UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Příkaz k úhradě nákladů exekuce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA

Jana Krejčová

Příkaz k úhradě nákladů exekuce

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Tomáš Pohl Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. 5. 2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 31. 5. 2015 …………………. Jana Krejčová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Tomáši Pohlovi za jeho vstřícnost a rady při vedení této práce a svým rodičům a blízkým za vytrvalou podporu při studiu.

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................................................... 1 1.

EXEKUCE OBECNĚ ..................................................................................................................... 4 1.1 Vymezení základních pojmů .........................................................................................................4 1.1.1 Exekuce ................................................................................................................................4 1.1.2 Soudní exekutor ...................................................................................................................5 1.1.3 Účastníci exekučního řízení .................................................................................................7 1.1.4 Exekuční titul .....................................................................................................................10 1.2 Prameny exekučního práva ........................................................................................................12 1.3 Exekuce vs. soudní výkon rozhodnutí.........................................................................................13 1.4 Průběh exekučního řízení ..........................................................................................................15

2.

NÁKLADY EXEKUCE A ÚČASTNÍKŮ EXEKUČNÍHO ŘÍZENÍ ....................................... 19 2.1 Náklady exekuce ........................................................................................................................19 2.1.1 Odměna exekutora .............................................................................................................19 2.1.2 Hotové výdaje ....................................................................................................................23 2.1.3 Další náklady exekuce .......................................................................................................25 2.2 Náhrada nákladů exekuce .........................................................................................................26 2.2.1 Náhrada nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost ............................28 2.3 Náklady účastníků exekučního řízení .........................................................................................32

3.

ROZHODOVÁNÍ O NÁKLADECH V EXEKUČNÍM ŘÍZENÍ ............................................. 35 3.1 Rozhodování v exekučním řízení obecně....................................................................................35 3.1.1 Možnosti přezkumu rozhodnutí soudního exekutora ..........................................................36 3.2 Druhy rozhodnutí o nákladech exekučního řízení ......................................................................37 3.2.1 Příkaz k úhradě nákladů exekuce ......................................................................................37 3.2.2 Usnesení o zastavení exekuce ............................................................................................38 3.3 Opravné prostředky proti rozhodnutí o nákladech exekučního řízení .......................................39 3.3.1 Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ..............................................................40 3.3.2 Odvolání proti usnesení o zastavení exekuce .....................................................................42

4.

SPECIFIKA PŘÍKAZU K ÚHRADĚ NÁKLADŮ EXEKUCE ............................................... 44 4.1 Formální náležitosti příkazu k úhradě nákladů exekuce............................................................44 4.1.1 Odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce ...............................................................45 4.2 Podmínky vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce ................................................................47 4.3 Soudní přezkum příkazu k úhradě nákladů exekuce .................................................................48 4.4 Souvislosti vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a insolvenčního řízení ...........................50 4.4.1 Souběh exekuce a insolvence ............................................................................................51 4.4.2 Příkaz k úhradě nákladů exekuce a uplatnění nákladů v insolvenčním řízení ...................53

ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 58 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................................. 61 SEZNAM LITARATURY A PRAMENŮ ............................................................................................. 62 SHRNUTÍ ................................................................................................................................................. 66 SUMMARY .............................................................................................................................................. 67 KLÍČOVÁ SLOVA.................................................................................................................................. 68

1

Úvod Exekuce jsou v posledních několika letech předmětem mnoha diskuzí, ať už v kruzích odborné nebo laické veřejnosti, zákonodárců či v oblasti médií. Bývají nezřídka tématem mnoha předvolebních programů a populistických slibů politiků, kteří tuto problematiku, ať už záměrně či kvůli nedostatečným znalostem tématu, mnohdy zjednodušují a nazírají příliš jednostranně. Nejinak tomu je i u širší veřejnosti, která pod vlivem mediálního tlaku přebírá nekriticky a bez znalosti faktů to, co je jim médii předkládáno jako objektivní informace. Obraz exekucí a exekutorů je tak v naší společnosti velmi zkreslený a příliš černobílý. Cílem předkládané práce tedy je podat výklad o velmi aktuální oblasti exekučního řízení, jíž rozhodování o nákladech beze sporu je, z více perspektiv a abstrahovat tak od tendenčního vnímaní problematiky pouze z pohledu jedné strany. Zadlužení a následné exekuce nezpochybnitelně představují velký celospolečenský problém a jsou jakýmsi fenoménem dnešní doby. Dlužníci se často kvůli finančním problémům ocitají na okraji společnosti a praxe ukazuje, že do dluhové pasti se dostávají i čím dál mladší ročníky. Velkým nedostatkem, který se již podařilo zákonodárcům částečně odstranit, bylo sekundární zatížení dlužníků vysokými náklady (nalézacího) řízení, zejména odměnami advokátů, které často několikanásobně přesahovaly dlužnou částku. Jejich výše nezřídka neodpovídala náročnosti a složitosti provedených úkonů, kterými bylo v mnoha případech pouze převzetí věci a podání formulářové žaloby. Tato situace zapříčinila velký boom obchodování s pohledávkami a jejich hromadné vymáhání za účelem dosažení velkého zisku na neúměrně vysokých odměnách advokátů. Z vymáhání se tak reálně stal byznys a základní účel náhrady nákladů řízení, kterým nepochybně je pokrytí skutečných a účelně vynaložených nákladů v takové výši, aby umožňovala věřitelům pohledávky bez většího ekonomického zatížení vymoci, byl naprosto převrácen, když se z něj stal především institut generující zisky obchodníkům s pohledávkami. Náklady řízení se proto postupně a zcela oprávněně dostaly do popředí zájmu zákonodárců, což přineslo i kýžené změny v právní úpravě dané problematiky, které samozřejmě ovlivnily i rozhodování o nákladech v exekučním řízení. Velká změna v této oblasti přišla už vydáním nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se

2

stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. O nákladech řízení a odměnách advokátů za zastupování je tak již dále rozhodováno podle vyhlášky č.177/1996 Sb. (advokátní tarif), která stanoví sazby za úkony ve věci. Po zrušení dané vyhlášky následovaly další změny občanského soudního řádu a již zmíněného advokátního tarifu, které se dotýkaly zejména bagatelních pohledávek a formulářových žalob. Všechny tyto změny se přímo promítly i do exekučního řízení, v němž soudní exekutor rozhoduje mj. o nákladech oprávněného (věřitele) v exekučním řízení. Je tedy zřejmé, že náklady řízení všeobecně jsou palčivým tématem, kterému byla dlouhou dobu věnována příliš malá pozornost a které stále není uzavřeno. V popředí zájmu zákonodárců jsou nyní po změnách, kterými prošlo nalézací řízení a odměny advokátů, právě náklady exekuce a zejména pak výše a způsob určení odměny exekutora, které by v budoucnu měly doznat nemalých změn. Samotný proces rozhodování o nákladech, který je neméně důležitý, však zatím zůstává spíše v pozadí zájmu, přestože jeho právní úprava přináší velké množství interpretačních a aplikačních sporů napříč justicí i exekutorským stavem. Téma diplomové práce Příkaz k úhradě nákladů exekuce, tedy rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce, jsem si zvolila jednak kvůli jeho aktuálnosti a častým rozporům, jež aplikace jeho úpravy přináší, ale také z důvodu své praxe, při níž jsem se exekucím věnovala a měla tak možnost nazírat na průběh vymáhání pohledávek a exekucí samotných z více perspektiv. Cílem předkládané práce je zhodnotit současnou právní úpravu problematiky nákladů exekuce, rozhodování o nich a také popis všech aspektů právní úpravy týkající se samotného příkazu k úhradě nákladů exekuce včetně jeho detailnějšího rozboru se zaměřením na judikaturu a aplikační problémy, se kterými je možno se v praxi setkat. Diplomová práce se ve své první části nejprve zaměřuje na exekuční řízení obecně, osvětluje základní pojmy, s kterými je v textu dále pracováno, představuje prameny exekučního práva a v základních rysech popisuje průběh exekučního řízení, čímž umožňuje čtenáři nezbytný stručný vhled do exekučního řízení pro snadnější pochopení širší problematiky tématu. Důležitou součástí daného tématu je i důkladný pohled na náklady exekuce a náklady účastníků exekučního řízení reflektující velký vliv judikatury, kterými se práce

3

podrobněji zabývá v části druhé. Nákladům je věnován poměrně velký prostor, neboť tvoří základ příkazu k úhradě nákladů exekuce a vztahují se k nim mnohé diskuze. Třetí část pak popisuje samotnou oblast rozhodování o nákladech v exekučním řízení a zabývá se jednotlivými typy rozhodnutí exekutora, jimiž o nákladech rozhoduje v závislosti na způsobu skončení exekuce. Zabývá se tak nejen příkazem k úhradě nákladů exekuce, ale také další formě rozhodnutí exekutora o nákladech exekučního řízení, jímž je usnesení o zastavení exekuce. Blíže rozebírá jednotlivé opravné prostředky, jimž se účastník řízení může proti tomu kterému typu rozhodnutí bránit. Ve čtvrté části se pak práce zaměřuje na jednotlivá specifika příkazu k úhradě nákladů exekuce, jež se s ním pojí, jeho formálním náležitostem, podmínkám vydání a povaze jeho soudního přezkumu. Zabývá se také velmi aktuálním a v praxi častým problémem souběhu exekuce a insolvenčního řízení, ve smyslu přihlašování pohledávky exekutora do insolvenčního řízení a způsobilosti příkazu k úhradě nákladů exekuce jakožto exekučního titulu pro toto řízení. Daná oblast si v této práci zaslouží svůj prostor, neboť ji provází mnohá aplikační úskalí, jež jsou způsobena chybějící či nedostatečnou právní úpravou, což je také důvodem rozsáhlé judikatury na toto téma. Text odpovídá právnímu stavu ke dni 31. května 2015.

4

1. Exekuce obecně Tato část se zabývá nejprve vysvětlením základních pojmů, o nichž bude v práci pojednáváno. Nutné je především vymezit termíny exekuce, exekutor, účastníci exekučního řízení a exekuční titul (část 1.1) a uvést právní předpisy, z nichž exekuční právo vychází a na nichž je založeno (část 1.2). V části 1.3 se text zaměří na srovnání exekučního řízení1 podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád či EŘ) a soudního výkonu rozhodnutí, zatímco v části 1.4 bude stručně osvětlen samotný průběh exekučního řízení.

1.1 Vymezení základních pojmů 1.1.1 Exekuce V moderním právním státě, zajišťujícím v souladu s četnými mezinárodními smlouvami ochranu práv subjektům společenského života, je imanentní součástí právního řádu nejen stanovení právního rámce určujícího či regulujícího chování soukromých subjektů, ale také umožnění vynutitelnosti jednotlivých povinností uložených autoritativním rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jelikož vynucení splnění uložené povinnosti svépomocí je v soudobých právních řádech v zásadě vyloučeno, je důležitým úkolem státu, jakožto nositele veřejné moci, poskytnout k vynucení takových povinností účinné prostředky. Takovým prostředkem je právě exekuce neboli vykonávací řízení, které je jedním z druhů civilního soudního řízení. Exekucí tak rozumíme „faktické uskutečnění určitého práva na plnění, jež bylo oprávněnému přiznáno vykonatelným rozhodnutím soudu, popřípadě jiného státního orgánu, avšak nebylo povinnou stranou poskytnuto dobrovolně a musí být prosazeno donucujícími prostředky státní moci.“ 2 Vykonávacímu řízení zpravidla, ne však vždy, předchází řízení nalézací, které směřuje k autoritativnímu zjištění práva, tedy zjištění, zda tu právo je či není, příp. komu svědčí. Rozhodnutí vydané v tomto řízení je pak podkladem pro zahájení řízení

Kde je v textu užit pojem „exekuce“ či „exekuční řízení“ je jím výlučně myšlena exekuce, resp. exekuční řízení prováděné soudním exekutorem. 2 MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo.1.vyd. Praha: C.H.Beck,1998,s.5. 1

5

vykonávacího a je označováno jako exekuční titul.3 Nalézací a vykonávací řízení jsou dvě samostatná a na sobě nezávislá řízení, mezi nimiž neexistuje bezprostřední návaznost. Po nalézacím řízení nemusí nutně dojít k řízení vykonávacímu. Tak se tomu děje zejména v případech, kdy rozhodnutím soudu nebyla uložena žádná povinnost nebo byla-li splněna dobrovolně, a jelikož je exekuční řízení ovládáno zásadou dispoziční, tak také v případě, kdy oprávněný exekuční návrh vůbec nepodá. Naproti tomu výkonu rozhodnutí ne vždy předchází rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, což jsou především ty situace, kdy je vymáhána povinnost na základě exekučního titulu, jež má podobu rozhodnutí správního orgánu či notářského zápisu. Na základě subjektu, který vykonávací řízení provádí, a vztahů, z nichž toto řízení vychází, můžeme v zásadě rozlišovat několik druhů exekucí (výkonu rozhodnutí), přičemž v současné době lze za nejvyužívanější typ vynucení splnění povinnosti považovat exekuci podle exekučního řádu prováděnou soudními exekutory, na niž je zaměřena i tato práce. Dalšími druhy vykonávacího řízení je soudní výkon rozhodnutí (soudní exekuce)4 a řízení o výkon správního rozhodnutí podle zákona č.500/2004 Sb., správního řádu (správní exekuce) či podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (daňová exekuce).5 Nelze opominout ani exekuci trestněprávní, jejímž předmětem je výkon odsuzujících rozsudků. Exekuce lze dále diferencovat dle povahy vymáhané povinnosti jako exekuce na peněžité a nepeněžité plnění. V rámci soudního výkonu rozhodnutí lze pak vymezit další velmi specifickou skupinu, kterou je výkon rozhodnutí o péči o nezletilé děti, jež se obsahově od výše uvedených druhů exekucí podstatně liší a může být prováděn pouze soudem (s výjimkou rozhodnutí o výživném).

1.1.2 Soudní exekutor Soudní exekutor je fyzická osoba, na kterou stát převedl část svých pravomocí v oblasti výkonu soudních a jiných rozhodnutí. Jako úřední osoba je státem pověřen k provádění exekuční činnosti, tedy nucenému výkonu exekučních titulů, a tuto činnost

Blíže k exekučnímu titulu viz podkapitola 1.1.4. Oba druhy jsou však z hlediska právního odvětví exekucemi civilněprávními. Blíže k srovnání soudního výkonu rozhodnutí a exekuce prováděné exekutorem viz kapitola 1.3. 5 KURKA, Vladimír a Ljubomír DRÁPAL. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s.11. 3 4

6

vykonává za úplatu.6 Exekuční činnost a postavení exekutora, předpoklady pro jeho jmenování, stanovení podmínek dohledu nad jeho činností a organizaci Exekutorského úřadu upravuje podrobně exekuční řád. Dle tohoto předpisu vykonává dohled nad činností exekutorů Exekutorská komora,7 stavovská organizace profesní samosprávy sdružující exekutory, jejichž členství v ní vzniká jmenováním soudním exekutorem a je povinné. Státní dohled nad činností exekutorů vykonává Ministerstvo spravedlnosti.8 Exekutor je z výkonu exekutorského úřadu kárně odpovědný. Kárnou odpovědnost upravuje § 116 EŘ, podle kterého je kárným deliktem porušení povinností exekutora, narušení důstojnosti exekutorského povolání či důvěry v nezávislý, nestranný, odborný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. Exekutorovi lze za kárný delikt uložit opatření v podobě písemného či veřejného napomenutí, peněžité pokuty, případně je možné ho i odvolat z exekutorského úřadu. Exekutora jmenuje ministr spravedlnosti na základě návrhu Exekutorské komory, jež vychází z výběrového řízení konaného Komorou. Počet exekutorských úřadů je omezen principem „numerus clausus“, o počtu těchto úřadů rozhoduje po vyjádření Komory ministerstvo. Výběrové řízení se tak vždy koná buď do uvolněného exekutorského úřadu či do nově vzniklého, jde-li o situaci zvýšení počtu exekutorských úřadů. Podmínky pro jmenování stanoví § 9 EŘ a jsou jimi plná svéprávnost, vysokoškolské vzdělání v oboru právo, bezúhonnost, minimálně tříletá exekutorská praxe a složení exekutorské zkoušky. Každý exekutor také musí mít uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti. Exekutor se po svém jmenování stává podnikatelem, který své podnikání vykonává jako svobodné povolání, na výkon jeho činnosti se tak nevztahuje živnostenský zákon. Odvolán může být ministrem spravedlnosti na základě vlastní žádosti, či ze zákonem vymezených důvodů.9 Volba soudního exekutora, který má být pověřen provedením exekuce, je řešena podle zásady dispoziční a je plně v rukou oprávněného,10 bez ohledu na sídlo exekutorského úřadu, resp. trvalý pobyt či sídlo povinného. Územní působnost exekutora

Ust. § 1 a § 3 zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád). 7 zřízená zákonem č. 120/2001 Sb., dohled vykonává dle § 7 odst. 5 exekučního řádu. 8 podle § 74 odst. 1 písm. c) a § 76a) exekučního řádu. 9 Ust. § 15 odst. 2 exekučního řádu. 10 Blíže viz podkapitola 1.1.3. 6

7

je tak zatím na celém území České republiky, přestože v posledních několika letech byla vedena bohatá diskuze mezi zákonodárci, exekutory a také věřiteli ohledně otázky novely exekučního řádu ve smyslu zavedení tzv. principu teritoriality, tedy územní působnosti exekutorů podle obvodů soudů okresních, resp. krajských.11 Exekutor by tak podle tohoto principu mohl vést exekuci pouze proti těm dlužníkům, kteří mají trvalý pobyt či sídlo v obvodu soudu, v němž sídlí také jeho úřad. Nyní je diskuze ohledně teritoriality mírně utlumena. Proti zavedení tohoto institutu jsou zejména velcí věřitelé, pro které by tato změna znamenala značné zvýšení administrativní zátěže, ale také velké exekutorské úřady, které by tak přišly o mnoho případů. Jejich častým argumentem je snížení efektivity vymáhání v případě přijetí nové úpravy, a to z důvodu přidělování případů podle místní příslušnosti bez ohledu na samotnou výkonnost a kvalitu exekutorského úřadu, tedy vlastně zničení jakéhosi konkurenčního boje mezi exekutory. Exekutoři by tak neměli důvod usilovat o co největší vymahatelnost, jelikož by měli ‚své jisté‘ a na výsledku exekuce by tak byli mnohem méně zainteresováni. Argumentem protistrany, tedy malých exekutorských úřadů (jichž je většina), dlužníků a neziskových organizací, je snížení provázanosti exekutorů a oprávněných narušující jejich nezávislost, a dále snížení nákladů exekuce z důvodu předpokládané menší vzdálenosti mezi exekutorským úřadem a povinným. O tom, zda by v případě zavedení teritoriality skutečně došlo k nějakému markantnímu snížení nákladů exekuce, je blíže pojednáno v podkapitole 2.1.2.

