naproti tomu v minulém století činily tyto náklady pouze 2,6 procenta. Více např. Ferguson, N. (2007). cit. d., s. 374. 2

9

hnutími, která postupně vznikala v jednotlivých zemích. Nezanedbatelný byl také stále sílící tlak světové veřejnosti. V otázce poválečného vztahu ke koloniím však Velká Británie přijala odlišnou strategii než například Francie. Velká Británie se v podstatě smířila se skutečností, že jsou dny její koloniální politiky sečteny a v jejich silách není možnost impérium udržet. Z tohoto důvodu se snažila zachovat alespoň hospodářský, kulturní a z části také politický vliv v zemích tzv. Třetího světa, vyvazujících se někdy až moc rychle z „londýnských pout“. Volně tak na proces dekolonizace britského dominia postupně navazuje snaha Londýna neztratit všechny vazby na své bývalé kolonie. Existence volného společenství Commonwealth of Nations5 trvajícího do dnešní doby je toho jasným důkazem. Na jedné straně je patrná snaha jednotlivých zemí řídit si své záležitosti samostatně, na druhé straně však násilně přetrhané vazby s bývalou koloniální správou, ať již byla jakákoliv, přinesla nejen vytouženou svobodu, ale následné vystřízlivění v podobě kmenových násilí, občanských válek a snahy různých separatistických skupin uchopit moc. Tento postkoloniální chaos byl v mnoha případech mnohem větším zlem, než jakým byla dřívější britská nadvláda. Uvedené atributy provázely více či méně především země, které se v pozdější terminologii označovaly jako rozvojové. Nově vzniklé národní vlády se ve většině případů ukázaly jako neschopné dokázat zajistit udržitelný socioekonomický rozvoj ve svých zemích, což sebou přineslo jen další a další problémy. V této práci se proto zaměřím na jedno ze stěžejních období procesu dekolonizace britského impéria, které odstartoval zmíněný projev britského premiéra Harolda Macmillana. Tzv. Wind of change jednoznačně charakterizuje politické změny, které proběhly v bývalých koloniích v druhé polovině 20. století. Historie potvrzuje, že z hlediska dalšího nezadržitelného vývoje byly události provázející rozpad světové koloniální sféry nejpřijatelněji řešeny britskou politickou reprezentací. Lze tak říci, že závěrečný rozpad britského impéria proběhl ve zcela jiném duchu než jeho zrod.

5

Commonwealth. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2013-12-26].

10

2. Rozbor pramenů a literatury Moje práce je založena na prostudování velkého množství odborné literatury. Ta se

vázala tematicky buď přímo k britskému impériu, nebo se jednalo o

monografie

konkrétních států. Z výčtu odborné literatury, kterou uvádím

v závěrečném seznamu, mohu uvést například publikaci Vladimíra Nálevky Čas soumraku: Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Ze zahraničních autorů mohu uvést především Nialla Fergusona a jeho dílo Britské impérium: cesta k modernímu světu. Tématu se věnuje také Dennis Judd v knize Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti. O problematice afrického kontinentu jsem čerpala rovněž z české literatury zejména pak z knihy Národně osvobozenecké hnutí v tropické Africe v boji za nezávislost po druhé světové válce od Josefa Poláčka, Nejnovějších dějin Afriky od Karla Laciny a Dějin Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států od Jana Klímy. Ze zahraničních autorů toto téma zpracovává například John Iliffe Afrika a Afričané: Dějiny kontinentu či Richard J. Reid v knize Dějiny moderní Afriky od roku 1800 po současnost. Tyto knihy jsem využívala ve větší míře a v různých částech této práce. Dále jsem také využívala internetové zdroje. Jednalo se především o webové stránky Vysoké školy ekonomické v Praze prezentované pod názvem Politické problémy rozvojových zemí, jejichž autorem je Jan Kochan a některé články z portálu Encyklopædia Britanica. Projevem wind of change a návštěvou Harolda Macmillana v Jižní Africe se hlouběji zabývá Saul Dubow v článku Macmillan, Verwoerd, and the 1960 „Wind of Change“ Speech, dále také článek Franka Myerse a jeho studie Harold Macmillan’s „Wind of Change“ Speech: A Case Study in the Rhetoric of Policy Change. Použila jsem také článek Macmillan and the Wind of Change in Africa, 1957 – 1960, který napsal Ritchie Ovendale. Pro obsahovou analýzu projevu jsem využila autentickou nahrávku projevu ze zdrojů BBC. Tématu Jižní Afriky se věnují rovněž čeští autoři jako například Otakar Hulec v Dějinách jižní Afriky a Alexandr Zimák v monografii Jihoafrická republika. V druhé kapitole své práce čerpám v problematice turecko-řeckých vztahů a problematice kyperské emancipace z knihy Pavla Hradečného Řekové a Turci: 11

nepřátelé nebo spojenci? Dále zde využívám také anglicky psané články zejména od autorů Glena D. Campa - Greek-Turkish Conflict over Cyprus, Paula H. Castleberryho - Conflict Resolution and the Cyprus Problem a Naomi Rosenbaumové a jejího článku Success in Foreign Policy: The British in Cyprus, 1878-1960. O tématu nigerijské cesty k nezávislosti hovoří ve svém článku Nigeria’s Constitutional Road to Independence Kalu Ezera. Dalšími autory, ze kterých jsem v této části práce čerpala, jsou především James Robertson v článku Sovereign Nigeria, Edward K. Weaver a jeho What Nigerian Independence Means.

Nezávislosti

Britského

Somálska

a

jeho

sjednocení

v

nezávislou Somálskou republiku se věnuje práce Jama Mohameda, která nese název Imperial Policies and Nationalism in The Decolonization of Somaliland, 1954-1960, dále také článek Back to the Horn: Italian Administration and Somalia's Troubled Independence, jehož autorem je Paolo Tripodi. K páté kapitole, která má za cíl analyzovat vývoj ve státech, které získaly svou nezávislost na britském impériu v roce 1961, tedy Kuvajtu, Sierra Leone a Tanganiky, jsem využívala nejen monografie českých autorů, ale také odborné tematické články zahraničních autorů a internetové zdroje. Mimo již dříve zmíněných autorů píšících obecně o britském impériu jsem v podkapitole týkající se cesty k nezávislosti Sierra Leone čerpala z monografie Sierra Leone od Haralda Langeho a článku Paula Jacksona s názvem Chief, Money and Politicians: Rebuilding Local Government in Post-war Sierra Leone. Dějiny Kuvajtu zachycují čeští autoři Karel Beba a Jiří Filip. Politický vývoj jsem pak čerpala zejména ze studie Kuwait: A Political Study, jehož autorem je Nasser H. Aruri, dále také z článku od Mary Ann Tetreaultové - Autonomy, necessity, and the small state: ruling Kuwait in the twentieth century. K zachycení emancipačního procesu Tanganiky jsem využívala zahraničních autorů jako například Margaret L. Batesové nesoucí název Tanganyika: The Development of a Trust Territory, Horace Byatta – Tanganyika a především článek Tanganyika Triumph od Arthura Kirbyho. V následující kapitole hovoří o tématu koloniální závislosti Jamajky knihy českých autorů Josefa Opatrného - Amerika v proměnách staletí a Oldřicha 12

Kašpara - Dějiny Karibské oblasti. Problematice tohoto koloniální panství se dále věnuje také článek Attitudes of Jamaican Elites toward the West Indies Federation

od

Wendella

Bella,

který

se

zabývá

vztahem

Jamajky

k Západoindické federaci a také článkem z Encyklopædia Britanica s názvem Jamaica: Self-government, jehož autorem je Clinton V. Black. Ve stejném roce dokončila proces dekolonizace také Uganda. V tomto případě vycházím z odborných článků zahraničních autorů. Jedná se zejména o M. S. M. Kiwanuka, který ve svém článku Nationality and Nationalism in Africa: The Uganda Case řešil otázku ugandského nacionalismu, dále má k tématu co říci také Marynez Lyons a jeho článek Uganda: The Uganda Protectorate a další článek Uganda: The Newest "Independent“ od A. B. Adimoly. V poslední kapitole týkající se obsahové stránky této práce jsem se zaměřila na rok 1963. Tento rok je vznikem Organizace africké jednoty. Zde vycházím především z T. O. Eliase, který zachycuje obsahovou stránku zakládající charty této organizace. Dále také využívám knihy německého autora Horsta Stöbera - Organisation der Afrikanischen Einheit: Resolutionen und Erklärungen 1963 – 1981. Z českých autorů se tématu částečně věnuje také Šárka Waisová ve své knize Mezinárodní organizace a režimy. O otázce proklamace dodržování lidských práv v rámci Organizace africké jednoty píše také Claude E. Welsch v článku The Organisation of African Unity and the Promotion of Human Rights. O počátcích britského koloniálního vlivu na Singapuru píše zejména S. Luscombe na webovém portálu týkajícího se britského impéria Britishempire.co.uk. Problematikou nezávislosti Singapuru se pak v české literatuře zabývá Zdeněk Zbořil, z jehož knihy Dějiny Malajsie, Singapuru a Bruneje jsem v této části práce čerpala. Z odborných článků pak také R. S. Milne, který řeší působení Singapuru v rámci Malajské federace (Singapore's Exit from Malaysia; the Consequences of Ambiguity). V závěrečné části práce, jsem zmínila důvody abdikace premiéra Harolda Macmillana. Zde jsem využívala především internetový zdroj Encyklopædie Britanica, z literatury pak dále také Kroniku 20. století 1960-1969. Jako poslední jsem zachytila vývoj národně osvobozeneckých hnutí v Zanzibaru a Keni. O 13

tématu politického vývoje na Zanzibaru píše například Jane Campbellová ve svém článku Multiracialism and Politics in Zanzibar a také Michael Lofchie v článku o stranickém systému - Party Conflict in Zanzibar. Keňskému nacionalismu a politickému vývoji se věnují články J. M. Lonsdale - Some Origins of Nationalism in East Africa a Kennetha Inghama s všeříkajícím názvem Kenya. Jeho krvavou fází tzv. povstáním Mau Mau se pak zabývá Bruce J. Berman v odborné studii Nationalism, Ethnicity, and Modernity: The Paradox of Mau Mau a také Wanjohi Kabukuru, který v článku Kenya: the Hola massacre zachycuje britské selhání v táboře Hola, které mělo později také vliv na změnu britské koloniální politiky. Veškeré odkazy na tyto, ale i jiné odborné publikace a zdroje důsledně uvádím v poznámkovém aparátu a již ve zmíněném seznamu zdrojů.

14

3. Wind of change Volební vítězství konzervativní strany v říjnu 1959 potvrdilo Harolda Macmillana v pozici premiéra Velké Británie a tím také započalo druhé období Macmillanovy vlády.6 Jedním z důvodů opětovného vítězství konzervativní strany byla skutečnost, že se strana dokázala zbavit přímé odpovědnosti za neúspěch britsko-francouzského řešení suezské krize v roce 1956.7 Nová vláda také v důsledku Suezské krize zcela přehodnotila dosavadní britské závazky. Místo původního úsilí o co nejužší politickou a vojenskou spolupráci se západní Evropou, se nyní začala orientovat na Spojené státy americké.8 Již krátce po volbách, koncem roku 1959, bylo rozhodnuto o návštěvě britských kolonií v sub-saharské Africe.9 Tento zájem britského premiéra o Afriku byl v této době něčím zcela novým, neboť do té doby se zajímal jen o otázky zisku a ztrát, které africké země přinášely Velké Británii.10 Samotná otázka dekolonizace však vyvolala v řadách samotných konzervativců značnou kontroverzi, to bylo

6

Harold Macmillan se stal premiérem poprvé 10. ledna 1957. Jeho předchůdce Anthony Eden odstoupil navenek ze zdravotních důvodů, ale za jeho pádem stál především neúspěch Velké Británie v tzv. Suezské krizi, kdy společně s Izraelem a Francií zastávali vojenské řešení spojené s obsazením Suezského průplavu. Zdroj: Judd, D. (1999). Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti. Praha: BB art. s. 377. 7 Suezská krize započala izraelským útokem proti Egyptu 29. října 1959. Velká Británie následně vyzvala obě strany k ukončení bojů a akceptování obsazení Suezského průplavu francouzskými a anglickými jednotkami dokud nedojede k vyřešení sporu. K obsazení došlo bezprostředně po výzvě, aniž by spojenci čekali na oficiální války. Celá akce byla však velmi brzy zastavena, neboť Spojené státy odmítly podpořit anglo-francouzské působení v Suezu a zároveň pohrozily Velké Británii, že jsou ochotni připustit zhroucení libry. Judd, D. (1999). cit. d., s. 371 - 372. Dále také Wanner, J. (2006). Bitva u Suez 1956: studená válka, druhý arabsko-izraelský konflikt a britsko-francouzská intervence v Egyptě. Praha: Libri. 8 Macmillanova vláda se snažila o zlepšení vztahu se Spojenými státy, neboť právě ony se staly po válce hlavním lídrem západního světa v boji proti komunismu. Spojené Státy byly také jejich věřitelem, neboť poskytly Velké Británii půjčku, díky které mohla alespoň částečně financovat své politické a vojenské výdaje v zahraničí. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 458 – 459. Dále např. Ferguson, N. (2007). cit. d., s. 375. 9 Harold Macmillan se o plánu navštívit Afriku jako první zmínil dopisem napsaným 1. listopadu 1959 Normanu Brookovi., který působil jako tajemník kabinetu. Více např. Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 474 475. 10 Již v lednu 1957 žádal Macmillan o odhad pravděpodobného ústavního vývoje v koloniích a s tím souvisejícím výkazem současného i budoucího předpokládaného zisku a ztrát jednotlivých kolonií. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit.d., s. 459.

15

také důvodem odložení tohoto citlivého tématu až po volbách, po kterých strana předpokládala upevnění své pozice.11 Většina konzervativců byla, i přes značnou nelibost, nucena akceptovat dekolonizaci jako nevyhnutelnou, byť byla z jejich pohledu tato politika zcela nekompatibilní s tradičními konzervativními názory a postoji. Jednalo se totiž o rozhodující změnu v britské politice po více než sto letech a konce podpory bílé nadvlády na africkém kontinentu. Samospráva měla být postupně přijata na všech územích. Ta byla rozdělena podle toho, zda se na území daného státu nachází evropské obyvatelstvo či nikoliv. Státy jako Ghana a Nigérie, které měly pouze zanedbatelný

podíl

evropských

osadníků,

byly

k cestě

k nezávislosti

podporovány. Naopak zbytek Afriky budil obavy. Předpokladem úspěchu měl být také pomalejší ústup Britů z kolonií. Na rozdíl od labouristů, kteří požadovali jasně daný harmonogram zisku nezávislosti jednotlivých států, konzervativci se jakémukoliv závaznému plánu dekolonizace snažili zásadně vyhnout a neposkytovali státům žádné konkrétní budoucí závazky.12 Cesta Harolda Macmillana po africkém kontinentě byla inspirována obdobnou návštěvou britských kolonií v Asii a Austrálii, kterou premiér uskutečnil v předchozím roce. Zmíněná návštěva zámořských kolonií premiérovi zlepšila postavení nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí. Proto si i od cesty do Afriky Harold Macmillan sliboval potvrzení sebe samotného, co by mezinárodně uznávaného státníka.13

3.1. Důvody vedoucí ke změně britské koloniální politiky Za Macmillanovým rozhodnutím navštívit africký kontinent stál mimo jiné parlamentní projev jeho spolustraníka Enocha Powella z 27. května 1959. Powell při něm v důsledku nedávného masakru v táboře Hola v Keni vyjádřil nesouhlas 11

V letech 1957 – 1958 bylo po neúspěchu Suezu hlavním cílem konzervativní strany její jednotnost, otázka dekolonizace byla až v druhořadé pozici. Více např. Myers, F. (2000). Harold Macmillan’s „Wind of Change“ Speech: A Case Study in the Rhetoric of Policy Change. Rhetoric & Public Affairs. s. 561. 12 Horowitz, D. (1970), Attitudes of British Conservatives towards Decolonization in Africa. African Affairs. Oxford University Press. s. 16-22. 13 Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1088.

16

s dosavadním uplatňováním rozdílných standardů doma v Británii a v zahraničí.14 Dalším důvodem k návštěvě afrického kontinentu byla také proklamace britského společenství jako multirasového celku15 a s tímto související ukončení podpory jihoafrickému apartheidu16 na mezinárodní scéně. V době, kdy britský koloniální vliv postupně zřetelně slábl, bylo nutné přijmout ve vztahu k africkým koloniím zcela novou politiku. Politiku, ve které dojde zcela k přehodnocení několik století trvajícího vztahu mezi Velkou Británií a na ní závislých kolonií. Důvody, které vedly Velkou Británii k této politice, se staly předmětem spekulací mnoha historiků. Jedním z těchto důvodů byly vzrůstající obavy z hrozícího globálního komunismu, který by se v případě netečnosti Británie mohl snadno rozšířit i na africký kontinent. Ohrožena by tím byla nejen rovnováha světového systému, ale i ekonomicky důležitá těžba ropy na Blízkém Východě. Cílem politiky bylo tedy zajistit, aby Afrika, pokud z nějakého důvodu nezůstane prozápadní, zůstala alespoň neutrální.17 Mezi další důvody patřila již zmíněná snaha Velké Británie o zachování svého speciálního vztahu se Spojenými státy americkými. Avšak i přes britskou preferenci těchto zvláštních vztahů a neustálou snahu o zvyšování obchodu mezi státy britského společenství, budila britský zájem také stále větší hospodářská jednota Evropy.18 14

Britský konzervativní politik Enoch Powell (1912 – 1998) v tomto projevu upozorňuje na nutnost uplatňování stejných práv a povinností ve všech částech britského společenství. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit.d., s. 470. Kompletní přepis Powellova parlamentního projevu viz např. LONDON COUNTY COUNCIL. Hola camp, Kenya (report). [online transcription]. [cit. 2013-11-10]. Dostupné z: http://hansard.millbanksystems.com/commons/1959/jul/27/hola-camp-kenya-report#column_232. 15 Proklamované multirasové společenství předpokládalo toleranci a spolupráci mezi jednotlivými rasami. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit.d., s. 462. 16 Pojem apartheid je afrikánský výraz pro oddělení. V kontextu Jižní Afriky se jednalo o politiku rasové segregace, která byla v zemi uplatňována mezi lety 1948 až 1990. Podle této politiky bylo obyvatelstvo rozděleno do čtyřech kategorií podle jejich rasy na bělochy, barevné (míšence), Indy a černochy. V praxi měli nebělošští obyvatelé zakázáno používat stejné dopravní prostředky, divadla, restaurace, školy apod. jako Jihoafričané bílé pleti. Zdroj: Zimák, A. (2003). cit. d., s. 42-45. 17 Velká Británie se nesnažila bránit samosprávě svých kolonií, ale jelikož s nimi byla propojena příliš dlouhou dobu, nemohla zpřetrhat vzájemné vazby příliš rychle, neboť by tím způsobila pouze chaos a nestabilitu. Navíc by se tak mohli snadno dostat do vlivu nepřátel. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 462 – 463. 18 25. března 1975 podepsaly státy západní Evropy tzv. Římské smlouvy, které daly vzniku Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Právě hospodářské společenství, které slibovalo do budoucna i vytvoření společného trhu, se zdálo být cestou vedoucí k úspěchu. Případné úvahy o britském členství však zároveň znamenaly úvahy o nutnosti vzdát se tradičního obchodu v rámci impéria. Více například: Judd, D. (1999). cit. d., s. 378.

