UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Majetková práva autorská

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Ústav autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního

Majetková práva autorská

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Alexandra Wünschová Pujmanová

2011

Miroslav Vorek

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne 15. 3. 2011

Podpis:_______________ Miroslav Vorek

Poděkování Děkuji vedoucí mé diplomové práce JUDr. Alexandře Wünschové Pujmanové za cenné rady, připomínky a vedení práce.

Obsah ÚVOD ......................................................................................................................................................... 1 1. OBECNÝ POHLED .............................................................................................................................. 3 1.1 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA AUTORSKÝCH PRÁV ............................................................................... 3 1.2 PRÁVNÍ DUALISMUS ........................................................................................................................... 4 1.3 OBCHODOVÁNÍ S MAJETKOVÝMI PRÁVY ............................................................................................ 5 2. PRÁVO DÍLO UŽÍT ............................................................................................................................. 7 2.1 MECHANICKÁ PRÁVA ....................................................................................................................... 12 2.1.1 Rozmnožování.......................................................................................................................... 12 2.1.2 Rozšiřování.............................................................................................................................. 17 2.1.3 Pronájem ................................................................................................................................. 20 2.1.4. Půjčování................................................................................................................................ 23 2.1.5 Vystavování ............................................................................................................................. 26 2.2 SDĚLOVÁNÍ VEŘEJNOSTI .................................................................................................................. 28 2.2.1 Živé provozování a jeho přenos............................................................................................... 37 2.2.2 Provozování ze záznamu a jeho přenos................................................................................... 41 2.2.3 Vysílání rozhlasem nebo televizí ............................................................................................. 44 2.2.4 Přenos rozhlasového nebo televizního vysílání ....................................................................... 49 2.2.5 Provozování rozhlasového či televizního vysílání ................................................................... 52 2.3 UŽITÍ PRO OSOBNÍ POTŘEBU ............................................................................................................. 58 3. JINÁ MAJETKOVÁ PRÁVA ............................................................................................................ 60 3.1 PRÁVO NA ODMĚNU PŘI OPĚTOVNÉM PRODEJI ORIGINÁLU DÍLA UMĚLECKÉHO ................................ 60 3.2 PRÁVO NA ODMĚNU V SOUVISLOSTI S ROZMNOŽOVÁNÍM DÍLA PRO OSOBNÍ POTŘEBU A VLASTNÍ VNITŘNÍ POTŘEBU .................................................................................................................................. 66 4. SPOLEČNÁ USTANOVENÍ PRO MAJETKOVÁ PRÁVA ........................................................... 73 4.1 PŘEVOD MAJETKOVÝCH AUTORSKÝCH PRÁV ................................................................................... 73 4.2 POSTIH MAJETKOVÝCH AUTORSKÝCH PRÁV VÝKONEM ROZHODNUTÍ .............................................. 75 4.3 DĚDĚNÍ MAJETKOVÝCH AUTORSKÝCH PRÁV .................................................................................... 76 5. TRVÁNÍ MAJETKOVÝCH PRÁV................................................................................................... 78 ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 80

Úvod Autorské právo je významnou součástí soukromého práva. Každý den umělci a vědci vyvíjejí tvůrčí činnost, která ústí do vytvoření autorského díla. V ještě mnohem větší míře dochází k užití autorských děl. Je tedy nezbytné, aby společenské vztahy, které při těchto činnostech vznikají, byly upraveny právem a měly tak svá pravidla. Autorská práva nejsou žádnou novinkou, avšak v době rychlého rozvoje komunikačních technologií jejich význam roste. Dnes už nemusíme jít do divadla, abychom mohli shlédnout divadelní představení, nemusíme do kina, abychom měli možnost shlédnout žhavou filmovou novinku, nemusíme stát na koncertě, abychom si mohli poslechnout svého oblíbeného interpreta, dokonce ani nemusíme absolvovat cestu do obchodu či půjčovny, abychom získali nosič s jeho nahrávkou, stačí když v teple našeho domova spustíme internet, televizi, rádio či jiný přístroj a máme vše jako na talíři. Když na ulici vidím mladé chlapce a děvčata, jak na svých mobilních telefonech vyťukávají kód do textové zprávy a po chvíli už směle kráčí doprovázeni tóny své oblíbené písničky, kterou si před pár vteřinami stáhli do svého mobilu, napadá mě, že užití uměleckých či vědeckých děl nás dnes doprovází na každém kroku. Konzumace autorských děl je dnes naprosto samozřejmou součástí našich životů a zpřístupňování děl, které nám ji umožňuje, frekventovaným jevem, jenž je třeba podrobit pravidlům, aby nevládl chaos a aby byly ochráněny zájmy autorů. Autorů je mnoho, avšak ne každý zná svá práva a výhody, které mu právní úprava autorských práv nabízí. Také mezi uživateli výsledků jejich tvorby se to hemží otázkami a nejasnostmi souvisejícími s užitím autorských děl. Já sám se často nacházím v přítomnosti umělců a když poslouchám jejich rozhovory, napadá mě spousta otázek, na které by jsem rád znal odpověď. Z tohoto důvodu jsem si za téma své práce vybral právě majetková práva autorská. Ve své práci se budu zabývat obecnou charakteristikou majetkových autorských práv, vymezením práva dílo užít, jednotlivými způsoby užití díla, vymezením jiných majetkových práv, rozborem společných ustanovení pro majetková práva autorského zákona a trváním majetkových autorských práv. Cílem mé práce je provést analýzu úpravy jednotlivých majetkových práv v autorském zákoně studiem různých pramenů a lépe tak pochopit tuto tématiku a její význam. Nahlédnu také do úpravy těchto práv

1

v mezinárodním autorském právu a komunitárním právu.

Chtěl by jsem dospět

k poznání, že úprava majetkových autorských práv má význam nejen pro autory, ale i pro mě jako člověka stejně jako pro ostatní členy společnosti. Má práce se člení na úvod, pět kapitol a závěr. V první kapitole, nazvané obecný pohled, se budu snažit obecně charakterizovat autorská práva, vysvětlit dualistickou koncepci autorských práv a také nahlédnout do problematiky obchodování s autorskými majetkovými právy. Ve druhé kapitole bude vymezeno právo dílo užít, včetně jednotlivých způsobů užití díla zahrnujících mechanická práva a sdělování díla veřejnosti. Rovněž se zde budu věnovat užití pro osobní potřebu. Ve třetí kapitole se budu zabývat jinými majetkovými právy, tedy právem na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého a právem na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Ve čtvrté kapitole rozeberu problematiku převodu autorských majetkových práv, jejich postih výkonem rozhodnutí a dědění. V páté kapitole se zaměřím na trvání majetkových autorských práv. V závěru by jsem chtěl posoudit význam úpravy majetkových autorských práv, shrnout a zhodnotit tuto úpravu v autorském zákoně. Při vypracovávání své práce jsem použil metodu deskripce, kompilace, komparace, dedukce, metodu jazykového, systematického, logického a teologického výkladu.

2

1. Obecný pohled 1.1 Obecná charakteristika autorských práv Autorská práva patří mezi práva duševního vlastnictví, což jsou práva k nehmotným statkům. Nehmotné statky nejsou hmatatelné, nedá se na ně sáhnout. Jejich charakteristickým znakem je , že mohou být užívány kdekoliv a kdykoliv neurčitým počtem subjektů, aniž by byl někdo jiný omezen v jejich užívání. Autorská práva jsou práva výlučná, náleží pouze autorovi a jsou to práva absolutní, působí erga omnes. To znamená, že všichni ostatní jsou povinni zdržet se zásahů do nich. Autorské právo v objektivním smyslu je soubor právních norem, které upravují vztahy při tvorbě a užití autorských děl. Autorské právo v subjektivním smyslu je možnost určitého chování zaručená normami objektivního práva. Autorská práva jsou ústavně zaručena. V Listině základních práv a svobod se říká, že práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Předmětem autorského práva je autorské dílo. Autorským dílem je podle definice v autorském zákoně dílo umělecké či vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v nějaké objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Originárním subjektem autorských práv je vždy autor, tedy fyzická osoba, která svou tvůrčí činností vytvořila dané autorské dílo. Autorská práva vznikají neformálně vytvořením autorského díla. Vyjádřením díla v objektivně vnímatelné podobě, respektive na hmotném substrátu, dochází k souběhu autorského práva a vlastnického práva. Dojde-li ke zničení hmotného substrátu, vlastnické právo zanikne, ovšem autorské právo bude existovat i nadále, protože je to právo k autorskému dílu coby nehmotnému statku, nikoliv právo k věci, jež byla zničena. Vlastnické právo k hmotnému substrátu zanikne mimo jiné také tehdy, dojde-li k jeho převodu. Ani převodem hmotného substrátu však nezanikne právo autorské. Pokud bylo na někoho převedeno vlastnické právo k hmotnému nosiči díla, tak to neznamená, že nabyl rovněž autorské právo. Naopak nenabyl jej a nemůže dílo užít jen z titulu vlastnictví hmotného substrátu. Chce-li dílo užít, může tak učinit jedině na základě

3

licenční smlouvy uzavřené s autorem. Autorská práva jsou chráněna jen na území daného státu.1 Www.autorskaprava.cz: „Práva k nehmotným statkům, a tedy i právo autorské, jsou dosud ovládána zásadou teritoriality. Na rozdíl od práv věcných, kde je vlastník chráněn z titulu vlastnictví k věci hmotné, kterou nabyl v jedné zemi, bez dalšího i v jiných zemích, je v důsledku národních úprav, které chápou povahu nehmotných statků odlišně, autor, resp. jeho dílo vzniklé v jedné zemi, chráněn v zemích jiných zásadně pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky pro vznik autorskoprávní ochrany podle právního řádu jiných zemí. Negativní důsledky zásady teritoriality jsou však zmírňovány předpisy mezinárodního práva veřejného, zejména úmluvami, které ukládají členským státům poskytovat právní ochranu též některým kategoriím autorských děl bez ohledu na jejich původ, resp. na původ jejich autora.“

1.2 Právní dualismus Současný autorský zákon vychází z koncepce právního dualismu, podle níž se autorská práva člení na výlučná osobnostní práva a výlučná majetková práva. Osobnostní práva při uplatňování této koncepce zanikají mortis causa, jsou neoddělitelně spojena s osobou autora. Majetková práva přechází na dědice a v případě odúmrti na stát. Jsou to práva s hospodářským významem. Dalším důsledkem dualistické koncepce je to, že se dílo nemůže stát volným dílem před uplynutím doby trvání práv.

Podle předchozího autorského zákona z roku 1965 tvořila osobnostní

práva a majetková práva nedílný celek i z hlediska přechodu těchto práv pro případ smrti. Současný autorský zákon se uplatněním dualismu práv osobnostních a práv majetkových navrátil ke koncepci zákona č. 115/1953 Sb., tedy k tradiční francouzské koncepci a odvrátil se tak od opačné německé koncepce.2 Mezi osobnostní autorská práva patří právo na zveřejnění díla. Zveřejněním díla se tady myslí jeho první veřejné a oprávněné zpřístupnění. Může se tak stát například přednesením, předvedením, vystavením, vydáním.

Dalším osobnostním autorským

právem je právo osobovat si autorství, včetně práva autora rozhodnout o tom, jestli má 1

Marta Knappová a kolektiv, Občanské právo hmotné 3 (4. aktualizované a doplněné vydání), ASPI, 2007. 2 Důvodová zpráva k autorskému zákonu.

4

být při zveřejnění díla a jeho dalším užití uvedeno jeho autorství a pokud má, tak jak. Autor má právo bránit se, pokud byla za autora označena jiná osoba. Také jiná osoba, která byla označena za autora, ačkoliv jím není, se může proti tomuto bránit, avšak musí tak učinit podle úpravy osobnostních práv v občanském zákoníku, nikoliv podle autorského zákona. Mezi osobnostní autorská práva patří též právo na nedotknutelnost díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, právo na to, aby v případě že je dílo užíváno jinou osobou, nebylo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu a právo autorského dohledu, které zahrnuje právo autora dohlížet na to, aby jeho dílo nebylo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu. Osobnostních práv se autor nemůže vzdát. Tato práva nejsou předmětem sukcese, jsou nepřevoditelná, smrtí autora zanikají. Po té, co autor zemřel, si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo může být užito jedině tak, aby nebyla snížena jeho hodnota. Pokud je to obvyklé a nejedná se o anonymní dílo, musí být uveden autor díla. Osoba blízká, právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce se mohou domáhat ochrany, respektive mohou uplatnit postmortální ochranu. Rozdíl mezi osobnostními autorskými právy a obecnými osobnostními právy spočívá v tom, že osobnostní autorská práva může mít jedině autor, zatímco obecná osobnostní práva má každá fyzická osoba.3

1.3 Obchodování s majetkovými právy S majetkovými autorskými právy se může obchodovat. Nabyvatel licence může zcela nebo zčásti poskytnout licenční oprávnění třetí osobě a udělit jí tak tzv. podlicenci. Podlicence však může být poskytnuta jedině tehdy, pokud je tato možnost uvedena ve smlouvě. Rozsah podlicence je omezen licencí nabyvatele licence. Uplatňuje se tady zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Druhým způsobem obchodování s majetkovými autorskými právy je postoupení licence. Nabyvatel licence ji však může postoupit jedině s písemným souhlasem autora. Po postoupení musí autora informovat o tom, že došlo k postoupení licence a o tom, komu byla postoupena, tedy kdo je postupníkem. Výjimkou je případ prodeje podniku,

3

Marta Knappová a kolektiv, Občanské právo hmotné 3 (4. aktualizované a doplněné vydání), ASPI, 2007

5

k němuž náleží i licence, kde se souhlas autora nevyžaduje. Při postoupení licence se mění nabyvatel licence. Při poskytnutí podlicence se smluvní strany licenční smlouvy nemění.4

4

Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006.

6

2. Právo dílo užít Hospodářsky nejvýznamnějším z majetkových autorských práv je právo dílo užít. V autorském zákoně není právo dílo užít definováno, jsou zde však demonstrativně vypočteny jednotlivé způsoby užití díla. Příkladnost tohoto výčtu vyplývá z ustanovení, podle něhož může být dílo užito i jiným způsobem než uvedenými způsoby. Výklad pojmu užití díla je tedy ponechán rozhodovací praxi a nauce. Avšak ke zpřesnění obsahu práva užít dílo přispěly legální definice jednotlivých způsobů užití díla.5 Z těchto definic vyplývá, že zákon rozumí užitím díla jeho zpřístupňování veřejnosti, nepočítaje v to rozmnožování.6 Právo dílo užít lze chápat jako výlučné právo autora na

nakládání s dílem.

Vyjadřuje právní panství autora nad jeho dílem, nikdo jiný než autor nesmí bez jeho svolení užít jeho dílo. Právo dílo užít zahrnuje právo autora užít jeho dílo a právo udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Toto druhé právo se označuje jako právo nechat dílo užít.7 Před novelizací, provedenou v roce 2006, byl v autorském zákoně taxativní výčet způsobů užití díla, tím byl nepřímo vymezen samotný pojem užití díla.8 Rychlý vývoj techniky přináší nové možnosti užití díla, na což při taxativním výčtu způsobů užití díla nelze pružně reagovat a mohou vznikat spory o rozsah práva užít dílo. V případě současného demonstrativního výčtu na technologický rozvoj reagovat lze, avšak absence legální definice pojmu užití díla na právní jistotě nikterak nepřidá.9 Podle mě by nebylo od věci stanovit legální definici užití díla, protože by to zvýšilo právní jistotu. Vymezení užití díla by mohlo mít podobu generální klauzule, které by pak vyhovovaly jednotlivé způsoby užití díla vymezené v autorském zákoně, přičemž za užití díla by se považovala též jednání, která by se objevila v budoucnu a splňovala by znaky generální klauzule.

5

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 7 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 8 Podle komentáře Jana Kříže a kolektivu k autorskému zákonu a předpisům souvisícím se nejednalo o taxativní výčet, byť byl v zákoně jako taxativní označen. 9 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 6

7

Lze dovodit, že podle současného znění autorského zákona, právo užít dílo zahrnuje způsoby užití, které jsou demonstrativně vypočteny v autorském zákoně, způsoby užití, které sem lze zařadit na základě jiných ustanovení autorského zákona, to je zejména užití díla v pozměněné nebo přetvořené podobě, užití díla v souboru nebo ve spojení s jiným dílem a další jednání, kterými se zprostředkovává vnímání díla a která zatím nejsou známa a předvídána v zákoně. Právo užít dílo nezahrnuje jednání, která zprostředkovávají vnímání díla a která jsou už známa, pokud nebyla zařazena do uvedeného demonstrativního výčtu a nelze je ani dovodit z jiných ustanovení autorského zákona nebo je zákon přímo vylučuje. Do obsahu práva užít dílo nepatří například zničení nosiče nebo jeho zastavení, protože takové nakládání s nosičem nemá zprostředkovat vnímání díla. Osoba odlišná od autora může užít dílo za předpokladu, že jí k tomu autor udělil smlouvou svolení, tzv. licenci. Jedná se tady o tzv. smluvní užití díla. Oprávnění užít dílo se uděluje zpravidla licenční smlouvou. Zákon stanoví také podtypy licenční smlouvy, jsou jimi nakladatelská smlouva a podlicenční smlouva. V oblasti autorského licenčního práva se uplatňuje zásada autonomie vůle, což je jedna ze základních zásad občanského práva. Záleží na autorovi, zda někomu udělí licenci k užití díla, komu ji udělí a jaký bude obsah licenční smlouvy. Licence se zpravidla poskytuje za odměnu. Licenční smlouva je tedy zásadně smlouvou úplatnou, strany si však mohou ve smlouvě sjednat bezúplatnost. Někdo jiný než autor může užít dílo i bez svolení autora, pokud tak stanoví zákon, zde se jedná o tzv. volná užití a zákonné licence, nebo jestliže to stanoví pravomocné rozhodnutí soudu, které nahrazuje chybějící svolení některého ze spoluautorů, jež nebylo poskytnuto, přestože k tomu nebyl vážný důvod. Dále může být dílo užito i bez svolení

autora

tehdy,

pokud

to

vyplývá

z úředního

přivolení

obsaženého

v pravomocném rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, což je tzv. úřední licence. Tyto způsoby užití díla se označují jako mimosmluvní instituty užití díla. Před zájmem autora se tady upřednostňuje zájem obecný. Osobě odlišné od autora se zde bezesmluvně konstituuje právo užít dílo, ovšem nedochází k jeho translaci.10

10

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

8

Myslím, že tato konstrukce je v naprostém pořádku. Jedná se zde o odůvodněné případy užití díla bez svolení autora. Je třeba chránit zájem autora, zároveň je však třeba mít na paměti, že to není nejdůležitější zájem ve společnosti. Jestliže někdo užil cizí dílo, aniž k tomu byl oprávněn smlouvou a zároveň nebyl dán žádný z mimosmluvních právních důvodů užití díla, může se jednat o protiprávní užití, respektive o soukromoprávní delikt a autor se může domáhat ochrany podle příslušných ustanovení autorského zákona. Autorské dílo může být užito pro vlastní osobní potřebu, tedy soukromě nebo může být užito uplatněním ve společnosti, tedy veřejným šířením. Dílo může být šířeno hmotným nosičem, na němž je zachyceno nebo může být šířeno pomíjivě, zejména vlnami, aniž by bylo hmotně zachyceno na nějakém podkladu.11 Do práva užít dílo patří právo užít dílo v původní podobě a rovněž i právo na přetvoření díla a

jeho užití v přetvořené podobě. Přetvořením díla může být jeho

zpracování, včetně překladu, spojení s jinými díly nebo jeho zařazení do souboru.12 Dříve byl tento závěr výsledkem doktrinálních výkladů, po novele z roku 2006 autorský zákon výslovně stanovuje, že právo užít dílo se vztahuje také na dílo netvůrčím způsobem pozměněné, dílo tvůrčí činností zpracované do nového díla, včetně překladu, dílo v souboru a dílo spojené s jiným dílem.13 Podle komentáře k autorskému zákonu od Jana Kříže, Ireny Holcové, Jiřího Kordače a Veroniky Křesťanové vydaného ještě před zmíněnou novelou je výslovné zakotvení této doktríny nadbytečné, neboť zpracováním zpracované dílo podle autorů tohoto komentáře nezanikne a když se užije dílo vzniklé zpracováním, tak se užije i dílo zpracované.14 Naopak Ivo Telec a Pavel Tůma ve svém komentáři k autorskému zákonu výslovné zakotvení hájí zvýšením právní jistoty, pokud jde o rozsah práva užít dílo. Já si osobně myslím, že vhodnější je výslovné zakotvení, protože autorský zákon má sloužit především k ochraně autorů a má podporovat jejich tvorbu, autoři přitom nejsou právními vědci, nejsou vůbec právníky, stěží tak mohou provádět výklad. Podle 11

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 13 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 14 Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 12

9

mě je žádoucí, aby se autoři mohli co nejvíce věnovat vytváření děl a nemuseli se zabývat výkladovými otázkami, ať už sami nebo za pomoci právníků. Právo užít dílo v pozměněné nebo přetvořené podobě, v souboru nebo ve spojení s jiným dílem má silný osobnostní základ, ale jeho charakter je majetkový, proto patří mezi majetková práva. Jestliže zpracování nevedlo ke vzniku nového autorského díla, vedlo pouze k úpravě či změně díla, jedná se o výkon osobnostního autorského práva na nedotknutelnost díla.15 Pokud v důsledku změny, přetvoření, zařazení nebo spojení díla vzniklo nové dílo, vzniklo i nové autorské právo k tomuto odvozenému dílu. Původní dílo je stále týmž dílem, práva jeho autora zůstávají nedotčena. Odvozené dílo může být užito zásadně jedině se souhlasem autora původního díla, neboť dojde-li k užití odvozeného díla, dojde zároveň k užití původního díla.16 Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by k neodůvodněným zásahům do práv autora původního díla a tento autor

by byl

vyloučen z podílu na hospodářském úspěchu, kterého bylo dosaženo také díky němu. Mezi způsoby užití díla obsažené v demonstrativním výčtu v autorském zákoně patří mechanická práva nebo také práva k nepřímému sdělování. Tato práva jsou spojena se zachycením díla na hmotný nosič a nakládáním s ním. Prostřednictvím fixace díla do nosiče může být dílo objektivně vyjádřeno, není to však podmínka pro vznik autorského práva k dílu.17 Mechanická práva zahrnují rozmnožování díla, rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla. Dále jsou ve zmíněném výčtu uvedena práva na sdělování díla veřejnosti či také práva k přímému sdělování. Spočívají ve zpřístupňování díla jako takového, bez zachycení na hmotný nosič. Výčet těchto práv byl i před novelou z roku 2006 chápán jako demonstrativní. Práva, která jsou v něm obsažena, se člení na provozovací, vysílací a další, práva k sdělování děl veřejnosti na vyžádání, zejména prostřednictvím počítačových nebo obdobných sítí. V autorském zákoně jsou zakotvena také práva synchronizační a práva odvozené tvorby znamenající užití díla v pozměněné nebo zpracované podobě, v souboru či ve spojení s jiným dílem.

15

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 16 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 17 Podle některých zahraničních úprav je hmotné zachycení podmínkou pro vznik autorského práva.