1.1.3 Účastníci exekučního řízení Účastníky exekučního řízení jsou podle § 36 odst. 1 EŘ oprávněný a povinný, v obecné rovině jsou to subjekty, které svým jednáním ovlivňují průběh řízení. Jako oprávněný vystupuje v exekučním řízení zpravidla věřitel, jemuž bylo exekučním titulem přiznáno právo na plnění. Na straně povinného vystupuje v exekučním řízení přímo dlužník, ale může jím být i spoludlužník, ručitel a za určitých okolností také manžel povinného.12 Zákon však nezakládá účastenství manžela povinného v plném rozsahu, ale

Princip teritoriality byl obsažen v Senátním pozměňovacím návrhu novely o.s.ř. a dalších souvisejících předpisů (z.č.396/2012Sb.), počítal s místní příslušností exekutorů podle obvodů okresních soudů. Nebyl však schválen. V současné době byl v Senátu projednáván samostatný návrh několika senátorů týkající se novely exekučního řádu (Senátní tisk č.331), který byl ke dni 13.5.2015 schválen jako senátní návrh zákona. Tento návrh již navazuje příslušnost exekutorů na obvody soudů krajských, nikoliv okresních. 12 Ust. § 36 odst. 2 exekučního řádu. 11

8

pouze ve vztahu k té části řízení, kdy jsou exekučním příkazem postiženy věci či jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, případně jeho účet či mzda. Lze tedy dovodit, že účastenství manžela povinného, má spíše akcesorickou povahu. Výše uvedené vymezení účastníků exekučního řízení však není zcela vyčerpávající. V průběhu exekučního řízení mohou být ve vztahu k určité části řízení jeho účastníky i další subjekty. Tak je tomu např. v případě dražby movité nebo nemovité věci, kdy účastníkem tohoto řízení jsou, vedle oprávněného a povinného, také všichni přihlášení věřitelé, případný vydražitel či osoby uplatňující předkupní právo k předmětu dražby.13 Účastníkem také může být např. plátce mzdy či peněžní ústav. V neposlední řadě může být účastníkem řízení také sám exekutor, jelikož povaha jeho postavení se v určitých fázích exekučního řízení mění a ne vždy tak vystupuje jako veřejný činitel, jak tomu je při vykonávání exekuční činnosti. Je-li totiž soudem rozhodováno o nákladech exekučního řízení, jež se ho logicky přímo dotýkají, dostává se exekutor do postavení účastníka řízení. Přestože tedy byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není ani v případě vlastního provádění exekuce jeho postavení zcela shodné s postavením soudce.14 Jelikož se pro institut účastenství v exekučním řízení uplatní obecná úprava civilního procesu,15 účastník musí mít stejně jako v nalézacím řízení procesní subjektivitu a procesní způsobilost, dále také musí být splněna podmínka aktivní i pasivní věcné legitimace.16 Nutno však zdůraznit, že pojetí účastenství v exekučním řízení je vzhledem k jeho podstatě a průběhu spíše formální. Exekuční soud, potažmo exekutor, jemuž je doručen návrh na nařízení exekuce, je povinen zkoumat toliko jeho zákonné náležitosti a soulad s exekučním titulem, nikoliv hmotněprávní stránku věci, a tak spíše posuzuje pouze jakousi formální věcnou legitimaci.17 Na základě výše uvedeného je tak možno zjednodušeně vymezit, že „oprávněným je ten, kdo sám sebe jako oprávněného označí v exekučním návrhu, a povinným je ten, kdo je v tomto návrhu takto označen.“ 18

TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 61. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06. 15 Ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu. 16 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002. 17 FIALA, Josef. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). 1. vyd. Acta Universitatis Carolina. Praha: Univerzita Karlova, 1972. s. 55. 18 KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.172. 13 14

9

Obecně lze říci, že exekuci je možno vést pouze proti těm osobám, které jsou dle exekučního titulu subjekty předmětného hmotněprávního vztahu a jimž je uložena nějaká povinnost. Avšak může dojít k situaci, kdy ještě před zahájením exekučního řízení (nebo i v jeho průběhu) dojde k převodu nebo přechodu práv či povinností z exekučního titulu vyplývajících, tedy k tzv. sukcesi. Z tohoto důvodu je v určitých případech možné vydat pověření k provedení exekuce či vést exekuci i vůči osobě či ve prospěch té osoby, jež v exekučním titulu označena není. V takových situacích se užije institutu procesního nástupnictví, jež je částečně zakotven v exekučním řádu,19 podpůrně se pak užije obecná úprava v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též OSŘ).20 Ke změně subjektů hmotněprávního vztahu může dojít na základě singulární či univerzální sukcese, a to jak na straně oprávněného (věřitele), tak z logiky věci i na straně povinného (dlužníka), přestože druhou variantu v případě singulární sukcese, ke které dojde v průběhu řízení, exekuční řád přímo nepředpokládá. K univerzální sukcesi, již upravuje § 107 OSŘ, dochází na základě právní skutečnosti, s níž je spojen přechod všech práv a povinností právního předchůdce na právního nástupce. Nejčastějším důvodem bývá smrt fyzické osoby či zánik právnické osoby s likvidací, jakožto účastníků řízení, většinou je tak tento druh sukcese spojen se ztrátou procesní způsobilosti. Exekutor proto v těchto případech musí rozhodnout, zda je možné v řízení pokračovat, v opačném případě řízení zastaví. Naopak singulární sukcesí, kterou upravuje § 107a OSŘ, vstupuje právní nástupce pouze do určitých konkrétních práv či povinností právního předchůdce.21 V exekucích tomu tak bývá zpravidla na základě postoupení pohledávky, přičemž přechod povinnosti či převod nebo přechod práva musí být dle § 36 odst. 4 EŘ prokázán listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Exekuční řád dále stanoví, že nový účastník musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. V rámci exekučního řízení je možné rozlišit nástupnictví před zahájením řízení22 a nástupnictví, ke kterému dochází až v průběhu řízení,23 o druhé variantě pak rozhoduje soudní exekutor usnesením na základě § 52 odst. 2 EŘ. V obou případech je však nutné

Ust. § 36 odst. 5 exekučního řádu. Ust. § 107 a § 107a zákona č.99/1963 Sb. (občanský soudní řád). 21 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 7. vyd. Praha: Linde, 2014, s.145. 22 V tomto případě se postupuje dle § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu. 23 Postup dle § 36 odst. 5, subsidiárně §107 a §107a občanského soudního řádu. 19 20

10

přechod práv a povinností prokazovat kvalifikovanými listinami, přestože to exekuční řád u druhé varianty výslovně nestanoví.24 Jde-li však o sukcesi, ke které došlo ještě před samotným vydáním exekučního titulu, není možné k této skutečnosti při zkoumání podmínek pro vydání pověření k provedení exekuce přihlížet, resp. tuto skutečnost není možné v exekučním řízení zhojit.25 Pro úplnost nutno dodat, že užití institutu vedlejšího účastenství je v exekučním řízení, s výjimkou incidenčních sporů, vyloučeno.26

1.1.4 Exekuční titul Exekuce, jak již bylo popsáno výše, slouží k nucenému výkonu exekučního titulu, resp. k vynucení splnění povinnosti jím uložené. Exekuční titul je tedy základem jakéhokoliv exekučního (vykonávacího) řízení. Výčet rozhodnutí, jež jsou exekučním titulem, obsahuje § 40 EŘ, který také stanoví jeho podstatnou náležitost, kterou je vykonatelnost. V exekuční praxi je možné se nejběžněji setkat s exekučním titulem v podobě rozhodnutí soudu, jenž přiznává právo či zavazuje k povinnosti, typickým příkladem pak je rozsudek,27 platební rozkaz (včetně směnečného a šekového), elektronický platební rozkaz či usnesení o schválení smíru. Specifickou skupinou exekučních titulů, s nimiž se lze také často setkat, jsou rozhodnutí orgánů státní správy a samosprávy, tedy platební výměry či výkazy nedoplatků, ať už na daních, zdravotním pojištění či pojistném na sociální zabezpečení, které mohou být vykonány jak soudním exekutorem, tak v daňové, resp. správní exekuci.28 Tato rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou způsobilým exekučním titulem sama o sobě, nepředchází jim tedy nalézací řízení u soudu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2006, sp. zn. 20 Cdo 1575/2006: „Nezbytnost předložení kvalifikovaných listin je dána principem formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, jemuž odpovídá, že listinami dokládajícími sukcesi se neprovádí dokazování. To platí i pro procesní nástupnictví, k němuž došlo po zahájení řízení o výkon rozhodnutí; bylo by vskutku nelogické, aby nástupnictví nastalé před zahájením řízení bylo nutno dokládat kvalifikovaně (a rozhodnout o něm bez dokazování), zatímco nástupnictví nastalé po zahájení řízení nikoli (pročež by k němu bylo nutno vést dokazování).“ 25 Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3704/2007. 26 TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 70. 27 Povahu exekučního titulu má nejen rozsudek vydaný v rámci civilního řízení, ale také rozsudek vydaný v trestním řízení, kterým se rozhoduje o nároku poškozeného na náhradu škody, která mu trestným činem vznikla. Takový rozsudek je vydáván v rámci tzv. adhezního řízení. V exekuci není tento typ exekučního titulu žádnou výjimkou, byť se s ním nelze setkat tak často, jako s rozsudky civilně procesními. 28 Viz podkapitola 1.1.1. 24

11

Dalšími typickými exekučními tituly, jimž nepředchází nalézací řízení, jsou notářské a exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti. Tyto mají povahu veřejné listiny. Jedná se ve své podstatě o dohodu mezi věřitelem a dlužníkem o existenci peněžitého dluhu. Dlužník a věřitel před notářem či exekutorem prohlašují, že mezi nimi existuje smluvní vztah, ze kterého vznikl dluh a jaká je jeho výše. V zápisech je zpravidla ujednání o splátkovém kalendáři a výši splátek, příp. klauzule o ztrátě výhody splátek v případě neplnění povinností. Zmocnění exekutorů k sepisování exekutorských zápisů, jež mají povahu exekučního titulu, tedy těch, kterými se sjednává dohoda mezi dlužníkem a věřitelem, bylo však novelou exekučního řádu č.396/2012 Sb. zrušeno a nyní tak patří tento institut do výhradní kompetence notářů. Exekučním titulem tak mohou být pouze exekutorské zápisy vyhotovené do doby nabytí účinnosti této novely, tedy do 31.12.2012.29 Dle litery zákona je exekučním titulem také vykonatelný rozhodčí nález. Nicméně v případě rozhodčích nálezů má povaha přezkumu způsobilosti takového titulu v exekučním řízení jinou podobu nežli u výše uvedených. Jestliže obecně je exekuční soud oprávněn v exekučním řízení zkoumat pouze formální náležitosti exekučního titulu, tedy jeho pravomocnost a formální i materiální vykonatelnost, u rozhodčích nálezů je předmětem přezkumu také platnost rozhodčí smlouvy, na základě které byl vydán a to ve vztahu k určení osoby rozhodce, resp. jeho pravomoci. Rozhodčí nález tak nemusí být vždy způsobilým, resp. vykonatelným30 exekučním titulem, v takovém případě pak exekuce nemůže být nařízena, popř. již nařízená exekuce musí být zastavena. 31 Nutno podotknout, že k tomuto postupu v praxi dochází nejčastěji až k návrhu povinného na zastavení exekuce (případně je-li vyhověno jeho návrhu na zrušení rozhodčího nálezu), kdy se také soud většinou okolnosti sjednání rozhodčí smlouvy dozví. Podle přechodných ustanovení uvedené novely jsou exekutorské zápisy sepsané do 31.12.2012 i nadále způsobilým exekučním titulem. 30 Zpřesňující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2013. 31 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp.zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod č. 9/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen odkazem na ,rozhodčí řád’ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.“ 29

12

1.2 Prameny exekučního práva V této části práce bude pojednáváno o pramenech exekučního práva z pohledu exekuce vedené soudním exekutorem. Exekuční právo je pozitivním právem, jež upravuje postup exekutora při provádění exekuce a vymezuje vztahy mezi ním a účastníky exekučního řízení. Exekuce může být prováděna pouze na základě zákona a zákonem stanoveným způsobem, pozitivní exekuční právo tak představuje nezbytný předpoklad pro vedení exekučního řízení, zakotvuje základní zásady a také poskytuje nezbytnou ochranu jeho účastníkům. Pramen práva můžeme obecně definovat jako zdroj poznání práva, ať už v materiálním či formálním smyslu.32 Neopominutelným a naprosto zásadním pramenem jakéhokoli práva je samozřejmě Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, z nichž všechny ostatní prameny vycházejí a musí s nimi být v souladu. Z Listiny je pro exekuční řízení významná zejména hlava pátá, jež zakotvuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Exekuční právo se vyznačuje relativní mnohostí jeho pramenů, když není upraveno jedním samostatným kodexem, avšak za jeho stěžejní pramen lze považovat zákon č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Tento předpis upravuje základní postupy při výkonu exekuční činnosti soudním exekutorem, jež se odlišují od úpravy soudního výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu nebo jež vyplývají ze specifické povahy charakteru osoby exekutora, jakožto úřední osoby vykonávající veřejnou moc. Exekuční řád také obsahuje množství ustanovení týkajících se právě postavení exekutora, jeho zaměstnanců, dohledu nad jeho činností, vymezuje základní instituty a principy exekučního řízení, náklady exekuce a v neposlední řadě také zřizuje Exekutorskou komoru, jakožto samosprávnou stavovskou organizaci. Věcně navazujícím zákonem je pak zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Exekuční řád obsahuje důležité ustanovení § 52 odst. 1, kterým se zakládá subsidiární užití občanského soudního řádu, což je také další stěžejní pramen exekučního práva, neboť úprava exekuční činnosti v exekučním řádu není zcela vyčerpávající. Občanský soudní řád upravuje ve své části šesté, nazvané výkon rozhodnutí, postupy a

32

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4.vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s.75.

13

instituty, jež se uplatní i v exekučním řízení prováděné soudním exekutorem, neupravujeli je exekuční řád samostatně. Je tomu tak například v případě konkrétních postupů u jednotlivých způsobů provedení exekuce. V souvislosti s OSŘ je nutné zmínit také jednací řád pro okresní a krajské soudy.33 Za pramen exekučního práva lze nepochybně považovat i zákon č. 91/2012 o mezinárodním právu soukromém, jenž se dotýká oblasti vztahů s mezinárodním prvkem a upravuje výkon cizích rozhodnutí. Dalšími předpisy, které upravují exekuční řízení, jsou stavovské předpisy Exekutorské komory a prováděcí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti či nařízení vlády.34 Nejvýznamnější jsou pak pro exekuci vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora; o postupech při výkonu exekuční a další činnosti či o centrální evidenci exekucí.35

1.3 Exekuce vs. soudní výkon rozhodnutí Exekuce a výkon rozhodnutí jsou pojmy, jež jsou mnohdy používány jako synonyma. Oba znamenají nucený výkon stanovených práv a povinností i proti vůli povinného a jejich obsah je tedy v zásadě stejný. V této práci však, jak již bylo v jejím začátku uvedeno, tam kde je užit výraz exekuce, je jím míněna exekuce vykonávaná soudním exekutorem. Tato kapitola tak srovnává výkon rozhodnutí, jenž je prováděný soudem (soudní výkon rozhodnutí) a výkon rozhodnutí (exekuci) prováděný soudním exekutorem. Oba druhy výkonu rozhodnutí jsou z hlediska právního odvětví výkony civilněprávními.36 V zásadě se liší subjektem, jenž výkon rozhodnutí provádí a šíří jeho pravomocí. Oprávněný se sám rozhoduje, jaký způsob výkonu exekučního titulu si zvolí. V právní úpravě České republiky je tak obsažena tzv. dvojkolejnost vykonávacího řízení, Vyhláška č.37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Např. nařízení vlády č.595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení. 35 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem; vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti; vyhl. Ministerstva spravedlnosti č.331/2001 Sb., o centrální evidenci exekucí. 36 SCHELLEOVÁ, Ilona a Roman LAMKA. Exekuce v zrcadle právních předpisů. 1.vyd. Ostrava: Key Publishing, 2007, s.10. 33 34

14

jež může vykonávat buď soud prostřednictvím soudních vykonavatelů či soudní exekutor. Avšak v posledních letech došlo ve výše uvedené dvojkolejnosti k určitým změnám, o kterých bude dále pojednáno. Od roku 2001, kdy vstoupil v účinnost exekuční řád, jímž byla de facto zahájena činnost exekutorů v České republice, je znát zřetelný odklon věřitelů od soudního výkonu rozhodnutí k exekucím, a to zejména z důvodu vyšší efektivity exekuční činnosti. Soudní exekutor je totiž na výsledku osobně zainteresován, neboť výše jeho odměny se odvíjí od vymožené částky, navíc má k dispozici širší možnosti a pravomoci týkající se samotného provedení exekuce. Podá-li totiž oprávněný exekuční návrh exekutorovi, nemusí sám označovat postižitelný majetek povinného a navrhovat konkrétní způsob provedení exekuce, jako je tomu u soudního výkonu rozhodnutí, neboť exekutor majetek povinného zjišťuje aktivně sám na základě součinností a exekuci nadto může provést více způsoby na základě vlastního uvážení. Tento všeobecný trend odklonu od soudního výkonu rozhodnutí reflektovali zákonodárci v novele občanského soudního a exekučního řádu č.396/2012 Sb., účinné od 1.1.2013, kde byla dvojkolejnost výkonu rozhodnutí změnou § 251 OSŘ částečně omezena, přestože původně bylo zamýšleno její úplné zrušení. Výkon rozhodnutí podle přijaté úpravy tak již soudy nemohou provádět v případě těch rozhodnutí, která lze vykonat v rámci exekuce správní nebo daňové. Předmětná novela se tedy dotkla především správních orgánů a obcí, ovšem mezi odbornou veřejností se v počátcích její účinnosti nezřídka šířily dezinformace o úplné eliminaci dvojkolejnosti, pročež bylo dané ustanovení další novelou OSŘ č. 293/2013 Sb. zpřesněno. Nyní tak § 251 OSŘ zní: „Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení.“ Specifické druhy rozhodnutí, jež je možno vykonat pouze soudem, již toto ustanovení neobsahuje, novela je naopak včleňuje do úpravy exekučního řádu, přesněji do § 37 odst. 2 písm. b), jenž stanoví, které druhy exekučních titulů nemůže vykonávat soudní exekutor.37 Jsou jimi: rozhodnutí o péči o nezletilé děti, nejde-li o rozhodnutí o výživném; dále rozhodnutí ve věcech ochrany proti domácímu násilí, rozhodnutí orgánů Evropských společenství a cizí rozhodnutí s výjimkou cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání. 37

15

1.4 Průběh exekučního řízení V kapitole 1.2 bylo pojednáno o pramenech exekučního práva a vyplývá z ní, že základem pro exekuční činnost, a tedy i pro průběh exekučního řízení, je úprava exekučního řádu. Avšak stejně tak důležitým podkladem pro řízení je občanský soudní řád, který vůči exekučnímu řádu působí subsidiárně. Vzhledem k chybějící úpravě některých institutů a zejména velmi stručné úpravě jednotlivých způsobů provedení exekuce v exekučním řádu je však zřejmé, že tento je na úpravě občanského soudního řádu značně závislý. Exekuční řízení je ovládáno zásadou dispoziční a zahajuje se tak na návrh, přesněji na návrh oprávněného.38 V terminologii exekučního řádu je užíván pojem „exekuční návrh“. Okamžikem jeho doručení exekutorovi je řízení zahájeno.39 Avšak v této chvíli ještě není možné činit kroky k provedení exekuce, když nejprve musí být exekuční návrh s dalšími podklady do 15 dnů ode dne doručení zaslán exekučnímu soudu s žádostí o pověření a nařízení exekuce.40 Věcně příslušným je okresní soud, místní příslušnost se pak řídí trvalým pobytem či sídlem povinného. Po vydání pověření je již exekutor oprávněn provádět samotnou exekuci, přičemž úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.41 Do 15 dnů od obdržení pověření zašle exekutor oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce. Následuje fáze zjišťování majetku pomocí součinností42 a jeho zajišťování exekučními příkazy. Aby nebyl zmařen účel exekučního řízení, doručuje se povinnému vyrozumění o zahájení exekuce zpravidla až po tom, co je majetek řádně zjištěn a zajištěn. Spolu s vyrozuměním je povinnému zaslán exekuční titul, exekuční návrh, všechny vydané exekuční příkazy a také výzva k dobrovolnému splnění povinnosti, s níž jsou spojené nižší náklady exekučního řízení v případě splnění povinnosti do 30 dnů od doručení.43 Po doručení vyrozumění nesmí povinný nakládat se svým majetkem pod sankcí relativní neplatnosti takového právního jednání, tento institut je označován jako tzv. generální inhibitorium. Účinky generálního inhibitoria trvají v zásadě až do skončení exekuce, na návrh povinného může však exekutor umožnit nakládání s majetkem, který 38 39 40 41 42 43

Příp. toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí. Zahájení řízení zakládá překážku litispendence, přestává také běžet promlčecí lhůta. Ust. § 43a odst. 1 exekučního řádu. Ust. § 28 exekučního řádu. Ust. § 33 exekučního řádu. Ust. § 44 odst. 1 a 46 odst. 6 exekučního řádu.

