UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Katedra pastorálních obor a právních v d Církevní právo a konfesní právo
Zden k Man
ACTUS FORMALIS DEFECTIONIS AB ECCLESIA CATHOLICA – institut církevního práva v kontextu konfesního práva a pastorace Diplomová práce
Vedoucí práce: prof. JUDr. Antonín Ignác Hrdina, DrSc., O.Praem. PRAHA 2010
estné prohlášení:
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatn
a v seznamu
literatury a pramen uvedl veškeré informa ní zdroje, které jsem použil.
V Uherském Hradišti dne 18. íjna 2010 --------------------------------------
2
Obsah
1. 2.
Úvod .........................................................................................................................6 Extra ecclesiam nulla salus – otázka vystoupení z církve...............................12 2.1. Úvodní historické a terminologické vysv tlení ..........................................12 2.2. Situace.............................................................................................................15 2.3. Pro k es ané vystupují z církve? ................................................................18 2.3.1. Pluralita a individualizace ....................................................................19 2.3.2. Konec tradi ní „farní kultury“..............................................................20 2.3.3. Nevraživost v i institucím ..................................................................21 2.3.4. Oslabení celospole enského významu k es anství a církve ..............22 2.4. Reakce církve .................................................................................................23 2.4.1. Církevn -právní licence.........................................................................24 2.4.2. Dogmatická univerzalita .......................................................................25 2.4.3. Pastora ní problém ................................................................................26 3. Semel catholicus, semper catholicus – k est a lenství v katolické církvi....28 3.1. Obecn k p íslušnosti v církvi ......................................................................28 3.2. Teologický a kanonický popis k tu..............................................................30 3.3. Právní následky k tu v církevním právu.....................................................33 3.4. Právní následky k tu v konfesním právu....................................................36 3.5. Evidence lenství v katolické církvi .............................................................39 3.6. Pojem exkomunikace (v etn pojm : apostaze, hereze, schizma) ............43 3.6.1. Apostaze .................................................................................................44 3.6.2. Hereze .....................................................................................................45 3.6.3. Schizma...................................................................................................46 4. Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica a vystoupení církve...........48 4.1. Dosavadní výklady institutu ve vztahu k vystoupení z církve.................48 4.1.1. Vystoupení z církve v období p ed CIC 1983......................................48 4.1.2. Trestn -právní koncepce podle CIC 1983 ............................................50 4.2. Kanonický výklad institutu v kánonech 1086 §1, 1117, 1124 .....................51 4.2.1. Základní princip.....................................................................................51 4.2.2. Výjime né klauzule................................................................................52 4.2.3. Cesty interpretace ..................................................................................54 4.3. Vzájemný vztah a podmín nost církevní a státní úpravy..........................56 4.3.1. Otázka manželského práva...................................................................56 4.3.2. Formální úkon odpadu vs. „notorický“ a „ve ejný“ odpad ..............57 4.3.3. Církev jako adresát státního „vystoupení z církve“ ...........................59 4.3.4. Partikulární právo a kanonický výklad ...............................................61 4.3.5. Otázka identity.......................................................................................65 5. Amen dico vobis nescio vos – prohlášení o vystoupení z církve...................67 5.1. Legitimita státní úpravy................................................................................67 5.2. Forma prohlášení a stanovené postupy.......................................................68 5.2.1. Subjekt.....................................................................................................70 5.2.2. Obsah a právní následky.......................................................................71 5.2.3. Vázanost formy ......................................................................................72 5.3. Otázka nicotnosti a odporovatelnosti prohlášení .......................................73 3
6.
Si quis dixerit – modifikované – tzv. „ áste né“ vystoupení z církve ..........75 6.1. Úvodní poznámky.........................................................................................75 6.2. Hledisko konfesního práva...........................................................................76 6.3. Hledisko církevního práva ...........................................................................79 6.4. Právní názory.................................................................................................81 6.5. Clausula defectionis a kanonicko-právní kontext problému.....................84 7. Qui non sequitur nos – pastora ní praxe p i vystoupení z církve ................87 7.1. Kontext práva a pastorace.............................................................................87 7.2. Pastora ní postupy p i vystupování z církve..............................................88 7.3. Vztahy len farnosti k „odpadlým“...........................................................91 7.4. Problém odpadu od církve jako pastora ní otázka ....................................95 8. Quis es meus proximus? – od formy uzav ení manželství k form odpadnutí od církve.....................................................................................................98 8.1. Problém a otázka – klasifikovatelnost „formálního aktu odpadnutí“ ......98 8.1.1. Porušení povinnosti ve vazb na „communio plena“ ........................99 8.1.2. Porušení povinnosti p ispívat na pot eby církve..............................100 8.1.3. Delikt proti ví e – trestný in v církevním právu..............................101 8.1.4. Formální akt odpadnutí od katolické církve .....................................104 8.1.5. Shrnutí...................................................................................................106 8.2. Matrikoví katolíci nebo odlou ení brat i? .................................................107 8.2.1. Církevn -právní, konfesn -právní a praktické hledisko..................108 8.2.2. Kdo z stává katolíkem? ......................................................................109 8.3. Omnium in mentem: Salus animarum suprema lex!................................111 9. Záv rem ...............................................................................................................117 Seznam p íloh.............................................................................................................120 ílohy .........................................................................................................................121 íloha . 1 – Dopis kardinála J. Heranze o odpadu od víry (apostaze).............121 íloha . 2 – Prohlášení Stálé rady DBK...............................................................130 íloha . 3 – Prohlášení ÖBK.................................................................................132 íloha . 4 – Motu proprio: Omnium in mentem................................................135 íloha . 5 – Motu proprio: Omnium in mentem (n mecký p eklad)...............139 íloha . 6 – Motu proprio: Omnium in mentem (anglický p eklad)................144 íloha . 7 – Prohlášení o vystoupení z církve – p íklady..................................148 íloha . 8 – Dopis osob vystupující z církve – p íklady ..................................152 Seznam použitých zkratek........................................................................................154 Seznam literatury .......................................................................................................156 Resumé ........................................................................................................................167 Anotace / Annotation.................................................................................................169
4
Paradox za íná znovu zá it: mystická snoubenka – církev se skrytým srdcem – je zárove bytost naprosto viditelná, jedna z bytostí tohoto sv ta. Tuto skute nost nemusíme uznávat, ale nelze ji ignorovat. Církev stejn jako všechny lidské instituce má svou vn jší fasádu. Má svou asto velmi zat žující „ asovost“, své kancelá e, zákoník i soudní tribunály. Ne, naše církev rozhodn není ni ím „obla ným a bezkrevným“! Není to žádná „éterická bytost“! Církev je tajemstvím prožívaným ve ví e, ale není o nic mén skute ností tohoto sv ta. Žije naplno ve sv
: všem tak íkajíc vnucuje svou p ítomnost, nárokuje si zde
svá práva. Proniká do všech spole enských vazeb a m ní jejich osnovu.
íká o sob , že je
„dokonalá spole nost“, a ob as jakoby zdvojuje ob anskou spole nost. Tak ji udržuje v ur itých mezích nebo se o to aspo snaží. Nutn tedy mezi nimi vzniká rivalita, tém neustálý boj. Každou chvíli jedna na íká nad „zásahem do práv“ ze strany druhé. „Nic není tak nestálé a k ehké jako jejich vzájemná vyváženost“. I když lidé na obou stranách hledají dohodu, jen v málo p ípadech je ve všem legislativa obou v souladu. Nové tiché i prudké, tragické i sm šné konflikty se znovu rodí v okamžiku, kdy se ty staré urovnávají. Nesv
í snad o tom dostate
rovnováhu je tém
dvacet století? Nalézt mezi státem a církví
nemožné. Bu stát pronásleduje církev, nebo si v té i oné oblasti lidé
církve uzurpují práva státu. Žádná z forem jejich odd lení nebo spojení není bez nebezpe í. Nejdokonalejší symbióza nahání nejv tší obavy. To nejlepší se velmi snadno m že zm nit v nejv tší zlo. Nikdo pak nikdy neví, která moc si podrobuje tu druhou: zda je to církev, která vládne sv tu, nebo sv t, který napadá církev. Naprosté roztržce brání nejasnost a ze zjevné nejasnosti vyr stá nový spor… V nejmírn jších p ípadech panují neustále „vzájemné rozpaky“. Lidská existence se t mito nap tími vždy p inejmenším komplikuje, ne-li t žce narušuje. Jako kdyby byli uvnit jednotlivce odd leni v ící a ob an. (Henri de Lubac1)
1
LUBAC Henri de: Meditace o církvi, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2010, 76. 5
1. Úvod „Z t ch, které jsi mi dal, jsem neztratil ani jediného“(Jan 18,9). Tak popisuje evangelista p ístup Pána v situaci, která m že být ozna ena jako vysoce vypjatá, než aby bylo šet eno hledisko starosti o každého z posledních „mali kých“. Tento ístup Pána z stává výzvou pro jeho církev i v dobách mén vypjatých, než je ímá rezistence v
i ozbrojené moci.
Východisko Sou asná situace církve (nejen, ale zejména) v Evrop není érou církevních právník . Epocha si žádá spíše pastoralisty, spiritualisty a misioná e, než-li juristy, administrátory a inkvizitory. Koncilní obrat („návrat“) v eklesiologii od církve jako p edevším vn jší instituce (Bellarminova „societas perfecta“) k církvi jako edevším tajemství (sacramentum), spole enství (communio) a poslání (missio), tj. viditelné i neviditelné, nástroje spásy, duchovního spole enství Krista (hlavy) a v ících (úd
jeho tajemného t la), v souhrnu tato zm na, posílila vnímání
církevního práva jako n eho p íliš abstraktního, neživotného a nespirituálního, a je dnes p evládající atmosférou. Bohužel (Bohu dík), v církvi existují otázky, které musí být ešeny jen právn , nemá-li panovat chaos a svévole, což rozhodn nejsou k es anstvím cht né hodnoty. Jako právník jsem samoz ejm poznamenán tím, že záležitosti, které laik vnímá coby suchopárnou byrokracii, umím p ijímat jako reálný popis života. Pochopiteln
tedy tíhnu spíše ke sledování problém , které jsou právními
otázkami v církvi. Takové problémy se (více než u nás) nabízejí v naší bezprost ední blízkosti, totiž v n meckém kulturní okruhu, kde život církve p ece jen (ješt ) vykazuje kvantitativn silné prvky administrace, a to na celospole enské úrovni. Již ve své bakalá ské práci jsem se zabýval tématem, které se k n mecky mluvícímu
prost edí
vztahuje,
totiž
právním
postavením
církve
jako
ve ejnoprávní korporace ve vnitrostátním právu.2 Ani v této práci neopouštím
Srov. MAN Zden k: K právnímu postavení katolické církve jako ve ejnoprávní korporace v rámci vnitrostátního práva – nástin koncepce. Bakalá ská práce obhájená na KTF UK v Praze, 2008. 2
6
zem pisné (resp. mentální) prost edí, které láká austrofila a germanofila, by samotné téma se stricto sensu neváže výlu
na n mecky mluvící zem .
Formulace problému Velké množství pochybností a spor
vyvolává už od vydání Kodexu
kanonického práva z roku 1983 (CIC) institut tzv. formálního úkonu odpadnutí od katolické církve (actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica), na který odkazují kánony (cc.) 1086 §1, 1117, 1124 ve vztahu k úprav manželského práva.3 Zejména se tak d je v zemích, kde konfesní právo státu dodnes upravuje formální postup i výkonu (státního) práva na tzv. „vystoupení z církve“, resp.
vystoupení
z náboženské spole nosti. Otázka vystoupení z církve pat í k tzv. „ožehavým“ a bývá diskutována z r zných hledisek. Tato diplomová práce p edstavuje p ísp vek, který má spíše ráz analýzy a popisu než kritiky a návrhu
ešení. Název „Actus formalis
defectionis ab Ecclesia catholica“ odkazuje k latinskému zn ní textu výše citovaných kánon CIC. Za kontextový problém právní a pastora ní, kterým se zabývám, považuji existenci konfesn -právního institutu vystoupení z církve. Z toho pak vyplývá zkoumaná otázka, kterou eším, tj. zda kanonicko-právní institut actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica m že p ispívat k ešení problému. Oba dva tyto faktory (problém a otázka) jsou osou, kolem níž vznikla tato práce. Cíl a hypotéza Cílem této práce je provést popis, vysv tlení a hodnocení aplikace kanonického
institutu
formálního
úkonu
odpadnutí,
a
to
v souvislosti
s jeho církevn -právními konsekvencemi a konsekvencemi konfesn -právními, zejména v právních ádech sledovaných zemí (viz níže). S ohledem na pastora ní charakter kanonického práva je sledována aplikace institutu na pozadí s ním souvisejících pastora ních otázek.
Otázky vyvolával tento institut skute okamžit od vydání CIC/1983. Srov. nap . RUF Norbert: Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici für die Praxis erläutert, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1983, 258–259. 3
7
Cílem zde p itom není zkoumat ú inky tohoto institutu ve vztahu k manželskému právu. Svou p vodní podstatou se ani o institut manželského práva nejedná, by p ímo s manželským právem souvisí. Zam uji se primárn na vztah a provázanost tohoto kanonického institutu s konfesn -právním institutem tzv. „vystoupení z církve“, jak je znám v právních
ádech SRN, Rakouska
a Švýcarska. V celé práci proto vycházím z vnímání situace ve výše jmenovaných mecky mluvících zemích, p
emž eské právo a eské prost edí zohled uji
pouze dopl kov , nakolik je k n mu možné sledované téma vztahovat. Základní hypotézy z nichž v této práci vycházím jsou dv : ve vztahu k otázce: institut formálního úkonu odpadnutí je jakožto institut „sui generis“ nevhodný vy ešit problém kanonicko-právního postavení katolíka po tzv. vystoupení z církve v rámci státního práva, ve vztahu k problému: samotný fenomén vystoupení z církve je eba nahlížet ze širšího (pastora ního) pohledu, nebo
ist
církevn -právní hodnocení nutn naráží v sou asné situaci církve na meze dané postavením církve v dnešním sv
a také na velký
rozpor mezi pojetím sv tského práva v sou asné spole nosti a právem církevním. Prameny a metoda zpracování Pojednání
v oblasti
tématu
jsou
v eském
prost edí
pochopiteln
výjime ná.4 Navíc pojem „vystoupení z církve“ se v eském konfesním právu (již dnes) nevyskytuje. Také náboženská situace sledovaných zemí, a geograficky blízkých, vykazuje historicky a mentáln podmín né rozdíly, které iní téma práce pro eské prost edí „nenaléhavým“. Komplexní rozbor institutu v rozsahu zvláštního exkurzu poskytl v souvislosti s manželským právem N MEC Damián: Manželské právo katolické církve s ohledem na platné eské právo, Praha: Krystal OP, Kostelní vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 25–28. V „blízkém zahrani í“ se institutu v noval ZVOLENSKÝ Stanislav: Formálne odpadnutie od katolíckej církvi, in: Tribunál 1 (2004), [online] [cit. 2010-08-13]
. V dob vzniku této práce pak byl publikován lánek, který reagoval na diskusi ohledn institutu z pohledu manželského práva, viz KOLÁ OVÁ Marie: Právní a pastora ní aspekty formálního odpadu od katolické církve, in: Studia theologica 11, 3 (2009), 77–87. 4
8
Prameny, z nichž zde erpám, pocházejí primárn z n meckých jazykových zdroj a je na n odkazováno pr
žn v textu práce i v seznamu na jejím konci.
Výjime né místo pak mezi nimi zaujímá rozsáhlá monografie René Löfflera: „Ungestraft aus der Kirche austreten? Der staatliche Kirchenaustritt in kanonistischer Sicht“,5 která mn svým záb rem i rozsahem poskytla, jak širší vhled do problematiky, tak cenný zdroj informací o pramenech a související literatu e. Vzhledem k charakteru práce je téma zpracováno metodou kompilace. Po výb ru z poznatk , názor a hodnocení vyslovených k tématu jinými autory je z t chto organicky vytvo eno nové zpracování s vlastní strukturou a s vlastním hodnocením problematiky. Postup uvedeným zp sobem považuji za p im ený elu této práce. Užívané pojmy a názvy Pojmový aparát je vedle latinských kanonicko-právních pojm z velké ásti meckého jazykového p vodu a
asto též nemá ustálený a konsensuáln
používaný eský ekvivalent. Proto v mnoha p ípadech používám
eské tvary
pojm , které jsou mým vlastním p ekladem a tudíž bez nároku na jazykov dnou esnost. Na p vodní n mecké pojmy však vždy odkazuji. Také citace z cizojazy né literatury a právních pramen
uvádím v eském p ekladu (až na
které výjimky v poznámkách). Považuji to z praktických d vod za vhodné. V celé práci používám promiscue termíny „odpadnutí“ a „odpad“. Ob asná snaha vyhnout se výlu
pojmu „odpad“ snad pramení z v domí, že eský jazyk
slovo „odpad“ používá i v jiném (nelichotivém) významu a eské právo toto slovo dokonce legislativn výslovn vymezuje mimo jeho církevní kontext.6 Podobn
užívám v práci ve stejném významu pojmy „církevní právo“
a „kanonické právo“, a koliv stricto sensu nejsou zcela totožné.7 Vycházím z toho,
LÖFFLER René: Ungestraft aus der Kirche austreten? Der staatliche Kirchenaustritt in kanonistischer Sicht, Würzburg: Echter Verlag, 2007. 6 Podle § 3 odst. 1 zákona . 185/2001 Sb., o odpadech, v platném zn ní: „Odpad je každá movitá v c, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a p ísluší do n které ze skupin odpad uvedených v p íloze . 1 k tomuto zákonu“. P íloha . 1 pak samoz ejm „odpad od církve“ nezmi uje ani náznakem. 7 Srov. TRETERA Ji í Rajmund: Konfesní právo a církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1997, 7–8. 5
9
že v pojednání, které se v nuje pouze katolické církvi, nem že dojít k pochybám o jaký právní ád se v prvním i druhém p ípad jedná.8 Pokud je v práci uvád na zkrácená forma ozna ení Kodexu kanonického práva, tj. kodex nebo CIC, je tím vždy mín n Kodex kanonického práva z r. 1983.9 Rovn ž pokud jsou v práci uvád ny samostatné kánony, jsou mín ny kánony v Kodexu kanonického práva z roku 1983. Jedná-li se o Kodex kanonického práva z roku 1917, je vždy u kánon i u zkratek vyzna ován rok 1917.10 Ostatní církevní dokumenty vystupují pod obecn
známou zkratkou.
Všechny jsou vysv tleny v seznamu zkratek na konci práce. Dokumenty II. vatikánského koncilu a Katechismus katolické církve cituji z p íslušných eských p eklad ,11 pro odkazy, zkratky a citace biblických knih užívám eský text Jeruzalémské bible.12 Používám v tšinou p ímo zkratky názv ústav a zákon . Pro zjednodušení preferuji zkratky používané v p vodním jazyku (nap . GG – Grundgesetz). ípadné vysv tlení uvádí seznam zkratek na konci práce. Struktura práce Práce je len na do devíti kapitol (v etn úvodní a záv re né). Po áte ní druhá kapitola se zabývá historickým a situa ním popisem fenoménu vystoupení z církve. Následuje t etí kapitola, která se v nuje vzniku, existenci a diferenciaci lenství v katolické církvi. Ve tvrté kapitola jsou podrobn
zkoumány vazby
institutu vystoupení z církve s kanonicko-právním institutem formálního úkonu Srov. HRDINA Antonín Ignác: Kanonické právo, Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 67. Codex Iuris Canonici, auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus, Città del Vaticano 1983, AAS 75 (1983), Pars II (dále také jen „CIC“). Srov. Kodex kanonického práva. Ú ední zn ní textu a p eklad do eštiny. Latinsko- eské vydání s v cným rejst íkem, Praha: Zvon eské katolické nakladatelství, 1994. Všechny citace CIC v této práci jsou z tohoto latinsko– eského vydání. Odkazy na CIC v této práci p ihlížejí také k oficiálnímu latinskému textu. 10 Codex Iuris Canonici, Pii X Pontificis Maximi iussu digestus Benedicti Papae XV auctoritate promulgatus, Romae 1917, AAS 9 (1917), Pars II (dále také jen „CIC/1917“). Srov. KOP František et kol.: P eklad kodexu kanonického práva, I.–III. Pracovní text komise pro p eklad Kodexu p i CMB fakult v Praze, pobo ce v Olomouci. Bez udání nakladatele, místa a roku vydání (1968/69). Všechny citace CIC/1917 v této práci jsou uvedeny z tohoto eského p ekladu. Odkazy na CIC/1917 v této práci p ihlížejí také k oficiálnímu latinskému textu. 11 DOKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU. Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2002, KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE: Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2002 (dále také jen „KKC“). 12 JERUZALÉMSKÁ BIBLE. Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Praha: Krystal OP, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 8 9
10
odpadu. Pátá kapitola si všímá vlastního prohlášení o vystoupení z církve v konfesn -právní úprav . Tyto kapitoly jsou východiskem pro následující ásti práce, které se v nují sporným otázkám kolem tzv. modifikovaného ( áste ného) vystoupení z církve (kap. 6.), souvislostem v pastora ní praxi (kap. 7.) a kone hodnocení a klasifikovatelnosti institutu formálního úkonu odpadu na pozadí problému výstup
z církve (kap. 8.). Práce tvo í podklad pro celkový záv r,
v n mž je zkoumaný problém zasazen do širšího kontextu. ílohou práce jsou dokumenty, které se vztahují ke sledované otázce. V n kterých p ípadech jsou p iloženy ve více jazykových verzích kv li možnosti porovnání užívané terminologie. Když byla tato práce zadána (prosinec 2008), samoz ejm jsem netušil, že v ase jejího dokon ení se bude zabývat již „historickým“, tedy zaniklým institutem. Dnešní zadání by nepochybn muselo více akcentovat jiné aspekty, které sebou zásah církevního zákonodárce p inesl. Vhledem k tomu, že však sledovaný problém z stal i nadále „nezrušen“, v ím, že cíl práce si podržel sv j smysl. Kone
(nikoliv naposled) zde budiž také uvedeno mé srde né
pod kování vedoucímu této práce, kterým byl prof. JUDr. Antonín Ignác Hrdina, DrSc., O.Praem. Jeho odborná díla i osobní rady a p ipomínky byly inspirací a také podmínkou, bez níž by práce nevznikla. Tato práce byla dokon ena v íjnu 2010 a vychází z právního stavu inného ke dni 1. íjna 2010. V Uherském Hradišti o svátku sv. Lukáše, evangelisty AD 2010
Zden k Man
11
2. Extra ecclesiam nulla salus – otázka vystoupení z církve 2.1.
Úvodní historické a terminologické vysv tlení
Fenomén tzv. vystoupení z církve znepokojuje církevní právo a teologii teprve od té doby, kdy církev ztratila náboženský monopol a p estala disponovat sank ními prost edky, které m ly spole enský i osobní význam. Jedná se tedy o (z hlediska d jin církve) relativn nový, avšak také místn podmín ný problém (viz níže). Síla tohoto problému spo ívá v síle po
(velikosti ísel) t ch, kte í
z církve vystupují. V dnešní situaci církve v Evrop p edstavuje otázka vystoupení z církve13 problém zejména ve t ech sledovaných zemích, tj. N mecku, Rakousku a Švýcarsku. Jsou to státy, v nichž má katolická církev dodnes postavení ve ejnoprávní korporace, z ehož vyplývá povinnost ve ejn (státem) evidované íslušnosti k církvi.14 K tomu je nutné vzít na v domí kulturní tradice t chto mecky mluvících zemí, které se mimo jiné vyzna ují sklony k vážnosti, organizovanosti, disciplín
a po ádku, stejn
tak jako pot eb
jasných definic
a kategorizací.15 Jak už bylo nazna eno v úvodu, v celé práci pojednáváme o naší otázce v kontextu problému existujícího v uvedených zemích. Je-li tedy dále v této práci o sledovaných zemích (státech) míníme tím SRN, Rakousko a Švýcarsko. Stejn tak, pokud nevyplývá výslovn nebo z kontextu n co jiného, vztahují se popisované problémy práv ke sledovaným zemím. K domácím eským podmínkám se vztahujeme také, avšak pouze v té mí e, v jaké to dovoluje relevance problému v
i eské situaci. Otázka vystupování
z církve nehrála ani v minulosti v eských zemích takovou roli,16 jakou V celé práci používám promiscue termíny „vystoupení z církve“ nebo „výstup z církve“ jako eklad jednoslovného n meckého (konfesn -právn srozumitelného) termínu „Kirchenaustritt“. 14 Blíže viz MAN Zden k: Op. cit. supra. 15 K tomu srov. nap . ZEIDENITZ Stefan, BARKOW Ben: Xenofobní pr vodce – N mci, Praha: Nakladatelství XYZ, 2009, 18–22. Vypovídající charakteristiku podává ve starší práci také FOERSTER Friedrich Wilhelm: Evropa a n mecká otázka, Praha: Universum, 1948, 128–146. 16 Výjimkou byla samoz ejm situace v dob následující po vzniku první SR, tj. p ibližn v letech 1918–1923, v souvislosti s protikatolickou vlnou a vznikem církve eskoslovenské. Viz nap . 13
12
edstavuje nap . v N mecku a nejpozd ji od roku 1954 už pro to v eské republice není ani nastaveno právní prost edí (viz 3.4.), o kulturních edpokladech v bec nemluv .17 Historicky se vystoupení z církve vyvinulo jako konsekventní prosazení zásad, které zm nily náboženskou situaci v Evrop
na p elomu st edov ku
a novov ku. Ve st edov ku tvo ily stát a náboženství jednotu. Pokud n kdo zpochyb oval, nebo jinak narušoval náboženskou jednotu, zpochyb oval zárove sv tský ád. Odlou ení od církve p edstavovalo také z pohledu státu nedovolený a necht ný akt. Kací ství (hereze) bylo považováno za zlo in, který byl stíhán státní mocí a prost edky státního trestního práva „napravován“.18 Teprve v pr
hu reformace se uskute nila zásadní zm na pojetí pravého
vyznání (konfese) a tím pádem také konfesn -právní situace v rámci tehdejší Svaté íše ímské. Koexistence katolické a protestantské konfese byla nejd íve upravena tzv. augsburským náboženským mírem ze dne 25. zá í 1555. Od té doby m ly íšské stavy právo volby mezi ob ma konfesemi. Jakákoliv t etí možnost nebyla edpokládána a byla dokonce výslovn vylou ena. Podle zásady cuius regio – eius religio museli všichni poddaní následovat zvolené vyznání své vrchnosti nebo se i s rodinou (a p ípadn Reforma ní „legend “ o svobod
i majetkem) z území svého pána vyst hovat. vyznání to tedy neodpovídalo,19 spíše zde
existovalo dvojí omezení: svobodu volby m ly pouze íšské stavy, existovala jen možnost p estupu k jedné z obou konfesí. TRAPL Miloš: eský politický katolicismus v letech 1918–1938, in: FIALA Petr, MAREK Pavel, KONE NÝ Karel, PEHR Michal, FORAL Ji í, TRAPL Miloš: eský politický katolicismus v letech 1848–2005, Brno: CDK, 2008, 177–182, HLOUCH Josef: Problém odpadu od církve, Olomouc: MCM, 1937. 17 Ke kulturním tendencím sou asné eské spole nosti srov. AMBROS Pavel: Kam sm uje eská katolická církev?, Velehrad: Nakladatelství Refugium Velehrad–Roma, 1999, 36–87. 18 Dodnes je tato skute nost p edm tem mnoha r zných emo lad ných vý itek. Ironií d jin, sm ují nikoliv v i konkrétním stát m (resp. jejich nástupnickým stát m), ale v i církvi, kterou kte í, a už z nev domosti nebo zlovoln , s oblibou ztotož ují s tmá stvím a nesnášenlivostí. V takových p ípadech je jist „o išt ní pam ti“ vždy nutným p edchozím krokem p ed každou apologií. Podrobn srov. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: Pam a smí ení, Církev a viny minulosti, Praha: Katolický týdeník, 1999. 19 Historicky není nic nepravdiv jšího a falešn jšího nežli asté tvrzení, že reformace byla hnutím za svobodu sv domí, resp., že proklamovala princip náboženské svobody. Práv opak je pravda. Ani o toleranci se ješt nikde nedalo hovo it. Srov. nap . KADLEC Jaroslav: D jiny katolické církve III., Olomouc: Univerzita Palackého, CMTF, 1993, 332, HATTENHAUER Hans: Evropské jiny práva, Praha: C. H. Beck 1998, 338. 13
Tento právní stav byl tém
beze zm ny potvrzen vestfálským mírem ze
dne 24. íjna 1648. Kv li p esunu pom ru sil b hem t icetileté války však musela být práva jednotlivých konfesí více specifikována. P íslušník m druhé konfese byl do budoucna zaru en ve ejný výkon kultu v rozsahu v jakém jej praktikovali v p edvále ném roce 1624. Zásada cuius regio – eius religio, podle níž mohli panovníci ur ovat vyznání svých poddaných, byla tedy nahrazena povinností zaru ovat výkon náboženství v rozsahu z roku 1624. Poddaní, kte í se na toto pravidlo nemohli odvolat, m li výkon svého vyznání bu
zakázán, nebo jim mohlo být tolerováno navšt vovat
své bohoslužby, vyu ovat apod. To záleželo na úvaze konkrétního vládce, emž tolerance se postupem asu prosazovala stále více. Tento právní stav trval ve sledovaných zemích prakticky až do epochy liberalizace zákonodárství ve v cech náboženské svobody, což p ineslo ob an m (jako výraz negativní složky náboženské svobody) garantované (státní) právo na vystoupení z církve (tedy nikoliv jen možnost zm nit vyznání). Na území dnešního N mecka se tak stalo samostatným pruským zákonem ze dne 14. dubna 1873.20 Löffler hovo í o více než 130-letých d jinách vystoupení z církve, ve kterých se z kvantitativního pohledu dají vysledovat r zné vrcholy a poklesy po tu vystupujících.21 Chceme-li charakterizovat tento fenomén, je t eba uvážit edevším tyto aspekty: vystoupení z církve prošlo v pr
hu své historické existence
kolika podstatnými prom nami, p esto aplikace tohoto institutu v dlouhodobém pohledu po etn trvale stoupá, a to s pokra ující tendencí, vzhledem k výzkum m mezi sou asnou mládeží,22 V Rakousku (tehdy spolu s eskými zem mi) bylo právo na vystoupení z církve garantováno již íve jedním ze série liberálních tzv. kv tnových zákon , a to zákonem . 49/1868 .z., ze dne 25. kv tna 1868, „jímžto se po ádají pom ry mezináboženské ob an státních v p inách v n m jmenovaných (tzv. interkonfesní zákon)“. Švýcarsko, které se vyzna uje výraznou konfesn -právní odlišností a samostatností jednotlivých kanton , zaru uje právo na vystoupení z církve na úrovni spolkové ústavy od roku 1874. 21 Srov. LÖFFLER René: Ungestraft aus der Kirche austreten? Der staatliche Kirchenaustritt in kanonistischer Sicht, Würzburg: Echter Verlag, 2007, 19. V dalších odkazech na tuto zásadní monografii uvádím pouze zkratku „KA“ (tj. Kirchenaustritt) a ísla stran. 22 KA, 19–28. 20
14
vývoj institutu vystoupení z církve se odehrával po linii: od prost edku, jak se vyhnout lenství ve státem ur ené církvi, p es deklaraci svého (spíše výjime ného) sv tonázorového p esv
ení,
a dále k jakési protestní deklaraci svého názoru na církev, až po dnešní spole ensky p ijatelný prost edek, kterým lze individuáln vyjád it výsledek vlastní úvahy o výhodách
i nevýhodách
íslušnosti k církvi, asto bez ohledu na v rou né p esv
ení,23
krize i ztráta víry mohou být i dnes motivem k vystoupení z církve, esto se však jedná o spole enský problém, který se dotýká všech len
církve, s ohledem na související právní následky ve
sledovaných zemích (zejména v oblasti financování církve).24
2.2.
Situace
Podle vlastních statistik opustilo jen v roce 2007 katolickou církev v N mecku, prost ednictvím tzv. vystoupení z církve 93 667 pok
ných len . To
je o 11% víc než v roce p edchozím. I když v krátkodobém pohledu po et vystoupení z církve od roku 1990 klesá, v porovnání s po ty konverzí (resp. s po ty návrat
do církve) je pom r dlouhodob jednozna ný, jak níže ukazuje
Graf (str. 16). Velmi podobná data z hlediska vystupování z církve by odpovídala také Rakousku a Švýcarsku, resp. byla by (vzhledem k po tu obyvatel) ješt „siln jší“. V roce 2008 bylo evidováno v osmi milionovém Rakousku 40 224 výstup z katolické církve25 a ve zhruba stejn po etném Švýcarsku, kde nejsou k dispozici celostátní údaje, vyplývají z církevních statistik v jednotlivých kantonech, podobn nelichotivé po ty.26
KA, 28–46. KA, 47. 25 Srov. statistické údaje katolické církve v Rakousku, [online] [cit. 2010-02-13] . 26 Viz Schweizerisches Pastoralsoziologisches Institut SPI (Hg.): Katholische Kirche in der Schweiz, Zahlen – Fakten – Entwicklungen 1996 – 2005, St. Gallen 2007, [online] [cit. 2010-02-13] . 23 24
15
Každoro
o ekává katolická církev (a ostatní náboženské spole nosti) ve
sledovaných zemích výsledky statistik, které informují o tom, kolik v uplynulém roce vystoupilo z církve. Je to jistá zvláštnost práv
len
jen v t chto
zemích.
Graf: Po et vystoupení z katolické církve v SRN od roku 1960 a konverze, návraty do církve, absolutní po ty
Pramen: Katholische Kirche in Deutschland. Statistische Daten 2007/hrsg. vom Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz – Bonn 2009. [online][cit. 2010-02-13] . Ve státech jako je
eská republika, by samoz ejm
(už dnes) žádného
katolíka nenapadlo ú edn ohlašovat státu nebo církvi své vystoupení z církve.27 estane se pouze ú astnit na život církve a te ka. vody pro vystoupení z církve mohou být r zné. Dnes nej ast ji obecn zmi ovaný d vod íslo jedna je placení tzv. církevní dan .28 Tento d vod uvád jí
27 28
Kanonické právo však s takovým postupem po ítá, by jej nep ikazuje. Viz kap. 3. této práce. KA, 35. 16
také v ící katolíci, kte í nesouhlasí s tímto zp sobem financování církve,29 pop . nesouhlasí s existující právní formou života církve (viz kap. 6.). Kdo nechce platit církevní da (SRN), církevní p ísp vek (Rakousko) nebo církevní obecní da (Švýcarsko),30 prohlásí na p íslušném ú edním míst (v tšinou státním, n kde však i církevním), že vystupuje z církve. Jak na takovou situaci reaguje církev? Nap . v SRN partikulární kanonické právo stanoví, že prohlášení p ed státním orgánem, ve kterém se deklaruje vystoupení z církve, je automaticky závazné také pro církevní autority.31 Vystoupení z církve v N mecku má tedy vždy dvojí právní ú innost, jak z hlediska státu tak i církve. Deklarace je ve ejným aktem, který znamená p erušení vztahu s církví. Zda je to pastora trvalým p edm tem debat (viz dále), nicmén
vhodné je
církevní právo takový postup
umož uje. Církevní da je p ísp vkem církvi, dokonce legitimovaným církevním právem (can. 1263 CIC). Z hlediska kanonického práva se tedy p i výstupu z církve jedná o schizmatický in, jehož d sledkem je exkomunikace (viz kap. 8.). estože tyto osoby jsou skrze k est i nadále leny církve, ztrácejí práva na plné za len ní do spole enství církve, mezi které pat í p ijímání svátostí. Krom toho osoba, která vystoupila z církve, nem že zastávat žádné církevní ú ady, tzn. ani pracovat v církevních institucích (viz 8.2.). V jiných státech otázka vnit ních (kanonicko-právních) ú ink tak z eteln vyjasn na není. Obzvlášt ve Švýcarsku je situace ješt komplikovan jší, protože církevní da se odvádí nikoli na celostátní (resp. diecézní) úrovni, ale jako jakási místní da
„církevním obcím“. Ty p edstavují státem vytvo ené ve ejnoprávní
korporace, které nejsou totožné s farnostmi ve smyslu církevního práva. Vystoupení z církve je (také) vystoupením z této církevní obce. Kv li tomu
Srov. GRICHTING Martin: Nicht-Zahler exkommuniziert: Muss der Kirchenaustritt sein?, komentá , agentura KATH.NET, [online] [cit. 2009-11-11] . ZAPP Hartmut: Katholisch – ohne Kirchensteuern? Körperschaftsaustritt in kirchenrechtlicher Sicht, [online] [cit. 2009-11-11] . 30 V literatu e i v médiích se pod pojmem „církevní da “ rozumí n kdy jak „Kirchensteuer“ (SRN), „Kirchenbeitrag“ (Rakousko) i „Kirchgemeindesteuer“ (Švýcarsko), p estože jak název, tak obsah chto institut se ne vždy a ne ve všem zcela p ekrývá. 31 Viz Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz zum Austritt aus der katholischen Kirche, [online] [cit. 2009-12-11] . 29
17
probíhají v této v ci asto velmi urputné (i soudní) spory.32 Dlužno také dodat, že exkomunikace nikdy není z pohledu církve posledním slovem. V ící jsou vyzýváni u init všechno proto, aby se doty ná osoba smí ila s církví.33 Bližšímu právnímu hodnocení výše zmín ných problém
se budeme
novat v následujících kapitolách této práce.
2.3.
Pro k es ané vystupují z církve?
Spojovat otázku vystoupení církve pouze s neochotou platit církevní da by bylo p ílišným zjednodušením a také nepravdou. Auto i, kte í se problematice novali, vždy konstatovali, že existuje tolik d vod , pro vystoupení z církve, kolik je d vod pro vstup do ní. 34 Mnohé nazna uje, že je více zapot ebí sledovat konkrétního aktéra (mikroúrove ), než spole enskou situaci.35 Bylo by proto možné sledovat, kolika procenty se na vystoupení z církve podílejí motivy, jakými jsou nap .: vzdálenost a odcizení životu víry a životu k es anské obce (farnosti), osobní náboženská lhostejnost, nespokojenost (nebo osobní zran ní získané ve vztahu) s lidmi v prost edí církve, finan ní kalkulace (v p ípad církevní dan ), protest proti konkrétnímu názoru, jednání, nebo stanovisku církve, výraz rezignace na marnou snahu po nalezení spole enství a p ijetí (angažovanosti) v církvi, zklamání z reálného požadavky evangelia.
života
církve
v porovnání
s náro nými
Srov. GRICHTING Martin: Landeskirchen: Die Doppelzüngigkeit muss endlich aufhören, [online] [cit. 2009-11-11] , viz také zprávu tiskové agentury KIPA: Bundesgericht: Konfession nach Kirchenaustritt bleibt, [online] [cit. 2009-12-11] . Srov. také kap. 6. 33 Srov. ÖSTERREICHISCHE BISCHOFSKONFERENZ: Erklärung der Österreichischen Bischofskonferenz zum Kirchenaustritt, in: Die österreichischen Bischöfe: Zugehörigkeit zur Katholischen Kirche Pastorale Initiativen in Zusammenhang mit dem Kirchenaustritt, Wien: Generalsekretariat der Österreichischen Bischofskonferenz, 2007, 9–10, [online] [cit. 2009-12-11] . 34 KA, 35. 35 Ibid. 32
18
esto považujeme pro naše ú ely za vhodné, stru
zde popsat spíše ony
objektivní, spole enské podmínky, v nichž se jednotlivý k es ané rozhodují pro vystoupení z církve. Jedná se tedy o jakýsi popis prost edí (mentální krajiny), v n mž se jejich rozhodování odehrává.
2.3.1. Pluralita a individualizace Dnes nemá církev monopolní postavení na poli náboženství. Stát mohl ješt cca p ed šedesáti lety, obrazn
íci: „mn politiku a církvím náboženství“36 – p
emž
náboženství bylo obvykle chápáno jako bohoslužby, rituály, mravní normy a hlavn charitativní innost. Zm nil se také vztah k autoritám a náboženský život je ovliv ován spole enskou individualizací. Pluralita a individualizace nejsou jediným faktorem, ale v každém p ípad jsou dnes nejaktuáln jší.37 To je vid t zejména na tom, jak asto jsou tato témata edm tem v deckých, mediálních a politických diskusí. V sou asné spole nosti má každý
lov k v demokratické a pluralitní
spole nosti p i svém rozhodování velkou možnost výb ru a svobodu, aby si mohl vybrat jednu z mnoha možností. Volnost výb ru se p itom týká prakticky všech oblastí života.38 Tato skute nost je v zásad pozitivní, protože umož uje lov ku rozhodnout se zpravidla bez vn jšího nátlaku. Má však i svoji stinnou stránku. Spole nost, která nabízí volnost výb ru, postrádá pevná kritéria, podle nichž by se mohl
lov k rozhodnout. Rozhodnutí jedinc
je spíše ovliv ováno um le
vytvo enými kritérii (nap . reklama, aktuální komentá e v médiích), které lov ka spíše matou, anebo ho dokonce mohou p ivést na scestí. Velká privatizace náboženského života k níž došlo, vedla k tomu, že es anství se dostalo v život
spole nosti až na okraj. Jeho absolutní nároky
36 „Doba, kdy téma náboženství a politiky bylo možné zjednodušit na vztah dvou institucí - církve, mající monopol na náboženství a státu, majícího monopol na politický život, už dávno skon ila. Církve nemají monopol na náboženství a stát nemá monopol na politiku.“ Viz HALÍK Tomáš: O Bohu a politice, in: Respekt 51–52 (2007), 59. 37 Viz RHODE Ulrich: Auswirkungen der religiösen Pluralisierung auf das deutsche Staatskirchenrecht[online][cit. 2009-12-28]. 38 Individuální výb r se uplat uje také v oblasti náboženské, protože dosud platné vn jší náboženské autority, nap . magisterium, ztrácejí sv j vliv na rozhodování jednotlivc . Podrobn srov. nap . OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 75–76.
19
(vlastní všem náboženstvím) se špatn snáší s liberalismem a pluralitou pravd. V moderní spole nosti tyto nároky mohou asto vést k náboženskému chování a náboženským praktikám, ale ne k pevným vazbám na církev.
2.3.2. Konec tradi ní „farní kultury“ Dlouhou dobu zaru oval systém farností integraci obyvatelstva a tím plnil jednu ze svých ve ejných spole enských funkcí. Víra, žitá tradi ním zp sobem, byla p edávána z generace na generaci (náboženské jednání, morální postoje) a p ináležitost k církvi byla automatická a bezproblémová. Tato farní kultura byla postavena na tradici a sakramentálním pojetí náboženství. Farnost byla základem pastorální pé e, která se snažila pokrývat celé své teritorium (geografické, mentální i asové). Úsilím bylo vytvo it takový typ k es anství, které se stane kulturou. Tato snaha, jako d di ka velké tridentské reformy, mohla být (z ásti) úsp šná ješt v první polovin dvacátého století. Migrace a spole enská mobilita p isp ly výrazn
ke ztrát
uvedených
funkcí. Siln se také zm nila motivace lidí pro návšt vu bohoslužeb. Ješt p ed kolika desítiletími zna ný po et lidí chodil do kostela proto, že se to n jakým zp sobem „sluší“, že je to povinnost, eká se to od nich, plní tím Boží, církevní i spole enský p íkaz. Dnes jsou v kostele pouze lidé, kte í tam jsou, protože tam být cht jí, a protože se pro to sami rozhodli.39 Na místo farních struktur nastoupily volné sociální vztahy, které jsou mén závazné a mén p ehledn strukturované.40 Následkem toho se oslabují i samotné edpoklady sou asné konfesn -právní úpravy ve sledovaných zemích, které vycházejí z existence „farní kultury“ v uvedeném smyslu.
39 Srov. DAVIE Grace: Výjime ný p ípad Evropa?, in: Kontexty 6 (2009), 9–16. Obsáhleji pak v knize téže autorky: Výjime ný p ípad Evropa, Podoby víry v dnešním sv , Brno: CDK, 2009, zejména 13–39. 40 Jedna ze sou asných naléhavých pastora ních otázek katolické církve (nejen) v N mecku. Srov. sborník: „Mehr als Strukturen… Entwicklungen und Perspektiven der pastoralen Neuordnung in den Diözesen“ Dokumentation des Studientages der Frühjahrs-Vollversammlung 2007 der Deutschen Bischofskonferenz, Arbeitshilfen, Nr. 213. Herausgegeben vom Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn, 2007, 68–71 [online] [cit. 2010-01-30] .
20
2.3.3. Nevraživost v
i institucím
Církevní i konfesní právo se vztahuje na institucionální aspekty náboženství. Už to samo o sob provokuje antiinstitucionální afekty, které jsou v dnešní spole nosti silné. Nesm ují jen v
i církvi, ale také v
i státu, církev
však poci uje tuto nevraživost jak známo obzvlášt siln .41 Církev p itahuje antiinstitucionální afekty ve zvýšené mí e. Týká se to velmi
p itažlivého
odporu
v
i
„poru níkování“
a morálních, obavami p ed klerikalismem, ned
e v
v otázkách
v rou ných
i „mocné církvi“. Tyto
afekty jsou patrné vn i uvnit církve, mezi „charismatiky“ a „proroky“, kte í trpí pod ú edním magisterem (odejmutí kanonických misí, apod.). Média tyto afekty opticky „zv tšují“, zd raz ují, a tím op t podporují jejich siln jší p sobení.42 Jako instituce je církev viditelná ze dvou stran. Navenek jako jedna z mnoha sout žících vlivných institucí ve spole nosti, zevnit jako instituce, která elí odst edivým snahám, které mohou nalomit její identitu, d
ryhodnost
a schopnost p sobení. Konfesní právo nenabízí žádnou ochranu tady ani tam. Maximáln zabra uje p ed zásahy státu. Církev jako instituce proto nese sama riziko své svobody, kterou jí stát zaru uje. ist z pohledu konfesního práva neexistuje žádný rozpor mezi institucí a jednotlivcem. Vždy práva, kterými disponuje církev jako instituce, vyplývají ze základních lidských práv jednotlivc , kte í ji tvo í. Stát však zaru uje len m církve svobodu jednostranným aktem z církve vystoupit a státoprávní ú inky svého lenství ukon it. Status církve jako instituce je tak relativizován také subjektivn , vedle objektivní relativizace, která vyplývá z garance stejných práv církve pro ostatní náboženské instituce ve stát .