10

Jednotlivé způsoby užití díla jsou samostatné a je třeba, aby uživatel měl k danému způsobu užití svolení od majitele autorského práva, jedná se tady o zásadu autorskoprávní neodvislosti jednotlivých způsobů užití díla. Právo dílo užít zahrnuje také právo autora na přístup k nosiči díla. Autor má právo na přístup k nosiči díla, může požadovat po vlastníku hmotného nosiče, jehož prostřednictvím je dílo vyjádřeno, aby mu ho zpřístupnil, pokud je to třeba k výkonu autorských práv. Nesmí to však být v rozporu s oprávněnými zájmy vlastníka, zejména se zájmem na nerušeném užívání jeho majetku. Oprávněným zájmem může být také třeba zájem na ochraně obchodního tajemství, know-how, důvěrných informací a podobně. Vlastník nemusí autorovi hmotný substrát vydat, ale musí na náklady autora zhotovit fotografii nebo jinou rozmnoženinu díla a dát ji autorovi, pokud ho o to požádal. Toto ustanovení autorského zákona se uplatní tehdy, pokud by přístup k nosiči díla byl v rozporu s oprávněnými zájmy vlastníka. Právo autora na přístup k nosiči díla je svou povahou právem osobnostním, ale z pragmatických důvodů jej současný autorský zákon zařazuje do obsahu práva dílo užít, přestože je jeho hospodářský význam až na druhém místě. Je tomu tak hlavně proto, aby po smrti autora mohli toto právo uplatnit dědicové. Toto právo má tedy kvaziosobnostní povahu. Přestože to zákon výslovně nestanoví, lze pomocí argumentu a maiori ad minus dospět k tomu, že právo na přístup k nosiči díla může být uplatněno také vůči někomu jinému než vůči vlastníkovi, tedy vůči tomu, kdo drží nosič na základě jiného právního důvodu než je vlastnictví, s ohledem na to, že takový právní důvod je slabší. Autor má právo na přístup jak k originálu díla tak k jeho rozmnoženině, ovšem musí to být nutné pro výkon jeho autorských práv. Právo na přístup k nosiči díla může být uplatněno zejména tehdy, pokud existuje jen jeden nosič díla, to je třeba tehdy, kdy vůbec nebyly pořízeny rozmnoženiny díla, nebo nebyly uvedeny na trh, byly zničeny a podobně. Pokud jsou rozmnoženiny díla běžně k dostání v obchodě, tak toto právo zpravidla nemůže být uplatněno a to přesto, že aby autor mohl takovou rozmnoženinu získat, musí za ni zaplatit. V mezinárodním autorském právu není právo na přístup k nosiči díla nijak upraveno.18 Jedná se zde o konflikt dvou ústavně zaručených práv, v němž se upřednostňuje autorské právo nad právem vlastnickým, v případě že je to odůvodněno nezbytnou 18

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

11

potřebou k jeho výkonu. Autorské právo se zde však preferuje nad vlastnictvím jen do té míry, než dojde k situaci, kdy už by byl vlastník výrazněji rušen v užívání svého majetku či kdy by došlo k jinému zásahu do jeho oprávněných zájmů. V takové situaci by už dominovala ochrana vlastnického práva nebo jiný oprávněný zájem vlastníka. V autorském zákoně jsou obsaženy legální definice jednotlivých způsobů užití díla. Tato vymezení posilují právní jistotu a také zpřesňují obsah práva dílo užít.19

2.1 Mechanická práva 2.1.1 Rozmnožování Mezi jednotlivé způsoby užití díla patří rozmnožování. Rozmnožování díla lze definovat jako jeho reprodukci jakýmikoliv prostředky, tedy třeba manuálně, kopírovacími stroji, skenery, fotoaparáty a podobně a v jakékoli formě, třeba ve formě tiskové, fotografické, zvukové, obrazové či jiné za účelem zpřístupňování díla prostřednictvím těchto rozmnoženin.20 Právo rozmnožovat dílo je vůbec nejstarším majetkovým autorským právem. Patří mezi mechanická práva. V autorském zákoně není vymezen pojem rozmnoženiny díla, jsou v něm jen příkladně uvedeny některé vlastnosti, které může rozmnoženina mít. Telec, Tůma: „Zákon( obdobně jako většina zahraničních úprav a mezinárodní právo autorské) vychází z nejširšího funkčního pojetí pojmu rozmnoženina. Za rozmnoženinu díla je tedy nutné obecně považovat každé jednotlivé zachycení díla do hmotného nosiče schopné objektivně vnímatelného vyjádření díla, bez ohledu na to, zda se toto vnímání uskutečňuje přímo či prostřednictvím jakékoli pomůcky nebo přístroje.“ 21 Rozmnoženina může být trvalá nebo dočasná. Z existenčního hlediska však žádná rozmnoženina není trvalá, protože každý materiál a tedy i nosič, který je z něho vyroben, jednou zanikne. Dočasná rozmnoženina nezávisí na trvanlivosti nosiče, může být třeba smazána nebo jinak odstraněna anebo trvá jen do doby, než se dosáhne účelu, pro který byla zhotovena. 19

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006. 21 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 20

12

Z hlediska přímočarosti vyjádření díla se rozlišuje rozmnoženina přímá, ta se zhotovuje při přímém zachycení efemérního vyjádření díla a rozmnoženina nepřímá, která vzniká rozmnožením originálu nebo rozmnoženiny díla. Rozmnoženiny se člení na přímé a nepřímé také podle toho, jak se pořizují. Podstatou přímých rozmnoženin je bezprostřední zreprodukování originálního vyjádření díla, nepřímé rozmnoženiny spočívají v jiném způsobu vyjádření díla, často mají jinou formu než jejich vzor nebo než je povahová přirozenost díla, je to třeba notový zápis provedeného hudebního díla, fotografie výtvarného díla nebo dramatizace literárního díla do formy choreografického díla. Nepřímou rozmnoženinou není pouhý popis díla nebo návod na jeho vytvoření.22 Rozmnoženiny se dále člení na identické, to jsou strojové rozmnoženiny a přesné manuální reprodukce a neidentické, tady dochází při rozmnožování k pozměnění díla. Neidentickou rozmnoženinu autorský zákon označuje za napodobeninu díla. Pojem rozmnoženina je tedy širší než pojem napodobenina. Napodobenina je možnou formou rozmnožení díla, může se jednat třeba o napodobení architektonického díla stavbou nebo modelem. Pořízením napodobeniny může být zasaženo do osobnostního autorského práva na nedotknutelnost díla, právě proto, že tady dochází k pozměnění díla. Vytvořením neidentické rozmnoženiny může vzniknout odvozené dílo. Pakliže se s odvozeným dílem nakládá, nakládá se i s původním dílem a vyžaduje se tedy souhlas autora původního díla. Rozmnoženina může být pořízena záměrně, tedy se záměrem pořídit rozmnoženinu nebo náhodně jako vedlejší důsledek jednání, které mělo jiný záměr. Z hlediska rozhodování o tom, zda bylo dílo užito rozmnožením, existence či neexistence záměru pořídit rozmnoženinu nehraje roli, ale má to vliv na vznik některých bezúplatných zákonných licencí, zejména licence pro dočasné rozmnoženiny, která se uplatní v případě náhodného zhotovení rozmnoženiny, a při rozhodování soudu o formě a výši přiměřeného zadostiučinění za zásah do autorského práva či jeho ohrožení. Stejné je to, pokud jde o rozlišování rozmnoženin, které mají samostatný hospodářský význam, což je naprostá většina rozmnoženin a rozmnoženin bez samostatného hospodářského významu, tedy těch, které jsou podstatné jen jako součást technologického procesu zpřístupnění díla. Jen u těchto posledně jmenovaných rozmnoženin se může uplatnit bezúplatná zákonná licence pro dočasné rozmnoženiny. Také toto rozlišení může mít 22

V některých zahraničních úpravách se uplatňuje opačný přístup a třeba podrobný literární popis díla se považuje za rozmnoženinu.

13

význam při volném uvážení soudu, pokud jde o stanovení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění za zásah do autorského práva. Dále pak existují rozmnoženiny díla v provedení výkonnými umělci, nejčastěji se jedná o zvukový či zvukově obrazový záznam takového provedení a rozmnožování tohoto záznamu. Prvotní zachycení díla v provedení výkonným umělci je zpravidla také výkonem výlučného práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu. Výrobci záznamu zase vznikají výlučná majetková práva ke zvukovému či zvukově obrazovému záznamu. V případě že je na hmotném nosiči zachyceno celé dílo, jedná se o rozmnoženinu úplnou. Pokud nosič nese jen část díla nebo jeho vývojovou fázi, jedná se o rozmnoženinu neúplnou. Dílo může být rozmnoženo různými způsoby, například tak, že se přetiskne, ručně opíše, zkopíruje, ofotí, nahraje do počítače a podobně. Způsob rozmnožení díla má význam jen v tom smyslu, že licence k užití díla může být omezena jen na konkrétní způsob rozmnožování. Autorský zákon stanoví domněnku, že nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnožování díla zahrnuje oprávnění k pořízení rozmnoženin přímých i nepřímých, trvalých i dočasných, vcelku nebo zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, a pokud jde o rozmnoženiny v elektronické podobě, jak ve spojení online, tak i off-line. Další vyvratitelnou domněnkou je podle autorského zákona to, že nestanoví-li licenční smlouva jinak, zahrnuje licence k rozmnožování díla i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoženin. Nezáleží na tom, k jakému účelu se rozmnoženina pořizuje, může to mít vliv jen při rozhodování soudu o druhu a výši nároku za porušení autorského práva nebo jeho ohrožení. Zvláštnímu režimu podléhá rozmnožování počítačových programů. Rozmnoženina může mít různou formu, může být například tisková, ta je zachycena tiskem nebo obdobnou technikou, zachycuje se především na papír, ale může být zachycena také třeba na oděv. Mezi tiskové rozmnoženiny patří také fotografie vytištěné z digitální podoby. Dále může být rozmnoženina fotografická, ta se pořizuje klasickou fotografickou technikou, čítaje v to negativ nebo obdobnou technikou, jako je zejména fotokopie.

14

Jsou také rozmnoženiny zvukové, obrazové či zvukově obrazové, tady je třeba odlišit tyto rozmnoženiny od zvukových nebo zvukově obrazových záznamů. Zachytí-li se efemérní vyjádření díla na hmotný nosič, vznikne rozmnoženina díla. Tomu, kdo tak učinil, vzniknou práva výrobce zvukového či zvukově obrazového záznamu. Tato práva mohou existovat nezávisle na právu autora na rozmnožování díla a vedle něj. Rozmnožováním díla je také další rozmnožování takového záznamu. Architektonické dílo může být rozmnoženo mimo jiné stavbou ve smyslu stavebního zákona23. Jinou formou rozmnožení architektonického díla jsou třeba stavební plány nebo trojrozměrný model stavby. Mezi jiné trojrozměrné rozmnoženiny patří například sochařské výtvory nebo trojrozměrná kartografická díla . Další formou zachycení díla jsou elektronické rozmnoženiny. Zákon tyto rozmnoženiny nijak nedefinuje. Telec, Tůma: „Pod tuto formu rozmnoženin je tedy třeba zahrnovat všechny rozmnoženiny zachycené do nosiče schopného nést datové informace

(

v nejširším

slova

smyslu)

sdělitelné

výhradně

prostřednictvím

elektronického přístroje ( výstupního zařízení) umožňujícího vyvolání a sdělení těchto dat v podobě vnímatelné člověkem, tj. včetně záznamů zachycených na počítačovém hardwaru, v paměti mobilního telefonu, či herních konzolích apod.“

24

Podle zákona se

elektronické rozmnoženiny člení na analogové, jež zachycují dílo jako spojitý, kontinuální a nepřerušený projev jedné nebo více fyzikálních veličin, zejména zvukových nebo obrazových vln a digitální, které zachycují dílo v podobě nespojité sekvence oddělených znaků, například čísel vybraných z konečné množiny. Rozmnoženina může mít ještě jinou formu, třeba formu ručního opisu, razítka a podobně. Aby mohla existovat rozmnoženina, musí existovat hmotný nosič, avšak nosič může existovat i bez rozmnoženiny. Typické je to u dočasných rozmnoženin, kde po odstranění rozmnoženiny zůstane jen samotný nosič. Zde je třeba rozlišovat autorské právo na rozmnožování díla a věcné, případně jiné právo k hmotnému nosiči.

23

Podle stavebního zákona jsou stavbou veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. 24 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

15

Právo na rozmnožování díla je zakotveno také v mezinárodním autorském právu. V Bernské úmluvě je stanoveno, že autoři literárních a uměleckých děl, která jsou chráněna Bernskou úmluvou, mají výlučné právo udílet svolení k rozmnožování těchto děl jakýmkoli způsobem nebo v jakékoli podobě. Bernská úmluva dále stanoví, že za rozmnoženinu díla se pro její účely považuje každý zvukový nebo obrazový záznam. Ve Společných prohlášeních ke Smlouvě světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském je stanoveno, že se právo na rozmnožování podle Bernské úmluvy plně vztahuje na digitální oblast, zejména na užití děl v digitální podobě. V komunitárním právu je právo na rozmnožování díla zakotveno ve směrnici 2001/29/ES. Na rozdíl od této směrnice autorský zákon považuje pořizování náhodných nebo dočasných rozmnoženin v rámci technologického procesu zpřístupnění díla za součást práva na rozmnožování díla, když k takovému počínání stanovuje bezúplatnou licenci. To však nebrání tomu, aby bylo dosaženo cílů směrnice a proto je taková úprava v souladu s komunitárním právem. Zvláštní úprava práva na rozmnožování je ve směrnici Rady 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů a ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES o právní ochraně databází.25 Pokud se dílo rozmnoží pro vlastní osobní potřebu fyzické osoby, tak se to podle autorského zákona zásadně nepovažuje za užití, jedná se tady o tzv. volné užití díla. Podle mezinárodních předpisů, včetně Informační směrnice, se za užití považuje každé rozmnožování díla , tím pádem i rozmnožování pro osobní potřebu, s tím, že jsou pak stanoveny výjimky a omezení. Zásada volného užití díla zakotvená v autorském zákoně neplatí, pokud jde o zhotovení rozmnoženiny počítačového programu, elektronické databáze nebo o zhotovení rozmnoženiny nebo napodobeniny architektonického díla stavbou. Jedná se zde o užití a vyžaduje se souhlas autora, byť jde o zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny pro osobní potřebu. Rozmnožování

je

předpokladem

pro

zpřístupňování

zpřístupňování veřejnosti.

25

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

16

díla,

včetně

jeho

Za rozmnožování se však považuje i zhotovování rozmnoženin k jinému účelu a sice k zavedení a uložení počítačového programu do paměti počítače a pro jeho provoz.26

2.1.2 Rozšiřování Dalším výlučným majetkovým autorským právem a mechanickým právem je právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, neboli distribuční právo. Rozšiřováním díla je zpřístupňování originálu díla nebo jeho rozmnoženiny v hmotné podobě prodejem či jiným převodem vlastnického práva, jako je například darování.27 Rozšiřováním díla je jeho zpřístupňování v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo rozmnoženině díla, čítaje v to také jeho nabízení za tímto účelem.28 Autorský zákon výslovným zakotvením distribučního práva odstranil pochybnosti ohledně jeho zvláštní existence, včetně jeho vymezení a vyčerpání. Aby se mohlo dílo rozšiřovat, musí být zachyceno na hmotném nosiči, to znamená, že nejdříve musí dojít k rozmnožení díla. Jak je již uvedeno výše , rozšiřováním díla je jeho zpřístupňování v hmotné podobě. Uvádět do oběhu jako hmotné předměty lze jedině trvalé rozmnoženiny. Originál či rozmnoženina díla musejí

být takové, aby z nich bylo

objektivně možné vnímat dílo, jinak nedojde ke zpřístupnění díla. Nezáleží na tom, jestli umožňují přímé vnímání díla, jak je tomu třeba u knihy, obrazu či fotografie nebo jestli z nich lze vnímat dílo jen nepřímo pomocí určité pomůcky nebo přístroje, jak je tomu třeba u gramofonové desky, kompaktního disku nebo nosiče DVD. Právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla se vykonává jedině převodem vlastnictví k originálu nebo rozmnoženině, včetně jejich nabízení. Může se jednat i o převod spoluvlastnického podílu k originálu nebo rozmnoženině díla. Pokud je dílo zpřístupněno jinak než převodem hmotného nosiče, na němž je zachyceno, nejedná se o rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, jedná se o jiný způsob užití díla. Jestliže například někdo někomu půjčí či pronajme hmotný nosič s dílem, nevykoná tím právo 26

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 27 Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006. 28 Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005.

17

na rozšiřování díla. O výkon práva na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla se nejedná ani tehdy, pokud dochází ke sdělování díla veřejnosti na vyžádání pomocí počítačové nebo obdobné sítě. Podle mě je tomu tak mimo jiné proto, že při sdělování díla veřejnosti na vyžádání nedochází ke zpřístupňování originálu či rozmnoženiny díla v hmotné podobě. Jestliže převedl originál nebo rozmnoženinu díla nevlastník a vlastnické právo bylo skutečně převedeno, jedná se nepochybně o výkon práva na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla a nevlastník může být odpovědný za zásah do výlučného autorského práva. Pokud vlastnictví převedeno nebylo a daný právní úkon je neplatný, nejsou splněny definiční znaky rozšiřování, přesto tady došlo k nakládání s dílem a k jeho zpřístupňování veřejnosti. Kdyby tomu tak nebylo, byli by neopodstatněně zvýhodněni držitelé originálu nebo rozmnoženiny, kteří jsou ve zlé víře. Pokud se vlastnictví originálu nebo rozmnoženiny díla změnilo nějak jinak než převodem na základě právního úkonu, zejména přechodem, nejedná se o výkon práva na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla. Podle autorského zákona může být rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla jak veřejné tak neveřejné rozšiřování. S ohledem na ustanovení, podle něhož se užití pro osobní potřebu fyzické osoby nepovažuje za užití díla, platí, že rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla pro osobní potřebu je volným užitím díla a nevyžaduje se k němu souhlas autora. Pokud jde o rozsah licence, platí vyvratitelná domněnka, podle níž, nestanoví-li smlouva jinak, zahrnuje licence k rozmnožování díla i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoženin. Zvláštním podtypem licenční smlouvy je nakladatelská smlouva, kterou se uděluje také licence k rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla. V praxi dochází ke zkušebnímu zpřístupnění nabízených děl, to znamená že si třeba zákazník může v obchodě s nosiči hudebních děl na zkoušku poslechnout ukázku z nosiče, o který má zájem. V takových případech se zpravidla jedná o provozování díla ze záznamu. Pokud se tak děje jen v takto účelově vymezeném a přiměřeném rozsahu, tak to spadá do rozsahu licencí uděleného oprávnění k rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, není-li sjednáno jinak. Prvním prodejem nebo jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla v hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho

18

souhlasem, se ve vztahu k takovému originálu nebo rozmnoženině díla právo autora na rozšiřování vyčerpá. Jedná se o kogentní ustanovení autorského zákona. Vlastnické právo k originálu nebo rozmnoženině díla se tady preferuje nad majetkovým zájmem autora na výlučném užití jeho díla. Hlavním důvodem je to, aby mohl vlastník originálu či rozmnoženiny řádně užívat svůj majetek. Opět se musí jednat o převod vlastnického práva, nikoliv o půjčování, pronájem nebo jiné dispozice s dílem, nestačí ani přechod vlastnictví. K vyčerpání práva nedojde ani tehdy, pokud originál nebo rozmnoženina díla

byli

zpřístupněny

jinak

než

rozšiřováním

v hmotné

podobě,

zejména

prostřednictvím počítačové sítě, třeba jako tzv. download. Vyčerpání práva znamená, že autor už nemůže kontrolovat další převod originálu či rozmnoženiny díla. Vlastník ho může volně převádět a nabízet k převodu.29 Pokud si někdo například koupil v knihkupectví úplně nový výtisk knihy, tak se tímto prvním prodejem

právo autora na rozšiřování vyčerpalo. Pokud jej potom

dotyčný prodal přes inzerát někomu jinému, nevznikají autorovi v důsledku tohoto následného prodeje nová práva, právě kvůli tomu, že jeho právo už bylo vyčerpáno.30 Vyčerpáním práva na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla není dotčeno právo na pronájem a půjčování. Vyčerpání práva se nedotýká ani ostatních majetkových či osobnostních autorských práv. Při opětovném prodeji originálu díla uměleckého má autor právo na odměnu, jedná se tady o výjimku z vyčerpání distribučního práva.31 Podle mě se jedná o výjimku v tom smyslu, že autor není zbaven podílu na hospodářském úspěchu díla, avšak ani tady nemůže kontrolovat další prodej originálu díla, respektive nemůže rozhodovat o tom, zda k němu dojde či nedojde. Opětovným prodejem originálu díla uměleckého a odměnou s ním spojenou se ještě budu ve své práci zabývat. Vyčerpání práva se nedotýká práva na pronájem, práva na půjčování ani práva na sdělování veřejnosti.32 Studiem komentáře k autorskému zákonu od Iva Telce A Pavla Tůmy jsem dospěl k tomu, že by tak mohlo být proto, že pronájem, půjčování a sdělování veřejnosti mohou podstatně ovlivnit odbyt rozmnoženin na trhu.

29

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006. 31 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 32 Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 30

19

Po vstupu ČR do Evropské unie u nás začal platit režim komunitárního vyčerpání práva, který spočívá v tom, že právo se pro území ČR vyčerpá i tehdy, pokud k prvnímu převodu vlastnictví k originálu či rozmnoženině díla došlo kdekoliv na území členského státu Evropských společenství nebo jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Autor tak nemůže vyloučit dovoz originálu či rozmnoženin díla do České republiky. Jestliže však originál či rozmnoženiny pochází z území ležícího mimo území Evropských společenství a Evropského hospodářského prostoru, tak autor má právo udělovat souhlas s jejich dovozem, pokud nedošlo k vyčerpání jeho distribučního práva na území jednotného trhu. Bernská úmluva upravuje distribuční právo jen ve vztahu k filmovým dílům. Dohoda TRIPS zaručila smluvním stranám právo stanovit si vlastní pravidla pro vyčerpání práv k duševnímu vlastnictví. Právo na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla sama nevymezuje. Toto vymezení učinila

až Smlouva světové organizace

duševního vlastnictví o právu autorském. V komunitárním právu je právo na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla, včetně komunitárního režimu vyčerpání práva, upraveno ve směrnici č. 2001/29/ES. Autorský zákon se od této směrnice odchýlil tím, že vyňal rozšiřování díla pro osobní potřebu z výlučného autorského práva na základě volného užití. Autorský zákon, na rozdíl od směrnice, neomezuje distribuční právo jen na veřejné rozšiřování. Ve směrnici není veřejné zpřístupňování díla definováno, proto s ní úprava v autorském zákoně není v rozporu. Zvláštní úprava distribučního práva je obsažena ve směrnici o právní ochraně počítačových programů a ve směrnici o právní ochraně databází.33

2.1.3 Pronájem Dalším majetkovým autorským právem je právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla. Řadí se mezi mechanická práva. Pronájmem se dle autorského zákona rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla na dobu určitou. Pronajmout ve smyslu autorského zákona lze jedině originál nebo rozmnoženinu díla, tedy hmotný nosič, na kterém je dílo zachyceno a 33

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

20

jehož prostřednictvím může být objektivně zpřístupněno. Pokud byl pronajat originál nebo rozmnoženina díla, prostřednictvím kterých může být dílo zpřístupněno pouze za použití určité pomůcky či informace, jako je například kód, tak je výkonem práva užít dílo až poskytnutí dané pomůcky či informace, protože až tím dochází ke zpřístupnění díla. Pokud byli pronajaty originál nebo rozmnoženina díla, které objektivně bez dalšího neumožňují zpřístupnění díla, nejedná se o výkon práva na pronájem. Výkonem práva na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla není ani situace, kdy bylo dílo dočasně zpřístupněno jinak než přenecháním jeho hmotného nosiče. V takovém případě se zpravidla jedná o jiný způsob užití díla. Za pronájem originálu či rozmnoženiny díla se nepovažuje ani sdělování díla veřejnosti na vyžádání prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě. Právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla se nevztahuje na pronájem zařízení, jako je třeba přehrávač nebo přijímač, pomocí kterého může být dílo sděleno či užito. Aby se mohlo jednat o pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, musí být dána úplatnost. Úplatou se podle autorského zákona rozumí přímý či nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch. Tím může být jakýkoli prospěch, který jde nad rámec osobní potřeby fyzické osoby. Je to tedy plnění, kterým se zvětšuje majetek pronajímatele, avšak může to být i plnění, díky němuž se majetek pronajímatele nezmenší, ač by se jinak zmenšil. Může to být finanční i naturální plnění, prominutí dluhu, provedení výkonu nebo práce bezúplatně nebo za nižší než obvyklou cenu a podobně. Podle směrnice o právu na pronájem a půjčování a o některých právech souvisejících s právem autorským v oblasti duševního vlastnictví částka, která není vyšší než náhrada nutných provozních nákladů na činnost pronajímatele, není přímým ani nepřímým hospodářským prospěchem nebo obchodním užitím. K zásahu do výlučného práva na pronájem dochází v okamžiku, kdy je dílo na základě pronájmu jeho originálu či rozmnoženiny zpřístupněno. Zda dochází k pronajímání pravidelně či nahodile, v rámci přímého výkonu podnikatelské činnosti, při jiné podnikatelské činnosti, jako je třeba poskytování ubytovacích služeb nebo úplně mimo podnikání, nemá z autorskoprávního hlediska význam.

