UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra elektronické kultury a sémiotiky
Bc. Kristýna Gavriněvová
Jak vypadá neviditelné město Diplomová práce
Vedoucí práce: Prof. Miroslav Marcelli, CSc.
Praha 2012
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v depozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne 14. září 2012
Kristýna Gavriněvová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce, panu profesorovi Marcellimu, za ochotu a trpělivost při výběru tématu a za cenné rady při konzultacích. Chtěla bych také poděkovat svým respondentům za vstřícnost a ochotu sdělovat své zkušenosti se čtením města z pozice nevidomých.
Obsah
Abstrakt 1. Úvod .................................................................................................................................. 1 2. Metodologie ...................................................................................................................... 8 2.1. Lynchova typologie pro analýzu města..................................................................... 8 2.2. Rytmová analýza Henriho Lefebvra ....................................................................... 11 2.2.1.
Co je to rytmus? .............................................................................................. 11
2.2.2.
Kde rytmy hledat?........................................................................................... 12
2.2.3.
Kdo provádí rytmovou analýzu? ..................................................................... 13
2.2.4.
Rytmová analýza v urbánním prostředí ........................................................... 14
3. Královská cesta v pojmech K. Lynche .......................................................................... 16 4. Rozhovory s nevidomými čtenáři města ........................................................................ 21 4.1. Rozhovor s Ondrou ................................................................................................ 21 4.2. Rozhovor s Jaroslavem .......................................................................................... 22 4.3. Rozhovor s Janou ................................................................................................... 26 4.4. Rozhovor a Pavlem a Jitkou ................................................................................... 30 5. Královskou cestou s nevidomou průvodkyní ............................................................... 36 6. Vlastní procházka – pokus o rytmovou analýzu ........................................................... 44 7. Závěr ............................................................................................................................... 61 Literatura ........................................................................................................................... 64 Obrazové přílohy ................................................................................................................. I
Abstrakt Předkládaná práce Jak vypadá neviditelné město se zabývá vnímáním města a jeho reprezentací. Vychází z předpokladů urbánní sémiotiky, která město chápe jako komunikační systém. Využívá také postupů smyslového urbanismu a rytmové analýzy, které jsou založeny na tělesném prožívání městského prostoru. Autorka se zamýšlí nad tím, zda mohou být města symbolizována jinými než vizuálními znaky, jako je tomu obvykle u produktů turistického průmyslu (bedekrů, suvenýrů, apod.). Nejčastějším symbolem města je obraz jeho panoramatu. Pro Prahu jsou to Hradčany, pro Paříž Eiffelova věž, pro New York Socha Svobody atd. Každé město má ale i další charakteristické kvality. Jaké to jsou, na to se autorka snaží odpovědět s pomocí nevidomých lidí. Tito lidé umí nevizuální kvality města citlivěji rozpoznávat, protože je používají pro svou každodenní orientaci v prostoru. S nevidomými lidmi autorka vedla rozhovory a pozorovala také jejich čtení města v terénu. Praktická část práce se soustředí na to, jak může být vnímáno historické centrum Prahy. Klíčová slova: urbánní sémiotika, smyslový urbanismus, rytmová analýza, turistický průmysl, panorama, nevidomí, busking, Praha
Abstract The subject of this thesis entitled What does an invisible city look like is the perception of a city and the way it is represented. The work is based on urban semiotics that sees urban environment as a particular system of communication. The methods of sensory urbanism and rhythm analysis are employed as well. The author asks whether the cities could be represented by other than visual symbols as it is usually the case for the products of tourism industry (guidebooks, souvenirs, etc.). Usually, the symbol of a particular city is formed by the image of its skyline. In Prague, this is the skyline of the Prague Castle, in Paris, it is the Eiffel tower, in New York, it is the Statue of Liberty, etc. But every city has definitely many other qualities. What are they? To find the answer, the author asks for help the visually impaired people. These people can tell easily what are the non-visual qualities of the urban space as they experience them necessarily in their everyday life and use them for better orientation. The author interviewed the visually impaired people and she also observed the way they read the city in real. The practical part of the thesis focuses on the Prague city centre.
Key words: urban semiotics, sensory urbanism, rhythm analysis, tourism industry, skyline, visually impaired people, busking, Prague
1. Úvod Předmětem mého zájmu je město. Nikoliv však z urbanistického nebo historického hlediska. Zajímá mě naše zkušenost města – každodenní a turistická a to, jakým způsobem bývá město reprezentováno. Vycházím z předpokladů urbánní sémiotiky, která město chápe jako komunikační systém nebo jako text. Jako takové je možné ho v širokém slova smyslu „číst“. Město pak není definováno například jen kvalitami konkrétního fyzického prostředí, ale i způsobem jeho užívání neboli čtení. S koncepcí města jako textu pracuje Daniela Hodrová (1946) ve své práci Citlivé město (eseje z mytopoetiky), v níž vysvětluje historický posun od lingvistiky k sémiotice, který je charakterizován tím, co všechno může být chápáno jako text. Od textu literárního, přes text literatury a kultury, docházíme až k textu světa. Tato „postmoderní textovost“, neboli vnímání textového aspektu reality v jejích nejrůznějších sférách, nám umožňuje chápat i město jako text nebo soubor textů různých žánrů (například architektonický, výtvarný, filmový, literární i text žitý – zachycující životní příběhy obyvatel). To, co pojí text města s literárním textem, je jeho otevřenost a časová dimenze (Hodrová 2006: 9-16). Podle francouzského filosofa Oliviera Mongina (1951) v meandrech měst vzniká spousta neviditelných a anonymních spisů a textů. Každý uživatel města píše vlastní text tím, jak se městským prostorem pohybuje a jak ho vnímá svými smysly (Mongin 2010: 80). Mongin je proto průkopníkem tzv. „smyslového urbanismu“, který se rozchází s evropskou tradicí nahlížení z dálky a z výšky, jak ji v „quattrocentu“ přinesl vynález camery obscury. Města podle něj nejsou modely, ke kterým můžeme udržovat odtažitý vztah. Smyslový urbanismus reaguje zejména na nezměrné místo, které v našem městském životním stylu od 60. let 20. století zabírají automobily (posledních několik desetiletí rozvoj měst určuje zejména rozvoj automobilové dopravy a rychlostních silnic, vznik předměstských obchodních center kolem těchto cest a individuální bydlení ve formě tzv. satelitních městeček na periferiích – vznikají tak území, která jsou nedostupná pro chodce). Smyslový urbanismus proto usiluje o návrat k zabydlování měst lidským způsobem a zdůrazňuje tělesné prožívání městského prostoru (Mongin 2010: 79). Město je přece cítit (kamením, stromy, pachy obchodů, řekou, dopravními prostředky,…). Zakoušíme ho celým povrchem těla (cítíme drsné i hladké fasády, rozlišujeme nepříjemné i pohodlné povrchy chodníků, zažíváme těsné doteky v zaplněných dopravních prostředcích, …). Ve městě leccos slyšíme (hluk dopravy, písně z ulice, křik z dětských hřišť, rytmus stavebních prací,…). Každé město má i své chutě podle svých gastronomických tradic. A město je samozřejmě v neposlední řadě také vizuální objekt,
1
který se ovšem neustále proměňuje - se střídáním světla a tmy se nám město doslova mění před očima a neustále přestavuje kulisy našeho života. Podle Mongina proto tolik autorů, ve stopách Michela de Certeau nebo Pierra Sansota, tematizuje způsob nahlížení městského prostoru. „Místo“ podle nich nemá smysl (neexistuje), pokud není užíváno – existuje jen skrze neustálý pohyb. Smyslový urbanista by tak měl „psát“ město svými chodidly, tak jako to spisovatelé (Joyce v Dublinu, Pamuk v Istanbulu, Mahfouz v Káhiře a další) dělají slovy (Mongin 2010: 80). Specifickými uživateli města jsou turisté – tedy nárazoví návštěvníci, kteří daný prostor neznají z každodenní zkušenosti, a vyhledávají k němu proto návod. Takovým návodem jsou nejčastěji turistické průvodce (bedekry). Tento specifický druh textu mě poprvé přivedl k úvahám o reprezentaci města. Zaujalo mě, jak se mění naše vnímání reprezentace různých míst podle role, kterou v nich hrajeme. Každý z nás zná obě role - někde jsme doma a jinde návštěvníkem. V cizím městě se většinou s lehkým srdcem spoléháme na turistické texty – bedekry, informační tabule apod. a nepřijde nám na nich nic divného. Čteme-li však stejný druh textu o městě, které známe z vlastní „domorodé“ zkušenosti, leccos nás zarazí. Máme pocit, že informace jsou zkreslené, přibarvené nebo úplně pokroucené. Na první pohled si všimneme zjednodušení a posunů ve významech, kterých se průvodce dopouští. Tato zkušenost nás přesto neuchrání před opětovným nekritickým čtením „návodů“ k cizímu městu. Ve chvíli, kdy se jako turista vydáme do neznámých míst, máme opět rázem nutkání průvodcům věřit. Ve své nejistotě cizince si nechceme připustit, že bedekr dané místo reprezentuje stejně zjednodušujícím způsobem jako v případě našeho domácího teritoria. Chybí, K tomu, abychom odhalili onu přílišnou nesrovnalost mezi označovaným a označujícím, nám totiž chybí vlastní zkušenost navštěvovaného místa a kultury. Roland Barthes dokonce říká, že bedekry své čtenáře spíše „zaslepují“, než aby jim dané město přiblížily. 1 Na příkladu průvodce po Londýně jsem tedy zkoušela odhalit, jak k tomuto „zaslepování“
prostřednictvím
turistických
průvodců
dochází
a
jaké
mýty
(v barthesovském smyslu), tento druh textu o městě vytváří. Došla jsem k závěru, že těchto mýtů je několik. Předně nás bedekr přesvědčuje o tom, že každé místo (stát, 1
V jedné z kapitol v souboru Mytologie, věnované turistickým průvodcům, Barthes popisuje hlavní charakteristiku těchto textů jako „uvažování ve zjednodušených kategoriích“. Bedekry podle něj redukují realitu na popsatelné položky. Komplexita popisovaného místa však těmito redukujícími pojmy nemůže být nikdy vystižena. Barthes doslova říká: „What is to be seen is constantly in the process of vanishing, and the Guide becomes, through an operation common to all mystifications, the very opposite of what it advertises. It becomes ‚an agent of blindness‘.“ Roland Barthes, “The Blue Guide,“ in Mythologies (London: Paladin Grafton Books, 1973), s. 76.
2
město,…)
je
poznatelné
a
přístupné
pomocí
jednotných
kategorií.
