UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA. Lucie Navrátilová ZASTOUPENÍ. Diplomová práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA

Lucie Navrátilová

ZASTOUPENÍ Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Katedra: občanského práva Datum vypracování práce: 4. červen 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 4. června 2012

…………………. Lucie Navrátilová

2

Poděkování:

Děkuji vedoucímu diplomové práce prof. JUDr. Janu Dvořákovi, CSc. za konzultace, vedení a užitečné rady při zpracování této diplomové práce.

3

Obsah Úvod .............................................................................................................. 6 1. Historický vývoj zastoupení ................................................................... 8 1.1. Zastoupení v římském právu .................................................................................. 8 1.2. Všeobecný zákoník občanský .............................................................................. 10 1.3. Vývoj po roce 1918 .......................................................................................... 12 1.4. Vývoj po roce 1948 .......................................................................................... 13

2. Institut zastoupení obecně .................................................................... 16 2.1. Pojem a obecná úprava ........................................................................................ 16 2.1.1. Obecný pojem zastoupení ......................................................................... 16 2.1.2. Způsobilost zastoupení.............................................................................. 18 2.1.3. Osoba zástupce.......................................................................................... 18 2.1.4. Jednání zástupce........................................................................................ 19 2.1.5. Osoba zastoupeného.................................................................................. 20 2.1.6. Vznik zastoupení obecně .......................................................................... 20 2.1.7. Úprava v novém občanském zákoníku ..................................................... 21 2.1.8. Procesní zastoupení ................................................................................... 21 2.1.9. Zastoupení České republiky...................................................................... 24 2.2. Druhy zastoupení ................................................................................................. 25 2.2.1. Přímé zastoupení ........................................................................................... 25 2.2.2. Nepřímé zastoupení ...................................................................................... 25

3. Přímé zastoupení ................................................................................... 26 3.1. Smluvní zastoupení ......................................................................................... 26 3.2. Zákonné zastoupení ............................................................................................. 36 3.2.1. Zastoupení na základě zákona ...................................................................... 36 3.2.2. Zastoupení na základě soudního rozhodnutí ................................................. 42

4. Nepřímé zastoupení ............................................................................... 52 4.1. Komisionářská smlouva ................................................................................... 52 4.2. Jiné typy nepřímého zastoupení ........................................................................... 57 4.2.1. Smlouva o obstarání věci .............................................................................. 57 4.2.2. Smlouva o obstarání prodeje věci ................................................................. 58

5. Zastoupení právnických osob a prokura ............................................ 60 5.1. Zastoupení právnických osob .............................................................................. 60 5.2. Prokura ................................................................................................................. 64

Zhodnocení platné právní úpravy a úvahy de lege ferenda .................. 69 Abstrakt ...................................................................................................... 73 Abstract ...................................................................................................... 74 Použitá literatura....................................................................................... 75 Literatura ..................................................................................................................... 75 Články ......................................................................................................................... 77 Judikatura .................................................................................................................... 78 Právní předpisy ........................................................................................................... 79 Internetové zdroje ....................................................................................................... 79

4

Seznam použitých zkratek NOZ – zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník OBCHZ - zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád OZ - zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ZOR - zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů

5

Úvod S institutem zastoupení se v dnešní době můžeme setkat v mnoha právních oborech. Základem a takovým všeobecným právním předpisem je občanský zákoník. Ve své práci se budu zabývat právě zastoupením z pohledu hlavně občanského zákoníku a z části i obchodního. V první kapitole rozebírám základní vývoj zastoupení v naší historii. Hlavními milníky jsou z mého pohledu období římského práva a Všeobecného zákoníku občanského, dále vývoj po první světové válce a v neposlední řadě i období po nastolení vlády komunismu. Pro dnešní dobu také velmi důležitý občanský zákoník z roku 1964 účinný dodnes ve své novelizované podobě bude základním podkladem pro mou práci. V druhé kapitole se zabývám pojmem zastoupení obecně, poukazuji na to, že není upraveno pouze v občanském zákoníku. Dále se zde zabývám obecným požadavkem způsobilosti zastoupení, popisuji, co musí splňovat osoba zástupce a jak, za koho a v čem může jednat a jak samotné zastoupení vzniká. Zánik zastoupení v této kapitole chybí, jelikož jej považuji za specifický u každého druhu zastoupení. Nedílnou součástí této kapitoly je i pár vět o osobě zastoupeného, zastoupení České republiky a také o zastoupení procesním, což je zvláštní oblast zastoupení upravená v občanském soudním řádu. V poslední částí této kapitoly rozděluji zastoupení na přímé a nepřímé a krátce je charakterizuji. Podrobněji je rozebírám v následujících kapitolách. Třetí kapitola je věnována přímému zastoupení, tedy zastoupení smluvnímu a zákonnému. V rámci smluvního zastoupení poukazuji na nepřesnosti v chápání plné moci a dohody o zastoupení. Charakterizuji podstatné body smluvního zastoupení, především plnou moc a její druhy, dohodu o zastoupení, rozsah plné moci a jeho omezení, vnitřní pokyny, následky překročení a ratihabici. Část je věnována samozřejmě zániku smluvního zastoupení. Zákonné zastoupení rozděluji na dva typy, a to vznikající přímo ze zákona a na základě soudního rozhodnutí. V rámci zastoupení na základě zákona se zabývám především zastoupením nezletilých. Zmiňuji se o případech, kdy za nezletilého jedná rodič a v jakém rozsahu, jaké podmínky musí rodič splňovat, aby se zákonným zástupcem nezletilého vůbec mohl stát. Popisuji správu majetku nezletilého zákonnými zástupci, jaká práva a povinnosti pro ně z této funkce správců plynou a kdy musí

6

zasahovat soud. Okrajově se také zmiňuji o jiných typech zákonného zastoupení, a to o zastoupení podílových spoluvlastníků a manželů. V zastoupení na základě soudního rozhodnutí se orientuji především na opatrovnictví a poručenství. Uvádím, jaké důvody jsou podkladem pro tato rozhodnutí a za jakých okolností soud rozhoduje. V rámci jednotlivých institutů charakterizuji osobu poručníka, opatrovníka a v jakých případech je možné je ustanovit. Čtvrtou kapitolu věnuji druhému typu zastoupení, a to zastoupení nepřímému. V rámci něj popisuji jeho nejvýraznějšího zástupce - komisionářskou smlouvu. Ta je smluvním typem upraveným výlučně obchodním zákoníkem. Uvádím její podstatné znaky, práva a povinnosti komisionáře, jeho hlavní úkoly. Upozorňuji i na právo samovstupu komitenta a na přechod vlastnického práva. I v občanském právu nalezneme typy nepřímého zastoupení. Jedná se především o smlouvu o obstarání věci a smlouvu o obstarání prodeje věci. Obě tyto smlouvy se uvádí jako podtypy smlouvy příkazní. Zastoupení v občanském zákoníku je orientováno spíše na fyzické osoby, proto pátou kapitolu věnuji zastoupení právnických osob, která navazuje na kapitolu druhou, kde krátce rozebírám jednání právnické osoby. Jelikož v občanském zákoníku nalezneme jen informaci o tom, kdo za právnickou osobu činí právní úkony, orientuji se především na obchodní zákoník, který přináší podrobnější a ucelenější úpravu zastoupení právě právnických osob. Rozebírám především zákonné zastoupení, jelikož smluvní vychází z občanského zákoníku. V rámci smluvního zastoupení se zaměřuji na nejširší a typicky obchodněprávní typ smluvního zastoupení – prokuru. V poslední kapitole se zamýšlím nad dosavadní úpravou, nad jejími klady a zápory. Neopomenu vzít v úvahu i nový občanský zákoník. Zajímám se o jeho inovativní úpravu a uvažuji, v čem je lepší a naopak jaké nedostatky stále má. V rámci každé kapitoly je krátce nahlédnuto i na novou úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku účinného od ledna 2014. Upozorňuji především na odlišnosti obou úprav.

7

1. Historický vývoj zastoupení 1.1. Zastoupení v římském právu Počátky zastoupení můžeme vysledovat již v samotném římském právu. Nebylo to ovšem zastoupení, jaké je nám známo v dnešní době. Zastoupení v římském právu1 bylo založeno na zásadě, že skrze svobodného člověka, který není podřízen naší moci, nelze ničeho nabýt. Právní jednání mělo účinky pouze pro ty osoby, které se na něm podílely. Římské právo tedy znalo pouze zastoupení nepřímé, jelikož sociální situace v Římě na konci republiky nevyžadovala nutnost přímého zastupování tak naléhavě. Pokud byl majitel moci zaneprázdněn, poslal za sebe osobu jemu podřízenou, která jeho jménem provedla jednání. Zisky z takových jednání se promítly do majetkové sféry majitele moci. Důsledek byl stejný jako v přímém zastoupení. Osoby podřízené totiž nabývaly majetek pro majitele moci, nejčastěji otce rodiny. Toto se ovšem netýkalo právních jednání, ze kterých vzešly závazky. Z těchto vztahů byly odpovědny pouze osoby podřízené. Později praetor připouštěl ve zvláštních případech tzv. adjektické žaloby proti majiteli moci. Další jakousi náhražkou za přímé zastoupení byl praetorský edikt v podobě tzv. žalob institorních a exercitorních. Šlo o podpůrné ručení zastoupeného za jednání zástupce, který odpovídal přímo. Jednalo se o případy, kdy např. majitel lodi ustanovil na lodi správce, aby vedl živnost. Praetor tak připouštěl, pokud selhala přímá žaloba proti správci, bylo možné hnát k odpovědnosti pomocí podpůrné žaloby i majitele. Mimořádným případem účasti třetí osoby v právním jednání byl posel – nuntius. Jednalo se o pouhé tlumočení vzkazu druhou osobou. Byl pouze nástrojem, tzn. nuntius nemusel mít způsobilost k právním činům. Posla mohl dělat jak šílenec, tak i malé dítě. Nešlo ho využít k uzavírání některých formálních jednání, při kterých byla vyžadována osobní účast stran. Na rozdíl od posla, který neprojevoval vůli, musel mít zastoupený i zástupce způsobilost k právním činům. Zástupce jednal za osobu jinou a jednal jejím jménem, 1

Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M., Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995.

8

projevoval však vůli s tím, aby účinky právního jednání nastaly zastoupenému. Vztah zastoupeného a zástupce byl dán na základě smlouvy, ve které byla vyjádřena plná moc. Plná moc jednat ve všech záležitostech, kdy mluvíme o generální plné moci, nebo speciální plná moc jednat jen v některých záležitostech. Zastoupení bylo možné pouze u právních jednání, u protiprávních činů bylo vyloučeno. Jak jsem již zmínila, římské právo toto přímé zastoupení neuznávalo, proto užívalo okliky. Tou bylo tzv. náhradnictví. Jako pouzí náhradníci vystupovali také poručníci, kurátoři a statuty určení jednatelé právnických osob.

Náhradník jednal

vlastním jménem a vlastním projevem vůle, z jednání nabýval sám a sám se také zavazoval. Výsledky svého jednání převedl dále na osobu, za kterou jednal, novým, samostatným jednáním. Náhradnictví bylo využíváno v případech, kdy někdo nemohl sám jednat, nebo sám jednat nechtěl. V římském právu můžeme najít také základy poručenství a opatrovnictví. Oba instituty vznikly ze zkušeností, že někteří lidé nejsou schopni spravovat své záležitosti, ať už z důvodu nedostatku věku, pro nemoc, tělesnou vadu, slabosti pohlaví, nebo lehkomyslnosti. Poručenství (tutela) se rozdělovala na poručenství nad nedospělci (tutela impuberum) a poručenství nad ženami (tutela mulierum). Poručník nad nedospělci měl za úkol starat se o osobu nedospělého a spravovat jeho majetek. Samotná výchova mu svěřena nebyla, ponechala se matce a příbuzným. Při správě majetku vystupoval buď sám jako náhradník, nebo spolu s nedospělým a svou přítomností dodával jednání váhu. Poručník se ustanovoval testamentem majitele moci ze zákona, což bývali nejbližší agnáti anebo určoval poručníka úřad. Poručenství nad ženami bylo zavedeno z důvodu, že ženy považovali Římané za bytosti lehkovážného ducha. Žena měla vždy podléhat moci mužově, a to nejdříve otce a později manžela. Pokud nebylo ani jednoho, ustanovoval se jim poručník. Jeho funkce byla méně náročná než u nedospělců. Opatrovník se ustanovoval pro ochranu duševně nemocných a marnotratníků. Opatrovník nad šílenci (cura furiosa) pečoval o samotnou osobu šílence i o správu majetku. Jeho činnost končila uzdravením šílence. Opatrovník nad marnotratníkem (cura prodigy) spravoval majetek muže sui genesis, který nadmíru rozhazoval majetek zděděný po předcích. Předmětem ochrany byl pouze tento zděděný majetek, majetek

9

jím vlastní prací získaný spravoval muž sám. Opatrovník nad nezletilci (cura minorum) byl zvláštní druh ochrany mladého člověka před nerozvážným jednáním. Toto opatrovnictví bylo fakultativní, nejčastěji na žádost nezletilce pro některé úkony. Opatrovník chránil svěřence před nepoctivostí a podvody tím, že k danému úkonu musel mít svěřenec jeho souhlas.

1.2. Všeobecný zákoník občanský Přijetím Všeobecného zákoníku občanského došlo k definitivnímu ukončení subsidiární aplikace obecného-římského práva v českých zemích. Jednalo se o moderní zákoník, který vycházel důsledně z rovnosti stran. Byl rozdělen na úvod a tři díly. Úvod se dotýkal občanských práv vůbec2. První díl se zabýval právem osobním, druhý díl právy k věcem a náplň třetího dílu tvořila společná osobní a věcná práva. Obsahoval nejenom právo občanské, ale i právo rodinné. Zabýval se jak zákonným zastoupením, tak i smluvním. Ze zákonného zastoupení se zaměřoval především na opatrovnictví a poručenství, které zevrubně popisoval. Ve svém prvním dílu hlavě prvé se zaměřoval na osobní práva připjatá k věku nebo k nedostatečnému užívání rozumu. Zvláštní ochranu zákonů poskytoval osobám, které pro nedostatečný věk, pro duševní vady, nebo jiné poměry nebyly způsobilé řádně spravovat své záležitosti. Patřily sem zejména děti, tj. osoby do sedmého roku, nedospělci, tj. osoby, které nedosáhly čtrnáctého roku, a nezletilci, tj. osoby do dvacátého prvního roku. Dále sem řadil též zuřivé, šílené, blbé a marnotratníky, nepřítomné. Zvláštní ochranou zákoník rozuměl ustanovení opatrovníka, či poručníka.3 V hlavě třetí se Všeobecný zákoník občanský zabýval mocí otcovskou. Na jejím základě vzniklo zákonné zastoupení dítěte rodičem. V tomto případě měl otec jako hlava rodiny právo mimo jiné na správu jmění, které dítě na základě zákona nabylo, a na udělování souhlasu při zavazování se dětí. Otec byl také povinen své nezletilé děti

2

Plecitý, V.; Vrabec, J.; Salač, J. Základy občanského práva, 4. rozšířené vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2009, str. 16. 3 Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964, Ilona Schelleová, Karel Schelle, nakladatelství Doplněk, Brno, 1993, str. 44.

10

zastupovat.

Otcovská moc zanikla dosažením zletilosti. Mohla být na návrh otce

soudem prodloužena, a to ze spravedlivých důvodů. Takovým důvodem bylo, že pro vady těla a mysli nebylo schopno se samo živit, nebo své záležitosti opatřit, upadlo do velkých dluhů, nebo muselo být pod neustálým dohledem otce, jelikož se dopustilo závažného přečinu4. V hlavě čtvrté se Všeobecný zákoník občanský zaměřoval na poručenství a opatrovnictví. Poručník se ustanovoval pro osobu nezletilce, která nebyla pod otcovskou mocí. Poručník měl především povinnost pečovat o osobu nezletilce, ale také zároveň spravovat jeho jmění. Poručníka nebylo třeba ustanovit, dokud se nezletilec nemající žádný majetek, nacházel v donucovací pracovně, polepšovně, ve veřejném či soukromém ústavu věnovanému péči o výchovu.5 Opatrovníka se používalo k obstarávání záležitostí osob, které z jiného důvodu než pro nezletilost, nebyly schopné si je obstarat samy. Předpokladem byla absence moci otcovské, poručenské a moci opatrovníka. Opatrovník se ustanovoval soudem osobám šíleným, blbým, marnotratníkům, osobám nenarozeným, hluchoněmým a trestancům a osobám nepřítomným a neznámým účastníkům jednání. Bylo možné jej využít i v případě nezletilců, při jednáních mezi rodiči a nezletilým dítětem nebo mezi poručníkem a nezletilcem. V tomto případě se jednalo o dnešní podobu kolizního opatrovníka. Opatrovnictví končilo, jakmile odpadly důvody, které bránily, aby si chráněnec obstaral své záležitosti sám. Všeobecný zákoník občanský popisuje smluvní zastoupení v hlavě dvacáté druhé. Tehdejší název byl smlouva zmocňovací. Smlouva zmocňovací byla tedy smlouva, kterou se někdo zavázal, že jednání naň vznesená obstaral jménem jiného. Osoby, které byly veřejně ustanoveny, měly povinnost bez prodlení prohlásit, zda takové zmocnění přijímaly. Zmocnění bylo rozdělováno na bezplatné a záplatné. Smlouvy mohly být uzavírány ústně i písemně a zmocněnci předával zmocnitel plnou moc. Plná moc se vystavovala všeobecná, nebo zvláštní, podle úkonu, ke kterým byla vydána. Plné moci se vydávaly s neomezenou, nebo omezenou volností jednat. S platností neomezenou byla dána do rukou zmocněnce veškerá volnost, musel se rozhodovat a jednat dle svého nejlepšího uvážení. V druhém případě mu byly vytyčeny meze, ve kterých je oprávněn 4 5

Tamtéž, str. 68, 69, 73. Tamtéž, str. 80-91.

11

jednat. Zmocněnec musel obstarat jednání poctivě a pilně, všechen užitek předával zmocniteli. Ten měl povinnost především nahradit veškeré výdaje, které zmocněnci vznikly. Smlouva končila odvoláním zmocnitele, výpovědí zmocněnce, smrtí některého z nich a konkursem zmocnitele. Zákoník pamatoval i na případy, kdy osoba zastupuje jinou, aniž by k tomu měla jakékoli zmocnění. Tuto situaci nazývá jednatelstvím bez příkazu. Pokud někdo obstaral cizí záležitosti ve stavu nouze, aby nedošlo ke škodě druhého, nebo k užitku druhého, pak je tento povinen nahradit nutné a užitečné náklady.6

1.3. Vývoj po roce 1918 Po vzniku Československé republiky byl přijat recepční zákon, kterým bylo převzato právo Rakouska-Uherska. Došlo k recepci Všeobecného zákoníku občanského a obyčejového práva uherského. To vyvolalo intenzivní potřebu právo sjednotit. Jako nejjednodušší a provizorní řešení měl být pořízen překlad Všeobecného zákoníku občanského, který by platil jako občanský zákoník Československa. Od tohoto záměru bylo však upuštěno a byly zahájeny práce na unifikaci občanského práva, která měla přihlédnout také k platné úpravě na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Přijaty nakonec byly jen dílčí úpravy jednotlivých oblastí za účelem modernizace práva. Veškeré další snahy byly definitivně přerušeny okolnostmi

vzniku

druhé světové války.

Nejdůležitějšími změnami v oblasti zastoupení bylo snížení a sjednocení hranice zletilosti na dvacet jedna let a přijetí zákona o adopci. Zákon o adopci vydaný pod číslem 56/1928 Sb.z. a.n. byl nejkomplexnější normou. Osvojením vznikal vztah totožný se vztahem k dětem narozeným v manželství. Osvojencova práva v původní rodině však nezanikala.

Při osvojení se kladl důraz

především na vznik majetkových práv osvojence v rodině osvojitele. Osvojenci vznikal právní nárok na majetek osvojitele, osvojitel ale nárok na majetek osvojence neměl. Osvojenci nevznikal ani příbuzenský vztah k rodině osvojitele. Hlavní zásadou byla ochrana vlastních dětí před možnou majetkovou újmou způsobenou osvojením. Takové osvojení bylo zakázáno. Zakázané bylo i osvojení, pokud druhý manžel nesouhlasil. Výjimkou bylo osvojení nemanželských dětí, kdy takového souhlasu nebylo třeba, avšak nesměla být utrpěna majetková újma. Tento zákon připouštěl i osvojení zletilých, 6

Tamtéž, str. 213-218.

12

za předpokladu že mezi osvojencem a osvojitelem existoval věkový rozdíl alespoň osmnáct let. Účel a smysl tohoto osvojení byl zcela jiný než v případě osvojení nezletilého. Šlo především o zajištění přechodu majetku než nahrazení rodinné péče o nezletilého. Osvojiteli nemohli být manželé s vlastními dětmi, osoby mladší 40 let, ani ženy, které porodily dítě mimo manželství. Osvojení vznikalo i zanikalo na základě soudem schválené dohody.

