UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE REORGANIZACE SE ZAMĚŘENÍM NA PROCESNÍ ASPEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra občanského práva

REORGANIZACE SE ZAMĚŘENÍM NA PROCESNÍ ASPEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ Diplomová práce Adam Buchta

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Tomáš Pohl

Praha, červen 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 17. června 2013

Adam Buchta

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Tomáši Pohlovi za vstřícný přístup, trpělivost, cenné rady a podněty, díky kterým mohla tato práce vniknout. Rovněž bych rád poděkoval Mgr. Janu Hrivnákovi za podporu a přátelskou pomoc.

ÚVOD............................................................................................................................... 3 1.

2.

INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ A JEHO POVAHA ...................................................... 5 1.1.

Pojem insolvenčního řízení................................................................................. 5

1.2.

Povaha insolvenčního řízení ............................................................................... 7

1.3.

Základní zásady insolvenčního řízení ................................................................. 8

SUBJEKTY A ÚČASTNÍCI INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ .............................. 11 2.1.

Insolvenční soud ............................................................................................... 13

2.2.

Insolvenční správce .......................................................................................... 16

2.3.

Dlužník ............................................................................................................. 20

2.4.

Věřitelé ............................................................................................................. 21

2.4.1.

Věřitelské orgány ....................................................................................... 23

3.

ROZHODOVACÍ ČINNOST INSOLVENČNÍHO SOUDU............................. 25

4.

ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ .......................................................... 27

5.

6.

4.1.

Insolvenční návrh.............................................................................................. 27

4.2.

Činnost soudu po podání insolvenčního návrhu ............................................... 29

4.3.

Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm ..................................... 33

4.3.1.

Odmítnutí insolvenčního návrhu ............................................................... 34

4.3.2.

Zastavení řízení .......................................................................................... 36

4.3.3.

Rozhodnutí o úpadku ................................................................................. 38

4.3.4.

Zamítnutí návrhu ....................................................................................... 41

REORGANIZACE ................................................................................................ 43 5.1.

Pojem, účel a povaha reorganizace ................................................................... 44

5.2.

Způsoby provedení reorganizace ...................................................................... 47

5.3.

Přípustnost reorganizace ................................................................................... 49

NÁVRH NA POVOLENÍ REORGANIZACE ................................................... 52 6.1.

Podání návrhu na povolení reorganizace a nakládání s ním ............................. 52

6.2.

Rozhodování o návrhu na povolení reorganizace ............................................. 56

6.2.1.

Nemeritorní rozhodnutí ............................................................................. 59

6.2.2.

Meritorní rozhodnutí.................................................................................. 59

6.3. 7.

Účinky povolení reorganizace .......................................................................... 61

VYBRANÉ SUBJEKTY ŘÍZENÍ PŘI REORGANIZACI ............................... 62 7.1.

Věřitelé při reorganizaci ................................................................................... 62

-‐ 1 -‐

7.2. 8.

Insolvenční správce při reorganizaci ................................................................ 65

REORGANIZAČNÍ PLÁN................................................................................... 67 8.1.

Pojem a povaha reorganizačního plánu ............................................................ 67

8.2.

Sestavování reorganizačního plánu .................................................................. 68

8.3.

Předkládání reorganizačního plánu................................................................... 70

8.4.

Projednání a rozhodnutí o reorganizačním plánu ............................................. 74

8.4.1.

Přijímání reorganizačního plánu věřiteli ................................................... 74

8.4.2.

Schvalování reorganizačního plánu soudem ............................................. 76

8.5.

Změny reorganizačního plánu .......................................................................... 79

8.6.

Účinky a provádění reorganizačního plánu ...................................................... 81

9.

SKONČENÍ REORGANIZACE .......................................................................... 83 9.1.

Přeměna reorganizace v konkurs ...................................................................... 83

9.2.

Splnění reorganizačního plánu ......................................................................... 86

9.3.

Zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu .................................... 87

10.

ZHODNOCENÍ STÁVAJÍCÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY .......................................... 88

ZÁVĚR .......................................................................................................................... 91 Seznam zkratek ............................................................................................................... 92 Použité prameny a literatura ........................................................................................... 93 Resumé ........................................................................................................................... 99 Abstract ......................................................................................................................... 101 Klíčová slova/ Key Words ............................................................................................ 103

-‐ 2 -‐

ÚVOD Právní úprava úpadkového řízení v České republice doznala s účinností od 1. 1. 2008 rozsáhlé modernizace, a to zákonem č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „InsZ“ nebo „insolvenční zákon“), který nahradil dosavadní úpravu provedenou zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZoKV“ nebo „zákon o konkursu a vyrovnání“). Vzhledem k dlouhodobé absenci právní úpravy úpadku, a to od roku 1951 až do konce roku 1990, nebylo české insolvenční

právo

dostatečně

připraveno,

a

tedy

i

přizpůsobeno

rychlému

hospodářskému a společenskému vývoji devadesátých let 20. století. Nedostatky právní úpravy byly průběžně sanovány množstvím dílčích novel, které se pokoušely řešit výkladové problémy, které praxe přinesla, jakož i zákon přizpůsobovat novým fenoménům doby. Bylo však zřejmé, že četné nedostatky je potřeba zhojit koncepčním zásahem. Úprava provedená insolvenčním zákonem tak komplexně reaguje na vývojové trendy v hospodářství a společnosti a přináší širší spektrum možností, kterými lze řešit úpadkový stav osoby. Insolvenční zákon plně reflektuje vzrůstající trend úpadků fyzických osob nepodnikajících, tedy tzv. spotřebitelských úpadků, jakož i úpadků „větších“ podnikatelů, jejichž podnikání je možno sanovat, přičemž se snaží o omezení negativních důsledků likvidačních způsobů řešení úpadku, které zákon o konkursu a vyrovnání nedůvodně preferoval. Nová právní úprava tak zavádí nové způsoby řešení úpadku, kterými jsou zejména oddlužení a reorganizace. Právě reorganizace, či přesněji insolvenční řízení, v němž je jako způsob řešení úpadku zvolena reorganizace, je tématem této diplomové práce. Cílem tohoto textu je komplexně zmapovat insolvenční řízení a jeho jednotlivé části, a to se zaměřením na jeho procesní aspekty a instituty, jakožto i podrobně popsat jednotlivé fáze a části řízení týkající se reorganizace a zaměřit se na procedurální otázky s nimi spojené. Byť je insolvenční řízení specifickým druhem civilního procesu, je téma reorganizace povětšinou pojímáno spíše z hlediska hmotněprávního, kdy je důraz kladen zejména na jednotlivé instituty insolvenčního řízení a reorganizace jako takové, přičemž výklad se pravidelně soustřeďuje na reorganizační plán, jakožto klíčový nástroj k provedení reorganizace a uspokojení věřitelů, či na předpoklady k provedení reorganizace. Účelem této práce je však nahlédnout a popsat samotné soudní řízení, jakožto svébytný proces,

-‐ 3 -‐

v jehož rámci se reorganizace, jakožto procesní nástroj, který významně zasahuje do hmotného práva, uskutečňuje. Práce podrobně popisuje jednotlivé etapy insolvenčního řízení, přičemž se zaměřuje na jejich procesní specifika a kroky, které se zde uskutečňují či mají uskutečňovat. Z důvodu tematického zaměření práce, jakož i omezenému rozsahu diplomové práce, nejsou některé instituty, jež mají v daných etapách své místo, rozebírány dopodrobna, když tato práce je zaměřena specificky na procesní stránku věci. Práce se tedy detailněji nevěnuje otázce úpadku jakožto stavu hospodaření dlužníka či otázce faktického naplňování předpokladů úpadkového stavu insolvenčním zákonem předvídaného, ani problematice obsahu přihlášek pohledávek či reorganizačního plánu, neboť např. podrobné rozebrání reorganizačního plánu by zcela nepochybně již samo o sobě bylo s to vyčerpat rozsah diplomové práce. Důraz je tedy kladen na zákony a prováděcími předpisy stanovený průběh jednotlivých etap insolvenčního řízení a rozhodování soudu, jež v ideálním případě vedou k úspěšnému provedení reorganizace a jejímu skončení rozhodnutím insolvenčního soudu. V této práci se pokusím často upozornit na mnohé nedostatky a nejasnosti zákonné úpravy insolvence, přičemž se pokusím problematická ustanovení objasnit ve světle judikatury, doktríny a mnohdy i vlastních teorií a návrhů, neboť vzhledem k marginálnímu počtu uskutečněných reorganizací v porovnání s konkursem, rozhodovací praxe insolvenčních soudů, jakož ani odborná literatura, stále ani zdaleka neobjasnily všechny nejasnosti či rozpory v textu zákona obsažené. Text práce je zpracován podle právního stavu ke dni 10. června 2013.

-‐ 4 -‐

1. INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ A JEHO POVAHA 1.1. Pojem insolvenčního řízení Insolvenční řízení a jeho základní instituty vymezuje insolvenční zákon v ustanovení § 2. Zákonodárce zvolil metodu vymezení některých pojmů již v úvodních ustanoveních zákona, a to pojmů základních, jež se v zákonu vyskytují nejčastěji a již od samého počátku.1 Vymezení pojmu úpadek, resp. hrozící úpadek, je s ohledem na jeho esenciální význam provedeno v samostatném ustanovení § 3 InsZ. Pojem úpadek je klíčovým i pro vymezení pojmu insolvenční řízení, kdy je zákonodárce definuje jako řízení soudní, jež je určeno svým předmětem, kterým je právě úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka a způsob jeho řešení. Insolvenční zákon rozlišuje dvě základní formy úpadku, a to platební neschopnost a předlužení. Úpadek je potřeba rozumět jako objektivní stav hospodaření dlužníka, který naplňuje zákonem stanovené znaky. Esenciálním prvkem úpadkového stavu je pluralita věřitelů. O platební neschopnosti dlužníka hovoříme, jestliže má dle ust. § 3 odst. 1 InsZ kumulativně (i) více věřitelů; (ii) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti; přičemž (iii) tyto závazky není schopen plnit. Pro usnadnění posouzení toho, zdali je dlužník schopen své závazky plnit či nikoliv, insolvenční zákon stanoví v ust. § 3 odst. 2 vyvratitelné právní domněnky, které určují, kdy dlužník své peněžité závazky není schopen plnit. Úpadek ve formě předlužení zakotvuje insolvenční zákon jen ve vztahu k právnickým osobám a fyzickým osobám-podnikatelům. Předlužením dle ust. § 3 odst. 3 InsZ rozumíme stav hospodaření dlužníka, kdy při pluralitě věřitelů souhrn závazků dlužníka vůči věřitelům, tedy pasiv, převyšuje hodnotu jeho majetku, tedy aktiv, přičemž při stanovení hodnoty aktiv je zapotřebí přihlížet i k další správě majetku dlužníka či provozování jeho podniku. Insolvenční zákon zavádí i pojem hrozícího úpadku v ust. § 3 odst. 4 InsZ, čímž dlužníku umožňuje včas zabránit případnému dalšímu zadlužování a dosáhnout tak některých pozitivních účinků, které insolvenční řízení může přinést (např. moratorium), a to v období, kdy např. stav majetku dlužníka umožňuje úspěšnou aplikaci některého ze sanačních způsobů řešení úpadku. Zákon o konkursu a vyrovnání již ve svých úvodních ustanoveních jasně rozlišoval řízení konkursní a řízení vyrovnací, jež se vzájemně odlišovaly povahou 1

Důvodová zpráva ze dne 21.9.2005, k návrhu insolvenčního zákona, k ust. § 2.

-‐ 5 -‐

zvoleného způsobu řešení úpadku dlužníka. Na rozdíl od předešlé úpravy však insolvenční zákon zavádí jednotný, obecný pojem insolvenčního řízení, který se vztahuje na všechna řízení, v jejichž rámci je řešen úpadek dlužníka způsoby obsaženými v insolvenčním zákoně.2 Tímto přístupem zákon také akcentuje povahu tohoto řízení, jakožto řízení jednotného, které není samo o sobě definováno zvolenou metodou způsobu řešení úpadku, a které se teprve následně ve svém průběhu, na základě zvolené metody, vnitřně diferencuje.3 Zákonná definice insolvenčního řízení však není komplexní, když jediným specifickým prvkem tohoto soudního řízení není jen jeho předmět, nýbrž i soud, před nímž řízení probíhá, tedy insolvenční soud (§ 2 písm. b) InsZ) a rovněž i návrh na zahájení insolvenčního řízení, tedy insolvenční návrh (§ 2 písm. c) InsZ), bez něhož řízení zahájit nelze, když insolvenční řízení nemůže být zahájeno ex officio. Pro vymezení pojmu insolvenčního řízení je významný také účel, kterému toto řízení slouží. Tento účel je vyjádřen v ust. § 1 InsZ, který vymezuje předmět úpravy a řízení jako řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením, a to některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádaní majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem, jakož i k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.4 Právě uspokojení věřitele je pojmovým znakem insolvenčního řízení, když jedině za naplněním tohoto účelu může být řízení vedeno. Jakékoliv další účely a cíle jsou pouze druhotnými a na uspokojení věřitelů závislými cíli. Takovým druhotným účelem pak může být např. oddlužení dlužníka od závazků plně neuspokojených v průběhu insolvenčního řízení, jak uvádí ust. § 1 písm. b) InsZ.5 S ohledem na výše uvedené tedy můžeme insolvenční řízení definovat jako soudní řízení vedené insolvenčním soudem na základě insolvenčního návrhu, jehož předmětem je úpadek, resp. hrozící úpadek dlužníka a způsob jeho řešení, a to primárně za účelem uspořádaní majetkových vztahů k osobám dotčeným takovýmto úpadkem, 2

POHL, T. Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice. Bulletin advokacie. Praha : Česká advokátní

komora v Praze, 2007, 11/2007, s. 19. 3

WINTEROVÁ, A. A KOLEKTIV, Civilní právo procesní, doplněné o předpisy evropského práva. 6. vydání. Praha : Linde Praha

a.s., 2011, s. 592. 4

Ust. § 1 Insolvenčního zákona.

5

Supra pozn. č. 1, k ust. § 1.

-‐ 6 -‐

resp. hrozícím úpadkem, s možností současného oddlužení dlužníka, a to vždy pouze způsobem a postupem insolvenčním zákonem stanoveným.

1.2. Povaha insolvenčního řízení Insolvenční řízení je relativně samostatným a specifickým druhem civilního procesu, který se vyznačuje užitím modifikovaných zásad, a to s ohledem na svůj účel, kterým je uspokojení věřitelů. Postavení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), jakožto základního předpisu občanského řízení, je ve vztahu k insolvenčnímu zákonu zakotveno v ust. § 7 InsZ, které zavádí subsidiární přiměřené použití o. s. ř. pro insolvenční řízení jako takové a pro incidenční spory v jeho rámci projednávané, přičemž stanoví dva případy, kdy k subsidiární aplikaci občanského soudního řádu nedojde, a to obsahuje-li insolvenční zákon ustanovení odlišná, nebo byly-li by přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. popřeny zásady § 5 InsZ, na nichž je insolvenční řízení vystavěno, přičemž tato zákonná restrikce se vztahuje i na výklad ustanovení o. s. ř. v judikatuře soudů, která mají být užita na insolvenční řízení. Dále pak § 7 odst. 2 InsZ zavádí bezvýjimečnou aplikaci ustanovení o. s. ř. ve vztahu k určení věcné a místní příslušnosti insolvenčního soudu, tj. § 9 odst. 4, § 11 a § 84 až 89 o. s. ř. Z uvedeného je patrné, že množina ustanovení občanského soudního řádu, jež se v insolvenčním řízení neuplatní, je otevřená, a je tak především na aplikační praxi insolvenčních soudů, aby vymezily ustanovení, jejichž použití je pro svou neslučitelnost se zvláštní povahou insolvenčního řízení zcela či zčásti vyloučeno. Právě proto je zvláštní povaha insolvenčního řízení ve vztahu k obecné úpravě provedené občanským soudním řádem častým předmětem zájmu soudů v rozhodovací praxi. Rozhodování soudů však spíše než označení ustanovení o. s. ř., která se v insolvenčním řízení s ohledem na jeho zvláštní povahu neuplatní, směřuje k určení těch ustanovení, která se uplatnit mají.6 Insolvenční řízení je svou povahou také řízením komplexním, když v jeho rámci dochází k uspořádání majetkových vztahů mnoha subjektů, jakož i k řešení sporů s takovými vztahy souvisejících, přičemž takový postup v sobě spojuje jak řízení 6

Např. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. MSPH 89 INS 2788/2008, 2 VSPH 197/2008-A; Usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2008 sp. zn. MSPH 99 INS 3258/2008, 2 VSPH 237/2008-P21.

-‐ 7 -‐

nalézací, tak i řízení vykonávací, když jeho výsledkem by mělo být faktické uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů dlužníka.7 Zvláštní povaha insolvenčního řízení se projevuje také jeho dopady do oblasti hmotným právem upravených právních vztahů, když dochází k jejich změně, respektive suspendaci. Tento aspekt je patrný například z účinků zahájení insolvenčního řízení, kdy např. dle § 109 odst. 1 písm. b) InsZ právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem, nebo účinků vyhlášení moratoria, které např. dle § 122 odst. 2 InsZ neumožňuje vypovězení určitých smluv na dodávky energií a surovin, či smluv o dodávkách zboží a služeb.

1.3. Základní zásady insolvenčního řízení S ohledem na zvláštní povahu insolvenčního řízení zákonodárce demonstrativně formuloval v ustanovení § 5 InsZ základní zásady, kterými je řízení ovládáno, přičemž tyto zásady slouží jako významné interpretační vodítko pro zodpovězení otázky, zda postup a úkony soudu a subjektů řízení jsou v souladu s cílem a účelem insolvenčního řízení, tedy uspořádáním majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a co nejvyšším a zásadně poměrným uspokojením dlužníkových věřitelů.8 V insolvenčním řízení se uplatňují i obvyklé zásady ovládající civilní řízení, např. zásada ústnosti, veřejnosti, přímosti, zásada dispoziční či zásada projednací, avšak zpravidla v pozměněné podobě, s ohledem na specifický účel insolvenčního řízení. Své místo tak v insolvenčním řízení nacházejí samozřejmě i principy spravedlivého procesu. Procesní práva dlužníka a věřitele ale nejsou zcela shodná, když insolvenční zákon poskytuje věřitelům více možností k ochraně svých zájmů. Zájmům jednotlivých věřitelů je nadřazen společný zájem věřitelů definovaný ust. § 2 písm. j) InsZ jako zájem nadřazený jednotlivým zájmům věřitelů, jehož cílem je, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro věřitele spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku. Modifikován je tedy princip rovnosti účastníků, který znamená, že účastníci musí mít před soudem rovnoprávné postavení, aniž by některá ze stran byla procesně 7


a.s., 2011, s. 593 - 594. 8

Supra pozn. č. 1, k ust. § 5.

-‐ 8 -‐

jakkoliv zvýhodněna. Úpravou oprávnění k podání odvolání proti rozhodnutí o úpadku je naopak zvýhodněn dlužník, neboť dle ust. § 141 InsZ se věřitelé jednak nemohou odvolat proti rozhodnutí o úpadku na základě insolvenčního návrhu dlužníka, jednak ani proti rozhodnutí o úpadku na základě návrhu jiného věřitele. Věřitel však nemusí mít vždy zájem na insolvenčním řízení svého dlužníka; právě naopak může být v nejlepším zájmu věřitelů nezahajování, resp. odložení zahájení insolvenčního řízení. Pozměněn je také princip kontradiktornosti, neboť ten se v plné míře uplatňuje jen ve fázi insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku. Významné modifikace doznává princip veřejnosti. V standardním řízení civilním se tento princip netýká celého řízení, nýbrž zejména jeho jedné části, a to soudního jednání. Naopak insolvenční řízení je v podstatě veřejné celé, a to díky insolvenčnímu rejstříku, který obsahuje seznam dlužníků a insolvenční spis každého dlužníka, který je veřejnosti zcela přístupný prostřednictvím veřejné datové sítě, s výjimkou údajů, o kterých tak zákon výslovně stanoví. Dlužník je navíc evidován v seznamu dlužníků po dobu dalších pěti let po skončení insolvenčního řízení. Princip ústnosti je mírně potlačen na úkor principu písemnosti, neboť soud dle ust. § 85 InsZ nařizuje jednání, jen stanoví-li tak zákon nebo považuje-li to soud za nutné. Insolvenční soud tak může za určitých okolností rozhodnout i bez jednání. Možnost rozhodovat bez jednání je sice přítomna i v civilním sporném řízení, např. v rozkazních řízeních, avšak úpravou opravných prostředků jsou možné negativní dopady rozhodnutí učiněných bez jednání zmírněny. 9 Nikoliv však v insolvenčním řízení, kdy v případě meritorního rozhodnutí insolvenčního soudu bez jednání nedoznávají opravné prostředky za účelem reparace možných negativních důsledků narušení zásady ústnosti žádné modifikace. V takových případech se tak zásada písemnosti stává vůdčí zásadou, když soud je ve svém rozhodování odkázán na obsah listin, které mu účastníci předloží. Tento nedostatek je částečně korigován úpravou dokazování v insolvenčním řízení, když insolvenční soud je dle ust. § 86 InsZ oprávněn a povinen provádět i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.10 Zásady stanovené v ust. § 5 InsZ jsou významným korektivem ve vztahu k možnostem účastníků ovlivňovat průběh insolvenčního řízení, a tím i kvantitativní 9


a.s., 2011, s. 61 – 82. 10

Blíže k dokazování viz kapitola 4.3.3. Rozhodnutí o úpadku.

-‐ 9 -‐

a kvalitativní stránku svého uspokojení, když zejména ve „velkých“ insolvenčních řízeních je rozhodování věřitelů a jejich vliv na průběh realizace zvoleného způsobu řešení úpadku zásadní, přičemž zájmy věřitelů jsou často protichůdné, když věřitelé s přihlášenou pohledávkou vyšší hodnoty mohou mít zájem na jiném způsobu řešení úpadku či jeho provedení, než věřitelé s pohledávkami řadově nižšími. Ustanovení § 5 písm. a) InsZ v návaznosti na účel insolvenčního řízení vyjádřený v ust. § 1 písm. a) InsZ formuluje požadavek vedení insolvenčního řízení způsobem, který umožní, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, jakož i aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Setkáváme se zde tedy se standardním požadavkem spravedlivého, rychlého a hospodárného řízení. Požadavek rychlosti se odráží i v mnohých dalších ustanoveních zákona, kdy jsou často stanoveny i velmi krátké lhůty k uskutečnění určitých úkonů.11 Současně je však vždy při tomto postupu zapotřebí dbát ochrany účastníků, tedy zabránit jejich nespravedlivému poškození nebo nedovolenému zvýhodnění, a to v souladu se zájmem na co nejvyšším uspokojení věřitelů. Tyto zásady nabývají na významu zejména s ohledem na charakteristický aspekt insolvenčního řízení, kterým je pluralita věřitelů. Právě mnohost věřitelů a jejich vztah, kdy všichni věřitelé jsou si vzájemnými konkurenty v boji o zpravidla omezená aktiva dlužníka, kladou vysoké nároky na zajištění jejich ochrany před nespravedlivým poškozením či zvýhodněním, přičemž jejich mnohdy vysoký počet značně ztěžuje realizaci požadavku na hospodárnost a rychlost řízení. Vzhledem k tomu se insolvenční zákon často uchyluje k mnohdy detailní úpravě postupu soudu a účastníků, jakož i k modifikaci procesních zásad obecně v civilním řízení uplatňovaných. Další zásadou, která nachází své vyjádření v textu insolvenčního zákona, a to v ust. § 5 písm. b) InsZ, je zásada par conditio creditorum, tedy zásada rovných podmínek pro věřitele, dle níž věřitelé, kterým zákon přiznává zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v řízení rovné možnosti, resp., že není možno připsat shodná práva a povinnosti věřitelům s nestejným postavením. 12 Nejedná se tedy o plošnou a absolutní rovnost v možnostech všech věřitelů, když insolvenční zákon zakotvuje řadu 11

Insolvenční soud tak je např. povinen ve lhůtě dvou hodin zveřejnit oznámení o zahájení insolvenčního řízení, nebo do konce

pracovního dne nejblíže následujícího po dni doručení návrhu na moratorium o takovém návrhu rozhodnout. 12

KOTOUČOVÁ, J. A KOL. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.

Beck, 2010,

s. 21.

-‐ 10 -‐

nutných odchylek, které reflektují zvláštní povahu určitých pohledávek či specifický obsah hmotněprávního vztahu, z něhož daná pohledávka vyplývá. Pokud by totiž zákon skutečně přistupoval ke všem věřitelům, resp. jejich pohledávkám, bez jakéhokoliv rozdílu, nutně by tím sám zakládal nerovnost mezi věřiteli, když by zcela pominul specifika vztahu mezi dlužníkem a jeho jednotlivým věřitelem. Zde je vhodné zmínit další zásadu formulovanou v ust. § 5 písm. c) InsZ, která se zásadou par conditio creditorum bezprostředně souvisí, když stanoví její meze, neboť omezuje rozhodování insolvenčního soudu či postup insolvenčního správce s ohledem na práva věřitelů, jichž nabyli v dobré víře ještě před zahájením insolvenčního řízení. Tímto ustanovením insolvenční zákon akceptuje možnou specifičnost povahy pohledávky věřitele a poskytuje jí ochranu. Poslední zásada formulovaná v § 5 písm. d) InsZ zakazuje věřitelům jednání, kterým by sledovali uspokojení svých pohledávek mimo insolvenční řízení s výjimkou případů, kdy jim zákon takový postup výslovně umožňuje. Účelem tohoto ustanovení je ochrana insolvenčního řízení, jakož i samotných věřitelů, a to z hlediska dosahování účelu řízení, když charakteristickým znakem insolvenčního řízení je právě uspořádání majetkových vztahů většího počtu osob. Individuálním postupem jednotlivých věřitelů by účel insolvenčního řízení byl buď přímo zmařen, nebo jeho dosažení značně ztíženo. Porušení takto formulovaného zákazu by také postihovalo i účinné naplňování ostatních principů insolvenčního řízení.13

2. SUBJEKTY A ÚČASTNÍCI INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ Insolvenční řízení se vyznačuje nejen pluralitou věřitelů, ale i subjektů, jež se na řízení podílejí, které svým působením mají větší či menší vliv na dosažení účelu řízení. Insolvenční zákon vyčerpávajícím výčtem obsaženým v ust. § 9 stanoví, které subjekty v insolvenčním řízení vystupují. Z povahy jejich účasti, úkolů, oprávnění a povinností, které jim insolvenční zákon svěřuje, lze na tyto subjekty nahlížet jako na subjekty obligatorní či fakultativní. Obligatorním subjektem v každém insolvenčním řízení je vždy (i) soud, před nímž insolvenční řízení probíhá; (ii) dlužník, jehož úpadek či hrozící 13


-‐ 11 -‐

úpadek a způsob jeho řešení je předmětem řízení; (iii) věřitelé, kteří zákonem stanoveným způsobem uplatňují svá práva vůči dlužníku; a (iv) insolvenční správce, bez jehož účasti insolvenční řízení, počínaje prohlášením úpadku, proběhnout nemůže, jakož i další správci. Fakultativními subjekty insolvenčního řízení jsou pak státní zastupitelství, pakliže do řízení či incidenčního sporu vstoupilo, a likvidátor dlužníka, pokud je dlužník právnickou osobou v likvidaci. Insolvenční zákon rozlišuje mezi subjekty řízení, které svou činností právně ovlivňují proces a které jsou k tomu účelu vybaveny procesními právy a povinnosti, mezi nimiž vznikají procesněprávní vztahy, a účastníky insolvenčního řízení, kteří jsou v postavení soudu podřízeném, jejichž právní vztah je v řízení autoritativně řešen.14 Účastníci tvoří výseč subjektů řízení. Za účastníky ust. § 14 odst. 1 InsZ považuje pouze dlužníka a věřitele. Okruh účastníků je však ustanovením § 15 InsZ dále rozšířen, nejde-li o přihlášené věřitele, také o jiné osoby uplatňující v insolvenčním řízení své právo, avšak tyto osoby jsou účastníky vždy jen po dobu, po kterou insolvenční soud o jimi uplatněných právech jedná. Toto ustanovení tak zakotvuje účastnickou pozici pro osoby s pohledávkami za majetkovou podstatou, pohledávkami postavenými na roveň takovým pohledávkám, či pro osoby dotčené předběžným opatřením, přičemž status účastníka jim vždy přísluší pouze po časový úsek vymezený vznikem příslušné pohledávky a jejím uhrazením v průběhu insolvenčního řízení. Pro věřitele, jako účastníky insolvenčního řízení, zákon stanoví tutéž podmínku jako pro jejich postavení subjektu řízení, tedy uplatňování svých práv vůči dlužníku. Z pojmového vymezení věřitelů jako subjektů a věřitelů jako účastníků je patrné, že každý věřitel, který je subjektem řízení, je vždy i jeho účastníkem. Insolvenční zákon v ust. § 14 odst. 2 výslovně vylučuje aplikaci ustanovení § 93 o. s. ř., čímž neumožňuje vstup do insolvenčního řízení dalším osobám, jež by měly zájem na jeho výsledku. Dále také výslovně vylučuje použití ustanovení § 92 o. s. ř. o vstupu do řízení a záměně účastníků řízení. Naopak v incidenčních sporech je vedlejší účastenství výslovně umožněno ust. § 16 odst. 2 InsZ. S ohledem na výše uvedené je také patrné, že subjektem ani účastníkem řízení není orgán dozoru nebo dohledu nad činností dlužníka dle ust. § 368 odst. 1 InsZ, jehož 14


a.s., 2011, s. 87.

