UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právnická fakulta. Katedra obchodního práva. Smlouva o smlouvě budoucí srovnání současné a budoucí právní úpravy

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Smlouva o smlouvě budoucí – srovnání současné a budoucí právní úpravy

Diplomová práce

Radka Zemanová

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

Praha, listopad 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny, z nichž jsem čerpala, jsem v ní vyznačila způsobem ve vědecké práci obvyklým a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 21. listopadu 2013 __________________________ Radka Zemanová

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc., vedoucí této diplomové práce, za ochotu spolupracovat a zaštítit tuto diplomovou práci. Dále děkuji mým rodičům Yvoně Zemanové a Janu Zemanovi a mému partnerovi Janu Krabcovi za velkou podporu při studiích.

ÚVOD ............................................................................................................................... 3 1.

Forma smlouvy o smlouvě budoucí .......................................................................... 5 1.1

1.1.1

Obecně k formě právních úkonů ................................................................. 5

1.1.2

Forma smlouvy o smlouvě budoucí ............................................................ 9

1.2

2

3

Obecně k formě právních jednání ............................................................. 10

1.2.2

Budoucí úprava formy smlouvy o smlouvě budoucí ................................ 13

Strany smlouvy o smlouvě budoucí ........................................................................ 14 2.1

Současná úprava ............................................................................................... 14

2.2

Budoucí právní úprava ..................................................................................... 18

Obsah smlouvy o smlouvě budoucí ........................................................................ 21 Specifikace budoucí smlouvy .......................................................................... 21

3.1.1

Současná občanskoprávní úprava ............................................................. 21

3.1.2

Současná obchodněprávní úprava ............................................................. 25

3.1.3

Budoucí právní úprava .............................................................................. 28

3.2

5


1.2.1

3.1

4

Současná právní úprava...................................................................................... 5

Určení, kdy má být budoucí smlouva uzavřena ............................................... 29

3.2.1

Současná právní úprava ............................................................................ 29

3.2.2

Budoucí právní úprava .............................................................................. 31

Soudní nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy....................................... 31 4.1

Současná občanskoprávní úprava .................................................................... 31

4.2

Současná obchodněprávní úprava .................................................................... 36

4.3


Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu ................................................................ 40 1

6

7

5.1


5.2


5.3


Dohoda o doplnění obsahu smlouvy ....................................................................... 45 6.1


6.2


6.3

Budoucí úprava ................................................................................................ 48

Přechodná ustanovení ............................................................................................. 48

ZÁVĚR ........................................................................................................................... 51 Seznam zkratek ............................................................................................................... 54 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................ 55 Abstract ........................................................................................................................... 61 Resumé............................................................................................................................ 62 Klíčová slova v českém jazyce ....................................................................................... 63 Klíčová slova v anglickém jazyce .................................................................................. 63 Název práce v anglickém jazyce ..................................................................................... 63 Název práce v českém jazyce ......................................................................................... 63

2

ÚVOD Tématem této diplomové práce je smlouva o smlouvě budoucí a srovnání její současné a budoucí zákonné úpravy. Smlouva o smlouvě budoucí je významným právním institutem, který slouží především k zajištění budoucích vztahů osob, a to jak podnikatelů, tak nepodnikatelů. Smluvní strany se obvykle uchýlí k jejímu uzavření v situacích, kdy není možné smlouvu, která má být jejím předmětem, z nejrůznějších důvodů prozatím uzavřít. Například, když věc, kterou si osoba přeje koupit, není ještě vyrobena a v právu tedy zatím neexistuje. Smlouva o smlouvě budoucí je upravena jak obecně v Občanském zákoníku, tak speciálně pro obchodněprávní vztahy v Obchodním zákoníku jako tzv. smlouva o uzavření budoucí smlouvy. Současná právní úprava je relativně stručná, v obou zákonících je upravena pouze v několika ustanoveních. K výkladu jednotlivých zákonných ustanovení však existuje poměrně bohatá judikatura českých soudů, která velmi pomáhá při jejich aplikaci. Smlouva o smlouvě budoucí byla v minulosti také často tématem odborných článků a jiných literárních prací, ze kterých je také možno čerpat. Rozdíly úpravy občanskoprávní a obchodněprávní jsou dány především cílovou skupinou osob, na které se aplikuje. Zákonná úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku (obdobně jako jiné obchodní smlouvy) poskytuje osobám větší míru volnosti, která je pro obchodní vztahy potřebná. Důvodem je samozřejmě větší profesionalita subjektů obchodního práva (tedy především podnikatelů), a tudíž i větší znalost práva a obvyklé praxe. Občanské právo obsahuje obecně přísnější ustanovení, což je samozřejmě motivováno snahou o ochranu neprofesionálů jako slabších smluvních stran. Jak bude podrobně popsáno v následujících kapitolách, úprava smlouvy o smlouvě budoucí se v obou civilních zákonících značně liší. Tato práce se zaměřuje především na srovnání současné úpravy smlouvy o smlouvě budoucí s její úpravou budoucí. Od 1. ledna 2014 nabývá účinnosti Nový občanský zákoník a další zákony (například zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích). Dojde tak k rozsáhlé změně českého civilního práva. Nový občanský zákoník bude nově zahrnovat většinu pravidel českého civilního práva. Nahradí jak 3

Občanský zákoník, tak i Obchodní zákoník. Současná „podvojnost“ právních vztahů (tedy občanských a obchodních) účinností Nového občanského zákoníku zanikne a obchodněprávní

vztahy

budou

podléhat

stejným

pravidlům

jako

vztahy

občanskoprávní, a to s výjimkou některých ustanovení Nového občanského zákoníku. Mezi takové výjimky patří ustanovení aplikovatelná pouze pro podnikatele, například ustanovení § 558 odst. 2 Nového občanského zákoníku, které se uplatní speciálně pouze pro styk mezi podnikateli a stanoví: „V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna“. Nový občanský zákoník je normou diskontinuální. To znamená, že je postaven na odlišných principech, než naše současné civilní právo. Hlavní zásadou smlouvy o smlouvě budoucí podle Nového občanského zákoníku je dispozitivnost civilněprávních norem. Strany smluv budou mít tedy možnost upravit si své vztahy podle vlastní vůle, a odchýlit se tak od dispozitivních ustanovení Nového občanského zákoníku, které (alespoň jak deklaruje důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku1) v Novém občanském zákoníku převažují. Změn, které Nový občanský zákoník přinese, bude opravdu mnoho. Jak je výše uvedeno, dojde nejen ke změnám základních principů civilního práva, ale právní terminologie a řady v současnosti hojně využívaných právních institutů. Také dojde k zavedení institutů zcela nových, když v Novém občanském zákoníku nalezneme například nové smluvní typy. Dopad změn v civilním právu můžeme dnes na základě prostudování textu Nového občanského zákoníku pouze odhadovat, nicméně je jasné, že skutečný dopad Nového občanského zákoníku budeme schopni stanovit až po určité době, po kterou budou fyzické a právnické osoby, jejich vztahy a věci podléhat nové právní úpravě. Pro tuto práci je podstatné, že účinností Nového občanského zákoníku dojde také ke změnám úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí, která ve velké míře přebírá

1

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit. 10. 7.

2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf.

4

současnou obchodněprávní úpravu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Úprava smlouvy o smlouvě budoucí podle Nového občanského zákoníku se tedy velmi uvolní a nově se bude aplikovat shodně na podnikatele i nepodnikatele. K výkladu ustanovení Nového občanského zákoníku ještě samozřejmě neexistuje žádná judikatura. V některých případech bude možné použít některá soudní rozhodnutí týkající se současné právní úpravy a teoreticky i rozhodnutí zahraničních soudů. Význam těchto rozhodnutí bude ale spíše pomocný. Co se týká odborné literatury zabývající se Novým občanským zákoníkem, tak zde se situace stále zlepšuje a odborná veřejnost se s blížícím se datem jeho účinnosti zajímá o Nový občanský zákoník stále intenzivněji. To se samozřejmě projevuje i ve zvýšené publikační činnosti. Lze ovšem předpokládat, že dlouho nebude možné postavit vlastní interpretační názor týkající se nějaké nejasnosti Nového občanského zákoníku proti několika názorům jiných odborníků (které vyplývají z judikatury a literatury) tak, jak je tomu obvykle dnes. Při analýze úpravy smlouvy o smlouvě budoucí podle budoucí úpravy se tedy zaměřím především na interpretaci samotného textu Nového občanského zákoníku. Tato práce je rozdělena na několik kapitol. Každá z nich analyzuje určitý prvek úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, jako je její forma, strany, obsah, zánik závazku ze smlouvy a možnost soudního nahrazení vůle nespolupracující strany, popř. určení obsahu budoucí smlouvy. První část každé kapitoly se zabývá úpravou současnou, obchodněprávní a občanskoprávní, druhá část pak úpravou budoucí. Každá část kapitoly se k jejímu tématu vyjadřuje nejprve obecně a poté jej analyzuje konkrétně ve vztahu ke smlouvě o smlouvě budoucí. V závěru této práce se věnuji přechodným ustanovením Nového občanského zákoníku, ve kterých nalezneme odpověď na otázku, které vztahy se budou i po účinnosti Nového občanského zákoníku řídit současnou úpravou.

1. Forma smlouvy o smlouvě budoucí 1.1 Současná právní úprava 1.1.1

Obecně k formě právních úkonů

Právní úkon je v § 34 Občanského zákoníku definován jako: „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinnost, které právní předpisy 5

s takovým projevem spojují“. Výčet účinků právního úkonu je demonstrativní, což vyplývá z použití slova „zejména“ v jeho definici2. Existují různé druhy právního úkonu. Základním dělením je klasifikace právních úkonů na (i) jednostranné/ dvoua vícestranné, (ii) volní/ reálné, (iii) kauzální/ abstraktní, (iv) úplatné/ bezúplatné, (v) mezi

živými/

pro

případ

smrti,

(vi) adresované/

neadresované

a (vii) formální/neformální3. V civilním právu, tedy jak v právu občanském, tak obchodním, platí zásada bezformálnosti právních úkonů. Tato zásada vyjadřuje, že právní úkon může být projeven jakkoli, ledaže je určitá forma vyžadována zákonem nebo ujednáním účastníků právního úkonu. Forma může být písemná, ústní nebo konkludentní.4 Na rozdíl od Obchodního zákoníku upravuje Občanský zákoník formu jednostranných i formu dvoustranných právních úkonů. Obchodní zákoník obsahuje pouze úpravu formy smluv, tedy dvoustranných (popř. vícestranných) právních úkonů. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky se forma jednostranných právních úkonů v obchodněprávních vztazích řídí (z důvodu absence speciální úpravy) obecnou úpravou občanskoprávní5. Ve vztahu podřízenému Občanského zákoníku je písemná forma povinná, pokud jí vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Obchodní zákoník oproti tomu stanoví, že smlouva musí být uzavřena v písemné podobě, jestliže tak stanoví zákon nebo alespoň jedna strana tuto formu vyžaduje. Dle ustanovení § 46 Občanského zákoníku je písemná forma nutná, mimo jiné, u smluv o převodu nemovitostí.

2

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I,

II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: 9788074001086. 3

Druhy právních úkonů. Nakladatelství Sagit [online]. Poslední revize textu: 1. 5. 2004 [cit. 1. 9. 2013]

In:

www.sagit.cz.

Dostupné

z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=154&typ=r&levelid=oc_072.htm. 4



Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007. Beck-

online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 7. 2013]. Dostupné z www.beckonline.cz.

6

Nedodržení formy předepsané zákonem způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu dle § 40 Občanského zákoníku pro nedostatek formy, a to jak v případě občanského, tak i obchodního práva. Toto ustanovení stanoví, že: „Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný“. V případě, že nebyla dodržena forma, která byla v rámci občanskoprávního vztahu dohodnuta mezi účastníky, se dle ustanovení § 40a Občanského zákoníku jedná pouze o neplatnost relativní. Na rozdíl od absolutní neplatnosti, k relativní neplatnosti právního úkonu nepřihlíží soud bez návrhu; neplatnost musí být účastníkem namítnuta. Relativní neplatnost dle ustanovení § 40a Občanského zákoníku ovšem nemůže namítat účastník, který jí způsobil. O relativní neplatnost se jedná i při nedodržení formy, která byla v obchodněprávním vztahu požadovaná alespoň jedním z účastníků. Občanský zákoník a Obchodní zákoník upravují i situaci, kdy byla smlouva uzavřená v písemné podobě a strany zamýšlí smlouvu změnit nebo zrušit. Dle ustanovení § 40 odst. 2 Občanského zákoníku může být taková smlouva měněna nebo zrušena pouze písemnou formou. To ale neplatí pro smlouvy uzavřené písemně v režimu obchodního práva. V jejich případě musí být dle ustanovení § 272 Obchodního zákoníku změna nebo zrušení v písemné formě, pouze pokud si strany ve smlouvě nutnost takové formy dohodly. Dle názoru Ústavního soudu České republiky může ale být obchodní smlouva obsahující ustanovení o povinné písemné formě jejích změn měněna i jinou formou, pakliže jedna ze stran smlouvy včas nenamítne relativní neplatnost této změny6. Obchodní zákoník se ovšem nevyjadřuje ke změně obchodněprávní smlouvy, jejíž forma je stanovena zákonem. Ohledně této absence převažuje názor, že v takovém případě se uplatní obecné občanskoprávní pravidlo a takovou smlouvu je možno měnit pouze v takové formě, která byla požadována pro její uzavření7.

6

Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Beck-online

[právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 7. 2013]. Dostupné z www.beckonline.cz. 7

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7.

