UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra práva životního prostředí
Právní úprava veterinární péče Diplomová práce
Kateřina Sobotová
Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc.
Praha, květen 2009
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.
V Praze 5.5.2009
Kateřina Sobotová
2
Poděkování Děkuji panu prof. JUDr. Milanu Damohorskému, vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování. Zároveň děkuji za poskytnuté rady a praktické zkušenosti panu MVDr. Vladimíru Steinmetzovi.
V Praze 5.5.2009
Kateřina Sobotová
3
Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................... 2 1
VĚCNÁ PROBLEMATIKA VETERINÁRNÍ PÉČE A SOUVISEJÍCÍ POJMY .............................................. 4
2
MEZINÁRODNÍ PRÁVO A VETERINÁRNÍ PÉČE ............................................................................... 7 2.1
3
DOHODA O UPLATŇOVÁNÍ SANITÁRNÍCH A FYTOSANITÁRNÍCH OPATŘENÍ ........................................................ 7
HISTORICKÝ VÝVOJ VETERINÁRNÍ PÉČE V ES............................................................................... 12 3.1 VETERINÁRNÍ PÉČE V PRIMÁRNÍCH PRAMENECH ES.................................................................................. 12 3.2 HARMONIZACE VETERINÁRNÍHO PRÁVA ES............................................................................................ 14 3.2.1 Počátek harmonizace veterinární legislativy: 1957 - 1968 ................................................ 15 3.2.2 Společná veterinární politika.............................................................................................. 17 3.2.3 Harmonizace v letech 1974- 1985...................................................................................... 18 3.2.4 Vytvoření jednotného vnitřního trhu.................................................................................. 19 3.3 SHRNUTÍ ......................................................................................................................................... 20
4
PRAMENY VETERINÁRNÍ PÉČE V ES ............................................................................................ 22 4.1 VETERINÁRNÍ PRÁVNÍ PŘEDPISY ES - HORIZONTÁLNÍ ................................................................................ 23 4.2 VETERINÁRNÍ PRÁVNÍ PŘEDPISY ES - VERTIKÁLNÍ ..................................................................................... 24 4.2.1 Zvířata, živočišné produkty a veřejné zdraví ...................................................................... 25 4.2.2 Ochrana zdraví zvířat a kontrola nemocí .......................................................................... 27 4.2.3 Veterinární kontrola produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě ................ 29 4.2.4 Pohoda zvířat ..................................................................................................................... 31 4.2.5 Zootechnické aspekty, veterinární léčiva, krmiva .............................................................. 32 4.2.6 Potravinové právo .............................................................................................................. 34
5
PRÁVNÍ ÚPRAVA VETERINÁRNÍ PÉČE V ČR ................................................................................. 38 5.1 VETERINÁRNÍ ZÁKON A JEHO NOVELY .................................................................................................... 38 5.2 VETERINÁRNÍ KONTROLY ZVÍŘAT A ŽIVOČIŠNÝCH PRODUKTŮ ...................................................................... 40 5.3 ZDRAVÍ ZVÍŘAT ................................................................................................................................. 41 5.3.1 Ptačí chřipka....................................................................................................................... 42 5.4 ZDRAVOTNÍ NEZÁVADNOST ŽIVOČIŠNÝCH PRODUKTŮ ............................................................................... 43 5.5 POHODA ZVÍŘAT ............................................................................................................................... 44 5.6 DALŠÍ SOUVISEJÍCÍ PŘEDPISY ................................................................................................................ 45
6
ORGÁNY PŮSOBÍCÍ VE VĚCECH VETERINÁRNÍ PÉČE .................................................................... 47 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6
MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE A KOMISE .................................................................................................. 47 INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ VETERINÁRNÍ PÉČE V EU ............................................................................... 48 EVROPSKÝ ÚŘAD PRO BEZPEČNOST POTRAVIN ......................................................................................... 49 STÁLÝ VÝBOR PRO POTRAVNÍ ŘETĚZEC A ZDRAVÍ ZVÍŘAT ............................................................................ 50 PORADNÍ SKUPINA A POTRAVINOVÝ A VETERINÁRNÍ ÚŘAD......................................................................... 51 STÁTNÍ SPRÁVA VE VĚCECH VETERINÁRNÍ PÉČE V ČR ................................................................................ 52
ZÁVĚR.................................................................................................................................................. 54 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................................... 59 POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 60 INTERNET: ........................................................................................................................................... 60 SEZNAM PŘÍLOH..................................................................................................................................... I
1
Úvod Tématem mé diplomové práce je právní úprava veterinární péče. V práci se budu zabývat jednotlivými oblastmi veterinární péče v celé její šíři. Práce sleduje tyto jednotlivé oblasti podle právních pramenů veterinárního práva. Budu se věnovat mezinárodním pramenům veterinárního práva, následně evropským a české právní úpravě veterinární péče. Problematika veterinární péče nemá jasně ohraničené hranice a ovlivňuje i jiné, než čistě veterinární oblasti. Při zpracování tohoto tématu se tedy zaměřuji na základní oblasti veterinárního práva. U nich pak blíže rozebírám některé konkrétnější okruhy, které si v právu vyžádaly podrobnější úpravu. Právní úprava veterinární péče, nebo též označení veterinární právo, není v odborné právní literatuře téměř nikde blíže upraveno. Jediný odborný pramen, který se cele věnuje veterinární péči, a ze kterého jsem často čerpala a sloužil mi jako vodítko pro další postup, je rozsáhlá publikace nazvaná The EU Veterinarian, který systematicky popisuje vývoj právní úpravy veterinární péče v Evropské Unii. V části týkající se mezinárodnímu právu zmiňuji některé mezinárodní smlouvy, které se zabývají dílčími oblastmi veterinárního práva, z nich jsem si pak vybrala Dohodu o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, která byla uzavřena na půdě Světové obchodní organizace. Její charakteristiku podávám v souvislosti s důvody jejího vzniku, s jejím účelem. V následující části se pak zabývám veterinární péčí z hlediska ES.
Jako
nezbytný úvod do této problematiky považuji přehled historického vývoje právní úpravy veterinární péče v ES. Sleduji, jaké okolnosti vedly ke vzniku prvních veterinárních předpisů v ES, jak se tato oblast následně začala rozšiřovat o další předpisy, které se začaly věnovat dalším veterinárním otázkám. Tento historický přehled podávám v komparaci s vývojem ES, plněním jejich cílů a vytvářením jednotného vnitřního trhu. V další kapitole se budu zabývat současnými prameny veterinární péče v ES. Veterinární péče není v ES nikde jednotně upravena, obsahuje velké množství právních předpisů. Zvolila jsem zde tedy členění na horizontální a vertikální předpisy. Vertikální předpisy pak systematicky člením dle jednotlivých oblastí. První skupinou právních předpisů, kterou se zabývám, je skupina týkající se zvířat a živočišných produktů
2
z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví. Následuje pak ochrana zdraví a kontrola nemocí, pohoda zvířat, zootechnické aspekty a krmiva. Pozornost pak věnuji i potravinovému právu, které s veterinární péčí úzce souvisí. Pro práci na této kapitole jsem často využívala i informací uveřejněných na internetových stránkách Evropské Unie. Pro právní úpravu veterinární péče je typická značná harmonizace. Proto právní úpravě v ES věnuji takový prostor a následující českou právní úpravou pak již podávám v kontextu s evropskou úpravou. Česká právní úprava veterinární péče totiž musí být v souladu s evropskými předpisy. Používám zde tedy podobné členění na oblasti veterinární péče jako u právní úpravy evropské. Snažím se poukázat na vliv, jaký má evropská právní úprava na vnitrostátní. V závěru se pak zabývám institucemi a orgány působícími v oblasti veterinární péče. Nejprve sleduji významné organizace a komise na mezinárodním poli, pak se přesunu na evropskou úroveň a následně pak na správu veterinární péče v České republice. Za cíl této práce si tedy kladu podat charakteristiku a porovnání právní úpravy veterinární péče na mezinárodní, evropské a vnitrostátní úrovni. Zároveň se budu snažit tuto
charakteristiku
podat
v souvislosti
s vývojem
společnosti
a
aktuálními
společenskými otázkami. Diplomová práce je zpracována dle právního stavu platného k březnu 2009.
3
1
Věcná problematika veterinární péče a související pojmy V této úvodní kapitole se zaměřím na definování pojmu veterinární péče a na
pojmy, které s veterinární péčí souvisí. Veterinární péče je pojem, který zahrnuje širokou škálu činností. Právní definice tohoto pojmu je obsažena ve veterinárním zákoně1.
Veterinární péče podle něj
zahrnuje: -
péči o zdraví zvířat a jeho ochranu, předcházení vzniku a šíření onemocnění přenosných přímo nebo nepřímo mezi zvířaty vnímavých druhů a jiných onemocnění zvířat a jejich zdolávání, ochranu zdraví lidí před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka,
-
péči o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a krmiv a ochranu zdraví lidí před jeho poškozením nebo ohrožením živočišnými produkty,
-
ochranu území České republiky před zavlečením nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka a před dovozem zdravotně závadných živočišných produktů a krmiv ze zahraničí,
-
ochranu životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s chovem zvířat, výrobou a zpracováním živočišných produktů, jakož i ochranu zvířat a jejich produkce před riziky ze znečištěného životního prostředí,
-
veterinární asanaci,
-
dozor nad dodržováním povinností a požadavků stanovených k zajištění těchto úkolů.
Z výše uvedeného lze odvodit, že veterinární péče úzce souvisí s veterinárním lékařstvím. Nejedná se sice o shodné pojmy, ale mají mnoho společného. Veterinární lékařství je vědní obor, který se zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocí i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat. Dále se zabývá i ochranou zvířat, 1
Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péče a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4
výzkumem v dané oblasti a také potravinami živočišného původu a souvisejícími tématy, což je problematika, která v poslední době vystupuje do popředí v souvislosti se zvyšující se ochranou spotřebitele.2 Podle uvedených definicí by se tedy dalo říci, že veterinární lékařství je jedním z prostředků, které veterinární péče využívá k plnění svých úkolů.
Toto dokládá i
veterinární zákon, který upravuje mimo jiné i odbornou veterinární činnost a její výkon, tedy činnost veterinárních lékařů a veterinárních techniků. Jak veterinární péče, tak veterinární lékařství prošly v průběhu let vývojem. Zvířata provázejí člověka od pradávna, s domestikací zvířat se začaly objevovat první poznatky veterinárního lékařství. Nejstarší zvěrolékařská písemná památka je Kahunský rukopis- staroegyptský, hieroglyfy psaný text z 19. stol. př. n. l. Pojednává o nemocích psů, býků, ryb a ptáků i o způsobech léčby těchto nemocí (tření léčivými bylinami, pouštění žilou apod.). V této době byly známy také skutečné veterinární zákroky, jako je kastrace ke zvýšení užitkovosti, a porodnické znalosti, jako je použití porodních provázků při porodu telete. První známky související s veterinárním lékařstvím se objevují také ve psaném právu. Chammurapiho zákoník tak například upravoval výši odměn a trestů pro zvěrolékaře. Odbornější spisy, které se týkaly veterinárního lékařství, se objevují již od antiky. Tato díla popisují známé nemoci zvířat a veterinární zákroky, věnují se i chovu zvířat a jejich správnému ustájení. Termín veterinarius se poprvé objevil v díle De Re Rustica (O zemědělství), které napsal římský statkář Lucius Moderatus Columella (narozen v prvním století našeho letopočtu).3 Termín veterinarius pochází z latinského veterinus a znamená tažné zvíře nebo dobytče.4 Zatímco ve středověku dochází k úpadku veterinárního lékařství, tak v novověku přichází jeho nová éra. Impulzem byl zřejmě mor skotu, který se vyskytl v Evropě na počátku 18. století. Potřeba lepší veterinární péče pak vedla k zakládání prvních veterinárních škol. První veterinární školu založil francouzský právník a hipolog Claude Bourgelat v roce 1762 v Lyonu. Vyučovalo se tam podkovářství, anatomii a chirurgii. 2
Wikipedia [online]. 27. 1. 2009 [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW:
. 3 Encyclopædia Britannica [online]. 2009. [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW: . 4 Blíže na Wikipedie [online].2009 [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW: .
5
Následovaly další školy ve Francii a ostatních státech Evropy. V Čechách se veterinární lékařství vyučovalo od roku 1784 do roku 1908 na lékařské fakultě pražské univerzity.5 Jako samostatná škola pak byla založena až roku 1918 Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, jejímž zakladatelem a prvním rektorem byl prof. MUDr. Edward Babák. Od roku 1994 nese tato instituce název Veterinární a farmaceutická univerzita.6 V rámci veterinární péče se setkáváme i s řadou dalších pojmů, jejichž vymezení nalezneme též ve veterinárním zákoně. Z nich jsem vybrala ty, které budu v této práci používat: Chovatelem je každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat. Hospodářskými zvířaty se rozumí zvířata využívaná převážně k chovu, výkrmu, práci a jiným hospodářským účelům, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříženci, drůbež, běžci, králíci, kožešinová zvířata, zvěř ve farmovém chovu, ryby a jiní vodní živočichové a včely. Jatečnými zvířaty jsou hospodářská zvířata, jež jsou určena k porážce a jatečnému zpracování a jejichž maso je určeno k výživě lidí. Živočišnými produkty se rozumí suroviny živočišného původu, a to všechny části těl zvířat, zejména maso, vnitřnosti, tuky, kůže, kosti, krev, žlázy s vnitřní sekrecí, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlna, srst, peří, také mléko, vejce, med a včelí vosk, jakož i výrobky z těchto surovin, které jsou určeny k výživě lidí a zvířat. Zdravotně nezávadnými živočišnými produkty jsou ty živočišné produkty, které splňují požadavky na zdravotní nezávadnost stanovené veterinárním zákonem a dalšími právními předpisy. Uváděním do oběhu je nabízení k prodeji, prodej nebo jiná forma nabídky ke spotřebě, včetně skladování a přepravy pro potřeby prodeje nebo jiné nabídky ke spotřebě.
5
Wikipedie [online].2009 [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW: . 6 Veterinární a farmaceutická univerzita Brno [online]. 2006 [cit. 2009-02-27]. Dostupný z WWW: .
6
2
Mezinárodní právo a veterinární péče Než se začnu věnovat veterinární péči z evropského a vnitrostátního hlediska,
tak se na problematiku veterinární péče podívám z pohledu práva mezinárodního. Otázkami veterinárního práva se totiž zabývá i několik mezinárodních smluv, z nichž většího významu jsou ty, které byly uzavřeny na půdě některé mezinárodní organizace. Samotným mezinárodním organizacím a mezinárodním komisím se podrobněji věnuji v poslední kapitole. Zde se zaměřím na obsah jednoho důležitého pramene mezinárodního veterinárního práva, a to Dohody o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, která patří mezi mnohostranné dohody WTO, tedy je závazná pro všechny členy WTO, tudíž i pro Evropskou Unii. Vedle toho existuje i několik dalších mezinárodních smluv, které se více či méně zabývají některou z oblastí veterinární péče. Za zmínku stojí Mezinárodní dohoda na ochranu rostlin (IPPC), která má za úkol ochranu rostlin před škůdci. Jejím cílem je kontrolovat a pokud možno zabránit šíření a výskytu nemocí rostlin a rostlinných produktů. Tuto dohodu, jejíž sekretariát spadá pod FAO, podepsali též všichni členové ES.7 Řada smluv byla uzavřena i v rámci Rady Evropy. Jedná se například o Evropskou dohodu o ochraně zvířat v zájmovém chovu či Evropskou dohodu o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a jiné vědecké účely.
2.1
Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření8 Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření patří mezi
mnohostranné dohody WTO, které jsou závazné pro všechny členy WTO. Přispívá tak k naplňování základních principů WTO, kterými jsou nediskriminace, volný obchod, předvídatelnost a transparentnost. Na začátek musím nejprve ale vymezit, co to vlastně jsou sanitární a fytosanitární opatření a k čemu slouží. Státy zavádí sanitární a fytosanitární opatření k 7
Wikipedia [online]. 28. 1. 2009 [cit. 2009-03-08]. Dostupný z WWW: . 8 Blíže na WTO. Sanitary and phytosanitary measures [online]. 1998- [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: .
7
zajištění bezpečnosti potravin pro spotřebitele a ochrany zvířat a rostlin před šířením různých škůdců a nemocí. Tato opatření mohou mít různé formy. Je to například požadavek, aby výrobky pocházely z beznákazových oblastí, nebo aby výrobky prošly kontrolou, aby byly při výrobě dodrženy určité postupy. Sanitární opatření jsou zaměřena na lidské zdraví a zdraví zvířat, fytosanitární pak na zdraví rostlin. Tato opatření se vztahují jak na domácí potraviny nebo zvířata a rostliny, tak na výrobky, které jsou dováženy z jiných zemí. Sanitární a fytosanitrní jsou tedy opatření uplatňovaná za účelem: -
ochrany zdraví lidí a zvířat před ohroženími vyplývajícími z přísad, kontaminátů, toxinů v potravinách,
-
ochrany lidského zdraví před nemocemi přenášenými zvířaty nebo prostřednictvím rostlin,
-
ochrany zvířat a rostlin před škůdci, nemocemi, nebo organismy způsobující nemoce,
-
zabránění nebo omezení ostatních škod na území členského státu vyplývajících z výskytu, usazení nebo rozšíření škůdců.
Sanitární a fytosanitární opatření jsou tedy často nezbytná pro bezpečnost potravin, zdraví zvířat a rostlin. Často však již svou samotnou existencí mohou působit jako překážky obchodu. Někdy se proto stává, že tato opatření jsou používána i jako záminka, aby stát mohl chránit domácí výrobce před hospodářskou soutěží ze zahraničí. Toto se vyskytuje zejména tehdy, když jsou odstraněny jiné překážky obchody, takže se toto uvolnění snaží státy někde vykompenzovat. Sanitární a fytosanitární omezení, která nejsou ve skutečnosti nezbytná, tak mohou být velmi účinným ochranářským opatřením. Následkem těchto opatření tedy může být bránění volnému obchodu mezi jednotlivými státy, což je nežádoucí jev především ve WTO, jejímž cílem je naopak volný obchod bez překážek. Úkolem SPS je proto zabránit užívání takových neodůvodnitelných opatření v mezinárodním obchodě.