1.4. Vývoj po roce 1948 Vývoj občanského práva po roce 1948 byl charakterizován rozsáhlými změnami československého právního řádu. Změny měly dopad na všechna právní odvětví. Objevily se snahy o vytvoření nového občanského práva založeného na tezích marxismu-leninismu po vzoru Sovětského svazu. Avšak nikdy nedošlo ke skutečnému odpoutání občanského práva od základů tradičního kontinentálního pojetí ve smyslu římského práva. 7 Výraznou změnou v zákonném zastoupení bylo přijetí nového zákona o právu rodinném v roce 1949. Důležitým krokem provázejícím vydání tohoto zákona bylo zrovnoprávnění mužů a žen. Otcovská moc, kterou se zákon mimo jiné zabývá, je přiznána oběma rodičům. To byl podstatný rozdíl od úpravy obsažené ve Všeobecném zákoníku občanském. Zastupovat nezletilého mohl kterýkoliv z rodičů. V případě, že byl jeden rodič mrtvý, nezvěstný, či nesvéprávný, přecházela otcovská moc na druhého rodiče. Poručník se zřizoval až v případě, že otcovská moc nenáležela žádnému z nich. Další změna byla v oblasti osvojení. Došlo ke zrušení možnosti osvojení zletilého. Osvojit mohli pouze manželé. U osoby osvojitele již neexistovala podmínka věkové hranice a věkového odstupu od osvojence. Osvojení ztratilo majetkové zaměření. Mezi osvojencem a osvojitelem vznikal vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi, vznikal i příbuzenský vztah k osvojitelově rodině a vyživovací povinnost.

Otcovská moc

původních rodičů zanikala, avšak měli nadále subsidiárně vyživovací povinnost. Ta byla zrušena až v roce 1957. I nadále bylo považováno osvojení za zrušitelné. Přijetím nového zákona o rodině z roku 1963 bylo osvojení změněno na nezrušitelné. Zrušena byla otcovská moc, nahradila se rodičovskou zodpovědností, která v sobě zahrnuje i 7

Kuklík, J., Dějiny československého práva 1945 – 1989. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2011, str. 335.

13

povinnost zastupovat nezletilého. Tento zákon o rodině platí v novelizované podobě dodnes. Výsledkem snah o vytvoření nového občanského práva byl Občanský zákoník z roku 1950. Ten ve své druhé části hlavě čtvrté obsahoval již úpravu zastoupení a plné moci. V této hlavě se zmiňoval o zastoupení obecně, o opatrovnictví, plné moci, prokuře a podnikové plné moci a o zákazu soutěže, což je tehdejší podoba dnešního zákazu konkurence. V rámci zastoupení byl specifikován vznik zastoupení, následky překročení oprávnění a způsob jednání. Opatrovník se ustanovoval pro osoby zbavené svéprávnosti a osoby nezvěstné. Také upravuje institut kolizního opatrovníka. Toho nebylo třeba, pokud se jednalo ku prospěchu chráněnce. Plná moc musela být udělena jen písemně. Byl stanoven rozsah vázanosti zmocnitele. Plná moc zanikala smrtí zmocnitele, nebo zmocněnce, zánikem právnické osoby, odvoláním ze strany zmocnitele a výpovědí od zmocněnce. Co se týká prokury, její úprava je téměř shodná s dnešní. Udělení prokury zmocňovalo ke všem úkonům, k nimž docházelo při provozu jakékoli podnikové činnosti, i když bylo k nim třeba zvláštní plné moci. Obsahem prokury nebylo, jako i dnes, oprávnění zcizovat a zatěžovat majetek. Prokuru mohly udělovat jen podniky zapsané v podnikovém rejstříku. Musela být písemná a omezení prokury nemělo právní následky proti třetím osobám. Podniková plná moc byla určena k vedení podniku, zmocňovala zmocněnce ke všem úkonům potřebných při provozování podniku. 8 V atmosféře doby konce padesátých let, kdy byla přijata i nová ústava, vznikal i další nový občanský zákoník. Ten vyšel v roce 1964 ve sbírce zákonů pod číslem 40. Autoři této publikace postupovali stejně jako u Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811. Snažili se vytvořit komplexní vydání postihující vývoj tohoto kodexu. V průběhu třiceti let své platnosti byl občanský zákoník několikrát doplněn a průběžně novelizován. Zastoupení dle tohoto zákoníku rozeberu v této práci. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se zcela změnila i politická orientace České republiky. Vznikla potřeba uvést právní řád do souladu s právní kulturou západní Evropy. Vyvstaly tedy dvě možnosti nápravy. Buď úplná rekodifikace, nebo novela stávajícího občanského zákoníku. Zákonodárce nakonec zvolil provizorní řešení, které 8

Schelleová, I., Schelle, K., Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1993, str. 305-309.

14

spočívalo v novelizaci stávajícího zákoníku. Tzv. velká novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. ponechala podstatnou část zákoníku z roku 1964 v účinnosti. Toto provizorium je v účinnosti dodnes. Od roku 2000 se intenzivně pracovalo na návrhu nového občanského zákoníku9. Návrh nového zákoníku kladl důraz jak na naše demokratické právní tradice, tak i na principy a standardy soukromého práva v Evropě. Česká republika prošla za období posledních 20 let rozsáhlými společenskými změnami. Proto vytvořením a přijetím nového občanského zákoníku jsme se v oblasti soukromého práva zařadili mezi ostatní vyspělé evropské země. Nový občanský zákoník nahradí nejen stávající občanský zákoník z roku 1964 a jeho novely ale i zákon o rodině a obchodní zákoník (ale pouze v části týkající se zejména obchodních závazkových vztahů, pro část týkající se obchodních společností a družstev bude platit nový zákon o obchodních korporacích). Nadále se počítá se zrušením zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, zákona o vlastnictví bytů, zákona o sdružování občanů, zákona o obecně prospěšných společnostech, zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, obsahové části zákona o nadacích a nadačních fondech, zákona o cenných papírech, zákona o hospodářských stycích se zahraničím. Návrh nového občanského zákoníku nabude účinnosti dne 1. ledna 2014.

9

V textu použití zkratky NOZ.

15

2. Institut zastoupení obecně Dříve než rozeberu jednotlivé druhy zastoupení podrobně, považuji za potřebné objasnit samotný pojem zastoupení, jeho právní úpravu v českém právním řádu, subjekty a jeho charakteristické rysy.

2.1. Pojem a obecná úprava 2.1.1. Obecný pojem zastoupení V rámci občanského práva hmotného je zastoupení definováno občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. V tomto zákoně nalezneme obecnou definici a základní rozdělení zastoupení v první části hlavě třetí zákona. Zastoupení je tedy definováno jako oprávnění jednat za jiného jeho jménem. Z toho vyplývá, že osoba při jednání nemusí činit úkony sama, ale může se nechat zastoupit jinou osobou. Takovou osobou je zástupce. Institut zastoupení vznikl za účelem možnosti nechat zastoupit osobu, která není způsobilá k právním úkonům, nebo která je způsobilá, ale sama jednat nemůže, či nechce. Zastoupením tedy vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zástupce se tedy vůbec nestává smluvní stranou, tou je pouze zastoupený. Zástupce je jakýmsi prostředníkem, nenabývá žádná práva a povinnosti sám pro sebe. Nestává se ani subsidiárně odpovědným za povinnosti zastoupeného. Oproti tomu zastoupený může být odpovědný i za porušení povinností zástupce. V rozhodnutí ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005 Nejvyšší soud vyvodil závěr, že jednala-li za jiného osoba nikoli na základě zákonného zmocnění, je nutné posoudit, jaký následek občanský zákoník spojuje se skutečností, že v konkrétním právním úkonu není uvedeno, že třetí osoba jedná na základě hmotněprávní plné moci, případně bez plné moci. Nejvyšší soud vycházel z ustanovení § 32 a 33 OZ, kdy dospěl k závěru, že skutečnost, zda bylo v právním úkonu výslovně uvedeno, že tato osoba jedná za smluvní stranu právě na základě plné moci, je pro posouzení platnosti takového právního úkonu bezvýznamná. Dle JUDr. Luboše Tichého, CSc. je třeba odlišovat od klasických právních úkonů zástupce úkony reálné. V těchto případech není možné zastoupení uskutečnit, jelikož se nejedná o právní úkony, či jednání, která je možné činit ve prospěch druhé

16

osoby. Takovými případy může být např. nabytí, vzdání se držby, zpracování, přivlastnění si, či nález.10 Zastoupení je upravováno i dalšími zákony. Zákon o rodině se zaobírá zákonným zastoupením nezletilého dítěte jeho rodičem. Toto právo i povinnost je součástí rodičovské zodpovědnosti náležející oběma rodičům. Stanovuje také případy a podmínky zastoupení rozhodnutím státního orgánu. Těmito případy jsou poručnictví a opatrovnictví. Další zmínky o zastoupení můžeme nalézt i v obchodním zákoně. Obchodní zákoník zde udává právní podklad pro zákonné i smluvní zastoupení právnických osob. Velmi důležitým institutem v oblasti zastoupení právnické osoby se stala prokura, což je charakteristický duh smluvního zastoupení pro obchodní vztahy. Z tohoto důvodu je upravována pouze zde. Zastoupení je činění právních úkonů navenek, tedy vůči třetím osobám. Pokud zástupce nemá k zastupování oprávnění, není zastoupený tímto jednáním vázán. Nevznikají mu tím žádná práva a povinnosti. Zvláštním případem zastoupení bez oprávnění se zabývá i občanský zákoník v hlavě deváté. Nazývá se jednatelství bez příkazu. Podstatou jednatelství bez příkazu je ochrana osoby, která obstarává cizí záležitost bez zmocnění za účelem odvrácení hrozící škody osobě druhé. Tato osoba má právo na náhradu nutných nákladů. A to i v případě, pokud se škodu nepodařilo zcela odvrátit. Za okolnosti, kdy nemá nárok na náhradu nákladů, mu zákon umožňuje odebrat si vše, co pořídil svým nákladem, je-li to možné. Tento princip je podložen ustanoveními o bezdůvodném obohacení. To by vzniklo osobě, pro kterou byla záležitost obstarávaná. Není možné odebrat si věc, zasáhlo-li by se do práv osoby, pro kterou byla záležitost neoprávněně obstaraná. Nejedná-li se o přímo hrozící škodu, vyžaduje se, nežli se zasáhne, vyčkat souhlasu osoby, pro kterou je záležitost obstarávaná. Jednatelství bez příkazu se použije i na případ, kdy osoba neodvrací hrozící škodu, či jedná proti vůli jiného. Stává se odpovědným za škodu, která tímto jednáním vznikla, byť i náhodně. Jednání musí být dokončeno, jednatel je povinen o 10

Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, Jiří; Dvořák, Jan; Tichý, Luboš. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 75.

17

něm podat vyúčtování a odevzdat vše, co při obstarávání získal, osobě druhé. Souhrnně se dá říci, že charakteristickými znaky jednatelství jsou – vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti – vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. Spočívá-li činnost jednatele v právním jednání, tj. v tom, že činí právní úkon, musejí být předmětem takového právního úkonu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jiného, neboť nepřikázaným jednatelstvím se zasahuje do individuální sféry jiné osoby. 11

2.1.2. Způsobilost zastoupení Ustanovení § 22 OZ nám určuje způsobilost zastoupení. Dle něj je tedy zástupce osoba, která je oprávněna jednat za jiného jeho jménem. Zástupce musí mít bezpodmínečně způsobilost k právnímu úkonu, ke kterému se na základě zmocnění zavázal. Plná způsobilost k právním úkonům se nevyžaduje. Vyžaduje se pouze v případech, kdy zástupce vykonává zastoupení ve všech právních úkonech. Příkladem může být rodič a jeho zastupování nezletilého. Zastupování je také vyloučeno v případě kolize zájmů ve vztahu zástupce a zastoupeného. Rozporné zájmy musí reálně existovat, nestačí pouhá hrozba rozporu. Rozpor zájmů je vždy posuzován s ohledem na konkrétní případ, konkrétní právní úkon a na okolnosti. Možnost rozporu je rozhodující ve vztahu zastoupení rodiče a nezletilého. Soud řeší tento případ ustanovením kolizního opatrovníka. Nejdůležitější je ochrana zájmů zastoupeného. Existují i případy, kdy je zastoupení zcela vyloučeno. Takovým případem je pořizování závěti, souhlasné prohlášení otcovství dle § 52 ZOR, jednání prokuristy, přidělení k adopci, zrušení adopce. Zastoupení může být také vyloučeno ve smlouvě, či omezeno na určitou osobu.

2.1.3. Osoba zástupce Zástupcem může být fyzická i právnická osoba. Právnická osoba se považuje za fikci. Z toho důvodu právnické osoby činí právní úkony prostřednictvím svých statutárních orgánů, nebo za ně jedná zástupce. 11

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, ze dne 26. 8. 2010.

18

Jednání statutárních orgánů jsou jednáními právnické osoby. Statutární orgány nejsou zástupci právnické osoby jednajícími za ni v pravém slova smyslu. Určují se smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou, nebo zákonem. Jedná se o případ, na který není možné aplikovat ustanovení o zastoupení dle občanského zákoníku. U obchodních společností a družstev zákon vyžaduje zápis statutárních orgánů do obchodního rejstříku. V některých případech je umožněno, aby úlohu statutárního orgánu převzala jiná fyzická osoba. Na tuto osobu přechází působnost jednání za právnickou osobu jejím jménem. Takovými oprávněnými k jednání může být likvidátor, správce majetkové podstaty, zvláštní správce či předběžný správce. Je také třeba odlišovat, zda osoba jednající za společnost jejím jménem, tedy odpovědný zástupce, je statutární orgán, či nikoliv. Pokud má odpovědný zástupce postavení statutárního orgánu, pak veškeré jeho úkony jsou přímo jednáními, úkony právnické osoby. Není-li, je třeba při posuzování vycházet pro oblast občanského práva z § 20 odst. 2 OZ, pro oblast obchodního práva § 15, 16 ObchZ.12 Fyzické osoby se mohou stát zástupci po nabytí způsobilosti k právním úkonům. Této způsobilosti se dle §8 nabývá dosažením zletilosti, tedy osmnácti let. Dříve je možné nabýt zletilosti uzavřením manželství. Jelikož zástupce nemusí mít plnou způsobilost k právním úkonům, může jím být i nezletilý. Jak vyplývá z § 9 OZ, nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Mohou být zástupci pouze tehdy, pokud si dobře uvědomují, co činí a jaké důsledky mohou nastat. Pro ujasnění uvádím, že osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, nemohou být v žádném případě zástupci.

2.1.4. Jednání zástupce Zástupce musí dle zákona jednat osobně. Další zástupce může být pověřen, pokud to umožňuje právní předpis, nebo dohoda účastníků. Práva a povinnosti nabývá zastoupený i prostřednictvím dalšího zástupce přímo. Za jednání, splnění právního úkonu, je zastoupenému odpovědný pouze prvý zástupce. Další zástupce nemůže 12

Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 267.

19

pověřit zastupováním už žádnou jinou osobu. Zvláštní úpravou, která je stanovena jen pro zmocněnce, je § 33a OZ, kde zmocňuje další osobu, aby za zmocnitele jednala, za podmínky, je-li zmocněncem právnická osoba, a pokud má výslovné oprávnění udělit plnou moc jiné osobě. Typickým příkladem z praxe je zastupování zmocněného advokáta jeho koncipientem, zaměstnancem, či jiným advokátem. O pověření dalšího zástupce se nejedná v případě, kdy zákonný zástupce nezletilého zmocňuje advokáta za účelem právní ochrany nezletilého. Zákonný zástupce pouze zastupuje nezletilého při uzavření smlouvy, kterou není způsobilý sám uzavřít. 13

2.1.5. Osoba zastoupeného Osoba zastoupeného, jak z účelu úpravy vyplývá, nemusí mít způsobilost k právním úkonům. To se týká pouze zastoupení zákonného. Jedná se tedy o případy, kdy je osoba zastoupeného zbavena způsobilosti k právním úkonům, či tuto způsobilost dosud nenabyla. Při smluvním zastoupení osoba zastoupeného být způsobilá k právům a povinnostem musí. Jinak by nemohla uzavřít platnou smlouvu o zastoupení a jednalo by se o neplatný právní úkon. Způsobilost je třeba i k právnímu úkonu, ke kterému zmocňuje zástupce. Velmi důležitým prvkem je i projev vůle nechat se zastoupit. Jediným rozhodujícím je, zda zastoupený projevu vůle bezvýhradně rozumí.

2.1.6. Vznik zastoupení obecně Oprávnění zastupovat vzniká na základě zákona, soudního rozhodnutí, smlouvou o zastoupení. Podrobně se těmto druhům zastoupení věnuji v kapitole třetí. Základním prvkem zastoupení je právě zástupní oprávnění. Smlouvou o zastoupení může být jakákoli smlouva, která v sobě obsahuje vnitřní vztah mezi osobou zastoupenou a zástupcem. Pro samotné oprávnění není důležitý jen samotný projev souhlasu k zastoupení, ale především okamžik jeho účinnosti. Tímto okamžikem bývá zpravidla doručení oprávnění danému subjektu.

13

Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 273.

20

2.1.7. Úprava v novém občanském zákoníku14 Do Všeobecných ustanovení se v novém občanském zákoníku (NOZ) posunulo pravidlo, že není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Toto pravidlo je v dnešní úpravě nevhodně zařazeno, jelikož dopadá nejen na smluvní zastoupení, ale obecně na celé zastupování. Změna se projeví i u ochrany dobré víry, která je zde přesněji formulována. Hodnotí se u toho, kdo jedná (u zástupce), a dovozují se z ní důsledky pro zastoupeného, zatímco dnes je tomu opačně. Prolomena je v NOZ také zásada o střetu zájmů. Střet zájmů zástupce a zastoupeného stále vylučuje možnost zastoupení, avšak u smluvního zastoupení toto neplatí. Věděl-li zastoupený, nebo měl-li vědět o existenci střetu zájmů a přesto si zastoupení sjednal, je takové zastoupení dovolené. NOZ stanovuje vyvratitelnou domněnku, že o rozpor se jedná, pokud zástupce jedná v konkrétní situaci i za třetí osobu, nebo ve vlastní záležitosti. Institut dalšího zástupce je zpřesněn. NOZ připouští možnost pověřit dalšího zástupce primárním zástupcem, vyžaduje-li to nutná potřeba. Doplnilo se dispozitivní ustanovení, že za řádný výběr dalšího zástupce odpovídá primární zástupce, čímž se zdůrazňuje princip ochrany práv zastoupeného. K podstatné změně dochází u plurality zástupců. Na rozdíl od nynější úpravy zakotvuje možnost zástupců jednat samostatně, není-li stanoveno jinak. Případ excesu je také konstruován opačně. V NOZ platí, že vázanost zastoupeného excesivním jednáním zástupce se váže pouze na ty případy, kdy toto jednání zastoupený bez zbytečného odkladu schválí, to neplatí u smluvního zastoupení. Novinkou je také ustanovení, které umožňuje osobě, za kterou bylo jednáno bez oprávnění, takové jednání schválit s přímými účinky pro sebe.

2.1.8. Procesní zastoupení Považuji za potřebné alespoň v krátkosti zmínit, že zastoupení se nevyskytuje jen v právu občanském hmotném. Zmiňuje se o něm i občanský řád soudní č. 99/1963

14

Korbel, František. Smluvní zastoupení v novém občanském zákoníku. Bulletin Advokacie. 2011, č. 5, str. 48.

21

Sb. Podobá se hmotněprávnímu zastoupení, i když se vyznačuje některými odlišnostmi. Takovou odlišností je např. pojetí plné moci jako procesněprávního úkonu. V § 22 a násl. OSŘ upravuje případy, kdy účastník řízení nemůže samostatně jednat, nebo nechce. Zástupci účastníků jsou stanoveni na základě zákona, na základě plné moci, nebo rozhodnutí. Na základě zákona jedná za účastníka řízení jeho zákonný zástupce. Osoba, ze kterou jedná, nemá dostatek procesní způsobilosti, nebo se jedná o osobu nezletilou, osobu zbavenou, či omezenou ve své způsobilosti k právním úkonům. Procesní způsobilost je přiznána osobě fyzické a kopíruje způsobilost k právním úkonům. Tzn. osoba nezletilá je procesně způsobilá ve stejném rozsahu, jako je způsobilá k právním úkonům. Osobě, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, je přiznána způsobilost procesní ve stejném rozsahu, v jakém ji byla zachována způsobilost nabývat práv a povinností. Za nezletilého mohou činit procesní i jiné úkony rodiče, jež jsou zákonnými zástupci nezletilého. Jestliže rodiče nemohou vykonávat rodičovskou zodpovědnost, stává se zákonným zástupcem dítěte soudem ustanovený poručník. Za zákonného zástupce zákon uznává i pěstouna, opatrovníka jmění a osobu, které byl nezletilý svěřen do výchovy. Zastupování rodiči se v tomto případě ruší. Zákonným zástupcem osoby zbavené, či omezené ve způsobilosti k právním úkonům se stává rozhodnutím soudu opatrovník. Zástupce osoba zbavená způsobilosti nemusí mít, pokud podává návrh soudu na vrácení způsobilosti k právním úkonům. Jak vyplývá z § 23 OSŘ, existují případy, kdy osoba bez plné procesní způsobilosti musí mít procesního zástupce, i když se jedná o věc, ve které by mohla vystupovat samostatně.15 Předseda soudu určí, že osobu zastoupí její zákonný zástupce. Předseda senátu tak rozhodne usnesením, pokud je to potřebné k zachování rovnosti postavení účastníků. Nerozhodne-li soud, i když jsou dány podmínky pro zastoupení zákonným zástupcem, znamená to, že jde o procesní vadu. Zastoupený není v tomto případě řádně zastoupen. Rozhodnutím o zastoupení zákonným zástupcem účastník nepozbývá práva činit procesní úkony. Může je činit sám, avšak v případě kolize procesních úkonů účastníka a jeho zákonného zástupce, bude soud přihlížet pouze k úkonům zákonného zástupce. Ustanovení § 24 OSŘ umožňuje volbu procesního zástupce. Zastupovaný si může dle svého uvážení zvolit v téže věci jen jednoho 15

Drápal, L.; Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1-200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 97.

