UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Náklady nalézacího civilního řízení

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra občanského práva

Náklady nalézacího civilního řízení Diplomová práce

Vojtěch Přibyl

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Alena Winterová, CSc. Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): březen 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 10. dubna 2014

Vojtěch Přibyl

Poděkování Děkuji vedoucí mé diplomové práce prof. JUDr. Aleně Winterové, CSc. za pomoc a cenné konzultace.

Obsah 1. Úvod.………………………………………………………………………………...1 2. Druhy nákladů řízení………………………………………………………………...7 2.1. Soudní poplatek……………………………………………………………7 2.1.1. Osvobození od soudních poplatků…………………………………....9 2.2. Hotové výdaje a ušlý výdělek účastníků a jejich zástupců……………….14 2.3. Odměna za zastupování…………………………………………………..15 2.4. Náklady důkazů…………………………………………………………..22 2.4.1. Svědečné……………………………………………………………..24 2.4.2. Znalečné a tlumočné………………………………………………....25 2.5. Odměna notáře jako soudního komisaře a jeho hotové výdaje…………..26 2.6. Odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje………………………….26 3. Placení nákladů řízení………………………………………………………….…..28 4. Hrazení nákladů civilního řízení……………………………………………...........29 4.1. Náhrada nákladů sporného řízení………………………………...............29 4.1.1. Zásada úspěchu ve věci………………………………………….…..29 4.1.1.1. Předžalobní výzva…………………………………………….…31 4.1.1.2. Náhrada nákladů předběžného zajištění a zajištění důkazů….....32 4.1.1.3. Náhrada nákladů státu (právo státu na náhradu nákladů)………32 4.1.2. Zásada zavinění……………………………………………………...33 4.1.2.1. Separace nákladů…………………………..……………….......36 4.1.3. Náhrada nákladů smíru……………………………………………...37 4.1.4. Náhrada nákladů před pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení.................................................................................................................38 4.2. Náhrada nákladů nesporného řízení……………………………………..39 5. Moderační právo (nepřiznání náhrady nákladů řízení pro důvody hodné zvláštního zřetele)………………………………………………………………………………...41 6. Rozhodnutí o výši náhrady nákladů až při vyhotovení písemného rozhodnutí……44 7. Náklady řízení v rámci opravných prostředků……………………………………..45 8. Náklady řízení podle části páté o.s.ř…………………………………………….....48 9. Vybrané problémy aplikace přísudkové vyhlášky a advokátního tarifu…….……..49 10. Závěr……………………………………………………………………………...69 11. Seznam odborné literatury………………………………………………………..71 12. Abstrakt/Abstract………………………………………………………………....74 13. Klíčová slova/Key words………………………………………………………....76

1

1. Úvod Právo na soudní ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů je zabezpečováno v soudním řízení, které vyžaduje určité náklady na svůj efektivní a bezproblémový chod. Je potřeba odlišit náklady obecné a náklady zvláštní. Soudy jako státní instituce jsou jednou ze složek státní moci, výdaje na jejich činnost tedy ponese stát ze státního rozpočtu. Jsou to obecné neboli všeobecné náklady spojené se samotnou existencí soudního aparátu. Jde zejména o náklady na stavbu a provoz budov, náklady na státní správu soudů, náklady na zařízení budov, platy soudců a zaměstnanců soudu, výdaje na školení soudců a zaměstnanců soudu. V rámci řízení před soudem však vznikají další náklady, jež ponesou účastníci řízení a taktéž osoby zúčastněné na řízení a stát. Tyto zvláštní či konkrétní náklady souvisejí s bráněním ohrožených či porušených práv účastníků konkrétního řízení. Zmíněné náklady uvádí demonstrativně § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jako hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatek, ušlý výdělek účastníků a jejich zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora. Shora uvedené výdaje platí účastníci řízení zásadně předem, aniž by znali výsledek sporu a to zda dosáhnou jejich náhrady. Tato primární povinnost platit náklady řízení vzniká v průběhu a v souvislosti s řízením u soudu. Placení nákladů řízení je ovládáno zásadou zájmovou, „což znamená, že jednotlivé úkony platí ten, kdo procesní úkon činí nebo v jehož zájmu či z jehož podnětu se činí.“1 Náklady účastníka, které byly vynaloženy na vedení soudního sporu, jsou pak předmětem rozhodnutí soudu o náhradě nákladů účastníka. Náhradu nákladů řízení, které vynaložila protistrana na vedení sporu, je možno oproti tomu považovat za povinnost sekundární. Jelikož účel náhrady nákladů je zcela jiný než u jejího placení, budou zde také odlišné zásady ovládající tuto povinnost. 1

SCHELLEOVÁ, Ilona a kol., Civilní proces: vysokoškolská učebnice, Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 578 (80-86861-09-0)

2

Uplatní se hlavně zásada úspěchu ve věci, a to tím způsobem, že ten, kdo se ve sporném řízení neúspěšně domáhal svých práv, či porušil nebo ohrozil subjektivní práva nebo právem chráněné zájmy jiného, je povinen náklady tomuto účastníku uhradit. „Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů řízení vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci něhož účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy.“2 Výjimkou ze shora uvedené zásady úspěchu ve věci je zásada zavinění. „Smyslem této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je zavinila.“3 V praxi pak dochází k tzv. separaci nákladů, kdy soud o těchto nákladech rozhoduje ihned, jakmile vzniknou, nikoliv v konečném rozhodnutí. Je to možné proto, že se jedná o rozhodnutí, na které nemá výsledek sporu žádný vliv. Hlavním účelem placení a hrazení nákladů řízení je prevence před tzv. sudičstvím. Takto by se dalo charakterizovat neuvážené a neopodstatněné podávání žalob. V krajním případě by žalobce podával návrh na zahájení řízení, jen aby takto mohl žalovaného šikanovat, čímž by navíc zatěžoval soudní systém o nadbytečnou agendu. Jednou z dalších uváděných funkcí je též funkce sankční. „Účastník řízení, který svým protiprávním jednáním zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou.“4 Nicméně Ústavní soud vyslovil názor, že náhrada nákladů řízení nemá směřovat k „potrestání“ neúspěšného účastníka, ale jedině k tomu, aby straně, která uspěla, byly kompenzovány potřebné náklady účelně vynaložené k bránění či uplatňování práva. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12)

2

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 WINTEROVÁ, Alena a kol., Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 6. aktualizované vyd., Praha: Linde, 2011, str. 301, (978-80-7201-842-0) 4 WINTEROVÁ, Alena a kol., Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 6. aktualizované vyd., Praha: Linde, 2011, str. 301, (978-80-7201-842-0) 3

3

2. Druhy nákladů řízení Výše zmíněný výčet druhů nákladů řízení není taxativní, tudíž není uzavřený. Za náklady řízení bude možno považovat i jiné výlohy účastníka řízení, jeho zástupce, vedlejšího účastníka řízení, ostatních osob zúčastněných na řízení a také náklady státu, které vznikly v souvislosti s určitým řízením a nevznikly by, pokud by řízení neproběhlo. Vznik nákladů, jejich vztah ke konkrétnímu řízení a účelnost prokazuje ten, kdo se následně domáhá jejich náhrady.

2.1. Soudní poplatek Řízení před soudy je v České republice zatíženo soudními poplatky. Poplatková povinnost slouží jednak jako stavidlo proti neuváženému podávání žalob (regulační funkce), jednak jako obecná úhrada nákladů řízení (fiskální funkce), neboť soudní poplatky jsou příjmem státního rozpočtu České republiky. Listina základních práv a svobod stanovuje v čl. 11 odst. 5, že daně a poplatky lze vybírat jen na základě zákona. Úpravu soudních poplatků nalezneme v zákoně č. 549/ 1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Zákon rozlišuje poplatky za řízení a poplatky za úkony, přičemž výše jednotlivých poplatků je uvedena v příloze - Sazebníku poplatků (§1 zákona o soudních poplatcích). Poplatníkem soudního poplatku za řízení u soudu prvního stupně je dle § 2 odst. 1 zákona o soudních poplatcích především žalobce, jenž celé sporné řízení zahajuje návrhem na zahájení řízení, dále také účastníci smíru uzavřeného ve smírčím řízení, žalovaný uplatňující svá práva vzájemným návrhem. V případě, že je navrhovatel osvobozen od soudního poplatku a soud jeho návrhu vyhoví, přechází poplatková povinnost podle výsledku řízení na žalovaného. To vše za předpokladu, nemá-li sám proti navrhovateli právo na náhradu řízení, nebo není-li též od poplatku sám osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá ve stanovených řízeních o osobním stavu. Poplatkem není zatíženo jen řízení v 1. stupni, poplatníkem je též odvolatel za řízení před odvolacím soudem a dovolatel v řízení před dovolacím soudem. Poplatníkem poplatku za úkon je navrhovatel úkonu.

4

Věcná a místní příslušnost soudu pro řízení o poplatku je dána příslušností soudu k projednání a rozhodnutí věci v 1. stupni či provedení úkonu. Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem a dovolacím soudem rozhoduje soud, který rozhodl o věci v prvním stupni, není-li dále stanoveno jinak. Soud postupuje v řízení o věcech poplatků podle o.s.ř., pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Poplatková povinnost vzniká, jde-li o poplatek za řízení podáním žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení, podáním odvolání, podáním dovolání, schválením smíru, uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření a v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. U poplatku za úkon vzniká poplatková povinnost sepsáním podání do protokolu, v ostatních případech podáním návrhu na provedení úkonu. Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Poplatek za žalobu není vybírán, pokud podání, kterým se zahajuje řízení, je soudem pro vady odmítnuto. „Je tedy třeba k vybrání soudního poplatku přistoupit až tehdy, kdy žaloba bude obsahovat stanovené náležitosti.“5 Nebylli poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). V případě, že navrhovatel zaplatí soudní poplatek nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, soud usnesení o zastavení řízení zruší. Sazba poplatku za řízení je stanovena buď pevnou částkou, nebo procentem u poplatku, jehož základ je vyjádřen peněžní částkou. Nejvýraznější změna sazeb za poslední dobu byla provedena zákonem č. 218/2011 Sb. Pro zvýšení sazeb svědčila skutečnost, že poplatky již deset let nebyly navyšovány, přičemž došlo ke zvýšení průměrné mzdy a bylo nutno zohlednit i vliv inflace. Tímto zákonem byla zvýšena spoluúčast občanů na nákladech řízení se záměrem zabránit sudičství. Od účinnosti výše zmíněné novely, se soudní poplatek v případě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, pokud bylo řízení zastaveno před prvním jednáním. Starší úprava byla v tomto směru až příliš liberální, protože soud v těchto případech vracel soudní poplatek v plné výši. Za 5

VRCHA, P., K § 138 o.s.ř. (soudní poplatky), ASPI ID: LIT27330CZ, 2006, 2006

5

povšimnutí určitě stojí, že novela zcela nově zavedla vrácení stejným způsobem sníženého soudního poplatku v případě schválení soudního smíru uzavřeného mezi účastníky ve věci samé. Jinak se obecně vrací poplatek tomu, kdo k jeho placení nebyl povinen. Základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení (§ 6 zákona o soudních poplatcích). Splatnost poplatku vzniká současně s poplatkovou povinností. Poplatník je zatížen povinností, doplatit poplatek v případě, že rozšíří předmět řízení po podání návrhu na zahájení řízení. Totéž platí pro odvolání nebo dovolání a jeho rozšíření.

2.1.1. Osvobození od soudních poplatků Korekcí výše zmíněné funkce poplatku jako regulace žalob je institut individuálního osvobození od soudních poplatků. Tato úprava byť pod jiným názvem byla obsažena již v zákoně č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních a jedná se tak už o tradiční institut používaný od dob Rakousko-Uherského mocnářství. Prostřednictvím tohoto institutu obsaženého v ustanovení § 138 o.s.ř. je dána nemajetným či dočasně nesolventním účastníkům možnost domoci se svých subjektivních práv a oprávněných zájmů. Zaručení rovnosti účastníků soudního řízení je jednou z nejdůležitějších zásad právního řádu a ústavního pořádku vůbec (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny). Individuální osvobození je nutno odlišit od věcného a osobního osvobození od soudních poplatků. Osobní a věcné osvobození upravuje ustanovení § 11 zákona o soudních poplatcích. „Věcné a osobní osvobození od soudních poplatků vyplývá přímo ze zákona. O individuálním rozhoduje soud.“6 Taxativně stanovená řízení jsou věcně osvobozena od soudního poplatku, aniž by byly zkoumány majetkové poměry účastníků, a to bez ohledu na povahu subjektu řízení. Jde například o věci opatrovnické,

6

WINTEROVÁ, Alena a kol., Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 6. aktualizované vydání, Praha: Linde, 2011, str. 303, (978-80-7201-842-0)

6

péči soudu o nezletilé, osvojení a povolení uzavřít manželství, důchodové pojištění, vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Na rozdíl od individuálního osvobození je osvobození osobní závislé na povaze subjektu. V zákoně o soudních poplatcích je uveden taxativní výčet těchto subjektů. Od poplatku je osvobozena Česká republika a statní fondy, neboť logicky by nebylo účelné, aby stát platil poplatky sám sobě. Dále jsou osobně osvobozeni od soudních poplatků například navrhovatel v řízení o určení výživného, navrhovatel v řízení o náhradu škody na zdraví. „Od soudního poplatku může být individuálně osvobozen i účastník, na něhož dopadá úprava § 11 zákona o soudních poplatcích. Osvobození od povinnosti platit soudní poplatek podle § 138 totiž znamená, že takto osvobozenému účastníkovi nelze uložit povinnosti podle § 141 odst. 1 a § 148 odst. 1, což osvobození podle § 11 zákona o soudních poplatcích neumožňuje a dále má právo na ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř.“7 Na tomto místě se podrobněji zmíním o institutu individuálního osvobození, protože ten vyvolává nejvíce sporů jak v judikatuře tak odborné literatuře. Podle § 138 odst. 1 může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Osvobození od soudních poplatků lze přiznat účastníku pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Ze shora uvedeného vyplývá, že soud může účastníka osvobodit pouze na jeho návrh. „Pokud by však z obsahu spisu či z průběhu řízení vyplývaly skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že účastník může být od soudních poplatků osvobozen, měl by soud účastníka o této možnosti (návrhu) poučit.“8 Poměry účastníka je nutno chápat tak, že jde jednak o jeho majetkové poměry (příjmy ze závislé činnosti, z podnikání, renty z nájmu a v neposlední řadě i o rozsah jeho majetku, který může být pro účely zaplacení poplatku zpeněžen) a dále také například náklady nutné na jeho léčbu, náklady vyživovací povinnosti a další osobní poměry. Aby bylo možno účastníka osvobodit od soudního poplatku, musí být jeho majetkové poměry plně zjištěny a v tomto směru by se soud neměl spokojit s doložením majetkových poměrů 7

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C. H. Beck, 2009, str.

620, (978-80-7400-107-9) 8

VRCHA, P., Osvobození účastníka od soudních poplatků, ASPI ID: LIT27331CZ, 2006

7

účastníkem, ale měl by provést pátrání v základních registrech, neboť není neobvyklé, že o osvobození usilují i ti účastníci, kteří podmínky objektivně nesplňují. Soud by se měl kromě majetkových poměrů účastníka zabývat též povahou sporu a výší soudního poplatku, neboť pouze tak lze skutečně dospět k závěru, zda je v možnostech účastníka soudní poplatek zaplatit či nikoli. Vedle poměrů na straně účastníka je soud dále povinen zkoumat, nejedná-li se o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva „O svévolné uplatnění práva půjde zřejmě tam, kde nemusí být dána zřejmá bezúspěšnost, ale jednání účastníka nezasluhuje soudní ochranu z hlediska dobrých mravů jeho postupu.“9 Zřejmou bezúspěšnost velmi výstižně vyjádřil ve svém usnesení Nejvyšší soud. „O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že jeho návrhu nemůže být vyhověno.“10 Od účinnosti novely o.s.ř. č. 218/2011 Sb., byly zpřísněny podmínky pro plné osvobození od soudních poplatků, neboť se tak může stát pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, přičemž toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost. Soudní poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Pokud dojde ke změně poměrů účastníka a osvobození od poplatků se tak stane nedůvodným anebo se dodatečně ukáže, že poměry účastníka řízení od počátku neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, odejme předseda senátu, a to i se zpětnou účinností přiznané osvobození od soudních poplatků. Ustanovení § 138 odst. 3 o.s.ř. přiznává účastníku osvobozenému od soudních poplatků, kterému byl ustanoven zástupce, osvobození od placení odměny za zastupování a hotových výdajů tohoto zástupce, a to v rozsahu, v jakém byl osvobozen od placení soudního poplatku. Pro úplnost dodávám, že osvobození od soudních poplatků nemá za následek bez dalšího zánik povinnosti nahradit náklady řízení protistraně.

