UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ
Katedra genderových studií
IVANA TAŠEVSKÁ
Srovnání situace žen samoživitelek a mužů samoživitelů v České republice
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Petr Pavlík, Ph.D. Praha 2009
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne
Ivana Taševská
2/86
Poznámka k přechylování cizích jmen a genderově citlivému jazyku
Při překládání zahraniční literatury nebo ženských zahraničních jmen lze použít více postupů: ponechat ženská jména v původním tvaru ve všech pádech, nebo ponechat je v originální podobě v prvním pádě, ale v ostatních pádech přechýlit a skloňovat, případně přechýlit i v prvním pádě a skloňovat. Ráda bych upřesnila, že jsem ve své práci použila druhý postup. Posledně jmenovaný princip jsem uplatňovala při skeletovém překladu části knihy Good enough mothering? autorky E. B. Silvové po dohodě s dr. Císařovskou z FHS UK, nicméně v této práci používám odkazy na jiné přeložené zahraniční knihy, kde autoři cizí ženská příjmení ponechávají stále v původní podobě, proto jsem postup poněkud změnila. Ve své práci používám určitý tvar genderově citlivého jazyka. U podstatných jmen označujících osoby tedy uvádím jejich mužský i ženský tvar. Slova (zájmena, slovesa) navazující na takto rozlišená podstatná jména, pak pro přehlednost uvádím pouze v mužském tvaru.
3/86
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Ing. Petru Pavlíkovi, Ph.D., který mi pomohl svými radami a praktickými doporučeními. Stejně tak bych chtěla vyslovit díky paní magistře Novotné za její kritické připomínky k metodologii mé práce a všem respondentům za jejich čas věnovaný rozhovorům.
Neposlední dík patří mým dětem
Štěpánovi a Anežce, kteří mi občas dovolili se místo jim věnovat přípravě této bakalářské práce. Mám je nejen za to moc ráda.
4/86
OBSAH 1.
ÚVOD ................................................................................................................................ 7
2.
TEORETICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 9 2.1.
GENDER – STRUČNÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY ........................................................... 9
2.2.
RODINA ..................................................................................................................... 10
2.2.1. Moderní rodina ..................................................................................................... 12 2.2.2. Typy soužití v České republice ............................................................................ 12 2.2.3. Rozpad vztahu mezi mužem a ženou ................................................................... 13 2.2.3.1. Rozvod ............................................................................................................ 13 2.2.3.2. Rozchod ................................................................................................................. 15 2.2.4. Krize rodiny? ........................................................................................................ 18 2.3.
RODIČOVSTVÍ ............................................................................................................ 19
2.3.1. Genderové odlišnosti mateřství a otcovství ......................................................... 19 2.3.1.1.
Mateřství ........................................................................................................... 21
2.3.1.2.
Otcovství .................................................................................................. 22
2.3.2. Rodičovství v neúplné rodině, tzv. samoživitelství.............................................. 23
3.
2.3.2.1.
Ekonomická situace neúplných rodin ...................................................... 24
2.3.2.2.
Výživné .................................................................................................... 27
2.3.2.3.
Kontakt druhého rodiče s dětmi ............................................................... 29
2.3.2.4.
Specifika otců samoživitelů ..................................................................... 30
EMPIRICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 32 3.1.
METODOLOGIE .......................................................................................................... 32
3.1.1. Metodologická východiska .................................................................................. 32 3.1.2. Použitá metoda ..................................................................................................... 33 3.1.3. Sběr dat ................................................................................................................. 33 3.1.3.1.
Výběr vzorku ............................................................................................ 34
3.1.3.2.
Provádění rozhovorů ................................................................................ 35
3.1.4. Metody vyhodnocování a interpretace získaných dat .......................................... 36 3.1.5. Hodnocení kvality výzkumu ................................................................................ 37 3.1.5.1. Etické otázky výzkumu ................................................................................... 38 3.2.
ANALÝZA ROZHOVORŮ ............................................................................................. 39
3.2.1. Materiální stránka života neúplné rodiny ............................................................. 39 5/86
3.2.1.1.
Zaměstnání ............................................................................................... 41
3.2.1.2.
Výživné .................................................................................................... 45
3.2.1.3.
Finanční situace ........................................................................................ 51
3.2.1.4.
Péče o domácnost ..................................................................................... 53
3.2.1.5.
Měl by stát pomáhat neúplným rodinám? ................................................ 54
3.2.2. Sociální stránka života neúplné rodiny ................................................................ 57 3.2.2.1.
Rozpad rodiny prožívaný dítětem ............................................................ 57
3.2.2.2.
Výchova dítěte.......................................................................................... 58
3.2.2.3.
Trávení volného času ............................................................................... 60
3.2.2.4.
Komunikace respondenta s druhým rodičem ........................................... 61
3.2.2.5.
Komunikace dítěte s druhým rodičem ..................................................... 62
3.2.2.6.
Komunikace s okolím............................................................................... 62
3.2.2.7.
Vliv médií ................................................................................................. 63
3.2.2.8.
Vliv dobrovolnosti výběru dané situace ................................................... 64
3.2.2.9.
Subjektivní hodnocení pozitiv a negativ samoživitelství ......................... 65
3.2.3. Je lepší finanční pomoc nebo jiný druh pomoci? ................................................. 68 3.2.4. Genderové diference vyplývající z rozhovorů ..................................................... 69 3.2.5. Shrnutí analýzy rozhovorů ................................................................................... 71 4.
ZÁVĚR ............................................................................................................................ 78
5.
POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................................ 80
6.
PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 85
6/86
ÚVOD 1. ÚVOD Téma své bakalářské práce Srovnání situace žen samoživitelek a mužů samoživitelů v České republice (příhodněji bych nyní tuto práci nazvala Porovnání situace matek a otců v neúplných rodinách v České republice) jsem si vybrala na základě dlouhodobého zájmu o tuto problematiku, a to díky osobní zkušenosti s fenoménem rodiče pečujícího o nezaopatřené děti. Jsem rozvedená a starám se o dvě děti ve věku 8 a 15 let. Výhodou mojí pozice ve výzkumu je tedy jistý vhled a empatie se situací respondentů a respondentek, se kterými výzkum provádím, stejně tak mi tato pozice pomohla při sestavování otázek do dotazníku. Nevýhodou pak je určitá epistemologická (ne)citlivost při výzkumu samotném. Jelikož se mne téma osobně dotýká, je zde riziko, že některé aspekty budu vnímat citlivěji a jiné naopak neuvidím či na ně nepoukáži, protože je budu brát jako samozřejmé. V tomto ohledu je klíčová role mého vedoucího práce, který by mne měl na tyto aspekty upozornit a nutit mne k reflexi vlastních omezení. Mou snahou je velmi zhruba zmapovat situaci rodičů samostatně se starajících o školou povinné děti v České republice s přihlédnutím k potenciálně rozdílným zkušenostem matek a otců. V dnešní době spolu se vzrůstajícím počtem rozvodů, ale nejen proto, stále více roste počet monoparenterálních domácností. „Podíl domácností neúplných rodin (jeden rodič s alespoň jedním dítětem) se v České republice oproti polovině minulého století téměř zdvojnásobil, z 8 % na 14 %“ (Možný, 2006: 253). Rozpad nukleární rodiny, ať už z důvodů smrti partnera/partnerky, rozvodu nebo rozchodu, je vždy velkým psychickým otřesem pro všechny zúčastněné. Ten, kdo zůstane s dětmi sám, má navíc kromě změny své finanční situace (jakýmkoliv směrem) náhle zdůrazněnou odpovědnost za výchovu dětí, které jsou na něm závislé. Finanční příspěvky od sociálního úřadu jsou rozdělovány nezávisle na pohlaví samoživitele, stejně jako zákonné příspěvky od chybějícího rodiče, takzvané alimenty. V České republice je známa jedna větší sociologická studie sledující situaci rodičů a dětí v monoparenterálních rodinách; jedná se o grant Rodičovství po partnerském rozchodu – rodičovské role a identity rozvedených matek a otců, který zahrnuje také část naší problematiky (Rodičovství po rozvodu, 2005). Výchovu dětí v neúplné rodině zkoumala v rámci diplomové práce Zuzana Bayerová (Bayerová, 2007), téma výživného pak rozpracovala ve své diplomové práci Michala Trličíková (Trličíková, 2008).
7/86
ÚVOD Podle některých zahraničních výzkumů prožívají ženy a muži samoživitelství odlišně (Renzetti, Curran, 2003). Otcové samoživitelé jsou častěji vzdělaní, zaměstnaní na plný úvazek a nemají finanční tíseň; navíc se setkávají obvykle s velkou podporou přátel, příbuzných a sousedů, kteří je považují za výjimečné. Na druhé straně si stěžují na to, že je ostatní lidé nepovažují za kompetentní rodiče a že rodičovství omezuje jejich společenský a profesionální život. Pokud zůstanou s dětmi matky, musejí počítat s menší podporou ostatních lidí a mohou pociťovat osamělost. Mají navíc větší starosti s udržením původní finanční situace vzhledem k tomu, že často zastávají hůře placené pozice v zaměstnání, mají větší problémy s uplatněním na trhu práce, a tak jejich hlavním problémem jsou peníze. Platí tyto výsledky výzkumů i u nás, opravdu se vyrovnávají s nastalou situací lépe muži než ženy? Má někdo z nich pocit větší podpory, psychické nebo materiální, od nejbližšího okolí, od rodiny a přátel, od zaměstnavatele? Jak vnímají oni sami svoji situaci, vidí ji rozdílně v závislosti na pohlaví? Existuje obecně vzato rozdíl v reakcích okolí i samoživitele samotného na jeho samoživitelství, a pokud ano, je tento rozdíl dán pohlavím rodiče z neúplné rodiny? Pokusím se tímto výzkumem nastínit odpovědi na dané otázky. V teoretické části práce se budu opírat o feministickou sociologickou tradici, která zdůrazňuje důležitost chápání vztahů mezi gendery pro chápání ostatních vztahů ve společnosti. Její snahou je odstranění nestejných životních podmínek daných genderem pomocí vytvoření účinných nástrojů (Renzetti, Curran, 2003). Relevantní literatura se zde týká pojmů rodina a společnost. V empirické části své práce se budu věnovat konkrétnímu porovnání situace jednotlivých matek a otců pečujících v neúplné rodině o děti s povinnou školní docházkou. Studovaný vzorek je tedy složen z mužů a žen ve věku kolem 40 let pečujících o děti s povinnou školní docházkou pracujících nebo i bydlících v Praze. Výzkumnou strategií je kvalitativní výzkum. Co se týče konkrétní použité metody, data byla sbírána pomocí polostrukturovaných rozhovorů, které jsem průběžně analyzovala. Tento druh šetření je jednou z nejčastějších sociologických technik sběru dat – nabízí možnost reagovat na odpovědi respondenta, klást doplňující otázky, a rozšiřovat tak dál základnu pro analýzu. Hlavním cílem této práce je tedy porovnání situace matek samoživitelek a otců samoživitelů v České republice, odkrytí některých obtížností, s nimiž se setkávají matky a otcové v neúplné rodině po rozvodu, analýza jejich reakcí na tyto obtíže a pochopení strategií jednání, které v dané situaci používají. 8/86
TEORETICKÁ ČÁST 2. TEORETICKÁ ČÁST V teoretické části své práce vymezuji základní teoretická východiska své práce. Nejprve uvedu čtenáře do genderové problematiky, představuji informace vztažené k tématu rodina a rozpad vztahu mezi mužem a ženou. Samostatnou kapitolu věnuji problematice rodičovství, zvláště pak genderovým odlišnostem mateřství a otcovství. Poté se podrobněji zabývám rodičovstvím v neúplné rodině. Součástí této kapitoly je také seznámení s problematikou výživného a s tím související ekonomická situace neúplných rodin. Prezentuji zde také specifika otců samoživitelů.
2.1.
Gender – stručný úvod do problematiky
Gender je status získaný ve společnosti procesem socializace, který souvisí s pohlavím jedince. Genderu se každý učíme již od narození a během života jsme neustále konfrontováni s určitými situacemi a je nám v nich nabízen “vhodný“ model genderově specifického chování. Genderu se jinak také říká sociální pohlaví a rozlišuje se gender mužský a ženský neboli maskulinita a feminita (Renzetti, Curran, 2003). Ovšem na rozdíl od pojmu pohlaví považovaného vesměs za čistě biologickou kategorii znamená gender kulturní charakteristiky a modely přiřazované mužskému nebo ženskému pohlaví, které se mohou někdy i výrazně měnit v čase. Například v daleké minulosti byl pro jedince důležitější jeho stav více než pohlaví, ženy a muži pracovali společně. Modernizace společnosti přinesla změnu, kdy se práce rozdělila podle genderu – žena podle ní patří do soukromé, domácí sféry, zatímco muž do sféry veřejné, pracovní. Ten, kdo neplní předem daná tradiční vymezení genderových rolí (žena nepečující dostatečně o domácnost a muž nezajišťující dostatečně finančně rodinu), není považován za „plnohodnotného“ muže, nebo ženu. Ostatní členové společnosti pak podle toho, zda posuzují jedince jako muže, nebo ženu, se k němu chovají odlišně a čekají, že i on sám se bude chovat předpokládaným způsobem odpovídajícím jeho genderové roli, kterou považují za nezpochybnitelnou a přirozenou (Fafejta, 2004). Většina mužů a žen (včetně obyvatel České republiky) žije ve společnostech s takzvaným „patriarchálním pohlavně-genderovým systémem“ (Renzetti, Curran, 2003:22), v němž jsou vlastnosti a činnosti vnímané jako mužské ceněny více než vlastnosti a činnosti spojované s ženstvím. Tato představa o přirozených genderových nerovnostech byla dlouho
9/86
TEORETICKÁ ČÁST podporována teorií biologického determinismu, který viděl základ nerovnosti v biologické odlišnosti žen a mužů. Jako základ bere tělesné rozdíly mezi muži a ženami a s nimi spojené genderové role také sociologický proud zvaný strukturální funkcionalismus , který významně ovlivňoval pohled na gender ještě donedávna. Společnost popisoval jako uspořádaný, harmonický systém a přehlížel otázky moci a konfliktu (Renzetti, Curran, 2003). Ve druhé polovině minulého století vznikla celá řada nových pohledů na gender, kritizujících funkcionalistické názory. Jak uvádí například Pierre Bourdieu (Bourdieu, 1998), určitý druh jednání považovaný většinou za vrozený může být ve skutečnosti pouze odchylka, vztahová vlastnost, která existuje jedině ve vztahu k jiným vlastnostem. Velmi vlivným směrem sociologie je v tomto ohledu feministická sociologická tradice. Ta předpokládá, že gender je více společensky daný než vrozený. Jejím cílem je potlačit sexismus (přikládání rozdílných hodnot mužskému a ženskému pohlaví) v sociologii a celé společnosti a odstranit škodlivé a diskriminační dopady genderového dělení (Renzetti, Curran, 2003)1. V demokratické společnosti by měly být sociální nerovnosti založené na genderu považovány za nepřípustné a měla by být zaváděna opatření zajišťující uplatňování principu rovných příležitostí a nediskriminace (Fafejta, 2004). Stejně tak je ale potřeba změnit myšlení jednotlivců při posuzování sebe sama i jiných z hlediska rozdílů v genderu. Velmi zřetelně je tento problém vidět v oblasti fungování rodiny.
2.2.
Rodina
Výraz rodina, familia, je odvozen od latinského slova famulus, které znamená sluha či otrok v domácnosti. V minulosti tedy mužova rodina tvořená manželkou, dětmi a otroky byla jeho vlastnictvím a byla ze zákona povinna muži sloužit výměnou za jeho ekonomickou podporu (Renzetti, Curran, 2003). Moderní představa rodiny je úplně jiná. Normativní formou rodiny je párová heterosexuální rodina tvořená mužem, ženou a jejich dětmi (tzv. nukleární rodina), kde se dospělí společně podílejí na povinnostech spojených s každodenním provozem rodiny. Rodina je současně vnímána jako instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality. Je však důležité zdůraznit, že obraz nukleární rodiny zobecněl až po průmyslové revoluci. (Bayerová, 2007).
1
K této problematice se také váží pojmy jako androcentrismus, genderové stereotypy, genderová identifikace – více např. v knize Renzetti, Curran, 2003.
10/86
TEORETICKÁ ČÁST Český právní systém nemá explicitně vyjádřenou definici rodiny, za rodinu ovšem pokládá hlavně rodinu založenou manželstvím, jak alespoň vyplývá ze Zákona o rodině („Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí“). Z pohledu sociobiologického je rodina tvořená párem přirozený faktor pro reprodukci společnosti lidí a základní sociální vztah muže a ženy plodícím děti je univerzální základ společnosti. Naproti tomu sociolog Ivo Možný uvádí, že manželská rodina vzniká až po rozpadu tradiční společnosti, kdy rodinu spojují více city než majetek; jde o „ideální uspořádání pro moderní průmyslovou společnost, a proto k ní ve dvacátém století směřovaly rodiny všech kultur procházejících industrializací“ (Možný, 2006: 285). Pierre Bourdieu považuje rodinu za jeden ze základních prvků našeho zvyku, vštípený do mentální struktury všem socializovaným myslím. Je to výsledek symbolického i praktického úsilí cíleného ke změně povinnosti mít rád ve schopnost mít rád členy své rodiny, k získání pocitu rodinného ducha a z něj vyplývající oddanosti a solidarity. V moderní společnosti za vznik rodiny ručí stát a poskytuje jí prostředky k existenci a trvání (Bourdieu, 1998). Jak je vidět, ač braná jako zcela přirozený lidský stav panující od nepaměti, rodina je ve skutečnosti konstrukt nedávné doby, který by mohl za určitých okolností více či méně rychle opět přestat existovat. Podle Roberta Murphyho lze rodinu založenou na manželství považovat za jednu z mnoha vychytralých pastí, které nám připravila společnost; jde o právní a smluvní záležitost. Obě strany utrpí drastickým omezením své nezávislosti a samostatnosti a oba partneři získají nárok na výsledky práce toho druhého. Manželství je součástí systému odměn, který dostaneme za práci, rozmnožování a výchovu dětí, což jsou všechno činnosti nezbytné pro přežití společnosti. Manželství rovněž podporuje „společenské rozdělení mezi muži a ženami a primární osu společenské diferenciace“ (Murphy, 1998:73). Proti tomuto názoru se staví mimo jiné pojetí křesťanské morálky, jejíž zjednodušený odkaz zní, že párová rodina přirozeně zajišťuje reprodukci lidské společnosti a základní sociální vazbou v rodině je vztah muže a ženy tvořících pár. Později vzniklá sociální teorie, strukturální funkcionalismus v čele s hlavním představitelem Talcottem Parsonsem pak tvrdí, že sociální systém je složený ze strukturovaných prvků plnících určité funkce vůči sobě navzájem i vůči systému jako celku. Rodina jako prvek je pro společnost funkční, protože zajišťuje její reprodukci a je funkční i pro jedince, protože jim nabízí zázemí a emocionální podporu, a tvoří tedy oporu celému systému (Jandourek, 2003).
11/86
TEORETICKÁ ČÁST 2.2.1. Moderní rodina Jak již bylo zmíněno, o současné formě rodiny lze hovořit od 19. století, kdy se centrálním bodem svazku stala láska mezi partnery, přísná dělba rolí mezi ženou a mužem, zvýšila se soustředěnost rodičů na jejich děti, co se týče zdraví a výchovy (de Singly, 1999). V České republice spolu s modernizací rodiny v minulém století přichází a stále pokračuje vzestup rozvodovosti a pokles porodnosti. Tento proces byl urychlen přechodem na tržní hospodářství po roce 1989, kdy proklamované hodnoty soudržnosti a tolerance začaly být nahrazovány snahou po výkonu a úspěchu. Lidé dnes mají více možností pro naplnění svých profesních cílů a koníčků. Výchova dětí a péče o rodinu jsou chápány společností jako méně významné než placené zaměstnání, z toho pak vyplývá horší pozice rodičů na trhu práce a nízké ocenění práce spojené s péčí o dítě a o domácnost. Pokud chce člověk uspět v zaměstnání, musí tomu obětovat mnoho času původně určeného pro rodinu. Hlavně ženy pak mají dilema, zda se snažit uspět v zaměstnání, nebo se věnovat domácnosti (Černohorská, 2007). Na problém skloubení pracovních a rodinných povinností je v naší společnosti obvykle nahlíženo jako na osobní problém ženy. Skloubení práce a rodiny je považováno za projev schopnosti či neschopnosti ženy takový problém zvládnout (Open Found Society Praha, 1999). Moderní rodina se změnila i co se týče složení domácnosti. Také v České republice žije dnes mnoho skupin nespadajících do kategorie klasické rodiny, tvořené dvěma sezdanými dospělými jedinci odlišného pohlaví a pečujícími společně o děti. Klasická rodina nyní činí menšinu ve srovnání s páry žijícími pohromadě bez svatby, s rodinami s jedním rodičem nebo s manželskými dvojicemi žijícími odděleně (Možný, 1999).
2.2.2. Typy soužití v České republice V odborné literatuře (Možný, 1999, 2006; Renzetti, Curran, 2003) lze nalézt odkazy na velké množství různých druhů rodinného uspořádání. Nejrozšířenější je výše uvedená rodina tvořená sezdaným párem muž – žena, vztah monogamní pečující o vlastní, popřípadě adoptované děti (polygamní uspořádání u nás nejsou zákonem povolena). Kromě tohoto svazku se vyskytují vztahy, kdy se partneři nevezmou, nemají tedy svatbu, ale žijí ve společné domácnosti, mají děti a jejich soužití je každodenním rytmem velmi podobné manželství. Opakem k němu je takzvané oddělené soužití, kdy okolí obou lidí ví, že partneři patří k sobě, ovšem každý z nich má své bydliště a střídavě žijí v jedné, či druhé domácnosti, popřípadě žijí odděleně.
12/86
TEORETICKÁ ČÁST S rostoucí možností uplatnění v zaměstnání, možností cestovat a zabývat se svými koníčky roste také počet domácností, ve kterých partneři nemají děti nikoliv z biologických důvodů. Stále také existují rodiny vícegenerační, kdy pod jednou střechou spolu žije několik generací, tedy původní nukleární rodina a s ní rodiny vytvořené potomky této původní rodiny (Možný, 2006). Další formou soužití je svazek dvou lidí stejného pohlaví, která je společností oficiálně stále více přijímána, ačkoliv ve srovnání s některými západními zeměmi je veřejné, ale hlavně neveřejné přijetí homosexuálních párů stále nízké. V současnosti se stávají samozřejmostí neúplné rodiny, tedy jednotky tvořené jedním rodičem a jeho dětmi. Neúplné rodiny mohou vzniknout rozvodem, rozchodem partnerů, ovdověním, případně rozhodnutím rodiče (otázkou je, do jaké míry vynuceným okolnostmi) od začátku vychovávat své dítě samostatně (Možný, 2006).
2.2.3. Rozpad vztahu mezi mužem a ženou Vztah mezi mužem a ženou by měl být podle moderního nazírání dobrovolným vztahem dvou rovnoprávných sebevědomých bytostí, které na svém vztahu neustále pracují. Je třeba být připraven na neustálou konfrontaci s tím, že si partneři nemusí ve všem rozumět a souhlasit spolu, že se do sebe nedokáží navzájem vcítit (Petlachová, 2007). Pokud vzájemná tolerance a emocionální vazba ze vztahu vyprchá, ve většině případů jeden z partnerů svazek opouští.
2.2.3.1. Rozvod Česká republika patří k zemím s vyšší rozvodovostí. Český statistický úřad (ČSÚ) zveřejnil tabulku rozvodovosti spolu s informacemi, že v roce 2004 dosáhl počet rozvodů druhého nejvyššího počtu v historii ČR: celkem bylo rozvedeno 33 100 manželství, čímž se úroveň rozvodovosti vyšplhala na 49 % (viz graf č. 1). Navrhovatelkami rozvodu jsou ze dvou třetin ženy, průměrná délka trvání maželství končícího rozvodem je 12 let. Mužům jsou děti obecně po rozvodu svěřovány mnohem méně než ženám – v roce 2008 byly v přibližně 85 % případů děti svěřeny do péče matky, v 8 % do péče otce (MSp, 2009).
13/86
TEORETICKÁ ČÁST Graf č. 1: Míra rozvodovosti v ČR od roku 1991 do roku 2004
Zdroj: www.czso.cz, [cit. 12. dubna 2009] Za hlavní příčiny vysoké a zvyšující se rozvodovosti byly podle ČSÚ považovány v minulých desetiletích liberálnější legislativa (zrušení principu viny při rozvodu, zrušení předběžného řízení o smíření manželů), možnost rychlejšího rozvodu při dohodě manželů o vypořádání, sekularizace společnosti, akceptace rozvodů společností, nízký věk při sňatku, sňatek „vynucený“ těhotenstvím partnerky aj. (ČSÚ, 2009). Tento přístup ČSÚ se zdá být poněkud konzervativní (sekularizace společnosti, tolerantní legislativa). Podle údajů Českého statistického úřadu patří mezi nejčastější příčiny rozvodu uváděné účastníky soudního řízení „rozdílnost povah, názorů a zájmů“. Daný důvod bývá uváděn ve více než čtyřiceti procentech. Bohužel podle zkušeností soudců se za těmito oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ženy-oběti stydí. Podle informací centra ROSA (občanské sdružení nabízející pomoc ženám – obětem domácího násilí) se totiž nějaká forma hrubého zacházení vyskytuje v deseti až třiceti procentech rodin. K méně častým důvodům rozpadu manželství patří nevěra – pohybuje se v rozmezí do deseti procent. Kupodivu velkou roli nehraje alkoholismus muže - kolem 5 % - a neshody v sexuální oblasti - méně než 1 % (Mlčoch, 2009). Podle Matouška (1993) má rozvod stránku ekonomickou, právní, rodičovskou, psychickou a sociální. Jak ukazují některé studie, rodina se po rozvodu stabilizuje teprve za dva až pět let. V některých případech se dokonce ještě šest let po rozvodu třetina žen a pětina mužů s rozvodem psychicky nevyrovnala. Možný (2006) pak shrnuje, že nejčastější predikátory rozvodu jsou socioekonomický status (vzdělání, povolání, příjem), věk vstupu do
14/86
TEORETICKÁ ČÁST manželství, etnicita a rasa, děti a doba trvání manželství, dále pak lokalita (město, venkov), náboženství, dědičnost rozvodovosti, pořadí manželství. Nejvíce manželství se rozpadá ve třetím a čtvrtém roce po svatbě. Jde většinou o bezdětné svazky. Dalšími krizovými léty bývá pátý až devátý rok. Ovšem některá manželství se rozpadají dokonce i po patnáctiletém trvání. Vyplývá to většinou z faktu, že se děti osamostatnily, ženy nabývají větší stabilitu v zaměstnání a ekonomickou jistotu. Poslední iluze o společném partnerském soužití se rozplynuly a přicházejí pochybnosti (Mlčoch, 2009). „Ženy a muži přikládají emocím, komunikaci, sexu a věrnosti, práci a penězům různou váhu, s tím souvisí i rozdílná tolerance k tomu, co ještě je a co už není akceptovatelné v manželství“ (Hetherington, Kelly, 2003: 23). Partneři mají odlišné životní zkušenosti, odlišnou socializaci, a různým způsobem se proto vypořádávají s nastalou životní situací, což se projevuje například v odlišných jimi prezentovaných příčinách rozvodu. Zatímco ženy nejčastěji uváděly jako hlavní důvod rozpadu manželství postrádání komunikace, lásky a společných zájmů a byly naopak ochotny snášet nevěru a často také násilí, muži nemohli snést hlavně obviňování ze strany manželky a její nevěru. Interpretace toho, proč došlo k rozvodu a jakou roli v něm hráli oba partneři, je tak oběma partnery odlišně konstruována a v průběhu let se mění. Z výsledků výzkumu Hetheringtona a také ze skutečnosti, že ženy častěji iniciují rozvod podle něj vyplývá, že muži jsou více než ženy tolerantní k životu ve špatném manželství. „Pokud muži zůstávali v nespokojených manželstvích, důvodem byla často obava ze ztráty kontaktu s vlastními dětmi. Ženy zůstávaly v nespokojeném svazku převážně z finančních důvodů“ (Hetherington, Kelly, 2003: 23). K takovému chápání tolerance k životu v manželství se ovšem vymezuje Ivo Možný slovy: „Různé společnosti, ba i různé společenské vrstvy, se od sebe dosti podstatně liší ve vymezení toho, co všechno má či musí spolknout anebo snášet manželský partner, než začne hledat formální řešení svých manželských problémů.“ (Možný 2006: 204). Naše společnost téměř neovlivňuje výběr partnera pro sňatek. Rozhodnutí založit rodinu je osobní záležitost, a proto také nelze z vnějšku příliš regulovat přání se rozvést, na rozdíl od minulosti, kdy rozhodující slovo u svateb měli rodiče ženicha a nevěsty. Dalším faktorem, který působí na rostoucí počet rozvodů, je rychlost společenských změn. Lidé často mění zaměstnání, bydliště a všechny tyto změny jsou motivovány větším úspěchem v životě. O manželství a rodině pak člověk může uvažovat stejně, jako o dočasné smlouvě. Přesto jsou rozvody předmětem mnoha psychických problémů. Každý rozvod vznikl za jiných okolností souběhem různých činitelů. Je to trauma, které se často projevuje obecným nepříznivým
15/86
TEORETICKÁ ČÁST názorem na příslušníky opačného pohlaví. Více než polovina návrhů na rozvod podaných ženami z celkového množství není důkaz lehkomyslnosti žen. Ženy jsou rodinným soužitím stresovány víc než muži, jsou v rodině více emočně angažovány než muži, proto reagují na konflikty častěji rozvodovým návrhem. To, co může být pro muže dobré manželství, může pro ženu znamenat děsivou životní etapu. Proto muži nemusejí mít motivaci se rozvádět, protože přehlížejí určité problémy a manželství jim subjektivně jako špatné nepřipadá. Řada žen si stěžuje na nedostatek zájmu o ženu, děti a běžné věci v chodu rodiny. „Není vtipem přísloví, že tatínek se stará o válku v Perském zálivu a maminka o všechno ostatní“ (Venglářová, 2008). U soudu ovšem oba manželé jen výjimečně uvedou všechno, co je vedlo k danému rozhodnutí (Matoušek, 1993)2. Zatímco mnoho autorů věnujících se této problematice zdůrazňuje negativní důsledky rozvodu, Hetherington a Kelly (2003) vyzdvihují také pozitivní stránky rozvodu. Podle nich totiž nelze opominout, že vedle negativních změn umožnil rozvod mnoha ženám a jejich dětem uniknout před domácím násilím a u mnohých byl příčinou osobního růstu a změny životního stylu k lepšímu. V souvislosti s rozvody se také podtrhuje nevýhodná pozice mužů, kteří jsou „vyšachovaní“ z rodiny. Nové práce ovšem ukázaly, že pro některé otce rozvod představoval impuls, po kterém se o své děti začali zajímat víc než předtím a objevili v sobě „kromě tradičně daného kulturního stereotypu výkonového muže i stránku pečující, citlivou, tradičně ženskou“ (Matoušek, 1993:110).