8
V článku 2 SPS se uvádí práva a povinnosti členů WTO, která jsou v souladu s cíli dohody. Členové mají právo přijímat sanitární a fytosanitární opatření, nutná k ochraně života nebo zdraví lidí, zvířat nebo rostlin za předpokladu, že tato opatření nejsou v rozporu s ustanoveními SPS. Členové zajistí, aby se jakékoliv sanitární nebo fytosanitární opatření uplatňovalo jen v rozsahu nutném k ochraně života nebo zdraví lidí, zvířat nebo rostlin, aby nebylo udržováno bez dostatečného vědeckého důkazu. Členové zajistí, aby jejich sanitární a fytosanitární opatření nebyla diskriminační. Sanitární a fytosanitární opatření se nesmí uplatňovat způsobem, který by vytvářel skrytá omezení mezinárodního obchodu. SPS se vztahuje na všechna sanitární a fytosanitární opatření, která mohou přímo nebo nepřímo ovlivňovat mezinárodní obchod. Opatření mají být v souladu s ustanoveními této dohody. Těmito opatřeními jsou vlastně všechny předpisy, řízení a kritéria, která se týkají výrobku, zpracovatelské a výrobní metody, zkoušky, inspekce, dopravy zvířat, rostlin a jiné předpisy, jež jsou ve vztahu k nezávadnosti potravin. SPS ponechává členům právo zajišťovat ochranu zdraví na takové úrovni, jakou uznají za vhodnou. Zároveň ale zajišťuje, aby toto právo nebylo zneužíváno pro ochranářské účely a nevedlo ke vzniku překážek mezinárodního obchodu. Přesto se ale SPS věnuje i harmonizaci sanitárních a fytosanitárních opatření. Opatření mají být přijímána na základě mezinárodních norem, směrnic a doporučení. SPS podporuje země, aby jejich národní opatření byla v souladu s těmito standardy. Samotné WTO ale nevyvíjí takové standardy. Členské státy se účastní na vývoji těchto standardů v různých mezinárodních orgánech. Tyto standardy jsou tvořeny předními vědci a experty na ochranu zdraví. SPS tak zmiňuje zejména Komisi pro Codex Alimentarius, které se blíže věnuji v poslední kapitole. Mezinárodní standardy bývají často vyšší než národní požadavky, proto SPS výslovně ponechává zemím možnost nepoužívat mezinárodní standardy. V opačném případě, pokud by národní požadavky byly vyšší a měly za následek větší obchodní omezení, může být tato země požádána, aby poskytla vědecké odůvodnění, které dokládá, že příslušné mezinárodní standardy nejsou schopny zajistit ochranu zdraví,
9
kterou tato země považuje za vhodnou. Státy tedy mohou aplikovat opatření, která umožňují vyšší úroveň ochrany. Dohoda dále uvádí, že členové přijímají sanitární nebo fytosanitární opatření ostatních členů jako rovnocenná, jestliže vyvážející člen prokáže dovážejícímu, že těmito opatřeními bude u dovážejícího člena dosaženo přiměřené úrovně sanitární nebo fytosanitární ochrany. Dovážející člen tak přijímá opatření jako rovnocenná, i když se liší od jeho vlastních opatření. Dovážejícímu členovi je ale umožněno na požádání a v rozumné míře provést inspekce, zkoušky a jiné odpovídající kroky. SPS také upřesňuje, které faktory by měly být brány v úvahu při hodnocení rizik. Opatření k zajištění bezpečnosti potravin a ochraně zdraví zvířat a rostlin by měla být založena na analýze a zhodnocení objektivních a přesných vědeckých údajů. Toto je upraveno v článku 5, který se věnuje hodnocení rizik a určení přiměřené úrovně sanitární nebo fytosanitární ochrany. Při vyhodnocování rizik jsou brána v úvahu dostupná vědecká zjištění, příslušné zpracovatelské a výrobní metody, odpovídající metody inspekce, vzorkování a zkoušky, výskyt určitých nemocí nebo škůdců a i další okolnosti. V článku 7 se pak členům ukládá oznamovat změny svých sanitárních nebo fytosanitárních opatření a poskytnout o nich informace. Tímto je tak zajištěna transparentnost. Transparentnost dále chrání jak zájmy spotřebitelů, tak obchodních partnerů před skrytým protekcionismem SPS zároveň zřizuje Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření. V obchodních sporech vztahujících se na sanitární a fytosanitární opatření se použije obvyklého mechanismu řešení sporů ve WTO. Shrnutí Veterinární péčí a jejími dílčími otázkami se na mezinárodní úrovni zabývá několik mezinárodních smluv. Z ekonomického hlediska zaujímá důležité místo Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, která dokládá, že veterinární opatření mohou ovlivňovat i mezinárodní obchod mezi státy, proto je snaha harmonizovat tato opatření na mezinárodní úrovni. Cílem SPS je zakotvit pevná a jasná
10
pravidla, která mají bránit skrytým bariérám v mezinárodním obchodě. V návaznosti na tento cíl se pak rozvíjí i zabezpečení zdraví lidí a zvířat.
11
3
Historický vývoj veterinární péče v ES Veterinární legislativa zahrnuje dnes velké množství komunitárních předpisů,
které se zabývají dílčími problémy veterinární péče. Ale jaký je důvod vzniku těchto právních předpisů, jaký je jejich právní základ? Na tuto otázku se pokusím odpovědět v této kapitole. Nejprve se budu věnovat veterinární péči z hlediska primárních pramenů ES, tedy jaká ustanovení primárního práva ES lze považovat jako právní základ pro další právní předpisy v oblasti veterinární péče. Sekundárním pramenům se pak věnuji v následující části, a to především jejich historickému vývoji, který jsem rozčlenila do několika etap.
3.1
Veterinární péče v primárních pramenech ES Předtím, než začnu popisovat sekundární prameny veterinárního práva a jejich
vývoj, tak se budu věnovat jeho primárním pramenům, neboť přijímání sekundárních předpisů musí mít svůj podklad v primárních pramenech. V této kapitole se tedy zaměřím na zakládající smlouvy ES, jejich pozdější změny a jejich promítnutí v oblasti veterinárního práva. Právní úprava veterinární péče se v primárních pramenech ES vyskytuje velmi zřídka. Výjimku tvoří pár článků SES9. Za základ lze považovat článek 37 SES, který poskytuje rámec pro společnou zemědělskou politiku, tedy i pro společnou veterinární politiku. Prvními dokumenty, které byly přijaty v této souvislosti, bylo usnesení Rady z 12. března 1968, které stanovilo principy společné veterinární politiky a rozhodnutí Rady z 15. října 1968, které ustanovilo Stálý veterinární výbor. Za zmínku dále stojí články 28 a 30 SES. Článek 28 zakazuje kvantitativní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem mezi členskými státy a článek 30 pak z tohoto zákazu uděluje výjimku, tedy uvádí, že v odůvodněných případech lze použít zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu. Mezi tyto 9
Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství byla podepsána v roce 1957 v Římě. Smlouvou o Evropsé unii v roku 1992 bylo Evropské hospodářské společenství přejmenováno na Evropské společenství.
12
případy patří pak mimo jiné i ochrana zdraví a života lidí a zvířat, ovšem za podmínky, že tyto zákazy nebo omezení nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Volný trh, který zakládá SES, je tak zároveň pomocí tohoto článku chráněn před volným šířením infekčních nákaz a jedovatých látek, které jsou přenosné živočichy a produkty živočišného původu. Článek 94 SES je pak právním základem pro vydávání směrnic ke sblížení těch zákonů a jiných předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu. Vydává je Rada jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem. První větší změnou zakládacích smluv ES představuje Jednotný evropský akt (JEA), který byl přijat v roce 1987. JEA znovu potvrdil cíl ES zabezpečit vysoký standard veřejného zdraví a zdraví zvířat. Jeho hlavním programem bylo dosažení jednotného vnitřního trhu, tedy odstranění překážek, které tomu bránily. Vytváření jednotného trhu tak významně rozšířilo rozsah veterinárních právních předpisů v rámci ES a vedlo k dokončení souboru právních předpisů, které pokrývaly oblasti veřejného zdraví a zdraví zvířat, zootechniky a pohody zvířat.10 V souvislosti s vytvářením vnitřního trhu bylo v tomto období podáno mnoho legislativních návrhů, které se týkaly veterinárních kontrol živých zvířat a živočišných produktů při obchodování v rámci ES a dovozu ze třetích zemí, a také zrušení kontrol na vnitřních hranicích členů ES. Dalším významným primárním pramenem je Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost roku 1993 a Amsterodamská smlouva, která v platnost vstoupila roku 1999. Podstatnější změny ve veterinární oblasti pak přinesla Amsterodamská smlouva, jíž se pozměňují SEU, SES a některé související akty. Amsterodamská smlouva zavedla nová ustanovení pro zvyšování životní úrovně a pravidla pro použití zásady obezřetnosti. Článek 152 SES tak zavádí širší rámec pro spolupráci v oblasti ochrany lidského zdraví. Zároveň tento článek dává větší pravomoc 10
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 33.
13
Evropskému parlamentu v případech opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví. V těchto případech se legislativní návrhy přijímají postupem spolurozhodování, na rozdíl od předchozí úpravy, kdy měl Evropský parlament pouze právo být konzultován. Následující článek 153 SES pak poskytuje vyšší úroveň ochrany spotřebitele. Tyto články tak poskytují dobrý základ pro přijímání opatření na zajištění bezpečnosti potravin v rámci Společenství.11 Novinky zaznamenala i úprava pohody zvířat. Byl vytvořen speciální protokol ke zlepšení ochrany a ohledu k pohodě zvířat a citlivých tvorů. Tento Protokol o pohodě zvířat se stal základem pro rozvoj politiky a právní úpravy pohody zvířat v ES. Úprava veterinární péče je zahrnuta i do Lisabonské smlouvy, kde se uvádí, že opatření v této oblasti mají za cíl chránit lidské zdraví.
3.2
Harmonizace veterinárního práva ES V této kapitole se zaměřím na charakteristiku a shrnutí sekundárních právních
pramenů z oblasti veterinární péče v EU. Nejprve se budu zabývat vývojem veterinární legislativy v EU, tedy proč a za jakých okolností vznikla potřeba její harmonizace. Budu přitom postupovat chronologicky, podle jednotlivých fází vývoje, kterými prošla veterinární politika EU. Následně se pak budu věnovat současné právní úpravě veterinární péče v EU, základním sekundárním právním aktům, které upravují tuto problematiku. Pokud jde o formu pramenů, tak nejčastěji se zde budu zabývat nařízeními a směrnicemi. Nařízení je závazné ve všech svých částech a platí v okamžiku vstupu v platnost bezprostředně ve všech členských státech. Jeho znakem je tedy bezprostřední použitelnost. Rozdílně je tomu u směrnice, která zavazuje pouze členské státy a je závazná jen co do výsledku. To znamená, že směrnice musí být provedena
11
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 36.
14
do vnitrostátního právního řádu ve stanovené lhůtě a národní právo je třeba pak vykládat s přihlédnutím k dikci a účelu směrnice.12
3.2.1 Počátek harmonizace veterinární legislativy: 1957 - 196813 Za úvodní fázi by se dalo označit období let 1957- 1968. Na základě již výše zmiňovaného článku 37 SES byl v roce 1962 přijat plán pro společnou zemědělskou politiku. Následně byly přijímány nástroje, které měly umožnit volný trh se zemědělskými produkty v ES. Tomuto cíli ale stálo v cestě to, že volný pohyb masa a živých zvířat byl často znemožňován různými omezeními. Tato omezení byla vydávána národními veterinárními institucemi ve snaze zabránit šíření chorob přenášenými nakaženými zvířaty a kontaminovaným masem. Impulsem k přijetí prvních veterinárních směrnic byla zvýšená poptávka po čerstvém mase v 50. a 60. letech a tím vyvolaný nárůst obchodu s masem a zvířaty. Tato zvýšená obchodní aktivita mezi členskými státy tak vedla k harmonizaci veterinárních požadavků na obchod se skotem, prasaty a čerstvým masem. První veterinární směrnice přijala Rada v roce 1964 a byly jimi tyto: -
Směrnice Rady 64/432/EEC o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství
-
Směrnice Rady 64/433/EEC14 o hygienických otázkách obchodu s čerstvým masem uvnitř Společenství
Těmito směrnicemi byly položeny základy veterinární legislativy v ES- byla stanovena odpovědnost vyvážejícího členského státu, kontrolní postupy, důležitost certifikace. Jednalo se ale o částečnou harmonizaci, kde stanovená pravidla se vztahovala jen na zboží, které bylo obchodováno mezi členskými státy. Pro výrobu a obchod uvnitř jednoho státu zůstala zachována národní úprava. Ale i přesto se praktické zavedení směrnic v jednotlivých státech setkalo s obtížemi. Mnoho dosavadních závodů
12
Blíže v TICHÝ, Luboš, et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C.H.Beck, 2006. 928 s., str. 225 an. Čerpáno převážně z BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 299 an. 14 Zrušena směrnicí evropského parlamentu a Rady 2004/41/ES 13
15
zpracovatelského průmyslu a jatky musely být rekonstruovány a zavést nové technologie, veterinární personál musel být vyškolen novým metodám kontroly. Jak jsem již výše uvedla, tato pravidla přijímaná na komunitární úrovni měla mimo jiné za cíl zamezit šíření chorob zvířat mezi členskými státy. Jmenované směrnice měly ale omezený předmět, proto jejich přínos k vymýcení chorob byl zanedbatelný. Nejvhodnějším nástrojem k tomu, aby nová komunitární pravidla byla co nejpřesněji implementována v členských státech, by se ale jevila nařízení. Komise se také proto snažila předkládat nové návrhy jako nařízení, což se ale nesetkalo se souhlasem Rady. Členské státy upřednostňovaly jako formu nových pravidel směrnice. Komise to vyřešila tím, že ke směrnicím přikládala přílohy, které obsahovaly poměrně přesná technická určení všech důležitých kritérií a kontrolních metod, kterými se zabýval hlavní text směrnice. Pravidla uvedená v přílohách pak byla obvykle transformována do národních legislativ bez jakékoliv modifikace. V předchozí kapitole věnované primárním pramenům jsem uvedla, že základem pro veterinární legislativu je článek 37 SES, který vymezuje společnou zemědělskou politiku ES. V této fázi vývoje veterinární legislativy ale Rada neměla zájem na úplné harmonizaci této oblasti, proto byla legislativa přijímána na základě článků 37 a 94 SES, tedy jako směrnice. Komise se ale nevzdávala původní myšlenky a návrhy veterinární legislativy předkládala ve formě nařízení, přestože byly vždy Radou před přijetím přeměněny na směrnice. Projednávání návrhů veterinárních směrnic se často setkávalo s obtížemi. Hlavní příčinou byla obava členských států, že zemědělští výrobci a podnikatelé nebudou připraveni vyhovět technickým požadavkům navrhovaným ve směrnicích. Modernizace závodů potravinového průmyslu a jatek vyžadovala čas a peníze. Vyjednávání veterinárních směrnic tak trvala v Radě několik let, ale již samotná existence těchto návrhů vedla k tomu, že zpracovatelé masa a jatky modernizovaly své provozovny, takže poté byly schopni vyhovět komunitárním požadavkům.
16
3.2.2 Společná veterinární politika15 Nová fáze vývoje veterinární legislativy na úrovni ES má svůj původ v roce 1967. Tehdy se objevily nákazy kulhavky a slintavky v Nizozemí a africký mor prasat v Itálii, což ochromilo obchod s masem v ES a otevřelo to znovu debatu, jak se účinně bránit šíření nákaz a jak přispět k jejich vymýcení. Řešením tohoto problému se zdála být úplná harmonizace veterinární legislativy, která by vedle toho i bránila neodůvodněným překážkám obchodu a zajišťovala tak volný pohyb zvířat a živočišných produktů v ES. Rada přijala 12. března 1968 rezoluci, která položila základy společné veterinární politiky. Tato rezoluce také poprvé zmiňuje Stálý veterinární výbor a Vědeckou veterinární komisi a stanovila základní cíle veterinárních opatření: -
zabezpečit dostatečnou ochranu zdraví člověka a zvířat ve Společenství,
-
uplatňovat specifická komunitární veterinární pravidla k omezení překážek volného pohybu zvířat a živočišných produktů,
-
uplatňovat opatření ke kontrole rychle se šířících infekcí za účelem omezení ztrát v zemědělství a veřejných výdajů.16
Stálý veterinární výbor byl založen v roce 1968 rozhodnutím Rady 68/361/EEC, blíže se pak tomuto výboru věnuji v kapitole věnované institucím EU. Směrnice, které byly přijímány v následujících letech, pak sledovaly tyto vytyčené cíle, měnily a doplňovaly směrnice přijaté v předchozích letech. Dne 12. prosince 1972 pak byla přijata směrnice Rady 72/462/EEC17 o veterinárních a hygienických otázkách dovozu skotu, prasat a čerstvého masa ze třetích zemí. Tato směrnice harmonizovala veterinární kontroly při dovozu zvířat a masa ze třetích zemí a dala právo Komisi jednat jménem členských států se třetími zeměmi ohledně těchto otázek. Pokud třetí země splnila požadavky ES, tak její produkty mohly být dováženy a
15
Čerpáno převážně z BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 303 an. 16 Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: . 17 Směrnice byla zrušena Směrnicí Rady 2004/68/ES
17
obchodovány na území ES. K ověření toho, zda byly veterinární požadavky dodržovány, byly prováděny inspekce na místě.18
3.2.3 Harmonizace v letech 1974- 198519 Toto období se vyznačuje poměrně bohatou harmonizací veterinární legislativy, jsou přijímány směrnice, které se věnují různým dílčím otázkám a řeší aktuální problémy. Byly přijímány směrnice, které se zabývaly pohodou zvířat, například omračováním zvířat před porážkou nebo ochranou zvířat během mezinárodní přepravy. Na základě rozhodnutí Rady 78/923/EHS ze dne 19. června 1978 byla uzavřena Evropská úmluva o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely. Další významnou směrnicí, která byla přijata, je směrnice Rady (82/894/EHS) ze dne 21. prosince 1982 o hlášení chorob zvířat ve Společenství. Povinnost členských států hlásit ostatním členským státům a Komisi propuknutí a zánik některých chorob na jeho území byla stanovena již ve směrnice Rady 64/432/EHS ze dne 26. června 1964 o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství. Tato nová směrnice 82/894/EHS, která v pozměněném znění platí dodnes, specifikovala způsob hlášení chorob zvířat, které propukly na území členských států a uvádí v přílohách choroby, které podléhají hlášení. Propuknutí choroby nebo zrušení zavedených omezení musí členský stát ohlásit Komisi a ostatním členským státům do 24 hodin. Směrnice a její přílohy obsahují další požadavky na informace, které je nutno hlásit.20 Další směrnice, které byly v těchto letech přijímány, měly různorodé předměty. Jednalo se o vyšetření čerstvého masa domácích prasat na trichinely při jeho dovozu ze třetích zemí, vnitřní trh s masovými výrobky, zootechniku, opatření k vymýcení brucelózy, tuberkulózy, virové leukózy u skotu, opatření ke kontrole moru prasat,
18
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: . 19 Čerpáno převážně z BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 307 an. 20 Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1982L0894:20080801:CS:PDF >.
