UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií
Milada Váchalová
Utváření svobodného tisku v Albánii po pádu komunismu Diplomová práce
Praha 2014
Autor práce: Milada Váchalová Vedoucí práce: PhDr. Jan Cebe, Ph.D.
Rok obhajoby: 2014
Bibliografický záznam
VÁCHALOVÁ, Milada. Utváření svobodného tisku v Albánii po pádu komunismu. Praha, 2014. 70 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Cebe, Ph.D.
Abstrakt Diplomová práce se zabývá vznikem a vývojem svobodného tisku a ostatních médií v Albánii v době od pádu komunismu po současnost. S postupným oslabováním komunistického režimu od roku 1990, které vyvrcholilo v roce 1992 nastolením demokratické vlády, započala nová éra albánských médií, plná dynamických změn a převratů, mající svůj impakt i v době současné. Cílem autorky je obsáhnout tento vývoj a posoudit, jakým způsobem se k němu albánská média postavila a ovlivnila tak současnou formu a fungování mediálního trhu. Vedle zachycení podoby mediální scény v 90. letech a v první dekádě nového tisíciletí, zaměřující se na vznik a vývoj zásadních albánských médií, stejně jako na politickou a ekonomickou situaci země, je hlavní motivací této práce zejména určení míry nezávislosti tisku v současné Albánii a přiblížení podmínek práce tamních novinářů. Hlavním zdrojem tomu byly realizované rozhovory s albánskými novináři, vyjadřující se zejména k problematice současné svobody slova a tisku ve své zemi a podmínkám, ve kterých každodenně pracují, čímž pomohou odkrýt současnou podobu a fungování nejen mediálního sektoru této balkánské země.
Abstract The Master thesis focuses itself on establishment and development of free press and other media in Albania during the period since the fall of communism till today. Along with the gradual losing of power of communist regime since 1990 that culminated in 1992 by the establishment of democratic government, new era of Albanian media started, an era filled by dynamic changes and twists that have impact on the media up to
these days. The aim of the author is to describe this development and to assess how Albanian media faced it and thus influenced current shape and functioning of the media market. Apart from describing the media scene in the 1990s and 2000s, specifically the establishment and development of main Albanian media as well as political and economic situation of the country, the main goal of the thesis lies in assessing the degree of independence of current Albanian press and describing of work conditions of local journalists. The main source to do that were the interviews conducted with Albanian journalists commenting mainly the issues of freedom of speech and press in their own country as well as conditions of their everyday work and thus revealing functioning of media and other sectors in this Balkan country.
Klíčová slova Svoboda slova, Albánie, svoboda tisku, politika, „vláda práva“, vývoj médií
Keywords Freedom of speech, Albania, press freedom, politics, „rule of law“, media development
Rozsah práce: 136 371 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 9. 5. 2014
Milada Váchalová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Janu Cebemu, Ph.D. za odborné rady a vedení a všem novinářům, kteří mi poskytli rozhovor – z těch, které mohu jmenovat: pánové Remzi Lani a Besar Likmeta.
1
Obsah
ÚVOD .......................................................................................................................................................... 2 METODOLOGIE ...................................................................................................................................... 3 1.
VÝVOJ ALBÁNSKÝCH MÉDIÍ BĚHEM A PO PÁDU TOTALITNÍHO REŽIMU ............... 4 1.1 PŘECHOD ALBÁNIE K DEMOKRACII .................................................................................................... 4 1.2 STAV ALBÁNSKÉ ŽURNALISTIKY BĚHEM KOMUNISMU........................................................................ 7 1.3 PŘECHOD ALBÁNSKÝCH MÉDIÍ K SVOBODNÉMU TISKU V 90. LETECH 20. STOLETÍ............................. 8
2. SOUČASNÝ STAV ALBÁNSKÉ MEDIÁLNÍ SCÉNY ................................................................... 14 2.1 SOCIOKULTURNÍ A POLITICKÁ SITUACE SOUČASNÉ ALBÁNIE ........................................................... 14 2.2 SOUČASNÁ MEDIÁLNÍ SCÉNA V ALBÁNII .......................................................................................... 15 2.2.1 Přehled současných albánských médií ........................................................................... 16 2.2.1.1. Tisk ................................................................................................................................. 16 2.2.1.2 Televize .......................................................................................................................... 18 2.2.1.3 Rádio.............................................................................................................................. 20 2.2.1.4 Internetová média .......................................................................................................... 20 2.2.2. Problematika současných médií ..................................................................................... 21 2.2.2.1. Podpůrné mediální instituce ........................................................................................... 21 2.2.2.2. Digitalizace vysílání ....................................................................................................... 22 2.2.2.3. Regulace tisku ................................................................................................................. 23 3. SVOBODA TISKU V SOUČASNÉ ALBÁNII .................................................................................. 26 3.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY SVOBODY MÉDIÍ ...................................................................................... 26 3.2 MEDIÁLNÍ ZÁZEMÍ............................................................................................................................ 30 3.3 POLITICKÉ INTERVENCE ................................................................................................................... 32 3.3.1 Vládní financování ......................................................................................................... 33 3.3.2 Cenzura .......................................................................................................................... 36 3.3.3 Korupce v soudnictví ..................................................................................................... 38 3.3.4 Další typy nátlaků .......................................................................................................... 39 3.4 PRACOVNÍ PODMÍNKY ...................................................................................................................... 40 3.5 NÁSILÍ A HROZBY ............................................................................................................................. 44 3.6 SHRNUTÍ KAPITOLY .......................................................................................................................... 47 ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 52 SUMMARY .............................................................................................................................................. 53 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 55 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................. 61 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 62
2
Úvod Téma diplomové práce si klade za cíl zmapovat situaci na albánské mediální scéně od přelomu 80. a 90. let – tedy pádu komunismu – po současnost. Vedle všeobecného fungování tamních médií cílí také, a především, na problematiku svobody médií, zejména pak tisku, a to hlavně v současnosti, kdy se Albánie snaží o hlubší integraci s Evropou a Evropskou Unií. Původ výběru této tematiky je jednak v její atraktivitě – zjišťování míry dodržování lidských práv, ať už v jakémkoliv oboru, je zajímavé a, troufám si říci, i přínosné v každé zemi. Fakt, že se navíc jedná o evropskou zemi s demokratickým zřízením, která se snaží začlenit do Evropské Unie, dělá výzkum tím zajímavější, jelikož existují tendence se domnívat, že v takové zemi by tyto základní demokratické parametry měly fungovat. V mém případě byla navíc daná volba nasnadě, jelikož jsem v Albánii žila po celý rok 2013 a měla jsem možnost nahlédnout do způsobů a mentality tamních lidí, nehledě na do jisté míry otevřené možnosti kontaktů v tamním mediálním prostředí. Jak bylo zmíněno, primárně se v práci budu věnovat situací v tištěných médiích, zejména pokud se jedná o otázku jejich svobody. Nicméně celá problematika se dá vztáhnout na média obecně – přeci jen se jedná o fungování jednoho stejného trhu, zvlášť v kapitolách věnujících se situaci na médiální scéně na přelomu tisíciletí či vzniku a fungování médií vzniknuvších bezprostředně po pádu komunismu. Pokud jde o strukturu práce, zmíněné období pádu komunismu a větší části 90. let bude předmětem první kapitoly. V ní se budu věnovat nejvíce samotnému přechodu médií od komunismu k demokracii, kdy začala vznikat první nezávislá periodika, a poté volně naváži na jejich další vývoj v průběhu 90. let. Druhá kapitola bude ve znamení vývoje současné mediální scény – tedy přehledu nejdůležitějších médií – jak tištěných, tak televizních, rozhlasových a internetových (výčet veškerých současně fungujících médií bude k dispozici v přílohové části), jejich fungování, vlivu v zemi, politické a kulturní orientaci atd., s tím, že pozornost bude věnovaná také některým organizačně-technických tématům spojeným s chodem médií. Poslední kapitola bude věnovaná otázce míry svobody a nezávislosti současných médií, zejména tisku, a tématům, které s ní souvisí, jako jsou například pracovní podmínky novinářů. To je také jediná odchylka od diplomové teze, kde je toto téma pouze jako součást jedné z hlavních kapitol, nicméně po prostudování a posouzení materiálů k této tématice jsem se rozhodla poskytnout jí ve své práci větší prostor.
3
Metodologie Základním metodologickým prostředkem zpracování práce jsou, vedle analýzy primárních a sekundárních pramenů, osobní rozhovory s osobnostmi albánské mediální scény, kterými je protkána v podstatě celá práce, hlavním zdrojem byly však zejména ve čtvrté kapitole. Kontakty mi byly poskytnuty lidmi z mého osobního okruhu, kteří byli s danými novináři v osobním kontaktu. Z šesti mnou oslovených lidí byl vytvořen vzorek tří novinářů či osob jinak působících v mediálním prostředí: (1) Besar Likmeta, novinář a editor působící v albánském anglicky psaném zpravodajském portálu Balkan Investigative Reporting Network – BIRN, s nimž se rozhovor uskutečnil 1. 11. 2013. (2) Remzi Lani, na přelomu 80. a 90. let pracující jako šéfredaktor novin Zeri i Rinise, zakladatel fóra pro lidská práva v Albánii a v současné době ředitel Albánského Mediálního institutu. (3) Třetím dotazovaným byl albánský novinář, pracující v Albánii jako zahraniční zpravodaj pro mezinárodní zpravodajskou agenturu, který si přál být anonymizován, stejně tak jako musí být i společnost, pro kterou pracuje. Z těchto důvodů bude v práci označován jako anonymní respondent. S ním, stejně jako s Remzim Lanim, se rozhovor uskutečnil 25. 10. 2013. Takto konkrétní informace uvádím záměrně zde v této části, abych se dále v práci vyhnula opakovaným poznámkám pod čarou v případě jejich citování, které by bylo, zejména v poslední kapitole, velice časté. V šíři utvářeného vzorku jsem postupovala podle svých maximálních možností a jakkoliv se může zdát limitovaný, byl podle mého pro cíl mé práce naprosto dostačující, nehledě na fakt, že mediální „svět“ je v Albánii relativně malý, a tak se při rozhovorech názory jednotlivých dotazovaných na danou problematiku v naprosté většině shodovaly a jejich odpovědi se tak často opakovaly, což svědčí o jisté teoretické saturaci. Rozhovory byly realizované v anglickém jazyce a pro cíl mé práce byly citované výroky překládány do českého jazyka. Jedná se o polostrukturované rozhovory, kdy jsem se držela určitých tematických okruhů, avšak v jejich rámci jsem hovorům nechávala volný průběh a často tak vznikl neformální rozhovor trvající v jednom případě déle než dvě hodiny. Z těchto důvodů není příliš reálné poskytnout jejich přepisy a pro evidenci tak k práci přikládám samotné nahrávky rozhovorů, s výjimkou té s anonymizovaným novinářem
4
1. Vývoj albánských médií během a po pádu totalitního režimu 1.1 Přechod Albánie k demokracii Albánie – Země orlů - byla v minulosti, a stále ještě je, jednou z nejméně poznaných a nejvíce stigmatizovaných evropských zemí. Jedním z důvodů je její historicky dlouhodobá uzavřenost před ostatními státy, která byla v minulosti způsobena mimo jiné osmanskou nadvládou1, při níž značná část albánského národa dobrovolně přijala islámské náboženství a obyvatelé křesťanské Evropy je tak automaticky ztotožnila s Turky, které prakticky odmítali. Ani ve 20. století, přesto že se od turecké nadvlády osvobodila v roce 1912, se Albánie příliš neotevřela okolnímu světu. Izolace byla tentokrát podnícena albánskými politiky, zejména v době komunismu, kdy zemi po dlouhá desetiletí vládl stalinista Enver Hoxha, který pro svůj strach o ztrátu absolutní moci dovedl zemi od spojenectví s Jugoslávií, Sovětským svazem a Čínou k totální izolaci prakticky od zbytku světa.2 Situace se začala zlepšovat až s nástupníkem Hoxhy, který převzal vládu země po jeho smrti v roce 1985. Ramiz Alia si plně uvědomoval bídu, do jaké nespolupráce a stagnace obchodu se světem zemi dostaly, a důsledky, jaké by neřešení této situace mohlo mít pro jeho vládu v podobě sílící nespokojenosti obyvatel vedoucí k oslabení, ne–li k úplnému konci jeho vlády, a začal tak postupně otevírat Albánii světu. Prvotní očekávání, že přijaté „kosmetické“ reformy zejména hospodářského typu uklidní veřejnou i mezinárodní kritiku a zamezí oslabování komunistické vlády, se však nenaplnila. Aliova víra, že postupná cesta reforem bez surových zásahů státní policie nedá veřejnosti důvod vystupovat proti režimu a udrží tak komunistickou vládu u moci, se rozplývala se sílícími protesty a dalšími požadavky aktivistů žádajících prohlubování stávajících reforem a zavedení politického pluralismu v zemi vytvořením nezávislých politických stran, které prosazoval zejména jeden z aktivistů a později nejvlivnější muž v zemi, Sali Berisha3.
1
Tehdejší albánský státní útvar nazývaný Arbešské království byl postupně obsazen Turky v 1. polovině 15. století. Dostupné z: Kosovo. History of Albania. http://www.kosovo.net/albhist.html. 24. 10. 2013. 2 HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 16. 3 HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 513.
5 I přes evidentně slábnoucí režim Ramiz Alia i nadále věřil v jeho udržení cestou oboustranných kompromisů vedoucích k uklidnění veřejného mínění. Události ve zbytku tehdy komunistické Evropy však v zemi stále více podněcovaly veřejnou touhu po demokracii, jež se projevovala sílícími protesty konajícími se v průběhu celého roku 1990. Zásadní moment pro vznik demokracie nastal v prosinci stejného roku, kdy rozsáhlý protirežimní protest studentů v Tiraně donutil Aliu k ústupkům vedoucím ke vzniku
prvních
opozičních
stran
v poválečných
dějinách
země,
zejména
Demokratické strany Albánie (PDSh) v čele s Berishou. Politická pluralita se pak od roku 1991 dále rozšiřovala a vedla mimo jiné i ke vzniku svobodného tisku.4 Jakýmsi vyvrcholením albánské revoluce v boji za demokracii bylo vyhlášení prvních svobodných voleb od nástupu komunistů na jaře roku 1991, kterému předcházela další rozsáhlá demonstrace v únoru téhož roku. I přes opětovné vítězství komunistů v těchto volbách, způsobené zejména podporou venkovských obyvatel „odstřihnutých“ od městských událostí kvůli jisté mediální izolaci5, byly tyto volby pro Demokratickou stranu, která přes svou krátkou existenci získala relativně velký podíl v parlamentu6, velkým krokem vpřed.7 Ani první demokratické volby však nevedly k uklidnění situace v zemi. Demokratická strana, nespokojena s výsledky voleb – mezinárodními pozorovateli však oficiálně prohlášenými za platné – je prohlásila za zmanipulované. Následné generální stávky a pouliční demonstrace nakonec donutily komunistickou vládu v létě 1991 resignovat. Komunistická strana se poté přejmenovala na Socialistickou stranu Albánie (PSSh) a oficiálně se zřekla své předchozí ideologie. Události následného jara roku 1992 pak vzaly rychlý spád: nově vyhlášené volby již s přehledem vyhrála Demokratická strana a za prezidenta země byl po abdikaci Ramize Alii zvolen tehdejší předseda PDSh Sali Berisha, který se vzdal předsednické funkce ve straně a na jeho místo byl dosazen Alexander Meksi.8
4
VYKOUKAL, Jiří. Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri, 2000. Str. 781. Ačkoliv první nezávislé tiskoviny již v té době existovaly, měly dosah pouze v městských částech země, zatímco na venkov dosahoval jen státem vlastněný tisk a zejména televize, která měla na venkovské obyvatelstvo největší vliv. Z rozhovoru s Remzim Lanim, 25. 10. 2013. 6 Celkem 75 křesel z celkových 250 – ti. HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 561. 7 VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. I.B. Tauris, 2001. Str. 211. 8 Dostupné z: Kosovo. History of Albania. http://www.kosovo.net/albhist.html. 25. 10. 2013. 5
6 Následující léta byla ve znamení nových začátků v podobě dehonestování minulého režimu (houfné odsuzování a zatýkání bývalých komunistických osobností), zintenzivnění péče o mezinárodní vtahy a vzájemnou spolupráci a celkové snahy „přiblížit se Evropě“, což byla jedna z priorit prezidenta Berishi.9 Klidné období však opět netrvalo dlouho. Již po několika měsících demokracie se začala objevovat kritika vlády, která spolu s Berishou nedokázala podle očekávání veřejnosti zajistit bezpečnost a materiální dostatek obyvatelstvu10. K oslabování Berishovy pozice přispívala i jeho poněkud autokratická vláda s mafiánskými praktikami silně kritizovaná například v roce 1996, kdy při dalších parlamentních volbách Berisha hned v den voleb prohlásil Demokratickou stranu Albánie za volebního vítěze, a to i přes to, že samotný průběh voleb provázely nejrůznější machinace a podvody jejichž důsledkem byly sílící protesty ostatních politických stran i veřejnosti.11 Vrchol nastal v roce 1997, kdy se země dostala do katastrofální hospodářské a sociální krize z důvodu krachu pyramidových fondů, do kterých pod vidinou rychlého a vysokého výdělku vložila podstatná část Albánců veškeré své úspory, o které tak většina z nich ze dne na den přišla12. Situace byla o to horší, že s pyramidovými fondy byla úzce spjata i vláda, proti které se obrátil hněv veřejnosti. Následoval pád vlády i samotného Berishy jakožto prezidenta, naprostý kolaps infrastruktury, veřejné vzpoury a demonstrace provázené vysokou kriminalitou a všudypřítomným rabováním.13 Za účasti mezinárodní pomoci, které se spolu s prozatímní vládou podařilo situaci do jisté míry zklidnit, se v roce 1997 konaly nové volby, v nichž suverénně zvítězila opoziční Socialistická strana v čele s Fatosem Nanem. Avšak až levicové vládě nastoupivší o rok později pod vedením Pandeliho Majka se podařilo situaci stabilizovat dlouhodoběji.14 Albánie si tedy na úplnou svobodu počkala o něco déle než ostatní evropské země bojující s komunistickým režimem. Rok 1989, který byl zlomový pro většinu středo- a východoevropských zemí, přečkala Albánie bez výraznějších politických změn. To, že zde pád komunistického režimu probíhal pomaleji, bylo způsobeno jednak zmíněnou izolací země od okolního světa, jednak tvrdou diktaturou, která v Albánii vládla od konce 2. světové války, s čímž 9
HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 543. Ačkoliv se Berisha vzdal funkce předsedy demokratické strany, stále zůstával jejím členem a prakticky stranu ovládal a řídil. HRADEČNÝ – HLADKÝ. Dějiny Albánie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 545. 11 VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. I.B. Tauris, 2001. Str. 227-228. 12 Dohromady se jednalo o částku zhruba 1.2 miliardy dolarů. Dostupné z: Kosovo. History of Albania. http://www.kosovo.net/albhist.html. 25. 10. 2013. 13 VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. I.B. Tauris, 2001. Str. 221. 10
7 je spojen fakt, že zde neexistovala jakákoliv organizovaná opozice ani disidentské hnutí, jak tomu bylo v řadě států východního bloku. Paradoxně, o co déle si Albánie počkala na převrat, o to méně klidu a stability se dočkala po něm. Míra represe, s jakou režim v zemi po desetiletí vládl, se odrazila na způsobu uchopení nabyté svobody v 90. letech, jež byla plná nevyrovnanosti a politických převratů, které se zmírnily až s koncem tisíciletí.