9

SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R., Občanský soudní řád: komentář, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 486, (978-80-7400-506-0) 10 Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 218/2005

8

Pokud jde o osvobození od soudních poplatků v případě fyzických osob podnikatelů a právnických osob byla praxe zpočátku nejednotná, přičemž judikatura i odborná literatura postupně přijaly názor, že osvobodit od soudních poplatků lze i právnickou osobu. Judikatura se vyvíjela od úplného vyloučení právnických osob z institutu osvobození od soudních poplatků až po dnešní stav, kdy je zásadně uznávána možnost osvobození od soudních poplatků jak u fyzických, tak u právnických osob bez ohledu na to, zda podnikají. Jedním z prvních rozhodnutí ve věci byl judikát Vrchního soudu v Praze, který se ve svém usnesení vyjádřil tak, že „zcela nelze vyloučit ani u podnikatelských subjektů aplikování § 138 odst. 1 o.s.ř., ale že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky“.11 Dále tvrdil, že „takto by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodňováni vůči podnikatelům bohatým“.12 S tímto názorem nesouhlasím. Argument, že úspěšní podnikatelé by byli diskriminováni na úkor neúspěšných, je stejně neadekvátní jako ten, že institut osvobození od soudních poplatků diskriminuje bohaté občany na úkor občanů nemajetných, ve společnosti považovaných za neúspěšné. Smyslem ustanovení je zajištění plné ochrany stran řízení, a to bez rozdílu majetkových poměrů či postavení. Je to vyjádření ústavněprávní zásady rovného přístupu k soudům, která vyplývá z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a z čl. 37 odst. 3 Listiny, a která se promítá také do řady ustanovení procesních předpisů. Tak například § 18 o.s.ř. výslovně stanovuje rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení. Vrchní soud tak v podstatě vytvořil dvě kategorie účastníků, a to ty s plnými procesními právy a ty s omezenými procesními právy, a to pouze na základě jejich povahy. Takové svévolné dělení účastníků je v rozporu s článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv svobod, který zaručuje rovnost všech účastníků řízení. Taktéž článek 3 Listiny základních práv a svobod obecně zaručuje základní práva a svobody všem bez ohledu na postavení či příslušnost ke skupině, přičemž právo na soudní ochranu lze dozajista považovat za jedno z těchto ústavou garantovaných základních práv. Uvedené nelze dovodit ani ze znění ustanovení § 138 o.s.ř., ani z jedné ze tří definic účastníků řízení obsažených v § 90 a § 94 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť ty nečiní rozdílu mezi účastníky podnikateli a účastníky nepodnikateli. Ze shora uvedeného je tak

11 12

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 429/93 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 429/93

9

zřejmé, že diskriminace podnikatelů oproti nepodnikajícím osobám při přiznávání osvobození od soudních poplatků by byla nejen v rozporu s občanským soudním řádem, ale především s ústavním pořádkem České republiky. Přesto trvalo poměrně dlouho, než praxe dospěla k osvobozování právnických osob od soudních poplatků. V dalším rozhodnutí Vrchní soud v Praze shodně s výše uvedeným usnesením judikoval, že „ poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození či částečné osvobození od soudního poplatku dle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. v tom případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídatelných okolností, které nemají původ v podnikání (např. živelní pohromy)“.13 Výše zmíněná usnesení se zabývala pouze případy osvobození podnikajících fyzických osob od soudních poplatků. Vůči právnickým osobám judikatura zpočátku vykládala a aplikovala institut osvobození ještě restriktivněji. Vrchní soud v Praze usnesením dospěl k závěru, že „u právnických osob je pojmově vyloučeno přiznávat osvobození od placení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat sociální a majetkové poměry u právnické osoby z hlediska jejich sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kritérium pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně“.14 Korekci tohoto právního názoru způsobila ústavní stížnost proti výše zmíněnému rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k rozhodnutí, že „skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena možnost použití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř, je věcí obecných soudů, aby vymezily kritéria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.“15 Nakonec se Ústavní soud ve snaze ustálit judikaturu vyjádřil tak, že právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. „Je pak věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kriteria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet.“16 Nejnověji se k této věci vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 13

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 630/99 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Co 695/97 15 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 13/98 16 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03 14

10

1301/2013, když shrnul, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na žádost, a to fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. V případě, že právnická osoba splňuje ostatní předpoklady, osvobození nelze odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti.

2.2. Hotové výdaje a ušlý výdělek účastníků a jejich zástupců Podle § 151 odst. 2 o.s.ř. náhradu mzdy a náhradu hotových výdajů účastníkům a jejich zástupcům stanoví soud podle zvláštních právních předpisů. Ustanovení § 29 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“) stanoví, že k hotovým výdajům účastníků náleží jízdné, stravné a nocležné a dále nutná vydání průvodce účastníka, potřebuje-li jej účastník stižený těžkou tělesnou chorobou nebo vadou, nebo v jiných závažných případech. Za součást nákladů účastníka se považují také nutná vydání a ušlý výdělek důvěrníka dítěte nebo podpůrce. Výčet hotových výdajů v tomto zvláštním předpisu není taxativní. Znamená to, že soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly. Tudíž účastník, který žádá náhradu hotových výdajů, musí prokázat jejich vznik, hospodárnost a účelnost pro uplatnění či bránění svého porušeného nebo ohroženého práva. Jízdné může účastník nárokovat v případě, že nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se řízení koná, nebo je-li předvolán z místa, kde se dočasně zdržuje. Účastník by měl použít prostředek veřejné hromadné dopravy, pak se hradí účastníku skutečné, účelné a hospodárně vynaložené cestovní výdaje. Pokud chce účastník cestovat svým silničním motorovým vozidlem, musí tak učinit s předchozím souhlasem soudu, aby tento způsob dopravy mohl byt považován za hotový výdaj pro účely náhrady. V tom případě mu náleží náhrada podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Místní přepravné je druh jízdného, pokud účastník použil městského hromadného prostředku, i když bydlí nebo pracuje v místě, kde se řízení koná.

11

Stravné a nocležné náleží účastníku podle zvl. předpisu (§ 32 jednacího řádu). Tímto zvláštním právním předpisem je zákoník práce, konkrétně ustanovení § 176 odst. 1, které stanovuje stravné za kalendářní den. Dále mezi náklady řízení patří ztráta na výdělku účastníka z důvodu účasti na soudním řízení. Její výpočet se liší podle toho, zda je účastník řízení v pracovním poměru nebo obdobném vztahu, nebo zda je výdělečně činný mimo pracovní poměr. Pokud je účastník v pracovním poměru nebo obdobném vztahu, odkazuje § 29 odst. 2 na zrušený zákon č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. V tomto případě je dovozena nutnost použití ustanovení § 351 až 362 zákoníku práce. Účastníku bude nahrazen průměrný čistý výdělek za dobu zmeškané pracovní doby. Účastník výdělečně činný jinak než v pracovním poměru má také právo na náhradu ztráty na výdělku. Podklad pro výpočet tvoří částka vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob, dělená náležitým počtem pracovních hodin připadajících na týž kalendářní rok Pro určení výše náhrady hotových výdajů a náhrady ztráty na výdělku zákonného zástupce účastníka nebo jeho zástupce, který není advokát, notář či patentový zástupce, opatrovníka ustanoveného účastníku, nutného průvodce, důvěrníka dítěte, podpůrce a svědka se užijí ustanovení § 29 až 32 jednacího řádu obdobně (§ 33 odst. 1 jednacího řádu).

2.3. Odměna za zastupování Smluvní i mimosmluvní odměna za zastupování advokátem byla po přechodu k tržnímu hospodářství nově upravena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „vyhláška o odměně“). Odměna se poskytovala advokátu za jednotlivé úkony právní pomoci, za úplné vyřízení věci, nebo za poskytování právní pomoci v určitém rozsahu po určitou dobu. Smluvní odměna mohla být sjednána dvojím způsobem. Buď se advokát s klientem dohodl na druhu smluvní odměny, nebo na snížení či zvýšení základní sazby hodinové odměny anebo na výši paušální či podílové odměny. Druhy smluvních odměn byly upraveny ve vyhlášce o odměně. V případě, že nedošlo k dohodě

12

o smluvní odměně, řídil se jejich vztah ustanoveními vyhlášky o mimosmluvní odměně. Výše mimosmluvní odměny se stanovila podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal (§ 12 vyhlášky o odměně). „Vyhláška č. 270/1990 Sb. neumožňovala, aby smluvní odměna byla dohodnuta také podle počtu „úkonů právní pomoci.“ Tento způsob výpočtu odměny za zastupování byl vyhrazen toliko mimosmluvní odměně.“17 K 1. červenci 1996 byla tato vyhláška derogována vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Tento předpis je účinný dodnes. Odměna za zastupování je součástí nákladů řízení pouze v případě, že zástupcem účastníka je advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem (zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen „notářský řád“), případně také patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem (zákon č. 417/2004 Sb. o patentových zástupcích). Do této definice nespadají tzv. podnikoví právníci, jejichž odměna za právní pomoc není považována za náklady řízení účastníka. „U ostatních zástupců, kteří nemohou vykonávat zástupčí činnost výdělečně, jsou součástí nákladů řízení jejich ušlý výdělek a hotové výdaje.“18 „Advokát má ze zákona právo požadovat po klientovi zaplacení přiměřené zálohy. Není sice přesné stanoveno, jaká záloha je přiměřená, ale měla by odpovídat střízlivému odhadu celkové odměny s tím, že lze tak přihlédnout k očekávaným hotovým výdajům.“19 Advokát klientovi dle účinné právní úpravy může vyúčtovat odměnu za své služby právní pomoci dvěma způsoby. Jednak formou smluvní odměny, která se bude řídit dohodou mezi klientem a advokátem, jednak formou mimosmluvní (tarifní) odměny, která je upravena v advokátním tarifu. Podle § 3 advokátního tarifu je smluvní odměna advokáta ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, nebo o způsobu jejího určení. Stavovský předpis advokátní komory, jímž jsou Pravidla profesní etiky 17

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo. 5275/2007 Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. 19 PATĚK, D., Advokát, klient a peníze, Právní rádce 2005, č. 9, str. 12 18

13

advokátů a pravidla soutěže advokátů (etický kodex) odměnu za právní pomoc omezují do té míry, že ta musí být dle objektivních skutečností přiměřená hodnotě a složitosti sporu. Ujednání o smluvní odměně je buďto součástí smlouvy mandátní (smlouvy o poskytnutí právní služby) dojednané mezi klientem a advokátem, nebo je odměna za zastupování sjednána v samostatném dokumentu jako inominátní smlouva Smluvní odměna bývá sjednána různými způsoby. Níže popíši základní varianty, které se vyskytují nejčastěji, a to jak v čisté podobě, tak v různých obměnách a vzájemných kombinacích. Vyloučeno není ani využití advokátního tarifu s jeho dodatečnou smluvní úpravou pro konkrétní případ, např. sjednáním sazby za jeden úkon s tím, že to co je úkonem právní služby, se určuje podle advokátního tarifu.20 Pokud je odměna ujednána fixně, neboli paušálně, je sjednána pevná částka, za kterou bude právní služba poskytnuta. Obvykle se pevná částka vztahuje pouze ke konkrétní právní věci, tedy k poskytnutí právní služby v jednom případě. Tato forma bývá někdy modifikována tak, že advokát má s určitým subjektem (často větší obchodní korporací) uzavřenu smlouvu o poskytování právních služeb konkrétního druhu nebo ve všech případech za předem ujednanou fixní částku. Druhý způsob bývá jistě obvyklejší, protože odhadnout přiměřenou paušální částku za právní pomoc předem bývá velice složité. Časová odměna, někdy též označovaná jako hodinová odměna je ujednání mezi advokátem a klientem, kdy se stanoví určitá časová jednotka (obvykle hodinová či půlhodinová), za kterou bude náležet určitá částka za provedení právní služby. Počet časových jednotek se po odvedení práce vynásobí dohodnutou částkou. Výsledek je konečnou sumou odměny advokáta. Třetím případem bývá tzv. odměna z podílu. Tento druh odměny nebývá častý. Obvykle si strany ujednají, že na takovou odměnu vznikne advokátovi nárok, jen pokud bude mít úspěch ve věci. Lze se ovšem setkat i s ujednáními bez této podmínky. Ve své podstatě jde o podíl z částky, o kterou se vede soudní spor. Podíl bývá určen procenty, například tak, že advokátovi připadne 10 % z vymáhané jistiny. V praxi se často vyskytující modifikací všech výše zmíněných variant určení odměny je, že si advokát v ujednání o smluvní odměně vymíní, že v případě úspěchu ve věci mu navíc připadne vysouzený přísudek. Ještě je potřeba říci, že o smluvní odměnu půjde i v případě, že advokát s klientem si nesjednají vypočtení odměny žádným z výše popsaných způsobů, ale 20

PATĚK, D., Advokát, klient a peníze, Právní rádce 2005, č. 9, str. 12

14

výslovně odkážou na advokátní tarif s tím, že výše odměny se stanoví podle sazeb mimosmluvní odměny advokáta. Advokát je povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně, že při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně Ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně advokáta budou použita, v případě, že mandátní smlouva neobsahuje ujednání o odměně advokáta vůbec, nebo pokud půjde o advokáta ustanoveného soudem dle § 30 o.s.ř. Dle § 6 advokátního tarifu se určí výše mimosmluvní odměny podle sazby za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby se odvíjí od tarifní hodnoty. Výčet úkonů právní služby, za které náleží mimosmluvní odměna, obsahuje § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. Za méně složité a náročné úkony právní služby vyjmenované v odst. 2 náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. V případě, že advokát poskytne úkon právní služby, který není výslovně uveden v advokátním tarifu, bude mu náležet odměna za úkon právní služby svou povahou a účelem nejbližší. Za každou jednotku právní služby přísluší advokátovi určitá částka, která se vypočte podle sazby z tzv. tarifní hodnoty sporu. Tarifní hodnotou sporu je zejména výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby. Od 1. ledna 2013 se při určení tarifní hodnoty nepřihlíží k příslušenství pohledávky, ledaže by byla požadována jako samostatný nárok. Pokud nelze zjistit nebo je neúčelné zjišťovat hodnotu věci nebo práva („tzv. penězi neocenitelné věci“), považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Dále jsou pro vymezené druhy řízení, u kterých taktéž v podstatě nelze hovořit o hodnotě věci, advokátním tarifem stanoveny zvláštní tarifní hodnoty. Problematikou často zmiňovanou v odborné literatuře i judikatuře je výše tarifní hodnoty v případě, že odvolání nebo dovolání směřuje pouze proti nákladům řízení. Možnost odvolat se jen proti nákladům řízení vyplývá z § 201 o.s.ř., § 202 odst. 2 o.s.ř. a contrario a § 206 odst. 3 o.s.ř. V tomto případě by mělo být směrodatným rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cdo 47/93, podle něhož je tarifní hodnotou pro účely

15

stanovení odměny advokáta výše přiznané náhrady nákladů řízení, nikoli celková hodnota sporu. Úpravu odměny notáře za poskytování právní pomoci a náhradu hotových výdajů obsahuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví. Ta v § 10 ve spojení s § 18 stanoví, že výše a způsob určení odměny notáře za poskytování právní pomoci a náhrada hotových výdajů v souvislosti s poskytováním právní pomoci se řídí zvláštním právním předpisem, kterým je advokátní tarif. Od 1. ledna 2003 může být patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví zástupcem účastníka před orgány statní správy a v řízení před soudy, a to za podmínek a v rozsahu stanoveném zákony o řízení před soudy. Podle § 40 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví má patentový zástupce právo vykonávat svou činnost za odměnu a má právo žádat od klienta přiměřenou zálohu. Za povšimnutí stojí, že teprve novelou č. 7/2009 Sb., byla odměna za zastupování patentovým zástupcem výslovně uznána jako součást nákladů řízení. Pokud jde o náhradu nákladů řízení vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy, stanoví § 151 odst. 2 o.s.ř., že výši odměny určí soud podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., dále jen „přísudková vyhláška“). Jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátní tarif). Odkaz na přísudkovou vyhlášku, která přiznávala náhradu nákladů řízení paušálně za jedno řízení je reliktem právní úpravy účinné v období od 1. ledna 2001 do 5. května 2013, kdy byla přísudková vyhláška

16

zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Důvody přijetí a zrušení této vyhlášky se budu podrobně zabývat v kapitole č. 10 Vybrané problémy aplikace přísudkové vyhlášky a advokátního tarifu. V období před účinností přísudkové vyhlášky se při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznávala rozhodnutím, určovala výše odměny advokáta podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Protože nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013 zrušil přísudkovou vyhlášku, a to ke dni 7. května 2013, kdy byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, sešlo se dne 15. května 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, aby vyjasnilo situaci po zrušení přísudkové vyhlášky. Soudci kolegia se většinově shodli na názoru, že po derogaci přísudkové vyhlášky se budou muset opět používat ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, protože § 151 odst. 2 o.s.ř. věta prvá za středníkem říká, že ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního tarifu) se užije, jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu. „Za tyto okolnosti lze podle Nejvyššího soudu považovat to, že přísudková vyhláška byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byla stanovena paušální sazba pro řízení v jednom stupni.“21 V opačném případě by mohlo dojít k denegatio iustitiae, protože § 151 odst. 1 o.s.ř. výslovně stanoví, že soud rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení, tedy i o náhradě odměny za zastupování advokátem bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Jelikož v procesním právu platí zásada, že soud rozhoduje podle právního předpisu účinného v den vydání rozhodnutí, bude namístě postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle shora citovaného nálezu ústavního soudu i v těch případech, kdy řízení bylo zahájeno před účinností nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013. Advokátovi, notáři a patentovému zástupci také náleží náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas, oboje pouze v souvislosti s poskytováním právní služby svému klientovi. Náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas advokáta a

21

VRCHA, P., K rozhodnutí o nákladech řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodnutím Ústavního soudu, ASPI ID: LIT44398CZ, 2013