16

povinný v návrhu označí, jestliže v něm doloží, že jeho zbývající majetek zjevně a nepochybně postačí k uhrazení vymáhané pohledávky i nákladů exekuce.44 Způsob provedení exekuce určuje exekutor, přitom je povinen zvolit takový způsob, který není zřejmě nevhodný, a který bezpečně postačuje k uhrazení vymáhané pohledávky. Exekuční řád v § 59 stanoví možné způsoby výkonu exekuce lišící se podle toho, zda jde o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky či jinou povinnost.45 Exekuce může být skončena několika způsoby. Základním způsobem, ne však nejčastějším, je vymožení uložené povinnosti, a to včetně nákladů exekuce. V praxi se pak lze častěji setkat se skončením exekuce jejím zastavením. Exekuční řád upravuje v § 55 zastavení exekuce velmi stručně, když obsahuje pouze speciální úpravu zastavení exekuce na návrh povinného, který musí být podán do 15 dnů ode dne, kdy se povinný o důvodu zastavení exekuce dozví, a upravuje další postup exekutora. Zevrubnější úpravu pak obsahuje OSŘ v § 268, který stanoví jednotlivé důvody zastavení exekuce. O zastavení exekuce rozhoduje soudní exekutor usnesením. Návrh na zastavení exekuce může být podán oprávněným i povinným, o zastavení lze však rozhodnout i bez návrhu, souhlasí-li s tím oprávněný (tak se tomu často děje z důvodu nemajetnosti povinného). Po skončení exekuce je exekutor povinen zaslat všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost, oznámení o skončení exekuce.46 Ke skončení exekučního řízení může také dojít ještě před samotným nařízením exekuce, což jsou případy, kdy exekutor ze zákonem vymezených důvodů exekuční návrh zamítne či odmítne. Exekutor návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonné podmínky pro vedení exekuce, k odmítnutí exekučního návrhu dojde v případě, že návrh nebyl ve lhůtě opraven nebo doplněn, nebo pokud návrh neobsahuje potřebný exekuční titul. 47 Pro úplnost je nutno dodat, že před účinností novely OSŘ a EŘ č. 396/2012 Sb., která v této práci byla již několikrát zmíněna, vydával soud usnesení o nařízení exekuce. Pověření exekutora tak, na rozdíl od současné úpravy, mělo povahu rozhodnutí, přičemž Ust. § 44a odst. 2 exekučního řádu. Možnými způsoby provedení exekuce na peněžité plnění jsou dle § 59 EŘ: srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, prodej movitých a nemovitých věcí, postižení závodu, zřízení exekutorského zástavního práva na nemovité věci, správou nemovité věci či pozastavením řidičského oprávnění. Exekuce ukládající jinou povinnost je možno provést podle povahy uložené povinnosti: vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci nebo provedením prací a výkonů. 46 Ust. § 46 odst. 8 exekučního řádu. 47 Ust. § 39 exekučního řádu. 44 45

17

proti němu byl přípustný opravný prostředek, tedy odvolání. Nyní je tento opravný prostředek vyloučen, neboť pověření exekutora není rozhodnutím, a tak jediným způsobem obrany zůstává návrh na zastavení exekuce. Zmíněná novela také velmi ulevila soudům, jelikož do té doby se exekuční návrhy podávaly na soud, nyní se však již podávají přímo exekutorovi, který také zajišťuje odstranění případných formálních vad. V současné době jsou připravovány další změny OSŘ a EŘ, které se dotknou průběhu exekuce. Alespoň stručně je potřeba zmínit návrh zákona obsažený ve sněmovním tisku č.181,48 který byl ke dni 29.4.2015 schválen Poslaneckou sněmovnou ve třetím čtení a je nyní projednáván v Senátu. Tato novela závazně stanovuje postup exekutora při volbě způsobů provedení exekuce. V budoucnu by tak exekutor musel postupně volit způsob exekuce přikázáním pohledávky z účtu, nebude-li takto plnění vymoženo, přistoupí k exekuci srážkami ze mzdy či přikázáním jiné peněžité pohledávky. Teprve po bezúspěšném vyčerpání těchto prostředků by mohl přistoupit k exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, přičemž dražba nemovité věci, kterou povinný užívá k bydlení, bude možná až jako poslední varianta. V dražbě nemovitých věcí by pak mělo dojít ještě k další změně, a to stanovení konkrétní výše vymáhané pohledávky bez příslušenství, pod jejíž hranicí nebude možno exekuci prodejem nemovité věci, v níž má povinný místo bydliště, provést. Tato výše je stanovena na 30 000 Kč a započítávají se do ní i pohledávky přihlášených věřitelů. Uvedená novela je předmětem velké kritiky ze strany exekutorů a věřitelů, dle nichž povede k dalšímu snížení vymahatelnosti pohledávek, která je už dnes všeobecně velmi nízká, jakékoliv omezování pravomocí exekutora proto vnímají velmi negativně. Tato kritika se však zdá být nedůvodná, když novela pouze zakotví jednání, které je dnes v praxi naprosto běžné. Při výkonu exekuční činnosti postupuje exekutor z logiky věci i z důvodu hospodárnosti od jednodušších způsobů provedení exekuce ke složitějším. Už dnes se tak v prvé řadě postihuje účet a mzda, k dalším způsobům se přistupuje, až jsouli předchozí bezúspěšné. Je třeba doplnit, že novela stanoví pořadí provedení exekuce dle jednotlivých způsobů,49 exekutoři tak i nadále budou pravděpodobně moci v průběhu exekuce vydávat exekuční příkazy bez ohledu na zákonné pořadí, jelikož vydáním exekučního příkazu se Sněmovní tisk č.181, dostupný z WWW: . Přesně má § 58 odst. 2 věta třetí EŘ znít: „Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky postupně (…).“ 48 49

18

majetek pouze zajišťuje a k samotnému provedení exekuce teprve směřuje. Provést exekuci, tedy prodat movitou či nemovitou věc, požádat banku či zaměstnavatele o vyplacení deponované částky, už však bude možné jen podle zákonem určeného pořadí, nebude-li tím mařen účel exekuce. Argument snížení vymahatelnosti se tak jeví jako lichý, nicméně vše bude záležet na interpretaci daného ustanovení samotnými exekutory a posléze soudy. Jestliže by však změna v praxi k něčemu určitě vedla, pak je to zejména zvýšení administrativní zátěže exekutorů. Co se týče druhé legislativní změny, jež se dotkne dražby nemovitých věcí, tedy stanovení hranice výše pohledávky pro zastavení exekuce prodejem nemovité věci v případech, kdy v nich má povinný hlášen trvalý pobyt, lze tuto považovat za naprosto logický a legitimní krok, který eliminuje excesy, jež doteď musely řešit soudy, přičemž neznemožní vymáhání pohledávek nižších než stanovená hranice, když obsahuje také pojistku v podobě neaplikace dané úpravy, bylo-li by to v rozporu s dobrými mravy. Uvedená hranice byla stanovena relativně nízko, když v praxi je velmi časté, že proti povinnému je vedeno více exekucí a zpravidla ve výši přesahující tuto částku. Výsledky a účelnost navrhovaných změn, budou-li přijaty, ukáže až praxe a navazující judikatura. Recentní vývoj změn exekučního řádu však lze hodnotit vcelku pozitivně, negativním rysem ovšem je jejich útržkovitost. Vhodnější než každoroční novely, by byla ucelenější koncepce, jež by do právní úpravy byla promítnuta komplexnější změnou EŘ.

19

2. Náklady exekuce a účastníků exekučního řízení Tato část práce bude podrobněji zaměřena na náklady exekuce a náklady účastníků exekučního řízení, jakožto imanentní součást každé exekuce, resp. samotného Příkazu k úhradě nákladů exekuce. Problematika nákladů řízení, ať už nalézacího nebo exekučního, je velmi aktuální a prochází velmi častými legislativními změnami. Je také předmětem bohaté judikatury, jelikož právní úprava přináší v praxi nemalé aplikační problémy. V této kapitole tak bude popsán současný právní stav úpravy nákladů exekučního řízení s ohledem na již proběhlé či připravované změny a samozřejmě také s ohledem na judikaturu soudů. První kapitola se podrobněji zabývá náklady exekuce a jejich hrazením, druhá část se pak zaměřuje na náklady oprávněného a povinného v exekučním řízení.

2.1 Náklady exekuce Náklady exekuce vymezuje § 87 EŘ jako odměnu exekutora, náhradu účelně vynaložených hotových výdajů, které můžou být vyčísleny paušálně či prokázaným výčtem, náhradu za ztrátu času, náhradu za doručování písemností, odměnu a náhradu nákladů správce závodu a případně také daň z přidané hodnoty, je-li exekutor či správce závodu jejím plátcem. Exekutor má dle § 90 odst. 3 EŘ právo po oprávněném požadovat složení přiměřené zálohy na náklady exekuce, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte. Je-li záloha složena, stává se nákladem oprávněného. V praxi však exekutoři zálohy z důvodu konkurenčního boje většinou nepožadují.

2.1.1 Odměna exekutora Jak již bylo v přechozích částech této práce popsáno, je exekutor fyzickou osobou, jež je státem pověřena k výkonu exekuční činnosti, kterou vykonává jako svobodné povolání a za jejíž výkon mu přísluší také stanovená odměna. Odměnu exekutora v obecné rovině upravuje exekuční řád v § 90 a násl., určení její výše blíže specifikuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen exekuční tarif či ET).

20

Exekuční tarif určuje způsob výpočtu odměny při exekuci na peněžité plnění, pro ostatní druhy exekuce stanoví pevně výši odměny případně také způsob jejího výpočtu procentní sazbou. Vzhledem k tomu, že velká většina exekucí je vedena právě na peněžité plnění, bude v této části práce podrobněji rozebrána odměna týkající se tohoto druhu exekucí. Základem pro výpočet odměny exekutora je dle § 5 odst. 1 ET výše vymoženého plnění nepočítaje samotné náklady exekuce a náklady oprávněného v exekučním řízení. Specifikum představuje odměna při vymožení plnění dražbou movitých či nemovitých věcí, kdy se do základu počítá i výše uspokojených pohledávek (přihlášených) věřitelů. Procentní sazba se liší podle základu pro výpočet. Standardní sazbou je 15%, jež odpovídá základu do výše 3 000 000 Kč. Exekuční tarif přitom výslovně zakotvuje spodní hranici odměny, když v § 6 odst. 3 stanoví minimální výši odměny na 3 000 Kč. Odměna však dle ustálené judikatury Ústavního soudu „nemá vycházet jen z výše vymoženého plnění, ale má také odrážet složitost a namáhavost exekuční činnosti.“50 Odměnu exekutorovi, stejně jako další náklady exekuce, hradí zpravidla povinný na základě vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce, v němž je také výše odměny vyčíslena. Tuto odměnu vymáhá exekutor spolu s dalším plněním, přičemž způsob vymožení stanoví exekutor v exekučním příkazu. Pro úplnost je nutné zmínit, že odměnu exekutora může oprávněný s exekutorem ujednat smluvně, v takovém případě však není nákladem exekuce. Pravidla pro stanovení odměny exekutora v exekučním řízení předpokládají, že exekutor v exekučním řízení vůbec něčeho vymůže. Jelikož je v praxi naprosto běžné, že se v exekučním řízení nevymůže žádné plnění, upravuje zákonodárce i případ neúspěšné exekuce, tedy situaci, kdy exekuce skončí jejím zastavením. V takovém případě exekuční řád v § 89 zmiňuje zásadu zavinění při úhradě nákladů exekuce, o níž bude blíže pojednáno v kapitole 2.2. Odměna v tomto případě závisí na tom, zda při exekuci bylo něčeho vymoženo či nikoliv, vždy se však uplatní podle § 11 odst. 2 ET princip minimální výše odměny.51

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2007, sp.zn. Pl ÚS 8/06. Viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.12.2003, sp. zn. 19 Co 559/2003: „Zanikneli pověření exekutora k provedení exekuce v důsledku zastavení exekuce bez jeho zavinění, činí odměna exekutora 3 000 Kč, bez ohledu na to, zda nějaký exekuční úkon vykonal.“ 50 51

21

Jisté specifikum představuje odměna v situaci, kdy dojde k zamítnutí či odmítnutí exekučního návrhu, případně k zastavení exekučního řízení, kdy exekutor ještě není provedením exekuce pověřen. Na tyto případy pamatuje § 11 odst. 4 ET, který stanoví výši odměny na 500 Kč. Nastíněné způsoby určování výše odměny exekutora a jeho zásady se však neuplatní bez výjimek. Různé odchylky upravuje exekuční řád i exekuční tarif, ale bohatý vliv na danou problematiku má také judikatura, včetně judikatury Ústavního soudu, který se náklady exekuce zabývá velmi často v souvislosti s ústavními stížnostmi. Jakkoli by se tedy mohlo zdát, že pravidla pro výpočet odměny právní řád stanovuje jasně, je tato oblast v praxi značně problematická a přináší mnoho soudních sporů. Problematicky může působit např. institut snížení nákladů exekuce a tedy i odměny exekutora. Exekuční řád se o snížených nákladech exekuce pouze zmiňuje v §46 odst. 6, bližší úpravu pak obsahuje exekuční tarif, jenž stanoví snížení odměny o 50% v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným a složení zálohy na náklady exekuce a náklady oprávněného ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění o zahájení exekuce. V souvislosti s touto úpravou se však vyskytují určité nejasnosti ohledně její praktické aplikace, když v okamžiku doručení vyrozumění o zahájení exekuce nastávají účinky generálního inhibitoria a např. v případě exekuce přikázáním pohledávky z účtu jsou již prostředky na tomto účtu bankovní institucí blokované a povinný tak nemá prakticky možnost dobrovolně vymáhanou částku těmito finančními prostředky uhradit, když je z něj oprávněn vybrat pouze dvojnásobek životního minima.52 Na tuto mezeru v zákoně však již reaguje návrh novely občanského soudního a exekučního řádu, jež byl sněmovnou projednáván a schválen jako sněmovní tisk č.18153 a podle něhož by povinný v dané lhůtě mohl dát peněžnímu ústavu pokyn, aby zajištěné peněžní prostředky vyplatil ve prospěch účtu soudního exekutora uvedeného v exekučním příkazu. Peněžní ústav by pak zajistil připsání peněžních prostředků ve výši vymáhaného nároku a zálohy na účet exekutora. Bude-li tento návrh schválen, lze tento posun vnímat jako přínosný a naprosto logický krok odstraňující určitý vnitřní rozpor v exekučním řádu.

52 53

Ust. § 304b odst. 1 občanského soudního řádu. Sněmovní tisk č.181, dostupný z WWW: < http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=7&T=181>.

22

Nebývá taktéž ojedinělým případem, kdy povinný uhradí bez přímého donucení dluh, pro nějž je exekuce vedena, přímo oprávněnému ještě před tím, než je mu doručeno vyrozumění o zahájení exekuce (dříve usnesení o nařízení exekuce), tedy v době, kdy exekuční řízení již bylo zahájeno, avšak před tím, než se o něm povinný dozvěděl a před učiněním kroků k jeho nucenému provedení, za což lze považovat vydání exekučního příkazu. Takovými případy se ve svých nálezech několikrát zabýval Ústavní soud,54 který judikoval, že v dané situaci je nutno mít na zřeteli „jeden ze základních principů exekuce – princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň „dobrovolnosti“ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.“55 Dojde-li v průběhu exekučního řízení k situaci, kdy povinný hradí dobrovolně přímo k rukám oprávněného mimo rámec exekučního řízení, zanikne také peněžitá pohledávka, pro niž je exekuce vedena a tím i pověření exekutora k jejímu vymáhání, a proto je v takových případech základem pro výpočet odměny exekutora částka nulová, neboť exekutor ještě před učiněním kroků k samotnému provedení exekuce již nemohl vymoci ničeho. Neuplatní se tak ustanovení § 6 odst. 3 exekutorského tarifu, jež stanoví minimální výši odměny v částce 3 000 Kč. „Ústavní soud, aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou.“56 Přesto v dalších nálezech tento právní názor Ústavní soud upřesnil v tom smyslu, že v případě „dobrovolného“ (tj. přímo nevynuceného) splnění povinnosti povinným mimo rámec exekučního řízení, nelze z předešlých nálezů vyvozovat, že exekutor nemá nárok na odměnu vůbec, nýbrž je nutno při jejím určení posuzovat složitost a namáhavost již provedených úkonů a úsilí vynaložené soudním exekutorem v daném exekučním

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21.1.2010, sp.zn. I. ÚS 2930/09; nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2007, sp.zn. Pl. ÚS 8/06; nález Ústavního soudu ze dne 29.7.2009, sp.zn. II. ÚS 1540/08. 55 Nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2007, sp.zn. Pl.ÚS 8/06. 56 Nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2007, sp.zn. Pl.ÚS 8/06. 54

23

řízení, tj. zohlednit rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal.57 Je však třeba zdůraznit, že tyto judikáty a právní názory v nich obsažené nelze vztahovat na ta exekuční řízení, v nichž povinný hradil přímo oprávněnému zcela účelově, aby se tak vyhnul hrazení nákladů exekuce. Za takové účelové jednání lze považovat uhrazení pohledávky přímo oprávněnému až poté, co se povinný o exekuci dozvěděl. Zde je již třeba toto plnění považovat za plnění vymožené v rámci exekučního řízení ve smyslu § 5 odst. 1 exekučního tarifu a aplikovat tak zákonnou úpravu snížení odměny o polovinu, případně úhrady odměny v plné výši.