2
Dalšími způsoby ukončení manželského soužití je také opuštění rodiny jedním z partnerů, dlouhodobá
nepřítomnost jednoho z manželů (vězení, pobyt v cizině, emigrace atd.), zánik hlavních funkcí manželství pro fyzickou, emocionální nebo mentální patologii jednoho z partnerů, „rodina vyprázdněné skořápky (pár spolu bydlí, ale neposkytuje si emocionální podporu a komunikuje spolu v nejmenší nutné míře) – do této sféry spadá také tzv. rodičovské manželství, kdy ostatní funkce manželství zanikly či byly oslabeny, ale pár udržuje manželství kvůli výchově dětí“ (Možný, 2006: 204). Jinou kapitolou je potom smrt jednoho z manželů.
16/86
TEORETICKÁ ČÁST 2.2.3.2. Rozchod Narůstá také počet párů, které se rozcházejí po dlouhodobém vztahu, který nikdy nelegalizovali sňatkem. Jak uvádí ve své bakalářské práci Helena Odstrčilová, soužití dvou lidí bez svatby je nestabilnější než vztah “posvěcený” sňatkem, protože se hůře zajišťuje rovnost a dohoda mezi partnery. Podle výsledků mezinárodního srovnávacího šetření rodiny a reprodukce „The Acceptance of Population-related Policies“, které v ČR proběhlo na reprezentativním vzorku populace v roce 2001, souvisí stabilita svazků s typem soužití.
Nejméně stabilními svazky jsou nesezdaná soužití. Hovoří se o tzv. efektu nesezdaného soužití, který se často připisuje skutečnosti, že pro takováto soužití se rozhodují nekonveční a méně tradiční partneři ( Hamplová, Rychtaříková, Pikálková, 2004) Zákon o rodině jako základní pramen práva rodinného se sice o nesezdaném soužití výslovně nezmiňuje, nelze však ani tvrdit, že s ním nepočítá. Nedělá totiž rozdíly mezi dětmi narozenými v manželství a dětmi narozenými v pouhém společném bydlení rodičů. Podle Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2001, žilo v České republice v nesezdaném uspořádání přes osmdesát tisíc3 párů. Podle údajů ČSÚ jsou přitom nesezdaná soužití v téměř 60 % případů bezdětná, ve zhruba 22 % případů spolu nesezdaní partneři vychovávají jedno dítě, ve více než 13 % spolu vychovávají děti dvě a kolem 6 % nesezdaných párů jich vychovává víc. Rozpady takovýchto svazků jsou ovšem pro oficiální statistiky „neviditelné“ a soudy se s těmito případy setkávají až v případech, kdy se partneři nejsou schopni po rozpadu jejich vztahu dohodnout na výchově dětí. Drtivá většina těchto rozchodů tak zůstává statistikám ukryta (Vohlídalová, 2008). Pokud partnerka vydělává více než partner, nebo pokud funguje v domácnosti tradiční rozdělení genderových rolí, pravděpodobnost rozchodu nesezdaného páru narůstá (Odstrčilová, 2006). Ze stejného zdroje je vybrána tabulka popisující některé rizikové body obou typu soužití, sezdaného a nesezdaného:
3
Počet faktických manželství uváděných ČSÚ je však značně podhodnocený. Nesezdané soužití se totiž vztahuje pouze na partnery, kteří mají shodné trvalé bydliště (Paloncyová, J. 2004:29).
17/86
TEORETICKÁ ČÁST Tabulka
č. 1:
Faktory
nestability
manželství
a nesezdaného
soužití
podle
Brinesové
a Joynerové
2.2.4. Krize rodiny? Ze shora uvedených informací lze nabýt dojmu, že rodina přestává mít funkci základního pilíře společnosti, její model je nabourán, že s větší zranitelností vztahů mezi jednotlivými členy rodiny roste nestabilita této sociální jednotky. Mohou na to poukazovat statistiky s grafy rostoucí rozvodovosti nebo rostoucího počtu domácností s jedním dospělým. "Rodiny dnes neplní žádnou ze tří svých základních funkcí, tedy reprodukční, výchovnou a sociální. Rodí se méně lidí, než umírá, vzrůstá kriminalita i brutalita dětí, rodiny se už nestarají o své prarodiče a příbuzné, dávají přednost kamarádům. Spousta věcí je nám jedno. Je nám jedno, že někdo týrá psa, je nám jedno, že pohodíme papír na ulici, je nám jedno, jestli se rozvedeme. Důležitější je výkon a úspěch", vypočítává sociolog Ivan Šotkovský (2005). Tento pohled je poněkud negativistický a zevšeobecňující, protože většina rodin základní funkce plní. V rozporu s tím se objevují názory, že krize rodiny nenastala. „Rodina už není důležitá proto, že by bez ní člověk nepřežil, jako tomu bylo před sto lety. Teď spolu zakládají rodinu lidé nikoliv z ekonomických důvodů, ale proto, že se mají rádi. Stavíme víc na citech, což taky znamená, že takové svazky jsou labilnější. Proto tolik rozvodů,“ tvrdí psycholog Josef Zeman (2005). Neuvádí však, že ke zvýšení rozvodů ve společnosti dochází také díky tomu, že se lidé dožívají delšího věku a mají tedy delší dobu než jejich předkové na neshody a rozchody. Podle Zemana se klasická rodinná struktura poněkud pozmění. Vzroste počet dvojic mužů či žen vychovávajících dítě nezávisle na tom, zda je jejich, nebo z předchozího svazku. Zeman (2005) k tomu dodává, že pouze fungující rodina zajistí lidem dlouhodobě pocit štěstí 18/86
TEORETICKÁ ČÁST narozdíl od úspěchu v práci, který umožňuje jen krátkodobou radost. Moderní rodina se tedy podle něj přetváří v rodinu postmoderní. Podle Iva Možného (2002) se postmoderní rodina vyznačuje nízkou nezávislostí dětí na rodičích. Místo toho se objevuje spíše závislost na masmédiích a také nestálost v partnerském životě s následně stoupající bilancí rozvodů a zvyšujícím se počtem nesezdaných soužití.
2.3.
Rodičovství
Rodičovství je široký pojem; v podstatě znamená jeden z nejdůležitějších přechodů v našem životě. Dochází k němu pod velkým kulturním tlakem, zřejmým hlavně pro ženu. Rodičovství může být plánované, nebo neplánované, což nemění nic na odpovědnosti, kterou na sebe rodič příchodem dítěte na svět bere. S touto odpovědností a zásadní změnou životního stylu se ženy a muži vyrovnávají odlišně mimo jiné v kontextu rozdílně společensky chápané mužské a ženské role v rodině.
2.3.1. Genderové odlišnosti mateřství a otcovství Pojem mateřství prošel během historie rozsáhlým vývojem. Moderní společností byl propagován předpoklad, že pouto mezi dítětem a matkou je dané biologicky, a proto odlišné od nebiologicky daného pouta mezi otcem a dítětem. Ve dvacátém století existovaly dva přístupy k mateřství – diferencialistický, zdůrazňující odlišnosti v mateřské a otcovské výchově, a přístup předpokládající éru ženštějšího přístupu mužů k rodičovství (Dudová, 2007). Teoretické koncepty genderové stejnosti, nebo rozdílnosti zahrnují řadu názorů od sociobiologického tvrdícího, že pro dítě jsou prospěšné dva druhy lásky poskytované biologickou matkou a otcem, až po koncept konstruktivistický tvrdící, že odlišnosti v rodičovských rolích jsou dány sociálně, a proto je nelze chápat jako neměnné a přirozené (Dudová, 2007). Jedna skupina odborníků tak prohlašuje, že dítě má být vychováváno nejméně jedním rodičem jakéhokoliv pohlaví a volání po společné výchově ze strany otců a matek vede pouze ke zbytečnému hanění neúplných rodin a dětí z těchto rodin. Další skupina hlásá, že pro zdravý vývoj dítěte by měla být zajištěna mateřská i otcovská funkce, ale její obstarání nemusí ležet na bedrech vlastní matky a otce, nýbrž ji lze nahradit i jinými osobami. V realitě přes výsledky studií potvrzující, že ženy a muži mají stejnou schopnost vytvořit si blízký vztah se svými dětmi pomocí každodenní péče o ně, kvůli stále zakořeněným genderovým 19/86
TEORETICKÁ ČÁST stereotypům o děti pečují nejčastěji ženy. Matky si pak díky zkušenostem v této oblasti zvyknou být odbornicemi na záležitosti spojené s výchovou dětí a je dosti obtížné pro druhého rodiče do této sféry vniknout (Dudová, 2007). Francois de Singly (1999) vidí rozdíl v otcovské a mateřské roli v jiné časové dostupnosti matky a otce pro jejich děti. Otcův čas se dělí na dobu strávenou mimo domov prací a předem naplánovanou dobu strávenou s dětmi, zatímco matka je naproti tomu neustále připravena na neočekávané události spojené s dětmi (nemoc, třídní schůzky, příprava oslav apod). Tato duševní práce matky v každé chvíli vnímající děti jako potenciálně potřebující její péči se nazývá mateřské myšlení. Genderově definované rozdíly v mateřství a otcovství spočívají v rovněž v různém pojetí definice otcovství. Pro biologické otcovství existuje tradiční názor, že matka je jistá (tudíž biologická definice mateřství je prioritní), zatímco otec je nejistý. Uvedený názor je ovšem v současné době konfrontován s novými technikami zjišťování biologického otcovství pomocí testů DNA. Biologická definice otcovství je kvůli legitimitě dětí společností upřednostňována, ale díky přechodu od institucionálního otcovství k otcovství vztahovému nyní stoupá také význam sociální definice otcovství. Význam biologického pouta lze stále vidět při svěřování dětí do péče jednoho rodiče po rozvodu, kdy jsou děti častěji svěřovány matkám, protože jejich vzájemný vztah je brán jako přirozený (Rodičovství, 2005). Ale pravdou je, že i kdyby bylo zohledněno jen hledisko péče o děti, musely by být děti v naší společnosti mnohem častěji svěřovány do péče matek než otců, protože matky jsou v drtivé většině případů primárními vychovatelkami dětí. Ve velké části studií se otázky otcovství týkají důsledků nepřítomnosti otce v rodině na zdravý rozvoj dítěte; je studován pouze zájem dítěte nebo zkušenosti matky s takovým soužitím. Zkušenosti otců samotných, bez ohledu na potřeby jejich dětí nebo názory partnerek, jsou brány v potaz jen v malém množství studií. Někdy jsou otcové kritizováni pro svoji malou aktivitu při chodu domácnosti, jindy jako málo adaptabilní jedinci (Rodičovství, 2005). Díky vynálezu antikoncepce a legislativním změnám se v tisku objevují tvrzení o ztrátě kontroly mužů nad reprodukcí, o vyvlastnění práv otců, mluví se o vzpouře proti rostoucí moci matek (Sullerot, 1992). Současná legislativa se pokouší tyto námitky vzít v potaz a například z mateřské dovolené se stává dovolená rodičovská. Vznikají hnutí za práva otců zdůrazňujících nárůst delikvence u dětí z rodin bez otců, ovšem často jsou chápána spíše jako nostalgické vzpomínání na předchozí sociální řád než jako snaha podložená 20/86
TEORETICKÁ ČÁST reálnými důkazy. Co se týče delikvence dětí z neúplných rodin, nikdy nebylo prokázáno, že by hlavní příčinou kriminality jedince byl život v neúplné rodině. Jak například poukazuje zpráva OSN (1990) „Ani nízký socioekonomický status rodičů, případně jejich rozchod nebo skutečnost, že dítě vyrůstá v neúplné rodině nutně nevede k tomu, že budou děti náchylné k protispolečenskému nebo delikventnímu chování“. Veřejná diskuse o rodičovství po zániku vztahu rodičů v České republice je vedena buď jako obhajoba přirozenosti klasické nukleární rodiny nebo jako vyzdvihování problémů, se kterými se utkávají rozvedené matky při neplnění povinností ze strany otců, popřípadě k nedodržování otcovských práv otců na kontakt s dětmi po rozchodu partnerů. Je zapotřebí více vědeckých prací, které budou pohlížet na otce jako na sociální aktéry stavějící svoji vlastní verzi otcovské role a s ní spojenou osobní identitu, a ne je pouze redukovat na osoby ovlivňující dobrý vývoj dítěte (Rodičovství po rozvodu, 2005).
2.3.1.1. Mateřství Existovaly a existují rozdílné pohledy na mateřství. Zatímco mateřská péče se historicky mění, těhotenství, závislost a emocionální a fyzický vývoj malých dětí jsou setrvalými kontinuitami. Mateřská péče může být buď vázána na mateřství, sdílená mezi matkou a jinými osobami, nebo může být vykonávána někým jiným než matkou. Mateřství je ženskou otázkou, mateřská péče jí být nemusí (Silva, 1996). Matka významně ovlivňuje život dítěte a to ve všech směrech; je pro dítě potřebná ve chvílích radostných i problematických, měla by pro něj být zdrojem citové jistoty. Jako přirozená se bere takzvaná mateřská láska. Ta se ovšem objevuje v diskusích ve větším měřítku až s osvícenstvím osmnáctého století; do té doby nebylo nahlíženo negativně na chování matek beroucích si k dětem kojné a chůvy (Silva, 1996). V České republice nebyla dlouho podporována pracovní kariéra žen, odstranění nerovností mužů a žen v zaměstnání či rovné příležitosti pro ženy a muže (Černohorská, 2007). Problémem současného trhu práce je jeho špatná schopnost skloubit požadavek na nezávislého jedince plně vyhovujícího požadavkům zaměstnavatele na úkor svých osobních potřeb s požadavkem společnosti na tradiční rodičovskou funkci v rodině. Obě pohlaví by tak měla podle požadavku trhu práce stejně intenzivně pracovat v zaměstnání, od žen se ale navíc společností předpokládá vysoké nasazení také v chodu domácnosti, což je dáno genderovým uspořádáním společnosti. V důsledku mateřství na plný úvazek žena nemusí pracovat za plat, protože se předpokládá, že někdo, obvykle muž nebo občas stát, bude živit ji a její dítě či děti. 21/86
TEORETICKÁ ČÁST Může to mít za důsledek, že je ženě bráněno - legálními prostředky či ideologiemi – začít pracovat. Alternativně to může znamenat, že žena bude dvojnásobně zatížena požadavkem splňovat ideál matky na plný úvazek, zatímco navíc bude trávit několik hodin v práci (Silva 1996).
Petr Víšek (2006) dokládá, že za změnami délky mateřské, později rodičovské
dovolené a délky vyplácení rodičovského příspěvku stojí mimo jiné doporučení Světové banky zemím střední a východní Evropy, aby podporovaly delší pobyt žen s dětmi mimo pracovní trh a tím zredukovaly nezaměstnanost. Stále tak nebyla společností odstraněna diskriminace žen na trhu práce a rovněž nebyla dodnes doceněna pečovatelská služba žen o členy rodiny včetně dětí v rámci mateřství. „Péče je odlišná svou morální dimenzí neuchopitelnou pomocí tržní logiky ocenění výkonu. Péče představuje tedy na jedné straně sociální právo každého jedince na zabezpečení adekvátní péče a na druhé straně společenský závazek, z něhož plyne právo na podmínky umožňující péči poskytovat“ (Uhde, 2009: 25).
2.3.1.2. Otcovství Dítě potřebuje pro svoji socializaci otce skoro stejně jako matku; je pro něj zpočátku druhým nejvýznamnějším člověkem (Bayerová, 2007)4. Otcovská láska, stejně jako láska mateřská, je sociálním konstruktem daným ideologickými a kulturními faktory. Podle výzkumů se otcové účastní základní péče o děti nejméně v jejich nejmladším věku (Renzetti, Curran, 2003). Nejvíce se o děti starají zhruba ve věku od 5 do 15 let a i tehdy se věnují spíše rekreaci či vzdělání a nikoli základní péči. Žena dnes průměrně stráví 17 let života péčí o děti a 18 let pomocí starým rodičům. Muži mají možnost věnovat čas a energii své práci, cenou za to je však společenská a citová vzdálenost od vlastních dětí. Podle výzkumu citovaného v knize autorů Renzetti a Curran (2003) 50 % dětí v předškolním věku odpovědělo, že by se raději dívaly na televizi, než byly s otcem. Z dětí ve věku 7 – 11 let pak uvedlo každé desáté, že člověkem, kterého se nejvíc bojí, je jejich otec. Jde tedy v jistém smyslu o rodiny bez otce. Ztráta, kterou popisované uspořádání pro muže znamená, se odráží ve slovech otců, kteří se o své děti odpovědně starají. Říkají, že „díky péči o děti jsou citlivější, méně zahledění do sebe a stali se plnějšími lidskými bytostmi“ (Renzetti, Curran, 2003:233).
4
Vliv na dítě v raném období socializace mají také sourozenci a prarodiče či další příbuzní, později potom
vrstevníci, ale tyto vztahy nebudou v práci rozebírány.
22/86
TEORETICKÁ ČÁST Pojem otcovství prošel teoreticky čtyřmi obdobími vývoje: nejprve otec zastával roli autority v oblasti morálky a náboženství, poté se změnil ve nepřítomného zabezpečovatele rodiny, následně plnil společensky danou mužskou roli v rodině a nyní se stává „novým“ otcem aktivním při výchově dětí již odmalička (Dudová, 2007) – Elisabeth Badinterová (2005) tohoto otce nazývá „usmířeným mužem“ spojujícího pevnost s citlivostí. Čím víc se podle ní otec oddá své ženskosti, tím víc se sblíží s dítětem a je lepším otcem. Existují dvě stejně potřebné etapy otcovské lásky: táta/máma a od 10 let dítěte pak otec/mentor. Z toho vyplynul protiklad citlivého „nového“ otce a nezodpovědného otce, který je v rodině nepřítomen. Tato dichotomie bývá ovšem v současné době zpochybňována studiemi, které dokládají, že více než absence otců ve výchově má na problémový vývoj dítěte vliv chudoba rodiny, v níž žije, nebo konflikty v ní (Dudová, 2007). Vynořují se nové sociologické trendy , které mají za cíl (stejně jako je tomu u mateřství a mateřské péče) rozdělit komplexně chápané otcovství na otcovství jako obecnou sociální instituci a otcovskou péči coby individuální vztah mezi otcem a dítětem (Dudová, 2008). 2.3.2. Rodičovství v neúplné rodině, tzv. samoživitelství Rozpad vztahu rodičů přivádí oba partnery do nové životní situace, staví před ně nové úkoly a z nich vyplývající stres. Stresové situace mohou být spory o výchovu a výživné, praktické problémy spojené s domácností, penězi, prací a starostí s výchovou dětí v novém rodinném uspořádání. Dalším těžkým oříškem je vyrovnání se s touto situací po stránce osobní. Velmi záleží na osobnosti rodiče, jak dokáže uchopit a zvládnout situaci, do které se dostal. Stejně důležitá je psychická a sociální pomoc, kterou rodič dostává od okolí, které tvoří příbuzní, známí, přátelé, společenské instituce a podobně. Začíná se u nás rozvíjet porozvodové poradenství, jinak zvané porozvodové usmiřování, a podle výzkumů přináší efekt dvěma třetinám zúčastněných rodin. Důsledkem jsou lepší vztahy mezi členy bývalé rodiny, úbytek soudních pří mezi bývalými manželi. Rodinné usmiřování zahrnuje převážně oba rodiče a zabývá se výchovou dětí a stykem rodičů s nimi, otázkami bydlení, finančního hospodaření, informování dětí o příčině rozvodu, posilováním vztahu dětí k oběma rodičům (Matoušek, 1993). Jak uvádí mimo jiné Jitka Kolářová (2009), názory společnosti na samoživitelství jsou často ovlivňovány médii. Americká socioložka Gaye Tuchman popsala jev, který nazvala symbolická anihilace. Jde o to, že média systematicky pokřivují obrazy různých
23/86
TEORETICKÁ ČÁST společenských skupin, nebo o nich prostě mlčí. Symbolická anihilace, tedy jakési pomyslné zničení dané skupiny ve světě tvořeném médii, má tři složky: vynechání (o skupině se prostě nemluví), trivializace (zjednodušování a banalizace problematiky) a odsouzení (média skupinu zobrazují negativně). Například výzkum českých médií z roku 2004 (Člověk v tísni) ukázal, že na titulních stránkách dvou velkých českých deníků, MF Dnes a Lidových novin, se na fotografiích objevovali zhruba v 70 % muži. A zatímco u mužů šlo především o konkrétní osobnosti (politici, sportovci apod.), jedna třetina zobrazení žen byla bezejmenná a čistě ilustrativní. Navíc média se mužů a žen v rozhovorech neptají na to samé, to je nesporný fakt a nejvíce to dokreslují otázky ohledně mateřství. Ať je žena úspěšnou manažerkou, ředitelkou, političkou, prezidentkou, květinářkou nebo modelkou, zkrátka ať vykonává jakékoliv povolání, na stránkách periodik se prakticky nikdy nezbaví nálepky, že prvořadá role ženy spočívá hlavně v mateřství (Ženy a média, 2007). Podobně je tomu i v případě skupiny zahrnující neúplné rodiny, tvořené převážně ženami. Problémy těchto rodin jsou probírány nepříliš často, a pokud ano, tak převážně ženskými časopisy a webovými stránkami, které čte pouze malá část populace. Existují samozřejmě výjimky, jako např. doumentární cyklus Táta jako máma vysílaný ČT 1 v roce 2009 (8. díl je věnován otcům samoživitelům). V české společnosti existuje několik druhů neúplných rodin (tyto tvořily v roce 2005 podle ČSÚ 11,3 % všech domácností). Nejčastější neúplnou rodinu tvoří jeden rodič a děti, zatímco druhý , vzdálený rodič se podílí na výchově dětí hlavně finančně prostřednictvím výživného. Dalším typem jsou osamělé matky nebo otcové s dětmi (dobrovolně svobodné matky, vdovy, vdovci, rozdělená manželství). Častým typem je pak pouze formálně neúplná rodina, kde se v rodině vyskytuje pouze jeden rodič s dětmi, ovšem domácnost s nimi sdílí druh či družka rodiče (Možný, 2006). Každý z těchto druhů má odlišnou strukturu fungování domácnosti. Jaké faktory mohou ovlivňovat prožívání rodiče samoživitele? Může to být ekonomická situace neúplné rodiny spojená mimo jiné s výživným, pomoc okolí, kontakt druhého rodiče s dětmi i bývalým partnerem, profesní uplatnění, míra volného času a podobně.