21

Podle současného znění autorského zákona nezáleží na účelu užití nájemcem. Podle původního znění se za výkon práva na pronájem originálu či rozmnoženiny díla pokládalo jedině poskytnutí originálu či rozmnoženiny díla k dočasné osobní potřebě. Pokud byli originál nebo rozmnoženina díla pronajaty pro osobní potřebu, jedná se o volné užití díla, nikoliv o výkon výlučného .autorského práva. Pronájem je ale úplatný a tak je užití díla tímto způsobem pro osobní potřebu prakticky vyloučeno. O pronájem se může jednat jedině tehdy, pokud jsou originál či rozmnoženina díla přenechány jen dočasně, tedy na dobu určitou. O pronájem se většinou jedná i v případě zpětné koupě založené na závazku kupujícího nabídnout originál nebo rozmnoženinu díla v určité lhůtě zpět prodávajícímu za cenu, která je nižší než prodejní cena. Kupní smlouva je tady simulovaným právním úkonem, který má zastřít nájemní smlouvu a je tedy neplatná, naopak zastřená nájemní smlouva je platná a představuje výkon autorského práva na pronájem. Právo na pronájem se nevyčerpává. Pronajímatel musí mít ke každému jednotlivému pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla souhlas autora. Stejně tak musí mít souhlas autora nájemce, v případě že chce dát pronajatý originál či rozmnoženinu do podnájmu nebo v případě že chce jinak užít dílo, které je na něm zachyceno. Obecně platí, že pokud někdo nabude vlastnické právo nebo držbu k originálu nebo rozmnoženině díla, tak ho to ještě neopravňuje k užití díla, není-li sjednáno jinak. Mezi pronajímatelem hmotného nosiče díla a nájemcem vzniká nájemní vztah, který se řídí obecnou soukromoprávní úpravou. Zároveň vzniká autorskoprávní vztah z pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla mezi pronajímatelem a autorem, který představuje výkon autorského práva užít dílo a který se řídí autorskoprávní úpravou. Nájemní smlouva, na základě které se neoprávněně zasahuje do výlučného práva autora na pronájem originálu či rozmnoženiny díla, je absolutně neplatná pro rozpor jejího obsahu nebo účelu se zákonem, byť to autorský zákon nestanoví, protože je tady zasaženo do ústavně chráněného majetku autora. Autor uděluje souhlas s výkonem autorského práva na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla zásadně v licenční smlouvě.

22

Zákon zakládá bezúplatnou licenci k pronájmu architektonických děl vyjádřených stavbou a děl užitého umění v užitné podobě. K právu na pronájem originálu či rozmnoženiny díla se vztahují i jiné bezúplatné zákonné licence. Jestliže autor udělil licenci k pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla, které je zaznamenáno na zvukový nebo zvukově obrazový záznam výrobci tohoto záznamu, tak má autor, případně výkonný umělec, právo na přiměřenou odměnu za pronájem díla vůči tomu, kdo bude originál nebo rozmnoženinu takto zaznamenaného díla dále pronajímat. Autor se tohoto práva nemůže vzdát. Povinně se tady uplatňuje kolektivní správa. Dohoda TRIPS a Smlouva světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském vymezují právo na pronájem jako výhradně obchodní pronajímání originálů nebo rozmnoženin děl. Smluvní státy mohou za určitých podmínek omezit nebo vyloučit

toto výlučné právo, pokud jde o pronájem počítačových programů nebo

filmových děl.34 Ve společných prohlášeních ke Smlouvě světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském je uvedeno, že pojmy originál a rozmnoženina a rozmnoženiny, které jsou užity jako předměty práva na pronájem, se vztahují jen na trvalé rozmnoženiny, které se mohou uvádět do oběhu jako hmotné předměty.35 V komunitárním právu je právo na pronájem upraveno ve směrnici 2006/115/ES, která mimo jiné vylučuje stavby a díla užitého umění z tohoto práva, stanovuje výlučnost práva autora na udělení souhlasu s výkonem práva na pronájem, nezadatelnost práva autora na přiměřenou odměnu za pronájem a také možnost stanovit povinnou kolektivní správu tohoto práva. Také v případě práva na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla je zvláštní úprava tohoto práva obsažena ve směrnici o právní ochraně počítačových programů a ve směrnici o právní ochraně databází.36

2.1.4. Půjčování

34

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 36 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 35

23

Dalším výlučným majetkovým autorským právem a mechanickým právem je právo na půjčování originálu či rozmnoženiny díla. Účelem je tady stejně jako u práva na pronájem to, aby nedocházelo k takovému půjčování originálů nebo rozmnoženin děl, které by podstatně ovlivnilo odbyt rozmnoženin na trhu. Autorský zákon vymezuje půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla jako zpřístupňování díla ve hmotné podobě zařízením přístupným veřejnosti nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla na dobu určitou. Pokud bylo dílo zpřístupněno jinak než přenecháním jeho hmotného nosiče, tak je to zpravidla jiný způsob užití díla, není to výkon práva na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla. Za půjčování originálu či rozmnoženiny díla se nepovažuje ani sdělování díla veřejnosti na vyžádání prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě. Půjčování se, na rozdíl od pronájmu, vyznačuje bezúplatností. Bezúplatností se podle autorského zákona myslí jednání, jehož účelem není přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch.37 Půjčováním díla je zpřístupňování díla zařízením, které je přístupné veřejnosti, jež nemá znaky pronájmu. Nesmí vést k dosažení hospodářského či obchodního prospěchu. Půjčka může být úplatná, úplata však nesmí vést k prospěchu, ale třeba jen k pokrytí nákladů.38 Originál či rozmnoženina díla musí být zpřístupněny zařízením přístupným veřejnosti, tím jsou všechny prostory, které jsou pro svou povahu nebo určení provozovatele přístupné neurčitému počtu osob. Jsou to zejména veřejně přístupné provozovny podnikatelů nebo obdobné prostory, které slouží k poskytování výpůjček a které jsou nepodnikatelské, respektive nevýdělečné. Posledně jmenovanými prostory jsou třeba knihovny, archívy, vzdělávací zařízení a podobně. Zařízeními přístupnými veřejnosti mohou být také provozovny, které jsou přístupné veřejnosti prostřednictvím telekomunikační, například telefonní nebo počítačové, sítě, tedy virtuální provozovny. O výkon práva na půjčování originálu či rozmnoženiny díla nejde v případě příležitostného půjčovaní v rámci individuálně určeného osobního vztahu mezi půjčitelem a vypůjčitelem, protože tady jde o půjčování mimo zařízení přístupná veřejnosti. O výkon práva na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla se nejedná 37 38

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006.

24

ani tehdy, pokud byla přenechána rozmnoženina díla pro účely rozhlasového nebo televizního vysílání, pro účely výstavy nebo pokud byla přenechána mezi veřejně přístupnými zařízeními. U knihoven se rozlišují absenční a prezenční výpůjčky, přičemž obojí patří do práva na půjčování originálu či rozmnoženiny díla. Podle směrnice 2006/115/ES prezenční výpůjčky, tedy výpůjčky na místě samém, nepatří do obsahu autorského práva na půjčování originálu či rozmnoženiny díla.39 Podle mého názoru lze prezenční výpůjčky zařadit do práva na půjčování originálu či rozmnoženiny díla, protože splňují definiční znaky půjčování podle autorského zákona s tím, že originál nebo rozmnoženina díla se zde poskytuje maximálně do konce otvírací doby knihovny, což lze považovat za dobu určitou. Půjčitel a vypůjčitel spolu zpravidla uzavírají smlouvu o výpůjčce , která je smluvním typem podle občanského zákoníku a na jejímž základě vzniká obecný soukromoprávní vztah k věci. Mezi autorem a vypůjčitelem vzniká právní vztah, který se řídí autorskoprávní úpravou. Právo na půjčování se, stejně jako právo na pronájem, nevyčerpává. Nevyčerpává se ve vztahu k vypůjčiteli ani ve vtahu k půjčiteli. Právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla je zásadně podřízeno režimu rozšířené kolektivní správy. S právem na půjčování originálu či rozmnoženiny díla jsou spojeny některé zákonné licence. Je to zejména veřejná půjčovatelská licence, bezúplatná zákonná licence pro zdravotně postižené a bezúplatná zákonná licence k architektonickým dílům a dílům užitého umění. V mezinárodním autorském právu není právo na půjčování originálu či rozmnoženiny díla zatím upraveno. V komunitárním právu je právo na půjčování upraveno směrnicí 92/100/EHS, která ho vymezuje, vylučuje z něho stavby a díla užitého umění, stanovuje jeho výlučnou povahu. Členské státy mohou u veřejného půjčování stanovit výjimky z tohoto výlučného práva, ovšem autoři musí dostat odměnu za takové půjčování. Její výše by měla odpovídat kulturně politickým cílům. Některá zařízení mohou být

39

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

25

osvobozena od jejího placení. Zvláštní úprava je opět obsažena ve směrnici o právní ochraně počítačových programů a ve směrnici o právní ochraně databází.40

2.1.5 Vystavování Dalším výlučným majetkovým autorským právem je právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla. Také toto právo se řadí mezi mechanická práva. Vystavováním originálu nebo rozmnoženiny díla se podle autorského zákona myslí zpřístupňování díla v hmotné podobě umožněním shlédnutí nebo jiného vnímání originálu nebo rozmnoženiny díla, zejména díla výtvarného, fotografického, architektonického, včetně díla urbanistického, díla užitého umění nebo díla kartografického. Nemusí se jednat o přímé shlédnutí, stačí, když se originál či rozmnoženina vnímá prostřednictvím technického zařízení. To je třeba situace, kdy se dílo vystavuje prostřednictvím kamerového přenosu. Ale o vystavování díla se může jednat jedině tehdy, pokud se nejedná o jiný způsob užití díla, zejména o sdělování díla veřejnosti na vyžádání, vysílání díla nebo jeho přenos a provozování. Výčet děl, jejichž originál či rozmnoženina se mohou vystavovat, je pouze demonstrativní, vystavovat se mohou i jiná díla, například partitura hudebního díla nebo rukopis slovesného díla. Vyplývá to ze slova zejména, jež nevylučuje jinou možnost. Nemusí se jednat jen o vystavení

při výstavě uměleckých děl, může to být jakékoliv vystavení, jež

zpřístupňuje dílo každému, kdo ho chce vidět. Rovněž nezáleží na tom, jestli se vybírá či nevybírá vstupné, jestli se jedná o výdělečnou činnost, podnikání nebo jinou činnost, jejímž cílem je získání přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu anebo jestli se jedná o činnost, která nesměřuje k takovému cíli. Může to být nejen veřejné, ale také neveřejné vystavování. Je zde však omezení v podobě zákonného volného užití pro osobní potřebu. Podle některých zahraničních úprav se musí jednat o veřejné vystavování.41 Aby se mohlo jednat o vystavování, tak se musí dílo zpřístupňovat v hmotné podobě. Z toho plyne, že za vystavování nelze považovat třeba užití díla na webu a podobně.42 40

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 42 Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006. 41

26

Souhlas s vystavováním se zásadně poskytuje v licenční smlouvě. Zpravidla se uzavírá ještě smlouva o dočasném přenechání hmotného substrátu, na němž je dílo zachyceno, vystaviteli do užívání. Nejčastěji se jedná o smlouvu o výpůjčce nebo o smlouvu o nájmu. Často se také vystavuje bezesmluvně na základě bezúplatné zákonné licence, která opravňuje vlastníka, případně půjčitele originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného nebo fotografického, k vystavování nebo k bezplatnému poskytnutí k vystavení, pokud autor takové užití při převodu vlastnického práva k takovému originálu či rozmnoženině nevyloučil. Výstava může být souborným dílem a tedy samostatným předmětem autorského práva. Díla, která se vystavují, v takovém případě tvoří obsah tohoto souborného díla. Takovou povahu může mít zejména výstava umělecká. Dílo může být zařazeno do souboru jedině se souhlasem autora, protože se jedná o výkon jeho autorských práv. Je vhodné, aby ujednání o zařazení díla do souboru bylo výslovné. Stejně tak ujednání o jeho následném užití v tomto souboru by mělo být výslovné. Pokud výslovné ujednání chybí, tak se může souhlas dovodit na základě zásady funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu zakotvené v autorském zákoně, podle níž nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje, má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak je to nutné k dosažení účelu smlouvy. Bezúplatná zákonná licence k vystavování se vztahuje jen na samotné vystavování, nevztahuje se na zařazení díla do souboru a jeho následné užití v tomto souboru. Ale i v tomto případě se dá dovodit oprávnění zařadit dílo do výstavy, protože to obvykle neruší běžný výkon autorských práv a nezpůsobuje to neospravedlnitelně újmu oprávněným zájmům autora. Dílo však nesmí být užito způsobem, který by snižoval jeho hodnotu.43 Předpokladem pro

vystavování díla na výstavě je zařazení díla do souboru a jeho užití v tomto

souboru, takže pomocí zásady funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu se dá dovodit, že licence k vystavování zahrnuje také oprávnění zařadit dílo do souboru a užít ho v souboru. Právo na vystavování není upraveno mezinárodním autorským právem ani komunitárním právem.44

43 44

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

27

2.2 Sdělování veřejnosti Autorský zákon vymezuje sdělování díla veřejnosti jako jeho zpřístupňování v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě či bezdrátově. To je generální klauzule. Sdělováním díla veřejnosti je také jeho zpřístupňování způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. To je jeden ze způsobů užití díla prostřednictvím internetu.45 Sdělování díla veřejnosti je generálním vymezením práva užít dílo v jeho nehmotné podobě, tedy prostřednictvím vln a podobně bez jeho zchycení na hmotný nosič. Výčet jednotlivých způsobů sdělování díla veřejnosti je jen demonstrativní, dílo může být sdělováno veřejnosti i jinými způsoby. Vyplývá to ze slova zejména, jež je uvedeno před výčtem jednotlivých způsobů sdělování díla veřejnosti. Proces sdělování díla se skládá z vyslání, neboli emise objektivní materializace díla, přenosu, neboli transmise této materializace a z jejího příjmu, neboli recepce. Objektivní materializace díla se vysílá v efemérní nehmotné podobě. Zdrojem tohoto vyslání může být výkon výkonného umělce nebo zvukový či zvukově obrazový záznam. Z toho vyplývá, že dvěma základními formami provozování díla jsou živé provozování a provozování ze záznamu. Na formě přenosu nezáleží, může se jednat o jakýkoliv přenos. Může jít o přenos bez použití technických prostředků, jak je to v případě živého provozování nebo o přenos s jejich použitím. Přenos s použitím technických prostředků se může uskutečňovat bezdrátově nebo po drátě, prostřednictvím zvukových, světelných, rádiových, televizních vln či jinak, v analogové nebo digitální formě, ve formě simultánní neboli živě či ve formě časově neodvislé, prostřednictvím jednosměrné komunikace nebo prostřednictvím vícesměnné, neboli interaktivní, komunikace. Podle formy přenosu se sdělování díla veřejnosti člení na provozování, vysílání a zpřístupňování veřejnosti na vyžádání. V případě, že se vyslání, přenos a příjem uskutečňují ve více státech, tedy uskutečňují se přeshraničně, mohou, s ohledem na teritoriální působnost národních autorskoprávních úprav, nastat problémy. Pokud se dílo sděluje veřejnosti ve více státech, tak sdělovatel musí zásadně získat souhlas se sdělováním ve všech těchto 45

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005.

28

státech za podmínek stanovených zákony těchto států. Důležité je to hlavně tehdy, pokud je majitelem autorských práv k danému dílu v jednotlivých státech někdo jiný, což je s ohledem na teritorialitu autorského práva možné. Jestliže někdo sděluje dílo bez takového souhlasu, může se jednat o zásah do autorského práva v každém z těchto států. Právní nauka vytvořila dva základní přístupy k posouzení toho, kde se uskutečňuje proces sdělování obsahu díla. Prvním z nich je tzv. emisní teorie, podle níž dochází ke sdělování díla veřejnosti jen v místě, ze kterého pochází emise objektivní materializace díla. U družicového vysílání je to místo, odkud směřuje signál směrem k družici. Druhým přístupem je komunikační teorie. Podle ní se sdělování díla veřejnosti uskutečňuje všude, kde je umožněn příjem objektivní materializace díla. V případě družicového vysílání je to území, které je pokryto dosahem družice. Právní nauka i soudní praxe ve většině států se u družicového vysílání přiklonila k tomu, že mezinárodní autorskoprávní smlouvy umožňují, aby se uplatnila komunikační teorie. Soudy v jednotlivých státech v drtivé většině případů uplatňují právě tuto teorii. Proto byla přijata směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu, která ukládá členským státům, aby u družicového vysílání uplatňovaly emisní teorii. V podstatě všude jinde ve světě se ale uplatňuje komunikační teorie, a to i pokud jde o sdělování děl prostřednictvím počítačových sítí. Nároky z komunikační teorie jsou však jen těžko vymahatelné, když prostřednictvím internetu může být dílo sdělováno prakticky po celém světě. Česká republika tak není vázána mezinárodním autorským právem ani komunitárním právem, pokud jde o posuzování důsledků přeshraničního sdělování děl. To ale neplatí u družicového vysílání. V současnosti se hledají způsoby, jak řešit tyto důsledky. Podle mezinárodního práva soukromého se má zásadně uplatňovat princip rozhodného práva, v našem případě je to právo české. Ze závěrů mezinárodní právní nauky a praxe ostatních států vyplývá, že komunikační teorii je třeba aplikovat i v rámci teritoriální působnosti autorského zákona, tedy na území České republiky. Takže výkonem práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona je každé zpřístupnění díla v nehmotné podobě, které může být přijato na území České republiky, i když má původ mimo území České republiky, pokud autorský zákon nestanoví jinak. Lze to dovodit také pomocí systematického výkladu, protože pro

29

družicové vysílání autorský zákon výslovně uplatňuje emisní teorii v úmyslu stanovit výjimku k ostatním způsobům sdělování děl. Pokud jde o příjem, nemusí dojít k faktickému příjmu, stačí, když je příjem umožněn. Dílo je tady zpřístupněno veřejnosti už v okamžiku, kdy je uveden předmět do obchodního odbytu. Tím se myslí třeba to, že se umístí rozhlasový nebo televizní přijímač nebo hrací skříň v provozovně tak, že je veřejnost může sama uvést do chodu. Aby se mohlo jednat o výkon autorského práva na sdělování díla, tak musí být dílo zpřístupňováno veřejnosti. Veřejnost není definována v autorském zákoně, v mezinárodních autorskoprávních smlouvách ani v komunitárním právu. Právo na sdělování díla veřejnosti je zakotveno ve směrnici 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v Informační společnosti. Je to tedy komunitární právní institut, proto se musí vykládat v souladu s účelem a cíli komunitárního práva. Dílo může být sdělováno veřejnosti i na neveřejných místech, není podmínkou, aby se sdělovalo na místech přístupných veřejnosti. Když se třeba dílo sděluje televizním nebo rozhlasovým vysíláním, tak se většinou sděluje do domácností, tedy do neveřejných soukromých míst. Důležité je, že sdělování svým dosahem z hlediska sdělovatele zasahuje do veřejné sféry. Takto chápe pojem sdělování díla veřejnosti mezinárodní autorské právo a komunitární právo. Rovněž nezáleží na tom, jestli provozovatel sleduje dosažení zisku či nikoli. Dílo může být veřejně provozováno třeba i v bytě, pokud je daný byt, který je jinak soukromým prostorem, přístupný veřejnosti, tedy komukoliv. Dílo se sděluje veřejně tehdy, jestliže se sděluje individuálně neurčeným příjemcům. Neveřejným užitím díla může být užití pro osobní potřebu fyzické osoby. Může to být také užití v rámci výkonu činnosti právnické osoby, pokud se dílo sděluje individuálně určeným příjemcům. Sdělování díla veřejnosti zahrnuje jakékoliv sdělování díla, jehož účelem je přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch a také ostatní sdělování, která z pohledu sdělovatele směřují vůči individuálně neurčeným příjemcům., zejména ve formě veřejné nabídky. Sdělováním díla veřejnosti může být i sdělování pouze v rámci individuálně určeného členství v právnických osobách nebo pro druhově vymezený okruh osob. To je třeba případ sdělování, které se uskutečňuje pouze pro studenty. Sdělováním díla veřejnosti je také sdělování v otevřených neformálních skupinách, například v klubech nebo v dopravních prostředcích. Jestliže se dílo zpřístupňuje individuálně určenému okruhu

30

osob, tak se o sdělování díla veřejnosti jedná tehdy, pokud se tak děje za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu. To je třeba případ, kdy zaměstnavatel provozuje hudební díla zaměstnancům, aby jim zpříjemnil pracovní prostředí nebo zvýšil jejich výkonnost. Pokud si zaměstnanci v práci provozují dílo sami pro sebe, případně pro úzký okruh svých spoluzaměstnanců, není to sdělování díla veřejnosti, protože tady se to dílo neprovozuje za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu. Je tady pouze časová a místní souvislost s hospodářskou činností zaměstnavatele.46 Pojem veřejnost může být vyložen také pomocí argumentu právní logiky a contrario. Dílo může být užito pro osobní potřebu toho, kdo ho zpřístupňuje, tedy neveřejně nebo může být zpřístupněno někomu jinému, ať už jednotlivci nebo skupině osob, určené individuálně či nikoliv. V tomto druhém případě se už jedná o veřejné sdělování díla.47 Autor má výlučné právo sdělovat své dílo veřejnosti, případně udělit jinému oprávnění k výkonu tohoto práva. Toto oprávnění se uděluje zejména licenční smlouvou. Sdělovatel musí mít ke každému zpřístupnění díla veřejnosti souhlas majitele autorského práva. Je třeba od sebe odlišovat jednání, která spolu hospodářsky nebo funkčně souvisejí, jako je to třeba vysílání díla televizním vysílatelem, přenos tohoto vysílání provozovatelem kabelové či satelitní sítě, provozování kabelem přenášeného televizního vysílání provozovatelem restaurace prostřednictvím televizního přijímače a podobně. Ve všech těchto případech se jedná o zvláštní způsoby užití díla. K odstranění pochybností o rozsah licence slouží zásada funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu, podle níž licence zahrnuje všechny způsoby užití díla, které jsou nezbytné k dosažení účelu smlouvy. Do výlučného autorského práva na sdělování díla veřejnosti zasahuje sdělovatel díla. Sdělovatelem díla je osoba, která na svou odpovědnost nabízí nebo jinak zpřístupňuje dílo veřejnosti. Zásadně je to ten, kdo odpovídá za vyslání nehmotné materializace díla a její kvalitu. Ten, kdo odpovídá za samotný přenos, bez dalšího nezasahuje do výlučného autorského práva na sdělování díla veřejnosti. 46

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 47

31

Sdělováním díla veřejnosti je také jeho zpřístupňování způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. Toto je nejnovější způsob sdělování děl veřejnosti označovaný jako sdělování díla na vyžádání. Vznikl v souvislosti s rozvojem komunikačních technologií, zejména v souvislosti s digitalizací záznamů a rozvojem počítačových sítí. Sdělování díla na vyžádání spočívá v tom, že jednotlivým členům veřejnosti se dílo sděluje individuálně podle jejich požadavků, tedy v čase a místě, které si sami zvolí. Je to umožněno tím, že se tady dílo přenáší v elektronické formě. To, že si příjemci individuálně zvolí čas a místo sdělování, neznamená, že takové sdělování nemá veřejnou povahu. Znak veřejnosti je naplněn, pokud je členům veřejnosti umožněn příjem díla. Sdělováním díla veřejnosti na vyžádání není třeba sdělování prostřednictvím jukeboxů, protože si tady příjemce nemůže zvolit místo příjmu. Není jím ani běžné vysílání díla nebo jeho přenos, pří kterém dochází ke sdělování podle vysílatelem stanoveného programu, příjemce si tady nemůže zvolit čas příjmu. Nezáleží na umělecké formě sdělování a na způsobu zachycení díla. Na vyžádání se může sdělovat dílo zachycené na statický záznam, například dílo literární nebo fotografické, dílo zachycené na zvukový záznam, zejména hudební nebo slovesné dílo, dílo zachycené na zvukově obrazový záznam, především audiovizuální nebo dramatické dílo nebo kombinace takto zachycených děl. Rovněž nezáleží na technické formě přenosu materializace díla. U zvukových či zvukově obrazových děl se rozlišuje jednak streamed přenos. Tady se dílo může vnímat okamžitě při jeho přenosu. Je to doprovázeno vznikem dočasných technických nebo provozních rozmnoženin, respektive dočasným ukládáním sdělovaného materiálu do vyrovnávací paměti počítače. Dále se rozlišuje non-streamed přenos. Tady se nejdřív vytvoří trvalá rozmnoženina v paměti počítače a z ní se potom dílo vnímá. Nerozhodné je také to, jestli emise vzniká přímo pod kontrolou sdělovatele nebo jestli se jedná o přenos z jiného zdroje, tedy od vysílatele, z jiného serveru a podobně. Má to však význam pro posouzení autorskoprávní odpovědnosti za sdělování.48 Podle nauky i praxe dochází ke zpřístupnění díla veřejnosti v okamžiku, kdy jsou nahrána data do paměti počítače, respektive na server, z něhož se zpřístupňuje. Je to tzv. upload. Dochází zde k rozmnožování díla. Rozmnoženina vzniká jednak na počítači, 48

