UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY A FILOSOFIE
Bakalářská práce Zámek Děčín ve 20. století
Autor: Petra Kotvová Vedoucí BP: Doc. PhDr. Jan Županič, Ph. D. Rok: 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedených podkladů. Souhlasím s jejím dalším využitím s podmínkou, že veškeré převzaté informace budou řádně citovány. V Kladně dne 20. 6. 2013 Petra Kotvová
Poděkování Mé poděkování patří doc. PhDr. Janu Županičovi Ph. D. za jeho rady, cenné připomínky a čas strávený nad mou prací. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Františku Šumanovi za vlídné přijetí a poskytnutí informací a projektové dokumentace.
Abstrakt Práce je zaměřená na historii zámku Děčín, jež se datuje od konce 10. století do současnosti. Mapuje stavební vývoj sídla za doby působení jednotlivých majitelů. Zvláštní důraz je kladen na události od počátku 20. století do roku 1991, konkrétně na prodej zámku československému státu, adaptaci objektu na kasárna a pobyt několika armád. Následující část práce se věnuje průběhu rekonstrukce zdevastovaného zámeckého areálu. Na závěr je uveden přehled současných kulturně – vzdělávacích programů, které zámek svým návštěvníkům nabízí.
This bachelor thesis focuses on Decin castle's history dating from the end of the 10th century to presence. The thesis maps a development of the mansion in eras of individual owners. A special emphasis is put on events from the beginning of the 20th century to 1991; namely the sale of the castle to Czechoslovakian government, transforming the object to military quarters, and residence of several armies. Following part of the thesis concentrates on the progress of a reconstruction of devastated castle grounds. The conclusion of the thesis mention introduces a list of current cultural - educating programs, which the castle offers to its visitors.
Obsah Úvod......................................................................................................... 7 1. Historie děčínského panství ................................................................. 9 1. 1. Páni z Vartenberka ..................................................................... 10 1. 2. Rytíři z Bünau ............................................................................. 11 2. Zámek ve vlastnictví rodu Thunů ....................................................... 14 2. 1. Příchod Thunů na děčínský zámek............................................. 14 2. 2. Raně barokní přestavba zámku .................................................. 16 2. 3. Zlatá éra děčínského panství...................................................... 19 3. Zámek v průběhu 20. století............................................................... 24 3. 1. Poslední Thunové na děčínském panství ................................... 24 3. 2. Vojska v zámeckém areálu ......................................................... 28 3. 2. 1. Československá armáda ..................................................... 28 3. 2. 2. Německý wehrmacht ........................................................... 30 3. 2. 3. Rozmezí let 1945 – 1968..................................................... 30 3. 2. 4. Sovětská armáda................................................................. 32 4. Rekonstrukce jednotlivých částí zámeckého areálu........................... 34 4. 1. Jihovýchodní nároží.................................................................... 35 4. 2. Východní a severní křídlo ........................................................... 36 4. 3. Severozápadní a západní křídlo ................................................. 37 4. 4. Jižní křídlo................................................................................... 38
4. 5. Jižní zahrady............................................................................... 40 4. 6. Růžová zahrada.......................................................................... 41 4. 7. Mariánská louka.......................................................................... 42 5. Současné využití děčínského zámku ................................................. 44 5. 1. Programy určené dětem ............................................................. 46 Závěr...................................................................................................... 48 Seznam literatury ................................................................................... 51 Seznam příloh........................................................................................ 55 Přílohy.................................................................................................... 56
Úvod Ve své bakalářské práci se věnuji zámku Děčín a jeho osudu ve 20. století. Z důstojného šlechtického sídla, jehož historie sahá až do 10. století, se postupně v důsledku pobytu několika armád stal prázdný zdevastovaný objekt hrozící zřícením. V roce 1991 zámek převzalo město Děčín, které se rozhodlo pro záchranu významné historické památky. V současnosti zámek opět tvoří kulturní a společenské centrum města. Práce je členěna do pěti kapitol, které jsou řazeny chronologicky. Počáteční kapitoly jsou věnovány historickému vývoji děčínského panství. Nejobsáhleji se zabývám dějinami zámku ve 20. století a následnou nevyhnutelnou rekonstrukcí. V poslední kapitole uvádím přehled současných akcí, které zámek svým návštěvníkům nabízí. V úvodu bych ráda zhodnotila použitou literaturu a zdroje. Prvním porevolučním dílem, které se věnuje tomuto tématu, je „Zámek Děčín“ od místní archivářky Mgr. Hany Slavíčkové. Kniha vyšla roku 1991 a na jejím konci autorka pokládá otázku, jaká je budoucnost zámku. Ta byla v té době opravdu velmi nejistá. Stejnojmenná kniha od Mgr. Františka Šumana vydaná roku 2007 působí optimističtěji, neboť tou dobou už probíhaly rekonstrukce a bylo jisté, že se zámek podaří zachránit. Velmi cenným zdrojem informací pro mě byla další kniha Mgr. Šumana, která byla vydána v rámci projektu „Inter arma silent musae“ a nese stejné jméno. Jedná se o jedinečnou sbírku dobových fotografií, pracně získaných informací a cenných vzpomínek pamětníků, které mapují více než sedmdesátiletý pobyt vojsk na zámku. Stejnému tématu se Mgr. Šuman věnuje také v pořadu Českého rozhlasu, jehož textovou verzi uvádím jako přílohu. Z internetových zdrojů chci vyzdvihnout webové stránky děčínského zámku, které obsahují velké množství informací o stávajících prohlídkách, připravovaných akcích a také o historii zámku a jeho postupné rekonstrukci. Projekty na rekonstrukci financované z fondů Evropské unie jsou veřejně dostupné na internetu. 7
Obyvatelé Děčína tak mohou sledovat, jak se obnova zámku vyvíjela a kolik finančních prostředků k tomu bylo zapotřebí. Svou prací se pokusím propojit historický vývoj zámku s jeho novodobým osudem, následnou rekonstrukcí a současným významem zámku. Zároveň bych chtěla ukázat možnosti, jak se dá využít historická památka takového
významu ve
výuce
o
regionálních dějinách.
8
1. Historie děčínského panství První zmínky o děčínském panství pocházejí už z desátého století. August Sedláček uvádí, že „…zakladatelem hradu za pradávných dob byl nějaký Dětoch, kterému se v domácnosti Děta nebo Dětka říkalo. Držitelé opanovali rody v Polabí od Ústí až po Perno bydlící a spojili je v knížectví Děcko, jehož obyvatelé se po hradu Děčané nazývali.“ 1 Odtud tedy pochází název Děčín. Roku 993 se objevují oficiální zmínky o děčínské provincii, ke které pravděpodobně náleželo dřevěné hradiště. Další písemná zmínka pochází z roku 1128. Kníže Soběslav zde nechal uvěznit svého soka, vlastního synovce, knížete Břetislava. Ten byl oslepen a na následky tohoto zranění zemřel. 2 Hradiště plnilo funkci pohraniční správní oblasti a mělo chránit Labskou vodní cestu. Zároveň zde bylo vybíráno clo ze soli, která sem byla dopravována vodní cestou ze Saska. Poloha hradiště byla strategicky umístěna na skalním ostrohu nad Labem, do kterého zde ústí řeka Ploučnice. Hradiště sloužilo jako přemyslovské správní sídlo a ve druhé polovině 13. století
bylo původní hradiště
přestavěno na
kamennou, vrcholně středověkou pevnost. Z této podoby hradu se však mnoho nedochovalo. 3 Ve druhé polovině 13. století byl v moci panovníka již pouze děčínský hrad a jeho nejbližší okolí. Aby posílil svou moc, nechal král Přemysl Otakar II. jižně pod hradem založit město Děčín. To se nacházelo na území dnešní Mariánské louky a první písemná zmínka o něm pochází z roku 1283. Umístění města v této oblasti bylo výhodné, protože ze severní strany bylo chráněno hradištěm, ze západu Labem a z jihu Ploučnicí. Název „Mariánská louka“ byl odvozen od tehdejšího kostela zasvěceného panně Marii. Ještě na počátku 15. století se tu konaly bohoslužby, poté zůstal kostel opuštěný a během 16. století byl zničen.4
1
Citace z: SEDLÁČEK 1998, s. 80 VANÍČEK 2007, s. 213 3 SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 22 4 SMETANA 1985, In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV., s. 253 2
9
1. 1. Páni z Vartenberka Na počátku 14. století, kolem roku 1305, získali za nejasných okolností děčínské dominium do dědičného držení páni z Vartenberka. Ti během vlády Lucemburků patřili k nejmocnějším a nejbohatším rodům v severních Čechách. Vartenberkové tedy získali kamenný hrad. Z něj udělali svou obytnou rodovou rezidenci. Vymohli si, aby se z královského města Děčín stalo město poddanské a získali tak nad městem rozhodovací pravomoc. Poté nechali město vystavět na severní straně zámecké skály. 5 Svou roli mohlo hrát také to, že původní město na Mariánské louce bývalo často ohrožováno rozvodněnou řekou. O tehdejší podobě hradu toho není příliš známo. Patřilo k němu předhradí, které bylo od hradu odděleno hlubokým příkopem vytesaným ve skále. Vedl přes něj padací most k bráně, která byla původně chráněna okrouhlou věží. Samotný hrad byl rozdělen na dvě části (přední a zadní, nebo horní a dolní), které od sebe také odděloval příkop, později nazvaný Orlí. Hned za příkopem byla vystavěna hradební zeď, ke které přiléhala čtyřhranná věž. Obě části hradu fungovaly v podstatě nezávisle na sobě. 6 Zikmund I. z Vartenberka se snažil bezohledně a za každou cenu rozšiřovat rodinný majetek. Hrad byl v době husitských válek podroben nájezdům a město bylo vypáleno. Zikmund se spojoval vždy s tou skupinou, která mu mohla přinést nějaký užitek, bez ohledu na náboženské přesvědčení či dřívější konflikty. Vedl boje se Sasy, Lužičany i Čechy. Při tažení s králem Albrechtem byl obviněn z připravované zrady a uvězněn v Jindřichově Hradci, kde byl v roce 1438 umořen hladem.
7
Jeho syn pokračoval ve výbojné politice podobně jako jeho otec. Přepadával okolní pevnosti a vedl četné, takzvané vartenberské války, 5
SLAVÍČKOVÁ – JOZA 2005, s. 8 Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Severní Čechy: Děčín. [online]. 25. 10. 2005. [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.hrady.cz/index.php?OID=2012 7 Genealogie - Z Vartenberka [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.genealogy.euweb.cz/waldstein/waldstein12.html 6
10
především s lužickým Šestiměstím. Jeho mnohaleté výboje ukončili jeho nepřátelé roku 1444, kdy se proti němu spojili do trestné výpravy. Děčín společně přepadli a hrad byl vypálen. Po roce 1478 nastalo období rozkvětu panství, které vlastnil Zikmund II. Vartenberský. Poslední z rodu Vartenberků se rozhodl z neznámých důvodů hrad prodat a v roce 1511 se hrad stal majetkem Mikuláše Trčky z Lípy. Ten rozšířil svobody a práva města (například právo várečné), takže rozvoj panství a celého Děčína úspěšně pokračoval. Mikuláš Trčka z Lípy ale zůstal na hradě pouze čtyři roky, poté se rozhodl k jeho prodeji. Jako první důvod je udáváno velké množství německého obyvatelstva a špatný systém cest, druhým důvodem ale bylo nevhodné umístění panství, které bylo příliš vzdáleno od jeho ostatního majetku. 8 Novými majiteli se stali páni ze Salhausenu, v jejichž vlastnictví se hrad nacházel v letech 1515 – 1534. Poté prodali hrad svému příbuznému Rudolfovi z Bünau. 9
1. 2. Rytíři z Bünau Rudolf z Bünau pocházel ze Saska, kde zastával úřad rádce a hofmistra na dvoře vévody Jiřího Vousatého. V průběhu 16. století se v Sasku začalo šířit luterství, ale Rudolf z Bünau zůstal i v této době oddaným katolíkem, stejně jako saský vévoda. Protože předvídal rozšíření luterství, rozhodl se pro zakoupení děčínského panství, které se nacházelo na území ovládaném katolickými Habsburky. To pro něj bylo strategicky velmi výhodné, protože Děčín se nacházel v blízkém sousedství jeho statků Weesenstein a Lauenstein na území Saska. Krátce po svém příchodu zahájil Rudolf z Bünau přestavbu původního hradu na renesanční zámek, a to především kvůli zvýšení komfortu svého bydlení. Nové sídlo mělo odpovídat způsobu života renesanční šlechty. Pevnostní charakter zámku zůstal zachován, jeho 8 9
SEDLÁČEK 1998, s. 83 SLAVÍČKOVÁ – JOZA 2005, s. 10
11
rozdělení na dvě části bylo posíleno výstavbou příčného křídla za Orlím příkopem. Během této rekonstrukce došlo k drobnějším úpravám starších paláců, hlavně jejich interiérů. Slavnostní rytířský sál byl v roce 1539 vyzdoben freskovou galerií zobrazující rodovou genealogii Bünauských. Ve své době to byla největší galerie šlechtického rodu v Čechách. Tento sál byl i s celou výzdobou bohužel zničen při poslední přestavbě z konce 18. století. V roce 2004 se ale podařilo díky nalezeným kopiím odhalit původní podobu sálu. 10 Bünauští rozvíjeli své ekonomické aktivity, skupovali pozemky, zakládali nové dvory, vysazovali chmelnice, vinice a ovocné sady a v neposlední řadě se zaměřili na obchod se dřevem, které prodávali především do sousedního Saska. To vedlo ke sporům s měšťany, jelikož hospodářství vrchnosti pro ně představovalo významnou konkurenci. Velký spor vypukl za vlády Güntera z Bünau v roce 1554, který vybudováním nových pivovarů ohrozil várečné právo měšťanů. Konflikty Bünauských a města pak vyvrcholily roku 1602, kdy měšťané podali stížnost císaři. Jindřich z Bünau město zbavil dříve udělených privilegií a uzavřel radnici. Měšťané spor rozhodnutím císaře definitivně prohráli a navrch jim byla vyměřena pokuta ve výši 600 kop míšeňských grošů. 11 Už Rudolfův nástupce a syn Günter z Bünau se odklonil od katolické víry svého otce a konvertoval k protestantství. To mělo pro celý rod později vážné majetkové důsledky. Po porážce stavovského povstání se Bünauští odmítli vrátit zpět ke katolicismu, svůj majetek rozprodali a z náboženských důvodů se vrátili zpět do Saska. Na dobu rytířů z Bünau ovšem v Děčíně zůstalo několik odkazů, například název jedné městské čtvrti – Bynov.
10 11
SLAVÍČKOVÁ – JOZA 2005, s. 29 SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 30
12
Odchodem
Bünauských
v roce 1628
nastává nová kapitola
v dějinách zámku. Majitelem se stal Kryštof Šimon z rodu Thunů, kteří zůstali vlastníky zámku až do konce třetiny 20. století. 12
12
ŠUMAN 2007, s. 5
13
2. Zámek ve vlastnictví rodu Thunů Historie děčínského zámku je neodmyslitelně spjatá s rodem Thunů, v jehož vlastnictví se zámek nacházel více než tři sta let. Thunové pocházeli původně z jižního Tyrolska, nejstarší zmínky o tomto rodě pocházejí už ze dvanáctého století. 13 Díky svým věrným službám na habsburském dvoře zastávali různé významné diplomatické, církevní a dvorské posty. Za tyto služby byli povýšeni roku 1605 na svobodné pány a poté roku 1629 na hrabata z Thunu a Hohensteinu. Hohenstein se nacházel v dolním Sasku a tento přídomek zůstal rodu zachován, i když panství na konci třicetileté války ztratili uzavřením Vestfálského míru.
14
Na české území se dostali díky třicetileté válce, získali zde velký majetek díky konfiskacím a zařadili se mezi tzv. pobělohorskou šlechtu. Později se ale stali významnými činiteli v oblasti hospodářské, politické i kulturní. Například František Thun zastával v průběhu devatenáctého století dvakrát funkci českého místodržícího a působil také jako ministerský předseda rakouské vlády. Thunové byli nuceni z finančních důvodů zámek v roce 1932 prodat československému státu. Po roce 1945 byl veškerý jejich zbylý majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů a většina rodových příslušníků žije od té doby v zahraničí.
2. 1. Příchod Thunů na děčínský zámek Prvním z rodu Thunů na děčínském zámku (tehdy samozřejmě hradě) byl Kryštof Šimon Thun. Byl členem řádu Maltézských rytířů a bojoval na straně habsburské monarchie proti Turkům a protestantům. Na území Čech se dostal na počátku třicetileté války, v roce 1627 obdržel Kryštof Šimon i jeho bratr Jan Cyprián český inkolát. 15 Sám Kryštof Šimon Thun zastával funkci nejvyššího hofmistra na dvoře císaře 13
GALANDAUER 2007, s. 6 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 15 ŽUPANIČ – STELLNER - FIALA 2001, s. 258 14
14
Rudolfa II. a později Ferdinanda II. 16 Obratně tedy využil náboženské a společenské
situace
v tehdejších
pobělohorských
Čechách.
Dne
2. 8. 1628 zakoupil od rytířů z Bünau panství Děčín a Blansko, k nimž přidal také své panství v Klášterci nad Ohří, a dále statky v Bynově, Jílovém a Schauensteinu. 17 Sám žil celý život v celibátu, takže po jeho smrti v roce 1635 dědictví získal jeho synovec Jan Zikmund Thun, který založil českou rodovou větev. Svůj majetek si ale příliš neužil, protože do dějin děčínského panství zasáhla probíhající třicetiletá válka. Během jejího trvání se na zámku vystřídalo několik různých armád. V letech 1631 1635 zámek obsadili Sasové, s nimiž se na chvíli vrátil i Rudolf z Bünau. 18 Domáhal se zpátky svého majetku, protože mu rod Thunů nedoplatil celou částku za koupi děčínského panství. Po podepsání Pražského míru v roce 1635 se ale Bünauští definitivně vrátili do Saska. Thunové jim dluh splatili až půl století od prodeje panství. 19 V roce 1639 obsadila
hrad
švédská
armáda,
která
Děčín
ovládala
až
do
roku 1648. Protože představoval významný bod na labské stezce, Švédové mohli tuto cestu kontrolovat a bezpečně tudy vyvézt válečnou kořist, například vzácné rudolfinské sbírky. Zůstali zde i po uzavření Vestfálského
míru
a
Děčín
opustili
až
v polovině
roku 1649.
20
Dlouhodobý pobyt cizích vojsk měl na panství i jeho okolí neblahý dopad, rapidně se snížil počet poddaných a oblast trpěla pleněním vojsk. V roce 1646 zemřel Jan Zikmund Thun a jeho majetek byl rozdělen mezi jeho osm synů. Pět z nich se vydalo na církevní dráhu: Jan Arnošt a Guidobald byli arcibiskupy v Salcburku, Václav biskupem v Pasově, Rudolf Josef biskupem v Seckau a František Zikmund byl významným členem řádu Maltézských rytířů. 21 Proto se bratři společně 16
SLAVÍČKOVÁ 1991, s. 5 SEDLÁČEK 1998, s. 85 18 ŠUMAN 2007, s. 6 19 BÍLEK 1882, s. 54 20 SEDLÁČEK 1998, s. 86 21 Genealogie - Thun. [online]. 20. 6. 2009 [cit. 2013-06-08]. Dostupné z: http://www.genealogy.euweb.cz/thun/thun4.html 17
15
domluvili na rozdělení rodinného majetku do tří celků – Děčín, Klášterec nad Ohří a Choltice. Děčínské panství připadlo v roce 1652 Maxmiliánu Thunovi,
který
se
díky
uskutečněné
přestavbě
stal
jednou
z nejvýznamnějších osobností historie děčínského zámku.
2. 2. Raně barokní přestavba zámku V roce 1671 byl z děčínského panství vytvořen fideikomis, který umožnil rodu Thunů, aby se mohl věnovat přestavbě svých sídel do takové podoby, která by odpovídala jejich společenskému postavení. 22 Maxmilián Thun byl velký milovník krásy, luxusu, společnosti a reprezentace. To vše se u něj snoubilo s uměleckým cítěním a smyslem pro vkus, takže právě on nechal vystavět architektonicky nejzajímavější prvky zámku, které zůstaly zachovány v podstatě až dodneška. Zároveň Maxmilián působil na dvoře císaře Leopolda I. a byl držitelem řádu zlatého rouna, který mu udělil španělský král Karel II. roku 1696. 23 Stavební úpravy, spadající do raného baroka, byly zaměřeny hlavně na exteriéry a blízké okolí zámku. Celkem tato první přestavba trvala třicet let. Jedním z nejvýraznějších prvků je tzv. Dlouhá jízda. Jedná se přístupovou cestu k samotnému zámku, která je dlouhá 292 metrů, široká 10 metrů a obklopují ji zdi dosahující výšky až 7,5 metru. Celkový dojem je umocněn tím, že zdi v horní části se postupně snižují a Dlouhá jízda je tak opticky ještě prodloužena. Vybudování cesty nebylo vůbec jednoduché, protože na daném místě se původně nacházela skála. Maxmilián však povolal horníky z blízkého okolí, kteří během šesti let skálu vylámali a vytvořili tak prostor pro zarovnání terénu, které bylo využito k vybudování přístupové cesty a dalších
22 23
zajímavých
prvků.
