UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Tisk a kulturní politika pardubického okresu v období normalizace

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky

Veronika Trestrová

Tisk a kulturní politika pardubického okresu v období normalizace

Diplomová práce

Praha 2012

Autor práce: Veronika Trestrová Vedoucí práce: PhDr. Jakub Končelík, Ph.D.

Rok obhajoby: 2012

Bibliografický záznam TRESTROVÁ, Veronika. Tisk a kulturní politika pardubického okresu v období normalizace. Pardubice, 2012. 141 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jakub Končelík, Ph.D.

Abstrakt Tato diplomová práce podává ucelený obraz o tiskových orgánech Komunistické strany Československa v pardubickém okrese v období tzv. normalizace. V první kapitole jsou popsány historické souvislosti této doby, především změny v politice po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969. S touto změnou souvisí i další téma: rozsáhlé čistky v KSČ, které proběhly v roce 1970. Druhá kapitola je zaměřena na změny v médiích na počátku normalizace, zejména na zrušení některých periodik a obnovení cenzury, a na změny v kulturní oblasti, zejména zesílení orientace na Sovětský svaz, vznik nových uměleckých svazů a různých právních nařízení s cílem zesílit ideologický dohled nad touto sférou. Třetí a čtvrtá kapitola jsou již věnovány východočeskému tisku: deníku Pochodeň, vydávanému v Hradci Králové, a pardubickým okresním novinám Zář. Je zde stručně popsána historie těchto novin, jejich působení během Pražského jara a jejich následný vývoj za normalizace. Pozornost je pak upřena především na jejich kulturní rubriky, a to na jejich rozsah, obsah a autory článků. Analýza článků z kulturních rubrik nabízí pohled na kulturní politiku v tisku této dvacetileté vývojové etapy komunismu v Československu. Čtvrtá kapitola je zaměřena především na obraz kultury pardubického okresu v tisku a na vývoj kulturní politiky ve sledovaném období. Dále jsou zde zaznamenány vzpomínky novináře Josefa Tázlera na jeho působení v Pochodni v sedmdesátých letech a na závěr jsou stručně shrnuty změny po Sametové revoluci.

Abstract This dissertation gives a comprehensive picture of the press organs of the Communist Party of Czechoslovakia in the district of Pardubice during the so-called normalization. The first chapter describes the historical contexts of this era, particularly changes in policy after the onset of Gustáv Husák at the head of the Communist Party in April 1969. With this change is related to another topic: extensive purges in the Communist Party, which took place in 1970. The second chapter focuses on changes in the media at the beginning of normalization, in particular the abolition of some periodicals and restoring censorship, and changes in the cultural field, especially strengthening the focus on the Soviet Union, the emergence of new artists' unions and various legal regulation in order to strengthen ideological supervision of the this sphere . The third and fourth sections are devoted East Bohemian press: daily newspaper Pochodeň, published in Hradec Králové, and Pardubice district newspaper Zář. It briefly describes the history of these newspapers and their effect during the Prague Spring and

subsequent developments in normalization. Attention is then focussed mainly on their cultural sections and their scope, content and authors of articles. Analysis of the articles from the cultural sections provides an overview of cultural policy in the press during this twenty-years developmental stage of communism in Czechoslovakia. The fourth chapter focuses primarily on the cultural image of the Pardubice region in the press and the development of cultural policy in this period. Then there are the memories of journalist Josef Tázler on his work in the Pochodeň in the 1970s, and in conclusion there is brief summarization of the changes after the Velvet Revolution.

Klíčová slova Komunistická strana Československa, Pardubice, Pražské jaro, normalizace, média, tisk, Zář, Pochodeň, kulturní politika

Keywords Czechoslovak Communist Party, Pardubice, Prague spring, normalization, media, press, Zář, Pochodeň, cultural politics

Rozsah práce: 287 366 znaků

Prohlášení   

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Pardubicích dne 3. května 2012

Veronika Trestrová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Jakubu Končelíkovi, Ph.D. za cenné rady během konzultací mé diplomové práce a průběžné čtení zasílaných verzí. Ráda bych poděkovala také PhDr. Ivo Říhovi, Ph.D. za jazykovou redakci konečného textu.

Institut komunikačních studií a žurnalistiky UK FSV Teze MAGISTERSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Trestrová Veronika Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2009/2010 E-mail diplomantky/diplomanta: [email protected] Studijní obor/typ studia: Žurnalistika/navazující magisterské Předpokládaný název práce v češtině: Tisk a kulturní politika pardubického okresu v období normalizace Předpokládaný název práce v angličtině: Press and cultural politics in pardubice region in times of normalization Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok – vzor: ZS 2012) (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí, tedy teze schválené v LS 2010/2011 umožňují obhajovat práci nejdříve v LS 2011/2012): ZS 2012 Charakteristika tématu a jeho dosavadní zpracování (max. 1800 znaků): Pojmy „tisk a kulturní politika“ zde míním jako dva jevy, které se navzájem ovlivňují. „Kulturní politika“ zde tedy není míněna jen jako „soubor politických zásahů do fungování kulturních institucí a vytváření podmínek pro umělecky tvůrčí činnost i chování společnosti, odpovídající charakteru určitého politického systému“ (Jiří Knapík), ale také jako obraz kultury, který vytvářela média tím, o jakých umělcích informovala a vůbec tisková rétorika kulturních rubrik, která byla více politická než umělecky hodnotící. Tématem kulturní politiky se v několika pracích zabývá historik Jiří Knapík (např. V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956. Praha, Libri 2006). Na téma období tzv. normalizace jsou zaměřeny desítky prací, z nichž mnoho vyšlo v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Toto období je v popředí zájmu například Milana Otáhala (viz základní literatura). Podrobná analýza denního tisku a v něm zobrazené kulturní politiky v pardubickém okrese v období normalizace dosud vypracována nebyla. Předpokládaný cíl práce, případně formulace problému, výzkumné otázky nebo hypotézy (max. 1800 znaků): Cílem práce je podat ucelený obraz denního tisku v okresu Pardubice v období normalizace, popsat důsledky, kterými se tato vývojová etapa promítla do oblasti kultury a jejího obrazu v tisku. Charakteristika těchto jevů v pardubickém okrese bude zohledněna v rámci kontextu vývoje celého Československa. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): 1. Politické změny v Československu na přelomu 60. a 70. let. Počátky normalizace 1.1 Gustáv Husák 1. tajemníkem ÚV KSČ. Slovo do vlastních řad a čistky v KSČ 1.2 Vymezení pojmu normalizace a její etapy. Poučení z krizového vývoje 1.3 Politické změny v pardubickém okrese 2. Změny v kultuře a v médiích. Změny v kulturní politice prvních let normalizace 2.1 Prověrky v kultuře, umění a médiích 2.2 Ideologizování kultury a jeho nástroje 2.3 Obnovený dohled na tisk: Úřad pro tisk a informace a autocenzura 3. Denní tisk v pardubickém okrese v období normalizace 3.1 Pardubický deník Zář a deník pro východní Čechy Pochodeň 3.2 Kulturní rubriky Záře a Pochodně 3.3 Témata – kultura nebo politika? 4. Kultura v pardubickém okrese v období normalizace a její mediální obraz 4.1 Mediální obraz kultury v pardubickém okrese dle Záře a Pochodně 4.2 Kulturní politika. Práce v kulturních rubrikách Záře a Pochodně ve vzpomínkách novinářů 4.3 Příklady cenzurních zásahů v kulturních rubrikách

Vymezení podkladového materiálu (např. tituly a období, za které budou analyzovány): Deníky Zář a Pochodeň z období 1968-1989, archiv materiálů NA v Praze a SOkA v Pardubicích. Metody (techniky) zpracování materiálu: Na základě dohledaných archivních a dalších materiálů předpokládám heuristickou práci a standardní postup historického výzkumu s využitím metod oral history. Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a metodě jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků):  DOSKOČIL, Z. Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno, Doplněk 2006. Autor v textu popisuje zlomové okamžiky v politickém vývoji Československa od vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do nástupu Gustáva Husáka do funkce 1. tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969.  HOPPE, J. Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky. Praha-Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR-Doplněk, 2004. Publikace vyšla v rámci edice Prameny k dějinám československé krize 1967-1970. Na vybraných dobových publicistických textech je přiblížen průběh Pražského jara 1968.  HRADECKÁ, V., KOUDELKA, F. Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969-1974. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998. Studie se zabývá čistkami v KSČ, zastupitelských sborech, státní a hospodářské správě, médiích a společenských organizacích v klíčovém období normalizace. Doplněna dokumenty.  KNAPÍK, J. V zajetí moc. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956. Praha, Libri 2006. Publikace líčí proměny ovládání české kultury komunistickým režimem od únorového převratu do roku 1956. Autor se soustřeďuje především na proces vzniku a výměn garnitur kulturních šéfů, zásadní ideové revize dlouhodobě ovlivňující jejich taktiku a strategii v kultuře a postupné úpravy celého systému kulturní politiky.  MAŇÁK, J. Čistky v Komunistické straně Československa 1969-1970. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1997. Titul obsahuje popis a detailní rozbor akce výměny členských legitimací KSČ opírající se o materiály bývalého archivu ÚV KSČ, z něhož jsou v příloze publikovány některé ze zásadních dokumentů.  OTÁHAL, M. Normalizace 1969-1989. Příspěvek ke stavu bádání. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2002. Titul mapuje celé období normalizace, od jejích počátků, kdy byl v roce 1969 nahrazen ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ Alexandr Dubček Gustávem Husákem, až do sametové revoluce a pádu komunismu v Československu. Politický vývoj přirozeně doprovází vývojem ve společnosti a opozičních hnutí.  OTÁHAL, M. Svědectví o duchovním útlaku 1969-1970: „normalizace“ v kultuře, umění, vědě, školství a masových sdělovacích prostředcích. Praha, Maxdorf 1993. Kniha nabízí popis několika oblastí v první fázi normalizace, které byly v tomto období zasaženy politickými změnami asi nejvíce, především kultura a hromadné sdělovací prostředky, do kterých se po krátkém uvolnění během šedesátých let a především Pražského jara, vrátila cenzura a tvrdý státní dohled.  OTÁHAL, M. Opozice, moc, společnost 1969-1989. Praha, Maxdorf 1994. Kniha podává podrobný popis opozičních proudů, které se v Československu zformovaly od počátku normalizace až do roku 1989. Charakteristika jednotlivých hnutí a nálad společnosti během normalizace je zasazena do politického kontextu a mapuje jejich vývoj od Pražského jara do listopadové revoluce.  VONDROVÁ, J., NAVRÁTIL, J. Komunistická strana Československa sv. 4: normalizace (listopad 1968-září 1969). Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2004. Titul vyšel v edici Prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970 a věnuje se první fázi období normalizace a změnám v KSČ. Diplomové a disertační práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) Diplomové práce na UK: BROŽOVÁ, P. Kulturní politika 1945-1947 KALOUSKOVÁ, A. Postavení týdeníku Mladý svět v Československu v 70. a 80. letech MALINDA, J. Řízení regionálního tisku orgány KSČ na území okresu Litoměřice v letech 1969 až 1989 MAŠKOVÁ, T. Média a protirežimní aktivity konce normalizace MÜLLEROVÁ, M. Krajský deník Průboj 1968-1969 SLOVÁČEK, P. Východočeská média na počátku normalizace

Datum / Podpis studenta/ky ……………………… TUTO ČÁST VYPLŇUJE PEDAGOG/PEDAGOŽKA: Doporučení k tématu, struktuře a technice zpracování materiálu:

Případné doporučení dalších titulů literatury předepsané ke zpracování tématu:

Potvrzuji, že výše uvedené teze jsem s jejich autorem/kou konzultoval(a) a že téma odpovídá mému oborovému zaměření a oblasti odborné práce, kterou na UK FSV vykonávám.

Souhlasím s tím, že budu vedoucí(m) této práce.

……………………… Příjmení a jméno pedagožky/pedagoga

Datum / Podpis pedagožky/pedagoga

TEZE JE NUTNO ODEVZDAT VYTIŠTĚNÉ, PODEPSANÉ A VE DVOU VYHOTOVENÍCH DO TERMÍNU UVEDENÉHO V HARMONOGRAMU PŘÍSLUŠNÉHO AKADEMICKÉHO ROKU, A TO PROSTŘEDNICTVÍM PODATELNY UK FSV. PŘIJATÉ TEZE JE NUTNÉ SI VYZVEDNOUT V SEKRETARIÁTU PŘÍSLUŠNÉ KATEDRY A NECHAT VEVÁZAT DO OBOU KOPIÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE.

TEZE DOPORUČENÉ PEDAGOGEM/PEDAGOŽKOU BUDE VEDENÍ IKSŽ POUZE BRÁT NA VĚDOMÍ, TEZE PODÁVANÉ STUDENTEM/KOU SAMOSTATNĚ BUDE PROJEDNÁVAT.

Obsah: ÚVOD......................................................................................................................

4

1. POLITICKÉ ZMĚNY V ČESKOSLOVENSKU NA PŘELOMU 60. A 70. LET. POČÁTKY NORMALIZACE............................................................... 9 1. 1 Stručná historie komunistického režimu v Československu a Pražského jara ..................................................................................................................... 9 1. 1. 1 Začátek komunistického režimu v Československu................................ 9 1. 1. 2 Pražské jaro.............................................................................................. 10 1. 2 Gustáv Husák prvním tajemníkem ÚV KSČ. Čistky v KSČ....................... 11 1. 2. 1 Cesta ke zvolení nového prvního tajemníka ÚV KSČ............................ 11 1. 2. 1. 1 První kroky k normalizaci situace v Československu......................... 11 1. 2. 1. 2 Hokejové události................................................................................ 13 1. 2. 1. 3 Další postup sovětského vedení........................................................... 14 1. 2. 1. 4 Volba nového prvního tajemníka KSČ................................................ 15 1. 2. 2 Čistky v KSČ........................................................................................... 17 1. 2. 2. 1 První vylučování ze strany................................................................... 17 1. 2. 2. 2 Výměna členských legitimací v roce 1970.......................................... 18 1. 2. 2. 3 KSČ po čistkách.................................................................................. 20 1. 3 Vymezení pojmu „normalizace“ a jejích etap. Poučení z krizového vývoje 22 1. 3. 1 Význam pojmu „normalizace“ a specifika tohoto období....................... 22 1. 3. 2 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ 24 1. 4 Politické změny v pardubickém okrese....................................................... 27 1. 4. 1 Orgány státní správy v období normalizace............................................ 27 1. 4. 2 Politický vývoj v pardubickém okrese.................................................... 29 1. 4. 2. 1 Obrodný proces v pardubickém okrese............................................... 29 1. 4. 2. 2 Čistky v pardubických stranických a státních orgánech..................... 30 1. 4. 2. 3 Pardubická KSČ po pohovorech.......................................................... 31 1. 4. 2. 4 Normalizace kulturní oblasti ve Východočeském kraji....................... 33 2. ZMĚNY V KULTUŘE A V MÉDIÍCH. ZMĚNY V KULTURNÍ POLITICE PRVNÍCH LET NORMALIZACE.................................................................. 34 2. 1 Normalizace médií a Slovo do vlastních řad. Prověrky v kultuře, umění a v médiích..................................................................................................... 34 2. 1. 1. Změny v médiích na přelomu 60. a 70. let............................................. 34 2. 1. 1. 1 Média během Pražského jara............................................................... 34 2. 1. 1. 2 První dny po 21. srpnu 1968................................................................ 35 2. 1. 1. 3 První opatření k normalizaci situace v médiích................................... 37 2. 1. 1. 4 Další vývoj normalizace v médiích..................................................... 38 2. 1. 1. 5 Odvolávání proreformních lidí z médií............................................... 40 2. 1. 1. 6 Slovo do vlastních řad......................................................................... 41 2. 1. 2 Kulturní oblast na přelomu 60. a 70. let.................................................. 43 2. 1. 2. 1 Úloha kultury během Pražského jara................................................... 43 2. 1. 2. 2 Akční program a další prohlášení........................................................ 44 2. 1. 2. 3 Vývoj po nástupu Husákova vedení.................................................... 46 2. 1. 2. 4 Čistky v kulturní oblasti....................................................................... 47 2. 2 Obnovený dohled na tisk: Úřad pro tisk a informace a autocenzura........... 48 2. 2. 1 Historie cenzurních institucí v Československu...................................... 48 2. 2. 2 Cenzura během Pražského jara a normalizace......................................... 49 2. 3 Ideologizování kultury a jeho nástroje........................................................ 51 1

2. 3. 1 Státní orgány pro kulturu a média od roku 1969..................................... 51 2. 3. 2 Kultura v totalitním systému................................................................... 52 2. 3. 3 Nástroje kulturní politiky......................................................................... 53 2. 3. 3. 1 Umělecké svazy................................................................................... 53 2. 3. 3. 2 Kulturní instituce, divadla................................................................... 54 2. 3. 3. 3 Právní nařízení, přehrávky................................................................... 55 2. 3. 3. 4 Nakladatelství...................................................................................... 57 2. 3. 4 Seminář XV. sjezd KSČ a otázky kulturní politiky konaný v roce 1976.. 58 2. 3. 4. 1 Socialistický realismus........................................................................ 58 2. 3. 4. 2 Úloha socialistické kultury.................................................................. 59 2. 3. 4. 3 Dělnická třída a spolupráce se socialistickými zeměmi...................... 60 2. 3. 4. 4 Socialistický umělec............................................................................ 61 3. DENNÍ TISK V PARDUBICKÉM OKRESE V OBDOBÍ NORMALIZACE ..................................................................................................................... 62 3. 1 Pardubické okresní noviny Zář a krajský deník pro východní Čechy Pochodeň ..................................................................................................................... 62 3. 1. 1 Tiskové orgány KSČ v Pardubicích........................................................ 62 3. 1. 2 Krajský deník pro východní Čechy Pochodeň........................................ 64 3. 1. 2. 1 Historie Pochodně. Základní údaje...................................................... 64 3. 1. 2. 2 Pochodeň za normalizace.................................................................... 65 3. 1. 2. 2 a) Po 21. srpnu 1968............................................................................ 65 3. 1. 2. 2 b) Poslední bojovné články.................................................................. 66 3. 1. 2. 2 c) Hodnocení činnosti Pochodně......................................................... 67 3. 1. 2. 2 d) Prohlášení přijatá novináři............................................................... 68 3. 1. 2. 2 e) Další kritika Pochodně.................................................................... 69 3. 1. 2. 2 f) Znormalizovaná Pochodeň a KV SČN............................................ 71 3. 1. 3 Pardubické okresní noviny Zář................................................................ 73 3. 1. 3. 1 Historie Záře. Základní údaje.............................................................. 73 3. 1. 3. 2 Zář za normalizace.............................................................................. 74 3. 1. 3. 2 a) Po 21. srpnu 1968............................................................................ 74 3. 1. 3. 2 b) Hodnocení činnosti Záře................................................................. 75 3. 1. 3. 2 c) Zvýšení vlivu KSČ.......................................................................... 77 3. 2 Kulturní rubriky Záře a Pochodně.............................................................. 79 3. 2. 1 Rozsah a autoři........................................................................................ 79 3. 2. 2 Pracovní náplň redaktorky Záře soudružky Milady Velehradské........... 80 3. 2. 3 Stanovisko odboru kultury ONV Pardubice ke kulturní rubrice okresních novin Zář................................................................................................. 80 3.3 Témata – kultura nebo politika?................................................................... 81 3. 3. 1 Terminologie užívaná v kulturní rubrice................................................. 81 3. 3. 2 Šablona kulturní rubriky.......................................................................... 83 3. 3. 2. 1 Svaz československo-sovětského přátelství; soutěže.......................... 84 3. 3. 2. 2 Výročí.................................................................................................. 86 3. 3. 2. 3 Domácí versus sovětská kultura.......................................................... 86 3. 3. 3 Umělci a politika..................................................................................... 87 3. 3. 4 Z plánu redakce Záře na 2. pololetí 1976................................................ 88 4. KULTURA V PARDUBICKÉM OKRESE V OBDOBÍ NORMALIZACE A JEJÍ MEDIÁLNÍ OBRAZ................................................................................ 89 4. 1 Mediální obraz kultury v pardubickém okrese dle Záře a Pochodně.......... 89 2

4. 1. 1 Tři světy československé kultury............................................................. 89 4. 1. 2 Kultura v pardubickém okrese v období normalizace............................. 90 4. 1. 3 Mediální obraz kultury v pardubickém okrese........................................ 92 4. 2 Vývoj kulturní politiky v pardubickém okrese............................................ 94 4. 2. 1 Stručný vývoj kulturní politiky do období normalizace.......................... 94 4. 2. 1. 1 Tři kulturně komunikační okruhy........................................................ 94 4. 2. 1. 2 Únor 1948............................................................................................ 95 4. 2. 2 Kulturní politika v pardubickém okrese v období normalizace............... 96 4. 2. 2. 1 Jednání o kulturní politice v kraji a okrese.......................................... 96 4. 2. 2. 2 Východočeské divadlo jako hlavní kulturní instituce.......................... 98 4. 2. 3 Charta 77, její význam pro kulturní politiku a mediální kampaň v Záři 100 4. 2. 3. 1 Charta a Anticharta.............................................................................. 100 4. 2. 3. 2 Význam Charty 77 pro kulturní politiku KSČ za normalizace............101 4. 2. 3. 3 Kampaň proti Chartě 77 v Záři............................................................102 4. 2. 3. 4 Tajemník OV KSČ Jiří Klouček k Chartě 77...................................... 103 4. 2. 4 Proces uvolňování v druhé polovině osmdesátých let.............................104 4. 3 Kulturní politika v tisku. Práce v kulturní rubrice ve vzpomínkách novináře. Změny po Sametové revoluci...................................................................... 106 4. 3. 1 Novinář Josef Tázler a jeho působení v Pochodni.................................. 106 4. 3. 1. 1 Politické podmínky v Pochodni.......................................................... 106 4. 3. 1. 2 Kulturní rubrika Pochodně.................................................................. 107 4. 3. 2 Změny po Sametové revoluci.................................................................. 108 4. 3. 2. 1 Revoluce v Pardubicích....................................................................... 108 4. 3. 2. 2 Změny v Záři a v Pochodni................................................................. 109 4. 3. 2. 3 Změny v kultuře...................................................................................110 ZÁVĚR................................................................................................................... 112 SUMMARY........................................................................................................... 118 POUŽITÁ LITERATURA................................................................................... 120 DALŠÍ ZDROJE................................................................................................... 124 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................... 125 SEZNAM ZKRATEK........................................................................................... 126 JMENNÝ REJSTŘÍK........................................................................................... 127 PŘÍLOHY...............................................................................................................131

3

Úvod Téma své diplomové práce jsem si zvolila z toho důvodu, že se dlouhodobě zajímám o období normalizace v Československu, které mi zatím připadá v rámci bádání o naší historii spíše opomíjené. Oblast pardubického okresu jsem si vybrala proto, že jsem se v Pardubicích narodila, žiji tu a zajímám se o jejich historii. Dalším kritériem při výběru tématu diplomové práce pro mě bylo téma kultury, jejíž působení v celém období komunistického režimu v Československu, zvláště pak v 70. a 80 letech 20. století, je v mém zájmu již od předchozího bakalářského studia historie literatury. Zatímco ve své bakalářské práci jsem se zabývala kulturou (konkrétně literaturou) v samizdatu a exilu, pro svou diplomovou práci jsem se rozhodla použít opačný úhel pohledu: pohled na kulturu z oficiálního tisku Komunistické strany Československa. Tím se mi nabídlo téma kulturní politiky, neboť to, o čem se v oficiálním tisku během normalizace (ne)psalo a jakým způsobem, bylo jedním z nástrojů, jímž si režim nad oblastí kultury a nad její prezentací veřejnosti zajišťoval kontrolu. Mé konečné rozhodnutí pro toto téma ztvrdila skutečnost, že jsem zatím nenašla žádnou studii, která by pojednávala o této tématice v daném regionu. Jelikož pardubický okres v období, kterým se zabývám, spadal pod Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové, zasazuji určité události do kontextu celého kraje. V prvních dvou kapitolách se pak zabývám událostmi v kontextu celého Československa, neboť pro pochopení změn v kraji a okrese (zejména politických, změn v médiích a v kultuře), je nutné znát jednotlivé kroky k normalizaci v zemi v celorepublikovém měřítku. Diplomová práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, přičemž první dvě se tedy v daném tématu zabývají celým Československem (až na kapitolu Politické změny v pardubickém okrese, kterou jsem kvůli chronologii zařadila za kapitolu o čistkách v KSČ), následující dvě kapitoly jsou již zaměřeny na pardubický okres. V první kapitole se věnuji nejdůležitějším domácím politickým událostem, jež následovaly po vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa, a to zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu roku 1969 a následným prověrkám v roce 1970, které byly spojeny s výměnou členských legitimací. Druhá kapitola je zaměřena na změny v médiích a kultuře, přičemž nejprve stručně shrnuji působení obou oblastí během tzv. Pražského jara, pak pokračuji nejdůležitějšími 4

změnami na počátku normalizace, kterými byly čistky, obnovení cenzury či nové nástroje kulturní politiky. Ve třetí kapitole se již zabývám tiskovými orgány KSČ v pardubickém okrese, a to okresními novinami Zář a krajským deníkem Pochodeň. Kapitola zahrnuje jejich stručnou historii, situaci na počátku normalizace a popis jejich kulturních rubrik. V poslední kapitole předkládám mediální obraz kultury pardubického okresu v období normalizace a popis vývoje kulturní politiky, ve kterém se blíže zabývám kampaní proti Chartě v Záři a jejím významem pro kulturní politiku. V závěru této kapitoly jsou pomocí metody orální historie využity vzpomínky novináře Josefa Tázlera, který v sedmdesátých letech pracoval v Pochodni. Následuje stručný souhrn změn po listopadu 1989. Oproti původní tezi diplomové práce jsem se rozhodla vynechat kapitolu Příklady cenzurních zásahů v kulturních rubrikách. Nahrazena je kapitolou Vývoj kulturní politiky v pardubickém okrese. Vzhledem k chronologii témat jsem pak zvolila opačné pořadí kapitol 2.2 a 2.3. V předkládané práci jsou tedy v tomto pořadí: nejprve kapitola Obnovený dohled na tisk a po ní kapitola Ideologizování kultury a jeho nástroje. Za každým nadpisem druhé úrovně následuje citát psaný kurzivou, pocházející většinou z článků Pochodně či Záře. Kurzivou píši také názvy novin a novinových článků, knih apod. V citacích však nechávám tvar v souladu s originálem (pokud tedy není psán kurzivou, dodržuji tento tvar). Zatímco někteří historici píší termín normalizace kurzivou, s uvozovkami či mu předřazují adjektivum „takzvaná“, já nepoužívám žádnou z těchto možností, jednak vzhledem k jeho velké frekvenci v tomto textu, jednak proto, že mi připadá irelevantní jakkoli vyjadřovat odstup od tohoto

termínu.

V jediném

případě

pak

dávám

přednost

oborovému

terminologickému úzu před platnou pravopisnou normou, a to v případě termínu „Pražské jaro“, které píši s velkým „P“.1

1

Pražské jaro s velkým „P“ se objevuje například v těchto publikacích: BEDNAŘÍK, Petr – JIRÁK, Jan –KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií: Od počátku do současnosti. První vydání. Praha: Grada, 2011. 439 s. ISBN 978-80-247-3028-8. DOSKOČIL, Zdeněk. Anatomie jednoho mocenského zvratu. První vydání. Brno: DOPLNĚK, 2006 a Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. ISBN 80-7239-204-2 (Doplněk Brno), ISBN 80-7285-080-6 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Praha). KONČELÍK, Jakub. Mediální politika a srpen 1968; Zřízení Úřadu pro tisk a informace jako

služba moskevskému protokolu. In MAGÁL, Slavomír – MISTRÍK, Miloš – SOLÍK, Martin (eds.): Masmediálna komunikácia a relatia II. Fakulta masmediálnej komunikácie UCM, Trnava 2009. 5

V závěru druhé kapitoly, kde pracuji s písemnými materiály ze semináře XV. sjezd KSČ a otázky kulturní politiky, který se konal v roce 1976, ponechávám v souladu s originálem určité pasáže podtržené. Práce je opatřena poznámkovým aparátem, seznamem použitých materiálů a přílohami. Při zpracování zvoleného tématu jsem využívala následující zdroje. V prvních dvou kapitolách jsem čerpala převážně z odborné literatury. V úvodní části, týkající se hledání a volby nového prvního tajemníka ÚV KSČ, pro mě byla zásadní kniha Zdeňka Doskočila Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu2. V části o čistkách v KSČ pro mě byly nejpřínosnější Sešity Ústavu pro soudobé dějiny k tomuto tématu, a to Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970 Jiřího Maňáka3 a Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974 Vladimíry Hradecké a Františka Koudelky4. Lze říci, že publikace Ústavu pro soudobé dějiny pro mě byly nejvýznamnějším zdrojem. V další části to byla například publikace Normalizace 1969–1989: Příspěvek ke stavu bádání Milana Otáhala5, která mě také přivedla k další literatuře. Historik Milan Otáhal se obdobím normalizace zabývá v několika velmi přínosných knihách. K popisu krizového období a čistek v pardubickém okrese jsem využila vedle článků z tehdejšího tisku především dobovou publikaci vydanou okresním výborem KSČ v Pardubicích Cesta k socialistické přítomnosti pardubického okresu 1945–1971 od Jana Doležala, Miloše Charburského a Josefa Kmoníčka6.

2

DOSKOČIL, Zdeněk. Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu. První vydání. Brno: DOPLNĚK, 2006 a Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. ISBN 80-7239-204-2 (Doplněk Brno), ISBN 80-7285-080-6 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Praha). 3

MAŇÁK, Jiří. Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vol. 28. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997. 127 s. ISBN 8085270-59-5. 4

HRADECKÁ, Vladimíra – KOUDELKA, František. Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969– 1974. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, vol. 31. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. 242 s. ISBN 80-85270-83-8. 5

OTÁHAL, Milan. Normalizace 1969–1989: Příspěvek ke stavu bádání. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vol. 36. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002. 105 s. ISBN 807285-011-3. 6

DOLEŽAL, Jan – CHARBURSKÝ, Miloš – KMONÍČEK, Josef. Cesta k socialistické přítomnosti pardubického okresu 1945–1971. Pardubice: Okresní výbor KSČ Pardubice, [1985].

6

Druhá kapitola se zabývá normalizací v médiích a v kultuře. Pro oblast médií pro mě byly nejdůležitější publikace a studie Jiřího Hoppeho, Jakuba Končelíka a Zdeňka Doskočila a také dokumenty vlády, které uspořádali do knihy Vláda a prezident: Období normalizace (září 1968 – říjen 1969) Ondřej Felcman a Jitka Vondrová7. Pro obě zkoumané oblasti pak pro mě byla velmi podnětná kniha dokumentů Svědectví o duchovním útlaku 1969–1970: „Normalizace“ v kultuře, umění, vědě, školství a masových sdělovacích prostředcích od Milana Otáhala, Aleny Noskové a Karla Bolomského8. Pro oblast kultury jsem dále využila zejména publikaci Právní myšlení v 60. létech a za normalizace Zdeňka Jičínského9 a V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956 Jiřího Knapíka10. Knihy historika Jiřího Knapíka jsou přínosné v tom, že se jako jedny z mála u nás (ne-li vůbec jediné) zaměřují výhradně na kulturní politiku KSČ. Přínosná pro mě byla také publikace Přemysla Houdy Šafrán: Kniha o sdružení písničkářů11, ve které se autor podrobně zabývá opatřeními pro normalizaci hudební scény. Velmi důležité pro mě byly ještě dvě publikace, a to Česká literatura od počátků k dnešku autorů Jana Lehára, Alexandra Sticha, Jaroslavy Janáčkové a Jiřího Holého12, se kterou pracuji na několika místech této práce. A dále Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost autorů Jana Janáka,

7

VONDROVÁ, Jitka – FELCMAN, Ondřej. Vláda a prezident: Období normalizace (září 1968–říjen 1969). Prameny k dějinám československé krize 1967–1970. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Brno: Doplněk, 2010. 507 s. ISBN 978-80-7285-128-7 (ÚSD AV ČR) ISBN 978-807239-247-6 (Doplněk Brno). 8

OTÁHAL, Milan – NOSKOVÁ, Alena – BOLOMSKÝ, Karel. Svědectví o duchovním útlaku 1969– 1970. Dokumenty. „Normalizace“ v kultuře, umění, vědě, školství a masových sdělovacích prostředcích. První vydání. Praha: Maxdorf a ÚSD AV ČR, 1993. 148 s. ISBN 80-85800-14-4. 9

JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Právní myšlení v 60. létech a za normalizace. Praha: Prospektrum, 1992. 209 s. ISBN 80-85431-24-6. 10

KNAPÍK, Jiří. V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. První vydání. Praha: Libri 2006. 399 s. ISBN 80-7277-316-X. 11

HOUDA, Přemysl. Šafrán. Kniha o sdružení písničkářů. První vydání. Praha: Galén, 2008. 462 s. ISBN 978-80-7262-539-0. 12

LEHÁR, Jan – STICH, Alexandr – JANÁČKOVÁ, Jaroslava – HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-308-8.

7

Zdeňky Hledíkové a Jana Dobeše13, ze které jsem čerpala údaje o orgánech státní správy v období normalizace. V menším měřítku pracuji s mnohými dalšími knihami. Cenné pro mě byly i vzpomínky, jak knižně vydané (např. Jiřiny Švorcové14 či Františka Černého15), tak i ty, které jsem získala formou osobního rozhovoru (s Josefem Tázlerem či Bronislavou Volkovou). V dalších dvou kapitolách vycházím především z jednotlivých čísel deníku Pochodeň a okresních novin Zář z období normalizace. K informacím o Záři jsem rovněž využila dokumentů okresního národního výboru ze zkoumaného období, získaných ve Státním okresním archivu v Pardubicích. Vzhledem k širokému časovému rozpětí práce pracuji především s okresními novinami Zář, deníku Pochodeň věnuji větší pozornost jen v prvních letech normalizace.

13

JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. První vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 568 s. ISBN 80-7106709-1. 14

ŠVORCOVÁ, Jiřina. Býti Švorcovou: svědectví herečky o sobě, lidech i událostech. Zaznamenal Jiří Zapletal. První vydání. Praha: Erika, 2000. 231 s. ISBN 80-7190-061-3. 15

ČERNÝ, František. Divadlo v bariérách normalizace (1968–1989): Vzpomínky. První vydání. Praha: Divadelní ústav, 2008. 202 s. ISBN 978-80-7008-215-7.

8

1. Politické změny v Československu na přelomu 60. a 70. let. Počátky normalizace 1. 1 Stručná historie komunistického režimu v Československu a Pražského jara „V okamžiku rozhodujícího mocenského střetnutí daly masy pracujících svou jednoznačnou podporu a důvěru komunistické straně, která svou politikou a programem vyjadřovala jejich nejvlastnější zájmy a tužby. Únorové vystoupení lidu zůstane proto navždy slavnou kapitolou dějin revolučních zápasů v Československu, příkladem

taktických

schopností

a

tvůrčího

marx-leninského

přístupu

gottwaldovského vedení konkrétním podmínkám boje dělnické třídy.“16

1. 1. 1 Začátek komunistického režimu v Československu V září 1947 bylo v Moskvě založeno Informační byro komunistických a dělnických stran (ve zkratce nazývané Kominforma). Jeho vznik se stal bodem zvratu při formování sovětského bloku v Evropě. Bylo to nové řídicí centrum mezinárodního komunistického hnutí, které mělo navázat na činnost Komunistické internacionály, rozpuštěné v roce 1943.17 V dubnu 1948 byl americkým Kongresem schválen Marshallův plán, program pomoci evropským státům. Josif Stalin sdělil československým zástupcům odmítavé stanovisko k účasti Československa v tomto plánu. Sovětské vedení se rozhodlo izolovat vliv USA v Evropě. Ta tak byla definitivně rozdělena na Východ a Západ. Železná opona zároveň v Evropě dělila státem řízené mediální systémy východní Evropy od masových komunikačních systémů západních zemí, které byly směsí soukromých, na trhu závislých médií a médií veřejných služeb.18 Dva měsíce předtím, než byl v USA schválen Marshallův plán, došlo v Československu k převratu. V únorových dnech roku 1948 komunisté zcela ovládli

16

(JaK): Zdroj síly. Zář, 25. února 1983, č. 16, roč. 34–38, s. 1.

17

NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století I. Praha: Aleš Skřivan, 2000. ISBN 80-9022614-0. s. 216. 18

WILKE, Jürgen. Média a 60. léta. In Česká média a česká společnost v 60. letech. Ed. KÖPPLOVÁ, Barbara – WOLÁK, Radim. [Praha]: Radioservis, 2008. 170 s. ISBN 978-80-86212-94-4, 18.

9

reorganizovaný kabinet. Po demisi nemocného prezidenta Edvarda Beneše byla v květnu 1948 přijata nová ústava. Ta formálně legalizovala mocenský monopol komunistů. Zbývající strany Národní fronty, lidová a národně socialistická, byly zbaveny jakéhokoliv vlivu a vytvářely pouze iluzi parlamentního systému.19 Tak začala v Československu komunistická diktatura, která trvala celých jednačtyřicet let. Společenský systém, který vznikl v Československu po Únoru, odstranil demokracii a občanská práva. „Svobodu myšlení a střetávání stanovisek nahradila jediná přípustná ideologie, marxismus, navíc stalinsky deformovaný.“20 Po prvních letech komunistického režimu, která jsou označována za období teroru, následovalo v druhé polovině padesátých let období „tání“21, neboli ústup stalinismu.22 V druhé polovině šedesátých let pak docházelo v Československu k liberalizaci režimu. Tento obrodný proces vyvrcholil v roce 1968 tzv. Pražským jarem.

1. 1. 2 Pražské jaro Pražské jaro představovalo jeden z nejvážnějších pokusů o reformu socialismu sovětského typu, kdy se uvolňovaly poměry v zemi, rodilo se nezávislé veřejné mínění a občanská společnost, k čemuž přispělo mimo jiné i zrušení cenzury v červnu roku 1968. Pokus o tzv. socialismus s lidskou tváří nebyl snahou o změnu systému. Reformní komunisté usilovali spíše o „odstranění existujících vad, o určitou demokratizaci a úpravy, které by socialistický model zefektivnily a učinily opět přitažlivým“.23 Vedení Sovětského svazu ale v obrodném procesu vidělo postupnou ztrátu kontroly v zemi, kterou považovalo za sféru svého vlivu a moci. Pokud by došlo k zeslabení československých vazeb k východnímu bloku, přineslo by to Sovětskému svazu hned několik komplikací, například „narušení obranyschopnosti způsobené ztrátou strategicky exponované oblasti, posílení nacionalistických tendencí a negativní dopad na hospodářství celého bloku, v němž ČSSR zaujímala významné

19

NÁLEVKA, s. 216.

20

LEHÁR – STICH – JANÁČKOVÁ – HOLÝ, s. 734.

21

Pojem pochází ze stejnojmenného ruského románu Ilji Erenburga.

22


23

DOSKOČIL, s. 21.

10

postavení“.24 Obrodný proces v Československu musel být násilně přerušen a v zemi měl být obnoven pořádek podle představ Kremlu.25

1. 2 Gustáv Husák prvním tajemníkem ÚV KSČ a čistky v KSČ „Duben 1969 bude zapsán jako nástup zdravých sil do vedení strany, což znamenalo znovunastolení jednoty, skončení s anarchií v ideové, politické i hospodářské oblasti. Bude zapsán jako skutečný začátek konsolidačního procesu.“26

1. 2. 1. Cesta ke zvolení nového prvního tajemníka ÚV KSČ 1. 2. 1. 1 První kroky k normalizaci situace v Československu Intervencí vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 skončilo období tzv. Pražského jara. Od tohoto okamžiku lze v Československu sledovat jednotlivé kroky k normalizaci. Již 31. srpna ústřední výbor Komunistické strany Československa schválil text tzv. moskevského protokolu, který vznikl na jednání československých politických zástupců s vedením Sovětského svazu v Moskvě ve dnech 23.–26. srpna. Přijetím tohoto dokumentu československá strana kapitulovala a zavázala se plnit sovětské požadavky. Protokol také legalizoval pobyt sovětské armády v Československu. Stal se novým základním politickým dokumentem.27 Následovala další opatření, která měla plnit sovětské požadavky. Ve stranických orgánech a institucích byly prováděny personální změny, proreformní osobnosti musely opouštět své funkce. Dne 13. září schválilo Národní shromáždění tři narychlo vypracované zákony, které omezovaly ústavní a občanská práva, mimo jiné byla opět zavedena cenzura. Hlavními cíli se pro sovětské vedení v čele s prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Brežněvem stalo definitivní poražení reformního hnutí a odstranění Alexandra Dubčeka, hlavního představitele

24

Tamtéž, s. 22.