2.1.2 Hotové výdaje Hotové výdaje exekutora, jsou peněžité výdaje, které v souvislosti s výkonem exekuční činnosti exekutor účelně vynakládá. Stejně jako odměnu, upravuje nárok exekutora na náhradu hotových výdajů exekuční řád v § 90. Bližší specifikaci pak obsahuje § 2 a § 13 ET, který stanoví, že náhrada hotových výdajů zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Vždy se však jedná o výdaje, které exekutorovi vznikají v souvislosti s vedením konkrétního exekučního řízení. Náhrada hotových výdajů tedy neslouží k pokrytí nákladů, jež exekutorovi vznikají nezávisle na exekučních řízeních, tedy např. nájemné, energie či mzdy (k pokrytí těchto „provozních“ nákladů slouží odměna).58 Výše hotových výdajů je exekučním tarifem stanovena paušálně v částce 3 500 Kč, v řízeních s více účastníky se procentuálně navyšuje. Tato základní částka exekutorovi náleží zpravidla vždy, přičemž není povinen skutečně vynaložené náklady prokazovat. V rámci exekučního řízení se však může stát, že výše hotových výdajů vynaložených exekutorem v konkrétním řízení tuto paušální částku přesáhne. V takových případech exekutorovi náleží náhrada skutečných účelně vynaložených hotových výdajů v plné výši, avšak tyto je povinen exekutor prokázat fakturou či jiným dokladem. Situace, kdy jsou hotové výdaje zpravidla vyšší než základní částka, jsou typicky exekuce, které jsou

57 58

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22.1.2015, sp.zn. III.ÚS 2516/14. KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.494.

24

prováděny prodejem nemovité věci, kde je zákonem vyžadován k určení jejich ceny znalecký posudek. Náklady za znalecké posudky (a tlumočné) se však do paušální částky nezapočítávají a jsou účtovány zvlášť.59 Stejně jako odměna, může být i náhrada hotových výdajů, resp. její paušální výše o polovinu snížena v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy,60 avšak pouze v případě bagatelních61 pohledávek, resp. vymáhaných částek. Snížená částka náhrady hotových výdajů je také stanovena pro případ zastavení exekučního řízení, zamítnutí či odmítnutí exekučního návrhu, a to ve výši 200 Kč.62 V případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného, hradí exekutorovi dle zákona hotové výdaje zpravidla oprávněný.63 Výši náhrady hotových výdajů,64 k jejichž úhradě bude zavázán, může být s exekutorem dohodnuta smluvně, náhradu hotových výdajů lze také zcela vyloučit. Při zastavení exekuce z jiných důvodů, je povinnost k úhradě hotových výdajů stanovena na základě zásady zavinění. Součástí hotových výdajů jsou mimo jiné cestovní výdaje, jež jsou určovány podle zákona č.262/2006 Sb., zákoník práce. Výše náhrad za cestovní výdaje je však limitována do částky 1 500 Kč na jednu cestu mimo sídlo exekutorského úřadu.65 Jsou-li náklady vyšší a jsou-li účelné, je povinen je uhradit oprávněný, o čemž musí být poučen. Exekutor však může v rámci jedné společné cesty učinit úkony ve více exekučních řízeních, typické jsou výjezdy vykonavatelů do konkrétních oblastí za větším množstvím dlužníků. V takovém případě se cestovní výdaje rozdělí mezi jednotlivá řízení poměrně podle vzdálenosti od sídla exekutorského úřadu. Limitace na jednu cestu však platí pro jednotlivé exekuce, celkové náklady na společnou cestu tak mohou být vyšší.66 V souvislosti s cestovními výdaji je vhodné se stručně zmínit o principu teritoriality, který je obsažen v návrhu novely exekučního řádu, jenž byl květnu 2015 Senátem

Náhrada nákladů vynaložených na znalecké posudky a tlumočení se řídí zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vyhláškou č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. 60 Ust. § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen exekuční tarif). 61 Bagatelní jsou ta vymáhaná plnění, jež nepřevyšují částku 10 000 Kč včetně příslušenství (úroky, náklady nalézacího řízení). 62 Ust. § 13 odst. 4 exekučního tarifu. 63 Blíže k problematice úhrady nákladů viz kapitola 2.2. 64 Ust. § 89 exekučního řádu. 65 Ust. § 13 odst. 6 exekučního tarifu. 66 KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.797. 59

25

schválen jako senátní návrh zákona (senátní tisk č. 33167) a bude tak dále projednáván. Návrh počítá s místní příslušností exekutorů podle obvodů krajských soudů. Jedním z častých argumentů pro zavedení teritoriality exekutorů je právě i snížení nákladů exekuce v podobě cestovních výdajů. Bude-li totiž exekutor moci vést exekuci pouze proti tomu povinnému, jenž má trvalý pobyt či sídlo v obvodu příslušného soudu, lze presumovat, že se sníží dojezdová vzdálenost od exekutorského úřadu pro případ mobiliárních exekucí. Vzhledem k existenci limitu pro jednu cestu, však nelze předpokládat, že zavedení teritoriality bude mít na výši nákladů exekuce nějaký výrazný vliv. Je také nutné si uvědomit, že značná část povinných se v místě trvalého pobytu nezdržuje ani tam nemá umístěn majetek, nadto jsou obvody krajských soudů mnohdy rozlehlé a teritorialita tak parodoxně může vzdálenost mezi povinným a exekučním úřadem ještě zvětšovat. Teritorialita tak má jistě své opodstatnění, avšak snížení nákladů exekuce jejím hlavním přínosem zcela určitě nebude. Pro úplnost je nutné se v souvislosti s hotovými výdaji alespoň stručně zmínit o judikatuře Ústavního soudu, jenž se výší náhrady hotových výdajů ve svých nálezech několikrát zabýval, a to zejména v případech dobrovolného splnění povinnosti mimo rámec exekučního řízení, o čemž bylo podrobně pojednáno v přechozí podkapitole. Pro takové situace Ústavní soud judikoval,68 že náhrada hotových výdajů nemůže být určena paušálně, ale na základě skutečných prokazatelných výdajů, jež exekutor ve věci účelně vynaložil do doby dobrovolného uhrazení dlužného plnění povinným.

2.1.3 Další náklady exekuce Exekuční řád v § 87 stanoví jako náklady exekuce, kromě výše uvedených, také náhradu za ztrátu času při exekuci, náhradu za doručení písemností, odměnu a náhradu nákladů správce závodu, případně také daň z přidané hodnoty, je-li exekutor či správce závodu jejím plátcem. Náhrada za ztrátu času náleží exekutorovi za promeškaný čas strávený cestou do místa a z místa výkonu exekuční činnosti, vykonává-li ji mimo obec, v níž se nachází sídlo jeho exekutorského úřadu. Podrobněji tento druh nákladů upravuje § 14 ET, který Senátní tisk č. 331, dostupný z WWW: . 68 Nález Ústavního soudu ze dne 21.1.2010, sp.zn. I. ÚS 2930/09. 67

26

také stanoví, stejně jako v případě cestovních výdajů, jejich maximální výši pro jedno exekuční řízení, a to v částce 500 Kč, přičemž náhrada za každou započatou čtvrthodinu činí 50 Kč. Vykoná-li exekutor během jedné cesty úkony ve více exekučních věcech, náleží mu odměna pouze jednou a do nákladů jednotlivých řízení se rozpočte poměrně podle množství provedených úkonů. Náhrada za doručení písemností se týká písemností doručovaných exekutorem osobně případně jeho zaměstnancem. Za takové doručení náleží exekutorovi dle § 15 exekučního tarifu paušální náhrada ve výši 50 Kč a náhrada hotových výdajů, které mu v souvislosti s doručováním písemnosti vznikly, resp. které účelně vynaložil. V současné praxi se však již tento druh doručování v podstatě nevyskytuje. Odměna a náhrada nákladů správce závodu je samostatným nárokem správce závodu, jakožto účastníka té části exekučního řízení, v níž je o jeho nároku rozhodováno, a náleží mu za činnost vykonávanou při exekuci prodejem závodu. Tyto náklady jsou určovány procentuálně podle vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů a jsou exekutorem vymáhány spolu s dalším plněním na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Hradí je zpravidla povinný, při neúspěšné exekuci je k jejich hrazení povinován zásadně ten účastník řízení, který hradí obdobné náklady exekutorovi.69 Daň z přidané hodnoty podle zákona č.235/2004 Sb. je nákladem exekuce pouze v těch případech, kdy je exekutor či správce závodu jejím plátcem. Procentní sazba činí 21%

70

a základem pro její výpočet je celková výše nákladů exekuce, tedy odměny

exekutora, ale i všech náhrad.71

2.2 Náhrada nákladů exekuce Exekuční řád v § 87 odst. 3 stanoví, že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Toto ustanovení předpokládá splnění účelu exekučního řízení, tedy vymožení uložené povinnosti, a je založeno na zásadě presumovaného procesního úspěchu72 oprávněného ve věci, když současně předjímá zavinění na straně povinného, jež spočívá v nesplnění

69 70 71 72

KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.495. Ust. § 47 odst. 1a) zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.496. Procesní úspěch ve věci je dán už samotným nařízením exekuce, tedy vyhověním exekučnímu návrhu.

27

jemu uložené povinnosti a zapříčinění zahájení exekučního řízení. Je-li tedy exekuce skončena jejím vymožením, má oprávněný plný úspěch ve věci a není proto možné mu uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce, naopak je na povinném, aby náklady exekuce, stejně tak jako náklady oprávněného, uhradil. Nicméně zásada úspěchu ve věci není jediným principem, který oblast náhrady nákladů exekuce ovládá, jelikož ne vždy je exekuce skončena úspěšným vymožením povinnosti stanovené exekučním titulem. Další důležitou zásadou tak je zásada zavinění v případě neúspěšné exekuce, jež je založena v § 89 exekučního řádu, subsidiárně pak v § 271 OSŘ.73 Obecně platí, že pokud na základě posouzení důvodů, jež vedly k zastavení exekuce, je povinnost k náhradě nákladů oprávněného uložena povinnému, pak je to právě povinný, komu musí být uložena také povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že však přichází v úvahu uložení povinnosti k náhradě nákladů naopak oprávněnému, je nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou předjímá právě ustanovení § 89 EŘ naopak oprávněný. 74 Princip zavinění však nepůsobí vždy zcela jednoznačně, a je tak předmětem bohaté judikatury soudů, zejména pak v případě zastavení exekuce, kdy nelze vždy zcela jednoznačně určit, na čí straně zavinění leží, případně jej nelze spravedlivě přičítat ani jedné ze stran. Jelikož povinnost k úhradě nákladů při neúspěšné exekuci je v § 89 upravena velmi stručně, když toto ustanovení říká, že „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil“, zůstává otázka posouzení zavinění na exekutorovi, případně dále na exekučním soudu (je-li rozhodnutí exekutora o nákladech napadeno). Rozhodování exekučních soudů je tak často velmi nesourodé, čímž se snižuje i jeho předvídatelnost a situaci se proto snaží korigovat a sjednotit judikatura Ústavního soudu, který se specifickými případy zastavení exekuce a hrazení nákladů ve svých nálezech zabývá opakovaně. Nejasnosti ohledně hrazení nákladů v případě neúspěšné exekuce se vyskytují zejména kvůli dvojakému postavení exekutora v exekučním řízení, když v něm vystupuje

Viz stanovisko pléna ÚS ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06:„Ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst.1 exekučního řádu).“ 74 Podrobně se této problematice věnuje např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2006, sp. zn. Cpjn 200/2005. 73

28

nejen jako úřední osoba, na níž byla státem delegována část pravomocí v oblasti výkonu rozhodnutí, ale také jako soukromý podnikatel, jež vykonává toto svobodné povolání za účelem dosažení zisku, přičemž není zřejmé, které hledisko převažuje. Tudíž vyvstává otázka, zda není protiústavní, aby náklady exekutora v některých případech šly k jeho tíži, resp. aby nebyly vůbec uspokojeny. Následující část této kapitoly se tak bude zabývat častými aplikačními problémy, jež § 89 EŘ v praxi přináší, a to konkrétně v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, což lze považovat za jeden z nejfrekventovanějších důvodů zastavení exekuce a judikatura Ústavního soudu se mu tak věnuje velice obšírně.

2.2.1 Náhrada nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost Zastavení exekuce pro nemajetnost podle § 268 odst. 1 písm. e) je velmi častým způsobem skončení exekuce. Exekuční řád se otázkou hrazení nákladů v případě neúspěšné exekuce obecně zabývá v § 89, kde zakládá povinnost k úhradě nákladů exekuce na principu zavinění. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného pak dané ustanovení ve větě druhé specificky stanoví, že při „zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný,“ přičemž výši náhrady hotových výdajů si mezi sebou mohou exekutor s oprávněným dopředu sjednat smluvně. Toto ustanovení ve své původní podobě konkrétní úpravu náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného neobsahovalo, když pouze stanovilo možnost soudu při zastavení exekuce (jedno z jakého důvodu) uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce oprávněnému. Současné znění pak bylo do exekučního řádu zavedeno zákonem č.347/2007 Sb., kdy zákonodárce výslovným stanovením povinnosti oprávněného hradit náklady exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného, obešel právní názory Ústavního soudu obsažené v četných nálezech a stanoviscích na toto téma, ve kterých ÚS konstantně judikoval, že „povinnost náhrady nákladů řízení může být v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného uložena oprávněnému jen v případě, kdy k objektivní skutkové okolnosti (nedostatek majetku povinného) přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní, tedy procesní zavinění

29

oprávněného. Toto procesní zavinění však nelze bez dalšího založit výlučně na dispozičním úkonu oprávněného, tedy na podání návrhu na nařízení exekuce.“ 75 Ústavní soud dále vyslovil právní názor, že „není porušením čl. 11 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému.“ 76 Po přijetí výše zmíněné novely exekučního řádu byl k Ústavnímu soudu podán návrh Okresního soudu v Semilech na zrušení § 89 věty druhé z důvodu protiústavnosti takového ustanovení (rozpor s čl. 36 Listiny), když dle okresního soudu jím bylo porušeno právo (oprávněného) na zajištění vymahatelnosti práva, kteréžto by měl umožnit stát, a to takovým způsobem, aniž by oprávněný předem musel zvažovat, zda exekuce bude či nebude bezúspěšná. S tímto návrhem se ÚS vypořádal v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08, kde potvrdil platnost právních názorů obsažených v předešlých nálezech a vyslovil, že nové znění věty druhé § 89 EŘ je možné a v pravdě i nutné vykládat ústavně konformně, a tedy v návaznosti na celé znění § 89, ale i § 271 OSŘ, jež vycházejí ze zásady zavinění. Podle ÚS tak je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od „posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce“, a to i po zmíněné novelizaci. Napadené ustanovení tak ponechal v platnosti. Jak tedy vyplývá z výše popsané konstantní judikatury Ústavního soudu, uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému v případě zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného je namístě pouze tehdy, pokud oprávněný zanedbá při podání návrhu na nařízení exekuce procesní opatrnost. Má-li například oprávněný relevantní informace o majetkových poměrech povinného, na základě nichž je zřejmé, že exekuce bude bezvýsledná, a přesto podá návrh na nařízení exekuce, lze v tomto jednání spatřovat nedodržení procesní opatrnosti a tedy zavinění zastavení exekuce. V opačném případě musí být povinnost k úhradě nákladů exekuce uložena povinnému, přestože to ve svém důsledku způsobí neuspokojení nákladů, jež náleží soudnímu exekutorovi.

75 76

Nález Ústavního soudu ze dne 12.5.2008, sp. zn IV. ÚS 2888/07. Viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.