Komplexita
a jedinečnost popisovaných míst je tak proměněna v pouhé suvenýry, které je možné si koupit a ukládat do sbírky. Dalším mýtem, který nám bedekry předkládají, je odůvodnění, proč dané místo máme navštívit a poznávat. V jejich podání je totiž místo účelem samo o sobě. Města jsou prezentována jako objekty určené k poznávání ulice za ulicí, čtvrtě za čtvrtí. Turisté poslušní tohoto mýtu se pak často chovají vůči místním obyvatelům přezíravě, jako kdyby měli přednostní právo se v daném místě pohybovat, protože ho přece přijeli poznávat. Města jako kdyby nebyla původně a především útočištěm každodenního života se všemi jeho aspekty, ale atrakcemi k navštěvování. Pobýváme-li ovšem ve městě z jakéhokoliv jiného než turistického důvodu (práce, studium, hledání bytu, setkání s lidmi,…), pohybujeme se v něm po zcela jiné trase. Každý obyvatel si vytváří svou vlastní mentální mapu tohoto prostoru, která neodpovídá schematickým a barevně rozděleným plánům, jaké najdeme v bedekrech. Turisté se pak na místo zkušenosti určitého místa, kultury nebo společnosti nevyhnutelně setkávají s jejich pouhými obrazy a prototypy. Skuteční obyvatelé nejsou v turistických průvodcích bráni v potaz - není možné je jednoduše katalogizovat, jsou příliš nepředvídatelní. V bedekrech tak mohou sloužit jedině jako dekorace. Stručně řečeno, bedekry zaměňují charakter místa za vnější, materiální, viditelné rysy (Gavriněvová 2008). Ve zkoumání způsobu, jakým jsou města reprezentována v turistických bedekrech, jsem pokračovala srovnáním průvodců po třech různých městech ze stejné edice (Eyewitness Travel nakladatelství Doring Kindersley). V jejich jednotné šabloně, která je vždy stejná bez ohledu na konkrétní destinaci, se ztratila veškerá specifika tak rozdílných měst jakými jsou Praha, Londýn a Jeruzalém (Gavriněvová 2010). Skepticky se ke způsobu, jakým průvodce zachycují text města, vyjadřuje také Hodrová. „Město pro svého obyvatele, čtenáře i pisatele, neexistuje v nějakém přehledném a konečném textu typu bedekru nebo encyklopedie, v němž je zbaveno ideologických a filozofických konotací a subjektivních akcentů, ale v plynoucím textu ulic a příbytků jeho života,” (Hodrová 2006: 25). Chápeme-li tedy město jako text, dojdeme k závěru, že město a bedekr jsou vzájemně nekompatibilní texty, které patří do příliš vzdálených žánrů. Nesrovnalost mezi strukturou označovaného a označujícího pak působí podobně, jako kdybychom kuchařské recepty zapsali formou chemických vzorců. Mezi textem města a jeho záznamem zůstává příliš velká mezera. Zkušenost čtení města mě nadále čím dál více zajímala nejen z pohledu turisty, ale i z pozice stálého obyvatele (starousedlíka), který má možnost určité město dlouhodobě pozorovat, opakovaně prověřovat jeho dispozice a vracet se na stejná místa za různých okolností. Začala jsem se proto ptát, jak čteme svůj „domácí terén“, jak se v něm pohybujeme, 3
podle čeho se orientujeme v urbánní krajině svého města. Následně jsem se proto zaměřila výhradně na Prahu. K úvahám o čtení města z pragmatického hlediska mi pomohly pojmy mapa a itinerář, se kterými pracuje Michel de Certeau ve své knize Vynalézání každodennosti. Certeau těmito pojmy označuje diskursivní strategie, pomocí kterých se orientujeme v prostoru a organizujeme ho. Popis pomocí mapy poskytuje obraz a zakládá se na možnosti popisovanou oblast vidět (představit si ji). Vychází přitom ze znalosti určitého řádu míst, nastoluje však totalizující zploštění pozorování (Certeau 1995: 83). Naproti tomu popis typu itineráře řídí pohyb a umožňuje se popisovanou oblastí pohybovat tím, že do prostoru umisťuje určité akce. Jde tedy o diskursivní sérii operací, které využívají antropologický jazyk prostoru, a které jsou typické pro běžnou kulturu. V každodenním jazyce tak tento způsob vypovídání o prostoru převažuje, obě formy se ale navzájem předpokládají. Narativní struktury tak mají hodnotu prostorových syntaxí. Řecký výraz metaphorai pro hromadnou dopravu i český výraz komunikace naznačuje úzký vztah mezi slovem a pohybem. Certeau tím ukazuje, jak provádíme promluvy chození, rétoriku putování (Certeau 1995: 78). Podobně mluví Deleuze o funkci písně, která vymezuje teritorium. Říká, že zpěvem nebo hudbou bojujeme proti chaosu světa. Tak jako si dítě zpívá, aby si vybudovalo uklidňující střed, když ho ve tmě přepadne strach, prozpěvuje si i hospodyně, když rovná svou domácnost (Deleuze&Guattari 2010: 350). Kromě kategorií mapa/itinerář Certeau rozlišuje také pojmy místo a prostor. Vzájemný vztah mezi místem a prostorem přirovnává ke vztahu slova jako prvku jazyka a vyřčené aktualizované promluvy. Prostor tedy vzniká realizací, užitím systému znaků. Prostor je používané místo, stejně jako se urbanistický projekt ulice mění v prostor teprve díky chodcům. Texty tak neustále přeměňují místa v prostory a naopak. „Člověk zbavený narace se navrací ke znepokojující fatalistické zkušenosti beztvaré, neurčité a temné totality“ (Certeau 1995: 87). Schopnost artikulovat prostředí, které nás obklopuje, je tak zásadní existenční strategií i tradičním nástrojem politické moci. Každá moc je toponymická a pojmenováním nastoluje svůj místní řád (Certeau 1995: 94). Tuto praxi zmiňuje Vladimír Macura ve své práci Masarykovy boty a jiné (semio)fejetony: „Dějiny pojmenování ulic a náměstí se stávají paradoxním seizmografem dějinných zvratů.“ (Macura 1993: 67). Právě místní názvy (ulic, náměstí, mostů, čtvrtí, parků apod.) jsou důležitou součástí oněch každodenních textů a promluv, kterými organizujeme svůj životní prostor. Prolínají se při tom obě narativní strategie – popis pomocí mapy a itineráře. Na starých mapách se mohou zachovávat názvy, které už neplatí a obyvatelé daná místa nazývají jinak. To však neznamená, že daná místa neexistují. Někdy mají naopak určitá pojmenování delší setrvačnost v paměti obyvatel a těžko 4
to mohou nové mapy změnit. V tomto se opět projevuje rozdíl mezi dlouhodobými uživateli města (obyvateli) a nárazovými návštěvníky (turisty). Turisté většinou používají průvodce, které zachycují aktuální názvy, a protože se pohybují v neznámém terénu, je pro ně tato shoda velmi důležitá. Orientovat se mohou právě díky tomu, že se cedule s názvy ulic shodují s popisky v bedekru. Historie různých jmen pro ně není příliš důležitá. Nacházejí město v určitém aktuálním stavu a rychle ho zase opouštějí. Turista během své návštěvy málokdy zažije přejmenovávání navštěvovaných míst. Jeho zkušenost tak spíše odpovídá určité verzi mapy. Naproti tomu stálí obyvatelé díky každodennímu pohybu ve známém terénu znají aktuální názvy, aniž by museli nahlížet do nejnovějšího vydání „uličníku“. Ten, kdo ve městě delší dobu žije, je svědkem třeba i několikanásobného přejmenovávání. Obyvatelé tak nosí v hlavě archiv různých verzí map, ale orientují se spíše pomocí itinerářů. Tato konstatování jsem prověřovala na tom, jak se měnily názvy hlavních pražských ulic, mostů a náměstí v průběhu uplynulých sta let v Praze (Gavriněvová 2011). Použila jsem k tomu čtyři různě staré městské plány (viz obrazová příloha). Ze srovnání vyplynulo, že nejčastěji měnily svůj název všechny pražské mosty přes Vltavu s výjimkou Karlova, Hlávkova a Mánesova. Naopak hlavní pražská náměstí si svůj název většinou udržela. Výjimkou je Vítězné náměstí v Dejvicích (od 1989 Vítězné, 1952–1989 Náměstí Říjnové revoluce, 1945–1952 Náměstí Dr. Edvarda Beneše, 1940–1945 Platz der Wehrmacht, 1918–1940 Vítězné). Možná i pro tuto nepřehlednou historii většina lidí toto náměstí označuje raději neutrálním názvem „Kulaťák“, podle jeho pravidelného tvaru. Pražským rekordmanem v oficiálním přejmenovávání je ovšem Opletalova ulice. Dnešní název po studentovi zastřeleném Němci v listopadu 1939 ulice nese od roku 1952, předtím se však stihla postupně jmenovat Bosácká, Turkova, V cípu, V Betlémě, Chudobická, Hradební, Mariánská, Lützowova a Bethovenova. Známým příkladem vlny přejmenovávání, ke kterému došlo po roce 1989, jsou stanice pražského metra. Jiný název má dnes celých šestnáct z nich. Jak uvádí Vladimír Macura, pražské metro, budované od roku 1966, mělo v někdejším socialistickém Československu symbolizovat technologickou a společenskou vyspělost a potvrzovat ideologické zakotvení komunistického režimu. K tomu měly sloužit i názvy jednotlivých stanic. Jen málo z nich odkazovalo k nadpovrchové lokalitě Prahy. Silnější než místopisná souvislost byl odkaz k čistě ideologickým hodnotám (Macura 2008: 202). Když se vrátíme k Certeauově definici prostoru jako použitého (artikulovaného) místa, fenomén přejmenovávání by znamenal, že se jednotlivá místa mohou proměňovat ve velmi odlišné druhy prostorů. Co to potom o místě vypovídá, když je možné ho artikulovat mnoha 5
různými způsoby? Jsou často přejmenovávaná místa zvlášť silnými neuralgickými body nebo naopak místy bez identity? Mění se s názvem i kvalita prostoru? Z příkladu Prahy se zdá, že místa, která si svůj název dokázala udržet (Václavské náměstí, Karlův most, Pražský hrad, Staroměstské náměstí,…), jsou nositeli obzvlášť silného genia loci. Naopak místa, která jsou náchylná k různým označením, se blíží „ne-místům“, jak je charakterizuje Marc Augé. Jsou to místa, kterým chybí symbolizace a specifický duch a která nevyvolávají u svých uživatelů jednoznačné konotace (Augé 1995). K dalšímu kroku ve zkoumání pražské městské krajiny jsem si vzala na pomoc rytmovou analýzu Henriho
Lefebvra (její
principy blíže
vysvětluji
v následující
metodologické části) a vydala se do terénu provádět vlastní pozorování. Ani v této fázi se ale z mého hledáčku zcela neztratil fenomén turismu. Jednak proto, že se v rámci Prahy zajímám o turisticky nejfrekventovanější oblast (konkrétně ji vymezuji v pozdější kapitole), a pak také proto, že i nadále uvažuji o turistické praxi čtení města – a to zejména o jejím důrazu na vizualitu. Ta se velmi silně projevuje v již dříve zmiňovaných bedekrech nebo v podobě masově produkovaných suvenýrů. Města jsou jimi reprezentována především pomocí vizuálních znaků. Každé město tak má přiřazenu nějakou zástupnou ikonu (Praha - Hradčany, Paříž - Eiffelova věž, Londýn - Big Ben apod.), která ho v reprezentačních materiálech symbolizuje. To mě přivedlo k otázce, jaké jsou charakteristické znaky města, když si odmyslíme jeho viditelnou tvář a jeho vizuální reprezentaci. Jaké má jiné kvality a jaké jeho jiné znaky můžeme číst? Vizuálními ikonami měst jsou často objekty, které vystupují nad horizont města (Hradčany, Berlínská věž, Eiffelova věž, Big Ben, Vídeňské kolo, newyorská Socha svobody, apod.). Chtěla jsem proto zjistit, zda existuje nějaký nevizuální ekvivalent městského panoramatu a jak případně takový symbol jednotlivých měst „vypadá“. Odtud také název mé práce Jak vypadá neviditelné město. Tuto otázku jsem se rozhodla zkusit zodpovědět za pomoci těch, jejichž zkušenost města je zcela oproštěna od vizuálního vnímání, tedy lidí nevidomých. Vhodné respondenty jsem našla mezi průvodci pražské „Neviditelné výstavy“. 2 S nimi jsem vedla řízené rozhovory o tom, jakým způsobem cestují – podle čeho si vybírají destinace, které navštěvují, jak se v cizím městě orientují a co je pro ně tím nejvýraznějším motivem daného místa. Jedna z nich pak byla mou průvodkyní přímo v terénu ve zkoumané oblasti Prahy, aby mi prakticky přiblížila svou zkušenost čtení města. Záznamy z těchto rozhovorů a společné procházky uvádím níže v praktické části práce.