17

notáře je upravena advokátním tarifem, a to konkrétně v části třetí. Podle ustanovení § 13 advokátního tarifu advokátovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby. Demonstrativně pak tyto náklady vyjmenovává. Jde například o soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Vyúčtovat své hotové výdaje může zástupce účastníkovi dvojím způsobem. Buď přesně určí položky svých nákladů, nebo je vyúčtuje paušálně. V případě sjednání paušální částky jako náhrady veškerých nebo některých hotových výdajů nemůže klient při vyúčtování požadovat specifikaci těchto hotových výdajů a advokát nemůže požadovat náhradu těch hotových výdajů, o které byla dohodnutá paušální částka překročena (§ 13 odst. 2 advokátního tarifu). Pokud není paušální částka stanovena smluvně, je účtována podle § 13 odst. 3. advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby, ovšem pouze za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Advokát si tedy může vyúčtovat ostatní hotové výdaje zvlášť (znalecké vyjádření a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie) a navíc žádat 300 Kč na každý výše zmíněný úkon právní služby. „Režijní paušál náleží advokátu v plné výši i za takové úkony právní služby, za které náleží advokátu pouze polovina mimosmluvní odměny, jakož i za úkony, které se nekonaly ve smyslu ustanovení § 14 odst 2. advokátního tarifu.“22 Stejně jako hotové výdaje advokáta, také náhradu za promeškaný čas nelze považovat za odměnu za zastupování. „Nejedná se o odměnu za úkon právní služby, ale o náhradu ušlé odměny, na kterou nevznikl nárok, protože úkon právní služby nebyl poskytnut.“23 Dle § 14 odst. 1 advokátního tarifu náleží advokátu plná náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, a to za promeškaný čas strávený v důsledku provádění úkonu v místě, které není jeho sídlem či bydlištěm, nebo v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem či jiným orgánem, za podmínky, že toto zpoždění činí více než 30 minut. Advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci a za dostavení se k jednání, které se nekonalo, aniž byl o tom advokát včas předem vyrozuměn. Bylo-li

22 23

HULVA, T., Vyúčtování služeb advokáta, Právní fórum 2005, č. 9, str. 89 MICHNA, L., Odměna za právní zastupování, Právní rozhledy 2001, č. 10, str. 485

18

jednání odročeno, nebo se nekonalo z důvodů spočívajících na straně klienta advokáta a byly-li tyto důvody advokátovi známy nejméně dva dny před termínem jednání, náleží mu náhrada ve výši jedné čtvrtiny mimosmluvní odměny (§ 14 odst. 2 advokátního tarifu). Vyúčtovat náhradu za promeškaný čas může advokát klientovi dvojím způsobem. I zde se přednostně uplatní zásada smluvní volnosti. Pokud se klient s advokátem nedohodnou jinak, obsahuje podpůrně druhou variantu advokátní tarif v ustanovení § 14 odst. 3, které říká, že plná náhrada hotových výdajů činí 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. V případě, že je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se celková odměna za zastupování, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas o sazbu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Stojí za připomenutí, že DPH jako náklad řízení účastníka nebylo upraveno právním řádem až do roku 2004. Tudíž se pravidelně stávalo, že advokát, který byl plátcem daně, o tuto částku zvýšil úhrady za právní služby, ačkoliv tento výdaj účastníka nebyl zahrnut v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Změnu přinesla až vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/2004 Sb., novelizující paušální vyhlášku, která stanovila, že paušální odměna se zvyšuje o částku odpovídající DPH v případě, že advokát zastupující účastníka je ke dni rozhodnutí o náhradě nákladů řízení povinný k dani. Vyhláška nepočítala s DPH jako s nákladem řízení, ale pouze navyšovala odměnu zástupce. Teprve zákonem č. 237/2004 Sb., jenž materiálně derogoval vyhlášku č. 110/2004 Sb., byl nově včleněn § 137 odst. 3 o.s.ř., který za stanovených podmínek výslovně uznal DPH jako náklad řízení.

2.4. Náklady důkazů Pro zjištění skutkového stavu je v občanském soudním řízení obvykle nutno provést důkazy, a ty jsou spojeny s určitými výdaji. Ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. ukládá účastníkům povinnost označit důkazy svých tvrzení. Které důkazy budou provedeny, rozhodne sám soud. Demonstrativní výčet důkazů je obsažen v § 125 o.s.ř. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech

19

svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech svědka. Soud by měl provádět jen takové důkazy, které jsou nezbytně potřebné ke zjištění skutkového stavu, tak aby zatěžovaly účastníka řízení co možná nejmenšími náklady. Účastník je povinen složit zálohu na náklady důkazů podle předpokládané výše nákladů, které účastník navrhl, nebo které nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu. O této povinnosti rozhodne předseda senátu za podmínky, že účastník není osvobozen od soudních poplatků. Úprava před novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., nebyla takto striktní a dávala pouze možnost předsedovi senátu uložit zálohu na náklady důkazů, pokud nebyly u účastníka podmínky pro osvobození od soudních poplatků. To znamená, že při ukládání povinnosti složit zálohu na náklady řízení se materiálně zkoumalo, zda účastník může být individuálně osvobozen od soudních poplatků. Dnešní úprava je mnohem přísnější a je pouze zkoumáno, zda je účastník osvobozen od soudních poplatků v okamžiku rozhodování o složení zálohy. Domnívám se, že novela byla přijata ve prospěch soudního řízení. „Smyslem zálohy na důkaz je, aby účastníci vážili, které důkazy navrhnou, aby si byli vědomi jejich ekonomického dopadu do své majetkové sféry. Je to smysl motivační, preventivní a nakonec i uhrazovací, neboť stát ze zálohy na důkaz skutečně náklady důkazů hradí.“24 V tomto smyslu argumentuje i důvodová zpráva k novele o.s.ř. Pokud účastník zálohu nesloží, nebude možno důkaz navrhovaný účastníkem provést. Účastník o tom musí být řádně poučen, a to z toho důvodu, že neprovedení důkazu soudem může mít za následek neunesení důkazního břemene a ve svém důsledku i neúspěch ve věci samé. Tento postup se neuplatní v řízeních konaných podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), která jsou ovládána zásadou vyšetřovací, pokud zvláštní část z.ř.s. u daného typu řízení nestanoví jinak. Povinnosti složit zálohu na náklady řízení je zbaven pouze účastník individuálně osvobozený od soudních poplatků předsedou senátu podle § 138 o.s.ř. Naproti tomu zákonné osvobození od soudních poplatků upravené v § 11 a násl. zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích nezbavuje povinnosti složit zálohu na náklady důkazů. Avšak to soudu neupírá možnost individuálně osvobodit takového účastníka od

24

BÍLÝ, M., Osvobození od soudních poplatků (včetně změn provedených zákonem 2009, č. 7, str. 573

20

soudních poplatků. V důsledku toho by tento účastník byl rovněž zbaven povinnosti složit zálohu na náklady řízení.

2.4.1. Svědečné Povinnost svědčit je uložena těm fyzickým osobám, které nejsou účastníky řízení a jsou předvolány k soudu jako svědci. Novelou 7/2009 Sb., byl vložen nový § 126a, který ukládá stejné povinnosti svědka i fyzické osobě, která má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby, která je účastníkem tohoto řízení, kde byla tato fyzická osoba statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu v době, kdy k okolnosti došlo. Náklady svědků jsou tvořeny hotovými výdaji, které musel svědek vynaložit v souvislosti s dostavením se k soudu a zpět a náklady týkajícími se ušlého výdělku. Hotové výdaje jsou zásadně stejné jako u účastníka řízení, tedy obvykle stravné, jízdné, nocležné, nutné výdaje průvodce svědka a jeho ušlý zisk. „Při stanovení výše náhrady za tyto výdaje je třeba postupovat jako při výpočtu hotových výdajů účastníka.“25 Ušlým výdělkem svědka, který koná práci v závislém pracovním poměru, je částka, o kterou je připraven tím, že nemůže konat práci z důvodu účasti na soudním řízení, pokud dostal pracovní volno bez náhrady mzdy. Taktéž svědek, který nekoná práci v závislém pracovním poměru, má právo na náhradu ztráty na výdělku. Výpočet se provede obdobně jako u účastníka, kterému v důsledku řízení vznikla ztráta na výdělku. „Svědek však musí svůj nárok uplatnit u soudu ve lhůtě, která činí tři dny od výslechu nebo ode dne, kdy se dozvěděl, že vyslechnut nebude.“26 Lhůta je prekluzivní a její marné uplynutí má za následek zánik nároku. Soud má poučovací povinnost vůči svědkovi o následcích neuplatnění nároku na svědečné. Ten, komu soud uložil při dokazování nějakou povinnost, zejména aby předložil listinu, má tatáž práva jako svědek, není-li účastníkem. Musí je uplatnit za týchž podmínek jako svědek (§ 139 odst. 4 o.s.ř.). 25

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 625 (978-80-7400-107-9) 26 WINTEROVÁ, Alena a kol., Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 6. aktualizované vydání, Praha: Linde, 2011, str. 306, (978-80-7201-842-0)

21

2.4.2. Znalečné a tlumočné Znalci, jenž podal znalecký posudek, náleží právo na odměnu za podání posudku a náhradu hotových výdajů v souvislosti s podáním znaleckého posudku. Tytéž nároky má i tlumočník za provedení tlumočnického úkonu. Relevantní právní úpravu odměny a hotových výdajů obsahuje zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vyhláška č. 37/1967 Sb. vydaná k provedení zákona. Odměna za podání znaleckého posudku, provedení tlumočnického úkonu se určí podle náročnosti a podle míry odborných znalostí, které bylo nutno při jejich podání respektive provedení vynaložit. Sazba odměny za hodinu práce či za stránku překladu se pohybuje mezi 100 až 350 Kč. Za stanovených podmínek lze odměny snížit nebo zvýšit. Odměna stanovená podle zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a soudních tlumočnících se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec (tlumočník) povinen z odměny odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 17 odst. 5 zákona o znalcích a tlumočnících). Znalcům a tlumočníkům samozřejmě vznikají také různé hotové výdaje, na jejichž náhradu mají právo. Dle § 18 odst. 2 zákona 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících jsou jimi zejména cestovní výdaje, náhrada ušlého výdělku při předvolání k orgánu veřejné moci, náklady při použití přístrojů a materiálů, věcné náklady a náklady spojené s přibráním pracovníků pro pomocné práce. Znalec nebo tlumočník si může přibrat konzultanta a v tom případě má právo na náhradu nákladů s tím spojených, jen pokud soud s tímto vyslovil souhlas. Nárok na náhradu ušlého výdělku má znalec (tlumočník) za dobu strávenou cestou k soudu a zpět, jakož i za dobu strávenou při jednání u soudu. Právo na náhradu ušlé mzdy pří předvolání ke státnímu orgánu koresponduje s tím, že znalec ani tlumočník nemají právo na náhradu mzdy či platu vůči svému zaměstnavateli. Odměnu a hotové výdaje je znalec a tlumočník povinen vyúčtovat zároveň s podáním posudku, provedením tlumočnického úkonu (§ 19 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících). O výši znalečného a tlumočného rozhoduje předseda senátu. Měl by tak učinit bez zbytečného odkladu, nelze-li, tak nejpozději do 2 měsíců od podání posudku (provedení tlumočnického úkonu). Vyplacení by mělo následovat bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů po jejich přiznání.

22

2.5. Odměna notáře jako soudního komisaře a jeho hotové výdaje Notářské nároky jsou upraveny ve vyhlášce č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví. Soudním komisařem nemůže být notář, který je ve stejném řízení správcem dědictví. Základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o pozůstalosti je obvyklá cena aktiv pozůstalosti, nestanoví-li tato vyhláška jinak (§ 12 odst. 1 vyhlášky). Výše odměny je stanovena podle příslušné procentní sazby z tohoto základu. Vyhláška demonstrativně podává výčet hotových výdajů, na jejichž náhradu má notář nárok. „V případě, že v řízení o dědictví působí jako soudní komisař notář, který je plátcem daně z přidané hodnoty, jsou základem pro její určení odměna a náhrada hotových výdajů ve výši, která byla notáři přiznána usnesením soudu vydaným podle § 151a. Daň pak činí 19 % z takto stanoveného základu.“27 V řízení o dědictví platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo. Je-li dědiců několik, platí tyto náklady podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů. V ostatních případech platí tyto náklady stát (§ 140 odst. 3 o.s.ř.)

2.6. Odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje Správce dědictví může být ustanoven soudem, pokud to vyžaduje obecný nebo důležitý zájem účastníků, a to i bez návrhu. Správcem dědictví bude ustanovena osoba z okruhu dědiců či osob blízkých, může jím být ustanoven i notář. V každém případě se bude odměna správce dědictví řídit vyhláškou č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů. Základem odměny správce dědictví je obvyklá cena aktiv pozůstalosti. Pokud ustanovený správce dědictví vykonává správu zůstavitelova majetku nebo jeho části po dobu čtyř měsíců, má nárok na odměnu, pro jejíž výpočet se užije shodně jako u notáře jako soudního komisaře ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky. Pokud správa zůstavitelova majetku trvá kratší či 27

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 616, (978-80-7400-107-9)

23

delší dobu než čtyři měsíce, bude odměna alikvotně snížena či zvýšena. Správce dědictví má taktéž nárok na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů vzniklých v souvislosti se správou majetku.

24

3. Placení nákladů řízení Podle ustanovení § 140 odst. 1 o.s.ř. každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci. Nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. Tyto náklady je povinen účastník řízení platit i přesto, že mu bylo přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků. V takovém případě mu ale soud nemůže uložit povinnost složit zálohu na provedení důkazu. Povinnost platit náklady řízení stíhá účastníky řízení již v průběhu řízení tak, jak náklady účastníkům vznikají. Tato primární povinnost vyplývá ze zásady zájmové, což znamená, že tyto náklady za úkony, které účastník činí nebo jsou činěny v jeho zájmu, si hradí každý sám. Bylo by neúčelné a v podstatě i nemožné o jejich náhradě rozhodovat v průběhu řízení, a to především z toho důvodu, že cílem nalézacího řízení je primárně řešení sporu ve věci samé. Náklady řízení řeší soud zásadně až v rámci rozhodnutí, jímž se řízení končí, a to z úřední povinnosti.

To ostatně explicitně vyjadřuje § 151 odst. 1. o.s.ř., který

stanovuje, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

25

4. Hrazení nákladů civilního řízení „Obsahem povinnosti náhrady nákladů řízení je určení, kdo náklady prozatím placené (nebo zálohované) nakonec zaplatí.“28 Touto povinností jsou zásadně obtíženi pouze účastníci řízení. Výjimečně jí mohou být postiženi svědci, fyzické osoby uvedené v § 126a, znalci a tlumočníci a také obecně ti, kteří měli při dokazování nějaké povinnosti

4.1. Náhrada nákladů sporného řízení 4.1.1. Zásada úspěchu ve věci Tato zásada je aplikovatelná zejména v řízení sporném. Podle poměru úspěchu ve věci mohou nastat různé varianty. Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Za plný úspěch ve věci lze považovat úplné vyhovění návrhu účastníka vyjádřené v petitu žaloby a naopak, je-li žaloba v celém rozsahu zamítnuta, plný úspěch ve věci má žalovaný. „To znamená, že účastník, který prohrál, nejen ponese bez náhrady své náklady, které v průběhu řízení zaplatil, ale nahradí nadto úspěšnému účastníkovi jeho vynaložené náklady.“29 V případě eventuálního petitu žaloby, je za plný úspěch třeba považovat plné vyhovění primárnímu návrhu žalobce, nebo vyhovění některému návrhu eventuálnímu. Není-li vyhověno primárnímu petitu ani žádnému eventuálnímu petitu, je plně úspěšný žalovaný. Ještě je nutno doplnit, že „využije-li soud svého oprávnění snížit náhradu škody, potom při rozdělení náhrady nákladů řízení k tomuto snížení nepřihlíží“.30 Moderační právo bylo upraveno do 31. prosince 2013 v ustanovení § 450 zákona č. 40/1964 Sb., 28

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 634 (978-80-7400-107-9) 29 SCHELLEOVÁ, Náklady civilního soudního řízení, Občanské právo, 1997, č. 7-8, str. 46 30 MICHNA, L:, Soudcovské zmírňovací právo dle § 150 o.s.ř.,, Právní rozhledy, 2002, č. 4, str. 174

26

občanský zákoník. Od 1. ledna 2014 je tento institut obsažen v ustanovení § 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle něhož soud může přiměřeně snížit náhradu škody z důvodů zvláštního zřetele hodných. Pokud soud k moderaci podle výše uvedeného ustanovení přistoupí, při posuzování míry úspěchu ve věci nadále vychází z částky, která by byla účastníku přiznána, nebýt právě moderace. Pokud má účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 140 odst. 2 o.s.ř). Povinností nahradit náklady řízení protistraně je pak zatížen účastník, který neuspěl ve větší části sporu. Výše náhrady se vypočte jako rozdíl mezi úspěchem jedné a neúspěchem druhé strany. Kupříkladu pokud účastník uspěl v 8/10 svého návrhu a neuspěl ve 2/10, bude rozdíl činit 6/10. V tom případě mu bude hrazeno neúspěšnou protistranou 60% vynaložených nákladů. Druhý případ předpokládaný v odst. 2, kdy soud vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nastane tehdy, jestliže je úspěch a neúspěch obou stran sporu přibližně stejný. „Ustanovení § 142 odst. 3 vyjadřuje v podstatě výjimku z pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení uvedených v odst. 1 a 2, neboť umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši i účastníkovi, který ve sporu zcela úspěšný nebyl.“31 Důvody pro tento postup jsou, že účastník měl neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo rozhodnutí o výši plnění bylo závislé na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Typicky se jedná například o případy náhrady škody na zdraví, a to především bolestné a ztížení společenského uplatnění. Pokud však výše nároku objektivně existovala a v soudním řízení ji znalec pouze konkretizoval (jako například v případě schodku na svěřených hodnotách, kdy znalec vyšel z relevantních účetních podkladů), nejedná se o případ předvídaný tímto odstavcem a soud by měl rozhodnout dle míry úspěchu ve věci. O případ, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu, se bude jednat tehdy, kdy výši nároku je možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Dále může nastat případ předvídaný v § 143 o.s.ř., kdy povinnost nahradit náklady řízení připadne žalobci, a to i když měl plný úspěch ve věci, protože žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Typicky se

31

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 636, 978-80-7400-107-9

27

v minulosti jednalo o žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle § 711a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze pro prvoinstanční řízení.