Na ukázku zmi ované „nevraživosti“ si sta í v sou asnosti (AD 2010) p íst nap . libovolnou diskusi pod novinovými lánky na internetových serverech eských deník , pokud referují o církevních tématech. Tuto skute nost církev reflektuje také na celosv tové úrovni, viz PAPEŽSKÁ RADA PRO HROMADNÉ SD LOVACÍ PROST EDKY: Církev a internet, Praha: Sekretariát eské biskupské konference (pro vnit ní pot ebu), 2002, l. 8. 42 Zde sta í pro p íklad pouze uvést n která mediáln známá jména: Hans Küng, Leonardo Boff, Eugen Drewermann, Jon Sobrino aj. 41
21
2.3.4. Oslabení celospole enského významu k es anství a církve Konfesn -právní úprava p edpokládá, že církev disponuje ur itým spole enským významem (autoritou), zvlášt
pokud vystupuje jako smluvní
partner státu, jako ve ejnoprávní korporace, jako subjekt oprávn ný vybírat dan i vyu ovat na státních školách. Tento význam nemá teologickou váhu, nýbrž pouze spole enskou. Nicmén , na za átku 21. století je podoba církve jiná, než na za átku, resp. v polovin století p edchozího, kdy vznikala ve sledovaných zemích sou asná podoba konfesn -právní úpravy.43 Paradoxn
to zárove
neznamená snížení
celospole enského významu náboženství jako takového, významu církve jako instituce však ano. To se projevuje nejen klesajícím po tem
len , ale
i rozvol ováním jejich vnit ních vazeb k církvi, snižováním významu církevních autorit a vytrácením ur ité „náboženské gramotnosti“. Dnešní spole nost oproti tomu vykazuje až nep íjemn velké sympatie pro iracionalitu všeho druhu, v ci nevysv tlitelné a tajemné. Náboženskost tedy není na ústupu, spíše naopak. 44 Role k es anství jako instituce, tedy role církve, se v evropském prostoru ní. Tato zm na má sv j základ už v renesanci, ale nyní se stává viditelnou v masivní mí e. Dokonce by se dalo tvrdit, že moderní fungující demokracie se neobejde bez ady k es anských hodnot, p estože moderní spole nosti se snaží tolik namáhav dokazovat, že se bez církví obejdou.45
43 Neznamená to však automaticky ztrátu ve ejného významu církví, ani zbyte nost existence jejich ve ejnoprávního statusu. K tomu srov. LEHMANN Karl: Zum schiedlich-friedlichen Verhältnis von Staat und Kirche heute, záznam p ednášky, [online] [cit. 2010-1-28] , rozsáhle MAGEN Stefan: Körperschaftsstatus und Religionsfreiheit, Mohr Siebeck, Tübingen, 2004. 44 Srov. OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 23–26. P ehled o situaci v eské republice viz VOJTÍŠEK Zden k: Encyklopedie náboženských sm v eské republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní spole enství, Praha: Portál, 2004. Sociologický pohled viz NEŠPOR Zden k, LUŽNÝ Dušan: Sociologie náboženství, Praha: Portál, 2007. Recentní pohled sociologické analýzy na sou asné eské náboženské prost edí viz VÁCLAVÍK David: Náboženství a moderní eská spole nost, Praha: Grada, 2010. P ehled s globálním záb rem nabízí: PARTRIDGE Christopher (ed.): Encyklopedie nových náboženství - Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality, Praha: Knižní klub, 2006. 45 P ipome me zde jen nap . slova právního klasika že: „svobodný, sekularizovaný stát, žije z p edpoklad , které sám nem že garantovat“. Viz BÖCKENFÖRDE Ernst - Wolfgang: Vznik státu jako proces sekularizace, in: HANUŠ Ji í (ed): Vznik státu jako proces sekularizace, Brno: CDK, 2006, 21.
22
2.4.
Reakce církve
S ohledem na p edchozí výklady je vhodné zabývat se nyní druhou („opušt nou“) stranou problému, reakcí samotné církve na výše popsané skute nosti. Jako klí
k popisu nám v tomto oddílu poslouží schéma, které
recentn nastínil Bucher.46 Jeho p ístup modifikovan použijeme pro rozd lení jednotlivých aspekt
problému vystoupení z církve a doplníme vlastními
zjišt ními. Nejprve vyjdeme z poznatku, že pro nikoho není snadné akceptovat zjišt ní, že n kdo jiný (už) o n m nechce nic v
t a nechce s ním mít nic
spole ného. V tomto ohledu se instituce od lidské osoby p íliš neliší. Ob
to
jakým zp sobem narušuje.47 Z toho d vodu jsou podobné i zp soby reakce na tento stav a snahy, jak se mu vyhnout. N které z nich však p edstavují pokušení, jimž je radno se vyhnout: Reakce pasivní. Pasivn -depresivní reakce znamená nejjednodušší možnost – ned lat nic. Reakce sank ní. Ozna ovat ty, kte í vystoupili, za odšt pence, renegáty, proklaté a odpadlíky, a to co možná nejvýrazn ji. Tento ístup byl standardní v dob , kdy církev disponovala ur itým spole ensko-morálním a transcendentn
hrozícím (relevantním)
potenciálem, a proto bylo snadné si takový p ístup dovolit.48 Reakce aktivistická. Vrhnout se do siln jšího „provozního“ aktivismu a doufat ve zlepšení situace pomocí sebeuspokojivého snažení.
BUCHER Rainer: Es geht um etwas Neues, Die pastoraltheologische Herausforderung der Kirchenaustritte, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 1 (2008), 4–12. 47 Srov. BUCHER Rainer: Die provokation annehmen, in: Herder Korrespondenz 9 (2006), 450–454. 48 Srov. nap . dikci církevn -právních a moráln teologických publikací ješt v ase tzv. piánské epochy, viz. BOROVÝ Klement: Ú ední sloh církevní, Praha: Knihkupectví B. Stýbla, Druhé, rozmnožené vydání, 1887, 77–86. Zde je však už také vyjád ena lítost nad tím, že: „církev sv. (…) s ohledem na zákony státní nem že užiti žádných prost edk donucovacích (koercitivních), aby takového (tj. vystoupivšího – pozn. aut.) katolíka k setrvání v obecenství církevním p im la“, srov. Ibid., 83, dále nap . V EŠ ÁL Antonín: Katolická mravouka, Díl II. Podrobný, Praha: D dictví sv. Prokopa, 1912, 30–35. 46
23
Všechny uvedené strategie jsou ve sv tle sociální psychologie sice pochopitelné, ovšem teologicky málo reflektivní. Zam ují se totiž primárn na nep íjemné ú inky, které vyvolávají vysoké po ty vystupujících. Navíc, církvi samotné tém
neprosp jí.
Posunem dál by bylo, uv domit si, ím je tato situace pro církev nová a zda (a jaký) vysílá prorocký signál.
K tomu nám pom že reflexe a jakési
„se azení“ on ch teologických a právních p ístup , které (p edevším) fenomén vystoupení z církve provázejí. Problém vystoupení z církve v sob
totiž skrývá diametráln
odlišné
aspekty (stránky). Jednak sv tskou stránku, konfesn -právní („M žeš jít kam chceš!“), která umož uje existenci fenoménu vystoupení z církve v bec (srov. 2.1., 3.3.),
dále
církevn -právní
(„Reflektujeme,
že
jsi
odešel!“)
a
kone
dogmatickou, resp. eklesiologickou („Nem žeš odejít!“).49 Navíc je celý problém zarámován v kontextu pastora ním („Jsi stále milován!“).
2.4.1. Církevn -právní licence V tématu vystoupení z církve se podle Buchera dá nejlépe ov it pastora ní zásada, že: „na církevním právu je nejzajímav jší to, co v n m není“.50 Pojem vystoupení z církve v n m logicky nenajdeme (viz kap. 3.). Žádné vystoupení z církve v CIC obsaženo není, což však neznamená, že na tento fenomén nelze použít v bec žádné kánony. Již mnoho let rozvíjejí kanonisté diskuse o tom, zda, a pokud ano, tak za jakých podmínek kanonicky hodnotit skutkový stav vystoupení z církve. Konkrétn se jedná o otázku, zda prohlášení o vystoupení z církve posoudit automaticky jako apostazi, herezi nebo schizma, což vždy znamená trest exkomunikace, anebo použít jiné kánony pro popis a hodnocení takového jednání (viz kap. 4., 8.).
Uv domujeme si však, že takto postavený protiklad mezi církevn -právním a dogmatickým pohledem není zcela p esný. Sugeruje rozpor, který takto „ost e“ v bec neexistuje. Neplatí (bez dalšího), že církevní právo výstup z církve jasn trestá, zatímco dogmatika – eklesiologie by ho bec nebrala vážn . Hlubší zkoumání by odhalilo složit jší kontury. 50 Viz BUCHER Rainer: Op. cit. supra, 2008, 5. 49
24
Církevní právo v této souvislosti vytvo ilo zcela nový institut, tzv. formální úkon odpadu od katolické církve, který se objevil v novém CIC z roku 1983, konkrétn v cc. 1086 §1, 1117, 1124, a to pro ú ely manželského práva.51 Práv tento institut se stal jakousi výslovnou „licencí“, která reflektovala fenomén vystoupení z církve na kanonicko-právní úrovni. V této práci primárn problému, nikoli však výlu
sledujeme práv
tuto právní rovinu reflexe
. Není totiž jedinou.
2.4.2. Dogmatická univerzalita V rámci církve m žeme najít i jinou rovinu reakce na vystoupení z církve. Jedná se o teologický, dogmaticko – eklesiologický popis problému, který je jednozna ný. Kdo vystoupil u církve, a už je hodnocen jako apostata, heretik i schizmatik a v d sledku toho exkomunikován, z stává lenem církve, a to skrze est, kterým je nezrušiteln p ipojen ke Kristu a v len n do spole enství církve (viz 3.1.). Jednáním pok
ného nem že být nezrušitelný charakter k tu zm
Katolík, který „vystoupil z církve“, tak v podstat pouze projevil zvláštní zp sob neposlušnosti v
n.
v bec nevystoupil,
i církvi, což má za následek
praktické dopady na jeho ú ast v život církve. Dogmaticko – eklesiologická reflexe tak zd raz uje aspekt, který v konfesn -právním ani kanonickém pohledu není výrazný, totiž relativizaci institucionální podoby církve pro p ípad p íslušnosti k ní. Ta spo ívá v (augustinovském) náhledu na církev jako corpus permixtum52 r zných skute ností, z nichž institucionální stránka p edstavuje pouze jednu – p estože vysoce relevantní, nikoliv však absolutní. V dob vzniku této práce byly tyto kánony rozhodnutím zákonodárce zm ny tak, že institut byl bez náhrady zrušen. Viz BENEDICTUS XVI.: Motu proprio OMNIUM IN MENTEM Quaedam in Codice Iuris canonici immutantur (26.10.2009), AAS 102 (2010), No 1, 8–10, právní ú innost od 8.4.2010, [online] [cit. 2010-03-01] . Srov. P íloha . 4-6. Blíže k tomu viz kapitoly 4., 8. 52 Srov. AURELIUS AUGUSTINUS: De doctrina christiana (III 32, 45), esky AURELIUS AUGUSTINUS: K es anská vzd lanost, De doctrina christiana, Praha: Vyšehrad, 2004, 159-160. Srov. KKC, 770-771. Srov. též LG 8, kde se podobn hovo í o tom, že církev: „tvo í jedinou složenou skute nost“ („unam realitatem complexam efformant“). K tomu též srov. DULLES Avery: Models of the Church, 5th expanded edition. New York: Image Book, Doubleday Publishers, 2002, 26–94. 51
25
Nejen ad intra, také z vn jšího pohledu, není p íslušnost k církvi ve sv tle dogmatickém tak jednozna ná. Dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu o církvi uvádí, že: „ke katolické jednot Božího lidu, která je p edznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. R zným zp sobem k ní pat í anebo jsou k ní zam eni jak v ící katolíci, tak ostatní v ící v Krista, tak kone
všichni lidé
bez výjimky, kte í jsou Boží milostí povoláni ke spáse“(LG, 13).53 Dogmatický pohled na akt výstupu z církve je tedy „málo ostrý“, jinými slovy složitý, a to s ohledem na u ení o universální spasitelské v li Boží (1 Tim 2,4).54 Tato nauka je samoz ejm pravdivá, ale její promítnutí do reality církevní instituce a z toho plynoucí možnosti k postupu církve ve v ci vystoupení z církve, nejsou snadné. Kone
, také církevní d jiny nabízejí zrovna v této
záležitosti mnoho (špatných) p íklad . Z výše uvedených d vod nesledujeme v této práci zmín ný dogmaticko – eklesiologický aspekt problému, jelikož by výrazn p esahoval naše možnosti.55 Naopak (vedle právního pohledu) zde budeme zohled ovat poslední p ístup k vystoupení z církve, a to hledisko pastora ní.
2.4.3. Pastora ní problém Církevn -právní a dogmatický pohled na vystoupení z církve, jakkoliv zné, mají jedno spole né, celý reáln existující problém nemohou vy ešit, resp. posunout n kam dál. Zejména kanonické právo je v tomto ohledu zna aporické. Jako trest za konfesn -právní akt vystoupení z církve m že maximáln exkomunikovat, tedy (op t jen) vylou it z církevního spole enství. To je však v sou asné situaci církve (viz 2.3.) neú inný model, protože spole enské dopady
Viz také KKC, 836. Viz LG 15-16, GS 22, NA 1, AG 7, DH 11, Podrobn srov. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: K es anství a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP, 1999, zejména 29–47, Táž: Nad je na spásu pro d ti, které umírají nepok né, Praha: Krystal OP, 2008, zejména 32–45. 55 Stejn tak se zde vzdáváme p ípadné biblické (novozákonní) reflexe problému vystoupení (resp. odchodu) z církve, nakolik Nový zákon tento fenomén v dnešní podob ani neznal. K tomu srov. KIRCHSCHLÄGER Walter: Kirchenzugehörigkeit und Kirchenaustritt, Neutestamentliche Anmerkungen, in Schweizerische Kirchenzeitung 7 (1998), [online] [cit. 2010-08-15] . 53 54
26
takového aktu jsou dnes nulové.56 Naopak: „jsme sv dky spíš toho, že (i jen pouhé – pozn. aut.) názory církve jsou odmítány a že argumentace vedená z pozic zjevení a v decky reflektované víry není slyšena, natož respektována“.57 A
tak
církevní
právo
trestá
exkomunikací,
(svátostného) spole enství církve, ale dogmatika
tedy
vylou ením
íká, že vlastn
ze
k žádnému
„vylou ení“ z církve v hlubším smyslu nedošlo. Tento rozpor se jasn ukazuje v rámci pastora ního pohledu, když se církev pokouší navázat kontakt s t mi, kte í podle vlastního p esv
ení vystupují z církve (viz kap. 7.).
Vystoupením z církve není ukon ena p íslušnost ke spole enství Božího lidu založená k tem. Z stává zde povinnost pastora ní pé e (viz can. 213).58 Pastora ní pé e však musí po ítat s tím, že nárok církve na závaznost a definitivnost p íslušnosti k ní, nebude od mnoha pok
ných katolík
reflektován a dokonce, že mu ani nebudou rozum t („matrikoví katolíci“ apod.). Vystoupení z církve totiž mnozí katolíci hodnotí jinak, než jak církev oficiáln stanoví. Následn se proto pokusíme fenomén vystoupení z církve (jakožto vlastní vod) a kanonicko-právní institut formálního odpadu od katolické církve (jakožto církevní reakci na vystoupení z církve) vyložit z pohledu právního. Záv ry takto získané v dalším textu, však vystavíme kontextu pastora ního pohledu, který by m l také nastínit výhledy pro ešení situace popsané v kap. 2.2.
Tedy p esn v duchu slov Pána v Mt 11,16–18, Lk 7,31–32 o pok ikování a na íkání nad zbyte ným hraním. 57 Viz OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 26. 58 Srov.: „Když mluvíme o pastoraci, (…) máme na mysli pastoraci v intencích druhého vatikánského koncilu, všech jeho konstitucí a dekret . Tedy: p sobení církve z inspirace evangelia jak interní - tím je rozum na pastorace v ících v užším slova smyslu, tak externí - tím je mín na jak pé e o obecné blaho, tak pé e o ty, kdo stojí na okraji církve“. Viz OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 9. 56
27
3. Semel catholicus, semper catholicus – k est a
lenství
v katolické církvi 3.1.
Obecn k p íslušnosti v církvi
Nejd ležit jším a pro lenství v církvi konstitutivním faktem je k est (viz 3.2.). Koho lze považovat za lena církve, lze vyložit z cc. 204–206 CIC, kde se pojednává o r zn odstup ované p íslušnosti k církvi, která se diferencuje práv ve vztahu ke k tu. Spolu s ustanovením can. 96 (viz. 3.2.) p edstavují cc. 204–206 st žejní ustanovení o p íslušnosti k církvi. Jejich vzájemný výklad však není snadný a v interpretaci vyvolává t žkosti.59 Na jejich základ je možné hovo it ve vztahu k p íslušnosti o t chto kategoriích: es ané, katolíci, nekatoli tí k es ané,60 katolíci v plném spole enství s církví, katechumeni. Can. 204 §1 hovo í o všech jsou p
es anech (pok
ných – can. 205). Tito všichni
len ni ke Kristu a pat í k Božímu lidu. V latinském jazyce „baptizati“
resp. „christiani“. Citovaný kánon však používá pojem „christifideles“, který CIC následn používá jen pro katolíky. Následující §2 can. 204 zd raz uje „uvnit “ všech pok
ných katolickou církev. Jako kritéria pro katolicitu církve se uvádí
spole enství s biskupy pod vedením papeže. Takoví lenové katolické církve jsou ozna ováni jako katolíci resp. „christifideles“. Právní sebepojetí katolické církve je definováno v kánonu 204 §2 CIC esn takto: „Tato církev, v tomto sv uskute
ustavená a uspo ádaná jako spole nost, je
na (subsistit in) katolickou církví, ízenou nástupcem Petrovým a biskupy ve
Srov. GÄNSWEIN Georg: Kirchengliedschaft: vom Zweiten Vatikanischen Konzil zum Codex iuris canonici, die Rezeption der konziliaren Aussagen über die Kirchenzugehörigkeit in das nachkonziliare Gesetzbuch der lateinischen Kirche, St. Ottilien: EOS-Verlag, 1995, 8–13. 60 Tento pojem se v CIC nevyskytuje. Zde jej užíváme analogicky v dále vysv tleném smyslu. Srov. nap . jeho užití in: KONGRAGACE PRO NAUKU VÍRY: Instrukce ohledn n kterých aspekt evangelizace, Praha: BK, 2007, l. 12. K reflexi nekatolických k es an v kanonickém právu viz též: P IBYL Stanislav: Ekumenismus a právo, Brno: L. Marek, 2006, 28–51. 59
28
spole enství s ním“.61 Formulací „subsistit in“ má být zvýrazn no, že prvky církve se v n jaké mí e nacházejí i mimo katolickou církev. Proto k es ané, kte í nemohou být považování za katolíky ve smyslu CIC, se ozna ují jako „baptizati non catholici“ resp. „acatholici“62. Jejich další vnit ní roz len ní je možné podle zných kritérií (nap . nekatolíci východního ritu – viz can. 1127 §1 apod.).63 Mezi katolíky se po ítají všichni, kte í byli v katolické církvi pok
ni, nebo
byli do ní p ijati (viz can. 11). Pro ozna ení „katolík“ je podstatný pouze k est v katolické církvi, nebo konverze. Kdo se tedy jednou stal katolíkem, je samým právem po celý sv j život považován za katolíka (princip: „semel catholicus, semper catholicus“). Katolík, který se stane evangelíkem, muslimem nebo se jakkoliv jinak odd lí od katolické církve, je sice v souladu s terminologií CIC katolíkem, který se odlou il od spole enství katolické církve, resp. odpadl od víry, ale p esto z stává (právn ) katolíkem (srov. 8.2.). Na skute nost, že existují práv takoví katolíci, kte í jsou více i mén n jak odd leni od církve reaguje ustanovení can. 205. Na základ
tzv. teorie „tria
vincula“, formulované sv. Robertem Bellarminem, uvádí kánon jako kritéria pro plné spole enství s katolickou církví: vyznání víry (vinculum symbolicum), ijímání (spole enství) svátostí (vinculum liturgicum) a pod ízení církevnímu vedení (vinculum hierarchicum). Tyto t i svazky se tradi
odvozují z trojího
poslání (ú adu) církve: prorockého kn žského
munus docendi
munus sanctificandi
královského Naopak, pok
vinculum symbolicum,
munus regendi
vinculum liturgicum, vinculum hierarchicum.
ní, kte í se nenacházejí v plném spole enství s katolickou
církví, jsou na jedné stran
nekatoli tí k es ané (viz výše), na stran
druhé
Otázkou odpovídajícího eského p ekladu známého a sporného „subsistit in“ se zde nezabýváme. Právní sebereflexe církve se pochopiteln vyvíjí. Uvedená definice je jedním z plod II. vatikánského koncilu, který požadoval, aby mystérium církve bylo více promítnuto do nauky kanonického práva. Srov. CORECCO Eugenio: Canon Law and Communio Writings on the Constitutional law of the church, Città del Vaticano: Liberia Editrice Vaticana, 1999. P ehled edkoncilních právních koncepcí podává TIMPE Nikolaus: Das kanonistische Kirchenbild vom Codex iuris canonici bis zum Beginn des Vaticanum secundum, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978. 62 Tento termín používal ješt CIC/1917. V kanonistice se jako obecn srozumitelný objevuje dodnes. 63 Srov. dále nap . can. 844 §§ 3–4, UR 13–24. 61
29
katolíci, kte í nejsou v plném spole enství církve na základ r zných d vod . iny, pro
n kte í katolíci (už) nejsou v plném spole enství církve, lze
s ohledem na výše uvedené t i svazky p ehledn klasifikovat takto: z d vodu nedostatku ve ví e: - apostatové (can. 751), - heretici (can. 751), z d vodu nedostatku svátostného spole enství: - exkomunikovaní (can. 1331), - osoby stižené interdiktem (can. 1332), - ti, kte í „tvrdošíjn (can. 915),
setrvávají ve zjevném t žkém h íchu“
z d vodu nedostatku v pod ízenosti papeži (církevnímu vedení): - schizmatici (can. 751). Pojmy jako apostata, heretik nebo schizmatik lze podle platného práva používat jen ve vztahu ke katolík m, nikoliv v
i k es an m, kte í ke katolické
církvi nikdy nenáleželi. Jedná se samoz ejm o termíny „zatížené historickým nábojem“ a jejich používání je proto velmi choulostivé (viz níže 3.6.). Kone
can. 206 hovo í o katechumenech, tedy nepok
ných osobách,
které se p ipravují na p ijetí (v len ní) do katolické církve a tuto svou v li již výslovn
projevili. Katechumeni sice nejsou
leny církve, p esto jsou nadáni
ur itými právy, nap . právem na poskytování svátostin (can. 1170) nebo právem na církevní poh eb (can. 1183 §1). Zde je uvádíme pouze pro úplnost. Problematika této práce se na n p ímo nevztahuje.
3.2.
Teologický a kanonický popis k tu est pat í spolu s bi mováním a eucharistií mezi inicia ní svátosti. To
znamená, že tyto t i svátosti iniciují – dávají vstoupit jejich p íjemci do Božího života skrze ú ast na Kristov poslání, na jeho život , smrti a vzk íšení. Díky mto svátostem se lov k ú astní Božího života a tuto ú ast katolická teologie nazývá milostí:
30
„
ast na Božské p irozenosti, kterou lidé dostávají darem prost ednictvím
Kristovy milosti, zahrnuje ur itou analogii se vznikem, rozvojem a r stem p irozeného života. Vždy v ící, znovuzrození svatým k tem, jsou posíleni svátostí bi mování a potom jsou živeni pokrmem v ného života v eucharistii, takže díky t mto svátostem uvedení do es anského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady Božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky“.64 est pat í mezi tzv. „sacramenta maiora“, jak je charakterizuje tridentský koncil. Tyto svátosti jsou k est a eucharistie, kde eucharistie je vrcholem. est pat í i mezi t i svátosti, které jsou neopakovatelné, protože vtiskují do duše nesmazatelný charakter („character indelebilis“): k est, bi mování, sv cení. Podle KKC: „Svatý k est je základem celého k es anského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá p ístup k ostatním svátostem. K tem jsme osvobozeni od h íchu a znovuzrozeni jako Boží d ti, stáváme se Kristovými údy; jsme ivt leni k Církvi a stáváme se ú astnými jejího poslání. Proto se k est správn a vhodn definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slov .“65 KKC dále definuje, že: „
est
je narozením k novému životu v Kristu. Podle v le Pána je nezbytný ke spáse, jako sama Církev, do níž k est uvádí. Podstatným ob adem k tu je pono ení kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsv
jší Trojice,
to je Otce, Syna a Ducha Svatého“.66 Výše uvedené teologické definici odpovídá can. 849 CIC, který zní: „ brána k svátostem, je ke spáse tak nutný, že musí být p ijat bu skute
est,
, nebo touhou, jím
jsou lidé zbaveni h íchu, znovuzrozeni v d ti Boží a trvalým znamením p ipojeni ke Kristu a v len ni do církve, platn se ud luje pouze omytím pravou vodou spolu s náležitou slovní formou“. Teologické a kanonické podmínky k tu jsou neodd litelné a není možné je posuzovat jednotliv . Z uvedeného kánonu tedy dovodíme následující informace o podmínkách pro svátost k tu:
KKC, 1212, citován PAVEL VI., Divinae consortium naturae AAS 63 (1971) 657–664. KKC, 1213, citace z Florentského koncilu r. 1439 DS 1314 a z ímského katechismu 2,2,5. 66 KKC, 1277–1278. 64
65
31
nutnost k tu ke spáse (avšak existuje možnost jeho p ijetí „jen“ touhou, resp. krví – mu ednickou smrtí67), požadavek platného jednání: - omytí pravou vodou, - ve spojení s náležitou slovní formou, dogmatické ú inky k tu: - osvobození od h íchu, - znovuzrození jako dít Boží, - trvalé p ipojení ke Kristu, - nabytí spásy, právní následky k tu: - nezrušitelné znamení („character indelebilis“), z n hož vyplývá zásadní nemožnost opakování k tu (can. 845 §1), - za len ní do církve (v souladu s can. 96 získává osoba práva a povinnosti k es ana), - uschopn ní k p ijímání ostatních svátostí (k est jako „ianua sacramentorum“). Z uvedených podmínek k tu jsou pro námi sledované téma d ležité zejména právní následky, kterým se budeme v novat v následující ásti (viz 3.3.). V souvislosti se svátostí k tu je t eba zmínit ješt
jeden mnohozna ný
pojem, tzv. „konverzi“ (tj. p estup i zm nu vyznání). Za konverzi se v katolické církvi stricto sensu považuje p ijetí již pok spole enství
církve.
Taková
„konverze“
ného nekatolíka do plného
p edstavuje
vedle
k tu
jediný
„alternativní“ zp sob p ijetí do katolické církve. Podstatné náležitosti takového ijetí do církve tvo í: platný k est (v p ípad condicione“),
pochybností je konvertita pok
n „sub
dobrovolná žádost o p ijetí do katolické církve, spln ní nutných podmínek pro p íslušnost do plného spole enství katolické církve – tzv. tria vincula (can. 205, viz výše), ijetí p íslušnou autoritou.
67
KKC, 1258. 32
Samotný CIC ohledn
konverzí vykazuje spíše mezery. Okrajov
konverze zmi ovány v cc. 11, 883 2°. Pravidla a ob ady p ijetí platn pok
jsou ných
v jiné k es anské církvi do plného spole enství katolické církve jsou sou ástí ob ad : „Uvedení dosp lých do k es anského života“ (tj. ob ady katechumenátu a k est dosp lých).68 Pokud se týká „p estupu“ z katolické církve do jiného církevního spole enství, resp. opušt ní církve, nejedná se podle církevního práva o konverzi, ale odpadnutí (odpad) od církve, resp. od katolické víry (viz 3.6.). Takový katolík sice ztrácí ve velkém rozsahu svá subjektivní práva (viz cc. 751, 1364), ale z hlediska kanonického práva je stále považován za
lena církve („semel
catholicus, semper catholicus“) (viz 8.2.). Konverzí se samoz ejm nenazývá ani p ípad „návratu“69 do církve po edchozím odpadnutí (viz níže).
3.3.
Právní následky k tu v církevním právu
Výše jsme uvedli právní ú inky svátosti k tu: nezrušitelné znamení („character indelebilis“), za len ní do církve (v souladu s can. 96 získává osoba práva a povinnosti k es ana), uschopn ní k p ijímání ostatních svátostí. Zejména can. 96 CIC je klí ový pro vyjasn ní právních ú ink
k tu ve
vztahu k p íslušnosti v církvi. „K tem se lov k stává lenem Kristovy církve a stává se v ní osobou s povinnostmi a právy, která p ísluší k es an m podle jejich postavení, pokud jsou v církevním spole enství a pokud tomu nebrání zákonný trest“. Z citovaného kánonu m žeme odvodit následující zjišt ní:
Viz KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI: Ordo initiationis christianae adultorum, Editio typica, Città del Vaticano, 1972, esky: Uvedení do k es anského života, Praha: Sekretariát LK, 1987. Normativní pravidla a ob ady p ijetí platn pok ných v jiné k es anské církvi do plného spole enství katolické církve tvo í samostatný dodatek této liturgické knihy. 69 Ve správní praxi církve sledovaných zemí se pro tyto p ípady používá liturgický a právní pojem „rekonciliace“ resp. „revers“. Srov. KA, 166, též BERGER Rupert: Liturgický slovník, Praha: Vyšehrad, 2008, 420. 68
33
es an je nositelem práv a povinností, právní status k es an je rozdílný (viz výše), subjektivní práva katolíka mohou být omezena církevním trestem. V p ípad
práv a povinností k es an
dnes kanonisté hovo í p ímo
o katalozích práv a povinností, které obsahuje sou asný CIC. Všechny jsou obsaženy ve II. knize CIC, která pojednává o Božím lidu. Jedná se o: povinnosti a práva všech k es an (cc. 208–223), povinnosti a práva laik (cc. 224–231),70 povinnosti a práva klerik (cc. 273–289),71 povinnosti a (cc. 662–672),72
práva
eholních
spole enství
- Pro leny sekulárních institut
a
jejich
len
a spole ností apoštolského
života není dán žádný zvláštní katalog, ale platí pro n (z ásti) povinnosti a práva
len
eholních spole enství
(cc. 719, 739, 740). Tyto katalogy práv p edstavují v kanonickém právu ur ité novum. Jejich vznik byl motivován jedním z princip
reformy CIC, který stanovil, že: „Na
základ podstatné rovnosti všech v ících a r znosti ú ad a poslání, které jsou zakotveny v hierarchickém ádu církve, je t eba, aby práva osob byla vhodn definována a hájena. Proto vykonávání autority má mít z eteln charakter služby, má být posíleno, a všechna zneužívání autority mají být vymýcena“.73 Uplatnil se zde také formální vzor katalog práv v ústavách moderních stát . Katalog povinností a práv všech k es an , který zde primárn sledujeme, má v církevním právu význa né postavení. Sice se formáln nejedná o kánony, které by byly nad azeny ostatním, ale fakticky je dosah t chto kánon daleko v tší než u ostatních, jelikož prakticky všechny uvedené povinnosti a práva vyplývají z práva božského (ius divinum). Nejedná se tedy o p evzetí lidských práv z oblasti státního práva. P ehledn viz TRETERA Ji í Rajmund: Op. cit. supra, 1997, 143–145. P ehledn viz HRDINA Antonín Ignác: Práva a povinnosti kn ží po 2. vatikánském koncilu, in: Teologické texty 2 (2009), 74–81. 72 P ehledn viz ZUBERT Bronislav Wenanty: eholní právo, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996, 211–240. 73 Viz KAŠNÝ Ji í: Metoda v kanonickém právu, in Revue církevního práva 1 (2007), 21. 70
71
34
Lidská práva jsou primárn jednotlivými právy lov ka v
i státu. Jejich
existence spo ívá na lidské d stojnosti,74 kterou je t eba respektovat i v církvi. Neznamená to však, že platnost lidských práv se jednoduše p enese ze státu na církev. Vznikem p íslušnosti v církvi podléhá osoba k es ana povinnostem, které do té doby nem la. Týká se to zejména práva na náboženskou svobodu. V svobodný ve volb
svého vyznání,
možnosti zm nit své vyznání.
i státu je každý
lenství v náboženské spole nosti, resp.
es an, který je p íslušný v katolické církvi, je
oproti tomu zavázán povinností zachovávat spole enství s církví (can. 209 §1). V rámci církve tedy nikdo není oprávn n zap ít svou víru, odmítat svátosti, nebo církevní p íslušnost ukon it. Kdokoliv z k es an
takto jedná, musí po ítat
s p íslušnými sankcemi.75 Rozdíl oproti lidským práv m v
i státu je patrný také z toho, že CIC
nehovo í jen o právech, ale o povinnostech a právech. Povinnosti jsou p itom vždy uvedeny na prvním míst .76 V církevním právu v bec jsou povinnosti a práva asto uvedeny spole
(„officium habent et ius“).
Jednotlivé povinnosti a práva je nutné rozlišovat podle jejich p vodu: povinnosti a práva z práva božského p irozeného (ius divinum naturale), nap .: - právo na soukromí a dobrou pov st (can. 220), - právo na zákonnou ochranu (can. 221), povinnosti a práva z práva božského pozitivního (ius divinum positivum), nap .: - právo na duchovní pomoc a p ijímání svátostí (can. 213), - právo na k es anskou výchovu (can. 217).
74 Srov. nap . l. 1 LZPS, l. 1 odst. 1, 3 GG, l. 1 Všeobecné deklarace lidských práv vyhlášené Valným shromážd ním OSN dne 10. prosince 1949. 75 V úvahu p icházejí pouze takové sankce, které odpovídají podstat církve. Tzn., že církev m že odejmout jen taková práva, která už p edtím p iznala. Stejn tak i zachování právní jistoty, zejména s ohledem na nezavin nou neznalost právní normy, je zde nasnad . Srov. HRDINA Antonín Ignác: Právní jistota k es ana v katolické církvi in: Revue církevního práva 3 (2001), [online] [cit. 2010-1-28] . 76 S ohledem na sou asné debaty o „inflaci práv“ na úkor povinností byl církevní zákonodárce zdá se v této v ci velmi prozíravý.
35
Pokud se týká platnosti povinností a práv, can. 11 CIC sice ur uje platnost církevních zákon
pouze pro katolíky, ale povinnosti a práva všech k es an
vyplývají z práva božského, a už p irozeného (pro každého), nebo z božského pozitivního práva (pro všechny pok
né). P ípadné výjimky (omezení) u t ch,
kte í nejsou v plném spole enství s církví, jsou jednak v kompetenci církevní autority (can. 223 §2) a dále vyplývají z jiných ustanovení církevního práva (nap . can. 844 §§ 3, 4, can. 1331). Z hlediska námi sledovaného problému zde ješt uve me ty povinnosti, které p ímo i nep ímo souvisejí s jednáním, které provází vystoupení z církve: povinnost zachovávat spole enství s církví (can. 209), - tento kánon stanoví právní pouto mezi v ícím a partikulární nebo universální církví. Kritéria této povinnosti vyplývají z can. 205, povinnost vést svatý život (can. 210), - na rovin jedince i spole nosti, a to podle okolností života konkrétní osoby, povinnost poslušnosti (can. 212 §1), - tento právn strukturovaný p íkaz p ikazuje poslušnost vlastnímu pastý i (fará i, diecéznímu biskupovi, papeži) v záležitostech víry a církevního po ádku, povinnost p ispívat na pot eby církve (can. 222 §1), povinnost usilovat o sociální spravedlnost (can. 222 §2), - ob posledn uvedené povinnosti jsou také d ležité pro posouzení tzv. vystoupení z církve, což uvidíme v následujících kapitolách.
3.4.
Právní následky k tu v konfesním právu
Jak vyplývá z p edchozích oddíl , je lenství v církvi primárn teologická a kanonicko-právní záležitost. V konfesním právu má k est význam zejména ve sledovaných zemích, kde katolická církev disponuje statusem ve ejnoprávní korporace a z toho d vodu váže konfesní právo na lena církve ur itá práva a povinnosti. Církev i v t chto zemích samoz ejm ur uje, kdo je,
i není jejím
na základ
své autonomie
lenem. P íslušné kanonické p edpisy však
(spolu)p sobí také v rámci státního práva. 36
Pro katolickou církev to znamená, že kdokoliv p ijme k est (resp. konvertuje k církvi), stává se
lenem církve jakožto ve ejnoprávní korporace
v daném stát . Ani k est d tí nep edstavuje problém, protože rozhodnutí jejich právních zástupc
je, stejn
jako v jiných p ípadech, státem p edpokládáno
a respektováno (viz 5.2.1.). Právní ú inky spojené se k tem jsou sice stanoveny vždy r zn v zákonech každého sledovaného státu, avšak pro naše ú ely posta í zobecnit ty i podstatné znaky, které se objevují v každém z nich: lenství -
lenství v církvi je regulováno ve ejným právem a vzniká automaticky za spln ní zákonem stanovených podmínek. est (konverze) je uznáván jako vznik lenství,
-
lenstvím v církvi, jako ve ejnoprávní korporaci, vzniká povinnost platit tzv. církevní da (SRN), církevní p ísp vek (Rakousko) nebo církevní obecní da (Švýcarsko)77 ve výši, která je stanovena státními zákony. Církevní da je jako každá jiná da vymahatelná p íslušnými státními orgány,
dan
výuka náboženství - na lenství ve ve ejnoprávn uznané církvi je vázána povinnost ( i spíše zákonný p edpoklad)78 ú asti ve výuce náboženství na státních školách podle p íslušné konfese, organiza ní struktura - zcela zvláštním ú inkem k tu je vznik lenství ve ve ejnoprávní korporaci podle státního práva, která m že (SRN, Rakousko), ale také nemusí (Švýcarsko) být z hlediska organiza ní struktury totožná s organiza ní strukturou církve. Vznikají však také situace, které jsou v porovnání s církevním právem odlišné. Stát eviduje jako lena katolické církve nap . osobu, která po vystoupení V literatu e i v médiích se pod pojmem „církevní da “ rozumí n kdy jak „Kirchensteuer“ (SRN), „Kirchenbeitrag“ (Rakousko) i „Kirchgemeindesteuer“ (Švýcarsko), p estože jak název, tak obsah chto institut se ne vždy a ne ve všem zcela p ekrývá. Nap . „Kirchenbeitrag“ v Rakousku je odvod vybíraný církví, nikoliv státem. 78 Také v t chto státech je samoz ejm možné, aby žák, který je katolíkem, byl osvobozen od ú asti ve výuce náboženství, podle své konfese, a to za spln ní zákonem stanovených podmínek, které se kdy i uvnit sledovaných (federálních) stát liší. 77
37
z církve do ní po ase op t vstoupila. Jak už jsme uvedli výše, z hlediska církve se však v bec nejednalo o p erušení lenství v církvi, které by vyžadovalo novou evidenci. Naopak z hlediska státu bylo lenství v církvi vystoupením zrušeno a pozd ji znovu získáno. Stát tedy ukládá církvi evidovat takovou osobu jako nového lena. Opakovan
tak dochází k situacím, kdy údaje ve státní evidenci
neodpovídají skute nosti, tzn. n kdo, kdo je katolíkem, není státem jako katolík evidován. V takovém p ípad , jakmile církev tuto chybu zjistí, informuje p íslušný státní orgán a administrativním postupem bývá tato chyba „zhojena“. Jiný problém nastává, pokud se obyvatelem nebo ob anem nap . SRN stane dosavadní cizí státní p íslušník, který již je katolíkem. P íslušný ú ad požaduje, aby zaevidoval svou náboženskou p íslušnost. Za ur itých okolností nemusí být ze strany státu lenství uznáno (neexistuje p íslušný „projev v le“, a už osobní i v zastoupení, ani záznam o n m), a koliv sama církev se na takovou osobu nepochybn dívá jako na svého lena. V rámci státní evidence jsou katolíci v tšinou evidováni jako „ ímští katolíci“, p íslušníci „církve ímskokatolické“, což jsou termíny, které používají edpisy konfesního práva.79 V kanonickém právu se tento up es ující p ívlastek neužívá. Sta í adjektivum „katolická“, „katolík“, pop . se rozlišuje mezi katolíky latinské církve a východními církvemi. V
i státu je však nutné používat
ívlastek „ ímskokatolická“ v souladu s jeho zákony. Z hlediska námi sledovaného problému zde z d vod konstatujme
rozpor
mezi
právními
následky
k tu
shora uvedených
v kanonickém
právu
a v konfesním právu: v kanonickém právu platí neodvolatelnost tu kv li nezrušitelnému znamení („character indelebilis“), z n hož vyplývá za len ní do církve a uschopn ní k p ijímání ostatních svátostí. Vystoupení z církve a „ukon ení p íslušnosti“ není možné, Toto je známo i v eském prost edí, kde jsou evidovány v rámci státního práva samostatn Církev ímskokatolická a Církev eckokatolická, a koliv se v církevním právu nejedná o dv r zné církve, ale o „dv v tve“ jedné katolické církve s rozdílem v ritu. Viz P íloha k zákonu . 3/2002 Sb., o svobod náboženského vyznání a postavení církví a náboženských spole ností a o zm kterých zákon (zákon o církvích a náboženských spole nostech), v platném zn ní: Seznam registrovaných církví a náboženských spole ností v eské republice, bod 7, 8. 79
38
v konfesním právu platí na základ principu náboženské svobody lenství v církvi jako odvolatelné. Každý m že z církve vystoupit, pokud je to jeho v le, a projev této v le stát respektuje. Nemožnost „vystoupit z církve“ ve smyslu kanonického práva tedy koliduje s pojetím církevní p íslušnosti v konfesním (státním) právu.80
3.5.
Evidence lenství v katolické církvi lenství v církvi je od dob tridentského koncilu (1563) d sledn
evidováno.81 Každý k est je nutno zaznamenat, a to v rozsahu údaj , které požaduje can. 877 CIC. Mimo jiné i proto p edepisuje can. 535 §1, aby v každé farnosti byly vedeny farní knihy (libri paroeciales), p
emž jsou výslovn
zmín ny: kniha pok
ných,
kniha sezdaných (uzav ených manželství), kniha zem elých (poh bených). Tyto knihy se nazývají také farní matriky. Krom uvedených knih jsou zpravidla vedeny ješt
knihy, které v dané zemi na izuje partikulární právo.
Górecki82 uvádí pro eské prost edí další následující knihy:83 kniha bi movaných, - povinnost vedení této knihy byla stanovena v CIC/1917, sou asný CIC požaduje vedení této knihy na úrovni diecéze (can. 895), nicmén v eském prost edí je nadále vedena ve farnostech, náhradní kniha pok
ných,
- v CIC není uvedena výslovn , p esto mezi farní matriky pat í. Náhradní kniha nahrazuje již neexistující knihy pok ných (zni ení, ztráta, apod.)84 80 Teologovi je z ejmé, že toto státní pojetí p íslušnosti i nep íslušnosti k církvi zcela odpovídá protestantskému chápání církve, jejíž organiza ní rámec ur uje panovník (stát). 81 Viz Wikipedie: Otev ená encyklopedie: Matrika, [online] [cit. 2010-02-09] . 82 GÓRECKI Edward: Církev se uskute uje ve farnosti, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996, 84–87. 83 Krom zde uvedených by bylo možné zmínit také Knihu „Ne temere“, Knihu prvokomunikant , Knihu štolových poplatk aj.
39
kniha katechumen , kniha apostat (odpadnutí od církve), - tato kniha musí být v každé farnosti, s ohledem na ustanovení can. 751 a dalších ustanovení CIC týkajících se „notorického“ odpadu nebo „ve ejného“ odpadu od víry (nap . can. 316, §1, can. 1071, §1, 4° a §2 aj.), kniha konvertit , kniha nemocných, kniha mešních stipendií, kniha celebrujících host , kniha protokol ze zasedání pastora ní a ekonomické rady, farní kronika, kniha o stavu rodin a v ících ve farnosti (status animarum),85 - CIC/1917 ješt požadoval vedení této knihy. Sou asný CIC ji výslovn nepožaduje, nicmén can. 529 §1 na izuje fará i snažit se poznat v ící farnosti, „což samoz ejm p edpokládá jakou evidenci v ících, zvláš d ležitou ve v tších farnostech“.86
Kniha pok
ných slouží jako jakýsi personální „registr“. Pozd jší zm ny
osobního stavu v církvi v n m musí být vyzna eny. Jedná se o: ijetí svátosti bi mování, uzav ení manželství, p ijetí sv cení, složení v ných slib , -
íp. právní zánik t chto závazk laicizací apod.,
zrušením manželství,
- eventuální pozd jší zplatn ní, v p ípad , že manželství nebo složení slibu trp lo právní vadou,
uzav ení
V eském prost edí je tato farní matrika ( asto jako opis) vedena také z d vod chyb jících matrik, které zabavil stát s ú inností k 1.1.1950, kdy v souladu se zákonem . 268/1949 Sb., o matrikách, p ešlo vedení matrik ve v ci narození, s atk a úmrtí kompletn na státní orgány. Od té doby jsou farní matriky vedeny pouze pro církevní ú ely. 85 Roku 1614 vydal papež Pavel V. Rituale Romanum, v n mž na ídil, aby každá farnost v diecézi, mimo knih p edepsaných již tridentským koncilem, vedla také „knihy o stavu duší“ (libri de statu animarum). V nich m ly být obsaženy p esné údaje o ú asti každé rodiny a jejích jednotlivých len na život církve. Dnes tyto registry mají velkou historickou hodnotu a p edstavují pramen pro kulturní, genealogické, demografické, hospodá ské a jiné výzkumy. V situaci dnešní zvyšující se spole enské mobility populace stojí za úvahu, zda by podobné „libri de statu animarum“ nemohly plnit funkci ur ité „up to date“ statistiky o faktické participaci len farnosti na jejím život . Mohlo by se mmj. jednat o cenný zdroj poznatk o aktuálních schopnostech a dovednostech jednotlivých farník , které by ocenil každý nový fará , administrátor i jiný správce, jejichž mobilita je dnes také vyšší než d íve. Pochopiteln by bylo nutné právn upravit otázku ochrany osobních údaj . 86 GÓRECKI Edward: Op. cit. supra, 87. 84
40
zm ny ritu, odpadnutí od církve, resp. nové p ijetí (návrat) do církve, zm ny jména a p íjmení, adopce, uznání otcovství. Kniha pok
ných se n kdy ozna uje jako kniha o stavu osob pok
ných
v katolické církvi. Má v ní být uvedeno všechno, co tento stav nebo právní postavení m ní, dopl uje a zdokonaluje. Podmín né nebo nouzové ud lení k tu je (pokud je to možné) nutno také zaznamenat v knize pok záznamy a dopln ní se mají konat jen na základ
ných. Veškeré
autentických dokument ,
v naléhavém p ípad na základ výpov di sv dk (viz can. 235 §2). Od evidence
lenství v samotné církvi je nutné odlišovat evidenci
íslušnosti k církvi (resp. evidenci náboženského vyznání), kterou (dodnes) vyžaduje právo sledovaných stát , které uznávají církve jako ve ejnoprávní korporace a kde je dosud státem garantována možnost „vystoupení z církve“. Taková evidence je podkladem pro r zné právní ú inky, které podle práva státu sobí lenství ve ve ejnoprávn uznané církvi. Evidence údaj o náboženském vyznání obyvatel p edstavuje ur itý zásah do náboženské svobody obyvatel státu, který je však v t chto p ípadech od vodn n p evažujícím ve ejným zájmem a chrán n p ísnými pravidly v oblasti ochrany osobních údaj . V eském právu byla evidence náboženského vyznání obyvatel d íve známa také, p esn do roku 1954, kdy byla zrušena a poté již nikdy nebyla obnovena.87 S ohledem na sou asnou právní úpravu postavení církví v R, by taková evidence nebyla ni ím od vodn ná a p edstavovala by z ejm zásah do základního lidského práva na svobodu myšlení, sv domí a náboženského esv
ení ve smyslu l. 15 LZPS. Naopak, ve státech, kde je dosud státem garantována možnost „vystoupení
z církve“ a katolická církev má status ve ejnoprávní korporace, nap . v SRN, dnes existuje dvojí, na sob vzájemn nezávislý systém státní evidence náboženského
Konkrétn se tak stalo sd lením Ministerstva vnitra SR uve ejn ném v Ú edním listu ze dne 31.8.1954, ástka 107, které vycházelo z vládního usnesení ze dne 27.7.1954 o zrušení evidence náboženského vyznání. Srov. HRDINA Antonín Ignác: Op. cit. supra, 2004, 103. 87
41
vyznání obyvatel.88 Jednak na matri ních ú adech (Standesämter), které evidují náboženské vyznání d tí p i narození (podle rodi
), snoubenc
p i uzavírání
atk a zem elých. Zárove evidují matri ní ú ady také vystoupení nebo zm nu konfesní p íslušnosti. Ve všech t chto p ípadech se však jedná o zápis na základ dobrovolného oznámení. Osoby nemají povinnost údaj o náboženském vyznání uvád t. Zárove
existuje evidence náboženského vyznání u tzv. p ihlašovacích
ad (Einwohnermeldeämter), u kterých je zákonem stanovena povinnost uvést i povinném ohlášení (nap . po p est hování do jiného bydlišt ) také náboženské vyznání. Povinnost je stanovena práv
s ohledem na existenci ve ejnoprávn
uznaných církví, protože získaná data slouží mmj. k výb ru tzv. církevní dan . ihlašovací ú ady pravideln p edávají seznamy všech evidovaných len konkrétním ve ejnoprávn uznaným církvím. P evod t chto osobních údaj legitimní, protože doty né církve samy vyžadují od svých
je
len , aby plnili
ohlašovací povinnost k t mto ú ad m a s p edáváním získaných údaj souhlasí.89 edávání osobních údaj
od státu církvím, p edpokládá existenci
sledné ochrany osobních údaj na stran církví. Katolická církev v SRN (stejn jako v ostatních sledovaných zemích) disponuje vlastní, velmi p ísnou právní úpravou této problematiky na úrovni partikulárního práva jednotlivých (arci)diecézí. Ta je navázána prakticky kompletn ochrany dat, p
na státní zákony v oblasti
emž základní zásadou je princip používání osobních údaj pouze
k ú el m, ke kterým byly získány.90
Blíže srov. LORENZ Dieter: Personenstandswesen. Meldewesen. Datenschutz, in: LISTL Joseph, PIRSON Dietrich (eds): Handbuch des Staatskirchenrecht der Bundesrepublik Deutschland, Berlin: Duncker Humblot, Zweite grundlegend neugearbeitete Auflage, 1994 (I), 717–742. 89 Srov. nap . ustanovení p íslušného p edpisu partikulárního práva katolické církve v N mecku: Anordnung über das kirchliche Meldewesen (Kirchenmeldewesenanordnung) - KMAO, [online] [cit. 2009-10-11] . 90 Viz nap . p íslušný p edpis platný v arcidiecézi Hamburg. Stejná úprava platí také v ostatních partikulárních církvích na území SRN: Anordnung über den kirchlichen Datenschutz - KDO, [online] [cit. 2009-10-11] . 88
42
3.6.
