UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Tábory nucené práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra právních dějin

Tábory nucené práce Diplomová práce

Josef Žďárský

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

Praha, leden 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Praze 4. 1. 2010

Josef Žďárský

Poděkování Děkuji panu Prof. JUDr. Janu Kuklíkovi, DrSc., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

V Praze 4. 1. 2010

Josef Žďárský

Obsah: 1. Úvod.............................................................................................................................. 1 2. Tábory na území ČSR v letech 1945-1948................................................................... 3 2.1 Tábory v létě 1945 .................................................................................................. 3 2.2 Sběrná, internační a pracovní střediska v etapě organizovaného odsunu............... 6 2.3 Závěrečná fáze existence táborů ............................................................................. 8 3. Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954 ....................................................... 11 3.1 Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce ................................................. 11 3.1.1 Období přípravy návrhu zákona .................................................................... 11 3.1.2 Konečné znění zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce ................ 13 3.1.3 Prováděcí předpisy k zákonu č. 247/1948 Sb. ............................................... 15 3.2 Vznik a vývoj soustavy táborů nucené práce........................................................ 17 3.2.1 Období zřizování prvních TNP...................................................................... 17 3.2.2 Rozmach táborového systému v letech 1949-1950 ....................................... 20 3.2.3 Likvidace většiny TNP .................................................................................. 25 3.2.4 TNP jako součást vězeňské soustavy v letech 1951-1954............................. 28 3.4 Vnitřní režim v táborech nucené práce ................................................................. 29 3.4.1 Životní podmínky internovaných osob .......................................................... 29 3.4.2 Pracovní povinnosti v TNP............................................................................ 33 3.4.3 Ostraha táborů................................................................................................ 35 3.5 Tábory nucené práce při uranových dolech .......................................................... 37 4. Přikazovací komise ..................................................................................................... 42 4.1 Činnost a působnost komisí .................................................................................. 42 4.2 Sociální složení internovaných osob..................................................................... 48 4.3 Akce D a akce T-43 .............................................................................................. 49 5. Závěrem ...................................................................................................................... 54 Použitá literatura ............................................................................................................. 56

1. Úvod Na přelomu 40. a 50. let 20. století byl pod silným sovětským vlivem v Československu nastolen totalitní komunistický režim, k jehož základním rysům patřila faktická likvidace občanských práv a svobod, nedodržování demokratických zásad a vytvoření systému masové perzekuce politicky nepohodlných osob. Jedním z projevů legalizované mimosoudní perzekuce obyvatel byla internace osob spojená s nucenou prací, ke které sloužily právě tábory nucené práce (TNP). Pracovní tábory se na našem území vyskytovaly v různých podobách již od 30. let 20. století. Ve válečných letech byly na okupovaném území republiky pobočky a pracovní komanda některých koncentračních a zajateckých táborů, po druhé světové válce v letech 1945-1948 potom sběrné, internační a pracovní tábory pro tzv. státně nespolehlivé obyvatelstvo, tedy zejména Němce, Maďary a kolaboranty. Jako legální nástroj politické i sociální perzekuce obyvatelstva existovaly v Československu od sklonku roku 1948 do počátku roku 1954 tábory nucené práce. Vytvoření systému TNP umožnilo vládnoucí komunistické straně vypořádat se hned s několika problémy, kterým musela v době převzetí moci čelit. Jednak bylo třeba upevnit moc nastupujícího totalitního komunistického režimu a izolovat jeho odpůrce. Díky zákonu č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, mohly být do táborů zařazovány osoby bez soudů a bez rozsudků se všemi souvisejícími důsledky pouze na základě rozhodnutí tzv. přikazovacích komisí při krajských národních výborech. Tento nástroj politické moci tedy umožňoval cílený postih konkrétních osob, které nebylo v danou chvíli možno stíhat z jiných zákonných důvodů. Další přínos pro totalitní režim znamenaly TNP v zajištění dostatečného množství pracovní síly, která aktuálně scházela v mnoha hospodářských odvětvích především z důvodu jejich nízké atraktivity pro dělnictvo. Otrocká práce internovaných osob byla pro totalitní režim velice ekonomicky výnosná. Zařazení do tábora přineslo internovaným osobám mnohá příkoří, kterým museli každodenně čelit. O těchto utrpeních, bezpráví, urážkách a ponižování podaly mnohé osoby svá svědectví. Teprve po roce 1989, kdy došlo k pádu komunismu a dále již nehrozil postih od tehdejších mocenských struktur, se objevily první publikace, které

1

otevřeně hovořily o táborech nucené práce a veřejnosti se tak dostaly nezkreslená fakta o jejich existenci. Tato práce si klade za cíl v úvodu stručně charakterizovat první poválečné tábory z let 1945 - 1948 pro tzv. státně nespolehlivé obyvatelstvo, především však popsat vývoj systému TNP z období 1948-1954, etapu jeho největšího rozmachu a následnou likvidaci či částečnou transformaci v zařízení jiného typu, dále nastínit okolnosti vzniku a zároveň obsah legislativní úpravy, která doprovázela vznik TNP, zejména přijetí zákona o TNP a dalších provádějících právních předpisů, a analyzovat činnost přikazovacích komisí, které o zařazení do táborů rozhodovaly. V neposlední řadě bude jedním z témat vnitřní režim v táborech, životní a pracovní podmínky internovaných a také charakteristika specifických táborů fungujících při uranových dolech v ČSR. Shodou okolností jsme si v uplynulých měsících připomínali 20. výročí od pádu komunismu v ČSR. Bylo by smutným paradoxem historie zapomenout v tak krátké době od sametové revoluce na zvrácenou tvář totalitního režimu, zejména pak na projevy osvědčených způsobů masové perzekuce nepohodlných obyvatel, jakými existence TNP bezpochyby byla. Doufám, že tato práce rovněž přispěje svým dílem k připomenutí a posílení vědomí o zrůdnosti tohoto zavrženíhodného totalitního nástroje, který kdysi v Československu negativně zasáhl do desítek tisíců životů.

2

2. Tábory na území ČSR v letech 1945-1948 2.1 Tábory v létě 1945 První poválečné měsíce se nesly v duchu rozsáhlého zatýkání, zajišťování a internování osob. Společností se nesla výrazná protiněmecká atmosféra a bylo slyšet volání po důsledné „očistě“ ve vlastním národním prostředí. Rozsáhlé represe byly zaměřeny proti tzv. státně nespolehlivému obyvatelstvu, tedy Němcům, Maďarům, ale i zrádcům a kolaborantům z řad Čechů a Slováků. Zvláštní místo v široké škále opatření zaujímalo shromažďování a izolování lidí v masovém měřítku. K zajištění nucené migrace osob a potřeb trestní politiky bylo třeba zřídit nebo obnovit zařízení s dostatečnou kapacitou pro umístění většího počtu osob. K těmto účelům byla v prvních poválečných měsících využívána specializovaná zařízení z předchozích období, pro něž se vžil název „tábor“ (s přívlastky podle převažujícího poslání – shromažďovací, ubytovací, sběrný, záchytný, internační, koncentrační, kárný, trestní, pracovní, zajatecký, atd.).1 Pojem „tábor“ však vešel nejvíce do povědomí světové veřejnosti v souvislosti s nacistickými koncentračními tábory. Potřeba vytvářet tábory však nesouvisela výhradně s potřebou politicko-trestní represe, nýbrž s nutností zajistit ubytování pro některé skupiny civilistů. Mnozí z těchto osob byli totiž pod nátlakem přemístěni nebo více či méně dobrovolně přesídleni již v průběhu války a chtěli se opět vrátit do svých domovů. Zákonným pramenem pro represe vůči státně nespolehlivému obyvatelstvu byly tzv. retribuční dekrety prezidenta republiky, zejména pak dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 19. června 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Tento dekret s drobnými změnami nahrazoval stejnojmenný londýnský dekret a byly jím stanoveny, se zpětnou účinností, přísné tresty za skutky spáchané v období druhé světové války. Na Slovensku byla z politických důvodů schválena samostatná obdobná norma, a to nařízení Slovenské národní rady č. 33 z 15. května 1945. Další normou byl dekret č. 17/1945 Sb., o Národním soudu. Byl jím zřízen Národní soud se sídlem v Praze, jemuž příslušela agenda retribučního soudnictví v případě zvlášť vyjmenovaných osob. 1

Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 10

3

Přijetím dekretu č. 137/1945 Sb., o zajišťovací vazbě, byla uzákoněna možnost zajistit státně nespolehlivé osoby i na delší dobu, než umožňoval dosavadní právní řád. Současně byl vydán také dekret prezidenta republiky č 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech, jenž se opíral o ustanovení § 14 písm. b) velkého retribučního dekretu.2 Toto ustanovení umožňovalo odpykání celého trestu nebo jeho části ve zvláštních nucených pracovních oddílech. Právním základem pro postih některých dalších provinění se stal dekret č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Zatýkání osob začalo již v květnu 1945, aniž by byl tento proces jakkoliv koordinován nebo regulován. Chyběly ústřední pokyny a samotné zatýkání mnohdy provázely excesy. Až koncem května 1945 ministerstvo vnitra zakázalo národním výborů soudit nebo dokonce trestat na životě osoby podezřelé ze zrady, kolaborace a zločinů spáchaných v období okupace. Tyto úřady (správní komise) měly nadále vykovávat pouze úkoly spojené se zajišťováním osob, jejich střežením a zabavováním majetku. Rozhodovat o vině a trestu mohly pouze mimořádné lidové soudy. V Československu vznikla po osvobození celá řada objektů nesoucích název „tábor“, ty měly sloužit k soustředění Němců a dalších osob. Byly využity pobočky koncentračních táborů z doby okupace, místa ubytování osob nasazených na práce, resp. tzv. pracovních táborů nebo zařízení určená původně k soustředění Židů nebo Cikánů. Zatýkání, příprava odsunu Němců a zavádění pracovní povinnosti přivedly v prvních poválečných měsících tisíce lidí také do dalších objektů, které neměly původně s táborovými zařízeními nic společného, jako byly kasárna, kinosály, školy, skladiště atd. Zpočátku zde byly umístěny jak osoby internované, tak osoby určené k vysídlení mimo hranice ČSR. Důvody vzniku táborových zařízení v poválečné ČSR byly několikeré: a) bylo třeba zabezpečit pobyt a pracovní nasazení válečných zajatců; b) zabezpečit přechodné soustředění početných skupin uprchlíků, zavlečených osob (Displaced Persons – DP), repatriantů a reemigrantů; c) dočasné zadržení Němců před jejich nuceným vysídlením za hranice; d) vyrovnat se s nedostačujícími kapacitami věznic a trestních ústavů; e) zajistit prostory pro osoby, které byly nuceny opustit svá bydliště za účelem pracovního

2

Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 79

4

přidělení.3 Tábory byly zpočátku zřizovány národními výbory (resp. správními komisemi) nebo bezpečnostními úřady. Tendence zakládat a organizovat tábory z jednoho centra narážela na velkou překážku. Místní úřady totiž z vlastní iniciativy zajistily a zkoncentrovaly značné množství osob v objektech, které si samy vyhledaly. Tento fakt je hlavní příčinou toho, že dodnes není možné zcela přesně určit počty jednak táborových zařízení a jednak počty osob v nich internovaných, neboť neexistuje žádná ucelená centrální evidence, která by dokládala tato čísla pro první poválečné měsíce. Nicméně kvalifikované odhady hovoří o počtu zhruba 600 táborů a 150 tis. umístěných osob. Úřady odpovědné za správu táborů a jejich vydržování vydávaly interní pokyny týkající se jejich provozu a střežení. Scházela jakákoliv celostátní rámcová úprava, takže bylo pro toto období více než typické, že tato pravidla se místně odlišovala. Jedním z prvních dochovaných ucelených návrhů vnitřního režimu táborového života v Čechách byl „domácí řád“ pro sběrný tábor v Plzni-Karlově, který vypracovalo plzeňské policejní ředitelství.4 V tomto materiálu byly mimo jiné poměrně podrobně rozebrány všechny úkoly související se shromažďováním osob německé národnosti a jejich následným hromadným odsunem do Německa. Obsahem tohoto řádu byly podrobné instrukce týkající se nástupu internovaných osob do tábora, jejich ubytování, stravování, hygieny, denního režimu, výkonu pracovní povinnosti, zdravotních prohlídek, kontaktu s osobami mimo tábor atd. Tento řád sehrál později velice důležitou úlohu, neboť z jeho konstrukce zásad a pokynů vycházel již jednotný a závazný domácí řád pro internační tábory ministerstva vnitra. Vedle pravidel pro internované osoby vydávaly místní orgány i závazné pokyny pro činnost strážních oddílů. Snahou bylo zabránit za každou cenu útěkům z tábora a z pracovních přidělení. Styk vězňů s cizími osobami byl vyloučen a přiblížit se k táboru bylo možno maximálně na padesát metrů. Opustit tábor bylo vězňům umožněno pouze na základě rozhodnutí vyšetřovací komise NV. O povolení případného přístupu do tábora pro třetí osoby rovněž rozhodoval NV popř. policejní ředitelství. Strážní měli oprávnění na místě vězně trestat při vyhýbání se práci nebo nedbalém pracovním výkonu. Ostraha tábora směla použít zbraň v zásadě při pokusu o útěk vězňů nebo při 3 4

Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 27 Tamtéž, s. 31

5

jakémkoliv odporu hromadného charakteru, ovšem i zde platilo, stejně jako u domácích řádů, že jednotlivé úpravy se poměrně lišily. Co se týče zacházení s vězni, kteří byli převážně německé národnosti, nutno zmínit, že dle pokynů pro příslušníky Národní bezpečnostní stráže bylo výslovně zakázáno jakékoliv šikanování či dokonce mučení uvězněných osob. Nejen kvůli zájmu mezinárodního společenství o podmínky v táborech a zacházení s vězni bylo nutné, navzdory celospolečenské averzi vůči německému obyvatelstvu, nepřekračovat určité limity a vyhnout se nekontrolovaným násilným projevům msty a nenávisti. Problematická pak byla v tomto směru nařízení národních výborů, resp. jejich správních komisí, díky kterým docházelo k častým přehmatům a excesům, výjimkami nebyly ani popravy osob v prvních poválečných měsících. Nedůsledný a komplikovaný přístup k této otázce značně znesnadňoval účinnější kontrolu nepřiměřených zákroků místních orgánů. Životní podmínky v některých z těchto táborů byly vskutku katastrofální a mnohé nedostatky se s blížící se zimou roku 1945 stávaly ještě naléhavějšími. K jejich zlepšení přispívaly i návštěvy zástupců kontrolních orgánů Mezinárodního červeného kříže, samozřejmě pouze s předchozím svolením příslušných československých orgánů.

2.2 Sběrná, internační a pracovní střediska v etapě organizovaného odsunu Výsledkem postupimské konference byla shoda vítězných mocností o provedení odsunu obyvatel německé národnosti ze zemí východní a střední Evropy do Německa. Při ministerstvu vnitra byl zřízen zvláštní Úřad pro odsun Němců, ministerstvo obrany zase dohlíželo na technické provádění odsunu. Bylo nutné provést reorganizaci táborů a vytvořit síť internačních, sběrných a pracovních středisek. První z nich byly určeny k soustředění zajištěných osob, které byly vyšetřovány pro skutky trestné podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a měly být postaveny před mimořádné lidové soudy. Do druhého typu táborů měli být v jednotlivých regionech dodáváni Němci určení k odsunu a tyto tábory také měly poskytnout přechodné ubytování pro lidi, kteří museli opustit své domovy. A konečně pracovní střediska byla určena pro osoby podléhající pracovní povinnosti a osoby přidělené mimo dosavadní bydliště.

6

Prosazení pokynů specifikujících poslání jednotlivých typů táborů bylo však velice obtížné. Řada objektů byla na sběrná střediska přeměněna již koncem roku 1945. V této fázi hovoříme o počátku tzv. soustavného odsunu. Sběrná střediska měla sice sloužit pouze ke krátkodobému soustředění osob určených k odsunu, ve skutečnosti však byla délka pobytu často mnohem delší než plánované dva týdny, což byla doba mezi dvěma po sobě jdoucími transporty. Minimální kapacita těchto zařízení měla být alespoň 1200 osob, což bylo množství, které připadalo na jeden ucelený odsunový transport. V období srpna a září 1945 můžeme v českých podmínkách hovořit o zformování táborové soustavy5 s ústřední správou, dozorem a kontrolou. Vrchní dohled nad tábory vykonávalo v té době speciální oddělení ministerstva vnitra (s označením V/4 a později Vb/3). Nezbytná byla spolupráce s SNB, justicí a zdravotní správou, armádou, úřady ochrany práce a institucemi, jež zajišťovaly osídlení pohraničí a konfiskaci zabaveného majetku. Situace v táborech byla úzce spjata s průběhem vyšetřování internovaných osob. Vzhledem k intenzivnímu zatýkání a zajišťování v prvních poválečných měsících byly tábory přeplněné a mnohdy se stávalo, že kvůli špatné koordinaci velitelé táborů ani nevěděli, proč byla konkrétní osoba zadržena a zda se proti němu právě vede trestní řízení. Nepodařilo se realizovat požadavek na vytvoření krajských internačních středisek. Hlavní příčinou, proč se národní výbory bránily likvidaci malých internačních táborů a vzniku stabilních krajských a okresních internačních středisek, byla obava ze ztráty možnosti využívat koncentrované Němce jako pracovní síly. Nepřehlednost ve správě velkého počtu typově různých táborů, nedodržování předpisů a nekázeň dozorců vedly k častým útěkům jak ze středisek, tak především z míst pracovního přidělení. V průběhu tzv. organizovaného odsunu, který proběhl pod dozorem Spojenecké kontrolní rady z větší části v roce 1946, celkem odešly z Československa téměř tři miliony Němců. Na našem území zůstalo asi 185 000 příslušníků německé národnosti, většinou antifašistů, specialistů a osob ze smíšených manželství. V souvislosti s tím, jak dovolovala dopravní situace po druhé světové válce a také možnosti přijímání tohoto obyvatelstva v cílových oblastech, byly vypravovány 5

V druhé polovině října se podařilo zjistit více než 300 různých internačních a dalších objektů (včetně věznic), ke kterým příslušelo kmenově více než 150 tis. osob.