30

Stížnostmi exekutorů, kteří v uvedené judikatuře spatřovali (a nadále spatřují) porušování čl. 11 Listiny,77 se musel opět v četných nálezech vyrovnat až Ústavní soud. Podle ÚS, jelikož exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele, vykonává ji z podstaty institutu podnikání na vlastní odpovědnost. Exekutor jako podnikatel „má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněného.“ 78 Dle ÚS tak skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je do značné míry „kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí.79 Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.“ 80 Přestože judikatura Ústavního soudu je v dané věci v zásadě konstantní, stále mnoho exekutorů tyto závěry nerespektuje. V praxi se tak lze běžně setkat se situacemi, kdy exekutor uloží povinnost náhrady nákladů exekuce oprávněnému bez ohledu na aspekt zavinění. Na druhé straně mnohdy jsou vztahy mezi osobou exekutora a oprávněného natolik provázané (zejména jde-li o velké věřitele), že pro případy zastavení exekuce jsou spolu na úhradě nákladů předem domluveni a k soudním sporům tak ani nedochází. Přímo k porušení čl. 11 Listiny se v této souvislosti vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 14.4.2006, sp. zn. III. ÚS 282/06: „Jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nelze hovořit o tom, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný, a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.“ 78 Usnesení Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04. (dále viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06; nález Ústavního soudu ze dne 15.1.2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07; nález Ústavního soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. I. ÚS 1413/10). 79 Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. 80 Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. 77

31

Nicméně s výše předestřenými závěry Ústavního soudu je možné se jen těžko plně ztotožnit. Pokud totiž lze v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného vůbec někomu přičítat zavinění, pak je to oprávněný. Ten sice zastavení exekuce nezavinil přímo, neboť o nedostatku majetku na straně povinného např. nevěděl a vědět nemohl, nicméně už tím, že do právního vztahu s povinným vstoupil, je povinen také nést riziko jeho výsledku. Exekutor na zastavení exekuce nemá žádnou vinu a nemůže mu tak jít k tíži nedostatek majetku povinného, když exekutor sám je pověřením exekučního soudu k provedení exekuce vázán a je zvolen oprávněným, přičemž provedení exekuce nemůže zpravidla odmítnout. Na exekutora nemůže být přenášena odpovědnost za právní vztahy, do nichž oprávněný vstupuje. Určitým kompromisem by tak mohlo být stanovení alespoň základních kroků před podáním exekučního návrhu, jejichž splněním by oprávněný naplnil podmínky „náležité opatrnosti a uvážlivosti“, tak jak o nich pojednává Ústavní soud.81 Takovým krokem by pak mohlo být např. pořízení výpisu z Centrální evidence exekucí82 (dále jen CEE), kterým lze zjistit počet exekucí vedených proti povinnému. Na základě informací z CEE lze mnohdy s vysokou mírou pravděpodobnosti nemajetnost povinného předpokládat, když jsou v praxi běžné případy, kdy na jednu osobu je nařízeno i několik desítek exekucí. Právě tyto exekuce pak nejčastěji končí jejím zastavením pro nemajetnost povinného. Lze tedy předpokládat, že by tímto úkonem došlo také k určité eliminaci bezúspěšných exekucí. V případě, že by tento krok oprávněný před podáním exekučního návrhu neprovedl, měl by vůči němu exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce bez dalšího. Problém by však pravděpodobně činilo stanovení hranice počtu nařízených exekucí proti povinnému, nad kterou by již podání exekučního návrhu bylo považováno za neuvážlivé. Toto rozhodnutí by se však mohlo ponechat v kompetenci exekučního soudu, který by na základě konkrétních skutkových okolností zhodnotil míru nedbalosti na straně oprávněného v souvislosti s počtem nařízených exekucí proti povinnému, jež mu byly

Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Centrální evidence exekucí je veřejný seznam, který je veden, provozován a spravován Exekutorskou komorou České republiky podle zákonného zmocnění daného ustanovením § 125 exekučního řádu. Do Centrální evidence exekucí exekutoři zapisují pověření provedením exekuce pravomocná usnesení soudu o nařízení exekuce (u řízení zahájených do 31.12.2012) a vyrozumění o zahájení exekuce po zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekuce. 81 82

32

známy. Shledal-li by jednání oprávněného jako neopatrné, mohl by mít exekutor vůči oprávněnému nárok na náhradu odměny a hotových výdajů v základní výši. Rozborem náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného, však nebyla otázka náhrady nákladů ve sporných či víceméně nejasných situacích zcela vyčerpána. Pro úplnost je na závěr této části nutné zmínit, že výše nastíněné principy hrazení nákladů, o nichž pojednává Ústavní soud, se plně uplatní také v případě zastavení exekuce z důvodu úmrtí povinného, resp. jeho zániku podle § 268 odst. 1 písm. h), když tento nemá právního nástupce. V případě úmrtí fyzické osoby se tak často děje bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek. Ústavní soud se specificky touto situací zabýval v nálezu sp.zn. III. ÚS 1226/08, kde judikoval, že v případě zastavení exekuce pro úmrtí (zánik) povinného „nemůže být jediným důvodem pro uložení povinnosti nahradit náklady soudního exekutora oprávněnému ztráta procesní způsobilosti povinného. Uložení této povinnosti oprávněnému je vázáno na výskyt okolnosti zavinění při zastavení exekuce.“

2.3 Náklady účastníků exekučního řízení Náklady účastníků řízení exekuční řád blíže nespecifikuje, když pouze v § 87 odst. 2 obecně stanoví nárok oprávněného na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymožením povinnosti v konkrétním exekučním řízení a k jejich náhradě zavazuje povinného. Obdobnou úpravu pak obsahuje § 270 odst. 2 OSŘ. Náklady oprávněného vymůže exekutor stejně jako náklady exekuce na základě k příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pro oblast nákladů účastníků exekučního řízení se subsidiárně použijí ustanovení §137 a násl. OSŘ, které upravují náhradu nákladů účastníků řízení nalézacího. Na základě nich lze vyvodit, že náklady oprávněného (příp. povinného) jsou zejména hotové výdaje účastníka a jeho zástupce, soudní poplatek, ušlý výdělek účastníka a jeho zástupce, náklady důkazů, tlumočné či daň z přidané hodnoty. Výši odměny za zastupování účastníka určuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif či AT), která stanoví sazbu za jeden úkon ve věci na

33

základě typu či výše vymáhaného plnění. V této oblasti však došlo v posledních letech k velkým změnám. Nejprve byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušena tzv. přísudková vyhláška č.484/2000 Sb., která stanovila odměnu v paušální výši pro jednotlivé fáze exekučního řízení. Ústavní soud ji zrušil z důvodu, že jí stanovená výše odměny nespravedlivě a nepřiměřeně zatěžovala neúspěšnou stranu a naopak přinášela vysoké zisky advokátům. Odměny byly často v hrubém nepoměru k výši vymáhané povinnosti, čímž prakticky docházelo k sankcionování neúspěšné strany. Vyhláška navíc nezohledňovala faktickou náročnost sporu a ve svém důsledku tak vedla k hromadnému vymáhání menších pohledávek za účelem dosažení zisku právě na odměnách za zastoupení. Soudy se tak potýkaly s obrovským množstvím návrhů na vydání platebního rozkazu, jež po stránce hmotněprávní často nestačily dopodrobna přezkoumat. Rozhodnutí ÚS předpokládalo přijetí nové vyhlášky, k čemuž však nedošlo, když byl pouze novelizován stávající advokátní tarif vyhláškou č. 120/2014 Sb., s účinností od 1.7.2014. Tato vyhláška zásadně snížila odměny advokátů v nalézacím řízení v případě vymáhání nároků na základě tzv. formulářových žalob. Pro exekuční řízení je pak podstatný § 14b odst. 2, který stanoví výši odměny pro vymáhání peněžitých plnění do 50 000 Kč na 100 Kč za jeden úkon (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, sepsání návrhu na zahájení řízení). Stejně jako náklady exekuce, se i náklady účastníků exekuční řízení v případě jejich náhrady řídí zásadou úspěchu ve věci, když úspěch oprávněného je shledáván už v samotném vydání pověření exekutora k provedení exekuce, jímž se exekučnímu návrhu oprávněného de facto vyhovuje. Výjimku z toho pravidla pak představuje § 89 EŘ, který upravuje situace, kdy je exekuce skončena zastavením. V takových případech se uplatňuje zásada zavinění a k náhradě nákladů exekuce, ale i druhého účastníka, je povinen ten, kdo zastavení exekuce zavinil. Zastavení exekuce je tak jediný způsob ukončení exekuce, při kterém se nenaplní obecný princip hrazení nákladů výlučně povinným. Naopak, pokud zastavení exekuce zavinil oprávněný, když např. vymáhal nárok, který již zanikl, je tento také povinen nejen k úhradě nákladů exekuce namísto povinného, ale také k úhradě nákladů, které v souvislosti s obranou v exekučním řízení vznikly povinnému.

34

Specifický případ představuje zastavení exekuce z důvodu pochybení soudního exekutora. Často tomu tak může být v případě, kdy exekuci provádí nedovoleným způsobem, v praxi k tomu dochází zejména neoprávněným postižením majetku manžela povinného. V této souvislosti se i manžel stává účastníkem řízení a měla by mu z logiky věci náležet náhrada nákladů, jež účelně vynaložil při hájení svého práva, avšak pro tuto situaci ÚS judikoval,83 že náhrada nákladů, jež účastníkovi řízení vzniknou vinou exekutora, mu nemůže být vůči druhé straně přiznána, neboť ta na zastavení nenese vinu a povinnost k úhradě nákladů na ni nemůže být přenášena. Nárok takového účastníka pak dle ÚS může být uspokojen cestou náhrady škody za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2010, sp. zn. I.ÚS 923/10 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18.2.2015, sp. zn. III. ÚS 3564/14. „Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka (resp. manžela povinného) se znalostí věci a s využitím odpovídajících a zákonných prostředků exekuce. Pokud se tak nestane a soudní exekutor použije právě takové prostředky, jež výkon rozhodnutí vylučují, a vede to k tomu, že účastníku vzniknou náklady příslušné fáze exekučního řízení [podáním návrhu na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a odvolacího řízení nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného. Ten totiž takovou situaci nezavinil a naopak právem očekával, že exekutor (profesionál) bude postupovat se znalostí práva a tedy souladně se zákonem předvídanými prostředky.“ 83

35

3. Rozhodování o nákladech v exekučním řízení V této části práce bude blíže pojednáno o způsobech rozhodování soudního exekutora, hlavně pak o formách rozhodnutí, jimiž exekutor rozhoduje o nákladech v exekučním řízení a o opravných prostředcích, jež mohou účastníci exekučního řízení proti takovému rozhodnutí soudního exekutora využít.

3.1 Rozhodování v exekučním řízení obecně Základy rozhodovací činnosti soudního exekutora upravuje § 55b EŘ. Exekutor během výkonu exekuční činnosti provádí jednak úkony stanovené exekučním řádem84 a dále ve smyslu ustanovení § 55b odst. 1 EŘ úkony podle části šesté OSŘ, jež při výkonu rozhodnutí přísluší soudu prvního stupně, tedy okresnímu. Přesunem části pravomocí na soudní exekutory, který byl ještě zesílen novelou exekučního řádu,85 došlo k odlivu části agendy, kterou dříve vykonávaly pouze soudy. Exekutor tak nově rozhoduje např. o odkladu či zastavení exekuce, o rozvrhu výtěžku při exekuci prodejem nemovité věci či o vyškrtnutí věci ze soupisu. Tím by se měla agenda soudů odlehčit tak, aby se při své činnosti soustřeďovaly zejména na nalézací řízení a v rámci exekučního řízení pak zejména na ty situace, jež výrazně zasahují do práv účastníků a jsou sporné. Rozhodnutí exekutora mají zpravidla formu usnesení, exekuční řád výslovně stanoví výjimky, kdy exekutor rozhoduje jiným způsobem. Takovou výjimkou jsou exekuční příkazy či příkaz k úhradě nákladů exekuce. Obecné náležitosti usnesení exekuční řád neobsahuje, subsidiárně se tak užije úprava v občanském soudním řádu. Podle ustanovení § 169 OSŘ musí usnesení obsahovat označení exekutora, označení účastníků, označení věci, výrok, odůvodnění, poučení o možném opravném prostředku a den a místo jeho vydání. V případě usnesení, které je rozhodnutím ve věci samé, lze uplatnit § 157 odst. 2 OSŘ upravující obsah odůvodnění. Oproti nalézacímu řízení rozhoduje exekutor zásadně bez nařízení jednání.86 Nařídit jednání musí exekutor pouze v případě exekuce prodejem movité či nemovité věci,

Ust. § 47 exekučního řádu. Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 86 Ust. § 55b odst. 3 exekučního řádu. 84 85

36

případně postižením závodu. Při rozvrhu výtěžku je povinnost nařídit jednání podmíněna žádostí alespoň jednoho z věřitelů (při postižení závodu vždy).87

3.1.1 Možnosti přezkumu rozhodnutí soudního exekutora Jelikož nelze zajistit, aby všechna rozhodnutí exekutora byla skutkově i právně bezvadná, je zákonem dána možnost jejich přezkumu. Přezkum provádí zejména okresní a krajské soudy na základě podaných opravných prostředků. Obecnou úpravu obsahuje § 55c EŘ, který jako základní opravný prostředek označuje odvolání, přičemž výslovně zmiňuje ta rozhodnutí, proti nimž podání odvolání není přípustné. Tímto rozhodnutím je exekuční příkaz, usnesení o změně nebo zrušení exekučního příkazu, příkaz k úhradě nákladů exekuce a rozhodnutí exekutora o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. Proti těmto rozhodnutím buď exekuční řád opravný prostředek vůbec nepřipouští, nebo ve svých jednotlivých ustanoveních stanoví jejich specifické druhy. Zákonná úprava exekučního řízení zcela vylučuje opravný prostředek proti exekučnímu příkazu88 a usnesení o změně či zrušení exekučního příkazu. Jediným způsobem obrany proti exekučnímu příkazu tak je podání návrhu na zastavení exekuce podle § 55 EŘ. Obranou proti rozhodnutí ohledně návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu, kterým návrhu nebylo vyhověno, je vylučovací žaloba podle § 267 OSŘ. Specifický druh opravného prostředku pak upravuje exekuční řád u příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti němuž je možno podat námitky. Blíže bude o tomto prostředku pojednáno v následující podkapitole. K rozhodnutí o odvolání je věcně příslušný krajský soud, přičemž u specifického druhu opravného prostředku, tedy námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, je věcně příslušným soud okresní. Okresní soud rozhoduje dále o návrhu na zastavení, pokud mu nevyhoví přímo exekutor a projednává také podané vylučovací žaloby. Pro úpravu opravných prostředků se v souladu § 254 OSŘ použijí ustanovení o opravných prostředcích obsažená v části čtvrté občanského soudního řádu, přičemž pro výkon rozhodnutí je výslovně vyloučena možnost podání žaloby na obnovu řízení, ostatní mimořádné opravné prostředky tedy využít lze, nestanoví-li exekuční řád jinak.

87 88

Ust. § 336q a § 338zb občanského soudního řádu. Ust. § 47 odst. 4 exekučního řádu.

37

Co se týče chyb v psaní a počtech a jiných zjevných nesprávností, ty exekutor opraví ve smyslu § 164 OSŘ sám a to i bez návrhu, přičemž je-li chyba obsažena ve výroku rozhodnutí, musí o tom vydat opravné usnesení.

3.2 Způsoby rozhodování o nákladech exekučního řízení O nákladech exekuce a účastníků exekučního řízení, o nichž bylo podrobně pojednáno v části druhé této práce, rozhoduje soudní exekutor zpravidla příkazem k úhradě nákladů exekuce podle § 88 EŘ, v němž určuje konkrétní výši těchto nákladů. Rozhodování příkazem k úhradě nákladů exekuce je typické pro ty exekuce, které skončí úspěšným vymožením povinnosti. V případě neúspěšné exekuce, která končí jejím zastavením, rozhoduje exekutor o nákladech v usnesení o zastavení exekuce. Usnesení o zastavení exekuce je tak spíše až sekundárním prostředkem pro rozhodování o nákladech, když i samotný nákladový výrok, je pro toto rozhodnutí spíše druhotný.

3.2.1 Příkaz k úhradě nákladů exekuce Příkaz k úhradě nákladů exekuce upravuje § 88 EŘ, podle kterého je rozhodnutím, jímž exekutor určuje náklady exekuce a náklady oprávněného a jež slouží jako základ pro jejich vymožení způsobem stanoveným ve vydaném exekučním příkaze. Samotný příkaz k úhradě nákladů exekuce způsob vymožení této povinnosti neobsahuje a obsahovat nemůže, neboť by to bylo v rozporu s principem, podle kterého není možné proti rozhodnutí exekutora, jímž se stanoví způsob provedení exekuce, podat opravný prostředek. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce totiž exekuční řád umožnuje podat tzv. námitky. Povinnost hradit náklady exekuce a náklady oprávněného je povinnému uložena již ve vyrozumění o zahájení exekuce89 (dříve v usnesení o nařízení exekuce), není zde však blíže konkretizována, když v počátku řízení konečná výše nákladů ještě nemůže být známa. Příkaz k úhradě nákladů exekuce tak slouží nejen k jejich stanovení, ale zejména k jejich odůvodnění a určení jejich výše ve chvíli, kdy jsou už známy, tedy zpravidla těsně před skončením exekuce. Časová mez pro vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce však

89

Ust. § 44 odst 3 písm. f) exekučního řádu.

38

není v úpravě exekučního řádu stanovena a pro její určení je tak možno vycházet pouze z interpretace souvisejících ustanovení.90 Příkaz k úhradě nákladů exekuce je zvláštní typ rozhodnutí, který není usnesením a který je dle judikatury Nejvyššího soudu ve spojení s usnesením o nařízení exekuce (nyní vyrozuměním o zahájení exekuce) „exekučním titulem, jenž se vykonává v exekučním řízení, ve kterém byl vydán.“91 To znamená, že k jeho vymožení, resp. k vymožení povinnosti jím určené, není potřeba dalšího návrhu na nařízení exekuce a vedení dalšího exekučního řízení, exekutor ho vykonává sám z úřední povinnosti. Předmětné stanovisko NS je důležité také pro posouzení relevantnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce jakožto způsobilého titulu pro přihlášení pohledávky exekutora na nákladech do insolvenčního řízení, o čemž bude pojednáno v poslední kapitole. Exekutor doručuje příkaz k úhradě nákladů exekuce dle § 88 odst. 1 EŘ oprávněnému a povinnému. Vyhláška č.418/2001 Sb. pak stanoví širší okruh osob, jimž je po nabytí právní moci tento příkaz doručován. Jsou to osoby, kterým je podle konkrétního způsobu provedení exekuce doručováno také vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.92 Takovým subjektem může být např. banka v případě postižení účtu povinného nebo zaměstnavatel v případě exekuce srážkami ze mzdy. Je-li postihován majetek manžela povinného, či majetek ve společném jmění, musí být příkaz k úhradě nákladů exekuce doručen i jemu.

3.2.2 Usnesení o zastavení exekuce Jestliže exekuce skončí jinak nežli úspěšným vynucením splnění povinnosti, musí být o nákladech rozhodnuto v usnesení, jímž se exekuce končí. Tímto rozhodnutím je usnesení o zastavení exekuce, jež lze obecně považovat až za druhotný nástroj exekutora k rozhodování o nákladech v exekučním řízení, neboť primárně se o nákladech rozhoduje v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Zastavení exekuce upravuje § 55 EŘ, konkrétní důvody pak obsahuje § 268 OSŘ. V usnesení o zastavení exekuce rozhodne exekutor mj. o nákladech exekuce i o nákladech oprávněného, jež mu v souvislosti s řízením vznikly. Toto usnesení je také jediným

Blíže viz kapitola 4.2. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007. 92 Ust. § 9 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. 90 91

39

způsobem určení nákladů, kterým může být povinnost k jejich úhradě uložena oprávněnému ve smyslu § 89 EŘ.93 Usnesení o zastavení exekuce je zejména rozhodnutím, jímž se exekuce zastavuje, uložení povinnosti k náhradě nákladů a jejich vyčíslení tak je spíše vedlejším výrokem. Náležitosti usnesení o zastavení exekuce exekuční řád neobsahuje, a tak se použije obecná úprava obsažená v § 169 OSŘ. Jeho součástí je, kromě výroků o zastavení exekuce a stanovení nákladů, také odůvodnění. Byl-li před vydáním usnesení o zastavení exekuce v řízení vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, dovozuje praxe a judikatura,94 že o nákladech přesto musí být rozhodnuto znovu právě v usnesení, jímž se řízení končí. Příkaz k úhradě nákladů exekuce v případě, kdy je zřejmé, že exekuce nebude provedena, ztrácí svůj význam a nabytím právní moci usnesení o zastavení exekuce také pozbývá účinnosti, aniž by k tomu bylo třeba zvláštního výroku. Usnesení o zastavení exekuce doručuje exekutor účastníkům řízení, tedy zpravidla oprávněnému a povinnému, a dle vyhlášky č.418/2001 Sb. vyrozumění o tom, že nabylo právní moci také těm, jimž se doručuje vyrozumění o zastavení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.