2.3.2.1. Ekonomická situace neúplných rodin Neúplné rodiny jsou z hlediska životní úrovně považovány za jedny z nejvíce ohrožených sociálních skupin; jejich ekonomická situace může být horší než situace důchodců nebo rodin matek na mateřské dovolené. V naprosté převaze zůstávají po rozpadu vztahu děti s matkou,
24/86
TEORETICKÁ ČÁST která se tak dostává do postavení samoživitelky se všemi nároky a starostmi, které tato role přináší (ČSÚ, 2003, 2007). Musí totiž víc vydělávat, aby zajistila potřeby svých dětí, to narušuje její jistotu a ubírá jí to volný čas, který by mohla trávit s dětmi. O takzvané feminizaci chudoby lze hovořit i v kontextu České republiky. Podle šetření ČSÚ bylo v roce 2002 ohroženo chudobou 9 % žen a jednu z nejohroženějších skupin tvořily domácnosti svobodných či rozvedených žen s dětmi. Feminizace chudoby úzce souvisí s nerovnostmi na trhu práce; podíl nezaměstnaných žen v ČR se pohybuje okolo 9-10 % procent populace, u mužů se jedná zhruba o 6 % (ČSÚ, 2007). Ze statistických hodnocení vyplývá, že průměrný plat žen je významně nižší než plat mužů. Zpráva Evropské komise tvrdí, že české ženy berou o devatenáct procent méně než muži a drží tak v Evropské unii sedmou příčku od konce (Beránek, Honzák, 2007; Evropská Komise, 2009). Ženy jsou na trhu práce segregovány do určitých zaměstnání, takže dochází k feminizaci určitých oborů či odvětví s důsledky nižších platů a ztráty prestiže (Open Society Found Praha, 1999). V souvislosti s finanční situací neúplné rodiny je třeba zmínit i příležitosti na trhu práce pro samoživitelky. Ty se velmi zřídka mohou ucházet o platově atraktivní místa, protože se zde obvykle nárokuje vysoké pracovní nasazení bez ohledu na čas a rodinu (Bayerová, 2007). Navíc v některých případech je potřeba snížit si pracovní úvazek, což opět krátí rodinný rozpočet. Podle Open Society Found Praha (1999) je více než polovina pracujících žen v západních společnostech zaměstnaná na částečný pracovní úvazek, s čímž souvisí i menší odměny a příplatky. Jak uvedl Petr Pavlík (2009), současné vládní reformy znevýhodnily ženy výrazným způsobem. Na snížení daní vydělali muži, na zvýšení nepřímých daní a na změny ve zdravotnictví v rámci vládních reforem doplatily ve větší míře ženy; nezaměstnanost žen v roce 2008 byla dvojnásobná než u mužů. Ochrana žen před ztrátou zaměstnání ze strany státu je obecně nižší. A jak nahlížejí na důvody horší situace žen na trhu práce samotné ženy a muži? V roce 2003 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění
(CVVM) průzkum týkající se
znevýhodnění žen na trhu práce. Více než čtvrtina populace považuje ženy za jednoznačně znevýhodněné. Nejčastějšími důvody, proč ženy nemohou dosáhnout na pracovním trhu takovou úspěšnost jako muži jsou pro ženy i muže (% v závorkách značí souhrn těch, co souhlasí s daným názorem): - omezení žen těhotenstvím, péčí o malé děti a rodinná zátěž (muži 94 %, ženy 89 %) - fakt, že lidé preferují na vedoucích pozicích muže (muži 88 %, ženy 89 %) 25/86
TEORETICKÁ ČÁST - současné nastavení pracovní sféry a zaměstnavatelské politiky, které ženy znevýhodňuje (muži, ženy) -
fakt, že v práci dominují muži a ti nedají ženám šanci (muži 57 %, ženy 75 %)
Muži více než 2x častěji než ženy souhlasili s vysvětlením nižší úspěšnosti žen v práci jejich obecně nižšími schopnosti a znalostmi než které jsou vyžadovány (muži 38 %, ženy 16 %). Dvakrát častěji než ženy uvádějí muži důvod, že ženy nemají autoritu a řídící schopnosti (muži 46 %, ženy 21 %). Celkově ženy vidí důvod své nižší úspěšnosti více v objektivních problémech jako je nedostatek příležitostí daný dominancí mužů nebo diskriminačním prostředím trhu obecně, které zároveň znevýhodňuje ženy s dětmi (CVVM, 2003a). Životní úroveň (nejen) neúplné rodiny komplikují také rodinné výdaje, vybavení domácnosti; přítomnost dětí při chybějícím druhém platu určitě nezlepšuje rodinný rozpočet. Velkým problémem je oblast bydlení – zvyšující se nájemné, potřeba hypotéky a ručitelů při koupi bytu. Rostou provozní náklady na chod domácnosti (voda, elektřina, plyn, topení apod.). Většina rodičů z neúplných rodin si stěžuje na potíže při pořizování oblečení a obuvi nebo dokonce na nedostatek peněz při pořizování potravin a léků. Nemalou starost působí rovněž snížení dávek při ošetřování člena rodiny, rostoucí finanční nároky na vzdělávání dětí a různé kroužky (Bayerová, 2007). Při dotazu, kdo má prosazovat opatření na podporu harmonizace pracovních a rodinných závazků v rámci průzkumu provedeného CVVM (2003b), odpověděli respondenti a respondentky následovně (viz tabulka č.2) : Tabulka č. 2: Odpovědi na otázku, kdo má podporovat harmonizaci pracovních a rodinných závazků
Zdroj: www.cvvm.cz, [cit. 12. května 2009] Ženy se tedy více než muži domnívají, že by tuto otázku měl řešit stát, podle mužů by toto o trochu více než podle žen mělo být individuálním problémem každého člověka.
26/86
TEORETICKÁ ČÁST Fafejta (2004) popisuje možnosti, jak sladit péči o děti s uplatněním v zaměstnání a tím zlepšit finanční stránku života rodiny. Ze strany zaměstnavatelů sem patří vstřícný přístup k rodině založený na větším vzájemném respektu zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců. Řešením je například zavádění pružných pracovních režimů (zkrácená nebo pohyblivá pracovní doba, zkrácený pracovní úvazek) a poskytování různých zaměstnaneckých výhod. Zkrácená pracovní doba navrhovaná Fafejtou by ovšem neřešila tíživou finanční situaci rodiny, protože by o to nižší byl plat zaměstnance/zaměstnankyně. Jak uvádí Hana Hašková (2001), v roce 1998 pracovala v EU celá třetina žen a 6 % mužů na částečný úvazek, v ČR mělo takto upravený pracovní režim jen 2,6 % mužů a 9,6 % žen. Jejich počet v ČR navíc v posledních letech klesá. Právě požadavek na zkrácený pracovní poměr bývá často důvodem nepřijetí ženy do zaměstnání (Hašková, 2001).
2.3.2.2. Výživné Pokud dojde mezi rodiči k rozvodu manželství, otázkou svěření potomka do výchovy rodiče a stanovení výše příspěvků rodiče nepřítomného v rodině na potřeby dítěte, tedy výživného, se zabývá soud. Pro určení výživného neexistuje žádná tabulka ani způsob výpočtu. Určení výživného je jen na konkrétním soudci, který o výživném rozhoduje, nebo na dohodě rodičů. V obecném kontextu se při stanovování výživného počítá s určitou zákonem těžko postižitelnou morálkou a odpovědností rodičů při jeho placení. Vyživovací povinnost rodičů začíná narozením dítěte a podle Zákona o rodině trvá až do doby, dokud není dítě schopno se samo živit – není tu tedy uvedena věková hranice a doba se může prodlužovat například kvůli zdravotním potížím dítěte nebo jeho studiu. Dítě má právo podílet se na životní úrovni obou rodičů, přesto ale v praxi většinou sdílejí životní styl toho rodiče, se kterým žijí (Trličíková, 2008). Ze Zákona o rodině také vyplývá, že manželství nemůže být rozvedeno, dokud se nerozhodne o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu. Zájmy dětí mají přednost před zájmy rodičů. Soud před rozhodnutím také určuje práva a povinnosti k dítěti a určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Nelze určit výživné přesahující možnosti životní úrovně konkrétního rodiče. Při závažné trvalejší změně materiálních poměrů rodičů nebo dětí (zdravotní stav, změna školy) lze požádat o snížení, zvýšení nebo i zrušení vyživovací povinnosti. Obvyklá doba přehodnocování výživného jsou tři roky (Trličíková, 2008).
27/86
TEORETICKÁ ČÁST V naší společnosti je od matky očekávána především role pečovatelky včetně určitého obětování se pro rodinu, zatímco hlavní funkcí otce je finanční zajištění rodiny. Po rozvodu ženy ztrácí přístup k peněžním a symbolickým zdrojům manžela, které jim dosud kompenzovaly jejich práci v rodině na úkor vlastní profesní kariéry. Ve většině případů ženy nadále pečují o děti (naprostá většina otců jsou povinnými rodiči, kteří platí výživné na své nezletilé děti) a je pro ně obtížné najít si zaměstnání, které by zlepšilo přechod z dvoupříjmového modelu rodiny k jednopříjmovému modelu (Dudová, 2004). Rozvedení partneři jim přispívají výživným částkou, která je pouhým zlomkem toho, co dnes stojí výchova dítěte (Trličíková, 2008). Toto jsou jedny z příčin skutečnosti, že v čele velké části domácností pod hranicí chudoby stojí ženy; jedná se tedy nahoře uvedený jev „feminizace chudoby“. Jak zjistila Dudová (2007), samotné rozvedené ženy si jsou vědomy, že vynakládají na potřeby dětí více prostředků než druhý rodič, což u nich vyvolává nespokojenost. Současně ale tuto situaci berou jako standardní z důvodu toho, že dítě přece patří matce. Více jim pak vadí, kdy otec nepřispívá mimo soudem stanovené výživné, nebo pokud neplní jiné rodičovské úlohy, což pro ně bylo důležitější než výše výživného. I to je podle mne jistá ukázka fungování genderových stereotypů ve společnosti. Navíc v současné době není výjimkou, že rodič soudem určené výživné z různých důvodů neplatí vůbec nebo jen občas. Jak uvádí trestní zákon, trestné jsou dvě formy jednání a to neplnění vyživovací povinnosti a vyhýbání se plnění této zákonné povinnosti, zpravidla po minimálně 6 měsíčních dávek. Za výživné rozhodovací praxe nepovažuje jednorázové plnění ve formě dárků, které neslouží k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilých dětí. Tresty za neplacení výživného jsou většinou podmíněné s tím, že je třeba uhradit dlužnou částku (Trličíková, 2008). Poslanecký návrh zákona o náhradním výživném, který by upravoval problematiku vymáhání a výplat výživného na nezaopatřené nezletilé děti, které výživné od povinných osob v pravidelných splátkách neobdržely, zatím Poslanecká sněmovna neschválila. Jednalo by se o to, že by vymáhání dlužné částky přešlo z rodiče pečujícího o děti na stát, který by mohl přijít s efektivnějšími nástroji na postih dlužníků, protože oproti oprávněným má k dispozici více prostředků a času (Trličíková, 2008).
28/86
TEORETICKÁ ČÁST 2.3.2.3. Kontakt druhého rodiče s dětmi Ve většině případů je dítě svěřováno do výchovy jednoho z rodičů. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, které ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Existuje také možnost svěření dítěte do společné nebo střídavé péče oběma rodičům. Jak je uvedeno na elektronických stránkách společnosti VIOD (Vzdělávací institut ochrany dětí), při svěřování dětí do výchovy po rozvodu se sleduje citová orientace, výchovné možnosti rodičů, kdo o dítě dosud pečoval, odpovědnost rodičů. Jak vyplývá ze statistik Ministerstva spravedlnosti (MSp), počet rozhodnutí soudů o svěření dítěte do střídavé péče rozvedených rodičů se rok od roku zvyšuje. Institut střídavé péče platí od roku 1998; v roce 2002 jej soudy využily v případě péče o děti po rozvodu ve 488, v roce 2005 v 539 a v roce 2008 v 860 případech (MSp, 2009). Matka a otec se písemně dohodnou na periodách, v jakých si budou děti předávat (doba by neměla být delší než 2 týdny). Důležitá je dostatečná komunikace obou rodičů i po rozvodu a pokud možno podobná výchovná metodika matky a otce. Psycholožka Ilona Špaňhelová (2005) tvrdí, že
střídavá péče je pro dítě dvou
rozumných rodičů pozitivní řešení péče po rozchodu partnerů. Dítě totiž tak, jak bylo zvyklé od svého narození, dále čerpá emoce z obou stran – ze strany otce i ze strany matky. Může se naučit s nimi zacházet podle dvou modelů – modelu matky a modelu otce. Při střídavé péči opět platí, že se u dítěte vytváří přirozený vztah s oběma autoritami – mužskou i ženskou. Pro dítě může být tato forma rozchodu rodičů obtížná ve střídání místa a prostředí podle toho, u kterého z rodičů se dítě právě nachází; obtížněji pak tvoří pojem domova. Ke zmírnění tohoto problému by rodiče měli mít bydliště blízko sebe, pokud je to možné (Bayerová, 2007). Jak k tomu podotýká kritička střídavé péče, ředitelka
Úřadu pro
mezinárodněprávní ochranu dětí Lenka Pavlová (2008) : „Dítě potřebuje mít ukotvení, jistotu, svou postýlku, svůj pokojíček, svůj režim. Střídavá péče naplňuje požadavky rodičů, ale není prospěšná pro dítě“. Jiným problémem může být otázka domácího násilí či zneužívání dítěte. Střídavá péče není univerzální lék na péči o děti po rozvodu. Další formou styku je převažující péče jednoho z rodičů spojená s opakovaným delším pobytem u druhého z rodičů. Doba delšího pobytu závisí na věku dítěte, bydliště druhého rodiče a podobně, je otázkou vzájemné dohody (například měsíc o prázdninách a pravidelné víkendové pobyty). Rodiče se tak nevyřizují vzkazy přes děti, dítě má svůj hlavní domov a vychovatele, druhý rodič může prožít s dítětem běžné každodenní starosti (Bayerová, 2007).
29/86
TEORETICKÁ ČÁST Nejčastějším druhem kontaktu je u nás situace, kdy žije dítě s jedním rodičem a s druhým se stýká podle přesně vymezených a dodržovaných pravidel. Tato pravidla způsobují, že se vztah druhý rodič – dítě může stát poněkud neosobním. Během setkání není čas znovuvytvářet společné pouto, nicméně i tento stav je pro dítě a druhého rodiče, i když někdy těžce, přijatelný (Bayerová, 2007). Opět se nabízí otázka psychicky narušených rodičů, domácího násilí, kdy se přesně vymezená pravidla setkání snaží chránit dítě před psychickou újmou během kontaktu s druhým rodičem a v takovém případě je pobyt dítěte pouze s jedním rodičem preferovaný.
2.3.2.4. Specifika otců samoživitelů Nejpopulárnějším českým otcem samoživitelem je zřejmě Spejbl. Téměř každé malé dítě si díky němu dokáže v praxi představit prototyp tatínka pečujícího o své dítě bez přítomnosti druhého dospělého rodiče v domácnosti. Jak moc je tento druh neúplné rodiny frekventovaný v naší společnosti? Při rozvodech manželství se školou povinnými dětmi z velké části svěřuje soud dítě do péče matky. V poslední době ovšem také otcové začínají být uznáváni ve své roli vychovatele a soudy už tedy nerozhodují tak jednoznačně jako dříve. V případech, kdy matka nemůže nebo nechce plnit svou funkci, spočívá tedy odpovědnost za péči o dítě na otci. Mužská role v dnešní době je určována pracovní aktivitou, technickou zdatností, zájmy typu sport, politika, četba. Tuto roli je možné se naučit relativně snáze než roli ženskou charakterizovanou citovostí, jemností, něhou stejně jako velkou částí domácích prací, které je třeba ovládnout (Bayerová, 2007) – s touto teorií by se dalo polemizovat, protože existuje dostatek žen schopných zvládnout takzvané mužské práce se zájmem o technické věci stejně jako dostatek mužů schopných vykonávat bez problémů všechny druhy domácích prací; nelze přesně určit, co je pro jednotlivce snazší se naučit. Na druhé straně společenská tradice vidí v otci coby hlavním vychovateli svých dětí cosi „zvláštního“, protože péče o děti se přisuzuje ženám. Díky tomu osamělý otec snáz získá ženského pomocníka než osamělá matka pomocníka mužského (Bayerová, 2007). Muži také z finančních důvodů, ale rovněž z potřeby společenského a pracovního uplatnění, zůstávají často ve svém původním, avšak časově náročném zaměstnání. Péči o domácnost pak nechávají na samotných dětech. Ty jsou buď nuceny předčasně dospět, nebo se bez péče a kontroly dostávají do problémových sociálních skupin. Podle Krčmářové (2008)
30/86
TEORETICKÁ ČÁST je proto nejdůležitější najít vhodný kompromis mezi časem věnovaným zaměstnání, péči o děti, péči o domácnost, ale i svému volnému času. Velmi osobitě a se sympatickou sebeironií přistoupil ke změně životního stylu otec samoživitel, který svůj názor zveřejnil na webových stránkách http://ilblog.sblog.cz/2007/02/ (2007): „Běžný život v civilizaci nevyžaduje po mužích, aby ze sebe dali to první a poslední. Pokud se však stanete otcem na plný úvazek, rázem zjistíte, kolik máte energie. Běžný život v civilizaci nevyžaduje po mužích, aby ze sebe dali to první a poslední. Civilizace nám umožňuje žít pohodlný život jehož vrcholy tvoří lenošení, alkohol a sex. Abychom proto po genetické stránce nezmutovali do čistě vegetativního stádia, klademe si před sebe výzvy. Jednou z nich jsou různé adrenalinové sporty. Mnoho mužů například sní o tom, že zdolá Mount Everest. Pokud jste se i vy stal otcem samoživitelem, na jakýkoliv adrenalinový sport můžete zapomenout. Výstup na Mount Everest je hračka v porovnání s tím, co bude v následujících letech následovat. Čeká na vás několik let odříkání, tvrdé práce a nervů. Žádný strach. Znám několik mužů, kteří v takové situaci byli a přežili ji (nehledě na miliony žen na celém světě, které jsou v podobné situaci také)“. Teoretická část práce hovořila mimo jiné o fenoménu rozpadu rodiny s dětmi a jeho důsledcích pro dospělé jedince, kteří v dané situaci pečují o děti v neúplné rodině. Zabývala jsem se faktory, které mohou ovlivnit to, jak tito rodiče vnímají svoji situaci. Jelikož počet neúplných rodin má stoupající tendenci, způsobuje řadu společenských a právních otázek. Z tohoto důvodu se dostávají neúplné rodiny do výjimečného postavení.
Proto jsem se
rozhodla v empirické části provést analýzu rozhovorů s několika samoživitelkami a samoživiteli a na základě této analýzy identifikovat některé proměnné, které mohou ovlivnit prožívání samoživitelství samotnými aktéry.
31/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3. EMPIRICKÁ ČÁST V empirické části své bakalářské práce představuji analýzu polostrukturovaných rozhovorů s matkami a otci z neúplných rodin. V této souvislosti se pokusím diskutovat některé fenomény ovlivňující pocity dospělých jedinců starající se o školou povinné děti v neúplných rodinách a současně odpovědět na některé otázky jmenované již na začátku této práce: Opravdu se vyrovnávají s nastalou situací lépe muži než ženy? Má někdo z nich pocit větší podpory, psychické nebo materiální, od nejbližšího okolí, od rodiny a přátel, od zaměstnavatele? Jak vnímají oni sami svoji situaci, vidí ji rozdílně v závislosti na pohlaví? Existuje obecně vzato rozdíl v reakcích okolí i samoživitele samotného na jeho samoživitelství, a pokud ano, je tento rozdíl dán pohlavím rodiče z neúplné rodiny? Na začátku však nejprve představím metodologickou stránku výzkumu: účel výzkumu, výzkumné otázky a metodu použitou pro sběr a interpretaci dat. Poté bude následovat způsob výběru jednotlivých respondentek a respondentů, prostředí rozhovorů, diskuse nad kvalitou daného společenskovědního výzkumu a nad jeho etickými problémy. V závěrečné fázi představím samotnou analýzu rozhovorů a výsledky, k nimž jsem došla. 3.1.
Metodologie
3.1.1. Metodologická východiska Kvalitativní přístup klenoucí se jako metodologický rámec nad tímto výzkumem chápeme obecně jako snahu o důkladné poznání a popis některých sociálních jevů v jejich komplexitě, při které jde o zodpovězení hlavních výzkumných otázek a následné vytvoření určité teorie (induktivní postup). Plán takového výzkumu je pružný a není pevně strukturovaný, může se rozvíjet a přizpůsobovat okolnostem, které nastanou (Hendl, 2005). Z hlediska uspořádání výzkumu se jedná o neexperimentální výzkumný projekt, který by mohl být považován za takzvanou případovou studii zabývající se jednou skupinou bez nároku na širší zobecnitelnost pro celou populaci (Jeřábek, 1993). Pro vyhodnocení textů rozhovorů jsem vybrala kvalitativní analýzu (někdy také nazývanou tematickou analýzu), ve které jde nikoli o ověřování hypotézy, ale o získání určité teorie z vyprodukovaných dat. Cílem takové analýzy je tedy nalezení odpovědí na předem formulované výzkumné otázky (Trličíková, 2008). Hypotézy byly zformulovány až na základě analýzy rozhovorů, nikoli na začátku výzkumu.
32/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.1.2. Použitá metoda Jak již bylo řečeno, ve své práci vycházím z analýzy polostrukturovaných rozhovorů s otevřenými otázkami, díky kterým lze proniknout více do hloubky problému. U této techniky vznikají větší problémy s kódováním než u standardizovaných rozhovorů, kde je třeba mít jistotu, že se u každého jednotlivce jedná o „stejnou skutečnost vyjádřenou pouze jiným způsobem, aby tak byla zachována srovnatelnost jednotlivých odpovědí“ (Jeřábek, 1993: 74). Jak příprava rozhovorů probíhala? Nejprve bylo potřeba sestavit strukturu rozhovoru a připravit dokument nazvaný „informovaný souhlas“ (v něm jsou respondent/ka mimo jiné seznámeni s tématem výzkumu, s postupem při rozhovoru, ujištěni o dobrovolném charakteru poskytnutí údajů a o jejich anonymitě, informováni o rizicích a potenciálních výhodách), poté rozhovory provést (přitom je zaznamenat na diktafon), přepsat je, dále rozhovory zanalyzovat a zpracovat konečnou verzi zprávy. Otázky v rozhovoru byly pouze navrženy a samotný dialog se pak vyvíjel podle situace a odpovědí dotazovaného/dotazované. Pokud se rozhovor blížil ke konci a viděla jsem, že na některé důležitější otázky mnou předem navržené nepřišla řada, položila jsem je na závěr. Specifikou kvalitativního výzkumu je, že dělání rozhovorů, jejich interpretace a následné přetváření výzkumných otázek je prováděno souběžně. Bylo tedy třeba neustále po vyhodnocení každého rozhovoru vpravit případné výsledky tohoto rozhovoru do výzkumných otázek tak, aby další rozhovor již změněný náhled na problematiku a případné další možné výstupy již v sobě zahrnoval. Poznatky získané rozhovory jsou doloženy v kurzívě citacemi z rozhovorů, které čtenáři práce dovolí ověřit si autorčiny závěry a vyvodit své vlastní. Citace jsou ponechány v původní podobě, neupravené, včetně nespisovných výrazů a gramatických chyb a místy nelogických spojení. Celé přepisy rozhovorů nejsou v této práci uvedeny z důvodu zachování anonymity. 3.1.3. Sběr dat V této kapitole bych ráda ozřejmila detailněji způsob, jakým jsem vybírala jednotlivé respondent/ky do svého výzkumu. Uvádím zde také informace o prostředí, ve kterém probíhaly rozhovory.
33/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.1.3.1. Výběr vzorku Neměla jsem čas ani prostředky v bakalářské práci zkoumat všechny rodiče z neúplných rodin v České republice, což by bylo ideálním stavem. Vzhledem k typu výzkumu byl proveden teoretický výběr vzorku řídící se danou problematikou. Podle některých je nevýhodou tohoto výběru to, že je dán pouze úsudkem výzkumníka/ce o tom, co by mělo být pozorováno a co je možné pozorovat. Není tudíž možné na základě tohoto výběru příliš generalizovat (např. Hendl, 2005). Nicméně jiní mají za to, že podobná aspirace do kvalitativních výzkumů nepatří (Coffey, Atkinson, 1996). Komunikační partneři/rky se skládali ze stejného počtu mužů a žen žijících v neúplné rodině. Při výběru jsem využila svého sociálního kapitálu – rozhovory jsem prováděla se svými známými či známými známých – šlo tedy o techniku zvanou snow ball (metoda sněhové koule), kdy člověk s někým udělá rozhovor a nechá si doporučit další potenciální respondenty/ky. Respondenti/ky byli vybráni na základě těchto společných faktorů: každý z mužů a žen žije coby rozvedený pečující sám o jedno až dvě nezletilé děti5. Z hlediska sociálního rozvrstvení vzorku se jednalo o lidi ve věku kolem 40 let z Prahy a okolí se středoškolským až vysokoškolským vzděláním. Respondenti/ky žijí v domácnosti bez partnera/ky, protože jejich podpora při výchově a řešení finanční situace by mohla významnou měrou ovlivňovat náhled na situaci samoživitele/ky a jejich úspěchy či neúspěchy na tomto poli. Sociálním postavením, věkem i typem rodiny mi byli všichni respondenti/ky blízcí, což bylo jisté pozitivum při vedení rozhovoru. Vzhledem k omezenému množství otců samoživitelů v mém okolí vyhovujících předem daným kriteriím (tato kriteria byla zvolena tak, aby vzorek byl pokud možno homogenní a nezahrnoval jedince s příliš rozdílnými vstupními faktory jako je bydliště, vzdělání rodiče, věk dětí) jsem do skupiny mužů zařadila čtyři muže, a proto také do skupiny žen čtyři matky samoživitelky, ačkoliv jich znám ve svém okolí mnohem víc. Muži jsou všichni z rodin, kde se rodiče nerozvedli do jejich dospělého věku, a rozvod proběhl jen u rodičů respondenta č. 4. Zato skoro všechny ženy jsou z neúplných rodin: č. 1 a 4 mají matky samoživitelky, č. 3 má rodiče rozvedené od své dospělosti.
5 Muž respondent č. 3 žije sice v současné době ve společné domácnosti také se starou matkou, ale tato situace nastala teprve nedávno po smrti jejího manžela a každý má své vlastní finanční prostředky, matka žije v oddělené části domku. Muž její přítomnost charakterizuje více jako „přítomnost dalšího dítěte, než dospělého“.
34/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.1.3.2. Provádění rozhovorů Jedná se o krátkodobý výzkum (doba trvání od přípravy otázek po konečnou interpretaci rozhovorů činila 4 měsíce; od ledna do dubna 2009), kdy jsem s každým z respondentů/tek provedla jeden polostrukturovaný rozhovor. Před vlastním výzkumem jsem otestovala základní typy otázek na jedné známé a jednom známém v podobné situaci, kterou jsem chtěla zkoumat, a také na manželském páru mých přátel. Chtěla jsem si tak ověřit, zda může být použita daná metodologie a typy otázek. Tyto rozhovory jsem nezaznamenávala, pouze jsem přímo během rozhovorů přepisovala a komentovala poznámkami vytištěný původní návrh a strukturu otázek podle připomínek dotazovaných. Tyto jsem po jejich odchodu přepracovala do verze, se kterou jsem začala první rozhovor. „Hlavní“ respondenti/ky byli kontaktováni určitou dobu před provedením rozhovoru, ale nebyly jim předloženy výzkumné otázky, aby neměli možnost si téma promyslet. Naopak po provedení rozhovoru se mohli do měsíce (z časových důvodů vypracování bakalářské práce) přihlásit s případným doplněním některých názorů, které během rozhovoru nevyjádřili, popřípadě s jejich opravou. Bylo tak možné sledovat, která témata byla pro respondenty/ky citlivá a u kterých později cítili, že nebyli objektivní nebo neobsáhli veškeré myšlenky, které by je například o samotě k danému tématu napadaly. Této možnosti využili z osmi respondentů/tek tři – dvě ženy a jeden muž. V rámci prvních kontaktů jsem všem respondentům/kám předložila k přečtení a podpisu informovaný souhlas. Otázky samotné se týkaly témat typu: jak pomáhá rodiči samoživiteli okolí (nejbližší rodina – jeho rodiče, sourozenci, přítel, přítelkyně, popř. druhý rodič, dále pak kamarádi, známí, sousedé, kolegové, to jest známí nepříbuzní lidé, potom rovněž instituce jako škola, zaměstnavatel, sociální úřad, kde jde o neosobní vztahy). Hovořilo se o různých druzích pomoci: finanční výpomoc, hlídání dětí, práce v domácnosti, pomoc při výchově dětí, psychická podpora v obtížných situacích, podpora ze strany zaměstnavatele (částečný úvazek, firemní školka, práce z domova, pružná pracovní doba). Probíral se rovněž vliv médií na posuzování situace samoživitelů jimi samotnými. Zkoumán byl stejně tak časový rozvrh všedního dne, rozdělení povinností mezi rodičem a dětmi, způsoby trávení víkendů a prázdnin, dovolená. Prvotní návrh polostrukturovaného rozhovoru je uveden v Příloze č. 1 na konci této práce. Respondent/ka měli provést zhodnocení situace – co pozitivního a naopak negativního oproti předchozímu stavu jim současná situace přináší, o co je ochuzuje. Jak podle nich 35/86
EMPIRICKÁ ČÁST pohlíží na jejich rodinu okolí (příbuzní, přátelé, zaměstnavatel, sousedé apod.), jak jsou podle nich spokojeny děti (čas, peníze, péče druhého rodiče, péče jeho samotného), jak sami sebe hodnotí z hlediska zvládání této životní etapy (jak akceptují pomoc ostatních, časovou náročnost, finanční nároky, skloubení práce a domácnosti, zájem dětí o druhé dospělé). Měli se vyjádřit, zda se podle nich změnili on sami, a pokud ano, tak v čem. I během hovoru samotného se pořadí otázek měnilo v závislosti na odpovědích - nešlo tedy o přesné provedení předem připraveného scénáře, ale o rozhovor v pokud možno uvolněné atmosféře, kde má místo určitá improvizace. Otázky byly zaměřené na konkrétní věci, pokoušely se být jasné a nepříliš komplikované, jejich sled měl mít určitou logiku. Záleželo také na ochotě dotazovaných na otázku odpovědět. Snažila jsem se vyhnout sugestivním otázkám, nebýt příliš netrpělivá nebo snad poněkud tvrdá na respondenta/ku. Po určitě době bylo problémem soustředit se na hovor a neodbíhat od tématu, nicméně i tato záležitost byla zdárně vyřešena. Důležité bylo rovněž nehodnotit otevřeně odpovědi dotazované/ho. Doba hovoru se pohybovala v závislosti na stručnosti odpovídající/ho od 30 minut do 90 minut. Rozhovory byly prováděny jednotlivě s každým respondentem/kou až na rozhovor s ženami č. 3 a 4, kdy jsme rozhovor provedly ve třech účastnicích, kdy se obě ženy navzájem doplňovaly. Důvodem tohoto postupu byl určitý časový tlak na mě při sepisování této bakalářské práce a časová omezení obou žen. Prostředí, ve kterém se rozhovory odehrávaly, bylo stále stejné. Jednalo se o byt výzkumnice, ve kterém všichni účastníci/ce byli alespoň nějakou chvíli předtím, než se začalo se samotným nahráváním rozhovorů a po tu dobu se o tematice samoživitelství nemluvilo. Atmosféra byla po většinu doby příjemná; snažila jsem se, abychom já i respondent/ka měli pocit stejné pozice při dialogu, nikoli dominantní tazatelky a podřízeného tázaného/tázané. Samozřejmá byla anonymita respondentů/tek při dalším zpracování údajů. 3.1.4. Metody vyhodnocování a interpretace získaných dat Mluvený projev z rozhovoru byl převeden do písemné podoby pomocí přepisu, konkrétně pomocí komentované transkripce. Tento druh přepisu je časově dosti náročný, „ovšem pro podrobnou analýzu rozhovoru nezbytný“ (Hendl, 2005: 208). Moje dotazy jsou v přepisu uvedeny obyčejným řezem písma, odpovědi respondentů/tek pak kurzívou. Přepis komentovaného rozhovoru jsem opatřila vlastními znaky (viz tabulka č. 3).