-‐ 12 -‐

zákon opravňuje k podání návrhu na zahájení řízení. Toto ustanovení tak pouze rozšiřuje okruh osob aktivně legitimovaných k podání insolvenčního návrhu v situaci, kdy je dlužníkem finanční instituce podnikající na základě povolení nebo licence vydané tuzemským dozorovým orgánem. V praxi se dle platných právních předpisů bude jednat pouze o Českou národní banku, když ta je jediným tuzemským dohledovým orgánem ve smyslu citovaného ustanovení.15

2.1. Insolvenční soud Insolvenční soud je dle ust. § 9 písm. a) InsZ procesním subjektem insolvenčního řízení a dle ust. § 2 písm. b) InsZ se jím rozumí soud, před ním probíhá řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení, tedy insolvenční řízení. Pro určení místní a věcné příslušnosti se s ohledem na ustanovení § 7 odst. 2 InsZ ve věci insolvenčního řízení a incidenčních sporů subsidiárně aplikují ustanovení občanského soudního řádu.16 Věcně příslušnými jsou dle ust. § 9 odst. 4 o. s. ř. jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a incidenčních sporech soudy krajské. Úprava věcné příslušnosti soudu v incidenčních sporech je shodná s úpravou věcné příslušnosti k vedení insolvenčního řízení, a to z důvodu povahy incidenčního sporu, jakožto sporu vyvolaného insolvenčním řízením, které jsou projednávané v rámci insolvenčního řízení, jež zákon jako spory incidenční označuje. Samostatné určování příslušnosti pro incidenční spory by nebylo možné ani v případě, kdyby občanský soudní řád ustanovení o věcné příslušnosti pro incidenční spory neobsahoval, když z ustanovení § 2 písm. d) InsZ je patrné, že tyto spory jsou projednávané v insolvenčním řízení, a tudíž je věcně i místně příslušným týž insolvenční soud, který vede řízení, z něhož předmětný incidenční spor vznikl. Věcná příslušnost krajských soudů je dána také ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem, obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a insolvenčním správcem majetku patřícího do jejich majetkové podstaty. Příslušnost v insolvenčních věcech je krajským soudům svěřena již tradičně, když i dříve působily jako soudy konkursní a vyrovnací. Občanský soudní řád zvolil úpravu věcné příslušnosti pro insolvenční věci v samostatném odstavci z toho důvodu, 15


Beck, 2010, s. 872. 16

Blíže viz kapitola 1.2. Povaha insolvenčního řízení.

-‐ 13 -‐

že pro určení věcné příslušnosti krajských soudů v insolvenčních věcech není podstatná povaha dlužníka, tj. zda se jedná o podnikatele či nikoliv.17 Místní příslušnost insolvenčního soudu je upravena v ust. § 85a o. s. ř., který stanoví, že ve věcech, v nichž je dána věcná příslušnost v prvním stupni u krajského soudu, je místně příslušným soudem krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka; pro potřeby insolvenčního řízení tedy obecný soud dlužníka. Určení místní příslušnosti insolvenčního soudu tedy není odlišné od určování místní příslušnosti pro běžná civilní řízení. Obecným soudem dlužníka, který je fyzickou osobou nepodnikající tak bude v souladu s ustanovením § 85 odst. 1 o. s. ř. soud, v jehož obvodu má dlužník své bydliště, případně soud, v jehož obvodu se zdržuje. Obecným soudem u podnikajících osob bude soud určený dle místa podnikání fyzické osoby či sídla osoby právnické. Občanský soudní řád výslovně upravuje obecný soud insolvenčního správce při výkonu jeho funkce, když takovým soudem bude soud, v jehož obvodu má insolvenční správce své sídlo. Sídlem insolvenčního správce je adresa zapsaná v seznamu insolvenčních správců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Ustanovení o obecném soudu insolvenčního správce se aplikuje ve věci sporů, ve kterých insolvenční správce vystupuje jako žalovaný, neboť na něj v určitých insolvenčním zákonem stanovených případech přechází práva a povinnosti dlužníka. Občanský soudní řád obsahuje v ust. § 87 odst. 2 také úpravu místní příslušnosti dané na výběr pro insolvenční řízení, v němž má být řešen úpadek nebo hrozící úpadek osoby, která tvoří s dlužníkem koncern dle ust. § 66 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ObchZ“ nebo „obchodní zákoník“). V takovém případě je vedle soudu, který by byl obecným soudem dlužníka, jak uvedeno výše, příslušným k řízení také soud, který je insolvenčním soudem v projednávané věci jiného dlužníka, který s dlužníkem tvoří koncern. „Jde o zvláštní případ příslušnosti na výběr dané pro případ insolvenčního řízení, umožňující soustředěné projednání věcí vzájemně ekonomicky spjatých subjektů“.18 S ohledem na tuto možnost výběru příslušnosti v případě koncernu dlužníků zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů ( dále také jen 17

Supra pozn. č. 15., s. 59.

18


Beck, 2010, s. 569.

-‐ 14 -‐

„ZoS“) v ustanovení § 42 odst. 2 in fine stanoví požadavek rozdělování insolvenčních věcí rozvrhem práce tak, aby insolvenční věci dlužníků tvořících koncern projednávalo stejné soudní oddělení. V jiném než uvedeném případě nelze aplikovat ustanovení § 87 odst. 1 o. s. ř. týkající se příslušnosti dané na výběr, a to s ohledem na rozpor takového postupu s účelem insolvenčního řízení, jakož i se zásadami, na nichž insolvenční řízení spočívá, když v řízení je zapotřebí souhrnně uspořádat majetkové vztahy všech věřitelů dlužníka, kteří vůči němu uplatňují své právo způsobem insolvenčním zákonem stanoveným.19 V opačném případě, např. při postupu dle ust. § 87 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy příslušnosti stanovené dle platebního místa v případě uplatnění práva ze směnky, šeku či cenného papíru, by tak došlo k nedovolenému zvýhodnění věřitele, který podal insolvenční návrh, a který je z právního vztahu založeného takovou směnkou či šekem oprávněn, a tím k nespravedlivému poškození věřitelů ostatních. Navíc by takový postup nepochybně mohl být i v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti řízení, jakož i s požadavkem na rovné možnosti věřitelů v obdobném postavení, když platební místo může být od místa obecného soudu dlužníka velmi vzdáleno. Z tohoto postupu by tak mohl profitovat pouze věřitel, jež by takové právo uplatnil a soud zvolil. Z obdobných důvodů nelze aplikovat ustanovení občanského soudního řádu o výlučné příslušnosti soudu dle ust. § 88.20 Insolvenční zákon ani občanský soudní řád nevylučují možnost přikázání věci jinému místně příslušnému soudu z důvodu vhodnosti dle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. Takovým důvodem může být dle Nejvyššího soudu i skutečnost, že „dlužníkovo podnikání i jeho majetek jsou soustředěny v územním obvodu jiného než insolvenčního soudu“21. Otázka obsazení insolvenčního soudu je insolvenčním zákonem upravena v ust. § 12 odst. 1, dle kterého v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jedná a rozhoduje v prvním stupni samosoudce určený rozvrhem práce. S ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení a s ní spojené vysoké nároky kladené na soudce je důležitá specializace soudců na úseku insolvence. Tento požadavek reflektuje i vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu 19

HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s.12.

20

Např. ust. § 88 písm. j) „Namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud v jehož

obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní“. 21

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2012 sp. zn. 29 NS ČR 69/2012.

-‐ 15 -‐

pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „jednací řád pro okresní a krajské soudy“), která v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) bod 9 stanoví při rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení v rozvrhu práce požadavek na zajištění specializace soudních oddělení na občanskoprávním úseku ve věcech insolvenčních. Není vyloučena ani možnost specializace soudců či soudních oddělení na určitou specifickou insolvenční agendu, zejména agendu reorganizací, která svou náročností převyšuje jiné záležitosti insolvenčního řízení. Takovou specializaci je však nutno vždy promítnout i do rozvrhu práce.22 Kromě samosoudce je v určitých případech oprávněn jednat a rozhodovat i vyšší soudní úředník, justiční čekatelé, soudní tajemník. 23 Jednotlivé úkony insolvenčního soudu z pověření soudce insolvenčního soudu může činit i asistent soudce.24 Asistent soudce insolvenčního soudu představuje významnou pomoc soudcům, a to zejména s ohledem na náročnost insolvenční agendy. „Zřízením funkce asistenta soudce se vychází vstříc obavám, že soudci nebudou mít k dispozici dostatečný odborný aparát, s jehož pomocí by měli podle nové úpravy činit některá rozhodnutí mající výrazně ekonomický přesah. Insolvenční soud bude v insolvenčním řízení řešit nejen otázky právní, ale mnohdy též ekonomické povahy, a to především v souvislosti s reorganizací“.25

2.2. Insolvenční správce Insolvenční správce je klíčovým procesním subjektem insolvenčního řízení a spolu s dalšími správci, tj. předběžným správcem, odděleným insolvenčním správcem, zvláštním insolvenčním správcem a zástupcem insolvenčního správce, je v souladu s právní teorií pokládán za zvláštní, resp. další subjekt insolvenčního řízení.26 Postavení a činnosti insolvenčních správců se insolvenční zákon věnuje převážně po procesní stránce. Mimoprocesním otázkám se věnuje zvláštní zákon, a to zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon 22 23

Usnesení Vrchního sodu v Praze 14.9.2010, č.j. 3 VSPH 608/2010-B-33. Dle ust. § 6 odst. 2 písm. t) jednacího řádu pro okresní a krajské soudy může předseda soudu pověřit justiční čekatele, a soudní

tajemníky, aby ve věcech projednávaných v občanském soudním řízení samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu (samosoudci), a to v insolvenčním řízení všechny úkony s výjimkou úkonů taxativně vypočtených. 24

Viz § 13 InsZ.

25

HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 13.

26

Ibid., s. 24.

-‐ 16 -‐

o insolvenčních správcích“). Spornou se jeví povaha insolvenčního správce z hlediska toho, zdali je orgánem veřejné moci či nikoliv. Dle Ústavního soudu insolvenční správce v určitých případech orgánem veřejné moci skutečně je. Nejedná se však o orgán veřejné moci bez dalšího a jeho povaha jakožto orgánu veřejné moci se odvíjí od úkonů, které v rámci insolvenčního řízení činí.27 Dle Ústavního soudu je potřeba na povahu insolvenčního správce při jeho konkrétních úkonech nahlížet z materiálního hlediska, tj. zda insolvenční správce v daném konkrétním případě autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, či nikoliv.28 Insolvenční správce není při výkonu své funkce úřední osobou. Institut úřední osoby je upraven zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „TrZ“ či „trestní zákoník“).29 Trestní zákoník v ust. § 127 obsahuje taxativní výčet úředních osob, které plní úkoly státu nebo společnosti za použití svěřených pravomocí. Podstatné není však samotné plnění úkolu státu nebo společnosti, ale rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů. Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční správce úřední osobou není, byť se podílí na plnění úkolů státu a užívá k tomu svěřenou pravomoc, avšak není v taxativním výčtu trestního zákoníku uveden. 30 Insolvenčnímu správci tak není poskytnutá zvláštní ochrana úředních osob, jakož ani zvláštní odpovědnost úředních osob v trestním zákoníku zakotvená, avšak osoba insolvenčního správce má v trestním zákoníku své samostatné zakotvení v ust. § 128 InsZ, neboť trestní zákoník chrání výkon funkce insolvenčního správce, jakož i celé insolvenční řízení a jeho účel, a to skutkovými podstatami trestných činů v ust. § 222 až 227 TrZ, jmenovitě trestným činem poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, způsobení úpadku, porušení povinnosti v insolvenčním řízení, pletichy v insolvenčním řízení a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku. Insolvenční správce je také konkrétním subjektem dle ust. § 114 TrZ, neboť požívá zvláštní vlastnosti, které je potřeba k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ust. § 220 TrZ, včetně nedbalostí formy tohoto trestného činu dle ust. § 221 TrZ, když je nositelem uložené povinnosti spravovat cizí majetek. 27

Ústavní soud tak např. zhodnotil postavení insolvenčního správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení jako

postavení orgánu veřejné moci. Srov. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10; Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2101/09. 28

Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3089/11.

29

HENDRYCH, D. A KOL. Právnický slovník. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, k pojmu úřední osoby.

30

ŠÁMAL, P. A KOL. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1218.

-‐ 17 -‐

Insolvenční správce není účastníkem řízení, patří však do širšího okruhu tzv. osob zúčastněných na řízení. V určitých případech mu však insolvenční zákon přiznává postavení účastníka řízení, a to pokud uplatňuje své vlastní pohledávky vůči majetkové podstatě v řízeních, které s úpadkem dlužníka souvisejí a která probíhala již před započetím insolvenčního řízení, jakož i ve sporech incidenčních. Insolvenční správce je při výkonu své funkce povinen postupovat svědomitě, s odbornou péčí a je vždy povinen dbát společného zájmu věřitelů definovaného v ust. § 2 písm. j) InsZ, jakožto zájmu nadřazeného jednotlivým zájmům věřitelů, jehož cílem je, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro věřitele spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku. Takovému společnému zájmu věřitelů je insolvenční správce povinen dát při výkonu své funkce přednost před zájmy vlastními, jakož i zájmy jiných osob. Důležitá je také nepodjatost insolvenčního správce při výkonu své funkce, neboť z titulu své funkce má významný vliv na možné uspokojení věřitelů. Za tím účelem insolvenční zákon v ust. § 24 upravuje institut vyloučení insolvenčního správce, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Takové pochybnosti mohou nastat vždy, když má insolvenční správce např. vlastní pohledávku za dlužníkem, či je sám dlužníkem dlužníka, jehož majetek je podroben režimu insolvenčního řízení. 31 Důvodem pro pochybnost o nepodjatosti insolvenčního správce může být také skutečnost, že správce je vůči věřiteli či dlužníkovi osobou blízkou, jejich ručitelem, současným či bývalým společníkem či zaměstnancem.32 Insolvenční správce je povinen oznámit insolvenčnímu soudu svou možnou podjatost, dozví-li se o důvodech pro své vyloučení. Insolvenční soud následně v rámci své dohlédací činnosti rozhodne o vyloučení, přičemž bude postupovat přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu.33 Právo vyjádřit se k osobě insolvenčního správce a navrhnout jeho vyloučení má i každý účastník insolvenčního řízení. Insolvenční správce nemusí být pro svůj poměr k věci či osobám účastníků vyloučen vždy ze všech úkonů. Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru 31


Beck, 2010, s. 54. 32

Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, č. j. 1 VSPH 610/2010-A-25.

33


-‐ 18 -‐

pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce. Soud ustanoví odděleného insolvenčního správce pro určité úkony vždy také v případě, kdy je insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem.34 Osobu insolvenčního správce určuje ze seznamu insolvenčních správců vedeného Ministerstvem spravedlnosti předseda insolvenčního soudu pro insolvenční řízení opatřením, které nemá povahu rozhodnutí, má písemnou formu a zakládá se do insolvenčního spisu. 35 Následně insolvenční soud rozhodnutím ustanoví určeného insolvenčního správce. V případě uvedeném v ust. § 148 odst. 2 InsZ, kdy dlužník spolu s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů a polovinou všech nezajištěných věřitelů, ve kterém je osoba insolvenčního správce určena, insolvenční soud spojí rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a současně ustanoví insolvenčním správcem osobu v takovém reorganizačním plánu určenou. Kromě výše uvedeného případu, kdy mají věřitelé přímý vliv na určení osoby insolvenčního správce, insolvenční zákon věřitelům svěřuje oprávnění na první schůzi věřitelů po přezkumném jednání usnesením odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovit správce nového. Takové usnesení věřitelského výboru insolvenční soud potvrdí, jsou-li u takto ustanoveného správce splněny zákonné podmínky pro jeho ustanovení. O činnosti insolvenčního správce v insolvenčním řízení, zejména při reorganizaci, je pojednáno v kapitole 7. Vybrané subjekty řízení při reorganizaci.

34

Ust. § 34 InsZ.

35

Srov. § 4 jednacího řádu pro insolvenční řízení.

-‐ 19 -‐

2.3. Dlužník Osoba dlužníka je středobodem insolvenčního řízení, neboť právě úpadek či hrozící úpadek dlužníka a způsob jeho řešení je předmětem insolvenčního řízení. Pojmu dlužník je třeba rozumět ve smyslu procesněprávním a nikoliv hmotněprávním. 36 Dlužníkem je tak ten, proti němuž je vedeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu. Dlužníkem může být jakákoliv osoba, která má právní subjektivitu a je samostatným právním subjektem, nehledě na povahu takové osoby, není-li osobou vyňatou z působnosti insolvenčního zákona. Dlužník tak může být osobou fyzickou, osobou právnickou, podnikatelem či nepodnikatelem. Insolvenční zákon v ust. § 6 stanoví výjimky ze své osobní působnosti, když obsahuje taxativní výčet subjektů, vůči nimž insolvenčního zákona užít nelze, tedy těch, vůči nimž nelze vést insolvenční řízení, a které tak dlužníkem ve smyslu insolvenčního zákona nemohou být.37 Záměrem zákonodárce bylo stanovit výjimky jen v nezbytně nutné míře, když spolu s rozsáhlými a nahodile stanovenými výjimkami klesá i účinnost úpadkového práva jako celku.38 Dlužník je procesním subjektem a účastníkem řízení od samého počátku insolvenčního řízení až do jeho konce, a bude jím vždy, a to buď jako osoba, proti níž směřuje insolvenční návrh věřitele, nebo jako navrhovatel dle ust. § 97 odst. 3 InsZ. Dlužník je v insolvenčním řízení také subjektem neměnným, neboť záměna účastníků dle ust. § 92 odst. 2 o. s. ř. je v insolvenčním řízení nepřípustná s ohledem na ust. § 17 InsZ. Dlužník svým chováním a postupem před zahájením insolvenčního řízení, jakož i v jeho průběhu, může citelně ovlivnit rychlost a efektivitu dosahování cíle insolvenčního řízení. Dlužník, který je fyzickou osobou – podnikatelem a dlužník, který je osobou právnickou, je povinen dle ust. § 98 InsZ podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se o svém úpadku dozvěděl nebo při náležité pečlivosti dozvědět měl, a to pod hrozbou odpovědnosti za škodu či jinou újmu, kterou porušením své povinnosti způsobí. Právě včasným splněním této povinnosti může dlužník účinně 36


a.s., 2011, s. 599. 37

Zákon ze své působnosti vyjímá stát, územně samosprávné celky, Českou národní banku, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu

České republiky, Fond pojištění vkladů, Garanční fond obchodníků s cennými papíry, veřejné vysoké školy, právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil, jakož i po určitou stanovenou dobu finanční instituce, zdravotní pojišťovny a politické strany či politická hnutí. 38


-‐ 20 -‐

předejít vzniku dalších závazků, a tím jednak zúžit okruh budoucích věřitelů, jakož i zvýšit jejich uspokojení. Dlužník má rovněž možnost již před zahájením insolvenčního řízení ovlivnit způsob řešení úpadku, a to dohodou se svými věřiteli. Aktivní dlužník tak může věřitele přesvědčit, že sanační forma řešení jeho úpadku je pro věřitele výhodnější s ohledem na možnou výši jejich uspokojení, kdy likvidačním řešením by věřitel sice uspokojil své pohledávky rychleji, resp. jejich část, avšak zpravidla v nepoměrně menším rozsahu. Dlužníkovi rovněž vedle insolvenčního správce a přihlášených věřitelů svědčí dle ust. § 192 InsZ popěrné právo co do pravosti, výše či pořadí všech přihlášených pohledávek. Výkonem popěrného práva může dlužník značně ovlivnit uspokojení věřitelů, když v porovnání s ostatními subjekty, jimž popěrné právo svědčí, disponuje nejrozsáhlejším povědomím o svých závazcích a okolnostech jejich vzniku či zániku. Postavení dlužníka a rozsah jeho práv a povinností v insolvenčním řízení závisí na zvolené formě způsobu řešení úpadku. Nejširší katalog práv a povinností má pak při realizaci sanačních způsobů řešení úpadku, kdy právě na jeho činnosti a přístupu závisí míra uspokojení věřitelů a dosažení účelu insolvenčního řízení. Naopak podružnou úlohu hraje při realizaci likvidačního způsobu řešení úpadku.

2.4. Věřitelé Věřitelé jsou, stejně jako dlužník, procesním subjektem a účastníkem insolvenčního řízení. Subjektem a účastníkem jsou však pouze ti věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku způsobem stanoveným insolvenčním zákonem.39 Pojem věřitele je tedy specifickým procesním termínem insolvenčního zákona, který se liší od hmotněprávního pojmu „věřitel“. 40 Pro posouzení, kdo je věřitelem v insolvenčním řízení a kdo nikoliv, je rozhodující uplatnění práva vůči dlužníku způsobem stanoveným insolvenčním zákonem, a to přihlášením pohledávky ve lhůtě zákonem stanovené, jakož i jiným zákonem dovoleným způsobem v průběhu insolvenčního řízení. Postavení věřitelů, kteří svou pohledávku vůči dlužníkovi uplatnili jiným způsobem, je však odlišné od postavení věřitelů přihlášených, když dle ust. § 15 InsZ, nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky řízení jen 39

Srov. ust. § 9 písm. c) a § 14 odst. 1.

40


a.s., 2011, s. 599.

-‐ 21 -‐

po dobu, po kterou insolvenční soud o takovém právu jedná a rozhoduje, tedy jen pro určitou část řízení, v níž o pohledávku věřitele jde.41 Statut

věřitele

v insolvenčním

řízení

však

není

zcela

nezávislý

na

hmotněprávním základu jeho právního vztahu s dlužníkem. V úvodní fázi insolvenčního řízení jsou sice procesní aspekty uplatnění jejich pohledávek klíčové, avšak ve fázích pozdějších, počínaje přezkumným jednáním dle ust. § 190 InsZ, se stává hmotněprávní povaha jejich pohledávky důležitým kritériem jejich dalšího setrvání na pozici subjektu a účastníka insolvenčního řízení, když právě institut popření přihlášených pohledávek upravený v ust. § 192 a násl. InsZ slouží ke korekci uplatněného procesněprávního hlediska posouzení, zdali určitá osoba věřitelem je či nikoliv. Insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé tak mohou popírat pravost, výši či pořadí všech přihlášených pohledávek. Důsledkem využití popěrného práva oprávněných subjektů je případný incidenční spor dle ust. § 159 odst. 1 písm. a) InsZ, v jehož rámci již je hmotněprávní povaha pohledávky klíčovým kritériem pro další setrvání v insolvenčním řízení na pozici přihlášeného věřitele. Věřitelé v insolvenčním řízení zaujímají významné postavení, neboť právě co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek je prioritním cílem insolvenčního řízení. Insolvenční zákon tak věřitelům přiznává řadu oprávnění a výjimečně i povinností, jejichž uplatněním mohou významně ovlivnit průběh insolvenčního řízení, jakož zejména i realizaci zvoleného způsobu řešení úpadku. Rozsah práv a povinností věřitelů závisí na zvoleném způsobu řešení úpadku, kdy nejvýznamnější úlohu sehrávají při sanačních způsobech řešení úpadku, zejména pak při reorganizaci, když bez jejich souhlasu insolvenční soud v souladu s ust. § 348 InsZ nemůže reorganizační plán schválit. Okruh

věřitelů

v insolvenčním

řízení

bývá

zpravidla

velmi

početný

a proměnlivý, přičemž i jejich zájmy jsou často rozdílné, zejména co se týče způsobu řešení úpadku. Z tohoto důvodu insolvenční zákon umožňuje věřitelům realizovat svůj vliv prostřednictvím věřitelských orgánů, které zakotvuje v ust. § 46 InsZ. 42 Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. 41

Blíže viz kapitola 2. Subjekty a účastníci insolvenčního řízení.

42


-‐ 22 -‐

2.4.1. Věřitelské orgány Smysl úpravy věřitelských orgánů tkví v tom, že „insolvenční zákon odnímá věřitelům právo individuálního vymáhání pohledávek a nahrazuje je právem podílet se na tvorbě rozhodnutí o tom, jak má být s majetkem dlužníka naloženo. Toto právo věřitelé vykonávají přímo hlasováním a prostřednictvím zastoupení ve věřitelském výboru“43 Vrcholným orgánem věřitelů, v němž mohou realizovat svůj vliv na průběh řízení, je schůze věřitelů, která je shromážděním všech přihlášených věřitelů, a které se účastní dle ust. § 47 odst. 1 InsZ i dlužník, insolvenční správce, případně i státní zastupitelství a odborová organizace působící u dlužníka.44 Účast věřitelů na schůzi je fakultativní, v praxi se tak schůze zpravidla neúčastní věřitelé s pohledávkami nízké hodnoty, neboť jejich vliv a možný přínos pro uspokojení svých pohledávek je zanedbatelný, zejména pak v porovnání s možnými vlastními náklady na účast. Působnost schůze věřitelů je upravena insolvenčním zákonem v ust. § 46 odst. 2, a to jednak výčtem činností, které přísluší schůzi vždy, jednak možností schůze vyhradit si jakoukoliv další činnost, kterou zákon svěřuje jiným věřitelským orgánům. Předně tak schůze věřitelů volí a odvolává členy věřitelského výboru a jejich náhradníky, resp. zástupce věřitelů, rozhoduje o ponechání prozatímního věřitelského výboru ve funkci, případně také vykonává působnost věřitelského výboru či zástupce věřitelů, nejsou-li ustanoveny. Dále pak schůze věřitelů může dle ust. § 150 InsZ přijmout usnesení o způsobu řešení úpadku, dle ust. § 155 odst. 3 InsZ schvaluje znalecký posudek oceňující majetkovou podstatu, dle ust. § 156 InsZ určuje osobu nového znalce, dle ust. § 282 InsZ projednává zprávu insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka, dle ust. § 323 InsZ schvaluje věřitelský návrh na povolení reorganizace, dle ust. § 339 InsZ se usnáší o vyloučení práva dlužníka na přednostní sestavení reorganizačního plánu a dle ust. § 344 až 347 InsZ projednává a schvaluje reorganizační plán. Schůzi věřitelů za účelem projednání předmětu jednání vždy svolává a řídí insolvenční soud, a to buď z vlastní iniciativy, nebo na základě návrhu insolvenčního správce,

43

RICHTER, T. Insolvenční právo, 1. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2008 s. 142.

44

ORBESOVÁ, B. Věřitelé z pohledu jejich rozhodovací působnosti v insolvenčním řízení. Bulletin advokacie. Praha : Česká

advokátní komora v Praze 2012, 9/2012, s. 29.

-‐ 23 -‐

věřitelského výboru, nebo alespoň dvou věřitelů, jejichž pohledávky představují alespoň 1/10 přihlášených pohledávek. Dalším orgánem věřitelů je s ohledem na počet přihlášených věřitelů věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Schůze věřitelů dle ust. § 56 InsZ ustavuje obligatorně věřitelský výbor, je-li přihlášeno více než 50 věřitelů. Je-li však věřitelů méně, může schůze věřitelů ustavit věřitelský výbor fakultativně, nebo se může dle ust. § 68 odst. 1 InsZ usnést, že místo věřitelského výboru bude zvolen zástupce věřitelů, který má, až na výjimky, stejná oprávnění a postavení jako věřitelský výbor. Schůze věřitelů rozhoduje i o počtu členů věřitelského výboru, přičemž zákon stanoví minimální počet 3 členů a maximální počet 7 členů, které volí včetně jejich náhradníků schůze věřitelů. Pokud počet členů poklesne pod hranici 3 členů, vykonává jeho působnost dle ust. § 66 InsZ insolvenční soud, a to až do potvrzení nové či doplňující volby členů výboru. Insolvenční soud také dle ust. § 61 InsZ může, resp. v některých případech musí, do doby, než je věřitelský výbor ustaven, ustavit prozatímní věřitelský výbor. Působnost věřitelského výboru může dle ust. § 46 odst. 2 InsZ věty třetí vykonávat i schůze věřitelů, nebyl-li věřitelský výbor či zástupce věřitelů vůbec ustaven. Věřitelský výbor je výkonným orgánem, který dle ust. § 58 InsZ chrání společný zájem věřitelů dle ust. § 2 písm. j) InsZ a v součinnosti s insolvenčním správcem a insolvenčním soudem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení. „S ohledem na povinnost ochrany společného zájmu věřitelů musí členové věřitelského výboru vystupovat nestranně a s odbornou péčí. Tomuto společnému zájmu věřitelů jsou členové věřitelského výboru povinni dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob“.45 Věřitelský výbor jako sbor vykonává dle ust. § 46 odst. 3 InsZ působnost věřitelských orgánů ve věcech, které zákon nesvěřuje schůzi věřitelů nebo které si schůze věřitelů nevyhradila. Věřitelský výbor vykonává zejména činnosti uvedené v ust. § 58 odst. 2 InsZ, zejména tak dohlíží a podporuje činnost insolvenčního správce, uděluje souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování, nahlíží do dlužníkova účetnictví či plní jiné úkoly stanovené insolvenčním zákonem či insolvenčním soudem.

45


-‐ 24 -‐

3. ROZHODOVACÍ ČINNOST INSOLVENČNÍHO SOUDU Insolvenční zákon zakotvuje úlohu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení v ust. § 10 InsZ. Insolvenční soud vykonává jednak funkci rozhodovací dle ust. § 10 písm. a) InsZ, kdy vydáváváním zásadních rozhodnutí rozhoduje statutárně v případech, kdy zákon takové rozhodnutí soudu ukládá či předpokládá, jednak pak funkci dohlédací, v rámci níž průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících. Insolvenční soud tak jako procesní subjekt plní z věcného hlediska úkoly jako podle předchozí úpravy provedené zákonem o konkursu a vyrovnání, avšak insolvenční zákon za účelem co nejvýstižnějšího postižení dvojí role soudu formulačně zpřesňuje jeho postavení.46 Formou soudního rozhodnutí v rámci rozhodovací činnosti je usnesení. „Při své rozhodovací činnosti rozhoduje insolvenční soud o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla zjištěna (§ 51 odst. 4 InsZ), o návrhu na moratorium (§ 117 InsZ), o úpadku dlužníka (§ 136 InsZ) a způsobu jeho řešení. Insolvenční soud vydává též jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu než rozhodnutí o úpadku (§ 142 InsZ), jakož i další rozhodnutí (například podle § 48 odst. 3 InsZ, § 54 InsZ)“47. Za dohlédací činnost se považuje průběžné vykonávání dohledu nad postupem a činností procesních subjektů. Dohlédací činnosti insolvenčního soudu podléhají dlužník, věřitelé, insolvenční správce a další správce, jakož i případně likvidátor dlužníka.48 Rozsah dohlédací činnosti insolvenčního soudu je upraven v ust. § 11 InsZ. Insolvenční soud tak v rámci dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Insolvenční soud je také oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Za nejvýznamnější oprávnění insolvenčního soudu ve vztahu k insolvenčnímu správci lze považovat jeho oprávnění

46

Důvodová zpráva ze dne 21.9.2005, k návrhu insolvenčního zákona, k ust. § 10 až 13.