4.1.1.1. Předžalobní výzva Novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013 byl nově zahrnut do o.s.ř. institut tzv. předžalobní výzvy. „Jedná se o novinku v našem právním řádu, kdy zákonodárce vyslyšel volání dlužníků v tom smyslu, že věřitelé často žalují, aniž by předtím vyzvali k plnění, zneužívají drobné pohledávky ke generování nákladů řízení.“32 Ustanovení § 142a odst. 1 o.s.ř. nově podmínilo přiznání náhrady nákladů úspěšnému účastníku v řízeních o peněžité plnění ve smyslu ustanovení § 80b o.s.ř. proti žalovanému, pouze pokud žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Výzva musí být dostatečně určitá, tedy musí obsahovat, co přesně věřitel žádá, z jakého právního důvodu a v jaké výši. Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (§ 142a o.s.ř.). Mezi důvody hodné zvláštního zřetele lze zařadit, že dlužník s více pohledávkami vůči věřiteli nikdy dobrovolně nesplnil, že dlužníku se výzvu nedaří doručit pro zavinění na straně žalovaného, že dlužník o své povinnosti sám ví, nebo „je-li v průběhu soudního řízení prokázáno, že chybějící předžalobní výzva stejně neměla na negativní postoj žalovaného v soudním řízení žádný vliv“.33 V těchto případech rozhodne soud o nákladech řízení bez ohledu na neexistenci výzvy k plnění. Pokud výzvu k plnění pošle advokát, půjde podle znění § 11 advokátního tarifu po novele č. 486/2012 Sb., o úkon právní služby, který bude součástí nákladů řízení účastníka. Advokátní tarif rozlišuje dva typy předžalobních výzev. Za kvalifikovanou výzvu neboli výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem náleží 32

SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R., Občanský soudní řád: komentář, Praha: C. H. Beck, 2013, (978-80-7400-506-0) 33 K aktuální otázkám náhrady nákladů soudního řízení, Chalupa, L., ASPI ID: LIT44634CZ, 2013

28

advokátu plná mimosmluvní odměna jako za jeden úkon právní služby. Pokud advokát zašle pouze jednoduchou výzvu k plnění, bude jeho odměna dosahovat výše jedné poloviny mimosmluvní odměny za úkon právní služby. „Ačkoli se procesní předpisy aplikují i na již probíhající řízení, nestanoví-li zákon výslovně jinak, platí podmínka předžalobní výzvy pro přiznání náhrady nákladů řízení o plnění jen na řízení zahájená po účinnosti ustanovení § 142a o.s.ř., tedy od 1. ledna 2013.“34

4.1.1.2. Náhrada nákladů předběžného opatření a zajištění důkazů, zajištění důkazů a zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se duševního vlastnictví Pokud soud vydá rozhodnutí obsažená v § 145 o.s.ř., nerozhoduje při tom o nákladech řízení, protože o nich rozhodne za celé řízení. „Nákladová povinnost za uvedené sleduje osud nákladové povinnosti věci samé.“35 Je tedy směrodatné, kdo byl úspěšný v meritu věci a komu byly přiřknuty náklady řízení.

4.1.1.3. Náhrada nákladů státu (právo státu na náhradu nákladů řízení) Náklady, které vznikají během řízení, neplatí jen samotní účastníci, ale často je jimi zatížen i stát. Častými náklady státu v průběhu řízení bývají náklady důkazů a náklady advokáta ustanoveného soudem. Stát má podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148 odst. 1) „Stát tedy hradí takto vynaložené náklady pouze v případě, že účastník dostatek prostředků k úhradě nákladů potřebných k uplatnění svého práva nebo k obraně nemá.“36

34

K aktuální otázkám náhrady nákladů soudního řízení, Chalupa, L., ASPI ID: LIT44634CZ, 2013 SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R., Občanský soudní řád: komentář, Praha: C. H. Beck, 2013, (978-80-7400-506-0) 36 BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 652 (978-80-7400-107-9) 35

29

To ale neplatí pro výdaje státu určené na to, aby se účastník mohl v řízení dorozumívat některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob nebo aby mohl jednat svou mateřskou řečí.

4.1.2. Zásada zavinění Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Pokud soud usnesením řízení zastaví, zkoumá, zda se tak stalo vinou účastníků či nikoliv, a to proto, že pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Typickým nezaviněným důvodem pro zastavení řízení je smrt účastníka, kdy povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s případným procesním nástupcem. Specifickým nezaviněným případem zastavení řízení je, nepodá-li účastník přerušeného řízení návrh na jeho pokračování do jednoho roku. „Případ, kdy dojde k zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o.s.ř., je-li řízení přerušeno podle § 110 o.s.ř., představuje situaci, kdy nelze dospět k závěru, že některý z účastníků z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Zde se totiž zastavení řízení jakožto důsledek marného uplynutí zákonné lhůty neváže k vadnému nebo nesprávnému procesnímu úkonu účastníka řízení, v důsledku kterého dochází k zastavení řízení, ale k uplynutí času - nastoupení objektivní právní skutečnosti.“37 Jak jsem již výše zmínil, podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř., které je speciální k ustanovení o zastavení řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zastavení řízení může být kladeno za vinu i účastníku, který podal návrh na zahájení řízení. Typicky jde o případy, kdy žalobce podá žalobu poté, co již došlo k úhradě částky, která je předmětem řízení, nebo o případy, kdy s ohledem na obranu protistrany dojde k závěru, že nemůže být se svojí žalobou úspěšný. V menší míře se bude jednat o věci, kdy žalobce podá návrh, který nepatří do pravomoci soudu, je dána překážka rei iudicatae

37

KRÁLÍK, M., Náhrada nákladů řízení zastaveného podle § 111 odst. 3 o.s.ř., Soudní rozhledy, 2006, č. 4, str. 137

30

nebo překážka litispendence. V případě překážky věci zahájené nastává občas situace, kdy jsou podány žaloby týkající se téže věci těsně po sobě, týmiž účastníky, ale v opačném procesním postavení (typicky žaloby o vypořádání společného jmění manželů nebo vypořádání spoluvlastnictví). Žalobce nemá možnost v okamžiku podání žaloby objektivně zjistit, že podává v podstatě duplicitní žalobu. Soudy by v takovém případě neměly postupovat mechanicky a bez dalšího zkoumání vydat usnesení o zastavení věci, s tím že žalobce je povinen nahradit protistraně náklady řízení s odkazem na zavinění zastavení řízení. Tento formalistický a tvrdý postup je nesprávný, neboť podmínkou zavinění je právě objektivní možnost vědět, že zde již v téže věci probíhá řízení. „Jestliže žalobce v den podání žaloby objektivně nemohl zjistit, že stejnou žalobu krátce předtím na soudě podal samotný žalovaný, aniž by jej o tom jakkoli informoval, nezavinil žalobce, že řízení muselo být zastaveno ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.“38 Nejtypičtějším případem zaviněného zastavení řízení je, pokud navrhovatel vezme svůj návrh na zahájení řízení zpět. Podle § 96 o.s.ř. může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Tento postup je možný i u zpětvzetí odvolání, protože § 222a o.s.ř. stanoví, že vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Výjimku z povinnosti hradit náklady řízení žalobcem, pokud ten vezme zpět svou žalobu, představuje ustanovení § 146 odst. 2, druhá věta o.s.ř. Tedy pokud důvodně podaný návrh byl vzat zpět kvůli chování žalovaného (jiného účastníka řízení), pak musí žalovaný (jiný účastník řízení) hradit náklady řízení. „Při použití § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. je potřeba otázku, zda účastník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, resp. zda (jen) pro chování žalovaného (jiného) účastníka byl vzat zpět návrh, posuzovat (výhradně) podle procesního výsledku, tedy výhradně z procesního hlediska.“39 Tato

38 39

CHALUPA, L., K aktuální otázkám náhrady nákladů řízení, ASPI ID: LIT44634CZ, 2013 VRCHA, P. Náklady řízení, ASPI ID: LIT27347CZ, 2006

31

eventualita nastává, jestliže žalovaný zcela uspokojí nárok žalobcem v řízení vymáhaný, ačkoli o věci soud meritorně nerozhodl. Problém ovšem v praxi často nastával, pokud bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, ačkoli žalobce nebyl uspokojen přesně dle znění petitu žaloby. Frekventovaně se tento problém vyskytoval u žalob o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle znění § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Žalobce se domáhal pro nezaplacení nájmu či úhrad spojených s užíváním bytu nepeněžitého plnění, tedy přivolení k výpovědi z nájmu bytu často pouze proto, aby takto motivoval dlužníka (nájemce) zaplatit dluh vzniklý pro neplacení nájmu či úhrad spojených s užíváním bytu. Ve skutečnosti se domáhal plnění peněžitého. Když poté dlužník skutečně dluh splnil, šlo o plnění jiné, než v petitu žaloby vymáhané. Obvyklou praxí soudu bylo, že skutkový stav byl subsumován pod ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř., tudíž náhrada nákladů řízení nebyla přiřknuta žalobci, ba naopak byl stižen povinností hradit náklady řízení žalovanému. Bylo dovozeno, že pouze vyklizení předmětného bytu lze považovat za splnění žalobního požadavku. Ovšem stále více byl akceptován právní názor, „že dodatečnou úhradou dlužného nájmu a úhrad spojených s užíváním bytu vlastně odpadl důvod k vedení soudního sporu, žaloba pozbyla své materiální opodstatněnosti a je třeba dát průchod řešení, že žalobce ponechává žalovanému nájemci možnost realizovat nadále nájemní bydlení“.40 V tomto duchu se vyjádřil například i Krajský soud v Brně. „V případě, že žalovaní zaplatili dluh na nájemném, pro jehož existenci přistoupil pronajímatel k výpovědi z nájmu bytu, po podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) ObčZ a žalobce v důsledku zaplacení dlužného nájemného vzal žalobu zpět, lze žalobci přiznat náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Závěr o zavinění některého z účastníků ve vztahu k zastavení řízení je dán v obecné rovině posouzením, zda z procesního hlediska byla žaloba podána důvodně či nikoliv, tj. zda se žalobce domohl nároku, jenž v žalobě uplatnil, ať již splněním závazku ze strany žalovaného, případně jiným způsobem zániku závazku,

40

VRCHA, P., Náklady řízení, ASPI ID: LIT27347CZ, 2006

32

jenž by odůvodňoval závěr, že z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k uplatněným požadavkům žalobce se jednalo o návrh podaný důvodně.“41 Shora uvedený právní postoj mi připadá spravedlivější než mechanické zdůvodnění s odkazem na zavinění na zastavení řízení. Tento problém, ač je již v kontextu změn v úpravě nájmu bytu po roce 2006 obsolentní, jsem zmínil proto, že soudy by se mohly uvedeným rozhodnutím inspirovat i v dalších případech, kdy rozhodují formalisticky, aniž zohlední specifika konkrétního případu. Je potřeba doplnit, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, aniž by se jím meritorně zabýval, je žalobce povinen nahradit ostatním účastníkům náklady řízení. K tomuto dochází například v případě, kdy je žaloba usnesením odmítnuta z důvodu, že neobsahuje všechny náležitosti zákonem stanovené a tato vada není i přes výzvu soudu odstraněna. Takto například mohou vzniknout náklady žalované straně, pokud je jí žaloba doručena a ona se k ní vyjádří.

4.1.2.1. Separace nákladů Separace nákladů se řídí zásadou zavinění. Obecně separace nákladů stihne účastníka nebo jeho zástupce, svědka, fyzickou osobu uvedenou v § 126a o.s.ř., znalce, tlumočníka nebo toho, kdo při dokazování měl nějakou povinnost a porušením procesních povinností způsobí vznik nákladů řízení, které by jinak při řádném průběhu nebyly vznikly. Úprava separace nákladů je použitelná pro sporné i nesporné řízení. O náhradě nákladů vzniklých zaviněním nebo náhodou rozhodne soud obvykle již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou. Toto rozhodnutí nemá vliv na výsledek sporu ve věci samé a naopak výsledek sporu není závislý na rozhodnutí o těchto oddělených nákladech řízení. Podle § 147 odst. 1 o.s.ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila. Separace nákladů řízení, které by jinak nebyly vznikly, a které způsobili účastník nebo jeho zástupce, vychází tedy ze zásady odpovědnosti za zavinění nebo za náhodu. Zaviněním 41

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, sp. zn. 60 Co 9/2005

33

je v tomto případě myšleno porušení procesních povinností alespoň z nedbalosti, které má za následek vznik nadbytečných nákladů řízení pro ostatní účastníky nebo stát. Za náhodu se považuje dle ustálené judikatury a odborné literatury nezaviněná událost, kterou účastník řízení nebo jeho zástupce nemohli předvídat, přičemž způsobila rovněž vznik dalších nákladů. Půjde zejména o nemoc, neodkladnou služební cestu či úraz. Separací nákladů mohou být ale postižení dle § 147odst. 2 a § 148 odst. 2 o.s.ř. také svědci, fyzické osoby uvedené v § 126a o.s.ř., znalci, tlumočníci nebo jiné osoby, které při dokazování měly nějakou povinnost. Například svědek zaviní náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly tím, že se nedostaví bez náležité omluvy k výslechu a zmaří tím nařízené jednání. Je pak povinen vzniklé náklady řízení uhradit nejen účastníkům, nýbrž i státu. Na rozdíl od účastníka a jeho zástupce jim lze uložit pouze zaviněné náklady, tyto osoby zúčastněné na řízení nenesou odpovědnost za náhodu.

4.1.3. Náhrada nákladů při smíru „Náhradu nákladů řízení nebude možno žádnému z účastníků přiznat ani v procesní situaci, kdy účastníci uzavřou smír, ledaže by v uzavřeném smíru i tuto otázku řešili např. tak, že se žalovaný zavazuje (kromě zažalované jistiny) zaplatit žalobci na nákladech řízení určitou částku.“42 Co se týče práva státu na náhradu nákladů řízení, to nemůže být obsahem smíru. Soud musí po schválení smíru určit, kdo měl plný, případně částečný úspěch ve věci a podle toho rozdělit náhradu nákladů řízení mezi účastníky. Pokud nelze úspěch ve věci zjistit, jsou účastníci zatížení povinností rovnoměrně.

42

VRCHA, P., Náklady řízení, ASPI ID: LIT27347CZ, 2006

34

4.1.4. Náhrada nákladů před pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení Zajímavá je otázka, jak se soud má vypořádat s výrokem rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pokud je řízení zastaveno z důvodu zpětvztetí žaloby, protože žalovaný splnil žalobní nárok a uhradil náklady řízení žalobci ještě před právní mocí usnesení o jeho zastavení. Pro zodpovězení tohoto problému je potřeba určit povahu rozhodnutí soudu o nákladech řízení, tj. zda jde o rozhodnutí deklaratorní, nebo konstitutivní. Mám za to, že jde o rozhodnutí konstitutivní. Tento názor mohu opřít o několik rozsudků Nejvyššího soudu i nálezů Ústavního soudu. Nejvyšší soud judikoval ve svém unesení, že „za náklady spojené s uplatněním pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku se považují také náklady soudního řízení, protože však jde o nárok procesní, vzniká pohledávka teprve (pravomocným) rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednoho z účastníků proti druhému. Rozhodnutí o nákladech řízení má tedy konstitutivní charakter, tedy nejen vznik, ale i výše je závislá na rozhodnutí soudu“.43 Taktéž doktrinální výklad je zásadně zajedno s judikaturou. „Uhrazení nákladů řízení ještě před pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení je v podstatě jakési „zálohové“ hrazení nákladů řízení.“44 Pokud tedy nastane situace, kdy žalobce vezme svou žalobu zpět z důvodu, že byl jeho vymáhaný peněžitý nárok uspokojen s tím, že mu neúspěšný účastník nahradil vzniklé náklady řízení před rozhodnutím soudu o zastavení řízení, půjde, co se týče náhrady nákladů řízení o plnění bez právního důvodu podle § 2991 odst. 1. občanského zákoníků, protože právní důvod, pro který bylo plněno, vznikne až právní mocí rozhodnutí o zastavení řízení. Soudy v tomto případě obvykle rozhodují tak, že žalobci, který vzal pro chování žalovaného svou žalobu zpět, přiznají náhradu nákladů řízení bez ohledu na to, že mu již byly žalovaným uhrazeny a zda se jí výslovně domáhá. V případě, že by se žalobce, jenž byl již jednou uspokojen, domáhal opětovného hrazení nákladů řízení, může žalovaný použít podle § 1982 občanského zákoníku institut započtení, neboť mu vznikla vůči žalobci pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Nesprávným by byl výrok soudu, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tím by právní důvod plnění nemohl dodatečně vzniknout a žalovaný by 43

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 HENDRYCHOVÁ, I., Náhrada nákladů řízení před pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení, Právní rozhledy, 2008, č. 23, str. 871 44