Pojem exkomunikace (v etn schizma)
pojm : apostaze, hereze,
Na konec této kapitoly zbývá ješt p edstavit pojmy, s nimiž se setkáváme i posuzování
ešeného problému. Také v této práci se nevyhneme jejich
používání. Exkomunikace (lat. excommunicatio), voln
esky „vyobcování“ nebo
„vylou ení“ z církve (církevní klatba), je jeden z církevních trest . Spole s interdiktem a suspenzí p edstavuje nejt žší (kárný) trest, jaký katolická církev zná. Exkomunikovanému se zakazuje: jakákoliv ú ast formou služby p i mši a všech ostatních bohoslužbách, ud lovat svátosti a svátostiny a p ijímat svátosti, zastávat jakýkoliv církevní ú ad, službu, úkol, nebo konat úkony z moci ízení (viz can. 1331 §1). Rozlišuje se exkomunikace vyhlašovaná p edstaveným a exkomunikace „latae sententiae“. První forma exkomunikace se vyskytuje v p ípadech, kde je exkomunikace jen jedním z možných trest
a vzniká teprve poté, co je oficiáln
uložena, druhá forma nabývá platnosti okamžit s vykonáním daného skutku. Exkomunikace
latae
sententiae
(„samo inná
exkomunikace“)
je
exkomunikací nastupující bez rozhodnutí p edstaveného už samým vykonáním inu, a to i tehdy, když byl in utajen. U exkomunikace „latae sententiae“ se rozlišují exkomunikace vyhrazené a nevyhrazené Svatému stolci. V prvním p ípad
o jejich sn tí rozhoduje
výhradn Svatý stolec, ve druhém p ípad lze o jejich sn tí rozhodnout na nižší úrovni, obvykle diecézní. ibyl91 uvádí, že v CIC/1917 bylo na padesát exkomunikací latae sententiae. Tento problém rekodifika ní komise pro p ípravu nového CIC vy ešila
Viz P IBYL Stanislav: Základní zm ny v kanonickém trestním právu, in: Revue církevního práva 1 (2000), [online] [cit. 2010-02-11] . 91
43
tak, že se snažila tresty latae sententiae omezit na nemnoho p ípad , a to pouze za nejt žší trestné iny. U CCEO, vydaného v roce 1990, se tento typ exkomunikace dokonce nevyskytuje v bec. Samotný CIC dnes obsahuje pouze sedm trestných in , jejichž spáchání automaticky p ivodí exkomunikaci latae sententiae.92 Pro nás je d ležité ustanovení can. 1364 §1, které ukládá exkomunikaci latae sententiae v p ípad apostaze, hereze nebo schizmatu. Ve všech t ech p ípadech se jedná o trestné iny nevyhrazené ve shora uvedeném smyslu.93 P
emž, jak už bylo zmín no, pojmy
jako apostata, heretik nebo schizmatik lze podle platného práva používat jen ve vztahu ke katolík m, nikoliv v
i k es an m, kte í ke katolické církvi nikdy
nenáleželi.94 Význam t chto t í církevních zlo in si p iblížíme následovn .
3.6.1. Apostaze Tradi
se v církvi rozeznává:95 odpadnutí od víry (apostasia a fide - perfidiæ), odpadnutí od eholního života (apostasia a religione - monachatus), odpadnutí od duchovního stavu (apostasia ab ordine).
Can. 751 popisuje jako apostazi (odpad od víry) první z uvedených ípad , a pouze tímto, se zde nadále zabýváme. Uvedený kánon uvádí: „odpad od víry je odmítnutí k es anské víry jako celku“. Odpadnutím od víry (apostasia a fide) 92 Podrobný p ehled všech skutkových podstat trestných in v CIC podává TRETERA Ji í Rajmund: Konfesní právo a církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1997, 281–287. Mimokodexové normy však stanoví ješt n které další skutkové podstaty s exkomunikací latae sententiae, viz IOANNES PAULUS PP. II: Motu proprio SACRAMENTORUM SANCTITATIS TUTELA quibus Normae de gravioribus delictis Congregationi pro Doctrina Fidei reservatis promulgantur, in: AAS, 93, (2001), 737-739. Srov. revidované zn ní, které schválil dne 21.5.2010 papež BENEDICTUS XVI., [online] [cit. 2010-07-28] . Neoficiální eský eklad zde [online] [cit. 2010-08-05] . 93 Srov. však dokumenty Apoštolského stolce uvedené v p edchozí poznámce, které od roku 2010 za adily pro p ípady odvolání do kompetence Kongregace pro nauku víry delikty proti ví e, (hereze, apostaze a schizma), b žn spadající do kompetence ordiná . 94 Jedná se o „kvalitativní skok“, nebo ješt terminologie i normy CIC/1917 vycházely z koncepce jurisdik ní exkluzivity katolické církve nad všemi pok nými, až na nepatrné výjimky. Ozna ování pok ných mimo katolickou církev jako rozkolník i heretik tedy nic nebránilo, resp. vyplývalo z práva zcela nutn . Srov. P IBYL Stanislav, Op. cit. supra, 2006, 31. 95 Srov. HOVE, Alphonse van: „Apostasy“. The Catholic Encyclopedia. Vol. 1. New York: Robert Appleton Company, 1907, [online] [cit. 2010-02-14] .
44
je t eba rozum t úplné zavržení dobrovoln p ijaté víry, a to vnit
ve smýšlení
(forum internum) i vn jškov (forum externum) vystoupením z Církve.96 V CIC se používají pro popis apostatického jednání také opisné formulace: odpad od katolické víry (cc. 194 §1 2°, 316, 694 §1 1°, 1071 §1 1°), resp. odpad od spole enství církve (cc. 171 §1 4°, 194 §1 2°, 316). Zejména první formulace však není pro definici apostaze p íliš p esná.97 Vnit ní, ideové opušt ní víry je u apostaze vždy hlavním prvkem. Kdo z Církve vystupuje pouze navenek, ale vnit
souhlasí s celým u ením víry, není
v p esném smyslu apostatou, ale je zapíra em víry, a koliv pro obor vn jší je p ed církevním právem považován za odpadlíka a propadá trestu exkomunikace (viz kap. 4.). Kdo naopak v Církvi z stává vn jškov , ale vnit
zavrhuje lánky víry,
dopouští se h íchu odpadnutí, aniž propadá církevnímu trestu, jedin že by své smýšlení projevil vn jškov .98
3.6.2. Hereze Na rozdíl od apostaze hereze, (z eckého „hairesis“ – volba, „hairein“ vybírat, brát) má daleko „barvit jší“ d jiny, snad pro vysoký stupe
spornosti
(neur itosti) p i jeho použití.99 Historicky se pro tento pojem používalo synonymní ozna ení „kací ství“
i (dodnes) „blud“. Hereze obecn
ozna uje
takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ ur itý odlišný pohled, který je neslu itelný s obecnou vírou církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je ozna ován jako heretik, kací
i bluda .
Jazykem CIC se jako hereze (blud) ozna uje „tvrdošíjné popírání n které pravdy, kterou je nutno v it vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po p ijetí k tu“ (can. 751). V kanonistice se tradi
rozd lují hereze takto:100
Srov. KA, 262–265. Ibid. 98 Ibid. Srov. také HLOUCH Josef: Problém odpadu od církve. Studie pastora – analytická, Olomouc: MCM, 1937, 22. 99 Srov. nap . LAMBERT Malcolm: St edov ká hereze, Praha: Argo, 2000, EVANS G.R.: Stru né jiny kací ství, Praha: Volvox Globator, 2006. 100 Srov. KA, 266. 96 97
45
formální hereze: - je vždy spojena s tvrdošíjností: k es an je si vždy jasn dom, že jeho názor je v p ímém rozporu s lánkem víry, materiální hereze: - postrádá této tvrdošíjnosti a pochází z nev domosti: tj. k es an si není v dom, že jeho názor odporuje lánku víry. Dále se rozlišuje: vnit ní (subjektivní) hereze: - existuje pouze v mysli a není projevována navenek, vn jší (objektivní) hereze: - je projevována slovy nebo jiným vn jším znamením. Vn jší hereze m že být jak ve ejná, bývá projevována p ed mnohými, tak skrytá, takže m že být i utajena. Rozdíl mezi apostatou a heretikem spo ívá v tom, že heretik bloudí jen v n kterém i n kterých láncích víry (narušuje vinculum symbolicum – can. 205), kdežto apostata opouští víru jako celek. Proto heretik oby ejn nebývá apostatou, ale každý apostata je sou asn heretikem.
3.6.3. Schizma Schizma (rozkol) je podle can. 751 „odmítnutí pod ízenosti papeži nebo odmítnutí spole enství s leny církve papeži pod ízenými“. Charakteristickým pro schizmatika je fakt, že o své v li odmítá být v len n do hierarchického z ízení církve. V protikladu k herezi se toto rozd lení ve spole enství neuskute základ
rozdílu
v církevním
u ení,101
ale
rozd lení
se
vztahuje
uje na v
i
bohoslužebnému a sociálnímu spole enství k es an . V starobylé církevní teologii se schizmata jevila jako d sledek sporu a nelásky, který je t eba p ekonávat mírumilovností a láskou.102 „Poslání Krista a Ducha svatého se napl uje v církvi jako v Kristov t le a chrámu Ducha svatého. Toto Od doby definice jurisdik ního primátu papeže je však teologicky sporné, zda m že ješt existovat schizma, jež by sou asn nebylo herezí. Srov. RAHNER Karl, VORGRIMLER Herbert: Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, Vydání druhé, revidované, 352. 102 Srov. LÖSER Werner: Schizma, in: BEINERT Wolfgang et al.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1994, 309–310. 101
46
spole né poslání p idružuje nyní Kristovy následovníky k jeho spole enství s Otcem v Duchu svatém“.103 Proto každé narušení spole enství církve (communio) m že být na jakékoliv úrovni církve – od farnosti až k papeži – potenciáln schizmatické, což ovšem hned neznamená, že každá odlišnost p edstavuje schizma. Jednota církve je jednotou v mnohosti, která se jak historicky tak geograficky uskute
uje v mnoha r zných podobách.
Rozlišuje se schizma od neposlušnosti v jednotlivých p ípadech, a už v
i
íkaz m papeže nebo biskup , což p edstavuje porušení obecné povinnosti poslušnosti dle can. 212 §1. V CIC jsou stanoveny r zné následky této neposlušnosti, a to vždy podle p íslušnosti ke konkrétnímu stavu v rámci církve. V rámci CIC se normativn
rozlišuje mezi právními následky schizmatu
a neposlušnosti, by „tvrdošíjné“ (viz cc. 1364, 1371). Používaný latinský termín „detrectatio“ popisuje spíše p ímé, cht né a výslovné odmítnutí pod ízenosti papeži nebo spole enství s leny církve.104
103 104
KKC, 737. Srov. KA, 268–269. 47
4. Actus
formalis
defectionis
ab
Ecclesia
catholica
a vystoupení církve V následující kapitole se zam íme na vlastní jádro ešené otázky, totiž souvislost institutu vystoupení z církve s právní úpravou formálního úkonu odpadu od katolické církve v kanonickém právu. Nejprve p ehlédneme vývoj kanonicko-právní úpravy v této záležitosti (4.1.), pak se pokusíme zjistit existenci kanonického výkladu norem CIC, které hovo í o formálním úkonu odpadu (4.2.) a nakonec se budeme v novat jednotlivým tématickým oblastem, které se vztahu obou právních institut dotýkají (4.3.).
4.1.
Dosavadní výklady institutu ve vztahu k vystoupení z církve edem z ejmé je pouze to, že sou asný ani minulý CIC nezná žádnou
skutkovou podstatu trestného inu „vystoupení z církve“. P esto bývá vystoupení z církve pravideln
azeno k jednomu z trestných in uvedených výše (3.6.), nebo
ípadn mezi jiné delikty (cc. 209 §1, 222 §1). V církevní praxi sledovaných zemí se dlouhodob prosadil právní názor, který formuloval Listl,105 podle n hož každé vystoupení z církve napl uje (minimáln ) skutkovou podstatu schizmatu.
4.1.1. Vystoupení z církve v období p ed CIC 1983 Komentáto i
CIC/1917 trvali
tém
jednotn
na trestn -právních
následcích vystoupení z církve. Jako sporná se jevila pouze otázka kategorie deliktu.
Vystoupení
pouze
z vn jších
d vod ,
které
nebylo
podloženo
rou nými d vody, bylo asto chápáno jako odd lení od církevní jednoty („od hlavy a úd “), a proto schizma (can. 2314 CIC/1917).106 Nej ast ji však bylo vystoupení z církve traktováno zásadn jako apostaze, protože výstup z církve nep edstavuje pouze odd lení od církevní jednoty, ale od Srov. LISTL Joseph: Die Erklärung des Kirchenaustritts, in: Listl Joseph/Schmitz Heribert (Hrsg.), Handbuch des katholischen Kirchenrechts, 2. Aufl., Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1999, 209–219. Sborník dále citován ve zkratce „HdbkKR“. 106 Srov KA, 206. 105
48
církve v bec. Námitka, že by n kdo mohl vystoupit z církve, aniž by se cht l vzdát své víry, nebo okolnost, že n kdo tento úkon provedl jen z vn jších d vod (nap . aby se vyhnul církevní dani, z hospodá ských nebo kariérních d vod apod.), by by bylo i sv decky doloženo, že jeho víra trvá, nebyla brána do úvahy. Právu nep íslušelo posuzovat vnit ní motivy, ale pouze vn jší porušení práva (forum externum).107 Stejn
tak kanonisté odmítali možnost, že vystoupení z církve by m lo
pouze ú inky v rámci konfesního práva státu, a jednalo by se tedy o pouhé vystoupení z ve ejnoprávní korporace (viz. 6.3.), kterýžto názor byl podporován tvrzením, že vlastn žádná církevní obec (farnost) kanonicky neexistuje.108 Na úrovni partikulárního práva v N mecku platila (a platí) právní ustanovení v jednotlivých diecézích, která v souladu s právní tradicí a odkazem na dlouhodobý právní názor n meckých biskup potvrzují vystoupení z církve jako kanonicko-právní trestný in (viz P íloha . 2).109 Výslovným prohlášením odmítli me tí biskupové, že by formální úkon odpadu od katolické církve, popsaný v cc. 1086 §1, 1117, 1124 CIC/1983 a jeho výklady, cokoliv m nili na uvedeném právním názoru (viz 4.3.4.).110 Partikulárn -právní
ur ení
výstupu
z církve
jako
trestného
inu
edpokládalo, že není možné ur it skutkovou podstatu z can. 1325 §2 CIC/1917, protože jinak by bylo na základ can. 2247 §1 CIC/1917 vylou eno, aby biskup stanovil tresty, které už byly stanoveny na papežské úrovni. Partikulární normy tedy cht ly odstranit nejistotu, která by vznikala p i vystoupení z církve, jež by se odvolávalo nap . na finan ní d vody, p i sou asném setrvání ve ví e, což by Ibid. Farnosti se v kanonickém právu staly právnickými osobami ex lege až dne 27.11.1983, k datu innosti CIC/1983. Do té doby byla „farnost“ pouhým obvodem duchovní správy (farní obvod, farní osada, kolatura). Naopak, dnes neužívaný pojem „fara“, mohl i p ed uvedeným datem za ur itých okolností právnickou osobou být. Srov. TRETERA Ji í Rajmund: Reflexe pojmu farních inkorporací v novodobých d jinách církevního práva v eských zemích, in: Revue církevního práva 1 (2006), 10–11. 109 Viz DBK: Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz zum Austritt aus der katholischen Kirche (24.4.2006), [online] [cit. 2010-03-01] . V poznámce . 1 tohoto dokumentu jsou uvedeny odkazy na následující dokumenty partikulárního práva (1.) Kanzelverkündigung der Konferenz der westdeutschen Bischöfe vom 15.2.1937, (2.) Erklärung der Diözesanbischöfe zu Fragen des kirchlichen Finanzwesens vom 22.12.1969, (3.) Diözesansynode Köln (1954), (4.) Diözesansynode Trier (1959), (5.) Bischöflicher Erlass Augsburg (1988). Viz P íloha . 2 této práce. 110 Ibid. 107 108
49
znemož ovalo ur it skutkovou podstatu deliktu apostaze, hereze nebo schizmatu. Vystoupení z církve, které bylo motivováno v rou nými d vody, naopak nespadalo pod partikulární právo. Taková skutková podstata byla vždy pod aditelná pod ustanovení universálního práva církve. Tento právní stav stal v N mecku v platnosti i po vydání CIC/1983.111 I když existovaly rozdíly v ur ení konkrétní skutkové podstaty, m žeme íci, že kanonisté v období CIC 1917 byli jednotní v tom, že vystoupení z církve bylo považováno za trestný in, který automaticky vede ke ztrát „ estných práv“ v církvi (exkomunikaci). Pokud nebyl vystoupením z církve napln n skutkový stav apostaze nebo hereze, naplnil tento akt skutkovou podstatu schizmatu („schisma purum“), protože se jednalo o ve ejné odlou ení od církve, každopádn od církevní jednoty a zárove nikoliv o pouhou neposlušnost v
i církvi.112
Listl v právní názor,113 který považuje vystoupení z církve za trestný in (schizmatu), proto m l a má dlouhou tradici, která dodnes ur uje správní praxi církve ve sledovaných zemích.
4.1.2. Trestn -právní koncepce podle CIC 1983 Za p edpokladu, že se trestn -právní hodnocení výstupu z církve nijak nezm nilo ani po ú innosti CIC/1983, opírá se v tšinová argumentace dál o komentá e k právní úprav
za p edchozího kodexu. To umož uje zastávat
i nadále právní názor, který se prezentuje jako p evažující nauka, že vystoupení z církve, nezávisle na svých motivech, napl uje vždy trestný in schizmatu. Existující kritika tohoto názoru se zatím nijak nepromítla do správní praxe církve sledovaných zemí. Výstupy z církve jsou nadále pojímány nikoliv nap . jako „jen“porušení povinnosti zachovávat spole enství s církví (can. 209 §1) bez dalších následk , ale jako napln ní kanonického trestn -právního jednání.114 vod takového výkladu je z ejmý. Spo ívá v p edpokladu reálné identity mezi církví jako ve ejnoprávní korporací a církví jako institucí (korporací) Ibid. Srov. KA, 207–208. 113 Viz LISTL Joseph: Op. cit. supra, in: HdbkKR, 209–219. 114 KA, 216–217. 111 112
50
kanonického práva.115 Vystoupení z církve pak p edstavuje porušení jak konfesního tak církevního práva.
Proto
ani
nep ichází v úvahu žádné
„modifikované“ vystoupení z církve (viz kap. 6.). Tato praxe je však už
adu let p edm tem r zn
motivované kritiky.
Diskuse kolem otázky kanonického hodnocení výstupu z církve jsou ur ovány zejména dv ma otázkami:116 formální, tj. zda bylo vystoupení z církve v bec zahrnuto do CIC/1983, resp., zda je v bec možné vystoupení z církve subsumovat pod ur itou skutkovou podstatu, trestn -právní, tj. jaké trestn -právní následky má (m že mít) vystoupení z církve.
4.2.
Kanonický výklad institutu v kánonech 1086 §1, 1117, 1124
4.2.1. Základní princip Zásada „semel catholicus, semper catholicus“ znamená, že osoba jednou pok
ná v katolické církvi, nebo do ní p ijatá po k tu, podléhá církevním
zákon m, i když by pozd ji od katolické církve odpadla. Podle can. 11 závisí pod ízenost osoby pod normy kanonického práva na spln ní t í kritérií: est v katolické církvi, nebo p ijetí do ní po k tu, dostate né užívání rozumu, dovršení 7. roku v ku. Nikde v tomto kánonu není uvedena výslovná zmínka o osobách pok
ných v odlou ených církvích a církevních spole enstvích, ani p ímý odkaz
na p ípadnou obecnou výjimku, nepo ítáme-li odkaz na výjimku ve vztahu k v ku („nisi aliud iure expresse caveatur“).
Blíže k tomuto problému viz MAN Zden k: Op. cit. supra. Rozsáhle pak nap . MAGEN Stefan: Körperschaftsstatus und Religionsfreiheit, Mohr Siebeck, Tübingen, 2004, CAMPENHAUSEN Axel Frhr. von/WALL Heinrich de: Staatskirchenrecht, München: C. H. Beck, 2006, 4. Auflage, 127–140. 116 Srov. KA, 208. 115
51
Oproti tomu v normách práva manželského byla formulována ur itá výjimka z tohoto základního pravidla. Pro osoby spadající pod vým r can. 11 stává pod ízenost kanonickému právu „mere ecclesiasticum“ zásadn platná, avšak pro jednotlivé p ípady m že být dispenzována, což právo m že i výslovn stanovit (viz cc. 1079, 1127, 1129). Vedle toho stanovil CIC (bez jakékoliv zmínky v can. 11) jakousi obecnou výjimku z pod ízenosti normám manželského práva v cc. 1086 §1, 1117, 1124. Každý z t chto t í kánon
totiž obsahuje ustanovení o formálním odpadu od
církve – tzv. clausula defectionis (dále také jen „CD“).
4.2.2. Výjime né klauzule Zavedení institutu formálního úkonu odpadu (actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica) v cc. 1086 §1, 1117, 1124 CIC úzce souvisí se sebepojetím církve, které se opírá o eklesiologii II. vatikánského koncilu a odrazilo se i v koncepci okruhu adresát norem církevního práva podle CIC. Zatímco ješt can. 12 CIC/1917 postuloval platnost církevních zákon pro všechny pok
né, can. 11 CIC/1983 ji omezuje již jen na osoby pok
né
v katolické církvi, nebo do ní po k tu p ijaté. Ekumenické d razy koncilu tak v podstatné
v ci
zm nily
p ístup
kanonického
práva
k nekatolickým
es an m.117 Proto zákonodárce v CD p ekro il obecnou normu can. 11 CIC a uvolnil „per se“ adresáty norem od platnosti ur itých zákon , jelikož tím p edpokládal, že ur itou právní materii tak bude možno ešit lépe. Zavedení CD, jako d vodu osvobození od platnosti obecných norem, se dá pochopit jen v kontextu problému p íslušnosti ke katolické církvi, který ovšem samotná CD spíše komplikuje než eší. Nový institut, jaký p edstavuje „actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica“, totiž slouží k popisu skutkového stavu, který (vždy bylo a) je možné pod adit pod jiná ustanovení kanonického práva.
Blíže srov. P IBYL Stanislav: Op. cit. supra, 2006, 19–27, též GÄNSWEIN Georg: Op. cit. supra, 33–36.
117
52
Do okruhu adresát
CD pat í ur it
všichni katolíci, kte í se formáln
ipojili k jiné náboženské spole nosti. Církevní praxe však pod okruh adresát CD adila a adí i katolíky, kte í „pouze“ vystoupili z církve, což však bylo v kanonistice vždy p edm tem zpochyb ování, by r zn motivovaného. Autoritativn byla ze strany Papežské rady pro výklad legislativních text (Pontificium Consilium de Legum Textibus Interpretandis – dále jen „PCI“) ezkoumána a doktrinárn -teologicky up esn na ustanovení kodexu s CD dne 13.3.2006 (P íloha . 1).118 Reakce na tento text v rámci kanonistiky a pokra ující debaty nakonec vedly zákonodárce k derogaci CD bez náhrady (viz kap. 8.).119 Výklad CD uvedený v dokumentu PCI ze dne 13.3.2006 znamená, že osvobození od obecné normy pomocí CD nemá v kodexu (primárn ) formální charakter sankce za vystoupení z církve (viz 4.2.3.). Materiální obsah jednotlivých CD je možné nastínit následovn : ekážka disparitas cultus se vztahuje na pok né katolíky uzavírající manželství s nepok nou osobou (je právn stejné, zda s jinou náboženskou vírou i bez vyznání), nevztahuje se však na ty katolíky, kte í formálním úkonem odpadli od spole enství s katolickou církví (can. 1086 §1), kanonickou formu v p ípad manželství uzavíraného katolickým nupturientem, který formálním úkonem odpadl od spole enství katolické církve, není nutno závazn dodržet (can. 1117), smíšené manželství (matrimonium mixtum) mezi k es any r zného vyznání, v p ípad , že jeden z nupturient je katolík, se ídí katolickým kanonickým právem. Smíšené manželství m že být uzav eno jen s výslovným svolením p íslušné církevní autority (jinak je azeno mezi zákazy manželství). Tímto zákazem však nejsou vázáni ti, kdo odpadli formálním úkonem od spole enství s katolickou církví (can. 1124). Viz PONTIFICIUM CONSILIUM DE LEGUM TEXTIBUS: Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica (13.3.2006), [online] [cit. 2010-03-01] . Tento dokument byl esky publikován jako: DOPIS KARDINÁLA J. HERANZE O ODPADU OD VÍRY (APOSTAZE) in: Akta BK 1 (2006), 75–77. V práci používám citace z tohoto p ekladu (resp. ihlížím k n meckému a anglickému zn ní textu zve ejn nému na oficiálních webových stránkách Svatého stolce: <www.vatican.va>). Právn relevantní stanoviska na úrovni universálního církevního práva se objevovala už p ed vydáním tohoto dokumentu, jejich ú inky však nebyly obecné. Srov. KA, 225, pozn. 1109. 119 Viz BENEDICTUS XVI.: Motu proprio OMNIUM IN MENTEM Quaedam in Codice Iuris canonici immutantur (26.10.2009), AAS 102 (2010), No 1, 8–10, právní ú innost od 8.4.2010, [online] [cit. 2010-03-01] . Viz P ílohy . 4–6. 118
53
4.2.3. Cesty interpretace V kanonistice se z d vod
nedostatku jasného výkladu CD ze strany
zákonodárce vyvinula obrovská škála interpretací, které dohromady pokrývají ejm všechna možná stanoviska. Rozsah interpretace p itom sahá od nejširší možné až po velmi striktní výklad.120 Mnozí kanonisté se dokonce ani nepouští do vlastního výkladu a pouze p íkladmo odkazují na vystoupení z církve, jako typický p ípad o n mž hovo í CD.121 Nemáme zde prostor pro podrobné rozbory. Ve sv tle kone ného vyúst ní osudu CD zde budiž zmín n alespo „prorocký“ náhled Sabine Demel,122 která již v roce 1993 konstatovala, že v souladu s d jinnou analogií hrozí kánon m s CD podobný osud, jaký m l už can. 1099 §2, 2 CIC/1917, 123 totiž, že budou jednoho dne z d vodu velké právní nejistoty, která je s nimi spojena, zrušeny. Než se budeme blíže v novat kanonické interpretaci, kterou poskytl dokument PCI, uvedeme ješt
základní
charakteristiky, kterými se debata
kanonist o výkladu CD vyzna uje: spor se to í zejména kolem podstatných náležitostí „formálního úkonu“ (actus formalis) a dále také ur ení významu slov „odpad od katolické církve“ (ab Ecclesia catholica deficere),124 interpretace konkrétních kanonist se nedají vysv tlit pouze jejich odkazy na právní úpravu v CIC, ale jsou podstatn ovlivn ny jejich církevn -politickými postoji a preferencemi (viz kap. 6.), výrazným prvkem, který ovliv uje záv ry ve výkladu, je okolnost, zda je ztotož ován formální úkon odpadu v CD s tzv. „notorickým“ i „ve ejným“ odpadem od víry, resp. od církve (viz 4.3.2., 4.3.5.), kanonisté se dlouhodob a trvale dožadovali p esného právního vyjasn ní p íslušných CD ze strany zákonodárce, a to již od vydání CIC/1983. KA, 224–225. Ibid. 122 Srov. DEMEL Sabine: Die kirchliche Trauung – unerläßliche Pflicht für die Ehe des katholischen Christen? Stuttgart, Berlin, Köln: Kohlhammer, 1993. 136. 123 Can. 1099 §2, 2 CIC/1917 obsahoval osvobození od povinné kanonické formy s atku pro osoby, které, a koliv byly p vodem od „akatolických“ rodi , byly pok ny jako katolíci, ale od d tství vychovávány v nekatolickém prost edí. Praktické užití tohoto ustanovení se ukázalo být spojeno s takovou právní nejistotou, že Pius XII. je s ú inností ke dni 1.1.1949 bez náhrady zrušil. Viz PIUS XII.: Motu proprio: Decretum abrogatur alterum comma paragraphi secundae can. 1099 (1.8.1948), in: AAS 40 (1948), 305–306. 124 Viz KA, 223–246. 120 121
54
Na úrovni universálního práva církve se tedy posledn zmín ná touha kanonist
vyplnila po n kolikaleté p íprav
v rámci ímské kurie, a to výše
zmín ným dokumentem PCI ze dne 13.3.2006 (viz PCI“). Otázku, zda toto stanovisko skute
íloha . 1, dále: „dokument
odstranilo všechny nejasnosti ve
vztahu k výkladu CD, m žeme už p edem vylou it. Jednak proto, že i odpov by se r znila, a dále ze skute nosti, že v dob vzniku této práce je už z ejmá zbyte nost otázky, jelikož CD byla ve všech p ípadech zákonodárcem bez náhrady zrušena (viz kap. 8.3.). Spíše je na míst konstatování, že i po vydání dokumentu PCI, který m l zjednat právní jistotu výkladu, z stal formální úkon odpadu podle CD „nedefinovatelným skutkovým stavem“.125 Zkoumání otázky se výkladem tohoto dokumentu op t zam ilo na vlastní problém, tj. za jakých okolností m že naplnit vystoupení z církve zárove skutkový stav formálního úkonu odpadnutí od katolické církve. V reakci na dokument PCI se pak n mecká i rakouská biskupská konference ihned za ala intenzivn
zabývat možnými následky, p
emž v pop edí nestály otázky
manželského práva, ale práv ú inky dokumentu PCI na kanonické hodnocení výstupu z církve (viz 4.3.4.). Co se tý e závaznosti výkladu uvedeného v dokumentu PCI, nebyla ejmá, a to hned od po átku. Stojí a padá s otázkou zp tných ú ink (can. 16 §2). Právní nejistotu v této v ci však mohla PCI p ipisovat pouze sama sob .126 Tímto dokumentem PCI m lo být po n kolikaletém pozorném p ezkumu kompetentními dikastérii Svatého stolce oznámeno up esn ní obsahu institutu formálního úkonu odpadu a následné právní formality, nebo náležitosti, nutné pro to, aby se tento úkon vymezil jako skute ný „formální úkon“ odpadu. Jelikož dokument nebyl
ádn
promulgován, nejednalo se o obecný zákon církve
(can. 8 §1 CIC). Jelikož nebyl zve ejn n v AAS, nejednalo se ani o autentickou interpretaci ve smyslu can. 16 §2 CIC. Dokument PCI mohl spl ovat pouze
KA, 223. Nahlíženo z odstupu, je trochu pikantní, že práv dokument PCI, který cht l vyjasnit právní nejistotu ve v ci CD, ji vyvolal ve vztahu k sob samému, a to i na standardy kanonického práva, kde jsou zvykem r zné komplikované postupy (srov. normy ímských kongregací, které navzdory svému ozna ení vykazují materiální znaky zákona, dále nap . neve ejná normativní úprava zejména v oblasti manželského práva, nebo r zné promulgace mimo sbírku AAS, apod.). 125 126
55
charakter oficiálního sd lení
ímské kurie, pochopiteln
sd lení s papežským
schválením, což mu zaru ilo odpovídající váhu. I p es opomenutou promulgaci se však jedná o dokument, který edstavuje oficiální interpreta ní pom cku pro materiální napln ní pojmu „actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica“. Stricto sensu však nem že být pojímán jako autentická interpretace (can. 16 §2), a to práv kv li nedostatku odpovídající promulgace.
4.3.
Vzájemný vztah a podmín nost církevní a státní úpravy
4.3.1. Otázka manželského práva V rozporu s n kterými p ed asnými, tém a následn
euforickými reakcemi127
vyvozovanými záv ry na vydání dokumentu PCI, zejména ve
sledovaných zemích, je nutno konstatovat, že tento dokument se oficiáln vyslovuje k otázce manželského práva a problému vystoupení z církve se dotýká pouze nep ímo.
eší závaznost kanonické formy, jejíž povinnost bývá
ignorována zejména t mi, kte í se církvi vzdálili, a už ú edn
(vystoupením
z církve, p istoupením k jiné konfesi) nebo ml ky. Dokument PCI tedy svým obsahem eší manželsko-právní otázku, avšak vykazuje
cnou spojitost s vystoupením z církve, když negativn
formální úkon odpadu práv
vymezuje
nesouladem s „pouhým“ „vystoupením z církve
v matrikovém smyslu s p íslušnými ob anskými d sledky“ (viz l. 2 dokumentu PCI). „Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica“ bezpochyby p edstavuje institut, který se týká obecných otázek kanonického práva, konkrétn
lenství
v církvi (viz kap. 3.). Materie, kterou reguluje CD, je proto srozumitelná pouze na pozadí obecných norem.
Dlouhodobí kritici praxe spojování výstupu z církve s formálním úkonem odpadu hovo ili o „skute né bomb do základu systému církevních daní“. Srov. nap . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Vatikanschreiben: Kirchenaustritt ist nicht Glaubensabfall?, zpráva ze dne 22.12.2005, [online] [cit. 2010-03-03] . Srov. kap. 6. 127
56
Manželsko-právní význam dokumentu PCI tedy necháváme stranou a sledujeme onu v cnou spojitost s problémem vystoupení z církve.
4.3.2. Formální úkon odpadu vs. „notorický“ a „ve ejný“ odpad V nap tí mezi právní jistotou a požadavkem na vyjád ení vnit ního volního aktu musí být v kontextu vystoupení z církve právn doložena domn nka onoho vnit ního aktu v le, a to ve prosp ch právní jistoty. Nejde o to, aby byla právní jistota „pojišt na“ p íliš formalistickou interpretací, ale proto, že se zde jedná o vnit ní akt v le, musí být doklad o ní zjišt n tak, aby presumpce souladu vnit ní le s jejím vn jším projevem byla potvrzena (srov. nap . can. 1584 CIC). Obsahov
se odpadnutí od církve vztahuje k oblasti
inného
lenství,
konkrétn ke ztrát církevního spole enství („communio ecclesiastica“) ve smyslu can. 96 CIC.128 Jedná se o institucionální odlou ení od církve, vy azení sebe sama z církevního spole enství, nikoliv pouze o ideologický rozpor s církví nebo distanci v náboženské praxi (viz kap. 8.2.). Sama osoba, která takto odpadá, se musí chtít svého lenství v církvi vzdát. Tím se staví mimo spole enství církve a vzdává se inného lenství v ní. Dokument PCI popisuje podstatu formálního úkonu odpadu jako v domé p erušení spole enství ve ví e, svátostech a církevním vedení (viz „tria vincula“ v kap. 3.1.), tedy skute né p erušení konstitutivních náležitostí života církve.129 Svým obsahem se skutkový stav formálního úkonu odpadu nepochybn apostazi, herezi nebo schizmatu blíží, avšak prostá identifikace s jedním z t chto trestných in (apostazí) p esto není absolutní. Z toho d vodu je t eba rozlišovat formální úkon odpadu a tzv. notorický, pop . ve ejný odpad. Samotná okolnost, že nap . v manželsko-právních ustanoveních can. 1071 CIC se používají jiné pojmy než v kánonech s CD, dává tušit, že jako notorický odpad od víry míní církevní zákonodárce jiné p ípady, než CD. Konkrétn si zde m žeme uvést formulace v p íslušných kánonech:
128 129
Srov. KA, 244. Srov. KA, 245. 57
can. 171 §1, 4° „kdo notoricky odpadl od spole enství církve“, can. 194 §1, 2° „kdo ve ejn spole enství církve“, can. 316 §1 „která ve ejn církevního spole enství“,
odpadl od katolické víry nebo od odpadla od katolické víry nebo od
can. 694 §1, 1° „notoricky odpadl od katolické víry“, can. 1071 §1, 4° „které ve ejn prokazateln víru“(qui notorie catholicam fidem abiecerit),
odmítly katolickou
can. 1071 §2 „kdo ve ejn prokazateln odmítl katolickou víru“ (qui notorie catholicam fidem abiecerit). Ve výše uvedených kánonech je popisován jiný skutkový stav než v CD, kde se hovo í o odpadu formálním úkonem. Porovnáním všech uvedených citací je možné ozna it tyto pojmy: notorický odpad, ve ejný odpad, odpad od katolické víry, odpad od církevního spole enství, i opakovaných odpovídajících formulacích mohou být pojmy notorický a ve ejný obsahov
ztotožn ny,130 pojmy odpad od katolické víry a odpad od
církevního spole enství zd raz ují každý sice jiný aspekt, ale díky adjektiv m „notorický“ a „ve ejný“ se zam ují v posledku oba na okolnost odpadnutí. Oba skutkové stavy tak mohou být ozna eny jako virtuální, tj. charakterizovány pouze jako odvozené od jediné formy zjevného, ve ejného odpadu od víry a církve.131 Posoudit, zda se jedná o odpad od víry, je vždy složité. Zákonodárce rezignoval na p esné obsahové vymezení pojmu „notorický odpad“. Ve sledovaných zemích tendují výklady ke ztotožn ní výstupu z církve jak s formálním úkonem odpadu v CD, tak s notorickým odpadem od víry, p dostate
emž
není zd raz ována možnost notorického odpadu od víry i bez
vystoupení z církve. eský ú ední p eklad CIC nap . p ekládá „notorie“ jako „notoricky“ (can. 694 §1, 1°) i „ve ejn prokazateln “ (can. 1071). 131 Navíc stricto sensu zná CIC ješt formulaci „odpad od náboženské praxe“(„a religionis praxi defectio“) uvedenou v can. 383 §1 CIC. Zde se však spíše jedná o situaci, kterou dob e vystihuje eský ú ední p eklad kodexu, tj. „ estat žít podle víry“. 130
58
Naopak, nov jší komentá e CIC z anglosaské oblasti132 spíše odmítají obtíže i zjiš ování toho, kdy n kdo notoricky odpadl od víry. Za d kaz považují vedle ve ejné známosti faktu odpadnutí také
ímé a v domé odmítání víry. D raz je
kladen na to, že odmítnutí katolické víry má každopádn širší obsah než pouze odmítnutí praktikovat život z víry. Z výše uvedeného lze naznat, že CIC zná vedle „formálního úkonu odpadu“ v CD také skutkový stav „notorického odpadu od víry (církve)“. Tento skutkový stav se zam uje na vn jší, dokonaný odvrat od katolické víry nebo istoupení k jiné k es anské konfesi resp. k nek es anskému náboženství. Jedná se o skutkový stav, který musí být seznatelný, p
emž právn jisté konstatování
se v tšinou jeví jako velmi obtížné. Konstatujeme-li tedy negativní vymezení formálního úkonu odpadu od „notorického odpadu“, vysv tluje se tím požadavek pozitivního vymezení CD. O tu se pokusil práv dokument PCI.
4.3.3. Církev jako adresát státního „vystoupení z církve“ Požadavkem dokumentu PCI na písemnost formálního úkonu odpadu, který se projevuje p íslušnému ordiná i nebo vlastnímu fará i, je možno dovodit, že vystoupení z církve, které se p evážn oznamuje státnímu ú adu, z stane pro církevní fórum irelevantní. Následné ú ední sd lení církvi ze strany státního orgánu, kterým se výstup z církve oznamuje, by tak p edstavovalo pouze informaci, že stát ur itého ob ana již nepovažuje za lena církve. Tento výklad ovšem neznamená, že by vystoupení z církve nem lo na církevním fóru v bec žádný význam. Rozhodn vnitrocírkevní
konsekvence
vystoupení
je nelze odbýt tvrzením, že
z církve
p edstavují
pouhou
„konstrukci“.133
Srov. ROBITAILLE Lynda, can. 1071 in: BEAL John P., CORIDEN James A., GREEN Thomas J. (eds.): New Commentary on the Code of Canon Law, New York: Paulist Press, 2000, 1269. 133 Viz ZAPP Hartmut: Katholisch - ohne Kirchensteuern? Körperschaftsaustritt in kirchenrechtlicher Sicht, [online] [cit. 2010-03-8] . Kanonista Hartmut Zapp pat í k p edním kritik m reálné identity mezi ve ejnoprávní korporací a kanonickou institucí katolické církve v N mecku (viz 4.1.2.), z níž se dovozují právní následky 132
59
Vystoupení z církve je sice aktem konfesního práva, ale p edstavuje právn relevantní jednání, které musí hodnotit i církevní právo. Jinak
eno, vystoupení
z církve není relevantní „pouze a jen“ tehdy, když bylo oznámeno
íslušné
církevní autorit . Je nutno zohled ovat partikulárn -právní podmínky, resp. právní zvyklosti, jinak by mohly nastávat i vyložené absurdity, když by fakt zjevného ve ejného odlou ení od církve byl zcela ignorován. Jinou v cí je automatická identifikace s formálním úkonem odpadu dle CD, která již nem že být (bez dalšího) zastávána. V d sledku dokumentu PCI by m l být každý jednotlivý výstup z církve zkoumán p íslušnou církevní autoritou, zda se v konkrétním p ípad
jedná o skute ný odpad od víry nebo odlou ení od
církevního spole enství. Jen pak by mohly být jeho následkem p íslušné sankce. Postup rakouského partikulárního práva (viz 4.3.4.), kde se nezalekli p ípadných správních obtíží, dokazuje, že se to dá (složit ) uskute
ovat.
Nejpozd ji od vydání dokumentu PCI se tedy zdá, že existují nejmén dv kategorie vystupujících z církve: vystupující, kte í splnili formální náležitosti kladené na formální úkon odpadu a naplnili jeho skutkový stav, vystupující, kte í sv j úkon neuznali jako odpad („defectio“) ve smyslu dokumentu PCI, a jejich výstup z církve má ú inky pouze v oblasti státního práva. Takové d lení je ovšem podivné, protože zde (poh íchu) logicky vzniká dojem, že církev n komu (i když jen na sv tském fóru) dovoluje vystoupit z církve, a to bez jakýchkoliv následk . Z výše uvedeného d vodu se požadavek dokumentu PCI, aby formální úkon ve smyslu CD byl zainteresovanou osobou proveden v písemné form p ed kompetentní autoritou katolické církve, tj. ordiná em nebo p íslušným fará em, stal p edm tem r zn motivovaných partikulárních úprav (viz 4.3.4.). vystoupení z církve v kanonickém právu. Sám recentn ohlásil vystoupení z církve, které ovšem formuloval jako vystoupení z ve ejnoprávní korporace, p emž zárove prohlásil, že z stává a chce z stat v katolické církvi. Srov. KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Deutsche Bischöfe im Ungehorsam gegenüber der päpstlichen Autorität?, zpráva ze dne 18.7.2007, [online] [cit. 2010-03-8] . Viz také kap. 6. 60
Nemohlo by p íliš prospívat právní jistot , pokud by nap . platná forma svátosti manželství závisela jen na záv rech, které si vyvodí nap . konkrétní fará z konkrétního aktu vystoupení z církve, „jemuž jedinému p ísluší posuzovat existenci nebo neexistenci úkonu v le s obsahem vyjád eným (v aktu vystoupení - pozn. aut.)“ (viz l. 5 dokumentu PCI). Vždy ur ování úkonu v le pro vnit ní fórum je spojeno s obzvlášt velkými obtížemi.134
4.3.4. Partikulární právo a kanonický výklad Výše jsme konstatovali, že v p ípad
dokumentu PCI se nejedná
o autentickou interpretaci, p esto však mohou být pro jeho bližší charakteristiku využity kanonické kategorie, které obsahuje can. 16 §2. („verba legis … declaret“). Je však z ejmé, že na pozadí problému výstup z církve (obzvlášt pokud jsou motivovány „jen“ finan lenství v církvi p esn zodpov
), nedosta uje dokument PCI k tomu, aby otázku l.
