UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Švédská inovační politika: úspěch nebo paradox?

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií

Štěpán Bärtl

Švédská inovační politika: úspěch nebo paradox? Diplomová práce

Praha 2014

Autor práce: Štěpán Bärtl Vedoucí práce: Mgr. Tereza Hořejšová, Ph.D.

Rok obhajoby: 2014

Bibliografický záznam BÄRTL, Štěpán. Švédská inovační politika: úspěch nebo paradox?, Praha, 2014. 82 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra západoevropských studií. Vedoucí diplomové práce Mgr. Tereza Hořejšová, Ph.D.

Abstrakt Tato diplomová práce zkoumá švédskou veřejnou politiku na podporu inovací v posledních dvou dekádách. Na Švédsko, které pravidelně kraluje žebříčkům v oblastech konkurenceschopnosti a inovací, však nenahlíží s nekritickým optimismem, jež k této severské zemi často směřuje. Naopak vychází z předpokladu, že zde existuje paradox, spočívající v nepoměru mezi inovačními vstupy, které charakterizuje skutečně impozantní míra investic do výzkumu a vývoje, a inovačními výstupy, v podobě hospodářských výsledků, které můžeme označit maximálně jako průměrné. Prizmatem teorie inovačních systémů, která se od počátku 90. let stala populárním nástrojem nejen mezi akademiky, ale především mezi politickými elitami, tato studie nahlíží na inovační politiku s cílem zjistit, zda opravdu plní ty aktivity, jež jsou klíčové pro efektivní fungování inovačního systému. Na základě analýzy inovační politiky lze soudit, že se Švédsko věnuje celé škále aktivit, jež teorie považuje za důležité. I přesto však existují oblasti, ve kterých existuje prostor pro zlepšení, a které inovační paradox, byť ve zmírněné podobě, udržují.

Abstract The Master’s thesis “Swedish innovation policy: success or paradox?” focuses on Sweden’s public policy for innovation during the past two decades. It, however, deviates somewhat from the conventional notion that places Sweden in the forefront when it comes to innovation. On the contrary this study follows the line of thought that believes there is an imbalance between the inputs to innovation in terms of R&D investments, which are truly outstanding, and the economic outputs that have been rather unimpressive and could be higher. Using the innovation systems perspective, a theoretical framework that has grown popular with academics and policymakers alike, the thesis analyzes Sweden’s innovation policy, aiming to find out, whether the government really performs the activities, that the innovation systems theory views as vital. While it can be said that the innovation policy truly fulfills a wide range of activities that the theory views as key, there is still room for improvement in several areas, due to which the innovation paradox is still in operation, albeit we can view it less as an acute problem but a rather an opportunity, which policy has not been able to capitalize on.

Klíčová slova Švédsko, inovace, inovační politika, inovační systém, konkurenceschopnost, výzkum a vývoj

Keywords Sweden, innovation, innovation policy, innovation system, competitiveness, Research & Development

Rozsah práce: 166 744 znaků

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 10.5.2014

Štěpán Bärtl

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Tereze Hořejšové, Ph.D za cenné připomínky a konstruktivní kritiku, kterými přispěla k vypracování této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval Katedře ekonomické historie na Univerzitě v Lundu, která mě k tématu inspirovala.

 

1

Obsah Bibliografický záznam .................................................................................................... 3 Prohlášení ........................................................................................................................ 5 Úvod ................................................................................................................................. 2 1

Definice základních pojmů a konceptů................................................................... 6 1.1 Inovace ................................................................................................................. 6 1.2 Inovační procesy .................................................................................................. 7 1.3 Inovační systémy ................................................................................................. 9 1.4 Jak měřit inovace?.............................................................................................. 13 1.5 Role inovační politiky v rámci IS ...................................................................... 16

2

Švédský paradox ..................................................................................................... 18

3

Inovační vstupy v podobě nových znalostí ........................................................... 21 3.1 Výzkum a vývoj ................................................................................................. 21 3.2 Lidský kapitál..................................................................................................... 25

4

Vytváření poptávky ................................................................................................ 31 4.1 Vytváření nových produktových trhů ................................................................ 31 4.2 Definování funkčních specifikací inovací.......................................................... 34

5

Aktivity vedoucí k vytvoření základních prvků IS .............................................. 38 5.1 Vytváření a modifikování organizací pro vznik inovací .................................... 39 5.2 Networking ........................................................................................................ 43 5.3 Vytváření a modifikování institucí pro vznik inovací ....................................... 45

6

Podpůrné aktivity inovujícím firmám/subjektům ............................................... 50 6.1 Inkubační aktivity a konzultační služby............................................................. 51 6.2 Financování inovací ........................................................................................... 53

7

Diskuze..................................................................................................................... 58

Závěr .............................................................................................................................. 65 Summary ....................................................................................................................... 67 Použitá literatura .......................................................................................................... 68 Seznam příloh ............................................................................................................... 80 Přílohy............................................................................................................................ 81

 

2

Úvod Inovace patří mezi jeden z nejskloňovanějších výrazů posledních desetiletí, jež zakořenil nejen mezi ekonomy a akademiky, ale stal se i jakousi mantrou v politických a vládních kruzích po celém světě. Spolu s rostoucím vlivem globalizace a s tím i související intenzifikací ekonomických aktivit lze totiž pozorovat proměnu struktury světové ekonomiky do stavu, kdy se klíčovým faktorem hospodářského růstu stávají znalosti. S takto radikálním posunem ekonomického paradigmatu vzrostla i důležitost koherentních politik na podporu výzkumu, vývoje a inovací (Llerena a Matt, 2005). Tato nutnost je výsledkem čím dál intenzivnější konkurence, přičemž ekonomické výkony se stále častěji odvíjejí od schopnosti jedinců, firem, regionů i států učit se a přizpůsobovat se neustále se měnícímu se trhu. Národní státy musely navíc vsadit na efektivní veřejnou, vzdělávací a především inovační politiku (spolu s důrazem na fungující trh práce), aby zajistily ekonomický růst v době, kdy liberalizace finančních trhů vážně omezila autonomii obchodních, monetárních a finančních politik (Lundvall a Borrás, 1997). Tato studie vychází z několika hlavních předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že inovace jsou v současné globalizované, znalostní, ekonomice klíčové pro udržení hospodářského růstu. Co více, v evropském kontextu je tento fakt nesmírně důležitý, jelikož znamená nutnost vytvořit a implementovat koherentní veřejnou politiku na podporu inovací, pokud mají evropské státy oproti zbytku světa zůstat konkurenceschopnými. Tento problém se stal obzvláště palčivým především z důvodu pozvolného ukončení ekonomické konvergence se Spojenými státy, ke které docházelo po většinu druhé poloviny 20. století, snižujícímu se podílu evropských exportů oproti zbytku světa a klesající produktivitě práce v tomto regionu (Faini, 2005). Tato nepříznivá skutečnost byla reflektována na půdě Evropské unie od roku 2000 v rámci tzv. Lisabonské strategie, která identifikovala inovace jako klíčové pro budoucnost Evropy, přičemž označila investice do výzkumu a vývoje (VaV) jako důležitý předpoklad pro udržení konkurenceschopnosti Unie. Inovační politika však nemůže spočívat v pouhém navýšení investic do výzkumu a vývoje, jako k tomu došlo v řadě států OECD, ale v zajištění celé řady dalších aktivit, jež jsou pro realizaci inovačních procesů nezbytné.

 

3

V rámci Evropy bývají skandinávské státy obecně prezentovány jako jeden z nejinovativnějších regionů světa, na což jsou obyvatelé těchto klimaticky nehostinných, geograficky periferních oblastí náležitě hrdí. Tato diplomová práce se proto zaměří na severní Evropu, konkrétně na Švédsko, jakožto příklad země, která je obecně uznávaná jako jedna z nejkonkurenceschopnějších ekonomik. Pro ilustraci, v žebříčku Innovation Union Scoreboard, který srovnává výkonnost zemí EU v oblasti inovací, se tak Švédsko mohlo v posledních letech pyšnit prvenstvím (následované sousedy Dánskem a Finskem na dalších příčkách), na druhé místo jej umístil v roce 2013 i celosvětový Global Innovation Index Cornellovy univerzity (Swedish Institute, 2013), v první desítce se nachází i na žebříčku konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra (Schwab, 2013). Když pomineme všeobecně známého Alfreda Nobela a jeho vynález dynamitu, opravdu existuje celá řada vynálezů a inovací, jimiž může Švédské království obajovat svůj titul inovační velmoci – zmiňme třeba bezpečnostní pás, ultrazvuk, zip, zápalky, kardiostimulátor nebo třeba technologii Bluetooth či Skype, Spotify a mnoho dalších. Ještě před sto lety se přitom jednalo o zaostalou zemi převážně agrárního rázu, jejíž export tvořilo primárně dřevo a železo. Industrializací si Švédsko prošlo až poměrně pozdě, přičemž se specializovalo převážně na strojírenství a zpracovatelský průmysl v typicky nízko-růstových sektorech (Bitard et al., 2008). V posledních desetiletích a především pak od krize, kterou si Švédsko prošlo na začátku 90. let, jež vedla i k osekání přebujelého a trvale neudržitelného sociálního státu, však vláda klade čím dál větší důraz na důležitost inovací. Tato diplomová práce však nesdílí nekritický optimismus, jež směrem k této severské zemi často směřuje. Naopak vychází z předpokladu, že by si Švédsko vzhledem k objemu investic do inovací (které jsou skutečně impozantní), mohlo vést i lépe – výsledky ať už v případě produktivity, hospodářského růstu či počtu nových inovativních firem na trhu jsou totiž o poznání horší, než by se dalo čekat. Tento názor, jež akademická literatura označuje pojmem „švédský paradox“ zkoumá stav ve kterém existuje nepoměr mezi inovačními vstupy, v podobě investic do VaV, a výstupy, jež lze označit maximálně jako průměrné. Jedná se tedy o jednopřípadovou studii, jež se zabývá švédskou veřejnou politikou pro inovace od počátku 90. let do současnosti, kterou zkoumá prizmatem tzv. inovačních systémů. Tento teoretický rámec vznikl na přelomu 80. a 90. let, právě

 

4

s velkým přispěním severských akademiků (např. Bengt-Åke Lundvall nebo Charles Edquist) a velice rychle se uchytil nejen mezi akademiky, ale i mezi politickými elitami, jež konceptu inovačních systémů (IS) využívají dodnes při tvorbě národních i regionálních politik. Na základě deseti klíčových aktivit inovačního systému, seřazených do čtyř tematických okruhů, se tato práce pokusí odpovědět na výzkumnou otázku: „Plní švédská inovační politika ty konkrétní aktivity, jež teorie IS považuje za důležité?“ Skutečnost, že si Švédsko vede dobře ve vytváření nových poznatků tato práce nezpochybňuje. Ostatně kromě dramatického nárůstu výdajů na VaV lze za poslední dvě desetiletí pozorovat i vzestup v počtu zaregistrovaných patentů, což může být i částečným ukazatelem inovací v této zemi. K jistému problému však dochází k přenášení těchto znalostí do praxe. A pokud má dojít k odstranění inovačního paradoxu a využití plného potenciálu v rámci švédské ekonomiky, musí dojít k efektivnímu plnění celé škály aktivit, nejen vytvářením nových znalostí pomocí VaV, ale efektivní transformací poznatků v inovace a v nové inovativní podniky. K této otázce se však práce staví spíše skepticky a vychází z hypotézy, že zatímco švédská veřejná politika klade důraz na investice do výzkumu a vývoje, již méně se zabývá dalšími aktivitami, jež jsou pro vznik inovací klíčové. Přesto, že pod hlavičku inovační politiky spadá velká škála konkrétních národních politik, jež vyžadují důslednou koordinaci celé řady aktérů – od vědeckotechnologické a vzdělanostní politiky až po politiku obchodní či daňovou – v českém kontextu se stále jedná o značně neprobádané téma. Diplomová práce tak přináší určitý multidisciplinární pohled na otázku inovací a politik, jež inovace podporují. Jedná se také o jisté tematické pokračování výzkumu, kterému jsem se věnoval v rámci magisterského studia na Univerzitě v Lundu, kde jsem v diplomové práci analyzoval inovační politiku České republiky. Tato diplomová práce nemá ambice (ani z hlediska omezeného rozsahu nemůže) předložit ucelený přehled švédského inovačního systému, jež zahrnuje obrovské množství aktérů, akademickou sférou počínaje, soukromým a státním sektorem konče. Stejně tak se bohužel nemůže věnovat podpoře inovací na úrovni nadnárodní, byť strukturální fondy Evropské unie představují relevantní zdroj financování inovací. Zaměří se tak převážně na roli veřejné politiky na národní úrovni, která má vést k podpoře výzkumu, vývoje a inovací ve Švédsku. Ani v této oblasti jí však nepřísluší klást definitivní soudy o stavu inovací, ke které by bylo zapotřebí důkladnější

 

5

kvantitativní analýzy. I přesto však může čtenáři přiblížit některé úspěšnější, méně úspěšné či zcela neúspěšné postupy, kterým může stát inovace podporovat a ve výsledku tak přispět svým malým dílem k mnohem rozsáhlejší diskuzi o roli technologických změn a znalostí v současné globalizované ekonomice a jejich významu pro budoucnost Evropy. Následující kapitolu lze považovat za určitý úvod do inovačních studií, oblasti výzkumu, jež se u nás stále těší pouze malé pozornosti. Nejprve bude definován pojem inovace a inovační procesy, jež budou dále zasazeny do konceptuálního rámce inovačních systémů. Další kapitola představí různé formy švédského paradoxu, jež se vyskytují v akademické literatuře. Následující kapitoly se pak věnují konkrétním politikám na podporu výzkumu, vývoje a inovací v kontextu čtyřech oblastí aktivit, jež jsou dle Edquista (2005) nezbytné pro správné fungování inovačního systému. Následuje diskuzní kapitola, jež shrne dílčí poznatky a prezentuje výsledky pomocí SWOT analýzy. Závěrečná kapitola pak shrne poznatky předchozích kapitol.

 

6

1 Definice základních pojmů a konceptů Je ekonomy všeobecně uznávanou skutečností, že technologické změny a inovace, třeba ve formě nových produktů či procesů uvedených na trh, mají důležitý vliv na růst produktivity, což se ve výsledku podepisuje na pozitivním ekonomickém růstu a materiálním blahobytu (Edquist, 1997). Z hlediska makroekonomické teorie tyto předpoklady vychází jednak z evoluční ekonomie a jednak z teorií endogenního růstu. Ty se značně liší od dlouhodobě dominantní neoklasické ekonomie (např. v podobě modelu hospodářského růstu Roberta Solowa), jež kromě práce a investic do kapitálu sice udává technologický pokrok za hlavní příčinu růstu, ale nevysvětluje, co je zdrojem tohoto pokroku. Technologické změny tak stojí jaksi mimo – jsou exogenní. Oproti tomu, teorie endogenního růstu (např. Romer, 1986, Lucas, 1988) je považují za výsledek lidského chování a zdůrazňují investice do fyzického i lidského kapitálu, jež slouží jako hybatel hospodářského růstu. Stimulace inovací v ekonomice je tak podle teorie endogenního růstu klíčovou otázkou hospodářské prosperity (Horáčková, 2007; Schön, 2013) Předchůdce těchto myšlenek lze bezesporu nalézt v dílech významného rakouského ekonoma J. A. Schumpetera, který vysvětloval příčinu ekonomických cyklů právě inovacemi. Ty chápal jako nové kombinace znalostí, od prvního uvedení nového výrobku, suroviny či technologického postupu na trh (Synek et al., 2007). Jak ale inovace definovat v současnosti? Musí být nový produkt či proces novinkou na globálním trhu nebo jen v rámci firmy (jedná se v tomto případě o imitaci či inovaci)? Nadto, jak radikální vlastně musí být technologická změna, aby šlo inovace? A jaký je rozdíl mezi inovací a invencí?

1.1 Inovace Základním dokumentem pro ukotvení definice inovace slouží dokument OECD s názvem Oslo Manual (2005), jež definuje inovace jako „zavedení nového nebo podstatně zlepšeného produktu (zboží nebo služby), nebo procesu, nové marketingové metody, nebo nové organizační metody do podnikatelských praktik, organizace

 

7

pracoviště nebo externích vztahů”.1 Obecněji lze inovace chápat jako „soubor činností, které vedou k úspěšné výrobě, vstřebávání a využití novinek v ekonomické a sociální sféře. Nabízejí nová řešení problémů, a tak umožňují naplňovat potřeby jednotlivců a společnosti“ (Prnka et al., 2003). Právě implementací, tedy zavedením na trh či do procesu výroby, se odlišuje inovace od invence, jež je pouhou myšlenkou, respektive tvůrčí aktivitou vedoucí ke změnám. Zjednodušeně řečeno lze tedy hovořit o inovaci jako o realizované invenci (Bártová, 2008). Od tzv. Schumpeterovy triády (invenceinovace-imitace) autoři v současnosti veskrze odstupují, přičemž za inovace považují všechny případy, kdy se jedná o novinku z hlediska jeho výrobce (Synek et al., 2007). Kromě věcného hlediska lze inovace členit také na základě intenzity na inkrementální a radikální. Zatímco inkrementální inovace představují malé změny a zlepšení, vyžadující relativně malé investice na VaV, uveďme kupříkladu zvyšování kapacity počítačového procesoru, radikální inovace přináší zásadní a rušivé změny ve stávajících technologiích, vytváření nových podniků i celých odvětví a vedou k tvorbě nových hodnot. Počítač jako takový by šlo považovat za příklad radikální inovace, kdy došlo ke „kreativní destrukci“, použijeme-li Schumpeterovy terminologie, vedoucí ke vytvoření zcela nových trhů.

1.2 Inovační procesy Na základě zmiňovaných definicí můžeme rozhodnout, co je a není inovací. O poznání složitější se však jeví otázka, jak inovace „nastartovat“ a udržet, přičemž v tomto případě již neexistuje jediný správný návod. K důkladnějšímu porozumění nám však pomůže vysvětlení, jak k vytváření inovací dochází. Až donedávna byly inovace vysvětlovány vesměs jako lineární proces, řada krůčků od základního výzkumu a vývoje (VaV) až po komercializaci, a takto byly vykládány naprostou většinou inovačních politik rozvinutých států světa. Ty zdůrazňovaly primárně inovační vstupy, především pak financování VaV, na úkor jiných dalších důležitých aspektů inovací, například absorpční kapacity firem, tedy schopnosti firem rozpoznat a využít přidanou                                                                                                             1 Dokument OECD dále dělí inovace na produktové, procesní, marketingové a organizační. Inovací

 

8

hodnotu nových produktů či procesů, stejně jako řadu dalších podpůrných aktivit, nutných pro úspěšnou podporu inovací (Tödtling a Trippl, 2005).

Obrázek č. 1 - Linearní model inovací

Základní   výzkum  

Aplikovaný   výzkum  

Příprava   výroby  

Výroba  

Uplatnění   na  trhu  

Zdroj: Shneiderman, B., 2013

V současné době se většina akademiků přiklání k variantě, že inovační procesy probíhají jen velice zřídkakdy v izolaci a že čistě lineární model, od vynálezů (invention) k inovacím (innovation) a následnému rozšíření ve společnosti, představuje pouze velice zjednodušený obraz. Naopak, inovační procesy jsou čím dál více rozpoznávány jako interaktivní, komplexní a mnohostranné, zahrnující velkou škálu aktérů (OECD, 2010). Mezi ně patří další firmy (ať už se jedná o dodavatele, zákazníky či konkurenci), velké množství vzdělávacích a výzkumných organizací (univerzity, výzkumné ústavy, odborná učiliště) až po banky či vládní agentury a jiné organizace. Inovace jsou tedy ve své podstatě značně komplexní a systemické (Edquist, 2005). Právě instituce, které lze vnímat jako „lidmi navržená omezení utvářející politické, ekonomické a sociální interakce“ (North, 1990:3) mohou hrát velice důležitou roli a poskytovat významné pobídky a zároveň bariéry v souvislosti s inovacemi. S tímto typem vnímání velice úzce souvisí i koncept Henryho Etzkowitze, který zdůrazňuje interakci mezi trojitou šroubovicí (Triple-helix) aktérů, tedy mezi univerzitami, průmyslem a státem, kdy tito aktéři vykonávají jednak své tradiční role, ale osvojují si i role nové, a v různých kombinací tak „představují základ kreativní rekonstrukce, syntézy nových formátů, jež vedou k organizačním a technologickým inovacím.“ (Etzkowitz, 2009; 131).

 

9

1.3 Inovační systémy Jednou z metod, jak se lze vyvarovat zjednodušujícímu lineárnímu konceptu inovačních procesů, a jež umožňuje integrovat také roli institucí představují tzv. inovační systémy neboli systémy inovací. Jedná se o teorii, jež hledá cesty, jak zvýšit inovační kapacitu států, což ve výsledku povede k vyšší konkurenceschopnosti a tedy i blahobytu svých občanů (Skokan, 2005). Koncept inovačních systémů definoval Freeman v roce 1987 jako „síť institucí ve veřejném a soukromém sektoru, jejichž aktivity a vzájemné interakce podněcuji, dovážejí, modifikují a rozšiřují nové technologie.“2 Tento přístup se přiklání k interaktivnímu modelu inovací, ve kterém na sebe působí mnoho různých aktérů, přičemž inovace jsou výsledkem trvalé spolupráce mezi firmami, zákazníky, výrobci, subdodavateli, konzultanty, výzkumnými ústavy, univerzitami a dalšími institucemi veřejného sektoru (Skokan, 2005). Na počátku 90. let dále perspektivu inovačních systémů (IS) rozpracovali Lundvall (1992), který se pokusil o vytvoření ucelenější teorie a Nelson (1993), jehož empirický výzkum byl založen na konkrétních případových studiích. Obrázek č. 2 - Schéma národního inovačního systému

Zdroj: OECD, 1999

                                                                                                            2

Překlad dle Skokan (2010).

 

10 Další z teoretiků inovačních systémů, Švéd Charles Edquist (2005), vytyčil deset

klíčových aktivit, které lze od jednotlivých inovačních systémů očekávat a které vedou k vytváření a šíření inovací. Tato diplomová práce vychází právě z Edquistova rozdělení, které je pro zjednodušení dále roztříděno do čtyřech tematických okruhů. Zatímco inovace, jak již bylo zmíněno, jsou výsledkem neustálé interakce mezi velkým množstvím aktérům, kde za dominantní lze považovat soukromý sektor – firmy – veřejná politika na podporu výzkumu, vývoje a inovací se do jisté míry, byť nepřímo, dotýká všech aktivit inovačního systému. Následující přehled tedy slouží k identifikaci aktivit, kterými by se inovační politika měla zabývat. První tematický okruh představují aktivity, jež vedou k zajištění určité úrovně znalostí a dovedností, vytváření kapacit, jež slouží jako vstupy v rámci inovačních procesů. Do této oblasti patří hlavně vznik nových poznatků pomocí výzkumu a vývoje (VaV), primárně v oblastech strojírenství, medicíny a přírodních věd. Patří sem i zajištění lidského kapitálu, tedy poskytování vzdělání a školení, což vede k vytvoření kvalifikované pracovní síly se schopností přicházet s novými poznatky, a transformovat je v inovace (Edquist, 2005). Druhým tematickým okruhem můžeme nazvat aktivity na straně poptávky, kam patří především vytváření trhů s produkty a definování standardů v rámci nových technologií

pomocí

funkčních

specifikací.