1.2 Stav albánské žurnalistiky během komunismu Studie, kterou v roce 1984 vydala Amnesty International, prohlásila albánský komunistický režim za jeden z nejrepresivnějších ve světě. Lidem byla odepřena svoboda slova, vyznání, volného pohybu či sdružování se.15 Média byla kontrolována státem, ostatně jako všechno ostatní v zemi. Podchycena byla komunistickou vládou již v roce 1944, znárodněna pak o dva roky později v roce 1946. Všechny formy médií byly použity ke vštípení marxistických hodnot a k ospravedlnění komunistického režimu. Albánští spisovatelé byli navíc nuceni k „přepisování historie“ tak, aby zachytili obraz obléhaného a zaostalého obyvatelstva vděčného za možnosti, jež nabízí příchod pokrokového komunismu.16 Všechna média byla samozřejmě pod kontrolou vlády, která jediná určovala, co se v nich objeví, a využívala je tak jako mocný nástroj propagandy. Skrz média tak byla urgovány ekonomické plány země, podporovány anti-náboženské postoje a kampaně a v neposlední řadě byla média pověřena vštěpováním nacionalistického myšlení, jež by odsouhlasovalo diktátorský režim v zemi. Samozřejmostí bylo také to, že všichni novináři, editoři, televizní režiséři a producenti byli ve straně nebo byli podrobeni těžké disciplíně a pokynům strany.17 Výčet médií fungujících za doby komunismu není dlouhý, vzhledem k tomu, že byla všechna vlastněna státem. Co se týče tisku, hlavními pro-státními novinami byly Zëri i Popullit (Hlas lidu) – deník, založený v roce 1942 a vedený v té době Enverem Hoxhou. 14
HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 561. BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 17. 16 Dostupné z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 28. 10. 2013 15
8 Šlo o oficiální noviny Albánie, které sloužily, jak již bylo řečeno, jako propaganda komunistické Strany práce až do konce režimu. Vedle nich zde byly také noviny Bashkimi (Spolupráce) vydávané pro změnu obchodní unií, ale fungující taktéž v podstatě jako propaganda režimu. Všechny televizní a rádiové stanice lze pak zahrnout pod veřejnoprávní vysílač RTSH, neboli Radio Televizioni Shqiptar (Albánské rádio a televize), vzniklý v roce 1938 a vlastnící jak hlavní televizní kanál TVSH, tak i oficiální státní rádio Radio Tirana.18 Pokud jde o „neoficiální média“ neboli „underground“, ta v zemi s tak tvrdým režimem, kde byla popřena základní lidská práva, neměla – i vzhledem ke zmíněné absenci disentu - zázemí. „Pro pochopení situace v Albánii je třeba vědět, že situace zde byla jiná než v České republice (resp. Československu), Maďarsku nebo Polsku, kde mělo disidentské hnutí celkem silné zázemí. Vznik disentu je podmíněn alespoň minimální svobodou a ta zde nebyla. Režim v Albánii byl mnohem tvrdší než v Česku – tam mohl být disident například uvězněn, kdežto zde by byl rovnou zabit. Proto se zde neutvořil disent ani underground.“, reaguje na tuto problematiku ředitel albánského Mediálního Institutu Remzi Lani. Co bylo v té době však populární a funguje dodnes, jsou reportáže – psaní na cestách přinášených deníkem Zëri i Popullit z různých koutů země, do kterých byli lidé posláni pod záštitou nějakého projektu, o kterém daná reportáž informovala. „Ano, cíl byl samozřejmě adorovat vládu a státní projekty, ale pořád se natáčelo o lidech, o jejich lokálních úspěších, na které byli pyšní. Byly v tom opravdové emoce a entusiasmus. Ještě dnes se tato vzpomínka střeží jako jedna z mála dobrých věcí na práci novináře v době komunismu.“, říká anonymní respondent.
1.3 Přechod albánských médií k svobodnému tisku v 90. letech 20. Století Svobodný tisk v Albánii má své kořeny již na konci 80. let, kdy se podmínky tuhého režimu začaly pod vládou Ramize Alii postupně uvolňovat. Obyvatelé Albánie zažívající právě tzv. „Albánské jaro“ podnícené a motivované pádem berlínské zdi a
17
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. List of Media in Tirana. Albanian Media Institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 31. 10. 2013.
18
9 revolucí v Rumunsku19, se stále silněji hlásili o svá práva. V rámci reforem, které začal Alia v té době zavádět, docházelo postupně ke zlepšování dodržování základních lidských práv, mezi nimi i práva svobody slova, což podnítilo publikování prvních názorově otevřených článků a postupné zakládání svobodného tisku. K nim patřili například týdeníky Drita (Světlo), Zeri i Rinise (Hlas mládí) nebo zmíněný Bashkimi, který i přes svou prorežimní minulost nyní informoval o zatýkáních, střetech s policií i o jejich dalších aktivitách a poprvé od roku 1944 tak v novinách zazněla veřejná kritika20. Albánská komunistická vláda reagovala na tento průběh umírněně a naopak umožnila liberalizaci zákonů regulující média, omezila stranickou kontrolu tisku a v lednu roku 1991 zlegalizovala první soukromý opoziční deník Rilindja Demokratike (Demokratická renesance) založený demokratickou stranou.21 Tak byl učiněn první velký krok k transformaci vládou kontrolovaných medií na média svobodná. Co se týče periodik vycházejících za dob komunismu, téměř všechna po pádu režimu zanikla, aniž by byla privatizována. Výjimkou byl Zeri I Popullit, který se velkou ztrátu svých čtenářů snažil odvrátit odstraněním srpu a kladiva a dalších marxistických znaků ze záhlaví novin a distancováním se od role „mluvčího“ komunistické strany22, a dále Bashkimi, jejich další existence ovšem nebyla příliš dlouhá. Pokud jde o samotnou svobodu médií jako takovou, je třeba mít na paměti, že tisk, který se v této době tvořil, byl většinou tiskem stranickým. Nelze proto hovořit přímo o nezávislých médiích, která by se vyznačovala naprostou nestranností a objektivitou. I deník Rilindja Demokratike, přestože byl pro vznik svobodného tisku velmi důležitým, stále byl oficiálním periodikem nově utvořené Demokratické strany. Je proto třeba rozlišovat mezi svobodou médií a jejich nezávislostí a objektivitou. Fakt, že svobodná média byla „zrozena“ z politických stran, mělo také za důsledek, že tento v Albánii nový produkt jaksi uvízl v politických mezích, což podstatně zúžovalo koncept „svobodných médií“ na „svobodné politické debaty v médiích“.23 To také může být 19
Z rozhovoru s Remzm Lanim. 25. 10. 2013. BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 14. 21 Dostupné z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 31. 10. 2013. 22 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 31. 10. 2013. 23 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 31. 10. 2013. 20
10 považováno za jeden z hlavních důvodů současného propojení médií s politikou, o kterém bude řeč dále.
Problematiku silně zpolitizovaných médií potvrzuje i příklad státní televize TVSH, která ani po pádu režimu nebyla zprivatizována a v podstatě „sloužila“ Demokratické straně a prezidentu Berishovi k jejich prezentaci: „Byl tam v podstatě pořád (Berisha – pozn. autora). Mohli jste v televizi vidět stále jen Berishu, jak propaguje své názory – třeba i 30 minut na jeden záběr!“, tvrdí anonymní respondent. Ani dnes však není situace s TVSH příliš odlišná – jak uvidíme dále, podle Remziho Laniho zůstává reforma státní televize na veřejnoprávní stále nevyřešena.24 Nový směr nabral mediální trh po volbách roku 1992, kdy se vztah politiky a médií začal měnit a vedle silně polarizovaných titulů začala vznikat zcela nezávislá periodika. Naprosto zásadní byl v tomto směru deník Koha Jone (Náš čas), považovaný za první nezávislé noviny v Albánii. Jako jeden z mála deníků se nebránil kritice jak opozice, tak vládní strany, včetně tehdejšího prezidenta Berishy a v zemi si tak vybudoval dobré jméno.25 V tomto období rozvoje nezávislých novin, jakými byly Koha Jone, ale také Gazeta Shqiptare (Albásnké noviny), Gazeta Albania aj., byli novináři současně i jejich zakladatelé a vlastníci, což dávalo větší prostor nezávislosti v médiích a současně znemožňovalo politikům proniknout a ovlivnit jejich obsah, což ještě více podnítilo sílící tlak a boje politických struktur o profitování z vlivu médií.26 Tendence politiků ovlivňovat a ovládat média je v postkomunistické Albánii třeba chápat jako důsledek mnoha okolností spojených s politickými boji o moc, kdy stále napjatější vztahy a otevřené konflikty mezi vůdci jednotlivých stran zvyšovaly jejich potřebu mít nad médii kontrolu a ovlivnit tak veřejné mínění. Daná situace postupně vyústila v otevřené střety mezi státními strukturami a tiskem, na což lze, viděno z širší perspektivy, nahlížet i pozitivně, jelikož to dokazuje nejen vliv, který média měla na veřejné mínění, ale i určitou integritu a principiálnost tehdejšího tisku, který se bránil jakýmkoliv snahám o podmanění, což, jak uvidíme, se o současném albánském tisku příliš říci nedá. Na druhou stranu nelze pro tento postoj nazývat tehdejší tisk zcela objektivním, jako spíše zaujatým pro otevřený boj s politiky. Každopádně v této době proti sobě stály nezávislý 24
Z rozhovoru s Remzm Lanim. 25. 10. 2013. Nutno podotknout, že za svůj vliv nakladatelství také zaplatilo - v roce 1998 bylo podpáleno agentem bezpečnostní služby. Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 26 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11.2013. 25
11 tisk a politické struktury jako dvě znepřátelené strany – na jedné straně tisk, silně kritický vůči vládě, na druhé autoritativní moc, neochvějně se stavící proti těmto médiím.27 Rostoucí svoboda a nezávislost tisku začala být vládní mocí stále více vnímána jako ohrožující jejich postavení u veřejnosti, kterou média svým kritickým postojem tak ovlivňovala. Útoky proti novinářům, ať již skryté či otevřené, tak v této době nebyly ničím výjimečným.28 „V těchto letech (1991 – 1998 – pozn. autora) byl politický tlak vyvíjen spíše na novináře a reportéry než na editory a nakladatele a jejich zatýkání či souzení z vládní iniciativy bylo téměř na denním pořádku“, říká Remzi Lani. Paralelně s tím zaznamenával celý mediální trh trvalý rozvoj. O „nezávislý“ tisk postupně začaly projevovat zájem i politické špičky, které si uvědomovaly propad popularity stranických deníků a možnou užitečnost stále oblíbenějšího nezávislého tisku. Začaly proto podporovat zakládání těchto tiskovin, které by pod rouškou „nezávislých“ médií mohly oponovat kritizujícímu tisku. Jako příklad takových novin lze uvést deníky „Albania“ a „55“, které, ač se tvářily jako nezávislé, měly již dopředu definovanou politickou agendu.29 S přihlédnutím k výše zmíněnému lze říci, že většina albánských médií v 90. letech měla buď pro- nebo protivládní agendu, zatímco těch opravdu neutrálních deníků bylo minimum. Novinový trh nicméně v letech 1991 až 1998 velmi expandoval – přecijen je třeba vzít na vědomí, že do té doby nebyla k novinám jiná větší alternativa. I přesto však byla kvůli špatné infrastruktuře jejich distribuce relativně nízká, přihlédneme–li k cirkulaci nejčtenějších albánských deníků v roce 1995: Zeri I Popullit - náklad 35 000; Koha Jone - 30 000; Rilindja Demokratike - 10 000; Albánsko - Italský deník Gazeta Shqiptare -11 000. Další tehdy fungující tiskoviny, jako Alrernativa, Bashkimi, Republika, Drita, Zeri I Rinise nebo Tribune (Tribuna), měly náklad okolo 5 000 a méně.30 V druhé polovině 90. let se začala rozvíjet digitální média, která spolu se zakládáním prvních soukromých televizních kanálů přinesla novou éru ve vývoji albánských médií a postupně tak převzala roli informátora veřejnosti do té doby náležící 27
BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 29. Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. 29 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 5. 11. 2013. 30 Převrato z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 5. 11. 2013. 28
12 novinám. K nejdůležitějším „produktům“ těchto médií, která jsou Remzim Lanim považována za jedny z nejkvalitnějších a nejprogresivnějších v regionu, patří například televizní stanice Vision Plus, Klan TV, Shijak TV aj.31 Albánský tisk se po pádu komunismu odrazil ode dna, avšak o nikterak kvalitní žurnalistiku se nejednalo, což ostatně často platí dodnes, ačkoliv jistý pokrok zde proběhl. Roli zde sehrál zejména fakt, že profesionální žurnalistika jako taková zde neměla z minulosti silnou tradici, uvážíme-li nedlouhou dobu samostatnosti země, spolu s autoritativními režimy, kterými od počátku 20. století prošla. Klíčovým problémem byla v 90. letech v podstatě absence jakéhokoliv profesního zaškolení či studia žurnalistiky v Albánii - Fakulta žurnalistiky byla na Univerzitě v Tiraně založena až v roce 1994, předtím fungoval pouze devítiměsíční kurz žurnalistiky pro studenty z nejrůznějších fakult.32 Ovšem ani ten nebyl nutný pro práci novináře – jak říká anonymní respondent, „novinář mohl být v podstatě kdokoliv, kdo uměl spolu s nějakou znalostí angličtiny aspoň trochu psát a zajímal se o problematiku. Já sám nejsem školeným novinářem, když nepočítám svou předchozí praxi v rádiu a pozdější školení v zahraničí.“
Dalším faktorem ovlivňujícím kvalitu žurnalistiky byl fakt, že většina novinářů pracujících pro nově vzniklá svobodná periodika přešla z dříve komunistických novin jako Zeri I Popullit a s sebou přinesli i stejný, neinovativní způsob psaní, který byl od investigativní žurnalistiky na hony vzdálený.33 „Když se zpětně dívám na způsob psaní v té době, musím konstatovat, že to byla katastrofa. Tehdy vůbec nešlo o kvalitu žurnalistiky, na té lidem v podstatě nezáleželo, nevycházela ani z tradice, ani z veřejného očekávání – šlo o to lidi zaujmout, zabavit. To si čtenáři přáli.“, říká Besar Likmeta. Anonymní respondent souhlasí: „To nebyla ani novinařina, v podstatě to bylo o stylu „tak koho si podáme dnes“. Šlo jen o to přinést nějakou bombu, nějaký skandál, něčí diskreditaci či jakékoliv krimi téma. Lidé měli najednou volnost a možnost veřejné
31
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 33 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013. 32
13 kritiky vysoce postavených osob – to byla na rozdíl od dob komunismu velká změna, kterou hojně využívali. Byl to v podstatě bulvár.“ Remzi Lani dodává: „Byla to temná doba pro žurnalistiku, jakýsi odstřel žurnalismu, jak se tomuto období říká – velice zpolitizované, velmi polarizované a neprofesionální.“ Na druhou stranu to byla doba ideálů – i ty zpolitizované deníky vznikaly po pádu komunismu z důvodu informovat veřejnost o věcech, které byly do té doby tabu. Média se většinou zakládala čistě z novinářských důvodů, stejně jako byla často zakládána novináři, nikoliv bohatými obchodníky pro svůj vlastní profit, jako v době pozdější, o které bude řeč níže. Byla v tom vidina otevřeného deklarování pravdy, emoce a hloubka.
14
2. Současný stav albánské mediální scény 2.1 Sociokulturní a politická situace současné Albánie Albánie prodělala v posledních dvou dekádách velký pokrok ve srovnání se situací, v níž se nacházela bezprostředně po pádu komunismu, a to jak v budování pluralitní demokracie, tak tržní ekonomiky. Postkomunistický vývoj země, který byl zbrzděn nejen politickou a ekonomickou krizí v druhé polovině 90. let, zaznamenal v první dekádě tohoto století naopak prudký vývoj a učinil tak Albánii jednou z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik v Evropě34. To dokazuje například kontinuální úbytek chudoby, jejíž hodnota jen mezi léty 2002 – 2008 spadla na polovinu, či dvojnásobný nárůst exportu mezi léty 2009 – 2011.35 I přes jistý růst je však Albánie stále jednou z nejchudších zemí v Evropě. Značným problémem je výše veřejného dluhu, který se dlouhodobě blížil hranici 60 % HDP, nedostatek domácího kapitálu k investicím potřebným k udržitelnému růstu národní ekonomiky a s tím spojená slabá industrializace. Země stále trpí zastaralou a zchátralou energetickou a dopravní infrastrukturou a i přes evidentní pokrok, který zaznamenává (především dopravní) infrastruktura, jsou potíže s dodávkami vody a elektřiny stále častým jevem.36
Po politické stránce zažívá Albánie, ve srovnání s devadesátými léty, relativně klidné období. Nejvlivnějšími stranami stále zůstávají Demokratická strana, vedená donedávna Salim Berishou37, na jedné straně a Socialistická strana na druhé. Ta v červnu roku 2013 zvítězila v parlamentních volbách a její předseda Edi Rama se stal premiérem.38 Jedna z hlavních priorit albánské vlády je plné začlenění země do evropských a transatlantických struktur. V roce 2009 se Albánie jako první země v regionu stala
34
Mezi léty 2007 – 2012 zaznamenala albánská ekonomika růst o 22%. Dostupné z: The World Bank. http://www.worldbank.org/en/country/albania/overview. 09. 11. 2013. 35 Dostupné z: The World Bank. http://www.worldbank.org/en/country/albania/overview. 09. 11. 2013. 36 Dostupné z: Business Info, 2013. http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/albanie-zahranicne-politickaorientace-17812.html. 09. 11. 2013. 37 Sali Berisha po neúspěchu v červnových parlamentních volbách v roce 2013 rezignoval na veškeré své stranické posty, premiérem země však zůstal až do utvoření nové vlády v září 2013. Dostupné z: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Albánie. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/politika/vnitropoliticka_charakteristik a.html. 10. 11. 2013.