18
pravidla pro obchod s tepelně zpracovaným mlékem. V některých případech šlo o zpřísnění dosavadních opatření. Na ukázku toho, čím se jednotlivé směrnice v tomto období zabývaly, uvádím seznam některých významnějších směrnic v příloze č. 1. Většina těchto směrnic byla několikrát pozměňována a dodnes jich je v platnosti jen pár, valná část jich byla zrušena a nahrazena novou úpravou. Je třeba také zmínit, že v roce 1976 byl ustanoven Veterinární poradní výbor a to rozhodnutím Komise 76/559/EEC a v roce 1981 byl formálně založen Vědecký veterinární výbor rozhodnutím Komise 81/651/EEC a byly také přijaty změny, které se týkaly Stálého veterinárního výboru. Těmto institucím se blíže věnuji v poslední kapitole.
3.2.4 Vytvoření jednotného vnitřního trhu21 V letech 1986 až 1992 vrcholí přípravy na uskutečnění jednotného vnitřního trhu, jehož koncepce byla přijata podepsáním JEA v roce 1986. JEA je primárním právním pramenem ES, a v této souvislosti jsem ho již zmiňovala v předchozí kapitole. V oblasti sekundárních právních předpisů pak bylo nutno přijmout řadu nových předpisů, aby byl zabezpečen volný pohyb zvířat a jejich produktů, a aby bylo minimalizováno nebezpečí, které je s tímto volným pohybem spojeno. Úkolem bylo přijmout společné základy zdravotních podmínek a kontrol, které měly být splněny před tím, než se zvířata a živočišné produkty budou moci volně pohybovat v rámci Společenství. Splnění těchto podmínek mělo být kontrolováno v místě původu produktů, žádné další přísnější požadavky neměly být vyžadovány, pokud by nebyly ospravedlněny zvláštními zdravotními důvody. Cílem harmonizace bylo dosáhnout jednotného vysokého standardu zdraví a hygieny ve všech členských státech přijetím komunitárních pravidel pro veškerý pohyb zvířat a živočišných produktů. V souvislosti s těmito změnami bylo třeba také změnit a doplnit dosavadní směrnice, které se týkaly dovozu ze třetích zemí, aby také tyto 21
Čerpáno převážně z BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 311 an.
19
produkty splňovaly vysoký standard požadovaný Společenstvím. Měly být posíleny kontroly na vnějších hranicích ES. Tyto nové požadavky pak Komise promítla do velkého počtu směrnic ve veterinární oblasti, což často způsobilo členským státům potíže při jejich včasném zavádění do národních právních předpisů. V tomto období tedy pokračuje trend harmonizace veterinární legislativy, přičemž tento proces byl umocněn budováním jednotného vnitřního trhu. Přijímané směrnice stanovují přísnější požadavky na veterinární péči, aby byla zaručena nezávadnost živočišných produktů v rámci celého Společenství, aby se eliminovala rizika, která přináší volný pohyb zboží. Dosažením jednotného vnitřního trhu ale tento proces harmonizace nekončí. Objevují se nová rizika a hrozby, jako tomu bylo například v devadesátých letech v případě propuknutí BSE. Rozvoj technologií, nové postupy ve zpracovatelském průmyslu umožňují naopak využívat novější způsoby zpracování a výroby živočišných produktů. Všechny tyto situace se promítají i do legislativy. Prostřednictvím nových podmínek stanovených v právních předpisech se Společenství snaží čelit novým hrozbám a zvyšovat požadavky na veterinární péči. Legislativní práce jsou také ovlivněny novým konceptem, který vytyčuje nové principy a cíle. Jedná se o koncept potravinového řetězce, označovaného jako zásada „od vidlí po vidličku“. Tato zásada znamená kontrolu celého procesu od chovu zvířat a zpracování živočišných produktů až po distribuci těchto produktů spotřebiteli. Nový směr veterinární politiky vytyčený v tomto konceptu má za výsledek přijímání nových komunitárních předpisů nebo změnu těch starších. Aktuálním právním předpisům a politice, která je ovlivnila, věnuji následující kapitolu.
3.3
Shrnutí Z výše uvedeného vývoje je patrné, že právní úprava veterinární péče v ES
doznala v průběhu let podstatných změn. Zatímco při založení EHS byla úprava veterinární péče pouze okrajovou záležitostí, tak v následujících letech, v souvislosti
20
s rozšiřováním ES a dosažením jednotného vnitřního trhu, vyvstala potřeba položit lepší právní základ veterinární péče a souvisejících otázek. Cílem prvních veterinárních směrnic bylo umožnit volný trh bez zbytečných překážek. Jelikož ale tento obchod přináší i veterinární rizika, tak snahou harmonizace bylo i zabezpečit ochranu zdraví lidí a zvířat. Na počátku vývoje ES byly tedy upraveny jen některé aspekty veterinární péče, zejména obchod se zvířaty a živočišnými produkty. Postupem času se však díky prohlubování integrace objevuje potřeba zakotvit podrobnější úpravu veterinární péče. Právní předpisy poskytují tak stále zlepšující se ochranu zdraví člověka a zvířat prostřednictvím harmonizování veterinárních požadavků a kontrol. Legislativní práce ale neskončily vytvořením jednotného vnitřního trhu. Ba naopak. Oblast veterinární péče musí často čelit novým problémům a sledovat nové poznatky ve vědě. Proto by právní předpisy neměly v tomto ohledu zaostávat za aktuálními potřebami společnosti.
21
4
Prameny veterinární péče v ES V této kapitole se budu věnovat aktuálním právním pramenům veterinární péče
v ES. Tyto předpisy jsem rozdělila do dvou oblastí, a to na horizontální a vertikální. Vertikální právní předpisy pak dále třídím do skupin dle jednotlivých dílčích oblastí veterinární péče. U každé skupiny podávám její charakteristiku a zaměřuji se na nejdůležitější předpisy v té dané oblasti. Komunitární právo v oblasti veterinární péče je nejrozsáhlejším celkem právních norem v rámci komunitárního zemědělského práva. Hlavními právními prameny zde jsou nařízení Komise, které jsou přímo použitelné, a směrnice, které vyžadují provedení ve vnitrostátních právních normách. Vyskytují se zde i usnesení a sekundární právní akty Rady. Většina předpisů se týká zákazů, jiných opatření a kontrol při dovozech a vývozech jak ze třetích států, tak v rámci Společenství. Jejich cílem je předcházet vzniku nákazových situací, zabránit šíření nákaz a ochrana zdraví.22 Veterinární právo Společenství je velmi rozsáhlé, tvoří ho velký počet různých právních předpisů z jednotlivých úseků veterinární oblasti. Přesto na komunitární úrovni neexistuje žádný rámcový právní předpis, jako tomu je v případě národního veterinárního zákona. Tato úprava byla ponechána členským státům. Za rámcové vymezení veterinární péče v ES lze však považovat Usnesení Rady z 25. Června 1996 – C 203, které stanovuje hlavní cíle veterinární péče.23 Za prameny komunitárního práva, tedy formy, v nichž je objektivní právo obsaženo, se označuje primární právo, obecné právní zásady, základní lidská práva, sekundární právo, soudní rozhodnutí, právní obyčej, některé druhy smluv a další.24
22
Blíže v DAMOHORSKÝ, M., SMOLEK, M. Zemědělské právo- Učební pomůcka. 1. vyd. Praha : IFEC, s.r.o., 2001. 136 s., str. 58. 23 Blíže v DAMOHORSKÝ, M., SMOLEK, M. Zemědělské právo- Učební pomůcka. 1. vyd. Praha : IFEC, s.r.o., 2001. 136 s., str. 59. 24 Blíže v TICHÝ, Luboš, et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C.H.Beck, 2006. 928 s., str. 225.
22
4.1
Veterinární právní předpisy ES - horizontální25 Komunitární právní předpisy ve veterinární oblasti by se daly třídit podle dvou
hledisek, a to buď dle horizontálního, nebo vertikálního hlediska. Mezi horizontální právní předpisy patří ty, které poskytují Komisi a členským států nástroje k řízení celé veterinární oblasti, kdežto vertikální předpisy se zabývají konkrétními technickými a jinými požadavky na živá zvířata a živočišné produkty, jejich obchod a pohyb v rámci Společenství. První horizontální předpisy byly přijaty již během vytváření jednotného vnitřního trhu, další vlna pak přišla v souvislosti s potravinovým právem a bezpečností potravin po roce 2002. V příloze číslo 2 uvádím výčet těch důležitějších předpisů. Při pohledu na předmět těchto předpisů je zřejmé, že většina z nich má za předmět provádění veterinárních kontrol a inspekcí, spolupráci mezi správními orgány členských států a Komisí, předávání informací, vedení evidence, a také finanční otázky. Pokud jde o formu právního pramene, tak převládají směrnice, občas se vyskytují i rozhodnutí. V poslední době se ale začínají více používat nařízení. Z uvedených horizontálních směrnic stojí za povšimnutí směrnice Rady 82/894/EHS ze dne 21. prosince 1982 o hlášení chorob zvířat ve Společenství, kterou jsem zmiňovala již v kapitole věnované vývoji harmonizace veterinárního práva. Systém vytvořený touto směrnicí se často uvádí pod zkratkou ADNS (Animal Disease Notification System). Další významný informační systém ve veterinární péči představuje systém TRACES, který byl zaveden rozhodnutím Komise 04/292/ES ze dne 30. Března 2004. Tomuto rozhodnutí ale předcházelo rozhodnutí Komise 03/24/ES ze dne 30. prosince 2002 o vývoji integrovaného počítačového veterinárního systému, v němž byl vytyčen úkol vyvinout nový integrovaný veterinární systém a zahrnout do tohoto systému stávající dva systémy SHIFT a ANIMO.26 Projekt SHIFT byl zaveden rozhodnutím Rady 92/438/EHS a týká se informatizace veterinárních postupů při dovozu ze třetích 25
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 362 an. 26 Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:03:38:32003D0024:CS:PDF>.
23
zemí.
ANIMO
byl
zaveden
rozhodnutím
Komise
91/398/
EHS
ze
dne
19. července 1991 o počítačové síti spojující veterinární orgány. Za zmínku dále stojí i ty horizontální směrnice, které se zabývají organizací kontrol a vztahují se všeobecně na všechna živá zvířata a živočišné produkty na území Společenství. Dvě směrnice přitom upravují kontroly při dovozu do Společenství ze třetích zemí (91/496/ EHS, 97/78/ES), zbylé dvě se pak již aplikují na veškeré živočišné produkty a zvířata při jejich obchodu v rámci Společenství (89/662/EHS, 90/425/EHS). Veterinární kontroly podle těchto směrnic se provádí v místě původu a v místě určení zboží, v případě pochybnosti lze kontrolu provést i během přepravy. Veterinární kontrolou se zde rozumí jakákoli fyzická kontrola, nebo administrativní úkon týkající se produktů živočišného původu. Jejím smyslem je přímo či jinak zabezpečit ochranu zdraví lidí nebo zvířat. K obchodování mezi členskými státy mohou být přitom určeny pouze produkty, které byly získány, zkontrolovány, označeny a etiketovány v souladu s předpisy a pravidly Společenství, a které až k uvedenému konečnému příjemci doprovází osvědčení o zdravotní nezávadnosti, veterinární osvědčení či jiný doklad, který ukládají veterinární předpisy Společenství. Odesílající členské státy přijímají nezbytná opatření k zajištění toho, aby dotyčné subjekty dodržovaly veterinární požadavky ve všech stádiích produkce, skladování, uvádění na trh a přepravy produktů. Pokud jde o kontroly po příjezdu na místo určení, tak příslušný orgán může na místě určení zboží prověřit nediskriminujícími namátkovými veterinárními kontrolami, zda byly dodrženy stanovené požadavky.27 Tyto směrnice tedy vytyčují všeobecné postupy veterinární kontroly, její zásady.
4.2
Veterinární právní předpisy ES - vertikální28 Vertikální předpisy se zabývají konkrétními technickými a jinými požadavky na
živá zvířata a živočišné produkty, jejich obchodem v rámci Společenství. Tyto předpisy tvoří poměrně rozsáhlý soubor, který lze rozčlenit podle jednotlivých dílčích oblastí 27
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1989L0662:20040430:CS:PDF>. 28 Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 362 an.
24
veterinární péče. První skupinu tvoří předpisy zabývající se zvířaty a živočišnými produkty z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví. Dalšími oblastmi jsou pak ochrana zdraví a kontrola nemocí, pohoda zvířat, zootechnické aspekty, krmiva, potraviny, veterinární zdravotnické a biotechnické výrobky a kvalifikace ve veterinárním oboru. V přílohách číslo 3 - 9 uvádím přehled základních veterinárních předpisů, které jsou členěny dle výše vyjmenovaných oblastí.
4.2.1 Zvířata, živočišné produkty a veřejné zdraví Při pohledu na první skupinu, na předpisy zabývající se zvířaty a živočišnými produkty z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví, je vidět, že se většinou týkají veterinárních podmínek obchodu se zvířaty, jednotlivé směrnice se věnují různým druhům zvířat- skotu, ovcím, drůbeži, atd. Některé předpisy se zaměřují nejen na obchod uvnitř Společenství, ale i na obchod se třetími zeměmi. Z těchto předpisů je poměrně zajímavá směrnice Rady 64/432/EHS ze dne 26. června 1964 o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství, kterou jsem již zmiňovala v souvislosti s tím, že se jedná o jednu z prvních veterinárních směrnic v ES, a také v souvislosti s povinností členských států hlásit ostatním členským státům a Komisi propuknutí a zánik některých chorob na jeho území. Tato směrnice byla již nesčetněkrát pozměňována. Uvedená směrnice se, jak z názvu vyplývá, vztahuje na obchod se skotem a prasaty uvnitř Společenství. Každý členský stát zajistí, aby byla z jeho území na území jiného členského státu odesílána pouze taková zvířata, jež splňují příslušné podmínky stanovené v této směrnici. Skot a prasata musí být podrobena kontrole totožnosti a klinickému vyšetření úředním veterinárním lékařem v období 24 hodin před odesláním, při kterém nesmějí vykazovat žádné klinické příznaky choroby. Dále nesmějí být získána z hospodářství nebo z oblasti, na které byl z veterinárních důvodů uvalen zákaz nebo omezení týkající se daného druhu. Zvířata musí být identifikována a musí být během přepravy do místa určení doprovázena veterinárním osvědčením. Osvědčení se vyhotoví v den veterinární kontroly, nejméně v jednom z úředních jazyků země určení. Osvědčení platí deset dní od data veterinární kontroly. Veterinární kontrola za účelem
25
vystavení veterinárního osvědčení pro zásilku zvířat se může provést v hospodářství původu nebo ve sběrném středisku. Směrnice také upravuje podmínky pro přepravu zvířat. Přílohy směrnice se zaměřují na vymezení stáda skotu úředně prosté tuberkulózy, brucelózy, enzotické leukózy, popisují tuberkulózu a brucelózu. V příloze je i uveden vzor zdravotního osvědčení. Směrnice tak stanovuje poměrně přesná pravidla pro obchod se skotem a prasaty uvnitř Společenství, pravidla jsou stanovena jak pro místo původu zvířat, tak pro jejich transport až do místa určení a tím tak zabránit šíření chorob v rámci Společenství. Těmito pravidly jsou například zákaz kontaktu s jinými zvířaty během přepravy, dezinfekce dopravních prostředků, kterými jsou zvířata přepravována.29 Srovnatelné podmínky jsou pak stanoveny pro obchod s ovcemi a kozami, drůbeží, koňmi a ostatními živými zvířaty v dalších směrnicích. Samostatné nařízení (998/2003/ES) pak harmonizuje podmínky pohybu domácích mazlíčků jak v rámci Společenství, tak i ze třetích zemí. Skupina tří nařízení (852/2004, 853/2004, 854/2004 ) má pak za předmět hygienu potravin, zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě. Podmínek dovozu ze třetích zemí se dotýkají některé již zmiňované předpisy a i další právní akty, jako například rozhodnutí Komise nebo rozhodnutí Rady, které stanovují seznam třetích zemí, z nichž členské státy povolují dovoz živých zvířat nebo živočišných produktů či veterinární podmínky dovozu. S dovozem ze třetích zemí souvisí samozřejmě i pohraniční kontroly, kterým se komunitární právo také věnuje. Kontroly mají zabránit tomu, aby byly ve Společenství šířeny choroby přenosné zvířaty nebo živočišnými produkty, a tak chránit veřejné zdraví a zdraví zvířat. Kontrola je zajišťována na vnějších hranicích EU- na stanovištích 29
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1964L0432:20080903:CS:PDF>.
26
hraniční kontroly, kterými jsou určitá letiště, přístavy a hraniční přechody. Jejich seznam je uveden v rozhodnutí Komise 2001/881/ES ze dne 7. prosince 2001. Úprava veterinární kontroly, jejích postupů na stanovištích hraniční kontroly je obsažena v celé řadě předpisů, jako například směrnice Rady ze dne 15. července 1991, kterou se stanoví zásady organizace veterinárních kontrol zvířat dovážených do Společenství ze třetích zemí.
4.2.2 Ochrana zdraví zvířat a kontrola nemocí Další skupinu tvoří předpisy, které mají za předmět ochranu zdraví a kontrolu nemocí. Vedle vertikálních předpisů se kontrolou nemocí zabývá i řada předpisů horizontálních. Mezi tyto horizontální předpisy patří předpisy, které upravují identifikaci a registraci zvířat, oznamování propuknuvších nemocí, veterinární kontroly při pohybu zvířat mezi členskými státy, pohoda zvířat, výdaje s tímto spojené.30 Vertikální právní předpisy zavádějí opatření, která mají přispět ke kontrole a k tlumení jednotlivých druhů nákaz. Jedná se o mor koní, newcastleskou chorobu, vezikulární chorobu prasat, katarální horečku ovcí, mor prasat, kulhavku a slintavku, ptačí chřipku a i jiné exotické nemoci. Předpisy, jejichž příkladný výčet je taktéž uveden v příloze, obsahují opatření, která se nasazují při kontrole nákaz a jejich tlumení. Mezi tato opatření patří například vybití nakaženého stáda či hejna, kontrola pohybu živých zvířat, živočišných produktů, a prostředků, které mohou přenášet činitele způsobující nákazy. Rozsáhle je upravena i veterinární ochrana veřejného zdraví. Předpisy, které spadají do této oblasti, zahrnují například systém veterinárního dozoru a monitoringu, některé se prolínají s dalšími oblastmi, jako jsou krmiva, pohoda zvířat, ochrana životního prostředí. V následujícím textu se budu blíže věnovat několika aspektům z oblasti veterinární ochrany veřejného zdraví. Pozornost zde zasluhují tato nařízení:
30
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 438 an.