17

Byla zde také snaha o jednotnou politiku pro Afriku, neboť pro Velkou Británii se stávalo čím dál tím obtížnější rozlišovat mezi rozdílnými přístupy pro východní, střední a západní Afriku.19 Předpokládalo se také, že budou muset v blízké budoucnosti přistoupit ve svých koloniích na zavedení principu jeden muž – jeden hlas, tedy zavést všeobecné volební právo pro muže. Sám Harold Macmillan byl v tomto případě silně ovlivněn belgickým působením v Kongu, kde právě snahy o zavedení všeobecného volebního práva probíhaly. Premiér však zároveň pečlivě sledoval i francouzské selhání v Alžírsku.20 Historik David Goldworthy21 vidí za změnou britské koloniální politiky také působení Iana Macleoda22 jako ministra kolonií, který ve svém projevu z roku 1959 hovoří o nutnosti vyvarovat se případnému krveprolití. Změna v obsazení tohoto úřadu byla ve skutečnosti spíše příznakem nového přístupu v koloniální politice než jejím zdrojem. Tím jsou obrovské změny nejen v Africe, ale obecně na mezinárodní scéně. 23 Naproti tomu John Darwing24 v této politice vidí přímý důsledek britského neúspěchu v řešení Suezské krize a také britské obavy z hrozících nepokojů na africkém kontinentu stejně, jak tomu bylo v Asii po druhé světové válce. Rostoucí africký nacionalismus25 jen potvrzoval nutnost, co nejrychleji začít řešit tento problém. Po otevření archívů se nakonec většina těchto dohadů o důvodech změny politiky ve větší či menší míře potvrdila. 19

S možnou dekolonizací západní Afriky se počítalo již od roku 1957, neboť zde nebyla žádná výrazná evropská menšina, na kterou bylo třeba brát ohledy. Zdroj: Horowitz, D. (1970), cit. d., s. 9. 20 Zájem Harolda Macmillana o Afriku se objevil až v květnu 1959 v souvislosti s všeobecnými volbami, situací v Ňasku a masakrem v táboře Hola v Keni. Do té doby se zajímalo pouze o to, zda přinesou kolonie Velké Británii zisk či ztrátu. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 477. 21 Tato studie o důvodech změny britské koloniální politiky historika Davida Goldworthyho pochází z roku 1971. Více např. Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 455. 22 Ian Macleod byl jmenován ministrem kolonií roku 1959. Byl považován za nejvíce rozhodného a radikálního konzervativce v této funkci od dob Josepha Chamberlaina. S jeho působením skončila pro místní elity léta ústupků ze strany britské vlády. Zdroj: Judd, D. (1999). cit. d., s. 377. 23 Mcleodův předchůdce Alan Lennox-Boyd (v úřadu 1954 – 1959) měl za úkol postupně adaptovat konzervativce na myšlenku budoucí nevyhnutelnosti dekolonizace. Tedy nutnost přijmout africkou samosprávu na všech územích. Zdroj: Horowitz, D. (1970), cit. d., s. 17. 24 Historik John Darwing (v roce 1988) považoval za důvody přehodnocení této politiky spíše současnou situaci v Africe, jako byla například činnost Belgičanů v Kongu nebo Francouzů v Alžírsku, než na situaci mezinárodní. Zdroj: Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 456. 25 Nárůst nacionalismu v Africe a Asii se objevuje již od roku 1957, v této době ale dochází k jeho enormnímu nárůstu. Více viz Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1088.

18

3.2. Cesta do Afriky Podle původního plánu cesty měl Harold Macmillan navštívit africké země v pořadí určeném délkou jejich členství v Britském společenství. Návštěva měla započít v Jižní Africe, která slavila padesátileté výročí členství v Unii, odtud měl pokračovat do Ghany a dále do Nigérie, Keni a Středoafrické federace. Tento návrh však nebyl s ohledem na plánované referendum o přeměnu Jižní Afriky v republiku použitelný. Nakonec měla cesta úplně opačné pořadí. Macmillanova šestitýdenní cesta po africkém kontinentě započala 5. ledna 1960. Britský premiér postupně navštívil Ghanu, Nigérii, Federaci Rhodésie a Ňasko. Cílovou destinací této „africké tour“ se stala Jižní Afrika.26 Harold Macmillan se tak stal historicky prvním britským premiérem, který kdy osobně navštívil část tohoto kontinentu. O rostoucí vlně afrického nacionalismu se Macmillan přesvědčil již během prvních dní na africkém kontinentu. Akutní problém představovala pro Brity především východní a střední Afrika, kde trvale žil velký počet osadníků z Evropy, a kteří považovali Afriku za svou jedinou vlast. Cílem britských snah bylo, aby tyto země nenásledovaly příkladu Jižní Afriky a jejího apartheidního zřízení. Zároveň však byla problematická také otázka zavedení všeobecného volebního práva, které by naopak mohlo vést k útlaku evropských osadníků černošskou většinou. Během své cesty hovořil britský premiér jak s vůdci, tak i se členy různých politických stran a uskupení včetně těch opozičních. Jednalo se o formální projevy, které byly zdvořilé a velmi obecné. Harold Macmillan nedal najevo připravovanou změnu politiky, pouze snad projev v Ghaně částečně avšak zároveň velmi nejasně naznačil to, co se chystalo v Jižní Africe.27 V souvislosti s očekávanou návštěvou britské delegace bylo v Jižní Africe v předvečer jejího příletu, který byl naplánován na 27. ledna, vyhlášeno dlouho chystané referendum týkající se možného budoucího vyhlášení republiky, které

26

K plánům Macmillanovy návštěvy Afriky více viz Ovendale, R. (1995). cit. d., s. 476. Dále např. Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1091. 27 Myers, F. (2000). cit. d., s. 561-562.

19

se mělo uskutečnit v říjnu téhož roku.28 Program britské návštěvy v Jižní Africe byl zcela řízen zástupci hostitelské země, zahrnoval tak například i prohlídku modelové černošské čtvrti v Meadowlandu a setkání s náčelníkem kmene Bantu na půdě univerzity v Turfoop v severním Transvalu. K setkání britské delegace s premiérem Jižní Afriky Hendrikem Verwoerdem29 proto došlo až po týdnu od příletu na letišti v Kapském městě, tedy 2. února 1960. Následoval přesun do oficiální Verwoerdovi rezidence, kde měl Macmillan možnost setkat se i s představiteli opozice zastoupené v parlamentu, mezi něž patřil například anglikánský arcibiskup Joost de Blanh, Patric Duncan či Margaret Billingerová. Jednalo se však pouze o nečernošské liberální odpůrce, setkání mimoparlamentní opozice s Haroldem Macmillanem nebylo i přes všechny její snahy vládou povoleno. Toto jednání jihoafrické vlády vyvolalo po celé zemi řadu demonstrací proti přítomnosti britského premiéra. Jihoafrická vláda si od návštěvy slibovala především potvrzení pokračující britské tolerance vůči apartheidu a podporu myšlenky na vznik republiky.30

3.3. Projev „wind of change“ Cílem Macmillanova projevu, který byl plánovaný na 3. února 1960, bylo veřejné distancování Velké Británie od politiky apartheidu a rasismu s ním spojeného. I přesto, že se britský premiér v prvé řadě obracel na nečernošské Jihoafričany, projev byl cílen pro mnohem širší publikum, mezi které patřila

28

Jihoafrická republika byla vyhlášena 31. května 1961, v den výročí ukončení tzv. anglo-búrská válka čili 2. války bezi Búry a Brity, ke které došlo v letech 1889 – 1902. Válka je někdy nazývána Jihoafrickou válkou, neboť na obou stranách bojovalo především černošské obyvatelstvo. Válka začala přepadením Transvalu, oblasti bohaté na zlato a diamanty, ve prospěch Britů. Búrové v této válce hájili také svou nadvládu nad černošským obyvatelstvem. Válka byla ukončena mírem, kdy se obě búrské republiky připojily k britským koloniím. Více viz Zimák, A. (2003). cit. d., s. 29-31. 29 Hendrik Frensch Verwoerd (8. září 1901 – 6. září 1966) byl ministerským předsedou Jižní Afriky v letech 1958 až 1966, kdy byl zavražděn. Narodil se v Nizozemí, odkud s rodiči emigroval do Jižní Afriky. Jeho otec zde působil nejdříve jako laický misionář, později se stal knězem. Verwoerd v době nástupu nacismu studoval na německých univerzitách. V letech 1950 až 1958 působil ve vládě Národní strany jako ministr pro záležitosti domorodců. V této době se významně podílel na tvorbě rasových zákonů. Více např. Zimák, A. (2003). cit. d., s. 44. 30 Myers, F. (2000). cit. d., .s. 562.

20

nejen britská, ale i mezinárodní veřejnost. Tu představovaly především Spojené státy americké, které byly hlavním kritikem stále přetrvávajícího britského kolonialismu. Projev měl oslovit i ostatní nečernošské obyvatele ze střední a východní Afriky a nově vzniklé nezávislé státy, ve kterých byl apartheid brán pouze jako pokračování koloniálního útlaku. S ohledem na citlivost tématu tak byl projev připravován již několik měsíců před plánovanou návštěvou. Na vytvoření tematické osnovy se spolu s Macmillanem podílel i jeho osobní tajemník Tim Blingh. Hlavním konzultantem se stal John Maud, vysoký komisař v Jižní Africe, díky právě jeho zásahům nedošlo nakonec k přímé kritice apartheidu. Slovo apartheid nebylo v samotné řeči vůbec zmíněno, ale hovoří se v ní pouze o určitých aspektech, které znemožňují britskou podporu Jižní Afriky. S ohledem na trvající britské zájmy v Jižní Africe, se při přípravě řeči kladl důraz na její dopad na Jihoafričany bílé pleti, které tato řeč neměla žádný způsobem urazit. Tito lidé představovali pro západní svět klíčové spojence v boji proti světovému komunismu. Harold Macmillan vyjádřil naději, že země po vzoru Britského společenství dokáže usmířit rozdílné národní zájmy svých obyvatel. Neopomenul ani ocenit krásu a jedinečnost Jižní Afriky, její prosperující průmysl a hospodářství. Dalšími spolupracovníky při přípravě projevu byli John Johnson, Evelyn Baring, Julian Amery a Norman Brook.31 Kromě posledního jmenovaného měli všichni Macmillanovi spolupracovníci již nějakou předchozí zkušenost s Jižní Afrikou a zároveň byli všichni odpůrci samotné existence apartheidu. Hlavním důvodem pro nesouhlas s tímto režimem nebyl ve skutečnosti tak úplně jeho dopad na obyvatele černé pleti v Jižní Africe, byť samozřejmě s jakoukoliv nadřazeností jedné rasy nad druhou nesouhlasili, ale spíše problémy, které jeho existence přinášela Britům v Středoafrické federaci a dalších oblastech Afriky.32

31

K přípravě projevu Wind of change více např. Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1097. Dále také Myers, F. (2000). cit. d., . s. 563. 32 Mnohem větší problém než situace v Jižní Africe představovala pro Brity otázka budoucnosti Středoafrické federace. Jižní Afrika byla na rozdíl od Středoafrické federace suverénním státem, kde Britové pouze dodržovali již uzavřené smlouvy. Zatímco ve střední Africe neměli k dispozici „žádnou moc – jen vliv“. Zdroj: Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1092.

21

Ústředním poselstvím projevu wind of change bylo uznání stále rostoucího afrického nacionalismu.33 Nacionalismu, který má na různých místech různou formu, ale v nějaké podobě se odehrává napříč celým kontinentem. V tomto momentě se premiér Macmillan obracel především na Afrikánce34, kteří podle něj musí nejlépe chápat tento proces, neboť právě oni, osadníci z Evropy, byli první, kteří vytvořili v Africe svůj vlastní nový svobodný národ. Je proto nutné přijmout tuto skutečnost jako politický fakt, za který musí nést západní svět zodpovědnost. Pokud by tak neučinil, mohla by být ohrožena již tak nejistá rovnováha mezi Východem a Západem. Rovnováha, na které závisí světový mír. Současný svět je podle Harolda Macmillana rozdělen do tří skupin.

První

skupinu tvoří západní síly, mezi které Macmillan počítá i Jižní Afriku. V Evropě a Spojených Státech amerických je tato část světa označována jako svobodná. Druhou skupinou je svět komunistický, kam patří Rusko s jeho satelity v Evropě a Čína. Třetí skupinou jsou nezúčastněné státy v Asii a Africe, které se nekloní ani ke komunistickým, ani k západním myšlenkám.35 I přes to, že neměl Macmillan původně v úmyslu vyjádřit přímou podporu černošskému obyvatelstvu v Jižní Africe, podle vůdce Afrického národního kongresu36 Luthuliho dal projev wind of change

černošskému obyvatelstvu

naději a inspiraci do budoucna. Jižní Afrika představovala pro Velkou Británii

33

Vzrůst národního sebeuvědomění, zvláště po druhé světové válce, dal vzniku mnoha národním státům po celém světě. A dnes (1960) se toto hnutí dostalo až do Afriky. Více viz oficiální text projevu. BBC. Tour of South Africa. BBC [online record]. [cit. 2013-11-09]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/archive/apartheid/7203.shtml. 34 Jako Afrikánci se označují potomci holandských a německých osadníků, po roce 1688 také francouzských protestantů, kteří se usadili na tomto území a jejichž společným jazykem se stala tzv. Afrikánština, tedy zjednodušená holandština, která byla doplněna o slova z dalších evropských či místních jazyků a také malajštiny. Více např. Zimák, A. (2003). Jihoafrická republika. Praha: Libri. s. 16. 35 Zdroj: BBC. Tour of South Africa. BBC [online record]. [cit. 2013-11-09]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/archive/apartheid/7203.shtml 36 Africký národní kongres (ANC) vznikl v lednu 1912, kdy afričtí intelektuálové na odpor proti rasovým zákonům svolali celostátní konferenci svých organizací. Společně zde vytvořili první jihoafrickou celostátní černošskou organizaci – Jihoafrický domorodý národní kongres. Kongres roku 1923 přijal současný název, tedy Africký národní kongres. Cílem této organizace bylo sjednocení všech černošských kmenů Jihoafrické unie, dále odstranění rasových zákonů a zajištění obyvatele zastoupení černošského obyvatelstva v parlament. Více např. Zimák, A. (2003). cit. d., s. 35.

22

jeden z nejdůležitějších vývozních trhů37, proto Harold Macmillan zcela odmítl plán labouristů na bojkot jihoafrického trhu, neboť se obával, že by tento krok mohl vést ke zvýšení i britské nezaměstnanosti. Zřeknutí se ekonomických sankcí vůči Jihoafrické republice proto přineslo po počátečním šoku obecenstva částečnou úlevu a za tuto pasáž sklidil Macmillan od jihoafrického parlamentu dokonce i potlesk.

Tento projev lze považovat za klasický příklad rétoriky

studené války, stejně jako brilantní britské diplomacie. Byť nikdo nemohl dopředu předvídat důsledky a události, které tento projev přinese, projev wind of change ukázal britské politice jasný nový směr nejen v Africe, ale všude tam kde byl vliv britské politiky přítomný.38

3.4. Hendrik Verwoerd – reakce opozice Po skončení Macmillanovy řeči se dala pochopitelně očekávat reakce protistrany. Slova se ujal premiér Henrik Verwoerd, který nejprve poděkoval britskému premiérovi za jeho otevřené poznámky k Jihoafrické unii a následně přednesl svůj vlastní pohled na zmíněnou problematiku. V porovnání s řečí Harolda Macmillana, která byla připravovaná a psaná s velkou pečlivostí, takže i přes její otevřenost působila stále taktně a zdvořile, byl styl Hendrika Verwoerda přesným opakem. Verwoerd zdůraznil, že zde nemůže existovat spravedlnost jen pro černošské, ale musí být i pro bělošské obyvatelstvo, neboť právě oni podporují ideje západního světa a boj proti komunismu. I přesto, že sami sebe nazývají Evropany, ve skutečnosti jsou Afričané, kteří se v této zemi usadili o mnoho let dříve, než přišel do této oblasti kmen Bantu. A i kdyby chtěli, tak odtud nemohou nikam odejít, protože nikde na světě nemají žádnou další vlast. Hendrik Verwoerd dále připomněl, že jsou to oni, Afrikánci, kdo přinesl do Afriky

37

Do Jižní Afriky směřovalo až 30% britského exportu. Návratnost investic dosahovala v roce 1960 10,3% a byla výrazně nad normou. Mezi další britské zájmy v Jižní Africe patřilo zlato a uran. Zdroj: Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1110. 38 Nezamýšleným důsledkem bylo například zahájení jakési další fáze jihoafrického apartheidu spojené s odchodem z Britského společenství národů, která pokračovala až do roku 1994. Více např. Myers, F. (2000). cit. d., . s. 571-572.

23

civilizaci, vzdělání a industriální rozvoj, bez kterých by žádný africký nacionalismus nikdy nemohl vzniknout.39 Macmillanův projev ovlivnil celý svět, avšak v samotné Jižní Africe byl zastíněn po něm následujícími dramatickými událostmi. Příkladem může být březnový masakr probíhající demonstrace černošského obyvatelstva na sídlišti v Sharpeville a podobná akce odehrávající se také na sídlišti Langa, po kterých bylo celé jihoafrické zřízení následně odsouzeno Radou bezpečnosti Organizace spojených národů.40 I přes nesouhlas světové veřejnosti bylo v zemi vyhlášeno stanné právo, které sebou přineslo další vlnu zatýkání a zákaz veřejných akcí. V důsledku toho byl zakázán také Africký národní kongres a Panafrický kongres.41 Napětí v zemi ještě zesílilo, když v dubnu 1960 došlo k pokusu o atentát přímo na premiéra Verwoerda, a to i přesto, že to bylo ze strany transvaalského farmáře bílé pleti.42 vzniku

Jihoafrické

Situace vyvrcholila úspěšným říjnovým referendem o republiky

a

z Commonwealthu následujícího roku.43

odchodem

Jihoafrické

republiky

Reakce na Macmillanův projev se

různily i mezi členy konzervativní strany. Lord Kilmuir, člen Macmillanova kabinetu, prohlásil, že tento projev celou situaci týkající se dekolonizace značně 39

O Verwoerdově reakci na Macmillana vice viz Ovendale, R. (1995). Macmillan and the Wind of Change in Africa, 1957 – 1960. The Historical Journal. s. 1101 – 1102. Dále např. Hulec, O. (2010). Dějiny jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. s. 225. 40 Demonstrace proti povinnému nošení osobních průkazů u černošského obyvatelstva a na podporu zavedení minimální denní mzdy ve výši 1 libry pro černošské dělníky byla Africkým národním kongresem plánovaná původně na 31. března 1960. Na popud Panafrického kongresu se nakonec uskutečnila již 21. března, kdy demonstranti obklíčili policejní stanici na sídlišti v Sharpeville. Reakcí na to byl policejní zásah, při kterém bylo zastřeleno 69 osob a 180 vážně zraněno. Při demonstraci na sídlišti Langa u Kapského města byly zastřeleny 2 osoby. Více viz Hulec, O. (2010). Dějiny jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. s. 211 – 212. 41 Africký národní kongres a Panafrický kongres byly zakázány na základě zákona o nezákonných organizacích (tzv. Unlawful Organizations Act) ze dne 8. dubna 1960. Členové těchto organizací byli nuceni odejít do zahraničí nebo se stáhnout do ilegality. Během stanného právo bylo pozatýkáno přes 18 tisíc lidí. Více např. Hulec, O. (2010). Dějiny jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. s. 212 – 213. 42 O událostech, které následovaly v rychlém sledu po projevu britského premiéra Harolda Macmillan více např. Dubow, S. (2011). cit. d., s. 1088. Dále také Hulec, O. (2010). Dějiny jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. s. 225. 43 I přes opětovnou žádost Jižní Afriky (po 31. květnu 1961 již Jihoafrické republiky) o znovu přijetí do Commonwealthu v roce 1961, nebyla v důsledku nesouhlasu většiny členů přijata. Více např. Ferguson, N. (2007). cit. d., s. 390.

24

zhoršil a pouze vyvolal mnohem větší nedůvěru k britské vládě. Naopak podle lorda Egremonta byl projev wind of change „diagnózou současné situace, ne jejím předpisem“.44 Harold Macmillan dle jeho názoru neřekl v projevu nic nového, nic co by mohlo nějak zvlášť překvapit či šokovat. Vše již bylo řečeno někdy v minulosti.45

44

V originálním znění - „...the speech was a diagnosis not a prescription.“ Zdroj: Horowitz, D. (1970), cit. d., s. 15. 45 Například část projevu týkající se afrického nacionalismu se obsahově shoduje s projevem z července 1957, který měl Harold Macmillan v Bedfrodu. Více o názorech konzervativců k projevu např. Horowitz, D. (1970), cit.d., s. 15.

25

4. Cesta k nezávislosti – Kypr, Nigérie a Britské Somálsko Ještě v témže roce, ve kterém britský premiér Harold Macmillan uskutečnil návštěvu Afriky, získaly nezávislost na Velké Británii hned tři další státy. Jednalo se o západoafrický stát Nigérii, Britské Somálsko a Kypr. Byť je zřejmé, že se v těchto případech nejednalo o přímý důsledek Macmillanova projevu o „větru změn“, ale o dlouhodobější jednání mezi britskými představiteli a místními elitami, lze předpokládat, že tato veřejná podpora nacionalismu a dekolonizace přispěla k urychlení celého procesu vedoucího k nezávislosti těchto států.

4.1. Kypr Britská kontrola nad Kyprem trvala více než osmdesát let. Kypr se pod britskou správu dostal již v roce 187846, a to díky smlouvě Velké Británie s Osmanskou říší, které předcházela válka Osmanské říše s carským Ruskem. Zájmy Velké Británie na Kypru měly dva hlavní důvody. Prvním z nich bylo chránit tuto oblast před stále rostoucí ruskou expanzí. Tím druhým byla snaha přimět Turecko k potřebným politickým reformám, které zvýší jeho odolnost proti ruskému vlivu.47 Formálně byl Kypr připojen k Britskému impériu až po vypuknutí první světové války, přesněji 5. listopadu 1914, kdy se Osmanská říše připojila na stranu centrálních mocností a Velká Británie tak jednostranně zrušila vzájemnou smlouvu z roku 1878.48

46

Spojenecká smlouva mezi Velkou Británií a Osmanskou říší byla uzavřena 4. června 1878 v rámci revize Sanstefanské smlouvy z 3. března 1878, která ukončila rusko-tureckou válku (24. dubna 1877 – 3. března 1878). Britská vláda přislíbila turecké straně chránit její zájmy v Malé Asii před Ruskem výměnou za přenechání vlády nad Kyprem a pravidelnou finanční kompenzaci. Zdroj: Hradečný, P. (1999). Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Lidové noviny. s. 29 - 30. Dále také Rosenbaum, N. (1970). Success in Foreign Policy: The British in Cyprus, 1878-1960. Canadian Journal of Political Science. Canadian Political Science Association. s. 621. 47 Rosenbaum, N. (1970). cit. d., s. 621, 48 Za osmanskou podporou centrálních mocností stál především fakt, že jen díky jejich vítězství existuje pro Turky možnost zvrátit výsledky balkánských válek a opětovně získat Makedonii, egejské ostrovy a Thrákii pod svou nadvládu. Zdroj: Hradečný, P. (1999). cit. d., s. 42.