15 členem NATO a dále se zasazuje o přijetí dalších zemí západního Balkánu. Nejvyšší prioritou minulé i současné vlády je však integrace země do Evropské unie. V roce 2009 byla Radě EU (do rukou českého předsednictví) podána žádost o členství v EU, jež byla ten samý rok přijata. Kandidátský status zemi však stále nebyl uznán - pokrok v plnění doporučení EU byl výrazně ovlivněn parlamentní krizí v letech 2010-2011 i dalšími problémy, se kterými se země potýká: nevyzpytatelné zahraničně-investiční prostředí, určitá absence dodržování či respektování zákonů39 a v neposlední řadě vysoká korupce.40 Celkově je situace v Albánii stabilizovaná i po bezpečnostní stránce. V posledních 10-ti letech se bezpečnostní situace výrazně zlepšila a v současnosti je na evropské úrovni. I přes viditelné zlepšení však stále zůstává problémem například organizovaný zločin ve všech regionech země, související s již zmíněnou korupcí, k čemuž přispívá také vysoký výskyt střelných zbraní mezi obyvatelstvem.41 Nicméně návštěvníci země se oběťmi zločinů nestávají, lidé jsou zde naopak přátelští a pohostinní. Když se k tomu připočtou i četné přírodní krásy země, je možné vidět v budoucnosti Albánie velký potenciál.
2.2 Současná mediální scéna v Albánii Současná albánská mediální scéna se od své podoby v 90. letech podstatně liší. Nezměnila se pouze konkrétní média, aktuálně fungující na trhu (ačkoliv mnohá z těch, která se utvořila po pádu komunismu, fungují dodnes), ale i fungování trhu jako takového – proporce mediálního zastoupení v zemi, vlastnictví médií, celkový postoj veřejnosti i organizací podporujících média a žurnalismus a v neposlední řadě také vztah mezi médii a politikou. V této kapitole se zaměřím na některé z těchto aspektů, především pak na celkový přehled médií a organizační a veřejné zázemí pro jejich fungování.
38
Dostupné z: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Albánie. http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/politika/vnitropoliticka_charakteristik a.html. 10. 11. 2013. 39 Neboli-li tzv. problematika „Rule of law“ – „vláda práva“. 40 Dostupné z: The World Bank. http://www.worldbank.org/en/country/albania/overview. 10. 11. 2013. 41 HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. Str. 634 639.
16
2.2.1 Přehled současných albánských médií Albánský mediální trh je velmi pestrý a živý. Současná situace na trhu svědčí o jeho nestálosti, kdy nová média či televizní kanály neustále vznikají či naopak zanikají a znesnadňují tak řádnou aktualizaci jeho současné podoby a celkovou přehlednost. Patřičné posouzení aktuálně existujících médií znesnadňuje také fakt, že žádné oficiální statistiky o divácké sledovanosti či čtenosti jednotlivých médií nejsou dostupné.42 Některá z nich sice provádí vlastní výzkum, objektivita výsledků se však může jevit jako sporná. V následujících řádcích se tedy alespoň pokusím nastínit přehled těch médií, která na albánském trhu patří mezi nejzásadnější a nejvlivnější. Na nedostatek organizace mediálního trhu poukazuje také Ilda Londo z albánského mediálního institutu ve svém reportu o mediálním vlastnictví z roku 2007: „Analýza mediálního trhu není v Albánii běžnou praxí a média tak tápou v mlze, bez informací a údajů o své účinnosti, s nutností spoléhat se pouze na své pocity.“43
2.2.1.1. Tisk Tištěná média dnes nemají zdaleka takový vliv, jako tomu bylo v 90. letech, kdy byla nejdůležitějším informačním poskytovatelem v zemi, a i nadále ztrácí jistou půdu pod nohama, zejména pak je pokles čtenosti patrný mezi mladými lidmi. Na rozdíl od konkurence, kterou s sebou přináší televize a nová média, nepřinášejí periodika požadovaný obsah ani dostatečnou hloubku informací, které elektronická média nabízejí.44 V Albánii v současné době vychází 26 deníků45. Ačkoliv oficiální data s informacemi o nákladech jednotlivých deníků nejsou k dispozici, předpokládá se, že celkový náklad všech dohromady činí 70 000, s tím, že náklad nejčtenějšího deníku nepřevyšuje 25 000.46 Mezi takové patří jak tři stranické noviny - Zëri i Popullit za levicovou Sociální stranu, Rilindja Demokratike za pravicovou Demokratickou stranu a Integrimi (Integrace) vydávaná levicovou Sociální stranou pro integraci, tak i některé sportovní 42
LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 10. 11. 2013. Tento fakt byl v dubnu 2014 znovu ověřen autorkou u ředitele albánského mediálního institutu Remziho Laniho. 43 LONDO, Ilda. Media Ownership, Independence and Pluralism. (2007). Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 10. 11. 2013. 44 BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 13. 45 Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. 46 Převrato z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 12. 11. 2013.
17 deníky a další noviny všeobecného charakteru pokrývající všechna témata od politiky, ekonomiky a společenských témat po kulturu, životní styl a bulvár. Mezi takové patří zejména deníky Panorama a Shekulli (Století), které vznikly na přelomu tisíciletí a stále patří mezi nejčtenější v zemi. Oblíbené jsou dodnes i noviny Gazeta Shqiptare, jež vznikly v 90. letech, či novější noviny Sqip či Metropol. Kromě zmíněných periodik pak existují i další deníky, týdeníky a měsíčníky, jejich čtenost však již není příliš vysoká.47 V tomto stylovém rozsahu je obtížné rozdělit noviny podle typu zpráv, jež každé z nich nabízejí – spíše než výběr témat zde hraje roli kvalita zpravodajství či jejich politická příslušnost. Pokud nepočítáme sportovní periodikum, můžeme si rozdělit typy novin na ty oficiálně příslušící k jedné z politických stran, dále na takové, které se k podpoře jedné ze stran veřejně hlásí, a nakonec na běžné, středo-proudové noviny. Toto rozdělení má už samo o sobě vypovídající hodnotu o finální podobě novin - tisk vlastněný stranami se téměř výhradně zaměřuje na stranické aktivity a na politické souboje s ostatními partajemi, což se dá do určité míry říct i o druhém typu novin, které pak otevřeně upřednostňují jednu ze stran. Články ve středo-proudových novinách by měly mít neutrálnější tón, to ale v Albánii není téměř k vidění - při hlubším pohledu na tématiku či citaci se dá velice často odhalit zvýhodňování určité strany či politiků před ostatními. Absenci nestrannosti mediálních institucí dokazuje i odpověď Besara Likmety na otázku, zda se dnes v Albánii lze vůbec setkat s objektivním mediálním „outletem“: „Žádné médium jako celek bych nenazval jednoznačně nezávislým, (. . .) spíše jen některé novináře, pracující v jednotlivých vydavatelstvích, ne však to vydavatelství jako takové.“ Tuto problematiku zmiňují také ostatní z mnou zpovídaných novinářů, kteří vedle nedostatku politické objektivity kritizují také až přílišné zaměření se na politická témata: „Většina článků v novinách se týká politiky – ta tvoří převážnou část novin. Přitom o dalších zásadních odvětvích jako je ekonomika, průmysl atd. se téměř nemluví“, říká anonymní respondent. Remzi Lani hovoří ve stejném duchu: „Albánský tisk je přepolitizovaný – až moc se zde píše o politice.“
47
Seznam nejdůležitějších albánských médií se nachází v přílohové části této práce.
18 Pokud jde konkrétně o politickou polarizaci středo-proudových deníků co do rovnováhy zastoupení jednotlivých politických stran, dá se říci, že síly jsou v tomto směru u obou politických směrů rovnoměrné, což dosvědčují nejčtenější zemské deníky – Panorama a Shekulli, kdy prvně jmenovaný je pravicově zaměřený, kdežto Shekulli naopak podporuje levicovou stranu sociální,48 stejně jako deník Shqip.49 Absence objektivity v médiích způsobuje stále větší nedůvěryhodnost novin u veřejnosti, což je také důvodem výše zmíněné klesající popularity novin.50 Ta je patrná i z průzkumu z roku 2010, který monitoroval pokles reklamních příjmů tisku, které ve srovnání s rokem 2008 / 2009 klesly téměř o polovinu.51 Směrodatná je také zmíněná zaostávající kvalita zpravodajství ve srovnání s televizními nebo novými médii. Při mapování popularity novin mezi mladými lidmi vyšlo najevo, že z dotazovaných 2 000 lidí ve věku mezi 15-ti – 39-ti lety si téměř 72 procent vůbec nekupuje noviny.52 „Ano, lidé dnes nemají důvěru v tištěná média, vlastně v média obecně, vzhledem k tomu, že většina zpráv jsou informace typu 'kdo řekl o kom co' a podobně. Lidé jsou kvůli všemu tomu všudypřítomnému ovlivňování médií skeptičtí.“, vysvětluje Besar Likmeta.
2.2.1.2
Televize
Albánci stráví u televize podle statistik zhruba 40 procent svého volného času s tím, že každý jedinec se na ni denně dívá průměrně 2 hodiny.53 Ze všech celostátně vysílajících analogových televizních stanic má se stanicí TVSH největší dosah státní vysílač RTSH s 80.5 procentním pokrytím. Po něm následuje TV Klan se 70,2 procenty a Top Channel s 62.1 procenty. Pokud by se sledovanost jednotlivých stanic posuzovala podílem reklamy, pak mezi nejpopulárnější stanice patří TV Klan, Top Channel, Ora News, News24, Koha Televizion, TVSH, Vizion Plus a Alsat TV, které se podílí na 48
Jejich vlastník - Koco Kokedhima – je člen parlamentu za socialisty. Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013. 49 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 1. 2013. 50 BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 13. 51 LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 13. 11. 2013. 52 LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 13. 11. 2013. 53 INSTAT, Albania: Time Use Survey 2010 – 2011. http://www.instat.gov.al/en/publications/books/2011/albania-time-use-survey-2010-2011.aspx. 13. 11. 2013.
19 celkovém reklamním trhu z 81 procent.54 Nelze ovšem opomenout fakt, že některé z výše uvedených nejsledovanějších stanic jsou taktéž dostupné digitálně, což jejich sledovanost může ještě zvýšit. Stejně jako v případě tisku, i televize se potýká se silnou polarizací vůči politickým stranám, což je zřejmé už jen díky výše zmíněnému propojenému vlastnictví televizních stanic s novinami a dalšími médii. Pokud je například periodikum Panorama pravicově laděné, stejné to bude i se stanicí News24 vlastněnou stejnou osobou, tiranským podnikatelem Irfanem Hysenbelliem. Stejným způsobem je kanál Top Channel pro změnu levicový, jako jemu spřízněný deník Shqip. Levici podporuje také Koha TV a Vizion Plus, zatímco TV Klan a Ora news řadívají blíže k demokratické straně. Státní TVSH je pak pro-vládní, ať už je u moci jakákoliv strana.55 I zde je tedy zřejmé, že stranické „síly“ jsou mezi médii relativně rovnoměrně rozprostřeny. Mediální trh se vyvíjí velmi dynamicky a dává tak vzniknout stále novým médiím, mezi nimiž jsou i nové televizní stanice. Určit nepopulárnější z nich je však vzhledem k chybějícím oficiálním statistikám o televizní sledovanosti velice obtížné. Za všeobecně velmi populární jsou nicméně považovány stanice Top Channel a Klan TV, stejně jako Vizion Plus.56 Ačkoliv kvalita zpravodajského kanálu vysílače RTSH je na mediální půdě v posledních letech často diskutována, stále platí, že pokud jde o dosah, má tato stanice nejširší pokrytí v zemi a má tak, vzhledem k tomu, že je na některých územích jedinou dostupnou stanicí, zajištěnou jistou sledovanost. Zvláštním rysem albánské televize je také zvyšující se počet zpravodajských kanálů, zejména v posledních pěti letech. Mezi ty nejpopulárnější patří News 24, Ora News, ABC News, a SCAN TV57, nicméně seznam všech zpravodajských stanic je o poznání delší. Také Remzi Lani komentuje všudypřítomnost zpravodajských stanic: „Zdá se, že pro komerční média je hlavním cílem produkovat velkou spoustu novinek a zpráv, přitom veřejnost by si přála zaměření pozornosti i na jiné věci. Podle mého názoru je informačních kanálů až přespříliš, vezmeme-li v potaz velikost země a obyvatelstva.“
54
Dostupné z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 13. 11. 2013. 55 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013. 56 LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 10. 11. 2013. 57 TV+3 Report, Albanian Media Institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 10. 11. 2013.
20 Stejné stanovisko je zmíněno i ve výroční zprávě Národní rady pro televizní a rozhlasové vysílání z roku 2010, která poukazuje na nepřiměřený poměr mezi zpravodajskými stanicemi a těmi s ostatními programovými žánry. Výsledkem jsou tak stanice přeplněné programy s politickou tématikou: „Tento jev má za následek určitou jednotvárnost obsahu, což vede k neprofesionalitě a potažmo i k omezení svobody diváka, jemuž umožňuje pouze omezený výběr.“58 Výběr televizních stanic je tedy široký co do svého počtu, avšak omezený pokud jde o formát a rozsah programu.
2.2.1.3
Rádio
Stejně jako v případě televize a tisku, ani u rozhlasových stanic nejsou bohužel k dispozici oficiální statistiky o poslechovosti jednotlivých rádií. Každopádně jejich počet je, vezmeme-li v úvahu rozlohu státu, opět poměrně vysoký. V zemi je celkem 64 rozhlasových stanic, z toho 3 jsou celostátní. Vedle stanice Radio Tirana, spadající pod státem vlastněný vysílač RTSH, je to ještě Top Albania Radio a +2 Radio. Co se týká rozsahu vysílání, státní rádio Tirana pokrývá 80 procent území, zatímco stanice Top Albania Radio a +2 Radio mají v zemi pokrytí samostatně 87 a 73 procent. I přes relativně rychlý růst komerčních stanic se jejich důležitost jakožto informátora veřejnosti stále zmenšuje. Obecně platí, že jeho úloha je vnímána spíše jako zábavná, většina stanic vysílá téměř nepřetržitě hudbu, až na občasné stručné zpravodajství. K těm patří například stanice Muzika Jonë Radio, Top Gold, Club FM, Rash Radio a jiné.59
2.2.1.4
Internetová média
Většina zásadních televizních a novinových médií má v Albánii také svou „online“
podobu,
která
jim
svým
obsahem
víceméně
odpovídá.
Těmi
nejnavštěvovanějšími internetovými médii jsou Top Channel, BalkanWeb, Ikub.al, NOA, Shekulli, Lajmi Fundit a Gazeta Tema, z čehož Top Channel, Shekulli a Gazeta Tema reprezentují televizní či novinová média. Dalšími oblíbenými zpravodajskými portály jsou Shqiptaria, Mapo či Dita. Není nezajímavé, že 40 nejpopulárnějších
58
KKRT. Annual report 2012. Dostupné z: Albanian Media Institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 10. 11. 2014. 59 Radoi+3 Report, Albanian Dostupné z: Media Institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 12. 11. 2013.
21 webových stránek zahrnuje také několik zahraničních portálů, psaných v albánském jazyce, například Telegrafi, Koha Ditore (Denní čas) a Bota Sot (Svět dnes). 60
Online média jsou v Albánii v současné době na vzestupu, což dokazuje stále rostoucí počet zakládaných portálů, a ačkoliv podle Besara Likmety nejsou ještě natolik kvalitní a vlivná, aby měla moc posunout mediální scénu lepším směrem61, podle Remziho Laniho je tento růst pozitivní, a to i pro svobodu médií: „V posledních dvou letech jsme zaznamenali nárůst online médií o 10 – 15 procent, což je jedna z nejpozitivnějších zpráv na albánském mediálním trhu za poslední léta. Internet pomáhá zvyšovat svobodu tisku a médií vůbec.“ To je však běh na delší trať, vzhledem k tomu, že internetových uživatelů je nyní maximálně 40 procent z celé albánské populace.62
2.2.2. Problematika současných médií 2.2.2.1. Podpůrné mediální instituce V Albánii
je
relativně
slabá
tradice
fungování
profesionálních
a
reprezentativních organizací, které by podporovaly novinářské zájmy a média obecně. Hlavním důvodem pro to může být nedostatek solidarity v mediální komunitě, která je podnícena problematickým a konfliktním politickým prostředím a mediální polarizací k jedné či druhé politické straně. Nicméně několik nevládních organizací, které se věnují problematice práv a ochrany novinářů či jejich vzdělávání se v zemi nachází a tendence k vytváření dalších se zvyšují. K nejdůležitějším z nich patří v dnešní době například Albanian Helsinki Committee (AHC), Union of Albanian Journalist (UAJ) a Albanian Media Institute (AMI).63 Podle Media Sustainability Indexu je organizace Albanian Helsinky Committee jednou z nejaktivnějších v boji za svobodu médií, dokonce se dá říci, že jsou tyto organizace boji za dodržování práv novinářů často oddanější než novináři sami.64
60
Dostupné z: Alexa, The Web Information Company. http://www.alexa.com/topsites/countries/AL. 12. 11. 2013. 61 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013. 62 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 12. 11. 2013. 63 BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 61-62. 64 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/system/files/u105/EE_MSI_2012_Albania.pdf. 12. 11. 2013.
