Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav informačních studií a knihovnictví Studijní program: informační studia a knihovnictví Studijní obor: informační studia a knihovnictví
Ivana Malá
Knihovědný portrét Jana Wericha Bakalářská práce
Praha 2008-05-14
Vedoucí bakalářské práce: Oponent bakalářské práce: Datum obhajoby: Hodnocení:
PhDr. Richard Khel, CSc.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje. V Praze, 14. května 2008
………………………….. Ivana Malá
Identifikační záznam MALÁ, Ivana. Knihovědný portrét Jana Wericha [Bibliological profile of Jan Werich]. Praha, 2008-05-14. 57 s., 15 s. příl. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí bakalářské práce Richard Khel. Abstrakt Předkládaná bakalářská práce otevírá nový pohled na Jana Wericha - českého spisovatele, dramatika a herce. Jejím cílem je nabídnout ucelený knihovědný portrét této významné osobnosti české kultury. Práce byla vypracována na základě analýzy literárních textů Jana Wericha, které mají z velké části autobiografický charakter, a dále dokumentů, které se jeho životem a tvorbou zabývají. První kapitola pojednává o čtenářských zvyklostech Jana Wericha, o oblíbené době i místě čtení, o jeho pohnutkách ke čtení a zabývá se také jeho vztahem k tiskovinám. Druhá část přináší poznatky o Janu Werichovi –spisovateli a o způsobu tvorby jeho literárních i dalších textů. Třetí kapitola objasňuje Werichův vztah ke knihám, knižní kultuře a přináší dostupné informace o jeho osobní knihovně – jejím vzhledu, umístění i obsahu. Čtvrtá kapitola mapuje vztah Jana Wericha k papíru a přináší informace o různých způsobech jeho použití. Poslední dvě kapitoly nabízejí pohled na papír v díle Jana Wericha – jedna část je věnována papíru na jevišti, druhá literárním motivům „knihy a papíru“ v jeho díle. Součástí práce je také kapitola věnovaná základním bibliografickým údajům ze života Jana Wericha a jeho nejbližších.. V závěru práce jsou pak stručně shrnuty získané poznatky. [Autorský abstrakt]. Klíčová slova Werich, Jan (1905-190), analýzy, osobní knihovny, knihy, papír, knihovědné motivy, čtenářské zvyky
OBSAH OBSAH......................................................................................................1 PŘEDMLUVA ............................................................................................3 1 ŽIVOTNÍ OSUDY JANA WERICHA A JEHO BLÍZKÝCH.....................5 1.1 JIŘÍ VOSKOVEC............................................................................................8 1.2 JANA WERICHOVÁ........................................................................................8 1.3 VZTAH JANA WERICHA K JIŘÍMU VOSKOVCOVI...............................................8 2 ČTENÁŘSKÉ ZVYKLOSTI JANA WERICHA......................................10 2.1 DOBA ČTENÍ...............................................................................................10 2.2 NOVINY.....................................................................................................11 2.2.1 Předscény............................................................................................11 2.2.2 Vlastní noviny......................................................................................12 2.3 NESPAVOST................................................................................................12 2.4 POZNÁMKY V KNIHÁCH A NA OBÁLKÁCH.........................................................13 2.5 MÍSTO KE ČTENÍ......................................................................................... 13 2.5.1 Velhartice............................................................................................14 2.6 JAZYKOVÁ VYBAVENOST...............................................................................14 2.7 OPTICKÉ POMŮCKY.....................................................................................15 2.8 POHNUTKY K ČETBĚ....................................................................................15 2.9 VÝSTŘIŽKY................................................................................................16 2.9.1 Výstřižková služba...............................................................................16 2.10 VZTAH K TISKU......................................................................................... 16 2.10.1 Známé tituly.......................................................................................17 3 JAN WERICH SPISOVATEL.................................................................18 3.1 MÍSTA PSANÍ..............................................................................................18 3.2 PSANÍ RUKOU A NA STROJI............................................................................18 3.3 ÚPRAVA STROJOPISŮ....................................................................................19 3.4 PSACÍ STROJE.............................................................................................20 3.4.1 Reklama na psací stroj........................................................................20 4 KNIHY A KNIHOVNY............................................................................22 4.1 OSOBNÍ KNIHOVNA......................................................................................23 4.1.1 O knihovnách na Kampě.....................................................................24 1
4.1.2 Vzhled knihovny...................................................................................26 4.1.3 Obsah knihovny...................................................................................26 4.2 KNIHY 34 5 JAN WERICH A PAPÍR.........................................................................36 5.1 PAPÍR A POŘÁDEK.......................................................................................36 5.2 ŠETŘENÍ PAPÍREM........................................................................................ 37 5.3 PSACÍ POTŘEBY........................................................................................... 37 5.4 PAPÍR A BARVY...........................................................................................38 5.5 PÍSMO A TISK.............................................................................................38 5.6 PAPÍR JAKO VÝZDOBA..................................................................................39 5.7 ARCHIV.....................................................................................................40 5.8 DALŠÍ PAPÍR...............................................................................................42 6 PAPÍR NA JEVIŠTI................................................................................43 7 LITERÁRNÍ MOTIVY „KNIHA A PAPÍR“.............................................46 8 ZÁVĚR...................................................................................................48 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.........................................................50 PŘÍLOHY....................................................................................................I
2
Předmluva Na počátku této bakalářské práce bylo mé osobní zaujetí pro „moudrého klauna“ Jana Wericha a seminář PhDr. Richarda Khela - Knihovny osobností kultury. Zde se poprvé zrodila myšlenka pohlédnout na Jana Wericha z méně obvyklého úhlu. Seminární práce, která na tomto základě vznikla, však přinesla více otázek než odpovědí. Ucelenější knihovědný portrét Jana Wericha vznikl proto až nyní, jako výsledek mé bakalářské práce. Ta by měla konečně zodpovědět otázky týkající se vztahu Jana Wericha k papíru, knihám a knižní kultuře vůbec, a přiblížit tak ostatním tuto velkou osobnost české kultury také z knihovědného hlediska. Při konečném zhodnocení souboru poznatků představovaných v jednotlivých kapitolách byly částečně oproti zadání práce modifikovány jejich názvy (a pořadí), aby přesněji vyjadřovaly obsahy jednotlivých kapitol. Na úvod své práce jsem také zařadila stručný přehled životních osudů Jana Wericha a jeho nejbližších, který má sloužit zejména k lepší orientaci pro ty, kteří Werichův život neznají, neboť by pro ně potom mohlo být obtížné pochopit některé skutečnosti. Velké množství materiálu týkající se Jana Wericha a jeho vztahu k papíru mě pak vedlo k vytvoření samostatné kapitoly zabývající se touto problematikou. Ve zbývajících kapitolách jsou postupně popisovány čtenářské a s nimi související zvyklosti Jana Wericha, představují Jana Wericha jako spisovatele, mapují jeho vztah ke knihám, papíru a tisku, zabývají se jeho osobní knihovnou a v neposlední řadě také knihovědnými motivy objevujícími se v jeho literárním díle. Členění do jednotlivých podkapitol je spíše formální, neboť všechna témata spolu úzce souvisejí, má tedy sloužit zejména pro lepší přehlednost textu. Až na drobné výjimky byla celá práce zpracována na základě analýzy literárních textů Jana Wericha, které mají z velké části autobiografický charakter, a dále velkého množství dokumentů, které se jeho životem a tvorbou zabývají. Jedním z nejdůležitějších informačních pramenů této práce se stal přepis vzájemné Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha vydaný nakladatelstvím Akropolis. V době dokončení této práce však byly na knižním trhu dostupné pouze první dva svazky ze zamýšlené trilogie. Mnohé poznatky ze třetího svazku, který je přepisem korespondence převážně ze 70.let, tak zbývá ještě doplnit. Podstatným a chybějícím článkem pro tuto práci je také osobní knihovna Jana Wericha, o jejímž osudu se mi i přes všechno úsilí zatím nepodařilo zjistit nic bližšího. Bylo by také vhodné zaměřit se na studium jiného primárního informačního pramene, a to literární pozůstalosti Jana Wericha uložené v Památníku národního 3
písemnictví. Přístup k ní je však vázán souhlasem vnučky Jana Wericha, paní Zdeny Hulíkové, který se mi bohužel podařilo získat až těsně před dokončením této práce. Jako informační zdroj jsem pak ze své práce vyloučila veškerá díla Miroslava Batíka z důvodu jejich nevěrohodnosti. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla na základě knihy Jožky Strnada Tmavozelený svět Jana Wericha, jejíž druhá část se této problematice věnuje. Citace jsou v textu zapsány pomocí metody průběžných poznámek a vypracovány na základě mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2. Mé upřímné poděkování patří v prvé řadě vedoucímu mé bakalářské práce, PhDr. Richardu Khelovi, za jeho osobní podporu, cenné rady i nepřeberné množství nových podnětů k mé práci. Dále bych chtěla poděkovat také všem těm, kteří se přímo i nepřímo na vzniku této práce podíleli.
4
1
Životní osudy Jana Wericha a jeho blízkých Jan Werich se narodil 6. února roku 1905 v Praze na Smíchově Gabriele a Vratislavu Werichovým. Po několika letech manželství však došlo mezi manžely k odluce a syn byl podle tehdejšího zvyku svěřen do péče otci. Ten pracoval jako vrchní úředník První české pojišťovny ve Spálené ulici. Poté, co během první světové války narukoval, starala se o výchovu malého Jana babička Regina. Po válce se oba manželé usmířili a žili opět ve společné domácnosti. Přesto dětství a vztahy v rodině poznamenaly Jana Wericha na celý život. První vědomé setkání s Jiřím Voskovcem spadá do roku 1913 - seznámil je Werichův bratranec Jaroslav Kopecký. Od roku 1916 pak společně studovali na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici. Odtud v posledním ročníku studia po problémech s profesorským sborem přestoupil Jan Werich na Reálné gymnázium v Husově ulici na Smíchově, kde roku 1924 odmaturoval. Jiří Voskovec získal v roce 1921 stipendium a odjel na tři roky do Francie, kde vystudoval dijonské Carnatovo lyceum. Po návratu do Prahy studovali oba přátelé v letech 1924 až 1927 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, studium však nedokončili. Zapsali se poté ještě ke studiu na Filozofické fakultě, aby se vyhnuli vojenské službě. V roce 1924 získal Jan Werich novinářskou legitimaci a pro časopis Český filmový svět psal recenze na filmy, které shlédl. První literární spolupráce s Jiřím Voskovcem ale spadá až do ledna roku 1927, kdy vyšel v časopise Přerod fejeton ‚Duše národů‘. První společná divadelní hra Vest pocket revue měla premiéru 19.dubna 1927 v Umělecké besedě na Malé Straně v rámci zábavného večera pořádaného Spolkem bývalých žáků československého oddělení dijónského lycea. Vznikla jako reakce na inzerát divadelního podnikatele Fencla, který nabízel za skript k nové české hře tisíc korun (peníze však autoři za ni nezískali). V tomtéž roce začínají Werich s Voskovcem účinkovat pod hlavičkou Osvobozeného divadla, které ovšem vzniklo již v roce 1925 jako sekce Devětsilu, a vydávají se na dráhu profesionálních divadelních herců a spisovatelů. Spolupráce s Jiřím Ježkem začíná až sedmou hrou - revue Premiera Skafandr v roce 1929, kdy se také Osvobozené divadlo stává výhradní scénou Voskovce a Wericha. 1.července roku 1929 se Jan Werich oženil s přítelkyní Zdenou Houskovou, se kterou se seznámil již v roce 1924. Ta zastávala v divadle funkci pokladní,
5
kostymérky, sekretářky i účetní. Manželství trvalo až do 14.4.1980 - do smrti Zdeny Werichové. V roce 1935 se narodila Werichovým jediná dcera - Jana. Ve třicátých letech natočili Voskovec s Werichem ve spolupráci s režisérem Martinem Fričem na náměty svých vlastních her několik celovečerních filmů. V roce 1935 byl dokonce - kvůli rozhodnutí věnovat se výhradně filmové tvorbě - na čas přerušen provoz divadla. Na konci roku 1938 byla v závislosti na změně politické situace odňata Jiřímu Voskovcovi divadelní koncese a Osvobozené divadlo bylo definitivně uzavřeno. Autorská trojice byla nucena emigrovat. Jiří Voskovec odletěl ze země se ženou Madlou na Silvestra roku 1938, Jan Werich (ovšem bez ženy a dcery) spolu s Jaroslavem Ježkem o devět dní později. Přes Francii se Voskovec s Werichem a Ježkem dostávají 20.ledna 1939 do New Yorku. Zde se k nim v dubnu 1939 připojuje Werichova žena Zdena s malou Janou, v červnu přijíždí do USA i Voskovcova žena Madla. V letech 1939 až 1945 žili a pracovali Jan Werich s Jiřím Voskovcem ve Spojených státech. Nejprve hráli jen pro české krajany. První představení se uskutečnilo 9.3.1939 v New Yorku, dále hráli v Baltimoru, Chicagu a Clevelandu. Zde v roce 1940 odehráli také svá první představení v angličtině (Těžká Barbora, Osel a stín). 1. ledna 1942 umírá v New Yorku Jaroslav Ježek. Od ledna 1942 do konce války spolupracují Jiří Voskovec a Jan Werich s Hlasem Ameriky. V roce 1945 začali hrát na Brodwayi v Shakespearově Bouři - Werich roli Stefana a Voskovec roli Trinkula. Dne 9.10.1945 se vrací Jan Werich s rodinou do Prahy. Do pronájmu získává první patro domu č. 510/7 na Kampě na Malé Straně. Jiří Voskovec se vrací do republiky až v létě roku 1946 - po rozvodu s první ženou Madlou a svatbě s druhou ženou Anne. Již v červnu 1948 však zemi opouští, dva roky pracuje ve Francii pro UNESCO a v roce 1950 natrvalo odjíždí do Spojených států. V roce 1946 se stává Jan Werich členem pražského Realistického divadla. V letech 1947-1948 obnovuje s Jiřím Voskovcem tradici Osvobozeného divadla - v Divadle V+W U Nováků. V roce 1948 se stává vedoucím tvůrčího kolektivu ve Filmovém studiu Barrandov. Zároveň také získává angažmá v Divadle Umění lidu v Karlíně. V letech 1951-1952 působí jako ředitel Divadla hlavního města Prahy v Karlíně. Ve stejném roce získává také Státní cenu Klementa Gottwalda za dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař.
6
V roce 1955 se stává uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (1958 přejmenováno na Divadlo ABC), kde se mu stává v opětovně nastudovaných hrách V+W novým hereckým partnerem Miroslav Horníček. V roce 1956 se také v Londýně setkal s Jiřím Voskovcem. Po konfliktu s režimem odchází v roce 1960 z místa ředitele na jednoroční dovolenou. V roce 1961 se objevují první vážné zdravotní problémy a Jan Werich je nucen podstoupit (úspěšnou) léčbu ozařováním rakoviny hrtanu. Později trpí také chronickou bronchitidou a rozedmou plic. V sezóně 1962 - 63 působil jako herec Městských divadel pražských, v letech 1963 - 68 jako herec Hudebního divadla v Karlíně. V letech 1962-1963 natočil spolu s režisérem Vojtěchem Jasným a scénáristou Jiřím Brdečkou film Až přijde kocour, který získal v roce 1963 na MFF v Cannes zvláštní cenu poroty za nejlepší film pro mládež a cenu Nejvyšší technické komise francouzské kinematografie. 3.7. 1963 byl spolu s Jiřím Trnkou jmenován národním umělcem. Téhož roku se také opět setkává s Jiřím Voskovcem, a to ve Stratfordu. Během dalších pěti let natočil velké množství filmů a televizních inscenací Uspořená libra, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Drahý zesnulý, Magnetické vlny léčí, Král a žena, Přiložte životopis, Co tomu říkáte, pane Werichu? aj. Roku 1968 oficiálně odchází do důchodu a podepisuje manifest Dva tisíce slov za prohloubení demokratizace společnosti. Po srpnových událostech se rozhodl pro druhou emigraci a s manželkou Zdenou odjíždí do Vídně. Na podzim téhož roku se však do Prahy vrací a v prosinci 1968 odjíždí do Ameriky. Setkání s Jiřím Voskovcem je však narušeno další nemocí a několikatýdenním pobytem v nemocnici. Zpět do Prahy se vrací na počátku roku 1969. V roce 1971 se setkává opět s Jiřím Voskovcem ve Vídni. Poslední setkání se uskutečnilo tamtéž v roce 1974. V roce 1970-1972 získává filmové role ve třech dílech seriálu Pan Tau. Jinak je v normalizačních letech vyřazen z kulturního i politického života a je mu znemožněna jakákoliv další umělecká činnost - literární díla nebyla vydávána, zákaz postihl i filmy, hry a ani Werichovo jméno nesmělo být nikde uváděno. V roce 1977 podepsáním tzn. Anticharty byl tento zákaz zrušen (ve skutečnosti však byla patrně jen zneužita prezenční listina s jeho podpisem). Poslední veřejné vystoupení Jana Wericha se konalo na jevišti v sále pražské Lucerny roku 1977 na slavnostním večeru konaném při příležitosti půlstoletí od premiéry Vest pocket revue. Jan Werich zemřel po dlouhém pobytu v nemocnici na Bulovce 31.10. 1980. 7
1.1
Jiří Voskovec Jiří Voskovec byl po svém příjezdu do USA internován, neboť byl obviněn ze spolupráce s komunistickým režimem. V letech 1950 až 1951 byl proto nucen strávit dlouhých 11 měsíců na newyorském ostrůvku Ellis Island. Po propuštění působil jako divadelní, filmový a televizní herec. V roce 1955 získal americké občanství. Po smrti druhé ženy Anne roku 1958, se kterou měl dvě dcery - Victorii (Vicky) a Georgeanne (Gigi), se v roce 1961 oženil naposledy - s Christine McKeown, se kterou žil až do své smrti 1.7.1981. Zemřel v Kalifornii na náhlou příhodu srdeční, několik dní po návratu z nemocnice, kde se léčil na rakovinu plic.