7

Dušan Hendrych se k písemné formě vyjadřuje následovně: „písemnost projevu vůle spočívá v tom, že obsah projevu je uveden na listině“8. V § 40 odst. 3 Občanského zákoníku je uvedeno, že „písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak“. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je písemná forma dodržena, i pokud se na listině nenachází údaj o tom, kdo listinu podepsal, tzn., pokud chybí jméno a příjmení podepisující osoby9. Podmínkou pro zachování písemné formy právního úkonu je tedy podpis, nikoli jméno podepisujícího. Nezbytný pro platnost právního úkonu není ani údaj o funkci podepisující osoby10. Z požadavku určitosti právního úkonu zakotveného v ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že musí být ale jasné, kdo je jeho účastníkem. Podpis je tedy jedinou zvláštní náležitostí písemného právního úkonu. Obecně u všech forem právního úkonu platí, že musí být jasné, kdo právní úkon činí a co sleduje. Dle Nejvyššího soudu České republiky v občanskoprávním vztahu důležité pouze to, co je napsáno; záměry účastníků právního úkonu řídícího se Občanským zákoníkem jsou právně zcela bezvýznamné11. To ovšem neplatí ve vztahu obchodněprávním, kde musí být dle ustanovení § 266 Obchodního zákoníku právní úkon interpretován také podle úmyslu jednající osoby.

8

HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1466 s.

ISBN: 978-80-7400-059-1. 9

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006. Beck-

online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 18. 7. 2013]. Dostupné z www.beckonline.cz. 10

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.1997, sp.zn. 1 Odon 88/97. Beck-online




8

1.1.2

Forma smlouvy o smlouvě budoucí

V § 50a Občanského zákoníku je uvedeno, že „Účastníci (smlouvy o smlouvě budoucí) se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu“. V § 289 odst. 2 Obchodního zákoníku je obdobně uvedeno, že „Smlouva (o uzavření budoucí smlouvy) vyžaduje písemnou formu“. V současné právní úpravě tedy smlouva o smlouvě budoucí musí mít vždy povinně písemnou formu. Dle mnohých autorů je tomu tak proto, že závazek uzavřít budoucí smlouvu je poté lépe prokazatelný12. Písemná podoba je zákonem vyžadována především „vzhledem k charakteru a významu závazků přejímaných touto smlouvou“13. Na požadavku písemnosti nic nemění ani to, že smlouva, která má být v budoucnu uzavřena, písemnou formu mít nebude a bude uzavřena např. ústně14. Nejvyšší soud České republiky se vyjádřil také k podobě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí, která musí ze zákona (a z povahy této smlouvy) splňovat přísné náležitosti. Uvedl, že „Smlouva o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, musí být uzavřena písemně a musí obsahovat vymezení předmětu převodu a kupní ceny; projevy účastníků však nemusí být na téže listině“15, čímž vyjádřil názor, že smlouva o smlouvě budoucí (i když je uzavírána podle přísné úpravy Občanského zákoníku) nemusí splňovat všechny náležitosti samotné smlouvy budoucí, protože se zkrátka jedná o smlouvu zcela jinou. Pojednání o historickém vývoji formy smlouvy o smlouvě budoucí najdeme mimo jiné v důvodové zprávě k Novému občanskému zákoníku; je zde uvedeno, že „Konkrétně

12

např. SPRINZ, P. Smlouva o smlouvě budoucí. In: www.pravnik.cz [online]. 20. 3. 2008 [16. 9. 2013].

Dostupné z: http://www.pravnik.cz/a/239/smlouva-o-smlouve-budouci.html. 13


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. 14



Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002. Beck-


9

u smlouvy o smlouvě budoucí ještě platný občanský zákoník ve své původní redakci obecně nevylučoval možnost uzavřít ve většině případů smlouvu o smlouvě budoucí v jiné než v písemné formě; ke změně došlo až v důsledku přijetí novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb.“16 Dále pak uvádí, že inspirací pro nařízení písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí dle Občanského zákoníku i Obchodního zákoníku byl zákon č. 101/1963 Sb., o mezinárodním obchodu, kde povinná písemná forma sledovala především cíle socialistického státu.

1.2 Budoucí právní úprava 1.2.1

Obecně k formě právních jednání

Nový občanský zákoník již nepoužívá pojem „právní úkon“, ale v ustanovení § 545 a následujících zavádí nový pojem „právní jednání“, který se dle důvodové zprávy k Novému

občanskému

zákoníku

„vrací

k tradičnímu

českému

právnickému

pojmosloví“ a „lépe vyhovuje po jazykové stránce (srov. „právně jedná“ a proti tomu „činí právní úkon“)“17. Pojem „právní úkon“ ze současné právní úpravy byl zaveden jako kompromisní řešení pro český a slovenský jazyk, které v současnosti, za neexistence Československa, není již nadále nutné18. Nový občanský zákoník pojem „právní jednání“ výslovně nedefinuje; pouze v ustanovení § 545 stanoví, jaké vyvolává následky. Právní jednání působí takové následky, které jsou v něm vyjádřeny a dále ty, které vyplývají ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí nebo zavedené praxe stran. Definici právního jednání ale můžeme najít v důvodové zprávě k Novému občanskému

16


2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf. 17





10

zákoníku; ta definuje právní jednání jako „projev vůle vyvolávající právní následky v těchto projevech chtěné a právem reprobované“19. Nový občanský zákoník obsahuje ustanovení o formě právních jednání ve dvou různých místech, a to v § 559 až 564 (týkající se právních jednání obecně) a v § 1756 až 1758 (týkající se smluv). Bezformálnost právních jednání je na rozdíl od současné úpravy v Novém občanském zákoníku výslovně uvedena v ustanovení § 559; zde je uvedeno, že každý má „právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem“. K platnosti písemného právního jednání se dle § 561 Nového občanského zákoníku, stejně jako dle současné úpravy, vyžaduje podpis jednající osoby. Co se týká změny právního jednání, pro které je zákonem vyžadovaná určitá forma, je dle ustanovení § 564 Nového občanského zákoníku změna jeho obsahu možná pouze „v téže nebo přísnější formě“. Samotný zákoník, ani důvodová zpráva k němu20 nestanoví hierarchii forem právních jednání, lze tedy pouze intuitivně odhadnout, že hierarchie je následující: konkludentní a ústní forma jsou formy jednoduché, prostá písemná forma je formou přísnější a nejpřísnější je forma veřejné listiny. Změna obsahu právního jednání, u kterého byla určitá forma ujednána dohodou stran, je dle ustanovení § 564 Nového občanského zákoníku možná v jakékoli formě, ledaže strany něco takového vyloučily. V tomto případě tedy Nový občanský zákoník kopíruje současnou obchodněprávní úpravu. V ustanovení § 1756 Nového občanského zákoníku je dále výslovně uvedeno, že smlouvu je možné uzavřít konkludentně, což je ustanovení, které v současných civilněprávních zákonících nenajdeme. Z ustanovení § 582 Nového občanského zákoníku plyne, že nedodržení formy právního jednání, která je požadovaná zákonem nebo ujednáním stran, má za následek jeho

19





11

neplatnost, ale pouze pokud tuto vadu strany dodatečně nezhojí. Při nedodržení formy, která byla ujednána stranami lze pak neplatnost namítnout, jen pokud již nebylo plněno. V případě nedodržení formy právního jednání se tedy jedná o neplatnost relativní. Takové právní jednání je neplatné pouze tehdy, když neplatnost jedna ze stran namítne. V této souvislosti zmínilas nezbytné zmínit velkou změnu v koncepci neplatnosti právních jednání, kterou přináší Nový občanský zákoník. Sankce absolutní neplatností se dle ustanovení § 588 Nového občanského zákoníku uplatní pouze ve výjimečných případech, a to když právní jednání bude (i) ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo (ii) bude odporovat zákonu a zároveň narušovat veřejný pořádek. Ostatní „vadné“ úkony budou postiženy pouze relativní neplatností. V této souvislosti mám za to, že právní jednání, která budou obsahovat vadu, kterou Nový občanský zákoník postihuje pouze neplatností, často zůstanou platná. To platí především u rozsáhlejších smluv, u kterých probíhala před jejich uzavření vyjednávání o jejich obsahu. V takovém případě totiž lze předpokládat, že všechny strany relativní neplatnost smlouvy (nebo části smlouvy) způsobily, a nebudou mít tudíž aktivní legitimaci k namítnutí její neplatnosti. Dále, co se týká formy právních úkonů, považuji za rozporuplné ustanovení § 1758 Nového občanského zákoníku, které se upravuje následky nedodržení formy smlouvy, která byla mezi stranami dohodnuta. Toto ustanovení říká, že „dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena“. Dále je uvedeno, že stejné pravidlo bude použito i v případě, že vůli uzavřít smlouvu v písemné formě projeví pouze jedna strana. Jedná se zde tedy o vyvratitelnou domněnku neexistence právního jednání. K tomuto závěru jsem dospěla na základě ustanovení § 551 Nového občanského zákoníku, které uvádí, že „O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby“. Nový občanský zákoník tedy při nedodržení formy právního jednání ujednané stranami zavádí jeho relativní neplatnost, přestože zároveň zavádí výše popsanou domněnku neexistence takového jednání. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku21 ohledně tohoto ustanovení mlčí

21



12

a ani jiná literatura se k němu zatím vyjadřuje. Domnívám se, že účelem této domněnky není stanovení sankce, ale určení, která strana ponese důkazní břemeno; tedy bude muset prokázat, že obě strany jednáním vázány být chtěly. Otázkou je, co se stane v případě, že strana důkazní břemeno neunese. 1.2.2

Budoucí úprava formy smlouvy o smlouvě budoucí

Na rozdíl od Občanského zákoníku a Obchodního zákoníku se nově nevyžaduje, aby smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena v písemné podobě. Nový občanský zákoník převzal s drobnými změnami konstrukci právní úpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy v Obchodním zákoníku. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku uvádí, že „Obdobně jako v řadě jiných obdobných případů se návrh odchyluje od platného právního stavu v tom, že po vzoru jak převážné většiny zahraničních úprav, tak i zdejší tradice ustupuje na mnoha místech od zákonného požadavku písemné formy“. Důvodem k takové změně úpravy smlouvy o smlouvě budoucí je především snaha o omezení kogentní zákonné úpravy v oblastech, kde taková úprava není nutná. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku k tomuto uvádí, že „Je všeobecně známo, že každá předepsaná forma projevu vůle ztěžuje právní styk soukromých osob“ a také, že „není dostatečný důvod pro to, aby se právní úprava vydala cestou byrokratického omezování soukromého styku“. Je tedy na stranách smlouvy, aby vyhodnotily případné riziko s problémů s dokazováním a samy se rozhodly, zda uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí v písemné podobě s tím, že každá ze stran má samozřejmě právo na písemné formě trvat22. Jelikož zákon nepředepisuje povinnou formu smlouvy o smlouvě budoucí, můžeme vyloučit možnost, že by smlouva o smlouvě budoucí byla absolutně neplatná pro nedodržení formy. Strany mají možnost uzavřít smlouvu, v jaké podobě chtějí. Mohou také ujednat, že k uzavření je nutná konkrétní forma. Stranám je však v současné situaci (za absence relevantní judikatury či odborné literatury) možné doporučit pouze to, aby ujednanou formu smlouvy dodržely.

22



13

2 Strany smlouvy o smlouvě budoucí 2.1 Současná úprava Dle obecné občanskoprávní úpravy se může stát stranou smlouvy subjekt, který má (i) způsobilost k právům a povinnostem a zároveň (ii) způsobilost k právnímu jednání. To, že má subjekt způsobilost k právům a povinnostem znamená, že je právem považován za samostatnou osobu. (Například organizační složka právnické osoby způsobilost k právům a povinnostem nemá, tedy v právu neexistuje jako samostatný subjekt. Právní úkony se tedy nikdy nepřipisují organizační složce, ale právnické osobě, jejíž je tato složka součástí). V ustanovení § 8 Občanského zákoníku je uvedeno, že: „Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí“. Fyzická osoba nabývá dle ustanovení § 19a Občanského zákoníku zletilosti osmnáctým rokem života, popřípadě uzavřením manželství před dovršením tohoto roku. Právnické osoby mají způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům ode dne jejich vzniku. Pro smlouvu o smlouvě budoucí nestanoví Občanský zákoník ani Obchodní zákoník zvláštní úpravu; použijí s tedy výše uvedená obecná pravidla. Občanský zákoník používá v ustanovení § 50a pro strany smlouvy o smlouvě budoucí výraz „účastníci“. Stanoví zde, že „Účastníci se mohou písemně zavázat, (…)“. Přestože množné číslo slova „účastník“ by mohlo v mnohých vyvolat dojem, že vzít na sebe povinnost uzavřít budoucí smlouvu musí alespoň dvě strany, je možné, aby se zavázala pouze jedna ze stran23. To potvrdil rozhodnutím i Nejvyšší soud České republiky, který vyjádřil názor, že „Smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle § 50a ObčZ zakládá smluvní povinnost jednoho či obou jejích účastníků“24. Obě strany smlouvy pak mají

23





14

právo na uzavření smlouvy, ale pouze jedna ze stran bude mít povinnost tuto smlouvu uzavřít. Nicméně je obvyklé, že povinnost je na obou stranách. Oproti tomu Obchodní zákoník stanoví, že „Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany (…)“. Zde je tedy taková možnost výslovně upravena. Stranami obchodněprávní smlouvy o uzavření budoucí smlouvy jsou především podnikatelé, ale mohou jimi být i nepodnikatelé, pokud se aplikaci Obchodního zákoníku v souladu s ustanovením § 262 Obchodního zákoníku podřídí. K tomu, kdo může být účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky v jednom ze svých rozhodnutí, kde uvedl, že „Zavázat se k uzavření budoucí kupní smlouvy mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy“25. Důvodem k tomuto závěru je to, že v případě, kdy se subjekty smlouvy o smlouvě budoucí budou lišit od subjektů budoucí smlouvy, je závazek strany uzavřít smlouvu nevynutitelný. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že: „tuto povinnost (lze) vymáhat pouze žalobou na nahrazení projevu vůle, jak správně odvolací soud uvedl (§ 161 odst. 3 o. s. ř.); taková žaloba však logicky nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy“ 26. Dále se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil k tomu, zda je možné uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby; tedy sjednat, že strana smlouvy bude mít povinnost uzavřít smlouvu s třetí osobou. Nejvyšší soud České republiky k tomuto uvedl: „smlouvu o smlouvě budoucí lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. To platí i v případě, že subjekt, v jehož prospěch je smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, má