47


48


Beck, 2010, s. 36.

-‐ 25 -‐

dávat insolvenčnímu správci pokyny a ukládat mu, aby si k určitým otázkám vyžádal stanovisko věřitelského výboru. Rozlišení povahy rozhodnutí insolvenčního soudu, tj. zdali bylo učiněno v rámci činnosti rozhodovací či dohlédací, není zcela jednoznačné. Rozhodnutími v rámci činnosti rozhodovací by tak měla být ta rozhodnutí, jejichž vydání zákon soudu přímo ukládá či jejich vydání předpokládá. Jakákoliv další rozhodnutí soudu v záležitostech průběhu řízení, zajištění účelu řízení či ukládání povinností subjektům řízení by pak měla být svou povahou rozhodnutími učiněnými v rámci dohlédací činnosti soudu. Množina rozhodnutí náležejících do dohlédací činnosti soudů je tak spíše nejasná, přičemž k jejímu určení přispívá zejména soudní judikatura a rozhodovací praxe insolvenčních

soudů.

Jakkoli

insolvenční

zákon

nepředpokládá

rozhodnutí

insolvenčního soudu o dlužníkově žádosti o vyškrtnutí ze seznamu dlužníků a o znepřístupnění údajů vedených o něm v insolvenčním rejstříku, avšak učinil-li soud takové rozhodnutí, nelze na takové rozhodnutí nahlížet jinak, než jako na rozhodnutí činěné v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. 49 Nicméně i rozhodnutí insolvenčního soudu, které zákon výslovně předpokládá, může být rozhodnutím soudu v rámci dohlédací činnosti. Nejvyšší soud tak např. rozhodl, že „usnesení, jímž insolvenční soud udělil předchozí souhlas s tím, aby insolvenční správce vyňal z majetkové podstaty věc, která nemůže sloužit k uspokojení věřitelů (§ 227 věta druhá InsZ), je opatřením, které insolvenční soud činí coby potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení při výkonu dohlédací činnosti; proti takovému usnesení není odvolání přípustné“.50 Rozhodování insolvenčního soudu o návrhu na zrušení výpovědi dle ust. § 256 odst. 2 InsZ je také rozhodnutím soudu v rámci své dohlédací činnosti, i když insolvenční zákon takové rozhodnutí soudu na návrh nájemce ukládá.51 Kritériem pro posouzení povahy rozhodnutí insolvenčního soudu je tedy materiální hledisko daného rozhodnutí, čili zda sleduje cíl uvedený v ust. § 11 InsZ. Přípustnost opravných prostředků vůči rozhodnutím soudu v insolvenčním řízení je řešena konstrukčně jinak, než jak tomu je v občanském soudním řádu. Insolvenční soud rozhoduje v insolvenčním řízení usnesením, a to jak při výkonu své rozhodovací 49

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.3.2010 sp. zn. KSPL 54 INS 1545/2009, 1 VSPH 629/2009-A

50

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2010 sp. zn. KSHK 42 INS 1063/2008, 29 NSČR 37/2009-B (SJ 158/2010)

51

Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2011, sp. zn.KSLB 76 INS 12171/2010,1 VSPH 762/2011 obdobně KSPA 48

INS 8178/2009, 3 VSPH 1438/2011-B-31.

-‐ 26 -‐

činnosti, tak i při výkonu činnosti dohlédací. Odvolání je však a contrario k ust. § 91 InsZ přípustné pouze proti usnesením vydaným v rámci rozhodovací činnosti soudu, přičemž zásadně není přípustné proti rozhodnutím vydaným při výkonu činnosti dohlédací, včetně předběžných opatření.

4. ZAHÁJENÍ INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ 4.1. Insolvenční návrh Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, tj. návrhem na zahájení insolvenčního řízení, který insolvenční zákon v ust. § 2 písm. c) označuje za insolvenční návrh, a který splňuje náležitosti stanovené v ust. § 103 a násl. InsZ. Podání insolvenčního návrhu je procesněprávním předpokladem zahájení insolvenčního řízení, bez něhož insolvenční řízení zahájit nelze, když se jedná o řízení přísně návrhové; zahájení insolvenčního řízení z vlastní iniciativy soudu je tak vyloučeno.

52

Zjednodušeně řečeno je insolvenčním návrhem návrh dlužníka či věřitele, který je podán u věcně příslušného soudu, a to za účelem zahájení insolvenčního k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka. Insolvenční řízení je zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, přičemž podáním návrhu u jiného než krajského soudu, který je podle občanského soudního řádu v prvním stupni soudem věcně příslušným k projednání návrhu a rozhodnutí o něm, insolvenční řízení zahájeno není. V případě podání insolvenčního návrhu soudu věcně nepříslušnému, postoupí-li tento soud insolvenční návrh soudu příslušnému, bude insolvenční řízení zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh věcně příslušnému soudu dojde. „Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, které mají dopad do poměrů dlužníka i třetích osob, nastávají prakticky okamžitě, a to i v případě, jde-li o insolvenční návrh věřitele. Je-li insolvenční návrh podán u věcně příslušného soudu a je-li opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný“.53 52


53

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16

-‐ 27 -‐

Oprávnění podat insolvenční návrh svěřuje ust. § 97 odst. 3 InsZ, jde-li o úpadek dlužníka, dlužníku nebo jeho věřiteli, je-li přesvědčen, že dlužník naplňuje znaky úpadku. Jde-li však o hrozící úpadek dlužníka, přísluší oprávnění k podání insolvenčního návrhu pouze dlužníku, neboť „kdyby takovéto oprávnění měli i věřitelé, hrozilo by podávání insolvenčních návrhů jako možného nátlaku na jejich dlužníky. A pouze dlužník při poctivém přístupu ke své ekonomické situaci může odpovědně posoudit to, zda již úpadek hrozí či zda je ještě v jeho situaci možné jiné východisko řešení nepříznivé ekonomické situace“.54 Kromě dlužníka a věřitele však insolvenční zákon, jakož i další právní předpisy, legitimují k podání insolvenčního návrhu i další subjekty. Oprávněn k podání insolvenčního návrhu je tak i orgán dozoru nebo dohledu nad činností dlužníka dle ust. § 368 odst. 1 InsZ v případě, kdy je dlužníkem finanční instituce podnikající na základě povolení nebo licence vydané tuzemským dozorovým orgánem. Dle platných právních předpisů se bude jednat pouze o Českou národní banku, když ta je jediným tuzemským dohledovým orgánem ve smyslu citovaného ustanovení. Legitimaci k podání insolvenčního návrhu má také insolvenční správce v hlavním úpadkovém řízení, pokud jde o zahájení vedlejšího úpadkového řízení podle ust. čl. 29 nařízení Rady 1346/2000 o úpadkovém řízení.55 Vrchní soud dále také dovodil, že „jestliže se postupitel dohodl s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (§ 530 odst. 1 ObčZ), je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky“.56 Podání insolvenčního návrhu věřitelem je však pouze jeho právem, nikoliv povinností, jak je tomu v případě dlužníka. Dlužník, který je fyzickou osobou – podnikatelem, jakož i dlužník, který je osobou právnickou, je povinen dle ust. § 98 InsZ podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, (i) co se o svém úpadku dozvěděl nebo při náležité pečlivosti dozvědět měl, nebo (ii) co byl pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku či exekuce z důvodu, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku, a to 54


Beck, 2010, s. 194. 55


56

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. Zn. KSPH 36 INS 84444/2010, I VSPH 113/2011 (R 131/2011).

-‐ 28 -‐

vždy pod hrozbou odpovědnosti za škodu či jinou újmu, kterou porušením své povinnosti způsobí. Povinnost dlužníka podat insolvenční návrh se tak vztahuje jak na případ platební neschopnosti, tak i předlužení. Odpovědnost za nesplnění zákonné povinnosti podání insolvenčního návrhu dlužníkem je osobní odpovědností zákonných zástupců dlužníka, jeho statutárního orgánu či likvidátora. 57 Jiné osoby, než osoby v příslušném ustanovení uvedené, které jednají za dlužníka v jeho zastoupení, tuto povinnost nemají. Podání insolvenčního návrhu nebrání, aby návrh podaly i další osoby. Dle ust. § 107 InsZ insolvenční návrh další osoby podaný před rozhodnutím soudu o úpadku o původním návrhu má účinky přistoupení k řízení a osoba, která jej učinila, se považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele, pro kterého platí stav v řízení v době jeho přistoupení. Pokud byl však návrh podán po rozhodnutí o úpadku, pak se k takovému návrhu nepřihlíží. Zajímavým účinkem podání dalšího insolvenčního návrhu je možnost tímto návrhem, pokud obsahuje všechny potřebné náležitosti, zhojit vady původního insolvenčního návrhu, pro které by jinak bylo možné původní návrh odmítnout. 58

4.2. Činnost soudu po podání insolvenčního návrhu Po podání insolvenčního návrhu věcně příslušnému soudu je soud povinen uskutečnit řadu úkonů v insolvenčním zákoně uvedených, směřujících k rozhodnutí ve věci. Insolvenční zákon za účelem naplnění zásady rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení stanoví v ust. § 134 pořádkové lhůty, v rámci nichž je insolvenční soud povinen příslušné úkony učinit, resp. ve věci rozhodnout. Pokud insolvenční soud rozhoduje na základě dlužnického insolvenčního návrhu, přičemž tímto návrhem a jeho přílohami jsou rozhodné skutečnosti, tedy skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, osvědčeny, je soud dle ust. § 134 věty druhé InsZ povinen všechny nezbytné úkony učinit, jakož i o insolvenčním návrhu rozhodnout, bez zbytečného odkladu, avšak v nejzazší lhůtě 15 dnů od podání návrhu; bylo-li vyhlášeno moratorium, lhůta neskončí dříve než uplynutím 10 dnů od zániku moratoria. Nejedná-li se o případ shora uvedený, není soud vázán žádnou lhůtou, v rámci které je povinen 57

Srov. § 98 odst. 2 InsZ.

58

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 20/2012 (R 98/2012)

-‐ 29 -‐

o insolvenčním návrhu rozhodnout, avšak je pouze povinen ve lhůtě 10 dnů od podání insolvenčního návrhu učinit úkony, jež k rozhodnutí o návrhu směřují. Insolvenční soud zde není vázán lhůtou pro rozhodnutí, neboť takovou lhůtu nejde objektivně stanovit, a to s ohledem na specifika insolvenčního řízení, jakož i potřebu náležitého zjištění všech rozhodných skutečností, neboť se bude vždy jednat buď (i) o případy, kdy dlužník ve svém insolvenčním návrhu rozhodné skutečnosti dle § 132 odst. 1 InsZ neosvědčil, a bude tak třeba učinit dodatečně, nebo (ii) se jedná o návrh jiné osoby než dlužníka, zpravidla věřitele, kdy je obvykle zapotřebí nařídit jednání a provádět dokazování. Insolvenční soud na insolvenčním návrhu dle ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „jednací řád pro insolvenční řízení“), vyznačí údaj o datu, hodině a minutě jeho podání a ve lhůtě dle ust. § 101 odst. 1 InsZ, která činí dvě hodiny od okamžiku, kdy mu insolvenční návrh došel, vydá usnesení o zahájení insolvenčního řízení, které oznámí vyhláškou vydanou v elektronické formě, kterou v souladu s ust. § 71 odst. 1 InsZ doručí vyvěšením na úřední desce insolvenčního soudu a současně ji zveřejní v insolvenčním rejstříku. Dojde-li však insolvenční návrh insolvenčnímu soudu v době, kdy do skončení úředních hodin soudu zbývají měně než dvě hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, předseda insolvenčního soudu učiní vhodná opatření, aby bylo zajištěno vydání vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu.59 Svou podstatou se jedná o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, i proto je k jeho zveřejnění vyhláškou stanovena takto krátká lhůta. Současně s oznámením zahájení insolvenčního řízení může insolvenční soud dle ust. § 110 dost. 2 InsZ spojit výzvu věřitelům k podání přihlášek svých pohledávek, přičemž ti tak mohou činit až do rozhodnutí o úpadku, v němž insolvenční soud dle ust. § 136 odst. 2 písm. d) InsZ opět vyzve věřitele, kteří dosud své pohledávky nepřihlásili, aby tak učinili ve lhůtě, kterou k tomu stanoví. Vyhláška, kterou insolvenční soud oznamuje zahájení insolvenčního řízení, se v souladu s ust. § 101 odst. 2 InsZ doručuje účastníkům insolvenčního řízení, tedy 59

Ust. § 101 odst. 1 InsZ a § 3 jednacího řádu pro insolvenční řízení.

-‐ 30 -‐

dlužníku a věřitelům. Smysl zmíněného ustanovení mi není zcela zřejmý, neboť obvyklým způsobem doručení v insolvenčním řízení je dle ust. § 71 odst. 1 InsZ vyvěšení na úřední desce soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Měl tedy zákonodárce na mysli doručení zvláštní? V souladu s ust. § 75 odst. 2 InsZ se písemnosti v insolvenčním řízení doručují vždy zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru, přičemž jedná-li se o soudní rozhodnutí, doručuje se zvlášť mimo jiné také osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje. Jak uvedeno výše, soud oznamuje vyhláškou usnesení o zahájení insolvenčního řízení; jedná se tedy o rozhodnutí. Platí tedy, že soud takové usnesení vždy dle ust. § 75 odst. 2 InsZ zvlášť doručí dlužníku, případně i věřiteli, který podal návrh na zahájení insolvenčního řízení. V případě dlužnického návrhu na zahájení insolvenčního řízení je však v okamžiku zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení účastníkem řízení pouze dlužník, neboť věřitel se účastníkem stane teprve okamžikem uplatnění svého práva vůči dlužníku. V případě věřitelského návrhu na zahájení insolvenčního řízení jsou účastníky v době zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení dlužník a věřitel, který je navrhovatelem, jakož i případný přistoupivší věřitel-navrhovatel dle ust. § 107 InsZ. Věřitel, který podává návrh na zahájení insolvenčního řízení se stává účastníkem již okamžikem zahájení řízení, neboť věřitel k insolvenčnímu návrhu připojuje dle ust. § 105 InsZ přihlášku své pohledávky, čímž v souladu s ust. § 14 odst. 1 InsZ uplatňuje své právo vůči dlužníku. Vztah ustanovení § 101 odst. 2 InsZ a ust. § 75 odst. 2 InsZ tedy není zřejmý. Ustanovení § 75 odst. 1 InsZ stanoví, že o zvláštní způsob doručení půjde také vždy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta. Ustanovení § 101 odst. 2 InsZ však hovoří pouze o „doručení“, nikoliv o doručení „zvlášť“ či „do vlastních rukou“. Měl tedy zákonodárce v případě ust. § 101 odst. 2 InsZ na mysli doručení zvláštní? Obdobnou otázku, týkající se doručování, právní teorie i praxe řeší v souvislosti s ustanovením § 301 odst. 4 InsZ60 či ust. § 307 odst. 1 InsZ.61 Názory nejsou jednotné. Na jedné straně se můžeme setkat s názorem, že užitím pojmu „doručení“ má zákonodárce na 60

„O pohledávkách zahrnutých do částečného rozvrhu vydá insolvenční soud rozvrhové usnesení, které doručí dlužníkovi,

insolvenčnímu správci a všem věřitelům, kteří jsou do něho zahrnuti. Tyto osoby mohou proti němu podat odvolání“. 61

„Rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, jejichž pohledávek se toto usnesení

týká; tyto osoby mohou proti rozvrhovému usnesení podat odvolání.“

-‐ 31 -‐

mysli „doručení zvlášť“,62 na straně druhé, že citované ustanovení neznamená, že by vněm uvedený okruh osob měl být obesílán zvlášť.63 Ve svém článku se touto otázkou zabýval i Richter, přičemž dospěl k názoru, že „všude tam, kde zákonodárce trval na tom, aby se určitým osobám doručovalo zvlášť, to v zákoně slovem zvlášť výslovně vyjádřil, tak, jak to předpokládá ustanovení § 75(1) InsZ. Naopak, tam kde toto slovo nepoužil, měl zjevně za to, že v dané situaci postačí doručení vyhláškou“. 64 Svou argumentaci založil na tom, že insolvenční zákon „v 33 případech (...) předepisuje, že okruhu osob, na nějž se konkrétní pravidlo vztahuje, má být doručeno zvlášť, zatímco v 10 případech zákon stanoví pouze okruh osob, jemuž má být doručeno, aniž by stanovil, že těmto osobám má být doručeno zvlášť“, z čehož vyvodil, že se jedná o legislativní záměr. 65 S jeho názorem si dovolím nesouhlasit, neboť Richter zcela opomněl, že zákonodárce zavedl v ust. § 71 odst. 1 InsZ legislativní zkratku doručení vyhláškou, přičemž měl-li zákonodárce v ust. § 101 odst. 2 InsZ, resp. ust. § 301 odst. 4 InsZ skutečně na mysli doručení vyhláškou, nemusel vůbec o doručování hovořit, když z ust. § 71 InsZ je zřejmé, že se soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění, jakož i jiné písemnosti insolvenčního soudu nebo účastníků doručují vyhláškou, tedy vyvěšením na úřední desce soudu a zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Doručování vyhláškou je tedy implicitní, přičemž by bylo naprosto zbytečné, aby tak zákonodárce výslovně zvlášť uváděl např. v zmíněném ustanovení § 101 odst. 2 insZ, tj. že se „doručuje účastníkům insolvenčního řízení“.66 Insolvenční soud neprodleně po oznámení dle ust. § 101 InsZ vyrozumí o zahájení insolvenčního řízení orgány a instituce uvedené v ust. § 102 InsZ. Okruh 62

MARŠÍKOVÁ, J. A KOL. Insolvenční zákon s poznámkami a judikaturou. Praha : Leges, 2011, s. 466; KOTOUČOVÁ, J. A

KOL. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 728. 63

KOZÁK, J. A KOL. Insolvenční zákon a předpisy související, nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha

: ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 390. 64

RICHTER, T. K otázce způsobu doručování usnesení insolvenčního soudu o částečném rozvrhu. Epravo (cit. 2013- 6- 1).

Dostupný z WWW: < http://www. epravo.cz/top/clanky/k-otazce-zpusobu-dorucovani-usneseni-insolvencniho-soudu-o-castecnemrozvrhu-83753.html> 65

Ibid.

66

Srov. HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 44: „Lze se domnívat, že i tato

ustanovení insolvenčního zákona, která hovoří o doručování, i když výslovně neuvádí zvlášť, upravují výjimky z ustanovení § 75 odst. 2 InsZ, přičemž těmto osobám nemusí být doručováno přímo do vlastních rukou. Tento názor podporuje systematický výklad, kdy by jednotlivá ustanovení byla nadbytečná a kdy pro doručování vyhláškou zavedl insolvenční zákon legislativní zkratku. Pokud tak hovoří o doručení, nemůže pak takové doručování spadat pod pojem doručení vyhláškou. Tak osobám uvedeným v těchto ustanoveních by mělo být doručováno taktéž zvláštním způsobem“.

-‐ 32 -‐

těchto orgánů a institucí je zvolen tak, aby s co nejmenší administrativní zátěží kladenou na splnění této informační povinnosti bylo zajištěno, že nebude docházet ke zmenšení majetkové podstaty neúmyslnými a obtížně reparovatelnými zásahy provedenými orgány stojícími mimo insolvenční řízení. Následně insolvenční soud v období do rozhodnutí o insolvenčním návrhu činí úkony a rozhodnutí potřebné k dosažení účelu insolvenčního řízení, které insolvenční zákon stanoví. Insolvenční soud tak (i) vyzve věřitele dle ust. § 110 odst. 2 InsZ k podání přihlášky své pohledávky, neučinil-li tak již v oznámení o zahájení insolvenčního řízení; může (ii) uložit insolvenčnímu navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle ust. § 108 InsZ, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení, přičemž prostředky k tomu nelze zjistit jinak; (iii) rozhodnout dle § 113 InsZ o omezení dlužníka předběžným opatřením v nakládání s majetkovou podstatou nad rámec běžného omezení dle ust. § 111 InsZ, a to v případě, je-li nutné zabránit do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů; (iv) předběžným opatřením nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště své plnění poskytovali předběžnému správci; (v) rozhodnout o návrhu na moratorium a vyhlásit moratorium; (vi) ustanovit dle ust. § 112 InsZ předběžného insolvenčního správce v případech uvedených v bodech (iii) až (v), jakož i v případě, kdy to odůvodňuje rozsah majetkové podstaty, který je vhodné i předběžně zjistit a zajistit, anebo jsou-li dány jiné, stejně závažné důvody.

4.3. Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm Insolvenční zákon rozlišuje rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu na rozhodnutí o úpadku dle ust. § 136 InsZ a jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu dle ust. § 142 InsZ, nerozhodl-li soud o úpadku dlužníka. Do skupiny jiných rozhodnutí tak náleží (i) odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady dle ust. § 128 InsZ nebo pro zjevnou bezdůvodnost dle ust. § 128a InsZ; (ii) zastavení insolvenčního řízení pro nedostatek podmínky řízení nebo pro zpětvzetí návrhu dle ust. § 130 InsZ; (iii) zamítnutí insolvenčního návrhu dle ust. § 143 InsZ nebo pro nedostatek majetku dlužníka dle ust. § 144 InsZ. Insolvenční soud tak o insolvenčním návrhu rozhoduje meritorně či nemeritorně. Rozhodne-li insolvenční soud jinak, než rozhodnutím

-‐ 33 -‐

o úpadku, má takové rozhodnutí vždy za následek konec insolvenčního řízení, přičemž zanikají účinky zahájení insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření.67

4.3.1. Odmítnutí insolvenčního návrhu Insolvenční soud odmítne insolvenční návrh jde-li o jeho vady, nebo je-li zjevně bezdůvodný.

Insolvenční

návrh

je

vadný,

neobsahuje-li

všechny

náležitosti

insolvenčním zákonem stanovené v ust. § 103 až 105 InsZ, anebo je-li neurčitý či nesrozumitelný, a to za předpokladu, že pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat. Rozhodnutí o odmítnutí pro vady návrhu je insolvenční soud povinen vydat do 7 dnů ode dne podání návrhu, přičemž insolvenční soud v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení navrhovatele nevyzývá k opravení či doplnění podání a ani k tomu neurčuje lhůtu. 68 Tím, že insolvenční soud návrh odmítne i bez výzvy k jeho opravě či doplnění, zákonodárce přispívá k urychlení řízení a klade na navrhovatele větší nároky. Insolvenční zákon tak „zavádí stejný režim nakládání s vadami insolvenčního návrhu jako v případě předběžných opatření (srov. ust. § 75a odst. 1 o. s. ř.). Vychází se z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (...) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší“.69 Vyloučení výzvy soudu navrhovateli k odstranění vad podání však neznamená, že by insolvenční navrhovatel své podání doplnit či opravit nemohl; dle judikatury tak může vady návrhu odstranit, resp. návrh doplnit, dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí. 70 Insolvenční soud může návrh odmítnout i po uplynutí stanovené lhůty, avšak tím může být založena odpovědnost státu za škodu způsobenou dlužníku či jinému věřiteli z důvodu prodlení s odmítnutím návrhu, přičemž tím není vyloučena případná souběžná odpovědnost insolvenčního navrhovatele dle ust. § 147 InsZ.71 Insolvenční navrhovatel 67

Viz ust. § 146 InsZ.

68

Srov. ust. § 43 občanského soudního řádu.

69


70

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008 sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A (R 11/2009).

71

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009 29 NSČR 22/2009-A-21.

-‐ 34 -‐

může také místo opravy či doplnění jednoduše po odmítnutí původního návrhu podat insolvenční návrh nový.72 Insolvenční soud insolvenční návrh odmítne také dle ust. § 128 odst. 2 InsZ v případě, kdy insolvenční navrhovatel nepřipojí k návrhu zákonem stanovené přílohy, nebo neobsahují-li připojené přílohy stanovené náležitosti. Na rozdíl od odmítnutí dle ust. § 128 odst. 1 InsZ v tomto případě insolvenční soud navrhovatele dle ust. § 43 o. s. ř. vyzve k opravě nebo doplnění podání, přičemž k tomu navrhovateli poskytne lhůtu, která, nejde-li o insolvenční návrh dlužníka, kterým plní svou povinnost dle ust. § 98 InsZ, nesmí být delší než 7 dní.73 Taková výzva soudu „musí obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné, nesrozumitelné, případně neurčité, to znamená, že účastníku je třeba zcela konkrétně sdělit proč je jeho podání nesrozumitelné či neurčité, a současně je třeba jej poučit, jak je třeba doplnění nebo opravu provést“.74 Novinkou je důvod odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost dle ust. § 128a InsZ, které bylo do insolvenčního zákona zavedeno zákonem č. 334/2012 Sb., s účinností ode dne 1. 11. 2012. Zákonodárce zavedením tohoto ustanovení především reaguje na rozmáhající se praxi podávání insolvenčních návrhů ze strany věřitelů za účelem eliminace dotčeného subjektu, tedy „dlužníka“, z dalšího konkurenčního boje. „Cílem takto tendenčně podávaných insolvenčních návrhů je zejména poškodit jiného soutěžícího na pověsti, na důvěryhodnosti, na možnosti ucházet se o veřejné zakázky, na možnosti a podmínkách pro získání úvěru, apod. Vše se tak děje s vědomím toho, že samotný fakt zahájení insolvenčního řízení (bez ohledu na to, zda bude rozhodnuto o úpadku či nikoliv) stačí dotčený subjekt zdiskreditovat a znejistit jeho postavení především v očích smluvních partnerů a veřejnosti“.75 Takto podávané návrhy totiž zejména těží z toho, že již samotné zahájení insolvenčního řízení vůči určitému subjektu působí jako stigma, neboť nevyčkávaje negativního rozhodnutí soudu o insolvenčním návrhu, obchodní partneři již samotné zahájení řízení vnímají jako signál, že se subjekt nachází ve finančních problémech. Následkem je pak izolace „dlužníka“ v dalších obchodních vztazích a jeho vyloučení z trhu, což v konečném 72

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2008 sp. zn. KSBR 37 INS 497/2008 29 NSČR 3/2008 – A.

73

Zde si dovolím nesouhlasit s publikací HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s.

87, která v poznámce pod čarou číslo 172 uvádí, že „je-li plněna povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 odst. 1 InsZ, musí být podán návrh i s přílohami a dodatečná lhůta k doplnění se neposkytuje“. 74

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. KSBR 28 INS 2354/2008 -C1-3, 28 Cm 7/2008-23, 12 Cmo

4/2009. 75

Důvodová zpráva ze dne 21.1.2012, k zákonu č. 334/2012 Sb., obecná část.

-‐ 35 -‐

důsledku vede až k likvidaci dotčeného subjektu či skutečnému úpadku. Zákonodárce za účelem zdůraznění, že soud v daném případě nezkoumá věcnou stránku, užívá pojmu „odmítnutí“. Zákonodárce ustanovením § 128a InsZ vyjímá z množiny důvodů pro meritorní zamítnutí návrhu ty, z nichž je bez požadavků na další zkoumání zjevné, že vylučují rozhodnutí o úpadku dlužníka.76 Podstatou ustanovení § 128a InsZ je, že insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem neprodleně, nejpozději však do 7 dnů od jeho podání, odmítne, je-li zjevně bezdůvodný. Podstatným prvkem je pravě ona „zjevnost“ bezdůvodnosti, neboť soud v krátké časové lhůtě posuzuje opodstatněnost insolvenčního návrhu jen na základě návrhu, jakož i údajů a příloh v něm obsažených. Předpokladem pro rozhodnutí o odmítnutí návrhu pro zjevnou bezdůvodnost je však jeho bezvadnost, neboť neobsahuje-li návrh veškeré náležitosti, nebo je-li nesrozumitelný či neurčitý, insolvenční soud rozhodne o jeho odmítnutí dle ust. § 128 odst. 1 InsZ. Insolvenční zákon v ust. § 128a odst. 2 obsahuje demonstrativní výčet případů, kdy je insolvenční návrh zjevně bezdůvodný. Bude tomu tak zejména v případě, kdy (i) k pohledávce insolvenčního navrhovatele, který je věřitelem, se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží ve smyslu ust. § 129 odst. 2 či § 143 odst. 2 InsZ, případně jde-li o pohledávku, která není splatná; (ii) jedná se o opětovně podaný insolvenční návrh, přičemž navrhovatel nedoloží splnění povinností uložených mu případným předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu (např. zaplacení nákladů řízení, uhrazení pořádkové pokuty ve smyslu § 128a odst. 3 InsZ); nebo (iii) navrhovatel podáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. Poslední z uvedených důvodů se prosadí jen v těch případech, kdy příslušný záměr bude patrný již z insolvenčního návrhu samotného.77 Insolvenční soud může při odmítnutí takového návrhu uložit navrhovateli pořádkovou pokutu až do výše 50.000,- Kč.

4.3.2. Zastavení řízení Rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení je procesním rozhodnutím a náleží mezi tzv. jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu dle ust. § 142 písm. c) InsZ.

76

Důvodová zpráva ze dne 21.1.2012, k zákonu č. 334/2012 Sb., k bodu 5.

77

Ibid.