1.2
Jana Werichová Dcera Jana Werichová se 15.10.1966 provdala za MUDr. Jiřího Kvapila a v roce 1967 se jim narodila dcera Zdena (Fanča). Na začátku sedmdesátých let se však rozvedla a přestěhovala se i s dcerou zpět na Kampu. Zemřela 9.5.1981 na rakovinu. Tehdy nezletilá Zdena byla svěřena do opatrování dlouholeté přítelkyni Jany Werichové - Daniele Pakové. Zdena vystudovala gymnázium, vysokou školu dokončila ve Švýcarsku, kam se také provdala, a nedaleko Curychu žije dodnes. Má dceru Janu.
1.3
Vztah Jana Wericha k Jiřímu Voskovcovi Vztah Jana Wericha k Jiřímu Voskovcovi se začal utvářet již v roce 1913.
Skutečné přátelství se však mezi nimi zrodilo až po první světové válce a přečkalo i několikaleté odloučení při Voskovcově studiu ve Francii, kdy oba spojovala pouze korespondence. Od roku 1924 se stávají nerozlučnou dvojicí a společně žijí a pracují až do roku 1948, kdy odchází Voskovec již podruhé do emigrace. Důvodů k jeho odchodu bylo více - život v poválečném Československu se mu nelíbil, jeho druhá žena Anne byla v Praze nešťastná, oběma mladým autorům se nepodařilo profesně navázat na dřívější společnou práci, neměl zde ani rodinu. Oproti tomu měl Jan Werich spoustu důvodů, proč ve vlasti zůstat. Cesty obou přátel se tak rozdělily podruhé, a to na dlouhých osm let dokonce definitivně. Po osmiletém odmlčení se ale v roce 1956 náhle ozval Jan Werich Jiřímu Voskovcovi dopisem a vzájemné vztahy, ať již z jakéhokoliv důvodu načas přerušené, byly obnoveny.
8
Přátelství obou „siamských dvojčat“, utužované vzájemnou korespondencí, telefonáty, nahrávkami na magnetofonových páskách i příležitostnými setkáními pak přetrvalo až do smrti obou z nich. Pro Jana Wericha mělo obzvláštní význam, a to nejen v letech Osvobozeného divadla, kdy mu byl Jiří Voskovec partnerem nejen literárním, ale i hereckým. Vzájemná blízkost myšlení, chápání humoru i sdílení životních osudů, bolesti a radosti byla základem, který se promítl do celého života a v důsledku toho i do díla Jana Wericha. Neměli bychom ale zapomenout ani na Jaroslava Ježka, který byl stejně tak „nepostradatelnou elementární částicí“ Osvobozeného divadla, jakou byl Jiří Voskovec jako člověk pro Jana Wericha.
9
2
Čtenářské zvyklosti Jana Wericha Z dochovaných vzpomínek přátel a kolegů Jana Wericha i z jeho vlastní literární
tvorby můžeme poměrně přesně určit některé čtenářské návyky, které Jan Werich měl v posledních dvaceti letech svého života, kdy již aktivně nepracoval jako divadelní herec a pouze příležitostně točil filmy. U některých lze navíc s jistotou říci, že je získal již v dřívější době, ostatní byly podmíněny spíše pokročilým věkem a špatným zdravotním stavem Jana Wericha. 2.1
Doba čtení Do první skupiny lze zařadit návyk týkající se obvyklé doby čtení knih. Ze
vzpomínek Jaroslavy Adamové a Pavla Chrastila vyplývá, že si Jan Werich rád přehazoval spaní na den, neboť v noci četl a psal. Tento zvyk s nejvyšší pravděpodobností souvisí s roky, kdy Jan Werich vstupoval každý večer na divadelní prkna, a byl tedy zvyklý pracovat a tvořit zejména večer a v noci. Tato Werichova „nespavost“ údajně dokonce přispěla i ke vzniku Balady z hadrů. „…ale já jsem přišel domů a chtěl jsem si ještě něco číst, nechtělo se mi spát, a podíval jsem se na knihovnu. A jak jsem se podíval, najednou mně padlo oko na takovou černou knížku, a nevěděl jsem, co to je. Vytáhnu ji a vidím na tom zlatejma písmenama Villon, tak jsem tě chtěl volat.“1 Mimoto dokládá tato vzpomínka Jiřího Voskovce také to, že Jan Werich vlastnil v roce 1935, kdy byla Balada z hadrů napsána, přinejmenším nějakou osobní knihovnu. Uložena byla v bytě Werichových na Kampě číslo 509/142, kde tehdy - přes ulici bydleli Werich i Voskovec (ten v domě U modré lišky čp.498/1). Její další osudy po Werichově emigraci na začátku roku 1939, kdy oba ve spěchu opouštěli Československo, se mi však zatím nepodařilo zjistit. Zároveň ale také vstával Jan Werich často v brzkých ranních hodinách. Adolf Branald uvádí ve své knize Tichý společník, že se Jan Werich údajně v době své předválečné divadelní kariéry probouzel již kolem čtvrté-páté hodiny a čítával noviny. V povídce ‚O sobě - kým bych chtěl být‘ v jedné ze svých vzpomínkových knih o tom svým osobitým způsobem podává důkaz i on sám: „Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle. No, tam mám noviny a čtu si. A říkám si: Tak copak, zas to bude veselejší - a vono né a vono né a vono né a vono né. A laviny a velká voda a jednoho unesli, pak zas druhýho přinesli, ale mrtvýho...“3 1 2
3
SCHONBERG, Michal, Rozhovory s Voskovcem, s. 109. Dům, ve kterém tehdy Werichovi bydleli, není totožný s tzv. Dobrovského domem, kde bydleli Werichovi po válce. WERICH, Jan, Když už člověk jednou je..., s. 11.
10
2.2
Noviny Obecně lze říci, že měl Jan Werich po celý svůj život k novinám kladný vztah,
přestože jejich kvalitu a obsah málokdy hodnotil lichotivě. Noviny byly každodenní součástí jeho života. Obzvláště důležité byly v den premiéry nové hry, kdy sloužily jako zdroj k polemikám před oponou s hereckým partnerem Jiřím Voskovcem. Oba mladí autoři se prý po obědě posadili do některé z pražských kaváren, prolistovali ranní vydání, vybrali nejzajímavější události a v hrubých rysech si načrtli vstupní dialogy pro forbíny, které pak heslovitě načmárané na papírek přilepili na zrcadlo v šatně divadla. Ale vznik všech forbín nebyl tak prozaický - často si některé nápady na nové forbíny zkoušeli oba herci již při posledních reprízách právě dobíhajících her. 2.2.1 Předscény Podoba jednotlivých předscén se však vždy ustálila až časem a přesto ne definitivně. Jedním z hlavních poslání forbín bylo totiž v době, kdy se Osvobozené divadlo již plně stalo divadlem politickým, být aktuálním komentářem k současnému dění. Proto byly forbíny téměř každý den - někdy z větší někdy z menší části obměňovány, a to zejména ohlasy na zprávy a komentáře přečtené před začátkem představení. Jedna z listopadových událostí roku 1931, o které se dozvěděli Jan s Jiřím v tisku, pak přímo byla i onou pověstnou „poslední kapkou v poháru trpělivosti“, která pohnula oba mladé autory ke změně smýšlení o významu a obsahu svého divadla - z čistě poetistického, respektive dadaistického divadla se stalo divadlo politické: „U viaduktu nedaleko severomoravského městečka Frývaldov stříleli četníci s tichým souhlasem ministerstva vnitra... do demonstrujících dělníků z kamenolomu. Osm zabitých, dvanáct raněných. Ženy, děti...“ 4 a dále k podpisu protestu českých kulturních představitelů, uveřejněném 23.prosince v Rudém právu. Jiná událost komentovaná novinami inspirovala mladou autorskou dvojici k vytvoření postavy Poctivého strážníka ve hře Svět za mřížemi. Jak vzpomíná Jiří Voskovec v knize rozhovorů
s Michalem Schonbergem: „…nápad s poctivým
strážníkem, který je pořád povyšován a povyšován, až se stane autoritou, byl založen na zprávě z novin z Belgie, kde v nějakém malém městě existovala strašná korupce.“5 Fotografie v anglických ilustrovaných časopisech zase ovlivnily podobu divadelní scény v realistickou - například ve hře Líčení se odročuje.6
4 5 6
INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 89. SCHONBERG, Michal. Rozhovory s Voskovcem, s. 94. SCHONBERG, Michal. Rozhovory s Voskovcem, s. 76.
11
Kromě toho v novinách sledovali také ohlasy na svou tvorbu, kritiky svých her a články dotýkající se Osvobozeného divadla. V případě pomluv a lží se také bránili prostřednictvím tisku, zprávy dementovali a v případě nutnosti také podávali tiskové žaloby, jak o tom sami hovoří v článku Malá informace uveřejněném mimo jiné například v Právu lidu dne 17.5.1935. 2.2.2 Vlastní noviny Kromě toho vydávali Voskovec s Werichem také svůj vlastní časopis - Vest pocket revue - Časopis Osvobozeného divadla a o několik let později také časopis Lokální Patriot. (viz Příloha, obr. č.1 a č.2) Vest Pocket Revue vycházela v průběhu divadelní sezony 1929/1930, původně jako měsíčník, celkem bylo ale vydáno pouze 7 čísel. Oba autoři přispívali svou tvorbou, i když minimálně, také - Jan Werich zde například uveřejňoval svůj (nedokončený) smyšlený životopis. O něco zajímavější je pak z hlediska knihovědného vydávání časopisu Lokální Patriot - noviny (Spoutaného) Osvobozeného divadla, který vycházel od listopadu 1935 do konce divadelní sezony 1937/1938. Vyjma úvodníku, kde sami sebe prohlašují autoři tiskovými magnáty, je zajímavé především číslování časopisu, neboť se vymykalo veškerému řádu. Celkem je známo 8 čísel tohoto časopisu-programu, ale autoři se během tří let jeho vydávání ocitají v I., II., IV., VI., X., a VIII. ročníku, s číslováním 1,2,3,4, a rovnou 107, označení čísly byla chaotická a nesouvislá. Z jakého důvodu tak oba autoři činili, zůstává otázkou. Nejspíše se jednalo jen o jakousi „dada“ hru. 2.3
Nespavost Noviny ale četl Jan Werich i jako „obyčejný“ občan. Důkazů je mnoho - jako
ohlas na článek Vlastimila Maršíčka publikovaný v Kulturním světě nazvaný ‚Praha s prsty špíny‘, kriticky hodnotící čistotu pražských ulic, vznikla ‚Praha s prsty inspirace‘, na několika fotografiích je možné vidět Jana Wericha s novinami nebo časopisem v ruce, sám se snažil o publikování svých nových povídek v tehdejších periodikách (viz Příloha, obr. č.3). Vraťme se ovšem ke zvyku Jana Wericha vstávat brzy ráno a číst. V šedesátých letech souvisel již tento zvyk patrně spíše s věkem a zdravotním stavem, přesto si jej Jan Werich uchoval. V dopise Jiřímu Voskovcovi z 5.6.1967 píše: „Protože špatně spím a budím se kolem čtvrté hodiny a v tu dobu je všude klid, a já nemusím s nikým mluvit a v tu dobu taky, vzhledem k mému pomalému metabolismu, nejsem schopen vydávati 7
VOSKOVEC, Jiří, Nikdy nic nikdo nemá…, s. 437.
12
nýbrž spíše přijímati, tak si udělám černou kávu a v županu, nemytý, nečesaný, na hřebíček přibitý, si čtu Klobouk ve křoví. … A tak si s Tebou ráno povídám, pak vstane Zdenička, to všecko sním, vypiju, přečtu si Lidovou demokracii a jdu si zase lehnout.“8 2.4
Poznámky v knihách a na obálkách To je tedy svědectví o oblíbené době ke čtení Jana Wericha. Neznamená to však,
že Jan Werich v jinou dobu nečetl. Z jeho vzpomínek např. vyplývá, že na nočním stolku u postele mu ležela zpravidla detektivka. V knihách Pavla Chrastila zase můžeme „potkat“ Jana Wericha s knihou v ruce v nejrůznější denní době. Ráno byla přesto jeho oblíbená doba. Dle vlastních slov se také Jan Werich v tuto dobu zabýval korespondencí. Obálky rozřezával a poté si na ně dělal poznámky ohledně pisatele, jejich obsahu nebo toho, co chtěl budoucímu adresátovi odpovědět. (viz Příloha, obr. č.4) Podobný zvyk měl Werich podle svědectví Pavla Chrastila i ohledně knih. Dělával si do nich poznámky, a to do předních nepotištěných - tzv. vakátových listů, pravděpodobně proto, aby věděl, že danou knihu již četl a také si poznamenal své názory a postřehy. Zda měl tento zvyk již ze studentských let, nebo si jej vytvořil až později, však z Chrastilovy vzpomínky vyvodit nelze. 2.5
Místo ke čtení Již jsme se pozastavili nad otázkou, kdy Jan Werich s oblibou četl. Podívejme se
tedy ještě také na místa, kde Jan Werich obvykle četl. Z dob předválečných je zachováno svědectví o čtoucím Janu Werichovi, a to navíc na poněkud netradičním místě v tramvaji: „To jsem znal jednu paní z Dejvic, jen tak od vidění, jezdila dvojkou od Špejcharu k Národnímu divadlu, kde vystupovala. ... Já si vždycky čet a ona taky. A jak si čtu a jak se strašně chechtám a jak vůbec nevnímám, že jsem ve dvojce a u Národního divadla, ona vystupuje a povídá mi: „To čtete určitě Švejka. Že se tak smějete, že?“9 Dle snídaně a kávy, kterou zmiňuje Werich ve svých vzpomínkách, se lze dohadovat, že ranní noviny četl v kuchyni, která byla také oblíbeným místem setkání u
8 9
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 358. WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 64.
13
Werichových. Dle knihy položené na nočním stolku četl pravděpodobně také v posteli. Za hezkého počasí rád sedával v altánku na zahradě domu na Kampě a knihy jistě používal i při své spisovatelské práci ve své pracovně. Vzhledem k tomu, že v šedesátých letech Jan Werich již pravidelně nevystupoval na veřejnosti a v sedmdesátých letech vystupovat nesměl, měl více volného času a nebyl povinnostmi vázán v Praze, jezdil často na chatu do Velhartic. 2.5.1 Velhartice Ve vzpomínkových knihách Pavla Chrastila lze nalézt velké množství odkazů na chvíle společně strávené právě ve Velharticích a překvapivě i poměrně velké množství odkazů na Jana Wericha ve spojení s knihou. „Stále jsem vyčkával, že Jan přijde a poradí mi, ovšem on nemohl: seděl totiž na verandě a četl.“10 píše. „Každoročně se těšil na ‚svoje‘ pstruhy, za nimiž jsme vlastně do Velhartic jezdili, a na poklidné ‚čteníčko‘.“11 - tato vzpomínka asi nejlépe charakterizuje cíle těchto cest - rybaření, čtení a odpočinek v přírodě. Odkazů je ale mnohem více: „Vidím Jana přikrytého vlněným plédem, spícího, s úsměvem na rtech a s knihou v klíně.“12; „Seděl v proutěném křesle uprostřed své Šumavy, v ruce držel knihu a o dřevěné zábradlíčko měl opřený svůj rybářský prut...“13; „Jan seděl na dřevěné verandě a četl.“14 nebo „Jan ovšem již četl; našel si teplo ve svém doupátku s akumulačkama a já jsem najednou zůstal v tom velkém domě sám.“15 a mnohé další. O tom, že četl na chatě ve Velharticích, tedy není pochyb. Další úryvky vzpomínek Pavla Chrastila typu „Jan si vezl, jak se dalo čekat, z Kampy tašku rozečtených knih.“16 pak také dokládají, že četl i na Kampě. Zároveň jsou také důkazem, že pravděpodobně četl i více knih v témže čase. K dobré knize pak podle Wericha patřila také láhev něčeho dobrého k pití. „Když si člověk usedne do křesla a dá si na dosah pravé ruky stolek a na něj láhev toho, co rád, a čte si v bezpečí tlustou knihu o něčím životě, je mu dobře.“17 2.6
Jazyková vybavenost Co se týče jazyků, ve kterých Werich četl, nejraději čítával knihy v originále, „…
o překladech se vyjadřoval: „Je to tak propasírovaný, že je to o něčem jiným.“18 10 11 12 13 14 15 16 17 18
CHRASTIL, Pavel, Jan Werich : Klaunovo velmi pozdní odpoledne, s. 127. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich : Na Kampě a pod pokličkou, s. 77. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Na Kampě a pod pokličkou, s. 77. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Kaviár i šampaňské, s. 37. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Klaunovo velmi pozdní odpoledne, s.137. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Kaviár i šampaňské, s.31. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Kaviár i šampaňské, s.31. WERICH, Jan, Úsměv klauna, s. 142. CHRASTIL, Pavel, Jan Werich : Klaunovo velmi pozdní odpoledne, s. 115.