25

Pražskému jaru, konkrétně roli médií a kultury v tomto období, se budu dále věnovat v kapitole 2.

26

Zdeněk Klíč: Po roce konsolidace. Pochodeň, 20. dubna 1970, roč. 59, č. 92, s. 1.

27

CUHRA, Jaroslav – ELLINGER, Jiří – GJURIČOVÁ, Adéla – SMETANA, Vít. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý: od roku 1918. První vydání. Praha, Litomyšl: Paseka, 2006. 360 s. ISBN 80-7185-794-7, s. 239.

11

Pražského jara, z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Náhrada za Dubčekovo vedení však musela být teprve nalezena.28 K dosažení tohoto cíle chtěli sovětští politici využít toho, že mezi českými zeměmi a Slovenskem byl rozdílný stupeň společenského vývoje. V rámci republiky mělo Slovensko v jistém ohledu postavení periferie, neboť bylo hospodářsky i kulturně zaostalejší. V roce 1968 se začalo veřejně mluvit o federaci a institucionálním zrovnoprávnění Slováků. Moskva s uskutečněním federace souhlasila a snažila se zaměřit slovenské reformní hnutí pouze tímto směrem a splněním jeho hlavního požadavku jej politicky neutralizovat, izolovat tak od českého a získat pro své záměry.29 Je třeba zmínit, že v době Pražského jara byly pro oba národy prioritou jiné otázky a demokratizační proces na Slovensku nedosáhl zdaleka takové intenzity jako v českých zemích. Zatímco Češi usilovali o demokracii, Slovákům šlo především o federalizaci. „Češi se sami viděli jako demokraté a Slováci jako federalisté. Byly to jedny z nejnešťastnějších nálepek, které byly v roce 1968 v oběhu.“30 Okupace na čas zastínila české a slovenské priority, na Slovensku byla vnímána stejně jako v českých zemích. Sovětští politici se však rozhodli využít slovenské otázky jako svého nástroje pro svou další taktiku v Československu – „Slovensko se mělo v budoucnu stát jednou z hlavních opor jeho politiky“.31 Jejich hlavní pomocník v tomto směru měl být čerstvý první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Gustáv Husák, který sovětským činitelům ihned pomohl splnit jeden z prvních požadavků – zneuznání mimořádného XIV. sjezdu KSČ, který se uskutečnil v Praze–Vysočanech 22. srpna a na kterém byla odsouzena intervence a potvrzen polednový reformní proces. Husák na sjezdu KSS vystoupil s argumentem, že na vysočanském sjezdu nebyli dostatečně zastoupeni slovenští delegáti a byl tedy nelegitimní a nelegální. Pro Kreml začal být Husák důležitým spojencem.32 Na další schůzi sovětských a československých politiků v Moskvě ve dnech 3.– 4. října 1968 získal Brežněv souhlas s podpisem smlouvy o dočasném pobytu

28

DOSKOČIL, 30–32.

29

DOSKOČIL, s. 32.

30

PITHART, s. 116.

31

DOSKOČIL, s. 32.

32

Tamtéž, s. 25–28.

12

sovětských vojsk. Z celého Národního shromáždění pro ni odmítlo hlasovat jen 14 poslanců a smlouva tak byla schválena.33 Okupační armáda se proměnila v trvalý mocenský nástroj Moskvy. Dalším politikem, jehož význam v tomto období významně vzrostl, byl Vasil Biľak, který se stal tajemníkem ÚV KSČ odpovědným za mezinárodní otázky. Svůj velký vliv uplatnil především po zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ, například v otázce čistek ve straně. Na konci roku 1968 a v prvních měsících roku 1969 měli dominantní vliv v domácí politice Oldřich Černík, Gustáv Husák a Lubomír Štrougal. Zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968 se stalo vývojovým předělem. Rezoluce, která z části nahrazovala Akční program34, byla z hlediska svého účinku již normalizačním dokumentem. Reformní komunisté se po tomto zasedání definitivně dostali do defenzivy.35

1. 2. 1. 2 Hokejové události Dne 1. ledna 1969 vstoupila v platnost federalizace. Zemi nerozdělovala jen decentralizovaná státní správa, ale také stupeň odporu proti normalizaci. Na Slovensku do dubna 1969 probíhala normalizace s větší intenzitou a menším odporem veřejnosti, která byla do značné míry uspokojena realizací federalizace. Hlavní vliv na tvrdý normalizační kurz na Slovensku měl Gustáv Husák, který si tak v očích Sovětů zvyšoval své šance v otázce nástupnictví po Dubčekovi. Dalším adeptem byl Oldřich Černík. V březnu 1969 sovětské vedení už jen čekalo na vhodnou příležitost, kdy by mohl být tajemník vyměněn. Tu jim nakonec poskytl hokej.36 Na Mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969 porazili českoslovenští hokejisté dvakrát hokejisty Sovětského svazu. Po prvním vítězství se sovětské vedení rozhodlo využít případného druhého vítězství Československa k politickým změnám. Začaly se připravovat provokační akce. Dne 28. března 1969 Československo

33

CUHRA – ELLINGER – GJURIČOVÁ – SMETANA, s. 240.

34

Akční program byl přijat na zasedání ÚV KSČ ve dnech 1.–5. dubna 1968, představoval základní dokument Pražského jara, byl významným pokusem o komplexní projekt liberalizace komunistického režimu a socialistické společnosti v Československu. 35

DOSKOČIL, s. 36.

36


13

podruhé porazilo Sovětský svaz a obyvatelé vyrazili v mnoha městech do ulic. Pro většinu z nich měla výhra nad Sovětským svazem nejen sportovní význam, ale zároveň i politický, považovali jej za zadostiučinění za srpen 1968. Na 21 místech v republice přerostly pouliční oslavy v útoky na sovětské posádky a instituce. Na Václavském náměstí se shromáždilo na 150 000 lidí a došlo zde k vydrancování kanceláře sovětského Aeroflotu. Tuto událost však vyvolala skupina provokatérů StB, jejíž příslušníci předtím sami navezli před kancelář dlažební kostky. Sovětské vedení se rozhodlo využít hokejových událostí k dovršení mocenského předělu.37 1. 2. 1. 3 Další postup sovětského vedení Dne 30. března se mimořádně sešlo politbyro KSSS, aby projednalo československé záležitosti. Současné Dubčekovo vedení KSČ bylo zkritizováno za pasivitu a neplnění moskevského protokolu a československá média za šíření protisovětských vášní a rozdmýchávání nacionalismu. Následujícího dne pak bez očekávání přiletěli do Československa sovětský ministr obrany Andrej Grečko s náměstkem ministra zahraničí Vladimirem Semjonovem. Grečko přijel se dvěma úkoly, prvním bylo zamezení jakýmkoli dalším projevům nesouhlasu s přítomností okupačních armád v zemi. Druhým a důležitějším pak bylo prosazení nového prvního tajemníka ÚV KSČ.38 K nátlaku na Dubčekovo vedení chtěl Grečko využít armády. Hrozbou nové vojenské intervence se mu podařilo zastrašit vojenské představitele a zajistit si jejich poslušnost. Ministr národní obrany ČSSR, generál Martin Dzúr, na následujícím zasedání

výkonného

výboru

předsednictva

strany

vystoupil

s

ultimativními požadavky Sovětů, mezi nimiž bylo například zavedení přísné předběžné cenzury. Pokud by tyto požadavky nebyly splněny, pohrozil Dzúr vypovězením poslušnosti armády. „V dějinách Československa došlo k výjimečné, dá se říci ojedinělé situaci. Ještě žádný představitel armády se od října 1918 nedopustil přímého nátlaku na politické vedení vlastního státu, nehrozil vojenským pučem, dokonce ve prospěch cizí mocnosti. Velení armády se v dubnu 1969 na několik týdnů vymklo kontrole předsednictva ÚV KSČ a k jeho respektování se vrátilo až po

37

Tamtéž, s. 97–106.

38

DOSKOČIL, s. 106–115.

14

Husákově nástupu.“39 Na druhou stranu vojenští představitelé jednali pod nátlakem sovětského vedení. Vladimir Semjonov zatím hledal s konečnou platností budoucího prvního tajemníka ÚV KSČ. Ráno 2. dubna předsednictvo ÚV KSČ schválilo prohlášení, které vycházelo ze sovětských požadavků. „Můžeme jej považovat za úvod do kvalitativně odlišné epochy. Akceptovalo totiž prosovětské hodnocení událostí a základní požadavky Kremlu. Ignorovalo skutečné příčiny situace v ČSSR a jasně signalizovalo změnu metod politické práce při prosazování vedoucí úlohy a s tím i zásadní změnu jejího kurzu.“40 Byl to definitivní rozchod s polednovou politikou. Na zasedání pak bylo rozhodnuto o prvních opatřeních, která měla začít naplňovat obsah prohlášení. Mimo jiné se předsednictvo usneslo na zavedení předběžné cenzury (viz kapitolu 2. 1) Veřejnost se nepokusila o odpor, unavená permanentní krizí už byla čím dál méně ochotná vytrvale vzdorovat návratu nedemokratických způsobů.41 Plán Sovětů zatím vycházel. Grečko se nyní mohl soustředit na další cíl – sesazení Dubčeka a jeho nahrazení novým prvním tajemníkem. Grečko se soukromě setkal s prezidentem Ludvíkem Svobodou, kterého Moskva považovala za klíčovou osobnost, neboť mu lidé důvěřovali a měl velkou autoritu. Dále pak Moskva pokračovala ve svém nátlaku na Dubčekovo vedení. Dne 8. dubna na zasedání výkonného výboru a poté i předsednictva ÚV KSČ se podařilo podle sovětského plánu prosadit bližší datum zasedání ústředního výboru a změnit jeho program. Jádrem jednání se měla stát sovětská kritika Dubčekova vedení. Bylo rozhodnuto svolat zasedání ÚV KSČ na 17. dubna 1969.42

1. 2. 1. 4 Volba nového prvního tajemníka KSČ O Dubčekově nástupci se zatím stále jednalo. Rozhodlo se o něm zřejmě až 15. dubna, kdy se na schůzce předních politiků většina z nich přiklonila k Husákovi a také Oldřich Černík jej výslovně podpořil. Před samotným zasedáním ÚV KSČ se 17.

39

Tamtéž, s. 120.

40

Tamtéž, s. 128.

41


42


15

dubna 1969 sešlo předsednictvo ÚV KSČ, kde vystoupil Alexander Dubček, oznámil svůj odchod z funkce a navrhl Gustáva Husáka jako svého nástupce. Hlasováním pak bylo Dubčekovo odstoupení potvrzeno. Následovalo zasedání ÚV KSČ, které úvodním slovem zahájil Dubček a oznámil svou demisi. Ve svém projevu Dubček obhajoval reformní vývoj a vyjádřil přesvědčení, že i po změně ve funkci prvního tajemníka se bude pokračovat v uskutečňování polednové politiky.43 Následující hlasování pak probíhalo kombinací aklamace a tajné volby. Pro Dubčekovu rezignaci se aklamací vyjádřilo 150 ze 182 přítomných členů ÚV KSČ a v následující tajné volbě Husáka podpořilo 156 členů ústředního výboru. Jako nový první tajemník pak Husák navrhl celkovou rekonstrukci vedoucích orgánů strany, do které spadalo zrušení výkonného výboru a snížení počtu členů předsednictva ÚV KSČ z 21 na 11. Politická moc se tak koncentrovala do rukou menšího počtu politiků, jimiž byli Vasil Biľak, Peter Colotka, Oldřich Černík, Alexander Dubček, Evžen Erban, Gustáv Husák, Jan Piller, Karel Poláček, Štefan Sádovský, Ludvík Svoboda a Lubomír Štrougal.44 Jako svůj hlavní cíl pak nový vedoucí strany uvedl upevnění vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti. Sliboval však, že se bude nadále udržovat polednová politika a odmítl, že by se situace ve společnosti měla vrátit před leden 1968. Tato jeho slova se ale měla brzy ukázat jako klamná.45 Dubčekův pád představoval zásadní porážku reformních komunistů a zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem46 ÚV KSČ se stalo významným zlomem pro období, které označujeme jako normalizace. „Dubnové plénum bylo skutečným zvratem. Začalo jím období, v němž prosovětská garnitura rychle odstranila zbytky reformního hnutí. Co se Moskvě nepodařilo prosadit v srpnu 1968 vojenskou cestou,

43

Tamtéž, s. 204–217.

44

Právě předsednictvo spolu s tajemníky představovalo skutečné vedení KSČ, přestože nejvyšším orgánem komunistické strany byl podle stanov její sjezd a v období mezi sjezdy řídil komunistickou stranu ústřední výbor, který k průběžnému vedení mezi svými zasedáními volil předsednictvo, sekretariát a tajemníky ÚV KSČ. Plénum ústředního výboru ale ve skutečnosti jen schvalovalo návrhy, které mu předsednictvo předkládalo. Složení jeho členů bylo (po XIV. sjezdu): generální tajemník ÚV KSČ, tři tajemníci ÚV KSČ, vedoucí tajemník MěV KSČ v Praze, prezident republiky, předsedové vlád ČSSR, ČSR, SSR, předseda ROH. (HRADECKÁ – KOUDELKA, s. 8–9). 45


46

Od května roku 1971se pak tato funkce jmenovala „generální tajemník“; Husák byl tedy od roku 1971 do prosince 1987 generálním tajemníkem ÚV KSČ. Od roku 1975 do roku 1989 byl také prezidentem republiky. (KONČELÍK, Jakub ─ VEČEŘA, Pavel ─ ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. První vydání. Praha: Portál, 2010. 310 s. ISBN 978-80-7367-698-8).

16

tedy dosadit kolaborantskou vládu, bylo nyní provedeno politickými prostředky domácího původu, koalicí konzervativců a realistů. […] Vystoupením Gustáva Husáka na vrcholek mocenské pyramidy začalo období jeho největší slávy. Na dalších dvacet let se zařadil mezi dominantní osobnosti naší politické scény i východního bloku. Odvrácenou stranou jeho politické kariéry byl dlouhodobý ekonomický, kulturní a morální úpadek republiky a ponížení národů Československa. Zřejmě ani on v okamžiku své volby netušil, že jeho dvacetiletá vláda bude pro zemi takovou katastrofou.“47

1. 2. 2 Čistky v KSČ 1. 2. 2. 1 První vylučování ze strany Politická linie nového vedení byla schválena na zasedání ÚV KSČ ve dnech 29.–30. května 1969. Pozornost nového vedení se upřela především na eliminaci opozice. „Hlavní obsah politického zápasu nespočíval podle Husáka v získávání podpory členů strany a občanů republiky, ale v politickém likvidování odpůrců.“48 Hned v prvních týdnech a měsících docházelo k personálním změnám zejména v médiích, v krajských a okresních výborech i v aparátu komunistické strany. Pozornost byla upřena také na armádu a Bezpečnost, jejichž ovládnutí bylo velmi důležité, neboť měly potlačovat případný vzdor proti normalizační politice (jejich síla byla tvrdě využita při prvním výročí srpnové invaze, kdy se s policií a armádou střetli demonstranti při rozsáhlých protestech). Na květnovém zasedání se také přistoupilo k udílení stranických trestů, které měly být vyměřeny největším odpůrcům sovětského vměšování či signatářům manifestu Dva tisíce slov49. Jako první byli z ústředního výboru vyloučeni ekonom Ota Šik a

47

DOSKOČIL, s. 229.

48

MAŇÁK, s. 18.

49

Manifest Dva tisíce slov byl po Akčním programu dalším významným dokumentem Pražského jara. Zatímco Akční program byl dílem politiků, Dva tisíce slov byl dílem intelektuálů, kteří hráli v tomto období významnou úlohu. Svými požadavky šel manifest ještě dál než Akční program. Vyšel 27.

17

František Kriegel, jeden z nejradikálnějších reformátorů. Jeho proslov, kterým se obhajoval, byl natolik neústupný a namířený proti vedení strany, že Husák navrhl vyloučit jej nejen z ústředního výboru, ale i ze strany. Kriegel tak byl jako první z radikálních reformátorů zbaven členství v KSČ. Dále byli z ústředního výboru vyloučeni František Vodsloň, Karel Kosík, František Pavlíček a Karel Pavlištík, signatáři Dvou tisíc slov, kteří odmítli svůj podpis odvolat. Toto vylučování bylo předzvěstí budoucích rozsáhlých čistek.50 Zatímco po tomto květnovém zasedání nebylo jisté, zda vnitrostranické čistky proběhnou, na následujícím zasedání ÚV KSČ ve dnech 25.–26. září 1969 Husák svým projevem v podstatě čistky v komunistické straně vyhlásil. Právě zde oznámil provedení výměny členských legitimací. Na zářijovém zasedání se s konečnou platností skončilo s myšlenkami československé reformy. Ještě po svém zvolení Husák sliboval, že bude udržovat polednový kurz. Zde ve svém projevu přijal sovětská stanoviska, zásadně změnil způsob nazírání na polednový vývoj i na vojenskou intervenci a odsoudil Dubčekovo vedení KSČ. To také nyní čekalo tresty. Dubček byl zbaven funkce v předsednictvu a odvolán z funkce předsedy Federálního shromáždění, členství v ústředním výboru mu zatím bylo ponecháno. Devět z radikálních reformátorů bylo z ústředního výboru vyloučeno, dalších devatenáct rezignovalo a tři (Alfréd Černý, Václav Slavík a Václav Prchlík) byli po svých proslovech vyloučeni i ze strany. Den po zasedání pak jmenoval prezident republiky Ludvík Svoboda novou federální vládu. „Zářijové zasedání ÚV KSČ představovalo významný

moment

v dějinách

normalizační

éry.

Jednoznačně

skoncovalo

s prosazováním reformního programu i jeho obranou a odstartovalo frontální útok na všechno a všechny, kteří se spojili s Pražským jarem a jeho idejemi.“51

1. 2. 2. 2 Výměna členských legitimací v roce 1970

června 1968 v Literárních listech, hlavním autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Za normalizace byl text označen za „kontrarevoluční“. 50


51


18

Čistky neboli tzv. prověrky, spojené s výměnou členských legitimací, byly schváleny na zasedání ústředního výboru ve dnech 28.–30. ledna 1970. Cílem bylo úplné ovládnutí strany odstraněním reformistů a příznivců Pražského jara ze všech oblastí společnosti. Formálně však byla akce zdůvodněna potřebou upevnit ideovou a organizační jednotu strany, posílit stranickou kázeň a zvýšit aktivní podíl každého člena na životě a práci strany. Personální přeměna KSČ byla prvním a nejdůležitějším předpokladem normalizace.52 Výměna členských legitimací KSČ, které byly považovány za základní dokumenty o příslušnosti ke KSČ, byla v roce 1970 v pořadí čtvrtá od roku 1948. Tato se však od předchozích lišila svou koncepcí, neboť byla spojena se stranickou čistkou. Měla proběhnout formou rozhovorů se všemi členy KSČ ve všech stranických orgánech. Výměna legitimací měla být příležitostí k nejvýraznějšímu posunu normalizace v prosovětském chápání. Zlikvidovány měly být všechny demokratické a proreformní názory a s nimi lidé, kteří je zastávali.53 Stoprocentní zabezpečení kádrové politiky ve všech oblastech a na všech úrovních života společnosti představovalo nezbytnou součást obnovení totalitního režimu, neboť „kádrová politika patřila k rozhodujícím nástrojům komunistické strany při ovládání společnosti, a systém nomenklatury i kádrové a personální útvary ke klíčovým mechanismům fungování totalitního režimu v Československu“.54 Kádrovou politikou přitom rozumíme „veškerou činnost, kterou KSČ zabezpečovala, aby na všech rozhodujících místech ve společnosti i správě byli lidé, kteří plní její záměry“55. S kádrovou politikou souvisí ještě důležitý pojem nomenklatura, která v ní měla klíčové místo. O té hovoříme v několika významech. Jednak představuje seznam funkcí (tzv. kádrové pořádky u výborů KSČ na vyšších stupních její organizace a tzv. seznamy funkcí u základních organizací), do kterých mohli být lidé jmenováni či voleni (a z nich odvoláváni) teprve po předcházejícím schválení příslušným výborem KSČ. Nomenklatura také představuje systém určující rozsah pravomocí jednotlivých grémií KSČ v personální politice vůči osobám zastávajícím

52

MAŇÁK, 39.

53

Tamtéž, s. 39.

54

HRADECKÁ – KOUDELKA, s. 6.

55

Tamtéž, s. 7.

19

funkce zařazené do kádrových pořádků. V přeneseném významu pak nomenklatura označuje funkcionáře, kteří náleží do kádrových pořádků. Během Pražského jara se systém nomenklatury zhroutil a komunistická strana ztratila nástroj, který jí zajišťoval výsadní postavení v rozhodování o obsazování významných funkcí ve všech oblastech společnosti.56 O nové zabezpečení kádrové politiky a nomenklatury se měly postarat právě prověrky. Za hlavní politické kritérium kádrové politiky přitom byla Husákem označena angažovanost za politiku strany.57 Pohovory při prověrkách prováděly prověřovací komise neboli „skupiny pro pohovory“, jejichž členy byli stoupenci normalizace z řad funkcionářů a členů základních organizací. Základ komisí tvořilo tzv. zdravé jádro strany, tedy ti, kteří se stavěli kriticky už k politice Dubčekova vedení po lednu 1968. Podle Milana Šimečky prověrkové schéma rozdělovalo členskou základnu KSČ na tři kategorie: zdravé jádro (nepříliš početné), na exponenty pravice (určené k vyloučení) a na „pomýlené a svedené“ (hlavní masa), o jejichž osudu měla rozhodnout prověrka a další chování. „Zdravé jádro prověřovalo, exponenti pravice byli vyloučeni a pomýlení a svedení byli pacifikováni. Plán byl jednoduchý a konečně i realizace byla dost jednoduchá.“58 1. 2. 2. 3 KSČ po čistkách Pohovory ve vybraných základních organizacích KSČ začaly v březnu 1970. Na začátku akce výměny členských legitimací měla KSČ celkem 1 535 537 členů. Novou legitimaci po pohovorech nedostalo 326 817 bývalých členů, komunistická strana se početně zmenšila o více než pětinu (21,7 %). Ztráta členské legitimace přitom byla prováděna dvěma způsoby: vyškrtnutím (tj. zrušením členství: mírnější forma postihu, většina těch, kteří o svou legitimaci přišli) nebo vyloučením. Nutno dodat, že uvedené údaje zachycují stav v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o všech, výsledky hodnotí situaci po ukončení pohovorů v asi 95 % základních organizacích KSČ.59

56


57

Tamtéž, s. 19.

58

ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku. První vydání u nás. Brno: Atlantis, 1990. 208 s. ISBN 807108-002-0, s. 35–36. 59

MAŇÁK, s. 58.

20

Čistky v KSČ spojené s výměnou stranických legitimací byly v zásadě ukončeny plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1970. To projednalo a schválilo závěrečnou zprávu předsednictva ÚV KSČ k této akci. Toto zasedání také schválilo dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (viz následující kapitolu). KSČ ztratila zhruba půl milionu členů, takřka 330 tisíc během čistky v roce 1970, další v důsledku vystupování z KSČ a přirozených úbytků. Počet členů tak poklesl na 1,2 milionu členů. Čistky postihly především příslušníky inteligence, zaměřeny byly na prvním místě proti uměleckým a kulturním pracovníkům, vědeckým pracovníkům a studentům. KSČ také v důsledku čistek výrazně „zestárla“, důležitým hlediskem při posuzování jednotlivých členů totiž byla délka členství v KSČ, a tak stranu opustili hlavně mladí lidé.60 Čistky splnily svůj účel, z KSČ byli odstraněni zastánci snah o ekonomickou a politickou reformu společnosti z období před vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Uvolněné pozice naopak obsadili prosovětští komunisté, kteří vojenskou intervenci a ukončení Pražského jara uvítali. Výměna legitimací dala normalizátorům příležitost uskutečnit rozsáhlou čistku. „Čistka ve stranických organizacích KSČ byla zcela zákonitě základním předpokladem úspěchu celkové 'normalizace', tj. návratu k staronovému uspořádání československých poměrů. […] Bez čistky by nebylo možné 'znormalizovat' KSČ a bez 'znormalizované' komunistické strany nebylo možné 'znormalizovat' společnost.“61 Nutno dodat, že čistky v KSČ v letech 1969–1970 se uskutečnily bez souhlasu, ba proti vůli převážné většiny jejího členstva. Pro vedení KSČ, které čistky zahájilo, nebyla rozhodující důvěra vlastního členstva, ale důvěra Moskvy.62 „Přeměna KSČ měla fatální důsledek, neboť se jí uzavírala historická etapa ve vývoji socialistické opozice uvnitř strany. Na rozdíl od polské a maďarské komunistické strany nevzniklo v KSČ až do listopadu 1989 vážnější reformní hnutí, které by se pokusilo o změnu normalizační politiky, jež zavedla zemi do hluboké

60


61

Tamtéž, s. 83.

62

MAŇÁK, s. 85.

21

celospolečenské krize. Snahy systém reformovat se tak přesunuly do opozice mimo komunistickou stranu.“63 Na závěr je třeba zdůraznit, že čistka nesměřovala pouze proti straníkům, týkala se v konečném důsledku celé společnosti. Problémy s dalším profesním uplatněním, možností studia apod. neměli jen vyloučení ze strany. Zásahy nového vedení KSČ zásadně pocítili také nestraníci. Často se tak stalo až s odstupem několika let. To se týkalo například pamětnice tohoto období Bronislavy Volkové: „Čistky sice probíhaly v roce 1970, ale bylo to tak, že pokud někdo v té době pracoval na nějakém ne úplně prominentním místě, tak ho tam většinou nechali. Můj manžel, který byl ještě víc antikomunisticky zaměřený než já, pracoval v té době v Ústavu pro českou a světovou literaturu a nikdo si ho nevšímal. Já jsem ještě v roce 1970 mohla udělat doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pak jsem nastoupila na aspiranturu, napsala jsem kandidátskou práci, byly to čtyři roky práce. Když pak přišel ten rozhodující okamžik, zakázali mi obhajovat mou práci. Protože jsem odmítla členství v komunistické straně,“64 vzpomíná sémiotička a básnířka Bronislava Volková, která z tohoto důvodu v roce 1974 na protest emigrovala. Svou kandidátskou práci pak obhájila ve Spojených státech a působila na několika univerzitách včetně Harvardu. Za odchod z vlasti byla odsouzena k jedenapůlročnímu vězení in absentia. Podobných osudů bylo mnoho.65 Více než devadesát tisíc občanů Československa se pak v tomto období rozhodlo pro emigraci, „což znamenalo zpravidla ztrátu majetku a trestní stíhání ztěžující případný návrat. Země tak potřetí od konce války zažila odchod značného počtu pracovitých a většinou i vzdělaných obyvatel, což nepochybně mělo negativní vliv na celý československý vývoj.“66

63

OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost 1969–1989: příspěvek k dějinám „normalizace“. Edice Historia nova, sv. 6. Praha: Maxdorf, 1994. 124 s. ISBN 80-85800-12-8. 64

Rozhovor autorky s Bronislavou Volkovou ze dne 27. ledna 2012.

65

Výsledky čistek a kádrovou prací ve Východočeském kraji se zabývají např. tyto články deníku Pochodeň: Porada novinářů (4. března 1970), Nástup strany (14. srpna 1970), K výsledkům pohovorů (13. října 1970), Jasná a rozhodná slova (11. prosince 1970), Kontrolou k aktivitě (12. ledna 1971), O práci s kádry (12. května 1971), O všestranný růst kádrů (18. května 1971), Odborná úroveň kádrů (18. května 1971), Kvalifikovaní do funkcí (28. června 1971), Zamyšlení nad kádrovou prací (29. června 1971). 66


22

1. 3 Vymezení pojmu „normalizace“ a jejích etap. Poučení z krizového vývoje „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ je dokument, který varuje. Ukazuje chyby, kterých jsme se dopouštěli. Mělo by přejít do vědomí každého člena jako stanovy strany. Musíme se k němu vracet stále, tak jako se budou vracet i příští generace komunistů. Ne jako k historii, ale jako k živému, aktuálnímu dokumentu.“67

1. 3. 1 Význam pojmu „normalizace“ a specifika tohoto období Pojem „normalizace“ byl poprvé použit již v moskevském protokolu a používá se pro období dvaceti let 1968 (či 1969)–1989, které představuje samostatnou etapu ve vývoji komunistického systému. Zatímco o jejím konci v listopadu roku 1989 panuje mezi historiky shoda, v datu jejího počátku se názory liší. Někteří jej datují od intervence vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, jiní od zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Pojem zavedli sami komunisté, ale vztahovali jej především na počátky tohoto období. Historici po roce 1989 termín převzali a začali ho používat obvykle pro období až do roku 1989. Někdy je také pro druhou, „nehybnou“ část tohoto období používán termín „reálný socialismus“.68 Z hlediska datace má tedy pojem „normalizace“ dva významy. Označuje jednak období let 1968–1971, tedy proces postupného znovuobnovení vlády komunistické strany nad československou společností. Pro toto období se v dobovém tisku a projevech používal také výraz „konsolidace“, disident a bývalý člen KSČ Milan Šimečka pro něj zase použil pojem „obnovení pořádku“ (ve stejnojmenné knize), neboť o událostech roku 1968 lze podle něj říci, „že z hlediska celého systému reálného socialismu propukl v Československu jednoduše nepořádek“69, přičemž za nejnápadnější projev tohoto nepořádku v době Pražského jara považuje Šimečka podobu médií. V přeneseném významu se pak pojem „normalizace“ používá pro

67

[nesignováno]: Poučení – živý dokument. Pochodeň, 2. února 1971, r. 60, č. 27, s. 3.

68

OTÁHAL, s. 5–6.

69

ŠIMEČKA, s. 7.

23

celou druhou polovinu existence komunistického režimu, tedy období let 1968–1989.70 Důvod, proč někteří historici datují počátek normalizace až rokem 1969, je zřejmě ten, že se obsahový význam pojmu normalizace radikálně změnil zvolením Husáka do čela KSČ 17. dubna 1969. Zatímco od vpádu vojsk znamenala normalizace návrat k normálním, tedy předsrpnovým progresivním poměrům (neboli k tzv. polednové politice), nyní se definitivně přeměnila v požadavek odstranit reformní výdobytky a obnovit mocenskou sílu KSČ. Vývoj ve společnosti se měl ve skutečnosti vrátit daleko před leden 1968. Počátky normalizace lze však vysledovat ještě před zvolením Gustáva Husáka, ačkoli je tento den považován za významný zlom v jejím vývoji. Ale i po 17. dubnu 1969 zůstávali reformní komunisté včetně Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ.71 Normalizaci jako samostatnou etapu komunistického režimu v Československu pak odlišovala od předchozích období řada specifik. Historik Zdeněk Doskočil, podle kterého se normalizace nejvíce podobala období z přelomu padesátých a šedesátých let, uvádí jako nejzákladnější odlišnost dlouhodobou přítomnost sovětské armády na území Československa. Skrze okupační vojska stoupl vliv Sovětského svazu na československé záležitosti. Další odlišností je podle Doskočila významná proměna KSČ, která se rozsáhlými čistkami zbavila nejvzdělanější a nejaktivnější části svých členů. Specifikem normalizace byla dále „tendence ke stabilitě kádrů a dosud nevídané koncentraci moci do rukou úzké mocenské špičky“72. Personální obsazení vrcholných stranických a státních funkcí se během druhého dvacetiletí komunistické vlády takřka neměnilo. „Pro vládnutí v éře normalizace se staly typickými nehybnost, neproměnlivost

a

nedemokratičnost.

Vedoucí

garnitura

rezignovala

na

to

nejzákladnější, na podporu veřejnosti.“73 Právě vztah mezi vládou a veřejností během normalizace byl dalším novým rysem komunismu v Československu. Tento vztah byl postaven na základě tzv. společenské smlouvy. Ta spočívala v tom, že obyvatelstvo nezasahovalo do politických záležitostí a vláda jim na oplátku poskytovala dostatek

70

DOSKOČIL, s. 27.

71

Tamtéž, s. 229.

72

Tamtéž, s. 347.

73

DOSKOČIL, s. 347.

24

materiálních hodnot. „Za ideální stav byl považován klid a stereotyp.“74 Podle Zdeňka Jičínského byl režim šedesátých let svou povahou organický, naproti tomu tzv. normalizační režim byl neorganický.75 V období normalizace také vznikl nový společenský jev: nezávislé skupiny, které představovaly od roku 1972 novou formu opozice.76 Charakter opozice do roku 1972 byl vysloveně politický, její cíl byl boj s režimem, nezávislé skupiny naopak zvolily jako hlavní strategický prostředek dialog s mocí. 77

1. 3. 2 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ Základním interpretačním dokumentem událostí roku 1968 pro období normalizace se stalo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (dále jen Poučení), které bylo přijato na závěr akce výměny členských legitimací na plenárním zasedání ÚV KSČ ve dnech 10. a 11. prosince 1970. V květnu 1971 pak XIV. sjezd strany závaznost dokumentu potvrdil. Spolu s čistkami tento dokument ovlivnil rozhodujícím způsobem další vývoj ve straně i ve státě. „Posloužil jako ideový základ sovětského ovládání Československa, jako obhajoba tzv. Brežněvovy doktríny za hranicemi SSSR, a prohlášením nejen obrodného procesu, ale každého pokusu o reformu i v budoucnosti za kontrarevoluci znemožnil vznik reformního křídla v KSČ.“78 Jaká tedy byla za normalizace oficiální interpretace událostí roku 1968? Tyto události byly v Poučení označeny za kontrarevoluci, která byla dílem pravicových a

74

Tamtéž, s. 347.

75

JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Právní myšlení v 60. létech a za normalizace. Praha: Prospektrum, 1992. 209 s. ISBN 80-85431-24-6, s. 174. 76

V letech 1969–1972 se zformovala opozice především z řad exkomunistů, která měla vysloveně politický charakter, neboť usilovala o změnu normalizačního režimu a odstranění jeho vedení. Tuto opozici se však Husákovu vedení podařilo administrativními a mocenskými prostředky potlačit. Zneškodnění této opozice ovlivnilo další vývoj a charakter opozičního hnutí, exkomunisté ztratili hlavní úlohu v opozici. Program nové opozice se změnil, o socialismus již nešlo, do popředí se dostávala občanská a lidská práva. 77

OTÁHAL, Milan. První fáze opozice proti takzvané normalizaci (1969–72). In Dvě desetiletí před listopadem 89. Sborník. Editor: Emanuel Mandler. První vydání. Praha: v nakladatelství Maxdorf vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. 109 s. ISBN 80-85800-09-8, s. 33. 78

OTÁHAL. Normalizace 1969–1989: Příspěvek ke stavu bádání, s. 48–49.

25

antisocialistických sil. Ve straně přitom tyto síly podle dokumentu pronikly především na ideologický úsek a do médií. Snahou těchto antikomunistických sil bylo „rozvíjet nacionalismus a antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec“79. To vše se pak podle Poučení dělo za velké podpory ze Západu, ke kterému se připojila také poúnorová emigrace v čele s Pavlem Tigridem, v jehož koncepcích našly protisocialistické síly svou „ideovou výzbroj“80. Další podpora v boji proti socialismu vycházela z „pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu

a

antikomunismu“81

a

také

z

„katolického

kléru,

vydatně

82

podporovaného katolickou emigraci v zahraničí“ . Několikrát je v Poučení kritizována práce médií v roce 1968. Podle něj měla pravice v médiích „hlavní zbraň útoku proti straně a socialistickému státu. Bylo to umožněno mimo jiné tím, že vedení strany a státu se v podstatě zřeklo jejich řízení a kontroly“83. Média podle dokumentu po celý rok 1968 zesilovala atmosféru zastrašování, vnášela falešný obraz do vědomí lidí, překrucovala, popírala a odmítala základní principy marxisticko-leninského světového názoru a tím vším se jim dařilo oklamat většinu společnosti. Pravicové síly se podle Poučení plně zmocnily rozhlasu, televize, zpravodajského filmu i většiny tisku a přeměnily je v hlavní nátlakový a mocenský nástroj k prosazení svých cílů. Zároveň média každého, kdo obhajoval principy marxismu-leninismu a spojenectví se Sovětským svazem, „všemožně zastrašovala a dožadovala se jeho vyřazení z národního společenství“84. Po událostech z 21. srpna pak kontrarevoluce vyvolala pomocí médií doslova bezhlavou paniku. Ostře kritické hodnocení se v Poučení týká všech zásadních jevů roku 1968. Akční program, základní politický program, který vznikl během Pražského jara, je zde označen za nesprávný a neplatný dokument. Petice Dva tisíce slov „byla přímým

79

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Rezoluce o aktuálních otázkách jednotky strany schválená na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Vydalo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha březen 1971, s. 8. 80

Tamtéž, s. 15.

81

Tamtéž, s. 19.

82

Tamtéž, s. 20.

83

Tamtéž, s. 12.

84

Tamtéž, s. 29.

26

návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému. Tato kontrarevoluční výzva šla zároveň nejdále v rozněcování nenávisti proti Sovětskému svazu“85. Programem organizací K 231 a Klubu angažovaných nestraníků byla „likvidace vymožeností února 1948 a faktická likvidace socialismu“86. A vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, který bezprostředně poté odsoudilo předsednictvo ÚV KSČ i všechny krajské a okresní orgány KSČ, je zde označen jako akt internacionální solidarity, který zabránil krveprolití. „Pravdivé poznání celého pozadí skutečné situace v roce 1968 i všech motivů vstupu spojeneckých vojsk do ČSSR […] je zároveň rozhodujícím předpokladem k vytvoření zdravého politického ovzduší v naší zemi, k upevnění ideové a akční jednoty KSČ na marxisticko-leninském a internacionalistickém základě.“87 Politickou a morální odpovědnost nesli podle Poučení představitelé pravice i za největší tragédii posrpnového období, upálení Jana Palacha v lednu 1969. Znalost této základní interpretace Pražského jara byla v období normalizace všude vyžadována. Během normalizace se Poučení masově rozšiřovalo, na konci roku 1970 vyšlo ve velkém nákladu jako příloha Rudého práva. Východočeská Pochodeň uveřejnila text Poučení 15. ledna 1971. Ve vysokém nákladu jej pak vydalo samostatně Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ. Během let pak vycházely také různé verze doplněné komentáři, například pro školy, kde se znalost Poučení přísně vyžadovala.

1. 4 Politické změny v pardubickém okrese

85

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, s. 18.

86

Tamtéž, s. 19.

87

Tamtéž, s. 32.

27

“Strana se zbaví všech těch, kteří se s ní ideově rozešli, kteří nenávistně vystupovali s antisovětskými výpady, a kteří se horlivě a záměrně podíleli na různých kampaních a byli iniciátory útoku na stranu, socialismus a Sovětský svaz. Takovíto lidé nemají ve straně co dělat.“88

1. 4. 1 Orgány státní správy v období normalizace Vznikem dvou národních států na území Československa k 1. lednu 1969, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, vznikly i nové státní orgány. Nadále zůstávala nejvyšším výkonným orgánem státní správy vláda, došlo však k rozvrstvení na vládu federální a vlády republikové. Zákonodárnou pravomoc na úrovni federace vykonávalo Federální shromáždění, které mělo dvě rovnoprávné komory – Sněmovnu lidu (dosavadní Národní shromáždění) a Sněmovnu národů. Zákonodárnými orgány republik pak byly Česká a Slovenská národní rada. Praxe těchto nových zákonodárných orgánů odpovídala zásadě, podle níž republikám náleželo vše, co nebylo výslovně svěřeno do správy federace.89 Důležitou součást kompetencí republikových vlád tvořilo řízení a kontrola národních výborů, místních orgánů státní správy. Národní výbory ve svých počátcích zdaleka neplnily pouze funkce orgánu veřejné správy, ale představovaly i důležitou součást propagandy komunistického režimu budovaného v Československu po květnu 1945. Jejich hlavním orgánem bylo plénum a v jejich čele stál předseda, jeho pomocníkem byl tajemník. Pléna krajských a okresních národních výborů se měla zaměřovat na obecné záležitosti, na řízení politiky KNV či ONV, na schvalování plánu a rozpočtu a volbu dalších orgánů. Vlastní výkon správy pak zajišťovala rada KNV či ONV, ta také uskutečňovala rozhodnutí pléna.90 V průběhu šedesátých let, kdy sílilo volání po politických reformách, se uvažovalo také o nové zákonné úpravě národních výborů a celé veřejné správy. XIII. sjezd KSČ v květnu 1966 se pak vyslovil pro další posílení národních výborů a zejména jejich samosprávného momentu. Tak vznikl nový zákon o národních výborech č. 69/1967 Sb. Tento zákon, v průběhu let několikrát novelizovný, platil až do konce existence

88

– rou –: Ze zasedání OV KSČ v Pardubicích. Zář, 17. února 1970, č. 13, roč. 11–26, s. 1.