7

transporty, většina z nich směřovala do západní zóny, což si odsunované obyvatelstvo též přálo. Většinou měli zájem dostat se do americké nebo britské zóny poválečného Německa. V první polovině roku fungovalo na území Československa více než 100 sběrných středisek a jejich počet se neustále snižoval, tak jak přibýval počet již odsunutých Němců. Statistiky uvádějí, že v září 1946 byl celkový počet fungujících sběrných táborů již snížen na méně než 70. S postupem času došlo ke změnám v organizaci táborů, které vedly k úpravě podmínek týkajících se pracovního nasazení jejich příslušníků, zásobování, stravování, zdravotní péče, výkonu strážní služby apod. Střediska se stala zvláštními hospodářskými jednotkami napojenými na státní rozpočet, kam plynuly příjmy za přidělené pracovní síly. Ačkoliv se podmínky v táborech s postupem času znatelně zlepšily, nadále představoval pobyt v nich pro internované osoby nemalou fyzickou a psychickou zátěž. Přesné počty osob, které zahynuly v táborech v tomto období nelze určit, avšak kvalifikované odhady hovoří o 6 – 7 tisících obětí.

2.3 Závěrečná fáze existence táborů

V zimě roku 1946 byl sice hromadný odsun přerušen, ale republiku sami opouštěli jednotlivě nebo po skupinách příslušníci rozdělených rodin, říšští Němci, Rakušané atd. Zastavení odsunu německého obyvatelstva, přerušení transportů a dokončení retribuce přirozeně ovlivnilo organizaci a provoz táborových zařízení a umožnilo selektivní likvidaci táborových zařízení. Pro tzv. dodatečný transfer mělo sloužit oblastní sběrné středisko v Lešanech, které však bylo do března 1947 pod karanténou, neboť jej zasáhla epidemie úplavice. Intenzita a počty odsunovaných osob v jednotlivých transportech se nedají srovnávat s masivním odsunem, který probíhal v roce 1946, proto i počet táborů postupně klesal, kdy ke konci ledna 1947 hovoří dobové záznamy již pouze o 48 táborech s 13 159 příslušníky. Vnitřní režim středisek doznal na jaře 1947 určitých změn. Změny domácích řádů přispěly k určitému uvolnění atmosféry, která byla jinak dosti stísněná, zejména

8

když se vzdálila perspektiva brzkého odsunu. Nově se měl důvěrník z řad osazenstva například podílet na sestavování týdenního jídelníčku, kontrole zásobování a příjmu zásilek pro internované. Všechny stížnosti se měly řádně prošetřovat. Pracovní doba byla stanovena na 8 hodin denně a nesměla být bez závažné příčiny prodlužována. Nedělní a sváteční práce se připouštěla jen výjimečně. Do domácího řádu byla dále zapracována opatření týkající se zaměstnávání a vyplácení odměn6, povolena byla i účast na nedělních bohoslužbách. Byl zrušen zákaz kouření, držení zápalek a zapalovačů. Velitelé středisek mohli povolovat krátkodobé návštěvy a dovolené k vyřízení neodkladných záležitostí. Přesto byli na sklonku roku 1947 českoslovenští představitelé nepříjemně konfrontováni s kritikou pracovní povinnosti a používání táborového systému, se kterou na mezinárodním fóru vystoupila American Federation of Labour (AFL) na půdě OSN. AFL připravila návrh pověřit Mezinárodní úřad práce důkladným prozkoumáním důsledků nucených prací a „otrockých táborů“ v ČSR a dalších zemích směřujících do sovětské sféry vlivu. Právní stanoviska a expertizy československé vlády však dovozovaly, že se jednalo o součást mimořádných opatření v souvislosti se stavem branné povinnosti státu a že pracovní povinnost není v rozporu s mezinárodní úmluvou o otroctví a nucené práci z roku 1926, která byla součástí československého právního řádu. Obtíže, které vznikly v důsledku zastavení hromadného odsunu, přiměly československou vládu k tomu, aby s odvoláním na státně bezpečnostní zájmy, požadavky českých osídlenců a hospodářské potřeby rozhodla o přesídlení většího počtu Němců z pohraničí do vnitrozemí.7 Výnosy ministerstva vnitra stanovovaly podmínky pro jejich následné přidělení („rozptyl“) na zemědělské práce a do hornictví. Zachování několika vybraných středisek v českých zemích bylo zdůvodňováno potřebou pokračovat v přesídlování Němců v rámci tzv. dodatečného odsunu a také zajistit ubytování a výživu lidem, kteří neměli ani domov, ani stálý pracovní poměr. Některé tedy fungovaly ještě v roce 1948 i později, jak tomu bylo v případě několika zbývajících oblastních odsunových zařízení, resp. nemocničních středisek a objektů pro opuštěné a přestárlé osoby. Je více než příznačné, že vybrané objekty byly přeměněny

6

Z náhrady za práci Němců přidělených okresními úřady ochrany práce a z plné mzdy za osoby přidělené zaměstnavatelům přímo z táborů byly strhávány dvacetiprocentní srážky, které byly hlavním příjmem rozpočtové kapitoly ministerstva vnitra, ze které se poskytovaly úvěry na provoz středisek. 7 Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 173

9

na tábory nucené práce (TNP), k jejichž zřízení přistoupil komunistický režim na sklonku 40. let.

10

3. Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954 3.1 Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce 3.1.1 Období přípravy návrhu zákona Tábory nucené práce byly zřízeny na základě zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, který byl přijat Národním shromážděním dne 25. října 1948. K přijetí této normy bylo hned několik důvodů. Lze je spatřovat zejména v potřebě izolovat nepřátele režimu, která vycházela z politiky „ostrého kursu proti reakci“8 Ta spočívala v zostření perzekuce a přijetí řady opatření, která měla ochránit komunistický režim v období jeho otřesu, jehož bezprostředním podnětem byl pohřeb prezidenta republiky Edvarda Beneše dne 8. září 1948. Ve společnosti se záhy začaly objevovat projevy masové nespokojenosti, hospodářské a zásobovací obtíže a část veřejnosti dokonce otevřeně vystoupila proti novému režimu. Dalším a neméně významným důvodem vzniku táborů nucené práce byly potřeby ekonomické. Bylo totiž třeba vyhovět volání podniků a úřadů práce a zajistit pracovní sílu, která v ČSR scházela po dokončení poválečných odsunů sudetských Němců. TNP byly proto zřizovány zejména v místech s nedostatkem pracovních sil, jako byly hutě, železárny, doly, lomy, stavební podniky, státní statky, atd. Tlak na přijetí zákona a zavedení mechanismu nucených prací sílil i s ohledem na blížící se zahájení pětiletého plánu. Návrh na přijetí zákona o pracovních táborech přednesl generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, který se odvolával na existenci obdobných zařízení, kde byly mimo jiné využívány proti osobám postiženým poúnorovými čistkami. Až na dva členy předsednictva ÚV KSČ se všichni ostatní členové shodli nad potřebou rychlého přijetí takového zákona.9 Všeobecná shoda panovala nad otázkou charakteru táborů, které měly být pracovně výchovnými zařízeními, nikoliv koncentračními tábory. Vrcholní představitelé státu však neměli jednotný názor na to, jaké skupiny osob by měly být po nejvíce do táborů zařazovány. Všichni souhlasili s tím, že to budou hlavně osoby vyhýbající se práci a „šmelináři“,

8

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954,Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 79 9 Jednalo se o bývalé sociálně demokratické funkcionáře, místopředsedu vlády Zdeňka Fierlingera a předsedu parlamentu Oldřicha Johna.

11

ovšem někteří viděli v zřízení TNP zejména šanci, jak se vypořádat s politickými odpůrci režimu. Samotný návrh znění zákona připravovalo ministerstvo vnitra. Tvůrci zákona se inspirovali v nařízení Slovenské národní rady z 23. března 1948 a z prováděcího nařízení Sboru pověřenců z 23. dubna 1948 o zřizování pracovních útvarů. Autoři ovšem brali v úvahu i zkušenosti z dřívějších donucovacích pracoven. Po diskuzích ve vládě a předsednictvu ÚV KSČ nakonec zvítězila tvrdší verze osnovy zákona, kterou prosazoval zejména generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, včetně jeho návrhu, aby do táborů nucené práce byly na určitou dobu zařazovány i osoby po odpykání trestu podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu republiky, i dalších platných norem.10 Zároveň byl pro zřizovaná zařízení zformulován konečný název „tábory nucené práce“, a nikoliv „pracovní střediska“, jak se nejprve zamýšlelo, a to zejména z toho důvodu, aby byl zdůrazněn právě aspekt oné „nucené práce“. Podle důvodové zprávy měly být výběrovými orgány pro zařazování osob do TNP zvláštní komise okresních národních výborů, zákon se však již o nich nezmiňoval a předkládání návrhu krajským komisím v praxi převzali bezpečnostní referenti ONV. Důvodová zpráva ve svém úvodu konstatovala, že budovatelské úsilí pracujícího lidu, bez něhož není myslitelná bezpečnost národa i jednotlivce, nutně vyžaduje opatření proti těm, kdo se práci vyhýbají a neplní svou občanskou povinnost a tím rozvracejí hospodářskou a politickou výstavbu státu.11 V období od poloviny září 1948 probíhala souběžně s přípravou návrhu zákona o táborech nucené práce v denním tisku informační kampaň. Později se však politické vedení rozhodlo omezit oficiální informace poskytované tisku, utlumit tak informační kampaň, a zvolilo taktiku, při které měla být veřejnost spíše později postavena před hotovou věc. Od října 1948 příslušní pracovníci ministerstva vnitra zjišťovali možnosti pro zřízení TNP. Původní představa o využití sběrných středisek při odsunu Němců z let 1945-1947 se uskutečnila jen z části. Z původních 300 středisek totiž zbylo pouze 25, a navíc nebyla všechna tam, kde bylo pracovní síly třeba. Několik úředníků a zmocněnců

10

Zejména hospodářských zákonů: zák. č. 165/1946 Sb. z. a n., o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou; zák. č. 15/1947 Sb. z. a n., o stíhání černého obchodu a podobných pletich; zák. č. 27/1947 Sb. z. a n., o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu 11 Malý, K. – Soukup, L. (ed.)Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 417

12

ministerstva vnitra vyhledávalo již konkrétní vhodné objekty, neboť jejich umístění v blízkosti největší potřeby nasazení internovaných osob se stalo nutnou podmínkou. Ministerstvo průmyslu určilo počátkem října s ohledem na silný nátlak podniků na představitele KSČ toto pořadí důležitosti pro zřizování TNP: doly, hutě a keramický průmysl. Od října 1948 také vznikaly ústřední instituce pro řízení TNP a krajské komise pro zařazování osob. Na ministerstvu vnitra bylo vytvořeno samostatné oddělení a poté odbor III/b A. Později se z tohoto odboru stala Správa TNP.

3.1.2 Konečné znění zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce

Výsledkem všech jednání byl obecně koncipovaný zákon, který umožňoval při volném výkladu postihnout široký okruh osob, jímž vedle internace mohly být uloženy dodatečné tresty. Z dnešního pohledu se jeví osnova zákona o TNP jako poměrně stručná. Zákon však upravil některé instituty a postupy (např. činnost komisí) pouze rámcově a zmocnil ministerstvo vnitra, aby vydalo prováděcí předpisy. Rámcové pojetí zákona umožňovalo různorodý výklad jeho znění, zejména v otázce činnosti komisí a ve zřizování táborů.12 Dle ust. § 1 zákona o TNP je účelem zřízení TNP potřeba vychovávat osoby uvedené v § 2 k práci jako občanské povinnosti a možnost využití jejich pracovních schopností k prospěchu celku. Tábory mělo zřizovat a spravovat ministerstvo vnitra s možností delegace této působnosti na krajské národní výbory. Zákon velice široce definoval možná místa výkonu práce zařazených pracovních sil, a to pro výkon prací podnikaných státem, národními podniky a svazky lidové správy ke splnění jednotného hospodářského plánu. V § 2 stanovil, že do táborů mají být zařazeny tělesně i duševně způsobilé osoby ve věku 18 – 60 let, které „se práci vyhýbají nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňují“.13 Dále osoby, které byly odsouzeny pro některý z činů 12

Malý, K. – Soukup, L. (ed.)Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 421 13 viz § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce

13

uvedených v zákonech postihujících ochranu lidově demokratické republiky a jejího hospodářství. U správních přestupků, u nichž při uložení trestu na svobodě podle dosavadních zákonů mohlo být vysloveno, že trest na svobodě delší tří měsíců bude odpykán v donucovací pracovně, měl nově dle odst. 2 § 2 zákona o TNP být tento trest vykonán v táboře nucených prací. O zařazení do tábora a době trvání pobytu rozhodovaly tříčlenné komise (tzv. přikazovací komise), jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory. Jak stálo v důvodové zprávě zákona, tyto orgány veřejné správy lidově demokratické republiky, potažmo přímo zástupci pracujícího lidu, byli sami nejlépe schopni posoudit, které osoby splňují nejlépe zákonné podmínky pro zařazení do tábora nucené práce, jakožto i potřebnou délku pobytu v táboře. Do tábora mohly být osoby zařazeny na dobu od tří měsíců do 2 let. Spodní hranice tří měsíců vycházela z výchovné funkce táborů a byla zvolena proto, aby se projevilo výchovné působení a tábor měl neustále dostačující počet pracovníků pro zajištění všeobecně prospěšných prací.14 Komisím při KNV zákon dále umožňoval, kde toho povaha případu vyžadovala, zakázat osobě zařazené po jejím propuštění z tábora pobyt v určitém okrsku nebo místě či jí určit místo pobytu. Dalšími doplňujícími pravomocemi byla možnost nařídit vyklizení bytu zařazené osoby, rozhodnout o uvalení národní správy na živnostenský podnik nebo majetkovou podstatu zařazené osoby či takové osobě odejmout živnostenské oprávnění. Zákon o TNP dále stanovoval, že odvolání proti rozhodnutím komisí při KNV neměla odkladný účinek a rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce se vyznačovalo poznámkou v soudním rejstříku trestů. Komise při krajském národním výboru mohla na návrh správy tábora po uplynutí nejméně tří měsíců dobu pobytu v táboře zkrátit, mělali za to, že zařazená osoba svou pracovitostí a svým chováním dávala jistotu, že po propuštění povede pracovitý, spořádaný a bezúhonný život, nebo prodloužit, nedávala-li osoba svým chováním v táboře této jistoty. Zařazené osoby měly být propuštěny, nehledě k určené době povinného pobytu, staly-li se trvale tělesně nebo duševně nezpůsobilými k práci a k pobytu v táboře. Hlavní povinností osob zařazených do tábora bylo dle § 7 zákona o TNP konat uložené práce, a to jak v samotných táborech, tak mimo ně. Státní aparát měl tedy možnost využívat této levné pracovní síly ve výrobním procesu v průmyslu a 14

Malý, K. – Soukup, L. (ed.)Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 417

14

zemědělství dle aktuálních potřeb v okolí táborů. Ust. § 7 spolu s ust. § 1 zákona o TNP se opíralo o § 32 ústavy15, byl tak po formální stránce zajištěn soulad existence táborů nucené práce s právním řádem, neboť dle zmíněného § 32 ústavy byl „každý občan povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku.“ Za odvedenou práci podle pracovního výkonu v zemědělství nebo průmyslu, kam byly osoby zařazeny, dostávaly osoby plat. Z tohoto příjmu se hradily nejprve náklady pobytu v táboře a ze zbytku byla část uvolněna na výživu příslušníků rodiny, kteří byli odkázáni výživou na zařazeného a které byl zařazený ze zákona povinen živit. Zbývající část platu měla být zařazenému vyplacena při propuštění z tábora. Zákon obsahoval ještě obecnou proklamaci, dle které se „zařazeným osobám dostávalo v táborech mravní, odborné a osvětové výchovy“16. Do doby, než zahájí svou činnost přikazovací komise při krajských národních výborech, mělo jejich působnost podle tohoto zákona vykonávat ministerstvo vnitra. Zákon č. 247/1948 Sb. rušil nařízení Slovenské národní rady č. 7/1948 Sb. z. SNR ze dne 23.3.1948 o zřízení pracovních útvarů a prováděcí nařízení sboru pověřenců č. 18/1948 Sb. z. SNR ze dne 23.4.1948 ke zřízení pracovních útvarů. Pracovní tábory založené na Slovensku podle těchto předpisů se změnily na tábory nucené práce. Zákon o táborech nucené práce nabyl platnosti dne 17. listopadu 1948 a zrušen byl dne 31.7.1950. Nicméně další legalizaci TNP upravil zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, a zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon.17

3.1.3 Prováděcí předpisy k zákonu č. 247/1948 Sb.

Ust. § 9 zákona o TNP zmocňovalo ministerstvo vnitra za součinnosti se zúčastněnými ministerstvy k vydání podrobných prováděcích předpisů. Z poměrně velkého množství směrnic, vyhlášek a výnosů jsou zřejmě nejdůležitější vyhlášky18,