35

se mohl domáhat vyplacené částky jako bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Na danou problematiku existuje i odlišný právní náhled, který stručně vyjádřil ve svém článku Náhrada nákladů řízení (aneb proč hledat problém, tam kde není), Mgr. Bc. David Navrátil, který namítá, že podle § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník jsou příslušenstvím pohledávky i náklady spojené s jejím uplatněním. Z toho pro něj plyne, že „náklady řízení tu existovaly od samého počátku a soud tuto povinnost pouze autoritativně potvrzuje, a to jak co do důvodu, tak i co do její výše“.45 To má ostatně potvrzovat i § 142 a násl. o.s.ř. tím, že náhrada nákladů je soudem pouze přiznána (deklarována). Dle mého tento názor nebere zřetel na povahu rozhodnutí o nákladech řízení, protože tento nárok v řízení sporném je zvláštním procesním nárokem, jenž je co do rozsahu a vzniku podmíněn rozhodnutím soudu o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 o.s.ř. Chci dodat, že v praxi byly zaznamenány případy, kdy účastník, kterému vznikly náklady řízení v průběhu soudního řízení, chtěl tyto náklady započíst vůči druhému účastníku před právní mocí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Tento postup ovšem není možný, protože nejen vznik, ale i výše nákladů řízení jsou závislé na konstitutivním rozhodnutí soudu. „Pokud by nárok na náhradu nákladů řízení měl představovat pohledávku způsobilou k započtení, musel by být pravomocně přiznán rozhodnutím soudu.“46

4.2. Náhrada nákladů nesporného řízení K 1. lednu 2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který je lex specialis vůči o.s.ř. Podle § 23 z.ř.s. bylo-li možno zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Ustanovení § 23 z.ř.s. je zvláštní úpravou ve vztahu k § 142 a násl. o.s.ř. Ustanovení § 23 věty druhé z.ř.s. je výjimkou 45

NAVRATIL, D., Náhrada nákladů řízení (aneb proč hledat problém tam, kde není), Právní rozhledy, 2009, č. 5, str. 181 46 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2007

36

z obecného pravidla, že náklady v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu a ve statusových věcech manželských a partnerských, si každý účastník ponese své náklady sám. Účelem tohoto ustanovení je odstranit případnou přílišnou tvrdost použití obecného pravidla. Okolnostmi odůvodňujícími přiznání náhrady nákladů řízení jsou například majetkové a osobní poměry účastníků, nebo rozsah přispění účastníka k tomu, že řízení muselo být zahájeno. Podle § 24 z.ř.s. může soud uložit náhradu nákladů řízení zcela nebo částečně tomu, kdo podal návrh na zahájení řízení, protože šlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Toto speciální ustanovení vůči § 23 z.ř.s a také § 143 o.s.ř., pokud jde o zvláštní řízení, které lze zahájit pouze na návrh, je aplikovatelné ve všech typech zvláštních řízení vedených podle z.ř.s. Pro aplikaci tohoto ustanovení musí být splněny kumulativně dvě podmínky, jimiž jsou svévole a zjevná neúspěšnost uplatňování práva. Příkladem svévolného uplatňování práva je podání šikanózního návrhu na zahájení řízení. Zjevně neúspěšným je návrh, z jehož obsahu nepochybně plyne, že mu nemůže být vyhověno. Výhradně návrhovými jsou ta řízení, o nichž to výslovně stanoví z.ř.s. v části zvláštní. Protože § 23 z.ř.s. o těchto řízeních mlčí, bude na rozhodnutí o nákladech potřeba použít subsidiárně podle ustanovení § 1 odst. 2 a 3 z.ř.s., jak § 137 a násl. o.s.ř., tak § 142 a násl. o.s.ř., s tím že ve zvláštních řízeních zásadně nelze žádnou stranu označit za vítěze, protože zde není sporu o hmotné právo. „Proto lze o nákladech výhradně návrhových zvláštních řízení rozhodnout podle § 142 o.s.ř., tedy podle míry procesního úspěchu ve věci jen tehdy, když soud mezi účastníky během řízení zaznamená skutečný skutkový nebo právní nesoulad, jehož vyřešení má podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé.“47 Právo na náhradu nákladů řízení by v takovém případě měl účastník, jehož procesní postoj byl v souladu s výsledkem zvláštního řízení. Je zapotřebí doplnit, že úprava některých zvláštních řízení ve zvláštní části z.ř.s., obsahuje výjimky z obecných pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení.

47

SVOBODA, K., Rozhodování o nákladech ve zvláštních řízeních soudních, Právní rozhledy, 2014, č. 2, str. 40

37

5. Moderační právo (nepřiznání náhrady nákladů řízení pro důvody hodné zvláštního zřetele) „Obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, která při této činnosti účelně vynaložil.“48 Podle § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jde o institut soudcovského zmírňovacího práva neboli moderačního práva soudu. Právo na náhradu nákladů tak vůbec nebo zčásti nevznikne. „Vzhledem k tomu, že ustanovení o.s.ř. upravující povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 142 až § 148) jsou natolik obecná, aby byla použitelná na co nejširší okruh regulovaných společenských vztahů, může v některých konkrétních případech jejich strohé uplatnění znamenat nepřiměřenou tvrdost zákona.“49 Ustanovením není založena zcela volná diskreční pravomoc soudu, neboť tento institut by měl být aplikován ve výjimečných případech, pokud to poměry a okolnosti případu vyžadují. Toto ustanovení může soud využít, jak ve vztahu k účastníkům řízení a vedlejším účastníkům, tak vůči státu. Těm by jinak náhrada nákladů řízení byla přiřknuta dle ustanovení § 142, § 143, § 146 odst. 2 a 3, § 147 a § 148 o.s.ř. Pro pochopení institutu moderačního práva je nezbytné osvětlit, co jsou důvody hodné zvláštního zřetele. Základním hlediskem je, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nebylo tvrdostí zákona nespravedlivé a neodporovalo zjevně dobrým mravům. Jsou brány na zřetel jednak poměry účastníků, jednak okolnosti konkrétního případu. Soud musí zkoumat a přihlížet k osobním, majetkovým, sociálním a jiným poměrům obou účastníků. Je nutno přihlédnout též k postoji účastníků k řízení a v neposlední řadě také k chování stran sporu před samotným zahájením soudu a okolnostem uplatnění nároku. Soud se nemůže spokojit při zjišťování poměrů účastníků pouze s jejich výpovědí, ale musí si obstarat relevantní podklady pro použití moderačního práva. Tyto důvody hodné zvláštního zřetele musí být přítomny u žalobce i žalovaného. „Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat 48

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 MICHNA, L., MICHNA, O., Soudcovské zmírňovací právo dle § 150 o.s.ř., Právní rozhledy, 2002, č. 4, str. 172 49

38

náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.“50 Důvodem hodným zvláštního zřetele je také neúčelnost zastoupení advokátem, pokud je účastníkem řízení stát, případně organizační složka jednající za něj, a to ve věcech, které tvoří relativně běžnou agendu orgánu, k jejímuž obstarání a vyřízení disponuje dostatečným technickým a personálním vybavením. Nezbytným požadavkem použití moderace je řádné odůvodnění aplikace tohoto institutu s tím, že nelze pouze odkázat na ustanovení § 150 o.s.ř. Šlo by podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ÚS, sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 129/06, nález ÚS, sp. zn. II. ÚS 444/01) o libovolné a nahodilé rozhodování porušující článek 36 Listiny základních práv a svobod. Řádné odůvodnění rozhodnutí vyžaduje jak § 157 odst. 2 o.s.ř. pro rozsudek tak § 167 odst. 2 o.s.ř. pro usnesení. Tato ustanovení je potřeba přiměřeně vztáhnout na odůvodnění nákladového výroku jako integrální součásti rozhodnutí soudu. Pokud není nákladový výrok takto odůvodněn, pak je nemožné jej v odvolacím řízení, potažmo dovolacím řízení vůbec přezkoumat. S tím souvisí i právo účastníků vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudem a tím jim umožnit plně hájit své oprávněné zájmy v soudním řízení. Ústavní soud dovodil, „že porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst 1 Listiny základních práv a svobod je takový postup soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o.s.ř., a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost podložena; to platí i pro situaci, kdy obecný soud k použití moderace nepřistoupí, byť byl takový postup účastníkem řízení navržen“.51 Častou chybou soudu je nesprávné znění nákladového výroku při použití moderačního práva. Nesprávným je výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. „Při aplikaci § 150 o.s.ř. je potřeba výrok o náhradě nákladů řízení formulovat důsledně dle znění tohoto ustanovení tak, že se žalobci (žalovanému) vůči žalovanému (žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení.“52 Je nezbytně důležité

50

BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 657 (978-80-7400-107-9) 51 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 52 KRÁLÍK, M., K formulaci nákladového výroku při aplikaci § 150 o.s.ř., Soudní rozhledy, 2006, č. 8, str. 304

39

z hlediska zásady předvídatelnosti práva, aby enunciát měl oporu v konkrétním zákonném ustanovení, které bylo na právní vztah skutečně použito.

40

6. Rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení až při vyhotovení písemného rozhodnutí Ustanovení § 151 odst. 4 o.s.ř. umožňuje předsedovi senátu určit přesnou výši náhrady nákladů až v písemném vyhotovení rozhodnutí, což je v praxi hojně využíváno. Smyslem tohoto ustanovení je, aby soud mohl o věci co nejrychleji rozhodnout, aniž by se musel v okamžiku vyhlášení rozhodnutí zatěžovat přesným výpočtem výše nákladů. Nicméně i v tomto případě již v okamžiku vyhlášení rozhodnutí musí být zřejmé, na základě kterého ustanovení o.s.ř. soud rozhodl a kdo vůči komu má povinnost k jejich náhradě. K vyhrazení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení samostatným usnesením dochází z důvodu, že v okamžiku vyhlášení rozhodnutí není výše nákladů ještě zřejmá. V takovém případě běží lhůta k plnění až od právní moci rozhodnutí, jímž byla náhrada nákladů řízení přiznána (§ 151 odst. 5 o.s.ř.).

41

7. Náklady řízení v rámci opravných prostředků Úprava jednotlivých opravných prostředků obsahuje ustanovení týkající se nákladů řízení, přičemž ty odkazují na přiměřené použití obecných ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Je důležité připomenout, že je možno podat odvolání pouze do výroku o nákladech řízení, ať již byl účastník ve věci samé úspěšný či nikoliv. To platí ovšem v případě, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění nebo peněžité plnění přesahující částku 10 000 Kč. Úprava mimořádných opravných prostředků nepřipouští možnost podat žalobu pro zmatečnost či žalobu na obnovu řízení jen do výroku o nákladech napadeného řízení. „Není opodstatněné, aby v těchto vedlejších výrocích byla povolena obnova řízení nebo rozhodnutí zrušena, aniž by byl také dotčen výrok rozhodnutí o nároku samotném.“53 Naproti tomu pro dovolání nově platí, že je možno podat dovolání proti kterémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se u něj řízení končí, vyjma věci zakotvených v § 238 o.s.ř. „Konečným rozhodnutím lze rozumět i akcesorické výroky rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se končí odvolací řízení, včetně rozhodnutí soudu o nákladech řízení.“54 Proto od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., lze za stanovených podmínek podat dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a to za podmínky, že výše nákladů řízení, o nichž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, převyšuje částku 50 000 Kč.

7.1. Náklady odvolacího řízení Úprava nákladů řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení o tomto řádném opravném prostředku. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, bude to on, kdo rozhodne o nákladech řízení, a to jak odvolacího řízení, tak řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud může taktéž potvrdit rozhodnutí prvoinstančního soudu. V tom případě bude rozhodovat pouze o nákladech řízení 53

DRÁPAL, L., BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. II., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1826 (978-80-7400-107-9) 54 SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R., Občanský soudní řád: komentář, Praha: C. H. Beck, 2013, (978-80-7400-506-0)

42

vzniklých při odvolacím řízení. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo věc postoupí věcně příslušnému soudu, rozhodne o náhradě nákladů soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). „Znamená to, že náklady vzniklé v původním řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v novém řízení u soudu prvního stupně tvoří jediný celek nových nákladů řízení před soudem prvního stupně, a že o povinnosti k náhradě těchto nákladů řízení rozhodne jako o jediném celku soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci podle § 142 až 151 o.s.ř., aniž by dále náklady vzniklé v jednotlivých řízeních ve výroku výslovně odlišoval.“55 Z ustanovení o nákladech řízení o odvolání nevyplývá, jak má odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a řízení zastaví. Soud by měl postupovat podle znění § 151 odst. 1 o.s.ř., který stanovuje, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O nákladech řízení prvního stupně a odvolacího řízení tudíž rozhodne odvolací soud

7.2. Náklady žaloby pro zmatečnost a náklady žaloby na obnovu řízení Pokud je soudem povolena obnova řízení, soud prvního stupně projedná věc znovu, a to bez dalšího návrhu. Rovněž bez dalšího návrhu věc projedná a rozhodne soud, o jehož rozhodnutí jde, je-li žalobou pro zmatečnost původní rozhodnutí soudu zrušeno. Podmínkou nového rozhodnutí o nákladech původního řízení je, že nové rozhodnutí ve věci samé nahrazuje původní rozhodnutí. Tedy v novém rozhodnutí určí soud náhradu nákladů jak původního řízení, tak řízení o žalobě na obnovu řízení či řízení o žalobě pro zmatečnost a taktéž obnoveného řízení či nového řízení po zrušení původního rozhodnutí.

55

DRÁPAL, L., BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. II., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1794 (978-80-7400-107-9)

43

V případě, že soud obnovu řízení nepovolí, nebo zamítne žalobu pro zmatečnost, rozhodne zároveň o nákladech těchto řízení. Původní nákladový výrok tím zůstává nedotčen.

7.3. Náklady dovolacího řízení Podle § 243c odst. 3 o.s.ř. se na náklady dovolacího řízení použije ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení obdobně. Úprava nákladů řízení před soudem prvního stupně tak bude přiměřeně platit i pro dovolací řízení. Dále je úprava nákladů řízení upravena v § 243f odst. 3 a § 243g o.s.ř. Zamítne-li dovolací soud dovolání, rozhodne o náhradě nákladů jen dovolacího řízení. Pokud změní rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodne o nákladech odvolacího i dovolacího řízení. Je-li rozhodnutí dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena zpět odvolacímu soudu, případně soudu 1. stupně zpět k dalšímu řízení, nerozhoduje dovolací soud o nákladech řízení. V případě, že soud vedle zrušení rozhodnutí, rozhodne i o zastavení řízení nebo postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, rozhodne o nákladech jak dovolacího řízení, tak řízení mu předcházejících.

Pokud dovolací řízení skončí

procesním rozhodnutím, tedy zastavením dovolacího řízení nebo odmítnutím dovolání, rozhodne soud jen o nákladech dovolacího řízení.

44

8. Náklady řízení podle části páté o.s.ř. Občanský soudní řád dává možnost, aby pravomocné rozhodnutí správního orgánu podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahu soukromého práva, bylo projednáno na návrh v občanském soudním řízení. Nahradí-li rozhodnutí soudu správní rozhodnutí nebo pozbude-li rozhodnutí správního orgánu svou účinnost, a to i jen zčásti, bude rozhodnutí soudu o věci samé obsahovat nákladový výrok jak o nákladech soudního řízení o žalobě, tak samostatný nákladový výrok o náhradě nákladů správního řízení, pokud bylo v tomto řízení o náhradě nákladů rozhodnuto. Při rozhodování o náhradě nákladů, které vznikly v řízení před správním orgánem, se soud bude řídit podle právní úpravy, jež byla rozhodná pro určení výše náhrady nákladů řízení před správním orgánem. Naopak o nákladech řízení podle části páté o.s.ř. bude soud rozhodovat podle ustanovení o.s.ř. o nákladech řízení.