26

Během války byl ostrov nabídnut také Řecku, které by se ale v tom případě muselo zapojit do války na straně Dohody. Řecko na nabídku Velké Británie ve stanové době nezareagovalo, proto zůstal Kypr i nadále ve správě britské koruny. Nároku na ostrov se po skončení války zřekla v rámci tzv. Lausannské smlouvy (Treaty of Lausanne) 49 o poválečném územním uspořádání i nově vznikající Turecká republika. Nic tak již nestálo v cestě tomu, aby byl Kypr o dva roky později oficiálně prohlášen britskou korunní kolonií. Snahy vedoucí k zisku nezávislosti Kypru se objevují již od druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století. Mezi oběma komunitami žijícími na ostrově - kyperskými Řeky a kyperskými Turky - panovaly nepřátelské vztahy. V letech 1954 až 1959 probíhala v zemi občanská válka.50 Snahy kyperských Řeků směřovaly k tzv. enosis, tedy připojení ostrova k Řecku. Podle názoru Velké Británie by ale bylo případné sjednocení Kypru s Řeckem ekvivalentem ruské nadvlády ve východní části Středomoří. Cílem britské politiky na Kypru tak bylo enosis předejít. Naopak přáním kyperských Turků bylo rozdělení ostrova, tedy tzv. takism.51 V červnu 1958 přišel s plánem s uklidnění kyperské situace sám britský premiér Harold Macmillan. Tzv. Macmillanův plán52 předpokládal, že se na správě ostrova bude příštích sedm let podílet smíšená řídící rada. Ta měla být složena z britského guvernéra, zástupců turecké a řecké vlády a samozřejmě i členů obou komunit žijících na Kypru. Po sedmi letech se měla Velká Británie vzdát nároku na správu země ve prospěch Turecka a Řecka. Macmillanův plán správy ostrova byl bohužel zamítnut ze strany kyperských Řeků i samotného Řecka. Hlavním důvodem byla neochota řecké strany spolupracovat s tureckou 49

Lausannská mírová smlouva z 24. 7. 1923 řešila otázku územního uspořádání Turecka po 1. světové válce. Revidovala Sèvreskou smlouvu, která nevešla v platnost kvůli povstání Turků. Díky Lausannské smlouvě existuje Turecko v dnešních hranicích. Turci dosáhli mnoha územních změn ve svůj prospěch. Více např. Pečenka, M. a P Luňák (1995). Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri. s. 254. 50 Více např. Castleberry, P. H. (1964). Conflict Resolution and the Cyprus Problem. The Western Political Quarterly. University of Utah. s. 119. 51 Víz Rosenbaum, N. (1970). cit.d., s. 622 – 623. Dále také Camp, G. D. (1980). Greek-Turkish Conflict over Cyprus. Political Science Quarterly. The Academy of Political Science. s. 47. 52 Ani Macmillanův plán nepředpokládal rovnoměrné zastoupení kyperských Řeků a kyperských Turků v řídící radě. Kyperské Řeky měly v radě zastupovat čtyři osoby a kyperské Turky pouze osoby dvě. Více např. Hradečný, P. (1999). cit. d., s. 79.

27

menšinou, tato spolupráce by totiž znamenala omezení vlastních práv v turecký prospěch. Napětí a spory mezi oběma národy se stále více stupňovaly a bylo nutné začít hledat nějaký kompromis. Tlak na Velkou Británii byl vyvíjen i ze strany Severoatlantické aliance, která se obávala možného narušení bezpečnosti západního světa ze strany Sovětského bloku. Nakonec

byly

v průběhu

února

1959

mezi

představiteli

obou

znepřátelených národů uzavřeny tzv. Curyšsko-londýnské dohody (London and Zurich Agreements)53 o vytvoření samostatného Kyperského státu. Jednalo se o soubor dokumentů tvořící právní základ, ve kterém kyperští Řekové oficiálně přestali usilovat o připojení k Řecku. Turecká strana se v nich vzdala ideje takismu a Velká Británií ztratila nárok na území ostrova. Poloha ostrova měla ale pro Velkou Británii i nadále strategický význam54, proto si vynutila výjimku, kterou tvořila dvě výsostná území55 – vojenské základny Akrotiri a Dekelia. Tato území i nadále zůstala pod správou britského impéria. Dne 16. srpna 1960 tak vznikla na základě Curyšsko-londýnských dohod nezávislá a svrchovaná unitární Kyperská republika. Zároveň však tyto dohody přinesly řadu ustanovení s prvky federálního uspořádání, které měly poskytovat turecké menšině ochranu před řecko-kyperskou komunitou. Podle tzv. Dohody o základní struktuře (Basic Structure Agreement) bylo obyvatelstvo ostrova diferenciováno na základě etnické a náboženské příslušnosti na Řeky a Turky. Rozdělení bylo čistě na osobním principu, takže i jiné národnosti se povinně musely zařadit do jedné z výše uvedených národnostních skupin. Každá z komunit měla vlastní komunální komoru, která měla na starosti záležitosti uvnitř komunity. Tato komora byla volena všemi členy dané komunity. Jako nejvyšší zákonodárný orgán byl vytvořen celokyperský 53

Proces vyjednávání započal nejprve prosincovým (1958) setkáním ministrů zahraničí Turecka a Řecka. V únoru následujícího roku došlo následně i k setkání předsedů turecké a řecké vlády v Curychu, kde dospěli k dohodě o vytvoření samostatného Kyperského státu. K této dohodě se pak 19. února 1959 připojila Velká Británie. Závěrečný dokument byl podepsán i zástupcem kyperských Řeků (arcibiskup Makarios III.) a zástupcem kyperských Turků (Fazıl Küçük). Zdroj: Hradečný, P. (1999). cit. d., s. 80. 54 Přímý strategický význam měl Kypr pro Velkou Británii poprvé již v roce 1945, kdy panovaly obavy ze ztráty Egypta. Pro využití vzdušných sil měl tak ostrov ideální polohu. Rosenbaum, N. (1970). cit. d., s. 622. 55 Na základě tzv. Treaty of Establishment, který tvořila jedno z curyšsko-londýnského ujednání. Zdroj: Hradečný, P. (1999). cit. d., s. 80.

28

parlament. Parlament byl tvořen padesáti poslaneckými křesly, která byla rozdělena podle národnostního klíče. Pro kyperské Řeky bylo určeno pětatřicet křesel a patnáct připadlo kyperským Turkům. Každý z národů si mohl pochopitelně volit pouze své vlastní poslance. Přijetí zákona spočívalo na pravidlu tzv. dvojí většiny, tedy byla nutná jak absolutní většina kyperských Řeků, tak i absolutní většina na straně turecko-kyperské komunity. Národnostní klíč figuroval v celém kyperském státním aparátu. Stejně jako parlament, byla i kyperská vláda rozdělena v poměru sedm ku třem ve prospěch řecké většiny.56 Prezidentem nově vzniklé republiky Kypr se mohl stát pouze člen řecké komunity, který byl přímo volen členy své komunity. Naproti tomu více prezident pocházel vždy z opačného tábora. Aby nedocházelo k omezování práv některé komunity, nesměli se tito dva přední zástupci republiky vzájemně zastupovat a odvolávat mohli jen ministry ze své vlastní komunity. Měli však právo vzájemného veta a mohli vetovat též rozhodnutí parlamentu v oblasti zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti. Soužití kyperských Řeků a kyperských Turků na ostrově nebylo ani po uzavření Curyšsko-londýnských dohod ideální. Dne 21. prosince 1963 vypukla v zemi další občanská válka. Prezident Makarios III. a s ním i celá řecká komunita považovali řecko-turecké vyrovnání z roku 1960 za nespravedlivé. Dle jejich názoru tento ústavní systém spíše podporoval rozdělení ostrova než jeho sjednocení. Klíčovým problémem bylo, že ostrov byl sice státem, ale ne národem. Naopak pro kyperské Turky představoval tento systém zachování bezpečí a dosavadního způsobu jejich života. Roznětkou konfliktu se stal 30. listopad 1963, kdy prezident Makarios III. vyhlásil změnu třinácti ústavních článků, jejichž cílem bylo ukončit podíl turecké minority na moci. Ty měly vstoupit v platnost bez ohledu na názor turecké komunity.57

56

Jediným případem, kde nebyl stanoven poměr mezi kyperskými komunitami 7:3, byla kyperská armáda, kde poměr mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky byl při počtu dvou tisíc vojáků 6:4. Zdroj: Hradečný, P. (1999). cit. d., s. 82. 57 Tzv. třináct bodů mělo například zrušit veto viceprezidenta, odstranit oddělený soudní systém, zrušení pravidla dvojí většiny v zákonodárném procesu, zrušení oddělených městských vlád v pěti největších městech apod. Více např. Castleberry, P. H. (1964). cit.d., s. 120 – 124. Dále také Camp, G. D. (1980).

29

Řecká nadvláda na Kypru trvala až do roku 1974, kdy Turecko podniklo vojenskou intervenci. Spor mezi oběma komunitami probíhá na ostrově až do současnosti, neboť obě znepřátelené strany si nesou ze své minulosti bolestivé zkušenosti s druhou stranou. A nelze se tak divit, že se vůči sobě i nadále vzájemně vymezují.58

4.2. Nigérie Z politického hlediska je dnešní stát zvaný Nigérie pouze umělým britským imperiálním výtvorem. Téměř sto let trvající britská nadvláda započala roku 1861, kdy se oblast Lagosu stala britskou kolonií. Snahy o vytvoření samostatného a sjednoceného státu se zde objevily až po dobytí území dnešní severní Nigérie Lordem Fredericem Lugardem na přelomu století. Sloučením severní a jižní Nigérie vznikl roku 1914 Protektorát Nigérie. Tato nová politická jednotka se tak na další téměř půl století stala součástí Britského impéria.59 Britská správa Nigérie byla založena na ideji nepřímé vlády, která byla založena na rozvoji afrických institucí. Oblasti zahraniční, daňové a bezpečnostní politiky sice stále ještě spadaly pod britskou kontrolu, ale ostatní již patřily do domácí kompetence. Britové zde vykonávali pouze poradenskou činnost, jejímž cílem bylo především připravit místní elity na budoucí nezávislost a s tím spojené samostatné řízení země. Velký důraz byl proto kladen na institut náčelnictví, který se stal oporou a spojencem britské správy, a také na vzdělávání Afričanů a jejich výchovu k občanské odpovědnosti.60

Greek-Turkish Conflict over Cyprus. Political Science Quarterly. The Academy of Political Science. s. 48. 58 Anastasiou, H. (2002). Communication Across Conflict Lines: The Case of Ethnically Divided Cyprus. Journal of Peace Research. Portland State University. s. 582 – 583. 59 Roku 1922 byla k území státu připojena ještě část Kamerunu, jakožto bývalé německé kolonie, která jako mandátní území Společnosti národů byla zařazena do správy Velké Británie. Více např. Ezera, K. (1959). Nigeria’s Constitutional Road to Independence. The Political Quarterly. s. 94. Dále také Kochan, J. (2005). Nigérie: Přehled politického vývoje. Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. [cit. 2014-02-16]. 60 Více např. Okafor, S. O. (1974). Ideal and Reality in British Administrative Policy in Eastern Nigeria. African Affairs. Oxford University Press. s. 460. Dále také Matthews, Z. K. (1937). An African View of Indirect Rule in Africa. Journal of the Royal African Society. Oxford University Press. s. 433 – 434.

30

Vznik nacionalistických hnutí v subsaharské Africe probíhal v porovnání se severní Afrikou, která měla v tomto ohledu zkušenosti již z předkoloniálních dob, v mnohem pomalejším tempu. Roku 1920 vznikl Národní kongres Britské západní Afriky (National Congress of British West Africa), který měl pobočky ve všech západoafrických zemích, tedy nejen Nigérii, ale také na Zlatém Pobřeží, v Sierra Leone a Gambii. Tento Národní kongres seskupoval především obchodní a profesionální elity. V následujících letech byla založena také Nigerijská národně demokratická strana (Nigerian National Democratic Party), v jejímž čele stál Herbert Maclauey a koncem třicátých let Nigerijské hnutí mladých (Nigerian Youth Movement). Toto hnutí však působilo pouze krátce a z důvodu vnitřních sporů se nakonec rozpadlo.61 Společenské napětí je pro Nigerii typické, neboť nigerijská společnost je značně heterogenní. Existuje zde okolo čtyř set kmenů, které hovoří více než dvě stě padesáti jazyky a patří do jedné ze tří náboženských skupin. 62 Až do roku 1946 měl sever a jih vlastní autonomní vlády. Obyvatelstvo na severu Nigérie bylo muslimského vyznání a mělo vazby především na severní Afriku. V této oblasti žil například kmen Hausa, který patřil mezi stoupence monarchismu. Jih vyznával naopak náboženství křesťanské a upřednostňoval proevropské směřování země. Spory probíhaly nejen na vertikální linii, ale i v rámci obou jednotlivých částí. V jižní části země se jednalo o spor mezi monarchistickým kmenem Joruba na jihozápadě a republikánsky orientovaným kmenem Igbo na jihovýchodě, na severu pak vytvářela napětí zmíněná dominance aristokratických skupin.63 O národní sjednocení se pokusilo Národní shromáždění Nigérie a Kamerunu (National Council of Nigeria and the Cameroons, NCNC), které vzniklo roku 1944, a v jehož čele stál Benjamin Nnamdi Azikiwe. Neúspěch této myšlenky způsobil zejména fakt, že NCNC bylo podporováno hlavně ze strany 61

Více např. Reid, R. J. (2011). Dějiny moderní Afriky od roku 1800 po současnost. Praha: Grada. s. 234. Mezi nejvýznamnější kmeny patřil například kmen Hausa, Igbo, Joruba, Fulani, Tiv, Edo, Nupe či Kanuri. V otázce náboženství se obyvatelstvo dělilo na muslimy, křesťany a pohany. Více viz Weaver, E. K. (1961). What Nigerian Independence Means. Phylon (1960-2002). Clark Atlanta University. s. 148 – 149. 63 Více viz Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 236. Dále také Ezera, K. (1959). cit. d.,. s. 94. 62

31

kmene Igbo, čímž ztratilo přízeň u kmene Joruba. V roce 1950 v obavách z možné dominance tohoto kmene (Igbo) ve volbách vznikl Severní lidový kongres (Northern People's Congress), který hájil zájmy feudálů. Jeho hlavními podporovateli byly kmeny Fulani a Hausa. Svou vlastní stranu s názvem Akční skupina Jorubů (Action Group) vytvořil i kmen Joruba. V čele této skupiny stanul Obafemi Awolow. Právě existence mnoha různých nacionalistických uskupení, které hájily odlišné zájmy, značně zpomalovala celý proces dekolonizace.64 V roce 1945 zrušila britská vláda ministerstvo pro západní Afriku. Nahradila ho nově vzniklá Západoafrická rada (West African Council), která působila jako poradní orgán ministra kolonií. Hlavním cílem Západoafrické rady bylo přesvědčit Afričany o nutnosti ekonomické samostatnosti, která je nutná pro zisk nezávislosti politické. Ekonomická nezávislost však byla v afrických podmínkách cestou na dlouhé trati.65 Tzv. Lytteltonova ústava (Lyttleton constitution)66, pojmenovaná podle tehdejšího ministra kolonií, vstoupila v platnost až 1. října 1954. Ústava dala vznik federaci tří oblastí – severní, jihovýchodní a jihozápadní - a území Lagosu, které bylo upraveno zvláštním statusem. V každé z oblastí byla vytvořena rada ministrů a také centrální federální ministerská rada. I přes velkou míru autonomie jednotlivých oblastí se napětí v zemi nepodařilo překlenout. V zemi nadále panovala nejen obava z dominance proevropsky orientovaného obyvatelstva na jihu, ale také zde stále probíhaly kmenové spory.67 Přesun moci z britské koloniální správy na místní elity probíhal v Nigérii postupně již několik let před plánovanou nezávislostí. Nejprve získaly roku 1957 možnost samosprávy na regionální úrovni východní a západní oblasti. V červnu

64

K nigerijským nacionalistickým hnutím více např. Lacina, K. (1987). Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda. s. 245 – 246. Dále také Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 236. 65 Západoafrická rada byla tvořena guvernéry Zlatonosného (Zlatého) pobřeží, Nigérie, Sierra Leone a Gambie. V jejím čele stál tajemník ministerstva kolonií. Více např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 236. 66 Ústava byla symbolicky pojmenovaná po Oliveru Lytteltonovi, který působil jako ministr kolonií v letech 1951 – 1954. Více viz Lacina, K. (1987). cit. d., s. 246. 67 Více např. Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 249.

32

1959 se k nim připojil i severní region.68 Na základě parlamentních voleb z prosince 1959 byla vytvořena koaliční vláda, v jejímž čele stanul vůdce Severního lidového kongresu Abubarker Tafawa Balewa. Tato vláda, která byla stále orientovaná především na Velkou Británii a další západní mocnosti, získala ještě před ziskem nezávislosti rozhodovací pravomoci v oblasti obrany a veřejného pořádku.69 Úspěch Britů spočíval především ve skutečnosti, že dokázali přesvědčit Nigerijce, že i oni podporují nigerijské úsilí vedoucí k nezávislosti a plní své sliby. Díky tomu se celá tato transformace obešla bez výraznějších nepokojů.70 Tento způsob přesunu moci, který byl využit také v případě Zlatonosného pobřeží (dnešní Ghany), byl oficiálně označen jako tzv. kreativní abdikace moci.71 Nigerijská nezávislost byla definitivně naplněna až 1. října 1960. Hlavním důvodem, díky kterému získala Nigérie samostatnost jako jedna z prvních zemí v rámci takzvaného wind of change britské koloniální politiky, byla skutečnost, že zde byl, na rozdíl od střední a východní Afriky, pouze malý počet evropských osadníků. Britská vláda tam tak mohla provést změny v mnohem rychlejším tempu. Prezidentem této nové parlamentní republiky se stal Benjamin Nnamdi Azikiwe. Nigérie se tak stala největším svobodným černošským národem na světě.72 Z důvodu nejednotnosti jednotlivých skupin však mohla Velká Británie, díky podepsání řady dohod, i nadále zasahovat do politického i ekonomického vývoje země.73 Následující léta bohužel ukázala, jak složité je udržet počáteční politickou a sociální stabilitu země. Domorodé elity sice dokázaly poměrně úspěšně převzít a nahradit koloniální správu, ale nedokázaly již zemi, i přes její výrazný

68

Robertson, J. (1961). Sovereign Nigeria. African Affairs. Oxford University Press. s. 145. Více viz Lacina, K. (1987). cit. d., s. 621. Dále také např. Robertson, J. (1961). cit. d.,. s. 145. 70 Robertson, J. (1961). cit. d., s. 146. 71 Tento způsob znamenal mnohem rychlejší nezávislost, než tomu bylo v případě asijských zemí. Viz Ezera, K. (1959). cit. d., s. 93. 72 Podle sčítání v roce 1963 žilo v Nigérii více než 55 milionů obyvatel. Rozlohou se sice nejednalo o největší stát (357 tisíc km čtverečných), ale na rozdíl od ostatních nezabírala území státu v takovém rozsahu poušť. Více např. Polhemus, J. H. (1977). Nigeria and Southern Africa: Interest, Policy, and Means. Canadian Journal of African Studies. Taylor & Francis, Ltd. s. 43. 73 Lacina, K. (1987). cit. d., s. 246. 69

33

surovinový potenciál, posunout politicky a hospodářsky kupředu.74 Jedním z důvodů je, že Baleowa vláda hájila především zájmy feudálů a to na úkor dělníků a rolníků. Roku 1962 byl sice vyhlášen šestiletý hospodářský plán, ten však neměl výraznou účinnost. Nespokojenost Nigerijců

tak vyústila

k nepokojům a stávkám, které v západní Nigérii vedly až k vyhlášení výjimečného stavu. V roce 1966 situace gradovala až k pádu první nigerijské parlamentní vlády (v důsledku vojenského převratu) a následnou občanskou válkou.75

4.3. Britské Somálsko Protektorát Britské Somálsko byl součástí Britského impéria od roku 1884, kdy Britové uzavřeli smlouvy s místními kmenovými vůdci výměnou za ochranu ze strany impéria. Hlavním důvodem zájmu o tuto oblast bylo především zajištění obchodních cest v Rudém moři a spojení s přístavem Aden, který byl klíčový pro námořní spojení s Indií. Výjimku tvoří pouze období mezi lety 1940 až 1941, kdy území v srpnu 1940 obsadila fašistická Itálie a Britské Somálsko se tak ocitlo na pár let pod její kontrolou.76 Po převzetí moci v březnu 1941 získala Velká Británie zpět nejen Britské Somálsko, ale nově také Etiopii a dřívější Italské Somálsko. Jejím záměrem bylo vytvořit sjednocené Velké Somálsko, zbylé mocnosti však tento nápad z obav z opětovného budování Britského impéria zavrhly. Nakonec tak byla pouze obnovena britská správa v čele s guvernérem.77 Vznik národně osvobozeneckých hnutí je spojován především s bojem za nezávislost v sousedním bývalém Italském Somálsku, které se díky rezoluci 74

Více např. Guesh, J. S.; Oritsejafor, E. (2007). Government Size, Political Freedom and Economic Growth in Nigeria, 1960 – 2000. Journal of Third World Studies. Association of Third World Studies, Inc. s. 140 – 141. 75 Viz Anyanwu, K. C. (1982). The Bases of Political Instability in Nigeria. Journal of Black Studies. Sage publishing, Inc. s. 102., Dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 621 – 624. 76 Více např. Mohamed, J. (2002). Imperial Policies and Nationalism in The Decolonization of Somaliland, 1954-1960. The English Historical Review. Oxford University Press. s. 1181. 77 Viz History. (2012). Background Notes on Countries of the World: Somalia [online]. U. S. Government Printing Office, [cit. 2014-02-18]. Dále také např. Mohamed, J. (2002). cit. d., s. 1181.