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

32

respektive serveru, z něhož se zpřístupňuje a jednak v počítači koncového uživatele, kam bylo dílo staženo, aby si ho koncový uživatel mohl prohlédnout nebo poslechnout. Další rozmnoženiny vznikají v přenosovém systému nezávisle na vůli toho, kdo zpřístupňuje a toho, komu je zpřístupňováno. Tady se jedná o tzv. technické rozmnoženiny, které se nepovažují za rozmnoženiny v autorskoprávním smyslu. Autorský zákon stanoví, že pokud někdo zhotoví při užití díla dočasnou nebo náhodnou rozmnoženinu díla v elektronické podobě, která nemá samostatný hospodářský význam, jejímž účelem je umožnit snadnější využití díla, a jejíž zhotovení je nedílnou a nezbytnou součástí technologického postupu zpřístupnění díla, včetně takové rozmnoženiny, která umožňuje účinné fungování přenosového systému, tak nezasahuje do autorského práva. Pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu spadá pod volné užití díla. To ale neplatí pokud jde o rozmnoženinu počítačového programu nebo elektronické databáze. Autorským dílem mohou být a často také jsou webové stránky. V okamžiku, kdy je umístěno dílo na webovou stránku, dochází k jeho zpřístupnění veřejnosti, tedy k jeho užití. Prohlížení této stránky je pak vnímáním díla, tedy jeho vlastním užitím. Také v případech peer to peer technologií, jako je třeba Napster, dochází k rozmnožování díla a k jeho sdělování veřejnosti koncovými uživateli.49 Výkonem práva k sdělování díla veřejnosti na vyžádání ani jiného autorského práva není samotné prohlížení webových stránek nebo jiného obsahu, který je zpřístupněn prostřednictvím počítačové sítě a to ani tehdy, pokud byl přístup k danému obsahu pomocí technického prostředku omezen. Ale může tady vzniknout odpovědnost za zvláštní autorskoprávní delikt, jenž spočívá v obcházení účinných technických prostředků ochrany práv nebo za delikt nekalého pomůckářství.50 V autorském zákoně je stanoveno, že sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. Z toho vyplývá, že poskytování připojení k internetu není sdělováním díla veřejnosti. Toto ustanovení bylo zneužito novelou autorského zákona, která byla přijata v roce 2005, když bylo doplněno, že provozováním takového zařízení je a sdělováním veřejnosti tedy není zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového 49

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 50 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

33

a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, jakož i zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Je naprosto jednoznačné, že se v těchto případech nejedná jen o provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího sdělování, ale že jde o sdělování díla veřejnosti. Stanovení takové výjimky bylo v rozporu s Informační směrnicí.51 Dílo může být zpřístupněno na počítačové síti a to v různé formě. Například se může umístit rozmnoženina na webové stránce. Ta se zpřístupní veřejnosti a tím dojde ke sdělování díla veřejnosti na vyžádání. Může to být třeba i hudební dílo jako tzv. background webové prezentace. Nebo se může zpřístupnit rozmnoženina díla veřejnosti tak, že se příjemci umožní, aby si pořídil rozmnoženinu na svém terminálu, třeba na počítači nebo na telefonu. Jedná se zde o tzv. upload.52 Toto zpřístupnění může být vázáno na splnění určitých podmínek. Další formou zpřístupnění díla na počítačové síti je tzv. streaming, při němž dochází k výše popsanému streamed-přenosu. Další formou je pak webcasting spočívající ve vysílání díla, jež je uzpůsobeno pro přenos signálu prostřednictvím počítačové sítě. Čas vysílání tady zpravidla stanovuje sdělovatel, nejedná se tedy o výkon práva na sdělování díla veřejnosti na vyžádání, jedná se o vysílání díla či jeho přenos. O výkon práva k sdělování díla veřejnosti na vyžádání se nejedná ani v případě tzv. simulcastingu, což je vysílání díla prostřednictvím počítačové sítě, které se zároveň vysílá i jinou formou přenosu, protože i tady chybí časová volba ze strany příjemce. Opět se jedná o vysílání díla nebo jeho přenos. Ke sdělování díla veřejnosti může docházet při tzv. peer-to-peer sparing. To je vzájemné

zpřístupňování

rozmnoženin

děl

prostřednictvím

centralizovaných

vyhledávácích zařízení jako je třeba Napster, KaZaa a podobně. Těm, kteří takto zpřístupňují rozmnoženiny děl veřejnosti, vzniká autorskoprávní odpovědnost. Případnou autorskoprávní odpovědnost provozovatelů takových zařízení je třeba vzhledem k teritorialitě autorskoprávních úprav posuzovat podle práva, podle něhož se požaduje ochrana subjektivního práva. Vznik autorskoprávní odpovědnosti není

51

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 52 Pořízení rozmnoženiny se pak označuje jako download, je to výkon výlučného autorského práva na rozmnožování díla.

34

upraven v mezinárodních autorskoprávních smlouvách. Rovněž nedošlo k úplné harmonizaci na komunitární úrovni, proto je tady význam zahraniční právní nauky a výkladu zahraničních soudů z hlediska českého autorského práva omezený. Výklad českých soudů zatím chybí úplně. Vznik autorskoprávní odpovědnosti je tedy třeba posuzovat jen podle českého autorského zákona, je-li dána působnost českého práva. Provozovatelé peer-to-peer systémů zpravidla nejsou považováni za sdělovatele díla. Systémy, které provozují, mají jen usnadnit sdělování děl veřejnosti třetími osobami, proto jim nevzniká autorskoprávní odpovědnost za výkon výlučného autorského práva na sdělování díla veřejnosti. Mohou však být tzv. prostředníky, tedy těmi, kdo poskytují služby, které umožňují třetím osobám porušovat nebo ohrožovat autorská práva. Může být proti nim uplatněn zvláštní negatorní nárok, který směřuje k zákazu jejich služeb. Může jim také vzniknout autorskoprávní odpovědnost za ohrožení autorského práva. Záleží na tom, jestli je dána příčinná souvislost mezi jejich činností a porušováním autorských práv, jestli se jedná o více centralizovaný systém, jako je Napster nebo o méně centralizovaný systém či o systém necentralizovaný, kde každý počítač koncového uživatele funguje jako vyhledavač v počítačové síti, jak je tomu například v u systému Kazaa. Dále záleží na tom, jestli provozovatel systému dosahuje přímého či nepřímého majetkového prospěchu, jestli podněcuje třetí osoby k zasahování do autorského práva a podobně. V úvahu přichází také vznik trestní odpovědnosti za trestnou součinnost. Specifickou otázkou vzniku autorskoprávní odpovědnosti je linking, neboli používání hypertextových odkazů nebo jiných komunikačních pomůcek, které slouží pro interaktivní komunikaci mezi sdělovatelem a příjemcem. Je to zejména případ, kdy někdo, kdo není vlastníkem rozmnoženiny díla, umístil link, čímž umožnil přístup k této rozmnoženině. Jedná se tady o užití díla a je k tomu třeba souhlas majitele autorského práva. Vyplývá to ze zásady neodvislosti jednotlivých aktů užití díla, kdy každý akt, jímž se sděluje dílo veřejnosti, je samostatným způsobem užití díla a uživatel k němu potřebuje souhlas majitele autorského práva. Nezáleží tedy na tom, kde se v počítačové síti rozmnoženina díla, kterou sdělovatel zpřístupnil, právě nachází, stejně jako nezáleží na tom, jestli je hardware, který je nosičem rozmnoženiny díla, ve vlastnictví, v užívání nebo pod jinou faktickou nebo právní kontrolou sdělovatele nebo někoho jiného. Pokud se ale pomocí linku nezpřístupňuje rozmnoženina díla, nýbrž

35

webová stránka, až ze které může být dílo zpřístupněno, tak to není zásah do autorského práva, protože tady nedochází ke zpřístupnění díla veřejnosti. Dochází zde pouze ke zpřístupnění jiného materiálu veřejnosti. Ovšem může vzniknout odpovědnost za ohrožovací delikt. Záleží na tom, jestli link odkazuje jen na domovskou stránku sdělovatele, to je tzv. out-line link, nebo jestli směruje uživatele přímo ke zdroji zpřístupnění díla, to je tzv. in-line link. Rovněž záleží na tom, jestli provozovatel služby dosahuje přímého či nepřímého majetkového prospěchu, jestli jsou třetí osoby podněcovány k zasahování do autorského práva a podobně. Pokud bylo dílo umístěno na webovou stránku se souhlasem autora, záleží na výkladu licenční smlouvy, jestli licence zahrnuje i následné sdělování díla prostřednictvím linku. Obdobně se posuzuje vznik autorskoprávní odpovědnosti v případě framingu, jenž spočívá v tom, že při přístupu na webové stránky provozovatele se ve skutečnosti zobrazí obsah jiné webové stránky, která je zarámována nebo překryta materiálem tohoto provozovatele. Může se zde jednat taktéž o zásah do osobnostního autorského práva na nedotknutelnost díla autora původní webové stránky. V zákoně o některých službách informační společnosti je stanoveno obecné pravidlo, že poskytovatel informační služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem služby prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo ve zprostředkování přístupu k sítím elektronických komunikací za účelem přenosu informací a tedy i osoba odpovědná za přenos nehmotné materializace díla v rámci procesu sdělování díla veřejnosti, neodpovídá za obsah přenášených informací, obsah dočasně meziukládaných informací a obsah na žádost uživatele uložených informací. V některých výjimečných případech však odpovědnost vzniká. V tomto zákoně je implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o elektronickém obchodu. Pomocí výkladu e rationem legis lze dospět k tomu, že odpovědnost poskytovatele informační služby má, za podmínek stanovených zmíněným zákonem, ve vztahu k ohrožení či porušení autorského práva, stejný rozsah jako odpovědnost samotného neoprávněného sdělovatele díla. Nejedná se tedy jen o zvláštní negatorní nárok vůči prostředníkovi. Kdyby tomu bylo jinak, nároky vůči poskytovatelům služeb informační společnosti za porušení autorského práva by byly velmi omezené, třeba oproti nárokům z ochrany osobnosti a práva proti nekalé soutěži.

36

Autorský zákon stanoví, že sdělováním díla veřejnosti se právo autora na sdělování díla veřejnosti nevyčerpává. Na mezinárodní úrovni bylo právo na sdělování díla veřejnosti poprvé zakotveno ve Smlouvě světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. Bernská úmluva chrání autory jen proti provozování děl, přenosu tohoto provozování, vysílání děl, přenosu vysílání a provozování vysílání. Všeobecná úmluva o právu autorském je chrání jen proti veřejnému provozování a vysílání děl. Právo na sdělování díla veřejnosti na vyžádání bylo na mezinárodní úrovni poprvé zakotveno ve smlouvách WIPO53 z roku 1996. Pravidlo o neodpovědnosti provozovatelů komunikačních zařízení je stanoveno ve Společných prohlášeních ke Smlouvě světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. Podle komunitárního práva musí členské státy přiznat autorům výlučné právo na povolení či zákaz sdělování jejich děl veřejnosti, po drátě či bezdrátově. Patří sem také sdělování děl veřejnosti na vyžádání. Zvláštní úprava je ve směrnici o právní ochraně počítačových programů a ve směrnici o právní ochraně databází. Směrnice 2001/29/ES ukládá členským státům, aby vyňaly z rozsahu autorského práva pořizování technických rozmnoženin. Odpovědnost poskytovatelů informačních služeb za přenášený obsah upravuje směrnice o elektronickém obchodu.54

2.2.1 Živé provozování a jeho přenos Mezi jednotlivé způsoby sdělování díla veřejnosti patří živé provozování díla. Je to jeden z nejstarších způsobů užití díla. Živým provozováním díla se podle autorského zákona rozumí zpřístupňování díla živě prováděného výkonným umělcem, zejména živě přednášeného literárního díla, živě prováděného hudebního díla s textem nebo bez textu, anebo živě scénicky předváděného díla dramatického nebo hudebně dramatického, choreografického nebo pantomimického. Může to být tedy zpřístupňování jakéhokoliv díla jakýmkoliv způsobem, který umožňuje příjemci přímé vnímání díla v prostoru, kde se dílo sděluje. Dílo se tady zpřístupňuje ve formě materializace do zvukových nebo světelných vln. Nepoužívá se zde zařízení, které umožňuje dálkový přenos, tím se živé

53 54

WIPO je zkratka pro Světovou organizaci duševního vlastnictví. Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

37

provozování díla odlišuje od ostatních způsobů sdělování díla veřejnosti. To ale neznamená, že se tady nepoužívají technická zařízení pro zesílení zvuku nebo pro vizuální přiblížení toho, co se děje na jevišti pro osoby přítomné na místě veřejného provozování, jako jsou například velkoplošné obrazovky. Z hlediska kolektivní správy má význam rozlišování veřejného provozování dramatického, hudebně dramatického, choreografického nebo pantomimického díla, při němž se uplatňuje autorskoprávní režim tzv. velkých autorských provozovacích práv k divadelním dílům a veřejného provozování hudebního, při kterém se uplatňuje autorskoprávní režim tzv. malých autorských provozovacích práv k hudebním dílům s textem či bez textu, u kterého provozovací, případně i jiná autorská práva jednotlivých autorů, spravuje kolektivní správce. Živé provozování díla spočívá v tom, že výkonný umělec svým uměleckým výkonem vysílá nehmotnou materializaci díla. To znamená že dílo třeba zpívá, hraje, recituje, předvádí nebo jinak provádí, byť třeba jen na amatérské úrovni, jak je tomu v například v případě karaoke. Takže živě provozováno může být jedině dílo, které se zpřístupňuje výkonem výkonného umělce. Dílo se tady provozuje, aniž by bylo zachyceno na hmotný nosič. Ten, kdo živě provozuje dílo, se označuje jako provozovatel. Provozovatel není autorským zákonem nijak definován. Je to ten, kdo sděluje dílo veřejnosti, tedy někdo, kdo na svou odpovědnost zpřístupňuje dílo a odpovídá příjemcům za vyslání nehmotné materializace díla a její kvalitu. Ze starší judikatury vyplývá, že provozovatelem je fyzická nebo právnická osoba, která dala podnět k uspořádání veřejné produkce nebo která přijala cizí podnět a která financuje pořádání veřejné produkce a i jinak jej na své náklady materiálně zabezpečuje. Pořadatel odpovídá za obsah veřejné produkce a za to, že se veřejná produkce uskuteční. Jedná při tom svým jménem a na svou odpovědnost, nese rizika spojená s pořádáním veřejné produkce, jež mohou spočívat třeba v nepříznivém počasí nebo v malém zájmu o veřejnou produkci. Provozovatel musí mít na základě smlouvy uzavřené s autorem oprávnění k veřejnému provozování díla. Provozovatelem není třeba ten, kdo jen pronajal prostory k veřejnému provozování díla či pronajal nebo zapůjčil aparaturu, hudební nástroje, kostýmy a podobně. Podle starší judikatury je provozovatelem i majitel kavárny, který dal svou kavárnu k dispozici muzikantům, avšak provozovatelem, respektive pořadatelem, není kavárník, který jen

38

trpí, že v jeho kavárně někdo hraje na harmoniku pro hosty, kteří ho o to požádali. Vedle tohoto autorskoprávního pojetí pořadatele existuje ještě veřejnoprávní pojetí, to je na úrovni zákona omezeno jen na oblast audiovizuálních děl. Pro oblast ostatních autorských děl se věc dá řešit obecně závaznými vyhláškami obcí, jednotný zákon o pořádání veřejných kulturních produkcí nebyl přijat. Oprávnění k živému provozování díla se uděluje zásadně licenční smlouvou. V dřívějším autorském zákoně byl k takovému účelu upraven smluvní typ. Byla to licenční smlouva k veřejnému provozování díla. V současném autorském zákoně už tato pojmenovaná smlouva není. Autoři jsou často při výkonu práva na veřejné provozování díla zastoupeni kolektivním správcem, hlavně u malých provozovacích práv k hudebním dílům s textem či bez textu. U živého nedivadelního provozování děl se uplatňuje rozšířená kolektivní správa, pokud toto provozovávání nesměřuje k dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Rozšířená kolektivní správa spočívá v tom, že kolektivní správce uzavře s provozovatelem hromadnou smlouvu, kterou mu poskytne licenci k užití děl nejen autorů, které smluvně zastupuje, ale i všech ostatních autorů. Tito autoři se pak považují za zastoupené ze zákona. Nezastoupení autoři však mohou účinky takové hromadné smlouvy vůči uživateli a vůči kolektivnímu správci vyloučit. Mohou je vyloučit buď pro konkrétní případ nebo pro všechny případy. Provozovatel pak může provozovat jejich dílo jedině s jejich souhlasem. Pokud provozovatel poskytne svou provozovnu nebo jiný prostor k tomu, aby v něm byla uskutečněna veřejná hudební produkce, tak musí poskytnout příslušnému kolektivnímu správci údaje a součinnost potřebnou pro určení totožnosti provozovatele veřejné hudební produkce. Musí mu alespoň deset dnů před konáním produkce oznámit program produkce s uvedením jmen autorů a názvů děl, která se mají provozovat, pokud smlouva mezi provozovatelem a kolektivním správcem nestanoví jinak. Dodavatel živé veřejné hudební produkce musí alespoň 20 dnů před konáním produkce předložit provozovateli program produkce s uvedením jmen autorů a názvů děl, která se mají provozovat.

39

Přenos provozování díla je zvláštním způsobem užití díla. Od provozování díla se liší tím, že se tady používá zařízení, které umožňuje dálkový přenos nehmotné materializace díla.55 V autorském zákoně se říká, že přenosem živého provozování díla se rozumí současné zpřístupňování díla pomocí reproduktoru, obrazovky nebo podobného přístroje umístěného mimo prostor živého provozování s výjimkou užití díla vysíláním rozhlasem nebo televizí, přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo provozováním rozhlasového či televizního vysílání. Je to třeba koncert, který se přes reproduktor nebo obrazovku zároveň zpřístupňuje do vedlejšího sálu.56 Podobným přístrojem ve smyslu uvedeného ustanovení autorského zákona může být také třeba amplion nebo počítačová síť. Naopak nemůže jím být zařízení, které má jen zdokonalit vjem, tedy třeba zesilovač nebo velkoplošná obrazovka a které je umístěno v místě provozování díla. Dílo se tady zpřístupňuje osobám, které se nachází mimo prostor provozování díla. Přenos se musí přijímat současně s aktem provozování díla. Pokud se provozování díla přenáší prostřednictvím počítačové sítě, není to sdělování díla veřejnosti na vyžádání, neboť je tady předem určen čas přenosu. Přenos provozování díla má subsidiární povahu, jedná se o něj jedině tehdy, pokud nejde o vysílání rozhlasem nebo televizí, přenos rozhlasového nebo televizního vysílání nebo provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Osobou uskutečňující přenos provozování díla je ten, kdo na svou odpovědnost zpřístupňuje dílo a zpravidla odpovídá příjemcům za vyslání nehmotné materializace díla a její kvalitu. Může to být i provozovatel. Je to fyzická nebo právnická osoba, která poskytla veškeré hospodářské a podobné předpoklady k přenosu provozování díla a zároveň nese veškerá hospodářská a jiná rizika s tím spojená. Musí mít oprávnění k přenosu provozování díla na základě smlouvy s autorem. Osobou uskutečňující přenos provozování díla není ten, kdo jen pronajal prostory k uskutečnění přenosu nebo kdo pronajal či zapůjčil potřebnou techniku a podobně. Přenos stejně jako samotné provozování musí mít veřejnou povahu, ale, na rozdíl od provozování, přenos nemusí

55

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 56

40

směřovat jen do prostor, které jsou přístupné veřejnosti. Příjemce přenosu se může nacházet i v soukromých prostorách. Právo vykonávat výlučné autorské právo na přenos veřejného provozování díla se zásadně nabývá na základě licenční smlouvy. Uplatňuje se tady zásada funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu. Podle ní licence zahrnuje všechny způsoby užití díla, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo účelu smlouvy. Licenci k přenosu veřejného provozování díla zpravidla doprovází licence k užití uměleckých výkonů, prostřednictvím kterých se provozované dílo provádí. Dochází zde k souběhu více práv duševního vlastnictví. Také tady se rozlišuje přenos divadelního provozování díla, kde autoři nejsou tradičně zastupováni kolektivním správcem a přenos nedivadelního provozování hudebních děl, kde je tradiční zastupování autorů kolektivním správcem. Bernská úmluva zakotvuje právo na veřejné provozování díla a jeho veřejný přenos jen pro autory dramatických, hudebně dramatických a hudebních děl. Právo na veřejné provozování díla je pak zakotveno také ve Všeobecné úmluvě o právu autorském. Pro komunitární právo je pojem veřejného provozování díla neznámý. Členské státy musí přiznat autorům výlučné právo na jakékoliv sdělování díla veřejnosti, pod to spadá i veřejné provozování díla živě či ze záznamu a přenos tohoto provozování.57

2.2.2 Provozování ze záznamu a jeho přenos Autorský zákon stanoví, že provozováním díla ze záznamu se rozumí zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí přístroje, s výjimkou užití díla vysíláním rozhlasem nebo televizí, přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání. Provozování díla ze záznamu je dalším způsobem sdělování díla veřejnosti. Nehmotná materializace díla se tady vysílá užitím zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, nikoliv provedením díla výkonným umělcem, jak je tomu u živého provozování díla. Provozovat ze záznamu lze všechna díla, která se dají zachytit na zvukový či zvukově obrazový záznam. Není tady nutná osobní přítomnost výkonného umělce, ta není 57

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

41

bezpodmínečně nutná ani pro pořízení zvukového či zvukově obrazového záznamu, to je třeba případ animovaných audiovizuálních děl. Dochází zde k přenosu nehmotné materializace díla jen prostřednictvím zvukových nebo světelných vln bez použití zařízení umožňujícího dálkový přenos. Přijímat je mohou jedině členové veřejnosti, kteří jsou osobně přítomni v místě provozování díla. Rozlišuje se tady jednak provozování díla zpřístupňováním veřejnosti uváděním ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu či snímku. Je to zejména zpřístupňování hudebních děl na diskotékách či při podobných pořadech jako dramaturgických celcích. Vedle toho se rozlišuje provozování díla zpřístupňováním veřejnosti tzv. běžným provozem, tedy třeba prostřednictvím jukeboxů, přehrávačů, počítačů,

magnetofonů,

v dopravních

karaoke,

prostředcích

a

přístrojů

podobně.

v živnostenských

Potom

se

rozlišuje

provozovnách ještě

či

promítání

audiovizuálního díla kinematografickou technikou nebo jinými prostředky, jako je například videoprojektor nebo jiné audiovizuální techniky. Provozování díla ze záznamu musí být sdělováním díla veřejnosti, tedy jeho účelem musí být dosažení hospodářského nebo obchodního prospěchu nebo se musí jednat o jiné sdělování, které z pohledu sdělovatele směřuje vůči individuálně neurčenému okruhu osob. Při provozování díla ze záznamu zpravidla současně dochází k výkonu práva výkonného umělce k jeho výkonu a k výkonu práva výrobce zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, případně k výkonu jiného práva souvisejícího s autorským právem. U provozování nedivadelně provedených hudebních děl je běžné zastupování autorů kolektivním správcem, na rozdíl od provozování divadelním způsobem provedených děl, kde zastupování kolektivním správcem není tradiční. U nedivadelního provozování hudebních děl s textem či bez textu ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům se uplatňuje rozšířená kolektivní správa. Pokud kolektivní správce uzavřel s provozovatelem hromadnou smlouvu, tak provozovatel může na základě licence v ní udělené provozovat i díla autorů, kteří nejsou daným kolektivním správcem smluvně zastupováni. Považují se za zastupované ze zákona. Avšak smluvně nezastupovaní autoři mohou vůči uživateli a vůči kolektivnímu správci vyloučit účinky