45

9. Vybrané problémy aplikace přísudkové vyhlášky a advokátního tarifu Úpravu náhrady odměny za zastupování advokátem obsahovala vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci. Výše odměny advokáta byla vypočítávána podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně a závisela na hodnotě nebo druhu věci a na množství úkonů právní služby, v té době nazývaných úkony právní pomoci. Dne 1. července 1996 nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Do 31. prosince 2000 byl advokátní tarif jediným právním předpisem stanovujícím cenu právní pomoci poskytnuté advokátem a také způsob jejího výpočtu. Znamená to, že ustanoveními advokátního tarifu se řídila jak smluvní a mimosmluvní ujednání odměny mezi klientem a advokátem, tak náhrada právního zastupování v občanském soudním řízení. Výše náhrady odměny advokáta za zastupování se řídila ustanovením o mimosmluvní odměně a závisela na počtu úkonů právní služby, které byly stanoveny advokátním tarifem a oceněny sazbou z tarifní hodnoty. Postupem času začalo docházet k tomu, že někteří advokáti uměle navyšovali počet úkonů právní služby, čímž neúnosně a bezdůvodně prodlužovali řízení, což mohlo v očích veřejnosti narušovat důvěru v řádný výkon advokacie advokáty a v důstojnost advokátního stavu jako takového. Tato úprava byla proto často terčem kritiky jak judikatury, tak odborné literatury. V roce 2000 byla proto přijata vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (přísudková vyhláška). Odkaz na přísudkovou vyhlášku byl včleněn do ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. zákonem č. 30/2000 Sb. Napříště již soud měl rozhodovat o odměně advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni přísudkovou vyhláškou. Podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně měl postupovat v případě, že rozhodoval o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo pokud to odůvodňovaly okolnosti případu. Protože přísudková vyhláška neobsahovala žádná přechodná ustanovení, bylo 46

podle ní postupováno ve všech řízeních zahájených po nabytí její účinnosti, tedy řízení zahájených po 1. lednu 2001. Důvodová zpráva k vyhlášce č. 484/2000 Sb., konstatovala, že „výpočet odměny je složitý a natolik komplikovaný, že v mnoha případech představuje nejnáročnější část soudního rozhodnutí; rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je také proto často samo o sobě předmětem řízení. K odstranění tohoto nežádoucího stavu se navrhuje, aby se advokátním tarifem řídilo pouze rozhodování o nákladech podle § 147. V ostatních případech (zejména při rozhodování o nákladech řízení podle jeho výsledku) se bude řídit výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem zvláštním předpisem, v němž by byla stanovena paušální sazbou (bez ohledu na množství úkonů právní služby) za řízení v jednom stupni (tj. za řízení v prvním stupni, za řízení odvolací a za řízení dovolací); výše paušálních sazeb by se lišila jen podle druhu řízení, popřípadě podle předmětu řízení. Navrhovaná úprava nepochybně přispěje ke zrychlení a zjednodušení občanského soudního řízení“.56 Dále se již výše náhrady odměny advokáta měla řídit vyhláškou 484/2000 Sb., a to tak, že odměna náleží dle sazeb podle předmětu a druhu řízení za řízení v jednom stupni. Na tomto místě je možno dodat, že přísudková vyhláška byla silně negativně vnímána samotnými advokáty. „Již od samého zrodu této vyhlášky, tj. v procesu připomínkování občanského soudního řádu, se Česká advokátní komora stavěla k této vyhlášce negativně.“57 Advokátní komora namítala, že hlavní argument, poukazující na protahování řízení advokáty je nesmyslný, protože právě strana, která po právu vymáhá svůj nárok, má největší zájem, aby řízení bylo ukončeno co možná nejrychleji. Tuto argumentaci považuji za zavádějící, neboť advokáta nelze považovat za stranu řízení. Přičemž často, ne-li obvykle postupuje ve sporu víceméně samostatně, aniž by jeho klient jako účastník sporu byl schopen posoudit účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby. Argumentace Ministerstva spravedlnosti na podporu přísudkové vyhlášky byla založena na tom, že takto bude civilní řízení urychleno jednak z důvodu, že zástupci již nebudou mít motivaci je uměle prodlužovat, jednak že soudní orgány budou moci rychleji a jednodušeji vyčíslit jejich odměnu. Praxe bohužel ukázala, že tyto predikce

56 57

Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. PAPEŽ, V., Paušální sazba odměny v občanském soudním řádu, Bulletin advokacie, 2001, č. 2, str. 7

47

byly nesprávné. Druhý výše zmíněný argument se ukázal být již od samého počátku zcela nepravdivým, protože ačkoli náhrada odměny advokáta byla stanovena paušálně za řízení v jednom stupni, byl výpočet náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu závislý na počtu úkonů právní služby. Což znamenalo, že soud musel nadále zjišťovat, jaké úkony právní služby byly advokátem poskytnuty. Další nemalé problémy činila odměna státem ustanoveného advokáta podle § 30. Podle § 140 odst. 2, byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty stát. Při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupovalo podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Protože se stát v tomto případě dostává do pozice advokátova klienta, byla odměna placená státem advokátu v souladu s § 1 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 2 advokátního tarifu, vypočítávána podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Pokud měl následně úspěch ve věci účastník zastoupený soudem ustanoveným advokátem, byla náhrada nákladů odměny za zastoupení přiřknuta státu ve výši vypočítané podle přísudkové vyhlášky. Náhrada odměny zastoupení advokáta byla často ve zjevném nepoměru k mimosmluvní odměně vyplacené advokátovi podle advokátního tarifu. Takto byla částka odměny placená soudem advokátu zpravidla vyšší, než přísudek státu přiznaný. Tento problém byl také jedním z důsledků neadekvátní paušalizace náhrad řízení. Soudy proto v některých případech začaly ustanoveným advokátům vypočítávat odměnu ve výši, jaká by podle přísudkové vyhlášky náležela účastníku řízení jako náhrada nákladů za zastoupení. A to například s odůvodněním, že „není žádoucí, aby v důsledku vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., došlo při rozhodování podle § 140 odst. 2 o.s.ř. k situaci, kdy z rozpočtových prostředků soudu bude advokátu jako ustanovenému zástupci procesně úspěšného účastníka přiznána na paušální odměně jiná (zpravidla vyšší) finanční částka, než která bude státu nahrazena druhou stranou sporu na základě rozhodnutí § 149 odst. 2 o.s.ř“.58 Tento postup soudů měl za následek, že advokáti se začali proti takto vypočtené odměně odvolávat a následně podávat ústavní stížnosti. Ústavní soud zpočátku vyjádřil názor, „že ustanovenému advokátu přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný 58

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05

48

postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý“.59 Jiný postup by podle Ústavního soudu zasahoval do základních práv a legitimních očekávání nabytí majetku, vyjádřeného v čl. 1 Dodatkového protokolu. Z tohoto pravidla však Ústavní soud připustil výjimku, kterou vyjádřil v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07. Smyslem paušální odměny za zastupování advokátem není zavedení rozdílu mezi odměnou advokáta, který zastupuje na základě právní moci a advokáta ustanoveného. „Z toho také vyplývá, že v případech, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni, nelze takovou odměnu považovat ani za spravedlivou, ani za legitimní a rozumnou.“60 Současná judikatura Ústavního soudu zaujímá k věci následující postoj. „Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, jiný postup zásadně nelze připustit.“61 Pokud by odměna advokáta byla nahodilá a neuspokojivě nízká, mohlo by to mít vážné důsledky pro základní právo účastníka na právní pomoc. Obecné soudy by měly postupovat zvláště obezřetně vůči odklonům od pravidla odměňování ustanovených zástupců podle ustanovení advokátního tarifu. Z výše popsaných důvodů se začaly množit problémy s interpretací a aplikací ustanovení přísudkové vyhlášky. Největší disproporce ovšem vznikaly při soudním vymáhání bagatelních pohledávek, kdy náhrada nákladů řízení několikanásobně převyšovala vymožené peněžní plnění (jistinu). Zákonná definice tohoto pojmu neexistuje, nicméně termín bagatelní spor je běžně užíván jak v odborné literatuře, tak i praxi. Za bagatelní věc je považován takový spor, v němž předmět peněžitého plnění nepřevyšuje částku 10 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, a z tohoto důvodu se proti prvoinstančnímu rozhodnutí soudu zásadně nelze odvolat (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). „Nepřípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 neplatí pro rozhodnutí soudu vydaná v jiné formě než rozsudkem, a to i kdyby jimi bylo rozhodnuto ve věci 59

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 61 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2801/11 60

49

samé.“62 Odvolání není přípustné ani do vedlejších výroků takového rozhodnutí. Je nutno doplnit, že § 202 odst. 2 o.s.ř. obsahuje dvě výjimky, které umožňují, aby se účastník řízení odvolal i v bagatelních věcech, a to v případě, je-li soudem vydán rozsudek pro uznání nebo rozsudek pro zmeškání. Častým problémem zmiňovaným odbornou literaturou je jednoinstančnost řízení sporu s bagatelním předmětem peněžitého plnění. „Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., prolomila dosavadní (bezvýjimečnou) zásadu přípustnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a v § 202 odst. 2 vyloučila možnost odvolání v tzv. bagatelních věcech.“63 Dle důvodové zprávy k novele zákona č. 30/2000 Sb., je dostačující ke správnému a spravedlivému rozhodování v bagatelních věcech s předmětem řízení do 2 000 Kč, aby byly rozhodovány v jednom stupni. Od 1. července 2009, tedy od účinnosti novely č. 7/2009 Sb., byla částka, do níž je spor považován za bagatelní, navýšena na částku 10 000 Kč. Nad tímto ustanovením byly, jsou a zřejmě ještě budou vedeny vášnivé debaty. Ve snaze domoci se svého práva u druhé instance jsou často podávána odvolání i v případech, kdy jistina nedosahuje částky 10 000 Kč. Argumentace účastníků snažících se podat odvolání je v podstatě dvojího druhu. Nejčastěji se snaží k jistině připočítat částku uloženou jim jako povinnost k náhradě nákladů řízení a prolomit tak stanovenou hranici 10 000 Kč. Zde mohu jednoduše odkázat na znění výše citovaného § 202 odst. 2, podle něhož se při odvolání nepřihlíží k příslušenství pohledávky, a to ani pokud by jistina s náklady řízení či samotné náklady řízení převyšovaly částku 10 000 Kč. Druhá sofistikovanější argumentace tvrdí, že výrok o nákladech řízení je samostatným usnesením, které není totožné s meritorním rozhodnutím, a proto je možné se do něj odvolat. S tímto názorem se ovšem rozchází jak praxe obecných soudů, tak odborná literatura. „Jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.“64 Ústavní soud musel reagovat na ústavní stížnosti, ve kterých se stěžovatel de facto obracel na ústavní soud jako na odvolací soud a domáhal se rozhodnutí o jednoduchém právu jen z toho důvodu, že odvolání bylo u obecného soudu vyloučeno, a 62

DRÁPAL, L., BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. II., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1054 (978-80-7400-107-9) 63 DRÁPAL, L., BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. II., Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1606 (978-80-7400-107-9) 64 Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 245/2001

50

to aniž by nabídl jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1530/09 vyjádřil názor, že dvojinstančnost soudního řízení není ústavním právem. Podle jeho výkladu plyne z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a contrario, že právo na soudní ochranu je všeobecně zaručeno jen na jednom stupni soudní soustavy. To lze dovodit i ze znění článku 91 odst. 2 Ústavy České republiky, v němž je úprava působnosti a organizační struktury soudnictví svěřena zvláštnímu zákonu. Je tak ponecháno na zákonodárci, aby stanovil podmínky a případy, ve kterých bude řízení probíhat jen v jednom stupni. „Ryze obecně lze tedy na prvém místě uvést, že omezení přístupu k vyšším soudním stupňům může být souladné s ústavním pořádkem, a proto zásada dvojinstančnosti ovládající civilní soudní řízení nemá vlastní ústavněprávní hodnotu.“65 Ústavní soud dále, tak jako již mnohokrát, konstatoval, že není článkem obecného soudnictví, tím spíše se nehodlá zabývat bagatelními spory jako odvolací instance. „Obecně vzato je možné jednoinstančnost rozhodování o určitých věcech brát jako daň za ekonomickou náročnost, která je spojena se soudním projednáváním sporů.“66 „Na druhou stranu se Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08, dle mého názoru z důvodu přílišné striktnosti podmínek bagatelnosti sporu, pokusil naznačit, v jakých případech může výjimečně akceptovat ústavní stížnost. „V případech mimořádně závažných pochybení, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, nebo by se takové odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého

formalismu

či

jiného

extrémního

vybočení

z obecných

principů

spravedlnosti.“67 Již v tomto nálezu se Ústavnímu soudu zdá nepřiměřeně vysoká nová výše 10 000 Kč stanovená jako hranice pro bagatelní pohledávky novelou o.s.ř. 7/2009 Sb., a proto konstatuje, že „ soud by měl tím spíše vést řízení způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly sto názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit“.68 Tedy obecné soudy by měly účastníky řízení průběžně informovat, k jakým skutkovým závěrům 65

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1530/09 LOCKENBAUER, J., Odvolací soud v řízení o bagatelních věcech, Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 369 67 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 68 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 66

51

z provedených důkazů prozatím dospěly, aby účastníci řízení mohli nabízet relevantní skutečnosti, a tak se v podstatě vyvážily nevýhody řízení bez možnosti odvolání. Dalším problémem, vyskytujícím se u bagatelních sporů je určení přiměřené výše hodnoty sporu, do které je podle § 202 odst. 2 o.s.ř. nemožné se odvolat proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění. Do nedávné doby, kdy byla tato výše udržována na nízké částce, respektive na 2 000 Kč, nebyla předmětem sporu a odborná literatura se o ni nezajímala. Disputace odstartovala novela o.s.ř. č. 7/2009 Sb., která výši razantně zvedla na 10 000 Kč, a to aniž by byla vedena diskuse s odbornou či laickou veřejností. Pouze v důvodové zprávě je stručně zmíněno, že výše dosavadní částky je nepřiměřeně nízká vzhledem k životnímu minimu a průměrnému měsíčnímu přijmu. Zákonodárce ještě v důvodové zprávě odkázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, které se vztahuje na přeshraniční případy. Toto nařízení stanovuje, že drobným (bagatelním) sporem je ten, jehož předmět řízení nepřesahuje částku 2 000 EUR. První názor na výši této částky vyjádřil Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08, když konstatoval, „že zákonodárce, zřejmě oprávněně označil spory o částky do 2000 Kč jako spory bagatelní. Nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž je k dnešnímu dni účinný jen částečně, bude tato částka zvýšena na 10 000 Kč. V tomto směru označení bagatelní spor již přiléhavé není“.69 K výši bagatelní částky se Ústavní soud opět vrací (nad rámec nosných důvodů jen jako obiter dictum) v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, kde potvrzuje již jednou vyjádřený právní názor (viz nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3143/08) a zdůrazňuje, že z pohledu vnitřní konzistence právního řádu jde o částku určenou nahodile, neboť kupříkladu u trestných činů, k jejichž spáchání jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vyžaduje vznik škody, je rozhodující částkou 5 000 Kč“.70 Dále konstatuje, že pokud bude vycházet z reálných příjmů obyvatel ČR, je bagatelní částka rovna průměrnému měsíčnímu starobnímu důchodu či polovině průměrného měsíčního čistého příjmu.

69 70

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11

52

Protože ve věci šlo o bagatelní peněžité plnění nepřesahující 2 000 Kč, senát Ústavního soudu konstatoval, že neměl prostor pro to, aby přerušil řízení a postoupil věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Uzavřel proto, „že se otázce přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, bude věnovat v přiléhavějším případě“.71 Náhrada nákladů advokáta u bagatelních sporů dle přísudkové vyhlášky byla postavena na předpokladu vykonání šesti úkonů právní služby, pokud bylo předmětem řízení penězi ocenitelné plnění, jinak na pět úkonů právní služby v případě penězi neocenitelných plnění. (viz usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 303/02). Nevýhodou takové paušalizace bylo, že úprava nebrala na zřetel jedinečnost sporu a jeho konkrétní zvláštnosti. Navíc u bagatelních sporů vedených o jistinu nepřesahující 1 000 Kč byla paušální náhrada vystavěna ještě na větší počet úkonů právní služby. Přísudková vyhláška nebrala v potaz, že bagatelní spory jsou z povahy věci vedeny o jednodušší právní věci, ve kterých často nedochází k zásadní právní argumentaci nebo složitému dokazování a tudíž ani k vyššímu počtu úkonů právní služby. Nevýhody takto neadekvátně nastavených paušálních sazeb nemohlo korigovat ani ustanovení § 18 přísudkové vyhlášky, podle něhož soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 400 Kč, učinil-li advokát ve věci pouze jediný úkon právní služby, neboť se jedná o zcela ojedinělé případy, kdy k převzetí právního zastoupení dochází až v průběhu soudního řízení. Pokud byl žalobce zastoupen již v okamžiku podání žaloby, učinil právní zástupce vždy nejméně dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a podání návrhu na platební rozkaz nebo podání žaloby), a proto aplikace shora citovaného ustanovení nebyla možná. Obecné soudy proto z výše popsaných důvodů začaly využívat ustanovení § 151 odst. 2, věta za středníkem o.s.ř., které jim v odůvodněných případech umožňovalo rozhodnout o náhradě nákladů za právní zastoupení podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Jedním z prvních rozhodnutí Ústavního soudu, řešících novou úpravu náhrady odměny advokáta bylo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02, v němž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2. 71

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11

53

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala vypočtení výše náhrady odměny advokáta dle sazeb stanovených v přísudkové vyhlášce. Protože soud zde provedl výpočet podle advokátního tarifu, byla náhrada odměny za zastupování nižší. Z tohoto důvodu považovala rozsudek za nezákonný. Obvodní soud pro Prahu 10 se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že „paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka představuje určitou průměrnou hodnotu, odvíjející se od průměrného počtu úkonů právní pomoci, které vyžaduje určitý druh soudního řízení v jednom stupni, od průměrné složitosti či také povahy věci“.72 Za důvodné okolnosti svědčící pro použití advokátního tarifu shledal obecný soud skutkovou a právní nenáročnost sporu a množství a rozsah úkonů právní služby advokáta. Výše zmíněné usnesení Ústavního soudu je důležité hlavně pro ilustraci počátečního postoje Ústavního soudu ke sporům o náhradu nákladů řízení, v němž implicitně vyjádřil zásadu de minimis. „Rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.“73 Svůj postoj potvrdil Ústavní soud následným nálezem, když vyslovil názor, že „při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo“.74 V usnesení se Ústavní soud v podstatě odmítl do budoucna meritorně zabývat ústavními stížnostmi ve sporech bagatelní povahy, protože dle jeho názoru bylo diskreční pravomocí soudu přiznat náhradu odměny advokáta podle advokátního tarifu. Toto nekoresponduje s pozdějšími usneseními a nálezy Ústavního soudu, kdy se již do této problematiky plně vložil, ačkoli jeho právní názor nebyl od počátku jednotný a postupně se vyvíjel. Opačný názor k aplikaci přísudkové vyhlášky, potažmo ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř., než shora uvedený názor Obvodního soudu pro Prahu 10, vyjádřil Městský soud 72

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 74 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 73

54

v Praze ve svém usnesení sp. zn. 36 Co 99/2002. Podle něj výjimka z rozhodování o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu musí být vykládána restriktivně a za okolnosti odůvodňující aplikaci § 151 odst. 2, věta za středníkem o.s.ř. neshledává ani jednoduchost sporu, ani nízký počet úkonů právní služby advokáta. Rozdílný postup obecných soudů při rozhodování v tzv. „jednoduchých sporech“ vedl Nejvyšší soud k zaujetí stanoviska v zájmu zajištění jednotného rozhodování v těchto věcech. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008, důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně není, „že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání (tzv. formulářové žaloby), že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jednalo o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu“.