36/86
EMPIRICKÁ ČÁST Tabulka č. 3: Znaky použité při přepisu rozhovoru (,)
zcela krátká přestávka v projevu
(.)
poklesnutí hlasu
..
kratší pauza
...
střední pauza
(smích)
smích
(!)
zvýšení hlasu
důraz
nápadné zdůraznění
Zdroj: vlastní práce V zájmu zachování anonymity jsou v přepisu respondenti/ky uváděni pouze zkratkami; M1 (M2, M3, M4) znamená muž respondent číslo 1 (2, 3, 4) a Ž1 (Ž2, Ž3, Ž4) značí ženu respondentku číslo 1 (2, 3, 4). Čísla ve zkratkách slouží kromě odlišení respondentů/tek v podskupinách mužů a žen rovněž k označení pořadí, v jakém s nimi byly rozhovory pořizovány (vyjma žen číslo 2 a 3, se kterými byl rozhovor prováděn současně; zde jsem volila pravidlo „Která první odpověděla na první otázku, byla první v pořadí“). Identifikace klíčových témat a vzorů závisí na kódování dat, jde o spojení konceptů a dat. Pomáhá badateli/lce najít podstatná data, a tak nalézt řešení a závěr analýzy. Jde o rozřazení a organizaci dat. Pak jdeme od kódování k interpretaci, tedy převedeme kódovaná data na smysluplné skupiny. Je třeba najít kontrasty, paradoxy, nepravidelnosti; lze generalizovat, teoretizovat. Kódy jsou organizující systém, který je náš výtvor, není dopředu jasně dán. Prvotní kódování nám ozřejmí hlavní otázky našeho výzkumu, klíčová slova a vztahy, ze kterých budeme vycházet. Pak se zredukovaná data zařadí do smysluplných kategorií (Strauss, Corbinová, 1999). Je potřeba se rozhodnout, u kterých faktorů se zdržíme a rozebereme je podrobněji, a které pouze zkonstatujeme. Autor a autorka (Coffey, Atkinson, 1996) knihy o kódování mimo jiné zdůrazňují, že kódování je kreativní proces přemýšlení nad daty, ve kterém záleží na citlivosti výzkumníka či výzkumnice, kterému ovšem nechybí systematičnost a organizovanost. 3.1.5. Hodnocení kvality výzkumu Nevýhodou metody rozhovorů je časová náročnost na přípravu, provedení rozhovoru, poté jejich transkripci a rozbor. Silnou stránkou tohoto přístupu je, že zviditelňuje, jaký dopad má situace na jednotlivce, na druhé straně je tu samozřejmě problém zobecnitelnosti výsledků
37/86
EMPIRICKÁ ČÁST takovéto individuální analýzy. Nízkou reliabilitu tedy může nahrazovat vysoká validita výzkumu. Důležitými faktory při hodnocení výzkumu je výzkumníkova reflexivita (schopnost reagovat na změny), transparentnost postupů, dále pak snaha o omezení reaktivity (Jeřábek, 1993; Hendl, 2005). Je zřejmé, že chování většiny lidí se liší od jejich chování v přirozených podmínkách, proto také stylizace odpovědí během rozhovorů se mohly lišit od odpovědí, které by řekli bez zapnutého diktafonu nebo například doma kamarádům. Na toto bylo třeba brát ohled při hodnocení odpovědí. Problémem tedy byla důvěryhodnost odpovědí – jak moc byli respondenti upřímní, zda je některé otázky nemanipulovaly, nenaváděly k jednoduší odpovědi. Řešením se zčásti zdála být možnost respondentů přehodnotit do měsíce od provedení rozhovoru svoje odpovědi a zapracování jejich případných změn do výzkumu. Této nabídky však využili, jak jsem již uvedla, pouze dva respondenti z osmi. Jednalo se o malý počet osob, proto není reprezentativnost vzorku veliká. Vzhledem k tomu, že jde o případovou studii, je nutná potvrditelnost na dalším počtu respondentů/tek; přenositelnost v rámci České republiky a jiných samoživitelů/lek by byla možná, ale jelikož byly vzorky brány z Prahy a okolí, situace například v severních Čechách či Moravě by mohla být odlišná. Mým záměrem bylo pouze přiblížit čtenářce a čtenáři postoje a názory individuálních mužů a žen, kteří se v dané situaci nyní nalézají.
3.1.5.1. Etické otázky výzkumu Jistým problémem této práce je osobní vztah výzkumnice k tématu (pokud ona sama patří, a to patří, do skupiny rodičů v neúplné rodině), jelikož by výsledky analýzy mohly být zkresleny její vlastní zkušeností. Je tu tedy nastolena určitá epistemologická (ne)citlivost – jak dobře jsem já sama vybrala otázky a zda jsem byla objektivní při jejich hodnocení. V tomto bodě hraje důležitou roli můj vedoucí práce, který by mne měl na tyto aspekty upozornit a nutit mne k reflexi vlastních omezení (např. Jeřábek, 1993). Informovaný souhlas neřeší všechny etické problémy daného výzkumu. Nesměla být zneužita důvěra dotazovaných ani s nimi nesmělo být manipulováno. Rovněž není přípustné překrucovat fakta, která uvedli respondenti/ky v rozhovoru (Trličíková, 2008). Důležitá byla následná anonymita dotazovaných při zpracování jejich informací. Ujistila jsem je před zahájením rozhovoru, že získané údaje budou důvěrné a nebudou použity v souvislosti s jejich jmény. Na dotazované nebyl vyvíjený nátlak s cílem dosáhnout jejich účasti ve výzkumu a každý z nich měl možnost neodpovídat na otázky, které se mu nelíbí, stejně jako kdykoliv 38/86
EMPIRICKÁ ČÁST z výzkumu vystoupit. Snažila jsem se, aby dotazovaní/né neprožívali víc stresové situace během výzkumu než v každodenním životě, a na konci rozhovoru aby mě opouštěli v alespoň stejné náladě, ne-li lepší, než v jaké se k rozhovoru dostavili (Ježek, Vaculík, Wortner, 2006), čehož jsem samozřejmě nedosahovala pomocí alkoholu ani jiných drog. Neposledním faktorem, který bylo třeba mít na zřeteli, byla možnost získání takzvaných citlivých údajů (např. informací souvisejících s trestnou činností, která by měla být nahlášena policii a podobně). Otázkou je, jak bych potom s takovými údaji měla zacházet. Zde by svou roli sehrála diskuse s vedoucím této práce o dopadech zveřejnění citlivých dat na dotazované. Kapitola věnovaná metodologii použité při mé práci byla tedy zaměřená na účel výzkumu, výzkumné otázky, metodologická východiska, metody sběru, zpracování a interpretace dat, stejně jako vymezení limitů metody a etickým otázkám výzkumu. Nyní přejdeme k analýze získaných informací, jejich vzájemnému porovnání a vyhodnocení.
3.2.
Analýza rozhovorů
V této části své práce představím informace a výsledky získané analýzou provedených rozhovorů. V první podkapitole se zabývám materiální stránkou života neúplné rodiny týkající se stanovování výživného, finanční pomoci okolí včetně státních institucí, zaměstnání a hospodaření v rodině. Ve druhé podkapitole rozebírám názory a postoje jednotlivých dotazovaných zaměřené na jejich subjektivní hodnocení vlastní schopnosti řešit situace spojené s rodičovstvím v neúplné rodině, na reakce rodiny, známých, médií, na výchovu dětí a kontakty s druhým rodičem. Cílem je postižení širšího rámce okolností, které přispívají k vytváření strategií jednání jednotlivých rodičů v monoparenterální rodině, jak bylo zmíněno již v Úvodu této bakalářské práce.
3.2.1. Materiální stránka života neúplné rodiny Na začátku rozhovorů, před dotazy na konkrétní klíčové faktory, které mohou ovlivňovat prožívání samoživitelství, měli rodiče definovat, co si vlastně představují pod pojmem samoživitelství, co pro ně znamená být samoživitelem. Tři respondenti muži odpověděli shodně, že si pod tímto pojmem nedokáží představit nic konkrétního. Jak uvedl respondent č. 3: „Pod pojmem samoživitel není nic jiného než zabezpečit po všech stránkách své dítě. Nebo
39/86
EMPIRICKÁ ČÁST je? Nevím“ [M3, str. 1]. Obecně je to podle nich člověk, který živí sebe a druhé, je to pro člověka nová zkušenost, ať už pozitivní, nebo negativní. Čtvrtý respondent vyjádřil svůj názor takto: „Já si myslím, že jsem samoživitel, protože se na výchově mých dětí nikdo v době pobytu u mě nepodílí a kdybych měl nějaký problémy, tak budu muset prodat barák, nebo něco jinýho, mám od soudu předepsaný, daný, co mám dělat, výživný platím“ [M4, str. 1]. Podskupina otců tedy byla v popisu samoživitelství dosti stručná; pro ně je rodičovství v neúplné rodině nová zkušenost, se kterou se musejí vyrovnat, přinášející mimo jiné vyšší finanční zátěž než v původní rodině, stejně jako větší odpovědnost za výchovu dětí. V podskupině matek samoživitelek se podchycení pojmu samoživitelství dotýkalo více slova samoživitelka jako takového: „Řekla bych, že je to člověk, kerej živí sám sebe. Děti, když sem odcházela ráno, tak mi říkaly, že nejsem samoživitel, protože živím i je (...)6 je to podobnej nesmysl jako mateřská dovolená“ [Ž2, str. 1]. Podobný názor vyjádřila také další respondentka:
Terminus technikus samoživitelka je nesmyslnej, že jo. Protože ... před pár letama, když se malá narodila, protože její otec studoval, tak jsem živila ji, jeho, sebe, takže sem byla samoživitelka. Tak jsem šla na soud, protože jako samoživitelka jsem měla nárok na ... mateřskou, nikoli rodičovskou, nevim o měsíc o dva dýl, a paní na soudu se mi vysmála, že když bydlím s chlapem, kerej nevydělává, takže nejsem samoživitelka. Takže nevím, co je termín samoživitelka, neumím to ... uchopit. Nevim ... nevim, co to znamená. [Ž3, str. 1]
Pro tyto dvě respondentky už samo uchopení pojmu samoživitelství bylo obtížné; samoživitel totiž podle logiky slova živí sám sebe a nevyplývá z něj, že by měl živit také někoho jiného. To odpovídá argumentům o vágnosti pojmu samoživitelství uvedeným v kapitole 2.3.2. Rodičovství v neúplné rodině. Oficiální definice samoživitelství zní, že samoživitel/ka je každý, kdo živí sebe a nezaopatření děti. Tuto definici samozřejmě respondenti/ky znali, ale snažili se uchopit pojem samoživitelství tak, jak jim vyplýval z doslovného vyjádření, s jistým nádechem ironie jim vlastním.
6
Symbol (...) znamená, že ta část textu, která byla nerelevantní k dané tématice, byla vynechána.
40/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.2.1.1. Zaměstnání Je nasnadě, že jedním z klíčových faktorů ovlivňujících situaci rodičů po rozchodu s partnerem o nedospělé děti je zaměstnání. Se změnou v rodinném uspořádání mohou nastat změny v časových dispozicích rodiče kvůli péči o děti a o domácnost, z toho vyplývající zkracování úvazku, změna pracovní pozice. Stejně tak je možná potřeba vyššího příjmu do domácnosti od jediného živitele, proto se rodič může pokoušet získat jiné zaměstnání.
Změna pracovní doby V podskupině otců nemusel žádný změnit po rozpadu vztahu typ úvazku; mohli i nadále trávit v zaměstnání alespoň osm hodin denně. Dotazovaný respondent č. 1 to shrnul slovy: „Tak normálně osm hodin, žádná zkrácenka, to bych nevyšel s penězma“ [M1, str. 1]. Odpovědi žen takto homogenní nebyly. Dvě respondentky nemusely po rozchodu zkracovat pracovní úvazek, mohly tedy být v zaměstnání i nadále osm hodin denně. Ovšem s tím, že respondentka č. 4 uvedla:
„Pro mě to nebyl problém, ani finanční, protože jsem skoro od začátku byla samoživitelkou (,) ze začátku mi pomáhala máma. Bydlela jsem u ní, pracovala jsem a jenom přispívala na byt. Neměla jsem problémy, s jakými se potkávají ostatní rodiče, kteří se sami starají o děti. Medicínu jsem studovala osm let, po porodu jsem byla doma rok a další jsem měla rozložený. Tehdy jsem měla slečnu na hlídání (,) občas.“ [Ž4, str. 1]
Respondentka č. 2 měla chronicky nemocného syna od jeho narození a rozváděla se v době, kdy byla na mateřské dovolené. Po uplynutí tříleté placené mateřské dovolené tedy hledala práci, při které by stačila vozit syna do stacionáře. „A když sem byla po mateřský (,) tak sem chtěla pracovat na krátkej úvazek, což mi ... v [zaměstnání]7 rozmluvili, protože mi řekli, že bych si ani nevšimla, že mi přišla vejplata. Tak jsem nastoupila na plnej a bylo tam velmi vstřícný prostředí“ [Ž2, str. 1]. Poslední žena pracovala z počátku na plný pracovní úvazek s tím, že si od dceřiných šesti měsíců do tří let platila paní na hlídání: “(...) a já jsem měla tu paní na hlídání, kterou jsem měla, než šla Hanka do školky ... no, a když šla Hanka do školky, tak ... jsem ... tak jsem dělala, že sem to měla kousek od domova a od školky, tak tam sem dělala osm hodin“ [Ž3, str. 1].
7
Z důvodu zachování anonymity byly vypuštěny názvy zaměstnavatelů a změněna jména osob, o kterých respondenti/ky v rozhovorech mluví.
41/86
EMPIRICKÁ ČÁST Alespoň po určitou dobu tedy pracovali osm hodin denně všichni respondenti – důvodem byla výše platu, který dostávali za plný pracovní úvazek narozdíl o platu, který by měli za zkrácenou pracovní dobu. V tomto se obě podskupiny shodly. Rozdíl byl také ve službách, které si kvůli souběžné péči o malé děti a zaměstnání ženy musely platit, a které jim tak snižovaly reálný příjem do domácnosti, zatímco muži placenou výpomoc nepotřebovali. To souvisí mimo jiné s věkem dětí v době, kdy došlo k rozpadu partnerského vztahu jejich rodičů. U mužů se svazek rozpadl, když děti již chodily do školy, takže nebyla nutná celodenní rodičovská péče o ně a nebylo třeba zkracovat pracovní úvazek – děti mohly po vyučování zůstat v družině nebo jít na kroužky. Ženy kromě jedné osaměly s dětmi mladšími tří let, byly s nimi na mateřské dovolené a pokud nastoupily do práce, využívaly pomoci svých rodičů nebo placené chůvy. Otázkou zůstává, zda soud při rozpadu vztahu s dětmi do tří let věku přiděluje (kromě vzácnějších případů matek neschopných zvládnout péči o potomka například z důvodu duševní nemoci, alkoholismu, drog, spáchání trestného činu) ratolest do péče jejího otce, a jak v takovém případě otec samoživitel řeší délku pracovního úvazku. Ze statistik je zřejmé, že mužům jsou děti obecně svěřovány mnohem méně než ženám (viz kapitola 2.2.3.1. Rozvody) a mně se bohužel takového otce nepodařilo kontaktovat.
Výběr a změna zaměstnání Větší diference v podskupinách nastaly při hodnocení výběru zaměstnání a nutnosti měnit práci kvůli péči o dítě a finanční situaci. Otcové jednomyslně odpověděli, že kvůli změně svého sociálního statutu (změna ze ženatého na rozvedeného s dítětem ve vlastní péči) nemuseli měnit zaměstnání. Nikdo z nich neměnil pracovní místo po celou dobu samostatné péče o děti a nemusel dělat kompromisy pokud šlo o volbu zaměstnání. Matky v tomto směru odpovídaly odlišně. Jedna respondentka musela vybírat práci podle místa bydliště: „... volila jsem vědomě práci skoro v místě bydliště a to i za nižší plat. Protože dojíždění do zaměstnání s vyšším platem nešlo skloubit s péčí o děti a ani s mými fyzickými a psychickými schopnostmi“ [Ž1, str. 1]. Druhá matka měla problém se sladěním péče o nemocné dítě a zaměstnáním, musela proto nejprve volit rychle dostupnou hůře placenou práci s volnou pracovní dobou, a tím nižší životní úroveň rodiny. Nicméně tuto volbu nespojuje s tím, že je matkou v neúplné rodině:
42/86
EMPIRICKÁ ČÁST Ale pak byl Martin nemocnej, tak jsem šla zase na mateřskou. Já sem šla na mateřskou asi pětkrát, protože ono se dá z mateřský různě odcházet a zas přicházet, aby to v součtu dávalo tři, pak čtyři roky. No a Martin s těma diagnózama měl nárok do sedmi let. Takže já jsem se vlastně po [zaměstnání] šla zase na mateřskou. Doma jsem pro firmu dělala překlady, ale mohla sem být Martinovi po ruce ... No určitě to byl jeden z důvodů, proč sem práci měnila, ale spíš to souviselo se zdravotním stavem než s tím, že sem na to byla sama. ... Kdybych byla vdaná, udělala bych to úplně stejně. To souviselo s tím, že byl špatnej, tak jsem ho každej den musela vozit do stacionáře. [Ž2, str. 1]
To, že důvodem změny zaměstnání nemusí být pouze chronické onemocnění dítěte, potvrzuje další respondentka, která podobně měnila zaměstnání nejprve s ohledem na pracovní dobu a teprve později na výši platu:
Nejdřív jsem bydlela s mámou a mohla si dovolit časově nenáročnou, špatně placenou práci. Od Mirkových deseti let mám dobře placenou práci (...) Vždycky jsem pracovala na plný úvazek, v první práci jsem si mohla naddělat hodiny a pak odcházet, jak bylo potřeba, taky tam fungovala pružná pracovní doba. Finančně mi tenkrát vypomáhala máma. V té druhé neodcházím později než v pět. Zvládám to tak, že jsem v práci do pěti a pak hotovo (...) Když byl Míra větší, tak jsem práci vyměnila. Víc jsem přemýšlela nad výběrem práce kvůli dítěti, než žena bez dítěte. [Ž4, str. 1]
Třetí respondentka rozebrala některé důvody, proč měla problém sehnat pro sebe optimální práci a jaké problémy pro ni z toho vyplývaly :
Jenomže když je člověk sám s dítětem, tak firmy si na sebe nechtěj na sebe brát riziko toho, že by ho zaměstnaly ... protože já jako samoživitelka, jsem nevyhoditelná ze zákona, takže to firmy řešej tak, že zaměstnávaj na živnostenskej list, že jo ... Takže sem ve firmě dělala na živnostenskej list, ale nároky na mě byly kladený stejný jako na ostatní zaměstnance. Takže sem si nevybírala vůbec volno na oběd, abych stihla odvíst Hanku do školky, a taky ji vyzvednout. [Ž3, str. 2]
Navíc, jako ... co já mám osobní zkušenosti, tak takový lidi nezaměstnaj na plnej úvazek, nebo sou ty ženský zaměstnaný na dobu určitou. I když se to podle zákona jakoby nesmí, tak se dycky najde způsob, jak to vobejít (...) Samozřejmě ... spoustou věcí, který maj ženský samotný s dětma, jsou ty ženský tímhletím systémem jakoby držený furt v šachu ... [Ž3, str. 7]
Mohla sem (bez dítěte) dělat zaměstnání, kerý bylo časově náročnější a teda i dobře placený, takže sem neměla finanční problémy ... a je strašnej problém, když člověk musí přejít z toho, kdy si může dovolit hodně věcí ... najednou spadnout do toho, že si nemůže dovolit skoro nic ... a eště nemá čas. [Ž3, str. 9]
43/86
EMPIRICKÁ ČÁST Respondentka č. 4 uvádí příklad kamarádky, která musela z finančních důvodů pracovat ve dvou zaměstnáních, a jaký dopad to mělo na jejího syna: „Mám kamarádku,, která na dítě tady v Praze byla sama, rodinu má v Hradci Králové, ta si kvůli penězům musela vzít druhé zaměstnání, takže syn býval od malička doma sám. Nedopadl nejlíp, bral drogy, byly s ním problémy ve škole, to se mi naštěstí vyhlo“ [Ž4, str. 2].
V souvislosti s výběrem zaměstnání a nutností jeho změny se tedy situace otců a matek z neúplných rodin liší. Otcové nebyli nuceni střídat zaměstnání, protože v souladu s teorií (viz kapitola 2.3.2.1. Ekonomická situace neúplné rodiny) měli i po rozpadu vztahu dost finančních prostředků na péči o domácnost a současně nebylo nutné snižovat pracovní úvazek kvůli péči o děti. Matky musely při výběru zaměstnání více zohledňovat starost o děti nebo vzdálenost zaměstnání od bydliště, a to i za cenu nižšího platu a tedy nižší životní úrovně celé rodiny. Jedna výpověď naznačila, že důvodem může být i diskriminace žen na pracovním trhu z hlediska hledání a udržení si zaměstnání a výše platu a současně zajištění péče pro děti v předškolním věku. Vytíženost péčí o děti způsobuje, že si ženy nemohou najít lépe placené zaměstnání.
Přístup zaměstnavatele Co se týče přístupu zaměstnavatele k rodičům samoživitelům, otcové si na netolerantnost nestěžovali. „Stavěl se k tomu vstřícně, pomáhal mi, mohl jsem odcházet a přicházet do práce podle potřeby, ale musel jsem udělat svou práci jako bych tam byl osm hodin denně.“ [M1, str. 1] Jiný respondent uvedl: „V práci se to dalo udělat tak, že mám volnější pracovní dobu, můžu si to částečně upravit, když má Heli odpoledku, přijdu pozděj domů (...)“ [M4, str. 1]. Matky měly vesměs také pozitivní zkušenosti s chováním zaměstnavatele: „Žádné zvláštní výhody mi zaměstnavatel nedával, ale nikdy jsem neslyšela křivého slova, když jsem měla ošetřovačku na některé dítě, musela jsem k doktorovi nebo když jsem potřebovala jít o něco dřív třeba kvůli třídním schůzkám z práce. Rozhodně si nemůžu stěžovat.“ [Ž1, str. 1]
[Zaměstnavatel] dával neplacenky, to byla státní správa, to je jiná situace, než když pracuju teďka v komerční sféře. Ale i tam sem se za celou dobu obešla bez nemocenský. Já jsem za celý ty léta neměla vošetřovačku nebo nemocenskou, všecko se to řešilo prací doma (...) To já mám, a měla sem, velmi rozumnýho šéfa, ten vychází velmi vstříc, jako von chápal, že je na to člověk sám, takže bylo podstatný, aby to bylo hotový, ale ne, aby to bylo hotový ve čtvrtek v poledne, že jo. Takže jsem věci mohla posílat
44/86
EMPIRICKÁ ČÁST mailem z domova. Byly doby, kdy sem pracovala doma tejden, dva. Je pravda, že když Martin byl v takovym stavu, že musel bejt doma, tak sem s nim mohla bejt doma, a nemusela sem řešit dovolenou nebo nadpracovávání. [Ž2, str. 4]
Jediná respondentka, která si na přístup zaměstnavatele stěžovala, byla respondentka č. 3:
A když sem s ní doma, tak dělám z domova, ale to se nepočítá, že jo. Teď sem to začala psát do výkazu, tak uvidím, jak to vezmou. Teď sem byla nemocná a řešila sem pracovní věc tři hodiny po telefonu a na Internetu. Internet mi neproplácej (...) vod zaměstnavatele má člověk nárok na to, aby měl volno na toho doktora. Ale, jednak jsem na živnostenskej list, takže je to na jejich benevolenci, jestli mi to uznaj, nebo ne, toho doktora. a druhá věc, jak je to pravidelně, každejch 14 dnů, tak ten zaměstnavatel je jakoby už naštvanej, že člověk tam chodí takhle pravidelně, že mu na jedno odpoledne vypadne z práce, takže když řeším Bářiny doktory, tak neřeším svoje doktory, protože prostě ... to dítě má přednost. Takže potom když vyplave nějaká ta choroba, tak to stojí za to. Práci z domova sice nějakou mám, ale to jenom občas. a nikdy sem to nezažila, ani v předchozím zaměstnání. [Ž3, str. 4]
Obecně jsou rodiče spokojení s přístupem zaměstnavatele k nim coby samoživitelům a samoživitelkám a tudíž lidem s vyššími nároky na uvolňování z práce například z důvodu nemoci dítěte, prázdnin, zajišťování dopravy na kroužky a podobně. Přesto zde byly zmíněny problémy s tím, že firmy nerady zaměstnávají ženy samoživitelky, protože Zákoník práce chrání před výpovědí ženu i muže samoživitelku - samoživitele, která(-ý) osaměle pečuje o dítě do 15-ti let. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, protože současná legislativa takto tolerantní není a zaměstnavatel nemůže propustit samoživitelku nebo samoživitele pouze pokud jsou v takzvané ochranné lhůtě, tj. pokud je těhotná, na mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pokud je zaměstnanec v pracovní neschopnosti (Zákoník práce, 2008).