Zatímco

vytváření

nových

trhů

je pochopitelně hlavně v působnosti soukromého sektoru, v případě nových technologií může důležitou roli sehrát stát, který si inovaci „objedná“ – takzvaný public procurement for/of innovation – za účelem vyřešení určitého problému, čímž vznikne nový trh s produkty. Role veřejné politiky v této oblasti se pak projevuje právě ve vytváření mantinelů pro nové produkty např. pomocí regulací, jež minimalizují negativní dopady na lidské zdraví či životní prostředí (Ibid.). Třetím tematickým okruhem aktivit každého IS spočívá ve vytvoření či zaopatření základních prvků inovačního systému. Mezi tyto aktivity patří především vytváření a modifikování organizací potřebných pro vývoj inovací v nových odvětvích a zajištění existence dostatečného množství aktérů, kteří na sebe působí, např. pomocí politik na podporu začínajících podnikatelů (entrepreneurship) a diverzifikace v rámci existujících firem (intrapreneurship). Dále sem patří networking mezi jednotlivými aktéry inovačního systému, například mezi akademickou sférou a průmyslem. Právě tyto „nové kombinace“ znalostí představují dle teorie IS klíčovou prerekvizitu pro vznik inovací. V neposlední řadě do teto kategorie aktivit patří i vytváření a transformování

 

11

institucí, problematika, jež je jednou z hlavních domén inovační politiky. Do této oblasti můžeme zahrnout ochranu duševního vlastnictví, daňové právo, a další pravidla, která mohou ovlivňovat vznik a difúzi inovací. Poslední okruh aktivit můžeme nazvat podpůrnými službami pro inovující firmy. Jedná se o různé inkubační aktivity, tj. poskytnutí prostor či administrativní podpory pro nově inovující subjekty. Dále je to financování samotných inovačních procesů, které mohou vést ke komercializaci VaV, např. poskytnutím rizikového kapitálu. V poslední řadě se jedná o poskytování konzultačních služeb souvisejících s inovačními procesy, tedy v oblasti transferu technologií, právního poradenství atd.

Tabulka č. 1 – Klíčové aktivity inovačního systému

1. Aktivity, vedoucí k vytvoření nových znalostí - inovační vstupy • vznik nových poznatků jako výsledek VaV • lidský kapitál - vytváření potřebné kapacity nutné pro inovační procesy pomocí vzdělávání 2. Aktivity na straně poptávky • vytváření trhů s produkty - public procurement • definování funkčních specifikací 3. Aktivity vedoucí k vytvoření či zaopatření základních prvků IS • vytváření a modifikování organizací pro vznik inovací • networking - spolupráce mezi různými aktéry • vytváření a modifikování institucí - legislativa, normy 4. Podpůrné služby pro inovující firmy • inkubační aktivity • financování inovačních procesů • poradenské služby Zdroj: Edquist 2005, tabulka autor

Ačkoliv byl koncept inovačních systémů ve svých počátcích zaměřen primárně na úroveň národních států, došlo i k jeho rozšíření o sektorovou a regionální dimenzi. Sektorové inovační systémy (SIS) tak přesahují geografické hranice a zkoumají jednotlivé technologie napříč průmyslovými odvětvími, společně s tzv. teorií životních cyklů produktů a průmyslových odvětví (viz Carlsson, 1995, nebo Breschi a Malerba, 1997). A i přes populární tvrzení, že globalizace učinila svět plochým, umožňující téměř

 

12

komukoliv se prosadit v současné znalostní ekonomice (Friedman, 2005), je stále jasnější, že národní a především regionální jednotky hrají stále důležitější roli ve vytváření a difúzi nových znalostí. Právě skrze perspektivu regionálních inovačních systémů (RIS) tak lze analyzovat inovační procesy v jednotlivých oblastech národních států, stejně tak jako v případě přeshraniční spolupráce (více např Cooke, 1992; Malmberg a Maskell, 2002; Asheim a Coenen, 2005; Lundquist a Trippl, 2013). Jelikož se jedná o značně abstraktní síť vzájemně doplňujících a někdy překrývajících se konceptů, bylo by zavádějící považovat inovační systémy za jednu ucelenou teorii. Spíše tedy jde o konceptuální rámec, jež zahrnuje „veškeré důležité ekonomické, sociální, politické, organizační, institucionální, a další faktory, jež ovlivňují vznik a šíření inovací (Edquist, 2005). Podle Lundvalla (2007) se v konceptu IS projevují prvky tzv. zakotvené teorie, jelikož dochází k postupnému vytváření ucelené teorie na základě akumulace empirických studií v různých měřítcích, které vysvětlují vznik inovací jako interaktivního procesu. Z důvodu nedostatečné formální propracovanosti teorie však bývají IS často kritizovány, stejně jako kvůli kauzalitě mezi jednotlivými proměnnými a z důvodu nedostatečných znalostí o determinantech inovací (Edquist, 2001). Tuto skutečnost lze vnímat jako jistou slabinu konceptu inovačních systémů. Na druhou stranu, pro účely této diplomové práce lze využití IS perspektivy, konkrétně její původní národní dimenze, považovat za značnou výhodu. Na rozdíl od jiných teorií, jež kladou důraz na inovace (např. Porterův „diamant“, zkoumající konkurenceschopnost v rámci industriálních klastrů), totiž IS zdůrazňuje vliv politiky na inovační aktivity států. Mimoto, právě díky otevřeností a flexibilností konceptu IS, který spojuje akademický svět se světem politickým, se inovační systémy staly oblíbenými a všeobecně uznávanými v akademických i politických kruzích téměř po celém světě (Lundvall, 2007). Jen zřídkakdy má akademická teorie takový vliv na tvorbu politik jako právě v případě inovačních systémů, jejichž principy se od počátku 90. let promítají nejen v politice EU, ale i na úrovni národní států v OECD i jinde.

 

13

1.4 Jak měřit inovace? Na rozdíl od jiných, přímočařejších, ekonomických ukazatelů, zahrnují inovační aktivity vícerozměrnou „novost“, jež se obtížně měří a porovnává. Jedná se o značně komplikovaný faktor, což bylo po dlouhou dobu potvrzováno i nedostatkem makroekonomických ukazatelů inovací, které by umožnily mezinárodní srovnání (Smith, 2005). Přesto však existuje však několik způsobů, jak inovace porovnávat. Míra výdajů na výzkum a vývoj (VaV) ze strany státního i soukromého sektoru je jednou z možností, stejně tak jako počet zaměstnanců pracujících v oblasti VaV. V této oblasti si vede Švédsko velice dobře. Zatímco na evropské úrovni se do roku 2010 nepodařilo dosáhnout hranice 3% HDP investovaných do výzkumu a vývoje (VaV), jak si EU předsevzala v rámci Lisabonské strategie, Švédsko v tomto ohledu patří mezi zvláštní případ. K pokoření tříprocentní hranice došlo ve Švédsku již na počátku 90. let, v době schválení strategie se pohybovalo již o procento výše. V současné době se pak hladina ustálila zhruba na 3,5% HDP (Eurostat, 2012a).

Graf č. 1: Výdaje na výzkum a vývoj ve vybraných evropských zemích, 1981-2012

4.50   4.00   3.50   3.00   2.50   2.00   1.50   1.00  

0.00  

1981   1982   1983   1984   1985   1986   1987   1988   1989   1990   1991   1992   1993   1994   1995   1996   1997   1998   1999   2000   2001   2002   2003   2004   2005   2006   2007   2008   2009   2010   2011   2012  

0.50  

Švédsko  

EU  průměr  

Zdroj: data Eurostat, 2012a, graf autor

Česká  republika  

Dánsko  

Finsko  

 

14 Očividným nedostatkem této metody je skutečnost, že měří pouze inovační

vstupy, zatímco reálné výstupy mohou být naprosto odlišné. Dalším nedostatkem je diskriminace vůči menším firmám, ve kterých často neexistuje konkrétní výzkumné oddělení, přičemž VaV je rozprostřen napříč podnikem (Storey a Greene, 2010). Přestože nám tento ukazatel neříká mnoho, je velice oblíbeným ve většině států, jelikož existují relativně dlouhé časové řady dat, umožňující snadnou komparaci. Dalším možným indikátorem inovací jsou tzv. intermediate output measures, do kterých patří publikační činnost a počty registrovaných patentů. I v této otázce si Švédsko vede velice zdatně. Se 260 patenty na milion obyvatel v roce 2011 je na tom dokonce nejlépe z celé EU (Eurostat, 2012b).

Graf č. 2 - Počet patentů na milion obyvatel ve vybraných evropských zemích, 1978-2010  

350.00   300.00   250.00   200.00   150.00   100.00  

0.00  

1978   1979   1980   1981   1982   1983   1984   1985   1986   1987   1988   1989   1990   1991   1992   1993   1994   1995   1996   1997   1998   1999   2000   2001   2002   2003   2004   2005   2006   2007   2008   2009   2010   2011  

50.00  

Švédsko  

EU  průměr  

Česká  republika  

Dánsko  

Finsko  

Zdroj: data Eurostat,2012b, graf autor

  I tyto ukazatele však poskytují jen neúplný obraz o technologické změně a inovacích (Palmberg et al., 2009). Zaprvé, bibliometrická analýza zkoumající impakt článků reflektuje zejména vědeckou činnost, která nemusí nutně vést k inovacím (Smith, 2005). Podobně i patenty, ačkoliv se jedná o výstupy, mohou být zavádějící, jelikož nezahrnují celou škálu inovací. Přestože totiž žijeme ve velice „propatentové“ době, kdy je na patenty kladen výrazný (možná až přílišný) důraz, existují i jiné způsoby ochrany technologií, založené na neformulovaných (tacit) znalostech či

 

15

firemních tajemstvích. Mimoto, patenty jsou jen jedním druhem duševního vlastnictví, přičemž nezahrnuje např. design, copyright či trademark. Znovu se zde vynořuje i problém zaujatosti proti malým firmám, z důvodu vysokých finančních výdajů souvisejících s registrací patentu. Tak či tak, patent je spíše ukazatelem vynálezu, tj. invence, než inovace a zdaleka ne všechny patenty jsou ve výsledku komercializovány (Storey a Greene, 2010). Třetím způsobem může být použití souhrnných ukazatelů, například výše zmíněného Innovation Union Scoreboard (IUS). Problémem těchto žebříčků, je zase skutečnost, že agregují celou řadu dílčích indikátorů, které nemusejí s inovacemi až tak úzce souviset. Charles Edquist tak podotýká, že „Evropská komise zveřejňuje matoucí informace, které švédští politici samozřejmě vítají“, protože si podle nich vede Švédsko lépe než ve skutečnosti. Podle Edquista IUS měří spoustu jiných věcí, než jsou inovace, přičemž z pětadvaceti různých ukazatelů, které jsou považovány za stejně důležité, pouze čtyři měří inovační výstupy. (Dagens Nyheter, 2013d) V případě, že Švédsko má vysoké inovační vstupy, což je pravda, se tak umísťuje jako inovační lídr i přes existenci výše zmiňovaného paradoxu. Graf č. 3 Inovační výkony států EU v roce 2014

Zdroj: Innovation Union Scoreboard, 2014

 

16

1.5 Role inovační politiky v rámci IS

Ve Švédsku lze identifikovat podporu inovací na všech úrovních státní správy, od národní po regionální (od vstupu do EU v roce 1995 pak ve zvýšené míře i na nadnárodní úrovni). Národní vláda, v čele s relativně malými ministerstvy má však v této oblasti nejsilnější kompetence – určuje cíle, vytváří strategické koncepce a především rozhoduje a dohlíží na přerozdělování zdrojů. Obecně se však jedná relativně novou oblast veřejné politiky ve Švédsku, stejně tak jako ve většině zemí OECD, která má své kořeny ve vědeckovýzkumné a technologické politice předchozích dekád. (OECD, 2013). Zatímco pojem „inovační politika“ byl ve vládních kruzích oficiálně použit až na sklonku tisíciletí v rámci zákona z roku 1999, švédští zákonodárci, stejně tak jako tradičně silné odbory, se k technologické změně po většinu 20. století stavěli kladně a aktivně se angažovali v podpoře obchodu a zpracovatelského průmyslu i ke strukturální změnám v rámci ekonomiky (Thorslund et al., 2005). Dle Chaminadové a Edquista (2006) lze inovační politiku definovat jako druh veřejné politiky, jež „ovlivňuje inovační procesy, tj. rozvoj a difúzi produktových a procesních inovací“, za účelem naplnění určitých ekonomických cílů – hospodářského růstu a růstu produktivity, vyšší zaměstnanosti a konkurenceschopnosti. Konkrétněji můžeme inovační politikou rozumět řadu různých nástrojů, jež zahrnují a doplňují jednotlivé politiky na nadnárodní, národní i regionální úrovni, od politik na podporu vědy a technologie, výzkumu a vývoje či vzdělání, až po ochranu duševního vlastnictví, dále pak i politiku migrační, daňovou a obchodní (Ezell a Atkinson, 2010). Mimoto, jelikož technologické inovace a komercializace jsou klíčové součásti podnikatelských aktivit (Schumpeter, 1934), inovační politika přímo ovlivňuje míru podnikání v dané oblasti (Woolley a Rottner, 2008). Přestože v současné době dochází k jistému stírání rozdílů mezi jednotlivými nástroji, lze od sebe odlišit politiku vědecko-výzkumnou, technologickou a inovační (viz Tabulka č. 2). Pokud na evoluci těchto nástrojů nahlížíme z historické perspektivy, lze pozorovat jasný posun od politiky na podporu základního výzkumu, která převažovala ještě na počátku studené války, směrem k technologické politice, která již zahrnovala ekonomické cíle a kladla větší důraz na aplikovaný výzkum v šedesátých a sedmdesátých letech (viz OECD 1963, 1971, 1980). Tento trend naplno propukl od

 

17

poloviny 80. let, kdy došlo k identifikaci inovací jako klíčového faktoru pro hospodářský růst (Lundvall a Borrás, 2005). Každá z výše zmiňovaných politik svým způsobem ovlivňuje jinou součást inovačního systému. V rámci výzkumné politiky, kde dochází především tvorbě nových znalostí, jsou hlavními aktéry univerzity a různé výzkumné ústavy a instituce, jež se zaměřují na základní výzkum, tedy „experimentální nebo teoretickou práci provedenou, (...) která není primárně zaměřena na uplatnění nebo využití v praxi.” (OECD, 2002: 227). Právě v této oblasti výzkumu dochází z důvodu úsporných opatření poslední době k velkému tlaku, aby vykazovala odpovídající společenskou a ekonomickou hodnotu – tímto způsobem se posouvá blíže technologické politice. I v současnosti je však tradiční výzkumná politika, která byla v minulosti nejdůležitější a nejprestižnější, přičemž měla i nezanedbatelnou bezpečnostní roli v kontextu bipolárního světa, vysoko na žebříčku politických

priorit.

Obzvlášť

tomu

přispěl

rozvoj

high-tech

odvětví

(např.

biotechnologií), kde existuje poměrně přímočará cesta od samotného objevu až na trh a kde vynálezci a inovátoři jsou často tytéž osoby, což v očích politických elit může ospravedlňovat důležitost základního výzkumu (Lundvall a Borrás, 1997). V rámci technologické politiky je již patrná role aplikovaného výzkumu a vývoje, jeho komerčního využití, jež pozitivně ovlivňuje hospodářský růst. Inovační politika jako taková zahrnuje daleko širší spektrum témat pro veřejnou politiku, (viz Tabulka č. 1). Tabulka č. 2 – Vědecká, technologická a inovační politika

Zdroj: Lundvall a Borrás, 2005, Bärtl, 2013

 

18

2 Švédský paradox Problematika slabého inovačního výkonu v kontrastu s vysokými výdaji na VaV, jak ze strany vlády, tak soukromého sektoru, je ve Švédsku diskutovaným tématem již po dvě desetiletí. V akademické literatuře se poprvé objevila již v roce 1991, kdy švédský akademik Charles Edquist z Univerzity v Lundu, který se řadí mezi významné osobnosti v oblasti inovací a patří i mezi jednoho z teoretiků inovačních systémů, společně s Maureen McKelvey z Univerzity v Göteborgu, poukázali na překvapivě nízký objem výroby high-tech produktů v porovnání s výdaji na VaV (Edquist a Mckelvey, 1998). Teprve nedávno se však tímto švédským paradoxem (den svenska paradoxen), což je název, pod kterým se problém vepsal do veřejného podvědomí, začala vláda systematicky zabývat s cílenými pokusy o zvýšení inovativnosti malých a středních podniků (MSP) a pomocí komercializace akademického výzkumu (Hallonsten, 2012). Kromě Edquista se specifickému problému této severské země od 90. let věnovalo již mnoho autorů. Braunerhjelm (1998) například využil teorie komparativní výhody, aby argumentoval, že země, která investuje masivně do VaV by měla exportovat high-tech produkty. Jelikož obchodní bilance Švédska této skutečnosti nenasvědčuje, předpokládá, že ke komercializaci švédské technologie dochází jinde. Andersson et al. (2002) zase zdůraznili nízkou efektivitu při transformování výdajů na VaV v produktivitu (HDP/hodinu) a v hospodářský růst, zatímco Klofsten (2002) poukázal na obecně slabé ekonomické výsledky Švédska v druhé polovině 20. století oproti zbytku OECD a na skutečnost, že Švédsko přináší relativně málo nových produktů na trh a vykazuje velice nízkou novou podnikatelskou činnost. Je tedy patrné, že paradoxů se ve Švédsku vyskytuje několik (za hlubší analýzu by stálo i porovnání s relativně nízkým počtem nově vzniklých firem) tato diplomová práce však pracuje s obecnější definicí, kdy se švédským paradoxem nazývá stav, ve kterém inovační výstupy zcela neodpovídají inovačním vstupům. To je samo o sobě velice obtížně měřitelné tvrzení. Zatímco měřit inovační vstupy lze, pomocí výdajů na výzkum a vývoj, inovační výstup již takto přímočarý a jasně porovnatelný ukazatel nemají. Je tudíž velice obtížné hodnotit, zdali je určitá inovační intenzita moc vysoká či nízká.

 

19 Na rozdíl od tradičních ukazatelů jakými je počet patentů či počet pracovníků

ve výzkumném sektoru, se tak Bitard et al. (2008) pokusili zaměřit na inovační výstupy pomocí

pravidelných

celoevropských

inovačních

dotazníků,

administrovaných

Evropskou unií (tzv. Community Innovation Surveys, CIS). Podařilo se jim poukázat na tři důvody paradoxu. Prvním z nich je skutečnost, že nové znalosti, tedy výsledky výzkumu a vývoje často zůstávají ve VaV sféře – buď na univerzitách nebo v soukromých laboratořích velkých firem. Dále zdůraznili skutečnost, že VaV je často alokováno tradičním sektorům v pokročilé fázi svého „životního cyklu“, ve švédském případě třeba lesnictví či loďařství. Zatřetí, jelikož Švédsko v 90. letech naplno zasáhla vlna globalizace a v průmyslu došlo k hluboké internacionalizaci, výsledky VaV jsou často komercializovány v zahraničí v rámci nadnárodních korporací (Bitard et al., 2008). V navazující studii se Edquist a Zabala (2009) pokusili o zachycení výstupních hodnot opět za použití CIS dotazníků Evropské unie. Za výstupy inovací určili poměr inovujících firem vůči všem firmám, poměr firem, jež zavedly nový produkt a údaje o obratu inovujících firem. Zatímco v některých aspektech si Švédsko v porovnání s jinými zeměmi polepšilo, a kladný posun je znát především v high-tech odvětvích, ve srovnání s dalšími relevantními zeměmi však v některých oblastech stále pokulhává, což naznačuje, že „paradox, byť částečně zmírněný, se stále vyskytuje“ (Edquist, 2010:4). Nespokojenost se situací ve Švédsku ostatně Edquist vyjádřil i v roce 2013, když v článku pro deník Dagens Nyheter obvinil švédskou vládu ze zanedbávání inovační politiky: „Na rozdíl od Číny nebo USA, Švédsku chybí koherentní (...) [a] holistická inovační politika (...) která by byla koordinována s ostatními oblastmi veřejné politiky.“ Oblasti inovací mají, dle Edquista, moc nízkou prioritu, a proto navrhl navýšení pravomocí agentury VINNOVA stejně jako vytvoření Rady pro inovační politiku, podobně jako ve Finsku nebo Jižní Koreji (Dagens Nyheter, 2013a). Ministryně průmyslu Annie Lööf, jako šéfka jednoho z hlavních rezortů formulujících a vykonávajících inovační politiku ve Švédsku, se proti kritice důrazně ohradila s odkazem na výsledky různých inovačních žebříčků, ve kterých se Švédsko pravidelně umísťuje na předních příčkách a nazvala nejnovější inovační strategii „konkrétní a dlouhodobou“ (Dagens Nyheter, 2013b). V debatě vyvolané Edquistovým článkem však také zazněla kritika takto souhrnných ukazatelů a nutnost zjednodušit

 

20

podmínky pro podnikání ve Švédsku, které má dlouhodobě velice nízkou míru podnikatelské aktivity (Dagens Nyheter, 2013c). V opozici k tvrzení o inovačním paradoxu stojí například i studie Švédské agentury pro analýzu růstové politiky (Tillväxtanalysis), která premisu odmítá s odůvodnění, že vychází z mylného očekávání lineárního růstu na základě vstupních ukazatelů, tedy výdajů na VaV, což by znamenalo, že veškerý výzkum vede k vytváření ekonomické hodnoty – to však samo o sobě platit nemusí. Dokument zpochybňuje i „nekritické využívání komparativních inovačních indikátorů, u kterých stále nebyly potvrzeny vazby na celkovou výkonnost systému (Tillväxtanalys, 2011). Podobného mínění je i Ejermo a Kander (2006), jež paradox a s tím i související Lisabonskou strategii Evropské unie označují za příliš zjednodušující, jelikož vztah mezi VaV a růstem není lineární a větší výdaje nutně nemusí vést k většímu růstu. Podotýkají sice, že high-tech produkce ve Švédsku v posledních letech roste, uznávají však i skutečnost, že existuje nepoměr mezi invencí a inovací, který připisují nízké míře podnikatelské aktivity, pocházející jak z akademické sféry, tak ze strany veřejnosti. Chápejme tedy inovační paradox v současné podobě ne jako kritický problém švédského inovačního systému, ale slovy Edquista, jako „nevyužitou příležitost“ – možnost vytěžit ze současné situace víc. (Edquist, 2010).

 

21

3 Inovační vstupy v podobě nových znalostí Následující čtyři kapitoly analyzují řadu iniciativ švédské inovační politiky ve vztahu k deseti aktivitám inovačního systému, které jsou klíčové pro vznik a difúzi inovací. Prvním tematickým okruhem aktivit inovačního systému představuje zajištění určité úrovně znalostí, jež slouží jako vstupy v rámci inovačních procesů. Do tohoto značně obsáhlého okruhu lze primárně zařadit výzkum a vývoj (VaV), jak v soukromém, tak ve veřejném sektoru. S tím souvisí i druhá klíčová aktivita, která spočívá v investicích do lidského kapitálu. Tím můžeme chápat vytváření znalostí a dovedností nutných pro vznik inovací, pomocí, převážně, terciárního vzdělání. Z historického hlediska představuje podpora VaV jeden z původních aspektů inovační politiky. Ostatně již neoklasická ekonomie, podle které musí stát investovat do VaV, aby napravil selhání trhu, způsobené podinvestováním ze strany firem, tuto činnost podporuje (Nelson, 1959; Arrow, 1962). Logicky i v současnosti hraje veřejná politika nezanedbatelnou roli v rámci této oblasti inovačního systému.

3.1 Výzkum a vývoj Co se týče inovačních vstupů v podobě investic do výzkumu a vývoje, lze o Švédsku opravdu hovořit jako o globální velmoci. V roce 2012 dosáhl podíl VaV na HDP 3,41%, což Švédsko řadí na přední příčky zemí s nejvyššími výdaji na osobu (Vetenskapsrådet, 2014). Již od počátku 90. let však můžeme pozorovat vzestupný trend, přičemž hodnota GERD3 překročila 3% už v roce 1993 a absolutního maxima (4,13%) dosáhla v roce 2001 (Eurostat, 2014). Pro ilustraci, při těchto hodnotách se jedná zhruba o dvojnásobek evropského průměru, kde se plánovanou hranici 3% stanovenou na počátku nového tisíciletí Lisabonskou strategií nepodařilo překonat. V rámci zemí OECD se pak řadí Švédsko na čtvrté místo, z evropských zemí překonané v posledních letech pouze Finskem (OECD, 2013b). Pověst této severské země jako inovační velmoci se tedy dost možná odvíjí právě od zdejšího značného důrazu na                                                                                                             3

GERD = Gross expenditure on R&D. Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj neboli inovační intenzita jsou důležitým ukazatelem, které vyjadřují roční výdaje na výzkum a vývoj jako procento HDP.