3.3 Opravné prostředky proti rozhodnutí o nákladech exekučního řízení Rozhodnutím o nákladech exekutor výrazně zasahuje do majetkových poměrů účastníků řízení a zároveň rozhoduje o svém vlastním zisku v podobě odměny, z těchto důvodů pak zákonodárce umožňuje účastníkům proti těmto rozhodnutím podat opravný prostředek a dosáhnout tak soudního přezkumu rozhodnutí exekutora. Tímto prostředkem jsou námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, jež jsou speciálním institutem exekučního práva, a odvolání proti usnesení o zastavení exekuce. O těchto opravných prostředcích bude blíže pojednáno v následujícím textu.

93 94

Blíže srov. kapitolu 2.2. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.

40

3.3.1 Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce jsou speciálním opravným prostředkem v exekučním řízení, jež zakotvuje exekuční řád v § 88 odst. 3 a 4 a lze je, jak už ze samotného názvu vyplývá, uplatnit pouze proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Aktivně legitimován k podání námitek je dle dikce předmětného ustanovení účastník řízení, v zásadě tedy oprávněný a povinný, v případě postižení majetku manžela povinného či majetku náležejícího do společného jmění, pak také manžel povinného. Specifický druh aktivní legitimace pak představuje situace, kdy je v příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodováno nově pověřeným exekutorem o nákladech exekutora, jenž byl z provedení exekuce vyloučen či byl změněn. V takovém případe je totiž účastníkem řízení i původní exekutor, jelikož je rozhodováno o jeho nákladech, a proto i on může za těchto podmínek podat námitky. Lhůtu k podání námitek stanoví zákon na 8 dnů, přičemž jde o lhůtu procesní a z toho důvodu v souladu s § 57 odst. 3 OSŘ postačí, jsou-li do osmého dne od doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce předány k poštovní přepravě. Námitky musejí být podány přímo soudnímu exekutorovi, avšak lhůta zůstává ve smyslu § 55b odst. 4 EŘ zachována i v případě, že jsou podány exekučnímu soudu, který je povinen je neprodleně zaslat soudnímu exekutorovi. Prominutí zmeškání lhůty je v exekučním řízení obecně dle § 254 odst. 2 OSŘ vyloučeno. Jsou-li námitky podány včas, příkaz k úhradě nákladů exekuce nenabyde právní moci a tudíž ani povinnost v něm stanovená nemůže být až do rozhodnutí o námitkách vymožena. Podání námitek tak má suspenzivní účinek. Námitky musí kromě obecných náležitostí obsahovat také důvod, pro nějž účastník námitky podal a pro nějž s obsahem příkazu k úhradě nákladů exekuce nesouhlasí. Těmito důvody by měl být exekutor i soud dle některých názorů vázán. Vázanost lze dovodit jednak ze zavedení zvláštního institutu námitek, kterým zákonodárce vyjádřil omezenou možnost přezkumu a také „už ze samotného názvu opravného prostředku „námitky“, který je v procesním právu vždy spojen s uvedením všeho, co je proti rozhodnutí namítáno, a k pozdějším námitkám se nepřihlíží.“95 Názory na rozsah přezkumu však nejsou zcela jednotné, blíže o tomto tématu bude pojednáno v kapitole 4.3.

95

KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s.506.

41

O námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhoduje přímo soudní exekutor, za předpokladu, že jim plně vyhoví. V takovém případě zákon ani prováděcí vyhláška nestanoví konkrétní postup exekutora, v praxi však dochází zpravidla k vydání nového příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti kterému je opět možno podat námitky. Nevyhoví-li exekutor včas podaným námitkám, postoupí je bez zbytečného odkladu exekučnímu (okresnímu) soudu. V tomto případě tak pravděpodobně nelze hovořit o devolutivním účinku námitek, když podle § 28 EŘ se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu. O námitkách tak de facto rozhoduje instance, které je právní konstrukcí exekutor postaven v zásadě na roveň. Neobsahují-li námitky všechny náležitosti, či je podání jinak vadné, vyzve exekutor jejich podatele ve smyslu § 42 a § 209 OSŘ k jejich doplnění, případně k odstranění vad. Nejsou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny a nelze-li kvůli nim námitky projednat, soud je usnesením odmítne. Proti rozhodnutí, jímž se námitky odmítají, je přípustné odvolání.96 Soud může podaným námitkám vyhovět, a tedy příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 220 OSŘ změnit (má-li dostatek podkladů pro rozhodnutí), nebo může příkaz dle § 219a OSŘ zrušit, je-li například nepřezkoumatelný z hlediska nedostatečného odůvodnění, nebo neměl-li soud k dispozici dostatek podkladů. Pokud soud shledá námitky nedůvodnými, zamítne je (příp. příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdí). Exekuční soud rozhoduje o námitkách s konečnou platností, jelikož proti rozhodnutí soudu o námitkách není v zájmu rychlosti exekučního řízení opravný prostředek přípustný. Ze stejného důvodu také zákon stanoví relativně krátkou lhůtu pro rozhodnutí o nich, a to 15 dnů. Otázkou je, nakolik je daná konstrukce jednostupňového rozhodování vhodná, když příkazem k úhradě nákladů exekuce rozhoduje exekutor, jakožto podnikatel, o své vlastní odměně a nákladech, a tedy i zisku. Vzhledem ke skutečnosti, že v oblasti nákladů exekuce existuje stále mnoho interpretačních sporů a náklady mnohdy naprosto zásadně zasahují do majetkových poměrů účastníků, není zřejmé, proč zákonodárce na možnost přezkumu rozhodnutí okresního soudu o námitkách vyšším soudem prozatím nepřistupuje a upřednostňuje hlavně rychlost řízení. Často pak spory ohledně nákladů exekuce řeší na základě ústavních stížností Ústavní soud, jelikož neexistuje a ani nemůže existovat sjednocující judikatura vyšších soudů. 96

Viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.11.2006, sp. zn. 7 Co 2581/2006.

42

Pokud se týká řízení o námitkách před exekučním soudem, je účastníkem tohoto řízení také exekutor, jenž příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal. Jak judikoval NS ve svém stanovisku „soudní praxe je již jednotná v tom, že v části exekučního řízení, v níž se jedná o nárocích exekutora na náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení, a je oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu, které se těchto nákladů týká. Exekutor nemá naopak legitimaci k podání odvolání proti výroku, jímž soud upravil náhradové poměry mezi oprávněným a povinným.“ 97 Procesním postupem námitkového řízení, konkrétně ustanovením § 88 odst. 3 věta třetí EŘ, který stanoví povinnost exekutora zaslat své případné vyjádření k námitkám také podateli, se zabýval i Ústavní soud, jenž zdůraznil, že na exekuční řízení plně dopadají principy spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny. Oprávněný i povinný mají tedy i v tomto řízení „přiměřeně obdobná práva jako účastníci jakéhokoli jiného soudního řízení. Nesmí tedy dojít k tomu, aby měla jedna ze stran podstatnou výhodu vůči protistraně. Obdobně ani orgán veřejné moci, proti jehož rozhodnutí směřuje opravný prostředek, nemůže jednat v rozporu s tímto principem.“98 Obdobně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3335/11: „Vyjádří-li se soudní exekutor v řízení v rozsahu, ve kterém mu je přiznáno postavení účastníka řízení, konkrétně k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, má soudní exekutor povinnost doručit toto vyjádření ostatním účastníkům řízení, jinak jde o porušení čl.38 odst. 2 Listiny.“

3.3.2 Odvolání proti usnesení o zastavení exekuce V případě usnesení o zastavení exekuce neupravuje exekuční řád žádný specifický opravný prostředek, jako je tomu u příkazu k úhradě nákladů exekuce a je tedy nutné aplikovat obecnou úpravu obsaženou v § 55c EŘ, která zakotvuje odvolání jako základní opravný prostředek proti rozhodnutí exekutora. Přípustnost odvolání proti usnesení o zastavení exekuce vyplývá z dikce předmětného ustanovení, které negativně vymezuje ta rozhodnutí exekutora, proti nimž podání odvolání není možné, přičemž usnesení o zastavení exekuce nezmiňuje. Postup týkající se odvolání vymezuje § 55c EŘ velmi stručně a výslovně odkazuje na úpravu v OSŘ, jež se při tomto odvolacím řízení plně uplatní, konkrétně pak na § 201

97 98

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2006, sp. zn. Cpjn 200/2005. Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2007, sp. zn. II.ÚS 417/06.

43

až 226. Aktivně legitimováni k podání odvolání tak jsou, stejně jako u námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, účastníci řízení. V následném odvolacím řízení se opět stává účastníkem sám exekutor, je-li odvolání podáno proti výroku o nákladech exekuce. Odvolací lhůta je stanovena klasicky na 15 dnů od doručení usnesení, proti němuž směřuje. Jak již bylo výše uvedeno, prominutí zmeškání lhůty je v exekučním řízení zcela vyloučeno.99 Odvolání se podává místně příslušenému krajskému soudu prostřednictvím soudního exekutora. Lze dovodit, že i v tomto případě zůstává lhůta zachována, je-li odvolání podáno exekučnímu soudu dle § 55 odst. 4 EŘ. Je tedy už zřejmé, že o odvolání, na rozdíl od námitek, rozhoduje krajský soud a jeho podání tak má devolutivní účinek. Úkony exekutora se v tomto případě omezí pouze na ty, jež vymezuje § 207 až 210a OSŘ, tedy opožděně podané odvolání usnesením odmítne a u včas podaného odvolání se postará o odstranění případných vad ve smyslu § 43 OSŘ. Bezvadné odvolání následně rozešle všem účastníkům exekučního řízení a po uplynutí lhůty pro podání odvolání všem účastníkům postoupí spis včetně předkládací zprávy100 a samotného odvolání krajskému soudu. Včas podané odvolání má také suspenzivní účinek, tedy usnesení o zastavení exekuce, proti němuž směřuje, nenabývá ve smyslu § 206 odst. 1 OSŘ právní moci až do rozhodnutí o opravném prostředku. Krajský soud podané odvolání odmítne, bylo-li podáno osobou neoprávněnou, k čemuž se vyjadřuje exekutor už v předkládací zprávě. Je-li napadané rozhodnutí soudního exekutora věcně správné, soud ho potvrdí. Pokud však usnesení o zastavení exekuce nelze přezkoumat (v praxi se tak nejčastěji stává kvůli nedostatečnému odůvodnění), soud toto rozhodnutí zruší. V takovém případě vydá exekutor nové usnesení o zastavení exekuce, přičemž je vázán právním názorem odvolacího soudu. Krajský soud může rozhodnutí také změnit, má-li dostatek podkladů pro rozhodnutí.101 V praxi však soudy k této variantě příliš nepřistupují a usnesení o zastavení exekuce spíše ruší.

Ust. § 254 odst. 2 občanského soudního řádu. Ust. § 10a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. 101 Ust. § 218 až 220 občanského soudního řádu. 99

100

44

4. Specifika příkazu k úhradě nákladů exekuce Tato část se bude věnovat příkazu k úhradě nákladů exekuce a specifikům, jež ho určují a s nimiž se lze v praxi běžně setkat. Nejprve bude pojednáno o obecných formálních náležitostech na obsah a formu příkazu k úhradě nákladů exekuce, včetně vlivu judikatury na tento zákonem vymezený rámec. Dále se bude práce zabývat podmínkami jeho vydání, tedy za jakých okolností a v jakém časovém okamžiku, vzhledem k fázi exekučního řízení, je možné jej vydat. Poslední kapitola pak bude věnována čím dál více aktuálnímu tématu vztahu insolvence a exekučního řízení, resp. příkazu k úhradě nákladů exekuce, který má pro posouzení celé problematiky uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení naprosto zásadní význam.

4.1 Formální náležitosti příkazu k úhradě nákladů exekuce Formální náležitosti příkazu k úhradě nákladů exekuce upravuje § 88 odst. 2 EŘ, dle něhož musí obsahovat: a) označení exekučního soudu, b) označení exekutora, který vede exekuční řízení, c) označení exekučního titulu a orgánu, který ho vydal, nebo osoby, která jej vyhotovila, d) označení oprávněného a povinného včetně rodného čísla povinného, lze-li ho zjistit, e) označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, f) stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění, g) výši zaplacené zálohy a její vyúčtování, h) datum a podpis exekutora a poučení o námitkách. Výše uvedené náležitosti v zásadě odpovídají náležitostem usnesení dle § 169 odst. 1 OSŘ s přihlédnutím ke specifikům exekučního řízení, ustanovení § 88 odst. 2 EŘ však výslovně nestanoví povinnost označit zástupce účastníků řízení, i když lze dovodit, že i tuto náležitost musí příkaz k úhradě nákladů exekuce splňovat. Novelou provedenou zákonem č.396/2012 Sb., jež byla v textu diplomové práce již několikrát zmíněna, bylo změněno ustanovení § 88 odst. 2 písm. f), ve kterém je nově

45

jako náležitost příkazu k úhradě nákladů exekuce zakotveno „stanovení povinnosti k náhradě nákladů“ nikoliv jejich pouhé vyčíslení. Tímto se tak výrok příkazu k úhradě nákladů exekuce stává obdobou výroku rozhodnutí soudu o nákladech v nalézacím řízení.102 Nicméně je nutné zopakovat, že označení povinnosti k náhradě nákladů obsahuje již vyrozumění o zahájení exekuce103 (dříve ji obsahovalo usnesení o nařízení exekuce). Podstatnou náležitostí, již musí příkaz k úhradě nákladů splňovat, je mj. poučení o námitkách, přičemž chybějící nebo nesprávné poučení o námitkách vede na základě analogického postupu dle § 204 odst. 2 OSŘ k prodloužení lhůty podání námitek až do délky tří měsíců. Příkaz k úhradě nákladů exekuce také musí být náležitě odůvodněn co do výše nákladů exekuce i účastníků exekučního řízení. Z odůvodnění musí být zřejmé, jak exekutor k částkám obsaženým v příkazu došel, přičemž právě tato náležitost činí v praxi největší obtíže a je také zdrojem bohaté judikatury Ústavního soudu. Z toho důvodu bude další část práce zaměřena právě na odůvodnění.

4.1.1 Odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce Z předešlé kapitoly vyplynulo, že jednou ze zákonem stanovených náležitostí příkazu k úhradě nákladů exekuce je jeho odůvodnění stran vyčíslení nákladů exekuce a účastníků exekučního řízení. Soudní exekutor tak při jeho vydávání musí vycházet z principu přezkoumatelnosti rozhodnutí. Náklady proto musí být vyčísleny takovým způsobem, aby bylo možné posoudit, z jakých skutečností exekutor při vyčíslení nákladů vycházel, jakým způsobem je vypočítal a jakými složkami jsou přesně tvořeny. V příkazu k úhradě nákladů exekuce tak musí být jednotlivé nákladové složky odděleny a musí být uvedeno, z čeho konkrétně se skládají, aby toto rozhodnutí bylo přezkoumatelné nejen soudem v případném námitkovém řízení, ale také samotnými účastníky, jež si mohou na základě řádného odůvodnění ověřit, zda exekutor při výpočtu nákladů postupoval správně.104

HLAVSA, Petr, Radovan DÁVID a Michal KOJAN. Exekuční řád a zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí: poznámkové vydání s judikaturou podle stavu k 1. září 2013. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s.157. 103 Ust. § 44 odst. 3 exekučního řádu. 104 FIALOVÁ, Petra. Příkaz k úhradě nákladů exekuce. Komorní listy. 2014, č.3, s.28. 102

46

Jelikož se v praxi lze běžně setkat s takovými odůvodněními, ve kterých exekutor pouze odkazuje na zákonná ustanovení případně na příslušnou prováděcí vyhlášku, 105 je logické, že se problematika řádného odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce dostala až k Ústavnímu soudu v podobě několika ústavních stížností. Důvodem je také samozřejmě systém přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce, který probíhá nejvýše na úrovni okresních soudů. Neexistuje tak judikatura soudů vyšších, která by nějakým způsobem rozhodování o nákladech příkazem k úhradě nákladů exekuce sjednocovala. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05 Ústavní soud judikoval, že se zcela ztotožňuje s názorem teorie, že „již v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce musí být jednotlivé položky nákladů popsány a jejich názvy by měly pokud možno kopírovat položky uvedené demonstrativním výčtem v § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001.“ Kusé a šablonovité znění odůvodnění činí dle ÚS příkaz k úhradě nákladů exekuce naprosto nepřezkoumatelným a ten tak nemůže obstát při jakémkoliv přezkumu. „Je zcela nepřípustné, aby soudní exekutor jednotlivé položky v příkazu k úhradě nákladů exekuce nerozepsal vůbec, anebo je rozepsal zcela nedostatečně a s odůvodněním na nákladnost takové operace odkázal na údaje založené v jeho spise. Soudní exekutor jako orgán veřejné moci má mít úctu k právům účastníků řízení (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a je tudíž jeho povinností, aby jeho postup byl vždy transparentní a bylo z něj možné dovodit bez dalšího soulad se zákonem.“ 106 Nezbytností řádného odůvodnění se zabýval ÚS také v nálezu sp. zn. III. ÚS 747/2000, kde konstatoval, že jedním z příkladů řízení o ústavních stížnostech jsou „případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž chybí smysluplné odůvodnění. Pokud soud svůj postup neodůvodní, ačkoliv k tomu je povinován, nelze než kvalifikovat jeho rozhodnutí jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva, zasahující do základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou tato práva chráněna ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“ Je tedy zřejmé, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu příkaz k úhradě nákladů exekuce bez řádného odůvodnění, jež by obsahovalo konkrétní postup při

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. 106 Nález ÚS ze dne 31.8.2005, sp. zn. II. ÚS 336/05. 105

47

výpočtu určených nákladů exekuce, nemůže při přezkumu obstát. V tomto postupují exekuční soudy víceméně sourodě a nedostatečně odůvodněné příkazy v námitkovém řízení ruší. Nicméně přesto je v praxi exekutorů stále běžné vydávat příkazy k úhradě nákladů exekuce bez konkrétnějšího odůvodnění pouze s odkazem na zákonná ustanovení. Řádné odůvodnění vypracovávají zpravidla až k nově vydanému příkazu, byl-li právě z důvodu nepřezkoumatelnosti původní příkaz exekučním soudem na základě námitek podaných účastníkem zrušen.