3.2.1.2. Výživné S procesem stanovování výživného nebyl spokojen ani jeden dotazovaný či dotazovaná. Respondent č. 1 se domnívá, že stanovení výživného je v prvé řadě záležitost rodičů: „Záleží to na dohodě mezi rodiči a když se ti dva nemůžou dohodnout, soudce většinou rozhodne to lepší pro matku“ [M1, str. 1]. Podle ostatních respondentů stanovování výživného není spravedlivé: „Určitě [spravedlivé] není, ale já se radši se soudama moc nechci zaplítat, tak co mi navrhli a na čem sme se s ženou dohodli, to jsem vzal a stačí mi to. (...) není to nijak průhledný, takže nevím, 45/86
EMPIRICKÁ ČÁST jak se vůbec výživný stanovuje, a radši to snad ani nechci vědět“ [M3, str. 2]. „Je to individuální věc soudce a mnohdy je to nespravedlivé. V mém případě taky. Čekali, že máma bude sama od sebe k synovi chodit a něco mu kupovat, tvářila se tak u soudu, ale pak skutek utek a já se nebudu doprošovat. Ono to synovi dojde samo, co pro něho udělala, až bude velkej ...“ [M2, str. 2]. Respondent č. 4 kritizuje mimo jiné obtížnost úpravy výživného, které již jednou bylo stanovené: „Chtěl bych, aby mě neštvali ti právníci, aby to bylo spravedlivější s rozhodováním o výživném. (...) to nikoho nezajímá, protože se kdysi udělala nějaká dohoda a ta platí“ [M4, str. 4]. Také respondentky vyjadřovaly nesouhlas s individuálními rozhodnutími soudu, která nejsou založena na nějakých pravidlech, obecnějších zákonitostech:
Takže to pak záleží soud vod soudu. Za prvý teď nejsem ani v situaci, kdy bych si toho právníka mohla dovolit zaplatit ... a za druhý mě ten právník upozornil na to, že vlastně ... to nemusí vůbec dopadnout. Že vlastně nejsou daný žádný tabulky, kolik bych měla dostat, že mi můžou přidat, ale taky že se může stát, že mi bude platit míň.. že to záleží na tom rozhodnutí toho soudu. Nejsou prostě daný žádný tabulky, kerý by určovaly, kolik má rodič platit. [Ž3, str. 3]
Dva respondenti se domnívají, že v případě rozvodu a svěření dítěte jednomu z rodičů jsou na tom lépe ženy, a to buď z důvodu toho, že si poté (snáze?) najdou jiného partnera, který jim pomáhá v domácnosti, nebo z toho důvodu, že jsou soudci k ženám štědřejší při přidělování výživného, protože mužům jejich vážný zájem o jeho děti nevěří: „Maximálně tak svobodné mámy, ale těch už myslím tolik není, většinou žijí s partnerem spolu, i když se nevezmou“ [M1, str. 4]. „Když ženská chce, tak dostane, co chce (...) Chlap je na tom vždycky hůř v případě, že to myslí vážně (s výchovou dítěte), mu to jako nikdo moc nevěří. (...) Procentuelně má chlap míň děti než když vyjde v něčem vstříc. (...) Jsem pro, aby děti byly i u mámy,ale aby to přerostlo v to, že máma si může říct o co chce a dostane to, tak to se mi nelíbí“ [M4, str. 1, 3, 5].
46/86
EMPIRICKÁ ČÁST Z odpovědí dotazovaných vyplývalo, že s procesem stanovování výživného nejsou spokojeni. Kvůli netransparentnosti a nejednotnosti rozhodovacího procesu nemají jasnou představu o stanovování výživného, o svých právech a povinnostech. Z obavy, aby si případnými námitkami ještě neztížili situaci, pak raději souhlasí s rozhodnutím soudu, které jim nevyhovuje. Najmout si právníky pro ně vzhledem k jejich finanční situaci také není snadné, navíc pokud si nejsou jisti, že právník bude jednat čistě v jejich zájmu. Někteří respondenti se domnívají, že soudy jsou k ženám při soudním řízení shovívavější a ženy tedy u soudu dopadají lépe. To by bylo v kontrastu jednak s mými zjištěními, kdy často vyplývá, že jsou na tom hůře ženy (peníze, zaměstnání, názor okolí), ale také s údaji v teoretické části o tom, že samoživitelky jsou více ohroženy chudobou, mají nízké výživné a podobně.
Výše výživného Další téma hovoru se točilo kolem částky, kterou má chybějící rodič platit na dítě. Podle dotazovaných osob by se částka měla stanovovat na základě platu druhého rodiče, věku dítěte a také individuálních potřeb dítěte jako jsou například jeho koníčky, navštěvované kroužky. Většina nebyla s částkou, kterou dostávají či naopak musejí dávat, spokojená. „To je individuální. Určitě rodiči, který se sám stará o dítě, nestačí nějaký jeden a půl tisíce výživného. Měsíční náklady jsou určitě vyšší než tři tisíce, když počítám, že oba rodiče se podílejí (finančně na péči o dítě) stejně“ [Ž1, str. 4]. Respondent č. 4 vyjádřil názor, že v rozvodovém řízení stojí většinou soud na straně ženy, pokud jde o stanovení výše výživného a kontakt s dětmi. Navíc se cítil jistým způsobem vydírán ze strany právníků, pokud chtěl mít větší právo na péči o dceru a neplatit přitom horentní sumu na výživném. Chování právníků podle něj poškozuje budoucí vztahy mezi rozcházejícími se partnery. Právníci jedou podle zaběhané praxe, aniž by přihlíželi k individuálním aspektům každého rozvodu. On sám jako plátce výživného, ačkoliv se o dceru stará sám, vidí situaci takto:
... tak cítila, že rozvod pro ni jako pro ženskou nebude zas takovej problém ... a ta úvaha nebyla špatná, to každej právník ví, to je diskriminačka. Když ženská chce, tak dostane, co chce. (...) Ale právníci se prostě shodli na tom, že to tak je, že když se nedohodnou lidi spolu a jde to k soudu, tak to je pro chlapa horší, protože má styk s dětmi mnohem menší, než když se dohodnou. (...) Já cítím jednoznačně, že tu byla nabídka, že vy přistoupíte na to, co chceme my, a budete víc s děckem, nebo ne, půjde to k soudu a uvidíte, jak tam dopadnete. Takže vy souhlasíte s vysokým výživným a za to pak můžete být s dítětem o to víc a tím pádem za něj víc platit, tedy je to finančně dost vyčerpávající.(...) Když jsem na dohodu
47/86
EMPIRICKÁ ČÁST nechtěl za takových podmínek přistoupit, tak mě její i jeho právník krmili tím, že to není napsaný tak špatně, a že by to mohlo být i horší, a co bych chtěl, že pokud tam nebude důvod k rozvodu, tak nás nerozvedou, a pokud budu chtít dceru já do své péče, tak bude muset na psychologické testy, a to jsem jí nechtěl dělat. (...) Doufal jsem, že po dohodě se nějak ta první stránka s mým děsným popisem nějak změní, smaže, ale ne, zůstala tam, a mě to vnitřně štve, že to tam o mně je. To vytváří naprosto legálně a naprosto programově ránu do vztahu, který by měl být o domluvě a organizaci, a já to prostě nechápu. (...) Ti právníci to nedělali nějak z osobních důvodů, prostě jako na běžícím pásu, já jsem z toho byl úplně paf. Chtěl jsem vzít k soudu známý, kteří mě znají, a právník říkal, to ne, to oni nepřijdou, dopadnete fakt špatně, rozvody dělám 18 let, vykašlete se na to, udělejte , co chtějí, je to běžná praxe. Je to jako doba kamenná. [M4, str. 3]
Respondentka č. 3 kritizovala individuální rozhodování soudců o výši výživného nezaložené na reálných základech, stejně jako důvody, pro které má být druhému rodiči snížena částka, kterou by měl přispívat:
A tak ... že jsme se po tom soudili, a u toho soudu uznali ty čtyri a půl tisíce, a on se odvolal, a ... tam už seděl jinej soudce, a to byly Hance dva a půl roku, rok se to táhlo, než sme se dohodli na těch alimentech, ten řek, že takhle malý dítě ještě nemá žádný nároky, takže dva a půl tisíce stačej, tak ty mi platí pořád. Akorát před půl rokem mi přidal pětset korun, takže mi platí tři tisíce ... a to je úplně všechno ... a z toho mám zaplatit všechno (...) No von v tý době měl pronajatej nějakej byt ... za kterej platil nějaký dost velký peníze ... a voni řekli, že teda jako ... z toho platu mu toho zbejvá málo, protože si platí takovejdle byt, že jo ... a to berou jako argument, a nikdo se nad tím nepozastavuje. [Ž3, str. 3]
Dvě respondentky se domnívaly, že určení výše výživného je opět na dohodě mezi rodiči, a pouze v případě, že se nedohodnou, hraje roli soud, a pak záleží na lepším advokátovi jednoho z rodičů:
Je to o tom, kdo má lepšího advokáta. Když rodič, který má na dítě platit výživné, uvažuje jako rodič a ten druhý, který se o dítě stará, není hyena a nechce toho druhého potrestat, tak se většinou dohodnou na oboustranně přijatelné částce. Já jsem například o zvýšení výživného nikdy nežádala, protože jsem respektovala, že otec dětem spoustu věcí uhradí i mimo výživné. [Ž1, str. 4]
Jak jsem už říkala, my jsme se s partnerem dohodli bez právníků na určité sumě, tu dodržoval, a když už peníze posílat nemohl pravidelně, tak je posílal, když nějaké měl, byla to gentlemanská dohoda. a určitě je bude posílat dál, dokud Mirek nevyroste. Takže já s výživným problémy neměla. A když bylo potřeba, pomohla máma. Je jasný, že jsou tady ženský, který se musí o peníze dožadovat a třeba i soudem, ale to nebyl můj případ. [Ž4, str. 4]
48/86
EMPIRICKÁ ČÁST Respondentka č. 2 sice uvádí, že výše výživného pro ni není vyhovující, ale bere v potaz situaci a hlavně povahu svého bývalého partnera, a je tedy ochotná určité věci tolerovat a nejít proto k soudu se žádostí o zvýšení výživného:
Tři a půl tisíce dostávám na obě děti (...) No ... já jsem se snažila to několikrát přehodnotit, v průběhu let, ale to se vždycky najednou ukázalo, že on nemá vlastně práci ... protože von je na volný noze, že jo. Učí taky na vysoké na pidiúvazky, ale že by to byl nějakej stres, to není, protože my se vždycky nějak domluvíme. Alimenty ty choděj, to je v pořádku, to mu z účtu každej měsíc strhnou, to posílá, to není problém. Ale tydle ty věci nad pravidelný výživný, to je prakticky katastrofa. a pak už je to moc najednou, tak pak se zase řeší splátkovej kalendář. [Ž2, str. 3]
Podobně se vyjadřuje také respondentka č. 4:
Mirkův tatínek nejdřív přispíval do deseti let pravidelně. Pak jsem měla dost peněz, Mirkův otec měl další 3 děti jinde a moc peněz neměl, takže jsem mu pak už dál nic neříkala, a někdy mi najednou přišlo od něj 20 000 korun, teď už pár let nic, ale máme gentlemanskou dohodu, později mi určitě něco pošle. [Ž4, str. 1]
Respondentka č. 2 poukazuje rovněž na problémy, které nastávají v okamžiku, kdy děti dosáhnou plnoletosti:
A to on je ještě v tomdle docela dobrej. Protože většina mejch kamarádek, co maj plnoletý děti, tak tatínkové to vyřešili tak, že v odbytí osmnácti let přestali platit mamince. Neplatí se nikomu ... Čeká se, že se začnou soudit děti, a děti se soudit nezačnou. A opravdu většina těch chlapů, těch, co to takhle vyčůraně vymysleli, tak prostě čeká ... [Ž2, str. 4]
Jak zdůraznil respondent č. 2, kromě výživného přijímaného na účet rodiče je pro dítě také podstatná osobní přímá podpora dítěte od druhého rodiče: „Kromě výživného, které nemusí být použité jenom pro dítě, je určitě důležitá i konkrétní pomoc dítěti jako jsou společné dovolené a osobní dárky od mámy“ [M2, str. 2]. Většina dotazovaných hodnotila tedy obecně výši výživného jako neodpovídající reálným nákladům na dítě. Rozdíl byl mezi tím, jak vnímali muži a ženy své individuální částky, které dostávali (muži neuvedli ani v jednom případě konkrétní částku, ženy všechny
49/86
EMPIRICKÁ ČÁST kromě jedné – ale já jsem se jich přímo na to nikdy neptala). Ženy se na rozdíl od mužů snažily výši částky nějak ovlivnit, nebyly pouze pasivními účastnicemi řízení. Prvotním impulsem ke stanovení částky by měla být dohoda mezi partnery a teprve v případě neshody by měl částku určovat soud. Podle dotazovaných osob by se částka mohla stanovovat na základě platu druhého rodiče, věku dítěte a také individuálních potřeb dítěte jako jsou například jeho koníčky, navštěvované kroužky.
Návrhy na změnu stanovování výživného Téměř všichni účastníci a účastnice rozhovorů poukazovali na nutnost změny stanovování výživného. Mělo by být podle nich zřejmější, na základě čeho soud dospěl ke konkrétnímu rozhodnutí, měl by jednat objektivně a nenechat se ovlivnit během jednání ani právníky, ani jedním z rodičů. Měla by být daná jasná pravidla pro měření výše částky potřebné pro výchovu dětí daného věku například formou tabulek. „Nenechal bych soudce, aby ho mohl jeden z rodičů, hlavně asi mámy, nějak ovlivnit. Stanovil bych základní výživné podle skutečných příjmů pomocí nějakých tabulek. V těch by bylo rozlišený, kolik má dítě let, jakou školu navštěvuje... třeba jestli bydlí ve městě, nebo na vesnici, tam je život levnější“ [M2, str. 2]. Také respondent č. 3 má podobný návrh: „Mělo by být jasnější, jak soudce přišel na částku, kterou pak rozhodne (...) Asi podle nějakých šablon podle toho, kolik má dítě let, na jaký kroužky chodí“ [M3, str. 2]. Respondentka č. 3 řeší problém, kdy druhý rodič nebude mít dostatek prostředků na placení výživného. Navrhuje proto určitou povinnou částku, kterou by rodič musel zaplatit nezávisle na jeho situaci, určité minimum závislé na věku dítěte, a další část platby by závisela na jeho pracovních aktivitách: „... že sou lemplové, který nebudou dělat, nebo dělaj za málo. Tak by měli takovej bonus, kterej by museli platit, prostě museli, přes to nejede vlak jako. Kterej by se vodvíjel vod toho věku (dítěte), a pokud by vydělávali víc, tak by se ten bonus vodvíjel a navyšoval o jeho zvyšující se příjmy“ [Ž3, str. 7]. Respondentka č. 2 naopak navrhuje dát jako základ pro stanovení výše výživného plat druhého rodiče, protože životní standard dítěte by se měl odvíjet od platů obou rodičů, jako kdyby se i nadále podíleli na společné domácnosti, přičemž by stejně jako v návrhu respondentky č. 3 existovala spodní hranice, pod kterou by výživné nemohlo jít, další bonus by pak závisel na věku dítěte:
Vyměřování výživnýho by mělo být nějaký sofistikovanější. Podle platu rodiče, kterej s tím dítětem nežije, nebo ... já si myslím, že věkový tabulky sice jo, protože když Hance řeknou ve čtyřech letech, že
50/86
EMPIRICKÁ ČÁST potřebuje výživný ve výši tří tisíc a mně zase, že pro patnáctiletý dítě je polovina ze tří tisíc akorát, tak ... to je ... Já bych to vodvíjela vod příjmu a bylo by tam minimum, pod který to nemůže spadnout ... [Ž2, str. 6-7]
V jednom rozhovoru byl zdůrazněn požadavek na rychlejší procesní postupy a větší vymahatelnost výživného v případě, že druhý rodič odmítá na dítě přispívat:
Ale hlavně by tady měla být větší a rychlejší vymahatelnost výživného od rodičů, kteří jsou nezodpovědní a vědomě na dítě neplatí. Tohle už rodič samoživitel vůbec nemusí ustát a může se dostat do problémů. Dneska strašně dlouho trvá, než vůbec dojde k soudu a stejně pak ty peníze z toho druhého nedostane. [Ž1, str. 4]
V souhrnu tedy jak s procesem stanovování výživného, tak s jeho určenou výší nebyla spokojena ani jedna podskupina. Z odpovědí otců vyplynuly jisté premisy, že při rozhodování stojí apriori soudce na straně ženy. Jeden respondent dokonce vyjádřil domněnku, že ženy mohou jít k soudnímu řízení ve většině případů v klidu, protože soud pro ně dopadne dobře, a nemají se tedy čeho obávat. Na straně matek byla vyjádřena nespokojenost jak s rychlostí soudů, tak určováním výše výživného a jeho vymahatelností v případě, že druhý partner z finančních nebo osobních důvodů platit odmítá. Objevily se také myšlenky, jak důležitý je i nadále vztah mezi bývalými partnery, aby se uměli dohodnout na dalších postupech týkajících se příspěvků na děti. Návrhy na změnu ze strany účastníků hovorů se pak týkaly transparentnosti rozhodování, objektivity soudů, možnosti zpracování tabulek výše výživného odvislých od věku dítěte a příjmu druhého rodiče, které by objektivně platily jako základ pro stanovování částky. V souladu s údaji uvedenými v teoretické části této práce viděli respondenti velký problém v nejasném a subjektivním rozhodování soudů o částce, kterou má druhý rodič na dítě platit. I ze strany těch, kdo přijímají výživné, se tak potvrzují závěry Trličíkové (2008).
3.2.1.3. Finanční situace Finanční stránka života neúplné rodiny se jeví jako téměř bezproblémová dvěma mužským respondentům. Respondent č. 2 to vyjádřil slovy: „Nemám s tím problém. Vystačím si s tím, co mám a víc nepotřebuju“ [M2, str. 1]. Dokonce i respondent č. 3, invalidní důchodce, je spokojený: „Co se týká financí, tak to zrovna růžové není, ale dá se to s troškou pomoci zvládnout“ [M3, str. 1]. Pomocí je zde 51/86
EMPIRICKÁ ČÁST míněna výpomoc ze strany matky dotazovaného. Muž číslo 4 na otázku, zda je spokojen se svojí situací odpověděl: „Já na tom finančně taky nejsem dobře, stejně jako máma, ale nárok na přídavky na děti myslím nemám“ [M4, str. 6]. Dvě respondentky díky svému dobře placenému zaměstnání také nepociťují finanční tíseň. Respondentka č. 1 vyjadřuje porozumění se samoživiteli či samoživitelkami, kteří se ocitnou sami na péči o rodinu a nemají vysoký plat. Záleží podle ní pak na výpomoci ze strany bývalého partnera:
To je největší problém samoživitelů(,) pokud teda nemají nadstandardní plat. (...) Naštěstí jsem měla a mám dobrý vztah s bývalým manželem, takže když děti něco potřebovaly, oblečení, příspěvek na školu v přírodě, a tak ... tak mi vždycky finančně pomohl. Ale i normální provoz domácnosti byl občas nad moje síly, hlavně když se třeba rozbila pračka a podobně. [Ž1, str. 1]
Přesto však tato respondentka zakoušela jisté finanční strádání: „ ... to je největší problém samoživitelů. (...) Já upřednostňuji finanční pomoc. Může se to zdát cynické, ale to byl opravdu můj největší problém.“ [Ž1, str. 1, 3] Třetí dotazovaná rozhodně pociťuje nedostatek peněz: „Vůbec nevyjdu s penězma. Celej plat, prostě nějaký jako že ušetřím, tak to neexistuje ... Mně pomohlo, že mi předloni poslal nějaký peníze táta, protože prodal byt, takže sem měla nějakou rezervu, ale ta už padla, takže jako ... finančně, vůbec“ [Ž3, str. 2]. „Jo ... chybí mi takovej ten čas, co sem měla pro sebe ... a finance“ [Ž3, str. 9]. Kvůli penězům musí tato respondentka dokonce ohrožovat své zdraví nebo čerpat dovolenou: „To já bych na paragraf nevyšla s penězma už vůbec. Nevím, co je nemocenská, nevím, co je paragraf... si radši vezmu dovolenou nebo náhradní volno“ [Ž3, str. 6]. Respondentka č. 4 uvádí příklad kamarádky, která musela z finančních důvodů pracovat ve dvou zaměstnáních, a jaký dopad to mělo na jejího syna: „Mám kamarádku,, která na dítě tady v Praze byla sama, rodinu má v Hradci Králové, ta si kvůli penězům musela vzít druhé zaměstnání, takže syn býval od malička doma sám. Nedopadl nejlíp, bral drogy, byly s ním problémy ve škole, to se mi naštěstí vyhlo“ [Ž4, str. 2]. Hodnocení finanční situace je pozitivnější v podskupině mužů, kteří si na nedostatek prostředků příliš nestěžují až na jednoho dotazovaného, kterému chybí finance na vylepšování domu a cesty do zahraničí, na plnění jeho představ. Ženy, které postupem času s nižšími nároky dětí na jejich přítomnost doma mohly změnit zaměstnání za lépe placené, také nestrádají. Největší problém mají matky, které musejí pracovat na zkrácený úvazek a žijí
52/86
EMPIRICKÁ ČÁST v podstatě ze dne na den, bez finanční rezervy. To dokresluje situaci zmiňovanou v kapitole 2.3.2.1. Ekonomická situace neúplných rodin.
3.2.1.4. Péče o domácnost Domácnosti a dětem věnují dle odpovědí respondenti a respondentky tři až pět hodin denně. Dva otcové nemají problémy se zvládáním péče o domácnost a zaměstnáním: „Zvládám to a nemám s tím nějaké větší problémy. Jsou i horší věci než tohle. (...) No ze začátku mi pomáhali rodiče, když jsem zůstal sám. V kuchyni, s penězma a tak, o prázdninách s hlídáním, s úkolama“ [M2, str. 1, 2]. Se třetím respondentem, který je v invalidním důchodu, bydlí od smrti manžela také jeho maminka, což ovlivňuje jeho odpověď: „Všecko dělám já, máma vaří, jinak to zvládám sám“ [M3, str. 2]. Pomoc druhých lidí zmiňují také ženy: „Moje nejbližší přítelkyně mi několikrát vypomohla i finančně, půjčkou, jiní kamarádi mi třeba dali jen tak výslužku ze zabíjačky, a to byl vítaný příspěvek do kuchyně“ [M1, str. 3].
Pomoc dětí v domácnosti I pomoc dětí v domácnosti může ovlivňovat hodnocení rodičů týkající se vlastních schopností zvládat roli jediného živitele v rodině. Otázkou je, co si dospělí představují pod pojmem pomoc dětí, jak velkou pomoc od dětí by uvítali a zda by jim zasahování do zaběhaného chodu domácnosti vyhovovalo. Je také důležité, jakou váhu rodič domácím pracím přikládá: “Mirek se o domácnost nestará vůbec, je to moje chyba, že jsem ho k tomu nikdy nevedla. Žádná domácí práce mu není blízká, pro mě to taky není důležité, jestli je naklizeno, jsou zajímavější věci v životě“ [Ž4, str. 3]. Vesměs všichni dotazovaní a dotazované kromě respondentky č. 1 uvedli, že se děti chodu domácnosti příliš neúčastní. „Nepomáhal mi nikdo z dětí od začátku. Nejdřív byly děti malé a pak už jsem si zvykl. Až budou velký, taky se budou muset postarat o svoje děti“ [M1, str. 2]. „Syn se na chodu domácnosti moc nepodílí. Už jsme si na to oba zvykli. I když s něčím, když je potřeba, taky pomůže“ [M2, str. 2]. Jeden otec a jedna matka uvedli, že jim děti pomáhají: „Syn je ale samostatnej, vaří, pomáhá mi“ [M3, str. 3]. „(...) že se jakžtakž postarají o toho nejmenšího (...) Co se týče chodu domácnosti, tak měli nejdřív úklid společného, pak každý vlastního pokoje a museli na střídačku nosit uhlí do kotelny“ [Ž1, str. 1, 3].
53/86
EMPIRICKÁ ČÁST Respondentka č. 3 kromě péče o svou domácnost pomáhá také svojí sousedce, a cítí se proto poněkud vyčerpaná:
No snažim se, ale moc to nejde (smích). No s košem třeba Hanka chodí, a pomáhá mi ... já po ní chci, aby si uklízela pokojíček a udržovala aktovku v čistotě (smích), to je taky velkej boj, ale společně se snažíme to uklízet ... ale spíš je to vo tom, že ráno vyrazíme a přicházíme šestá sedmá. Do toho já mám v baráku sklerotickou sousedku, která je sama, takže se vo ni trochu staráme, do toho moje nemocná matka, takže mám vobčas pocit, že je toho moc, a že Hanka si to vyžírá jenom po těch starejch důchodcích. a já jí dycky říkám: Tak jak se teď starám já vo ně, tak se jednou budeš starat ty o mě (smích). [Ž3, str. 9]
Obecně jsou všichni rodiče srozuměni s tím, jakou měrou jejich děti pomáhají v domácnosti. Nekladou tento fakt na misku vah v rozhodování, zda plní dobře svou funkci rodiče v monoparenterální domácnosti.
3.2.1.5. Měl by stát pomáhat neúplným rodinám? Na tuto otázku odpověděli nejasně a bez konkrétních představ pomoci téměř všichni otcové samoživitelé. Podle nich by se stát na řešení situace neúplných rodin neměl příliš podílet, protože je věc každého, jak si s daným problémem poradí, současně s tím není dobrá přílišná kontrola rodiny ze strany státu. Není vinou státu, že se rodina rozpadla, proto není třeba, aby v tomto směru stát vyvíjel nějakou činnost. „Nenapadá mě, jak by měl stát pomáhat samoživitelům. To je věc každýho. On se do té situace nějakým způsobem dostane, tak se z ní taky musí vyhrabat, stát mu nic neprovedl“ [M1, str. 4]. „Myslím si, že by se stát neměl na řešení situace neúplných rodin moc podílet. Aby to nemohl nějak moc ovlivňovat a někdy třeba i k horšímu. Ať si každý poradí, jak umí“ [M2, str. 4]. Dva otcové by uvítali finanční příspěvek od státu, i když podle jednoho z nich je výhodnější půjčka od příbuzných: „Bral bych nějakou bezúročnou půjčku. Ale nejlepší je stejně, když vám pučí někdo z rodiny, to se pohodlnějc vrací a taky z toho nemáte úroky“ [M3, str. 4]. Ze strany matek měly nápady na pomoc ze strany státu konkrétnější podobu. Myšlenku bezúročné půjčky pro rodiče v neúplných rodinách vyjádřila také respondentka č. 1, která k tomu navíc přidala plošné přídavky na děti:
54/86
EMPIRICKÁ ČÁST Co třeba takové rozumné bezúročné půjčky? Samoživitel se někdy opravdu nemá kam obrátit o pomoc a v bance zaplatí hříšné úroky ... mám příklad z praxe. Potřebujete deset tisíc na pračku, bez které to opravdu nejde, úspory nemáte, a i při nejvýhodnější půjčce nebo splátkovém prodeji zaplatíte o tisíce víc. (...) Taky by mohli samoživitelé mít nárok na přídavky na děti automaticky a ne podle výše příjmů (,) protože se mi stalo, že jsem o pár korun překročila hranici přídavky jsem neměla. V situaci, kdy je každá koruna dobrá, tohle oceníte. [Ž1, str. 4]
Další dvě respondentky naopak půjčky založené na modelu klasické rodiny kritizovaly: „Kde má samotnej člověk brát pak na splátky? Půjčky jako takový nefungujou. (...) základem státu je zatím pořád takovej ten hypotékovej model, heterosexuální čtyřčlenná rodina, maminka, tatínek a dvě roztomilý děti. (...) Takže je pravda, že ve spoustě věcí jsou takový ty exotický rodiny těžce hendikepovaný“ [Ž2, str. 10]. Druhá respondentka se cítila diskriminovaná ve své pozici samoživitelky, když jí banka odmítla dát úvěr na byt, se kterým by v podstatě nevstupovala do žádného rizikového podniku:
Mně jako samotný matce banky vodmítly dát úvěr na byt na Starym Městě. Když náš byt šek do první vlny privatizace. Já sem jim řikala, dyť to co si vod vás pučim, budete mít podložený něčím, co je desetkrát cennější než ta půjčka. Takže když vám budu ručit tím bytem, tak vy nemáte žádný riziko. Ne. To je něco, do čeho nemůže zasáhnout stát, aby ty banky pučovaly... ale kdyby se někdo měl pro ty půjčky zvýhodňovat, tak by to měl bejt ten, kdo se stará o ty děti sám, že jo. [Ž3, str.10]
Jedna z respondentek kritizovala dříve zavedené, nyní odstraněné, společné zdanění manželů, které zvýhodňovalo pouze manželské páry, a bylo podle ní pouze politickým krokem. Stejně tak bylo podle dvou respondentek pro rodiče v neúplné rodině nevýhodné počítání příjmů, pokud stejnou domácnost sdílelo alespoň jedno dítě s vlastním příjmem: „Voni chtěli na úřadě prokázat, že se mnou muž nebydlí ve společný domácnosti. A já sem říkala: No a co, a i kdyby bydlel, tak my spolu teďkon nejsme ... a prej, to máte jedno, to jsou prostě příjmy v rodině“ [Ž3, str. 8].