34

Valného Shromáždění OSN stalo od 1. dubna 1950 na následujících deset let svěřeneckým územím pod správou Itálie. Po uplynutí tohoto období mělo dojít k vyhlášení nezávislosti.78 Snahu o sjednocení s jižním Somálskem a vyhlášení nezávislosti

podporovala

v Britském

Somálsku

zejména

Národní

liga

Somálska.79 Další významnou politickou stranou, která tuto myšlenku podporovala, byla Sjednocená somálská strana (United Somali Party).80 Ještě v roce 1954 se předpokládalo, že Britské Somálsku nejspíše nikdy nedosáhne úplné samostatnosti. K oficiální změně politiky došlo až v roce 1958, kdy britská vláda rozhodla o možnosti dekolonizace i v případě Britského Somálska. Tato změna v přístupu ke koloniím je spjata se snahou plánovaného přijetí jednotné politiky pro Afriku. Oficiálně byla tato nová koloniální britská politika

představena

premiérem

Haroldem

Macmillanem

v

jeho

nezapomenutelném projevu wind of change až 3. února 1960 v Jižní Africe.81 Prvním drobným ústupkem britské vlády a krokem k samostatnosti bylo již vytvoření zákonodárné rady v roce 1957. Předsedou rady byl guvernér, který (přes značnou nelibost obyvatel) jmenoval všechny její členy. Následujícího roku tak již britská vláda vyhlásila volby na třináct křesel z celkových čtyřiatřiceti mandátů. Toto zdánlivě přátelské gesto vyvolalo mezi obyvateli ještě větší míru nespokojenosti, která vyústila až v bojkot těchto voleb. Britové tak byli nuceni ustoupit a v následných volbách, které se uskutečnily v únoru 1960, bylo již voleno třicet čtyři členů zákonodárné rady. Zbylé tři členy jmenoval i nadále guvernér. Téhož roku byla v Britském Somálsku založena i výkonná rada.82

78

Od roku 1941 do 1950 bylo bývalé Italské Somálsko pod britskou vojenskou správou. Nároku na toto území se Itálie vzdala na základě mírové smlouvy v roce 1947. Viz Tripodi, P. (1999). Back to the Horn: Italian Administration and Somalia's Troubled Independence. The International Journal of African Historical Studies. Boston University African Studies Center. s. 360. Dále také např. History. (2012). Background Notes on Countries of the World: Somalia [online]. U.S. Government Printing Office, [cit. 2014-02-18]. 79 Národní liga Somálska vznikla roku 1951 z dřívější Somálské národní společnosti (vznik 1935). Jejími členy byl především klan Isaq, který zahrnoval všechny sociální vrstvy obyvatelstva. Více např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 218 – 219. 80 Sjednocená somálská strana byla založena až na začátku roku 1960, podporu získala především u klanu Dir a Darod. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 219. 81 Viz Mohamed, J. (2002). cit. d., s. 1177. 82 Lacina, K. (1987). cit. d., s. 219.

35

Dne 6. dubna 1960 vydala zákonodárná rada rezoluci, ve které definovala své požadavky. V prvé řadě se jednalo o vyhlášení nezávislosti a sjednocení s jižním Somálskem. O sjednocení obou celků do unitární republiky bylo definitivně rozhodnuto na konferenci v Mogadišu, která se konala v období od 16. do 22. dubna. Zástupci jižního a severního Somálska se zde také dohodli na vytvoření nového společného Národního shromáždění a ustavení města Mogadišo hlavním městem budoucí Somálské republiky.83 Později na konferenci v Londýně, která probíhala ve dnech 6. až 12. května, došlo po jednání s britskou vládou v čele s ministrem kolonií Iainem Macleodem k dohodě, podle které stanovila Velká Británie vyhlášení nezávislosti Britského Somálska k 26. červnu 1960. Následně o pět dní později došlo ke sloučení již nezávislého Britského Somálska s bývalým Italským Somálskem.84 Prezidentem nově vzniklé Somálské republiky se stal Aden Abdullah Osman Daar. Právní ukotvení nového státu upravoval ústavní zákon, který byl přejat z již existující ústavy svěřeneckého území jižního Somálska. Dále také tzv. Zákon o sloučení, přijatý 31. ledna 1961, který platil retrospektivně od vzniku republiky.85 I přes formální jednotu měly, díky dřívějšímu odlišnému systému správy, severní a jižní Somálsko odlišné představy o fungování státu. Mezi oběma regiony neexistovaly funkční ekonomické vazby. Z toho důvodu byla roku 1960 vytvořena Organizací spojených národů poradní komise, která měla pomoci sjednocení. Převahu jižního Somálska v celém politickém a právním systému v prvních letech existence způsobila zejména skutečnost, že se na jeho území nacházelo hlavní město Mogadišo. Tato nerovnost vedla ke vzrůstající nespokojenosti severní části země a vyústila až v pokus o státní převrat v prosinci 1961. Rovnocennost obou regionů později prosazoval především Somálský

83

Prezident Somálské republiky měl být dle dohody nepřímo volený Národním shromáždění. Více např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 568 – 569. 84 Více např. History. (2012). Background Notes on Countries of the World: Somalia [online]. U.S. Government Printing Office, [cit. 2014-02-18]. Dále také Mohamed, J. (2002). cit. d., s. 1201. 85 Kochan, J. (2005). Somálsko: Přehled politického vývoje. Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. [cit. 2014-02-18]. Dále také např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 569.

36

národní kongres (Somali National Congress) založený roku 1963, který měl podporu jak v severním, tak i jižním Somálsku. Měl sloužit jako protiváha proti Lize somálské mládeže (Somali Youth League).86 V Somálské republice tak postupně začaly vzrůstat snahy o vnitřní integraci. Spolu s ní však také idea pansomalismu, tedy sjednocení všech Somálců do jednoho velkého státu, která měla za následek konflikt s Keňou a Etiopií a přerušení diplomatických styků s Velkou Británií.87

86

V počátečním období mělo jižní a severní Somálsko odlišné nejen volební systémy, ale i armádu, politici, školskou soustavu apod. Společný zde byl pouze úřad prezidenta, Národní shromáždění a vláda. Viz Library of Congress. A Country Study: Somalia [online]. [cit. 2014-02-25]. Dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 569 – 570. 87 V roce 1963 došlo k pohraničnímu konfliktu s Keňou, o rok později s Etiopií. Viz Kochan, J. (2005). cit. d., [cit. 2014-02-25].

37

5. Proces osamostatnění Kuvajtu, Sierra Leone a Tanganiky Rok 1960, kterému se později dostalo označení „rok Afriky88,“ se stal symbolem emancipačního hnutí probíhajícího na africkém kontinentu. Také následující rok přinesl samostatnost pro další nejen africké státy. Skutečností bylo, že Velká Británie do této doby ztratila již téměř polovinu svých dřívějších kolonií. Během tohoto roku tak získalo nezávislost na Britském impériu také protektorátní území Sierra Leone, které v červnu následoval Kuvajt. Posledním nezávislým státem se v prosinci 1961 stalo svěřenecké území Tanganika.

5.1. Sierra Leone Začátek britského působení v Sierra Leone je spojován s abolicionistickým hnutím, které začalo od roku 1787 přivážet do osady Freetown osvobozené otroky. O několik let později, v roce 1808, byla osada Freetown prohlášena britskou korunní kolonií. V roce 1896 byl k osadě připojen, po té co Britové obsadili vnitrozemí, protektorát Sierra Leone. I zde byl prosazován systém nepřímé koloniální správy v čele s generálním guvernérem pověřeného ministerstvem kolonií. Až do roku 1951, kdy byla přijata ústava, se v podstatě jednalo o dvě oddělené správní jednotky.89 Počáteční nespokojenost obyvatel byla spojena v prvé řadě s rozdílnými politickými a ekonomickými privilegii potomků osvobozených otroků ve Freetownu a zbytkem obyvatel země. Období po druhé světové válce je spojováno s vykořisťováním země britskými společnostmi a zvyšující se třídními rozdíly mezi obyvateli.90 Zásadní roli v sierraleonské cestě k nezávislosti sehrála především Lidová strana Sierra Leone (Sierra Leone People's Party), která byla založena roku 1951. Strana představovala sjednocení inteligence, buržoazie a kmenových

88

Během tohoto jediného roku získalo jen v Africe nezávislost na koloniálních mocnostech celkem sedmnáct zemí. Tyto země se staly inspirací pro ostatní stále ještě závislé státy 89 Jackson, P. (2005). Chief, Money and Politicians: Rebuilding Local Government in Post-war Sierra Leone. Public Administration and Development. In: Wiley InterScience [online]. s. 50. 90 Poláček, K. (1986). cit. d., s. 73., dále také např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 247.

38

náčelníků, kteří byli nespokojeni se situací v zemi91, a dokázala částečně eliminovat rozdíly mezi kolonií a protektorátem. Předsedou strany byl zvolen lékař Milton Margai92. Strana nežádala úplnou nezávislost, ale pouze podíl na správě státu. První volby do zákonodárné rady byly spojeny s vyhlášením ústavy v roce 1951. Nejednalo se však o volby všeobecné, volební právo stále ještě omezoval majetkový cenzus. Vítězství i tak patřilo Lidové straně, která vytvořila první vládu s účastí Afričanů.93 Katalyzátorem boje za národní osvobození se stala až dělnická stávka v hlavním městě Freetownu během února 1955. Dělníci žádali zvýšení mezd, neboť inflace v zemi neustále rostla. Po pěti dnech byla tato dělnická stávka krvavě potlačena. Sedmnáct lidí zemřelo a okolo šedesáti účastníků bylo zraněno. Protesty kvůli stále se zvyšujícím cenám se však staly i v následujících letech v Sierra Leone častým jevem. V důsledku obecné nespokojenosti obyvatel vznesla v roce 1956 Lidová strana Sierra Leone svůj požadavek na ukončení koloniální nadvlády. Následujícího roku se pak uskutečnily první všeobecné volby, které opět s přehledem vyhrála Lidová strana. Premiérem se stal její předseda Sir Milton Margai. Velká Británie v této době již věděla, že situace v Sierra Leone není dlouhodobě udržitelná a začala jednat o podmínkách zisku nezávislosti. Po zkušenostech se situací v Keni se Britové snažili v prvé řadě vyvarovat dalšímu krveprolití a proto raději ustoupili rostoucímu nacionalismu.94 Smlouvě o vzniku samostatné republiky předcházela, stejně jako v případě Nigérie, ještě bilaterální smlouva o vojenské spolupráci a pokračujícím britském podnikání. Část strany v čele s Siakou Stevensem však nesouhlasila s další spoluprací s Velkou Británií a od Lidové strany se odtrhla. Následně vytvořila 91

Problematická byla například daň z chýší, kterou v březnu 1951 někteří obyvatelé z jihovýchodu Ugandy odmítli zaplatit a docházelo tak k nepokojům. Klíma, J. (2012). Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, s. 308. 92 Sir Milton Margai (1895 – 1964). První předseda vlády Sierra Leone by původním povoláním lékař. Svou politickou kariéru začal teprve až po druhé světové válce. Byl zastáncem probritské politiky. Roku 1959 byl pasován na rytíře. Více např. Sir Milton Margai. In: Encyklopædia Britanica [online]. [cit. 201403-17]. 93 Zákonodárné shromáždění bylo složeno z 9 Britů, 7 Afričanů z kolonie a 14 náčelníků z protektorátu. Více např. Klíma, J. (2012). cit. d., s. 308. Dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 247 nebo Lange, H. (1986). cit. d., s. 47. 94 Lacina, K. (1987). cit. d., s. 248. Dále také Klíma, J. (2012). cit. d., s. 308.

39

Hnutí za uskutečnění voleb před nezávislostí (Elections Before Independence Movement). V roce 1960 změnila strana název na tzv. Všelidový kongres (All People's Congress). Jejich požadavek voleb nebyl vládou vyslyšen. Navíc krátce po vyhlášení nezávislosti 27. května 1961 bylo v zemi vyhlášeno stanné právo, které odstranilo z cesty stoupence opozičního hnutí. Sierra Leone se vydala cestou politiky nezúčastněnosti a boje proti kolonialismu a rasismu. V oblasti ekonomiky zastávala politiku otevřených dveří vůči zahraničnímu kapitálu, čímž se dostávala do opětovné imperialistické závislosti.95

5.2. Kuvajt Koncem devatenáctého století se Velká Británie obávala vzrůstajícího ruského vlivu v Perském zálivu. Především pak v oblasti Kuvajtu, který představoval důležité obchodní centrum Blízkého východu. Dalším důvodem britského zájmu byla stavba tzv. bagdadské železnice, která měla končit právě v Kuvajtu, a na jejíž stavba měla být v německé režii. Proto Velká Británie 23. ledna 1899 uzavřela s kuvajtským šejchem tajnou dohodu o rozdělení působnosti. Velká Británie měla rozhodovat o vnějších záležitostech Kuvajtu, tedy oblastech jako je obrana a zahraniční vztahy. Území Kuvajtu se nesmělo bez souhlasu britské vlády pronajímat či prodávat třetím zemím, stejně tak jako na své území představitele těchto zemí přijímat. Vládnoucímu rodu Sabahů zůstaly pravomoci v oblasti správy vnitřních věcí státu. Touto smlouvou vyhlásila Velká Británie nad Kuvajtem protektorát.96 I přes uzavření smluv s Velkou Británií existovala v Kuvajtu ještě stále silná loajalita a závazky k Osmanské říši a jejímu sultánovi. Teprve až na základě 95

V letech 1967 – 1968 proběhlo v zemi několik převratů, jejichž cílem bylo navést zemi zpět k pokračování v ekonomických a sociálních reformách. Lange, H. (1986). cit. d., s. 47., Dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 627 – 628. 96 Smlouva byla roku 1900 doplněna o zákaz výroby zbraní a později ještě o klauzuli o ochraně. Velká Británie též jednostranně vyhlásila, že budování jakékoliv základny v oblasti zálivu je v rozporu s jejich zájmy a v případě porušení použije proti narušiteli vojenskou sílu. Toto prohlášení bylo namířeno především proti Německu a Rusku a jejich rostoucímu vlivu. Více např. Aruri, N. H. (1970). Kuwait: A Political Study. The Muslim World. Southeastern Massachusetts University. s. 323. Dále také Filip, J. (1977). Praha: Institut zahraničního obchodu: ČTK-Pressfoto. s. 11 – 12.

40

tzv. Anglo-osmanské smlouvy (The Anglo-Ottoman Convention) mezi Velkou Británií a Osmanskou říší v roce 1913, kde Velká Británie uznala Osmanskou svrchovanost, uznala také Osmanská říše anglo-kuvajtskou dohodu (AngloKuwait agreement) z roku 1899. Tato smlouva však nebyla nikdy ratifikována a po vypuknutí první světové války se stala neplatnou.97 Dne 3. listopadu 1914 Velká Británie oficiálně uznala Kuvajt jako nezávislé knížectví pod Britskou ochranou, tedy již ne jako britský protektorát. Politická struktura Kuvajtu se před ziskem nezávislosti skládala zejména z vládnoucího šejcha, který byl nejvyšším představitelem státu, a Nejvyšší rady, která vykonávala činnost vlády. Obě tyto instituce byly obsazovány členy rodiny Sabahů.98 V polovině třicátých let byla objevena na území Kuvajtu ropa. Původně byl pro Brity Kuvajt výhodný především kvůli jeho strategické poloze, které zabezpečovala cesty do Indie. Nyní se stal i ekonomicky přínosným.99 Díky svému vlivu získali Britové také jako první licenci na její těžbu. Britská společnost Anglo-Persian Oil Co. společně s americkou Gulf Oil Corporation vytvořila kuvajtskou těžební společnost Kuwait Oil Co. Ldt. Objevení ropy výrazně ovlivnilo vývoj země, neboť se stala hlavním zdrojem financí. Ekonomická samostatnost byla také jedním z faktorů, díky kterým byl Kuvajt lépe připraven na nezávislost než kupříkladu africké země. Navíc veškeré finanční transakce probíhaly skrze britské banky, takže i po přerušení tohoto svazku mohli Britové z kuvajtské ropy i nadále profitovat.100 Podmínky pro působení národně osvobozeneckých hnutí nebyly v Kuvajtu snadné, neboť zde byla zakázaná existence politických stran. I přesto koncem třicátých let vzniklo mladokuvajtské hnutí (Kuwait Youth Movement), které bojovalo za zájmy mladé kuvajtské buržoazie. Mladokuvajtské hnutí žádalo také 97

Osmanská říše vstoupila do první světové války na straně centrálních mocností a stala se tak britským nepřítelem. Více např. Tétreault, M. A. (1991). Autonomy, necessity, and the small state: ruling Kuwait in the twentieth century. International Organization. s. 573. 98 Dynastie Sabahů vládne v Kuvajtu již od roku 1756. Více např. Kochan, J. (2005). Kuvajt: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. [cit. 2014-03-14]. Dále také Aruri, N. H. (1970). cit.d., s. 324 – 330. 99 Loewenstein, A. B. (2000). The veiled protectorate of Kowait': Liberalized imperialism and British Efforts to Influence Kuwaiti Domestic Policy during the Reign of Sheikh Ahmad al-Jaber, 1938 – 1950. Middle Eastern Studies. s. 103. 100 Více např. Filip, J. (1977). cit.d., s. 13 – 14. Dále také Beba, K. (1966). Kuvajt. Praha: Svoboda. s. 18.

41

nezávislost a ukončení vlivu Velké Británie. Následně měl být Kuvajt dle jejich požadavků připojen k Iráku. Toto hnutí bylo potlačeno v roce 1939.101 Vyhlášení nezávislosti 19. června 1961 bylo spojeno se zrušením smlouvy z roku 1899, která byla slovy Britů již „nevhodná a zastaralá“. Strany se nadále zavázaly, že budou udržovat i nadále přátelské vztahy, budou se radit ve věcech společného zájmu a Velká Británie poskytne v případě nutnosti kuvajtské vládě jakoukoliv pomoc.102 V prosinci téhož roku bylo svoláno ústavodárné shromáždění, které se stalo jakýmsi prvním parlamentem, a jehož úkolem bylo vypracovat novou ústavu. Ta byla vyhlášena 11. listopadu 1962. Kuvajt byl prohlášen dědičným emirátem, v čele s emírem, který měl pocházet z linie Sabahů. Výběr nástupce náležel zcela do kompetencí vládnoucího emíra. Nově ho ale muselo ještě potvrdit většinou hlasů i Národní shromáždění. To společně s emírem vytvářelo zákonodárnou moc. První volby do národního shromáždění se uskutečnily 23. ledna 1963.103 Vyhlášení nezávislosti se ale neobešlo bez problémů, neboť bezprostředně poté vznesla irácká vláda požadavek na připojení Kuvajtu jako součásti baserského kraje. Na tuto žádost reagovala také britská vláda, která vyslala své jednotky na obranu kuvajtské nezávislosti. Ty byly po dlouhých jednáních nahrazeny pro okolní arabské země méně spornou Ligou arabských států (League of Arab States). Mezinárodně byl Kuvajt uznán až v roce 1963, kdy došlo v Iráku k převratu.104

101

Viz Filip, J. (1977). cit.d., s. 55. , dále také Kochan, J. (2005). Kuvajt: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. 102 Viz Beba, K. (1966). cit. d., s. 19. 103 Souhlas Národního shromáždění byl nutný také ke schvalování rozpočtu, ratifikaci smluv. Národní shromáždění mohlo také přehlasovat dvou třetinovou většinou přehlasovat emírovo veto. Nová ústava zavedla základní svobody jako je např. svoboda tisku, projevu, shromažďování apod. Poprvé v historii získali všichni občané starší jedenadvaceti let také volební právo. U naturalizovaných občanů bylo k zisku volebního práva nutné získat občanství před rokem 1949. Více viz Aruri, N. H. (1970). cit. d., s. 330 331. 104 Více např. Beba, K. (1966). cit. d., s. 22.