-‐ 36 -‐

Soud insolvenční řízení zastaví z důvodu nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se odstranit nepodaří, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu. Zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení se uplatní jednak z důvodů vyplývajících z ustanovení občanského soudního řádu, jednak z důvodů upravených insolvenčním zákonem. Insolvenční zákon upravuje pouze dva důvody zastavení insolvenčního řízení, a to (i) fakultativní zastavení dle ust. § 108 odst. 4 InsZ, pokud insolvenční navrhovatel nesplní soudem mu uloženou povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení; a (ii) obligatorní zastavení dle ust. § 427 InsZ, pokud v průběhu řízení vyjde najevo, že ke dni zahájení řízení byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, přičemž dlužník k danému dni neměl na území České republiky ani provozovnu.78 Ohledně zastavení insolvenčního řízení z důvodů daných občanským soudním řádem se uplatní postup upravený v ust. § 103 a § 104 o. s. ř, kdy soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci samé, přičemž soud činí za současného pokračování v řízení vhodná opatření k odstranění nedostatků podmínek řízení. Soud řízení zastaví, nezdaří-li se jejich odstranění, resp. řízení zastaví bez pokusu o jejich odstranění, jedná-li se o nedostatek, který odstranit nelze. Občanský soudní řád neobsahuje ustanovení vypočítávající všechny podmínky řízení, tyto podmínky tak dovozuje až právní teorie či soudní praxe. Jedná se např. o absenci návrhu na zahájení řízení, věcné a funkční pravomoci soudu, či nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení.79

Insolvenční soud řízení také zastaví v návaznosti na dispoziční úkon účastníka

řízení, kterým je zpětvzetí návrhu na zahájení insolvenčního řízení dle ust. § 129 InsZ. Insolvenční navrhovatel může vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu, jinak soud rozhodne, že zpětvzetí je neúčinné. Avšak i zpětvzetí insolvenčního návrhu učiněné po vydání rozhodnutí o úpadku může dodatečně nabýt účinnosti, pokud odvolací soud rozhodnutí o úpadku zruší. 80 Insolvenční návrh může vzít zpět také jednotlivý navrhovatel, pokud je navrhovatelů více, přičemž soud řízení zastavení jen ve vztahu 78

Ve smyslu ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení.

79

DRÁPAL, L. BUREŠ, J. A KOL. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck , 2009, s. 668.

80

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-

A.

-‐ 37 -‐

k navrhovateli, který vzal návrh zpět. Důsledkem zpětvzetí je pro věřitele dle ust. § 129 odst. 2 IsnZ, resp. osobu, která pohledávku od věřitele nabude, možnost opětovného podání návrhu na zahájení řízení pro tutéž pohledávku až po uplynutí 6 měsíců ode dne účinnosti zpětvzetí. Domnívám se, že úprava následků zpětvzetí pro věřitele, tedy vznik lhůty, během níž insolvenční navrhovatel nemůže učinit opětovný návrh pro tutéž pohledávku, je nedůsledná, neboť dostatečně nereflektuje důvody, které věřitele ke zpětvzetí vedly. Zákonodárce by tak měl zvážit, zdali by nebylo vhodné upravit liberační důvod z oné lhůty v případech, kdy bylo zpětvzetí učiněno z důvodu dohody věřitele s dlužníkem či slibu dlužníka plnit v dodatečné lhůtě, přičemž věřitel měl zjevný důvod v dobré víře očekávat, že k uspokojení jeho pohledávky může takto dojít. Dokáži si totiž představit situaci, kdy dlužník věřiteli po podání insolvenčního návrhu věřitelem slíbí, že dlužnou částku uhradí v určitém krátkém časovém horizontu, neboť očekává uzavření významného obchodu, který by však probíhající insolvenční řízení mohlo zhatit. Pokud by dlužník i přes zpětvzetí návrhu věřitelem obchod neuskutečnil, nemohl by tak věřitel, který v dobré víře očekával uspokojení své pohledávky, uplatnit opětovný návrh po stanovenou, značně dlouhou dobu. Zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 334/2012 Sb., s účinností ode dne 1. 11. 2012, chování dlužníka v zákonné úpravě reflektoval ustanovením § 130 odst. 5 InsZ, kdy zavedl domněnku, že bylo-li zpětvzetí učiněno z důvodu uhrazení pohledávky věřitele, má se při rozhodování o nákladech věřitele za to, že dlužník zastavení řízení zavinil. Obdobně by tak mohl zákonodárce doplnit ustanovení § 129 odst. 2 InsZ, kde by stanovil např. odst. 3 v tomto znění: „Osvědčí-li věřitel, že zpětvzetí návrhu bylo učiněno s ohledem na jednání dlužníka, které bylo zjevně způsobilé vésti k uspokojení jeho pohledávky mimo insolvenční řízení zahájené na základě jeho návrhu, ustanovení odst. 2 se neuplatní“.

4.3.3. Rozhodnutí o úpadku Rozhodnutí o úpadku je klíčovým meritorním rozhodnutím v insolvenčním řízení, kterým soud na základě osvědčení či dokazování zjišťuje úpadek či hrozící úpadek dlužníka. Rozhodnutí o úpadku končí první fázi jednotného insolvenčního řízení a je podmínkou sine qua non pro další fázi řízení, jejímž předmětem je způsob řešení

-‐ 38 -‐

úpadku a jeho realizace.81 Rozhodnutí o úpadku je výsledkem celého procesu, kdy soud po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení činí řadu úkonů v insolvenčním zákoně uvedených, směřujících k rozhodnutí ve věci, a to ve lhůtách uvedených v ust. § 134 InsZ.82 Pro rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu je podstatné osvědčení, resp. neosvědčení, skutečností, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje. Pojem osvědčení však insolvenční zákon nijak nedefinuje, je tak zapotřebí aplikovat výklad teorie civilního procesu v souvislosti s předběžnými opatřeními dle občanského soudního řádu (ust. § 75c o. s. ř.). Pří osvědčení skutečností tak „postačí pouze pravděpodobnost zjištění a že nemusí být zachován postup stanovený pro jednotlivé důkazní prostředky“. 83 Insolvenční zákon klade ve vztahu k osvědčení skutečností rozdílné nároky na dlužníka i věřitele. V případě dlužnického insolvenčního návrhu tak zpravidla postačí osvědčení údaji obsaženými v insolvenčním návrhu a jeho přílohách. 84 Jde-li však o návrh jiné osoby než dlužníka a má-li být rozhodnuto meritorně, rozhoduje soud zpravidla s nařízením ústního jednání. Výjimky z tohoto pravidla jsou stanoveny v ust. § 133 InsZ, a to pro případy, kdy insolvenční soud plně vyhovuje návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo lze-li rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, přičemž dlužníkův souhlas či vzdání se práva musí být učiněno výslovně. 85 „Avšak i v obou výše uvedených případech může tento soud podle své úvahy jednání nařídit, není-li to v rozporu se základními zásadami rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení.“ 86 Insolvenční soud nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka také vždy, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Soud nařizuje ústní jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka, pokud provádí dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec 81


Beck, 2010, s. 256. 82

Blíže ke lhůtám a k činnosti soudu po podání insolvenčního návrhu viz. Kapitola 4.2. Činnost soudu po podání insolvenčního

návrhu. 83


84

Výjimky jsou upraveny v ust. § 132 odst. 3 InsZ.

85

Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2009 sp. zn. KSUL 45 INS 798/2009, 1 VSPH 216/2009-A.

86


Beck, 2010, s. 252.

-‐ 39 -‐

důkazních návrhů účastníků. Ve všech případech však vždy musí být dána dlužníkovi možnost se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku alespoň vyjádřit. V jiných

případech,

než

výše

uvedených,

insolvenční

soud

provádí

v insolvenčním řízení jednání dle ust. § 85 odst. 1 InsZ jen výjimečně, a to v případech, kdy tak stanoví zákon, nebo kdy to soud považuje za vhodné. Jedná se o odchylku od standardního procesního postupu v civilním řízení, která je nezbytná za účelem vyhovění požadavku na rychlost a hospodárnost řízení. Tento postup je zohledněn také v úpravě rozhodování soudu o insolvenčním návrhu, „neboť rozhodnutí insolvenčního soudu se zakládají z větší části na jiných skutečnostech než těch, které lze získat dokazováním při soudním jednání“.87 Úprava však nevylučuje provádění dokazování, ba naopak. Insolvenční zákon přímo zakotvuje povinnost soudu provádět dokazování v ust. § 86, avšak modifikuje, oproti úpravě občanského soudního řádu, jeho rozsah a účel, když stanoví, že dokazování soud provádí k osvědčení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku, přičemž soudu výslovně ukládá povinnost provádět i jiné důkazy, než účastníky navrhované.88 Soud však neprovádí dokazování o všech skutečnostech, jež mají či mohou mít význam pro rozhodnutí o úpadku, neboť např. „povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele vůči dlužníku“.89 Úprava obsažená v ust. § 86 InsZ je sice projevem vyšetřovací zásady, avšak nejedná se o povinnost soudu aktivně se pídit po všech skutečnostech, které by mohly býti dokazovány, neboť „sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele“.90 S ohledem na výše uvedené soud usnesením rozhodne o úpadku dlužníka, je-li osvědčením či dokazováním zjištěno, že je dlužník v úpadku nebo že mu úpadek hrozí, přičemž při svém rozhodování vychází z rozhodného stavu v době rozhodnutí dle ust. § 154 odst. 1 o. s. ř.91 Náležitosti rozhodnutí o úpadku jsou stanoveny v ust. § 136 odst. 2 InsZ, přičemž mezi nejpodstatnější náleží výrok, kterým soud úpadek či hrozící úpadek dlužníka zjišťuje, výrok o ustanovení insolvenčního správce, výrok o určení 87


88

Srov. ust. § 120 o. s. ř.

89

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A.

90

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.5.2011 sp. zn. MSPH 88 INS 11483/2010, 3 VSPH 1007/2010-A.

91

ANDERLE, P. Čas, skutkový stav a rozhodnutí o úpadku. Právní fórum. 2010, 1/2010, s. 22..

-‐ 40 -‐

místa a termínu konání schůze věřitelů a přezkumného jednání, jakož i výzva věřitelům, kteří dosud své pohledávky nepřihlásili, aby tak učinili ve stanovené lhůtě, která nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců, přičemž soud věřitele poučí o následcích zmeškání, tedy že soud dle ust. § 173 odst. 1 InsZ k přihláškám podaným po uplynutí lhůty uvedené v rozhodnutí o úpadku nepřihlíží a pohledávky takto pozdě přihlášené nelze v insolvenčním řízení uspokojit. Dále musí rozhodnutí o úpadku obsahovat náležitosti, které vyplývají z ust. § 88 InsZ a z ust. § 157 a § 167 a násl. občanského soudního řádu, tedy i odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Insolvenční soud může dle ust. § 148 InsZ s rozhodnutím o úpadku spojit rozhodnutí o způsobu jeho řešení. Obligatorně tak rozhodne vždy i o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které je vyloučeno řešení úpadku oddlužením či reorganizací. Za splnění předpokladů v ust. § 148 odst. 2 a 3 InsZ soud spojí rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu jeho řešení reorganizací, resp. oddlužením. Nespojil-li rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, rozhodne tak samostatným usnesením do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku, resp. do 30 dnů, podal-li dlužník návrh na povolení oddlužení. Insolvenční soud však nemůže v případě dlužníka, který je podnikatelem, u nějž není reorganizace zákonem výslovně vyloučena, spojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu dle ust. § 148 odst. 1 InsZ. Insolvenční soud tak bude muset o způsobu řešení úpadku rozhodnout samostatným usnesením dle ust. § 149 InsZ, a to do 3 měsíců a až po schůzi věřitelů po rozhodnutí o úpadku. Důvodem, proč soud rozhodnutí nemůže v takovém případě spojit, je trvání alespoň teoretické možnosti reorganizace dlužníka, a to vzhledem k ust. § 316 odst. 5 InsZ a ust. § 318 odst. 1 InsZ. 92

4.3.4. Zamítnutí návrhu Neučiní-li soud některé z výše uvedených procesních rozhodnutí, kterými insolvenční řízení končí a nerozhodl-li ani meritorně o úpadku dlužníka, rozhodne insolvenční soud usnesením tak, že návrh na zahájení insolvenčního řízení zamítne (i) dle ust. § 143 InsZ, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tedy nebylo-li osvědčením či dokázáním zjištěno, že dlužník je 92

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.9. 2012, sp. zn. KSUL 43 INS 4584/2011,1 VSPH 1223/2012

-‐ 41 -‐

v úpadku nebo že mu úpadek hrozí dle ust. § 3 InsZ, nebo (ii) dle ust. § 144 InsZ pro nedostatek majetku dlužníka. V prvně uvedeném případě půjde zejména o případy, kdy (i) soud shledá, že úpadek či hrozící úpadek dlužníka nebyl osvědčen (ust. § 143 odst. 1 InsZ); (ii) nebylo osvědčeno, že dlužník má více věřitelů, kterým svědčí splatná pohledávka, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část, a to v době 6. měsíců před podáním návrhu či zahájením insolvenčního řízení (ust. § 143 odst. 2 InsZ); (iii) osvědčí-li platebně neschopný dlužník jednající v dobré víře, nikoli však dlužník předlužený, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně očekávat, že v době do 3 měsíců po splatnosti jeho závazků odvrátí svou platební neschopnost vzniklou v důsledku protiprávního jednání třetí osoby (ust. § 143 odst. 3 InsZ); nebo (iv) stát či vyšší územní samosprávný celek převzal po zahájení insolvenčního řízení všechny dluhy právnické osoby nebo se za ně zaručil. V případě zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka se jedná o zamítnutí z důvodů zcela specifických, neboť se s úpadkem dlužníka přímo předpokládá. „Reálným skutkovým východiskem pro daný typ zamítnutí insolvenčního návrhu je nedostatečnost majetku, a to taková nedostatečnost, že nelze očekávat ani úhradu nákladů insolvenčního řízení“. 93 Předpokladem zamítnutí pro nedostatek majetku, byť nikoliv výslovně v textu zákona uvedeným, je dle Nejvyššího soudu ČR osvědčení dlužníkova úpadku. 94 Insolvenční zákon v ust. § 144 odst. 1 stanoví podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně.95 Důsledkem zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku je výmaz dlužníka z obchodního rejstříku.

93


Beck, 2010, s. 299. 94

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, sen. zn 29 NSČR 48/2011.

-‐ 42 -‐

5. REORGANIZACE Reorganizace je jedním ze způsobů řešení úpadku či hrozícího úpadku, které insolvenční zákon zakotvuje ve svých základních ustanoveních v ust. § 4 odst. 1. Všechny způsoby řešení úpadku či hrozícího úpadku směřují k cíli insolvenčního řízení, tedy uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem či hrozícím úpadkem, avšak liší se svým průběhem, metodami, které jsou užity k uspokojení věřitelů, rychlostí a mírou uspokojení věřitelů, jakož i dopady na další trvání a činnost dlužníka. S ohledem na výše uvedené tak rozlišujeme způsoby řešení úpadku na likvidační a sanační. Likvidačními způsoby řešení úpadku rozumíme konkurs, nepatrný konkurs a zvláštní způsoby řešení úpadku, které se však týkají pouze specifických subjektů. Charakteristickým rysem likvidačních způsobů řešení úpadku je jejich „likvidační“ dopad na další život, respektive trvání dlužníka. V případě právnických osob tak aplikace likvidačního prostředku vede ke zrušení právnické osoby dle ust. § 68 odst. 3 písm. f) ObchZ, a to ex lege zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) InsZ nebo zrušením konkursu z důvodu nepostačujícího majetku dlužníka dle § 308 odst. 1 písm. d) InsZ, přičemž v později jmenovaném případě je takové zrušení přímo podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku dle ust. § 312 odst. 3 InsZ. Osud neuspokojených pohledávek je zde spojen s osudem dlužníka, dochází tedy k jejich zániku, s výjimkou případů, kdy se věřitel může domáhat uspokojení ze zajištění či ručení spoludlužníků, společníků či jiných ručitelů. U fyzických osob se samozřejmě nejedná o jejich likvidaci, ale o ztrátu dispozičního oprávnění k majetku tvořícího majetkovou podstatu, přičemž tento majetek je zpeněžen.96 Negativní účinek konkursu na dlužníka, který je fyzickou osobou, je dán i faktem, že neuspokojené pohledávky či jejich části nezanikají, přičemž seznam zjištěných pohledávek je přímo exekučním titulem. Aplikace likvidačního způsobu řešení úpadku tak zpravidla mívá katastrofální důsledky pro další život fyzické osoby. Sanační způsoby řešení úpadku, kterými rozumíme reorganizaci a oddlužení, nejsou oproti likvidačním způsobům spojeny s výše uvedenými negativními následky 96

MARŠÍKOVÁ, Jolana. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele: Příručka zejména pro neprávníky. 2. aktualizované

vydání. Praha: Linde, 2011, s. 111.

-‐ 43 -‐

a v jejich důsledku tak mimo uspokojení věřitelů dochází i k „sanaci“ a ozdravení ekonomické aktivity dlužníka, a tím i k překonání jeho nepříznivé situace.97 Podstatným rysem sanačních způsobů řešení úpadku je v případě oddlužení možné osvobození od dluhů, které při realizaci oddlužení nebyly uhrazeny, nebo v případě reorganizace zánik práv věřitelů vůči dlužníku, přičemž věřiteli jsou nadále pouze osoby uvedené ve schváleném reorganizačním plánu, a to za podmínek a v rozsahu v něm uvedených.98

5.1. Pojem, účel a povaha reorganizace Institut reorganizace byl do našeho právního řádu zaveden s účinností insolvenčního zákona. Reorganizace je v našem právním řádu zcela novým institutem, neboť nenavazuje na dřívější úpravu provedenou zákonem o konkursu a vyrovnání. Určitou paralelu s dřívější úpravou však lze nalézt v ustanoveních předchozí úpravy o nuceném vyrovnání a vyrovnání, když i tyto instituty, stejně jako reorganizace, náleží svou povahou k sanačním způsobům řešení úpadku.99 Zákonodárce se při tvorbě úpravy obsažené v insolvenčním zákoně věcně inspiroval úpravou USA, konkrétně tedy Bankruptcy Reform Act of 1978 (dále také jen „USBA“), kterou obohatil o poznatky z právního řádu Německa a Rakouska. Zákonodárce převzal z kapitoly 11 USBA také označení „reorganizace“.100 Zákonné vymezení pojmu reorganizace je obsaženo v ust. § 316 InsZ, přičemž z definice jsou patrné všechny charakteristické rysy tohoto institutu. Reorganizací tak rozumíme zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů za současného zachování provozu dlužníkova podniku pomocí opatření, jejichž účelem je ozdravění hospodaření podniku, přičemž je celý proces uskutečňován podle reorganizačního plánu, který schválil soud, za současné průběžné kontroly ze strany věřitelů zaměřené na soulad postupu dlužníka s reorganizačním plánem a plnění tohoto plánu.101

97


a.s., 2011, s. 597-598. 98

MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele: Příručka zejména pro neprávníky. 2. aktualizované vydání.

Praha: Linde, 2011, s. 156. 99


Beck, 2010, s. 772. 100


101

Ust. § 316 InsZ.

-‐ 44 -‐

Charakteristickým prvkem je zachování provozu podniku dlužníka. Již z definice je patrné, že tento způsob řešení úpadku je možné aplikovat jen ve vztahu k dlužníku, který nějakým podnikem disponuje, a je tedy podnikatelem; insolvenční zákon tak výslovně stanoví v ust. § 316 odst. 2, přičemž upřesňuje, že reorganizace se týká podniku dlužníka. Insolvenční zákon pojem „podnik“ nedefinuje, je tedy zapotřebí aplikovat ustanovení ObchZ, který podnik definuje jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. Otázku, zdali má dlužník podnik, posuzuje insolvenční soud při posuzování podmínek pro povolení reorganizace.102 Dalším charakteristickým znakem reorganizace je zpravidla „postupnost“ uspokojování pohledávek věřitelů. Reorganizace se tak ve většině případů odlišuje od konkursu právě časovým horizontem, v němž se uskutečňuje, když se jedná o proces dlouhodobějšího charakteru; podstatou konkursu je naopak zpravidla rychlé zpeněžení majetkové podstaty. Nicméně ani v reorganizaci není vyloučeno rychlé uspokojení věřitelů způsobem obdobným konkursu, a to v případě zvolení způsobu provedení reorganizace prodejem celé majetkové podstaty nebo její části, anebo prodejem dlužníkova majetku dle ust. § 341 odst. 1 písm. b) InsZ. „Reorganizace je strukturou zákona postavena na roveň konkursu, i když nemá z logiky věci natolik univerzální použití (ust. § 316 odst. 4 InsZ). To plyne ze samotných principů ekonomické činnosti, kdy likvidační princip lze použít s přiměřenou úspěšností v podstatě kdykoliv, sanace však může s dobrým výsledkem proběhnout pouze při splnění řady podmínek.103

Veškeré kroky, které se při realizaci reorganizace uskutečňují, směřují

k ozdravění hospodaření podniku dlužníka a jsou prováděny dle reorganizačního plánu, který je tak klíčovým dokumentem celého procesu řešení úpadku, jakož i insolvenčního řízení, neboť velká část úpravy obsažené v Insolvenčním zákoně se věnuje právě procesu přijímání reorganizačního plánu. Jednotlivé postupy, jejich podoba a provádění při uskutečňování reorganizačního plánu závisí na hospodářské situaci dlužníka a důvodech jeho úpadku či hrozícího úpadku. Může se tak jednat o kroky, které se snaží podnikání pouze očistit a ozdravit, pokud se nejedná o problémy podniku, které by byly hlubokého a těžko napravitelného rázu, nebo může jít o jakousi „resuscitaci“ fungování 102

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.8.2012, sp. zn. KSPA 56 INS 21027/2011, 1 VSPH 897/2012-B.

103


Beck, 2010, 2010, s. 775.

-‐ 45 -‐

podniku, kdy zásahy do fungování podniku a jeho struktury jsou značné, přičemž může být diametrálně změněn i ráz činnosti podniku. Zákonná definice reorganizace také zakotvuje pozici věřitelů v procesu reorganizace podniku, kteří tak sehrávají významnou aktivní úlohu a mohou svou činností nejen plnění plánu kontrolovat, ale i značně ovlivňovat jak před jeho schválením, tak i v průběhu jeho realizace, přičemž se podílejí na rozhodování a odpovědnosti za výsledek.104 Reorganizaci můžeme chápat jako formu restrukturalizace, přičemž rozdíl můžeme spatřovat v míře formálnosti procesu a účelu, který je sledován. Restrukturalizaci lze obecně vymezit jako změnu, adaptaci či evoluci organizace, poměrů nebo fungování podniku, která je realizována opatřeními v procesu neformální povahy, a to v zájmu osob podílejících se na výnosu restrukturalizovaného subjektu. Reorganizace je pak formalizovanou restrukturalizací uskutečňovanou na základě a v rámci soudního řízení podle soudem schváleného plánu, a to v zájmu věřitelů.105 Při rozhodování dlužníka, věřitelů či soudu, zdali reorganizaci, jakožto způsob řešení úpadku dlužníka, v daném případě aplikovat, je zapotřebí zohlednit hospodářskou situaci dlužníka, relevantního trhu, jakož i pravděpodobnost úspěchu, neboť reorganizace je procesem velmi náročným nejen časově, ale i finančně, a to jak pro věřitele, tak i pro dlužníka. Zpravidla je také zapotřebí zajistit financování dlužníka po dobu uskutečňování reorganizace. Z těchto důvodů, jakož i z důvodů omezené přípustnosti (viz níže) není reorganizace často využívána. Ode dne účinnosti insolvenčního zákona do konce roku 2012 bylo soudem povoleno pouhých 72 reorganizací, v roce 2012 pak reorganizací 17. Ve srovnání s konkursem se jedná o zanedbatelné hodnoty, když v roce 2012 bylo prohlášeno 1899 konkursů podnikatelů, což je meziroční nárůst oproti roku 2011 o 12%. Úspěšnost povolených reorganizací je také velmi malá, neboť značná část reorganizací je přeměněna na konkurs. Z povolených reorganizací jich úspěšně skončí splněním reorganizačního plánu jen okolo 10 %. 106 „Reorganizace tak bude za určitých okolností vhodná zejména tehdy, 104

HOSTINSKÝ, J. Věřitel v českém a evropském insolvenčním právu. 1. vydání. Ostrava : KEY Publishing, 2009, s. 92.

105

ŽIŽLAVSKÝ, M. Soumrak restrukturalizace, úsvit reorganizace? Bulletin advokacie. Praha : Česká advokátní komora v Praze,

2010, č. 6, s. 28. 106

MENŠÍKOVÁ S., OSVALDOVÁ, M. Tisková informace: Vývoj insolvencí v České republice v roce 2012. Creditreform (cit.

2013- 6- 4). Dostupný z WWW:

-‐ 46 -‐

pokud jednotlivé majetkové složky mají větší hodnotu, pokud fungují společně dohromady jako podnik. Východiskem je zachování hodnoty běžícího podniku („going concern“)“.107 Věřitelé tak budou volit reorganizaci zejména v případě, kdy hodnota podniku v provozu, tedy provozní hodnota, převyšuje souhrnnou hodnotu všech aktiv dlužníka, přičemž samotná aktiva dlužníka k uspokojení věřitelů nestačí, respektive by postačovala, avšak s ohledem na jejich nízkou likviditu je uspokojení z aktiv dlužníka prakticky neuskutečnitelné. Racionálně smýšlející věřitel tak bude spíše volit konkurs v případě, že dlužník disponuje majetkem v dostatečné výši, který může sloužit k uspokojení všech věřitelů (např. dlužník provozuje podnik v nemovitosti, jejíž hodnota postačuje k uspokojení věřitelů). Zvláštní fázi insolvenčního řízení, která počíná rozhodnutím o úpadku a která je charakterizována zvolenou metodou řešení úpadku dlužníka, můžeme v případě, že má být úpadek řešen reorganizací, zjednodušeně rozdělit do šesti etap, a to na: 1. etapu od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o povolení reorganizace úpadce, 2. etapu od povolení reorganizace do předložení reorganizačního plánu dlužníka, 3. etapu od předložení reorganizačního plánu do jeho schválení věřiteli, 4. etapu od schválení reorganizačního plánu věřiteli po rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu, 5. etapu zahrnující provádění reorganizačního plánu, a 6. etapu formálního skončení reorganizace.108

5.2. Způsoby provedení reorganizace Reorganizace je uskutečňována na základě reorganizačního plánu, a to opatřeními v něm uvedenými, které směřují k ozdravení hospodaření podniku dlužníka. Povaha aplikovaných opatření závisí vždy na konkrétní situaci, ve které se restrukturalizovaný podnik nachází, jakož i obtížích, kterým je zapotřebí čelit. V souvislosti se zvolenými opatřeními může mít reorganizace různou podobu a může se tak uskutečňovat v rozdílném časovém horizontu. Může tak jít o dlouhodobou podobu 107

HOLEŠÍNSKÝ P., STRNAD M. Nové způsoby řešení úpadku dle insolvenčního zákona, Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck,

2008. č. 1. 108

ŽIŽLAVSKÝ M., Řízený konkurs a reorganizace – proaktivní řešení úpadku podniku. Epravo (cit. 2013- 6- 5). Dostupný z

WWW:
-‐ 47 -‐

reseni-upadku-podniku-85514.html>

reorganizace, která je označována jako základní či původní, když spočívá v postupném a poměrném uspokojování pohledávek věřitelů z výtěžků provozu podniku při uskutečňování sanačních kroků dle reorganizačního plánu. Opakem je pak krátkodobá podoba reorganizace, která svou podstatou připomíná konkurs, přičemž spočívá v uskutečňování jednorázových opatření k restrukturalizaci podniku dlužníka.

109

Způsoby provedení reorganizace jsou zakotveny demonstrativním výčtem v ust. § 341 InsZ, přičemž jednotlivé způsoby lze kombinovat a užívat je současně či ve vzájemné návaznosti. Zákon připouští užití i jiných opatření, respektive ani nevylučuje možnost vůbec neaplikovat opatření v insolvenčním zákoně uvedená. 110 Dle insolvenčního zákona tak lze reorganizaci provést zejména (i) restrukturalizací pohledávek věřitelů spočívající v prominutí části dluhů dlužníka nebo odkladu jejich splatnosti – půjde tak zejména o změny výše, splatnosti, výnosu či pořadí; (ii) prodejem majetkové podstaty či její části nebo prodejem podniku – podle rozsahu prodeje se reorganizace v tomto případě více či méně podobá konkursu; (iii) vydáním aktiv věřitelům či jejich převod na nově založenou právnickou osobu, na které mají věřitelé dlužníka svou majetkovou účast – podstatné je převedení aktiv očištěných o závazky dlužníka; (iv) přeměnou dlužníka fúzí, převodem jmění na společníka či změnou práv třetích osob; (v) zajištěním financování provozu podniku dlužníka; (vi) změnou zakladatelského dokumentu, stanov či jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka; a (vii) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníka či nově vzniklé právnické osoby.111 V rámci reorganizace není zapotřebí jednotlivé způsoby aplikovat rovnoměrně vůči všem věřitelům, neboť takový postup by byl značnou komplikací s ohledem na různé zájmy věřitelů. Je však vždy zapotřebí respektovat zásady formulované v ustanovení § 5 InsZ, tedy věřitelům, kteří mají zásadně stejné či obdobné postavení, poskytnout rovné možnosti a postupovat tak, aby nedocházelo k poškozování či nedovolenému zvýhodňování jedněch věřitelů na úkor druhých. Za tím účelem jsou věřitelé rozdělováni do skupin, přičemž způsob naložení s pohledávkami věřitelů se uplatňuje jednotně v rámci celé skupiny věřitelů. 109

WINTEROVÁ, A. A KOLEKTIV, Civilní právo procesní, doplněné o předpisy evropského práva. 6. vydání. Praha : Linde

Praha a.s., 2011, s. 624. 110


Beck, 2010, s. 818. 111

RICHTER, T. Insolvenční právo, 1. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2008 s. 391 - 398.