22

zástupce. Plná moc udělena vícero zástupcům je neplatná. Při udělení plné moci jinému zástupci automaticky zaniká udělená plná moc dříve zvolenému zástupci. Zástupce se při zastupování prokazuje plnou mocí od zastoupeného. Svého zmocněnce může zplnomocnit pouze osoba, která má způsobilost být účastníkem řízení. V ostatních případech zástupce volí a zplnomocňuje zákonný zástupce, opatrovník, pěstoun a osoba, které byla svěřena výchova účastníka. Zmocněncem účastníka může být jen fyzická osoba, a to advokát, notář, patentový zástupce, nebo obecný zmocněnec. Zákon připouští také zastoupení účastníka odborovou organizací, jejíž je členem, kromě obchodních záležitostí. Dále zastoupení nezletilých Úřadem pro mezinárodní ochranu dětí ve věci péče o dítě, určení, změny a exekuce výživného. Zastupování právnickou osobou je vyloučené. I zde najdeme výjimky. Těmi je zastupování právnickou osobou zabývající se ochranou před diskriminací a právnickou osobou zřízenou za účelem ochrany práv podle autorského zákona. Těmto institucím se uděluje plná moc procesní i plná moc omezená jen pro určité úkony. Odborová organizace i dříve zmíněné právnické osoby nejsou oprávněny pověřit zastupováním jinou fyzickou osobu než svého člena. Nemohou se nechat zastoupit jinou odborovou organizací, advokátem, notářem, či tzv. obecným zmocněncem, stejně jako Úřad pro mezinárodní ochranu dětí. Advokát je nejčastěji volený zástupce. Musí mu být uložena procesní plná moc, zastoupení jen pro některé právní úkony je vyloučeno. Výjimkou je udělení plné moci prosté jen pro určitou část řízení před soudem. Má právo udělovat subsidiární plnou moc, nechat se zastupovat svým koncipientem, zaměstnancem, či jiným advokátem. Notář se na rozdíl od advokáta stává zmocněncem účastníka jen v taxativně zákonem určených případech. Zastupuje účastníka například v řízeních podle části páté OSŘ, v řízení o úschovách, v řízení o dědictví, v řízení o prohlášení za mrtvého, v řízeních o způsobilosti k právním úkonům a v neposlední řadě vykonává úkony spojené se správou majetku účastníka. Také notář je oprávněn zmocňovat koncipienta, či jiného notáře ke svému zastoupení. Zastoupení patentovým zástupcem je omezeno zákonem jen na věci týkající se průmyslového vlastnictví v řízeních před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Patentovému zástupci je možné udělit nejen procesní plnou moc, ale i plnou moc omezenou jen na určité úkony.

Patentový zástupce se může dát zastoupit jiným

patentovým zástupcem jen se souhlasem zastoupeného. K některým úkonům může

23

pověřit též zaměstnance, nebo asistenta. Dle § 27 OSŘ se osoba účastníka může nechat zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Tento zástupce jedná vždy osobně. Zákon v tomto případě hovoří o tzv. obecném zmocněnci. Jedinou podmínkou stanovenou zákonem je plná způsobilost k právním úkonům. U této osoby se nevyžaduje právnické vzdělání a občanství České republiky. Obecný zmocněnec je forma bezplatného zastupování a vystupuje pouze před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Na základě svého rozhodnutí soud může ustanovit osobě účastníka opatrovníka. Ten se ustanovuje fyzické osobě bez procesní způsobilosti, která nemá zákonného zástupce, nebo pokud dojde ke střetu zájmů účastníka a jejího zákonného zástupce. Také právnické osobě, která není schopna činit procesní úkony, jelikož chybí osoba, která by je za ni ze zákona činila. Soud opatrovníka určí jen, pokud existuje nebezpečí z prodlení. Opatrovník je ustanoven i fyzické osobě plně procesně způsobilé, která není schopna se účastnit řízení osobně a řádně. Příčinami jsou zejména neznámý pobyt účastníka, zdravotní potíže, duševní porucha. Opatrovníkem se může stát advokát, kterákoli osoba plně procesně způsobilá, obec s rozšířenou působností, Úřad pro mezinárodní ochranu dětí. Vyžaduje-li ochrana zájmů účastníka a splňuje-li podmínky osvobození od soudních poplatků, na žádost účastníka rozhodne soud o ustanovení zástupce. Tento zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě plné moci, stát se jí může kromě advokáta, notáře a patentového zástupce i fyzická osoba s plnou způsobilosti k právním úkonům bez právnického vzdělání.

2.1.9. Zastoupení České republiky Velmi častou otázkou je, kdo zastupuje před soudem Českou republiku. Ze zákona pouze vyplývá dle § 26a OSŘ, že obec může být zastoupena v řízení před soudy státem, tj. prostřednictvím Úřadu pro zatupování státu ve věcech majetkových. Za tento úřad pak jedná její pověřený zaměstnanec. Úřad zatupuje obec na její žádost ve věcech určení majetkového práva k nemovitosti a vyklizení nemovitosti. Obec zplnomocňuje Úřad na základě plné procesní plné moci. Jiná ustanovení o zastupování České republiky nenajdeme. Nejvyšší soud ČR došel ve svém rozhodnutí k závěru, že za stát vystupuje jeho organizační složka, která je za dané okolnosti dle zákona č. 219/2000

24

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v majetkových vztazích příslušná. Prvořadě je oprávněn vystupovat za stát již zmíněný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, dále pak jednotlivé organizační složky státu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí také stanovil povinnost soudů zjišťovat, která organizační složka je oprávněným zástupcem. Po tomto zjištění musí být přibrána do sporu. Pokud v průběhu řízení soud zjistí, že je příslušná jiná složka, pak aniž by vydal jakékoli rozhodnutí, začne s touto nově zjištěnou organizační složkou automaticky jednat. Určil-li soud nesprávně příslušnou organizační složku, projeví se to jako vada řízení.16

2.2. Druhy zastoupení Zastoupení můžeme dělit na přímé a nepřímé zastoupení. Občanský zákoník se zabývá pouze zastoupením přímým, avšak zastoupení nepřímé nevylučuje. Příklady zastoupení nepřímého můžeme nalézt především v obchodním zákoníku. Další dělení vyplývá ze vzniku zastoupení. Je jím zastoupení smluvní a zákonné.

2.2.1. Přímé zastoupení Při přímém zastoupení činí zástupce úkony jménem a na účet zastoupeného. Z právních úkonů je vázán přímo zastoupený, tzn., nabývá práva a povinnosti z úkonů učiněných zástupcem. Z toho vyplývá, že zástupce jednáním není sám vázán, a proto mu nevznikají ani účinky jednání. Co se týká právních úkonů činěných zástupcem, jsou považovány za projev jeho vůle. Nepřičítají se osobě zastoupeného. Občanský zákoník rozlišuje v rámci zastoupení přímého zastoupení smluvní a zákonné. Zákonné zastoupení v sobě zahrnuje zastoupení na základě zákona a vzniklé rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu.

2.2.2. Nepřímé zastoupení Za nepřímé zastoupení se označuje případ, kdy zástupce jedná jménem svým, avšak na účet zastoupeného. Práva a povinnosti nabývá zástupce sám, tzn., že účinky 16

Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 268.

25

vznikají přímo jeho osobě. Současně je ovšem zavázán nabytá práva a povinnosti převést na osobu zastoupeného. Projevuje vždy svou vůli. Chybí zde znak jednání za druhého. Zástupce se právně neúčastní právního úkonu činěným mezi nepřímým zástupcem a třetí osobou. Existují-li nároky vůči třetí osobě, jsou uplatňovány vůči nepřímému zástupci. Typickým příkladem nepřímého zastoupení je komisionářská smlouva, která je upravena výslovně v obchodním zákoníku. I když občanský zákoník, jak jsem již výše uvedla, upravuje pouze přímé zastoupení, je možné, i zde najit náznaky nepřímého zastoupení. Příkladem mohou být smlouvy o obstarání věci a smlouvy o obstarání prodeje věci upravené v části osmé.

3. Přímé zastoupení 3.1.

Smluvní zastoupení Smluvní zastoupení je institut, který umožňuje, aby se osoba s plnou

způsobilostí k právním úkonům mohla nechat zastoupit. Důvody nejsou zákonem stanoveny. Záleží pouze na jeho vůli a rozhodnutí. Nejčastějšími důvody je, že nechce být úkonu přítomen, nemá čas se ho účastnit, nebo nemá dostatečné vědomosti potřebné k učinění právního úkonu. Osoba zmocnitele může být fyzická i právnická osoba. Stejně jako v případě osoby zmocněnce. Pokud je k zastupování zmocněna právnická osoba, pak dle § 31 odst. 2 OZ za ni jedná přímo její statutární orgán, nebo osoba, které statutární orgán udělí plnou moc. Zmocněncem je rovněž prokurista jako osoba plně způsobilá k právním úkonům17.

Plná moc a dohoda o zastoupení Smluvní zastoupení vzniká na základě právního úkonu, který v tomto případě nazýváme zmocněním. Je to dohoda mezi zmocněncem a zmocnitelem, jejímž obsahem je nějaký vnitřní vztah mezi těmito dvěma subjekty. Tato dohoda je vždy dvoustranným právním úkonem, kterým se zmocněnec zavazuje za zmocnitele vystupovat v dohodnutém rozsahu. Nejčastějšími typy dohod o zastoupení jsou mandátní a příkazní 17

§ 14n. ObchZ.

26

smlouvy. Je třeba odlišovat dohodu o zastoupení od klasické plné moci.18 Tento problém bývá častým předmětem diskusí. Dle rozhodnutí Ústavního soudu19 zastoupení vzniká již samotnou dohodou o zastoupení. Pro ni není povinná písemná forma, čili je ji možné uzavřít i ústně. Plná moc je pak jednostranným právním úkonem vůči třetím osobám, kterým osvědčuje zmocnitel, že k uzavření dohody skutečně došlo. Plná moc je platná vždy, pokud je určitá a srozumitelná a vyplývá z ní jednoznačně vůle zmocnitele nechat se zastupovat zmocněncem.20 Dokazuje pouze existenci práva určité osoby zastupovat jinou osobu, tedy zmocnitele. Dá se říci, že účinnost plné moci je nezávislá na existenci vnitřního vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem (jinak řečeno na dohodě o zastoupení). Rozdíl mezi dohodou o zastoupení a plnou mocí vyplývá také z toho, že plná moc bude účinná vůči třetím osobám, i když se stane smlouva o zastoupení neplatnou. Důsledky neplatnosti smluvního zastoupení se dotýkají pouze smluvních stran. Na osoby, se kterými jedná zmocněnec na základě platné plné moci, vliv nemá. V případě rušení zastoupení se musí ukončit jak dohoda o zastoupení, tak i plná moc. Zrušením jednoho automaticky druhé nezaniká.21 Jak uvádí komentář22 i názory advokátů Martina Nedělky a Pavla Říhy23, součástí plné moci nemusí být prohlášení o přijetí plné moci zmocněncem. Toto prohlášení považují za jakýsi quasi úkon dvoustranný z toho důvodu, že zmocněnec se již jednou k zastupování zmocnitele zavázal, proto nepřetrvává důvod, aby toto činil opakovaně. Oporou jejich tvrzení je i to, že plná moc působí vůči třetím osobám a osobě zmocněnce neprochází vůbec rukama. Nepochopení spatřují především u procesních plných mocí, kdy soudy vyžadují, aby na plné moci, nejlépe na tomtéž papíře, bylo uvedeno, že zmocněnec plnou moc přijímá. Usuzují, že v praxi soudů dochází k právě již výše zmiňované záměně plné moci s dohodou o zastoupení. Mgr. Jiří Hrbek24 částečně argumentuje proti. Zastává názor, že soud vyžaduje absolutní jistotu v tom, zda zmocněnec skutečně ví o svém zmocnění zmocněncem. Na druhou stranu souhlasí s názorem zákonné 18

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2010, sp.zn. 21 Cdo 5429/2007. ÚS 43/94 ze dne 4. září 1994. 20 Rozhodnutí Nejvyššího súdu Slovenskej republiky ze dne27.6.1968, sp.zn. 2 Cz 2/1968. 21 Pohl, Tomáš. Právní moc a zastoupení. In Švestka, Jiří; Dvořák, Jan; Tichý, Luboš. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 89 22 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. 23 Nedělka, Martin; Říha, Pavel. Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost. Právní rozhledy. 2005. č. 4, str. 139-141. 24 Anotace na článek Martina Nedělky a Pavla Říhy. Bulletin Advokacie. 2005. č. 5, str. 56. 19

27

nepodloženosti a nelogičnosti vyžadovat prohlášení o přijetí, pokud se zmocněnec obsahem smlouvy jednoznačně řídí. Můžeme shrnout, s ohledem na judikaturu a výkladová ustanovení komentářů v oblasti hmotněprávní, že plná moc nemusí obsahovat prohlášení o přijetí zmocněnce. Udělením zástupního oprávnění se zmocnitel nevzdává práva sám jednat. Ponechává si možnost sám činit i ty právní úkony, ke kterým zmocnil svého zástupce. Logickým vyústěním bývá kolize jednání. Řešením je pravidlo priority. Disponuje-li se určitým právem a nedotýká-li se práv třetích osob, později učiněný úkon má pouze ty účinky, které nebyly dřívějším úkonem vyčerpány. Jestliže zástupce a zastoupený uzavřou každý sám s třetí osobou smlouvu, která má v každém provedení jiné podmínky splnění, pak se má za to, že obě smlouvy jsou platné. To platí jen, jestli druhá strana o uzavření první smlouvy nevěděla, nebo nemohla vědět, že se jedná o změnu původní smlouvy. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. V opačném případě je platnou pouze dřívější smlouva25.

Zastoupení více osobami Zmocnitel se může nechat zastoupit jednou, či více osobami. Jestliže zmocnitele zastupuje více zástupců, jedná se o tzv. kolektivní zastupování. K tomu uděluje zmocnitel kolektivní plnou moc. Nevyplývá-li z plné moci rozdělení zastupování pro konkrétní úkony mezi jednotlivé zástupce, platí, že vůle k učinění právního úkonu musí být projevena všemi zástupci společně. Teprve takovým projevem se zakládá vznik, změna a zánik právního úkonu. Zmocněnci nemusí projevovat vůli současně. Lze ji vyjádřit i následně. Důležité je, aby byly obsahy vůlí jednotlivých zmocněnců totožné. Jak jsem již výše nastínila, zmocněnci nemusí jednat vždy společně. Zmocnitel může rozdělit oprávnění k zastupování pro konkrétní právní úkon. V tomto případě je nutné, aby zmocnitel určil rozsah zastoupení každého zmocněnce přímo v plné moci. 26

25

Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 78. 26 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 285.

28

Rozsah zmocnění Podkladem je ustanovení § 31 OZ. Zde se dočteme, že plná moc udělená zmocněnci musí obsahovat rozsah oprávnění. Pro rozsah oprávnění je nejdůležitější samotný obsah plné moci. Nestanoví-li zmocnitel rozsah oprávnění v plné moci, jedná se o tzv. neomezenou plnou moc. Zmocněnec v tomto případě jedná dle svého vědomí a svědomí. Zmocnitel se postihuje za všechna rizika vzniklá z důvodu překročení pokynu zmocněncem. Samotný rozsah není zákonem stanoven, záleží na vůli stran, kogentně jsou stanoveny pouze některé rámcové prvky.

Omezení rozsahu zmocnění Omezenou plnou moc využije zmocnitel, pokud se hodlá nechat zastoupit jen v určitém právním úkonu, nebo některé jeho části, příp. pokud zmocňuje svého zmocněnce jen k určitým úkonům. Rozhodne-li se zmocnitel oprávnění omezit, musí to výslovně uvést v plné moci. Jedná se o záruku ochrany dobré víry třetích osob. Zveřejněním omezení v plné moci se zmocnitel ochraňuje před jednáními, ke kterým nebyl zmocněnec oprávněn. Zastupuje-li zmocněnec zmocnitele v mezích oprávnění, vznikají práva a povinnosti přímo zmocniteli.

Vnitřní pokyny Omezení oprávnění nemusí být přímo uvedeno v plné moci. Zmocnitel může udělit zmocněnci i vnitřní pokyny omezující jeho jednání, které ovšem z plné moci patrné nejsou a tudíž nemají žádný právní význam pro třetí osoby. Pokud o vnitřních pokynech mohly vědět, pak zmocnitel není jednáním vázán. 27

Překročení oprávnění Občanský zákoník v ustanoveních § 32 a 33 pamatuje i na případy, kdy dochází k překročení oprávnění, či k jednání bez zástupního oprávnění. Tato ustanovení zaručují ochranu zastoupenému před možným zneužitím oprávnění v jeho neprospěch. Zneužití 27

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, ze dne 18. 1. 2012.

29

zástupního oprávnění je nepřípustným výkonem práva.

Jedná se o případy, kdy

zmocněnec svým jednáním vědomě způsobí škodu svému zmocniteli. Stačí pouhé neoznámení rozhodných skutečností, které by zmocnitele přiměly ke změně rozhodnutí. Přihlíží se také k tomu, zda třetí osoba mohla o zneužití vědět. Je sporné, co se stane se zástupním oprávněním, dojde-li k jeho překročení, k porušení závaznosti ve vnitřním vztahu. Z názoru JUDr. Luboše Tichého vyplývá, že k jeho zrušení nedojde a zůstává nedotčené. Poté zastoupený nese důsledky protiprávního jednání svého zástupce. Je za jeho jednání odpovědný.28 Právní úkon se stává neúčinným, věděla-li třetí osoba o protiprávnosti zástupcova jednání. Zvláštním případem, kdy třetí osoba o překročení věděla, je tzv. koluze. Jedná se o případ, kdy zmocněnec jedná spolu s třetí osobou vědomě proti dobrým mravům a způsobuje tím neprospěch osobě zmocnitele. Neplatností je v tomto případě postihován i hlavní právní úkon mezi zmocněncem a zmocnitelem, tedy dohoda o zastoupení. Nezmocněné jednatelství vzniká jednáním jedné osoby za druhou, aniž by k němu měla jakékoli zmocnění. Tímto jednáním není vázán údajný zastoupený. Práva a povinnosti vznikají přímo osobě jednající za druhého a je z tohoto úkonu odpovědná. Třetí osoba může požadovat po této osobě splnění závazku, nebo náhradu škody způsobenou nezmocněným jednatelstvím. Odpovědnost zástupce a nárok třetí osoby se neužije, věděla-li tato osoba o překročení oprávnění. Nejvyšší soud rozhodl29, že za nezmocněné jednatelství se považuje i případ, kdy z písemného právního úkonu nevyplývá, že zástupce jedná za zastoupeného. Pro posouzení se zde použije nevyvratitelná domněnka, že zástupce jedná vlastním jménem a účinky jednání se přičítají jemu. Zastoupenému nevnikají žádná práva ani povinnosti. Výjimkou z ustanovení § 33 odst. 2 OZ je možnost nabytí vlastnického práva v souvislosti s překročením oprávnění při uzavírání kupní smlouvy. Tzn., překročení zástupního oprávnění není právem uznatelný důvod nabytí vlastnického práva ve smyslu § 132 OZ 30

.