 

22

vědeckovýzkumnou činnost, kdy relativně velká část obyvatel pracuje v high-tech odvětvích a je zde dostatek vysoce kvalifikovaných zaměstnanců (např. inženýrů a výzkumníků), za relativně dostupné platy (Ejermo a Kander, 2006). Co se podílu výzkumných sil na celkové populaci týče, vede si Švédsko dokonce nejlépe na světě (Nordic Innovation Monitor, 2009). V neposlední řadě se Švédsko běžně umísťuje na předních příčkách v otázkách internetové a technologické gramotnosti, přičemž internetová dostupnost se blíží sto procentům (Rooney, 2013). Tyto ukazatele jasně značí dlouhodobý důraz švédské inovační politiky na oblast financování vědy a výzkumu za účelem vytváření nových technologií. Je zde však nutno podotknout, že investicím do VaV dominují soukromé firmy, které se na celkových výdajích podílí téměř třemi čtvrtinami – v roce 2009 to bylo SEK 77 milliard z celkových SEK 112 miliard (VINNOVA, 2014) Vliv veřejné politiky na velkou část VaV lze tedy považovat za značně omezený. O veřejný výzkum se pak zasluhují převážně terciární vzdělávací instituce, převážně univerzity, se zhruba čtvrtinou celkových výdajů, zatímco výzkumné instituty (jakým je třeba Akademie věd u nás) nehrají ve Švédsku příliš velkou roli (Ibid.). Věda a výzkum se však obecně těší velké pozornosti ze strany státu, jelikož jsou vnímány jako prostředek, kterým lze udržet tradičně silný sociální stát (Regeringen 13:30, 2012) Za příklad můžeme uvést třeba Výzkumný a inovační zákon z roku 2012, který si klade za cíl být „prominentním vědeckým národem, ve kterém (...) inovace na vysoké úrovni povedou k rozvoji společnosti a konkurenceschopnosti průmyslu“ (Ibid). Národní inovační strategie z roku 2013 k těmto bodům přidává nutnost inovovat za účelem vypořádání se s naléhavými společenskými problémy a přispění k udržitelnému rozvoji. (Regeringskansliet, 2012: N2012.33) Právě důraz na konkurenceschopnost a propojení vědy s byznysem je však důležitým tématem, které ve vládních dokumentech rezonuje stále častěji (což je ostatně pravda i v rámci zbytku Evropy) a tato skutečnost se stále více promítá i do struktury financování vědy a výzkumu. Samotný systém řízení VaV si prošel velkou změnou na počátku nového tisíciletí, kdy v reakci na stále důležitější roli inovací v globální ekonomice sáhla vláda k rozsáhlé reorganizaci ministerstev a vytvoření specializované organizace – Švédské vládní agentury pro inovační systémy (Verket För Innovationssystem, VINNOVA) – jejíž poslání je financování tzv. needs-driven výzkumu, tedy výzkumu na základě potřeb společnosti, který povede k udržitelnému rozvoji. (více o fungování agentury VINNOVA pojednává kapitola 5.1).

 

23 V tomto období lze identifikovat i počátek dlouhodobé vize veřejné politiky pro

podporu inovací. Mezi jeden z nejdůležitějších strategických dokumentů v oblasti VaV lze považovat zákon z roku 2002 s názvem „Výzkum a vývoj a spolupráce s inovačním systémem“. (Tillväxtanalys, 2011). Za další zlomový bod lze hodnotit schválení národní inovační strategie „Inovativní Švédsko“, která připravila půdu pro větší provázanost výzkumu s potřebami průmyslu. Ačkoliv změna vlády v roce 2006 od systemického konceptu inovací na čas upustila, přímá podpora VaV zůstala nezpochybněna (Ibid.). Co více, zákon na podporu výzkumu a inovací z roku 2008 výrazně navýšil financování výzkumu ve veřejném sektoru a ustanovil 24 klíčových odvětví, na které se má výzkum zaměřit. (Ibid) Tato změna vycházela z obavy, že konkurenceschopnost Švédska může být z dlouhodobého hlediska ohrožena a proto je nutné vyprofilovat několik strategických sektorů, na rozdíl od čistě paušální podpory výzkumu, a klást důraz na důslednější spolupráci mezi vysokými školami a byznysem (Hallonsten, 2012). Podobné zaměření obsahoval i výzkumný zákon z roku 2012, který kromě dalšího navýšení dotací do výzkumu zavedl speciální programy pro získávání špičkových zahraničních výzkumníků a na podporu mladých badatelů (Ibid.). V současné době investuje vláda do VaV zhruba 3,4 miliardy Euro, přičemž výzkumný a inovační zákon, jehož plánovací období je na čtyři roky tyto investice systematicky navyšuje. Do roku 2016 to znamená nárůst o zhruba jednu miliardu euro za posledních osm let, což znamená historicky nejvyšší navýšení výdajů do vědy (Era Watch, 2013) Lze tedy konstatovat, že si švédská vláda uvědomuje důležitost VaV v rámci inovačního systému. I přesto zde však existuje nemalý prostor pro zlepšení. Jakmile totiž nahlédneme pod povrch na první pohled impozantních výdajů na VaV, vidíme, že většina veřejného financování administrovaná Švédskou výzkumnou radou (Vetenskapsrådet) slouží k základnímu výzkumu a jen menší část jde na aplikovaný výzkum a vývoj (Edquist, 2010). Dle Charlotte Brogren (2010), se pouze agentura VINNOVA a Švédská energetická agentura vydali směrem k zvýšení investic do komercializace výzkumu a i tak se jedná pouze zhruba o 6% veřejných výdajů na VaV, což představuje značný pokles oproti 25% v polovině 80. let. Tato skutečnost může sama o sobě představovat problém, obzvlášť pokud je v jádru švédského paradoxu nedostatečná schopnost transformovat nové znalosti v hospodářské výsledky. Ačkoliv základní výzkum zajisté vede k inovacím (často disruptivního typu), aplikovaný výzkum na základě reálných problémů je přece jen o krůček blíže novým produktům.

 

24 Zatímco po vědecké stránce Švédsko exceluje v odvětvích spojených se

zdravotnictvím, např. v biomedicíně či farmakologii, dále pak v tzv. life sciences či zemědělském a potravinářském sektoru, technologický profil je nakloněn spíše mechanickým a procesním odvětvím, spolu s telekomunikacemi. Existuje tedy jistá neshoda mezi vědeckým a technologickým profilem, jež může negativně ovlivňovat inovační výstupy Švédska (Bitard et al., 2008). Za jistý problém lze považovat i charakter švédského VaV, jež spočívá v širokém oborovém zaměření, spíše než v globální excelenci ve vybraných sektorech (Hallonsten, 2012). Identifikací strategických sektorů a důraz na specializaci lze však považovat za krok správným směrem. Právě větší spolupráce mezi akademickou sférou a průmyslem a diverzita z toho plynoucí je důležitá pro rozvoj inovací. Ačkoliv v této oblasti došlo k velkému posunu, stále lze spolupráci mezi akademickým VaV, obzvlášť v oblasti základního výzkumu, spolu s průmyslem, charakterizovat za nedostatečnou a chybějící komercializace tak představuje významnou nevýhodu švédského inovačního systému (Hallonsten 2012). Zatímco podporou specifických sektorů, určených za klíčové pro budoucnost Švédska, se inovační politika postupně stále více zaobírá, již méně se zabývá fundamentálními, historicky determinovanými, strukturálními nedostatky, jež brání Švédsku plně se zapojit do současné znalostní ekonomiky (Ibid.). Tím je například skutečnost, že se velká část privátního VaV odehrává ve velkých firmách (Edquist, 2010). To samo o sobě není překvapivým zjištěním, jelikož nadnárodní korporace obecně investují do inovací častěji než malé a střední podniky (MSP), přičemž Švédsko je zemí s tradičně velkou průmyslovou základnou ve které velké firmy dominují. Právě velké firmy však mohou být důležitým zdrojem nevyužitých inovačních příležitostí (Edquist, 2010). Dle Bitarda et al. (2008), kteří švédský inovační paradox zkoumali komparací se sousedními, strukturálně podobnými zeměmi, MSP ve Švédsku investují do výzkumu třikrát méně než je tomu ve Finsku, což je země s druhým nejmenším počtem inovujících malých a středních podniků. Velké firmy se pak často dostávají do situace, kdy dochází k vytváření nových poznatků, jež jsou mimo hlavní záběr firmy a nedostatečně atraktivní pro další vývoj. Poznatky pak sice mohou být patentovány, pokud nezůstávají firemním tajemstvím, avšak dále se s nimi nic neděje (Edquist, 2010). Co více, celá řada významných švédských firem se během 90. let skrze fúze a akvizice dostala do zahraničního vlastnictví: energetická firma Asea se stala součástí

 

25

ABB, Volvo přešlo nejprve pod Ford, který firmu dále prodal čínskému Geely, Saab Auto přešel pod GM, v jehož vlastnictví zbankrotoval, farmaceutický gigant Astra se stal součástí koncernu AstraZeneca a podobně tomu bylo i u dalších firem (Bo Carlsson et al, 2007). Právě internacionalizace švédského průmyslu v posledních desetiletích může být jednou z hlavních příčin inovačního paradoxu – Švédsko je pro nadnárodní korporace mnohem atraktivnější z hlediska VaV, než z hlediska výrobního. Jednoduše řečeno, výsledkem výzkumu jsou sice často pozitivní hospodářské výsledky, čerpají z nich však jiní (Bitarda et al. 2008). Nakonec je nutné upozornit na skutečnost, že i přes to, že se Švédsko relativně úspěšně vypořádalo s globální ekonomickou krizí z let 2008-2012, z dlouhodobého hlediska lze pozorovat mírný, avšak stálý pokles ve výdajích na VaV, především zapříčiněný poklesem ve firemním VaV (Hallonsten, 2012). Jedná se tak o trend, jež je do jisté míry opačný, než ve zbytku EU. K řešení inovačního paradoxu by mělo docházet ne snižováním investic do VaV, nýbrž lepší schopností transformovat nové znalosti v inovace. Je sice pravda, že nedávné zavření výzkumných center v Lundu ze strany farmaceutické korporace AstraZeneca a multimediálního giganta Sony Mobile se na poklesu výrazně podepsalo, i tak by švédská vláda měla tento vývoj sledovat a v případě dalšího poklesu se pokusit negativní trend zastavit (Ibid).

3.2 Lidský kapitál Druhou z klíčových aktivit inovačního systému a do velké míry „spojitou nádobou“ s oblastí financování vědy a výzkumu představuje podpora lidského kapitálu. Ten je nezbytný jak při vytváření nových znalostí, ze kterých se mohou vyvinout inovace, tak pro schopnost tyto nové poznatky rozpoznat a efektivně využít v rámci veřejného i soukromého sektoru. I v této oblasti hraje velice důležitou roli vláda pomocí inovační politiky, která spočívá především v podpoře systémů vzdělání a profesní přípravě, čímž napomáhá k vytvoření nutných kapacit (Kadeřábková, 2003). V této oblasti se Švédsko od 90. let do současnosti pohybuje na předních příčkách – v roce 2009 například do vzdělávání investovalo 7.3% celkového HDP, což jej umístilo na třetí pozici hned za Dánsko (8.7%) a Kypr (8.0%). Přibližně dvě procenta jsou přitom alokovány terciárnímu vzdělání, relativně vysoko nad evropským průměrem

 

26

(Eurostat, 2009). Dobře si Švédsko vede i v přepočtu na jednoho studenta, kdy spolu s USA, Kanadou a Švýcarskem dominují žebříčku OECD. Velkou část však ve Švédsku tvoří výdaje na VaV v rámci univerzit, při zkoumání pouze výdajů na vzdělání si Švédsko vede o poznání hůře, byť stále nad OECD průměrem (Amft, 2013). Co se lidských zdrojů ve výzkumu a vývoje týče, vede si Švédsko dokonce nejlépe na světě, když počítáme poměr vědců na počet obyvatel (Nordic Innovation Monitor, 2009). Struktura vzdělávacího a především vysokoškolského systému od konce 70. let prošla

razantními

změnami,

jež

charakterizovalo

především

rozšíření

počtu

vzdělávacích institucí v rámci terciárního sektoru (Trippl et al., 2012). Za důvod značného rozvoje univerzit ve Švédsku v poslední době pak lze určit ekonomickou a strukturální krizi z let 1991-1993 let, jež poukázala na slabiny švédského sociálního systému. 4 Právě velký počet nezaměstnaných z řad mladistvých vedl k deregulaci univerzitního systému, kdy bylo rozšíření počtu studentů chápáno jako dočasné řešení bídné situace na trhu práce – v letech 1990-1999 tak došlo ke zvýšení počtu studentů o 65% (Nilsson, 2004). Na univerzitách, jež byly pod značnou kontrolou ze strany vlády zároveň došlo k rozšíření autonomie (například v oblasti náplně jednotlivých studijních programů či v otázce jmenování profesorů) a zjednodušení pravidel. Namísto toho se vláda zaměřila na dlouhodobější strategie a cíle v rámci vzdělání a výzkumu, přičemž finanční zdroje začaly být distribuovány více na základě kritérií výsledků, než na základě počtu studentů (Ibid.). I přesto zůstává vláda důležitým aktérem v této oblasti a ponechává si pravomoci pomocí legislativy, financování a akreditace (Trippl et al., 2012). Obecně však lze inovační politiku v oblasti veřejného VaV charakterizovat jako značně decentralizovanou, bez hlubší koordinace shora, přičemž akademický sektor nadále hraje prim. (Hallonsten, 2012) Pravděpodobně nejvýznamnějším zásahem inovační politiky do oblasti terciárního vzdělávání představuje vytyčení tzv. třetí role (tredje uppgiften) univerzit zákonem o vysokém školství (Högskolelagen, The Higher Education Act) z roku 1997. Ten představuje rozšíření stejného zákona z konce 70. let, jež obsahoval krátký paragraf předepisující univerzitám, aby zveřejňovaly informace o svém výzkumu (Řehoř, 2012). V současném znění však legislativa velice jasně předepisuje vysokým školám, že                                                                                                             4

Po letech, kdy stát blahobytu ve Švédsku generoval každoročně schodky rozpočtu došlo velice náhle na začátku 90. let k poklesu HDP o 5% a růstu nezaměstnanosti z 2,7% na téměř 13%. Těžká fiskální krize vedla k výraznému útlumu vlivu státu a privatizaci řady firem, došlo také k odhlasování připojení k EU, nemluvě o vytvoření nového rámce fiskální politiky, jež umožňuje vytvářet přebytek a řadě dalších institucionálních reforem (Chlupatý, 2011; Zmeškal, 2011).

 

27

výsledky výzkumu vykonávaného na univerzitách musejí být veřejně sdíleny a zdůrazňuje nutnost spolupráce mezi akademickou sférou a průmyslem. Cílem této nové úlohy pro univerzity je propagace akademického výzkumu a jeho využití ve prospěch veřejnosti a společnosti jako takové (Lunds Universitet, 2013). Zde se velice jasně promítá odkaz na teorii inovací, jak v pojetí Schumpeterově – ten zdůrazňoval, že inovace představují „nové kombinace“ již existujících znalostí – tak v rámci současných teorií inovačních systémů, které poukazují na skutečnost, že firmy téměř nikdy neinovují v izolaci, nýbrž v rámci interakce s dalšími subjekty (Schumpeter, 1934, Edquist a McKelvey, 2000) Právě důraz na diverzitu v rámci inovačních aktivit se táhne jako červená nit napříč současnou inovační politikou ve Švédsku. Bezesporu do ní patří aktivity agentury VINNOVA, podporující spolupráci mezi univerzitami a firmami pomocí programů jako je VINN Excellence či VINNVÄXT, dále pak iniciativa Innovationsbron (tzv. inovační most) a další. Tyto networkingové aktivity patří mezi naprosto klíčové v rámci inovačního systému a budou tak detailněji rozebrány v kapitole 5. Zavedení konceptu „třetí role“ vzdělávacích institucí, byť v souladu se současným chápáním inovací, bylo doprovázeno několika problémy. Zaprvé zde neexistoval silný implementační rámec, který by doplňoval ryze legislativní nařízení. Dále se jednalo o nařízení shora, tedy ze strany státu směrem k univerzitám, což vedlo k rozdílným interpretacím - nebylo jasně dané, zda se má jednat pouze o zkvalitnění informovanosti veřejnosti o akademických aktivitách či o zvýšenou aktivitu v oblasti transferu technologií (Řehoř, 2012). Další stinné stránky odhalil i nedávný audit Švédské inovační politiky ze strany OECD. Studie například podotýká, že v lepších případech koncept trojité šroubovice (triple-helix) inspiroval efektivní zásahy ze strany veřejné politiky a nové formy financování, které mobilizovaly regionální a sektorové zdroje za účelem obecného blaha. V horším případě však vedl k projektům se špatně ohraničenými cíli, rolemi a instrumenty, které „(...) chtějí pomoci všem zainteresovaným stranám, avšak nemají jasné poslání (...) což může vést ke „catch all, involve-all“ situaci, která se obtížně řídí a hodnotí“ (OECD, 2013). Zatímco spolupráce mezi univerzitami a firmami nepředstavuje nic nového, snaha o komercializaci výsledků výzkumu pomocí patentů, licencí a v neposlední řadě zakládáním spin-off firem je relativně novým fenoménem (Trippl et al., 2012). Napomáhá mu i zajímavé specifikum švédského akademického systému, totiž tzv.

 

28

profesorské privilegium. Jedná se o zvláštní způsob ochrany duševního vlastnictví, zavedený již v roce 1949, kdy jsou akademickým pracovníkům, namísto univerzit, ponechána práva na výsledky jejich bádání, nehledě na zdroj financování. (GöktepeHultén, 2008) I přesto můžeme ve Švédsku hovořit o relativně chabých výsledcích v oblasti komercializace výzkumu pomocí nových start-upů v oblasti nových technologií (Bitard et al., 2008). Mnoho univerzit tak v posledních letech představilo rozsáhlou infrastrukturu na podporu komercializace výzkumu pomocí různých organizací pro transfer technologií, které mají zvýšit obecně nízkou míru podnikatelské aktivity (Trippl et al., 2012). Výzkumy také ukázaly, že nová role univerzit je chápána jako administrativněbyrokratická zátěž, jelikož je nutí prokazovat, že výzkum bude mít dopad na společnost a to nejen pomocí učení a publikování (Škarabelová a Randusová, 2011). Bitard et al. (2008) podotýkají i existenci určité „anti-podnikatelské“ nálady v rámci akademické obce, která je kontraproduktivní pro rozvoj inovací. O jistém posunu v této otázce ale napovídá nedávný průzkum mezi třemi stovkami švédských výzkumníků, který poukazuje na velice kladné názory v otázkách patentování a spin-off aktivit univerzit a podotýká, že velká část dotazovaných se komercializačních aktivit účastní (Bourelos et al., 2012). Určitým varovným signálem do budoucna by pro Švédy měla být skutečnost, že se stejně jako v mnoha jiných zemích (ČR nevyjímaje) v posledních letech začíná projevovat nedostatek absolventů technických oborů, což by mohlo v důsledku ohrozit pozici Švédska jako země s vysoce kvalifikovaným pracovním trhem. Jelikož je většina VaV vykonávána ve velkých firmách, které jsou často nadnárodními korporacemi, mohlo by dojít k odlivu VaV aktivit do zahraničí. (Hallonsten, 2012). S tím souvisí i mírný avšak konstantní pokles ve výsledcích standardizovaného testování PISA, ve kterém si středoškoláci od přelomu tisíciletí pohoršili ve všech testovaných kategoriích, tedy v matematických, čtenářských i přírodovědeckých oblastech (OECD, 2012b). Švédská vláda si tak v roce 2009 v rámci rozpočtového zákona vytyčila několik oblastí ke zlepšení – zatraktivnění učitelské kariéry, zlepšení výsledků škol na nižších stupních, zvýšení počtu studentů se zájmem o matematiku, vědu a technologii, větší množství studentů s dokončeným sekundárním vzděláním a větší důraz na vzdělání dětí v předškolním věku (Finanspolitiskaradet, 2009). Za účelem zlepšení vzdělání technických oborech započala vláda zkušební program zaměřený na střední školy. Od roku 2013 pak vyčlenila 100 milionů SEK pro studenty

 

29

přírodovědeckých a technických oborů, aby se zúčastnili stáží v soukromém sektoru (OECD, 2013a). Vrátíme-li se znovu k předpokladu diverzifikace znalostí jako prerekvizity pro „nastartování“ inovačních procesů, lze zmínit i řadu iniciativ určených k přilákání vysoce kvalifikovaných pracovních sil ze zahraničí. O to se vláda pokusila například v roce 2001 daňovým zvýhodněním pro vybrané zahraniční vědce a výzkumníky, snížením daně z příjmu na 75% během prvních tří let v zemi. Tento program byl dále rozšířen v roce 2012 a od určité části daně z příjmu osvobodil všechny kvalifikované zahraniční experty (OECD, 2013a). Obdobný úmysl, tedy snahu o tzv. „brain-gain“ lze vnímat i osvobozením evropských studentů od školného, ačkoliv zavedení školného pro mimoevropské studenty lze z této perspektivy považovat za kontraproduktivní (Ibid.). Podpora podnikatelského ducha a vytváření dovedností nezbytných pro rozvoj podnikání je další aktivitou, na kterou je třeba směřovat pozornost inovační politiky v oblasti vzdělávání. I zde již existuje několik iniciativ, ačkoliv se většinou jedná o projekty v rámci neziskového sektoru. S přihlédnutím k nízké míře podnikatelské aktivity by se inovační politika v této oblasti měla inspirovat soukromým a neziskovým sektorem a věnovat těmto aktivitám zvýšenou pozornost. Pro ilustraci uveďme například projekt neziskové organizace Snilleblixtarna (česky „Záblesky génia“), která se zaměřuje na podněcování vynalézavosti a zájmu o vědu a techniku v dětech na prvním stupni ZŠ. Na druhém stupni se pak jedná například o inovační soutěž Finn Upp, jež vybízí žáky k identifikaci problému v jejich okolí a k navrhnutí inovativního řešení (Swedish Institute, 2013). Na úrovni středních škol dále existuje iniciativa, která umožňuje studentům ve věku od 16 do 20 let, aby si vytvořili a sami vyzkoušeli jak řídit firmu (Lundström a Boter, 2003). Závěrem uveďme i švédskou dlouholetou tradici v oblasti vzdělávání dospělých, problematiku jež s rozvojem znalostní ekonomiky nabývá stále většího významu. Iniciativa s názvem Kunskapslyftet, implementovaná již v roce 1968, je součástí vládní strategie na snižování nezaměstnanosti a cílí na pracovníky se sekundárním vzděláním. Těm pomáhá s rekvalifikací pomocí kurzů angličtiny, počítačových dovedností a matematiky – v roce 1997 se této formy vzdělávání účastnilo až 10% pracujících obyvatel Švédska (Klusáček et al. 2009). Veřejnou podporu podobného typu lze považovat za velice důležitou, obzvlášť s přihlédnutím na nepříznivé demografické výhledy do budoucna nejen ve Švédsku, ale v celé EU, kdy investice do lidských zdrojů

 

30

pomocí celoživotního vzdělávání mohou umožnit pružnější reakci na nové technologie a potřeby na trhu práce. Tato kapitola se pokusila shrnout nejdůležitější iniciativy ze strany veřejné politiky v oblastech výzkumu, vývoje a lidského kapitálu, které lze zařadit do kategorie aktivit vedoucích k vytváření nových znalostí. Jedná se tedy o vstupy, bez nichž by nešlo inovační procesy dále rozvíjet. Obecně lze Švédsko v této oblasti hodnotit spíše kladně. Do vědy a výzkumu každoročně proudí na takto malou zemi obrovské částky, které jsou čím dál častěji alokovány do strategických sektorů, ačkoliv problémy, mimo jiné ve spolupráci mezi akademickým a soukromým sektorem, stále převládají. Nedostatky, kterým Švédsko v oblasti inovací čelí, jsou dobře známy jak akademikům, k jejich identifikaci ovšem dochází i ve většině vládních dokumentů a strategií. (Hallonsten, 2012) Mezi politickými elitami dále panuje konsenzus, že je nutné vyřešit situaci, ve které průmyslu dominují velké nadnárodní korporace (kde nové znalosti často mohou „uvíznout“) oproti nízkému objemu VaV v malých a středních firmách (Hallonsten, 2012). Větší pozornosti ze strany inovační politiky by se tedy mělo dostávat malým a středním podnikům, které ačkoliv tvoří většinu firem ve Švédsku, inovují o poznání méně. Jim je třeba zajistit podmínky, aby se vůbec do inovačních aktivit pouštěly. V případě velkých firem, které již do VaV investují, je třeba zajistit podmínky, aby nové poznatky v podobě patentů dále rozvíjely, popřípadě licencovaly dál a umožnily tak komercializaci jiným. V oblasti vzdělávání si pak Švédsko vede velice dobře, zvýšenou pozornost by však mělo věnovat budování podnikatelského a inovativního ducha již od útlého věku, spolu s větším důrazem na technické a přírodovědné obory. Celkově se však nepochybně jedná o oblast ve které se inovační politika zabývá těmi aktivitami, jež teorie IS považuje za důležité pro podporu inovací.