2
Neviditelná výstava < http://neviditelna.cz >
6
Tolik tedy k tématu mé práce, tedy k otázce „proč?“. Následně se pokusím odpovědět na otázku „jak?“ - tedy jakou používám metodologii. Pro vymezení zkoumané části města jsem se inspirovala strukturální analýzou, kterou provádí Kevin Lynch ve své práci Obraz města (Lynch 2004). V takto vymezeném prostoru jsem následně prováděla rytmovou analýzu podle Henriho Lefebvrea (Lefebvre 2004). Obé podrobněji vysvětluji v následující kapitole.
7
2. Metodologie 2.1. Lynchova typologie pro analýzu města Kevin Lynch (1918-1984) se ve své práci Obraz města zabývá vizuální kvalitou amerických měst, kterou hodnotí na základě studia mentálních obrazů, jež si obyvatelé o svém městě vytvářejí. Svou analýzu zakládá na rozhovorech s obyvateli Bostonu, Los Angeles a Jersey City. Lynch se soustředí na čitelnost městského prostředí ve smyslu poznatelnosti a přehlednosti. Město je pro něj čitelné, pokud jsou jeho oblasti, významné prvky a cesty snadno rozpoznatelné a lehce zapadnou do celkového schématu (Lynch 2004: 3). Já za čitelné považuji každé město v tom smyslu, že je náš způsob pohybu, orientace a celkového vnímání městského prostoru možné považovat za „čtení“. Lynch k tomu říká: „Abychom městu dobře porozuměli, nestačí posuzovat ho tak, jak se jeví samo o sobě, ale tak, jak ho vnímají jeho obyvatelé.“ (Lynch 2004: 3)3 Lynch dále uvádí, že naše schopnost orientace není závislá jen na umělých orientačních systémech, ale zejména na mentální představě o určité části fyzického světa. Správná představa o prostředí, ve kterém se nacházíme, nám poskytuje pocit jistoty (Lynch 2004: 4). Snad proto turisté v cizích městech neustále hledají na mapě svou aktuální pozici. Snaží se zorientovat v prostředí, které neznají z vlastní fyzické zkušenosti. Hledají právě onen pocit jistoty, založený na vědomí, že se orientují, že vědí, kde jsou - byť alespoň na dvourozměrném plánu města. Pro mentální obraz městského prostředí Lynch zavádí pojem „image“ (obraz) města. Ten podle něj sestává z identity, struktury a významu. Tyto pojmy vysvětluje takto: identita znamená možnost identifikování a rozlišení objektu jako oddělené entity od jiných celků; struktura, to jsou prostorové nebo jiné kvality utváření a význam může být citový nebo praktický, je to náš vztah k dané realitě (Lynch 2004: 8). Schopnost nějakého objektu vyvolávat u pozorovatele silný image nazývá Lynch „imageability“ (může to být zvláštní tvar, barva, uspořádání, intenzita, jedinečnost, celková výraznost místa nebo například čitelnost a zřetelnost). Lynche zajímá, jak image města vzniká - na základě čeho si obyvatelé vytvářejí určitou představu. Soustřeďuje se proto na vztah mezi image a fyzickými rysy města 3
V tomto se jeho přístup zajímavě protíná s rytmovou analýzou, která klade důraz na osobní vnímání pozorovatele a ve které je analytik sám relevantním ukazatelem. O tom viz níže.
8
a konstatuje, že ve výpovědích obyvatel se objevují některá společná témata. Je to zejména nadšení z panoramat a širokých výhledů. Lynch to shrnuje slovy: „[…] ve smysluplném, kvalitně komponovaném panoramatu město poskytuje jeden ze základních požitků“. (Lynch 2004: 43). To nám může napovědět, proč se právě obraz panoramatu většinou stává symbolem pro celé město. Jaké jsou ale konečně prvky, které Lynch rozlišuje při své strukturální analýze? Jsou to fyzicky vnímatelné objekty, které třídí do pěti typů - cesty, okraje, oblasti, uzly a významné prvky (Lynch 2004: 47). U každého z nich blíže popíši, jak ho Lynch definuje, aby bylo později zřetelné, jak jsem si pomocí této typologie vytyčila zkoumané území Prahy. Cesty jsou dráhy pohybu. Důležitá je nejen jejich velikost, ale i jméno. To například napoví, se kterou částí města (nebo jiným městem) cesta spojuje území, kterým prochází. Cesty mají i specifický směr aktivit, které se na nich odehrávají. Pokud je cesta v blízkosti nějakých zvláštních rysů města, může se proměnit i v okraj. Důležité je její místo (role) ve struktuře města nebo oblasti. Charakter cesty ovlivňuje i (ne)přítomnost zeleně, styl a rytmus fasád a samozřejmě i to, odkud a kam vede. „Cesty s jasným počátkem a koncem vykazují i větší míru identity. Pomáhají město scelit a umožňují pozorovateli snáze porozumět místům, jimiž se ubírá.“ (Lynch 2004: 54). Zajímavou situaci vytvářejí trasy podzemní dráhy. Jejich podzemní síť je na povrchu „neviditelná“, ale jejich stanice jsou součástí viditelné povrchové struktury. Lynch si všímá také zvláštního charakteru míst, kde se cesty kříží. Křižovatky označuje jako místa rozhodování a lidé jsou na nich proto pozornější a citlivější. „Prvky města kolem křižovatky na sebe automaticky přebírají něco z její důležitosti.“ (Lynch 2004: 74). Dalším prvkem, který Lynch popisuje, jsou okraje. Jsou to lineární prvky, které však nemusejí (ale mohou) sloužit jako cesty. Okraj odděluje dvě různé fáze nebo oblasti města, funguje tedy jako hranice nebo dokonce jako bariéra. Je většinou vizuálně nápadný, ale může být i neúplný (například pokud je pohled na něj místy zakrývaný, ale umíme si teoreticky představit, kudy vede). Má souvislý průběh a přerušuje příčný pohyb. Stejně jako u cest, je u okraje důležitý jeho směr. (Lynch 2004: 62-66). Nejčastější způsob, jakým obyvatelé strukturují své město, je podle Lynche rozlišování oblastí. Oblast je část města, o které mají obyvatelé dvojrozměrnou představu. Je to území, do kterého pozorovatel vstupuje dovnitř. Oblasti se mohou lišit například etnickou nebo sociální strukturou obyvatel, ale také fyzickou charakteristikou - typy budov, použitým materiálem, fasádami, topografií, stupněm údržby, převažující barvou apod. Oblasti mohou být různě velké a vnímání velikosti většinou souvisí s tím, jak dobře se vyznáme ve struktuře daného 9
města. I Manhattan pak například může působit jako malá oblast, protože je přehledná a je tam spousta odlišitelných částí. Charakter oblasti ale neurčují jen vizuální znaky. Charakteristický může být například hluk nebo převažující funkce. Jednotlivé oblasti na sebe také reagují a jejich vzájemné kontrasty zvyšují tematickou intenzitu každé z nich. (Lynch 2004: 67-70). V obrazu města dále hrají důležitou roli intenzivní ohniska, která Lynch označuje jako uzly. Jsou to místa, kde se sbíhají nebo kříží cesty, kde se mění určitá struktura v jinou, kde se koncentruje nějaká funkce nebo určité fyzické vlastnosti. Může to být například místo, kde se setkávají různé druhy dopravy. Uzly jsou jádry, ve kterých se ztělesňuje charakter určité oblasti. Abstraktně můžeme uzly chápat jako body, ale uzlem může být i velké náměstí nebo i celé město – záleží na velikosti kontextu. (Lynch 2004: 73-79) Posledním typem městských prvků, se kterým Lynch pracuje, jsou významné prvky. Jsou to snadno rozpoznatelné hmotné prvky, většinou snadno viditelné z různých částí města i z dálky – například budovy, znamení, obchody, hory apod. Významným prvkem mohou být i pohyblivé body - jako například slunce - nebo detaily jako jsou vývěsní štíty, průčelí domů, kliky… Jsou to unikátní a zapamatovatelné objekty. „Lidé, kteří se obracejí ke vzdáleným významným prvkům, činí to nejen kvůli celkové orientaci, ale ještě častěji to dělají pro jejich symbolický význam.“ (Lynch 2004: 83). Praktický a symbolický význam v sobě takto spojuje například zářící kopule bostonského State House. Významné prvky na sebe mohou také navazovat a tvořit sekvenci. Přenášejí tak náš zájem z jednoho bodu na druhý a určují náš způsob pohybu. (Lynch 2004: 79-84). To je tedy výčet a charakteristika prvků, které Lynch při své analýze rozlišuje a na základě kterých uvažuje o celkové struktuře města, respektive o jeho image. Dodává však ještě, že tyto jednotlivé prvky nikdy nejsou osamocené. Naopak, obraz města je uspokojující jen tehdy, když jsou v něm obsaženy všechny tyto prvky. „Oblasti jsou strukturované přítomností uzlů, definované okraji, protknuté cestami a nepravidelně rozsetými významnými prvky. Jednotlivé prvky se běžně překrývají a pronikají jeden do druhého.“ (Lynch 2004: 49). Je proto užitečné si všímat typických dvojic (např. významný prvek – oblast, uzel – cesta,…), ve kterých se prvky navzájem posilují a rezonují nebo jsou naopak v konfliktu. Lynch ve svém výzkumu došel k tomu, že lidé přirozeně seskupují prvky do komplexů, ale většinou zachovávají posloupnost a kontinuitu. Jejich mentální mapy jsou sice často zkreslené (jsou to velmi abstrahované modely reality), ale vztahy a posloupnosti jsou většinou správné. (Lynch 2004: 84-88).