27
-
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 ze dne 29. dubna 2004 o hygieně potravin,
-
nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu,
-
nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě.
Prvé ze jmenovaných nařízení stanovuje obecná pravidla pro hygienu potravin vztahující se na provozovatele potravinářských podniků. Hygienou potravin se přitom rozumí opatření a podmínky nezbytné pro omezování nebezpečí a pro zajištění vhodnosti potraviny k lidské spotřebě. Při stanovování pravidel se přihlíží k zásadám, které vlastně vyjadřují zásadu „od vidlí po vidličku“, z nichž jmenuji tyto: -
primární
odpovědnost
za
bezpečnost
potravin
nese
provozovatel
potravinářského podniku, -
je nezbytné zajistit bezpečnost potravin v celém potravinovém řetězci, počínaje prvovýrobou,
-
je nezbytné zajistit, aby dovážené potraviny odpovídaly alespoň týmž nebo rovnocenným
hygienickým
normám
jako
produkty
vyráběné
ve
Společenství. Toto nařízení se použije na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin a na vývoz. Nařízení obsahuje i povinnosti provozovatelů potravinářských podniků, analýzu rizika a kritické kontrolní body, úřední kontroly, registrace a schvalování. Příloha pak podrobněji rozvádí obecné hygienické předpisy pro prvovýrobu a související postupy, obecné požadavky pro všechny provozovatele potravinářských podniků, na potravinářské prostory, a řadu dalších požadavků.31
31
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2004R0852:20081028:CS:PDF>.
28
Následující nařízení č. 853/20432 stanoví zvláštní pravidla pro hygienu potravin živočišného původu vztahující se na provozovatele potravinářských podniků. Těmito pravidly se doplňují pravidla stanovená nařízením č. 852/2004. Vztahují se na nezpracované i zpracované produkty živočišného původu. Nařízení upravuje povinnosti provozovatelů
potravinářských
podniků,
označení
zdravotní
nezávadnosti
a
identifikační označení, produkty živočišného původu nepocházející ze Společenství, přílohy pak rozpracovávají různé požadavky.
4.2.3 Veterinární kontrola produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě Nařízení č. 854/200433 poměrně podrobně zpracovává způsob provedení veterinární kontroly. Jmenovitě se jedná o články 5 až 8 a přílohy I až IV. Uvedené části nařízení upravují veterinární kontrolu u čerstvého masa. O něco menší pozornost je pak věnována živým mlžům, produktům rybolovu, syrovému mléku a mléčným výrobkům. V následující části se budu blíže věnovat popisu veterinární kontroly u čerstvého masa, jak je upravena ve jmenovaném nařízení. Inspekční úkoly zde provádí úřední veterinární lékař. Ten také zajišťuje označení zdravotní nezávadnosti masa a po provedení kontrol přijme opatření, zejména pokud jde o sdělení výsledků prohlídky/inspekce, rozhodnutí týkající se informací o potravinovém řetězci, rozhodnutí týkající se živých zvířat, rozhodnutí týkající se dobrých životních podmínek zvířat a rozhodnutí týkající se masa. Úřednímu veterinárnímu lékaři mohou při kontrolách pomáhat úřední veterinární asistenti. V příloze nařízení jsou pak mimo jiné rozepsány jednotlivé inspekční úkoly. U informací o potravinovém řetězci je stanoveno, že úřední veterinární lékař sleduje záznamy hospodářství, ze kterého zvířata určená k porážce pocházejí, přihlíží též k úředním osvědčením zvířat. Informace o potravinovém řetězci obsahují zejména informace o chovateli zvířat a veterinárním lékaři, údaje o zvířatech dodávaných na jatky či onemocnění zaznamenaná v chovech. 32
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2004R0853:20081028:CS:PDF>. 33 Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2004R0854:20081028:CS:PDF>.
29
Úřední veterinární lékař dále prohlíží všechna zvířata před porážkou, která musí proběhnout do 24 hodin od dopravení zvířat na jatky a méně než 24 hodin před porážkou. Prohlídka má za úkol zjistit, zda u zvířete nedošlo k porušení dobrých životních podmínek nebo zda se jedná o stav, který může nepříznivě ovlivnit lidské zdraví nebo zdraví zvířat. Prohlídka jatečně upravených těl a k nim přiložených drobů se provede neprodleně po porážce. Prohlídky se zaměřují zejména na zjištění, zda maso a orgány poražených zvířat jsou vhodné pro lidskou spotřebu, zda zvíře netrpělo některou chorobou, k čemuž slouží i laboratorní testy. Popis prohlídky je pak podrobněji rozepsán u jednotlivých skupin jatečních zvířat – u skotu (zvlášť u mladšího šesti týdnů a staršího šesti týdnů), domácích ovcí a koz, domácích lichokopytníků, domácích prasat, drůbeže, farmových zajícovců, farmové zvěři a volně žijící zvěři. Prohlídka, která je prováděna na jatkách, se skládá pouze z kontroly identity zvířat a ze screeningu, který má za úkol ověřit, zda byly dodrženy předpisy týkající se dobrých životních podmínek zvířat a zda neexistují žádné známky stavu, který by mohl nepříznivě ovlivnit lidské zdraví nebo zdraví zvířat. U skotu, domácích ovcí a koz, domácích lichokopytníků a domácích prasat pak příloha nařízení přesně uvádí, z čeho všeho se prohlídka po porážce skládá. Pokud proběhly prohlídky v souladu se stanovenými podmínkami a nejsou důvody k prohlášení masa za nevhodné k lidské spotřebě, označí ho úřední veterinární lékař za zdravotně nezávadné. Označení zdravotní nezávadnosti se umísťuje na vnější povrch jatečně upraveného těla razítkováním inkoustovým razítkem nebo vypálením razítka, a to takovým způsobem, aby v případě rozdělení jatečně upraveného těla každý z dílů nesl označení zdravotní nezávadnosti. Příloha dále uvádí parametry, které má mít označení zdravotní nezávadnosti a též informace, které má obsahovat. Výsledky prohlídek pak úřední veterinární lékař zaznamená, zhodnotí a ukládá do příslušných databází.
30
Úřední veterinární lékař dále dohlíží na to, aby zvířata byla poražena, jen pokud provozovatel jatek obdrží a zkontroluje příslušné informace o potravinovém řetězci. Pokud z dodaných informací vyplývá, že u zvířat existují okolnosti, které mohou nepříznivě ovlivnit lidské zdraví nebo zdraví zvířat, nesmějí být zvířata přijata k porážce jinak, než v souladu se zvláštními postupy a pokud jsou již zvířata na jatkách, musí být usmrcena odděleně a musí být prohlášena za nevhodná k lidské spotřebě. Příloha dále uvádí výčet případů, kdy se maso prohlašuje za nevhodné k lidské spotřebě, například když maso pochází z uhynulých zvířat, ze zvířat postižených určitou nákazou, nebo vykazuje napadení parazity. V předcházející části jsem se pokusila ve zkratce nastínit, jak probíhá veterinární vyšetření živočišných produktů, jak je toto vyšetření závazně upraveno právními předpisy. Přesné podmínky jsou stanoveny v nařízení ES, které je přímo závazné pro všechny členské státy ES. Je tak zabezpečován jednotný kvalitativní standard živočišných produktů bez ohledu na to, ze kterého členského státu pocházejí.
4.2.4 Pohoda zvířat Další skupinu komunitárních předpisů tvoří předpisy, které se zabývají pohodou zvířat, často se používá i pojmu welfare zvířat. Tato oblast souvisí se zajištěním dobrých životních podmínek zvířat a s jejich ochranou před týráním. Komise při tvorbě těchto předpisů vychází z toho, že zvířata jsou citliví tvorové, které je třeba uchránit před zbytečnou bolestí a utrpením. Vlastníci a držitelé zvířat jsou povinni splňovat určité minimální požadavky k zajištění pohody zvířat. Předpisy, které zabezpečují pohodu zvířat a předcházení týrání, sledují nejen snahy o humánní přístup ke zvířatům, ale i zároveň zabezpečují maximální hygienickou jakost získávaných potravin a jejich zhodnocení na trhu. O tom, že oblast těchto předpisů zaznamenala svůj rozvoj teprve nedávno, svědčí i to, že první konference k pohodě zvířat byla konána na evropské úrovni v Bruselu 30. března 2006. Byl zde prezentován první akční plán o pohodě zvířat. Ten vytyčuje konkrétní opatření, která mají být přijata v následujících pěti letech ke zlepšení pohody zvířat v EU a přispět ke zlepšení pohody zvířat i v mezinárodním kontextu.
31
Tehdejší komisař pro zdraví a ochranu spotřebitele Markos Kyprianou na podporu akčního plánu uvedl: „ Někteří lidé se ptají, zdali je ten správný čas bavit se o pohodě zvířat jakožto o přední otázce potravního řetězce v době hospodářské soutěže a potížích, kterým čelí některé sektory, jako například drůbeží. Moje odpověď je jasné ano. Výzkumy ukázaly, že spotřebitelé podporují zlepšování pohody zvířat a jsou připraveni za to i zaplatit. Pohoda zvířat nabízí průmyslu příležitosti znovu získat důvěru spotřebitelů v potravní řetězec a profitovat na jeho marketingových přednostech. Naše standardy pohody zvířat musí být podporovány jakožto hodnota a optimální příležitost, nikoliv chápány jako ekonomické zatížení.”34 Tato slova dokládají, že je potřebné respektovat pohodu zvířat, že se jedná o nedílnou součást veterinární péče. Pohoda zvířat také souvisí s ostatními oblastmi, jako je například potravinové právo. V rámci oblasti pohody zvířat lze pak pozorovat různé skupiny předpisů, které se věnují dílčím otázkám. Jedná se o předpisy upravující pohodu hospodářských zvířat při chovu, ochranu zvířat při porážce, ochranu zvířat při přepravě. Jednotlivé předpisy pak mají za předmět i specifické otázky, jako je ochrana zvířat používaných pro pokusné a jiné vědecké účely, chov volně žijících živočichů v zoologických zahradách, nebo zákaz uvádět na trh, dovážet do Společenství a vyvážet z něj kočičí a psí kůže a výrobky obsahující tyto kůže. Přehled těchto předpisů uvádím v příloze č. 8.
4.2.5 Zootechnické aspekty, veterinární léčiva, krmiva Zootechnickým aspektům se věnuje další oblast právních předpisů. Vychází se z toho, že uspokojivé výsledky živočišné produkce závisí z velké části také na genetické kvalitě hospodářských zvířat. Předpisy z této oblasti tak podporují volný obchod s plemennými zvířaty a jejich genetickým materiálem vzhledem k udržování chovných programů a zachování genetického fondu. Je tak harmonizováno uznávání chovných svazů, chovných knih, certifikátů původu, hodnocení výkonu a genetické hodnocení,
34
Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: .
32
přijímání k chovu. Základní směrnice upravují jednotlivé druhy zvířat, další úprava má pak většinou formu rozhodnutí Komise.35 Dále je třeba zmínit i skupinu předpisů, která se zabývá veterinárními a biotechnickými výrobky. Jedná se převážně o veterinární léčiva. Za zmínku zde stojí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky. Příklad dalších předpisů uvádím v příloze č. 9. Další oblast předpisů se věnuje krmivům. Krmiva, jakožto potrava pro zvířata, jsou taktéž součástí potravního řetězce a je potřeba je právně regulovat, aby byla zajištěna ochrana zdraví zvířat i veřejného zdraví. Zmiňuje se o nich i Bílá kniha. Z této oblasti jmenuji směrnici Rady 96/26/ES, která upravuje oběh a užití krmných surovin uvnitř Společenství. Krmnými surovinami se rozumí různé rostlinné nebo živočišné produkty v přírodním stavu, čerstvé nebo konzervované, a produkty vzniklé při jejich průmyslovém zpracování, jakož i organické a anorganické látky, obsahující doplňkové látky či nikoliv, které jsou určeny ke krmení zvířat. Krmné suroviny smějí být uváděny do oběhu ve Společenství pouze, pokud jsou řádné a uspokojivé obchodní jakosti. Rovněž se stanoví, že krmné suroviny, pokud jsou uvedeny do oběhu nebo užity, nesmějí představovat nebezpečí pro zdraví lidí nebo zvířat anebo pro životní prostředí a nesmějí být uváděny do oběhu klamavým způsobem. Uvádět do oběhu lze krmiva, pokud jsou u nich uvedeny údaje „krmná surovina“, název krmné suroviny, a další podrobnosti.36 Jiné předpisy pak stanovují požadavky na hygienu krmiv či se zabývají doplňkovými látkami používanými ve výživě zvířat a nežádoucími látkami v krmivech. S tím souvisí i kontrola zavedených požadavků, která je obsažena v nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004 ze dne 29. dubna 2004 o úředních 35
Blíže na Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: . 36 Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1996L0025:20030605:CS:PDF>.
33
kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat.
4.2.6 Potravinové právo Od právní úpravy krmiv se dostávám již k úpravě potravin. Důležitým mezníkem bylo přijetí tzv. Bílé knihy, která se zabývá zásadou.„od vidlí po vidličku“. Lze se setkat i s obdobnými pojmy, jako např. z „ farmy na stůl“, „od výrobce ke spotřebiteli“. Bílou knihu o bezpečnosti potravin přijala Komise v lednu 2000. Jejím hlavním cílem je dosáhnout nejvyšší možné úrovně bezpečnosti potravin. Bílá kniha předkládá plán reforem, které spočívaly převážně v přijímání právních předpisů dle zásady „z farmy na stůl“ a také ve vytvoření nové evropské instituce pro potraviny37, která by zastřešila dosavadní vědecké výbory a přispěla k transparentnosti informací.38 Byl vytyčen rámec pro legislativní práce v bezpečnosti potravin, zahrnující též krmiva, zdraví a pohodu zvířat, hygienu, kontaminanty, nové druhy potravin, přídavné a aromatické látky, obaly, ozáření, okamžitá opatření a rozhodovací proces. Bílá kniha se zabývá i kontrolou dodržování nové legislativy v členských státech, informovaností spotřebitelů a mezinárodními aspekty nové úpravy, tedy její vliv na obchod se třetími státy.39 Předpisy týkající se bezpečnosti potravin byly vydávány již od počátku ES, ale potravinové skandály devadesátých let, například ředěný olej či výskyt BSE, vyvolaly snahu tuto oblast podrobněji upravit. Vedle toho, aby zajištění bezpečnosti potravin odpovídalo novým technologickým požadavkům, se do popředí dostává i právo spotřebitele na informace. Právní předpisy, které jsou přijímány od roku 2002 a za svůj hlavní předmět mají bezpečnost potravin, tvoří soubor, který se označuje jako potravinové právo.
37
Byla založena EFSA Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: . 39 Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: . 38
34
Potravinové právo má za úkol nejen zajištění bezpečnosti potravin, ale zahrnuje i následující aspekty: -
Stanovení zásady, že cesta potravin, krmiv od producenta ke spotřebiteli musí být vysledovatelná. Každý výrobce, zpracovatel, prodejce, tedy každý, kdo s daným výrobkem přišel do styku, musí být schopen doložit jeho původ.
-
Založení EFSA- této instituci se podrobněji věnuji ve zvláštní kapitole
-
Posílení systému rychlého varování, předávání informací Komisi a národním úřadům v případě potravinového nebo krmivového nebezpečí40
Základy potravinového práva byly položeny v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Toto nařízení obsahuje základní ustanovení umožňující zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a zájmů spotřebitelů, pokud jde o potraviny, zejména s přihlédnutím k rozmanitosti nabídky potravin včetně tradičních výrobků, a současně zajišťovat účinné fungování vnitřního trhu. Stanoví jednotné zásady a povinnosti, prostředky pro vytvoření silné vědecké základny, účinná organizační opatření a postupy, z nichž se má vycházet při rozhodování v otázkách bezpečnosti potravin a krmiv. Nařízení se vztahuje na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin a krmiv. Nevztahuje se na prvovýrobu určenou pro osobní potřebu. Pod pojem potravinové právo toto nařízení zahrnuje právní a správní předpisy použitelné ve Společenství nebo na vnitrostátní úrovni pro potraviny obecně, a zejména pro bezpečnost potravin, vztahuje se na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce
40
Blíže v Evropská společenství. Vom Erzeuger bis zum Verbraucher. Belgium : [s.n.], 2005. 28 s. Dostupný z WWW: . ISBN 95-894-7770-9.
35
potravin a rovněž krmiv, která jsou vyrobena pro zvířata určená k produkci potravin nebo kterými se tato zvířata krmí. Obecné zásady potravinového práva sledují vysokou úroveň ochrany lidského života a zdraví a ochrany zájmů spotřebitelů, včetně poctivého jednání v obchodu s potravinami, a popřípadě zohledňují též ochranu zdraví a dobré životní podmínky zvířat, zdraví rostlin a ochranu životního prostředí. Potravinové právo má též za cíl, aby byl ve Společenství dosažen volný pohyb potravin a krmiv vyrobených nebo uvedených na trh. Pro dosažení obecného cíle vysoké úrovně ochrany lidského zdraví a života vychází potravinové právo z analýzy rizika, přičemž hodnocení rizika je založeno na dostupných vědeckých důkazech a provádí se nezávislým, objektivním a průhledným způsobem. Zásada předběžné opatrnosti uvádí, že za zvláštních okolností, kdy je zjištěna možnost škodlivých účinků na zdraví, kdy ale přetrvává vědecká nejistota, mohou být přijata předběžná opatření nezbytná k zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví, dokud nebudou k dispozici další vědecké informace pro komplexnější hodnocení rizika. Dalším cílem potravinového práva je chránit zájmy spotřebitelů a poskytovat spotřebitelům základ, který jim umožní vybírat se znalostí věci potraviny, které konzumují. Jeho cílem je rovněž zabránit podvodným nebo klamavým praktikám, falšování potravin a jakýmkoli jiným praktikám, které mohou spotřebitele uvést v omyl. Jako zásadu průhlednosti pak nařízení uvádí konzultace s veřejností a informování veřejnosti. Nařízení uvádí i obecné povinnosti při obchodování s potravinami. Mezi obecné požadavky potravinového práva patří požadavky na bezpečnost potravin a krmiv. Požadavky na bezpečnost potravin uvádí, že potravina nesmí být uvedena na trh, není-li bezpečná. Potravina se nepovažuje za bezpečnou, pokud je považována za škodlivou pro zdraví nebo nevhodnou k lidské spotřebě. Při rozhodování o tom, zda potravina je nebo není bezpečná, se berou v úvahu obvyklé podmínky použití potraviny spotřebitelem a informace poskytnuté spotřebiteli. Při rozhodování o tom, zda je potravina škodlivá pro zdraví, se berou v úvahu pravděpodobné okamžité nebo krátkodobé nebo dlouhodobé účinky dotyčné potraviny
36
nejen na zdraví osoby, která ji konzumuje, ale také na zdraví dalších generací. V úvahu se berou také pravděpodobné kumulativní toxické účinky a zvláštní zdravotní citlivost určité skupiny spotřebitelů, je-li potravina pro tuto skupinu spotřebitelů určena. Při rozhodování o tom, zda potravina není vhodná k lidské spotřebě, se bere v úvahu skutečnost, zda není potravina s ohledem na své zamýšlené použití nepřijatelná pro lidskou spotřebu z důvodu kontaminace cizorodými nebo jinými látkami, kontaminace choroboplodnými zárodky, nebo z důvodu hniloby, kažení nebo rozkladu. Tímto nařízením se také zřizuje Evropský úřad pro bezpečnost potravin a systém včasné výměny informací ve formě sítě pro oznamování přímého nebo nepřímého rizika pro lidské zdraví pocházejícího z potraviny nebo krmiva.41 Dílčí otázky potravinového práva pak upravují jednotlivé směrnice a nařízení, věnují
se
například
tradičním
specialitám,
maximálním
limitům
některých
kontaminujících látek v potravinách, geneticky modifikovaným potravinám a krmivům. Jejich příkladný výčet uvádím v příloze č. 8.