Dlouhá
jízda
patří
k nejoriginálnějším
SLAVÍČKOVÁ, 1991, str. 6 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1
16
zámeckým přístupovým cestám, o čemž svědčí fakt, že v celé Evropě nalezneme pouze asi dvě podobné. 24 Podél cesty byla založena okrasná zahrada, skládající se ze tří postupně se svažujících teras. Od roku 1881 se začalo tomuto místu říkat Růžová zahrada, protože zde byly vysázeny růže, které se tu mimochodem pěstují dodnes. Zahrada obdélníkového půdorysu je ohraničena podélně zdí Dlouhé jízdy, na západní straně se nachází sala terrena a na východě je zahrada zakončena glorietem s vyhlídkou.
25
Sala terrena je typickou součástí barokních zahrad. Jedná se o přízemní sál, který je otevřený do zahrady a měl sloužit k odpočinku majitelů. Děčínská sala terrena byla postavena po dokončení Dlouhé jízdy v roce 1672. Vnitřní prostor je vyzdoben stropní freskou od italského malíře Giuseppe Bragaglia z roku 1678. 26 Freska zobrazuje námět z řecké
mytologie. 27 Gloriet
byl
vyzdoben alegorickými
sochami
s antickým motivem. Petr Macek ve svém článku, zabývajícím se právě barokními přestavbami za dob Thunů, o Růžové zahradě napsal, že se jedná „nepochybně o jeden z vrcholných projevů barokního zahradního umění překračujících oblast severních Čech“ 28 Po náročné přestavbě okolního terénu a odstranění velké části skály za účelem získání prostoru pro Dlouhou jízdu a Růžovou zahradu označil Maxmilián Thun následně sám sebe v pamětním nápisu za „svrchovaného milovníka stavitelství, jemuž náklady ani domy nebyly překážkou, ba i sama skála ustoupila z místa.“ 29 V letech 1687-1691 byl k zámeckému areálu dostavěn kostel Povýšení sv. Kříže. Plnil účel zámeckého kostela a na jeho výstavbě nese velký podíl také Jan Arnošt Thun, mladší bratr Maxmiliána, který byl 24
ŠUMAN 2007, s. 7 SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 79 26 KASÍK 1985, In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV., s. 361 27 Pozn. Faethón, syn boha slunce Helia, si od svého otce vypůjčil sluneční vůz, ale díky své nerozvážnosti neovládl koně táhnoucí vůz a byl usmrcen bohem Diem 28 Citace z: MACEK 2009, In: Průzkumy památek 2009/I., s. 9 29 Citace z: SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 72 25
17
arcibiskupem v Salcburku. Aby měla šlechtická rodina snadný přístup ke kostelu, byl spojen se zámkem dlouhou krytou chodbou, která byla přistavěna k severní straně Dlouhé jízdy. 30 Původně byla tato chodba dřevěná, ale byla přestavěna a doplněna o vysoké arkády po požáru v roce 1749. Tato chodba vedla z přízemí glorietu v Růžové zahradě rovnou do kostela. 31 Mezi další výrazné prvky raně barokní přestavby patří nepochybně také zámecká konírna. Jedná se o velkou halu, která je podepřena dvěma řadami sloupů. Strop je tvořen křížovými klenbami s drobnými hřebínky. V nice se nacházela plastika koně v životní velikosti, který chrlil vodu do kašny pro napájení koní. V konírně se nacházelo celkem 23 stání pro koně. Bohuslav Balbín se ve svém díle o této konírně vyjádřil jako o svatyni pro koně. 32 Dodnes se vedou spekulace o jméně architekta celé přestavby a jejích jednotlivých částí. Některé prvky odkazují například na Johanna Bernarda
Fischera
z Erlachu,
ale
jeho
autorství
nebylo
nikdy
potvrzeno. 33 Zámek za dob Maxmiliána Thuna ovšem nebyl pouze reprezentativním obytným sídlem, měl také svou pevnostní funkci. U všech prvků, které zde v průběhu první přestavby vznikly, lze nalézt také obranný záměr. Propojení reprezentační a fortifikační funkce je složité a dává prostor pro různé výklady stavebních úprav. Gotický palác v západní části zámeckého areálu byl i přes barokizaci ponechán, jeho nejbližší okolí mu bylo přizpůsobeno. To mělo pravděpodobně zdůraznit starobylost sídla. Na konci Dlouhé jízdy byl prostor pro umístění děl, i když většímu útoku by asi odolat nedokázala. Na stranách Růžové 30
ŠUMAN 2007, s. 8 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 32 SLAVÍČKOVÁ 1991, s. 18 33 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 31
18
zahrady se nacházejí kamenné bašty z 16. století, které plnily obrannou funkci při vojenských operacích. Pevnostní prvky mají tedy spíše symbolický význam, ale fortifikační funkci celého areálu nelze od té reprezentativní zcela oddělit. 34 Jako poslední část barokní přestavby byla v roce 1723 vystavěna zámecká sýpka. Jejím architektem byl Kilián Ignác Dientzenhofer a je zdobena sochami Turka a rolníka od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Touto stavbou byla zakončena první velká přestavba děčínského panství, která trvala bezmála sedmdesát let. 35 Po smrti Maxmiliána Thuna se v držení Děčína vystřídali dva jeho synové.
Jan
František
Thun,
který
byl
držitelem
kláštereckého
fideikomisu, zdědil i Choltice a sloučil všechny tři majoráty do jednoho celku. Jeho syn Jan Josef Thun zdědil celý majetek roku 1732 a později ho rozdělil mezi své syny. Děčínské panství připadlo jeho synovi Václavu Josefu Thunovi. 36 Ve čtyřicátých letech 18. století se na zámku vystřídalo několik armád. Děčín byl zasažen slezskými válkami, válkou o rakouské dědictví, sedmiletou válkou a později také tzv. bramborovou válkou. Na zámku střídavě pobývala francouzská, pruská i císařská vojska. V roce 1778 byl zámek opět obsazen pruskou armádou a naplno se tak projevilo, že zámek nemá téměř žádnou vojenskou hodnotu. Proto budoucí panovník Josef II. při své návštěvě v roce 1779 Děčínu odňal pevnostní statut a rozhodl o výstavbě Terezína. 37
2. 3. Zlatá éra děčínského panství Václav Josef Thun zastával funkci císařského generála a jeho střídmý, vojenský duch se projevil v druhé, poslední přestavbě zámku. Ta
34
MACEK 2009, In: Průzkumy památek 2009/I., s. 7 - 10 SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 70 36 SEDLÁČEK 1998, s. 88 37 SLAVÍČKOVÁ 1991, s. 7 35
19
proběhla v letech 1786 – 1796. Díky zrušení pevnostního statutu se mohl Václav Josef Thun soustředit na modernizaci sídla zcela podle svých představ. Barokní prvky, vybudované za jeho předka Maxmiliána Thuna, byly zakomponovány do nové, klasicistní koncepce. Na průčelí západního křídla je možno dokonce nalézt nápis, který v překladu znamená: „Co praděd začal, od Václava Josefa dokončeno“. Přestavba byla dílem děčínského architekta Josefa Václava Kosche. Zámecké budovy byly zarovnány do jednotné výšky, sjednocena byla také jejich fasáda. Došlo k zasypání Orlího příkopu, na jeho místě byly zřízeny vinné sklepy. Stržení renesančního příčného křídla umožnilo vznik jednotného nádvoří, kde byla později zavedena parková úprava. Na západní straně byla vystavěna štíhlá hodinová věž, která tvoří novou dominantu zámku.
38
Průčelí vchodu z hlavního nádvoří do západního křídla zámku
ozdobil erb Václava Josefa Thuna, obsahující thunovský rodový znak. Thunové měli ve znaku „čtvrcený štít s červeným srdečním štítkem, přes nějž leží stříbrné břevno… První a čtvrté modré pole je přetnuto zlatým kosmým břevnem, třetí a čtvrté pole je polceno stříbrně a černě, vpravo s polovinou červeného orla, vlevo se stříbrným břevnem. Nad štítem stojí tři korunované turnajské přilbice. První s modro – zlatými přikryvadly nese dva modré buvolí rohy přetnuté zlatým břevnem, na pravém kosmo, na levé šikmo (původní rodový klenot). Na druhé přilbici s červeno stříbrnými přikryvadly vyskakuje červený jednorožec se zlatým rohem a s bílým pruhem přes prsa. Třetí přilbice s červeno – stříbrnými a černo – stříbrnými přikryvadly má v klenotu složena křídla. Spodní stříbrné, vrchní černé se stříbrným břevnem, mezi křídly vyniká polovina červeného orla (Königsberg – v thunovském znaku se užívá i jednoduchého křídla s obrazem druhého a třetího pole.)“ 39
38 39
ŠUMAN 2007, s. 12 Citace z: KASÍK 1985, In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV., s. 359
20
Bohužel během této přestavby byly nenávratně zničeny cenné gotické a renesanční prvky, např. středověká kaple sv. Jiří nebo sál s bünauskými freskami. 40 V roce 1796 Václav Josef Thun zemřel a až do roku 1808 zůstávalo panství v poručenské zprávě. Po dosažení dospělosti se panství ujal jeho syn František Antonín Thun. Během jeho působení došlo k významnému rozvoji zámku. I když děčínské panství přebíral zatížené mnoha dluhy, dokázal ho proměnit v dobře vydělávající hospodářství, které se stalo významným kulturním a společenským střediskem své doby. Byl velkým obdivovatelem Anglie, hledal v zahraničí inspiraci pro své hospodářské aktivity a nové způsoby pak zaváděl na svém panství. Podporoval místní sedláky a rolníky, propouštěl je z roboty a vyhlašoval pro ně soutěže, například v chovu nových druhů ovcí nebo v pěstování progresivních odrůd plodin. Podílel se na zavádění průmyslové výroby a zlepšení systému cest. František Antonín Thun se zajímal o rozvoj školství, nejlepší žáky zval na návštěvu do zámku.
41
V roce 1850 založil v Libverdě zemědělskou školu, která patřila k prvním svého druhu v Čechách. Rodina Thunů byla silně kulturně založená. Na zámek přijížděly významné české i zahraniční osobnosti té doby. Antonín Mánes vyučoval děti Františka Antonína Thuna kreslení a jeho bratr Josef zde namaloval několik děl inspirovaných okolím zámku. Jedním z nejvýznamnějších návštěvníků byl polský hudebník Fryderyk Chopin, který v Děčíně pobýval v roce 1835. Zde učil děti hraběte hře na klavír. Bližší vztah navázal s Josefinou Thunovou (zvanou Juža), které věnoval svůj valčík As dur, opus 34, č. 1, později nazvaný Děčínský. 42 Zámek se stal také
40
ŠUMAN 2007, s. 12 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 42 Pozn. Ráda bych zmínila i známého děčínského rodáka Miroslava Tyrše, který se narodil v roce 1832 jako syn hraběcího lékaře. Patřil mezi významné české osobnosti a je známý především jako zakladatel Sokola 41
21
místem mezinárodních politických setkání. Během krymské války v roce 1854 zde proběhlo jednání, kterého se zúčastnil rakouský císař František Josef I., pruský král Friedrich Vilém IV. a saský panovník Friedrich August II. To dokazuje vysoké postavení a uznání rodiny Thunů i děčínského zámku.
43
V dobách Františka Antonína Thuna došlo na panství pouze k drobným stavením úpravám. Tou nejvýraznější je zřízení velké knihovny, ve které Thunové shromáždili mnoho vzácných děl. Nacházel se zde například prvotisk Boccacciova Dekameronu z roku 1492. Sbírka byla bohužel rozprodána při prodeji zámku v roce 1932 a nikdy se nepodařilo ji opět obnovit v plném rozsahu. Významné proměny se ale uskutečnily v okolí zámku. Zámecká skála na západní straně byla proražena a v tomto místě vznikl tzv. tunýlek. V jeho blízkosti byla vystavěna řetězová lávka dlouhá asi třicet metrů, na jedné straně je zakotvena do jižní zámecké skály, druhá strana je upevněna nosným sloupem. Spojovala severní část zahrady s Mariánskou loukou a je zachována dodnes. 44 Velkou péči a nemalé finanční prostředky věnoval František Antonín Thun také zámecké zahradě. Byly zde vybudovány vyhřívané skleníky, ve kterých se dařilo exotickým rostlinám. Pěstovaly se tu například orchideje, kamélie, broskvoně, fíkovníky a ananasovníky. Svého vrcholu dosáhlo zámecké zahradnictví v dobách působení vrchního zahradníka Františka Jošta. V roce 1852 zde poprvé v celé Evropě rozkvetla Viktorie královská, největší leknín na světě. 45 Se svou manželkou měl František Antonín Thun dvě dcery a tři syny. Nejstarší z nich, František Filip podporoval české národní snahy, působil také ve Vídni se svým nejmladším bratrem Lvem na ministerstvu školství.
Po
sňatku
s dívkou
z měšťanské
rodiny
byl
vyloučen
z nástupnictví na Děčínský zámek, který tak získal jeho mladší bratr 43
ŠUMAN 2007, s. 15 SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 56 45 ŠUMAN 2007, s. 13 44
22
Friedrich. Nejmladší z bratrů, Lev Thun, byl výraznou osobností v dobách národního obrození. Spoluzakládal Matici českou, od roku 1849 působil jako ministr školství. Za své zásluhy byl v roce 1884 oceněn řádem Zlatého rouna. Prostřední z bratrů, Friedrich Thun, byl diplomatem a v letech 1859 – 1863 působil v Petrohradě jako rakouský velvyslanec. Na děčínské panství poté nastoupil jeho syn, František Thun. 46 Na řízení ekonomiky děčínského panství se spolupodílel už po smrti svého děda, a po smrti svého otce Friedricha v roce 1881 zámek zdědil. 47 S osobností Františka Thuna se dostáváme do další kapitoly dějin děčínského panství.
46 47
ŽUPANIČ – STELLNER - FIALA 2001, s. 262 GALANDAUER 2007, s. 29
23
3. Zámek v průběhu 20. století Během minulého století došlo v zámeckém objektu k zásadním změnám. Toto období můžeme rozdělit na tři etapy. Do roku 1932 byl zámek ve vlastnictví posledních Thunů, poté došlo k prodeji objektu československému státu. Už několik let předtím se zámek stal útočištěm vojsk, ale teprve po skončení 2. světové války se definitivně přestal brát ohled na památkovou hodnotu zámku. V roce 1968 byl celý objekt obsazen sovětskou armádou a úplně uzavřen pro veřejnost. Ve správě sovětských vojsk došlo bohužel k absolutní devastaci, jejíž rozsah se naplno ukázal až po odchodu armády v roce 1991. Tím se otevřela diskuse, jak se dá využít tak rozlehlý a zároveň zničený areál. Již v té době začala rekonstrukce, která trvá do dnešních dnů.
3. 1. Poslední Thunové na děčínském panství Už v roce 1881 zdědil zámek hrabě František Thun (1847 – 1916). Jednalo se o významnou osobnost české a rakouské politiky. Zastával rovnoprávnost Čechů a Němců na českém území, snažil se národnostní spory řešit rozumným kompromisem. Dvakrát zastával funkci českého místodržitele, a to v letech 1889 – 1896 a 1911 – 1915. V roce 1896 získal řád Zlatého rouna a roku 1898 byl jmenován rakouským ministerským předsedou. V tomto úřadu čelil protestům německé opozice, která požadovala odebrání privilegií udělených Čechům. Takovému nátlaku nedokázal čelit a v roce 1899 podal demisi. Za svou politickou činnost byl František Thun roku 1911 povýšen císařem Františkem Josefem I. do knížecího stavu, který byl dědičný pro prvorozeného syna. 48 První manželství s kněžnou Annou, rozenou Schwarzenbergovou, zůstalo bezdětné. Po smrti své první manželky se František Thun oženil s vdovou Ernestinou Wratislawovou, rozenou Thun – Hohensteinovou (z 48
ŽUPANIČ – STELLNER - FIALA 2001, s. 63
24
klášterecké rodové větve). Také tento druhý sňatek zcela vyhovoval šlechtickým sňatkovým pravidlům, takže jejich případný syn se měl stát dědicem děčínského fideikomisu. Jediným potomkem tohoto manželství však byla dcera Anna. Podle přísných dědických pravidel se tak dědicem celého panství po smrti Františka Thuna v roce 1916 stal jeho mladší bratr Jaroslav Thun. Rozhodnutím soudu získal také knížecí titul. 49 Ten se stal díky svému manželství s hraběnkou Marií Chotkovou švagrem následníka trůnu, Františka Ferdinanda d’Este, který měl k rodině Thunů velmi blízký a přátelský vztah. Po jeho smrti byli právě Jaroslav Thun se svou ženou ustanoveni opatrovníky osiřelých dětí Františka Ferdinanda. Děti vyrůstaly na děčínském zámku, v roce 1920 zde proběhla svatba nejstarší dcery Sofie. 50 Konec 1. světové války a první pozemková reforma těžce postihly děčínské hospodářství. Rodina přišla o velkou část majetku, což se výrazně projevilo na jejich příjmech, závislých hlavně na zemědělské a lesnické podnikatelské činnosti. Thunové se situaci snažili řešit prodejem nebo pronájmem zbylého majetku. Proto už během roku 1920 na zámek přišla československá armáda. Na základě zákona o válečných úkonech totiž mohla armáda zabrat vybrané objekty ke svému využití. Thunové měli na základě obdrženého přípisu od 1. 12. 1920 vojsku poskytnout celé přízemí děčínského zámku. To by pro rodinu znamenalo, že by musela obývat zámek společně s vojáky, protože patra byla vzájemně propojena schodišti a neexistovala možnost je od sebe oddělit. Jaroslav Thun se okamžitě obrátil na ministerstvo školství a národní osvěty, pod které tehdy spadala památková péče. Žádal o vyloučení zámku z vojenského záboru, přičemž poukazoval na historickou hodnotu objektu a umístění cenných sbírek, které by mohly být pobytem vojáků ohroženy. 49 50
GALANDAUER 2007, s. 189 Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 201306-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 Viz textová příloha č. 2
25
Ministerstvo tedy vyloučilo ze záboru zámeckou budovu, Thunové ovšem museli armádě poskytnout k obývání bývalou zámeckou sýpku. Za tento nucený pronájem měli podle smlouvy ročně obdržet částku 12 000 Kčs. Po schválení nového vojenského ubytovacího zákona se ale finanční podmínky pronájmu razantně změnily. Poplatek byl stanoven na 16 haléřů za vojáka a den, což ve výsledku znamenalo, že Thunové obdrželi přibližně polovinu původní sjednané částky. Podle tohoto zákona museli navíc jako majitelé objektu na vlastní náklady hradit opravy, které si vyžádalo opotřebení budovy. Po prvním roce pobytu armády dosáhly tyto náklady částky přes 40 000 Kčs. Před ubytováním vojska navíc byla provedena celková rekonstrukce sýpky za 350 000 Kčs. Tento vynucený pronájem byl tedy pro Thuny velice nevýhodný. 51 Po smrti Jaroslava Thuna v roce 1929 se dědicem zbylého majetku stal jeho nejstarší syn, František Antonín Thun. Byla mu ovšem vyměřena velmi vysoká dědická daň. Její zaplacení a zároveň spravování rozlehlého zámeckého areálu přesahovalo finanční možnosti rodiny. Československý
stát navíc
u Thunů uplatňoval
vysoké
52
daňové
nedoplatky, které se k 31. 1. 1931 vyšplhaly na 4 228 185,60 Kčs. Oprávněnost vyměřených daní byla ovšem sporná a Thunové se snažili soudní cestou dosáhnout jejich zrušení. Kromě dluhů vůči státu ale měli ještě finanční závazky u různých peněžních ústavů. 53 Jediné východisko ze složité situace tak představoval prodej zámku. Pro Františka Antonína nebylo jednoduché vzdát se sídla, které jeho rodině patřilo přes tři sta let. Jako první zájemce se nabízelo město Děčín, které v prostorách zámku zamýšlelo provoz muzea. Finanční prostředky města ovšem na koupi tak rozlehlého objektu nestačily, proto Thunové hledali jiného kupce. Na počátku 30. let 20. století František Antonín Thun s rodinou už na zámku příliš nepobýval, protože byly dokončeny opravy menšího 51
ŠUMAN 2010, s. 12 ŽUPANIČ – STELLNER - FIALA 2001, s. 264 53 ŠUMAN 2010, s. 12 52
26
rodinného sídla v Jílovém u Děčína. Přišel tedy s myšlenkou prodat zámek československé armádě k adaptaci na kasárna, protože se mu nedařilo nalézt jiného kupce. Hlavním problémem prodeje byly podmínky finančního vyrovnání. Kníže Thun prodej podmiňoval vyřešením sporných dlužních daní, čímž do celé transakce bylo zapojeno i ministerstvo financí. Zámecký areál chtěl prodat za 6 000 000 Kčs, protože přesně tolik peněz měla armáda připraveno na stavbu nových kasáren. Armáda ovšem nabídla pouze částku 4 000 000 Kčs, což vysvětlovala tím, že zámek nutně vyžadoval finančně nákladné stavební úpravy. Po složitých jednáních bylo dosaženo kompromisu a 14. 2. 1933 došlo k oficiálnímu uzavření kupní smlouvy. Stát snížil dlužnou částku za nedoplacené daně na 2 700 000 Kčs a Thunové odstoupili od řešení soudní cestou. Prodejní cena zámku byla ujednána na 4 750 000 Kčs. Z této sumy byl 1 500 000 Kčs použit na srovnání dlužných daní (zbylá dlužná částka byla srovnána převodem pozemků na Libverdě ministerstvu školství, ovšem mimo rámec této smlouvy). Zbytek peněz utržených prodejem padl na splacení thunovských dluhů u Anglo – československé banky a Československé banky Union. Po prodeji tedy Františku Antonínu Thunovi nezbyla žádná finanční hotovost, ale podařilo se mu touto cestou zbavit rodinu všech problematických závazků. 54 Při svém odchodu ze zámku si Thunové odvezli kašnu z hlavního nádvoří, anglický altán ze zámeckého parku, kachlová kamna z několika místností, některé dřevěné dveře i se zárubněmi a také asi dvě třetiny výsadby z Růžové zahrady a vnitřního nádvoří. Vzácný obsah knihovny, která čítala až 70 000 děl, byl rozprodán v několika aukcích. 55 Po roce 1945 přišli Thunové na základě Benešových dekretů o zbylý nemovitý majetek. Rodina opustila Československo a usadila se v Německu, kde dodnes žijí její potomci. I když v dnešní době zámek
54 55
ŠUMAN 2010, s. 14 ŠUMAN 2010, s. 92
27
nepatří do jejich vlastnictví, stále ho navštěvují a projevují zájem o jeho současnou rekonstrukci. 56 3. 2. Vojska v zámeckém areálu Období, kdy zámek sloužil k ubytování vojsk, trvalo dlouhých 71 let. Postupně se tu vystřídala československá armáda (během první republiky), německý wehrmacht (za 2. světové války), československá lidová armáda a od roku 1968 sovětská armáda. Poslední voják zámek opustil 14. 3. 1991. 3. 2. 1. Československá armáda Vyhlášení samostatného Československa přineslo i nutnost vybudovat schopnou armádu, která by dokázala nový stát ubránit. Vztahy se sousedními zeměmi byly problematické, proto se armáda zaměřila na vojenské zajištění hranic. Když byl 15. 1. 1920 zřízen první hraničářský prapor, stal se Děčín posádkovým městem. Problémem však bylo ubytování útvaru, protože v Děčíně chyběla vhodná budova, která by mohla být využita jako kasárna. Podle staršího rakouského zákona o válečných úkonech mohlo vojsko některé budovy obsadit, ale i přes využití této možnosti se nepodařilo dosáhnout jednotného ubytování posádky. Právě na základě tohoto zákona měli vojáci dostat k dispozici celé přízemí děčínského zámku. Tehdejší majitel Jaroslav Thun vyjednal u ministerstva školství vyjmutí zámku z vojenského záboru. Nakonec došlo k uzavření jistého kompromisu. Vojsko neobsadilo přízemí zámku, ale dostalo k dispozici bývalou zámeckou sýpku. 57 To ale nevyřešilo hlavní problém posádky – nejednotné ubytování na několika místech. Původně chtěla armáda nechat vystavět zcela nová kasárna na pozemku zemědělského statku v Libverdě. Ministerstvo školství ale zakoupilo část těchto pozemků pro účely vysoké školy 56
Děčín. In: Radio praha [online]. [cit. 2013-06-10]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/cestujeme/decin-1 57 Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 201306-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 Viz textová příloha č. 2
28
zemědělské, takže zbylé pozemky by pro potřeby kasáren nebyly dostačující. Vzhledem ke své tíživé finanční situaci přistoupili Thunové k prodeji zámku. Oficiálně byla kupní smlouva tedy uzavřena 14. 2. 1993, ovšem
se
zpětnou
platností.