25





15

teprve vzniknout“27. Občanský ani Obchodní zákoník se touto možností vůbec nezabývají. Dá se tak pouze vyvodit ze zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 3 Občanského zákoníku, která říká, že co není v soukromém právu zakázáno, je dovoleno. U smlouvy o smlouvě budoucí, která je uzavřena ve prospěch třetí osoby, je ale nutné, aby třetí osoba projevila s takovou smlouvou souhlas. Jinak by smlouva o smlouvě budoucí platila jen mezi osobami, které ji uzavřely. To vyplývá z ustanovení § 50 Občanského zákoníku. Smlouva o smlouvě budoucí je, stejně jako smlouvy jiné, dvou nebo vícestranným právním úkonem. Pokud osoba jednostranně projeví vůli zavřít v budoucnu určitou smlouvu a tuto vůli projeví osobě, se kterou má zájem smlouvu uzavřít, nejedná se o smlouvu o smlouvě budoucí, ale o prohlášení o záměru, které v českém právním řádu není závazné. V zahraničních právních řádech (např. ve Velké Británii) může být takové prohlášení („letter of intent“) právně závazné28. Prohlášení o záměru ale rozhodně ani v českém právním řádu není právně bezvýznamné. Pokud smlouva nakonec není uzavřena díky subjektu, který takové prohlášení vydal a subjektu, ke kterému prohlášení směřovalo, vznikne škoda, může se jednat o případ tzv. předsmluvní odpovědnosti. Ta není v současném civilním právu výslovně upravena, ale dovozuje se z obecných pravidel týkající se prevence škod a jejich náhrady29. V případě porušení smlouvy o smlouvě budoucí se naproti tomu jedná o zákonem předvídanou odpovědnost za náhradu škody způsobené porušením smluvní odpovědnosti. Tímto se smlouva o smlouvě budoucí od prohlášení o záměru liší. Strana smlouvy o smlouvě budoucí může převést práva a povinnosti z této smlouvy. Nejvyšší soud České republiky se v jednom ze svých rozhodnutí zabýval tím, zda je možné, aby subjekt smlouvy o smlouvě budoucí postoupil pouze svoji pohledávku, a to

27



K pojmu „letter of Intent“ více například na: http://www.investopedia.com/terms/l/letterofintent.asp

29

MAREŠOVÁ, M. Předsmluvní odpovědnost v případě prohlášení o záměru (Letter of Intent). Bulletin

advokacie, prosinec 2012, rok 2012, č. 12, s. 37. ISSN: 1210-6348.

16

na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tedy bez souhlasu strany druhé. V tomto rozhodnutí soud uvedl, že: „Předmětem postoupení podle tohoto ustanovení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost. Pokud tedy společnost S., a. s. postoupila smlouvou ze dne 5. 9. 1997 žalobkyni kromě práva na zaplacení pohledávky ve výši 649.400, 50 Kč i právo na uzavření budoucí kupní smlouvy, vyplývající pro ni – jako kupující ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 5. 1. 1996, pak žalobkyně nemohla cesí nabýt práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a nemohla se tedy cesí stát účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí na straně kupující.“30 M. Dubran k postoupení práva na uzavření budoucí smlouvy uvádí, že „Jsou-li ze smlouvy o smlouvě budoucí zavázány obě smluvní strany, je postoupení práva jedné strany na uzavření budoucí smlouvy nelogické. Nastala by tak situace, kdy jedna smluvní strana by měla právo na uzavření budoucí smlouvy vůči postupiteli, zatímco povinnost uzavřít budoucí smlouvu by měla vůči postupníkovi.“ Dále se kriticky vyjadřuje k výše citovanému rozhodnutí, když uvádí: „tento závěr (nelze) aplikovat na smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se zavazuje uzavřít budoucí smlouvu pouze jedna smluvní strana. V takovém případě plyne ze smlouvy o smlouvě budoucí pouze povinnost zavázané strany a tomu odpovídající právo oprávněné strany. Nevidím žádnou překážku, která by měla bránit postoupení tohoto práva“31. Pokud chce jedna ze stran smlouvy převést „smlouvu“ (tedy veškerá svá práva a povinnosti ze smlouvy), lze za tímto účelem uzavřít dohodu o postoupení pohledávky a převzetí dluhu mezi postupitelem a postupníkem, se kterou bude souhlasit druhá strana smlouvy o smlouvě budoucí, jak je dle ustanovení § 531 Občanského zákoníku vyžadováno u dohody o převzetí dluhu.

30



DUBRAN, M. Několik poznámek ke změně v subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Bulletin

advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: 1210-6348.

17

Přechod „smlouvy“ je také možný. K přechodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí uvádí M. Dubran, že „v případě zániku právnické osoby s právním nástupcem přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí na jejího právního nástupce, jestliže právnická osoba zaniká bez právního nástupce, zanikají i práva a povinnosti ze smlouvy“32. V případě smrti fyzické osoby je situace složitější, nicméně i zde je přechod možný: „Není-li tedy ve smlouvě o smlouvě budoucí plnění vázáno na osobu některé smluvní strany nebo to neplyne z povahy budoucího plnění, smrtí smluvní strany nedochází k zániku práv a povinností z této smlouvy a tyto jsou předmětem dědictví“33. Nejvyšší soud České republiky se také k právnímu nástupnictví týkající se smlouvy o smlouvě budoucí vyjádřil pozitivně, když v jiném řízení uvedl, že: „Zemře-li v průběhu řízení o nahrazení prohlášení vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě kupní budoucí prodávající, lze v řízení pokračovat s tím, kdo věc, jež je předmětem budoucího prodeje, zdědil“34.

2.2 Budoucí právní úprava Úvodem je nezbytné uvést, že pro způsobilost k právům a povinnostem zavádí se v ustanovení § 15 odst. 1 Nového občanského zákoníku nový pojem „právní osobnost“. Stanoví se zde, že „Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti“. Pro způsobilost k právním úkonům se bude používat také nový pojem, a to pojem „svéprávnost“. Svéprávnost je v ustanovení § 15 odst. 2 Nového občanského zákoníku definována jako „způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat)“. K uzavírání smluv potřebuje osoba mít, stejně jako dle současné úpravy, právní osobnost a zároveň i svéprávnost. To, že člověk má právní osobnost od okamžiku svého narození do své smrti a že nabývá plné

32


advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: 1210-6348. 33


advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: 1210-6348. 34



18

svéprávnosti osmnáctým rokem života nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku Nový občanský zákoník ponechává stejné. Přibývá pouze možnost uvedená v § 37 Nového občanského zákoníku, aby byla nezletilému přiznána plná svéprávnost v případech, kdy se nezletilý zvládne sám živit, pokud s tím souhlasí jeho rodiče. Způsobilost mít práva a povinnosti zůstane právnickým osobám ve stejném rozsahu, v jakém ji mají dnes. V ustanovení § 118 Nového občanského zákoníku je uvedeno, že: „Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku“. Velkou změnu je Nový občanský zákoník přináší v oblasti svéprávnosti právnických osob. V současnosti jsou právnické osoby považovány za svéprávné; mohou tedy jednat přímo. Statutární orgány nebo jiné oprávněné osoby jednají jménem právnické osoby. Podle Nového občanského zákoníku něco takového možné není. Právnická osoba totiž nemá svéprávnost, tudíž statutární orgán ji může pouze zastupovat (jednat za ni). Nový občanský zákoník vychází z teorie fikce právnických osob na rozdíl od současné úpravy, která vychází z teorie reality35. Nový občanský zákoník je zákoníkem přirozenoprávním. Na rozdíl od člověka, který dle ustanovení § 18 Nového občanského zákoníku „má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná práva, a tudíž se považuje za osobu“, je právnická osoba dle ustanovení § 19 Nového občanského zákoníku „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná“. Fyzická a právnická osoba tedy nejsou rovnocenné. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku k tomuto uvádí, že: „Není ale možné učinit co do rozsahu způsobilosti mít práva a povinnosti absolutní rovnítko mezi osobami fyzickými a právnickými, protože jsou právní jednání, která právnická osoba ze své juristické povahy učinit nemůže (např. testovat o svém majetku nebo osvojit člověka)“36. V určitém případě ale budoucí právní úprava svéprávnost právnické osoby

35

TULÁČEK, M. Teorie fikce v novém občanském zákoníku a datové schránky. In: www.jinepravo.cz

[online]. 26. 9. 2013 [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2013/09/michal-tulacekteorie-fikce-v-novem.html. 36



19

uznává, a to např. dle ustanovení § 3024 Nového občanského zákoníku v případě některých zahraničních právnických osob. K samotné smlouvě o smlouvě budoucí pak Nový občanský zákoník ve svém ustanovení § 1785 stanoví, že: „Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít (…) budoucí smlouvu (…).“ Je zde tedy po vzoru Obchodního zákoníku výslovně uvedeno, že povinnost uzavřít smlouvu může být pouze na jedné straně smlouvy. Uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby, dle mého názoru, žádné ustanovení Nového občanského zákoníku nebrání. Podmínky smlouvy ve prospěch třetí osoby, která je upravena ustanovením § 1767 a následujícími Nového občanského zákoníku, se příliš neliší od současné úpravy, a je tedy stále vyžadován souhlas této třetí osoby se smlouvou. Nový občanský zákoník se ale nově zabývá tím, kdy třetí osoba z takové smlouvy nabývá právo požadovat plnění. V ustanovení § 1767 odst. 2 Nového občanského zákoníku uvádí, že: „Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě jí“. Pokud si tedy strany smlouvy o smlouvě budoucí sjednají, že jedna ze stran má povinnost uzavřít smlouvu s osobou třetí, pak je pravděpodobné (samozřejmě to bude posuzováno podle okolností daného případu), že třetí osobě vznikne právo domáhat se na povinné straně, aby s ní budoucí smlouvu uzavřela v případě, že tak povinná strana neučinila dobrovolně. Budoucí právní úprava pravděpodobně nezmění nic na teorií definovaném institutu prohlášení o záměru, které jsem popsala v předchozí části této práce. Nový občanský zákoník ovšem nově výslovně upravuje předsmluvní odpovědnost. Nový občanský zákoník v § 1729 stanoví, že: „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod“. Jiné situace se budou stále pravděpodobně posuzovat podle obecných ustanovení o újmě. Smlouvu o smlouvě budoucí bude podle ustanovení § 1895 a následujících Nového občanského zákoníku možné postoupit postoupením smlouvy. Postoupení smlouvy je 20

nový institut, který v současné úpravě chybí. Pokud dnes chceme převést všechna svá práva a povinnosti, které nám plynou ze smlouvy, na jinou osobu a docílit tak toho, že tato osoba se stane místo nás stranou takové smlouvy, musíme uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky a zároveň smlouvu o převzetí dluhu, jak uvádím výše. Institut postoupení smlouvy byl zajisté do Nového občanského zákoníku zaveden z důvodu zjednodušení postupu stran při převodu „smlouvy“. Pro postoupení smlouvy ale stanoví Nový občanský zákoník několik podmínek, mimo jiné: (i) postoupení nesmí vylučovat povaha smlouvy, smlouva tedy nesmí být osobní povahy, (ii) vyžaduje se souhlas postupované strany a (iii) smlouvu nelze postoupit, pokud bylo již splněno. Domnívám se ovšem, že popsané ustanovení je až na výjimky dispozitivní. Od většiny zákonných podmínek dohody o postoupení smlouvy se tedy lze odchýlit. Podmínky přechodu práv a povinností strany smlouvy o smlouvě budoucí se podle Nového občanského zákoníku příliš nezmění. Při zániku právnické osoby přechází dle ustanovení § 169 Nového občanského zákoníku její jmění (tedy majetek i dluhy) na právního nástupce. Na člověka mohou tyto práva a povinnosti přejít dle ustanovení § 1475 Nového občanského zákoníku na základě dědického řízení, a to za podmínky, že nejsou vázány výlučně na jeho osobu; tedy nejsou osobní povahy. To ovšem neplatí, pokud byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

3 Obsah smlouvy o smlouvě budoucí 3.1 Specifikace budoucí smlouvy 3.1.1

Současná občanskoprávní úprava

Pokud tomu nebrání povaha smlouvy, může být jako smlouva budoucí uzavřena jakákoliv smlouva37. Budoucí smlouva může být smlouvou určitého typu nebo smlouvou nepojmenovanou. Specifikace budoucí smlouvy je pravděpodobně největším rozdílem mezi smlouvou o smlouvě budoucí, která je uzavřená v režimu občanského práva, a smlouvou v režimu

37


II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: 9788074001086.