42

takové hromadné smlouvy pro konkrétní případ nebo pro všechny případy. Pokud pak chce provozovatel provozovat jejich dílo, může tak učinit pouze s jejich souhlasem. Pokud někdo chce, aby v jeho provozovně nebo v jiném prostoru, který poskytne, byla nedivadelně provozována hudební díla ze záznamu, tedy aby se zde uskutečnila veřejná hudební produkce, musí poskytnout příslušnému kolektivnímu správci údaje a součinnost potřebnou pro určení totožnosti provozovatele veřejné hudební produkce. Při veřejném provozování audiovizuálních děl musí provozovatel dodržovat některé zvláštní veřejnoprávní povinnosti stanovené zákonem o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl. Třeba u děl, která by mohla ohrozit mravní vývoj nezletilých musí zajistit, aby tato díla nebyla přístupna osobám mladším 15ti či 18ti let. Dále pak musí třeba zajistit, aby byla reklama zřetelně oddělena od zbytku produkce a podobně. Přenosem provozování díla ze záznamu se podle autorského zákona rozumí současné zpřístupňování díla ze záznamu pomocí reproduktoru, obrazovky nebo podobného přístroje umístěného mimo prostor provozování ze záznamu. Přenos provozování díla ze záznamu je zvláštním způsobem užití díla, respektive sdělování díla veřejnosti. Subsidiarita přenosu provozování díla ze záznamu k vysílání rozhlasem nebo televizí, k přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání nebo k provozování rozhlasového nebo televizní vysílání tady není výslovně vyjádřena, ale zřejmě platí, protože není důvod k opačnému závěru. Rozlišování mezi těmito druhy užití díla může být důležité zejména z hlediska splnění podmínek úplatné zákonné licence v právu výkonných umělců a právu výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů. Právo na veřejné provozování díla ze záznamu a jeho veřejný přenos zaručuje Bernská úmluva, ale zaručuje ho jen pro autory dramatických, hudebně dramatických a hudebních děl. Všeobecná úmluva o právu autorském zaručuje právo na veřejné provozování díla bez ohledu na jeho druh či formu. Jak jsem již uvedl, pro komunitární právo je pojem veřejného provozování díla neznámý, ale členské státy mají povinnost přiznat autorům právo k jakémukoliv sdělování díla veřejnosti.58 Provozování ze záznamu a jeho přenos jsou tzv. mechanickými užitími díla.59 58

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 59

43

2.2.3 Vysílání rozhlasem nebo televizí Dalším způsobem sdělování díla veřejnosti je vysílání rozhlasem nebo televizí. Autorský zákon definuje vysílání rozhlasem nebo televizí jako zpřístupňování díla rozhlasem nebo televizí a jiné takové zpřístupňování díla jakýmikoli jinými prostředky sloužícími k šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření bezdrátově nebo po drátě, včetně šíření po kabelu nebo vysílání pomocí družice, původním vysílatelem. Vysílání rozhlasem nebo televizí spočívá především v šíření rozhlasového nebo televizního signálu, ale také v jiném obdobném zpřístupňování děl, zejména formou počítačové nebo jiné sítě, to je tzv. webcasting nebo simulcasting.60 Podle některých názorů v případě webcastingu nejde o vysílání, ale o jiné sdělování veřejnosti, jež vyhovuje generální klauzuli sdělování veřejnosti. U webcastingu dochází pouze k dvoustranné komunikaci z jednoho bodu do druhého bodu, nikoliv do okruhu, takže se tady nejedná o broadcasting. Při webcastingu se pořizují rozmnoženiny. Je otázkou, jestli má webcaster práva vysílatele, jestli se tady uplatní úplatná zákonná licence k užití zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům vysíláním rozhlasem nebo televizí a jestli se tady uplatňuje kolektivní správa. V praxi se většinou uzavře smlouva na vysílání přes internet a výslovně se uvede, že uživatel může při takovém vysílání pořizovat rozmnoženiny nebo se pro dané užití použije výraz webcasting, aniž by se rozlišovalo, jestli se jedná o rozmnožování, sdělování veřejnosti či o vysílání rozhlasem nebo televizí. Zároveň se nebere ohled na zákonnou licenci na vysílání a smlouva obsahuje licenci smluvní. V praxi a nauce se má, v souladu s evropským trendem, za to, že webcasting není vysíláním ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. Z toho plyne, že vysílatel tady nemusí splňovat podmínky stanovené veřejnoprávními předpisy. Není třeba ani licence nebo registrace, stačí živnostenské oprávnění. Pokud při webcastingu vzniká rozmnoženina, bez níž nemůže být vysílání uskutečněno, není s ohledem na zásadu funkční jednoty způsobů užití díla k rozmnožování

díla,

protože

tato

rozmnoženina

je

třeba zvláštní licence nezbytným

technickým

předpokladem pro sdělování díla veřejnosti, tedy základního užití. Tato licence je už 60

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

44

zahrnuta v licenci k webcastingu. Na webcasting však zatím neexistuje jednotný právní názor a to ani na mezinárodní úrovni, tím pádem jsou také různé názory na dílčí problémy s ním spojené.61 Podle mě webcasting lze považovat za vysílání, neboť jej lze podřadit pod jiné takové zpřístupňování díla jakýmikoli prostředky sloužícími k šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření bezdrátově nebo po drátě. Úplatná zákonná licence k užití zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům se tady podle mého názoru uplatní. Podle znění autorského zákona se tato licence uplatní

v případě užití vysíláním

rozhlasem nebo televizí.62 Tím se tady podle mě myslí spíš vysílání rozhlasem nebo televizí v širším smyslu, jež, dle mého, zahrnuje i webcasting, nikoliv jen rozhlasové či televizní vysílání jako takové. Dovozuji tak z toho, že mi rozdílný přístup k rozhlasovým či televizním vysílatelům na straně jedné a internetovým vysílatelům na straně druhé v této otázce připadne neodůvodněný. V důvodové zprávě k autorskému zákonu se píše, že pokud bude záznam zpřístupňován veřejnosti po internetu, to je za podmínek stanovených v § 18 odst. 2, vyžaduje se vždy souhlas výkonného umělce. V tomto ustanovení je však upraveno sdělování díla veřejnosti na vyžádání, což je něco jiného než webcasting. Při webcastingu určuje čas sdělování webcaster, nemůže se tedy jednat o sdělování na vyžádání. Je-li webcasting způsobem sdělování díla veřejnosti, který spadá pod vysílání rozhlasem nebo televizí, pak se zde také uplatní kolektivní správa. Vysíláním může být také sdělování díla, zejména slovesného díla, prostřednictvím teletextu, ale záleží na konkrétních skutkových okolnostech, kdy s ohledem na možnost volby času a místa příjmu, se může jednat o sdělování díla veřejnosti na vyžádání.63 O vysílání se může jednat jedině tehdy, pokud při zpřístupňování díla existují přístroje coby koncové body. Vysílání obecního rozhlasu z tlampače umístěného na náměstí není vysíláním, nýbrž přenosem provozování ze záznamu, případně také přenosem živého provozování. O vysílání se jedná jedině v případě užití díla v rámci programu. V případě užití díla mimo rámec programu se jedná o jiný způsob sdělování díla veřejnosti.64

61

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 62 A v případě přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání. 63 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

45

Vysílání se může uskutečňovat různými způsoby. Může se jednat zejména o přímý přenos , tím může být především vysílání živého provozování díla, to je třeba živé vysílání koncertu nebo divadelního představení, vysílání provozování díla ze záznamu, například hudebního díla provozovaného v souvislosti s živým přenosem společenské nebo sportovní události nebo vysílání díla v rámci vlastního pořadu, jako je třeba televizní show či soutěž. Nebo se může jednat o vysílání pořadu ze záznamu. Rozlišuje se vysílání vlastního pořadu, tedy pořadu, ke kterému zpravidla vykonává autorská práva vysílatel a vysílání převzatého pořadu, kde vysílatel musí získat oprávnění k vysílání formou licenční smlouvy nebo na základě zákona. Při vysílání díla dochází k přenosu nehmotné materializace díla prostředky rozhlasové nebo televizní techniky nebo jinými prostředky, které slouží k dálkovému šíření zvuků či obrazů. Může to být bezdrátové šíření po Hertzových vlnách nebo šíření po drátě rozhlasem po drátě v případě šíření rozhlasového signálu po vedení nebo kabelovým rozvodem, kterým se může šířit rozhlasový i televizní signál, anebo to může být šíření jiným způsobem, zejména přes počítačovou síť. Rozhlasový či televizní signál se může šířit prostřednictvím pozemního vysílače, nebo prostřednictvím vysílače, který je umístěn na umělé družici země anebo prostřednictvím jiného vysílače. Vysílání může mít různý elektronický formát, může být analogové, digitální nebo jiné. Ten, kdo vykonává výlučné autorské právo na vysílání díla rozhlasem nebo televizí, se označuje jako vysílatel. Je to někdo, kdo na svou odpovědnost zpřístupňuje dílo a odpovídá příjemcům za vyslání nehmotné materializace díla a její kvalitu. Obvykle je to ten, kdo je odpovědný za odeslání rozhlasového, televizního nebo obdobného signálu do sítě elektronické komunikace. Vysílatelem zásadně není sám o sobě ten, kdo provozováním sítě elektronické komunikace nebo jiného zařízení, pouze umožňuje či zajišťuje provoz vysílání. Vysílatelem musí být někdo, kdo má na základě licenční smlouvy uzavřené s autorem oprávnění k vysílání díla rozhlasem nebo televizí. Zpravidla má také výlučné netvůrčí majetkové právo rozhlasového nebo televizního vysílatele k jeho původnímu vysílání. Zpravidla se zároveň jedná o provozovatele

64

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005.

46

rozhlasového nebo televizního vysílání ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Vysílání musí mít veřejnou povahu, tedy musí se uskutečňovat za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu nebo se musí jednat o jiné sdělování, které z pohledu vysílatele směřuje vůči individuálně neurčenému okruh osob. Nezáleží na tom, jestli se dílo vysílá do soukromých nebo veřejných prostor. Podle autorského zákona licence k vysílání díla zahrnuje i oprávnění ke zhotovování dočasného záznamu díla svými vlastními prostředky a pro své vlastní vyslání. Je to vyvratitelná právní domněnka v podobě bezúplatné zákonné licence. Autoři jsou při výkonu práva na vysílání díla rozhlasem nebo televizí běžně zastupováni kolektivním správcem. Uplatňuje se tady režim rozšířené kolektivní správy. Pokud kolektivní správce uzavřel s vysílatelem hromadnou smlouvu k vysílání určitého druhu děl, tak vysílatel může vysílat i díla autorů, kteří nejsou smluvně zastupováni daným kolektivním správcem. Považují se za zastupované ze zákona. Smluvně nezastupovaní autoři však mohou vůči uživateli a vůči kolektivnímu správci vyloučit účinky takové hromadné smlouvy pro konkrétní případ nebo pro všechny případy. Vysílatel potom může vysílat jejich dílo jedině s jejich souhlasem. Vysílatel zpravidla musí mít uzavřenu licenční smlouvu také s výkonným umělcem a s výrobcem zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, protože tady dochází k souběhu více práv duševního vlastnictví. Autorský zákon stanoví úplatnou zákonnou licenci pro rozhlasové a televizní vysílání zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům a to jak v právu výkonných umělců, tak v právu výrobců zvukových záznamů. Autorský zákon vymezuje pojem družice pro autorskoprávní účely jako umělý satelit Země pracující na frekvenčních pásmech, která jsou podle právních předpisů o telekomunikacích vyhrazena pro vysílání signálů přijímaných veřejností nebo pro uzavřenou komunikaci z jednoho bodu do druhého, pokud jsou okolnosti, za kterých dochází k individuálnímu příjmu signálu, srovnatelné s okolnostmi, za kterých dochází k vysílání signálů přijímaných veřejností. Autorský zákon pod vlivem komunitárního práva vymezuje také pojem družicové vysílání. Podle komunitárního práva je totiž s družicovým vysíláním spojen zvláštní režim pro posuzování důsledků přeshraničního vysílání děl. Uplatňuje se tady tzv.

47

emisní teorie. Družicovým vysíláním je uvádění signálu rozhlasového nebo televizního vysílání na nepřerušovaný sdělovací řetězec, který směřuje k družici a odtud zpět k Zemi. Pokud některá z těchto fází chybí, nemůže se jednat o družicové vysílání, může se však jednat o jiný druh sdělování díla veřejnosti. Vysílatelem družicového vysílání je pak fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost uvádí signál na nepřerušovaný sdělovací řetězec, který směřuje k družici a zpět k Zemi, a která odpovídá členům veřejnosti za obsah tohoto signálu. Rozhlasovým a televizním vysíláním je také kódované vysílání, pokud byly vysílatelem nebo s jeho souhlasem poskytnuty prostředky k odkódování. Těmito prostředky mohou být třeba kód, klíč, technické zařízení a podobně. I kódované vysílání musí mít veřejnou povahu.65 Jestliže nejsou prostředky k odkódování poskytnuty veřejnosti, nejedná se o vysílání, ale ani o užití v autorskoprávním smyslu slova.66 Rozlišuje se vysílání, respektive původní vysílání, které je obsahem práva na rozhlasové a televizní vysálání díla a přenos vysílání, neboli další vysílání, to je zpravidla obsahem práva na přenos rozhlasového a televizního vysílání. Součástí rozhlasového a televizního vysílání jsou fáze telekomunikačního procesu, při kterém se zpřístupňuje dílo přenosem vysílání, pokud je tento přenos současný, úplný, nezměněný a uskutečňovaný týmž vysílatelem. Jestliže přenos nemá tyto znaky, jedná se zpravidla o jiný způsob sdělování díla veřejnosti, zejména o jiné původní rozhlasové nebo televizní vysílání nebo o sdělování díla veřejnosti na vyžádání. Pokud je přenos současný, úplný a nezměněný, ale je uskutečňován někým jiným než původní vysílání, tak se zpravidla jedná o výkon práva na přenos rozhlasového a televizního vysílání, k čemuž je třeba zvláštní souhlas nezávislý na souhlasu, který byl poskytnut vysílateli k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání. Po římské revizi z roku 1928 Bernská úmluva stanovila, že autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k vysílání svých děl rozhlasem nebo televizí. Jednalo se však jen o bezdrátové vysílání. Bruselským zněním bylo v roce 1948 doplněno, že se toto právo vztahuje i na veřejné sdělování děl jakýmikoli jinými prostředky sloužícími k bezdrátovému šíření znaků, zvuků nebo obrazů. Vnitřnímu

65

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 66

48

zákonodárství zemí Unie pro ochranu práv autorů k jejich literárním a uměleckým dílům je však vyhrazeno, aby stanovilo podmínky výkonu práv. Podle komunitárního práva musí členské státy přiznat autorům výlučné právo na jakékoli sdělování díla veřejnosti. Toto právo v sobě zahrnuje i vysílání díla rozhlasem nebo televizí. Pokud jde o družicové vysílání, je tato povinnost stanovena výslovně také ve směrnici 93/83/EHS. V této směrnici je také členským státům poskytnuta možnost zavést režim rozšířené kolektivní správy pro oblast družicového vysílání a je tady rovněž komplexně upravena otázka přeshraničních autorskoprávních důsledků satelitního vysílání na území členských států Evropských společenství.67

2.2.4 Přenos rozhlasového nebo televizního vysílání Dalším způsobem sdělování díla veřejnosti je přenos rozhlasového nebo televizního vysílání. Je to zvláštní způsob užití díla, tzv. další vysílání nebo také přenesené vysílání. Sdělovatel k němu zásadně musí mít samostatný souhlas. Pouze v případě výkladových problémů týkajících se rozsahu nabyté licence se uplatní zásada funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu. Přenos rozhlasového nebo televizního vysílání lze charakterizovat jako zpřístupňování díla přenosem vysílání, za předpokladu, že je tento přenos oproti původnímu vysílání současný, úplný, nezměněný a je uskutečňován někým jiným než původním vysílatelem. V případě, že přenos nevykazuje tyto znaky, to znamená, že je třeba vysílání zkráceno nebo je změněno zařazením reklam do přenosu, které v původním vysílání nejsou, tak se zpravidla jedná o jiný způsob sdělování díla veřejnosti, zejména o jiné původní rozhlasové nebo televizní vysílání nebo o sdělování díla veřejnosti na vyžádání. Pokud současný, úplný a nezměněný přenos uskutečňuje původní vysílatel, tak se jedná o součást původního vysílání. Může se jednat o kabelový přenos nebo o jiný způsob přenosu. Přenositelem vysílání je ten, kdo na svou odpovědnost přenáší původní rozhlasové nebo televizní vysílání a zpravidla odpovídá příjemcům za přenos rozhlasového nebo televizního vysílání a jeho kvalitu. Musí to být někdo jiný než původní vysílatel. Obvykle je to ten, kdo odpovídá za následné odeslání původního rozhlasového, 67

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

49

televizního či obdobného signálu do sítě elektronické komunikace. Dotyčný musí mít licenční smlouvou uzavřenou s autorem udělené oprávnění k přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání. Tato osoba zásadně není majitelem výlučného netvůrčího majetkového práva rozhlasového a televizního vysílatele, protože tady nejde o původní vysílání. Tato osoba je obvykle provozovatelem převzatého rozhlasového nebo televizního vysílání ve smyslu zákona o provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Provozování převzatého rozhlasového nebo televizního vysílání pro osoby, jež jsou usazené v České republice, je možné jedině na základě registrace. O přenos rozhlasového nebo televizního vysílání se jedná i tehdy, kdy přenositel uskutečňuje přenos na vlastní odpovědnost, i když z podnětu původního vysílatele nebo na jeho objednávku. Z pohledu autorského práva nezáleží na tom, jestli je přenos rozhlasového nebo televizního vysílání výdělečný či nikoliv. Přenos však musí mít veřejnou povahu. Musí to být přenos, který se uskutečňuje za účelem dosažení přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu nebo jiný přenos, který z pohledu vysílatele směřuje vůči individuálně neurčenému okruh osob. Jak jsem již uvedl, přenositel vysílání musí mít oprávnění k přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání. To se nabývá licenční smlouvou, která se uzavírá s majitelem autorského práva nebo s kolektivním správcem, který ho zastupuje. Musí být uzavřena také licenční smlouva pro užití předmětů ochrany práv souvisejících s autorským právem, protože tady dochází k souběhu více práv duševního vlastnictví. V právu výkonných umělců a výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů se uplatňuje úplatná zákonná licence pro užití uměleckého výkonu zaznamenaného na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům a k těmto zvukovým záznamům. Je možné, aby byla licence k přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání omezena jen na kabelový přenos, neboť je to forma užití díla, která je technicky a hospodářsky odlišitelná. Kabelovým přenosem je podle autorského zákona přenos, který se uskutečňuje po kabelu nebo mikrovlnným systémem. I tady se musí jednat o přenos původního vysílání v současné, úplné a nezměněné formě někým jiným než původním vysílatelem. Kabelový přenos je pod vlivem komunitárního práva vymezen jako zvláštní druh přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání proto, že je tady zvláštní licenční režim. Uplatňuje se tady povinná kolektivní správa. Kolektivní správce tady

50

vykonává autorská práva i tehdy, kdy autor jím není smluvně zastupován. Takový autor má vůči kolektivnímu správci stejná práva a povinnosti jako autor, který je jím smluvně zastupován. Musí se ale u něho za tímto účelem přihlásit k evidenci, jinak k němu kolektivní správce nemusí přihlížet při rozdělování a vyplácení odměn. Komunitární právo výslovně stanovuje, že nezastupovaný autor se může domáhat práv vůči kolektivnímu správci do 3 let od uskutečnění kabelového přenosu. V českém právu to nepřímo vyplývá z obecné promlčecí doby, která je tříletá. Ten, komu vzniklo veřejnoprávní oprávnění ke kabelovému přenosu, o tom musí do 15ti dnů vyrozumět kolektivního správce. Toto oprávnění vzniká registrací k provozování převzatého vysílání ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. U kabelového přenosu členské státy nemusí stanovit zvláštní pravidla pro posuzování autorskoprávních důsledků přeshraničního přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání, komunitární právo jim to neukládá, tak jako to činí v případě družicového vysílání. Členské státy zde tedy nemusí vycházet z emisní teorie. Naopak komunitární právo předpokládá uplatnění komunikační teorie spočívající v tom, že za výkon práva na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání se podle českého autorského zákona považuje takový přenos, na jehož základě dochází k zpřístupňování díla členům veřejnosti na území České republiky. Bruselskou revizí bylo v roce 1948 do Bernské úmluvy vloženo ustanovení o tom, že autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem nebo televizí, jestliže toto sdělování uskutečňuje jiná než původní organizace. Tím bylo autorům poprvé na mezinárodní úrovni zaručeno právo na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání. Podle mezinárodního autorského práva je právo na kabelový přenos výslovně součástí výlučného autorského práva na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, pokud jej provozuje někdo jiný než původní vysílatel. Nespojuje s ním žádné zvláštní právní následky. Komunitární právo ukládá členským státům, aby přiznaly autorům právo na jakékoli sdělování díla veřejnosti. Toto právo zjevně zahrnuje i přenos rozhlasového nebo televizního vysílání. Zvláštně je komunitárním právem, konkrétně směrnicí 93/83/EHS, upraveno právo na kabelový přenos. Také toto právo je považováno za

51

součást práva na jakékoli sdělování díla veřejnosti. Pro výkon tohoto práva směrnice stanovuje režim povinné kolektivní správy.68

2.2.5 Provozování rozhlasového či televizního vysílání Dalším způsobem sdělování díla veřejnosti a tedy i užitím díla je provozování rozhlasového či televizního vysílání. Dle autorského zákona se jedná o zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem nebo televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Je to zejména pouštění děl, která se vysílají rozhlasem nebo televizí v rozhlasovém nebo televizním přijímači v restauraci nebo v jiné provozovně, která je přístupná zákaznické veřejnosti. Právo na takové provozování patří mezi provozovací práva. Nehmotná materializace díla se tady přenáší z místa jejího vyslání, respektive z přijímače, do místa příjmu ve zvukových nebo světelných vlnách. Nepoužívá se tady zařízení, které umožňuje dálkový přenos, příjemci jsou přítomni v prostoru, v němž je přijímač. Absence zařízení umožňujícího dálkový přenos je znakem, který odlišuje provozování rozhlasového či televizního vysílání od přenosu takového vysílání. Příjem se nemusí uskutečnit. Stačí, když je členům veřejnosti umožněn, tedy když se třeba v restauraci umístí přijímač tak, aby si ho zákazníci mohli sami zapnout. Osobou, která uskutečňuje provozování vysílání, je ten, kdo na svou odpovědnost zpřístupňuje dílo a zpravidla odpovídá příjemcům za vyslání nehmotné materializace díla a její kvalitu. Takže uživatelem díla nejsou členové veřejnosti. Je jím provozovatel díla, například provozovatel restaurace. Obvykle je to někdo, kdo zajišťuje provoz přijímače. Nezáleží na tom, jestli přijímač zapne on nebo zákazník. Provozovatel má obvykle živnostenské nebo jiné podnikatelské oprávnění k činnosti, při níž dochází k provozování rozhlasového či televizního vysílání. Provozování rozhlasového nebo televizního vysílání musí mít veřejnou povahu. Musí se jednat o vysílání díla, jehož cílem je dosažení hospodářského nebo obchodního prospěchu, ať už přímého či nepřímého. Nebo se musí jednat o jiné sdělování, které z pohledu vysílatele směřuje k individuálně neurčenému okruhu osob. Nezáleží na tom, jestli je dílo sdělováno do veřejných míst nebo do soukromých prostorů. Jestliže 68

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

52

provozovatel umístil ve své provozovně přijímač, tak většinou tak učinil proto, aby předčil nebo dohnal konkurenci a dosáhl hospodářského prospěchu. Náklady na provoz přijímače pak zahrnuje do ceny svých služeb. Nezáleží na tom, jestli se do provozovny může vstupovat zdarma či za úplatu, jestli se provozování provádí na veřejném prostranství, jestli se rozhlasové nebo televizní vysílání provozuje jako hlavní činnost, jak je tomu třeba při některých veřejných kulturních produkcích nebo jestli se provozuje jako doplněk jiné hlavní činnosti, například jako kulisa v restauraci, ve veřejném dopravním prostředku, v obchodě a podobně. Pokud chce někdo provozovat rozhlasové nebo televizní vysílání, musí získat oprávnění k této činnosti uzavřením licenční smlouvy s majitelem autorského práva nebo s kolektivním správcem. Zpravidla musí uzavřít také licenční smlouvu pro užití předmětů ochrany práv souvisejících s autorským právem, protože tady dochází k souběhu práv duševního vlastnictví. Nejedná se zde o vysílání ani o jeho přenos, takže tady v právu výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů neplatí úplatná zákonná licence pro užití uměleckých výkonů zaznamenaných na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům a k užití těchto zvukových záznamů. Autoři jsou při provozování rozhlasového nebo televizního vysílání běžně zastupováni kolektivním správcem. Uplatňuje se tady rozšířená kolektivní správa, která umožňuje, aby v případě, kdy byla mezi vysílatelem a kolektivním správcem uzavřena hromadná smlouva k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání určitého druhu děl, se takto zpřístupňovala i díla autorů, kteří nejsou daným kolektivním správcem smluvně zastupováni. Tito autoři se považují za zastupované ze zákona. Na rozdíl od jiných způsobů užití děl nemohou vyloučit účinky takové hromadné smlouvy.69 Myslím, že je to dáno tím, že provozovatel tady nemůže ovlivnit to, která díla se budou vysílat v rozhlase či televizi. Takže i kdyby smluvně nezastupovaní autoři vyloučili účinky hromadné smlouvy, provozovatel by s programem vysílání stejně nic nenadělal. Autorský zákon stanoví, že za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která 69

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

53

v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 procent výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem.70 Tato novelizace autorského zákona je účinná od 19. května 2008. Pod pojem poskytování služeb spojených s ubytováním nelze podřazovat jiná přenechaní prostorů sloužících k bydlení do užívání jiným osobám, jako je třeba nájem či výpůjčka.