 

31

4 Vytváření poptávky Dalším okruhem aktivit, který lze považovat za klíčový v rámci inovačního systému, je vytváření poptávky po nových technologiích a produktech. Naprostá většina aktivit v této oblasti systému vzniká spontánně na základě interakcí mezi fyzickými osobami a firmami, přičemž role státu, respektive inovační politiky, je zde značně omezená. I přesto však existuje několik nástrojů, jimiž lze korigovat dlouhodobý směr, kterým se výzkum a vývoj posouvá, zdůraznit oblasti, které jsou pro daný stát důležité, a nastavit výchozí podmínky pro tvorbu inovací. (Edquist, 2010) Následující kapitola tak představí dva z těchto nástrojů inovační politiky, konkrétně vytváření nových produktových trhů pomocí veřejných zakázek na podporu inovací a s tím související definování funkčních specifikací pro nové technologie.

4.1 Vytváření nových produktových trhů Teorie inovačních systémů klade velký důraz na faktory ovlivňující inovační aktivity na straně poptávky. Oproti lineárnímu modelu, který na inovační procesy nahlíží z perspektivy inovujících subjektů, je tak koncový uživatel, ať už fyzická či právnická osoba, domácnost nebo stát, důležitým prvkem celého procesu tvorby inovací a může ho z velké části ovlivnit. Jak již bylo zmíněno, většina těchto aktivit se děje spontánně – zákazník narazí na nějaký problém v každodenním životě nebo firma objeví „díru na trhu“, kterou vznikem nového produktu vyřeší. Jsou ale oblasti, pro které řešení dlouhodobě buď neexistuje nebo nejsou vyřešeny uspokojivě, ačkoliv by to bylo pro společnost přínosné. Mezi ně patří například společenské problémy, velké výzvy, jež mají vést k vyřešení akutních globálních problémů, a právě v tomto kontextu je stát oprávněn, pomocí inovační politiky, intervenovat. Hlavním nástrojem, který se v takovémto případě nabízí, jsou veřejné zakázky pro inovace (PPI, public procurement for/of innovation), ve kterých si státní správa na národní či regionální úrovni „objedná“ produkt nebo systém, který ještě neexistuje. „Veřejné zakázky pro inovace slouží v situaci, kdy máte potřebu, problém nebo vizi a na trhu neexistuje produkt, který by je vyřešil“ komentuje tento nástroj inovační politiky Nina Widmark z agentury VINNOVA (Nordic Innovation Monitor, 2013:41). Oproti veřejným zakázkám, jež představují běžné nákupy státu, dalo by se říct

 

32

„z regálu“ a které každoročně představují velkou část HDP (ve Švédsku 400-600 miliard SEK tedy zhruba 15-19% ročního HDP), jsou veřejné zakázky na podporu inovací značně specifické (Rolfstam a Ågren, 2014). Aby byl uspokojen problém, musí nejprve proběhnout výzkum a vývoj vedoucí k inovaci, která je následně dodána na trh – v případě PPI tak dochází k tvorbě nových odvětví a trhů s produkty (Edquist, 2009). Švédsko má v této oblasti značnou historickou výhodu, po většinu dvacátého století totiž veřejné zakázky za účelem vzniku nových technologií (koncept inovací v širším slova smyslu se tehdy ještě nevyužíval) používaly zcela běžně a velká část úspěšných švédských inovací, hlavně v oblasti obrany a infrastruktury, vznikla právě na základě spolupráce mezi státem, který identifikoval problém, a soukromým sektorem, jež ho vyřešil. Z těchto „rozvojových párů“5, jak symbiotický vztah mezi zákazníkem a dodavatelem označil Mats Fridlund (1993) vzešla celá řada úspěšných projektů – spolupráce Ericssonu a Švédského Telekomu vedla k rozvoji telekomunikací, v případě firmy SAAB a vládní agentury Försvarets materielverk6 se jednalo o vznik bojového letounu Gripen (pro podrobnější přehled případových studií veřejných zakázek pro inovace viz Edquist a Zabala, 2012a). Zatímco po většinu minulého století byly veřejné zakázky v inovacích hojně využívány, od konce 80. let a především pak od vstupu Švédska do Evropské unie v roce 1995 došlo k radikální proměně inovační politiky a dnes bychom tento nástroj hledali jen velice obtížně (OECD, 2013a). Pro odklon od PPI lze nalézt několik důvodů. Jednak má kořeny v neoliberálních myšlenkách, jež se v tomto období stávají dominantními, a které podobné státní intervence chápou jako nepřiměřené zásahy do fungování trhu. Ekonomická krize na počátku 90. let dále urychlila institucionální změny a stejně jako v jiných regionech si i Švédsko, především za pravicové vlády z let 1991-1994, prošlo vlnou deregulace, liberalizace a privatizace státem vlastněných firem. V neposlední řadě, direktivy EU pak v rámci volného trhu jakékoliv zvýhodňování švédských firem pochopitelně zatrhly (Rolfstam a Ågren, 2014). Ani v současné době není konvenční ekonomické smýšlení podobným zásahům do fungování trhu příliš nakloněno. Často je totiž asociováno s diskriminačními opatřeními, které vedou k neefektivní alokaci zdrojů, omezení přístupu na zahraniční trhy, zvyšování rozpočtové zátěže a ve výsledku ke snížení konkurenceschopnosti států (Lember et al., 2014). Někteří autoři však podotýkají, že je zde nutné odlišit                                                                                                             5 6

Development pairs Defense Material Administration

 

33

diskriminační veřejné zakázky vycházející z nacionalismu nebo protekcionismu na straně jedné a veřejné zakázky za účelem rozvoje společnosti a inovací na straně druhé: „současné neoklasické vnímání nám totiž neposkytuje nástroje, jak porozumět inovacím, soustředí se pouze na obchod a konkurenci jako hlavní příčinu hospodářského růstu (...) což představuje příliš zjednodušený obraz skutečnosti.“ (Ibid.) Ačkoliv v současné době panují velice striktní pravidla pro veřejné zakázky, akademický, a stále častěji politický diskurz se v posledních letech vrací k tomuto nástroji, jako k možnému doplňku stávajících politik na podporu výzkumu, vývoje a inovací. Tuto skutečnost můžeme částečně přiznat obrovskému úspěchu systemického uvažování o inovacích, jež se stal velice populární nejen mezi akademiky, ale především v rámci politických kruhů. I přestože lze identifikovat větší důraz na roli aktivit na straně poptávky, stále se však jedná spíše o aktivity na úrovni analýz a strategických dokumentů – konkrétních politik, jež by tento nástroj implementovaly, je ve Švédsku stále jako šafránu (Edquist, 2009). Oživení debat o znovuzavedení inovační politiky na straně poptávky však můžeme vnímat jako o určité reflektování situace, o které vypovídá švédský paradox, totiž, že inovační vstupy v podobě VaV, tedy podpora na straně nabídky, nestačí. (OECD, 2013a) Nejnovější verze švédské inovační strategie z roku 2012 například zmiňuje nutnost „provozovat inovační politiku, která kombinuje iniciativy stimulující jak nabídku, tak poptávku po nových řešeních problémů (...) mimo jiné pomocí veřejných zakázek orientovaných na inovace.“ (Regeringskansliet, 2012: N2012.33) Vládní dokument se sice o veřejných zakázkách zmiňuje i v jiných pasážích, jedná se však pouze o velice vágní formulace bez konkrétních opatření. Podobně se o situaci ve Švédsku zmiňuje i nedávný audit OECD (2013a), který udává, že nové iniciativy se zatím pohybují pouze na úrovni přípravných dokumentů a strategií a zatím se nedostaly do implementační fáze, na rozdíl od jiných států.7 S ohledem na malý počet inovací v rámci malých a středních podniků tak OECD doporučuje zavést opatření, jež by se zaměřila na veřejné zakázky na podporu inovací právě v podnicích tohoto druhu, podobně jako tomu činí program SBIR v USA.8                                                                                                             7

V průzkumu Evropské komise ohledně vývoje zadávání veřejných zakázek v předobchodní fázi (tzv. pre-commercial procurement) se Švédsko rozhodně neumístilo mezi lídry, naopak skončilo až ve třetí kategorii (ze čtyř) (Rolfstam a Ågren, 2014). 8 SBIR (Small Business Innovation Research) je federální program ve Spojených státech amerických, v rámci kterého mají veškeré vládní agentury s rozpočtem nad 100 milionů dolarů povinnost vyčlenit několik procent na veřejné zakázky a granty pro malé a střední podniky. V roce 2013 byla hranice stanovena na 2.7% do roku 2017 se má vyšplhat na 3.2%. (US Department of Defense, 2014).

 

34 S přihlédnutím k dlouhé tradici spolupráce mezi vládními agenturami a velkými

firmami tak lze situaci ve Švédsku označit spíše za neúspěch, je však pochopitelné, že prostor pro využití veřejných zakázek pro inovace byl v posledních desetiletí značně zúžen.

4.2 Definování funkčních specifikací inovací Jak již bylo zmíněno, častým důvodem, proč stát zasahuje do procesu tvorby inovací na straně poptávky, je řešení velkých společenských otázek dnešní doby. V této oblasti je Švédsko značně aktivní. V rámci předsednictví v Radě EU švédská vláda například prosadila přijetí tzv. Lundské deklarace, která označila několik témat za tzv. velké výzvy9, na které by se výzkum a inovační politika v rámci EU měla zaměřit (Evropská komise, 2009). „Následovat musí udržitelné řešení problémů týkajících se globálního oteplování, tenčících se zásob energetických zdrojů, vody a potravin, stárnoucí společnosti, veřejného zdraví, pandemií a bezpečnosti“ uvádí mimo jiné deklarace z roku 2009 (Lund Declaration, 2009). Vytyčení klíčových problémů je zajímavým řešením, jak určit dlouhodobé směřování výzkumné a inovační politiky, aniž by došlo k porušování principů EU, jež prosazuje rovnost příležitostí. Nedochází totiž k „vybírání vítězů“ z určitých průmyslových odvětví nebo dokonce v rámci konkrétních firem, ale k vytváření priorit a dlouhodobé strategie. Je však politováníhodné, že přijetí velkých témat se jako koncept uchytilo na Evropské úrovni, již méně však v rámci Švédska, které se stále drží široké škály aktivit na úkor excelence v rámci vybraných oblastech (OECD, 2013a). Za zmínku však stojí několik zajímavých iniciativ, jež v oblasti vytváření nových trhů s produkty a definování funkčních specifik švédský stát realizoval. Jedna z priorit, totiž zvyšování energetické účinnosti, existuje již od počátku 90. let, přičemž veřejné zakázky mají zásluhu na nejednom inovativním řešení. Uveďme například projekt v rámci organizace NUTEK (Swedish National Board for Industrial and Technical Development), jež v roce 1991 vypsala tendr na speciální zářivky s nízkou spotřebou energie, které v té době neexistovaly. Výsledkem procesu byl jednak nový produkt, který se ujal jak v rámci švédského, tak evropského trhu, ale zároveň došlo i k definování nových ekologičtějších standardů pro zářivky. Podobným případem je                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             9

Tzv. Grand Challenges.

 

35

i tendr na vytvoření energeticky šetrných ledniček, který měl zajistit snížení energetické zátěže o 1 TWh do roku 2000. Výsledný produkt byl o 60% šetrnější než většina švédských ledniček a došlo k vytvoření celého nového trhu s 5% podílem na trhu během několika let. (Edquist a Zabala, 2012a). V obou případech stát od začátku spolupracoval nejen se výrobci, ale i s největšími pronajímateli nemovitostí, jakožto odběrateli inovací. Jedná se tedy o druh veřejné zakázky, kde je stát sice prvotním „odběratelem“ inovace, ale zároveň plní jaksi zprostředkovatelskou funkci, kdy dochází k vytvoření nového segmentu trhu (v tomto případě s konzumní elektronikou), který je dále kultivován poptávkou ze strany zákazníků (Edler a Georghiou, 2007). Tento mechanismus, kdy stát není primárním odběratelem inovace, ale funguje jako katalyzátor nových produktů na straně poptávky je, dle Edquista a Zabaly (2012a), stále nedostatečně využívaným mechanismem v současné inovační politice. Namísto ní je v rámci EU často preferován nástroj zadávání veřejných zakázek v předobchodní fázi (Pre-Commercial Procurement, PCP), který spočívá v zadání veřejné zakázky na výzkum a vývoj, nepočítá se však již s rozpracováním do konkrétního produktu. Jedná se tedy vlastně o zakázkový VaV, nástroj inovační politiky na straně nabídky, tak jak popisuje kapitola 3. Tyto mechanismy se navzájem doplňují, neměly by však být zaměňovány (Edquist a Zabala, 2012b). Pravděpodobně nejdůležitějším aktérem prosazujícím PPI v rámci Švédska je agentura VINNOVA, která v posledních deseti letech vytvořila mnoho stěžejních analýz volajících po určitém návratu k tomuto nástroji inovační politiky. Od roku 2011 pak i administruje několik pilotních projektů – mezi tendry patří inovace adresující problém stárnoucí populace pomocí nutričně vyváženějších jídel pro seniory, projekt rozpracovává i poznatky z oblasti robotiky, jež mají sloužit k asistenci lidem v pokročilejším věku. VINNOVA dále rozjela menší projekty, které mají vést k novému designu vchodů pro tělesně postižené a k inovacím v oblasti čistých technologií (Rolfstam a Ågren, 2014). Za zmínku stojí i další iniciativa agentury VINNOVA s názvem Inovační brány (Innovationsslussar), jež chce zužitkovat chytré nápady zaměstnanců pracujících ve zdravotnictví a docílit jejich komercializace. Za účelem rozvoje veřejných zakázek v inovacích přidělil rozpočtový zákon z roku 2012 agentuře VINNOVA 24 milionů SEK (OECD, 2013a). Mezi další iniciativy v oblasti veřejných zakázek pro inovace lze zmínit například projekt Švédské agentury pro ekonomický regionální růst (Tillväxtverket)

 

36

s názvem „Learning public procurement of innovation” – vzdělávací projekt, který má „nastartovat“ inovace v rámci malých a středních podniků, dále pak projekt Švédské environmentální rady (Miljöstyrningsrådet), která prosazuje, aby se u veřejných zakázek přihlíželo k dopadům na životní prostředí. V neposlední řadě lze zaznamenat i aktivity na regionální úrovni, třeba v případě státem vlastněné energetické firmy Vattenfall, která využívá veřejných zakázek v regionu Stockholmu k vytváření trhu s elektrickými vozidly (Rolfstam a Ågren, 2014). Zdaleka ne všechny „osvícené veřejné nákupy“, jak korigování inovací ze strany státu nazývá Lember et al. (2014), však končí úspěchem. Inovace pramení ze spontánních procesů a lze jen velice obtížně předvídat, jaké sektory budou v budoucnu růst a jaké naopak stagnovat. Zda by stát měl hrát roli ve „vybírání vítězů“ je tedy značně diskutabilní a nejednoznačné (Asheim et al., 2011). Pokud však má politika na národní úrovni tímto způsobem intervenovat, měla by se vyvarovat příliš konkrétním technickým specifikacím výsledného produktu, jež by mohl přehlížet jiná inovativní řešení. Veřejná zakázka na vysokorychlostní vlak X2000 ve Švédsku je jedním takovým příkladem. Detailní technické specifikace poptávající strany, Švédských drah (SJ), které trvaly na vlaku taženém lokomotivou, se nakonec ukázaly jako nedostatečně flexibilní a řešení italského Pendolina, kde každý vagon měl svůj vlastní pohon, se ve výsledku stalo na trhu stalo úspěšnějším (Edquist, 2009). Veřejné zakázky pro inovace by se tedy měly zaměřit na specifikace funkční. Slovy amerického ekonoma Theodora Levitta: „Lidé nechtějí vrták, chtějí vyvrtat díru!“ Právě identifikace strategických výzev a ne produktů, jež tyto výzvy vyřeší, je tak velice důležitá. Tato kapitola se věnovala oblasti aktivit inovačního systému, jež ovlivňují poptávku. Zaměřila se na použití veřejných zakázek pro inovace a s tím souvisejícím definováním funkčních specifikací pro inovace. Při pohledu do historie má švédská politika na podporu VaVaI k těmto aktivitám velice blízko, vždyť nejedna důležitá inovace v minulém století vznikla právě v důsledku dlouhodobě symbiotického vztahu mezi švédskými státními agenturami, které si „objednaly“ řešení, a firmami. jež jej v podobě nového produktu dodaly. V současné globalizované ekonomice se prostor pro využití těchto nástrojů značně zúžil a Švédsko v posledních desetiletích od podobných praktik upustilo. Během několika uplynulých let se však diskurz o těchto nástrojích inovační politiky opět otevřel. Příčinu můžeme hledat jak v souvislosti s identifikací

 

37

švédského paradoxu, jež jasně značí, že inovační vstupy na straně VaV nestačí, tak s rozvojem systemického chápání inovací, které poptávkové aktivity zdůrazňuje. Zatímco v této oblasti existují analýzy a strategické dokumenty, jež použití veřejných zakázek pro inovace podporují, konkrétní politiky jsou ve Švédsku implementovány jen v malé míře a pomalu. Inovační politika se tak aktivitám, jež teorie inovačních systémů považuje za důležité, věnuje, ale jen částečně a mnohdy jen na papíře. Vzhledem k historické trajektorii Švédska, jež má k podobným iniciativám velice blízko lze nalézt nejednu příležitost pro zlepšení.

 

38

5 Aktivity vedoucí k vytvoření základních prvků IS Třetím a patrně nejobsáhlejším okruhem aktivit, nezbytných pro správné fungování inovačního systému, je zajištění dostatečného množství aktérů, kteří v inovačním systémů působí, umožnění interakce mezi nimi, spolu s vytvářením a modifikováním institucí, jež vznik a šíření inovací podporují. V prvním případě se tedy jedná o existenci organizací, ve kterých vznikají nové znalosti, jež jsou přeměňovány v inovace, zejména tedy v rámci firem v soukromém sektoru. Ty jsou však podporovány pomocí různých veřejných výzkumných organizací a agentur na podporu inovací. Inovační politika může v této oblasti vést k odstranění inovačních bariér

jednak

iniciativami

na

podporu

podnikání

v rámci

nových

firem

(entrepreneurship) a diverzifikací stávajících společností (intrapreneurship), zároveň může vytvořit takové veřejné organizace, jež budou rozšiřovat znalostní základnu nezbytnou pro vznik inovací a koordinovat vládní agentury, aby napomáhaly k úspěšnému průběhu inovačních aktivit (Bitard et al., 2008b). Už ze samého názvu teorie systémů inovací je interakce mezi aktéry, ať už se jedná o univerzity, průmysl či stát, naprosto klíčová a networking je proto považován za jednu z nosných aktivit. Firmy totiž neinovují v izolaci, ale právě na základě vzájemné provázanosti s ostatními aktéry (Edquist, 2008). V neposlední řadě, a zde je role inovační politiky obzvláště podstatná, je vytváření a modifikování institucí nutné pro udržení dynamiky inovačního systému. Mezi nejdůležitější instituce pro vznik inovací patří zákony o duševním vlastnictví, daňové zákony, technické standardy, ale i normy a zvyky (Ibid.).