21

práva obchodního. Jak vysvětlím následovně, je obchodní právo v tomto ohledu mnohem volnější. To, že úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku dává stranám smlouvy více volnosti, vyplývá také z toho, že dle ustanovení § 263 Obchodního zákoníku je celá úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy úpravou dispozitivní. Dle ustanovení § 50a Občanského zákoníku je nutné, aby se strany smlouvy o smlouvě budoucí dohodly o podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Pojem „podstatné náležitosti“ není v zákoně definovaný či blíže specifikovaný, jeho definici ale lze najít v právní teorii; D. Hendrych např. uvádí, že „Podstatné náležitosti smlouvy (obsah právních úkonů) je označení pro ty části smlouvy, které musí obsahovat, aby byla dostatečně určitá, a pokud má jít o smlouvu určitého zákonem upraveného typu, aby šlo o smlouvu toho typu“38. Ze smlouvy o smlouvě budoucí musí být tedy jasné, (i) kdo bude budoucí smlouvu uzavírat, (ii) co bude předmětem budoucí smlouvy a (iii) dále musí obsahovat podstatné náležitosti toho smluvního typu, který má být v budoucnu uzavřen. Nejvyšší soud České republiky se vyjádřil k neurčitosti podstatných náležitostí budoucí smlouvy takto: „Je nepřípustné, aby soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě napravoval neurčité údaje týkající se podstatných náležitostí budoucí smlouvy výkladem projevů vůle účastníků“39. Ke specifikaci stran budoucí smlouvy pak Nejvyšší soud České republiky uvedl, že: „Nedostatek označení budoucího prodávajícího ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní má za následek její neplatnost z důvodu neurčitosti bez ohledu na to, že to, kdo je budoucím prodávajícím, vyplývá z jiných listin a z dalších skutečností zjištěných v soudním řízení“40. Pokud se strany nedohodnou na podstatných náležitostech budoucí smlouvy

38


ISBN: 978-80-7400-059-1. 39





22

uzavírané podle Občanského zákoníku, je smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 Občanského zákoníku. Judikatura týkající se ujednání o podstatných náležitostech různých typů budoucích smluv a určitosti jejich specifikace je poměrně bohatá. Nejvyšší soud České republiky došel k závěru, že podstatnou náležitostí nájemní smlouvy je ujednání o výši nájemného („Smlouva o budoucí nájemná smlouvě je absolutně neplatná, jestliže nestanoví způsob výpočtu úhrady za služby, ale toliko určuje, že „výši úhrady stanoví správce nemovitosti““41). Velmi podobně se pak Nejvyšší soud České republiky vyjádřil ke stanovení kupní ceny (která je podstatnou náležitostí kupní smlouvy) ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě. Uvedl, že „Smluvní ujednání obsažené ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, které stanoví mechanismus, na základě kterého má být kupní cena pro účely kupní smlouvy určena, avšak tento mechanismus neumožňuje ke dni uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě určení, jaká konkrétní částka má představovat kupní cenu, zakládá absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí“42. Dále se vyjádřil k určitosti předmětu budoucí smlouvy: „Účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem“43. Nejvyšší soud České republiky také

41

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn, Cdo 2041/2003. Beck-online




Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99. Beck-online

[právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 8. 2013]. Dostupné z www.beckonline.cz.

23

dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatnou, pokud pozemek není identifikován uvedením parcelního čísla a názvem katastrálního území, ve kterém se nachází44. Předmět smlouvy budoucí nemůže samozřejmě být nemožný. K tomu Nejvyššího soudu České republiky uvedl např., že „Smlouva o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem je tzv. „garážové stání“, tedy konkrétní parkovací místo nacházející se v objektu garáží, je pro nemožnost plnění neplatná, neboť garážové stání není věcí ve smyslu občanského práva“45. Nicméně, specifikace smlouvy budoucí se nutně nemusí shodovat se smlouvou, která je mezi stranami smlouvy o smlouvě budoucí v budoucnu reálně uzavřena. Nejvyšší soud České republiky k tomuto uvedl, že: „Okolnost, že v kupní smlouvě se účastníci dohodli na nižší kupní ceně než v dohodě o (předcházející) budoucí kupní smlouvě, nečiní kupní smlouvu neplatnou“46. Důvodem je to, že takové porušení původní smlouvy samozřejmě není důvodem neplatnosti smlouvy nové. Vhodným doplněním výše uvedené judikatury je také rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které říká, že: „Obsahuje-li smlouva o budoucí smlouvě kupní ujednání smluvních stran o ceně v budoucnu prodávané věci a o způsobu zaplacení kupní ceny, lze nedostatek výslovného prohlášení budoucího kupujícího, že se zavazuje věc, která je předmětem prodeje, koupit, překlenout výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ“47.

44

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2006, sp. zn, 33 Odo 1281/2005. Beck-








24

3.1.2

Současná obchodněprávní úprava

Na rozdíl od občanského práva, dle kterého je nutné, aby se strany smlouvy dohodly na podstatných náležitostech budoucí smlouvy, je ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy uzavírané v rámci práva obchodního dle ustanovení § 289 Obchodního zákoníku nutné určit předmět plnění budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem. Pojem „plnění“ má dle teorie dvojí význam: „1. jako přímý předmět závazkového vztahu, označovaný jako plnění, a 2. jako nepřímý předmět závazkového vztahu, označovaný jako předmět plnění (někdy však zjednodušeně rovněž jako plnění)“48. Štenglová a kol. vysvětlují odlišnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy od smlouvy o smlouvě budoucí podle Občanského zákoníku takto: „Je to určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být určitý, ale tento princip se neopouští – stále musí být jasné, jaká budoucí smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena, jde tu o vyjádření přípustnosti obecnějšího stanovení předmětu budoucí smlouvy, ale vždy musí jít o stanovení jejího předmětu“49. To, že předmět plnění musí být určen alespoň obecně, vysvětluje Nejvyšší soud České republiky tak, že předmět má být specifikovaný alespoň základním rámcovým vymezením50. Jako kritérium uvádí Nejvyšší soud České republiky, že: „Určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí“. Ustanovení Obchodního zákoníku tak určuje nutné minimum specifikace předmětu budoucí smlouvy; stranám ale samozřejmě nic nebrání v tom, aby předmět budoucí smlouvy určily konkrétněji: „Míra podrobností určujících předmět a dobu plnění a podmínky plnění budoucí smlouvy ve smlouvě

48

Plnění. Nakladatelství Sagit [online]. Poslední revize textu: 1. 5. 2004 [cit. 1. 9. 2013]

In: www.sagit.cz.

Dostupné

z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_275.htm. 49


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. 50



25

o smlouvě budoucí, a to jak pokud jde o předmět plnění, tak pokud jde o náležitosti, které nemusí smlouva o smlouvě budoucí vůbec obsahovat, a z toho vyplývající rozsah otázek, které se přenechávají až na jednání o uzavření budoucí smlouvy, záleží na potřebě a vůli smluvních stran“51. Úprava Obchodního zákoníku tak odpovídá potřebám obchodního styku. Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy je možné uzavřít dle Obchodního zákoníku i přesto, že budoucí smlouva se bude (nebo dokonce musí) řídit Občanským zákoníkem. Judikaturu v tomto bodě sjednotil Nejvyšší soud České republiky. V rozsudku z roku 1996 se Vrchní soud v Praze vyjádřil ke smlouvě o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí: „Se zřetelem na kogentní povahu ustanovení občanského zákoníku o nabývání vlastnictví k nemovitostem a se zřetelem na zcela rozdílné pojetí úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v ustanovení § 50a ObčZ a § 289 a násl. ObchZ musí smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví k nemovitostem vyhovovat požadavkům ustanovení § 50a ObčZ“52. V roce 1997 se ale k tomuto tématu vyjádřil Nejvyšší soud České republiky, a to tak, že: „Smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením § 289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti“53. Soud zde argumentoval, že „z právní úpravy podávané obchodním zákoníkem ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ustanovení § 289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku, apod. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy tak může v rámci výše vymezených vztahů sloužit pro přípravu uzavření jakékoliv (zákonem umožňované) smlouvy. Je tak použitelná pro účely uzavření smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy inominátní“. Na druhé straně, v jiném

51


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. 52

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 11 Cmo 1/96. Beck-online [právní

informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 6. 2013]. Dostupné z www.beck-online.cz. 53

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97. Beck-online

[právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 28. 6. 2013]. Dostupné z www.beckonline.cz.

26

svém rozhodnutí se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil ke vhodnosti podřídit Obchodnímu zákoníku smlouvu o budoucí smlouvě, která je tzv. absolutním obchodem: „Občanskoprávní režim budoucí smlouvy (tzv. absolutní neobchod) nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí, na druhé straně jde-li o „další vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku“ (včetně tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. i závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, tj. též směnek), je na místě i smlouvu o takové smlouvě budoucí podřídit ustanovení § 289 obch. zákoníku. Ve prospěch této úvahy svědčí již samotný vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem, jako vztah mezi předpisem obecným a zvláštním, jenž stojí na zásadě, že obchodní závazkové vztahy (jež jsou blíže vymezeny především v § 261 obch. zák.) se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku a jen nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.). K uvedenému řešení se přiklání i odborná literatura, ať již explicitně, když uvádí, že má-li být v budoucnu uzavřena smlouva podle § 261 odst. 3 obch. zák., považuje za nespornou aplikaci obchodního zákoníku (…), anebo nepřímo, pokud např. konstatuje, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy ve vztazích, které se podle § 261, popřípadě § 262 odst. 1 řídí úpravou třetí části obchodního zákoníku, se řídí úpravou § 289 an. obch. zák., i když smlouva, která pak bude uzavřena, a vztahy z ní vzniklé se budou řídit příslušnou úpravou občanského zákoníku ve smyslu § 261 odst. 6 (…), anebo že pro použitelnost právní úpravy přípravné smlouvy [tj. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy] podle § 289 a násl. zákona [obch. zák.] je rozhodující povaha vztahů (§ 261 zákona), event. dohoda stran (§ 262 zákona).“54. Tento názor podle mého názoru vyplývá také z toho, že podnikatelé, kteří uzavírají smlouvu v souvislosti se svojí podnikatelskou činností, nemohou tento vztah podřídit Občanskému zákoníku. Ustanovení § 261 Obchodního zákoníku, které určuje, které vztahy se řídí Obchodním zákoníkem, je totiž na základě ustanovení § 263 Obchodního zákoníku kogentní.

54



27

Dle Nejvyššího soudu České republiky lze uzavřít také smlouvu o uzavření budoucí společenské smlouvy55. 3.1.3

Budoucí právní úprava

Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku uvádí, že „Základní nevýhodou stávající úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v platném občanském zákoníku je zákonný požadavek, že v této předběžné (přípravné) smlouvě musí být dohodnuty podstatné náležitosti smlouvy (§ 50a), a tím zákoník vlastně nečiní rozdílu mezi smlouvou předběžnou a definitivní“56. Nově bude dle ustanovení § 1785 Nového občanského zákoníku požadováno, aby strany smlouvy o smlouvě budoucí ujednaly obsah budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem. Tato právní úprava je tedy velmi podobná úpravě Obchodního zákoníku. Na rozdíl od požadavku „obecného určení předmětu plnění budoucí smlouvy“, který uvádí Obchodní zákoník, je zde požadavek „obecného určení obsahu budoucí smlouvy“. V současnosti nemá „obsah smlouvy“ zákonnou definici. Lze ji však najít v právní teorii; D. Hendrych uvádí, že „Obsah právního úkonu stanoví právní následky, které z právního úkonu mají vzniknout, tj. určení vzniku, změny nebo zániku právního vztahu, příp. práv a povinností, včetně podmínek pro vznik či další rozvoj právních vztahů“57. Ani v Novém občanském zákoníku není pojem „obsah smlouvy“ definován. Ustanovení § 1746 Nového občanského zákoníku uvádí, že „zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv“. Důvodová zpráva k Novému občanskému zákoníku vysvětluje, že „výsledkem shody vůle stran však musí být smlouva jako právní jednání

55

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdon 2295/98. Beck-online





ISBN: 978-80-7400-059-1.

28

s normativním obsahem (stanovující práva a povinnosti stran)“58. Obsahem smlouvy jsou tedy ustanovení o právech a povinnostech stran a podstatné náležitosti smlouvy (jak vyplývá z výše uvedených citací), ale samozřejmě i další ustanovení ujednané mezi stranami. Pojem „obsah smlouvy“ je tedy pojmem širším, než pojem „předmět plnění smlouvy“, což dle mého názoru znamená větší smluvní volnost stran smlouvy o smlouvě budoucí. Nový občanský zákoník upřednostňuje platnost právního jednání před jeho neplatností. V ustanovení § 574 dokonce stanoví, že „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než na neplatné“. Domnívám se, že výše uvedený široký požadavek na obecné určení obsahu budoucí smlouvy jde ruku v ruce s touto zásadou a se zásadou smluvní volnosti. Strany ovšem budou muset být i v budoucnu na pozoru, aby nesjednaly obsah budoucí smlouvy až příliš obecně; následkem toho by totiž mohla být neschopnost soudu určit obsah budoucí smlouvy v případě, že jedna ze stran nesplní svojí povinnost uzavřít budoucí smlouvu. O tomto blíže pojednávám v 4. kapitole.

3.2 Určení, kdy má být budoucí smlouva uzavřena 3.2.1

Současná právní úprava

Ve smlouvě o smlouvě budoucí podle Občanského zákoníku i podle Obchodního zákoníku se strany musí dohodnout na době, do které má být budoucí smlouva uzavřena. V obou případech je takové ujednání podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí a jeho absence znamená absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 39 Občanského zákoníku. Ustanovení § 50a Občanského zákoníku stanoví, že strany se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavazují uzavřít budoucí smlouvu „do dohodnuté doby“. Ustanovení § 289 Obchodního zákoníku používá formulaci „ve stanovené době“. Význam obou ustanovení je tedy stejný. Obchodní zákoník dále v § 290 stanoví, že „zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu po té, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o

58



29

uzavření budoucí smlouvy“. Dle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky: „Obsahuje-li smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy ustanovení o povinnosti kupující (oprávněné) předložit návrh kupní smlouvy v termínu do určitého dne, je třeba považovat jednu z obou obligatorních náležitostí požadovanou ustanovením § 289 odst. 1 obch. zák., tj. závazek uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu, za splněnou. Důvodem neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě není ani absence sjednání doby, do kdy má být návrh smlouvy přijat zavázaným, jelikož do kdy je zavázaná strana povinna přijmout návrh smlouvy, vyplývá z tzv. akceptační lhůty stanovené § 290 odst. 1 obch. zák. ukládající povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy vyzvána“59. V Obchodním zákoníku je tedy výslovně stanoveno, že zavázaná strana musí budoucí smlouvu uzavřít „bez zbytečného odkladu“ poté, co k tomu byla druhou stranou vyzvána. Toto ustanovení Obchodního zákoníku je dispozitivní, takže se od něj lze ve smlouvě o smlouvě budoucí odchýlit. Občanský zákoník podobné ustanovení neobsahuje. „Doba může být vymezena jak konkrétním datem, tak i jiným způsobem, například lhůtou běžící od určitého okamžiku“60. Dle ustanovení § 122 Občanského zákoníku platí, že „lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek“ a „konec lhůty určené podle týdnů měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den“. Pokud konec lhůty nepřipadá na pracovní den, nastane konec lhůty dle § 122 Občanského zákoníku na nejblíže následující pracovní den. To platí i pro obchodněprávní vztahy, pro které neexistuje zvláštní úprava.