28

Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 76. 29 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 1520/2006, ze dne 30. 1. 2007. 30 §132: Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

30

Ratihabice Jak jsem již výše uvedla, zástupce, který překročil své zástupní oprávnění, se sám zavazuje svým jednáním a účinky úkonu nepřecházejí na zastoupeného. Existuje ovšem možnost tzv. ratihabice. Ratihabicí se rozumí dodatečné schválení překročení oprávnění. Následkem schválení vznikají stejné právní důsledky, jako by byl úkon již od samého počátku činěn v mezích oprávnění. Práva a povinnosti, za které se stal odpovědným zástupce, nepřechází na zastoupeného tedy okamžikem udělením souhlasu, nýbrž ex tunc31. Schválení se stává účinným doručením třetí osobě a zpravidla nemá žádné formální požadavky32. Zastoupený musí bez zbytečného odkladu, poté co se o překročení dozvěděl, oznámit třetí osobě, že s překročením nesouhlasí. Pojem nezbytně nutná doba není zákonem upraven, posuzuje se v každém případě individuálně. Jestliže zastoupený takové oznámení neučiní, použije se nevyvratitelná právní domněnka, že s překročením souhlasí, je jím tudíž vázán.33 Důkazní břemeno nese osoba, která se dovolává uplatnění této domněnky. Na ní je dokázat především to, že zastoupený o překročení ví a bez zbytečného odkladu neoznámil svůj nesouhlas.

Druhy a forma plné moci Pro jednoznačnost považuji za důležité shrnout, jaké druhy plné moci se v našem právním řádu nacházejí. Hlavní dělení vychází z rozlišení občanského práva na procesní a hmotné. Procesní plná moc zmocňuje osoby specifikované v Občanském soudním řádu k zastupování osoby jiné v řízení před soudy. Úprava plné moci v OSŘ je v zásadě stejná jako úprava plné moci občanským zákoníkem. Na rozdíl od hmotněprávní plné moci soudy považují za důležité uvést na plné moci, že zástupce plnou moc přijímá, z důvodu zachování právní jistoty. Velký rozdíl můžeme najít u zániku plné moci. Procesní plná moc vždy zaniká ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení, smrtí, nebo zánikem osoby zastoupeného. V praxi to znamená, že procesní nástupci účastníka řízení

31

Od počátku, se zpětnou platností. Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 75. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 15. 12. 2011. 32

31

nejsou vázáni předchozí plnou mocí a zástupce nemůže již dále v řízení vystupovat jako zmocněnec. Procesní plná moc se považuje za procesněprávní úkon. Podle rozsahu oprávnění k zastupování se dělí plná moc na generální (všeobecnou, neomezenou) a speciální (omezenou). Generální plnou mocí zastupuje zmocněnec zmocnitele ve všech právních úkonech, dotýká se všech daných záležitostí. Speciální plná moc omezuje zmocněnce činit právní úkony jen některé, přímo plnou mocí specifikované. Kolektivní plná moc slouží k zástupnímu zmocnění vícero zástupců. Na základě individuální plné moci pak jedná pouze jediný zástupce. Dalším dělením je plná moc odvolatelná a neodvolatelná. Neodvolatelnou plnou moc lze v zásadě udělit, ale musí mít podstatu v právním poměru, který je jejím základem. Takovou plnou moc lze odvolat jedině z důvodu hrubého porušení povinností zástupcem. Zvláštním typem plné moci je tzv. podplná moc. Umožňuje zástupci zplnomocnit jinou osobu, aby jednala místo něho za zmocnitele. Oprávněn je, jen pokud to výslovně dovoluje původní plná moc, nebo se jedná o právnickou osobu. Práva a povinnosti z jednání substituta se vážou přímo na osobu hlavního zmocnitele. Formu plné moci zákon výslovně neupravuje. Je ji tedy možné udělit písemně i konkludentně. Nejčastěji se ale plná moc uděluje písemně. Jednoznačně musí vyplývat, že se jedná o udělení plné moci. Obsah plné moci nesmí odporovat kogentním ustanovením občanského zákoníku. Mezi zákonem stanovené náležitosti písemné plné moci patří podpis zmocnitele, rozsah oprávnění a označení zmocněnce. Podpis se nemusí nacházet přímo za textem plné moci a stanoví-li tak zákon musí být podpis úředně ověřen34. Účinnosti nabývá plná moc předáním zmocněnci. Obecně lze říci, že plná moc musí být vyhotovena písemně, pokud sám právní úkon činěný zástupcem má být písemný a netýká-li se plná moc jen určitého úkonu (generální plná moc).35

34

Zastupování snoubence, dále musí být úředně ověřeny plné moci pro jednán s úřady. Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 285. 35

32

Zánik plné moci Posledním, co považuji za důležité v rámci smluvního zastoupení uvést, je, jakým způsobem zaniká. Ustanovení § 33b odst.1 říká: „Plná moc zanikne a) provedením úkonu, na který byla omezena, b) je-li odvolána zmocnitelem, c) je-li vypovězena zmocněncem, d) zemře-li zmocněnec.“ Bylo-li zastoupení sjednáno jen na určitý právní úkon, automaticky zanikne splněním tohoto právního úkonu36. Plná moc je v tomto případě ohraničena věcně. Dalším způsobem zániku je odvolání zmocnitelem. Zmocnitel může plnou moc kdykoliv odvolat, zákon pro něj nestanovuje žádné podmínky. Ze zákona má zmocnitel zakázáno se dopředu vzdát práva plnou moc odvolat37. Pokud zmocnitel plnou moc odvolá, zmocněncova jednání mají pro něj účinky do doby, než se zmocněnec o odvolání dozví. V tento okamžik ztrácí zmocněnec právo za zmocnitele jednat a jeho jednání ztrácí možnost nabývat účinky pro zmocnitele. Jestliže zmocněnec o svém odvolání neví, avšak osobě s ním jednající je odvolání známé, či být známé musí, pak jeho jednání účinky nemají. Skutečnost, zda bylo opravdu odvolání zmocněnci známé, soud posuzuje vždy v rámci konkrétních okolností. Jinak řešená je situace, kdy zastupuje zmocněnec zmocnitele jen v určitém právním úkonu. Zmocnitel může plnou moc odvolat pouze v případě, sdělí-li odvolání třetí osobě dříve, než zmocněnec započne své jednání, nebo ví-li třetí osoba o odvolání v době jednání zmocněnce. Tímto je zachována právní jistota třetí osoby a jedná se o jednu z výjimek ze zásady, že po zániku plné moci nemají právní úkony bývalého zmocněnce právní účinky pro zmocnitele.38 Plná moc zaniká také výpovědí zmocněnce. V této oblasti existují velké názorové rozdíly, zda zmocněnec může plnou moc vypovědět kdykoliv. Dle JUDr. 36

Např. uzavřením kupní smlouvy. § 33b odst. 3 OBČZ. 38 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 293. 37

33

Luboše Tichého se za výpověď mohou označovat i jiné projevy vůle, které jsou obdobné. Takovou obdobou může být např. vzdání se plné moci39. S výpovědí zmocněnce a smrtí zmocnitele je spojen institut neodkladných právních úkonů. V těchto případech má zmocněnec povinnost ještě učinit vše, co nesnese odkazu. Tím rozumíme veškeré právní úkony, které nemůže vykonat zmocnitel sám a mohla by mu vzniknout jejich nevykonáním škoda. Účinky jsou stejné, jakoby k výpovědi, či k smrti nedošlo. Na druhou stanu je chráněna osoba zmocnitele, příp. právního nástupce, před škodlivým jednáním zmocněnce. A to tím způsobem, že pokud jsou jednání zmocněnce v rozporu s již učiněným jednáním zmocnitele, či právního nástupce, nemají žádné účinky. Plná moc může zaniknout nejenom smrtí zmocněnce, ale i smrtí zmocnitele. Podmínkou je, že z obsahu plné moci nevyplývá něco jiného. Tedy možnost zastupování i po jeho smrti. Tento způsob je obvyklý především v obchodněprávní praxi z důvodu zachování plynulosti chodu podniku. Klasickým příkladem je prokura. Zákon uvádí pouze taxativní výčet důvodů zániku plné moci. Tímto výčtem ovšem nepostihuje veškeré možnosti zániku, zvláště ty, které vycházejí z autonomie vůle stran. Mezi tyto možnosti můžeme zahrnout také uplynutí doby, na kterou byla plná moc sjednána, dosažením předvídatelného účelu, splněním rozvazovací podmínky, zánikem způsobilosti zástupce a vyhlášením konkurzu, kdy plná moc zaniká spolu s právnickou osobou. Občanský zákoník se v těchto případech zaobírá pouze zánikem samotné plné moci, jakožto jednostranného právního úkonu osvědčujícího vnitřní vztah zástupce a zastoupeného. Nenalezneme zde žádnou informaci, jak zaniká celé smluvní zastoupení obecně. Vyvstává tedy otázka, kdy celkově zaniká zastoupení. Advokát Tomáš Pohl na tuto otázku odpovídá: „Například mandátní smlouva je ukončena výpovědí jedné ze smluvních stran, tedy přestane existovat. Samotná výpověď této smlouvy působící zánik právních vztahů však automaticky neznamená, že by zanikla i udělená plná moc

39

Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 81.

34

obsažená v této smlouvě, či udělená mimo tuto smlouvu“40. Zánik zastoupení se podle něj koná teprve vypovězením, či odvoláním obou těchto institutů, tedy dohody o zastoupení (smluvního vztahu) i plné moci (jakožto jednostranného právního úkonu). Jeho názoru odporuje myšlenka JUDr. Luboše Tichého, který uvádí, že smluvní zastoupení zaniká zánikem pověření, tedy zánikem samotné plné moci. Dle mého názoru je vhodné přiklonit se spíše k názoru JUDr. Pohla. Jeho názoru odpovídá i rozsudek Nejvyššího soudu, ve kterém uvádí, že k zániku plné moci nestačí zánik právního vztahu z příkazní smlouvy, zaniknout musí i samotná plná moc.41

Úprava v novém občanském zákoníku42 V NOZ se již výslovně stanovuje, že zmocnění vyplývá z dohody o zastoupení, nikoli z plné moci. Plná moc je charakterizována ve shodě s teorií jako jednostranný právní úkon, který prokazuje existenci a rozsah zastoupení pro účely jednání s třetími osobami. Forma plné moci musí odpovídat formě jednání, ať je jakákoliv. Pro účely smluvního zastoupení se doplňují v NOZ specifika excesu za účelem ochrany dobré víry třetích osob. NOZ stanoví pravidlo, že kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Při excesu zmocněnce v případech smluvního zastoupení platí stávající princip, že zmocnitel je povinen vyjádřit aktivní nesouhlas s jednáním zmocněnce bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozví. Současný občanský zákoník kogentně zakazuje udělení neodvolatelné plné moci. NOZ umožňuje sjednat si důvody k odvolání plné moci. Znamená to, že pokud si strany sjednají nějaké důvody odvolání, nelze zmocnění odvolat z jiného důvodu. I přesto je ponechána možnost takové zmocnění odvolat i z jiného nesjednaného důvodu, který je zvlášť závažný.

40

Pohl, Tomáš. Právní moc a zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 89. 41 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4385/2007, ze dne 24. 2. 2010. 42 Korbel, František. Smluvní zastoupení v novém občanském zákoníku. Bulletin Advokacie. 2011. č. 5, str. 49.

35

NOZ zavedl zcela nový institut tzv. zastoupení členem domácnosti. Tímto členem se rozumí potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba žijící se zastoupeným alespoň tři roky před vznikem zastoupení ve společné domácnosti. Toto zastoupení je na pomezí smluvního a zákonného zastoupení. Vzniká z iniciativy člena domácnosti, který musí dát zastoupenému na vědomí, že jej chce zastupovat. Jeho vznik je vázán na schválení soudem. Odmítne-li ho zastoupený, zastoupení nevznikne, nebo již vzniklé zanikne. Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti zastoupeného i na možnost zacházet s jeho příjmy.

3.2. Zákonné zastoupení Zákonné zastoupení je souhrnné označení používané pro zastoupení na základě zákona a zastoupení vzniklé rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu. Toto označení je ovšem nepřesné, jelikož oba typy zastoupení mají různé důvody vzniku. Občanský zákoník upravuje zákonné zastoupení velmi zjednodušeně a i odkazem na jiné speciální zákony. Základem je ustanovení § 26 OZ, které stanovuje, že fyzické osoby nezpůsobilé k právním úkonům musí být zastoupené jejich zákonným zástupcem. Do okruhu osob, na něž zákonné zastoupení dopadá, patří nezletilí, osoby, jejichž způsobilost byla soudně omezena a osoby způsobilosti k právním úkonům soudně zbaveny.

3.2.1. Zastoupení na základě zákona Do tohoto zastoupení se zařazuje zastoupení nezletilých, zastupování manželů navzájem při vyřizování běžných záležitostí týkajících se společných věcí, zastoupení podílových spoluvlastníků a zastoupení právnických osob. Toto zastoupení je tedy povinné přímo ze zákona.

Zákonné zastoupení nezletilého Obecně lze říci, že nezletilí musí být zastoupeni při právních úkonech svými zákonnými zástupci. Osoba nezletilého musí být zastoupena, jelikož nemá dostatek

36

způsobilosti k právním úkonům. Pro praktické účely zákon umožňuje, aby některé právní úkony mohl činit nezletilý sám bez zákonného zástupce. Občanský zákoník stanovil obecné pravidlo, které říká, že nezletilý může činit sám ty právní úkony, ke kterým má dostatek rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Toto kriterium věku je chápáno objektivně, konkrétní případy jsou posuzovány dle rozumové a volní vyspělosti předpokládané u nezletilce určitého věku. Neposuzuje se tedy individuální rozumová a volní vyspělost jedince. Zákon určuje i výjimky ze zákonného zastoupení, tedy případy, kdy může nezletilí činit právní úkony sám. Jedná se o sepsání závěti nezletilým starším patnácti let formou notářského zápisu, projevení souhlasu nezletilého rodiče s osvojením, požádání o interrupci nezletilou starší šestnácti let. S přiznáním částečné způsobilosti nezletilým vyvstává otázka platnosti právního úkonu učiněného zákonnými zástupci, jelikož tento úkon mohl nezletilý učinit sám. Zejména v případech, kdy zástupci jednají proti vůli nezletilého. Ustanovení § 27 OZ nám říká, kdo je zástupcem nezletilého, a odkazuje přitom na zákon o rodině. Zákon o rodině zavádí pojem tzv. rodičovské zodpovědnosti. Ta v sobě mimo jiné obsahuje i právo a povinnost zastupovat nezletilého. Zastoupení je důležité především v oblasti majetkové, kde by dítěti mohla být způsobena újma pro jeho nedospělost. Nositelem rodičovské zodpovědnosti jsou rodiče nezletilého, poručník a také osvojitel nezletilého43. Zákonnými zástupci nezletilého jsou ze zákona oba rodiče, tedy otec i matka. To vychází především z ústavního principu rovnosti muže a ženy. Za rodiče se pro tento případ považuje matka a otec zapsaní v matrice44. Rodičovská zodpovědnost nemůže být vykonávána, pokud osoba zákonného zástupce není způsobilá k právním úkonům. Shrneme-li to, pak osoba zákonného zástupce může být pouze osoba způsobilá a musí mezi ní a nezletilým existovat alespoň vztah podobný rodičovství. Nezletilý, ač nemá způsobilost k právním úkonům, je nadán svými právy, která mu přiznávají různé mezinárodní smlouvy45. Z toho se vyvozuje, že při zastupování nezletilého musí mít zákonný zástupce tato práva na paměti a je povinen řídit se i názory a přáními nezletilého, pokud je schopen si s ohledem na svůj rozumový vývoj takový názor vytvořit. 43

Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. str. 274. 44 Nepřihlíží se ke způsobu určení otcovství. 45 Nejvýznamnější smlouvou je Úmluva o právech dítěte.

37

Jelikož české právo nerozlišuje mezi dětmi manželskými a nemanželskými, neexistují rozdíly v právní úpravě rodičovské zodpovědnosti. Zásadně platí, že rodiče vykonávají v běžných záležitostech svá práva a povinnosti vůči nezletilému odděleně a samostatně. Takto jednat musí na základě vzájemné dohody. Pokud by se rodiče nedohodli, zasáhne soud a rozhodne v nejlepším zájmu nezletilého46. Zákon také pamatuje na případy, kdy jeden z rodičů nemůže svá práva a povinnosti zákonného zástupce vykonávat. V tomto případě k zastupování a rozhodování o běžných záležitostech nezletilého postačuje, pokud je rodičovskou zodpovědností nadán alespoň jeden z rodičů. Pokud rodičovské zodpovědnosti a z ní plynoucího zastupování není schopen ani jeden z rodičů, rozhodne soud o ustanovení poručníka. Zastoupení zaniká zletilostí dítěte, dosažením osmnácti let i uzavřením manželství, nebo zánikem rodičovské zodpovědnosti. K zániku rodičovské zodpovědnosti může dojít smrtí a na základě rozhodnutí soudu. Dle ustanovení § 44 ZOR soud nerozhoduje jen o zbavení rodičovské zodpovědnosti, ale také může zodpovědnost omezit, či pozastavit. Zbavit rodičovské zodpovědnosti může svým rozhodnutím jen soud. Zbavení je nejzávažnějším zásahem do práv rodiče, tudíž se jej využívá, jen pokud je v zájmu nezletilého. Po právní moci rozhodnutí rodič přestává být nositelem rodičovské zodpovědnosti a tato zodpovědnost zůstává jen na druhém z rodičů, příp. na poručníkovi. Zbaven rodičovské zodpovědnosti je rodič, který ji zneužívá a závažně zanedbává. Rodič může být zbaven zodpovědnosti jen ke konkrétnímu dítěti, nelze ho jí zbavit všeobecně. Důvody musí být natolik společensky škodlivé, že zásah soudu k zachování zájmu dítěte je nevyhnutelný a stojí v tuto chvíli nad základními právy rodiče. Zahájit řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti má soud povinnost vždy, když se jedná o nějaký trestný čin v souvislosti s nezletilým. Ustanovení § 44 odst.4 vyjmenovává taxativně důvody: Dopustil-li se rodič úmyslného trestného činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti.

46

Ustanovení § 49 zák. o rodině.

38

Vydáním rozsudku trestního soudu v těchto konkrétních případech samo o sobě neznamená ztrátu rodičovské zodpovědnosti. Tento rozsudek se stává podkladem pro rozhodnutí soudu péče o děti, zda zahájí řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti, či nikoliv. Co se týká omezení rodičovské zodpovědnosti, může soud vydat rozhodnutí o omezení jen za splnění dvou podmínek. Těmi jsou, že rodič nevykonává řádně své povinnosti a zájem dítěte omezení vyžaduje. Splnění těchto podmínek musí být kumulativní. Chybí-li podmínka zájmu dítěte a výkon rodičovské zodpovědnosti je plně funkční a bezproblémový, nemůže soud do tohoto stavu zasahovat. V rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne o omezení rodičovské způsobilosti, musí být vymezen rozsah omezení. Rozsah konkrétně vymezuje dotčená práva a povinnosti, do kterých rodič již nemůže zasahovat. V oblasti omezených práv a povinností dítě zastupuje druhý rodič, příp. poručník. Další možností, jak soud může rozhodnout, je výkon rodičovské zodpovědnosti pozastavit. Opět musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to závažná překážka na straně rodiče a zájem dítěte. Závažná překážka se posuzuje z hlediska objektivního. Takovými závažnými důvody může být pobyt ve vězení, delší pobyt v zahraničí, nebo dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav rodiče. Rodič se nedopouští závažného či zneužívajícího jednání, případně nějakého protiprávního jednání, pouze nemůže rodičovskou zodpovědnost pečlivě vykonávat. Na rozdíl od výše uvedených mu tato zodpovědnost zůstává i nadále, jen je její výkon svěřen do moci druhého z rodičů, nebo poručníka. Pozastavení rodičovské zodpovědnosti nelze tedy chápat jako sankci, ale je rozhodováno především v zájmu dítěte. Jakmile odpadnou důvody tohoto rozhodnutí, je možné požádat soud o zrušení pozastavení.47

Jmění dítěte spravované zákonnými zástupci Součástí rodičovské zodpovědnosti je vedle zastoupení nezletilého i správa jeho majetku. Ta je upravována samostatně a vyděluje se z obecného zastoupení, jelikož se jedná o specifickou oblast. Obecně platí, že majetková práva nezletilého nejsou zásadně 47

Radvanová, S.;Zuklíková, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva.1.vyd. Praha: C.H. Beck, 1999, str. 108.