Mě nejvíc rozčilujou takový ty vopatření, který sou pro rodiny s dětma dělaný.(...) bylo to společný zdanění. Protože voni tvrdili, že jako společný zdanění je vopatření pro rodiny s dětma. Sem já rodina bez dětí? Nejsem. Co já sem? Proč já jako samoživitelka, jako rodina s jedním příjmem mám platit největší daně? To je absurdní. A když sem se na to ptala na tom finančním úřadě, tak oni říkali: No to je pro rodiny, kde sou dva dospělí a jeden nevydělává. (...) a navíc to bylo vopatření pro ne všechny rodiny s dětma, ale kde ty rodiče musí bej voddaný (...) takže když ty lidi se z nějakýho důvodu nevezmou, tak nemaj nárok na daňový úlevy. (...) Jo, takže z hlediska toho, na co máš nárok jako na
55/86
EMPIRICKÁ ČÁST podporu, tak ty příjmy všech členů rodiny, i když Petr půjde v rámci školního roku na brigádu, tak se jeho příjem bude započítávat do příjmů rodiny, ale do společnýho zdanění se nepočítaj ... [Ž2, str. 8]
Dalším zajímavým námětem vyjádřeným jednou respondentkou byly slevy na děti uplatňované například v cestovních kancelářích nebo při vstupech do kulturních zařízení; nazývá takováto opatření diskriminací neúplných rodin:
Ještě jedna diskriminace mě vždycky ukrutně popuzovala a to jsou slevy na děti, které např. v cestovkách platí většinou pouze v doprovodu dvou dospělých, takže rodina s jedním dítětem má procentuálně větší slevu než s dvěma dětmi, protože dostane slevu jen na to jedno dítě a rodina s jedním rodičem má co se týče slev na děti smůlu úplně. A o rodinných vstupných do muzeí je skoro marné mluvit, v technickém potíž nad potíž, jednou jsme tam dokonce přišly s kamarádkou a celkem 4 dětmi a tvrdily jim, že se vezmem hned jak to půjde a měly stejně smůlu ... v Národním muzeu občas uznají, že rodina je i např. matka, babička a děti, a slevu dají … a občas taky nedají. [Ž2, str. 11]
V této podkapitole je zajímavé , že muži nechtějí zásahy státu, zatímco ženy s nimi problém nemají a dokonce si více uvědomují, že stát zasahuje i tak (například společné zdanění a podobně). To by mohlo souviset s tím, že otcové jsou vesměs bez problémů v zaměstnání a se svými finančními příjmy. Zásahy státu do této oblasti jako by je mohly ohrozit. Stručně si nyní shrneme analýzu materiálních faktorů. V této oblasti byly vidět zřejmé rozdíly ve zkušenostech mužů a žen co se týče zaměstnání, názoru na výživné a státní pomoc neúplným rodinám. Otcové nebyli nuceni zaměstnání střídat, protože měli i po rozpadu vztahu dost finančních prostředků na péči o domácnost a současně nebylo nutné snižovat pracovní úvazek kvůli péči o děti, zatímco matky musely více při výběru zaměstnání zohledňovat starost o děti nebo vzdálenost zaměstnání od bydliště, a to i za cenu nižšího platu a v důsledku toho nižší životní úrovně celé rodiny. Pokud jde o výživné, většina dotazovaných ji hodnotila jako neodpovídající reálným nákladům na dítě a nespokojenost vyjadřovali i s procesem jeho určování. Objevily se rovněž myšlenky o důležitosti dalšího vztahu mezi bývalými partnery, aby se uměli dohodnout na dalších postupech týkajících se příspěvků na děti – toto zdůrazňovaly hlavně ženy. V souladu s údaji uvedenými v teoretické části této práce viděli respondenti velký problém v nejasném a subjektivním rozhodování soudů o částce, kterou má druhý rodič na dítě platit. Ženy se v této oblasti vyjadřovaly mnohem aktivněji, dané téma jim bylo bližší a více nad ním zřejmě už
56/86
EMPIRICKÁ ČÁST dříve přemýšlely, což může být proto, že jsou pro ně peníze větší problém. Muži opakovaně vyjadřovali názor, že soudy při rozhodování straní ženám. Diskuse o státní pomoci neúplným rodinám pak byla zcela v režii žen; muži se vyjadřovali velmi vágně. Zdá se tedy, že si ženy spontánně uvědomují negativní dopady tradičního modelu nukleární rodiny pro „netradiční“ rodiny. Zároveň je patrné, že ženy v považují stát za jednoho z relevantních aktérů vzhledem k jejich situaci.
3.2.2. Sociální stránka života neúplné rodiny V této podkapitole diskutuji části rozhovorů týkající se dalších faktorů, které ovlivňují vnímání a reakce dospělého rodiče v neúplné rodině: psychického prožívání rozpadu vztahu dětmi, výchova dítěte, trávení volného času, vliv původní rodiny, komunikace respondenta a dítěte s druhým rodičem, vztahy s okolím, působení médií, hodnocení schopnosti zvládnout danou situaci.
3.2.2.1. Rozpad rodiny prožívaný dítětem Rozpad rodiny ovlivňuje nejen rodiče, ale zejména děti. Na pocity rodiče pak může negativně působit, pokud se jeho děti s nastalou situací vyrovnávají špatně. Může to v něm vyvolávat pocity viny, obviňování sebe sama i druhého rodiče (ať už zjevné či podvědomé) a snižovat jeho sebehodnocení při zvládání monoparenterální rodiny. Z podskupiny otců všichni kromě jednoho uvedli, že jejich děti se s rozpadem rodiny vyrovnávaly těžce. Důvody byly různé: ambivalentní chování matky vůči dítěti, přetrhávání vazby mezi matkou a dítětem, změna bydliště. Jeden respondent uvedl, že jeho dceři pomohlo zvládnout situaci jeho umírněné chování: „... protože ona rozvod prožívala hodně špatně, a tím, že jsem jí nic moc nevyčítal (ve vztahu k úklidu nebo známkám ve škole), tak se víc uklidnila, neměla takové špatné stavy a nálady jako na začátku. Po přestěhování měla duševní problémy takové, že jsem s ní byl u psychologa a brala chvíli prášky“ [M4, str. 3]. V rodině, kde se matka příliš nevyskytovala ani v době trvání partnerského vztahu, se dítěte změna tolik nedotkla: „ To je v pohodě, syn je na to zvyklý, že jsem s ním sám, mámu skoro nezažil, ona se brzy odstěhovala“ [M3, str. 2]. Podskupina tvořená matkami naopak vesměs tvrdila, že se děti s rozchodem partnerů vyrovnaly vcelku dobře: „Děti to braly docela v klidu ... S tátou se viděly, kdy chtěly ... nějaké výrazné problémy jsem neviděla“ [Ž1, str. 2]. 57/86
EMPIRICKÁ ČÁST Zdá se tedy, že odchod matky ze společné domácnosti vyvolával v dětech větší emocionální zmatek než odchod otce. Může to být dáno tím, že v původním vztahu byla matka přítomna více než otec, že byla v tradičním slova smyslu primární osobou, proto absence otců po rozchodu nebyla dětmi tolik vnímána jako ztráta matky. To by odpovídalo i teorii (viz podkapitola 2.3.1.). Rozdíl v hodnocení může být ovšem dán také tím, že v rodinách matek samoživitelek se děti ocitly bez otců ve věku, kdy byly ještě příliš malé a závislé na péči jednoho z rodičů, zatímco v rodinách otců samoživitelů se vesměs věk dětí při rozchodu partnerů pohyboval kolem šesti let, a děti tak mohly vnímat oba rodiče jako nedílnou součást domácnosti. Dalším vysvětlením by mohlo být, že v útlejším věku je role primárního rodiče výraznější, a proto ztráta otce nebyla pociťována tak úporně.
3.2.2.2. Výchova dítěte Důležitou roli v neúplné rodině hraje vztah mezi rodičem a dítětem, který po odchodu druhého dospělého vychovatele z domácnosti prochází také změnami. Respondent č. 3 je v invalidním důchodu a snaží se trávit s dítětem každou volnou chvíli: „Svému dítěti věnuji tolik času, co se dá. Nedá se to počítat na hodiny ... Jsem pořád doma, takže když přijde ze školy, najde mě doma a ví, že za mnou může přijít kdy chce“ [M3, str. 1]. Další otec se snažil zmírnit zpočátku svoje nároky na chování dcery z důvodu udržení dobrých vztahů a také aby jí pomohl překlenout těžké období:
Hned po rozvodu je to mezi rodiči takový trochu boj, ne o urvání si dítěte pro sebe, ale třeba že rodič hned po rozvodu svoje dítě neokřikuje tak často, jak by to běžně dělal. Tak to bylo i u nás a teď s delší dobou od rozvodu se to zase vrací do normálu. To jsem rád. Helenka je hodná holka a nedělá problémy, ale občas něco provede a to jí na rovinu řeknu, co je špatně, pak zase pochválím, takže vztahy se vracejí do normálu. (..) Zkraje se stalo, že se naštvala a řekla „Já chci k mámě.“ Tak jsem řek, tak jo, a odvez sem ji k mámě. Drželo ji to pět dní, týden, pak zavolala, žádný omluvy, a hned „Co zase provedeme“, a to pak začalo ubývat, když jsme začali bydlet víc spolu. [M4, str. 4]
Tento respondent prezentoval také svůj poznatek týkající se vztahu dětí k matce a otci, na základě kterého by měly v běžných případech být děti přidělovány u rozvodu matkám. Jde podle něj o důvod biologický:
58/86
EMPIRICKÁ ČÁST Ale já jsem si ověřil v praxi jednu věc: přestože jsem s oběma dětma byl víc doma já, protože žena byla přitom trojsměnným provoze doma míň, takže byly s tátou víc než s mámou. Tak vždycky, když se něco stalo, když třeba dítě spadlo a rozbilo si koleno, tak přesto, i když jsem tam byli oba, tak první máma. Pofoukat, ošetřit. To je možná něco, co nevychází z rozumu, nějakej instinkt. Ty děti to tak možná berou, přestože první kluk, druhá holka, tohle vnímaly identicky. Pak už fajn, běžely si hrát s tátou, ale ten princip prvního okamžiku platil. Proto jsem pro, aby děti byly i u mámy,ale aby to přerostlo v to, že máma si může říct o co chce a dostane to, tak to se mi nelíbí. [M4, str. 5]
Respondentka č. 4 byla spokojená, že dokázala, aby na ní syn nebyl příliš závislý: „Jsem ráda, že jsem nebyla s Mirkem úplně sama (bydlela zpočátku s matkou a sestrou), takže se nevytvořila nějaká patologická vazba, nebyli jsme opuštěný ostrůvek“ [Ž4, str. 3]. Přesto ale cítila určitý pocit viny: „Mám pocity toho, že jsem ublížila dítěti, tím, že jsem ho ochudila o otce, o jeho vlastního nebo i o náhradního, se kterým by Mirek vyrůstal a měl ho jako vzor“ [Ž4, str. 1]. Respondentky také uváděly, že občas ve chvílích konfliktu s dětmi jim vážně nebo v legraci „vyhrožují“ tím, že je dají k výchově druhému rodiči. Posléze si tuto výchovnou chybu uvědomí a cítí se provinile: „Zatím mi nevyhrožuje, že půjde za tátou. Tím spíš vyhrožuju já (smích). Když neposlouchá, tak jí řeknu, že je vidět, že na její výchovu nestačím, tak že ji pošlu za tátou, ten je mladší, tak na to bude mít nervy (smích). A pak si to dlouze vyčítám, mám z toho zkaženej každej den“ [Ž3, str. 10]. Během se ženy se také svěřovaly se svými myšlenkami týkajícími se problémů dětí s rozvodem, jejich strachy, negativy přinesenými rozpadem vztahu rodičů: „Máte sama dost problémů, ale na problémy dětí si musíte čas bezpodmínečně udělat. (...) Vím, že nejhorší pro mámu je, když musí dítěti říct „nemůžu ti to koupit, nemáme peníze“ [Ž1, str. 5]. „Mám pocity toho, že jsem ublížila dítěti, tím, že jsem ho ochudila o otce, o jeho vlastního nebo i o náhradního, se kterým by Mirek vyrůstal a měl ho jako vzor“ [Ž4, str. 1]. „Teď nechce na tábor, a já nevím, jestli je to proto, že je rozmazlená, nebo se tam fakt něco děje, takže člověk furt nad tím přemejšlí, furt to řeší“ [Ž3, str. 6]. Vcelku se tedy všichni rodiče bez ohledu na pohlaví snaží svým dětem věnovat. V hodnocení svých výchovných schopností mužští zástupci tolik nemluvili o svých výchovných chybách a pocitech provinění, jak se to stávalo v rozhovorech ženám, které víc přemýšlely o psychických záležitostech dětí, což odpovídá genderové literatuře, které hovoří o feminizaci psychologie vztahů a rodiny. Ženy jsou více vedeny těmto tématům i třeba tzv. ženskými časopisy, kde se obvykle objevují psychologické rubriky a poradny.
59/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.2.2.3. Trávení volného času Na vnímání situace rodiče samoživitele má vliv také to, jak se mu změní množství času, které mohl dříve věnovat sobě a svým koníčkům, popřípadě dětem. Muži povětšinou velkou změnu v době věnované svým zálibám nepocítili. Respondent č. 1 má čas na koníčky stále, nicméně jistá omezení oproti původnímu stavu pocítil : „Zatnul jsem zuby, protože jsem se musel přizpůsobit volnému času dětí“ [M1, str. 2]. Respondentka č. 1 nedostatek volného času řešila tím, že začala spávat méně hodin: „Zkrátila jsem si spánek, protože jindy na volný čas nebyl čas (smích). Dneska už je to jiné, jak děti rostou, tak vás vlastně ani tolik nechtějí“ [Ž1, str. 4]. Nevidí ale rozdíl ve volném čase oproti době, kdy byla vdaná: „Ale jestli můžu říct svůj subjektivní názor ... tak zaměstnaná ženská má ve většině případů stejný zápřah, ať je vdaná, nebo samoživitelka ... pokud teda nemusí kvůli finančním problémům třeba do dalšího zaměstnání“ [Ž1, str. 1]. Respondentka č. 3 po rozchodu s partnerem nedostatek volného času pocítila:
Když vyjdem v půl osmý ve všední den a večer sme doma v šest, tak si gratuluju. a to je Hanka typ, kterej by měl každej den cvičit. Já ji stíhám akorát tak každej večer masírovat. (...) a prázdniny, to je s malejma dětma hodně špatný. Teď nechce na tábor, a já nevím, jestli je to proto, že je rozmazlená, nebo se tam fakt něco děje, takže člověk furt nad tím přemejšlí, furt to řeší. (...) Jo ... chybí mi takovej ten čas, co sem měla pro sebe ... a finance.. Mohla sem dělat zaměstnání, kerý bylo časově náročnější a teda i dobře placený, takže sem neměla finanční problémy ... a je strašnej problém, když člověk musí přejít z toho, kdy si může dovolit hodně věcí ... najednou spadnout do toho, že si nemůže dovolit skoro nic ... a eště nemá čas. To pro mě bylo hodně hodně těžký. [Ž3, str. 6 a 9]
Naproti tomu respondentka č. 4 neměla pocit, že by kvůli samoživitelství strádala nedostatkem volného času: „Neměla jsem pocit, že nemám dost času na strávení s dítětem, ani prázdniny. Všechno stačilo, stejně není moc rodin, kde jsou obě babičky funkční, takže rozdíl od rodin s tátou a mámou nebyl vidět“ [Ž4, str. 2]. Kromě jedné respondentky tedy ostatní dotazované a dotazovaní neměli pocit, že by jim oproti dřívější době, kdy žili s partnerem, výrazně chyběl volný čas na jejich koníčky nebo na chvíle strávené s dětmi. Ženy narozdíl od mužů ovšem věnovaly svůj čas domácnosti a dětem i před rozchodem, a proto ačkoliv nezaznamenaly ve svém volném čase změnu, ve skutečnosti byla situace výhodnější pro muže. Největší problém byl, kam udat děti v době prázdnin, ale podobné problémy podle nich řeší i klasicky žijící rodiny.
60/86
EMPIRICKÁ ČÁST 3.2.2.4. Komunikace respondenta s druhým rodičem Až na jednoho muže („S jeho matkou se vidíme, nebo voláme si, nemám problém s ní mluvit.“ [M3, str. 4]) se otcové nemají příliš chuť stýkat se svými bývalými partnerkami, mají problémy s nimi komunikovat. „Takže vztahy dobrý tam nebyly a já sem byl radši , když se do toho nemontovala“ [M1, str. 3].
Respondent č. 2 se nepokoušel prosazovat zvýšení
příspěvků na dítě druhým rodičem z důvodu hrdosti: „Čekali, že máma bude sama od sebe k synovi chodit a něco mu kupovat, tvářila se tak u soudu, ale pak skutek utek a já se nebudu doprošovat“ [M2, str. 3]. Na druhé straně ženy většinou s druhým rodičem svých dětí problémy v komunikaci nevidí, dokáží se na spoustě věcí dohodnout: „Máme s mužem dobré vztahy. Vždycky jsme se dohodli“ [Ž1, str. 3]. „A na spoustě věcí se s Karlem ve výchově shodneme. Já se snažím proti němu nenasazovat“ [Ž3, str. 10]. Jedna z respondentek uvedla jako problém při komunikaci s bývalým partnerem, že nebere kontakty se svým dítětem jako povinnost, ale jako právo, které může, ale nemusí využít, je to tak uvedené v rozsudku, a nemělo by mu tudíž být vyčítáno, pokud si dceru nevezme k sobě tak často, jak by si ona představovala. Pokud mu tedy respondentka vyčte, spory jen zhorší vztahy mezi ním a dítětem, je proto nucená vytvářet takřka diplomatické cesty, jak zvýšit četnost kontaktů mezi druhým rodičem a jeho dcerou, aniž by se nezhoršily vztahy mezi nimi a její finanční situace:
A když sem mu řekla, že by měl mít Hanku jednou za čtrnáct dní, tak mi řek: To je moje právo, ne povinnost. Je to tak, vopravdu. V rozsudku je, že má právo si ji vzít jednou za čtrnáct dní na víkend.... Dřív sem to samozřejmě řešila, ale efekt je jenom ten, že von se pak zasekne, a jedinej, kdo to vodnese, je ta malá. Protože ta najednou přestane bejt v kontaktu s nim, s babičkou, voni si ji jako jedinou vnučku vopečovávaj, a proč by ona o to měla přijít. Má jedinou fungující babičku, fungující tetu, ta se jí taky věnuje.... takže, jako, když já s ním pudu do sporu, tak to vodnese jenom ta Hanka. Protože von se naprdne, začne mi posílat jenom ty alimenty, který má vod soudu vyměřený, takže vo pětikilo měsíčně míň, a eště mi začne dělat šprajcy v tom, jestli si ji bude brát, nebo ne. Takže prostě člověk místo toho, aby se moh ozvat a měl zastání, tak místo toho musí bejt diplomatickej. a ty keci vokolo toho, tak prej mě dej k soudu. Spíš je to o tom, aby člověk s partnerem vyšel, protože jedinej tratnej je na tom to dítě. [Ž3, str. 6]
Tato citace naznačuje, že tato respondentka dělá diplomatické tahy především v zájmu dítěte. Stejně tak jako v předchozích kapitolách ženy kvůli dětem měnily zaměstnání nebo typy úvazků. U mužů se takováto konstatování neobjevila, ti více zdůrazňovali svoji hrdost. 61/86
EMPIRICKÁ ČÁST To by také odpovídalo teorii, podle které muži více upřednostňují svou osobnost, zatímco ženy své děti.
3.2.2.5. Komunikace dítěte s druhým rodičem Žádný z otců nehodnotil pozitivně vztahy mezi jeho dětmi a druhým rodičem. Matka se podle nich na výchově odmítla významněji podílet, nebo děti při vzájemných kontaktech nabádala proti otci: „Máma je proti mně popouzela ze zlosti, že chtěly bydlet u mě. Takže vztahy dobrý tam nebyly a já sem byl radši , když se do toho nemontovala“ [M1, str. 3]. „Od určité doby se matka na výchově syna vůbec nepodílí. To mi nevyhovuje“ [M2, str. 3]. „Žena mi platí, ale bydlí jinde. Kluka si bere na jeden až dva dny měsíčně, víc jí to prý nevyjde“ [M3, str. 3]. Ženy naproti tomu hodnotily vztahy mezi dětmi a druhým rodičem jako korektní. Vztahy mezi nimi jsou přátelské, podnikají spolu různé akce. „Kluci se s tátou viděli, kdy chtěli, nebyly v tom žádný omezení“ [Ž1, str. 2]. „Děti mají s Richardem velmi korektní a velmi přátelský vztahy, jezděj spolu na kola a na vejlety o prázdninách ...“ [Ž2, str. 10]. „Oni mají vztah jako v pohodě“ [Ž3, str. 10]. Problémy mohou nastat ve chvíli, kdy druhý rodič založí další rodinu. „... ale byly doby, kdy to bylo horší, a to bylo v době, kdy se Richard oženil a když se Richardovi narodilo dítě, a von jim to dával dost sežrat ...“ [Ž2, str. 10]. Respondentka č. 3 nebyla spokojená s tím, jak často si bývalý partner bere jejich dceru k sobě: „Tatínek ji má mít 14 dní (o prázdninách), ale bere si ji jeden tejden a tejden ji má jeho matka. Takže já mám šest neděl, který musím nějak pokrejt ...“ [Ž3, str. 5]. Z uvedených částí rozhovorů vyplývá jistý rozdíl mezi muži a ženami co se týče komunikace dítěte s druhým rodičem. Mohlo by to souviset s větší tolerancí žen nebo s tím, že jim více záleží na kontaktech s otcem, protože je to v zájmu dítěte. Dalo by se říci, že ženy nadřazují zájmy dítěte nad vlastní zájmy, na rozdíl od mužů. Je možné, že protože to ženy dělají a s otci komunikují, mohou po čase snadněji
zjistit, že se druhým rodičem
komunikovat dá.
3.2.2.6. Komunikace s okolím S okolím vychází většina respondentů a respondentek uspokojivě. Muže rodina podporuje, známí je často litují nebo obdivují, ženská část známých pak občas pomůže s některými pracemi v domácnosti: „Okolí mě litovalo, že jsem se k tomu propůjčil, někdy mě i obdivovali.
62/86
EMPIRICKÁ ČÁST (...) Sousedky mi radily, jak mám prát, vařit a tak dále ...“ [M1, str. 3]. Jistou rozladěnost s chováním lidí v úřadech vyjádřil respondent č. 4, ale konkrétní příklad neuvedl: „A není to jen v chápání lidí kolem, ale taky na úřadech. Možná je to ještě horší, než se to v médiích prezentuje, ve skutečnosti na úřadech, při jednání s matkou a s otcem ...“ [M4, str. 5]. Také ženy hodnotí vztahy s okolím pozitivně, většina známých se k jejich situaci staví jako k běžnému stavu, v případě potřeby jim pomohou:
Myslím, že normální lidé to nijak zvlášť neřeší, alespoň moje nejbližší okolí ne. Samozřejmě se najdou třeba v sousedství lidé, kteří říkají „ta rozvedená“ s hanlivým nádechem. Poznámka pod čarou ... můj soused mi řekl, že mám z ostudy kabát. (...) Rozhodně mi byli (kamarádi) morální oporou, moje nejbližší přítelkyně mi několikrát vypomohla i finančně, půjčkou, jiní kamarádi mi třeba dali jen tak výslužku ze zabíjačky, a to byl vítaný příspěvek do kuchyně. [Ž1, str. 3]
Podle výsledků rozhovoru v této oblasti byly mezi podskupinami vidět určité rozdíly, že se k otcům samoživitelům chovalo blízké okolí jinak než k matkám samoživitelkám. Pomáhali jim všem v případě potřeby, jejich situaci nijak nedramatizovali, ovšem „opuštění“ otcové byli předmětem pozitivních emocí okolí více než matky samoživitelky. To by odpovídalo informacím z teoretické části této práce, podle kterých v naší společnosti stále převládají stereotypní genderové představy o mužích a ženách (viz kapitola 2.1. Gender).
3.2.2.7. Vliv médií Podle všech respondentů a respondentek média situaci rodičů samoživitelů zkreslují, pokud o nich vůbec hovoří. Muži příliš témata neúplných rodin diskutovaná médii nesledují, proto si nedokázali vybavit žádný konkrétní příklad zkreslování tohoto tématu médii. „Myslím si, že spíš zkreslený (obraz neúplných rodin), ale příliš to už nesleduji. Stejně z toho pro mě v praxi nic nevyplyne“ [M2, str. 4]. Respondent č. 4 se domnívá, že média dost nezdůrazňují horší postavení muže v případě, že má vážný zájem pečovat samostatně o své dítě: „Já bych řek intuitivně, že co média neberou v potaz je to, že chlap je na tom vždycky hůř v případě, že to myslí vážně“ [M4, str. 5]. Podle žen média příliš zdůrazňují vliv neúplné rodiny na delikvenci dětí: „Třeba to zdůrazňování, že drogově závislí pocházejí často z neúplných rodin ... myslím, že tím to není. Grázl se rodí i v úplné rodině a spousta lidí z neúplných rodin jsou zase skvělí lidé. Je to podle mě především o výchově a vztazích v rodině“ [Ž1, str. 4]. Média navíc podle žen často
63/86
EMPIRICKÁ ČÁST hovoří pouze o finanční stránce věci. Záleží také na tom, kým je článek či rozhovor v médiu připravovaný: „A média, navíc, podle mýho názoru, z těch ženskejch dělaj buď jako totální chudáky, a nebo jako , a zejména když ty články píšou chlapi, tak z nich vyjdou potvory, co chtěj vodrat chudáka chlapa. On ten chlap přece chtěl udržet rodinu, jen chtěl mít bokem nějakou milenku, a ta strašná ženská kvůli tomu rozvrací rodinu ... To je vopravdu ...“. [Ž2, str. 8]. Respondentka č. 3 kritizuje snahu médií radit ženám, co všechno mají dělat, aby vyhovovaly společenským normám a současně neschopnost poradit ženám něco opravdu praktického, co by jim skutečně v běžném životě pomohlo:
To sou prostě, mně to přijde, jak říká jedna kamarádka, takový kecy v kleci. Protože každej vykládá, na co má ta ženská nárok. Ale vona když uplatní všecky svoje nároky, aby byla doma s dítětem, aby s ním chodila pravidelně k doktorovi a todleto, tak ji vyhoděj z práce (...) Mě vytáčej takový ty řeči médií, jako že „Jako žena musíte aspoň tři hodiny tejdně cvičit, že se musíte každej večer vodlíčit a ráno nalíčit“, protože to je prostě takovej nesmysl, kde na to má člověk ten čas brát? Já sem ráda, že sem ráda, že přijedu večer domů a udělám základní věci. [Ž3, str. 7]
Z této části rozhovorů tedy jednoznačně vyplývá, že muži si takovýchto témat v médiích téměř nevšimnou a více na ně reagují ženy. Může to být dáno tím, že média vesměs o samoživitelství mluví jako o záležitosti žen a proto mohou být pro ženy relevantnější. Podle statistik uvedených v teoretické části je totiž otázka neúplných rodin více vztažena k ženám. Rovněž mohou být odpovědi odrazem toho, že se o samoživitelství píše především v „ženských“ časopisech, které muži vesměs nečtou a proto si nedokáží nic konkrétního vybavit.