14
Z gymnaziálních let uměl trochu německy a také latinsky, francouzsky na rozdíl od Jiřího Voskovce, který několik let studoval na dijónském gymnáziu a jehož matka byla napůl Francouzska, nemluvil příliš dobře. Během emigrace v Americe však ovládl angličtinu, a to na vynikající úrovni, což ovšem bylo tehdy životní nutností, chtěl-li uživit svou rodinu. Zejména Shakespeara četl pak převážně v originálním znění. V rozhovoru s Jiřím Janouškem se ale svěřuje, že jej dlouho vůbec neměl rád. „…Až později, když jsem začal anglicky číst a rozumět, objevil jsem klenoty. Toho ducha, kterého překlady obvykle mrzačí, protože jsou romantické, kdežto on byl renesanční autor. Shakespearovo dílo, to je přece člověk rozpitvaný až na samou dřeň.“19 dodává. 2.7
Optické pomůcky V pozdějším věku byl nucen kvůli zhoršujícímu se zraku používat při čtení
optické pomůcky - silné brýle - a později dle tvrzení Jiřího Janouška byl jeho zrak pravděpodobně natolik špatný, že četl již jen pomocí lupy. 2.8
Pohnutky k četbě Čtení knih se Jan Werich věnoval zejména z profesních důvodů. Divadelní hry
souvisely zejména s jeho povoláním divadelního ředitele, později i překladatele, dramatika - také adaptujícího hry Osvobozeného divadla nebo jiných autorů, a herce. Stejně tak romány, povídky potažmo i básně sloužily Janu Werichovi jako zdroj informací či inspirace pro vlastní literární tvorbu. Na osobní důvody, pro které se věnoval Jan Werich čtení - ať již knih, novin nebo dopisů, ukazuje například úryvek z povídky O mravencích zařazené do sbírky Povídky nejen o psech: „…ale já hodně čtu, čtu většinou z nudy, rozumíte, já nemůžu sedět a čučet nebo koukat. Když už nic nedělám, tak si čtu.“20 O knihách, které četl nebo by si přál přečíst, se také navíc často zmiňuje v korespondenci s Jiřím Voskovcem zejména ze šedesátých let. V dopise z dubna 1961 také potvrzuje, že čte z nedostatku práce a že je pro něj čtení způsobem odpočinku: „… tak jsem poslední dobou rozháněl a chránil svůj mozek před nezdravým myšlením lehkou literaturou, detektivkami americkými a haldami magazinů. Léta jsem je tak systematicky nečetl a neprohlížel. … Ty magaziny a ten druh literatury stál vždycky za hovno, i když jsem se v něm rád probíral. Z dlouhé chvíle. Teď však, je to hrůza. Kde jsou hrůzy bývalých detektivek!“21
19 20 21
JANOUŠEK, Jiří, Rozhovory s Janem Werichem, s. 17. WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 75. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 272.
15
2.9
Výstřižky Vraťme se ale nyní ještě na chvíli zpět k tématu Jana Wericha - čtenáře novin a
tisku vůbec. V námi sledovaném údobí posledních dvaceti let života patřila četba novin a popřípadě i časopisů k běžným činnostem dne. Kromě toho články, které Jana Wericha zaujaly, si tento vystříhával. Některé výstřižky zasílal Jiřímu Voskovcovi prostřednictvím dopisů do Ameriky, stejně tak zasílal Jiří Voskovec výstřižky - zejména týkající se jeho osoby, divadelní či filmové činnosti nebo společných známých a přátel - Werichovi. Jan Werich dokonce o výstřižky Voskovce v dopise z června 1961 žádá: „A nějaký výstřižek. Kdyby byl.“22 Na úryvku z dopisu psaného 30.7.1964 a adresovaného Jiřímu Voskovcovi, který dokládá tento Werichův čtenářský zvyk, lze mimo jiné také demonstrovat názor a postoj Jana Wericha k tehdejšímu tisku: „Kolikrát si čtu noviny a říkám si, že tohle vystříhnu a pošlu mu to. Tím jako myslím Tebe. Tak mi to přijde všechno nějak futilní. Nic nevystřihnu a nic nepošlu. Ale jsou v těch novinách někdy strašlivý srandy. Nicotnosti. Malosti. Škvarky, chvrdly, pťáhlašky, šmouhle, chuchvy, pajdachvaly a podobné úprdy ducha. Leč škoda poštovného, myslím si. Možná chybně.“23 2.9.1 Výstřižková služba Pravděpodobně měl Jan Werich také předplacenu výstřižkovou službu Pražské informační služby. Alespoň by tomu nasvědčoval dopis Jiřího Voskovce z 27.7.1965: Jeníku - jen v rychlosti, mezi zkouškami na TV - esli ti to z výstřižkové služby neposlali - opatři si „Hudební Novinky“, květen - červen - 1965. 24 2.10 Vztah k tisku V dalším z dopisů Jiřímu Voskovcovi, z 9.-10. 2. 1968, zase srovnává úroveň amerického, potažmo světového tisku oproti tisku československému. Uvolnění poměrů v tehdejším Československu mu totiž umožnilo sledování a odebírání zahraničního tisku: „Čtu americké noviny a magaziny. Musím říct, že jsou spravedlivěji a poctivěji nespokojeni, rozhořčeni, než naše slavné tiskoviny. Poslední průser například naše noviny spíše podehrávaly, než přeháněly, zatímco americký tisk, italský, anglický, se rozepsal naplno.“25 S tím souvisí také otázka, zda Jan Werich opravdu četl cizojazyčné tiskoviny. Vzhledem ke znalosti jazyků byl jistě schopen rozumět tisku z oblasti anglicky či
22 23 24 25
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 291. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 128. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 200. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 420.
16
německy mluvících zemí, částečně možná také tisku italskému, vzhledem k poměrně dobré znalosti latiny a několika cestám do Itálie. Hodnověrně lze doložit, že během druhé světové války v americké emigraci četl noviny americké, německé i tzv. protektorátní. V korespondenci s Jiřím Voskovcem lze pak najít desítky zmínek o čtení novin, popřípadě časopisů, proto lze myslím si s jistotou tvrdit, že byl Jan Werich pravidelným čtenářem ‚denního tisku´, a to dle svých možností českého i zahraničního. Úryvek z dopisu Jiřímu Voskovcovi z 3.1.1961 dokládá, že bez informací a zpráv z tisku se neobešel: „Zkusil jsme onehdá nečíst noviny a neposlouchat radio ni televizi. Pokus, jestli se svět zlepší. Když jsem zase začal, bylo to vo chlup horší, pár těch, co jsem znal ze čtení zpráv, bylo sesazenejch, a pár, které jsem neznal, bylo nastolenejch, ale jinak to bylo jako dřív. Tak zase čtu a poslouchám.“26 2.10.1 Známé tituly Závěrem této kapitoly se ještě pokusme vytvořit alespoň neúplný přehled titulů periodik, které Jan Werich četl. Z dětství znal časopis Malý čtenář. Z článků psaných pro tisk ve dvacátých a třicátých letech lze doložit, že Jan Werich četl Přerod, Pestrý Týden a Polední list, z korespondence Kino, Rudé Právo, Life, Esquire, Herold Tribune, New York Times a Times, z fotografií Svobodu a Práci, ze vzpomínek a rozhovorů Lidovou demokracii a Vesmír. Posledně jmenovaný titul měl dokonce pravděpodobně nějaký čas také předplacený. Lze tak alespoň usuzovat z jednoho z rozhovorů s Vladimírem Škulinou: „Co to čtete, pane Werichu?“ „Vesmír, pane Škutino,“ odpověděl aniž vzhlédl od časopisu. … „Tak tohle je časopis Vesmír. Přírodovědecký časopis Československé akademie věd. Já to odebírám dávno, protože je to chytrý časopis.“27 O předplatném titulu New York Times však není pochyb. Jan Werich jej odebíral přinejmenším v roce 1961, předplatné mu zařídil a zaplatil Jiří Voskovec, respektive jeho třetí žena Christine: „Tvoje mi předplatila NYorkera a ňáká jiná paní, kterou si nemůžu vzpomenout, mi taky předplatila. A teď jsme dostával dva! Tak jsem jim napsal a oni mi to jedno předplacení protáhli až do roku 1987 nebo snad o rok méně. Takže jsme zásobený čtenář. A děkuji.“28
26 27 28
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 259. ŠKUTINA, Vladimír, Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, s. 118. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 290.
17
3
Jan Werich spisovatel „Psáno stroze, protože diktováno paní Týlové za účelem zrychlení hmoty (látky,
věci a vůbec).“ 29 píše Jan Werich v dopise z 12.4.1958 Jiřímu Voskovcovi. Psací stroj provázel Jana Wericha přinejmenším již od dob začátků Osvobozeného divadla. Zachovány jsou ale i doklady o vztahu Jana Wericha k psaní z dob dřívějších. V dobách gymnaziálních studií vypomáhal Jan Werich svému otci s jeho prací v pojišťovně - vyplňoval pojistky. Často se stávalo, že na zadní stranu těchto formulářů psával vzkazy svému otci (viz Příloha, obr. č.20 a č.21). Ještě častěji je doplňoval vlastnoručně kreslenými obrázky a karikaturami. Malování obrázků doprovázející či nahrazující text lze však vystopovat již mnohem dříve - v dopisech mamince z raného dětství. Později také kreslil Werich karikatury a přispíval jimi do různých soudobých tiskovin. 3.1
Místa psaní Mimo domu Voskovcových rodičů na Sázavě, kde vznikla první hra této
autorské dvojice - Vest pocket revue, a kavárnách, kde vznikaly zejména (většinou nepsané) forbíny, se dochovalo také svědectví o jiném místě, kde vznikaly hry Osvobozeného divadla. Dle vzpomínek Jiřího Rádla přidělil správce Lucerny oběma autorům malý kumbálek, zvaný „Přeludárna“ nebo také „Síň přeludů“, kde oba autoři psali své hry. Po válce psal Jan Werich s určitostí také ve své pracovně na Kampě, a to jak literární díla, tak korespondenci. Psal ale také na chatě ve Velharticích, což lze usuzovat jednak z odeslané korespondence, jednak z přítomnosti psacího stroje v jednom z tamních pokojů. Mimoto zasílal i velké množství lístků Jiřímu Voskovcovi ze svých zájezdů do ciziny, které psával obvykle v kavárnách. 3.2
Psaní rukou a na stroji Psaní rukou však neměl Jan Werich příliš v oblibě. V knize Ondřeje Suchého
Werichův Golem a Golemův Werich je o tom zachováno svědectví. Jako vzorek rukopisu pro grafologa Františka Kafku odevzdal na konci roku 1934 Jan Werich ručně psaný následující text: „Já taky vám píšu. S psaním je vůbec potíž, protože já píšu málo, když tak na stroji. Jinak s rukopisem jsem měl vždycky potíže. Jen na obecně škole, kde jsem psal asi takto: „Byl jsem včera na rybách“, byl jsem dost (poměrně) chválen. Váš J. Werich.“30 29 30
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 138. SUCHÝ, Ondřej, Werichův Golem a Golemův Werich, s. 168.
18
Je otázkou, zda svůj rukopis opravdu nepovažoval za dost úhledný nebo čitelný pro ostatní, nebo jej k tomuto postoji vedly jiné okolnosti - to se ale již pravděpodobně nedozvíme. V každém případě je tedy zřejmé, že Jan Werich upřednostňoval psaní na stroji. (viz Příloha, obr. č.5) K psaní v divadle využívali pomoci Zdeny Houskové, se kterou se Jan Werich oženil v roce 1929. Přesto je v pozůstalosti Jana Wericha, uložené v Literárním Archivu Památníku národního písemnictví, zachován mezi strojopisy jeden rukopis, který pravděpodobně napsal vlastní rukou sám Jan Werich. Konkrétně se jedné o (nejspíše) první rukopisnou verzi hry Smoking revue. 31;32 (viz Příloha, obr. č.6) „Já tu nemám psací stroj a ručičkou v nepohodlným hotelovým nábytku píšu nerada (mění se mi pohlaví).“33 píše Jan Werich Jiřímu Voskovcovi v dopise z 6.2.1967, a sám tak podává důkaz o své neměnící se neoblibě psaní rukou i o 33 let později. 3.3
Úprava strojopisů „Mám arch čistého papíru v psacím stroji. Budu psát povídku.“34 těmito slovy
začíná povídka Tvůrčí proces ze sbírky Povídky nejen o psech. A opravdu tomu tak bylo. Při psaní povídek a textů užíval Jan Werich přednostně psacího stroje. Takto vzniklé strojopisy pak opravoval ručně - škrtal, dopisoval text, opravoval chyby a překlepy. Stejně tak i dopisy - ty však také často diktoval své sekretářce paní Jarmile Týlové, jak dokládá již výše zmíněný citát či následující úryvek z dopisu Jiřímu Voskovcovi: „Jelikož je dost hodin a paní Týlová chce taky domů, tak myslím, že skončím diktovačku.“35 Do takto vzniklých dopisů však rád vpisoval Jan Werich ručně své poznámky, popřípadě přikresloval drobné malůvky apod. (viz Příloha, obr. č.7) Důkazy o tomto zvyku lze nalézt jak na samotných dochovaných dopisech Jana Wericha, tak i ve zmínkách v korespondenci s Jiřím Voskovcem. V dopise ze 17.8.1965 si například Voskovec stěžuje: „No, a posléze jsi mi připsal inkoustem větu, které vůbec nerozumím. Zní: „Jak se jmenuje ten časopis, co je tam ten článek Chat makes V&W tick?“36 Na konci sedmdesátých let, pravděpodobně kvůli zhoršujícímu se zraku i zdraví celkově, dával zpravidla již přednost diktování textů paní Týlové. Krátce před svou
31
32 33 34 35 36
Rukopis psaný černým inkoustem, čítající šestnáct stran žlutého papíru formátu 20 x 25 cm, nečíslovaných a opatřených titulním listem, na němž je Werichova kresba kašny a poznámka tužkou: Smoking Revue z r. 1927 (první verze). VOSKOVEC, Jiří, Faustovy skleněné hodiny, s. 114. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 335. WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 21. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 387. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 206.
19
smrtí - v létě 1980 - jí prý ještě nadiktoval osmnáct dopisů a těšil se na pokračování práce v Praze, ke které již však nedošlo.37 3.4
Psací stroje Během svého života vlastnil Jan Werich několik typů psacích strojů. Z emigrace
si pravděpodobně přivezl do Čech psací stroj, který si zakoupil v USA. Z poznámky v dopise „Posílám ti pohled. Asi ho znáš. Děsně blbě se na tom píše na stroji. Potřeboval bych si koupit nový stroj, ale poněvadž jsem si koupil novej vůz, na stroj nezbylo.“38 lze usuzovat, že ale nebyl v té době v nejlepším technickém stavu. V období mezi 1.9.1959 a 26.2.1962 si zakoupil pravděpodobně stroj nový, československé výroby. Starý „americký“ stroj si však nechal posléze opravit a nový se pokoušel prodat. Zmiňuje se o tom v dopise Jiřímu Voskovcovi z 26.2.1962. „To víš, že píši na stroji, co jsem na něm psal v Mt. Kisco? Už byl starý. Koupil jsem si nový, náš. Pak jsem dal tenhle do pořádku za stopadesát korun a ten nový prodávám. Nikdo ho nechce. Za 2.400 korun, divíš se? Já ne.“39 V roce 1968 si zakoupil svůj prokazatelně nejméně již třetí psací stroj, a to italské značky Olivetti. Tento psací stroj měl však britskou klaviaturu, která má oproti české klávesnici „prohozená“ písmena Z a Y, což bylo příčinou mnohých chyb-překlepů v dopisech Jana Wericha z tohoto období. Kromě toho si také v témže dopise, ve kterém podává příteli za oceánem zprávu o koupi nového stroje, stěžuje, že klaviatura je natolik malá, že svými silnými prsty - „buřtíky“ „…beru několik písmen najednou.“40 3.4.1 Reklama na psací stroj Odpověď na otázku, jaký psací stroj vlastnil Jan Werich před válkou, by mohla poskytnout reklama na psací stroje značky Corona, otištěná v časopise Vest Pocket Revue. (viz Příloha, obr. č.8) Tento model prodávala známá firma s psacími stroji Gibian a spol., jejíž pobočka sídlila v té době také v Praze ve Štěpánské ulici. Reklama uváděla, že „Voskovec a Werich píší výhradně na stroji Corona.“41 Zmínka v dopise Jiřího Voskovce z 28.10.1945 : „Musím si koupit novou pásku. To by bylo blbý ti psát, abys mi ji koupil u Gabiána a poslal sem, že ano? Tak ji tedy
37 38 39 40 41
WERICH, Jan, Listování, s. 267. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 209. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 315. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 420. VOSKOVEC, Jiří, Nikdy nic nikdo nemá…, s. 74.
20
nekupuj.“42;43napovídá tomu, že Voskovec s Werichem opravdu byli zákazníky této firmy. Je tedy možné, že Jan Werich vlastnil psací stroj této značky. Kromě toho se jméno pana Gibiana objevuje v korespondenci Voskovce a Wericha ještě jednou, tentokráte v dopise z 25.7.1963:
„Přikládám omluvný dopis pro pana Gibiana,
vzpomínáte si, to je ten, co prodává psací stroje, jeho adresu najdete v té nejtlustší knize, píše se tam - GIBIAN - křestní jméno si nepamatuji - a TYPWRTS přímo za jeho jménem.“44 Z jakého důvodu však zasílal Jan Werich omluvný dopis právě tomuto muži, zůstává prozatím nezodpovězenou otázkou.
42
43 44
Vzhledem k jazykovým hříčkám obou autorů a sídlu prodejny je pod pojmem „Gabián“ s maximální pravděpodobností míněna právě firma Gibian. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 23. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 53.
21
4
Knihy a knihovny V dětství měl Jan Werich ke vzdělávání i zábavě k dispozici knihovnu svého otce.