Vojáci
totiž
zámek
přebrali
už
1. 10. 1932. Vyklízení thunovského majetku a cenných uměleckých sbírek probíhalo postupně. 58 České družiny, jak byl první hraničářský prapor 16. 5. 1932 pojmenován, přistupovaly k zámku s ohledem na jeho památkovou hodnotu. Zvenčí byl opatřen novým bílým nátěrem, který respektoval jeho původní vzhled. V dobrém stavu vojáci udržovali i okolí zámku, obzvlášť hlavní nádvoří a Růžovou zahradu. V sala terreně dokonce odhalili původní barokní freskovou výzdobu, kterou se podařilo dochovat až do současnosti. Sala terrena sloužila jako muzeum. Vojenské úpravy zasáhly z exteriérů nejvýrazněji jižní zahrady. Proslulé thunovské skleníky byly odstraněny, stupňovité uspořádání terasy vojáci zarovnali a na vzniklém prostoru zřídili betonovou nástupní plochu. Interiéry si vyžádaly větší úpravy. Vojenská posádka potřebovala zvýšit kapacitu sociálních zařízení, která byla zřízena v několika místnostech. Původní zámeckou kapli přebudovala armáda na kuchyň, což se dodnes jeví jako jeden z nejhorších zásahů. 59 Je důležité podotknout, že Děčín byl v této době městem s téměř 90% německých obyvatel. Umístění jednotek československé armády na děčínský zámek tedy místní nesli s nelibostí, dokonce došlo k několika vzájemným potyčkám mezi vojáky a německými obyvateli. Tyto napjaté vzájemné národnostní vztahy byly již tehdy předzvěstí nadcházejících historických událostí.
58 59
ŠUMAN 2010, s. 15 Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 201306-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 Viz textová příloha č. 2
29
3. 2. 2. Německý wehrmacht Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 musely „České družiny“ prostory zámku opustit, aby zde uvolnily místo pro vojáky wehrmachtu. Německé vojsko zde pobývalo až do konce druhé světové války. Zpočátku zde sídlily běžné jednotky, v roce 1941 je nahradila poddůstojnická škola. Z této doby se dochovaly i fotografie dokazující dobrý stav objektu. Podobně jako československá armáda si němečtí vojáci počínali s ohledem na památkovou hodnotu zámku. Německé obyvatelstvo Děčína navíc uvítalo, že německé jednotky na zámku vystřídaly československou armádu. Dokonce zde probíhaly akce pro veřejnost, které se konaly obvykle v Den Wehrmachtu. Návštěvníci si mohli prohlédnout interiéry zámku, vyzkoušet si střelbu z různých zbraní a ochutnat jídlo určené vojákům. 60 Během 2. světové války neprošel zámek žádnými zásadními stavebními úpravami. Ve sklepení byly zřízeny protiletecké kryty, původní oranžérie na jižních terasách byla přeměněna na vojenskou kantýnu. 61 Po skončení války se stal děčínský zámek místem věznění a mučení německého obyvatelstva. 3. 2. 3. Rozmezí let 1945 – 1968 Konec druhé světové války a nové státní zřízení přinesly zásadní změny i na děčínský zámek. Během prvních poválečných let na zámku sídlil pěší pluk „Jiřího z Poděbrad“. Jeho úkolem nebyla přímá ochrana státní hranice, ale případná mobilizace při vážném narušení hraničního prostoru. V říjnu roku 1949 ovšem tato jednotka zámek opustila a v průběhu následujícího roku a půl zůstal areál prázdný a nevyužívaný. 62 V první polovině 50. let sem byly umístěny jednotky pomocných technických praporů (zkratka PTP). Konkrétně v Děčíně sídlil 60. PTP a 62. PTP. 63 Oba prapory byly označeny jako „lehké“, vojáci tedy pracovali 60
ŠUMAN 2010, s. 40 ŠUMAN 2010, s. 99 62 ŠUMAN 2010, s. 49 63 BÍLEK 1996, s. 138 Pozn. 60. PTP byl založen 14. 4. 1951 a 1. 1. 1953 převeden na 60. Technický prapor, 62. PTP fungoval od 1. 10. 1951 a zanikl k 1. 1. 1954 61
30
především ve stavebnictví. Většina z nich ale nepobývala přímo na zámku. Zde se konal tzv. přijímač, po jehož absolvování se vojáci přesunuli na různá místa po celé republice, nejvíce vojáků z Děčína pracovalo až v Trenčíně. Ještě před příchodem jednotek PTP byly provedeny některé dílčí úpravy interiérů a také drobné nezbytné opravy, ale celkový stav zámku byl už tehdy nevyhovující. Pravděpodobně největším zásahem bylo využití prostor bývalé knihovny ke zřízení jídelny mužstva a zároveň výdejny stravy, sál rozdělila příčka na dvě části. 64 Po zrušení pomocných technických praporů byl na zámek ve druhé polovině 50. let umístěn 3. prapor 19. brigády pohraniční stráže. Tato jednotka zde pobývala až do svého zrušení roku 1966. 65 Hlavním úkolem pohraniční stráže bylo bránit hranice Československa a NDR před případnými emigranty, kteří se touto cestou přes NDR pokoušeli dostat do západního Berlína. V průběhu 50. let zámek výrazně zchátral. Na hlavním nádvoří a v Růžové zahradě se podepsala absence jakékoli údržby. Poslední větší zásahy na budově zámku se odehrály v dobách první republiky. Do zámku zatékalo špatně opravenou střechou, podmáčení bylo patrné i na fasádě. Na potřebné opravy chyběly finance. Ke špatnému stavu zámku přispíval i přístup vojáků. Například původní dřevěné dveře postupně natírali několika vrstvami emailové barvy. Došlo také k odstranění zbytků původního vybavení z dob Thunů (výzdoba, obrazy, kachlová kamna). Ta nejhorší kapitola v dějinách zámku následovala
s příchodem
sovětské
armády
do
Československa
v roce 1968. 66
64
ŠUMAN 2010, s. 104 Pohraniční stráž brigády a prapory PS 1951 - 1972. Klub českého pohraničí [online]. 20. 6. 2012. [cit. 2013-06-09]. Dostupné z: http://www.klubpohranici.cz/news/pohranicni-straz-brigady-a-prapory-ps-1951-1972/ 66 Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 201306-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 Viz textová příloha č. 2 65
31
3. 2. 4. Sovětská armáda Do Děčína byl umístěn 45. průzkumný prapor a 386. zdravotnický prapor, součásti 18. gardové motostřelecké divize sovětské armády
67
Ze
začátku znamenal příchod nových jednotek pro objekt jisté zlepšení. Stát přidělil vojákům finance na opravu střechy, částečně opravena byla fasáda na vnitřní i vnější straně. Jak se ukázalo, zlepšení nemělo dlouhého trvání. Již po krátké době potřebovala opravená střecha novou rekonstrukci, protože vojáci při různých opravách novou krytinu rozdupali. V roce 1981 si sovětská armáda stěžovala na neustálé zatékání vody do zámku. Okresní národní výbor Děčín při vyšetřování zjistil, že to bylo zapříčiněno nedůkladným zavíráním střešních otvorů. Velký zásah utrpěla Dlouhá jízda. Už od 50. let byla její statika nevyhovující, v 80. letech se nacházela v havarijním stavu. V letech 1983 – 1984 došlo k rozebrání jižní zdi a následnému zabetonování. Na vzhledu Dlouhé jízdy se také nenapravitelně podepsalo vybetonování příjezdové cesty. 68 Kurátor sbírkových fondů Mgr. František Šuman popsal mnoho detailů, které svědčí o devastaci objektu a bezohledném přístupu vojáků: „Když se třeba vojákům rozbily klasicistní dveře, nahradily je kovové, fresky byly přemalovány, skleníky v jižních zahradách srovnány se zemí a místo nich zde vyrostlo betonové nástupiště a garáže, odkud tekl olej. K čínskému pavilonu se vyhazovala stará munice, sklo i motory, v glorietu byl sklad čehosi, po čem je dodnes prosolený a odborníci netuší, co s tím. Horní brána měla ještě v 60. letech krásnou klasicistní mříž. Když se zavřela, vytvářela motiv slunce. Tu vojáci vybourali, protože jí nemohly projet transportéry. “ 69
67
Bratrská vojska za hranicemi sovětského svazu. [online]. 5. 1. 2003 [cit. 2013-06-08]. Dostupné z: http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovet.vojska/3.htm 68 ŠUMAN 2010, s. 114 69 Zámku v Děčíně říkali Sověti Žumpa, jeho oprava už trvá dvacet let. In: Idnes.cz cestování [online]. 29. 4. 2011 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/zamku-v-decine-rikali-soveti-zumpa-jehooprava-uz-trva-dvacet-let-phu-/po-cesku.aspx?c=A110429_1575797_usti-zpravy_alh
32
Svědectví pamětníků a pracovníků zámku, kteří se podíleli na jeho prvním otevření veřejnosti po mnoha letech, vypovídají o dalších pozůstatcích po sovětských vojácích. Sociální zařízení většinou nebyli zvyklí používat, proto fungující toalety zničili a místo nich používali díry v podlaze. Díky tomu se zámkem šířil odpudivý zápach a samozřejmě se dlouhodobé podmáčení zdí z rozbitých sociálních zařízení negativně podepsalo i na statice části zámecké budovy. 70 Součástí zámeckého areálu byly také dvě kašny vyzdobené sochami od významného pražského sochaře Václava Prachnera, zhotovené podle návrhu drážďanského dvorního architekta Christiana Friedricha Schurichta. Tyto dvě alegorické ženské postavy symbolizovaly řeky Labe a Ploučnici. Sovětským vojákům ale sloužily jako terče. Aby zamaskovaly poškození, natřeli sochu bronzovou barvou, zbytek sochy byl „vyzdoben“ různými emailovými barvami. Pokud se sochám odlomily jednotlivé části, hlavně ruce, vojáci se snažili je sami opravovat. Následkem mnoha amatérských oprav tak nakonec sochy místo rukou měly něco, co připomínalo neforemná chapadla. 71 Z uvedených příkladů je jasně patrné, že zámek prošel v období let 1968 – 1991 obrovskou devastací. Poslední vojáci oficiálně opustili objekt 14. 3. 1991, pár dní na to byl zámek otevřen pro veřejnost. Pamětníci této první návštěvy dodnes vzpomínají, jaké pocity v nich naprosto zničený zámecký objekt vyvolal. V této době se začalo diskutovat, jestli se dá areál vůbec zachránit a jaké je jeho další možné využití.
70
Zámku v Děčíně říkali Sověti Žumpa, jeho oprava už trvá dvacet let. In: Idnes.cz cestování [online]. 29. 4. 2011 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/zamku-v-decine-rikali-soveti-zumpa-jehooprava-uz-trva-dvacet-let-phu-/po-cesku.aspx?c=A110429_1575797_usti-zpravy_alh 71 Sovětská armáda změnila ruce soch na chapadla, zámek kašny opravuje. In: Idnes.cz - zprávy [online]. 24. 10. 2012 [cit. 2013-06-10]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/oprava-kasen-na-zamku-v-decine-d2b/domaci.aspx?c=A121024_1845068_usti-zpravy_alh
33
4. Rekonstrukce jednotlivých částí zámeckého areálu Po odchodu posledních vojáků na jaře roku 1991 se zámek nacházel
v dezolátním
stavu.
Město
Děčín
přesto
požádalo
československý stát o převedení zámku do svého vlastnictví. Převod se oficiálně uskutečnil 1. 1. 1991 na základě dohody o bezplatném převodu zámku z 13. 12. 1990. 72 Ani vedení města ovšem nemělo jasno v tom, jak naložit s tak rozlehlým a zároveň zničeným objektem. Stanovit předpokládaný finanční rozpočet oprav bylo velmi obtížné. Reálný odhad se
pohyboval
kolem
80 – 100
milionů
tehdejších Kčs. 73
Takové
prostředky ale město nemělo k dispozici, proto padlo rozhodnutí provést pouze nejnutnější dílčí opravy. V úvahu přicházel i prodej či pronájem zámku soukromému investorovi. Většina zájemců měla v plánu areál přebudovat na luxusní hotel. Některé návrhy na využití zámku jsou z dnešního pohledu mnohdy až úsměvné. Komplexní studie využití zámku, vypracovaná na počátku roku 1996 Ing. Arch. Alexandrem Gjuričem, počítá s využitím budovy nejen k reprezentativním a společenským, ale také ke komerčním účelům (provoz hotelu). Objevuje se zde návrh na vybudování výtahu, který by měl usnadnit přístup zvenčí do zámeckého areálu, aniž by bylo nutné využít přístup Dlouhou jízdou. 74 Návrh na zřízení tohoto venkovního výtahu nikdy zrealizován nebyl, což z dnešního pohledu můžeme hodnotit pouze kladně. Podle mého názoru by takovým zásahem bezprostřední
okolí
zámku
výrazně
utrpělo.
Plánované
využití
jednotlivých křídel zámku, navrhované v této studii, zůstalo v podstatě zachováno. Pouze jižní křídlo, zamýšlené původně jako hotel, nalezlo jiné uplatnění. Také od využití podzemních sálů za účelem provozování diskotéky se naštěstí odstoupilo. 72
ŠUMAN 2010, s. 87 Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 74 GJURIČ – Komplexní studie využití zámku, 1996 73
34
Zámek zůstal ve vlastnictví města Děčín, i když případný prodej soukromému majiteli nebyl vyloučený ani v 1. pol. 90. let. V průběhu let 1993 – 1995 byla provedena oprava střechy. Pravděpodobně se záměrem úspory nahradila klasické pálené tašky vláknocementová krytina. Ta sice imitovala vzhled původní střechy, ale svými technickými vlastnostmi nedosahovala ani zdaleka jejích kvalit. 75 Výběr nekvalitní střešní krytiny tak pouze urychlil havárii, která se stala impulsem pro celkovou důkladnou rekonstrukci celého zámeckého objektu.
4. 1. Jihovýchodní nároží V důsledku dlouhodobého podmáčení došlo v ranních hodinách dne 21. 3. 1996 ke zřícení části jihovýchodního nároží. Zdivo se uvolnilo v šířce asi 6 – 8 m a ve výšce několika pater. Na přilehlém, i když dosud neuvolněném zdivu bylo viditelné silné podmáčení a po důkladném průzkumu
se
ukázalo,
že
obdobné
poruchy
se
vyskytují
i
v severozápadním křídle zámku. Stav zámecké budovy byl označen jako havarijní. Bylo zjištěno několik příčin této havárie. Jednou z nich bylo špatné zavedení odpadního systému, které bylo způsobeno přístupem sovětských vojáků a devastací sociálních zařízení. Další příčinou pak byla nekvalitní střecha, která nebránila průniku vlhkosti a docházelo tak k dalšímu
podmáčení
zdiva. 76
Zřícení
jihovýchodního
nároží
se
pravděpodobně dalo zabránit, pokud by byly potřebné opravy provedeny včas. V každém případě tato situace ukázala, že podobná hrozba visí nad celým zámkem. Město tedy vyčlenilo finanční prostředky na záchranu významné historické stavby a začala hlavní fáze rekonstrukce, která trvá až do dnešních dnů.