22 Jedním z hlavních problémů, se kterým se podotýká UAJ, je kulturou daná neformálnost pracovních podmínek v mediálním prostředí, o čemž bude dále řeč v nadcházející kapitole. V Albánii se s nedostatkem systémové funkčnosti a nerespektováním obecně daných pravidel můžeme setkat často, pracovní prostředí v médiích není výjimkou. „Nedostatek smluvních podmínek, popřípadě absence jakýchkoliv smluv dělá z mediálního prostředí anarchii.“, říká Remzi Lani. „Nicméně UAJ vybudovala agendu vyzdvihující problémy se svobodou médií, dodržováním práv novinářů a jejich ochranou proti nejrůznějším formám nátlaku.“, dodává. Nedostatek profesionality je další aspekt, kterému se tyto organizace věnují. Přestože žurnalistika se na zdejších univerzitách vyučuje již relativně běžně, kvalita výuky není příliš vysoká a studenti mají navíc naprostý nedostatek praktické výuky. V tomto směru je velmi přínosný Albánský mediální institut – AMI – který nabízí specializované školení pro novináře a s podporou mezinárodních dotací jim pomáhá v rozvoji praktických a technických dovedností. Tyto týdenní či měsíční programy se zaměřují za zdokonalování techniky reportérů, internetovou či investigativní novinářskou práci atd. V posledních letech se pak institut zaměřuje především na technické znalosti: „Minulý rok jsme se například zaměřili na tzv. online žurnalistiku a nové technologie.“, vysvětluje dále Remzi Lani. I přes svůj zjevný přínos ve vzdělávání novinářů nemají tyto instituce velký vliv na zlepšení práv novinářů a všeobecnou svobodu médií. Jak vysvětluje Besar Likmeta: „Mediální vlastníci neberou podobné organizace příliš v potaz. Ty mohou sice protestovat a zdůrazňovat své znepokojení, ale situace zůstane v podstatě stejná. Je to věc demokracie, která v Albánii není ve všem stoprocentní.“
2.2.2.2. Digitalizace vysílání V Albánii je stále využívané analogové vysílání. Digitalizace je nicméně aktuální téma a v současné době se plánuje její budoucí spuštění. Tak jako u televize a tisku, také v oblasti digitalizace chybí oficiálně dostupné statistiky, které by odhalily dynamiku digitalizačního procesu v zemi, nicméně podle aktuálních zjištění je možné říct, že digitalizace pozemní televize je již dnes realitou ve značných částech země. První pozemní digitální platforma, DigitAlb, vznikla v roce 2004 a stále
23 expanduje. Čtyři roky po ní následovala platforma Tring Digital, která využívá jak pozemní, tak satelitní vysílač. Není známo, kolik domácností je přihlášeno k odběru těchto služeb, ale vzhledem k dostupnosti pozemních platforem je to záležitost zejména obyvatel hlavního města a jiných větších měst, zatímco venkovské oblasti kvůli obtížnosti pokrytí a nižší ekonomické úrovni tamější populace zaostávají.65 Přijetí legislativy pro změnu analogového vysílání na digitální je tedy v současné době v procesu a vyvíjí se snaha o sladění lokální legislativy se směrnicemi Evropské unie pro audio-vizuální služby. Nicméně prvotního cíle – přeladit na digitální vysílání kompletně v roce 2012 – nebylo dosaženo pro zdržení způsobená zejména ekonomickými důvody a byl tak odložen na rok 2015.66
2.2.2.3. Regulace tisku Vetší rozšíření novinového trhu nastalo, jak víme, s pádem komunismu a zejména pak v polovině 90. let. Opravdový „boom“ soukromých médií ovšem započal až na přelomu století a pokračuje dodnes. Jak jsme si řekli, v současné době funguje v Albánii 26 celonárodních deníků, což je úctyhodné číslo, vezmeme-li v potaz počet obyvatel. Ve srovnání s počtem tištěných médií v zemích s mnohem vyšším počtem obyvatel, než má Albánie, není třeba vysvětlovat, že zdejší trh je zahlcený a chaotický. Podíl má na tom i stále nedokonalá legislativa země, která rychle se rozvíjející trh nedostatečně reguluje, popřípadě jsou její nařízení obcházena. „Tato poněkud anarchická situace je obzvláště patrná v oblasti elektronických médií: zatímco noviny a časopisy se začaly registrovat, aby získaly zákonnou licenci jako soukromé firmy, elektronická média začala normálně fungovat bez ní.“67 Problematiku přetíženého trhu navíc komplikuje finanční netransparentnost, která se v Albánii projevuje v podstatě ve všech sférách, včetně mediálního trhu. Soukromé mediální společnosti totiž často neoznamují své akvizice, takže je běžné, že velcí investoři z jiných oborů systematicky vstupují na tento trh a mění mediální scénu a její trendy. Ty ovlivňují například radikálním snížením ceny novin, která nepokrývá ani 65
LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 15. 11. 2013. 66 Dostupné z: Press Reference, Albania. http://www.pressreference.com/A-Be/Albania.html. 15. 11. 2013. 67 MARKU, Mark. Albánská média a místní trh. European Journalism Observatory. Dostupné z: http://cz.ejo-online.eu/562/etika-a-kvalita-zurnalistiky/albanska-media-a-mistni-trh 16. 11. 2013.
24 náklady na tisk a ostatní noviny je tak ve snížení ceny nemohou následovat, což je následně poškozuje. Snaha o určitou právní ochranu u úřadu na ochranu hospodářské soutěže příliš nepomůže, jelikož majitelé zlevněných novin argumentují možností financování těchto změn z jiného než mediálního podnikání.68 Velmi často je také možné pozorovat slučování, popřípadě vytváření různých skupin médií, do rukou jednoho majitele. Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde právní předpisy toto soustřeďování sdělovacích prostředků nedovolují, v Albánii je tento jev právně povolen. V důsledku toho se v Albánii spojují různá média a vytvářejí se silné mediální skupiny ovládané jediným majitelem69. Kromě toho albánská legislativa nebrání firmám z jiných oborů, aby investovaly do mediálního průmyslu, což umožňuje vlastnictví médií soukromým obchodníkům, o čemž bude řeč dále. Těchto mediálních skupin je možné pro příklad vyjmenovat hned několik – BalkanWeb je jedním z prvních internetových portálů patřící do mediální skupiny, která vlastní i Radio Rash a dříve také televizní kanál News24. Stejný majitel dnes vlastní také noviny Gazeta Shqiptare a vytvořil web Shqiptaria.com. News24 dnes pro změnu patři stejnému majiteli jako deník Panorama a stejně tak noviny Shqip mají stejného vlastníka jako televizní stanice Top Channel.70 I bez těchto praktik velkých investorů se však tisk a média všeobecně potýkají s finančními těžkostmi. Tak rozsáhlá nabídka, která tu je na trh s pouhými třemi miliony obyvatel, musí zákonitě snížit zisky, uvážíme-li, že cena produktů je prakticky stejná jako na mnohem větších trzích s několikanásobně větším novinovým nákladem. Nízký náklad, uvedený v předcházejících kapitolách, je kromě finančních podmínek zaviněn taktéž
zmíněnou
klesající
popularitou
novin.
Větší
sledovanost
televizního
zpravodajství na úkor novin pak logicky přesouvá finanční přítok vedoucí z vládních peněz i reklamy z tisku do televize. „Množství deníků spolu s velice nízkým nákladem je jedním z hlavních problémů dnešního trhu. Ve srovnání s okolními zeměmi máme největší výběr novin na trhu, ale také nejméně výtisků.“, dodává k problematice Remzi Lani.
68
Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2014. MARKU, Mark. Albánská média a místní trh. European Journalism Observatory. Dostupné z: http://cz.ejo-online.eu/562/etika-a-kvalita-zurnalistiky/albanska-media-a-mistni-trh 16. 11. 2013. 70 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013. 69
25 Na velký počet aktérů na mediálním trhu je sice na jednu stranu možné pohlížet pozitivně, jelikož je tím zvyšována pluralita médií, nicméně na stranu druhou současně způsobuje jeho roztříštěnost. Je sice možné pozorovat určitou konsolidaci médií podpořenou zmíněnými mediálními skupinami, které různá média často spojí pod jedno křídlo, trh nicméně zůstává i nadále příliš široký, jelikož z něj současně nemizí starší společnosti. „Běžně to funguje tak, že noviny, které neprofitují například tři roky, zbankrotují. Zde to tak ale nefunguje – v Albánii se nedá uplatnit Darwinova teorie ve smyslu, že přežije jen silnější a slabí zanikají – u nás nezanikají, jelikož žádné vládě se to nechce dělat. Rušení novin vždy vzbuzuje otázky a podněcuje to mezinárodní nátlak. Namísto mediální plurality tak máme kakofonii.“, říká Remzi Lani a dodává: „Ani to osobně nenazývám mediálním trhem, ale mediální scénou, protože trh jako takový má pravidla, nějakou logiku. Ale zde není logika – kdyby byla, nebylo by zde 26 deníků, ale maximálně 5.“71 Pokusy o stanovení regulí v mediálním sektoru se objevují již od počátku 90. let. V mnoha aspektech je trh dnes stabilnější než před několika lety, stále ale do jisté míry zůstává nestálým, nevyzpytatelným a nedostatečně formalizovaným.
71
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013.
26
3. Svoboda tisku v současné Albánii Svobodě tisku je často připisována úloha jednoho z klíčových faktorů k potlačení vládního zneužívání moci, nezákonného jednání a korupce. Pro zemi jako je Albánie, jež touží po modernizaci a po přijetí do Evropské unie, je hluboce zakořeněná korupce jednou z hlavních překážek k tomuto cíli, kterou je potřeba překonat a na níž dlouhodobě upozorňují též každoroční hodnotící zprávy Evropské komise. Potenciální svobodné a nezávislé sdělovací prostředky by pak v tomto procesu mohly hrát důležitou roli. Nicméně svoboda tisku není binární stav, kdy média jednoduše buď jsou v určité zemi svobodná, nebo ne: tato kapitola bude poukazovat na to, že otázka svobody tisku je mnohem složitější a že svoboda médií je dána nejen například absencí cenzury, ale, kromě jiných faktorů, rovněž tzv. „vládou práva“, či politickou úrovní, pracovními podmínkami a finanční situací médií.
3.1 Úvod do problematiky svobody médií Otázka svobody a nezávislosti médií jako měřítka zdravého politického života byla již v dávné minulosti jedním z hlavních témat společenských elit i široké veřejnosti. Podle liberálních teorií demokratických zemí je demokracie bez svobody slova a tisku nemyslitelná a svobodná média jsou dnes tudíž považovaná za nezbytný předpoklad demokracie a naopak. Teoretický základ, poukazující na důležitost svobody slova, je přičítán Johnu Stuartu Millsovi, filosofovi z 19. století, který svobodu tisku definoval jako nezbytnost k ochraně společnosti před korupcí a tyranií.72 Ještě o století dříve byla důležitost svobody tisku uznána Ústavou Spojených Států Amerických z roku 1791, která svým 1. dodatkem zakazuje mimojiné omezování náboženství či svobody slova a tisku73. Na evropské úrovni je pak nárok na svobodné vyjadřování ukotven ve Všeobecné deklaraci lidských práv schválené roku 1948 OSN:
72
CARTWRIGHT, Will. John Stuart Mill on Freedom of Discussion. Richmond Journal of Philosophy 5 (Autumn 2003). Dostupné z: http://www.richmond-philosophy.net/rjp/back_issues/rjp5_cartwright.pdf. 5. 3. 2014. 73 „Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the government for a redress of grievances.“ Cornell University Law School. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/constitution/first_amendment. 3. 3. 2014.
27 „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“74 Svoboda tisku samozřejmě prošla od svých počátků jistým vývojem – přes problematiku ochrany soukromí jedinců po zpochybňování samotné existence svobody médií. Nicméně pravdou zůstává, že funkční demokratický tisk a média mají důležitý dopad na demokracii jako takovou – fungují-li podle demokratických kritérií, mohou média pozitivně formovat veřejný názor na politické či ekonomické dění. Odhalováním zneužívání moci a politických skandálů navíc pomáhají investigativní novináři vytvoření určité normy akceptovatelného jednání v pluralitních demokraciích. Tato kritéria samozřejmě nelze cele určit, stejně jako uplatnit bez výjimky ve všech demokratických uspořádáních stejným způsobem, je zde však několik požadavků, které svoboda médií vůči politickému systému vyžaduje. Mezi takové například patří: •
Mediální dozor nad socio-politickým prostředím informující o vývoji, který by mohl pozitivně či negativně ovlivnit blaho občanů
•
Smysluplně stanovená agenda (agenda setting) rozpoznávající hlavní problémy dne
•
Možný dialog napříč rozdílnými pohledy na věc a to jak mezi elitou, tak širokou veřejností
•
Jednoznačný odpor vůči jakýmkoli snahám o podvracení mediální nezávislosti a bezúhonnosti.75
Nicméně jak jsem již naznačila, ne ve všech demokraticky zřízených zemích vnímají výklad demokracie stejným způsobem, stejně jako ne všude znamená koncept svobodných médií totéž. Je nutno brát v potaz konkrétní situaci té které země – její kulturu, současnou politicko-ekonomickou situaci, národnostní mentalitu a především historickou zkušenost s demokracií a vznikem masových médií. Srovnávat například význam svobody tisku v USA a v post-komunistických zemích východní Evropy, které, s výjimkou tehdejšího Československa, neměly silnou demokratickou tradici ani v době
74
Dostupné z: http://www.lidskaprava.cz/uploads/03_dokumenty/04_uvod/00_VDLP_UDHR-.pdf. 3. 3. 2014.
28 před nastolením komunismu, v němž bylo toto základní právo odepíráno téměř polovinu století, proto není zcela relevantní. V těchto zemích mají pak pro změnu média, jakožto důležitý článek v budování mladé demokracie, určité role, které by měla zastat: •
Zavedení a legitimizaci konceptu demokracie, vlády práva a ústavnosti, stejně jako konceptu politického pluralismu
•
Ochraňování nových demokratických institucí
•
Rozvíjení pocitu odpovědnosti vůči veřejnosti
•
Představování nových politických uskupení a volebních kandidátů před volbami a požadování jejich naplňování demokratických kritérií.76
Z výše zmíněných předpokladů, tedy otázky kultury, historie vzniku masových médií či mentality, je nasnadě, že se od sebe z podstaty liší výklad svobody tisku i v ostatních částech Evropy a světa nepoznamenaných komunistickou vládou, jelikož jednotlivé státy se v daných předpokladech značně liší a s tím i jejich mediální systémy a samotné pojetí svobody tisku. Příkladem může být rozdělení mediálních systémů v Evropě a Severní Americe podle Manciniho a Hallina, kteří v současné době definují tři různé modely mediálních systémů, určující fungování médií: Středomořský (mediteránní) model nebo-li model polarizovaného pluralismu, Severo/středoevropský model nebo-li model demokraticko-korporativistický a Severoatlantický nebo-li liberální model77. Již z názvů jednotlivých modelů vyplývá, že mediální systémy jsou postaveny na historickém a kulturním pozadí a vlastnostech národa, daných zejména geografickým umístěním jednotlivých zemí. Tak jako je například demokraticko-korporativistický model, vyznačující se umírněným vměšováním státu do médií, relativně vysokým novinovým nákladem a brzkým vznikem masových médií, typický pro Německo, Rakousko, Švédsko a další země střední a severní Evropy, model polarizovaného pluralismu, fungující na základech silných vazeb médií a státu, jeho častými zásahy do médií, nízkého novinového nákladu a pozdního vzniku masových médií, se vyskytuje převážně ve státech jižní Evropy. Pokud jde o příklad Albánie, jakkoliv zatím není zemí Evropské Unie, na které se modely Hallina a Manciniho převážně vztahují, zcela jistě je možné k ní přiřadit posledně zmiňovaný model – tedy model polarizovaného 75
GUREVITCH, Michael, BLUMLER, Jay G. The Crisis of Public Communication. United Kingdom: Taylor Francis Ltd, 1995. Str. 24. 76 JAKUBOWICZ, Karol. SÜKÖSD, Miklós. Finding the right place on the map: Central and Eastern European media change in a global perspective. Bristol, UK, Chicago: Intellect Ltd., 2008. Str. 11.
29 pluralismu, a to jak vzhledem k slabé tradici masového, potažmo demokratického tisku a velice nízkému novinovému nákladu, tak také k otázce svobody médií. V předchozích kapitolách jsme viděli, že s problematikou (ne)svobody médií se Albánie potýká již zhruba dvě desetiletí, nepočítáme-li období komunismu. Index Press Freedom, hodnotící svobodu tisku ve světě, vydávaný mezinárodní neziskovou organizací Reportéři bez hranic (Reporters without Borders ), navíc v Albánii poukazuje na výrazně snižující se trend: z 34 místa v roce 2003 se v letech 2011/2012 propadla na 96. místo ze 179 zemí, což je téměř nejhorší umístění mezi balkánskými zeměmi (níže se umístila pouze Černá Hora na 107. místě)78. Ačkoliv je zhoršující se trend patrný i v jiných zemích tohoto regionu, žádná z nich nepadá v žebříčku s takovou rychlostí jako Albánie79. Také nejaktuálnější index organizace International Research and Exchanges Board (IREX) – tzv. Media Sustainability Index80 - poukazuje na zvyšující se počet médií podléhajících závislosti na politických stranách, zejména pak na té vládnoucí, a na stále se snižujícím počtu objektivních a nezávislých novinářů81. Přitom, jak již bylo řečeno, svobodná média jsou všeobecně považována za silnou zbraň v boji proti korupci a Albánie je příkladem země, kde se setkává relativní svoboda tisku (alespoň oficiálně) se všeobecnou korupcí, která se podle mezinárodních organizací, jako je například Transparency International, stále zvyšuje82. Proniknutí do problematiky zdejších médií tak může pomoci lépe pochopit jak limity a potenciál svobodného tisku jakožto nástroje k potlačení korupce, tak i další faktory zásadní pro umožnění médiím plnit jejich funkci ve zlepšování vlády v zemi. Boj s korupcí je však pro albánská média bojem velice náročným. Ve vyspělejších demokraciích, kde běžně funguje systém kontrol, se na redukci korupce a benefitů z ní pramenících podílí vedle médií také nezávislé soudnictví, které je jedním z externích 77
HALLIN, Daniel C. MANCINI, Paolo. Systémy médií v postmoderním světě. Praha: Portál, 2008. Výsledky za rok 2013, které v době psaní této kapitoly nebyly ještě k dispozici, posouvají Albánii na 102. místo, za ní se z balkánských zemí nachází Černá Hora na 113. místě a Makedonie na 116. místě. 79 Reporters without Borders, Press Freedom Index 2011/2012. Dostupné z: http://en.rsf.org/pressfreedom-index-2011-2012,1043.html. 24. 09. 2013. 80 Doslova přeloženo jako Index udržitelnosti médií. Provádí hloubkovou analýzu podmínek pro nezávislost médií v 80 - ti zemích světa. Dostupné z: http://www.irex.org/project/media-sustainabilityindex-msi. 16. 09. 2013. 81 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/system/files/u105/EE_MSI_2012_Albania.pdf. 16. 09. 2013. 82 Transparency International. Corruption Perceptions Index (2012). Dostupné z: http://www.transparency.org/cpi2012/results. 16. 09. 2013. 78
30 kontrolorů této problematiky. Jak však bylo zmíněno, korupce je v Albánii silně zakořeněná a podle zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA (U. S. State Department) zaměřující se na fungování lidských práv v zemi zůstává vysoká ve všech odvětvích albánské vlády, zvláště pak v soudnickém systému83. Funkce kontrolora tak teoreticky zbývá jen na zdejší média.