75

Nejvyšší soud ve svém stanovisku konstatuje a zároveň si stěžuje na to, že obecné soudy nijak nerespektují skutečnost, že již v roce 2004 se Nejvyšší soud přiklonil k závěru vyjádřenému v usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 99/2002 tím, že toto rozhodnutí zveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 pod číslem 61, postupem podle ustanovení § 24 zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích. Při posuzování, ve kterých případech lze postupovat podle ustanovení § 151 odst. 2, věta první za středníkem o.s.ř., musí soud uvážit, jaký je smysl a cíl právní úpravy paušálních náhrad. Je nepochybné, že smyslem paušálních náhrad je především zjednodušení výpočtu náhrad a zrychlení a zjednodušení soudního řízení. Zavedení této úpravy mělo zamezit zbytečným průtahům s cílem učinit co nejvíce úkonů právní služby a naopak tato úprava měla motivovat k postupu „za co nejméně úkonů právní služby paušální odměna“. Setrvávání na závěru, že v jednoduchých věcech je třeba postupovat podle advokátního tarifu, by zcela popřelo uvedený účel právní úpravy. Nejvyšší soud dovozuje, že postup podle ustanovení § 151 odst. 2, věta první za středníkem o.s.ř. bude přicházet v úvahu tehdy, jestliže paušální odměna za řízení v jednom stupni by uvedený účel a smysl nenaplňovala. Podle jeho názoru by tak soudy měly postupovat zejména v případech, kdy v řízení bylo bez zavinění toho, komu přísluší náhrada nákladů řízení, učiněno nezvykle mnoho úkonů právní služby, takže by 75

Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008

55

paušální odměna byla v hrubém nepoměru ke skutečným nákladům úspěšného účastníka, které na své zastoupení v řízení vynaložil. „Naopak tam, kde skutečně vynaložené náklady na zastoupení úspěšného účastníka řízení budou nižší (smyslem právní úpravy je však tuto okolnost vůbec nezkoumat) než přiznaná „paušální“ odměna, je účel právní úpravy obsažené v ustanovení § 151 odst. 2, věta první o.s.ř., naplněn.“76 Na tomto místě si dovolím oponovat zmíněnému názoru. Již samo znění § 142 odst. 1 o.s.ř. vyjadřující zásadu úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení stanovuje, že úspěšnému účastníku bude soudem přiřknuta náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Kritérium účelnosti je tak jednou z hlavních podmínek práva na náhradu nákladů řízení. Z logiky věci plyne, že účelně vynaloženými náklady mohou být pouze ty, které účastníku skutečně vznikly. Podle mého názoru možnost použití advokátního tarifu při výpočtu odměny za zastoupení v případě, odůvodňují-li to okolnosti, zakotvená v § 151 odst. 2, věta první za středníkem o.s.ř., byla pojistkou proti přílišné paušalizaci, nezohledňující konkrétní okolnosti případu a účelnost právního zastoupení. Jak vyjádřil Ústavní soud v jednom ze svých nálezů, „žádné náklady, které vzniknou při zneužívání práva na právní pomoc, nelze považovat za účelně vynaložené“.77 Soudy v civilním řízení musí mít rovněž na paměti obecnou zásadu přiměřenosti. Zásada přiměřenosti výše nákladů řízení je odvozována jednak z obecné zásady přiměřenosti uplatňující se v civilním řízení, jednak z Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. Podle článku 16 tohoto nařízení přizná soud straně, která měla úspěch ve věci, náhradu nákladů pouze do výše, v níž byly nutně a přiměřeně vynaloženy. Nařízení je sice aplikovatelné pouze na přeshraniční spory, avšak dle mého názoru, by měla být tato zásada vztažena i na obdobné spory vnitrostátní, neboť není přijatelné, aby soudy v obdobných případech postupovaly odlišně pouze na základě náhodné skutečnosti, že alespoň jedna ze stran má bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byla podána žaloba. Soudy, které i po vydání shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu rozhodovaly o náhradě nákladů řízení v případě formulářových žalob nikoli podle přísudkové vyhlášky, ale podle advokátního tarifu,

76 77

Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12

56

tento postup odůvodňovaly tím, „že z data jeho vydání i z jeho obsahu je zjevné, že se zásadou přiměřenosti náhrady nákladů výslovně platnou v českém právu od 1. ledna 2009 nemohl zabývat, a pro řešení této otázky není možné uvedené stanovisko bezvýhradně aplikovat“.78 Pokud jde o ústavněprávní rovinu tohoto problému, Ústavní soud se původně odmítal věcně zabývat náklady řízení před obecnými soudy. Jeho postoj se postupně začal měnit, a to jednak s narůstajícími problémy aplikace přísudkové vyhlášky, jednak tím, že k Ústavnímu soudu bylo směřováno stále více ústavních stížností. Účastníci bagatelních sporů se totiž cítili být poškozeni vysokými náklady řízení, proti nimž nemohli u obecných soudů podat odvolání. Ústavní soud se tak začal stále častěji zabývat konkrétními okolnostmi případů a vyjádřil názor, že považuje nákladový výrok rozhodnutí za integrální součást soudního řízení jako celku (např. nález ÚS sp. zn. 323/05, nález ÚS sp. zn. I. ÚS 988/12). Dále pak vyjádřil důvody, pro které může být stížnost důvodná. „Pokud kritéria pro rozhodnutí o nákladech řízení nevyplývají ze skutkových zjištění učiněných v daném případě, toto rozhodnutí pak nese prvky libovůle a je sto vyvolat zásah do sféry základních práv účastníka řízení.“79 Posun právního názoru obecných soudu potvrdil Ústavní soud v Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11, když konstatoval, „ že pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený“.80 Jak jsem již výše zmínil, nejpalčivější problémy s aplikací ustanovení přísudkové vyhlášky způsobovaly bagatelní spory, resp. jejich hromadné vymáhání v civilním řízení. Drobné pohledávky ve velkém skupovaly obchodní korporace a fyzické osoby specializující se na vymáhání pohledávek, občas i za ceny vyšší než byla jejich nominální hodnota. Primárním účelem tohoto postupu bylo nikoli vysouzení pohledávky jako takové, ale přiznání paušální náhrady nákladů za zastupování podle 78

GRYGAROVÁ, D., Snížení výše náhrady nákladů řízení v bagatelních věcech, ASPI ID: LIT42330CZ, 2012 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 12/06 80 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 79

57

přísudkové vyhlášky. Pro ilustraci uvádím, že v případě, kdy žalovaná částka nepřesáhla 1000 Kč, činila jen odměna za právní zastoupení včetně náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby částku 5 100 Kč bez daně z přidané hodnoty, neboť řízení často končilo vydáním platebního rozkazu. Do popředí se tak dostala i otázka účelnosti zastoupení advokátem v těchto drobných sporech. Okresní soud v Ústí nad Labem konstatoval, že „zejména právnické osoby, jež cíleně vyhledávají a ve velkém rozsahu nakupují převážně tvz. bagatelní pohledávky, a to za účelem jejich uplatnění v soudních řízeních, ve kterých je od počátku zastupuje advokát, který je s takovou osobou fakticky propojen, a že hlavním (nebo jediným) důvodem takového postupu je předpoklad (několikanásobného) navýšení hodnoty pohledávek v podobě náhrady nákladů takto uměle vykonstruovaného právního zastoupení“.81 Neúčelnost byla v odůvodnění stížností napadených rozhodnutí spatřována v tom, že obdobné nároky žalobkyně uplatňuje vzorovou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), ve kterém jsou pouze měněny identifikační údaje žalované strany, a proto se v podstatě jedná o věc po právní i skutkové stránce velice jednoduchou. Navíc pokud konkrétní věc neskončila vydáním pravomocného elektronického platebního rozkazu, bylo rozhodnuto buď bez jednání dle § 115a o.s.ř., nebo bylo nařízeno jednání, ke kterému se ovšem žalující strana (žalobkyně ani advokát) nedostavili s tím, že souhlasí s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Z toho plyne, že žalující strana s jednáním, či účastí na něm nepočítala a předpokládala, že bude rozhodnuto v její prospěch na základě listinných důkazů. V tomto případě se pak jeví právní zastoupení advokátem jako zbytečné a zcela neúčelné. Ústavní soud zaujal názor, že „osoba nakupující a vymáhající pohledávky má disponovat vlastními personálními a jinými zdroji pro jejich vymáhání“.82 Rovněž Ústavní soud dovodil, že „zastoupení žalobce advokátem nebylo po materiální stránce výkonem základního práva na pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a jednalo se o „prostou“ realizaci oprávnění účastníka občanského soudního řízení na jeho zastoupení podle § 25 odst. 1 o.s.ř“.83

81

Rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem čj. 7 EC 320/2010-36 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 83 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 82

58

Reakcí na výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 byla vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb., kterou byla novelizována přísudková vyhláška. Novelou došlo ke korekci výše sazeb náhrady odměny advokáta v bagatelních sporech. A to tím způsobem, že byla odměna mírně snížena a bagatelní spory byly rozděleny do šesti stupňů namísto dosavadních tří podle výše jistiny. Důvodová zpráva k novele vyhlášky se vyjádřila v tom smyslu, že nové výše náhrady odměny za zastupování advokátem v bagatelních věcech by měly lépe odpovídat výši vymožené jistiny. Zároveň zpráva konstatuje, že Ministerstvo spravedlnosti si je vědomo problematičnosti současné právní úpravy, a tudíž se novelou obecně snaží snížit náklady občanského soudního řízení. Pro ilustraci změny uvádím tabulku: Přísudková vyhláška ve znění účinném před novelizací vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb.: Není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činila sazba odměny 1. do 1 000 Kč

4 500 Kč

2. přes 1 000 Kč do 5000 Kč

6 000 Kč

3. přes 5 000 Kč do 10 000 Kč

9 000 Kč

Přísudková vyhláška ve znění účinném po novelizaci vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb.: Není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba odměny 1. do 100 Kč

1 000 Kč

2. přes 100 do 500 Kč

1 500 Kč

3. přes 500 do 1 000 Kč

2 500 Kč

4. přes 1 000 do 2 000 Kč

3 750 Kč

5. přes 2 000 Kč do 5000 Kč

4 800 Kč

6. přes 5 000 Kč do 10 000 Kč

7 500 Kč

Po pozorném prozkoumání tabulky, je zřejmé, že se jednalo o víceméně kosmetickou úpravu, neboť k výraznějšímu snížení odměny advokáta došlo pouze u sporů, jejichž předmětem bylo peněžité plnění do 1 000 Kč.

59

Přestože došlo k této drobné korekci sazeb, tok ústavních stížností nijak nepolevil. Protože stížnosti týkající se náhrady nákladů v bagatelních sporech jej stále více zahlcovaly, změnil Ústavní soud svůj názor ohledně náhrady nákladů v případě sporů s bagatelním předmětem plnění. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 vymezil typově řízení, ve kterých je spravedlivé s ohledem na nutnost dodržení zásady proporcionality přiznat náhradu za zastupování advokátem ve výši jednonásobku vymáhané jistiny. Uvedené spory Ústavní soud vymezil následujícím způsobem: 1) Jde o řízení, kde se nelze proti rozsudku nalézacího soudu odvolat, tudíž nelze přezkoumat ani výrok o nákladech řízení, (tzv. bagatelní spory, kde jistina nepřesahuje 10 000 Kč). 2) Jde o formulářové žaloby lišící se jen jistinami a žalovanými účastníky. Formulářová žaloba je „návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Sepsání tzv. formulářové žaloby je spíše administrativní úkon než provedení úkonu právní služby“.84 3) Žalovanou stranou je spotřebitel. 4) Jde o tzv. adhezní smlouvy, kdy obsah smlouvy určuje jedna ze smluvních stran předem, přičemž druhá smluvní strana nemá šanci upravit smluvená práva a povinnosti. To znamená, že zásada smluvní volnosti je omezena na minimum. „Typicky půjde o smlouvy o přepravě, o běžném účtu, o spotřebitelském úvěru, o poskytování služeb informačních společností, o dodávce tepla nebo energií, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.“85 5) Peněžní nároky budou obvykle vymáhány jiným subjektem než původním věřitelem, který s nimi obchoduje. Takový „podnikatel“ poté počítá s tím, že náhrada nákladů řízení bude přiznána dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Jeho zisk z pohledávky může být tak až desetinásobně zhodnocen díky přiznané náhradě nákladů řízení. „Symptomatické dále je, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodování s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech

84 85

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11

60

významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.“ 86 Ústavní soud rovněž poukázal na to, že již nemůže obstát výše zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008, „neboť Nejvyšší soud při tvorbě uvedeného stanoviska nebyl konfrontován s živelným uplatňováním žalob o zaplacení bagatelních částek, kde cílem žalobce nebylo získat právo na zaplacení žalované částky, ale především právo na paušální náhradu nákladů řízení zdaleka nedosahující skutečně vynaložené náklady.“87 Dle názoru Ústavního soudu ve stanovisku vystižený princip legality musí z důvodů v tomto rozhodnutí vyložených ustoupit principu spravedlnosti. Je velmi důležité upozornit na to, že zmíněný nález Ústavního soudu v tomto konkrétním případě neshledal právní zastoupení advokátem za neúčelné a ani se účelností právního zastoupení advokátem nezabýval, protože stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla založena na neúčelnosti právního zastoupení. Přijetím tohoto nálezu Ústavním soudem se přísudková vyhláška v části upravující náhradu nákladů odměny za zastupování v bagatelních věcech mohla jevit jako úprava obsolentní. Tento provizorní stav byl vyložen Ústavním soudem v jeho pozdějším nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12, který konstatoval, co se týče výše odměny za zastupování coby ekvivalentu jistiny, že se tak obecným soudům nabízí ústavně konformní výklad varianty rozhodování o nákladech řízení bagatelních sporů. „Citovanou myšlenku nelze interpretovat tak, že by ve všech věcech tohoto typu musela být úspěšným žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající vymáhané jistině.“88 Účelností právního zastoupení advokátem v bagatelních sporech jako takovou, se podrobněji zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12. Ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu v Ostravě čj. 134 EC 641/2010-36 plně vyhověl ve věci samé žalobě stěžovatelky, ovšem v nákladovém výroku jí byla přiznána pouze částka 300 Kč, a to jako náhrada soudního poplatku. Právní zastoupení advokátem shledal soud v tomto případě za zcela neúčelné, tudíž žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odměny za zastupování. Obecný soud se vyjádřil 86

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 88 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 87

61

tak, že „spočívá-li předmět podnikání stěžovatelky v nakupování a vymáhání pohledávek, měla by tato osoba disponovat personálními, technickými a jinými zdroji potřebnými pro výkon podnikání, tedy i pro soudní uplatňování pohledávek“.89 Jen v případě, že nastanou zvláštní okolnosti, které vybočují z rámce obvyklého průběhu řízení (hromadného vymáhání pohledávek), může být právní zastoupení podnikatele zabývajícího se hromadným vymáháním pohledávek účelné. Proto „žádné náklady, které vzniknou při zneužívání práva na právní pomoc, nelze považovat za účelně vynaložené“.90 Ústavní soud v tomto nálezu upozorňuje na skutečnost, že protistraně mají být hrazeny pouze účelné a potřebné náklady k uplatňování nebo bránění jejího práva, přičemž soud je oprávněn a dokonce povinen zkoumat nezbytnost vynaložení jako podmínky pro přiznání nákladů. Ústavní soud konstatoval, že situací, ve které náhradu nákladů řízení souvisejících se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je kromě jiného také zneužití práva na právní zastoupení advokátem. „Za zneužití procesního práva lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, nebo zmařit postup řízení.“91 Z chování zmíněné žalobkyně, která se nechala zastoupit advokátem v občanském řízení jen proto, aby dosáhla bezdůvodného majetkového prospěchu na úkor protistrany tím, že ji budou přiřknuty náklady odměny za zastoupení podle přísudkové vyhlášky, je možné dovodit zneužití práva na zastoupení advokátem. Žalobkyně se takto snažila získat výhodu, jež není normami procesního práva předpokládána. Ústavní soud se ztotožnil s typovými znaky sporu, které v odůvodnění vyjádřil obecný soud a jež měly za následek nepřiznání náhrady odměny advokáta za zastoupení. Byly jimi povinnost zabezpečit podnikatelskou činnost vlastními prostředky, právní a skutková jednoduchost věci, administrativní povaha věci, běžný průběh řízení tohoto druhu a rovněž skutečnost, že pohledávky byly vymáhány vzorovými návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterých byly pouze měněny údaje lidí cestujících hromadnými dopravními prostředky bez platných jízdenek. Ústavní soud dále konstatoval, že obecné soudy v předmětné věci vykazují určitý posun právního názoru v souvislosti s jeho 89

Rozsudek Okresního soudu v Ostravě čj. 134 EC 641/2010-36 Rozsudek Okresního soudu v Ostravě čj. 134 EC 641/2010-36 91 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 90