 

39

5.1 Vytváření a modifikování organizací pro vznik inovací   Nepochybně nejdůležitějšími organizacemi pro vznik inovací jsou firmy. Právě nízký počet nově vzniklých firem ve Švédsku je však alarmující. Dle nejnovějších dat studie Global Entrepreneurship Monitor z roku 2012, je míra obyvatel, kteří jsou v procesu zakládání nové firmy nebo kteří řídí svůj vlastní start-up, mnohem nižší než v jiných zemích. S 5.8% procenty se sice jedná o určitý nárůst oproti minulým letům, i tak se Švédsko v rámci vyspělých zemí řadí až na 17. místo z 23 (EkonomiFakta, 2012). Až na menší výkyvy (např. IT bublina na přelomu tisíciletí) si Švédsko nízkou úroveň podnikatelské aktivity udržuje již od počátku 90. let. Na rozdíl od USA, které v počtu nových firem žebříčku kralují, pak ve Švédsku není korelována míra investic do výzkumu a vývoje a nová podnikatelská aktivita (Braunerhjelm a Henrekson, 2013). Graf č. 4 Podnikatelská aktivita ve Švédsku v porovnání s ostatními státy v roce 2011 4

Zdroj: EkonomiFakta, 2012

Pontus Braunerhjelm, vedoucího člen výzkumného týmu GEM zde vnímá určitý paradox: „Švédové kolem sebe vidí dobré podmínky pro rozjezd vlastního podnikání, ale velice málo z nich tak ve skutečnosti opravdu učiní, navíc jejich očekávání ohledně firemního růstu je velice skromné. Namísto toho se jejich podnikatelské dovednosti promítají [ve vysoké míře podnikavosti v rámci existujících firem], kde si Švédsko vede nejlépe“ (Global Entrepreneurship Monitor, 2012). Toto je zajímavé zjištění, které

 

40

nabízí řešení pro jednu z příčin švédského paradoxu a to lock-in nových znalostí uvnitř velkých firem. Existující firmy mohou diverzifikovat své portfolio a sloužit jako inkubátor pro nové inovativní subjekty. Zatímco

míra

podnikatelské

aktivity

zůstává

stejná,

přibývá

však

„vědeckotechnologických“ firem, které často vznikají na akademické půdě nebo jako spin-off etablovaných korporací (Bitard et al., 2008) 10. Pozitivní je i vysoká míra přežití nových společností, kdy se třetího roku se dožilo až 55% všech firem, z řad spin-off firem je to dokonce 75% (Entreprenörskapsforum, 2013). Kultivování vztahu mezi těmito začínajícími firmami a již etablovanými společnostmi je ve švédském kontextu velice důležité, jelikož zde dominují velké firmy, které mohou sloužit jako „školky“ pro nové podnikatelské aktivity. (Ibid.) Zároveň může skrze tyto firmy dojít k zužitkování výsledků VaV, které by jinak zůstaly nevyužity a tak k částečnému odblokování inovačního paradoxu. Z historického hlediska lze však ve Švédsku stále rozpoznat pozůstatky korporativního uspořádání, který napomohl k úspěchu velkých firem v průběhu 20. století (např. IKEA, Electrolux či Ericsson), avšak potlačoval vznik a růst malých a středních podniků, jež jsou pro vznik inovací naprosto nezbytné. „Švédsko má nízkou míru podnikatelské aktivity v důsledku institucionálních bariér pro malé začínající podniky a z důvodu průmyslového složení, kdy klíčovým sektorům vévodí velké firmy“ uvádí například jedna studie OECD (OECD, 2007:297). Pro ilustraci, více než 60 % Švédů pracuje ve firmě, která má minimálně 200 zaměstnanců. Ještě zajímavější je skutečnost, že z 50 největších švédských firem jich 84 % vzniklo před rokem 1945 a žádná po roce 1969 (Henrekson, 2002). Vláda sice pomalu rozeznává důležitost malých firem pro hospodářský růst Švédska – zmiňme třeba aktivity organizace NUTEK, která pomáhá s financováním start-upů, stejně tak jako agentur Tillväxtverket a VINNOVA. Iniciativa „no wrong door“, například zvyšuje koordinaci mezi agenturami tak, že úplné informace o možnostech financování inovací z různých zdrojů dostanou firmy v jakékoliv vládní agentuře, čímž dochází k odbourávání byrokratických překážek (Greif et al., 2011). Internetový portál Verksamt, zase poskytuje potenciálním                                                                                                             10

Spinoff = Firma, která využívá hmotného či nehmotného majetku jiného právního subjektu k zahájení svého podnikání. Tento termín je používán často ve vztahu k univerzitám, kdy jsou spin-off firmy zakládány studenty a mladými vědeckými pracovníky. Spin-off firma je pojem známý i z komerce, slouží v akademickém prostředí jako jeden z velice důležitých nástrojů transferu aplikovaného výzkumu směrem do praxe. (ČVUT, 2014)

 

 

41

začínajícím podnikatelům veškeré informace o tom, jak založit, vést a rozvíjet firmu (Ibid). Vzhledem k nízké podnikatelské aktivitě ve Švédsku by se však vláda mohla angažovat mnohem více. I Lundvall (2009), jeden z původních teoretiků inovačních systémů, vidí nedostatky ve veřejné politice na podporu inovací, obzvlášť v oblasti malých a středních podniků. Právě malé firmy jsou však katalyzátorem nových inovací a hnacím motorem ekonomického růstu, jak ostatně naznačil již Schumpeter ve svých raných pracích (Fagerberg, 2009). Kolem a kolem je tedy Švédsko pozadu v zakládání nových společností, jež by vytvářely čerstvé trajektorie. Vysoká míra přežití spolu s rostoucím počtem high-tech firem sice základnu rozšiřují, relativně nízký růst však naznačuje existenci inovačního paradoxu. (Bitard et al., 2008) Jelikož hlavním zájmem této diplomové práce není role soukromého sektoru, nýbrž role politiky, tedy sektoru veřejného, zaměříme se teď na veřejné organizace, které vzniku inovací napomáhají. Jak již bylo řečeno, inovační politika je oblastí relativně novou a dlouho nebyla prioritou žádné politické strany. Až do 90. let 20. století neexistovala ucelenější koncepce inovační politiky, ačkoliv důraz na sociálně a ekologicky udržitelný hospodářský růst byl široce uznáván. To se promítalo ve dvou liniích – v oblasti růstové politiky a politiky výzkumu. (Hejda et al., 2004). Dlouholeté vlády sociálních demokratů však neviděly nutnost prorůstových a propodnikatelských opatření, přičemž využívaly velké korporace za účelem stále se rozšiřujícího veřejného sektoru. (OECD, 2013a). Až krize na počátku 90. let ukázala systémovou nestabilitu a v následujících deseti letech můžeme vnímat stále větší důraz na oživení průmyslu, nové technologie, regionální rozvoj a hospodářský růst. (Ibid.) S tím souvisí i modifikace struktury řízení inovací, která vedla k větší koordinaci různých, často velice odlišných, politik. Ta se vyznačuje sloučením tří ministerstev (průmyslu a obchodu, práce a dopravy a komunikace) v jedno „růstové“ Ministerstvo průmyslu, zaměstnanosti a komunikace, jež dostalo na starost mimo jiné inovace v soukromém sektoru a zlepšování konkurenceschopnosti Švédska (Thorslund et al., 2005). Zajímavé však je, že inovační politika jako taková tvoří jen menší část jeho zaměření a není v jeho portfoliu nijak specificky formulována. Pod ministerstvo však patří 24 vládních agentur, mimo jiné již několikrát zmiňovaná Agentura pro růst (Tillväxtverket) a Agentura pro inovační systémy (VINNOVA), jež mají k inovacím o poznání blíže (OECD, 2013a). Podobně jako v jiných zemích jsou politiky na podporu výzkumu, vývoje a inovací sdíleny ještě s Ministerstvem školství a výzkumu, jež od roku 2000 řídí vědeckotechnologickou politiku a má tedy důležitý vliv na financování

 

42

inovací.

Pod

Ministerstvo

školství

patří

jednak

Švédská

výzkumná

rada

(Vetenskapsradet) a agentura pro otázky terciárního vzdělávání (OECD, 2007). Je třeba zmínit, že Švédsko charakterizují na evropské poměry malá ministerstva, která jsou doplněny řadou semiautonomních agentur (Melin et al., 2011). Právě ty jsou v oblasti inovací často nejaktivnější. Nejdůležitější z nich je bezesporu Švédská agentura pro inovační systémy – VINNOVA – která vznikla v roce 2001 a již v názvu se odkazuje na systemickou podstatu inovací. Ustanovení agentury VINNOVA můžeme vnímat jako počátek dlouhodobější strategie švédské inovační politiky a dle Lavéna (2008) se jednalo o přímou odpověď na existenci švédského paradoxu. Její role tedy spočívá ve zvýšení návratnosti investic na VaV a zvýšení hospodářského růstu pomocí inovací. Kdybychom měli inovační politiku Švédska hodnotit pouze na základě programů agentury VINNOVA, dospěli bychom k jednoznačně kladným závěrům. Programy VINNOVA totiž pokrývají téměř celou škálu aktivit, jež teorie inovačních systémů považuje za klíčové – od tzv. needs-driven výzkumu založeném na identifikaci strategických sektorů, přes veřejné zakázky vedoucí k inovacím až k diverzifikaci znalostní základny pomocí propojování univerzit a průmyslu (Melin et al., 2011). Ambiciózní plány agentury je však vnímat v kontextu relativně omezených finančních zdrojů, jež VINNOVA každoročně spravuje. Rozpočet 220 milionů EUR je oproti jiným zemím celkem nízký, podobně zaměřená agentura v Rakousku (FFG) má k dispozici dvakrát více zdrojů, finský TEKES má rozpočet dokonce třikrát větší. (OECD, 2013a). Zajímavé je samotné zhodnocení agentury VINNOVA, která v rámci desetileté existence skromně bilancovala své úspěchy: „(...) neustále podceňujeme dobu, jakou trvá, než nové vědomosti nabydou hmatatelného ekonomického vlivu. Zpoždění v řádech 10-20 let, než se účinky projeví na socioekonomické úrovni, není neobvyklé. Hlavní výsledky naší snahy tak spočívají v rozvoji způsobilosti a v rámci získávání poznatků v nových oblastech, jež rozvíjí kapacitu inovačního systému.“ (Elg a Håkansson, 2012:7). Další z důležitých organizací ovlivňující inovace ve Švédsku je agentura pro ekonomický a regionální rozvoj, Tillväxtverket. Kromě podpory podnikání a formulace regionálních rozvojových strategií je Tillväxtverket hlavní organizací zodpovědnou za administraci strukturálních fondů EU, z nichž bylo téměř 1.2 miliard SEK alokováno na inovativní podnikání. Tento druh podnikání agentura podporuje například programem

 

43

SADD, jež oživuje a diverzifikuje firmy pomocí financování počátečních nákladů souvisejících s rozvojem nových technologických produktů (OECD, 2013a). Zvyšování koordinace mezi jednotlivými aktéry inovační politiky se promítlo i v proměně struktury financování VaV (jak již bylo zmíněno v kapitole 3). Snížení počtu subjektů z 15 na 6 lze určitě vnímat pozitivně pro vyšší koordinaci inovační politiky. Nová Švédská rada výzkumu, která se dále člení na rady pro humanitní vědy, přírodní vědy a lékařství, se stala nejdůležitějším aktérem nové politiky výzkumu (Hejda et al., 2004). Kromě ní lze v rámci důležitých organizací inovačního systému zmínit i Radu pro inovační politiku a Agenturu pro analýzu růstu – Tillväxtanalys – obě však mají jen omezený vliv a jejich funkce je tak čistě poradní. (Era Watch, 2013). I přes určitou snahu o koordinaci orgánů pro řízení inovací ve Švédsku, především pomocí agentury VINNOVA, jsou politiky na podporu výzkumu, vývoje a inovací stále poměrně roztříštěné (OECD, 2013a). Zde se můžeme ptát, zda není jistá fragmentace pro fungování důležitá, jelikož agentury nejsou tolik náchylné k politickým změnám a mohou tak jednat v dlouhodobém, strategickém, horizontu. Tomu napomáhá i jejich poloautonomní status, který snižuje možnost ministrů „micromanagovat“ chod agentur. Na druhou stranu, větší koordinace mezi ministerstvem průmyslu a ministerstvem školství by švédské inovační politice byla ku prospěchu. Větší důraz by mohl být kladen na agenturu VINNOVA, jež představuje velice pozitivní pilíř inovační politiky. VINNOVA by mohla rozšířit svou působnost z pouhé agentury, jejíž mandát stále spočívá převážně ve financování výzkumu za účelem inovací v jakési kvazi-ministerstvo inovací, které by adresovalo větší škálu faktorů, jež inovační procesy ovlivňují (Dagens Nyheter, 2013a).

5.2 Networking

Otázka diverzifikace znalostní základny jako prerekvizity pro vznik inovací byla v této práci již několikrát zmíněna, ať už se jednalo o větší zohlednění zájmů průmyslu v oblasti veřejného výzkumu a vývoje, přes spolupráci vládních agentur se soukromými firmami v rámci veřejných zakázek pro inovace, až po zdůrazňování třetí role univerzit. Nelze říci, že by si v této oblasti vedlo Švédsko špatně – výzkum často zahrnuje spolupráci mezi výzkumníky na univerzitách a ve firmách, vedoucí ke společným

 

44

publikacím a patentům. Pro ilustraci, podle jedné studie až 70% všech zpracovatelských firem v regionu Östergötland spolupracovalo s veřejným sektorem (Edquist et al., 2000). Projektů, jež vyžadují kofinancování výzkumu veřejným a soukromým sektorem, také přibývá. Jelikož se spolupráce mezi tzv. trojitou šroubovicí aktérů – vládou, univerzitami a průmyslem – vynořuje ve všech kapitolách diplomové práce, zmíníme v této souvislosti jen několik zajímavých projektů, jež mohou sloužit jako možná inspirace pro okolní státy. Za jednu ze zajímavých iniciativ můžeme pokládat soutěž VINNVÄXT, která posiluje růst regionů pomocí dynamických inovačních systémů. Cílem je „nastartovat“ inovace prostřednictvím lepšího prostředí pro VaV na základě spolupráce aktérů. Projekty

jsou

zaměřeny

na

regiony,

které

se

mají

stát

mezinárodně

konkurenceschopnými ve vybraných oborech s velkou perspektivou růstu, přičemž vítězný region získá každoročně 10 milionů SEK po dobu deseti let, za kterou se mají stát špičkou v daném oboru (Žítek, 2010). Podmínkou účasti v programu VINNVÄXT je aktivní zapojení soukromého a veřejného sektoru s politickou podporou v rámci daného regionu (Vinnova, 2013). V minulých letech tak došlo mimo jiné k podpoře ICT klastru v oblasti Luleå/Umeå, biotechnologického klastru v okolí Göteborgu a k oživení potravinářského sektoru v oblasti Skåne. Obrázek č. 3 Mapa podporovaný klastrů v rámci program Vinnväxt

Zdroj: Vinnova, 2010

 

45 Dalším možným příkladem je program VINN Excellence, jehož cílem je

propojování akademického a průmyslového výzkumu vytvořením špičkových výzkumných pracovišť. Centra jsou řízena radou, v níž jsou zástupci různých sektorů, což vede k tomu, že výzkum směřuje jak k potřebám podniků, tak akademické sféry. Tento program vznikl již v roce 1992, tehdy pod agenturou NUTEK a v současné době financuje 23 center (Klusáček et al., 2008). Tento model lze považovat za velice pozitivní řešení, jak zvyšovat konkurenceschopnost států pomocí výzkumu, jež je relevantní pro průmyslovou sféru. S tím souvisí i rozšiřování organizací pro transfer technologií (TTOs) a dalších podpůrných struktur, k čemuž dochází napříč švédskými univerzitami v rámci tzv. třetí role akademických institucí (Trippl et al., 2012). Předměty zaměřující se na trénink podnikatelských dovedností či snaha přimět studenty, aby na základě svých projektů vytvořily firmy, byly zavedeny na univerzitě v Linköpingu, v Blekinge či v Lundu, jiné akademické instituce, např. Karolinska nebo Uppsala zase podporují networking mezi aktéry pomocí vědeckých parků či společného výzkumu (Etzkowitz, 2008).

5.3 Vytváření a modifikování institucí pro vznik inovací

Instituce představují pravidla hry, jakési mantinely, ve kterých se organizace pohybují. V případě, že jsou správně nastavené, mohou umožnit a zjednodušit vznik a rozšíření inovací, v opačném případě však mohou vytvářet bariéry, jež tyto procesy znemožňují. Zároveň je nutné nejen správné instituce identifikovat a zavést, ale v průběhu času je modifikovat, aby docházelo k vytváření nových trajektorií namísto lock-in situací. Právě transformace během 90. let je pro současnou situaci důležitá, protože napomohla k zastavení ekonomického zaostávání Švédska oproti průměru OECD, ke kterému od 70. let postupně docházelo. Mezi klíčové institucionální změny můžeme považovat přechod na plovoucí měnový kurz v roce 1992 spolu se zpřístupněním švédských cenných papírů zahraničním investorům ve stejném roce, či zavedení nezávislé centrální banky v roce 1997 (Tillväxtanalys, 2011). Za důležité pak lze považovat deregulaci několika státních monopolů, od telekomunikací po železnice či

 

46

dodavatele elektřiny s cílem vytvořit nové možnosti v oblasti podnikání a nové inovační příležitosti (Bitard et al., 2008). V tomto období také došlo k reformě daňového systému – mezní daňová sazba klesla ze 75% na 50% a korporátní daň byla snížena o polovinu. Definování rozpočtového stropu a snaha o osekání výdajů a vyrovnání rozpočtu jsou dalšími

posuny,

které

lze

během

90.

let

zaznamenat

a

které

vedly

k makroekonomickému „uzdravení“ Švédska (Braunerhjelm a Henrekson, 2013). Samozřejmě i vstup Švédska do EUv roce 1995 přinesl další vlnu institucionálních změn. V kontextu inovační politiky nelze opomenout roli daní, které velkou měrou ovlivňují zisk, jež firmě z inovačních aktivit plyne, a může tak sloužit jako důležitá pobídka, popřípadě bariéra růstu. V této oblasti má Švédsko i v současnosti jednu z nejvyšších daňových hladin v rámci OECD, přičemž specifikem jsou v tomto případě nízké korporátní daně a vysoké daně z příjmu (Thorslund et al, 2005). Právě snižování korporátní daně z excesivních 60 % v roce 1982 na 28 % v roce 1999 a 22 % v roce 2012 můžeme chápat jako pozitivní pro podporu podnikání ve Švédsku (Ezell, 2013). Na druhou stranu, daň z kapitálových výnosů je s 30 % jedna z nejvyšších v rámci Evropy (OECD, 2013a). Jelikož v současné globální ekonomice již není problém převést výrobní faktory do jiného státu, dochází ke zvyšování institucionální konkurence mezi státy a proto již není možné, aby daňová zátěž v jedné zemi výrazně převažovala tu v okolním regionu (Entreprenörskapsforum, 2010). Stejně tak nelze doporučit, aby malé místní firmy podléhaly vyšší daňové zátěži, než etablované nadnárodní korporace (Entreprenörskapsforum, 2013). Švédsko tudíž musí chtě nechtě kopírovat okolní státy, aby zabránilo odlivu firem do zahraničí. Daně mohou být chápány i jako nepřímý nástroj na podporu inovací, třeba pomocí daňových úlev (tzv. tax credits) na výzkum a vývoj.11 Jako jedna z mála zemí OECD však Švédsko nenabízí žádné fiskální pobídky tohoto druhu. Zatímco tento přístup je pochopitelný z důvodu specifické průmyslové struktury, které dominují velké firmy, v rámci malých a středních podniků podobný mechanismus mohl vést k většímu důrazu na inovace (OECD, 2013a). Švédská vláda by se dále měla zamyslet nad snížením daní ze zaměstnaneckých akcií – ty mohou sloužit jako užitečný mechanismus                                                                                                             11  “Ve vyspělých ekonomikách bylo vyzkoušeno a využívá se již široké spektrum možností těchto daňových pobídek a úlev (jde cca o 25 různých způsobů stimulace), které jsou považovány za standardní formu podpory výzkumu, vývoje a inovací (...) v ČR je to například odčitatelná položka od základu daně, která v podstatě umožňuje promítnout vybrané vlastní náklady na VaV do daňového základu podruhé“ (NIP ČR, 2005:28).  

 

47

na podporu inovací a růstu – avšak zdanění 67 % je ve švédském kontextu činí nepoužitelnými (Braunerhjelm a Henrekson, 2013). Příznivé inovační prostředí může veřejná politika kultivovat i jinými způsoby, například efektivním systémem ochrany práv duševního vlastnictví (tzv. IPR). Ten můžeme chápat jako „pomyslnou bariéru, která proces difuze [inovace] oddaluje a pomáhá inovujícímu subjektu – vlastníku práv k úspěšné inovaci – udržet kladný ekonomický zisk. Mezi jednotlivé typy těchto bariér patří patenty, užitné vzory, obchodní tajemství, průmyslové vzory a ochranné známky.“ (Kaštan a Kliková, 2013:76). Současná doba je patentům velice nakloněná, přičemž Švédsko v posledních dvou dekádách zaznamenalo obrovský nárůst v počtu registrovaných patentů – v přepočtu na milion obyvatel jich má Švédsko, hned po Švýcarsku, nejvíce (Eurostat, 2012b). Ty jsou signifikantně korelovány s nárůstem výdajů na výzkum a vývoj, což značí, že Švédsko opravdu nemá problém s generováním nových znalostí ani jejich transformací v patenty (Bärtl, 2014). Zajímavá je i skutečnost, že oproti zbytku světa, kde se nárůst v počtu patentů jako mechanismus pro ochranu duševního vlastnictví projevil prodloužením doby mezi podáním žádosti o schválení patentu a jeho schválením, ve Švédsku se doba čekání zkrátila téměř o čtvrtinu. To může značit důležitost, jakou inovační politika vkládá v problematiku duševního vlastnictví (WIPO, 2011). Největším specifikem švédských IPR zákonů je již zmiňované „profesorské privilegium“, jež veškeré výsledky výzkumu a s nimi spojené duševní vlastnictví, nehledě na původu financování, nepřisuzuje univerzitě či výzkumné instituci, kde k objevu došlo, ale konkrétnímu vědci. Vidina vysoké finanční odměny v případě, že se inovace stane úspěšnou, může motivovat akademické pracovníky k výzkumu, jež lze komercializovat. Tato výhoda je však zároveň i slabostí současného systému, jelikož předpoklad, že vědci svůj výzkum chtějí uvést na trh a umějí tak učinit, nemusí být vždy pravidlem (Scheinberg a Norgen, 2008). Diskurz týkající se politik výzkumu, vývoje a inovací se tak periodicky vrací k myšlence, zda by nebylo lepší přenechat vlastnictví vysokým školám, které by byly spíše schopné výsledky výzkumu uvést na trh. Určitým pokusem v této oblasti jsou VINN Excellence centra, jež si s touto myšlenkou na regionální úrovni pohrávají (Ibid.). Co se norem a zvyklostí týče, lze opět poukázat na zajímavý paradox. Zatímco věda se ve Švédsku těší obecně velké popularitě, přičemž díky otevřenosti vůči novým technologiím, spolu s vysokými výdaji na VaV, se nepochybně jedná o jednu z nejvíce

 

48

znalostních ekonomik světa, nálady vůči podnikání a podnikatelům již nejsou tak pozitivní. Prieto (2004) například tvrdí, že Švédsko jako rovnostářská společnost, oproti USA nahlíží na úspěšné podnikatele s určitým despektem, který pramení z kulturního neporozumění výhod, které podnikání společnosti přináší. Bitard et al. (2008) zase hovoří o jisté protipodnikatelské náladě, která převládá mezi univerzitními výzkumníky. S tím souvisí i společenské klima, kde je nepravděpodobné, aby jednotlivci udělali počáteční krok bez skupinové podpory, což pramení z tradice kolektivního podnikání (Etzkowitz, 2008). Studie Global Entrepreneurship Monitor dále zmiňuje, že ve Švédsku též převažuje spíše zaměstnanecká, nežli podnikatelská kultura, dále nedostatečné ambice a nízké sebevědomí pro rozvoj podnikání (The Local, 2013). Tento druh severské mentality bývá často označován pojmem jantelagen, což, hrubě přeloženo vyjadřuje jakýsi stádový jev, který odrazuje lidi od toho, aby projevovali přílišnou individualitu a mysleli si, že jsou něčím speciální či unikátní. V minulosti lze i tomuto kulturnímu fenoménu přičíst nižší úroveň podnikatelské aktivity, ačkoliv tato atmosféra se v poslední době, minimálně na švédské technologické scéně plné nadějných startupů, začíná měnit (Rooney, 2013). V případě, že opravdu existuje jistý rozpor v kulturních normách, je nutné, aby se inovační politika zaměřila na posilování podnikatelského ducha ve společnosti. Tento argument je však do budoucna nutné hlouběji prozkoumat v kontextu proměn v tradičně rovnostářské společnosti, jež nyní charakterizuje rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými – za posledních patnáct let došlo dokonce nejvyššímu nárůstu ze všech zemí OECD (Reuters, 2012). Tato kapitola se pokusila stručně představit aktivity, jež vedou k vytváření hlavních prvků inovačního systému, především tedy dostatečného množství aktérů, kteří v IS působí, umožnění interakce mezi nimi, spolu s vytvářením a modifikováním institucí, jež vznik a šíření inovací podporují. V první řadě byla zmíněna nízká podnikatelská aktivita jako jedna z problémových oblastí, která přispívá k inovačnímu paradoxu. Švédská inovační politika tak musí klást důraz na vznik nových firem a diverzifikaci stávajících firem. Z organizací na podporu inovací byla zmíněna především agentura VINNOVA, jejíž aktivity se dotýkají téměř všech oblastí inovačního systému. Navýšení financování této agentury spolu s rozšířením jejích pravomocí by znamenalo krok správným směrem k větší koordinovanosti inovační politiky. V druhé oblasti – networkingu – si Švédsko vede velice dobře, ke spolupráci

 

49

mezi státem, průmyslem a akademickou sférou dochází na různých úrovních, což naznačuje, že inovační politika reflektuje systemickou podstatu inovací pro niž jsou interakce mezi aktéry klíčové. V otázce institucí pak můžeme rozpoznat velký posun, jež ve Švédsku nastal od počátku 90. let, kdy došlo k osekání přebujelého sociálního státu. Mělo by však dojít k dalším reformám v rámci daňové politiky a v oblasti duševního vlastnictví tak, aby napomáhaly ke vzniku nových inovativních firem.