15

ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky § 8 zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce 17 Bártík, F., Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů, 1. vydání, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 26 18 vyhláška MV č. 3037 ze dne 27. listopadu 1948 a č. 360 ze dne 19. února 1949 16

15

kterými MV zřizovalo tříčlenné zařazovací komise a určovalo jejich sídla a obvody jejich působnosti. Dalším velmi významným prováděcím předpisem, jehož vydání přímo avizoval zákon o TNP, byl Prozatímní ústavní, výchovný a kázeňský řád, který byl vydán výnosem ministerstva vnitra dne 22. prosince 1948, měl celkem 5 částí a 21 příloh, mezi kterými byly například vzory různých tiskopisů a pomůcek. Ten se stal hlavní směrnicí určující režim v táborech a postavení internovaných osob. Rozděloval zařazené osoby do dvou stupňů podle zdravotní způsobilosti k pracovní schopnosti a do třech táborových tříd. Tyto třídy měly zásadní význam pro nejrůznější výhody uvězněných (jako např. počet povolených návštěv, vycházek, balíčků atd.), ale především měly třídy vliv na možnost zkrácení nebo prodloužení pobytu v táboře. Přestoupení do mírnější či přísnější třídy záviselo na chování zařazené osoby a na plnění jejích pracovních povinností. Zkrácen mohl být trest pouze osobě v I. třídě, a naopak osobám ve třetí třídě mohl být trest o jednu třetinu prodloužen, nicméně celková délka pobytu v táboře nucené práce nesměla ani po prodloužení přesáhnout maximální hranici dvou let. Znění Prozatímního řádu bylo vůči internovaným osobám koncipováno poměrně velkoryse, takže obsahoval některá ustanovení, nezvyklá pro instituce tohoto nebo podobného druhu, která ani neodpovídala původnímu závěru iniciátorů TNP i tvůrců zákona. Především šlo o zavedení systému tzv. samosprávy, která se ovšem neuskutečnila vůbec, a když, tak ve zcela pokřivené podobě19. Táborová samospráva se skládala z velitele světnice, navrhovaného obyvateli světnice, z velitele baráku, navrhovaného velitelem TNP a zástupci světnice, z táborové rady jako pomocného orgánu správy tábora a vrcholného orgánu samosprávy, kterou tvořilo plénum, předsednictvo a komise, z tzv. táborového sněmu, tj. měsíčního shromáždění internovaných, které schvalovalo rozhodnutí táborové rady. Všem orgánům samosprávy byl nadřízen velitel tábora nebo dozorci, kteří podle své pravomoci rozhodovali nebo schvalovali rozhodnutí samosprávy, pokud vůbec fungovala.20 Prozatímní ústavní, výchovný a kázeňský řád byl mnohokrát měněn a doplňován, avšak dlouhou dobu představoval základní normu pro chod táborů i postavení internovaných osob. Nahrazen byl až jednotnými táborovými řády v roce 19

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 86 20 tamtéž

16

1950. Další neméně důležité pokyny, které byly přílohou prozatímního táborového řádu, upravovaly ostatní pochody týkající se pravidel v táborech nucené práce. Netýkaly se však v každém případě pouze internovaných osob a jejich povinností, ale i osob v táborech zaměstnaných, byly jimi například pokyny pro ostrahovou-strážní a dozorčí službu, směrnice pro zdravotní službu, samosprávu, mravně-politickou a osvětovou výchovu.21

3.2 Vznik a vývoj soustavy táborů nucené práce 3.2.1 Období zřizování prvních TNP I když bylo zřejmé, že TNP začnou fakticky fungovat až v roce 1949, k manifestačnímu zahájení činnosti táborového systému došlo již na počátku prosince 1948. Pro tento akt byl vybrán tábor v Kladně – Dříni „Na šestém“, jenž už od konce září 1948 představoval jakýsi „prototyp“ TNP, vedený v agendě ministerstva vnitra pod nejasnou zkratkou NPP a obsazený správními vězni pracujícími ve Spojených ocelárnách v Kladně. Do tohoto tábora s pobočkou u Dolu Antonín Zápotocký v Kladně – Dubí začala ve čtvrtek 2. prosince 1948 přikazovat oběti komise č. 1 v Praze. Prvních 29 mužů zařazených do TNP podle zákona č. 247/1948 Sb. nastoupilo v pátek 10. prosince 1948.22 V denním tisku byla obnovena informační kampaň, která trvala až do vánočních svátků. Jejím obsahem byly z počátku zejména výhružky pro všechny absentéry a simulanty z řad dělnictva. Kampaň tedy směřovala vůči osobám vyhýbajícím se práci, nikoliv proti politickým protivníkům režimu, a jejím hlavním smyslem byla snaha udržet při zahájení pětiletého plánu absenci a fluktuaci v největších podnicích těžkého průmyslu na přijatelné úrovni. První zachycený přehled o TNP pochází z 13. prosince 1948, kdy v českých zemích se dle záznamů nacházelo 7 sběrných táborů pro muže (Kladno – Dříň, Dolní Jiřetín, Lešany u Benešova, Brno, Ostrava – Kunčice, Lazy u Orlové a Doubrava u Fryštátu - poslední ze jmenovaných však byl koncem ledna 1949 zlikvidován a

21

Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 125 22 Borák, M., Janák, D.,Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 151

17

internované osoby byly přesunuty do TNP na dole Stalin v Ostravě – Hrušové) a 3 sběrné tábory pro ženy (Lešany u Benešova, České Budějovice a Znojmo). Jejich celková kapacita činila 3490 osob, připočteme-li kapacitu blíže nespecifikovaných táborů na Slovensku, získáme celkovou kapacitu 5890 osob. Z těchto sběrných táborů měly být osoby přidělovány do jakýchsi menších dceřiných středisek u jednotlivých průmyslových podniků. V druhé polovině měsíce prosince měla být navýšena kapacita každého stávajícího TNP o 100 až 200 míst, ministerstvo vnitra tedy počítalo s dalším vybavováním a rozšiřováním zřízených táborů. Jak vyplývá z dochovaných záznamů, k poslednímu dni roku 1948 mohlo být v československých táborech nucené práce teoreticky internováno až 9 950 osob, během poměrně krátké doby se podařilo navýšit celkovou kapacitu TNP o více než polovinu. Ve druhé polovině prosince se přešlo od pouhých plánů ke skutečnému konstituování řady TNP po správní i personální stránce. Už 7.12.1948 požádalo oddělení BP/10 bezpečnostního referenta ÚNV Ostrava o výběr kvalifikovaného hospodářsko-správního personálu pro TNP, které budou „v nejbližších dnech ve smyslu zákona č. 247 ze dne 25. října 1948 aktivovány…“23 Návrhy měly být předloženy nejpozději do 15. prosince, neboť velitelé TNP měli na svá místa nastoupit ve dnech 15. – 20. prosince 1948. Představu o tom, které tábory byly fakticky připraveny začít fungovat v prosinci 1948, si můžeme učinit rovněž na základě Oběžníku oddělení BP/10 o vydání Prozatímního ústavního, kázeňského a výchovného řádu pro TNP ze dne 22.12.1948, který byl adresován velitelstvím 7 táborů nucené práce v Dolním Jiřetíně, Horním Žďáru u Jáchymova, Českých Budějovicích, Ostravě – Kunčicích, Doubravě, Ostravě – Hrušové a Lešanech. Chceme-li popsat genezi TNP, musíme rozlišit dva momenty. Tím prvním je nesporně zřízení tábora jako jistý administrativně právní akt. Ten byl v každém případě proveden výnosem příslušného ministerstva, zpočátku vnitra, později národní bezpečnosti, respektive spravedlnosti. Tyto výnosy buď stanovily přesné datum zřízení tábora nebo – především v první fázi – jmenovaly k jistému dni velitele tábora. Obojí postup zakládal stejnou skutečnost: úřední cestou byl zřízen tábor nucené práce jako instituce v rámci příslušného rezortu. Druhým základním bodem bylo zahájení provozu 23

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 153

18

tábora, čímž rozumíme okamžik, kdy do tábora nastoupili první internovaní. Také při zrušení tábora musíme rozlišovat dvě data – den, kdy byl tábor oficiálně ministerským výnosem zrušen, a den, kdy byla likvidace ukončena. Obě data se mohla pochopitelně při zřízení tábora krýt, jak se v některých případech stalo, u zrušení táborů takový případ nenastal.24 Některé tábory tak měly pouze přechodný charakter. Příkladem takového tábora je tábor v Kladně – Dubí. Oficiálně totiž existoval tábor nucené práce v Kladně – Dříni s pobočkou v Kladně – Dubí, z níž byl vytvořen samostatný TNP k 1.1.1949. Nelze vyloučit, že v táboře v Kladně – Dříni se koncem roku 1948 nacházeli soudní či správní vězni, odsouzeni ještě před účinností zákona č. 247/1948 Sb. Situační zpráva z 1.1.1949 kromě tří táborů v Kladně a Dolním Jířetíně a šesti TNP uváděných v oběžníku ministerstva vnitra z 22.12.1948 se zmiňuje ještě o táborech ve Stárkově, Oslavanech, Třinci a Znojmě.25 TNP ve Stárkově na okrese Broumov měl sloužit potřebám Východočeských uhelných dolů v Trutnově a podle dostupných pramenů byl zřízen až 1.1.1949. Stav TNP ke konci roku 1948 byl tedy následující. Skutečný provoz byl zatím zahájen pouze v jediném TNP v Kladně – Dříni s pobočkou v Kladně – Dubí, z níž se stal samostatný tábor 1.1.1949. K provozu byl připraven ještě TNP v Dolním Jířetíně. Administrativně bylo zřízeno dalších 5 táborů nucené práce formou jmenování jejich velitelů ke dni 15.12.1948 (České Budějovice, Horní Žďár u Jáchymova, Otrava – Kunčice, Doubrava a Lazy). Od 17.12.1948 byl mezi zřízenými tábory uváděn Ostrava – Hrušov místo nevyhovujících Lazů a dále 5 táborů (Lešany, Třinec, Stárkov, Oslavany a Znojmo). Poslední dva jmenované byly zřízeny až během ledna 1949, takže v prosinci bylo v českých zemích určitě zřízeno 9 TNP, k 1.1.1949 potom již 11 TNP pro celkový počet 10 930 osob. Tyto tábory s výjimkou tábora v Kladně a Dolním Jířetíně se teprve obsazovaly stálým personálem, tj. veliteli, hospodáři a účetními, ostraha měla nastoupit až v období od 2. do 10. ledna 1949.

24

Borák, M., Janák, D.,Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 154 25 Tamtéž, s. 154

19

3.2.2 Rozmach táborového systému v letech 1949-1950

Období leden 1949 - říjen 1950 můžeme nazvat obdobím rozmachu táborového systému na území Československa. Bylo tomu tak i navzdory tomu, že počátkem roku 1949 podniky poukazovaly na průtahy v zařazování osob do TNP a podle některých informací přestávaly věřit v přísun pracovních sil z tohoto zdroje. I přes tento částečně skeptický přístup řady hospodářských subjektů byl ovšem v řadě krajů registrován značný zájem o zřizování nových táborů. Například během ledna 1949 jednalo oddělení BP/10 o zřízení dalších táborů pro Škodovy závody v Českém údolí v Plzni, doly v Sokolově i cementárny a vápenky v Berouně, uvažovalo se také o zřízení tábora pro sklárny Bohemia v Nové Roli. Však vzhledem k tomu, že tehdejšímu perzekučnímu aparátu se nedařilo naplnit ani tábory již zřízené a fungující, jak tomu mělo být podle původních předpokladů, byly další prognózy a konstatování ohledně vzniku dalších TNP již značně opatrnější. V průběhu ledna 1949 probíhaly jakési instruktážní schůzky k problematice TNP iniciované ministrem vnitra na všech nově vzniklých krajských národních výborech. Velmi ilustrativní záznam byl z tohoto jednání pořízen na KNV Ostrava. Schůzi řídil zdejší bezpečnostní referent Evžen Holuša, ministerstvo vnitra reprezentoval dr. Kubík. Jeho úvodní vystoupení velmi plasticky dokumentuje tehdejší úpadek všech právních hodnot v naší republice. Je přitom příznačné, že ačkoliv se dr. Kubík v úvodu svého expoze ohradil proti ztotožňování TNP s nacistickými koncentráky, byla jeho řeč až pozoruhodnou obdobou myšlenek fašistických „teoretiků práce“. A to včetně takových detailů, jako že tábor musí být ekonomicky soběstačnou jednotkou a „chovanci nedostanou nic zadarmo“. Pro komunistický totalitní režim byl symptomatický i jeho výrok, že na chovance je třeba pohlížet „jako na lidi nemocné“.26 Nedostatek obětí vhodných k zařazení do TNP vedl velké podniky, především doly, které na přirozený trh práce již rezignovaly, k tomu, aby obrátily svůj zájem k jistějšímu zdroji pracovní síly, kterým byli v danou chvíli vězni. Proto již v průběhu ledna a února 1949 využilo oddělení BP/10 výhradní právo ministerstva vnitra zřizovat 26

Jirásek, Z., Janák, D., Tábory nucené práce a další projevy mimosoudní perzekuce 1948 – 1954 /Sborník konference SÚ ČSAV a KH FF SU/, 1. vydání, Filozofická fakulta Slezské univerzity v Opavě, 1991. s. 10

20

a rušit tábory nucené práce a hned 3 TNP (Horní Žďár u Jáchymova, Doubrava a Lazy) byly v krátké době oficiálně zrušeny a předány pod aparát ministerstva spravedlnosti, které začalo po přeměně tyto objekty využívat jako vězeňské tábory (tzv. trestní oddíly). Podobné opatření bylo připraveno i pro Mostecko a z dochovaných záznamů je zřejmé, že byly většinou rušeny ještě prázdné TNP či tábory s pouhým zlomkem počtu internovaných osob, které byly schopny ve skutečnosti pojmout. Tyto osoby byly okamžitě přemístěny do jiných TNP. Přeměna TNP ve vězeňské tábory na Ostravsku se přibližně kryje s opuštěním původní myšlenky na vybudování zdejší rozsáhlé sítě TNP, která měla umožnit internaci několika tisíců osob. Je nutné podotknout, že velké podniky i přes výše uvedené nadále spatřovaly v TNP především relativně značný okamžitý a v dlouhodobější perspektivě průběžně doplňovaný zdroj pracovních síl, o jejichž přísun by se nemusely starat; otázka profesních kvalit byla druhořadá.27 Přístup hutních podniků k potřebě pracovních sil byl v zásadě stejný, avšak od přístupu dolů se poněkud lišil. Důvodem k tomu byla jednak úzká souvislost s investiční výstavbou, kdy např. Třinecké železárny kladly větší důraz na kvalifikaci a dlouhodobější nasazení internovaných osob a jednak neochota nasadit na práci vězně, kteří by nahradili internované muže, s ohledem na charakter pracovišť a na možnosti ostrahy vězňů. Všechny tyto tendence vycházely z dobového nedostatku pracovních sil a byly projevem postupné deformace a likvidace skutečného pracovního trhu a jeho nahrazení direktivně administrativním přidělováním pracovníků, především do těžkého průmyslu a pohraničních oblastí. Tyto procesy byly součástí vytváření centrálně plánované a řízené ekonomiky sovětského typu. Během ledna 1949 zahájila činnost většina přikazovacích komisí a od února již začal počet táborů pozvolna stoupat. V Čechách fungovalo v lednu 1949 5 TNP (pro muže pracovní tábory v Kladně – Dříni, Kladně – Dubí a Dolním Jířetíně, pro ženy potom tábor v Českých Budějovicích a pro muže i ženy sběrný tábor v Lešanech). Během února byl uveden do provozu tábor ve Stárkově a v březnu byl zřízen v původní zemské donucovací pracovně v Pardubicích TNP pro muže i ženy. Na jižní Moravě fungoval v lednu pouze TNP v Oslavanech, později vznikly další TNP opět ze zemských donucovacích pracoven v Brně a ve Znojmě. Dne 1.4.1949 byl zřízen a 27

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 156

21

současně uveden do provozu tábor v Ostravě – Vítkovicích, který byl zdrojem pracovní síly pro Vítkovické železárny. Tento tábor bezprostředně sousedil s vězeňským táborem, od něhož byl oddělen pouze plotem. Na Slovensku byly na počátku roku 1949 celkem tři tábory, a to v Novákách, Ilavě a Ústiem n. Oravou. V polovině roku 1949 existovalo na území ČSR na 16 táborů, počítáme-li mezi ně i záložní nezřízený tábor v Hodoníně u Kunštátu. Plánovaná celková kapacita činila 11 600 míst, avšak toto bylo pouze fiktivní číslo, neboť celých 6 500 míst bylo pouze teoreticky ve sběrném táboře v Lešanech. Skutečný kmenový stav činil ve všech táborech nucené práce 3 385 osob, takže plánovaná kapacita táborů byla využita pouze na 60,4%. V letních měsících došlo k dalšímu rozšíření sítě TNP, které souviselo s požadavky ministerstva zemědělství na pracovní síly pro státní statky v řídce osídlených oblastech, například v jihomoravském pohraničí. Na zdejších tisících hektarů vinic a zemědělské půdy mohly být na práci dle názoru ministerstva vnitra nejúčelněji využity ženy. Ještě v průběhu července 1949 byly proto zřízeny 3 nové ženské TNP v Širokých Třebčicích na Karlovarsku, ve Valticích na Mikulovsku a v Uherčicích u Moravských Budějovic. Jistou zajímavostí je, že pro tyto tábory nucené práce byly využity jako ubytovací prostory zámecké objekty a nikoliv dřívější tábory pro Němce, donucovací pracovny nebo podnikové ubikace, jak tomu bylo ve většině ostatních případů. Vytvoření základní sítě táborů nucené práce pro muže i ženy bylo završeno počátkem srpna 1949 novým rozdělením sběrných TNP a přikazovacích komisí, které do nich měly zařazovat oběti. Ve sběrných táborech28 měly být podle směrnic pro třídění a rozdělování osob ze dne 4.8.1949 tříděny internované osoby podle druhu provinění, fyzického stáří, pracovní schopnosti a odbornosti a poté odesílány do příslušných TNP. Do dolů měly být posílány osoby ne starší 50 let a s potřebnou zdravotní klasifikací. Pro hutě měli být zase vybíráni zejména zámečníci, kováři a obdobné profese. Platilo pravidlo, že dopadené zběhy bude SNB eskortovat do TNP po bývalých zemských donucovacích