10
2.2. Rytmová analýza Henriho Lefebvra Francouzský sociolog a filosof Henri Lefebvre přichází ve své knize Éléments de rythmanalyse s metodou, jak zkoumat městský prostor prostřednictvím analýzy každodenních rytmů, které vznikají interakcí prostoru, času a vložené energie. Lefebvrův přístup je založen na fenomenologickém chápání tělesnosti, na zkušenosti a znalosti těla. Tělo je interakcí mezi orgány, jež mají každý svůj vlastní rytmus, ale je zároveň globalitou, je celistvé. V našem těle se střetávají rytmy biologické s rytmy fyziologickými (přírodními) a společenskými (kulturními). Díky tomu může tělo sloužit jako nástroj poznání a analýzy, ke které využívá všechny své smysly. Podle Lefebvra je pak „rytmový analytik“ schopen naslouchat domu, ulici, městu podobně jako nasloucháme symfonii nebo opeře (Lefebvre 2004: 22).
2.2.1. Co je to rytmus? Rytmus je podle Lefebvra definován opakováním v čase a v prostoru, které má charakteristické tempo (Lefebvre 2004: 6). Rytmus je tvořen opakujícími se pohyby a
odlišnostmi.
Podle
průběhu
opakování
můžeme
rozlišovat
mezi
cyklickými
a lineárními rytmy, jež se však v každodenním životě prolínají. Cyklické opakování je typické pro vesmír a přírodní jevy (střídání dne a noci, sled ročních období, pohyb vodní hladiny ve vlnách, dráhy vesmírných těles apod.). Tyto rytmy měříme často ve dvanáctkové soustavě (12 měsíců, 24 hodin, 360 stupňů, apod. - odtud pak tucet jako jednotka množství). V jejich rámci dochází k navracení, k obnovování (Lefebvfre 2004: 90). Naopak lineární rytmy pocházejí ze společenské praxe, z lidských aktivit, jako jsou pravidelné činnosti, pracovní pohyby, umělé struktury apod. Lineární opakování je výchozí podmínkou pro mechanické fungování. Lineární rytmy měříme nejčastěji v desítkové, metrické soustavě (Lefebvre 2004: 90). Oba druhy rytmů se protínají a reagují na sebe, dokonce je jeden druhému mírou. Typickým příkladem prolínání cyklického a lineárního pohybu jsou hodiny. Ručičky na ciferníku krouží po stále stejné cyklické dráze, zatímco jejich tikání má lineární rytmus. Probíhá tak zároveň pohyb v čase i v prostoru a tento dialektický vztah umožňuje jedno pomocí druhého měřit. (Lefebvre 2004: 8).
11
Zvláštností rytmů je podle Lefebvra to, že paradoxně působí jako něco přirozeného. Všude, kde probíhá rytmus (v hudbě, sportu, poezii, v práci,…), jde vždy však o určitý zákon, vypočítaný a očekávaný závazek nebo projekt (Lefebvre 2004: 8). Při měření tempa určitého rytmu musíme vždy srovnávat. Rychlost nemůžeme určit samu o sobě. Rytmus je pomalý nebo rychlý vždy jen ve vztahu k nějakému jinému – většinou
našemu
tělesnému
rytmu
-
chůzi,
tlukotu srdce,
rychlosti dechu…
(Lefebvre 2004: 10). Rytmus je na jedné straně spojen s logickými kategoriemi a matematickými výpočty, na druhé straně pak s živoucím tělem (Lefebvre 2004: 14).
2.2.2. Kde rytmy hledat? Rytmus je všude tam, kde dochází k interakci mezi časem a prostorem a kde se vydává nějaká energie. Najdeme ho tedy v situacích opakování (pohybů, gest, akcí, situací, odlišností), v prolínání cyklických a lineárních procesů a na linii zrození, růstu, vrcholu, úpadku a konce (Lefebvre 2004: 15). Rytmy probíhají v různých módech. Můžeme rozlišit polyrytmii, eurytmii a arytmii. Nejlepším příkladem polyrytmie, tedy souběhu různých rytmů, je naše tělo, ve kterém probíhá v různých intervalech celá řada biologických procesů. Eurytmie nastává, když se rytmy sjednotí, sladí (v těle, když je zdravé). Když naopak rytmy neladí, nastává utrpení, patologický stav, jehož je zároveň příznakem, příčinou i důsledkem arytmie (Lefebvre 2004: 16). Lefebvre rozlišuje různé druhy rytmů a vyjmenovává a) tajné (fyziologické i psychologické - vzpomínání, paměť, vyřčené a nevyřčené), b) veřejné (kalendáře, svátky, ceremoniály, oslavy nebo takové, které člověk deklaruje, jako je například únava, zažívání, …), c) fikční (slovní rytmy, gesta, učební procesy, odhady, představivost) a d) mocenské neboli vyjadřující vztah ovládající – ovládané (zcela vymyšlené, objevující se například v hudbě nebo v řeči). (Lefebvre 2004: 18). Rytmová analýza spočívá v rozlišování toho, co přichází z přírody a co je naopak osvojené a dané konvencemi a snaží se tak oddělit jednotlivé rytmy. Vyžaduje to jiný než karteziánský způsob uvažování. Navrch získává smyslové vnímání a mění se tím i naše perspektiva. Taková analýza tedy může mít velmi praktické i etické dopady, protože mění způsob, jakým vnímáme realitu, dochází k metamorfóze. (Lefebvre 2004: 18)
12
2.2.3. Kdo provádí rytmovou analýzu? Lefebvre naznačuje odpověď na tuto otázku v kapitole nazvané Portrét rytmoanalytika. Takový analytik má být především citlivý vůči slovům a přiznáním, náhodným zvukům, významům vyřčeným bez rozmyslu, musí umět vnímat i ticho. Nedělá nic menšího, než že „poslouchá svět“. Nemusí řešit problém psychoanalytiků a vědců obecně , totiž jak odstínit své vlastní vnímání, minulost, interpretace apod. Zapojuje je totiž do hry. V první řadě poslouchá své tělo. Učí se vnímat jeho rytmus, aby posléze dokázal vnímat rytmy vnější. Vlastní tělo mu slouží jako metronom (Lefebvre 2004: 19). Aby tento měřící nástroj rozpohyboval, mohou mu přijít vhod všechna cvičení, která známe – např. zadržování dechu, používání svalů apod. Používání vlastního těla jako nástroje zkoumání je základem Lefebvrova přístupu. Vysvětluje to takto: naše tělo je ve filosofii velmi opomíjené, zanechané ke zkoumání pouze fyziologii a medicíně. A přitom obsahuje obrovský svazek rytmů, které jsou v harmonii (eurytmii) a je tak jakýmsi modelem společnosti. Skupina lidí je také svazkem rytmů. Rytmoanalytik tak může použít svůj vlastní rytmus jako referenční bod a integrovat vnější rytmy se svými vnitřními a naopak. Měl by se snažit svazek rytmů poslouchat jako celek, nikoliv skákat dovnitř a ven mezi pozorovanými skutečnostmi (Lefebvre 2004: 20). Pro rytmoanalytika není nic nehybné. Pozoruje vítr, vidí jedoucí vlak, ale může vnímat i nekonečný rytmus kamene, který je vzhledem k našemu tělu velmi pomalý. I zdánlivě nehybné objekty mají svůj vnitřní rytmus a pohyb. V lese se hýbe půda, reaguje na pohyb slunce. Ve všech objektech proudí molekuly a atomy (Lefebvre 2004: 20). O své místo ve filosofii se tedy hlásí smyslové vnímání tak, jak funguje v běžném životě a tzv. selském rozumu. Rytmoanalytik volá do práce všechny své smysly. Pozorování zakládá na svém dechu, cirkulaci krve, bití srdce, mluvení… Myslí svým tělem, nikoliv abstraktně, ale v žité časovosti. Žádný druh vnímání neupozaďuje. Důležitý je například čich. Pachy jsou součástí rytmů – rozlišujeme vůni rána, večera a noci, slunce i tmy, deště nebo hezkého počasí. Vůně jsou jako stopy našich každodenních rytmů (Lefebvre 2004: 21). Rytmoanalytik musí rozeznat určitý dominantní rytmus, rozlišit ho ve změti jiných rytmů, aniž by se dostal do patologické situace, nebo do ní uvrhl to, co zkoumá. Například incident na ulici pomůže oddělit jednotlivé rytmy, učinit je zřetelnými, ale rytmoanalytik nesmí pro tento účel způsobovat incidenty. Musí rytmy vnímat ve stejné komplexitě jako všichni ostatní. Musí se ke konkrétnímu dostat skrze zkušenost (Lefebvre 2004 : 21). Může být rytmoanalytikem kdokoliv nebo je třeba se nějak profesionalizovat? Bude se rytmoanalytik starat o klienty podobně jako psychoanalytik? To je spíše řečnická otázka, ale 13
Lefebvre skrze ni poukazuje na východiska, se kterými má rytmoanalytik pracovat. Tak jako naslouchá impulzům svého celého těla a získává tak „data“, čerpá také z nejrůznějších věd psychologie, biologie, sociologie, etnologie, fyziky, matematiky a dalších. Usiluje o interdisciplinární přístup (Lefebvre 2004: 22). Při svém pozorování musí rytmoanalytik dobře rozeznávat reprezentace nebo simulakra od toho, co zastupují. Musí si dávat pozor na důkaznost slov a obrazů jako zástupných produktů. Ty je také nutné vnímat jako rytmy. Proces rytmové analýzy vše transformuje v přítomnost plnou souvislostí. Nic není nehybné a bez významu. Rytmoanalytik se tak blíží spíše básníkovi, nežli psychoanalytikovi nebo statistikovi, který sčítá věci v jejich nehybnosti (Lefebvre 2004: 23). Provádět rytmovou analýzu neznamená nic mystického. Je to racionální činnost, založená na empirickém pozorování. Do určité míry rytmoanalytik ovšem to, co pozoruje, mění – přiznává tomu pohyb a rozeznává jeho sílu. Aniž by o to usiloval z nějaké politické pozice, tak tím, že obnovuje smyslové vnímání a vrací ho do vědomí a myšlení, rytmoanalytik přinejmenším trochu tento svět přetváří? (Lefebvre 2004: 26). 2.2.4. Rytmová analýza v urbánním prostředí Lefebvre přináší příklad, jak svou metodu aplikovat na zkoumání města. Konkrétně popisuje své pozorování části Paříže v okolí galerie Centre de Pompidou. Abychom mohli zachytit a analyzovat rytmy, musíme se dostat trochu mimo ně. Své tělesné rytmy si začneme uvědomovat nejlépe, když dojde k arytmii, když jeden z nich vysadí nebo se změní, když začneme trpět nedostatkem. Podobně při analýze rytmů města potřebujeme získat nadhled a perspektivu. Pro pozorování ulice je tak nejlepší stát na balkóně nad ní nebo koukat z okna (Lefebvre 2004: 27). Vidíme například chodce. Ten, kdo tam dole kráčí po ulici, nepočítá své kroky, nevšímá si různých dalších pohybů, které kolem něj proudí. Z okna je možné je vidět v souvislosti, můžeme rozlišovat pohyby, zvuky. Vidíme, že lidé na přechodu si nepovídají, je to tichý dav, který se soustředí na svou poměrně nebezpečnou situaci. Auta také nevydávají zvuky, dokud stojí. Avšak když se rozjedou, slyšíme zrychlující motory. Pohyb a zvuk na sebe navazují. Teprve z nadhledu však tu souvislost vnímáme (Lefebvre 2004: 28). Pozorujeme-li stejné místo v noci, vnímáme jiné rytmy. Noc nepřerušuje denní rytmy, ale mění je, především zpomaluje. V noci vládne arytmie. Občas se náhle rozsvítí okno a opět zhasne. Jiné stále svítí do tmy, i když všechna kolem jsou černá. Sem tam přejde osamělý chodec, projede auto. 14
Také například pohled do zahrady nabízí celou plejádu rytmů. Zdánlivě je vše nehybné, ale při bližším zkoumání zjistíme, že každý strom i každá rostlina mají svůj rytmus. Některé stromy nejprve kvetou a teprve pak mají listy, jiné naopak. Některým listy vydrží až do podzimu, jiným dokonce přes zimu atd. Je to představení, polyrytmie, symfonie. (Lefebvre 2004: 31). Ve čtvrti kolem Centre Pompidou jsou k vidění monumentální budovy soudu, radnice, ministerstev. Jejich řádem je stát. Klasicistní, archaická architektura se střetává s moderním pojetím galerie. Tušit lze neviditelné, ale pocítitelně odlišné rytmy těchto institucí. Na náměstí před galerií se tvoří dav. Lidé se tu sdružují, potkávají, pozorují pouliční umělce. Náměstí znovu plní svou původní, avšak dávno zapomenutou funkci. Probíhá tu jakýsi středověký festival. Kolemjdoucí, návštěvníci galerie i turisté se proplétají mezi polykači ohně, žongléry, zaříkávači hadů, kazateli nebo diskusními skupinkami. Náměstí svými rytmy připomíná námořní přístav. Davem se přelévají vlny, vytryskávají proudy, které odnášejí některé lidi pryč, jiné přinášejí, někteří mizí v tlamě monstra (galerie). Na prostranství se střídá příliv a odliv (Lefebvre 2004: 35). Aby pozorovatel zachytil všechny rytmy této „hudby města“, musí mít zároveň pozorné oči, uši, hlavu, paměť i srdce. Žádná kamera ani sled obrazů by to nemohly zachytit (Lefebvre 2004: 36).