4.2 Podmínky vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce Zákon ani prováděcí vyhláška107 výslovně, až na výjimky, neupravují podmínky či časovou mez pro vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, avšak určitý rámec je možné vyvodit ze souvisejících ustanovení exekučního řádu. Exekuční řád v § 87 odst. 4 stanoví, že náklady exekuce vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to způsobem, který určí v exekučním příkazu. Právní úprava tak váže vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce na vydání exekučního příkazu a je tedy nezbytné se zabývat podmínkami jeho vydání, jež upravuje exekuční řád v § 47. Exekučním příkazem rozhoduje exekutor až po zapsání exekuce do rejstříku zahájených exekucí, tedy po vydání pověření k provedení exekuce exekučním soudem. To je také časová mez, kdy nejdříve lze příkaz k úhradě nákladů exekuce vydat. Zákon stanoví pouze ve dvou specifických případech jasnou časovou hranici pro vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Prvním je situace předvídaná v § 6 odst. 2 vyhlášky č.418/2001 Sb., kdy exekutor v exekučním příkazu stanoví přibližné náklady exekuce a náklady oprávněného. V takovém případě musí exekutor vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce neprodleně poté, kdy dojde ke splnění či vymožení povinnosti vymáhané v exekučním řízení. Další situaci upravuje § 46 odst. 6 EŘ, podle tohoto ustanovení je exekutor povinen vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce neprodleně poté, co povinný ve lhůtě dobrovolně uhradí vymáhaný nárok na základě výzvy ke splnění povinnosti. Přestože zpravidla bývá příkaz k úhradě nákladů exekuce vydáván těsně před skončením exekuce, resp. těsně po vymožení povinnosti, může vzniknout potřeba určit 107

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a jiné činnosti.

48

náklady exekuce již dříve v průběhu exekučního řízení. Tento postup také předpokládá § 6 odst. 3 prováděcí vyhlášky,108 přestože se lze v judikatuře setkat i s názorem, že vyčíslení nákladů exekuce před jejím vymožením je předčasné.109 Situace, kdy je v průběhu řízení potřeba vyčíslit náklady, nastává zpravidla v případech, kdy má příkaz k úhradě nákladů exekuce sloužit jako exekuční titul či podklad pro jiné řízení, jako doklad o existenci a výši pohledávky. Tak je tomu v případě dražby nemovité věci či závodu, do které exekutor svoji pohledávku přihlašuje a také v případě insolvenčního řízení, ovšem s tím rozdílem, že příkaz k úhradě nákladů exekuce po zahájení insolvenčního řízení již nelze ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) vydat. V praxi se tak v souvislosti s insolvenčním řízením lze setkat s jakýmsi předstižným, resp. preventivním vydáváním příkazů k úhradě nákladů exekuce, jenž vyčísluje náklady exekuce zpravidla v základní výši (minimální odměna a paušální náklady), aby měl exekutor pro případ zahájení insolvenčního řízení k dispozici již pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce a mohl svoji pohledávku přihlásit jako vykonatelnou. V průběhu exekučního řízení může exekutor vydat více příkazů k úhradě nákladů exekuce, což předpokládá § 6 odst. 3 prováděcí vyhlášky. K takové situaci dochází, je-li v průběhu řízení vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce a náklady se následně zvýší. Nově vydaným příkazem pozbývá dříve vydaný účinnosti. Oprávnění vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce zaniká společně se zánikem pověření soudního exekutora k provedení exekuce. V případě skončení exekuce jejím splněním k tomu dochází ex lege vymožením částky, pro kterou byla exekuce nařízena včetně nákladů exekuce. Přesto v praxi i po vymožení exekuce vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce jako jakési vyúčtování nákladů, přičemž v příkazu uvede, že vymáhaná povinnost byla již splněna a nezbývá tedy již ničeho uhradit. V tomto ohledu tedy tento úkon nelze považovat za neoprávněné provádění exekuce.

4.3 Soudní přezkum příkazu k úhradě nákladů exekuce Soudní přezkum příkazu k úhradě nákladů exekuce provádí exekuční soud v případě, že účastník podá proti příkazu včas námitky a exekutor jim nevyhoví.

108 109

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a jiné činnosti. Viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.2010, sp.zn. 69 ICm 729/2010.

49

Jelikož exekuční řád zavádí institutem námitek nový typ opravného prostředku, který je specifický pro exekuční řízení, měl by stanovit také rozsah přezkumu, resp. vázanosti soudu námitkami při přezkumu příkazu, proti kterému námitky směřují. Zákonná úprava však pravidla pro tento případ nestanoví a dosud tak není zřejmé, zda je exekuční soud při přezkumu vázán námitkami, co do jejich obsahu kvantitativního i kvalitativního, nebo je povinen přezkoumat příkaz k úhradě nákladů v plném rozsahu. Z dikce zákona by bylo možné se spíše přiklonit k variantě vázanosti námitkami, když exekuční řád výslovně stanoví, že soud rozhodne „o námitkách,“

110

čímž

nasvědčuje, že exekuční soud by neměl přezkoumávat příkaz k úhradě nákladů exekuce jako celek, pokud účastník napadá pouze jeho část (např. výrok o odměně exekutora) a neměl by se také zabývat dalšími aspekty příkazu mimo rámec odůvodněných námitek.111 Přestože Ústavní soud konstantně judikuje, že „spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.“112 k přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce, stejně jako k odůvodnění, se již několikrát vyjádřil, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1066/12: „Je povinností obecného soudu rozhodujícího o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (jakož i proti jiným rozhodnutím soudních exekutorů) přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť exekuční řád postup soudu neupravuje. Obecný soud je tedy v tomto řízení zejména povinen zachovat "rovnost zbraní" přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi námitkami a své rozhodnutí založit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu opačném případě je zcela zpochybněna ústavně vymezená role soudu a dochází k porušení práva na spravedlivý proces.“ Stále však zatím neexistuje nález, který by jednoznačně vyslovil povinnost exekučního soudu přezkoumávat příkaz k úhradě nákladů exekuce v plném rozsahu, bez ohledu na obsah námitek. Bylo by proto nanejvýš vhodné, aby danou situaci vyřešil zákonodárce doplněním úpravy exekučního řádu, ať už ve prospěch omezeného, či plného přezkumu. Ust. § 88 odst. 3 exekučního řádu. SVOBODA, Karel. K soudnímu přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2015]. Dostupné z: . 112 Viz např. nález ÚS ze dne 6.6.2013, sp. zn. II. ÚS 1066/12. 110 111

50

Jak již bylo výše uvedeno, proti rozhodnutí exekučního soudu o námitkách není dle § 88 odst. 4 EŘ možné dále podat opravný prostředek. Přezkum krajskými soudy, resp. Nejvyšším soudem je tak vyloučen, když ho provádí pouze soudy na okresní úrovni. Zjednodušený postup při přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce byl zjevně zvolen zákonodárcem záměrně, kvůli rychlosti řízení a také z důvodu samotné povahy příkazu k úhradě nákladů exekuce, jakožto specifického a v zásadě zjednodušeného rozhodnutí exekutora. Argumentace rychlostí řízení je jistě oprávněná, avšak je nutné pohlížet také na fakt, že příkazem k úhradě nákladů exekuce rozhoduje exekutor o své odměně (podnikatelském zisku) a značných majetkových zásazích do poměrů účastníků, z toho důvodu by byla vhodná spíše standardní, a tedy oproti současnému stavu zesílená soudní ochrana. Náklady exekuce nezřídka mohou dosahovat desetitisícových až statisícových částek, mělo by tak být nezbytným předpokladem zajistit těmto právům ochranu na úrovni krajské, stejně jako tomu je např. u usnesení o zastavení exekuce, případně povolit dovolání k Nejvyššímu soudu, který by tak mohl alespoň sjednocovat judikaturu týkající se přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce.

4.4 Souvislosti příkazu k úhradě nákladů exekuce a insolvenčního řízení Vzhledem k stále většímu počtu dlužníků, kteří mají více peněžitých závazků, jež nejsou schopni plnit a proti nimž je mnohdy nařízeno i několik desítek exekucí, nabývá insolvenční řízení v posledních letech na významu. Insolvence představuje řešení majetkových poměrů dlužníka, jenž je v úpadku113 cestou odlišnou od exekuce. Zatímco v řízení exekučním je vymáhána individuální pohledávka věřitele, podstatou insolvenčního řízení je kolektivní řešení pohledávek více věřitelů současně. V souvislosti s insolvenčním řízením pak velmi často vyvstává otázka úhrady, resp. uplatnění nákladů exekuce, dostane-li se povinný během exekučního řízení do insolvence, s čímž také souvisí vztah příkazu k úhradě nákladů exekuce k insolvenčnímu řízení. Tato kapitola se tak bude věnovat poměrně rozsáhlé a nejednoznačné problematice, která je předmětem mnoha diskuzí a také četné judikatury, jež není zcela konstantní a sourodá. Podle §3 odst. 1 zákona č.182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. 113

51

Nicméně na začátku je potřeba alespoň stručně popsat důsledky souběhu exekuce a insolvenčního řízení jako takového.

4.4.1 Souběh exekuce a insolvence Způsob řešení tíživé finanční situace insolvencí začínají dlužníci využívat stále více a přiklání se k němu i stále vetší množství věřitelů, kteří mohou tímto způsobem dosáhnout alespoň částečného uspokojení svých pohledávek, na které by v případě klasické exekuce z důvodu méně výhodného pořadí často vůbec nedosáhli. V exekuční praxi se tak souběh exekuce a insolvence vyskytuje čím dál častěji. Exekuce a insolvenční řízení jsou relativně samostatné a na sobě nezávislé postupy. Insolvenční řízení je upraveno odděleně v zákoně č.182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon či IZ). Je-li proti povinnému vedeno exekuční řízení, nebrání to podání insolvenčního návrhu, ať už dlužníkem či některým z věřitelů.114 Podáním insolvenčního návrhu je zahájeno insolvenční řízení a dochází tedy k souběhu exekuce a insolvence. Vztah mezi těmito dvěma řízeními je velmi specifický. Oba postupy se sice dotýkají majetku dlužníka, avšak zákonodárce dává insolvenčnímu řízení, jakožto komplexnímu způsobu řešení majetkových poměrů dlužníka, přednost. Z toho důvodu je zákonná úprava vlivu zahájení insolvenčního řízení na probíhající exekuci nezbytná. Vztah insolvence a exekuce upravují (ne však zcela vyčerpávajícím způsobem) jednotlivá ustanovení insolvenčního zákona, dílčími otázkami se pak částečně zabývá i exekuční řád. Pro vzájemný vztah je určující zejména fáze insolvenčního řízení, které můžeme v zásadě rozlišit na fázi před rozhodnutím o úpadku (tedy doba od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí o něm) a fázi po rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení. Průběh exekuce a pravomoci exekutora se v závislosti na těchto fázích podstatně liší. Insolvenční řízení se, jak již bylo výše uvedeno, zahajuje podáním návrhu, přičemž účinky jeho zahájení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku.115 Vyhlášku zveřejňuje soud nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh.116 114 115 116

HÁSOVÁ, Jiřina. Vztah exekučního a insolvenčního řízení. Komorní listy. 2012, č.1, s.13. Ust. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona. Ust. § 101 odst. 1 insolvenčního zákona.

52

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ lze po zahájení insolvenčního řízení, avšak ještě před rozhodnutím o úpadku, exekuci, která by postihovala majetek dlužníka, nařídit, nelze ji však provést. S účinností od 1.1.2014 byla novelou117 insolvenčního zákona vložena do jeho úpravy konkrétní definice pojmu provedení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, která odstranila nejasnosti stran jeho interpretace. Podle nového upřesněného znění § 109 odst. 2 IZ tak úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku. Z toho lze vyvozovat, že před rozhodnutím o úpadku může exekutor např. vydávat exekuční příkazy. Není však možné, aby exekuci dokončil, resp. učinil krok, který již k provedení exekuce bezprostředně směřuje. Tak například není možné, aby exekutor v případě postižení dlužníkova účtu či mzdy, vyrozuměl bankovní instituci či plátce mzdy o zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí a nabytí právní moci konkrétního exekučního příkazu.118 Nicméně i po zahájení insolvenčního řízení má plátce mzdy či bankovní instituce na základě vydaného příkazu povinnost deponovat finanční prostředky na účtu (srážky ze mzdy) pro případ, že by překážka v podobě trvajícího insolvenčního řízení později odpadla. Ačkoliv tedy dlužník, jenž se nachází v insolvenci, má do rozhodnutí o úpadku dispoziční oprávnění119 ke svému majetku v majetkové podstatě, vzhledem k probíhající exekuci k odblokování účtu či ustání srážek ze mzdy nedochází a dojít nemůže, protože by tak mohla být zkrácena práva věřitelů. Zablokované prostředky po rozhodnutí o insolvenčním návrhu zašle plátce mzdy (příp. bankovní instituce) příslušnému subjektu. V případě zamítnutí nebo odmítnutí návrhu je zašle soudnímu exekutorovi, je-li schválen způsob řešení úpadku oddlužením, pak přímo dlužníkovi. Rozhodne-li však soud o prohlášení konkurzu, stává se právní mocí tohoto rozhodnutí osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce, a proto i deponované prostředky musí být vyplaceny jemu. Další fáze insolvenčního řízení, tedy fáze po vydání rozhodnutí o úpadku, ve které trvají jeho účinky, omezuje exekuční řízení podstatně výraznějším způsobem, nežli předchozí fáze, když podle § 140e IZ v tuto chvíli již nelze exekuci nejen provést, ale ani nařídit. Exekutor tak případné exekuční návrhy zamítne. Průběh řízení v již nařízených

Zákon č.294/2013 Sb. BLAŽEJ, Petr. Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1.1.2014. Komorní listy. 2014, č.2, s.11. 119 Ust. § 229 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. 117 118

53

exekucích se pak omezuje na pouhé zjišťování trvání účinků rozhodnutí o úpadku, zásadně však není možné postihovat majetek dlužníka, či jiný majetek náležející do majetkové podstaty, exekučními příkazy. Podle nové úpravy má insolvenční soud k zajištění dodržování všech stanovených omezení v případě, že je to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, pravomoc i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění exekuce v rozporu se zákonem stanovenými omezeními. Insolvenční soud může dokonce přijetí takového rozhodnutí zakázat.120 Lze tedy dovodit, že insolvenční soud bude nad exekučními soudy a soudními exekutory ve své podstatě vykonávat dohled na ochranu před nepřípustnými zásahy do insolvenčního řízení.121 Výjimku z výše uvedených omezení pro vedení exekuce při souběhu s insolvencí představuje § 409 odst. 2 IZ, který upravuje případ, kdy bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku oddlužením. Dle tohoto ustanovení lze po dobu, co trvají účinky schválení oddlužení, nařídit a provést exekuci těch pohledávek, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně, které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře však může exekuce postihovat pouze majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení. Praktický dopad této změny však bude zřejmě minimální, když § 418 odst. 1 písm. c) IZ stanoví, že vznikne-li dlužníkovi po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, je tato skutečnost důvodem pro zrušení oddlužení a prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, prakticky tak individuální vymožení dluhu skrze exekuci stejně nebude možné.122

4.4.2 Příkaz k úhradě nákladů exekuce a uplatnění nákladů v insolvenčním řízení Jak již bylo výše uvedeno, nesmí exekutor podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ po zahájení insolvenčního řízení činit žádné kroky, které by vedly k individuálnímu uspokojení věřitele, neboť je dána přednost kolektivnímu uspokojení v rámci insolvenčního řízení. Tato podkapitola se tak bude zabývat problematikou uplatňování Ust. § 109 odst. 6 insolvenčního zákona. BLAŽEJ, Petr. Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1.1.2014. Komorní listy. 2014, č.2, s.10. 122 BLAŽEJ, Petr. Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1.1.2014. Komorní listy. 2014, č.2, s.12. 120 121

54

nákladů exekuce v insolvenčním řízení skrze příkaz k úhradě nákladů exekuce a dalšími souvislostmi souběhu exekuce a insolvence. V souvislosti s uplatněním nákladů v insolvenčním řízení je důležité nejprve zmínit možnost přímého uspokojení nákladů exekuce při již zahájeném insolvenčním řízení rozhodnutím exekutora. Tento postup upravuje exekuční řád v § 46 odst. 7, jenž se týká situace, kdy exekutor v okamžiku zahájení insolvenčního řízení deponuje na svém účtu nějaké peněžní prostředky, jež exekucí dosud vymohl. Jde tedy o prostředky, které ještě nevyplatil oprávněnému. V takovém případě toto ustanovení stanoví povinnost exekutora tyto ještě nevyplacené prostředky vydat insolvenčnímu správci, avšak exekutor má možnost si z vymoženého plnění odečíst náklady exekuce. Podle dikce § 46 odst. 7 EŘ by tak exekutor mohl i v případě současně probíhajícího insolvenčního řízení rozhodnout o svých nákladech a uspokojit je. Velký zlom pro tuto úpravu však přišel s rozhodnutím Nejvyššího soudu,123 který doslovnou aplikaci předmětného ustanovení prakticky vyloučil. Podle Nejvyššího soudu § 46 odst. 7 EŘ přímo konkuruje ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) IZ, podle kterého mají věřitelé se stejným postavením v insolvenčním řízení rovné možnosti, přičemž podle NS je nezbytné mezi tyto věřitele počítat také soudního exekutora. V případě, že by exekutor vydal insolvenčnímu správci vymožené plnění ve výši zbylé po odečtení nákladů exekuce, došlo by k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce, tedy exekutora. NS pak dále judikoval, že „aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. řádu v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.“ Napříště je tak postup přímého uspokojení nákladů exekuce při již probíhajícím insolvenčním řízení vyloučen a exekutor dle NS musí pro uspokojení takovéto pohledávky podat přihlášku do insolvenčního řízení jako všichni ostatní věřitelé. Uvedené rozhodnutí tak má významný dopad na celou problematiku uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení, zejména pak na otázku způsobilosti příkazu k úhradě nákladů exekuce jakožto exekučního titulu pro účely přihlášení pohledávky exekutora.

123

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.