K tématu obecn : aplikace zákona, která je závislá jen na vlastní (i dob e mín né) libov li, není jen absolutní ignorancí právních aspekt života církve, ale v kone ném d sledku poškozuje samotnou pastoraci, ve jménu které se zdánliv asté odmítání všeho „církevn -právnického“ d je. K tématu srov. HRDINA Antonín Ignác: Právní jistota k es ana v katolické církvi in: Revue církevního práva 3 (2001), [online] [cit. 2010-1-28] , KAŠNÝ Ji í: Kanonické právo a po ádek, in: Teologické texty 2 (2006), 64–67. R zné motivace k nedodržování zákona v církvi také charakterizoval ve své habilita ní p ednášce velmi trefn Hrdina, což zde (nejen z povinné úcty) souhlasn cituji: „Odhlédneme-li od ryze subjektivních faktor , nalézáme zhruba dvojí teoretické východisko projev nezákonnosti: Porušování zákon „zleva“ je v tšinou bohat od vod ováno aggiornamentem, pastora ními úkoly církve a (špatn pochopeným) Häringovým sloganem, že totiž „Liebe ist mehr als Gebot“. Zde m žeme nap . myslet na hromadné ud lování absoluce bez spln ní podmínek stanovených v kán. 961 (s od vodn ním, že je eba v ícím maximáln zp ístupnit svátost smí ení), na slavení eucharistie mimo kostel, zvl. v bytech u stolu, v rozporu s kán. 932) s od vodn ním, že je t eba p stovat ekuménu zdola) atd. Ve skute nosti jde ovšem v tšinou o projev malé úcty v i zákonodárci: „My to víme lépe než v ím .“ Naproti tomu porušování zákonnosti „zprava“ vychází paradoxn z hypertrofní úcty v i zákonodárci jenže v i tomu minulému, který p ece vykonával zákonodárnou moc za mnohdy diametráln se lišících pom . Tomuto zákonodárci, který by s takovým postupem ostatn asi sotva souhlasil, se - v rozporu s obecn uznávanými principy právní teorie i se zásadami logicko empirického uvažování - p iznává právo vydávat absolutn nem nné právní normy, ili z druhé strany: sou asnému zákonodárci se upírá právo m nit a zrušovat zákony jeho p edch dc (a to eventueln i pod sankcí „hn vu apoštolských knížat Petra a Pavla“). Zde m žeme myslet na ignorování 2. Vatikánského koncilu a jeho dokument , na odmítání „Montiniho mše“ atd. Takové postoje vedou tyto osoby (doslova papežšt jší než papež) zákonit do tábora neposlušnosti v i církevní autorit (viz kauzu Lefebvre). V pozadí ovšem stojí nevyslovené (a pyšné) (p esv ení – pozn. aut.) o vlastním právu subjektivního (spíše však svévolného) rozhodování ve v cech ortodoxie i ortopraxe, ve v cech církevní disciplíny“. Viz HRDINA Antonín Ignác: K vybraným aspekt m zákonnosti v církvi in: Revue církevního práva 2 (1998), [online] [cit. 2010-3-10] . 134
61
V kontextu diskusí, které s vydáním dokumentu PCI nabraly na intenzit , vydaly samostatné partikulárn -právní úpravy biskupské konference v N mecku a v Rakousku. Pozd ji se objevila reakce na úrovni partikulárního práva i jinde.135 Stálá rada prohlášení (viz
mecké biskupské konference (DBK) vydala už 24.4.2006 íloha . 2), v jehož preambuli konstatovala, že dokument PCI je
eba aplikovat: „ i zohledn ní n mecké právní tradice v n meckých diecézích“. Výslovn bylo také zd razn no, že prohlášení DBK: „nevytvá í žádné nové právo, ale drží se platného právního stavu a potvrzuje zavedenou praxi“. Charakteristiku dokumentu PCI z pohledu DBK pak nejlépe vyjad uje v ta z vlastního textu prohlášení: „Toto prohlášení (tj. dokument PCI – pozn. aut.) se nedotýká stávající státní úpravy pro vystoupení z církve, která v n mecké právní tradici existuje“.136 Pom rn rychlé prohlášení DBK podporuje názor, že v p ípad dokumentu PCI se jedná o vyjád ení ve vztahu k normám manželského práva. Obsahov neuvádí nic nového, vlastn jen potvrzuje stávající praxi církve v N mecku ve vztahu k výstup m z církve.
eno jasn : prohlášení DBK potvrzuje právní názor
Listl v (viz 4.1.) jako dominantní v konfesním (kanonickém) právu v SRN. To znamená, že každý výstup z církve eo ipso napl uje (minimáln ) skutkovou podstatu schizmatu a zp sobuje p íslušné církevn -právní sankce.137 Prohlášení DBK tedy nechává zcela otev enou otázku ú ink
dokumentu
PCI na normy kanonického práva s CD. Z stávají proto i nadále dva možné právní výklady: zásadní diference mezi skutkovou podstatou „vystoupení z církve“ a „formálním úkonem odpadu“ dle CD, nebo identifikace obou skutkových podstat, což byla stávající praxe. Nap íklad Polská biskupská konference vydala 27.9.2008 vlastní „Pravidla pro formální úkon odpadu od církve“, která p edstavují partikulární úpravu podmínek formálního úkonu odpadu, a to dokonce p ísn jší než vlastní dokument PCI. Viz [online] [cit. 2010-3-10] . K situaci ve Švýcarsku srov kap. 6. 136 Oporou v universálním církevním právu je tzv. „clausula teutonica“, tj. can. 1263 ve spojení s can. 3 CIC. Partikulární právo v SRN odkazuje také na can. 1262, srov. poznámky v P íloze . 2. 137 Kritika zazn la bezprost edn : „Die DBK hält einstweilen an einer Position fest, die seit dem PCI Rundschreiben kirchenrechtlich problematischer ist denn je. Dahinter mag das nachvollziehbare Bemühen stehen, rasch auf die einsetzende Debatte zu reagieren, um Nachteile – nicht zuletzt finanzieller Art – von der Kirche abzuwenden. Aber heiligt diesel Zweck auch nicht-rechtskonforme Mittel?“ Viz BIER Georg: Was ist der Kirchenaustritt? Neue Entwicklungen in einer altbekannten Frage, in: Herder Korrespondenz 7 (2006), 352. 135
62
Hledisko
diference
podporuje
fakt,
že
vlastní
manželsko-právní
problematiku, k níž se vztahuje dokument PCI, n me tí biskupové ne eší, naopak prohlášení DBK spíše potvrzuje zavedenou praxi, že v souvislosti s vystoupením z církve zcela odhlíží od podrobného zkoumání ú ink
v manželském právu
církve (viz l. 3 prohlášení DBK). Diference mezi ob ma skutkovými stavy však v obou p ípadech objektivn staví doty nou osobu mimo spole enství církve. V p ípad
formálního úkonu
odpadu ovšem navíc s požadavkem dokázat odpovídající stav v le subjektu, zatímco v p ípad vystoupení z církve dosta uje jednání na vn jším fóru, což je z hlediska ochrany právního ádu církve legitimní. Pro výklad, který podporuje identifikaci obou skutkových podstat, hovo í ta ást preambule prohlášení, kde se potvrzuje, že DBK: „nevytvá í žádné nové právo, ale drží se platného právního stavu a potvrzuje zavedenou praxi“. Navíc je logické, že p i zachování stávajícího právního stavu z stávají manželsko-právní sledky vystoupení z církve shodné. Kone
i podle dokumentu PCI
edpokládá formální úkon odpadu schizmatické jednání, a navíc lze docela dob e dovodit, že vystoupení z církve napl uje i skutkovou postatu formálního úkonu odpadu.138 Zcela jinak se s dokumentem PCI vypo ádala Rakouská biskupská konference (ÖBK), která stanovila originální, celkov sympatickou, partikulární úpravu (viz
íloha . 3). Ta spo ívá jednak na zohledn ní daných právních
podmínek rakouského konfesního práva, a dále na zohledn ní podmínek dokumentu PCI pro formální úkony odpadu, které šetrn
recipovala do
partikulárního práva. Dokument PCI byl spole
s prohlášením ÖBK k vystoupení z církve
z b ezna 2007 publikován v oficiálním ú edním v stníku ÖBK, ímž byl na úrovni partikulárního práva promulgován.139 Od této chvíle podléhá právní regulace
Srov. nap . N MEC Damián, Op. cit. supra, 27. Opa ný argument a stanovisko diference zastává nap . Löffler, viz KA, 356–358. 139 Viz ÖBK: Amtsblatt der Österreichischen Bischofskonferenz Nr. 44 vom 15. August 2007. 138
63
výstup z církve v Rakousku nepochybn nové právní úprav na úrovni církevn právních dopad , a to s ú inky od 1.10.2007.140 Rakouští biskupové pojali dokument PCI jako impuls k novým pastora ním iniciativám a zd raznili celkov pastora ní zam ení svého prohlášení.141 S touto motivací hledá prohlášení ÖBK model, který by dostál všem formálním náležitostem formálního úkonu odpadu. Kv li tomu stanovili rakouští biskupové povinnost jakéhosi „dotazovacího ízení“, které bude ze strany p íslušné diecéze následovat v okamžiku, kdy se ú edn dozví o vystoupení z církve. Takový postup se podstatn
liší od p edchozí praxe v tom, že mezi
okamžikem ohlášení výstupu z církve ze strany státního ú adu a jeho záznamem v církevní matrice, prob hne církevní dotazovací ízení, které by m lo vyjasnit motivy vystupujícího. Tím má být zaru eno, že v bude prohlášeno, že vystupující se skute
i p íslušné církevní autorit
chce/nechce odlou it od spole enství
církve. Partikulární úprava, kterou zvolila ÖBK, má tu výhodu, že se nijak nedotýká stávající konfesn -právní úpravy pro vystoupení z církve. Na úrovni církve však nov hodnotí státní akt vystoupení z církve, ímž dosavadní praxi, kdy každý takový výstup byl považován za formální úkon odpadu, iní obsoletní. esto, ani tato partikulární úprava neumož uje p esn ur it, zda skutkový stav formálního úkonu odpadu byl skute
výstupem z církve napln n i nikoliv.
Dotazovací ízení totiž vyjas uje akt vystoupení z církve teprve následn . Není zde tedy dána úplná právní jistota, ale jen domn nka, která má samoz ejm pro právní postavení konkrétného katolíka zásadní význam. Namísto faktu, že vystoupení z církve skute
naplnilo podmínky formálního úkonu odpadu
nastupuje „pouze“ vyvratitelná domn nka, že tomu tak opravdu bylo. Dotazovací
ízení
nevede
ani
k definitivnímu
zjišt ní
prob hlého
formálního úkonu odpadu, ale ani ke konstatování, že byl napln n skutkový stav jiného deliktu (cc. 751, 1364 §1 CIC). Odpovídajícím sd lením všech konsekvencí výstupu z církve m že být maximáln dosaženo pou ení vystupujícího o tom, že 140 141
Srov. ÖSTERREICHISCHE BISCHOFSKONFERENZ: Vorwort, in: Op. cit. supra, 3. Ibid. 64
výstup z církve má vnitrocírkevní dopady (o nichž p íp. nemusel v
t – viz
kap. 7.). Celý postup lze proto považovat také za jakési (quasi)napomenutí („monitio“) „sui generis“, analogicky k cc.1347 §1, 1371, 2° CIC. Konstatujme tedy, že ani pastora
motivovaná právní úprava rakouská
nevede k jednozna nému právnímu výkladu. Naopak, okolnost, že ÖBK vyložila dokument PCI jinak, než DBK, která nadále automaticky považuje vystoupení z církve za schizma, p ispívá k ješt v tším nejasnostem ve sledovaných zemích.142
4.3.5. Otázka identity Na konec této kapitoly se pokusme p edb žn
(srov. 8.1.4.) p edest ít
otázku, která bude pro naše další zkoumání d ležitá. Nakolik je ve sv tle kanonických výklad
dána identita vystoupení z církve a formálního úkonu
odpadu v CD? Po vydání dokumentu PCI již není identifikace (bez dalšího) možná. Dosavadní správní praxe církve ve sledovaných zemích je zpochybn na. Pokud tedy n kdo vystoupí z církve p ed státním ú adem, m že být tento akt považován za formální úkon odpadu jen v p ípad , že jím bylo vyjád eno vnit ní rozhodnutí vystupujícího opustit katolickou církev (viz l. 1 dokumentu PCI). Každé
vystoupení
z církve
výše
uvedené
náležitosti
nespl uje
a z informace, kterou p edává státní ú ad církvi, není možné jednozna a nezpochybniteln skute nost formálního odpadu dovodit. Podmínky uvedené v dokumentu PCI však nechávají otev enu otázku ezkumu v le vystupujícího a také otázku konkrétních následk , které tento administrativní akt státního práva zp sobí pro lenství doty né osoby v církvi. V každém p ípad se p i vystoupení jedná o ve ejný akt (jehož existence je nezpochybnitelná)
eknutí se církve na vn jším fóru, kterým jsou (minimáln )
porušeny povinnosti k es ana ve smyslu cc. 209, 222 §1. Nezávisle na motivaci vystupujícího je ze strany církve zcela legitimní, když se za ú elem ochrany
Srov. SPAEMANN Christian: Der Zweck heiligt nicht die Mittel. Anmerkungen zur aktuellen Kirchensteuerdebatte, in: VATICAN magazin 2 (2010), 41–48. 142
65
vn jšího ádu v církvi zam uje pouze na „forum externum“ a vnit ní faktory ponechává stranou. Zatímco partikulární právo v SRN postupuje práv s d razem na vn jší podobu vystoupení z církve, a to v etn následk pro oblast manželského práva (formální úkon odpadu), platí v rakouské partikulární úprav
sice také, že
vystoupení z církve má následky v církevním právu, avšak „vznik“ následk
je
upraven odlišn . Nezávisle na faktu výstupu z církve, kterým se v rakouském partikulárním právu p edpokládá právní domn nka ve ejného odlou ení od církve, samotné církevní orgány v „dotazovacím ízení“ stanoví odpov
na
otázku, zda se jedná sou asn o formální úkon odpadu dle CD. ístupy jsou tedy r zné, ale otázka z stává stejná. Jak hodnotit obecn identitu vystoupení z církve ve vztahu k ustanovením CD? Dokument PCI by snad bylo možno chápat jako ur ité „universáln -církevní interpreta ní východisko“.143 Další osud ustanovení CD však spíše ukázal, že tomu tak nebylo zcela. Spíše je (bylo) obsahové vymezení formálního úkonu odpadu v CD od po átku nejasné (bez p íp. partikulárn -právní úpravy) a tak tomu i z stalo. V p ípad tohoto institutu se každopádn nejedná o „verba legis in se certa“ (can. 16 §2). Zárove
platí, že dlouhodobým (automatickým) spojením
skutkové podstaty tohoto institutu s vystoupením z církve se vyvinula ve sledovaných zemích (minimáln ) ur itá právní zvyklost, která ani po vydání dokumentu PCI nenaznala vážn jší zm ny.
143
Srov. BIER Georg: Op. cit. supra, 349. 66
5. Amen dico vobis nescio vos – prohlášení o vystoupení z církve V následující kapitole obrátíme pozornost k samotnému administrativnímu aktu prohlášení o vystoupení z církve, který je regulován výlu
státním právem.
Tento zájem je pochopitelný, nebo p esná znalost pravidel a podmínek tohoto aktu nám v následující kapitole 6. umožní lépe pojednat o sporných otázkách, které se p i st etu konfesní a kanonické úpravy vyskytují. Nejprve vyložíme samotnou legitimitu státu k úprav tohoto aktu (5.1.) a v následujících oddílech prozkoumáme všechny právní náležitosti formální i obsahové, které jsou s vystoupením z církve spojeny.
5.1.
Legitimita státní úpravy
Individuální náboženská svoboda, která náleží každé osob , garantuje svobodu být nebo nebýt lenem jakékoliv církve i náboženské spole nosti.144 Konsekvencí této svobody je státem zaru ená možnost ur itou církev opustit, pokud k ní osoba již nadále nechce pat it. Toto právo platí v
i jakékoliv
náboženské spole nosti, nezávisle na okolnosti, zda se jedná o církev s ve ejnoprávním statusem (jako ve sledovaných zemích) nebo soukromoprávn organizovanou náboženskou spole nost. Jak jsme výše poznali (3.4.), ukon ení lenství (ve vlastním smyslu) není v katolické církvi možné. Stát proto v této v ci nem že, podobn jako v p ípad vzniku lenství v církvi, jednoduše navázat na vnit ní pravidla církve. P esto musí moderní stát zajistit právo každého na svobodu nebýt
lenem církve, a to
s odkazem na individuální náboženskou svobodu. Státu je p itom jedno, z jakých d vod chce len církve ukon it své lenství. Ústavn garantovaná autonomie církví145 mu zakazuje i zjiš ování jakýchkoliv Viz l. 4 GG, l. 14 StGG, l. 15 odst. 4 BV. Viz l. 136 odst. 3 WRW, l. 15 StGG. V p ípad Švýcarska se ve výkladech i judikatu e k lánku 15 BV tradi uznává korporativní aspekt náboženské svobody (by není výslovn uveden), ale pouze ve vztahu k církvím a náboženským spole nostem se soukromoprávním statusem. Církve, které disponují statusem ve ejnoprávní korporace, se podle švýcarského práva nemohou dovolávat korporativní náboženské svobody, protože jsou pojímány jako „výraz státního uspo ádání“, 144
145
67
vod , i snad jen motiv . Vystoupení z církve by proto ani nebylo možné p ed státem vázat na jakékoliv vnit ní motivy (forum internum). To mimo jiné znamená, že i výstup z církve, který je motivován jinými než pouze v rou nými vody, je pro stát platný a dovolený.146 Právní úprava této ústavní garance je dvojí. Jednak je zajišt na v rámci obecného civilního (spol ovacího) práva pro církve a náboženské spole nosti, které se organizují soukromoprávn ,147 a dále pak pro církve, které jsou ve sledovaných
zemích
vybaveny
ve ejnoprávním
statusem,
v p íslušných zákonech (nej ast ji v samostatném zákon
kdy
stát
ur í
nebo jako sou ást
zákon o církevní dani) pravidla pro realizaci práva na vystoupení z církve jako ve ejnoprávní korporace. Pro lena církve s ve ejnoprávním statusem je nutné dodržet takto zákonem stanovenou formu pro vystoupení z církve, aby se v
i
státu zprostil ú ink práv, která jsou vázána na lenství v takové církvi. Vystoupení z církve je tedy institut státního (konfesního) práva. Autonomie církví, v etn
práva ú inky vystoupení z církve uznat
i neuznat, z stává
nedot ena. Samotnou existenci institutu proto lze považovat za legitimní a v souladu se zásadami ústavního práva moderního státu.148
5.2.
Forma prohlášení a stanovené postupy
Pravomoc k zákonné úprav
postup
p i vystoupení z církve je ve
sledovaných zemích (s výjimkou Rakouska, kde je celostátní úprava) kompetencí jednotlivých ástí t chto federálních stát
(zemí, kanton ). Kv li tomu existují
ur ité formální rozdíly v úprav , které však materiáln (i fináln ) nehrají p íliš velkou roli s ohledem na vzájemn podobné tradice.
emž stát je garantem a nikoliv majitelem základních práv. Všeobecné právo na sebeur ení církví – jak existuje nap íklad v N mecku – švýcarské právo nezná. K tomu též srov. KRAUS Dieter: Schweizerisches Staatskirchenrecht, Tübingen: Mohr Siebeck, 1993, 95–99. 146 Srov. KA, 122. 147 V R s ohledem na sou asný právní stav jsou jediným zákonným provedením tohoto ústavního práva stru ná ustanovení § 2 odst. 1, 3 ZCNS, která prakticky jen opakují text v LZPS. Srov. HRDINA Antonín Ignác: Náboženská svoboda v právu eské republiky (Podle právního stavu k 1.1.2004), Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 102–103, 115–117. 148 K otázce oprávn nosti regulace základních lidských práv podrobn srov. KLOKO KA Vojt ch: Ústavní systémy evropských stát , Praha: Linde 1996, 260–292. 68
íslušným státním orgánem k p ijetí prohlášení o vystoupení z církve že být ve sledovaných zemích: soud ur eného stupn (Amtsgericht, Kreisgericht) v n kterých spolkových zemích SRN (nap . Berlin, Brandenburg, Hessen), matri ní ú ad (Standesamt) v n kterých spolkových zemích SRN (nap . Bayern, Saarland, Baden-Württemberg), okresní ú ad, resp. okresní hejtmanství (Bezirkshauptmannschaft) nebo magistrát statutárního m sta (Rakousko), církevní obec (Kirchgemeinde) jako státní konfesn -právní orgán (Švýcarsko), zákonem ur ený orgán církve (spolková zem Bremen v SRN). Podavatel prohlášení se musí prokázat pr kazem totožnosti. Doklad o p íslušnosti k církvi není vyžadován. V n kterých zemích je t eba, aby ženatá i vdaná osoba p edložila oddací list. Podavatel má v tšinou na výb r, mezi písemným podáním prohlášení a ústním p ijetím do protokolu. Pro podpis na písemné žádosti se n kde požaduje notá ské ov ení (SRN).149 V n kterých zemích je možné podat prohlášení státnímu orgánu na formulá i poštou, nebo za ur itých podmínek také elektronicky (Rakousko).150 O oprávn nosti vystoupení z církve vydává p íslušný státní orgán v SRN osv
ení, které obsahuje vyzna ení data ú innosti výstupu z církve. Toto má
význam pro p ípadnou dokládací povinnost vystupujícího v
i jiným státním
ad m, zejména finan nímu.151 V ostatních sledovaných zemích je pro orgán, který p ijímá prohlášení, stanovena zákonem povinnost informovat ur ené státní a církevní orgány o výstupu z církve. V n kterých sledovaných zemích (v tšina spolkových zemí SRN) je podání prohlášení o vystoupení z církve zpoplatn no.152 Oprávn nost výb ru poplatk je ovšem v konfesn -právních diskusích pojímána jako sporná. Proti zpoplatn ní se namítá, že vystoupení z církve je realizací práva na náboženskou svobodu a tu
Srov. KA, 126. Srov. P íloha . 7. této práce. 151 Srov. KA, 126. 152 Sou asná aktuální výše poplatk v n kterých spolkových zemích SRN se pohybuje rozmezí cca 10-60 €). Srov. KIRCHENAUSTRITT, [online] [cit. 2010-06-24] . 149 150
69
nelze vázat na placení poplatk . Námitka opa ná zase tvrdí, že neexistuje žádné automatické právo ob ana na bezplatnou asistenci státu p i realizaci práva na náboženskou svobodu. Stav proto z stává nezm
n.153
5.2.1. Subjekt Vystoupit z církve nem že každý. Samoz ejm , že p edpokladem (by nedokladovaným) je p íslušnost k církvi, ale sledované zem neumož ují podat prohlášení o výstupu z církve každému, kdo se zdržuje na jejich území. Právo na vystoupení z církve mají jednak státní ob ané, a dále také jiné osoby s trvalým pobytem (domicilem) ve sledované zemi. Národnost p itom nehraje roli, stejn jako okolnost, že v domovské zemi cizích státních p íslušník
není vystoupení
z církve právn možné.154 Prohlášení o vystoupení z církve m že podat osoba, která je zletilá ve cech výkonu náboženství („religionsmündig“)155 a zp sobilá k právním úkon m. Rodi e mají právo podat prohlášení o vystoupení z církve za své nábožensky nezletilé d ti, p
emž náboženská zletilost je stanovena ve
sledovaných zemích r zn . V p ípad SRN a Rakouska dovršením 14. roku života. Ve Švýcarsku platí pro dovršení náboženské zletilosti hranice 16 let.156 Manžel však nem že podat prohlášení za svou manželku a naopak, stejn
jako není
možné prohlašovat vystoupení z církve za nábožensky zletilé d ti. Nedohodnou-li se rodi e spole
o vystoupení i setrvání svých nábožensky nezletilých d tí,
zákony sledovaných zemí p edvídají zprost edkovací, eventuáln pravomoc p íslušného soudu v této záležitosti. V p ípad
rozhodovací
jiných zákonných
Srov. KA, 127–128. KA, 128. 155 N mecký termín „Religionsmündigkeit“ a adjektivum „religionsmündig“ zde dále p ekládáme jako „náboženská zletilost“, resp. „nábožensky zletilý“. 156 V R ješt do ú innosti ZCNS (od 7.1.2002) platilo ustanovení §3 zákona . 308/1991 Sb. o svobod náboženské víry a postavení církví a náboženských spole ností, které ur ovalo, že: „O náboženské výchov d tí do dovršení 15 let jejich v ku rozhodují jejich zákonní zástupci“. Nyn jší úprava žádnou v kovou hranici neudává, pouze stanoví, že zákonní zástupci nezletilých d tí mohou výkon práva na svobodu náboženského vyznání usm ovat zp sobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých d tí (§2 odst. 2 ZCNS), prakticky tedy v r zné mí e až do 18 let v ku. 153 154
70
zástupc
než
rodi
(poru níci
apod.)
je
p ivolení p íslušného soudu
obligatorní.157 Rozdílná úprava panuje pro možnost smluvního zastoupení vystupujícího. Zatímco v n kterých spolkových zemích SRN (Bayern) to zákon umož uje, ve tšin právních úprav není zastoupení pro tento úkon možné.158 Tato p ísnost je podle našeho názoru vhodná, vzhledem k tomu, že v p ípad vystoupení z církve se jedná o výslovn osobní právní akt, o jeho teologických konotacích nemluv . Jinou záležitostí je zákonné zastoupení zletilých osob, které jsou však omezeny z ásti i zcela ve své zp sobilosti k právním úkon m. Ve sledovaných zemích jsou zákonem ur eny podmínky, které se odlišují pro jednotlivé p ípady a stanoví v tší
i menší ingerenci p íslušného soudu pro jednání zákonného
zástupce (opatrovníka).159
5.2.2. Obsah a právní následky Vystoupení z církve je klasický správní akt, který obsahuje (p edpokládá) projev v le.160 V prohlášení o vystoupení z církve proto musí vystupující osoba uvést krom osobních údaj
(jméno, p íjmení, místo a datum narození, adresa,
rodinný stav), p esné ozna ení církve
i náboženské spole nosti z níž chce
vystoupit. Obsahem vystoupení z církve je pouze to, co p epokládají zákony íslušného státu. Vystupující deklaruje s ú inky pro obor státu, že vystupuje z církve,161 a tedy již nechce být státem považován za jejího lena. Jakékoliv vnitrocírkevní následky tohoto prohlášení, nebo jejich zamezení, nejsou a nemohou být obsahem prohlášení.162 Právním následkem p ijetí prohlášení je, že pro obor státu ztrácí vystupující všechna práva a povinnosti spojená s lenstvím v církvi. Stát p estává v
i
KA, 129. KA, 130. 159 Ibid. 160 Ibid. 161 Podle zákon sledovaných stát neposta uje, pokud vystupující uvede, že vystupuje nap . z místní farnosti, nebo místní církevní obce. Požaduje se, aby byla církev ozna ena svým p esným edním názvem v daném stát . To má význam zejména v p ípad spor o tzv. modifikované vystoupení z církve, viz kap. 6. 162 KA, 130–131. 157 158
71
danému ob anovi vykonávat všechny úkony v záležitostech, v nichž právo státu ímo po ítá s p íslušností k církvi, a to obzvlášt
v d ležité oblasti výb ru
církevní dan .163 inky prohlášení nastávají ve sledovaných zemích dv ma zp soby, bu již samotným dnem podání u p íslušného státního orgánu, nebo uplynutím dne jeho podání. D íve existovala v n kterých právních ádech také ú innost až po uplynutí ur ité lh ty k uvážení a p ípadnému zp tvzetí prohlášení.164 Dnes taková lh ta není nikde stanovena. Stejn
tak neexistuje možnost vystoupit
z církve retroaktivn .165
5.2.3. Vázanost formy Vystoupení z církve je zákonem vázáno na ur itou formu. Tu je nutno dodržet, jinak hrozí, že akt vystoupení z církve bude nicotný (5.3.). Typickými formálními nedostatky jsou zejména podání prohlášení nep íslušnému státnímu orgánu a podáním prohlášení za zmocnitele na základ plné moci tam, kde to íslušný zákon státu neumož uje (viz 5.2.1).166 Forma, kterou je t eba dodržet, se Obzvlášt po zm
režim
ídí okamžikem výstupu z církve.
v zemích dnešní SRN (pád T etí íše, zánik NDR)
docházelo k situacím, kdy mnozí ob ané, kte í za trvání t chto režim
tzv.
„vystoupili z církve“, aniž však dodržely tehdy platnou formu, byli nadále de iure považováni za
leny p íslušných církví, v etn
da ových konsekvencí.167
KA, 131. Nap íklad ve spolkových zemích SRN, které byly ovlivn ny n kdejším pruským právem, se praktikovalo ješt do roku 1977 ukládání tzv. „kající lh ty“ (Reuefrist), která trvala jeden až t i síce po oznámení o vystoupení z církve. V této lh m l být vystupující pastora ní pé í íslušného fará e pohnut k obrácení a zp tvzetí prohlášení o výstupu z církve. Tuto praxi zrušilo až p elomové rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v uvedeném roce. Srov. KA, 131. K tomu srov. též BOROVÝ Klement: Op.cit. supra, 83, kde se též p ipomíná oprávn nost duchovního správce vystupujícímu „domlouvat k setrvání v církvi“, arci o více než sto let d íve. 165 KA, 131. 166 KA, 133. 167 Zde si m žeme dovolit hypotézu, že obdobn chaotický stav v záležitosti lenství v církvích by nastal po pádu komunismu v roce 1989 i v eské republice, pokud by nebyla státní evidence náboženského vyznání zrušena s ú inností ke dni 31.8.1954 (viz 3.5.). Všechny totalitní režimy jsou totiž ve vztahu k právním formám v p ípad cíl , které samy sledují, p íkladem naprosté ideologické ú elovosti. V p ípad komunistického režimu u nás to velmi názorn doložil KÜHN Zden k: Aplikace práva soudcem v é e st edoevropského komunismu a transformace – Analýza in postkomunistické právní krize, Praha: C. H. Beck, 2005, zejména 19–116. 163 164
72
Platnost tehdejších forem pro vystoupení z církve soudy v dnešní SRN opakovan potvrdily.168
5.3.
Otázka nicotnosti a odporovatelnosti prohlášení
Poslední v cí, kterou je t eba si ve v ci prohlášení o vystoupení z církve vyložit, jsou otázky kolem p ípadného zpochybn ní prohlášení na rovin státního práva. Zde se již p ibližujeme tématu, které bude následovat (kap. 6.). V p ípad prohlášení o vystoupení z církve se jedná o ve ejnoprávní projev le. Otázku nicotnosti a odporovatelnosti takového úkonu tudíž není možné ešit nediferencovan , pouze instituty soukromého práva, ale lze tak init jen s v domím jejich mezí p i použití ve ve ejném právu. edpoklady pro platnost prohlášení o vystoupení z církve tvo í zejména: zp sobilost k právním úkon m, náležitosti v le, projevu v le a jejich shoda, jednozna nost prohlášení. O zp sobilosti k právním úkon m platí, co jsme uvedli výše (5.2.1.). Prohlášení o vystoupení z církve m že podat osoba, která je nábožensky zletilá („religionsmündig“) a zp sobilá k právním úkon m. Rodi e mají právo podat prohlášení o vystoupení z církve za své nábožensky nezletilé d ti. Podání prohlášení osobou nezp sobilou k právním úkon m nebo nábožensky nezletilou je nicotné.169 Druhým z p edpoklad , kde se užijí pravidla civilního práva, je shoda projevu a v le. Absolutní nedostatek v le p i podání prohlášení rozhodnutí je vadou natolik zásadního charakteru, že zp sobuje nicotnost aktu vystoupení. Bezpochyby také prohlášení, které nebylo mín no vážn , nebo p edstavuje pouze zdání jakéhosi prohlášení, je nicotné.170
KA, 134–135. KA, 137. 170 Srov. Ibid. Zde všude autor odkazuje výlu na úpravu v n meckém civilním právu, konkrétn na p íslušná ustanovení BGB, nicmén v tomto p ípad m žeme aplikovat zásadu „Lex multiplex, ius unum“ a brát odkazované normy universáln , nebo také v ostatních sledovaných zemích (stejn jako v R) vychází civilní právo historicky ze stejné právní kultury a je tedy (zde navíc 168 169
73
Omyl co do obsahu prohlášení p sobí jeho právní odporovatelnost, pokud nebylo podáno p i znalosti pravého stavu v ci. Stejn podáno svobodn
(pohr žka psychického
tak, pokud by nebylo
i fyzického násilí, p ímé násilí,
vyhrožování apod.).171 Jednozna nost prohlášení je požadavkem nutným pro jeho ú innost v rámci ve ejného práva. K zajišt ní toho požadavku ur ují zákony upravující vystoupení
z církve
v n kterých
ze
sledovaných
zemí
(Rheinland-Pfalz,
Niedersachsen) dokonce výslovn , že prohlášení nesmí obsahovat žádné výhrady, podmínky, omezení i jiné dodatky, a to pod sankcí jeho neú innosti.172 Tato výslovná ustanovení p edstavují ve ejnoprávní reakci n kterých zákonodárc na debaty o možnosti tzv. modifikovaného („ áste ného“) vystoupení z církve, kterým se budeme zabývat v následující kapitole. V zemích, kde došlo k výslovnému vylou ení jakýchkoli dalších projev le uvedených na prohlášení, zejména týkajících se úmyslu vystupujícího opustit pouze církev jako ve ejnoprávní korporaci ve státním právu, a koliv chce z stat lenem církve jako spole enství v ících, se o možnosti takového „ áste ného“ vystoupení z církve vedly diskuse již v sedmdesátých letech dvacátého století.173 koliv se mohlo ob as zdát, že takové diskuse jsou již dávno p ekonané, není tomu tak, nebo
diskuse a spory kolem rozsahu prohlášení pokra ují ve
sledovaných zemích dokonce se zvýšenou intenzitou.
i z hlediska n meckého kulturního okruhu) v základních institutech více i mén podobné. K tomu srov. BOGUSZAK Ji í, APEK Ji í, GERLOCH Aleš: Teorie práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2001, 22–23. Podrobn KNAPP Viktor: Velké právní systémy, Úvod do srovnávací právní v dy, Praha: C. H. Beck, 1996, 112–162. 171 KA, 137. 172 KA, 138. 173 Ibid. 74
6. Si quis dixerit – modifikované – tzv. „ áste né“ vystoupení z církve Nyní, kdy jsme již postupn popsali realitu fenoménu vystoupení z církve (kap. 2.), základní otázky lenství v církvi (kap. 3.), kanonicko-právní reakci na vystoupení z církve (kap. 4.) a konfesn -právní úpravu podmínek prohlášení o vystoupení z církve (kap. 5.), m žeme se blíže v novat sporným otázkám, které jsou vyvolávány prolínáním sv tského a církevního práva v této záležitosti.
6.1.
Úvodní poznámky
Mnoho osob, které podle státního práva vystupují z katolické církve, tak iní proto, že jsou církvi vzdáleni, na jejím život se neú astní, její svátosti a služby nep ijímají, ale cht jí jen ušet it na daních (viz kap. 2.). V tšinou jsou to lidé k církvi lhostejní a jen výjime
i po vystoupení z církve požadují nap . k est pro
své d ti, nebo si nárokují církevní poh eb.174 Existují však lenové církve, kte í se naopak vysoce angažují a p sobí v církvi asto i na velmi odpov dných místech (fará , ú edník diecézní kurie, itel na teologické fakult apod.), avšak nesouhlasí s ur itými v cmi v život církve, pop . jejich názor na n která zvolená ešení je v postoji protikladný. Tito
i oficiálnímu církevnímu
lenové církve v tšinou neuznávají identitu mezi
katolickou církví a jejím statusem ve ejnoprávní korporace ve sledovaných zemích (p
emž minimáln
ve v tšin
dualita dá dob e doložit),
švýcarských kanton
se taková ne-identita i
asto prohlásí na státním fóru své vystoupení z církve,
které ovšem zam ují pouze na p íslušnou ve ejnoprávní korporaci, nikoli na církev (kanonickou instituci) jako takovou, za jejíž leny se i nadále považují.175 V takovém p ípad
se již mnoho let v kanonistice i konfesním právu
používá termín modifikované vystoupení z církve, p
emž modifikací se míní
omezení, které zužuje výstup z církve na ú inky ve státním právu. N kdy se také Což nap . ve Švýcarsku vyžaduje asto velmi podrobné ešení všech souvisejících finan ních otázek. Srov. nap . dokument: Kirchliche Gebühren für „Nichtmitglieder“?, Praxisbezogene Überlegungen, [online] [cit. 2010-7-12] . K tomu viz 7.3. 175 Takoví lenové sou asn i v médiích vyznávají svou p íslušnost ke katolické církvi - viz 6.1.2. 174
75
užívá ozna ení áste né vystoupení z církve, což zase naráží na okolnost, že vystoupení není mín no z církve jako celku, ale jen z ve ejnoprávní korporace v ur itém stát .176 Otázka, jak potom takové modifikované ( áste né) vystoupení z církve hodnotit, je p edm tem spor i p edm tem spor
p ed státními i církevními soudy a ješt
více
v kanonistice i konfesionalistice. Konsens zatím není
v dohledu. Jak takové modifikované prohlášení vnímat? Na to se zam íme z hlediska konfesního a následn církevního práva.
6.2.
Hledisko konfesního práva
Podle norem konfesního (státního) práva je modifikované prohlášení o vystoupení z církve samo o sob
irelevantní. Osoba, která chce vystoupit
z ve ejnoprávní korporace ve smyslu konfesního práva, ale p itom nadále být lenem katolické církve, žádné vystoupení z církve vlastn neprovedla, z stává i nadále p íslušnou k ve ejnoprávní korporaci, a to v etn da ových povinností. íslušný ú ad sice m že od podavatele žádat, aby poskytl jednozna né prohlášení (viz 5.3.), pokud to však neud lá, nezbývá než konstatovat, že k vystoupení z církve pro obor státu nedošlo. vodem neú innosti takového prohlášení je koncep ní jednota systému vstupu a výstupu z církve jako ve ejnoprávní korporace ve státním právu sledovaných zemí. Právní normy týkající se církví jako ve ejnoprávních korporací pracují s p edpokladem, že kdo je ( ímský) katolík, je také
lenem p íslušné
ve ejnoprávní korporace. Dokud taková osoba výslovn neprohlásí, že nechce pat it ke katolické církvi, z stává pro státní obor lenem p íslušné korporace i nadále. Konfesní právo zde vychází z p edpokladu, že by bylo nelogické v otázce lenství navazovat na konfesní p íslušnost, v otázce výstupu z církve však
Srov. nap . MUCKEL Stefan: Körperschaftsaustritt oder Kirchenaustritt? Der sogenannte Kirchenaustritt im Schnittfeld von staatlichem Verfassungsrecht und katholischem Kirchenrecht, in Juristenzeitung 4 (2009), 174–182.
176
76
nikoliv.177 Opírá se p itom o pojetí církve jako reáln identické jediné instituce v církevním i sv tském právu (viz kap. 4.1.2.).178 Kdo tedy prohlašuje, že navzdory vystoupení z církve ve smyslu konfesního práva, se chce nadále ú astnit života církve, nebo kdo tak iní ml ky, jedná na sv tském fóru tak, že obchází zákon, resp. zneužívá práva.179 Argumentace sv tských soud
ve sledovaných zemích, až na výjimky,180
vycházela (a vychází) z výše uvedených pravidel, a proto zd raz ovala nemyslitelnost modifikovaného vystoupení z církve, pokud bylo omezeno pouze na ú inky ve státním právu. I sv tské soudy však vidí problém v p ezkumu on ch výhrad, podmínek i omezení uvedených v prohlášení, když asto konstatovaly, že pro jejich posouzení jsou p íslušné státní orgány „špatnou adresou“, jelikož nemohou posuzovat výroky týkající se vyznání i v rouky církve, které podléhají právu církevnímu.181 P esto, nebo práv proto, za alo zejména v posledním desetiletí docházet k ur itým pr lom m i v rámci judikatury jednoho a téhož soudu, což ukazuje na velkou nerozhodnost konfesn -právní aplikace práva. Nap íklad Švýcarský spolkový soud (BGE) ve svém rozsudku BGE 129 I 68 ze dne 18.12.2002182 rozhodl o žalob katoli ky z kantonu Luzern, jíž všechny p edchozí instance odmítly uznat její áste né vystoupení z církve, tak, že potvrdil rozhodnutí soud stup
p edchozích
. Od vodnil to tím, že pokud se žalobkyn hlásí k p íslušnému vyznání, je
státním právem vázána na lenství v konkrétní ve ejnoprávní korporaci. Jednání žalobkyn
proto
ozna il
za
rozporné
a
z hlediska
zneužití
práva
za
Srov. nap . MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 177–178, CAVELTI Urs Josef: Der Kirchenaustritt nach staatlichem Recht, in Carlen Louis (Hrsg.): Austritt aus der Kirche – Sortir de l’Eglise, Freiburg i. Ue.: Universitatsverlag, 1982, 91, LORETAN Adrian: Kirchenaustritt, Die Konzilserklärung über die Religionsfreiheit – oder ist der Kirchenaustritt Privatsache?, in Pastoralsoziologisches Institut der Schweiz (Hrsg.): Jenseits der Kirchen, Zürich: NZNBuchverlag, 1998, 125 a násl. 178 Srov. též MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 176–178. 179 Ve sledovaných zemích se odkazuje na smysl generálních klauzulí p íslušných civilních zákoník , které se vztahují k právním úkon m obecn (srov. § 134 BGB, § 879 odst. 1 ABGB, § 2 ZGB), analogicky bychom u nás odkázali na ustanovení § 39 OZ. 180 Viz KA, 144–145. 181 Srov. KA, 147. 182 Rozsudek viz [online] [cit. 2010-7-12] . 177
77
neospravedlnitelné, nebo je st ží pochopitelné, pro chce dále „nárokovat služby církve“(sic!), p itom by však nem la da ov p ispívat na innost církve. Ani ne o p t let pozd ji vydal stejný soud rozsudek BGE 134 I 75 ze dne 16.11.2007,183 v n mž provedl argumenta ní obrat. P i tém
identickém
skutkovém stavu (stejný kanton, stejná právní úprava, stejný obsah žaloby) otev el soud v rámci obiter dictum (jakoby) možnost áste ného vystoupení z církve.184 V tomto rozsudku totiž nov vychází z duality vlastní katolické církve a p íslušné ve ejnoprávní korporace (Kirchgemeinde, resp. Landeskirche), která p ipouští, aby n kdo vystoupil z ve ejnoprávní korporace, p itom však i nadále z stal lenem náboženského spole enství (Religionsgemeinschaft). itom soud postuloval, že je otázkou vnitrocírkevní, jaké konsekvence vystoupení z ve ejnoprávní korporace pro lena církve má. P íslušnost soudu je v této v ci omezena na ur ení, jak má nebo smí být formulováno prohlášení. Na biskupech konkrétních diecézí spo ívá podle BGE pravomoc ur it, zda je modifikované prohlášení o vystoupení pouze z ve ejnoprávní korporace prostým ukon ením lenství v korporaci, nebo i ztrátou práv v církvi (viz kap. 4.). Jinak eno, podle státního soudu je to církev, nikoliv stát, kdo rozhoduje, zda je modifikované – áste né vystoupení z církve nejen deklarované, ale také ú inné.185 Právní názor v od vodn ní tohoto rozsudku se však v rámci konfesního práva a kanonistiky setkal spíše s velkou skepsí (srov. 6.4.). Povzbudil ovšem snahy t ch, kdo se ve sledovaných zemích snaží o pr lom právní praxe ve sm ru výše citovaného soudního od vodn ní. 186
Ibid. Obiter dictum proto, jelikož žaloba byla odmítnuta z jiného d vodu. Žalobkyn cht la vystoupit ze své církevní obce (Kirchgemeinde), ale nedeklarovala, že chce vystoupit ze zemské církve (Landeskirche), jakožto ve ejnoprávní korporace konfesního práva v rámci celého kantonu. Tím ovšem nedodržela platnou právní úpravu kantonu Luzern a žaloba tedy nebyla úsp šná. 185 Nap . švýcarská diecéze Basel si v reakci na toto rozhodnutí ur ila pravidla pro postupy v p ípad tzv. modifikovaných vystoupení z církve, srov. BISTUM BASEL: Kirchenaustritt: Sogenannter „modifizierter“ oder „partieller“ Kirchenaustritt, Wegleitung für Verantwortliche in Pfarreien und Kirchgemeinden, dokument ze dne 22.10.2009, [online] [cit. 2010-07-15] . 186 Srov. KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Moneykatholizismus auf staatskirchenrechtlicher Ebene beendet, zpráva ze dne 17.11.2007, [online] [cit. 2010-07-15] . 183
184
78
6.3.
Hledisko církevního práva
Kdo podá státnímu ú adu modifikované prohlášení o vystoupení z církve, stává stále lenem církve jako ve ejnoprávní korporace v konfesním právu sledovaných zemí, dokud neu iní prohlášení, které by odpovídalo definitivnímu vystoupení z církve (viz 5.1.1.). Poté teprve mohou nastat konfesn -právní a církevn -právní konsekvence. Z pohledu církevního práva je sice p ípustné rozlišovat p íslušnost katolíka ke katolické církvi a jeho lenství v konkrétní ve ejnoprávní korporaci sledovaného státu, obsahov však sbíhají v jedno, dokud nenastanou d vody uvedené níže. Kdo pat í ke katolické církvi jsme podrobn
vyložili výše (kap. 3.).
íslušnost ke katolické církvi podle kanonického práva je v konfesním právu sledovaných zemí spojena s lenstvím v konkrétní ve ejnoprávní korporaci, a to v souvislosti s místem bydlišt . Církevní orgány v praxi vycházejí z toho, že áste né vystoupení – pouze z ve ejnoprávní korporace, není slu itelné s deklarovanou v lí vystupujícího z stat
lenem katolické církve187 a má za
následek mimo jiné ztrátu nárok na služby církve (svátosti, poh by aj.). Takové konsekvence má v zásad
každé vystoupení z církve, bez ohledu na jeho
hodnocení v konfesním právu, protože kanonicko-právní vnímání takového kroku na ve ejném fóru vede p i r zných hodnoceních nakonec ke stejným následk m (viz kap. 4.). Sporné výjimky viz dále. Ani výše citovaný rozsudek BGE (viz 6.2.) vlastn nedává žádný právní nárok na jakýsi „mezistatus“, pouze odkazuje na kompetenci církevních orgán posoudit otázku vystoupení v souladu s kanonickým právem. edpoklad reálné identity katolické církve s jejím statusem ve ejnoprávní korporace, jakožto jediné instituce v církevním i sv tském právu (4.1.2.) se tak vztahuje i na p edpoklad identity vystoupení z ve ejnoprávní korporace („Körperschaftsaustritt“)188 a vystoupení z církve (Kirchenaustritt). To vedlo Viz kapitola 4.3.4. a praxe n mecké i rakouské biskupské konference. K vymezení podrobného obsahu tohoto „ilegálního“ pojmu srov. MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 176–178. 187
188
79
(vede) ke ztotož ování vystoupení z církve a formálního úkonu odpadu ve smyslu ustanovení CD v Kodexu. Pokud by však byla v tomto kontextu kanonicko-právn
uznána (jako
pravidlo) možnost samostatného vystoupení z ve ejnoprávní korporace pomocí modifikovaného vystoupení z církve, p i sou asném setrvání ve spole enství církve, znamenalo by to pr lom do uvedené koncepce reálné identity. esn
o to se snaží menšina kanonist , kte í i sami, pomocí
modifikovaných prohlášení o vystoupení z církve, provokují p íslušné instance sv tské i církevní k podpo e tohoto jejich názoru.189 Nap íklad již výše citovaný Hartmut Zapp, sám teolog a profesor církevního práva, podal za mediální pozornosti ve sledovaných zemích190 v roce 2007 prohlášení o vystoupení z ímsko-katolické církve, jako ve ejnoprávní korporace, ale p esto sou asn trval na tom, že z stává katolíkem. Následn se rozb hl koloto spor tohoto
p ed p íslušnými státními soudy v N mecku o platnost
modifikovaného
jelikož
prohlášení,
katolická
arcidiecéze Freiburg potvrdila, že i po tomto kroku
církev,
konkrétn
stává Zapp
lenem
církve.191 Ten se však domáhal soudního potvrzení svého stanoviska, že jeho vystoupení z ve ejnoprávní korporace konfesního práva je platné a dále již nemusí platit církevní da . Poslední rozsudek (zatím) v této záležitosti vydal správní soud spolkové zem Baden-Württemberg (VGH), p
emž potvrdil, že omezit ú inky
prohlášení o vystoupení z církve pouze na lenství ve ve ejnoprávní korporaci konfesního práva a p esto být nadále lenem církve je nep ípustné.192
V pozadí snahy je samoz ejm útok na systém církevní dan motivován vlastními církevn politickými náhledy – srov. kap. 8.3. 190 Srov. KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Deutsche Bischöfe im Ungehorsam gegenüber der päpstlichen Autorität?, zpráva ze dne 18.7.2007, [online] [cit. 2010-03-8] . Podrobné od vodn ní tohoto kroku viz ZAPP Hartmut: Op. cit. supra. 191 Arcidiecéze ovšem argumentovala práv neplatností takového prohlášení v rámci konfesního práva. Jelikož podle církevního orgánu neprob hlo ádné vystoupení z církve, konstatoval, že vyjád ení prof. Zappa je v p ípad jeho výstupu z církve nep esné a lenství v církvi nadále trvá. Srov. KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Erzbistum Freiburg: Zapp ist Mitglied der Römisch-Katholischen Kirche, zpráva ze dne 20.2.2008, [online] [cit. 2010-07-14] . 192 Viz Urteil des VGH vom 04.05.2010, Aktenzeichen: 1 S 1953/09, NWB 2010, 1582. Srov. tiskové prohlášení p íslušného soudu ze dne 4.5.2010, [online] [cit. 2010-07-14] . 189
80
Konec spor
v p ípadu Zapp a modifikovaného vystoupení z církve je
v dob vzniku této práce v nedohlednu, protože podobné pokusy m že kdokoliv (v etn jmenovaného) opakovat.193
6.4.