Shrnutí Veterinární právo ES obsahuje celou řadu předpisů. Veterinární péče zahrnuje poměrně rozsáhlé oblasti, které jsou upraveny dílčími předpisy, a které se prolínají a navzájem souvisí. Celou veterinární oblastí prochází horizontální právní předpisy, které poskytují nástroje k řízení, organizaci a vytvoření informačních systémů. Druhou skupinu tvoří pak předpisy vertikální, které se zabývají konkrétními technickými a i jinými požadavky. Jedná se převážně o veterinární podmínky obchodu se zvířaty a živočišnými produkty, jejich veterinární kontroly, omezení šíření nákaz, pohodu zvířat a potravinové právo. Nejčastěji bývá jako formy právního předpisu použito formy nařízení a směrnic, v poslední době se pak začíná dávat přednost nařízením.
41
Evropská společenství. EUR-lex [online]. c1998-2009 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:2002R0178:20080325:CS:PDF>.
37
5
Právní úprava veterinární péče v ČR Hlavním úkolem této kapitoly je podat charakteristiku právní úpravy veterinární
péče v ČR v návaznosti na předešlou kapitolu, která se zaobírá platnými veterinárními předpisy v ES. V této kapitole se zaměřím na české právní předpisy z oblasti veterinární péče a jejich provázání s úpravou komunitární. Po úvodním představení veterinárního zákona budu postupovat podobným způsobem jako u předpisů ES, tedy podle jednotlivých oblastí veterinární péče. Toto třídění na oblasti je jen jako pomůcka pro členění jednotlivých veterinárních předpisů, které se věnují vícerým otázkám a mohou tak mít vliv i na více oblastí veterinární péče. To vyplývá již ze samotného pojmu veterinární péče, který je poměrně rozsáhlý, spadá do něj řada dílčích oblastí, které se navzájem prolínají. Základním vnitrostátním pramenem úpravy veterinární péče je zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů. Na tento zákon pak navazuje řada vyhlášek. Mimo rámec veterinárního zákona, v samostatných zvláštních zákonech, jsou upraveny některé specifické otázky, které souvisí s veterinární péčí. Jedná se například o zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Seznam těchto příbuzných zákonů uvádím v příloze č 10. Veterinární zákon tedy představuje jakýsi pomyslný rámec veterinární péče, na který pak navazují předpisy, které se blíže věnují jednotlivým oblastem veterinární péče.
5.1
Veterinární zákon a jeho novely42 Současný veterinární zákon zrušil předchozí zákon č. 87/1987., o veterinární
péči. Veterinární péče byla v tomto zrušeném veterinárním zákonu upravena obdobně. Změnu v novém veterinárním zákoně lze vidět ve vymezení předmětu právní úpravy. Ustanovení §1 uvádí, veterinární zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství stanoví požadavky veterinární péče na chov a zdraví zvířat a na živočišné produkty. 42
Blíže v důvodové zprávě k novele veterinárního zákona z 13. srpna 2007.
38
Upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob, soustavu, působnost a pravomoc orgánů vykonávajících státní správu v oblasti veterinární péče, jakož i některé odborné veterinární činnosti a jejich výkon.
Předpisů ES je celá řada a
veterinární zákon je uvádí v poznámce pod čarou. Z nich uvádím například směrnici Rady 64/432/EHS o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství či nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. Tyto předpisy, a i zbylé neuvedené jsou vlastně ty hlavní předpisy ES, které jsem rozebírala již v předcházejících kapitolách věnovaných úpravě veterinární péče v ES. Toto ustanovení veterinárního zákona tedy představuje provedení harmonizace komunitárního práva ve vnitrostátním právu ČR. Toto ustanovení dokládá podstatný vliv, který mají předpisy ES na vnitrostátní úpravu a zároveň důvod, který ospravedlňuje, proč jsem právní úpravě v ES věnovala takový prostor. Veterinární zákon byl již několikrát novelizován. Zásadními byly právě ty novely, které měly za úkol harmonizovat českou právní úpravu veterinární péče s komunitárními předpisy. První z těchto novel byla provedena zákonem č. 131/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů. Tato poměrně široká novelizace měla za úkol harmonizovat české veterinární právo s právními předpisy Evropských společenství. Bylo třeba dosáhnout souladu s řadou směrnic Rady, ale i dalších právních aktů, zejména rozhodnutí. Tato novela přinesla změny v doplnění a upřesnění povinností chovatelů hospodářských zvířat, povinností osob, které zacházejí se živočišnými produkty, veterinárních a hygienických požadavků na tyto produkty. Zavedla také novou právní regulaci veterinárních podmínek obchodování se zvířaty a živočišnými produkty s členskými státy, jakož i dovozu zvířat a živočišných produktů ze třetích zemí Další významná novela, zákon č. 48/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, reagovala na přijetí několika nových nařízení Evropského parlamentu a Rady, které upravovaly
39
veterinární a hygienické požadavky na živočišné produkty určené k lidské spotřebě. Ve veterinárním zákoně se toto pak projevilo především v úpravě zdravotní nezávadnosti živočišných produktů. V následujícím období je pak upouštěno od směrnic a veterinární péče začíná být upravována přímo použitelnými předpisy, tedy nařízeními. Nejvíce je jich použito na úseku zabezpečování zdravotní nezávadnosti živočišných produktů.
5.2
Veterinární kontroly zvířat a živočišných produktů První oblastí, kterou jsem se v rámci předpisů ES zabývala, se týkala zvířat a
živočišných produktů z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví. Jednalo se především o stanovení veterinárních podmínek obchodu se zvířaty a živočišnými produkty. Ve vnitrostátním právu se úprava této oblasti nachází především v hlavě IV. veterinárního zákona. Ta se zabývá veterinárními podmínkami obchodování se zvířaty a živočišnými produkty s členskými státy ES, jejich dovozu a tranzitu z třetích zemí a jejich vývozu do těchto zemí. Upravuje se zde také veterinární kontrola v místě původu a při příchodu na místo určení. Veterinární kontrolou se rozumí jakákoli fyzická kontrola nebo administrativní úkon, týkající se živočišných produktů, jehož účelem je přímá nebo nepřímá ochrana zdraví lidí nebo zvířat. Ustanovení v této hlavě jsou poměrně obecná, konkrétní veterinární požadavky na obchodování s jednotlivými druhy zvířat a živočišnými produkty a způsob provádění veterinárních kontrol upravují prováděcí právní předpisy. Jedná se například o vyhlášku 372/2003 Sb., o veterinárních kontrolách při obchodování se zvířaty, vyhlášku 373/2003 Sb., o veterinárních kontrolách při obchodování se živočišnými produkty, vyhlášku 376/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu produktů ze třetích zemí či o vyhlášku 377/2003 Sb., o veterinárních kontrolách dovozu a tranzitu zvířat ze třetích zemí. Tyto vyhlášky jsou v souladu s jednotlivými směrnicemi ES, jejichž konkrétní seznam je často uveden jako příloha těchto vyhlášek. Ve vnitrostátním právu tedy nenalezneme předpisy, které by se věnovaly samostatně jednotlivým druhům zvířat, jako je tomu v evropské úpravě.
40
5.3
Zdraví zvířat Do oblasti ochrany zdraví zvířat a kontroly nemocí spadá především právní
úprava, která je obsažena v ustanoveních §§ 10- 17b veterinárního zákona a zabývá se nákazami a jejich zdoláváním. Jsou zde stanoveny úkoly orgánů veterinární správy i povinnosti chovatelů a ochranná a zdolávací opatření. Těmito ochrannými a zdolávacími opatřeními jsou zejména: -
vymezení ohniska nákazy a jeho výstražné označení,
-
zřízení ochranného pásma a pásma dozoru, v případě potřeby i dalšího pásma s omezením,
-
utracení, popřípadě poražení zvířat nemocných, podle okolností i zvířat podezřelých a vnímavých na nákazu,
-
zničení kontaminovaných krmiv, jiných kontaminovaných materiálů a látek, jakož i kontaminovaného zařízení, které nemůže být dezinfikováno,
-
čištění, dezinfekci, dezinsekci a deratizaci prostorů, zařízení a dopravních prostředků, v nichž jsou držena nebo přepravována zvířata nemocná nebo zvířata podezřelá a vnímavá na nákazu,
-
zajištění náležité informovanosti osob v pásmech.
Podrobnější úprava je pak obsažena zejména ve vyhlášce 296/2003 Sb., o zdraví zvířat a jeho ochraně, o přemísťování a přepravě zvířat a o oprávnění a odborné způsobilosti k výkonu některých odborných veterinárních činností a ve vyhlášce 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka. Tato druhá vyhláška je poměrně rozsáhlá, zapracovává související směrnice ES. Vyhláška upravuje hlášení nákaz a jiných onemocnění zvířat, pohotovostní plány pro případ výskytu některých nákaz, programy ozdravování zvířat a jejich očkování, obecná a zvláštní opatření pro tlumení nákaz a pro jejich zdolávání a zvláštní opatření k ozdravování zvířat od některých nákaz.
41
Ustanovení těchto předpisů se v posledních letech stávaly aktuálními především v souvislosti s výskytem BSE a ptačí chřipky. Výskyt těchto nemocí se stal vysoce ožehavým společenským problémem, kterému se ve zvýšené míře věnovala i média.
5.3.1 Ptačí chřipka Ptačí chřipka (aviární influenza) je jako nemoc známa již od roku 1901. Současný kmen ptačí influenzy (H5N1) se do Evropy rozšířil z Asie. Jeho přítomnost byla potvrzena poprvé v Rumunsku, Turecku a v evropské části Ruska v říjnu 2005, v roce 2006 se pak vyskytlo několik nálezů viru u volně žijících ptáků (především labutí) v Řecku, Itálii, Slovinsku, Bulharsku Německu, Rakousku. V České republice se doposud ptačí chřipka u volně žijících ptáků vyskytla v patnácti případech43. Ptačí chřipka je virové onemocnění postihující ptáky. Postihuje jak volně žijící ptáky, tak drůbež. Postižená zvířata mají dýchací potíže, trpí ztrátou chuti a masivně hynou v průběhu 1 – 2 dnů. U lidí je možná infekce úzkým kontaktem s infikovanými ptáky nebo drůbeží. Ačkoliv současná forma viru je schopná infikovat člověka pouze ve výjimečných případech, může mít pro infikované osoby fatální průběh. Chřipka ptáků způsobuje rovněž ekonomické problémy v důsledku zákazu importu drůbeže a drůbežích produktů ze zemí, které jsou nákazou postiženy a může mít za následek likvidaci činností spojených s chovem a zpracováním drůbeže v důsledku toho, že v případě výskytu nákazy vždy a v některých zemích i v případě podezření musí být postižená hejna likvidována.44 V chovech se ptačí chřipka vyskytla v ČR třikrát, a to v roce 2007. Výskyt nákazy měl za následek mimo jiné utracení veškeré drůbeže v postižených hospodářstvích a také preventivní utracení veškeré drůbeže u drobnochovatelů v obcích místa postiženého hospodářství. 45 V roce 2008 nebyl zaznamenán již žádný výskyt ptačí chřipky na území ČR. Nadále ale probíhá monitoring zdravotního stavu drůbeže a volně žijících ptáků 43
Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: . 44 Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: . 45 Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
42
pod dozorem orgánů státní veterinární správy. Tento monitoring má právní základ jak v české, tak evropské legislativě. Jedná se o vyhlášku č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy, která zapracovává směrnici Rady 2005/94/ES ze dne 20. prosince 2005 o opatřeních Společenství pro tlumení influenzy ptáků. Monitoring se provádí tak, že se odebírají vzorky krve k laboratornímu sérologickému vyšetření v průběhu celého roku. U volně žijících ptáků jsou odebírány vzorky k laboratornímu virologickému vyšetření zejména při nálezech většího počtu uhynulých ptáků na jednom místě a u ptáků ulovených při honech. Monitorována je hlavně vodní drůbež, coby významný rezervoár chřipkových virů typu A. V roce 2008 bylo vyšetřeno 49 chovů domácí drůbeže, celkem se jednalo o 787 kusů drůbeže.46 Je tedy zřejmé, že zdraví zvířat a jeho ochrana má v právních předpisech poměrně slušnou oporu. Postupy při zdolávání nákaz se v praxi již několikrát osvědčily jako účinné, což dokládá popsaná problematika ptačí chřipky.
5.4
Zdravotní nezávadnost živočišných produktů Na předcházející kapitolu navazuje úprava zdravotní nezávadnosti živočišných
produktů. Tato oblast by se dala zahrnout i pod pojem veterinární ochrana veřejného zdraví. Úpravu lze nalézt v hlavě III. veterinárního zákona, která se zabývá zdravotní nezávadností živočišných produktů. Ke zjištění zdravotní nezávadnosti živočišných produktů slouží veterinární vyšetření. U masa, orgánů jatečných a jiných zvířat, jakož i výrobků z nich k výživě lidí nebo ke krmení zvířat, předchází toto vyšetření jejich uvedení do oběhu. Způsob vyšetření upravují také předpisy ES. Jedná se o nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě. Toto nařízení poměrně podrobně zpracovává způsob provedení veterinární kontroly. Jmenovitě se jedná o články 5 až 8 a přílohy I až IV, které podrobně upravují veterinární kontrolu u čerstvého masa. O něco menší pozornost
46
Blíže v Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
43
je pak věnována živým mlžům, produktům rybolovu, syrovému mléku a mléčným výrobkům. Tomuto nařízení jsem se podrobněji věnovala v samostatné podkapitole. V této hlavě veterinárního zákona nalezneme také úpravu povinností osob, které vyrábějí, zpracovávají a uvádějí do oběhu živočišné produkty, povinnosti provozovatelů jatek, úpravu prodeje zvířat a živočišných produktů v tržnicích a na tržištích, prodej živočišných produktů určených ke krmení zvířat, úpravu vnitrostátní přepravy živočišných produktů a také úpravu prodeje malých množství vlastních produktů z prvovýroby přímo konečnému spotřebiteli.
5.5
Pohoda zvířat Pojem pohoda zvířat, neboli také welfare, zahrnuje zajištění dobrých životních
podmínek zvířat a jejich ochranu před týráním. Pohoda zvířat je předmětem celé řady právních předpisů, které se ochranou zvířat zabývají buď přímo, nebo nepřímo. Některé předpisy upravují pohodu zvířat vedle řady jiných otázek. Za hlavní pramen této oblasti by se dal označit zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Ustanovení § 1 uvádí, že účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem. Tento zákon opět zapracovává příslušné směrnice ES. Oblast pohody zvířat je upravena i nařízeními ES. Předmětem právní úpravy je zejména ochrana hospodářských zvířat a s tím související ochrana zvířat při porážení nebo usmrcování, ochrana zvířat při přepravě a také ochrana zvířat používaných pro pokusné a jiné vědecké účely. Mezi vyhlášky upravující tuto oblast patří zejména vyhláška č. 192/2004 Sb., o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu, vyhláška č. 193/2004 Sb., o ochraně zvířat při přepravě, vyhláška č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a využití pokusných zvířat, vyhláška č. 382/2004 Sb., o ochraně hospodářských zvířat při porážení, utrácení nebo jiném usmrcování. Samozřejmě i tyto vyhlášky jsou v souladu se směrnicemi ES.
44
5.6
Další související předpisy Neméně důležitou oblastí veterinární péče je pak oblast zabývající se šlechtěním
a plemenitbou hospodářských a i ostatních zvířat a zachováním jejich genetického fondu. V příloze č. 6 uvádím některé předpisy, které v této oblasti přijala ES. V českém právu je tato oblast poměrně uceleně upravena v zákoně č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), na který pak navazuje několik vyhlášek. Předpisy ES zabývající se krmivy jsou pak zapracovány v zákoně č. 91/1996 Sb., o krmivech. I v této oblasti vydala ES celou řadu směrnic a nařízení, některé z nich uvádím v příloze číslo 7. Další oblastí související s veterinární péčí je oblast potravinového práva, která je v ES také značně harmonizovaná. V souladu s evropskou úpravou je pak z. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Potravinové právo je vedle směrnic upraveno i celou řadou nařízení, a to ve větší míře než ostatní zmiňované oblasti. I další oblasti veterinárních předpisů ES mají svůj protějšek ve vnitrostátním právu. Úpravu veterinárních léčiv obsahuje zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, dále například vyhláška č. 344/2008 o používání, předepisování a výdeji léčivých přípravků při poskytování veterinární péče. Shrnutí Základním vnitrostátním pramenem veterinární péče je veterinární zákon, který vedle obecné úpravy obsahuje i veterinární podmínky obchodováni se zvířaty a živočišnými produkty, ustanovení týkající se kontroly a tlumení jednotlivých druhů nákaz a veterinární ochranu veřejného zdraví. Jedná se o oblasti, které jsou na evropské úrovni upraveny celou řadou právních předpisů. Další aspekty veterinární péče jsou pak ve vnitrostátní úpravě svěřeny zvláštním zákonům. Jedná se o plemenářský zákon, zákon o krmivech a zákon o léčivech a zákon o potravinách a tabákových výrobcích. Pohodou zvířat se pak zabývá zákon na ochranu zvířat proti týrání. Konkrétnější podmínky jsou obsaženy v celé řadě vyhlášek.