62

judikaturou. „Pokud judikatura obecných soudů reaguje na judikaturu Ústavního soudu a vykazuje následně určitý rozptyl co do faktické výše přiznaných náhrad nákladů řízení, není úkolem Ústavního soudu tuto praxi sjednocovat prostřednictvím uplatnění kasační pravomoci.“92 Kontroverzní přísudková vyhláška byla nakonec zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ústavní stížnost, domáhající se zrušení celé přísudkové vyhlášky, podala skupina jedenácti senátorů. Navrhovatel uvedl celou řadu důvodů pro zrušení přísudkové vyhlášky. Nastíním ty nejpádnější. Navrhovatel tvrdil, že od doby účinnosti přísudkové vyhlášky se již změnil způsob rozhodování věcí, a to jednak v souvislosti s koncentrací řízení, jednak tím, že elektronický formulář (elektronický platební rozkaz) zjednodušil způsob podávání návrhů ve sporech o peněžité plnění do 1 000 000 Kč. Přísudková vyhláška nezohlednila, že většina bagatelních sporů je dnes vyřizována bez jednání pouze na základě předložených písemných důkazů. Ačkoli se náročnost a délka jednotlivých sporů velmi liší, přísudková vyhláška tento stav vůbec nezohledňuje. Princip paušalizace podle navrhovatele není nijak výjimečný a ani v rozporu se zákonem nebo ústavním pořádkem, musí však být přiměřeně a racionálně nastaven. „To se však přijetím napadené vyhlášky nestalo, neboť paušalizace obsahuje prvky, které vytvářejí vyšší procentní sazbu nákladů pohledávek nižších.“93 Ministerstvo spravedlnosti oponovalo postoji navrhovatele, uznávaje, že přísudková vyhláška má svá pozitiva i negativa, která však nejsou v rozporu se zákony ani Ústavou České republiky. „Podle ministerstva tedy nelze navrhovatelem namítané porušení principu přiměřenosti spatřovat v neústavnosti, resp. nezákonnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž v tom, že soudy často mechanicky přiznávají náhradu nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a nezohledňují specifika konkrétního případu.“94 Dále poukazuje na to, že byla přijata novela přísudkové vyhlášky pod č. 64/2012 Sb., která snížila sazbu odměny za zastupování a výraznějším způsobem odstupňovala výši odměny podle výše vymáhaného peněžitého plnění. 92

Nález Ústavního soudu spisová značka I. ÚS 988/12 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 94 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 93

63

Novela měla zajistit, že náhrada palmáre advokáta bude úměrná jak hodnotě sporu, tak nákladům jednotlivých účastníků. Ministerstvo zmiňuje, že byla přijata úprava institutu tzv. předžalobní výzvy, která je podmínkou pro přiznání náhrady nákladů řízení. Jak jsem již výše zmínil, dospěl Ústavní soud k tomu, že přísudková vyhláška je v rozporu s ústavním pořádkem a zákonem. Ústavní soud konstatoval, že „přísudková vyhláška stanoví paušální sazby výše odměny, čímž neumožňuje rozlišit složitost věci, časovou náročnost, počet provedených úkonů právní služby, stejně jako způsob, jakým řízení před soudem skončilo (elektronický platební rozkaz, rozsudek pro uznání, rozsudek pro zmeškání)“.95 Přísudková vyhláška stimuluje věřitele k hromadnému vymáhání drobných pohledávek vidinou snadného obohacení na úkor protistrany. Tato agenda u soudu tvoří podstatnou část rozhodovací činnosti soudu a může způsobit dysfunkci justičního systému z důvodu jeho přetížení bagatelními záležitostmi. „Vyřizování tohoto druhu agendy může snadno přivodit průtahy v řízení v jiných věcech, jejichž předmětem jsou podstatně významnější záležitosti.“96 Dle názoru Ústavního soudu jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90, věta první Ústava České republiky). „Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zisk takového podnikatele tedy není dán rozdíly cen při vlastním obchodování s pohledávkami, ale je znásoben paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, spočívajících především v nepřiměřené odměně advokáta za zastupování úspěšného žalobce.“97 Dochází k tomu proto, že náhrada odměny advokáta je neadekvátně vysoká vzhledem ke skutečně vynaloženým nákladům na uplatňování nebo bránění práva. Důsledky této „podnikatelské činnosti“ nejvíce dopadají na nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. V případě neúspěchu pak není v možnostech takových účastníků uhradit soudem uložené náklady řízení a následné náklady exekuce. Přísudková vyhláška tak vyvolává sociálně nežádoucí následky. Ústavní soud v nálezu charakterizoval typové znaky sporů, majících za následek výše zmíněné důsledky. Jedná se o bagatelní spory zahajované formulářovou žalobou, 95

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 97 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 96

64

přičemž jednou ze stran je spotřebitel, který při uzavírání smlouvy nemá plnou smluvní volnost (tzv. adhezní smlouvy). Přestože úprava nákladů řízení umožňuje soudům odchýlit se od přísudkové vyhlášky, dosavadní zkušenosti ukazují, že aplikace těchto právních možností ze strany soudů je nejednotná a nepředvídatelná. „Tím dochází rovněž k oslabení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a k oslabení principu právní jistoty.“98 Ústavní soud tak došel k názoru, že je potřeba zrušit vyhlášku jako celek, a to proto, že její jednotlivá ustanovení jsou vzájemně provázaná. Za pozornost stojí disentní stanovisko soudce Vladimíra Kůrky, který namítá, že problém není v přísudkové vyhlášce jako takové, ale v její nesprávné aplikaci obecnými soudy, a to za situace, kdy judikatura Ústavního soudu nabízí ustavně konformní výklad. S tímto stanoviskem nesouhlasím, a to proto, že pokud je upraveno obecné pravidlo náhrady nákladů řízení za zastoupení, mělo by být aplikovatelné na většinu případů. Pokud by soudy postupovaly podle judikatury Ústavního soudu za současné účinnosti přísudkové vyhlášky, která by nebyla zrušena, stal by se tento předpis výjimkou z pravidla a nikoli pravidlem samým, jak bylo zamýšleno Ministerstvem.

98

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12

65

10. Závěr Náklady řízení tvoří komplexní a velice náročnou problematiku, kterou se pokud jde o náklady právního zastoupení, jenž tvoří největší položku, nepodařilo uspokojivě vyřešit do dnešních dnů. Cílem nové úpravy by mělo být nastavení takových sazeb odměn za právní zastoupení, jež by nemohly vést k tomu, že by běžného občana dohnaly svou sankční funkcí do dluhové spirály. Naopak náklady řízení by měly působit hlavně motivačně, aby účastníci řízení nevedli soudní spory bezdůvodně, přičemž primárním účelem náhrady nákladů řízení, by mělo být pokrytí skutečně a účelně vynaložených nákladů řízení. Je žádoucí, aby nová právní úprava zabránila kumulaci neoprávněného zisku na úkor protistrany a naopak, aby sloužila k poskytování ochrany účastníků řízení a soudního systému obecně. Soudy by rovněž měly mít na paměti, že pokud řízení probíhalo standardním a předvídatelným způsobem, nemůže být nákladový výrok ve zjevném nepoměru k předmětu řízení. Obecné soudy by měly postupovat citlivě a dbát o to, aby dostatečným způsobem zjišťovaly skutečnosti mající vliv na výrok o nákladech řízení. Mechanická a formalistická aplikace norem procesního práva vede ke společensky nežádoucím

důsledkům,

protože

napomáhá

ke

snadnému

zneužívání

práva

k výsledkům, které normy procesního práva vůbec nesledují a ani nepředpokládají. Další vývoj této problematiky si netroufám odhadnout vzhledem k míře právní entropie v této oblasti. Do budoucna je nutno poučit se z chyb, které nastaly v minulosti, nespokojit se současným provizorním stavem a vytvořit ucelenou úpravu tohoto odvětví procesního práva. Nová právní úprava by měla v co největší míře plnit výše zmíněné funkce pro moderní právní stát tak významné. Dle mého názoru by bylo vhodné provést rozdělení sporů o peněžité plnění nejen podle výše jistiny, ale i podle předvídané náročnosti sporu. Za úvahu též stojí stanovení minimální výše nákladů řízení, na jejichž náhradu by měl úspěšný žalobce nárok, aniž by prokazoval jejich vynaložení. To by mohlo motivovat část žalobců, aby v případě právně méně náročných sporů, v nichž mohou využít typizovaného vzoru, nesahali od samého počátku po právním zastoupení. Jednoduchým způsobem by tak docílili pokrytí nákladů vynaložených v souvislosti se zajištěním agendy vztahující se k vymáhání dlužných pohledávek.

66

O aktuálnosti této problematiky svědčí nejen řada článků v tisku, ale i skutečnost, že v nedávné době byl skupinou senátorů podán návrh, který se v současné době nachází v obecné rozpravě ve druhém čtení. Tento návrh považuji za populistický, neboť je v něm navrhováno, aby účastníci obecně neměli právo na náhradu odměny za zastupování v bagatelních sporech. Náhrada by se přiznávala pouze v případě, že by to odůvodňovaly okolnosti případu, nebo poměry účastníků. Domnívám se, že schválení návrhu v této podobě by vedlo jednak k tomu, že řada dlužníků by de facto ztratila motivaci bagatelní pohledávky platit, jednak k tomu, že vymáhání drobných pohledávek by se stalo pro řadu věřitelů ekonomicky neúčelné. Za rozumnější a spravedlivější považuji návrh novely občanského soudního řádu připravovaný Ministerstvem spravedlnosti, podle kterého by účastník řízení, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř., a nedoloží výši hotových výdajů a ušlého výdělku, měl nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku ve výši určené vyhláškou ministerstva. Náhrada soudního poplatku by tímto zůstala nedotčena. Pro bagatelní spory se uvažuje o paušální sazbě ve výši 600 Kč, pro ostatní případy o paušální sazbě ve výši 1 000 Kč. Problematika nákladů řízení u bagatelních sporů rozhodně není bagatelní z hlediska práva stejně tak jako celá problematika nákladů řízení.

67

11. Seznam odborné literatury Odborné publikace SCHELLEOVÁ, Ilona a kol., Civilní proces: vysokoškolská učebnice, Praha: Eurolex Bohemia, 2006, ISBN 80-86861-09-0 WINTEROVÁ, Alena a kol., Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice, 6. aktualizované vyd., Praha: Linde, 2011, ISBN 978-80-7201-842-0 BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. I., Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9 DRÁPAL, L., BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z., Občanský soudní řád: komentář díl. II., Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9 SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R., Občanský soudní řád: komentář, Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-506-0

Odborné články BÍLÝ, M., Osvobození od soudních poplatků (včetně změn provedených zákonem č. 7/2009), Právní rozhledy, 2009, č. 16 Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. GRYGAROVÁ, D., Snížení výše náhrady nákladů řízení v bagatelních věcech, ASPI ID: LIT42330CZ, 2012 HENDRYCHOVÁ, I., Náhrada nákladů řízení před pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení, Právní rozhledy, 2008, č. 23, str. 87 HULVA, T., Vyúčtování služeb advokáta, Právní fórum 2005, č. 9 CHALUPA, L., Náklady řízení a příslušenství pohledávky nebo práva, Právní rádce, 2005, č. 9 CHALUPA, L., K aktuální otázkám náhrady nákladů řízení, ASPI ID: LIT44634CZ, 2013 KOVÁŘOVÁ, D., Soudní poplatky v našem řádu, ASPI ID: LIT27405CZ, 2007

68

KRÁLÍK, M., Náhrada nákladů řízení zastaveného podle § 111 odst. 3 o.s.ř., Soudní rozhledy, 2006, č. 4 KRÁLÍK, M., K formulaci nákladového výroku při aplikaci § 150 o.s.ř., Soudní rozhledy, 2006, č. 8 LOCKENBAUER, J., Odvolací soud v řízení o bagatelních věcech, Právní rozhledy, 2012, č. 10 MICHNA, L., Odměna za právní zastupování, Právní rozhledy 2001, č. 10 MICHNA, L:, Soudcovské zmírňovací právo dle § 150 o.s.ř.,, Právní rozhledy, 2002, č. 4 MICHNA, L., MICHNA, O., Soudcovské zmírňovací právo dle § 150 o.s.ř., Právní rozhledy, 2002, č. 4 NAVRATIL, D., Náhrada nákladů řízení (aneb proč hledat problém tam, kde není), Právní rozhledy, 2009, č. 5, str. 181 PAPEŽ, V., Paušální sazba odměny v občanském soudním řádu, Bulletin advokacie, 2001, č. 2 PATĚK, D., Advokát, klient a peníze, Právní rádce 2005, č. 9 PTAŠNÍK, A., Náhrada nákladů civilního řízení a DPH, Právní rozhledy 2006, č. 1 SCHELLEOVÁ, Náklady civilního soudního řízení, Občanské právo, 1997, č. 7-8, SVOBODA, K., Rozhodování o nákladech ve zvláštních řízeních soudních, Právní rozhledy, 2014, č. 2 VRCHA, P., K § 138 o.s.ř. (soudní poplatky), ASPI ID: LIT27330CZ, 2006 VRCHA, P., Náklady řízení, ASPI ID: LIT27347CZ, 2006 VRCHA, P., K aktuální otázkám náhrady nákladů soudního řízení, ASPI ID: LIT44634CZ, 2013

69

Judikatura Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 429/93 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 630/99 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Co 695/97 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 13/98 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03 Rozhodnutí Krajského soud v Plzni, sp. zn. 14 Co 554/1999 Rozhodnutí kárné komise České advokátní komory č. K 67/97 Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, sp. zn. 60 Co 9/2005 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 324/94 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1530/09 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 12/06 Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo. 5275/2007 Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 245/2001

70

12. Abstrakt Náhrada nákladů civilního řízení se zaměřením na bagatelní spory Diplomová práce se zabývá náklady nalézacího soudního řízení. Přestože jsou náklady řízení mnohdy vnímány jako podružné téma, může být jejich náhrada pro účastníka řízení často velmi tíživá. Náklady řízení vznikají jak účastníkům a osobám na řízení zúčastněným, tak i státu. Práce popisuje různé zásady, které se uplatňují v rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to s ohledem na jejich vznik a druh soudního řízení. Po obecném uvedení do problematiky nákladů řízení se věnuji jednotlivým druhům nákladů řízení. Nejpodrobněji se ve druhé kapitole zabývám odměnou za zastoupení, která je obvykle největším výdajem účastníka řízení. Dále osvětluji termíny placení a hrazení nákladů řízení. Zabývám se rovněž institutem moderačního práva, které umožňuje soudu, aby za stanovených podmínek zcela nebo zčásti náhradu nákladů nepřiznal. Meritem mé práce je náhrada nákladů řízení v bagatelních sporech. Pojmu bagatelního sporu věnuji celou kapitolu, protože spornou otázkou je jednoinstančnost a výše hranice určující bagatelní spory. Drobné spory nemající povahu sporu o právo v dnešní době tvoří velkou část agendy civilních soudů. Obecné soudy jsou jimi zbytečně zatěžovány a pro účastníky řízení mají v některých případech, kdy jsou zatížení povinností hradit protistraně náklady řízení, velmi vážné sociální důsledky. Největší problémy v souvislosti s náhradou nákladů řízení způsobila vyhláška, která náhradu odměny za zastupování advokátem přiznávala paušálně za řízení v jednom stupni. Tato vyhláška byla nakonec zrušena Ústavním soudem pro rozpor se zákonem a ústavním pořádkem. Právní úprava se tak vrátila do stadia před účinností přísudkové vyhlášky, do stavu, který byl ale rovněž nežádoucí. Do budoucna bude potřeba vyřešit úpravu náhrady nákladů řízení, proto jsem se na závěr pokusil nastínit rysy nové právní úpravy tohoto odvětví.

71

Costs of civil proceedings with concentration in petty cases This diploma thesis focuses on costs of civil trial proceedings. Although costs of proceedings are often perceived as a secondary topic, their reimbursement may commonly represent a very problematic issue for a party to a case. Costs of proceedings are incurred by both parties to a case or involved parties and the state. The thesis describes different principles that are applied to decision-making about reimbursement of the costs of proceedings with regard to their origin and the type of proceedings. After a general introduction to the costs of proceedings issues I pay attention to different types of costs of proceedings. In the second chapter I deal in more detail with the representation fee, which is usually the largest expense of the party to the case. Further I explain the terms of payment and reimbursement of the costs of proceedings. I also study an institute of moderation law that enables the court in certain conditions to disallow the reimbursement of the costs fully or partially. The core of my thesis is the reimbursement of the costs in petty cases. The whole chapter is devoted to the term of petty case because of controversial issues of one instance appeal and the limits of boundaries that set petty cases. Minor cases which don’t have a legal dispute nature constitute a large part of the civil courts agenda nowadays. Ordinary courts are unnecessarily burdened with them. Moreover for the parties to the case, being burdened to reimburse the adverse party the costs of proceedings, these petty cases may cause very serious social consequences. The biggest problems for the reimbursement of the costs of proceedings caused a regulation which adjudged a lump-sum to the reimbursement of the representation fee in one stage of appeal. This regulation was finally repealed by the Constitutional Court for being contradictory to the law and the constitutional order. The legal form has therefore returned to the stage prior to the lump-sum regulation being in force, to the state which was not desirable either. It will be necessary to solve the problem of the legal form of the reimbursement of the costs of proceedings for the future, that is why I tried to outline some features of a new legal form of the current branch at the end of this diploma thesis.

72

13. Klíčová slova/Key words Náklady civilního řízení / Costs of civil proceedings Bagatelní spor / Petty case Náhrada nákladů řízení / Reimbursement of the costs

73