39

omezena. Nezletilý se může stát vlastníkem a nositelem ostatních majetkových práv a povinností. Přestože je dle zákona nezpůsobilý k právním úkonům, může tato práva v omezené míře i vykonávat. I zde se přihlíží k jeho rozumové a volní vyspělosti. Jmění nezletilého je souborem, který se v čase proměňuje kvantitativně i kvalitativně.48 Z toho důvodu je povinností rodičů, jakožto nositelů rodičovské zodpovědnosti, dbát o jmění svého dítěte. Rodiče spravují jmění tak, aby v prvé řadě nedošlo k újmě na majetku dítěte. Správa se týká jen toho majetku a závazků, ohledně kterých dítě není schopno samo jednat. Rodiče postupují při správě jmění na základě principu správy s péčí řádného hospodáře. Jde tedy o náležitou péči o věci (užívání, braní plodů, údržba i opravy), majetková práva (řádné využívání oprávnění z věcného břemene, vybírání a ukládání dluhovaných částek, dividend, autorských odměn, pojistných náhrad) a jiné majetkové hodnoty (svěření akcií do péče bankovního domu, dispozice s licencemi) a náležitě plnit závazky (placení daní a poplatků, splácení úvěru)49. Mezi péči řádného hospodáře řadíme i to, že rodiče neuzavírají zbytečné půjčky a úvěry, nezastavují majetek, neuzavírají nevýhodné smlouvy apod. Prvořadým úkolem rodičů není rozmnožit jmění dítěte za každou cenu, ale především zachovat již nabyté hodnoty do jeho zletilosti. I přesto se předpokládají běžné plody civilní, nebo přirozené. Jmění dítěte může být za určitých okolností použito pro potřeby rodiny. Podmínkou je, že dítě žije ve společné domácnosti s rodiči a jde o majetek, který lze použít pro společné potřeby rodiny. Použit může být jak výnos, tak i hlavní majetková podstata. Jak uvádí ustanovení § 37a odst. 2 ZOR, výnos z majetku dítěte může být použit nejprve pro vlastní výživu nezletilého a poté i přiměřeně pro potřeby rodiny. Co je přiměřené, bývá často diskutabilní. Komentář k zákonu o rodině uvádí, že přiměřenost je nutné vztahovat k celkové ekonomické úrovni a majetkovým poměrům rodičů. Pokud je ekonomická situace rodiny dobrá a po uhrazení nákladů na výživu nezletilého a na potřeby rodiny zůstává přebytek, musí být uložen a zahrnut do jmění dítěte. Zasahování do samotné majetkové podstaty zákon dovoluje v případech, kdy nezaviněně dojde k hrubému nepoměru mezi ekonomickou úrovní nezletilého a rodičů.

48

Švestka, J. Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009, str. 90. 49 Tamtéž, str. 90.

40

Jestliže by rodiče způsobili nepoměr zaviněně, nemají žádné právo na majetkovou podstatu dítěte. V tomto případě by se již nejednalo o běžnou správu majetku, tudíž k nakládání s tímto majetkem by musel přivolit soud, jak ostatně uvádí občanský zákoník v § 28. Tohoto ustanovení se užije i v jiných případech překročení běžné správy, např. nabytí či převod motorového vozidla, nemovitosti, odmítnutí dědictví. Soud schválí neběžnou majetkovou záležitost, je-li to v zájmu dítěte. Jinak je daný právní úkon neplatný. Při vykonávání běžné správy jmění dítěte nejsou rodiče nijak kontrolováni, ani se nevyžaduje průběžné předkládání účtů, jako je tomu u poručníka. Zastoupení a správy jmění nejsou ovšem rodiče, jakožto zákonní zástupci, vždy schopni. Ustanovení § 37 pamatuje i na případy, kdy dochází ke střetu zájmů rodičů a nezletilého. Zákon uvádí, že rodič je omezen ve dvou oblastech, a to při podstatném nakládání s majetkem nezletilého a při jednáních v rozporu se zájmy nezletilého. Rozpor nemusí reálně existovat, stačí pouhá hrozba. Kolizi nenacházíme pouze ve vztahu rodiče a dítěte, ale i mezi společnými dětmi stejných rodičů. Obecně lze říci, že kolize je možná v řízeních, kdy rodiče i dítě jsou jejími účastníky.50 Řešením tohoto střetu zájmů je ustanovení tzv. kolizního opatrovníka.51 Právo a povinnost rodičů spravovat majetek dítěte zaniká v okamžiku dosažení zletilosti dítěte. Zletilosti nedosahuje nezletilý jen dosažením osmnácti let, ale i uzavřením manželství po šestnáctém roku života. V tento okamžik předávají rodiče správu jmění do jeho rukou. Rodiče nejsou povinni vést účetnictví, ale pokud se týká běžné správy jmění, předkládají rodiče dítěti na jeho požádání stručný přehled příjmů a výdajů. O toto má dítě právo požádat do jednoho roku po skončení správy. Dále dítěti přísluší právo z odpovědnosti za škodu způsobenou na jeho majetku i právo z bezdůvodného obohacení k újmě dítěte.

Jiné typy zákonného zastoupení Jak jsem se již výše zmínila, do zastoupení na základě zákona se neřadí pouze zastupování nezletilých. Zařazujeme zde i vzájemné zastoupení manželů a podílových spoluvlastníků. 50 51

Příkladem je převod vlastnického práva na dítě, dědické řízení, řízení o osvojení. Viz další podkapitola.

41

Dle ustanovení § 21 ZOR je manžel oprávněn zastupovat druhého manžela v běžných záležitostech. Vyvstává tedy otázka, co je běžnou záležitostí. Pro tento pojem neexistuje žádná přesná definice. Ze zákona o rodině nám ale vyplývá, že běžnou záležitostí bude vyřizování věcí, které se svou kvantitou a kvalitou nevymykají normálnímu běhu života rodiny52. Za běžnou záležitost tedy můžeme považovat např. přijímání přeplatků za služby spojené s nájmem bytu, přijímání drobných plateb a honorářů. Vyřizování těchto věcí je svěřeno druhému manželovi ze zákona, aniž by musel mít nějaké zmocnění. Pokud nepřekročí manžel své zákonné zmocnění, platí záruka pro věřitele, že takové jednání zavazuje oba manžele společně a nerozdílně. Na druhé straně se zákonné zmocnění neuplatní v případech neběžných a mimořádných záležitostí a také tehdy, vyloučil-li manžel výslovným projevem vůle vůči třetí osobě oprávnění druhého manžela k zastupování. V neběžných záležitostech právní a soudní praxe vyžaduje souhlas obou manželů v jakékoliv formě. Pokud se ovšem jedná o neběžnou záležitost druhého manžela, nemůže jej manžel zastupovat bez řádného zmocnění, jinak by se jednalo o nepřikázané jednatelství. Co se týká podílových spoluvlastníků, občanský zákon nám říká, že podíloví spoluvlastníci jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni i povinni společně a nerozdílně.53 Pasivní solidarita je v tomto případě stanovena přímo zákonem. Jestliže některý ze spoluvlastníků uzavřel platnou smlouvu, může se věřitel domáhat jejího splnění na kterémkoliv spoluvlastníkovi. Ten ji má povinnost splnit a následně má právo domáhat se uhrazení poměrného dílu na ostatních spoluvlastnících do výše jejich podílu.

3.2.2. Zastoupení na základě soudního rozhodnutí Vedle klasického zastoupení na základě zákona občanský zákoník umožňuje ustanovit zákonného zástupce i rozhodnutím soudu. Soud rozhoduje, že za osobu má jednat její zákonný zástupce, pokud se jedná o osobu, která není způsobilá k právním úkonům, jejíž pobyt není znám nebo z jiných vážných důvodů. Soud ale také rozhodne o zastoupení jinou osobou, existuje-li důvod kolize zájmů zastoupeného a jeho 52

Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009, str. 53. 53 Ustanovení § 139 odst.1 OZ.

42

zákonného zástupce. Hlavním úkolem tohoto druhu zastoupení je ochrana zájmů zastoupeného. Této ochrany by mělo být dosaženo prostřednictvím ustanovení opatrovníka, příp. poručníka.

Poručenství Poručenství je tradiční institut rodinného práva sloužící k ochraně nezletilého dítěte. Povinnost soudu ustanovit poručníka nezletilému vyplývá přímo z ustanovení § 78 ZOR: „Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka“. Z tohoto paragrafu nevyplývá jen povinnost pro soud, ale i okolnosti, za jakých má takto rozhodnout. Obecně lze říci, že jde o situace, kdy se nezletilý ocitne bez svého zákonného zástupce, a tudíž nemá nad ním kdo vykonávat rodičovskou zodpovědnost. Podstatné je, že žádný z rodičů není schopen vykonávat zákonné zastoupení. Soud rozhoduje v nesporném řízení, které zahajuje z úřední povinnosti ihned, jakmile se o tom sám ze své vlastní činnosti dozví, nebo na základě podnětu jiného orgánu54, příp. podnětu osoby, která má zájem stát se poručníkem. Následně zhodnotí, zda opravdu existují důvody ustanovení opatrovníka a zda osoba navržená rodiči má dostatečné schopnosti a vlastnosti k vykonávání funkce poručníka. Návrhem a doporučením rodičů není soud vázán, hlavně v případech, kdy soud zjistí, že navržená osoba nevyhovuje požadavkům zákona. Opatrovnictví vzniká okamžikem právní moci rozhodnutí soudu, kterým je opatrovník ustanoven.55 Takto ustanovený poručník skládá do rukou předsedy senátu slib, že bude řádně vykonávat své povinnosti a bude dbát pokynů soudu. Poté je mu předsedou senátu předána listina osvědčující jeho pověření k výchově a zastupování nezletilého, která v sobě obsahuje i rozsah práv a povinností poručníka.

Osoba poručníka 54

Nejčastěji orgán sociálněprávní ochrany dětí, nebo orgán obce. Švestka, J.;. Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009, str. 129. 55

43

Zákon o rodině neuvádí žádné přesné požadavky na osobu poručníka. To ovšem neznamená, že poručníkem se může stát jakákoliv osoba. Z ostatních ustanovení56 ale můžeme dovodit hlavní požadavky, které musí splňovat. Poručníkem může být tedy ustanovena osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům. Z toho vyplývá, že poručník nesmí být stižen duševní poruchou ani užívat v nadměrném množství omamné látky. Dalším požadavkem je způsob života zajišťující řádný výkon funkce poručníka.57 Zájmy této osoby nesmí být v rozporu se zájmy nezletilého a rovněž se může požadovat i přátelský vztah, nebo alespoň vztah nikoliv nepřátelský. Jelikož funkce poručníka se stala funkcí dobrovolnou, vyžaduje se jeho souhlas s ustanovením. Ustanovením poručníka proti jeho vůli by již dnes nebylo považováno za naplnění požadavku zájmu dítěte. Poručenství je považováno za čestnou povinnost a z toho důvodu mu nenáleží za jeho výkon odměna.58 Zákon stanovuje pořadí osob, které mohou být ustanoveny do funkce poručníka.59 Na prvém místě se za splnění podmínek stává poručníkem osoba navržená rodiči. Pro projev vůle rodičů neplatí žádná určitá forma. Může být tedy vyjádřen písemně např. v závěti, nebo učiněn ústně před nějakou třetí osobou schopnou dosvědčit toto doporučení. Soud není tímto návrhem vázán, pokud zjistí rozpor se zájmem dítěte. Takovým rozporem může být i to, že nezletilý cítí k možnému poručníkovi odpor, strach či nepřátelství. Rodiče nemohou jen navrhovat osoby, ale mohou též označit i osobu, kterou si za poručníka nepřejí, a to z nejrůznějších důvodů. Těmi mohou být nedůvěra v jednání této osoby ve prospěch nezletilého, neschopnost takového jednání, případně i výchova nezletilého v rámci odlišného náboženského či politického prostředí. Druhou možností je, jestliže rodiče nenaznačili osobu poručníka, příp. je osoba jimi navržena nezpůsobilá funkce poručníka, ustanovení soudem vybrané osoby. Soud vybírá osobu s kladným a příbuzenských vztahem k nezletilému. Přihlíží samozřejmě opět k zájmu nezletilého i jeho vztahu k dané osobě. Může jít o příbuzné blízké, ale i vzdálené, sešvagřené, nebo přátele rodičů. Dává se přednost osobě, která o nezletilého 56

Vyvozujeme dle argumentu a minorem ad maius § 37b odst. 1 věta druhá ZOR. Radvanová, S.;Zuklíková, M. Kusr občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1999, str. 152. 58 Existují výjimky, viz níže. 59 Hušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: C.H. Beck, 2005, str. 341. 57

44

bude současně i pečovat osobně.60 V tomto případě by oběma byla přiznána práva jako u pěstounského vztahu. Dle novely zákona o rodině se poručníky mohou stát i manželé.61 V tomto případě soud přihlíží ke stabilitě manželství a snaží se nezletilému nahradit rodinnou výchovu. Za situace, kdy se nepodaří najít žádného vhodného poručníka, soud může ustanovit i jinou fyzickou osobu, která má zájem o poručenství, nebo orgán sociálněprávní ochrany dětí, případně může vycházet i ze seznamu uchazečů o pěstounskou péči či osvojení.62 Poručníkova práva a povinnosti vyplývají z jeho postavení. V zákonech daných situací přebírá některá práva a povinnosti rodičů ohledně výchovy nezletilého, jeho zastupování a správy jeho jmění. I z tohoto důvodu se proto na vztah poručníka a poručence aplikuje přiměřeně právní úprava práv a povinností rodičů vůči dětem. Poručník vystupuje jako rodič, avšak nestává se nositelem rodičovské zodpovědnosti jako celku. Nemá povinnost osobně o nezletilého pečovat a vyživovat jej.63 Na druhou stranu má navíc některé další povinnosti, např. předkládat zprávy soudu. Zákon ukládá poručníkovi povinnost předkládat soudu zprávy o osobě poručence. V tomto případě se jedná o informace ohledně jeho zdraví, vzdělání a dalších důležitých skutečnostech. Dále poručník předkládá soudu zprávy o správě majetku poručence. Této povinnosti ho soud může zbavit, není-li majetek poručence příliš velký. Poručník pak podává pouze rámcovou zprávu o příjmech a výdajích.64 Jak jsem se již výše zmínila, poručníkova nedůležitější úloha tkví ve správě jmění poručence, v zaručení zvýšené ochrany jeho majetkových zájmů. Z tohoto důvodu zákon umožňuje poručníkovi, za účelem jeho motivace, poskytnout odměnu. Poručník musí o poskytnutí takové odměny požádat a na správu jmění vynaložit značnou námahu. Bez tohoto by soud odměnu nepřiřkl. Výše odměny není stanovena zákonem, musí být přiměřená. Odměna má formu buď ročního platu, nebo jednorázové výplaty v souvislosti s ukončením funkce. Do dvou měsíců od skončení poručenství předkládá poručník soudu závěrečný účet, kde vyhodnotí konečný stav poručencova jmění. 60

Což není součástí povinností poručníka. ZOR § 79 odst. 2. 62 Hušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: C.H. Beck, 2005, str. 342. 63 V některých případech poručník tuto povinnost má, ta ovšem vyplývá z jeho osobního vztahu k nezletilému a ne z poručenství samotného. 64 Hušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: C.H. Beck, 2005, str. 344. 61

45

Považuji za důležité zmínit fakt, že poručník je ve svém jednání za poručence kontrolován a dozorován soudem. Veškerá rozhodnutí v podstatných záležitostech podléhají schválení. V osobní sféře se za podstatné rozhodnutí považuje rozhodování o otázkách dalšího vzdělávání poručence, výběru jeho povolání, či závažných zdravotních problémech. V majetkové sféře se souhlas nevyžaduje při běžné správě majetku, příp. při úkonech, ke kterým má poručenec sám způsobilost. Co je podstatné rozhodování, je posuzováno vzhledem k celkové výši majetku poručence. Většinou jde o takové úkony, ke kterým musí mít svolení soudu i rodiče jakožto nositelé rodičovské zodpovědnosti. Poručenství může zaniknout z důvodů vznikajících na straně poručence, tak i poručníka. V případě poručence zaniká poručenství dosažením jeho zletilosti, osvojením a smrtí. Také zaniká, pokud je rodičům (nebo alespoň jednomu) navrácena plná rodičovská zodpovědnost. Poručenství může zanikat i relativně. Zde nezaniká nutnost poručenství, ale pouze funkce poručníka určité osoby. Je nutné, aby byl ustanoven nový poručník. Jde o situace, kdy soud poručníka zprostí poručenství na jeho vlastní žádost. Podání žádosti a uvedení důvodů jsou jedinými podmínkami, které musí být splněny. Důvody mohou být objektivní (nemoc poručníka, zdravotní stav, vyšší věk) a i subjektivní. Soud vyhoví vždy, jelikož tím, že již poručník nechce vykonávat funkci poručenství, by mohlo dojít k narušení zásady řádného výkonu funkce poručníka a tím i k ohrožení zájmů poručence. Funkce poručníka zaniká také odvoláním. Toto odvolání je považováno za sankčního charakteru, jelikož poručník se dopustil porušení svých povinností. Odvolán musí být také poručník, který se stal nezpůsobilým k právním úkonům. K samozřejmému zániku poručenství dochází také smrtí poručníka. Specifickým problémem je rozvod manželů, jež jsou oba poručníky. Po právní moci rozsudku o rozvodu soud zkoumá, zda jsou oba manželé schopni i po rozvodu společně se domluvit na výkonu poručenství. Jestliže soud dospěje k negativnímu výsledku, odvolá jednoho z manželů z funkce poručníka a tuto funkci nadále bude vykonávat jen jeden.

Opatrovnictví

46

Opatrovnictví je institutem občanského práva, který slouží, jak jsem se již výše zmínila, k zastoupení osob nezpůsobilých k právním úkonům, osob neznámého pobytu a příp. i z jiných závažných důvodů. Opatrovníka v těchto případech ustanovuje soud.65Soud ve všech případech může rozhodovat na návrh. Bez návrhu rozhoduje za okolnosti, kdy osoba musí mít opatrovníka ze zákona, což je ve většině případů.66 Opatrovníkem se může stát osoba fyzická, nebo tzv. veřejný opatrovník. Kdo je veřejným opatrovníkem, nám vyplývá z ustanovení § 27 odst. 3 OZ, kde se říká, že opatrovníkem se může stát i orgán místní správy, tedy obec či město jako právnické osoby, nebo jeho zařízení oprávněné vystupovat samostatně svým jménem67. Pro ustanovení opatrovníkem musí fyzická osoba splňovat obdobné podmínky jako pro funkci poručníka nezletilého. Nejčastěji se jím stává příbuzný, nebo jiná vhodná osoba splňující podmínky. Jelikož se opět jedná o funkci dobrovolnou, i zde je vyžadován souhlas budoucího opatrovníka. Nenajde-li se žádná vhodná fyzická osoba, ustanovuje se opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí. Opatrovníkem se obecně může stát jakákoliv osoba, u které je předpoklad, že bude hájit zájmy svěřené osoby. Opatrovníkem se nesmí stát osoba, jejíž zájmy by byly v rozporu se zájmy opatrovance. Podle usnesení Nejvyššího soudu68 musí být rozpor dlouhodobý a soustavný. Vyloučení osoby z funkce opatrovníka není možné, pokud by se jednalo o rozpor, který se může řešit jednorázovým ustanovením kolizního opatrovníka. Osoba ustanovená opatrovníkem skládá stejně jako poručník slib do rukou předsedy soudu, což je předpokladem platnosti jeho jednání za opatrovance. Povinnost složení slibu odpadá u orgánu místní správy a jeho zařízení, nicméně soud ve výroku rozhodnutí nařídí opatrovníkovi povinnost řídit se pokyny soudu a řádného výkonu jeho povinností. V každém rozhodnutí musí soud přesně vymezit rozsah práv a povinností opatrovníka při jednání za opatrovance. Nejčastějším případem opatrovnictví je ustanovení opatrovníka zletilým osobám nezpůsobilým k právním úkonům. Tyto osoby mají svou způsobilost soudně omezenu,

65

Stanoví-li tak zákon, ustanovuje ho jiný orgán. § 192 odst.1 OSŘ. 67 To bylo potvrzeno i rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové sp. Zn. 19 Co 690/97, které mimo jiné upřesňuje, že veřejným opatrovníkem je samotná obec, příp. město, nikoliv obecní či městský úřad. 68 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, ze dne 26. 5. 2011. 66

47

příp. jsou jí úplně zbaveni69. Na základě rozhodnutí o omezení, či zbavení způsobilosti přestává být osoba schopna za sebe činit samostatně právní úkony. Jedná se o omezení jednat jen v některých záležitostech, nebo o zbavení možnosti činit veškeré právní úkony. Z těchto důvodů se obligatorně ustanovuje opatrovník. Jeho hlavním úkolem je jednat za opatrovance v mezích nedostatku jeho vlastní způsobilosti k právním úkonům a v rozsahu stanoveném soudem. Opatrovník má povinnost nejenom tyto osoby zastupovat při jednáních, spravovat jejich jmění, ale i nad nimi vykonávat dozor.70 Správa jmění opatrovníkem není občanským zákoníkem blíže specifikována. Ustanovení § 28 pouze stanovuje podmínky s nakládáním majetku opatrovance. Běžnou správu majetku musí opatrovník vykonávat dle svého nejlepšího uvážení jen v zájmu opatrovance. Veškeré neběžné majetkové záležitosti71 ke své platnosti vyžadují schválení soudem. Za sporné se považuje, zda i u neběžných osobních záležitostí je k platnosti vyžadován souhlas soudu. Názor použití analogie zde není jednoznačně přijímán. Do okruhu osob bez způsobilosti k právním úkonům zařazujeme i nezletilé. U nezletilých se častěji ustanovuje poručník, ale opatrovnictví není vyloučeno. Setkat se s ním můžeme především v situacích popsaných v § 83 odst. 1 ZOR: „Vedle případu střetu zájmů zákonných zástupců a dítěte nebo mezi dětmi týchž rodičů navzájem (§ 37 odst. 1), ohrožení majetkových zájmů dítěte (§ 37b), omezení rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst. 2) a řízení o osvojení (§ 68b) ustanoví soud opatrovníka též v případech, kdy je to v zájmu dítěte z jiných důvodů třeba.“ Tzv. krátkodobé opatrovnictví zaniká splněním úkolu, ke kterému bylo ustanoveno. Jedná se o opatrovníka kolizního, v řízení o osvojení, kde dává souhlas na místo rodičů a opatrovník ad hoc. Poslední uvedený se ustanovuje, pokud jej vyžaduje zájem nezletilého a rodiče jej nejsou z objektivních důvodů72 schopni zastoupit, chovají se nečinně či lhostejně k možnému ohrožení zájmů nezletilého. Opatrovník pro správu jmění nezletilého a vykonávající práva a povinnosti vyplývající z rodičovské 69

K omezení a zbavení způsobilosti dochází rozhodnutím soudu a postihuje osoby stižené duševní poruchou, která není jen přechodná a osoby požívající nadměrné množství alkoholických nápojů, omamných látek či jedů. 70 V praxi se preferuje ponechání osoby, která není pro společnost ani pro sebe nebezpečná, na svobodě a opatrovník ji dozoruje a napomáhá k samostatnému životu. 71 Převod nemovité věci, odmítnutí dědictví, uzavření dědické dohody, nakládání se stavebním spořením, prodej akcii aj. 72 Např. nemoc rodiče, déletrvající nepřítomnost rodiče, nezvěstnost, prohlášení za mrtvého.