Právní názory
V této práci nemáme prostor, abychom podrobn právních názor
zkoumali spektrum
na modifikované vystoupení z církve. Následující výb r slouží
spíše pro dokreslení právní nejednozna nosti, která v dané otázce v odborných kruzích panuje, a která bývá nahrazována vlastními církevn -politickými preferencemi. Mezi hlavní podporovatele režimu modifikovaného vystoupení z církve pat í Grichting.194 Své stanovisko od vod uje tak, že plné spole enství s církví tvo í tria vincula (viz 3.1.) a z nich náleží v ícímu práva a povinnosti. Tento právní stav proto vylu uje, aby katolík musel nutn
náležet jakékoliv jiné
instituci mimo církev (ve ejnoprávní korporaci konfesního práva), ve snaze být plnoprávným
lenem
církve.
Vystoupení
z ve ejnoprávní
korporace
(modifikované vystoupení z církve) p edstavuje v jeho pojetí pouze zbavení se „automatického“ spojení svého
lenství v církvi s lenstvím v konfesn -právní
instituci. Löffler195 se zabývá otázkou, zda okolnost, že prohlášení o vystoupení z církve se má týkat vyznání, znemož uje p ípadné modifikované vystoupení. tšina kanonist
zastává názor, že prohlášení o vystoupení z církve je akt,
kterým osoba deklaruje, že se vzdává svého konkrétního vyznání. 196 Pokud by platil tento názor, bylo by modifikované vystoupení z církve nemožné, protože Nejen od kanonist , ale také od biskup zaznívá ob as hlas, že se jedná o „zahrávání si s ohn m“. Zpochyb ování systému konfesního práva ve sledovaných zemích, které je s tím spojeno, je ozna ováno jako „lehkomyslné“. Blíže viz. kap. 8. této práce. Srov. také KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Differenzen mit Rom wegen deutscher Praxis der Kirchenaustritte, zpráva ze dne 13.5.2010, [online] [cit. 2010-07-20] . 194 GRICHTING Martin: Kirche oder Kirchenwesen? Zur Problematik des Verhältnisses von Kirche und Staat in der Schweiz, dargestellt am Beispiel des Kantons Zürich, Universitätsverlag, Fribourg 1997, 178 a násl. 195 KA, 148–152. 196 KA, 148. 193
81
u každého prohlášení o vystoupení z církve by státní orgán musel zkoumat „kvalitu vyznání“ podavatele, což podle Löfflera odporuje principu neutrality a autonomie církví. Dalším podporovatelem p ípustnosti modifikovaného vystoupení z církve, resp. vystoupení s ú inky jen ve státním právu („mit nur bürgerlicher Wirkung“) je Campenhausen.197 Vychází z p edpokladu, že na základ negativní náboženské svobody na stran jedné a nezrušitelnosti lenství v církvi na stran druhé, stát musí ponechat aspo v církvi. Sou asn
možnost uvolnit se od ve ejnoprávních následk
však konstatuje, že p ípadné
lenství
asté dodatky na prohlášení
o vystoupení, které zd raz ují trvající vyznání podavatele, jsou právn zbyte né, protože státnímu orgánu nedávají záminku by
i jen protokolovat otázky
o p íslušnosti k církvi. Cavelti198 zastává tradi ní názor, že existuje vnit ní spojení mezi církví a ve ejnoprávní korporací, které je vytvo eno konfesním právem. Kdo je lenem církve, musí být i lenem p íslušné ve ejnoprávní korporace. Následkem této konexe je vystoupení z církve p ípustné pouze tehdy, pokud se vystupující vzdává lenství v katolické církvi. Cavelti považuje p ípad tzv. modifikovaného vystoupení za zneužití práva ve smyslu, který jsme popsali výše (6.2.). Na jednotném konceptu lenství v církvi trvá Muckel,199 který p edpoklad, že v ící je lensky ú asten dvou r zných právních vztah zných
na základ
dvou
lenství ve dvou r zných korporacích (církevní a konfesn -právní)
považuje za chybný. Církev sama se ve sledovaných zemích rozhodla p ijmout existující právní formu ve ejnoprávní korporace. Existuje pouze jediné lenství v církvi, které ovšem podléhá rozdílnému, tj. církevn -právnímu a konfesn právnímu zacházení. Katolická církev kanonického práva však není žádnou jinou církví než katolická církev práva konfesního. Z toho d vodu není áste né vystoupení z církve možné.
CAMPENHAUSEN Axel Frhr. von/WALL Heinrich de: Staatskirchenrecht, München: C. H. Beck, 2006, 4. Auflage, 160–162. 198 CAVELTI Urs Josef: Der Kirchenaustritt nach staatlichem Recht, in Carlen Louis (Hrsg.): Austritt aus der Kirche - Sortir de l’Eglise, Freiburg i. Ue.: Universitatsverlag, 1982, 91. 199 MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 177–178. 197
82
Posledn uvedený právní názor staví rovn ž na Listlov koncepci reálné identity církve a ve ejnoprávní korporace (viz 4.1.)200 a odráží také náš názor na otázku modifikovaného vystoupení z církve. S názory, které uvádí Muckel, zde souhlasíme. K jeho argumentaci proto bude zam ena naše pozornost také níže (kap. 8.). Právo na vystoupení z církve, jako výron negativní náboženské svobody, je nepochybn
dáno, avšak dovozovat z n j možnost „ áste ného“ vystoupení
z církve (jako ve ejnoprávní korporace), nám p ipadá jako iré sofisma, jehož živnou p du tvo í spíše „idealistický pojem církve,“201 který konec konc v d jinách církve i církevního práva nep edstavuje žádné novum.202 Na jedné stran platí, co uvádí Grichting,203 že CIC nestanoví žádnou povinnost lenství ve státní ve ejnoprávní korporaci, jakožto p edpoklad plného lenství v církvi. Na druhé stran však žádné (ani áste né) vystoupení z církve není podle církevního práva možné (kap. 3.). Posledn uvedené vede k tomu, že každé vystoupení z církve, jakkoliv motivované, má stejn pouze „ áste nou“ tedy konfesn -právní p sobnost. ( áste
) vystupující se chce vyvázat
z povinností, které ve sledovaných zemích (v souladu s can. 1263 CIC) platí p ed
200 Viz LISTL Joseph: Op. cit. supra, in: HdbkKR, 209-219. Na jiném míst uvádí Listl výslovn : „die Beziehung des einzelnen Kirchenmitglieds zu seiner Religionsgemeinschaft (...) kann zutreffenderweise nur so verstanden werden, daß die einzig und allein kraft kirchlichen Rechts bestehende Kirchenmitgliedschaft, über die der Staat nicht befindet und auch nicht befinden kann, auch bestimmte Rechtswirkungen im staatlichen Bereich aufweist. (…) Es verstößt gleichermaßen gegen das staatliche wie gegen das kirchliche Recht, wenn die Willenserklärung mit der ein Staatsbürger öffentlich kundgibt, aus der römisch-katholischen Kirche in ihrer Eigenschaft als kirchensteuerberechtigter öffentlich-rechtlicher Körperschaft austreten zu wollen, jedoch einschränkend hinzufügt, daß sich diese Erklärung nicht auf seine Zugehörigkeit zur römisch-katholischen Kirche als Glaubensgemeinschaft beziehen solle, der der ‚Austretende’ weiterhin angehören und die er auch durch freiwillige Spenden weiterhin unterstützen wolle“. Viz LISTL Joseph: Verfassungsrechtlich unzulässige Formen des Kirchenaustritts. Zur Rechtsprechung in der Frage der Zulässigkeit eines sog. „modifizierten“ Kirchenaustritts, in Juristenzeitung, 26 (1971), Tübingen, 345-352. 201 Srov. také KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Differenzen mit Rom wegen deutscher Praxis der Kirchenaustritte, zpráva ze dne 13.5.2010, [online] [cit. 2010-07-20] . 202 M žeme vzpomenout nejen na linii: montanisté – donatisté – lollardi, ale na všechny jejich „d dice“ („snílky“ a „rebely“) v d jinách, kterým se reálná organizace církve s jejími ú edními edstaviteli nikdy nezdá dostate „uzav ená p ed zlým sv tem“. K tomu srov. nap . LUBAC Henri de: Op. cit. supra, 46–48, SCHMAUS Martin: Cirkev, Bratislava: Rímskokatolícka cyrilometodská bohoslovecká fakulta Univerzity Komenského, 1993, 102–111, WALL Heinrich de, MUCKEL Stefan: Kirchenrecht, München: Verlag C. H. Beck, 2010, 2. überarbeitete Auflage, 24–31, 99, P IBYL Stanislav: Rudolph Sohm a jeho kritika církevního práva, in: Revue církevního práva 2 (1999), [online] [cit. 2010-07-28], . 203 Viz GRICHTING Martin: Op. cit. supra, 178 a násl.
83
státem pro každého lena církve, avšak nep ípustnost takto „modifikovaného“ vystoupení z církve práv podobný status lena (tj. len katolické církve, ale bez povinností v
i státu) znemož uje. Všem ostatním „opravdu“ a „cele“
vystupujícím z církve vlastn takový status z stává „quasi“ p ístupným, a koliv tyto osoby už v bec necht jí být leny církve a o podobnou situaci nestojí. Je proto spíše
cí katolické církve, aby rozhodla, jak s takovými
„vystupujícími a p esto leny“ zacházet, což se koneckonc postup církve v této v ci je
d je. Rámcem pro
ešení celé otázky formálního úkonu odpadu
(srov. kap. 4.).
6.5.
Clausula defectionis a kanonicko-právní kontext problému
Ve sv tle námi zkoumané otázky se musíme také ptát, zda prohlášení o áste ném vystoupení z církve m že v církevním právu vyvolat jiné hodnocení, než „klasické“ vystoupení. De iure canonico v partikulárním právu sledovaných zemí platí, že vystoupení z církve p ed státem je právn relevantním jednáním v kanonickém právu.
Partikulární právo t chto zemí se však liší v mí e „automati nosti“,
s jakou je ztotož ováno vystoupení z církve s formálním úkonem odpadu v CD (srov. 4.3.4.). ípad modifikovaného prohlášení o vystoupení z církve se odlišuje od „klasického“ pouze v tom, že se o n m církevní orgán v n kterých p ípadech (oficiáln ) nemusí ani dov
t, a to z d vodu jeho nicotnosti v rámci státního
práva, pokud byl státními orgány (resp. soudem) takto posouzen (viz 6.2.). V takové situaci samoz ejm
stát církevnímu orgánu ani nem že ohlašovat
(p edávat prohlášení), že konkrétní len vystoupil z církve. Vystupující ví, resp. m že v
t, že jeho prohlášení p ed státním orgánem
je postupováno p íslušnému orgánu církevnímu, a proto m že v kanonickém právu být prohlášení platným tak, jako by bylo podáváno p ed církevní autoritou (nap . p ed fará em).204 Podle našeho názoru je tedy legitimní, aby právní úkon
204
Srov. BIER Georg: Op. cit. supra, 350. 84
vystoupení z církve vykonaný p ed státem byl v církevním právu nahlížen, nikoliv jako svého druhu nicotný i pouze jako „actum inter alios factum“,205 ale ímo jako „actus iuridicus“.206 Pochopiteln , že kritéria cc. 124–126 CIC nenapl uje vystoupení z církve samo (jen) na základ norem konfesního práva, ale inky kanonického právního úkonu zde vyplývají ze spojení s normami partikulárního práva církve ve sledovaných zemích (srov. 4.3.4.).207 edchozí odstavec však neimplikuje, že vystoupením z církve je ihned napln n skutkový stav formálního úkonu odpadu dle CD ve smyslu dokumentu PCI. Z dokumentu PCI totiž vyplývá požadavek, aby p íslušná církevní autorita ur ila, zda p i vystoupení existuje i neexistuje úkon v le k napln ní podmínek formálního úkonu odpadu (viz P íloha . 1). Protože posuzování vnit ního postoje vystupujícího je náro né v okamžiku jednání, natož zp tn (viz 4.3.4.), není možné reáln p ezkoumat status vystupujícího katolíka ve vztahu k ustanovení CD. Již tato „krkolomnost“ uvedených d sledk dokumentu PCI dává tušit, že stávající praxi sledovaných zemí opírající se o partikulární kanonickou úpravu, která reflektuje státní vystoupení z církve, je naopak nutno hodnotit jako logickou a v mí e reálnosti aplikovatelnou.208 Ve vztahu k modifikovanému resp. áste nému vystoupení z církve jako ve ejnoprávní korporace („Körperschaftsaustritt“) konstatujme, že cesta, jak se s jeho pomocí vyvázat ze státních ú ink
p íslušnosti k církvi, obzvlášt
z povinnosti platit ve sledovaných zemích tzv. církevní da , a p itom i nadále být neexkomunikovaným lenem katolické církve, otev ena není.
Srov. KA, 256–258. Ibid. Löfler zde zastává p esn opa né stanovisko, jehož autorem je kanonista Eugenio Correco, totiž, že vystoupení z církve podle státního práva každopádn není kanonický „actus iuridicus“, ale je možné jej považovat pouze za „actum inter alios factum“. Tento výklad podporuje tvrzením, že právní jednání, které nesleduje kanonický cíl (nap . modifikované vystoupení z církve – ve ejnoprávní korporace, z d vodu odmítání církevní dan ), nem že naplnit požadavky na právní úkon ve smyslu CIC. Jeho tvrzení by podle nás bylo možné (snad?) jen za p edpokladu, že by partikulární církevní právo sledovaných zemí nestanovilo žádné právní normy ve vztahu k vystoupení z církve. Pokud však partikulární církevní právo ur uje katolíkovi p esný význam takového právního úkonu p ed státem, p sobí podobné tvrzení jen jako další ú elová výmluva pro od vodn ní jednání ve zjevném rozporu s can. 209 §§ 1,2. 207 Navíc, církevní právo i na universální úrovni presumuje vždy p edpoklad platnosti takového úkonu v can. 124 §2. Srov. též N MEC Damián: Op. cit. supra, 27. 208 Osud dokumentu PCI i samotného institutu formálního úkonu odpadu ve smyslu CD toto stanovisko nakonec potvrzuje, viz kap. 8. 205 206
85
Teoretickému rozp lení p íslušnosti k církvi na státní ve ejnoprávní
korporaci
a
vnitrocírkevní
kanonické
lenství ve
lenství,
o
které
proponovatelé áste ného vystoupení z církve usilují, je tedy radno se vyhnout.209 Nezávisle na tom, zda vystoupení z církve p edstavuje skutkovou podstatu delikt
proti ví e ve smyslu cc. 751, 1364 §1 CIC a/nebo actus formalis
defectionis ab Ecclesia catholica, vztahuje se nakonec každé (t ebas r zn modifikované) prohlášení o vystoupení z církve, bez ohledu na základní motivaci, ke spole enství církve.210 Církev na takovéto „nevlídné“ jednání reaguje kanonicko-právn odn tím estných práv (exkomunikací) (viz kap. 3.6.).
209 210
K tomu srov. MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 177–178. Nemluv o evangelijních konotacích ze slov Pána v Mt 10,32–33, Mk 8,38, Lk 9,26. 86
7. Qui non sequitur nos – pastora ní praxe p i vystoupení z církve 7.1.
Kontext práva a pastorace
Právník , a
už kanonist
nebo legist
je sice mnoho, n které hlasy
v sou asnosti tvrdí, že snad až p íliš mnoho,211 p esto z stává z ejmé, že pro obrovskou v tšinu katolík
i nekatolík
se vyzna uje (a je vnímán) problém
vystoupení z církve úpln jinými souvislostmi, než by snad nazna ovaly spory právník
o výklady právních ustanovení zákon
i kánon
nebo o formulaci
právních úkon . Výše jsme avizovali (2.4.3.), že právní zkoumání problému výstup z církve vystavíme pastora nímu pohledu. P itom nám zde nejde o to, zd raz ovat, že k tomuto problému se dá p istupovat také jinak než právn (tj. pastora
), ale
spíše o vhodné a teologicky nutné dopln ní. Jak uvádí Schwendenwein: „není protikladem k církvi práva církev lásky - církev práva je základem, na kterém stojí církev lásky, protikladem k církvi práva by bylo spole enství, které nerespektuje ani to, co mu podle práva náleží, a to by bylo takové spole enství, které by muselo žít mimo civilizované lidstvo“.212 S výjimkou zvláštních p ípad „vystupujících“ z církve (viz kap. 6.) je tedy pastora ní aspekt problému ur it d ležit jší, protože pro vystupujícího (v jeho vnímání) podstatn jší. Proto chceme v této kapitole zam it náš pohled na vystoupení z církve, inspirováni spíše zp sobem, který naposled v eském prost edí prezentoval ve svých pastora
– analytických studiích Hlouch.213
Neznamená to opustit z etel církevního práva, ale v duchu výše uvedeného citátu od Schwendenweina vnímat problém církve práva ve sv tle církve lásky. 211 Srov. nap . KÜHN Zden k: „Co budou všichni ti právníci vlastn d lat?“ aneb úvaha nad jedním aspektem budoucnosti eského práva, in BOBEK Michal, KOMÁREK Jan (eds): Jiné právo offline – co v u ebnicích práva nenajdete, Praha: Auditorium, 2008, 196–201, LITOWITZ Douglas: The Destruction Of Young Lawyers: Beyond One L, Akron: The University of Akron Press, 2006. 212 SCHWENDENWEIN Hugo: Sebereflexe církevního práva v dnešním studiu teologie, in Revue církevního práva (2) 2001, 83. 213 Srov. HLOUCH Josef: Problém odpadu od církve. Studie pastora – analytická, Olomouc: MCM, 1937 (dále v odkazech také jen „Odpad“), HLOUCH Josef: Konverse a konvertité. Hledání a návraty, Olomouc: Nakladatelství dobré knihy, 1939 (dále v odkazech také jen „Konverse“).
87
7.2.
Pastora ní postupy p i vystupování z církve
Právo konstatuje ur ité jednání, nesleduje jeho p
iny. Vystoupení z církve
je však také (z teologického a pastora ního pohledu) událostí v duchovním život lov ka, žijícího s námi v církvi, v našich pom rech. motivace, d vody a pr
ím lépe poznáváme
h této události, tím p esn ji m žeme zjistit p
iny,
kterých se jako církev v budoucnu máme vyst íhat.214 Základní pastora ní zásada, která se p ipomíná,215 je d ležitá výzva, aby fará (pop . se m že jednat také o jiného pastora ního pracovníka) doprovázel osobu, která se chystá k vystoupení z církve, nebo již tak iní. Nemá tedy p sobit ve styku s ní jako „ íslušný ú ad“. estože vystoupení z církve m že mít r zný církevn -právní význam (viz edchozí kapitoly), zájmem církve je v každém p ípad , navázat s osobou, která chce vystoupit, kontakt. Pokud vystupující sám nenavštíví fará e, aby mu okolnost svého odchodu z církve sd lil, odesílá p íslušné církevní místo (farnost) ve sledovaných zemích, jakmile se o v ci dozví, vystupujícímu dopis, v n mž jej zejména pozve k rozhovoru.216 Neznáme po ty takovýchto dopis , ani po ty osob, které na tuto nabídku ze strany církve zareagují, a už dopisem i p ímo osobní návšt vou fará e. Každopádn jakýkoliv rozhovor v takové situaci a o tématu výstupu z církve by l (bez újmy na jeho individuální podob ) zahrnovat zejména: Zd vodn ní vystupujícího o„
Projevit
rozhovoru. k takovému
kroku
zájem a
na
tom,
zd razn ní,
co že
vede nejde
emlouvání“ k návratu do církve. Vyjád it, že se jedná
Srov. Odpad, 63–64. Následující oddíly 7.2. a 7.3. jsou zpracovány mmj. na základ dále uvedených dokument . Srov. Dokument dicecéze Lausanne, Genf und Freiburg: Richtlinien zum Austritt aus der römischkatholischen Kirche des Kantons Freiburg, ze dne 1.7.2004, [online] [cit. 2010-08-04] ., Dokument: Kirchliche Gebühren für „Nichtmitglieder“?, Praxisbezogene Überlegungen, ze dne 25.5.2007, [online] [cit. 2010-7-12] ., Dokument: Umgang mit Kirchenaustritten, Handreichung für Kirchenpflegen und für Seelsorgerinnen und Seelsorger im Kanton Zürich, ze srpna 2002, [online] [cit. 2010-8-04] . 216 P íklady dopis viz P íloha . 8 této práce.
214 215
88
o rozhodnutí lov ka, kterého (ve farnosti, v církvi) známe, který s námi obrazn „šel kus cesty“ a nyní se chce vydat jiným sm rem. Vyjád ení vystupujícího. Nep erušované, aktivn
vyslechnuté
s d vody k výstupu od vystupujícího, s projevením porozum ní tam, kde to lze a s pokusem o porozum ní t mto d vod m, které by lo být doprovázeno otev enými (nikoliv sugestivními) otázkami. Pod kování za lenství. Neodporovat. Nepou ovat. Pod kovat za (dlouholeté) lenství i p isp ní k životu církve (osobn , finan placením církevní dan ),
,
ímž byly umožn ny mnohé církevní
a sociální aktivity pro pot ebné. edložení pohledu církve. Nikoliv jako „rozsudek“, ale jako jiný pohled na událost vystoupení. Zd raznit, že se jedná o závažný krok.217
P ipomenout
konkrétní
události
a
zp soby
života
íslušného farního spole enství, p íležitosti spole ných zkušeností v církvi. Zeptat
se na dobré a špatné zkušenosti vystupujícího
s církví (farností, v ícími). Vyjád ení lítosti. Zd raznit politování nad skute ností, že se nepoda ilo nalézt jiné ešení pro životní situaci vystupujícího než práv
vystoupení z církve. P iznat, že každý odchod nás bolí,
protože oslabuje církev ve snaze dostát nárok m evangelia. Vyjád it také starost ve vztahu k životu d tí a mladistvých, když jejich víra, nad je a láska nebude podn cována výzvami života dle evangelia. Popis následk . Vysv tlit církevn -právní následky vystoupení (každopádn též pro nezletilé d ti vystupujícího)218 a kanonickoprávní okolnosti s formálním postupem v takovém p ípad .219
V tšina vystupujících bohužel vlastn neví, eho p esn se výstupem z církve vzdává. Nev domost nep ekonatelná sice úpln omlouvá od viny, avšak nezabrání formálním následk m takového kroku. Podrobn srov. Odpad, 199–213. 218 Zde se m že jednat o r zné následky, podle toho, zda vystoupení z církve provedli rodi e jen za sebe, nebo i za své nábožensky nezletilé d ti (srov. 5.2.1., 7.3.). Ob varianty jsou možné a d jí se. 219 Souvislost pastorace a práva, se zde vyjevuje z eteln . Konkrétní právní následky nutn ovliv ují konkrétní pastora ní p ístup. 217
89
Pohled na otev ené brány církve. Není mín no tak, že na konci rozhovoru vystupujícímu obrazn
„ukážeme dve e“, ale je t eba
zd raznit, že brány k návratu do církve z stávají trvale otev eny. Poukázat na to, že i v této situaci mají nadále smysl takové v ci jako návšt va kostela, osobní modlitba, i jiné služby církve (farnosti) (srov. 7.3.). kte í lidé vystupující z církve (snad i v tšina) nep ikládají samoz ejm žádný význam jakýmkoliv dalším kontakt m s církví a odmítají je. Jiní zase mohou být p íjemn p ekvapeni, že jsou osloveni farností (fará em) k rozhovoru. ekávají, že alespo
n kdo vyjád í politování nad jejich rozhodnutím. Výše
nazna ený rozhovor je pravd podobn nezvrátí v jejich kroku, ale m že (m l by) se stát pozitivním východiskem v dalších etapách života, který v sob zahrnuje i možnost dalších vnit ních proces , hledání a duchovních návrat , netušeného pr
asto
hu.220
Prob hnou-li všechny shora uvedené pastora ní kroky, nezbývá, než skute nost výstupu z církve zaznamenat do p íslušných knih (3.5.). Takový záznam by m l být proveden v p ípad jakéhokoliv hodnocení takového kroku v rovin
církevn -právní (srov. kap. 6.), protože ve sledovaných zemích je
nepochybn d ležitý soulad mezi církevní a státní evidencí lenství. V tšinou se však jedná o rozlou ení221 s lenem církve, v rovin apostaze i schizmatu (3.6.).
Srov. Konverse, 25–177. Ve sledovaných zemích, kde mají dlouhodobé zkušenosti s t mito pastora ními postupy je dokonce možné se setkat s ur itou formou oficiální „modlitby na rozlou enou“ (viz níže). Zp sob jejího konkrétního použití nám však není znám. Srov. P ílohy k dokumentu dicecéze Lausanne, Genf und Freiburg: Richtlinien zum Austritt aus der römisch-katholischen Kirche des Kantons Freiburg, ze dne 1.7.2004, [online] [cit. 2010-08-04] . 220 221
Abschied von der Kirche Der Gott aller Menschen segne dich Und gehe mit dir deinen Weg. Er begleite dich, wenn du seine Kirche verlässt, die für dich nicht mehr Heimat sein kann, die dir zu eng und unverständlich erscheint. Er gehe mit dir und segne deine Hoffnung, neue Wege zu finden. In Tagen des Kummers und Leids lasse Er dich Quellen des Trostes entdecken 90
7.3.
Vztahy len farnosti k „odpadlým“
Z p edchozího výkladu vyplývá, že hovo it o „odpadlých“ není zcela esné, nebo kanonicko-právní hodnocení vystupujících nemusí vždy naplnit skutkovou podstatu apostaze. V následujících pasážích této kapitoly proto používáme tento pojem lato sensu, spíše po stránce v cné než formální, nakolik se jím rozumí i výstup z církve.222 D vodem je i nepochybn
p evažující po et
„vystupujících“, u nichž se jedná o skute ný odpad od víry ve smyslu can. 751 CIC, kte í pro náš obecný popis slouží jako charakteristický p ípad. Odpadnutí
od
církve
a
p erušení
lenství
jednotlivém p ípad konec individuálních vztah
neznamená
v každém
k církvi a už v bec nemusí
znamenat konec veškeré náboženské praxe. V r zných životních situacích se m že pot eba pastora ní pomoci u odpadlých objevit. Z pohledu farnosti neexistuje žádný „nárok“ na pastora ní služby pro odpadlé. Mohou však nastat pastora ní d vody, které velí jednat odlišn . Zásadn je totiž pastora ní pé e církve zam ena na pok
né (can. 213 CIC), resp. v širším
pohledu také všechny pot ebné, což s odpadem nep estává (srov. 2.4.3.). Rozhodující je samoz ejm p íslušný odpov dný pastý (fará ). tšina odpadlých od svého výstupu již není nijak motivována, aby nárokovala od církve jakoukoliv pastora ní službu (viz níže). Odpadlému, který esto výjime
ur itou službu církve požaduje, je nejprve vhodné nabídnout
(dotázat se na) možnost návratu do církve. Pokud k takovému kroku není ochoten, je na p íslušném pastora ním pracovníkovi, aby v cn posoudil, zda a za jakých podmínek je taková služba církve možná.
und Menschen, die von ihm erzählen in einer Sprache, die dir nahe ist und dein Herz erreicht. Das gewähre dir der Gott, der überall wohnt, wo Menschen Güte und Liebe, Freiheit und Gerechtigkeit leben – und der grösser ist, als wir zu ahnen vermögen: für uns ein Vater, mit uns ein Bruder, in uns Heiliger Geist, Schwester Geist. Amen. 222 Srov. Odpad, 22. 91
Za službu církve se (nikde, ani) ve sledovaných zemích nevybírají žádné „poplatky podle tarif “. Církev své služby nem že a nesmí „prodávat“. Nicmén takoví žadatelé z ad odpadlých jsou upomínáni na solidární povinnost v ících ispívat na pot eby církve (can. 222 §1 CIC). Z hlediska spravedlnosti v
i všem
len m církve (konkrétní farnosti), kte í ve sledovaných zemích tuto povinnost plní tím, že platí církevní da
(církevní p ísp vek), je nutné n jak vyvážit
okolnost, že odpadlí na služby církve nijak nep ispívají.223 V takovém p ípad je eba odpadlou osobu motivovat k úhrad p ísp vku na církevní (pop . církvi blízké ú ely), a to práv s odkazem na solidaritu s ostatními. Tyto zásady platí pro všechny konkrétní p ípady, kterých se p ípadné žádosti odpadlých týkají. Zejména se jedná o pastora ní p ístup „otev ených rukou Božích“ v následujících situacích: Návšt va bohoslužeb a ú ast na eucharistii. Pokud odpadlá osoba navšt vuje (pravideln ) bohoslužby, m l by ji fará
upozornit
formou pastora ního rozhovoru na aspekt církevního spole enství, který v sob ú ast na svátostech zahrnuje. Kdo slaví eucharistii, hlásí se také k církevnímu spole enství, což by m l vyjad ovat i svým ostatním jednáním. Na míst je snaha pozvat (integrovat) takového lov ka pokud možno do farních aktivit. V pr
hu asu se ukáže,
zda je ochoten a p ipraven p ihlásit se ke konkrétnímu spole enství církve op t také „ve ejn “ a „právn “.
Ve sv tle eských pom , kde je základní „oficiální“ financování církve „d jinným vývojem“ zajišt no p ísp vky ze státního rozpo tu, m že znít takový požadavek (a má oporu v CIC) velmi „nek es ansky“. Ve sledovaných zemích však zcela odpovídá logice financování prost ednictvím církevních daní od len církve. Ostatn , je na uváženou, zda je v eských pom rech možné, vykládat si povinnost v ícího ve smyslu can. 222 §1 CIC jako spln nou tím, že do státního rozpo tu p ispívá také každý v ící (resp. jejich zda ovaná ást). Navíc víme, že p ísp vky státu pro církev jsou vlastn jen zlomkem hodnoty (v etn výnos ) protiprávn odejmutého majetku církví po roce 1948, nikoli tedy n jakým pom rným íslem ve vztahu k berním získaným od ob an hlásících se k církvi. Srov. VALEŠ Václav: Restituce církevního majetku v eské republice po roce 1989, Brno: MSKA, 2009, 15–16. Záležitost má samoz ejm i jiné, kulturní konotace, které by inily podobný postup v eských podmínkách mírn eno „problematickým“. Srov. tento post eh: „N meckým p átel m rád íkávám, jak by si eský Švejk poradil s církevní daní. Neplatil by ji, ale kdyby mu zesnul prastrýc a pan fará by za al listovat v análech, jestli tento byl plátcem církevní dan , jinak že jej církevn nepoh bí, Švejk by se rozezlil na velebného pána a vytýkal by mu, jak to, že káže lásku, ale nemá ji k jeho strý kovi.Vždy je p ece k es an“! viz P IBYL Stanislav: Anketa: Budeme si církev platit sami?, in: Universum 3 (2007), 9. 223
92
Nezletilé d ti z stávají i nadále leny církve, a koliv jejich rodi e odpadli.
i každém vystoupení z církve se dosp lí rozhodují, zda
jejich d ti, pokud ješt nejsou nábožensky zletilé, vystupují z církve s nimi, i nikoliv. Pastora ní pé e o takové d ti (nap . p ání rodi
,
aby navšt vovali výuku náboženství, resp. ú astnili se jiných aktivit ve farnosti) nem že být zásadn pok
odmítnuta. Pastorace t chto
ných d tí je povinností ve smyslu can. 213 CIC. Podobn p ání
odpadlých rodi k prvnímu
, aby jejich pok
svatému
p íjímání,
né d ti absolvovali p ípravu resp.
k bi mování,
respektovat. P edpokládá to samoz ejm
je
pastora ní rozhovor
s rodi i, v n mž budou prozkoumány a vysv tleny motivy slavení svátostí u d tí. Zásadn pastora ní aspekty p ednost
t eba pro
platí, pokud jde o d ti, mají
ed finan ními.
Rodi e, kte í odpadli, si p ejí k est pro své d ti. Na prvním míst je samoz ejm rodi
pastora ní rozhovor.224 Pokud se ukáže toto p ání
jako motivované nikoliv vírou, ale pouhou konvencí ( i
jinými podobnými motivy), je namíst pokusit se vysv tlit souvislost tu d tí s vlastní vírou rodi
. Pokud je rozhovor bezvýsledný, je
nutno i v tomto p ípad od k tu upustit. Jedná-li se již o starší d ti (tj. 7 let a více – viz can. 97 §2 CIC), je t eba vzít v úvahu také jejich osobní motivaci, vždy v dialogu sou asn s rodi i. Odpadlí, kte í si p ejí církevní s atek. Týká se prakticky jen situace, kdy ani jeden ze snoubenc není vázán kanonickou formou atku (can. 1117), jinak je samoz ejm (s výjimkou dispenze) nutná.
církevní forma s atku
Pokud si církevní s atek p ejí dva
odpadlí (resp. jeden odpadlý z páru, který není vázán kanonickou formou s atku), je t eba v pastora ním rozhovoru vysv tlit d vody
Podrobn též srov. OPATRNÝ Aleš: P íprava rodi sv. Vojt cha p i Arcibiskupství pražském, 2001, 4–6. 224
93
na k est dít te, Praha: Pastora ní st edisko
nemožnosti církevního s atku a zárove poukázat na možnosti jeho pozd jšího uzav ení (po návratu do spole enství církve).225 Odpadlí, kte í si p ejí církevní poh eb pro sebe nebo pro své blízké. Církevn poh beni mohou být zásadn pouze ti, kdo náleží k církvi (cc. 1176, 1183–1185 CIC). Tím je také respektováno rozhodnutí zem elého. V p ípadech vystoupení z církve, kde je možné odkázat na skute ný odpad vylou eno (can. 1184 §1/1), obzvlášt
i schizma, je to výslovn v situacích, kdy nejbližší
íbuzní mají stejný status. Existují však pastora ní d vody, aby odpadlému bylo vyhov no v p ání po církevním poh bu. Pokud zem elý projevil své (d vodné) p ání ješt p ed smrtí p ímo v
i
íslušnému pastý i, resp. poz stalí pat í k v ícím a p ejí si výslovn církevní poh eb pro zem elého, je církevní poh eb možný. V tomto p ípad
vystupuje pastora
do pop edí aspekt služby
církve pro út chu poz stalých (can. 1176 §2 CIC).226 Podrobnosti pr
hu poh bu je t eba si p edem vyjasnit (jedná se o zem elého,
který odpadl!), stejn jako p íslušný finan ní p ísp vek na úhradu náklad poh bu. Pastora ní postupy v t chto situacích musí vyvažovat mezi dv ma principy. Milosrdnou láskou Ježíše Krista, která zavazuje k pastora nímu sobení v
i všem lidem,227 (viz 2.4.3.) a sou asn
principem materiální
solidarity všech v ících (can. 222 §1 CIC). Každopádn platí, že v odpadlých má es an vid t spíš ob ti nep átel, než své nep átele228 a z toho musí vycházet také pastora ní praxe. „Láska nesmí ztlumiti pravdy, pravda nezast e lásky“.229
Srov. N MEC Damián: Op. cit. supra, 25–28, 41. Nutno však poznamenat, že zde vycházíme z právního stavu p ed 8.4.2010, kdy ješt nebylo ú inné Motu proprio OMNIUM IN MENTEM, které zm nilo podmínky uvedené v can. 1117 zrušením CD (stejn jako v cc. 1086 §1, 1124) tak, že zrušilo výjimky ze závaznosti požadavku kanonické formy uzav ení manželství, p ekážky znosti náboženství a zákazu smíšeného manželství pro ty katolíky, kte í formálním úkonem odpadli od katolické církve. Srov. 8.3. 226 Srov. také KKC, 1687. 227 Srov. OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 9–10, AMBROS Pavel: Teologicky milovat církev, Velehrad: Nakladatelství Refugium Velehrad-Roma, 2003, 105–113. 228 Viz Odpad, 231. 229 Ibid. 225
94
7.4.
Problém odpadu od církve jako pastora ní otázka
Veškeré pastora ní postupy v
i odpadlým ovšem ne eší problém odpad
jako takových v celku. Snaha p istupovat ke konkrétnímu lov ku s pastora ní moudrostí ješt neodpovídá na fenomén výstup z církve, resp. odpad , jako na existující (pastora ní) problém církve. Problém odpad
se m ní v ase.230 Vycházejme zde z principu, že jsme
sv dky (a ú astníky) ztrát. „V život církve jsme postaveni p ed skute nost zhroucení: vše, co se v církvi vytvo ilo v ur ité historicky podmín né dob , ztrácí svoji sílu, aktuálnost, v jistém smyslu zaniká bezprost ednost pochopení dané formy (právo, liturgie, organiza ní struktury, inkulturované podoby k es anství atd.). Kde však navzdory tomu stanou vztahy, mohou vznikat nové v ci“.231 Práv
v tomto pohledu souhlasíme s tím, co recentn
nastínil Bucher232
(srov. 2.4.). Jeho stanovisko nás zde inspiruje spolu s vlastními zjišt ními k následujícím úvahám. Po ty výstup z církve (odpad ) sd lují církvi nové informace o ní samotné a proto p edstavují duchovní výzvu, totiž výzvu nov vy ešit její staré úkoly, aniž by v
la jak. Tato duchovní výzva spo ívá v podn tu k pravd a poctivosti
církve ve vztahu k sob samé a ke svým schopnostem hlásat evangelium slovem i skutky, tedy schopnostem žít. i pohledu na právní aspekty sledovaného problému znamená ona duchovní výzva otázku po statusu p íslušnosti v ících k církvi. Zcela srozumiteln totiž deklaroval II. vatikánský koncil, že naše vlastní lenství v církvi
230 Tak nap íklad Josef Hlouch ve svých pastora ních studiích z konce t icátých let reflektoval situaci v prvorepublikovém eskoslovensku, a tedy v ase uzavírající se „piánské“ epochy a tehdy platného CIC/1917. Tenkrát (1937) mohl popsat jako „nešt stí“, že „velké procento národa eského bylo strženo k bezvyznání“. V roce 1930 se jednalo o 5,8% (!) obyvatelstva, p emž v eských zemích inilo procento katolík mezi obyvateli 75% ( echy), resp. 86% (Morava a Slezsko), viz Odpad, 212. Co by asi konstatoval na situaci eského národa v po átku 21. století? 231 AMBROS Pavel: Op. cit. supra, 2003, 61. 232 BUCHER Rainer: Es geht um etwas Neues, Die pastoraltheologische Herausforderung der Kirchenaustritte, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 1 (2008), 4–12.
95
není zodpov zeno naším institucionálním statusem v církvi (a samotným institucionálním statusem církve jako takovým už v bec)233 (srov. 2.4.2.). Pro pastoraci odpadlých to znamená p edevším ptát se vztahov , kým jsou tito lidé pro m (pro nás)? Jsou to lidé, kte í necht li p iznat svou d stojnost a povolání v Kristu a p ijetí v n m (a v jeho církvi), nebo jsou lidmi, kte í tyto hodnoty nemohli v naší církvi (diecézi, farnosti) zakusit? Církev p itom musí po ítat s obojí odpov dí, rozhodování o tom však musí p enechat Bohu. Taková by m la být základní orientace pro pastora ní p ístupy v p ípadech uvedených výše (7.3.). Brát odpadlé takové jací jsou, tj. milované d ti Boží, h íšné i svaté zárove , tak jako všichni lidé. Pokud se totiž II. vatikánskému koncilu poda ilo „zbourat hradby“234, pak nikoliv tím, že by se církev v bezb ehém liberalismu snažila, aby mohla pojmout každého a kohokoliv, ale tím že poskytla kritérium, které obrazn stojnost
obepíná celou církev. Totiž velkou
lov ka a jeho povolání ke svatosti,
lov kem samým sice stále
ohrožované, avšak práv samotným Bohem garantované.235 Tuto d stojnost
lov ka coby Bohem povolaného zde nevztahujeme
k p íslušnosti k církvi v právním i eklesiologickém (institucionálním) smyslu, ale k úst ednímu obsahu hlásání církve: Bohu a jeho spojení s lidmi. Jen tak nemusí být vztah církve k odpadlým, vystoupivším a vzdáleným definován kategoriemi len/ne len, ale jejich aktuálním stavem ve vlastním náboženském vnímání a vlastní ví e.236 Pouze takto m že pastorace církve „p emostit“ paradox právního ístupu,
který
hovo í
o
odpadlých
v kategoriích
poci ovaných
jako
Srov. též modely církve, které popisuje DULLES Avery: Models of the Church, 5th expanded edition. New York: Image Book, Doubleday Publishers, 2002, 26–94. Církev je „corpus permixtum“ zných skute ností. V Dullesov díle se odráží tento aspekt eklesiologie a snaha ukázat p ednosti i omezení jednotlivých eklesiologických p ístup a škol. 234 Srov. SKALICKÝ Karel: Radost a nad je, Církev v dnešním sv , Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství 2000, 249–251. 235 Srov. GS 19. „Zvláš významn je d stojnost lov ka založena v jeho povolání ke spole enství s Bohem“. Tak za íná lánek konstituce, který hovo í o formách a ko enech ateismu. 236 Srov. ZULEHNER Paul. M.: Gott ist größer als unser Herz, Eine Pastoral des Erbarmens, Ostfildern: Schwabenverlag, 2006, 129–139. 233
96
„denuncia ní“ a p ístupu dogmatického, který všezahrnujícím postojem nerespektuje, že n kdo nepat í a nechce pln pat it do „našeho ov ince“.237 Teprve na této bázi, tedy p ijetí odpadlých v pastora ní služb církve, které je neseno vírou a p ikázáno Boží láskou, je snad možný (samoz ejm vždy pouze vzájemný) posun k v tší Ví e, Lásce a Nad ji u t chto lidí. Bez újmy na jasnosti právních kategorií v církevním právu je možné takovéto pastora ní p ístupy nalézat.238 Vždy : „Identita církve odkazuje na Boha, na Boha v Trojici. Identita církve je tedy založena na vztazích, na tom, co pochází ješt p ed láskou. I h ích v církvi je t eba chápat v církvi v pojmu vztah, láska, spole enství“.239 Dodejme, že v etn h ích t ch odpadlých, a už je právo hodnotí jakkoliv.
„Zde je t eba „t etí typ pastorace“, který respektuje to, že jsou tu zde mnozí, kte í nepat í a necht jí pln pat it do „našeho ov ince“ - a nás to nemusí frustrovat, nakolik víme, že onen „jeden ov inec s jedním pastý em“ není prost zcela identický se sou asnými strukturami církve, nýbrž je eschatologickou skute ností - a kte í p esto stojí o naši službu“. Viz HALÍK Tomáš: Církev a „ áste identifikovaní“, in Universum 3 (2004), 14–17. 238 Viz nap . WANKE Joachim: Obtíže a šance církve v dnešním sv , Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 37–86. OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 15–151. ERNSPERGER Bruno, FISCHER Michael, FÜRST Walter HIMMEL Max (Hg.): Kursbuch Pastoral, Leidenschaft für das Leben, Rheinbach: CMZ-Verlag und Ostfildern: Schwabenverlag, 2006, 231–317. Specificky pak viz RUPNIK Marko I.: Krása jako východisko, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Nové cesty pastorální teologie: Krása jako východisko, Olomouc: Nakladatelství Centra Aletti: Refugium Velehrad-Roma, 2008, 573–596. 239 AMBROS Pavel: Op. cit. supra, 2003, 209. 237
97
8. Quis es meus proximus? – od formy uzav ení manželství k form odpadnutí od církve Poslední kapitolou této práce naše zkoumání problému uzav eme, p na otázku nabídneme odpov
emž
, která nyní již nep edstavuje víc, než prosté
konstatování právního stavu (viz níže). edest eli jsme zásadní kontury které se problému vystoupení z církve a institutu formálního úkonu odpadu týkají. Kone
tedy m žeme zhodnotit
vztah sledovaného problému a položené otázky a zam it se na to, jak je možné výstupy z církve kanonicko-právn kategorizovat (8.1.). Následn si ukážeme jaký status v církevním právu náleží vystoupivším osobám (8.2.) a poté se již se sledovaným institutem (na trvalo) rozlou íme (8.3.).
8.1.
Problém a otázka – klasifikovatelnost „formálního aktu odpadnutí“
Právní posouzení aktu vystoupení z církve je, jak na úrovni jednotlivých partikulárn -právních úprav, tak mezi kanonisty, velmi rozdílné (viz kap. 4., 6.). Stanovisko, které ovládá správní praxi církve, tedy, že vystoupení z církve edstavuje nezávisle na svých motivech vždy schizma, je relativizováno, resp. zpochyb ováno, do té míry, že se n kdy hovo í dokonce o „dubium iuris“.240 Kanonisté i konfesionalisté nabízejí r zná právní hodnocení vystoupení z církve. Pojímají je jako formální úkon odpadu od katolické církve, odlou ení od spole enství církve, porušení povinnosti zachovávat spole enství s církví, nebo také v trestn -právní perspektiv
(apostaze, hereze, schizma, zákaz p íjímání
eucharistie, ztráta estných práv). P edpokladem, pro správné hodnocení aktu vystoupení a následn
významu institutu formálního úkonu odpadu, je však
edevším objasn ní otázek: materiálního obsahu tohoto správního aktu, kdo je adresátem prohlášení o výstupu z církve, 240
KA, 219. 98
role motivace vystupujícího pro posouzení prohlášení, zda je v praxi možné vinu vystupujícího presumovat, nebo zda má být každý jednotlivý p ípad zkoumán zvláš . i výše zmín ném (6.4.) pohledu na všechny rozdíly a nejasnosti mezi kanonisty, nejen p i hodnocení následk , ale i v obsahu samotných pojm , zde samoz ejm
prezentujeme naše vlastní hledisko, které vychází z (p evážn )
jednotné správní praxe církve v této záležitosti. Zohledníme však i názory v praxi církve nerealizované (a
asto z ejm
i nerealizovatelné), které „oficiální“
kanonickou praxi zpochyb ují.
8.1.1. Porušení povinnosti ve vazb na „communio plena“ Podle ustanovení can. 209 §1 CIC jsou k es ané povinni i ve svém vn jším jednání vždy zachovávat spole enství s církví. Správní praxe církve ve sledovaných zemích i v tšina kanonist
vnímá vystoupení z církve jako zásadní
porušení této povinnosti.241 Prohlášení o vystoupení z církve p edstavuje ve ejnoprávní a velmi intenzivní formu odvrácení katolíka od katolické církve. Zejména v posledním desetiletí (viz 6.2.) to však n kte í kanonisté vnímají jinak.242 Vystoupení z církve nem že prý být bez dalšího považováno za porušení výše citovaného kánonu a tím také ne za schizma ve smyslu can. 751 CIC. Vystoupení z církve údajn ne íká nic o pom ru vystupujícího ke svému místnímu biskupovi, a to p edevším proto, že neexistuje reálná identita mezi církví jako ve ejnoprávní korporací ve státním konfesním právu a církví jakožto institucí kanonického práva. Výše uvedený výklad však (mimo jiné) ml ky redukuje povinnost v can. 209 §1 CIC na jakousi nezávaznou výpov
, a koliv se jedná o jednu z prvních
právních povinností v titulu nadepsaném v CIC jako „Práva a povinnosti všech es an “, což je výše uvedeným výkladem zcela ignorováno. Z can. 209 §1 také nevyplývá, že by povinnost zachovávat spole enství s církví mohla být porušena „pouze“ trestným inem. Prohlášení o vystoupení z církve je pom rn z etelnou 241 242
Srov. nap . LISTL Joseph: Op. cit. supra, in: HdbkKR, 209, 212. Srov. KA, 220–222. 99
výpov dí o pom ru vystupujícího k církvi jako spole enství. P itom, jak už jsme uvedli výše (6.5.), rozp lení p íslušnosti k církvi na státní ve ejnoprávní korporaci a vnitrocírkevní kanonické
lenství ve
lenství považujeme za
právn nep ípustné, jak v církevním, tak v konfesním právu.243 Kdo vystoupí z církve, porušuje tím povinnost dle can. 209 §1.244 Další, ípadn i trestn právní konsekvence v církevním právu jsou nabíledni, nebo odmítnutí spole enství s leny církve pod ízenými papeži je jedním z p ípad schizmatu, o n mž hovo í can. 751 CIC (viz 8.1.3.). Jinou otázkou je, zda se také jedná o formální úkon odpadu ve smyslu CD (viz 8.1.4.). Uvedené však nic nem ní na skute nosti, že následkem schizmatu je exkomunikace latae sententiae (can. 1364 §1 CIC).