75 76
GJURIČ 1996 Technická zpráva (statické zabezpečení havárie JV křídla), 1996
35
V roce 1996 byly také zahájeny opravy přístupové cesty (Dlouhé jízdy) a přístupových mostů, které trvaly až do roku 1999. V době trvání těchto hlavních oprav byl zámek uzavřen veřejnosti. 77
4. 2. Východní a severní křídlo Tyto části zámecké budovy se opravy dočkaly hned po dokončení prací na zříceném jihovýchodním nároží. Přístup při těchto prvních opravách se ale ukázal jako velmi necitlivý, protože nerespektoval historické detaily v interiérech. „Došlo například ke zbourání starobylého erbovního schodiště v severním křídle zámku. Původní podoba tohoto prostoru tak už nemůže být obnovena. A takových zásahů tady bylo provedeno několik,“ uvedl Mgr. František Šuman. 78 Oprava východního a severního křídla probíhala v letech 1997 – 2001 a dnes se tyto prostory využívají pro potřeby státního okresního archivu, konkrétně jeho děčínské pobočky. Kanceláře archivu a části fondu ovšem byly na zámek přestěhovány už na konci roku 1998. 79 V současné době jsou v této části zámku umístěny také stálé expozice Oblastního muzea v Děčíně. Jedná se o expozice „Zámek v proměnách doby“, mapující jeho historický vývoj od 15. století až po odchod sovětských vojsk, dále sbírku „Umění baroka“ a výstavu zbraní s názvem „Zámecká zbrojnice“ (pro tuto expozici je skutečně využita původní zbrojnice). 80
77
Koncepce využití západního a severozápadního křídla děčínského zámku [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mmdecin.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/koncepce_zamek.pdf 78 Citace z osobního rozhovoru dne 30. 4. 2012 79 Historie archivu SokA Děčín. In: Státní oblastní archiv v Litoměřicích [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.soalitomerice.cz/content/historie-archivu-soka-decin 80 Muzejní expozice na děčínském zámku. Oblastní muzeum v Děčíně [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://muzeumdc.cz/articlesection/stale-expozice-na-zamku/9/0/0
36
4. 3. Severozápadní a západní křídlo Rekonstrukce západní části zámku přímo navázala na předchozí stavební práce a probíhala v letech 2002 – 2004. V západním křídle se podařilo obnovit mnoho původního vybavení, například dveře, parkety, dřevěné obložení stěn nebo malířskou či štukovou výzdobu. 81 Na vnitřní straně severozápadního křídla se nachází nádherné sluneční hodiny s latinským nápisem „Me sol vos umbra regit“, což v překladu znamená „mně slunce, vám stín vládne“. Součástí západního křídla je také ozdobné dvorní průčelí zámku, kam se nedávno vrátil restaurovaný erb Václava Josefa Thuna, autora klasicistní přestavby zámku. Jedná se o úplný rodový erb, který je od ostatní heraldické výzdoby zámku výjimečný tím, že na korunovaných přilbicích s přikryvadly se nacházejí tři plastické klenoty. Před restaurací byl pískovcový erb ve velmi špatném stavu, drolil se a padaly z něj kusy velikosti vlašského ořechu, což bylo vzhledem k umístění erbu nad vchodem do západního křídla pro návštěvníky nebezpečné. Oprava téměř 600 kg vážícího kamenného erbu nebyla jednoduchá. Správa zámku získala na jeho obnovu 217 000 Kč od Ministerstva kultury (v rámci programu „Podpora obnovy nemovitých kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností“). Erb byl sesazen ze svého místa a převezen do ateliéru, kde byl pod tlakem napuštěn zpevňující látkou, která zcelila pískovec hluboko v jeho struktuře. Také zde byly zhotoveny nové klenoty z umělého kamene. Byla obnovena původní barevnost erbu a došlo k doplnění kovových detailů na některých jeho místech. Po několika měsících restaurátorské práce byl erb navrácen na své původní místo. 82 Dnes je v přízemí západního křídla umístěna hlavní zámecká expozice a prohlídková část, první patro nabízí prostory pro různé 81 82
ŠUMAN 2007, s. 18 Na průčelí zámku se vrátil opravený erb. In: Zámek Děčín [online]. 13. 6. 2012. [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/na-pruceli-zamku-se-vratilopraveny-erb
37
společenské a kulturní akce, např. svatby, předávání maturitních vysvědčení apod.
4. 4. Jižní křídlo Nejrozlehlejší a nejreprezentativnější prostory zámku, tedy jižní křídlo, se opravy dočkalo až jako poslední část budovy. Rekonstrukce proběhla v letech 2010 – 2012. Kolaudace jižního křídla proběhla 17. 4. 2012. Celkové náklady činily 181 453 787 Kč, z toho 146 757 526 Kč bylo poskytnuto z fondů Evropské unie, zbylou část nákladů financovalo město Děčín ze svého rozpočtu. V prostorách jižního křídla bylo zachováno prostorové členění všech místností, podařilo se obnovit např. části malířské výzdoby. Zároveň se povedlo do objektu citlivě zabudovat výtah, který tak umožňuje návštěvníkům bezbariérový přístup. Významnou součástí je tzv. velký sál, který Thunové využívali jako prostory pro svou proslulou knihovnu, vojáci ho pak adaptovali na jídelnu a později tělocvičnu. V současnosti je sál užíván jako kongresový, pořádají se zde významné společenské události. V patře pod velkým sálem se původně nacházelo barokní divadlo, nyní je tam zřízen prostor pro restaurační zařízení. V jižním křídle bude pokračovat zámecká expozice, správa zámku se snaží o postupné vybavení místností dobovým nábytkem.
83
Město Děčín současně s kolaudací poslední části opraveného zámeckého areálu zveřejnilo finanční bilanci. Děčínský radní Valdemar Grešík uvedl, že od roku 1991 až do jara roku 2012 stály opravy zámku přes 688 000 00 Kč. 84
83
Jižní křídlo děčínského zámku se probudilo k životu. In: Integrovaný plán rozvoje města Děčín [online]. 18. 5. 2012. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://iprm.mmdecin.cz/iprm-2007-2013/zona-centrum/zamek-decin/226jizni-kridlo-decinskeho-zamku-se-probudilo-k-zivotu 84 Do zámku padají stovky milionů korun. In: Okres Děčín.cz [online]. 18. 4. 2012 [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.okresdecin.cz/index.php/decinsko/58-zamek-decin-miliony
38
Velkou zajímavostí jsou archeologické nálezy, které byly učiněny v souvislosti s rekonstrukcí tzv. anglických dvorků před průčelím jižního křídla. Z těchto míst pronikala vlhkost do sklepů zámecké budovy. Při prováděných pracích archeologové narazili na části původního zdiva a rozhodli se odkrýt větší část okolí nálezu. Mgr. Petr Lissek, vedoucí průzkumu z ústavu archeologické památkové péče v Mostě, popsal detaily nálezů: „Byla objevena vlastně řada historických zdiv v průběhu rekonstrukce, a v současné době se archeologický výzkum soustřeďuje na prostor takzvaného horního hradu, který odděluje tu hradní dispozici mohutným orlím příkopem, a dokumentujeme zdiva masivní hranolové věže s točitým schodištěm, a pozůstatky hradby. Odkrýváme vlastně realitu na konci středověkého období a na začátku raného novověku. Kromě několika málo pozůstatků gotické části hradu objevujeme především tu jeho renesanční podobu. V podstatě pod povrchem současného nádvoří se zhruba ve dvou a půl metrech hloubky dostáváme na velmi pěknou čedičovou dlažbu, která tvořila povrch horního nádvoří. A v této dlažbě zjišťujeme poměrně velmi dobře dochované, až metr vysoké zdivo, které patří tomu příčnému křídlu. Nejedná se pouze o pozůstatku hradby a pozůstatku příčného křídla, ale i o pozůstatky masivní schodišťové věže. Lze říci, že archeologický výzkum přináší určitá překvapení. Ta překvapení právě spočívají v tom, v jaké velké míře a v jak dobrém stavu se dochovaly pozůstatky té renesanční architektury. “ 85 Archeologický
výzkum
s sebou
přináší
jistá
omezení
pro
návštěvníky, ale pracovníci zámku využili mimořádných nálezů a prezentovali
je
veřejnosti.
Dne
18. 7. 2009
byly
uskutečněny
komentované prohlídky archeologických nálezů. Zájem děčínských obyvatel byl velký, dokonce navrhovali, aby objevená odkrytá věž byla
85
Citace z: Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1
39
prezentována pod sklem jako součást stálé expozice. To samozřejmě není možné hned z několika důvodů, především kvůli ochraně samotné památky. Naleziště bylo tedy po řádném zdokumentování opět zasypáno. 86
4. 5. Jižní zahrady Úplně původně se zde nacházely zámecké vinice, v průběhu 18. století zde vznikly okrasné barokní zahrady a krásný čajový pavilon, někdy nazývaný také čínský. S nástupem 19. století byly jižní terasy velmi reprezentativní částí zámeckého komplexu. Nacházely se zde proslulé thunovské skleníky. Během působení vojsk byl prostor před barokním čajovým pavilonem vybetonován a upraven na vojenské nástupiště. V roce 2005 došlo ke zřícení opěrné zdi horní terasy, byl proto proveden průzkum této oblasti, při kterém byly nalezeny relikty vyhřívaných skleníků. 87 Město Děčín v současnosti usiluje o obnovu zámeckých zahrad a vytvoření atraktivního místa pro volnočasové aktivity svých obyvatel. V rámci projektu „Revitalizace zámeckých zahrad a parku na Mariánské louce“ se od ledna roku 2011 provádí rekultivace jižních teras. Před čajovým pavilonem budou instalovány lavičky a odpadkové koše, dojde k odstranění betonových vrstev a také bude vybudováno nové schodiště z jižní a severní strany zahrad. 88 Nedílnou součástí jižních zahrad je zmíněný čajový pavilon. Jedná se
o
barokní
letohrádek
nepravidelného
půdorysu
pocházející
z roku 1737. Na průčelí pavilonu se nachází dvě ženské busty od sochaře Antonína Löfflera. Vnitřní sochařská výzdoba představuje alegorie jitra, poledne, večera a noci. V interiéru se částečně dochovala 86
Archeologické nálezy na zámku v centru pozornosti. In: Zámek Děčín [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/archeologicke-nalezy-nazamku-v-centru-pozornosti 87 PODROUŽEK – Elaborát nálezové zprávy, 2005 88 Revitalizace parku na Mariánské louce a zámeckých zahrad. In: Integrovaný plán rozvoje města Děčín [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://iprm.mmdecin.cz/iprm-2007-2013/zona-centrum/park
40
fresková výmalba od Zachariase Jana Zimmera, kterou bude možné restaurovat. 89 Po zřízení vyhřívaných skleníků byl čajový pavilon užívaný jako sklad nářadí a obydlí zahradnických pomocníků. Jeho postupná devastace
nastala
během
působení
armád,
obzvlášť
po
roce 1968. Vojáci využívali pavilon jako sklad olejů a autodílnu. Z dochovaných fotografií je patrné, že okrasné vstupní dveře odstranili a namísto
nich
nainstalovali
plechové
dveře
a
dozdili
vchod.
Předpokládané dokončení revitalizace jižních zahrad je stanoveno na červenec roku 2013. V blízkosti jižních zahrad se nachází také bývalá zámecká sýpka, která byla v roce 1995 rekonstruována a dnes slouží jako vysokoškolská kolej pro studenty ČVUT v Děčíně.
4. 6. Růžová zahrada Vlastní prostor zahrady vyžadoval spíše zahradnické úpravy. Po odchodu armády byla obnovena výsadba růží. Alegorické sochy, které zdobily gloriet, byly restaurovány a nyní se nacházejí v prostorách sala terreny, která slouží jako pokladna pro vstup Růžové zahrady. Na původní místa soch byly umístěny jejich kopie, což chrání originály soch před nepříznivými povětrnostními vlivy. Krytá spojovací chodba vedoucí z přízemí glorietu do kostela Povýšení sv. Kříže se nacházela v 90. letech podobně jako zbytek zámku ve velmi špatném stavu. Původní krov ze dřeva nahradila ocelová konstrukce, podlahová krytina byla vytrhaná. Dnes už je spojovací chodba přístupná návštěvníkům jako součást prohlídkového okruhu s výkladem. V současné době je Růžová zahrada s oblibou využívána jako místo konání svatebních obřadů, pořádají se zde také koncerty a jiné kulturní události. 89
SLAVÍČKOVÁ 1997, s. 70
41
4. 7. Mariánská louka Ve druhé polovině 13. století a ve 14. století se na území Mariánské louky nacházelo město založené Přemyslem Otakarem II. Za dob vlády pánů z Vartenberka bylo tehdejší město Děčín přesunuto na severní stranu zámecké skály, ale důkazy o původním osídlení zde zůstaly zachovány. V 19. století zde František Antonín Thun nechal zařídit anglický park, který byl nedílnou součástí zámeckého areálu. V roce 1938 se začalo s výstavbou budovy dnešní polikliniky a během stavebních prací byly učiněny archeologické nálezy, které dokazovaly umístění středověkého města Děčín z 13. a 14. století právě na Mariánské louce. 90 V letech
1948 – 1949
bylo
v těchto
místech
vybudováno
koupaliště, později doplněné ještě o autokemp. Koupaliště ale bylo zcela zničeno povodní v roce 2002. To rozpoutalo vleklou diskusi, zda má na Mariánské louce vzniknout nový plavecký areál, protipovodňová zábrana či městský park. Občanské sdružení Iniciativa pro děčínský zámek tehdy v komunální politice prosadilo, že zde bude vytvořen nový zámecký park. V roce 2007 došlo k odstranění zbytků koupaliště a proběhl nový archeologický průzkum, který odhalil pozůstatky několika kamenných měšťanských domů z 13. a 14. století. Později zde bylo vysazeno několik desítek stromů. Mariánská louka je dnes uznávána jako výjimečná archeologická lokalita. 91 Velmi mě zaujala myšlenka prof. arch. Václava Girsy, že celý areál děčínského zámku je unikátní památkou nadregionálního významu. Proto je velmi důležité chránit dochované historické detaily a při opravách používat tradiční řemesla a materiály, i když se jedná finančně náročnější způsob rekonstrukce. „Jestliže budeme k památce přistupovat jako 90 91
SMETANA 1985, In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV. s. 254 Děčínsko - podmokelská vlastvědná společnost: Iniciativa pro děčínský zámek [online]. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.idzka.cz/index.html
42
k novostavbě, například s použitím průmyslových omítek, plastových oken, typizovaných detailů, soudobých konstrukcí, pokud ji sevřeme do kazajky veškerých možných stavebních norem, zcela ji zbavíme hodnoty. Z cenné památky se stane nezajímavá, banální stavba bez jakékoli vypovídací schopnosti a poetiky historického díla“ s ohledem děčínského
na
památkovou
zámku
hodnotu
uplatňován,
objektu
obzvláště
92
Tento citlivý přístup
je
během
při
rekonstrukci
posledních
let
probíhajících oprav.
92
Citace z: O rekonstrukci spojovací chodby. In: Zámek Děčín [online]. 3. 9. 2009 [cit. 2013-06-12]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/o-rekonstrukci-spojovacichodby
43
5. Současné využití děčínského zámku Po více než dvacet let trvající rekonstrukci se stal zámek opět reprezentativním areálem a kulturním centrem města. V této závěrečné kapitole shrnuji současné využití zámeckých prostor i aktuální dění týkající se zámku. Zároveň se zaměřuji na programy připravované pro dětské návštěvníky. Významnou roli v obnově zámeckého komplexu hrálo občanské sdružení „Iniciativa pro děčínský zámek“, založená v roce 2000. Jejími členy jsou mimo jiné pracovníci zámku a státního okresního archivu. Původním cílem byla pouze obnova zámku, dnes se toto občanské sdružení zabývá péčí o památky, vydáváním vlastivědných publikací zaměřených na Děčínsko či organizací kulturních akcí. Od ledna roku 2013 je sdružení přejmenováno na Děčínsko – podmokelskou vlastivědnou společnost. 93 V severním křídle zámku je umístěn Státní okresní archiv Děčín. Oproti minulosti se tak pobočka archivu nalézá v důstojném prostředí. Ve východním křídle jsou umístěny stálé expozice Oblastního muzea v Děčíně. Západní křídlo je využíváno k reprezentačním společenským událostem, je zde také umístěna hlavní zámecká expozice. V jižním křídle jsou zrekonstruované prostory pro koncerty a plesy, v budoucnosti zde nalezneme rozšíření hlavní expozice. Nově se zde nacházejí také ubytovací
prostory – pokoj
a
apartmán.
Zámek
nabízí
svým
návštěvníkům dva prohlídkové okruhy, které je možno spojit v jeden velký. Už v létě tohoto roku by se obyvatelé Děčína měli dočkat otevření opravených jižních zahrad. Nedílnou součástí zámku se stala kavárna „Na cestě“, umístěná v přízemí východního křídla. Jedná se o tzv. tréninkovou kavárnu palačinkárnu,
93
která
zaměstnává
osoby
s mentálním
i
tělesným
Děčínsko - podmokelská vlastvědná společnost: Iniciativa pro děčínský zámek [online]. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.idzka.cz/index.html
44
postižením a poskytuje jim zkušenosti pro další úspěšné zařazení na trhu práce. Kavárna je podporována Evropským sociálním fondem EU a je v provozu i v zimních měsících. 94 V minulosti na zámku proběhlo několik úspěšných, tematicky zaměřených výstav. Jednou z nich byla výstava „Inter arma silent musae“, což v překladu znamená „ve válce múzy mlčí“. Projekt probíhal od 23. 10. 2008 do 31. 12. 2009 a jeho cílem bylo přiblížit návštěvníkům dobu, kdy na zámku pobývaly armády. Součástí bylo také pět víkendových programů připravovaných ve spolupráci s vojenskými kluby, během kterých se uskutečnily přehlídky vojenské techniky. Po skončení výstavy byla vydána stejnojmenná kniha, která shrnuje poznatky získané v rámci tohoto projektu. Již několik let probíhají „Zámecké podvečery s hudbou“, které se konají v letním období a nabízejí zájemcům koncerty vážné hudby vždy v jiných prostorách zámeckého areálu, včetně kostela Povýšení sv. Kříže. Velmi oblíbené jsou u návštěvníků noční zámecké prohlídky, při kterých je pro ně připraven každoročně tematický program. Tyto prohlídky se od těch běžných liší nejen denní hodinou, ale především speciálním divadelním představením. Další projekt je výsledkem
spolupráce
Weesenstein
a
nese
děčínského název
zámku
„Zámecké
a
saského
interiéry
panství
v Čechách
a
Sasku“. Nabízí zajímavé srovnání obnovy historických památek v obou zemích. V rámci tohoto projektu také proběhla mezinárodní konference „Interiéry
českých
a
saských
zámků
ve
20. století – dějiny
a
perspektivy.“ 95 Nedílnou součástí kulturního života města Děčína se staly trhy, které jsou pravidelně při různých příležitostech na zámku pořádány. Konají se zde například velikonoční jarmarky a historické a adventní trhy.
94
Na Cestě: Café a creperies [online]. [cit. 2013-06-14]. Dostupné z: http://www.cafenaceste.org/index.php?cz 95 Zámek Děčín [online]. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/
45
Děčínský zámek se stal oblíbeným místem pro uzavření sňatku. Vedení zámku nabízí svatebčanům na výběr několik prostor, kde mohou uzavřít manželství. V západním křídle to je Modrý sál a Rohový sál, jižní křídlo nabízí nově opravený Knihovní sál a také zámecká konírna. V kapli sv. Jiří se nabízí i možnost církevního sňatku. V neposlední řadě se svatby konají také v sala terreně nebo v Růžové zahradě.
5. 1. Programy určené dětem Děčínský zámek nabízí množství programů na míru připravených pro různé věkové kategorie dětských návštěvníků. V letech 2009 – 2012 se konala výstava historických hraček, na kterou navázala v současnosti probíhající výstava „Hračky zámeckých dětí“, která malým návštěvníkům ukazuje, s jakými hračkami si hráli potomci rodiny Thunů. V letošním roce je pro děti připravena prohlídka „Za tajemstvím zámeckých dětí“, ta kromě hraček mapuje také každodenní život hraběcích dětí. I když se odehrává na běžné prohlídkové trase, využívá speciálních prostředků, jak děti co nejvíce zaujmout. Děti mohou některé předměty vyzkoušet a dokonce i ochutnat, zároveň v průběhu prohlídky řeší různé úkoly, které jim odhalí tajemství na konci. Zámek se zapojil do programu „Otevřete 13. komnatu“. Jedná se o spolupráci deseti hradů a zámků na území České republiky, na kterých děti mohou navštívit speciální dobrodružnou prohlídku s tajemnou historickou postavou a po vyřešení úkolu dostanou sběratelský klíč. Po nasbírání alespoň sedmi klíčů je pro děti připraveno překvapení. Tajemnou postavou na děčínském zámku je Zikmund z Vartenberka. Speciální programy jsou připraveny pro školní zařízení. Mateřské školy mohou na zámku navštívit prohlídku „Pojďme si hrát na zámek“ nebo loutkové představení „Za pohádkou na zámek“. Zde je pro děti připravena metoda tzv. stop - pohádky, ve které mohou sami ovlivňovat děj. Pro základní školy je připravena prohlídka „Poznáváme historii děčínského zámku“, zajímavostí je metodická podpora pro učitele, kteří 46
se tak mohou na prohlídku připravit v rámci svých vyučovacích hodin. Všechny programy pro děti jsou koncipovány interaktivní a poutavou formou adekvátní věku dětí. 96 Učitelé i rodiče tedy mají možnost ukázat dětem historii regionální památky novým způsobem a zapojit ji do výuky.