-‐ 48 -‐

5.3. Přípustnost reorganizace Reorganizace je s ohledem na svou povahu specifickým prostředkem k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, čemuž také odpovídá zákonná úprava přípustnosti reorganizace obsažená v ust. § 316 InsZ. Reorganizace, na rozdíl od konkursu, není univerzálním nástrojem, a to zejména proto, že se týká hospodaření podniku. Insolvenční zákon stanoví obecné pozitivní a negativní podmínky přípustnosti a zvláštní podmínky, v závislosti na konkrétní situaci a vlastnostech dlužníka. Reorganizace je tak dle ust. § 316 odst. 2. InsZ přípustná pouze v případě úpadku nebo hrozícího úpadku podnikatele, bez ohledu na to, zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou, přičemž podstatným kritériem je faktická existence podniku dlužníka; tento aspekt je významným kritériem zejména ve vztahu k fyzickým osobám podnikajícím, neboť právě ty často existující podnik nemají. Nemá-li dlužník při rozhodování soudu o povolení reorganizace podnik, nelze tak řešit úpadek či hrozící úpadek reorganizací.112 Z množiny podnikatelů jsou pak dále ustanovením § 136 odst. 3 InsZ absolutně vyloučeni podnikatelé, kteří jsou právnickými osobami v likvidaci, obchodníky s cennými papíry, nebo osobami oprávněnými k obchodování na komoditní burze.113 Jedná se o vyloučení osob z důvodu jejich statutu, nikoliv z důvodu povahy jejich závazků, jak je tomu v případě oddlužení. 114 Právnické osoby v likvidaci jsou vyloučeny proto, že by jejich reorganizace byla v rozporu se svým účelem, neboť u nich nelze předpokládat budoucí provoz podniku.115 Ve vztahu k účastníkům burzovních obchodů se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, že „smyslem absolutní nepřípustnosti reorganizace osob, oprávněných k obchodování na komoditní burze, stanovené v § 316 odst. 3 InsZ, je ochrana čistoty burzovních obchodů. Účastník burzovního obchodu, byť by u něj byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek, avšak dosud nebylo by rozhodnuto o jeho řešení konkursem, není ze zákona vyloučen z obchodování na burze. U takovéto osoby však lze stěží předpokládat, že bude schopna řádně a včas plnit závazky z burzovních obchodů“. 116 Reorganizace je dále vyloučena také dle ust. § 368 odst. 3 InsZ, pokud jde o úpadek banky, spořitelního či úvěrního družstva či úpadek 112


113

Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů.

114

Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2009,č. j. 2 VSOL 106/2009B-26.

115


116

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2009,č. j. 2 VSOL 106/2009B-26.

-‐ 49 -‐

pobočky zahraniční banky, jakož i dle ust. § 379 odst. 3 InsZ pokud jde o úpadek pojišťovny či zajišťovny. Při splnění výše uvedených obecných podmínek přípustnosti reorganizace, insolvenční zákon stanoví i podmínky zvláštní, které představují dva případy přípustnosti reorganizace, na jejichž základě lze reorganizaci podniku dlužníka povolit a které se vzájemně liší kvantitativními požadavky na podnik dlužníka, jakož i mírou souhlasu a účasti věřitelů. Prvním a v praxi běžnějším případem je splnění zvláštních podmínek přípustnosti reorganizace obsažených v ust. § 316 odst. 4 InsZ, označovaných jako kvantitativní brána vstupu do reorganizace či kvantitativní test.117 Insolvenční zákon stanoví alternativně dvě objektivní kritéria vztahující se k podniku dlužníka, jmenovitě se jedná o požadavek, že (i) celkový obrat dlužníka za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu dosáhl alespoň částky 100.000.000,- Kč;118 nebo (ii) dlužník zaměstnává v pracovním poměru alespoň 100 zaměstnanců. Ke splnění zvláštních předpokladů přípustnosti stačí splnění alespoň jednoho z výše uvedených kritérií. 119 Jedná se tedy o podmínky, které k reorganizaci předurčují zejména střední a větší podnikatele. Uvedené parametry nicméně mají velmi nízkou vypovídací hodnotu ohledně možnosti úspěšného provedení reorganizace Druhým případem, kdy je reorganizace přípustná, je splnění zvláštních podmínek přípustnosti reorganizace dle ust. § 316 odst. 5 InsZ, které teorie označuje za kvalitativní bránu vstupu do reorganizace.120 Reorganizace je tak přípustná, i pokud dlužník nesplňuje podmínky kvantitativního testu dle ust. § 316 odst. 4 InsZ, a to za předpokladu, že dlužník „společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou dle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek.“ 121 Pokud dlužník předkládá takto schválený reorganizační plán již společně s insolvenčním návrhem, hovoříme o tzv. předjednané reorganizaci, kdy 117


118

Dle zák. č 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

119

KOZÁK, J. A KOL. Insolvenční zákon a předpisy související, nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání.

Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 714. 120


121

Ust. § 316 idst. 5 InsZ.

-‐ 50 -‐

dlužník již před podáním insolvenčního návrhu připravil reorganizační plán a vyjednal se svými věřiteli způsob provedení reorganizace. V druhém případě, tedy pokud dlužník nepředkládá přijatý reorganizační spolu s insolvenčním návrhem, ale ve lhůtě 15 dnů od rozhodnutí o úpadku, se jedná o proces pro dlužníka velmi náročný. Jedná se totiž o případy, kdy buď dlužník nepůsobil před zahájením insolvenčního řízení proaktivně, tedy že se nesnažil s věřiteli dohodnout na řešení svého úpadku, nebo případy, kdy věřitelé neměli zájem na konstruktivním řešení situace dlužníka. V tomto případě sehrávají věřitelé kritickou úlohu, neboť na jejich přesvědčení o přínosu reorganizace pro uspokojení jejich pohledávek bude záviset možnost uplatnění reorganizace. Nepřítelem je zde také čas, neboť dlužník, jakož i věřitelé, kteří budou mít případný zájem na řešení úpadku dlužníka reorganizací, budou sužováni lhůtou 15 dnů na vypracování reorganizačního plánu a jeho přijetí věřiteli, což je realizovatelné jen s velkými obtížemi. Snaha docílit reorganizace se tak stává hrou o čas, který však lze získat již v průběhu první fáze insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku, kdy zákon poskytuje určitý časový prostor pro vypracování plánu a dohodu s věřiteli, který je však ohraničen lhůtami obsaženými v ust. § 134 InsZ.122 Časovou tíseň jde také řešit pomocí institutu moratoria dle ust. § 115 až 127 InsZ, které tak může poskytnout až tři měsíce (případně ještě dalších 30 dnů) k tomu, aby došlo k vypracování reorganizačního plánu a negociaci zakončené dohodou s věřiteli. V současné době se ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nachází jako sněmovní tisk č. 929/0 návrh zákona, který novelizuje insolvenční zákon. Tato novela plánuje zmírnění časové tísně, která může pro dlužníka či věřitele nastat při postupu dle ust. § 316 odst. 5 InsZ, a to zavedením odst. 6 zmíněného ustanovení, který umožní, jde-li o insolvenční návrh věřitele, aby dlužník před rozhodnutím o úpadku požádal o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu, a to až o 30 dnů.

122

Blíže viz kapitola 4.3 Činnost soudu po podání insolvenčního návrhu.

-‐ 51 -‐

6. NÁVRH NA POVOLENÍ REORGANIZACE 6.1. Podání návrhu na povolení reorganizace a nakládání s ním K projednání reorganizace, jakožto způsobu řešení úpadku, smí soud přistoupit jen na základě návrhu účastníka insolvenčního řízení. Oproti zákonu o konkursu a vyrovnání insolvenční zákon rozšiřuje okruh účastníků, kteří mohou sanační prostředek navrhnout, neboť zákon o konkursu a vyrovnání k tomu ve věci vyrovnání opravňoval pouze dlužníka. 123 Insolvenční zákon tak v ust. § 317 odst. 1 aktivně legitimuje k podání takového návrhu pouze dlužníka či přihlášeného věřitele za předpokladu, že jsou v dobré víře ve splnění podmínek schválení reorganizačního plánu. Požadavek dobré víry je značně abstraktní, jeho účelem je chránit podnik dlužníka a věřitele a „čelit morálnímu hazardu, který existence reorganizačního řízení, ponechávajícího ve funkcích management dlužníka, na straně tohoto managementu vyvolává“.124 Podává-li návrh na povolení reorganizace věřitel, stanoví insolvenční zákon v ust. § 323 odst. 1 požadavek schválení návrhu schůzí věřitelů, přičemž tak lze učinit až po zprávě insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka, ve které insolvenční správce zejména porovnává majetkovou podstatu se závazky dlužníka a vyjadřuje se k možnosti dalšího využití podniku dlužníka. Insolvenční správce tuto zprávu předkládá insolvenčnímu soudu nejméně 7 dní přede dnem konání první schůze věřitelů. Odborná literatura polemizuje nad tím, zdali musí být návrh na povolení reorganizace schválen již před jeho podáním, nebo postačí až schválení následné. 125 Domnívám se, že insolvenční zákon má na mysli schválení následné, což dokazuje i rozhodovací praxe soudů, když mi není znám případ opačného rozhodnutí. Svůj názor zakládám na znění ust. § 318 odst. 1 InsZ, který výslovně stanoví, že věřitel návrh na povolení reorganizace podává nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku, jakož i na znění ust. § 326 odst. 1 písm. c) InsZ, který stanoví, že insolvenční soud návrh věřitele na povolení reorganizace zamítne, jestliže jej neschválí schůze věřitelů. Z jazykového výkladu slovesa „neschválí“ je patrné, že 123

Viz ust. § 46 ZoKV.

124

RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2006, č. 21.

125

Srov. KOTOUČOVÁ, J. A KOL. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C.

H. Beck, 2010, s. 790; či HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 183.

-‐ 52 -‐

zákonodárce měl skutečně na mysli schválení následné, když užil čas budoucí (futurum), neboť v opačném případě by požadavek souhlasu schůze věřitelů před podáním návrhu na povolení reorganizace musel být vyjádřen časem minulým (préteritum), a to formulací „jestliže nebyl schválen“, přičemž i užití slovesa „schválit“ v čase minulém by nevylučovalo výklad, který by umožňoval schválení budoucí. Tento názor také umocňuje systematika úpravy insolvenčního zákona, neboť v případě, že by o schválení návrhu musela rozhodnout schůze věřitelů už před rozhodnutím o úpadku, bylo by potřeba složitě konstruovat uskutečnění schůze věřitelů ještě před rozhodnutím o úpadku, když dle ust. § 47 odst. 1 InsZ schůzi věřitelů svolává soud z vlastní iniciativy či na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru či alespoň dvou věřitelů, jejichž pohledávky činí alespoň 1/10 přihlášených pohledávek. V extrémním případě se tak může stát, že schůzi soud z vlastní iniciativy nesvolá, nenavrhne tak ani insolvenční správce či věřitelský výbor a návrh nebude moci učinit ani věřitel sám, byť by měl pohledávku ve výši 99% všech přihlášených pohledávek, pokud by jiný věřitel tak s ním učinit nechtěl. Nerozhodná by tak byla i skutečnost, že takový věřitel by mohl v souladu s ust. § 49 odst. 1 InsZ sám svými hlasy prosadit usnesení schůze věřitelů o schválení takového návrhu na povolení reorganizace. A konečně by takový postup byl i v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení vyjádřenými v ust. § 5 InsZ, neboť účastnit se schůze věřitelů mohou dle ust. § 47 odst. 2 InsZ jen věřitelé, kteří mají přihlášenou pohledávku, čímž by byli již přihlášení věřitelé nedovoleně zvýhodněni a věřitelé, kteří se doposud nepřihlásili, nespravedlivě poškozeni, když věřitelé mají dle ust. § 135 odst. 2 písm. c) a odst. 3 InsZ ve spojení s ust. § 173 odst. 1 InsZ právo přihlašovat své pohledávky až do lhůty stanovené ve výzvě v rozhodnutí o úpadku, která nesmí být kratší 30 dnů. Insolvenční zákon umožňuje učinit návrh na řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka reorganizací ve lhůtě nejpozději do 10 dnů před schůzí věřitelů dle ust. § 137 odst. 1 InsZ, která se koná nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku. Opožděně učiněné podání soud odmítne, přičemž prominutí zmeškání lhůty zákon v insolvenčním řízení nepřipouští. Zákon však rozlišuje případ, kdy insolvenční návrh byl podaný dlužníkem pro hrozící úpadek, když takový dlužník smí podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. Zákon tedy od dlužníka v uvedeném případě očekává, že svůj postup má již předem promyšlen a chce svůj úpadek řešit

-‐ 53 -‐

reorganizací, když toto ustanovení, ve spojení s ust. § 134 InsZ, které ukládá insolvenčnímu soudu ve lhůtě 15 dnů rozhodnout o insolvenčním návrhu dlužníka, kterým osvědčil rozhodné skutečnosti, poskytuje dlužníkovi od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení pro hrozící úpadek do okamžiku, kdy je povinen nejpozději učinit návrh na povolení reorganizace, maximálně 15 dnů. „Zákon zde vychází z přesvědčení, že pokud dlužník sám podává insolvenční návrh na základě svého přesvědčení o hrozícím úpadku, je plně obeznámen se situací a má dostatek času pro přípravu návrhu na povolení reorganizace a následně reorganizačního plánu“. 126 Pokud jde o dlužníka, jemuž ust. § 316 odst. 5 InsZ umožňuje reorganizaci jakožto osobě, která nesplňuje kvantitativní test dle odst. 4 výše zmíněného ustanovení, je mimo jiné vázán ještě lhůtou k předložení reorganizačního plánu přijatého věřiteli, a to nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon stanoví pouze nejzazší termín pro podání návrhu, nestanoví však počáteční lhůtu, kdy lze návrh na povolení reorganizace učinit. Lze jej tak tedy podat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, a to i jako součást návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Často je tak s dlužnickým insolvenčním návrhem spojen i návrh na povolení reorganizace. Návrh na povolení reorganizace je důležitým dokumentem, na jehož kvalitách závisí další osud reorganizace. To platí zejména v případě návrhu věřitele, neboť ten musí návrh formulovat tak, aby o výhodnosti reorganizace přesvědčil i další věřitele. Náležitosti návrhu na povolení reorganizace insolvenční zákon vypočítává v ust. § 319, přičemž se uplatní i obecné náležitosti dle ust. § 43 odst. 4 o. s. ř. Návrh na povolení reorganizace tak dle ust. § 319 InsZ obsahuje označení dlužníka a osoby oprávněné za něho jednat, jakož i údaj o způsobu navrhované reorganizace, který však není závazný pro sestavování reorganizačního plánu. Dlužník navíc musí uvést údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které s dlužníkem tvoří koncern nebo které dlužníka ovládají (pokud jsou mu známy), a pokud je návrh na povolení reorganizace podáván po insolvenčním návrhu, pak také prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil. Na věřitele jsou tak kladeny nižší nároky než na dlužníka, neboť „je vhodné předpokládat informační

126


Beck, 2010, s. 779.

-‐ 54 -‐

nouzi na straně věřitele, a zjišťování některých údajů pro něj může být nemožné, obtížné, popřípadě neúnosně časově náročné“.127 Podání návrhu na povolení reorganizace nebrání dalším účastníkům, aby také podali další návrh; v takovém případě je další návrh považován za přistoupení k řízení o povolení reorganizace, přičemž se přiměřeně použijí ustanovení o přistoupení k řízení při podání dalšího návrhu na zahájení insolvenčního řízení.128 Insolvenční zákon pro případ odlišností návrhu zakotvuje v ust. § 321 odst. 2 postup pro sjednocení návrhů, kdy insolvenční soud navrhovatele vyzve, aby ve stanovené lhůtě, která může činit maximálně 30 dnů, odstranili odlišnosti svých návrhů a vyrozuměli soud o případném společném stanovisku. Rozpory mezi návrhy se v podstatě mohou týkat jen způsobu navrhované reorganizace. V praxi však k takovým rozporům docházet nebude, neboť zájem účastníků na provedení reorganizace zřejmě převýší případné rozdílné názory, a to i s ohledem na pouhý informativní charakter tohoto údaje. Pro případ, že však navrhovatelé nedojdou ke konsensu o společné podobě návrhů, stanoví insolvenční zákon, že soud vychází z návrhu dlužníka, a není-li jej, pak z návrhu věřitele, který došel soudu nejdříve. „V praxi může být přistoupení k návrhu na reorganizaci prostředkem, který zabrání účelovému jednání, kdy by původní a jediný navrhovatel vzal svůj návrh na povolení reorganizace zpět po uplynutí lhůty k podání návrhu na povolení reorganizace a před rozhodnutím soudu o návrhu na reorganizaci, a tak povolení reorganizace znemožnil“.129 Insolvenční zákon umožňuje navrhovateli vzít návrh na povolení reorganizace zpět až do okamžiku rozhodnutí o něm. V takovém případě je možné pokračovat v projednávání reorganizace jen v případě, že osoba, která dalším návrhem přistoupila k řízení o povolení reorganizace, do 15 dnů na výzvu soudu sdělí, že na projednání návrhu trvá. Není však umožněno zpětvzetí návrhu po rozhodnutí soudu o něm, přičemž soud rozhodne o neúčinnosti takového zpětvzetí.

127

Ibid., s. 781.

128

Blíže viz kapitola 4.1. Insolvenční návrh.

129


-‐ 55 -‐

6.2. Rozhodování o návrhu na povolení reorganizace Insolvenční soud může o návrhu na povolení reorganizace rozhodnout nemeritorně jeho odmítnutím, nebo meritorně zamítnutím či povolením reorganizace. Insolvenční zákon v ust. § 325 stanoví pro postup projednání návrhu na povolení reorganizace použití ust. § 148 až 152 InsZ. V zásadě tak mohou nastat tři postupy při povolování reorganizace. V prvním případě soud spojí rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o řešení úpadku reorganizací dle ust. § 148 odst. 2 InsZ. Předpokladem pro takové rozhodnutí je insolvenční návrh dlužníka, ve kterém dlužník žádá o provedení reorganizace za současného předložení reorganizačního plánu schváleného polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů, počítanou dle výše jejich pohledávek. Takový postup je velmi výjimečný, neboť předpokládá jednak aktivní činnost dlužníka, jednak chuť věřitelů k takovému řešení, přičemž se vzrůstajícím počtem věřitelů se šance k prosazení takového postupu snižuje. Bude se tak jednat zpravidla o případy, na které pamatuje ustanovení § 316 odst. 5 InsZ, tedy případy dlužníka, který nesplňuje kvantitativní požadavky na velikost podniku. Při tomto postupu však může být problematické, že v dané fázi řízení nejsou soudu známí všichni věřitelé dlužníka, neboť ti mohou uplatňovat své pohledávky i po rozhodnutí o úpadku (viz výše). Jednoduše se tak rozhodnutí o úpadku spojené s rozhodnutím o reorganizaci může dostat do rozporu se zásadou vyjádřenou v ust. § 5 písm. a) InsZ, když by tím mohli být věřitelé nespravedlivě poškozeni. Pro podobné případy obsahuje insolvenční zákon ustanovení § 362, které soudu umožňuje zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, zjistí-li soud, že některému věřiteli byly poskytnuty zvláštní výhody, nebo schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem, anebo byl-li dlužník či jeho statutární orgán odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým bylo dosaženo schválení reorganizačního plánu, nebo kterým podstatně zkrátil věřitele. Posouzení, zdali byl reorganizační plán skutečně přijat potřebným počtem skutečných věřitelů, je tedy klíčové. Insolvenční zákon označuje takové hlasování věřitelů jako hlasování mimo schůzi věřitelů dle ust. § 346 odst. 2. Věřitelé hlasují písemně pomocí hlasovacích lístků, jejichž náležitosti jsou obsaženy v ust. § 19 jednacího řádu pro insolvenční řízení. Teoretickou otázkou je, jakými způsoby může soud v této fázi řízení dle ust. § 148 odst. 2 InsZ rozhodnout, neboť insolvenční zákon ukládá pouze spojit

-‐ 56 -‐

rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu jeho řešení, nikoliv přímo s rozhodnutím o povolení reorganizace. Není ani zřejmé, jestli soud může rozhodnout i o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace dle ust. § 326 InsZ. „Vzhledem k tomu, že § 148 odst. 2 InsZ upravuje fakticky pouze postup projednání návrhu, nikoli vlastní (konkrétní) způsob rozhodnutí o něm, lze se domnívat, že důvody pro zamítnutí uvedené v § 326 InsZ by měly být reflektovány i zde. Na druhé straně je tu ovšem míra upřednostnění vůle věřitelů, vyjádřená přijetím plánu; vázanost soudu tímto však není pro daný případ výslovně upravena“.130

Další dva postupy se uplatní v případě, že soud nespojil rozhodnutí o úpadku dle

ust. § 148 odst. 2 InsZ s rozhodnutím o způsobu jeho řešení. Soud tak bude rozhodovat dle ust. § 149 odst. 1 InsZ o způsobu řešení úpadku, v našem případě o povolení reorganizace, samostatným usnesením, a to do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku, přičemž tak nerozhodne před skončením schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční soud bude v těchto případech rozhodovat o návrhu dlužníka nebo věřitele. V případě, že bude rozhodovat o návrhu věřitele, uplatní se zejména též ustanovení § 150 až 152 InsZ. Tato ustanovení je třeba vztáhnout na rozhodování schůze věřitelů o návrhu věřitele na povolení reorganizace dle ust. § 323 InsZ.131 Věřitelé tak hlasují způsobem stanoveným v ust. § 151 InsZ, kdy je usnesením návrh schválen, jestliže pro ně hlasovala alespoň polovina všech přihlášených zajištěných věřitelů a polovina přihlášených nezajištěných věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo pro usnesení hlasovalo nejméně 90 % přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek. Nebudou-li v takovém případě dány důvody pro jiné rozhodnutí, tedy zamítnutí či odmítnutí, rozhodne soud podle usnesení věřitelů o schválení návrhu na povolení reorganizace.

Pokud insolvenční soud neučiní nemeritorní rozhodnutí, je vždy povinen

rozhodnout meritorně.

132

Rozhodne-li insolvenční soud o návrhu na povolení

reorganizace odmítnutím, vzetím na vědomí zpětvzetí nebo zamítnutím návrhu, soud vždy pokračuje v insolvenčním řízení, přičemž důsledkem rozhodnutí je i zánik účinků podání návrhu na povolení reorganizace. Insolvenční soud tak bude následně posuzovat 130


Beck, 2010, s. 320. 131

Ibid. s. 795.

132

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.7.2010, sp. zn.KSPL 20 INS 2563/2009, 3 VSPH 470/2010-B.

-‐ 57 -‐

možnost vydání rozhodnutí o úpadku, pokud ještě vydáno nebylo, nebo rozhodne o řešení úpadku konkursem.133

Celý proces rozhodování o návrhu na povolení reorganizace lze znázornit takto:

134

133 134

Důvodová zpráva ze dne 21.9.2005, k návrhu insolvenčního zákona, k ust. § 325 až 328. HÁSOVÁ, J. MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 191.

-‐ 58 -‐

6.2.1. Nemeritorní rozhodnutí Nemeritorními rozhodnutími o návrhu na povolení reorganizace je odmítnutí návrhu na povolení reorganizace, jakož i vzetí na vědomí jeho zpětvzetí dle ust. § 322 odst. 2 InsZ. Rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu je nemeritorním usnesením, které soud vydá dle ust. § 318 odst. 2 InsZ, byl-li návrh na povolení reorganizace podán opožděně, nebo dle ust. § 320 InsZ, je-li návrh vadný. Vady návrhu, jejichž důsledkem je jeho odmítnutí, lze dle insolvenčního zákona spatřovat v absenci náležitostí návrhu dle ust. § 319 a ust. § 43 odst. 4 o. s. ř., v nesrozumitelnosti či neurčitosti návrhu, absenci zákonem požadovaných příloh či náležitostí příloh. V případě vadného návrhu na povolení reorganizace insolvenční soud před jeho odmítnutím vždy nejprve vyzve navrhovatele k odstranění vad nebo doplnění návrhu a poučí jej, jak je provést, a to ve lhůtě kterou mu k tomu stanoví, přičemž z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení tato lhůta nesmí být delší 7 dnů. K odmítnutí přistoupí jen v případě, nebyly-li výzvou vytýkané vady odstraněny a nelze tak pro vytýkaný nedostatek pokračovat v řízení, nebo neobsahuje-li návrh stanovené přílohy či náležitosti příloh.135 Domnívám se, že vady návrhu na povolení reorganizace lze zhojit i přistoupením k řízení dalším návrhem, obsahuje-li další návrh požadované náležitosti, a to vzhledem k přiměřené aplikaci ust. § 107 InsZ pro případy přistoupení, dle ust. § 321 InsZ, když Nejvyšší soud svým usnesením vyslovil, že „jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první InsZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny“.136

6.2.2. Meritorní rozhodnutí Zamítnutí návrhu je meritorním rozhodnutím insolvenčního soudu o návrhu na povolení reorganizace, které soud učiní ze třech v ust. § 326 odst. 1 InsZ taxativně vypočtených důvodů. Insolvenční soud tak návrh usnesením zamítne dle ust. § 326 odst. 135

Usnesení Vrchního soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. KSBR 27 INS 1207/2008, 3 VSOL 188/2008-B.

136

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 20/2012 (R 98/2012).

-‐ 59 -‐

1 písm. b) InsZ, podala-li jej osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto. Z tohoto důvodu je patrné, že každá oprávněná osoba může podat návrh na povolení reorganizace pouze jednou, přičemž jakýmkoliv rozhodnutím soudu o něm své oprávnění vyčerpává a dále již žádat o reorganizaci nemůže. Dalším důvodem pro zamítnutí je dle ust. § 326 odst. 1 písm. c) InsZ neschválení návrhu věřitele schůzí věřitelů dle ust. § 323 odst. 1 InsZ. Třetím důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace je dle ust. § 326 odst. 1 písm. a) InsZ případ, kdy lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční zákon dále v odst. 2 ust. § 326 demonstrativně uvádí případy, kdy lze usuzovat na nepoctivý záměr.137 Insolvenční zákon zde však poněkud v rozporu se smyslem, účelem a systematikou insolvenčního zákona odnímá věřitelům možnost vlastním rozhodováním docílit reorganizace, neboť důvody na straně dlužníka v zákoně uvedené, z nichž lze usuzovat na nepoctivost záměru, se uplatní i v případě insolvenčního návrhu věřitele. Je zřejmé, že nepoctivý záměr může sledovat při docílení reorganizace i věřitel, avšak zamítnout věřitelský návrh na povolení reorganizace z důvodu nepoctivostí záměru na straně dlužníka, který je uveden v ust. § 326 odst. 2 InsZ, by bylo přehnaně formalistické. „Pokud totiž chápeme celý smysl insolvenčního zákona v otevření cesty k tomu, aby se kapitál uvězněný v podniku, který splňuje insolvenční znaky, maximálně rychle uvolnil, a to s co největším užitkem pro věřitele, pak jakákoliv omezení využití reorganizace, pokud je navrhována věřitelem nebo skupinou věřitelů, nemají smysl“.138 Nerozhodne-li soud nemeritorně či nezamítne-li návrh, rozhodne o povolení reorganizace dle ust. § 328 InsZ. Povolení reorganizace je významným momentem v insolvenčním řízení, neboť se jím dlužník stává dlužníkem v reorganizaci, s čímž jsou spojeny podstatné důsledky. Obsahové náležitosti rozhodnutí o povolení reorganizace jsou obsaženy v ust. § 329 InsZ; obligatorně jsou jimi výrok o povolení reorganizace, informace o osobě insolvenčního správce, případně jeho ustanovení, výzva dlužníkovi k předložení reorganizačního plánu ve lhůtě 120 dnů nebo ke sdělení, že dlužník 137

Jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a)

v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. 138


Beck, 2010, s. 797.

-‐ 60 -‐

sestavit plán nehodlá, a informace o možnosti sestavení reorganizačního plánu dalšími osobami. Fakultativně pak dle ust. § 329 odst. 4 InsZ může rozhodnutí o povolení reorganizace obsahovat výrok o opatřeních, která jsou nezbytná k zajištění účelu reorganizace, týkajících se majetkové podstaty dlužníka.

6.3. Účinky povolení reorganizace Povolení reorganizace má velký dopad na dispoziční oprávnění dlužníka, když mu s ohledem na podstatu reorganizace umožňuje relativně volnější režim než v jiných fázích insolvenčního řízení. Okamžikem povolení reorganizace se tak dlužník automaticky stává osobou s dispozičními oprávněními dle ust. § 229 odst. 3 písm. c) InsZ, přičemž se ex lege ruší zákonná omezení jeho dispozičních oprávnění, jakož i omezení stanovená rozhodnutím insolvenčního soudu. Insolvenční soud však může dle ust. § 332 InsZ znovu i bez návrhu omezit nebo zakázat dlužníkovo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, přičemž tato oprávnění přecházejí na insolvenčního správce. Důvodem k takovému rozhodnutí soudu je zájem věřitelů, a učiní tak zejména, pokud vzniknout pochybnosti o poctivosti či odborné způsobilosti dlužníka či osob jednajících jeho jménem. I když dochází k uvolnění režimu dlužníkova nakládání s majetkovou podstatou, není dlužníkovo dispoziční oprávnění bezbřehé, neboť je zároveň s povolením reorganizace ze zákona omezeno ve vztahu k úkonům týkajících se nakládání s majetkovou podstatou, jejichž důsledkem je významná změna hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů nebo míry uspokojení věřitelů. Takové úkony může dlužník na příště činit jen se souhlasem věřitelského výboru, přičemž následkem porušení této povinnosti je odpovědnost dlužníka za případnou škodu. Velmi významným důsledkem povolení reorganizace je převzetí působnosti valné hromady či členské schůze dlužníka insolvenčním správcem, přičemž výkon funkce valné hromady nebo členské schůze se obnoví dle ust. § 353 odst. 2 InsZ až přijetím reorganizačního plánu, pokud reorganizační plán nestanoví jinak. Účelem této úpravy je zabránit podávání žalob společníků či akcionářů na neplatnost usnesení valné hromady dle ust. § 131 a ust. § 183 ObchZ, kterými by mohlo být řešení úpadku stěžováno, resp. znemožněno.139 Valné hromadě či členské schůzi dlužníka je nicméně zachováno právo jmenovat, volit a odvolávat členy statutárního orgánu a dozorčí rady, 139


-‐ 61 -‐

avšak toto rozhodnutí vyžaduje souhlas věřitelského výboru, díky čemuž tak věřitelský výbor může ovlivňovat složení statutárního orgánu dlužníka. Věřitelskému výboru ust. § 333 odst. 3 InsZ přiznává, za splnění tam stanovených podmínek, zvláštní oprávnění volby statutárního orgánu nebo dozorčí rady, resp. jejich členů.140

7. VYBRANÉ SUBJEKTY ŘÍZENÍ PŘI REORGANIZACI 7.1. Věřitelé při reorganizaci

Postavení věřitelů při reorganizaci je významné zejména s ohledem na procesní

práva, která jim insolvenční zákon přiznává. Nejvýznamnějším oprávněním věřitelů je oprávnění projednat a hlasovat o přijetí reorganizačního plánu, jakož i oprávnění sestavit reorganizační plán dle ust. § 339 InsZ, nemá-li k tomu dlužník přednostní právo nebo jeho přednostní právo zaniklo. Věřitelé mohou předností právo dlužníka k sestavení reorganizačního plánu také vyloučit. Věřitelé tak svou činností rozhodují o dalším setrvání dlužníka v reorganizaci, podobě reorganizace, jakož i o osudu dlužníka a svých pohledávek. Věřitelé mají při každém svém rozhodování o reorganizačním plánu právo na poskytnutí dostatečných informací o reorganizačním plánu a jeho dopadech na jejich pohledávky, a to buď zprávou o reorganizačním plánu dle ust. § 343 InsZ, má-li být reorganizační plán schvalován na schůzi věřitelů, nebo i jakýmkoliv jiným dostatečným způsobem, má-li být plán schvalován mimo tuto schůzi. Právo věřitelů rozhodovat o reorganizačním plánu nicméně není absolutní, když insolvenční soud může v souladu s ust. § 348 odst 2 InsZ reorganizační plán schválit i přes nesouhlas většiny věřitelů. Práva věřitelů také nejsou zcela stejná, přičemž jejich vliv na řízení závisí na povaze jejich pohledávek. V některých případech tak insolvenční zákon mírně zvýhodňuje věřitele s pohledávkou větší hodnoty či věřitele zajištěné, oproti jiným věřitelům. Různé pohledávky vyžadují také různé způsoby uspokojení. Vzhledem k tomu, jakož i vzhledem ke zpravidla velkému počtu věřitelů a různorodosti jejich zájmů a názorů, jakož i s ohledem na potřeby určení rozsahu uspokojení pohledávek 140

Zanikne-li funkce statutárního orgánu dlužníka nebo dozorčí rady anebo funkce všech členů těchto orgánů a není-li postupem

podle zvláštního právního předpisu jmenován nebo zvolen do 30 dnů poté nový statutární orgán nebo dozorčí rada nebo jejich členové.