Pro uchopení problematiky svobody médií je dobré si definovat její mantinely. Je samozřejmě možné pojmout ji mnoha způsoby, já zde použiji definici Davida H. Weavera, který ji popisuje jako (1) „relativní absenci vládních omezení médií“ i (2) „jakýchkoliv jiných omezení, vztahujících se na média“, ale také (3) „přítomnost takových podmínek, které jsou nezbytné pro šíření rozmanitých myšlenek a názorů na relativně široké publikum, jako například právo na přístup k tisku a rozhlasovým stanicím“84. Jak dále uvidíme, první podmínka pro svobodný tisk je v Albánii více či méně splněna. Témata podkapitol probírána s novináři – mediální zázemí, politické vměšování, finanční situace v médiích, pracovní podmínky novinářů a potažmo i násilí či zastrašování – pak budou mít vypovídající hodnotu o splňování druhé a třetí podmínky Weaverovi definice.
3.2 Mediální zázemí „Tisk je svobodný. Svoboda tisku je chráněna státem.“85 Toto prohlášení, zahrnuté do albánského zákoníku, je v podstatě vše, co albánská legislativa o médiích zahrnuje. Jak dále uvidíme, absence nejrůznějších legislativních omezení poskytuje mediálním institucím nedostatek konkrétních a všeobecně platných pravidel, stejně jako je nechrání před potenciálními politickými nátlaky a vměšováním. S rozšiřujícím se mediálním trhem totiž vznikají nové problémy a situace vyžadující jasná a konkrétní pravidla a východiska, což je bez daných regulí jen obtížné řešit. Jak bylo řečeno, současné mediální prostředí se od své podoby v 90. letech zřetelně liší, což se projevuje probíraným zvyšujícím se počtem fungujících médií, jejich vztahem 83
U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices: Albania (2012). Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm. 17. 9. 2013. 84 WEAVER, David H.. The Press and Government Restriction: A Cross-National Study over Time, 1977. Gazette, 23:152-170 [online]. Dostupné z: http://gaz.sagepub.com/content/59/2/135.abstract. 17. 9. 2013. 85 Albánský tiskový zákon číslo 8239, “On Press,” ze dne 03. 09. 1997.
31 s politiky a zejména rozdílnou skladbou jejich vlastníků. Zatímco v 90. letech minulého století byla většina periodik zakládána a vedena novináři za účelem informovat veřejnost, během poslední dekády se založení novinového vydavatelství pojímá jako příležitost pro silné obchodníky jak prosadit své podnikatelské zájmy, což vedle podněcování klientelismu obnáší kvantitativní, nikoliv kvalitativní rozšiřování trhu. Z počtu 26-ti současně fungujících periodik tak tvoří velký počet z nich jen jakési „vedlejší produkty“ velkých konglomerátů, kterými jsou využívána jako fóra pro svou vlastní politickou agendu. Takové deníky mívají zhruba jen několikastovkový náklad a finančně udržitelné jsou z dalších obchodních aktivit svých vlastníků, věnujících se většinou obchodním aktivitám jako je stavebnictví, mobilní sítě atd.86 „Tyto noviny, kterých se prodá zhruba jen 200 kopií, slouží jen jako nástroj propagandy a využívají se v podstatě jen k pomlouvání lidí. S žurnalismem jako takovým nemají nic společného – existují, jen protože si někdo může dovolit platit jejich vydávání.“ Říká Besar Likmeta. „Jim (vlatníkům – pozn. autora) nevadí, že se jejich noviny málo prodávají nebo že neprodukují nejkvalitnější žurnalistiku. Pro ně je to pouze vedlejší produkt k ovlivňování politiků, nedělají to pro zisk.“, dodává. „V 90. letech se objevovalo spíše propojení médií s politikou, obchod v pozadí nestál. Později se to ale změnilo – kdo vlastní noviny, ten je jakožto podnikatel důležitější, může díky tomu řešit problémy nebo také někoho vydírat.“, vysvětluje Remzi Lani.
Změna mediálního vlastnictví má za následek také rozdílnou komunikaci v mediálněpolitických vztazích: dominující komunikace po linii politik – novinář, převládající v 90. letech, byla nahrazena novým vztahem charakterizovaným přímou komunikací mediálních vlastníků s politickou elitou a následným vyvíjením tlaku těchto vlastníků na samotné novináře87. Jak uvidíme dále, mají tyto vazby negativní vliv na žurnalistickou objektivitu.
86
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 25. 9. 2013.
87
32
3.3 Politické intervence Albánský tisk funguje často spíš jako rozšíření vlivu politiků, než jako reprezentace veřejného mínění – jak bylo řečeno v předchozí kapitole, značná část tisku je dnes v podstatě řízena vlivnými politickými stranami a businessmany. V této podkapitole se pak zaměříme na konkrétní způsoby, jakými albánská politická sféra média ovlivňuje. Zasahování politických stran do mediálního trhu bylo běžnou praxí již v poslední dekádě minulého století, následná léta pak přinesla do vztahů politiky a médií nový přístup. Snaha politiků o mediální kontrolu a nadvládu se sice nezmenšila, prostředky k tomuto cíli se však změnily. Dnes jsou používány sofistikovanější a rafinovanější metody jak umlčet či zastrašit novinová a televizní média, což je pro novináře značně znepokojující. V roce 2007 odsoudily noviny Zeri I Popullit vměšování se tehdejšího premiéra Saliho Berishi do mediálního prostředí v situaci, kdy „(. . .) jedna jemu blízká mediální společnost koupila časopis, zavedla novou televizní stanici (. . .) a byla připravena ke koupi další televizní stanice, jejíž majitel je nyní ve vězení. (. . .) soud tomuto vězni uložil maximální délku odnětí svobody za účelem donutit ho odprodat TV stanici co nejlevněji“.88 Společnost, která média kupovala, byla Klan TV, která je známá svým úzkým propojením s tehdejší vládou. Podle jednoho z bývalých zaměstnanců této televize, Andiho Bushatiho, ztratila televizní stanice v momentě, kdy začala být považována za zbraň Saliho Berishi, mnoho ze svých zkušených novinářů, kteří odcházeli poté, co byla omezena redakční svoboda jejich pořadů.89 Sám Andi Bushati pracoval v Klan TV během období volební kampaně, kdy byl zrušen jeho miniseriál o třech hlavních volebních lídrech. „Finanční zájmy byly pro Klan TV tak zásadní, že se postupně připravili o nutnou objektivitu v tom smyslu, že již ani nepoukazovali na něčí aféry. Tedy samozřejmě silně podporovali jakoukoliv kritiku vlády vůči opozici, ale když mělo dojít na finanční aféry všech politických stran, odmlčeli se.“90 Propojení médií s politikou komentuje i Remzi Lani na příkladu veřejnoprávního vysílače RTSH. I zde je mediální nezávislost minimálně pochybná: „Je to ministerstvo 88
BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 27. KRONHOLM, Alex. Press Freedom In Albania: Bachelor Thesis. Gothenburg: University of Gothenburg, Dept. of Journalism, Media and Communication, 2013, str. 13. 90 KRONHOLM, Alex. Press Freedom In Albania: Bachelor Thesis. Gothenburg: University of Gothenburg, Dept. of Journalism, Media and Communication, 2013, str. 13. 89
33 propagandy.“, říká.91 Jak bylo dříve zmíněno, RTSH vlastní několik národních i lokálních televizních a radiových stanic – všechny závislé na vládě a ji propagující. Plná polovina jejich rozpočtu pochází od vlády, která pak silně zasahuje do jejich editorské stránky.92 Podle EU zůstává nezávislost RTSH stále nízká a i nadále mu chybí dostatečné technické a administrativní kapacity.93
3.3.1 Vládní financování Hlavní problém většiny mediálních vydavatelství tkví v obtížné finanční situaci, ve které se nacházejí a která se ještě prohloubila současnou globální finanční krizí. Ta ovlivňuje nejen pracovní podmínky novinářů, o kterých bude řeč dále, ale také způsobuje závislost médií na vládních dotacích. Díky nim má vláda v rukou velkou moc, uvážíme-li, že každé ministerstvo má ročně k dispozici rozpočet k investování do veřejně informačních kampaní a velký podíl z nich – zhruba mezi 10-15-ti miliony eur ročně – putuje k „provládně nakloněným“ médiím.94 Jsme tedy svědky fenoménu, kdy si vláda „kupuje“ pokrytí svých denních aktivit v médiích, kterým na oplátku poskytuje stálý finanční přísun pocházející z vládní kasy. V roce 2001 bylo při zkoumání pěti nejdůležitějších zemských deníků zjištěno, že 42% jejich reklamní plochy je naplněno státními agenturami a státem vlastněnými korporacemi. Podle studií zveřejněných o několik let později bylo zaplaceno státními institucemi až 60% reklamy v elektronických a tištených médiích.95 Tyto veřejné prostředky pak slouží dvojímu cíli - jako odměna loajálním médiím i jako trestání těch „rebelujících“ tím, že dají peníze jejich konkurenci. Téměř všichni dotazovaní považují tuto praxi za velmi problematickou, distribuce vládních peněz na základě loajality médií má totiž zásadní vliv na kvalitu žurnalismu, která tak může kvůli stranění vládě, jakožto jediným způsobem přežití, v budoucnu zcela zaniknout.
91
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013. Freedom House. Freedom of the press (2012). Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-press/freedom-press-2012. 25. 9. 2013. 93 European Commission. Albania 2012 Progress report. Dostupné z: http://www.akti.gov.al/documents/al_rapport_2012_en.pdf. 25. 9. 2013. 94 Reporters without Borders, Press Freedom Index 2011/2012. Dostupné z: http://en.rsf.org/pressfreedom-index-2011-2012,1043.html. 25. 09. 2013. 92
34 „Ano, vládní peníze jdou nejčastěji pro-vládním médiím, zejména to byl případ posledních let s předešlou vládou (vládní kabinet S. Berishi – pozn. autora) a zatím nevíme, jak to bude s novou vládou. Každopádně tato média se mají sice lépe po finanční stránce, dopadá to ale na kvalitu jejich produkce – je to čistá propaganda, kvalita není jejich cílem.“, tvrdí Besar Likmeta. Podobně hovoří i anonymní respondent, který na otázku, zda je v Albánii toto téma aktuální, odpovídá pozitivně s naprostou samozřejmostí: „Samozřejmě! Předchozí vláda praktikovala tento systém v hrozné míře – prakticky všechny peníze šly do Klan TV. Ale jak se jednou jejich zájmy spojí s vládními, už jsou pošpiněni – jsou to barikádníci versus lupiči. Funguje zde spojení mediálních, vládních a obchodních zájmů, o tom není pochyb!“ Remzi Lani má na tuto problematiku naopak smířlivější názor: „Jistě že je to zneužívání vládních peněz a poškozuje to trh (. . . ), na druhou stranu je fér zmínit, že vláda nepatří mezi největší mediální inzerenty, jako například v případě Makedonie. Zdejší rozdělování vládních peněz je nefér, ale existence médií na nich tak úplně nestojí.“ Již tak špatnou finanční situaci ostatních, opozičních médií tak tento systém vládních investic ještě umocňuje a nutno říct, že těch je v Albánii většina, vzhledem k tomu, že většinu peněz „spolknou“ 2 nebo 3 televizní stanice či jiná média a ta ostatní, na mediálním trhu mnohdy zásadní, nedostanou téměř nic. V soukromém reklamním sektoru je to pro tato média také obtížné - vláda zde sice nemá přímý vliv, ten nepřímý je však neméně silný. Vezmeme-li v potaz zdejší úzké propojení politiky s médii a jejich silnou polarizaci vůči politickým stranám, je nasnadě, že reklamní spolupráce soukromých podniků s opozičními médii je chápána jako podporování samotné opozice. Tyto podniky jsou si toho vědomy a vědí, že výběr médií pro spolupráci bude mít důsledky na jejich vztahy se státem. Opoziční média jsou tímto tedy znovu znevýhodněna oproti pro-vládním typům médií. „Pro opoziční média je obtížné shánět reklamní inzerenty – stává se, že když společnosti spolupracují s „nevhodnými“ médii, vláda na ně pošle daňovou kontrolu nebo jsou pod 95
Freedom House, Nations in Transit: 2004. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/nationstransit/2004/albania#.UuAmZ-VNztE. 29. 9. 2013.
35 jiným politickým tlakem. Netvrdím, že je to častý jev, jen něco, co si tyto společnosti drží v paměti v případě rozhodování se o spolupráci.“, říká Besar Likmeta. Anonymní respondent také říká že „(. . .) získávat reklamu pro opoziční média je velmi těžké. Společnosti se často zdráhají prezentovat se například v televizi, která se vyjadřuje kriticky vůči vládě, jelikož je možné, že by další den přišla kontrola z finančního a způsobila by jim potíže. Opoziční média se tak dostávají do obtížné pozice.“ Tato praxe pak pokřivuje celkovou konkurenceschopnost v mediálním prostředí – výše příjmů z reklamy neodvisí od kvality či popularity jednotlivých vydavatelství, nýbrž od jejich loajality vůči vládě. Zmíněný způsob podplácení však není užíván pouze v politických kruzích – také velké a bohaté soukromé společnosti používají peníze k umlčení médií. Nejen Besar Likmeta dal za příklad telefonní společnosti, které „(. . .) používají svůj nemalý finanční rozpočet k udržení médií od psaní o jejich drahých tarifech.“ Finanční závislost médií na externích činitelích samozřejmě ovlivňuje samotnou práci novinářů a výslednou žurnalistiku obecně, vzhledem k nedostatku zdrojů potřebných k hlubšímu investigativnímu zpravodajství. Vytrácí se tak talent a profesionalismus. Besar Likmeta má za to, že: „Inteligentní lidé, takoví, kteří dokážou dělat kvalitní žurnalistiku, mohou snadno dělat i jinou práci a pokud zde chybí snaha o udržení těchto lidí, tak odejdou. Zkušení novináři jsou pak nahrazeni mladšími a levnějšími, bez zkušeností a dostatečného zaškolení, kteří hned musí čelit nejrůznějšímu tlaku ze strany vydavatelství, politiků atd. Když k tomu všemu připočteme ještě bídné finanční ohodnocení, je jasné, že v tomto prostředí se kvalitní práce odvádí jen těžko.“
V rámci boje proti tomuto jevu bylo Radou ministrů (označení pro albánskou vládu – pozn. autora) v roce 2006 schváleno rozhodnutí, jež má za cíl snížit ekonomickou závislost médií na státních zdrojích. Toto rozhodnutí zakazuje zveřejňování státní reklamy v denním tisku a televizi, která by byla uveřejněna v úředním věstníku oficiálních oznámení. Zákon nicméně nedokázal jasně definovat, co přesně je míněno
36 „státní reklamou“, a politici si tak našli alternativní způsoby financování médií, ačkoliv v současné době žádné oficiální státní dotování soukromých médií neexistuje.96
3.3.2 Cenzura Těsná finanční spolupráce s vládou a dalšími proniká i do interního běhu a fungování vydavatelství, kdy v podstatě mění celou zpravodajskou strukturu redakce a způsobuje tak přímou či nepřímou cenzuru praktikovanou editory či vydavateli a motivovanou jejich obchodními a politickými zájmy. Jak Besar Likmeta vysvětluje: „Šéfredaktor v jednotlivých vydavatelstvích většinou nefunguje jako filtr, zajišťující kvalitu zpravodajství, nýbrž zajišťuje, že se do zpráv nedostane nic, co by bylo v nesouladu s politickými a obchodními zájmy redakce a co by nevypovídalo o její podpoře daným politickým stranám a dalším subjektům.“ Šéfredaktoři zde zastupují spíše funkci cenzorů než kontrolorů kvality. Samotná autocenzura, o které bude řeč dále, však většinou funguje v redakci i bez nutnosti jejich zasahování: „Nefunguje to tak, že šéfredaktor vám řekne, o čem smíte psát a o čem ne – již s nástupem do redakce všichni vědí, ke komu je dané médium shovívavé a jakým tématům se tedy případně vyhýbat.“, dodává. Anonymní respondent souhlasně podotýká: „Jako novinář máte v hlavě jakousi mapku, která určuje, jakou politickou stranou či kterými obchodními partnery jsou vaše noviny financovány a o kom si tedy můžete dovolit psát. Pokud překročíte hranici únosnosti, šéfredaktor buď zakročí argumentem, že to není téma zajímavé pro čtenáře a do novin se tedy nehodí, nebo trvá na tom, aby jste si k tématu zjistili více informací, než dojde k tomu, že od reportáže jednoduše upustíte.“ Toto fungování je zmíněné také ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA: „Novináři si kontinuálně stěžují na vydavatelství či šéfredaktory, kteří, ať už přímo či nepřímo, cenzurují jejich práci v souladu s tlakem politických stran a obchodních partnerů.“97 Také tzv. Progress Report, vydávaný každoročně Evropskou komisí, shodně
96
LONDO, Ilda. Media Ownership, Independence and Pluralism. (2007) [online]. Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 29. 9. 2013. 97 U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices: Albania (2012). Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm. 29. 9. 2013.
37 poukazuje v případě Albánie na pokračující bránění ve svobodě médií politickými a obchodními zájmy, které vede mimojiné k autocenzuře.98 Fakt, že je tento názor všeobecně sdílen i albánskými novináři, dokazuje průzkum realizovaný albánským novinářem Sokolem Ballou na dohromady 60 novinářích, kteří anonymně odpovídali na dotazy pro jeho knihu Albania´s Freedom of Speech. Na dotaz, zda v Albánii existuje nátlak na novináře ze strany vydavatelů a editorů, odpoví pozitivně celých 78% dotazovaných. Jako důvod tohoto nátlaku uvedli zejména politický tlak na tyto vlastníky / obchodníky z důvodů netýkajících se médií.99 Cenzura ze strany politiků se vyznačuje také regulováním a omezováním přístupu k veřejným informacím a dostupnosti potřebných dokumentů, která se přitom oficiálně řídí mezinárodními standardy. Kvůli všeobecně nedostatečné implementaci a dodržování zákonů jsou však novináři nuceni spoléhat se při získávání informací od státních orgánů na své osobní kontakty a jiné neoficiální postupy.100 Podle oficiálních ustanovení má občan požadující informace podle zákona právo na jejich získání do 40 – ti dnů, realita je ale taková, že tázaný subjekt většinou neodpoví.101 Také ve zmíněném Media Sustainability indexu z roku 2012 je situace popisovaná obdobně, kdy je nedostatečné implementování zákona o přístupu k informacím částečně vysvětleno kulturní a politickou zdrženlivostí vůči otevřenosti a transparentnosti reflektující byrokracii v zemi.102 Podobně se vyjadřuje také Remzi Lani: „Když dojde na problematiku přístupu k informacím, máme velmi dobrý zákon, ale velmi špatnou implementaci – vláda dá informace jen tomu, komu chce, a nedá je těm, které „nemá v lásce“, což je samozřejmě diskriminující.“ Dodává, že když tamní mediální institut testoval otevřenost veřejných institucí, zjistilo se, že odpověď či potřebné informace získá jen 40% novinářů.