89

JANÁK – HLEDÍKOVÁ – DOBEŠ, s. 436–437.

90

Tamtéž, s. 443–447.

28

soustavy národních výborů. Zákon národní výbory označil za „orgány socialistické státní moci a správy v krajích, okresech a obcích“.91 Stupně a druhy národních výborů zůstávaly stejné, od počátku sedmdesátých let se jen jejich volební období prodloužilo ze čtyř na pět let. Za orgány národních výborů zákon pokládal plénum, radu, komise, správní komise, odbory a zvláštní orgány. Hlavním orgánem zůstalo plenární zasedání, rada zůstávala hlavním výkonným orgánem se všeobecnou působností. Předseda národního výboru řídil zasedání pléna i rady a navenek národní výbor reprezentoval, tajemník národního výboru připravoval činnost pléna, rady a organizoval i práci odborů.92 „Zákon z roku 1967 znamenal jednu důležitou změnu oproti dosavadnímu stavu. Stanovil totiž kompetence, v nichž měly národní výbory vykonávat státní správu podle zvláštních předpisů.“93 Tyto kompetence byly považovány za samostatnou působnost národních výborů a vztahovaly se mimo jiné na kulturu. Místní orgány státní správy zahrnovaly místní národní výbory (MNV), městské národní výbory (MěNV), okresní národní výbory (ONV; dohlížely na MNV a MěNV v obvodu jejich působnosti, podílely se na oblastním plánování) a krajské národní výbory (KNV); z kulturních zařízení do jejich pravomocí patřilo krajské kulturní středisko, knihovna, muzeum, galerie, divadla, orgány památkové péče a ochrany přírody.94 Národní výbory tedy představovaly orgány státní správy v obcích, okresech a krajích. Vykonávaly správu ve všech oblastech, pokud nebylo zákonem stanoveno jinak. Existovalo několik speciálních oborů, ve kterých působily jiné územní orgány veřejné správy, většinou některé ústřední federální nebo republikové orgány (patřily sem oblastní statistické orgány, orgány celní správy, okresní a krajské finanční správy, orgány Sboru národní bezpečnosti, báňská správa, okresní a krajské zemědělské správy a okresní a krajské vojenské správy).95 Struktura místních stranických orgánů byla obdobná. Pod nejvyšším stranickým orgánem, ústředním výborem KSČ, byly na úrovni regionů krajské výbory KSČ a na

91

JANÁK – HLEDÍKOVÁ – DOBEŠ, s. 451.

92

Tamtéž, s. 451–452.

93

Tamtéž, s. 453.

94

Tamtéž, s. 453–454.

95

Tamtéž, s. 455.

29

okresní úrovni pak okresní výbory KSČ, pod nimi byly ještě městské a základní organizace KSČ.

1. 4. 2 Politický vývoj v pardubickém okrese 1. 4. 2. 1 Obrodný proces v pardubickém okrese V roce 1960 v rámci územní reorganizace Československa zanikl Pardubický kraj a Pardubice nově spadaly pod Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové. Po zrušení pardubického krajského národního výboru byl na jeho místo v budově u divadla umístěn okresní národní výbor. Nový pardubický okres vznikl téměř ve stejných hranicích, jaké měl před zavedením krajského zřízení v roce 1949 a vznikem Pardubického kraje.96 Vývoj, jímž procházela KSČ v šedesátých letech, se promítl i do života pardubické okresní organizace. Od počátku šedesátých let ubývalo jejích členů (úbytek byl přerušen jen v roce 1965), v roce 1967 pak oproti roku 1966 stoupl téměř dvojnásobně počet členů, kteří neplnili stranické povinnosti nebo ztratili zájem o další členství ve straně. Zároveň se stále zvyšoval věkový průměr okresní stranické organizace. Členské schůze KSČ, probíhající na Pardubicku v lednu a únoru 1968, pak ukázaly počínající názorové rozdíly. V publikaci vydané okresním výborem KSČ, která hodnotí toto období kriticky z normalizačního pohledu, se dočteme, že tyto schůze „vyjádřily především přesvědčení, že přijaté opatření otevírá možnost pro ještě zodpovědnější plnění závěrů XIII. sjezdu KSČ a přivítaly, že někteří straničtí funkcionáři už nepřikrašlují stav československé společnosti a snaží se nastínit, jak těžkosti řešit. Současně však jednání komunistů varovala, aby se tzv. obrodný proces, o němž začali stále častěji hovořit hlavně novináři, nevymkl straně z rukou. Navíc se poukazovalo na porušování stranické kázně a trvající pasivitu části komunistů. Vcelku však ještě převažovalo mínění, že kritizované jevy nemohou v žádném případě podstatněji změnit situaci v republice nežádoucím směrem.“97 Další vývoj událostí ale toto přesvědčení vyvrátil.

96

PALEČEK, Jiří. Pardubice ve 20. století. První vydání. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2001, s. 14. 97

DOLEŽAL – CHARBURSKÝ – KMONÍČEK, s. 88–89.

30

Během jara 1968 se stále více prohlubovaly názorové diferenciace uvnitř okresní organizace KSČ. Veřejnost se pak stále více aktivizovala a na jednotlivých pracovištích a v obcích okresu byly přijímány nejrůznější rezoluce. Celkové uvolnění se v květnu 1968 promítlo i do rozhodnutí uspořádat v Pardubicích místo tradičního prvomájového průvodu různá kulturní a politická vystoupení. V okrese vznikly také pobočky pražské K 23198 a Klubu angažovaných nestraníků (KAN). „Postupující názorovou diferenciaci potvrdil i průběh červnové okresní konference KSČ. Bylo na ní předneseno celkem 42 příspěvků, což bylo více než na ostatních konferencích ve Východočeském kraji. Pouze menší část diskutujících však v souladu s prohlášením předsednictva ústředního výboru KSČ odsoudila provolání Dva tisíce slov.“99 Tento politický vývoj v pardubickém okrese a v celém Československu ukončil vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, následná normalizace a její politika zahájená novým vedení KSČ.

1. 4. 2. 2 Čistky v pardubických stranických a státních orgánech Nové vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem si jako jeden z prvních úkolů stanovilo ovládnutí krajských a okresních výborů. Z rozhodnutí sekretariátu ÚV KSČ se již od 18. dubna 1969 scházely krajské a okresní výbory KSČ, aby se seznámily s provedenými změnami a zahájily vlastní schvalovací kampaň se změnami v politické špičce strany. Nižší stranické orgány výsledky dubnového pléna přijaly, jen ojediněle někteří členové okresních výborů odešli z funkcí.100 Hromadné čistky spojené s výměnou stranických legitimací se uskutečnily až v roce 1970. Již následující měsíc po zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ došlo k částečné změně složení předsednictva okresního výboru v Pardubicích. Na svém červnovém zasedání se pak pardubický okresní výbor KSČ plně ztotožnil s programem vytyčeným novým stranickým vedením. Současně odvolal a zrušil všechna „nesprávná usnesení“, která byla schválena na předchozích plénech.101 Cesta

98

Klub bývalých politických vězňů; název byl odvozen od zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb., podle kterého byla většina těchto vězňů souzena. 99

DOLEŽAL – CHARBURSKÝ – KMONÍČEK, s. 92.

100

DOSKOČIL, s. 253.

101


31

k normalizaci okresního výboru byla zahájena. Také v okresním národním výboru docházelo ke změnám. Již na jaře 1969 rezignoval na svou funkci předseda ONV Pardubice Josef Loskot a na jeho místo byl zvolen František Havránek. Na krajské úrovni došlo k výměně vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ v Hradci Králové, Miroslav Štěpán byl nahrazen Františkem Tesařem. „První etapu politické očisty v Pardubicích završilo říjnové jednání okresního výboru KSČ v roce 1969. Na základě jeho výsledků odešlo z okresního výboru 23 členů (tj. 35 procent), z nichž jedenáct bylo později z komunistické strany vyloučeno. Na členství v okresní kontrolní a revizní komisi rezignovali čtyři členové a třináct politických pracovníků opustilo aparát okresního výboru (v následujícím roce sedm z nich bylo z KSČ vyloučeno). K žádoucímu posunu v polit. práci na okrese dále přispěla výměna 436 poslanců v národních výborech všech stupňů, kteří buď přestali své povinnosti z různých důvodů plnit, nebo byli z funkce odvoláni pro své postoje v krizovém období.“102 Jako ukázku uvádím v příloze údaje z archivu ONV Pardubice o celkových změnách vedoucích funkcionářů a poslanců národních výborů (přílohy č. 1, 2 a 3). Následovala výměna členských legitimací prováděná v roce 1970. V českých krajích měl nejsilnější zastoupení „zdravých sil“ ve zmiňovaných komisích, které prováděly pohovory se členy KSČ, Východočeský kraj. Nejvyšší počet těch, kteří o svou legitimaci během jejich výměny přišli, pak zaznamenal zřejmě v důsledku tohoto silného zastoupení „zdravých sil“ v komisích právě Východočeský kraj.103 V deníku Pochodeň v článku z 8. října 1970 se přitom píše (konkrétně o čistkách v národních výborech), že „dosavadní průběh konsolidace ukázal, že nejčastější formou odvolání byla resignace, kdy poslanci sami uznávají politické chyby a neplnění povinností“104.

1. 4. 2. 3 Pardubická KSČ po pohovorech

102


103

MAŇÁK, s. 48.

104

Karel Čížek: Noví poslanci se osvědčují. Konsolidace národních výborů. Pochodeň, 8. října 1970, roč. 59, č. 238, s. 1.

32

Konkrétně v pardubickém okrese bylo na základě pohovorů s 20 265 komunisty zrušeno členství 4868 členům a 1215 členů bylo vyloučeno. K 1. lednu 1971 tak měla okresní KSČ 14 157 členů. Aby byla situace zcela znormalizována, byl současně kladen důraz na obnovení systému stranického vzdělávání, neboť podle tajemníka okresního

výboru

KSČ

v Pardubicích

Jiřího

Kloučka

„právě

oslabování

vnitrostranické disciplíny bylo jednou z vážných příčin narůstání krizových jevů v celé společnosti“105. Touto problematikou se zabýval okresní výbor již v září 1970. Zároveň se řešily kroky k potřebné normalizaci ekonomiky v okresu. Za tímto cílem byli do 53 ze 116 nomenklaturních funkcí okresního výboru KSČ uvedeni noví pracovníci.106 Všechny orgány Východočeského kraje (včetně pardubického okresu) pak bezprostředně po významném prosincovém zasedání ÚV KSČ v roce 1970, kde byla projednána a schválena závěrečná zpráva k výměně legitimací a na kterém bylo přijato Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, vyjádřily podporu přijatým závěrům. Není bez zajímavosti uvést, že při pohovorech spojených s výměnou legitimací hrál roli i odběr tisku. V rozhovoru s vedoucím tajemníkem OV KSČ v Pardubicích Bohuslavem Hnátnickým odpovídá dotazovaný na otázku, zda komise pro pohovory v pardubickém okrese věnují pozornost také odběru a čtení stranického tisku, takto: „Komisím bylo uloženo, aby se členy o odběru tisku hovořily. Skutečně je také odběr tisku a jeho čtení při pohovoru zdůrazňováno a máme i příklady, kdy odběr stranického tisku je součástí závazku člena. V nejbližší době se budeme touto otázkou zabývat v orgánu. Podklady o současném odběru tisku v okrese máme a využijeme rovněž zkušeností z pohovorů. Chceme, aby dobrý zvyk komunistů odebírat a číst stranický tisk se stal nejen samozřejmostí a skutečnou potřebou každého člena strany, ale aby pronikal stále více i mezi bezpartijní.“107 Na aktivu krajského výboru KSČ ve dnech 25. a 26. června 1970 jeho účastníci vydali rezoluci, ve které stálo: „Východočeský krajský aktiv konstatuje, že mocenské pozice bloku pravicových sil v kraji byly v podstatě rozbity. Nebyl však zdaleka dokončen proces úspěšného ideologického boje proti pravicovým platformám,

105


106

Tamtéž, s. 96.

33

majícím nejrůznější podoby a formy projevu v oblasti ideologie, politiky, ekonomiky a kultury, jakož i v myšlení stranické a ostatní veřejnosti v kraji. Za hlavní nástroje úspěšného a ofenzívního vedení tohoto ideologického boje považujeme prostředky masové komunikace v kraji, celý obsah a systém stranického vzdělávání a politické agitace, a to ruku v ruce s principiálně prováděnou kádrovou politikou na všech úsecích a stupních stranické, hospodářské, státní a společenské struktury řízení.“108

1. 4. 2. 4 Normalizace kulturní oblasti ve Východočeském kraji Také v kulturních organizacích v kraji byla nutná politická normalizace. Ze 35 inspektorů kultury odešlo z funkcí 24 a z profesionálních pracovníků kulturních zařízení v kraji 213. „Jde o vlivná zařízení, ve kterých pracuje málo členů strany. Je na odborech kultury národních výborů, aby zvýšily náročnost na ideovost a političnost těchto zařízení. Větší důraz je třeba položit na vědecko-ateistickou propagandu, obnovit a upevňovat státní disciplínu na úseku povolování, evidence a kontroly kulturních a uměleckých pořadů a programů.“109

107

Rozhovor vedla Sl. Novotná. Výsledkem musí být aktivizace strany. Pochodeň, 28. května 1970, roč. 59, č. 124, s. 3. 108

Účastníci celokrajného aktivu Východočeského KV KSČ v Hradci Králové: Rezoluce celokrajského aktivu funkcionářů východočeského KV KSČ k výsledkům plenárního zasedání ÚV KSČ ve dnech 25. a 26. června 1970. Pochodeň, 30. června 1970, roč. 59, č. 159, s. 2. 109

Zpráva o činnosti krajského výboru a další úkoly krajské organizace přednesená vedoucím tajemníkem KV KSČ soudruhem Františkem Tesařem dne 17. dubna 1971. Pochodeň, 19. dubna 1971, roč. 60, č. 91, s. 4.

34

2. Změny v kultuře a v médiích. Změny v kulturní politice prvních let normalizace 2. 1 Normalizace médií a Slovo do vlastních řad. Prověrky v kultuře, umění a médiích „Sdělovací prostředky, tisk, rozhlas, televize, film, jsou nesmírně důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, který se nikdy nesmí vymknout řízení a kontrole marxisticko-leninské strany a socialistického státu, nemá-li se věc socialismu dostat do vážného nebezpečí.“110

2. 1. 1. Změny v médiích na přelomu 60. a 70. let 2. 1. 1. 1 Média během Pražského jara Základní rysy československých médií v období komunistického režimu shrnuje Jiří Hoppe do tří bodů: a) média sloužila KSČ k ovládání společnosti a k prosazování její politiky; b) média byla závislá na jednom centru a řízená z jednoho centra; c) média byla nástrojem ideologického boje. Během Pražského jara byly tyto rysy médií zásadně narušeny. Nejvýznamnější systémovou změnou bylo zrušení cenzury zákonem č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. V médiích tím byla v podstatě zrušena tzv. vedoucí úloha strany. Média se proměnila z mocenského nástroje režimu v kritika moci.111 Média od té doby mohla nabízet veřejnosti témata, která byla dříve tabu. Typickým fenoménem Pražského jara byly mediální kampaně vedené jak ze strany novinářů nebo občanské společnosti, tak ze strany KSČ. Silný ohlas vzbudil manifest Dva tisíce slov, publikovaný 27. června 1968, ke kterému však vedení KSČ zaujalo ostře odmítavé stanovisko (ti členové KSČ, kteří manifest podepsali, na to později doplatili). Členové Svazu československých novinářů vystoupili s kritikou vedení svazu v čele s Adolfem Hradeckým, který na svou funkci 20. března 1968 rezignoval. Druhý den vznikl při svazu Klub nezávislých novinářů, jenž měl hájit zájmy

110

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XII. sjezdu KSČ, s. 29.

111

HOPPE, Jiří. Pražské jaro v médiích: Výběr z dobové publicistiky. Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970. První vydání. Praha – Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk, 2004. 441 s. ISBN 80-7285-039-3 (ÚSD AV ČR Praha) ISBN 80-7239162-3 (Doplněk Brno), s. 11–12.

35

v minulosti perzekvovaných novinářů. Členové Svazu československých novinářů se také zasadili o to, aby byl z návrhu novelizace tiskového zákona vyškrtnut paragraf o možnosti následné cenzury a na svém mimořádném sjezdu ve dnech 21.–22. června přijali stanovy, které v souvislosti s federalizací státu rozdělily svaz na dvě národní organizace. Předsedou Svazu českých novinářů se stal Vlado Kašpar. „Obrat v postojích Svazu [sic] a změna v jeho čele dokonala rehabilitaci novinářské organizace v očích veřejnosti.“112 Dne 17. srpna 1968 proběhlo setkání novinářů se členy ÚV KSČ v Hrzánském paláci. V té době už vedení strany po jednáních se sovětskými politiky v Čierne nad Tisou vědělo, že situace je vážná. Sovětské vedení nařídilo znovu upevnit moc KSČ. „Premiér Černík měl na této schůzce vyzvat novináře, aby si sami uložili určitá omezení. […] Taková slova vyvolala v novinářích nejistotu a začali se dožadovat vysvětlení, to jim však členové vedení strany nemohli a ani nehodlali dát.“113

2. 1. 1. 2 První dny po 21. srpnu 1968 Vpád vojsk Varšavské smlouvy a počínající normalizace v Československu svobodu médií ukončily. Jako nejdůležitější nástroj k upevnění vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti uvedl Gustáv Husák již v projevu po svém zvolení 17. dubna na zasedání ÚV KSČ ovládnutí sdělovacích prostředků. Normalizace médií ale začala již dříve. Svou nezávislost si média udržela jen bezprostředně po vojenské intervenci. Ačkoli okupační vojska v noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadila budovy, kde sídlila jednotlivá média, nepodařilo se jim umlčet je. Novináři tak přispěli k politickému selhání

intervence.

Dokázali

v dostatečné

míře

informovat

veřejnost.

Nejvýznamnějším médiem přitom byl mezi 21. a 27. srpnem 1968 rozhlas.114 „Vždyť ráno 21. srpna se podle plánů okupantů měli probudit lidé, aby vyslechli z rádia, že ti

112

HOPPE, s. 14.

113

GROMAN, Martin. Stanislav Budín – potýkání s ideologií. In Kolektiv autorů: Ztraceni v davu: Osudy novinářů ve 20. století. Ed. GROMAN, Martin – KARFÍK, Vladimír. První vydání. MATFYZPRESS vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, pro Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2005. ISBN 80-86732-73-8, s. 89–90. 114

Tamtéž, s. 15.

36

a ti soudruzi se obrátili s žádostí o poskytnutí bratrské pomoci na ty a ony mocné síly, které žádosti vyhověly. Místo toho se dověděli, že země byla po nočním přepadu okupována a že předsednictvo strany prohlašuje, že o pomoc nikdo nežádal, že byla poskytnuta v rozporu se základními zásadami vztahů mezi socialistickými zeměmi a že představuje popření norem mezinárodního práva.“115 Po rozhlasovém odvysílání prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které odsoudilo intervenci (po půlnoci z 22. na 21. srpna), se u budovy KSČ začali shromažďovat novináři. „V následujících dnech pak média svojí bezvýhradně protiintervenčně zaměřenou aktivitou významně přispěla ke sjednocení postojů obyvatel a iniciovala, koordinovala a do značné míry vedla celonárodní odpor.“116 Naopak vojáci intervenčních armád, kteří měli zastavit činnost médií, byli spíše neúspěšní. Pokud se jim někde podařilo obsadit redakci (obsazování budov médií přitom probíhalo po celém Československu), novináři se zkrátka přesunuli na náhradní pracoviště a improvizovaně pracovali dále. Významným komunikačním kanálem těchto dnů byla také potrubní pošta, která v Praze spojovala některé redakce a tiskárny.117 Po obsazení své redakční budovy pokračovali v práci mimo ni i redaktoři Rudého práva a dokázali tak zachovat kontinuitu v informování veřejnosti. Zvláště čísla Rudého práva z tohoto týdne byla později ostře odsouzena v Poučení z krizového vývoje,

podle

kterého se

„celým

svým provokačním

nacionalistickým a

protisovětským obsahem zpronevěřovala internacionalistickým tradicím Rudého práva a neměla nic společného ani se stranou, ani s marxismem-leninismem“118. Na druhou stranu ani to, že se Rudé právo „spolu s krajskými deníky (vydávanými též KSČ) zapojilo do celonárodního odporu proti intervenci, není možné interpretovat jako vyvázání se z linie vedení KSČ. […] Rudé právo totiž v posrpnových dnech pracovalo v duchu rezoluce PÚV KSČ odsuzující intervenci, a tedy v souladu s aktuálním a redakci dostupným názorem většiny předsednictva“119.

115

PITHART, s. 202–203.

116

KONČELÍK, Jakub. Média za intervence: novináři a československý srpen 1968. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2011. Pražské sociálně vědní studie. Mediální řada, MED-021. ISSN 1801-5999, s. 13. 117


118

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XII. sjezdu KSČ, s. 34.

119

KONČELÍK. Média za intervence: novináři a československý srpen 1968, s. 17.

37

2. 1. 1. 3 První opatření k normalizaci situace v médiích Poté, co se vrátili zástupci československé vlády z Moskvy, museli začít plnit podmínky moskevského protokolu, jehož čtvrtý článek obsahoval mimo jiné přímý pokyn k ovládnutí médií. Vláda 28. srpna 1968 odvolala k 1. září 1968 z funkce ústředního ředitele Československé tiskové kanceláře (ČTK) Miroslava Sulka a k 28. září 1968 Zdeňka Hejzlara z funkce ústředního ředitele Československého rozhlasu. Odejít ze své funkce musel i ředitel Československé televize Jiří Pelikán a šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka.120 Institucionální opatření k normalizaci situace v médiích odstartovala vláda opatřením č. 292 ze dne 30. srpna, kterým při svém předsednictvu zřídila cenzurní instituci: Úřad pro tisk a informace (ÚTI).121 Dne 2. září 1968 se konala schůze vlády, na které se zabývala opatřeními na úseku médií. Na základě této schůze vydal nově vzniklý Úřad pro tisk a informace svou první směrnici. Podle ní média mimo jiné neměla publikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika Sovětského svazu a ostatních zemí, jejichž armády vstoupily 21. srpna do Československa, dále neměla uveřejňovat články, které by napadaly cizí vojenské jednotky na území Československa, a neměla používat termínu okupant a okupace.122 Spontánní činnost médií několika dní skončila a dostala se pod kontrolu interventů. „Pasivní resistence č eskoslovenské společ nosti proti intervenci trvala zhruba deset dní a disciplinované a uvě domě lé pů sobení médií bylo jedním z jejích nejdů ležitě jších hybatelů

i koordinátorů . Po návratu z Moskvy se

120

KONČELÍK, Jakub. Mediální politika a srpen 1968; Zřízení Úřadu pro tisk a informace jako služba moskevskému protokolu. In MAGÁL, Slavomír – MISTRÍK, Miloš – SOLÍK, Martin (eds.): Masmediálna komunikácia a relatia II. Fakulta masmediálnej komunikácie UCM, Trnava 2009, s. 208. 121

Tamtéž, s. 209.

122

Dokument č. 169: 1968, 2. září, Praha. – Záznam ze schůze vlády o opatřeních na úseku sdělovacích prostředků. In VONDROVÁ – FELCMAN, s. 38.

38

č eskoslovenským př edstavitelů m podař ilo zastavit neř ízené a proti vů li interventů realizované vydávání periodik a po 3. 9. 1968 postupně zač aly všechny tiskoviny vycházet opě t ve standardním režimu, pod dohledem politické reprezentace a s podmíně ným souhlasem velení intervenč ních vojsk.“123 Dne 13. září 1968 předložil předseda vlády Oldřich Černík zprávu o opatřeních vlády k normalizaci situace, ve které mj. stálo: „Úřad pro tisk a informace postupně zahajuje svou činnost. Rozhlas, televize a tisk v podstatě dodržují směrnice vlády a dle hodnocení, které každodenně provádí Úřad pro tisk a informace, jsou jen ojedinělé případy prokazatelného porušení směrnice. […] Na předsednictvu vlády se konala dne 11. 9. t. r. tisková konference, na níž byli přítomni zástupci sdělovacích prostředků s. Hamouzem seznámeni s výsledkem jednání předsedů vlád ČSSR a SSSR. Byla zdůrazněna nutnost plnění moskevských dohod v oblasti publikační. Z diskuse bylo patrno, že přesvědčování řady novinářů o nutnosti reálného hodnocení situace je dlouhodobější problém. Současně však to dokazuje nutnost přijmout v této etapě účinnější opatření, než se původně zamýšlelo. Proto vláda dne 12. 9. t. r. přijala usnesení o zřízení Vládního výboru pro tisk a informace, který bude řízen místopředsedou vlády dr. Colotkou. Současně doporučila Národnímu shromáždění konkrétní opatření týkající se cenzury.“124 Ještě ten samý den, 13. září 1968, Národní shromáždění schválilo zákon č. 127/1968 Sb. o některých opatřeních v oblasti tisku a ostatních

hromadných

sdělovacích

prostředků.

Cenzura

byla

legislativně

zakotvena.125

2. 1. 1. 4 Další vývoj normalizace v médiích

123

KONČELÍK. Média za intervence: novináři a československý srpen 1968, s. 23.

124

Dokument č. 195: 1968, 13. září, Praha. – Zpráva o opatřeních vlády k normalizaci situace a plnění moskevského protokolu předložená předsedou vlády Oldřichem Černíkem. In VONDROVÁ – FELCMAN, s. 97. 125

KONČELÍK. Mediální politika a srpen 1968; Zřízení Úřadu pro tisk a informace jako služba moskevskému protokolu, s. 212.

39

I přes obnovenou cenzuru však některá média ještě v prvních měsících roku 1969 uveřejňovala proreformní postoje, a to především obnovené časopisy jako byly Reportér, Politika či Studentské listy, které byly na podzim roku 1968 zakázány. Podobně i v denním tisku nadále převažovaly proreformní tendence. Rozhlas a televize měly v této době již omezenější možnosti proreformních projevů, neboť dohled cenzury byl upřen především na ně. Média si ale i po invazi udržela roli reprezentanta názorů obyvatelstva.126 Soumrak nad zbytky relativní svobody médií nastal na zasedání předsednictva ÚV KSČ 1. dubna 1969. Vedení strany se mimo jiné usneslo na zavedení předběžné cenzury. Ještě v noci z 1. na 2. dubna začaly první restrikce vůči tisku. Byl zakázán prodej již vytištěného časopisu Zítřek, bylo nařízeno stáhnout z prodeje časopis Dikobraz a byly zastaveny práce na novém čísle časopisu Politika, který byl brzy poté zrušen. Na zasedání předsednictva ÚV KSČ reagovala federální vláda, která se rovněž usnesla na okamžitém zavedení předběžné cenzury a konkretizovala postup. Na to opět reagovalo PÚV KSČ, které přijalo řadu změn ve stranickém a ostatním tisku a ustavilo pracovní skupinu vedenou tajemníkem ÚV KSČ Josefem Kempným, jež měla zabezpečovat každodenní řízení médií. Byl odvolán vedoucí Úřadu pro tisk a informace, byli vyměněni zástupci šéfredaktora Rudého práva a vedoucím oddělení ÚV KSČ pro tisk, rozhlas a televizi se stal plukovník Vladimír Diviš, pod jehož vedením později vzniklo provolání Slovo do vlastních řad.127 Svaz českých novinářů si dovolil proti započatým represím opatrně vzdorovat v prohlášení publikovaném 4. dubna, v němž se novináři ohradili proti zavedení cenzury a proti jejich obvinění z rozdmýchávání protisovětských nálad. Přesto se od 3. dubna 1969 ve všech médiích objevovaly snahy o vyjádření souhlasu s provoláním stranického vedení. Ale stále ještě cenzura nefungovala stoprocentně a občas se objevily i mírné projevy nesouhlasu. Kritické názory však začínaly být v této době již ojedinělými. Noviny se proměňovaly. Začalo převažovat oficiální agenturní zpravodajství a vlastních komentářů ubývalo. 128

126


127


128

Tamtéž, s. 138–140.

40

Po 17. dubnu snaha o ukáznění médií ještě zesílila. Nové vedení KSČ potřebovalo ovlivnit veřejné mínění a získat ho na svou stranu. Tento úkol se snažil splnit v první řadě stranický tisk, především Rudé právo, které nově vedl Miroslav Moc. Výměna šéfredaktora Rudého práva byla schválena právě na plénu 17. dubna, na němž se stranické vedení rozhodlo odstranit umírněného reformátora Jiřího Sekeru dogmatickým Mocem. V rámci snahy získat si na svou stranu veřejnost měla být popularizována osobnost Gustáva Husáka.129 Vzhledem ke svému předchozímu pokusu o vzdor svým prohlášením z počátku dubna reagoval Svaz českých novinářů na dubnové zasedání ÚV KSČ překvapivě. Jako jediný z tvůrčích svazů poslal bezprostředně po plénu ÚV KSČ Husákovi pozdravný dopis. Na svém zasedání 25.–26. dubna 1969 na zámku Roztěž u Kutné hory pak podpořil nově nastolenou politiku. Ve stanovisku, které Svaz českých novinářů na zasedání přijal, mimo jiné stálo: „Věříme, že nové předsednictvo ÚV KSČ bude postupně důsledně řešit všechny naléhavé politické, ekonomické a kulturní problémy, které se za dlouhý čas nahromadily a jejichž odsouváním značně poškozuje životní zájmy naší společnosti. Čeští a slovenští novináři mají stejný zájem na jejich řešení a jsou odhodláni plně podporovat všechna opatření vedení KSČ, federální vlády a národních vlád, která povedou naší společnost k postupnému splnění vytyčených programových cílů.“130 Neznamenalo to však, že by se novináři s novými opatřeními proti tisku smířili, většina z nich se ale bála promluvit.131

2. 1. 1. 5 Odvolávání proreformních lidí z médií Veřejnost reagovala na klesající úroveň denního tisku jeho bojkotem. Ještě v první polovině května se občas objevovaly kritické poznámky v časopisech, i těch ale postupně ubývalo. Zastaveny byly zatím jen Studentské listy. Husákovo vedení nebylo se stavem normalizace médií spokojeno. Na mnohých vedoucích místech v médiích stále byli proreformně smýšlející lidé a Husák si uvědomoval, že mu ze strany médií hrozí nebezpečí. „Přál si poměry v této oblasti urychleně zvládnout, a

129

Tamtéž, s. 252–253.

130

[nesignováno]: Z pléna SČN. Pochodeň, 28. dubna 1969, roč. 58, č. 99, s. 1.

131


41

tak neváhal postupovat s mimořádnou tvrdostí. Svým postupem sledoval několik cílů. Především toužil vyrvat občanské společnosti důležitý nástroj, který významně posiloval její aktivitu. Chtěl ji zbavit přístupu k informacím, postupně paralyzovat a definitivně vyřadit ze hry.“132 Aby tohoto dosáhl, musel odstranit z médií osoby, které nebyly ochotné jím nastolené politice sloužit. Personální změny měly být provedeny nejprve ve stranickém tisku, poté ve státních médiích, v tisku společenských organizací a v regionálním tisku. Časopisy, které by se nechtěly jeho vůli podvolit, pak měly být zrušeny.133 Nejprve se vedení KSČ zabývalo časopisy, které spadaly pod její vydavatelství. Časopis Politika, jenž byl již dříve zastaven, byl zrušen a nahrazen týdeníkem Tvorba. Dále byli vyměněni šéfredaktoři Nové mysli a Květů. Následovala státní média. Federální výbor pro tisk a informace dostal nové pravomoci v řízení médií a začal je okamžitě využívat. Do všech úřadů a institucí, které měly souvislost s médii, byli dosazeni stranicky spolehliví lidé.134 Podobně jako v tisku postupovala normalizace v rozhlase, televizi a ČTK. Nejtvrději se postupovalo v televizi, i když její ředitel Josef Šmídmajer zatím zůstal na svém místě. Bylo odvoláno celé vedení Hlavní redakce Televizních novin (např. Kamila Moučková) a výrazně se měnil obsah pořadů, ze kterých mizela aktuální publicistika. Dalším cílem Husákova vedení byl tisk společenských organizací. Byli vyměněni šéfredaktoři deníků Práce a Mladá fronta a zastaveny časopisy Listy, My 69, Plamen, Reportér a Svět v obrazech. Ostatní časopisy, které se dosud snažily být opozičními vůči normalizační politice, se buď odpolitizovaly, nebo začaly normalizační politice přitakávat.135 Odvolávání nepohodlných lidí z médií však vedení KSČ nestačilo. Potřebovalo pro svůj nový politický kurz získat aktivní podporu ze strany novinářů, a tak na všechny novináře a především na vedení Svazu českých novinářů vyvíjelo nátlak, aby se angažovali pro normalizační politiku. Po novinářích chtělo, aby přiznali spoluzodpovědnost za současný krizový stav společnosti a „aby mezi novináři bylo

132

Tamtéž, s. 290.

133

Tamtéž, s. 290.

134

DOSKOČIL, s. 291.

135

Tamtéž, s. 292–294.

42

dosaženo takového stupně názorové diferenciace, který povede k tomu, že žurnalisté sami začnou lustrovat své řady a na stránkách svých listů aktivně prosazovat tvrdý normalizační kurz“136.

2. 1. 1. 6 Slovo do vlastních řad Vyvrcholením nátlaku na novináře bylo provolání Slovo do vlastních řad, které připravil aparát ÚV KSČ pod vedením Josefa Kempného, vedoucího úseku pro řízení médií (byl mimo jiné také poslancem za pardubický okres), a plukovníka Vladimíra Diviše, vedoucího oddělení ÚV KSČ pro tisk, rozhlas a televizi. Bylo adresováno novinářům

a

pracovníkům

československého

tisku,

rozhlasu,

televize

a

zpravodajského filmu. Zveřejněno bylo 17. května v Rudém právu a během několika týdnů jej podepsalo 350 pracovníků médií.137 Ti se svým podpisem přihlásili k nově nastolené politice, přiznali se ke spoluzodpovědnosti za „deformaci polednové politiky“138, kterou zavinili tím, že byl v médiích „systematicky napadán a porušován“139 princip vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti. Ve Slovu do vlastních řad byla média zkritizována za své působení v době Pražského jara a jejich pracovníci nyní byli vybídnuti k sebekritice. Mimo jiné za kampaně, v nichž média hledala „oběti, na které měla být svalena vina za přehmaty a chyby minulosti“140, za to, že se „kritická pozornost sdělovacích prostředků stále více obracela proti našim spojencům, zejména proti Sovětskému svazu“141, za to, že v souvislosti s tím se v médiích dostávali ke slovu ti, „kteří znevažovali přátelství se Sovětským svazem“142 a „byli současně napadáni všichni, kdo své přátelství k Sovětskému svazu neskrývali“143. Za to, že vedení pražské organizace Svazu

136

Tamtéž, s. 295.

137

Tamtéž, s. 295-296.

138

Slovo do vlastních řad. Prohlášení dostupné na: http://www.totalita.cz/txt/txt_slovo.php. [cit. online 9. srpna 2011]. 139

Tamtéž.

140

Tamtéž.

141

Tamtéž.

142

Tamtéž.

143

Tamtéž.

43

českých novinářů ještě po zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968 uspořádalo v Lucerně „otevřenou provokativní protiakci“144, která „měla zmobilizovat pracovníky sdělovacích prostředků k odporu proti normalizaci a konsolidaci poměrů“145, a za mnohé další prohřešky. Autoři provolání označili chování médií v uplynulém roce za pokrytectví a v závěru se obrátili na jejich pracovníky, „aby – pokud jsou schopni k tomu nalézt sílu – zaujali otevřený a sebekritický postoj k závěrům dubnového zasedání ÚV KSČ. Je dost politiky dvojí tváře. Je nanejvýš nutné říkat lidem pravdu a vyvozovat ze skutečnosti závěry, které z ní plynou.“146 Slovo do vlastních řad splnilo svůj účel a odstartovalo čistky mezi novináři. Novinářská obec byla rozdělena a odpor Svazu českých novinářů, ze kterého zanedlouho odešly proreformní osobnosti, zlomen. Současně s nátlakem na novináře se v tisku, především v Rudém právu, začaly objevovat útoky proti lidem, kteří zastávali proreformní myšlenky. Krajské komunistické deníky se většinou ještě držely zpátky, ale protesty proti cenzurním a kádrovým zásahům v médiích byly v tomto období již zcela ojedinělé. V červnu roku 1969 již byla média téměř zcela v područí KSČ.147

Stav pohovorů v hlavních organizacích tisku, rozhlasu a televize k 1. 6. 1970148

ČTK

Vydat Počet pohovorů legitimací celkem 345 198

94

100

Čs. rozhlas

721

100

80

20

Čs. televize

476

244

127

117

74

41

23

18

Rudé právo

730

433

400

33

Mladá fronta

46

15

12

3

Organizace

Nevydat legitimací celkem

Počet členů

ČÚTI

144

Tamtéž.

145

Tamtéž.

146

Tamtéž.

147


148

OTÁHAL – NOSKOVÁ – BOLOMSKÝ, s. 105.

44

Zemědělské n.

58

49

25

24

Práce

52

48

37

11

2. 1. 2 Kulturní oblast na přelomu 60. a 70. let 2. 1. 2. 1 Úloha kultury během Pražského jara Stejně jako u médií byla role kulturní sféry jako základní opory komunistické politiky v období Pražského jara zásadně narušena. Také nepřístupnost oficiální kultury pro některé umělce dostala trhliny. Kulturní představitelné měli v tuto dobu velký vliv na smýšlení společnosti. „Informační síť plnila často ty demokratické funkce, které byly v ryze politických institucích dávno umrtveny. Tuto autoritu získávali nejen ryze političtí komentátoři, ale i spisovatelé, herci, zpěváci a všichni představitelé kultury, kteří prostřednictvím komunikačních prostředků povzbuzovali naděje na demokratický vývoj v zemi. Všichni tito lidé měli značný podíl na tvorbě veřejného mínění.“149 Představitelé kultury sami začali aktivně zasahovat do politického vývoje. Jejich vliv na společnost byl značný, prokázal to vzrůst nákladů jejich hlavních časopisů – českých Literárních listů150 a slovenského Kultúrneho života. Umělecké svazy jednaly s vedením KSČ o svých vlastních politických požadavcích. „Intelektuálové se tedy stávali politickým subjektem a důležitou součástí reformního proudu.“151 Zřejmě nejvýznamnější politickou akcí intelektuálů byl manifest Dva tisíce slov, který vyzýval veřejnost k aktivizaci. Poté, co byla v květnu 1968 zrušena cenzura, mohli intelektuálové již zcela svobodně využívat médií. Ve stejném měsíci vznikl Koordinační výbor tvůrčích svazů, jenž se soustředil na politické problémy. Jeho vedení zažádalo o přijetí do Národní fronty a bylo mu vyhověno. Výbor zůstal politicky činný i po srpnu 1968. „Spolu s tvůrčími svazy se zaměřil nejen na obhajobu svobody slova, ale bránil ty, kteří byli propuštěni ze svých míst.

149

ŠIMEČKA, s. 54–55.