45
Nutno ale mít stále na paměti, že všechny tyto oblasti jsou zároveň předmětem zájmu ES a jejích právních předpisů. Vnitrostátní právní úprava tak vlastně musí být stále v souladu s legislativou ES. Součástí vnitrostátního veterinárního práva jsou též nařízení ES, která se vyskytují v nemalém množství a která jsou přímo použitelná, a tudíž se neprovádí do vnitrostátních pramenů. Tento stav, který představuje kombinaci vnitrostátních předpisů s legislativou ES, má své výhody i zápory. Nevýhodou se jeví, že celý právní systém je málo přehledný především pro praktické a rychlé využití. Výhodou je, že se postupnou harmonizací vnitrostátní právní úprava dostává do souladu s legislativou ES a poskytuje tak občanům vyšší ochranu před nebezpečím veterinárního původu.
46
6
Orgány působící ve věcech veterinární péče V této kapitole se budu věnovat tomu, v jakých institucích a úřadech se
projednávají otázky související s veterinární péčí. Nejprve se na tuto problematiku podívám z mezinárodního, pak z evropského hlediska. Následně se již budu věnovat veterinární správě v ČR.
6.1
Mezinárodní organizace a komise Na mezinárodní úrovni působí různé organizace a komise, některé se speciálně
věnují jednotlivým aspektům veterinárního práva, jako je například Světová organizace pro zdraví zvířat a na druhé straně stojí organizace, které na první pohled mají s veterinární péčí jen málo společného, což je případ WTO. Prví organizací, kterou bych zde chtěla zmínit, je FAO (Organizace pro výživu a zemědělství). FAO byla vytvořena jako specializovaná agentura OSN, se sídlem v Římě roku 1945. Jednou z nejstarších komisí FAO je komise pro kontrolu kulhavky a slintavky (EuFMD), která byla založena v roce 1954. EuFMD je regionální útvar, který podporuje akce prevence proti kulhavce a slintavce v členských státech.47 Poměrně významnou, a z hlediska zeměpisného již globální komisí, je Codex Alimentarius komise. Tato komise byla vytvořena v roce 1963 za spolupráce FAO a WHO. Jejím cílem je vyvinout standardy a směrnice pro potraviny pod společným FAO/WHO programem pro potravinové standardy. Hlavním účelem tohoto programu je chránit zdraví spotřebitelů a zajištění spravedlivého obchodu s potravinami, podpora spolupráce mezinárodních vládních i nevládních organizací vzhledem k práci na potravinových standardech. 48 Tato komise má k dnešnímu dni 180 členů, mezi něž patří i všechny členské státy ES a také samotná ES, která se stala členem v roce 2003 a sdílí svou kompetenci s členskými státy vzhledem k harmonizaci příslušné legislativy. Codex Alimentarius
47
FAO. Food and Agriculture Organisation [online]. 2009 , Updated on: 4 March 2009 [cit. 2009-03-08]. Dostupný z WWW: . 48 FAO and WHO. Codex Alimentarius [online]. 2009 [cit. 2009-03-08]. Dostupný z WWW: .
47
zmiňuje i SPS dohoda. Členové WTO, kteří aplikují standardy Codexu, tak dostojí svým závazkům ze SPS. Další významnou mezinárodní organizací je Světová organizace pro zdraví zvířat (OIE), která byla založena v roce 1924 pod názvem Office International de Epozooties, a byla přejmenována v roce 2003, ale ponechala si původní zkratku. OIE je odpovědná za zlepšování zdraví zvířat celosvětově. OIE má 172 členů, mezi něž patří i všichni členové ES. 49 Některým otázkám veterinární péče se pak věnuje i Světová obchodní organizace (WTO), a to především v Dohodě o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření (SPS). WTO byla založena v roce 1995, má celkem 153 členů a patří mezi ně všechny členské státy ES, včetně samotného ES. V SPS se zřizuje Výbor pro sanitární a fytosanitární opatření. Výbor vykonává funkce nutné pro provádění ustanovení SPS a pro uskutečňování jejích cílů, zejména pokud se týká harmonizace. Výbor rozhoduje na základě konsensu, slouží také jako fórum pro výměnu informací mezi členy na všechny otázky vztahující se k SPS, projednává otázky s možným tržním dopadem, udržuje úzkou spolupráci s odbornými organizacemi.50
6.2 Institucionální zajištění veterinární péče v EU51 Pravomoci v EU jsou rozděleny mezi několik hlavních institucí, z nichž pět může svou působností mít vliv i na veterinární sektor. Jedná se o Radu EU, Evropskou komisi, Evropský parlament, Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr. Hlavní úlohu při přijímání veškerých právních aktů zastává Rada EU, Evropská komise a Evropský parlament. Úlohu výkonné instituce pak plní Evropská komise, její jednotlivé úkoly jsou pak podle oblastí rozděleny mezi několik generálních ředitelství. Oblast veterinární péče, tedy zdraví zvířat, pohoda zvířat a zootechnika, byla
49
Blíže na OIE-World Organisation for Animal Health. The OIE [online]. 2009 , Last update : 14-Fév2008 [cit. 2009-03-08]. Dostupný z WWW: . 50 Blíže na Blíže na WTO. Sanitary and phytosanitary measures [online]. 1998- [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: . 51 Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 42-55.
48
delegována v roce 1999 do působnosti Generálního ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele (DG Health and Consumer Protection), pro které se používá zkratka SANCO z francouzského Santé des Consommateurs – zdraví spotřebitele. Evropský účetní dvůr pak v souvislosti s veterinární oblastí byl činný v několika případech. Jednalo se o kontrolu při zvláštních nákazových situacích, např. BSE. Instituce EU, které se podílejí na tvorbě právních aktů, tedy Evropská komise, Evropský parlament a Rada EU, využívají při přípravě těchto právních aktů výbory. Tyto výbory se dají rozčlenit do tří kategorií- poradní výbory, regulační výbory a řídící výbory. Z hlediska veterinární péče se Komise často obracela na regulační a poradní výbory. Důležitým regulačním výborem byl Stálý veterinární výbor, který byl založen v roce 1968 rozhodnutím Rady
68/361/EEC. Tento výbor se skládal z odborníků
z členských států, kterým předsedal zástupce Komise. Výbor byl nápomocný Komisi při zodpovídání otázek z veterinární oblasti, jeho užitečnost se projevila především v naléhavých případech, kdy bylo zapotřebí, aby Komise rychle přijala některé rozhodnutí. V roce 1981 doznal tento výbor podstatných změn na základě směrnice Rady 81/476/EHS ze dne 24. června 1981, kterou se měnily některé směrnice, pokud se týkalo postupů Stálého veterinárního výboru a rozhodnutí Rady 81/477/EHS ze dne 24. června 1981, kterým se mění některá rozhodnutí, pokud se týkalo postupů Stálého veterinárního výboru. Tyto dva dokumenty umožnily horizontální přenesení pravomoci na Komisi prostřednictvím procedur Stálého veterinárního výboru, Rada delegovala pravomoci na Komisi proto, aby rozhodnutí mohla být přijímána efektivně a rychle.52
6.3 Evropský úřad pro bezpečnost potravin Důležitou úlohu v rámci institucí EU dále plní i vědecké výbory. Veterinárními otázkami se zabýval Vědecký veterinární výbor, který byl ustanoven rozhodnutím 52
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 308.
49
komise 81/651/EEC v roce 1981, ale neformálně působil již od roku1961. Členové výboru byli vybráni Komisí ze seznamu kandidátů, který poskytl každý členský stát ES. V roce 1997 pak Komise rozhodnutím 97/579/EC ustanovila celou řadu dalších výborů, které sloužily k zodpovídání vědeckých otázek v oblasti bezpečnosti potravin. Jmenovitě se jednalo o vědecký řídící výbor, vědecký výbor pro potraviny, vědecký výbor pro výživu zvířat, vědecký výbor pro veterinární opatření související s veřejným zdravím, vědecký výbor pro zdraví zvířat a pohodu zvířat. Všechny výbory měli za členy nezávislé vědecké experty. Stanoviska výborů pak využívala Komise při přípravě právních aktů. Tento stav se pak změnil po tom, co Komise přijala nařízení 178/2002, na základě kterého byl založen Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), do něhož byly přeneseny dosavadní výbory. V rámci EFSA se pak vytváří vědecké panely. Experti jmenovaní do výboru a panelů musí splňovat přísná kriteria. EFSA je nezávislá vědecká instituce, která poskytuje poradenství ohledně rizik v potravním řetězci.53
6.4 Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví zvířat54 Výše jmenované nařízení 178/2002 kromě toho, že stanovilo všeobecné základy a požadavky potravinového práva, také přineslo změnu i pro regulační výbory. Dosavadní Stálý veterinární výbor, Stálý výbor pro potraviny a Stálý výbor pro výživu zvířat byly nahrazeny jediným výborem, a to Stálým výborem pro potravní řetězec a zdraví zvířat (SCFCAH), který napomáhá Komisi při tvorbě opatření týkajících se bezpečnosti potravin. Tento výbor se skládá ze zástupců členských států ES a předsedá mu zástupce Komise. Rozsah výboru pokrývá celou oblast potravního řetězce, tedy to, co je označováno pod pojmem „od vidlí po vidličku“. Pod tento pojem patří bezpečnost potravin a krmiva, zdraví zvířat, pohoda zvířat a zdraví rostlin. 53
Blíže na EFSA : European Food Safety Authority [online]. 2008 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: . 54 Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 42-55.
50
Tento výbor se člení na osm sekcí: všeobecné potravinové právo, biologická bezpečnost potravinového řetězce, toxikologická bezpečnost potravinového řetězce, kontroly a dovozní podmínky, výživa zvířat, geneticky modifikované potraviny a krmivo a riziko pro životní prostředí, zdraví zvířat a pohoda zvířat a fytofarmaceutika.55 SCFCAH zastává poměrně důležitou úlohu v legislativním procesu ES. Tento výbor vyjadřuje své stanovisko k návrhům sekundárních právních aktů, které mu předkládá Komise. Toto stanovisko je buď kladné, nebo záporné, nebo se výbor návrhem nemusí vůbec zabývat. Komise je vázána stanoviskem výboru, nemůže přijmout opatření, dokud výbor nevydá příznivé stanovisko. V praxi se stává velmi zřídka, kdy by Komise neobdržela od SCFCAH příznivé stanovisko. V případech, kdy stanovisko je nepříznivé, nebo není vůbec vydáno, tak návrh je svěřen Radě, která může přijmout rozhodnutí většinou hlasů. Pokud ovšem Rada chce pozměnit návrh, tak k jeho přijetí je potřeba jednomyslnosti. Jako příklad toho, kdy tvorba rozhodnutí byla svěřena Radě, lze uvést případ z roku 1988, kdy opatření navrhované Komisí nezískalo příznivé stanovisko od Stálého veterinárního výboru a navrhované opatření pak bylo přijato Radou většinou hlasů jako rozhodnutí Rady 89/21/EEC a v úvodu rozhodnutí je uvedena věta, která sděluje, že Stálý veterinární výbor neposkytl příznivé stanovisko.
6.5 Poradní skupina a Potravinový a veterinární úřad Jakožto poradní výbor byla na základě rozhodnutí Komise 2004/613/ES vytvořena poradní skupina potravinového řetězce a zdraví zvířat a rostlin. Tato skupina dává dohromady hlavní hráče z řad zemědělců, potravinářského průmyslu, maloobchodníků, spotřebitelských organizací a dalších. Skupina poskytuje rady Komisi ohledně politiky bezpečnosti potravin. Skupina se schází dvakrát ročně a jejích 36 členů tvoří organizace evropského významu.56 Evropská komise vytvořila řadu specializovaných kanceláří a úřadů, které mají pomáhat ke zlepšení součinnosti mezi členskými státy a Komisí a také pomáhat Komisi při její každodenní práci. V oblasti, která se dotýká veterinární péče, tak působí již 55
Blíže na Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 , Last Update : 25-02-2009 [cit. 2009-0228]. Dostupný z WWW: . 56 Blíže na Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 , Last Update : 04-02-2009 [cit. 2009-0228]. Dostupný z WWW: .
51
jmenovaná EFSA, která má sídlo v Parmě, Itálie. Mezi další pomocné instituce, které působí v oblasti veterinární péče, patří zejména Potravinový a veterinární úřad (FVO), se sídlem v Grange, Irsko. Tento úřad nahradil Úřad pro veterinární a fytosanitární kontroly. Hlavní úlohou FVO je: -
prosazovat efektivní kontrolu systémů v bezpečnosti a kvalitě potravin,
-
dohled nad bezpečností a kvalitou potravin v EU, nad veterinární legislativou a zdravím rostlin v rámci EU a ve třetích státech, které dovážejí do EU
-
přispívat k rozvoji politiky EU v oblastech kvality a bezpečnosti potravin, zdraví rostlin a ve veterinární oblasti.57
6.6 Státní správa ve věcech veterinární péče v ČR Státní správu ve věcech veterinární péče, jak ji upravuje veterinární zákon, vykonávají Ministerstvo zemědělství, v některých případech pak i Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra. Na správě se dále podílejí i obce a orgány veterinární správy. Orgány veterinární správy jsou: -
Státní veterinární správa, která vykonává působnost na celém území České republiky
-
krajské veterinární správy, které se zřizují pro územní obvody krajů a vykonávají v nich státní správu ve věcech veterinární péče, a Městská veterinární správa v Praze, která vykonává působnost krajské veterinární správy na územní hlavního města Prahy
-
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv
Státní veterinární správa ČR vykonává dozor nad zdravím zvířat, nad tím, aby nebyla týrána, nad zdravotní nezávadností potravin živočišného původu, nad ochranou území ČR před možným zavlečením nebezpečných nákaz nebo jejich nositelů. Přímo i
57
Blíže na Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: .
52
nepřímo zodpovídá i za zdraví občanů. Její práva a povinnosti jsou uvedeny ve veterinárním zákoně.58 Státní veterinární správa ČR je tvořena ekonomicko- správní sekcí a veterinární sekcí, tyto se pak dále člení na odbory. V případě veterinární sekce se jedná o tyto odbory59: -
odbor ochrany zdraví a pohody zvířat,
-
odbor veterinární hygieny, ochrany veřejného zdraví a ekologie,
-
odbor pro vztahy s EU,
-
odbor vnějších vztahů a kontroly dovozu a vývozu.
Krajské veterinární správy se skládají z ústředního pracoviště, inspektorátů, veterinárních hygienických středisek a jiných pracovišť.
Shrnutí V oblasti veterinární péče působí na mezinárodní úrovni Světová organizace pro zdraví zvířat, Komise Codex Alimentarius a i jiné instituce. Jak na evropské úrovni, tak na vnitrostátní úrovni zajišťuje veterinární péči celá řada institucí. Na případu evropských úřadů a výborů je vidět snaha o jejich sjednocování a provázání. V ČR pak plní většinu úkolů v této oblasti Státní veterinární správa ČR a pod ní spadající krajské veterinární správy.