96
Zámek Děčín [online]. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/
47
Závěr Ve své bakalářské práci jsem se pokusila popsat propojení minulosti a současnosti děčínského zámku. Tato významná památka, jejíž historie sahá až do konce 10. století, prošla za dobu své existence výrazným stavebním vývojem. Přemyslovské hradiště z 12. století bylo v během první poloviny 13. století přebudováno na kamennou středověkou pevnost. Počátkem 14. století se na tehdejší děčínský hrad dostal rod pánů z Vartenberka, který jej upravil na svou rodovou rezidenci. Husitské války a spory Vartenberků s okolními zeměmi měly za následek plenění hradu. Na počátku 16. století se novým majitelem stal Mikuláš Trčka z Lípy, který ale po čtyřech letech panství opět prodává, tentokrát saským pánům ze Salhausenu. V roce 1534 děčínský hrad zakoupil Rudolf z Bünau. Panství nechal přestavět na pohodlné renesanční sídlo. Páni z Bünau na zámku setrvali až do roku 1628, kdy je politické a hlavně náboženské okolnosti přiměly k odchodu do Saska. Děčínské panství zakoupil Kryštof Šimon Thun, příslušník významného šlechtického rodu. Rodina Thunů vlastnila zámek až do roku 1932, tedy více než tři sta let. Během jejich působení došlo k dvěma významným přestavbám, které výrazně změnily vzhled zámeckého komplexu. První, raně barokní přestavba, proběhla v letech 1671 – 1701 za vlády Maxmiliána Thuna. Během této náročné přestavby byl zcela změněn vzhled zámku i okolí. Do zámecké skály byla vytesána přístupová cesta, tzv. Dlouhá jízda. Na její severní straně založil Maxmilián překrásnou barokní zahradu se sala terrenou a vyhlídkovým glorietem. V roce 1881 zde byly vysázeny růže, což dalo místu dnešní pojmenování – Růžová zahrada. Součástí zámeckého areálu byl také kostel Povýšení sv. Kříže, který byl se zahradou propojen dlouhou krytou chodbou. Ta ústila do přízemí glorietu a umožňovala tak panstvu pohodlný přístup ke kostelu. Výrazným prvkem této první přestavby je také zámecká konírna. Po smrti Maxmiliána Thuna byla ještě dostavěna zámecká sýpka. V první polovině 48
18. století zámek zasáhlo několik válek. Naplno se v nich ukázalo, že vojenská hodnota zámku jako pevnosti je mizivá, proto Děčínu odňat pevnostní status a místo něj vybudována nová pevnost v Terezíně. Díky zrušení pevnostní funkce se mohla uskutečnit druhá přestavba sídla, tentokrát klasicistní. O podobu zámku, která se zachovala až do dnešních dnů, se zasloužil Václav Josef Thun. Všechny budovy byly zarovnány, došlo k zasypání Orlího příkopu a stržení původního příčného křídla, namísto něhož bylo vytvořeno hlavní nádvoří. K západnímu křídlu byla dostavěna štíhlá hodinová věž, která tvoří dodnes dominantu zámku. V době působení Františka Antonína Thuna děčínské panství skvěle prosperovalo. V jižním křídle zámku byla zřízena velká knihovna, velkou péči věnoval František Antonín také zámeckému okolí. Zaměstnal zahradnického mistra Františka Jošta a na jižních zahradách nechal vybudovat vyhřívané skleníky s exotickými rostlinami. Děčínský zámek byl tehdy významným kulturním a společenským centem, které navštěvovaly významné osobnosti tehdejší doby. Ve dvacátém století nastaly pro zámek těžké časy. Rozpad habsburské monarchie po první světové válce a vyhlášení nového československého státu uvrhly rodinu Thunů do těžké finanční situace. V roce 1932 Thunové prodali děčínský zámek státu k adaptaci na kasárna a opustili po 300 letech rodinné sídlo. Po roce 1945 jim byl zabaven i zbylý majetek a dnes žijí příslušníci rodiny v zahraničí. První vojáci se na zámku objevili už v roce 1920 a postupně se zde vystřídalo několik různých armád. Celý zámecký areál byl naprosto zdevastován a po odchodu vojsk roku 1991 nebylo jisté, zda je možné historickou hodnotu zámku vůbec zachovat. Město Děčín se rozhodlo zámek rekonstruovat. Nákladná obnova zámku už trvá přes dvacet let, její výsledky jsou však mimořádné. Ze zpustlého a zničeného objektu se stalo důstojné a reprezentativní místo, které je nedílnou součástí kulturního a společenského života města. Velkou roli hrál také fakt, že po vstupu České republiky do Evropské unie 49
mohlo vedení zámku a města čerpat z dotačních fondů, což průběh rekonstrukce zámeckého areálu značně urychlilo. Dnes je děčínský zámek opět místem, na které mohou být obyvatelé Děčína i celé České republiky hrdí.
50
Seznam literatury Literatura BÍLEK, J. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň : NAVA, 1996. ISBN 80-85254-71-9 BÍLEK, T.V. Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, I., II., Praha : Museum království českého, 1882 GALANDAUER, J. František kníže Thun: místodržící českého království. Praha : Paseka, 2007. ISBN 978-80-7185-803-4 KASÍK, S. Heraldické památky v Děčíně. In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV. Ústí nad Labem : Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1985 MACEK, P. Zámek v Děčíně – dvojí barokní proměna panského sídla. In: Průzkumy památek, Praha : Památkový ústav středních Čech, 2009, s. 3 – 16. ISSN 1212-1487 SEDLÁČEK, A. Hrady, zámky a tvrze království českého: Litoměřicko a Žatecko. 3. nezm. vyd. Praha : Argo, 1998. ISBN 80720-3094-9. SLAVÍČKOVÁ, H.
Děčínská
zastavení:
historický průvodce
městem. Děčín : Amici Decini, 1997. ISBN 80-238-1436-2 SLAVÍČKOVÁ, H. Zámek Děčín. Děčín : Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín – Společnost přátel Děčína Amici Decini, 1991. SLAVÍČKOVÁ, H.; JOZA, P. Děčín. Praha : Paseka, 2005. ISBN 80-7185-734-3 SMETANA, J. K počátkům města Děčína. In: Z minulosti Děčínska a Českolipska IV. Ústí nad Labem : Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1985
51
ŠUMAN, F. Inter arma silent musae (šedesát let pobytu čtyř armád na děčínském zámku). Jílové u Děčína : Stipo, 2010. ISBN 97880-254-3221-1 ŠUMAN, F. Zámek Děčín. Libouchec : Tiskárna BFHM s.r.o., 2007. ISBN 80-254-0093-X VANÍČEK, V. Soběslav I. (Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092 – 1140). Praha : Paseka, 2007. ISBN 978-807185-831-7 VLČEK, P. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-7277-028-4 ŽUPANIČ, J.; FIALA, M.; STELLNER, F. Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha : Skřivan, 2001. ISBN 80-8649300-8 Projektová dokumentace GJURIČ,
A.
Komplexní
studie
využití
(textová
část).
Praha : Architektonický a projektový ateliér, 1996 PODROUŽEK, K. Elaborát nálezové zprávy (terasy jižní zámecké zahrady). Národní památkový ústav ČR, pobočka Ústí nad Labem, 2005 Internetové zdroje Archeologické nálezy na zámku v centru pozornosti. In: Zámek Děčín [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/archeologickenalezy-na-zamku-v-centru-pozornosti Bratrská vojska za hranicemi sovětského svazu. [online]. 5. 1. 2003 [cit. 2013-06-08]. Dostupné z: http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovet.vojska/3.htm Děčín. In: Radio praha [online]. [cit. 2013-06-10]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/cestujeme/decin-1 52
Děčínsko - podmokelská vlastvědná společnost: Iniciativa pro děčínský zámek [online]. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.idzka.cz/index.html Do zámku padají stovky milionů korun. In: Okres Děčín.cz [online]. 18. 4. 2012 [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.okresdecin.cz/index.php/decinsko/58zamek-decin-miliony Genealogie - Thun. [online]. 20. 6. 2009 [cit. 2013-06-08]. Dostupné z: http://www.genealogy.euweb.cz/thun/thun4.html Genealogie - Z Vartenberka [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.genealogy.euweb.cz/waldstein/waldstein12.html Historie archivu SokA Děčín. In: Státní oblastní archiv v Litoměřicích [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://www.soalitomerice.cz/content/historie-archivu-soka-decin Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Severní Čechy: Děčín. [online]. 25. 10. 2005. [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.hrady.cz/index.php?OID=2012 Jižní křídlo děčínského zámku se probudilo k životu. In: Integrovaný plán rozvoje města Děčín [online]. 18. 5. 2012. [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://iprm.mmdecin.cz/iprm-2007-2013/zonacentrum/zamek-decin/226-jizni-kridlo-decinskeho-zamku-seprobudilo-k-zivotu Koncepce využití západního a severozápadního křídla děčínského zámku [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.mmdecin.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/konc epce_zamek.pdf Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 viz textová příloha č. 1 Muzejní expozice na děčínském zámku. Oblastní muzeum v Děčíně [online]. [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://muzeumdc.cz/articlesection/stale-expozice-nazamku/9/0/0 53
Na Cestě: Café a creperies [online]. [cit. 2013-06-14]. Dostupné z: http://www.cafenaceste.org/index.php?cz Na průčelí zámku se vrátil opravený erb. In: Zámek Děčín [online]. 13. 6. 2012. [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/na-pruceli-zamku-sevratil-opraveny-erb rekonstrukci spojovací chodby. In: Zámek Děčín [online]. 3. 9. 2009 [cit. 2013-06-12]. Dostupné z: http://www.zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/orekonstrukci-spojovaci-chodby Pohraniční stráž brigády a prapory PS 1951 - 1972. Klub českého pohraničí [online]. 20. 6. 2012. [cit. 2013-06-09]. Dostupné z: http://www.klub-pohranici.cz/news/pohranicni-strazbrigady-a-prapory-ps-1951-1972/ Revitalizace parku na Mariánské louce a zámeckých zahrad. In: Integrovaný plán rozvoje města Děčín [online]. [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http://iprm.mmdecin.cz/iprm-2007-2013/zonacentrum/park Sovětská armáda změnila ruce soch na chapadla, zámek kašny opravuje. In: Idnes.cz - zprávy [online]. 24. 10. 2012 [cit. 2013-0610]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/oprava-kasen-na-zamku-vdecine-d2b-/domaci.aspx?c=A121024_1845068_usti-zpravy_alh Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 Viz textová příloha č. 2 Zámku v Děčíně říkali Sověti Žumpa, jeho oprava už trvá dvacet let. In: Idnes.cz - cestování [online]. 29. 4. 2011 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/zamku-v-decine-rikali-sovetizumpa-jeho-oprava-uz-trva-dvacet-let-phu-/pocesku.aspx?c=A110429_1575797_usti-zpravy_alh Rozhovor Rozhovor s Mgr. Františkem Šumanem dne 30. 4. 2012
54
Seznam příloh 1. Kouzlo děčínského zámku. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 3. 8. 2009 [cit. 2013-06-03]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/614745 (přepis zvukového záznamu) 2. Zámek ve spárech vojsk. In: Český rozhlas - Leonardo [online]. 31. 7. 2009 [cit. 2013-06-06]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/612376 (přepis zvukového záznamu)
55
Přílohy Textová příloha č. 1. Dnešní speciální vydání Monitoru nás zavede na sever České Republiky, kde budeme postupně odkrývat minulost a současnost zámku v Děčíně. Nerušený poslech Vám přeje Adriana Krobová. Historie děčínského zámku v podstatě patří mezi ty vůbec nejdelší, tedy s největší pravděpodobností tady byl první objekt založen už na konci 10. století. Tak začíná historie místa, které se v minulých dnech dostalo na stránky novin a internetových portálů s titulkem: „V Děčíně našli hrad“. Přesněji řečeno na ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice byla nalezena jedna ze stavebních etap sídla, které si v dalších minutách představíme s Mgr. Františkem Šumanem, kurátorem sbírkových fondů a zástupcem ředitelky děčínského zámku. Ta první zmínka z roku 993 mluví jenom o děčínské provincii, ale pokud existovala nějaká děčínská provincie, musel existovat nějaký Děčín. To znamená s největší pravděpodobností nějaké dřevěné hradiště, odkud ta provincie byla spravována. První naprosto průkazná zmínka o existenci tohoto hradiště je potom z roku 1128, v prvním pokračování Kosmovy kroniky. Zrovna to není zmínka úplně optimistická, protože tehdejší kníže Soběslav zde nechal uvěznit svého synovce a potencionálního konkurenta v boji o moc knížete Břetislava. Později ho nechal oslepit a on na následky tohoto zacházení zemřel. Další podstatné zmínky jsou z poloviny 13. století, kdy to původní dřevěné hradiště bylo přestavěno takzvaně po západním způsobu, to znamená, že tady na místě toho původního hradiště vzniká klasický kamenný středověký hrad. V tu dobu stále ještě Děčín patřil českému panovníkovi, tzn. v tu dobu králi z rodu Přemyslovců. S největší pravděpodobností Václav I. tady vlastně nechal to hradiště přebudovat na kamenný hrad. Poté známe jménem několik kastelánů, kteří se tady postupně střídali, předpokládáme, že právě oni řídili kolonizaci té okolní, dosud víceméně neobydlené krajiny. No a někdy (zhruba v 70. letech) na počátku 70. let 13. století, nechává zřejmě Přemysl Otakar II. pod tím nově přestavěným hradem založit také město Děčín. První pokus proběhl na Mariánské louce pod hradem, která byla pod přímou kontrolou, což se zdálo na první pohled ideální. Protože byla ze všech stran chráněna vodou. Nicméně brzy se také zjistilo, že ta voda nezůstává úplně v korytě, takže často to město bylo zaplavováno. Proto, po nějakých zhruba asi 80 letech, byl Děčín založen ještě jednou. Z opačné strany té hradní skály, tam kde je dneska náměstí a střed města. Někdy okolo roku 1305 se za dost nejasných okolností Děčín stává majetkem tehdy velice mocného rodu Vartenberků, to znamená, že přestává být majetkem českého krále a dostává se do šlechtického držení. S největší pravděpodobností to vypadá tak, že Vartenberkové využili zmatku okolo smrti krále Václava II. a nástupu Václava III., Děčína se prostě zmocnili a vzhledem k tomu, že to byl poměrně mocný a silný rod, tak panovník jim později musel tuto držbu potvrdit. Vartenberkové tak získali kamenný hrad, o mnoho víc už ale o něm nevíme. Tím, že to bylo královského založení, tak předpokládáme, že to musel být veliký, významný a výstavní hrad, nicméně o jeho vnější podobě víme opravdu
56
minimum. V podstatě z písemných pramenů se dá dovodit, že byl rozdělen na dvě části: přední a zadní, nebo horní a dolní. Ty části od sebe navzájem odděloval příkop, kterému se později říkalo Orlí, a také hradební zeď, která byla vystavěna vlastně hned za tím příkopem. Tohle rozdělení je potom známo až z dob, kdy na hradě pobývali Vartenberkové. Do určité míry se dá říct, že ty části fungovaly nezávisle jedna na druhé, v každé bydlela vlastně jiná část rodiny, a kolikrát ty vztahy mezi nimi nebyly úplně ideální. Takže to byly do určité míry (dá se říct) takové dva hrady v jednom. Děčín tak byl v podstatě větším dvojdomkem, kde byl v dobách husitských válek panem domácím Zikmund I. z Vartenberka, velmi bojovný a bezskrupulózní muž, který přepadával sousedy, zabíral jejich majetky a své panství rozšiřoval i za cenu změny víry. Z katolíka se stal husitou, bohabojnosti se přesto nenaučil. A tak jako jablko nepadá daleko od stromu, také syn Jan zvolil cestu politiky s mečem v ruce. Nakonec ovšem ty jeho neustálé výpady zašly tak daleko, že se proti němu jeho nepřátelé spojili, takže to lužické šestiměstí uzavřelo dohodu s takzvaným litoměřickým landfrýdem i s Pražany, a roku 1444 vlastně velká trestná výprava dorazila až do Děčína a hrad dobyla, přičemž s největší pravděpodobností byl poškozen nebo možná i zničen a Jan z Vartenberka při tom s největší pravděpodobností přišel o život. Dá se tedy předpokládat, že ve druhé polovině patnáctého století musela proběhnout nějaká rekonstrukce toho poškozeného hradu. Bohužel těch informací a zpráv z této doby je minimum, takže my spíše dedukujeme, než že bychom něco věděli. Nicméně v současné době probíhá kromě výzkumu archeologického také výzkum stavebně historický, který se snaží právě zmapovat ty stavební proměny děčínského (tehdy) hradu a zjišťujeme poměrně zajímavé skutečnosti, nacházíme tam poměrně velké množství pozdně gotických stavebních článků. Písemné prameny k tomu nejsou, ale vypadá to, že někdy zřejmě koncem patnáctého, počátkem šestnáctého století musela proběhnout opravdu významná, zásadní přestavba děčínského hradu. Našli jsme třeba velká, pozdně gotická okna, různé portály atd. Možná se právě nákladná přestavba sídla stala důvodem, proč Vartenberkové hrad prodávají. Jednoduše řečeno: finančně mohla být nad jejich síly. Roku 1511 získává Děčín Mikuláš Trčka z Lípy. Ten tady ovšem pobyl pouze čtyři roky a v roce 1515 Děčín opět prodává, což se udává velice často (je to zmínka v jedné listině) že tak učinil kvůli tomu, že tady byly špatné cesty a příliš mnoho Němců. Takže roku 1515 prodává Děčín saskému rodu pánů ze Salhausenu, kteří se tady zdrželi zhruba dvacet let, takže předpokládáme, že do vnější podoby tehdy ještě hradu příliš nezasáhli. A v roce 1534 získává Děčín Rudolf z Bünau. A tak se začala psát důležitá etapa hradu, trvající téměř jedno století, která je dodnes v Děčíně svými názvy patrná. Prvním rytířem z Bünau byl Rudolf, což byla poměrně významná osobnost, pocházel také ze Saska a patřil mezi přední dvořany a rádce tamního vévody Jiřího Vousatého. Tehdy v Sasku byla taková zvláštní situace. Je to samozřejmě zem, kde vzniklo luterství, začalo se pomalu šířit, nicméně sám osobně Jiří Vousatý byl katolík. Nicméně bylo jasné, že po jeho smrti nastoupí jeho bratr, který inklinoval k luterství. Takže bylo velmi pravděpodobné, že Sasko jako země přijme luterství, což Rudolf z Bünau nějakým způsobem tušil. Byl to zřejmě velice obratný politik, on sám, stejně jako
57