59



SPRINZ, P. Smlouva o smlouvě budoucí. In: www.pravnik.cz [online]. 20. 3. 2008 [16. 9. 2013].

Dostupné z: http://www.pravnik.cz/a/239/smlouva-o-smlouve-budouci.html.

30

3.2.2

Budoucí právní úprava

Dle ustanovení § 1785 Nového občanského zákoníku stanoví, že smlouva o smlouvě budoucí obsahuje závazek „uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu“. Ujednání o době, do které má být budoucí smlouva uzavřena tedy není povinnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí. Pokud není sjednána, aplikuje se dle roční lhůta. Dále Nový občanský zákoník v § 1786 uvádí, že: „zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí“. Toto ustanovení kopíruje úpravu v Obchodním zákoníku. K významu času uvádí ustanovení § 601 Nového občanského zákoníku, že: „Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne. To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu“. Lze předpokládat, že počátkem i koncem dne je zde myšlena půlnoc (tedy 24:00:00). Nový občanský zákoník dále v § 602 stanoví, že: „Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu“. K počítání času, tedy běhu lhůt ustanovení § 605 Nového občanského zákoníku stanoví, že: „Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce“. Počítání času dle Nového občanského zákoníku tedy funguje stejně jako dle Občanského zákoníku.

4 Soudní nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy 4.1 Současná občanskoprávní úprava Aby smlouva o smlouvě budoucí splňovala svůj účel, musí být závazek uzavřít budoucí smlouvu patřičným způsobem vynutitelný. Zákon tedy oprávněné straně poskytuje možnost vynucení splnění závazku v případě, že zavázaná strana budoucí smlouvu ve lhůtě neuzavře; dle ustanovení § 50a Občanského zákoníku „nedojde-li do dohodnuté 31

doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím“. Z formulace ustanovení vyplývá, že důvod, kvůli kterému povinná strana neuzavřela budoucí smlouvu, je irelevantní. Důvodem může být např. zavinění některého účastníka či jiný důvod61. Při nahrazování projevu vůle účastníka soudem se aplikuje jak Občanský zákoník, tak samozřejmě i Občanský soudní řád, který upravuje procesní postup soudu. Ohledně charakteru roční lhůty k podání žaloby se vedla v odborných kruzích diskuze; větší část právnické veřejnosti se přiklání k interpretaci, že tato lhůta je lhůtou promlčecí, existují ale i názory přiklánějící se k tomu, že se jedná o lhůtu prekluzivní. Např. komentář k Občanskému zákoníku uvádí, že „teoretické poznatky, praktické zkušenosti, jakož i srovnání s obchodněprávní úpravou podporují závěr, že se toto právo promlčuje (srov. § 292 odst. 2 ObchZ a s tím spojený požadavek jednoty právního řádu i jeho výkladu)“62. Nejvyšší soud České republiky se zabýval tím, za jaké situace je lhůta stále zachována. Rozhodl, že: „I když žalobce doplnil žalobu na nahrazení prohlášení vůle ze smlouvy o smlouvě budoucí o přesné znění smlouvy, jež má být nuceně uzavřena, až po uplynutí roční lhůty uvedené v § 50a odst. 2 ObčZ, jeho právo domáhat se nahrazení prohlášení vůle nezaniklo, je-li z odůvodnění původní včas podané žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá a o jakou smlouvu o budoucí smlouvě svůj nárok opírá“63. K náhradě škody v souvislosti s neuzavřením budoucí smlouvy Občanský zákoník uvádí, že tím, že oprávněná strana smlouvy bude požadovat, aby soud nahradil projev vůle zavázané strany, není dotčeno právo na náhradu škody. Při nárokování náhrady škody se pak uplatní obecné ustanovení týkající se náhrady škody. Ustanovení § 420 Občanského zákoníku stanoví, že “každý odpovídá za škodu, která byla způsobena 61







32

porušením právní povinnosti“. Právo na náhradu škody se dle ustanovení § 106 Občanského zákoníku promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději však do tří let. U škody, která byla způsobena úmyslně, běží ale promlčecí doba delší, a to doba desetiletá. Taková promlčecí lhůta pak běží nezávisle na lhůtě k podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Nejvyšší soud České republiky se k náhradě škody způsobené porušením povinnosti uzavřít budoucí smlouvu vyjádřil následovně: „Skutková okolnost, že budoucí kupující – včas nebo vůbec – nepodali žalobu na nahrazení projevu vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.), nemohla sama o sobě způsobit ztrátu majetkového přínosu, jehož se jim mělo podle smlouvy o smlouvě budoucí dostat. Příčinou vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal“64. Ustanovení § 80 Občanského soudního řádu stanoví, že: „žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména (…); b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva“ a dále v § 161 odst. 3 Občanského soudního řádu stanoví, že: „pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení“. Oprávněný subjekt se může domáhat „žalobou u soudu, aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá budoucí (hlavní) smlouvu uzavřít buď vůbec, anebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím“65. Komentář k Občanskému zákoníku uvádí, že: „žalobní petit musí buď zahrnovat obsah budoucí (hlavní) smlouvy, anebo učinit neoddělitelnou součástí žaloby připojený návrh budoucí (hlavní) smlouvy“66. L. Chalupa67 i M. Koláček68 shodně

64







CHALUPA, L. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku.

Právní rozhledy, listopad 1998, rok 1998, č. 11, s. 562. ISSN: 1210-6410.

33

uvádějí, že by petit žaloby neměl být formulován tak, že žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem do určité doby smlouvu, jejíž obsah je uveden ve výroku rozsudku; na základě takového pravomocného soudního rozhodnutí totiž nelze dovodit, že byla platně uzavřena smlouva. V takovém případě je s výhradou pouze nepřesně nahrazen jednostranný projev vůle jednoho z účastníků. Takový žalobní petit je ale v praxi poměrně běžný; např. P. Baudyš uvádí, že: „obsah smlouvy je stanoven ve výroku rozhodnutí soudu a výrok soudu o tom, že žalovaný má povinnost se žalobcem smlouvu uzavřít, vlastně nahrazuje podpis žalovaného na takové smlouvě. Také se dovozuje, že žalovaný smlouvu podepsal k tomu dni, do kterého má uloženo smlouvu uzavřít, a pokud výrok rozsudku lhůtu k uzavření smlouvy nestanoví, ke dni právní moci rozsudku“69. Výkon rozhodnutí je vyloučen, a to především proto, že pravomocným rozhodnutím je povinnost zavázané strany uzavřít budoucí smlouvu již zcela splněna70. Soudní nahrazení projevu vůle ale činí potíže v případě smlouvy o převodu nemovitosti. Podle ustanovení § 46 Občanského zákoníku musí totiž být taková smlouva v písemné podobě a navíc musí být projevy účastníků (tedy podpisy) na téže listině. L. Chalupa proto v takovém případě doporučuje „nedílné připojení konkrétního návrhu žalobce na uzavření smlouvy k soudnímu rozhodnutí s odkazem ve výroku rozhodnutí. Mám však za to, že požadavek projevu vůle na téže listině je splněn i tehdy, když je nahrazován projev vůle žalovaného přijmout konkrétní návrh smlouvy, pokud je tento obsažen v písemném vyhotovení soudního rozhodnutí“71. L. Chalupa hodnotí, že: „dosavadní problémy právní praxe řízení o nahrazení projevu vůle spočívají zejména v neujasnění předmětu

68

KOLÁČEK, M. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle obchodního zákoníku.

Právní rozhledy, květen 1999, rok 1999, č. 5, s. 264. ISSN: 1210-6410. 69

BAUDYŠ, P. K prohlášení vůle rozhodnutím soudu. Ad Notam, duben 1997, rok 1997, č. 4, s. 73.

ISSN: 1211-0558. 70


Právní rozhledy, listopad 1998, rok 1998, č. 11, s. 562. ISSN: 1210-6410. 71


Právní rozhledy, listopad 1998, rok 1998, č. 11, s. 562. ISSN: 1210-6410.

34

smlouvy o smlouvě budoucí, práv a povinností jednotlivých účastníků, a tím i nenalezení odpovídajícího znění výroků soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle“72. Judikatura týkající se soudního nahrazení projevu vůle je poměrně četná. Nejvyšší soud České republiky se v několika rozhodnutí vyjádřil k řízení o nahrazení projevu vůle takto: (i) „V řízení, v němž se účastník smlouvy o smlouvě budoucí domáhá nahrazení prohlášení vůle druhé smluvní strany, může soud jako předběžnou posoudit otázku platnosti smlouvy, kterou druhý účastník smlouvy o smlouvě budoucí převedl věc, jež je předmětem zamýšlené smlouvy, na třetí osobu, bez ohledu na to, že tato třetí osoba je již jako vlastník věci zapsána v katastru nemovitostí“73; (ii) „Jestliže žalobce v žalobě, jíž se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí, neoznačí ani přes poučení soudu podle § 43 OSŘ nemovitost tak, aby vydaný rozsudek mohl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, soud žalobu odmítne“74; a (iii) „V případě pravomocného zamítnutí žaloby o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy nesvědčí žalobci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem subjektu, jenž měl žalobci tyto nemovitosti převést na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě“75. K nemožnosti nahrazení projevu vůle Nejvyšší soud České republiky uvedl: (i) „Je nepřípustné, aby soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě napravoval neurčité údaje týkající se podstatných

72


Právní rozhledy, listopad 1998, rok 1998, č. 11, s. 562. ISSN: 1210-6410. 73







35

náležitostí budoucí smlouvy výkladem projevů vůle účastníků“76; a (ii) „Nelze nahradit projev vůle uzavřít hlavní smlouvu, jestliže její znění neodpovídá tomu, co si účastníci sjednali ve smlouvě o smlouvě budoucí“77.

4.2 Současná obchodněprávní úprava Obchodní zákoník v § 290 stanoví, že: „Nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy může oprávněná strana požadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy“. V případě neuzavření smlouvy tedy na rozdíl od Občanského zákoníku, který umožňuje oprávněné straně smlouvy o smlouvě budoucí požadovat nahrazení projevu vůle zavázané strany soudním rozhodnutím, Obchodní zákoník upravuje dvě možnosti: (a) soud nebo rozhodce (osoba určená ve smlouvě) určí obsah budoucí smlouvy, nebo (b) oprávněná strana může požadovat náhradu škody. Rozdíl mezi občanskoprávní a obchodněprávní úpravou je zcela jistě dán tím, že ve smlouvě o smlouvě budoucí podle Občanského zákoníku je budoucí smlouva ujednána obvykle velmi detailně, zatímco Obchodní zákoník vyžaduje pouze obecné určení předmětu plnění budoucí smlouvy (viz kapitola 3.). Jak je výše uvedeno, je požadavek náhrady škody a současného určení obsahu smlouvy možné jenom v případě, že zavázaná strana odmítne neoprávněně jednat o uzavření smlouvy. Autoři komentáře k Obchodnímu zákoníku vysvětlují toto ustanovení tak, že: „Rozlišuje se tedy případ, kdy k uzavření smlouvy, o kterém se jednalo, nedošlo pro rozpor o podmínkách smlouvy, a případ, kdy povinná strana neoprávněně (v rozporu se

76





36

závazkem převzatým ve smlouvě o smlouvě budoucí) vůbec odmítla smlouvu uzavřít“78. Zákonem použitá formulace „strana neoprávněně odmítne jednat“ není ale díky své neurčitosti příliš vhodná; např. M. Koláček se k ní v rámci své úvahy vyjadřuje takto: „Vznikne nárok na náhradu škody podle § 290 odst. 2 druhé věty ObchZ při pouhé omisi? Povinný kontrahent jednání o uzavření smlouvy totiž zřídkakdy odmítne, závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě prostě jen ignoruje. Nárok na náhradu škody by mělo podle mého názoru - založit i prosté nesplnění závazku“79. Souhlasím s tím, že ustanovení § 290 odst. 2 Obchodního zákoníku může působit jisté interpretační potíže. Jsem ale toho názoru, že pokud povinná strana oprávněnou stranu ignoruje, vyjadřuje tím, že nemá vůli s oprávněnou stranou jednat a tudíž by se takové jednání mělo posuzovat jako odmítnutí jednat, na základě kterého by měl oprávněné straně vzniknout nárok na náhradu škody. Dle ustanovení § 292 Obchodního zákoníku soud nebo osoba určená ve smlouvě o smlouvě budoucí určí obsah budoucí smlouvy takto: „Obsah smlouvy se určí podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, přičemž se přihlédne k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku“. K pojmu „obsah smlouvy“ uvádí M. Koláček, že: „Širší dikci obchodního zákoníku považuji za určitější, a mám za to, že pojem „obsah smlouvy“ nelze chápat jinak než jako určení celého znění smlouvy. Tomu nasvědčuje i ust. § 291, které umožňuje dohodu o doplnění smlouvy o úpravu „určitých otázek“ soudem nebo rozhodcem, jestliže strany „chybějící obsah smlouvy“ nesjednaly. Z kontextu tedy jednoznačně vyplývá, že soud či rozhodce určí znění smlouvy“80. Obecná obchodněprávní promlčecí lhůta je čtyřletá. Právo na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo osobou určenou ve smlouvě a nárok na náhradu škody podle

78


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. 79


Právní rozhledy, květen 1999, rok 1999, č. 5, s. 264. ISSN: 1210-6410. 80


Právní rozhledy, květen 1999, rok 1999, č. 5, s. 264. ISSN: 1210-6410.