Vratislav Werich patřil jako úředník mezi inteligenci. Pracoval jako vrchní úředník v revizním oddělení u První české vzájemné pojišťovny a vlastnil poměrně bohatou knihovnu čítající asi tisíc svazků, mezi kterými byla zastoupena dokonce i díla Ottovy Světové knihovny a Vilímkovy edice Tisíc nejkrásnějších novel. Některé se jistě staly i předmětem četby Jana Wericha, zpravidla však sloužily jako dobrý zdroj pro získávání peněz na vlastní Werichovy záliby. Prodával je do antikvariátů a takto získané peníze používal k zakoupení vstupenek do biografu či knih těch autorů, jejichž příznivcem Werich byl. Další knihovnou, do které měl Jan Werich přibližně v tomto období přístup, byla školní knihovna. Pravděpodobně však knihovnu gymnázia v Křemencově ulici nikdy nenavštěvoval. Vedly ho k tomu osobní pocity, spíše než nezájem o knihy, alespoň tak by se dalo usoudit na základě následující vzpomínky: „Bohatstvím rodina neoplývala, a tak není divu, že Werich nemiloval nápis nad knihovnou v Křemencárně: Bibliotheca pauperum. ‚Raději jsem si knížky kupoval nebo se obešel bez nich, než bych se byl oficiálně zařadil mezi chudobné, kterým se latinsky říká papuper.‘“45 Dále lze předpokládat, že Jan Werich využíval při svých návštěvách rozsáhlou knihovnu Jiřího Voskovce v bytě v New Yorku a během návštěvy USA v roce 1963 také knihovnu klubu v Players.. Mimoto se zachovalo z pera Jiřího Suchého svědectví o tom, že Jan Werich přinejmenším
věděl
také
o
existenci
nemocniční
knihovny
(bohužel
blíže
nespecifikované), ale zda ji během svých pobytů v nemocnici užíval také jako zdroj knih ke čtení, již bohužel z této vzpomínky vyvodit nelze: „Jindy a v jiné nemocnici mi bylo řečeno, abych počkal v tamní knihovně, že pacient tam přijde za mnou. … Seděli jsme pak v knihovně dost dlouho, vlastně dokud nevykouřil celou škatulku cigaret, která představovala vůz toho druhýho.“46 Čtenářem Městské knihovny v Praze ani Národní knihovny Jan Werich zřejmě po válce nebyl. V případě Městské knihovny v Praze se tuto informaci již asi s jistotou nikdy nedozvíme, neboť veškeré záznamy pocházející z doby před automatizací knihovny byly skartovány.47 Obdobně se v Národní knihovně po určitém čase, kdy již není čtenářova registrace platná a neobnovuje se, skartují registrační lístky s osobními údaji. Jedinou 45 46 47
CINGER, František, Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, s. 24. SUCHÝ, Jiří, Knížka další, s. 28. Informace mi poskytla dne 5.5. 2008 paní Sylva Hanzalová z Oddělení vnějších vztahů MKP.
22
nadějí tak zůstává část nezpracovaného fondu archivu Národní knihovny, ve kterém by mohla být nějaká zmínka nalezena.48 Zastavíme-li se však na chvíli u úryvku z interview z roku 1930 pro České slovo, vyvstane otázka, kde Jiří Voskovec s Janem Werichem sháněli zmiňované dokumenty, monografie a odborné knihy. Nabízí se poměrně věrohodná a snadná odpověď, totiž že využili služeb některé z tehdejších knihoven, v opačném případě museli zamířit nejspíš do knihkupectví a antikvariátů: „Po celé dlouhé měsíce jsme sháněli dokumenty, listovali dějiny, monografie a odborné vojenské memoáry z americké občanské války. Naučili jsme se nazpaměť celé odstavce Dějin amerického lidu od Woodrowa Wilsona.“49 4.1
Osobní knihovna Osobní knihovnu vlastnil Jan Werich přinejmenším již v době, kdy vznikla Balada
z hadrů. Alespoň to vyplývá ze vzpomínek Jiřího Voskovce. Jiné konkrétní důkazy potvrzující tuto skutečnost mi však nejsou zatím známy. Její složení, velikost, obsah nebo umístění a především osud po Werichově emigraci zůstává tedy předmětem k dalšímu bádání. S jistotou lze však tvrdit, že osobní knihovnu vlastnil Jan Werich po válce. V roce 1945 získal do pronájmu první patro domu č.501 na Kampě, zvaný domek Dobrovského, dnes již často označovaný za Werichovu vilu, a žil zde až do své smrti v roce 1980. Během dlouhých pětatřiceti let, které zde prožil, vznikla jistě unikátní sbírka knih, odpovídající zájmům a jazykovým schopnostem jejího majitele. O její existenci svědčí zejména dobové fotografie. Otázkou však zůstává osud Werichovi knihovny po jeho smrti. Manželka Zdena zemřela o více než půl roku dříve než Jan Werich, dcera Jana v polovině roku 1981, tehdy čtrnáctiletou vnučku Fanču (Zdenu) poté vychovávala přítelkyně Jany Kvapilové (Werichové) Daniela Paková. Ta také údajně dle vzpomínek Ondřeje Suchého likvidovala nejprve pozůstalost po Janu Werichovi, později také balila věci po Janě Werichové. Dalším nájemcem vily se stala až roku 1985 Anna Havránková - Slavíčková (z rodu malíře Antonína Slavíčka), která zde žila až do povodní roku 2002. Poté se již do vily nevrátila. Lze tedy předpokládat, že byt byl po smrti Jany Werichové kompletně vyklizen. Část pozůstalosti Jana Wericha je nyní uložena v Památníku národního písemnictví. Dosud však není plně zpracována a zkatalogizována. Dle vyjádření PhDr. 48
49
Informace mi poskytla dne 6.5.2008 paní Lenka Válková z Oddělení referenčních a meziknihovních služeb NK ČR. VOSKOVEC, Jiří, Nikdy nic nikdo nemá…, s. 108.
23
Ferklové, která pozůstalost zpracovává, mezi fondy PNP Werichova knihovna uložena není a dále se domnívá, že se knihovna Jana Wericha ani žádný její soupis nedochoval. Lze se zatím tedy jen dohadovat, jestli si zmíněnou knihovnu nebo alespoň některé svazky z ní ponechal některý z Werichových přátel, či zda byla celá knihovna darována například nějaké knihovně. O něco méně pravděpodobné je, že byla převezena do chaty ve Velharticích, která je stále v majetku vnučky Jana Wericha paní Zdeny Hulíkové, či nejprve k její opatrovnici paní Daniele Pakové, a později do Švýcarska, kde žije paní Hulíková nyní. Ověřit se mi tuto skutečnost, vzhledem k tomu, že paní Hulíková žije v cizině a komunikuje pouze prostřednictvím právního zástupce, dosud nepodařilo. 4.1.1 O knihovnách na Kampě Knihoven a malých knihovniček bylo v bytě na Kampě zdá se více. Na fotografiích zachycujících Jana Wericha lze často v pozadí nalézt police s knihami (viz Příloha, obr. č.13-č.17). O existenci více knihoven vypovídá i sám Jan Werich, užitím množného čísla, v dopise z 26.6.1968 adresovaného Jiřímu Voskovcovi: „Vůbec jsem se stal velmi činorodý. Uklízím po sobě, rovnám knihovny. Vyhazuji veteš a tak, …“50 Velkou knihovnu měl s velkou určitostí ve své pracovně, další byla umístěna v obývacím pokoji. Ve vzpomínkách nejrůznějších přátel je zachováno alespoň několik kusých popisů knihovny. „Skoro třicet kuchařských knih na poličce sahající přes celou stěnu obývacího pokoje sousedí se Shakespearovými sebranými spisy v angličtině, které se vměstnaly do jediného svazku o 1500 stranách biblového papíru. Jsou tu také díla Hemingwaye, Faulknera, Saryoana, povídky a romány Breta Harta, Bradburyho a Lema.“51 „Nad knihami se vznáší, nabodnutí na špendlík, obrovští motýli, křídla jako rozprostřené vějíře, a průvan v pracovně ševelí s rybkami z fólie, zavěšenými na tenkých nitkách.“52 „A tak znovu sedím ve stejném obýváku, kde jsem si s Werichem povídal před třemi lety. Všechno je tu při starém: odleva, ode dveří z předsíně přes celou stěnu knihovna, nahoře nad skříní obrazy…“53 „Seděli jsme na široké pohovce v obýváku. Na poličce s knihami se přirozenou růžovostí pyšnila fotografie nahého H. Kissingera na pláži.“54 50 51 52 53 54
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 452. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 18. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 18. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 249. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 1992, s. 233.
24
Knihovna v obývacím pokoji se tedy rozprostírala přes celou stěnu obývacího pokoje, pravděpodobně byla uspořádána alespoň na té minimální úrovni, že kuchařské knihy byly řazeny stranou od beletrie a dramatu, nad knihovnou visely obrazy, většinou originály s autorským věnováním. „Náhle vstal - byli jsme u Werichů na Kampě v tom rohovém pokoji - a ukázal nahoře na knihovně ono známé a často reprodukované ‚dvouhlaví V + W‘.“55 „Pod dvojportrétem v řadě knih perla knihovny - slavný deník Samuela Pepyse, úředníka britského loďstva, zaznamenávajícího sveřepě den po dni, co se šustlo u dvora i na dvorku, nejčtenější deník nejen sedmnáctého, ale i dalších století. Pan Werich miloval drby.“56 Knihovna v „rohovém pokoji“ byla pravděpodobně umístěna v prosklené skříni, na které se nachází výše zmíněný „dvojportrét“ (viz Příloha, obr. č.9) První svědectví pochází z období tzv. Pražského jara, tedy roku 1968, svědectví Adolfa Branalda z první poloviny 50.let, pravděpodobně z roku 1952, kdy byla vydána Branaldova kniha Chléb a písně, která Jana Wericha zaujaly natolik, že se rozhodl s jejím autorem seznámit a pokusit se ji převést do filmové podoby. Fotografie z rodinného archivu Jana Wericha pochází z konce 70.let. Vzhledem k velkému množství roků, která od sebe dělí jednotlivá svědectví je však také možné, že socha stála původně na jiném místě v bytě. Z roku 1970 pochází fotografie knihovny Jana Wericha, publikovaná v knize Jiřího Janouška Rozhovory s Janem Werichem (viz Příloha, obr. č.10). V pozadí je dobře patrná jednoduchá knihovna sestávající z jedné skříně o několika policích. Mezi knihami na horní polici můžeme překvapivě vidět část dřevěné vykládané desky s portrétem Jana Wericha (viz Příloha, obr. č.11), přestože některé svazky se již do řady knih nevešly. Většina obrazů byla umístěna - respektive visela na stěně, opět si tedy můžeme položit další z otázek bez odpovědi. Lze se jen dohadovat, že si dřevěné intarzie vážil přinejmenším stejně jako díla svých přátel - umělců profesionálů, ne-li více. Deska byla zhotovena podle fotografie z obálky týdeníku Květy z 15.2.1969, tedy za méně než jeden měsíc. Zhotovil ji Pavel Kubát se svým otcem a je víceméně unikátní, neboť na celém světě existují jen dvě. Jednu vlastnil právě Jan Werich a druhou má dodnes vystavenou doma její autor. Pan Kubát za ni obdržel od Jana Wericha dokonce i děkovný dopis (viz Příloha, obr. č.12; dopis psaný strojem na obyčejném papíru o velikosti 15 x 20,5cm), ke kterému byla přiložena také fotografie Jiřího Voskovce, pořízená na konci roku 1968 při návštěvě Jana Wericha v USA. Později obdržel také Werichovu vlastní fotografii s věnováním. 55 56
ŠKUTINA, Vladimír, Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, s. 49. BRANALD, Adolf, Tichý společník, s. 187.
25
4.1.2 Vzhled knihovny Pozastavme se ještě nyní chvíli nad vzhledem knihoven. Z fotografií lze usuzovat, že většinu knihovního nábytku tvořily běžné skříně s policemi a nikoliv například starožitný či jinak umělecky hodnotný nábytek. I to by mohlo podporovat tvrzení, že knihu nechápal Jan Werich jako umělecký předmět, ale byla pro něj důležitá především po stránce obsahové. Z fotografií je také patrné, že přílišný pořádek v knihovně Jan Werich neměl. Jak vzpomíná Pavel Chrastil, v pracovně „…bylo knih tolik, že mohly podepírat strop.“57 Možná jejich velké množství a nedostatek dalších prostor pro uskladnění byly příčinou, proč byly knihy doslova „nastrkány“, kam se dalo. (viz Příloha, obr. č.18) K „úklidu“ knihoven došlo s nejvyšší pravděpodobností v červnu 1968, kdy, jak už bylo zmíněno výše, píše Werich Voskovcovi o tom, že „rovná knihovny“. Stav z roku 1970 však žádnému systematickému ani jinému uspořádání nenasvědčuje. 4.1.3 Obsah knihovny Vyjděme nyní z předpokladu, že se knihovna Jana Wericha ani její soupis nedochovaly. Z literatury o Janu Werichovi, jeho knih či korespondence s Jiřím Voskovcem můžeme alespoň přibližně určit její obsah z hlediska tematického. S jistotou lze tvrdit, že knihovna Jana Wericha obsahovala kromě umělecké literatury také literaturu odbornou. Klukovská láska k dobrodružné a detektivní literatuře, která přetrvala i do dalších let Werichova života, nás směřuje k předpokladu, že v knihovně byly zastoupeny z beletrie zejména knihy těchto žánrů. Kromě toho si Jan Werich během svého života oblíbil také memoáry. Z odborné či populárně vědecké literatury to pak byly bezpochyby knihy z oblastí Werichova zájmu - o vaření, o antice a také o rybaření, které bylo po divadle druhou největší životní Werichovou láskou. Rybaření ale nebylo pro Jana Wericha pouhým koníčkem k ukrácení dlouhé chvíle. Ryby byly jeho životní vášní, proto se věnoval i teorii tohoto sportu. Ve své rubrice Rybářská hlídka, která byla publikována v časopise Osvobozeného divadla Lokální patriot, se zmiňuje o tom, že vlastní knihu Jaroslava Tejčka - Rybářský sport, kterou vydalo v roce 1934 Zemědělské knihkupectví A. Neuberta. V souvislosti s velkou rybářskou životní vášní Jana Wericha nelze nevzpomenout také na spisovatele-rybáře Otu Pavla a Ernsta Hemingwaye. Z mnoha zmínek o obou autorech vyberme alespoň jednu, která toto tvrzení dokládá: „…O rybách se píše těžko, 57
CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Elixír života, s. 59.
26
i když hodně. Většinou špatně. Hemingway o nich psal dobře, on vůbec uměl psát o lovu… Ale víte kdo psal nádherně o rybách?“ „Vím,“ řekl jsem. „Ota Pavel.“58 Jan Werich byl také veliký gurmán a jedlík a vlastnil velké množství nejrůznějších kuchařských knih - například v tehdejší době i poněkud exotickou čínskou kuchařku. Ze vzpomínek Igora Inova lze však usoudit, že tato kuchařka rozhodně nebyla ve Werichově knihovně ojedinělá. V již dříve zmíněném popisu knihovny se zmiňuje o téměř třiceti kuchařských knihách.59 Další z poněkud netradiční literatury, o kterou se Jan Werich zajímal a také ji vlastnil, zmiňme knihy pojednávající o létajících talířích. Z povídky O Vítězslavu Nezvalovi, zařazené v knize Všechno je jinak, lze také s velkou určitostí předpokládat, že se nejednalo o tematicky ojedinělý svazek, vzhledem k době, po kterou spolu o tomto tématu Jan Werich s Vítězslavem Nezvalem údajně hovořili. „Seděli jsme jednou s Nezvalem na chodbě... A hle - sedl si vedle mne a povídá: „Jene, nevíš něco o létajících talířích?“ To mě ohromně potěšilo, protože o tom jsem měl dokonce literaturu. I začal jsem mu vyprávět, co vím. Snad dvě, snad tři hodiny jsme si povídali o létajících talířích.“60 Studentská léta na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici spojené se studium latiny se stala také jednou z velkých inspirací v životě Jana Wericha. Antika se promítla do divadelní tvorby, inspirovány jí byly například hry Caesar, Pěst na oko historie, Nebe na zemi či Osel a stín, která byla napsána přímo na motivy starořeckého ironika Lúkiana. „Při vyprávění o čiré současnosti se často antiky dovolával a jednou, když vyšla Encyklopedie antiky61, koupil ji dvakrát a jednu mi věnoval s pokynem, abych si v ní četl a že přijdu na to, že všechno už bylo,“62 vzpomíná Jiří Suchý. Další knihou ve Werichově knihovně byly pravděpodobně i Životopisy římských císařů od Suetonia, které doporučuje ke čtení Jiřímu Voskovcovi ve svém dopise z 27.9.1967. Podobných knih od antických autorů nebo o antice ale bylo nejspíše ve Werichově knihovně mnohem více. Jak vzpomíná Pavel Chrastil: „Pro objasnění dějinného vývoje Jan vykročil pro příměr třeba do starého Říma, to aby dodal správnou
58 59 60 61 62
JANOUŠEK, Jiří, Rozhovory s Janem Werichem, s. 31. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 8. WERICH, Jan, Všechno je jinak, s. 66-67. Encyklopedii antiky vydalo nakladatelství Academia v roce 1973. SUCHÝ, Jiří, Knížka další, s. 37
27
hyperbolu k současnu. A častokrát, když bylo naše dění obzvláště ohrožováno, nebyl Jan Werich líný zajít pro radu třeba k Ezopovi.“63 Zmínky můžeme najít také o Tacitovy, Ovidiovy, románu O věrné lásce statečného Chairéa a sličné Kallirhoy od Charitóna, o Lentulovi a dalších. Také Bible byla jedou z knih, která ve velké míře ovlivnila tvorbu Jana Wericha. Nebude proto nijak troufalé předpokládat, že ji Jan Werich, přestože nebyl křesťanem64, vlastnil. Dokonce by se dalo říci, že to byla jedna z jeho oblíbených. „No ovšem, bible!“ zvolal Werich. „To je kniha knih. Nikdo neví, jak vznikla, ale kolik je v ní moudrosti! Někdy si čtu ve Starém zákoně. Tam jsou úžasné, obrovité příběhy. To jsou povídky, romány, hry, filmy, co chcete, jen to vzít.“65 „Mám rád bibli, protože je plná podobenství a já jsem fanda na podobenství. V bibli je hodně moudrých podobenství, která můžete klidně přijmout, aniž byste se musel stát křesťanem…“66 O Bibli hovoří Jan Werich jako o základu kultury. Odkazy na ní je možné najít i ve Werichově díle. Vždyť stačí připomenout třeba slavnou píseň David a Goliáš ze hry Těžká Barbora nebo píseň Potopa ze hry Balada z hadrů. O Janu Werichovi říkával z legrace Jiří Voskovec, že je „studnicí neužitečných vědomostí.“67 A opravdu, Jan Werich ani v pokročilém věku neztratil zájem o poznávání nových skutečností. Proto si velice vážil jednoho z darů svého přítele Jiřího Voskovce: 14. vydání největší tištěné encyklopedie světa z roku 1929 - Encyklopedie Britannicy. „Koupil jsem si jiný set Encyclopedia Britannica a posílám ti svůj dosavadní. Je to totéž vydání z r. 1929 - už se ti třeba zdá zastaralým, ale tobě přeci nejde o jaderní fysiku ani o kosmonautství - a moderní historii znáš až příliš dobře. Přírodní vědy, historie stará, humanity, rybářství a neužitečné znalosti všech druhů jsou však v této starší edici popsány lepšími autory než v nových. Nehledě k tomu, že v nových je takový důraz na technologii a elektroniku, že řada humanit byla opomenuta z nedostatku místa. (Můj nový set je trochu zachovalejší - ale tvůj má zase tenčí, lepší papír.)“68
63 64
65 66 67 68
CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Kaviár i šampaňské, s. 17 Jan Werich sice byl rodiči pokřtěn, když se o tom však přibližně ve svých šestnáctisedmnácti letech dozvěděl, nechal se z církve vyškrtnout. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 80. JANOUŠEK, Jiří, Rozhovory s Janem Werichem, s. 55. SUCHÝ, Jiří, Knížka další, s. 38. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 202.