jeho pán, zůstával katolíkem, a proto se rozhodl k takovému poměrně prozíravému manévru. Koupil děčínské panství, které vlastně bylo na té české straně hranice, kde (jak už víme) v tu dobu panovali katolíci. Navíc ty jeho majetky vlastně po obou stranách té hranice víceméně sousedily, panství Weesenstein a Lauenstein, které vlastnil, je víceméně na hranicích, takže ty majetky sousedily. A on se jakoby rozkročil na obě strany té hranice a víceméně vyčkával, kde to pro něj bude výhodnější. V podstatě vypadá to tak, že nějakým způsobem konzultoval svojí politiku i se svými syny, protože ten který zůstal v Sasku a zdědil potom ta saská panství, konvertoval k luteránství, zatímco ta děčínská, česká linie zůstávala katolická, a to až do 60. let 16. století, kdy jeho syn Günter z Bünau také konvertoval k luteránství. Takže dá se do určité míry říct, že v roce 1534 utíkali Bünauští do Čech z důvodů náboženských, můžeme do určité míry říct, že to tehdy byli náboženští exulanti. Je paradoxní, že po bitvě na Bílé Hoře a po vydání obnoveného zřízení zemského se ta situace opakovala, akorát opačným směrem. Tentokrát si podrželi to luteránství, odmítli konvertovat k víře svých předků, takže v roce 1628 musejí panství z náboženských důvodů prodat a stěhují se zpátky do Saska. My už se ale s Františkem Šumanem vrátíme zpátky do Děčína. Co se týká nějakých úprav děčínského zámku, zase se trošičku pohybujeme na vodě, byť po těch rytířích z Bünau se nám dochovaly účty, ale bohužel ne kompletní, takže se dlouhodobě traduje, že nechali přestavět hrad na renesanční zámek, což zatím v písemných pramenech oporu pro toto tvrzení nenacházíme. Najít ovšem můžeme příběh takzvané „půdy jeptišek“, nebo německy Nonnenboden, což byl veliký slavnostní sál toho původního středověkého hradu, který Rudolf z Bünau v roce 1549 nechal vlastně vyzdobit velkolepou freskovou genealogií členy svého rodu. O tomhle prostoru se vědělo, že existoval, jsou zde starší zmínky ze 17. a 18. století, nicméně zanikl během poslední přestavby zámku na konci století osmnáctého. Byl považován samozřejmě za nenávratně ztracený. Až v roce 1999 (tuším) paní Mgr. Hana Slavíčková objevila v děčínském archivu psaný popis těch fresek, který si zhruba o tři roky později (poměrně náhodou) přečetl PhDr. Lubomír Sršeň z pražského Národního muzea, který když to přečetl tak zjistil, že konečně má klíč k takovému záhadnému konvolutu portrétů, které už dlouhou dobu byly ve sbírkách Národního muzea v Praze. Byly považovány za kopie z 19. století, nikdo moc nevěděl co to vlastně je. Teprve když PhDr. Sršeň oba ty prameny porovnal, tak zjistil, že zachycují jednu věc, to znamená tu původní freskovou genealogii rytířů z Bünau na děčínském zámku. Takže byť skutečně v originále se ty fresky nedochovaly, tak máme dnes vlastně dva skvělé prameny, které nám je popisují, a mohli bychom teoreticky ten prostor krásně zrekonstruovat. Navíc to vypadá, že to byla velice zajímavá a cenná záležitost z hlediska umělecko – historického, protože PhDr. Sršeň přisoudil autorství těch fresek okruhu Lucase Cranacha staršího, velice významného saského malíře. Navíc to vypadá, že ve své době to byla nejstarší šlechtická portrétní galerie v takovém rozsahu na území Čech. Samozřejmě tím větší škoda je, že v 18. století byly ty fresky strženy během poslední přestavby zámku. Jinak v nějakém obecném povědomí Bünauští nejsou, byť třeba zastávali i důležité pozice na dvoře Rudolfa II. Ale je to jeden z těch rodů, jejichž působení na české dějiny je epizodické. V Děčíně a v jeho okolí po nich zůstává dodnes celá řada velice
58
zajímavých stavebních památek, renesančních zámečků nebo tvrzí (ono to bylo tak na pomezí). Kromě třeba většího děčínského zámku jsou to objekty v okolí Jílového, Libouchec, Těchlovice, Bynov (už to jméno prozrazuje, že rytíři z Bünau se zapsali i do názvosloví, dodnes jedna čtvrť v Děčíně nese po nich název Bynov – z původního německého Bünauburg). Dodnes nám zbyla také finanční perlička, která členy rodu donutila k návratu po roce 1628. Nakrátko se vrátili v době saského vpádu do Čech, během třicetileté války, to znamená, že konkrétně v Děčíně se ještě jednou vrátili mezi lety 1631 – 1635. Opět se vlastně domáhali zpátky toho zboží, které tady zanechali z důvodu toho, že jim vlastně noví majitelé, což byl rod Thunů, nedoplatili celou částku. Takže vlastně se domáhali zpátky těch svých původních majetků, nicméně po podepsání Pražského míru samozřejmě museli své pozice vyklidit a vrátili se (tentokrát už definitivně) do Saska. Co je na nich skutečně zajímavé a zvláštní je to, že oni používali pouze a výhradně tři křestní jména pro své mužské příslušníky, a to Rudolf, Günther a Jindřich. To znamená, že studium tohoto rodu je naprosto vyčerpávající záležitost, protože v těch různých Jindřiších, Güntherech a Rudolfech zkrátka není možné se vůbec vyznat. Tento rod žije dodneška, je poměrně rozvětvený, a do určité míry tuto tradici stále ještě dodržuje, takže já jsem se setkal se současným seniorem rodu, což je tuším Günter LIII. z Bünau. Už jsme zmínili, že páni z Bünau byli ti, kteří se zasloužili o přestavbu děčínského panství. Jeho podoba nám ale stále zatím uniká. To je právě věc, kterou také momentálně také luštíme a trošičku doufáme, že nám ji pomůže odhalit i ten zmiňovaný stavebně – historický a archeologický průzkum. Obecně se traduje, že rytíři z Bünau nechali přestavět hrad na renesanční zámek, což je samozřejmě velice pravděpodobné, nicméně nějaké konkrétní důkazy o tom v podstatě chybí. Po rytířích z Bünau se dochovala velká část jejich účetnictví, jsou to materiály, které potom oni zpětně půjčili svým nástupcům, rodu Thunů, který se hádal s místními měšťany o nějaké dávky, takže oni jim půjčili své záznamy a už jim potom nikdy nebyly vráceny zpátky, což je pro nás samozřejmě příznivá okolnost, takže v nich můžeme studovat. Ale zmínky o nějaké velké zásadní rekonstrukci tam nejsou. Jsou tam drobné udržovací práce, nějaké přestavby, ale nějaká komplexní rekonstrukce se v tom vysledovat nedá. Takže otázka (pokud k ní vůbec došlo, pokud to třeba nebyla řada nějakých drobných, dílčích zásahů) tak pokud byla nějaká celková rekonstrukce, je kdy? Teoreticky k ní mohlo dojít zpočátku, hned po nástupu toho zmiňovaného Rudolfa z Bünau. Třeba jednou z indicií může být i ta výzdoba toho slavnostního sálu z roku 1539, ale pořád tak nějak tápeme ve tmě. Ty archeologické nálezy, které vlastně byly odkryty na hlavním nádvoří, ukazují takovou posloupnost. Je tam vidět ta původní gotická hradební zeď, ke které byla později přiložena čtverhranná věž, kterou bychom s největší pravděpodobností mohli datovat právě už do období rytířů z Bünau. K ní potom bylo přistavěno příčné křídlo, které téměř stoprocentně pochází právě z této doby. Vypadá pravděpodobně, že došlo i k úpravě těch starších gotických paláců, které už tenkrát nemohly odpovídat tomu standardu bydlení. Nicméně do jaké míry to byly rekonstrukce a úpravy třeba vnitřních prostorů a do jaké míry to byla komplexní oprava, komplexní přestavba do renesanční fáze, to je těžko říct. Navíc se tady pohybujeme v prostředí, kde se pojmy gotika a renesance navzájem prolínají a splývají. To, co se obecně nazývá saskou renesancí, je víceméně ve svém výrazovém prostředku gotika. Takže je tady
59
dost těžké říci: „tohle je renesanční a tohle je gotické“, ono se to prostě navzájem velice prolíná a nejsou to takové klasické stavby (jaké třeba známe z jižních Čech) s těmi arkádami, sgrafity atd. Ty výrazové prostředky té takzvané saské renesance z velké části v podstatě vycházejí z gotiky. Takže víme v podstatě to, že rozdělení na ty dvě části zůstalo zachováno, bylo naopak ještě posíleno výstavbou toho příčného křídla, ale konkrétní změny v podstatě nejsme schopni dohledat. Z období rytířů z Bünau se dochovala jediná konkrétně datovaná památka, což je alianční erb Güntera z Bünau a jeho manželky Magdaleny z Ebelleben z roku 1563. Aby to ovšem nebylo tak úplně jednoduché, tak není úplně jisté, že ta deska pochází přímo ze zámku. Je docela dost dobře možné, že sem byla zazděna až druhotně, během poslední přestavby děčínského zámku na konci 18. století, protože tenkrát se jako stavební materiál používalo zdivo z jednoho zbořeného bünauského dvora. Takže je docela dost dobře možné, že kromě běžných kamenů sem byla přivezena i tato znaková deska. Stavební vývoj hradu je v mnohém stále zahalen otázkami. První polovina 17. století na děčínský zámek přivádí rod Thunů. Děčín je v tomto ohledu takovou klasickou ukázkou a ilustrací procesů, které probíhaly v roce 1628. Rytíři z Bünau (jak už jsme říkali) byli protestanté, odmítli se vrátit zpátky ke katolické víře, takže z těchto důvodů museli zemi opustit. Jejich majetek koupil Kryštof Šimon svobodný pán z Thunu, což byl vlastně naopak kovaný katolík. Jeho rod pocházel původně z jižního Tyrolska a v 16. století výrazně stoupal nahoru právě díky věrným službám habsburské dynastii. Například Zikmund, zvaný Orátor, byl zástupce Habsburků na tridentském koncilu. Takže Thunové vlastně stoupají výrazně výš, v roce 1605 jsou právě povýšeni na svobodné pány. A hned roku 1629, to znamená rok po získání děčínského panství, jsou povýšeni na hrabata Thun z Hohenstein. To panství Hohenstein bylo v dolním Sasku a ztrácejí ho Vestfálským mírem na konci třicetileté války, nicméně v té titulatuře už zůstal v podstatě dodneška. Prvním majitelem byl Kryštof Šimon Thun, plukovník císařské armády, který zastával také post hofmistra budoucího císaře, Ferdinanda III. Sám jako člen řádu maltézských rytířů žil ovšem v celibátu, a tak se nakonec majetek dostal do rukou jeho synovce, Jana Zikmunda. Ten měl se svými manželkami celkem devatenáct dětí, to znamená, že neřešil problémy komu svůj majetek odkázat, spíš naopak, byl problém ho rozdělit. Ze synů se jich osm dožilo dospělosti, pět si v různé formě zvolilo církevní dráhu: tři se stali poměrně významnými činiteli v katolické církvi (dva byli arcibiskupy v Salcburku, jeden biskupem v Pasově), další se stal významným členem řádu maltézských rytířů (admirálem řádové a papežské flotily) a jeden vstoupil do kláštera. Zbývající tři synové potom založili tři základní thunovské linie v Čechách: Klášterec nad Ohří, Děčín a Choltice (což je ve východních Čechách). Děčín připadl Maxmiliánu Thunovi, který pocházel až z posledního, třetího manželství svého otce. Právě Maxmilián je prakticky synonymem pro zlatou éru Děčína, jak se můžete snadno přesvědčit i při prohlídce zámku. Takže tady jsme v soukromé ložnici majitele zámku a panství hraběte Thuna. Je to místnost, kde vlastně přišly ke slovu nálezy učiněné během rekonstrukce, protože v několika místnostech se i po těch vojenských úpravách nalezly
60
zbytečky původních tapet. To znamená, že podle těchto kousíčků byl vlastně rekonstruován původní vzorek těch tapet a následně vybrán váleček. Dneska jsou místnosti v přízemí západního křídla vymalovány válečkem, ale tak, aby co nejvíce připomínaly ty původní tapety. Což právě tady v ložnici se zřejmě podařilo zrealizovat úplně nejlépe. Z obrazů je tady pro nás zajímavý především Maxmilián Thun, v souvislosti s tou velkou barokní přestavbou děčínského zámku. To znamená, že ty nejzajímavější části jsou právě jeho dílem. Navíc je to postava, která nám prochází třeba nočními prohlídkami, nebo přijíždí na zámek v rámci historických trhů. Maxmiliánův přínos přitom nebyl zřejmý od první chvíle. Zpočátku to byl takový „větroplach“, dochovaly se nám o něm záznamy, že v podstatě nemá moc peněz, hodně utrácel na kanonýrské cestě, hrál hazardní hry, takže na tom nebyl úplně ideálně. Nicméně se potom zamiloval do Marie z Lodronu, což byl jeden z nejvýznamnějších šlechtických rodů právě v tom salcburském arcibiskupství. Oni samozřejmě neměli příliš zájem svoji dceru provdat nějakému člověku, který nemá příliš mnoho finančních prostředků a hospodaří nezodpovědně. Naštěstí se projevila síla té rodiny, takže bratři biskupové a arcibiskupové Maxmiliána založili a on si skutečně Marii z Lodronu mohl vzít. Maxmilián byl člověk, který miloval přepych, nádheru, reprezentaci, a ke štěstí Děčína to kombinoval i s výrazným uměleckým cítěním. To znamená, že právě Maxmilián Thun byl člověkem, který vystavěl architektonicky nejzajímavější a nejcennější části současného zámeckého areálu. Což je například přístupová cesta na zámek, které se říká Dlouhá jízda, což je v podstatě takový 300 metrů dlouhý koridor (přístupový na zámek), který je po obou stranách lemovaný vysokými zdmi, místy až 7,5 metrů vysokými. Stavba této přístupové cesty nebyla nic jednoduchého, protože zámek byl původně hradem (jak jsme si říkali), to znamená, že původně v této části byla jen nepřístupná skála. Nicméně Maxmilián sám sebe označil v pamětním nápisu jako „svrchovaného milovníka umění, který nelitoval nákladů a dokonce i skála mu musela ustoupit z místa“. Což je pravda, on prostě pozval horníky, oni mu tu skálu postupně odtesali, zarovnali a v tomto prostoru vznikla ta 300 metrů dlouhá přístupová cesta, která ještě byla osazena takovým klasickým barokním fíglem. To znamená, že směrem nahoru se zužuje, aby působila ještě delší. V dobách Maxmiliána Thuna to mělo být samozřejmě majestátní, impozantní, určitě to bylo působivé. Bohužel dnes nám to trochu odrazuje návštěvníky, protože oni se podívají na tu cestu, vypadá to, že to je strašná výška, strašná dálka, a nechce se jim, zvlášť ve vedru v létě, stoupat nahoru. Nicméně je to určitě jedna z nejpozoruhodnějších částí zámeckého areálu, v České Republice bychom nic takového jinde nenašli. Obecně se říká, že v celé Evropě jsou dvě, maximálně tři podobné stavby. V těsném sousedství Dlouhé jízdy navíc vzrostlo další velmi působivé místo. Další velmi zajímavou a dodnes velmi vyhledávanou částí, která pochází z dob Maxmiliána Thuna, je takzvaná Růžová zahrada, která byla založena právě podél té přístupové cesty, také v místě, kde byla původně jen skála, to znamená, že se tam musela v podstatě nasypat hlína (zase gigantická operace). Nicméně výsledek určitě stál za to, krásná, intimní zahrada, vlastně na vyvýšeném místě, jak nad městem Děčínem, tak nad okolní krajinou. Jsou tam krásné průhledy a výhledy, směrem třeba do Českého Švýcarska nebo do Českého Středohoří. Vysloveně kvalitní architektura, zejména gloriet, který stojí ve špici té Růžové zahrady, patří zcela určitě k nejcennějším ukázkám barokní
61
architektury vůbec v Čechách. Bohužel neznáme jméno architekta. A to platí pro celou přestavbu Maxmiliána Thuna, jak pro celkovou koncepci, tak pro ty jednotlivé části. Ta samotná přestavba probíhala v horizontu zhruba dvaceti let. Bohužel neznáme ani jedno jméno architekta. Známe jména různých kameníků a řemeslníků, kterým se platilo, ale bohužel jméno architekta neznáme. A platí to i pro kostel, který byl zřízen dole pod zámkem jako jedna z posledních částí té přestavby, kostel Povýšení sv. Kříže, původně stavěný jako zámecký kostel. Tady se uvažovalo o takových jménech jako Jean Baptista Matej a Jan Blažej Santini (což je samozřejmě zjevná chyba, protože tomu bylo tenkrát asi dvanáct – ta chyba vznikla záměnou s jeho otcem, který tady působil jako kameník). A uvažovalo se i o Johannu Bernardovi Fischerovi z Erlachu, to znamená o v podstatě asi nejvýznamnějším středoevropském barokním architektovi. Pro každého z těchto tvůrců existuje nějaká varianta nebo nějaký detail, nebo nějaký prvek na té architektuře, kde si říkáme: „Jo, to by mohlo být…“, a pak zase existují věci, které jejich autorství víceméně vylučují. Každopádně to musel být mimořádně kvalitní architekt, ale bohužel nejsme schopni ho dohledat. Připojit ovšem můžeme ještě jednu zajímavost, kterou si brzy budete moci prohlédnout na vlastní oči. Kostel dole pod zámek byl pro větší pohodlí se zámeckým areálem spojen krytou chodbou, která se v současné době opravuje, byla přistavěna k jedné ze zdí té Dlouhé jízdy. Původně byla dřevěná a po požáru v roce 1749 tam byly zřízeny takové vysoké, elegantní arkády. Takže z vlastně Růžové zahrady, z přízemí glorietu se panstvo mohlo dostat přímo až na svou hraběcí oratoř v kostele Povýšení sv. Kříže. To je právě spojení, které v současné době obnovujeme a doufáme, že už v další návštěvnické sezóně, to znamená v roce 2010, budou moci návštěvníci si sami tuto cestu projít. Velkolepé Maxmiliánovy stavební úpravy zasáhly především okolí zámku. Samotný zámek Maxmilián také přestavoval, ale ne až zas tak výrazně jako (řekněme) předzámčí. On upravoval především vstupní část, to znamená východní křídlo a částečně křídlo severní, což byla ta část přímo nad městem, kde zřídil svoje vlastní obytné místnosti. Třeba to rozdělení na dvě části zachoval, a ta zadní část, v podstatě gotická, která zůstávala nad řekou, tak tu víceméně nezměnil, zůstávala ve stejné podobě. Byly tam takové do určité míry druhořadé prostory, jako úřední světnice, nějaké byty pro úředníky a nějaké takové prostory. Také víme, že tam byla sýpka, kde se skladovalo obilí. A tehdy právě vznikl zřejmě ten název Nonnenboden (půda jeptišek), nebo prostě místo, kde bylo ukládáno obilí. Tenkrát už zřejmě lidé nevěděli co ty portréty Bünauských představují, a tím že měli na sobě takové zvláštní, trošku renesanční hábity, a také jedna z dcer Rudolfa z Bünau byla skutečně jeptiška, vstoupila do kláštera a je tam vyobrazena jako jeptiška. Takže zřejmě to prostě překřtili na „půdu jeptišek“. Tím, že se tam skladovalo obilí, samozřejmě ty fresky dostávaly s největší pravděpodobností (jak se říká) lidově řečeno zabrat, byly poškozené, takže to byl asi i ten důvod, proč v pozdějších dobách nebyl příliš velký zájem o jejich zachování. S největší pravděpodobností už byly hodně poškozené. Příliš štěstí neměl ani Maxmilián Thun ve svém osobním životě. Byl ženat celkem třikrát, a i když se stal otcem šestnácti dětí, v době kdy umíral, už žili jen dva jeho synové. Do jisté míry mu tak mohla být útěchou kariéra. Maxmilián Thun působil na dvoře císaře Leopolda I. Vypadá to, že měli spolu
62
poměrně úzký vztah, Leopold ho pověřoval různými, dost osobními misemi, vyjednával například jeho sňatek. První sňatek se španělskou infantkou Markétou Marií Terezií a dokonce nevěstu převážel svému panovníkovi z Madridu. Za úspěšné splnění tohoto úkolu mu císař navrhoval, že ho povýší do stavu říšských knížat, načež Maxmilian odpověděl, že je radši bohatý hrabě než chudý kníže. Nicméně přeci jen zásluhy si vysloužil, takže císař Leopold I. sám, vlastnoručně psaným dopisem požádal španělského krále Karla II., aby Maxmiliánovi udělil řád Zlatého rouna. Což se skutečně stalo roku 1696, kdy dorazilo vyznamenání z Madridu a Maxmilián od té doby začal používat titulu Don. Takže ho často najdeme, třeba i na obrazech, napsaného jako „Don Maxmilián“. Maxmiliánovou smrtí je ohrožen celý rod. Nedostatek dětí totiž postihl také kláštereckou a choltickou větev, a veškerý majetek Thunů nakonec spravuje vnuk Maxmiliána Jan Josef. Jediný syn Františka Jan Josef Thun byl vlastně ve své době asi pátý nejbohatší aristokrat v Čechách. To znamená, že ten majetek byl opravdu velice rozsáhlý. Jan Josef Thun, který držel tu českou thunovskou linii, si sám o sobě ze začátku prošel také takovým divočejším obdobím, kdy ho zajímaly především lovy, slavnosti atd. To znamená, že v jeho dobách zámek příliš pozornosti nepoutal, on si tam stavěl různé lovecké chaty, zámečky, upravoval cesty, aby se do svých oblíbených revírů dostal. Dochovaly se nám třeba velké částky za výletní loď, kterou si nechal stavět dole po Labi a která se různě malovala, natírala atd. Navíc také v jeho dobách do Děčína zasáhla válka. A tím už se dostáváme ke spojení Děčínského zámku a vojáků. Zámek totiž žil takovým trošku dvojím životem. On měl zároveň funkci jakési zemské vojenské pevnosti. Dnes bychom to asi nazvali jako takové „věcné břemeno“. Musel být udržován v obranyschopném stavu. Což samozřejmě trochu kolidovalo s tím, že jeho majitelé ho chtěli mít především reprezentativní, chtěli tam mít různé areály, které tenkrát patřily k barokní rezidenci: jízdárny, různé herny, zahrady atd. Na druhou stranu to mělo být obranyschopné. Lidově se tomu říká: „vlk se nažral a koza zůstala celá“. To znamená, že Maxmilián Thun obohatil tu architekturu několika baštami, kde byly různé kanony, nicméně samozřejmě celková vojenská hodnota zámku nebyla nijak valná. Což se v 18. století naplno projevilo, protože kdykoliv se tady v okolí objevila nějaká válka, a že jich bylo dost, ať už to byla třeba válka o rakouské dědictví, sedmiletá válka, nebo později takzvaná bramborová válka. Tak vždy ten zámek byl v podstatě bez problému obsazen, dobyt, většinou dokonce několikrát, střídavě několika armádami. Proto v roce 1778 císař Josef II. pevnostní statut Děčínu ruší a nechává vystavět Terezín. Jan Josef Thun tak podle všeho do dějin zámku zasáhl hlavně opravami toho, co armády v areálu poničily. Popřípadě se dělaly různé drobné opravy i vnitřních prostor. Nějaký velký zásadní zásah do vzhledu zámku zřejmě proveden nebyl, s výjimkou prostoru takzvaných Jižních zahrad. Což je část, které se Maxmilián víceméně nedotkl, a zůstávala taková volná, takže vlastně od 20. let 18. století tam začaly vznikat různé stavby, jako byla třeba velká barokní sýpka, vystavěná zřejmě podle plánu K. I. Dientzenhofera. Dodnes ji vlastně ve štítech zdobí dvě postavy rolníka a Turka, které přímo do Děčína přijel vytvořit F. M. Brokoff se svými dvěma pomocníky. Následně na té jižní zahradě vznikl krásný čajový pavilón z roku 1737, oranžérie, a písemně jsou