150

Literární listy navazovaly na Literární noviny, které byly zastaveny po sjezdu Svazu československých spisovatelů (konal se v červnu roku 1967), na němž došlo ke konfliktu mezi spisovateli a KSČ. Literární listy začaly vycházet na začátku roku 1968. 151


45

V tomto smyslu vyznělo prohlášení ze shromáždění spisovatelů 1. října 1968 v Praze, v němž také zdůraznili, že budou podporovat vedení státu jen do té míry, pokud bude pokračovat v demokratizačním procesu.“152

2. 1. 2. 2 Akční program a další prohlášení O změny v kultuře neusilovali jen sami umělci, jednali o nich i politici. Akční program z dubna 1968, zásadní programový dokument Pražského jara, který formuloval návrhy reforem KSČ v politicko-právní sféře včetně práv a svobod občanů a jejich záruk, obsahoval také návrhy na změny týkající se kultury. Zavazoval se zajišťovat svobodu umělecké tvorby i její autonomii: „Odmítáme administrativní a byrokratické způsoby uskutečňování kulturní politiky, distancujeme se od nich a budeme jim čelit. Umělecká tvorba nesmí být podrobována cenzuře. Máme plnou důvěru k tvůrcům kultury a očekáváme jejich odpovědnost, pochopení a podporu. […] Je nutné překonat zúžené pojetí společenské a lidské funkce kultury a umění, přeceňování jejich ideologické a politické úlohy a nedoceňování jejich základních, obecně kulturních a estetických úkolů v přeměně člověka a jeho světa. Strana bude střežit a zabezpečovat jak svobodu umělecké tvorby, tak právo na zpřístupnění uměleckých děl. […] Potřebnou autonomii kultury a umění musí vyjadřovat také samosprávné rozhodování kulturních pracovníků v oboru jejich činnosti.“153 Zároveň však Akční program neupírá KSČ její roli v oblasti umělecké tvorby: „Společenské působení kultury ovšem není vně politických souvislostí. Budeme dbát na plné respektování ústavou zaručené svobody jiných názorů. Komunistická strana se však nemůže vzdát své inspirující úlohy, snahy, aby i umělecká tvorba účinně pomáhala formovat socialistického člověka v zápase za přeměnu světa.“154 Vlastní programové prohlášení vydaly také další dvě politické strany: Československá

strana

socialistická

a

Československá

strana

lidová.

Pro

Československou stranu socialistickou byla základním požadavkem v oblasti kultury

152

Tamtéž, s. 11.

153

Akční program KSČ, 5. duben 1968, Praha. Dokument dostupný na: http://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/405_1.pdf cit. [online] 7. prosince 2011. 154

Tamtéž.

46

a umění „úplná a ničím neomezovaná svoboda tvůrčího projevu, svoboda […] bez jakékoli cenzury a s vyloučením mocenského, direktivního a byrokratického zasahování do věcí kultury a umění.“155 Je podle ní třeba „likvidovat monopolní systém ve všech oblastech kultury a umění a podporovat tak rozvoj svobodné iniciativy a soutěžení.“156 Podobný byl i návrh programu Československé strany lidové: „Předpokladem dalšího rozvoje kultury a vědy je zaručení plných tvůrčích svobod; znamená to též vydat tiskový zákon, jímž bude definitivně zrušena jakákoli forma předběžné cenzury.“157 Všechny tyto tři dokumenty byly programy politických stran, které se chtěly opět stát demokratickými stranami. „I když lze říci, že druhý a třetí program byly odvozeny od Akčního programu jak vznikem (kdyby nebyl Akční program, nebyly by ani tyto dva další programy), tak i koncepcí (reformní koncepce Akčního programu specificky limitovala i koncepci těchto programů), přece jenom začaly v průběhu „pražského jara“ působit autonomně, když i strany, které je vyhlásily, začínaly si vytvářet autonomní postavení. Krátkost doby do 21. srpna 1968 však neumožnila, aby se tento proces rozvinul, ale zůstal jen v zárodečném stavu.“158 Kulturní sféra se během reformního procesu v šedesátých letech, který vyvrcholil během Pražského jara, skutečně osvobozovala. „Ideový a kulturní život v ČSSR byl tehdy, měřeno měřítky sovětského bloku, bohatý, pestrý, členitý a jeho úroveň se trvale zvyšovala.“159 Kulturní představitelé mohli cestovat na západ, navazovat zde přínosné kontakty a získané poznatky mohli aplikovat v domácím prostředí. Československá kultura se otvírala světu. Stojí za zdůraznění, že nikdo z významných československých kulturních tvůrců tehdy neemigroval, na rozdíl od období normalizace v sedmdesátých letech. Možnosti pro kulturní činnost v Československu se rozšiřovaly a zlepšovaly. „V tomto vývoji se počaly rozšiřovat existující a vznikat i nové možnosti – oproti dosavadnímu stavu – pro svobodnější život konkrétních lidí,

155

Svobodné slovo, 14. dubna 1968, s. 3. In JIČÍNSKÝ, s. 121.

156

Tamtéž, s. 121.

157

Lidová demokracie, 23. května 1968, s. 2–3. In JIČÍNSKÝ, s. 124.

158

JIČÍNSKÝ, s. 125.

159


47

slábl tlak na jejich přizpůsobování požadavkům systému podle abstraktních schémat 'socialistického člověka'.“160

2. 1. 2. 3 Vývoj po nástupu Husákova vedení Nové politické vedení strany a státu po dubnovém plénu v roce 1969 začalo postupně odstraňovat všechny reformy, k nimž došlo v předchozím období. Koordinační výbor tvůrčích svazů již nemohl plnit zásady, na nichž byl ustaven, a 22. května 1969 se konalo jeho poslední zasedání. Právě kultura a umění (a také věda, školství

a

média),

tedy

ideologická

oblast,

představovaly

jednu

z nejproblematičtějších sfér, v nichž bylo nutné zavést pořádek. Normalizační ideologie také přirozeně odmítla Akční program. Velkou pozornost věnovalo nové vedení KSČ uměleckým svazům. Ve zprávě pro Byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích z konce roku 1969 je uvedeno, že svazy organizovaly boj proti straně. Tvůrčím svazům bylo dále vyčteno to, že zaujaly negativní stanovisko k personálním změnám uskutečněným komunistickými ústředními orgány v dubnu 1969, že ani jediný z nich neodsoudil vystoupení kontrarevolučních sil v srpnu 1969 a že se nedistancovaly od emigrací některých svých členů. Tyto a další chyby byly zapříčiněny tím, že ve vedení tvůrčích svazů byli představitelé pravicového oportunismu.161 „V podstatě neúspěšná politika vůči uměleckým svazům, neboť drtivá většina umělců setrvávala na protihusákovských pozicích, vedla komunistický aparát k použití administrativních prostředků: především radikálně omezil ekonomické možnosti jednotlivých svazů, jako byly kulturní fondy, dotace mzdových fondů aparátu svazů a ztrátových časopisů, řešení postavení nakladatelství Čs. spisovatel, poskytování prostorů pro výstavy, atd.“162 Současně s tím vedení KSČ vyvíjelo tlak na jednotlivé umělce, aby se přihlásili k Husákovu vedení. Koordinační výbor tvůrčích svazů pak byl vyloučen z Národní fronty a tím zbaven legality. „Nakonec se sice komunistickým orgánům podařilo tvůrčí svazy jako opory protihusákovských sil

160

Tamtéž, s. 152.

161


162


48

zlikvidovat a tím zbavit umělce i možností působit na veřejné mínění, ale jen za cenu naprosté devastace kultury.“163 Postupně vznikla paralelní kultura, samizdat, bytové divadlo. „Většina umělců odmítla jakkoli normalizační politiku podporovat.“164

2. 1. 2. 4 Čistky v kulturní oblasti Stejně jako po únoru 1948 docházelo i nyní k vylučování aktivních odpůrců komunistické strany či jinak nepohodlných osob z veřejného života, zvláště publicistů, spisovatelů, divadelníků apod. Při uplatňování mocenského monopolu pak mělo klíčový význam rozmísťování „kádrů“ na důležitá místa kulturního života. Z obrazovky začaly mizet známé tváře, podobně z rozhlasu lidé přestali slýchat některé známé hlasy. Na seznamu zakázaných autorů se objevila jména, jejichž díla mohla během uvolněné atmosféry druhé poloviny šedesátých let vycházet. Z knihoven byly vyřazovány knihy dalších stovek autorů, někteří kulturní představitelé po vojenské okupaci Československa zůstali v zahraničí, resp. tam odjeli, jiní se třeba živili manuální prací v dělnických povoláních. Mnoho spisovatelů bylo zbaveno možnosti publikovat své práce, mnozí hudebníci a herci ztratili možnost veřejně vystupovat. Bylo zastaveno mnoho kulturních periodik a s tímto zásahem přišla veřejnost také o příspěvky řady dobrých kulturních kritiků. Došlo k znovuprosazení monopolu státu na kulturní styky se zahraničím, působení umělců za hranicemi opět dostalo ráz exkluzivity. Opět zesílila orientace na Sovětský svaz. V průběhu normalizace došlo v Československu k výraznému poklesu úrovně kultury. Vedle zákazů činnosti pro jednotlivé umělce proběhly čistky ve státních a stranických orgánech pro kulturu a v jednotlivých kulturních institucích. Zpráva o očistě Ministerstva kultury ČSR od protisocialistických a pravicových živlů za období od 1. 6. 1969 do 1. 6. 1970165 vypracovaná Ideologickou komisí uvádí, že v uvedeném období odešlo z ministerstva kultury ČSR celkem 14 pracovníků z politických důvodů a bylo rozhodnuto o odchodu dalších. Další kádrové změny měly být podle zprávy uskutečněny v souvislosti s výsledky pohovorů k výměně

163

Tamtéž, s. 17.

164

Tamtéž, s. 17.

165

Zpráva o očistě Ministerstva kultury ČSR od protisocialistických a pravicových živlů za období od 1. 6. 1969 do 1. 6. 1970. In OTÁHAL – NOSKOVÁ – BOLOMSKÝ, s. 116.

49

stranických legitimací. Dále proběhly personální změny v organizacích, které ministerstvo kultury řídilo: vyměněni byli ředitelé v Pragokoncertu, Národním divadle, nakladatelství Avicenum a Gramofonových závodech. Další změny, především v oblasti nakladatelství, se podle zprávy chystaly. Výměny na politicky významných pozicích v kulturní oblasti ale nebyly jednoduché. „Plynulé a úplné provedení potřebných politických zásahů vůči pravicovým živlům v oblasti resortu podstatně narušuje citelný nedostatek vhodných pracovníků pro uvolňované funkce.“166 Novým ministrem kultury se pak stal Miroslav Brůžek.

2. 2 Obnovený dohled na tisk: Úřad pro tisk a informace a autocenzura „Z vlastní zkušenosti můžeme jen a jen říci, že nikdy v minulosti nebyla u nás taková svoboda masově sdělovacích prostředků, jako nyní. U nás prakticky neexistuje žádný státní dohled a každý z nás se může svobodně vyjádřit.“167

2. 2. 1 Historie cenzurních institucí v Československu O zřízení první oficiální cenzurní instituce komunistického režimu bylo rozhodnuto 22. dubna 1953 (ačkoli se cenzura prováděla již před tímto datem) na 17. schůzi předsednictva KSČ. Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) podléhala přímo vládě, pět měsíců po svém zřízení byla převedena pod působnost ministerstva vnitra (oficiální název zněl: ministerstvo vnitra–Hlavní správa tiskového dohledu, zkratkou MV–HSTD); cenzorům se říkalo „plnomocníci“. Od ledna 1954 probíhalo zpevňování pozice cenzurního úřadu, který postupně vstoupil (přestože byl zřízen tajně a neveřejně) do povědomí veřejnosti. Od počátku roku 1954 pracovaly cenzurní pobočky už na všech okresech. Dohled se během let působení HSTD postupně zdokonaloval, přičemž kulminačním rokem zásahů plnomocníků byl rok 1963, od té doby počty zásahů ročně klesaly. Dne 1. ledna 1967 vstoupil v platnost nový tiskový zákon, který změnil HSTD na ÚPS – Ústřední publikační správu. Dosavadní náčelník

166

Tamtéž, s. 116.

167

Redakce: Mají odzvoněno. Zář, 14. ledna 1977, roč. 26–32, č. 3, s. 1.

50

institutu se stal předsedou, vnější označení cenzorů se změnilo z plnomocníka HSTD na pracovníka ÚPS, za činnost ÚPS nadále odpovídal ministr vnitra. Mnoho změn v působení cenzurní instituce to jinak nepřineslo, jen se snížil počet zásahů cenzorů, což ale odpovídalo atmosféře politického a společenského uvolňování.168

2. 2. 2 Cenzura během Pražského jara a normalizace Z počátku roku 1968 se na praxi cenzury v podstatě příliš mnoho nezměnilo. Nadále fungovala celá síť dřívější HSTD včetně denních hlášení, sbíraných ve všech krajích a okresech. Usnesením nové vlády, jmenované 8. dubna, byla Ústřední publikační správa dne 13. června zrušena. Rozhodnutí nabylo právní moci 28. června, kdy byl ve Sbírce zákona ČSSR publikován zákon č. 84/1968 z 26. června, „kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a ostatních hromadně sdělovacích prostředcích“169. V paragrafu 17 nyní stálo: „Cenzura je nepřípustná. Cenzurou se rozumějí jakékoli zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky.“170 Přestože byl po srpnových událostech pozastaven paragraf 17 a legislativně zřízen Úřad pro tisk a informace až 13. září 1968, již 3. září vyšla první směrnice nového cenzurního úřadu. Podle litery nabytí platnosti zákonu č. 127/1968 Sb. (nabyl platnosti vyhlášením ve Sbírce 26. září 1968) trvalo zrušení cenzury přesně devadesát dní, ale podle data vydání prvního příkazu ÚTI pouze šedesát sedm. Nově zřízený úřad sídlil stejně jako předchozí cenzurní úřad v Benediktinské ulici č. 1 na Starém Městě. Cenzorům už se neříkalo plnomocníci ani pracovníci, ale zmocněnci.171 Během normalizace tedy na média nově dohlížel Vládní výbor pro tisk a informace v čele s Peterem Colotkou (v prosinci 1968 byl nahrazen Jaroslavem Havelkou) a jemu podřízený Úřad pro tisk a informace (ÚTI). Ten byl dále rozdělen na Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úřad pro tisk a informace

168

TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno! (aneb Ze života soudružky cenzury). První vydání. Praha: vydavatelství a nakladatelství Ministerstva vnitra České republiky, 1994. 157 s. ISBN 80 85821-16-8. s. 9–147. 169

Tamtéž, s. 148.

170

Tamtéž, s. 148–152.

171

TOMÁŠEK, s. 153–154.

51

(SÚTI). ÚTI vedl Josef Vohnout (ten byl na začátku dubna 1969 odvolán a nahrazen Josefem Havlínem). Tento úřad měl na starosti bezprostřední řízení médií, mohl udělovat pokuty a odnímat na určitou dobu publikační oprávnění. Na federální úrovni působil zmiňovaný Federální úřad pro tisk a informace (FVTI). 172 Novým normalizačním prostředkem ke kontrole médií pak byla autocenzura. Cenzurní dohled byl svěřen přímo odpovědným redaktorům, a ti ze strachu nedovolili publikovat nic, co by mohlo jen trochu podráždit představitele nové normalizační politiky. Novináři tak hlídali sami sebe. „Na stránky novin a časopisů, ale i do edičních plánů jednotlivých nakladatelství se tak nedostaly ani věci, které v posledních letech Novotného režimu cenzura běžně povolovala. Tisk, rozhlas a televize na dvacet let ztratily možnost být skutečnými mluvčími svého národa.“173 Jediným zdrojem relativně pravdivých informací byl zahraniční rozhlas, jehož poslechovost na jaře 1969 výrazně stoupla.

2. 3 Ideologizování kultury a jeho nástroje „Herci, miláčci publika, jsou vlastně soustavně zneužíváni. Každý režim je chce mít na své straně, poněvadž jejich popularita je schopna vrhat příznivé světlo na současné vládce. A kumštýři budou chtít zase vždycky mluvit do věcí veřejných, ať už přímo nebo skrze svou tvorbu. Kdyby to nedělali, tak jsou pouhou součástí zábavního průmyslu. Je to bludný kruh! Umění nelze nikdy zcela odpreparovat od politiky.“174

172

HOPPE, s. 16–18.

173

DOSKOČIL, s. 299.

174

ŠVORCOVÁ, s. 135.

52

„Touha svobodně tvořit a vytvořené poté předložit posluchači je v příkrém protikladu s požadavky totalitního státu na všeobjímající kontrolu jakékoli veřejné činnosti.“175

2. 3. 1 Státní orgány pro kulturu a média od roku 1969 Jak bylo již zmíněno, vznikem federace k 1. lednu 1969 bylo vykonávání státní správy rozděleno mezi federální vládu a vlády republikové. Státní správu v kultuře vykonávaly výhradně republiky. „Ministerstva kultury byla ústředním orgánem státní správy pro umění, kulturní památky, ochranu přírody, vydávání neperiodického tisku, záležitosti autorského práva a výrobu a obchod v oblasti kultury. Řídila a kontrolovala podřízené rozpočtové, příspěvkové a hospodářské organizace – muzea, galerie, divadla, státní nakladatelství, státní organizace knižního obchodu, umělecké svazy a kulturní fondy. V kompetenci ministerstev kultury se nacházel také dohled nad církvemi, který vykonával Sekretariát pro věci církevní. Podobné úkoly na nižší úrovni plnili církevní tajemníci při krajských a okresních národních výborech. Národní výbory v kulturní sféře zřizovaly a spravovaly kulturní instituce místního nebo regionálního významu (kulturní domy, kina, galerie, muzea), povolovaly kulturní akce a dohlížely na jejich průběh.“176 O oblast tisku a informací se staraly společně republiky i federace. Na federální úrovni působil zmiňovaný Federální úřad pro tisk a informace, „který vedle přípravy obecných zásad registroval periodický tisk a rozhodoval o dovozu a distribuci zahraničního periodického tisku. Jeho vedení jmenovala federální vláda. Kompetence republik vykonávaly vlády a Český, respektive Slovenský úřad pro tisk a informace. Spočívaly hlavně v usměrňování a kontrole periodického tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředků. Národní výbory (krajské) se do státní správy této oblasti zapojovaly řízením o registraci (zejména okresního a místního) tisku.“177

175

HOUDA, s. 9.

176


177


53

2. 3. 2 Kultura v totalitním systému Oficiální kultura v období komunistického režimu plnila podobnou roli jako média: sloužila KSČ k ovlivňování společnosti a k prosazování její politiky, byla nástrojem ideologického boje. Měla režimu poskytovat základní politickou oporu v tom smyslu, že jej ospravedlňovala v očích veřejnosti. Vždyť na začátku padesátých let ochotně sekundovala politickým procesům. Již po únoru 1948 byla utvořena oficiálně uznávaná kulturní obec orientovaná komunisticky či prokomunisticky, jež byla nepřístupná představitelům kulturního a uměleckého života, kteří se neztotožňovali s komunistickými idejemi. Byl vytvořen systém kulturní politiky podle sovětského vzoru, který měl „zaručit proměnu této sféry na propagandistickou vývěsku režimu, manipulátora veřejného mínění a šiřitele ideologicky definované kultury“178. Pojem „kulturní politika“ podle historika Jiřího Knapíka představuje „soubor politických zásahů do fungování kulturních institucí, vytváření podmínek pro umělecky tvůrčí činnost i chování společnosti, odpovídající charakteru určitého politického systému“179. V kulturní politice totalitního režimu přitom dochází ke střetu odlišných světů: světa kulturních a uměleckých hodnot a světa strnulých mocensko-ideologických struktur, měnících se především pod tlakem vnějších okolností.180 V této práci se kulturní politikou rozumí také práce novinářů, neboť politické zásahy do oblasti kultury byly prováděny také skrze kulturní rubriky médií. Novináři vytvářeli obraz oficiální kultury tím, o čem (ne)psali. Tento obraz kulturního prostředí za normalizace byl přitom zkreslený, neodpovídal skutečnosti, neboť nezahrnoval všechny složky kultury, které v té době existovaly. Některé byly buď zcela opomíjeny, nebo byly veřejnosti představovány negativně v mediálních kampaních (např. televizní pořad Atentát na kulturu jako kampaň namířená proti hudební skupině The Plastic People of the Universe).

2. 3. 3 Nástroje kulturní politiky

178

KNAPÍK, s. 97.

179

Tamtéž, s. 7–8.

180

Tamtéž, s. 7.

54

„Kulturní politika není rezortní záležitostí tvůrců kultury a kulturních pracovníků. Naopak komunistická strana, každý komunista, všechen náš pracující lid se v té či oné podobě či míře na ní podílí. Komunistická strana Československa považuje za organickou součást socialistické revoluce cílevědomé úsilí, jež směřuje k tomu, aby kultura byla aktivním činitelem při výstavbě socialistické společnosti, aby se účinně podílela na velkém zápasu socialismu s kapitalismem a stala se majetkem všeho lidu.“181 Nástroje pro kulturní politiku, jichž vedení státu využívalo, měly mnoho podob a mnoho aktérů, mezi nimiž byli nejen umělci či pracovníci stranických a jiných aparátů, ale významně se na jejím uplatňování podíleli také novináři, a to zejména při nejrůznějších kampaních. Nejvýznamnější mediální kampaň byla namířena v roce 1977 proti signatářům Charty 77 (viz kapitolu 4. 2. 3).

2. 3. 3. 1 Umělecké svazy „V souladu s úkoly obnovení společenské a výchovné funkce kultury a umění na socialistických zásadách, zformování a upevnění tvůrčí umělecké fronty a rozvinutí její aktivity na marxisticko-leninských principech, které byly vytyčeny XIV. sjezdem KSČ, došlo v průběhu roku 1972 k ustavení nových uměleckých svazů jako dobrovolných, výběrových uměleckých organizací s ideově tvůrčím a kulturně politickým posláním v duchu kulturní politiky KSČ a socialistického státu.“182 Nejrozvětvenějším článkem systému již poúnorové kulturní politiky byly umělecké svazy. „Umělecké svazy od svého vzniku v letech 1949–50 představovaly z hlediska celého systému kulturní politiky neobyčejně loajální součást s dostatkem umělců–komunistů

ochotných na

tomto systému

participovat.“183

Politicky

nejexponovanější svaz byl přitom svaz spisovatelů. V čele stály většinou reprezentativní umělecké osobnosti.

181

Pavel Kršňák: Poznámky ke kulturní politice strany. Pochodeň, 29. července 1970, roč. 59, č. 177, s. 5. 182

XV. SJEZD KSČ A OTÁZKY KULTURNÍ POLITIKY. Materiály ze semináře pořádaného 28. a 29. října 1976 v Hradci Králové. Praha: Horizont, 1977, s. 60. 183

KNAPÍK, s. 318.

55

V roce 1969 byly stávající umělecké svazy kvůli svému působení během Pražského jara a kvůli kritice režimu rozpuštěny. Na začátku normalizace vznikly svazy nové, kritériem pro „svěření důvěry“ při výkonu určité funkce byla nyní především

politická

spolehlivost.

Například

funkci

předsedkyně

Svazu

československých divadelních umělců, zastávala téměř dvacet let Jiřina Švorcová, která se stala symbolem normalizace coby herečka. „To, že jsem byla předsedkyní Svazu českých divadelních umělců, mě automaticky posunulo do pléna Ústředního výboru KSČ. Stejně tak se stal jeho členem i Jan Kozák, předseda Svazu spisovatelů. Strana tam chtěla mít jak představitele všech oborů a profesí, tak i představitele kultury. Vzhledem k tomu, jak vedení státu tehdy fungovalo a kdo určoval hlavní linii jeho politiky, to mělo jistě svou logiku.“184

2. 3. 3. 2 Kulturní instituce, divadla Podobně jako v čele uměleckých svazů byli „spolehliví“ lidé v čele významných kulturních institucí, například divadel. Zvláštní pozornosti ze strany vládních orgánů se dostalo Národnímu divadlu jako státní reprezentativní scéně. „Do vedoucích funkcí byli dosazováni režimu oddaní jedinci, ochotně, ba iniciativně realizující kulturně politické směrnice a požadavky.“185 Nejdéle se zde v čele činohry udržel Václav Švorc, bratr herečky Jiřiny Švorcové, a to od roku 1973 do roku 1981.186 Přísná ideologie se zde projevovala také při výběru domácích a zahraničních textů, divadlo se uzavřelo nejlepším českých i světovým dramatikům. Nemohli zde působit významní režiséři a herci tehdejší doby, neboť nerozhodoval talent, ale loajalita vůči režimu. Jiná divadla však dopadla ještě hůře. „Nejvýraznějším symbolem normalizační likvidace demokratického českého divadla se stalo uzavření Krejčova Divadla za branou na konci sezony 1971/72.“187 Stalo se tak před premiérou hry Josefa Topola Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje, kterou cenzoři zakázali jako

184

ŠVORCOVÁ, s. 121.

185

ČERNÝ, s. 15.

186

Tamtéž, s. 15.

187

ČERNÝ, s. 10.

56

obraz událostí v srpnu roku 1968, a to i přes protestní dopis, který proti zavření divadla podepsali v zahraničí mimo jiné Samuel Beckett, Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller, Ingmar Bergman, Federico Fellini či Günther Grass.188 Vzhledem k tomu, že povoleným současným hrám většinou chyběla kvalita, začala divadla hodně pracovat s historickými tématy. Podobně i mnoho spisovatelů, aby se nemuselo kompromitovat, obracelo svou pozornost k historii. Co se týče divadelních inscenací, těch vysloveně propagandistických se neobjevilo během normalizace mnoho. „Řada herců se však uplatňovala v prorežimně angažované tvorbě, masivně produkované televizí a filmem (za všechnu stačí připomenout TV seriály o zdatném majoru Zemanovi nebo o čítankově příkladném stranickém tajemníkovi).“189 Stejně tak veřejnost, přestože pro velkou část byla politika normalizace neoblíbená, lidé „se zaujetím sledovali a nekriticky akceptovali různé televizní pořady a seriály, které tak či onak, přímo či nepřímo, obhajovaly a propagovaly existující systém“190.

2. 3. 3. 3 Právní nařízení, přehrávky Za normalizace byl vytvořen propracovaný systém právních nařízení, který udržoval dohled nad kulturní sférou. Hudebníci mohli veřejně vystupovat jen na koncertu zprostředkovaném organizací k tomu účelu založenou; hlavní agenturou byl pražský Pragokoncert, který evidoval nejznámější umělce. Vedle agentur existovala ještě instituce tzv. zřizovatele, jejímž účelem bylo zřizovat soubory. Tuto funkci mohla vykonávat osvětová zařízení národních výborů, společenské organizace, jednotné odborové organizace či jednotná zemědělská družstva. Tento zřizovatel poté nesl veškerou odpovědnost za činnost takto vzniklého souboru, jehož členové již nemuseli absolvovat kvalifikační zkoušky u zprostředkovatele. Dále tu byli pořadatelé jednotlivých kulturních akcí, kteří byli povinni vyžádat si povolení okresního národního výboru, v jehož obvodu se hudební či jiné představení konalo.

188


189

Tamtéž, s. 10.

190


57

Poté musel pořadatel získat svolení od Ochranného svazu autorského (OSA) pro užití děl.191 Další povinnosti náležely samotnému umělci. Ten musel před každým vystoupením dodat seznam připravených skladeb, případně i chystané průvodní slovo, a podle něj byl povinen se řídit. Možnost vystupovat měl tedy jen ten umělec, který byl v evidenci některé z existujících agentur. Na to, jestli jsou dodržována všechna právní nařízení, dohlížely odbory kultury národních výborů. Zástupci těchto odborů byli přítomni všem představením, a měli tak nad nimi přímý dohled. Za nejdůležitější se přitom považovalo, aby vystoupení bylo v souladu s danými politickými nároky, tedy aby nebylo v rozporu se státní ideologií. Z každé akce se poté vyhotovoval záznam.192 Důležitým nástrojem pro normalizaci hudební scény se staly rekvalifikační zkoušky neboli přehrávky, konané v roce 1973 krajskými kulturními agenturami (podobné zkoušky proběhly již v roce 1949 u hudebníků i ostatních umělců). „Jednalo se o obdobu prověrek a čistek, probíhajících na počátku sedmdesátých let ve všech sférách veřejného života.“193 Rekvalifikační zkoušky byly důležitým normalizačním krokem, kterým si režim zajistil kontrolu nad hudební scénou. Ten, kdo je neudělal, neměl možnost oficiálně vystupovat. Očekávaným výsledkem zkoušek bylo značné snížení počtu profesionálních hudebníků. Úkol přezkušovat byl svěřen komisím, jejichž členy schvalovaly odbory kultury krajských národních výborů, Národní výbor hlavního města Prahy a ústřední komisi samotné ministerstvo kultury.194 Pro spoustu hudebníků tak zkoušky znamenaly konec kariéry, nebo se s dalším vystupováním přesunuli do ilegality.195 Byla postavena pevná zeď mezi

191

HOUDA, s. 19–21.

192


193

Tamtéž, s. 23.

194

Tamtéž, s. 25.

195

Během šedesátých let došlo v Československu ke vzniku velkého množství rockových skupin. Mnoho z nich však s počátkem normalizace zaniklo. Například nejznámější československá undergroundová skupina The Plastic People of the Universe, která vznikla v roce 1968, byla až do roku 1973 oficiálně uznávána za profesionální hudební skupinu, neboť patřila pod Pražské kulturní středisko. Až po neúspěchu u přehrávek ztratila možnost legálně vystupovat a sestoupila do „podzemí“. Právě odpor k zostřeným režimním represím na počátku sedmdesátých let byl jedním z impulzů, ze kterých se český underground zrodil. (Kolektiv autorů. Alternativní kultura: příběh české

58

kulturou oficiální a neoficiální, tou, která odmítala tvořit v podmínkách stanovených režimem.

2. 3. 3. 4 Nakladatelství Také v nakladatelstvích byl zpřísněn dohled nad vydáváním knih. Alespoň jeden posudek nad plánovanou publikací musel text zhodnotit po ideologické stránce. K tomu existoval seznam odborníků, schválených stranickými orgány, který nebylo možné obejít. V období centrálně plánované ekonomiky pak mělo každé nakladatelství přiděleno určité množství papíru, které v zásadě nešlo překročit, a několik tiskáren, do kterých muselo své texty zadávat. „Tiskárny vůbec měly v tu dobu při výrobě knihy rozhodující postavení. Považovaly se, nebo alespoň jejich vedení to tak cítilo, za nepostradatelný a nadto dělnický článek v procesu výroby knih.“196 To samozřejmě platilo nejen pro výrobu knih, ale také pro noviny. „Účinným nástrojem kontroly a regulace tisku byl po celou dobu komunistického režimu systém přidělování tiskárenských kapacit a přídělů papíru.“197 Vzhledem k tomu, že se mnoho spisovatelů dostalo za normalizace na index zakázaných autorů a bylo vůbec zpřísněno vydávání knih, vycházela nakonec hodnotnější díla v samizdatu. Samizdat se stal novým fenoménem normalizace. „Zatímco ineditní literatura po roce 1948 chtěla texty uchovat, dokázat, že svobodnou tvorbu nelze zcela vyhladit, samizdat usiluje stát se něčím navíc: být rozšiřován mezi čtenáře, vytvořit náhradní literární komunikaci, fungovat jako součást nezávislé kultury a nezávislého myšlení.“198

společnosti 1945─1989. Ed. ALAN, Josef. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 610 s. ISBN 80-7106-449-1). 196

ČERNÝ, s. 171.

197

BEDNAŘÍK, Petr – CEBE, Jan. Vývoj médií v Československu od února 1948 do prosince 1950. In Sborník národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. Roč. 53, 2008, č. 1–4, s. 55. 198


59

2. 3. 4 Seminář XV. sjezd KSČ a otázky kulturní politiky konaný v roce 1976 2. 3. 4. 1 Socialistický realismus Nejvýznamnější zdroj, ze kterého čerpala kulturní politika v rámci vymezování uměleckých metod, pak představovala marxisticko-leninská ideologie a socialistický realismus. Ve dnech 28. a 29. října 1976 se konal v Hradci Králové seminář na téma XV. sjezd KSČ a otázky kulturní politiky. Zabýval se kulturně politickým programem XV. sjezdu KSČ,199 který představoval dlouhodobý projekt kulturní politiky, jímž byly určeny „specifické úkoly tvůrčí fronty v rozvoji socialistického umění“200. Na sjezdu byly také zdůrazněny vysoké požadavky na ideový obsah uměleckých děl. Koncepce socialistického realismu vznikla již počátkem třicátých let v Sovětském svazu. Hlavní rysy poúnorového socialistického realismu u nás byly stranickost, tj. ideologické hodnocení v duchu současného režimu, a lidovost, tj. obecná srozumitelnost. V podstatě bylo vytvořeno ideologické schéma, v rámci jehož hranic mohli umělci tvořit. Dobový výklad socialistického realismu na semináři v Hradci Králové zněl takto: „Marxisticko-leninská koncepce umělecké tvorby […] je neoddělitelně spjata s tvůrčí metodou socialistického realismu. K ní se strana znovu na XV. sjezdu přihlásila. […] Jde o tvůrčí metodu a uznává bohatost a rozmanitost uměleckých postupů, stylů a žánrů a umožňuje plný rozvoj individuality tvůrce. V žádném případě neomezuje tvůrčí svobodu umělce, jak s oblibou tvrdí naši nepřátelé.“201 Základním kritériem tvůrčí metody socialistického realismu je přitom komunistická stranickost.202 Je nutné, „aby si tvůrčí pracovníci hluboce osvojili marxisticko-leninský světový názor, ideový základ metody socialistického realismu, aby se jim stal teoretickým a

199

XV. sjezd KSČ se konal ve dnech 12. 4. – 16. 4. 1976.

200



202

Tamtéž, s. 56.

60

metodologickým východiskem vlastní umělecké práce. Nejdůležitějším rysem umění socialistického realismu je jeho schopnost nejen zobrazovat skutečnost v jejím revolučním vývoji, ale současně na ni aktivně působit, pomáhat ji přetvářet. Tato stránka socialistickorealistické tvorby, vždy charakteristická pro velké umělecké osobnosti našeho i světového socialistického umění, vyjadřuje požadavek vědomé účasti umělců na společenských přeměnách. […] Umělec tvořící metodou socialistického realismu se významně podílí na formování vědomí člověka socialistické společnosti v duchu jejích ideálů, angažuje se za dosažení jejích cílů.“203

2. 3. 4. 2 Úloha socialistické kultury „V socialismu roste sociální úloha kultury jako nástroje rozvoje člověka, formování socialistické osobnosti a utváření socialistického způsobu života. […] Proto také soustavná péče o rozvoj kultury, o zvyšování kulturní úrovně lidí tvoří nedílnou a významnou součást politiky strany, socialistického státu a společenských organizací.“204 Programová linie dalšího kulturního vývoje, jak byla formulována na XV. sjezdu KSČ, charakterizovala základní prvky pro rozvoj socialistické kultury. Mezi nimi bylo mimo jiné „plné rozvinutí systému kulturně výchovné činnosti – v jednotě působení hromadných sdělovacích prostředků a kulturních zařízení v místech a na závodech.“205 Ze závěrů XV. sjezdu KSČ dále vyplývá řada úkolů, stojící před kulturně politickou praxí, především v oblasti řízení kultury: „Náročné požadavky, které jsou na kulturu kladeny v současné etapě společenského vývoje, si vyžadují upevnit socialistický systém řízení kulturních procesů […] Především je třeba neustále posilovat funkci politického řízení kulturní sféry komunistickou stranou. Vedoucí úloha komunistické strany je základem socialistického řízení kultury. Její upevnění po letech rozvratu bylo základním předpokladem úspěšného vývoje české a slovenské kultury mezi XIV. a XV. sjezdem. XV. sjezd KSČ zdůraznil, že v současné etapě úloha strany v naší společnosti vzrůstá, že je nutno

203

XV. SJEZD KSČ A OTÁZKY KULTURNÍ POLITIKY. Materiály ze semináře pořádaného 28. a 29. října 1976 v Hradci Králové. Praha: Horizont, 1977, s. 17–18 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn. V. T.). 204

Tamtéž, s. 19.

205

Tamtéž, s. 22.

61

dále posilovat stranický vliv ve všech oblastech společenského života. Platí to beze zbytku pro oblast kultury. Růst vedoucí úlohy strany je zákonitostí vývoje kultury v podmínkách výstavby rozvinutého socialismu, je i rozhodujícím předpokladem úspěšné realizace komplexního rozvoje naší socialistické kultury.“206 „Realizace komplexního rozvoje socialistické kultury vyžaduje hlubší koordinaci a součinnost s hromadnými sdělovacími prostředky, s televizí, rozhlasem a filmem. Jde o to, uplatnit účinné metody a nástroje vztahů, které by umožnily překonávat resortimus v přístupu ke kultuře a vytvořily předpoklady pro realizaci komplexního projektu rozvoje kultury i pro sladění plánů rozvoje kultury s národohospodářským plánováním.“207

2. 3. 4. 3 Dělnická třída a spolupráce se socialistickými zeměmi Na semináři byla zdůrazněna také úloha dělnické třídy v kulturním rozvoji společnosti. Otázka dělnické třídy zde byla vyzdvihnuta jako „mimořádně závažná pro celkovou koncepci socialistické kulturní politiky, pro upevnění jejího třídního charakteru.“208. Změny v šedesátých letech v oblasti kultury byly označeny za elitářské koncepce a byla odsouzena snaha představitelů reformního procesu „spojovat tvořivou činnost v oblasti kultury pouze s určitými skupinami inteligence (zejména humanitní), které jsou v podobě tzv. kulturní elity vydávány za skutečné a jediné tvůrce kulturních hodnot“209. Dále se hovořilo o důležitosti rozvoje kulturní spolupráce s dalšími socialistickými zeměmi. „Mnohostranná kulturní spolupráce s bratrskými zeměmi na bázi socialistického internacionalismu, o níž se hovoří v závěrech XV. sjezdu KSČ, patří k podstatným podmínkám dynamického a perspektivního rozvoje naší socialistické kultury. […] S rozšiřováním politické a ekonomické spolupráce socialistických států vzrůstá i úloha kultury a umění jako nástrojů upevňování přátelských vztahů socialistických národů, vzájemného obohacování duchovního života pracujících

206

Tamtéž, s. 24 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn. V. T.).

207


Tamtéž, s. 31 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn. V. T.).

209

Tamtéž, s. 34.

62

v socialistických zemích. V tom tkví smysl stále se prohlubující výměny kulturních a uměleckých hodnot, dvoustranné a mnohostranné spolupráce mezi tvůrčími svazy, kulturními institucemi apod. […] Sbližování národních kultur se stává novou zákonitostí kulturního vývoje socialismu.“210 „Koncepce kulturní politiky vyjádřená komplexně v celospolečenském programu XV. sjezdu KSČ potvrzuje, že naše strana ve svých dlouhodobých politických záměrech plně počítá se socialistickou kulturou jako s mocnou ideovou zbraní, která musí sloužit dělnické třídě a pracujícímu lidu v boji za socialismus a komunismus. […] Počítá s ní i jako s významným nástrojem v ideologickém zápase s kapitalismem v soudobém třídně rozděleném světě.“211

2. 3. 4. 4 Socialistický umělec K tomu, aby byla správně uplatňována metoda socialistického realismu a dalších požadavků na socialistické umění, byla důležitá osobnost socialistického umělce. „Socialistická společnost zbavila umělce hmotné a existenční závislosti na mecenáších a producentech, umožnila výběr a všestranný rozvoj talentů, organizováním společenské objednávky vytvořila předpoklady pro šíření a uplatnění rozhodující většiny uměleckých děl a tak reálně zvýšila míru tvůrčí svobody. Je přirozené, že však na druhé straně od umělců vyžaduje dodržování určitých zásad.“212 Tu hlavní zásadu přitom představovala angažovanost. „Společenská odpovědnost socialistického umělce se realizuje v jednotě občanských a tvůrčích postojů. Umělcovo přesvědčení, že se svou tvorbou podílí na utváření socialistického společenského vědomí a tím i přeměně světa, vyplývá jak z jeho občanského 'světonázoru', tak i z profesionálního uvědomění, že tvorba není pouhou reprodukcí skutečnosti, ale vytvářením nové reality.“213

210

Tamtéž, s. 40–42 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn. V. T.).

211


Tamtéž, s. 58.

213

Tamtéž, 59.