8.1.2. Porušení povinnosti p ispívat na pot eby církve Nabízí se též možnost, posuzovat církevn -právní následky vystoupení z církve jako porušení povinnosti v can. 222 §1 CIC, který ukládá v ícím závazek ispívat na pot eby církve, aby m la prost edky, nutné pro bohoslužby, pro apoštolát a charitativní innost a také pro p im ené vydržování t ch, kdo jí slouží. P evážná v tšina vystupujících z církve je totiž motivována snahou neplatit ve sledovaných zemích církevní da bývá asto až výsledkem jiných postoj I když církevní da
245
(viz 2.2.), p estože tato motivace
(viz také kap. 6.).
(církevní p ísp vek) není možné jen tak bez dalšího
chápat jako p ísp vek na pot eby církve ve smyslu citovaného kánonu, v souladu s cc. 1260, 1261 §2, 1262 a zejména s can. 1263 CIC (tzv. „clausula teutonica“) a partikulárn -právní
úpravou
ve
sledovaných
zemích
(nemluv
též
o konkordátním, resp. oby ejovém ukotvení) ji lze pojímat jako povinnost z eteln ur enou246 (srov. také P ílohu . 2).
Srov. LISTL Joseph: Op. cit. supra, 1971, 345–352, MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 177–178. Srov. GRAULICH Markus: Ist der Kirchenaustritt ein actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica? – Ein Beitrag zu Diskussion, in: Kirche und Recht, 1 (2008), 1–16. 245 Srov. KA, 34–40. 246 Srov. polemicky KA, 324–327. 243 244
100
Myšlenka, že to nezahrnuje všechny p ípady, obzvlášt ne takové, kdy ící odmítají platit církevní da
a místo toho podporují církev jinak, vede
k záv ru, že se p i výstupu z církve jedná pouze o porušení ur ité formy financování, kterou ur ili biskupové.247 Taková sofismata ovšem tendují k naprostému ignorování partikulárního práva církve ve sledovaných zemích. Jestliže tedy platí, že osoba vystupující z církve porušuje povinnost dle can. 222 §1 CIC, je otázkou, jakou sankcí má být potrestána. Na úrovni CIC, ani universálního
kanonického
práva
není
sankce
stanovena.248
Na
úrovni
partikulárn -právní však je možné takovou sankci ur it (cc. 381, 1315 CIC).249 Ve sledovaných zemích se tak zatím nestalo, a to z d vod soub žného hodnocení výstup z církve jako delikt proti ví e.250
8.1.3. Delikt proti ví e – trestný in v církevním právu Jednáním, které má být hodnoceno jako trestný in v církevním právu a m že být následn stíháno trestem, musí dojít k vn jšímu porušení zákona nebo (správního) p íkazu (can. 1321 §1 CIC). Trestný
in „vystoupení z církve“
universální kanonické právo nezná a z výše uvedených d vod (kap. 3.) ani znát nem že. Podle toho tedy mohou být vystoupením z církve napln ny r zné skutkové podstaty trestných
in , stejn
jako r zná jiná porušení církevních
zákon , které trestním sankcím nepodléhají. Rozhodující otázkou p itom není, zda vystoupení z církve m že naplnit skutkovou podstatu delikt diskusi. D ležité je zodpov
proti ví e dle can. 751 CIC. Tato otázka je mimo t si otázku po p ípadném napln ní vn jšího
porušení can. 751 CIC. V kanonistice n kdy probíhají spory o to, zda je výstup z církve více apostazí, herezí nebo schizmatem. Tyto spory však relativizuje objektivní fakt, že
KA, 329. KA, 327. 249 Podrobn viz KA, 331–334. 250 Výjimkou je stále platná partikulárn -právní norma v arcidiecézi Köln ze dne 26.4.1937 (!), která ozna uje vystoupení z církve výslovn za t žký h ích, p emž následky jsou obsahov stejné jako v p ípad exkomunikace. Tuto normu stanovila arcidiecéze Köln s ohledem na dobovou nacistickou propagandu k výstup m z církve a dodnes nebyla zrušena. Srov. KA, 197–204. 247 248
101
trestem je ve všech t ech p ípadech exkomunikace (can. 1364 §1 CIC). P esto má smysl popsat si možnosti všech t í skutkových podstat postupn .251 Pokud by m lo být vystoupení z církve hodnoceno jako apostaze (což se lze o v tšin p ípad
oprávn
domnívat), muselo by být z prohlášení o výstupu
z církve z etelné, že doty ný katolík zcela odmítá k es anskou víru jako celek, resp. že v dom
odmítá konstitutivní pravdy víry. Tato zjišt ní však akt
vystoupení z církve neposkytuje a nábožensky neutrální stát by prohlášení takového obsahu ani nem l (nemohl) p ijímat.252 Všeobecn hodnotit vystoupení z církve jako trestný in apostaze tedy možné není.253 254 ípadné posouzení výstupu z církve jako hereze vyvolává podobné otázky jako apostaze. Tvrdošíjné popírání n které pravdy víry i tvrdošíjní pochybování o ní možná i mohou být d vodem vystoupení z církve, ale objektivn zjistitelné z obsahu prohlášení o výstupu z církve nejsou a nemohou být, a to ze stejných vod jaké jsme uvedli u p ípadné apostaze. Názor, že presumovat u vystoupení z církve herezi nelze, zastává v tšina kanonist .255 256 Jinou otázkou z stává potenciální sou asná kvalifikace vystoupení z církve jakožto hereze v p ípad , že jej lze posoudit jako schizma (viz níže). Taková spojitost je však právn (i dogmaticky) nejasná257 a navíc by nep edstavovala žádný podstatný vliv na druh trestu, kterým je i bez toho exkomunikace.
Necháváme zde v dom mimo naši pozornost takové kategorie jako deliktní nezp sobilost, okolnosti vylu ující trestní odpov dnost, nebo d vody pro zmírn ní trestu. 252 KA, 265. 253 Otázka, která se nabízí, zní, pro tedy d íve (rozum j p ed II. vatikánským koncilem a p ed inností CIC/1983) kanonisté i teologové pojímali výstup z církve tradi a zásadn jako odpad (apostazi)? Hlouch na vysv tlenou uvádí, že se jedná o ozna ení „vžité a také nejlépe vyjad uje obsah výstupu z církve“, p emž „církevní prakse chápe odpad v širším smyslu“. Srov. Odpad, 22. Tamtéž názory církevních otc , kte í hovo ili o odpadech ve velmi širokém smyslu, viz Odpad, 53–59. Navíc, právu nep íslušelo (nep ísluší!?) posuzovat vnit ní motivy, ale pouze vn jší porušení práva. Srov. kap. 3.6.1., 4.1.1. 254 Pokud se však vystoupení z církve událo z d vod sou asn evidovaného p íklonu k nek es anskému náboženství (nap . islámu) pak se ur it jedná o zjevnou apostazi. 255 Srov. KA, 268, pozn. 1330. 256 Pokud se však vystoupení z církve událo z d vod sou asn evidovaného p íklonu k nekatolické k es anské církevní spole nosti i spole enství, pak se v takovém p ípad jedná o zjevnou herezi, nebo jde o in katolického k es ana, který je vázán církevními zákony (can. 11 CIC). 257 Od doby definice jurisdik ního primátu papeže je teologicky sporné, zda m že ješt existovat schizma, jež by sou asn nebylo herezí (tzv. „schisma mixtum“). Srov. RAHNER Karl, VORGRIMLER Herbert: Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, Vydání druhé, revidované, 352. Viz také kap. 3.6.3. 251
102
Situace u poslední možnosti se naopak zdá být z ejmá. Vystoupení z církve, jakožto z eknutí se církve na ve ejném fóru (primárn
státním, sekundárn
církevním), znamená odmítnout za len ní do partikulární církve a plného spole enství s ní. P edstavuje tedy odd lení od církevní jednoty a tím také (minimáln a v první ad ) schizma.258 Vystoupení z církve napl uje tedy, podle zám ru vystupujícího, bu skutkovou podstatu apostaze nebo hereze, avšak v obou p ípadech nelze tyto trestné
iny presumovat již samotným jednáním na vn jším fóru. V p ípad
schizmatu se však jedná o odlou ení od církevní jednoty, jestliže se prohlášením o vystoupení z církve dává ve ejn
na v domí,259 že se vystupující z íká
spole enství církve, a to tím, že odmítá pod ízenost papeži, resp. spole enství s leny církve jemu pod ízenými, zde konkrétn
spole enství s p íslušným
diecézním biskupem.260 Od vodn ní tohoto názoru spo ívá na dvou p edpokladech, kterými jsou: reálná identita církve jakožto instituce kanonického práva a církve jako ve ejnoprávní korporace ve sledovaných zemích, platnost partikulárního práva církve ve sledovaných zemích, resp. církevn -právní ú innosti p edpis týkající se vystoupení z církve. Oba dva tyto p edpoklady jsou p edm tem zpochyb ování ze strany proponovatel možnosti tzv. modifikovaného vystoupení z církve (viz kap. 6.).261 Již výše jsme uvedli, že stanovisko rozp lení p íslušnosti k církvi na státní lenství ve ve ejnoprávní korporaci
a vnitrocírkevní
kanonické
lenství
považujeme za protiprávní a neudržitelné. Pom r jednotlivého lena k církvi že být správn pochopen pouze tak, že na základ církevního práva existuje jedno jediné
lenství v církvi, o n mž stát pochopiteln
nem že a nesmí
Srov. LISTL Joseph: Op. cit. supra, in: HdbkKR, 209–219., KA, 270. S odvoláním na kanonistu Klause Mörsdorfa uvádí Listl výslovn , že vystoupení z církve edstavuje: „so, wie er sich in der Austrittserklärung kundgibt, ein öffentliches Lossagen von der Kirche, also in jedem Falle Trennung von der kirchlichen Einheit, dies kann unter Umständen geschehen, die den Austritt zugleich als Apostasie oder als Häresie erscheinen lassen.“ Viz LISTL Joseph: Die Rechtsfolgen des Kirchenaustritts in der staatlichen und kirchliche Rechtsordnung, in SCHULZ Winfried (Hg.): Recht als Heilsdienst, Paderborn: Bonifatius, 1989, 160–186, 180. 260 Viz LISTL Joseph: Op.cit. supra, in: HdbkKR, 216–217. 261 Srov. KA, 270–292. Löffler, který „duální p íslušnost“ vyznává, užívá d sledn (ilegální) pojem „Körperschaftsaustritt“ a pochopiteln dovozuje, že samo vystoupení z církve nem že v žádném ípad prokázat existenci schizmatu. 258 259
103
rozhodovat, a toto vykazuje ur ité právní ú inky ve státním konfesním právu.262 Prohlášení o vystoupení z církve je proto zam eno na církev jako ve ejnoprávní korporaci i na církev jako instituci kanonického práva a musí být hodnoceno (minimáln ) jako schizma. Partikulární právo ve sledovaných zemích pak nep ímo zd raz uje, že p i hodnocení významu a závažnosti prohlášení o výstupu z církve nejsou sledovány vnit ní motivace, nebo jiné okolnosti (zda jde o b žné vystoupení z církve, nebo provokativní výstup apod.), ale pouze samotná skute nost podaného prohlášení jako takového (viz P íloha . 2). Právní problém se sledováním vnit ní motivace pro výstup z církve zapo al (do velké míry) až s výkladem institutu formálního úkonu odpadu v CD (viz 4.3.4., 8.1.4.). Lze tedy uzav ít, že vystoupení z církve p edstavuje vždy schizma, a to etn
p ípad , kdy n kdo i p es prohlášení o výstupu z církve chce z stat
v plném spole enství církve. Církevní trest exkomunikace jako následek zde má sv j smysl v tom, že doty nému lenu takto m že být (extrémním zp sobem) dáno na v domí, že není jen „ideálním lenem církve“, který k ní p ísluší na základ „vlastního dobrého mín ní“. P íslušnost k církvi zahrnuje také materiální a subordina ní prvek trvání v communiu. Kone katolické církvi její už dvoutisíciletou soudržnost nap
, tento princip umožnil asem a prostorem.
8.1.4. Formální akt odpadnutí od katolické církve Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica – formální úkon odpadnutí od katolické církve v CD, p esn ji jeho význam, je nejen tématem této práce, ale byl hlavním tématem dokumentu PCI (viz 4.2., 4.3.). Tento dokument blíže ur il (poprvé od jeho uvedení v CIC) p edpoklady formálního úkonu odpadnutí. Dokument PCI byl nepochybn
vydán (také) s ohledem na institut
vystoupení z církve ve sledovaných zemích. D kazem je bod 3 dokumentu PCI, kde se uvádí, že: „Právn -administrativní úkon odpadu od církve sám o sob nem že
Srov. LISTL Joseph: Verfassungsrechtlich unzulässige Formen des Kirchenaustritts. Zur Rechtsprechung in der Frage der Zulässigkeit eines sog. „modifizierten“ Kirchenaustritts, in: Juristenzeitung, 26 (1971), Tübingen, 349. 262
104
vytvo it formální úkon odpadu ve smyslu jak jej chápe CIC“ (viz P íloha . 1). Výše jsme také sledovali (kap. 6.), že mohou nastat p ípady, kdy vystupující tvrdí, že jeho lí je z stat ve spole enství církve. P esto však, jak vyplývá z p edchozího zkoumání, je možné uznat, že kdo vystupuje z církve, ten se od ní odvrací (viz 6.5.).263 Uvedené má za následek porušení povinnosti zachovávat spole enství s církví dle can. 209 §1 CIC a tedy schizma ve smyslu can. 751 CIC, jehož následkem je exkomunikace. Tím se dostáváme k d ležitému významovému rozporu, který v sob institut formálního úkonu odpadu nese. V souladu s can. 1055 §2 mezi dv ma pok
nými nem že být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.
Institut formálního úkonu odpadu v ustanovení CD vede konsekventn k tomu, že manželství osob, které vystoupily z církve jsou platná, ímž chce zamezit ípadným sumám neplatných manželství. Následkem ustanovení CD pak dochází k tomu, že dva pok
ní, kte í vystoupili z církve a splnili podmínky
kladené na formální úkon odpadu, mohou platn (bez dovolení) uzav ít nap . civilní s atek, a koliv napl ují všechny vn jší p edpoklady pro svátostné manželství. Dokument PCI však tvrdí v lánku 2 (viz P íloha . 1), že formální úkon odpadu p edpokládá apostazi, herezi nebo schizma. Avšak apostatovi, heretikovi
i schizmatikovi je jakožto exkomunikovanému zakázáno v bec
ijímat svátosti (can. 1331 §1/2 CIC). V takovém p ípad ovšem ztrácí institut formálního úkonu odpadu jakýkoliv smysl.264 Nezbývá tedy než konstatovat, že dokument PCI
definuje a vykládá
zvláštní právní institut – formální úkon odpadu od katolické církve, který není totožný s vystoupením z církve, a jako disciplinární reakce na vystoupení z církve, coby institut konfesního práva ve sledovaných zemích, není automaticky použitelný. Tomu odpovídá i partikulární právní úprava v církevním právu sledovaných zemí (viz 4.3.4). Nejasným z stává pom r mezi výstupem z církve a formálním úkonem odpadu. Dokument PCI zd raznil, že oba instituty nejsou totožné a navíc svým výkladem institutu formálního úkonu odpadu prakticky znemožnil, aby je bylo 263 264
Srov. KA, 34–40. Srov. MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 181. 105
možné v bec jakkoliv (p edem) ztotožnit.265 Formální úkon odpadu, podle výkladu dokumentu PCI, vyžaduje víc než „jen“ vystoupení z církve, které je postaveno na jednání „forum externum“ a nikoliv na sledování „vnit ního rozhodnutí“ (viz P íloha . 1). Na základ
chyb jícího obsahového ur ení institutu formálního úkonu
odpadu vycházela správní a soudní praxe církve ve sledovaných zemích z toho, že vystoupení z církve napl uje vedle disciplinárních následk
(viz 8.1.1. – 8.1.3.)
také znaky formálního úkonu odpadu dle CD pro oblast manželského práva. Toto spojení však nep edstavovalo žádnou disciplinární reakci, ale spíše neutrální kanonickou úpravu k zamezení neplatných manželství. Uvedená praxe církve byla nejprve zpochybn na výkladem ustanovení CD v dokumentu PCI, který byl tak radostn daní,266 a poté, kdy se dostate
p ijat odp rci systému církevních
prokázalo, že dokument PCI reáln
nijak
nezm nil stav „nedefinovatelnosti skutkového stavu“267 formálního úkonu odpadu, nakonec zásahem zákonodárce ukon ena (8.3.). Od otázek formy pro uzav ení manželství, kterou m l institut actus formalis defectionis ešit, se v pr
hu své existence posunul do polohy „kamene
úrazu“ pro ešení problému formy odpadnutí od církve. Problém kanonickoprávní reakce na vystoupení z církve však tento institut vy ešit nepomohl.
8.1.5. Shrnutí Právní následky vystoupení z církve je možné kategorizovat takto: trestn -právní (a podobné) následky, ostatní následky v církevním právu. Trestn -právn
napl uje vystoupení z církve (minimáln ) skutkovou
podstatu schizmatu, pokud dokonce nenapl uje skutkovou podstatu hereze nebo apostaze. Není-li trestní odpov dnost vylou ena, resp. nejsou dány d vody pro Srov. MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 181–182. Srov. nap . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Vatikanschreiben: Kirchenaustritt ist nicht Glaubensabfall?, zpráva ze dne 22.12.2005, [online] [cit. 2010-03-03] . Viz také kap. 6. 267 Srov. KA, 223.
265 266
106
zmírn ní trestu (cc. 1323–1324 CIC), je následkem takového
inu trest
exkomunikace latae sententiae (can. 1364 §1 CIC). Vystoupení z církve m že být na úrovni partikulárního práva prohlášeno za trestný in jako takový. V takovém p ípad je následkem vystoupení z církve rovn ž exkomunikace. Tato možnost je ve sledovaných zemích v sou asnosti využita pouze v jediném p ípad , a to v arcidiecézi Köln,268 kde je partikulárn právn
vystoupení z církve normováno výslovn
jako trestný
in (ovšem jen
pokud se p i vystoupení nejedná o apostazi, herezi nebo schizma). Samostatným sank ním následkem vystoupení z církve je ztráta aktivních a pasivních práv v p ípad volby do r zných farních i diecézních grémií, lenství ve sdružení v ících, nebo následky pro zam stnání v církvi.269 Mezi ostatní následky v církevním právu pat í automatické osvobození od ur itých ustanovení v normách manželského práva v p ípad , že vystoupení z církve p edstavuje formální úkon odpadu od katolické církve ve smyslu CD (cc. 1086 §1, 1117, 1124 CIC). Tento následek vystoupení z církve se ovšem stal již minulostí (viz 8.3.).
8.2.
Matrikoví katolíci nebo odlou ení brat i?
Výše uvedené klasifikace vycházejí z toho, že katolík je ten, kdo se identifikuje s církevním communiem. Takto však není definován pojem „katolík“, ale pouze stav, kdy se katolík nachází v plném spole enství s církví (can. 205 CIC). Jak tedy ozna ovat (rozlišovat) katolíky v plném spole enství od ch ostatních? V eském prost edí nap . existuje (snad od as Masarykových)270 církevn i sv tsky „zažitý“ pojem „matrikový katolík“, kterým se ozna uje pok
ný
268 Srov. KA, 197–204. Löffler však platnost této normy samoz ejm (s ohledem na jeho celkový postoj k problematice nijak p ekvapiv ) zpochyb uje. 269 Srov. nap . lánek 5 odst. 5 p edpisu DBK: Grundordnung des kirchlichen Dienstes im Rahmen kirchlicher Arbeitsverhältnisse, kde je stanoveno, že zam stnanci, kte í vystoupili z církve nemohou být nadále zam stnáni (v za ízeních katolické církve), [online] [cit. 2010-09-14] . 270 Srov. NEŠPOR Zden k R.: Úst ední vývojové trendy sou asné eské religiozity, in NEŠPOR Zden k R. (ed.): Jaká víra? Sou asná eská religiozita/spiritualita pohledu kvalitativní sociologie náboženství, Praha: SOU AV R, 2004, 27.
107
katolík, formáln (v souladu s u ením katolické církve) v kanonických matrikách sice vedený, ale církevního života se neú astnící. Matrikový katolík navíc asto zastává liberální názory a projevuje minimální i v bec žádnou participaci na náboženských projevech života církve. N kdy se pojem rozši uje i na tzv. vlažné, sváte ní i sezónní k es any, katolíky, kte í se sice ke svému katolictví hlásí a církevního života se ú astní, avšak výrazn mén , než stanoví církevní na ízení (obvyklá sestava: k est (bi mování), svatba, poh eb, resp. ú ast na p lno ní).271 Protože se nejedná o pojem právní, není možné výše uvedené ozna ení jakkoliv využívat ve správní praxi církve. Otázkou ovšem z stává, jak církevn právn
ozna ovat takové katolíky, a to specificky v p ípad , kdy vystoupili
z církve?
8.2.1. Církevn -právní, konfesn -právní a praktické hledisko Stejn jako v dob p ed platností CIC/1983 ani za sou asného právního stavu není používání pojmu katolík jednotné (viz kap. 3.), což má za následek též nejasnost a mnohozna nost pojmu nekatolík („baptizatus non catholicus“ resp. „acatholicus“). Ve smyslu can. 11 CIC zahrnujeme pod pojem „nekatoli tí k es ané“ ty, kte í byli pok
ni v jiné než katolické církvi nebo v církevním spole enství
a v nich také žijí sv j k es anský život.272 Do tohoto vým ru ovšem nelze zahrnout es any, kte í byli p ijati do katolické církve po k tu a katolíky, kte í „vystoupili z církve“. Církevn -právní status takových „nekatolík “, kte í vystoupili z církve, je složitý. P estože svým krokem vlastn
opustili katolickou církev,
pod ízeni kanonickému právu na základ
stávají
axiomu „semel catholicus, semper
catholicus“ (can. 11 CIC). Jednou získané p íslušnosti ke katolické církvi není možné se na církevním fóru vzdát, nebo ji jinak pozbýt. Vedle toho, i spíše nad to, K tomu srov. CALSTER Stefaan van: Svátosti v život k es ana. K pastoraci „sezónních es an “, MKR Communio 3 (2003), 214–226, OPATRNÝ Aleš: Mohou být setkání s ú astníky poh , svateb a p lno ních mší evangeliza ní nebo pastora ní šancí?, in DEMEL Zden k, SCHLEMMER Karl (eds.): Pronikavá zm na pastorace, nebo sebezáchovný provoz?, eské Bud jovice: TF J U, 2005, 105–114. 272 Srov. GÄNSWEIN Georg: Op. cit. supra, 214–217. 271
108
can. 209 §1 stanoví povinnost zachovávat spole enství s církví. Tím je výkladov mín no vn jší pouto („tria vincula“ ve smyslu can. 205 CIC) i osobní život z víry.273 V konfesním právu sledovaných zemí naopak ti, kte í vystoupili z církve, platí rozhodn za „nekatolíky“ a jsou bu
evidováni jako p íslušníci jiných církví
i náboženských spole ností i eventuáln jako osoby bez vyznání. V kanonickém právu je ovšem status „bez vyznání“ materiáln chybný. esto správní praxe církví ve sledovaných zemích p stuje praktický úzus a vystoupené katolíky ozna uje jako „osoby bez vyznání“.274 Pokud by se církevní orgány rozhodly ozna ovat tyto osoby materiáln správn jako katolíky, vedlo by to nepochybn k mnohým nedorozum ním. Nap íklad by mohl vznikat dojem, že církev v dané zemi fakticky nerespektuje státní zákony pro úpravy interkonfesních vztah . Z hlediska církevního práva by zase podobný postup konfúzn zam
oval vlastní statusu katolíka (konstitutivní lenství v církvi ve
smyslu can. 11 CIC) se statusem zachovávání plného spole enství v církvi (plena communio ve smyslu can. 209 §1 CIC), který je chrán n sankcemi (viz. 3.1.).
8.2.2. Kdo z stává katolíkem? Na základ výše uvedených skute ností se vyhrocuje otázka po relevanci církevn -právní p íslušnosti katolíka, který dle konfesního práva státu platn vystoupil z církve (v etn p íslušné církevní sankce – viz 8.1.). Podle konfesního práva i správní praxe církve ve sledovaných zemích se nepovažuje katolík, který vystoupil z církve, nadále za katolíka. Pokud nevstoupí do jiné církve i náboženské spole nosti, platí za osobu „bez vyznání“.
273 CIC však nikde nestanoví „osobní život z víry“ jako n jakou „ tvrtou“ podmínku pro existenci plného spole enství. P i p íprav kodexu se sice v návrhu can. 205 uvád l jako aspekt plného spole enství také obrat „Spiritum Christi habentes“, ale pro r zné výkladové komplikace byl nakonec vypušt n. K tomu srov. GÄNSWEIN Georg: Op. cit. supra, 220–223. 274 V praxi církevních ú ad (ordinariát , soud ) se ve sledovaných zemích vžil úzus, že k obvyklému ozna ení osoby „o. r. B.“ (ohne religiöses Bekenntnis – bez vyznání) se p idává poznámka „katholisch getauft“ (katolicky pok n(a)). Tím se odstraní nemožnost rozlišit, zda se pod ozna ením „bez vyznání“ skrývá osoba pok ná i nikoliv.
109
Co má jist
své oprávn ní ve státním konfesním právu, vzhledem
k principu náboženské neutrality, je v rámci církve velmi choulostivé a zavád jící. Vystoupivší katolík totiž rozhodn neztrácí p íslušnost k církvi. Lze si p edstavit, že hledisko konfesního práva m že být i vnitrocírkevn praktické, pokud je v ící katolík takto ozna ován také p ed státem a na základ svého lenství v církvi je oprávn n realizovat svá práva v církvi, tedy je z eteln
v plném spole enství
s církví. Jestliže je však katolík, který se odd lil od církve vystoupením, ozna ován kanonicky nesprávn jako „nekatolík“, resp. konfesn -právní dikcí jako osoba „bez vyznání“, je to zavád jící a m l by se spíše ozna ovat v cn správn jako „katolík, který vystoupil z církve“. Takto ozna enou „denominací“ by nebyl zaml ován ani fakt existující p íslušnosti k církvi (spojené ovšem s právními sankcemi), ani církevn -právn omezený status takové osoby.275 Pro katolickou církev není a nem že být lhostejné, jestliže se od ní katolík jakkoliv odd lí. P itom pro forum externum nehraje roli ani to, zda takové „odd lení“ nastalo vystoupením z církve, a
už to znamená odpad od víry
(apostazi) nebo „jen“ odd lení od církevního spole enství (schizma), ani zda k odd lení došlo p ipojením k jiné náboženské spole nosti nebo deklarací stavu „bez vyznání“. Nap íklad práv z hlediska manželského práva (viz 4.3.3., 4.3.4.) je posouzení otázky, zda je pok
ná osoba katolíkem i nekatolíkem, a tedy podléhá
normám církevního práva, naprosto klí ová. Nebude tedy chybou, vnímat katolíky, kte í vystoupili z církve a pozbyli plného spole enství s církví, nadále jako katolíky, a to zásadn
takové, kte í
podléhají ur itým právním omezením. T mi mohou být jak trestní sankce, tak jiná omezení vyplývající z jejich stavu (nap . omezení v p íjímání eucharistie dle can. 915 CIC) a kone
i jiná zvláštní omezení, nap . ta, která jsou spojena jen
s výstupem z církve (viz CD). Katolíci, kte í vystoupili z církve nedodrželi svou povinnost zachovávat ve všem spole enství s církví (can. 209 §1) a nejsou tedy v plném spole enství. Dopustili se trestného
inu (minimáln ) schizmatu, jehož následkem je
Srov. výše zmín nou polaritu mezi církevn -právním a eklesiologicko – dogmatickým pohledem na vystoupení z církve (viz 2.4.), p emž samoz ejm platí, že i z pohledu kanonického práva je vnímán dogmatický pohled nezrušitelnosti k tu a jím od vodn ná trvalá p íslušnost ke katolické církvi. 275
110
exkomunikace. Kanonicko-právn
sice
stávají katolíky (p estože konfesní
právo je nahlíží jako nekatolíky a tak jsou také vedeni ve vnitrocírkevní dokumentaci), podléhají však právním omezením, které je (zdánliv ) tém ibližují kanonicko-právním nekatolík m.276 O katolících, kte í vstoupili do jiné spole nosti, platí v zásad
církve i (k es anské) náboženské
to samé, avšak ozna ení „katolík, který vystoupil
z církve“ se pro takový p ípad nezdá být vhodné. K es anská existence t chto osob se uskute
uje v jiné, nekatolické církvi, resp. nekatolickém církevním
spole enství a m la by být v duchu náboženské svobody zohledn na.277 Nanejvýš by bylo možné vnímat jejich katolickou p íslušnost jako „spící“.
8.3.
Omnium in mentem: Salus animarum suprema lex!
Námi sledovanou otázku je tedy kone
t eba zodpov
t. Než tak
iníme zastavíme se nejprve u problému, který m la (vy) ešit. Nahlédli jsme fenomén vystoupení z církve jak z právního tak i ze širšího (pastora ního) pohledu (kap. 7.), ímž vyniklo, že ist církevn -právní hodnocení naráží v sou asné situaci církve na meze dané postavením církve v dnešním sv a také na velký rozpor mezi pojetím sv tského práva v sou asné spole nosti a právem církevním. V rovin
kanonistických trestn -právních úvah je náro né dobrat se
konsensu nad postihem vystoupení z církve (viz 6.4., 8.1.), proto vyniká jednotnost správní praxe církve ve sledovaných zemích, která nabízí náhled, k n muž jsme se zde p ipojili (srov. 8.1.5.). Dosavadní trestn -právní pojetí vystoupení z církve navíc nebylo a není bezproblémové. Na jednu stranu je t eba litovat, že neexistuje žádná jednozna ná (universální nebo partikulární) církevní norma, která trestá vystoupení z církve, na stranu druhou však hlavní problém spo ívá v používání trestního práva církve jako takového (viz také. 2.4.3.). Vázat postih na vnit ní motivy, tedy sv domí, rozhodn není dosta ující k zajišt ní ú elu trestního práva, kterým je „ochrana 276 277
Srov. P IBYL Stanislav: Op. cit. supra, 2006, 28–51. Ibid., 40. 111
vn jšího ádu a disciplíny církevního spole enství“,278 navíc asto za situace, kdy je vystupující katolík „vnit
“ p esv
en o právoplatnosti svého kroku. Pachatel
s ctnostnými „vnit ními motivy“ by byl tudíž trestn nepostižitelný. Toto jsou podle našeho názoru hlavní d vody, pro
výklad institutu
formálního úkonu odpadu v CD nebyl celkov p ijat jako vhodný, a proto byl celý institut zrušen. Zd vodn ní všech sankcí na základ vystoupení z církve lze však chápat také z pohledu ústavního práva církve. Kdokoliv se na vn jším fóru vzdává plného spole enství církve, nem že zárove
nárokovat užívání všech práv
katolíka. Porušení can. 209 §1 CIC je t eba chápat jako napln ní skutkové podstaty jednoho z delikt proti ví e – schizmatu. Ke sledované otázce, tj. zda institut actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica je jakožto institut „sui generis“ vhodný k ešení problému kanonickoprávního postavení katolíka po tzv. vystoupení z církve, nabídl odpov
sám
život, a to v dob vzniku této práce. Odhlédneme-li od toho, že za dobu své existence byl formální úkon odpadu v CD vykládán a definován církevními soudy, resp. v innosti ímských dikasterií, do kal se systemati
jšího výkladu až v dokumentu PCI z roku 2006 (viz P íloha
. 1). Ani tento „pokus“ vyložit a za adit tento institut v kanonické praxi ovšem nebyl úsp šný, pokud za úsp ch nepovažujeme zdánlivou podporu (a oporu), kterou výklad v dokumentu PCI poskytl proponovatel m tzv.
áste ného
vystoupení z církve (kap. 6.). Církevní zákonodárce proto naznal, že zkušenost s tímto institutem „vyvolala nemálo pastora ních problém “, p
emž na prvním míst
je t eba
uvést ur ení a hodnocení formálního úkonu odpadu, a to jak z hlediska jeho teologického obsahu, tak z hlediska samotných církevn -právních aspekt
(viz
ílohy . 4.–6.). Proto zákonodárce vydal dne 26.10.2009 motu proprio Omnium in mentem,279 jímž byl (mimo jiné) institut formálního úkonu odpadu bez
Viz WALL Heinrich de, MUCKEL Stefan: Op. cit. supra, 214. Viz BENEDICTUS XVI.: Motu proprio OMNIUM IN MENTEM Quaedam in Codice Iuris canonici immutantur (26.10.2009), AAS 102 (2010), No 1, 8–10, právní ú innost od 8.4.2010, [online]
278 279
112
náhrady zrušen a z CIC vypušt n. Zásada „salus animarum suprema lex“, která musí být („esse debet“) v církvi nejvyšším zákonem (can. 1752 CIC), se tedy bude pro futuro vztahovat i na záležitosti formy, resp. dovolenosti a zákazu manželství katolík , kte í vystoupili z církve. Okamžikem ú innosti tohoto církevního zákona (8.4.2010) a návratem k bezvýjime nému principu „semel catholicus, semper catholicus“ ve smyslu can. 11 CIC, však nep estala trvat pot eba jasného výkladu institutu formálního úkonu odpadu. I když se nyní stal „historickým“, p esto s ním církevní právo i nadále operovat, podobn
bude muset
jako je tomu dodnes nap .
s trvajícími patronátními právy.280 Ode dne ú innosti motu proprio „Omnium in mentem“ je (bude) nutno ve vztahu k formálnímu úkonu odpadu rozlišovat následující asové úseky: doba p ed ú inností CIC/1983, doba od ú innosti CIC do 13.3.2006 (vydání dokumentu PCI), doba od 13.3.2006 do ú innosti motu proprio Omnium in mentem, doba od ú innosti motu proprio Omnium in mentem (8.4.2010). Stranou p itom necháváme (otev ené) otázky kolem zp tné ú innosti dokumentu PCI, jeho chyb jící promulgaci, resp. spory o to, zda se jedná o autentickou interpretaci ve smyslu can. 16 §2 CIC (4.2.3.). Samotný problém, který tvo il pozadí naší otázky, pak z stává pro církev ve sledovaných zemích i bez existence institutu formálního úkonu odpadu, ve stavu naprosto nezm
ném.
V drtivé v tšin se jedná o pastora ní a finan ní aspekty (vzr stajících) vystoupení z církve, které ve sledovaných zemích vyvolávají ožehavé problémy. V malé mí e jde o právní spory ohledn právního hodnocení vystoupení z církve v rovin
kanonického práva, vyvolávané n kterými „horlivými“
leny církve,
o jejichž vnit ní motivaci nem žeme soudit, kte í však podstatu problému, tj. množství výstup z církve, svým p ístupem rozhodn nijak nemohou vy ešit. [cit. 2010-03-01] . Viz P ílohy . 4.–6. 280 K tomu srov. PŠENI KA Stanislav: Vývoj patronátního práva v eských zemích od doby osvícenského absolutismu do r. 1949, in Revue církevního práva 2 (2002), 127–159. 113
V problémech vznikajících kolem vystoupení z církve se konec konc odráží „v ná“ komplikovanost vztah mezi církví a sv tem (státem, spole ností). Námi sledovanou otázku, sice (jednozna
) odpov
zákonodárce, ale na problém kone ná odpov
l sám život, resp. církevní
dána nebyla a ani být nem že.
Jak je uvedeno již v mottu této práce: „Nic není tak nestálé a k ehké jako (…) vzájemná vyváženost (církve a sv ta)“. Z toho d vodu i zde nabízíme pouze „k ehké“ odpov di na sledovaný problém, a to ze všech t í zmín ných aspekt : 1) Pastora ní aspekt vnímání výstup
z církve znamená, že není možné
reflektovat tento problém jen z pohledu právní terminologie. Platí, že motivy vystupujících (jakkoliv mohou být t eba i bizarní) je t eba brát vážn . V pastoraci je nutno vyhnout se dv ma extrémním pozicím: paušálnímu odsouzení vystupujících bez zkoumání motiv a naopak jejich tichého vnímání jako „stále-katolík “ ve smyslu zásady semel catholicus, semper catholicus. Druhý uvedený
p ístup
(jakkoliv
domí vystupujících a maximáln
právn
p esný)
v bec
neodpovídá
m že škodit komunikaci s takovými
lidmi. V po tech a motivech k vystoupení z církve se odráží novov ká a v (post)moderní dob naplno projevená subjektivizace náboženství. Kolik zných individuálních motiv k výstup m z církve existuje, tolik rozdílných životních osud
t chto lidí, a pouze na tomto základ je možné uvažovat
o pastora ních p ístupech sm ujících k op tnému smí ení s církví (resp. faktickému znovuzískání) u t chto
len . Doby hromadných pastora ních
postup z epochy organizovaných konverzí kmen , skupin a národ jsou dnes už nerealizovatelné.281 Hlavním úkolem pro pastoraci církve je ukazovat, že (znovu)p ijetí do církve není ani (pouhým) byrokratickým, bezprost edn správním aktem, ani p ijetím jha (okamžitého) napl ování mnoha rigorózn ených životních pravidel, ale primárn možností pro život, které B h
a hlavn
otev ením nových
lov ku prost ednictvím své církve nabízí.
„Jestliže v prvních staletích existence církve bylo náboženské vyznání záležitostí svobodné volby lov ka, by ho to v p ípad víry v Krista mohlo stát život, pak v raném st edov ku došlo k vn jšímu a velmi povrchnímu jednorázovému pok es anšt ní celých etnik na základ pravidla, které m žeme tragikomicky parafrázovat slovy: „Všichni jdeme sborem za tím prvním korunovaným“. Uvedený princip však pln vyjad oval mentalitu a kulturní úrove tehdejších evropských populací“. Viz POSPÍŠIL Ctirad Václav: emeno minulosti a zodpov dnost za budoucnost, in HANUŠ Ji í, VYBÍRAL Jan (eds.): Evropa a její duchovní tvá , Eseje – komentá e – diskuse, Brno: CDK, 2005, 278 a násl. 281
114
Již výše jsme uvedli (7.4.), že po ty výstup z církve (odpad ) p edstavují pro církev duchovní výzvu, totiž výzvu nov
vy ešit její staré úkoly, aniž by
la jak. Jsou to „skute nosti sm ující k napln ní“. Tyto skute nosti: „Nejsou zdaleka tím, ím by m ly být, asto odporují n jakému pravidlu, ideji i postulátu, ale p ece jsou ospravedlnitelné, mají sv j smysl a d stojnost. Zde se bude pastorální teologie pohybovat nej ast ji“.282 2) Finan ní aspekt spojený z vystupováním z církve je ve sledovaných zemích bezprost ední a hmatatelný: mén
len
církve znamená mén pen z na její
život a služby, které poskytuje církvi i spole nosti. Už Nový zákon spojuje íslušnost ke spole enství v ících s p ipraveností a ochotou podílet se také finan
a majetkov na jejím život (srov. Sk 2,44–47). P esto jsou asté (až
unavující) námitky proti spojení života církve a financí (majetku) hlavním vodem (resp. výmluvou) pro vystupování z církve. Náboženství ale není (jen) soukromá v c, a také nábožensky neutrální stát má vytvá et podmínky pro ve ejné a spole ensky významné p sobení církví. Pat í sem nap íklad i výb r církevních daní. Toto právo není privilegováním ur itých církví, ale vztahuje se na jejich spole enský význam, velikost a stabilitu ve sledovaných zemích. Výb r církevní dan není ani v rozporu s právem katolické církve a argumentace, která se snaží konstruovat, že právní status ve ejnoprávní korporace, jímž církev ve sledovaných státech disponuje, je „poddanstvím (otro ením) církevní dani“,283 není v
i církvi zcela spravedlivá. Názor katolické
církve nap íklad v SRN je takový, že teologická legitimita a zásadn správná povaha církevního zda ování by m la být zachována. Tento systém reflektuje vyzkoušenou opravdovou spolupráci mezi církvemi a státem již p es sto let.284 3) Právní spory kolem výstup z církve zv tšují „bolavost“ této problematiky ve sledovaných zemích a rozhodn nep ispívají k ešení. Ti, kdo se z konfesního 282 AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita k es anské tradice, in ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Op. cit. supra, 62–63. 283 Srov. ZULEHNER Paul M.: Kirche umbauen - nicht totsparen, Ostfildern: Schwabenverlag, 2005, 2. Auflage, 115. Autor pat í k pastora (nikoliv právn ) zam eným kritik m systému církevních daní, avšak samoz ejm uznává, že tento systém dokázal záslužn p inést (p ináší) církvi ve sledovaných zemích obrovsky výhodné podmínky pro pastora ní a charitativní innost. Jeho kritika je spíše motivována existen ními obavami práv s ohledem na výstupy z církve a demografický vývoj, a proto nabádá k dalším alternativám. Srov. Ibid., 107–125. 284 Srov. LISTL Joseph: Vztah mezi státem a církvemi v N mecku, in Revue církevního práva 3 (1996), [online] [cit. 2010-09-14] .
115
subjektivního práva na vystoupení z církve, jako výronu negativní náboženské svobody, snaží dovozovat možnost „ áste ného“ vystoupení z církve (jako ve ejnoprávní korporace) ve sledovaných zemích (kap. 6.), sice tvrdí, že tak iní v zájmu církve (hlavní heslo: „pry s církevní daní!“285), avšak spíše se tak je v zájmu jejich „idealistického pojmu církve“,286 který nikdy nepo ítá s existující realitou a sv tem jaký je. Sofistikované konstrukce, kterými tito proponovatelé „bojují“ proti ve ejnoprávnímu statusu církve ve sledovaných zemích, jsou asto na hran
katolického postoje ke státu (viz GS, 73–76).
es ané nikdy, ani za nejprudšího pronásledování v prvních staletích, nezaujímali nep átelská stanoviska v
i státu.287 Naopak, poznali na své k ži,
jak žádoucí by byl spravedlivý stát, který by chránil práva svých ob an . Pokud dnes takový stát katolíci ve sledovaných zemích mají, je velmi neseriózní a nezodpov dné, snaží-li se n kte í svým jednáním „dokazovat“, že na leny církve není spolehnutí ani ohledn deklarace jejich lenství na státním fóru,288 o nesolidarit
a neserióznosti ve vztahu k ostatním
len m církve
bec nemluv . Proto je správné, že církevní právo vystoupení z církve trestá (8.1.5.). Pro p esné a korektní pochopení problému vystupování z církve je tedy vhodné dob e vnímat práv slova Henri de Lubaca v mottu této práce. „Církev stejn jako všechny lidské instituce má svou vn jší fasádu. Má svou asto velmi zat žující asovost“, své kancelá e, zákoník i soudní tribunály“. Každému, pro koho je t žké tyto skute nosti p ijímat, pak platí de Lubacovo sd lení navýsost siln : „církev se skrytým srdcem – je zárove bytost naprosto viditelná, jedna z bytostí tohoto sv ta. Tuto skute nost nemusíme uznávat, ale nelze ji ignorovat“.
Viz ZAPP Hartmut: Katholisch – ohne Kirchensteuern? Körperschaftsaustritt in kirchenrechtlicher Sicht, [online] [cit. 2009-11-11], . 286 Srov. také KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Differenzen mit Rom wegen deutscher Praxis der Kirchenaustritte, zpráva ze dne 13.5.2010, [online] [cit. 2010-07-20] . 287 Srov. KADLEC Jaroslav: D jiny katolické církve I., Olomouc: Univerzita Palackého, CMTF, 1993, 58. 288 Evangelijní konotace jsou zde z ejmé: „Kdokoli se ke mn p izná p ed lidmi, k tomu se i já p iznám ed svým Otcem, který je v nebesích, ale kdo m zap e p ed lidmi, toho i já zap u p ed svým Otcem, který je v nebesích“(Mt 10,32–33). 285
116
9. Záv rem Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica byl kanonicko-právní institut, který tato práce ukázala jako nevhodný pro
ešení problému
tzv. vystoupení z církve ve sledovaných zemích (SRN, Rakousko, Švýcarsko). Minulý as v p edchozí v
už pro n j bude platit napo ád, protože byl s právní
inností v roce dokon ení této práce zrušen. V této práci jsme sledovali dva hlavní faktory. Problém právní a pastora ní, kterým je existenci konfesn -právního institutu vystoupení z církve. Z toho pak vyplynula zkoumaná otázka, tj. zda kanonicko-právní institut actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica m že p ispívat k ešení tohoto problému. Na položenou otázku poskytla práce negativní odpov
. Hypotéza, že
institut formálního úkonu odpadnutí je jakožto institut „sui generis“ nevhodný vy ešit problém kanonicko-právního postavení katolíka po tzv. vystoupení z církve v rámci státního práva, byla doložena nejen zjišt ními této práce, ale nakonec i samotným církevním zákonodárcem, který zmín ný institut v pr
hu
vzniku této práce s ú inností ke dni 8.4.2010 bez náhrady zrušil. Veškerý vývoj ve výkladu tohoto od po átku nejasného kanonicko-právního institutu vedl jen k dalším komplikacím. Když se dostate
prokázalo, že ani oficiálním výkladem
se nijak nezm nil stav „nedefinovatelnosti skutkového stavu“, byl tento institut nakonec zásahem zákonodárce zrušen. Mnohem složit jší je správná reakce na vlastní problém, tedy samotný fenomén vystoupení z církve. Naše úvodní hypotéza byla prokázána zejména v kapitolách 6. – 8. této práce. Vystoupení z církve je t eba sledovat také ze širšího (pastora ního) pohledu, nebo
p i
ist
církevn -právním hodnocení nutn
narazíme na množství složitých aporií, daných sou asnou situací církve, jejím postavením v dnešním (evropském) sv
a také velkým rozporem mezi pojetím
sv tského práva v sou asné spole nosti a právem církevním. Výsledky práce jsou d kazem, že církev, stále ješt
dimenzovaná na
konfesní spole enské prost edí, se dnes nachází (už) v prost edí zcela jiném. Ve ejn -církevní podoba víry, s níž po ítá i celý systém konfesního práva 117
sledovaných zemí, je stále více chápána jen jako pouhý rámec i pozadí zcela subjektivizovaného prožívání religiozity.289 To se odráží i v problémech kolem reflexe institutu vystoupení z církve, který ve sledovaných zemích z stává jako reziduum minulého konfesního prost edí. Církevní právo, se svou universáln nastavenou p esností p i hodnocení jednání katolíka na ve ejném fóru, se tak z ásti míjí s pot ebami pastora ního ístupu k sou asnému lov ku, který stále vzácn ji dokáže integrovat osobní víru, církevní pravidla a kulturu každodennosti. Proto mohou být výstupy z církve ve sledovaných zemích jedn mi katolíky vnímány jako „osvobození od byrokratických struktur církve“ a jinými katolíky zase jako zcela neškodné vystoupení z církve, coby ve ejnoprávní korporace státu, které pro jejich lenství v reálné katolické církvi ve smyslu kanonického práva prý nep edstavuje žádnou zm nu. Z d vod , které jsme uvedli v této práci, však nenacházíme omluvu pro takové názory ani v jednom z uvedených p ípad . Možná, že se v celém problému odráží všechny bolesti zániku starého „konstantinovského“ života církve, kdy stát byl „sv tským ramenem“, které sm lo plnit úkoly, jež nyní církev už státu sv ovat nechce a nem že. Státotvorná role es anství je minulostí a z ejm se nebude opakovat.290 „Staré rovnováhy mizí a nové se jen obtížn vytvá ejí. Církev, zvlášt v Evrop , se však celou svou historií považuje za hluboce solidární se starými rovnováhami a podobou sv ta, který mizí. Nejen, že v tomto sv
byla dob e za azena, ale zna
p isp la k jeho vytvo ení, zatímco podoba
sv ta, který má být budován nyní, nám zna
uniká.“291 Proto také tolik spor o to,
zda smí být ješt dnes prohlášení katolíka o jeho vztahu k církvi p ed nábožensky neutrálním státem (vystoupení z církve) bráno ze strany církve jako závazné. Pro eské prost edí to všechno snad zní vzdálen . Církev ve sledovaných zemích nezažila programovou a oficiální „demolici“ ve ejnoprávního, státem garantovaného prost edí svého života, které v eských zemích nastalo v polovin dvacátého století. Ve sledovaných státech spíše z staly instituce konfesního
Srov. KEHL Medard: Kam krá í církev?: Diagnóza doby, Brno: CDK, 2000, 29–32. Srov. HRDINA Antonín Ignác: Sekulární stát – prohra k es anství, nebo vývojová etapa spole nosti?, in: HANUŠ Ji í (ed): Vznik státu jako proces sekularizace, Brno: CDK, 2006, 73–81. 291 Viz FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE: Pozvat sou asnou spole nost k životu z víry. Dopis francouzským katolík m, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2003, 21. 289
290
118
spole enského prost edí „navzdory“ jinému vývoji spole nosti. Nad je i úskalí této situace pro budoucí ve ejné p sobení církve jsou zna né.292 Otev enou otázkou, která z tématu této práce vyplývá, z stává, jak správn
vnímat
a
reagovat
na
kulturn
akceptovatelného pasivního, resp. neaktivního
podmín ný
jev
spole ensky
lenství v církvi. Tento zp sob
lenství se stává v Evrop stále více atraktivn jším a „normálním“.293 Okolnost, že tato pasivita se ve sledovaných zemích m že navíc projevit v aktu vystoupení z církve, zatímco v eském prost edí (už) nikoliv, má sice ur itou relevanci v církevním právu, ale pastora
p íliš velký rozdíl nep edstavuje.