-‐ 62 -‐

věřitelů a hlasování o reorganizačním plánu, stanoví insolvenční zákon v ust. § 337, že reorganizační plán určí rozdělení věřitelů dlužníka při reorganizaci do skupin tak, aby v každé skupině byli věřitelé se zásadně shodným právním postavením a zásadně shodnými hospodářskými zájmy, přičemž odůvodněnost a vhodnost tohoto rozdělení posuzuje insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu. Soud může před schválením reorganizačního plánu aktivně zasáhnout do rozdělení věřitelů do skupin rozhodnutím o přemístění věřitele do jiné skupiny. Učiní tak však pouze na návrh dotčeného věřitele či předkladatele reorganizačního plánu. Toto rozdělení umožňuje aplikaci různých prostředků při provádění reorganizace ve vztahu k různým skupinám věřitelů, čímž jsou zohledněny zvláštnosti pohledávek věřitelů a uspokojení způsobem, který je ve vztahu k těmto zvláštnostem nejvíce efektivní. Je tak naplňována i zásada formulovaná v ust. § 5 písm b) InsZ, tedy že věřitelé se zásadně stejným či obdobným postavením mají v řízení rovné možnosti. Insolvenční zákon obecně dělí věřitele v průběhu insolvenčního řízení na věřitele zajištěné a nezajištěné, a to z důvodu specifického postavení zajištěných věřitelů daného jejich právním vztahem k určité části majetkové podstaty. Toto dělení je zohledněno i při rozdělení věřitelů do skupin při reorganizaci, neboť ust. § 337 odst. 2 InsZ stanoví, že každý ze zajištěných věřitelů tvoří samostatnou skupinu, neboť každé zajištění má zpravidla individuální povahu.141 Samostatnou skupinu tvoří také společníci a členové dlužníka, kteří se považují za věřitele pouze při reorganizaci, přičemž jejich pohledávka je dle ust. § 335 odst. 2 InsZ rovná nule. Samostatnou skupinu tvoří i věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, tedy pohledávky (i) jejichž výše, splatnost, jiné vlastnosti a práva s nimi spojená nejsou dotčena; (ii) pohledávky, o nichž věřitel písemně prohlásil, že reorganizačním plánem nebudou dotčeny, a za splnění podmínek stanovených v ust. § 337 odst. 4 InsZ i pohledávky; (iii) u kterých v důsledku prodlení dlužníka došlo ke ztrátě sjednané výhody splátek. Ostatní věřitelé mohou tvořit jednu skupinu nebo mohou být podle kritérii stanovených reorganizačním plánem rozdělení do více skupin. V praxi je tak časté dělení podle výše pohledávek věřitelů s tím, že pohledávky nižší hodnoty budou díky tomu zpravidla uspokojovány způsobem, který umožní jejich co nejrychlejší uspokojení. 141


-‐ 63 -‐

Postavení věřitelů při reorganizaci je charakterizováno také jejich kontrolní úlohou

při

uskutečňování

reorganizačního

plánu.

Tuto

úlohu

vykonávají

prostřednictvím věřitelského výboru, který tak kontroluje jak činnost dlužníka, tak i činnost insolvenčního správce, a to způsobem, který stanoví reorganizační plán. Za účelem plnění své kontrolní úlohy je věřitelský výbor pravidelně informován insolvenčním správcem o své činnosti. 142 Klíčové je tedy zakotvení funkčního kontrolního mechanismu v reorganizačním plánu, neboť zákonný mechanismus není dostatečný a věřitelé by tak byli zbaveni možnosti rychle a pružně reagovat na možné nedostatky při realizaci reorganizačního plánu, neboť by byli nuceni vyčkávat až na pravidelné zprávy insolvenčního správce. Za účelem vyšší kontroly nad průběhem realizace reorganizace si věřitelský výbor může vyhradit některé právní úkony zásadního významu a podmínit tak jejich provedení předběžným souhlasem věřitelského výboru, a to i když se jedná o úkon v reorganizačním plánu neuvedený. Insolvenční zákon sice nestanoví, co se v takovém případě rozumí úkonem zásadního významu, nicméně se domnívám, že je zde na místě užít ust. § 330 odst. 4 InsZ, které definuje právní úkony zásadního významu při nakládání s majetkovou podstatou v průběhu reorganizace; právními úkony zásadního významu se tak rozumí úkony, jejichž důsledkem je významná změna hodnoty majetkové podstaty nebo postavení věřitelů, anebo míry uspokojení věřitelů. Insolvenční zákon nestanoví následky nedodržení povinnosti opatřit si předběžný souhlas věřitelského výboru, navrhuji užití ust. § 330 odst. 3 InsZ, které porušení povinnosti předběžného souhlasu sankcionuje odpovědností dlužníka za škodu nebo jinou újmu, kterou tím věřitelům nebo třetím osobám způsobil, přičemž členové statutárního orgánu dlužníka za takto způsobenou škodu nebo jinou újmu ručí společně a nerozdílně. Věřitelé, resp. věřitelský výbor, však působí při kontrole i aktivně, neboť jim je svěřeno ust. § 355 odst. 3 InsZ oprávnění navrhnout insolvenčnímu soudu opatření, a to za účelem odstranění zjištěných nedostatků. Takovými opatřeními mohou být i opatření, která vedou ke skončení reorganizace, ať už zrušením rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, či přeměnou reorganizace v konkurs.

142

Blíže viz kapitola 7.2. Insolvenční správce při reorganizaci.

-‐ 64 -‐

7.2. Insolvenční správce při reorganizaci Úloha insolvenčního správce při reorganizaci je specifická, neboť dlužník v reorganizaci je, nestanoví-li soud dle ust. § 332 InsZ jinak, dlužníkem s dispozičními oprávněními. Povaha činnosti insolvenčního správce po povolení reorganizace je zakotvena v ust. § 331 InsZ, a spočívá zejména v dohledu. Insolvenční správce tak dohlíží na činnost dlužníka a jeho nakládání s majetkovou podstatou; insolvenční správce plní i řadu administrativních úkonů spočívajících v zajišťování dohledu nad zjišťováním a soupisem majetkové podstaty, sestavováním a doplňováním seznamu věřitelů či podáváním zpráv věřitelskému výboru. Kromě uvedeného insolvenční správce plní i další úkoly a vykonává jiné činnosti, jejichž plnění či provedení mu uložil insolvenční soud. Jestliže však dlužníkovo dispoziční oprávnění bylo omezeno či jej byl zcela zbaven, plní insolvenční správce dle ust. § 332 odst. 3 InsZ aktivní úlohu při správě a nakládání s majetkovou podstatou, neboť dispoziční oprávnění přechází zcela či v rozsahu omezení na insolvenčního správce. Další významnou činností insolvenčního správce po povolení reorganizace je výkon působnosti valné hromady či členské schůze dlužníka, neboť výkon jejich funkce se pozastavuje ex lege dle ust. § 333 odst. 1 InsZ. Značný, ať již přímý či nepřímý, vliv na činnost insolvenčního správce mají věřitelé. Přímý vliv věřitelů je dán ust. § 28 a 29 InsZ, která jim umožňují, aby za podmínek stanovených insolvenčním zákonem rozhodli o změně osoby insolvenčního správce, resp. se usnesli na jeho odvolání a ustanovení správce nového; rozhodnutí, kterým správce pouze odvolávají, insolvenční soud nijak nepotvrzuje či o něm jinak nerozhoduje, pouze je poznamená do protokolu o jednání schůze. 143 Nepřímý vliv je pak dán možností využití uvedeného postupu věřitelů. Okamžikem nabytí právní moci usnesení o schválení reorganizačního plánu dochází ke změně postavení insolvenčního správce, a to v důsledku účinnosti reorganizační plánu dle ust. § 353 InsZ. Dispoziční oprávnění insolvenčního správce, které nabyl v důsledku omezení oprávnění dlužníka dle ust. § 332 odst. 3 InsZ, přechází zpět na dlužníka, neboť dle ust. § 353 odst. 1 InsZ dochází k zániku všech omezení dispozičního oprávnění dlužníka. Dispoziční oprávnění dlužníka se tak dále řídí pouze reorganizačním plánem a v něm obsaženou úpravou oprávnění, a je tak ponecháno na 143

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.4.2012 sp. zn. KSUL 43 INS 4584/2011, 3 VSPH 1223/2011-B-51.

-‐ 65 -‐

věřitelích, zdali budou dlužníkovi plně důvěřovat, nebo jej zcela zbaví vlivu. 144 Nestanoví-li reorganizační plán jinak, přestává insolvenční správce týmž okamžikem také vykonávat působnost valné hromady nebo členské schůze dlužníka, neboť dochází k obnovení jejich funkce, která byla pozastavena v důsledku povolení reorganizace. Vzhledem k výše uvedenému zpětnému přechodu oprávnění z insolvenčního správce na dlužníka insolvenční zákon pověřuje insolvenčního správce provedením nezbytných opatření s tím spojených, jakož i dalších úkonů, které jsou zapotřebí k tomu, aby dlužník mohl vykonávat svá oprávnění. Insolvenční správce je dále dle ust. § 354 odst. 1 InsZ povinen provést procesní úkony související s účinností reorganizačního plánu a poskytnout dlužníkovi prostřednictvím zprávy informace o své dosavadní činnosti. Ve fázi uskutečňování reorganizačního plánu spočívá činnost insolvenčního správce zejména v evidenci a dohlížení nad činností dlužníka při plnění reorganizačního plánu, přičemž o výsledcích pravidelně, a to nejméně jednou za 3 měsíce, informuje insolvenční soud a věřitelský výbor. Zprávy insolvenčního správce jsou následně jedním z podkladů, na jejichž základě věřitelský výbor kontroluje provádění reorganizačního plánu.145 Aby insolvenční správce mohl řádně vykonávat svou činnost a poskytovat věřitelskému výboru dostatečné podklady, stanoví insolvenční zákon informační povinnost dlužníka vůči správci o právních úkonech, plnění reorganizačního plánu, jakož i o jiné své činnosti. Obdobně jako v případě omezení dispozičního oprávnění dlužníka dle ust. § 332 InsZ, insolvenční správce může vykonávat dispoziční oprávnění dle ust. § 354 odst. 4 InsZ i po účinnosti reorganizačního plánu, a to v případě a v rozsahu, v jakém reorganizační plán dispoziční oprávnění dlužníka omezuje. Insolvenční správce může také schvalovat úkony dlužníka, o nichž reorganizační plán stanoví, že je dlužník může provést jen se souhlasem insolvenčního správce, a to pod sankcí neplatnosti úkonu. Tímto ustanovením insolvenční zákon stanoví také vysoké nároky na třetí osoby, jež vstupují s dlužníkem do právních vztahů, neboť mohou být dotčeni případnou vlastní neznalostí reorganizačního plánu dlužníka. Důležitým aspektem je tak zásada veřejnosti řízení v pojetí insolvenčního zákona, díky čemuž se každý může s příslušnými omezeními seznámit. 144


Beck, 2010, 2010, s. 833. 145

Ust. § 355 odst. 1 InsZ.

-‐ 66 -‐

8. REORGANIZAČNÍ PLÁN 8.1. Pojem a povaha reorganizačního plánu Reorganizační plán je ústředním dokumentem reorganizace, který určuje její průběh a opatření za účelem dosažení cíle insolvenčního řízení. Na reorganizační plán můžeme nahlížet jako na dohodu sui generis mezi dlužníkem a jeho věřiteli, která má podobu ekonomického a strategického dokumentu vztahujícího se k podniku dlužníka, kterou přijali věřitelé a schválil insolvenční soud.146 Na procesu tvorby reorganizačního plánu se tak podílejí všechny procesní subjekty insolvenčního řízení.147 Reorganizační plán vymezuje prostřednictvím opatření k ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vztahů dlužníka a věřitelů právní postavení osob dotčených reorganizací dlužníka.148 Insolvenční zákon definuje reorganizační plán zejména s ohledem na jeho obsahové náležitosti, které detailně vymezuje v ust. § 340 až 342. Insolvenční zákon však stanoví pouze nutné obsahové minimum, a obsah plánu tak může být značně širší oproti zákonné úpravě, neboť konkrétní podoba reorganizace vždy závisí na specifikách podniku dlužníka, kterého se týká, jakož i na zvoleném způsobu jejího provedení. Nejzásadnějšími obsahovými náležitostmi, které přímo ovlivňují další trvání a uspokojení pohledávek věřitelů, jakož i průběh realizace reorganizace dlužníka, je rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude s pohledávkami věřitelů v rámci skupin nakládáno, určení způsobu, kterým bude reorganizace uskutečněna, určení opatření, kterými bude reorganizační plán plněn včetně určení osob, které budou nakládat s majetkovou podstatou, jakož i určení pohledávek, které přetrvají i po skončení reorganizace. Reorganizační plán musí být sestaven tak, aby věrně zobrazoval skutečné ekonomické a právní možnosti dlužníka, aby tak byla dána reálná šance jeho úspěšné realizace a dosažení cíle insolvenčního řízení. Povaha reorganizačního plánu jako základního prvku reorganizace dlužníka je dána i nutností provádění a průběhu reorganizace v souladu s reorganizačním plánem, přičemž odchylky jsou možné, jen pokud došlo ke změně reorganizačního plánu zákonem stanoveným způsobem. 149 Reorganizační plán musí vycházet a být v souladu s insolvenčním zákonem, nicméně 146


147


148


149


-‐ 67 -‐

ust. § 338 odst. 3 InsZ umožňuje odchýlit se reorganizačním plánem od insolvenčního zákona, pokud jde o uspokojení věřitelů, nakládání s majetkovou podstatou a závazky dlužníka po skončení řízení. Insolvenční zákon tak reflektuje postavení a vliv věřitelů v průběhu reorganizace, zejména ve vztahu ke schvalování reorganizačního plánu, přičemž věřitelům umožňuje zhodnotit dopady a výhody zvoleného postupu a rozhodnout dle svého zájmu.

8.2. Sestavování reorganizačního plánu Vzhledem k významu reorganizačního plánu pro reorganizaci dlužníka je možnost sestavit a předložit reorganizační plán významným privilegiem, které umožňuje značným způsobem ovlivnit další průběh insolvenčního řízení. Otázka oprávnění k sestavení reorganizačního plánu je ale podstatná jen v případě, kdy soud rozhodl o způsobu řešení úpadku samostatným usnesením dle ust. § 149 InsZ na základě návrhu na povolení reorganizace, neboť v opačném případě se postupuje dle ust. § 148 odst. 2 InsZ, kdy dlužník předkládá reorganizační plán schválený věřiteli již spolu s insolvenčním návrhem, přičemž je bezpředmětné, kdo jej sestavil, nebo se postupuje dle ust. § 316 odst. 5 InsZ, kdy opět dlužník předkládá reorganizační plán schválený věřiteli společně s insolvenčním návrhem, či do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon ustanovením § 339 svěřuje oprávnění sestavit reorganizační plán přednostně dlužníkovi, a to i v případech, kdy nebyl navrhovatelem povolení reorganizace. Nepředloží-li dlužník reorganizační plán spolu s návrhem na povolení reorganizace, může tak učinit ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o takovém návrhu, přičemž výzva k sestavení plánu je obsahovou náležitostí rozhodnutí o povolení reorganizace. Insolvenční soud může do této lhůty aktivně zasahovat jejím prodloužením či zkrácením. Navrhne-li to dlužník, může soud lhůtu prodloužit až o dalších 120 dnů, přičemž insolvenční zákon nestanoví kritéria, kdy se tomu tak stane.150 Insolvenční soud může za účelem urychlení řízení či za účelem zamezení obstrukcí, kdy by formální zachování dlužníkova přednostního práva odporovalo společnému zájmu věřitelů, lhůtu k sestavení reorganizačního plánu v případech uvedených v ust. § 339 odst. 4 InsZ zkrátit či ji ukončit. Soud tak rozhodne o ukončení

150


-‐ 68 -‐

lhůty, pokud dlužník soudu oznámí, že reorganizační plán nehodlá předložit.151 Ukončit lhůtu nebo ji zkrátit může insolvenční soud i bez návrhu v případech, kdy se dozví o skutečnostech nasvědčujících tomu, že dlužník v sestavování reorganizačního plánu řádně nepokračuje, nebo že postupuje způsobem, kterým může reorganizaci zmařit, jakož i v případě, kdy zajištěným věřitelům nehradí měsíčně splatný smluvní úrok zajištěnému věřiteli dle ust. § 179 odst. 4 InsZ, který byl dohodnut předtím, než se dlužník dostal do prodlení. Dlužník však nemá přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu vždy. Předně je na vlastním zvážení každého dlužníka, aby se rozhodl, zda svého přednostního oprávnění využije, či nikoliv; insolvenční zákon tak v ust. § 329 odst. 2 a § 339 odst. 2 umožňuje dlužníkovi vzdát se tohoto privilegia, a to i ještě před povolením reorganizace. Dlužník tak v praxi činí zejména v součinnosti s věřiteli, neboť si je vědom možných dopadů případného neschválení reorganizačního plánu. Mimo to jsou věřitelé oprávnění rozhodnout o vyloučení přednostního práva dlužníka, a to rozhodnutím schůze věřitelů, přičemž jsou oprávněni takto učinit již při schvalování návrhu na povolení reorganizace podaného věřitelem.152

Ve všech výše uvedených případech, kdy reorganizační plán nesestavuje

dlužník, umožňuje insolvenční zákon ust. § 339 odst. 6 sestavení a předložení reorganizačního plánu „dalšími osobami“, přičemž insolvenční soud tyto osoby k tomu vyzve. Insolvenční zákon však tyto oprávněné osoby nijak nespecifikuje, nicméně je zřejmé, že takovými osobami mohou být jen věřitelé, neboť jsou spolu s dlužníkem účastníkem řízení, a tedy jim náleží procesní práva i povinnost. Důvodová zpráva k návrhu insolvenčního zákona upřesňuje, že „předkladatelem může být i jiný subjekt (věřitel)“.153 Důvodová zpráva k zákonu, kterým bylo novelizováno ust. § 339 InsZ taktéž hovoří o věřiteli. Nicméně není zřejmé, zdali je takto oprávněn jen přihlášený věřitel, nebo i jiný věřitel, který se účastní reorganizace dle ust. § 334 InsZ. Vzhledem k nízkému počtu reorganizací tak tuto otázku zatím neřešily ani soudy ve své rozhodovací činnosti. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se s otázkou reorganizačního plánu předloženého věřitelem s pohledávkou za majetkovou podstatou, která vznikla po rozhodnutí o úpadku, vypořádal insolvenční soud, zejména pak, o jaká ustanovení zákona by svou argumentaci opřel. Insolvenční soud by např. mohl uplatnit zásadu 151

Důvodová zpráva ze dne 5.3.2009 k zákonu č. 217/2009, kterým se mění insolvenční zákon, k bodu 21.

152


153


-‐ 69 -‐

uvedenou v ust. § 5 písm. a) InsZ, když takovým oprávněním by mohl být výše uvedený věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou zvýhodněn, resp. další věřitelé nespravedlivě poškozeni. Přihlášení věřitelé by se však s takovým „nechtěným“ návrhem mohli vypořádat rozhodnutím schůze věřitelů dle ust. § 339 odst. 3 InsZ, neboť se na věřitele, kteří sestavují a předkládají reorganizační plán, obdobně aplikují ustanovení o vzdání se práva k předložení plánu, zkrácení či ukončení lhůt, jakož i rozhodování schůze věřitelů o odejmutí tohoto práva. Na věřitele se vztahují i ustanovení o lhůtách k sestavení a předložení plánu, nicméně pouze přiměřeně. Vzhledem k délce lhůt a možnému nepříznivému dopadu na trvání insolvenčního řízení, lze očekávat, že insolvenční soud bude využívat svého oprávnění dle ust. § 339 odst. 4 InsZ zkrátit lhůtu k předložení plánu, neboť insolvenční zákon neomezuje předložení plánu jen na jednu osobu, ani nestanoví obdobný postup jako při přistoupení k návrhu na povolení reorganizace, kdy upravuje odstranění odlišností návrhů. Proto také zákonodárce stanovil pouze přiměřenou aplikaci ustanovení o lhůtách v § 339 odst. 1 InsZ a nikoliv aplikaci obdobnou, jak tomu stanoví ohledně ostatních odstavců § 339 InsZ. Z ustanovení § 339 odst. 1 InsZ tedy mají být v případě předkládání plánu věřitelem vyvozeny jen některé právní následky.154 Až rozhodovací praxe insolvenčních soudů tedy ukáže, jak dané ustanovení náležitě aplikovat. V současné době se ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nachází návrh zákona, který novelizuje insolvenční zákon. Tato novela plánuje omezení možnosti dalších osob dle ust. § 339 odst. 6 InsZ sestavit reorganizační plán, a to tak, že oprávněnými dalšími osobami budou jen osoby, které návrh na povolení reorganizace podaly, nebo se k němu připojily.

8.3. Předkládání reorganizačního plánu Než soud a věřitelé přistoupí k projednání reorganizačního plánu a rozhodnutí o něm, vyžaduje zákon jeho předložení insolvenčnímu soudu a informování věřitelů o obsahu plánu prostřednictvím zprávy o reorganizačním plánu. Insolvenční zákon tuto fázi řízení upravuje poměrně nejasně, přičemž ani soudní judikatura není zcela jednotná. Klíčová je totiž otázka vztahu, jakož i časového sledu předložení 154

VEDRAL, J. A KOL. Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů (III.část): Používání slov „obdobně“ a

„přiměřeně“ v právních předpisech. Praha : Odbor vládní legislativy Úřadu vlády ČR, 2006. (cit. 2013- 6- 4). Dostupné z WWW:

-‐ 70 -‐

reorganizačního plánu soudu a zpracování zprávy o reorganizačním plánu a jejího předložení věřitelům. Insolvenční zákon v ust. § 338 odst. 2 stanoví, že reorganizační plán je předkládán insolvenčnímu soudu, přičemž od okamžiku jeho předložení nesmí nikdo vyvíjet činnost směřující k jeho přijetí či odmítnutí, a to až „do zprávy o reorganizačním plánu“, a předkladatel plánu je navíc povinen se zdržet všech činností, které by byly v rozporu s reorganizačním plánem nebo by jinak ovlivňovaly jeho splnění. Insolvenční zákon tedy vymezil časový úsek, kdy nelze vyvíjet činnost k přijetí či odmítnutí reorganizačního plánu okamžikem „zprávy o reorganizačním plánu“. Z formulace, kterou zákonodárce užil, není nicméně zřejmé, co se rozumí tímto okamžikem, zdali se tedy jedná o její předložení věřitelům dle § 343 odst. 1 InsZ, nebo se jedná o její schválení insolvenčním soudem, případně co je považováno za předložení věřitelům. Účelem zprávy o reorganizačním plánu upravené v ust. § 343 InsZ je dostatečně informovat věřitele o návrhu reorganizačního plánu. Zákon, jakož i jednací řád pro insolvenční řízení v ust. § 25, kladou na obsahovou stránku zprávy o reorganizačním plánu přísné nároky vzhledem k potřebě dostatečného informování věřitelů, přičemž takovými dostatečnými informacemi se rozumí dle ust. § 343 odst. 2 InsZ „informace, které musí věřitel určité skupiny znát k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda přijme reorganizační plán, zejména informace o tom, jaké plnění, v jaké hodnotě se jednotlivým skupinám věřitelů nabízí“. Součástí zprávy musí být dle ust. § 343 odst. 1 věty druhé InsZ reorganizační plán nebo jeho pouhé shrnutí a zhodnocení jeho dopadu na věřitele. Jednací řád pro insolvenční řízení v ust. § 25 odst. 2 nicméně stanoví, že přílohou zprávy o reorganizačním plánu je návrh reorganizačního plánu. Zde bych rád upozornil i na určitou nejednotnost v terminologii jak insolvenčního zákona, tak i jednacího řádu pro insolvenční řízení. Insolvenční zákon tak užívá dva pojmy pro označení reorganizačního plánu, a to „reorganizační plán“ a „návrh reorganizačního plánu“;155 předkladatel reorganizačního plánu tak zpracovává zprávu o reorganizačním

plánu,

která

obsahuje

dostatečné

informace

o

„návrhu

reorganizačního plánu“ (ust. § 343 odst. 1 věta první InsZ), přičemž součástí zprávy je „reorganizační plán“ (ust. § 343 odst. 1 věta druhá InsZ) a její přílohou „návrh reorganizačního plánu“ (ust. § 25 odst. 2 jednacího řádu pro insolvenční řízení). 155

Srov. ust. § 338 odst. 2, § 343 odst. 1 věta první a věta druhá InsZ, ust. § 25 odst. 2 jednacího řádu pro insolvenční řízení.

-‐ 71 -‐

Co se týče časové návaznosti předložení reorganizačního plánu soudu a zprávy o něm věřitelům, z ust. § 343 odst. 3 InsZ plyne, že zprávu je zapotřebí předložit věřitelům v dostatečném předstihu před schůzí věřitelů, která má o reorganizačním plánu rozhodnout, a to nejpozději 15 dnů před termínem konání schůze. O tom, kdy lze zprávu předložit nejdříve, lze usuzovat z formulace ust. § 338 odst. 2 InsZ, které jednak ve větě druhé předpokládá, že mezi předložením reorganizačního plánu soudu a předložením zprávy věřitelům může uplynout určitá doba, jednak z formulace ust. § 343 odst. 1 InsZ, které užívá pojmu „předkladatel“ reorganizačního plánu. Zprávu tak zřejmě lze předložit věřitelům nejdříve spolu s předložením reorganizačního plánu soudu. V praxi je tak postup při reorganizaci takový, že nejdříve je soudu předložen reorganizační plán a až následně zpráva o reorganizačním plánu, neboť již samotným předložením plánu soudu je zachována lhůta k sestavení reorganizačního plánu dle ust. § 339 odst. 1 InsZ. Zajímavé je tak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který uvedl, že „reorganizační plán (§ 338 a násl. InsZ) se jako zcela samostatný dokument s přesně vymezeným obsahem (§ 340 InsZ) a doklady (§ 342 InsZ) zásadně předkládá spolu se zprávou o reorganizačním plánu (§ 25 a příloha k vyhlášce č. 311/2007 Sb.) ve smyslu § 343 InsZ, jejíž je přílohou (§ 25 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb.)“.156 Zajímavý je také výklad ust. § 343 odst. 3 InsZ, dle kterého lze zprávu o reorganizačním plánu zveřejnit až po jejím schválení soudem. Není totiž zcela zřejmé, co se rozumí oním „zveřejněním“. Odborná literatura tak stanoví, že „i když to z odstavce 3 neplyne jednoznačně, zveřejněním se zde myslí zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 419 až 425 InsZ); možná je však i interpretace obecná ve smyslu zveřejnění jako předání třetí osobě“. 157 Naproti tomu Vrchní soud v Praze vyslovil, že „předloženou zprávu o reorganizačním plánu musí soud schválit (§ 343 odst. 3 InsZ); schválení soudem je nejen zákonnou podmínkou zveřejnění zprávy, ale též podmínkou pro to, aby soud mohl svolat schůzi věřitelů, na níž se bude reorganizační plán projednávat a věřitelé o něm budou hlasovat (popř. i mimo schůzi za podmínek stanovených v § 345 InsZ). Insolvenční soud pouze zkoumá to, zda předložená zpráva o reorganizačním plánu má náležitosti stanovené v § 25 vyhlášky č. 311/2007 Sb., ve znění vyhlášky č. 70/2011 Sb., a jednotlivé části zprávy mají minimální náležitosti 156

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.9. 2012, sp. zn. KSUL 43 INS 4584/2011,1 VSPH 1223/2012.

157


Beck, 2010, s. 821.