37

§ 290 odst. 2 ale mají dle ustanovení § 292 Obchodního zákoníku promlčecí lhůtu speciální. Tato práva se promlčují uplynutím jednoho roku ode dne, kdy oprávněná strana vyzvala zavázanou stranu k uzavření smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí může stanovit jinou promlčecí lhůtu, která ovšem nesmí být delší než obecná promlčecí doba. Komentář k Obchodnímu zákoníku uvádí: „Z časového hlediska jde v procesu uzavření smlouvy na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dvě různé činnosti, o dva různé druhy právních úkonů, o dvě lhůty, z nichž každá má jiný charakter. Nejprve musí být v příslušné lhůtě proveden úkon nutný k zachování práva (jak je uvedeno dále) a příslušná lhůta má charakter prekluzívní. Je-li právo výzvou zachováno, začne běžet druhá lhůta (pro uspokojení práva nebo jeho uplatnění), která je lhůtou promlčecí“81. K charakteru lhůty k uzavření smlouvy se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky: „Sjednali-li účastníci ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy podle § 289 ObchZ smluvní pokutu za porušení povinnosti předložit výzvu k uzavření realizační smlouvy, a to za každý den prodlení, pak tím objektivně projevili vůli vyloučit prekluzívní charakter uvedené lhůty“82. Pro náhradu škody obsahuje Obchodní zákoník speciální úpravu, obecná úprava Občanského zákoníku se v obchodněprávních vztazích neuplatní.

4.3 Budoucí právní úprava Nový občanský zákoník v § 1787 stanoví, že: „Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit. Může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud“. K. Eliáš a kol. se zde tedy inspiroval především současnou obchodněprávní úpravou. Doplnění obsahu smlouvy je zde namístě opět proto, že stranou smlouvy o smlouvě budoucí musí určit obsah budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem.

81


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. 82



38

Nový občanský zákoník stejně jako Obchodní zákoník (jak uvádím výše) stanoví v § 1787 pravidla pro určení obsahu smlouvy: „Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány“. Nově tak oproti Obchodnímu zákoníku soud nebo rozhodce muset přihlédnout k návrhu stran. Dalším rozdílem je to, že zatímco Obchodní zákoník stanoví, že se při určení obsahu musí přihlédnout k „zásadě poctivého obchodního styku“ musí soud nebo rozhodce přihlédnout k „tomu, aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány“; lze ale předpokládat, že tento rozdíl nebude mít velký praktický vliv. Právo na určení obsahu smlouvy se dle ustanovení § 634 Nového občanského zákoníku promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty, do které měla být budoucí smlouva uzavřena. Dalším rozdílem úpravy Nového občanského zákoníku od Obchodního zákoníku je absence ustanovení o možnosti domáhat se náhrady škody. Uplatní se zde tedy obecné ustanovení Nového občanského zákoníku o náhradě škody, které najdeme v hlavě III Nového občanského zákoníku nazvané „Závazky z deliktů“. Ustanovení § 2913 Nového občanského zákoníku k porušení smluvní povinnosti uvádí, že: „poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit“. Pokud porušení povinnosti nastalo na základě nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky vzniklé nezávisle na vůli porušující strany, zprostí se tato strana odpovědnosti. Od 1. ledna 2014 nabude účinnosti novela Občanského soudního řádu. Úprava tzv. nesporných soudních řízení se z Občanského soudního řádu přesune do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a Občanský soudní řád bude tedy nadále upravovat pouze tzv. řízení sporná. Úprava řízení sporného se ale novelou Občanského soudního řádu příliš nemění. Žaloba na určení obsahu budoucí smlouvy soudem zahajuje samozřejmě řízení sporné. Velké změny tedy u ní očekávat nemusíme.

39

5 Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu 5.1 Současná občanskoprávní úprava Obecně dle ustanovení § 559 až § 587 Občanského zákoníku platí, že závazek zaniká (i) splněním dluhu; (ii) dohodou stran; (iii) nemožností plnění (např.: „převede-li zavázaný ze smlouvy o smlouvě budoucí na třetí osobu věc, jejíž převod má být právě obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, pak vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí a právní vztah z ní vzešlý působí jen mezi jejími účastníky (nepůsobí tedy absolutně), práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a z tohoto právního vztahu zaniknou. Důvodem zániku těchto práv a povinností je nemožnost plnění (§ 575n.); v takovém případě vzniká mezi účastníky smlouvy náhradně odpovědnost za porušení smlouvy o smlouvě budoucí (srov. zejména § 420n)“83); (iv) uplynutím doby; smrtí dlužníka nebo věřitele, pokud bylo plnění omezeno pouze na jejich osobu; (v) započtením;

(vi) výpovědí;

(vii) neuplatněním

práva;

(viii)

splynutím;

a (ix) narovnáním. Závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí ale může zaniknout i jiným (speciálním) způsobem; ustanovení § 50a odst. 3 Občanského zákoníku stanoví, že: „závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena“. Závazek tedy zaniká i při tzv. podstatné změně okolností. K této klauzuli Karel Eliáš uvádí, že „otázka právních důsledků změny okolností po vzniku obligace založené smlouvou proti sobě staví dvě významné zásady soukromého práva: zásadu pacta sunt servanda a zásadu poctivého obchodování (dobrých mravů, poctivého obchodního styku). Konflikt obou zásad je však jen zdánlivý, protože jde spíše o jejich vzájemné doplňování a poměřování hlediskem právní jistoty“84. Tato klauzule tak znamená pro povinnou stranu možnost, jak se vyvázat ze závazku, který by v okamžiku, kdy ji k tomu druhá

83



ELIÁŠ, K. Clausula rebus sic stantibus (Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu).

Obchodněprávní revue, červen 2009, rok 2009, č. 6, s. 151. ISSN: 1213-5313.

40

strana vyzve, nemohla splnit nebo splnila jen s velkými obtížemi. Dle soudní praxe mohl na základě této klauzule závazek zaniknout pouze v případě, že ke změně okolností dojde ve lhůtě, kterou strany ujednaly pro uzavření budoucí smlouvy. Pozdější změna okolností již zánik závazku nepřivodí85. Nedodržení mezi stranami sjednané lhůty pro předložení návrhu smlouvy nebo pro uzavření smlouvy ale nemůže být považováno za změnu poměrů, na základě které by zanikl závazek dle § 50a odst. 3 Občanského zákoníku86. Ustanovení o zániku závazku při změně okolností je všeobecně považováno za ustanovení kogentní, neboť se nikdo nesmí vzdát práv, která mu v budoucnu teprve vzniknou; strany smlouvy o smlouvě budoucí tedy nemohou toto ustanovení vyloučit87. Změnou okolností je jistě např. i to, když předmět, který by strana měla prodat straně druhé budoucí kupní smlouvou, zanikne. Uzavřít budoucí smlouvu není možné, protože by byla neplatná pro nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 Občanského zákoníku.

5.2 Současná obchodněprávní úprava Obchodní zákoník upravuje některé způsoby zániku odlišně od Občanského zákoníku, a to: (i) splnění závazku; (ii) odstoupení od smlouvy; (iii) dodatečnou nemožností plnění a (iv) započtení. Na tyto právní důvody zániku závazků se tedy Občanský zákoník neaplikuje. Závazek uzavřít budoucí smlouvu dle § 292 Obchodního zákoníku ale zaniká i v případě „jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy“. Na rozdíl od Občanského zákoníku je tedy lhůta, kterou si strany sjednaly k uzavření smlouvy, lhůtou prekluzivní. Strany se od tohoto ustanovení mohou odchýlit. K charakteru

85






Obchodněprávní revue, červen 2009, rok 2009, č. 6, s. 151. ISSN: 1213-5313.

41

sjednané lhůty se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky: „Ustanovení § 292 odst. 3 ObchZ o zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě, je dispozitivní normou, která obsahuje prekluzivní lhůtu. Od této normy se lze odchýlit, případně ji vyloučit“88. V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky uvedl, že „názor, že k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu může dojít pouze za předpokladu, že závazek k uzavření budoucí smlouvy převezme pouze jedna ze smluvních stran, není správný. Pokud závazek uzavřít kupní smlouvu převzaly obě smluvní strany, pak byly současně v postavení oprávněného i zavázaného, a proto i v tomto případě lze aplikovat § 292 odst. 3 ObchZ“89. Zánik závazku ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí nastává na základě neuplatnění práva. V takovém případě zaniká jak závazek uzavřít budoucí smlouvu, tak možnost oprávněné strany domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle povinné strany a samozřejmě i možnost požadovat náhradu škody, která oprávněné straně vznikla neuzavřením smlouvy90. Dle autorů komentáře k Obchodnímu zákoníku je výše citované ustanovení: „jeden z mála případů, kdy závazek zaniká v důsledku neprovedení úkonu nutného k zachování práva“91. Ustanovení § 292 Obchodního zákoníku upravuje ještě druhý speciální důvod zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu. Ten nastane také v případě, že: „okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. K zániku však dochází, jen

88





BARTOŠ, A. Smlouva o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku. Daňová a hospodářská

kartotéka, červen 1995, rok 1995, č. 12, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 11. 2013]. 91


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7.

42

když zavázaná strana tuto změnu okolností oznámila bez zbytečného odkladu oprávněné straně“. První věta citovaného ustanovení je téměř totožná s ustanovením § 50a odst. 3 Občanského zákoníku. Rozdíl mezi občanskoprávní a obchodněprávní úpravou najdeme ale ve větě druhé ustanovení § 50a odst. 3 Občanského zákoníku, kterou v Občanském zákoníku nenajdeme. Na rozdíl od smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dle Občanského zákoníku, kde oznámení změny okolností druhé straně není obligatorní, a kde pouhá změna okolností způsobí zánik závazku, zanikne závazek uzavřít budoucí smlouvu dle Obchodního zákoníku pouze pokud (i) došlo ke změně okolností a zároveň (ii) byla taková změna oznámena druhé straně. To potvrzuje i Nejvyšší soud České republiky, který rozhodl, že „Ustanovení § 292 odst. 5 ObchZ upravuje speciální, zcela samostatný právní důvod zániku závazku; závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká podle něj přímo ze zákona, nastanou-li skutečnosti označené v jeho hypotéze, tj. dojde-li ke kvalifikované změně okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, a bude-li splněn též předpoklad, že zavázaná strana tuto změnu oznámí bez zbytečného odkladu straně oprávněné92. Karel Eliáš je toho názoru, že ustanovení § 50a odst. 3 Občanského zákoníku a § 292 odst. 5 Obchodního zákoníku, které upravují zánik závazku na základě změny okolností, postihují mnohem víc případů než případ vyšší moci dle § 374 Obchodního zákoníku, podstatné změny okolností dle § 356 Obchodního zákoníku nebo následné nemožnosti plnění dle § 575 Občanského zákoníku93. Změna okolností se pravděpodobně týká pouze takových změn, které nebylo možné předvídat. Za změnu okolností ovšem nelze považovat takovou změnu, která představuje podnikatelské riziko při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí94. Závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká na základě obecných důvodů zániků závazků,

92

které

najdeme

v obou

civilněprávních

zákonících.

Občanskoprávní




Obchodněprávní revue, červen 2009, rok 2009, č. 6, s. 151. ISSN: 1213-5313. 94


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7.

43

i obchodněprávní úprava smlouvy o smlouvě budoucí však obsahují několik důvodů speciálních, které se uplatní pouze v rámci tohoto institutu. Obchodní zákoník, ve větším rozsahu než Občanský zákoník, vyžaduje, aby si strany smlouvy o uzavření budoucí smlouvy hlídaly svá práva a byly v právních vztazích aktivní. Nesplnění takového požadavku je sankciováno zánikem závazku.

5.3 Budoucí právní úprava Obecnými právními důvody zániku závazků jsou dle ustanovení § 1908 až § 2009 Nového občanského zákoníku následující: (i) splnění dluhu; (ii) dohoda; (iii) započtení; (iv) zaplacení odstupného, pokud si takovou možnost sjednají strany ve smlouvě; (v) splynutí; (vi) prominutí dluhu; (vii) výpověď; (viii) odstoupení od smlouvy; (ix) následnou nemožnost plnění; a (x) smrt dlužníka nebo věřitele. Nový občanský zákoník ale zná další obecný důvod zániku práv a povinností, a to uplynutí doby. Ten je uveden v § 603 Občanského zákoníku („Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny“). Nový občanský zákoník se úpravou zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu podobá Obchodnímu zákoníku. Ustanovení § 1788 Nového občanského zákoníku stanoví, že tento závazek zaniká „nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká“. Pro zachování svého práva tedy musí oprávněná strana jednat, tedy vyzvat k uzavření smlouvy. Na rozdíl od Obchodního zákoníku, který stanoví, že vyzvat musí oprávněná strana ve lhůtě určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, stanoví Nový občanský zákoník, že oprávněná strana musí pro zachování svého práva vyzvat povinnou stranu „včas“. Důvodová zpráva v tomto bodě mlčí. Můžeme tedy odhadovat, že oprávněná strana musí vyzvat druhou stranu k uzavření smlouvy ve lhůtě, kterou si sjednaly k jejímu uzavření; tedy, že význam obou formulací je stejný. Stejně jako v Obchodním zákoníku je lhůta k uzavření budoucí smlouvy lhůtou prekluzivní. Zde je nutno podotknout, že Nový občanský zákoník upravuje promlčení a prekluze závazků s drobnými odchylkami podobně jako současná právní úprava. Strany smlouvy o smlouvě budoucí si ale mohou upravit charakter lhůty k uzavření smlouvy odchylně od zákona. Dalším speciálním důvodem zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu je stejně jako v Občanském zákoníku i Obchodním zákoníku změna okolností; ustanovení § 1788 44

Nového občanského zákoníku uvádí, že „změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká“. Tato formulace se nijak neliší od současné obchodněprávní úpravy. Přestože z pohledu nepodnikatelů přibyl nový důvod zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu, nebude pro ně nová úprava zániku tohoto závazku představovat přílišnou změnu. Závazek v současném občanském právu uzavřít budoucí smlouvu se totiž (jak jsem uvedla výše) promlčí. Neuplatnění práva má tedy i v takovém případě závažné následky.