Předpokladem pro uplatnění tohoto

ustanovení je rovněž to, že přijímač musí být umístěn v prostoru, který je určen k soukromému užívání ubytovanými osobami. Takovým prostorem může být zejména hotelový či obdobný pokoj. Naopak takovým prostorem není společenská místnost, jídelna a podobně. Autorský zákon v předchozím znění stanovil, že takové zpřístupňování díla se podle ustanovení o tom, že sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, nepovažuje za provozování rozhlasového a televizního vysílání. Stanovil tedy výluku z rozsahu výlučného autorského práva na provozování rozhlasového či televizního vysílání. Tato úprava byla v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a které mají vzhledem k přímé aplikovatelnosti svých ustanovení aplikační přednost před autorským zákonem. Byla v rozporu především s čl. 10 Smlouvy světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském a čl. 13 Dohody TRIPS ve spojení s čl. 11bis. odst. 1 písm. (iii) Bernské úmluvy.71 Článek 10

Smlouvy světové organizace duševního

vlastnictví o právu autorském a článek 13 Dohody TRIPS zavazují členské země k tomu, aby při uplatňování Bernské úmluvy zúžily všechna omezení nebo výjimky z práv, která jsou v ní zakotvena, na jednotlivé zvláštní případy, které nejsou v rozporu s obvyklým užíváním díla a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu na oprávněných zájmech autora. Vztahuje se to i na právo užít dílo provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání, které je zakotveno v Bernské úmluvě. Daná výjimka nebyla řádně odůvodněná a účelově omezená, byla stanovena ve prospěch jedné skupiny provozovatelů služeb, kteří mohli užívat chráněné předměty, čímž byli zvýhodněni oproti jiným skupinám provozovatelů a mohli na takovém užívání profitovat na úkor majitelů autorských práv. Tato výjimka rovněž nebyla v souladu s doktrínou minor

70

Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 71 Stejný názor je vyjádřen také v komentáři od Jana Kříže a kolektivu (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005.

54

exemptions, jak byla formulována ve Zprávě skupiny odborníků Orgánu pro řešení sporů ze dne 15. 6. 2000 WT/DS160/R. Taková výjimka by se měla vztahovat jen na takové užití při poskytování služeb, které je v podstatě náhodné nebo nepodstatné a měla by se uplatnit jen v minimálním rozsahu. Tato úprava byla také v rozporu s komunitárním právem, konkrétně s Informační směrnicí, která ukládá členským státům, aby přiznaly autorům právo na sdělování díla veřejnosti, čítaje v to také právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání. V této směrnici jsou také taxativně vypočteny výjimky z tohoto práva. Předmětnou výjimku sem však zařadit nelze. Předkladatelé návrhu předmětné úpravy argumentovali tím, že provozování vysílaného díla v ubytovacích prostorech, jakožto prostorech soukromých, vůbec není veřejným sdělováním díla. V mezinárodním i komunitárním právu se zřetelně rozlišuje mezi sdělováním díla veřejnosti a sdělováním díla na veřejných místech, přičemž sdělování díla na veřejných místech je subkategorií sdělování díla veřejnosti. Ke sdělování díla veřejnosti může docházet i na neveřejných místech, respektive v soukromých prostorech. Sdělování díla veřejnosti je komunitárním institutem, ve všech členských státech se musí vykládat v souladu s účelem a cíli komunitárního práva. Členské státy mohou pouze stanovit, kde končí soukromí sdělovatele a kde začíná veřejná sféra. Ubytovací služby patří do veřejné sféry, protože se tady jedná o veřejnou službu.72 Sdělováním díla veřejnosti je i případ, kdy je ubytovaným hostům na pokoji umožněno, aby sledovali rozhlasové či televizní vysílání. To, že host sleduje vysílání sám ve svém dočasném soukromém prostoru, nehraji roli. Rozhodující je to, že provozovatel ubytovacího zařízení mu takovou možnost poskytuje. Vynětí tohoto typického druhotného užití s využitím ustanovení o tom, že sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, je obsolentní, povahově se jedná o zákonnou licenci, jež je v rozporu s Informační směrnicí a mezinárodními právními předpisy, zejména s Bernskou úmluvou a Smlouvou světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. K užití v hotelovém pokoji by se s ohledem na mezinárodní úpravu mělo vyžadovat svolení.73 72

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 73

55

Nenovelizováno zůstalo ustanovení autorského zákona o tom, že za provozování rozhlasového nebo televizního vysílání se podle ustanovení o tom, že sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Jedná se tady o výluku z rozsahu výlučného autorského práva na provozování rozhlasového či televizního vysílání. Tato výluka je podle mě odůvodněná už jen tím, že vnímání děl může pacientům zpříjemnit jejich pobyt ve zdravotnickém zařízení a urychlit tak jejich uzdravení. Jestliže tady vzniká újma na zájmech autora, tak je právě tímto ospravedlnitelná. Aby se mohla tato výluka uplatnit, tak se musí vysílání díla provozovat ve zdravotnickém zařízení. Zdravotnickým zařízením je zařízení, které poskytuje zdravotní péči v režimu zákona o péči o zdraví lidu a souvisejících předpisů. Tento zákon chápe jako zdravotní péči také lázeňskou péči, vyšetření, prohlídky a podobné výkony, které se provádí v osobním zájmu fyzických osob nebo v zájmu právnických osob a které nesledují léčebný účel. Do zdravotní péče podle tohoto zákona spadají také zaopatření v zařízeních ústavní péče, dětských domovech, kojeneckých ústavech a jeslích a podobně. K provozování díla musí docházet v úzké souvislosti s výkonem zdravotní péče. Jestliže dochází k provozování díla například v čekárně, společenské místnosti, v lázeňském zařízení a podobně, tak nejsou splněny podmínky k tomu, aby se mohla uplatnit tato výluka.74 Vladislav Jirka a Lenka Balková píší ve svém článku nazvaném K aktuálním sporům mezi kolektivními správci a provozovateli zdravotnických zařízení(lázeňských léčeben) z pohledu platné právní úpravy, že podle některých názorů by pod předmětnou výjimku mělo spadat jen provozování předmětu ochrany prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů , k němuž dochází přímo při samotných výkonech zdravotní péče, tedy například při vyšetřeních, operacích, lůžkové péči v nemocnicích, nemělo by však pod ni spadat provozování předmětu ochrany, k němuž dochází například v čekárnách, společenských místnostech, jídelnách a podobně. Podle názoru uvedených autorů se předmětná výjimka nevztahuje jen na zařízení, která se nachází v místnostech, kde se poskytuje pacientům přímo zdravotní péče. Měla by se podle nich vztahovat i na zařízení, která jsou umístěna v místnostech, kde se léčení pacienti zdržují, kde jsou 74

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

56

ubytovaní, případně na zařízení, která jsou v místnostech, kde čekají na poskytnutí zdravotní péče, tedy na zdravotnická zařízení jako celek, protože pacienti navštěvující tato zdravotnická zařízení je navštěvují právě za účelem přijímání zdravotní péče. Argumentují rovněž tím, že zpřístupňování předmětů ochrany pacientům v jiných místnostech zdravotnického zařízení, než ve kterých je poskytována vlastní zdravotní péče, není v rozporu s běžným užitím předmětů ochrany a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora, takže jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimek a omezení autorského práva stanovené autorským zákonem. Zdůrazňují, že pacienti se dostavují do zdravotnických zařízení za účelem přijímání zdravotní péče, ne za jiným účelem, a pokud se jim tady zpřístupňují předměty ochrany prostřednictvím provozování rozhlasového či televizního vysílání v čekárnách či jiných místnostech, lze toto provozování podřadit pod pojem zpřístupňování díla při poskytování zdravotní péče, který by se měl spíše

vykládat ve smyslu zpřístupnění předmětu ochrany

v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.75 I já se přikláním k názoru, že by se výjimka měla vztahovat na zdravotnická zařízení jako celky. Pacienti sem skutečně chodí proto, aby zde přijímali zdravotní péči a i když jsou jim díla provozována v místnosti, kde se tato péče přímo nevykonává, je dána souvislost s jejím poskytováním. Není to v rozporu s běžným způsobem užití díla a nejsou tím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. V mezinárodním právu bylo autorské právo na provozování rozhlasového nebo televizního vysílání poprvé zakotveno při bruselské revizi Bernské úmluvy v roce 1948, když do ní bylo vloženo ustanovení o tom, že autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k veřejnému sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí tlampačem nebo jakýmkoli jiným obdobným zařízením sloužícím k přenosu znaků, zvuků nebo obrazů. Právo na veřejné provozování díla je zakotveno také ve Všeobecné úmluvě o právu autorském. Komunitární právo přiznává autorům právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání jako součást výlučného autorského práva na jakékoli sdělování díla veřejnosti, jež členské státy musí přiznat autorům.76

75

Vladislav Jirka, Lenka Balková, K aktuálním sporům mezi kolektivními správci a provozovateli zdravotnických zařízení(lázeňských léčeben) z pohledu platné právní úpravy, http://www.epravo.cz/top/clanky. 76 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

57

2.3 Užití pro osobní potřebu Autorský zákon stanoví, že za užití díla se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého či nepřímého obchodního nebo hospodářského prospěchu, nestanoví-li autorský zákon jinak. Užitím pro osobní potřebu fyzické osoby je soukromé užití, užití ve společenství rodiny či osob blízkých. Fyzická osoba si

může pro svou osobní potřebu zhotovit záznam, rozmnoženinu nebo

napodobeninu díla. Může si třeba stáhnout z internetu písničku nebo film, může si vypálit originální CD nebo DVD, musí to však být pro její osobní potřebu, nesmí to být pro třetí osoby. Nevyžaduje se k tomu souhlas autora ani zaplacení odměny. Fyzická osoba rovněž může užít autorské dílo při předvádění zboží v obchodě. Jestliže si někdo chce v obchodě koupit CD přehrávač a ten se mu předvede pomocí nějaké rozmnoženiny díla, jedná se o volné užití díla. Ani zde se nevyžaduje souhlas autora a zaplacení odměny. O zásah do autorského práva se nejedná ani tehdy, pokud někdo užije dílo v souvislosti s opravou přístroje zákazníkovi v rozsahu, který je nezbytný. Užitím však je užití počítačového programu či elektronické databáze, byť jde o užití pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby. Ale podle jiného ustanovení autorského zákona je možné počítačové programy rozmnožovat, překládat, zpracovávat, upravovat a zhotovit si jejich záložní rozmnoženinu, pokud je to potřebné pro jejich užívání a není dohodnuto jinak. Je to speciální zákonná licence pro počítačové programy. Užitím je také zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla stavbou, byť je tak činěno pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby a pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu, i když je to pro osobní potřebu fyzické osoby. Autorský zákon dále stanoví, že do autorského práva nezasahuje fyzická osoba, která pro svou osobní potřebu, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která pro svou vlastní vnitřní potřebu, ten, kdo na objednávku pro osobní potřebu fyzické osoby nebo vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby zhotoví tiskovou rozmnoženinu díla na papír nebo podobný podklad fotografickou

58

technikou nebo jiným postupem s podobnými účinky, s výjimkou případu, kdy jde o vydaný notový záznam díla hudebního či hudebně dramatického, a případně řádně a včas platí dodatkovou odměnu. Užitím pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby může být třeba užití při podnikovém večírku nebo na pracovišti. O zásah do autorského práva se dále nejedná v případě bezúplatných zákonných licencí. Tyto licence jsou v autorském zákoně taxativně vypočteny. Jedná se například o citaci, užití díla umístěného na veřejném prostranství, úřední a zpravodajskou licenci, užití v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy, v rámci školních představení a užití díla školního a podobně. Nevyžaduje se zde souhlas autora ani zaplacení odměny.77

77

Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006.

59

3. Jiná majetková práva

3.1 Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého Právo dílo užít a právo nechat dílo užít nejsou jedinými majetkovými autorskými právy. Mezi jiná majetková autorská práva patří právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého. Toto právo se zrodilo ve Francii ve dvacátých letech 20. století.78 Podle autorského zákona platí, že je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván za kupní cenu, která činí 1 500 EUR a více, a jestliže se takového prodeje jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník nebo jiná osoba, která soustavně obchoduje s uměleckými díly, má autor v souvislosti s každým opětným prodejem díla právo na odměnu stanovenou v příloze k tomuto zákonu. Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého je absolutním právem, působí proti všem. Pokud dojde k následnému prodeji originálu uměleckého díla, tak se toto právo zrelativizuje. K následnému prodeji dochází zejména na základě kupní smlouvy, případně jiné smlouvy, jako je třeba smlouva o koupi najaté věci nebo nepojmenovaná či smíšená smlouva. Může k němu dojít také na základě nabytí originálu díla vydražením mimo exekuci nebo na základě výkonu rozhodnutí prodejem věci. Odměna, která se zde poskytuje je náhradní nebo také dodatkovou odměnou. Autorská odměna za užití díla není touto odměnou dotčena. Droit de suite vzniká pouze v případě opětovného prodeje originálu díla uměleckého, nikoli díla vědeckého. Nevztahuje se na rozmnoženiny, vztahuje se jen a pouze na originál uměleckého díla. Zakotvení tohoto práva má utlumit spekulativní vyšší zisky překupníků originálů uměleckých děl a zajistit autorovi podíl na hospodářském úspěchu originálu jeho díla. Musí se jednat až o opětovný prodej. Když autor poprvé někomu prodá originál díla, nevznikne mu právo na odměnu. Toto právo vzniká až v případě prodeje originálu druhému a každému dalšímu nabyvateli, tedy osobám, které už nejsou k autorovi v žádném právním vztahu. K opětovnému prodeji musí dojít na území České republiky, 78

Ve francouzštině se toto právo označuje jako droit de suite.

60

vyplývá to z teritoriality autorského práva. Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého je výjimkou z vyčerpání práva na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla. Přestože už bylo právo autora užít dílo vyčerpáno, náleží mu nárok na odměnu. Jestliže se originál díla prodá na základě smlouvy o prodeji podniku, tedy jako součást podniku, právo autora na odměnu nevznikne, protože předmětem koupě je tady podnik a zpravidla se také nedá určit cena originálu díla, který je součástí podniku. Upřednostňuje se tady nakládání s podnikem před zájmem autora na autorské odměně. Vyplývá to ze zásady ochrany podniku. Smlouvy o prodeji jiné věci hromadné, která obsahuje originál uměleckého díla, při jehož opětovném převodu vzniká autorovi právo na odměnu, mohou být podle konkrétních okolností absolutně neplatné pro rozpor se zákonem nebo pro obcházení zákona. Takový případ může nastat, jestliže na základě těchto smluv nelze stanovit výši kupní ceny originálu uměleckého díla. Právo autora na odměnu nevznikne například při darování originálu uměleckého díla, při směně či při jakémkoliv jiném převodu vlastnického práva, než je opětovný prodej. Podle autorského zákona bezúplatnost prvního převodu originálu díla nemá vliv na vznik autorského práva na odměnu při jeho opětovném prodeji. Tedy pro vznik nároku na odměnu se

nevyžaduje, aby k prvnímu převodu originálu díla došlo

prodejem. V této souvislosti by bylo vhodnější místo pojmu opětovný prodej užívat pojem následný prodej. Není zcela zřejmé, zda komunitární právo vyžaduje či nevyžaduje, aby

první převod originálu uměleckého díla byl úplatný. Jednotlivá

jazykové znění směrnice o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla se tady liší. Definitivní výklad zde může podat Evropský soudní dvůr.79 V komentáři k autorskému zákonu od Jana Kříže a kolektivu se píše, že z článku 14ter odst. 1 Bernské úmluvy vyplývá, že se právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého vztahuje na jakýkoli převod, tedy i bezúplatný převod, jako je třeba darování, byť z názvu ustanovení a názvu směrnice, by bylo možné dovodit, že se vztahuje jen na převod do vlastnictví jiné osoby prodejem.80 Tento názor je odlišný od názoru vyjádřeného v komentáři k autorskému zákonu od Iva Telce a Pavla Tůmy. 79

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Tento názor je vyjádřen v komentáři k autorskému zákonu od Jana Kříže a kolektivu (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 80

61

Podle mě právo na odměnu vzniká pouze v případě opětného prodeje, nikoliv v případě jiného převodu, jako jsou třeba výše uvedené darování a směna. Mám za to, že to lze dovodit jazykovým výkladem slova prodej. Pokud by se zde slovem prodej rozuměl i jiný převod, byl by to rozšiřující výklad, který je přípustný jen ve výjimečných případech, kdy i pomocí jiných výkladových metod lze dospět k danému závěru. Kdyby normotvůrce zamýšlel, aby právo na odměnu vznikalo i v případě jiných převodů než je prodej, napsal by do textu předpisu slovo převod, nikoliv slovo prodej. Komentář od Jana Kříže a kolektivu byl napsán v době, kdy v ustanovení o právu na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého ještě nebyla stanovena minimální výše kupní ceny. Stanovení této minimální kupní ceny jako podmínky pro vznik práva na odměnu podle mého názoru vyjasnilo předmětnou spornou otázku. Lze k tomu dospět i pomocí argumentu a maiori ad minus, protože jestliže právo na odměnu nevzniká v případě prodeje originálu díla za kupní cenu nižší než 1500 EUR, tak tím spíš nevzniká při darování, respektive při bezúplatném převodu. Droit de suite má autorovi zajistit, aby se podílel na hospodářském úspěchu jeho díla, v případě darování originálu díla, však převodci nevzniká hospodářský prospěch, nedá se tedy hovořit o hospodářském úspěchu díla. Jsem si vědom, že absencí hospodářského úspěchu nelze argumentovat v případě směny. Pomocí systematického výkladu lze zjistit, že odměna se vypočítává z kupní ceny. V příloze autorského zákona není stanoveno, jak by se vypočítávala v případě darování či směny, při kterých se kupní cena neplatí. Aby mohla autorovi vzniknout odměna, tak se prodeje musí účastnit obchodník s originály uměleckých děl, buď jako kupující, nebo jako prodávající anebo jako zprostředkovatel. Stačí, když se prodeje účastní zástupce obchodníka, který jedná jeho jménem a na jeho účet. Obchodník vystupuje jako prodávající či kupující také tehdy, pokud je nepřímým zástupcem a jedná tedy svým jménem, byť na účet zastoupeného. Takto jedná obstaratel prodeje či koupi věci nebo komisionář. Jako zprostředkovatel obchodník vystupuje tehdy, když je subjektem právního vztahu zprostředkování nebo když je obchodním zástupcem nebo obchodníkem v postavení přímého zástupce, tedy obstaratele nebo mandatáře, jestliže činí faktické úkony, které směřují k tomu, aby došlo k prodeji. Podle komunitárního práva je obchodníkem profesionál na trhu s uměleckými díly. Podle autorského zákona je obchodníkem fyzická nebo právnická osoba, která jedná na trhu s uměleckými díly soustavně. Vhodnější by byl termín v rámci předmětné

62

podnikatelské činnosti. Podle směrnice 2001/84/ES se právo na odměnu nevztahuje na opětné prodeje, které činí soukromé osoby vůči muzeím, která nesledují dosažení zisku. Je tedy třeba, aby obchodník vykonával podnikatelskou činnost ve smyslu obchodního zákoníku. Zpravidla se bude jednat o živnost. Může to být například vázaná živnost nákupu a prodeje kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty. Kupní cena originálu díla musí být vyšší než částka, která je uvedena v zákoně. U nás je to v současnosti 1 500 EUR. Autor vykonává své právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého prostřednictvím kolektivního správce, tím je v současnosti GESTOR – ochranný svaz autorský. Uplatňuje se tady povinná kolektivní správa. Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě stanovené občanským zákoníkem, tedy ve lhůtě tříleté. Promlčecí doba běží ode dne, kdy mohlo být toto právo vykonáno poprvé, tedy ode dne, který následuje po uplynutí minimální zákonné třicetidenní lhůty, v níž je splatná odměna. Odměnu musí zaplatit prodávající a také obchodník, který se účastní prodeje. Musí ji zaplatit společně a nerozdílně, což posiluje postavení kolektivního správce, který může požadovat zaplacení celé odměny po kterémkoliv z nich. Pokud jeden z nich zaplatil odměnu, tak zanikla i povinnost druhého dlužníka. Ten, kdo zaplatil, může vůči druhému dlužníkovi, případně dlužníkům, uplatnit předběžný a rozvrhový regres. Obchodník musí zaplatit odměnu vždy, když se účastní prodeje, nezáleží na tom, jestli je prodávajícím, kupujícím nebo zprostředkovatelem. Jestliže obchodníci vystupují na více stranách, musí zaplatit odměnu všichni. Podle autorského zákona je originálem díla uměleckého výtvarné dílo, zejména obraz, kresba, malba, koláž, socha, rytina, litografie či jiná grafika, fotografie, tapiserie, keramika, sklo a autorský šperk, a to za předpokladu, že jsou zhotoveny v omezeném počtu samotným umělcem nebo jde o rozmnoženiny, které se považují za originál uměleckého díla. Tato definice nevychází z rozlišení díla jako nehmotného statku a hmotného nosiče, prostřednictvím něhož je dílo vyjádřeno. Nerespektuje rovněž třídění uměleckých děl vyjádřené v autorském zákoně. Originálem uměleckého díla je hmotný nosič, tedy věc, na které je dílo zachyceno, nikoliv dílo samotné. Tento hmotný nosič je předmětem koupě. Uvedené vymezení originálu díla je výsledkem transpozice směrnice

63

2001/84/ES, podle níž je význam pojmu výtvarné dílo širší než podle ustanovení autorského zákona, v němž jsou roztříděny druhy uměleckých děl. Originálem tedy může být nejen nosič výtvarného díla ve smyslu tohoto třídění, kterým je třeba obraz, kresba, malba či socha, ale také nosič jiných uměleckých děl, zejména fotografických děl a děl vyjádřených postupem podobným fotografii a také děl užitého umění jako je třeba keramika, sklo či autorský šperk. Originálem může být nosič uměleckého díla, který je originálem díla, tedy který byl zhotoven autorem jako výsledek jeho tvůrčí duševní činnosti, ale také rozmnoženina díla, která se považuje za originál. Počet takových rozmnoženin je omezený, jedná se o rozmnoženiny, které byly zhotoveny autorem nebo pod jeho vedením a které jím byly očíslovány, podepsány nebo jinak prohlášeny za pravé. Autorský zákon stanoví, že právo na odměnu se nevztahuje na architektonická díla vyjádřená stavbou, díla užitého umění, pokud nesplňují znaky originálu uměleckého díla, a rukopisy skladatelů a spisovatelů. Autorský zákon stanoví výluku z práva na odměnu. Právo na odměnu se nevtahuje na první opětný prodej, pokud prodávající získal originál uměleckého díla přímo od autora méně než tři roky před takovým opětným prodejem a kupní cena originálu díla při opětném prodeji nepřesahuje 10 000 EUR. Výše odměny se vypočítává jako určité procento z kupní ceny. Dle autorského zákona a v souladu s komunitárním právem se kupní cenou rozumí cena bez daně z přidané hodnoty. Členské státy zásadně nesmí stanovit výši odměny jinak, než jak je stanovena ve směrnici 2001/84/ES. Od výše odměny stanovené v příloze k autorskému zákonu se nelze odchýlit ani dohodou mezi kolektivním správcem a povinnou osobou, respektive povinnými osobami. Odměna činí 4 % z části kupní ceny do 50 000 EUR, 3 % z části kupní ceny nad 50 000 EUR do 200 000 EUR, 1 % z části kupní ceny nad 200 000 EUR do 350 000 EUR, 0,5 % z části kupní ceny nad 350 000 EUR do 500 000 EUR, 0,25 % z části kupní ceny nad 500 000 EUR. Celková částka odměny nesmí být vyšší než 12 500 EUR. Na rozdíl od předchozí zákonné úpravy ta současná nevyžaduje, aby byl získán neodůvodněný majetkový prospěch. Důvodnost či nedůvodnost majetkového prospěchu dnes při určení výše odměny nehraje roli. Autorský zákon stanovuje informační povinnost obchodníka. Autor a kolektivní správce mají právo na jakoukoli informaci od obchodníka, která je nezbytná pro

64

zajištění platby odměny a to 3 roky od uskutečnění prodeje. Obchodník, který se účastní prodeje, musí prodej oznámit příslušnému kolektivnímu správci nejpozději do konce ledna kalendářního roku, který následuje po roce, ve kterém se prodej uskutečnil. Obchodník musí v tom oznámení specifikovat prodaný originál, zejména musí určit dílo a jeho autora, případně jiného majitele autorského práva a musí v něm uvést skutečnou prodejní cenu. Jestliže obchodník porušil tuto svoji informační povinnost, mohl se dopustit přestupku nebo jiného správního deliktu. Autorský zákon stanoví, že odměna je splatná na základě vyúčtování kolektivního správce ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dnů, nedohodnou-li se kolektivní správce a obchodník jinak. Vyúčtování odměny může být předloženo nejen obchodníkovi, ale také prodávajícímu, protože jsou solidárními dlužníky a autorský zákon nestanoví jinak. Jinak mohou splatnost dohodou určit také kolektivní správce a prodávající, přestože to zákon výslovně neuvádí. V mezinárodním autorském právu je právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého upraveno v Bernské úmluvě a to od její bruselské revize z roku 1948. Tady se droit de suite výslovně vztahuje také na původní rukopisy spisovatelů a skladatelů, což je rozdíl oproti komunitárnímu právu. Droit de suite je výjimkou z režimu národního zacházení pro členy Bernské unie. Příslušníci států Bernské unie mají nárok na odměnu jedině na základě materiální reciprocity, tedy jedině tehdy, pokud ochranu poskytuje také stát původu díla a jen v tomtéž rozsahu. Členské státy tedy nemusí zaručit příslušníkům smluvních států toto právo v plném rozsahu, jak je stanoveno v Bernské úmluvě, ale jen v takovém rozsahu, v jakém ho stanoví právní řád státu původu díla. V komunitárním právu je droit de suite upraveno ve směrnici 2001/84/ES o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla, která vyžadovala, aby v členských státech byla provedena podrobná harmonizace, aby nedocházelo k přesunu obchodníků s uměleckými díly do členských států, ve kterých se toto právo neuplatňovalo a aby byly odstraněny překážky hospodářské soutěže na trhu s originály uměleckých děl, které byly důsledkem rozdílných úprav v členských státech. Do českého autorského zákona byla tato směrnice transponována novelou z roku 2006.