15
3. Královská cesta v pojmech K. Lynche Nyní se pokusím co nejpřesněji vymezit území, na kterém provádím svá pozorování a použiji k tomu výše vysvětlené pojmy Kevina Lynche. Jak zmiňuji v úvodu, k úvahám o čtení města jsem se dostala přes analýzu turistických bedekrů, tedy textů, které se většinou zaměřují na historická centra měst. Proto se i nyní zabývám turisticky nejvyhledávanější oblastí Prahy. Jedná se o část historického centra kolem tzv. Královské cesty neboli trasy korunovačního průvodu českých králů. Je to nejčastější trasa, kterou návštěvníci centrem Prahy procházejí a zároveň je to linie, která vrcholí Pražským hradem, tedy referentem onoho ikonického pražského panoramatu, který zmiňuji dříve. Avšak dříve než se vydáme, alespoň pomyslně, Královskou cestou, podívejme se na zkoumané území z větší perspektivy, jako bychom koukali na mapu. Takto zde můžeme rozlišit několik oblastí. Oblasti se podle Lynche vyznačují tím, že se do nich vstupuje dovnitř a liší se od svého okolí například fyzickou charakteristikou nebo funkcí (Lynch 2004: 67-70). První oblast bude v našem případě zahrnovat celé pozorované území – a to jádro Prahy, specifické zejména svou historickou zástavbou. Celá tato oblast spadá do Pražské památkové rezervace. 4 V dnešní době je tato oblast rozpoznatelná zejména velkou koncentrací turistů a jim určených služeb. Je to ale také například oblast, ve které je roztroušena velká část budov Karlovy Univerzity. Dalo by se tak mluvit o jakémsi pomyslném vnitroměstském univerzitním kampusu. Při bližším pohledu rozlišíme další oblasti - Staré Město, Malou Stranu a Pražský hrad. Můžeme se ptát, zda a čím se Staré Město a Malá Strana liší. Je to jen pravý a levý břeh jinak homogenní části města nebo mezi nimi vede i jiná dělící linie nežli řeka Vltava? Na tuto otázku se pokusím odpovědět při samotném pozorování v terénu. Pražský hrad lze za samostatnou oblast považovat hned z několika hledisek - topografického, historického, funkčního i symbolického.
4
Památková péče (Odbor památkové péče)
Památková péče (Odbor památkové péče) Domovská stránka Praha | Praha 1
16
Když ještě trochu zmenšíme měřítko, můžeme vydělit další dílčí oblasti, jakými jsou Staroměstské náměstí nebo Karlův most. Staroměstské náměstí v rámci čtvrti, která ho obklopuje, působí jako ostrov. Je to velká volná plocha v husté spleti úzkých středověkých ulic. Funguje jako oko víru, do něhož se sbíhají ulice z celé oblasti Starého města. Karlův most lze jako zvláštní oblast vydělit například tím, že je jasně vymezen dvěma významnými prvky – svými mosteckými věžemi, které slouží jako brány. Vstup do této oblasti je tedy jasně rozpoznatelný ve chvíli, kdy projdeme jednou nebo druhou branou. Karlův most je také zvláštním druhem ulice, visuté nad vodou. Ulice, která není lemovaná domy, ale sochami. Jako jiné ulice historického centra je i tato zabydlena obchodníky se suvenýry, přestože zde mají jejich obchody jen podobu dřevěných stolů a stojanů. Karlův most vybočuje z okolí také svým režimem veřejné produkce. I po přijetí průlomové městské vyhlášky o tzv. Buskingu, neboli provozování umělecké činnosti na ulici, je pro veřejné vystupování na mostě stále nutné být členem zvláštního spolku a platit za speciální povolení. 5 V neposlední řadě je Karlův most po siluetě Pražského hradu druhým nejčastěji zobrazovaným symbolem Prahy. Zaměřme nyní pohled detailněji na jednotlivé části zkoumaného území tak, jak postupuje Královská cesta. Už cesta jako taková je důležitým prvkem. Jak uvádí Lynch, u cest je důležitá jejich velikost, směr, ale i jméno. Jméno této cesty napovídá mnohé o identitě celého města. Má cíl v sídle králů, vždyť Praha byla centrem, hlavou celého království. Esence této role Prahy je zachycena právě v nejpopulárnější pražské cestě. Je to trasa, na které panovník potvrzoval svou roli, a kterou stoupal - fyzicky i symbolicky, na místo, odkud svou nadřazenou funkci vykonával. Královská cesta jako současná hlavní turistická atrakce ukazuje, co většinu návštěvníků do Prahy přivádí. Praha není turisty vyhledávaná pro moderní architekturu, umělecký život, progresivní komunální politiku apod., ale zejména pro své historické památky a v nich zhmotněné dějiny. Pro charakteristiku cest jsou podle Lynche určující také aktivity, které se na nich odehrávají. Pražská královská cesta je dnes především výspou turistického průmyslu v jeho nejkomerčnější podobě.
5
Praha.eu (Portál hlavního města Prahy) Sdružení výtvarníků Karlova mostu (SVKM)
17
Královskou cestu můžeme popsat jako řetězec menších či větších významných prvků, které si mezi sebou předávají naši pozornost a vedou nás určitým směrem. Jsou to vertikálně výrazné objekty (Prašná brána, Staroměstská radnice, mostecké věže Karlova mostu, malostranský Chrám Sv. Mikuláše a Pražský hrad), které fungují jako praporky, jimiž je tato trasa vytyčena. Silueta Pražského hradu přitom slouží jako neustálý symbolický ukazatel. Téměř po celé délce Královské cesty je tento její cíl vidět. Vydejme se nyní na Královskou cestu detailnějším popisem. Trasa začíná Prašnou branou, která přestože je počátkem Královské cesty a výchozím bodem různých turistických okruhů, nesplňuje charakteristiku uzlu. Zůstává jaksi bokem dění. Mnohem větší pozornosti kolemjdoucích se dostává sousednímu Obecnímu domu. Je tomu tak snad proto, že Prašná brána je branou jen z poloviny – z jedné strany přiléhá právě k Obecnímu domu, z druhé strany ovšem na nic nenavazuje. Její funkce je tak jaksi paralyzována. Proud chodců ji často spíše obtéká, než aby jí procházel. Jako výchozí bod Královské cesty je však Prašná brána jistě významným prvkem. Od brány se vydáme směrem ke Staroměstskému náměstí Celetnou ulicí. Pomocí Lynchovy typologie můžeme říct, že Celetná ulice je typická cesta s přímou trajektorií a jasným směrem, která nás dovede k prvnímu velkému uzlu na naší trase – Staroměstskému náměstí. Na něm se sbíhají cesty ze sedmi různých směrů. Není to však křižovatka, kde by se například protínaly různé druhy dopravy. Staroměstské náměstí je, jako jeden z mála velkých pražských rynků, určeno pouze chodcům. Z jediné strany – z Pařížské ulice, sem přijíždějí auta, která však jakoby měla záhy zjistit, že se ocitla na zakázaném území, do jehož středu se nedostanou. Zahýbají tedy ostře doleva a při severním okraji náměstí odjíždějí do Dlouhé ulice. Staroměstské náměstí poskytuje prostor dalšímu z významných prvků – Staroměstské radnici s proslulým astrologickým orlojem. Po Prašné bráně je to další z vertikálních dominant trasy.6 Od Orloje nás k další vertikálně výrazné stavbě - Staroměstské mostecké věži - dovede Karlova ulice. Je velmi klikatá a občas se zdánlivě ztrácí ve změti úzkých uliček. Její trajektorii tedy musíme sledovat spíše pomocí cedulí a ukazatelů. Než však projdeme Staroměstskou mosteckou branou a vstoupíme na Karlův most, musíme překonat jeden výrazný okraj. Husté stromoviště staroměstských křivolakých uliček, kterými se prodírá Karlova ulice, je totiž na tomto místě rázem přerušeno hlučnou 6
Norberg-Schulz k tomu říká, že „pražská architektura je nasycena vertikálním pohybem“. (Norberg-Schulz 1994: 81) Je to trochu jinými slovy vyjádřené přísloví o Praze jako „městu sta věží“.