 

50

6 Podpůrné aktivity inovujícím firmám/subjektům Poslední okruh aktivit, jež jsou zapotřebí ke správnému fungování inovačního systému, představují podpůrné služby inovujícím firmám, mezi než patří inkubační aktivity, financování inovačních procesů a poskytování konzultačních služeb. Inovační politika může ve všech třech aktivitách umožňovat vzniku inovací a lze ji chápat jako nezbytný doplněk k řadě ostatních aktivit popsaných v této diplomové práci. Mezi inkubační aktivity můžeme zahrnout zprostředkování zázemí, kde začínající podniky a inovační projekty mohou získat profesionální podporu, např. finanční pomoc, operační zkušenosti, business coaching, konzultace, kontakty na zákazníky a další administrativní podporu nutnou pro realizaci inovačních procesů (CzechTrade, 2010). Financování inovací je zase důležité obzvlášť ve švédském kontextu nízké podnikatelské aktivity – jedná se totiž o investice, které slouží ke komercializaci nových znalostí v inovace a jejich difúzi v rámci širší společnosti. Aktéry jsou nejčastěji soukromé subjekty, např. burzy cenných papírů, kapitálové fondy, popřípadě jednotliví investoři (tzv. byznys andělé). Soukromí investoři se však často angažují až v pozdějších fázích vývoje podniku a proto je i zde prostor pro inovační politiku, aby vytvořila jakýsi „most“ pro vznik inovací, především v rané, zárodeční fázi, projektů. Třetí aktivita, konzultační služby, představuje do jisté míry spojitou nádobou s činnostmi inkubátorů, a spočívá v poskytování informací nutných pro úspěšné inovační procesy, např. transfer technologií, obchodní informace, a právní poradenství. K hlavním iniciativám švédské inovační politiky v této oblasti aktivit patří podpora novým, převážně technologickým, firmám na základě spolupráce mezi akademickou sférou a průmyslem, zaváděním organizací na transfer technologií či finanční podpora na výzkum a vývoj pro inovující podniky. Jelikož však tyto iniciativy byly zmíněny v rámci jiných okruhů aktivit a z důvodu omezeného rozsahu diplomové práce tato kapitola zmíní pouze dvě doplňující témata – rozšiřování inovační infrastruktury pomocí podnikatelských inkubátorů a vědeckotechnologických parků a financování inovací pomocí rizikového kapitálu.

 

6.1

51

Inkubační aktivity a konzultační služby

Budování inovační infrastruktury a poskytování inkubačních a konzultačních služeb je jednou z oblastí, na níž se švédská inovační politika v posledních letech zaměřuje nejvíce. Tento druh „měkké“ podpory považuje teorie inovačních systémů za důležitý doplněk k financování a vykonávání výzkumu a vývoje, jež může mít ve výsledku rozhodující vliv na to, zda nová firma vznikne a bude růst či ne (Eqduist, 2010). Hlavní iniciativou inovační politiky v této oblasti bylo vytvoření Švédského národního programu pro inkubátory, jehož cílem bylo zvýšení počtu nových společností, které dosahují rychlého růstu založeném na intenzivním využívání VaV. Vybudováním infrastruktury inkubátorů (14 v pilotním projektu do roku 2002, dalších 18 v druhé fázi od roku 2005), jež se často vyskytují v blízkosti univerzit, tak mělo zvýšit kapacitu pro realizaci podnikatelských záměrů založených na VaV, zlepšit dovednosti v řízení a podpoře počátečních fází komercializace poznatků a generovat kvalitní startupy, které se stanou atraktivními pro finanční a investiční trhy (Klusáček et al., 2009). Program tak reaguje na slabinu švédského inovačního systému, jež spočívá v nedostatku dostupného kapitálu pro projekty v předkomerční fázi. Toto „údolí smrti“ mezi fází výzkumu a vývoje a komercializací produktu představuje vážnou překážku pro švédské firmy a snaha vytvořit „most“ pomocí nové inovační infrastruktury tak znamená krok správným směrem k odstranění inovačního paradoxu (Håkansson, 2012). Přínos programu se zdá být kladný, jen do roku 2004 tak vzniklo více než 100 nových technologicky zaměřených firem z univerzit (Klusáček et al., 2009). Celkově působilo v roce 2011 v 70 inkubátorech na území celého Švédska přibližně 4 800 firem se 72 000 zaměstnanci (CzechTrade, 2011). Zatímco dříve pocházeli kandidáti na pobyt v inkubátorech převážně z akademického prostředí, v současné době je běžné, že nové nápady pochází i ze stávající průmyslové aktivity. (Ibid.) Za zmínku stojí třeba projekt organizace Teknopol AB v Lundu s názvem Mobile Heights Business Centre, který se zaměřuje na zprostředkování nevyužitých patentů vlastněných velkými nadnárodními korporacemi,

 

52

začínajícím podnikatelům. Tím dochází k „odblokování“ nevyužitých znalostí v rámci velkých firem a zmírnění inovačního paradoxu. (Edquist, 2010) Typicky jsou startupy v inkubátorech doprovázeny “obchodním trenérem”, který firmě pomáhá zvolit správný obchodní model, vytvořit vizi, jak se vyvinout v dalších letech, pomáhá i s přilákáním rizikového kapitálu pro další rozvoj. V další fázi se pak firma přesouvá do vědeckotechnologických parků (CzechTrade, 2011). 12 Kromě zvýhodněného pronájmu spočívá přidaná hodnota inovační infrastruktury především v poradenství pro podnikání, školení, pomoc při navazování obchodní kontaktů a strategických partnerství a v neposlední řadě při hledání vhodných finančních zdrojů pro rozvoj podnikání. (Klusáček et al., 2009). Inovační infrastruktura byla ve Švédsku dále posílena zákonem o VaV z roku 2008, jež dal vzniknout „inovačních kanceláří“ (innovationskontor) při vysokých školách. Ty poskytují akademickým výzkumníkům řadu služeb, od poradenství, jak komercializovat nové poznatky, přes ochranu duševního vlastnictví pomocí registrace patentů, po marketingové aktivity. Zákonem z roku 2012 byla důležitost inovačních kanceláří vládou znovu podtržena navýšením alokovaných zdrojů a jejich působnost rozšířena (OECD, 2013a). Z podobného soudku je i projekt agentury VINNOVA s názvem Vinn Verification, umožňující akademickým pracovníkům nechat si ověřit komerční potenciál svého výzkumu. Slouží tak ke snížení rizik souvisejících s uvedením nového produktu na trh a vytvořením vhodné strategie pro komercializaci, která má zabránit selháním, jež můžou vzniknout v souvislosti s uvedením nedostatečně vyvinutých nápadů na trh (Melin, 2011). V současné době můžeme říct, že se inkubační aktivity staly etablovaným způsobem podpory inovací ze strany švédského státu. Zatímco v minulosti mohl nedostatek podpůrných aktivit pro malé a střední podniky vysvětlit nízkou inovační intenzitu těchto firem, od počátku 90. let došlo k rozšíření inovační infrastruktury vybudováním celé řady organizací na podporu podnikání (Bitard et al., 2008b). Některé studie však poukazují spíše na smíšené výsledky účinnosti technologických parků a inkubátorů – například v oblasti strojírenství se neprokázal podstatnější vliv na patentování nových znalostí, firmy ve vědeckých parcích také nevytvářely větší počet                                                                                                             12

Patrně nejznámějším vědeckotechnologickým parkem je Ideon Science Park v Lundu, jež vznikl v roce 1983 jako první technologický park ve Skandinávii. V současné době patří mezi největší a nejúspěšnější evropské technologické parky a poskytuje zázemí pro činnost a rozvoj high-tech společností, přičemž řada z nich vznikla jako spinoff firmy z univerzity v Lundu. (Klusáček et al., 2009)

 

 

53

pracovních míst, ani neměly vyšší tržby než firmy mimo tuto inovační infrastrukturu (Tillväxtanalys, 2011). Na druhou stranu pozitivní vliv se projevil na zvýšené interakci s univerzitami a vytváření spin-off firem, které měly oproti ostatním firmám lepší statistiku přežití (Löfsten a Lindlöf, 2002). V současné době jsou některé inkubátory stabilní a úspěšné zatímco jiné se potýkají s problémy. Roli inkubátorů tudíž lze považovat za nedílnou součást inovační politiky, tento instrument však musíme vnímat v kontextu ostatních zmiňovaných nástrojů inovační politiky (Tillväxtanalys, 2011).

6.2 Financování inovací

Stav financování inovací ve Švédsku není ve sledovaném období vůbec špatný. Dle OECD (2012a) je přístup k bankovním půjčkám, jež slouží k rozvoji inovativního podnikání velice solidní, situaci charakterizuje i poměrně vysoká dostupnost rizikového kapitálu.13 V praxi samozřejmě existuje celá řada způsobů, jak mohou firmy získat kapitál k financování inovací – zákazníky a dodavateli počínaje, bankovními úvěry konče – vzhledem k rizikovosti inovačních projektů však může být financování těmito metodami často obtížné. Rizikový kapitál (Venture Capital, VC) tak představuje zajímavou alternativu, která je důležitá obzvlášť v kontextu inovací, jelikož rizikovým kapitálem investoři přímo vstupují do základního jmění podniků a mají tak podstatně intenzivnější vliv na manažerskou a podnikatelskou aktivitu. To může být pro firmy, především v rané fázi, užitečné (MM Spektrum, 2002). Co více, dle studie Kortuma a Lernera (1998) přináší jeden dolar venture kapitálu až třikrát více inovací než jeden dolar vydaný na financování výzkumu a vývoje tradiční cestou. Od počátku 90. let zažívalo Švédsko boom v oblasti rizikového kapitálu, k jehož nárůstu došlo v důsledku četných reforem ze strany švédské vlády, např. liberalizace burzy cenných papírů a umožnění penzijním fondům, aby diverzifikovaly své portfolio investicemi do začínajících společností s potenciálem rychlého růstu (Bitard et al.,                                                                                                             13

Rizikový (venture) kapitál představuje finanční prostředky sloužící k investování do velmi rychle rostoucích inovativních projektů, je založen na vstupu investora do vybraného podniku prostřednictvím navýšení jeho základního kapitálu. Tento finanční nástroj nabízí fondy rizikového kapitálu. Fond vstoupí do podniku a dodá mu potřebný kapitál, čímž získá příslušný, zpravidla menšinový podíl. Vedle finančních zdrojů investor přináší i aktivní přístup k řízení firmy formou strategického, obchodního a finančního poradenství. (CzechInvest, 2014)

 

 

54

2008b). Deregulace telekomunikačního odvětví dále přispěla ke vzniku nových ICT startupů, především v okolí Stockholmu (Andersson a Napier, 2007). Po splasknutí tzv. „dotcom“ bubliny na přelomu tisíciletí však došlo k nepříjemnému vystřízlivění: „Pravděpodobně nikde ve světě nedošlo tak k silné negativní zpětné vazbě. Dali jsme tomu vše a totálně jsme selhali. Mějte na vědomí, že ve Švédsku se na selhání vždy nenahlíží jako na pozitivní zkušenost, ze které se člověk poučí [tak jako je tomu v USA]“ míní Fredrik Arnander, podnikatel a venture kapitalista (Arnander, 2014). Čerstvý a do jisté míry nestálý trh se však v následujících letech oklepal a úroveň rizikového kapitálu opět vzrostla. V roce 2009 se tak Švédsko mohlo chlubit jedním z nejvyšších podílů VC na HDP ze všech zemí OECD, hned po Izraeli a USA (OECD, 2013a). Nestálost trhu s VC se však opět projevila v posledních letech, kdy znovu došlo k prudkému poklesu, jak co do počtu VC fondů (z 25 na pouhé 4), tak z hlediska objemu investovaného kapitálu. Tento problém je obzvlášť palčivý, jelikož k poklesu došlo z velké části při investicích v raných fázích vývoje podniků, kde jsou zásahy veřejné politiky nejpotřebnější (Fogelström a Nilsson, 2013).

Graf č. 5 Investice ve formě rizikového kapitálu jako procento HDP (v dolarech)

Zdroj: OECD, 2013

Zlatému období, jež vyvrcholilo na přelomu tisíciletí z velké části napomáhaly nejen privátní subjekty – penzijní fondy, banky, pojišťovací a soukromé společnosti – ale i veřejný sektor. Kromě četných reforem došlo v roce 1992 například k rozpuštění zaměstnaneckého fondu a vzniku dvou státem vlastněných investičních fondů, Atle a Bure, jež disponovaly více než šesti miliardami SEK. (Dahlstrand a Cetindamar,

 

55

2000).14 Jelikož se soukromé venture kapitálové fondy zaměřovaly především na firmy v pozdější fázi rozvoje, byly tyto státem vytvořené iniciativy zacíleny na začínající firmy, aby překlenuly období, než se stanou zajímavé pro komerční fondy. Do jisté míry tak doplnily nejstarší ze státem vlastněných organizací Industrifonden, která již od počátku 80. let, zajišťuje přísun rizikového kapitálu do oběhu. (Ibid.) Zajímavou iniciativu představuje tzv. „Inovační most“ (Innovationsbron), vytvořený švédskou vládou v roce 2005. Tato organizace poskytuje celou škálu podpůrných aktivit pro inovující subjekty s cílem komercializovat výsledky veřejně financovaného výzkumu a vývoje. Její hlavní úkol spočívá v poskytování kapitálu a expertní pomoci pro inovativní nápady s růstovým potenciálem, dále podporuje inovace poskytováním prostředků pro podniky v rané fázi vývoje a podílí se i na vytváření sítě inkubátorů pro startupy (CzechTrade, 2010). Slouží tak k překlenutí propasti, která na firmy číhá v zárodeční fázi vývoje a pomáhá jim dosáhnout takové úrovně, aby dokázaly samy přilákat soukromé investory, komerční partnery a zákazníky. (Ibid.) Podobnou roli hraje i nezisková organizace ALMI, ve které je stát majoritním vlastníkem a jež se zaměřuje na malé a střední podniky do 250 zaměstnanců. ALMI nabízí jednak poradenské a business development služby, funguje však také jako banka, která poskytuje mikroúvěry a půjčky na export do zahraničí (OECD, 2013a). Tím slouží jako doplněk k tradiční formě financování inovací pomocí bankovních úvěrů, jež obzvlášť v raných fázích vývoje nejsou, z důvodu vysokého rizika, k dispozici. Kolem a kolem vzniklo ve Švédsku v 90. letech 140 různých typů dotací na podporu inovativního podnikání, které společně s dalšími 110 podporami z EU dokazují, že inovační politika se podpůrnými aktivitami pro inovující firmy zabývá. (Dahlstrand a Cetindamar 2000). Přes úspěchy výše zmíněných iniciativ je však pokles v dostupnosti financování inovací v posledních letech znepokojující. Zatímco státem řízené fondy Atle a Bure lze vnímat jednoznačně pozitivně pro rozvoj trhu s rizikovým kapitálem v 90. letech, samotné fondy účel financování projektů v počáteční fázi zcela nesplnily, jelikož se brzy přeorientovaly na více finančně náročné projekty ve                                                                                                             14

Zaměstnanecké fondy (wage earnes’ funds) byly financovány daní z tzv. “nadbytečných zisků” v průmyslu a spravovány odbory. Tyto fondy byly založeny v roce 1984 sociálnědemokratickou vládou a nastaveny tak, aby zajistily větší vliv zaměstnanců ve firmách. V roce 1992 došlo k rozpuštění zaměstnaneckých fondů a výnosy z nich posloužily k vytvoření několika organizací na podporu švédského výzkumu. (Thorslund et al., 2005)

 

 

56

vyspělejších fázích (Andersson a Napier, 2007). Inovační politika by se tak měla ještě více směřovat svou podporu do seed fáze kam, dle Svenssona (2011) směřuje pouhých 16% celkové vládní podpory. Určitý problém představuje i sektorální alokace rizikového kapitálu, jelikož pouze 28 % je alokován high-tech odvětvím (oproti 38% v EU nebo ohromujícím 79 % v USA). (Bitard et al., 2008b). Nejnovější inovační strategie si tento problém částečně uvědomuje: „Z globální perspektivy existuje ve Švédsku relativně vysoký objem soukromého i veřejného rizikového kapitálu. Oproti jiným srovnatelným zemím je však menší část venture kapitálu alokována do zárodeční fáze vývoje.“ (Regeringen 2012: 34) Za účelem lepší koordinace ze strany státu tak od roku 2013 došlo ke sloučení agentur Innovationsbron a ALMI. Na hodnocení, zda tento krok přinese zlepšení v otázce financování inovací, je však stále ještě moc brzy. S úpadkem tradičního rizikového kapitálu v posledních letech lze však zaznamenat i jistý nárůst neformálního kapitálu a alternativních metod financování. Od zapojování movitých jedinců, tzv. byznys andělů, po crowdfunding, by stát v této otázce měl vytvořit správné prostředí pro rozvoj inovací. Švédská asociace rizikového kapitálu (SVCA) tak například představila návrh daňové reformy, která by umožňovala začínajícím firmám přilákat investory. Jednalo by se o daňový odpočet z investic do firem s velkým potenciálem růstu, jež by nabádaly byznys anděly, aby investovaly do startupů pomocí firemních aktiv. (OECD, 2013a) Podobné iniciativy však ze strany inovační politiky zatím chybí. Dle

Arnandera

(2014)

má

Švédsko

s

plejádou

nových

nadějných

technologických firem potenciál „spolknout“ další 2-3 miliardy SEK, které by měl stát zainvestovat do rozvoje inovativního podnikání. Dále zmiňuje možnost rozšíření severské spolupráce s Norskem, které si vede finančně dobře a mohlo by nedostatek kapitálu v oběhu zaplnit. Je však třeba zvážit, do jaké míry by se však inovační politika měla ještě více angažovat v samotném financování inovací. Obecně lze totiž konstatovat, že státem vlastněné VC fondy mají relativně nízkou úspěšnost oproti jejich komerčním protějškům, což platí napříč evropskými zeměmi (OECD, 2013a). V úvahu by tak připadal například hybridní systém, kdy stát investuje do kvazi-vládní agentury, jež dále vlastní podíl v komerčních fondech rizikového kapitálu. Tím pádem by odpadly některá hlavní negativa související s nedostatkem zkušeností a schopností úředníků ve vládou řízených fondech. (Ibid.) Podobný tzv. fond fondů sice ve Švédsku pomalu vzniká, má však mnohem menší kapitál, než je zapotřebí a má být řízen Evropským

 

57

investičním fondem v Lucemburku, daleko od pučící startupistické scény ve Stockholmu (Arnander, 2014). Tato kapitola se velice stručně zaměřila na okruh aktivit, jež lze označit jako podpůrné aktivity inovační firmám. Konkrétně zmínila poměrně silný trend švédské inovační politiky v posledních dvou dekádách budovat inovační infrastrukturu pomocí sítě organizací, inkubátorů, inovačních kanceláří a kanceláří na transfer technologií, jež mají usnadňovat vznik a růst nových inovativních podniků. V této oblasti lze jednoznačně říci, že se veřejná politika opravdu věnuje aktivitám, jež teorie inovačních systémů považuje za důležité, ačkoliv výsledky iniciativ jsou spíše smíšené. Co se financování inovací týče, jedná se o velice obsáhlé téma, jež tato diplomová práce nemůže analyzovat kompletně. Zaměřila se tak na financování inovací pomocí rizikového kapitálu, který představuje vhodný doplněk tradičním formám financování inovací. V této oblasti charakterizuje Švédsko poměrně nový a nestálý trh, jež doprovázely časté výkyvy, obecně však v posledních dvaceti letech disponovalo relativně velkou dostupností rizikového kapitálu. Poslední roky však charakterizuje značný pokles především v oblasti velice raných, zárodečných fází projektů. I přesto existují iniciativy veřejné politiky, které vznik inovací pomocí rizikového kapitálu podporují.

 

58

7 Diskuze

Dle teorie inovačních systémů existuje deset klíčových aktivit, jež Edquist (2005) nazývá determinanty inovací, které jsou nezbytné pro správné fungování inovačního systému. Zatímco velká část inovační procesů vzniká spontánně interakcí mezi aktéry v soukromé sféře, veřejná politika se vždy, byť ne vždy přímo, těchto aktivit dotýká. Předcházející čtyři kapitoly představily determinanty inovací v kontextu švédské inovační politiky. Následující kapitola slouží k uspořádání těchto dílčích poznatků a jejich prezentaci formou SWOT analýzy v závěru, jež poukáže na silné a slabé stránky švédské inovační politiky, hrozby, jimž v současné době čelí a příležitosti, jež se jí naskýtají. Poslouží tím k určení, zda veřejná politika na podporu výzkumu, vývoje a inovací plní ty aktivity, jež teorie inovačních systémů považuje za klíčové a k případné identifikaci oblastí inovačního systému, které přispívají k existenci inovačního paradoxu. V prvním okruhu aktivit se diplomová práce zaměřila na oblasti výzkumu, vývoje a lidského kapitálu, které představují vstupy, bez nichž by nešlo inovační procesy dále rozvíjet. V tomto ohledu lze, s jedním z nejvyšších podílů VaV na osobu, o Švédsku opravdu mluvit jako o vědecké velmoci. Věda a výzkum se obecně těší velké pozornosti ze strany státu, jelikož jsou vnímány jako prostředek, kterým lze udržet tradičně silný sociální stát, a důraz na inovace pro konkurenceschopnost je přítomen ve většině dlouhodobých vládních strategiích. Ačkoliv lze konstatovat, že si švédská vláda uvědomuje důležitost VaV v rámci inovačního systému, i přesto zde však existuje nemalý prostor pro zlepšení. Do vědy a výzkumu sice každoročně proudí na takto malou zemi obrovské částky, problémy, mimo jiné ve spolupráci mezi akademickým a soukromým sektorem, přetrvávají. Většina veřejného VaV totiž v současné době slouží k základnímu výzkumu a jen malá část směřuje na jeho aplikaci v praxi. Charakter švédského VaV pak stále spočívá spíše v širokém oborovém zaměření než v excelenci ve vybraných sektorech. Identifikaci strategických sektorů a důraz na specializaci však lze považovat za krok správným směrem. Stále však existují historicky determinované strukturální nedostatky, které se projevují v tom, že VaV probíhá převážně ve velkých firmách, zatímco malé a střední podniky investují do VaV pouze v menší míře. Nové znalosti v rámci nadnárodních korporací tak mohou sice být patentovány, avšak nemusí docházet

 

59

k jejich přeměně v inovace, což přispívá k inovačnímu paradoxu. Zatímco v průběhu sledovaného období se Švédsko pohybovalo vysoko nad evropským průměrem co se výdajů na VaV týče, v poslední dekádě můžeme sledovat pozvolný pokles, což lze považovat za hrozbu do budoucna. V oblasti budování lidského kapitálu si pak Švédsko vede velice dobře, ročně směřují na vzdělávání částky, jež jsou vysoko nad evropským průměrem, přičemž značná část je alokována terciárnímu vzdělání. Poměr vědců na počet obyvatel je nejvyšší na světě, za pozitivní lze považovat i větší důraz na alokování finančních zdrojů na základě kritérií výsledků, spíše než na základě počtu studentů. Za důležité pro zmírnění inovačního paradoxu můžeme považovat ustanovení třetí role univerzit, jež mají povinnost sdílet akademický výzkum s veřejností, spolupracovat s průmyslem a využívat výsledků ve prospěch společnosti (ačkoliv toto legislativní nařízení nedoprovázel silný implementační rámec). Za hrozbu i příležitost zároveň pak lze považovat švédské specifikum v oblasti duševního vlastnictví, tzv. profesorské privilegium, jež má akademické pracovníky namotivovat, aby komercializovali svůj výzkum, avšak nepřináší jednoznačně kladné výsledky. Projevující se nedostatek absolventů technických oborů spolu s poklesem ve výsledcích standardizovaného testování může dále ohrozit pozici Švédska jako země s vysoce kvalifikovaným pracovním trhem, inovační politika však již v této oblasti podnikla několik opatření. Daňové zvýhodnění pro zahraniční vědce a osvobození evropských studentů od školného dále přispívá k silné pozici švédských univerzit, i když zavedení školného pro mimoevropské studenty lze v tomto ohledu považovat za kontraproduktivní. Zvýšená pozornost by měla být věnována budování podnikatelského a inovativního ducha již od útlého věku, přičemž existují iniciativy v neziskovém sektoru, kterými se inovační politika může inspirovat. V neposlední řadě, tradice v oblasti vzdělávání dospělých je důležitá obzvlášť s přihlédnutím na nepříznivý demografický výhled do budoucna. Celkově se tedy v otázce inovačních vstupů nepochybně jedná o oblast, ve které se inovační politika zabývá těmi aktivitami, jež teorie IS považuje za důležitou. Co se týče okruhu aktivit na straně poptávky, inovační politika zde nemá jasně definovanou roli, jelikož se většina interakcí, jež vedou k inovacím, děje spontánně. V případech, ve kterých řešení dlouhodobě neexistuje, však může stát identifikovat problém a „objednat“ si produkt, jež by ho vyřešil. Švédsko má značnou historickou výhodu, jelikož se veřejné zakázky pro inovace používaly zcela běžně a velká část úspěšných inovací vznikla právě na základě spolupráce mezi státem a soukromým

 

60

sektorem. Tento nástroj však v posledních dvaceti letech téměř vymizel v důsledku příklonu k neoliberálnímu pojetí politiky a zapojení se do evropských struktur, jež podobné státní intervence chápou jako nepřiměřené zásahy do fungování trhu. V posledních letech se však politický a akademický diskurz k otázce veřejných zakázek na podporu inovací vrací. Ačkoliv se zatím jedná převážně na úrovni analýz a strategických dokumentů, inovační agentura VINNOVA, mimo jiné, spustila několik pilotních projektů. Když přihlédneme k dlouhodobě symbiotickému vztahu mezi státem a průmyslem, lze oblast aktivit na straně poptávky ve Švédsku označit za nevyužitou příležitost, jež by bylo vhodné do budoucna zužitkovat. Jelikož lze jen velice obtížně určit, jaké sektory se v budoucnu stanou nejperspektivnějšími, tak by stát neměl „vybírat vítěze“ z konkrétních odvětví nebo dokonce z konkrétního okruhu firem, nýbrž definovat funkční specifikace problému, na které by se výzkum zaměřil. Přijetí Lundské deklarace, jež tyto tzv. velké výzvy vytyčuje, je v souladu s principy teorie IS. Třetí oblast analýzy spočívala v aktivitách vedoucích k vytvoření základních prvků inovačního systému, tedy existenci soukromých a veřejných organizací spolu vytvořením institucionálního rámce, který vede k tvorbě inovací. V této otázce diplomová práce zjistila značný nedostatek spočívající v malém počtu nově vzniklých firem.