42

5.3. Tanganika Východoafrická Tanganika105 je zemí rozprostírající se mezi největšími africkými jezery. Velká Británie ho získala jako mandátní území Společnosti národů do své správy po Versailleské mírové konferenci. Tanganika byla dříve součástí německé kolonie zvané Německá východní Afrika. Tu však Německo ztratilo v důsledku své prohry v první světové válce. Tanganika je specifickým případem, neboť byla nejen největším mandátním územím, ale také územím, jehož správa nebyla od roku 1919 nijak přerušena či změněna.106 Když dostala Velká Británie Tanganiku do své správy, neexistovaly v zemi téměř žádné centrální ekonomické a politické instituce. Dřívější německý obchod s pryží zkolaboval již během roku 1913 a následná válka pak zničila i to málo, co v zemi zbylo. Německá praxe spočívala ve využívání země na úkor domorodého obyvatelstva ve svůj prospěch. Cílem britské správy mělo být naopak nastolení míru a prosperity. Po krátkém období vojenské správy přešli brzy Britové na civilní správu Tanganiky. Postupné navazování kontaktů mezi britskými úředníky a místními obyvateli vedlo k zisku důvěry a loajality k Velké Británii a jejím zástupcům.107 Guvernérem Tanganiky se stal Sir Donald Cameron, který v zemi od roku 1925 úspěšně zavedl systém nepřímé britské správy. Tento systém se již osvědčil v případě Nigérie, pro mandátní území však byl využit prvně. Tato myšlenka nepřímé neboli domorodé správy byla podporována i zde ze strany Společnosti národů, neboť britským zástupcem byl právě autor tohoto systému Sir Lord Lugard. Nepřímá správa měla probíhat skrze instituce místní etnické identity, tedy náčelníky a kmenové rady. Ti měli získat nejprve určité soudní pravomoci, 105

Tanganika, která byla pojmenovaná podle stejnojmenného jezera, znamenala v jazyce Bantu „zemi světla“. Viz Kirby, A. (1962). Tanganyika Triumph. African Affairs. Oxford University Press. s. 116. 106 Část území Německé východní Afriky bylo podstoupeno portugalskému Mosambiku, oblast RuandaUrundi připadla Belgii. Více viz Bates, M. L. (1955). Tanganyika: The Development of a Trust Territory. International Organization. University of Wisconsin Press. s. 32. K poválečné situaci dále také Kirby, A. (1962). cit. d., s. 114. 107 Během prvních dvou let začali Britové postupně rekonstruovat domorodé orgány, neboť předpokládali, že budou rozumět svým lidem lépe než oni jako cizinci. Více např. Byatt, H, (1924). Tanganyika. Journal of the Royal African Society. Oxford University Press. s. 2 – 3. Dále také Bates, M. L. (1955). cit. d., s. 34 – 36.

43

které je postupně naučí zodpovědnosti. Cílem Britů bylo, aby země byla soběstačná, ale zároveň i prosperující, proto zde byly zaváděny nové zemědělské postupy zaměřené především na pěstování kávy, bavlny, podzemnice olejné a hlavního vývozního artiklu země sisalu.108 Příchod Britů měl znamenat začátek nové éry vývoje. Rozvoj země se měl odehrát například v oblasti zdravotnictví, vzdělávání či administrativy. K dopravnímu spojení se sousední Ugandou a Keňou přispělo budování železnic. Britové se též soustředili na kontrolu lihovin, střelných zbraní a omezení lichvy.109 Následujícího roku byly v Tanganice položeny základy demokratické vlády - vznikla zákonodárná rada. Jejími členy byli do roku 1948 jmenováni nejprve pouze Evropané. Později se zákonodárná rada rozšířila i o čtyři zástupce z řad Afričanů. Jediným jednacím jazykem však i nadále zůstávala angličtina. Teprve na základě myšlenky o rovném zastoupení všech ras, se po roce 1955 rozšířila rada i o zástupce afrického a asijského obyvatelstva. Navíc tehdejší guvernér Lord Twinning zavedl jako druhý jednací jazyk svahilštinu, který Afričanům usnadnil značně komunikaci. 110 Nastolená politika byla v zemi vnímána jako nezbytná. Pro tuto politiku hovořil především kontrast situace v Tanganice se soudní Keňou. Přesto nebyla ideální. Ve třicátých letech byla Tanganika na pokraji státního bankrotu a bez finanční pomoci Britů by neměla šanci krizi ustát. Problémem byl především statut mandátního území, díky kterému neměla Tanganika reálnou mezinárodní vyjednávací sílu a měla tak horší šance pro získání úvěru než ostatní kolonie a protektoráty.111 Po skončení druhé světové války byl statut území, díky vzniku Organizace spojených národů v roce 1946, změněn na poručenské území pod správou OSN. Správcem země ale zůstala i nadále Velká Británie a Tanganika se 108

Původní německý systém vládou jmenovaných agentů (tzv. akidas), kteří pomáhali při výběru daní a vymáhání zákona byl zároveň roku 1925 zakázán. Hlavní britskou výhodou využívání domorodých úředních činitelů bylo, že byli placeni z místních zdrojů. K nepřímé správě více viz Bates, M. L. (1955 ). cit.d., s. 34. Dále také Willis, J. (1993). The Administration of Bonde, 1920-60: A Study of the Implementation of Indirect Rule in Tanganyika. African Affairs. Oxford University Press. s. 56 – 57. 109 Více např. Kirby, A. (1962). cit. d., s.115. Dále také Byatt, H, (1924). cit. d.,. s. 4 – 5. 110 Každá z ras měla zastoupení v legislativní radě v počtu deseti osob. Více např. Bates, M. L. (1955). cit.d., s. 33. Dále také Kirby, A. (1962). cit. d., s. 116 – 117. 111 Bates, M. L. (1955). cit. d., s. 37 – 39.

44

tak stala trvalou součástí britského impéria, byť si sebou nesla určité mezinárodními závazky a omezení.112 Tanganika působila jako zdánlivě nejednotné území, na kterém žilo více než devět milionů obyvatel rozdělených do stovky kmenových uskupení. Pojítkem se zde však stala právě zmiňovaná rozšiřující se svahilština113. Ta měla velký vliv na vznik nacionalistických hnutí, neboť tato jazyková jednota zajišťovala tanganickým politickým hnutím podporu u mnohem většího množství obyvatel, než tomu bylo u multilingválních zemí. Příkladem může být Tanganické africké sdružení (Tanganyika African Association, TAA) založené již v roce 1929 v hlavním městě Dar es-Salaam, které díky jazykové jednotě mohlo rozmístit své pobočky napříč celým územím. Toto sdružení bojovalo především za rasovou rovnoprávnost, odstranění tělesných trestů a zvýšení úrovně zdravotnictví a vzdělávacího systému. Za lepší podmínky pro obyvatele Tanganiky bojovalo také dělnické hnutí, které stálo v druhé polovině čtyřicátých let za řadou stávek.114 Nejvlivnější nacionalistické hnutí se zformovalo ale až v průběhu padesátých a šedesátých let z původně akční skupiny v rámci Tanganického afrického sdružení, která kritizovala její současné vedení. Roku 1954 byl vytvořen samostatný Tanganický africký národní svaz (Tanganyika African National Union), známý zejména pod zkratkou TANU. Z původně sociálně zaměřené organizace se stala organizace s politickými cíli. Členskou základnu tvořili zástupci národní buržoazie a inteligence. V jejím čele stanul Julius Nyerere. Strana žádala rovná občanská práva a povinnosti pro všechny obyvatele, prosazení ústavních změn, které měly zavést všeobecné volební právo a afrikanizaci státního aparátů, založení univerzity a poté i následnou samostatnost Tanganiky.115

112

Viz Bates, M. L. (1955). cit. d., s. 42. Na počátku 19. století byla svahilština používána jen v rámci islámských enkláv na pobřeží. Počátkem 20. století se již rozšířila po celém vnitrozemí. Více např. Lonsdale, J. M. (1968). Some Origins of Nationalism in East Africa. The Journal of African History. Cambridge University Press. s. 131. 114 Více např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 265. Dále také např. Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 234. 115 Viz Ingham, K. (2014) Tanzania: Tanganyika Territory. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-03-10]. Dále také Poláček, J. (1980). cit. d., s. 85 – 86. 113

45

Sílící požadavky vedly k vytvoření nového správního systému v roce 1955, který ale stále ještě nezaváděl všeobecné volební právo.

I přesto v

následných volbách do národního shromáždění v srpnu roku 1958 získal TANU většinu. Bohužel pro ně bylo rozdělení křesel založeno na principu rovného zastoupení afrického, evropského i indického obyvatelstva. Národní shromáždění bylo navíc ještě následně doplněno o čtyřiatřicet členů jmenovaných guvernérem.116 Po volbách tak vydal Tanganický africký národní svaz memorandum s dalšími požadavky.117 TANU

vynikala

především

schopností

komunikace

s ostatními

kmenovými politickými organizacemi, díky tomu začal v druhé polovině padesátých let spolupracovat s dalšími osvobozeneckými hnutími ve východní Africe. Společně vytvořily Panafrické osvobozenecké hnutí východní a střední Afriky (Pan-African Freedom Movement of East and Central Africa, PAFMECA)118, které mělo koordinovat činnost všech jeho členů. Panafrické osvobozenecké hnutí bylo zaměřeno především proti rasismu a imperialismu. V jeho čele stanul právě Tanganický africký národní svaz. V září roku 1960 se v Tanganice konaly první všeobecné volby, které znamenaly výrazný posun k samostatnosti a opět také absolutní vítězství TANU, který ze sedmdesáti mandátů nezískal pouze jeden jediný. V čele vlády stanul opět Julius Nyerere. V říjnu sice získala Tanganika možnost samostatně rozhodovat o vnitřní správě země, ale pravomoci rady ministrů byly stále ještě omezovány. Hlavní slovo měl stále guvernér a Nyerere jako hlavní ministr mohl působit pouze jen jako jeho poradce a zástupce.119

116

Rovnost zastoupení ras v legislativní radě byl zaveden roku 1950 v rámci snah o přepracování politického sytému. Více viz Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 248., dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 266. nebo např. Bates, M. L. (1955). cit. d., s. 43. 117 TANU ve svém memorandu žádal například zavedení všeobecného volebního práva, většiny volených členů zákonodárné a výkonné rady a zrušení systému rovného zastoupení ras. Více viz Poláček, J. (1980). cit. d., s. 86. 118 Panafrické osvobozenecké hnutí východní a střední Afriky bylo založeno roku 1958 v Mwanze, kde se spojila nacionální hnutí z Keni, Tanganiky, Ugandy a Zanzibaru. Více např. Kloman, E. H. (1962). African Unification Movements. International Organization. University of Wisconsin Press. s. 400. 119 Pravomoci vlády se týkaly pouze oblasti vnitřní samosprávy, oblast exekutivy zůstávala i nadále pod koloniální správou. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 266.

46

V březnu 1961 se na konferenci v hlavním městě Dar es-Salaam dohodl zástupce Velké Británie ministr kolonií Macleod s tanganickou vládou o vyhlášení úplné samosprávy od května 1961. Britská vláda se v důsledku větru změn rozhodla neuplatňovat rozdílné standarty pro jednotlivé části Afriky a Tanganika se tak díky tomu od 9. prosince stala další nezávislou východoafrickou zemí. Se Spojeným královstvím však zůstala ještě rok v personální unii v rámci tzv. Commonwealth realm a jejím panovníkem se tak fakticky stala Alžběta II. Premiérem se stal Julius Nyerere. O rok později, 9. prosince 1962, byla vyhlášena republika. V jejím čele, teď už v pozici prezidenta, stanul opět Julius Nyerere, který v zemi vládl až do roku 1985. Během svého působení propojil stát se stranou. Členové TANU tak získali v rámci proklamované

afrikanizace

státní

moci

pozice

ve

státní

správě

a

administrativě.120

120

Ještě v roce 1954 předpokládala Svěřenecká komise OSN, že Tanganika může získat nezávislost na britském impériu nejdříve za dvacet let. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 674. Dále také Poláček, J. (1980). cit. d., s. 87.

47

6. Konec koloniální závislosti Jamajky a Ugandy V roce 1962 vál „vítr změn“ nejen skrz africký kontinent, ale pocítila ho i karibská oblast, kde po vzoru ostatních, již nezávislých států, usiloval o samostatnost na britském impériu také ostrovní stát Jamajka. Téhož roku jako Jamajka získala nezávislost také východoafrická Uganda. Obě tyto bývalé britské kolonie dosáhly dekolonizace, jak se můžeme dočíst v následujících řádcích, poměrně poklidným způsobem. Klidný průběh lze srovnávat především s Alžírskem, které se stalo suverénním státem také v roce 1962. Od roku 1954 ale muselo o svou svobodu svádět těžké boje během guerillové války s Francií.121

6.1. Jamajka Jamajka se stala anglickou kolonií již v době vlády Olivera Cromwella, který do oblasti Karibiku vyslal v roce 1655 expedici, jejímž cílem bylo oslabit zdejší španělskou nadvládu. V čele výpravy stál generál Robert Venables a Sir William Penn, kteří po neúspěšném útoku na Velké Antily obrátili svou pozornost právě na Jamajku. Angličané se i zde setkali s odporem Španělů, ti se ale po neúspěšné válce svých nároků na Jamajku v roce 1670 vzdali. Hospodářský potenciál Jamajky se skrýval především v plantážích s cukrovou třtinou. Její pěstování vyžadovalo dovoz otroků z Afriky, díky jejichž tvrdé práci se z Jamajky stala ve své době jedna z nejvíce ekonomicky vzkvétajících kolonií. Po zrušení otroctví ve třicátých letech devatenáctého století hospodářské zisky poklesly. Později zde byly nalezeny jedny z největších světových zásob bauxitu, které přinesly Jamajce opět profit.122 Roku 1866 byla Jamajka vyhlášena britskou korunní kolonií. Generálním guvernérem byl jmenován Sir John Peter Grant, který zde fakticky ovládl jak zákonodárnou, tak i výkonnou moc. Během jeho působení došlo k reorganizaci 121

K alžírské válce za nezávislost více např. Brož, I. (2011). Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle: drama alžírské války 1954 – 1962. Praha: Epocha. 122 Opatrný, J. (1998). Amerika v proměnách staletí. Praha: Libri. s. 239 – 240. Dále také Kašpar, O. (2002). Dějiny Karibské oblasti. Nakladatelství Lidové noviny: Praha. s 129.

48

celého státního aparátu. Během dvacátých a třicátých let rostla nespokojenost obyvatel v důsledku jejich nedostatečného zastoupení ve vládě. Vyústila až v založení první jamajské odborové organizace. Její hlavní osobností byl pozdější premiér Michael Norman Manley.123 Také

velké

množství

bývalých

afrických

otroků

podnítilo

antikolonialistický nacionalismus. Tento specifický panafrický nacionalismus hlásalo především Všeobecné sdružení pro podporu černochů (Universal Negro Improvement Association), které bylo na Jamajce založeno v roce 1914. Jeho zakladatelem se stal jamajský novinář Marcus Garvey, který stejně jako tyto organizace požadoval návrat všech amerických černochů do Libérie.124 Počátky samosprávného působení Jamajky lze spojit se vznikem nové ústavy v roce 1944, díky ní byla založena Sněmovna reprezentantů, která představovala dolní komoru parlamentu a jejíž členové byli již voleni ve všeobecných volbách. Spolu s ní fungovala také Legislativní rada, která však měla pouze omezené pravomoci, a také Výkonná rada. Ta byla v roce 1957 přetvořena na vládní kabinet v čele s premiérem.125 Od 3. ledna 1958 se Jamajka stala součástí nově vzniklé Západoindické federace, která spojovala britské kolonie v oblasti Karibiku. Federace byla založena 3. ledna 1958 a jejím prvním generálním tajemníkem se stal lord Hailes. Západoindická federace musela čelit již od začátku svého působení řadě problémů, z nichž nejvýraznější byla rozdílná hospodářská vyspělost členských států. Časté byly také konflikty mezi politickými předáky jednotlivých zemí, kteří měli odlišné názory na fungování federace. Na základě prvních federálních voleb z března 1958 byl v dubnu vytvořen první federální parlament. Jamajce v něm připadlo třicet osm procent poslaneckých křesel. Druhou komoru zákonodárného sboru tvořil jmenovaný Senát. V roce 1959 získala federace

123

Buisseret, D. J. (2013). Jamaica: The Crown Colony. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-04-13]. 124 Po neúspěchu na Jamajce odešel Marcus Garvey hlásat své myšlenky do Spojených států amerických, kde získal podporu bílých rasistů, kteří také usilovali o vysídlení černochů. Kašpar, O. (2002). cit. d., s. 153. Dále také Marcus Garvey. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-04-13]. 125 Black, C. V. (2013). Jamaica: Self-government. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 201403-31].

49

vnitřní samosprávu, stále však zůstávala v oblasti zahraniční politiky a obrany pod britskou kontrolou.126 Obyvatelé Jamajky tvořili okolo padesáti tří procent celkové třímilionové populace a vytvářeli až čtyřicet tři procent všech příjmů Západoindické federace. Část jamajských elit tak viděla za členstvím v Západoindické federaci především ekonomické ztráty. Proti členství Jamajky vystupovala zejména levicově orientovaná Jamajská labouristická strana (Jamaica labour party). Strana byla založena v roce 1943 a jejím hlavním představitelem se stal Sir Alexander Bustamante. Ten žádal okamžité odtržení. Vládnoucí Lidová národní strana (People's National Party), kterou zastupoval její lídr jamajský premiér Norman Manley, podporovala jamajské členství ve federaci.127 Požadavek vystoupení z federace byl podpořen i referendem konaným 19. září 1961, kde se obyvatelé jasně vyjádřili proti jamajskému členství v Západoindické federaci. Když pak v následujících volbách v dubnu 1962 Labouristé zvítězili a Bustamante se stal premiérem, nic již nebránilo odchodu Jamajky z federace. Dohodu o budoucí nezávislosti uzavřela Jamajka s britskou vládou již v únoru 1962. Odchod Jamajky znamenal také konec celé Západoindické federace, neboť Jamajka představovala jednoho z jejích nedůležitějších členů. Federace tak byla 31. května 1962 rozpuštěna.128 Samostatnost získala Jamajka 6. srpna 1962 jako konstituční monarchie se statusem britského dominia a britskou královnou Alžbětou II. jako vládnoucím monarchou. Předsedou vlády byl zvolen lídr Jamajské labouristické strany Alexander Bustamante. Po zisku nezávislosti se dostala moc do rukou levicových

126

Západoindická federace se kromě Jamajky skládala dále z Trinidadu, Tobaga, Barbadosu, Dominiky, Svaté Lucie, Svatého Vincenta, Svatého Tomáše, Nevise, Anquilly, Antiguy, Barbudu, Kajmanských ostrovů, Grenady a Montserratu. Více např. Bell, W. (1960). Attitudes of Jamaican Elites toward the West Indies Federation. Annals of the New York Academy of Sciences. Los Angeles: University of California, s. 861 – 864. Dále také Kašpar, O. (2002). cit. d., s. 161. 127 Black, C. V. (2013). cit. d. [cit. 2014-03-31]. Dále také Bell, W. (1960). cit. d., s. 864. 128 V lednu 1962 odpustil federaci také Trinidad a Tobago. Více např. Nálevka, V. (2004). Čas soumraku: Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Praha: Nakladatelství TRITON, s.r.o., s. 172.