28
I z tohoto dopisu Jiřího Voskovce z 30. 7. 1965 je patrné, že mezi oblasti, o které se Jan Werich zajímal, patřili zejména přírodní vědy, historie (antika, středověk apod.), rybářství a vědy humanitní. Dle vzpomínek Miroslava Horníčka či dopisu Werichovy ženy Zdeny si opravdu rád Jan Werich v této encyklopedii četl, „…a nejen že to četl, ale on si to dokonce i pamatoval,“69 dodává Miroslav Horníček. Osobní poděkování Jiřímu Voskovcovi však hovoří za vše: „Ty! (abys věděl komu) vole! (abys věděl, že ten kdo a jaký jsi Ty teď) od tý doby, co přišel ten slovník jsem ti nemoh vůbec poděkovat, protože jsem pořád jenom čet. Zeptej se, nač chceš, všechno vím, a když ne, tak se podívám.“70 Nakonec si zbývá položit ještě jednu otázku: píše Jiří Voskovec Janu Werichovi o „lepším-tenčím papíru“ právě proto, že Jan Werich kladl na tyto věci zřetel? Největší životní láskou Jana Wericha byl však William Shakespeare. O Shakespearovi hovořil mnohokrát, mnoho krásného o něm napsal - o jeho komice, o jeho hrách, o jeho postavách i o něm samotném. Jan Werich vlastnil také Shakespearovy sebrané spisy v angličtině, které tvořily jediný svazek o 1500 stranách biblového papíru. 71 O vynikající znalosti jeho díla, pravděpodobně tedy konkrétně tohoto svazku, svědčí řada Werichových výroků, zmiňme alespoň dva, které hovoří o Shakespearovi obecně: „Všimněte si, že komika se u něj objevuje po mimořádně dramatických nebo lyrických pasážích. Podobá se to silnému pocitu, který při jídle vyvolává něco ostrého nebo sladkého. Shakespeare byl veliký showman.“72 „Ten člověk uměl všechno, co patří k divadlu, a ještě kousek víc. Dovedl vymyslet intrikány, kteří odpravovali vznešené oběti jedem, dýkou, mečem, škrcením, utopením. Tragédie plné černých zrad a černějších úkladů. Komedie dokázal zalidnit bláznivými klauny, moudrými šašky, Falstaffem, Malvoliem.“73 Právě postava Falstaffa zaujala Jana Wericha nejvíce. Přeložil proto oba díly Shakespearova Jindřicha IV. do češtiny a vypracoval divadelní scénář Veselá hra o smutku a stárnutí sira Johna Falstaffa, na jevišti jej však nikdy neztvárnil. Později
69 70 71 72 73
Jan Werich ve fotografiích a vzpomínkách Václava Chocholy a přátel, s. 116. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 207. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 18. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 194. WERICH, Jan, Úsměv klauna, s. 146.
29
vypracoval podle těchto her také filmový scénář Falstaffovo babí léto, ve kterém si toužil zahrát s hereckým partnerem Jiřím Voskovcem, ale k natáčení nikdy nedošlo. Velkou životní láskou Jana Wericha byla také Haškova kniha Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Několik let ji v anketách označoval za nejzajímavější knihu, kterou toho roku četl. V první polovině dvacátých letech ji vlastnil v sešitovém vydání. „Láska k Haškovi vydržela Werichovi celý život. Kdyby byl Hašek naživu, napsal v jednom svém článku, ‚zajel bych za ním, dal mu flašku něčeho dobrého a kytičku petrklíčů a pak bych pravil: Pane Hašku, kdykoliv si čtu ve vašem Švejkovi, tak jsem pyšnej na to, že jsem váš krajan,‘“74 píše Igor Inov ve své knize. Lze proto předpokládat, že si opatřil v pozdější době i některé její novější vydání. Svědčí o tom například kritická zmínka v předscéně v poválečném Caesarovi, tentokráte už s novým hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem, k tehdy nejnovějšímu vydání Švejka, které si pravděpodobně opatřil.75 „Víte, mně se líbí ten optimismus těch nakladatelů, s jakým oni předpokládají, že co čtenář, to blbec,“ a pak Werich uváděl příklad z nejnovějšího vydání Dobrého vojáka Švejka: v komentářích, které ‚jsou tlustší než sama kniha‘, je tato velmi obsažná vysvětlivka ke slovům ‚Řeznická ulice - ulice v Praze 2‘.“76 Důkazem by mohlo být také množství uměleckých aktivit, kterým se, ve spojení se Švejkem, Jan Werich věnoval. S přítelem Jiřím Trnkou spolupracoval na loutkových filmech inspirovaných Osudy dobrého vojáka Švejka, konkrétně na úpravě textu, který potom namluvil. V roce 1954 tak vznikly tři filmy - Švejk a poručík Dub, Švejkovy nehody ve vlaku a Švejkova budějovická anabáze. Ale již o rok dříve začala jeho spolupráce se společností Supraphon, kdy začal Jan Werich namlouvat Švejkovy příhody na gramofonové desky. Celá tato práce byla dokončena až v letech 1968-1969. Kromě toho na večeru věnovaném 70. výročí narození Jaroslava Haška, který uspořádal Svaz československých spisovatelů v pražském Radiopaláci, četl spolu s jinými herci povídky právě i Jan Werich. „Detektivky a zdravý rozum“. Toto drobné vyprávění o detektivním žánru se stalo jakýmsi vyznáním Werichovy lásky k této literatuře. Zároveň sloužilo jako
74 75 76
INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 216. Pravděpodobně vydání z roku 1957 nakladatelství SNKLHU. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 2005, s. 108.
30
předmluva v programu představení jedné z nejslavnějších detektivních komedií světové dramatiky, hře Josepha Kesselringa Jezinky Bezinky uváděné v tehdejším Divadle ABC. Detektivní literatura patřila mezi Werichovy nejoblíbenější. Ve své vzpomínkové knize Potlach dokonce přiznává, že mu obvykle leží detektivka na nočním stolku. O detektivkách se také zmiňuje například v hovoru o naprosto odlišných tématech, jako v povídce O starostech s holuby: „Na tomhle byla postavena moc pěkná anglická detektivka, kde jeden chovatel zavraždil druhého proto, že zavražděný si vyčíhal, kudy vrahův holub lítá, a pouštěl na něj sokola, aby ho zadržel.“77 Detektivkami byly také inspirovány dvě hry Osvobozeného divadla. Werich a Voskovec patřili v mládí mezi velké příznivce série detektivek Leona Cliftona, které „vycházely v ukončených sešitech po 20 rakousko-uherských haléřích.“78 Na jejich základě tak vznikla hra Gorila ex machina čili Leon Clinton čili Tajemství Cliftonova kladívka. Další hrou s detektivní tematikou je hra Líčení se odročuje. Sám Jan Werich také toužil napsat v mládí detektivku - Dům netřesků. Lze tedy předpokládat, že knihy tohoto žánru byly s velkou určitostí také součástí Werichovy osobní knihovny. Určitě to byla mimo jiné díla od Gilberta Keitha Chestertona, Edgara Allana Poea, Rexe Stouta a jiných. Z mládí zůstala Janu Werichovi také láska k dobrodružné literatuře. Stejně jako Jiří Voskovec měl rád Julesa Verna, mimo to ale také Jacka Londona, Charlese Dickense, Roberta Louise Stevensona, Alexandra Dumase, Victora Huga a v neposlední řadě Karla Maye. Nesčetné zmínky o jeho hrdinech a dobrodružstvích, které prostupují celým Werichovým dílem - literárním, vzpomínkami, rozhovory, korespondencí - jsou nejlepším důkazem o vztahu ke knihám právě tohoto autora i druhu literatury vůbec. S Karlem Mayem a jeho slavnými knihami se setkal také při emigraci v USA. Podařilo se mu zde na půdě jednoho domu u jezera Chattauqua ve státě New York objevit knihu, podle níž prý Karel May napsal své slavné příběhy. Zároveň také částečně tento „malý příběh“ vypovídá o vztahu Jana Wericha ke knihám. „Mezi haldou dobrodružné literatury jsem nalezl knihu vydanou roku 1885, kterou napsal americký generál, jméno jsem zapomněl, který byl vládou pověřen starat se o Indiány. Jak jsem vyčetl, tento muž se oženil s Indiánkou, znal mnoho indiánských
77 78
WERICH, Jan, Všechno je jinak, s. 147. WERICH, Jan, Listování, s. 58.
31
nářečí, napsal slovník anglicko-indiánský a učebnici. Zamiloval se do nejpůvodnějšího Američana, kterým není nikdo jiný než americký Indián. Částečně to byly generálovy paměti o životě stráveném mezi Indiány. Hltal jsem to. Najednou však - jako když v dálce zvoní zvon, který poznávám podle hlasu, nebo nepoznávám? Zkrátka jako bych některé věci četl podruhé. Jako bych býval už něco odněkud znal. Najednou mi svitlo! Dr. Karel May! Ano, Vinetou, rudý gentleman, Old Shatterhand, Inčučuna, Old Death, všechno přeházené, ale podstata děje jednotlivých příhod byla zde v knížce, kterou jsem v zapomenuté chatě držel v rukou. Nalezl jsem pramen, ze kterého se inspiroval autor mého klukovství. Dr. Karel May nikdy nebyl v Americe. Psal většinu svých dobrodružných a pro klukovskou duši překrásných knih ve vězení, kde prý byl zavřen pro nějaké podvody či co. Vajíčko, ze kterého se vyklubali všichni jeho ušlechtilí hrdinové a pohrdáníhodní padouši, jsem držel v ruce. A teď vyvstala hamletovská otázka: Krást, či nekrást? Tušil jsem, že kniha skoro stoletá asi nemá nové vydání. Komu patří tahle chajda? Zjistil jsem, že majitelům domu, kde bydlíme. Kdybych ji vzal, kradl bych. Kdybych ji chtěl koupit, asi neprodají nebo draho. Tož volil jsem zlatou střední cestu. Knihu jsem si přečetl důkladně a pak jsem ji zastrčil na půdě za trám krovu.“79 Možná je za trámem krovu tato kniha schovaná dodnes, možná je také jedním z posledních exemplářů,
které
by mohly usvědčit
Karla Maye
tak
trochu
z „plagiátorství“.80 Mezi knihovními svazky byla ale s nejvyšší pravděpodobností zastoupena i mnohá díla současné (zejména světové) literatury. „‚Catcher in the Rye‘ právě čtu. Také vyšel česky ve ‘Světové literatuře‘, kupodivu výtečně přeložený od jakýchsi manželů.“81 píše Jiřímu Voskovcovi v dopise z 6.5.1966. Tento svůj nejznámější román napsal Jerome David Salinger v roce 1951 a nebyl jediným dílem tohoto autora, které Jan Werich četl a pravděpodobně i vlastnil. „Já jsem 470 st. Fahrenheita nedočetl, ale vzpomněl jsme si, že tam bylo zakázáno číst knihy.“82 zmiňuje v jiném dopise z července 1966, maje jistě na mysli román 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho, prvně knižně vydaného v roce 1953.
79 80
81 82
WERICH, Jan, Jan Werich vzpomíná...vlastně potlach, s.125. Název této knihy či jejího autora se mi však doposud - ani ve spolupráci s Národní knihovnou ČR a Library of Congress - nepodařilo zjistit. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 279. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 294.
32
„Mám smůlu s Camusem. Nemůžu jej sehnat, když jsem byl v Římě, tak vůl, jsem zapomněl.“83 stěžuje si Jan Werich v dopise z 17.10.1958 Jiřímu Voskovcovi, a nepřímo tak dokládá, že knihy v angličtině vyhledával jednak v originále, jednak je kupoval, a to dokonce i v zahraničí - navzdory nevelkým financím. „Znáš ty od Faulknera ‚A Rose for Emily‘? To si dej, prosím tě. Nebo od Evelyn Waugh ‚The Dear Departed‘? To si dej taky.“84 radí v jiném dopise Jiřímu Voskovcovi a podobných zmínek je ve společné korespondenci obou někdejších partnerů mnohem více. Jako poslední zmiňme knihu Williama Sarganta, neboť vybočuje z řady výše zmíněných beletristických děl a přivádí nás do oblasti odborné literatury: „Myslím, smím-li ti radit, že bys udělal dobře, kdybys zautíkal ke knihkupci a koupil si knihu zvanou „Battle for the Mind“. Napsal ji pan William Sargant a vyšla u Heinemann, London,
Melbourn, Toronto.85 Nečetl jsme nic tak zajímavého a
moderního, jako je toto dílko. Popsal bych mnoho papíru a přidělal nežádoucí četbu mnoha chudým čmuchálkům, kdybych ti tu psal, o čem pojednává. Je ovšem žádoucí, pořídit si k ní I a II svazek třetího dílu… prd, já zapomněl, že mám na mysli české vydání. Je žádoucí pořídit si I. P. Pavlov „Lecture on Conditional Reflexes and Psychiatry“, vydal 1941 Lawrence and Wishart, London.“86 V knize Battle For the Mind spojil přední britský psycholog William Sarget objevy
sovětského vědce Pavlovova v oblasti podmíněných reflexů s otázkami
mechanismu „vymývání mozků“ používaným zejména v náboženství a politice. Je také patrno, že měl Jan Werich přehled i o literatuře publikované v zahraničí. V neposlední řadě také zmiňme i další knihy o přírodě (mimo již výše zmíněného rybaření). Důkaz zaznívá z úst samotné Jany Werichové ve vyprávění nazvaném Jan Werich v USA: „Protože nebyli cejtit bahnem, to já všechno vim, protože já si čtu taky zoologický knihy.“87 Demonstrujme tuto zálibu Jana Wericha v přírodních vědách například také připomenutím faktu, že byl předplatitelem přírodovědeckého časopisu Vesmír, či následující ukázkou z Werichova díla. „A tak jsem si opatřil Maeterlincka. … Vynikající spisovatel, a mimo jiná díla napsal taky knihu o termitech, pak knihu o mravencích a knihu o včelách. A já vám povím, to se čte jako detektivka, bohužel je to těžko k dostání. No, a tam jsem se dočetl
83 84 85 86 87
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 169. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 304. v roce 1957 VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 113. Přepis z nahrávky Jan Werich v USA - Rozhovory s dcerou III, čas 11:26 s.