Nízkou

míru

podnikatelské

aktivity

sice

doplňují

přibývající

„vědeckotechnologické“ firmy, které často vznikají na akademické půdě nebo jako spinoff etablovaných korporací, nicméně kolem a kolem je Švédsko stále pozadu v zakládání nových společností, jež by vytvářely čerstvé trajektorie. Vysoká míra přežití nových firem spolu s rostoucím počtem high-tech firem sice základnu rozšiřují, relativně nízký růst však stále naznačuje existenci inovačního paradoxu. Přímou odpovědí veřejné politiky na tuto skutečnost spočívá ve větší koordinaci růstové a výzkumné politiky slučováním ministerstev a především založením specializované agentury pro inovační systémy – VINNOVA – v roce 2001, se kterou se pojí i počátek dlouhodobější strategie švédské inovační politiky. Kdybychom měli inovační politiku hodnotit pouze na základě aktivit agentury VINNOVA, šlo by hovořit jednoznačně kladně, jelikož vykonává celou škálu aktivit, jež teorie IS považuje za důležité. V kontextu relativně omezených finančních zdrojů, jež VINNOVA spravuje a stále poměrně roztříštěného systému řízení inovací, však i zde existuje prostor pro zlepšení. Bylo by tak přínosné rozšířit pole působnosti organizace, jejíž mandát stále spočívá převážně ve financování výzkumu za účelem inovací, a přetvořit ji v jakési kvazi-ministerstvo inovací, které by adresovalo větší škálu faktorů.

 

61 Otázka diverzifikace znalostní základny jako prerekvizity pro vznik inovací

a spoluprací mezi tzv. trojšroubovicí aktérů – vládou, univerzitami a průmyslem – se táhne jako červená nit napříč veřejnou politikou. V oblasti networkingu si tak Švédsko vede velice dobře, ke spolupráci mezi výše zmiňovanými aktéry dochází na různých úrovních v relativně hojné míře, což naznačuje, že inovační politika reflektuje systemickou podstatu inovací pro níž jsou interakce mezi aktéry klíčové. Co se institucí týče, ty představují pravidly hry, mantinely, ve kterých se organizace pohybují. Ve Švédsku, které od sedmdesátých let minulého století spíše zaostávalo za zbytkem západního světa, tak vedly institucionální reformy během let devadesátých k makroekonomickému uzdravení a reformy daňového systému spolu s deregulací státních monopolů lze vnímat kladně. Přesto však přetrvává určitá rigidita daňového systému, jež charakterizují vysoké daně z příjmu, oproti většině zemí OECD také chybí fiskální pobídky na VaV. Silnou stránkou je i důraz na ochranu duševního vlastnictví, projevující se v jednom z nejvyšších počtu patentů na osobu, což naznačuje, že Švédsko opravdu nemá problém v generování nových znalostí. Zajímavým zjištěním je však jistá dichotomie mezi vnímáním vědy, jež se těší obecně velké popularitě, zatímco nálady vůči podnikání a podnikatelům již tak pozitivní nejsou. Tato skutečnost vychází z charakteru švédské společnosti, jež je, i přes změny posledních dvaceti let, značně rovnostářská a s tím souvisejícího společenského klimatu, které vychází z tradice sociálního státu, kdy převažuje spíše kultura zaměstnanecká než podnikatelská. Obecně lze tento okruh považovat spíše za slabou stránku inovačního systému, vedoucí ke zjištění, že inovační paradox do jisté míry stále existuje, byť v menší míře. Inovační politika se sice zabývá aktivitami, jež teorie IS považují za klíčové, vzhledem k nízké podnikatelské aktivitě by se transformaci nových znalostí v inovace pomocí podpory inovativního podnikání měla věnovat ještě více. Posledním zkoumaným okruhem aktivit, jež jsou zapotřebí ke správnému fungování inovačního systému, představují podpůrné služby inovujícím firmám. Tento druh „měkké“ podpory, do níž patří inkubační a konzultační služby, lze považovat za důležitý doplněk k financování a vykonávání VaV, jež může mít ve výsledku rozhodující vliv na to, zda nová firma vznikne a bude růst či ne. Švédská inovační politika ve sledovaném období vyvíjela v tomto ohledu značnou snahu, především vytvořením celostátní sítě podpůrných organizací – inkubátorů. Tímto programem reagovala na slabinu švédského inovačního systému, jež spočívá v nízké míře komercializace nových poznatků, což představuje vážnou překážku pro švédské firmy.

 

62

Snaha o vytvoření „mostu“ , jež slouží k překlenutí propasti, která na firmy číhá v zárodečné fázi vývoje a pomáhá jim dosáhnout takové úrovně, aby dokázaly samy přilákat soukromé investory, komerční partnery a zákazníky, lze považovat za krok správným směrem k odstranění inovačního paradoxu. Zatímco v minulosti mohl nedostatek podpůrných aktivit pro malé a střední podniky vysvětlit nízkou inovační intenzitu těchto firem, od počátku 90. let došlo k rozšíření inovační infrastruktury vybudováním celé řady organizací na podporu inovativního podnikání a v současné době můžeme říci, že se inkubační aktivity staly etablovaným způsobem podpory inovací ze strany švédského státu. Podpůrnými aktivitami lze nazvat i poskytování financí inovujícím subjektům za účelem přivedení nových poznatků na trh. Švédsko v tomto ohledu charakterizuje jak relativně solidní přístup k bankovním půjčkám, tak i poměrně vysoká dostupnost rizikového kapitálu. Ten může mít katalytickou roli obzvlášť ve velice raných fázích vzniku inovací. Přísun rizikového kapitálu je však ve Švédsku nestálý a v posledních letech zažívá razantní pokles. I přesto, že existují iniciativy inovační politiky, které mají zvýšit dostupnost rizikového kapitálu, jsou stále velice málo zaměřené na inovace ve velice rané, zárodečné, fázi. Úbytek rizikového kapitálu do jisté míry doplňuje nárůst neformálního rizikového kapitálu a alternativních metod financování, avšak aktivity veřejné politiky tímto směrem zatím nelze považovat za dostatečné. Celkově však lze konstatovat, že podpůrné aktivity inovujícím firmám patří vysoko na žebříček priorit inovační politiky a že se opravdu věnuje aktivitám, jež teorie inovačních systémů považuje za důležité. Analýzou inovační politiky tak diplomová práce došla k vyvrácení hypotézy, že švédský stát se od devadesátých let věnoval pouze investicím do výzkumu a vývoje a zanedbával ostatní faktory, jež jsou pro vznik inovací klíčové. Naopak, od vzniku agentury VINNOVA v roce 2001 lze pozorovat čím dál větší důraz na systemické vnímání inovací ze strany veřejné politiky a vzniku řady iniciativ, které jsou v souladu s teorií inovačních systémů. Stejně tak ale lze nadále pozorovat inovační paradox, byť již ne v tak velké míře, jež se nepodařilo inovační politice odstranit. Švédsko opravdu nemá problém s generováním nových poznatků, nedostatek nově vzniklých firem však naznačuje, že zde stále existuje problém s jejich transformací v inovace. Inovační politika sice vyvíjí celou řadu aktivit, jež teorie IS považuje za důležité, problém malé podnikatelské aktivity by však měla adresovat důsledněji, stejně jako by měla vést malé podniky, které se do VaV pouští jen v malé míře, aby se do inovací pouštěly.

 

63

V současné situace tak můžeme inovační paradox ve Švédsku chápat jako zbytečně nevyužitou příležitost, spíše než jako palčivý problém. Následující SWOT analýza přehledně prezentuje silné a slabé stránky veřejné politiky na podporu inovací ve vztahu k aktivitám inovačního systému, stejně jako příležitosti, ze kterých by měla vytěžit a hrozby, jež by švédská vláda měla vyřešit.

 

64

Obrázek č. 4 SWOT analýza švédské inovační politiky ve vztahu ke klíčovým aktivitám IS

Silné  stránky  

Slabé  stránky  

•   vysoké  investice  na  VaV   •   velký  důraz  na  vědu  a  výzkum   •   vliv  inovací  na  konkurenceschopnost  zmíněn   v  hlavních  vládních  dokumentech  a  strategiích   •   kvalitní  podpora  lidského  kapitállu  -­‐  vysoké   investice  do  terciárního  vzdělávání,   dlouholetá  tradice  v  oblasti  vzdělávání   dospělých   •   založení  agentury  VINNOVA,  jež  reKlektuje   principy  systemického  uvažování  o  inovacích   •   častá  spolupráce  mezi  akademickým  a   soukromým  sektorem   •   velky  důraz  na  IPR   •   vytváření  podpůrných  organizací  -­‐     inkubátorů  -­‐  a  relativně  velká  dostupnost   rizikového  kapitálu    

• velká  část  veřejného  VaV  slouží  k  základnímu   výzkumu,  jen  malá  část  k  aplikovanému   • široké  oborové  zaměření  spíše  než  exelence   ve  vybraných  sektorech   • VaV  v  hrstce  velkých  Kirem  -­‐  "uvíznutí"  nových   znalostí   • MSP  neinvestují  do  VaV   • nízký  počet  nově  vzniklých  Kirem   • rigidita  daňového  systému  -­‐  vysoké  daně  z   příjmu,  žádné  Kiskální  pobídky  na  VaV,  vysoké   daně  ze  zaměstnaneckých  akcií   • nálady  vůči  podnikatelům  nejsou  velice   pozitivní   • zaměstnanecká,  spíše  než  podnikatelská   kultura  

Příležitosti  

Hrozby  

• vymezení  třetí  role  univerzit   • profesorské  privilegium  motivuje   výzkumníky,  aby  komercializovaly  svůj   výzkum   • brain  gain  -­‐  snaha  přilákat  vysoce   kvaliKikované  pracovníky  ze  zahraničí   • veřejné  zakázky  pro  inovace  -­‐  dlouhodobě   symbiotický  vztah  mezi  státní  správou  a   průmyslem   • vytyčení  strategických  sektorů  výzkumu,  tzv.   velké  výzvy   • přibývá  vědeckotechnologických  Kirem,  které   vznikají  na  základě  interakce  mezi  triple-­‐helix   aktéry   • vysoká  míra  přežití  nových  Kirem   • nárůst  neformálního  kapitálu  a  alternativních   metod  Kinancování  

Zdroj: Autor

• Mírný  pokles  ve  výdajích  na  VaV  za  poslední   desetiletí   • profesorské  privilegium  -­‐  akademičtí   výzkumníci  nemají  dostatečné  schopnosti   komercializovat  svůj  výzkum   •   nedostatek  absolventů  technických  oborů   • pokles  ve  výsledcích  standardizovaného   testování  PISA   • Omezené  Kinanční  zdroje,  jež  VINNOVA   každoročně  spravuje   •   Kluktuace  rizikového  kapitálu  -­‐  v  posledních   letech  prudký  pokles   •   hrozba  odlivu  Kirem  do  zahraničí  v  důsledku   institucionálních  bariér    

 

65

Závěr

Inovace patří mezi jeden z nejskloňovanějších výrazů posledních desetiletí, jež zakořenil nejen mezi ekonomy a akademiky, ale stal se, spolu s honem za hospodářským růstem, i jakousi mantrou v politických a vládních kruzích po celém světě. Spolu s rostoucím vlivem globalizace a s tím související intenzifikací ekonomických aktivit lze totiž pozorovat proměnu struktury světové ekonomiky do stavu, kdy se klíčovým faktorem hospodářského růstu stávají znalosti. Přesto, že pod hlavičku inovační politiky spadá velká škála konkrétních národních politik, jež vyžadují důslednou koordinaci celé řady aktérů – od vědeckotechnologické a vzdělanostní politiky až po politiku obchodní či daňovou – se však v českém kontextu stále jedná o značně neprobádané téma. Diplomová práce „Švédská

inovační

politika

–

úspěch

nebo

paradox?“

tak

přináší

určitý multidisciplinární pohled na otázku inovací a politik, jež inovace podporují. Tato studie vycházela z několika hlavních předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že inovace jsou v současné globalizované, znalostní, ekonomice klíčové pro udržení hospodářského růstu. Co více, v evropském kontextu je tento fakt nesmírně důležitý, jelikož znamená nutnost vytvořit a implementovat koherentní veřejnou politiku na podporu inovací, pokud mají evropské státy oproti zbytku světa zůstat konkurenceschopnými. To znamená, že inovační politika nemůže spočívat v pouhém navýšení investic do výzkumu a vývoje, jako k tomu došlo v řadě států OECD, ale v zajištění celé řady dalších aktivit, jež jsou pro realizaci inovačních procesů nezbytné. Na případě Švédska, jež je tradičně považováno za lídra v oblasti inovací a jež kraluje žebříčkům inovací a konkurenceschopnosti se tato práce zaměřila na konkrétní iniciativy švédské veřejné politiky ve vztahu k inovacím. Skandinávské státy bývají často prezentovány jako jeden z nejinovativnějších regionů světa, na což jsou obyvatelé těchto klimaticky nehostinných, geograficky periferních oblastí náležitě hrdí. Tato práce však nevycházela z nekritického optimismu, k němuž by výsledky Švédska podle některých souhrnných indikátorů nabádaly. Naopak, vychází z hypotézy, že ve Švédsku existuje jistý inovační paradox, který charakterizuje nepoměr mezi inovačními vstupy, které jsou na takto malou zemi opravdu vysoké, a výstupy, jež jsou naprosto průměrné a mohly by být vyšší.

 

66 Za pomoci teorie inovačních systémů (IS), jež se v posledních letech stala velice

oblíbenou nejen v akademických kruzích, ale především mezi politiky, se tato práce pokusila odpovědět na výzkumnou otázku: „Plní švédská inovační politika ty konkrétní aktivity, jež teorie IS považuje za důležité?“ Pokud má dojít k odstranění inovačního paradoxu a využití plného potenciálu v rámci švédské ekonomiky, musí dojít k efektivnímu plnění celé škály aktivit, nejen vytvářením nových znalostí pomocí VaV, ale efektivní transformaci poznatků v inovace a v nové inovativní podniky. K této otázce se však práce stavěla spíše skepticky a vycházela z hypotézy, že zatímco švédská inovační politika klade důraz na investice do výzkumu a vývoje, již méně se zabývá dalšími aktivitami, jež jsou pro vznik inovací klíčové. Analýzou deseti aktivit, tzv. determinantů inovací, jež jsou dle teorie IS klíčové pro správné fungování inovačního systému však došlo k vyvrácení této hypotézy. Inovační politika se do jisté míry zaobírá nejen investicemi do VaV, ale i všestrannou podporou lidského kapitálu, existuje řada politik zaměřených na rozvoj podnikání, v posledních letech dochází i k rozšíření inovační infrastruktury pro podporu podnikatelů, v menší míře pak dochází i k většímu důrazu na aktivity na straně poptávky, oblasti ve které má Švédsko dlouhou tradici. Vytvoření speciální agentury pro inovační systémy – VINNOVA – v roce 2001 pak můžeme považovat za jistý mezník ve formulaci dlouhodobé inovační strategie Švédska, jež reflektuje systemickou povahu inovací a zdůrazňuje interakce mezi klíčovými aktéry systému, tedy mezi, akademickou sférou, průmyslem, a vládou. Přesto však můžeme stále hovořit o existenci švédského paradoxu, byť ve zmírněné podobě, jež se nepodařilo veřejné politice odstranit. Zatímco Švédsko opravdu nemá problém s generováním nových poznatků, nedostatek nově vzniklých firem však naznačuje, že zde stále existuje problém s jejich transformací v inovace. Veřejná politika sice vyvíjí celou řadu aktivit, jež teorie IS považuje za důležité, problém malé podnikatelské aktivity by však měla adresovat důsledněji. V současné situace tak můžeme inovační paradox ve Švédsku chápat jako zbytečně nevyužitou příležitost, spíše než jako palčivý problém.

 

67

Summary

The Master’s thesis “Swedish innovation policy: success or paradox?” focuses on Sweden’s public policy for innovation during the past two decades. It, however, deviates somewhat from the conventional notion that places Sweden in the forefront when it comes to innovation. On the contrary this study follows the line of thought that believes there is an imbalance between the inputs to innovation in terms of R&D investments, which are truly outstanding, and the economic outputs that have been rather unimpressive and could be higher. Using the innovation systems perspective, a theoretical framework that has grown popular with academics and policymakers alike, the thesis analyzes Sweden’s innovation policy, aiming to find out, whether the government really performs the activities, that the innovation systems theory views as vital. The thesis begins with a hypothesis that while Swedish innovation policy emphasizes R&D expenditures it neglects some of the other activities, which are necessary for innovations to emerge. Innovation paradox thus exists due to being unable to transfer new knowledge to the market. The research is divided into four thematic sections based on ten key activities, that the theory views as vital in a well-functioning innovation system. While it can be said that the innovation policy truly fulfills a wide range of activities that the theory views as key, there is still room for improvement in several areas, due to which the innovation paradox is still in operation, albeit we can view it less as an acute problem but a rather an opportunity, which policy has not been able to capitalize on.

 

68

Použitá literatura Primární zdroje: Amft, A., 2013, Higher education in Sweden 2013 – Status Report, Universitetskanslersämbete [online], Dostupné z: , [cit. 1.4.2014]. Entreprenörskapsforum, 2013, Institutions and Incentives for Innovation [online], Dostupné z: <  http://eng.entreprenorskapsforum.se/wpcontent/uploads/2013/12/PS_SEF_2013_Eng.pdf>, [cit. 13.4.2014]. Entreprenörskapsforum, 2010, An Innovation Strategy for Sweden, Swedish Economic Forum [online], Dostupné z: <  http://entreprenorskapsforum.se/wpcontent/uploads/2011/01/PS_SEF-2010_Eng_Web.pdf> , [cit. 12.5.2014]. Eurostat, 2009, Educational expenditure statistics [online], Dostupné z: , [cit. 17.3.2014]. Eurostat, 2012a, Science, technology, innovation – Introduction [online], Dostupné z: , [cit. 9.5.2014]. Eurostat, 2012b, Patent statistics [online], Dostupné z: , [cit. 9.5.2014]. Finanspolitiskaradet, 2009, Swedish Fiscal Policy: Report of the Swedish Fiscal Policy Council [online], Dostupné z: , s. 296 [cit. 17.4.2014]. Global Entrepreneurship Monitor, 2012, Entreprenörskap i Sverige – Nationell rapport [online], Dostupné z: <  http://gemconsortium.org/docs/download/2390>, [cit. 12.4.2014]. Hallonsten, O., 2012, Erawatch Country Reports 2012: Sweden [online] Dostupné z: http://erawatch.jrc.ec.europa.eu/erawatch/export/sites/default/galleries/generic_files/file _0384.pdf>, [cit. 1.3.2014]. Lund Declaration, 2009, The Lund Declaration - Europe must focus on the grand challenges of our time [online], Dostupné z: <www.vr.se/download/18.7dac901212646d84fd38000336/>, [cit. 12.4.2014]. Lundvall, B., a Borrás, S., 1997, The Globalising Learning Economy: Implications for Innovation Policy, DG XII, Commission of the European Union, Report based on

 

69

contributions from seven projects under the TSER programme, s. 1-165 NIP ČR, 2005, Národní inovační politiky České republiky 2005-2010, Rada pro výzkum, vývoj a inovace, s. 28. Nordic Innovation Monitor, 2009, Nordic Innovation Monitor 2009, Copenhagen: Nordic Council of Ministers, s. 1-180. OECD, 1963 , Science, Economic Growth and Government Policy, Paříž: OECD. OECD, 1971, Science, Growth and Society, Paříž: OECD. OECD, 1980, Technical Change and Economic Policy, Paříž: OECD. OECD, 1999, Managing National Innovation Systems, Paris: OECD Publishing, 118 s. OECD, 2002, Frascati Manual, Paříž: OECD, čl. 227. OECD, 2005, Oslo manual, [on-line] Dostupné z: [cit. 16.2.2014] OECD, 2007, OECD Review of Regional Innovation, Competitive Regional Clusters: National Policy Approaches, Paříž: OECD. s. 297. OECD, 2010, The impacts of nanotechnology on Companies: Policy insights from case studies, OECD Publishing. OECD 2012, PISA 2012 Results in Focus: What 15-year-olds know and what they can do with what they know: Key results from PISA 2012 [online], Dostupné z: [cit. 17.4.2014]. OECD, 2013a, OECD Reviews of Innovation Policy: Sweden 2012, OECD Publishing. Dostupné z: , [cit. 18.2.2014]. OECD, 2013b, OECD Factbook 2013: Economic, Environmental and Social Statistics, [online], Dostupné z: , [cit. 24.3.2014]. Regeringen 13:30, 2012, Research and Innovation, A summary of Government Bill 2012/13:3 [online], Dostupné z: <  http://www.regeringen.se/content/1/c6/20/70/30/775db39c.pdf>, [cit. 1.4.2014]. Regeringskansliet, 2012, The Swedish Innovation Strategy, document N2012.33 [online], Dostupné z: , [cit. 1.4.2014]. Schwab, K., 2013, The Global Competitiveness Report 2013–2014 [online] , [cit. 16.2.2014] Tillväxtanalys, 2011, The Performance and Challenges of the Swedish National

 

70

Innovation system: A background report to OECD [online], s. 1-95, Dostupné z: <   http://www.tillvaxtanalys.se/download/18.6288e13b13a4f43c588c5a/1350901863660/R eport_2011_04.pdf> , [cit. 16.2.2014]. WIPO, 2011, World Intellectual Property Indicators [online], Dostupné z: <   http://www.wipo.int/export/sites/www/freepublications/en/intproperty/941/wipo_pub_9 41_2011.pdf>, [cit. 28.4.2014]. Sekundární zdroje: a) Monografie Andersson, T., Napier, G., 2007, The Role of Venture Capital, Global Trends and Issues from a Nordic Perspective, Malmö: IKED. 104 s. Carlsson, B., (ed.), 1995, Technological Systems and Economic Performance: The Case of Factory Automation, Dordrecht: Kluwer. 495 s. Edquist, C., 1997, Systems of Innovation: Technologies, Institutions and Organizations, London: Pinter/Cassell. 432 s. Edquist, C., a McKelvey M.D., 2000, Systems of Innovation: Growth Competitiveness and Employment, vol. 1, kapitola 1, 1136 s. Friedman, T., 2005, The World Is Flat: A Brief History of the Twenty-first Century, New York: Farrar, Straus and Giroux. 488 s. Klusáček, K., Kučera, Z., Pazour, M., 2008, Kniha zahraničních dobrých praxí při realizaci politik výzkumu, vývoje a inovací, Praha : Sociologické nakladatelství, 138 s. Lavén, F., 2008, Organizing Innovation: How policies are translated into practice, Göteborg: Bas Publishing, 290 s. Llerena, P., a Matt, M., 2005, Innovation Policy in a Knowledge-Based Economy: Theory and Practice, Berlin: Springer. 362 s. Lundvall, B-Å., (ed.), 1992, National Systems of Innovation: Towards a Theory of Innovation and Interactive learning, London: Pinter. 404 s. Nelson, R. R., 1993, (ed.), National Innovation Systems: A Comparative Study, Oxford: Oxford University Press. 560 s. Nilsson, J.-E., 2004, The Role of Universities in Regional Innovation Systems - A Nordic Perspective, Copenhagen: CBS Press. 180 s. North, D. C., 1990, Institution, Institutional Change and Economic Performance. Cambridge: Cambridge University Press. 159 s.