50

a nacionalistických skupin, které podporovali úzkou spolupráci s Castrovou Kubou.129

6.2. Uganda Perla Afriky, jak Ugandu při své návštěvě nazval Sir Winston Churchill, byla britským protektorátem ve východní Africe. Území se skládalo z pěti tradičních království. První oblastí, která byla připojena roku 1894 k britskému impériu, bylo království Buganda.130 Buganda se stala centrem, ze kterého šířili Britové svůj vliv do dalších částí. Roku 1896 byla připojena království Buňoro-Kitaru, Nkore, Toro a knížectví Busogo. Království Buganda však mělo i nadále v celém systému výjimečné postavení, neboť byla sociálně i politicky nejrozvinutější zemí z celé východní Afriky.131 První protesty, které zatím ještě nežádaly ukončení koloniálního vlivu Velké Británie v Ugandě, ale pouze provedení potřebných demokratických reforem, lze datovat do čtyřicátých let dvacátého století. Centrem odporu proti koloniálnímu útlaku se stalo zejména Bugandské království, kde 5. ledna 1945 vypukla první generální stávka. Mezi hlavní požadavky patřila demokratizace zákonodárného

shromáždění

v Bugandě,

odstoupení

ministra

financí

a

v neposlední řadě také zvýšení mezd a výkupních cen bavlny. Stávku 21. ledna

129

Alexandr Bustamante byl předsedou vlády až do roku 1966. Ferguson, J. A. (2013). Jamaica: The independent country. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-03-31]. Dále také Opatrný, J. (1998). cit. d., s. 240. 130 Bugandské království nejprve od roku 1888 spravovala Britská Východoafrická společnost. Když společnosti došly finanční prostředky pro správu, prohlásila britská vláda Bugandu svým protektorátem. V čele Bugandy stál až do roku 1897, kdy byl nucen uprchnout, Mwanga – poslední nezávislý bugandský vládce. Více např. Lyons, M. (2014). Uganda: The Uganda Protectorate. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-03-17]. Dále také - Kiwanuka, M. S. M. (1970). Nationality and Nationalism in Africa: The Uganda Case. Canadian Journal of African Studies. s. 231 – 233. 131 Sir Harry Johnston, který byl pověřen určení způsobu budoucí správy Ugandy, roku 1900 uzavřel s Bugandou dohodu, v níž byla Buganda uznána jako nezávislé království. Konec dohody je spojený s vyhlášením výjimečného stavu v Bugandě v roce 1953. Roku 1900 byla také podepsána smlouva s vládcem Toro a roku 1901 s vládcem nově sjednoceného království Ankole. Více např. Lyons, M. (2014). cit. d. [cit. 2014-03-17]. Dále také např. Kochan, J. (2005). Uganda: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. [cit. 2014-03-17].

51

potlačila britská koloniální vojska v čele s britským guvernérem Johnem Hathornem Halem.132 Následujícího roku vznikla politická strana Bataka, zastupující zejména zástupce ugandské inteligence a buržoazie. Později, v roce 1948, byl založen Svaz farmářů Ugandy (Uganda Farmer’s Association), který bojoval za navrácení půdy využívané zahraničními společnostmi zpět domorodému obyvatelstvu a proti federalizaci. Obě uskupení byla po nepokojích v Kampale v roce 1949 zakázána a jejich vůdci byli uvězněni. Za demokratické reformy a nezávislost bojoval od roku 1952 též Ugandský národní kongres (Uganda National Congress). Tento „boj“ však měl být veden mírovou cestou bez využívání jakéhokoliv násilí. Dalším požadavkem této všenárodní strany bylo zavedení

systému

všeobecného

povinného

vzdělávání

obyvatel,

neboť

gramotnost v zemi byla v kritickém stavu.133 Intenzita protestů zesílila až s plánem spojení zemí britské východní Afriky do jednotné Východoafrické federace a také s vyhlášením Federace Rhodesie a Ňaska ve střední Africe v roce 1953. Východoafrická federace byla v Ugandě veřejně odsouzena134, jejím hlavním odpůrcem byl především kabaka135 Mutesa II., který vznesl požadavek na oddělení Bugandského království od zbytku protektorátu. Britská vláda tuto žádost z pochopitelných důvodů odmítla a za údajné porušení smlouvy z roku 1900 Mutezu II. až do roku 1955 věznila ve Velké Británii. Tento akt měl ale opačný efekt, než Britové předpokládali. Místo slibovaného ukončení protestů jen podpořili bugandský patriotismus.136

132

John Hathorn Hale byl guvernérem v letech 1945 – 1952, kdy ho nahradil Andwer Cohen. Viz Poláček, J. (1980). cit. d., s. 82 – 83. Dále také Klíma, J. (2012). Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, s. 312. 133 Ugandský národní kongres byl založený v Bugandě, ale reflektoval zájmy celé Ugandy. Stejně jako z něj později odštěpená Ugandská pokroková strana a Demokratická strana. Kiwanuka, M. S. M. (1970). cit. d., s. 236 – 237. Dále také Poláček, J. (1980). cit. d., s. 82 – 83. 134 Kromě Mutesy II. protestoval také vládce Ankoly Gasyonga II., Winyii IV. z Buňora a Rudiki III. z Tora. Více viz Klíma, J. (2012). cit. d., s. 312. 135 Kabaka je tradiční titul panovníka Bugandy. Viz Iliffe, J. (2001). Afrika a Afričané: Dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, s. 237. 136 Tradiční bugandské shromáždění tzv. lukiko odmítlo zvolit po uvěznění Mutesy II. nového kabaku. Iliffe, J. (2001). cit. d., s. 300. Dále také např. Kiwanuka, M. S. M. (1970). cit. d., s. 236 – 237.

52

Rozpory probíhaly nejen na koloniální úrovni, ale i v rámci Ugandského národního kongresu, od kterého se roku 1955 oddělila pravicová Pokroková strana (Progressive Party) hájící zájmy feudálů a nacionalistů z Bugandy. Následujícího roku se oddělila také Demokratická strana, ve které se spojila buržoazie s katolíky.137 V roce 1955 upustili Britové od myšlenky federace a naopak přistoupili na vytvoření nové ústavy, která dala vznik ministerské radě138. V ní získali Afričané poprvé většinu hlasů. V zákonodárné radě stále převažovali zástupci z řad Evropanů. Padesátá léta se nesla také v duchu stávek za lepší podmínky a větší práva pro obyvatele Ugandy. Nejvýraznější z nich byla stávka železničářů na konci roku 1959, za jejíž organizací stál Kongres odborů Ugandy (Trades Union Congress) zformovaný v roce 1956, a bojkot evropských a indických výrobků

podporovaný

Národním

hnutím

odporu

(National

Resistance

Movement). V tomto případě se ale opakovala situace z roku 1949 a hnutí bylo zakázáno. Dřívější levicové křídlo Národního hnutí odporu vedené Miltonem Obotem založilo v březnu 1960 Ugandský lidový kongres (Uganda People's Congress), který jako první vznesl požadavek samostatnosti a vzniku centralizovaného státu. Ugandský lidový kongres působil na severu Ugandy a sdružoval především protestanty.139 Existence několika různých politických uskupení soupeřících o moc komplikovalo hlavní cíl, kterým byla nezávislost. Kromě Ugandského lidového kongresu to byla již zmíněná Demokratická strana (Democratic Party) a regionální hnutí Gandů Kabaka Yekka. Tyto strany neviděly v britských kolonizátorech tak významného nepřítele, kvůli kterému by se musely sjednotit. Navíc Buganda stále více prosazovala své separatistické tendence.140

137

Lacina, K. (1987). cit. d., s. 264. Ministerská rada se nově skládala z guvernéra, osmi oficiálních členů (šest z nich mělo status ministra) a pěti ministrů vybíranými z veřejnosti. V Legislativní radě vzrostl počet Afričanů na třicet z šedesáti členů. Více např. Adimola, A. B. (1963). Uganda: The Newest "Independent“. African Affairs. Oxford University Press, s. 328. 139 Lacina, K. (1987). cit. d., s. 264. 140 Buganda také v roce 1958 (společně s Ankole) a v roce 1961 záměrně bojkotovala volby. Reid, R. J. cit. d., s. 248. Dále také Klíma, J. (2012). cit. d.,. 313. 138

53

I přes mnohá doporučení o oddálení celého osamostatnění byla, přes rostoucí tlaky afrických nacionalistů, kteří se nechali ovlivnit „větrem změn“ v sousedních zemích, nucena britská vláda svolat v září roku 1961 konferenci, na které souhlasila s úplnou vnitřní autonomií Ugandy k 1. březnu 1962. Následně byl 9. října 1962 protektorát Uganda prohlášen nezávislým se statutem dominia pod formální svrchovaností britské královny. Ve volbách do národního shromáždění v dubnu 1962 se poprvé podařilo sjednotit Ugandský lidový svaz s bugandskou stranou Kabaka Yekka. Byla vytvořena první nezávislá koaliční vláda, v jejímž čele stanul Milton Obot. Ten zastávala cestu centralizované vlády a afrického socialismu. Následujícího roku byla vyhlášena federativní republika Uganda, kde britského generálního guvernéra v čele země nahradil prezident a současně i vládce království Bugandy Edward Frederic Mutesa II.141

141

Kochan, J. (2005). Uganda: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. [cit. 2014-03-17]. Dále také Poláček, J. (1980). cit. d., s. 85 nebo Klíma, J. (2012). cit. d., s. 368 – 369.

54

7. Poslední rok Harolda Macmillana v úřadu Rok 1963 byl posledním, který strávil Harold Macmillan v úřadu premiéra Velké Británie. Své druhé volební období nedokončil ze zdravotních důvodů. Během jeho působení zavál jeho vítr změn z Afriky do Evropy, Asie i Ameriky a z původního slavného britského impéria tak již zbývalo jen málo. Nezávislé africké státy vytvořily Organizaci africké jednoty, která měla posílit jejich nově nabytou suverenitu a podpořit další státy v jejich boji za svobodu. Posledním státem, kterého konzervativní vláda Harolda Macmillana propustila ze svého koloniálního vlivům, byl v květnu Singapur. Krátce po abdikaci premiéra Macmillana, v prosinci 1963, dokončila proces dekolonizace také Uganda s Keňou.

7.1. Organizace africké jednoty Na konferenci v etiopské Addis Abebě byla 25. května 1963 založena africká mezivládní organizace zvaná Organizace africké jednoty, která sdružovala nezávislé země černého kontinentu. Zakládajícím dokumentem byla Charta Organizace Africké jednoty142. Organizace zahrnovala kontinentální africké státy, Madagaskar a další ostrovy v okolí.143 Cílem této organizace bylo, jak už napovídá její název, udržovat v Africe vzájemnou jednotu a solidaritu. Organizace měla podpořit a zkoordinovat vzájemnou spolupráci, která zajistí pro všechny africké obyvatele blahobyt a dobré podmínky pro jejich život.144 Důležité bylo také zachovat a ochránit suverenitu a územní celistvost jednotlivých zemí, protože mnoho z nich získalo 142

Charta organizace africké jednoty byl dokument, který se skládal z Lagoské a Casablanské Charty a návrhu Etiopské Charty. Elias, T. O. (1965). The Charter of the Organization of African Unity. The American Journal of International Law. American Society of International Law. s. 245. Dále také African Union. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-26]. 143 Tato definice byla zařazena na přání prezidenta Madagaskaru. Elias, T. O. (1965). cit. d., s. 246. Dále také Waisová, Š. (2008). Mezinárodní organizace a režimy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. s. 72. 144 Spolupráce měla probíhat v oblasti politické, hospodářské, vzdělávání a kultury, vědy a techniky, zdravotnictví a také např. obrany a bezpečnosti. Elias, T. O. (1965). cit. d., s. 247.

55

svou nezávislost teprve nedávno, po letech dlouhého vyjednávání, a bylo tedy důležité, aby si svou suverenitu udržely. Organizace africké jednoty podporovala právo všech národů na národní sebeurčení, svobodu, rovnost, spravedlnost a důstojnost. Klíčové bylo proto také ukončit koloniální nadvládu ve zbývajících zemích a dosáhnout jejich emancipace.145 V mezinárodních vztazích dbala tato Charta na soulad s Chartou Organizace spojených národů a Všeobecnou deklarací základních lidských práv. Proklamovala mírové urovnávání sporů146 a zcela odmítala politické vraždy a revoluční převraty. V rámci OSN měla také vlastní skupinu – takzvanou Skupina Afrika, která zastupovala a hájila africké zájmy. V mezinárodních vztazích měly státy zachovávat neutralitu k oběma mocenským bloků probíhající studené války.147 Podmínkou pro vstup bylo, že se muselo jednat o již nezávislý stát. Národně osvobozenecká hnutí i přes své snahy nemělo šanci do organizace vstoupit. Nutné bylo platit také pravidelné poplatky do místního fondu. Celá organizace se skládala ze čtyř hlavních orgánů, ve kterých probíhaly hlavní rozhodovací procesy.148 Nejvyšším orgánem bylo Shromáždění hlav států a předsedů vlád, které se scházelo nejméně jednou ročně a rozhodovalo o společných zájmech dvoutřetinovou většinou všech členů. Odpovědnost za přípravu konference náležela Radě ministrů. Ta se skládala především z ministrů zahraničních věcí a její schůze probíhaly alespoň dvakrát ročně. Zbylými dvěma orgány byl 145

Deklarované nevměšování se do vnitřních záležitostí států však v budoucnu vedlo k řadám represí a omezování práv obyvatel. Více např. Welch, C. E. (1991). The Organisation of African Unity and the Promotion of Human Rights. The Journal of Modern African Studies. Cambridge University Press. s. 536 – 537. Dále také Stöber, H. (1983). Organisation der Afrikanischen Einheit: Resolutionen und Erklärungen 1963 – 1981. Berlin: Staatsverlag der DDR, s. 35 – 36. 146 Důležitou roli sehrála OAJ například v případě konfliktu Maroka s Alžírskem v roce 1963. Legum, C. (1975). The Organisation of African Unity-Success or Failure? International Affairs. Wiley. s. 212. 147 V rámci OSN existovala od roku 1964 také tzv. Skupina 77, která v zastupuje rozvojové země a hájí jejich nezávislost a svrchovanost. Group of 77. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-26]. Dále také Waisová, Š. (2008). cit. d., s. 70 – 71. 148 Problematická se ukázala otázka Jihoafrické republiky, která ač již nezávislá, nemohla být díky svému rasistickému státnímu zřízení být do Organizace africké jednoty přijata. Multirasová společnost v Tanganice vzbuzovala ze začátku také obavy, neboť existovala možnost se do jejího čela dostane člověk neafrického původu. Nakonec byla Tanganika jedním ze zakládajících členů. Elias, T. O. (1965). cit. d., s. 250.

56

generální sekretariát a Meditační, smírčí a rozhodčí Komise. Jejím cílem bylo řešit případné spory mírovou cestou. Mimo hlavní struktury zde existovaly také odborné komise, které řešily konkrétní otázky vzájemné spolupráce.149 Mezi dvaatřicet zakládajících členů z roku 1963 patřily pochopitelně také bývalé britské kolonie. Později se k organizaci přidala, po zisku nezávislosti na Velké Británii, 13. prosince Keňa. A po ukončení apartheidního zřízení v roce 1994 také Jihoafrická republika. Organizace africké jednoty dokázala obsáhnout téměř celý kontinent, míra její akceschopnosti byla ale na nízké úrovni. Činnost Organizace africké jednoty byla ukončena 9. července 2002, kdy byla nahrazena, po vzoru Evropské unie, Africkou unií.150

7.2. Singapur Počátek britského zájmu o Singapur je spojen s britskou Východoindickou společností, která získala Singapur roku 1819. Jeho zakladatelem se stal Sir Thomas Stamford Raffles, který tento neobydlený ostrov získal od místního sultána. Roku 1830 zde byla, po uzavření smlouvy s Holandskem v roce 1824, vytvořena kolonie zvaná Úžinové osady, která spojovala čtyři důležitá obchodní centra - Singapur, Penang, Malaku a Labuan.151 Sigapur, jako jeden z nejdůležitějších světových přístavů, se stal v roce 1832 hlavním městem.152 Od roku 1851 byly Úžinové osady řízeny generálním guvernérem Indie. Když poté britská vláda roku 1867 prohlásila Úžinové osady korunní kolonií, přešly pod působnost londýnského koloniálního úřadu. Po japonské okupaci153 během druhé světové války se kolonie rozdělila a Singapur od roku 1946 149

K jednotlivým funkcím hlavních orgánů více např. Stöber, H. (1983). cit. d., s. 36 – 37. Díky Organizaci africké jednoty a její ochraně státní suverenity a neporušitelnosti bývalých koloniálních hranic vykazovaly nezávislé africké státy větší míru stability než nezávislé země v Asii a Latinské Americe. Více viz Iliffe, J. (2001). cit. d., s. 314 – 315. Dále také např. African Union. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-26]. 151 Penang získala Britský Východoindická společnost v roce 1786, Malaku v roce 1819 a Labuan v roce 1907. Více viz Luscombe, S. Straits Settlements. In: Britishempire.co.uk [online]. [cit. 2014-03-26]. 152 Winstedt, R. O. (2013). Singapore. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-04-01]. 153 K japonské okupaci v letech 1941 – 1945 více např. Zbořil, Z. (2009). Dějiny Malajsie, Singapuru a Bruneje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. s. 207 – 212. 150

57

vystupoval již jako samostatná korunní kolonie v rámci britského impéria. Do plánovaného vytvoření Malajské federace v roce 1948 nebylo se Singapurem počítáno, neboť zde existovala početná čínská populace, která by představovala překážku pro společné občanství.154 Vznik nacionalistických hnutí je spojován právě čínským obyvatelstvem. Během japonské okupace s nimi bylo krutě zacházeno, během britského působení byli zase Číňané diskriminováni. Výchova a vzdělávání probíhaly v západním stylu. Jako hlavní jazyk byla prosazována angličtina, ústředním náboženstvím křesťanství. Během druhé světové války vznikla Malajská lidová anti-japonská armáda (Malayan People’s Anti-Japanese Army), která se po skončení japonské okupace přeorientovala na boj proti britským kolonizátorům.155 Nacionalistická hnutí v Singapuru nebyla nijak zvlášť útočná, neboť si zdejší obyvatelé dobře uvědomovali, že britské aktivity na ostrově vytvořily z původně nevýznamné osady důležité obchodní centrum. I tak zde však vznikly organizace, které žádaly samosprávu a nezávislost. Jednou z nich byla Labouristická Fronta (Labour Front), v čele s Davidem Marshallem, který se později stal prvním hlavním ministrem Singapuru. V roce 1954 založil Lee Kuan Yew156 další nacionalistickou organizaci - Lidovou akční stranu (People’s Action Party). Během padesátých let docházelo v Singapuru k řadě nepokojů, jejichž důsledkem byl rostoucí vliv komunistické strany a také nárůst počtu Číňanů.157 Singapur získal vnitřní samosprávu v roce 1959. Obyvatelé tak získali možnost účastnit se politických aktivit, studenti měli možnost studovat v zahraničí. Samospráva také přispěla k větší jednotě singapurské společnosti a zmírnila tak nerovné zacházení mezi různými skupinami obyvatel. Velká Británie si zde ale i nadále zachovala rozhodovací pravomoci v oblasti obranné a 154

Kochan, J. (2005). Singapur: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-03-14]. 155 History of Singapore’s Nationalist Movement toward Independence: History Essay. In: UK Essays © 2003 - 2014 [online]. [cit. 2014-04-14]. 156 Lee Kuan Yew vyjádřil nevyhnutelnost dekolonizace Singapuru parafrází na dřívější označení Británie jako „říše, nad níž slunce nikdy nezapadá“. Řekl, že „slunce musí někdy zapadnout“. Lee Kuan Yew on the Inevitable End of The British Empire. In: Singapore Tourism Board [online]. 2013 [cit. 2014-04-14]. 157 Více viz Yea, L. S. (2009). Basic Policies of the People's Action Party (PAP). In: Postcolonial Web [online]. [cit. 2014-04-14]. Dále také např. History of Singapore’s Nationalist Movement toward Independence: History Essay. In: UK Essays © 2003 - 2014 [online]. [cit. 2014-04-14].

58

zahraniční politiky. Angličtina také zůstala i nadále hlavním komunikačním jazykem.158 V roce 1959 se konaly také první všeobecné volby, ve kterých s přehledem zvítězila Lidová akční strana. Předsedou vlády byl jmenován její lídr Lee Kuan Yew. I přesto, že původně nebylo se Singapurem počítáno, byl mu roku 1961 předložen návrh na připojení se k Malajsii. V referendu následujícího roku se většina obyvatel vyslovila pro připojení, ke kterému také skutečně 16. srpna 1963 došlo. Singapurská vláda předpokládala, že připojení k Malajsii vyřeší dosavadní singapurské problémy.159 Singapur tak získal faktickou nezávislost na Britském impériu. Přistoupením Singapuru do federace se museli Malajci vzdát své politické nadřazenosti.160 Problematické se později ukázaly nedořešené otázky společného trhu, který tak brzdil rychlé tempo rozvoje. V roce 1964 docházelo také k častým rasovým nepokojům, které měly na svědomí několik mrtvých a desítky zraněných. Z těchto důvodů ukončil Singapur své členství již 9. srpna 1965, kdy nadobro

Malajskou

federaci

opustil

a

vytvořil

samostatný

nezávislý

demokratický městský stát.161

7.3. Abdikace Harolda Macmillana Důvodem abdikace Harolda Macmillana na post premiéra Velké Británie byl především jeho špatný zdravotní stav, kvůli kterému byl momentálně hospitalizován. Dalším důvodem odstoupení pak byla také takzvaná Profumova aféra. Dne

5. června 1963 vyšlo najevo, že ministr vojenství a člen

158

History of Singapore’s Nationalist Movement toward Independence: History Essay. In: UK Essays © 2003 - 2014 [online]. [cit. 2014-04-14]. 159 Více např. A Brief History of Singapore: A Journey into Singapore’s Past. In: Singapore Tourism Board [online]. 2013 [cit. 2014-04-14]. 160 Malajská federace získala nezávislost na Velké Británii již 31. srpna 1957. Hlavní politickou moci zde měli do přistoupení Singaporu Malajci, ekonomickou moc zastávali Číňané. Milne, R. S. (1966). Singapore's Exit from Malaysia; the Consequences of Ambiguity. Asian Survey. University of California Press. s. 178. 161 Před svých odchodem uzavřel Singapur s Malajsií 7. srpna smlouvu o spolupráci v oblasti obrany a ekonomiky. Milne, R. S. (1966). cit. d., s. 175 – 178.