98
European Commission. Albania 2012 Progress report. Dostupné z: http://www.akti.gov.al/documents/al_rapport_2012_en.pdf. 29. 9. 2013. 99 BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 40. 100 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 29. 9. 2013. 101 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 102 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 29. 9. 2013.
38
3.3.3 Korupce v soudnictví Jak se psalo výše, všudypřítomná korupce v Albánii se nevyhýbá ani oblasti soudnictví - regulační orgány jsou považovány za velmi zpolitizované a média či novináři riskují vysoké pokuty v případě souzení se s vysoce postavenou politickou či jinou vlivnou osobou.103 Nelze samozřejmě tvrdit, že se všichni albánští soudci pokaždé a za každých okolností postaví proti novinářům, nicméně několik známých případů z posledních let jednoznačně poukazují na nesolidnost a nepředvídatelnost zdejších soudů. Zpráva MZV US upozorňuje na příklad, kdy byl albánský novinář Mero Baze souzen v roce 2009 pro urážku na cti u odvolacího soudu. „Okresní soud v Tiraně rozhodl ve prospěch Bazeho. Ten nicméně tvrdí, že v září roku 2010 odvolací soud rozhodl o zaplacení pokuty 10 milionů leků (cca 2 miliony korun, pozn. autora) Bazem a 5 milionů leků jeho nakladatelstvím za morální újmu, aniž by o tom ovšem Bazeho či jeho obhájce soud jakkoliv informoval. Baze se proti tomuto rozsudku odvolal u nejvyššího soudu, který předchozí rozhodnutí o zaplacení pokuty zrušil, ovšem Baze o tom až do doby zahájení vymáhání opět nebyl informován.“104 Vedle neuspokojivého způsobu soudní komunikace jsou problémem i neúměrně vysoké pokuty. Ty se mohou vyšplhat až k 800 000 Euro105 a vzhledem k tomu, že průměrný plat novináře se v Albánii pohybuje okolo 500 Euro měsíčně, by trvalo zhruba 400 let, než by byla splacena. „Tyto pokuty jsou jen prostředkem ke kupování si mlčení u novinářů, neočekává se, že budou opravdu zaplaceny. Je to jen prostředek, jak nás zastrašit“, vysvětluje Besar Likmeta. Absurdně vysoké soudní pokuty v Albánii komentuje také anonymní respondent: „Pod Berishovou vládou byl na přelomu století implementován nový zákon týkající se odškodnění za urážku na cti, který byl prý převzatý z Německa. Problém ovšem je, že ho nechali tak, jak byl používán v Německu, aniž by ho přizpůsobili albánským poměrům. Jenže finanční poměry Albánců a Němců se samozřejmě nedají srovnávat!“, vysvětluje se smíchem.
103
Freedom House. Freedom of the press (2012). Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-press/freedom-press-2012. 2. 10. 2013. 104 U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices: Albania (2012). Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm. 2. 10. 2013. 105 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013.
39 Jakkoliv to může znít úsměvně, je celá tato problematika spolu s výší uvalených pokut novinářům mírně řečeno neuspokojivá. Co se týče implementace zákona o urážce na cti a pomluvě, je soudy uplatňován v poněkud zkreslené podobě tím, že je soudy kladen přílišný důraz na právo na neposkvrněnou reputaci a soukromí na úkor práva na svobodu projevu v médiích. Jasným příkladem toho je případ z roku 2010, kdy tehdejší ministr kultury zažaloval celonárodní TV stanici Top Channel za nahrávání a odvysílání konverzace se sexuálním podtextem, kdy politik nabízel žadatelce o zaměstnání na ministerstvu (reportérce v utajení) pracovní místo výměnou za pohlavní styk. Soud tehdy rozhodl ve prospěch žalobce a uvalil na televizní stanici pokutu ve výši 400 000 Eur za poškození reputace a vniku do soukromí. Ačkoliv bylo později rozhodnutí zamítnuto a celá situace se stále projednává u odvolacího soudu, má původní rozsudek až děsivé následky na celkovou svobodu projevu.106 Také Evropská komise ve svém Progress reportu z roku 2012 zaznamenává tuto praxi: „Uplatňování zásad proporcionality u zadaných pokut proti novinářům a médiím není vždy respektováno.“107 Situace se nicméně zdá být v současné době lepší, než tomu bylo dříve, zejména pak v 90. letech. Všichni tři dotazovaní se shodují, že novináři dnes již vůbec nejsou souzeni v takové míře jako dříve, kdy to bylo doslova na denním pořádku, ani ve vězení v současné době není a dlouhou dobu nebyl žádný publicista. Tomu odpovídá i výpověď novinářů v průzkumu Sokola Bally, kde 65% z nich sdílí názor, že nátlak na novináře pomocí soudních procesů se snížil.108 Nicméně Besar Likmeta k tomu dodává: „Předchozí vláda používala taktiku, kdy novináři již sice nebyli vězněni, alespoň ne v takové míře, jako tomu bylo v letech 1998 – 2005, ale cíleně zde vytvářela prostředí strachu z neustále možnosti odsouzení, kdykoliv se vládě zlíbí, ať novinář napíše cokoliv.“ Podle něj je nyní stále brzy soudit, zda se to s nově zvolenou vládou zlepší.
3.3.4 Další typy nátlaků Vedle finančních sankcí jsou zde i další cesty, kterými politici umí dát najevo svou nelibost ke konkrétním novinářům a jejich reportážím. V případě zveřejnění 106
BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 47. European Commission. Albania 2012 Progress report. Dostupné z: http://www.akti.gov.al/documents/al_rapport_2012_en.pdf. 2. 10. 2013. 108 BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 42. 107
40 politicky nelichotivé reportáže se novináři dostávají nezřídka do osobních potíží vyznačujících se vedle zmíněného odepření přístupu k potřebným dokumentům například nezváním na oficiální politické tiskové konference a zejména obavou o zaměstnání svých příbuzných, jelikož zde existuje reálné riziko, že by mohli být propuštěni, pokud pracují ve státní správě.109 Pro příklad lze uvést situaci z roku 2008, kdy Unie albánských novinářů (UAJ) protestovala v zastoupení za několik novinářů, jejichž příbuzní přišli nedobrovolně o práci ve státní administrativě.110 Mezi další užívané typy přímých útoků patří ty verbální, které mohou snadno znemožnit běžnou denní aktivitu médií a naprosto „zmrazit“ jejich vztah s politiky. Můžeme jmenovat případ, kdy Demokratická strana zakázala v roce 2008 televizní stanici „News 24“ zveřejňovat jakékoliv aktivity spojené s touto stranou. Ještě napjatější situace vznikla v roce 2007, kdy tehdejší premiér Berisha veřejně tvrdě odsoudil nedostatek transparentnosti médií a obvinil je z toho, že jsou financována organizovaným zločinem.111 Výsledkem jsou pokud možno ještě napjatější vztahy mezi vládou s opozičními médii.
V posledních letech se tyto přímé útoky politických sil více přesunuly k „pouhým“ zmíněným hrozbám finanční povahy směřujícím k vydavatelům a mediálním vlastníkům, ovšem ovlivňování a politický nátlak je stále velmi silný a znemožňuje řádné vykonávání novinářské činnosti. Často je tak možné sledovat situace, kdy jsou média některými novináři použita jako můstek k přestoupení na „druhou stranu“ k politice, kde se stávají součástí vládní moci, čímž se rozmazává pomyslná dělicí čára mezi politikou a médii.112
3.4 Pracovní podmínky Svoboda tisku je ovlivněna mnoha různými činiteli. Vedle právních omezení a politických intervencí jsou stejně důležité i celkové pracovní podmínky novinářů, jež 109
IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania [online]. Dostupné z: http://www.irex.org/project/media-sustainability-index-msi. 2. 10. 2013. 110 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 2. 10. 2013. 111 BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence. Dostupné z: Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 2. 10. 2013. 112 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013.
41 mají dopad na výslednou kvalitu žurnalistiky v zemi. Bylo zde zmíněno, že „vláda práva“, neboli „rule of law“, je problematická ve všech sektorech albánské společnosti – média nevyjímaje. Tento fenomén prostupuje v podstatě každou částí novinářského řemesla a dělá tak z něho jedno z nejnáročnějších typů zaměstnání v zemi. Týká se to jak časové náročnosti práce, tak platebních a smluvních podmínek a samozřejmě i politického a jiného tlaku na novináře. „Novináři jsou dříči, opravdoví dříči!“, komentuje anonymní respondent pracovní dobu novinářů. Ačkoliv podle zákona má v Albánii člověk nárok minimálně na 4 týdny dovolené ročně113, novináři jsou tomu na hony vzdálení. „Většina z nich vůbec volno nemá, málokdy si mohou dovolit jet na dovolenou, a pokud dostanou 15 dní ročně, je to ještě hodně.“, dodává. Jak dále vysvětluje, noviny se vydávají často sedm dní v týdnu po celý rok, kromě několika dní před koncem roku, a novináři si většinou nemohou dovolit v tomto pracovním rytmu nepracovat. Na otázku, zda je reálné dodržovat nějakou pracovní dobu, odpovídá negativně: „Můj pracovní den končí okolo půl desáté večer a začíná v osm ráno, kdy musím zařizovat různé pracovní formality. A to jsem na tom ještě dobře, jelikož ve svém zaměstnání nemusím naplnit stránku nebo dvě denně, jako oni.“114 Velmi problematický, i když bohužel běžný, je v Albánii fakt, že většina novinářů vůbec nemá pracovní smlouvu. Těch, kteří pracují bez jakékoliv smlouvy, je zhruba 70 – 90 procent115. Nedostatek pracovní jistoty způsobený každodenními obavami o své zaměstnání má samozřejmě důsledky pro svobodu tisku: „Bez pracovní smlouvy nemůžete být tak nezávislý, jelikož musíte pořád přemýšlet: když napíšu to nebo tamto, přijdu o práci? V podstatě to nepřímo ovlivňuje svobodu projevu.“, souhlasí Besar Likmeta. Obratem však dodává, že ačkoliv smlouva dodá zaměstnanci větší jistotu v práci, stále není zaručeno, že mu zajistí jisté zaměstnání, jelikož aby smlouva splnila svůj účel, musel by v zemi prvně fungovat soudní systém.116 Ve studii Labor Relations, zpracované roku 2007 Ildou Londo z Albánského Mediálního Institutu, bylo
113
LONDO, Ilda. Labor relations (2007). Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 18. 11. 2013. 114 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 115 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania [online]. Dostupné z: http://www.irex.org/project/media-sustainability-index-msi. 18. 11. 2013. 116 Z rozhovoru s Besarem Likmetou. 1. 11. 2013.
42 vyzpovídáno 72 lidí pracujících v médiích, z čehož pouze 9 lidí mělo pracovní smlouvu. Většina z těchto devíti však přiznala, že smlouva jim nezajišťuje výhodu ochrany před sankcemi či ztrátou zaměstnání.117 Navíc ani nezaručuje právo na placení sociálních a zdravotních dávek zaměstnavatelem, což je jeden z dalších nepříjemných důsledků pro práci novináře – jak těm se smlouvou tak bez ní nejsou velice často tyto dávky placeny a zaměstnanci si je tak musí pokrývat ze svého platu.118 Z výše zmíněné studie vyplývá, že zaměstnavatelé porušují většinu práv svých zaměstnanců, ať už se jedná o nárok na dovolenou, délku pracovní doby či proplácení mzdy: celých 73 procent respondentů ve zmíněné studii poukázalo na problém s opožděným vyplácením mezd, někdy dokonce až o několik měsíců.119 V této problematice se zdůrazňuje vliv finanční krize, která dolehla i na média, což má pak dopad na novináře. Podle Media Sustainability Indexu nerespektovalo v prvním pololetí roku 2011 lhůtu vyplácení mezd 17 z 23 novinových nakladatelství a 47 z 86 radiových a televizních stanic vyplatilo novinářům výplaty se zpožděním dvou až pěti měsíců.120 Nejen s finanční krizí souvisí i samotná výše výplat. Kvůli rychlosti, s jakou se poslední léta zvyšují ceny v Albánii, se již nedají platy novinářů považovat za tak nadstandartní vůči jiným profesím, jako tomu bylo před pár lety. Dnes již není výše výplaty pro mnoho novinářů uspokojivou kompenzací za jejich práci, což vede k postupnému snížení motivace a loajality zaměstnanců a zvyšuje tak odchod mnoha novinářů od své profese k jinému, výhodnějšímu zaměstnání.121 Systém platů je v Albánii, celkově vzato, neformální. Podle UAJ je zde několik úrovní platů – minimální mzda pro okresního zpravodaje mimo hlavní město je zhruba 200 euro na měsíc, v hlavním městě se pak částka pohybuje okolo 300 euro s tím, že průměrný plat novinářů je vyměřen částkou mezi 400 – 600 eury. Na další úrovní jsou šéfredaktoři a publicisté, jejichž platy se měsíčně pohybují okolo 800 – 2500 euro.122 Je zde tedy evidentní silná platová 117
LONDO, Ilda. Labor relations (2007). Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 18. 11. 2013. 118 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 119 LONDO, Ilda. Labor relations (2007). Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 18. 11. 2013. 120 IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 18. 11. 2013. 121 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 122 LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012). [online]. Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. 18. 11. 2013.
43 nevyváženost, což kritizují všichni tři dotazovaní: „Průměrný plat novináře není špatný, ale při tak náročných pracovních podmínkách to není moc, zvlášť vezmeme-li v potaz, že někteří editoři a šéfredaktoři – tzv. novinářské hvězdy – berou často dokonce několikanásobek platu albánského prezidenta.“, komentuje problém anonymní respondent. Dalším problémem je neoficiální listina přiznaných zaměstnanců na výplatní pásce mediálních společností. Podle Alexandra Çipi z UAJ existují dvě různé výplatní listiny těchto společností – jedna oficiální, pro fiskální administrativu, která nereflektuje skutečnou podobu výplatní listiny a umožňuje tak daňové úniky, a druhá utajená, která je platná pro interní finanční administrativu nakladatelství a která skutečně odhaluje pravé množství vydaných výplat zaměstnancům.123 Za dané situace není překvapením, že nastavené pracovní podmínky pro novináře jsou v Albánii všeobecně považovány za jeden z hlavních problémů, kterým média čelí, a pravděpodobně bude trvat dlouhou dobu, než se zformalizují. V tomto prostředí s nejistým pracovním poměrem a nespolehlivými platebními podmínkami je pro novináře často obtížné nesklouznout k autocenzuře. Ve studii Labor relations byli respondenti dotázáni, zda zdejší pracovně-právní podmínky mohou vést k určitému stupni cenzury či dokonce k autocenzuře, a pouze 15 ze 72 osob tvrdilo, že v jejich případě k tomu nikdy nedošlo.124 Freedom house vidí situaci s autocenzurou v Albánii jako běžně přijímanou – je to něco, co „je pro novináře nutné preventivně provozovat, aby si uchránili práci nebo se posunuli v kariéře.“125 Podle zprávy MZV USA reportu si zase mnoho novinářů stěžuje, že absence pracovní smlouvy často brání objektivnímu zpravodajství a podněcuje jejich autocenzuru.126 Strach ze ztráty zaměstnání je jedním z hlavních důvodů, který vede novináře k autocenzuře. Není však jediný – i strach o zaměstnání jejich rodinných příslušníků je silným motorem k rozmyšlení si, jakou reportáž pustí na veřejnost. Podle nich je v zemi jen malá hrstka novinářů, kteří neřeší problém objektivity v psaní, a jen několik málo televizních a 123
IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 18. 11. 2013. 124 LONDO, Ilda. Labor relations (2007). Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html. 18. 11. 2013. 125 Freedom House. Nations In Transit (2012). Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/nations-transit/2004/albania#.UuAmZ-VNztE. 29. 9. 2013. 126 U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices: Albania (2012) [online]. Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm. 29. 9. 2013.
44 radiových stanic a novinových nakladatelství, která přináší opravdu objektivní a dobře informované zpravodajství. „V zemi, kde jsou novináři tak špatně placení a nepodporovaní přístupem vlády, je tendence k autocenzuře silnější, než v ostatních zemích regionu. Je to vliv zdejší všeobecné společenské a politické atmosféry, vlastníků médií, vlády i tradice.“127 „Autocenzura je v Albánii silná, ano, a jedním z důvodů je zakotvená tradice. V Albánii není tradice svobodného tisku, tak jako třeba v České republice, naopak. Jsou věci, které jsou pro nás od pádu režimu nové – zatímco v jiných zemích po pádu komunismu přecházeli zpět k tomu, co měli před ním, my jsme to teprve objevovali. Albánie měla pluralitní vládu jen sedm let ve 30. letech 20. století, což není moc pro utvoření tradice svobodného tisku.“, vysvětluje Remzi Lani problematiku autocenzury. „Je to velký tlak – novináři musí splňovat určité provozní podmínky, které jsou jim zadávány editory, ne jimi samými. Říká se, že novináři jsou misionáři demokracie, ale oni jsou také proletáři kapitalismu (. . .) – bez pracovních smluv a pojištění, s pozdě proplácenými výplatami…to je problém. Novinářům zde chybí status osoby pracující s pevně danou smlouvou, s fungujícím zákoníkem práce a chráněné rouškou nezávislosti a ostatních věcí, kterými se alespoň teoreticky řídí západní země.“, uzavírá Lani. Na druhou stranu jako jediný z dotazovaných oceňuje ve srovnání s jinými typy zaměstnání i pozitivní prvky novinářské práce, které pro Albánii nejsou zas tak běžné, jak se vyspělejším národům může zdát: „Určitě mají lepší pracovní podmínky, pracují v hezkých kancelářích, s dobrými počítači a technologiemi, do kterých se hodně investuje, na rozdíl od lidských zdrojů, do kterých by se mělo investovat více, zejména pokud jde o různé tréningy a školení.“128
3.5 Násilí a hrozby Nátlak politiků a ostatních autorit není tím jediným, čemu novináři v Albánii musí čelit – je zde i aspekt fyzického nátlaku v podobě násilí a zastrašování. Být novinářem v Albánii evidentně není zcela bez rizika, a ačkoliv tento jev není podle
127
IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 29. 9. 2013. 128
Z rozhovoru s Remzim Lanim. 25. 10. 2013.