63

3. Denní tisk v pardubickém okrese v období normalizace 3. 1 Pardubické okresní noviny Zář a krajský deník pro východní Čechy Pochodeň „Projevy pravice v uplynulých dvou letech zazněly nejsilněji v oblasti školství, kultury a sdělovacích prostředcích. Ani po roce konsolidačního úsilí, po řadě kádrových a organizačních změn, které byly provedeny, nelze zastírat složitost situace. Negativní působení, zvláště v tisku v předsrpnovém období, v srpnu, ale hlavně po něm, sehrálo i v našem kraji svou destruktivní roli. Závěry byly vyvozeny a jsou již všeobecně známy. Základním cílem všech dalších opatření bylo – vytvořit komunistický tisk, který by bojoval za myšlenky marxismu-leninismu, za odstranění chyb a nedostatků, které nás tíží. […] Tisk patří mezi přední mocenské prostředky státu a jeho význam neustále roste. Proto musí být v celé oblasti masových sdělovacích prostředků uplatňovány základní principy vedoucí úlohy strany. Jaké jsou to zásady? Komunisté, kteří pracují v masových sdělovacích prostředcích, jsou vázáni jednotnou disciplínou, komunistickou odpovědností, marxisticko-leninským světovým názorem, a jsou povinni působit v naprostém souladu s usnesením stranických orgánů. Pro komunistu nemůže být publicistika jenom profesionální záležitostí. Jakékoliv nadřazování stavovských zájmů nad zájmy strany, jak jsme toho byli donedávna svědky, nemůže mít v naší praxi místa. Jednou provždy jsme skončili s tehdejší protispolečenskou tezí, že 'noviny patří těm, kteří na nich pracují'. […] Komunistický novinář si musí být vědom své příslušnosti ke straně a jeho světový názor se musí obrážet ve veškeré jeho publicistické činnosti.“214

3. 1. 1 Tiskové orgány KSČ v Pardubicích Jak už bylo řečeno, v roce 1960 v rámci územní reorganizace Československa zanikl Pardubický kraj a Pardubice nově spadaly pod Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové. Východočeský rozhlas, který vysílal z dobře vybaveného studia ve

214

Slávka Novotná: Zásady komunistického novináře. Pochodeň, 17. července 1970, roč. 59, č. 167, s.

2.

64

Vodákově vile u stadionu, vysílal z Pardubic až do roku 1969, poté byl také přemístěn do Hradce Králové.215 Důležitým krokem k politické a ekonomické normalizaci ve Východočeském kraji bylo zahájení výuky krajské politické školy v Hradci Králové dne 5. října 1970.216 Tiskovými orgány KSČ v Pardubicích byly krajská Pochodeň, vycházející v Hradci Králové, a okresní Zář vydávaná v Pardubicích. Vlivem oslabování vedoucí úlohy KSČ ve druhé polovině šedesátých let se zároveň ve stále menší míře uplatňoval v činnosti komunistů v Pardubicích vliv stranického tisku. Například v letech 1966−1967 odhlásilo v Pardubicích Rudé právo 1786 do té doby stálých předplatitelů a Pochodeň 1634 čtenářů. Nových odběratelů v tomto období přitom bylo méně. V již zmiňované publikaci Cesta k socialistické přítomnosti pardubického okresu 1945–1971 se dočteme, že „sledování teoretických časopisů, jako Nová mysl,

Otázky míru a socialismu či Kulturní život, bylo potom už zcela minimální, poněvadž se jich na okrese prodalo méně, než bylo základních organizací, což svědčilo nejen o podceňování společensko-vědní problematiky, ale též ideologické práce jako celku“217. S počátkem normalizace a nástupem nového vedení do čela strany bylo nutné i zde provést „nápravu“. „Na pardubickém okrese za poslední dva roky poklesl odběr tisku velmi citelně a jeho využití pro praktickou činnost bylo minimální. Nad tímto stavem se zamýšlela tisková komise OV KSČ a hledala cesty, jak nepříznivý stav změnit. Po výměně členských legitimací byly sice vytvořeny podmínky pro rozvoj všestranné aktivity komunistů, ale ta se nerozvíjí ještě potřebným tempem a péče o stranický tisk a jeho využívání je stále na periferii pozornosti základních organizací. Po diskusi došla tisková komise k jedině možnému závěru, že péče o odběr a využívání stranického tisku se musí stát věcí samotných ZO KSČ a všech členů strany. Výsledky posledních týdnů nasvědčují tomu, že stálá pozornost, každodenní drobná práce a pravidelná kontrola přinášejí úspěch. V okrese došlo ke znatelnému zvýšení odběru stranických novin a časopisů a co je hlavní, tisk se stává stále větším pomocníkem v praktické práci organizací. V žádném případě ale nemůžeme upadnout do sebeuspokojení,

215

PALEČEK, s. 14.

216

(le): Důležitý krok ke konsolidaci. Pochodeň, 6. října 1970, r. 59, č. 236, s. 1.

217


65

naopak je nutné dále práci s tiskem zkvalitňovat. I když ve všech oblastech společenské činnosti došlo ke značné konsolidaci, nemůžeme nevidět, že pravicově oportunistické a antisocialistické síly se nesmířily se svou politickou porážkou.“218

3. 1. 2 Krajský deník pro východní Čechy Pochodeň 3. 1. 2. 1 Historie Pochodně. Základní údaje Pochodeň vznikla jako dělnický tisk, první číslo vyšlo 26. dubna 1906 v Hořicích, roku 1920 byla redakce přesídlena do Hradce Králové, po vzniku Komunistické strany Československa se stává jejím krajským orgánem. Po územní reorganizaci v roce 1960 se Pochodeň stala tiskovým orgánem Východočeského krajského výboru KSČ a 1. ledna 1961 vychází poprvé jako deník. V období normalizace vycházela šestkrát týdně. Od pondělí do pátku o osmi stranách, v sobotu vycházel Magazín Pochodeň na sobotu a neděli o dvanácti stranách. Ještě v první polovině roku 1968 vydávala Pochodeň o víkendu někdy čísla dvě, jedno v sobotu a jedno v neděli. V říjnu roku 1968 ale došlo k dlouhodobé a zásadní změně chodu mediálních institucí – byla zrušena pracovní sobota. Přestala tak vycházet nedělní vydání deníků.219 V roce 1968 stála Pochodeň 40 haléřů, během normalizace byla její cena 50 haléřů (jen v pondělí vycházely noviny ve zkrácené verzi a stály 40 haléřů), sobotní magazín stál 70 haléřů. Mezi novináři, kteří na začátku normalizace v Pochodni propagovali politiku nového vedení, byli Ludvík Cibulka, Slávka Novotná, Jaroslav Horák či Zdeněk Kapucián. Dále se budu podrobně Pochodní zabývat jen v období bezprostředně po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a v následujícím roce. Vzhledem k širokému časovému rozpětí práce se budu nadále soustředit především na list Zář, jako na tiskový orgán KSČ v Pardubicích.

218

Dobroslav Šimonka: Nejen produktivitu – ČINNOST KOMISE. Pochodeň, 26. listopadu 1970, r. 59, č. 280, s. 2. 219

KONČELÍK. Mediální politika a srpen 1968; Zřízení Úřadu pro tisk a informace jako služba moskevskému protokolu, s. 217.

66

3. 1. 2. 2 Pochodeň za normalizace 3. 1. 2. 2 a) Po 21. srpnu 1968 V týdnu po 21. srpnu 1968 vycházela Pochodeň po celý týden ve zvláštních vydáních. Velkého významu v tomto období nabyl také Hradecký rozhlas, který byl po určitou dobu jedinou rozhlasovou stanicí, která na území Čech vysílala.220 V Pochodni vycházely bojovné články odsuzující vstup vojsk Varšavské smlouvy, burcující občany k odporu a vyzívající je k pomoci na záchranu starého vedení či k rozvracení řad okupantů. Např. v zoufalém článku s titulkem Zachraňte Dubčeka! stojí: „Posílejte do prezidentské kanceláře rezoluce proti účasti Indry, Biľaka, Pillera ve všech státních jednáních, v reprezentaci státu, která se příčí všem mezinárodním zvyklostem, zásadám humanity a rovnoprávnosti ve státu. Žádejte ve vašich rezolucích, aby s delegáty byli všichni vaši představitelé – soudruzi Dubček, Smrkovský, Černík, které zatím nezákonně internují. Občané, organizujte masovou akci za osvobození našich politiků, kteří představují svobodu, suverenitu, demokracii a samostatnost. Podle neověřených zpráv vysílal dnes ráno moskevský rozhlas zprávu o tom, že Alexandra Dubčeka, jako zrádce, odsoudili na smrt. Občané, organizujte vše za osvobození Alexandra Dubčeka. Posílejte rezoluce. Ne, nechce se nám věřit, to není možné. To není možné!“221 Následující den se v Pochodni objevila zase tato výzva s prostým titulkem Občané!: „Zkušenost ze styku s vojáky okupačních armád je taková, že vůbec nevědí, o co jde, jsou naprosto dezorientováni, dezinformováni. Sdělovací prostředky jejich zemí prostě lžou. Pokud se dostanete do styku s vojáky, využívejte všech domácích i zahraničních faktů, které v Pochodni uvádíme, ukazujte jim, jak celý svět je jednomyslně odsuzuje, že všechny národy bez rozdílu rasy a politického přesvědčení jsou pevně za námi. Říkejte jim, že pravda je na naší straně, že nechceme nic jiného, než žít v klidu a přátelství se všemi národy, i s nimi. Přece jsou to myslící lidé. Kdyby jen každý dvacátý aspoň trochu pochopil, je to naše

220

HEROLD, Jiří a kol. Jaro, invaze a normalizace na Královéhradecku. Sborník dokumentů z let 1968–1970. První vydání. Hradec Králové: Kruh, 1990. 106 s. ISBN 80-7031-588-1. 221

[nesignováno]: Zachraňte Dubčeka! Pochodeň, 23. srpna 1968, ročník 57, č. 211, IX. zvl. vydání.

67

vítězství. Pomáhejte tak rozvracet řady okupantů a možná tím získáváte i neocenitelné spojence.“222

3. 1. 2. 2 b) Poslední bojovné články S odvážnými články přicházela Pochodeň ještě na počátku roku 1969. Čtyři dny po sebeupálení studenta Jana Palacha zde vyšel článek hodnotící tuto událost jako tragédii, při které „student volil hrůznou smrt pravděpodobně v naději, že zahanbí široké okolí svých krajanů – podle jeho soudu ochotných – zapomenout či přizpůsobit se“223. V dalším významném listě hradeckého okresu tohoto období, v Novém Hradecku, byl 22. ledna 1969 uveřejněn kondolenční dopis od předsednictva krajského výboru Svazu českých novinářů adresovaný paní Palachové.224 Postupem času se ona bojovnost ze stránek Pochodně vytratila. Zcela umlčena ale ještě nezůstala. Po tzv. hokejových událostech v pátek 28. března 1969 vyšel v pondělí 31. března v sovětské Pravdě úvodník nazvaný Hokej a nacionalistická horečka. Podle článku mohly za demonstrace „pravicové revizionistické a kontrarevoluční živly v ČSSR podporované západní reakcí“225. Dále obviňuje česká média z „podněcování šovinistické psychózy v zemi“226 a z vyvolání nacionalistické horečky ve veřejnosti. Vyvolané nacionalistické akce pak podle Pravdy sledovaly politické cíle a vedení KSČ chybilo, když nevystoupilo proti těmto „nezdravým a nebezpečným jevům“227. Zatímco většina československých listů včetně Rudého práva přetiskla tento článek bez komentáře, odborářská Práce, ostravská Nová svoboda, královéhradecká Pochodeň a časopis Květy (i když jen nepřímo) se sovětským listem polemizovaly.228 V Pochodni byl článek Pravdy doplněn poznámkou redakce, ve které se mj. uvádí: „Nemáme k dispozici doklady o tom, že

222

[nesignováno]: Občané! Pochodeň, 24. srpna 1968, ročník 57, č. 213, X. zvl. vydání.

223

Pochodeň, 20. ledna 1969, ročník 58, č. 16, s. 1.

224

HEROLD a kol., s. 69.

225

Hokej a nacionalistická horečka (Převzato z Pravdy, orgánu ÚV KSSS. Pochodeň, 1. dubna 1969, roč. 58, č. 77, s. 3. 226

Tamtéž.

227

Tamtéž.

228

DOSKOČIL, s. 111.

68

by tyto lidové manifestace byly organizovaným dílem jistých skupin. I při nejlepší organizaci je asi těžké sezvat tisíce lidí, zvlášť když výsledek utkání nebylo možno předem naplánovat“.229 Jak uvádí Zdeněk Doskočil: „Na přelomu března a dubna uveřejňované glosy a poznámky dosvědčovaly poměrně značnou otevřenost a stále ještě trvající relativní svobodu československých sdělovacích prostředků. Deníky a časopisy se sice potýkaly s určitými omezeními, ale ještě reflektovaly společenské dění a uchovávaly si živou tvář.“230 Tuto relativní svobodu však československá média po zasedání předsednictva ÚV KSČ dne 1. dubna 1969 a z důsledků pro média z něj plynoucí definitivně ztratila.

3. 1. 2. 2 c) Hodnocení činnosti Pochodně „Od svého vzniku byla Pochodeň spjata s boji za práva dělnické třídy ve Východočeském kraji. Pomáhala při organizování revolučního dělnického hnutí, sehrála významnou úlohu při založení Komunistické strany Československa […] Vývoj Pochodně nebyl bez chyb a nedostatků. Tak tomu bylo i v krizovém období let 1968–1969. Po dubnovém plénu ústředního výboru v roce 1969 se Pochodeň opět vrátila na pozice marxismu-leninismu a aktivně se podílí na konsolidaci politického a hospodářského života ve Východočeském kraji.“231 Bezprostředně po květnovém zasedání ÚV KSČ se 31. května 1969 uskutečnilo plenární zasedání krajského výboru KSČ a krajské kontrolní a revizní komise ve Východočeském kraji. Zde bylo přijato usnesení, ve kterém se KV KSČ zavazuje do dalšího zasedání v červnu připravit zhodnocení vnitropolitické situace v kraji. V hodnocení měly být mimo jiné předloženy návrhy na řešení politické situace v Pochodni a Východočeském rozhlase.232 Již 2. června projednávalo předsednictvo krajského výboru KSČ za účasti redakční rady činnost deníku Pochodeň. Redakční rada zde předložila hodnocení své práce, ve kterém se „pokusila provést sebekritiku

229

Hokej a nacionalistická horečka. Poznámka redakce. Pochodeň, 1. dubna 1969, roč. 58, č. 77, s. 3.

230

DOSKOČIL, s. 111.

231

Josef Kempný: Dopis byra ÚV KSČ. Pochodeň, 22. a 23. května 1971, roč. 60, č. 120, s. 1.

232

[nesignováno]: Z jednání komunistů Východočeského kraje: Jednoznačná podpora závěrům pléna ÚV KSČ. Pochodeň, 2. června 1969, roč. 59, č. 127, s. 1.

69

za neodpovědné pochopení a zejména za málo aktivní plnění dokumentů ÚV KSČ“233. Podle předsednictva východočeského KV KSČ zatím v listu nedošlo k výraznému zlepšení práce. Redakce Pochodně podle něj chybila především v tom, že nevyužila příležitosti ani možnosti publikovaného Slova do vlastních řad pro zhodnocení své minulé práce a vyvození správných závěrů. Na základě tohoto hodnocení požádal o uvolnění z funkce šéfredaktora Pochodně Miroslav Bednář a jeho žádosti bylo vyhověno. Vedením redakce byl prozatímně pověřen Oldřich Enge, dosavadní zástupce šéfredaktora.234 Na zasedání předsednictva KV KSČ dne 30. prosince 1969 pak bylo rozhodnuto o vyloučení Miroslava Bednáře ze strany. Vedení Svazu novinářů pak bylo uloženo, aby byl Bednář vyloučen ze Svazu českých novinářů.235 Dne 20. února 1970 byl uveden do funkce nový šéfredaktor východočeského deníku, normalizační novinář Zdeněk Kapucián.236 Ten posílil svůj kariérní postup, když se zanedlouho stal také členem východočeské krajské kontrolní a revizní komise. Po roce Kapuciána na pozici šéfredaktora Pochodně vystřídal Radoslav Švec. V roce 1972 se pak stal šéfredaktorem Pochodně Oldřich Enge a zůstal jím až do roku 1989.

3. 1. 2. 2 d) Prohlášení přijatá novináři Dne 12. srpna 1969 se konal v Hradci Králové aktiv východočeských novinářů – komunistů, na němž přítomní novináři přijali Prohlášení novinářů – komunistů Východočeského kraje, kterým se přihlásili k usnesením dubnového a květnového pléna ÚV KSČ a k přijatým závěrům z červencového zasedání východočeského krajského výboru. Svým prohlášením se východočeští straničtí novináři jednoznačně přihlásili k propagování normalizační linie. „My, východočeští novináři – komunisté, chceme svými činy přispět k co nejrychlejší politické a ekonomické konsolidaci

233

[nesignováno]: Stanovisko předsednictva KV KSČ k hodnocení krajského deníku Pochodeň. Pochodeň, 4. června 1969, roč. 59, č, 129, s. 1. 234

[nesignováno]: Stanovisko předsednictva KV KSČ k hodnocení krajského deníku Pochodeň. Pochodeň, 4. června 1969, roč. 59, č, 129, s. 1. 235

[nesignováno]: Komuniké z jednání předsednictva KV KSČ. Pochodeň, 3. ledna 1970, roč. 59, č. 1, s. 1. 236

[nesignováno]: Šéfredaktor Pochodně uveden do funkce. Pochodeň, 27. ledna 1970, roč. 59, č. 22, s. 1.

70

v kraji. […] Nepřipustíme, aby se v kraji v novinách, rozhlase a televize mohly prosadit protistranické, protisovětské a protisocialistické názory.“237 V úterý 16. září se v Hradci Králové sešel východočeský krajský výbor Svazu českých novinářů. Ten zde přijal rozhodnutí, ve kterém vyjádřil „plnou podporu novému vedení KSČ a vůli přispět podle svých možností a sil k uplatňování realizační směrnice květnového pléna ÚV KSČ a závěrů, přijatých krajským výborem KSČ“238. Zároveň bylo uvolněno pět členů krajského výboru SČN. Po zářijovém (25.–26. září 1969) plénu ÚV KSČ, na kterém Gustáv Husák oznámil chystanou výměnu členských legitimací a na kterém se definitivně skoncovalo s prosazováním reformního programu, redakce Pochodně dne 1. října opět vyjádřila podporu vedení KSČ článkem Plně podpoříme politiku strany. V tento den se také v Hradci Králové sešel krajský výbor Svazu českých novinářů. Výbor zde doporučil členům revizní komise, aby provedli všestrannou kontrolu činnosti KV SČN a předsednictva od posledních voleb. Na schůzi bylo dále schváleno, aby byli uvolněni na vlastní žádost z členství v krajském výboru SČN Miroslav Bednář, Míla Husáková, František Kusý a Eduard Šimáček. Vyloučeni byli Eva Semeráková, Jiří Čejka a Jiří Löwy. Výbor byl poté doplněn „poslušnými“ novináři. Na závěr schůze KV SČN jeho členové přijali stanovisko, ve kterém se mj. staví za přijaté prohlášení ÚV KSČ o neplatnosti tzv. Vysočanského sjezdu a vyjadřují souhlas s přijatými kádrovými změnami.239

3. 1. 2. 2 e) Další kritika Pochodně Několik dní poté projednávala rada východočeského KNV strukturu místních novin a časopisů na následující rok 1970. Rozhodla o zachování všech okresních novin a většiny závodních časopisů, přičemž motivací pro toto rozhodnutí nebyl nárok veřejnosti na informace, ale to, že „okresní noviny jsou velmi účinným

237

Prohlášení novinářů – komunistů Východočeského kraje. Pochodeň, 13. srpna 1969, roč. 58, č. 189, s. 1. 238

[nesignováno]: Ze zasedání východočeského KV SČN. Pochodeň, 17. září 1969, roč. 58, číslo 219, s. 1. 239

[nesignováno]: Stanovisko východočeských novinářů: Angažovaně podpoříme politiku stranu. Pochodeň, 2. října 1969, roč. 58, č. 232, s. 1.

71

nástrojem při prosazování politiky KSČ a státu, působí rozhodujícím vlivem na tvorbu veřejného mínění a slouží k okamžitým i dlouhodobým potřebám místních orgánů“240. Okresní noviny pak byly radou podrobeny kritice za svou obsahovou stránku, zejména z období počátku roku 1969. Dne 15. října projednávalo předsednictvo krajského výboru KSČ mimo jiné závěrečné stanovisko k hodnocení Pochodně v období po lednu 1968. Podle přijatého stanoviska Pochodeň v tomto období neplnila svou úlohu „propagátora, agitátora a organizátora politiky strany v kraji“241, která jí přísluší jako tiskovému orgánu východočeského KV KSČ. „Velmi aktivně se zapojila do známkování funkcionářů, osočovala kádry, a tím prakticky pomáhala k ochromení akceschopnosti stranických orgánů a organizací. Vytvářela tak prostor k revizionismu, antisocialistickým a antisovětským

silám.

Přestala

plnit

hlavní poslání,

stmelovat a

vytvářet

akceschopnost krajské stranické organizace.“242 Následující den vyslovila redakce Pochodně s tímto stanoviskem souhlas.243 Dne 19. března 1970 vychází v Pochodni na úvodní straně Stanovisko ZO KSČ k ideově politickému zaměření Pochodně v polednovém období a její konsolidaci. Rozsáhlý článek, který zabírá ještě téměř celou stranu 2, je nazván Podívat se pravdě do očí. Jedná se o výsledek několikaměsíčního hodnocení situace v Pochodni v období po lednu 1968. „Základní organizace hledala příčiny, které vedly k tomu, že se redakce Pochodně dopustila hrubých politických chyb a sklouzla až na pozice pravicového oportunismu, revizionismu, nacionalismu a antisovětismu.“244 Nemalý podíl viny na tomto chování redakce je ve stanovisku přičítán tehdejšímu členu předsednictva ÚV KSČ Josefu Borůvkovi, „jehož výklad situace podstatně ovlivnil

240

(mb): Z jednání rady VčKNV: O místním tisku, o přípravě obyvatel k obraně vlasti a likvidaci lesní kalamity. Pochodeň, 8. října 1969, roč. 58, č. 237, s. 1–2. 241

[nesignováno]: Stanovislo předsednictva KV KSČ: K obsahovému hodnocení Pochodně. Pochodeň, 16. října 1969, roč. 58, č. 244, s. 1. 242

Tamtéž.

243

[nesignováno]: Stanovisko ZO KSČ v Pochodni k práci redakce od ledna 1968. Pochodeň, 17. října 1969, roč. 58, č. 245, s. 1. 244

Za redakční kolektiv: František Doubek, Oldřich Enge, Jiří Fiala, Miroslav Funda, Václav Kárník, Zdeněk Kapucián, Zdeněk Klíč, Oldřich Koutník, Ivo Matys, Ladislav Podrazil, Josef Rodr, Stanislav Šimák, Miroslav Vltavský: Stanovisko ZO KSČ k ideově politickému zaměření Pochodně v polednovém období a k její konsolidaci: Podívat se pravdě do očí. Pochodeň, 19. března 1970, roč. 59, č. 66, s. 1–2.

72

další vývoj a orientaci redakce. Jeho nesprávné subjektivistické hodnocení politické situace po lednu vedlo ve svých důsledcích k tomu, že redakce hluboce podcenila pravicové nebezpečí, které hrozilo straně […] Nejen psaní, ale i vystupování některých redaktorů bylo v rozporu s posláním komunistického novináře, ale i s novinářskou etikou, což se zvláště projevilo u Evžena Štefana. Docházelo k neoprávněnému označování komunistů za konzervativce, dogmatiky, sektáře, kolaboranty a zrádce.“245 Novináři Pochodně jim zde za to vyslovují jmenovitě omluvu. Mezi těmi, kterým se omlouvají za kritiku ve svých článcích, nechybí ani Zdeněk Kapucián, jejich nový šéfredaktor. Redaktoři litují také „hrubých urážek sovětského lidu“246, kterému vděčí za „pomoc v srpnu 1968“247. Až po dubnovém plénu a nástupu Husáka se podle hodnocení začala situace v Pochodni zlepšovat. V průběhu roku 1969 odešlo z Pochodně devět redaktorů, přičemž čtyři odešli na vlastní žádost, jeden „na základě sebekritického zhodnocení“248, Ladislav Roubínek odešel na žádost OV KSČ do Pardubic, kde se stal vedoucím redaktorem Záře, a pro „zvlášť hrubé politické chyby“249 byli nuceni odejít Miroslav Bednář, Evžen Štefan a Pavel Hříšný. Na základě tohoto zhodnocení práce v Pochodni pak odchází k 1. dubnu 1970 z politických a pracovních důvodů dalších sedm redaktorů. Bednář a Štefan byli navíc vyloučeni z KSČ.250 V Pochodni ze dne 24. března 1970 najdeme úvahu Jaroslava Horáka nazvanou Jak je to s konsolidací redakce. Autor článku zde uvádí: „Jmenování nového vedení redakce Pochodně začíná být už vidět v obsahu deníku. […] Současná Pochodeň se jednoznačně a principiálně staví do služeb KSČ. Vyznačuje se jasnou marxisticko-

245

Tamtéž.

246

Za redakční kolektiv: František Doubek, Oldřich Enge, Jiří Fiala, Miroslav Funda, Václav Kárník, Zdeněk Kapucián, Zdeněk Klíč, Oldřich Koutník, Ivo Matys, Ladislav Podrazil, Josef Rodr, Stanislav Šimák, Miroslav Vltavský: Stanovisko ZO KSČ k ideově politickému zaměření Pochodně v polednovém období a k její konsolidaci: Podívat se pravdě do očí. Pochodeň, 19. března 1970, roč. 59, č. 66, s. 1–2. 247

Tamtéž.

248

Podívat se pravdě do očí. Pochodeň, 19. března 1970, roč. 59, č. 66, s. 1–2.

249

Tamtéž.

250

Tamtéž.

73

leninskou orientací, vysokou angažovaností pro politiku strany. Vrací se ke svému původnímu poslání komunistického listu.“251

3. 1. 2. 2 f) Znormalizovaná Pochodeň a KV SČN Dne 13. května 1970 se konalo plenární zasedání krajského výboru Svazu českých novinářů, které zhodnotilo dosavadní stav krajské organizace a přijalo stanovisko, v němž hodnotí její činnost v letech 1968–1969 jako „silně zasaženou pravicově oportunistickými a protisocialistickými vlivy“252 a jmenuje některé novináře, kteří tento vliv vytvářeli. Dochází k tomu, že zvlášť silně ovlivňovalo činnost krajské odbočky bývalé vedení Svazu českých novinářů v Praze. Vedení KV SČN se pak dopustilo v uplynulých dvou letech vážných politických chyb. Dosavadní členové KV SČN proto odstoupili a řízením činnosti krajské Svazu byla pověřena nově zvolená řídící komise. Ta měla nejpozději do konce listopadu 1970 svolat schůzi, na které bude zhodnocena práce členů krajské organizace SČN a zvolen nový krajský výbor a delegáti sjezdu SČN.253 Tajemník krajského výboru KSČ Jiří Kouřílek mohl na Den komunistického tisku v září

1970

konečně

konstatovat:

„V

konsolidačním

úsilí,

jež

strana

v celospolečenském rozsahu na podkladě realizační směrnice řídí, se postupně habilituje také komunistický, ale i ostatní tisk. Nedávnou zkušeností byla zvlášť výrazně potvrzena skutečnost, že tisk a prostředky masové komunikace vůbec patří v moderní společnosti k nejdůležitějším mocenským nástrojům a prostředkům kterékoli vládnoucí politické síly, státu. V našem socialistickém státě není jiné alternativy, než že komunistická strana, orgány socialistického státu, budou a musí ovlivňovat, řídit, vyžadovat takové zaměření činnosti těchto mocenských prostředků, jež budou sloužit zájmům socialistické společnosti v marxisticko-leninském a internacionálním pojetí. […] Je třeba ocenit, že z hlediska dosaženého stupně

251

Jaroslav Horák: Proč číst Pochodeň? Jak je to s konsolidací redakce. Pochodeň, 24. března 1970, roč. 59. č. 70, s. 3. 252

[nesignováno]: Z plenárního zasedání KV SČN: Od stagnace k aktivitě. Pochodeň, 14. května 1970, roč. 59, č. 112, s. 1. 253

[nesignováno]: Z plenárního zasedání KV SČN: Od stagnace k aktivitě. Pochodeň, 14. května 1970, roč. 59, č. 112, s. 1.

74

konsolidace a angažovanosti je relativně nejdále naše Pochodeň. Má-li tato angažovanost být stále výraznější, závisí její hloubka, rozsah a přesvědčivost nejen na plánovité ideově a politicky zcela jasné a cílevědomé činnosti redakcí, ale na samotném profilu novináře, publicisty. Novinář, publicista vůbec a komunistický zvlášť, byl a je politickým pracovníkem, jenž vždy a za všech okolností by měl vážit nesmírný dopad a dosah svých myšlenek, článků, v nichž psané slovo je samo o sobě činem. Nelze si dost dobře představit, že pracovník v této tak společensky angažované oblasti by nežil myšlenkami a ideály socialismu v pojetí jejich revoluční ideologie a praxe, že by jim nesloužil 'rozumem i srdcem'. […] Budeme-li naplňovat konkrétními činy takto pojatou společenskou úlohu a funkci prostředků masové komunikace, budeme konkrétními činy psát další slavné stránky dějin revoluční strany a jejího tisku.“254

3. 1. 3 Pardubické okresní noviny Zář 3. 1. 3. 1 Historie Záře. Základní údaje List Zář, orgán OV KSČ a ONV v Pardubicích, zde vycházel od roku 1945 a navazoval na tradici Rudého východu, novin krajského výboru KSČ v Pardubicích za první republiky. První číslo Rudého východu vyšlo v říjnu 1920. Od roku 1948 nesly noviny název Východočeská zář. Zář vycházela v období normalizace dvakrát týdně (104 čísel za rok), v úterý a pátek, o čtyřech stranách (výjimečně vycházela zvláštní vydání o osmi stranách), v roce 1968 v ceně 40 haléřů, od roku 1969 do roku 1989 v ceně 50 haléřů. Statut redakce okresních novin Zář viz přílohu č. 4.

Historie Záře v datech255 22. října 1920 – 30. listopadu 1933

Rudý východ (kom. týd. Pard. župy)

7. června 1934 – 16. dubna 1936

Nový rudý východ (týdeník Kom. strany)

1937–1938

není dochována ani v jednom exempláři

254

Jiří Kouřílek, tajemník KV KSČ: Ke Dni komunistického tisku. Pochodeň, Magazín na sobotu a neděli 19. a 20. září 1970, roč. 59, č. 222, s. 1. 255

Zpráva pro jednání předsednictva OV KSČ dne 4. září 1979. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1318, sign. 403/22 Okresní noviny ZÁŘ, s. 33.

75

1939–1945

v ilegalitě

1945–1948

Rudá zář

1948–1950

Východočeská zář

Od r. 1950

Zář

Náklady Záře256 Rok

1968

1969

1973

1975

1981

1983

Náklad

8 000

9 000

9 500

11 000

11 000

11 400

1986 počátek r. 1990 15 000 15 300

3. 1. 3. 2 Zář za normalizace 3. 1. 3. 2 a) Po 21. srpnu 1968 V týdnu po 21. srpnu vycházela Zář v mimořádných vydáních jako deník, v těchto dnech také náklad novin dosahoval až 25 000 kusů, oproti obvyklému nákladu v tomto roce, který byl 8 000 kusů.257 Situace v Záři byla na rozdíl od Pochodně méně komplikovaná. Když porovnáme články obou novin, zdá se, že redakce Záře byla během Pražského jara vcelku „poslušná“ a ani po 21. srpnu se zde neobjevovaly žádné vlastní články odsuzující tehdejší situaci v Československu. Samozřejmě, že „po lednu 1968 byla serióznost časopisu narušena nekontrolovatelným vývojem, který se projevil ve všech sdělovacích prostředcích a tedy i v Záři“258. Odsuzování vstupu vojsk Varšavské smlouvy a vyjadřování podpory Dubčekovi se zde však po srpnových událostech objevovaly jen skrze zprávy z jednání okresních orgánů, jakékoliv hodnotící komentáře v podstatě chyběly. A již na konci září roku 1968 je

256

SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960-1990. Kt. 1318, sign. 403/22 Okresní noviny ZÁŘ.

257

Zpráva o hospodaření Záře za rok 1968. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4 Rozhlas, tisk. 258

Podklady pro hodnocení okresního časopisu Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 51.

76

komentář v článku o zasedání OV KSČ takový: „Nyní je třeba dál ovlivňovat jednání lidí, nedat už průchod vášním, neboť by to bylo v rozporu s linií pléna ÚV KSČ z 31. 8. 1968, s linií vlády a Národního shromáždění. Je nutno respektovat úsilí o normalizaci u nás.“259 Na druhou stranu je zde vyjadřována víra v zachování polednové politiky a v realizaci Akčního programu KSČ. Vedoucím redaktorem zůstal po celý rok 1968 Oldřich Rajman, během první poloviny roku 1969 ho nahradil na žádost OV KSČ Ladislav Roubínek, dosavadní redaktor krajské Pochodně. Z Rozboru kádrového obsazení redakce Zář Okresního národního výboru Pardubice z roku 1969 vyplývá, že v roce 1968 z redakce odešli tři redaktoři a během prvního čtvrtletí roku 1969 byli na jejich místo přijati Jaroslav Kuchař, Vladimír Šmíd a Marcela Krátká. Z původního obsazení Záře před srpnovými událostmi roku 1968 až do konce roku 1968 tedy zůstala jen M. Shejbalová, která zastupovala vedoucího redaktora (od listopadu 1968 do dubna 1969 však nepracovala z důvodu nemoci), a již zmíněný vedoucí redaktor Oldřich Rajman.260 V roce 1982 byl po Ladislavu Roubínkovi řízením redakce pověřen Jaroslav Král. V této funkci zůstal do července roku 1987, kdy ho nahradil Miroslav Funda. Od července 1989 byl po Fundově odchodu do důchodu v čele Záře Roman Marčák. Všechny redaktory schvalovalo předsednictvo OV KSČ.

3. 1. 3. 2 b) Hodnocení činnosti Záře Z nedatovaných Podkladů pro hodnocení okresního časopisu Zář261 za období od listopadu 1968 do 30. května 1969, které připravila komise ustavená předsednictvem OV KSČ za účelem zhodnocení okresních novin, vychází pohled na působení Záře v tomto období velmi kriticky: „Je třeba objektivně přiznat, že práce v druhém pololetí r. 1968 byla pro redaktory i zastupujícího vedoucího redaktora velmi obtížná, vzhledem k nejasným postojům vedení strany v tomto období. Pozornost obsahu Záře

259

–raj–: Z plenárního zasedání OV KSČ: K rychlé normalizaci našeho života. Zář, 27. září 1968, roč. 9–24, č. 86, s. 1. 260

Rozbor kádrového obsazení redakce Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 44. 261

Podklady pro hodnocení okresního časopisu Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 48–50.

77

nevěnovaly ani výkonné orgány OV KSČ. Avšak po přijetí listopadové rezoluce ÚV měla i Zář pro svoji činnost pevnou platformu, z níž bylo nejen možné, ale i potřebné angažovaným způsobem úsilí strany podporovat. Místo toho však v celém období po listopadu docházelo – až na sporadické zmínky – k zveřejňování jen oficiálních dokumentů OV, nebo jeho předsednictva. […] Zář nese velkou odpovědnost za to, že všechny pokusy jednotlivců i výborů v realizaci stranických usnesení byly jejími negativistickými náladami, nebo různými výhradami předem znemožněny. [...] Zář svou koncepci nezměnila ani po dubnovém plénu. Naopak, svůj postoj ještě zvýraznila, neboť závěrů z dubnového pléna si vůbec nevšímá. […] Přihlédneme-li k hodnocenému období tiskového orgánu OV KSČ a ONV Zář od listopadu do 30. května, nutno konstatovat, že jako stranický tisk, jemuž přísluší úloha propagátora a agitátora stranické politiky, nesplnila redakce, a zejména soudruh Oldřich Rajman, své stranické poslání. […] Vzhledem k této zkušenosti s hodnocením období, v němž měl každý funkcionář dost času se rozhodnout pro angažovanou podporu listopadovým závěrům ÚV, navrhuje komise předsednictvu OV KSČ, aby velmi důrazně vyslovilo svou nespokojenost soudruhu Oldřichu Rajmanovi za naprosto nedůsledné zabezpečení svého poslání a za liknavé plnění stranického úkolu, jímž byl jako prozatímní vedoucí redaktor pověřen. Navrhuje rovněž důsledná opatření, jež by zaručovala okamžitou změnu ideově politického zaměření obsahu Záře, sledující přesvědčivou a angažovanou podporu stranickým usnesením.“262 Ve zprávě Odboru školství a kultury ONV v Pardubicích s názvem Rozbor a hodnocení ideově politického působení Záře z 19. června 1969, která byla určena radě ONV, hodnotí inspektor kultury Jiří Pertl chování redakce Záře mnohem méně kriticky: „I časopis Zář byl v loňském roce zmítán obdobnými vlivy, které působily na celý náš veřejný život. V té době vzniklo několik článků, k nimž měla rada ONV připomínky. Obsahová část se však brzy konsolidovala a redakce se snažila podle svých sil na stránkách novin pomáhat stranickému a státnímu orgánu při realizaci závěrů a usnesení ve všech oblastech veřejného života. […] Lze kladně hodnotit snahu po listopadovém plénu, ke kterému se redakce přihlásila úvodními články 'Do společné práce, Plnou podporu a důvěru KSČ' apod. Využila i členů ÚV a dalších

262

Podklady pro hodnocení okresního časopisu Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 48–50 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn V. T.).

78

funkcionářů k publikování jejich názorů.“263 Zde je zajímavé poukázat na výrazný rozdíl v hodnocení Záře okresním národním výborem a okresním výborem KSČ. Zatímco OV KSČ výrazně kritizuje působení Záře i po listopadovém plénu a nevidí žádnou pozitivní změnu, v hodnocení ONV dochází v tomto období k výraznému zlepšení práce redakce. „Je třeba tedy konstatovat, že redakce Zář se snažila přes všechno přechodné rozkolísání přizpůsobit se novým podmínkám, a postavila se na stranu stranických orgánů.“264 Hodnocení ONV nakonec Záři přiznává i nedostatky, ty však nejsou tak zásadní jako v hodnocení OV KSČ. Redakce by se měla „ve větší míře zabývat otázkami a problémy národních výborů, více a včas reagovat na společné těžkosti místních národních výborů a pomáhat jim jejich problémy řešit, […] rozpracovávat ústřední závěry a usnesení nejen osobními stanovisky jednotlivců či přebíráním citátů a pasáží z projevů a referátů, ale s konkrétními návrhy, jak jednotlivé otázky a problémy budeme v okrese řešit.“265

3. 1. 3. 2 c) Zvýšení vlivu KSČ Datem 11. září 1969 je označen dopis místopředsedy Východočeského krajského národního výboru Hradec Králové Karla Štancla pro předsedu ONV Pardubice Františka Havránka. Pardubickému okresnímu výboru v něm bylo uloženo, aby na žádost Českého úřadu pro tisk a informace posoudil další vydávání všech v okrese registrovaných novin a časopisů z hlediska jejich politické nezbytnosti a možnosti zajistit kádrově jejich potřebné ideově politické i odborné úrovně266 (hlediska stanovená ČÚTI a seznam novin a časopisů vycházejících v okrese Pardubice v roce 1969: viz přílohu č. 5 a 6). ONV Pardubice ve spolupráci s OV KSČ na základě zhodnocení jednotlivých novin a časopisů vydávaných v okrese navrhly všechny pro rok 1970 ponechat v plném rozsahu. Zároveň s tím navrhly „ve stranických

263

Rozbor a hodnocení ideově politického působení Záře. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960– 1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 28. 264

Tamtéž.

265

Tamtéž.

266

Dopis Karla Štancla, místopředsedy Vč. KNV Hradec Králové, adresovaný předsedovi ONV Pardubice Františku Havránkovi ze dne 11. září 1969. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 3, sign. 491/51, Agenda předsedů ONV – František Havránek.