28

V českých zemích to byly celkem 4 sběrné tábory pro muže (TNP ve Všebořicích, bývalé zemské donucovací pracovny v Brně a Pardubicích, TNP v Ostravě – Kunčicích) a stejný počet pro ženy (bývalá ZDP v Pardubicích, TNP v Českých Budějovicích, v Širokých Třebčicích a ve Valticích)

22

pracovnách v Brně a Pardubicích, které tak byly v jistém smyslu speciálními trestnými tábory určenými pro „nenapravitelné rozvratníky, sabotéry a všechny negativisty“. 29 V souvislosti s připravovanou tzv. akcí T-43 (podrobněji o samotné akci v samostatné kapitole) se projevily výrazné snahy o další rozšíření TNP, a to i přes fakt, že ke dni 1.8.1949 bylo obsazeno jen 2606 míst ve stávajících 16 TNP s celkovou kapacitou 7620 míst (tedy méně než 40% z celkového počtu míst). Podnětem k této akci byla zejména stalinistická poučka o zostření třídního boje, sílící negativní projevy vůči režimu a nespokojenost s nízkým počtem a sociálním složením osob internovaných v TNP. Akce T-43 započala koncem léta 1949 a úplně zastavena byla již v lednu 1950. Původní záměry se tedy nenaplnily a k masové perzekuci obyvatel nedošlo v takové míře, jakou si mocenské struktury původně přály. Důvodem byly zejména obavy před nepříznivými politickými důsledky. Výsledkem tedy byl jednak vznik evidence přibližně 210 tis. osob, které se ujala StB a která měla sloužit k výběru dalších obětí pro TNP, a jednak zbytnění soustavy táborů nucené práce, jichž počet až do prosince 1949 rostl. V souhrnném přehledu připravovaných táborů z 12.9.1949 se uvádělo celkem 15 nových táborů v českých zemích. Již v srpnu byl připravován velký TNP pro muže označený jako České Budějovice I, který se nacházel hned proti ženskému táboru v prostorách bývalého starobince s předpokládanou kapacitou pro 800 osob. Další tábor se začal připravovat v obci Hřebeny v okrese Sokolov, na přípravě tohoto tábora pracovala přípravná skupina z TNP ve Všebořicích, jejímž úkolem bylo upravit původní zámek s kaplí na TNP. Dne 1.10.1949 byl zřízen a současně zahájil činnost tábor ve Sv. Janu pod Skalou. V říjnu 1949 se začal v Plzni – Karlově chystat také TNP pro Škodovy závody v Plzni, na jeho výstavbě pracovalo 25 internovaných mužů z TNP Pardubice až do ledna 1950. V únoru byl však tábor zlikvidován i přes marné protesty vedení Škodových závodů, které počítalo s více než 800 novými pracovníky z TNP. K zrušení tohoto tábora došlo v důsledku zastavení akce T-43 následného přesunu internovaných do nových táborů na Jáchymovsku, kde bylo třeba nahradit na 4400 odcházejících německých válečných zajatců a zajistit nové pracovní síly pro rozšíření těžby a výstavbu nových uranových dolů v roce 1950. Správa dolů požadovala už v červnu 1949 dodání 6400 vězňů. Ministerstvo spravedlnosti vedené Alexejem Čepičkou se pokusilo požadavek splnit pomocí různých mimořádných opatření. Bylo rozhodnuto o 29

Z rozhodnutí velitele oddělení BP/10 z 28.3.1949

23

zrušení některých trestních oddílů v podnicích a převedení vězňů schopných práce v dolech do Jáchymova. Nedostatek pracovních sil na Jáchymovsku vedl k obnovení dřívějších plánů vytvořit zde několik TNP. Uvažovalo se především o táboře pro 1000 osob ve Vykmanově a dalších TNP s názvy Jáchymov – Vršek, Svornost, Centrální, Jáchymov – Bratrství. Ve skutečnosti však byl v říjnu 1949 zřízen pouze Jáchymov – Vršek. Tábor ve Vykmanově sice rovněž vznikl v říjnu 1949, avšak situační zprávy a přehledy existujících TNP jej neuvádějí, s největší pravděpodobností šlo tedy spíše o vězeňský tábor, neboli trestní pracovní tábor – TPT, které do sítě TNP nepatřily. Z původního zajateckého tábora vznikl v prosinci 1949 Tábor Příbram – Vojna, který měl zajistit pracovníky pro doly v oblasti Příbrami. Jistým paradoxem (avšak poměrně častým jevem mezi TNP) je fakt, že v tomto táboře bylo internováno 475 osob, přičemž jeho konečná kapacita byla udávána ve výši 400 osob. Jáchymovské tábory, ačkoliv v nich pracovalo na konci roku 1950 celkem 1522 30

osob , nebyly zřízeny v předpokládaném rozsahu v důsledku selhání akce T-43. Ze stejného důvodu nebyly zřízeny i další TNP plánované pro doly v západních Čechách ve Zbůchu, v severních Čechách na Mostecku. Koncem roku 1949 byl ještě zřízen největší sběrný tábor pro ženy v Dlažkovicích, okres Lovosice. Mohlo v něm být internováno až 600 žen, které měly pracovat na státních statcích v okolí Lovosic a lovosické cementárně. V souvislosti s akcí T-43 byl na Moravě aktivován záložní tábor v Hodoníně u Kunštátu. Tento TNP byl určen pro zařazování buržoazních živlů, kteří měli sníženou pracovní schopnost. Nově zřízeny byly na Moravě i další tábory, například pro národní podnik Svit v Gottwaldově nebo ženský tábor v Jaroslavicích na Znojemsku pro práci na statcích. Do jisté míry zvláštní postavení v síti TNP zaujímal speciální tábor zřízený ve věznici v Mírově, okres Zábřeh. Tento tábor byl určen k internaci příslušníků ozbrojených složek, zejména důstojníků a praporčíků československé armády, kteří za války sloužili v západním vojsku. Od počátku zde platil nejvyšší, tedy čtvrtý stupeň ostrahy, internovaní nesměli pracovat mimo věznici, takže jejich postavení se prakticky nelišilo od ostatních vězňů. Pro TNP byla vyčleněna část věznice s celkovou kapacitou 250 osob. 30

Kaplan, K., Pacl, V., Tajný prostor Jáchymov, 1. vydání, České Budějovice, Actys, 1993, s. 40

24

Poslední oblastí, kde se uvažovalo o zřízení většího počtu táborů, bylo severomoravské a slezské pohraničí. Eminentní zájem projevily okresy Bruntál, Krnov, Jeseník, Rýmařov a Šumperk. Často se však naráželo na problém s nedostatkem ubytovacích míst či s nedostatečným vybavením objektů. Vhodné podmínky nabízel např. podnik Ardenar v Jeseníku nebo zámek v Janovicích v okrese Rýmařov, tak jak tak se však vzhledem k neúspěchu akce T – 43 žádný z těchto plánů tehdy nerealizoval. Relativně hustou síť táborů v českých zemích doplňovala řada poboček a pracovních skupin, které se vytvořily neoficiálně v rámci existujících táborů. Jedny z prvních obsažnějších informací o těchto odloučených pracovních skupinách se dostaly ke Správě TNP až ve zprávách o pracovištích a jejich střežení. Dle těchto zpráv existovalo 12 odloučených pracovišť, z toho 6 na státních statcích, 5 při výstavbě a úpravách vězeňských zařízení a TNP a jedno v podniku. Ze skladby pracovišť bylo zřejmé, že část z nich měla vyloženě sezónní charakter (zejména státní statky) či příležitostný charakter (práce internovaných osob na výstavbě dalších TNP). Široká síť TNP čítající koncem roku 1949 více než třicet táborů a pracovišť pro celkem 13 350 osob byla naplněna ani ne z poloviny své kapacity, když počet internovaných osob byl 5 756 osob. Kapacity nových táborů na Jáchymovsku nestačily pokrýt potřebu pracovníků v tamějších dolech, ale naproti tomu v malých táborech pracovala na desítkách míst téměř třetina internovaných. Postupně tedy vykrystalizovala idea o likvidaci malých táborů, neboť takto hustá síť se jevila jako zbytečná, a nadále mělo fungovat jen několik táborů většího charakteru. Skutečné množství internovaných osob v jednotlivých táborech se nejčastěji pohybovalo buď v řádu desítek, nebo cca 200 - 500 osob. Více než 500 osob sdružovaly pouze dva sběrné tábory v Pardubicích a slovenských Novákách, které tak zůstávaly největšími tábory v Československu.

3.2.3 Likvidace většiny TNP

První vlna likvidace TNP na přelomu let 1949 a 1950 byla spojena se snahou o koncentraci pracovních sil na Jáchymovsku, neboť Jáchymovské doly se potýkaly s akutní potřebou pracovníků. Nejprve se uvažovalo o rušení některých TNP v Čechách, jmenovitě situační zprávy ministerstva vnitra uvádějí tábor ve Stárkově v okrese

25

Broumov a mužský i ženský tábor v Českých Budějovicích. Tato zařízení byla zrušena a zlikvidována udivující rychlostí během ledna a února 1950. Několik desítek osob internovaných v těchto táborech bylo převedeno do TNP ve Sv. Janu pod Skalou, ti zdatnější z nich do TNP v Jáchymově. Dalšími zrušenými a zlikvidovanými tábory se staly v březnu 1950 hornické pracovní tábory v Kladně – Dubí a Dolním Jířetíně na Mostecku, dostatečně fyzicky zdatné osoby byly opět přesunuty do Jáchymova – Vršku. Správa TNP učinila tyto změny, ačkoliv si byla vědoma, že tímto krokem oslabuje výkonnost mosteckých a kladenských uhelných dolů, avšak zdůraznila, že je v národním zájmu posílit počet pracujících na jednom z nejdůležitějších úseků hospodářství, a to v rudných dolech. Od počátku roku 1950 byl také mezi slovenskými tábory vykazován TNP v Ilavě pouze jako záložní. Po výše uvedených změnách tedy zůstalo v ČSR celkem 22 TNP, z toho 19. v českých zemích a 3 na Slovensku, s celkovou kapacitou 10 950 míst, z nichž bylo ovšem k 31. březnu osazeno kmenově 7 354 a skutečně pouze 5 466 míst, tj. necelá polovina. Od května roku 1950 byly TNP řízeny ministerstvem národní bezpečnosti, což přineslo některé zásahy do samotné struktury TNP. V tehdejší reorganizaci TNP se tedy projevily dvě tendence. Jednou z nich byla snaha zajistit dostatek pracovníků pro Jáchymovské doly pro těžbu uranu. Naproti tomu však zde byl požadavek podniků na menší, několik desítek osob čítající pracovní oddíly. Tyto požadavky se tedy v souvislosti s rušením táborů řešily výhradně zřizováním detašovaných pracovních skupin mimo TNP. Dvě takové skupiny pracovaly již dříve od podzimu 1949 na výstavbě věznice v Praze – Ruzyni a údolní přehrady v Klíčově. Správa TNP zdůrazňovala, že odloučené pracovní skupiny byly zřízeny ve zvlášť odůvodněných případech a z nutných důvodů a jsou pečlivě kontrolovány a řízeny, takže účel zákona č. 247/1948 Sb. nemůže být těmito opatřeními nijak porušen. V rámci reorganizace ministerstva národní bezpečnosti byla Správa TNP, tj. oddělení BAc, změněno na 6. sektor vězeňský, který řídil i věznice StB. Protože nadále docházelo k poklesu počtu osob zařazovaných do TNP, tento sektor ministerstva národní bezpečnosti avizoval počátkem listopadu 1950 snahu „plánovitě snižovati počet táborů a rušiti v prvé řadě tábory s menší kapacitou… udržovati jen tábory v jáchymovském sektoru a tábory sběrné, které jsou umístěny ve vlastních (státních)

26

objektech.“31 Do konce roku 1950 tedy mělo být zrušeno několik TNP, jednalo se jmenovitě o tábory Všebořice, Sv. Jan pod Skalou, Hodonín u Kunštátu, Široké Třebčice, Kladno – Dříň, Oslavany, Gottwaldov, Ostrava – Vítkovice a Třinec. Snahou bylo likvidovat především malé nerentabilní mužské TNP umístěné mimo Jáchymovsko nebo Příbramsko. Naopak táborem s největším počtem internovaných osob se stal TNP Příbram – Vojna, kde bylo umístěno více než 890 obětí. Přednostní přidělování zařazených či internovaných mužů do Jáchymova a Příbrami nutně muselo vést k rychlému poklesu stavů v ostatních táborech a urychlit tak zároveň jejich likvidaci. Snížení počtu táborů vedlo i k reorganizaci sítě sběrných táborů, kdy nadále působily jako sběrné tábory pro muže TNP Pardubice pro všechny české kraje, TNP Brno pro všechny kraje na Moravě a ve Slezsku a TNP Nováky pro všechny kraje slovenské. Osudy dalších ještě existujících TNP měly být předmětem meziresortní porady konané 22. května 1951 v návaznosti na rozhodnutí ministrů národní bezpečnosti a spravedlnosti ze dne 16. května 1951 o převedení TNP do rezortu spravedlnosti. Tábory tvořily tři skupiny, do první z nich patřily TNP pro muže v Brně, Ostravě – Kunčicích a Novákách, pro ženy pak v Dlažkovicích a Gottwaldově a pobočka ústředního skladu vězeňského sektoru ministerstva národní bezpečnosti v Brně, tyto tábory byly určeny k předání Sboru vězeňské stráže. Druhou skupinu tvořily tábory určené k likvidaci nejpozději do 31. května, jednalo se o tři ženské TNP na jižní a jihozápadní Moravě a mužské TNP v Mírově a Pardubicích. Do poslední skupiny byly zařazeny tábory určené k likvidaci, která bude provedena v nejbližší době, a představovaly ji tábory v Jáchymově (Vršek a Plavno) a TNP Vojna v Příbrami. V polovině roku 1951 bylo dle odhadů internováno méně než 2 300 osob v pěti táborech a čtyřech odloučených pracovištích, které spadaly pod ministerstvo spravedlnosti. Nadále existovaly TNP spravované stále ještě ministerstvem národní bezpečnosti, ačkoliv o jejich likvidaci bylo již dříve rozhodnuto. Patřil mezi ně například TNP Mírov, ve kterém zůstali při jeho likvidaci dne 18.7.1951 pouze 4 poslední chovanci. V uplynulých týdnech zde totiž docházelo k propouštění vězněných osob, neboť zvláštní komise odhalila mnoho případů neoprávněného zařazení a protizákonného věznění. 31

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 171

27

S předáním tří táborů na Jáchymovsku a Příbramsku do správy ministerstva spravedlnosti se nepočítalo, protože objekty táborů byly ve vlastnictví Jáchymovských dolů a osoby v nich ubytované zůstaly nadále v evidenci ministerstva národní bezpečnosti. Naopak ministerstvo spravedlnosti předalo do správy ministerstva NB k 31.5.1951 i jáchymovské trestanecké tábory, tj. vězeňské oddělení. Ministerstvo NB tedy převzalo kontrolu nad pracovními silami v klíčovém odvětví a zbavilo se problematických TNP, které nesplnily svou úlohu a očekávání ani na poli politické perzekuce režimu nepohodlných občanů, ani jako zdroj levných pracovních sil. V dalším období upadal i zájem politických špiček o TNP, jistou možnost zvýšení stavu chovanců sice krátkodobě znamenala činnost trestních komisí při okresních národních výborech v roce 1952, nicméně úplná likvidace TNP se nezadržitelně blížila.