Snažit se na tuto otázku odpovídat zesílenou aktivitou zbývajících církevních len by bylo stejn marné, jako ned lat nic. V prvním p ípad by se jednalo o zam ení na sebe sama, nikoliv o p ednostní pohled na ty, kte í se od církve vzdalují. V druhém p ípad Kristovy výzvy, sv
by to znamenalo vzdát se náro né
it všude a všem (Mt 28,19–20, Sk 1,8). Platí, že kde dochází
k narušování vztah , tam se málokdy jedná o vinu pouze jedné strany. Po ty výstup z církve (odpad ) sd lují církvi nové informace o ní samotné a proto p edstavují duchovní výzvu, totiž výzvu nov vy ešit její staré úkoly, aniž by v
la jak. Tato duchovní výzva spo ívá v podn tu k pravd
a poctivosti
církve ve vztahu k sob samé a ke svým schopnostem hlásat evangelium slovem i skutky, tedy schopnostem žít. Církev proto: „Musí ur it srozumiteln pro lov ka dnešní doby jednotící princip sv ta, který je v sob ochoten a schopen obsáhnout a pojmout rozdílnost, pluralitu, neopakovatelnost. Zde za íná základní pastora ní otázka, kterou je eba si klást i p ijmout jako jediné kritérium a verifika ní proces: jak p ekro it práh budoucnosti, vstoupit do prostoru reálných vztah , které rodí skute nou lidskou identitu a nakonec i život v ný“.294 Pak budou i všem dnešním vystupujícím, vzdáleným a odpadlým znít srozumiteln Pánova slova: „Jako nem že ratolest sama od sebe nést ovoce, nez stane-li na vinném kmeni, tak ani vy, nez stanete-li ve mn “ (Jan 15,4).
Srov. CASANOVA José: Nad je a úskalí ve ejného náboženství, in: HANUŠ Ji í, VYBÍRAL Jan (eds.) Evropa a její duchovní tvá , Brno: CDK, 2005, 83–103. 293 Srov. KEHL Medard, Op. cit. supra, 97–98. 294 Viz AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita k es anské tradice, in ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Op. cit. supra, 69. 292
119
Seznam p íloh íloha . 1 – Dopis kardinála J. Heranze o odpadu od víry (apostaze) íloha . 2 – Prohlášení Stálé rady DBK íloha . 3 – Prohlášení ÖBK íloha . 4 – Motu proprio: Omnium in mentem íloha . 5 – Motu proprio: Omnium in mentem (n mecký p eklad) íloha . 6 – Motu proprio: Omnium in mentem (anglický p eklad) íloha . 7 – Prohlášení o vystoupení z církve – p íklady íloha . 8 – Dopis osob vystupující z církve – p íklady
120
ílohy íloha . 1 – Dopis kardinála J. Heranze o odpadu od víry (apostaze) PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXT
295
Vatikán, 13. b ezna 2006.
Prot. N. 10279/2006
Nejd stojn jší Excelence, již p ed asem mnozí biskupové, soudní viká i a další
initelé v oblasti kanonického práva p edložili naší papežské rad
pochybnosti a žádosti týkající tzv. actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica, o kterém pojednávají kánony: 1086, §1, 1117 a 1124 Kodexu kanonického práva. Jedná se o nový pojem v kanonickém zákonodárství, odlišný od dalších modalit spíše „virtuálních“ (které jsou vázány na chování) týkajících se „notorického“ odpadu nebo jednoduše „ve ejného“ odpadu od víry (srov. kánony 171, §1, 4°; 194, §1, 2°; 316, §1; 694, §1, 1°; 1071, §1, 4° a §2), tj. okolností, ve kterých pok
ní
v katolické církvi nebo do ní p ijatí jsou vázáni pouze církevními zákony (srov. kán. 11). Problém byl pozorn p ezkoumán kompetentními dikastérii Svatého stolce s cílem up esnit p edevším teologicko-doktrinální obsah takového actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica a následn právní formality nebo náležitosti nutné pro to, aby se tento úkon vymezil jako skute ný „formální úkon“ odpadu. Poté, co naše papežská rada obdržela rozhodnutí Kongregace pro nauku víry, s ohledem na první aspekt, a na plenárním zasedání p ezkoumala celou otázku, sd luje Nejeminentn jším a Nejexcelentn jším p edsed m biskupských konferencí následující:
295
Citovaný text viz BK: Acta eské biskupské konference, 1 (2006), 75–77. 121
1. Aby odpad od katolické církve mohl být platn vymezen jako skute ný actus formalis defectionis ab Ecclesia, i s ohledem na ú inky p edvídaných výjimek ve výše uvedených kánonech, musí být konkretizován: a) vnit ním rozhodnutím vystoupit z katolické církve b) uskute
ním a manifestací tohoto rozhodnutí
c) p ijetím tohoto rozhodnutí ze strany kompetentní církevní autority. 2. Obsahem úkonu v le musí být p erušení pout spole enství – víry, svátostí, pastý ského ízení – která dovolují v ícím dostávat život milosti uvnit církve. To znamená, že takový formální úkon odpadu nemá pouze právn administrativní charakter (vystoupit z církve v matrikovém smyslu s p íslušnými ob anskými
d sledky),
konstitutivních element
ale
vymezuje
se
jako
skute né
odlou ení
od
církevního života: p edpokládá tedy úkon apostaze,
hereze nebo schizmatu. 3. Právn -administrativní úkon odpadu od církve sám o sob
nem že
vytvo it formální úkon odpadu ve smyslu jak jej chápe CIC, protože by mohla etrvávat v le po setrvání ve spole enství víry. Na druhé stran hereze formální nebo (tím mén ) materiální, schizma a apostaze samy nevytvá ejí formální úkon odpadu, jestliže nejsou projeveny navenek a jestliže nejsou náležitým zp sobem manifestovány církevní autorit . 4. Krom
toho se musí o jednat platný právní úkon vykonaný osobou
kanonicky zp sobilou a v souladu s právní normou, která jej ídí (kánony 124– 126). Takový úkon bude muset být vykonán osobn , v dom a dobrovoln . 5. Vyžaduje se rovn ž, aby úkon byl zainteresovanou osobou proveden v písemné form
p ed kompetentní autoritou katolické církve: ordiná em,
íslušným fará em, jemuž jedinému p ísluší posuzovat existenci nebo neexistenci úkonu v le s obsahem vyjád eným v . 2. V d sledku toho pouze koincidence dvou element
– teologický profil
vnit ního úkonu a jeho projevení takto definovaným zp sobem – vytvá í actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica s p íslušnými kanonickými sankcemi (srov. kán. 1364, §1). 122
6. V takových p ípadech se tatáž kompetentní církevní autorita postará o to, aby do knihy pok
ných (srov. kán. 535, §2) byla u in na poznámka s explicitní
formulací, že nastala defectio ab Ecclesia catholica actu formali. 7. Z stává však jasné, že svátostné pouto p íslušnosti k T lu Kristovu, kterým je církev, dané charakterem k tu, je trvalým ontologickým poutem, které nezaniká z d vodu žádného úkonu i skutku odpadu.
S jistotou, že episkopát, v dom si spasitelného rozm ru církevního spole enství, dob e pochopí pastora ní motivy t chto norem, využívám této íležitosti, abych Vaši Eminenci /Excelenci ujistil o svých citech bratrské úcty,
kard. Julián Herranz
Mons. Bruno Bertagna
edseda Papežské rady
sekretá
pro výklad legislativních text
Tato zpráva byla schválena papežem Benediktem XVI., který na ídil její sd lení všem p edsed m biskupských konferencí.
Jeho excelence Mons. Jan Graubner edseda eské biskupské konference Praha
123
Oficiální anglický p eklad: PONTIFICAL COUNCIL FOR LEGISLATIVE TEXTS ACTUS FORMALIS DEFECTIONIS AB ECCLESIA CATHOLICA296
Vatican City, 13 March 2006 Prot. N. 10279/2006
Your Excellency: For quite some time, a considerable number of Bishops, Judicial Vicars and others working in the field of canon law have been posing to this Pontifical Council questions and requests for clarification concerning the so-called actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica mentioned in canons 1086, §1, 1117 and 1124 of the Code of Canon Law. The concept therein presented is new to canonical legislation and is distinct from the other – rather “virtual” (that is, deduced from behaviors) – forms of “notoriously” or “publicly” abandoning the faith (cfr. can. 171, §1, 4°; 194, §1, 2°; 316, §1; 694, §1, 1°; 1071, §1, 4° and §2). In the latter circumstances, those who have been baptized or received into the Catholic Church continue to be bound by merely ecclesiastical laws (cfr. can. 11). The issue was carefully examined by the competent Dicasteries of the Holy See in order to identify, first of all, the theological and doctrinal components of an actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica and then in turn the requirements or juridical formalities that would be necessary so that such an action would constitute a true “formal act” of defection. After having received the decision of the Congregation of the Doctrine of the Faith concerning the theological and doctrinal elements, and after subsequently examining the entire matter in Plenary Session, this Pontifical Council communicates the following to the Presidents of Episcopal Conferences:
Citovaný text viz [online] [cit. 2010-02-18] . 296
124
1. For the abandonment of the Catholic Church to be validly configured as a true actus formalis defectionis ab Ecclesia so that the exceptions foreseen in the previously mentioned canons would apply, it is necessary that there concretely be: a)
the internal decision to leave the Catholic Church,
b)
the realization and external manifestation of that decision, and
c)
the reception of that decision by the competent ecclesiastical authority. 2. The substance of the act of the will must be the rupture of those bonds of
communion – faith, sacraments, and pastoral governance – that permit the Faithful to receive the life of grace within the Church. This means that the formal act of defection must have more than a juridical-administrative character (the removal of one’s name from a Church membership registry maintained by the government in order to produce certain civil consequences), but be configured as a true separation from the constitutive elements of the life of the Church: it supposes, therefore, an act of apostasy, heresy or schism. 3. The juridical-administrative act of abandoning the Church does not per se constitute a formal act of defection as understood in the Code, given that there could still be the will to remain in the communion of the faith. On the other hand, heresy (whether formal or material), schism and apostasy do not in themselves constitute a formal act of defection if they are not externally concretized and manifested to the ecclesiastical authority in the required manner. 4. The defection must be a valid juridical act, placed by a person who is canonically capable and in conformity with the canonical norms that regulate such matters (cfr. cann. 124–126).
Such an act must be taken personally, consciously
and freely. 5. It is required, moreover, that the act be manifested by the interested party in written form, before the competent authority of the Catholic Church: the Ordinary or proper pastor, who is uniquely qualified to make the judgment concerning the existence or non-existence of the act of the will as described above in n. 2. 125
Consequently, only the convergence of the two elements – the theological content of the interior act and its manifestation in the manner defined above – constitutes the actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica, with the corresponding canonical penalties (cfr. can. 1364, §1). 6. In such cases, the competent ecclesiastical authority mentioned above is to provide that this act be noted in the baptismal registry (cfr. can. 535, §2) with explicit mention of the occurrence of a „defectio ab Ecclesia catholica actu formali“. 7. It remains clear, in any event, that the sacramental bond of belonging to the Body of Christ that is the Church, conferred by the baptismal character, is an ontological and permanent bond which is not lost by reason of any act or fact of defection. With the certainty that the Bishops of your Conference, conscious of the salvific dimension of ecclesiastical communion, will well understand the pastoral motivations underlying these norms, I welcome this opportunity to renew my sentiments of fraternal esteem. Faithfully yours in the Lord, Julián Card. Herranz President Bruno Bertagna Secretary
This notification was approved by the Supreme Pontiff, Benedict XVI, who directed that it be transmitted to all Presidents of Episcopal Conferences.
126
Oficiální n mecký p eklad:
PÄPSTLICHER RAT FÜR DIE GESETZESTEXTE ACTUS FORMALIS DEFECTIONIS AB ECCLESIA CATHOLICA297
Vatikanstadt, 13. März 2006 Prot. N. 10279/2006 Eminenz, schon seit längerer Zeit haben Bischöfe, Offiziale und andere Fachleute des Kanonischen Rechtes diesem Päpstlichen Rat Zweifel und Anfragen zur Klärung hinsichtlich des sogenannten actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica vorgelegt, auf den in den Canones 1086 §1, 1117 und 1124 des Codex des Kanonischen Rechtes Bezug genommen wird. In der Tat handelt es sich um einen in der kanonischen Gesetzgebung neuen Begriff, der sich unterscheidet von den anderen, eher „virtuellen“ Modalitäten (die auf dem Verhalten basieren) des „offenkundigen“ oder einfach „öffentlichen“ Glaubensabfalls (vgl. c. 171 §1, 4°; 194 §1, 2°, 316 §1, 694 §1, 1°; 1071 §1, 4° und §2), Umstände, in denen die in der katholischen Kirche Getauften oder in sie Aufgenommenen durch rein kirchliche Gesetze verpflichtet sind (vgl. c. 11). Das Problem wurde von den zuständigen Dikasterien des Heiligen Stuhls sorgfältig untersucht, um vor allem die theologisch-lehrhaften Inhalte dieses actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica genau zu fassen, und danach die Erfordernisse oder juridischen Formalitäten zu präzisieren, die notwendig sind, damit dieser sich als ein wirklicher „formaler Akt“ des Abfalls darstellt. Nachdem
hinsichtlich
des
ersten
Aspekts
die
Entscheidung
der
Kongregation für die Glaubenslehre vorlag und die gesamte Frage in der
Citovaný text viz [online] [cit. 2010-02-18] . 297
127
Vollversammlung untersucht wurde, teilt dieser Päpstliche Rat den Präsidenten der Bischofskonferenzen Folgendes mit: 1. Der Abfall von der katholischen Kirche muss, damit er sich gültig als wirklicher actus formalis defectionis ab Ecclesia darstellen kann, auch hinsichtlich der in den zitierten Canones vorgesehenen Ausnahmen, konkretisiert werden in: a)
einer inneren Entscheidung, die katholische Kirche zu verlassen,
b)
der
c)
der Annahme dieser Entscheidung von seiten der kirchlichen Autorität.
Ausführung
und
äußeren
Bekundung
dieser
Entscheidung,
2. Der Inhalt des Willensaktes muss bestehen im Zerbrechen jener Bande der Gemeinschaft – Glaube, Sakramente, pastorale Leitung –, die es den Gläubigen ermöglichen, in der Kirche das Leben der Gnade zu empfangen. Das bedeutet, dass ein derartiger formaler Akt des Abfalls nicht nur rechtlich-administrativen Charakter hat (das Verlassen der Kirche im meldeamtlichen Sinn mit den entsprechenden zivilrechtlichen Konsequenzen), sondern dass er sich als wirkliche Trennung von den konstitutiven Elementen des Lebens der Kirche darstellt: Er setzt also einen Akt der Apostasie, Häresie oder des Schisma voraus. 3. Der rechtlich-administrative Akt des Abfalls von der Kirche kann aus sich nicht einen formalen Akt des Glaubensabfalls in dem vom CIC verstandenen Sinn konstituieren, weil der Wille zum Verbleiben in der Glaubensgemeinschaft bestehen bleiben könnte. Andererseits konstituieren formelle oder (noch weniger) materielle Häresie, Schisma und Apostasie nicht schon von selbst einen formalen Akt des Abfalls, wenn sie sich nicht im äußeren Bereich konkretisieren und wenn sie nicht der kirchlichen Autorität gegenüber in der gebotenen Weise bekundet werden. 4. Es muss sich demnach um einen rechtlich gültigen Akt handeln, der von einer kanonisch rechtsfähigen Person gesetzt wird, in Übereinstimmung mit der kanonischen Norm, die ihn regelt (vgl. cc. 124–126). Dieser Akt muss persönlich, bewusst und frei getätigt werden. 5. Es wird überdies verlangt, dass der Akt von dem Betroffenen schriftlich vor der zuständigen kirchlich katholischen Autorität bekundet wird: vor dem 128
Ordinarius oder dem eigenen Pfarrer, dem allein das Urteil darüber zusteht, ob wirklich ein Willensakt des in Nr. 2 beschriebenen Inhalts vorliegt oder nicht. Daher wird der actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica mit den entsprechenden kirchenrechtlichen Sanktionen (vgl. c. 1364 §1) nur vom Vorhandensein der beiden Elemente konstituiert, nämlich vom theologischen Profil des inneren Aktes und von seiner Bekundung in der festgelegten Weise. 6. In diesen Fällen sorgt dieselbe kirchliche Autorität dafür, dass der Eintrag im Taufbuch (vgl. c. 535 §2) erfolgt mit dem ausdrücklichen Vermerk „defectio ab Ecclesia catholica actu formali“. 7. In jedem Fall bleibt klar, dass das sakramentale Band der Zugehörigkeit zum Leib Christi, der die Kirche ist, aufgrund des Taufcharakters ein ontologisches Band ist, das fortdauert und wegen des Aktes oder des Tatsache des Abfalls nicht erlischt. In der Gewissheit, dass der dortige Episkopat in Anbetracht der Heilsdimension der kirchlichen Gemeinschaft die pastorale Motivation dieser Normen gut verstehen wird, verbleibe ich mit in herzliche Verbundenheit im Herrn Ihr Julián Kard. Herranz Präsident Bruno Bertagna Sekretär
Die vorliegende Mitteilung wurde approbiert von Papst Benedikt XVI, der die amtliche
Bekanntmachung
an
alle
Präsidenten
angeordnet hat.
129
der
Bischofskonferenzen
íloha . 2 – Prohlášení Stálé rady DBK
Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz Nr. 328298 Der Ständige Rat der Deutschen Bischofskonferenz hat am 24.04.2006 die nachstehende Erklärung beschlossen. Sie nimmt Bezug auf ein Rundschreiben des Päpstlichen Rats für die Gesetzestexte, in dem unter eherechtlichem Aspekt die Modalitäten und die Konsequenzen des in einem förmlichen Akt vollzogenen Abfalls von der katholischen Kirche dargelegt werden. Die Erklärung der deutschen
Bischöfe
wendet
diese
weltkirchlichen
Bestimmungen
unter
Berücksichtigung der deutschen Rechtstradition auf die deutschen Diözesen an. Sie schafft kein neues Recht, sondern hält an der geltenden Rechtlage fest und bestätigt die bewährte Praxis.
Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz zum Austritt aus der katholischen Kirche Mit einem Rundschreiben vom 13.03.2006 hat der Päpstliche Rat für die Gesetzestexte (auf Anordnung von Papst Benedikt XVI.) den Vorsitzenden der Bischofskonferenzen eine Erläuterung zu dem im kirchlichen Eherecht (cc. 1086 §1, 1117, 1124 CIC) verwendeten Begriff actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica mitgeteilt. Diese Klarstellung berührt nicht die in der deutschen Rechtstradition stehende staatliche Regelung für den „Kirchenaustritt“. Zur Vermeidung von Missverständnissen stellt die Deutsche Bischofskonferenz deshalb - im Einklang mit der ständigen Auffassung der deutschen Bischöfe(1) folgendes fest: 1. Durch die Erklärung des Austritts aus der katholischen Kirche vor der staatlichen Behörde(2) wird mit öffentlicher Wirkung die Trennung von der Kirche vollzogen. Der Kirchenaustritt ist der öffentlich erklärte und amtlich bekundete
Citovaný text viz AMTSBLATT DER ERZDIÖZESE FREIBURG 12/2006, Freiburg im Breisgau (19.5.2006). 298
130
Abfall von der Kirche und erfüllt den Tatbestand des Schismas im Sinn des c. 751 CIC. 2. Die Erklärung des Austritts vor der staatlichen Behörde wird durch die Zuleitung an die zuständige kirchliche Autorität auch kirchlich wirksam. Dies wird durch die Eintragung im Taufbuch dokumentiert. 3. Wer - aus welchen Gründen auch immer(3) - den Austritt aus der katholischen Kirche erklärt, zieht sich die Tatstrafe der Exkommunikation(4) zu, d. h. er verliert die mit der Zugehörigkeit zur kirchlichen Gemeinschaft (Communio) verbundenen Gliedschaftsrechte, insbesondere zum Empfang der Sakramente und zur Mitwirkung in der Kirche. Ebenso treten die im kirchlichen Eherecht vorgesehenen Rechtsfolgen(5) ein. 4. Wer den Austritt aus der katholischen Kirche erklärt, kann nicht in einem kirchlichen Dienst- bzw. Arbeitsverhältnis stehen. 5. Die Exkommunikation ist eine Beugestrafe, die zur Umkehr auffordert. Nach dem Austritt wird sich die Kirche durch den zuständigen Seelsorger um eine Versöhnung mit der betreffenden Person und um eine Wiederherstellung ihrer vollen Gemeinschaft mit der Kirche bemühen. Würzburg, den 24. April 2006 Für das Erzbistum Freiburg Robert Zöllitsch Erzbischof
(1) Vgl. die Kanzelverkündigung der Konferenz der westdeutschen Bischöfe vom 15.02.1937 (Volk, L. [Hg.], Akten der deutschen Bischöfe über die Lage der Kirche 1933–1945, Bd. 4, Mainz 1981, 175), „Erklärung der Diözesanbischöfe zu Fragen des kirchlichen Finanzwesens“ vom 22.12.1969 (AfkKR 138 [1969] 557). Auch in den Diözesen liegen entsprechende Beschlüsse vor, vgl. Diözesansynode Köln 1954, Trier 1959, Bischöflicher Erlass Augsburg 1988. (2) Eine Ausnahme bildet die Freie und Hansestadt Bremen, wo der Kirchenaustritt vor der kirchlichen Autorität zu erklären ist. (3) Auch der Austritt wegen der Kirchensteuer stellt als Verweigerung der solidarischen Beitragspflicht für die Erfordernisse der Kirche (cc. 222 §1; 1262 CIC i. V. m. Partikularnorm Nr. 17 der Deutschen Bischofskonferenz zu c. 1262 CIC vom 22.09.1992) eine schwere Verfehlung gegenüber der kirchlichen Communio dar und mindert die Rechtsfolgen nicht. (4) cc. 751, 1318, 1321 § 2, 1364 §1 CIC. (5) cc. 1086, 1117, 1124 CIC. 131
íloha . 3 – Prohlášení ÖBK
Erklärung der Österreichischen Bischofskonferenz zum Kirchenaustritt299 Die Declaratio des Pontificium Consilium de Legum Textibus zum »actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica« vom 8.12.2005 bezieht sich auf das kirchliche Eherecht und legt die Kriterien für den Formalakt des »Austritts aus der Kirche« fest, welcher von der Pflicht zur
Einhaltung der kirchlichen
Eheschließungsform entbindet. Nach dieser an die Vorsitzenden der Bischofskonferenzen versandten declaratio sind jene Katholiken von der kirchlichen Eheschließungsform befreit, die sich innerlich zur Trennung von der Katholischen Kirche entschlossen haben, diesen Entschluss nach außen bekundet und vor ihrem zuständigen Ordinarius oder Pfarrer erklärt haben. Für die österreichischen Erzdiözesen und Diözesen wird auf dieser Grundlage folgende Regelung nach Pflege des Einvernehmens mit dem Apostolischen Stuhl getroffen: Jesus Christus hat seiner Kirche seine Sendung anvertraut und ihr den Auftrag gegeben, allen Menschen die Frohe Botschaft zu verkünden, sie zu seinen Jüngern zu machen, sie im Namen des Vaters und des Sohnes und des Heiligen Geistes zu taufen und sie zu lehren, alles zu befolgen, was er geboten hat (vgl. Mt 28,19–20). Wer getauft wird, ist mit Christus verbunden, in die Kirche Jesu Christi eingegliedert und mit Heiligem Geist erfüllt. Wer in der Katholischen Kirche getauft oder als Getaufter in sie aufgenommen worden ist, wird auf seine Art und zu seinem Teil der Sendung des ganzen christlichen Volkes in der Kirche und in der Welt teilhaftig (vgl. Lumen Gentium, 31). Er genießt alle Grundrechte, wie sie Citovaný text viz ÖSTERREICHISCHE BISCHOFSKONFERENZ: Erklärung der Österreichischen Bischofskonferenz zum Kirchenaustritt, in: Die österreichischen Bischöfe: Zugehörigkeit zur Katholischen Kirche Pastorale Initiativen in Zusammenhang mit dem Kirchenaustritt, Wien: Generalsekretariat der Österreichischen Bischofskonferenz, 2007, 9–10, [online] [cit. 2009-12-11] . 299
132
einem katholischen Christen in der Kirche zukommen; die Ausübung dieser Rechte ist aber untrennbar von der Erfüllung seiner Grundpflichten. Zu diesen Grundpflichten
der
Gläubigen
gehört
auch die
Verpflichtung,
für
die
Erfordernisse der Kirche Beiträge zu leisten (can. 222 §1 CIC). Wenn ein Katholik einer anderen Religionsgemeinschaft oder einer anderen Kirche oder kirchlichen Gemeinschaft beitritt oder öffentlich bekundet, dass er den christlichen Glauben als solchen aufgeben will oder dass er eine wesentliche katholische Glaubenswahrheit ablehnt oder dass er die Gemeinschaft mit dem Papst und seinem zuständigen Bischof nicht mehr wahren will, schließt er sich von selbst aus der Gemeinschaft der Kirche aus (vgl. can. 1364 §1 in Verbindung mit can. 1331 §1 CIC). Wenn ein Katholik seinen Austritt aus der Kirche erklärt – aus welchen Gründen auch immer –, besteht die rechtliche Vermutung, dass er die Gemeinschaft mit der Kirche und der zuständigen kirchlichen Autorität nicht mehr wahren will. Wenn der zuständige Ordinarius von der staatlichen Behörde die Meldung des »Austrittes aus der Kirche« erhält, wird sich der Bischof schriftlich mit dem Ausgetretenen in Verbindung setzen. Er wird diesen über die kirchlichen Rechtsfolgen des Austritts – im sakramentalen Bereich, im Dienst- und Arbeitsrecht, in Vereinen und Räten, in Liturgie und Verkündigung – aufklären. Zugleich wird er ihm die Möglichkeit zu einem pastoralen Gespräch eröffnen, bei dem die Motive des »Austritts« geklärt, ein »Wiedereintritt« besprochen oder der endgültige »Austritt« bestätigt wird. In dem Schreiben wird der Bischof zugleich eine Frist von drei Monaten setzen und darauf hinweisen, dass nach deren Ablauf mit Wirkung vom Tag der Austrittserklärung vor der staatlichen Behörde die Rechtsfolgen im kirchlichen Bereich eintreten und dass der »Austritt« ins Taufbuch eingetragen wird. Gibt hingegen der Ausgetretene innerhalb der gesetzten Frist vor dem Bischof an, sich nicht von der Katholischen Kirche trennen zu wollen, so genügt die Unterzeichnung einer schriftlichen Erklärung, weiterhin der Katholischen Kirche mit allen Rechten und Pflichten angehören zu wollen. 133
Diesfalls ist die Austrittserklärung vor der staatlichen Behörde hinfällig und
wird
rechtlich
als
nicht
abgegeben
angesehen.
Ein
förmliches
Wiederaufnahmeverfahren ist daher nicht notwendig. Die oben genannte schriftliche Erklärung ist vom Diözesanbischof dem Ortspfarrer bekannt zu geben; eine Eintragung des hinfälligen Kirchenaustrittes unterbleibt. Sollte sich die Vermutung des »Abfalls von der Kirche« später als unrichtig erweisen, so ist grundsätzlich nach den Vorschriften über die Wiederaufnahme in die Katholische Kirche vorzugehen und ein Zeitpunkt der Rückkehr in die Kirche nach diesen Vorschriften festzulegen.
134
íloha . 4 – Motu proprio: Omnium in mentem
LITTERAE APOSTOLICAE MOTU PROPRIO DATAE OMNIUM IN MENTEM QUAEDAM IN CODICE IURIS CANONICI IMMUTANTUR300
Omnium in mentem Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges, die 25 mensis Ianuarii anni 1983 promulgata, revocavit Ecclesiam, utpote quae communitas sit spiritualis simul ac visibilis atque hierarchice ordinata, iuridicis normis indigere «ut exercitium munerum ipsi divinitus concreditorum, sacrae praesertim potestatis et administrationis sacramentorum rite ordinetur». His enim in normis eluceat semper oportet, ex una parte, unitas doctrinae theologicae et canonicae legislationis, ex altera vero pastoralis praescriptorum utilitas quibus ecclesiastica instituta in animarum bonum ordinantur. Quo efficacius autem et necessaria haec unitas doctrinalis et ordinatio in finem pastoralem in tuto ponantur, mature perpensis rationibus, suprema Ecclesiae auctoritas quandoque decernit opportunas normarum canonicarum mutationes vel additiones in easdem inducit. Haec quidem est ratio ad promulgationem Nos movens praesentium Litterarum, quae duas respiciunt quaestiones. Imprimis, in canonibus 1008 et 1009 Codicis Iuris Canonici de sacramento Ordinis, essentialis distinctio firmatur inter sacerdotium commune fidelium et sacerdotium ministeriale simulque dissimilitudo ostenditur inter episcopatum, presbyteratum
et
diaconatum.
Nunc
vero,
postquam,
auditis
Patribus
Congregationis pro Doctrina Fidei, veneratus Decessor Noster Ioannes Paulus II immutandum esse statuit textum numeri 875 Catechismi Ecclesiae Catholicae, eum in finem ut aptius quoad diaconos doctrina recoleretur Constitutionis dogmaticae Lumen gentium (n. 29) Concilii Vaticani II, perficiendam esse Nos quoque censemus normam canonicam hanc eandem rem respicientem. Quapropter, audita Citovaný text viz [online] [cit. 2010-07-18] . 300
135
sententia Pontificii Consilii de Legum Textibus, decernimus ut verba ipsorum canonum immutentur ut infra. Cum sacramenta praeterea eadem sint pro universa Ecclesia, unius supremae auctoritatis est probare et definire quae ad eorum validitatem sunt requisita, necnon decernere quae ad ordinem in eorum celebratione servandum spectant (cfr can. 841), quae sane omnia pro forma quoque in matrimonii celebratione servanda valent, si saltem alterutra pars in Ecclesia catholica baptizata sit (cfr canones 11 et 1108). Statuitur quidem in Codice Iuris Canonici eos fideles, qui “actu formali” ab Ecclesia defecerint, legibus ecclesiasticis non teneri circa formam canonicam matrimonii (cfr can. 1117), circa dispensationem ab impedimento disparitatis cultus (cfr 1086), necnon circa licentiam pro matrimoniis mixtis requisitam (cfr can. 1124). Ratio et finis huius exceptionis a norma generali canonis 11 eo spectabant, ut matrimoniorum ab iis fidelibus contractorum nullitas vitaretur ob defectum formae canonicae vel ob impedimentum disparitatis cultus. Horum autem annorum experientia ostendit, e contra, novam hanc legem pastoralia problemata haud pauca genuisse. Imprimis difficilis apparuit determinatio et practica configuratio, singulis in casibus, huius actus formalis defectionis ab Ecclesia, sive quoad eius substantiam theologicam sive quoad ipsius aspectum canonicum. Multae praeterea exsurrexerunt difficultates cum in actione pastorali tum in tribunalium praxi. Etenim e nova lege oriri videbantur, saltem oblique, commoditas ac veluti adiumentum apostasiae illis in locis ubi fideles catholici exigui sunt numero, vel ubi iniquae vigent leges matrimoniales discrimina statuentes inter cives ratione religionis; difficilis praeterea fiebat reditus horum baptizatorum qui novum contrahere exoptarent matrimonium canonicum, post prioris ruinam; denique, ut alia omittamus, horum matrimoniorum permulta devenerant de facto pro Ecclesia matrimonia sic dicta clandestina. His omnibus positis, atque accurate perpensis sententiis sive Patrum Congregationis pro Doctrina Fidei et Pontificii Consilii de Legum Textibus, sive etiam Conferentiarum Episcopalium quibus consultatio facta est circa utilitatem pastoralem servandi aut abrogandi hanc exceptionem a norma generali canonis 11, 136
necessarium apparuit abolere hanc regulam in canonicarum legum corpus nunc vigens introductam. Auferenda proinde decernimus in eodem Codice verba: „neque actu formali ab ea defecerit“ canonis 1117, „nec actu formali ab ea defecerit“ canonis 1086 §1, et „quaeque nec ab ea actu formali defecerit“ canonis 1124. Itaque hac de re auditis Congregatione pro Doctrina Fidei atque Pontificio Consilio de Legum Textibus itemque rogatis sententiam Venerabilibus Fratribus Nostris S.R.E. Cardinalibus Dicasteriis Romanae Curiae Praepositis, quae sequuntur decernimus: Art. 1. Textus can. 1008 Codicis Iuris Canonici ita immutatur ut posthac absolute sic sonet: „Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charactere indelebili quo signantur, constituuntur sacri ministri, qui nempe consecrantur et deputantur ut, pro suo quisque gradu, novo et peculiari titulo Dei populo inserviant“. Art. 2. Can. 1009 Codicis Iuris Canonici posthac tres paragraphos habebit, quarum prima et secunda constent textu vigentis canonis, tertiae vero novus textus ita sit redactus ut ipse can. 1009, §3 absolute sic sonet: „Qui constituti sunt in ordine episcopatus aut presbyteratus missionem et facultatem agendi in persona Christi Capitis accipiunt, diaconi vero vim populo Dei serviendi in diaconia liturgiae, verbi et caritatis“. Art. 3. Textus can. 1086, §1 Codicis Iuris Canonici sic immutatur: „Matrimonium inter duas personas, quarum altera sit baptizata in Ecclesia catholica vel in eandem recepta, et altera non baptizata, invalidum est“. Art. 4. Textus canonis 1117 Codicis Iuris Canonici sic immutatur: „Statuta superius forma servanda est, si saltem alterutra pars matrimonium contrahentium in Ecclesia catholica baptizata vel in eandem recepta sit, salvis praescriptis can. 1127, §2“. Art. 5. Textus canonis 1124 Codicis Iuris Canonici sic immutatur: 137
„Matrimonium inter duas personas baptizatas, quarum altera sit in Ecclesia catholica baptizata vel in eandem post baptismum recepta, altera vero Ecclesiae vel communitati ecclesiali plenam communionem cum Ecclesia catholica non habenti adscripta, sine expressa auctoritatis competentis licentia prohibitum est“. Quaecumque vero a Nobis hisce Litteris Apostolicis Motu Proprio datis decreta sunt, ea omnia firma ac rata esse iubemus, contrariis quibuslibet non obstantibus, peculiari etiam mentione dignis, eaque in Actorum Apostolicae Sedis commentario officiali promulgari statuimus. Datum Romae, apud Sanctum Petrum, die XXVI mensis Octobris anno MMIX, Pontificatus Nostri quinto.
BENEDICTUS PP. XVI
138
íloha . 5 – Motu proprio: Omnium in mentem (n mecký p eklad)
APOSTOLISCHES
SCHREIBEN,
GEGEBEN
ALS
MOTU
PROPRIO
„OMNIUM IN MENTEM“301, DES HEILIGEN VATERS BENEDIKT XVI., MIT DEM EINIGE NORMEN DES CODEX DES KANONISCHEN RECHTES VERÄNDERT WERDEN: Die Apostolische Konstitution Sacrae disciplinae leges, die am 25. Januar 1983 promulgiert wurde, hat dem Denken aller [omnium in mentem] in Erinnerung gebracht, daß die Kirche - insoweit sie gleichzeitig geistliche und sichtbare Gemeinschaft sowie hierarchisch geordnet ist - juridischer Normen bedarf, "damit die Ausübung der ihr von Gott übertragenen Ämter und Aufgaben, insbesondere die der kirchlichen Gewalt und der Verwaltung der Sakramente, ordnungsgemäß wahrgenommen wird". Durch diese Normen muß daher einerseits immer die Einheit der theologischen Lehre und der kanonischen Gesetzgebung und andererseits der pastorale Nutzen der Bestimmungen aufleuchten, durch welche die kirchlichen Programme zum Wohl der Seelen hingeordnet werden. Um sowohl diese notwendige Einheit der Lehre als auch die pastorale Ausrichtung wirksamer zu garantieren, entscheidet bisweilen die höchste Autorität der Kirche nach reiflicher Erwägung der Motivlage über die opportunen Änderungen der kirchenrechtlichen Normen oder fügt in dieselben Zusätze ein. Das ist also der Grund, der Uns zur Promulgation des vorliegenden Schreibens bewegt, das zwei Fragen betrifft. Zunächst wird in den Canones 1008 und 1009 des Codex des kanonischen Rechtes über das Sakrament der Weihe die wesentliche Unterscheidung zwischen dem allgemeinen Priestertum der Gläubigen und dem Priestertum des Dienstes bekräftigt, und gleichzeitig wird die Unterschiedlichkeit von Episkopat, Citovaný neoficiální p eklad viz: KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Das neue Motu proprio „Omnium in mentem“ im Wortlaut in einer kath.net-Exklusivübersetzung des Kirchenrechtlers Dr. Alexander Pytlik, zpráva ze dne 16.12.2009, [online] [cit. 2010-03-8] . 301
139
Presbyterat und Diakonat aufgezeigt. Nun aber, nachdem Unser verehrter Vorgänger Johannes Paul II. nach Anhörung der Väter der Kongregation für die Glaubenslehre festlegte, daß der Text der Nummer 1581 des Katechismus der Katholischen Kirche verändert werde, damit er die Lehre der dogmatischen Konstitution Lumen gentium (Nr. 29) des II. Vatikanischen Konzils über die Diakone angemessener aufnähme, halten Wir es auch für nötig, daß die kanonische Norm verbessert werde, welche dieselbe Sache betrifft. Deshalb legen Wir nach Anhörung der Beurteilung des Päpstliches Rates für die Interpretation von Gesetzestexten fest, daß die Worte derselben Canones wie unterhalb verändert werden. Da außerdem die Sakramente für die ganze Kirche dieselben sind, hat allein die höchste Autorität zu beurteilen und festzulegen, was zu ihrer Gültigkeit erforderlich ist, und auch zu entscheiden, was zu der bei ihrer Feier einzuhaltenden Ordnung gehört (vgl. can. 841). Dies alles gilt natürlich auch für die bei der Feier der Hochzeit einzuhaltende Form, wenn wenigstens eine der beiden Parteien in der Katholischen Kirche getauft wurde (vgl. cann. 11 und 1108). Der Codex des kanonischen Rechtes legt nun aber fest, daß jene Gläubigen, die durch einen "formalen Akt" von der Kirche abgefallen sind, den kirchlichen Gesetzen in bezug auf die kanonische Form der Eheschließung nicht unterstehen (vgl. can. 1117), ebenso nicht in bezug auf die Dispens vom Hindernis der Religionsverschiedenheit (vgl. can. 1086) und ebenso nicht in bezug auf die verlangte Erlaubnis für die konfessionsverschiedenen ["gemischten"] Ehen (vgl. can. 1124). Der Sinn und der Zweck dieser Ausnahme zur allgemeinen Norm des can. 11 waren, die Nichtigkeit der von diesen Gläubigen geschlossenen Ehen (wegen des Defekts der kanonischen Form oder wegen des Hindernisses der Religionsverschiedenheit) zu verhindern. Die Erfahrung dieser Jahre hat aber im Gegenteil gezeigt, daß dieses neue Gesetz nicht wenige pastorale Probleme hervorbrachte. An erster Stelle erschienen die Festlegung und die praktische Bewertung dieses formalen Aktes des Abfalles von der Kirche in den einzelnen Fällen schwierig, sei es betreffend seiner theologischen Substanz, sei es betreffend den kirchenrechtlichen Aspekt desselben. Außerdem sind viele Schwierigkeiten sowohl in der Seelsorgsarbeit als 140
auch in der Praxis der Kirchengerichte entstanden. In Wirklichkeit schien vom neuen Gesetz wenigstens indirekt eine Erleichterung oder fast ein Anreiz zur Apostasie an jenen Orten auszugehen, wo wenige katholische Christgläubige sind oder wo ungerechte Ehegesetze in Geltung sind, die zwischen den Bürgern Diskriminierungen aufgrund der Religionszugehörigkeit vorsehen; außerdem erschwerte das neue Gesetz die Rückkehr jener Getauften, die nach dem Scheitern der Vorehe eine neue kanonische Ehe zu schließen wünschten; und schließlich weitere Punkte übergehen Wir - wurden ganz viele dieser Ehen für die Kirche faktisch zu sogenannten Klandestinehen. Nachdem dies alles vorgelegt ist und die Beurteilungen sowohl der Väter der Kongregation für die Glaubenslehre und des Päpstlichen Rates für die Interpretation von Gesetzestexten als auch der Bischofskonferenzen - sie wurden betreffend den pastoralen Nutzen konsultiert, was die Beibehaltung oder Außerkraftsetzung dieser Ausnahme zur allgemeinen Norm des can. 11 betrifft genau geprüft wurden, erschien es notwendig, diese im derzeit geltenden Gesamt der kanonischen Gesetze eingeführte Regel aufzuheben. Wir legen also fest, daß die Worte des can. 1117 im selben Codex entfernt werden: „und nicht durch einen formalen Akt von ihr abgefallen ist“, ebenso die Worte des can. 1086 §1: „und nicht durch einen formalen Akt von ihr abgefallen ist“ und ebenso die Worte des can. 1124: „und nicht durch einen formalen Akt von ihr abgefallen ist“. Nachdem in dieser Sache die Kongregation für die Glaubenslehre und der Päpstliche Rat für die Interpretation von Gesetzestexten gehört wurden und in gleicher Weise die Beurteilung Unserer verehrungswürdigen Brüder, der Kardinäle der heiligen römischen Kirche, die Dikasterien der römischen Kurie vorstehen, erbeten wurde, legen Wir daher wie folgt fest: Art. 1. Der Text des can. 1008 des Codex des kanonischen Rechtes wird so verändert, daß er von nun an vollständig so lautet: „Durch das Sakrament der Weihe werden kraft göttlicher Weisung aus dem Kreis der Gläubigen einige mittels eines untilgbaren Prägemals, mit dem sie gezeichnet werden, zu geistlichen Amtsträgern bestellt; sie werden ja dazu 141
geweiht und bestimmt, entsprechend ihrer jeweiligen Weihestufe dem Volk Gottes unter einem neuen und einzigartigen Titel zu Dienste zu sein“. Art. 2. Der can. 1009 des Codex des kanonischen Rechtes wird von nun an drei Paragraphen haben, von denen der erste und der zweite den Text des geltenden Canons beibehalten. Der neue Text des dritten jedoch wird so verfaßt, daß derselbe can. 1009 §3 vollständig so lautet: „Die in der Weihe des Episkopates oder des Presbyterates bestellt sind, erhalten die Sendung und die Befähigung, in der Person Christi des Hauptes zu handeln; die Diakone hingegen die Vollmacht, dem Volk Gottes in der Diakonie der Liturgie, des Wortes und der Liebe zu dienen“. Art. 3. Der Text des can. 1086 §1 des Codex des kanonischen Rechtes wird so verändert: „Ungültig ist eine Ehe zwischen zwei Personen, von denen eine in der katholischen Kirche getauft oder in sie aufgenommen wurde, die andere aber ungetauft ist“. Art. 4. Der Text des can. 1117 des Codex des kanonischen Rechtes wird so verändert: „Die oben vorgeschriebene Eheschließungsform muß unbeschadet der Vorschriften des can. 1127, §2 eingehalten werden, wenn wenigstens einer der Eheschließenden in der katholischen Kirche getauft oder in sie aufgenommen wurde“. Art. 5. Der Text des can. 1124 des Codex des kanonischen Rechtes wird so verändert: „Die Eheschließung zwischen zwei Getauften, von denen der eine in der katholischen Kirche getauft oder nach der Taufe in sie aufgenommen worden ist, der andere Partner aber einer Kirche oder kirchlichen Gemeinschaft zugezählt wird, die nicht in voller Gemeinschaft mit der katholischen Kirche steht, ist ohne ausdrückliche Erlaubnis der zuständigen Autorität verboten“.
142
Was auch immer von Uns mit diesem als Motu Proprio gegebenen Apostolischen Schreiben dekretiert worden ist, sei nach Unserer Anordnung sicher und gültig, auch wenn etwas entgegenstehe und selbst wenn dies besonderer Erwähnung würdig sei, und Wir legen fest, daß dies alles in den offiziellen Aufzeichnungen Acta Apostolicae Sedis promulgiert werde.
Gegeben zu Rom, beim heiligen Petrus, am 26. Oktober 2009, im fünften Jahr Unseres Pontifikates.