33
spoustu zajímavých věcí a opatřil jsem si ještě jiné knihy, takže teď vím ledacos zajímavého.“88 K napsání povídky O mravencích jej inspirovala právě kniha Maurice Maeterlincka Život mravenců. Maurice Polydore-Marie-Bernard Maeterlinck byl belgický dramatik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1911. Jeho esej La Vie des fourmis - Život mravenců - vyšel v českém jazyce za Werichova života dvakrát - a to už v roce 1931 a 1937 - u F.Topiče v překladu B. Polívkové. Oprávněně se lze tedy myslím domnívat, že tento esej byl zastoupen v knihovně Jana Wericha. Pomocí analýzy textu korespondence Jana Wericha, jeho literárního díla a vzpomínkových knih jiných autorů a dalších dokumentů by bylo jistě možné obsah osobní knihovny Jana Wericha rekonstruovat. Výše zmíněný rozbor alespoň obsahově nastiňuje tematické zaměření svazků, literární žánry či konkrétní autory, které lze v knihovně Jana Wericha předpokládat. K vytvoření knihovědného portrétu Jana Wericha však není rekonstrukce přesného obsahu knihovny podle mého názoru nezbytná. Přesto by bylo jistě dobré se o to pokusit. 4.2
Knihy Knihy chápal Jan Werich také jako vhodný dárek. Několikrát zasílal dětské knihy
Voskovcovým dcerám do Ameriky, posílal ale také své vlastní-autorské Voskovcovi (přinejmenším konkrétně Fimfárum a Italské prázdniny). Zasílal je povětšinou lodí, několikrát ale také letecky. „Jiřidlo, večer jsem od tebe dostal sáhopis a dnes dva dopisy. V jednom z nich dcery na výstavě (pro pána, co jim honem pošlu k Džizas Krajstovým narození? Zase knížky? A nic jiného tu není, než knížky, knihy a knihy a knížky a jinak votrava.)“ 89 píše v dopise z 27.11.1965 a potvrzuje tím domněnku, že knihy pro něj byly velice důležitým druhem zábavy. O tom, že knihy nejen daroval, ale sám si je také kupoval, svědčí již dříve zmíněná vzpomínka Jiřího Suchého týkající se Encyklopedii antiky. To, že knihy opravdu nakupoval, a dokonce i kde, lze doložit také úryvkem z dopisu adresovaného Igoru Inovovi ze 17.3.1971: „V knihkupectví na Václavském náměstí, které se jmenuje Sovětská kniha, mi řekli, že knížku budou mít až v květnu, dřív, že to nejde. A já bych potřeboval alespoň deset výtisků, které rád zaplatím, co
88 89
WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 75. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 238.
34
nejdříve, abych mohl některé z nich poslat darem těm, kterým by prospělo si ji přečíst.“90 Knihami byl ale také obdarováván, a tak se jeho soukromá knihovna rozrůstala. Adolf Branald mu osobně věnoval v roce 1979 tisk z roku 1820 pojednávající o tarocích, neboť si jej údajně přál mít. Knihy mu chodily ale také poštou - od příznivců známých i neznámých. Knihu od Viktora Fischla, bývalého tajemníka Jana Masaryka, nazvanou Hovory s Janem Masarykem a vydanou roku 1952 v Tel Avivu, mu zaslal některý z diváků pořadu Co tomu říkáte, pane Werichu? - série interview s Vladimírem Škutinou, tedy v roce 1968. Paní Píšová mu zaslala v druhé polovině 80.let knihu svého manžela, českého básníka, literárního a divadelního kritika, Antonína Matěje Píši. Knihy dostával ale i od přátel ze zahraničí. „Frances mi posílá detektivky, které vybírá z dust bins. 91 Chodí to jako lodí a já se mám jak král, neb to rozdám a vyměním a čte se o sto šest. Kdybys měl možnost poslat cokoliv antikvárně, lodí, třeba co tví přátelé zahodí, nebo i cos ukrad, učiň tak a pošli to…“92 píše v dopise z 9.11.1967. Z něj se také dozvídáme, že knihy nejen rozdával, ale také vyměňoval. Pravděpodobně nebyl také žádným bibliofilem, když žádá o knihy antikvární, zahozené, použité. Lze tedy usuzovat, že knihu vnímal zejména jako nositele obsahu, informace, příběhu, potěšení, spíše než jako umělecký předmět. Werichova „touha“ po knihách, způsobená pravděpodobně nedostatkem vhodných knih ke čtení, vzhledem k nabídce československého knižního trhu, přetrvávala roky - zmínky respektive žádosti o zaslání knih se objevují v horizontu nejméně deseti let.93 Přitom je poměrně zřejmé, že se Werichovi jedná opravdu především o čtení knih spíše než o knihy samotné. Na závěr se ještě zmiňme o vztahu Jana Wericha k vydávání knih v normalizačních letech, kdy jeho díla nesměla být oficiálně publikována. František Cinger ve své knize Smějící se slzy uvádí, že k samizdatu neměl Jan Werich důvěru a snad považoval tento způsob publikování dokonce za nedůstojný své osobnosti, respektive člověka, kterému dříve vycházely tiskem písně a hry v desetitisícových nákladech. Z podobných důvodů prý také nedal své texty k dispozici exilovým nakladatelstvím. „Přišlo mu to příliš pokoutní, podomácku dělané, bez odezvy doma.“94
90 91 92 93
94
INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 1992, s. 253. Popelnice. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 399. Druhý svazek korespondence V+ W končí rokem 1968, je tedy pravděpodobné, že žádosti o zaslání knih pokračovaly i v pozdějších letech. CINGER, František, Smějící se slzy, s. 241-242.
35
5
Jan Werich a papír O vztahu Jana Wericha k papíru lze říci přinejmenším to, že byl a že byl zvláštní.
Zejména v korespondenci se často objevují zmínky o papíru, barvách, tisku, psacích strojích apod. O tom, že blízký vztah k papíru Werich měl, svědčí také zmínka v dopise Jiřího Voskovce z 10.11.1967: „Kdybys měl Xerox, řek bych: pošli mi kopii. Ale Xerox nemáš. - Z toho si nic nedělej. Jsou důležitější věci než Xerox. Ale líbilo by se ti to, co fandovi papírníkovi a literárnímu gadžetáři.“95 O vztahu k papíru svědčí také poněkud záhadná poznámka v dopise Jiřímu Voskovcovi z 2.10.1960, zaslaná z Itálie: „P.S. Tohle je Florencie. Přikládám obálku O. D. Napsal jsem na ni adresu. Ty napiš vlastní rukou odesilatele a zbytek adresy a pošli mi v ní třeba hajzlpapír. Já s tím stvořím unikát!“ 96 O něco mladší je pak následující úryvek z dopisu Jana Wericha z 25.7.1963, obracející se vzpomínkou na návštěvu u Jiřího Voskovce v New Yorku. S přihlédnutím k faktu, že Jan Werich pravděpodobně nevlastnil větší sumu v dolarech, si myslím, že s konečnou platností dokládá, že měl Werich blízký vztah k papíru, když si jej i přes své nevelké finance v zámoří kupoval: „By the way, tenhle papír jsme spolu kupovali, pozdravuj toho papírníka, až tam budeš něco kupovat. A toho pošťáka. Na cestování to nejpěknější je, že člověk pozná papírníky, pošťáky, přítelíčky a kamarádíčky a že má takovej pocit - třeba marnej - že není na světě opuštěný, na širém světě, přesněji řečeno.“97 S papírnictvím souvisí také článek nazvaný ‚O nepojmenovatelných věcech‘ uveřejněný v časopise Přerod v roce 1927. Jedná se o kratičký příběh člověka, který nemůže nalézt vhodné pojmenování pro některé věcí - mimo jiné i kancelářskou sponku. Je z něj patrné, že Jan Werich byl obeznámen se sortimentem zboží běžného papírnického obchodu. Se stejnou jistotou už bohužel nelze tvrdit, že celý příběh je autobiografický, tedy že Jan Werich účty za knihy opravdu vyhazoval (pálil). Otevírá se ale před námi otázku pořádkumilovnosti Jana Wericha. 5.1
Papír a pořádek Svědectví z pera Jiřího Voskovce rozhodně nevyznívá pro Jana Wericha v tomto
případě nijak lichotivě, má však velký význam pro vytvoření si obrazu o jeho vztahu k papíru a potažmo i knihám. Voskovec v rozhovoru s Michalem Schonbergem
95 96 97
VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 402. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 255. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 50.
36
vzpomíná, že „…Janovy papíry zažily hrozné anabáze za války. On nikdy na papíry pořádný nebyl.“98 Pokud bychom pak na základě tohoto svědectví vzali doslova některé zmínky v dopisech, podpořily by tuto teorii o nepořádnosti Jana Wericha. První z nich pochází opět z pera Jiřího Voskovce, tentokráte ale z dopisu adresovaného Ferdinandu Peroutkovi z 23.8.1950. „Kdybyste mohl číst dopisy, které leží v haldách někde u Werichů na Kampě - tak bych Vám to doložil.“99 Druhý úryvek z dopisu Jana Wericha je z 26.2.1962 a lze jej chápat jako popis způsobu skladování písemností Janem Werichem. „Zrovna něco hledám pro překladatele našich her do rakouštiny. … Vyvalila se z almary lavina věcí. Mezi nimi i „Penny Paradise“, který jsme smolili před dvaceti lety. Tak jsem si v tom četl. A zdržel se.“100 Mnohé fotografie svědčí o tom, že jej papíry obklopovaly vskutku chaoticky. (viz Příloha, obr. č.10, č.19) 5.2
Šetření papírem Zastavme se nyní ještě nad úvodní pasáží dopisu Jiřího Voskovce, pocházející
z dopisu Janu Werichovi z 11.10.1945: „Jeníku,Ty jsi jediný člověk, který má smysl pro šetření papírem - tak oceníš, že ti píšu na tomto federálním žluťáskovi, nehledě k tomu, že je to už tradicionelní materiál naší společné tvorby.“101 Obsahuje dvě zajímavá tvrzení. Jednak označuje Jana Wericha za člověka, který má smysl pro šetření papírem, jednak blíže specifikuje materiál, který oba autoři používali pro psaní svých her. První tvrzení by dokládaly i dochované vzkazy otci na rubu pojišťovacích formulářů (viz Příloha, obr. č.20 a č.21), poznámky na obálkách dopisů popřípadě i vakátových listech knih, druhé dochované rukopisy a strojopisy v pozůstalosti Jana Wericha uložené v LA PNP. 5.3
Psací potřeby „Plnicí péro a pár blbostí ti vezu.“102 píše také Voskovec 6.8.1946 svému příteli
do Prahy. Na pohlednici ze 7.7.1960 zase varuje Jan Werich svého přítele: „Když mi nepošleš pisátko, koupím ti tu jedno a pošlu ti to za trest.“103
98 99 100 101 102 103
SCHONBERG, Michal, Rozhovory s Voskovcem, s. 58. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 64. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 316. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 14. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 44. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 245.
37
O peru je ale řeč i o několik let později. Svědectví ze vzpomínek Ondřeje Suchého je sice v souladu s Voskovcovým, ale obě zvláštním způsobem kontrastují s Werichovou neoblibou k psaní rukou: „Podruhé to bylo po té, když jsem mu přivezl z Německa propisovací tužku v podobě tesařského hřebíku. ‚Tužtička!‘ pozvedl obočí, začal si ji s úsměvem detailně prohlížet, rozepisoval ji po okraji novin a pak mě překvapil otázkou: ‚Jak víte, že jsem tužtičkovej?‘ Nevěděl jsem, jak to vím. Pokračoval čmáráním po novinách a mazlil se s větou ‚Jo jo, já jsem tužtičkovej…‘“104 5.4
Papír a barvy Z přepisů vzájemné korespondence Voskovce a Wericha lze také vyčíst
všímavost Wericha vůči barvám papíru a písma. Voskovec měl zdá se v oblibě barevné dopisní papíry, a to zejména modrý, o papíru a barvě písma Wericha je oproti tomu v dopisech jemu adresovaných zmínka pouze jediná. Werichův dopis, na nějž je následující text reakcí, se ovšem nedochoval, a již jen vzhledem k tomu, že byl psán rukou, jej tedy nelze považovat za typický. „Obyvateli Evropy, Když ty mi můžeš psát červeně rukou na červeně nalinkovaném špinavě bílém papíře - tak proč já bych ti nemoh psát toutéž barvou, i když jinou rukou, na papíře žlutém, nalinkovaném modře?“105 Oproti tomu stojí množství zmínek typu: „Dostal jsem Váš dopis na modré panenské bláně psaný ve spěchu patrně při britském zemětřesení, které se událo později.“106; „Znovu jsme si přečetl tvůj zelený a dobrý dopis.“107; „Čekám na tvoje písmo, to poslední, červeně psané, já jsem to musil půjčit Prokopovi a malej Vašek si to opsal.“108; „Tvé zelené písmo bylo náramně pěkné.“ 109 nebo „To, cos mi napsal na modrém papíru, je malý skvost a velká pravda,“110 které dosvědčují Werichovu citlivost vůči barvám (řazeno chronologicky). 5.5
Písmo a tisk Významné svědectví o poměru k papíru má pak také souvislost s divadelní
činností Osvobozeného divadla. V článku pro Panorama obhajují Jiří Voskovec s Janem Werichem divadelní plakáty Františka Zelenky. Mimo jiné například uvádějí: „Nikoliv nejmenší z jeho předností je ta, že důsledně pěstuje kulturu písmene, jež se od konce 104 105 106 107 108 109 110
SUCHÝ, Ondřej, Tajemství filmových hvězd, s. 244. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 355. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence I, s. 81. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 335. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 376. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 379. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 419.
38
minulého století tak povážlivě zhoršila. Na Zelenkových plakátech by se měly nové tiskárny učit vybírat své typy.“111 V rozhovorech s Miroslavem Horníčkem vzpomíná na tisk plakátů pro hru Vest pocket revue v roce 1927. V tiskárně u Poláska a Krause prý objevili Werich s Voskovcem dřevěné typy písmen z roku 1860, které tehdy přicházely opět do módy díky západním filmům, a tímto písmem je začali tisknout. Na výběr měli ze dvou druhů papíru - „…žlutý nebo modrý. Na tom natíraným papíru, kterej byl vlastně bílej a natíranej žlutě, ta černá barva seděla a ta žlutá byla taková sytá a to řvalo. Bylo to dražší, ale my jsme vodjakživa na tydle věci nehleděli, my jsme s Voskovcem nikdy nešetřili na kostýmech a na lidech.“112 Kromě již výše zmíněných plakátů, které si museli Voskovec s Werichem pro svou „vestpocketku“ obstarat, sehrál papír ještě jednu důležitou roli. Pro své představení potřebovali také kulisy. A protože po ruce nebyl žádný výtvarník, který by je navrhl a vyrobil, zbyla tato práce na samotné autory a ostatní představitele. „Od truhláře jsme si dali udělat rámy jako na plenty, a na ty jsme zavěšovali vlastnoručně nakreslené obrázky. Vzadu jsme postavili štafle, to byla Eiffelova věž, a to, co jsme namalovali podle pohlednic a pověsili na ty rámy, to byla Paříž.“113 Vraťme se ještě na chvíli k písmu a tisku. Werich se o něm zmiňuje např. ještě v „povídce“ Slova (z nedatovaného dopisu Jiřímu Voskovcovi), která dokládá jeho znalost druhů a typů písem i postup tisku knihy: „Kde „sází“, jest sazárna,… jako kupř. sazenice písmene „C“ druhu velký cicero, nebo sazenice „F“ druhu gotické kurentky, které sázejí sazeči, aby se pak mohly tisknout, když dříve se byly vysázely knihy.“114 Jiří Voskovec pak také ve svém dopise z 2.11.1965 souhlasí s Werichovým návrhem, aby na společnou knihu vzpomínek použily dva typy písma a dva druhy papíru, pravděpodobně zvlášť pro vyprávění každého z nich. Dopis se však buď nedochoval, nebo byl namluven na magnetofonovém pásku, neboť v knize vzájemné korespondence uveden není. 5.6
Papír jako výzdoba Ve vzpomínkách Adolfa Branalda se zachovalo poměrně unikátní svědectví
z prosince roku 1969, ze kterého je zřejmé, že Jan Werich použil „papíru“, konkrétněji pohlednic, dopisů a přáníček k výzdobě své pracovny. Mimo jiné také svědčí o množství korespondence, kterou Jan Werich dostával, a částečně asi vysvětluje důvod, proč Jan Werich opustil myšlenku zakládat si archiv korespondence. Pravděpodobně by mu třídění 111 112 113 114
VOSKOVEC, Jiří, Nikdy nic nikdo nemá…, s. 86. HORNÍČEK, Miroslav, Hovory s Janem Werichem, s. 94. WERICH, Jan, Werich vzpomíná..., s. 19. WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 80.
39
a archivace veškeré došlé pošty zabrala velké množství času a vyžádala by si velkou práci, na kterou již starý a nemocný Jan Werich neměl pravděpodobně dost chuti ani sil. „Popíjelo se, povídalo se, pan Werich mě vzal pod paži a zavedl mě k sobě do pracovny. Všude, kam jste se podívali, bělaly se lístečky, psaníčka, pohlednice připevněné špendlíkem na záclonách, zastrčené za rámy, přilepené růžkem na zeď, záplavu přání a přáníček od přátel, dětí, diváků, prostě svět mu sem do pokoje nad řekou zavál vánoční poselství, že o něm pořád ví. Podobnou formou slétávaly se na tabuli v šatně Osvobozeného vzkazy, přání, pozdravy, ale i příkazy a zprávy všeho druhu, byl to zvyk, byla to tradice, stejně jako koutek klaunů v koutku pracovny vzal původ od místečka vedle zrcadla v garderobě.“115 Závěrečná část této vzpomínky také poukazuje na to, že Werich si osvojil tento zvyk pravděpodobně již v Osvobozeném divadle. Papíry se ale obklopoval neustále, nejen o svátcích. Svědčí o tom vzpomínka Vladimíra Škutiny: „Odvedl mě k sobě do pokoje, kde kromě nezbytných papírků s poznámkami a otevřených knížek ležela navrchu čerstvě otevřená velká obálka. Došla ranní poštou a byla z Hradce. Divák poslal knížku bývalého tajemníka Jana Masaryka Viktora Fischla „Hovory s Janem Masarykem“. Vyšla roku 1952 v Tel Avivu…“116 5.7
Archiv Ve studii Osvobozené divadlo Vratislava Effenberga, zpracované pro Divadelní
ústav, je uveden přepis Jednacího řádu Osvobozeného divadla z roku 1926, později signovaného také Janem Werichem. V Bodě 13 je výslovně uvedeno: „Knížky her jsou členové povinni vracet do archivu, který spravuje člen administrativního vedení.“117 Součástí tohoto archivu ale bylo pravděpodobně také větší množství novinových výstřižků. Můžeme tak usuzovat z interview s Voskovcem a Werichem pro Literární noviny z 8.2.1935 ‚Na pět minut, pane…‘: „Politická satira, nebo snad lépe politickosociální satira v Osvobozeném divadle je téma, o kterém bylo popsáno zbytečně mnoho papíru. V našem archivu je tolik výstřižků z tisku a tolik dopisů týkajících se tohoto sujetu, že ve věku padesáti let, i budeme-li velmi pilně psát, nedosáhne naše dílo počtu řádek této kritické literatury.“118 Nad dalšími osudy tohoto archivu visí otazník. Oproti tomu je v knize Můj strýc Artur aneb vzpomínky na Voskovce a Wericha zachováno unikátní svědectví o archivu,
115 116 117 118
BRANALD, Adolf, Tichý společník, s. 215. ŠKUTINA, Vladimír, Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, s. 129. EFFENBERG, Vratislav, Osvobozené divadlo, sv. II, Dokumentace, složka č.2, s.3. VOSKOVEC, Jiří, Nikdy nic nikdo nemá..., s. 143.