63
doložena také skleníky. Jan Josef Thun potom zřejmě v šedesátých letech nechal na jižních zahradách vystavět také velkou menažérii, to znamená prostor, kde byla chována zvířata. A dokonce víme, že vlastně v 18. století byla chována zvířata i přímo na zámku, v takzvaném medvědím příkopu. Ten název logicky vyplývá z toho, že tam byli chováni medvědi. Nicméně byla zřejmě pouze epizoda, dochovala se zpráva, že ti medvědi utekli a vyděsili obyvatele města, takže je Jan Josef nechal utratit. A ten název medvědí příkop vznikl až po pěti letech, kdy tam mi medvědi skutečně chováni byli. Vypadá to, že Jan Josef Thun se na sklonku svého života usadil a chystal se k velké přestavbě zámku. Právě v této souvislosti byl vytvořen jak ten psaný popis bünauských fresek, tak potom ty kopie, které zřejmě vytvořil pražský malíř Jan Hofman. Nicméně tento záměr mu přerušila zmiňovaná bramborová válka, kdy byl zámek opět obsazen pruskou armádou. Jan Josef Thun odsud odjel a už se sem nikdy nevrátil. Přebýval v pražském thunovském paláci a také v Linci, kde vznikla jedna ze vzpomínek na slavný rod. V tom Linci za ním také často přijížděl Wolfgang Amadeus Mozart, který byl jeho (můžeme snad říci) přítelem. Takže Mozartova Linecká Symfonie je věnována právě Janu Josefu Thunovi, v jehož domě byla zkomponována. Jan Josef Thun se dočkal čtyřiadvaceti dětí. Po jeho smrti byl majetek opět rozdělen a Děčín zdědil Václav Josef Thun. Císařský generál, voják, který se rozhodl k poslední přestavbě zámku, kterou jako by vědomě navazoval na to, co učinil Maxmilián. To znamená, že všechno, co Maxmilián postavil, on zachoval a v podstatě se rozhodl zaměřit především na tu část, které se Maxmiliánovy úpravy nedotkly – to znamená tu původní gotickou část nad řekou. K tomuhle dílu si přizval architekta Josefa Václava Kosche, což byl místní architekt, který předtím postavil celou řadu kostelů v Děčíně a okolí, a oba dohromady vlastně vtiskli zámku jeho současnou podobu, která je poměrně jednoduchá. V podstatě (když to přeženu) jsou to dva pásy oken nad sebou, vpředu nad řekou je štíhlá hodinová věž. V minulosti se často spekulovalo o tom, jestli je to skutečně architektonický záměr Josefa Václava Kosche, nebo jestli do toho promluvil vojenský duch Václava Josefa, který si přál mít zámek pokud možno jednoduchý, strohý a uměřený. Možná se ty jejich povahy setkaly a nějakým způsobem si vyšli vstříc. Bohužel (z dnešního pohledu pro nás) během této přestavby byla zničena velká část velice cenných věcí, které vznikly v gotice nebo renesanci. Ať je to ten sál s původními bünauskými freskami (ta takzvaná půda jeptišek), která přečnívala, převyšovala ostatní budovy, to znamená, že právě to horní patro s těmi freskami bylo ubouráno, aby byl celý zámek srovnán na jednotnou výšku. Zanikla také ta čtverhranná věž, která vlastně původně stála zhruba uprostřed dnešního nádvoří. Byl zasypán orlí příkop, strženo příčné křídlo, to znamená, že vlastně celý prostor hlavního nádvoří byl sjednocen. Tenkrát také zanikla prastará gotická kaple svatého Jiří - to, co bychom z dnešního pohledu asi označili za možná nejcennější část tehdejšího zámku. Některé stavby z této doby připomíná archeologický průzkum na nádvoří, který byl v komentovaných prohlídkách zpřístupněn také veřejnosti. Právě v souvislosti s opravou jižního křídla byly zahájeny takové přípravné práce, které měly odstranit například pronikání vlhkosti do sklepů toho jižního křídla, a začalo se s opravou takzvaných anglických dvorků. Právě při ní byla v jednom z výkopů vlastně odkryta část nebo nároží zdiva, o kterém jsme hypoteticky předpokládali, že by mohly patřit vlastně té původní čtverhranné věži, která
64
stávala zhruba uprostřed dnešního nádvoří a která byla stržena během poslední přestavby na konci 18. století. Proto jsme se rozhodli, že vlastně budeme v tom výzkumu dále pokračovat a nechali jsme vlastně archeologicky odkrýt poměrně velkou část okolí toho původního nálezu. V závěru této etapy archeologického výzkumu jsme se po telefonu spojili také s Mgr. Petrem Lisskem z ústavu archeologické památkové péče v Mostě, který má průzkum na starosti. „Byla objevena vlastně řada historických zdiv v průběhu rekonstrukce, a v současné době se archeologický výzkum soustřeďuje na prostor takzvaného horního hradu, který odděluje tu hradní dispozici mohutným orlím příkopem, a dokumentujeme zdiva masivní hranolové věže s točitým schodištěm, a pozůstatky hradby. Odkrýváme vlastně realitu na konci středověkého období a na začátku raného novověku. Kromě několika málo pozůstatků gotické části hradu objevujeme především tu jeho renesanční podobu. V podstatě pod povrchem současného nádvoří se zhruba ve dvou a půl metru hloubky dostáváme na velmi pěknou čedičovou dlažbu, která tvořila povrch horního nádvoří. A v této dlažbě zjišťujeme poměrně velmi dobře dochované, až metr vysoké zdivo, které patří tomu příčnému křídlu. Nejedná se pouze o pozůstatku hradby a pozůstatku příčného křídla, ale i o pozůstatky masivní schodišťové věže. Lze říci, že archeologický výzkum přináší určitá překvapení. Ta překvapení právě spočívají v tom, v jaké velké míře a v jak dobrém stavu se dochovaly pozůstatky té renesanční architektury.“ Zapomenout ovšem s Mgr. Petrem Lisskem nesmíme ani na drobnější nálezy. „Jelikož je archeologický výzkum limitován rozsahem stavební činnosti, tak nezkoumáme vlastně ty úplně nejstarší vrstvy a ty nejstarší konstrukce, které zde určitě dochovány jsou, ale pohybujeme se právě v období renesance a baroka. Mezi ty movité nálezy, které bych rád vyzdvihnul, patří poměrně unikátní a ucelený soubor kuchyňské a stolní keramiky, ale i nápojového skla, který byl nalezen v kulturní vrstvě, která spočívala na dně oné masivní schodišťové věže. Jedná se o velmi pestrý soubor, který v sobě zahrnuje potom i luxusní zboží, včetně třeba importované kameniny, ve které potom byly ty pokrmy a nápoje podávány.“ Tím ovšem archeologické výzkumy nekončí. „V současné době ukončujeme jednu velkou etapu, která se týkala právě stavebních prací na nádvoří a od podzimu letošního roku bude probíhat výrazná stavební rekonstrukční činnost v rozsahu jižního křídla, kde lze předpokládat, že archeologický výzkum bude pokračovat, a jeho výsledkem mohou být odkryvy dalších gotických a renesančních památek, které se ukrývají pod podlahami současného zámku a v jeho zdech.“ Málokdy si můžeme dopřát luxus, abychom dělali výzkum pro výzkum, to znamená, že všechny takového archeologické vykopávky jsou řízeny potřebami stavby. My samozřejmě budeme potřebovat odizolovat to jižní křídlo, kde máme problémy s vlhkostí. Máme problémy s odvodem dešťové vody z celého hlavního nádvoří, takže stoprocentně se ještě nějaké další části nádvoří budou odkrývat a můžeme tam čekat také nějaké (doufejme příjemné) překvapení
65
v podobě nečekaných nálezů. Dodává František Šuman. O dalších výzkumech tak rozhodne postup rekonstrukce jižního křídla zámku. Vraťme se ale ke chvíli, kdy jsme zámek opustili – do dob velké přestavby Václava Josefa Thuna, který už se ovšem výsledku nedočkal. Umírá v roce 1796. V roce 1808 pak přechází děčínské panství na jeho syna, Františka Antonína. Což je naprosto zásadní a klíčová postava pro dějiny zámku. Byl to člověk, který přebíral zadlužené, nepříliš prosperující panství, a udělal z něj jednu z nejlépe vydělávajících domén v celé tehdejší monarchii. František Antonín Thun byl velký anglofil. Anglie tenkrát byla samozřejmě nejpokročilejší zemí, takže on čile sbíral podněty a inspirace z Anglie. Snažil se všechno zavádět a aplikovat tady na děčínském panství. Hodně se zde například snažil pracovat s místními rolníky a sedláky. Vypisoval různé soutěže – kdo první zavede nové progresivní odrůdy, kdo první začne chovat nově vyšlechtěné druhy ovcí nebo dobytka atd. Hodně podporoval školství, pravidelně si zval nejlepší žáky na zámek, kde je třeba hraběcí rodina obsluhovala, takže ti z toho potom měli veliký zážitek. Snažil se prostě, aby to panství nějakým způsobem rozkvetlo a aby se místní lidé v podstatě začali starat sami o sebe. Snažil se porazit tu jejich konzervativní sedláckou náturu („táta to dělal takhle, já budu taky“). Do určité míry se mu to podařilo. Zval do Děčína i různé podniky, aby se tady zakládaly továrny s průmyslovou výrobou. Hodně se angažoval třeba ve vylepšování systému cest, protože pochopil, že je to pro ten obchod nezbytné. Do té doby ta děčínská kotlina byla poměrně izolována, s výjimkou té vodní cesty po Labi. Takže zásadním způsobem přispěl k rozkvětu panství. Navíc to byl člověk mimořádně kulturně založený, takže v jeho dobách se na zámku sjížděly skutečně slavné osobnosti. Z těch českých například Josef Dobrovský, František Palacký, rodina Mánesů (naprosto pravidelně sem jezdili všichni její členové). Antonín Mánes třeba učil syny Františka Antonína kreslení v několika hodinách. Asi nejslavnějším návštěvníkem z této doby je ovšem hudební skladatel Fryderyk Chopin, se kterým se Thunové seznámili v roce 1834 během takové veliké poznávací cestě po západní Evropě. Poprvé se setkali v Paříži a on několika dětem Františka Antonína Thuna dával hodiny klavíru. Když potom o rok později (to znamená v roce 1835) přijel do Čech, do Karlových Varů, na takový léčebný pobyt přes léto, tak se tam za ním Thunové vydali. A když potom v září vlastně Chopin vyprovázel své rodiče, tak dorazil vlastně i s Thuny až do Děčína. Tady se se svými rodiči rozloučil, oni potom odjeli směrem do Polska a Chopin už je nikdy neviděl. To znamená, že na Děčín stoprocentně vzpomínal. A díky valčíku můžeme vzpomínat i my. Víme, že Chopin navázal takový bližší vztah s nejmladší dcerou F. A. Thuna, s Josefinou, které se říkávalo Juža. Ona byla právě jedním z těch dětí, kterým Chopin dával hodiny klavíru, zřejmě byla velice talentovaná. Z rodinné korespondence je jasné, že Juža byla do Chopina zamilovaná. Jeho vztah z toho nevyplývá, ale asi mu sympatická byla, protože během toho děčínského pobytu jí věnoval svůj čerstvě zkomponovaný valčík As Dur, opus 34 č. 1, zvaný děčínský. Vypadá to, že s největší pravděpodobností ho složil už předtím, během toho pobytu v Karlových Varech, v Děčíně ho zřejmě ale poprvé představil. A hlavně to věnování Josefině (nebo Juže) Thunové způsobilo to, že se tomu valčíku začalo říkat „Děčínský valčík“.
66
Bohužel památník, do kterého Chopin valčík Juže zapsal, je dnes ztracený. Zmizel v roce 1945, kdy byl Thunům na základě Benešových dekretů zkonfiskován veškerý majetek. Možná byl zničen, ale možná jen někde leží a majitel ani netuší, co je v něm za cennost. S Děčínem ovšem souvisí ještě jedno umělecké dílo. Tím druhým uměleckým dílem, které má Děčín přímo ve svém názvu, které vlastně taky pro Děčín získal František Antonín Thun, je takzvaný děčínský oltář, od německého romantického malíře Caspera Davida Friedricha. Friedrich je v Německu opravdu velice známý a ceněný malíř, a ten takzvaný děčínský oltář patří k jeho vůbec nejznámějším dílům. Thunové ho koupili přímo od autora, František Antonín ho zamýšlel v podstatě jako takový svatební dar pro svoji manželku, Terezii rozenou z Brühlu, což byl významný Saský rod. V roce 1809 potom ten obraz doputoval do Děčína. Do dějin vstoupily také zámecké skleníky, ve kterých měl poprvé v Evropě vykvést Tadeášem Hankou objevený obrovský leknín, pojmenovaný jako Viktorie královská. Stát se tak mělo v roce 1852. Před námi je ale zastavení dalších významných mužů z rodu Thunů. Od Franze Thuna se nám na zámku dochovala třeba velká sada fotografií, které zachycují i vnitřní prostory. To znamená, že probíhající rekonstrukce samozřejmě s těmito prameny pracuje. Do určité míry můžeme říci, že zámek se alespoň ve vzoru těch interiérů částečně vrací právě do období této významné postavy Franze Thuna, zhruba tak na přelomu 19. a 20. století. Dokonce se z té doby dochovaly i nějaké původní předměty, jako jsou třeba parketové podlahy. Během rekonstrukce byly pod těmi parketami v jedné místnosti objeveny noviny z roku 1901, to znamená právě z období, kdy na zámku působil Franz Thun. Jinak Franz Thun měl pouze jednu dceru, což podle tehdejších pravidel znamenalo, že celý majetek, celé děčínské panství, zdědil jeho mladší bratr Jaroslav Thun. Jaroslav Thun měl za manželku Marii Chotkovou, jejíž sestra Žofie byla zase manželkou následníka rakouskouherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Po tom známém sarajevském atentátu, během kterého jak Žofie, tak František Ferdinand zahynuli, byl právě Jaroslav Thun určen opatrovníkem jejich osiřelých dětí - Maxe, Ernsta a Sofie. To znamená, že osiřelé děti Františka Ferdinanda d’Este byly vychovávány mimo jiné i na děčínském zámku u Jaroslava a Marie Thunových. A ta nejstarší dcera Sofie se tady v roce 1920 dokonce vdávala, za hraběte Nostice-Rienecka. Jaroslav Thun už zámek nezměnil. Namísto toho řešil těžkou finanční situaci, do které rodinu uvrhla pozemková reforma po první světové válce. Připravila rodinu o podstatnou část jejich pozemkového a lesního majetku, a jejich příjmy byly právě postaveny na tom zemědělském a lesnickém podnikání. To znamená, že se jich ta pozemková reforma dotkla poměrně citelně. Thunové například už počátkem dvacátých let musí prodat svůj pražský palác v dnešní Nerudově ulici. Prodali ho vládě italského království a dodneška je tam vlastně velvyslanectví Itálie v České Republice. Prodávají právě v této době několik obrazů, včetně Děčínského oltáře od Caspera Davida Friedricha. Nicméně po smrti Jaroslava Thuna v roce 1929 je jeho potomkům vyměřena natolik vysoká dědická daň, že ji nejsou schopni finančně utáhnout. Takže po několika jednáních se nakonec domluví s československým státem a prodávají zámek státu jako kasárna. Takže v roce 1932 přechází děčínský zámek na Československý stát. Děčínský zámek tak vstupuje do temné etapy svých dějin. I když první náznak
67
přišel už za života Thunů. Stačí vzpomenout na vznik Československa. Když v roce 1920 vznikl první hraničářský prapor, který byl určen k tomu, aby střežil tuto oblast, tak se horečně pro ně shánělo ubytování v Děčíně. Oni využívali starších rakouských zákonů, mohli některé budovy obsadit, to znamená, že to udělali, ale byli prostě roztříštění. Logicky jim určitě musela padnout do oka největší a nejviditelnější budova v celém městě, to znamená zámek na skále nad řekou. Takže na podzim 1920 dostali Thunové takový přípis, že právě na základě těchto zákonů vojsko zabere celé přízemí děčínského zámku, což tehdejšího majitele Jaroslava Thuna samozřejmě naprosto vyděsilo, protože představa, že v přízemí vám bydlí vojáci a vy jste nahoře, přičemž neexistuje možnost jak to navzájem oddělit, protože samozřejmě to bylo propojeno schodišti, mu příliš příjemná nebyla. Takže začal horečně korespondovat a skutečně se mu podařilo získat z ministerstva školství, které tehdy mělo na starosti památkovou péči, potvrzení o tom, že děčínský zámek je významná památka a tudíž by měl být vyjmut z toho vojenského záboru. Nicméně to nebylo tak úplně jednoduché, takže nakonec po takových dlouhých jednáních byl zvolen kompromis, že Thunové přenechají vojákům tu barokní sýpku, kterou kdysi tady postavil Dietzenhofer, k obývání. Takže od roku 1920 vlastně jedna část zámku sloužila jako kasárna. Nakonec byl zámek opět z památek vyjmut, převeden na stát, a posádky se začaly střídat. Takže vojáci zámek přebrali teoreticky k 1. 10. 1932, ovšem samotná smlouva byla podepsána až v roce 1933, to znamená, že všechno se dělalo zpětně. Československá armáda si byla plně vědoma toho, že funguje ve městě, které je z velké části německé (bylo tady přes 90% německého obyvatelstva). To znamená, že naprosto chápala, že její působení na zámku, notabene takto viditelném, bude poměřováno velice přísnými hledisky. Proto si byli vědomi toho, že rekonstrukce, nebo adaptace zámku na kasárna musí být v rámci možností citlivá. Oni se naopak snažili udělat ze zámku takovou výkladní skříň, aby bylo vidět, že prostě ta nová armáda je něco úplně jiného, že nový stát se dokáže postarat o památky, že jeho armáda dokáže hospodařit i v objektu, který má nesmírnou památkovou hodnotu. Takže se skutečně snažili památkovou hodnotu zámku nijak neumenšovat, což samozřejmě není tak úplně možné, přeci jen jisté úpravy zámek – kasárna vyžaduje. Především vojáci potřebovali daleko větší kapacitu pro sociální zařízení (sprchy, záchody a tak dále), to znamená, že tomu samozřejmě bylo nutné některé místnosti obětovat. Poměrně dramatickým a razantním zásahem bylo to, že z bývalé zámecké kaple byla udělána kuchyň, to samozřejmě moc citlivé není a dodneška se ten prostor z toho nevzpamatoval. Jinak zámek dostal v podstatě nový bílý nátěr, zvenku zářil skutečně novostí, během té rekonstrukce byla třeba odhalena původní barokní freska v Sala terreně v Růžové zahradě, která byla vlastně zrestaurována a potom tam vojáci udělali muzeum. Můžeme říct, že v rámci možností byl vojenský zásah ještě relativně citlivý, s těmi několika výjimkami. Růžová zahrada například zůstávala v poměrně hezkém a udržovaném stavu, to samé platilo o hlavním nádvoří, kde zůstala zachována parková úprava. Thunové si pravda odvezli asi dvě třetiny výsadby, ale ten základní koncept byl zachován a na několika fotkách ještě z období druhé světové války byste téměř nepoznali, jestli jsme za Thunů, nebo už jsme za vojáků. A i když z jižní zahrady zmizely skleníky a místo nich vznikla nástupní plocha, dá se říci, že v době první republiky byl zámek ještě relativně v pořádku.