58
Blíže na Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: . 59 Blíže na Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
53
Závěr Veterinární péče zahrnuje rozsáhlou škálu činností, které jsou v rozdílné míře upraveny v právních pramenech. Mezinárodní právo se věnuje jen některým z nich. Do popředí zde vystupuje Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, která byla uzavřena v rámci WTO. Tato dohoda totiž dokládá, že veterinární opatření ovlivňují i mezinárodní obchod mezi státy, proto je snaha harmonizovat tato opatření na mezinárodní úrovni. SPS se vztahuje na všechna sanitární a fytosanitární opatření, která mohou přímo nebo nepřímo ovlivňovat mezinárodní obchod. Státy totiž zavádí sanitární a fytosanitární opatření k zajištění bezpečnosti potravin pro spotřebitele a chrání zvířata a rostliny před šířením různých škůdců a nemocí. Sanitární opatření jsou zaměřena na lidské zdraví a zdraví zvířat, fytosanitární pak na zdraví rostlin. Cílem SPS je zakotvit pevná a jasná pravidla, která mají bránit skrytým bariérám v mezinárodním obchodě. V návaznosti na tento cíl se pak rozvíjí i zabezpečení zdraví lidí a zvířat. SPS tak přispívá k naplňování základních principů WTO, kterými jsou nediskriminace, volný obchod, předvídatelnost a transparentnost. Podobné cíle lze pak sledovat i v evropské právní úpravě. Veterinární legislativa se zde mimo jiné opírá i o ta ustanovení primárního práva, která mají podporovat volný trh v ES. Deklarovaným cílem ES je ale i zabezpečit vysoký standard veřejného zdraví a zdraví zvířat. Tyto cíle mají svou odezvu v sekundárních předpisech ES. Prameny zde jsou nařízení Komise, která jsou přímo použitelná, a směrnice, které vyžadují provedení ve vnitrostátních právních normách. Vyskytují se zde i usnesení a sekundární právní akty Rady. Podnětem k přijetí prvních veterinárních směrnic byla zvýšená poptávka po čerstvém mase v 50. a 60. letech a tím vyvolaný nárůst obchodu s masem a zvířaty. To vedlo k harmonizaci veterinárních požadavků na obchod se skotem, prasaty a čerstvým masem. Měla se tak i zabezpečit ochrana zdraví a zamezit šíření chorob zvířat mezi členskými státy. V druhé polovině 60. let se pak obsah směrnic zaměřil proti šíření nákaz a na jejich vymýcení. Postupem let se ale komunitární předpisy začaly stále více věnovat různorodějším otázkám veterinární péče, které sledovaly aktuální potřeby Společenství. Harmonizace veterinární legislativy zaznamenala svůj pomyslný vrchol v období příprav na jednotný vnitřní trh v letech 1986-1992. Přijímané směrnice
54
stanovují přísnější požadavky na veterinární péči, aby byla zaručena nezávadnost živočišných produktů v rámci celého Společenství, aby se eliminovala rizika, která přináší volný pohyb zboží. Je tedy patrné, že první veterinární směrnice byly vydány vlastně s obchodním záměrem, snahou bylo umožnit volný trh bez zbytečných překážek. Jelikož ale tento obchod přináší i veterinární rizika, tak cílem bylo i zabezpečit ochranu zdraví lidí a zvířat. Zprvu se tedy upravovaly jen některé aspekty veterinární péče, zejména obchod se zvířaty a živočišnými produkty. Postupem času se však díky prohlubování integrace objevuje potřeba zakotvit podrobnější úpravu veterinární péče. Harmonizované veterinární právní předpisy tak poskytují stále zlepšující se ochranu zdraví člověka a zvířat. Dosažením jednotného vnitřního trhu ale tento proces harmonizace nekončí. Oblast veterinární péče musí často čelit novým problémům a sledovat nové poznatky ve vědě. Proto by právní předpisy neměly v tomto ohledu zaostávat za aktuálními potřebami společnosti. Současná podoba právní úpravy veterinární péče v ES je tedy výsledkem tohoto vývoje. Skutečnost, že veterinární legislativa se v ES utvářela v průběhu několika let a to dle aktuálních potřeb Společenství, vysvětluje rozsáhlost a roztříštěnost této právní úpravy. Při charakteristice sekundárních pramenů veterinární péče jsem si tedy nejdříve vytyčila jednotlivé oblasti veterinární péče a k nim pak řadila konkrétní právní předpisy. První hledisko, které jsem při třídění použila, bylo členění na předpisy horizontální a vertikální. Mezi horizontální právní předpisy patří ty, které poskytují Komisi a členským státům nástroje k řízení celé veterinární oblasti, kdežto vertikální předpisy se zabývají konkrétními technickými a jinými požadavky na živá zvířata a živočišné produkty, jejich obchod a pohyb v rámci Společenství. Horizontální předpisy popisují provádění veterinárních kontrol a inspekcí, spolupráci mezi správními orgány členských států a Komisí, předávání informací, vedení evidence, a také finanční otázky. Na základě těchto směrnic tak byly vytvořeny systémy pro hlášení chorob zvířat ve Společenství
55
(ADNS) či systém TRACES. Další směrnice pak vytyčují všeobecné postupy veterinární kontroly, její zásady. Vertikální předpisy pak tvoří poměrně rozsáhlý soubor, který jsem členila dle jednotlivých dílčích oblastí veterinární péče. První skupinu tvoří předpisy zabývající se zvířaty a živočišnými produkty z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví. Jedná se především o stanovení veterinárních podmínek obchodu se zvířaty. Směrnice se zde věnují různým druhům zvířat- skotu, ovcím, drůbeži. Tyto předpisy se pak promítají do hlavy IV. veterinárního zákona, která upravuje veterinární podmínky obchodování se zvířaty a živočišnými produkty. Na něj navazuje řada vyhlášek. Další oblastí je pak ochrana zdraví a kontrola nemocí, kde právní předpisy zavádějí opatření, která mají přispět ke kontrole a k tlumení jednotlivých druhů nákaz. Tyto předpisy se promítají do ustanovení §§ 10- 17b veterinárního zákona, která se zabývají nákazami a jejich zdoláváním a také do několika vyhlášek. Konkrétní aplikaci těchto předpisů pak bylo možno pozorovat například při výskytu nákazy ptačí chřipky. V právu zakotvené postupy při zdolávání nákaz se v praxi již několikrát osvědčily a lze tedy říci, že ochrana zdraví zvířat má v právu slušnou oporu. Pozornost je dále věnována i veterinární ochraně veřejného zdraví. V této souvislosti jsem pro názornost popsala obsah nařízení č. 854/2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě. V tomto nařízení jsou zakotvena poměrně podrobná pravidla pro veterinární vyšetření živočišných produktů. Nařízení, které je přímo závazné pro všechny členské státy ES, tak zabezpečuje jednotný kvalitativní standart živočišných produktů bez ohledu na to, ze kterého členského státu pocházejí. Obecnou vnitrostátní úpravu lze pak nalézt v hlavě III. veterinárního zákona, která se zabývá zdravotní nezávadností živočišných produktů. Jako samostatný okruh se také vymezuje skupina předpisů, která upravuje pohodu zvířat. V rámci této oblasti lze pak pozorovat různé skupiny předpisů, jedná se zejména o předpisy upravující pohodu hospodářských zvířat, ochranu zvířat při porážce, ochranu zvířat při přepravě nebo ochranu zvířat používaných pro pokusné a vědecké
56
účely. Svůj vnitrostátní protějšek má tato komunitární úprava v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a v několika vyhláškách. Právními předpisy jsou pak upraveny i veterinární léčiva a přípravky či různé zootechnické aspekty, jako například obchod s plemennými zvířaty. Další oblast úpravy se pak zaměřuje na krmiva. Ve vnitrostátním právu se pak jedná o plemenářský zákon, zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech a zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech. Významnou skupinu pak tvoří potravinové právo, které s veterinární péčí úzce souvisí, a proto jsem mu věnovala zvýšenou pozornost. Potravinové právo je charakterizováno zásadou „od farmy na stůl“, tedy nutností sledovat a kontrolovat cestu potravin a krmiv od producenta ke spotřebiteli. Tím je tak zaručována bezpečnost potravin. Tato oblast se vyznačuje tím, že častou formou její úpravy jsou nařízení. Ve vnitrostátním právu pak stojí za zmínku zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Je tedy zřejmé, že veterinární péče zahrnuje různorodé oblasti, které jsou často upraveny samostatnými předpisy. Jednotlivé předpisy pak mnohdy obsahují značně konkrétní úpravu, zacházející až do technických detailů. Z uvedeného vyplývá, že takřka celá oblast veterinární péče je na evropské úrovni harmonizovaná, tedy stejnou či podobnou úpravu najdeme ve všech státech EU. V návaznosti na evropskou úpravu jsem uvedla českou právní úpravu veterinární péče. Základním pramenem vnitrostátního práva je veterinární zákon, který obsahuje poměrně komplexní úpravu veterinární péče, tedy to, co na evropské úrovni nenajdeme. Dále zde máme několik zákonů, které se zaměřují na některé speciální otázky veterinární péče. Na zákony pak navazuje celá řada vyhlášek. Součástí vnitrostátní úpravy jsou ale i nařízení ES. Toto vše může způsobit, že systém právní úpravy se nezdá být tolik přehledný. Působení komunitárního práva vedle vnitrostátního má ale i své výhody. Tou je bezesporu to, že v rámci celé EU jsou dodržována jednotná či téměř shodná pravidla, ať už jde o požadavky na bezpečnost živočišných produktů, zdraví zvířat či ochranu před šířením nakažlivých chorob. Tato harmonizace tak poskytuje občanům vyšší ochranu před nebezpečím veterinárního původu.
57
Mezinárodní organizace by tedy měly pokračovat v nastoupené cestě tvorby dalších veterinárních předpisů. V rámci EU bych navrhla oblast veterinárního práva zjednodušit a zestručnit a doplnit o zastřešující dokument. Veterinární péčí se zabývá celá řada institucí. Na mezinárodní úrovni působí Světová organizace pro zdraví zvířat či Komise Codex Alimentarius. Na evropské úrovni lze pak jmenovat Evropský úřad pro bezpečnost potravin, Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví zvířat či Potravinový a veterinární úřad. U evropských úřadů a výborů byla vidět snaha o jejich sjednocování a provázání. V ČR pak plní většinu úkolů v této oblasti Státní veterinární správa ČR a pod ní spadající krajské veterinární správy.
58
Seznam zkratek ADNS ANIMO BSE DG EFSA ES EU EuFMD
FAO FVO GATT JEA OIE SANCO SCFCAH
Animal Disease Notification System Animal Movement Control System Bovine spongiform encephalopathy Directorate General European Food Safety Authority
European Commission for the Control of Foot and Mouth Disease Food and Agriculture Organisation Food and veterinary office General Agreement on Tariffs and Trade World Organisation for Animal Health Santé des Consommateurs Standing Committee on the Food Chain and Animal Health
SES
SEU SHIFT
SPS
TRACES WHO
System for the Harmonisation of Imports at the Frontiers from Third Countries Sanitary and phytosanitary Measures agreement Trade and Control Expert System World Health Organisation
59
Systém ohlašování chorob zvířat Systém kontroly pohybu zvířat Nemoc šílených krav Generální ředitelství Evropský úřad pro bezpečnost potravin Evropská společenství Evropská unie Evropská komise pro kontrolu kulhavky a slintavky Organizace pro výživu a zemědělstí Potravinový a veterinární úřad Všeobecná dohoda o clech a obchodu Jednotný evropský akt Světová organizace pro zdraví zvířat Zdraví spotřebitele Stálý výbor pro potravní řetězec a zdraví zvířat Smlouva o založení Evropského společenství Smlouva o Evropské unii Systém harmonizace dovozu ze třetích zemí
Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření Systém obchodu a kontroly Světová zdravotnická organizace
Použitá literatura BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: CAMMARATA, Alberto. Společná zemědělská politika, zemědělství a životní prostředí. Praha : Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky, 1998. 64 s DAMOHORSKÝ, M., SMOLEK, M. Zemědělské právo- Učební pomůcka. 1. vyd. Praha : IFEC, s.r.o., 2001. 136 s. DAMOHORSKÝ, Milan, et al. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. část, (obecná). Praha : IFEC, 2004. 193 s. DAMOHORSKÝ, Milan, et al. Mezinárodní právo životního prostředí. 2. část, (zvláštní). Beroun : IFEC, 2008. 318 s. DAMOHORSKÝ, Milan, et al. Právo životního prostředí. 2. vyd. Praha : Beck, 2007. 599 s. KOCOUREK, Jiří. Veterinární péče a ochrana zvířat. Praha : Eurounion, 1997. 412 s. TICHÝ, Luboš, et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C.H.Beck, 2006. 928 s. VEČEREK, Vladimír, et al. Ochrana zvířat. 1. vyd. Brno : Veterinární a farmaceutická univerzita, 2001. 156 s.
Internet: http://ec.europa.eu http://eur-lex.europa.eu http://europa.eu www.britannica.com www.codexalimentarius.net www.efsa.europa.eu www.fao.org www.oie.int www.svscr.cz
60
www.vfu.cz www.wikipedia.org www.wto.org
61
Seznam příloh PŘÍLOHA Č. 1 :
NĚKTERÉ VETERINÁRNÍ SMĚRNICE Z LET 1974 - 1985
II
PŘÍLOHA Č. 2:
NĚKTERÉ HORIZONTÁLNÍ SMĚRNICE
III
PŘÍLOHA Č. 3:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE ZVÍŘATY A ŽIVOČIŠNÝMI PRODUKTY Z HLEDISKA ZDRAVÍ ZVÍŘAT A VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ IV
PŘÍLOHA Č. 4:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE OCHRANOU ZDRAVÍ A KONTROLOU NEMOCÍ
PŘÍLOHA Č. 5:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE POHODOU ZVÍŘAT
PŘÍLOHA Č. 6:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE ZOOTECHNICKÝMI ASPEKTY
X
PŘÍLOHA Č. 7:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE KRMIVY
XI
PŘÍLOHA Č. 8:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE POTRAVINAMI
XII
PŘÍLOHA Č. 9:
PŘEDPISY ES ZABÝVAJÍCÍ SE VETERINÁRNÍMI ZDRAVOTNICKÝMI A BIOTECHNICKÝMI VÝROBKY, UZNÁVÁNÍ ODBORNÝCH KVALIFIKACÍ XIV
PŘÍLOHA Č. 10: ZÁKONY SOUVISEJÍCÍ S VETERINÁRNÍ PÉČÍ
I
VI VIII
XV
Příloha č. 1 :
Některé veterinární směrnice z let 1974 - 198560
Směrnice Rady ze dne 21. prosince 1976 o vyšetření čerstvého masa domácích prasat na trichinely (trichinella spiralis) při jeho dovozu ze třetích zemí (77/96/EHS) Směrnice Rady ze dne 21. prosince 1976 o hygienických otázkách obchodu s masnými výrobky ve Společenství (77/99/EHS) Směrnice Rady ze dne 22. ledna 1980 o veterinárních otázkách obchodu s masnými výrobky uvnitř Společenství ( 80/215/EHS)- zrušeno Směrnice evropského parlamentu a Rady 2004/41/ES Rozhodnutí Rady ze dne 19. června 1978 o uzavření Evropské úmluvy o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely (78/923/EHS) Směrnice Rady ze dne 25. července 1977 o čistokrevném plemenném skotu (77/504/EHS) Směrnice Rady ze dne 19. prosince 1988 o zootechnických normách pro plemenná prasata (88/661/EHS) Směrnice Rady ze dne 17. května 1977, kterou se zavádějí opatření Společenství pro eradikaci brucelózy, tuberkulózy a leukózy u skotu (77/391/EHS) Směrnice Rady ze dne 13. prosince 1977, kterou se stanoví kritéria Společenství pro vnitrostátní plány urychlené eradikace brucelózy, tuberkulózy a enzootické leukózy u skotu (78/52/EHS) Směrnice Rady ze dne 21. prosince 1982 o hlášení chorob zvířat ve Společenství (82/894/EHS) Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1978 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci veterinárních lékařů obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb (78/1026/EHS) Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1978 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti veterinárních lékařů (78/1027/EHS) Směrnice Rady ze dne 29. ledna 1985 o financování veterinárních inspekcí a kontrol čerstvého masa a drůbežího masa (85/73/EHS)
60
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 307 an.
II
Příloha č. 2:
Některé horizontální směrnice61
Směrnice Rady 82/894/EHS ze dne 21. prosince 1982 o hlášení chorob zvířat ve Společenství Směrnice Rady 89/662/ EHS ze dne 11. prosince 1989 o veterinárních kontrolách v obchodu uvnitř Společenství s cílem dotvoření vnitřního trhu Směrnice Rady 89/608/ EHS ze dne 21. listopadu 1989 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění správného uplatňování veterinárních a zootechnických právních předpisů Směrnice Rady 90/425/ EHS ze dne 26. června 1990 o veterinárních a zootechnických kontrolách v obchodu s některými živými zvířaty a produkty uvnitř Společenství s cílem dotvoření vnitřního trhu Rozhodnutí Rady 90/424/ EHS ze dne 26. června 1990 o některých výdajích ve veterinární oblasti Rozhodnutí Komise 91/398/ EHS ze dne 19. července 1991 o počítačové síti spojující veterinární orgány (Animo) Směrnice Rady 91/496/ EHS ze dne 15. července 1991, kterou se stanoví zásady organizace veterinárních kontrol zvířat dovážených do Společenství ze třetích zemí Rozhodnutí Rady 92/438/ EHS ze dne 13. července 1992 o informatizaci veterinárních postupů při dovozu (projekt Shift) Směrnice Rady 96/93/ES ze dne 17. prosince 1996 o osvědčeních pro zvířata a živočišné produkty Směrnice Rady 97/78/ES ze dne 18. prosince 1997, kterou se stanoví základní pravidla pro veterinární kontroly produktů ze třetích zemí dovážených do Společenství Rozhodnutí Komise 2004/391/ES ze dne 23. dubna 2004 o poradních skupinách zabývajících se záležitostmi v oblasti společné zemědělské politiky Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1760/2000 ze dne 17. července 2000 o systému identifikace a evidence skotu, o označování hovězího masa a výrobků z hovězího masa Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin Rozhodnutí Komise 03/24/ES ze dne 30. prosince 2002 o vývoji integrovaného počítačového veterinárního systému Rozhodnutí Komise 04/292/ES ze dne 30. března 2004 o zavedení systému Traces Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004 ze dne 29. dubna 2004 o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisů týkajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat 61
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
III
Příloha č. 3:
Předpisy ES zabývající se zvířaty a živočišnými produkty z hlediska zdraví zvířat a veřejného zdraví62
Směrnice Rady 64/432/EHS ze dne 26. června 1964 o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství Směrnice Rady 88/407/EHS ze dne 14. června 1988 o veterinárních požadavcích na obchod s hluboce zmrazeným spermatem skotu uvnitř Společenství a na jeho dovoz Směrnice Rady 89/556/EHS ze dne 25. září 1989 o veterinárních otázkách obchodu s embryi skotu ve Společenství a dovozů těchto embryí ze třetích zemí Směrnice Rady 90/426/EHS ze dne 26. června 1990 o veterinárních předpisech pro přesun koňovitých a jejich dovoz ze třetích zemí Směrnice Rady 90/429/EHS ze dne 26. června 1990, kterou se stanoví veterinární požadavky na obchod se spermatem prasat uvnitř Společenství a na jeho dovoz Směrnice Rady 90/539/EHS ze dne 15. října 1990 o veterinárních podmínkách pro obchod s drůbeží a násadovými vejci uvnitř Společenství a jejich dovoz ze třetích zemí Nařízení Rady (EHS) č. 1907/90 ze dne 26. června 1990 o některých obchodních normách pro vejce Směrnice Rady 91/068/EHS ze dne 28. ledna 1991 o veterinárních podmínkách obchodu s ovcemi a kozami uvnitř Společenství Směrnice Rady 92/65/EHS ze dne 13. července 1992 o veterinárních předpisech pro obchod se zvířaty, spermatem, vajíčky a embryi uvnitř Společenství a jejich dovoz do Společenství, pokud se na ně nevztahují zvláštní veterinární předpisy Společenství uvedené v příloze A oddíle I směrnice 90/425/EHS Směrnice Rady 92/118/EHS ze dne 17. prosince 1992 o veterinárních a hygienických předpisech pro obchod s produkty živočišného původu ve Společenství a jejich dovoz do Společenství, pokud se na ně nevztahují zvláštní předpisy Společenství uvedené v kapitole I přílohy A směrnice 89/662/EHS, a pokud jde o patogenní původce, směrnice 90/425/EHS Nařízení Rady (ES) č. 2991/94 ze dne 5. prosince 1994, kterým se stanovují normy pro roztíratelné tuky Nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (jednotné nařízení o společné organizaci trhů) Nařízení Rady (ES) č. 2406/96 ze dne 26. listopadu 1996 o stanovení společných obchodních norem pro některé produkty rybolovu Směrnice Rady 2001/110/ES ze dne 20. prosince 2001 o medu
62