45 mnou zpovídaných osob v současné době častý, funguje přesto v podvědomí novinářů jako silný odstrašující prostředek. Ve zprávě MZV USA z roku 2012 je zmíněný incident, kdy po lednovém masovém protestu v roce 2011 bylo vážně zraněno několik novinářů a někteří byli dokonce nuceni opustit zemi nebo se skrývat. Jedním z nich byl Fatos Mahmutaj z novin ABC, který byl během protestu 21. ledna 2011 postřelen. Poté, co tento incident sám zveřejnil, byl opakovaně vystaven výhrůžkám smrti, načež opustil zemi a o pár měsíců později dostal politický azyl v Belgii.129 Investigativní reportér Artan Hoxha stál za odvysíláním videa, které ukazovalo, že jeden ze čtyř demonstrantů zastřelených při stejném protestu nebyl ozbrojen a ani se nesnažil vniknout do vládní budovy, při čemž byl zastřelen republikánskou gardou, jak tvrdil tehdejší předseda vlády. Čtyři dny po odvysílání tohoto videa dostal jeho desetiletý syn od neznámých mužů obálku, v níž byly tři kulky. Kvůli výhružkám byl pak nucen se několik týdnů ukrývat v horách.130 Také novináři Ened Janina, Feliks Bilani a Elton Dono byli během protestů zbiti, z toho poslední dva jmenovaní byli zraněni vážně.131 Situace z ledna 2011 je samozřejmě extrémní příklad, který nelze považovat za reprezentaci každodenní rutiny albánské žurnalistiky, na druhou stranu jsou to právě tyto extrémní situace, kdy je tisk nejvíce potřebný a kdy by novináři měli být chráněni víc než jindy. Většina mnou oslovených novinářů se zdráhala jít do přílišných detailů, když došlo na otázku přímého násilí, z čehož lze alespoň usuzovat, že jim toto téma není zcela cizí. Nicméně podle nich jsou tyto situace vzácné, což ovšem nebrání větší obezřetnosti novinářů – člověk je nucen dvakrát zvážit, co zveřejní a co už ne. Vzhledem ke zmíněnému pak není překvapením výše probíraná autocenzura, pro kterou je zdejší prostředí živnou půdou. Jak vysvětluje Remzi Lani, většinou to bývají velcí obchodníci a jejich obchody, kteří s sebou přináší větší riziko ohrožení, pokud je pro ně pátrání novinářů kvůli reportáži rizikové. Za případnými útoky jsou prý v naprosté většině anonymní jedinci, o kterých
129
U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices: Albania (2012). Dostupné z: http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm. 12. 10. 2013. 130 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013.
46 se nelze dozvědět. Vláda za tím podle něj většinou nestojí – se svou mocí má možnost použít mnohem rafinovanější metody jak znepříjemnit život. Nicméně podle anonymního respondenta ani to není vyloučené, což dokazuje informací, podle které měl mít předchozí premiér Berisha najatou jistou organizaci pocházející z USA a „hlídající“ vše, co například nemělo přijít na povrch, ať už za tím stál novinář či kdokoliv jiný, přičemž metody, které k tomu organizace používala, byly prý často nevybíravé. Také on se obává o profesionalitu zdejších novinářů vzhledem k fyzickým hrozbám i politickému vměšování: „Transformujeme se z novinářů na aktivisty – je těžké zůstat v tomto podnebí zcela nestranný.“132 V rozhovoru s albánskou novinářkou Linditou Çela z novin Shekulli, publikovaném v akademické práci nazvané Press Freedom in Albania, je tato problematika také probírána: „Když se v Tiraně zabýváte žurnalistikou a jste ještě k tomu žena, není to úplně snadné – občas se o sebe obávám a přemýšlím, co by se mi v budoucnu mohlo stát. Ale tuto práci jsem si vybrala, a tak to musím akceptovat, nebo se s tím spíše naučit žít. Musím být celkem obezřetná. Dříve jsem běžně chodila po práci ven s přáteli, dnes jdu již jen s těmi nejbližšími a vždy na veřejná místa. Jsem dost opatrná – když například skončím pozdě v práci, zavolám si řidiče, aby pro mě přijel – nejedu sama svým autem.“133 Mezi citlivá témata, jejichž prošetřování může být pro novináře nebezpečné, patří podle Besara Likmety případy organizovaného zločinu či korupce – tedy oblasti s vysokým zájmem určitých kruhů lidí. Naopak informování o politicích a politických událostech, obzvláště těch každodenních, není příliš riskantní – alespoň co se týče fyzického násilí. Na druhou stranu, stejně jako v jiných zemích se silnou korupcí je i zde někdy těžké rozlišit hranici mezi obchodními a politickými zájmy. Samotní novináři mají za to, že zde není možné říci, kde končí politika a začíná tzv. „business“ „(. . .) všichni z politické elity, včetně opozice, jsou kriminálníci v tom smyslu, že mají vazby na tzv. mafii.“, dodává Likmeta.
131
IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 12. 10. 2012. 132 Z rozhovoru s anonymním respondentem. 25. 10. 2013. 133 KRONHOLM, Alex. Press Freedom In Albania: Bachelor Thesis. Gothenburg: University of Gothenburg, Dept. of Journalism, Media and Communication, 2013, str. 28.
47 Je zřejmé, že i přesto že diktaturu má Albánie již za sebou, je zde mnoho témat a otázek, které jsou stále příliš citlivé, než aby se o nich diskutovalo. „Stále to není otevřená společnost, není tu pravděpodobně mnoho novinářů, kteří by se odvážili pouštět se do tak citlivých témat, jako je organizovaný zločin, korupce či dokonce zločiny spojené s komunismem. Dá se tomu porozumět, jelikož je to uvrhá do nebezpečí – je to příliš vysoká cena, tak lidé raději mlčí.“, říká Besar Likmeta.
Co se týče reakcí veřejnosti na praktikování násilí na novinářích, ty jsou relativně slabé. Podle Media Sustainability Indexu by měl být výraznější rozdíl mezi reakcemi institucí, jako jsou UAJ, a mezi spontánní solidaritou občanů. Ve skutečnosti jsou to však pouze asociace novinářů, které mezi jinými nevládními organizacemi reagují na ochranu novinářů před násilím. Reakce veřejnosti bývají pak většinou spíše apatické.134
3.6 Shrnutí kapitoly Na předchozích řádcích jsme měli možnost vidět, jaká vypadá v současné době situace na albánském mediálním trhu. Nyní zbývá posoudit, co daná situace vypovídá o svobodě tisku a médií obecně. Pouhá absence státní cenzury a omezující legislativy k tomuto posouzení nepostačuje - aby bylo možné svobodu tisku definovat, je nutné vzít v potaz širší okolnosti. Co se právní legislativy týče, ta svobodu tisku nijak oficiálně neomezuje. Mediální vydavatelství i jednotliví novináři jsou však přesto vystaveni značnému tlaku pocházejícímu zejména z politického a obchodního prostředí. Prostředky k vytváření tohoto nátlaku jsou výhradně ekonomického, soudního a někdy i fyzického rázu. Jak je popsáno v podkapitolách 3.3.1 a 3.3.2, ekonomický nátlak je podnícen všeobecnou snahou politiků o přímé či nepřímé ovládání médií. Vedle přímého „nakupování“ některých vydavatelství, ač zprostředkovaného třetí stranou, si vláda zajišťuje vliv prostřednictvím státních peněz určených k reklamě, které přerozděluje na základě preferencí odvíjejících se od loajality jednotlivých médií. Tato praxe nejen že zkresluje přirozenou soutěž na mediálním trhu a oslabuje ostatní, méně loajální média, která jsou tak finančně znevýhodněna, ale zejména zamezuje objektivnímu 134
IREX. Media Sustainability Index 2012: Albania. Dostupné z: http://www.irex.org/project/mediasustainability-index-msi. 15. 1. 2014.
48 zpravodajství v takto podporovaných médiích, jejichž vedení, ve snaze vyjít vstříc svému „sponzorovi“, cenzuruje práci novinářů v případě, že přesahuje určené mantinely. V podkapitole 3.3.3 jsme si pro změnu ukázali nedostatečnou funkčnost soudního systému, kdy soudy absencí nezávislosti na politických autoritách zastrašují novináře a mediální vlastníky. A konečně je tu přítomnost nátlaku psychického způsobeného jak strachem o ztrátu zaměstnání svých nejbližších, zmíněného v podkapitole 3.3.4, tak strachem o vlastní zaměstnání umocněným častou absencí pracovní smlouvy či nutností dodržování předepsaných norem (podkapitola 3.4). V některých případech může dojít i na fyzický nátlak – v podkapitole 3.5 jsme viděli, že riziko ohrožení osobní bezpečnosti a násilí jsou novináři nuceni brát v potaz. Vrátíme-li se nyní k Weaverově teorii a jeho podmínkám nutným pro svobodný tisk, můžeme konstatovat, že v Albánii (1) relativní absence vládních omezení médií nepochybně je. Výše zmíněné typy nátlaků na novináře mají však negativní vypovídající hodnotu o splnění druhé Weaverovi podmínky, tedy absenci (2) jakýchkoliv jiných omezení, vztahující se na média. Co se týče třetí podmínky, s ohledem na finanční situaci médií zjitřenou nátlakem pramenícím ze speciálních zájmů, je možné vyloučit (3) přítomnost takových podmínek, které jsou nezbytné pro šíření rozmanitých myšlenek a názorů. Je samozřejmě neradno zjednodušovat vliv všech těchto faktorů na výsledky novinářské práce, avšak vycházíme-li z Weaverovy teorie, je nutné konstatovat, že podmínky pro svobodu médií nejsou v Albánii splněny. Je zřejmé, že albánští novináři pracují v prostředí podněcujícím autocenzuru – hranice, které se nemají překračovat, se liší mezi jednotlivými médii a jejich „politickou příslušností“ a novináři z jednotlivých vydavatelství jsou s nimi zpravidla velmi dobře obeznámeni, stejně tak jako s možnými důsledky při jejich překročení. A ačkoliv autocenzura nemusí být vnímána tak závažně jako státem nařízená cenzura, stále škodí všem médiím usilující o svobodu a nezávislost. Určitou nesvobodu projevu v médiích však pociťuje i většina albánských novinářů, což je patrné nejen z odpovědí mnou dotazovaných osobností, ale i ze zmíněného anonymního průzkumu Sokola Bally, ve kterém na otázku existence svobodného tisku odpovědělo negativně 47%, přičemž dalších 18% bylo ve svém názoru neutrálních.
49 Zajímavý je také fakt, že na otázku, zda se situace v posledních letech zlepšila či naopak, odpovědělo 44% záporně, oproti 33%, kteří smýšlejí pozitivněji.135 Tento názor dobře reprezentují slova jednoho z předních albánských novinářů Mera Bazeho, který považuje současnou situaci svobody slova v Albánii za velice kritickou, zejména ve srovnání s minulostí: „Nacházíme se na naprostém dnu. V 90. letech média alespoň vytvářela veřejné debaty, navzdory střetům s vládou. Dnes už se média vládě zcela odevzdala.“136 Nespokojenost některých novinářů se stávajícími podmínkami je jistě pozitivním signálem pro potenciál změny ve svobodě médií. Je však tento názor odrazem postoje většiny? V průběhu proběhnuvších rozhovorů mě zaujalo, s jakou samozřejmostí a odevzdaností zpovídající potvrzovali mé obavy o zdejší situaci v médiích, jako by zdejší počínání bylo naprosto přirozené. „Ne, že by to bylo normální, člověk jen časem doroste do stádia, kdy to začne akceptovat“, vysvětluje Besar Likmeta. Otázkou zůstává, jak a zda vůbec je možné situaci změnit? Při diskutování otázky legislativy týkající se albánských médií jakožto způsobu řešení mediální nesvobody se většina dotazovaných dostala k problematice „vlády práva“ prostupující celou společnost. Dotaz, jaké případné změny a reformy v legislativě by současné situaci pomohly, se mnohým zdál irelevantní. „Nemyslím si, že dokonalejší legislativa zde něco změní, když se nedokáží dodržovat ani ta pravidla stávající. Tímto přístupem navíc netrpí pouze mediální sektor – oslabuje to celou společnost.“, tvrdí Besar Likmeta, který podle svých slov o změně situace svobody médií v brzké době pochybuje. Zdá se, že celá zdejší problematika svobody médií je poněkud hlubšího rázu vyvěrajícího z povahových rysů samotných Albánců, jež by bylo prvně nutno změnit, aby se změna odehrála i v mediálním prostředí. To, pokud je to vůbec možné, je však běh na velmi dlouhou trať, vzhledem ke zmíněnému naturelu Albánců, který je mimo jiné charakterizován právě všeobecným nedostatkem respektu k daným pravidlům a zákonům. Je proto možné se domnívat, že pravděpodobnější cesta ke změně by mohla směřovat odshora dolů, nebo-li od vlády k široké společnosti. Představa, že by vláda země byla v rukou jedinců upřímně usilujících o změnu a důsledných v implementaci 135
BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech. A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. Str. 42. KRONHOLM, Alex. Press Freedom In Albania: Bachelor Thesis. Gothenburg: University of Gothenburg, Dept. of Journalism, Media and Communication, 2013, str. 22.
136
50 těchto změn, se zdá být realističtější než očekávání plošné změny národní mentality. Nicméně tato vláda, bez ohledu na to, kdo by byl jejím premiérem, musí chápat roli médií a nezbytnost svobody slova jako součást fungující demokratické společnosti, aniž by se chtěla mstít za každou kritiku, kterou o ní média zveřejní. Otázkou pak zůstává, jak dlouho by byla schopna vláda, která povolí uzdu (byť konstruktivní) kritice ze strany médií, vydržet u moci, neboť je nasnadě, že otevřenou kritiku vlády ze strany médií, která v současné době v Albánii spíše absentuje, by nemusela dlouho ustát. S nově zvolenou vládou, která ukončila dlouhé působení Saliho Berishi ve vrcholné politice, se nyní diskutuje, zda s sebou tato změna přinese také změnu fungování současného mediálního systému. „Tato strana (Sociální strana vedená Edim Ramou, současným premiérem – pozn. autora) má všeobecně dobré vztahy s tiskem, dá se říct, že tisk respektuje. Potenciální problém je však v tom, že straně velmi záleží na své image, a to, jak bude přistupovat k svobodnému fungování médií, bude záležet také na tom, jakým způsobem budou média stranu a vládu prezentovat – jestli spíše technicky a rozumově, či emocionálně, jak mají ve zvyku.“, uvažuje anonymní respondent nad otázkou, zda se situace v budoucnu může změnit. „Pokud současný premiér dodrží svůj slib o publikování výsledků statistického úřadu a budou se publikovat korektně veškeré výsledky úřadu, můžeme se zde dočkat dobrých věcí.“137, dodává anonymní respondent a pokračuje: „V současné době se evoluce médií nekoná – zemi sužuje ekonomická krize a média se s ní vezou. Nicméně tato krize by mohla zemi přinést i pozitivní změnu ve smyslu konat věci správně a opravdově, tak jak by se měly dělat – ne 'demokracie á la albánská verze demokracie' (myšleno demokracií pouze na oko – pozn. autora), ale řešení samého jádra věci. Pokud vláda v těchto slibech vytrvá a pomůže změnit zemi hardware, nejen software, pak můžeme očekávat i pozitivní změnu v médiích. Pokud však vláda couvne před tlakem blížících se voleb a začne povrchně slepovat problémy země, jen aby si zajistila další vítězství ve volbách, tak jako všechny předchozí vlády…“ (nedořečeno).
137
Reportér v rozhovoru poukazuje na vědomé zamlčování veřejných informací předchozí vládou, respektive jejím předsedou Salim Berihou, ovládající statistický úřad, na základě čehož úřad nepublikoval kompletní výsledky, ale pouze ty, které prezentovaly vládu v dobrém světle. Naopak nárůst lidí, žijících v chudobě, zvýšený v posledních pěti letech o 200 000, byl například zveřejněn až po pádu této vlády v červnu 2013.
51 Na relativně dobré vztahy médií se Sociální stranou poukazuje i Remzi Lani, což koneckonců dokládá i umístění Albánie v již zmíněném žebříčku hodnotícím svobodu tisku vydávaného organizací Reportéři bez hranic, které bylo v období předešlé vlády této strany mnohem lepší než po nástupu Demokratické strany. I Lani doufá ve zlepšení s novou vládou: „Myslím, že můžeme očekávat uvolněnější přístup – Rama je v otázce svobod liberálnější než Berisha, ale uvidíme, zda se to změní – mediální prostředí je zde velmi korupční, klientelismus tu má silné kořeny. Osobně však očekávám zlepšení, minimálně ne opak.“, říká.