65

Vůči příslušníkům jiných členských států nelze uplatňovat materiální reciprocitu. Reciproční zacházení se uplatňuje ve vztahu k příslušníkům třetích států.81

3.2 Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu Dalším jiným majetkovým autorským právem je právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu. Je to absolutní právo působící proti všem, tedy výlučné právo. Při vzniku určitých právních skutečností uvedených v autorském zákoně se relativizuje. Těmito právními skutečnostmi jsou první prodej zboží vyrobeného v České republice, příjem zboží na území České republiky, dovoz zboží do České republiky. Mluví se tady o náhradní odměně nebo také o dodatkové odměně, protože autorská odměna za užití díla není takovou odměnou dotčena. Tato odměna má nahradit potencionálně hospodářsky snížený zisk, respektive potencionálně sníženou výnosnost majetkových práv. Je to paušálně stanovená náhrada. V autorském zákoně se říká, že u zveřejněných děl, která lze rozmnožovat pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby či podnikající fyzické osoby pomocí přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin na papír nebo na podobný podklad, anebo pro osobní potřebu fyzické osoby na podkladě zvukového, zvukově obrazového nebo jiného záznamu či rozhlasového nebo televizního vysílání jejich přenesením pomocí přístroje na nenahrané nosiče záznamu, má autor právo na odměnu v souvislosti s takovým rozmnožováním

díla. Na podkladě tiskového nebo

jiného grafického vyjádření pomocí přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin na papír nebo podobný podklad se mohou rozmnožovat zejména díla, která jsou vyjádřena písmem, notami, náčrtem, kresbou, fotografií. Mohou to být díla slovesná, odborná, výtvarná, hudební s textem či bez textu, fotografická a podobně. Na podkladě zvukového, zvukově obrazového nebo jiného záznamu jako je třeba CD disk či videokazeta nebo na podkladě rozhlasového nebo televizního vysílání se mohou rozmnožovat díla, která se dají přenést na nenahrané nosiče záznamu díla. Mohou to být zejména hudební díla s textem či bez textu, dramatická či hudebně dramatická díla, audiovizuální díla, literární díla. 81

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

66

Právo na dodatkovou odměnu vznikne pouze v případě, že se jedná o rozmnožování pro osobní potřebu fyzické osoby nebo pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby či podnikající fyzické osoby, tedy v případě, že se jedná o takové rozmnožování, které spadá pod bezesmluvní užití díla. Jiné rozmnožování díla je výkonem výlučného autorského práva užít dílo a je podmíněno souhlasem autora. Právo na dodatkovou odměnu se nevztahuje na díla, která nemohou být rozmnožována na příslušném podkladu a díla, která nemohou být volně rozmnožována pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby či podnikající fyzické osoby, jako jsou zejména

počítačové programy a elektronické

databáze. Vždy se musí jednat o dílo, které bylo zveřejněno. Uplatňuje se tady povinná kolektivní správa. Autor se může domáhat odměny jedině prostřednictvím kolektivního správce. Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu se promlčuje v obecné tříleté lhůtě, která běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tedy ode dne, který následuje po dni vzniku pohledávky na zaplacení odměny. Autorský zákon totiž neobsahuje zvláštní úpravu splatnosti autorské odměny. Odměnu musí platit výrobci, dovozci, příjemci, případně dopravci či zasílatelé přístrojů k pořizování tiskových rozmnoženin děl, přístrojů k pořizování rozmnoženin zvukových nebo zvukově obrazových záznamů děl nebo nenahraných nosičů zvukových nebo zvukově obrazových záznamů děl a poskytovatelé tiskových rozmnožovacích služeb za úplatu. Kdo je výrobcem, dovozcem a příjemcem vymezují celní předpisy. Kdo je dopravcem a zasílatelem vymezuje obchodní zákoník. Výrobcem je tady zásadně ten, kdo k obchodním účelům vyrábí zboží na území České republiky. Z českého pohledu jím není někdo, kdy vyrábí zboží v cizině, i když ho vyrábí v členském státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru a z pohledu komunitárního celního práva se jedná o zboží Společenství. Dovozcem je ten, kdo žádá o to, aby bylo zboží, které není zbožím Společenství, propuštěno do příslušného celního režimu. Takovou osobou je zpravidla deklarant, který podává celní prohlášení. Dotyčný tak musí činit proto, aby tady mohl se zbožím, respektive s technickým zařízením obchodovat. Zbožím Společenství je zásadně zboží, které bylo vyrobeno nebo získáno na celním území Evropských Společenství nebo

67

dovezené zboží, které bylo propuštěno do volného oběhu. Dodatková odměna se musí zaplatit i tehdy, pokud dojde k opětovnému dovozu téhož zboží. V autorském zákoně totiž není stanoveno, že by prvním dovozem zboží bylo právo na odměnu vyčerpáno. Příjemcem je ten, komu je zásilka zboží adresována a komu se zboží dopravuje a je mu většinou i určeno. Zpravidla se jedná o konečného příjemce v zemi určení. Dodatková odměna se musí zaplatit také tehdy, pokud dojde k opětovnému přijetí téhož zboží, které bylo odesláno z jiného členského státu jednotného trhu. Autorský zákon totiž nestanoví, že by se při prvním přijetí zboží právo na autorskou odměnu vyčerpalo. Dopravcem je osoba, která fakticky přepravuje zásilku z určitého místa do určitého jiného místa. Zasílatelem je pak osoba, která pro příkazce obstarává přepravu věci z určitého místa do určitého jiného místa. Dopravce a zasílatel mají informační povinnost, musí sdělovat údaje, které jsou potřebné k tomu, aby mohla být určena totožnost dovozce, příjemce nebo výrobce zboží. Nesou zákonnou podpůrnou odpovědnost za zaplacení autorské odměny. Tato odpovědnost se uplatní v případě, že poruší svou informační povinnost. Provozovatelem rozmnožovacích služeb za úplatu je ten, kdo na svou odpovědnost nabízí a provozuje takové služby. Zejména se jedná o výkon živnosti provozováním kopírovacích služeb. Autorský zákon výslovně stanoví, že provozováním rozmnožovacích služeb je také provozování samoobslužné kopírovací služby. Pokud někdo provozuje rozmnožovací služby, které spočívají ve zhotovování jiných než tiskových rozmnoženin, zejména v rozmnožování zvukových či zvukově obrazových záznamů, tak nemusí platit dodatkovou odměnu, protože se nejedná o volné užití díla. K výkonu této činnosti musí mí souhlas majitelů autorských práv. Podle přílohy autorského zákona musí výrobci, dovozci, příjemci, případně dopravci či zasílatelé, platit dodatkovou odměnu jedině tehdy, pokud mají sídlo nebo trvalý pobyt, případně pobyt alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce, a to souvisle nebo v několika obdobích, na území České republiky. Musí tuto odměnu zaplatit dvakrát za rok kolektivnímu správci. Zbožím, na něž se vztahuje povinnost zaplatit dodatkovou odměnu, jsou podle autorského zákona přístroje k zhotovení tiskových rozmnoženin, přístroje k zhotovení rozmnoženin záznamů děl a nenahrané nosiče záznamů děl. Druhy těchto přístrojů a nosičů záznamů jsou vymezeny ve vyhlášce č.488/2006 Sb., kterou se stanoví typy

68

přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn. Autorský zákon stanoví, že odměna, kterou musí platit výrobce, dovozce nebo příjemce přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin, přísluší v závislosti na pravděpodobném počtu přístrojů určených k zhotovování tiskových rozmnoženin děl. Pro výpočet výše odměny z přístrojů určených k zhotovování tiskových rozmnoženin děl se pravděpodobný počet těchto přístrojů stanoví na 20 %. Odměna se stanoví z průměrné ceny přístroje bez daně z přidané hodnoty. Toto ustanovení je nesystematické, především proto, že se netýká poskytování služeb, ale obchodního nakládání se zbožím. Nijak neodráží faktické používání zboží a vede k věcně neodůvodněnému snížení výše dodatkové odměny. Zjevně vychází z toho, že některé přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin se používají i k něčemu jinému, než k zhotovování tiskových rozmnoženin děl pro osobní potřebu či vlastní vnitřní potřebu. Z tohoto ustanovení navíc není zřejmé, o jakou cenu přístroje se má jednat. Není zřejmé, jestli je to například výrobní cena, velkoobchodní cena, prodejní cena a podobně. Má to být průměrná cena, ale není stanoveno, z jaké množiny cen se má průměr počítat. Není zřejmé, jestli je to průměrná cena na trhu konkrétního přístroje, cena za kterou daný přístroj v průměru prodává konkrétní plátce odměny, průměrná cena srovnatelných přístrojů a podobně. Dále autorský zákon stanoví, že odměna, kterou musí zaplatit poskytovatel tiskových rozmnožovacích služeb, přísluší v závislosti na pravděpodobném počtu zhotovených tiskových rozmnoženin děl. Pro výpočet výše odměny ze zhotovených tiskových rozmnoženin děl se použijí pravidla stanovená v příloze k autorskému zákonu. Výše odměny tady závisí na počtu rozmnoženin děl, která jsou chráněna autorským zákonem a u kterých ještě neuplynula doba ochrany majetkových autorský práv. Po poskytovatelích rozmnožovacích služeb však nelze požadovat, aby sledovali každou rozmnoženinu a zjišťovali, jestli se jedná o autorské dílo a jestli ještě trvá doba ochrany. Proto se výše odměny stanoví podle pravděpodobného počtu zhotovených rozmnoženin chráněných děl.

V prostorách knihoven, muzeí, galerií, školských a

vzdělávacích zařízení činí odměna 70 % z celkového počtu tiskových rozmnoženin zhotovených poskytovatelem rozmnožovacích služeb za úplatu. V prostorách archívů, státních úřadů a úřadů územních samosprávných celků a v prostorách jiných

69

poskytovatelů rozmnožovacích služeb činí odměna 20 % z celkového počtu tiskových rozmnoženin zhotovených poskytovatelem rozmnožovacích služeb za úplatu. Kolektivní správce a povinná osoba se však mohou dohodnout jinak, zákon to totiž nezakazuje. Výše autorské odměny je 0,20 Kč za černobílou stránku a 0,40 Kč za barevnou stránku. Výše odměny, která se vybírá z přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin děl a nenahraných nosičů záznamů děl je stanovena v prováděcí vyhlášce Ministerstva kultury a může být tedy změněna podzákonným právním předpisem. Výše odměny, která se vybírá z přístrojů k zhotovování záznamů děl a poskytování reprografických služeb za úplatu, je stanovena v příloze autorského zákona a může být tedy změněna jedině právním předpisem, který má minimálně právní sílu zákona. Osoby, které jsou povinny platit odměnu, musí informovat kolektivního správce o skutečnostech, které jsou nezbytné pro výkon práva na tuto odměnu. Jsou to zásadně jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodné pro stanovení výše odměny. Tyto skutečnosti jsou v autorském zákoně demonstrativně vytčeny. Tato informační povinnost musí být plněna dvakrát za rok. Pokud byla porušena, může povinné osobě vzniknout odpovědnost za škodu, která tím byla způsobena. Autoři mohou také požadovat informace o dovozu rozmnožovacích zařízení a nenahraných nosičů záznamů po celních orgánech a orgánech, které vykonávají státní statistickou službu.82 Uskutečnění úvah o tom, že by se stanovila přímá povinnost těm, kteří pořizují rozmnoženiny pro osobní či vlastní vnitřní potřebu, je zatím nereálné z důvodu naprosté nekontrolovatelnosti takového opatření. Je však možné, že technický vývoj v budoucnu umožní přesnou identifikaci dalších rozmnoženin díla a jejich odlišení od rozmnoženin, které byly pořízeny na původním smluvním základě. Právo na dodatkovou odměnu je koncipováno nikoliv jako právo na odměnu za reálné pořízení rozmnoženiny, ale jako právo na odměnu za vytvoření nebo získání možnosti a podmínek pro pořizování takových rozmnoženin.83 Autorský zákon nestanoví zvláštně, kdy je odměna v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní či vlastní vnitřní potřebu splatná, takže se tady uplatní obecná občanskoprávní pravidla pro závazkové vztahy. V jeho příloze je pouze stanoveno, že 82

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 83

70

odměna se má odvádět kolektivnímu správci dvakrát za rok. Odměna je tedy splatná na druhý den po té, co kolektivní správce požádal povinnou osobu o její zaplacení, pokud se strany nedohodly jinak. Odměny v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu na podkladě zvukového, zvukově obrazového nebo jiného záznamu vybírá OSA, neboli ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním. Odměny v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu v podobě tiskové rozmnoženiny vybírá Dilia, neboli divadelní, literární, audiovizuální agentura. U výkonných umělců a výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů odměny vybírá INTEGRAM, neboli nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. V autorském zákoně jsou uvedeny případy nakládání s přístroji k zhotovování tiskových rozmnoženin děl, přístroji k zhotovování rozmnoženin záznamů děl a nenahranými nosiči záznamů děl, ve kterých nevzniká právo na dodatkovou odměnu. Je to vývoz těchto přístrojů nebo nenahraných nosičů záznamů do zemí mimo Evropská společenství, případně Evropského hospodářského prostoru za účelem dalšího prodeje, jejich odeslání do jiného členského státu Evropských společenství, případně Evropského hospodářského prostoru, za účelem dalšího prodeje a jejich použití v tuzemsku jen k rozmnožování děl na základě licenčních smluv osobami při jejich vlastní činnosti. První dva případy mají zabránit tomu, aby se dodatková odměna platila dvakrát, respektive ve dvou státech. Je to však jen úprava platná v České republice, mezinárodní úprava tady chybí, takže není zaručeno, že za zboží, které bylo českým autorským zákonem oproštěno od odměny, se vybere odměna v místě vývozu či přijetí zboží. Stejně tak se může stát, že za zboží, za které už byla vybrána odměna v České republice, se bude požadovat odměna i v místě vývozu. V mezinárodním autorském právu není právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní nebo vlastní vnitřní potřebu upraveno. Ale Bernská úmluva od své stockholmské revize provedené v roce 1967 stanoví, že členské státy mohou dovolit rozmnožování děl v určitých zvláštních případech, pokud takové rozmnožování nenarušuje normální využívání díla a nezpůsobuje neospravedlnitelnou újmu na oprávněných zájmech autora. Právo na dodatkovou odměnu je právě zárukou

71

toho, že rozmnožování děl pro osobní potřebu či vlastní vnitřní potřebu nezpůsobuje neospravedlnitelnou újmu na oprávněných zájmech autorů. Právo na dodatkovou odměnu není upraveno ani v komunitárním právu. Ale směrnice 2001/29/ES předpokládá možnost rozmnožování díla pro osobní či vlastní vnitřní potřebu, podmiňuje ji však tím, že majitelé práv dostanou přiměřenou odměnu. Právo na dodatkovou odměnu je právě takovou přiměřenou náhradou.84

84

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

72

4. Společná ustanovení pro majetková práva 4.1 Převod majetkových autorských práv Autorská práva, včetně majetkových práv, nemohou být podle českého autorského zákona translativně převedena, tedy zcizena. Souvisí to s jejich osobnostním základem. Nepřipouští to ani ustanovení občanského zákoníku, podle něhož jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Literární dílo, jiné umělecké dílo a vědecké dílo jsou předměty extra commercium. To znamená, že jsou vyloučeny z obchodování a nejsou tedy majetkem. To samé platí pro autorská práva a to i přesto, že jedna z jejich skupin nese název majetková autorská práva. Jestliže autorská práva nejsou majetkem v soukromoprávním slova smyslu, pak z toho plyne, že jsou neocenitelná. Autorská práva mohou být převedena pouze konstitutivně, tedy nepravě, tím se liší od průmyslových práv, která mohou být zcizena. V zemích, kde se uplatňuje ryzí dualistická koncepce nebo anglo-americká juristická konstrukce ownership of copyright, autorská práva mohou být zcizena. U nás se dnes uplatňuje dualistická koncepce autorských práv, avšak její principy nebyly promítnuty do otázky převoditelnosti majetkových autorských práv mezi živými. Majetková práva autorská nemohou být, jak jsem již uvedl, inter vivos translativně převedena. Stejně tak není možný fiduciární převod. Jediným možným je konstitutivní převod oprávnění užít dílo. Autor má po takovém převodu i nadále právo užít dílo, ale je omezen tím, že musí strpět to, že jiná osoba, kterou je nabyvatel licence, bude vykonávat oprávnění, které ji poskytl licenční smlouvou. Rozsah omezení vyplývá ze smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že po dobu života autora může být majitelem autorského práva jedině autor. Pokud byla konstitutivním převodem poskytnuta licence k užití díla a nabyvatel licence zanikl či zemřel bez právního nástupce nebo pokud licence zanikla nějak jinak, tak se autorské právo konsoliduje do původní podoby, to znamená že autor bude mít opět práva rozhodovat o dalším užití díla. Převedena nemohou být rovněž osobnostní autorská práva. Kromě toho, že to autorský zákon výslovně uvádí, to vyplývá z jejich osobní povahy, kvůli níž nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů.

73

Nejsou možné ani jiné dispozice s majetkovými autorskými právy, při nichž by mělo dojít k jejich zcizení nebo jejichž důsledkem by mohlo být jejich zcizení, jako je zejména zajištění pohledávky autorským právem. Autorské právo, stejně jako autorské dílo, nemůže být, na rozdíl od netvůrčích práv s autorským právem souvisejících a průmyslových práv, zastaveno. Majetkového autorského práva se ani nelze platně vzdát a toto právo také nepodléhá promlčení. Pokud byl učiněn právní úkon, který směřuje k translativnímu převodu autorského práva nebo díla, tak je takový právní úkon neplatný pro rozpor se zákonem. Pokud ale z jednání stran vyplývá, že ve skutečnosti chtěly uzavřít jiný právní úkon, třeba výhradní licenční smlouvu, tak se lze takového právního úkonu podle občanského zákoníku dovolávat. Zákaz převodu neplatí pro pohledávky, které vznikly na základě relativizace absolutních majetkových práv. Tyto pohledávky mohou vzniknout na základě právního úkonu, jako je zejména licence, na základě jiné právní skutečnosti nebo základě protiprávní skutečnosti, jako je zejména autorskoprávní delikt. Tyto pohledávky už jsou předmětem soukromoprávních vztahů a zásadně se mohou převádět i mezi živými. Mohou také patřit do společného jmění manželů, na rozdíl od absolutních majetkových autorských práv, která do společného jmění manželů kvůli své povaze patřit nemohou a to ani tehdy, pokud je jejich předmětem spoluautorské dílo vytvořené společnou tvůrčí činností obou manželů. Věc, jejímž prostřednictvím je autorské dílo vyjádřeno, tedy hmotný nosič díla, už do společného jmění manželů může patřit. Současný autorský zákon totiž důsledně rozlišuje autorské právo k dílu jako nehmotnému statku a vlastnické právo k hmotnému substrátu, prostřednictvím něhož je dílo vyjádřeno, tedy k věci. Byť tato otázka není jednoznačná, lze se použitím argumentu a simile přiklonit spíš k tomu, že to takto lze uplatňovat i pokud jde o společné jmění manželů a že tedy hmotný nosič díla může být, jako ostatní věci, součástí společného jmění manželů.85 86

85

Nejednoznačná je rovněž judikatura k této otázce, která sice stanoví, že věc, na které nebo kterou autor vyjádřil výsledek své tvůrčí činnosti, je věcí, která je předmětem občanskoprávních vztahů, ale stanoví také to, že originál obrazu, který autor ještě nepřevedl na nikoho jiného, je v jeho výlučném vlastnictví a nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což byla dřívější forma uspořádání majetkových vztahů mezi manžely. 86 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007.

74

Podle mého názoru hmotný nosič díla může patřit do společného jmění manželů, je to totiž věc v právním smyslu. Do společného jmění manželů patří podle znění občanského zákoníku majetek. Hmotný nosič díla takovým majetkem podle mě je. Je třeba

rozlišovat

autorské

dílo

a

autorská

práva,

které

nejsou

majetkem

v soukromoprávním smyslu a hmotný substrát, prostřednictvím něhož je dílo vyjádřeno, který je věcí, tedy majetkem. Absolutní majetková autorská práva nemohou být vložena do obchodní společnosti či do jiné právnické osoby. Je to důsledkem jejich nepřevoditelnosti a neocenitelnosti, která je výslovně vyjádřena v zákoně o oceňování majetku. Naopak oprávnění k užití díla, tedy licence, zásadně takovým vkladem být může.