40
či možná lépe řečeno o sbírce písemností a dalších materiálů Jana Wericha, a jejím osudu během druhé světové války. Krátce před emigrací do USA prý uložil Jan Werich u svého šoféra Artura Dvorského v domě v Toušeni „všelijaká věci“, které zde měly přečkat „špatné časy“. Rudolf Truhlařík, synovec pana Dvorského, do truhly, kde byly uloženy, nahlédl: „Když jsem poprvé do bedny nahlížel, zaujalo mne kompletní vydání knih Karla Maye, potom štosy sešitů Paris Plaisirs a tomsharkovky. Teprve později, ještě před koncem války, jsem rozvázal desky s písemnostmi V+W, což byly neúplné filmové scénáře i celé hry, dílčí nápady a synopse.“119 Mimo jiné zde byly ale také ukryty plakáty a gramofonové desky a i přes několik nebezpečných situací, kdy byly téměř objeveny, zde zůstaly uloženy až do konce války v roce 1945. Rudolf Truhlařík pak o osudu tohoto „archivu“ podává ještě následující zprávu: „Jednou po příjezdu Jana Wericha z exilu mě strejda požádal,
abych
zkompletoval
zbývající
část archívu
Osvobozeného
divadla,
poschovávaného přes válku u dobrých lidí, že si potom pro těch „pár papírů“ s Janem Werichem přijedou a všechno najednou chevroletem odvezou.“120 Listiny, gramodesky, plakáty a filmové fotosky nakonec byly ve třech objemných kufrech dovezeny na Kampu. Výše zmíněné „papíry“ se možná staly později součástí archivu, o kterém hovoří Igor Inov ve své knize. Ten ale údajně obsahoval zejména výstřižky z amerických novin a rukopisy rozhlasových
vysílání: „Tak začaly moje dlouholeté rozhovory s Janem
Werichem, prostřídané studiem jeho domácího archívu, kde byly kromě jiného uchovány texty satirických pořadů V + W na vlnách Hlasu Ameriky za války a také výstřižky z amerických novin, které recenzovaly tehdejší clevelandské inscenace Voskovcových a Werichových her.“121 Pravděpodobnější tedy je, že si část těchto písemností odvezl s sebou Jiří Voskovec při svém odjezdu do Francie roku 1948. Ve svém dopise Janu Werichovi z 4.2.1966 píše: „Ten lístek možná je v jednom kufru, co je plnej rukopisů a bůhví jakejch vzácností , který moje nebožka, když já úpěl ve vězení, kdežto ona se ožírala a pospávala s celou americkou kolonií v St. Germain des Prés a prodávala za tři šupy všecky naše krásný nábytky z Prahy, tedy který kufr uložila na půdě jednoho amerického kostela v Paříži. Je-li tam dosud, ba je-li tam dosud ta půda či kostel, mi není známo.“122 Část rukopisů autorské dvojice V+W tak byla pravděpodobně ztracena navždy.
119 120 121 122
TRUHLAŘÍK, Rudolf, Můj strýc Artur, s. 14. TRUHLAŘÍK, Rudolf, Můj strýc Artur, s. 29. INOV, Igor, Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 1992, s. 214. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s.257.
41
Jako poslední zmiňme ještě malý „archiv“ korespondence, pravděpodobně dopisů Jiřího Voskovce, který měl Jan Werich uložený ve Velharticích: „Byla (malovaná truhla) plná dopisů a skotské. Dopisy byly pečlivě svázané ve sloupcích provázkem, ta druhá polovina byla plná whisky…“123 vzpomíná Pavel Chrastil v první ze svých vzpomínkových knih. 5.8
Další papír Co se papíru týče, lze ještě předpokládat, že si v roce 1967 pořídil adresář ve
formě kartotéky, jaký viděl u Voskovcovy ženy Christine, když byl u nich na návštěvě v New Yorku. „Najednou dnes odpoledne jsem začal usilovně myslet na Chris. Co dělá? Jak se má? Vlaje stále dále, hovoříc telefonem a hledajíc v malé škatulce adresy na lístečkách? Taky jsem si to pořídil - je to nádherný bludiště.“124 Vyjma toho je pravděpodobné, že také sbíral známky s klauny, které mu Voskovec v jednom dopise posílá s tím, že „…Dnes jsem byl na místní malinké poštičce, a Chris si vzpomněla na tvoji touhu po klaunských známkách. Tak jsme se zeptali, a oni měli poslední čtyři, které ti tuto posíláme.“125 Známky sbíral ale pravděpodobně již v dětství. V povídce O Křemencárně totiž vzpomíná na profesora Stacha, se kterým vyměnil sbírku známek za velkou sbírku celé rodiny otakárků. 126
CHRASTIL, Pavel, Jan Werich: Klaunovo velmi pozdní odpoledne, s. 70. VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 335. 125 VOSKOVEC, Jiří, Korespondence II, s. 324. 126 WERICH, Jan, Všechno je jinak, s. 27. 123 124
42
6
Papír na jevišti Papír se v nejrůznějších podobách (knihy, noviny, dopisy,…) objevuje snad
v každé hře Voskovce a Wericha. Někdy slouží jen k dokreslení prostředí, jindy lidé z papírů čtou, píší na ně, ukrývají je. Stranou samy o sobě pak stojí některé scénky, skeče či celé obrazy z her, jejichž hlavním ústředním motivem kniha, papír nebo spisovatelé jsou. K takovým patří zejména skeče Knihkupectví ze hry Vždy s úsměvem (viz Příloha, obr. č.221) a Gutenbergova tiskárna ze hry Panoptikum. Lze předpokládat, že další dvě scénky - po jedné z výše jmenovaných her - se také týkaly některého z knihovědných motivů - konkrétně se jedná o obraz Nesem vám noviny z revue Vždy s úsměvem a obraz Jules Verne a co z toho pošlo ze hry Panoptikum. Ani jeden se však nedochoval. Papír se na scéně jako „dekorace“ objevuje už v první hře Wericha a Voskovce ve Vest pocket revue. Konkrétně se zde jako vybavení pracovny Kvidona Maria de la Camera objevuje stolek s psacím strojem a knihovna. Knihy a psací náčiní se objevují také jako vybavení pracovny Rudolfa II. v romantické revue Golem. Pergameny a účetní kniha jsou součástí stanu krále Edwarda v Robinu zbojníkovi. I byt notáře Bartola v Nebi na zemi je vybaven knihami a kromě toho stojí ve scénické poznámce: „Vlevo v pozadí dveře, vpravo vpředu několik stupňů se zamřížovaným vchodem do zvýšené alkovny, jež je zařízena jako knihovna.“127 V Rubu a líci se můžeme setkat zase s plakáty, v Panoptiku s brožurou či kronikou, ve hře Premiera Skafandr s libretem. Za zmínku pak stojí také hra Gorila ex machina - v té se objevuje dokonce celá knihovna, která je zároveň také tajnými dveřmi. V některých hrách také přímo jednotlivé postavy z knih čtou. Ve Vest pocket revue čte Ruka z knihy Julese Verna, čte Karolina v Ostrově dynamit, knihu čte i Kleopatra v Caesarovi či Carmen ve Smoking revue. Častěji než knihy se však na scéně objevují noviny. Některé postavy je čtou, mluví o nich, objevují se ale i kameloti, kteří je prodávají. Noviny se staly také tématem předscény ve hře Osel a stín. Mnohem zajímavější je však použití novin k jiným účelům, než ke čtení. Žebračka v Baladě z hadrů si do nich balí nohy, nezaměstnaní v Rubu a Líci si je dávají do bot či si je rozprostírají na zem jako lůžko a v Panoptiku slouží jako ochrana proti pošlapání podlahy. Zapomenout bychom neměli ani na dopisy. Například ve hře Gorila ex machina jsou výhružné dopisy součástí zápletky. Rudolf II. píše v Golemovi dopis královně
127
VOSKOVEC, Jiří, Hry, 1985, s. 407.
43
Alžbětě, dopisy a vzkazy se to doslova hemží v detektivní hře Líčení se odročuje a v revue Premiera Skafandr. O významu knih, respektive tisku, podávají Werich s Voskovcem krásné svědectví ve Hře Panoptikum ústy jeho vynálezce Johana Gutenberga: „Vezmete mi lisy a písmenka, ale to, co jsem už daroval lidstvu, to mi nevezmete. Knihtisk, vynález, který rozžehne jasné světlo nad celým světem. … Rychlost myšlenky se zestonásobí, vzdělání bude pro každého, nové myšlenky, nové pravdy se rozběhnou po tištěných řádcích a doběhnou i k nejubožejším. Rozsvítí se ve všech hlavách, hloupost pobledne a špatnost ztratí zuby. Tisk, to je vzdělání, moudrost, mír a sbratření všeho lidstva.“128 Podobnou myšlenku, jakou vyslovuje Gutenberg, vložili autoři do úst básníkovi Villonovi ve hře Balada z hadrů: „Věště si básníky a palte knihy. Shoří jen papír, ale pravda z těch knih vám zpřeráží hnáty!“129 Nejčastěji se však v textech her objevují odkazy na konkrétní spisovatele nebo jejich díla - v Baladě z hadrů Jan Amos Komenský se svým Labyrintem, Shakespeare s Hamletem, Písně otroků a Mein Kampf, v Těžké Barboře Kytice a Erben, Borovský i Mácha, v Pěsti na oko opět Písně otroka Svatopluka Čecha, Homérova Ilias a Idyssea či odkazy na biblické příběhy. Ani Ostrov dynamit není těchto zmínek prost - Romeo a Julie, Oldřich a Božena, Tristan a Isolda či Babička patří mezi další zmiňovaná díla či literární postavy. Ve Smoking revue je to spisovatelka Popelka Biliánová a její dílo. V revue Vždy s úsměvem se dokonce postavy Wericha a Voskovce setkávají v nebi se samotným Molierem, Aristofanem a Havlíčkem Borovským. Pokračovat by se dalo ve stejném duchu i nadále. Vraťme se ale nyní ještě na chvíli ke skeči Knihkupectví, který byl napsán v roce 1935 a byl odrazem poměrů tehdejší doby. Dva popletení knihkupci - klaunské postavy Voskovce a Wericha - vlastní knihkupecký krámek. Úspěšnými obchodníky přirozeně nejsou a velká neznalost literatury, kterou projevují, není pro to tím nejhlavnějším důvodem. Do obchodu postupně přicházejí zákazníci130 a ptají se po různých knihách, jejichž tituly jsou zápletkou pro komická nedorozumění. Zvrat přichází ve chvíli, kdy se v knihkupectví setkávají První a Druhá čtenářka - jedna příznivkyně levicové a druhá pravicové literatury. Poté, co si při hádce ve snaze „trumfnout sokyni“ nechají zabalit téměř všechny knihy v obchodě, vchází naposledy do děje Zákazník a strhne se mela. Spor o to, zda je lepší literatura „pravá či levá“ však nerozhodne, neboť má zájem koupit si pouze jízdní řád.
128 129 130
VOSKOVEC, Jiří, Fata morgana a jiné hry, s. 269. VOSKOVEC, Jiří, Hry, 1980, s. 303. Ve skutečnosti byli všichni ztvárněni Václavem Tréglem.
44
Oba autoři zde projevili velkou znalost tehdejší literatury i jejích autorů, potažmo jejich politického přesvědčení a na pozadí knihkupeckého krámku vytvořili jednu z vynikajících satirických scén.
45
7
Literární motivy „kniha a papír“ Motiv knihy a papíru je dohledatelný i ve Werichově literární tvorbě. Pomineme-li
divadelní hry, které napsal spolu s Jiřím Voskovcem a o kterých již bylo hovořeno, zbývá nám Werichova kniha pohádek Fimfárum, několik sbírek povídek, vzpomínková kniha Jan Werich vzpomíná… a cestopis Italské prázdniny. Vyjma pohádek vykazuje převážná většina ostatních literárních děl silné autobiografické rysy. Ve skutečnosti jsou spíše vyprávěním zážitků ze života Jana Wericha než uměle vytvořeným příběhem. Zastavíme se proto jen nad vybranými čistě „literárními“ motivy. Většinu pohádek Jana Wericha rozhodně nelze zařadit mezi pohádky klasické. Spíše než zakleté princezny se zde objevují auta, motorky, rádia i jiné vymoženosti techniky, umrlci, opilci, hloupí lidé či se jedná o pohádky s nevšedními nadpřirozenými postavami. Není proto divu, že knihovědné motivy zde nejsou příliš časté, přesto se v některých pohádkách nalézt dají: v pohádce Až opadá listí z dubu o sedlákovi Čuperovi, který propadl alkoholu, stojí: „V hospodě měli plakát, který císař pán rozkázal vytisknout a všude vyvěsit.“131; v pohádce Fimfárum, podle které dostala celá sbírka jméno: „Náš kovář vzal tužku a papír, kouk se, kolik má železa, pak si to spočítal…,“132 a ve Splněném snu se dokonce objevují „dvě knihy“: „…Byla celá bílá, v pravé ruce kahánek a v levé ruce knihu.“133; „Hledal v snáři, co znamená velké vojsko viděti.“134 V pohádce Žluté mužátko, která je však zařazena do sbírky Lincoln 1933, najdeme motiv tisku: „Lidi jsou tu jenom lidi, jenže jsou šikovnější a mají větší chuť do práce než u nás. Hlavně špekulují na vynálezech, třeba jako knihtisk nebo laterna magika a s ženskými tu zacházejí daleko líp než u nás doma.“135 a ještě jednou: „Jezdíme s Háďou po jarmarcích, Háďa skládá pohádky, já je tisknu na ručním lisu a prodáváme je před boudou.“136 V pohádce Rumplcimprcampr se dokonce objevuje motiv knihovny: „Nastal nejstrašnější týden Kristýnčina života. Probádala, prohlídla všechny knihy v zámecké knihovně, všechny možné kalendáře…“137 V povídce Psí starosti z knihy Povídky nejen o psech rozmlouvají dva zastupitelé psí říše - jemnosrstý jezevčík a ‚vořech‘ podobný kokršpanělovi o tom, že prý mají být 131 132 133 134 135 136 137
WERICH, Jan, Fimfárum, s. 60. WERICH, Jan, Fimfárum, s. 24. WERICH, Jan, Fimfárum, s. 100. WERICH, Jan, Fimfárum, s. 101. WERICH, Jan, Lincoln 1933, s. 138. WERICH, Jan, Lincoln 1933, s. 139. WERICH, Jan, Úsměv klauna, s. 246.
46
psi vyhnáni z města. Jan Werich zde mimochodem také projevuje poměrně velký přehled o „psí problematice“ v literatuře. Nás však zajímá postava pána předčítajícího knihy svému psovi: „Chraň bůh! Můj pán mi to čte. My si rozumíme. Vám nečte?“ „Mně ne, ale jinak čte moc. Tlustý knihy, memoruje celý pasáže, a pak za čas přijde domů, knihy pošle do sběru a říká, že se to učil zbytečně, že se to všechno zase stalo jinak, než se učil…“138 Poměrně „častým“ jevem jsou také drobná literární dílka psaná formou dopisu Jan Werich píše Williamu Shakespearovi, „obyčejnému“ chlapci Tonymu, píše ale také Psí dopis. Většinou tato obsahují také knihovědné motivy, jako například posledně jmenovaný Psí dopis adresovaný čtyřnohému Brokovi: „A když jsem právě teď dočetl životopis, ve kterém jsi tak znamenitě, nepompésně a upřímně o sobě psal, sedám a hned Ti píšu.“139 Pozastavme se ještě nad povídkou Tvůrčí proces140. Je vyprávěním spisovatele, který se pokouší napsat povídku - má příběh, psací stroj, kolem pobíhají psi a bzučí mouchy. Je opět spíše autobiografická, ale je zde velký výskyt motivů papíru, psacího stroje, čtení, psaní a dalších. V neposlední řadě se ještě zmiňme o jednom díle, přestože je jeho autorem Jan Werich spolu s Jiřím Voskovcem. I tak je ale myslím si vhodné na něj upozornit.V rozhlasových relacích z let 1932-1934 prokázali Werich s Voskovcem velkou znalost historie a v Májovém zvukovém měsíčníku z 30.dubna 1933 také velkou znalost literatury, respektive literárního stylu některých autorů. Konkrétně se jednalo o Aloise Jiráska, Vítězslava Nezvala, Vladislava Vančuru, Karla Čapka, Svatopluka Čecha a Jaroslava Haška.
138 139 140
WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 19. WERICH, Jan, Povídky nejen o psech, s. 8. V ostatních povídkových souborech nese název Psí povídka.