Problematika svobody médií je komplexní problém, je to soubor mnoha dílčích a na sebe navázaných částí. Nejedná se pouze o uvězňování lidí, ale o způsob využívání reklamních peněz, o jejich distribuci i distribuci informací, o pronikání internetových médií atd. Po posouzení těchto prvků nelze popřít, že právo svobody slova a vyjadřování v médiích je v Albánii značně poškozováno, ovšem je také třeba posuzovat celou situaci v kontextu historie země a podmínek, z jakých země vyšla. Jakkoliv z hlediska západních zemí není situace v Albánii zdaleka ideální, pro Albánce mohou být hodnoty mnohdy jinde, jak je patrné z postoje Remziho Laniho: „Svobodný tisk je tou nejdůležitější věcí, které Albánie zatím dosáhla. Není perfektní, není profesionální, je protkaný problémy, ale je skutečný.“
52
Závěr Cílem diplomové práce bylo zmapovat vznik a vývoj svobodného tisku a ostatních médií v Albánii v době od pádu komunismu po současnost, přičemž pro širší kontext byla stručně nastíněna také situace v době komunismu, zejména bezprostředně před jeho pádem. Hlavní motivací této práce bylo však určit míru nezávislosti tisku v současné Albánii a přiblížení podmínek práce tamních novinářů. Jak jsme viděli, Albánie v posledních dvou desetiletích prošla rozmanitými obdobími, jak po politické, tak hospodářské stránce, a média se formovala spolu s tím - od období naprosté „poddanosti“ státu v posledních letech komunismu, přes euforii v prvních letech demokracie, kdy jakoby si tisk vynahrazoval dosavadní omezování slova a namísto objektivního zpravodajství se spíše hnal za senzacemi s cílem pošpinit politické špičky, po široký mediální pluralismus vyznačující se neregulovaným mediálním trhem, čítající nespočet deníků a televizních stanic, které naprosto přetěžují potenciál trhu v tak malé zemi, jako je Albánie. Zásadní změny ovlivňující celkovou tvář mediálního trhu proběhly také v oblasti mediálních vlastníků. Zatímco po většinu 90. let byly noviny zakládány povětšinou novináři a lidmi z oboru, od přelomu století začala být média vnímána jako prostředek velkých obchodníků ke zvýšení osobní prestiže či jako jejich nástroj k vydírání a pomlouvání. Ať tak či tak, média od pádu komunismu zatím neměla moc času a příležitostí k vytvoření silnější tradice kvalitního a profesionálního žurnalismu, ze kterého by se dalo růst. Co se týče nezávislosti médií, ta je od doby vzniku demokracie v podstatě formována vztahem mezi médii a politiky. Vývoj v posledních dvou dekádách ukázal, že politici vždy úspěšně ovlivňovali a kontrolovali aktivitu médií, což mělo a stále má negativní dopad na jejich svobodu a nezávislost. Tato tendence se zdá být dokonce zvyšujícího se charakteru s tím, že v posledním desetiletí nebyl učiněn žádný výrazný pokrok ve snaze oprostit média od politického tlaku. Co se však vyvíjí, je samotný vztah těchto dvou činitelů, zejména pak způsob uplatňování politické moci vůči médiím. Zatímco 90. léta byla ve znamení přímých politických útoků vůči tisku, v průběhu druhého období se přikročilo k sofistikovanějším způsobům nátlaku, kdy vládní finanční podpora oslabila nezávislost ekonomicky nestabilních médií. Ze strany tisku byla 90. léta obdobím extrémní kritiky politiků, což minimálně značilo jistý vývoj, jelikož média si díky tomu vytvořila určitou integritu a odstup od politické moci, za což byla respektována
53 veřejností. Nicméně se změnou vlastníků po roce 2000 začal být mediální obsah přizpůsobován jejich ekonomickým a politickým zájmům. Svobodu vyjadřování v médiích určují do velké míry také pracovní podmínky novinářů. Z tohoto hlediska lze říci, že v mediálním prostředí existuje velký nesoulad mezi pracovním právem a jeho implementací v praxi. Častá absence pracovních smluv vytváří spolu se zranitelností mnohých médií velmi nestabilní prostředí pro práci novinářů, což se následně odráží v celkové profesionalitě oboru. Navíc s nedostatkem právní ochrany a účinnosti odborových organizací jsou novináři často nuceni pracovat za soustavného porušování svých práv, jakým je např. nedodržování pracovní doby či odpírání přístupu k informacím, to vše navíc doprovázené nízkým platovým ohodnocením. Za těchto podmínek nejsou novináři v pozici, kdy by si mohli budovat svou profesní integritu prostřednictvím mediálních vlastníků, čehož výsledkem je dnes již běžně provozovaná autocenzura. Vzhledem k výše zmíněnému je nutné na závěr konstatovat, že média v Albánii nejsou plně svobodná ani nezávislá a tento boj politických elit o moc nad médii, spolu s jejich pokřiveným vztahem s politiky a soukromými podnikateli, stále představuje jednu z hlavních výzev k plnému přechodu k demokracii. Je jisté, že zdejší autority i samotná média budou muset vynaložit velké úsilí, jak v oblasti legislativy, tak v mentálním přístupu, pokud chtějí v tomto procesu, stejně jako v procesu evropské integrace, výrazněji pokročit.
Summary The aim of the thesis was to explore the establishment and development of free press and other media in Albania during the time since the fall of communism till the present. The main goal of this work was to determine the level of independence of local press and learn about working conditions of Albanian journalists. As we have had a chance to see, this country has gone through various periods – local media have been shaped along with political and economic development and thus have experienced periods of total bondage during communist times, through euphoria of first years of democracy, symbolized more by the efforts of the media to discredit the politicians than by the quality and objective journalism, to the wide media pluralism characterized by unregulated media market.
54 Changes affecting the overall shape of the media market can be also seen among media owners: while in 90´s newspapers were run mainly by journalists or at least people from the media field, today media work more as a gun in the hands of political elite and strong businessmen. The media independence itself has been shaped by the relations between media and politics (nowadays also the businessmen) since the fall of communism. As the development has shown, Albanian government and politicians in general have always strongly influenced media outlets which has had a negative impact on their freedom and independence. This trend seems to have even increasing character and in the last decade there has been no significant progress in the effort to rid the media of political pressure. Freedom of expression in Albanian media is also determined by working conditions of journalists. From this perspective it can be said that there is a discrepancy between the labor law and its implementation in practice. The frequent absence of employment contracts together with the vulnerability of media creates very unstable environment for the work of journalists that not only that creates self-censorship, but is then also reflected in the overall professionalism of the industry. Given to all above mentioned information it can be stated that the media in Albania are neither fully free nor independent and the fight of political elites for power over the media, along with their twisted relationship with politicians and private businesses, still represents one of the major challenges to the full transition to democracy. The local authorities as well as media will certainly have to put a lot of effort to move this process forward if they want to speed up the process of European integration.
55
Použitá literatura Ústní zdroje:
Besar Likmeta, 1. 11. 2013. Remzi Lani, 25. 10. 2013. Anonymní respondent, 25. 10. 2013
Knihy: BALLA, Sokol. Albania´s Freedom of Speech: A ticket to join Europe. Albania:UET Press, 2010. ISBN 978-99956-39-27-3. BEZANSON, Randall P. How free can the press be? [online]. Urbana: University of Illinois Press, 2008. ISBN 9780252075209. GUREVITCH, Michael, BLUMLER, Jay G. The Crisis of Public Communication. United Kingdom: Taylor Francis Ltd, 1995. ISBN 9780415108522. HALLIN, Daniel C., MANCINI, Paolo. Systémy médií v postmoderním světě. Praha: Portál, 2008. ISBN
978-80-7367-377-2.
HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-485-4. HESTER, Albert, WHITE, Kristina et al. Creating a Free Press in Eastern Europe. Georgia, USA: Univ of Georgia Henry W Grady, 1993. ISBN 0943089042. HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny s. r. o., 2008. ISBN
978-80-7106-939-3.
HUME, Mick. There is no such thing as a free press: and we need one more than ever [online]. Exeter: Imprint Academic, 2012. ISBN 1845403509. JÄGER, Petr a Pavel MOLEK. Svoboda projevu: demokracie, rovnost a svoboda slova. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2007, 195 s. ISBN 978-80-903786-5-0.
56 JAKUBOWICZ, Karol. SÜKÖSD, Miklós. Finding the right place on the map: Central and Eastern European media change in a global perspective. Bristol, UK, Chicago: Intellect Ltd., 2008. ISBN 9781841501932. LEDERMAN, Daniel, NORMAN V. Loyaza, SOARES, R. Rodrigo. Accountability and Corruption: Political Institutions Matter. Oxford: Blackwell Publishing Ltd, 2005. NÁPLAVA, Miroslav, HORKÝ, Petr. Albánie: Kráska se špatnou pověstí. Brno: Jota, 2012. ISBN 978-80-7217-834-6. ŠTOURAČOVÁ, Judita a kol. Ekonomická dimenze české diplomacie a její aplikace ve vztahu k zemím západního Balkánu. Praha: Proffesional Publishing, 2010. ISBN 97880-7431-017-1. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. I.B. Tauris, 2001. ISBN 1860645410. VYKOUKAL, Jiří. Východ: Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri, 2000. ISBN 80-85983-82-6.
WEITHMANN, Michael W. Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-199-7.
Akademická práce: KRONHOLM, Alex. Press Freedom In Albania: Bachelor Thesis. Gothenburg: University of Gothenburg, Dept. of Journalism, Media and Communication, 2013. Supervisor: Mathias A. Färdigh.
E-články, e-reporty: BAKA, Besnik. Media Vs. Politics: Transition towards political (in)dependence [online]. Albanian Media institute. http://www.institutemedia.org/contactus.html.
57 Business Info, 2013, Oficiální portál pro podnikání a export: Albánie: Zahraničněpolitická orientace [online]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/albaniezahranicne-politicka-orientace-17812.html. CARTWRIGHT, Will. John Stuart Mill on Freedom of Discussion. Richmond Journal of Philosophy 5 (Autumn 2003) [online]. Dostupné z: http://www.richmondphilosophy.net/rjp/back_issues/rjp5_cartwright.pdf Cornell University Law School. Legal Information Institute: U. S. Constitution. Dostupné z: http://www.law.cornell.edu/constitution/first_amendment. European Commission. Albania 2012 Progress report
[online]. Dostupné z:
http://www.akti.gov.al/documents/al_rapport_2012_en.pdf.
European Journalism Observatory. Media as an Extension of Politics. Dostupné z: http://en.ejo.ch/3987/ethics_quality/media-as-an-extension-of-politics. European Journalism Observatory. Political Discourse in the Albanian Media. Dostupné z: http://en.ejo.ch/6970/ethics_quality/political-discourse-albanian-media-osfa. European Journalism Observatory. The Decline of Independent Albanian Media. Dostupné
z:
http://en.ejo.ch/5634/ethics_quality/new-study-shows-decline-of-
independent-albanian-media. European Journalism Observatory. The Four Challenges Faced by the Albanian Media. Dostupné z: http://en.ejo.ch/6670/media_economics/challenges-albanian-media. FÄRDIGH, Mathias A. Department of Political Science Göteborg University. Paper to be presented at the Quality of Government Institute working conference in Nice, October
23-26,
2007
[online].
Dostupné
z:
http://mafardigh.files.wordpress.com/2010/10/press_freedom_and_corruption.pdf.
Freedom House, Nations in Transit: 2004. Albania [online]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/nations-transit/2004/albania#.UuAmZ-VNztE
Freedom
House.
Freedom
of
the
press
(2012)
[online].
http://www.freedomhouse.org/report/freedom-press/freedom-press-2012
Dostupné
z:
58 Freedom
House.
Nations
In
Transit
(2012)
[online].
Dostupné
z:
http://www.freedomhouse.org/report/nations-transit/2004/albania#.UuAmZ-VNztE.
Human Rights Watch. Albania: Media Freedoms Still Suffer. Dostupné z: http://www.hrw.org/news/2002/06/12/albania-media-freedoms-still-suffer.
INSTAT, Instituti i Statistikave: Albania: Time Use Survey 2010 – 2011. Dostupné z: http://www.instat.gov.al/en/publications/books/2011/albania-time-use-survey-20102011.aspx.
IREX.
Media
Sustainability
Index
2012:
Albania
[online].
Dostupné
z:
http://www.irex.org/project/media-sustainability-index-msi.
KKRT. Annual report 2012. Albanian Media Institute [online]. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html.
KORNEGAY, Van. On the Road to a Free Press in Albania: Evaluating Outside Aid Efforts,
1995
[online].
Dostupné
z:
http://www.grady.uga.edu/coxcenter/Conference_Papers/Public_TCs/Free_Press_Albani a.pdf.
LONDO, Ilda. Labor relations (2007) [online].
Albanian Media institute.
http://www.institutemedia.org/contactus.html.
LONDO, Ilda. Mapping Digital Media: Albania (2012) [online].
Albanian Media
institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html.
LONDO, Ilda. Media Ownership, Independence and Pluralism. (2007) [online]. Albanian Media institute. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html.
MARKU, Mark. Albánská média a místní trh. European Journalism Observatory. Dostupné z: http://cz.ejo-online.eu/562/etika-a-kvalita-zurnalistiky/albanska-media-amistni-trh
59 Osservatorio Balcani e Causaso. Who owns Albania's media? Dostupné z: http://www.balcanicaucaso.org/eng/Regions-and-countries/Albania/Who-owns-Albanias-media-131618.
Report of Albanian Radio station. Albanian Media Institute [online]. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html.
Reporters without Borders: For Freedom of Information. Press Freedom Index 2011/2012
[online].
Dostupné
z:
http://en.rsf.org/press-freedom-index-2011-
2012,1043.html
Transparency International: The Global Coalition against Corruption. Corruption Perceptions
Index
(2012)
[online].
Dostupné
z:
http://www.transparency.org/cpi2012/results
TV Report. List of Albanian TV media. Albanian Media Institute [online]. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html
U. S. Department of State: Diplomacy in Action. Country Reports on Human Rights Practices:
Albania
(2012)
[online].
Dostupné
z:
http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2011/eur/186322.htm.
WEAVER, David H.. The Press and Government Restriction: A Cross-National Study over
Time,
1977.
Gazette,
23:152-170
[online].
Dostupné
z:
http://gaz.sagepub.com/content/59/2/135.abstract.
Web: ABYZ New Links: Albania Newspapers and News Media Guide. Dostupné z: http://www.abyznewslinks.com/alban.htm.
60 Alexa, The Web Information Company: Top SItes in Albania. Dostupné z: http://www.alexa.com/topsites/countries/AL. Lidská
práva.
Všeobecná
deklarace
lidských
práv.
Dostupné
z:
http://www.lidskaprava.cz/uploads/03_dokumenty/04_uvod/00_VDLP_UDHR-.pdf. List of Media in Tirana. Albanian Media Institute [online]. Dostupné z: http://www.institutemedia.org/contactus.html. Ministerstvo
zahraničních
věcí
České
republiky,
Albánie.
Dostupné
z:
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/politika/vnitropoliticka_c harakteristika.html. Press
Reference:
Albania.
Dostupné
z:
http://www.pressreference.com/A-
Be/Albania.html. Report
of
Albanian
Newpapers.
Albanian
Media
Institute
[online].
http://www.institutemedia.org/contactus.html. Serbian Orthodox Diocese of Raska and Prizren: History of Kosovo and Metohia, The History of Albania. Dostupné z: http://www.kosovo.net/albhist.html. The World Bank, Working for a World Free of Powerty: Albania. Dostupné z: http://www.worldbank.org/en/country/albania/overview.
61
Seznam příloh Příloha č. 1: Seznam nejdůležitějších mediálních institucí v Albánii (tabulka) Příloha č. 2: Deník Gazeta Shqiptare (obrázek) Příloha č. 3: Deník Panorama (obrázek) Příloha č. 4: Deník Shqip (obrázek) Příloha č. 5: Deník Zeri i Populit v období komunismu (obrázek)
62
Přílohy Příloha č. 1: Seznam nejdůležitějších mediálních institucí v Albánii (tabulka)
Albánské tiskové agentury
Albanian Telegraphic
http://www.ata.gov.al
Agency (ATA)
státní tisková agentura, jazykové mutace: albánština, angličtina, francouzština
Albanian National News
http://www.noa.al
Agency (NOA)
tisková agentura, jazykové mutace: albánština, angličtina
Periodika – deníky
Shekulli
http://www.shekulli.com.al
levicové periodikum
Gazeta Shqiptare
http://www.balkanweb.com/gazetav5 levicové periodikum, součástí Focus Group
Koha Jonë
http://www.kohajone.com
středopravé periodikum, součástí skupiny Media 6
Tema
http://www.gazetatema.net
pravicové periodikum
Gazeta 55
http://www.gazeta55.al
pravicové periodikum
Panorama
http://www.panorama.com.al
středopravé
63 periodikum, nejčtenější periodikum Albánie, Gazeta Shqip
http://gazeta-shqip.com/lajme
středolevé periodikum, součástí Top Media Group
ABC News
http://www.abcnews.al
pravicové periodikum, součástí skupiny Media 6
Agon
http://www.gazeta-agon.al
tiranské periodikum šířené zdarma
Sot
http://www.sot.com.al
studentské levicové periodikum
Telegraf
http://gazetatelegraf.com
studentské středolevé periodikum
Stranická periodika
Rilindja Demokratike
http://www.rilindjademokratike.com
stranické periodikum Demokratické strany
Zëri i Popullit
http://www.zeri-popullit.com
někdejší oficiální periodikum komunistické strany, nyní periodikum Socialistické strany
Republika
http://www.gazetarepublika.al
stranické periodikum Republikánské strany
64
Anglicky psaný tisk
Albanian Daily News
http://www.albaniannews.com nejčtenější anglicky psaný deník
Tirana Times
http://www.tiranatimes.com
anglicky psaný týdeník
Mediální skupiny Top Media Group
Top Albania Radio, Top Gold Radio, DigitAlb, Top News, Top Channel, Shqip
Media 6
TV Klan, Koha Jone, Elegance Magazine, Radio Klan, Klan Kosova, ABC News, Revista Klan
Focus Group
Panorama, News 24, Gazeta Shqiptare, Balkanweb
Televize – státní TVSH
Státní televize, vysílá 3 celostátní analogové a 4 digitální kanály, je součástí státního podniku RTVSH (Radio Televizioni Shqiptar)
Televize – soukromé
65
Top Channel
http://www.top-channel.tv
jedna z nejsledovanějších celostátních televizních stanic, levicově orientovaná, cílí na mladší publikum, součástí skupiny Top Media Group
TV Klan
http://tvklan.al
jedna z nejsledovanějších celostátních televizních stanic, pravicově orientovaná, konzervativnější než Top Channel součástí skupiny Media 6
News 24
-
celostátní zpravodajský 24 hodinový kanál, levý střed
Albanian Screen
http://www.albanianscreen.tv
středopravicový kanál
Vizion Plus
http://www.vizionplus.tv
levicový kanál
Ora News
http://www.oranews.tv
středopravicový kanál
Agon Channel
-
nový pravicový kanál
Rozhlas – státní Radio Tirana
Státní rozhlas, vysílá 3 celostátní stanice pod jednotným názvem, je součástí státního podniku RTVSH (Radio Televizioni Shqiptar)
66
Rozhlas – soukromé stanice Radio Hit FM, City Radio Albania, Love Radio, Boom Boom Radio, Club FM, My Music Radio, Radio 7, Radio +3, Radio Alfa dhe Omega, Radio ALSAT, Radio DJ, Radio Eurostar, Radio 1, Radio Kukesi, Radio Klan, Radio Fieri, Radio Magic star, Radio Saranda, Radio Val' e Kaltër, Radio Stacioni, Radio Ngjallja, Radio Top gold, Radio Jug, Radio ABC, Radio Alpo, Radio Rash, Radio Scorpion, Radio E parë, Radio Emanuel, Radio Prespa, Radio Travel, Radio Shqip, Radio Super Star, Radio Euro Star, Radio NRG, Radio Kontakt, Radio Nacional, Radio Klea, Radio Sport, Radio Star, Radio Club Alsion, Radio Egnatia, Radio 6, Radio X, Radio Logos, Eagle Radio, Radio Jehona, Radio Spartak SM, Radio Ora News, Radio Kiss FM, Radio Idea, Radio Lushnja, Greta Music Radio, Radio ABC News, Radio Channel 7, Radio Dimension, Radio Sprint, Radio Univers, Radio Number One, Radio Vesa, Radio Clazz
67 Příloha č. 2: Deník Gazeta Shqiptare (obrázek)
68
Příloha č. 3: Deník Panorama (obrázek)
69 Příloha č. 4: Deník Shqip (obrázek)
70 Příloha č. 5: Deník Zeri i Populit v období komunismu (obrázek)