79

organizacích zajistit větší vliv na tvorbě obsahu jednotlivých časopisů a novin; při výběru redaktorů spolupracovat a předkládat návrhy ke schválení OV KSČ (podle nomenklaturních zásad); kádrově posílit složení redakčních rad; provádět pravidelné hodnocení novin a časopisů ve stranických organizacích; v ideologické komisi OV KSČ pravidelně pololetně provádět hodnocení všech registrovaných novin a časopisů v okrese“267, přičemž na tomto hodnocení se má podílet odbor školství a kultury ONV.268 Například v roce 1974 se na své schůzi redakční rada zabývala problémy v získávání dalších pracovníků do redakce. Konstatovala, že „potíže jsou zejména v tom, že většina uchazečů nesplňuje podmínku členství ve straně“269. Ve Zprávě pro jednání předsednictva OV KSČ dne 4. září 1979270 se pak uvádí, že operativní řízení novin se uskutečňuje prostřednictvím ideologického tajemníka OV KSČ a důležitým pomocníkem v řízení redakční práce je redakční rada, jejímž členem je pracovník ideologického oddělení okresního výboru. Vedoucí redaktor je pak členem OV KSČ a další redaktoři jsou zastoupeni v komisích OV, OV Národní fronty a ONV. Dále je zde uvedeno, že šéfredaktor a dva redaktoři Záře jsou členové KSČ a dva redaktoři jsou bezpartijní. Nakonec je navrženo opatření, aby všichni redaktoři absolvovali VUML nebo alespoň tři až šest měsíců kurzu KPŠ.271 V roce 1982 se pak v Informaci o stavu v kádrovém obsazení uvádí, že ze čtyř redaktorů (vedle šéfredaktora) je již pouze jeden redaktor bez politické příslušnosti, jeden je kandidátem KSČ a dva jsou členové KSČ a „všichni jsou zapojeni do stranického vzdělávání, zejména do večerní školy pro redaktory, do VUML nebo do

267

Dopis Bohumila Šilhánka, předsedy školské a kulturní komise ONV v Pardubicích adresovaný odboru kultury Vč. KNV v Hradci Králové ze dne 29. září 1969. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 3, sign. 491/51, Agenda předsedů ONV – František Havránek. 268

Tamtéž.

269

Schůze redakční rady konaná dne 14. února 1974 v redakci Zář, Pardubice. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 71–72. 270

Zpráva pro jednání předsednictva OV KSČ dne 4. září 1979. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny ZÁŘ, s. 23. 271

Zpráva pro jednání předsednictva OV KSČ dne 4. září 1979. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny ZÁŘ, s. 23.

80

školy social. práce“272. Vysokoškolské vzdělání přitom splňovala jen jedna redaktorka. Ještě na konci osmdesátých let je ideologickým oddělením krajského výboru KSČ Záři doporučeno přijmout tato opatření: „posílit okresní redakce o 1 politicky a odborně vyspělého redaktora (Termín: 1989–90); při využití sovětských zkušeností, kdy vedoucí redaktoři jsou členy stranického orgánu v souvislosti s přípravou okresních konferencí KSČ zabezpečit zvolení vedoucích redaktorů za členy OV KSČ“273.

3. 2 Kulturní rubriky Záře a Pochodně „Kultura jako důležitý článek našeho společenského života musí nutně v této situaci vystoupit jako aktivní činitel na podporu současné politiky Komunistické strany a státu.“274

3. 2. 1 Rozsah a autoři

272

Informace o stavu v kádrovém obsazení, nákladech, remitendě a celkovém hospodaření redakce okresních novin Zář a Okresního rozhlasového studia v Pardubicích ze dne 12. února 1982. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 44. 273

Opatření ke zkvalitnění kádrového, materiálního a technického zabezpečení okresních novin. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 122. 274

(ud): Myšlenky konference o kultuře. Pochodeň, 22. května 1970, roč. 59, č. 119, s. 5.

81

V Pochodni se kultuře v sedmdesátých letech věnovala rubrika „kulturní život – kritika – umění – poezie – osvěta“, která zabírala tři čtvrtě strany 5 (celkem měla Pochodeň 8 stran). V širší pravé části strany byly články z kultury, na levé straně pak kulturní pozvánky v podrubrice „kam dnes“. V osmdesátých letech pak byla kultura na straně 4. Byly to sice krajské noviny, zároveň však zastupovaly i noviny okresu Hradec Králové, neboť v tomto městě vycházely. Vzhledem k tomu měla velké zastoupení hradecká kultura. Přibližně stejně místa zde ale bylo věnováno i pardubické kultuře. V těchto dvou městech se konaly nejvýznamnější kulturní akce v kraji. Další města kraje měla v této rubrice už jen malé zastoupení, psalo se o nich zvláště tehdy, když tam probíhal nějaký významnější kulturní festival (např. Festival angažované písně v Novém Městě nad Metují nebo literární festival Šrámkova Sobotka). V Záři tvořil prostor věnovaný kultuře v poměru k počtu stran mnohem více místa, kultura zabírala většinou celou stranu 3 (z celkových 4 stran). Velmi často je také text o kultuře jako hlavní článek na titulní straně. Články v Záři se věnovaly výhradně akcím v pardubickém okresu. Jen výjimečně se zde objevila informace o kulturní akci konané jinde, většinou tehdy, byla-li nějak politicky významná (na stránky Záře se tak dostal například I. festival politické písně v Sokolově). Pochodeň měla jako krajský deník víc redaktorů, také v kulturní rubrice se oproti Záři střídalo víc autorů, např. Petr Kmošek, Jiří Soukup, Josef Sůva, Jaroslav Kuchař, Jiří Sommer, Ladislav Vacina, Ladislav Straka, Ladislav Zeman, Václav Vavroušek či Hana Klímová. V Záři působil v kulturní rubrice v prvních letech normalizace zejména Vladimír Šmíd, dále v sedmdesátých letech například Jiřina Novotná, Vladimír Lutovský a Mirko Pardubský. Od roku 1979 až do revoluce byla kulturní rubrika v Záři výhradně doménou Milady Velehradské.

3. 2. 2 Pracovní náplň redaktorky Záře Milady Velehradské Milada Velehradská, která byla v roce 1989 kandidátkou KSČ a měla absolvované politické vzdělání na VUMLu, měla v rámci svého působení v Záři v roce 1983 takto definovanou práci: „Soudružka Velehradská odpovídá za oblast kultury, dále za úsek Svazu Československo-sovětského přátelství, propagaci mírového hnutí, Sborů pro občanské záležitosti, případně za další organizace Národní fronty. Pracuje jako samostatný redaktor. Vykonává pohotově novinářskou činnost, zpracovává 82

problematiku na svém úseku a plně zodpovídá za věcnou, politickou a odbornou správnost. Má na starosti aktiv spolupracovníků a dopisovatelů ve svěřené oblasti, řídí jej a vykonává masovou politickou práci. Zúčastňuje se konferencí a aktivů pořádaných k problematice na svém úseku. Odpovídá za správnost redakčních korektur a výrobu novin při službě v tiskárně v Hradci Králové. Ovládá technickou stránku výroby novin včetně grafického ztvárnění. Zabezpečuje a připravuje do tisku kulturní informace zveřejňované na přelomu 2. a 3. strany. V případě nemoci a dovolené spolupracovníků je zastupuje v zásadních a aktuálních věcech a plní i jiné úkoly uložené vedoucím redaktorem.“275

3. 2. 3 Stanovisko odboru kultury ONV Pardubice ke kulturní rubrice okresních novin Zář Nedatované Stanovisko odboru kultury ONV Pardubice ke kulturní rubrice okresních novin Zář276 hodnotí obsahovou stránku kulturní rubriky listu takto: „Kulturnímu životu v okrese Pardubice je věnována třetí strana novin. Zabývá se všemi obory kultury profesionální i amatérské. Její součástí jsou i informace o uváděných programech divadel, kin, výstavy, koncerty. Pravidelně jsou čtenáři informováni o divadelních představeních VČD, úspěších Vč. SKO doma i v zahraničí. Noviny reagují i na aktuální dění ve městě i v okrese jako je IFAS, Mezinárodní festival dětských pěveckých sborů, Pardubické hudební jaro, Techfilm, FFP a další. Pozornost je věnována i dalším oblastem kulturně výchovné činnosti. V zájmově umělecké činnosti jsou především prezentovány slovesné obory, tj. amatérské divadelní scény a recitační kolektivy, v hudební oblasti pěvecké sbory a soubory lidových hudebníků, výtvarné umění amatérské i profesionální a ostatní žánry. V posledním období je větší pozornost věnována vlastivědné práci, minulosti i současnosti regionálních dějin. Čtenářsky oblíbenou formou jsou rozhovory s předními představiteli kulturního života okresu.

275

Pracovní náplň redaktorky Záře soudružky Milady Velehradské. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 99. 276

Stanovisko odboru kultury ONV Pardubice ke kulturní rubrice okresních novin Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 73.

83

Pro zlepšení obsahu kulturní rubriky bude třeba větší spolupráce redaktorů okresních novin s OK ONV. Půjde především o oboustrannou informovanost s cílem preferovat obory, které jsou z hlediska kulturně výchovné politiky nezbytné. Bude třeba rozšířit informovanost o dalších kulturně výchovných zařízeních našeho okresu, neboť zprávy o jejich činnosti se objevují pouze sporadicky – jde spíše jen o informaci o připravovaných nebo konaných akcích. Okresním novinám rozhodně neprospívá, že se v tisku občas vyskytnou chyby v terminologii daného oboru, časté překlepy a další věcné chyby /chybná křesní jména, názvy apod./“277

3. 3 Témata – kultura nebo politika? „Postoj naší redakce je v poslední době dobrý. Stále více se na stránkách novin objevují články a zprávy o divadle a umění jako celku. Zář má jasnou představu o linii, co je třeba dělat, aby i úkoly přijaté na okresní konferenci v tomto směru byly splněny. V poslední době to byla anketa, která vycházela pod hlavičkou 'Za socialistickou školu a kulturu'.“278

3. 3. 1 Terminologie užívaná v kulturních rubrikách Články v komunistickém tisku se vyznačovaly specifickou terminologií. Informace v článku se většinou „zabalovaly“ do určitých slov a formálních frází, které odpovídaly komunistické ideologii. Například invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 začala být za normalizace v médiích označována jako „akt internacionální pomoci“ či „bratrská pomoc“ (např. termín okupant byl zakázán první směrnicí Úřadu pro tisk a informace ze dne 3. září 1968). Podobná ideologická terminologie se týkala i kulturní rubriky. Jedním z často užívaných termínů v kulturní rubrice bylo například slovo „angažovanost“. Často bylo toto slovo užíváno v titulku: Po volbách angažovaně i na kulturní frontě, Politická angažovanost v moderní hudbě, Angažovanost především,

277

Stanovisko odboru kultury ONV Pardubice ke kulturní rubrice okresních novin Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 73. 278

Z projevu tajemníka OV KSČ Jiřího Kloučka na aktivu dopisovatelů Záře: Za splnění závěrů XV. sjezdu strany. Zář, 3. června 1977, roč. 28–32, č. 43, s. 3.

84

Za angažovanou kulturu, Angažované umění, Angažované filmy, Propagace angažované literatury apod. „Být angažovaný bylo mírně vyšším stupněm podpory režimu reálného socialismu než být aktivní.“279 Ten, kdo byl angažovaný, veřejně socialismus podporoval. V kultuře to znamenalo třeba to, že „Východočeské divadlo se například prostřednictvím specifického repertoáru postavilo jasně tváří v tvář politickým výročím, které jsme oslavovali. Muzeum připravilo řadu výstav s politickou tematikou“280. Pojednával-li článek o kultuře jiné socialistické země, psalo se o této zemi zásadně jako o „bratrské zemi“ nebo jako o „našich přátelích“ (např. titulky Kultura lidu bratrské země, Knihy našich přátel, Literatura přátel apod.). Označení „naši přátelé“ se ale většinou týkalo jen Sovětského svazu. Často se také dočteme o tom, že umělci pomáhají „budovat socialismus“ v zemi (např. provolání divadelních umělců k účasti na budování socialistické společnosti v lednu 1983). Budování socialismu byl „nikdy nekončící a nepřetržitý proces“281. Články komunistických novin byly po celá desetiletí „plné výzev k budování socialismu, aniž by bylo někde zmíněno, že společnost je dobudování či dovršení výstavby socialismu nějak blíže“282. Kultura také měla vychovávat „socialistického člověka“ (Výchova socialistického člověka). „Podle propagandy měl být socialistický člověk novým typem člověka, jehož prvotní potřebou je pracovat pro blaho socialistické společnosti, společenské zájmy staví nad zájmy osobní, je fyzicky zdatný, ideologicky vyspělý“.283 Podobných často užívaných termínů bylo mnoho, např. „záslužná činnost“ (to bylo vůbec v médiích oblíbené spojení), „umění pro lid“ apod.

3. 3. 2 Šablona kulturní rubriky

279

PRUŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. První vydání. Praha: Avia Consultants, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2, s. 22. 280

–aves–: Po volbách angažovaně i na kulturní frontě. Zář, 3. prosince 1971, roč. 21–27, č. 96, s. 3.

281

PRUŠA, s. 47.

282

Tamtéž, s. 47.

283

Tamtéž, s. 456.

85

Po celé období normalizace se v kulturní rubrice psalo více méně podle určité šablony. Vyniká to zejména v Záři, která se věnovala pouze kultuře okresu, a tak zde můžeme sledovat stále dokola se opakující okresní kulturní akce. Každý rok se informuje o stejných soutěžích, politických výročích, na jejichž počest se konají nejrůznější kulturní akce, jsou vyhlašovány soutěže k výročím. Právě připomínání výročí jednotlivých let bylo charakteristickým znakem většiny článků jak v Záři, tak v Pochodni. Kulturní akce se pak konaly u příležitosti určitého (většinou politického) výročí stanoveného stranou, pořádaly se oslavy a ke každému výročí se také konalo shromáždění ve Východočeském divadle. Tak jako bylo v Praze využíváno k těmto akcím Národní divadlo, tak se i v Pardubicích stalo divadlo dějištěm nejen divadelních her, ale také nejrůznějších oslavných manifestací (např. výročí narození Lenina, výročí Vítězného února, VŘSR apod.). Východočeského divadla se využívalo také ke schůzím okresního výboru KSČ. Výročí také často doprovázely besedy, každoročně kupříkladu o Leninovi (pořádal je většinou SČSP). O politicky zaměřených kulturních akcích se také informovalo stále dokola. Například v roce 1971 byla ve Východočeském muzeu v Pardubicích otevřena výstava „50 let KSČ“ – k tomu bylo v Záři otištěno několik takřka identických článků v několika číslech. Mezi obvyklá témata článků patřily také různé statistiky, např. kolik lidí navštívilo za určité období sovětské filmy, kolik se půjčilo v knihovně knížek, kolik z nich bylo politických atd. A následovala pochvala: „Statistické údaje dokazují, že knihovny našeho okresu úspěšně plní politickovýchovnou činnost a přispívají k výchově socialistického člověka.“284 V oficiálním tisku se samozřejmě mohlo psát jen o oficiální kultuře. Stalo se ale i to, že také povolená kultura dostala zákaz publicity. V Zápisu z porady Záře a Rozhlasu po drátě, konané dne 17. 5. 1977 najdeme toto nařízení týkající se brněnského Divadla na provázku285: „Nedávat popularizaci, rovněž tak nedávat

284

(Kuč): Lidové knihovny. Zář, 14. března 1978, roč. 29–33, č. 20, s. 4.

285

Divadlo se před normalizací jmenovalo Husa na provázku (podle knihy Jiřího Mahena). Za normalizace se kvůli nežádoucím asociacím na prezidenta Gustáva Husáka muselo vynechat slovo „husa“. Po roce 1989 se vrátilo k původnímu názvu.

86

zelenou akcím Divadla na provázku.“286 Nad tím, zda v Pardubicích uvádět některé umělce, pochybuje také autor článku Přežitky minulosti z roku 1971, v němž mimo jiné stojí: „Není možné přejít lhostejně dovoz 'kulturních programů' některými pražskými agenturami. Tím spíše, že jejich konsumenty jsou převážně mladí posluchači. Jde o vystoupení některých big beatových skupin, jako Flamengo, Blue Effect a dalších. Za zvážení stojí i vystupování umělců z divadla Semafor.“287 Kromě toho se psalo téměř výhradně negativně o tanečních zábavách. Ty sice povolené také byly, ale z hlediska ideologie představovaly pokleslou zábavu. Tento trend ilustruje například článek Vladimíra Lutovského Takovou zábavu rozhodně NE! z 11. března 1980, ve kterém se mj. píše: „Hudební skupina Pihy z KD ROH Dukla Pardubice přehrávala pro zaplněný parket pohříchu skladby s anglickými texty, zatímco český jazyk byl dle předloženého repertoáru zastoupen třeba názvem – Hlupák váhá. Jednoznačně – s tím souhlasit lze. Obyčejný člověk by neváhal ani chvilku a zvolil by jinou a hodnotnější zábavu. […] Aby bylo jasno, takovou zábavu nechceme. Není totiž hodna mladého člověka, vyrůstajícího v socialistické společnosti.“288

3. 3. 2. 1 Svaz československo-sovětského přátelství; soutěže Za normalizace se opět zesílila orientace na Sovětský svaz. Během sedmdesátých let vzniklo v pardubickém okrese mnoho soutěží zaměřených na znalosti o Sovětském svazu. Většinu z nich pořádal Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP). SČSP byl založen již 22. února 1948 a představoval jednu z nejmasovějších organizací Národní fronty. Předcházel mu Svaz přátel SSSR, který vznikl dokonce již roku 1931. „Úkolem svazu byla zejména kulturní a politická činnost směřující k propagaci Sovětského svazu v očích obyvatel Československa. Svaz především organizoval přednášky a výstavy o SSSR, zajišťoval výjezdy delegací do SSSR a

286

Zápis z porady Záře a Rozhlasu po drátě, konané dne 17. 5. 1977. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 63. 287

Břetislav Kovařík: Přežitky minulosti. Zář, 2. dubna 1971, roč. 21–27, č. 26, s. 2.

288

Vladimír Lutovský: Takovou zábavu rozhodně NE! Zář, 11. března 1980, roč. 31–35, č. 20, s. 3.

87

pořádal tzv. týdny přátelství Československa a Sovětského svazu.“289 Stejnou činnost vyvíjel i SČSP (jen týdny přátelství se změnily na Měsíc československo-sovětského přátelství). Po osvobození začal být o členství ve Svazu přátel SSSR obrovský zájem. „Z minoritní společenské organizace pohybující se často na hraně legality se tak stává masová veřejnoprávní korporace celonárodního významu, jejíž legitimace mnohdy otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřeny.“290 Po roce 1948 pak bylo členství v nově vzniklém SČSP jednou z forem, jakými mohl člověk vyjádřit loajalitu ke komunistickému režimu. Do roku 1968 byl svaz veřejností vnímán neutrálně a během Pražského jara se činnost těchto svazů snížila. Na začátku normalizace byla zase obnovována a začal stoupat počet jejich odboček a členů. Šéfredaktor Záře Oldřich Rajman k tomu v polovině roku 1969 napsal: „Základní otázku, kterou nelze přejít ve stranických organizacích mlčením nebo jenom formálním souhlasem, je internacionální vztah k Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím. Od listopadové rezoluce a po pravdě řečeno již před ní až do května tento bod byl prakticky 'záležitostí' hrstky obětavých členů OV SČSP, kterým se za tuto dobu v nepředstavitelně obtížných podmínkách politické práce podařilo 'znovuvzkřísit' již celou řadu organizací československo-sovětského přátelství dokonce i na závodech, odkud byla tato činnost administrativně odňata.“291 Po srpnu 1968 se ze SČSP stala organizace, „do níž byli pracující na některých pracovištích přihlašováni automaticky a jejíž činnost byla v období normalizace zcela formální a především politická“292. Mezi soutěžemi, o kterých Zář pravidelně informovala, byly například olympiáda v ruštině (od r. 1970), „O stuhu 7. listopadu“ (od. r. 1972), jejímž cílem bylo popularizovat mezi mládeží ruskou a současnou sovětskou literaturu, „Co víš o Sovětském svazu?“ (od r. 1972). Dále „O zemi, kde zítra již znamená včera“ (od r. 1975; název soutěže podle knihy Julia Fučíka), ve které se soutěžilo ve znalostech SSSR, „Písně přátelství“ (od r. 1975), soutěž, která měla seznámit sbory se sovětskou

289

CEBE, Jan. Rudá Marie aneb se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. In Česká novinářka: K postavení a obrazu novinářek v českých médiích. Ed. JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara – WOLÁK, Radim. První vydání. Praha: Portál, 2011. 166 s. ISBN 978-80-262-0056-7, s. 72. 290

Tamtéž, s. 75.

291

Oldřich Rajman: Politika činů rozhoduje. Zář, 8. července 1969, roč. 10–25, č. 54, s. 3.

292

PRUŠA, s. 504.

88

hudební tvorbou, a další soutěže. Již od roku 1966 se konala recitační soutěž „Puškinův památník Rossiana“, texty do této soutěže se vybíraly převážně z díla angažovaných ruských a sovětských autorů. Články o těchto soutěžích byly v průběhu mnoha let takřka totožné.

3. 3. 2. 2 Výročí Ke každoročně se opakujícím článkům také patřily ty o významných politických výročích. Slavila se každý rok, k půlkulatým a kulatým výročím se pak konaly mimořádné koncerty, výstavy a Východočeské divadlo většinou nastudovalo pro tuto příležitost nějakou divadelní hru. Těmto kulturně-politickým akcím bylo v novinách věnováno hodně místa. Na každý rok přitom nějaké významné výročí připadalo: v roce 1970 to bylo 25. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou a 100. výročí narození V. I. Lenina, v roce 1971 zase 50. výročí založení KSČ, v roce 1972 pro změnu 50. výročí vzniku Svazu sovětských socialistických republik, v roce 1973 se v Československu slavilo 25. výročí Vítězného února, v roce 1974 zase 30. výročí Slovenského národního povstání, v roce 1975 pro změnu 30. výročí osvobození atd. Mimořádná pozornost byla věnována především V. I Leninovi, každý rok se slavila dvě výročí k uctění jeho památky – výročí jeho narození a úmrtí. K politickým výročím také často sama Zář vyhlašovala čtenářské soutěže. Například Čtenářská soutěž k slavným výročím: „V první skupině budou hodnoceny články, které budou poutavě poukazovat na přátelství našeho lidu k národům Sovětského svazu. […] V druhé skupině půjde o zobrazení 32 let vývoje naší socialistické společnosti, zde budou publikovány články, které ukáží vedoucí úlohu strany, pod jejímž vedením podstatně vzrostla životní úroveň.“293

3. 3. 2. 3 Domácí versus sovětská kultura Zesílení orientace na Sovětský svaz se promítalo nejen do vzniku různých soutěží, ale také v tématech vlastních článků. Častými titulky v tomto období jsou Z tvorby našich přátel, Klub přátel sovětského filmu, Ze sovětského filmu, Ze země přátel,

293

[nesignováno]: Čtenářská soutěž k slavným výročím. Zář, 3. června 1977, roč. 28–32, č. 43, s. 3.

89

Sovětské knihy, Kultura lidu bratrské země. Titulek Klub přátel sovětského filmu je v prvních letech normalizace v kulturní rubrice takřka každého čísla Záře. Klub byl ustaven při OV SČSP v Pardubicích v roce 1973 a jeho hlavním smyslem bylo „přiblížit lidem prostřednictvím filmového plátna život sovětské země“294. V roce 1985 vznikl v Pardubicích také Klub přátel sovětské literatury. Stejný trend je znát ve výběru knih, o kterých se psalo. Například 24. října 1978 je mezi knihy, které by neměly ujít čtenářům, zařazen projev generálního tajemníka ÚV KSSS, který vyšel pod názvem Neste vysoko prapor komunismu, 13. února 1979 pro změnu V. I. Lenin a výtvarné umění, Česko-ruská konverzace a Pravidla zdvořilosti v hovorové ruštině. Pod titulek Nové knihy jsou vůbec nejčastěji vybírány politicky zaměřené knihy či knihy politiků (např. Malá země L. I. Brežněva či známé Svědectví o Slovenském národním povstání Gustáva Husáka).

3. 3. 3 Umělci a politika Umělci se v tomto období v novinách často vyjadřují k politickým událostem, například k volbám do zastupitelských sborů, k volbě prezidenta, k řešení krizových politických situací v ostatních socialistických zemích. Tak se například k polské krizi v roce 1981 vyjadřovali na titulní straně Záře herec VČD Zdeněk Rumbík, umělecký ředitel Východočeského komorního orchestru Václav Drábek či ředitel pardubické konzervatoře Václav Rabas: „Již delší dobu nám nebylo lhostejné řádění tzv. Solidarity a ilegálních protisocialistických organizací v bratrském Polsku. Tyto podvratné živly přivedly lid této země na pokraj národní katastrofy.“295 Většinou se vyjadřovali ředitelé významných kulturních institucí (VČD, Východočeské galerie apod.), pardubičtí spisovatelé (např. Lubomír Macháček) či herci a další pracovníci Východočeského divadla. Komunistická strana Československa také využívala umělců k popularizaci a podpoře voleb. To ilustrují například články s titulky Umělci k volbám, Umělci k volbám do zastupitelských sborů, Koncert pro voliče apod.

294

(lh): Klub přátel sovětského filmu. Zář, 23. listopadu 1973, roč. 21–28, č. 93, s. 3.

295

[nesignováno]: Jednotný souhlas ze všech míst okresu: Polsko bude socialistické. Zář, 15. prosince 1981, roč. 32–36, č. 99, s. 1, vyjádření Václava Rabase.

90

3. 3. 4 Z plánu redakce Záře na 2. pololetí 1976 O tom, co mělo být náplní kulturních rubrik, svědčí i plán redakce Záře na 2. pololetí 1976, který byl vypracován v souladu s úkoly okresní organizace strany po XV. sjezdu KSČ. Vychází z plánu práce jednotlivých komisí OV KSČ a z úkolů Rady ONV. „Kultura: přinášet pravidelně recenze divadelních představení, koncertů a výstav, články o angažovanosti umělců, podpora amatérskému umění, příklady dobré práce souborů zájmové umělecké činnosti, materiály ke kulturně politickým výročím, činnost kulturních domů a závodních klubů ROH, popularizace hodnotných filmových představení, anketa pracovníků kulturních zařízení Za angažovanou kulturu, jak splnili závazky k XV. sjezdu KSČ, pozornost činnosti knihoven, muzea, PKO, literárně hudební pořady PKO, zpřístupnění kultury nejširším vrstvám lidu v jednotlivých organizacích a institucích. SČSP: ukázat na jeho úlohu jako aktivního pomocníka KSČ, přinášet materiály z činnosti jednotlivých odboček SČSP, z plenárních zasedání v průběhu roku, na podíl SČSP při upevňování československo-sovětského přátelství, skládačku z oslav 59 výročí VŘSR, zajistit články k výročí V. I. Lenina, popularizace soutěží Co víš o Sovětském svazu, O stuhu 7. listopadu, V zemi, kde zítra znamená již včera, drobné zprávy o besedách, leninských večerech, slavnostních schůzích, večerech družby apod., tábor ruského jazyka v Cholticích, letní mírová slavnost na Kunětické hoře, o návštěvě sovětských delegací v našem okrese.“296

296

Rámcový plán redakce Záře na 2. pololetí 1976. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 77 (podtržení ve shodě s původní podobou citovaného textu – pozn. V. T.).

91

4. Kultura v pardubickém okrese v období normalizace a její mediální obraz 4. 1 Mediální obraz kultury v pardubickém okrese dle Záře a Pochodně „Kultura již v žádném případě není samoúčelným a apolitickým nástrojem zábavy, nýbrž odrazem současného života v socialistické společnosti ve všech jeho aspektech. Prostředky, které naše společnost vkládá do rozvoje zájmově umělecké činnosti, se musí vracet formou ideové, socialistické náplně kulturní činnosti.“297

4. 1. 1 Tři světy československé kultury Kulturní prostředí v období normalizace nabízelo umělcům v Pardubicích, tak jako v celém Československu, volbu jedné ze tří cest. První z nich nabízela ztotožnit se s režimem, přijmout jeho ideologii, a zajistit si tak možnost veřejného vystupování. Protipól této cesty představovalo odmítnutí režimem nabízeného modelu, snaha o vytvoření nezávislé kultury, a uchýlení se tak na „okraj společnosti“, do opozičního prostředí. Mezi těmito dvěma extrémy existovala tzv. šedá zóna, která se rozprostírala mezi povoleným a zakázaným. Toto rozdělení na tři skupiny se netýkalo jen uměleckého prostředí, ale celé socialistické společnosti. Nejmenší skupinu přitom tvořili občané, kteří si zvolili druhou ze zmíněných cest. Neboť ti, co se rozhodli veřejně demonstrovat svůj nesouhlas s politickým systémem, byli za své postoje diskriminováni. Naopak nejpočetnější skupinu obyvatelstva představovala šedá zóna. Pojem šedá zóna je velice široký. Tvořili ji občané, kteří svým postojem přistoupili na způsob soužití s režimem na základě mlčenlivé dohody. Její podstata spočívala v tom, že se občan nebude vměšovat do veřejného života a za to mu bude poskytnuta větší volnost v osobním životě. „Společným jmenovatelem a charakteristickým rysem šedé zóny byla nespokojenost s normalizačním režimem, ale zároveň pasivní smíření s reálnou situací. Škála té šedi měla desítky odstínů. Od mlčení či kritiky jen 'doma pod peřinou' až po nezávazné, co možná bezrizikové kontakty s disidenty, případné

297

Svatopluk Štefl: Kultura není apolitická. Zář, 17. února 1976, roč. 25–31, č. 13, s. 3.

92

čtení či dokonce rozšiřování takřečeného samizdatu.“298 V tomto prostoru, mezi hranicemi povoleného a zakázaného, fungovalo například sdružení písničkářů Šafrán. Jednou z nejvyhraněnějších částí opozičního hnutí byl underground, který se svou snahou o svobodný projev v oblasti alternativní kultury, zejména hudby, musel nutně dostávat do konfliktu s režimem. Opozičnímu hnutí ve východních Čechách, především undergroundu, se věnuje ve své diplomové práci Hudební underground, nezávislé iniciativy a Charta 77 ve východních Čechách (Univerzita Pardubice, 2006) Monika Koťarová. Novináři působící v oficiálních médiích naopak představovali tu skupinu, která se rozhodla pro režim pracovat. „Ti, kdo se dali do služeb 'normalizace', se zřekli svého přesvědčení, vnitřní svobody […], zřekli se osobní odpovědnosti, svědomí a cti.“299 Obraz

kulturního

světa,

který

přinášeli

novináři

v kulturních

rubrikách

(v oficiálních periodikách a v těch, které vydávala KSČ zvlášť), byl nutně zkreslený, neboť zahrnoval práci jen těch umělců, kteří se stejně jako oni rozhodli přijmout ideologii normalizačního režimu a podřídit se jí. O aktivitách opozice v pardubickém okrese se veřejnost neměla šanci dozvědět, pokud se v ní sama neangažovala a její činnost nevyhledávala. Jaroslav Jeník, který nastoupil na začátku osmdesátých let do funkce vedoucího tajemníka OV KSČ v Pardubicích, v rozhovoru v roce 2003 potvrdil, že opozice v pardubickém okrese pro vedení města nepředstavovala absolutně žádný problém.300

4. 1. 2 Kultura v pardubickém okrese v období normalizace Koncem šedesátých let kulturní a společenská vybavenost Pardubic zaostávala za srovnatelnými městy. Navíc je čekaly další ztráty. V důsledku nového krajského zřízení se pardubické muzeum stalo roku 1972 pouhým pracovištěm Muzea východních

Čech

v Hradci

Králové.

Pardubický

okres

tak

byl

jediný

298 MĚCHÝŘ, Jan. Velký převrat či snad Revoluce sametová? První vydání. Praha: Progetto, 1999. 359 s. ISBN 80-86366-00-6. 299


300

VANĚK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel. Vítězové? Poražení? Životopisná interview, II. díl Politické elity v období tzv. normalizace. První vydání. Praha: Prostor, 2005. 831 s. ISBN 80-7260141-5, s. 309.

93

v Československu bez vlastního muzea.301 V roce 1972 byl také odstřelen hotel Veselka, významné společenské centrum, v jehož sále Odeon koncertoval Bedřich Smetana či Antonín Dvořák. Velký význam měl tento hotel za druhé světové války.302 Na druhou stranu se pardubický okres mohl chlubit profesionálním divadlem, ta byla ve Východočeském kraji jen dvě: Východočeské divadlo v Pardubicích a Klicperovo v Hradci Králové, které bylo na začátku normalizace přejmenováno zpět na Divadlo Vítězného února. Hlavními společenskými středisky v Pardubicích na konci šedesátých let byly Grand s kinem a mnoha společenskými prostory a Kulturní dům Dukla s kinem (kino bylo otevřeno v roce 1964). V roce 1966 bylo otevřeno další kino, Jas. V květnu roku 1969 bylo na

plénu

krajského

národního výboru rozhodnuto

o zřízení

Východočeského komorního orchestru s účinností od 1. června 1969. Dne 1. července 1970 byla po šesti letech opět otevřena Východočeská galerie v Pardubicích na zámku. Ta později převzala dům U Jonáše na Perštýnském náměstí a 27. února 1979 zde otevřela Galerii Jaroslava Gruse.303 V roce 1969 bylo v Pardubicích otevřeno oblastní kolo Porty (konalo se v Kulturním domě ROH na Dukle a vyhlašoval ji SSM). Od roku 1971 se v Pardubicích konal Filmový festival mládeže. Od roku 1978 byl v Pardubicích pořádán IFAS, mezinárodní festival akademických sborů, a od následujícího roku Pardubické hudební jaro. Tato hudební slavnost se koná v Pardubicích každoročně dodnes. Avšak zatímco zde v letech normalizace mohla koncertovat jen oficiální hudební tělesa s klasickou hudbou, tak se například na 34. ročníku Pardubického hudebního jara v roce 2012 konal nevšední koncert Komorní filharmonie Pardubice s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, o které se v době normalizace v oficiálním tisku nemohlo psát (jedině negativně). Koncerty rockových kapel se v Pardubicích v polovině sedmdesátých let konaly v Kulturním domě Svítkov, dalším prostorem v Pardubicích byl Osvětový klub Na

301

PALEČEK, s. 15.

302

Majitel Veselky, Arnošt Košťál, se v době okupace významně zapojil do protifašistického odboje. Byl spolupracovníkem paradesantního výsadku Silver A, který spolupracoval na atentátu na Reinharda Heydricha. Jednoho z členů této skupiny, Josefa Valčíka, Košťál ubytoval a zaměstnal ve svém hotelu. Po atentátu na Heydricha byl Arnošt Košťál v roce 1942 popraven. Po druhé světové válce byl hotel znárodněn. 303

PALEČEK, s. 16.

94

Drážce (vznikl na konci sedmdesátých let). V tomto klubu byly pořádány rockové a folkové koncerty (vystupovali zde například písničkáři z pražského sdružení Šafrán). Při Osvětovém klubu Drážka se také formovala malá divadla. Od roku 1985 působil v Pardubicích Klub moderní hudby při ZK ROH Tesla Pardubice, který byl o rok později přejmenován na Klub přátel moderní hudby. Tento klub vytvářel prostor pro umělce mezi oficiální a nezávislou scénou. Seznamoval s tvorbou předních amatérských souborů a uváděl na scénu začínající mladé soubory. Klub také pořádal například představení pražského divadla Sklep či pořady předních publicistů (např. Jiřího Černého), dále koncerty folkových a rockových skupin. Činnost Klubu přátel moderní hudby byla ukončena vedením ZK ROH k. p. Tesla Pardubice ke dni 15. 7. 1988 s odůvodněním, že nesplňovala požadavky kladené na soubory zájmové činnosti v rozvoji pěstování zájmů a dalšího sebevzdělávání. Další příležitostí slyšet v Pardubicích rockovou a alternativní hudbu a také zhlédnout představení divadla Sklep byl Majáles, jehož tradice byla založena na Vysoké škole chemickotechnologické v roce 1979.304

4. 1. 3 Mediální obraz kultury v pardubickém okrese Nejvíce prostoru v Záři bylo věnováno Východočeskému divadlu. Články o jednotlivých inscenacích či rozhovory s herci nebo ředitelem VČD o dramaturgickém plánu divadla apod. se v novinách objevovaly několikrát za měsíc a tvořily hlavní část kulturní rubriky. Často se psalo také o Východočeském státním komorním orchestru a o pardubickém Vysokoškolském uměleckém souboru (vznikl v roce 1950). Dále se redaktoři kulturní rubriky často věnovali akcím, které pořádal Svaz československo-sovětského

přátelství

(hlavně

již

zmiňovaným

soutěžím),

Socialistický svaz mládeže (např. Filmový festival mládeže, Porta) apod. Každý rok Zář informovala o Filmovém festivalu pracujících, který se v Pardubicích konal od roku 1954 (vznikl však již v roce 1951). Konal se dvakrát za rok (letní a zimní FFP) a v jednotlivých číslech Záře mu bylo pokaždé věnováno několik článků. Pozornosti redaktorů se těšily kulturně politické akce jako byly Dny sovětského filmu či dny

304

KOŤAROVÁ, Monika. Hudební underground, nezávislé iniciativy a Charta 77 ve východních Čechách. Pardubice, 2006. 140 s. Diplomová práce Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Kalous, s. 83–88.

95

kultury některé socialistické země či města (např. v roce 1979 se konaly Dny polské kultury apod.) Na stránky Záře se naopak nedostaly články a pozvánky týkající se rockových koncertů, o tanečních zábavách se psalo jen negativně (viz zmiňovaný článek Vladimíra Lutovského Takovou zábavu rozhodně NE!). Zář také informovala o probíhajících výstavách ve Východočeské galerii v Pardubicích. Pokud šlo o výstavu k nějakému politickému výročí, objevilo se k jedné výstavě hned několik článků. Pozvánky do kina se většinou objevovaly jen v souvislosti s Klubem přátel sovětského filmu. Velkou pozornost redaktorů kulturní rubriky měly také mezinárodní festivaly, například zmiňovaný IFAS či Techfilm, mezinárodní festival technických, vědeckých a naučných filmů (vznikl v roce 1963). Oblíbeným tématem kulturní rubriky byli také místní zasloužilí umělci. Pozornosti redaktorů Záře se těšil především pardubický rodák Jaroslav Grus, člen KSČ, v roce 1961 jmenovaný zasloužilým umělcem, v roce 1970 národním umělcem. Grus byl pak v období normalizace předsedou Svazu českých výtvarných umělců a na jeho počest byla v Pardubicích v roce 1979 otevřena Galerie Jaroslava Gruse. Pozornost si získal také další národní umělec Václav Rabas, zakládající ředitel pardubické Státní konzervatoře (otevřena v roce 1979) a poslanec Federálního shromáždění. Ten dostával často prostor v novinách, aby se vyjádřil k politickému dění. V deníku Pochodeň se v článcích věnovaných pardubické kultuře objevovala stejná témata jako v Záři. Nejčastěji se v kulturní rubrice v souvislosti s Pardubicemi psalo o Východočeském divadle. Následovaly články o Východočeském státním komorním orchestru. Podobně jako v Záři i články v Pochodni často informovaly o akcích Svazu československo-sovětského přátelství, ale na krajské úrovni (krajská kola jednotlivých soutěží apod.), a také o akcích Socialistického svazu mládeže (krajské kolo Porty apod.).