3.2.4 TNP jako součást vězeňské soustavy v letech 1951-1954

Od 1.11.1951 zůstaly v provozu pouze čtyři tábory nucené práce, zdaleka největším z nich byl TNP Ruskov, který vznikl dne 1.10.1951 v okrese Košice namísto zrušeného TNP v Novákách. Ministerstvo spravedlnosti ponechalo do konce roku 1951 systém řízení TNP a postupně nahrazovalo jejich personál příslušníky Sboru vězeňské stráže. V roce 1952 se pro tato zařízení vžil název „přechodná nápravná zařízení“ a pro internované osoby označení „vězni“. Skutečné počty chovanců táborů a pracovníků v několika málo odloučených pracovních skupinách stále klesaly. Na podzim 1952 schválil politický sekretariát ÚV KSČ návrh na sjednocení vězeňství, které převzalo i s přechodnými nápravnými zařízeními opět ministerstvo národní bezpečnosti, a na jaře začala jejich postupná likvidace. Z tohoto období se dochovala prakticky jen kusá informace o zrušení táborů v Ruskově 15.5.1953, ve Všebořicích 30.6.1953, V Gottwaldově 31.1.1954 a v Brně 15.2.1954.32

32

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 179

28

3.4 Vnitřní režim v táborech nucené práce 3.4.1 Životní podmínky internovaných osob Životní podmínky a pracovní poměry v TNP se především z počátku lišily takříkajíc tábor od tábora, všeobecně však lze konstatovat, že byly nevyhovující. Velké množství táborů nebylo zcela připraveno na přísun a ubytování takového počtu osob, jaký byl do nich přidělován. Pouze určité množství táborů fungovalo ve zděných objektech, v ostatních TNP byli chovanci ubytováni v naprosto nevyhovujících dřevěných barácích, v kterých většinou byly za okupace pracovní nebo zajatecké tábory. Absence pitné vody nebo vůbec jakékoliv vody nebyla v mnohých táborech výjimkou a často se musela přivážet. Velké množství táborů nemělo buď vůbec žádné, a pokud, tak zcela nevyhovující hygienické a sociální zařízení. Obývací místnosti v TNP byly mnohdy velice zanedbané a bez potřebného vybavení. Velmi obvyklý byl také výskyt hmyzu a dalších živočichů i v obytných místnostech pro chovance. Ještě na jaře 1950 funkcionáři Správy TNP po prohlídce táborů v Příbrami konstatovali, „že někteří ze soudruhů, kteří prošli za okupace německými koncentračními tábory tvrdí, že takových špatných koncentračních táborů v Německu nebylo.“33 Celkovou situaci v jednom z těch „horších“ TNP v TNP Příbram – Vojna vystihuje zpráva ze dne 20. dubna 1950 z inspekce bezpečnostního referenta KNV – tedy člověka, který byl členem krajské trojky: „Do tohoto TNP jsme jeli ve vědomí, že má zvláštní povahu a skladbu chovanců, proto jsme byli překvapeni tím, že jsme zde našli většinu dělníků, zejména mladých lidí, zařazených pro porušení pracovní morálky ... působí ponurým dojmem (tábor celkově – pozn. autora) a zdá se mi, že zde bylo použito nadbytečné množství ostnatého drátu ... dvě střežící věže musí nevyhnutelně vyvolat dojem německých koncentračních táborů ... ze záchodové jámy vytékají fekálie širokým proudem ven do prostoru, kde šíří odporný zápach a nutí při pohledu na to k dávení ... ubikace jsou do nemožnosti přeplněny ... pach vycházející z pracovních oděvů dělá vzduch v místnosti nedýchatelný ... , všudypřítomný zápach z pracovních oděvů činil vzduch v místnostech nedýchatelný ... jest pouhou náhodou, že nevypuknou infekční choroby ... při návštěvě e podával k obědu guláš s rýží, ta však byla naprosto nepoživatelná ... i příslušníci

33

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 91

29

ostrahy musí trpět a jejich ubytovací podmínky se jen málo liší od ubytovacích podmínek chovanců ... dokazuje to pro nás, že jsme suspendovali pojem člověka ... Tyto poměry jsou v porovnání s druhými TNP prostě nemožné, a protože zákon 247/48 Sb. je zákonem třídním, sledoval ve svém provádění i snahu převýchovy kolektivu prací u lidí s narušenou pracovní morálkou, jest zde úplně postaven na hlavu ... lidé, pro které by měl být určen, tj., kapitalisty, velkoobchodníky, apod., zastávají zde kancelářské a jim podobné práce, zatímco dělníci jdou prostě do práce ...34 Tyto počáteční znatelné rozdíly mezi jednotlivými tábory ve vnitřních poměrech se postupně odstraňovaly a jejich postupné sbližování ukončilo na jaře 1950 vydáním táborových řádů. Ještě v polovině roku 1949 dostávala Správa TNP od občanů i národních výborů stížnosti, které jednak poukazovaly na přílišnou volnost a svobodu internovaných osob v táborech, tak na případy velice krutého zacházení, včetně časté přítomnosti fyzického násilí páchaného dozorci na chovancích táborů. V prvních etapách se uvnitř táborů často objevovaly případy korupce, podplácení členů ostrahy i velitelů táborů nebo i jiné formy obohacování vedení táborů na úkor internovaných osob. Časté bylo velice benevolentní udělování dovolených chovancům tábora hraničící se zneužíváním pravomoci jejich velitelů. Dalším častým prohřeškem, který znepokojoval Správu TNP, souvisel s udělováním povolení opustit tábor zařazeným osobám za účelem návštěvy bohoslužeb. Bylo zjištěno, že chovanci táborů tyto propustky zneužívají a místo kostelů navštěvují hostince, kde se opíjejí a vyhledávají pohlavní styk. Výjimkou nebyly ani případy, kdy dozorci nejenže řádně nevykonávali svoji povinnost dohlížet na práci zařazených osob, ale dokonce s chovanci táborů navštěvovali hostinec a nechávali si jimi platit svou útratu. Nebylo žádným překvapením, že Správa TNP chtěla těmto výstřelkům svobody v táborech učinit co možná nejdříve přítrž a nastolit všude velice přísný a tvrdý režim, který by odpovídal zamýšlené koncepci TNP a představám tvůrců myšlenky nucených prací jakožto nástroje třídního boje a eliminace zahálečství a vyhýbání se práci. Proto Správa TNP často měnila vedení táborů, za korupci byly udělovány přísné disciplinární tresty a na poradách velitelů prosazovala jednotný systém a pravidla pro poskytování jakýchkoliv výhod internovaným. Udílení propustek a dovolených mělo sloužit

34

Bártík, F., Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů, 1. vydání, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 28

30

k motivaci internovaných a silně připomínalo spolu s kasárenským ubytováním vojenskou službu.35 Jednotné táborové řády z roku 1950, na rozdíl od prozatímního řádu z roku 1948, již podstatně podrobněji regulovaly veškerý život v táboře, včetně stravování a škály používaných trestů. Upravoval rovněž denní režim v táboře, možnosti návštěv příbuzných v táborech, pravidla pro přijímání balíčků a pro používání korespondence vůbec. Nutno podotknout, že tato pravidla se jen velmi málo lišila od obdobných pravidel ve věznicích a trestně pracovních táborech. Soubor řádů doplňovaly výnosy o stravovacích dávkách a o poskytování výhod za pracovní výkony internovaných (např. možnost nákupů potravin v táborových kantýnách). Internovaní předávali své potravinové lístky táborové kuchyni, pouze část přídavkových lístku, které získali pracovním zařazením a výkonem, jim zůstávala k volnému použití, ovšem v rámci tábora.36 Denní režim v TNP byl přesně určen a každý den měl stejný a pravidelný chod, například v letním období tj. od 1.4. do 30.9 byl budíček v 5 hod., večerka pak ve 21 hod. V době mezi 5:10 a 5:30 následovalo hlášení k lékaři, od 5:30 do 6:00 snídaně, mezi 6:00 – 6:45 se internovaní věnovali úpravě světnic. Od 7:00 do 8:00 probíhala vycházka na dvůr. Pracovní doba byla od 8:00 do 18:00 s hodinovou přestávkou na oběd a úpravu ve 12 hod. Poté přicházel čas na večeři a osobní úpravu v době mezi 18:00 a 19:00. Od 19:00 do 20:30 probíhalo povinné učení, v této době se tedy realizoval výchovný prvek pobytu v táboře. Chovanci TNP měli volno na soukromé věci pouze od 20:30 do 21:00, kdy následovala večerka. V zimním období, tedy od 1.10. do 31.3. se režim lišil jen nepatrně, a to tak, že budíček byl posunut až na 6 hod. Stravování v TNP bylo zjednodušeně řečeno nedostačující. Denní dávky přidělené stravy nesměly svou hodnotou překročit 15 Kčs, což byla denní norma na jednoho chovance. Pro ilustraci se v souhrnu jednalo za jeden měsíc o 1,3 kg masa, 0,16 kg sádla, 0,2 kg másla, 0,42 kg umělých tuků, 0,12 kg cukru, 3 vejce, 3,75l mléka, 100g tvarohu, 7,5 kg chleba, 3,66 kg mouky, 10 kg brambor a 250g soli.

35

Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 128 36 Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 94

31

V TNP mělo být postaráno o zdraví chovanců. Zdravotní služba byla v TNP vykonávána táborovým lékařem, kterého jmenovalo ministerstvo vnitra po dohodě s příslušnou okresní národní pojišťovnou. Táborový lékař společně s velitelem TNP zodpovídal za zdravotní stav chovanců, za vytvoření zdravotních předpokladů k pracovnímu využití zařazených osob podle fyzické schopnosti a zdatnosti a za vytvoření a udržení zdravotních předpokladů řádného a hygienického zařízení TNP. Zdravotní stav zařazovaných osob však nebyl dobrý, do táborů byly stále zařazovány osoby s podlomeným zdravím a neschopné práce. Takovým osobám byl na základě posudku táborového lékaře, velitelství tábora a doporučení zdravotního oddělení ministerstva národní bezpečnosti pobyt v TNP přerušován na dobu potřebnou k léčení. Velmi často docházelo k těžkým úrazům zařazených osob, zvláště pak na rizikových pracovištích jako byl doly a hutě. Poměry uvnitř TNP ovlivňovali osvětoví referenti, řízení referátem osvěty ve Správě TNP na ministerstvu vnitra. Jejich hlavním úkolem bylo internované politicky převychovat a změnit jejich poměr k práci. Tomu odpovídaly různé formy „osvětového“ působení: „zájmové kroužky“, vedení knihoven, promítání filmů a jiné, většinou povinné „kulturní akce“. Především však organizovali povinné politické školení, jehož témata určoval pro každý měsíc referát osvěty v ústředí. Ve zprávě za rok 1949 vedoucí funkcionář referátu osvěty konstatoval, že úkoly „převýchovy“ se nesplnily. Jako důvody uváděl nízkou politickou i služební úroveň velitelů a osvětových referentů a politickou činnost nenapravitelných „rozvratníků“ z řad internovaných, které navrhoval izolovat ve zvláštních táborech. Stížnost na úroveň a práci velké části osvětových referentů se opakovala i ve zprávě za rok 1950. V tomto roce však už vznikly pro „rozvratníky“ speciální tábory.37 Funkcionáři správy TNP se pokoušeli od jara 1949 vytvořit uvnitř táborů mezi internovanými i mezi příslušníky ostrahových oddílů svou agenturní síť. Po počátečních neúspěších v této oblasti, kdy se zaměřovali na bývalé členy KSČ a snažili se systém držet v tajnosti i před veliteli táborů, se Správa TNP snažila nalézt jiné cesty k vytváření zpravodajské organizace uvnitř táborů. V táboře poté vznikla nová funkce nazvaná „pomocník osvětáře“, který byl podle směrnic skrytým zpravodajským orgánem s úkolem organizovat zpravodajskou službu v TNP. Jeho činnost spočívala ve sledování 37

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 96

32

podezřelých individuí i mimo tábor a o jeho poslání nesměl absolutně nikdo vědět. Každý týdne podával zprávu nově zřízenému referátu Z na Správě TNP, jehož vedoucím byl M. Pich-Tůma. Tento referát vedl kartotéku spolupracovníků. Počet spolupracovníků nikdy nepřekročil stovku a po přechodu TNP pod správu ministerstva spravedlnosti přestaly mít spisy smysl, neboť dosavadní zpravodajská síť se rozpadla a ve věznicích byla vybudována nová obdobná síť.

3.4.2 Pracovní povinnosti v TNP Jedním z hlavních důvodů existence TNP jako takových byla, vedle snahy izolovat a internovat určitou skupinu obyvatel, také potřeba shromáždit větší množství levné pracovní síly, se kterou mohl vládnoucí režim snadno manipulovat a umístit ji v místech akutní potřeby jednotlivých odvětví národního hospodářství. Lze konstatovat, že všichni internovaní pracovali, většina mimo tábory, někteří přímo v nich. Pracovní umístění mužů bylo většinou v dolech, hutích a ve stavebnictví, ženy pracovaly nejčastěji v lehkém průmyslu a v zemědělství. Přímo v táborech pracovali například trvale nemocní nebo důstojníci v TNP Mírov. Jak vyplývalo ze směrnic a pokynů Správy táborů, internovaní vstupovali do pracovního poměru se závodem, ke kterému byli pracovně přiděleni. Za svoji práci dostávali mzdu jako zaměstnanci a na základě tohoto pracovního vztahu byli také nemocensky a sociálně pojištěni. Veškeré výdělky, včetně příplatků za práci přesčas a zvláštních odměn zaměstnavatel odváděl výhradně velitelství TNP, které mělo pravomoc rozhodovat o skutečné výplatě, která měla náležet internované osobě. Z této částky byla sražena daň ze mzdy, příspěvek na pojištění a náklady na ubytování, stravování, ošacení atd. Zbytek se rozdělil na kapesné odstupňované podle výše výdělku, na úložné ve výši 10% příjmu a na vyživovací příspěvek pro rodiny internovaných osob. Výše výživného, které tábor posílal rodinám, závisela na pracovním výkonu. Třídění vězňů vycházelo ze sovětského systému, který se ukázal jako problematický, proto byl zaveden do TNP v ještě komplikovanější podobě. Prozatímní řád pro TNP rozeznával dva zdravotní stupně pracovní schopnosti („A – plně schopen“, „B – méněschopen“) a tři táborové třídy, z nichž nejvyšší byla I. třída. Na zařazení do táborové třídy záviselo odstupňované poskytování výhod, jako bylo častější dopisování 33

a přijímání balíčků, větší počet návštěv, vycházek a dovolených, i doba zadržení v táboře. Obě skupiny osob internovaných přikazovací komisí podle § 2 odst. 1 byly po příchodu do tábora zařazeny do II. třídy, správní vězni do III. třídy, v níž museli zůstat po celou dobu trestu, do téže třídy byli zařazeni i „káranci“ ze zemských donucovacích pracoven. Přeřazování mezi třídami záviselo na pracovních výsledcích a chování vězně, příslušníkům I. třídy mohl tři měsíce po příchodu velitel navrhnout zkrácení internace až o třetinu, naopak u „nepolepšitelných příslušníků“ III. třídy prodloužení o třetinu do celkové doby 2 let, přičemž „se zpravidla propouštějí teprve, ukáží-li se hodni zařazení do II. třídy.38 Mezi časté praktiky v závodech patřilo využívání internovaných k těžkým a špatně placeným pracím, k nimž by se pouze obtížně získávali běžní zaměstnanci. Objevovaly se časté stížnosti na to, že zaměstnanci za sebe nechávají pracovat internované, že jsou diskriminováni vedoucími a vedeními závodů, okrádáni a jejich zasloužené výdělky byly snižovány. Tyto nekalé praktiky závody zdůvodňovaly nízkou pracovní morálkou internovaných a požadovaly naopak přidělení ještě dalších osob. Ovšem část zaměstnanců či celé jejich skupiny v některých podnicích a závodech přistupovala k internovaným poněkud nevraživě ze zcela pochopitelných důvodů, nucený vysoký výkon práce pracovníků z TNP totiž často značně překračoval pracovní výkon stálých zaměstnanců a ohrožoval tak jejich pracovní normy. Napětí na některých pracovištích v tomto ohledu vyústilo v listopadu 1950 v požadavek vyřazení internovaných z pracovních kolektivů. Nutno připustit, že snad ještě mnohem častěji se objevovaly opačné vztahy zaměstnanců s internovanými, zejména tam, kde internovaní pracovali bez dozoru. Většina zaměstnanců nedbala zákazů rozhovorů, poskytování pomoci a služeb internovaným, které vyhlašovalo vedení závodů. Zaměstnanci tak často zprostředkovávali obětím TNP styk s příbuznými a známými, vyřizovali vzkazy, odesílali nebo přijímali dopisy a sdělovali jim zprávy zahraničního rozhlasu. Vedením závodů bylo známo, že zaměstnanci často vedou s internovanými při práci i politické rozhovory, kdy kritizují režim a shodují se na nespokojenosti se současnými poměry. Vzhledem k tomu, že pracovní podmínky osob zařazených do TNP v průběhu času procházely změnami a i místně se tyto podmínky velmi lišily, byly také výdělky na jednotlivých pracovištích velmi rozdílné. Například v únoru 1951 se průměrné mzdy 38

Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 125

34

pohybovaly v rozpětí od 1391 Kčs do 5198 Kčs. Největších výdělků se dosahovalo v dolech, zejména uranových, a v hutích, nejnižší potom v zemědělství a za práci v táboře. Skupiny, které prokazovaly „pracovní netečnost a neukázněné chování,“ neplnily pracovní úkoly a normy, neúčastnily se organizovaných pracovních soutěží a jiných akcí, posílala Správa TNP do zvláštních „táborů zvýšené ostrahové přísnosti“.39 Celý systém opatření donucoval zařazené k výkonu práce nad rámec jejich povinností, aby získali různé výhody. Důkazem jisté funkčnosti systému odměn byly například určité deprese a snížení pracovního výkonu v době, kdy bylo v červnu 1949 zastaveno udělování propustek z TNP za pracovní výkon. Spojitost mezi pracovní morálkou a udělováním výhod byla tedy více než zřejmá. Některým skupinám zařazených bylo nabídnuto ještě v průběhu pobytu v TNP v rámci jistého hromadného dobrovolného náboru, že s nimi bude uzavřen externí pracovní poměr. Vybraným osobám bylo nabídnuto, že pokud se zaváží pracovat v určeném podniku po tři roky, bude jim přerušen pobyt v TNP, a osvědčí-li se poté v práci, budou z TNP trvale propuštěni. Určitá část internovaných tuto nabídku využila a do náborů se dobrovolně přihlásila. Pro internované to znamenalo možnost dostat se tak z tábora a jeho přísného režimu a podniky si tímto zajistily část pracovníků na delší dobu, než by odpovídala maximální době, po kterou mohly být osoby v táborech podle zákona internovány.