3.2.2.8. Vliv dobrovolnosti výběru dané situace U mužů si tuto situaci vybral dobrovolně jeden (M3), u žen tři (Ž2, Ž3, Ž4): „Určitě se to liší. Já jsem si tohle postavení vybral dobrovolně a neměnil bych. Ten, koho k tomu donutila situace, by asi měnil, protože předtím neměl volbu a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si mohl vybrat“ [M3, str. 2]. „Ten, kdo si tuhle situaci vybere víceméně dobrovolně, počítá s tím, do čeho de. Nemá to o moc lehčí(,) ale asi to líp zvládá“ [Ž1, str. 2]. Otcové navíc vyjadřovali domněnku, že muž to má v dané situaci horší než žena, protože není zvyklý dělat různé domácí práce a také většinou není ten, kdo žádá o rozvod: „V případě muže se musí ženské práce učit úplně od začátku a to sám bez pomoci nějaké 64/86
EMPIRICKÁ ČÁST ženy“ [M1, str. 2]. „Ty to maj lehčí, jsou na starost o domácnost zvyklý, navíc většinou o rozvod požádají ony samy, tak to tak asi chtějí, a líp se s tím srovnávají“ [M2, str. 2]. Toto rozlišování podle pohlaví se u žen nevyskytlo. Při posouzení rozdílu vnímání dané situace v závislosti na tom, zda se pro ni rozhodl dobrovolně, či k ní byl přinucen okolnostmi, se respondenti/ky shodli na tom, že lépe se s tímto stavem vyrovná člověk, který se pro něj rozhodl dobrovolně. Vzhledem k tomu, že se dobrovolně pro samoživitelství rozhodovaly na základě dané situace více ženy, vyjadřují se muži více ve smyslu náročnosti zvládnutí přechodu mezi životem v manželství a po rozvodu.
3.2.2.9. Subjektivní hodnocení pozitiv a negativ samoživitelství Když měli dotazovaní zhodnotit, jak se vypořádali s vedením neúplné rodiny, co jim tato životní etapa dala a vzala, většinou hovořili o větší samostatnosti a prvotním stresu, se kterým se museli po rozchodu s partnerem vyrovnat. Pokud jde o pozitiva, otcové často vyjadřovali určitý pocit hrdosti na sebe, uspokojení ze zvládnutí obtíží: „Byl to dobrý základ do dalšího života, začal jsem být víc samostatný. (...) Jsem na sebe hrdý, že jsem to zvládl ... teď už se mi vede dobře. Předtím (,) ze začátku to bylo horší, ale člověk si zvykne na všechno“ [M1, str. 1]. „Sám sebe nemohu hodnotit objektivně ... myslím si, že jsem to zvládal v rámci možností a s pomocí nejbližšího okolí rodiny docela dobře. Žádné změny na sobě jsem nepozoroval“ [M2, str. 3]. Zároveň však otcové zmínili i negativa, jako například různé zdravotní problémy mající pravděpodobně příčiny ve stresu: „Přivodilo mi to cukrovku a vysoký tlak ze stresu“ [M1, str. 4]. Dalším negativem je pro dalšího otce horší možnost plnit si své představy o životě s dětmi, o jakémsi „vývoji“ v životě: „Je to spíš přežívání (...) není v tom žádný progres, žádný vývoj (...) chtěl bych jako chlap, aby to bylo za deset let o něco lepší než je to letos, aby byl hezčí dům, abysme někam jezdili (...) Tím, co se stalo, jsem o tohle přišel, o tu cestu vpřed“ [M4, str. 3]. Co se týče pozitiv u žen, zmiňovaly například získání jisté životní zkušenosti: jedna respondentka díky této životní zkoušce pochopila, že by člověk měl ze vztahu odejít, pokud chování druhého překročí určitou mez, a neměl by ve vztahu zůstávat jen ze strachu ze samoty: „Jsem teď asi méně tolerantní k případům, kdy se žena například nechá radši týrat, jenom aby nebyla sama s dětmi. To samozřejmě zobecňuji. (...) Myslím si dál, že je lepší, když děti vidí, že jsme sice rozvedení, ale vycházíme spolu ve vší slušnosti, než aby slyšely naše hádky, které by se časem určitě stupňovaly“ [Ž1, str. 5]. Stejně tak viděla jako pozitivum, že 65/86
EMPIRICKÁ ČÁST jí ubyla starost o manžela : „No měla jsem míň času, než kdybych byla vdaná, ale zase ne o moc, protože jsem se nemusela starat o manžela a dohadovat se s ním o domácnosti, to by taky zabralo dost času“ [Ž1, str. 5]. Respondentka č. 4 uvedla jako pozitivum, že se jí danou situací změnil hodnotový žebříček: „Priority se Ti změní, některé věci jsou malicherné. Začala jsem se cítit smysluplněji“ [Ž4, str. 4]. Mezi negativa respondentka č.1 zařadila zátěž rodiče samoživitele, který musí být dětem současně matkou i otcem: „Určitě jsem se dokázala o děti postarat a nevidím rozdíl v tom, kdyby byly z nerozvedené, nebo rozvedené rodiny (...) Taky nemusí být lehké být táta i máma dohromady ... máte sama dost problémů, ale na problémy dětí si musíte čas bezpodmínečně udělat“ [Ž1, str. 5]. Respondentka č. 2 rozpadem vztahu ztratila iluze o vztazích s muži jako partnery, což bere jako negativum : „Já sem byla samostatná poměrně i předtím, s tím já sem problém asi neměla ... ale, změnilo to moje vztahy k chlapům ... jako, ve smyslu velký vostražitosti, velký nedůvěry, prostě jako že když do toho člověk šel, tak to bral jako poctivej pokus ... a ... prostě mě to vodradilo“ [Ž2, str. 9]. Respondentka č. 3 jako jedno z negativ samoživitelství uvádí nedostatek času na péči o sebe a změnu navyklého způsobu života:
Mě to změnilo jakoby v tom, že, já sem měla Hanku poměrně pozdě, že, tak sem měla nějakej navyklej jakoby svůj klidovej život, a ... kvůli dítěti jsem se musela strašně moc věcí vzdát. (...) Třeba mi chybí to, že jsem hodně cvičila, což jsem musela vopustit kvůli tomu (...) mě samoživitelství vedlo k tomu, že sem tlustá jako prase (smích). [Ž3, str. 9]
Respondentka č. 4 negativně hodnotí to, že její syn neměl během svého dětství v rodině mužský vzor: „Mám pocity toho, že jsem ublížila dítěti, tím, že jsem ho ochudila o otce, o jeho vlastního nebo i o náhradního, se kterým by Mirek vyrůstal a měl ho jako vzor“ [Ž4, str. 1]. Většina respondentek a jeden respondent se vyjádřili, že museli učinit v nastalé situaci jistý kompromis mezi tím, co chtěli a tím, co museli zvládnout v nové roli v zájmu dětí: „Zatnul jsem zuby, protože jsem se musel přizpůsobit volnému času dětí“ [M1, str. 4] „(...) volila jsem vědomě práci skoro v místě bydliště a to i za nižší plat“ [Ž1, str. 2]. „No určitě to byl jeden z důvodů, proč sem práci měnila, ale spíš to souviselo se zdravotním stavem než s tím, že sem na to byla sama. (...) Kdybych byla vdaná, udělala bych to úplně stejně“ [Ž2, str. 2]. „ (...) neřeším svoje doktory, protože prostě ... to dítě má přednost. (...) Spíš je to o tom, aby člověk s partnerem vyšel, protože jedinej tratnej je na tom to dítě“ [Ž3, str. 5, 6]. 66/86
EMPIRICKÁ ČÁST V rozhovorech se ženy více obviňují, více reflektují negativní dopady svých rozhodnutí, ačkoliv ta mohla být zcela legitimní. To odpovídá teorii, podle které by ženy měly více tematizovat to, že se něčeho musely vzdát, jsou více nejisté a pochybující o svých schopnostech. U mužů je hlavním výrazem dobrá schopnost vyrovnat se s problémy, které před ně život postavil, jsou na své vypořádání se s nimi hrdí. Více se o tom budeme bavit v podkapitole 3.2.4. Genderové diference vyplývající z rozhovorů. Druhá část rozhovorů byla tedy zaměřena na prozkoumání sociálních faktorů, které ovlivňují prožívání samoživitelství matkami a otci. V této kategorii faktorů bylo vidět rozdíly mezi skupinami ve snaze komunikovat s bývalým partnerem, v posuzování pozitiv a negativ samoživitelství i subjektivním pocitu zvládání situace, stejně jako v názorech okolí. Zdá se, že odchod matky ze společné domácnosti vyvolával v dětech větší emocionální zmatek než odchod otce. Může to být dáno tím, že v původním vztahu byla matka přítomna více než otec, proto jeho absence po rozchodu nebyla dětmi tolik vnímána jako nepřítomnost matky. V hodnocení svých výchovných schopností mužští zástupci tolik nemluvili o svých výchovných chybách a pocitech provinění, jak se to stávalo v rozhovorech ženám, které víc přemýšlely o psychických záležitostech dětí. Otcové nemají příliš chuť stýkat se svými bývalými partnerkami, mají problémy s nimi komunikovat. Na druhé straně ženy většinou s druhým rodičem svých dětí problémy v komunikaci nevidí, dokáží se na spoustě věcí dohodnout. Stejně tak jako v předchozích kapitolách ženy kvůli dětem měnily zaměstnání nebo typy úvazků. U mužů se takováto konstatování neobjevila, ti více zdůrazňovali svoji hrdost. To by také odpovídalo teorii, podle které muži více upřednostňují svou osobnost, zatímco ženy své děti. Podle výsledků rozhovoru v oblasti názoru okolí na dotazované byly mezi podskupinami vidět určité rozdíly; k otcům samoživitelům se chovalo blízké okolí jinak než k matkám samoživitelkám. Pomáhali jim všem v případě potřeby, jejich situaci nijak nedramatizovali, ovšem „opuštění“ otcové byli předmětem pozitivních emocí okolí více než matky samoživitelky. To by odpovídalo informacím z teoretické části této práce, podle kterých v naší společnosti stále převládají stereotypní genderové představy o mužích a ženách a jejich funkcích v rodině. Otcové navíc vyjadřovali domněnku, že muž to má v dané situaci horší než žena, protože není zvyklý dělat různé domácí práce a také většinou není ten, kdo žádá o rozvod. Muži více vyjadřovali pocit, že péče o dítě je samostatný úkol rodiče, měl by proto být pokud možno co nejvíc soběstačný a nezávislý, a o trochu víc upřednostňovali finanční pomoc. Toto zjištění je zajímavé vzhledem k tomu, že právě muži hodnotili předtím
67/86
EMPIRICKÁ ČÁST svoji finanční situaci lépe než ženy a zapadá to do obrazu maskulinity vyjádřeného genderovou teorií. Obecně bylo vidět, že ženy (z rodiny, tedy tety, babičky, nebo kamarádky) jsou jak respondenty, tak respondentkami mnohem častěji pověřovány funkcí pečovatelek o děti než muži.
3.2.3. Je lepší finanční pomoc nebo jiný druh pomoci? Při hodnocení toho, zda je pro ně lepší finanční, nebo jiný nefinanční druh pomoci (pomoc při výchově dítěte, rada, emocionální podpora apod.) se názory v obou podskupinách lišily pouze nepatrně. Muži měli za to, že oba druhy pomoci jsou podstatné, naopak ženy preferovaly finanční pomoc. Například pro respondenta č. 1 jsou důležité oba druhy pomoci, stejně jako pro respondenta č. 2. Ten ale navíc dodává : „Oba druhy jsou potřebné, ale jenom do určité míry. Člověk by se neměl na druhých stát závislý. Lepší je si udělat sám, co se dá, a teprve v nejhorším případě chtít něco od druhých“ [M2, str. 3]. Pro druhé dva otce je důležitější finanční pomoc. Respondent č. 4 navíc bere péči o dítě jako úkol, který má splnit, nečeká proto emocionální podporu od druhých, měl by po této stránce být soběstačný : „O peníze jde vždycky (...) Mně je jedno, co si o mně myslí ostatní a nepotřebuju se nikomu vyplakat na rameni ... ne, empatii neočekávám. Mám se o něco postarat, je to úkol, snažím se ho vydržet, splnit, a musím si v tom pomoct já sám“ [M4, str. 4]. V podskupině žen se dvě respondentky přikláněly na stranu finanční pomoci, i když z mně neznámého důvodu to například respondentce č. 1 připadá cynické : „Tak tohle si netroufám tak úplně posoudit. Je to asi individuální. Já upřednostňuji finanční pomoc. Může se to zdát cynické, ale to byl opravdu můj největší problém“ [Ž1, str. 3]. Naopak druhé dvě respondentky víc přivítaly pomoc při výchově dětí. Respondentka č. 4 to vyjádřila takto: „S penězi člověk nějak vyjde, naposled je tu k tomu sociálka, takže důležitější je pomoc při výchově, určitě“ [Ž4, str. 3]. Při porovnání preferencí obou podskupin tedy není vidět jednoznačný rozdíl ve větším zájmu o finanční nebo jiný druh pomoci. Muži více vyjadřovali pocit, že péče o dítě je samostatný úkol rodiče, měl by proto být pokud možno co nejvíc soběstačný a nezávislý, a o trochu víc upřednostňovali finanční pomoc. Toto zjištění je zajímavé vzhledem k tomu, že právě muži hodnotili předtím svoji finanční situaci lépe než ženy. Takovéto hodnocení zapadá
68/86
EMPIRICKÁ ČÁST do obrazu maskulinity vyjádřeného genderovou teorií, které budeme dále sledovat v následující podkapitole.
3.2.4. Genderové diference vyplývající z rozhovorů Muži častěji tematizovali nezávislost a samostatnost; vyjadřovali se v metaforách mužskosti, maskulinity (plnění úkolů, zatínání zubů, boj, překonávání překážek, umění poradit si sám)8: „Nenapadlo by mě ventilovat takové věci (...) Zatnul jsem zuby (...) Jsem na sebe hrdý, že jsem to zvládl“ [M1, str. 3, 4]. „Člověk by se neměl na druhých stát závislý (...) Lepší je si udělat sám, co se dá (...) Ať si každý poradí, jak umí. (...) myslím si, že jsem to zvládal v rámci možností a s pomocí nejbližšího okolí rodiny docela dobře“ [M2, str. 3, 4]. „...sám jsem si tuhle situaci vybral“ [M3, str. 2].
„Mně je jedno, co si o mně myslí ostatní
a nepotřebuju se nikomu vyplakat na rameni ... ne, empatii neočekávám. Mám se o něco postarat, je to úkol, snažím se ho vydržet, splnit, a musím si v tom pomoct já sám. (...) je to mezi rodiči takový trochu boj, ne o urvání si dítěte pro sebe ...“ [M4, str. 4, 5]. V některých případech je tento projev maskulinity posilován okolím (lítost, obdiv): „Okolí mě litovalo, že jsem se k tomu propůjčil, někdy mě i obdivovali“ [M1, str. 3]. „Skutečný názor okolí neznám, tvářili se přátelsky“ [M2, str. 3]. Někomu také okolí radilo: „Sousedky mi radily, jak mám prát, vařit a tak dále ...“ [M1, str. 3]. V ženské skupině se pak vyskytovaly pojmy spojené se sebeobětováním v zájmu druhého a závislostí, tedy s feminitou: „Zkrátila jsem si spánek“ [Ž1, str. 5]. „(...) protože prostě ... to dítě má přednost“ [Ž3, str. 5]. „Víc jsem přemýšlela nad výběrem práce kvůli dítěti, než žena bez dítěte“ [Ž4, str. 1]. Většinou jsou ale respondentky vcelku smířené se svým osudem: „Mohla jsem dopadnout hůř“ [Ž1, str. 5], „Já jsem vlastně s tímhle životem docela spokojená“ [Ž4, str. 4]. Jedna respondentka byla kritizována okolím a tato kritika byla spojena s tím, že je rozvedená: „Samozřejmě se najdou třeba v sousedství lidé, kteří říkají „ta rozvedená“ s hanlivým nádechem (...) můj soused mi řekl, že mám z ostudy kabát ...“ [Ž1, str. 3]. Toto zajímavě kontrastuje s obdivem a lítosti v případě mužů. V kontrastu k jejímu vyjádření je ovšem také zkušenost další respondentky: „... nikdy jsem necítila opovržení od okolí“ [Ž4, str. 1].
8
Výrazy odpovídající tematizovanému problému jsem zdůraznila podtržením.
69/86
EMPIRICKÁ ČÁST Muži se častěji vyjadřovali negativně o ženách, a to konkrétně o své bývalé partnerce „ ... ta se opravdu nepřetrhla. (...) ale pak se o ně zase moc nestarala (...) Máma je proti mně popouzela ze zlosti“ [M1, str. 2, 3], „... co mohl dělat, když ho nechtěla. (...) ... se matka na výchově syna vůbec nepodílí. (...) Je určitě důležitá i konkrétní pomoc dítěti jako jsou společné dovolené a osobní dárky od mámy. A toho moc nebylo. (...) ... tvářila se tak u soudu“ [M2, str. 2, 3], „Moje žena by si tohle nevybrala. (...) Kluka si bere na jeden až dva dny měsíčně, víc jí to prý nevyjde“ [M3, str. 2, 3], „V těhotenství si našla přítele (...) našla si přítele a opakovala se situace ze začátku ...“ [M4, str. 2] nebo ženách obecně:
„Ty to maj
lehčí, jsou na starost o domácnost zvyklý, navíc většinou o rozvod požádají ony samy, tak to tak asi chtějí. (...) Nenechal bych soudce, aby ho mohl jeden z rodičů, hlavně asi mámy, nějak ovlivnit“ [M2, str. 3, 4], „ (...) cítila, že rozvod pro ni jako pro ženskou nebude zas takovej problém“ [M4, str. 3]. Ženy se tedy vyjadřovaly o mužích méně často negativně, přesto zde některé výtky adresné či obecné zazněly rovněž:
„...opravdu většina těch chlapů, těch, co to takhle
vyčůraně vymysleli (...) Není to, není to jeho zásluha (...) ... a zejména když ty články píšou chlapi ...“ [Ž2, str. 4, 8], „Takže by s ní šel na to plavání, tak to neexistuje, a ani nepřidal na ... (...) Tatínek ji má mít 14 dní, ale bere si ji jeden tejden. (...) Protože von se naprdne... (...) Chlapi sou vod přírody hrozně líný (...) voni nechtěj nic řešit“ [Ž3, str. 3, 5, 6, 8]. Respondentka č. 4 zmínila velmi důležitou věc, a tou je domácí násilí: „Druhý mámin muž ji brzo začal bít, radši jsem jezdila k babičce a dědovi třeba na čtrnáct dní, prostě jsem si sbalila věci a jela jsem k nim“ [Ž4, str. 3]. Abychom nebyli pouze negativističtí, o opačném pohlaví se muži i ženy vyjadřovali také pozitivně, a to vždy o konkrétní osobě. Muž v jednom případě pronesl: „Abych nebyl jen kritickej, tak když byla doma s dětma, tak jsem si to já jako chlap užíval, byl doma klid, věci byly jakž takž zpracovaný“ [M4, str. 2]. Ženy byly v tomto ohledu rozhodně štědřejší: „(...)a mám dobrý vztah s bývalým manželem (...) tak mi vždycky finančně pomohl. (...) máme s mužem dobré vztahy. (...) ... otec dětem spoustu věcí uhradí i mimo výživné“ [Ž1, str. 1, 3], „A to on je ještě v tomdle docela dobrej“ [Ž2, str. 4], „ (...) byla to gentlemanská dohoda. (...) ... ať se choval jak chtěl, měl rád děti a hezky se o ni postaral“ [Ž4, str. 4]. Z rozhovorů vyplynula také další zajímavá věc, a tou byla role žen jako pečovatelek: „Všecko dělám já, máma vaří, jinak to zvládám sám“ [M3, str. 3], „ (...) občas pomohly kamarádky“ [Ž1, str. 2], „ (...) tam fungovaly kamarádky z vokolí (...) tak začaly bejt problémy s těma kroužkama, tak to už pak začala fungovat tchýně “ [Ž2, str. 4], „ ... tejden ji 70/86
EMPIRICKÁ ČÁST má jeho matka. (...) ji rozstrkám po babičkách. (...)Občas mi pomůže ségra. (...) Má jedinou fungující babičku, fungující tetu, ta se jí taky věnuje“ [Ž3, str. 4, 5, 6], „Mně pomáhala i sestra, která bydlela s námi, takže ta taky mohla pomáhat. (...) A když bylo potřeba, pomohla máma“ [Ž4, str. 3, 4]. V některých případech respondenti/ky zmínili také muže, ale buď v rámci obecného označení „rodiče“, nebo nespecifického označení podpory: „No ze začátku mi pomáhali rodiče, když jsem zůstal sám. V kuchyni, s penězma a tak, o prázdninách s hlídáním, s úkolama.(...) Rodina mě podporovala a bratr taky“ [M.2, str. 2, 3], „Brácha je solidární, párkrát už za nima syn byl“ [M3, str. 3]. V některých rozhovorech zazněly z úst respondentů/tek výrazy odpovídající genderově stereotypnímu myšlení (například, že nějaké práce jsou ženské a jiné mužské, že se někdo více hodí (biologicky) na něco atd). Lidé tyto fráze používají, ačkoliv je často svým životem mohou popírat: „V případě muže se musí ženské práce učit úplně od začátku a to sám bez pomoci nějaké ženy“ [M1, str. 2], „ (...) tak když byla doma s dětma, tak jsem si to já jako chlap užíval“ [M4, str. 2], „Zaměstnaná ženská má ve většině případů stejný zápřah, ať je vdaná, nebo samoživitelka“ [Ž1, str. 1]. Respondentka č. 3 v tomto kontextu vyjádřila vliv médií na genderově stereotypní myšlení: „Mě vytáčej takový ty řeči médií, jako že jako žena musíte aspoň tři hodiny tejdně cvičit, že se musíte každej večer vodlíčit a ráno nalíčit“ [Ž3, str. 7]. Během rozhovorů bylo tedy možné pozorovat u obou skupin některé formulace odpovídající
typicky mužským nebo ženským zvyklostem chování a vyjadřování. Tyto
projevy jsou charakteristické pro genderové stereotypy dané socializací v dané společnosti a shodují se s informacemi uvedenými v teoretické části práce (viz podkapitola 2.1. Gender). Jednalo se o mužské vyjadřování samostatnosti, nezávislosti, používali metafory mužskosti typu boj, zatnout zuby, vydržet, nechci se vyplakat a podobně. Ženy častěji vyjadřovaly pocity sebeobětování, jednání v zájmu dítěte. Obecně bylo vidět, že ženy (z rodiny, tedy tety, babičky, nebo kamarádky) jsou jak respondenty, tak respondentkami mnohem častěji pověřovány funkcí pečovatelek o děti než muži. Muži se o ženách obecně i konkrétně vyjadřovali negativističtěji než ženy o mužích.
3.2.5. Shrnutí analýzy rozhovorů Na úvod je třeba zmínit, že ženy obecně odpovídaly déle a se více rozhovořily, zatímco muži vesměs velmi struční a věcní, což je samo o sobě v souladu s tradičními genderovými vzorci.