-‐ 72 -‐

stanovené v příloze k této vyhlášce. Vyhovuje-li zpráva těmto požadavkům, soud ji schválí a zveřejní ji v insolvenčním rejstříku. Tímto zveřejněním je zpráva o reorganizačním plánu předložena věřitelům“.158 V praxi tedy soudy skutečně zprávu o reorganizačním plánu schvalují.159 Domnívám se však, že pro takový postup nemusí být v zákoně dostatečná opora, tedy že schválení zprávy není podmínkou pro svolání schůze věřitelů a hlasování o ní. Soudní praxe tuto podmínku zřejmě dovodila tak, že schválením zprávy před jejím zveřejněním, o kterém hovoří ust. § 343 odst. 3 věta druhá InsZ, chápe zveřejnění ve smyslu ust. § 71 InsZ jakožto zveřejnění v insolvenčním rejstříku při doručení zprávy o reorganizačním plánu věřitelům vyhláškou. Insolvenční zákon navíc neobsahuje ani podmínky schválení či neschválení zprávy o reorganizačním plánu, jakož ani úpravu oprávnění k uplatnění opravného prostředku proti takovému rozhodnutí, jak tomu činí v jiných případech, např. v ust. § 350 a 351 InsZ ve vztahu k rozhodnutí o schválení či zamítnutí reorganizačního plánu soudem. Insolvenční soud zprávu o reorganizačním plánu schvaluje pouze z hlediska formálního dodržení zákonem stanovených a prováděcím předpisem upřesněných obsahových požadavků; samotnému obsahu reorganizačního plánu a jeho zákonnosti by tedy vůbec neměl věnovat pozornost, neboť předkladatel může dle ust. § 350 odst. 2 a 3 InsZ reorganizační plán až do okamžiku jeho schválení soudem vzít zpět, nebo jej doplnit či změnit, přičemž věřitelé hlasují o pozměněné podobě. Vrchní soud tak reagoval na pokus Městského soudu v Praze rozhodnout o zprávě o reorganizačním plánu s ohledem na obsah reorganizačního plánu, jakož i o samotném reorganizačním plánu, ještě před jeho přijetím věřiteli. Rozhodnutí Městského soudu v Praze jako insolvenčního soudu ze dne. 28. 3. 2012 č. j. MSPH 89 INS 5393/2011-B-104 je specifické i v tom, že soud zprávu o reorganizačním plánu, jakož i samotný reorganizační plán, který byl její součástí, neschválil. Zde je třeba upozornit, že soud plán nezamítnul, nýbrž jej neschválil, a to z důvodu jeho rozporu s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy. Insolvenční soud totiž dovodil, že „shledá-li soud, že nejsou splněny podmínky pro schválení reorganizačního plánu dříve, nežli o něm hlasovala schůze věřitelů a nepodaří-li se tento nedostatek zhojit za přiměřeného užití § 43 o. s. ř., zprávu o reorganizačním plánu a reorganizační plán, který je její součástí, 158

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, sp. zn MSPH 89 INS 5393/2011, 3 VSPH 512/2012-B-116.

159

Viz např. usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 14 INS 12010/2012- B53; usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem, č. j. KSUL 46 INS 2109/2011-B-14.

-‐ 73 -‐

neschválí“160, přičemž soud výslovně uvedl, že ve vztahu ke zprávě neshledal žádné nedostatky, pokud jde o její formální náležitosti. Vrchní soud v Praze rozhodnutí Městského soudu v Praze změnil tak, že zprávu o reorganizačním plánu schválil, přičemž vyslovil, že „insolvenční soud vyšel z nesprávného právního závěru, jestliže zákonnou úpravu vyložil tak, že je oprávněn neschválit reorganizační plán ještě před tím, než o něm jednala a hlasovala schůze věřitelů“.161 Vrchní soud se však bohužel nezabýval otázkou, zdali vůbec lze rozhodnout o „neschválení“ reorganizačního plánu, neboť insolvenční zákon takový způsob rozhodnutí ve vztahu k reorganizačnímu plánu vůbec nezná, když předpokládá buď jeho schválení dle ust. § 348, nebo jeho zamítnutí dle ust. § 351; navíc i Vrchní soud použil terminologii Městského soudu v Praze o „neschválení“ reorganizačního plánu.

8.4. Projednání a rozhodnutí o reorganizačním plánu Fáze projednání a rozhodnutí o přijetí a schválení reorganizačního plánu navazuje na předchozí fázi, ve které byl předložen reorganizační plán insolvenčnímu soudu a zpráva o reorganizačním plánu věřitelům. Tuto fázi můžeme rozdělit do dvou etap, a to podle subjektů insolvenčního řízení, které se na ní podílejí.

8.4.1. Přijímání reorganizačního plánu věřiteli V první etapě projednávají a přijímají reorganizační plán věřitelé, a to buď hlasováním na schůzi věřitelů, nebo hlasováním mimo schůzi věřitelů, resp. oběma způsoby zároveň. Zpravidla věřitelé hlasují o přijetí reorganizačního plánu na schůzi věřitelů dle ust. § 344 InsZ, kterou za účelem projednání a přijetí plánu svolá insolvenční soud. Věřitelé hlasují o přijetí reorganizačního plánu podle plánem stanovených skupin věřitelů, přičemž je zapotřebí, až na jednu výjimku, které se věnuji níže, aby reorganizační plán přijala každá jednotlivá skupina věřitelů. Insolvenční zákon vzhledem ke klíčovému významu přijetí plánu věřiteli stanoví podrobná pravidla pro hlasování v ust. § 347 InsZ. Základním požadavkem na přijetí reorganizačního plánu v rámci skupiny věřitelů je jeho přijetí podle hlav většinou věřitelů skupiny, jejichž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek v dané skupině po odečtení pohledávek, u nichž nebyl skončen incidenční spor nebo 160

Usnesení Městského soudu v Praze jako insolvenčního soudu ze dne. 28. 3. 2012 č. j. MSPH 89 INS 5393/2011-B-104.

161


-‐ 74 -‐

podmíněných pohledávek věřitelů; vyžadována je tedy dvojí prostá většina.162 Odlišně upravuje insolvenční zákon v ust. § 347 odst. 2 hlasování skupiny věřitelů tvořenou společníky či členy dlužníka, kdy vyžaduje přijetí prostou většinou těchto osob, přičemž má-li dlužník základní kapitál, je současně vyžadováno, aby souhrnný podíl osob hlasujících pro přijetí činil nejméně 2/3 základního kapitálu dlužníka. O přijetí nehlasuje skupina věřitelů, jejichž pohledávky nejsou ve smyslu ust. § 337 odst. 3 a 4 InsZ reorganizačním plánem dotčeny, neboť skupina těchto věřitelů je dle ust. § 347 odst. 4 InsZ vždy považována za skupinu, která plán přijala. Insolvenční zákon umožňuje věřitelům hlasovat i mimo schůzi věřitelů, a to dokonce i před zahájením insolvenčního řízení. Věřitelům je tak umožněno urychlit průběh insolvenčního řízení, neboť soud v případě, že takto hlasují všechny skupiny věřitelů či se reorganizační plán považuje za přijatý bez hlasování, nesvolává schůzi věřitelů za účelem rozhodnutí o přijetí reorganizačního plánu a již svolanou schůzi zruší. Předpokladem pro hlasování mimo schůzi je dostatečná informovanost věřitelů, a to v rozsahu odpovídajícím zprávě o reorganizačním plánu. Rozhodování mimo schůzi věřitelů nemá totiž sloužit dlužníku či některému věřiteli k tomu, aby díky menší informovanosti věřitelů prosadil přijetí reorganizačního plánu, ale pouze k urychlení insolvenčního řízení za účelem vyřešení situace dlužníka. Hlasování mimo schůzi věřitelů se uskutečňuje písemně hlasovacími lístky, kdy tyto musí být takto výslovně označeny, přičemž hlasování musí být jediným procesním úkonem v dané listině. Náležitosti hlasovacích lístků upravuje ust. § 19 jednacího řádu pro insolvenční řízení. Insolvenční zákon rozlišuje, zdali je hlasování mimo schůzi věřitelů uskutečňováno po zahájení insolvenčního řízení, kdy je vyžadováno doručení hlasovacích lístků insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů, nebo před zahájením insolvenčního řízení, kdy se hlasovací lístky doručují dlužníku ve lhůtě k tomu stanovené a písemně věřitelům oznámené, přičemž lhůta nesmí býti kratší než 15 dnů. Praktickou aplikaci hlasování mimo schůzi věřitelů nachází zejména v případě, kdy soud spojí rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku reorganizací dle ust. § 148 odst. 2 InsZ, nebo jedná-li se o případy překonání kvantitativní bariery přípustnosti reorganizace dle ust. § 316 odst. 4 a 5 InsZ.

162

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.2009, sp. zn. KSCB 28 INS 2880/2008, 1 VSPH 343/2009-B.

-‐ 75 -‐

Insolvenční zákon v ust. § 345 odst. 2 umožňuje, aby část věřitelů hlasovala na schůzi věřitelů a část mimo schůzi, přičemž výsledky hlasování mimo schůzi se připočítají k výsledkům dosaženým na schůzi. Insolvenční zákon týmž ustanovením také připouští, aby týž věřitel hlasoval mimo schůzi věřitelů, jakož i následně na této schůzi. Hlasováním mimo schůzi se tedy věřitelovo hlasovací právo nevyčerpává, avšak v případě odlišného hlasování na schůzi přikládá insolvenční zákon tomuto hlasování rozhodující význam.

8.4.2. Schvalování reorganizačního plánu soudem Po projednání a přijetí reorganizačního plánu věřiteli se reorganizačním plánem věcně zabývá insolvenční soud, který reorganizační plán buď schválí dle ust. § 348 InsZ, jsou-li pro to splněný všechny zákonné podmínky, nebo jej zamítne dle ust. § 351 InsZ. Jak uvedeno výše v kapitole 8.3. Předkládání reorganizačního plánu, insolvenční soud takto nemůže rozhodnout dříve, než o reorganizačním plánu rozhodla schůze věřitelů, nebo než byl reorganizační plán vzat předkladatelem zpět, neboť dříve, než je znám výsledek hlasování, ani není vymezen rozsah a podoba reorganizačního plánu. Insolvenční zákon stanoví v ust. § 348 odst. 1 obecné podmínky, za jejichž splnění může soud reorganizační plán schválit a jimiž se musí zabývat; zvláštní případ, kdy soud může schválit reorganizační plán i když nejsou splněny obecné podmínky, je uveden v ust. § 348 odst. 2 InsZ. Prvním předpokladem pro schválení reorganizačního plánu je dle ust. § 348 odst. 1 písm. a) InsZ jeho soulad s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy. Reorganizační plán je však v souladu s insolvenčním zákonem i v případě, že se od něj odchyluje, neboť takový postup umožňuje ust. § 338 odst. 3 InsZ ve vztahu k uspokojení věřitelů, k nakládání s majetkovou podstatou, nebo pokud jde o existenci závazků dlužníka po skončení insolvenčního řízení. Při takovém odchýlení je však třeba i nadále dodržovat ust. § 1 InsZ, které stanoví požadavek co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů, jakož i zásady insolvenčního řízení uvedené v ust. § 5 InsZ. Druhým předpokladem dle ust. § 348 odst. 1 písm. b) InsZ je požadavek poctivosti záměru reorganizačního plánu. Nepoctivost záměru soud zkoumal již při rozhodování o návrhu na povolení reorganizace dle ust. § 326 InsZ; vzhledem k tomu,

-‐ 76 -‐

že insolvenční zákon znovu nespecifikuje v ust. § 338 nepocitovost záměru, uplatní soud zřejmě analogicky kritéria uvedená v ust. § 326 odst. 2 (viz kapitola 6.2.2. Meritorní rozhodnutí). Třetím předpokladem uvedeným v ust. § 348 odst. 1 píms. c) InsZ je požadavek na přijetí či presumované přijetí reorganizačního plánu všemi skupinami věřitelů. Otázka přijetí plánu věřiteli je významná zejména pokud věřitelé hlasovali mimo schůzi věřitelů, neboť insolvenční soud se bude muset zabývat splněním požadavku na dostatečnou informovanost věřitelů, jak ukládá ust. § 345 InsZ. Podmínka přijetí reorganizačního plánu všemi věřiteli však není bezvýjimečná, neboť insolvenční zákon ustanovením § 348 odst. 2 umožňuje za splnění stanovených podmínek reorganizační plán schválit i přes nesouhlas věřitelů. V zásadě tak insolvenční soud může učinit, jsouli kumulativně splněny čtyři podmínky, a to (i) reorganizační plán byl přijat alespoň jednou skupinou věřitelů odlišnou od skupiny tvořené společníky či členy dlužníka; (ii) reorganizačním plánem je zajištěno rovné zacházení s každou pohledávkou v každé skupině věřitelů, která plán nepřijala; (iii) reorganizační plán je ke každé skupině věřitelů, která plán nepřijala, spravedlivý, přičemž kritéria pro posouzení spravedlnosti stanoví insolvenční zákon v ust. § 349 rozdílně pro skupinu nezajištěných věřitelů, zajištěných věřitelů a skupinu věřitelů tvořenou společníky či členy dlužníka; a (iv) realizace reorganizačního plánu nepovede k opětovnému úpadku dlužník nebo jeho likvidaci, s výjimkou případu, kdy reorganizační plán likvidaci předpokládá. V praxi mají zpravidla zajištění věřitelé největší neochotu k reorganizaci, a to zejména, pokud by jejich pohledávky mohly být řádně splněny samotnou realizací zajištění v konkursu, pokud reorganizační plán s realizací zajištění nepředpokládá. Důsledkem úpravy je možnost soudu schválit reorganizační plán „i přes nesouhlas naprosté většiny věřitelů a to v případě, že dojde k jasnému závěru, že tento postup je přesto nejlepší z možných postupů“.163 V krajním případě tak postačí i souhlas jediného zajištěného věřitele, neboť každý věřitel tvoří samostatnou skupinu dle ust. § 337 odst. 2 písm. a) InsZ. Čtvrtým předpokladem je tzv. test nejlepšího zájmu, 164 jehož podstatou je posouzení, zda každý věřitel obdrží plnění, jehož hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu alespoň stejná jako hodnota plnění, které by věřitel zřejmě 163


Beck, 2010, s. 828. 164


-‐ 77 -‐

obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním.165 Podstatou tohoto předpokladu je zajištění, aby žádný z věřitelů nebyl reorganizačním plánem nespravedlivě poškozen. Z ustanovení je patrné, že věřitel, který nehlasoval pro přijetí reorganizačního plánu s nižším plněním vždy nesouhlasí, přičemž ani přijetí plánu zřejmě neznamená automatický souhlas věřitele s nižším plněním. Soud se tak zřejmě bude muset vždy zabývat všemi pohledávkami a jejich uspokojením nehledě na to, zda věřitel hlasoval pro přijetí reorganizačního plánu, či nikoliv. Posledním, pátým předpokladem pro schválení reorganizačního plánu, je skutečnost, že pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené již byly uhrazeny v průběhu insolvenčního řízení, nebo reorganizační plán předpokládá jejich uhrazení ihned po tom, co se stane účinným, anebo se příslušný věřitel s dlužníkem dohodli jinak. Shledá-li soud, že jsou splněny všechny výše uvedené předpoklady, usnesením schválí reorganizační plán, přičemž následkem tohoto schválení je nepřijetí jiného reorganizačního plánu. Insolvenční soud se již tedy jinými reorganizačními plány věcně zabývat nebude, a to aniž by bylo potřeba je zamítnout. 166 Proti usnesení, kterým insolvenční soud schválil reorganizační plán, je odvolání přípustné, avšak mohou jej podat pouze věřitelé, kteří hlasovali pro jeho odmítnutí. Neshledá-li insolvenční soud předpoklady pro schválení reorganizačního plánu, usnesením jej zamítne dle ust. § 351 odst. 1 InsZ, avšak učiní tak až po hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu.167 Samotným zamítnutím reorganizačního plánu však ještě nedochází k přeměně reorganizace v konkurs dle ust. § 363 InsZ, neboť předkladatel, jakož i jiné oprávněné osoby mohou znovu předložit reorganizační plán, a to až do uplynutí lhůty dle ust. § 339 odst. 1 InsZ, přičemž tato lhůta může být insolvenčním soudem ještě prodloužena, a to usnesením, kterým reorganizační plán zamítnul. Soud tak může předkladateli či jiným osobám poskytnout dostatek času pro nápravu nedostatků, pro které soud plán zamítnul, resp. pro předložení nového reorganizačního plánu. Opravný prostředek, tedy odvolání, proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu může, oproti rozhodnutí o jeho schválení, uplatnit širší okruh osob, respektive osoby, které by 165

Ust. § 348 odst. 1 písm. c) InsZ.

166

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.3.2012, sp. zn. KSPH 41 INS 11480/2010, 1 VSPH 265/2012-B-323.

167

Viz kapitola 8.3. Předkládání reorganizačního plánu.

-‐ 78 -‐

se proti rozhodnutí o schválení odvolat nemohly, jmenovitě dlužník, předkladatel a věřitelé, kteří hlasovali pro přijetí plánu.

8.5. Změny reorganizačního plánu Insolvenční zákon obsahuje mechanismy umožňující změnu reorganizačního plánu jak po jeho předložení insolvenčnímu soudu do okamžiku jeho schválení soudem, tak i po jeho schválení insolvenčním soudem. V prvním případě může předkladatel plán doplňovat a měnit do okamžiku rozhodnutí o reorganizačním plánu insolvenčním soudem, a to i v případě, že věřitelé již o reorganizačním plánu rozhodli, avšak předkladatel tak musí učinit ještě v zákonné lhůtě pro předložení reorganizačního plánu, tedy ve lhůtě 120 dnů dle § 339 odst. 1 InsZ, respektive ve lhůtě soudem prodloužené. Insolvenční zákon upravuje postup změny v ust. § 350 odst. 3 tak, že věřitelé hlasují o doplněném či pozměněném reorganizačním plánu, přičemž schůze věřitelů se může uskutečnit nejdříve 15 dnů po předložení znění změn. Insolvenční zákon neobsahuje další podrobnou úpravu postupu, domnívám se tedy, že je zapotřebí analogicky uplatnit ustanovení § 338 odst. 2, jakož i ust. § 343 až 347, tedy obdobný postup, jako při prvotním předložení reorganizačního plánu soudu a zprávy o reorganizačním plánu věřitelům. Tento postup je také uplatňován i v praxi. Pokud se jedná o změnu reorganizačního plánu po jeho schválení insolvenčním soudem, je postup upraven v ust. § 361 InsZ. Tento postup je možné uplatnit až do okamžiku skončení reorganizace zrušením rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, přeměnou reorganizace v konkurs, či splnění reorganizačního plánu. Účelem úpravy změny schváleného reorganizačního plánu je umožnění dlužníku či věřitelům pružně reagovat na nastalé situace, jako jsou změny v rámci podniku dlužníka reorganizačním plánem nepředvídané, např. ztráta koncese, změny ekonomické situace trhu, např. vyvolané ekonomickou recesí, apod. Základní podmínky pro uskutečnění změny reorganizačního plánu jsou obsaženy v ust. § 361 odst. 1 InsZ, jsou jimi navržení změny navrhovatelem reorganizačního plánu a lepší splnitelnost účelu reorganizace. Insolvenční zákon zde nedůsledně užívá pojmu „navrhovatel reorganizačního plánu“, i když předchozí ustanovení pracují s pojmem „předkladatel“. Domnívám se, že z použité formulace je zřejmé, že se jedná o předkladatele reorganizačního plánu ve smyslu ust. § 338 odst. 2, 343 odst. 1, 350 odst. 2 a 3 či 351 odst. 2 InsZ; vzhledem

-‐ 79 -‐

k tomu je možnost změny reorganizačního plánu zřejmě bezvýjimečně podmíněna součinností s předkladatelem reorganizačního plánu. Navrhovatel změny v návrhu musí vymezit navrhované změny, způsob provedení změn, jakož i dopad změn na věřitele, přičemž je zapotřebí analogicky uplatnit požadavky ust. § 343 InsZ na zprávu o reorganizačním plánu ve vztahu k dostatečné informovanosti věřitelů.168 Insolvenční soud následně návrh změny zveřejní v insolvenčním rejstříku a nadto i zvlášť doručí věřitelům, neboť nelze předpokládat, jakož ani na věřitelích požadovat, aby pravidelně kontrolovali obsah insolvenčního rejstříku. Insolvenční soud při doručování návrhu současně stanoví dle ust. § 361 odst. 2 InsZ lhůtu, nikoliv však kratší 30 dnů, ve které věřitelé mohou vyjádřit svůj nesouhlas s navrhovanými změnami a k projednání návrhu změny nařídí jednání, které se musí uskutečnit nejdříve dnem následujícím po dni uplynutí lhůty stanovené k vyjádření věřitelů a nejpozději do 15 dnů od uplynutí této lhůty. Pokud věřitelé svůj nesouhlas nevyjádří ani při jednání o návrhu změn, stanoví insolvenční zákon v ust. § 361 odst. 5 fikci souhlasu s navrhovanou změnou plánu. Ke schválení změny reorganizačního plánu se vyžaduje jednak souhlas všech skupin původních věřitelů, jednak většiny věřitelů nových, které insolvenční zákon dělí do quasi skupin na nové věřitele, jejichž pohledávky jsou dle reorganizačního plánu zajištěny, nové věřitele, jejichž pohledávky dle plánu zajištěny nejsou; zvláštní skupinu tvoří i společníci dlužníka či jiné právnické osoby, na kterou podle reorganizačního plánu majetek dlužníka přešel. Při hlasování o změně reorganizačního plánu se obdobně uplatní ustanovení o hlasování jednotlivých skupin věřitelů o přijetí reorganizačního plánu. Insolvenční zákon v ust. § 361 odst. 6 stanoví pouze jedinou podmínku schválení změněného reorganizačního plánu, a to schválení všemi pro tento účel zákonem vymezenými skupinami věřitelů. Případné neschválení změny nemá vliv na účinnost původního reorganizačního plánu. Otázkou však je, jestli se má analogicky uplatnit i ust. § 348 odst. 1 InsZ, které stanoví předpoklady pro schválení reorganizačního plánu soudem. Domnívám se, že v tomto případě bude opět zapotřebí užít analogie, v opačném případě by totiž navržená změna mohla negovat veškerou snahu soudu o zajištění účelu insolvenčního řízení a spravedlivého zacházení s věřiteli. Zákonodárce se nezabývá ani otázkou opravných prostředků proti rozhodnutí o schválení či neschválení

návrhu

změny

reorganizačního

168


-‐ 80 -‐

plánu.

Zde

se

opět

přikláním

k analogickému užití ust. § 350 a 351 InsZ, a to z obdobných důvodů, jak uvádím výše. Jedním z protiargumentů výše uvedeného užití analogie může být fakt, že zákonodárce v ust. § 361 odst. 4 věty druhé InsZ výslovně ukládá užití ust. § 347 InsZ, přičemž je možné, že zákonodárce nezakotvil další předpoklady pro schválení či neschválení změny, nebo opravné prostředky, jednoduše proto, že se nic z toho neuplatní. Jedinou obranou osob dotčených změnou reorganizačního plánu by pak zřejmě byly pouze základní zásady insolvenčního řízení dle ust. § 5 InsZ, jakož i cíl insolvenčního řízení dle ust. § 1 InsZ. Domnívám se však, že užití analogie je jedinou možností.

8.6. Účinky a provádění reorganizačního plánu Okamžikem nabytí právní moci usnesení o schválení reorganizačního plánu se toto rozhodnutí stává účinným pro všechny účastníky řízení, jakož i pro všechny další osoby, jejichž práva jsou reorganizačním plánem dotčena. Samotná účinnost reorganizačního plánu buď splývá s okamžikem právní moci usnesení o jeho schválení, nebo může nastat později, pokud tak stanoví reorganizační plán, nebo rozhodl-li tak soud. Účinností reorganizačního plánu se řízení přesouvá do fáze uskutečňování reorganizace prováděním reorganizačního plánu, přičemž další průběh řízení je určován reorganizačním plánem. Jakékoliv odchylky od reorganizačního plánu vyžadují od tohoto okamžiku změnu samotného reorganizačního plánu postupem dle ust. § 361 InsZ. Účinkům reorganizačního plánu se s ohledem na zaměření práce budu věnovat jen velmi stručně. Rozsah a význam účinků pro dlužníka a věřitele upravený v ust. § 353 InsZ závisí jak na omezeních, která byla aplikována při povolení reorganizace,169 tak na obsahu reorganizačního plánu. Nestanoví-li reorganizační plán jinak, je dle ust. § 353 odst. 2 InsZ účinností reorganizačního plánu dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přičemž zanikají veškerá omezení, která se na dlužníka vzhledem k dispozičním oprávněním s majetkovou podstatou vztahovala. Význam tohoto účinku pro dlužníka je odvozen od případných omezení, která mohla být aplikována při povolení reorganizace, neboť dlužník měl dispoziční oprávnění už okamžikem povolení reorganizace. Neurčuje-li reorganizační plán jinak, dochází také k obnovení výkonu funkce valné hromady či členské schůze, který byl omezen dle ust. § 333 InsZ 169

Viz kapitola 6.3. Účinky povolení reorganizace.

-‐ 81 -‐

převzetím působnosti insolvenčním správcem v důsledku povolení reorganizace. Stanoví-li tak reorganizačním plán, dochází také k případným změnám zakladatelského dokumentu, stanov či jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry, a to vždy způsobem v plánu stanoveným. Nejvýznamnější účinky účinnosti reorganizačního plánu jsou upraveny v ust. § 356 InsZ. Náleží zde zejména zánik všech práv všech věřitelů vůči dlužníkovi, přičemž věřiteli jsou od tohoto okamžiku pouze osoby, o kterých tak stanoví reorganizační plán, a to v rozsahu a za podmínek reorganizačním plánem stanovených. Tento účinek je ve své podstatě vícestrannou zákonnou privativní novací.170 Formulace ustanovení § 356 odst. 1 InsZ je obecná, nijak nespecifikuje věřitele a jejich práva, proto se zánik vztahuje nejen na přihlášené věřitele, ale i na věřitele, kteří se insolvenčního řízení vůbec neúčastnili, jakož i na věřitele za majetkovou podstatou a věřitele jim na roveň postavené, jakož i pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Novela insolvenčního zákona plánuje výslovně v ust. § 356 odst. 1 zakotvit, že se toto ustanovení vztahuje i na pohledávky, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili. Právě tento účinek je důvodem přísných požadavků, které insolvenční zákon klade na obsah reorganizačního plánu, informovanost věřitelů, poctivost záměru a spravedlnost reorganizačního plánu. Obdobný účinek nastává za podmínek ust. § 356 odst. 2 InsZ i ve vztahu k právům třetích osob k majetku v majetkové podstatě. Reorganizační plán provádí osoba, která je v něm označena; neobsahuje-li reorganizační plán zvláštní úpravu, bude se jednat o dlužníka. Reorganizační plán může úlohu dlužníka také omezit, respektive v podstatě vyloučit, přičemž se uplatní ust. § 354 odst. 4 InsZ, tj. jsou-li omezena dispoziční oprávnění dlužníka, vykonává tyto insolvenční správce. O kontrole provádění reorganizačního plánu pojednávají podkapitoly kapitoly 7. Vybrané subjekty při reorganizaci.

170


-‐ 82 -‐

9. SKONČENÍ REORGANIZACE Insolvenční zákon upravuje dva obecné způsoby, kterými reorganizace obvykle končí, tedy přeměna reorganizace v konkurs či splnění reorganizačního plánu, jakož i jeden zvláštní, kterým je zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu.

9.1. Přeměna reorganizace v konkurs Přeměna reorganizace v konkurs je rozhodnutím negativním, kterým reorganizace předčasně končí, přičemž důvody k takovému rozhodnutí mohou být charakteru procesního či věcného. Rozhodnutí o přeměně umožňuje plynulý přechod do likvidačního způsobu řešení úpadku, aniž by bylo zapotřebí opětovně postupovat podle ustanovení insolvenčního zákona o rozhodování o způsobu řešení úpadku; úprava tak přispívá k urychlení insolvenčního řízení. Rozhodnutí o přeměně je možné učinit jen v případě, že reorganizační plán ještě nebyl splněn v podstatných bodech. Co se rozumí splnění plánu v podstatných bodech však insolvenční zákon ani judikatura nedefinuje. Bude se zřejmě jednat o splnění takových opatření obsažených v reorganizačním plánu, která znemožnila či značně ztížila možnost provedení konkursu tak, aby pohledávky věřitelů byly náležitě splněny. Takovým případem zřejmě tedy bude situace, kdy již byla provedena klíčová opatření, kterými měla být reorganizace provedena ve smyslu ust. § 341 InsZ, který upravuje způsoby provedení reorganizace. Důležité bude srovnání míry a rychlosti uspokojení věřitelů v rámci probíhající reorganizace a případného provedení konkursu. Bude nezbytné přihlédnout také k tomu, zdali je vůbec možné obnovit stav před provedením předmětných opatření, a to při současné ochraně dobré víry případně dotčených osob. O přeměně reorganizace v konkurs tedy nebude možné rozhodnout, „pokud by návrat do původního stavu věcí negativním způsobem ovlivnil nebo ohrozil míru a rychlost uspokojení věřitelů dlužníka, případně jejich rovné uspokojení“.171 Procesní důvody jsou taxativně uvedeny v ust. § 363 odst. 1 písm. a) až c) InsZ a insolvenční soud o nich rozhoduje bez nařízení jednání. Insolvenční soud tak rozhodne usnesením o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže (i) reorganizaci soud 171


Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 812.

-‐ 83 -‐

povolil na základě návrhu na povolení reorganizace učiněného dlužníkem, přičemž dlužník následně takovou přeměnu navrhnul; (ii) osoba oprávněná k sestavení reorganizačního plánu dle ust. § 339 InsZ ve lhůtě v tomto ustanovení uvedené či soudem prodloužené reorganizační plán nesestavila, resp. dle ust. § 338 odst. 2 InsZ soudu nepředložila, nebo předložený plán vzala zpět, přičemž přeměna reorganizace v konkurs bude v případě zpětvzetí plánu možná až po uplynutí lhůty k sestavení plánu; (iii) insolvenční soud reorganizační plán neschválil, tedy zamítnul, přičemž v souladu s ust. § 351 odst. 3 InsZ uplynula lhůta k jeho předložení dle ust. § 339 odst. 1 InsZ. Důvody ve věci samé, jejichž důsledkem je přeměna reorganizace v konkurs, jsou uvedeny v ust. § 363 odst. 1 písm d) až f) InsZ, přičemž insolvenční soud takto rozhodne, na rozdíl od rozhodování o procesních důvodech, až po jednání svolaném za účelem projednání těchto důvodů. Insolvenční soud tak usnesením rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže dlužník při provádění reorganizačního plánu neplní své podstatné povinnosti tak, jak mu ukládá reorganizační plán, nebo vyjde-li najevo, že podstatnou část reorganizačního plánu nebude možné splnit. Podstatné povinnosti dlužníka, důsledkem jejichž porušení je přeměna v konkurs, však nepramení jen z reorganizačního plánu, ale i z insolvenčního zákona; takovou povinností tak může být povinnost spolupráce s insolvenčním správcem, věřitelským výborem či neprodlená úhrada pohledávek za majetkovou podstatou. Co se týče výkladu pojmu „podstatná část plánu“, bude zřejmě zapotřebí uplatnit obdobný výklad, jak je uvedeno v prvním odstavci této kapitoly ohledně pojmu „podstatné body reorganizačního plánu“. Druhým věcným důvodem pro přeměnu v konkurs je řádné neplnění úroků přirůstajících ze zajištěné pohledávky věřitele dle ust. § 171 odst. 4 InsZ, nebo neplnění jiných splatných peněžitých závazků v podstatném rozsahu. Jinými závazky může být závazek k úhradě odměny insolvenčního správce, pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky reorganizačním plánem nedotčené.172 Pojem „podstatný rozsah“ insolvenční zákon blíže nedefinuje, navrhuji tedy analogické užití výkladu ustanovení § 3 odst. 2 písm a) InsZ, které stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, zastavil-li platby jejich podstatné části. Odborná literatura uvedené ustanovení § 3 InsZ vykládá tak, že „za podstatnou část peněžitých závazků dlužníka při neplacení závazků je možno považovat takový rozsah, kdy v rámci běžné platební morálky dlužníka se jedná o lehce 172

Ibid., s.811.