3.4.3 Ostraha táborů

Výkon strážní služby byl svěřen do působnosti Sboru národní bezpečnosti. Ke dni 31.12.1949 vykonávalo tuto službu v TNP celkem 297 příslušníků SNB. Tento počet se jevil jako absolutně nedostatečný vzhledem k téměř žádnému ženijně technickému zabezpečení samotných táborů a pracovišť. Strážní služba tedy nemohla být spatřována jako vyhovující. Při daném počtu příslušníků nešly TNP dostatečně zabezpečit, když na jednoho příslušníka strážní služby připadalo v průměru 20 internovaných osob. Střežení bylo prováděno dozorčí a obchůzkovou službou, což v praxi znamenalo, že objekty nebyly pod stálým nepřetržitým dozorem. Příslušníci 39

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 98

35

ostrahových oddílů byli přidělováni do táborů pouze přechodně na dobu několika měsíců, navíc práce u ostrahy TNP pro ně neměla žádnou výraznější prestiž. Časté střídání potom vedlo k nedbalému a benevolentnímu vykonávání služby. Neurovnané poměry v táborech, především během prvního roku jejich činnosti, nedostatečná ostraha zejména na pracovištích, byly příznivé, ba dokonce nabízely možnosti k útěku. V roce 1949 se pokusilo 902 chovanců o útěk, což je téměř 11% z celkového počtu chovanců TNP v té době (8 275). Téměř 90% útěků se uskutečnilo z pracovišť, ta měla být podle tehdy platných ustanovení střežena závodními strážemi. Střežení bylo ale prováděno velmi povrchně, nezodpovědně a na mnohých pracovištích nebylo prováděno vůbec. Nutno však poznamenat, že procento útěků se jevilo vzhledem k naprosto primitivním bezpečnostním opatřením jako přiměřené. Velká většina uprchlíků byla posléze dopadena nebo se dobrovolně vrátila do tábora. Jména osob na útěku a jejich popis vysílal pod krycím označením TNP rozhlas, stanice Sboru národní bezpečnosti a národní výbory v místě jejich bydliště obdržely příkazy a výzvy k pátrání. Správa TNP na ministerstvu vnitra si však stěžovala na liknavé plnění příkazů příslušníky bezpečnosti a na naprostou nečinnost národních výborů. Dopadení byli vysíláni do táborů v Pardubicích, v Brně, později i ve Svatém Janu pod Skalou.40 Klíčový problém výkonu strážní služby však představovalo použití zbraně. Prozatímní řád TNP se pouze obecně odvolával na předpisy pro příslušníky SNB, pokyny z 24.1.1949 pak nařizovaly střežit tábory (s výjimkou služby u vstupu) i pracoviště, jak již bylo řečeno, pouze formou obchůzek, tj. nikoliv nepřetržitě. Po převzetí táborů StB na podzim 1949 měl legalizovat použití zbraně při pokusech o útěk, zejména z trestných táborů se zostřenou ostrahou a zvlášť důležitých pracovišť, připravovaný Řád pro ostrahovou službu v TNP. Jednání Správy TNP s právním oddělením MV o případné legislativní úpravě v novém trestním zákoně vyústila v březnu 1950 v kuriózní výklad pojmu „nebezpečný zločinec“. Široké „třídní“ pojetí nevyžadovalo, aby se jednalo o zločince v právním slova smyslu, nýbrž o osoby „vyznačující se zvýšenou potřebou zvláštní výchovy“, jimiž se rozuměli např. lidé odsouzení podle zákonů č. 231/1948 Sb. a 15/1947 Sb. nebo označeni za „odpůrce lidově demokratického zřízení“, kteří se pokusili utéci z tábora nebo z pracoviště se zostřeným dozorem. Tábory, v nichž bylo podle návrhu nových směrnic pro ostrahovou 40

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 93

36

službu z června 1950 možné použít při útěku internovaných zbraně, mělo určit ministerstvo národní bezpečnosti. Zpravidla mělo jít o tábory I. stupně „ostražitosti“, tj. se zostřenou ostrahou, kde se prováděl bezpečnostní dozor i na pracovištích, jinak běžně střežených příslušníky závodních stráží.41

3.5 Tábory nucené práce při uranových dolech Nedlouho po skončení druhé světové války byla dne 23.11.1945 sepsána a podepsána Dohoda mezi vládou SSSR a ČSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu sovětských socialistických republik. Dohoda byla vyvrcholením přísně tajných jednání vedených mezi oběma stranami již od srpna 1945. Bezprostředně po skončení války obsadily ruské vojenské jednotky stávající uranové doly v ČSR, resp. přilehlé závody zajišťující těžbu, a dovnitř byli vpuštěni pouze osoby s propustkami. Do závodů často dojížděli vysoce postavení důstojníci Rudé armády a také ruští odborníci na danou problematiku. Pro sovětskou velmocenskou politiku byl československý uranový průmysl nezastupitelný, neboť výrazně pomohl zlomit americký monopol na atomovou bombu. Tento cíl sovětské politiky byl dominantním motivem Moskvy při jednáních o výše uvedené dohodě. Středem sovětského zájmu se staly zejména ložiska uranu na Jáchymovsku a Příbramsku, která se od roku 1948 staly důležitým faktorem pro výrobu sovětských atomových zbraní, tedy pro postavení SSSR jako atomové velmoci. O československé ochotě vyjít vstříc Sovětskému svazu vstříc v záležitosti dodávek uranu svědčilo předání jeho dosavadních zásob. Zpráva z 13.3.1946 potvrzovala, že sovětské orgány převzaly 17 – 18 tun uranových rud a barev.42 TNP na Jáchymovsku měly svůj podíl na závratně rychlé výstavbě československého uranového průmyslu. V poměru k celkovému počtu zaměstnanců nebo počtu nasazených trestanců se může zdát význam TNP malý, nikoliv však zanedbatelný. Během padesátých let sovětské nároky na těžbu uranu nesmírně prudce stoupaly a prakticky si vynutily vznik nového odvětví československého průmyslu. 41

Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 129 42 Kaplan, K., Pacl, V., Tajný prostor Jáchymov, 1. vydání, České Budějovice, Actys, 1993, s. 9

37

Rychlý rozvoj těžby uranu však beze sporu probíhal na úkor ostatních odvětví a odčerpával tak investice, materiál a samozřejmě i pracovní síly. Výstavbu uranového průmyslu však přesto od počátku provázel nedostatek pracovních sil. Chyběli jak kvalifikovaní dělníci, horníci, zedníci, technici, tak i pomocné nekvalifikované síly. V roce 1948 byla tato potřeba německými válečnými zajatci a vězni odsouzenými podle retribučních dekretů. Když koncem roku 1949 museli váleční zajatci odejít, byly vážně ohroženy nejen plány rychlého vzrůstu těžby uranu, ale dokonce udržení existující úrovně. Akce A, ve které měly pracovní úřady či odbory získat horníky a dělníky dalších profesí, nepřinesla očekávaný výsledek. Vláda se ani nerozhodla pro pracovníky ze Sovětského svazu nebo některých zemí jeho bloku (v úvahu přicházelo např. Bulharsko) a vyslovila se pro využití domácích zdrojů. Zajistit dobrovolný příchod asi dvaceti tisíc zaměstnanců v příštích pěti letech, tedy v období prvního pětiletého plánu, bylo nereálné, protože se připravoval také přesun lidí do odvětví těžkého průmyslu a protože o práci v uranových dolech nebyl zájem (nepříznivé pracovní podmínky, strach před zdravotními následky dlouhodobé práce v zamořeném prostoru). Z uvažovaných variant se vláda rozhodla pro otrockou práci vězňů a obětí TNP, a to v masovém měřítku.43 Výše uvedená negativa práce v uranových dolech se snažily podniky všemožně kompenzovat tím, že dobrovolní pracovníci a brigádníci obdrželi za práci v dole řadu výhod, které je měly do dolů přivábit. Např. za práci v Jáchymově pracovníci obdrželi poměrně vysoké příjmy, k tomu hornický a zvláštní, tzv. jáchymovský příplatek, mimořádně zvýšené příděly potravin, nákup zboží ze Sovětského svazu aj. I přes tyto snahy však bylo zřejmé, že potřebného množství pracovních sil nemůže být dosaženo díky „dobrovolným“ zaměstnancům a na řadu muselo nevyhnutelně přijít intenzivnější využití vězňů a osob internovaných v TNP. Funkcionáři československo-sovětské komise pro těžbu uranu a vedení Jáchymovských dolů i ministerstva vnitra počítali v Jáchymově s vytvořením několika TNP s velkým počtem internovaných. Od října 1949 postupně vznikaly TNP Jáchymov – Vršek a Vykmanov. Tábor Vršek byl nejprve užíván jako sběrný, v roce 1950 však byla tato funkce i pro všechny budoucí tábory při Jáchymovských dolech přidělena táboru Vykmanov. Po roce jejich existence vznikly dvě pobočky tábora Vršek, a to sice 43

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 128

38

tábor Nikolaj a Plavno. V Příbrami pak začaly fungovat tábory Třebsko, Brody a Vojna. Tábory nucené práce však neměly v Jáchymově dlouhého trvání, již v únoru 1951 byly zrušeny tábory Nikolaj, Plavno a Vršek.

Když v červnu 1951 přecházely tábory

z ministerstva národní bezpečnosti pod správu ministerstva spravedlnosti, v seznamu táborů už nebyl ani jeden z Jáchymova. Ministerstvo národní bezpečnosti si ponechalo tábor Příbram – Vojna. Hlavní příčinou krátkého trvání TNP při uranových dolech bylo nenaplnění představ o přísunu až 10 tis. pracovníků, kteří by se rekrutovali mezi oběťmi TNP. Celkový počet osob nasazených do uranových dolů v rámci pobytu zařazení do TNP činil celkem cca 2 500 osob. Z těchto důvodů nadále plnily hlavní úlohu v zajištění pracovních sil pro uranové doly především trestanecké tábory, později označované jako nápravně pracovní tábory. Do těchto zařízení byli umísťováni z převážné většiny političtí vězni, a to až do roku 1961. Celkový počet osob, jež musely v rámci výkonu trestu pracovat v uranových dolech, činí dle odhadů za celou dobu existence těchto táborů cca 65 tis. osob. Životní a zejména pracovní podmínky v uranových dolech byly ve srovnání s jinými tábory obzvláště těžké a mimořádně kruté. Všichni zaměstnanci byli vystaveni častým pracovním úrazům a dlouhodobým zdravotním následkům. Nezkušenost vězňů a internovaných při vynucované práci toto nebezpečí ještě zvětšovala. Oficiální statistika uváděla 86 smrtelných úrazů vězňů a internovaných v letech 1948 – 1956 v Jáchymovských dolech, další se skrývaly pod jinými příčinami úmrtí nebo v údaji „příčina nezjištěna“. Vysokému a náročnému pracovnímu a fyzickému vypětí neodpovídaly mzdy, které d ředitelství dolů Správa TNP dostávala. Průměrné měsíční mzdy se v roce 1950 v TNP Jáchymov pohybovaly na úrovni jiných táborů.44 Nutno však přiznat, že mnohdy dosahovaly mzdy až několikanásobné výše. Z dochovaných záznamů vyplývá, že znatelně vyšší mzdy byly pobírány např. v uranových dolech v okolí Příbrami. Nelze určit počet těch, kteří dosahovali nejvyšších nebo nejnižších mezd, ale ty nejvyšší mzdy pobíralo jen několik málo jednotlivců. Jak uvádí Zdeněk F. Šedivý ve své knize nazvané Uranový gulag – Jáchymovské peklo, životní podmínky a podmínky pracovní byly velice negativně ovlivněny také přístupem ostrahy a ostatních zaměstnanců v táborech a dolech. „Tábory se prostě 44

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 130

39

rabovaly. Střelmistři nevěnovali žádnou pozornost pracovištím s politickými vězni. Smrtelné úrazy byly na denním pořádku. Bezpečnostní předpisy se ignorovaly. Tomuto katastrofálnímu stavu pomáhala i skutečnost, že v uranových dolech na Jáchymovsku, ale i jinde v oblastech těžby uranové rudy, nesměli členové Sboru vězeňské stráže (SVS) kontrolovat pracoviště, kam byli přiděleni političtí vězni. Tato kontrola byla vyhrazena jen příslušníkům útvaru Sboru národní bezpečnosti – Jeřáb, kteří se zapsali do historie těžby uranové rudy svým nelidským zacházením s politickými vězni. Strážní službu vykonávali příslušníci útvaru Jeřáb již od 1. února 1949.“45 Jáchymovské doly byly pod zvláštní bezpečnostní ochranou, která překračovala územní pracoviště a zasahovala široké okolí. Vedoucí političtí funkcionáři a také ministerstvo vnitra odůvodňovali tato mimořádná opatření bezprostřední blízkostí hranic s imperialistickým světem a poměrně častými útěky nebo pokusy o útěk trestanců, ale také těžbou významné a utajované suroviny anebo tím, že v dolech byli na práci nasazeni političtí vězňové. Útvar Jeřáb vznikl z bývalého pohotovostního a poté pohraničního pluku, byl podřízen odboru BA ministerstva vnitra a v hierarchii výkonu státně bezpečnostní služby stál na úrovni krajského velitelství Státní bezpečnosti. Ačkoliv Jeřáb během let prošel několika změnami, jeho původní a hlavní poslání mu trvale zůstalo: „Střeží prostory uranových kutisk a dolů na území republiky a všechny tábory trestanců a tábory nucené práce u uranových kutisk.“ Po jistý čas byl v jeho režii, co se týká zajištění bezpečnosti, i transport uranové rudy na území republiky z Jáchymova až na hranice. Od května 1950 zajišťoval tento útvar ostrahu všech TNP. Počet jeho členů narůstal se zvyšujícím se počtem „nevolných pracovních sil“. I přes zvláštní ostrahu však pokusy jednotlivých vězňů i celých skupin o útěk neustaly. Podařila se jen malá část těchto útěků a mnohé z nich skončily tragicky. Přesné údaje o úspěšnosti útěků z TNP či především z trestaneckých koncentračních táborů při uranových dolech nejsou zpracovány. Udává se, že minimálně 31 muklů (MUKL = muž určený k likvidaci) bylo zastřeleno při pokusu o útěk a 439 zemřelo v důsledku různých nehod. Tyto informace ovšem pocházejí z větší části od samotné ostrahy a správy táborů, kterou nikdo nekontroloval a která tak mohla příčinu smrti určovat zcela libovolně, bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Pokud vezmeme byť i jen částečně v potaz svědectví stovek vězňů, je zřejmé, že kolonka příčina smrti v kartotékách založených 45

Šedivý, F., Uranový gulag – Jáchymovské peklo, Brno, Moba, 2003, s. 25

40

správou táborů nemá absolutně žádný význam. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku, pokud nebylo zařazeno mezi nehody nebo přirozená úmrtí např. na infarkt. Ubití vězně k smrti bylo též nejspíše nehodou. V průběhu existence pracovních táborů při uranových dolech došlo k několika pokusům o hromadný útěk, naprostá většina z nich skončila neúspěšně, větší naději na úspěch měly individuální pokusy o útěk. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k jednomu z nejznámějších hromadných útěků z komunistických táborů v Československu. Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 v táboře číslo XII. jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen několika jedincům, kteří byli posléze dopadeni a zastřeleni či odsouzeni k trestu smrti. Obecně byla poslušnost v táborech udržována jednoduše pomocí hladu. Vězni, kteří neplnili normu při těžbě, dostali snížené porce již tak velmi nedostatečných přídělů jídla. Zesláblí vězni tak potom při těžké práci v chladu a v radioaktivním prostředí snadno onemocněli a často také brzy umírali. Jako kázeňský trest, který následoval nejčastěji po konfliktech frustrovaných vězňů s dozorci, sloužila tzv. korekce. Korekce byl malý betonový bunkr pod úrovní terénu, v němž se vyšší člověk nepostavil. Strop propouštěl vodu a v zimě na zdech mrzla voda. Příděly v korekci byly sníženy na 1 porci „jídla“ za několik dní. Surově bití lidé v takovémto betonovém bunkru často těžce onemocněli a na následky „převýchovy“ běžně umírali. Pitevní zprávy pak falšovali vězeňští lékaři - spolupracovníci StB.46

46

Valdová, V., Uranové doly v Československu po roce 1948. Muzeum III. odboje v Příbrami [online]. 2007, [cit. 2009-12-14]. Dostupný na World Wide Web: http://www.muzeum.free.cz/uranium-minescz.pps ISSN 1212-5075

41

4. Přikazovací komise Při zkoumání fenoménu nucené práce v ČSR po druhé světové válce, resp. fungování systému táborů nucených prací, je třeba zabývat se hlouběji otázkou zařazování osob do těchto táborů. Právě samotná procedura výběru a jeho zdůvodnění představuje onen primární zásah do práv osob, který ve svém důsledku znamenal zařazení oběti do TNP a vznik pracovní povinnosti. Podle § 3 odst. 1 zák. č. 247/1948, o táborech nucené práce, měly představovat hlavní instituci rozhodující o zařazení osoby do TNP tzv. přikazovací či nalézací komise. Oficiální název však zněl Komise pro zařazování osob do TNP. Jejich činnost měla spočívat v intenzivním postihu předem vybraných skupin osob a v jejich cíleném dodávání do určených TNP (nejčastěji do míst akutní potřeby pracovních sil). Náplň činnosti, kompetence a vazby na další orgány se dotvářely v konkrétní praxi během roku 1949.47 Vzhledem ke skutečnosti, že k tomu, aby byl občan přikázán do TNP, nemusel ani spáchat žádný trestný čin, si vládnoucí složky velice usnadnily boj proti reakci a činnost komisí pro ně znamenala rychlý a efektivní způsob, jak se vypořádat se svými odpůrci prakticky napříč všem vrstvám obyvatelstva. „Tento zákon (247/48 Sb.) znamená revoluci v právu, neboť nepotřebuje trestný čin k zásahu. Je to zákon preventivní, tzn. předchozí opatření proti trestným činům.“48 Komise tak prakticky získaly možnost vynášet rozsudky bez soudu. Jak se však později ukázalo, stejně tak jako u jiných předpokladů doprovázejících existenci TNP, ani tyto se nepodařilo zcela naplnit.