71/86
EMPIRICKÁ ČÁST Proto bylo obtížné některé myšlenky mužů interpretovat, aby nevyzněly jinak, než je respondenti zamýšleli. Již samotný termín samoživitelství není obzvláště pro ženy příliš pravdě odpovídající, protože podle nich doslovně znamená péči o sebe sama. Zde je patrné, že ženy nejsou srozuměny s tím, jak je termín definován v odborné literatuře a ze strany úřadů. Padl dokonce návrh na jeho změnu za funkčnější označení role rodiče v neúplné rodině. V první části jsme rozebrali klíčové faktory ovlivňující prožívání samoživitelství co se týče materiální stránky života, jako jsou zaměstnání, finanční situaci rodiny, péči o domácnost, výživné a státní pomoc. V souvislosti s výběrem zaměstnání a nutností jeho změny se zkušenosti otců a matek z neúplných rodin liší. Otcové nebyli nuceni střídat zaměstnání, protože měli i po rozpadu vztahu dost finančních prostředků na péči o domácnost a současně nebylo nutné snižovat pracovní úvazek kvůli péči o děti. Matky musely více při výběru zaměstnání zohledňovat starost o děti nebo vzdálenost zaměstnání od bydliště, a to i za cenu nižšího platu a tedy nižší životní úrovně celé rodiny. Důvodem může být diskriminace žen na pracovním trhu z hlediska hledání a udržení si zaměstnání a výše platu a současně zajištění péče pro děti v předškolním věku. Vytíženost péčí o děti způsobuje, že si ženy nemohou najít lépe placené zaměstnání. Tato zjištění jsou v souladu se zkušenostmi z jiných zemí, které jsou zachyceny v odborné literatuře. Z odpovědí dotazovaných také vyplývalo, že nejsou spokojeni s procesem stanovování výživného. Kvůli netransparentnosti a nejednotnosti rozhodovacího procesu nemají jasnou představu o stanovování výživného, o svých právech a povinnostech. Z obavy, aby si případnými námitkami ještě neztížili situaci, pak raději souhlasí s rozhodnutím soudu, které jim nevyhovuje. Najmout si právníky pro ně vzhledem k jejich finanční situaci také není snadné, navíc pokud si nejsou respondenti/ky jisti, že právník bude jednat čistě v jejich zájmu. Rozdíl však byl v tom, že muži opakovaně vyjadřovali názor, že soudy při rozhodování straní ženám. Ze statistik však tento názor v žádném případě nevyplývá. Zdá se tedy, že muži se situací vyrovnávají jinak než ženy a v souladu s genderovou teorií mají tendenci se vymezovat vůči ženám. Pokud jde o výši výživného, většina dotazovaných ji hodnotila jako neodpovídající reálným nákladům na dítě a nespokojenost vyjadřovali i s procesem jeho určování. Prvotním impulsem ke stanovení částky by podle nich měla být dohoda mezi partnery a teprve v případě neshody by měl částku určovat soud. Podle dotazovaných by se částka mohla stanovovat na základě platu druhého rodiče, věku dítěte a také individuálních potřeb dítěte, 72/86
EMPIRICKÁ ČÁST jako jsou například jeho koníčky, navštěvované kroužky. V souhrnu tedy jak s procesem stanovování výživného, tak s jeho určenou výší nebyla spokojena ani jedna podskupina. V odpovědích otců však opět zaznívalo, že při rozhodování stojí soudce na straně ženy. Na straně matek byla vyjádřena nespokojenost jak s rychlostí soudů, tak určováním výše výživného a jeho vymahatelností v případě, že druhý partner z finančních nebo osobních důvodů platit odmítá. Objevily se také myšlenky, jak důležitý je i nadále vztah mezi bývalými partnery, aby se uměli dohodnout na dalších postupech týkajících se příspěvků na děti – toto zdůrazňovaly hlavně ženy. Návrhy na změnu ze strany dotazovaných se týkaly transparentnosti rozhodování, objektivity soudů, možnosti zpracování tabulek výše výživného odvislých od věku dítěte a příjmu druhého rodiče, které by objektivně platily jako základ pro stanovování částky. V souladu s údaji uvedenými v teoretické části této práce viděli respondenti velký problém v nejasném a subjektivním rozhodování soudů o částce, kterou má druhý rodič na dítě platit. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že muži se vyhýbali v odpovědích konkrétním částkám, jaké dostávají nebo odvádějí z rozhodnutí soudu, stejně jako nehodlali blíž rozebírat možnosti, jak by se mělo změnit stanovování výživného. Ženy se v této oblasti vyjadřovaly mnohem aktivněji, dané téma jim bylo bližší a více nad ním zřejmě už dříve přemýšlely, což může být proto, že jsou pro ně peníze větší problém. Hodnocení finanční situace rodiny totiž bylo pozitivnější v podskupině mužů, kteří si na nedostatek prostředků příliš nestěžovali, až na jednoho dotazovaného, který postrádal peníze na vylepšování domu a cesty do zahraničí, na plnění jeho představ. Největší finanční problémy měla v našem vzorku matka, které musí pracovat na zkrácený úvazek a žije v podstatě ze dne na den, bez finanční rezervy. Diskuse o státní pomoci neúplným rodinám byla zcela v režii žen; muži se vyjadřovali velmi vágně. Nápady na pomoc ze strany státu měly v podskupině matek konkrétnější podobu. Respondentky kritizovaly půjčky založené na modelu klasické rodiny, které členy domácnosti s jedním příjmem diskriminují. Jedna z respondentek negativně hodnotila dříve zavedené, nyní odstraněné, společné zdanění manželů, které zvýhodňovalo pouze manželské páry, a bylo podle ní pouze politickým krokem. Stejně tak bylo podle dvou respondentek pro rodiče v neúplné rodině státem znevýhodněné počítání příjmů, pokud stejnou domácnost sdílelo alespoň jedno dítě s vlastním příjmem, nebo odděleně žijící partner. Dalším zajímavým námětem do diskuse o státem propagované vizi klasické rodiny vyjádřeným jednou respondentkou byly slevy na děti uplatňované například v cestovních kancelářích nebo 73/86
EMPIRICKÁ ČÁST při vstupech do kulturních zařízení. Zdá se tedy, že si ženy i bez genderového vzdělání spontánně uvědomují negativní dopady tradičního, heterosexuálního modelu nukleární rodiny pro „netradiční“ rodiny. Zároveň je patrné, že ženy v souladu s teorií považují stát za jednoho z relevantní aktérů vzhledem k jejich situaci. Druhá část rozhovorů byla zaměřena na prozkoumání faktorů, které ovlivňují prožívání samoživitelství matkami a otci. Prvním faktorem byl dotazovanými vnímaný postoj dítěte k rozpadu vztahu jeho rodičů. Z podskupiny otců všichni kromě jednoho uvedli, že jejich děti se s rozpadem rodiny z různých důvodů vyrovnávaly těžce. Podskupina tvořená matkami naopak vesměs tvrdila, že se děti s rozchodem partnerů vyrovnaly vcelku dobře. Zdá se tedy, že odchod matky ze společné domácnosti vyvolával v dětech větší emocionální šok než odchod otce. Může to být dáno tím, že v původním vztahu byla matka přítomna více než otec, proto jeho absence po rozchodu nebyla dětmi tolik vnímána jako nepřítomnost matky. Respondenti/ky se měli dále vyjádřit k tomu, jak podle nich vychovávají své dítě. Vcelku se všichni rodiče bez ohledu na pohlaví snaží vlastním dětem věnovat. V hodnocení svých výchovných schopností mužští zástupci tolik nemluvili o svých výchovných chybách a pocitech provinění, jak se to stávalo v rozhovorech ženám, které víc přemýšlely o psychických záležitostech dětí, což odpovídá genderové teorii. V oblasti volného času kromě jedné respondentky neměli dotazované a dotazovaní pocit, že by jim oproti dřívější době, kdy žili s partnerem, výrazně chyběl volný čas na jejich koníčky nebo na chvíle strávené s dětmi. Ženy narozdíl od mužů ovšem věnovaly svůj čas domácnosti a dětem i před rozchodem, a proto ačkoliv nezaznamenaly ve svém volném čase změnu, ve skutečnosti byla situace výhodnější pro muže. Největší problém byl, komu svěřit děti v době prázdnin, ale podobné problémy podle nich řeší i klasicky žijící rodiny. Dalším tématem rozhovoru byl kontakt dotazovaných s bývalým partnerem. Až na jednoho muže se otcové nemají příliš chuť stýkat se svými bývalými partnerkami, mají problémy s nimi komunikovat. Jeden respondent se nepokoušel prosazovat zvýšení příspěvků na dítě druhým rodičem z důvodu hrdosti. Na druhé straně ženy většinou s druhým rodičem svých dětí problémy v komunikaci nevidí, dokáží se na spoustě věcí dohodnout. Jedna z respondentek uvedla jako problém při komunikaci s bývalým partnerem, že nebere kontakty se svým dítětem jako povinnost, ale jako právo, které může, ale nemusí využít, je to tak uvedené v rozsudku, a nemělo by mu tudíž být vyčítáno, pokud si dceru nevezme k sobě tak často, jak by si ona představovala. Tato respondentka pak dělá diplomatické tahy především v zájmu dítěte. Stejně tak jako v předchozích kapitolách ženy kvůli dětem měnily zaměstnání 74/86
EMPIRICKÁ ČÁST nebo typy úvazků. U mužů se takováto konstatování neobjevila, ti více zdůrazňovali svoji hrdost. To by také odpovídalo teorii, podle které muži více upřednostňují svou osobnost, zatímco ženy své děti. Podobně dopadlo i hodnocení dotazovaných co se týče vztahů mezi dětmi a druhým rodičem. Žádný z otců nehodnotil tyto vztahy pozitivně. Ženy naproti tomu hodnotily vztahy mezi dětmi a druhým rodičem jako korektní. Vztahy mezi nimi jsou přátelské, podnikají spolu různé akce. Z rozhovorů tedy vyplývá jistý rozdíl mezi muži a ženami co se týče komunikace dítěte s druhým rodičem. Mohlo by to souviset s větší tolerancí žen nebo s tím, že jim více záleží na kontaktech s otcem, protože je to v zájmu dítěte. Dalo by se říci, že ženy nadřazují zájmy dítěte nad vlastní zájmy, na rozdíl od mužů. Je možné, že protože to ženy dělají a s otci komunikují , mohou po čase snadněji zjistit, že se druhým rodičem komunikovat dá. Podle výsledků rozhovoru v oblasti názoru okolí na dotazované byly mezi podskupinami vidět určité rozdíly; k otcům samoživitelům se chovalo blízké okolí jinak než k matkám samoživitelkám. Pomáhali jim všem v případě potřeby, jejich situaci nijak nedramatizovali, ovšem „opuštění“ otcové byli předmětem pozitivních emocí okolí více než matky samoživitelky. To by odpovídalo informacím z teoretické části této práce, podle kterých v naší společnosti stále převládají stereotypní genderové představy o mužích a ženách a jejich funkcích v rodině. Dalším bodem do diskuse byl vliv médií na hodnocení samoživitelů a samoživitelek veřejností. Podle všech respondentů a respondentek média situaci rodičů samoživitelů zkreslují, pokud o nich vůbec hovoří. Muži příliš témata neúplných rodin diskutovaná médii nesledují, proto si nedokázali vybavit žádný konkrétní příklad zkreslování tohoto tématu médii. Podle žen média příliš zdůrazňují vliv neúplné rodiny na delikvenci dětí. Média navíc podle nich často hovoří pouze o finanční stránce věci. Jeden respondent se také domníval, že média dost nezdůrazňují horší postavení muže v případě, že má vážný zájem pečovat samostatně o své dítě, protože se předpokládá, že o něj bude lépe pečovat matka dítěte. Z této části rozhovorů tedy jednoznačně vyplývá, že muži si takovýchto témat v médiích téměř nevšimnou a více na ně reagují ženy.
Může to být dáno tím, že média vesměs o
samoživitelství mluví jako o záležitosti žen a proto mohou být pro ženy relevantnější. Otázka neúplných rodin je totiž obecně více vztažena k ženám . Rovněž mohou být odpovědi odrazem toho, že se o samoživitelství píše především v „ženských“ časopisech, které muži vesměs nečtou a proto si nedokáží nic konkrétního vybavit.
75/86
EMPIRICKÁ ČÁST Při posouzení rozdílu vnímání situace samoživitelky nebo samoživitele v závislosti na tom, zda se pro ni rozhodl dobrovolně, či k ní byl donucen okolnostmi, se respondenti shodli na tom, že lépe se s tímto stavem vyrovná člověk, který se pro něj rozhodl dobrovolně. Otcové navíc vyjadřovali domněnku, že muž to má v dané situaci horší než žena, protože není zvyklý dělat různé domácí práce a také většinou není ten, kdo žádá o rozvod. Když měli dotazovaní/né zhodnotit, jak se vypořádali s vedením neúplné rodiny, co jim tato životní etapa dala a vzala, většinou hovořili o větší samostatnosti a prvotním stresu, se kterým se museli po rozchodu s partnerem, partnerkou vyrovnat. Otcové často vyjadřovali určitý pocit hrdosti na sebe, uspokojení ze zvládnutí obtíží Stejně tak ovšem vyjmenovávali různé zdravotní problémy mající pravděpodobně příčiny ve stresu. Jedna respondentka zdůraznila zátěž rodiče samoživitele, který musí být dětem současně matkou i otcem. Rovněž díky této životní zkoušce pochopila, že by člověk měl ze vztahu odejít, pokud chování druhého překročí určitou mez, a neměl by ve vztahu zůstávat jen ze strachu ze samoty. Další žena jako jedno z negativ samoživitelství uvedla nedostatek času na péči o sebe a změnu navyklého způsobu života. Jiné ženě se danou situací změnil hodnotový žebříček, což brala jako pozitivum. V rozhovorech se ženy více obviňovaly, více reflektovaly negativní dopady svých rozhodnutí, ačkoliv ta mohla být zcela legitimní. To odpovídá teorii, podle které by ženy měly více tematizovat to, že se něčeho musely vzdát, jsou více nejisté a pochybující o svých schopnostech. U mužů je hlavním výrazem dobrá schopnost vyrovnat se s problémy, které před ně život postavil, jsou na své vypořádání se s nimi hrdí. Při porovnání preferencí obou podskupin tedy není vidět jednoznačný rozdíl ve větším zájmu o finanční nebo jiný druh pomoci. Muži více vyjadřovali pocit, že péče o dítě je samostatný úkol rodiče, měl by proto být pokud možno co nejvíc soběstačný a nezávislý, a o trochu víc upřednostňovali finanční pomoc. Toto zjištění je zajímavé vzhledem k tomu, že právě muži hodnotili předtím svoji finanční situaci lépe než ženy. Takovéto hodnocení zapadá do obrazu maskulinity vyjádřeného genderovou teorií. V podkapitole Genderové diference hovořím o tom, že v rozhovorech bylo pozorovat u obou skupin některé formulace odpovídající typicky mužským nebo ženským zvyklostem chování a vyjadřování. Tyto projevy jsou charakteristické pro genderové stereotypy dané socializací v dané společnosti a shodují se s informacemi uvedenými v teoretické části práce. Jednalo se o mužské vyjadřování samostatnosti, nezávislosti, používali metafory mužskosti typu boj, zatnout zuby, vydržet, nechci se vyplakat a podobně. Ženy častěji vyjadřovaly pocity sebeobětování, jednání v zájmu dítěte. Obecně bylo vidět, že ženy (z rodiny, tedy tety,
76/86
EMPIRICKÁ ČÁST babičky, nebo kamarádky) jsou jak respondenty, tak respondentkami mnohem častěji pověřovány funkcí pečovatelek o děti než muži. Muži se o ženách obecně i konkrétně vyjadřovali negativističtěji než ženy o mužích.
77/86
ZÁVĚR 4. ZÁVĚR Snahou mé bakalářské práce bylo zhruba zmapovat situaci rodičů samostatně se starajících o školou povinné děti v České republice s přihlédnutím k potenciálně rozdílným zkušenostem matek a otců. Toto téma je aktuální, protože v dnešní době spolu se vzrůstajícím počtem rozvodů, ale nejen proto, stále více roste počet monoparenterálních domácností. V České republice není mnoho studií, které by se zabývaly tímto tématem. Hlavním cílem bylo porovnání situace matek samoživitelek a otců samoživitelů, odkrytí některých obtížností, s nimiž se setkávají matky a otcové v neúplné rodině po rozvodu, analýza jejich reakcí na tyto obtíže a pochopení strategií jednání, které v dané situaci používají. V analýze
rozhovorů
jsem
faktory,
které
by mohly ovlivňovat
prožívání
samoživitelství, rozdělila na dvě kategorie: materiální a sociální vlivy, následně pak preference těchto faktorů jednotlivých skupin a genderové diference vyplývající z rozhovorů. V materiální oblasti byly vidět zřejmé rozdíly ve zkušenostech mužů a žen co se týče zaměstnání, názoru na výživné a státní pomoc neúplným rodinám. Otcové nebyli nuceni zaměstnání střídat, protože měli i po rozpadu vztahu dost finančních prostředků na péči o domácnost a současně nebylo nutné snižovat pracovní úvazek kvůli péči o děti, zatímco matky musely více při výběru zaměstnání zohledňovat starost o děti nebo vzdálenost zaměstnání od bydliště, a to i za cenu nižšího platu a v důsledku toho nižší životní úrovně celé rodiny. Pokud jde o výživné, většina dotazovaných ji hodnotila jako neodpovídající reálným nákladům na dítě a nespokojenost vyjadřovali i s procesem jeho určování. Ženy se v této oblasti vyjadřovaly mnohem aktivněji, dané téma jim bylo bližší. Muži opakovaně vyjadřovali názor, že soudy při rozhodování straní ženám. Diskuse o státní pomoci neúplným rodinám pak byla zcela v režii žen; muži se vyjadřovali velmi vágně. Zdá se, že si ženy spontánně uvědomují negativní dopady tradičního modelu nukleární rodiny pro „netradiční“ rodiny a považují stát za jednoho z relevantních aktérů vzhledem k jejich situaci. Druhá část rozhovorů byla zaměřena na prozkoumání sociálních faktorů, které ovlivňují prožívání samoživitelství matkami a otci. V této kategorii faktorů bylo vidět rozdíly mezi skupinami ve snaze komunikovat s bývalým partnerem, v posuzování pozitiv a negativ samoživitelství i subjektivním pocitu zvládání situace, stejně jako v názorech okolí. Podle výsledků rozhovoru v oblasti názoru okolí na dotazované byly mezi podskupinami vidět určité rozdíly; k otcům samoživitelům se chovalo blízké okolí jinak než k matkám samoživitelkám. Pomáhali jim všem v případě potřeby, jejich situaci nijak nedramatizovali,
78/86
ZÁVĚR ovšem „opuštění“ otcové byli předmětem pozitivních emocí okolí více než matky samoživitelky. To by odpovídalo informacím z teoretické části této práce, podle kterých v naší společnosti stále převládají stereotypní genderové představy o mužích a ženách a jejich funkcích v rodině. Z uvedeného vyplývá, že jak materiální, tak sociální faktory ovlivňující prožívání samoživitelství jednotlivcem vykazovaly rozdílné dopady na skupinu otců a skupinu matek. Při výzkumu dané problematiky jsem se poprvé setkala s osobními názory nejen žen samoživitelek, ale také mužů samoživitelů na danou problematiku . Na jedné straně mi to pomohlo si pozměnit můj do té doby jednostranný názor na schopnost otců postarat se všestranně o své děti, na druhé straně jsem objevila některé pro mě do té doby skryté slabiny ekonomického a sociálního systému naší společnosti (výživné, zaměstnání), význam vlivu okolí na vnímání samoživitelství jednotlivcem a obecně stále přetrvávající stereotypní myšlení mužů o ženách a žen o mužích
ukryté „mezi řádky“ rozhovorů.
Domnívám se, že otázka vlivu a pojímání samoživitelství médii by byla zajímavé téma pro samostatnou bakalářskou práci. Za bližší zkoumání by stála otázka, kde se objevují články o samoživitelství, zda pouze v „ženských“ časopisech nebo také v časopisech „mužských“. Dalším námětem vhodným k hlubšímu prozkoumání by bylo téma podpory samoživitelek a samoživitelů ze strany okolí, vliv orientační rodiny samoživitele/ky na jeho jednání v dané situaci. Mohlo by být také provedeno rozšíření studie na matky samoživitelky a otce samoživitele, kteří se starají sami o děti po smrti partnerky či partnera nebo po rozchodu bez rozvodového řízení (nikdy tedy sezdaní k rozvodu nedošlo).
79/86
nebyli, nebo z nějakého důvodu
POUŽITÁ LITERATURA 5. POUŽITÁ LITERATURA Badinterová, Elisabeth. 2005. XY. Praha – Litomyšl: Paseka.
Bayerová, Zuzana. 2007. Výchova jedním rodičem. Nepublikovaná diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Beránek,Jan; Honzák, Radek. 2007. Platy žen v Unii, včetně Česka, jsou nízké [online]. Praha: Euroskop [cit. 21.4.2009]. Dostupné z:
Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2003. Srovnání postavení mužů a žena na trhu práce [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR [cit. 10.5.2009]. Dostupné z:
Centrum pro výzkum veřejného mínění. 2003. Péče o domácnost [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR [cit. 10.5.2009]. Dostupné z: Coffey, Amanda; Attkinson, Paul. 1996. Making sense of qualitative data. London: SAGE Publications. Černohorská, Martina. 2007. Přeměna mateřství na přelomu tisíciletí: Fenomén odkládání mateřství. Nepublikovaná bakalářská práce. Praha: FHS UK. ČSÚ, 2007. Rozvodovost [online]. Praha: ČSÚ [cit. 10.4.2009].
Dostupné z:
ČSÚ. 2003. Ženy v České republice [online]. Praha: ČSÚ [cit. 6. září 2008]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2002edicniplan.nsf/t/AA0041FBB1/$File/401502a4.pdf Dudová, Radka. 2004. Genderové aspekty rozchodu manželství.. Gender, rovné příležitosti, výzkum 5 (4): 9-10. Dudová, Radka. 2007. Rozporuplné diskursy otcovství [online]. Gender Sociologie, 1.4.2007 [cit. 10.4.2009]. Dostupné z :
80/86
POUŽITÁ LITERATURA Dudová, Radka. 2008. Aktivní otcovství aneb je skvělé být tátou [online]. Gender Sociologie. 2.2.2008 [cit. 10.4.2009]. Dostupné z : Evropská Komise. 2009. EU zahajuje kampaň proti rozdílům v odměňování žen a mužů [online]. Brusel: EK IP/09/341 [cit. 30.4.2009]. Dostupné z : <europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/09/341&format=PDF&aged=0&lang uage=CS&guiLanguage=en> Fafejta, Martin.2004. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Věrovany: Jan Piszkiewicz.
Hamplová, Dana; Rychtaříková, Jitka; Pikálková, Simona. 2004. České ženy, vzdělání, partnerství, reprodukce a rodina. Praha:Sociologický ústav AV ČR. Hašková, Hana. 2001. Postavení žen na trhu práce v ČR a EU [online]. Praha: Gender studies [cit. 8.5.2009]. Dostupné z: Hetherington, Mavis E.., Kelly, John. 2003. For Better or for Worse. Divorce Reconsidered. New York: Norton.
Jak se stát otcem samoživitelem
[cit.
10.4.2009].
Dostupné
z
:
Jandourek, Jan. 2003. Úvod do sociologie. Praha: Portál.
Jeřábek, Hynek. 1993. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: FSV UK.
Ježek Stanislav; Vaculík, Martin; Wortner, Václav. 2006. Základní pojmy z metodologie psychologie. Brno: Masarykova univerzita. Kolářová, Jitka. 2009. Média a stereotypy: A paní profesorko, co říká váš manžel na to, že kvůli práci nestíháte domácnost a rodinu? [online] Praha: Gender studies o.p.s. [cit. 8.5.2009]. Dostupné z: Krčmářová, Barbora. 2008. Bez mámy. [cit.
81/86
10.4.2009]
Dostupné
z:
POUŽITÁ LITERATURA Matoušek, Oldřich. 1993. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON.
Ministerstvo spravedlnosti, 2009. Ročenky MSp [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti [cit. 4.5.2009]. Dostupné z: Mlčoch, Zdeněk. 2009. Nejčastější příčiny a důvody rozvodu manželství, statistiky rozvodovosti v ČR [online]. Praha. [cit. 10.4.2009] Dostupné z: Možný, Ivo. 1999. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Blok.
Možný, Ivo. 2002. Sociologie rodiny. Praha: SLON.
Možný, Ivo. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON.
Murphy, Robert F. 1998. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON.
Odstrčilová, Helena. 2006. Konflikty v partnerských vztazích mladých nesezdaných dvojic. Nepublikovaná bakalářská práce. Praha: FHS UK. Open Society Found Praha, 1999. Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open society Found Praha. Organizace spojených národů (OSN). 1990. Souhrn opatření k prevenci kriminality [online]. Havana: 8. kongres OSN [cit. 1.5.2009]. Dostupné z: Pavlík, Petr. 2009. Možné dopady krize na zaměstnanost žen z pohledu MPSV. Příspěvek uvedený v rámci odborného semináře Dopady ekonomické krize na ženy; Praha: Komise pro rovné příležitosti [cit. 1.5.2009]. Dostupné z: Pavlová, Lenka. 2008. Dítě jako zbraň [online]. Praha: rozhovor v Mladé frontě Dnes 22.4.2008 [cit. 4.5.2009]. Dostupné z:
82/86
POUŽITÁ LITERATURA Petlachová, Iveta. 2007. Některé z definic partnerství mezi mužem a ženou – očima české společnosti. Nepublikovaná bakalářská práce. Praha: FHS UK. Renzetti, Claire M.; Curran Daniel J. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum.
Rodina nezanikne. 2008 [online]. Praha. [cit. 10.4.2009] Dostupné z: Silva, Elisabeth B.1996. Good enough mothering? London: Routledge.
Singly, F.de. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál.
Sullerot, Evelyne. 1992. Quels péres? Quels fils? Paris: Fayard.
Špaňhelová, Ilona. 2005. Střídavá péče o děti po rozvodu očima psychologa [online]. Praha: měsíčník Právo a rodina [cit. 4.5.2009] Dostupné z: Trličíková, Michaela. 2008. Výživné – co vede soudcovskou úvahu? Nepublikovaná diplomová práce. Praha : FHS UK. Rodičovství po partnerském rozchodu – rodičovské role a identity rozvedených matek a otců (grant) [online].2008. [cit. 10.4.2009] Dostupné z: Uhde, Zuzana. 2009. K feministickému pojetí péče jako kritické kategorie sociální nerovnosti [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR [cit. 2.5.2009]. Dostupné z: Venglářová, Martina. 2008. Průvodce partnerským vztahem. Praha: Grada Publishing.
Víšek, Petr. 2006. Rodičovský příspěvek, minulost a budoucnost [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [cit. 2.5.2009]. Dostupné z:
83/86
POUŽITÁ LITERATURA Vohlídalová, Marta. 2008. Rozvod v současné české společnosti [online]. Nepublikovaný projekt disertační práce. Praha: FSV UK. [cit. 10.4.2009] Dostupné z: < http://tarantula.ruk.cuni.cz/ISS-67-version1-vohlidalova_projekt.doc > VIOD (Vzdělávací institut
péče
o
děti)
[cit.
10.4.2009]
Dostupné
z:
Ženy a média, 2007. Rozhovory v médiích: Stále důraz na mateřství a partnerství [online]. Praha: Ženy a média [cit. 10.5.2009]. Dostupné z: Zákony: Zákon 94/1963 Sb., o rodině. Zákon 140/1961 Sb., trestní zákon. Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce.
84/86
PŘÍLOHY 6. PŘÍLOHY Příloha č. 1: Návrh polostrukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami
NÁVRH ROZHOVORU S RODIČI SAMOŽIVITELI Krátké představení výzkumu: Je zaměřen na zmapování problematiky situace rodičů samoživitelů. Jedná se o první mapování a cílem je přispět k lepšímu pochopení současného stavu. Základním pravidlem výzkumu je zachování anonymity zdrojů!!! Datum, hodina, místo, aktéři/ky (buď před rozhovorem nebo po rozhovoru) 1. Mohl/a bys mi na začátek samoživitelem/samoživitelkou?
jen
stručně
říct,
jaké
•
Kolik dětí vychováváte a jak dlouho je již vychováváte sama?
•
Jak zvládáte zaměstnání a starost o domácnost a o děti?
to
je
být
i. Jak velký je váš úvazek? ii. Kolik hodin denně věnujete v průměru péči o děti a domácnosti? •
Pokud se mohu zeptat, jak zvládáte finanční stránku věci?
•
Musela jste dělat nějaké kompromisy pokud jde o volbu zaměstnání v souvislosti s tím, že jste samoživitelka?
•
Musela jste dělat nějaké další kompromisy?
•
Pomáhá vám někdo s péči o dítě/děti, nebo je to vesměs jen na vás?
•
Myslíš, že se liší život samoživitele, který byl do tohoto postavení v podstatě hozen od samoživitele, který si takovouto situaci vybral dobrovolně? Vybavíš si pod pojmem samoživitel/ka ještě něco?
•
2. Jaká je rodina, ze které pocházíš? • • •
Byli Tvoji rodiče rozvedeni, popřípadě žili odloučeně? Pokud ano, jak jsi jejich rozchod a život poté vnímal/a? Kolik sourozenců (sester, bratrů) máš, kolikátý jsi byl v pořadí?
3. Jak se s danou situací vyrovnávají děti? • • •
Kolik let měly, když jsi s nimi začal/a žít sám/sama? Jak často se vidí s druhým rodičem, jakou měrou se rodič podílí na jejich výchově? Vyhovuje Ti to? Jaký máte s dětmi časový rozvrh všedního a volného dne, jak moc jsou děti odpovědné za chod domácnosti?
85/86
PŘÍLOHY 4. Jak se k tvé situaci staví tvé nejbližší okolí? • • • • • •
Jaký názor má podle Tebe na samoživitele okolí – rodina, přátelé? Poskytují ti nějakou podporu Poskytují ti nějakou pomoc? Který druh pomoci je pro Tebe významnější, finanční, nebo aktivní pomoc při výchově dětí? Jak se k Tvé situaci staví zaměstnavatel ? o práce z domova, firemní školka, částečný úvazek, pružná pracovní doba? Jak vnímáš názor na samoživitele představovaný médii?
5. Jaký je Tvůj osobní názor na výživné? • Jak se díváš na jeho výši? Je podle Tebe jeho výše dostatečná? • Jak hodnotíš způsob stanovování výše výživného? • Zdá se Ti způsob stanovení výživného spravedlivý? • Kdybys měl/a možnost něco na něm změnit, co by to bylo?
6. Co Ti Tvoje situace přinesla pozitivního, o co Tě naopak ochudila? • Jakým způsobem řešíš nedostatek volného času? • Jak hodnotíš sám sebe z hlediska zvládání této životní etapy – jak se Ti daří akceptovat pomoc ostatních, finanční a časové nároky na výchovu a péči o domácnost? • V jaké směru Tě samoživitelství změnilo, jaké změny na sobě pozoruješ? 7. Tento výzkum je pilotní a je jistě řada věcí, které nám při formulování otázek unikají. Pro Tebe je daná situace samozřejmostí, máš s ní spoustu zkušeností. Napadá Tě něco, na co bychom se podle Tebe měli zaměřit? Je nějaký aspekt problému, který bychom měli podle Tebe znát?
86/86