68
Zhruba to samé potom platilo i za německé armády, která se do Děčína nastěhovala v roce 1938, po podepsání mnichovské dohody. Nejdříve tady byly běžné vojenské jednotky, od roku 1941 potom poddůstojnická škola. Fotografie z tohoto období zachycují dokonce i interiéry, kde je vidět, že na stěnách třeba zůstala část loveckých trofejí, dokonce i nějaké zřejmě méně hodnotné obrazy, nebo spíše grafiky či rytiny. Víme, že vojáci mimo rámec té oficiální prodejní smlouvy se s Thuny dohodli i na tom, že jim na místě ponechají na místě třeba nějaká kachlová kamna, část vybavení, týkalo se to samozřejmě těch prostor, které byly určené jako důstojnická jídelna, kluby a tak dále. Po druhé světové válce se ale situace dramaticky mění. V padesátých letech nastupují pomocné technické prapory. V podstatě ty zásahy už samozřejmě jakýmkoliv způsobem přestávají cokoliv respektovat. To, že je to nějaký památkový objekt, tenkrát už nikoho nezajímá. Zámek byl tedy udržovaný minimálně, navíc byl i minimálně obývaný. Nám se dochovala fotografie z padesátých let, kde to vypadá, jako by ten zámek byl asi deset let neobývaný, hlavní nádvoří je absolutně zarostlé, jsou tam nějaké hromady suti atd. Pamětníci si vybavují, že samozřejmě dlouhodobou neúdržbou ten zámek pomalu ale jistě chátral. A mělo být ještě hůř. K nějakým drobnějším zásahům došlo zřejmě v souvislosti s tím, že se na zámek na konci padesátých let nastěhovala zcela opačná jednotka, byla to 19. brigáda pohraniční stráže. Ti na rozdíl od pétépáků, kteří byli takovou tou odsouvanou složkou armády, tohle byla naopak taková spíš reprezentativní složka, byli to „hrdí strážci hranice míru“, jak se tenkrát říkalo hranici s Německou demokratickou republikou. Takže až do roku 1966 na zámku působila 19. brigáda pohraniční stráže. Fotografie a i svědecké výpovědi, které z té doby máme, jasně naznačují, že ten zámek začínal poměrně výrazně chátrat. V podstatě od těch prvorepublikových úprav žádné větší stavební zásahy provedeny nebyly. Víme, že veliký problém byl např. se střechou, do které neustále zatékalo, provizorně se opravovala, ale na nějakou generální opravu nebyly peníze. Zřítil se třeba můstek do konírny a byl opravován, problémy byly i se statikou Dlouhé jízdy. Důležité bylo i to, že vojáci tentokrát už žádné ohledy na památkovou hodnotu děčínského zámku nebrali. Byly tady třeba dveře, které se udržovaly ještě těsně po válce v krásném stavu, a už v šedesátých letech se bez jakýchkoli ohledů natírají emailovými barvami, ve vrstvách jedna přes druhou, zřejmě podle hesla: „Co je natřené, to je čisté“. Dochází vlastně i k odstranění těch posledních zbytků původního vybavení, takže máme fotografie z roku 1962, na kterých je vidět, že se chystá rozebrání těch původních kachlových kamen, ty jednotlivé díly jsou tam očíslovány, a pak došlo k odstranění a rozebrání. Údajně ta kamna byla uložena na půdě, ale samozřejmě se nedochovala. Mizí i poslední zbytečky zřejmě těch loveckých trofejí, obrazů, eventuálně i kousků nábytku, které tam po Thunech zůstaly. Konečnou katastrofou pak je příchod sovětské armády, i když to tak v první chvíli nevypadá. Do určité míry, poměrně paradoxně, se dá říct, že příchod sovětské armády v roce 1968, alespoň z počátku, znamenal pro ten zámek jakési zlepšení v tom, že sovětská posádka si dupla, což znamená, že dostala peníze. Takže se opravila střecha, částečně se třeba opravila fasáda a provedly se některé další úpravy. Nicméně samozřejmě to bylo zlepšení poměrně krátkodobé. Pokud bychom o té československé armádě v šedesátých letech mohli říct, že nebrali moc ohledy na památkovou hodnotu zámku, tak
69
samozřejmě sovětská armáda nebere vůbec žádné ohledy. První nadějí pro děčínský zámek se staly až události roku 1989. Město Děčín požádalo československý stát vlastně o převedení zámku do svého vlastnictví, což se skutečně na jaře toku 1991 stalo skutečností. Potom samozřejmě přišla fáze B, a to je otázka: „Co s tak velikánským objektem?“ Už tenkrát byly vyslovovány různé verze o tom, kolik by stála eventuální oprava zámku. Já jsem v jednom roce od zhruba asi 17 milionů až po 2 miliardy. Na tehdejší úroveň financí byl reálný odhad asi 80 milionů Korun. První plány mluvily o proměně v hotel, protože nikdo nečekal, že by bylo možné zámek coby památku zachránit. Hodně důležitý okamžik potom přišel na jaře roku 1996, kdy se s velkým rachotem zřítilo jihovýchodní nádvoří děčínského zámku. Zůstala tam obrovská díra, v podstatě zezdola od skály až nahoru po střechu, nějakých 12 metrů na výšku a zhruba 5 na šířku. Což samozřejmě všechny vyděsilo, vypadalo to, že by také mohl spadnout celý zámek. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Takže do určité míry, díky téhle destrukci se podařilo získat finanční prostředky a začala opravdu intenzivní rekonstrukce zámku, právě od tohoto poškozeného místa. Nejprve východní a část severního křídla, kde byly umístěny expozice oblastního muzea v Děčíně, respektive Státní okresní archiv. Ta rekonstrukce pro potřeby archivu měla dvě části, takže dneska vlastně celé, poměrně dlouhé severní křídlo je využíváno k účelům archivním. V průběhu rekonstrukce tak byla objevena celá řada původních věcí, od podlah přes dveře až po fresky. Bylo rozhodnuto, že vlastně západní křídlo bude sloužit mimo jiné i jako prohlídková část, takže dnes je tam klasická zámecká expozice, a horní patro zároveň slouží jako prostory ke společenským akcím, jako jsou svatby, předávání maturitních vysvědčení atd. Zámek stále prochází velkou rekonstrukcí. V dohledné době, dejme tomu pěti let, by se měl zámek zásadně změnit rekonstrukcí toho jižního křídla a jižních zahrad a zámeckého parku, což samo o sobě ho posune na zcela jinou úroveň.
70
Textová příloha č. 2. Zámek v éře první republiky a nové armády Adresou pro vojáky se zámek v Děčíně stal s počátky první republiky, tedy ještě v době, kdy patřil rodu Thunů. Samozřejmě všechno souviselo se vznikem Československa, kde byla třeba naprosto nová dislokace těch vojsk. Děčín do té doby posádkovým městem nebyl, to znamená, že když v roce 1920 vznikl první hraničářský prapor, který byl určen k tomu, aby střežil tuto oblast, tak se horečně pro ně shánělo ubytování v Děčíně. Oni využívali starších rakouských zákonů, mohli některé budovy obsadit, to znamená, že to udělali, ale byli prostě roztříštění. Logicky jim určitě musela padnout do oka největší a nejviditelnější budova v celém městě, to znamená zámek na skále nad řekou. Takže na podzim 1920 dostali Thunové takový přípis, že právě na základě těchto zákonů vojsko zabere celé přízemí děčínského zámku, což tehdejšího majitele Jaroslava Thuna samozřejmě naprosto vyděsilo, protože představa, že v přízemí vám bydlí vojáci a vy jste nahoře, přičemž neexistuje možnost jak to navzájem oddělit, protože samozřejmě to bylo propojeno schodišti, mu příliš příjemná nebyla. Takže začal horečně korespondovat a skutečně se mu podařilo získat z ministerstva školství, které tehdy mělo na starosti památkovou péči, potvrzení o tom, že děčínský zámek je významná památka a tudíž by měl být vyjmut z toho vojenského záboru. Nicméně to nebylo tak úplně jednoduché, takže nakonec po takových dlouhých jednáních byl zvolen kompromis, že Thunové přenechají vojákům tu barokní sýpku, kterou kdysi tady postavil Dientzenhofer, k obývání. Takže od roku 1920 vlastně jedna část zámku sloužila jako kasárna. Protože ale problémy Thunů s financemi se zhoršovaly, a vojáci stejně tou sýpkou nevyřešili svůj problém, že mají vlastně několik budov a nemají ten útvar sjednocený, tak se začalo jednat dál. Všechno souviselo původně s prodejem pozemků zemědělského statku v Děčíně – Libverdě, kde si vojáci chtěli postavit úplně nová kasárna. Tento prodej byl dost komplikovaný, protože zároveň vlastně část těch pozemků kupovalo ministerstvo školství pro potřeby tamní vysoké školy zemědělské, no a protože se to všechno zadrhávalo, tak kohosi, s největší pravděpodobností asi Thuny napadlo, že by vlastně mohli vojákům přenechat na kasárna děčínský zámek. V té době už si vlastně opravovali to menší sídlo v Jílovém, navíc ta budova prostě byla velice rozlehlá, samozřejmě vyžadovala veliké finanční zásahy na její údržbu, s největší pravděpodobností také její stav nebyl úplně ideální, to znamená, chtělo by to nějaký velký generální zásah, na který v tu dobu Thunové neměli finanční prostředky. Takže se dohodli s těmi vojáky, že vlastně by se to všechno mohlo vyřešit ke spokojenosti všech. Tehdejší majitel, František Antonín Thun, jasně podmiňoval prodej zámku tím, že se vyřeší ty různé problematické nedoplacené daně, které Thunové táhli, to znamená, že se to ještě muselo řešit přes ministerstvo financí, musela to být skutečně naprosto komplikovaná a gigantická operace. Kupodivu se to nakonec podařilo dohodnout, veškeré podmínky, to znamená, že Thunové zámek přenechali státu za necelých pět milionů tehdejších korun s tím, že jim zároveň budou vlastně odečteny ty leckdy i velice sporné dlužné daně. Takže vojáci zámek teoreticky přebrali k prvnímu říjnu 1932, ovšem samotná smlouva byla podepsána až v roce 1933, to znamená, že všechno se dělalo zpětně. Československá armáda si byla plně vědoma toho, že funguje ve městě, které je z velké části německé (bylo tady přes 90% německého obyvatelstva). To znamená, že naprosto chápala, že její působení na zámku, notabene takto viditelném, bude poměřováno velice přísnými hledisky. Proto si byli vědomi toho, že rekonstrukce, nebo adaptace
71
zámku na kasárna musí být v rámci možností citlivá. Oni se naopak snažili udělat ze zámku takovou výkladní skříň, aby bylo vidět, že prostě ta nová armáda je něco úplně jiného, že nový stát se dokáže postarat o památky, že jeho armáda dokáže hospodařit i v objektu, který má nesmírnou památkovou hodnotu. Takže se skutečně snažili památkovou hodnotu zámku nijak neumenšovat, což samozřejmě není tak úplně možné, přeci jen jisté úpravy zámek – kasárna vyžaduje. Především vojáci potřebovali daleko větší kapacitu pro sociální zařízení (sprchy, záchody a tak dále), to znamená, že tomu samozřejmě bylo nutné některé místnosti obětovat. Poměrně dramatickým a razantním zásahem bylo to, že z bývalé zámecké kaple byla udělána kuchyň, to samozřejmě moc citlivé není a dodneška se ten prostor z toho nevzpamatoval. Jinak zámek dostal v podstatě nový bílý nátěr, zvenku zářil skutečně novostí, během té rekonstrukce byla třeba odhalena původní barokní freska v sala terreně v růžové zahradě, která byla vlastně zrestaurována a potom tam vojáci udělali muzeum. Můžeme říct, že v rámci možností byl vojenský zásah ještě relativně citlivý, s těmi několika výjimkami. Růžová zahrada například zůstávala v poměrně hezkém a udržovaném stavu, to samé platilo o hlavním nádvoří, kde zůstala zachována parková úprava. Thunové si pravda odvezli asi dvě třetiny výsadby, ale ten základní koncept byl zachován a na několika fotkách ještě z období druhé světové války byste téměř nepoznali, jestli jsme za Thunů, nebo už jsme za vojáků. Velké zásahy byly provedeny na těch zmiňovaných jižních zahradách, kde mezitím vyrostly krásné stupňovité terasy, kde Thunové měli asi osmnáct skleníků, kde pěstovali různé teplomilné rostliny. Mimochodem právě v tomto prostoru v roce 1852 poprvé v celé Evropě rozkvetla Viktorie královská, obrovský tropický leknín, to je také jedno z prvenství děčínského zámku. Samozřejmě v souvislosti s prodejem zámku vojákům byly ty skleníky odstraněny, poslední terasa byla zarovnána, vzniklo tam takové obrovské nástupiště, byly tam zřízeny i nové konírny. Nicméně můžeme stále ještě říci, že v dobách první republiky byl ten zámek „relativně v pořádku“. To slovíčko relativně je důležité zdůraznit. Zámek v éře německých vojsk Zhruba to samé potom platilo i za německé armády, která se do Děčína nastěhovala v roce 1938, po podepsání mnichovské dohody. Nejdříve tady byly běžné vojenské jednotky, od roku 1941 potom poddůstojnická škola. Fotografie z tohoto období zachycují dokonce i interiéry, kde je vidět, že na stěnách třeba zůstala část loveckých trofejí, dokonce i nějaké zřejmě méně hodnotné obrazy, nebo spíše grafiky či rytiny. Víme, že vojáci mimo rámec té oficiální prodejní smlouvy se s Thuny dohodli i na tom, že jim na místě ponechají na místě třeba nějaká kachlová kamna, část vybavení, týkalo se to samozřejmě těch prostor, které byly určené jako důstojnická jídelna, kluby a tak dále, reprezentační prostory. Zámek po druhé světové válce Situace zámku se dramaticky mění po druhé světové válce. Především po roce 1948, kdy ze zámku se vlastně stěhují běžné vojenské jednotky, a v 50. letech sloužil zámek pro jednotky PTP, to znamená pro pomocné technické prapory. Určitě všichni posluchači viděli Černé barony (na Zelené hoře), něco podobného bylo i tady na zámku, s tím že v podstatě ty zásahy už samozřejmě jakýmkoliv
72
způsobem přestávají cokoliv respektovat. To, že je to nějaký památkový objekt, tenkrát už nikoho nezajímá. Navíc ten zámek sloužil v podstatě jenom z malé části, protože většinou se tady konal přijímač a potom ti vojáci byli po nějakých zhruba třech týdnech okamžitě přidělováni na jednotlivá pracoviště. Takže tenkrát sice existovaly celkem dva PTP útvary, 60. a 62. pomocný technický prapor, které oficiálně sídlily v Děčíně, ale ve skutečnosti ti vojáci pracovali třeba v Trenčíně, na obrovské vzdálenosti. Zámek byl tedy udržovaný minimálně, navíc byl i minimálně obývaný. Nám se dochovala fotografie z padesátých let, kde to vypadá, jako by ten zámek byl asi deset let neobývaný, hlavní nádvoří je absolutně zarostlé, jsou tam nějaké hromady suti atd. Pamětníci si vybavují, že samozřejmě dlouhodobou neúdržbou ten zámek pomalu ale jistě chátral. Kouzelná vzpomínka jednoho pána spočívá třeba v tom, že byly obrovské problémy s vodou, která v zimě (třeba jako byla ta letošní) pravidelně zamrzala, takže vojáci se potom neměli v čem mýt, nicméně museli být pravidelně každý den oholeni, takže tento pamětník vzpomínal, že se holili v kafi, protože jiná voda prostě nebyla, dostávali jen vodu z kuchyně, takže se holili v kafi. Zámek od konce padesátých let K nějakým drobnějším zásahům došlo zřejmě v souvislosti s tím, že se na zámek na konci padesátých let nastěhovala zcela opačná jednotka, byla to 19.brigáda pohraniční stráže. Ti na rozdíl od PTPáků, kteří byli takovou tou odsouvanou složkou armády, tohle byla naopak taková spíš reprezentativní složka, byli to „hrdí strážci hranice míru“, jak se tenkrát říkalo hranici s Německou demokratickou republikou. Je to samozřejmě z dnešního pohledu poměrně zvláštní, ale tady v Děčíně se velmi ostře hlídaly i hranice s východním Německem, všude tady byly dráty, ochranná pásma atd. Důvodem byla samozřejmě možnost dostat se přes východní Německo do západního Berlína. Takže až do roku 1966 na zámku působila 19.brigáda pohraniční stráže. Fotografie a i svědecké výpovědi, které z té doby máme, jasně naznačují, že ten zámek začínal poměrně výrazně chátrat. V podstatě od těch prvorepublikových úprav žádné větší stavební zásahy provedeny nebyly, takže víme, že veliký problém byl např. se střechou, do které neustále zatékalo, provizorně se opravovala, ale na nějakou generální opravu nebyly peníze. Zřítil se třeba můstek do konírny a byl opravován, problémy byly i se statikou Dlouhé jízdy. Důležité bylo i to, že vojáci tentokrát už žádné ohledy na památkovou hodnotu děčínského zámku nebrali. Byly tady třeba dveře, které se udržovaly ještě těsně po válce v krásném stavu, a už v šedesátých letech se bez jakýchkoli ohledů natírají emailovými barvami, ve vrstvách jedna přes druhou, zřejmě podle hesla: „Co je natřené, to je čisté“. Dochází vlastně i k odstranění těch posledních zbytků původního vybavení, takže máme fotografie z roku 1962, na kterých je vidět, že se chystá rozebrání těch původních kachlových kamen, ty jednotlivé díly jsou tam očíslovány, a pak došlo k odstranění a rozebrání. Údajně ta kamna byla uložena na půdě, ale samozřejmě se nedochovala. Mizí i poslední zbytečky zřejmě těch loveckých trofejí, obrazů, eventuálně i kousků nábytku, které tam po Thunech zůstaly. Ten zámek pomalu ale jistě chátrá. Další směr poškozování zámku je řízen novými požadavky na hygienu, výrazně se rozšiřují sprchy, sociální zařízení atd. Obecně platí, že už v šedesátých letech na tom byl zámek poměrně špatně, třeba na fasádě jsou vidět velké fleky, jak tam zatéká voda a nikdo to neřeší. Přestává se samozřejmě udržovat třeba ta parková úprava na
73
hlavním nádvoří. Růžová zahrada: máme fotku z roku 1962, je absolutně zarostlá a zaplevelená, je tam vidět plevel zhruba ve výši téměř lidské postavy. Děčín pod vlivem sovětských vojsk Do určité míry, poměrně paradoxně, se dá říct, že příchod sovětské armády v roce 1968, alespoň z počátku, znamenal pro ten zámek jakési zlepšení v tom, že sovětská posádka si dupla, což znamená, že dostala peníze. Takže se opravila střecha, částečně se třeba opravila fasáda a provedly se některé další úpravy. Nicméně samozřejmě to bylo zlepšení poměrně krátkodobé. Pokud bychom o té československé armádě v šedesátých letech mohli říct, že nebrali moc ohledy na památkovou hodnotu zámku, tak samozřejmě sovětská armáda nebere vůbec žádné ohledy. Takže postupně ten stav se začíná výrazně zhoršovat. Oni třeba dělají takové věci, jako že natírají sochy. Už v roce 1972 je vidět, že dvě krásné Prachnerovy sochy z počátku devatenáctého století, které byly před průčelím zámku, jsou natřené jakousi stříbřenkou na kamna, a později zase přišly emailové nátěry, takže pěkně černé vlásky, šatičky atd. Dokonce se nám zachovala řada soch, na kterých je vidět, jak těm sochám postupně mizí a jsou obnovovány ruce. To znamená, že vždy byla ta socha nějakým způsobem poničena, někdo jí ulomil ruku, pak to bylo opraveno nějakou betonovou náhražkou, na další fotce je zase vidět, že ta ruka opět chybí, pak tam byla domodelována jiná betonová ruka. Takovýchto proměn soch máme doloženo asi sedm. Podobně to samozřejmě vypadá i s dalšími částmi zámeckého areálu, s tím, že ještě „relativně“ jsou na tom dobře interiéry, kdy prostě vojáci v rámci rajonů třeba pečují o původní parkety, jsou tam zachovány místy štukové ozdoby na stropech, fabiony atd. Ten exteriér ale trpí poměrně výrazně, a vztah vojáků k tomu objektu je minimální. Takže třeba v archivu okresního národního výboru se dochovala zajímavá zpráva o tom, jak místní okresní národní výbor řešil problém se zámkem, že do zámku zatéká. Byla ustanovena komise, která měla vyšetřit, proč do zámku zatéká. Komise zjistila, že prostě vojáci nezavírají výlezy na střechu, takže těmi otevřenými dírami prostě do zámku prší a proto tam zatéká. Takže jednání sovětských vojáků samozřejmě bylo kolikrát (dá se říct) iracionální, navíc zámek „vyzdobili“ celou řadou takových prapodivných konstrukcí. V medvědím příkopu byl zřízen například trenažer na nácvik parakotoulu, protože na zámku působila mimo jiné i průzkumná jednotka, takže oni (protože nemohli samozřejmě pořád cvičit s letadly) udělali v Medvědím příkopu takovou konstrukci, tam se na to zahákli, sjeli dolů a tam je to dole vyhodilo, udělali parakotoul a zase vyběhli nahoru. Byly tam různé takové (jak se říká) „opičí dráhy“, na kterých se dělaly shyby atd. Na jižních zahradách vznikl autopark, to znamená spousta odporných plechových garáží, celá řada takových zelených patníků, stany atd. Samozřejmě to s sebou neslo i různé škody ekologické, z hlediska nějakých olejů atd. V tom krásném čajovém pavilonu z roku 1737 byla autodílna. Takže stav zámku po roce 1991, kdy ho opustil poslední sovětský voják, si asi posluchači dovedou představit sami. Samozřejmě bylo to ještě umocněno tím, že v okamžiku, kdy ta armáda pochopila, že prostě zámek vyklízí, tak si opravdu nepočínala v rukavičkách. Takže ta poslední vyklízecí fáze byla takovým posledním výrazným hřebem do toho stavebního stavu zámku. Takže to, co mohli vidět první návštěvníci na jaře 1991, byl opravdu tristní pohled. Mnozí si to dodnes velice živě pamatují a vybavují, když sem k nám přijdou na návštěvu. V podstatě to byly holé zdi, kde nezůstalo vůbec nic, a to co tam zůstalo, tak prostě bylo nějakým způsobem poškozeno. V podstatě to vypadalo, že zámek zachránit z hlediska nějaké
74
památkové hodnoty nelze, že v podstatě všechno bylo zničeno a nic tam zachováno není. Naštěstí se ukázalo, že to není tak úplně pravda, že i třeba věci, které na první pohled vypadaly, že jsou příšerné, jsou třeba původní dřevěné dveře, jenom prostě znehodnoceny těmi mnohými vrstvami nátěrů. Mám pocit, že na hlavní bráně bylo asi sedmnáct různých emailových nátěrů, v různých odstínech šedé, zelené a dokonce i červené. Nakonec se ukázalo, že vlastně i tyto části je možné zachránit. Takže například v západním křídle, kde je dnes hlavní expozice děčínského zámku, je většina dveří skutečně původních, asi 80% dveří je původních. Na mnoha místech jsou dochovány původní parkety, které prostě vojáci (jak jsem říkal) relativně opečovávali v rámci těch klasických rajonů. Je tam třeba dochováno původní zábradlí, štukové ozdoby na stropech atd. Takže naštěstí ty pesimistické vize, které zpočátku přisuzovaly zámku to, že je dobrý tak maximálně třeba pro hotel, ale rozhodně ne jako památkový objekt, tak se nenaplnily.
75