96

4. 2 Vývoj kulturní politiky v pardubickém okrese „Dnes je konec buržoasním výsadám v kultuře, je konec služebníčkování velmožům staré, shnile a rozpadávající se společnosti […] Umělci jdou pevným krokem s lidem továren a polí. […] Nezůstali na prknech pěkných, či špatně zařízených divadel a hovoří a hrají v továrnách, hrají v agitkách na vesnicích. Chtějí hrát nové hry. […] Volají lid práce do divadel, nechť přijde vymést i starou buržoasní ideologii z poslední pozice.“305 (Východočeská zář, 1948) „Každý umělec a kulturní pracovník musí počítat s tím, že jeho práce bude posuzována nejen z hledisek odborných, ale především kulturně politických a ideových, v konkrétní politicko-historické situaci.“306

4. 2. 1 Stručný vývoj kulturní politiky do období normalizace 4. 2. 1. 1 Tři kulturně komunikační okruhy Dějiny kulturní politiky komunistického režimu samozřejmě sahají až do roku 1948. Masivní vnější zásahy do kultury přitom mají počátek již na konci třicátých let. Už tehdy se kultura štěpí na „zakázanou“ a „povolenou“. Toto rozdělení kromě krátkého mezidobí v letech 1945–1948 trvalo až do roku 1989. Hranice mezi zakázaným a povoleným se přitom během čtyřicátých až osmdesátých let proměňovaly tak, jak se během celého období totality v Československu střídaly její tvrdší a měkčí varianty. Po nejtvrdším období totality v první polovině padesátých let dostala kultura nečekanou volnost na konci tohoto desetiletí a měla ji po celá léta šedesátá, kdy se hranice tolerovaného posouvaly ve prospěch svobody tvorby. Na začátku sedmdesátých let však přišla nová omezení. Byla postavena pevná zeď mezi kulturou oficiální a neoficiální, tou, která odmítala tvořit v podmínkách stanovených režimem. Rozštěpení kultury vedlo ke vzniku tří kulturně komunikačních okruhů:

305

CÍSAŘ, Jan – MOHYLOVÁ, Věra. Historie divadelní Pardubic a okolí. První vydání. Pardubice: Východočeské divadlo Pardubice, 2002. 143 s. ISBN 80-238-9325-4, s. 87. 306

[nesignováno]: Umění a kultura. Zář, 17. listopadu 1972, roč. 21–23, č. 92, s. 2.

97

domácí veřejné (oficiální) kultury, domácí podzemní (samizdatové, undergroundové) kultury a zahraniční (tvorba v exilu). Tyto tři okruhy s konečnou platností sjednotil až rok 1989.307 4. 2. 1. 2 Únor 1948 Tváří v tvář režimu stáli představitelé českého kulturního života před řadou osobních dilemat. Jedním z prvních byl postoj k výzvě „Kupředu, zpátky ni krok!“, zveřejněné 25. února 1948 ve Svobodných novinách a poté šířené v dalším tisku, která se snažila pomocí uměleckých osobností legitimizovat první politická opatření. Nastupující režim si potřeboval zajistit kontrolu kulturních institucí. „První etapu, zahrnující hektické únorové a první březnové dny, vyplnilo především vylučování aktivních odpůrců komunistické strany či jinak nepohodlných osob z veřejného života, zvláště publicistů, spisovatelů, divadelníků, rozhlasových pracovníků apod.“308 Podobné represe probíhaly na začátku sedmdesátých let. Cílem bylo vytvořit oficiálně

uznávanou kulturní

obec orientovanou

komunisticky či

prokomunisticky, která bude poskytovat novému režimu základní politickou oporu alespoň v tom smyslu, že jej bude ospravedlňovat v očích veřejnosti.309 Zanikla celá řada kulturních periodik a na umění se začaly uplatňovat kulturněpolitické teze sovětského ideologa Andreje A. Ždanova, v nichž byly požadavky na angažovanost a ideovost umění. V rámci vybudování socialistické kultury šlo zejména o následující: „prosadit v rámci Ždanových tezí v nové umělecké tvorbě tzv. novou tematiku, provést revizi kulturního dědictví a reinterpretovat dosavadní hodnoty české kultury […] a dále odstřihnout českou kulturu od západních kořenů a demokratických tradic, vystavit ji jakési karanténě, v níž by pak mnohem snadněji vstřebávala infuzi ideologických kritérií a sovětských vlivů“310. Nejrozvětvenějším článkem systému poúnorové kulturní politiky se staly umělecké svazy, které se přihlásily k socialistickému realismu. Ten byl vyhlášen na IX. sjezdu KSČ za jedinou přípustnou tvůrčí uměleckou metodu. Dále se vytvářel seznam

307


308

KNAPÍK, s. 20.

309


310


98

umělců, kteří se jevili z „ideového“ hlediska perspektivními, a probíhaly kvalifikační zkoušky umělců. Pomocí ediční politiky byly kontrolovány všechny úseky vydávání knih a knihovny dostaly první plošný cenzurní seznam, který měly uplatnit v praxi. Co se týče kinematografie, došlo k eliminaci západních filmů z kin a byly jednoznačně preferovány sovětské snímky. Domácí filmová tvorba se zpomalila, protože chystané snímky musely projít zdlouhavým schvalovacím procesem.311 Divadla se stala státem zřizovanými a státními orgány řízenými. Byla jim uložena a jednoznačně stanovena funkce, již mají ve společnosti plnit. Tou byla na prvním místě propagace oficiální politiky a ideologie lidově-demokratického státu. V oblastních divadlech se k této základní funkci přidružily i funkce další – především osvětová. Jejím cílem bylo seznamovat diváky se zaručenými hodnotami minulosti i současnosti.312 Dalším významným nástrojem pro ovládnutí kulturní oblasti bylo rozmísťování „kádrů“ na důležitá místa kulturního života (kritériem pro výběr lidí do funkcí přitom byla především politická spolehlivost a také dělnický původ).313 V roce 1950 se v Československu v zásadě dotvořil systém řízení kulturní sféry, „projevilo se to mj. zahájením série ideologických kampaní zaměřených na odstřižení české

kultury

od

demokratických

tradic a

prosazování

ideových

šablon

socialistického režimu“314. Díla autorů, kteří tvořili oficiálně, byla vtěsnána do úzkých mezí „stranickosti“, „socialistického realismu“ a „lidovosti“. Hlavním měřítkem při hodnocení díla nebyla estetická hodnota, ale jeho angažovanost. Umělecká hodnota tvorby zákonitě klesala. Zlikvidovány byly celé literární skupiny a kulturní směry.315

4. 2. 2 Kulturní politika v pardubickém okrese v období normalizace

311

KNAPÍK, s. 40–51.

312

CÍSAŘ – MOHYLOVÁ, s. 87.

313

KNAPÍK, s. 54.

314

Tamtéž, s. 56.

315

LEHÁR – STICH – JANÁČKOVÁ – HOLÝ, s. 717–718.

99

4. 2. 2. 1 Jednání o kulturní politice v kraji a okrese Jednání o normalizaci v kultuře proběhla na začátku roku 1970. Dne 4. března 1970 se v Hradci Králové konala schůze předsednictva KV KSČ, za přítomnosti jeho vedoucího tajemníka Františka Tesaře. Schůze se věnovala především projednávání zprávy o současném stavu realizace kulturní politiky strany a státu ve Východočeském kraji. „V přijatém usnesení se ukládá mj. propracovat jednotný systém obnovy a uplatňování vedoucí úlohy strany v oblasti kultury a orientovat ji na boj proti přežívajícím pravicově oportunistickým názorům, proti liberalistickým proudům a dbát na šíření a rozvíjení internacionálních pokrokových hodnot světové kultury, zejména kultury Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí.“316 Na 10. března pak byla svolána krajská konference kulturních pracovníků, kde byl hostem ministr kultury ČSR Miroslav Brůžek. Na konferenci přijali kulturní pracovníci prohlášení, kterým se přihlásili k plnění kulturní politiky (prohlášení: viz přílohu č. 7). Dne 19. března se uskutečnila konference pražských kulturních pracovníků a uzavřela jednání o kulturní politice. Tato jednání probíhala od počátku roku ve všech krajích Československa. Poté začaly konference v okresech.317 To však neznamenalo, že by byla normalizace kulturní oblasti ukončena. Dne 26. června 1970 se konalo plénum krajského výboru KSČ, které se zabývalo ideologickou prací ve Východočeském kraji. V přijaté rezoluci mj. stálo: „Mezi kulturními a uměleckými pracovníky nejrůznějších profesí se zcela jednoznačně projevily pravicové tendence. Přesto se v mnoha kulturních zařízeních dosud přešlapuje na místě. Řada vedoucích funkcionářů kulturních institucí a zařízení se snaží tolerovat protistranická a protisocialistická vystoupení svých spolupracovníků. Proto je zcela nezbytné přistoupit v rámci kraje, okresů i míst ke komplexnímu posouzení každého kulturního zařízení a instituce, k posouzení politických postojů všech jejich pracovníků a ty, kteří se nechtějí nebo nemohou angažovat, z funkcí odvolat a uvolnit. Do popředí se musí v kultuře dostat politickovýchovná práce. Jejím úkolem je konkrétní aplikace principů kulturní politiky strany a státu na podmínky

316

[nesignováno]: Zpráva o jednání předsednictva KV KSČ. Pochodeň, 5. března 1970, roč. 59, č. 54, s. 1. 317

[nesignováno]: O konsolidaci v kultuře. Pochodeň, 20. března 1970, roč. 59, č. 67, s. 1.

100

jednotlivých oblastí kultury v kraji. Na obsah, účinnost a zejména ofenzívnost ideologické práce klademe kvalitativně vyšší požadavky.“318 Na začátku roku 1971 byl ke zvýšení dohledu nad kulturní sférou zřízen v Pardubicích nový odbor kultury ONV. Do funkce jeho vedoucího byl schválen dosavadní inspektor pro kulturu Jiří Pertl. Pod tento odbor pak spadaly i okresní noviny Zář. „Sám život ukázal, že nejde o záležitost formální, neboť úkoly na úseku kulturního žití a samotné kultury vůbec jsou velmi náročné. Proto jak stranické orgány, tak i další instituce věnují a budou věnovat tomuto úseku stálou péči a pozornost.“319 Pro ukázku kulturní politiky počátku normalizace obsahuje příloha č. 8 dopis Jiřího Osoucha, předsedy VČ KNV Hradec Králové, adresovaný Františku Havránkovi, předsedovi ONV Pardubice, o zákazu promítání filmu Všichni dobří rodáci.

4. 2. 2. 2 Východočeské divadlo jako hlavní kulturní instituce okresu Rozdíl mezi působením systému v šedesátých a sedmdesátých létech názorně ilustruje osud Václava Havla. Jeho dílo bylo před normalizací přístupné veřejnosti, v sezóně 1965–1966 uvádělo Východočeské divadlo v Pardubicích hru Václava Havla Vyrozumění v režii Richarda Mihuly. Během normalizace pak Havel patřil k zakázaným autorům, za své názory byl i vězněn. Východočeské divadlo bylo hlavní kulturní institucí v pardubickém okrese, a proto bylo na počátku normalizace v centru pozornosti okresních i krajských orgánů. Dne 16. května 1970 se sešla ideologická komise při krajském výboru KSČ v Hradci Králové, aby projednala

situaci Východočeského divadla v Pardubicích a

královéhradeckého Klicperova divadla (zanedlouho bylo přejmenováno na Divadlo Vítězného února), a ideové zaměření dramaturgických plánů divadelní sezóny 1969–1970. Jednání řídil tajemník KV KSČ pro ideologickou práci Jiří Kouřílek a k prvnímu bodu programu byli přizváni vedoucí pracovníci Klicperova a Východočeského divadla. „V diskusi k projednávané problematice zdůraznili členové komise především ideově výchovné poslání divadla, jeho působení na diváka, ideově

318

[nesignováno]: Rezoluce pléna KV KSČ ze dne 26. června 1970 k ideologické práci ve Východočeském kraji. Pochodeň, 29. června 1970, roč. 59, č. 151, s. 3.

101

politický přístup k dramaturgii; význam divadla při objevování a stabilizaci skutečných uměleckých hodnot v duchu marxistické estetiky.“320 Co se týče personálních změn, již v lednu roku 1970 byl z funkce ředitele Východočeského divadla odvolán dosavadní ředitel Meluzin pro „nezvládnutí politické situace“321. Prozatímním ředitelem pak byl Emil Kadeřávek. Na začátku sedmdesátých let se stal uměleckým šéfem VČD Zdeněk Bittl, který pak byl v letech 1972–1980 ředitelem divadla. Bittl programovou linii VČD výrazně rozšířil o hudební divadlo, které realizovalo zábavnou, líbivou, někdy až podbízivou linii.322 Nenáročná témata byla pro normalizační umění typická. Pod Bittlovým vedením dosahovalo Východočeské divadlo během normalizace velkých „úspěchů“. V květnu roku 1975 například ředitel VČD Zdeněk Bittl, nositel vyznamenání Za vynikající práci, převzal v Praze diplom, „jímž vláda ČSSR jmenuje toto kulturní zařízení za úspěšné plnění socialistických závazků a dosavadní dosažené výsledky Kolektivem 30. výročí Slovenského národního povstání“323. V roce 1980 pak dostal Bittl titul zasloužilý umělec za „významnou angažovanou celoživotní práci v oblasti divadelního umění“324. Angažovaně se však ve Východočeském divadle pracovalo po celou dobu normalizace. V roce 1985 (v té době už byla ředitelkou divadla Květa Houdlová) sděloval v Záři dramaturg VČD Václav Červenka, co čeká divadlo v následující sezóně: „Hlavní úkoly pro sezónu 1985–1986 jsou motivovány aktuálními ideologickými otázkami současného období. Nový dramaturgický plán chce patřičně reagovat na zostřené mezinárodní napětí a posilovat u našich diváků socialistické vědomí v boji za mír, ale zároveň jim hodná nabídnout v tomto vypjatém období zábavné inscenace k oddychu. Plán se chce rovněž vhodnými tituly zapojit do celospolečenské aktivity k přípravě XVII. sjezdu KSČ.“325

319

[nesignováno]: Nově i v kultuře. Zář, 5. února 1971, roč. 21–27, č. 10, s. 1.

320

[nesignováno]: Z jednání ideologické komise KV KSČ. Pochodeň, 19. května 1970, roč. 59, č. 116, s. 1. 321

(rou): Z předsednictva OV KSČ. Zář, 9. ledna 1970, roč. 11–26, č. 2, s. 2.

322

CÍSAŘ – MOHYLOVÁ, s. 105–107.

323

(nov): Uznání divadlu. Zář, 30. května 1975, roč. 24–30, č. 42, s. 1.

324

–da–: Zdeněk Bittl zasloužilým umělcem. Zář, 7. května 1980, roč. 31-35, č. 36–37, s. 1.

325

(da): Co nového v příští sezóně. Zář, 18. června 1985, roč. 36–40, č. 47, s. 3.

102

4. 2. 3 Charta 77, její význam pro kulturní politiku a mediální kampaň v Záři 4. 2. 3. 1 Charta a Anticharta V roce 1977 proběhla zřejmě největší mediální kampaň proti opozici v období normalizace. Byla namířena proti občanské iniciativě Charta 77. Charta 77 se ustavila 1. ledna 1977 vydáním dokumentu Prohlášení Charty 77, kde se jeho autoři odvolávají na Helsinský protokol z roku 1975, zvláště jeho tzv. Třetí koš, který zavazoval signatářské země (mezi které patřilo také Československo) k dodržování lidských práv. Lidská práva se pak stala jejím základním a vlastně jediným cílem. Podnětem pro vznik Charty se také stala perzekuce členů hudebního undergroundu. Charta 77 se za politickou opozici nepovažovala, neměla vlastní politické cíle a ani neformulovala žádný politický program.326 Jan Patočka ve svém výkladu Čím je a čím není Charta 77 z roku 1977, jenž se stal mezi chartisty uznávanou normou, píše o povinnosti člověka k sobě, která mimo jiné zahrnuje povinnost bránit se proti jakémukoliv na sobě páchanému bezpráví. Účelem Charty 77 byla podle Patočkova výkladu „spontánní a vší vnější závaznosti prostá solidarita všech, kdo pochopili význam mravního smýšlení pro reální společnost a její normální fungování“327. Cíle Charty 77 však byly v rozporu s režimem totalitního státu. Po zveřejnění Prohlášení Charty 77 proto jeho vedení zahájilo proti jejím signatářům ostrou kampaň. Žádné československé noviny nesměly text Prohlášení publikovat (v zahraničí ho jako první otiskl francouzský deník Le Monde 11. ledna 1977), a tak se

326

Charta 77 1977–1989: Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan. První vydání. Praha: Čs. středisko nezávislé literatury a Bratislava: Archa, 1990. 525 s. ISBN 80-9000422-1-X. 327

PATOČKA, Jan. Češi I. Sebrané spisy, svazek 12. První vydání. Praha: OIKOYMENH, 2006. ISBN 80-7298-181-1.

103

od veřejnosti vyžadovalo odsuzování Charty 77, aniž by byla seznámena s jeho obsahem. Jedním z hlavních nástrojů režimu v boji proti Chartě 77 se stala tzv. Anticharta (provolání výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy, ve jménu socialismu a míru), kterou 28. ledna 1977 v Národním divadle v přímém televizním přenosu podepsali významní českoslovenští umělci. Chartisty tím odsoudili a vyjádřili tak loajalitu režimu. Přestože většina z přítomných pravý důvod a smysl akce zřejmě neznala, každý musel vědět, že jde o prorežimní akci. Obdobná akce se uskutečnila i v Hudebním divadle v Karlíně, kde se k odsudku sešli představitelé tzv. populární kultury. Kromě toho se samozřejmě hromadně odsuzovalo ve školách, v úřadech i v podnicích. V novinách začala kampaň proti Chartě článkem v Rudém právu nazvaném Ztroskotanci a samozvanci. To vše jen potvrzovalo, že Charta vzbudila u vládní strany obavy. Přesto, kdyby státní vedení nerozpoutalo takovou kampaň, málokdo by se o Chartě vůbec dozvěděl. I tak byl její ohlas ve společnosti malý, do listopadu 1989 ji podepsalo jen necelých dva tisíce lidí. A cesta dialogu s představiteli

režimu, kterou

Charta

77

prosazovala, a

postupná

náprava

společenských poměrů se ukázaly jako nemožné. „Primárním, a vlastně jediným zájmem totalitního režimu je zvětšování a upevňování vlastní moci, a to samo již předem možnost jakéhokoli dialogu o čemkoli vylučuje.“328

4. 2. 3. 2 Význam Charty 77 pro kulturní politiku KSČ za normalizace Bývalý redaktor Rudého práva a signatář Charty 77 Zdislav Šulc považuje právě rok 1977 za zásadní pro ovládnutí kulturní sféry vládnoucí elitou. Podle něj se vztah mezi veřejností a vládou, založený na tzv. společenské smlouvě, prosadil během normalizace rychle, až na kulturní oblast. „K demonstraci dokonalé 'morálněpolitické jednoty lidu' již chybělo jediné – jasné a výslovné prohlášení loajality celé kulturní fronty, zejména pak 'centrální', hlavně umělecké inteligence.“329 Podle Šulce vláda své postavení prosazovala v tomto směru pomalu a těžce a Charta 77 pak v tomto

328

PALOUŠ, Martin. Poznámky ke generačním sporům v Chartě 77 v druhé polovině osmdesátých let. In Dvě desetiletí před listopadem 89. Sborník. Editor: Emanuel Mandler. První vydání. Praha: v nakladatelství Maxdorf vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. 109 s. ISBN 80-85800-09-8, s. 38. 329

ŠULC, Zdislav. Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968–1989. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 288 s. ISBN 80-7285-003-2, s. 12.

104

procesu zapůsobila jako katalyzátor. To, co by jinak trvalo ještě hodně dlouho a prosazovalo se jen s obtížemi, bylo nyní otázkou několika dní. Shromáždění umělců v Národním divadle předvedlo domácímu i světovému publiku, že „kultura jde s lidem“. Vládě se podařilo kulturní frontu vmanévrovat do situace, kde ti, co dosud váhali, byli postaveni před nevyhnutelnost volby: buď podpis formální loajality, nebo existenční i umělecké sebevraždy. Proces „normalizace“ a „diferenciace“ tím byl podle Šulce dovršen. 330 4. 2. 3. 3 Kampaň proti Chartě 77 v Záři Velká kampaň proti Chartě 77 probíhala také v Záři. Cílem úvodního článku Rudého práva a všech dalších bylo zastrašit jak signatáře původní, tak i případné další. A především obrátit proti Chartě veřejnost. Předseda OV KSČ v Pardubicích Jaroslav Jeník (od roku 1988 pak byl vedoucím ideologického oddělení ÚV KSČ) odpověděl v roce 2003 na otázku, zda nebylo kontraproduktivní psát takové články, když by se jinak veřejnost o Václavu Havlovi možná ani nedozvěděla, že „bylo dobře některé názory, které ten disent měl, vyvracet. Protože nechat názorového protivníka ve volném ringu a nepostavit se mu by byla chyba.“331 První článek o Chartě 77 se v Záři objevil 14. ledna 1977 na první straně pod titulkem Mají odzvoněno. Podle něj jsou skvělé úspěchy na všech úsecích lidské činnosti v Československu stále trnem v oku „zaprodancům na Západě“332. „Ne náhodou štvavé vysílačky se všemi demagogickými způsoby snaží dosažené výsledky zpochybňovat a rozpoutávají kampaň proti Československu. Opět oprašují jména zkrachovanců typu Pelikána, Pachmana a dalších pochybných postav, placených imperialistickými rozvědkami. Tito lidé ve své honbě za přízní svých chlebodárců se neštítí jakékoli formy špinavosti a lži. Přitom spoléhají na 'zkrachovalé veličiny' u nás typu

Hájka,

Havla,

Vaculíka

a

dalších

kumpánů

z neslavně

proslulého

československého jara 1968 a autorů pamfletu 'Dva tisíce slov'.“333 Ti by podle

330

Tamtéž, s. 14.

331

VANĚK – URBÁŠEK, s. 310.

332


333

Tamtéž.

105

článku chtěli vést jakýsi dialog se stranickými a státními orgány, přestože dobře vědí, „že mají jednou provždy odzvoněno“334. Hned další vydání Záře 18. ledna 1977 otevíral článek Vlna protestů, který informuje o tom, že do redakce chodí denně rezoluce jednotlivců a kolektivů, odsuzující Chartu 77. Motto těchto rezolucí je „Svou republiku si rozvracet nedáme“. Nechybí ani vyjádření umělců. S rozhořčením prý přijali Chartu 77 členové Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích. „Za sedm let existence našeho uměleckého tělesa jsme se sami přesvědčili, jaké podmínky pro naši uměleckou činnost a veškeré kulturní působení vytváří náš socialistický stát. Při svých zahraničních koncertech a koncertních zájezdech jsme několikrát hmatatelně pocítili neblahé důsledky krizových jevů kapitalistické společnosti v kulturní sféře. Je nám tedy až příliš jasné, k jakým koncům vede morálně politická anarchie, kterou se snaží v poslední době neodpovědné živly provokovat.“335 V témže čísle Záře na titulní straně je v článku Stanovisko umělce a dělníků uveřejněn dopis hudebníka Václava Rabase, který zaslal ústřednímu výboru KSČ a vyjádřil mu v něm podporu. Na straně 3 pokračuje téma článkem Protest studentů o rezoluci šesti set studentů a pedagogických pracovníků pardubického gymnázia, také zaslané ÚV KSČ, ve které odmítají „štvavou a pomlouvačnou kampaň proti naší socialistické společnosti“336. Není na škodu ještě jednou zopakovat, že autoři těchto protestních dopisů nemohli znát text Prohlášení Charty 77. V dalších vydáních Záře uveřejňování odmítavých stanovisek k Chartě 77 pokračovalo. Ani na konci ledna Vlna rozhořčení neutuchá. Hlavní článek K dalšímu rozvoji socialistického umění z 1. února 1977 se věnuje shromáždění umělců v Národním divadle a jejich přijetí tzv. Anticharty. „Manifestačně přijaté provolání naší umělecké fronty se setkalo s neobyčejně živým ohlasem všech našich pracujících. […] Jen v široké kulturní a umělecké frontě lze společně kráčet k novým cílům socialismu, jeho kultury a umění. Právě nyní se jasně prokazuje, co je skutečná tvůrčí svoboda, na které straně je pravda a pokrok.“337

334

Tamtéž.

335

sš: Vlna protestů. Zář, 18. ledna 1977, roč. 26–32, č. 4, s. 1.

336

–sš–: Protest studentů. Zář, 18. ledna 1977, roč. 26–32, č. 4, s. 3.

337

[nesignováno]: K dalšímu rozvoji socialistického umění. Zář, 1. února 1977, roč. 26–32, č. 8, s. 1.

106

4. 2. 3. 4 Tajemník OV KSČ Jiří Klouček k Chartě 77 Téma Charty 77 se v Záři znovu objevilo ještě v červnu roku 1977, kdy zde byl uveřejněn projev tajemníka OV KSČ Jiřího Kloučka. Ten k tomuto tématu na aktivu dopisovatelů Záře řekl: „V ideologické oblasti, a to bych chtěl zdůraznit, neexistuje mezi socialismem a kapitalismem žádná neutralita, ani dočasné příměří, ani nijaký klid zbraní. Dobře víme, že těm, kteří zorganizovali chartu 77 [sic!], nešlo a nejde zdaleka o skutečnou ochranu lidských práv. Jakou souvislost může mít obhajoba práv člověka uměle vyvolaným povykem kolem několika zrádců a zaprodanců? Základním rysem boje o svobodu a lidská práva v dnešním světě je úsilí o revoluční přetvoření společnosti na základě principů vědeckého socialismu a komunismu. […] Je dokladem cti naší novinářské fronty a potvrzením ocenění postojů novinářů, že nepřátelské antikomunistické kampani proti naší socialistické společnosti charta 77 se nenašel ani jeden novinář, který by tuto hrstku ztroskotanců bez domova potvrdil. Právě naopak, i naše Zář a rozhlasové studio ruku v ruce s ostatními sdělovacími prostředky daly provokatérům a lhářům jasnou odpověď.“338

4. 2. 4. Proces uvolňování v druhé polovině osmdesátých let Během

osmdesátých

let

docházelo

k procesu

postupného

uvolňování

komunistického režimu, což se promítlo i do kultury. „Jestliže v sedmdesátých letech, hlavně v počátcích toho desetiletí a po stranických prověrkách […] mohla publikovat jen určitá část autorů – totiž buď pověřovatelé anebo prověření, pak se situace začala měnit – což je paradoxní – nedlouho po Chartě (1977) a protichartistických akcích.“339 Nejprve, těsně po Chartě 77 se situace zhoršila, pak ale (dokonce již na začátku osmdesátých let) začali publikovat někteří autoři, kteří dosud nemohli (v roce

338

Z projevu tajemníka OV KSČ Jiřího Kloučka na aktivu dopisovatelů Záře: Za splnění závěrů XV. sjezdu strany. Zář, 3. června 1977, roč. 28–32, č. 43, s. 3. 339

SOLDÁN, Ladislav. Sedmdesátá a osmdesátá: Byla to dvě rozdílná desetiletí? In Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. První vydání. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky 2002. 416 s. ISBN 80-85778-35-1, s. 85.

107

1981 vyšla první sbírka např. Oldřichu Mikuláškovi a Janu Skácelovi, oba mohli do té doby publikovat jen v samizdatu).340 Citelnější změny však nastávaly až v druhé polovině osmdesátých let. V roce 1985 nastoupil Michail Gorbačov do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS a vyhlásil v Sovětském svazu jako svůj program společenskou přestavbu, demokratizaci a větší otevřenost vůči světu. K tomu se pak přihlásili i českoslovenští komunisté na XVII. sjezdu KSČ v roce 1986, fakticky ale žádné reformy neproběhly.341 Přesto určité uvolnění poměrů bylo znát. Hlavní pohyb ve veřejné kultuře probíhal na jejím okraji, v „šedé zóně“ na pomezí oficiální a neoficiální kultury. Dělo se tak zejména v divadlech, v hudbě a mezi nastupujícími mladými básníky (takzvaná „generace osamělých běžců“). Uvolnění v literatuře celkově ale jinak postupovalo pomaleji než v jiných druzích umění. Vazby na neoficiální kulturu byly v dílech generace debutující v osmdesátých letech již zřetelné. Platí to hlavně o písničkářích, nových rockových skupinách a folkových zpěvácích.342 Proces uvolňování byl znát i ve sféře literární kritiky. V oficiálních médiích se začala pod recenzemi objevovat jména kritiků, kteří dlouho nesměli publikovat (např. Zdeněk Kožmín v denících Brněnský večerník a Rovnost či Jan Lukeš ve Svobodném slově). Došlo také k významné přeměně časopisu Kmen, který vycházel jako příloha komunistického kulturněpolitického týdeníku Tvorba343. Od roku 1988 vycházel jako samostatné periodikum, vydávané Svazem českých spisovatelů.344 Významnou roli hrály na konci osmdesátých let také studentské časopisy, například Kavárna Martina Mejstříka a Situace Moniky Pajerové. V Záři, ve které bylo nemyslitelné věnovat prostor umělcům z „šedé zóny“, začalo být znát uvolnění v kulturní oblasti Pardubic až v roce 1989. Ve dnech 10.–30. května

340

Tamtéž, s. 85.

341

KONČELÍK, Jakub ─ VEČEŘA, Pavel ─ ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. První vydání. Praha: Portál, 2010. 310 s. ISBN 978-80-7367-698-8. 342


343

Tvorba, obnovený stranický týdeník pro politiku, vědu a kulturu, na počátku normalizace nahradila zrušené kulturní časopisy. (KONČELÍK, Jakub ─ VEČEŘA, Pavel ─ ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. První vydání. Praha: Portál, 2010. 310 s. ISBN 978-80-7367-698-8). 344

SOLDÁN, s. 85.

108

1989 byl v pardubickém kině Jas uváděn film Miloše Formana Vlasy, deset let od světové premiéry. Článek v Záři ze dne 25. dubna doprovázela dokonce fotografie z filmu. V září pak pardubický list KSČ informoval o nové výstavě ve Východočeské galerii v Pardubicích nazvané Tvorba Skupiny 42, avantgardní umělecké skupiny, která zanikla s nástupem komunistů k moci v roce 1948.

4. 3 Kulturní politika v tisku. Práce v kulturní rubrice ve vzpomínkách novináře. Změny po Sametové revoluci 4. 3. 1 Novinář Josef Tázler a jeho působení v Pochodni „My jsme v tom režimu odmalička vyrůstali. Takže jsme věděli, kde jsou nějaký mantinely, co si člověk může dovolit a co nemůže. Každý nějakou tu svou autocenzuru měl.“345 4. 3. 1. 1 Politické podmínky v Pochodni Josef Tázler pracoval v Pochodni v letech 1972 až 1979. Měl zde na starosti články o organizacích Národní fronty, ale často přispíval také do kulturní rubriky. Byl také členem Kulturní komise krajského Socialistického svazu mládeže (SSM), kde měl na starosti hudební akce. Do Pochodně nastoupil v roce 1972 jako elév, členem KSČ se nikdy nestal. „Pochodeň byla nomenklaturním orgánem KV KSČ, takže šéfredaktor byl členem krajského výboru KSČ. U vedoucích rubrik se pak očekávalo,

345

Rozhovor autorky s Josefem Tázlerem, 23. února 2012.

109

že budou členy KSČ. Já jsem členem KSČ být nemusel. Nastoupil jsem jako elév, v SSM jsem samozřejmě byl. Do KSČ jsem se nikdy nedostal, byl jsem jen na kandidátce. To už bylo poté, co jsem začal v Pochodni profesně stoupat a ode mě se to začalo vyžadovat.“346 Nátlak na politické vzdělání a vstup do strany na redaktory v Pochodni (a zřejmě i v dalších novinách) zesílil po roce 1977. „Když jsem do Pochodně nastoupil, tak jsem nic takového absolvovat nemusel. Zdálo se mi, že to tam v tom roce 1972 pořád bylo v takovém revolučním duchu, že to v těch lidech bylo. Samozřejmě to nemohli říkat na plnou pusu, ale možná si nikdo nedokázal představit, že to tak bude pořád, nebo že se to může ještě zhoršit. Potom nastal rok 1977. Bylo to asi trochu vyvolaný Chartou a přišly druhé čistky. V Pochodni a asi i v dalších orgánech byli lidé tlačeni do toho, aby do strany vstoupili. Byla mi nabídnuta kandidatura, ale já jsem říkal, že se na to necítím, že pracuji v té kulturní oblasti SSM. Ale vytáhli na mě, že jsem dostal byt a další věci, tak jsem jim nakonec na tu kandidaturu kývnul. A musel jsem se zapsat do VUMLu.“347 Na Večerní univerzitě marxismu-leninismu nakonec Josef Tázler absolvoval jen jeden semestr. Pak dostal v Pochodni výpověď. „Jeli jsme na svazácký zájezd do NDR, plný autobus mladých lidí, a já jsem začal hrát na kytaru a zpívalo se. A někdo mi řekl: zahraj Běž domů, Ivane348, umíš to? Já jsem řekl, to umím, a zahrál jsem ji. A když jsem přijel zpátky, tak už to věděli všichni nahoře a přišel jasný příkaz. Okamžitá výpověď. Během měsíce jsem v Pochodni skončil. Už si ani nevzpomenu, jak byl ten důvod formulovaný.“349

4. 3. 1. 2 Kulturní rubrika Pochodně Přestože dostal výpověď v podstatě z politických důvodů, nepřipadal si Josef Tázler při psaní do kulturní rubriky Pochodně po obsahové stránce nijak zvlášť omezován. A nikdy se mu podle jeho slov nestalo, že by za něco, co napsal, přišla

346

Tamtéž.

347

Tamtéž.

348

Písničku Dobře míněná rada neboli Běž domů, Ivane složil po okupaci v Československu v srpnu 1968 Jaromír Vomáčka. 349


110

z jakékoliv strany nějaká výtka. „Samozřejmě se tam musela objevit nějaká ta šablona, slovíčka nebo formální věta, která ten článek zastřešila. Třeba jsem tam napsal, že ta akce byla pro pracující, že v rámci této akce jely kapely hrát mezi dělníky do továrny, apod. To tam zkrátka být muselo. A když to člověk uměl takhle nějak zakličkovat, tak tam mohl de facto psát, co chtěl. Neměl jsem pocit, že nepíšu, co se mi chce. Ani mi nikdy nikdo nic nevyškrtl. Nevím, jestli to byla autocenzura. Myslím si, že já ani kolegové v redakci jsme si v tomhle směru nepřipadali nikdy nijak omezovaní. Samozřejmě se v té kultuře nedalo psát o undergroundu a podobných věcech. Ale zase byla spousta věcí, o kterých se dalo psát.“350 Na druhou stranu přiznává, že do působení novin zasahovala ideologická komise KV KSČ. „Myslím, že odsud určitě přicházela nějaká nařízení. Ideologická komise, to byl pro nás takový strašák. Když se na ní něco probíralo, tak z toho běhal mráz po zádech, jestli se opravdu něco nestalo, jestli člověk něco špatně nenapsal. Ale většinou to skončilo jen varováním. Mně osobně se to ale nestalo. Pokud vím, tak se šéfredaktor Pochodně musel zúčastňovat zasedání ideologických komisí a tam určitě dostával nějaké body, kterými se noviny měly zabývat. Možná dokonce musel být jejím členem.“351

4. 3. 2 Změny po Sametové revoluci 4. 3. 2. 1 Revoluce v Pardubicích První reakce na policejní zásah proti studentské demonstraci dne 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě se v Pardubicích začaly objevovat od neděle 19. listopadu večer, kdy se po víkendu na vysokoškolské koleje začali vracet studenti z Prahy. Následující den se ve Východočeském divadle konala první schůzka pardubického disentu s některými zaměstnanci divadla a studenty. Tento den se také pardubičtí vysokoškolští studenti připojili k pražským vysokoškolákům a vstoupili do stávky. Začaly každodenní manifestace před divadlem. V pondělí 27. listopadu, se

350

Tamtéž.

351


111

celá řada pardubických podniků (i když některé jen symbolicky) připojila k celostátní generální stávce.352 Po vzoru Prahy vznikala i v dalších městech Občanská fóra (OF). V Pardubicích u jeho zrodu stáli mimo jiné signatářka Charty 77 Jarmila Stibicová, Pavel Šmíd, divadelní výtvarník Jaromír Vosecký nebo restaurátor František Vít. První společné jednání mezi představiteli pardubické radnice a Občanského fóra se uskutečnilo 23. listopadu. Složitě se jednalo mimo jiné o možnosti publikovat názory OF v novinách Zář. Členové OF dokonce uvažovali o obsazení redakce novin.353 Pardubické Občanské fórum se také významně zasadilo o výměnu poslanců Federálního shromáždění za Pardubice. Podpisová akce požadovala okamžité odstoupení poslanců Josefa Kempného a Václava Rabase. Oba záhy opustili své posty a na jejich místa byli koncem roku kooptováni JUDr. Zdeněk Jičínský a RNDr. Libor Kudláček.354 Jedním z bodů projednávaných na zasedání představitelů městského národního výboru se členy Občanského fóra byla otázka dalšího využití budovy okresního výboru KSČ. Z několika návrhů byl nakonec na následujícím plenárním zasedání MěstNV 26. února 1990 vybrán ten, který doporučoval, aby se z budovy okresního výboru KSČ v Pardubicích stal Dům hudby. Ten se stal sídlem Komorní filharmonie Pardubice, Lidové školy umění a Konzervatoře Pardubice.355 Dne 19. prosince Rada MěstNV na svém zasedání doporučila vznik komise pro změnu názvů některých pardubických ulic a náměstí a komise pro odstraňování plastik. Důvodem byla zejména snaha o odstranění pomníku V. I. Lenina z prostoru před Východočeským divadlem. „Asi završením revoluce v Pardubicích byla návštěva prezidenta Václava Havla, který zavítal do Pardubic na pozvání místního Občanského fóra 27. ledna 1990.“356

ŘEHÁČEK, Jan. Sametová revoluce v Pardubicích. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2009, 11. 352

353


354

Tamtéž, s. 15.

355

ŘEHÁČEK, s. 17–19.

356

Tamtéž, s. 20.

112

s. 5–

4. 3. 2. 2 Změny v Záři a v Pochodni Po pádu komunistického režimu v roce 1989 následovalo mnoho změn ve všech oblastech státního řízení a společnosti. „Co se Listopadem náhle a trvale změnilo, byla struktura veřejného prostoru. S vedoucí úlohou KSČ zanikla celostátní síť řízených sdělovacích prostředků. Dosavadní redakce se jménem revoluce zbavovaly starých patronátů a brzy vedle nich vznikala média nová. Na vrcholu této vlny, můžeme ji datovat od roku 1992, vycházelo v českých zemích třikrát víc politických deníků než dnes. Jejich novým posláním, jako ho definoval Listopad, bylo psát podle vlastního svědomí a říkat lidem pravdu.“357 Zář vycházela po celé období revolučních dní stále jen dvakrát týdně. Od 12. prosince 1989 zde vznikla pravidelná rubrika Občanské fórum informuje a také Pošta minulých dnů, ve které byly otiskovány dopisy od kohokoliv, kdo se chtěl k současnému dění nějak vyjádřit. Dne 15. prosince byl pod titulkem Rehabilitace roku 1968 a dnešek otisknut rozhovor s Josefem Loskotem, bývalým členem „vysočanského“ ÚV KSČ a bývalým předsedou ONV Pardubice, který musel v roce 1969 z této funkce odejít. Jak v Záři, tak v Pochodni začaly být články zaměřeny na dříve zakázané umělce (např. v Záři se 19. prosince 1989 psalo o Milanu Kunderovi). Dne 16. ledna 1990 zaslal Jiří Pražan, vedoucí odboru kultury v Pardubicích, dopis Východočeskému krajskému národnímu výboru se žádostí o změnu registrace novin Zář: „Žádáme o změnu vydavatele novin Zář. Vydavatelem je okresní národní výbor a okresní výbor Národní fronty v Pardubicích. Noviny Zář jsou 'Listem pardubického okresu'.“358 Ve stejný den, 16. ledna 1990, byl z hlavičky Záře odstraněn srp a kladivo. Deník Pochodeň, orgán Vč. KV KSČ, začal od 14. prosince (č. 294) vycházet jako „Deník východočeského kraje“. Jeho vydavatelem se stalo Rudé právo a řídila jej redakční rada (do té doby řídil Pochodeň Oldřich Enge). Ve svátečním Magazínu

357

ZAHRADNÍČEK, Tomáš. Nástup éry odhalování: Co způsobil Listopad 1989 v české společnosti. Dějiny a současnost, 2011, roč. 33, č. 11, s. 31. 358

Dopis Jiřího Pražana, vedoucího odboru kultury v Pardubicích, Vč. KNV ze dne 16. 1. 1990. Věc: Změna registrace novin. Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář.

113

Pochodně ze dne 30. prosince 1989 (č. 207) je pak v tiráži uvedeno vydavatelství DELTA. Řízením redakce byl pověřen Josef Dítě, který se následně stal šéfredaktorem, a redakční rada. V lednu byl z hlavičky Pochodně odstraněn nápis Proletáři všech zemí, spojte se a znaky řádů (práce a Vítězného února).