59

Macmillanovy vlády John Dennnis Profume udržoval blízký vztah s britskou modelkou a tanečnicí Christine Kellerovou. Kellerová však zároveň udržovala vztah také se sovětským vojenským atašé v Londýně Eugenem Ivanovem. Únik tajných informací způsobil v politických kruzích skandál. Profum nejdříve celou událost popíral, ale po prokázání opaku byl nucen svůj úřad opustit. Ivanov opustil Londýn ještě před tím, než se skandál dostal na veřejnost.162 V důsledku tohoto skandálu vyvolali labouristé hlasování Dolní komory o důvěře vlády, kterou Macmillanova konzervativní vlády sice ustála, ale zůstala skandálem silně ovlivněna. V červnu posílila vláda svou pozici díky uzavření smlouvy se Spojenými státy americkými a Sovětským svazem o zákazu jaderných zkoušek. I tak nakonec o několik měsíců později, 10. října 1963, Harold Macmillan odstoupil. Stalo se tak během konference konzervativní strany v Blackpoolu, kde se také začalo okamžitě jednat o jeho nástupci. Vítězem se stal současný ministr zahraničních věcí Allec Frederic Douglas-Home.163 Nová vláda byla až na dvě výjimky v řadách ministrů totožná s vládou Harolda Macmillana. Během působení premiéra Douglase-Home byla dokončena připravovaná nezávislost Zanzibaru a Keni v roce 1963. V říjnu 1964 byl vystřídán po vítězství labouristické strany Haroldem Wilsonem.164

7.4. Zanzibar Velká Británie vyhlásila nad nezávislým zanzibarským sultanátem na základě Helgolandsko-zanzibarské smlouvy (Heligoland–Zanzibar Treaty) protektorát v roce 1890. V jeho čele stanul arabský sultán, který vládnul pod „ochranou“ Velké Británie. Zanzibar byl důležitý nejen pro svou strategickou polohu, ale i pro zemědělské kapacity a obchod. Z původního zaměření na zahraniční politiku

162

K Profumově aféře více např. Kronika 20. století 1960-1969. Fortuna Libri, 2007. s. 921. Pringle, R. W. Profumo Affair. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-04-01]. 163 Kronika 20. století 1960-1969. Fortuna Libri, 2007. s. 927. 164 Premiér Sir Alec Douglas-Home, který se kvůli funkci vzdal šlechtického titulu, byl jmenován královnou Alžbětou II. 19. října 1964. K osobě nového premiéra více viz článek Sir Alec Douglas-Home. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-30].

60

země ovládli Britové postupně i všechny ostatní sféry, zejména pak sféru ekonomickou a politickou.165 Na Zanzibaru vznikala národně osvobozenecká hnutí kvůli národnostní heterogenitě obyvatelstva v pomalejším tempu než v sousední Tanganice.166 Počátky nacionalismu jsou zde spojovány zejména s arabskou menšinou. Arabové tvořili na Zanzibaru vládnoucí vrstvu a chtěli si svůj sociální statut i nadále uchovat. Navíc africká většina byla v té době organizačně a politicky nepřipravená. První výraznější organizace vznikla v prosinci roku 1955 a nesla název Zanzibarská nacionalistická strana (Zanzibar Nationalist Party). Vznikla z již existující Arabské Asociace (Arab Association) 167 a hájila také tedy pouze zájmy arabské menšiny. V jejím čele stanul šejch Ali Muhsin Barwani. Druhou výraznou osobou ve straně byl šejchův zástupce Abdul Rahman Mohammed. Díky jeho reorganizaci, dokázala strana uspět ve volbách.168 V reakci na nacionalistickou stranu byla roku 1957 založena Afro-šírázká strana (Afro-Shirazi Party), která naopak zastupovala africkou populaci a také část obyvatel s perským původem. V této straně se spojila původně vzájemně nepřátelská Africká asociace s Šírázkou asociací. V počátcích strana nežádala nezávislost a odchod Velké Británie z ostrova. Hlavním důvodem byly obavy z opětovného nastolení otroctví v případě vítězství Arabů.169 V čele Afro-šírázké strany stanul zanzibarský lékař a bývalý lídr Africké asociace Abeid Ameni

165

Roku 1913 bylo přesunuto rozhodování od Zanzibaru z ministerstva zahraničí na ministerstvo kolonií. Klíma, Jan. (2012). cit. d., s. 196. 166 Na Zanzibaru žili Arabové (17%), Indové (6%), Afričané (75%) a také potomci Peršanů (méně než 2%), každá z etnických skupin měla odlišnou ekonomickou a sociální roli. Lofchie, M. (1963). Party Conflict in Zanzibar. The Journal of Modern African Studies. Cambridge University Press, s. 186. 167 Úplně první projev nacionalismu lze datovat k roku 1954, kdy v časopise Al Falang vyšly články odsuzující koloniální útlak. S nimi byla spojována právě Arabská asociace, jejíž nejvyšší členové byli souzeni za veřejné pobuřování. Lofchie, M. (1963). cit. d., s. 189. 168 Campbell, J. (1962). cit. d., s. 75. 169 O motivacích vzniku Afro-šírázké strany hovoří slova Karumeho: „Chceme, aby Britové ještě chvíli zůstali, protože se od nich můžeme něčemu naučit. Arabové jsou zaostalí stejně jako my a snaží se z nás udělat otroky“ Campbell, J. (1962). cit. d., s. 80.

61

Karume.170 Obě strany shodně žádaly demokratická práva, větší zastoupení v zákonodárné radě a obecně větší možnosti vlastní samosprávy.171 Společně roku 1959 vytvořily tyto dvě strany Výbor Svobody (Zanzibar Freedom Committee), který vznesl požadavek na politickou samostatnost od roku 1960. To Britská vláda sice nevyslyšela, ale poskytla Zanzibaru alespoň nějaké reformy. Na jejich základě se v lednu 1961 konaly první svobodné volby do zákonodárné rady. Z důvodu parity hlasů byly ale volby anulovány a vyhlášeny nové. V červnu 1961 byl počet mandátů rozšířen na dvacet tři a obě strany získaly shodný počet deseti mandátů. Na základě voleb vznikla koaliční vláda Zanzibarské nacionalistické strany a Lidové strany Zanzibaru a Pemby, v jejímž čele stanul Muhammad Shamte Hamadi.172 Po vyhlášení nezávislosti v Tanganice začali své politické požadavky stupňovat i na Zanzibaru. I přesto, že se všechny tři strany hlásily k nacionalismu, existovaly mezi nimi obrovské rozdíly. Panovaly zde také obavy, že po ukončení britské nadvlády, může se této role ujmout jedna z komunit. Současně s bojem o nezávislost tak probíhal v Zanzibaru i vnitřní boj moc. Ten se projevil například v otázce zavedení vnitřní samosprávy. Po dlouhých jednáních mezi vládnoucí koalicí, která chtěla zavést samosprávu okamžitě, a opoziční Afro-šírázkou stranou, která žádala nejprve nové volby a až poté samosprávu. Spory vedly až k ústavní krizi, kterou díky kompromisu vyřešil britský ministr pro vztahy Commonwealthu Duncan Sandys. Po konzultacích s oběma tábory získal Zanzibar v červnu roku 1963 vnitřní samosprávu. Jeho nezávislost ale byla odsunuta až na pozdější období, během kterého se měly uskutečnit volby.173 Úplnou nezávislost získal Zanzibar 10. prosinci 1963. Již 12. ledna 1964 byl ale revolučním převratem svržen sultán Džamšíd bin Abdulláh Al Saíd a 170

Abeid Ameni Karume působil v letech 1957 – 1964 jako člen Zákonodárné rady. Stojí také za budoucím spojením Zanzibaru s Tanganikou, protože právě on se případném budoucím vytvoření jednotného státu dohodl s tanganickým vůdcem Nyererem. Klíma, Jan. (2012). cit. d., s. 311. 171 Iliffe, J. (2001). cit. d., s. 285. 172 Lidová strana Zanzibaru a Pemby, která se 23. prosince 1959 oddělila od Afro-šízské strany, získala ve volbách tři mandáty. Tato strana se také obávala, v případě rychlého zisku nezávislosti, zneužití moci Araby. Klíma, J. (2012). cit. d., s. 311 – 312. 173 Lofchie, M. (1963). cit. d., s. 186 – 188. Dále také Klíma, J. (2012). cit. d., s. 312.

62

v Zanzibaru vznikla revoluční vláda. Prvním prezidentem Zanzibaru se stal bývalý ministr zahraničí Abeid Karume. Kromě pokrokové Afro-šírázké strany, ke které se připojila strana Umma (Umma party), byly ostatní politické strany rozpuštěny. Zanzibar tak začal vytvářet nový systém fungování státu v čele s jednou stranou s cílem spojit se s Tanganikou. Tuto myšlenku podporovaly také západní mocnosti, které se obávaly opakování podobné situace jako na Kubě a následné destabilizace celé východní Afriky. Dne 27. dubna 1964 vznikla Sjednocená republika Tanganiky a Zanzibaru, která 29. října změnila svůj název na federativní republiku Tanzanii.174

7.5. Keňa Protektorát britské východní Afriky byl vyhlášen roku 1895.175 Až do roku 1904 byla Keňa spravována společně s Ugandou. Hlavním důvodem britského zájmu o Keňu byla kvalitní úrodná půda, díky které sem přicházela řada britských statkářů. Nerovné přerozdělování půdy vyvolávalo u původních obyvatel nespokojenost již od počátků britského působení. Roku 1920 byl pak statut země změněn na korunní kolonii.176 Britové zde z počátku vůbec nepočítali s možností zavedení nepřímé správy, neboť za rozhodující ekonomickou a politickou sílu byli, až do padesátých let dvacátého století, považováni bílí evropští osadníci. Teprve až díky projevu wind of change a s ním spojené změny zahraniční

174

Klíma, J. (2012). cit. d., s. 312. Dále také např. Speller, I. (2007). An African Cuba? Britain and the Zanzibar Revolution, 1964. Journal of Imperial and Commonwealth History. Routledge. s. 1. 175 Na základě Berlínské konference (1884 – 1885) bylo území rozděleno mezi Velkou Británii a Německo, byť formálně zůstávalo pod nadvládou Zanzibaru. Roku 1888 získala koncesi na oblast Ugandy a Keni Imperiální britská východoafrická společnost. 1. července 1890 se v takzvané Helgolandsko-zanzibarské smlouvě vzdalo Německo nároků na keňské pobřeží ve prospěch Britů výměnou za stanovení hranic Německé východní Afriky a ostrov Helgoland. Více např. Klíma, Jan. (2012). cit. d., s. 194 – 197. Dále také Ingham, K. (2014). Kenya. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2014 [cit. 2014-03-24]. 176 Africké rodiny měly nárok na 2-5 hektaru půdy, která byla navíc omezena jen na určité oblasti. Naopak britští osadníci získávali pozemky o výměře až 800 hektarů na neskutečných 999 let. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 257. Dále také Klíma, J. (2012). cit. d., s. 194 – 195.

63

politiky, kdy došlo k urychlení celého proces dekolonizace, začala Velká Británie zvažovat možnost keňské nezávislosti.177 Symbolem keňského národně osvobozeneckého hnutí se stal Keňský africký svaz (Kenya African Union, KAU), který vznikl teprve po druhé světové válce. Svaz vznikl roku 1946 a do jeho čela se v roce 1947 postavil kikujský vůdce Jomo Kenyatta178. Keňský africký svaz požadoval pozemkovou reformu, ústavní práva a právo na odborářskou činnost. Tato organizace se do roku 1952 rozrostla na sto tisíc členů zastoupených všemi vrstvami obyvatelstva a okolo padesáti místních organizací.179 Jako první, kdo vznesl antikolonialistické požadavky byl ale až Východoafrický odborový kongres (East African Trades Union Congress) v roce 1948. Zastupoval proletáře černošského a indického původu. Tento kongres stál v druhé polovině čtyřicátých let za řadou stávek kvůli narůstajícím sociálním problémům. Kongres byl v roce 1950 zakázán a jeho vůdci byli uvězněni.180 Plánované vytvoření Východoafrické federace po vzoru jihoafrického apartheidu vyvolalo, jak již bylo řečeno dříve, protesty v celé východní Africe. Nejvýrazněji však reagovala Keňa. Kromě zabránění federaci žádala též pozemkovou reformu a návrat půdy keňskému obyvatelstvu. Na stále vzrůstající vliv

Keňského

afrického

svazu

reagovala

britská

koloniální

správa

pomlouvačnou kampaní v tisku proti hnutí Mau Mau, které zde označila za teroristy, kteří usilují o vyvraždění veškerého bělošského obyvatelstva. První nepokoje spojené s hnutím propukly již po roce 1948. I přesto, že bylo hnutí Mau Mau v roce 1950 zakázáno, svou skutečnou sílu ukázalo až o dva roky později.181 Tajné hnutí Mau Mau zahrnovala radikální a méně vzdělané bezzemky ze skupiny Kikujů a částečně také skupin Embů a Meruů, kteří neměli možnost 177

Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 249. Jomo Kenyatta (1894 – 1978) je považován za otce zakladatele keňského národa. V letech 1963 1964 se stal prvním ministerským předsedou, poté od roku 1964 – 1978 působil jako první keňský prezident. Rowe, J. A. (2013). Jomo Kenyatta. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-0320]. 179 Po vypuknutí povstání Mau Mau byla tato strana v roce 1953 zakázána. Klíma, J. (2012). cit. d., s. 313. 180 Poláček, K. (1986). cit. d.., s. 78. Dále také Lacina, K. (1987). cit. d., s. 260 – 261. 181 Lonsdale, J. (1990). Mau Maus of the Mind: Making Mau Mau and Remaking Kenya. The Journal of African History. Cambridge University Press. s. 394. Dále také Poláček, K. (1986). cit. d.., s. 78., 178

64

účastnit se politického rozhodování. Tato skupina přepadávala nejen evropské osadníky, ale také obyvatele, kteří s kolonizátory spolupracovali.182 Situace gradovala zatčením vedení strany 20. října 1952. O den později vyhlásil guvernér Sir Evelyn Baring v zemi výjimečný stav, který zakazoval politickou činnost a omezoval pohyb v zemi. Začalo pronásledování a rozsáhlé zatýkání Kikujů. Až jeden milion z nich byl vyhnán ze svých domovů. Vznikaly též koncentrační tábory, respektive takzvané „chráněné vesnice“, kam bylo přemístěno okolo osmdesáti tisíc podezřelých osob. Někteří z nich prchli do hor a lesů, kde od roku 1953 začaly vytvářet partyzánské skupiny označující se jako Africká armáda osvobození. Povstání Mau Mau a s ním spojená guerillová válka právě začala.183 Nacionalistické hnutí Mau Mau tvořila dvě křídla, výraznější bojové křídlo tvořilo okolo deseti až patnácti tisíc osob. Pasivní křídlo čítalo téměř dvojnásobek zúčastněných osob. Jeho význam spočíval v budování podzemních organizacích zajišťujících například zásobování partyzánských jednotek. Afričané napadali oblasti s bělošským obyvatelstvem včetně hlavního města Nairobi. Po těchto útocích však následovala britská odveta.184 Britská brutalita v Keni neměla obdoby. Drancování chýší, krádeže dobytka, zatýkání, popravy byly v letech 1952 až 1956 na denním pořádku. Během povstání zemřelo okolo dvanácti a půl tisíce Afričanů. V porovnání se sto šedesáti čtyřmi mrtvými na straně Britů je to obrovský rozdíl.

185

Britové měli

výhody ve všech oblastech – v početní, v materiální i v technické úrovni. Až dosud jednali Britové vždy diplomaticky a dekolonizace probíhala relativně poklidným způsobem, tentokrát ale útoky povstalců hnutí Mau Mau odnesli v konečném důsledku i další Kikujové. Ti považovali výjimečný stav zprvu jako

182

Důvodem k démonizaci hnutí byla skutečnost, že členy spojovala jakási tajná přísaha spojená s kmenovými rituály, které předcházely útokům. Více viz Nálevka, V. (2004). cit. d., s. 139. 183 Původ označení Mau Mau není známý, sami povstalci ho nepoužívali. Předpokládá se, že vznikl špatnou výslovností slova „uma“ (pryč) nebo slova „muma“ (přísaha). Více např. Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 249. Dále také např. Iliffe, J. (2001). cit. d., s. 285. 184 Poláček, K. (1986). cit. d.., s. 79. Dále také Klíma, Jan. (2012). cit. d., s. 313. 185 Na britské straně se ale jednalo většinou o Afričany. Během bojů zabili Mau Mau také okolo osmnácti set civilistů. Lonsdale, J. (1990). cit. d., s. 396 – 398.

65

ochranu před terorem, po jeho vyhlášení ale byli všichni nemilosrdně zaškatulkováni do kategorie rebelů.186 Zdánlivý ústupek přišel s vyhlášením tzv. Lyttletonovy ústavy (Lyttleton Constitution) v roce 1954. Ústava přinesla některým Afričanům volební právo a právo na zastoupení v zákonodárné radě. Britové chtěli tímto gestem získat na svou stranu část keňské buržoazie a inteligence. Zároveň však zesílili teror. Metodou cukru a biče chtěli Britové narušit jednotu hnutí. Definitivně bylo povstání potlačeno roku 1956, kdy byli zatčeni poslední dva velitelé – generál Tanganiky a polní maršál Kimati. Za neúspěchem Mau Mau se skrývala především nízká schopnost zkoordinovat jednotlivé oddíly ke společné akci, nedostatečná podpora ze strany lidových vrstev a dále také nedostatečné zásobování municí a celková izolace povstání v oblasti keňské vysočiny.187 I přes ukončení bojů trval v zemi výjimečný stav až do roku 1960.188 |I přes úspěšné zklidnění situace nebyl keňský problém zcela vyřešen. Sociální problémy v zemi i nadále přetrvávaly a bylo nutné řešit tento problém i politickou cestou. Britské veřejné mínění navíc rozvířila událost z března roku 1959, kdy došlo k masakru v keňském detenčním táboře Hola. K smrti zde bylo ubito jedenáct Keňanů, kteří odmítli pracovat. Mnoho dalších bylo při této akci doživotně zmrzačeno.189 I přesto, že britská vláda ustoupila od konceptu multirasové vlády a ve volbách do zákonodárné rady v lednu 1956 rozšířila počet mandátů pro Afričany na osm, byl vznik politických stran i nadále limitován omezeními spojenými s výjimečným stavem. Mohly tak vznikat pouze regionální

186

Z počátku bylo povstání Mau Mau líčeno jako kmenové povstání spojené se zvráceným kultem, od poloviny 60. let je na něj nahlíženo jako na boj za národní osvobození, byť poněkud radikální. Více o odlišných pohledech na hnutí Mau Mau např. Berman, B. J. (1991). Nationalism, Ethnicity, and Modernity: The Paradox of Mau Mau. Canadian Journal of African Studies. Taylor & Francis, Ltd., s. 181 – 185. K výhodám Britů více např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 261. 187 Britská armáda zemi brzy po ukončení bojů opustila kvůli počínající Suezské krizi. Poláček, K. (1986). cit. d.., s. 79 - 80. Dále např. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 261. 188 I přes ukončení bojů zůstalo cca 300 partyzánů i nadále ve svých pozicích až do vyhlášení nezávislosti. Poláček, K. (1986). cit. d.., s. 79 - 80. 189 K masakru v táboře Hola vice např. Myers, F. (2000). cit. d., s 7. Dále také Kabukuru, W. (2003). Kenya: the Hola massacre. New Africa. The Free Library [online]. [cit. 2014-04-16].