BENEDICTUS PP. XVI
143
íloha . 6 – Motu proprio: Omnium in mentem (anglický p eklad)
APOSTOLIC LETTER „MOTU PROPRIO“ OMNIUM IN MENTEM OF THE SUPREME PONTIFF BENEDICT XVI ON SEVERAL AMENDMENTS TO THE CODE OF CANON LAW The Apostolic Constitution Sacrae Disciplinae Leges, promulgated on 25 January 1983, reminded everyone that the Church, as a community which is at once spiritual and visible, and also hierarchically structured, requires juridical norms, "so that the exercise of the tasks divinely entrusted to her, especially the exercise of sacred power and of the administration of the sacraments, may be properly organized". The norms ought to reflect, on the one hand, the unity between theological doctrine and canonical legislation, and, on the other, the pastoral usefulness of the prescriptions whereby ecclesiastical ordinances are directed to the good of souls. The more effectively to safeguard this necessary doctrinal unity and pastoral purpose, the Church's supreme authority, after careful deliberation, decides, from time to time, to make suitable changes or to introduce additions to the canonical norms. This is the reason that has led me to promulgate the present Letter, which concerns two issues. First, in can. 1008 and can. 1009 of the Code of Canon Law, on the sacrament of Holy Orders, the essential distinction between the common priesthood of the faithful and the ministerial priesthood is reaffirmed, while the difference between the episcopate, the presbyterate and the diaconate is made clear. Inasmuch as my venerable Predecessor John Paul II, after consulting the Fathers of the Congregation for the Doctrine of the Faith, ordered that the text of n. 1581 of the Catechism of the Catholic Church be modified in order better to convey the teaching on deacons found in the Dogmatic Constitution Lumen gentium of the Second Vatican Council (n. 29), I have determined that the canonical norm concerning this subject should likewise be adjusted. Consequently,
144
after hearing the view of the Pontifical Council for Legislative Texts, I decree that the words of the aforementioned canons are to be modified as set forth below. Since the sacraments are the same for the entire Church, the supreme authority of the Church alone is competent to approve or define what is required for their validity and to determine the rites to be observed in their celebration (cf. can. 841). All this is equally applicable to the form to be observed in the celebration of marriage, if at least one of the parties has been baptized in the Catholic Church (cf. cann. 11 and 1108). The Code of Canon Law nonetheless prescribes that the faithful who have left the Church "by a formal act" are not bound by the ecclesiastical laws regarding the canonical form of marriage (cf. can. 1117), dispensation from the impediment of disparity of cult (cf. can. 1086) and the need for permission in the case of mixed marriages (cf. can. 1124). The underlying aim of this exception from the general norm of can. 11 was to ensure that marriages contracted by those members of the faithful would not be invalid due to defect of form or the impediment of disparity of cult. Experience, however, has shown that this new law gave rise to numerous pastoral problems. First, in individual cases the definition and practical configuration of such a formal act of separation from the Church has proved difficult to establish, from both a theological and a canonical standpoint. In addition, many difficulties have surfaced both in pastoral activity and the practice of tribunals. Indeed, the new law appeared, at least indirectly, to facilitate and even in some way to encourage apostasy in places where the Catholic faithful are not numerous or where unjust marriage laws discriminate between citizens on the basis of religion. The new law also made difficult the return of baptized persons who greatly desired to contract a new canonical marriage following the failure of a preceding marriage. Finally, among other things, many of these marriages in effect became, as far as the Church is concerned, "clandestine" marriages. In light of the above, and after carefully considering the views of the Fathers of the Congregation for the Doctrine of the Faith and the Pontifical Council for Legislative Texts, as well as those of the Bishops' Conferences 145
consulted with regard to the pastoral advantage of retaining or abrogating this exception from the general norm of can. 11, it appeared necessary to eliminate this norm which had been introduced into the corpus of canon law now in force. Therefore I decree that in the same Code the following words are to be eliminated: „and has not left it by a formal act“ (can. 1117); „and has not left it by means of a formal act“ (can. 1086 §1); „and has not left it by a formal act“ (can. 1124). Likewise, having heard the views of the Congregation for the Doctrine of the Faith and the Pontifical Council for Legislative Texts, and after inquiry among my venerable brethren, the Cardinals of Holy Roman Church in charge of the Dicasteries of the Roman Curia, I decree the following:
Art. 1. The text of can. 1008 of the Code of Canon Law is modified so that hereafter it will read: „By divine institution, some of the Christian faithful are marked with an indelible character and constituted as sacred ministers by the sacrament of holy orders. They are thus consecrated and deputed so that, each according to his own grade, they may serve the People of God by a new and specific title“, Art 2. Henceforth can. 1009 of the Code of Canon Law will have three paragraphs. In the first and the second of these, the text of the canon presently in force are to be retained, whereas the new text of the third paragraph is to be worded so that can. 1009 §3 will read: „Those who are constituted in the order of the episcopate or the presbyterate receive the mission and capacity to act in the person of Christ the Head, whereas deacons are empowered to serve the People of God in the ministries of the liturgy, the word and charity“. Art. 3. The text of can. 1086 §1 of the Code of Canon Law is modified as follows:
146
„A marriage between two persons, one of whom was baptized in the Catholic Church or received into it, and the other of whom is not baptized, is invalid“. Art. 4. The text of can. 1117 of the Code of Canon Law is modified as follows: „The form prescribed above must be observed if at least one of the parties contracting the marriage was baptized in the Catholic Church or received into it, without prejudice to the provisions of can. 1127 §2“. Art. 5. The text of can. 1124 of the Code of Canon Law is modified as follows: „Marriage between two baptized persons, one of whom was baptized in the Catholic Church or received into it after baptism, and the other a member of a Church or ecclesial community not in full communion with the Catholic Church, cannot be celebrated without the express permission of the competent authority“.
All that I have laid down in this Apostolic Letter issued Motu Proprio, I now order to have the force of law, anything whatsoever to the contrary notwithstanding, even if worthy of particular mention, and I direct that it be published in the official gazette Acta Apostolicae Sedis.
Given in Rome, at St Peter's, on 26 October in the year 2009, the fifth of my Pontificate.
BENEDICTUS PP. XVI
147
íloha . 7 – Prohlášení o vystoupení z církve – p íklady SRN
148
Rakousko
149
150
Švýcarsko
151
íloha . 8 – Dopis osob vystupující z církve – p íklady
Pfarrei NN302
Empfangsbestätigung und Gesprächsangebot Sehr geehrte Frau, sehr geehrter Herr N N Der Pfarreirat von.............. bestätigt, Ihre Erklärung vom.......... erhalten zu haben. Darin äussern Sie die Absicht, aus der römisch-katholischen Kirche auszutreten. Bevor wir Ihre Erklärung formell entgegennehmen, laden wir Sie entsprechend Art. 11 Abs. 1 des Katholischen Kirchenstatus zu einem Gespräch mit dem Pfarrer oder einem Mitglied des Pfarreirates ein. Dabei können wir sowohl über die Folgen Ihrer Entscheidung wie auch über Ihre Beweggründe zum Kirchenaustritt reden. Wir würden es sehr begrüssen, wenn Sie diese Einladung annähmen. Zur Vereinbarung eine Termins erreichen Sie uns unter: (Tel.................../Adresse.............). Wenn wir nichts von Ihnen hören, werden wir uns erlauben, Sie telefonisch zu kontaktieren. Wir legen diesem Schreiben ein Merkblatt bei, das Sie darüber informiert, welches die Konsequenzen eines Kirchenaustrittes sind und welche Fragen sich dabei stellen. Während Jahren haben Sie das Leben unserer Pfarrei durch Ihre Kirchensteuer mitgetragen. Dafürn danken wir Ihnen. Wir gehen achtsam mit Ihrem Entscheid um, aber es schmerzt uns, wenn Angehörige unserer Gemeinschaft diese verlassen wollen. Mit freundlichen Grüssen Im Namen des Pfarreirates
Citovaný text viz: DIÖZESE VON LAUSANNE, GENF UND FREIBURG: Richtlinien zum Austritt aus der römisch-katholischen Kirche des Kantons Freiburg, ze dne 1.7.2004, [online] [cit. 2010-08-04] . 302
152
(Briefkopf von Kirchgemeinde und Pfarramt)303 Ihren Brief vom … haben wir am … erhalten. Sie teilen darin mit, dass Sie aus der katholischen Kirche austreten (möchten). Während Jahren haben Sie das Leben der Pfarrei, die Leistungen der Kirchgemeinde, das Wirken der Römischkatholischen Körperschaft im Kanton Zürich und der katholischen Kirche in der Schweiz und in der Welt mitgetragen: mit Ihrer Mitgliedschaft, mit Ihren Anliegen, mit ihren Beiträgen in Form von Kirchensteuern. Jede soziale Leistung der Kirche wurde auch durch Ihren Beitrag gestützt. Dafür danken wir Ihnen. Wir achten Ihren Entscheid. Wir verschweigen nicht, dass er uns schmerzt. Denn mit jedem Kirchenaustritt werden wir um ein Glied schwächer. Wir werden schwächer im Bemühen, der «guten Nachricht» nachzuleben: etwa für Kinder und Jugendliche, für Betagte und Kranke, für Notleidende und Vereinsamte, für Fröhliche und Trauernde, für Glückliche und Enttäuschte. Bei einem Austritt geht es auch um Formalitäten. Diese sind speditiv zu erledigen, zugleich mit Sorgfalt. Darauf haben Sie Anspruch. (Wir schicken Ihnen in der Beilage ein Formular, das Sie bitte ausfüllen und unterschreiben wollen. So haben wir durch den Vergleich der Unterschriften die Gewähr, dass die Austrittserklärung tatsächlich von Ihnen stammt.) Die Kirchenpflege wird die politische Gemeinde über Ihren Austritt informieren und ihr den rechtlich relevanten Zeitpunkt des Austritts mitteilen. Sie wird auch die Zentralkommission der Römischkatholischen Körperschaft des Kantons Zürich darüber unterrichten. Der Pfarrer unserer Gemeinde würde gern mit Ihnen ein Gespräch führen. Denn Sie haben wohl Ihre Fragen und Ihre Kritik zum kirchlichen Leben. Auch wir haben Fragen. So lernen wir voneinander. Und wir helfen einander, den Lebensweg zu gehen. Wenn Sie unsere Einladung zu einem Gespräch annehmen, sind wir gern bereit. Wir erlauben uns, nächstens mit Ihnen Kontakt aufzunehmen. (Wenn Sie die Einladung nicht annehmen, schicken Sie uns das beiliegende Formular ausgefüllt und unterzeichnet zurück.) (Natürlich hätten wir Freude, wenn Sie nochmals auf ihren Entschluss zurückkämen. Suchende und stets neu aufbrechende Menschen sind uns wichtig. Entscheidend ist, dass jede Person in ihrer Tiefe den Ruf wahrnimmt, der an sie ergeht.) Wir wünschen Ihnen in Ihren Entscheiden Gottes Segen und verbleiben … mit freundlichen Grüssen NN.
NN.
Citovaný text viz: RÖMISCH-KATHOLISCHE ZENTRALKOMMISSION DES KANTONS ZÜRICH: Umgang mit Kirchenaustritten, Handreichung für Kirchenpflegen und für Seelsorgerinnen und Seelsorger im Kanton Zürich, ze srpna 2002, [online] [cit. 2010-8-04] . 303
153
Seznam použitých zkratek ABGB
Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch
AG
Ad gentes – Dekret II. vatikánského koncilu o misijní innosti církve
AAS
Acta Apostolicae Sedis
AS
Amtliche Sammlung des Bundesrechts
BGB
Bürgerliches Gesetzbuch
BGBl.
Bundesgesetzblatt
BGE
Schweizerisches Bundesgericht
BV
Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft (1999)
can.
kánon
cc.
kánony
CCEO
Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium – Kodex kánon východních církví z roku 1990
CD
„clausula defectionis“ (ustanovení o formálním úkonu odpadnutí od katolické církve v cc. 1086 §1, 1117, 1124 CIC)
CIC
Codex iuris canonici – Kodex kanonického práva z roku 1983
CIC/1917
Codex iuris canonici – Kodex kanonického práva z roku 1917
BK
eská biskupská konference
LK
eská liturgická komise
R
eská republika
DBK
Deutsche Bischofskonferenz
DH
Dignitatis
humanae
–
Deklarace
II.
vatikánského
koncilu
o náboženské svobod DS
Denzinger–Schönmetzer (Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum)
GG
Grundgesetz – Základní zákon (ústava) SRN z roku 1949
GS
Gaudium et spes – Konstituce II. vatikánského koncilu pastorální o církvi v dnešním sv
HdbkKR
Handbuch des katholischen Kirchenrechts
JGS
Justizgesetzsammlung
KA
Kirchenaustritt 154
KDO
Die Anordnung über den kirchlichen Datenschutz
KKC
Katechismus katolické církve
KMAO
Kirchenmeldewesenanordnung
KIPA
Katholische Internationale Presseagentur
KTF UK
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
LG
Lumen gentium – Konstituce II. vat. koncilu v rou ná o církvi
LZPS
Listina základních práv a svobod (vyhlášena pod . 2/1993 Sb.)
NA
Nostra aetate – Dekret II. vatikánského koncilu o nek es anských náboženstvích
NDR
mecká demokratická republika
Nr.
Nummer – íslo
ÖBK
Österreichische Bischofskonferenz
OP
Ordo Praedicatorum – ád brat í kazatel (dominikáni)
O.Praem.
Ordo Praemonstratensis – ád premonstrát (premonstráti)
OSN
Organizace spojených národ
OZ
Ob anský zákoník (zákon . 40/1964 Sb.)
PCI
Pontificium Consilium de Legum Textibus Interpretandis
R.G.Bl.
Reichsgesetzblatt
.z.
íšský zákoník
Sb.
Sbírka zákon
SPI
Schweizerisches Pastoralsoziologisches Institut
SRN
Spolková republika N mecko
StGG
Staatsgrundgesetz vom 21. Dezember 1867, über die allgemeinen Rechte
der
Staatsbürger
für
die
im
Reichsrate
vertretenen
Königreiche und Länder UK
Univerzita Karlova
UR
Unitatis redintegratio – Dekret II. vat. koncilu o ekumenismu
VGH
Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg
WRW
Weimarer Reichsverfassung – Výmarská íššká ústava z roku 1919
vs.
versus
ZCNS
Zákon o církvích a náboženských spole nostech (zákon . 3/2002 Sb.)
ZGB
Schweizerisches Zivilgesetzbuch 155
Seznam literatury Knižní publikace AMBROS Pavel: Kam sm uje eská katolická církev?, Olomouc: Nakladatelství Refugium Velehrad-Roma, 1999. AMBROS Pavel: Teologicky milovat církev, Velehrad: Nakladatelství Refugium Velehrad-Roma, 2003. AURELIUS AUGUSTINUS: K es anská vzd lanost, De doctrina christiana, Praha: Vyšehrad, 2004. BEAL John P., CORIDEN James A., GREEN Thomas J. (eds.): New Commentary on the Code of Canon Law, New York: Paulist Press, 2000. BEINERT Wolfgang et al.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1994. BERGER Rupert: Liturgický slovník, Praha: Vyšehrad, 2008, 420. BOBEK Michal, KOMÁREK Jan (eds): Jiné právo offline - co v u ebnicích práva nenajdete, Praha: Auditorium, 2008. BOGUSZAK Ji í, APEK Ji í, GERLOCH Aleš: Teorie práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2001. BOROVÝ Klement: Ú ední sloh církevní, Praha: Knihkupectví B. Stýbla, Druhé, rozmnožené vydání, 1887. CAMPENHAUSEN Axel Frhr. von/WALL Heinrich de: Staatskirchenrecht, München: C.H.Beck, 2006, 4. Auflage. CORECCO Eugenio: Canon Law and Communio Writings on the Constitutional law of the church, Città del Vaticano: Liberia Editrice Vaticana, 1999. DAVIE Grace: Výjime ný p ípad Evropa, Podoby víry v dnešním sv , Brno: CDK, 2009. DEMEL Sabine: Die kirchliche Trauung – unerläßliche Pflicht für die Ehe des katholischen Christen? Stuttgart, Berlin, Köln: Kohlhammer, 1993. DULLES Avery: Models of the Church, 5th expanded edition. New York: Image Book, Doubleday Publishers, 2002. ERNSPERGER Bruno, FISCHER Michael, FÜRST Walter HIMMEL Max (Hg.): Kursbuch Pastoral, Leidenschaft für das Leben, Rheinbach: CMZ-Verlag und Ostfildern: Schwabenverlag, 2006. EVANS G.R.: Stru né d jiny kací ství, Praha: Volvox Globator, 2006. FIALA Petr, MAREK Pavel, KONE NÝ Karel, PEHR Michal, FORAL Ji í, TRAPL Miloš: eský politický katolicismus v letech 1848-2005, Brno: CDK, 2008. FOERSTER Friedrich Wilhelm: Evropa a n mecká otázka, Praha: Universum, 1948. GÄNSWEIN Georg: Kirchengliedschaft: vom Zweiten Vatikanischen Konzil zum Codex iuris canonici; die Rezeption der konziliaren Aussagen über die Kirchenzugehörigkeit in das nachkonziliare Gesetzbuch der lateinischen Kirche, St. Ottilien: EOS-Verlag, 1995.
156
GÓRECKI Edward: Církev se uskute uje ve farnosti, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996. GRICHTING Martin: Kirche oder Kirchenwesen? Zur Problematik des Verhältnisses von Kirche und Staat in der Schweiz, dargestellt am Beispiel des Kantons Zürich, Fribourg, 1997. GRUBER Gerald: Actu formali ab ecclesia catholica deficere. Zur Problematik des vor staatlicher Stelle vollzogenen Kirchenaustritts vor dem Hintergrund des Zirkularschreibens des Päpstlichen Rates für die Gesetzestexte vom 13. März 2006 und der Erklärung der Österreichischen Bischofskonferenz zum Kirchenaustritt vom März 2007, Bonn: nova et vetera, 2009. HANUŠ Ji í (ed): Vznik státu jako proces sekularizace, Brno: CDK, 2006. HANUŠ Ji í, VYBÍRAL Jan (eds.) Evropa a její duchovní tvá , Eseje – komentá e – diskuse, Brno: CDK, 2005. HATTENHAUER Hans: Evropské d jiny práva, Praha: C.H. Beck, 1998. HLOUCH Josef: Problém odpadu od církve, Olomouc: MCM, 1937. („Odpad“) HLOUCH Josef: Konverse a konvertité. Hledání a návraty, Olomouc: Nakladatelství dobré knihy, 1939. („Konverse“) HRDINA Antonín: Kanonické právo, Praha: Eurolex Bohemia, 2002. HRDINA Antonín Ignác: Náboženská svoboda v právu eské republiky (Podle právního stavu k 1.1.2004), Praha: Eurolex Bohemia, 2004. HRDINA Antonín Ignác: Texty ke studiu konfesního práva I.–III., Praha: Karolinum, 2006-2007. HRDINA Antonín Ignác: Prameny ke studiu kanonického práva, Plze : Aleš en k, 2007. KADLEC Jaroslav: D jiny katolické církve I.–III., Olomouc: Univerzita Palackého, CMTF, 1993. KEHL Medard: Kam krá í církev?: Diagnóza doby, Brno: CDK, 2000. KLOKO KA Vojt ch: Ústavní systémy evropských stát , Praha: Linde, 1996. KNAPP Viktor: Teorie práva, Praha: C.H.Beck, 1995. KNAPP Viktor: Velké právní systémy, Úvod do srovnávací právní v dy, Praha: C.H.Beck, 1996. KOCH Kurt: Konfrontace nebo dialog?: Pal ivé otázky dneška a k es anská víra, Praha: Vyšehrad, 2000. KRAUS Dieter: Schweizerisches Staatskirchenrecht, Tübingen: Mohr Siebeck, 1993. KÜHN Zden k: Aplikace práva soudcem v é e st edoevropského komunismu a transformace - Analýza p in postkomunistické právní krize, Praha: C.H.Beck, 2005. LAMBERT Malcolm: St edov ká hereze, Praha: Argo, 2000. LISTL Joseph, PIRSON Dietrich (eds): Handbuch des Staatskirchenrecht der Bundesrepublik Deutschland, Berlin: Duncker Humblot, Zweite grundlegend neugearbeitete Auflage, 1994 (I). LISTL Joseph/SHMITZ Heribert (Hrsg.): Handbuch des katholischen Kirchenrechts, 2. Aufl., Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1999. LITOWITZ Douglas: The Destruction Of Young Lawyers: Beyond One L, Akron: The University of Akron Press, 2006. LÖFFLER René: Ungestraft aus der Kirche austreten? Der staatliche Kirchenaustritt in kanonistischer Sicht, Würzburg: Echter Verlag, 2007. („KA“) 157
LUBAC Henri de: Meditace o církvi, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2010. MAGEN Stefan: Körperschaftsstatus und Religionsfreiheit, Tübingen: Mohr Siebeck, 2004. MEC Damián: Manželské právo katolické církve s ohledem na platné eské právo, Praha: Krystal OP, Kostelní vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006. NEŠPOR Zden k, LUŽNÝ Dušan: Sociologie náboženství, Praha: Portál, 2007. OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2001. OPATRNÝ Aleš: P íprava rodi na k est dít te, Praha: Pastora ní st edisko sv. Vojt cha p i Arcibiskupství pražském, 2001. OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní spole nosti, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2006. PARTRIDGE Christopher (ed.): Encyklopedie nových náboženství - Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality, Praha: Knižní klub, 2006. IBYL Stanislav: Ekumenismus a právo, Brno: L. Marek, 2006. RAHNER Karl, VORGRIMLER Herbert: Teologický slovník, Praha: Vyšehrad, 2009, Vydání druhé, revidované. RUF Norbert: Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici für die Praxis erläutert, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1983. SCHMAUS Martin: Cirkev, Bratislava: Rímskokatolícka cyrilo-metodská bohoslovecká fakulta Univerzity Komenského, 1993. SKALICKÝ Karel: Radost a nad je, Církev v dnešním sv , Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2000. ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Nové cesty pastorální teologie: Krása jako východisko, Olomouc: Nakladatelství Centra Aletti: Refugium Velehrad-Roma, 2008. TIMPE Nikolaus: Das kanonistische Kirchenbild vom Codex iuris canonici bis zum Beginn des Vaticanum secundum, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978. TRETERA Ji í Rajmund: Konfesní právo a církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1997. VALEŠ Václav: Restituce církevního majetku v eské republice po roce 1989, Brno: MSKA, 2009. VOJTÍŠEK Zden k: Encyklopedie náboženských sm v eské republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní spole enství, Praha: Portál, 2004. EŠ ÁL Antonín: Katolická mravouka, Díl II. Podrobný, Praha: D dictví sv. Prokopa, 1912. WALL Heinrich de, MUCKEL Stefan: Kirchenrecht, München: Verlag C.H.Beck, 2010, 2. überarbeitete Auflage. ZEIDENITZ Stefan, BARKOW Ben: Xenofobní pr vodce - N mci, Praha: Nakladatelství XYZ, 2009. ZUBERT Bronislav Wenanty: eholní právo, Olomouc: Matice cyrilometod jská, 1996. ZULEHNER Paul M.: Kirche umbauen – nicht totsparen, Ostfildern: Schwabenverlag, 2005, 2. Auflage. ZULEHNER Paul. M.: Gott ist größer als unser Herz, Eine Pastoral des Erbarmens, Ostfildern: Schwabenverlag, 2006.
158
ísp vky ve sbornících AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita k es anské tradice, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Nové cesty pastorální teologie: Krása jako východisko, Olomouc: Nakladatelství Centra Aletti: Refugium Velehrad-Roma, 2008, 5–70. BÖCKENFÖRDE Ernst - Wolfgang: Vznik státu jako proces sekularizace, in: HANUŠ Ji í (ed): Vznik státu jako proces sekularizace, Brno: CDK, 2006, 7–24. CAMPENHAUSEN Axel Frhr. von: Der Austritt aus der Kirchen und Religionsgemeinschaften, in: LISTL Joseph, PIRSON Dietrich (eds): Handbuch des Staatskirchenrecht der Bundesrepublik Deutschland, Berlin: Duncker Humblot, Zweite grundlegend neugearbeitete Auflage, 1994 (I), 777–785. CASANOVA José: Nad je a úskalí ve ejného náboženství, in: HANUŠ Ji í, VYBÍRAL Jan (eds.) Evropa a její duchovní tvá , Brno: CDK, 2005, 83–103. CAVELTI Urs Josef: Der Kirchenaustritt nach staatlichem Recht, in: Carlen Louis (Hrsg.): Austritt aus der Kirche – Sortir de l’Eglise, Freiburg i. Ue.: Universitatsverlag, 1982. HRDINA Antonín Ignác: Sekulární stát - prohra k es anství, nebo vývojová etapa spole nosti?, in: HANUŠ Ji í (ed): Vznik státu jako proces sekularizace, Brno: CDK, 2006, 73–81. KÜHN Zden k: „Co budou všichni ti právníci vlastn d lat?“ aneb úvaha nad jedním aspektem budoucnosti eského práva, in: BOBEK Michal, KOMÁREK Jan (eds): Jiné právo offline – co v u ebnicích práva nenajdete, Praha: Auditorium, 2008, 196–201. LISTL Joseph: Die Rechtsfolgen des Kirchenaustritts in der staatlichen und kirchliche Rechtsordnung, in: SCHULZ Winfried (Hg.): Recht als Heilsdienst, Paderborn: Bonifatius, 1989, 160–186. LISTL Joseph: Die Erklärung des Kirchenaustritts, in: LISTL Joseph/SHMITZ Heribert (Hrsg.): Handbuch des katholischen Kirchenrechts, 2. Aufl., Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1999, 209–219. LORENZ Dieter: Personenstandswesen. Meldewesen. Datenschutz, in: LISTL Joseph, PIRSON Dietrich (eds): Handbuch des Staatskirchenrecht der Bundesrepublik Deutschland, Berlin: Duncker Humblot, Zweite grundlegend neugearbeitete Auflage, 1994 (I), 717–742. LORETAN Adrian: Kirchenaustritt, Die Konzilserklärung über die Religionsfreiheit – oder ist der Kirchenaustritt Privatsache?, in: Pastoralsoziologisches Institut der Schweiz (Hrsg.): Jenseits der Kirchen, Zürich: NZN-Buchverlag, 1998. NEŠPOR Zden k R.: Úst ední vývojové trendy sou asné eské religiozity, in: NEŠPOR Zden k R. (ed.): Jaká víra? Sou asná eská religiozita/spiritualita pohledu kvalitativní sociologie náboženství, Praha: SOU AV R, 2004. OPATRNÝ Aleš: Mohou být setkání s ú astníky poh , svateb a p lno ních mší evangeliza ní nebo pastora ní šancí?, in: DEMEL Zden k, SCHLEMMER Karl (eds.): Pronikavá zm na pastorace, nebo sebezáchovný provoz?, eské Bud jovice: TF J U, 2005, 105–114. POSPÍŠIL Ctirad Václav: B emeno minulosti a zodpov dnost za budoucnost, in: HANUŠ Ji í, VYBÍRAL Jan (eds.): Evropa a její duchovní tvá , Eseje – komentá e – diskuse, Brno: CDK, 2005. 159
ROBITAILLE Lynda, can. 1071 in: BEAL John P., CORIDEN James A., GREEN Thomas J (eds.): New Commentary on the Code of Canon Law, New York: Paulist Press, 2000. RUPNIK Marko I.: Krása jako východisko, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I. (et. al.): Nové cesty pastorální teologie: Krása jako východisko, Olomouc: Nakladatelství Centra Aletti: Refugium Velehrad-Roma, 2008, 573–596. Odborné stati a lánky v asopisech BIER Georg: Was ist ein Kirchenaustritt? Neue Entwicklungen in einer altbekannten Frage, in: Herder Korrespondenz 7 (2006), 348–352. BUCHER Rainer: Die provokation annehmen, in: Herder Korrespondenz 9 (2006), 450–454. BUCHER Rainer: Es geht um etwas Neues, Die pastoraltheologische Herausforderung der Kirchenaustritte, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 1 (2008), 4–12. CALSTER Stefaan van: Svátosti v život k es ana. K pastoraci „sezónních es an “, in: MKR Communio 3 (2003), 214–226. DAVIE Grace: Výjime ný p ípad Evropa?, in: Kontexty 6 (2009), 9–16. GRAULICH Markus: Ist der Kirchenaustritt ein actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica? – Ein Beitrag zu Diskussion, in: Kirche und Recht, 1 (2008), 1–16. HALÍK Tomáš: Církev a „ áste identifikovaní“, in: Universum 3 (2004), 14–17. HALÍK Tomáš: O Bohu a politice, in: Respekt 51-52 (2007), 56–59. HRDINA Antonín Ignác: Práva a povinnosti kn ží po 2. vatikánském koncilu, in: Teologické texty 2 (2009), 74–81. KAŠNÝ Ji í: Kanonické právo a po ádek, in: Teologické texty 2 (2006), 64–67. KAŠNÝ Ji í: Metoda v kanonickém právu, in: Revue církevního práva 1 (2007), 7–25. LISTL Joseph: Verfassungsrechtlich unzulässige Formen des Kirchenaustritts. Zur Rechtsprechung in der Frage der Zulässigkeit eines sog. „modifizierten“ Kirchenaustritts, in: Juristenzeitung, 26 (1971), Tübingen, 345–352. MAN Zden k: K právnímu postavení katolické církve jako ve ejnoprávní korporace v rámci vnitrostátního práva - nástin koncepce. Bakalá ská práce obhájená na KTF UK v Praze, 2008. MUCKEL Stefan: Körperschaftsaustritt oder Kirchenaustritt? Der sogenannte Kirchenaustritt im Schnittfeld von staatlichem Verfassungsrecht und katholischem Kirchenrecht, in: Juristenzeitung 4 (2009), 174–182. PŠENI KA Stanislav: Vývoj patronátního práva v eských zemích od doby osvícenského absolutismu do r. 1949, in: Revue církevního práva 2 (2002), 127–159. SCHWENDENWEIN Hugo: Sebereflexe církevního práva v dnešním studiu teologie, in: Revue církevního práva (2) 2001, 81–96. SPAEMANN Christian: Der Zweck heiligt nicht die Mittel. Anmerkungen zur aktuellen Kirchensteuerdebatte, in: VATICAN magazin 2 (2010), 41–48. 160
TRETERA Ji í Rajmund: Reflexe pojmu farních inkorporací v novodobých jinách církevního práva v eských zemích, in: Revue církevního práva 1 (2006), 8–17. Internetové zdroje GRICHTING Martin: Landeskirchen: Die Doppelzüngigkeit muss endlich aufhören, [online] [cit. 2009-11-11] . GRICHTING Martin: Nicht-Zahler exkommuniziert: Muss der Kirchenaustritt sein?, komentá , agentura KATH.NET, [online] [cit. 2009-11-11] . HOVE, Alphonse van: "Apostasy." The Catholic Encyclopedia. Vol. 1. New York: Robert Appleton Company, 1907, [online] [cit. 2010-02-14] . HRDINA Antonín Ignác: K vybraným aspekt m zákonnosti v církvi in: Revue církevního práva 2 (1998), [online] [cit. 2010-3-10] . HRDINA Antonín Ignác: Právní jistota k es ana v katolické církvi in: Revue církevního práva 3 (2001), [online] [cit. 2010-1-28] . ISENSEE Joseph: Die Zukunftsfähigkeit des deutschen Staatskirchenrecht, [online] [cit. 2009-11-20] <www.erzbistum-koeln.de/export/sites/erzbistum/ schule-hochschule/religionspaedagogik/ru/Isensee.pdf>. KATH.NET Katholischer Nachrichtendienst: Vatikanschreiben: Kirchenaustritt ist nicht Glaubensabfall?, zpráva ze dne 22.12.2005, [online] [cit. 2010-03-03] . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Deutsche Bischöfe im Ungehorsam gegenüber der päpstlichen Autorität?, zpráva ze dne 18.7.2007, [online] [cit. 2010-03-8] . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Moneykatholizismus auf staatskirchenrechtlicher Ebene beendet, zpráva ze dne 17.11.2007, [online] [cit. 2010-07-15] . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Erzbistum Freiburg: Zapp ist Mitglied der Römisch-Katholischen Kirche, zpráva ze dne 20.2.2008, [online] [cit. 2010-07-14] . KATH.NET - Katholischer Nachrichtendienst: Differenzen mit Rom wegen deutscher Praxis der Kirchenaustritte, zpráva ze dne 13.5.2010, [online] [cit. 2010-07-20] . KIPA: Bundesgericht: Konfession nach Kirchenaustritt bleibt, [online] [cit. 2009-12-11] . KIRCHENAUSTRITT, [online] [cit. 2010-06-24] . KIRCHSCHLÄGER Walter: Kirchenzugehörigkeit und Kirchenaustritt, Neutestamentliche Anmerkungen, in Schweizerische Kirchenzeitung 7 (1998), [online] [cit. 2010-08-15] . 161
LEHMANN Karl: Zum schiedlich-friedlichen Verhältnis von Staat und Kirche heute, záznam p ednášky, [online] [cit. 2010-1-28] . LISTL Joseph: Vztah mezi státem a církvemi v N mecku, in: Revue církevního práva 3 (1996), [online] [cit. 2010-9-14] . IBYL Stanislav: Rudolph Sohm a jeho kritika církevního práva, in: Revue církevního práva 2 (1999), [online] [cit. 2010-7-28] . IBYL Stanislav: Základní zm ny v kanonickém trestním právu, in: Revue církevního práva 1 (2000), [online] [cit. 2010-02-11] . RHODE Ulrich: Auswirkungen der religiösen Pluralisierung auf das deutsche Staatskirchenrecht, [online] [cit. 2009-12-28] . RUCH Christian: Das stille Schisma. Was Schweizer Katholiken von katholischen Schweizern trennt, in: Stimmen der Zeit 8 (2007), [online] [cit. 2008-12-28] . SCHWEIZERISCHES PASTORALSOZIOLOGISCHES INSTITUT SPI (Hg.): Katholische Kirche in der Schweiz, Zahlen – Fakten – Entwicklungen 1996 2005, St. Gallen 2007, [online] [cit. 2010-02-13] . WEBER Franz Xaver von: Das staatskirchliche System als institutionalisierte Krise, [online] [cit. 2008-12-28] . ZAPP Hartmut: Katholisch – ohne Kirchensteuern? Körperschaftsaustritt in kirchenrechtlicher Sicht, [online] [cit. 2009-11-11] .
162
Nejd ležit jší právní prameny Mezinárodní: Všeobecná deklarace lidských práv. Vyhlášeno Valným shromážd ním OSN dne 10.12.1949. Evropská úmluva o lidských právech. V R vyhlášena ve Sbírce zákon pod . 209/1992 Sb. eské: Ústava eské republiky . 1/1993 Sb., v platném zn ní. Listina základních práv a svobod . 2/1993 Sb., v platném zn ní. Zákon . 40/1964 Sb., ob anský zákoník, v platném zn ní. Zákon . 3/2002 Sb., o svobod náboženského vyznání a postavení církví a náboženských spole ností a o zm n kterých zákon (zákon o církvích a náboženských spole nostech), v platném zn ní. Zákon . 218/1949 Sb., o hospodá ském zabezpe ení církví a náboženských spole ností státem, ve zn ní pozd jších p edpis , v platném zn ní. Zahrani ní: Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland vom 23. Mai 1949 (BGBl. S. 1), zuletzt geändert durch Gesetz vom 28. August 2006 (BGBl. I S. 2034). Staatsgrundgesetz vom 21. Dezember 1867, über die allgemeinen Rechte der Staatsbürger für die im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder (R.G.Bl. 142/1867). Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft vom 18. April 1999 (AS 1999 2556). Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (JGS Nr. 946/1811). Bürgerliches Gesetzbuch (RGBl. 1896 I S. 195). Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907 (AS 24 233). Anordnung über den kirchlichen Datenschutz - KDO, [online] [cit. 2008-10-11] . Anordnung über das kirchliche Meldewesen (Kirchenmeldewesenanordnung) - KMAO, [online] [cit. 2008-10-11] . Citovaná judikatura Urteil des BGE 129 I 68 ze dne 18.12.2002. Urteil des BGE 134 I 75 ze dne 16.11.2007. Urteil des VGH vom 04.05.2010, Aktenzeichen: 1 S 1953/09, NWB 2010, 1582.
163
Církevní dokumenty – universální BENEDICTUS XVI.: Motu proprio OMNIUM IN MENTEM Quaedam in Codice Iuris canonici immutantur (26. 10. 2009), AAS 102 (2010), No 1, 8–10, právní ú innost od 8.4.2010, [online] [cit. 2010-03-01] . CODEX IURIS CANONICI, Pii X Pontificis Maximi iussu digestus Benedicti Papae XV auctoritate promulgatus, Romae 1917, AAS 9 (1917), Pars II. CODEX IURIS CANONICI: Kodex kanonického práva. Ú ední zn ní textu a p eklad do eštiny. Latinsko- eské vydání s v cným rejst íkem, Praha: Zvon eské katolické nakladatelství, 1994. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: V rou ná konstituce o církvi Lumen gentium, ze dne 21. listopadu 1964, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním sv Gaudium et spes, ze dne 17. prosince 1965, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, ze dne 21. listopadu 1965, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o misijní innosti církve Ad gentes, ze dne 17. prosince 1965, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Deklarace o náboženské svobod Dignitatis humanae, ze dne 7. prosince 1965, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. IOANNES PAULUS PP. II: Motu proprio SACRAMENTORUM SANCTITATIS TUTELA quibus Normae de gravioribus delictis Congregationi pro Doctrina Fidei reservatis promulgantur, in: AAS, 93, (2001), 737–739. Revidované zn ní, které schválil dne 21.5.2010 papež BENEDICTUS XVI., [online] [cit. 2010-07-28] . Neoficiální eský p eklad [online] [cit. 2010-08-05] . KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE: Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2002. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI: Ordo initiationis christianae adultorum, Editio typica, Città del Vaticano, 1972, esky: Uvedení do k es anského života, Praha: Sekretariát LK, 1987. KONGRAGACE PRO NAUKU VÍRY: Instrukce ohledn n kterých aspekt evangelizace, Praha: BK, 2007. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: K es anství a ostatní náboženství, Praha: Krystal OP, 1999. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: Pam a smí ení, Církev a viny minulosti, Praha: Katolický týdeník, 1999. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE: Nad je na spásu pro d ti, které umírají nepok né, Praha: Krystal OP, 2008.
164
PAPEŽSKÁ RADA PRO HROMADNÉ SD LOVACÍ PROST EDKY: Církev a internet, Praha: Sekretariát eské biskupské konference (pro vnit ní pot ebu), 2002. PIUS XII.: Motu proprio: Decretum abrogatur alterum comma paragraphi secundae can. 1099 (1.8.1948), in: AAS 40 (1948), 305–306. Církevní dokumenty – partikulární BERICHT ZU HANDEN DES RÖMISCH-KATHOLISCHEN KIRCHENRATES DES KANTONS AARGAU: Kirchliche Gebühren für „Nichtmitglieder“?, Praxisbezogene Überlegungen, ze dne 25.5.2007, [online] [cit. 2010-7-12] . BISTUM BASEL: Kirchenaustritt: Sogenannter „modifizierter“ oder „partieller“ Kirchenaustritt, Wegleitung für Verantwortliche in Pfarreien und Kirchgemeinden, dokument ze dne 22.10.2009, [online] [cit. 2010-07-15] . BK: Acta eské biskupské konference, 1 (2006). DBK: Erklärung der Deutschen Bischofskonferenz zum Austritt aus der katholischen Kirche, [online] [cit. 2009-12-11] . DBK: „Mehr als Strukturen… Entwicklungen und Perspektiven der pastoralen Neuordnung in den Diözesen“ Dokumentation des Studientages der Frühjahrs-Vollversammlung 2007 der Deutschen Bischofskonferenz, Arbeitshilfen, Nr. 213. Herausgegeben vom Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn, 2007, [online] [cit. 2010-01-30] . DBK: Katholische Kirche in Deutschland. Statistische Daten 2007/hrsg. vom Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz – Bonn 2009, [online][cit. 2010-0213] . DIÖZESE VON LAUSANNE, GENF UND FREIBURG: Richtlinien zum Austritt aus der römisch-katholischen Kirche des Kantons Freiburg, ze dne 1.7.2004, [online] [cit. 2010-08-04] . DIÖZESE VON LAUSANNE, GENF UND FREIBURG: Anhang zu den Richtlinien zum Austritt aus der römisch-katholischen Kirche des Kantons Freiburg, ze dne 1.7.2004, [online] [cit. 2010-08-04] . ERZDIÖZESE FREIBURG: Amtsblatt der Erzdiözese Freiburg 12/2006, Freiburg im Breisgau (19.5.2006). FRANCOUZSKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE: Pozvat sou asnou spole nost k životu z víry. Dopis francouzským katolík m, Kostelní Vyd í: Karmelitánské nakladatelství, 2003.
165
ÖBK: Erklärung der Österreichischen Bischofskonferenz zum Kirchenaustritt, in: Die österreichischen Bischöfe: Zugehörigkeit zur Katholischen Kirche Pastorale Initiativen in: Zusammenhang mit dem Kirchenaustritt, Wien: Generalsekretariat der Österreichischen Bischofskonferenz, 2007, 9–10, [online] [cit. 2009-12-11] . ÖBK: Amtsblatt der Österreichischen Bischofskonferenz Nr. 44 vom 15. August 2007. RÖMISCH-KATHOLISCHE ZENTRALKOMMISSION DES KANTONS ZÜRICH: Umgang mit Kirchenaustritten, Handreichung für Kirchenpflegen und für Seelsorgerinnen und Seelsorger im Kanton Zürich, ze srpna 2002, [online] [cit. 2010-8-04] . Webové stránky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Resumé Tato diplomová práce se zabývá kanonicko-právním institutem Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica v kontextu existence konfesn -právního institutu vystoupení z církve (Kirchenaustritt) ve sledovaných zemích (SRN, Rakousko, Švýcarsko) a také v kontextu souvisejících pastora ních otázek. Nejprve je sledován historický a situa ní popis fenoménu vystoupení z církve. Ten p edstavuje problém zejména ve t ech sledovaných zemích, mecku, Rakousku a Švýcarsku. Jsou to státy, v nichž má katolická církev dodnes postavení ve ejnoprávní korporace, z ehož vyplývá povinnost ve ejn (státem) evidované p íslušnosti k církvi, v etn možnosti prohlásit v
i státu své
vystoupení z církve. Pro lenství v katolické církvi ovšem platí neodvolatelnost k tu a princip „semel catholicus, semper catholicus“, proto vystoupení z církve a „ukon ení íslušnosti“, jak jej chápe konfesní právo, není v církevním právu možné. Nemožnost „vystoupit z církve“ ve smyslu kanonického práva tedy koliduje s pojetím církevní p íslušnosti v konfesním (státním) právu sledovaných zemí. Tyto skute nosti musela církev ve sledovaných zemích vždy reflektovat. V práci jsou proto dále zkoumány vazby institutu vystoupení z církve s kanonicko-právním institutem formálního úkonu odpadnutí od katolické církve. Sou asný ani minulý Kodex kanonického práva sice nezná žádnou skutkovou podstatu trestného inu „vystoupení z církve“, p esto bylo vystoupení z církve pravideln
azeno mezi delikty proti ví e (can. 751 CIC). D íve jako apostaze,
pozd ji se dlouhodob
prosadil právní názor, podle n hož každé vystoupení
z církve napl uje (minimáln ) skutkovou podstatu schizmatu. V novém CIC/1983 se jako reakce na tento fenomén objevil v cc. 1086 §1, 1117, 1124 (tzv. clausula defectionis – „CD“) také institut tzv. formálního úkonu odpadnutí od katolické církve (actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica), a to ve vztahu k úprav manželského práva. Práce konstatuje, že obsahové vymezení formálního úkonu odpadu v CD bylo od po átku nejasné (bez p íp. partikulárn -právní úpravy) a tak tomu 167
i z stalo. Dlouhodobým (automatickým) spojením skutkové podstaty tohoto institutu s vystoupením z církve se vyvinula ve sledovaných zemích (minimáln ) ur itá právní zvyklost, považovat vystoupení z církve, vedle deliktu proti ví e, zárove
za formální úkon odpadu ve smyslu cc. 1086 §1, 1117, 1124.
Problematickým se ukázal také oficiální výklad, který p edložila PCI v roce 2006. Existující správní praxe církve ve sledovaných zemích byla (je) navíc zpochyb ována snahami o tzv. modifikované ( áste né) vystoupení z církve, tedy úmysl vystupujícího opustit pouze církev jako ve ejnoprávní korporaci ve státním právu, a sou asn z stat lenem církve jako kanonicko-právní instituce, ímž je popírána reálná identita církve v kanonickém a konfesním právu. Problém popisuje jedna z kapitol práce. Všechny zmín né právní otázky, které jsou vystoupením z církve vyvolávány, je nutné vnímat také v pastora ních souvislostech, jimž je v práci nována samostatná
ást. Pouze církevn -právní hodnocení nutn
v sou asné situaci církve na meze dané jejím postavením v dnešním sv
naráží , a také
na velký rozpor mezi pojetím sv tského práva v sou asné spole nosti a právem církevním. D ležitost pastora ní reflexe výstup z církve se projevuje zejména ve zp sobu pastora ní komunikace, což je záležitost významná i pro eské prost edí. Záv rem je v práci konstatováno, že institut actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica se v pr
hu své existence posunul do polohy jistého „kamene
úrazu“ pro ešení problému formy odpadnutí od církve. Jakožto institut „sui generis“ se ukázal nevhodným vy ešit problém kanonicko-právního postavení katolíka po tzv. vystoupení z církve. Když se dostate
prokázalo, že ani
oficiálním výkladem se nijak nezm nil stav „nedefinovatelnosti skutkového stavu“, byl tento institut nakonec zásahem církevního zákonodárce zrušen. Naopak vystoupení z církve z stává i nadále problémem. V rovin kanonistických trestn -právních úvah je náro né dobrat se konsensu nad jeho postihem, proto vyniká jednotnost správní praxe církve ve sledovaných zemích, která jako správný náhled nabízí reakci, kdy je vystoupení z církve trestáno jakožto schizma.
168
Anotace / Annotation Jméno a p íjmení autora: Zden k Man Název diplomové práce: Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica – institut církevního práva v kontextu konfesního práva a pastorace Název práce v angli tin : Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica – Canon Law Institute in context of State Ecclesiastical Law and Pastoral Ministry Katedra:
pastorálních obor a právních v d
Vedoucí diplom. práce:
prof. JUDr. Antonín Ignác Hrdina, DrSc., O.Praem.
Rok obhajoby:
2011
Po et stran:
170
Anotace Diplomová práce se zabývá institutem tzv. formálního úkonu odpadnutí od katolické církve (actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica), který byl jako zvláštní kanonický institut vložen do Kodexu kanonického práva (CIC) 1983 (kánony 1086 §1, 1117, 1124). Institut je zkoumán v kontextu existence konfesn -právního institutu „vystoupení z církve“ ve sledovaných zemích (SRN, Rakousko, Švýcarsko) a také v kontextu souvisejících pastora ních otázek. Problém odpovídající kanonicko-právní reakce na „vystoupení z církve“ však institut actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica vy ešit nepomohl, proto práce hodnotí jako pochopitelné, že byl církevním zákonodárcem s právní ú inností v roce 2010 zrušen. Annotation This thesis considers the institution of the formal act of defection from the Catholic Church (Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica), which was adopted as a special canon in the 1983 Code of Canon Law (canons 1086 §1, 1117, 1124). The canonical impact of the formal act of defection is examined in the context of the state ecclesiastical law and legal institution of „Kirchenaustritt“ (i.e. leaving the church) in selected countries (Germany, Austria, Switzerland). Relevant pastoral issues are also considered. The adoption of the canon – Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica – did not provide effective resolution to questions arising from „Kirchenaustritt“, the thesis concludes that the derogation of the canon in 2010 effective was therefore appropriate.
169
Klí ová slova actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica církevní právo (kanonické právo) katolická církev konfesní právo odpad od církve vystoupení z církve (Kirchenaustritt) vztahy církve a státu
Keywords Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica Church Law (Canon Law) Catholic Church State Ecclesiastical Law defection from the church leaving the church (religious disaffiliation) church – state relationships
170