6 Dohoda o doplnění obsahu smlouvy 6.1 Současná občanskoprávní úprava Smlouva o doplnění obsahu smlouvy slouží podobným účelům jako smlouva o smlouvě budoucí; tedy k zajištění budoucích právních vztahů. Nejedná se ovšem o žádný podtyp smlouvy o smlouvě budoucí, nýbrž o samostatný druh smlouvy. Jelikož si ale jsou tyto smlouvy podobné, stanoví Občanský zákoník, že se právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí přiměřeně aplikuje i na smlouvu o doplnění obsahu smlouvy. Dle ustanovení § 50b Občanského zákoníku si lze smluvně ujednat, že obsah smlouvy bude v budoucnu doplněn. Je to však možné pouze v případě, že strany smlouvy dají najevo, že chtějí, aby taková smlouva platila, i pokud k doplnění obsahu nedojde. Dohoda o doplnění obsahu smlouvy může být zajisté součástí smlouvy, která má být doplněna, tak i smlouvy jiné (samostatné). Při aplikaci ustanovení o smlouvě o smlouvě budoucí dojdeme k závěru, že smlouva o doplnění obsahu smlouvy musí být uzavřena v písemné podobě. Zákon nestanoví žádnou povinnou formu doplňované smlouvy, což znamená, že může být uzavřena ve formě libovolné. Další povinnou náležitostí smlouvy o doplnění obsahu smlouvy bude ujednání o době, ve které má být smlouva doplněna.

45

M. Hulmák je toho názoru, že: „zdrojem doplnění mohou být dohoda smluvních stran, třetí osoba (včetně soudu), nebo jedna ze smluvních stran“95. Staví negativně k myšlence, že by vůle druhé strany doplnit smlouvu mohla být nahrazena soudním rozhodnutím; uvádí, že „Souhlas druhé strany nelze soudně vymoci, ledaže má taková dohoda o budoucím smluvním doplnění charakter smlouvy o smlouvě budoucí, pak již ale musí být sjednán i obsah doplnění“96. S tímto názorem souhlasím. Soud by totiž musel určovat obsah smlouvy jako je tomu u smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku. To ale úprava Občanského zákoníku neumožňuje. Existují ale i názory opačné97. Ustanovení o zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí se dle mého názoru na budoucí doplnění obsahu smlouvy aplikovat může; platí tedy, že závazek doplnit obsah smlouvy zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci smlouvy vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby byl obsah doplněn.

6.2 Současná obchodněprávní úprava Dle ustanovení § 270 Obchodního zákoníku platí, že „Dohoda při uzavírání smlouvy, že určitá nepodstatná část smlouvy bude mezi stranami smluvena dodatečně po jejím uzavření, se považuje za podmínku platnosti dohodnuté části smlouvy, ledaže strany daly před jejím uzavřením nepochybně najevo, že nedosažení dodatečné dohody o doplnění obsahu smlouvy nemá mít vliv na platnost uzavřené smlouvy. V pochybnostech má podmínka odkládací účinky“. V případě, že určitá část smlouvy není nebo nemůže být zatím mezi stranami dohodnuta, mohou strany uzavřít smlouvu s odkládací podmínkou, že k doplnění obsahu dojde do určité doby98. Dále je možné,

95

HULMÁK, Milan Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 203 s. ISBN

978-80-7400-062-1. 96


978-80-7400-062-1. 97

HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a

literaturou. 12. vyd. Praha: Linde, 2006. s. 112. ISBN: 8072015265. 98


H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7.

46

aby si strany ujednaly, že smlouvu sice v budoucnu doplní, ale případné nedoplnění (ať už z jakéhokoliv důvodu) nemá vliv na účinnost uzavřené smlouvy. Třetí možností je ujednat si, že část obsahu smlouvy bude doplněna soudem nebo třetí osobou (rozhodcem) určenou ve smlouvě, s tím, že hlavní smlouva nenabude účinnosti do tohoto doplnění a její platnost zanikne zánikem závazku smlouvu doplnit. Možností čtvrtou je pak ujednání o tom, že smlouva bude doplněna soudem nebo rozhodcem, ale s tím rozdílem, že si strany sjednají, že smlouva zůstane v platnosti i při nedoplnění smlouvy. To vyplývá z ustanovení § 270 Obchodního zákoníku. Ustanovení Obchodního zákoníku o doplnění obsahu smlouvy jsou dle § 263 Obchodního zákoníku kogentní; strany se od nich tedy nemohou odchýlit. Jejich kogentnost pod hrozbou neplatnosti odchylných ujednání musíme dodržovat. Nicméně když vezmeme v úvahu dispozitivitu úpravy smlouvy o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, je kogentnost úpravy smlouvy o doplnění obsahu smlouvy, dle mého názoru, nedůvodná a nesystematická. M. Hulmák zaujímá názor, že: „Možnost odchylky je přitom výslovně připuštěna, pouze pokud jde o důsledky nedoplnění na platnost smlouvy, nikoliv však na její účinnost. Ze srovnání s § 270 odst. 1 je ale zjevné, že zákonodárce chtěl připustit i účinky smlouvy bez ohledu na doplnění, k odložení účinnosti může docházet pouze po dobu trvání povinnosti obsah smlouvy doplnit“99. Ustanovení § 291 Obchodního zákoníku uvádí, že pro výše uvedenou třetí a čtvrtou možnost se přiměřeně aplikují ustanovení o smlouvě o uzavření budoucí smlouvy; „Ustanovení § 290 a § 292 odst. 1 a 2 se použijí přiměřeně i na písemnou dohodu stran o tom, že uzavřená smlouva bude doplněna ještě o úpravu určitých otázek, jestliže chybějící obsah smlouvy má podle této dohody být určen soudem nebo jinou osobou určenou stranami v případě, kdy by nedošlo k jeho sjednání stranami. Závazek doplnit chybějící obsah smlouvy může převzít jedna nebo obě strany; v pochybnostech se má za to, že závazek vznikl oběma stranám“. Pro dohodu o doplnění obsahu smlouvy je, stejně jako dle Občanského zákoníku, nutná písemná forma.

99


978-80-7400-062-1.

47

6.3 Budoucí úprava Na rozdíl od současné úpravy nenajdeme úpravu dodatečného doplnění obsahu smlouvy u úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, ale v ustanoveních Nového občanského zákoníku týkajících se obsahu smluv. Na smlouvu o smlouvě budoucí navíc nová úprava ani neodkazuje. Přesto se úprava dohody o dodatečném doplnění obsahu podobá úpravě Obchodního zákoníku. Ustanovení § 1748 Nového občanského zákoníku uvádí, že: „Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy“. Dle formulace tohoto ustanovení jde tedy o vyvratitelnou domněnku podmínky odkládací. Dle mého názoru je nepochybné, že toto ustanovení je dispozitivní. Nový občanský zákoník totiž v § 1 uvádí, že odchylné ujednání stran je možné v případě, že zákon takové ujednání nevylučuje a zároveň neporušuje dobré mravy, veřejný pořádek, nebo práva týkající se postavení osob, včetně práv na ochranu osobnosti. K dodatečnému doplnění obsahu dále v § 1749 Nového občanského zákoníku uvádí, že „Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li třetí osoba náležitost smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji určit, může kterákoliv strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud“. Stejně jako při určování obsahu budoucí smlouvy se obsah určí dle ustanovení § 149 odst. 2 Nového občanského zákoníku podle účelu, který smlouva sleduje, okolností, ze kterých strany vycházely a také k poctivému uspořádání práv a povinností stran. Celá smlouva se ruší od počátku v případě, že oprávněná strana nenavrhne doplnění smlouvy do lhůty k doplnění určené ve smlouvě. Pokud nebyla lhůta k doplnění náležitosti mezi stranami sjednána, platí dle ustanovení § 1750 Nového občanského zákoníku, že smlouva se od počátku ruší, pokud oprávněná strana nenavrhne doplnění ve lhůtě jednoho roku. Novinkou pro podnikatele tak bude především možnost odchýlit se od zákona a sjednat si vlastní pravidla pro doplnění obsahu smlouvy.

7 Přechodná ustanovení Novým občanským zákoníkem se dle ustanovení § 3028 řídí (i) práva a povinnosti, které vzniknou po 1. lednu 2014; tedy po dni, kdy Nový občanský zákoník nabude účinnosti, (ii) právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných (ne však 48

jejich vznik a práva a povinnosti, které vznikly před 1. lednem 2014), (iii) jiné právní poměry, které vznikly před 1. lednem 2014, pokud si strany ujednaly, že se jejich práva a povinnosti budou od 1. ledna řídit novou úpravou. Jistě lze sjednat, že strany budou moci podřídit svůj vztah Novému občanskému zákoníku, i po nabytí účinnosti Nového občanského zákoníku, nikoliv pouze před 1. lednem 2014, jak by mohlo z formulace vyplývat. Tam, kde si strany neujednaly jinak, se smlouvy, které byly uzavřeny podle Občanského zákoníku nebo podle Obchodního zákoníku, včetně práv a povinností z nich a povinností z porušení těchto smluv, budou až do zániku závazků z nich vzniklých stále řídit současnou úpravou. Důvodem, proč Nový občanský zákoník umožňuje na takové vztahy aplikaci současných předpisů, je podle důvodové zprávy k Novému občanskému zákoníku následující: „Přejímá se tu myšlenka § 763 odst. 1 platného obchodního zákoníku a respektuje se hledisko právní jistoty smluvních stran, které smlouvu uzavřely za určitých podmínek a v určitém právním prostředí a nemohly předpokládat, že dojde ke změně zákonné úpravy, popřípadě, kdy k ní dojde“100. Některá ustanovení Nového občanského zákoníku se ale uplatní bez výjimky u všech poměrů, a to ustanovení části první hlavy I Nového občanského zákoníku. V této části jsou stanoveny základní principy Nového občanského zákoníku jako je zásadní dispozitivita soukromoprávních ustanovení, ústavní konformita jejich výkladu s respektem k obecným právním zásadám, jakož i obecnou presumpci i ochranu dobré víry a zákaz zneužití soukromoprávních oprávnění101. Podle současných právních předpisů se budou řídit i veškeré lhůty a doby, které začnou běžet před 1. lednem 2014, nebo takové, které slouží k uplatnění práv, které se řídí současnými právními předpisy. Současná úprava lhůt se tak určitě bude aplikovat i na lhůty, které slouží k uplatnění práv ze smlouvy o smlouvě budoucí podle Občanského zákoníku nebo Obchodního zákoníku. Přechodná ustanovení Nového občanského

100

10.

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit. 26. 2013].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-

konsolidovana-verze.pdf. 101

10.

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. [cit. 26. 2013].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-

konsolidovana-verze.pdf.

49

zákoníku dále upravují aplikaci nového civilního práva na právnické osoby. Mimo jiné, § 3041 stanoví, že: „Právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti“. K 1. lednu 2014 právnické osoby tedy ztrácí způsobilost k právním úkonům (podle Nového občanského zákoníku označovanou jako svéprávnost). Statutární orgány budou moci právnické osoby již pouze zastupovat. Úprava přechodných ustanovení je mezi odborníky předmětem kritiky, např. JUDr. Petr Fiala, Mgr. Jindřich Mayer, kteří se vyjadřují k nové úpravě nemovitostí dle Nového občanského zákoníku, uvádí, že: „Je s podivem, že tak obsáhlé legislativní dílo, jakým nový občanský zákoník bezesporu je, obsahuje pouhých 52 paragrafů přechodných ustanovení, přičemž něčemu tak důležitému, jako přechodu na zásadu superficies solo cedit, je věnováno pouze 8 paragrafů. Jen pro představu, německá právní úprava, kterou se nechali dle vlastní proklamace inspirovat autoři nového občanského zákoníku, potřebovala k vyřešení nemovitostní problematiky po sjednocení NDR a tehdejší SRN jeden celý zákon, přitom je však zároveň třeba podotknout, že zde byly právní vztahy ještě složitější z důvodu přechodu nových spolkových zemí na tržní hospodářství a původní právní úprava byla mírně odlišná od té české. Díky stručnosti naší právní úpravy však jsou některé otázky řešeny bohužel pouze částečně či dokonce nejsou upraveny vůbec“102. Myslí, že tento názor může být vztáhnut na všechna přechodná ustanovení, která jsou obecně opravdu velice stručná a neposkytují příliš odpovědí na možně vzniklé nejasnosti. Smlouva o smlouvě budoucí, která byla uzavřena před 1. lednem 2014 se tedy i přes nabytí účinností Nového občanského zákoníku bude řídit současnou úpravou. Pokud má být budoucí smlouva uzavřena až po účinnosti Nového občanského zákoníku, musí být již uzavřena podle Nového občanského zákoníku. Domnívám se, že ujednání stran, které by stanovilo, že se budoucí smlouva podřídí současné úpravě, by bylo neplatné a to především z toho důvodu, že přechodná ustanovení Nového občanského zákoníku jsou podle důvodové zprávy k Novému občanskému zákoníku kogentní. Jejich

102

FIALA, P.; MAYER, J. Přechodná ustanovení nového občanského zákoníku k zásadě superfi cies solo

cedit. Ad Notam, červen 2012, rok 2012, č. 6, s. 3. ISSN: 1211-0558.

50

kogentnost můžeme vyvodit i z toho, že jakákoliv odchylná ujednání by byly v rozporu s veřejným pořádkem. Otázkou je, zda by takové ujednání narušovalo veřejný pořádek zjevně a kvalifikovalo se tedy jako neplatné absolutně. V případě, že se smluvní vztah bude řídit současnou úpravou, bude samozřejmě i dle Občanského zákoníku požadovat nahrazení projevu vůle nebo podle Obchodního zákoníku určení obsahu budoucí smlouvy, ale samotné řízení bude probíhat podle procesních předpisů účinných ke dni podání žaloby.