18
Křížovnickou ulicí, po které jezdí v obou směrech tramvaje a auta. Poprvé během chůze po Královské cestě narážíme na rušnou dopravní tepnu, která odřezává Staré Město od nábřeží Vltavy a připomíná nám, že Praha není jen historickým parkem pro pěší procházky. Dříve než začneme přecházet řeku, musíme překonat silný proud automobilové a veřejné dopravy. Když bezpečně staneme na Křížovnickém náměstí, můžeme se konečně pořádně zadívat na cíl naší cesty – Pražský hrad, který se najednou v otevřeném výhledu přes řeku objevuje na obzoru. Vstupem na Karlův most opouštíme Staré Město a přecházíme na Malou Stranu. Tyto dvě části města jsou odděleny přirozenou hranicí řeky, most nad ní je však opět spojuje a dává do souvislosti, jak o tom mluví Christian Norberg-Schulz v knize Genius Loci. „Most staví jeden břeh proti druhému. […] Přivádí řeku i břeh a zemi do vzájemného sousedství.“ (Norberg-Schulz 1994: 18). Most sám o sobě je bezpochyby významným prvkem, středem pražského historického centra a vyhlídkovou rampou. Na významu mu dodává jeho symetričnost a poloha přímo v polovině Královské cesty. Když stojíme na mostě a díváme se střídavě na jeden a druhý břeh, máme chuť bilancovat, srovnávat. Most stvrzuje dělící funkci řeky a zároveň nám umožňuje se ptát, jaký je vztah obou břehů. „V Praze most opravdu „shromažďuje zemi jako krajinu kolem řeky“, ale zároveň shromažďuje i to, čím člověk přispěl
tomuto
místu,
jakožto
městskou
krajinu
jedinečné
kvality.“
(Norberg-
Schulz 1994: 82). Z Karlova mostu se příznačně Mosteckou ulicí dostaneme na Malostranské náměstí, které funguje jako uzel, zejména dopravní. Královskou cestu, která z většiny své trasy vede po pěších zónách, zde opět protíná rušná ulice plná aut a také tramvajové koleje. Od této chvíle musejí chodci Královskou cestu po zbytek trasy sdílet s automobily. Na Malostranském náměstí je doprava přítomna velmi výrazně. Náměstí vlastně slouží jako veliký kruhový objezd ovšem s tou zvláštností, že středem tohoto objezdu je budova rozlehlého barokního chrámu Sv. Mikuláše a k němu přilehlého někdejšího kláštera - objezd je tak spíše čtvercový. Onen významný prvek v podobě obrovského kostela s klášterem uprostřed náměstí však orientaci poněkud ztěžuje. Celkový tvar a rozloha náměstí se přes něj nedá odnikud přehlédnout. Nefungují ani logické návaznosti – například vstup do kostela je z opačné strany, než kudy jsme na náměstí přišli po Královské cestě a její další pokračování do Nerudovy ulice není při vstupu na náměstí vůbec viditelné. Svým významem, velikostí, polohou apod. je Malostranské náměstí srovnatelné se Staroměstským náměstím. Obě jsou centrem v rámci své oblasti. Tím však podobnost končí. Zatímco nejvýraznější charakteristikou Staroměstského náměstí je velké volné prostranství, hlavním rysem náměstí Malostranského je masivní hmota barokní stavby, která prostranství 19
zaplňuje. Kevin Lynch mluví dokonce o introvertních a extrovertních náměstích (Lynch 2004: 79). Pomocí jeho pojmů bychom tedy Malostranské náměstí mohli označit za introvertní – má malou orientační hodnotu pro toho, kdo se po něm pohybuje, příchozí může pouze konstatovat „už jsem tady“, ale nemůže si místo snadno zasadit do širšího kontextu. Náměstí je uzavřené a nenabízí jednoduchý návod na čtení. Musíme ho celé obejít, abychom pochopili jeho dispozice, například abychom poznali, že nemá vodorovný terén, ale směrem k Nerudově ulici poměrně strmě stoupá. Naopak na extrovertním Staroměstském náměstí je orientace snadná a zřejmá. Slouží jako přehledná křižovatka v rovině. K jeho extrovertní charakteristice přispívá i to, že se díky své hlavní dispozici – velké volné ploše, často stává dějištěm veřejných shromáždění, uměleckých produkcí (koncertů), oslav, sezónních trhů apod. Vraťme se ale na Malostranské náměstí a pokračujme dál po Královské cestě. Už sklon náměstí naznačuje, že bude následovat strmý výstup k emblematické pražské dominantě – Hradu. Stoupat budeme Nerudovou ulicí. Na první pohled se příliš neliší od Celetné, Karlovy nebo Mostecké ulice. Lemují ji středověké domy s proslulými domovními znameními, jejichž přízemí pak okupují obchody se suvenýry, směnárny a restaurace. Sklon Nerudovy ulice však poprvé přirozeně zpomaluje tempo chůze a unavení chodci tak častěji zastavují u výkladních skříní nebo se nechají zlákat na občerstvení. Na konci Nerudovy ulice většina turistů volí nejkratší cestu k Hradu a zahýbá prudce doprava. Původní trasa Královské cesty ale vede Úvozem, ulicí, která přímo navazuje na Nerudovu a pokračuje na pohořelecké náměstí. Úvoz je příkladem okraje. Domy ulici lemují jen z jedné strany, z druhé strany je zakončena nízkou zdí, pod kterou se otevírají petřínské sady, zahrady a někdejší vinice. Úvoz tak tvoří ostrou linii mezi zástavbou a přírodní plochou Petřína. Poprvé se tu otevírá široký výhled na město. Další taková příležitost se naskytne až později od Pražského hradu. Na pohořeleckém náměstí se cesta stáčí ostře doprava a začíná pomalu klesat. Hrad už je nadosah. Ti, kdo procházejí Královskou cestu dnes, se mohou zastavit ještě u řady významných prvků, jakými jsou Strahovský klášter, Pohořelecké náměstí, Loreta a Hradčanské náměstí s mnoha paláci. Korunovační průvod však mířil rovnou k branám Hradu a skrze ně do Svatovítské katedrály.
20
4. Rozhovory s nevidomými čtenáři města Respondenty pro tuto část své práce jsem našla jednak mezi průvodci, kteří pracují na Neviditelné výstavě na Novoměstské radnici v Praze a také mezi svými dlouholetými přáteli. Rozhovory, které jsem s nimi vedla, neměly jednotnou formu, neměla jsem například připravenou sérii otázek, které bych ve stejném znění pokládala všem. Zajímaly mě individuální zkušenosti při čtení města a také způsob, jakým každý z dotázaných o této zkušenosti mluví. Kdybych se totiž vrátila k pojmům Michela de Certeau, které uvádím v úvodu této práce, mohla bych konstatovat, že nevidomí jsou typickými uživateli itinerářů, tedy popisů, které se nutně nezakládají na vizuální zkušenosti, jako je tomu i map. Protože mě u každého zajímal styl tohoto popisu, nechala jsme rozhovorům poměrně volný průběh a nebránila tomu, aby se stočily pokaždé trochu jiným směrem.
4.1. Rozhovor s Ondrou 6. srpna 2012 Ondra – 22 let, nevidí od 14 let, poslední dva roky nemá ani světlocit; pracuje v Praze na Neviditelné výstavě, bydlí v Černošicích Změnilo se nějak tvé vnímání Prahy od té doby, co nevidíš? Začal jsem Prahu vnímat jako skrumáž celku, bludiště, dneska se orientuju podle zvuků, ať už je to tramvaj, turisti, krámky, písničky,… Jakýkoliv šrum je vlastně pro mě orientační bod. Praha bývá vizuálně symbolizována obrazem Hradčan. Co je pro tebe pro Prahu symbolické? Když jsem měl ještě světlocit, vnímal jsem, že je Praha hodně osvětlená. Když do ní člověk přijíždí zvenku a přiblíží se, najednou cítí hrozně moc světla. Dneska je pro mě Praha hlavně hodně hlučná, což pro nás je výhoda – máme tak plno orientačních bodů. K historii – když dnes nevidím všechny ty historický památky, tak to vnímám tak, že bych tím spíš měl o nich něco vědět…
21
Cestuješ? Do zahraničí moc nejezdím, protože neumím cizí jazyky. Po Čechách jezdím na turnaje nebo na výlety s partou.
4.2. Rozhovor s Jaroslavem 10. srpna 2012 Jaroslav – 50 let, ztratil zrak v 36 letech, ještě však vnímá světlo a tmu; pracuje v Praze jako průvodce na Neviditelné výstavě, bydlí ve Svinařích Co si představíte, když se řekne Praha? Co pro vás znamená? Tak je to především hlavní město. Já mám tu výhodu, že jsem ho předtím viděl, takže tu vizuální představu pořád mám, to nikdy nezapomenu. Takže když někdo řekne Hradčany, tak si ten hrubej obrys představím, i když ty detaily samozřejmě časem vymizí. A změnilo se něco na vašem vnímání Prahy od té doby, co nevidíte? Určitě se změnil způsob, jakým se orientuji, teď tedy hlavně sluchem a navíc mám vodícího pejska, což mi orientaci po městě zjednodušuje. Člověk, který přijde o zrak v pozdějším věku, není tak dobrý v orientaci v prostoru a v chůzi s bílou holí jako ten, kdo je nevidomý od narození a má všechny smysly mnohem víc vyvinuté. Je něco, podle čeho byste hned poznal, že jste v Praze, kdyby vás tu vysadili? Asi bych to nejlépe poznal podle metra, to prochází celým městem. Ale musel bych narazit na nějakou stanici. Na povrchu metro v Praze není cítit. My na to máme speciální vysílačku, která ovládá hlásiče rozmístěné po městě, a ty jsou například i u vstupu do metra.
Cestujete? Cestuju hodně a rád. Mám velkou výhodu, že mám vidomou ženu a děti, takže ti mi to velmi ulehčují. Cestujeme hlavně po přírodních krásách a historických památkách stejně, jako když jsem ještě viděl.