4.1 Činnost a působnost komisí Komise byly tříčlenné a jejich členy či náhradníky měly jmenovat krajské národní výbory. Než KNV zahájily činnost, vykonávalo jejich působnost podle § 10 47

Jirásek, Z., Janák, D., Tábory nucené práce a další projevy mimosoudní perzekuce 1948 – 1954 /Sborník konference SÚ ČSAV a KH FF SU/, 1. vydání, Filozofická fakulta Slezské univerzity v Opavě, 1991. s. 14 48 Ze schůze členů krajských komisí pro zařazování osob do TNP ze dne 15. 12. 1948. Branně bezpečnostní komise ÚV KSČ

42

zákona o TNP ministerstvo vnitra. KBV měly komise vybavit potřebnými osobními a věcnými prostředky a od 1. ledna 1949 měly hradit rovněž výlohy členů komise spojené s výkonem jejich funkce. Činnost komisí a jejich pravomoc byla upravena jednak zákonem o TNP a jednak směrnicemi k jeho provedení. Členové komisí, jejichž jména měla zůstat veřejnosti utajena, skládali po svém jmenování do funkce slib, že budou “ve všem svém jednání dbát jen prospěchu a zájmu lidu“. Zasedání komise se mohlo konat nejen v jejím sídle, ale bylo-li to účelné i v jiném místě obvodu komise. Zasedání však byla neveřejná a účastnili se jej vedle členů komise pouze předsedou komise určení zaměstnanci, např. zapisovatel. Právo účasti na jednání měl bezpečnostní referent ONV, jehož návrhy se projednávaly. Přítomen mohl být též zástupce vyslaný ministerstvem vnitra, dále úředník KNV znalý práva (tzn. s právnickým vzděláním), který mohl případně vykonávat práci zapisovatele. Bylo-li třeba k objasnění některých skutečností, mohli být předvoláni i svědci či znalci, jim pak náleželo svědečné a znalečné. Směrnice doporučovala i přítomnost náhradníků, aby byl zajištěn v případě nepřítomnosti některých členů komise nerušený průběh jednání. Rozhodnutí se přijímala většinou hlasů, přičemž poslední hlasoval předseda a usnesení bylo platné pouze za přítomnosti všech tří členů komise. Hlasovala se bez udání důvodů kladně nebo záporně. V případě nejasností a pochybností o dostatečnosti podkladů pro rozhodnutí mohla komise požádat bezpečnostního referenta o jejich doplnění. Ze schůzí byly vyhotovovány zápisy, které se spolu s prezenční listinou ukládaly do knihy zápisů. Zápis měl kromě prezence členů komise pojednávat o předmětech jednání a učiněných návrzích, včetně doslovného znění učiněných usnesení a poměru hlasů. V případě, že komise rozhodla o zařazení projednávané osoby do TNP, vyhotovila o svém rozhodnutí písemný výměr s uvedením výroku, jeho odůvodněním a poučením o opravných prostředcích. Výměr měl označovat též onačení komise, číslo jednací, datum rozhodnutí a podpis předsedy komise nebo jeho zástupce. Ve výroku mělo být uvedeno, na jak dlouho se osoba do tábora zařazuje, případně též rozhodnutí o vedlejších opatřeních podle § 4 zákona o TNP. V poučení o opravných prostředcích mělo být uvedeno, že proti rozhodnutí komise se lze odvolat k ministerstvu vnitra u komise v lhůtě 15 dnů ode dne doručení výměru, avšak že odvolání nemá podle § 5 zákona o TNP odkladného účinku. Výměr se doručoval osobě, jíž se týkal, a bezpečnostnímu referentovi ONV, který pak nařídil, aby dotyčná osoba byla

43

prostřednictvím SNB dodána do tábora. Kopii výměru dostalo příslušné státní zastupitelství, aby zařazení do TNP mohlo být zaznačeno do soudního rejstříku trestů, jak ukládal § 10 zákona. Pokud byla osoba v zaměstnaneckém poměru, dostal další kopii okresní úřad ochrany práce, u veřejných zaměstnanců příslušný služební úřad.49 U netrestaných osob (v některých případech též u osob trestaných za správní přestupky) rozhodovaly komise o zařazení do tábora i o době trvání pobytu v něm (v zákonem stanoveném rozpětí od 3 měsíců do 2 let), u osob odsouzených soudem pro trestné činy uvedené ve vyjmenovaných zákonech, jež si odpykaly soudem stanovený trest, rozhodovaly pouze o době trvání pobytu v TNP. Kromě toho mohly komise podle povahy případu (§4) rozhodovat o „vedlejších opatřeních“, jež byla vlastně dalším trestem. Komise mohly totiž osobě propuštěné z TNP pobyt v určitém územním okrsku či místě nebo jí určit místo pobytu, mohly nařídit osobě zařazené do TNP vyklizení jejího bytu, mohly nechat zavést národní správu do živnostenského podniku či majetku zařazené osoby a mohly rozhodnout o odnětí živnostenského oprávnění osobě zařazené do tábora. K tomuto rozhodnutí vyžadovaly komise po bezpečnostních referentech ONV, aby jejich návrhy na zařazení osob do TNP obsahovaly příslušné doklady, např. údaje o majetkových, výdělkových, rodinných a sociálních poměrech zařazované osoby, o poštu rodinných příslušníků, o něž je osoba povinna pečovat, o velikosti a rozsahu bytu a výši nájemného v případě, že šlo o živnostníka či majetnou osobu, o druhu, rozsahu a prosperitě živnostenského podniku nebo jiného majetku.50 Zařazením osoby do TNP však nebyla pravomoc komise nad obětí vyčerpána. Komisím totiž příslušelo podle § 6 zákona o TNP na návrh správy tábora rozhodování o případném zkrácení doby pobytu v táboře u zařazené osoby, která svým chováním a svou pracovitostí prokázala, že po propuštění povede spořádaný a bezúhonný život. K takovémuto rozhodnutí však bylo třeba, aby uplynuly nejméně 3 měsíce pobytu této osoby v TNP. Stejně tak mohla komise rozhodnout i o prodloužení pobytu u již zařazených osob, celková doba však nesměla přesáhnout maximální zákonem stanovenou dobu 2 let pobytu v TNP.

49

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 20 50 Tamtéž, s. 19

44

Komise také na základě lékařského posudku schvalovala opatření správy tábory, kterým se trvale propouštěly z tábora osoby, které se staly duševně čí tělesně nezpůsobilé k práci a pobytu v táboře. Osoby určené k zařazení do tábora členil zákon na tři kategorie. První z nich, nejobsáhlejší tvořily osoby vyhýbající se práci nebo ohrožující výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osob, které jim to umožňují. Toto omezení šlo bez obtíží vztáhnout na široké vrstvy, především tuláky, absentéry, opilce či prostitutky, stejně jako na bývalé podnikatele a statkáře, na šmelináře, nepoctivé obchodníky, ale i kritiky a odpůrce režimu. U těchto osob se rozhodovalo jak o zařazení, tak o délce pobytu v táboře. Podmínkou pro rozhodnutí o zařazení byla tělesná a duševní způsobilost osoby a věk v rozmezí 18 – 60 let. Vyhledáváním a zajišťováním potenciálních obětí byly pověřeny především orgány SNB a veřejné správy, zejména ONV, MNV a úřady ochrany práce, které byly přímo povinny takové osoby oznamovat bezpečnostnímu referentovi ONV, příslušnému podle místa bydliště dotyčné osoby, či podle místa, kde byla zadržena. Obdobný závazek příslušel i dalším orgánům a institucím, ačkoliv pro ně nepředstavoval výslovnou povinnost. Jednalo se zejména o veškeré instituce veřejno i soukromoprávní, především akční výbory Národní fronty, organizace jednotného odborového hnutí, organizace Svazu bojovníků za svobodu, Svaz české mládeže, Svaz jednotných zemědělců, jakož i každý jednotlivý občan. Bezpečnostní referenti ONV zajistili, aby každé takové oznámení bylo doplněno a důkazně podloženo. Osoba, o které mělo být před komisí rozhodnuto, byla vyslechnuta ještě předtím, než byl podán komisi návrh. Výsledky šetření komisi předkládal bezpečnostní referent ONV spolu s návrhem na zařazení a na délku přikázání do TNP. Tyto materiály měly být komisi předloženy i v případech, kdy referent neshledal důvody pro zařazení do TNP, protože konečné rozhodnutí o zařazení příslušelo pouze komisi. Některé z důvodů, pro které byly přidělovány první osoby do TNP, byly např.: „…stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění…atd.“.

45

Druhou kategorii zařazovaných osob tvořili lidé právoplatně odsouzení soudem pro některý z činů uvedený v zákoně č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky51, v zákoně č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu a podobných pletichách52, v zákoně č 27/1947 Sb., o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu53, a konečně v zákoně č. 165/1946 Sb., o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou54. Poté, co si osoby odsouzené pro některý z uvedených trestných činů odpykaly soudem uložený trest, následovalo zařazení do TNP k další převýchově. Komise v těchto případech tedy již pouze rozhodovaly podle povahy případu o tom, na jak dlouho má být dotyčná osoba zařazena do tábora. Tyto osoby nebylo třeba vyhledávat, neboť komise na ně byly upozorňovány příslušnými soudy a věznicemi v době, kdy se blížil konec odpykání trestu. Třetí kategorii zařazovaných osob tvořily osoby, které se dopustily správních přestupků a u nichž bylo vysloveno, že svůj trest delší než 3 měsíce si odpykají namísto v donucovací pracovně v TNP.55 Objevily se však i případy, kdy osoby po odpykání trestu v donucovací pracovně byly zařazeny do TNP, přičemž bylo ve směrnicích výslovně uvedeno, že dané dvě doby pobytu se nesčítají a tudíž se tak jistým způsobem obcházel smysl zákonného limitu pro celkovou dobu nucené práce v TNP. Naprostou většinu lidí přikázaly komise na základě zákona č. 247: v roce 1949 cca 88% a v první polovině roku 1950 dokonce přes 94%, zbylá procenta připadala na ostatní tři zákony. Co se týká délky pobytu, nejčastěji byly oběti posílány do TNP na 2 roky, 1 rok a půl roku. Nejožehavějším místem v činnosti komisí byly jejich rozhodovací výměry, které měly být vlastně jakousi obdobou soudních rozsudků. Objevovalo se mnoho stížností, 51

Jednalo se o trestné činy proti státu – např. velezrada, pobuřování proti republice a hanobení republiky, sdružování proti státu atd.; trestné činy proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu – např. válečné škůdnictví, vyzvědačství, ublížení na cti prezidentu republiky atd. a trestné činy proti mezinárodním vztahům – např. neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu, poškozování zájmů republiky v cizině nebo hanobení spojeneckého státu a podněcování k útočné válce 52 Patřilo sem např. obchodování s předměty potřeby za přemrštěnou cenu, či jejich odnímání výrobě, oběhu či spotřebě nebo zastavení či omezení výroby předmětů potřeby, jež způsobilo jejich nedostatek či zdražení na trhu atd. 53 Postihoval ty, kdož se dopustili jednání či opomenutí ohrožující uskutečnění dvouletého hospodářského plánu nebo jeho jmenovitého úkolu s úmyslem jej zmařit nebo ztížit. 54 Tento postihoval zlomyslné poškození strojů, budov a zařízení, předsevzaté v úmyslu zmařit nebo ztížit jejich provoz, stejně jako stejné jednání způsobené hrubou nedbalostí. 55 Jednalo se např. o správní přestupky podle zákona o stíhání černého obchodu nebo zákona o opatření proti neoprávněnému přechodu státních hranic.

46

že zdůvodnění výměrů přikazovacích komisí nejsou po právní stránce dostatečně kvalifikovaná, což se ukazovalo následně v odvolacím řízení. Opravné řízení mohlo být zahájeno na základě odvolání podaného prostřednictvím přikazovací komise k odvolací komisi, která působila při ministerstvu vnitra. Podání odvolání proti rozhodnutí komise nemělo odkladného účinku. Výsledky činnosti odvolací komise byly zejména zpočátku více než neuspokojivé. Komise se scházela nepravidelně, nebyly dodržovány ujednané termíny schůzí, nebyla průběžně vedena odvolací agenda a nevyřízená odvolání se hromadila. Vedle těchto nedostatků hrálo důležitou roli ve špatném fungování odvolací komise také dodávání neúplných podkladů spolu s odvoláními. Vyhláška ministerstva vnitra č. 3037 ze dne 17. listopadu 1948, o sídlech a obvodech působnosti komisí rozhodujících o zařazení do táborů nucené práce, která byla prováděcím předpisem k zákonu o TNP, zřizovala celkem 19 přikazovacích komisí. Dne 19. února 1949 však byla vydána vyhláška ministra vnitra č. 360 o změně obvodů působnosti komisí rozhodujících o zařazení do táborů nucené práce, která reagovala na nově přijaté krajské zřízení. Výsledkem byl celkový počet 16 komisí, přičemž zanikly dosavadní komise v Havlíčkově Brodě, v Táboře a slovenská komise v Bratislavě. V červenci roku 1949 byly komise převedeny z MV pod krajské národní výbory. Celkový přehled o počtech návrhů projednávaných přikazovacími komisemi v jednotlivých měsících a letech, stejně jako přehled o počtu vydaných výměrů o zařazení osob do TNP, se dochoval ve výkazech situačních zpráv. Z provedených součtů vyplývá, že za dobu od prosince 1948, kdy začala působit první pražská přikazovací komise, do konce července 1950, kdy byly komise zrušeny, bylo projednáno celkem 25 097 návrhů na zařazení do TNP, z toho 16 245 v českých zemích a 8 852 na Slovensku. Komise za dobu svého působení přikázaly do TNP celkem 16 691 osob. V období leden až březen roku 1949 jsou přitom zaznamenány největší počty projednaných případů a zároveň zařazených osob. Souhrnná hlášení o TNP v době jejich největšího rozmachu stále častěji upozorňovala na veliký nepoměr mezi počtem osob přikázaných do TNP komisemi a skutečným počtem chovanců dodaných do TNP. Rozdíl mezi těmito dvěma údaji navíc stále narůstal. Komise zdůvodňovaly nedodání zařazenců do TNP řadou argumentů:

47

odklad nástupu pro těhotenství, zdravotní a tělesnou nezpůsobilost, vazbu, nástup trestu odnětí svobody či vojenské služby, útěk z místa bydliště, neznámý pobyt, nemožnost doručit výměr atd.56 Nutno podotknout, že tento stav se nepodařilo uspokojivě vyřešit po celou dobu existence TNP a situace se během času spíše zhoršovala. Krajské přikazovací komise skončily svou činnost k 1. srpnu 1950, kdy byl zákon o táborech nucené práce č. 247 zrušen. Dosavadní rozhodnutí komisí však zůstávala v platnosti. Existenci TNP nadále zastřešoval trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. a trestní zákon soudní č. 86/1950 Sb. V následujících letech rozhodovaly o přikazování obětí do TNP okresní trestní komise a komise pro podmínečné propuštění vězňů u krajských soudů.