ZÁVĚR Cílem této práce bylo porovnat současnou právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí s úpravou podle Nového občanského zákoníku, který vstoupí v účinnost 1. ledna 2014. Změny, které Nový občanský zákoník přinese institutu smlouvy o smlouvě budoucí ale jistě nelze stanovit pouze na základě analýzy změn formulace ustanovení, která se tuto smlouvu upravují. Je nutné analyzovat tento institut v kontextu celého zákoníku, zejména pak v kontextu jeho obecných ustanovení a principů. Ustanovení upravující smlouvu o smlouvě budoucí přebírá Nový občanský zákoník především z právní úpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku. Subjekty obchodního práva (typicky podnikatelé) tedy novou úpravou smlouvy příliš překvapeni nebudou. I pro podnikatele bude ale vítanou změnou bezformálnost smlouvy o smlouvě budoucí podle Nového občanského zákoníku. Písemná forma je přitom dnes vyžadována jak v občanskoprávních tak v obchodněprávních vztazích. Tento přísný požadavek formy je kritizován. Na rozdíl např. od smlouvy o převodu nemovitostí, u které je písemná forma vyžadována zákonem z rozumného důvodu (je tím chráněn veřejný pořádek), u smlouvy o smlouvě budoucí o něčem takovém mluvit nemůžeme. Proto byla u smlouvy o smlouvě budoucí, v souladu se zásadou smluvní autonomie stran, zavedena bezformálnost. Jak zmiňuji výše, Nový občanský zákoník zavádí nové právní principy a teorie. Jednou z nich je teorie fikce právnických osob. Právnické osoby již nebudou moci jednat přímo, jelikož ztratí způsobilost k právním úkonům. Bude je vždy muset zastupovat člověk (například jednatel). Tato změna ale smlouvu o smlouvě budoucí, dle mého názoru, 51

příliš neovlivní. Maximálně bude znamenat nutnost přeformulování textu smlouvy. Nový občanský zákoník bude nově upravovat tzv. postoupení smlouvy, tedy všech práv a povinností ze smlouvy. Pro smlouvu o smlouvě budoucí je tato možnost výhodná. Zda je převod práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí možný, bylo předmětem mnoha různých, často si odporujících, názorů. Nový občanský zákoník také upřesňuje úpravu smlouvy ve prospěch třetí osoby, která se aplikuje u smlouvy o smlouvě budoucí například, když si strany sjednají, že stranou budoucí smlouvy bude právě osoba, která není stranou smlouvy o smlouvě budoucí. Co se týká smlouvy o smlouvě budoucí, představuje největší přínos Nového občanského zákoníku uvolnění pravidel pro stanovení toho, co bude obsahem budoucí smlouvy. Občanské a obchodní právo se tomto bodě diametrálně liší. Zatímco Občanský zákoník vyžaduje, aby byly ve smlouvě o smlouvě budoucí určeny všechny podstatné náležitosti budoucí smlouvy, Obchodní zákoník požaduje pouze obecné určení předmětu plnění. Nový

občanský

zákoník

převzal

s drobnými

odchylkami

současnou

úpravu

obchodněprávní. Stanoví totiž pouze požadavek na obecné určení obsahu budoucí smlouvy. Zde se jedná o změnu jistě vítanou i pro nepodnikatele. Způsob, kterým je závazek uzavřít budoucí smlouvu vynucován, se také změní. V případě, že povinná osoba odmítá splnit svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí podle Občanského zákoníku, může se oprávněná osoba domáhat u soudu, aby nahradil projev vůle povinné osoby. Budoucí smlouva je pak uzavřena i přes odpor povinné osoby. V obchodním právu soud určí obsah smlouvy. Rozdíl mezi občanským a obchodním právem vyplývá samozřejmě z povinného určení obsahu budoucí smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí (jelikož občanskoprávní smlouva o smlouvě budoucí obsahuje všechny podstatné náležitosti budoucí smlouvy, není třeba, aby soud obsah smlouvy určoval). Nový občanský zákoník vychází opět z úpravy Obchodního zákoníku. Především z pohledu nepodnikatelů dojde ke změně důvodů, na základě kterých závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí může zaniknout. Předpokládá se, že si oprávněná strana bude po vzoru současného obchodního práva muset hlídat svá práva (právní zásada vigilantibus iura). Lhůta, která je stanovena k uzavření smlouvy se od 1. ledna 2014 stane lhůtou prekluzivní, což je v současném právu běžné v u smlouvy 52

o uzavření budoucí smlouvy podle Obchodního zákoníku. Pro současné občanskoprávní smlouvy o smlouvě budoucí, pro které platilo, že sjednaná lhůta se považuje za lhůtu promlčecí, bude představovat budoucí úprava změnu. Ne však zásadní. Další změnou pro nepodnikatele bude nutnost upozornit oprávněnou stranu o tom, že na jejich straně nastala podstatná změna okolností, kvůli které nejsou schopni smlouvu uzavřít. V současném občanském právu takové oznámení nutné není a při podstatné změně okolností zaniká závazek uzavřít budoucí smlouvu ze zákona. Nový občanský zákoník přebírá z Obchodního zákoníku i úpravu smlouvy o doplnění obsahu smlouvy. Současná občanskoprávní úprava této smlouvy je na rozdíl od té obchodněprávní velmi stručná. V občanskoprávních vztazích se tak dočkáme upřesnění tohoto institutu. Ve vztazích obchodněprávních bude změnou především dispozitivnost úpravy smlouvy o doplnění smlouvy. V předposlední kapitole této práce jsem se zabývala přechodnými ustanoveními Nového občanského zákoníku. Přechodná ustanovení jsou částí každého zákona, která je často přehlížena. Tak tomu jistě nebude v případě Nového občanského zákoníku, který právě v této části upravuje nezbytná pravidla pro přechod ze současného civilního práva na budoucí civilní právo. Přechodná ustanovení jsou formulována obecně a dotknou se samozřejmě i institutu smlouvy o smlouvě budoucí. Smlouvy, které budou uzavřeny do 1. ledna 2014 se budou i nadále řídit současnou právní úpravou. Strany smlouvy si ale mohou ujednat, že se nové úpravě podřídí. Smlouvy, které budou vznikat po účinnosti Nového občanského zákoníku, už na výběr mít nebudou a budou se automaticky řídit úpravou novou. Změny v úpravě smlouvy o smlouvě budoucí, které přinese Nový občanský zákoník, budou tedy očividné spíše pro nepodnikatele. Z dnešního pohledu hodnotím budoucí úpravu smlouvy o smlouvě budoucí kladně. Nová úprava přinese větší smluvní volnost, ale i upřesnění některých ustanovení, které byly v současném právu považovány za nejasné a musely být tak často dovozovány judikatorně. Je ale jisté, že novou úpravu smlouvy o smlouvě budoucí budeme moci objektivněji zhodnotit teprve poté, co Nový občanský zákoník nabude účinnosti a my se s ní setkáme v právní praxi.

53

Seznam zkratek „Nový Občanský zákoník“ znamená zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. „Občanský zákoník“ znamená zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v účinném znění. „Obchodní zákoník“ znamená zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v účinném znění. „Občanský soudní řád“ znamená zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění.

54

Seznam použitých zdrojů KNIHY:

HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. 1466 s. ISBN: 978-80-7400-059-1. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN: 9788074001086. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 835, [online]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zpravaNOZ-konsolidovana-verze.pdf. HULMÁK, Milan Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 203 s. ISBN 978-80-7400-062-1. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. 1469 s. ISBN: 978-80-7400-354-7. HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. vyd. Praha: Linde, 2006. s. 112. ISBN: 8072015265.

ČLÁNKY:

KOLÁČEK, M. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, květen 1999, rok 1999, č. 5, s. 264. ISSN: 1210-6410. DUBRAN, M. Několik poznámek ke změně v subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Bulletin advokacie, listopad 2011, rok 2011, č. 11, s. 42. ISSN: 1210-6348.

55

KOLÁČEK, M. K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, květen 1999, rok 1999, č. 5, s. 264. ISSN: 1210-6410. BAUDYŠ, P. K prohlášení vůle rozhodnutím soudu. Ad Notam, duben 1997, rok 1997, č. 4, s. 73. ISSN: 1211-0558. ELIÁŠ, K. Clausula rebus sic stantibus (Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodněprávní revue, červen 2009, rok 2009, č. 6, s. 151. ISSN: 12135313. FIALA, P.; MAYER, J. Přechodná ustanovení nového občanského zákoníku k zásadě superfi cies solo cedit. Ad Notam, červen 2012, rok 2012, č. 6, s. 3. ISSN: 1211-0558. BARTOŠ, A. Smlouva o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku. Daňová a hospodářská kartotéka, červen 1995, rok 1995, č. 12, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 11. 2013]. TULÁČEK, M. Teorie fikce v novém občanském zákoníku a datové schránky. In: www.jinepravo.cz

[online].

26.

9.

2013

[cit.

1.

2.

2013].

Dostupné

z:

http://jinepravo.blogspot.cz/2013/09/michal-tulacek-teorie-fikce-v-novem.html. SPRINZ, P. Smlouva o smlouvě budoucí. In: www.pravnik.cz [online]. 20. 3. 2008 [16. 9.

2013].

Dostupné

z:

http://www.pravnik.cz/a/239/smlouva-o-smlouve-

budouci.html.

JUDIKATURA:

NEJVYŠŠÍ SOUD:

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006 56

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.1997, sp.zn. 1 Odon 88/97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3337/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30 .5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1204/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn, Cdo 2041/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1848/2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 1100/2006

57

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2006, sp. zn, 33 Odo 1281/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 292/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdon 2295/98 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1721/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 5238/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1573/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005 58

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1657/2005 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5098/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2869/2009

VRCHNÍ SOUD V PRAZE:

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 11 Cmo 1/96

PRÁVNÍ PŘEDPISY: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění znamená zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v účinném znění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v účinném znění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění

ELEKTRONICKÉ ZDROJE: Plnění. Nakladatelství Sagit [online]. Poslední revize textu: 1. 5. 2004 [cit. 1. 9. 2013] In: www.sagit.cz.

Dostupné

z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_275.htm.

59

Druhy právních úkonů. Nakladatelství Sagit [online]. Poslední revize textu: 1. 5. 2004 [cit.

1. 9. 2013]

In:

www.sagit.cz.

Dostupné

z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=154&typ=r&levelid=oc_072.htm.

60

Abstract The aim of this thesis was to compare the current legislation regarding a contract on a future contract with the future legislation. As of 1 January 2014 the Act No. 89/2012 Coll., the civil code, will become effective. The new civil code will bring many changes to the Czech legal system. Legal provisions regarding a contract on a future contract will also be amended by the new code. This thesis is divided into seven chapters. Each of these chapters is divided into subchapters. In each chapter I analyze the legal provision regarding the topic of the chapter in general and then I follow up with an analysis of a contract on a future contract. In the first chapter I compare legal provisions on form of a contract on a future contract under the current legislation with the provisions of the new civil code. The new civil code is based on a principle of informality of legal acts. Therefore it will be possible to enter into a contract on a future contract in any form. In the second chapter I analyze subjects of a contract on a future contract. Changes regarding the parties of the contract under the new civil law will not be significant. The third chapter is focused on a mandatory content of a contract on a future contract. The current civil and commercial law differs at this point. The new civil code copies the provisions of a contract on a future contract under the Act No. 513/1991 Sb., the commercial code. The parties will have the possibility to adjust the content of a contract on a future contract more freely. In the fourth chapter I analyze the situation when the parties of a contract on a future contract do not cooperate. I describe a termination of the contract and a judicial replacement of a will of and determination of a content of a future contract. A topic of the sixth chapter is a contract on a completion of a contract. I tis a legal institute that is similar to a contract on a future contract. At the end of this thesis I analyze the transitional provisions of the new civil code, which set out the rules for the transit to the new civil law.

61

Resumé Cílem této práce bylo porovnat současnou a budoucí právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí. Dne 1. ledna 2014 nabude účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tento nový občanský zákoník přinese právnímu systému České republiky mnoho změn. Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí bude novým občanským zákoníkem také změněna. Tato práce se člení na sedm kapitol a každá kapitola se dále člení na jednotlivé části. V každé kapitole nejprve analyzuji právní úpravu ve vztahu k tématu kapitoly obecně a poté se zabývám úpravou smlouvy o smlouvě budoucí. V první kapitole se věnuji srovnání úpravy formy smlouvy o smlouvě budoucí podle současné občanskoprávní a obchodněprávní úpravy a formy požadované novým občanským zákoníkem. Nový občanský zákoník stojí na principu bezformálnosti právních úkonů a proto i pro smlouvu o smlouvě budoucí bude platit, že může být uzavřena v libovolné formě. V kapitole druhé pojednávám o subjektech smlouvy o smlouvě budoucí. Změny v tom, kdo se může stát stranou smlouvy o smlouvě budoucí, nebudou závažné. Ve třetí kapitole této práce se věnuji povinnému obsahu smlouvy o smlouvě budoucí. Současné občanské a obchodní právo jsou v tomto ohledu velmi odlišné. Nový občanský zákoník přebírá s drobnými změnami úpravu smlouvy o smlouvě budoucí ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Stranám bude umožněno sjednat si obsah budoucí strany mnohem volněji než doposud. V kapitole čtvrté a páté kapitole se zabývám situací, kdy strany smlouvy o smlouvě budoucí nespolupracují. Pojednávám tedy o zániku závazku ze smlouvy a o soudním nahrazení projevu vůle a určení obsahu budoucí smlouvy. Tématem šesté kapitoly je smlouva o doplnění obsahu smlouvy, což je institut, který je podobný smlouvě o smlouvě budoucí. Na závěr analyzuji přechodná ustanovení nového občanského zákoníku, která stanoví pravidla přechodu na nové civilní právo.

62

Klíčová slova v českém jazyce smlouva o smlouvě budoucí, porovnání právních úprav, nový občanský zákoník

Klíčová slova v anglickém jazyce contract on a future contract, comparison of legislation, new civil code

Název práce v anglickém jazyce Contract on Future Contract – Comparison between Current and Future Legislation

Název práce v českém jazyce Smlouva o smlouvě budoucí – srovnání současné a budoucí právní úpravy

63

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právnická fakulta. Katedra obchodního práva. Smlouva o smlouvě budoucí srovnání současné a budoucí právní úpravy

Recommend Documents