22
Když přijedete na nové místo, co je tam pro vás nejsilnější vjem? My, vidoucí, si často jedeme něco prohlédnout… Já vnímám zejména historii toho místa. Když třeba vejdete do nějakého hradu, ucítíte chlad zdí, cítíte i starobu, uvědomujete si, jak to tam asi fungovalo - jak tu stavbu asi lidé používali, když byla nová. Tohle všechno na vás dýchne. Takže historické památky vnímám spíš tímhle způsobem, když nevidím všechny ty obrazy a podobně. A často jsou i průvodci vstřícnější a nechají mne sáhnout si na věci, kterých se ostatní návštěvníci nesmí dotýkat. Je nějaké město nebo místo, které byste chtěl navštívit, abyste si ho mohl představit? Určitě by mě lákala Anglie, ty jejich paláce nebo ve Francii Louvre. Jsou to spíš ta historicky významná místa. Nemám ani takovou potřebu jet třeba k moři, i když to je taky zajímavý zážitek. Přestože ho nevidíte, u moře vnímáte tu vzdálenost, slyšíte, že nemá žádný konec, že se vlny valí z velké dálky… Pohybujete se v komunitě lidí, kteří ztratili zrak nebo ho neměli od narození. Povídáte si mezi sebou o tom, co pro vás znamenají jednotlivá města, co je pro ně typické? Já jako člověk, který dříve viděl, můžu jiným například popsat, jak vypadá symbol Paříže – Eiffelovka. Že to je železná konstrukce, že to je čtyřboká věž, můžu vzít tomu druhému ruce a naznačit ten tvar apod. Ale je to pořád ta vizuální představa. Tady na výstavě například máme dvě publikace o městech pro nevidomé. Kromě textu v Braillově písmu jsou tam také obrazy vytlačené v plastu, kde si nevidomý může osahat, jak vypadá například určitý hrad, průčelí domu, most apod. Takhle si může představit například i to panorama Hradčan.
(Bereme si k ruce publikace:
CZUMALO, V., HONETSCHLÄGER, J., LINEK, D. (2007): Praha – Královská cesta. Praha: Tiskárna a knihovna pro nevidomé K. E. Macana. a LINEK, D., ZAHRADNÍKOVÁ, J. (2006): Skvosty České republiky. Praha: Tiskárna a knihovna pro nevidomé K. E. Macana.)
23
Mohl byste mi ukázat, jak takovou knihu o městě čtete? Nemám tak citlivý hmat, nejsem v tom tak zběhlý jako nevidomí, kteří používají hmat od malička a neumím ani tolik číst Braillovo písmo. Že by byl na začátku hmatový plán těch ulic? Ano, vypadá to tak. Jak tyto hmatové mapy fungují? Jsou třeba některé prvky zvýrazněné v jiném měřítku? Já už si nedokážu představit, jak by vypadala ta vizuální mapa stejného území, takže to nemohu říct. (Teprve poté, co proběhl tento rozhovor, jsem našla informace o tom, jak tyto hmatové mapy
pro nevidomé fungují a vznikají. Českou průkopnicí je Ing. Radka Fuxová, která se tématu věnovala ve své diplomové práci „Kartografická díla pro nevidomé” na VUT v Brně (Fuxová 2004) a následně vytvořila hmatové mapy pro několik českých měst včetně Opavy, Ostravy, Brna, Prahy a dalších. O její práci je možné se dozvědět více také například zde: http://www.rawen.net/blindmaps/onas.php http://www.kr-stredocesky.cz/portal/aktuality/hmatove-orientacni-mapy-pro-osoby-sezrakovym-postizenim.htm http://tn.nova.cz/zpravy/regionalni/nevidomi-v-ostrave-ziskali-specialni-plastickou-mapumesta.html) Co je na dalších stránkách této knihy o Praze? Tady už je něco konkrétního. Prašná brána to nebude, nemá to uprostřed ten průchod. Je to štít nějakého domu. Píše se tu, že to je Dům u Černé Matky boží… Aha, teď už si to snáz představím. A když před takový dům přijdete ve skutečnosti, co vás zajímá? Když ho nemohu vidět, zajímá mě jeho historie. Je dobré mít průvodce, který o něm dokáže něco říct. Třeba kdo tam žil, co v něm kdy bylo, z čeho je postaven… Když do takového domu vstoupíte, poznáte například, jestli je starý, se silnými kamennými stěnami nebo je to novostavba, kde je vše z prefabrikátů. Také zvuk se v tom prostoru jinak šíří. V klenbách se zvuk úplně jinak odráží než v moderních stavbách. 24
Vydáte se někdy po městě sám do míst, která neznáte? V Praze asi ne, nebo jen v malém okruhu, abych zase trefil zpátky. Většinou chodím trasy, které mám naučené se svým vodícím pejskem. A když se přece jen vydáte, podle čeho se orientujete? Nemohu se vydat na nějakou dlouhou a složitou trasu. Musím si pamatovat, kudy jsem šel, abych se dokázat vrátit. Když jdu se psem, vede mě rovně. Přijdeme třeba na křižovatku a já mu řeknu, půjdeme vpravo a musím si zapamatovat, že jsme zahnuli jednou doprava, pak znovu a tak dále. Když jdu s holí, tak si to mohu pamatovat podle povrchu. Holí poznáte, jestli jdete po dlažebních kostkách, po asfaltu, po dlaždicích. To, co vám naskakuje tím vizuálním vjemem, my musíme držet v paměti… Vytvářím si v hlavě sled těch akcí. Někdy si třeba i krokuju vzdálenosti. Například když se mi rozbilo sklíčko u hodinek, řekli mi, že jedné v ulici asi 70 metrů od Václaváku je popravu hodinářství. Když jsem šel tam, tak jsem nejdřív navštívil asi čtyři krámy okolo. Když vstoupíte a natáhnete, hned poznáte například „Aha, masna…“ nebo „Tady jsem v prodejně oblečení“. Anebo se zeptáte a oni vám řeknou, že musíte o dvoje dveře dál. Ale když jsem šel zpátky, tak už jsem si to krokoval až na kraj ulice, abych se, až půjdu ty opravené hodinky vyzvednout, už nemusel ptát. Ale to je speciální situace. Všechny trasy bych si samozřejmě nemohl pamatovat podle kroků. A pak mi hodně pomáhá sluch. Poznám třeba, kde je tramvajová zastávka podle toho, kde slyším tramvaj brzdit. Říkal jste, že poznáte, co se v určitém obchodě prodává, podle toho jak voní. Mají také různé obchody různý zvuk? Třeba v samoobsluze slyšíte cinkání pokladen a vozíky, ale taky takové šustění kolem regálů, jak si lidé berou zboží. A má to svou atmosféru danou i prostorem. Hned poznáte, jestli jste vstoupili do malého krcálku nebo do velké haly. Podle ozvěny, odkud přichází ten šum nebo podle ťukání hole, i podle toho, jak lidé mluví. Ten prostor prostě slyšíte. Jak byste poznal obchod se suvenýry? V těchto obchodech to vždycky tak zvláštně voní, úplně jinak než v jiných obchodech. Asi jsou to ty různé materiály – keramika, dřevo,… Těch vůní se tam prostě prolíná víc.
25
4.3. Rozhovor s Janou 20. srpna 2012 Jana 35 let, nevidomá od narození; pracuje v Praze na Neviditelné výstavě, bydlí v Odoleně Vodě Co pro tebe znamená Praha? Bydlet bych tam nechtěla, plno lidí, každej spěchá, auta hlučej, ale je to taky místo plné zajímavých lidí, které bych jinde nepotkala. I ten ruch, když jsem na něj naladěná, je inspirativní. Je Praha něčím specifická? Jsou tady místa, která na mě působí výrazně negativně i pozitivně. Třeba když se chci opravdu uvolnit a přijít na nějaké nové myšlenky, tak jdu do Šárky nebo na Vyšehrad, tam to na mě působí fakt krásně. Když se chci uvést do poetiky mých oblíbených alternativních básníků, tak jdu do takových čtvrtí jako je Karlín, tam to má zase úplně jinou atmosféru. Praha je hrozně pestrá. Co na tebe tak působí na Vyšehradě? Už jsem o tom kolikrát přemýšlela. Když si odmyslím ty věci, které člověk ví, ale nejsou uchopeny v osobní zkušenosti, ať už se to týká historie nebo architektury, tak každé místo má paměť a vyzařuje všechno, co tam je, ať už jsou to prožitky lidí nebo přírodní okolnosti. A na Vyšehradě mi připadá, že se to nikdy nikomu nepodařilo odklonit do toho negativního. Je tam nějaké silné vyzařování nezávislé na tom, co my lidi umíme (všechno zaneřádíme hloupými myšlenkami, spěchem apod.). Cítím tam prostě nezávislost toho místa, které na mě působí pozitivně, ať už tam přijdu v jakékoliv náladě. A znáš takhle dobře i Pražský hrad? Tam jsem chodila nejméně jednou týdně na procházky, když jsem byla na základní škole Jaroslava Ježka. Na druhém stupni, když jsme přicházeli do puberty, bylo naší oblíbenou zábavou zkoumat hradní stráž. Prostě jsme spoléhali na to, že se nesměj pohnout, tak jsme si je prohlíželi - šli jsme si na ně sáhnout… Přece jen to byli lidi, tak se většinou smáli, jen občas se našel někdo, kdo nás napomínal, že to není vhodné.
26
Kdybys tedy měla porovnat Pražský hrad s Vyšehradem, v čem jsou ta místa jiná? Jsou obě na kopci, jsou to hradiště plná historie… Na Pražském hradě jde ta historie více do popředí. Je to takové chladně noblesní místo. Vyšehrad je osobní, je tam taková otevřenost. Hrad na mě působí výrazně, zajímavě, ale také sevřeně a odtažitě. Z čeho jako nevidomý člověk tyto pocity odvozuješ? Když se sečtou všechny smyslové vjemy, které máme k dispozici a ten celkový pocit, tak ještě něco přebývá, co se bere nevím odkud. Není to abstrakce, je to něco na úrovni pocitů, které se dají zachytit vnímáním. Ale není to jenom suma toho, co člověk vnímá zbylými smysly, když nekouká.7
Co je Praha na dotek? Je to mnohovrstevnatost. Hodně míst, která mají bohatou historii, se nevyčerpá jedním uchopením. Je tam vždy něco, co se skrývá, čeho si člověk všimne příště. A teď nemyslím to, že nevím dokonale, jak vypadá který kostel nebo jak voní nějaké náměstí nebo že se to tam mění. Zkusím to k něčemu přirovnat... Já mám strašně ráda kameny a k nim mám podobný vztah jako k těm výrazným místům. Vím, že ten kámen je pořád stejný, že má stejný tvar, že nějaká hladkost nebo hrubost jsou konstantní kvality, ale je pokaždé svým způsobem jiný a ukazuje se ze stran, které se mi předtím nejevily nebo byly zasuté někde na okraji toho jevení. Tak je to s těmi místy s bohatou historií. A pak na opačném konci jsou budovy, které jsou úplně jednorozměrné a prázdné. Stačí vám tam přijít jednou a víte, že to je čistý účel nebo nějaká bezduchost, která se naplní tím, že tam přijdou lidi a dělají tam, co tam dělat mají a zase odejdou. Prostě to místo nic neříká. 8 Máš nějaký příklad takové prázdné budovy? Například budova, kam se přestěhovalo naše gymnázium v Butovicích. Přestěhovali jsme se tam, protože škola byla jinde a internát byl jinde a obě ty budovy byly nevyhovující, ale měly 7
Později jsem se dozvěděla, že Jana na toto téma psala svou bakalářkou práci na katedře filosofie: MORAVCOVÁ, J. (2010): Zaměřená nepřítomnost - pohled jako interpretace světa - pokus o analýzu situace nevidomého (bakalářská práce). Praha: FF UK 8 Norberg-Schulz v knize Genius loci uvádí podobou charakteristiku Prahy. „Máte zde dojem, že je možné pronikat stále hlouběji do vnitřku věcí. Ulice, vchody, dvory, schodiště vás vedou do nekonečného ‚nitra’. […] Všechny domy zde mají hluboké kořeny ve vrstvách dějin, vyrůstají z těchto kořenů a jejich individuální jména připomínají legendární minulost. Architektonicky jsou tyto kořeny vyjádřeny těžkým a masivním přízemím, nízkým podloubím a hluboko zasazenými vstupy.“ (Norberg-Schulz 1994: 78).