55

Otázkou uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení se doposud zabývaly odvolací soudy, avšak jejich rozhodování bylo velmi nesourodé. V dané problematice totiž neexistoval jednoznačný názor na to, zda lze nárok exekutora v insolvenčním řízení vůbec uplatnit. Nová judikatura Nejvyššího soudu124 by tento nesoulad měla odstranit. Důvodem rozporů ohledně uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení je nejasnost ohledně okamžiku vzniku tohoto nároku. Povinnost k náhradě nákladů exekuce totiž určí exekutor už ve vyrozumění o zahájení exekuce,125 avšak jejich konkrétní výši stanoví až příkazem k úhradě nákladů exekuce, přičemž ten není po zahájení insolvenčního řízení možné vydat, neboť by tím došlo k provedení exekuce, což § 109 odst. 1 písm. c) IZ vylučuje. Není tak jednoznačné, zda pohledávka exekutora na nákladech exekuce v případě, že o nich ještě nerozhodl vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce, vůbec existuje. Povinnost k náhradě nákladů exekuce vychází z procesního práva a má základ v samotné podstatě exekučního řízení, přičemž vznik takové povinnosti je všeobecně spojován už s vydáním pověření k provedení exekuce (dříve usnesení o nařízení exekuce), kterým se v podstatě návrhu oprávněného vyhovuje a čímž se tak stává úspěšným ve věci.126 Soudní exekutor je v podstatě honorován za samotné pověření k provedení exekuce, aniž lze dopředu předjímat konkrétní průběh exekučního řízení.127 Lze tedy dospět k závěru, že nárok exekutora na alespoň minimální výši odměny a náhrady hotových výdajů vzniká již jeho pověřením a nikoliv až vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tento závěr, ke kterému došel i NS ve výše citovaném usnesení, lze vyvozovat už z toho, že exekutor má nárok na odměnu i náhradu hotových výdajů i v případě zastavení exekuce, či sníženou odměnu dokonce pro případ, že provedením exekuce ani nebyl pověřen, když byl exekuční návrh zamítnut či odmítnut, případně bylo zastaveno exekuční řízení.128 Pokud má tedy v těchto případech exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce, byť ve snížené výši, tím spíš musí mít nárok na odměnu za řízení, které stále probíhá, ale ve kterém z důvodu zákonného omezení nemůže provádět žádné kroky k jeho

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Ust. § 44 odst. 3 písm. f) exekučního řádu. 126 TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 791. 127 Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007. 128 Ust. § 11 odst. 2 a 4 exekučního řádu. 124 125

56

provedení.129 Je tedy naprosto zřejmé, že nárok exekutora na náhradu nákladů exekuce nevzniká až vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce. Exekutor má tak právo jej uplatnit v insolvenčním řízení, a to i přestože v probíhající exekuci doposud ničeho nevymohl a bez ohledu na to, zda již vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce.130 V rozhodovací praxi soudů se však vyskytovaly i takové názory, že pohledávka exekutora musí být vymáhána na povinném až po skončení insolvenčního řízení, jelikož se na ni nevztahuje osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek v případě úspěšného oddlužení.131 Tento názor však již byl překonán, neboť je v rozporu se samotnou podstatou řešení insolvence oddlužením. Další sporný bod, kterým se odvolací soudy hojně zabývaly, byla otázka, zda je možné vnímat příkaz k úhradě nákladů exekuce jako exekuční titul, jenž může být vykonán v insolvenčním řízení. Nejvyšší soud132 judikoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce (nyní pravděpodobně s vyrozuměním o zahájení exekuce) „exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán.“ Senát 103 Vrchního soudu v Praze,133 je toho názoru, že tento však nemůže být vykonán jinde než právě v tom řízení, ve kterém byl vydán. Exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce neodpírá, když by ho exekutor měl vymoci po skončení insolvenčního řízení na oprávněném. Toto řešení je však v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu,134 který úhradu nákladů exekuce oprávněným, v případě absence zavinění, vylučuje. Senát 101 a 102 naopak rozhodoval135 ve zcela opačném duchu, když uplatnění pohledávky exekutora v insolvenčním řízení bez dalšího připouští. Sjednocení těchto nesourodých právních názorů a rozhodování by nyní mělo přinést již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodl, že pohledávka exekutora je způsobilá přihlášení do insolvenčního řízení, a to dokonce bez ohledu na to, zda již bylo o nákladech rozhodnuto v příkazu k úhradě nákladů exekuce či nikoliv, přisvědčil tak

KUBIZŇÁK, Jan. Uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení, jestliže nebylo v exekuci nic vymoženo. Komorní listy. 2014, č.3, s.11. 130 Blíže viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.2014, č.j. 102 VSPH 8/2014-29. 131 Viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.2010, sp.zn. 69 ICm 729/2010. 132 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007. 133 Viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2012, č.j. 103 VSPH 111/2012-29. 134 Blíže viz podkapitola 2.2.1. 135 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.10.2013, č.j. 101 VSPH 267/2013-70; usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2011, č.j. 102 VSPH 15/2011-49. 129

57

názoru, že pohledávka exekutora vzniká již samotným nařízením exekuce (vydáním pověření). Náklady exekuce tedy exekutor jako svoji pohledávku uplatňuje v insolvenčním řízení stejně jako ostatní věřitelé jejím přihlášením podle § 173 a násl. IZ. Byl-li již v exekučním řízení před zahájením insolvenčního řízení vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, který zároveň nabyl právní moci, je pohledávka exekutora vykonatelnou, v opačném případě ji přihlašuje ve spojení s vyrozuměním o zahájení exekuce jako přihlášku nevykonatelnou a má tak zhoršené postavení v případě jejího popření insolvenčním správcem.136

136

Ust. § 198 insolvenčního zákona.

58

Závěr Diplomová práce Příkaz k úhradě nákladů exekuce se podrobně zabývala tímto institutem, jakožto specifickým typem rozhodnutí soudního exekutora, kterým se rozhoduje o nákladech exekuce a také účastníků exekučního řízení. V souvislosti s tímto tématem bylo nutné se nejprve pro lepší vhled a pochopení této oblasti zaměřit na obecný výklad, týkající se základních pojmů, jež s exekučním řízením souvisí a jež byly v textu často užívány, ale také na srovnání soudního výkonu rozhodnutí a exekuce, které mělo za úkol čtenáři osvětlit, v jakých aspektech se tato řízení liší. Součástí obecného výkladu byl také popis pramenů exekučního práva, z kterých exekuce vychází a průběhu exekučního řízení, aby bylo možné se lépe zorientovat v časové souslednosti vydávání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Následně již byla práce věnována nákladům exekuce, rozhodování o nich a specifikům samotného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Institut příkazu k úhradě nákladů exekuce je speciálním rozhodovacím prostředkem užívaným výhradně v exekučním řízení, jímž exekutor rozhoduje o nákladech svých a účastníků řízení. Právní úprava tohoto institutu a také souvisejících aspektů je však v mnoha ohledech nedostačující a rozporná. Tuto situaci se snaží alespoň částečně kompenzovat bohatá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu, jež svými nálezy a stanovisky poskytují důležitá interpretační vodítka a mantinely. Přesto ani judikatura určité okolnosti týkající se příkazu k úhradě nákladů exekuce zatím jednoznačně nevyložila. Velmi zásadním problémem, který se problematiky příkazu k úhradě nákladů exekuce dotýká, je nedostatečná úprava soudního přezkumu tohoto rozhodnutí v rámci řízení o námitkách podaných účastníkem. Zákonodárce by měl jasně stanovit, do jaké míry je soud, jenž o námitkách rozhoduje, vázán jejich obsahem co do napadeného výroku i namítaných skutečností. Toto exekuční řád zatím neupravuje, ačkoliv by to bylo více než vhodné, neboť exekuční soudy nejsou při rozhodování v tomto ohledu ani zdaleka jednotné. Osobně bych se přikláněla k variantě přezkumu v plném rozsahu, zejména kvůli skutečnosti, že příkazem k úhradě nákladů exekuce rozhoduje exekutor o často značných zásazích do majetkových poměrů účastníků a také o své vlastní odměně, nadto dochází k přezkumu pouze na úrovni okresních soudů, zvýšená ochrana práv účastníků v podobě plného přezkumu by tedy byla více než žádoucí.

59

Vhodnou změnou by pak mohlo být i upuštění od striktního trvání na nemožnosti podat proti rozhodnutí soudu o námitkách opravný prostředek. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že o nákladech rozhoduje exekutor také usnesením o zastavení exekuce, nelze pominout fakt, že proti případnému rozhodnutí v odvolacím řízení týkajícího se tohoto usnesení (které navíc probíhá před krajským soudem), zákon podání opravného prostředku nevylučuje. Dochází tak k zjevné nesouměrnosti, když možnost podání mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí o nákladech exekuce přímo závisí na typu rozhodnutí, jímž bylo o nákladech rozhodnuto, tedy zda byly určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce či v usnesení o zastavení exekuce. Další nesrovnalosti, jichž se tato práce také dotkla, přináší vztah příkazu k úhradě nákladů exekuce a insolvenčního řízení, když dodnes není zákonem výslovně řešena otázka možnosti přihlášení pohledávky exekutora na nákladech exekuce do insolvenčního řízení. De lege ferenda by tak zákonodárce měl i s ohledem na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu do úpravy insolvenčního zákona promítnout ustanovení, ze kterého by jednoznačně vyplývalo oprávnění exekutora pohledávku na nákladech do insolvenčního řízení přihlásit. Odstranil by se tak do budoucna s konečnou platností rozpor mezi exekutory a insolvenčními správci, kteří pohledávky exekutora velmi často popírají, sjednotila by se také nejednoznačná judikatura. Velmi žádoucí změnou by byla také úprava § 89 EŘ týkající se náhrady nákladů exekuce při jejím zastavení z důvodu nemajetnosti povinného. Toto ustanovení je v současné podobě v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ačkoliv ten rozhodl, že je možné ho vykládat ústavně konformně ve spojení s další úpravou náhrady nákladů. Z mého pohledu je však toto rozhodnutí Ústavního soudu nešťastné, neboť exekutoři se judikaturou Ústavního soudu zpravidla neřídí a toto ustanovení si vykládají po svém v jeho doslovném a izolovaném znění (nikoliv tedy ústavně konformně), jelikož je to pro ně výhodnější. Stále se tak lze při zastavení exekuce setkat s ukládáním povinnosti k úhradě nákladů exekuce oprávněnému bez ohledu na jeho zavinění. Tento postup se díky vazbám mezi exekutory a oprávněnými zpravidla nevyskytuje ve vztahu k velkým věřitelům, ale spíše k těm, jež vymáhají pouze menší množství pohledávek, a tito se pak musejí bránit cestou odvolání. Přestože s právním názorem Ústavního soudu stran hrazení nákladů exekuce z důvodu jejího zastavení pro nemajetnost povinného úplně

60

nesouhlasím, považuji za vhodné, aby bylo změnou tohoto ustanovení dosáhnuto souladu s judikaturou ÚS, neboť při jeho aplikaci vznikají zbytečné soudní spory. Cílem předkládané práce byl popis všech aspektů právní úpravy týkající se příkazu k úhradě nákladů exekuce a jednotlivých nákladů obecně, se zaměřením na bohatou soudní judikaturu. Věřím, že se mi v práci podařilo nejen popsat současné sporné body a nejednoznačná místa v právní úpravě, stejně tak jako v judikatuře, ale i vysvětlit, proč dochází k tak častým interpretačním neshodám mezi exekutory, zúčastněnými stranami, ale i mezi zákonodárci, a jak by jim bylo možné předejít.

61

Seznam zkratek AT

advokátní tarif (vyhláška č. 177/1996 Sb.)

CEE

Centrální evidence exekucí

EŘ

exekuční řád (zákon č. 120/2001 Sb.)

ET

exekuční tarif (vyhláška č. 330/2001 Sb.)

IZ

insolvenční zákon (zákon č.182/2006 Sb.)

OSŘ

občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)

NS

Nejvyšší soud

ÚS

Ústavní soud

62

Seznam literatury a pramenů Monografie FIALA, Josef. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí. 1. vyd. Acta Universitatis Carolina. Praha: Univerzita Karlova, 1972, 122 s. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4.vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 312 s. ISBN 978-80-7380-233-2. HLAVSA, Petr, Radovan DÁVID a Michal KOJAN. Exekuční řád a zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí: poznámkové vydání s judikaturou podle stavu k 1. září 2013. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s.256. ISBN 978-80-87576-54-0 KASÍKOVÁ, Martina a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, 960 s. ISBN 978-80-7400-476-6. KURKA, Vladimír a Ljubomír DRÁPAL. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, 854 s. ISBN 80-7201-443-9. MACUR, Josef. Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 1998, 207 s. ISBN 80-7179-190-3. SCHELLEOVÁ, Ilona a Roman LAMKA. Exekuce v zrcadle právních předpisů. 1.vyd. Ostrava: Key Publishing, 2007, 114 s. ISBN 978-80-87071-36-6. TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2006, 864 s. ISBN 80-7179-789-9. WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 7. vyd. Praha: Linde, 2014, 624 s. ISBN 978-80-7201-940-3.

Odborné články a internetové zdroje BLAŽEJ, Petr. Změny v úpravě souběhu insolvenčního řízení a exekuce od 1.1.2014. Komorní listy. 2014, č.2, s.11. FIALOVÁ, Petra. Příkaz k úhradě nákladů exekuce. Komorní listy. 2014, č.3, s.28. HÁSOVÁ, Jiřina. Vztah exekučního a insolvenčního řízení. Komorní listy. 2012, č.1, s.13. KUBIZŇÁK, Jan. Uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení, jestliže nebylo v exekuci nic vymoženo. Komorní listy. 2014, č.3, s.11.

63

SVOBODA, Karel. K soudnímu přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce [online]. 2011 [cit. 15. 5. 2015]. Dostupné z: .

Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2006, sp. zn. 20 Cdo 1575/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3704/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2007, sp. zn. Pl ÚS 8/06. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.12.2003, sp. zn. 19Co 559/2003. Nález Ústavního soudu ze dne 21.1.2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09. Nález Ústavního soudu ze dne 29.7.2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08. Nález Ústavního soudu ze dne 22.1.2015, sp.zn. III.ÚS 2516/14. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2006, sp. zn. Cpjn 200/2005. Nález Ústavního soudu ze dne 12.5.2008, sp. zn IV. ÚS 2888/07. Usnesení Ústavního soudu ze dne 14.4.2006, sp. zn. III. ÚS 282/06. Usnesení Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04. Nález Ústavního soudu ze dne 15.1.2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07. Nález Ústavního soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. I. ÚS 1413/10. Nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2010, sp. zn. I.ÚS 923/10. Nález Ústavního soudu ze dne 18.2.2015, sp. zn. III. ÚS 3564/14. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.11.2006, sp. zn. 7 Co 2581/2006.

64

Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2007, sp. zn. II.ÚS 417/06. Nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. II. ÚS 336/05. Nález Ústavního soudu ze dne 16.1.2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.2010, sp. zn. 69 ICm 729/2010. Nález Ústavního soudu ze dne 6.6.2013, sp. zn. II. ÚS 1066/12. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.2014, č.j. 102 VSPH 8/2014-29. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2012, č.j. 103 VSPH 111/2012-29. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.10.2013, č.j. 101 VSPH 267/2013-70. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2011, č.j. 102 VSPH 15/2011-49.

Právní předpisy a související dokumenty Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Zákon č. 208/2009 Sb., daňový řád. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Zákon č. 485/2012 Sb., o dani z přidané hodnoty.

65

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Vyhláška č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vyhláška č.331/2001 Sb., o centrální evidenci exekucí. Vyhláška č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Vyhláška č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů. Vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Nařízení vlády č.595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení. Sněmovní tisk č.181 [online]. 2014 [cit. 2015-01-05]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Dostupný z WWW: . Senátní tisk č.331 [online]. 2014 [cit. 2015-15-05]. Praha: Senát Parlamentu České republiky. Dostupný z WWW: < http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?action=detail&value=3572>.

66

Shrnutí Diplomová práce Příkaz k úhradě nákladů exekuce popisuje nejpodstatnější aspekty exekučního řízení ve vztahu k jeho nákladům a rozhodování o nich, přičemž se detailněji zaměřuje zejména na příkaz k úhradě nákladů exekuce, jakožto specifický rozhodovací prostředek soudního exekutora. V první části se práce zabývá exekucemi v obecné rovině. Jsou zde osvětleny základní pojmy týkající se exekučního řízení, s kterými je dále v textu pracováno, představeny prameny exekučního práva a pro lepší pochopení následujících kapitol a nezbytný vhled je také stručně nastíněn samotný průběh exekučního řízení. Velký prostor je ve druhé části věnován samotným nákladům, o nichž exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce rozhoduje a jež jsou tak nezbytnou součástí výkladu. Jelikož jsou náklady exekuce, potažmo i účastníků řízení, velmi diskutovaným a aktuálním tématem, zabývá se jimi práce podrobněji, přičemž zohledňuje nejen právní úpravu, ale také bohatou soudní judikaturu ohledně jejich výše a náhrad. Třetí část pak popisuje samotnou oblast rozhodování o nákladech v exekučním řízení a zabývá se jednotlivými typy rozhodnutí exekutora, jimiž o nákladech rozhoduje v závislosti na způsobu skončení exekuce. Zabývá se tak nejen příkazem k úhradě nákladů exekuce, ale také další formě rozhodnutí exekutora o nákladech exekučního řízení, jímž je usnesení o zastavení exekuce. Blíže rozebírá jednotlivé opravné prostředky, jimž se účastník řízení může proti tomu kterému typu rozhodnutí bránit. Poslední část práce se pak zaměřuje na různá obsahová či interpretační specifika institut příkazu k úhradě nákladů exekuce. Konkrétněji rozebírá jeho jednotlivé náležitosti, možnosti jeho přezkumu a podmínky kladené na jeho vydání. Součástí je také popis uplatňování nákladů exekuce v insolvenčním řízení, ve kterém příkaz k úhradě nákladů exekuce hraje důležitou roli s ohledem na vznik a vykonatelnost pohledávky, přičemž se zaměřuje na příslušnou judikaturu, která má vzhledem k nejednoznačné právní úpravě zásadní rozměr, přestože však prozatím není příliš sourodá.

67

Summary Thesis Order to Pay Costs of Judgment Enforcement describes the most important aspects of judgment enforcement proceedings in relation to its costs and decisions about them, with focuses in more detail on the order to pay costs of judgment enforcement, as a specific mean of bailiff’s decision. The first part deals with the judgment enforcement in general. There are explained the basic concepts relating to enforcement proceedings, which the thesis deals with, presented sources of enforcement law and for a better understanding to these chapters and necessary insight, there is also briefly outlined the actual course of enforcement proceedings. The thesis in its second part deals with the costs that the bailiff decides about with order to pay the costs of judgment enforcement, which are therefore essential part of the paper. Since the cost of judgment enforcement are widely discussed as very hot topic, the thesis deals with them in a more detailed way, taking into account not only the laws but also the case law regarding the amount and its compensation. The third part describes the actual area of bailiff decisions of cost of judgment enforcement and deals with different types of decisions, which determines the costs, depending on how the judgment enforcement proceeding ends. It deals with not only the order to pay the costs of judgment enforcement, but also with other type of decision, which is the resolution to stop the execution. This part also analyzes particular legal remedies to appeal against those types of decisions. The last part focuses on the various substantive and interpretive specifics of order to pay costs of judgment enforcement. More specifically it discusses its particular requirements, the possibility of court review and the conditions of its issue. There is also included a description of the enforcement of costs in insolvency proceedings in which the order to pay the costs of judgment enforcement plays an important role with regard to its origin, focusing on relevant case law, which is crucial due to ambiguous legislation, although it is not very coherent.

68

Klíčová slova exekuce, náklady, příkaz

Keywords judgment enforcement, costs, order

Název diplomové práce v anglickém jazyce Order to Pay Costs of Judgment Enforcement