48

zodpovědnosti za nezpůsobilé rodiče bývá ustanoven namísto poručníka. V tomto případě má ovšem mnohem méně povinností. Nahrazuje rodiče pouze v omezeném rozsahu. Opatrovníka pro správu jmění soud ustanoví, pokud to vyžaduje zvýšená ochrana jmění. Ohrožení vzniká z nejrůznějších důvodů, i jen pro neschopnost rodiče dostatečně jmění zabezpečit. Opatrovník při správě jedná s péčí řádného hospodáře, jsou mu však zakázány úkony spojené s nepřiměřeným ziskem. Způsobí-li svým zaviněným jednáním a porušením svých povinností škodu na majetku, má opatrovanec nárok na náhradu škody. Má stejně jako poručník právo na přiměřenou odměnu z výnosu nezletilého. Při zániku funkce předkládá závěrečný účet. Jeho činnost podléhá soudnímu dohledu, ve svém rozhodnutí určí rozsah majetku podléhajícího správě a způsoby nakládání, příp. zákaz nakládat určitým způsobem.73 Osobám s neznámým pobytem se ustanoví opatrovník, vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, nebo zájmu veřejného a není-li jeho pobyt znám. Tyto skutečnosti musí být jasně prokázány. O neznámý pobyt se dle praxe nejedná tam, kde je osoba nepřítomna jen po určitou kratší dobu. Neznámý pobyt se posuzuje z hlediska dlouhodobé absence. Objeví-li se osoba opatrovance, zaniká zastoupení a nadále činí úkony samostatně. Tento druh opatrovníka může zastupovat i právnickou osobu, pokud neexistuje žádná osoba oprávněna za ni jednat, je zde více možných zástupců, nebo by mohlo dojít k prodlení. Jiným vážným důvodem pro ustanovení opatrovníka je situace, kdy osoba stižena duševní poruchou, pro kterou není ovšem zbavena ani omezena způsobilosti k právním úkonům není tedy schopna si své záležitosti obstarat sama, aniž by si mohla způsobit ohrožení svých zájmů. Podat žádost o ustanovení opatrovníka také může osoba psychicky způsobilá, která je stižena velkou tělesnou chorobou, pro kterou není schopna si vůbec nebo jen přes velké obtíže obstarat vlastní záležitosti. V těchto posledních dvou případech se jedná o fakultativní ustanovení opatrovníka. Soud ve svém rozhodnutí stanoví rozsah práv a povinností opatrovníka.74 Zvláštním typem opatrovníka je opatrovník kolizní. Jak ze samotného přízviska „kolizní“vyplývá, využije se v případech střetů zájmů zákonného zástupce a zastoupeného, nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným 73

Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009, str. 91. Švestka, J.; Spáčil, J.;Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, str. 281.

49

zástupcem.75 Zastupování je vyloučeno pouze pro tyto situace střetů, v jiných zastoupení omezeno není. Nejčastěji se jej užívá při střetu zájmů zákonných zástupců a nezletilých dětí, jsou-li účastníky téhož řízení. Kolizním opatrovníkem se může stát i orgán místní správy. Z usnesení Krajského soudu v Praze76 vyplývá povinnost soudů stanovit jako kolizního opatrovníka osobu jinou než je navrhovatel, pokud se navrhuje závažný zásah do práv, poměrů a zájmů dítěte. Je vždy třeba ustanovit osobu názorově nezávislou a nestrannou hájící nejlepší zájem nezletilého.

Úprava v novém občanském zákoníku Nový občanský zákoník poskytuje podrobnější úpravu zákonného zastoupení, což se samozřejmě odráží i v množství paragrafů upravujících tuto oblast. Významnou změnou oproti stávající úpravě je nemožnost úplného zbavení svéprávnosti určité osoby. Tato svéprávnost může být pouze omezena na určitou dobu. Jinak obsah úpravy nezaznamenal žádné podstatnější změny. Nový občanský zákoník důsledně a výslovně rozlišuje mezi zákonným zastoupením a opatrovnictvím. Jejich hlavní rozdíl spočívá v důvodu jejich vzniku. Zákonné zastoupení vzniká přímo ze zákona, kdežto opatrovnictví na základě rozhodnutí soudu. Zákon také výslovně upravuje, v jakých záležitostech zástupce za zastoupeného nemůže jednat. Zmiňuje vznik a zánik manželství, výkon rodičovských povinností a práv, pořízení pro případ smrti, nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání. Chrání osobu zastoupeného z pohledu jeho zálib a zájmů, a to úpravou tzv. věci zvláštní obliby. Otázkou je, co se takovou věcí rozumí. Zákon umožňuje ustanovit opatrovanci více opatrovníků, kteří, pokud není stanoveno jinak, jednají společně. Zákon stanovuje kritéria pro výběr opatrovníka a povinnost opatrovníka seznámit a vysvětlit opatrovanci, co budě zástupce činit. Významnou změnou v oblasti opatrovnictví je zřízení tzv. opatrovnické rady. Je zřízena na žádost opatrovance, nebo osoby jemu blízké. Zavádí se jako kolektivní a ve vztahu k opatrovníkovi konzultativní orgán a kontrolní orgán o třech členech složený z osob opatrovanci blízkých. Tato rada

75 76

Ustanovení §30 OZ. Usnesení ze dne 15.8.2008, č.j. 24 Co 332/2008.

50

může být zřízena, jen je-li tu o opatrovance zájem ze strany osob, kteří ji mohou tvořit. Není-li takový zájem, náleží rozhodovat v záležitostech, o nichž by se jinak opatrovnická rada usnášela, soudu. Opatrovnické radě náleží dozor nad činností opatrovníka a zaujetí stanovisek k některým důležitým opatřením opatrovníka stran opatrovance. Rozhodnutí opatrovnické rady mohou být soudem zrušena, neboť navržená úprava nepopírá nijak základní funkci opatrovníka při péči o záležitosti opatrovance, ani dohlédací úlohu soudu nad tím, jak jsou tyto záležitosti vedeny. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění. Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí rozhodnout o změně bydliště opatrovance, o jeho umístění do uzavřeného ústavu, nevyžaduje-li to jeho stav a o zásazích do integrity opatrovance. Bez souhlasu rady nesmí také rozhodnout v oblasti majetkové nad určité limity v zákoně uvedené, nevyžaduje-li se také souhlas soudu. Některé v zákoně výslovně uvedené majetkové záležitosti smí i nadále odsouhlasit jen soud. Pravomoc rady může být soudem zúžena, vyžadují-li tak konkrétní okolnosti případu. Aby se opatrovník nestal rukojmím opatrovnické rady, svěřuje se jemu i jiné osobě patřící do rady oprávnění domáhat se soudního vyslovení neplatnosti usnesení rady. Pokud soud takovému návrhu vyhoví, rozhodne sám v záležitosti, o niž se jedná. Novinkou v novém občanském zákoníku je opatrovnictví právnických osob. Důvod této úpravy není jen v nejasnostech plynoucích ze současné úpravy, které spočívají především v tom, zda právnické osobě vůbec lze opatrovníka jmenovat (ač to leckdy nevyžaduje jen zájem této osoby, ale často také veřejný zájem), ale pro navržené řešení mluví především současná praxe, která úpravu opatrovníka právnické osoby vyžaduje. V oblasti rodinného práva a zastupování nezletilého občanský zákoník přepsal víceméně úpravu dřívější s formulačními změnami, doplněn o odkaz na ustanovení o ochraně poctivé třetí osoby a o výslovné připomenutí, že i otázka zastupování náleží mezi takové, kdy se lze domáhat, aby rozhodl soud. Změnou je, že nezletilý je oprávněn

51

kontrahovat smlouvu o zastoupení s kýmkoli, kdo je schopen a ochoten jej zastupovat, a nezletilý si sám přeje, aby je zastoupila právě tato osoba. Dosavadní zákonné řešení dle ustanovení § 28 ZOR

77

se mění, přijímá se obrácený princip. Platí, že rodiče

nakládající s majetkem nezletilého, disponují-li jeho majetkovými právy a povinnostmi, potřebují souhlas soudu. Výjimku z tohoto pravidla představují jednání běžná či obvyklá (platby pojistného, běžné udržovací náklady, nákupy, které se v týdnu, měsíci, roce opakují apod.), a dále pak jednání sice výjimečná, ale týkající se jen nepatrné majetkové hodnoty (obdarování prosebníka na ulici drobnou mincí). Výjimku tvoří také zejména smlouvy o stavebním spoření.

4. Nepřímé zastoupení

4.1.

Komisionářská smlouva Typickým zástupcem nepřímého zastoupení je komisionářská smlouva. Tato

smlouva není ovšem institutem občanskoprávním, nýbrž obchodněprávním. Úprava této smlouvy je obsažena v obchodním zákoníku78 v § 577 až § 590. Dále se na ni použijí ustanovení smlouvy mandátní, a to § 574 a § 575 ObchZ. Pokud je předmětem závazku trvalá činnost, použije se přiměřeně úprava smlouvy o obchodním zastoupení.79 Od této smlouvy se komisionářská smlouva liší tím, že její podstatou je uzavírání smluv, samotná realizace záležitosti. U smlouvy o obchodním zastoupení jde o vyhledávání možností uzavření určitých smluv. Dle budoucí nové úpravy se komisionářská smlouva zařazuje již do občanského zákoníku do jeho části čtvrté. Stane se tak institutem občanskoprávním. Smlouva komisionářská je charakterizována v tzv. základním ustanovení v § 577 ObchZ, přičemž toto ustanovení je jako jediné kogentní. Následující ustanovení mají dispozitivní povahu, platí jen podpůrně, nedohodnou-li si strany ve smlouvě něco jiného, příp. některé ustanovení nevyloučí. 77

§ 28 : Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. 78 Zákon č. 513/1991 Sb. 79 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006.

52

Toto základní ustanovení nám říká: „Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.“ Pro upřesnění uvádím, že komitent je osoba, pro kterou komisionář danou záležitost zařizuje. Většina publikací i autorů považuje za podstatné náležitosti této smlouvy: 

Zařídit obchodní záležitost



Komisionářovo jednání vlastním jménem, avšak na účet komitenta



Úplatnost



Komitent a komisionář musí být podnikateli

V posledním bodu, a to že komitent i komisionář musí být podnikateli ve smyslu ObchZ, se rozchází. Komentář obchodního zákoníku80 tuto skutečnost považuje za jednu z podstatných náležitostí komisionářské smlouvy. Uvádí, že pokud nejsou subjekty podnikateli, pak se nejedná o komisionářskou smlouvu, nýbrž např. o smlouvu o obstarání věci dle OZ. Proti tomuto ovšem oponuje ve svém článku prof. Marek, který poukazuje na dispozitivní úpravu této smlouvy. Tvrdí, že u smluvního typu komisionářské smlouvy není výjimkou, že si smluvní strany písemně sjednají použití těchto smluvních typů ObchZ, přestože nebudou naplněny podmínky stanovené v ustanovení § 261 odst. 1 a odst. 2 ObchZ.81 Příslušné ujednání by bylo provedeno v souladu s § 262 ObchZ82.83 80

Štenglová, I.; Plíva, S. ;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010. 81 Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. 82 Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu. Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany zvolily použití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona. Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba

53

Za obchodní záležitost považujeme záležitost související s podnikatelskou činností. Samotné zařízení bude spočívat v právních úkonech komisionáře, zejména v uzavření smlouvy84. Tím, že komisionář zařizuje danou záležitost vlastním jménem a na účet komitenta, se odlišuje od ostatních smluvních typů příkazních. Toto je podstatný rozdíl od mandátní smlouvy, která je jinak charakterizována totožně. Jestliže by komisionář porušil svůj závazek jednat svým jménem, nevznikly by komitentovi práva a povinnosti ani tehdy, bylo by jednáno v jeho prospěch. I přes to, že smlouva komisionářská je smlouvou úplatnou, nemusí být výše odměny ve smlouvě výslovně uvedena. Svými podstatnými náležitostmi se komisionářská smlouva neodlišuje jen od mandátní smlouvy, ale i od jiných smluv, se kterými může mít některé znaky shodné. Jedná se především o smlouvu zprostředkovatelskou, o obchodním zastoupení, či smlouvu dealerskou. Obchodní zákoník v ustanoveních § 578 až 580 uvádí základní povinnosti komisionáře. Hlavní povinností komisionáře je jednat s řádnou péčí a podle pokynů komitenta a dbát především jeho zájmů. Odchýlit se od pokynů může jen pokud je to v zájmu komitenta a nemohl-li si vyžádat jeho předchozí souhlas. Zájem komitenta musí existovat objektivně, nestačí pouhá subjektivní domněnka komisionáře.

85

Jestliže

se komisionář o získání souhlasu dostatečně nesnažil, a tento souhlas tedy včas nezískal, nemusí komitent takové jednání uznat. Tímto jednáním je vázán sám komisionář za předpokladu, že komitent účinnost tohoto jednání odmítl bez zbytečného odkladu, jakmile se o něm dozvěděl. Ze zákona o cenných papírech můžeme dovodit zásadu, že pokud se komisionář odchýlí od pokynů komitenta a současně sjedná v jeho zájmu výhodnější podmínky, pak veškeré výhody plynou na účet komitenta. V novém občanském zákoníku se již tato zásada proměnila ve výslovné ustanovení, které není

použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. 83 Marek, Karel. Smlouva mandátní a smlouva komisionářská. Právní fórum. 2006. č. 8, str. 283-289. 84 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009, str. 247. 85 Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 308.

54

třeba dovozovat. Nová úprava pamatuje již i na případy, kdy komisionář prodá věc komitenta za nižší cenu, než komitent schválil, či kdy věc koupí za vyšší cenu. Komisionář má ke komitentovi také informační povinnost. Ta se týká všech okolností, které mohou nějakým způsobem změnit komitentovi pokyny ohledně sjednávaných záležitostí. Tuto povinnost je třeba odlišovat od pravidelného podávání zpráv komitentovi o průběhu zařizování dané záležitosti, ke kterému je komisionář povinen na základě smlouvy, nebo na výzvu komitenta. 86 Komisionář by měl vždy jednat v zařizované záležitosti sám. Jestliže nemůže závazek sám splnit, je povinen použít ke splnění záležitosti jiné osoby. Za jednání takové osoby však odpovídá, jakoby jednal sám. Tato povinnost může být smluvně vyloučena. Nový občanský zákoník zcela vypouští toto ustanovení o ručení komisionáře za splnění závazku jinou osobou.87 Podstatou komisionářské smlouvy je, že komitentovi nevznikají žádná práva ani povinnosti vůči třetím osobám. Vždy vše nabývá komisionář, který je dle § 585 ObchZ povinen bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat vše, co přitom získal. To platí i v případech, kdy třetí osoba ví, že komisionář jedná ve prospěch komitenta. Existuje výjimka, kdy komitent může přímo na třetí osobě vyžadovat vydání věci, nebo splnění závazku. Tato situace nastává, jestliže takto nemůže činit sám komisionář z důvodů týkajících se jeho osoby.88 Komitent musí třetí osobě prokázat existenci komisionářského vztahu.89 Mezi hlavní úkoly komisionáře patří nejenom zařídit obchodní záležitost, ale často také dohodnout podmínky realizace smlouvy. Tím jeho úloha končí. Obecně lze říci, že není odpovědný za to, zda třetí osoba skutečně splní to, co s komisionářem sjednala. Na druhou stranu je možné, aby v komisionářské smlouvě bylo ujednáno, že komitent bude oprávněn na komisionáři požadovat splnění závazku třetí osoby, aniž by tato osoba komisionáři plnila. Převzetí takového závazku90 musí být ve smlouvě výslovně uvedeno. Jak uvádí komentář, zpravidla takové ručení bývá ohodnoceno vyšší 86

Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str.1293. 87 Eliáš, K.; Havel, B. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 88 Důvodem může být smrt komisionáře, prohlášení konkursu apod. 89 Marek, Karel. Smlouva mandátní a smlouva komisionářská. Právní fórum. 2006. č. 8, str. 283-289. 90 Toto ručení se označuje jako delkredere.

55

odměnou, avšak oporu v zákoně toto pravidlo nemá. Za splnění závazku třetí osoby také komisionář ručí, porušil-li pokyny komitenta91.92 Komitent má při nesplnění závazku třetí osobou právo požadovat na komisionáři, aby na účet komitenta tento závazek vymáhal. Jedná se o jeho zákonnou povinnost, kterou ovšem komisionář není povinen činit osobně, může vymáháním pověřit i jiné osoby. Může také požádat komitenta, aby vymáhání převzal a ten tak může učinit. Převzetí vymáhání spočívá v tom, že komisionář postoupí své pohledávky vůči třetí osobě, které odpovídají daným závazkům. Neoznačí-li komisionář ve zprávě o výsledku jako osobu, se kterou uzavřel smlouvu, nikoho, uplatní se důsledky předvídané v § 584 odst. 2 ObchZ. Komitent je podle tohoto ustanovení oprávněn vymáhat nárok na plnění závazku ze smlouvy na komisionáři. Využije-li tohoto práva, stává se komisionář stranou prováděcího obchodu vůči komitentovi. Nejpozději od tohoto okamžiku je právní vztah mezi komisionářem a komitentem nutno kvalifikovat rovněž jako samovstup. Zde je jedná o tzv. samovstup. Další možností je právo samovstupu ze strany komisionáře. Právo samovstupu realizuje komisionář tak, že odešle komitentovi zprávu o výsledku, ve které namísto označení třetí osoby, se kterou uzavřel smlouvu, výslovně uvede, že je sám stranou uzavírané smlouvy (případně bude tato skutečnost ze smlouvy zřejmá). Za okamžik uzavření této smlouvy je potom nutno považovat doručení zprávy o výsledku komitentovi. Náležitosti smlouvy uzavřené na základě jednostranného projevu vůle směřujícího k samovstupu komisionáře do práv z takové smlouvy musejí vyplynout právě z obsahu zprávy o výsledku, jíž komisionář doručí komitentovi.93 Ustanovení § 583 ObchZ se zabývá přechody vlastnického práva. Komisionář je v tomto případě zcela vyloučen z nabytí vlastnického práva. Při prodeji tzv. komisního zboží zůstává vlastnické právo komitentovi i po předání věci komisionáři a přechází pak rovnou na třetí osobu. Při získání věci pro komitenta opět nabývá vlastnické právo komitent přímo od třetí osoby. Nabytí vlastnictví třetí osobou při předání věci komisionářem je typickým příkladem nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To je

91

Stává se ručitelem ze zákona a na tento vztah se použije ustanovení § 303 a násl. Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str. 1294. 93 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1643/2005, ze dne 20. 11. 2007. 92

56

možné pouze v obchodním právu. Co se týká odpovědnosti za škodu na svěřených věcech, odkazuje zákon výslovně na ustanovení smlouvy skladovací.94 Jakmile komisionář záležitost zařídí, podá komitentovi zprávu o výsledku. Ta je předpokladem pro zaplacení odměny. Obsah není zákonem definován, avšak musí být v ní označena osoba, se kterou byla smlouva uzavřena. Jestliže tak neučiní, může se domáhat komitent plnění na komisionáři. Jak jsem již výše uvedla, nárok na zaplacení odměny vzniká zařízením záležitosti, podáním zprávy o výsledku a příp. vymáháním, provedením vyúčtování, vydáním věci a převodem práv. Pokud přesná výše odměny nebyla ve smlouvě uvedena, náleží komisionáři odměna přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku. Zároveň s vyplacením odměny je komitent povinen uhradit komisionáři náklady95, které nutně, nebo užitečně vynaložil při splnění svého závazku. Pokud nastanou pochybnosti, zda jsou součástí odměny i náklady, má se za to dle ObchZ, že ano. Úprava komisionářské smlouvy uvedená v obchodním zákoníku neobsahuje zvláštní ustanovení o výpovědi smlouvy. Ustanovení pro tyto případy odkazuje na smlouvu mandátní.