4. 3. 2. 3 Změny v kultuře Co se týče kultury, zásadní změnou, kterou přinesl listopadový převrat, bylo odstranění dvojvládí kultury oficiální a neoficiální. Zmizely vnější politické zásahy a zákazy a cenzurní dohled. Zmizela kulturněpolitická státní kontrola, která v různých podobách a s přestávkami trvala už od konce třicátých let. Kulturní život se mohl odvíjet bez uměle vytvořených bariér, zanikly umělecké svazy359 a požadavek na uměleckou metodu socialistického realismu. Exilová vydavatelství přenesla své těžiště domů, nebo skončila činnost. Zároveň vznikly stovky nových nakladatelství, která začala vydávat dosud zakázané tituly a autory. Samizdatové kulturní časopisy vystoupily z podzemí a byly dostupné široké veřejnosti, byly obnoveny Literární noviny. V divadlech se opět mohly hrát hry Josefa Topola, Pavla Kohouta či Václava Havla. Došlo také k renesanci spirituální a křesťanské kultury a oživil se zájem o německou a židovskou literaturu.360 S demokracií se však proměnila funkce kultury. V období komunistického režimu měla skrze zákazy a represe široký společenský dosah. „Spisovatelé a jejich slovo nahrazovali mnohdy občanský život, literatura, divadla a film měly funkce politické, etické atd., plnily ty úlohy, které od devadesátých let přísluší různým institucím občanské společnosti. […] V letech 1968–1969 byli spisovatelé a publicisté hlavními mluvčími společenských reforem. A následující perzekuce, vznik disidentského hnutí a působení „druhé kultury“ onu neliterární roli literátů stvrzovaly. Po roce 1989 se však spisovatelé ocitli v jedné řadě s mnoha jinými profesemi. […] Náročné umění

359

Například po zániku Svazu českých spisovatelů vznikla Obec spisovatelů, která sdružuje spisovatele bez rozdílu ideového přesvědčení. Vznikla i další sdružení, např. Penklub. 360


114

zajímá jen menšinové publikum a mnohem větší ohlas má populární a masová kultura.“361 Východočeské divadlo, hlavní kulturní instituce pardubického okresu, se v listopadu 1989 stalo, tak jako tomu bylo ve většině českých divadel, centrem politického života. Sloužilo jako politická tribuna a soubor se zvoleným stávkovým výborem se podílel na veškerém společenském dění ve městě. V únoru 1990 pak na vlastní žádost odstoupil ředitel Jan Hyhlík a nahradil ho Radek Bartoník, který ustavil funkci uměleckého šéfa, jímž se stal Michael Tarant. „To byla první 'polistopadová změna' ve VČD, jež začala celou řadu změn dalších. […] divadlo přestávalo být oblastním divadlem minulosti, závislým ve všem na státním řízení a stávalo se – protože přešlo plně do péče a starosti města – skutečně městským divadlem, byť si zachovávalo vědomí o regionu, v němž působí, a chtělo si v něm uchovat své postavení.“362 Co se týče dalšího působení divadla, časem přestalo poutat tolik pozornosti. „Divadla přišla o svou možnost vyjadřovat se ze všech stran a různými způsoby ke společenské a politické situaci, stavět společenská a politická témata – byť třeba v jinotajích a alegoriích – do popředí, protože tuto funkci převzala média a hlavně politika sama. […] České divadlo už nemuselo hovořit o jevech 'mimodivadelních', jimiž po dlouhou dobu přitahovalo zájem diváků. Mohlo a muselo je lákat tím, co poskytuje a dává právě a jenom divadlo.“363

Závěr V historickém období normalizace, které představovalo poslední dvacetiletí komunistického

režimu

v Československu,

měla

média,

a

tiskové

orgány

Komunistické strany Československa zvlášť, „jasně definovanou politickou úlohu spojenou s prosazováním politiky vlády a komunistické strany“364. Změna kurzu

361


362


363

Tamtéž, s. 120.

364

BEDNAŘÍK, Petr – JIRÁK, Jan –KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií: Od počátku do současnosti. První vydání. Praha: Grada, 2011. 439 s. ISBN 978-80-247-3028-8, s. 322.

115

nového vedení v čele s Gustávem Husákem, který byl dne 17. dubna 1969 jmenován novým prvním tajemníkem KSČ, a následné rozsáhlé čistky ve straně v roce 1970 se samozřejmě promítly i do okresních stranických organizací a regionálního tisku. V pardubickém okrese, který byl v tomto období součástí Východočeského kraje se sídlem v Hradci Králové, představovaly základní regionální tisk okresní noviny Zář, které vycházely dvakrát týdně, a krajské noviny Pochodeň, které byly deníkem. I zde, tak jako v ostatních československých médiích, byly během předcházejícího Pražského jara výrazně narušeny základní rysy československých médií v období komunistického režimu, které Jiří Hoppe shrnuje do tří bodů: a) média sloužila KSČ k ovládání společnosti a k prosazování její politiky; b) média byla závislá na jednom centru a řízená z jednoho centra; c) média byla nástrojem ideologického boje.365 Zásadním narušením tzv. vedoucí úlohy strany bylo zrušení cenzury červnovým zákonem č. 84/1968 Sb. Média se proměnila z mocenského nástroje režimu v kritika moci.366 Proto byla po vstupu vojsk Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 v první řadě zaměřena pozornost na média. Ta se musela dostat zpět pod kontrolu strany. První krok k normalizaci médií představovalo znovuzavedení cenzury. Novým normalizačním prostředkem ke kontrole médií pak byla autocenzura. Ta spočívala v tom, že byl cenzurní dohled svěřen přímo odpovědným redaktorům, a ti ze strachu nedovolili publikovat nic, co by mohlo jen trochu podráždit představitele nové normalizační politiky. Novináři tak hlídali sami sebe. Ze Záře a z Pochodně, tak jako jinde, byli na počátku normalizace propuštěni redaktoři, kteří v uplynulém období zastávali proreformní postoje. Tyto změny probíhaly v posledních měsících roku 1968 a následně v roce 1969, souběžně s personálními změnami ve vedoucích funkcích v okresním výboru KSČ a národních výborech v Pardubicích. Další změny pokračovaly v roce 1970, v němž se během výměny členských legitimací strana zbavila „všech těch, kteří se s ní ideově rozešli, kteří nenávistně vystupovali s antisovětskými výpady, a kteří se horlivě a záměrně podíleli na různých kampaních a byli iniciátory útoku na stranu, socialismus a Sovětský svaz“367. V pardubickém okrese bylo na základě pohovorů s 20 265

365

HOPPE, s. 11.

366

Tamtéž, s. 12.

367

– rou –: Ze zasedání OV KSČ v Pardubicích. Zář, 17. února 1970, č. 13, roč. 11–26, s. 1.

116

komunisty zrušeno členství 4868 členům a dalších 1215 členů bylo vyloučeno. K 1. lednu 1971 tak měla okresní KSČ 14 157 členů.368 Jak v Pochodni, tak v Záři byli na počátku nové éry komunistického režimu v Československu vyměněni šéfredaktoři. Bezprostředně po květnovém zasedání ÚV KSČ se 31. května 1969 uskutečnilo plenární zasedání krajského výboru KSČ a krajské kontrolní a revizní komise ve Východočeském kraji. Zde bylo přijato usnesení, ve kterém se KV KSČ zavázal do dalšího zasedání v červnu připravit mimo jiné návrh na řešení politické situace v Pochodni. Na základě vypracovaného kritického hodnocení činnosti krajských novin v uplynulém období požádal o uvolnění z funkce šéfredaktora Miroslav Bednář (v prosinci roku 1969 pak bylo rozhodnuto o jeho vyloučení z KSČ a ze Svazu českých novinářů). Vedením redakce byl prozatímně pověřen Oldřich Enge, dosavadní zástupce šéfredaktora.369 Ten pak byl v čele východočeského deníku od roku 1972 až do roku 1989 (v prvních letech se na postu šéfredaktora Pochodně vystřídali Zdeněk Kapucián a Radoslav Švec). V průběhu roku 1969 pak odešlo z Pochodně devět redaktorů a k 1. dubnu 1970 dalších sedm redaktorů.370 K vylučování došlo také v krajském výboru Svazu českých novinářů. Z pardubických okresních novin Zář odešli ještě v roce 1968 tři redaktoři. Z původního obsazení Záře před srpnovými událostmi roku 1968 až do konce roku 1968 zůstala v listu jen zástupkyně vedoucího redaktora a vedoucí redaktor Oldřich Rajman.371 Ten byl však již v první polovině roku 1969 nahrazen na žádost okresního výboru KSČ Ladislavem Roubínkem, který do té doby pracoval v Pochodni. Od roku 1982 do roku 1987 byl v čele Záře Jaroslav Král, v dalších dvou letech se na tomto

368


369

[nesignováno]: Stanovisko předsednictva KV KSČ k hodnocení krajského deníku Pochodeň. Pochodeň, 4. června 1969, roč. 59, č, 129, s. 1. A [nesignováno]: Komuniké z jednání předsednictva KV KSČ. Pochodeň, 3. ledna 1970, roč. 59, č. 1, s. 1. 370

Za redakční kolektiv: František Doubek, Oldřich Enge, Jiří Fiala, Miroslav Funda, Václav Kárník, Zdeněk Kapucián, Zdeněk Klíč, Oldřich Koutník, Ivo Matys, Ladislav Podrazil, Josef Rodr, Stanislav Šimák, Miroslav Vltavský: Stanovisko ZO KSČ k ideově politickému zaměření Pochodně v polednovém období a k její konsolidaci: Podívat se pravdě do očí. Pochodeň, 19. března 1970, roč. 59, č. 66, s. 1–2. 371

Rozbor kádrového obsazení redakce Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990. Kt. 1307, sign. 456/4, Rozhlas, tisk, s. 44.

117

postu vystřídali ještě Miroslav Funda a Roman Marčák. Všechny redaktory okresních novin přitom schvalovalo (a odvolávalo) předsednictvo OV KSČ, redaktory krajských novin pak předsednictvo KV KSČ. Situace v novinách se postupně znormalizovala. A také s přispěním tisku pak situace v celém okrese a kraji, kde probíhal (tak jako v celém Československu) ideologický boj proti příznivcům reforem. V rezoluci celokrajského aktivu východočeského KV KSČ z června roku 1970 stojí: „Za hlavní nástroje úspěšného a ofenzívního vedení tohoto ideologického boje považujeme prostředky masové komunikace v kraji, celý obsah a systém stranického vzdělávání a politické agitace, a to ruku v ruce s principiálně prováděnou kádrovou politikou na všech úsecích a stupních stranické, hospodářské, státní a společenské struktury řízení.“372 Úlohu a postavení novinářů v orgánech KSČ dobře vystihují dvě ukázky z článků v Pochodni z roku 1970. Autorkou prvního z nich byla redaktorka tohoto listu Slávka Novotná. Ta ve svém příspěvku s titulkem Zásady komunistického novináře mimo jiné napsala: „Pro komunistu nemůže být publicistika jenom profesionální záležitostí. Jakékoliv nadřazování stavovských zájmů nad zájmy strany, jak jsme toho byli donedávna svědky, nemůže mít v naší praxi místa. Jednou provždy jsme skončili s tehdejší protispolečenskou tezí, že 'noviny patří těm, kteří na nich pracují'. […] Komunistický novinář si musí být vědom své příslušnosti ke straně a jeho světový názor se musí obrážet ve veškeré jeho publicistické činnosti.“373 Druhý článek byl příspěvkem tajemníka východočeského KV KSČ Jiřího Kouřílka ke Dni komunistického tisku a napsal v něm: „Novinář, publicista vůbec a komunistický zvlášť, byl a je politickým pracovníkem, jenž vždy a za všech okolností by měl vážit nesmírný dopad a dosah svých myšlenek, článků, v nichž psané slovo je samo o sobě činem. Nelze si dost dobře představit, že pracovník v této tak společensky angažované oblasti by nežil myšlenkami a ideály socialismu v pojetí jejich revoluční ideologie a praxe, že by jim nesloužil 'rozumem i srdcem'.“374

372

Rezoluce celokrajského aktivu funkcionářů východočeského KV KSČ k výsledkům plenárního zasedání ÚV KSČ ve dnech 25. a 26. června 1970. Pochodeň, 30. června 1970, roč. 59, č. 159, s. 2. 373

Slávka Novotná: Zásady komunistického novináře. Pochodeň, 17. července 1970, roč. 59, č. 167, s.

2. 374

Jiří Kouřílek, tajemník KV KSČ: Ke Dni komunistického tisku. Pochodeň, Magazín na sobotu a neděli 19. a 20. září 1970, roč. 59, č. 222, s. 1.

118

Ve sledovaném období bylo v regionálním tisku KSČ v pardubickém okrese věnováno kultuře poměrně hodně místa: v Pochodni zabírala zhruba tři čtvrtě strany 5 z celkového počtu 8 stran, v Záři kultuře patřila celá strana 3 z celkových 4, tedy celá čtvrtina novin. Co se týče obsahové stránky těchto kulturních rubrik, do tiskových orgánů KSČ se samozřejmě dostala jen oficiální kultura. Nejvíce prostoru - v Záři i v Pochodni (psalo-li se v ní o kultuře pardubického okresu) bylo věnováno Východočeskému divadlu, hlavní kulturní instituci okresu. V období normalizace byla také zesílena orientace na Sovětský svaz. To se promítlo jednak do vzniku nejrůznějších soutěží, vědomostních, recitačních či pěveckých, zaměřených na Sovětský svaz, a stejně tak do témat vlastních článků. Častými titulky v Záři v tomto období byly Klub přátel sovětského filmu, Ze země přátel (rozuměj ze Sovětského svazu), Sovětské knihy, Kultura lidu bratrské země. I v oblasti oficiální kultury však byly v novinách určité kulturní události upřednostňovány na úkor jiných. Především ty, které pořádal Svaz československosovětského přátelství. Často se psalo také o akcích Socialistického svazu mládeže. Na stránky Záře se také vždy dostaly ty výstavy, koncerty, divadelní představení, soutěže atd., které měly politický podtext, tedy bylo-li jejich konání v rámci politických výročí, voleb apod. Často se také v novinách v tomto období jednotliví umělci vyjadřovali k politickým událostem. „ÚV KSČ odmítal představu, že umění a uměleckou kritiku by bylo možné postavit mimo stranu a její ideologii.“375 Naopak, kultura měla její ideologii všemi způsoby podporovat. Na stránky Záře se tak nedostaly články a pozvánky týkající se rockových koncertů, o tanečních zábavách se psalo jen negativně. Ty sice povolené byly, ale z hlediska ideologie představovaly pokleslou zábavu. Jiní zástupci oficiální kultury dokonce dostali zákaz publicity. Například v zápisu z porady Záře 17. 5. 1977 najdeme nařízení, aby se nepopularizovaly akce brněnského Divadla na provázku.376 Jak mi sdělil Josef Tázler, který byl v sedmdesátých letech redaktorem Pochodně, stačilo podle jeho názoru použít v článku jen určité fráze, aby byl přijatelný pro publikování. „Třeba jsem tam napsal, že ta akce byla pro pracující, že v rámci

375

BEDNAŘÍK – JIRÁK – KÖPPLOVÁ, s. 306.

376

Zápis z porady Záře a Rozhlasu po drátě, konané dne 17. 5. 1977. SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–1990, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář, s. 63.

119

této akce jely kapely hrát mezi dělníky do továrny, apod. To tam zkrátka být muselo.“377 Pak podle něj mohl novinář psát takřka o čem chtěl. „Samozřejmě se v té kultuře nedalo psát o undergroundu a podobných věcech.“378 Na počátku roku 1977 pak byla podobně jako v dalších médiích po celém Československu i v Záři zahájena kampaň proti Chartě 77. Přestože text Prohlášení této občanské iniciativy nebyl nikde v československých médiích zveřejněn, byla v Záři publikována vyjádření kolektivů i jednotlivců horlivě odsuzujících počin Charty 77. Kampaň proti Chartě 77 v Záři odstartoval 14. ledna 1977 článek na první straně s titulkem Mají odzvoněno.379 Konec roku 1989 uzavřel nejen období normalizace, ale celé bezmála jedenačtyřicetileté období komunistického režimu v Československu. Zcela se změnila struktura veřejného prostoru. Dne 29. listopadu schválilo Federální shromáždění jednomyslně zrušení ústavních článků č. 4, 6 a 16 týkajících se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a výchovy v duchu marxismu-leninismu.380 S vedoucí úlohou KSČ zanikla celostátní síť řízených sdělovacích prostředků. Po vzoru Prahy vzniklo i v dalších městech včetně Pardubic Občanské fórum. První společné jednání mezi představiteli pardubické radnice a místního Občanského fóra se uskutečnilo 23. listopadu. Složitě se zde jednalo mimo jiné o možnosti publikovat názory OF v novinách Zář. To se nakonec podařilo domluvit a od 12. prosince 1989 v Záři vznikla pravidelná rubrika Občanské fórum informuje a také Pošta minulých dnů, ve které byly otiskovány dopisy od kohokoliv, kdo se chtěl k současnému dění nějak vyjádřit. Jak v Záři, tak v Pochodni se začaly objevovat články zaměřené na dříve zakázané umělce a další témata, které byla to té doby v oficiálním tisku tabu. Dne 16. ledna 1990 zažádal Jiří Pražan, vedoucí odboru kultury v Pardubicích, Východočeský krajský národní výbor o změnu registrace novin Zář: „Vydavatelem je okresní národní výbor a okresní výbor Národní fronty v Pardubicích. Noviny Zář jsou

377


378

Tamtéž.

379


380

ŘEHÁČEK, s. 3.

120

'Listem pardubického okresu'.“381 Ve stejný den, 16. ledna 1990, byl z hlavičky Záře odstraněn srp a kladivo. Deník Pochodeň, dřívější orgán Východočeského KV KSČ, začal již od 14. prosince vycházet jako „Deník východočeského kraje“. Jejím vydavatelem se stalo vydavatelství DELTA a řízením redakce byl pověřen Josef Dítě, který se následně stal šéfredaktorem, a redakční rada. V lednu byl z hlavičky Pochodně odstraněn nápis Proletáři všech zemí, spojte se. Změna politického systému přinesla i změny v kulturní oblasti. Zásadní změnou, kterou přinesl listopadový převrat, bylo odstranění dvojvládí kultury oficiální a neoficiální. Nakladatelství začala vydávat za normalizace zakázané tituly, v divadlech se mohly hrát hry do té doby zapovězených dramatiků. Zmizely vnější politické zásahy a zákazy a cenzurní dohled. Zmizela kulturněpolitická státní kontrola, která v různých podobách a s přestávkami trvala už od konce třicátých let. Zanikly umělecké svazy a požadavek na uměleckou metodu socialistického realismu. Kulturní život tím získal větší pestrost.382 Východočeské divadlo se v listopadu 1989 stalo centrem politického života. Probíhaly zde první schůze pardubického Občanského fóra a konaly se před ním demonstrace.383 První polistopadová změna v samotném řízení divadla proběhla na začátku roku 1990, kdy na vlastní žádost odstoupil ředitel Jan Hyhlík a nahradil ho Radek Bartoník. Divadlo také přestalo být závislým na státním řízení a přešlo plně do péče a starosti města.384 Završením revoluce v Pardubicích byl 27. leden 1990, kdy z balkonu Východočeského divadla promluvil k několikatisícovému davu na náměstí nový prezident Václav Havel.385

Summary

381

Dopis Jiřího Pražana, vedoucího odboru kultury v Pardubicích, Vč. KNV ze dne 16. 1. 1990. Věc: Změna registrace novin. Zář. SOkA Pardubice, ONV Pardubice, kt. 1318, sign. 403/22, Okresní noviny Zář. 382


383

ŘEHÁČEK, s. 5─8.

384


385

ŘEHÁČEK, s. 20.

121

At the beginning of twenty years era of normalization the new leadership of the Communist Party of Czechoslovakia headed by Gustáv Husák changed political course. This change found its expression in district party organizations and in regional press. The important functions were laid off people who previously held the Prague Spring reform-minded attitudes. Personnel changes in the district party committee and the national committees in Pardubice coincide with the return of regional newspaper editors Pochodeň (The Torch) and Zář (The Glow). There was a significant infringement to the party leadership right in the media during the past year, especially the abolition of censorship in June 1968. Shortly after the Warsaw Pact troops invasion on 21 August 1968 the censorship was restored. The aim was to get back the media under the control of the party as soon as possible. Managing editors of Pochodeň and Zář were replaced. Miroslav Bednář left Pochodeň during the spring 1969 (in December of that year he was also expelled from the Communist Party as well). From 1972 to 1989 this regional daily was headed by Oldřich Enge. Nine editors left Pochodeň in 1969 and another seven in 1970. As concerns Zář three editors left it already in 1968. In the first half of 1969, senior editor Oldřich Rajman was replaced by Ladislav Roubínek at the request of the Communist Party district committee, Roubínek remained in office until 1982, another five years Zář was headed by Jaroslav Král and thereafter there were Miroslav Funda and Roman Marčák. In this period, media and press organs of the Communist Party of Czechoslovakia in particular had clearly defined political role associated with the enforcement policy of the government and the Communist Party. This also was reflected in the cultural sections of Pochodeň and Zář. Of course, only the official culture got on their pages. Even in culture, however, certain cultural events were favoured at the expense of others. The most space in Zář was dedicated to East-Bohemian Theatre, a major cultural institution of the district. Furthermore, the events organized by the Union of Czechoslovak-Soviet Friendship. They often wrote about the events of the Socialist Youth League and many articles focused on the Soviet Union (such as selection of books and films from Soviet authors). The cultural section also always got the exhibitions, concerts, theatre performances, competitions, etc., which had political overtones, so if their actions was held within the political anniversaries, elections, etc. Regional artists also often comment on political events in the newspapers of this 122

period. The role of culture was to promote the party ideology. So that you could not find invitations to rock concerts on the pages of Zář, only negatively they wrote about dance parties. Although they were allowed, but they represented a trashy entertainment in the terms of communist ideology. The end of the year 1989 closed the period of normalization and the whole period of the communist regime in Czechoslovakia. With the dissolving of leading role of the Communist Party the national network managed by the media dissolved as well. As in Prague also in Pardubice Civic Forum was established. Already on December 12, 1989, the column Občanské fórum informuje (Civic Forum informs) appeared in the newspaper Zář. There also began to appear the articles on prohibited artists. On January 16, 1990, hammer and sickle were removed from the header of Zář. A similar process took place in Pochodeň as well. The change of political system brought the changes in the cultural sphere. A major change was the elimination of dual power of official and unofficial culture. Gone were the external political intervention and censorship control. Disappeared artistic unions and the demand for artistic method of socialist realism. With democracy, however, the function of culture changed. Literature, theatre and film had their at political, ethical and other functions in the time of the communist regime. They have no longer to perform such tasks after 1990.

123

Použitá literatura: Akční program KSČ, 5. dubna 1968, Praha. Text dokumentu dostupný na: http://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/405_1.pdf cit. [online] 7. 12. 2011. BEDNAŘÍK, Petr – CEBE, Jan. Vývoj médií v Československu od února 1948 do prosince 1950. In Sborník národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. Roč. 53, 2008, č. 1–4, s. 52–56. BEDNAŘÍK, Petr – JIRÁK, Jan –Köpplová, Barbara. Dějiny českých médií: Od počátku do současnosti. První vydání. Praha: Grada, 2011. 439 s. ISBN 978-80-2473028-8. CEBE, Jan. Rudá Marie aneb se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. In Česká novinářka: K postavení a obrazu novinářek v českých médiích. Ed. JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara – WOLÁK, Radim. První vydání. Praha: Portál, 2011. 166 s. ISBN 978-80-262-0056-7. CÍSAŘ, Jan – MOHYLOVÁ, Věra. Historie divadelní Pardubic a okolí. První vydání. Pardubice: Východočeské divadlo Pardubice, 2002. 143 s. ISBN 80-2389325-4. CUHRA, Jaroslav – ELLINGER, Jiří – GJURIČOVÁ, Adéla – SMETANA, Vít. České země v evropských dějinách. Díl čtvrtý: od roku 1918. První vydání. Praha, Litomyšl: Paseka, 2006. 360 s. ISBN 80-7185-794-7. ČERNÝ, František. Divadlo v bariérách normalizace (1968–1989): Vzpomínky. První vydání. Praha: Divadelní ústav, 2008. 202 s. ISBN 978-80-7008-215-7. DOLEŽAL, Jan – CHARBURSKÝ, Miloš – KMONÍČEK, Josef. Cesta k socialistické přítomnosti pardubického okresu 1945–1971. Pardubice: Okresní výbor KSČ Pardubice, [1985]. DOSKOČIL, Zdeněk. Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu. První vydání. Brno: DOPLNĚK, 2006 a Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. ISBN 80-7239-204-2 (Doplněk Brno), ISBN 80-7285-080-6 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Praha). Dvě desetiletí před listopadem 89. Sborník. Editor: Emanuel Mandler. První vydání. Praha: v nakladatelství Maxdorf vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. 109 s. ISBN 80-85800-09-8. GROMAN, Martin. Stanislav Budín – potýkání s ideologií. In Kolektiv autorů: Ztraceni v davu: Osudy novinářů ve 20. století. Ed. GROMAN, Martin – KARFÍK, Vladimír. První vydání. MATFYZPRESS vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, pro Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2005. ISBN 80-86732-73-8, s. 89–90. 124

HEROLD, Jiří a kol. Jaro, invaze a normalizace na Královéhradecku: Sborník dokumentů z let 1968 – 1970. První vydání. Hradec Králové: Kruh, 1990. 106 s. ISBN 80-7031-588-1. HOPPE, Jiří. Pražské jaro v médiích: Výběr z dobové publicistiky. Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970. První vydání. Praha – Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk, 2004. 441 s. ISBN 807285-039-3 (ÚSD AV ČR Praha) ISBN 80-7239-162-3 (Doplněk Brno). HOUDA, Přemysl. Šafrán. Kniha o sdružení písničkářů. První vydání. Praha: Galén, 2008. 462 s. ISBN 978-80-7262-539-0. HRADECKÁ, Vladimíra – KOUDELKA, František. Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, vol. 31. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. 242 s. ISBN 80-85270-83-8. Charta 77 1977–1989: Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Uspořádal Vilém Prečan. První vydání. Praha: Čs. středisko nezávislé literatury a Bratislava: Archa, 1990. 525 s. ISBN 80-9000422-1-X. JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. První vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 568 s. ISBN 80-7106-709-1. JIČÍNSKÝ, Zdeněk. Právní myšlení v 60. létech a za normalizace. Praha: Prospektrum, 1992. 209 s. ISBN 80-85431-24-6. Kolektiv autorů. Alternativní kultura: příběh české společnosti 1945─1989. Ed. ALAN, Josef. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 610 s. ISBN 80-7106-4491. KONČELÍK, Jakub ─ VEČEŘA, Pavel ─ ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. První vydání. Praha: Portál, 2010. 310 s. ISBN 978-80-7367-698-8. KONČELÍK, Jakub. Média za intervence: novináři a československý srpen 1968. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2011. 32 s. Pražské sociálně vědní studie. Mediální řada, MED-021. ISSN 1801-5999. KONČELÍK, Jakub. Mediální politika a srpen 1968; Zřízení Úřadu pro tisk a informace jako služba moskevskému protokolu. In MAGÁL, Slavomír – MISTRÍK, Miloš – SOLÍK, Martin (eds.). Masmediálna komunikácia a relatia II. Fakulta masmediálnej komunikácie UCM, Trnava 2009, s. 203–219. KNAPÍK, Jiří. V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. První vydání. Praha: Libri 2006. 399 s. ISBN 80-7277-316-X. KOŤAROVÁ, Monika. Hudební underground, nezávislé iniciativy a Charta 77 ve východních Čechách. Pardubice, 2006. 140 s. Diplomová práce Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Kalous. 125

LEHÁR, Jan – STICH, Alexandr – JANÁČKOVÁ, Jaroslava – HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Druhé doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. MAŇÁK, Jiří. Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vol. 28. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997. 127 s. ISBN 80-85270-59-5. MĚCHÝŘ, Jan. Velký převrat či snad Revoluce sametová? První vydání. Praha: Progetto, 1999. 359 s. ISBN 80-86366-00-6. NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století I. První vydání. Praha: Aleš Skřivan, 2000. 271 s. ISBN 80-902261-4-0. OTÁHAL, Milan. Normalizace 1969–1989: Příspěvek ke stavu bádání. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vol. 36. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002. 105 s. ISBN 80-7285-011-3. OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost 1969–1989: příspěvek k dějinám „normalizace“. Edice Historia nova, sv. 6. Praha: Maxdorf, 1994. 124 s. ISBN 8085800-12-8. OTÁHAL, Milan – NOSKOVÁ, Alena – BOLOMSKÝ, Karel. Svědectví o duchovním útlaku 1969–1970. Dokumenty. „Normalizace“ v kultuře, umění, vědě, školství a masových sdělovacích prostředcích. První vydání. Praha: Maxdorf a ÚSD AV ČR, 1993. 148 s. ISBN 80-85800-14-4. PALEČEK, Jiří. Pardubice ve 20. století. První vydání. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2001. 28 s. PATOČKA, Jan. Češi I. Sebrané spisy, svazek 12. První vydání. Praha: OIKOYMENH, 2006. ISBN 80-7298-181-1. PITHART, Petr. Osmašedesátý. Třetí vydání. Praha: Rozmluvy, 1990. 314. s. ISBN 0 946352 43 7. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XII. sjezdu KSČ. Rezoluce o aktuálních otázkách jednoty strany schválená na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970. Vydalo oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha březen 1971. PRUŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. První vydání. Praha: Avia Consultants, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2. ŘEHÁČEK, Jan. Sametová revoluce v Pardubicích. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2009. 60 s.

126

Slovo do vlastních řad. Prohlášení dostupné na: http://www.totalita.cz/txt/txt_slovo.php. [cit. online 9. srpna 2011]. SOLDÁN, Ladislav. Sedmdesátá a osmdesátá: Byla to dvě rozdílná desetiletí? In Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. První vydání. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky 2002. 416 s. ISBN 80-85778-35-1. ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku. První vydání u nás. Brno: Atlantis, 1990. 208 s. ISBN 80-7108-002-0. ŠULC, Zdislav. Psáno inkognito: Doba v zrcadle samizdatu 1968–1989. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 288 s. ISBN 80-7285-003-2. ŠVORCOVÁ, Jiřina. Býti Švorcovou: svědectví herečky o sobě, lidech i událostech. Zaznamenal Jiří Zapletal. První vydání. Praha: Erika, 2000. 231 s. ISBN 80-7190061-3. TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno! (aneb Ze života soudružky cenzury). První vydání. Praha: vydavatelství a nakladatelství Ministerstva vnitra České republiky, 1994. 157 s. ISBN 80 85821-16-8. VANĚK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel. Vítězové? Poražení? Životopisná interview, II. díl Politické elity v období tzv. normalizace. První vydání. Praha: Prostor, 2005. 831 s. ISBN 80-7260-141-5. VONDROVÁ, Jitka – FELCMAN, Ondřej. Vláda a prezident: Období normalizace (září 1968 – říjen 1969). Prameny k dějinám československé krize 1967–1970. První vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Brno: Doplněk, 2010. 507 s. ISBN 978-80-7285-128-7 (ÚSD AV ČR) ISBN 978-80-7239-247-6 (Doplněk Brno). WILKE, Jürgen. Média a 60. léta. In Česká média a česká společnost v 60. letech. Ed. KÖPPLOVÁ, Barbara – WOLÁK, Radim. [Praha]: Radioservis, 2008. 170 s. ISBN 978-80-86212-94-4. XV. SJEZD KSČ A OTÁZKY KULTURNÍ POLITIKY. Materiály ze semináře pořádaného 28. a 29. října 1976 v Hradci Králové. První vydání. Praha: Horizont, 1977. 189 s. ZAHRADNÍČEK, Tomáš. Nástup éry odhalování: Co způsobil Listopad 1989 v české společnosti. Dějiny a současnost, 2011, roč. 33, č. 11, s. 30–32.

127

Další zdroje: Státní okresní archiv Pardubice. ONV Pardubice 1960 – 1990. Kt. 3, 1307 a 1318. Pochodeň 1968 – 1989. Orgán Východočeského KV KSČ, ročníky 57 až 78. Zář 1968 – 1990. Orgán OV KSČ a ONV v Pardubicích, ročníky 9–24 až 40–50. Rozhovor autorky s Bronislavou Volkovou ze dne 27. ledna 2012. Rozhovor autorky s Josefem Tázlerem ze dne 23. února 2012.

128

Seznam příloh: Příloha č. 1: Změny vedoucích funkcionářů národních výborů od 15. 10. 1969 do 31. 12. 1970, ke kterým došlo z politických důvodů nebo pro neplnění funkce (tabulka) Příloha č. 2: Jmenovité změny vedoucích funkcionářů ONV (tabulka) Příloha č. 3: Celkové změny ve stavu poslanců národních výborů ve Východočeském kraji (tabulka) Příloha č. 4: Statut redakce okresních novin Zář v Pardubicích Příloha č. 5: Pracovní pořádek okresních novin Zář Příloha č. 6: Hlediska ČÚTI stanovená pro posouzení periodického tisku vycházejícího v kraji na rok 1970 Příloha č. 7: Seznam novin a časopisů vycházejících v okrese Pardubice v roce 1969 Příloha č. 8: Prohlášení účastníků krajské konference kulturních pracovníků, konané v Hradci Králové dne 10. března 1970 Příloha č. 9: Dopis Jiřího Osoucha, předsedy Vč. KNV Hradec Králové, adresovaný předsedovi ONV Pardubice Františku Havránkovi o vyřazení filmu „Všichni dobří rodáci“

129

Seznam zkratek: ČSSR ČTK ČÚTI FFP FVTI HSTD KAN KPŠ KSČ KSS KSSS KNV KV MěNV MNV NDR OF OK ONV OSA OV PKO PÚV KSČ SČN SČSP SKO SNP SOkA SSM SÚTI ÚPS ÚTI ÚV VČ VČD VUML ZO

Československá socialistická republika Československá tisková kancelář Český úřad pro tisk a informace Filmový festival pracujících Federální výbor pro tisk a informace Hlavní správa tiskového dohledu Klub angažovaných nestraníků krajská politická škola Komunistická strana Československa Komunistická strana Slovenska Komunistická strana Sovětského svazu krajský národní výbor krajský výbor městský národní výbor místní národní výbor Německá demokratická republika Občanské fórum odbor kultury okresní národní výbor Ochranný svaz autorský okresní výbor Park kultury a oddechu předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa Svaz českých novinářů Svaz československo-sovětského přátelství Státní komorní orchestr Slovenské národní povstání Státní okresní archiv Socialistický svaz mládeže Slovenský úrad pre tlač a informácie Ústřední publikační správa Úřad pro tisk a informace ústřední výbor Východočeský Východočeské divadlo Večerní univerzita marxismu-leninismu základní organizace

130

Jmenný rejstřík Bartoník, Radek 111, 117 Beckett, Samuel 55 Bednář, Miroslav 67, 68, 69, 71, 113, 118 Beneš, Edvard 9 Bergman, Ingmar 55 Biľak, Vasil 12, 16, 65 Bittl, Zdeněk 99 Borůvka, Josef 70 Brežněv, Leonid 11, 12, 24, 87 Brůžek, Miroslav 48, 97 Cibulka, Ludvík 64 Colotka, Peter 16, 38, 50 Čejka, Jiří 69 Černík, Oldřich 13, 15, 16, 35, 37, 65 Černý, Alfréd 18 Černý, Jiří 92 Červenka, Václav 99 Dítě, Josef 110, 117 Diviš, Vladimír 39, 41 Doskočil, Zdeněk 23, 66 Drábek, Václav 87 Dubček, Alexander 11, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 23, 65, 74 Dürrenmatt, Friedrich 55 Dvořák, Antonín 91 Dzúr, Martin 14 Enge, Oldřich 68, 110, 113, 118 Erban, Evžen 16 Fellini, Federico 55 Forman, Miloš 105 Fučík, Julius 85 Funda, Miroslav 75, 114, 118 Gorbačov, Michail 104 Grass, Günther 55 Grečko, Andrej 14, 15 Grus, Jaroslav 91, 93 Hájek, Jiří 102 Hamouz, František 38 Havel, Václav 98, 102, 109, 110, 117 Havelka, Jaroslav 50 Havlín, Josef 50 Havránek, František 31, 77, 98 Hejzlar, Zdeněk 37 Hoppe, Jiří 34, 112 Houdlová, Květa 99 Hnátnický, Bohuslav 32 Horák, Jaroslav 64, 71 Hradecký, Adolf 34 131

Hříšný, Pavel 71 Husák, Gustáv 4, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 19, 22, 23, 30, 35, 39, 40, 41, 47, 69, 71, 87, 112, 118 Husáková, Míla 69 Hyhlík, Jan 111, 117 Indra, Alois 65 Jeník, Jaroslav 90, 102 Jičínský, Zdeněk 24, 108 Kadeřávek, Emil 99 Kapucián, Zdeněk 64, 68, 71, 113 Kašpar, Vlado 35 Kempný, Josef 39, 41, 108 Klímová, Hana 79 Klouček, Jiří 32, 103 Kmošek, Petr 79 Knapík, Jiří 52 Kohout, Pavel 110 Kosík, Karel 17 Koťarová, Monika 90 Kouřílek, Jiří 72, 98, 114 Kozák, Jan 54 Kožmín, Zdeněk 105 Král, Jaroslav 75, 114, 118 Krátká, Marcela 74 Krejča, Otomar 54 Kriegel, František 17 Kudláček, Libor 108 Kuchař, Jaroslav 74, 79 Kundera, Milan 109 Kusý, František 69 Lenin, Vladimir Iljič 83, 86, 87, 88, 109 Loskot, Josef 31, 109 Löwy, Jiří 69 Lukeš, Jan 105 Lutovský, Vladimír 79, 84, 93 Macháček, Lubomír 87 Marčák, Roman 75, 114, 118 Mejstřík, Martin 105 Meluzin 98 Mihula, Richard 98 Mikulášek, Oldřich 104 Miller, Arthur 55 Moc, Miroslav 39 Moučková, Kamila 41 Novotná, Jiřina 79 Novotná, Slávka 64, 114 Osouch, Jiří 98 Pajerová, Monika 105 Palach, Jan 26, 66 132

Palachová, Libuše 66 Pachman, Luděk 102 Pardubský, Mirko 79 Patočka, Jan 100 Pavlíček, František 17 Pavlištík, Karel 17 Pelikán, Jiří 37, 102 Pertl, Jiří 76, 98 Piller, Jan 16, 65 Poláček, Karel 16 Pražan, Jiří 110, 117 Prchlík, Václav 18 Rabas, Václav 87, 93, 103, 108 Rajman, Oldřich 74, 75, 85, 113, 118 Roubínek, Ladislav 71, 74, 114, 118 Rumbík, Zdeněk 87 Sádovský, Štefan 16 Sekera, Jiří 39 Semeráková, Eva 69 Semjonov, Vladimir 14 Shejbalová, M. 74 Skácel, Jan 104 Slavík, Václav 18 Smetana, Bedřich 91 Smrkovský, Josef 65 Sommer, Jiří 79 Soukup, Jiří 79 Stalin, Josif Vissarionovič 9 Stibicová, Jarmila 108 Straka, Ladislav 79 Sulk, Miroslav 37 Sůva, Josef 79 Svoboda, Ludvík 15, 16, 18 Šik, Ota 17 Šimáček, Eduard 69 Šimečka, Milan 19, 22, 23 Šmíd, Pavel 108 Šmíd, Vladimír 74, 79 Šmídmajer, Josef 41 Štancl, Karel 77 Štefan, Evžen 70, 71 Štěpán, Miroslav 31 Štrougal, Lubomír 13, 16 Šulc, Zdislav 101 Švec, Radoslav 68, 113 Švestka, Oldřich 37 Švorc, Václav 54 Švorcová, Jiřina 54 Tarant, Michael 111 133

Tázler, Josef 8, 106, 107, 116 Tesař, František 31, 96 Tigrid, Pavel 25 Topol, Josef 55, 110 Vacina, Ladislav 79 Vaculík, Ludvík 17, 102 Vavroušek, Václav 79 Velehradská, Milada 79, 80 Vít, František 108 Vodsloň, František 17 Vohnout, Josef 50 Volková, Bronislava 8, 21 Vosecký, Jaromír 108 Zeman, Ladislav 79 Ždanov, Andrej Alexandrovič 95

134

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Tisk a kulturní politika pardubického okresu v období normalizace

Recommend Documents