 

71

Prnka, T., Hronek, F., a Šperlink, K., 2003, Evropská unie a inovace, Ostrava: Repronis. 69 s. Schumpeter, J., 1934, The Theory of Economic Development, Cambridge, Mass: Harvard University Press, 244 s. Storey, D.J, Greene, F.J., 2010, Small Business and Entrepreneurship, Harlow: Prentice Hall. 576 s. Synek, M. et al., 2007, Manažerská ekonomika, 4. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Grada Publishing. 480 s.

b) Kapitola v knize Arrow, K., 1962, "Economic Welfare and the Allocation of Resources for Invention". in The Rate and Direction of Inventive Activity. Princenton: Princeton University Press. s. 609-626. Bitard, P., Edquist, C, Hommen, L., Rickne, A., 2008b, Reconsidering the paradox of high R&D input and low innovation: Sweden, In: C. Edquist a L. Hommen (ed.), ‘Small Country Innovation Systems: Globalization, Change and Policy in Asia and Europe’, Cheltenham: Edward Elgar Publishing, s. 237-281. Breschi, S., a Malerba, F., 1997, “Sectoral Innovation Systems: Technological Regimes, Schumpeterian Dynamics, and Spatial Boundaries,”, s. 130–56, In Edquist, C. (ed.), Systems of Innovation: Technologies, Institutions and Organizations, London: Pinter/Cassell. Edquist, C., and McKelvey, 1998, M. High R&D Intensity without High Tech Products: A Swedish Paradox?, in Nielsen K., and Johnson, B. (eds.) Institutions and Economic Change: New Perspectives on Markets, Firms and Technology, Cheltenham UK: Edward Elgar Publishing Ltd, 1998, s. 18. Edquist, Ch., (2005), Systems of Innovation: Perspectives and Challenges, In Fagerberg, J., Mowery, D.C. and Nelson, R.R. (eds) (2005), The Oxford Handbook of Innovation. New York: Oxford University Press. s. 181-208. Etzkowitz, H., 2009, Creative Reconstruction: Towards a University-IndustryGovernment Triple Helix, In: J. Loudín a K. Schuch, (eds), 2009, Innovation Cultures, Challenge and Learning Strategy, Prague: Filosofia, 2009, s. 119-135. Fagerberg, J., 2009, A guide to Schumpeter, In: Willy Østreng (ed): Confluence. Interdisciplinary Communications 2007/2008, Centre for Advanced Study, Oslo, 2009, s. 20-22. Faini, R., 2005, Europe: a continent in decline? In: Rhode, P.W., a Toniolo, G., ed 2005 The Global Economy in the 1990s: A Long-Run Perspective, Cambridge: Cambridge University Press, s. 69-89.

 

72

Hejda, Z., Kadlečíková, K., Klusáček, K., 2004, Přehled inovačních politik států Evropské unie, studie Technologického centra AV ČR, Praha, říjen 2004. s. 42-44. Lember, V., Kattel, R., Kalvet, T., 2014, Introduction, In: V. Lember, R. Kattel, T. Kalvet (eds.), 2014, Public Procurement, Innovation and Policy, Berlin: Springer, s. 111. Lundström, A., a Boter, H., 2003, The case of Sweden, In: A. Lundström. (ed.), 2003, Towards an Entrepreneurship Policy – A Nordic Perspective [online], Dostupné z: <   http://nordicinnovation.org/Global/_Publications/Reports/2003/Towards%20an%20Entr epreneurship%20Policy%20-%20A%20Nordic%20Perspective_Chapter%206.pdf>, [cit. 12.4.2014]. Rolfstam M., Ågren, R., 2014, Sweden, In: V. Lember, R. Kattel, T. Kalvet (eds.), 2014, Public Procurement, Innovation and Policy, Berlin: Springer, s. 213-232. Smith, K., 2005, Measuring Innovation, in Fagerberg, J., Mowery, D.C. and Nelson, R.R. (eds), 2005, The Oxford Handbook of Innovation. New York: Oxford University Press. s. 148-178. Thorslund J.G., Elg L., Sandgren P., 2005, The End of an Era? Governance of Swedish Innovation Policy In: Governance of Innovation Systems Volume 2: Case Studies, OECD, OECD Publishing. s. 245-283. Žítek V., 2010, Opatření na podporu inovací ve vybraných státech EU: Švédsko, In Slaný et al., Konkurenceschopnost a stabilita. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 288-290.

c) Odborné články

Andersson, T., O. Asplund, M. Henrekson, 2002, Betydelsen av innovationssystem: utmaningar för samhället och för politiken, Stockholm: VINNOVA. Asheim, B.T. a Coenen, L., 2005, Knowledge bases and Regional Innovation Systems: Comparing Nordic Clusters. Research Policy, 34, s. 1173-90. Asheim, B.T., Boschma, R., Cooke, P., 2011, Constructing Regional Advantage: Platform Policies Based on Related Variety and Differentiated Knowledge Bases, Regional Studies 45(7), s. 893-904. Bitard, P., Edquist, C., a Hommen, L., 2008a, The paradox of high R&D input and low innovation output: Sweden, Working Paper no. 2008/14, CIRCLE, Lund University, s. 1-85. Bourelos, E., Magnusson, M., McKelvey, M., 2012, Investigating the complexity facing

 

73

academic entrepreneurs in science and engineering: the complementarities of research performance, networks and support structures in commercialization, Cambridge Journal of Economics 2012, 36, s. 751–780. Braunerhjelm, P., 1998. Varför leder inte ökade FoU-satsningar till mer högteknologisk export? Ekonomiska Samfundets Tidskrift 51, s. 113-122. Braunerhjelm, P., Henrekson, M., 2013, Entrepreneurship, institutions, and economic dynamism: lessons from a comparison of the United States and Sweden, Industrial and Corporate Change 22 (1), s. 107-130. Brogren, C., 2010, ‘Den svenska paradoxen är ingen paradox’, Entré, 1, 2010. Carlsson, B., Elg, L., Jacobsson, S., 2007, Reflections on the co-evolution of innovation theory, policy and practice: The Emergence of the Swedish Agency for Innovation Systems, RIDE/IMIT Working Paper No. 84426-010., s. 1-35. Cooke, P., 1992, Regional innovation systems: competitive regulation in the new Europe. GeoForum, 23, s. 365-382. Dahlstrand, Å.L., Cetindamar, D., 2000, The dynamics of innovation financing in Sweden, Venture Capital 2 (3), s. 203-221. Edler, J. and Georghiou, L., 2007, “Public procurement and innovation – Resurrecting the demand side”. Research Policy 36 (2007) s. 949-963. Edquist, C., Eriksson, M-L., and Sjögren, H., 2000, Collaboration in product innovation in the East Gothia Regional System of Innovation, Enterprise and Innovation Management Studies, 1(1), s. 37-56. Edquist, Ch., 2001, The Systems of Innovation Approach and Innovation Policy: An account of the state of the art, Lead paper presented at the DRUID Conference, Aalborg, June 12-15, 2001, under theme F: ‘National Systems of Innovation, Institutions and Public Policies’. Ejermo, O., a Kander, A., 2006. The Swedish Paradox, CIRCLE Working Paper no. 2006/1, CIRCLE Lund University, s. 1-50. Edquist, C., 2008, Identification of Policy Problems in Systems of Innovation through Diagnostic Analysis, Paper presented in the Prime-Latin America Conference at Mexico City, September 24-26, 2008 [online], Dostupné z: , [cit. 24.4.2014]. Edquist, C., 2009, Public Procurement for Innovation (PPI) – a Pilot Study, Working Paper no. 2009/13, CIRCLE, Lund University, s. 1-25. Edquist, C., a Zabala, J.M., 2009, Outputs of innovation systems: a European perspective, Working Paper no. 2009/14, CIRCLE, Lund University, s. 1-62.

 

74

Edquist, C., 2010, The Swedish Paradox – Unexploited Opportunities!, Working Paper no. 2010/05, CIRCLE, Lund University, s. 1-36. Edquist, C., and Zabala-Iturriagagoitia, J.M., 2012a. Public procurement for innovation as mission-oriented innovation policy. Research Policy 41(10), 1757-1769. Edquist, C., and Zabala-Iturriagagoitia, J.M., 2012b, Why Pre-Commercial Procurement is not Innovation Procurement, CIRCLE Working Paper no. 2012/11, s. 129. Elg, L., Håkansson, 2012, Impacts of Innovation Policy Lessons from VINNOVA’s impact studies, VINNOVA Analysis VA 2012:01, s. 1-40. Etzkowitz, H., 2008, The Triple Helix Model of Innovation, 51st EOQ Congress, Prague [online], Dostupné z: , [cit. 1.5.2014]. Ezell, S., a Atkinson, R., 2010, The Good, The Bad, and, The Ugly (and The SelfDestructive) of Innovation Policy: A Policymaker’s Guide to Crafting Effective Innovation Policy, The Information Technology and Innovation Foundation [online] Dostupné z: [cit. on 3.4.2013]. Fridlund, M., 1993, The "Development Pair" as a Linke between Systems Growth and Industrial Innovation: Cooperation between the Swedish State Power Board and the ASEA Company, Trita HST Working paper No. 93/9, s. 1.-20. Göktepe-Hultén, 2008, Academic inventors and research groups: entrepreneurial cultures at universities, Science and Public Policy, 35(9), 11/2008, s. 657–667. Greif, A., Böhme, K., Degenhardt, A., 2011, Boosting sustainable innovations in small and medium-sized enterprises in the Baltic Sea Region [online], Dostupné z: <   http://spin-project.eu/downloads/SPINStrategic_Actions.pdf>, [cit.13.4.2014], s. 1-36. Chaminade, C., a Edquist, C., 2005, From theory to practice: the use of systems of innovation approach in innovation policy, CIRCLE Electronic Working Paper Series, Paper no. 2005/02, s. 1-43. Kaštan, M., Kliková, C., 2013, Vztah ochrany práv duševního vlastnictví a konkurenceschopnosti ekonomiky, Acta academica karviniensia 2013/1, s. 71-83. Klofsten, M.,2002, ”Bidrag som svar på förfrågan från Näringsdepartementet om underlag för utarbetande av en svensk innovationspolitik”. Kadeřábková, B., 2003, Inovace – zdroj konkurenceschopnosti a růstu, Agrární perspektivy [online], Dostupné z: , [cit. 4.4.2014].

 

75

Kortum, S., Lerner, J., 1998, Does Venture Capital Spur Innovation? NBER Working Paper Series, Working Paper 6846, s. 1-69. Löfsten, H., Lindelöf, P., 2002, Science Parks and the growth of new technology-based firms—academic-industry links, innovation and markets, Research Policy 31, 2002, s. 859–876. Lipsey, R., and Carlaw, K., 1998, A Structuralist Assessment of Technology Policies: Taking Schumpeter Seriously on Policy, Industry Canada Research Publications Program, Working Paper N. 25, 10/1998. s. 1-149. Lucas, R.E., Jr. 1988. On the mechanics of economic development. Journal of Monetary Economics 22, s. 3–42. Lundquist, K. J., a Trippl, M., 2013, Distance, Proximity and Types of Cross-border Innovation Systems: A Conceptual Analysis, Regional Studies 47 (3), s. 450-460. Lundvall, B.A., 2007, National Innovation Systems—Analytical Concept and Development Tool, Industry and Innovation 14 (1), s. 95-119. Malmberg, A. a Maskell, P., 2002, The elusive concept of localization economies: towards a knowledge-based theory of spatial clustering. Environment and Planning , 34, s. 429-449. MM Spektrum, 2002, "Venture" kapitál - akcelerátor inovací, MM Spektrum 2002 (7), s. 72. Nelson, R., 1959, The Simple Economics of Basic Scientific Research, Journal of Political Economy 67 (3), s. 297-306. Prieto, D., 2004, Small and medium-sized businesses in Sweden, Perspective on Business and Economics 22, 2004, s. 103-109. Romer, P., 1986. Increasing returns and long run growth. Journal of Political Economy, 94, s. 1002–1037. Scheinberg, S., Norgren, A., 2008, A Comparative Analysis of Institutional Innovation and IP Policies, Strategies and Practices Results of the Micro-Level Analysis of the IP Unilink project [online], Dostupné z: <  http://www.ipunilink.net/public_documents/Micro-Level_Analysis.pdf>, [cit. 17.4.2014]. Skokan, K., (2005), Systems of Innovation in Regional Development, MPRA Paper No. 12374 [online], dostupné z: , [cit. 16.2.2014]. Skokan, K., 2010, Inovační paradox a regionální inovační strategie, Journal of Competitiveness, 2, 2010, s. 30-46. Svensson, R., 2011, When is Government Support to High-Tech Firms and Entrepreneurs Efficient?, Confederation of Swedish Enterprise, Stockholm, 2011.

 

76

Škarabelová, S., a Randusová, I., 2011, Třetí role vysokých škol - poznatky ze zemí EU [online], Dostupné z: , [cit. 11.4.2014]. Tödtling, F. a Trippl, M., 2005, One size fits all? Towards a differentiated regional innovation policy approach. Research Policy Vol 34, No 8, s. 1203-1219. Trippl, M., Sinozic, T., Smith, H.L., 2012, The “third mission” of universities and the region: comparing the UK, Sweden and Austria, Paper presented at the 52nd European Congress of the RSAI [online], Dostupné z: http://wwwsre.wu.ac.at/ersa/ersaconfs/ersa12/e120821aFinal00063.pdf>, [cit. 14.4.2014]. Woolley J., and Rottner R., 2008, Innovation Policy and Nanotechnology Entrepreneurship, Entrepreneurship Theory and Practice 32 (5), s. 791-811.

d) Webové stránky Arnander, F., 2014, Stockholm Tech – The Startup Boom and the New Face of Venture Capital [online], Dostupné z: < http://www.standardventures.com/blog/stockholm-techstartup-boom-new-face-venture-capital-part-3-4/>, [cit. 26.4.2014]. Shneiderman, B., 2013, Toward an Ecological Model of Research and Development, The Atlantic, 23.4.2014 [online], dostupné z: , [cit. 13.4.2014]. CzechTrade, 2011, Švédské inkubátory podporují růst tisíců růst tisíců firem s inovačním potenciálem, CzechTrade [online], Dostupné z: , [cit. 24.4.2014] Český statistický úřad, (2014), Metodika [online], dostupné z: < http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/metodika_statistika_inovaci>, [cit. 16.2.2014] ČVUT, 2014, Jak začít podnikat [online], Dostupné z: , [cit. 2.5.2014]. Dagens Nyheter, 2013a, Den svenska regeringen missar innovationspolitiken (The Swedish government misses innovation policy). Dostupné z: , [cit. 4.5.2014]. Dagens Nyheter, 2013b, Vår innovationsstrategi är konkret och långsiktig, Dagens Nyheter [online] 27.3., Dostupné z: <  http://www.dn.se/debatt/var-innovationsstrategiar-konkret-och-langsiktig/>, [cit. 4.5.2014]. Dagens Nyheter, 2013c, Innovationssystem löser inte Sveriges brist på företagande,

 

77

Dagens Nyheter [online], 26.3., Dostupné z: , [cit. 4.5.2014]. Dagens Nyheter, 2013d, Faktiska innovationer är komplexa fenomen [online], 3.4.2014, Dostupné z: http://www.dn.se/debatt/faktiska-innovationer-ar-komplexa-fenomen/>, [cit. 4.5.2014]. EkonomiFakta, 2012,  Lågt entreprenörskap i Sverige [online], Dostupné z: , [cit. 9.5.2014]. Era Watch, 2013, Sweden – Country Report [online], Dostupné z: , [cit. 2.4.2014]. Evropská komise, 2009, Swedish Presidency: research must focus on grand challenges [online], Dostupné z , [cit. 23.4.2014] Ezelll, S., 2013, Effective Innovation Policies and Institutions Continue to Help Drive Success of Nordic Economies, The Innovation Files [online], Dostupné z: <   http://www.innovationfiles.org/effective-innovation-policies-and-institutions-continueto-help-drive-success-of-nordic-economies/>, [cit. 1.5.2014]. Håkansson, 2012, Business Incubation and Growth Sweden, Era Watch [online], Dostupné z: , [cit. 1.5.2014] Chlupatý, R., 2011, Švédská ekonomika roste. Evropa by se mohla Skandinávií inspirovat, říká ekonom Dostupné z: , [cit. 9.5.2014]. Lunds Universitet, 2013, Introduction to the third task [online], Dostupné z: , [cit. 7.4.2014]. Melin, G., 2011, Vinn-Verification, Era Watch [online], Dostupné z: , [cit.12.5.2014]. Reuters, 2012, Swedish equality fades away as rich get richer, Reuters, 21.3.2012 [online], Dostupné z: <  http://www.reuters.com/article/2012/03/21/us-swedeninequality-idUSBRE82K0W320120321>, [cit. 1.5.2014]. Rooney, B., Prioritizing Tech Literacy Makes Sweden an Ideal State, The Wall Street Journal, 23.5.2013 [online], Dostupné z:
 

78

europe/2013/05/23/prioritizing-tech-literacy-makes-sweden-an-ideal-state/>, [cit. 5.5.2014]. Swedish Institute, 2013, Innovation in Sweden, [online] Dostupné z: < http://sweden.se/business/innovation-in-sweden/> [cit. 16.2.2014] The Local, 2013, 'Low ambition' Achilles heel of Swedish start-ups, The Local, 17.1.2013 [online], Dostupné z: , [cit.1.5.2014]. US Department of Defense, 2012, Small Business Innovation Research [online], Dostupné z: , [cit. 7.5.2014]. Vetenskapsrådet, 2014, The Swedish system of research funding [online], Dostupné z: <whttps://www.vr.se/inenglish/researchfunding/applyforgrants/theswedishsystemofrese archfunding.4.aad30e310abcb9735780007228.html> [cit. 1.5.2014] VINNOVA, 2013, Sweden's innovation system [online], Dostupné z:. , [cit. 18.3. 2014]. e) Ostatní Bärtl, Š., 2013, There’s plenty of room at the bottom but is there room at the top? Nanotechnology in the Czech Republic: policy and barriers to innovation, diplomová práce, Lunds Universitet, School of Economics and Management, 60 s. Bärtl, Š., 2014, Inovace ve Švédsku: vliv vybraných ekonomických ukazatelů na počet patentů, seminární práce, Úvod do aplikovaných kvantitativních metod, Katedra západoevropských studií, IMS FSV UK, s. 1-12. Bártová T., 2008, Inovační management, Diplomová práce, Masarykova univerzita v Brně, Ekonomicko-správní fakulta. s. 1-55. Fogelström K., Nilsson, C., 2013, Equity financing of early stage growth firms in Skåne, diplomová práce, Lunds Universitet, 1-144 s. Horáčková, S., 2007, Zahraniční kapitál a ekonomický růst, Diplomová práce, Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, s. 1-83. Řehoř, M., 2012, Univerzita a její role ve společnosti, Diplomová práce Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta mutlimediálních komunikací, s. 1-85. Schön, L., 2013, Economic Growth Over Time and Space, Lund University, zápisky z přednášky, 10/2013.

 

79

Zmeškal, M., 2007, Vývoj švédského státu blahobytu, Diplomová práce, Masarykova Univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, s. 1-71.

 

80

Seznam příloh Příloha č. 1 Výdaje na VaV a hospodářský růst ve vybraných zemích, 1999-2010 Příloha č. 2 Vědecký impakt – články a citace ve vybraných zemích, 2000-2010 Příloha č. 3 Seznam deseti klíčových aktivit IS dle Edquista

 

81

Přílohy Příloha č. 1: Výdaje na VaV a hospodářský růst ve vybraných zemích, 1999-2010

Zdroj: OECD, 2013a Příloha č. 2 Vědecký impakt – články a citace ve vybraných zemích, 2000-2010

Zdroj: OECD, 2013a

 

82

Příloha č. 3 Seznam deseti klíčových aktivit IS dle Edquista

Box 1: Key Activities in Systems of Innovation I. Provision of knowledge inputs to the innovation process

1. Provision of R&D and, thus, creation of new knowledge, primarily in engineering, medicine and natural sciences. 2. Competence building, e.g. through individual learning (educating and training the labour force for innovation and R&D activities) and organisational learning. II. Demand side activities

3. Formation of new product markets. 4. Articulation of quality requirements emanating from the demand side with regard to new products. III. Provision of constituents for SIs

5. Creating and changing organisations needed for developing new fields of innovation. Examples include enhancing entrepreneurship to create new firms and intrapreneurship to diversify existing firms; and creating new research organisations, policy agencies, etc. 6. Networking through markets and other mechanisms, including interactive learning among different organisations (potentially) involved in the innovation processes. This implies integrating new knowledge elements developed in different spheres of the SI and coming from outside with elements already available in the innovating firms. 7. Creating and changing institutions – e.g., patent laws, tax laws, environment and safety regulations, R&D investment routines, cultural norms, etc. – that influence innovating organisations and innovation processes by providing incentives for and removing obstacles to innovation. IV. Support services for innovating firms

8. Incubation activities such as providing access to facilities and administrative support for innovating efforts. 9. Financing of innovation processes and other activities that may facilitate commercialisation of knowledge and its adoption. 10. Provision of consultancy services relevant for innovation processes, e.g., technology transfer, commercial information, and legal advice. Source: Edquist (2005)

Zdroj: Edquist, 2005 7