4.2. Jiné typy nepřímého zastoupení Do nepřímého zastoupení můžeme zařadit také instituty upravené občanským zákoníkem. Jedná se o smlouvu o obstarání věci a smlouvu o obstarání prodeje věci. Obě tyto smlouvy jsou podtypy smlouvy příkazní.

4.2.1. Smlouva o obstarání věci Tato smlouva není jednoznačným zástupcem nepřímého zastoupení, jelikož může představovat i přímé zastoupení. Rozhodné je, zda je obstaravateli udělena plná moc objednatelem. Pokud ano, jedná se o přímé zastoupení. Pokud by tato plná moc udělena nebyla, musí obstaravatel provést obstarání věci vlastním jménem na účet 94

Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str. 1295, x Marek, Karel. Smlouva mandátní a smlouva komisionářská. Právní fórum. 2006. roč. , č. 8, str. 283-289. 95 Náklady na skladné, přepravné, provize.

57

objednatele. Obstaravatel při obstarávání musí dbát pokynů objednatele. Odchýlení je možné jen v zájmu objednatele a nemůže-li dosáhnout jeho souhlasu. Podstatnými znaky této smlouvy jsou určení předmětu obstarání, cena (odměna) a doba obstarání. Zákon stanovuje, že předmětem může být pouze věc určitá, což je velmi nepřesné označení. Co je určitou věcí, se dozvídáme z předmětu příkazní smlouvy, která je obecnou úpravou smlouvy o obstarání věci. Předmětem tedy může být obstarání záležitosti. Jestliže by tato záležitost nebyla přesně určena, chyběl by podstatný znak, smlouva by byla neplatná. Doba obstarání může být určena určitým datem, lhůtou, či jinak. Není-li uvedena doba obstarání, nejedná se o tento typ smlouvy, nýbrž o obecnou příkazní smlouvu.96 Smlouva se uzavírá písemně i ústně. Jestliže je smlouva mezi obstaravatelem a objednatelem uzavřena ústně, obstaravatel má povinnost předat objednateli písemné potvrzení o uzavření smlouvy. Porušením této povinnosti nemá vliv na samotnou platnost smlouvy, jelikož se nejedná o zákonem předepsanou formu.97 Je-li stanoveno ve smlouvě, nebo vyplývá-li přímo ze zákona, je možné od smlouvy odstoupit. Objednatel může odstoupit kdykoliv bez udání důvodů až do doby, než bude záležitost obstaraná. Objednateli vzniká povinnost nahradit obstaravateli účelně vynaložené náklady i újmu, jíž nebylo možné zabránit.

4.2.2. Smlouva o obstarání prodeje věci Na rozdíl od smlouvy o obstarání věci tato smlouva je vždy projevem nepřímého zastoupení. Kupní smlouvou, kterou uzavře, se tak zakládá vztah mezi ním a třetí osobou, nikoliv mezi třetí osobou a objednatelem. Jedná se o komisní prodej, při němž

96

Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: .H. Beck, 2010, str. 2046. 97 Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str. 2047.

58

obstaravatel svým jménem prodává věc, jejímž vlastníkem je objednatel. Proto i za případné vady odpovídá pouze obstaravatel.98 Podstatou této smlouvy je závazkově právní vztah mezi objednatelem a obstaravatelem, jehož obsahem je především povinnost obstaravatele učinit opatření potřebná k prodeji objednatelovy věci a povinnost objednatele zaplatit odměnu, jestliže věc prodá.99 Obstaravatel musí movitou věc převzít, věc má v detenci, vlastnické právo na něj nepřechází. Smlouva o obstarání prodeje věci je vždy smlouvou úplatnou. Tato odměna náleží až po úspěšném prodeji věci. Její výše závisí jen na dohodě stran. Cena, za kterou se věc má prodat, nemusí být stanovena pevnou částkou. Může být určena také pomocí nejnižší hranice. Je hrazena obstaravateli, který si z ní strhne výši své odměny. Strhnout více může, jestliže věc prodal za vyšší cenu, než bylo dohodnuto. Předmětem smlouvy je vždy věc v právním smyslu, nikoliv záležitost jako u smlouvy o obstarání věci, která musí být řádně popsána a identifikovaná. Důležitou součástí smlouvy je také určení poplatku pro případ odstoupení od smlouvy. Tento poplatek slouží k zajištění jistoty mezi stranami, jelikož tím, že objednatel věc odmítne prodat, obstaravatel přichází o svou odměnu a také k náhradě nákladů účelně vynaložených obstaravatelem. Odstoupení od smlouvy není přímo v zákoně uvedeno, z obecných ustanovení příkazní smlouvy ale vyplývá, že je možné od smlouvy odstoupit kdykoliv. Vždy by ale měl být vztah mezi obstaravatelem a objednatelem založen na důvěře a poctivosti. Smlouva se ruší, jestliže obstaravatel věc neprodá do tří měsíců od uzavření smlouvy. Tato lhůta může být dohodnuta kratší i delší.

98

Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str. 2050. Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str.2050.

59

5. Zastoupení právnických osob a prokura 5.1. Zastoupení právnických osob Pro začátek považuji za příhodné krátce charakterizovat právnickou osobu. Právnické osoby jsou osoby odlišné od osob fyzických. Jsou to uměle vytvořené subjekty, které v právních vztazích vystupují a jednají jako lidé. Podstatu právnických osob tvoří buď lidé, nebo věci. Dle tohoto rozlišujeme: a) sdružení fyzických nebo právnických osob, b) účelová sdružení majetku, c) jednotky územní samosprávy, d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon Právnickými osobami jsou pouze takové organizace, které vznikly zákonným způsobem. Většinou vznikají na základě písemných smluv nebo zakládacích listin zápisem do evidence, tj. do obchodního nebo jiného rejstříku. Zanikají výmazem z této evidence, zpravidla po likvidaci. Právnické osoby činí právní úkony osobně (tedy statutárním orgánem)100, nebo v zastoupení. Zastoupení právnických osob není jednoznačně v občanském zákoníku upraveno. Najdeme zde jen zmínku o tom, kdo za právnickou osobu činí právní úkony. Z ustanovení § 20 odst. 1 a 2 OZ tedy plyne, že za právnickou osobu činí právní úkony ti, jež jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány) a její pracovníci či členové, pokud je tak stanoveno ve vnitřních předpisech, nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Podrobnější úpravu zastoupení nalezneme v obchodním zákoníku. Zde je upraveno především zákonné zastoupení podnikatele a obchodních společností.

Zákonné zastoupení Zákonné zastoupení může vzniknout na základě rozhodnutí státního orgánu, nebo přímo ze zákona. Občanský zákoník však zákonné zastoupení zužuje pouze na 100

Kapitola 2.1.3. Osoba zástupce.

60

osoby fyzické. Z tohoto důvodu je třeba brát ustanovení § 26 a násl. OZ jako zvláštní úpravu ve vztahu k pojmové definici v § 23 OZ.101 Zákonné zastoupení právnických osob je tudíž upraveno i jinde, např. v § 20 odst. 2 OZ a také v § 15 a 13 odst. 3 ObchZ.102 Obecná úprava zákonného zmocnění vychází z ustanovení § 15 ObchZ. Jedná se o speciální úpravu v obchodním zákoníku, sice podobnou, ale přece jen odlišnou od § 20 odst. 2 OZ. Úprava občanskoprávní se pro podnikatele nepoužije, pokud jde o vymezení okruhu osob oprávněných podnikatele ze zákona zastupovat. Po novele103 se neuplatní, ani pokud jde o důsledky překročení rozsahu oprávnění jednajícími osobami.104 Ustanovení § 15 ObchZ stanovuje, že ten, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Je-li osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení § 15 ObchZ, současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně (v rozsahu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena) zákonným zástupcem této osoby podle § 15 ObchZ.105 Zákonným zástupcem se tedy osoba stane za splnění dvou podmínek.106 První podmínkou je pověření. Obchodní ani občanský zákoník jej blíže nevymezují. Je třeba vycházet ze zásady, že rozhodující je skutečný stav. Obecně lze říci, že pověření je odlišné od institutu plné moci, je neformální a operativní.107 Nemusí se jednat o pověření k zastupování, stačí pověření k činnosti, která s sebou nese povinnost činit určitá jednání. Nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení.108 V praxi takové pověření může mít podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele. Není nutné, aby oprávnění podepisování smluv bylo uvedeno ve vnitřních předpisech nebo v náplni práce, jestliže toto oprávnění vyplývá přímo ze zákona.109 Pověřením není vykonávání 101

Zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci. 102 Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo. 1. díl. I. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 417. 103 Zákon č. 370/2000 Sb. 104 Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010. 105 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3540/2008, ze dne 23. 9. 2010. 106 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 328/2004, ze dne 3 . srpna 2005. 107 Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo. 1. díl. I. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 418. 108 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 41/2011, ze dne 12. 8. 2011. 109 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2004/2008, ze dne 1. 9. 2008.

61

činnosti na základě smlouvy mandátní, ani smlouvy o obchodním zastoupení. Oprávnění mandatáře a obchodního zástupce vzniká na základě plné moci udělené ve smlouvě nebo mimo ni. Druhou podmínkou je obvyklost činnosti při provozování podniku. Tato obvyklost se posuzuje případ od případu, jelikož každý podnik je jiný a tudíž je jiná i obvyklá provozní činnost. Obvyklost je i kritériem rozsahu zmocnění. Pověřená osoba je oprávněna činit za právnickou osobu jako zákonný zástupce pouze úkony obvyklé. V případě překročení rozsahu zmocnění a učinění jiných než obvyklých úkonů je právnická osoba takovým jednáním vázaná, nevěděla-li třetí osoba o překročení a vzhledem ke všem okolnostem vědět nemohla. Toto zmocnění nezaniká smrtí zastoupeného podnikatele, nestanovil-li, že má trvat pouze za jeho života. Po jeho smrti je činnost zástupce omezena na obvyklé hospodaření. Není zcela jasné, jaký je vztah mezi „úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází“ a „úkony v rámci obvyklého hospodaření“110. Vedle obecné úpravy zákonného zastoupení právnických osob dle ObchZ existují i tři úpravy zvláštního charakteru. První z nich se týká vedoucího odštěpného závodu nebo jiné organizační složky podniku. Tyto osoby se stávají okamžikem zapsání jejich jména a bydliště do obchodního rejstříku zákonným zástupcem.

111

Od této doby je vedoucí odštěpného

závodu bez zvláštního zmocnění činit jménem právnické osoby všechny právní úkony týkající se právě a jen odštěpného závodu, který řídí.112 Veškerá omezení na základě vnitřních pokynů jsou navenek neúčinná. Děje se tak z důvodu ochrany dobré víry třetích osob. Dalším zvláštní úpravou je § 16 ObchZ. Zde se nejedná o zastoupení v pravém slova smyslu, považuje se spíše za fikci zastoupení113. Zakotvuje vázanost právnické osoby jednáním jiné osoby, pokud k němu došlo v provozovně právnické osoby.

110

Štenglová, I.; Plíva, S.;Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010. 111 Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 79. 112 Autorský kolektiv. Podnikání. Praha: ASPI 2008. 113 Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 83.

62

Vázanost vzniká za podmínky, že třetí osoba, s níž bylo jednáno, nemohla vědět, zdali je osoba jednající za právnickou osobu k tomu oprávněna. Opět se takto děje z důvodu ochrany dobré víry třetích osob, ale také nutí právnickou osobu k řádnému zajištění chodu provozovny proti zneužití neoprávněnou osobou114. Poslední zvláštní úpravu zákonného zastoupení má i žaloba společníka nebo akcionáře.115 Společník, akcionář může za splnění konkrétních podmínek podat jménem své společnosti žalobu proti osobám ve funkci statutárního orgánu o náhradu škody., příp. žalobu proti jinému společníkovi, akcionáři na splnění vkladu. Rovněž jednání zakladatelů jménem založené společnosti dle § 64 ObchZ je zákonným zastoupením vnikající společnosti, která jako právní subjekt dosud neexistuje.116 Smluvní zastoupení Na smluvní zastoupení se užije obecná úprava obsažená v občanském zákoníku v § 31 a násl. Ta se týká zastoupení právnických i fyzických osob osobami právnickými i fyzickými. Jen dle této úpravy se řídí institut plné moci. V některých případech je zmocnění předepsáno jako povinné.117 V obchodním zákoníku nalezneme úpravu zvláštního druhu zastoupení používaného výhradně v obchodních vztazích. Toto zastoupení nazýváme prokura. NOZ stal jednotným základem právní úpravy soukromoprávních právnických osob. Tento zákon vychází z fikční teorie právnických osob, podle níž jsou tyto osoby jen umělé výtvory právního řádu. Mají způsobilost k právům a povinnostem, ale nemají způsobilost k právním úkonům. NOZ zcela opouští současnou koncepci přímého jednání právnických osob prostřednictvím jejich statutárních orgánů a nahrazuje ji německou koncepcí zastoupení, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o zastoupení právnické osoby. NOZ stanovuje především pravidla pro zastoupení podnikatelů v právním styku. Klade důraz na smluvní zastoupení se zvýšenou ochranou třetích osob. NOZ zakotvuje opatrovníka právnické osoby. Řeší tak spor, zda je vůbec možné právnické osobě opatrovníka ustanovit. Opatrovníka ustanoví soud v případě, že jsou 114

Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006, ze dne 15. 10. 2008. Jedná se o případy podávání žalob dle § 82a, §131a, § 182 odst. 2 ObchZ. 116 Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo. 1. díl. I. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, str. 419. 117 Např. k uzavírání burzovních obchodů na komoditní burze, kde musí být úředně ověřená plná moc. 115

63

zájmy jeho statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li jiného vhodného člena ji k jejímu zastupování, tedy v případech, kdy je to potřebné. Opatrovníkem může být jmenována jen osoba splňující podmínky stanovené pro způsobilost být členek statutárního orgánu. Je ustanovena osoba soudem vybraná, ale i osoba navržená společností v rámci zakladatelského jednání jejích společníků. Výčet jeho práv a povinností se shoduje s právy a povinnostmi člena statutárního orgánu. Jeho hlavním úkolem je obnovit statutární orgán společnosti, aby mohla znovu samostatně fungovat. Zákon mu ukládá při tomto postupovat s odbornou péčí.

5.2. Prokura V oblasti obchodněprávních vztahů je prokura nejširší forma smluvního dobrovolného udělení práva zastupovat.118 Úprava je obsažena pouze v obchodním zákoníku v § 14, občanské právo ji nezná. I přesto se některé otázky neřešené obchodním zákoníkem ohledně prokury budou řešit dle obecné úpravy zastoupení obsažené v občanském zákoníku. Prokura je široce koncipovaná plná moc a vůči třetím osobám neomezitelná. Jedná se o zákonem upravenou schopnost zastupovat podnikatele, není však zákonným zmocněním. Jelikož jde o pověření k zastupování, je od sebe odděleno toto pověření a vnitřní vztah prokuristy k podnikateli. Tento vnitřní vztah může být založen na smlouvě jakéhokoli druhu.119 Prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Znamená to, pokud je platně udělena prokura, automaticky v sobě zahrnuje i zvláštní plnou moc potřebnou např. k návrhu na zápis nebo změnu, výmaz zápisu v obchodním rejstříku.120Vnitřní pokyny dané podnikatelem prokuristovi mají význam pouze v jejich vztahu, vůči třetím osobám význam nemají. Porušení takových pokynů může být základem pro odpovědnost prokuristy za způsobenou škodu.

118

Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005, str. 252. 119 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2713/2009, ze dne 25. 11. 2009. 120 Ustanovení § 31 odst. 1 ObchZ.

64

Rozsah prokury je dán přímo ze zákona. V ustanovení § 14 odst. 1 ObchZ je uvedeno jeho zmocnění ke všem právním úkonům, ke kterým dochází při provozu podniku vyjma zcizování121 a zatěžování122 nemovitostí. Je možné prokuristovi udělit zmocnění i k těmto jednáním, ale musí být takto v prokuře výslovně uvedeno. Pak je prokuristova dispozice prakticky neomezená. Není vyloučena možnost udělit v prokuře jen zmocnění zcizovat, nebo jen zatěžovat nemovitosti. Stejně tak není vyloučeno omezit tato oprávnění, např. cenou nemovitosti, nebo jen na úplatné zcizení.123 Při posuzování, co patří do okruhu právních úkonů souvisejících s provozem podniku, se posuzuje povaha podniku a jeho provozu124. Mimo tento okruh patří jednání týkající se podnikatelova majetku, právní úkony mimo podnikání a i tzv. mimořádné právní úkony přesahující rámec běžného provozu. U překročení oprávnění rozeznáváme dvě situace. Jestliže překročil své oprávnění vyplývající z prokury, bude jeho jednáním podnikatel vázán, neoznámil-li třetí osobě svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dozvěděl. Jestliže ale prokurista překročí své oprávnění ohledně zcizování a zatěžování nemovitostí, aniž by bylo toto zmocnění výslovně v prokuře uvedeno, není jeho jednáním podnikatel vázán. Nejedná se zde o ochranu dobré víry třetích osob, jelikož tato osoba musí vědět, že prokuristovo oprávnění je jen v zákonném rozsahu, není-li ji prokázáno jinak. Vzhledem k tomu, že prokurista zastupuje podnikatele v provozu jeho podniku, půjde obvykle o činnost vykonávanou úplatně. Prokuristovi proto náleží za zařizování záležitostí podnikatele úplata podle jejich ujednání. Není-li úplata ve smlouvě stanovena, je podnikatel povinen zaplatit prokuristovi úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou prokurista uskutečnil při zařízení záležitosti. Pokud naopak prokuristovi vzniknou v souvislosti s obstaráváním záležitostí společnosti náklady, má právo, aby je společnost uhradila, neboť jde o 121

Zcizováním se rozumí prodej, darování, směna za jinou věc, u státních podniků i převod na jinou státní organizaci. 122 Zatěžováním se rozumí zřízení zástavního práva, nebo věcného břemene. 123 Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, str. 49. 124 Provozem rozumíme užívání a nakládání s komponenty, z nichž se podnik skládá a vytváří a které vypočítává § 5 odst. 1 ObchZ. Jsou to hmotné složky podnikání, osobní složky podnikání a nehmotné složky podnikání, tedy věci, práva a jiné majetkové hodnoty, pokud patří podnikateli a louží k provozování podniku.