4.2 Postih majetkových autorských práv výkonem rozhodnutí Autorský zákon výslovně zakazuje, aby byla majetková autorská práva postižena výkonem rozhodnutí, vyplývá to i z jejich povahy. Výkon rozhodnutí však může být veden na pohledávky, které vznikly na základě relativizace majetkových autorských práv. Občanský soudní řád stanoví, že pohledávky autorské odměny podléhají výkonu rozhodnutí, je-li povinným autor, jen dvěma pětinami. Je-li však navrhován výkon rozhodnutí pro některou z přednostních pohledávek, podléhají výkonu rozhodnutí třemi pětinami. Pokud je autorovi vyplácena odměna prostřednictvím kolektivního správce, doručí soud nařízení výkonu rozhodnutí též kolektivnímu správci, který pak má práva a povinnosti dlužníka povinného. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje jak na částky, které již byly ve prospěch autora u kolektivního správce složeny, tak na částky, které u něho v běžném kalendářním roce budou složeny. Výkonem rozhodnutí mohou být zásadně postiženy hmotné nosiče děl, které jsou věcmi a mohou se převádět. To ale neplatí tehdy, pokud by výkonem rozhodnutí bylo zasaženo do výlučných osobnostních autorských práv, zejména do práva autora rozhodovat o zveřejnění díla u nezveřejněných děl. Ovšem výkonem rozhodnutí může být postižena pohledávka z kupní nebo jiné smlouvy, na jejímž základě autor převádí hmotný substrát na třetí osobu. Výkonem rozhodnutí nemohou být postiženy rovněž věci, které autor nezbytně

75

potřebuje k tomu, aby mohl uskutečňovat svou tvůrčí činnost. Může se jednat například o literaturu, studijní materiály, nástroje a podobně.87 S ohledem na to, že majetková autorská práva v sobě mají osobnostní prvky, zákon stanoví, že nemohou být postižena výkonem rozhodnutí. V důsledku toho ani nemohou být zahrnuta do konkurzní podstaty.88

4.3 Dědění majetkových autorských práv Majetková autorská práva se mohou dědit. Autorský zákon ve společných ustanoveních pro majetková práva výslovně stanoví, že majetková práva jsou předmětem dědictví. Jedná se zde o projev dualistické koncepce autorských práv, podle níž se majetková autorská práva dědí, zatímco osobnostní autorská práva se nedědí. Majetková autorská práva však mají osobnostněprávní základ, který má za následek neocenitelnost těchto práv v dědickém řízení. Majetková autorská práva mohou být součástí dědictví, nebo mohou tvořit dědictví výlučně, přestože je nelze považovat za zůstavitelův majetek. Procesně se s nimi nakládá podobně jako se zůstavitelovým majetkem, pokud to jejich povaha nevylučuje. Dědí se také spoluautorský podíl, respektive práva a povinnosti spoluautora ke spoluautorskému dílu. Pokud majetkové autorské právo zdědilo více dědiců, tak se subsidiárně použijí ustanovení o vzájemných vztazích mezi spoluautory. O nakládání s dílem tedy rozhodují dědici jednomyslně. Pokud se nedohodnou, může soud nahradit projev vůle dědice, který bez vážného důvodu brání nakládání s dílem. Každý z dědiců je samostatně aktivně legitimován k ochraně zděděných majetkových autorských práv. Jestliže dědictví nenabyl žádný dědic, protože žádný dědic nenastoupil nebo nastoupil, ale odmítl dědictví, tak majetková autorská práva připadnou státu jako odúmrť. Uplatní se tady obecná občanskoprávní úprava, současný autorský zákon nemá zvláštní úpravu pro takový případ. Dříve tomu bylo jinak. V důsledku připadnutí majetkových autorských práv státu, se autorské dílo nemůže stát dílem volným před uplynutím doby trvání autorských práv. Majetková autorská práva takto připadnou státu i tehdy, pokud se jedná o dědictví po spoluautorovi. Majetková autorská práva mohou 87

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 88

76

připadnout státu také na základě závěti nebo na základě nástupnictví po právnické osobě, která zanikla. Pokud majetková autorská práva připadla státu, tak je vykonává veřejnoprávní fond stanovený autorským zákonem. Je to Státní fond kultury České republiky a Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, v případě že se jedná o práva k audiovizuálnímu dílu. Výnosy s tím spojené jdou do těchto fondů a zásadně se používají jako účelové dotace, půjčky nebo návratné finanční výpomoci na kulturní projekty. Osobnostní autorská práva smrtí autora zanikají. Některá z nich mohou po smrti autora uplatňovat osoba blízká, právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce jako tzv. postmortální ochranu díla. Hmotné nosiče děl se dědí stejně jako jiné věci. Mohou to být věci movité i věci nemovité, jak je tomu třeba v případě architektonických děl. Oceňují se obvyklou cenou. Nezáleží na tom, jestli se s hmotnými nosiči děl dědí zároveň majetková autorská práva k dílům, která jsou na nich zachycena. Může se stát, že hmotný nosič zdědí jeden dědic a majetková autorská práva k dílu, které je jeho prostřednictvím vyjádřeno, zdědí jiný dědic. Jedná se tady totiž o dva různé předměty. Pokud jeden dědic zdědí hmotný substrát i majetková autorská práva k dílu, které je jeho prostřednictvím vyjádřeno, tak se hmotný substrát nebude oceňovat a zdaňovat dědickou daní. Je to názor nauky, který je odůvodňován tím, že hmotný substrát tady slouží jen k vyjádření díla a autorského práva k němu, jež se neoceňuje a tedy ani nezdaňuje. Podle nauky je zde třeba upřednostnit zdědění neocenitelného autorského práva, protože hmotný substrát se nabývá jen jako důsledek toho, že je na něm vyjádřeno dílo. Dědí se také pohledávky, které vznikly na základě relativizace absolutních majetkových autorských práv.89

89

Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007

77

5. Trvání majetkových práv V autorském zákoně se říká, že majetková práva trvají, pokud není dále stanoveno jinak, po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. To je obecná doba trvání majetkových práv. Tato úprava je v souladu se směrnicí č. 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv příbuzných. Bylo-li dílo vytvořeno jako dílo spoluautorů, počítá se doba trvání majetkových práv od smrti spoluautora, který ostatní přežil. Autorský zákon dále stanoví, že majetková práva k dílu anonymnímu a pseudonymnímu trvají 70 let od oprávněného zveřejnění díla. Tato doba odpovídá době trvání nepřímého zastoupení zveřejnitele díla anonymního nebo pseudonymního. Je-li pravé jméno autora díla anonymního nebo pseudonymního obecně známo nebo se autor takového díla veřejně prohlásí v průběhu doby podle věty prvé, řídí se trvání majetkových práv k takovému dílu ustanovením o obecné době trvání majetkových práv, a jde-li o dílo spoluautorů, ustanovením o počítání doby trvání u díla spoluautorů. Toto ustanovení se použije i na kolektivní dílo, s výjimkou případů, kdy autoři, kteří dílo jako takové vytvořili, jsou u díla nebo na díle při jeho zpřístupnění veřejnosti jako autoři označeni. V takových případech se trvání majetkových práv ke kolektivnímu dílu řídí ustanovením o obecné době trvání majetkových práv nebo ustanovením o počítání doby trvání u díla spoluautorů. Autorský zákon dále stanoví, že u díla, u něhož není pro počítání doby trvání majetkových práv rozhodná smrt autora a které nebylo zveřejněno během 70 let od jeho vytvoření, majetková práva uplynutím této doby zanikají. Toto ustanovení upravuje zvláštní dobu trvání pro kolektivní díla. Tato úprava není zcela v souladu se směrnicí o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv příbuzných. Podle této směrnice platí, že pokud jsou autoři kolektivního díla známi, počítá se doba podle obecných pravidel. Uvedená směrnice stanovuje také to, že zvláštní úprava doby trvání kolektivního díla nemá vliv na dobu trvání práv k dílům do kolektivního díla zařazeným. Pro ně platí obecná pravidla. Autorský zákon toto výslovně nestanoví, ale dá se to vyvodit z jiných ustanovení.

78

Autorský zákon dále zvláštně upravuje počátek doby trvání pro dílo audiovizuální. Stanoví, že doba trvání majetkových práv k dílu audiovizuálnímu se počítá od smrti poslední přeživší z následujících osob: režisér, autor scénáře, autor dialogů a skladatel hudby zvlášť vytvořené pro užití v audiovizuálním díle.90 Nebere se tady ohled na velikost příspěvku těchto osob na audiovizuálním díle.91 Počátek doby trvání je zvláštně upraven také pro díla zveřejňovaná po určitou dobu ve svazcích, na pokračování nebo v řadách, když autorský zákon stanoví, že je-li pro počítání doby trvání majetkových práv rozhodné zveřejnění díla a dílo se zveřejňuje po určitou dobu ve svazcích, dílech, na pokračování nebo v řadách, počítá se doba trvání majetkových práv pro každou takovou část díla samostatně. Doba trvání majetkových práv se počítá vždy od prvého dne roku následujícího po roce, v němž došlo k události rozhodné pro její počítání. Toto ustanovení autorského zákona je speciální k ustanovení občanského zákoníku, podle něhož lhůta počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Uvedená úprava v autorském zákoně je v souladu s Bernskou úmluvou. Událostí rozhodnou pro počítání doby trvání majetkových práv je smrt autora, zveřejnění díla nebo vytvoření díla. V autorském zákoně je upravena obnova doby trvání majetkových práv spočívající v tom, že se obnovuje doba trvání majetkových práv k dílu, která uplynula před účinností nového autorského zákona, pokud by podle nového autorského zákona ještě trvala, na zbývající dobu trvání práv podle tohoto nového autorského zákona. Rozmnoženiny předmětů ochrany, ke kterým se doba trvání majetkových práv obnovila, oprávněně pořízené před účinností autorského zákona ,bylo však možné volně rozšiřovat ještě dva roky po nabytí jeho účinnosti , tedy do 1. 12. 2002. Na jiné způsoby užití se tato úprava nevztahovala. 92 Po té, co uplyne doba trvání majetkových autorských práv, se díla stanou tzv. volnými díly. Volná díla se mohou volně užívat, tedy mohou se užívat bez jakéhokoliv omezení s výjimkou toho, že se musí dodržovat zbytková osobnostní práva, jež trvají i po smrti autora.93 90

Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 91 Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006. 92 Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005. 93 Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006.

79

Závěr Autorská práva majetková jsou práva s hospodářským významem. Poskytují autorům možnost finančního zhodnocení jejich tvůrčí činnosti nebo alespoň brání jiným osobám, aby bez svolení autorů profitovaly na jejich tvůrčím úsilí. Autorů je mnoho, ne každý si může vytvářením děl dobře přivydělat či se jím dokonce živit, ale každý autor může mít minimálně jistotu, že se nebude nakládat s jeho dílem, aniž by to mohl jakkoli ovlivnit. Možnost finanční satisfakce je autorům odměnou za jejich práci, ale také motivací k tomu, aby vůbec věnovali čas a energii umění či vědě. Netvoří se snadno autorovi, který přijde večer ze svého zaměstnání unavený a s myšlenkami tak akorát na to, kdy ulehne do postele. Doba je rychlá, dny ubíhají jako voda a člověk se stará především o to, aby sehnal peníze na nájem, dluhy a jídlo. Nezbývá příliš času sednout si s kytarou a vymýšlet písničku, namalovat obraz či skládat verše. Šeď pracovních dnů není zrovna tou nejlepší inspirací. Jestliže člověk nadaný tvůrčími schopnostmi ví, že mu zákon zaručuje práva, jež mu ve větší či menší míře mohou pomoci s uspokojením jeho materiálních potřeb, spíš se bude věnovat autorské tvorbě. Umění a věda jsou při tom neodmyslitelnou součástí života prakticky každého člověka. Kdo z nás se někdy neuvolnil poslechem muziky a tancem na diskotéce, nezlepšil si náladu přečtením si pěkné básničky či nepozdvihl svou osobnost získáním vědomostí z naučné knihy. A není to tak jen dnes, již od starověku si lidé zpříjemňují a obohacují život uměním, ať už jako autoři či jako obdivovatelé uměleckých děl. Majetková autorská práva poskytují autorům prostor pro zpřístupňování jejich děl veřejnosti a zároveň možnost kontroly takového zpřístupňování, jež může být velmi výnosné pro třetí osoby. Díky majetkovým autorským právům se autoři mohou podílet na hospodářském či obchodním prospěchu dosahovaném při zpřístupňování děl v nehmotné podobě na koncertech, diskotékách, v restauracích, při jejich vysílání v rozhlase či televizi a podobně nebo při zpřístupňování jejich hmotných nosičů v obchodech, půjčovnách, galeriích a tak dále. Je v zájmu autorů, aby bylo jejich dílo zpřístupňováno veřejnosti. Mohou tak získat příznivce, podělit se o své pocity, zjistit názory jiných, zjistit, jak se zdokonalit, mohou se stát známými a oblíbenými, vydělat si. Zpřístupňování díla však může být složitý proces, který vyžaduje spoustu času, energie, peněz, zařízení, manažerských

80

schopností a podobně. Pro autory, kteří nechtějí toto zpřístupňování obstarávat sami, je tady právo nechat dílo užít. Autor může licenční smlouvou zřídit jiné osobě oprávnění k tomu, aby pořídila rozmnoženiny, aby rozšiřovala, půjčovala, pronajímala či vystavovala originál či rozmnoženinu díla nebo aby sdělovala dílo veřejnosti a zpřístupňovala ho tak lidem. Majetková autorská práva mají chránit autory a podporovat jejich tvorbu. Nemohou být pravě převedena na někoho jiného. Jestliže by mohla být zcizena a jejich subjektem by se stal někdo jiný než autor, neodpovídalo by to účelu majetkových autorských práv. Majetkových autorských práv se rovněž nelze vzdát, vyplývá to z jejich osobnostněprávního pojetí.94 Ochrana autorů však není bezvýjimečná. V některých případech, zejména v případě volného užití a zákonných licencí, může osoba odlišná od autora užít dílo i bez svolení autora. Současný autorský zákon vychází z dualismu práv majetkových a práv osobnostních. Tyto dvě skupiny práv spojuje osobnostní základ. Liší se zejména jejich trváním, respektive tím, zda smrtí autora zanikají či přechází na dědice či stát. Autorský zákon je zvláštním zákonem ve vztahu k občanskému zákoníku. Občanský zákoník se tedy na vztahy vznikající při tvorbě a užití autorských děl použije tehdy, nestanoví-li autorský zákon jinak. Autorský zákon stejně jako občanský zákoník vychází ze zásady smluvní volnosti. Úprava v něm obsažená, včetně úpravy majetkových autorských práv, se tedy použije jedině tehdy, pokud si smluvní strany nesjednaly jinak. Ale některá ustanovení jsou kogentní a nelze se od nich odchýlit. Jedná se například o ustanovení o nepřevoditelnosti autorských práv, o nemožnosti vzdání se autorských práv, o povinné kolektivní správě a podobně.95 Úprava majetkových autorských práv v autorském zákoně je v souladu se závazky vyplývajícími z mezinárodního autorského práva i se závazky vyplývajícími z komunitárního práva.96 Je to poměrně podrobná úprava, některé věci v předchozí úpravě nebyly výslovně zakotveny a dovozovaly se výkladem. Podle některých názorů je jejich výslovné zakotvení nadbytečné, ovšem nelze nevidět, že výslovné vyjádření 94

Důvodová zpráva k autorskému zákonu. Důvodová zpráva k autorskému zákonu. 96 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007. 95

81

zvyšuje právní jistotu a odstraňuje pochybnosti. O podrobnosti úpravy majetkových práv v autorském zákoně svědčí například to, že vymezuje jednotlivé způsoby sdělování díla veřejnosti. Komunitární právo pouze ukládá členským státům, aby přiznaly autorům výlučné právo na jakékoli sdělování díla veřejnosti. Zároveň je úprava majetkových práv autorských napsána tak, aby dokázala reagovat na rychlý technologický rozvoj v oblasti užití díla. Napomáhá tomu i demonstrativnost výčtu způsobů užití díla. Avšak ani autorský zákon a jeho úprava majetkových autorských práv se nevyhnuli novelizacím. Úprava majetkových autorských práv nemá význam jen pro autory, tím, že jim otevírá cestu k tvorbě, nepochybně prospívá celé společnosti.

82

Seznam použité literatury a pramenů Knihy: Marta Knappová a kolektiv, Občanské právo hmotné 3 (4. aktualizované a doplněné vydání), ASPI, 2007 Jan Kříž a kolektiv, Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář (2. aktualizované vydání), Linde Praha, 2005 Telec, Tůma, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 2007 I. Telec, Autorský zákon – komentář, C.H. Beck, 1997 Marie Šebelová, Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura, Computer press, 2006

Články: Vladislav Jirka, Lenka Balková, K aktuálním sporům mezi kolektivními správci a provozovateli zdravotnických zařízení(lázeňských léčeben) z pohledu platné právní úpravy, http://www.epravo.cz/top/clanky

Předpisy: Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb. Zákon č.115/1953 Sb., o právu autorském ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů(autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorskýma o změně některých zákonů (autorský zákon)

83

Vyhláška č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn Zákon č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání Zákon č.480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti Zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s právem autorským, v platném znění Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany práva autorského a určitých práv s ním souvisejících, v platném znění Sěrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES o elektronickém obchodu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (2001/29/ES), o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním společných informační společnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady (2001/84/ES), ze dne 27. září 2001, o právu na opětovný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla (tzv. resale směrnice) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 29. prosince 1959 o Všeobecné úmluvě o autorském právu Úmluva o zřízení světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) podepsaná ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 80/1985 Sb. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb. o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ve znění pozdějších předpisů

84

Všeobecná úmluva o autorském právu revidovaná v Paříži 24.7.1971, uveřejněná pod č. 134/1980 Sb., Československo je členem s účinností od 18.4.1980 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. o podepsání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) a mnohostranných dohod, jež tvoří její nedílnou součást a jsou závazné pro všechny členy WTO. (Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví) Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb. o přijetí smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském. (Smlouva o právu autorském, r. 1996) Společné prohlášení ke smlouvě světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském, přijaté diplomatickou konferencí dne 20. prosince 1996

Internetové stránky: www.autorskaprava.cz

85

Název práce v anglickém jazyce Economic rights in copyright

86

Abstract My thesis deals with economic rights in copyright. Economic rights in copyright are the rights that have an economic importance. They provide authors a possibility of financial evaluation of their creative work or at least prevent other persons, without permission of the author profited from his creative effort. There are many authors, but not all of them can live on their creation. However every single author may be sure that nobody will dispose with his work without he has the possibility to influence it. The possibility of financial satisfaction is not only a financial reward for the activity of the authors, but it is also a motivation for them to spend their time by creating. Economic rights in copyright enable authors to make their works available to the public and currently to have control over such activity, that can be very profitable for others. Thanks to their economic rights the authors can participate in the economic success of their works achieved by making them available to the public. It is for the good of the authors to make their works available to the public. They can acquire new fans, share their feelings, know the views of others, learn how to improve , become popular and famous, earn money. But making works available to the public may be a complicated process, which requires a lot of time, energy, money, devices, managerial skills and so on. For the authors, who don´t want to do it themselves, here is the right to leave the work to use. Author may constitute another person the right to use the work in the license agreement. The purpose of the economic rights of authors is to protect authors and to support their creation. These rights can not be transferred to someone else. Author can neither give them up. But there are some exceptions to the protection of authors. In some cases, particulary in the case of free use and in the case of statutory licenses, a person different from the author is allowed to use the work without the permission of the author. Current Copyright act is based on the dualism of moral rights and economic rights. Both these groups of rights have a moral basis. They differ mainly in their duration and whether the author’s death extinguished or transferred to the heirs or state. Copyright act as well as the Civil code is based on the principle of contractual freedom. Parties may agree to derogate from the law. But certain provisions are mandatory and can not be derogated from.

87

Regulation of the economic rights of authors contained in the Copyright act is in compliance with international copyright and community law. It is fairly detailed regulation. In the previous legislation, some things were not explicitly mentioned and were the result of interpretation. At the same time the current regulation of the economic rights is written in such a way to be able to respond to the rapid technological development in the use of the work. I often find myself in the presence of artists and listen to their conversations. I can think of plenty questions which I would like to know the answers. That’s why I have chosen this topic. The aim of my work is to analyze the regulation of economic rights in copyright so that I could better understand this issue and its importance. I also wanted to realize what is the benefit of the regulation of the economic rights of authors for me and other members of society. My thesis consists of an introduction, five chapters and a conclusion. In the introduction I set the aims of my work. The first chapter is subdivided into three subchapters which contain a general description of copyright, explanation of the dualistic concept of copyright and look at the issue of trading copyrighted. Also the second chapter is subdivided into three subchapters and defines the right to use the work, including the various ways to use the work. Last subchapter is about a use for personal need. The third chapter deals with other economic rights in copyright. Both subdivisions concern with the right of author for an additional reward. The fourth chapter deals with the transfer of economic rights, their existence as an object of execution and their inheritance. This chapter is composed of three subchapters. The fifth chapter focuses on duration of economic rights. In the conclusion I review the importance of the economic rights of copyright owners and their regulation, summarize and evaluate the regulation. It all points to the fact that the regulation of economic rights in copyright is not only important for the authors, but by opening them the way to create undoubtedly benefits tho whole society. The results of artistic or scientific work are a useful part of life for almost everyone.

Keywords: Economic rights in copyright

88

Abstrakt Majetková práva autorská Má práce se zabývá majetkovými právy autorskými. Majetková práva autorská jsou práva s hospodářským významem. Díky nim mohou být autoři finančně ohodnoceni za svou tvůrčí činnost nebo minimálně zajišťují, aby jiné osoby neprofitovaly na tvůrčím úsilí autorů bez jejich svolení. Je mnoho autorů, avšak ne všichni se mohou vytvářením děl živit. Ovšem každý autor si může být jistý tím, že nikdo nebude nakládat s jeho dílem, aniž by to mohl ovlivnit. Možnost finanční satisfakce není autorům pouze odměnou za jejich činnost, nýbrž také motivací k tomu, aby věnovali čas tvorbě. Majetková práva autorská poskytují autorům prostor pro zpřístupňování jejich děl veřejnosti a zároveň možnost kontroly takového zpřístupňování, jež může být velmi výnosné pro třetí osoby. Díky majetkovým autorským právům se autoři mohou podílet na hospodářském či obchodním prospěchu dosahovaném při zpřístupňování děl. Je v zájmu autorů, aby bylo jejich dílo zpřístupňováno veřejnosti. Mohou tak získat příznivce, podělit se o své pocity, zjistit názory jiných, zjistit, jak se zdokonalit, mohou se stát známými a oblíbenými, vydělat si. Zpřístupňování díla však může být složitý proces, který vyžaduje spoustu času, energie, peněz, zařízení, manažerských schopností a podobně. Pro autory, kteří nechtějí toto zpřístupňování obstarávat sami, je tady právo nechat dílo užít. Autor může licenční smlouvou zřídit jiné osobě oprávnění užít dílo. Majetková autorská práva mají chránit autory a podporovat jejich tvorbu. Nemohou být pravě převedena na někoho jiného. Majetkových autorských práv se rovněž nelze vzdát. Ochrana autorů však není bezvýjimečná. V některých případech, zejména v případě volného užití a zákonných licencí, může osoba odlišná od autora užít dílo i bez svolení autora. Současný autorský zákon vychází z dualismu práv majetkových a práv osobnostních. Tyto dvě skupiny práv spojuje osobnostní základ. Liší se zejména jejich trváním, respektive tím, zda smrtí autora zanikají či přechází na dědice či stát. Autorský zákon, stejně jako občanský zákoník, vychází ze zásady smluvní volnosti. Úprava v něm obsažená, včetně úpravy majetkových autorských práv, se tedy

89

použije jedině tehdy, pokud si smluvní strany nesjednaly jinak. Ale některá ustanovení jsou kogentní a nelze se od nich odchýlit. Úprava majetkových autorských práv v autorském zákoně je v souladu se závazky vyplývajícími z mezinárodního autorského práva i se závazky vyplývajícími z komunitárního práva. Je to poměrně podrobná úprava, některé věci v předchozí úpravě nebyly výslovně zakotveny a dovozovaly se výkladem. Zároveň je úprava majetkových práv autorských napsána tak, aby dokázala reagovat na rychlý technologický rozvoj v oblasti užití díla. Často se nacházím v přítomnosti umělců a když poslouchám jejich rozhovory, napadá mě spousta otázek, na které by jsem rád znal odpověď. Z tohoto důvodu jsem si za téma své práce vybral právě majetková práva autorská. Cílem mé práce je provést analýzu úpravy jednotlivých majetkových práv a lépe tak pochopit tuto tématiku a její význam. Také jsem chtěl zjistit, jaký přínos má úprava majetkových autorských práv pro mě a ostatní členy společnosti. Má práce se skládá z úvodu, pěti kapitol a závěru. V úvodu stanovuji cíle své práce. První kapitola je rozčleněna na tři podkapitoly, které obsahují obecnou charakteristiku autorských práv, vysvětlení koncepce právního dualismu a nahlédnutí do problematiky obchodování s majetkovými právy. Také druhá kapitola je rozdělena na tři podkapitoly a vymezuje právo dílo užít, včetně jednotlivých způsobů užití díla. Poslední podkapitola vysvětluje užití pro osobní potřebu. Třetí kapitola se zabývá jinými majetkovými právy. Obě její podkapitoly se týkají práva autora na dodatkovou odměnu. Čtvrtá kapitola se zabývá převodem majetkových autorských práv, jejich postižitelností výkonem rozhodnutí a děděním. Skládá se ze tří podkapitol. Pátá kapitola rozebírá trvání majetkových autorských práv. V závěru posuzuji význam majetkových autorských práv a jejich úpravy, shrnuji a hodnotím tuto úpravu. Všechno toto poukazuje na to, že úprava majetkových autorských práv je významná nejen pro autory, ale tím, že jim otevírá cestu k tvorbě, nepochybně prospívá celé společnosti. Výsledky umělecké či vědecké tvorby jsou užitečnou součástí života téměř každého člověka.

Klíčová slova: Majetková práva autorská

90