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
IV
Směrnice Rady 2002/99/ES ze dne 16. prosince 2002, kterou se stanoví veterinární předpisy pro produkci, zpracování, distribuci a dovoz produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 998/2003/ES ze dne 26. května 2003 o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu a o změně směrnice Rady 92/65/EHS Směrnice evropského parlamentu a Rady 2004/41/ES ze dne 21. dubna 2004, kterou se zrušují některé směrnice týkající se hygieny potravin a hygienických podmínek pro produkci některých produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě a pro jejich uvádění na trh a kterou se mění směrnice Rady 89/662/EHS a 92/118/EHS a rozhodnutí Rady 95/408/ES Směrnice Rady 2004/68/ES ze dne 26. dubna 2004, kterou se stanoví veterinární předpisy pro dovoz některých živých kopytníků do Společenství a pro jejich tranzit, mění směrnice 90/426/EHS a 92/65/EHS a zrušuje směrnice 72/462/EHSText s významem pro EHP Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 ze dne 29. dubna 2004 o hygieně potravin Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě Směrnice Rady 2006/88/ES ze dne 24. října 2006 o veterinárních požadavcích na živočichy pocházející z akvakultury a produkty akvakultury a o prevenci a tlumení některých nákaz vodních živočichů Nařízení Rady (ES) č. 708/2007 ze dne 11. června 2007 o používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře
V
Příloha č. 4:
Předpisy ES zabývající se ochranou zdraví a kontrolou nemocí63
Směrnice Rady 78/052/EHS ze dne 13. prosince 1977, kterou se stanoví kritéria Společenství pro vnitrostátní plány urychlené eradikace brucelózy, tuberkulózy a enzootické leukózy u skotu Směrnice Rady 77/391/EHS ze dne 13. prosince 1977, kterou se stanoví kritéria Společenství pro vnitrostátní plány urychlené eradikace brucelózy, tuberkulózy a enzootické leukózy u skotu Směrnice Rady 82/400/EHS ze dne 14. června 1982, kterou se mění směrnice 77/391/EHS a zavádějí doplňující opatření Společenství k eradikaci brucelózy, tuberkulózy a leukózy u skotu SmĚrnice Rady 82/894/EHS ze dne 21. prosince 1982 o hlášení chorob zvířat ve Společenství Směrnice Rady 90/423/EHS ze dne 26. června 1990, kterou se mění směrnice 85/511/EHS, kterou se zavádějí opatření Společenství pro tlumení kulhavky a slintavky, směrnice 64/432/EHS o veterinárních otázkách obchodu se skotem a prasaty uvnitř Společenství a směrnice 72/462/EHS o veterinárních a hygienických otázkách dovozu skotu, prasat a čerstvého masa nebo masných výrobků ze třetích zemí Směrnice Rady 92/35/EHS ze dne 29. dubna 1992, kterou se stanoví pravidla a opatření pro tlumení moru koní Směrnice Rady 2005/94/ES ze dne 20. prosince 2005 o opatřeních Společenství pro tlumení influenzy ptáků a o zrušení směrnice 92/40/EHS Směrnice Rady 92/66/EHS ze dne 14. července 1992, kterou se zavádějí opatření Společenství pro tlumení newcastleské choroby Směrnice Rady 92/119/EHS ze dne 17. prosince 1992, kterou se zavádějí obecná opatření Společenství pro tlumení některých nákaz zvířat a zvláštní opatření týkající se vezikulární choroby prasat Rozhodnutí Komise ze dne 19. ledna 1993 o prováděcích pravidlech pro vizuální kontroly za účelem zjištění parazitů v produktech rybolovu 93/140 Směrnice Rady 98/83/ES ze dne 3. listopadu 1998 o jakosti vody určené k lidské spotřebě Rozhodnutí Rady ze dne 17. prosince 1999 o uvádění na trh a podávání bovinního somatotropinu a o zrušení rozhodnutí 90/218/EHS Směrnice Rady ze dne 15. června 1988, kterou se stanoví hygienické předpisy pro maso určené pro vnitrostátní trh a výše poplatků vybíraných na základě směrnice 85/73/EHS za prohlídku tohoto masa Směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod
63
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
VI
Směrnice Rady 96/22/ES ze dne 29. dubna 1996 o zákazu používání některých látek s hormonálním nebo tyreostatickým účinkem a beta-sympatomimetik v chovech zvířat a o zrušení směrnic 81/602/EHS, 88/146/EHS a 88/299/EHS Směrnice Rady 96/23/ES ze dne 29. dubna 1996 o kontrolních opatřeních u některých látek a jejich reziduí v živých zvířatech a živočišných produktech a o zrušení směrnic 85/358/EHS a 86/469/EHS a rozhodnutí 89/187/EHS a 91/664/EHS Směrnice Rady 2000/75/ES ze dne 20. listopadu 2000, kterou se stanoví zvláštní ustanovení týkající se tlumení a eradikace katarální horečky ovcí Směrnice Rady 2001/89/ES ze dne 23. října 2001 o opatřeních Společenství pro tlumení klasického moru prasatText s významem pro EHP Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 999/2001 ze dne 22. května 2001 o stanovení pravidel pro prevenci, tlumení a eradikaci některých přenosných spongiformních encefalopatií Směrnice Rady 2002/60/ES ze dne 27. června 2002, kterou se stanoví zvláštní ustanovení pro tlumení afrického moru prasat a kterou se mění směrnice 92/119/EHS, pokud jde o těšínskou chorobu prasat a africký mor prasatText s významem pro EHP Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 2160/2003 ze dne 17. listopadu 2003 o tlumení salmonel a některých jiných původců zoonóz vyskytujících se v potravním řetězci Směrnice Rady 2003/85/ES ze dne 29. září 2003, kterou se stanoví opatření Společenství pro tlumení slintavky a kulhavky, zrušují směrnice 85/511/EHS a rozhodnutí 89/531/EHS a 91/665/EHS a mění směrnice 92/46/EHSText s významem pro EHP Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2003/99/ES ze dne 17. listopadu 2003 o sledování zoonóz a jejich původců, o změně rozhodnutí Rady 90/424/EHS a o zrušení směrnice Rady 92/117/EHS
VII
Příloha č. 5:
Předpisy ES zabývající se pohodou zvířat64
Hospodářská zvířata: Rozhodnutí Rady 78/923/EHS ze dne 19. června 1978 o uzavření Evropské úmluvy o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely Směrnice Rady 98/58/ES ze dne 20. července 1998 o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely Rozhodnutí Komise2000/50/ES ze dne 17. prosince 1999 o minimálních požadavcích na kontrolu hospodářství, v nichž se chovají zvířata pro hospodářské účely Směrnice Rady 2008/119/ES ze dne 18. prosince 2008, kterou se stanoví minimální požadavky pro ochranu telat Směrnice Rady ze dne 19. listopadu 1991, kterou se stanoví minimální požadavky pro ochranu prasat Směrnice Rady 1999/74/ES ze dne 19. července 1999, kterou se stanoví minimální požadavky na ochranu nosnic Nařízení Rady (ES) č. 1028/2006 ze dne 19. června 2006 o obchodních normách pro vejce Nařízení Komise (ES) č. 557/2007 ze dne 23. května 2007, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1028/2006 o obchodních normách pro vejce Směrnice Komise 2002/4/ES ze dne 30. ledna 2002 o registraci zařízení pro chov nosnic, kterou stanoví směrnice Rady 1999/74/ES Směrnice Rady 2007/43/ES ze dne 28. června 2007 o minimálních pravidlech pro ochranu kuřat chovaných na maso Ochrana zvířat při porážce: Rozhodnutí Rady 88/306/EHS ze dne 16. května 1988 o uzavření Evropské úmluvy o ochraně jatečných zvířat Směrnice Rady 93/119/ES ze dne 22. prosince 1993 o ochraně zvířat při porážení nebo usmrcování Ochrana zvířat při přepravě: Nařízení Rady (ES) č. 1/2005 ze dne 22. prosince 2004 o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a o změně směrnic 64/432/EHS a 93/119/ES a nařízení (ES) č. 1255/97 Rozhodnutí Rady 2004/544/ES ze dne 21. června 2004 o podpisu Evropské úmluvy o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě
64
Blíže na Evropská společenství. Europa [online]. c1995-2009 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: .
VIII
Nařízení Komise (ES) č. 639/2003 ze dne 9. dubna 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1254/1999, pokud jde požadavky na poskytování vývozních náhrad v souvislosti s řádným zacházením se živým skotem během přepravy) Další: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1523/2007 ze dne 11. prosince 2007 , kterým se zakazuje uvádět na trh, dovážet do Společenství a vyvážet z něj kočičí a psí kůže a výrobky obsahující tyto kůže Směrnice Rady 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících živočichů v zoologických zahradách Směrnice Rady 86/609/EHS ze dne 24. listopadu 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se ochrany zvířat používaných pro pokusné a jiné vědecké účely
IX
Příloha č. 6:
Předpisy ES zabývající se zootechnickými aspekty65
Směrnice Rady 77/504/EHS ze dne 25. července 1977 o čistokrevném plemenném skotu Směrnice Rady 87/328/EHS ze dne 18. června 1987 o přijetí čistokrevného plemenného skotu do plemenitby Směrnice Rady 88/661/EHS ze dne 19. prosince 1988 o zootechnických normách pro plemenná prasata Směrnice Rady 89/361 ze dne 30. května 1989 o čistokrevných plemenných ovcích a kozách Směrnice Rady 90/118/EHS ze dne 5. března 1990 o přijetí čistokrevných plemenných prasat do plemenitby Směrnice Rady 90/119/EHS ze dne 5. března 1990 o přijetí hybridů chovných prasat do plemenitby Směrnice Rady 90/427/EHS ze dne 26. června 1990 o zootechnických a genealogických podmínkách pro obchod s koňovitými uvnitř Společenství Nařízení Rady (ES) č. 5/2001 ze dne 19. prosince 2000, kterým se mění nařízení (EHS) č. 1907/90 o některých obchodních normách pro vejce Směrnice Rady ze dne 25. března 1991 o zootechnických a genetických podmínkách uvádění čistokrevných zvířat na trh a o změně směrnic 77/504/EHS a 90/425/EHS Směrnice Rady 94/28/ES ze dne 23. června 1994, kterou se stanoví zásady zootechnických a genealogických podmínek pro dovoz zvířat, spermatu, vajíček a embryí ze třetích zemí a kterou se mění směrnice 77/504/EHS o čistokrevném plemenném skotu Směrnice Rady 2005/24/ES ze dne 14. března 2005, kterou se mění směrnice 87/328/EHS, pokud jde o střediska pro skladování spermatu a o používání vajíček a embryí čistokrevného plemenného skotu
65
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
X
Příloha č. 7:
Předpisy ES zabývající se krmivy66
Směrnice Rady 77/524/EHS ze dne 23. listopadu 1970 o doplňkových látkách v krmivech Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/32/ES ze dne 7. května 2002 o nežádoucích látkách v krmivech Směrnice Rady ze dne 2. dubna 1979 o uvádění krmných směsí na trh Směrnice Rady 82/471/EHS ze dne 30. června 1982 o určitých produktech používaných ve výživě zvířat Směrnice Rady 93/113/ES ze dne 14. prosince 1993 o způsobu užití enzymů, mikroorganismů a přípravků z nich ve výživě zvířat a o jejich uvádění na trh Směrnice Rady 96/25/ES ze dne 29. dubna 1996 o oběhu krmných surovin, kterou se mění směrnice 70/524/EHS, 74/63/EHS, 82/471/EHS a 93/74/EHS a zrušuje směrnice 77/101/EHS Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1829/2003 ze dne 22. září 2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivechText s významem pro EHP. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1830/2003 ze dne 22. září 2003 o sledovatelnosti a označování geneticky modifikovaných organismů a sledovatelnosti potravin a krmiv vyrobených z geneticky modifikovaných organismů a o změně směrnice 2001/18/ES Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1831/2003 ze dne 22. září 2003 o doplňkových látkách používaných ve výživě zvířat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 183/2005 ze dne 12. ledna 2005, kterým se stanoví požadavky na hygienu krmiv (Text s významem pro EHP)
66
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
XI
Příloha č. 8:
Předpisy ES zabývající se potravinami67
Směrnice Rady 89/108/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hluboce zmrazených potravin určených k lidské spotřebě Směrnice Rady 89/396/EHS ze dne 14. června 1989 o údajích nebo značkách určujících šarži, ke které potravina patří Směrnice Rady 86/363/EHS ze dne 24. července 1986 o stanovení maximálních limitů reziduí pesticidů v potravinách živočišného původu a na jejich povrchu Směrnice Rady 90/642/EHS ze dne 27. listopadu 1990 o stanovení maximálních limitů reziduí pesticidů v některých produktech rostlinného původu, včetně ovoce a zeleniny, a na jejich povrchu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/36/ES ze dne 30. června 1994 o barvivech pro použití v potravinách Nařízení Komise (Euratom) č. 944/89 ze dne 12. dubna 1989, kterým se stanoví nejvyšší přípustné úrovně radioaktivní kontaminace méně významných potravin po jaderné havárii nebo jiném případu radiační mimořádné situace Nařízení Rady (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin Nařízení Rady (ES) č. 509/2006 ze dne 20. března 2006 o zemědělských produktech a potravinách, jež představují zaručené tradiční speciality Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2232/96 ze dne 28. října 1996, kterým se stanoví postup Společenství pro látky určené k aromatizaci používané nebo určené k použití v potravinách nebo na jejich povrchu Nařízení Komise (ES) č. 1881/2006 ze dne 19. prosince 2006 , kterým se stanoví maximální limity některých kontaminujících látek v potravinách Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 258/97 ze dne 27. ledna 1997 o nových potravinách a nových složkách potravin Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES ze dne 20. března 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin, jejich obchodní úpravy a související reklamy Směrnice Rady 2002/99/ES ze dne 16. prosince 2002, kterou se stanoví veterinární předpisy pro produkci, zpracování, distribuci a dovoz produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1829/2003 ze dne 22. září 2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech
67
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
XII
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1830/2003 ze dne 22. září 2003 o sledovatelnosti a označování geneticky modifikovaných organismů a sledovatelnosti potravin a krmiv vyrobených z geneticky modifikovaných organismů a o změně směrnice 2001/18/ES Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 ze dne 29. dubna 2004 o hygieně potravin Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1935/2004 ze dne 27. října 2004 o materiálech a předmětech určených pro styk s potravinami a o zrušení směrnic 80/590/EHS a 89/109/EHS
XIII
Příloha č. 9:
Předpisy ES zabývající se veterinárními zdravotnickými a biotechnickými výrobky, uznávání odborných kvalifikací68
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se veterinárních léčivých přípravků Nařízení Rady (EHS) č. 2377/90 ze dne 26. června 1990, kterým se stanoví postup Společenství pro stanovení maximálních limitů reziduí veterinárních léčivých přípravků v potravinách živočišného původu Nařízení Rady (EHS) č. 1768/92 ze dne 18. června 1992 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004 ze dne 31. března 2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky Nařízení Rady (ES) č. 297/95 ze dne 10. února 1995 o poplatcích, které se platí Evropské agentuře pro hodnocení léčivých přípravků Směrnice Rady ze dne 12. prosince 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se barviv, která mohou být přidávána do léčivých přípravků Směrnice Rady 93/41/EHS ze dne 14. června 1993, kterou se zrušuje směrnice 87/22/EHS o sbližování vnitrostátních opatření týkajících se uvádění léčivých přípravků vyrobených špičkovou technologií, zejména těch, které jsou vyrobeny biotechnologií, na trh Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se veterinárních léčivých přípravků Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1946/2003 ze dne 15. července 2003 o přeshraničních pohybech geneticky modifikovaných organismů Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1830/2003 ze dne 22. září 2003 o sledovatelnosti a označování geneticky modifikovaných organismů a sledovatelnosti potravin a krmiv vyrobených z geneticky modifikovaných organismů a o změně směrnice 2001/18/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací
68
Blíže v BATHO, Howard, et al. The EU Veterinarian : Animal health, welfare and veterinary public health developments in Europe since 1957. [s.l.] : [s.n.], 2008. 655 s. Dostupný z WWW: , str. 622-625.
XIV
Příloha č. 10:
Zákony související s veterinární péčí69
z. č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky z. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání z. č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů z. č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy) z. č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech) z. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů z. č. 252/1997 Sb., o zemědělství z. č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (veterinární zákon) z. č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů z. č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty z. č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon) z. č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů (zákon o zoologických zahradách) z. č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně zákonů (zákon o integrované prevenci) z. č. 449/2001 Sb., o myslivosti z. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů
69
Blíže na Státní veterinární správa České republiky [online]. 2006 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
XV
Legal regulation of veterinary care Zusammenfassung Die Rechtsregelung der Veterinärpflege Diese Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Rechtsregelung der Veterinärpflege. Die Arbeit wird in sechs Kapiteln gegliedert. Im ersten Kapitel wird eine allgemeine Einführung gegeben. Es wird der Begriff die Veterinärpflege erklärt. Die zweite Kapitel beschäftigt sich mit völkerrechtlichen Rechtsquellen der Veterinärpflege. Der Schwerpunkt in dieser Kapitel hat der Vertrag Sanitary and Phytosanitary Measures Agreement, der bei der Welthandelsorganisation abgeschlossen wurde. Die folgenden zwei Kapiteln widmen sich den Europäischen Rechtsquellen. Das dritte Kapitel erklärt die historische Entwicklung der Veterinärvorschriften in Europäischen Gemeinschaften. Zuerst wurden die Primärrechtsquellen in Betracht genommen, danach die sekundären. Der Historische Ausblick endet mit der Verfassung des einheitlichen Marktes. Das vierte Kapitel hat zum Inhalt die aktuellen Rechtsquellen der EG. Die wurden in horizontalen und vertikalen Vorschriften gegliedert. Die vertikalen Rechtsvorschriften umfassen zahlreiche Gebieten, denn die Veterinärpflege selbst umfasst viele Gebiete. Es gibt hier besonders Richtlinien und Verordnungen. Die erste Gruppe der Rechtsvorschriften beschäftigt sich mit Tieren, Tierprodukten und Volksgesundheit. Die zweite Gruppe beinhaltet Vorschriften zum Schutz der Tiergesundheit und zur Kontrolle der Krankheiten. Dritte Gruppe beschäftigt sich mit dem Wohlbefinden von Tieren. Andere Gruppe der Vorschriften regelt die zootechnischen Aspekten, Veterinärheilmittel und Futtermittel. Zahlreiche Vorschriften widmen sich auch der Lebensmittelsicherheit. Das fünfte Kapitel hat zum Inhalt die tschechischen Veterinärrechtsvorschriften. Das Veterinärgesetz, seine Novellen und die anderen besonderen Gesetezen werden nach dem gleichen System wie die gemeinschaftlichen Vorschriften analysiert. Das letzte Kapitel beschreibt die Institutionen, die sich der Veterinärpflege widmen. In Betracht werden die internationalle Organisationen und Kommissionen, die europäischen und auch nationalen Behörden genommen. Die Ergebnisse der Arbeit sind im Abschluss. Es bestätigt sich, dass „das Veterinärrecht“ in zahlreichen und verschiedenen Vorschriften geregelt wird, was unübersichtlich sein kann. Zum Abschluss wird die Formulierung eines Vorschlags für eine neue gemeinschaftliche Regelung unternommen.
Klíčová slova veterinární péče v komunitárním právu veterinární péče v českém právu instituce ve věcech veterinární péče
Legal regulation of veterinary care – key words veterinary care in EU-law veterinary care in czech law institutions in veterinary care