65

kompenzaci nákladů, které byly vyvolány udělením prokury a její skutečnou praktickou realizací. I zde se posuzuje účelnost a nutnost nákladů.125 Prokuru můžeme dělit na základní a rozšířenou. Základní prokura je prokura vymezená zákonem, bez oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti, zatímco rozšířená prokura v sobě již tato zmocnění zahrnuje. Dále rozdělujeme na prokuru individuální a kolektivní. Kritériem zde je, kolik prokuristů podnikatel má, rozlišují se podle toho, zda je každý prokurista oprávněn jednat samostatně, nebo je k tomuto jednání potřeba více prokuristů.126 Předpokladem vzniku prokury je její písemné udělení. Udělit prokuru může pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku, ať už ze zákona, nebo u fyzické osoby na vlastní žádost. Dosud nezapsaný podnikatel by mohl prokuru udělit, ta by se ovšem stala účinnou až ode dne zápisu podnikatele a prokuristy do obchodního rejstříku. U právnické osoby může být prokura udělena a odvolána pouze statutárním orgánem, nikoli zákonným zástupcem dle § 15 ObchZ.127 Prokuristou se stává pouze fyzická osoba způsobilá k právním úkonům, nevyžaduje se, aby byla zároveň zaměstnancem, společníkem, nebo členem dané společnosti. Prokuru lze udělit i více osobám, pak je nutné určit, jakým způsobem jsou oprávněni jednat. Zákon výslovně uvádí možnost každého prokuristy jednat samostatně, nebo je k zatupování třeba souhlasného projevu všech, nebo alespoň dvou prokuristů. Tato skutečnost musí být uvedena v návrhu na zápis prokury do obchodního rejstříku. Ten musí ještě obsahovat kromě obecných náležitostí také údaj o jméně a bydlišti prokuristy a způsobu, jakým prokurista za podnikatele podepisuje, včetně tzv. podpisového prohlášení prokuristy.128 Prokura nabývá účinnosti až dnem zápisu do obchodního rejstříku, kam se zapíše jméno a bydliště prokuristy. Při svém jednání se prokurista prokazuje právě výpisem

125

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2713/2009, ze dne 25. 11. 2009. Bejček, J. Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 81. 127 Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13.vyd.Praha: C.H. Beck, 2010, str. 50. 128 Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 83. 126

66

z obchodního rejstříku. Za podnikatele se podepisuje tak, že k jeho obchodnímu jménu připojí svůj podpis s dodatkem označujícím prokuru129. Ustanovení § 14 odst. 7 ObchZ se zabývá zánikem prokury. Dle něj prokura tedy zásadně nezaniká smrtí podnikatele. Podnikateli je přiznána možnost omezit trvání prokury na dobu svého života. Otázkou je, kdy takové prohlášení může učinit, zda má být uvedeno již od počátku, nebo je lze stanovit dodatečně. Prameny hovoří, že je jedno, kdy takové prohlášení učiní. Existuje jedna podmínka a to, že musí být provedeno písemně, jelikož i prokura by měla být písemně udělena. Tato prokura udělena s trváním pouze za života zaniká okamžikem smrti podnikatele. Zánik není podmíněn výmazem prokury z obchodního rejstříku, kde se mimochodem ani toto omezení za života nijak neprojeví. Pokud prokura smrtí nezanikne, dojde i přesto k jejímu omezení. Toto omezení vzniká přímo ze zákona. Prokurista je oprávněn nadále vykonávat bez souhlasu soudu a dědiců pouze úkony v rámci obvyklého hospodaření. Současně je povinen podat neprodleně návrh soudu na zápis daného omezení do obchodního rejstříku. Právní úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření nejsou prokuristovi zakázány, činit je může pouze se souhlasem soudu a dědiců. Zde se vyžaduje kumulace obou souhlasů. Nestačí tedy, aby souhlas udělil jen soud, nebo jen dědicové. Bez těchto souhlasů by jednal prokurista neoprávněně a jeho jednání by bylo neplatné. Není zde zřejmé, o jakou neplatnost se jedná. Prof. Bejček považuje neplatnost za relativní, jelikož slouží především k ochraně dědiců, proto by se jí mohl dovolávat pouze dědic.130 Tomu odporuje doc. Plíva, který se ve svém článku přiklání k absolutní neplatnosti, protože vyžaduje-li se i souhlas soudu, nelze jednoznačně tvrdit, že absence souhlasu je pouze ochranou některého účastníka. 131 Při zániku podnikatele (právnické osoby) s právním nástupcem prokura nezaniká, právní nástupce převezme na sebe veškerá práva i závazky, i ty vyplývající z prokury. Na stejném principu pak nezaniká prokura ani při sloučení, nebo splynutí 129

Např. prokurista, in procura, per procura, příp. zkratkami Ppa, p.pr., p. p. Bejček, Josef.; Kotásek, Josef; Pokorná, Jarmila. Soudně nezákonné zákonné zastoupení, aneb Curia poduta, causa finita?. Obchodněprávní revue. 2009. roč. 1, č. 2, str. 31-60 x Plíva, Stanislav. K některým otázkám § 14 a § 15 obchodního zákoníku. Právo a podnikání. 2005. č. 9, str. 2-5. 131 Plíva, S. K některým otázkám § 14 a § 15 obchodního zákoníku. Právo a podnikání. 2005. č. 9, str. 25. 130

67

podniku. Zde je důležité, že je na koho převést práva a závazky z prokury vyplývající. Prokura není automaticky zrušena ani prodejem podniku, jeho zcizením či zastavením provozu. Prokurista nemůže vykonávat obvyklé hospodaření, ale je povinen dozírat, aby na majetku nevznikla škoda.132 Mimo tento zánik existují ještě další možnosti zániku prokury. Může zaniknout odvoláním, což vyplývá z ustanovení, kde je řečeno, že valná hromada rozhoduje o jmenování a odvolání prokuristy. Argumentací a minori ad maius můžeme toto ustanovení vztáhnout na každého podnikatele. Prokurista také může svou prokuru vypovědět, nebo se dohodne s podnikatelem na jejím zrušení. V tomto případě pozbývá účinnosti vůči třetím osobám až výmazem z obchodního rejstříku. Zánik prokury je automaticky vyvolán i ztrátou způsobilosti k právním úkonům prokuristy, příp. jeho smrtí. Dle nové úpravy se prokura přesunula do občanského zákoníku do jeho části první, dílu druhého pod smluvní zastoupení. Díky tomuto přesunu se na prokuru použijí všeobecná ustanovení o zastoupení a i všechny instituty smluvního zastoupení, není-li stanoveno jinak. Nový občanský zákoník zachovává podstatu prokury, novinkou je možnost udělení prokury pouze pro určitou pobočku závodu nebo pouze pro některý z několika závodů. Tato možnost se běžně používá v jiných právních řádech, u nás byla používána do roku 1964. Další změna spočívá v úpravě odpovědnosti prokuristy. V nynější úpravě obchodního zákoníku přímo chybí, nový občanský zákoník ji výslovně zakotvuje jako péči řádného hospodáře. Většina ustanovení o prokuře jsou dispozitivního charakteru, NOZ přináší jednu z mála kogentních. Tou je výslovný zákaz udělení prokury právnické osobě. Oproti současnému pojetí prokury se opouští pojetí prokury podmíněné zápisem do obchodního rejstříku. Prokura nabývá účinnosti již udělením, stejně jako plná moc. Povinnost jejího zápisu je zachována, ale již ne jako podmínka její vlastní účinnosti, ale ve vztahu k účinkům publicity. Dokud nebude prokura do obchodního rejstříku zapsána, je ochrana třetích osob dostatečně zabezpečena ustanoveními o ochraně dobré víry.133 132

Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010, str. 85. 133 Korbel, František. Smluvní zastoupení v novém občanském zákoníku. Bulletin Advokacie. 2011. č. 5, str. 46-51.

68

Zhodnocení platné právní úpravy a úvahy de lege ferenda

V této práci jsem se zaměřila hlavně na dosavadní úpravu zastoupení uvedenou v občanském a obchodním zákoníku a v zákoně o rodině. Svou prací jsem chtěla poskytnout ucelený náhled na zastoupení jako institut práva soukromého. Již při vyhledávání zdrojů jsem narazila na problém. Úprava zastoupení je roztříštěna do více právních předpisů a každý z nich se zabývá jen určitým typem zastoupení, nebo jen charakterizuje zastoupení pro určitý subjekt. Komplexní úpravu neposkytuje žádný. Z tohoto důvodu je orientace složitější. Znění občanského zákoníku víceméně zůstalo stejné od doby jeho vzniku, tedy od roku 1964. Úprava zastoupení v občanském zákoníku není příliš obsáhlá, podrobná, dalo by se říci je i velmi nejednoznačná a nepřesná. Pro dnešní dobu a společnost velmi nedostatečná. Problémem je i to, že tento institut není nijak zvlášť předmětem odborných prací autorů. Komentáře a učebnice nenabízejí mnoho nového, víceméně opakují obecně známé základní informace. V rámci české literatury nenajdeme jediné monografické dílo, které by se zastoupení věnovalo. Pokud se týká různých časopiseckých článků, ty se zaobírají především problematikou plné moci. Mnoho informací musíme čerpat z judikatury, která se ovšem zaobírá zejména také zplnomocněním. Např. takovému zákonnému zastoupení obecně se moc autorů nevěnuje. Pokud už nějaký příspěvek nalezneme, popisuje především zastoupení nezletilců (a to mnohdy pouze v rámci občanského práva procesního). Má se za to, že občanský zákoník obsahuje obecnou úpravu zastoupení občanskoprávních subjektů. Dle mého názoru je ovšem zaměřen především na fyzické osoby. Právnická osoba, jelikož je považována za rovnocenný subjekt soukromého práva, by si zasloužila širší úpravu, jelikož úprava obsažena v obchodním zákoníku je nesystematická. Není přesně označeno, koho právo za zástupce právnické osoby vlastně považuje. Zastupování právnické osoby je vyvozováno ze smyslu jednotlivých ustanovení, která jsou ovšem zařazena pod dost obecný název Jednání podnikatele. Za nedostatek dnešní úpravy zákonného zastoupení považuji především zahrnutí zastoupení na základě zákona a zastoupení na základě soudního rozhodnutí pod jednotný název Zákonné zastoupení. Je to zcela nepřesné, jelikož jak v dřívější kapitole

69

uvádím, jejich důvod vzniku je úplně odlišný. Dle mého názoru se jedná o dva samostatné instituty, které by měly být upraveny zvlášť. Za nedostatečnou považuji též úpravu osoby opatrovníka dospělé osoby. Nynější ustanovení upravující zákonné zastoupení neobsahuje žádné bližší podmínky, které osoba potencionálního opatrovníka musí splňovat. Rozsah a příp. omezení jeho oprávnění zde zákonodárce taktéž neupravuje. Práva a povinnosti opatrovníka se dozvídáme jen z komentářů k občanskému zákoníku, který podle mého názoru stanovil nějaká základní práva a povinnosti opatrovníka především ze soudní i právní praxe. Úprava smluvního zastoupení obsahuje jednu velkou nepřesnost. Už i název zastoupení na základě plné moci je zcela scestný. Z jednotlivých ustanovení i ze samotného názvu vyplývá, že zastoupení v tomto případě vzniká udělením plné moci. Tato problematika je častou kritikou mnoha autorů. Za hlavní právní důvod vzniku smluvního zastoupení lze považovat dohodu o zastoupení (v jakékoliv formě a jakéhokoliv názvu), tedy dvoustranný právní úkon. Ohledně zániku samotného smluvního zastoupení se také nic nedozvíme. Vybrané paragrafy upravují jen zánik plné moci, z čehož laik může dovodit i zánik zastoupení. Otázka zániku smluvního zastoupení je velmi diskutovaná. V odborné veřejnosti existují různé názory na jeho zánik, proto si myslím, že je na místě, aby tato problematika byla řádně upravena. Především v zájmu právní jistoty zúčastněných osob. Dle mého názoru by mělo být právo přístupné i pochopitelné širší laické veřejnosti. Dosavadní úprava zastoupení jí ucelený pohled nedává. Laická veřejnost neví, nebo nemá přístup k jiným zdrojům úpravy, tudíž se její představa zastoupení zužuje pouze na ustanovení obsažená v občanském zákoníku, příp. v zákoně o rodině. Z tohoto důvodu považuji za vhodné scelit úpravu zastoupení do jedné komplexní úpravy. Nový občanský zákoník takovou mou představu svým způsobem splňuje. Ustanovení o zastoupení jsou obsažena v jednom dokumentu, i když zastoupení nezletilých nalezneme odděleně v jiné části. Zahrnuje v sobě nejenom zastoupení dle občanského práva, ale také dle obchodního práva a i již zmiňovaného práva rodinného. Nový občanský zákoník mimo jiné nově nedovoluje zbavit osobu způsobilosti k právním úkonům (nově ji pojmenovává svéprávnost). Tím se samozřejmě i upraví

70

možnosti zákonného zastoupení na základě soudního rozhodnutí. Otázkou je, kam až bude moci zajít omezení svéprávnosti, zda se tedy nejedná jen o slovíčkaření a omezením ve všech právních úkonech bude osoba vlastně zbavena možnosti za sebe jednat. Výhodou nového občanského zákoníku je již jeho nová úprava smluvního zastoupení, ze které je patrno, na jakém základě smluvní zastoupení vzniká (dohoda o zastoupení) a jakou funkci má plná moc. Vymezení zániku tohoto vztahu se vztahuje nově na zmocnění, ne tedy na plnou moc jako dnes. Je tedy mnohem zřetelněji pochopitelné, jak může smluvní zastoupení zaniknout. Pod smluvní zastoupení zcela logicky zahrnuje i úpravu prokury. Dalším plusem nového občanského zákoníku je také bezesporu to, že již důsledně odděluje zastoupení na základě zákona a na základě soudního rozhodnutí. Nedochází již tak k jejich záměně, či směšování. Za velmi příhodné hodnotím také jeho úpravu opatrovníka dospělých osob a také to, že chápe osobu s omezenou svéprávností stále jako hodnotnou osobu a přikazuje opatrovníkovi tak s ní i jednat. Ve své úpravě vyřešil spornou otázku, zda je vůbec možné právnické osobě zřídit opatrovníka. Nejen že jasně formuloval, že může být ustanoven, ale i poskytl představu, kdo jím může být. Jako neúplné hodnotím to, že k těmto ustanovením není připojeno ustanovení, ze kterého se dovídáme, kdy je třeba opatrovníka ustanovit. Výraz „pokud to potřebuje“ může být zavádějící, jelikož v jiném paragrafu zákoník přímo uvádí výčet situací. Snaha o odlehčení soudům se odrazila ve zřízení opatrovnické rady. Ta by měla nově namísto soudu rozhodovat o podstatných záležitostech osoby opatrovance. Toto zřízení je dle mého názoru krokem kupředu ve prospěch soudů, ale i přesto považuji dřívější úpravu za více nezávislou. Soud mohl rozhodovat nezaujatě a objektivně, což se u opatrovnické rady nedá za každé situace předpokládat. Novinkou v zastoupení uvedenou v novém občanském zákoníku je zastoupení členem domácnosti. Toto zastoupení by mělo představovat zjednodušení vybírání vhodných zástupců. V dnešní praxi je zastoupení těchto osob svěřováno rodinným příslušníkům, a proto si myslím, že tato nová úprava je převtělením této praxe do zákonného ustanovení. Za velmi pozitivní hodnotím zřízení institutu Nápomoci při rozhodování. Dle mého názoru by mohlo dojít ke snižování počtu omezování ve

71

způsobilosti k právním úkonům. Je to možnost pomoci, aniž by osoba musela být omezena a musel by jí být ustanoven opatrovník. Posiluje se tím i právní jistota třetí osoby, s níž je jednáno. Úprava zastoupení nového občanského zákoníku je bezesporu rozepsána podrobněji a přesněji, než jak ji dnes představuje nynější občanský zákoník. Jeho zastaralá úprava obsahuje nepřesnosti a spornosti, které se NOZ snaží napravovat. Dle mého názoru je pro laickou společnost podrobnější úprava vhodnější, jelikož právo by nemělo sloužit jen vyvoleným.

72

Abstrakt

ZASTOUPENÍ Práce se zaměřuje na zastoupení z hlediska občanského práva, zákona o rodině a obchodního práva. Tato problematika je zpracována komplexně a zahrnuje veškeré základní atributy zastoupení. Práce vychází z nynější úpravy soukromého práva a obsahuje upozornění na změny v novém občanském zákoníku účinném od ledna 2014. Hodnotí dosavadní úpravu v porovnání s budoucími změnami. Poukazuje na spornosti, nejasnosti a nepřesnosti obsažené v nynějším občanském zákoníku. Práce se soustředí na zastoupení obecně a jeho jednotlivé druhy vycházející z občanského zákoníku. Dále obsahuje úpravu zastoupení v rámci obchodního zákoníku, který je zaměřen na zastoupení právnických osob a prokuru. Z rodinného práva čerpá úpravu zastoupení nezletilých a opatrovnictví, poručnictví.

Klíčová slova: zastoupení, zmocnění, plná moc, opatrovnictví, poručnictví, prokura, zastoupení právnických osob

73

Abstract

REPRESENTATION This theses focused on representation in term sof civil law, family law and business law. This issues is processed komplex and contains all the basic attributes of representation. Theses is based on current treatment of private law and it highlights the changes in new civil Code effective since january 2012. It evaluates legislation in comparison with future changes. It refers to mootness, uncertainties and inaccuracies contained in the current Civil Code.

The work focuses on the representation in general

and its different types based on the Civil Code. It also contains a modification in the representation of the Commercial Code, which focuses on representing corporate and procuration. The presentation draws on family law representation and guardianship of minors, guardianship.

74

Použitá literatura Literatura: Autorský kolektiv. Podnikání. Praha: ASPI 2008. Bejček, J.; Eliáš, K.; Raban, P. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: CH. Beck, 2010. Drápal, L.; Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1-200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. Drobnig, Ulrich. Zastoupení v budoucím evropském soukromém právu a český návrh. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 50-62. Eliáš, K.; Havel, B. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. Hušáková,M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: C.H. Beck, 2005. Karfíková, Melicharová, Pita. Několik poznámek k problematice zastoupení na základě plné moci. In Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, a.s., 2005. Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek, M., Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 4. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005. Kuklík, J., Dějiny československého práva 1945 – 1989. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2011. Malý, K., a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Linde Praha, a.s., 2005.

75

Mitlöhner, M. Občanské právo hmotné, rodinné právo, občanské právo procesní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010. Tichý, Luboš. Základní otázky smluvního zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 63-84. Pohl, Tomáš. Právní moc a zastoupení. In Švestka, J.; Dvořák, J.; Tichý, L. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 3. díl. Praha: ASPI – Wolters Kluwerr, 2008, str. 85-90. Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008 Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010 Radvanová, S.; Zuklíková, M. Kusr občanského práva – Instituty rodinného práva. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, 1999 Pospíšilová, A. a kol. Vzory smluv pro podnikatele. Praha: ASPI, a.s., 2007 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. vydání. Praha: ASPI, 2009 Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo. 1. díl. I. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010 Schelleová, I., Schelle, K., Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1993 Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. aktualizované vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009 Plecitý, V.; Vrabec, J.; Salač, J. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009

76

Články: Anotace na článek Martina Nedělky a Pavla Říhy. Bulletin Advokacie. 2005. č. 5. str. 56. Bejček, Josef; Kotásek, Josef; Pokorná, Jarmila. Soudně nezákonné zákonné zastoupení, aneb Curia poduta, causa finita?. Obchodněprávní revue. 2009. roč. 1, č. 2, str. 31-60. Hraba, Zdeněk. Odpovědnost prokuristy. Obchodní právo. 2009. č. 2, str. 10-19. Korbel, František. Smluvní zastoupení v novém občanském zákoníku. Bulletin Advokacie. 2011. č. 5, str. 46-51. Králík, Michal. Podílové spoluvlastnictví a společné jmění manželů (vybrané otázky vzájemných vztahů.). Právní rozhledy. 2008. roč. 16, č. 21, str. 769-776. Krym, Ladislav. Několik poznámek k ustanovování advokátů soudem jako opatrovníků pro doručování v civilním řízení. Bulletin Advokacie. 2009. roč., č. 7-8, str. 25-27. Kvasnica, Milan; Hrbek, Jiří. Ohlasy k otázce přijetí plné moci zmocněncem. Bulletin advokacie. 2005. č. 7-8, str. 62, 63. Marek, Karel. Smlouva mandátní a smlouva komisionářská. Právní fórum. 2006. roč., č. 8, str. 283-289. Myslil, Stanislav. Plná moc udělená více zmocněncům. Bulletin Advokacie. 2002. roč., č. 2, str. 26-28. Nedělka, Martin; Říha, Pavel. Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost. Právní rozhledy. 2005. č. 4, str. 139-141. Plíva, Stanislav. K některým otázkám § 14 a § 15 obchodního zákoníku. Právo a podnikání. 2005. č. 9, str. 2-5. Strupek, David. Ustanovení kolizního opatrovníka nezletilých dětí. Bulletin Advokacie. 2008. roč., č. 11, str. 53,54.

77

Štenglová, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či družstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. roč. 1, č. 4, str. 102-107.

Judikatura: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, ze dne 26. 8. 2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, ze dne 18. 1. 2012 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 1520/2006, ze dne 30. 1. 2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 15. 12. 2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ČRsp. zn. 33 Cdo 4385/2007, ze dne 24. 2. 2010 Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, ze dne 26. 5. 2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Odo 1787/2006, ze dne 30. 6. 2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1643/2005, ze dne 20. 11. 2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČRsp. zn. 29 Cdo 3540/2008, ze dne 23. 9. 2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 328/2004, ze dne 3. srpna 2005 Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2004/2008, ze dne 1. 9. 2008 Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 11/2006, ze dne 15. 10. 2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2713/2009, ze dne 25. 11. 2009 Rozhodnutí Nejvyššího súdu Slovenskej republiky ze dne27.6.1968, sp.zn. 2 Cz 2/1968 Usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 24 Co 332/2008 ze dne 15.8.2008

78

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 41/2011, ze dne 12. 8. 2011

Právní předpisy: zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 946/1811 ř.z., Obecný zákoník občanský zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád

Internetové zdroje: Kdo

je

právnická

osoba

-

definice,

vysvětlení

pojmu,

http://www.bezplatnapravniporadna.cz/online-zdarma/ruzne/pravnicky-slovnik/298kdo-je-pravnicka-osoba-definice-vysvetleni-pojmu.html Občanskoprávní

shrnutí,

http://www.profipravo.cz/index.php?page=archive-

full&id_category=11&csum=b247bdf7 Občanský

zákoník

(Česko,

2012),

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%BD_z%C3%A1kon%C3%ADk_( %C4%8Cesko,_2012) Osvojení, http://cs.wikipedia.org/wiki/Osvojen%C3%AD Sbírka

zákonů

Republiky

Československé

Ročník

1949,

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1949/zakon_4q.html Současné

občanské

právo

ČR

jako

důsledek

vývoje

po

roce

1989,

http://bezplatnapravniporadna.blogspot.com/2009/08/ceske-obcanske-pravo-jakodusledek.html

79