47
8
Závěr Jan Werich svým rozsáhlým divadelním, filmovým i literárním odkazem ovlivnil
již několik generací. Společenské působení jeho díla přetrvává dodnes. Je proto myslím si zajímavé položit si otázku, co utvářelo a ovlivňovalo jeho osobnost a jeho práci. Existuje velké množství knih, které byly o Janu Werichovi napsány. Žádná z nich však nepřináší odpověď na tuto otázku z knihovědného hlediska. Ani sám Jan Werich, přestože zde zanechal rozsáhlý literární odkaz, takové vysvětlení nezanechal. Shrňme tedy stručně v několika následujících odstavcích informace, které sice nemůžeme s určitostí prohlásit za pravdivé, ale které se jeví být přinejmenším velice pravděpodobné. Z první kapitoly pojednávající o čtenářských zvyklostech Jana Wericha vyplývá, že Jan Werich byl vášnivým čtenářem. Četl během celého svého života i v kteroukoliv denní dobu, nejraději však ráno. Knihy - respektive jejich čtení - chápal jednak jako způsob odpočinku, jednak jako zdroj nových informací. Byl také pravidelným čtenářem novin, ze kterých si vystříhával a schraňoval zprávy, které ho zaujaly. Nejraději četl knihy v originále, perfektně ovládal mimo češtiny především angličtinu, a v pokročilém věku používal ke čtení optické pomůcky. Na obálky dopisů či přední stránky knih si dělal poznámky. Druhá část této práce přináší mimo jiné poznatky o tom, že Jan Werich nerad psal rukou. Často proto ke psaní používal psací stroj a během svého života jich vlastnil několik. Texty také diktoval - v dobách Osvobozeného divadla své ženě Zdeně, po válce své sekretářce Jarmile Týlové. Takto vzniklé strojopisy ale poté sám rukou upravoval škrtal, vpisoval, opravoval překlepy. Třetí kapitola objasňuje Werichův vztah ke knihám a přináší dostupné informace o jeho knihovně. V dětství měl Jan Werich k dispozici bohatě zásobenou knihovnu svého otce. Později měl svou vlastní osobní knihovnu, její osudy po Werichově smrti však nejsou dosud známé. K ‚veřejným‘ knihovnám neměl (přinejmenším
v době
gymnaziálních studií) kladný vztah a pravděpodobně je nenavštěvoval ani později. Osobní knihovna Jana Wericha v tzv. Dobrovského domě na Kampě byla uložena v několika skříních a obsahovala jak literaturu beletristickou, tak i odbornou. Hodnotu knih přičítal Jan Werich zejména jejich obsahu, nikoliv provedení. Knihy považoval také za vhodný dárek a stejně tak byl i knihami obdarováván. Neměl důvěru k samizdatu ani k exilovým nakladatelstvím. Čtvrtá kapitola mapující vztah Jana Wericha a papíru přináší důležitý poznatek: Jan Werich měl k papíru zvláštnívztah, vnímal jeho barvu, kvalitu i způsob a provedení tisku. Papír používal také jako prvek výzdoby. Přestože nerad psal rukou, měl kladný 48
vztah k psacím potřebám. Během svého života si vytvořil archiv výstřižků, rukopisů a korespondence. Na své papíry však s největší pravděpodobností nebyl pořádný, spíše jej chaoticky obklopovaly, a nelze přepokládat, že uložení papírů či knih dal jakýkoliv řád. Poslední dvě kapitoly nabízejí pohled na papír v díle Jana Wericha. Ten se v nejrůznějších svých podobách objevuje ve většině divadelních her autorské dvojice V+W. Někdy je jen pouhou součástí scény, jindy slouží jako důležitá rekvizita. Literární motiv „knihy a papíru“ není v dílech Jana Wericha příliš častý. Důvodem je zejména jeho orientace na moderní dobu a autobiografický ráz jeho děl. Celý život Jana Wericha byl tedy nerozlučně spjat s papírem, přestože si tuto skutečnost pravděpodobně sám nikdy neuvědomil. Tato práce je ale pouze pohledem do vztahu Jana Wericha k papíru a četbě. Otázkou, jakým způsobem tento vztah Jana Wericha ovlivnil v jeho díle a životě, se zabývá jen okrajově. Tuto kapitolu, stejně tak jako společenské působení děl Jana Wericha, zbývá ještě zmapovat. Nabízí se zde tedy vhodné téma pro pokračování této práce. Hlavní podmínkou či předpokladem však je získat bližší informace o osudu osobní knihovny Jana Wericha.
49
Seznam použité literatury BRANALD, Adolf. Tichý společník. 1. vyd. Praha : Academia, 2005. [Kap.] W + V, s. 180-230. ISBN 80-200-1370-9. CINGER, František. 12 podob Jana Wericha. 1. vyd. Praha : SinCon, 2005. 181 s. ISBN 80-86718-49-2. CINGER, František. Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha. Praha : Formát, 2004. 267 s. ISBN 80-86718-33-6. EFFENBERG, Vratislav aj. Osvobozené divadlo. Praha, 1974. Interní nepublikovaný materiál. 2 svazky. Institut umění - Divadelní ústav, MB 1722. FARNÍK, Jaromír; CINGER, František. Voskovec & Werich aneb Válka s lidskou blbostí. 1. vyd. Mnichovice : BVD, 2007. 242 s. ISBN 978-80-87090-01-5. HORNÍČEK, Miroslav; WERICH, Jan. Hovory s Janem Werichem. 1. vyd. Ústí nad Labem : Hájek, 2002. 127 s. ISBN 80-86540-15-4. CHOCHOLA, Václav aj. Jan Werich ve fotografiích a vzpomínkách Václava Chocholy a přátel. Praha : Eminent, 2001. 125 s. ISBN 80-7281-043-X. CHRASTIL, Pavel. Jan Werich : elixír života. Praha : Eminent, 2005. 135 s. ISBN 807281-209-2. CHRASTIL, Pavel. Jan Werich : klaunovo velmi pozdní odpoledne. Praha : Eminent, 1999. 166 s. ISBN 80-85876-94-9. CHRASTIL, Pavel. Jan Werich : kaviár i šampaňské. Praha : Eminent, 2000. 141 s. ISBN 80-7281-035-9. CHRASTIL, Pavel. Jan Werich : na Kampě a pod pokličkou. Praha : Eminent, 2002. 143 s. ISBN 80-7281-155-X. INOV, Igor. Jak to všechno bylo, pane Werichu? Praha : Karolinum, 1992. 264 s. ISBN 80-7066-539-4. INOV, Igor. Jak to všechno bylo, pane Werichu? Praha : Nakladatelství XYZ, 2005. 313 s. ISBN 80-86864-13-8. JANOUŠEK, Jiří. Rozhovory s Janem Werichem. Praha : Mladá fronta, 1982. 242 s. KYNDL, Ladislav. Knihovnička V+W (+J) [online]. Praha : Ladislav Kyndl , 2006. [cit. 2008-05-14]. Dostupný z WWW:
. LESCHTINA, Jiří. Pořád jsem rolls-royce, stříbrný přelud… Hospodářské noviny. 2004, roč. 49, č. 25, s. 6-11. Dostupný z WWW:
. ISSN 0862-9587. 50
Lokální patriot : noviny Spoutaného divadla. Spoutané divadlo. 1935-, roč. 1, č. 1-. Praha : Spoutané divadlo, 1935-. 1x-4x ročně. Městská knihovna v Praze [online katalog]. Praha : Městská knihovna v Praze, c2007 [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . NKC : Online katalog Národní knihovny ČR [online katalog]. Praha : Národní knihovna ČR, c2004 [cit. 2008-01-29]. Dostupný z WWW: . Osvobozené divadlo : dokumentace. Sestavil Bedřich Rádl. Praha, 1967. Interní nepublikovaný materiál. 3 svazky. Institut umění - Divadelní ústav, MB 1313. SCHONBERG, Michal. Rozhovory s Voskovcem. 1. vyd. Praha : Blízká setkání, 1995. 163 s. ISBN 80-901731-1-X. STRNAD, Jožko. Tmavozelený svět Jana Wericha. 1. vyd. Praha : Toužimský & Moravec, 2003. 190 s. ISBN 80-7264-055-0. SUCHÝ, Jiří. Knížka další. 1. vyd. Praha : Panton, 1991. 318 s. ISBN 80-7039-142-1. SUCHÝ, Ondřej. Smutný příběh Jany Werichové. Pozitivní noviny [online]. 2006-12-10 [cit. 2008-05-14]. Dostupný z WWW: . SUCHÝ, Ondřej. Tajemství filmových hvězd. 1. vyd. Praha : Petr Kovařík, 2004. [Kap.] Z tajností a temností Jana Wericha, s. 229-248. ISBN 80-903471-0-X. SUCHÝ, Ondřej. Werichův Golem a Golemův Werich. 1. vyd. Praha : Ikar, 2005. 210 s. ISBN 80-249-0505-1. ŠKUTINA, Vladimír. Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! 5. vyd. Praha : Rozmluvy, 1990. 155 s. ISBN 80-85336-01-4. TRUHLAŘÍK, Rudolf. Můj strýc Artur aneb vzpomínky na Voskovce a Wericha. Praha : ArtPress Servis, 1992. 82 s. ISBN V+W=100 : vždy s úsměvem : pocta Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi. Editoval Jaromír Farník. Praha : Lotos, 2005. 124 s. Katalog výstavy. ISBN 80-239-51394. Vest Pocket Revue : časopis Osvobozeného divadla. Osvobozené divadlo. 1929-, roč. 1, č. 1-. Praha : Josef Háša, 1929-. Měsíčník, vyšlo 7 čísel. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Balada o Moravcovi : Nápisy na hrobech. Praha : Odeon, 1946. 31 s. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Bydlí tu pan Bulánek? Praha, 199-. 25 l. Rukopis opis hry z roku 1928. Interní nepublikovaný materiál. Institut umění - Divadelní ústav, P 16567. 51
VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Děti kapitána Bublasa : Dobrodružná hra o 3 aktech. Praha, 1933. 10, 19 l. Rukopis. Interní nepublikovaný materiál. Institut umění - Divadelní ústav, P 13548. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Fata Morgana a jiné hry : sborník her Osvobozeného divadla. 1. souborné vyd. Praha : Orbis, 1967. 565 s. Obsahuje hry Don Juan & Comp., Fata Morgana, Vždy s úsměvem, Panoptikum, Gorila ex machina, Premiera Skafandr, Líčení se odročuje, Smoking Revue. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Faustovy skleněné hodiny : 1922-29. 1. vyd. Praha : Národní filmový archiv, 1997. 464 s. V & W neznámí, sv. 1. ISBN 80-7004-0874. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Hry : Líčení se odročuje, Sever proti jihu, Hlava proti mihuli, Divotvorný hrnec, Teta z Bruselu, Falstaffovo babí léto. Praha : Karolinum, 2000. 633 s. ISBN 80-246-0018-8. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Hry : Vest pocket revue, Robin Zbojník, Caesar, Svět za mřížemi, Rub a líc. Praha : Československý spisovatel, 1982. 617 s. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Hry : Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora, Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Praha : Československý spisovatel, 1980. 671 s. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Hry : Fata morgana, Ostrov Dynamit, Don Juan & Comp., Golem, Nebe na zemi. Praha : Československý spisovatel, 1985. 481 s. VOSKOVEC, Jiří. Klobouk ve křoví. Praha : Československý spisovatel, 1965. 264 s. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Knihkupectví : Hříčka pro klauny. Plamen. 1964, roč. 6, č. 1, s. 56-61. ISSN 0554-2413. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Korespondence I. Praha : Akropolis, 2007. 351 s. ISBN 978-80-7304-075-8. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Korespondence II. Praha : Akropolis, 2007. 501 s. ISBN 978-80-7304-085-7. VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Nikdy nic nikdo nemá... : 1929-38. 1. vyd. Praha : Národní filmový archiv, 2001. 463 s. V & W neznámí, sv. 2. ISBN 80-7004-0890. WERICH, Jan. Bengálské sirky : povídky pro hudební film. Praha, 19--. 43 l. Rukopis. Interní nepublikovaný materiál. Institut umění - Divadelní ústav, MA 5473. WERICH, Jan. Fimfárum. 2. vyd. v Albatrosu. Praha : Albatros, 1992. 189 s. Klub mladých čtenářů. ISBN 80-00-00193-4. WERICH, Jan. Italské prázdniny. 7. vyd. Praha : Železný, 1995. 171 s. ISBN 80-2371702-2 . 52
WERICH, Jan. Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach. Praha : Melantrich, 1982. 265 s. WERICH, Jan. Když už člověk jednou je. 1. vyd. v tomto souboru. Praha : Litera Bohemica, 1995. 110 s. ISBN 80-85916-02-9. WERICH, Jan. Kresby. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. 79 s. ISBN 80202-0312-5. WERICH, Jan. Lincoln 1933. 3. vyd. Praha : Toužimský & Moravec, 2007. ISBN 97880-7264-091-1. WERICH, Jan. Listování : Úryvky z korespondence. 3. vyd. Praha : Mladá fronta, 1996. 222 s. ISBN 80-204-0285-3. WERICH, Jan. Povídky nejen o psech. Praha : Esprit, 1990. 87 s. ISBN 80-900371-0-0. WERICH, Jan. Úsměv klauna. 1. vyd. v tomto celku. Praha : Československý spisovatel, 1984. 277 s. WERICH, Jan. Úsměv klauna. 1. vyd. v tomto celku. Praha : Brána, 1997. 194 s. ISBN 80-85946-69-6. WERICH, Jan. Všechno je jinak. 2. vyd. Praha : Toužimský & Moravec, 2006. 190 s. ISBN 80-7264-083-6. WERICH, Jan; WERICHOVÁ, Jana. Jan Werich v USA [cd-rom]. Praha : Lotos, 2000. Celkový čas 74:41 s. Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2008-05-14]. České rozhraní. Dostupný z WWW: .
53
Přílohy
Obrázek č. 1 – Druhé číslo prvního (a jediného) ročníku časopisu Osvobozeného divadla z roku 1930
Obrázek č. 2 - Noviny Osvobozeného divadla z roku 1935
I
Obrázek č. 3 – Jan Werich po příletu z Ameriky hltal všechny dostupné informace
Obrázek č. 4 – Na obálce tohoto dopisu je rukou Jana Wericha psaný text: Tomuhle muži musím poslat poděkování za blahopřání k 70. Musím, je to fanda, syn párkáře od Adrie, fanda jak meč.
II
Obrázek č. 5 – Ve Velharticích, léto 1968 (Jan Werich píše na psacím stroji)
Obrázek č. 6 – Titulní strana Werichova rukopisu první verze Smoking revue s kresbou autorovou (1927) a první strana této rukopisné verze
III
Obrázek č. 7 – Werichovo blahopřání k Horníčkovým padesátinám. Diktováno Jarmile Týlové do stroje a upraveno J.W.
IV
Obrázek č. 8 – Reklamní stránka z časopisu Vest pocket revue
V
Obrázek č. 9 – S Jaroslavou Adamovou na Kampě, koncem 70.let (V pozadí dvoj-busta V+W)
Obrázek č. 10 – Ve své pracovně, jaro 1970 (Na horní polici knihovny dřevěná intarzie)
VI
Obrázek č. 11 – Intarzie zhotovená Pavlem Kubátem
Obrázek č. 22 – Dopis zaslaný 17. března 1969 Janem Werichem Pavlu Kubátovi
VII
Obrázek č. 13 – Zleva Věnceslava Trnková, Klára Trnková a režisér Miloš Makovec s chotí, Kampa 1975 (V pozadí knihovna)
Obrázek č. 14 - Se Zdenkou při oslavě zlaté svatby, prosinec 1978. (V pozadí je vidět část knihovny)
VIII
Obrázek č. 15 - S Frances Ježkovou. (V pozadí je vidět část knihovny)
Obrázek č. 16 - Doma, leden 1965. (V pozadí vpravo je vidět malá knihovna)
IX
Obrázek č. 17– Jan Werich (V pozadí vlevo je vidět malá knihovna)
Obrázek č. 18– Být či nebýt? 1968 (V pozadí knihovna)
X
Obrázek č. 193 – Werich se svou vnučkou Fančou, 1972 (V pozadí i na stole knihy a papíry)
Obrázek č. 20 – Vzkazy tatínkovi, psané a kreslené na rubu pojišťovacích formulářů
Obrázek č. 21 – Rub pojišťovacího formuláře
XI
Obrázek č. 22 - Knihkupci (V + W) ve skeči Literatura se dělí na pravou a levou 1935, Vždy s úsměvem
Obrázek č. 23 – Ukázka rukopisu J. Wericha – text finále Vest pocket revue
XII
Obrázek č. 24 – Vzor dopisního papíru Osvobozeného divadla z roku 1929 a razítko OD, autorem hlavičky Adolf Hoffmeister
Obrázek č. 25 – Plakát ke 30. repríze hry Vest pocket revue z roku 1927
XIII
Obrázek č. 26 – Vstupenka do Osvobozeného divadla (pravděpodobně z roku 1931 nebo 1936)
Obrázek č. 27 – Korespondenční lístek pro Světlu Svozilovou z roku 1927
Obrázek č. 28 – Pohlednice odeslaná V+W v roce 1963 z New Yorku paní Fanynce Novákové do Divadla v Karlíně
XIV
Obrázek č. 29 – Fotografie z roku 1968 (na vnitřní straně dveří skříně plakáty a fotografie)
XV
Evidence výpůjček Prohlášení: Dávám svolení k půjčování této bakalářské práce. Uživatel potvrzuje svým podpisem, že bude tuto práci řádně citovat v seznamu použité literatury. V Praze, 14. 5. 2008 Ivana Malá
Jméno
Katedra / Pracoviště
Datum
Podpis