4.2 Sociální složení internovaných osob Ještě větší nespokojenost než nízký počet obětí nebo nenaplněné kapacity táborů vyvolávalo u politických míst, vedení ministerstva a resortních funkcionářů sociální složení internovaných. Přehledy o TNP za první půlrok vyvolávaly zklamání, až zděšení. Tábory zaplňovali především dělníci a příslušníci středních vrstev. „Třídní nepřátelé“, pro které hlavně iniciátoři zákona č. 247 tábory zřizovali, tvořili nepatrnou část. Funkcionáři ministerstva vnitra a komunistických institucí kritizovali za špatný výběr bezpečnostní referenty v krajích a okresech. Na ministerských poradách, konferencích přikazovacích komisí a na instruktážích příslušných komunistických funkcionářů konstatovali, že zákon se minul předpokládaným účinkem a „meč zákona dopadl plnou vahou ne na naše třídní nepřátele, na kapitalisty, ale do vlastních řad – na dělníky… naše tábory nucené práce se počaly plnit lidmi, kteří tam vůbec nepatřili... Naši političtí a třídní nepřátelé přicházeli do TNP jenom jako řídké výjimky… Tady se stal tento zákon zbraní proti dělnické třídě, v táborech nucené práce jsou ožralové, prostitutky a dělníci“. Na hlavy bezpečnostních referentů národních výborů padla ostrá

56

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 32

48

kritika a výtky, že nepochopili politický význam zákona č. 247 a že se nestal zbraní v třídním boji proti nepřátelům.57 Výtky funkcionářů byly vskutku oprávněné. Tato všeobecná nespokojenost s výběrem osob do TNP vedla k podřízení přikazovacích komisí bezpečnostním referentům krajských národních výborů a převedení Správy TNP do resortu Státní bezpečnosti. Od státní bezpečnosti se očekávalo, že přivodí žádanou změnu v sociálním složení obětí TNP. V sociálním rozvrstvení osob internovaných v táborech nucené práce zaujímali první místo dělníci spolu s řemeslníky, zemědělci a úředníky, když tvořili více než 90% osazenstva táborů. Počáteční poměrně vysoké procento samostatné sociální skupiny dělníků (45,50%) se koncem roku 1949 ustálilo kolem 25%, což přetrvalo i po změně systému v zařazování do TNP ve druhé polovině roku 1950. Je velice pravděpodobné, že mnozí dělníci byli vykazováni v jiných kategoriích, zvláště mezi řemeslníky a živnostníky, neboť tomu nasvědčují značné výkyvy v počtech zařazenců těchto kategorií. Přes mnohokrát opakované snahy o změnu sociálního rozvrstvení zařazovaných ve smyslu většího podílu nedělnických vrstev nebylo dosaženo nápravy, což nepochybně přispělo k rozhodnutí o zrušení zákona o TNP. Rozlišení zařazených podle věku přinášely jen souborné situační zprávy. V roce 1949 bylo ve věkové kategorii do 21 let 17,7% zařazených, ve věku 21 až 45 let 56,3% zařazených a ve věku nad 45 let 26% zařazených.58

4.3 Akce D a akce T-43 Zajištění přísunu osob do TNP nespočívalo pouze v činnosti přikazovacích komisí. V důsledku nutnosti změny sociálního složení internovaných, nutnosti aktivizace boje proti třídnímu nepříteli a v neposlední řadě potřeby zajistit nedostatek pracovníků pro průmyslové závody a podniky přistoupily vládnoucí složky komunistické strany i k cíleným akcím a zvláštním kampaním. Mezi nejvýznamnější z těchto počinů patřila akce D a především akce T-43.

57

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 105 58 Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 33

49

Akce D byla zaměřena cíleně na vojáky a především důstojníky armády a probíhala v několika etapách. Její naplánování zajistila ministerstva národní obrany a vnitra. Hlavním účelem bylo vyčistit armádu od „reakce“ a snaha dosáhnout na osoby, které nebylo možno postihnout jiným způsobem pro nedostatek podkladů k odsouzení. Akce probíhala celorepublikově a velice tvrdě. Přikázání probíhalo velice rychle a zacházení se zatčenými bylo nekompromisní. Výjimkou nebyla noční zatčení a okamžité výslechy. Pro zařazení osob přikázaných v rámci akce D byl vybrán TNP Mírov a životní podmínky zde byly nastaveny velice striktně. Hlavní cílovou skupinou se stali účastníci zahraničního odboje za druhé světové války, příslušníci prvorepublikových velitelských sborů a zejména příslušníci zpravodajské služby, proti kterým postupovala Státní bezpečnost obzvláště intenzivně. Návrhy na výměry připravovalo pro krajské přikazovací komise 5. oddělení generálního štábu vedené náměstkem ministra národní obrany Bedřichem Recinem, později však tato funkce příslušela 2. oddělení vedenému Josefem Musilem. Oběťmi akce D se stalo celkem asi 250 osob. Z počátku ministerstvo národní obrany požadovalo, aby tyto osoby byly v táboře drženy i poté, co uplyne doba nařízeného pobytu v táboře, avšak do července 1951 byla většina osob propuštěna na svobodu, neboť činností zvláštní vyšetřovací komise bylo zjištěno, že se ve většině případů jednalo o neoprávněné zařazení a nezákonné věznění osob. Mnohem masovější rozměr a velkolepější ambice o masovém zařazování do TNP byly spojeny s přípravou a prováděním akce T-43. Tato akce byla výsledkem několika souběžně působících podnětů. Patřila k nim nespokojenost s nízkým počtem a sociálním složením obětí TNP, snaha převést do praxe stalinskou poučku o zostřování třídního boje za socialismus a „vyčistit velká města od reakce“, nedostatek pracovních sil v Jáchymovských dolech a především sílící projevy odporu vůči režimu. S konkrétní iniciativou k provedení takovéto akce přišel v červnu 1949 krajský výbor KSČ v Praze, později bylo rozhodnuto provést ji pod názvem T-43 v celostátním měřítku, přičemž hlavní důraz kladli organizátoři na naplnění TNP „správnými osobami“.59 Účastníci porady na ministerstvu vnitra dne 31. května 1949 se shodli na tom, že referenti okresních národních výborů nechápou politické poslání TNP a proto zvažovali, jak postupovat dál. Jednou variantou bylo provádět výběr obětí policejně za pomocí 59

Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 159

50

bezpečnostních složek, ta byla však zavržena a bylo rozhodnuto, že bude třeba se opřít o orgány komunistické strany, odborů a masových organizací, které by vybíraly oběti a své návrhy předávaly přikazovacím komisím. Byly tedy vypracovány směrnice, které vymezily politickou a „typovací“ roli komunistických organizací. Pro výběr obětí bylo prohlášeno jako primární tzv. třídní hledisko a až poté špatná pracovní morálka. Tehdejší krajský vedoucí tajemník KSČ Antonín Novotný si dal za cíl vyčistit Prahu od „nepřátelských živlů“. Jako zkušební oblast pro očistu byla vybrána Praha 6, kde měla být prováděna prověrka dům od domu a vybírány osoby se špatným poměrem k práci a lidové demokracii. Tyto osoby měla prověřit Státní bezpečnost a podklady předat přikazovacím komisím. Cílem bylo také např. zjistit z těchto osob všechny majitele chat mimo Prahu a zajistit jejich trvalé přestěhování mimo Prahu. Ačkoliv akce T-43 začala až na podzim, již od srpna rozesílala ústředna Státní bezpečnosti politické směrnice, osahující jednak kritiku stávající praxe přikazovacích komisí a důvody její změny: „ Vyhledáváním třídně závadných osob do TNP bude pověřena státně bezpečnostní složka Sboru národní bezpečnosti, mající v důsledku své denní činnosti potřebný přehled o aktivním, ale i pasivním třídním nepříteli. Tato složka pak za spolupráce strany a Akčních výborů Národní fronty bude s to splnit na ni vložený úkol“. Následoval výčet osob, kterých se bude akce týkat: bývalí političtí a hospodářští představitelé a funkcionáři nekomunistických stran.60 Ve svém závěru směrnice stanovila datum pro zahájení akce na 1. říjen 1949 pro Prahu a na 15. listopad 1949 pro zbytek českých zemí. Směrnice rovněž obsahovala velice ambiciózní plán dodávat od 1. října 1949 do konce pětiletého plánu celkem 3 000 osob měsíčně do TNP, tedy celkem cca 150 000 osob. Na takovýto přísun zařazených však nebyly tábory připraveny, tak se vyskytly obavy, že nebude stačit jejich kapacita. Rozhodlo se tedy o zřízení dalších TNP a za krátko již mohlo být konstatováno, že celková volná kapacita činí již 11 250 osob, což se jevilo být jako uspokojivé číslo. V Praze se začalo s výběrem osob dříve. Celou akci řídila Ústřední kancelář T43 na ministerstvu vnitra. Pod hlavičkou Statistického úřadu začala kancelář s pomocí asi 40 dobrovolníků zpracovávat seznamy nepřátel, kteří připadali v úvahu pro zařazení do TNP. Vhodné oběti byly vybírány za pomocí všech dostupných evidencí a organizací, přitom díky krytí Statistickým úřadem ani vedoucí funkcionáři nebo 60

Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 19481954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 116

51

dobrovolníci mnohdy neznali pravý účel této činnosti. V říjnu 1949 evidovala Ústřední kancelář T-43 na svých kartách již přes 100 tisíc osob, kdy údajně celá polovina již byla „zralá“ pro zařazení do TNP. Funkcionáři se chvástali, že mají podchyceno jádro třídního nepřítele a na řadu nyní přichází další svobodná a jiná výnosná povolání. V krajích se zřizovaly krajské kanceláře T-43 se dvěma až třemi stálými zaměstnanci. Pro eskortování obětí byla využívána Státní bezpečnost a vybraní příslušníci Veřejné bezpečnosti. Směrnice komunistického ústředí dávaly akci charakter rozsáhlé politické kampaně, v níž stranické instituce přebíraly iniciativní až vedoucí roli. ÚK T-43 poslala svým podřízeným útvarům podrobně rozpracovaný plán samotné akce. Ústřední kancelář vypracovala seznamy nepřátel, zanesla na karty, zaslala příslušným krajským kancelářím, ty předaly prostřednictvím krajského bezpečnostního referenta krajskému referátu KSČ, který urychleně zajistil prověření osob okresními a místními komunistickými institucemi. Po doplnění údajů se tyto vracely stejnou cestou do krajských kanceláří, kde se doplňovaly dále o poznatky získané činností StB. Dále putovaly podklady krajskému akčnímu výboru Národní fronty, které vybrané osoby dále prověřovaly. Teprve po této proceduře přišla na řadu přikazovací nebo nalézací komise, které rozhodovaly o návrzích s přesvědčujícím zdůvodněním. Tyto důvody pocházely většinou ze seznamu důvodů pro návrhy a výměry, které měly krajské kanceláře k dispozici od ústředí. Jednotlivé kraje si slibovaly od celé akce veliký úspěch a považovali ji za počátek opravdové války s buržoazií. Mělo se začít po čtvrtích v krajských městech s tím, že by následovala města okresní. V době zahájení akce v říjnu 1949 však bylo již zřejmé, že ne všechny instituce volily zcela stejný postup a do promyšlené akce vstoupila velká neznámá. Nebylo totiž možné odhadnout, jaká budou na akci reagovat místní funkcionáři. Akce začala 3. října 1949 v 6 hodin ráno v Praze. Za účasti 737 členů Lidových milicí bylo předvedeno 525 osob z předpokládaných 637. V následujících dnech počet předvedených sice poklesl, stále však zůstal dosti vysoký. Jiná situace byla v okresech, kde vše neběželo podle představ. „Zkušenosti desetidenní realizace akce T-43 ukázaly, že akce neproběhla zcela správně, nesplnila předpokládaný účel a nedosáhla tudíž ani

52

cíle, který jí byl vytyčen.“61 Akce měla velké množství organizačních a technických nedostatků, ale zejména se ukázalo, že nebyla politicky únosná a zájem veřejnosti o ni prakticky utichl. Navíc masovost akce vyvolala velký rozruch a vyděsila i mnohé nižší funkcionáře komunistické strany. V celkovém hodnocení převažovaly negativa a často se hovořilo o ukvapenosti, nepromyšleném postupu, ledabylosti, selhání místních funkcionářů a nezvládnutém řízení celé akce. V návaznosti na hodnocení akce se změnily i směrnice pro její pokračování, které nabádaly k větší obezřetnosti při prověřování a celkovému zbrzdění akce. Nicméně akce nepochybně vedla alespoň k částečnému navýšení počtu obětí a měla i svůj výchovný dopad, kdy se mnozí lidé začali dobrovolně hlásit do práce a obchodníci začali nabízet své soukromé obchody. V lednu 1950 byla akce T-43 zastavena a prakticky skončila. Plánovaných 150 tisíc obětí se naštěstí ukázalo být pouhou utopií mocenských složek a akce T-43 nakonec v tomto ohledu do táborů přivedla pouhý zlomek plánovaného množství.

61

Úvodní věta písemného hodnocení bezpečnostního oddělení a funkcionářů sekretariátu ÚV KSČ

53

5. Závěrem Hlavním cílem této práce bylo přiblížit čtenáři jednak otázku vzniku a fungování táborové soustavy na území Československa bezprostředně po druhé světové válce zejména v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva a jednak popsat změnu této soustavy v systém táborů nucené práce, které našly svoje místo v našich dějinách v letech 1948 – 1954. Ze studia této problematiky je nutno vyvodit, že využití táborů nucené práce jako prostředku politické perzekuce v Československu patří spolu s politickými tzv. monstrprocesy v 50. letech k jedněm z nejstinnějších stránek komunistického režimu u nás. Historie nám již vícekrát ukázala, že vytvoření organizované sítě koncentračních táborů je zřejmě řešením, po kterém sáhne snad každý nově etablovaný totalitní režim. Zlomení odporu protivníků jejich nekompromisní internací ve speciálních táborových zařízeních bylo typické nejen pro nacistický režim a jeho nechvalně známé vyhlazovací tábory, ale stejně tak i pro komunistický režim a sovětské gulagy. Ve spárech těchto nástrojů totalitní moci v drtivé většině případů končily osoby především politicky nepohodlné, ale jinak nevinné, nikoliv tedy osoby, u kterých bychom mohli vnímat internaci v táborech jako formu trestu za jejich odsouzeníhodné trestné činy. Zařazování do TNP toho nemělo mnoho společného se spravedlivým procesem, právě tento aspekt v sobě ukrýval nejvýraznější podlost myšlenky TNP. Zákon o TNP svými obecnými ustanoveními prakticky umožnil uvěznění širokých skupin občanů bez soudu a bez skutečného zdůvodnění. Nelze zapomenout ani na hospodářský význam táborů, kdy vláda musela čelit nedostatku pracovních sil v některých méně atraktivních odvětvích, jako těžba v uranových dolech, a TNP představovaly přísun levné pracovní síly pro podniky a nemalých částek za jejich práci do státního rozpočtu. Stopy, které zanechaly tábory nucené práce v naší historii, nelze brát na lehkou váhu. Mladá generace vstupuje do éry, kdy lze už jen těžko spravedlivě odčinit nebo potrestat zločiny komunismu. Právě proto je však důležité, aby nebyly zapomenuty všechny ty nepravosti, které se kdysi děly lidem napříč všem společenským vrstvám např. jen proto, že měly jiný názor, že poslouchali cizí rozhlas nebo, což je naprosto absurdní, protože bojovali statečně za svou zemi ve druhé světové válce. Osudy těch 54

přibližně 23 tisíc lidí tak byly nenapravitelně poškozeny a následky pobytu a ponížení si nesly po zbytek svého života.

55

Použitá literatura APPLEBAUM, A., Gulag – Dějiny, 1. vydání, Praha, Pavel Dobrovský – Beta, Jiří Ševčík, 2004 BÁRTÍK, F. Tábor Vojna - ve světle vzpomínek bývalých vězňů, 1. vydání, Praha, Vyšehrad, 2008 BORÁK, M., České stopy v Gulagu, 2. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2003 BORÁK, M., JANÁK, D., Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996 JANÁK, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002 JIRÁSEK, Z., JANÁK, D., Tábory nucené práce a další projevy mimosoudní perzekuce 1948 – 1954 /Sborník konference SÚ ČSAV a KH FF SU/, 1. vydání, Filozofická fakulta Slezské univerzity v Opavě, 1991 KAPLAN, K., Československo v letech 1948-1953, 2. část, Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1991 KAPLAN, K., BÍLEK, J., PTP v letech 1950-1954, TNP v letech 1948-1954, 2. vydání, Praha, 1992 KAPLAN, K., PACL, V., Tajný prostor Jáchymov, 1. vydání, České Budějovice, Actys, 1993 KAPLAN, K., PALEČEK, P., Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno, Barister & Principal, 2008 PTÁČEK, J., Persekuce občanů okresu Chrudim v letech 1948-1989 – Političtí vězni – Hrdinové III. odboje, Chrudim, Konfederace politických vězňů, 2006 STANĚK, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996 SOUKUP, L., Zákon o táborech nucené práce, in sborník Vývoj práva v Československu v letech 1945- 1989 ( Malý Karel – Soukup Ladislav), Praha, 2004 ŠEDIVÝ, F., Uranový gulag – Jáchymovské peklo, Brno, Moba, 2003

56

Resumé (Summary) The Forced Labour Camps The forced labour camps (FLC) were one form of persecution and terror used by the Communist regime from 1948 to 1954. In many cases these camps were established on places of former detention camps which were used for concentration of the Germans after the WWII from 1945 to 1948. The way for the setting up of the camps in 1948 was paved by the Law No. 247 passed by the National Assembly in October that year. The Communist authorities intended to introduce a form of mass persecution that would enable them to imprison or intern, without trial, anyone they regarded as potentially dangerous, even though this person might not have broken any law. Without trials, verdicts were handed down by commissions which had been established as a new authority and were related loosely to the national councils. These commissions followed guidelines issued by the Communist Party or by the Interior Ministry and its State police. These verdicts containing punishment to citizens of certain backgrounds, constituted a gross violation of basic civil rights. It is difficult to determine the order and importance of the motives that led the Communist authorities to use this type of persecution. Some of the main motives were the first crisis of political regime and Stalin’s theory of intensifying the class struggle under socialism. The main reason was however the establishment of a dictatorship in Czechoslovakia and desire to repress the political competition of the Communist Party. Nevertheless the economic value of the labour camps was not insignificant. The camps provided convenient manpower for those parts of Czechoslovak industry which the authorities regarded as important and for which it was difficult to find voluntary employees among citizens. Thus the internees worked mostly in mines (particulary uranium mines) and ironworks. Luckily the Communists never managed to build a network od camps for 30,000 individuals according to their original plan. The living and working conditions in camps were often absolutely disastrous. The camps were in a lack of suitable accomodation, kitchen and sanitary facilities and medical service. The internation in FLC has marked most of the internees, which number was ranged from 22,000 to 23,000, for the rest of their lives.

57

Klíčová slova tábory nucené práce – forced labour camps

58