-‐ 84 -‐

vypozorovatelný exces v rozsahu provádění plateb. Pod tento pojem je možno zahrnout takový rozsah peněžitých závazků dlužníka, které překračují výši jedné poloviny všech splatných závazků dlužníka“,173 resp., že za podstatnou část bude považován ten rozsah, který „s přihlédnutím ke stavu hospodaření dlužníka nebude možno vyhodnotit za nepodstatný“, přičemž „musí jít o výrazný exces z jinak běžného provádění plateb dlužníkem, který je zcela zřejmě znakem ekonomických problémů dlužníka“. 174 Posledním věcným důvodem, který insolvenční zákon v ust. § 363 odst. 1 uvádí, je konec podnikání dlužníka, i když dle reorganizačního plánu nadále podnikat měl. Účelem reorganizace je zpravidla zachování podnikatelské činnosti dlužníka, čímž má dojít k postupnému uspokojení pohledávek věřitelů; ukončení podnikatelské činnosti dlužníka je tak skutečností, která bezprostředně znemožňuje realizaci reorganizace, s výjimkou případů, kdy takový konec činnosti reorganizační plán přímo předvídá. Návrh novely insolvenčního zákona předpokládá zavedení dalšího věcného důvodu přeměny reorganizace v konkurs, a to v případě, že dlužník po schválení reorganizačního plánu neuhradí pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň podle ust. § 348 odst. 1 písm. e) InsZ. Okamžikem právní moci usnesení o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky prohlášení konkursu. Insolvenční soud však může podmínky přeměny stanovit odlišně, může tedy okamžik, kdy nastanou účinky konkursu dle ust. § 245 a násl. InsZ, odložit na pozdější dobu. Insolvenční zákon nijak neřeší otázku pohledávek věřitelů, které zanikly či znova vznikly v důsledku účinnosti reorganizačního plánu, tak jak tomu je v ust. § 362 odst. 3 InsZ ve vztahu ke zrušení usnesení o schválení reorganizačního plánu. Soud při přeměně na konkurs reorganizační plán ani neruší.175 Odborná literatura se k tomuto tématu spíše nevyjadřuje, judikatura se také ještě těmito otázkami nezabývala. Dovolím si tedy jednu volnou úvahu. Domnívám se, že zákonodárce v textu zákona ponechal vodítko, které umožní interpretací dovodit účinky přeměny na pohledávky věřitelů. Insolvenční zákon totiž ve větě druhé ust. § 363 odst. 5 stanoví, že 173


Beck, 2010, s. 12. 174



BÍLKOVÁ, E., STRNAD, P. Neúspěšná reorganizace a její dopad na pohledávky věřitelů. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck,

2011, č. 6, s. 60.

-‐ 85 -‐

rozhodnutím o přeměně v konkurs se ruší zákaz započtení pohledávek dle ust. § 324 odst. 3 InsZ, který nastal okamžikem zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku a který se vztahuje na vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele. Jelikož tak insolvenční zákon opětovně umožňuje započtení pohledávek, které zde byly před účinností reorganizačního plánu, lze se domnívat, že hmotněprávní účinky reorganizačního plánu již dále netrvají, neboť kdyby trvaly, nebylo by možno započtení provést, neboť se nutně musí uplatnit i ust. § 140 odst. 2 InsZ, které stanoví, že započtení je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky započtení byly splněny již před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Vzhledem k tomu, že dle ust. § 356 odst. 1 InsZ zanikají účinností reorganizačního plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi, není tak možné, aby pohledávky, které ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku neexistovaly, splnily podmínku způsobilosti ještě před svým vznikem. Reorganizační plán je tak implicitně zrušen rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs, nebo jsou jeho účinky tímto rozhodnutím suspendovány. Co se týče pohledávek, které vznikly v průběhu reorganizace po účinnosti reorganizačního plánu, bude se jednoduše jednat o pohledávky za podstatou či pohledávky jim na roveň postavené, a to i při konkursu.

9.2. Splnění reorganizačního plánu Rozhodnutí o splnění reorganizačního plánu dle ust. § 364 InsZ je rozhodnutím pozitivním, které soud vydává na základě informací, které v průběhu uskutečňování reorganizace získává ze zpráv insolvenčního správce a věřitelského výboru o plnění reorganizačního plánu ve smyslu ust. § 354 a 355 InsZ. Reorganizace tak končí okamžikem, kdy soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí. Insolvenční soud takové rozhodnutí vydává jen na základě návrhu dlužníka spojeného s aktuální zprávou insolvenčního správce a věřitelského výboru.176 Insolvenční soud takto rozhodne v případě, kdy úpadek či hrozící úpadek dlužníka byl úspěšně vyřešen, tedy že byly splněny závazky dlužníka vůči věřitelům tak, jak vyplývají z reorganizačního plánu.177 Insolvenční soud však může rozhodnout o splnění, i když nebyl reorganizační plán bezezbytku naplněn, a to za předpokladu, že byly 176




-‐ 86 -‐

splněny jeho podstatné části, přičemž k úplnému uskutečnění reorganizačního plánu zbývá jen vykonání nepodstatných opatření, která již nejsou způsobilá negativně ovlivnit účel insolvenčního řízení.

9.3. Zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu Zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu dle ust. § 362 InsZ je zvláštním způsobem skončení reorganizace, a to z mimořádných důvodů, které jsou odlišné od důvodů umožňujících přeměnu reorganizace v konkurs. Vzhledem k tomu, že takto insolvenční soud může zrušit i pravomocné usnesení a zasáhnout tak do již probíhající realizace opatření stanovených v reorganizačním plánu, může soud takto rozhodnout jen do určité, zákonem vymezené doby. Do 6 měsíců od účinnosti reorganizačního plánu tak soud zruší jeho schválení, jestliže vyjde najevo, že některému věřiteli byly poskytnuty zvláštní výhody, aniž s tím ostatní věřitelé stejné skupiny souhlasili, nebo že schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem. V prvním případě tedy půjde o situaci, kdy dlužník či jiná osoba postupuje v rozporu s reorganizačním plánem, díky čemuž je určitému věřiteli poskytnuta určitá výhoda, spočívající zejména v míře či rychlosti uspokojení jeho pohledávky. 178 V druhém případě pak půjde o podvodné jednání dlužníka či jiné osoby, kterým bylo dosáhnuto schválení reorganizačního plánu. Takto soud rozhodne i v případě pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin, kterým bylo dosaženo schválení reorganizačního plánu, pokud pachatelem nebyl dlužník, jeho statutární orgán či člen jeho statutárního orgánu. Pokud by totiž pachatelem byl dlužník nebo statutární orgán či jeho člen, jednalo by se již o důvod zrušení schválení reorganizačního plánu, který insolvenční zákon stanoví v ust. § 362 odst. 2. Insolvenční soud tak může rozhodnout o zrušení usnesení o schválení reorganizačního plánu až do 3 let od jeho účinnosti. Předpokladem takového rozhodnutí je existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, kterým byl dlužník, jeho statutární orgán či člen statutárního orgánu odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým dosáhl schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele. Insolvenční zákon pojem „podstatné zkrácení“ opět nijak nedefinuje, bude tak na úvaze insolvenčního soudu, aby zvážil, zdali zkrácení podstatné bylo či 178


Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 808.

-‐ 87 -‐

nikoliv. Insolvenční zákon v souvislosti se zrušením rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu v ust. § 362 odst. 3 pamatuje i na důsledky tohoto zrušení, když upravuje osud pohledávek věřitelů, které byly reorganizačním právem dotčeny. Práva věřitelů, která v důsledku účinnosti reorganizačního plánu zanikla, se tak obnovují do stavu před chválením plánu. V některých případech, zejména ve vztahu k zajištěným pohledávkám, může být proces návratu velmi složitý, přičemž důsledky mohou být nepříznivé zejména pro třetí osoby.179 Z toho důvodu insolvenční zákon chrání práva věřitelů a třetích osob, která založil reorganizační plán, a to tím, že stanoví, že zrušením schválení reorganizačního plánu tato jejich práva nejsou dotčena, přičemž soud je oprávněn činit opatření potřebná k ochraně práv a oprávněných zájmů věřitelů.

10.

ZHODNOCENÍ STÁVAJÍCÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY

Insolvenční zákon je v roce 2013 v šestém roce své účinnosti, lze tedy již učinit určité poznatky o jeho kvalitě a efektivnosti při praktické aplikaci. Obecná část insolvenčního řízení, tedy část od jeho zahájení až po rozhodnutí o úpadku, je insolvenčním zákonem upravena dostatečně podrobně, když jí je věnována více než polovina ustanovení insolvenčního zákona. Úprava obecné části insolvenčního řízení je jednak díky množství ustanovení, jejich přehlednosti a provázanosti, jednak díky rozsáhlé judikatorní činnosti insolvenčních soudů, postačující a prosta nejasností. Úprava zvláštní části insolvenčního řízení, tedy části, v níž je projednávána či uskutečňována reorganizace, trpí určitými nedostatky. Úprava reorganizace, jakožto institutu, jehož význam se v současné době, zejména kvůli přetrvávající ekonomické recesi, stále zvyšuje, je ne zcela vyhovující. Insolvenční zákon věnuje úpravě reorganizace v hlavě II části druhé pouze 50 paragrafů, což se jeví ve srovnání s konkursem, který je upraven 70-ti paragrafy, či obecnou částí řízení upravenou zhruba 240-ti paragrafy, poněkud nedostatečné, a to zejména s ohledem na vysokou odbornou a finanční náročnost přípravy reorganizace a jejího uskutečňování. Vzhledem ke komplikovanosti reorganizace, jejímu významu, jakož i vzhledem k možným podobám řízení, které zákon umožňuje, by si tento institut zasloužil rozsáhlejší úpravu. Nejasnost 179

Ibid., s. 809.

-‐ 88 -‐

výkladu některých ustanovení, na kterou se práce snaží upozorňovat, v úpravě takto významného institutu, který má sloužit v případech, ve kterých jde často o pohledávky v řádech desítek miliard korun českých, rozhodně není na místě. Právě nesrozumitelnost a nejasnost úpravy reorganizace jsou důvody, které v očích věřitelů oslabují možnost použití institutu reorganizace. Byť se část nedostatků podařilo v uplynulých pěti letech odstranit, nedochází ke zvýšení počtu reorganizací; v roce 2010 bylo povoleno 19 reorganizací, v letech 2011 a 2012 jich bylo vždy po 17-ti. Právě nízké počty reorganizací spolu s potřebou soudního výkladu některých ustanovení insolvenčního zákona vedou k tomu, že se vytváří určitý „bludný kruh“, neboť nejasnost úpravy snižuje počty reorganizací, čímž se snižuje i počet příležitostí soudním rozhodnutím vyhlazovat „ostré hrany“ úpravy, což opět vede k menšímu počtu reorganizací. S komplikovaností úpravy souvisí i nároky na právní povědomí účastníků, kteří se tak, pokud se chtějí na řízení aktivně podílet, neobejdou bez právní pomoci. Vypracování reorganizačního plánu bez zázemí ekonomů a právníků je pak zcela nemožné. To vše zvyšuje náklady reorganizace do často „závratných“ výšin. Pro věřitele tak reorganizace dlužníka představuje nejenom vidinu možného vyššího uspokojení, ale i značné riziko a finanční náklady, které pramení nejenom z možných výkyvů ekonomiky a nálady trhu, ale i z právní úpravy. Insolvenční zákon místy nevhodně užívá vágních pojmů, např. „splnění reorganizačního plánu v podstatných bodech“, „zastavení plateb podstatné části závazků“, a to i v případech, kdy by šlo dosáhnout kýženého výsledku prostou zákonnou definicí pojmu či jeho kvantifikací. Velmi častá je potřeba vykládat ustanovení insolvenčního zákona užitím analogie; v některých případech zákon výslovně zakotvuje, která ustanovení se užijí obdobně či přiměřeně, v jiných případech však, a to i ve vztahu k velmi podstatným otázkám, zákon analogické užití určitých ustanovení explicitně neupravuje, a je tak zapotřebí relativně komplikovaně zvažovat a argumentovat, zdali je v daném případě analogie možná, či zdali zákonodárce cíleně neupravil obdobné užití jiných ustanovení, neboť jeho úmyslem bylo neaplikovat určitá ustanovení či nepůsobit určité následky. I přes vytýkané nedostatky je, dle mého názoru, právní úprava insolvenčního řízení a reorganizace úpravou kvalitní, relativně konzistentní, zdařilou a vyspělou, čímž pozitivně ovlivňuje trh a společnost. Rozhodovací praxe insolvenčních soudů postupně

-‐ 89 -‐

nedostatky a nedůslednosti úpravy zaceluje. Insolvenční zákon je také často novelizován, přičemž i Ústavní soud nejednou do textu insolvenčního zákona zasáhnul.180 Vzhledem k blížícímu se datu účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „NOZ“), bude zapotřebí reflektovat tuto novou významnou a diskontinuitní komplexní právní úpravu práva soukromého i do znění insolvenčního zákona. Začátkem června roku 2013 byl ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky projednáván návrh zákona, kterým se insolvenční zákon mění. Tento návrh zákona se zabývá i otázkou harmonizace insolvenčního zákona s novým občanským zákoníkem, přičemž „odborná komise Ministerstva spravedlnosti došla k závěru, že insolvenční zákon je nutno novelizovat jen v malém rozsahu, protože pro ostatní problémy bylo nalezeno interpretační řešení v režimu dosavadního práva“. 181 Drobnými změnami ustanovení insolvenčního zákona tak např. dochází k opuštění principu absolutní neplatnosti právních úkonů (např. v ust. § 295 InsZ) a jeho nahrazení principem neplatnosti relativní. Návrh novely insolvenčního zákona nicméně nijak nezohledňuje nové instituty a terminologii NOZ.

180

Ke dni uzavření rukopisu byl insolvenční zákon měněn celkem 24 akty, z toho dvěma nálezy Ústavního soudu.

181

Sněmovní tisk č. 929/0 ze dne 5. 3. 2013, Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění insolvenční zákon. Dostupné z

WWW: .

-‐ 90 -‐

ZÁVĚR Cílem této práce bylo komplexně zmapovat průběh insolvenčního řízení, v jehož rámci je řešen úpadek dlužníka formou reorganizace, a to se zaměřením na procesní stránku věci. Práce se snaží podat podrobný výklad o všech podstatných procesních institutech insolvenčního řízení, jakož i obecný výklad o ostatních významných aspektech řízení. Práce se nejprve zabývá obecnými prvky insolvenčního řízení, jakož i postavením a úlohou jeho subjektů. Následně jsou v práci podrobně popsány jednotlivé fáze insolvenčního řízení počínaje návrhem na zahájení insolvenčního řízení, přes rozhodnutí o úpadku a návrh na povolení reorganizace, až po schválení reorganizačního plánu, jeho uskutečňování a skončení reorganizace. V četných případech práce pojednává o nejasnostech ve výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona, přičemž se snaží navrhnout možné řešení. Autor se snaží poskytnout i de lege ferenda zhodnocení současné právní úpravy, jakož i v textu reflektovat možné budoucí změny insolvenčního zákona s ohledem na projednávaný návrh zákona, kterým se mění insolvenční zákon. Práce výrazně překračuje předpokládaný rozsah diplomové práce, což autor odůvodňuje snahou o detailní přístup k rozebírané problematice.

-‐ 91 -‐

Seznam zkratek InsZ

- zákon č. 182/2006/ Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

ZoKV

- zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

- zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

o. s. ř.

- zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

TrZ

- zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

NOZ

- zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ZOS

- zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů

zákon o insolvenčních správcích jednací řád pro

- vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro

insolvenční řízení

insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů

jednací řád pro

- vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní

okresní a krajské

a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů

soudy USBA

- The Bankruptcy Reform Act of 1978

-‐ 92 -‐

Použité prameny a literatura Knižní publikace a monografie: -

DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. A KOL. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck , 2009.

-

HÁSOVÁ, J.; MORAVEC, T. Insolvenční řízení. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2013.

-

HENDRYCH, D. A KOL. Právnický slovník. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009.

-

HOSTINSKÝ, J. Věřitel v českém a evropském insolvenčním právu. 1. vydání. Ostrava : KEY Publishing, 2009.

-

KOTOUČOVÁ, J. A KOL. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010.

-

KOZÁK, J. A KOL. Insolvenční zákon a předpisy související, nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2008.

-

MARŠÍKOVÁ, J. A KOL. Insolvenční zákon s poznámkami a judikaturou. Praha : Leges, 2011.

-

MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele: Příručka zejména pro neprávníky. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2011.

-

RICHTER, T. Insolvenční právo, 1. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2008.

-

ŠÁMAL, P. A KOL. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009.

-

WINTEROVÁ A. A KOLEKTIV, Civilní právo procesní, doplněné o předpisy evropského práva. 6. vydání. Praha : Linde Praha a.s., 2011.

Články: -

ANDERLE, P. Čas, skutkový stav a rozhodnutí o úpadku. Právní fórum. 2010, 1/2010, s. 22.

-

BÍLKOVÁ, E.; STRNAD, P. Neúspěšná reorganizace a její dopad na pohledávky věřitelů. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2011, č. 6, s. 60.

-

HOLEŠÍNSKÝ P.; STRNAD M. Nové způsoby řešení úpadku dle insolvenčního zákona, Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2008. č. 1.

-‐ 93 -‐

-

ORBESOVÁ,

B.

Věřitelé

z

pohledu

jejich

rozhodovací

působnosti

v insolvenčním řízení. Bulletin advokacie. Praha : Česká advokátní komora v Praze 2012, 9/2012. -

POHL, T. Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice. Bulletin advokacie. Praha : Česká advokátní komora v Praze, 2007, 11/2007, str. 19 a n.

-

RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2006, č. 21.

-

RICHTER, T. Reorganizace podle insolvenčního zákona - 1. část. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2008, č. 13.

-

RICHTER, T. Reorganizace podle insolvenčního zákona - 2. část. Právní rozhledy. Praha : C. H. Beck, 2008, č. 14.

-

ŽIŽLAVSKÝ, M. Soumrak restrukturalizace, úsvit reorganizace? Bulletin advokacie. Praha : Česká advokátní komora v Praze, 2010, č. 6, s. 28.

Elektronické články: -

MENŠÍKOVÁ S.; OSVALDOVÁ, M. Tisková informace: Vývoj insolvencí v České republice v roce 2012. Creditreform (cit. 2013- 6- 4). Dostupný z WWW: <web.creditreform.cz/cs/content/press/information/Insolvenzen_2012.pdf>

-

RICHTER, T. K otázce způsobu doručování usnesení insolvenčního soudu o částečném rozvrhu. Epravo (cit. 2013- 6- 1). Dostupný z WWW: < http://www. epravo.cz/top/clanky/k-otazce-zpusobu-dorucovani- usneseniinsolvencniho-soudu-o-castecnem-rozvrhu-83753.html>

-

ŽIŽLAVSKÝ M. Řízený konkurs a reorganizace – proaktivní řešení úpadku podniku. Epravo (cit. 2013- 6- 5). Dostupný z WWW:

-‐ 94 -‐

Rozhodnutí soudu: -

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. MSPH 89 INS 2788/2008, 2 VSPH 197/2008-A.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2008 sp. zn. MSPH 99 INS 3258/2008, 2 VSPH 237/2008-P21.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2012 sen. zn. 29 NS ČR 69/2012.

-

Usnesení Vrchního sodu v Praze 14.9.2010, č.j. 3 VSPH 608/2010-B-33.

-

Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2101/09.

-

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3089/11.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, č. j. 1 VSPH 610/2010-A25.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.3.2010 sp. zn. KSPL 54 INS 1545/2009, 1 VSPH 629/2009-A.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2010 sp. zn. KSHK 42 INS 1063/2008, 29 NSČR 37/2009-B.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2011, sp. zn. KSLB 76 INS 12171/2010,1 VSPH 762/2011.

-

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.1.2012, sp. zn. KSPA 48 INS 8178/2009, 3 VSPH 1438/2011-B-31

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. Zn. KSPH 36 INS 84444/2010, I VSPH 113/2011.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 20/2012.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008 sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009 29 NSČR 22/2009-A-21.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2008 sp. zn. KSBR 37 INS 497/2008 29 NSČR 3/2008 – A.

-‐ 95 -‐

-

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. KSBR 28 INS 2354/2008 -C1-3, 28 Cm 7/2008-23, 12 Cmo 4/2009.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-A.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2009 sp. zn. KSUL 45 INS 798/2009, 1 VSPH 216/2009-A.

-

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.5.2011 sp. zn. MSPH 88 INS 11483/2010, 3 VSPH 1007/2010-A.

-


-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012, sen. zn 29 NSČR 48/2011.

-


-


-

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2009, č. j. 2 VSOL 106/2009B-26.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.7.2010, sp. zn.KSPL 20 INS 2563/2009, 3 VSPH 470/2010-B.

-

Usnesení Vrchního soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. KSBR 27 INS 1207/2008, 3 VSOL 188/2008-B.

-

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 20/2012.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.4.2012 sp. zn. KSUL 43 INS 4584/2011, 3 VSPH 1223/2011-B-51.

-


-


-

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 14 INS 12010/2012- B53.

-‐ 96 -‐

-

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. KSUL 46 INS 2109/2011-B14.

-

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne. 28. 3. 2012 č. j. MSPH 89 INS 5393/2011-B-104.

-


-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.2009, sp. zn. KSCB 28 INS 2880/2008, 1 VSPH 343/2009.

-

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.3.2012, sp. zn. KSPH 41 INS 11480/2010, VSPH 265/2012-B-323.

Jiné zdroje: -

VEDRAL, J. A KOL. Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů (III.část): Používání slov „obdobně“ a „přiměřeně“ v právních předpisech. Praha : Odbor vládní legislativy Úřadu vlády ČR, 2006. (cit. 20136- 4). Dostupné z WWW: < http://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/dokumenty/Metodicka_pomuckaIII.pdf >

-

Insolvenční rejstřík. Dostupný z WWW: < http://isir.justice.cz/>

-

Sněmovní tisk č. 929/0 ze dne 5. 3. 2013, Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění insolvenční zákon. Dostupné z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=146742>

Právní předpisy: -

Zákon č. 182/2006/ Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

-

Vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

-

Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.

-‐ 97 -‐

-

Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

-

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 334/ 2012 Sb., kterým se mění insolvenční zákon.

-

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 217/2009 Sb., kterým se mění insolvenční zákon.

-

Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů.

-

Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

-

Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení.

-

The Bankruptcy Reform Act of 1978.

Důvodové zprávy: -

Důvodová zpráva ze dne 21.9.2005, k návrhu insolvenčního zákona.

-

Důvodová zpráva ze dne 21.1.2012, k návrhu zákona č. 334/2012 Sb.

-

Důvodová zpráva ze dne 5.3.2009 k návrhu zákona č. 217/2009 Sb.

-‐ 98 -‐

Resumé Reorganizace se zaměřením na procesní aspekty insolvenčního řízení Právní úprava úpadkového řízení v České republice doznala s účinností od 1. 1. 2008 rozsáhlé modernizace zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který nahradil dosavadní úpravu provedenou zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Úprava provedená insolvenčním zákonem komplexně reaguje na vývojové trendy v hospodářství a společnosti, přičemž přináší širší spektrum možností, kterými lze řešit úpadkový stav dlužníka, mezi jinými i reorganizací, jakožto sanačním způsobem řešení úpadku. Cílem práce je komplexně zmapovat insolvenční řízení a jeho jednotlivé části, a to se zaměřením na jeho procesní aspekty a instituty, jakožto i podrobně popsat jednotlivé fáze a části řízení týkající se reorganizace. Účelem této práce je nahlédnout a popsat soudní řízení, jakožto svébytný proces, v jehož rámci se reorganizace uskutečňuje, jakožto procesní nástroj, který významně zasahuje do hmotného práva. První kapitola se věnuje insolvenčnímu řízení, jakožto specifickému druhu civilního procesu, přičemž objasňuje jeho pojem, povahu a zvláštní zásady, kterými je toto řízení ovládáno. Druhá kapitola se zabývá subjekty a účastníky insolvenčního řízení, přičemž podává stručný výklad o charakteristikách jednotlivých subjektů, jejich procesním oprávněním, postavení a úloze v insolvenčnímu řízení. Třetí kapitola se specificky zaměřuje na rozhodovací a dohlédací činnost insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, přičemž se vyjadřuje k problematice rozlišování povahy činnosti soudu, neboť tato otázka má zásadní význam ve vztahu k přípustnosti opravných prostředků. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na první fázi insolvenčního řízení, která je fází obecnou a která počíná návrhem na zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o takovém návrhu. Jsou zde popsány specifika návrhu na zahájení insolvenčního řízení, činnosti insolvenčního soudu při zahájení řízení, jakož i aspekty rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu. Pátá kapitola se obecně věnuje problematice reorganizace, jakožto sanačnímu způsobu řešení úpadku dlužníka, přičemž vymezuje její účel, zvláštnosti oproti řešením likvidačním, přípustnost a způsoby provedení.

-‐ 99 -‐

Šestá kapitola se podrobně věnuje návrhu na povolení reorganizace, přičemž se zaměřuje zejména na procesní stránku podání návrhu a rozhodování o něm. Část kapitoly stručně pojednává i o účincích povolené reorganizace dlužníka. Sedmá kapitola se v návaznosti na kapitolu druhou zabývá úlohou, postavením a procesními oprávněními věřitele a insolvenčního správce při reorganizaci. Osmá kapitola se velmi podrobně věnuje problematice reorganizačního plánu, jakožto klíčovému dokumentu celé reorganizace, který určuje její průběh a opatření, kterými má být dosaženo účelu insolvenčního řízení. Výklad je zaměřen specificky na procesní aspekty reorganizačního plánu, jeho předkládání, nakládání s ním a rozhodování o něm. Stručně je pojednáno i o účincích reorganizačního plánu. Devátá kapitola se zabývá procesními možnostmi ukončení insolvenčního řízení, v jehož rámci je uskutečňována reorganizace dlužníka, přičemž je podáván výklad o jednotlivých obecných i zvláštních způsobech skončení reorganizace. Poslední, desátá kapitola obsahuje názor autora na stávající právní úpravu insolvenčního řízení, jakož i její zhodnocení a nástin budoucího vývoje.

-‐ 100 -‐

Abstract Reorganization with a focus on procedural aspects of insolvency proceedings The legal regulation of insolvency proceedings in the Czech Republic has been subjected to substantial modernization by the Czech act No. 184/2006 Coll., The Insolvency Act. The Insolvency Act comprehensively responds to recent development in the society and economic situation by implementing non-liquidation bankruptcy solutions. The purpose of this thesis is to provide complex insight in to the insolvency proceedings and its components, with a focus on its procedural aspects. The crucial part of this thesis is the analysis of the procedural proceedings, under which the reorganization is carried out. The thesis is composed of ten chapters, each of them dealing with different parts of the procedure. Chapter One generally defines insolvency proceedings as a specific type of civil procedure. Chapter is subdivided into three parts describing the concept and nature of the insolvency proceedings, as well as specific principles by which the insolvency proceeding is ruled by. Chapter Two characterises the entities and participants of the insolvency proceeding while presenting details on their characteristics, capacities and procedural rights. Chapter Three focuses specifically on the decision-making and supervisory activities of the insolvency court, while reflecting the issue of distinguishing the nature of the activities of the insolvency court, since the question is crucially important in relation to the admissibility of appeals. Chapter Four examines and illustrates the first phase of the insolvency proceedings, which is a general phase initiated by the proposal for the initiation of insolvency proceedings. The chapter discusses the specifics of the insolvency petition, initial court activity and the aspects of the insolvency court decision on the insolvency petition. Chapter Five deals with the general issues of the reorganization as a nonliquidating solution of the debtor's bankruptcy, while defining the purpose and specifics of the method compared to liquidation.

-‐ 101 -‐

Chapter Six provides detailed insight into the issues of the application for approval of reorganization, while focusing mainly on procedural aspects of the application and decision on it. One subchapter briefly explains the effects of the approved reorganization. Chapter Seven continues the topic of Chapter Two by providing more focused insights into the role, capacity and procedural rights of the creditors and insolvency administrator during the process of realization of the reorganization of the debtor's going concern. Chapter Eight provides deep analyse of the reorganization plan as a cornerstone of the upcoming course of the insolvency proceedings and of the reorganization in general. The course focuses specifically on the procedural aspects of the reorganization plan, its addressing, disposal and decision-making. Chapter Nine aims on the procedural possibilities of the termination of the realization of the reorganization or of the insolvency proceedings in general. Last chapter contains author's opinion on the legal regulation of insolvency proceedings, evaluation of The Insolvency Act and brief outline of future legislature.

-‐ 102 -‐

Klíčová slova/ Key Words Reorganizace / Reorganization Insolvenční řízení / Insolvency proceedings Procesní aspekty / Procedural aspects

-‐ 103 -‐

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE REORGANIZACE SE ZAMĚŘENÍM NA PROCESNÍ ASPEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ

Recommend Documents