66

strany, které neměly pro boj za nezávislost nějaký výraznější účinek. Přesto roku 1958 vzniklo v hlavním městě Nairobi Hnutí za nezávislost Keni.190 Roku 1960 byl v rámci příprav na budoucí nezávislost založen radikální Keňský africký národní svaz (Kenya African National Union, KANU) s již celokeňským působením. Zastoupena zde byla především skupinami Kikujů a Luo. Jeho předsedou byl zvolen bývalý předseda keňského afrického svazu Jomo Kenyattou, který byl v té době stále ještě v domácím vězení. Místopředsedou a generálním tajemníkem byli zvoleni zástupci Luo.191 Ve stejném roce vznikl také opoziční a umírněný Demokratický svaz keňských Afričanů (Kenya African Democratic Union, KADU) sdružující spíše konzervativní strany a menší etnické skupiny. V jeho čele stál Ronald Ngala a Masinde Muliro. Cílem svazu byla pozemková

reforma,

autonomie

jednotlivých

provincií

a

vznik

silné

centralizované vlády, která zabrání případnému separatismus192. Ve volbách v březnu 1961 sklidil větší úspěch Keňský africký národní svaz, který získal dvacet poslaneckých mandátů. Demokratický svaz keňských Afričanů získal sice pouze čtrnáct poslaneckých postů, ale jeho předseda Ngala se

stal prvním ministerským předsedou. Ještě před vyhlášením nezávislosti

vyhlásila britská vláda Program nákupu půdy, který měl přerozdělit půdu odcházejících evropských osadníků mezi africké obyvatelstvo. Dne 1. června získala Keňa úplnou vnitřní samosprávu a Jomo Kenyattou se stal premiérem. Nezávislost Keni byla vyhlášena 12. prosince 1963. Keňa se stala nezávislým dominiem v rámci Commonwealthu. Britská vláda si však i nadále zachovala v zemi vliv. O rok později bylo státní zřízení přeměněno na republiku. Jejím prvním prezidentem byl zvolen opět Jomo Kenyattou.193

190

Lacina, K. (1987). cit. d., s. 262. Dále také Nálevka, V. (2004). cit. d., s. 140. Místopředsedou se stal Ajuma Oginga Oginga a generálním tajemníkem Tom Mboya. Lacina, K. (1987). cit. d., s. 262. 192 Kenya African National Union (KANU). In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2012 [cit. 201403-20]. Dále také Klíma, Jan. (2012). cit. d., s. 314. 193 Nálevka, V. (2004). cit. d., s. 140. Dále také Reid, R. J. (2011). cit. d., s. 251. 191

67

8. Závěr Jak jsem uvedla v úvodu, cílem této práce bylo analyzovat závěrečný rozpad britského impéria v druhé polovině dvacátého století. Vzhledem ke značnému rozsahu událostí, byl rozsah práce zredukován na období let 1960 až 1963. Toto období je spojeno s osobností politika Harolda Macmillana, který stál v těchto letech v čele britského vládního kabinetu. V předchozích kapitolách jsem se pokusila analyzovat nejdůležitější události, které byly hlavními faktory dekolonizačního procesu v jednotlivých zemích. Bakalářská práce je sice zaměřena na závěrečnou fázi dekolonizace, pokládala jsem však za nezbytné se alespoň ve zkratce věnovat také okolnostem vzniku koloniální závislosti uvedených zemí. Proto se také v jednotlivých kapitolách vracím krátkým historickým exkurzem k těmto událostem. Wind of change zasáhl různou měrou všechny kontinenty. I to svědčí o rozsahu impériu, které bylo po staletí jednou z největších politických velmocí světa. Britská říše, stejně jako v minulosti jiná rozsáhlá impéria, prošla vývojem, jehož stádia vzniku, postupného rozvoje a nakonec zániku zcela odpovídají učením některých dějinných filozofií. O to zajímavější pak je sledovat proces rozpadu. Je zcela nepochybné, že britské impérium bylo skutečným fenoménem, jehož vznik a následný vývoj přispěl k uspořádání moderního světa. Moderní dějiny však byly také zcela nepochybně ovlivněny jeho rozpadem.

Neudržitelnost

britských

koloniálních

pozic

byla

vzhledem

k poválečnému vývoji světa ve druhé polovině 20. století všem zřejmá. Bylo jen otázkou, jakou formou se s tímto stavem pokusí říše vyrovnat. Obecně byla jednou z možností udržet status quo silou. Tato cesta se však zákonitě dříve či později musela střetnout s emancipačními tendencemi místních politických elit. Pokud se jim pak povedlo získat pro svoji věc široké vrstvy, umocnit národněosvobozenecký boj navíc například nacionalismem nebo ho smísit s prvky náboženského fundamentalismu, nebylo v silách žádné země udržet si svoji svrchovanost. Mnohdy tak jednáním u „kulatého stolu“ předcházely roky krvavých válek. Příklad další kdysi silné koloniální velmoci Francie hovoří za vše. Vraťme 68

se však zpět k Velké Británii. Vcelku poklidný proces (výjimku tvoří pouze Keňa) postupné dekolonizace britského impéria svědčí o vysoké politické, diplomatické ale také i o kulturní úrovni Velké Británie, jejíž představitelé reálně zhodnotili příští proces dějinného vývoje. Jak k tomuto procesu představitelé britských politických kruhů přistoupili, jsem se pokusila analyzovat v této práci. V některých kapitolách jsem částečně zachytila i následný vývoj některých států po jejich osamostatnění. Z toho je patrno, že cesta, kterou se tyto země bývalého britského impéria ubíraly, nebyla vždy jednoduchá. Přesto měly bývalé britské kolonie oproti jiným zemím větší šanci se transformovat na demokratický stát, o čem nepochybně svědčí i názor politologa Seymoura Martina Lipseta, že téměř každá bývalá koloniální země s počtem obyvatel vyšším než jeden milion, která nepodlehla diktátorskému režimu, byla v minulosti součástí britského impéria194. Na tomto faktu má jistě nesmazatelný podíl i Harold Macmillan, který odstartoval závěrečnou fázi procesu rozpadu impéria svým projevem wind of change.

194

Ferguson, N. (2007). cit. d., s. 385.

69

9. Seznam pramenů Literatura: BEBA, Karel. Kuvajt. Praha: Svoboda, 1966. 82 s. BROŽ, Ivan. Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle: drama alžírské války 1954 – 1962. Praha: Epocha, 2011. 233 s. ISBN: 978-80-7425-155-9. FERGUSON, Niall. Britské impérium: cesta k modernímu světu. V českém jazyce vyd. 1. Překlad Rudolf Chalupský. Praha: Prostor, 2007, 422 s. Obzor (Prostor), 69. sv. ISBN 978-807-2601-752. FILIP, Jiří. Kuvajt. Praha: Institut zahraničního obchodu: ČTK-Pressfoto, 1977, 139 s. HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Lidové noviny, 2000, 226 s. ISBN 80-710-6378-9. HULEC, Otakar. Dějiny jižní Afriky. 2., rozš. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 413 s. Dějiny států, sv. 16. ISBN 978-80-7422-039-5. ILIFFE, John. Afrika a Afričané: Dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, 2001. 376 s. ISBN 80-7021-468-6. JUDD, Denis. Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti. 1. vyd. v čes. jaz. Překlad Zdeněk Hron. Praha: BB art, 1999, 507 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-725-7046-3. KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Karibské oblasti. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2002, 262 s. ISBN 80-7106-557-9. KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, 687 s. ISBN 978-807-4221-897. LACINA, Karel. Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987, 820 s. LANGE, Harald. Sierra Leone. Praha: Panorama, 1986. 216 s. 70

NÁLEVKA, Vladimír. Čas soumraku: Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Praha: Nakladatelství TRITON, s.r.o, 2004, s. 199. ISBN 80-7254495-0. OPATRNÝ, Josef. Amerika v proměnách staletí. Praha: Libri, 1998, 841 s. ISBN 80-85983-42-7. PEČENKA, Marek a P. LUŇÁK. Encyklopedie moderní historie. Vyd. 1. Praha: Libri, 1995, 589 p. ISBN 80-859-8301-X. POLÁČEK, Josef. Národně osvobozenecké hnutí v tropické Africe v boji za nezávislost po druhé světové válce. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. 132 s. STÖBER, Horst. Organisation der Afrikanischen Einheit: Resolutionen und Erklärungen 1963 – 1981. Berlin: Staatsverlag der DDR, 1983. 223 s. WAISOVÁ, Šárka. Mezinárodní organizace a režimy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 255 s. ISBN: 978-80-7380-109-0. WANNER, Jan. Bitva u Suez 1956: studená válka, druhý arabsko-izraelský konflikt a britsko-francouzská intervence v Egyptě. Praha: Libri, 2006. 552 s. ISBN: 80-7277-298-8. ZBOŘIL, Zdeněk. Dějiny Malajsie, Singapuru a Bruneje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, 388 s. ISBN: 978-80-7106-501-2. ZIMÁK, Alexandr. Jihoafrická republika. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 116 s., 1 mapa. Stručná historie států, sv. 16. ISBN 80-727-7184-1. Kronika 20. století 1960-1969. Fortuna Libri, 2007. 142 s. ISBN: 978-80-7321346-6

71

Periodika: ADIMOLA, A. B. Uganda: The Newest "Independent“. African Affairs. Oxford University

Press,

vol.

62,

no.

249,

s.

326

–

332.

Dostupné

z:

http://www.jstor.org/stable/721043. ANASTASIOU, Harry. Communication Across Conflict Lines: The Case of Ethnically Divided Cyprus. Journal of Peace Research. Portland State University, 2002, vol. 39, no. 5, s. 581-596. DOI: 10.1177/0022343302039005005. ANYANWU, K. C. The Bases of Political Instability in Nigeria. Journal of Black Studies. Sage publishing, Inc., 1982, vol. 13, no. 1, s. 101 – 117. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2783978 . ARURI, Nasser H. Kuwait: A Political Study. The Muslim World. Southeastern Massachusetts University, 1970, vol. 60, no. 4, s. 321 - 343. DOI: 10.1111/j.1478-1913.1970.tb03022.x. BATES, Margaret L. Tanganyika: The Development of a Trust Territory. International Organization. University of Wisconsin Press, 1955, vol. 9, no. 1, s. 32 – 55. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2704962. BELL, Wendell. Attitudes of Jamaican Elites toward the West Indies Federation. Annals of the New York Academy of Sciences. Los Angeles: University of California, 1960, vol. 83, no. 5, s. 862 – 877. DOI: 10.1111/j.17496632.1960.tb46094.x. BERMAN, Bruce J. Nationalism, Ethnicity, and Modernity: The Paradox of Mau Mau. Canadian Journal of African Studies. Taylor & Francis, Ltd., 1991, vol. 25, no. 2, s. 181 – 206. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/485216. BYATT, Horace. Tanganyika. Journal of the Royal African Society. Oxford University Press, 1924, vol. 24, no. 93, s. 1 – 9. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/715738. 72

CAMP, Glen D. Greek-Turkish Conflict over Cyprus. Political Science Quarterly. The Academy of Political Science, 1980, vol. 95, no. 1, s. 43 – 70. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2149584. CAMPBELL, Jane. Multiracialism and Politics in Zanzibar. Political Science Quarterly. The Academy of Political Science, 1962, vol. 77, no. 1, s. 72 – 87. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2146498. CASTLEBERRY, Paul H., Conflict Resolution and the Cyprus Problem. The Western Political Quarterly. University of Utah, 1964, vol. 17, no. 3, s. 118 – 130. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/446045. DUBOW, Saul. Macmillan, Verwoerd, and the 1960 „Wind of Change’ Speech. The Historical Journal. 2011, vol. 54, no. 04, s. 1087-1114. DOI: 10.1017/S0018246X11000409. Dostupné z: http://www.journals.cambridge.org/abstract_S0018246X11000409. ELIAS, T. O. The Charter of the Organization of African Unity. The American Journal of International Law. American Society of International Law, 1965, vol. 59, no. 2, s. 243-267. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2196967. EZERA, Kalu. Nigeria’s Constitutional Road to Independence. The Political Quarterly. 1959, vol. 30, no. 2, s. 131 – 140. DOI: 10.1111/j.1467923X.1959.tb01907.x GUSEH, James S.; ORITSEJAFOR, Emanuel. Government Size, Political Freedom and Economic Growth in Nigeria, 1960 – 2000. Journal of Third World Studies. Association of Third World Studies, Inc., 2007, vol. 24, no. 1, s. 139 – 165. Dostupné z: http://faculty.washington.edu/acs22/SinklerSite/PolS%20204/Guseh_Econ_Deve lopment_Nigeria.pdf. HOROWITZ, Dan. Attitudes of British Conservatives towards Decolonization in Africa. African Affairs [online]. Oxford University Press, 1970, vol. 69, issue 274, s. 9-26 [cit. 2013-11-13]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/720177. 73

JACKSON, Paul. Chief, Money and Politicians: Rebuilding Local Government in Post-war Sierra Leone. In: Public Administration and Development. Wiley InterScience [online]. 2005, vol. 25, no. 1, s. 49 – 58. DOI: 10.1002/pad.347. KABUKURU, Wanjohi. Kenya: the Hola massacre. New Africa. The Free Library [online]. 2003 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.thefreelibrary.com/Kenya%3A+the+Hola+massacre%3A+on+3+Mar ch+1959,+11+Kenyas+were+bludgeoned...-a0111800842. KIRBY, Arthur. Tanganyika Triumph. African Affairs. Oxford University Press, 1962, vol. 61, no. 243, s. 114 – 125. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/720761. KIWANUKA, M. S. M. Nationality and Nationalism in Africa: The Uganda Case. Canadian Journal of African Studies, 1970, vol. 4, no. 2, s. 229 – 247. KLOMAN, Erasmus H. African Unification Movements. International Organization. University of Wisconsin Press, 1962, vol. 16, no. 2, s. 387 – 404. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2705391. LEGUM, Colin. The Organisation of African Unity-Success or Failure? International Affairs. Wiley, 1975, vol. 51, no. 2, s. 208 – 219. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2617233. LOEWENSTEIN, Andrew B. The veiled protectorate of Kowait': Liberalized imperialism and British Efforts to Influence Kuwaiti Domestic Policy during the Reign of Sheikh Ahmad al-Jaber, 1938 – 1950. Middle Eastern Studies. 2000, vol. 36, no. 2. s. 103 – 123. DOI:10.1080/00263200008701310. LOFCHIE, Michael. Party Conflict in Zanzibar. The Journal of Modern African Studies. Cambridge University Press, 1963, vol. 1, no. 2, s. 185 – 207. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/159028.

74

LONSDALE, J. M. Some Origins of Nationalism in East Africa. The Journal of African History. Cambridge University Press, 1968, vol. 9, no. 1, s. 119 – 146. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/179923. MATTHEWS, Z. K. An African View of Indirect Rule in Africa. Journal of the Royal African Society. Oxford University Press, 1937, vol. 36, no. 145, s. 433 – 437. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/717941. MILNE, R. S. Singapore's Exit from Malaysia; the Consequences of Ambiguity. Asian Survey. University of California Press, 1966, vol. 6, no. 3, s. 175 – 184. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2642221. MOHAMED, Jama. Imperial Policies and Nationalism in The Decolonization of Somaliland, 1954-1960. The English Historical Review. Oxford University Press, 2002,

vol.

117,

no.

474,

s.

1177

–

1203.

Dostupné

z:

http://www.jstor.org/stable/3490801. MYERS, Frank. Harold Macmillan’s „Wind of Change“ Speech: A Case Study in the Rhetoric of Policy Change. Rhetoric & Public Affairs. 2000, vol. 3, no. 4, s. 555-575. ISSN 1094-8392. OKAFOR, S. O. Ideal and Reality in British Administrative Policy in Eastern Nigeria. African Affairs. Oxford University Press, 1974, vol. 73, no. 293, s. 459 – 471. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/720083. OVENDALE, Ritchie. Macmillan and the Wind of Change in Africa, 1957 – 1960. The Historical Journal. 1995, vol. 38, no. 2, s. 455 – 477. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2639992 . DOI: 10.1017/S0018246X00019506. POLHEMUS, James H. Nigeria and Southern Africa: Interest, Policy, and Means. Canadian Journal of African Studies. Taylor & Francis, Ltd., 1977, vol. 11, no. 11, s. 43 – 66. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/483669. REID, Richard J. Dějiny moderní Afriky od roku 1800 po současnost. Praha: Grada, 2011, 331 s. ISBN 978-802-4730-790. 75

ROBERTSON, James. Sovereign Nigeria. African Affairs. Oxford University Press, 1961, vol. 60., no. 239, s. 145 – 154. ISSN: 00019909. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/719085. ROSENBAUM, Naomi. Success in Foreign Policy: The British in Cyprus, 18781960. Canadian Journal of Political Science. Canadian Political Science Association,

1970,

vol.

3,

no.

4,

s.

605

–

627.

Dostupné

z:

http://www.jstor.org/stable/3231542. SPELLER, Ian. An African Cuba? Britain and the Zanzibar Revolution, 1964. Journal of Imperial and Commonwealth History. Routledge, 2007, vol. 35, no. 2. s. 1 - 35. TÉTREAULT, Mary Ann. Autonomy, necessity, and the small state: ruling Kuwait in the twentieth century. International Organization. 1991, no. 4, s. 565591. DOI:10.1017/S002081830003321X. TRIPODI, Paolo. Back to the Horn: Italian Administration and Somalia's Troubled Independence. The International Journal of African Historical Studies. Boston University African Studies Center, 1999, vol. 32, no. 2/3 , s. 359 – 380. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/220346. WEAVER, Edward K. What Nigerian Independence Means. Phylon (19602002). Clark Atlanta University, 1961, vol. 38, no. 2, s. 146-159. ISSN: 00318906. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/273451. WELCH, Claude E. The Organisation of African Unity and the Promotion of Human Rights. The Journal of Modern African Studies. Cambridge University Press, 1991, vol. 29, no. 4, s. 535 – 555. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/161137. WILLIS, Justin. The Administration of Bonde, 1920-60: A Study of the Implementation of Indirect Rule in Tanganyika. African Affairs. Oxford University Press, 1993, vol. 92, no. 366, s. 53 – 67. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/723096 76

Ostatní zdroje: BBC. Tour of South Africa. BBC [online record]. [cit. 2013-11-09]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/archive/apartheid/7203.shtml. BLACK, Clinton V. Jamaica: Self-government. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/299716/Jamaica/214972/Selfgovernment#ref515867. BUISSERET, David J. Jamaica: The Crown Colony. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online], 2013 [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/299716/Jamaica/214970/Exportsand-internal-strife. INGHAM, Kenneth. Kenya. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2014 [cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/315078/Kenya/259594/TheBritish-East-Africa-Company. Týž. Tanzania: Tanganyika Territory. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2014 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/582817/Tanzania/37589/Tanganyik a-Territory#ref419191. Týž. Kuvajt: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-03-14]. Dostupné z: http://rozvojovky.vse.cz/st-kuva.php. Týž. Nigérie: Přehled politického vývoje. Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-02-16]. Dostupné z: http://rozvojovky.vse.cz/st-nige.php.

77

Týž. Singapur: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-03-14]. Dostupné z: http://rozvojovky.vse.cz/st-sing.php. Týž. Somálsko: Přehled politického vývoje. Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://rozvojovky.vse.cz/st-nige.php. Týž. Uganda: Přehled politického vývoje. In: Politické problémy rozvojových zemí [online]. Fakulta mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, 2005 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://rozvojovky.vse.cz/st-ugan.php. LONDON COUNTY COUNCIL. Hola camp, Kenya (report). [online transcription]. [cit. 2013-11-10]. Dostupné

z:

http://hansard.millbanksystems.com/commons/1959/jul/27/hola-

camp-kenya-report#column_232. LUSCOMBE, S. Straits Settlements. In: Britishempire.co.uk [online]. [cit. 201403-26]. Dostupné z: http://www.britishempire.co.uk/maproom/straitssettlements.htm. LYONS, Marynez. Uganda: The Uganda Protectorate. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/612597/Uganda/37624/TheUganda-Protectorate. PRINGLE, Robert W. Profumo Affair. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic. ROWE, John A. Jomo Kenyatta. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/315185/Jomo-Kenyatta. WINSTEDT, Richard Olaf. Singapore. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-04-01]. Dostupné z: 78

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/545725/Singapore/214573/History. YEA, Lim Siew. Basic Policies of the People's Action Party (PAP). Postcolonial Web [online]. 2009 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.postcolonialweb.org/singapore/government/lim1.html. A Brief History of Singapore: A Journey into Singapore’s Past. Singapore Tourism Board [online]. 2013 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.yoursingapore.com/content/traveller/en/browse/aboutsingapore/abrief-history.html. African Union. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/8408/African-UnionAU. Commonwealth. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2013-1226]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/128916/Commonwealth. History. Background Notes on Countries of the World: Somalia [online]. U.S. Government Printing Office, 2012 [cit. 2014-02-18]. s. 1. Dostupné z: Business Source Complete. History of Singapore’s Nationalist Movement toward Independence: History Essay. UK Essays © 2003 - 2014 [online]. [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.ukessays.com/essays/history/history-of-singapores-nationalistmovement-toward-independence-history-essay.php. Kenya African National Union (KANU). In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2012 [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/315155/Kenya-African-NationalUnion-KANU. . Library of Congress. A Country Study: Somalia [online]. [cit. 2014-02-25].

79

Marcus Garvey. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2013 [cit. 2014-0413]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/226276/Marcus-Garvey. Sir Milton Margai. In: Encyklopædia Britanica, Inc. [online]. 2014 [cit. 2014-0317].

Dostupné

z:

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/364553/Sir-

Milton-Margai.

80

10. Seznam příloh Příloha č. 1: Harold Macmillan a Hendrik Verwoerd (obrázek), zdroj: http://frontpage.fok.nl/nieuws/616349/fok-toen-verwoerd-vermoord-inkaapstad.html Příloha č. 2: Projev wind of change před jihoafrickým parlamentem (obrázek), zdroj: http://www.britishempire.co.uk/images4/windofchange.jpg.

81

Přílohy: Příloha č. 1: Harold Macmillan a Hendrik Verwoerd (obrázek)

Příloha č. 2: Projev wind of change před jihoafrickým parlamentem (obrázek)

82