27
to, co mi pak strašně chybělo v té supermoderní nové budově v Butovicích… Tak jsme se všichni těšili na pohodlí, že budeme mít školu a internát pohromadě, ale bylo to hrozné zklamání z toho místa. A jak Praha voní? Tahle otázka mi připomíná, jak jsem začala jezdit pražským metrem. Bylo to někdy v prváku na gymplu. Věděla jsem, jak jdou stanice za sebou a na které trase, ale říkala jsem si, jestli je to rozdílný a kdybych tam najednou neměla to hlášení a nevěděla, na které lince jsem, jestli bych to rozeznala. Jestli například jezdí na těch trasách různý lidi – jestli mají jiný témata hovoru, jestli jinak voněj… A tak jsem si to rozlišila tak, že A je trasa turistů a intelektuálů, B je takový tajemný, tam prostě nikdy nevím, kdo se vynoří, koho potkám, prostě se to tam všechno sráží a slejvá a C mi připadalo takový dělnický. Ale čím dál tím víc si říkám, že to je asi všude dost podobný. Ten rozdíl mi ale na začátku takhle utkvěl a zkoumala jsem to. A opravdu ty lidi i různě voněj a jak nastupujou, tak se ty jejich osobní vůně, nebo v lepším případě parfémy, tlučou s vůní těch stanic. Třeba Hlavní nádraží poznám jistě. Nebo Muzeum – tam je to hodně prosáklý parfémy… Cestuješ? Ano, jezdím i do zahraničí a ráda bych cestovala i víc, láká mě to. Jak si představuješ ty nejznámější turistické destinace jako je Paříž, Londýn, New York,…? Obecně nemám ráda prázdné deskripce. Můžu si je shromáždit a říct si, tak tohle vím o Paříži, ale až tam přijedu, tak si to dám všechno do závorky a nechám to na sebe působit. V Paříži jsem zrovna byla a ty dojmy byly hrozně rozmanité. Úplně jinak působily úzké uličky v latinské čtvrti, jinak široké boulevardy, jiné to bylo na Montmarteru… Když jsem někde s ostatními, tak si nechám co nejvíc popisovat věci, které mi nejsou dostupné. Nikdy se třeba nepodívám na určitou stavbu vcelku, takže když se mi líbí například nějaký kostel zevnitř, tak si nechám popsat nebo i nakreslit na dlaň, jak vypadá… To když je to místo pro mě zajímavé z toho, co mohu já zakusit.
28
Je nějaký symbol, který bys přiřadila například Paříži? Když si vzpomenu na to, co jsem tam zažívala, tak to byla taková rozevlátá pestrost. V čem je to jiné než v Praze? Na Prahu jsem zvyklá. Přijet se divit do Paříže je jednoduché, tam nejsem každý den. Přijet se divit do Prahy to už vyžaduje nějak změnit postoj a myslet si na to. Prostě nic není samozřejmé. A i na ulicích, po kterých jdu už posté, si mohu všimnout něčeho nového. Ale to už vyžaduje nějakou snahu. Je těžké se na něčem tak shodnout, jako na těch vizuálních symbolech… Takže třeba s tou Eiffelovkou to vím, a ví to každý. Pro mě je to ale právě jen ta prázdná deskripce do té doby, než do Paříže přijedu, na Eiffelovku si vyjdu a ještě si třeba sáhnu na nějaký model. Ale přemýšlím, jak by se dalo obecně charakterizovat město, aby to bylo srozumitelné většině lidí. Čím dál víc zjišťuji, že když člověk nevidí, tak musí být v mnohem těsnějším kontaktu se vším tím, co se pro vidomé lidi dá přenést nebo zastoupit nebo zobecnit právě těmi vizuálními symboly… Podle čeho si vybíráš místa, kam bys ráda jela? Já bych strašně ráda jela do Irska a už se na to několik let připravuji, spíše duchovně než finančně. Vyrostlo to z několika důvodů. Mám hrozně ráda irskou poezii, muziku, znám pár Irů a ti jsou mi hrozně sympatičtí a blízcí svým způsobem myšlení a cítění. Z toho se ten sen složil a říkám si, že až tam přijedu, tak budu tak vyladěná na energii těch míst (ať už z těch básniček nebo z toho, co člověk slyší o tamní přírodě), že to tam prostě poznám. Neuvidím to, ale poznám to. Je to samozřejmě nadsázka, ale takhle si vytvářím vztah k místům, kde jsem ještě nebyla a kam chci. A jak si tedy představuješ Irsko? Těžko se o tom mluví, protože nemůžu mít v realitě, tak jak je teď pro mě nastavená, žádnou zpětnou vazbu, takže nevím, jestli je to podobné tomu, jak zakoušíte svět vy. Ale když se mi zdají sny, tak v nich vidím věci kolem sebe, a protože je to v tu chvíli pro mě normální, tak to nereflektuju, ale když se potom probudím a chci to zachytit, tak to z velké části uniká. Navíc to nemůžu vynést na venek a říct, hele, já jsem viděla ve snu nějakou krajinu v Irsku, vypadalo to takhle a takhle a pak na něco ukázat a říct, vidíš to taky tak? Prostě to nelze ukázat.
29
Už jsi tuto svou přípravu někdy ověřila na jiném místě, které jsi opravdu navštívila? Poznala jsi to tam? Takhle intenzivně jako to mám s Irskem asi ne. Ale když jsem poprvé byla v Beskydech, tak jsem dostala příležitost vyzkoušet si paragliding, což dodnes považuju za mystický zážitek, protože jsem dostala možnost vnímat věci mnohem intenzivněji a jasněji, než je pro mě běžné. Byla jsem tenkrát ve třetím ročníku studia češtiny a myslela jsem si, že mám docela dobré vyjadřovací schopnosti… Ale byl to tak mocný zážitek, že nešlo v tu chvíli o tom nic říct a dodnes to není úplně všechno zachytitelné slovem. A myslím, že v tom zážitku jsem se potkala s esencí toho, co stále v Beskydech zažívám, když se tam vracím. Mám tam několik dobrých přátel a místa, která mě fascinují. Stále se tam rozvíjí to, co jsem tehdy zakusila během těch dvaceti minut ve vzduchu. Nevím, jestli by to tak bylo každopádně, ale jsem přesvědčena, že bych poznala, zda jsem v lese nebo třeba na kopci v Beskydech nebo někde v Jeseníkách nebo v Tatrách nebo tak. Zkrátka je tam jiná atmosféra.
4.4. Rozhovor a Pavlem a Jitkou 25. srpna 2012 Pavel 48 let, nevidomý od narození; učitel hudby Jitka 45 let, částečně vidoucí; žena v domácnosti Před pěti lety jste, už jako manželé, navštívili Izrael. Co vás na takové destinaci lákalo? Pavel: Jsme věřící lidé a děje v Bibli se točí kolem Blízkého východu – Izrael, Jordánsko, Libanon… A když člověk ví, že jsou to konkrétní země, které stále existují, že to není „za devatero horami, za desatero řekami“, tak se nám zdálo dobré je navštívit. A tím, že mám manželku, která něco vidí, je to velká výhoda. K takové cestě se sám nevidomý může odhodlat jen těžko. Je dobré, když mu některé věci někdo popisuje. Někdo, kdo je tam jenom pro něj, abych tak řekl. Jitka: Bylo naším cílem se neúčastnit takové cesty ve skupině zrakově postižených, to jsme nechtěli. A i když jsme se drželi pořád spolu, byli jsme takhle víc svobodní. Kdyby jsme jeli se skupinou zrakově nebo i jinak postižených, tak bychom byli hrozně sešroubovaní a málem by nás vozili na vozíkách… Pavel: Slepej, chromej, to je jedno, jak to mají občas ve zvyku…
30
A jaký byl celkový dojem z té návštěvy? Pavel: Byl to úžasný zážitek, protože jsme opravdu chodili po místech, kde se „dály“ ty biblické děje. Hned první zážitek byla známá Olivová hora. Autobus nás vyvezl na vrchol a pak jsme po ní šli dolů do Getsemanské zahrady. A mně ta Olivová hora připadala jako takový nepříjemný krpál, po kterém jezdí auta. To bylo hluboké zklamání. Auta troubila, což je tam takovej folklór, ale první den to byl ještě nezvyk. A co jsi čekal, že to bylo takové zklamání? Čekal jsem posvátné místo, zatravněný kopec, po kterém se s pietou půjde dolů do té Getsemanské zahrady. A ono to bylo spíš, jako když se jede autem z Vráže do Černošic… Jak jste si Izrael představovali, než jste tam jeli? Bylo pro vás něco symbolem Izraele? Pavel: Já jsem si nejvíc představoval ten hluk a to mě nezklamalo. V Bibli je totiž mnoho scén, kde je pohromadě hodně lidí. Jsou tam popisována velká shromáždění, kde je vždy dost lidí a dost křiku. Zažili jste tam taková shromáždění a hluk? Pavel: Když jsme šli například v Jeruzalémě Křížovou cestu a modlili se, museli jsme se protloukat davy Arabů, kteří tam vykřikujou a prodávají ty své tovary. Jitka: Cestou nahoru to ještě docela šlo, ale při cestě dolů k Damašské bráně to byl takový mumraj, že jsme měli co dělat se v tom davu vůbec udržet. Nechápu, že tam neušlapali nějaké děti. Pavel: Tam jsme měli taky hodně čichových vjemů. Holičství, vedle se prodávaly gumovky, pak maso a dál banány… A na všem mouchy. Potom takové smradlavé nádraží a palestinské autobusy. To byly výrazné zážitky. Pak jsme byli například v Sichemu u Josefovy studny. Někdo tam lil vodu a bylo slyšet, jak to žbluňká až hodně daleko, byla opravdu hluboká. To jsem si taky natáčel (tehdy ještě na kazetu), spouštěli jsme do té studny mikrofon… Takže když cestujete, tak si ta místa nahráváte? Pavel: Když to jde, tak jo. Můžu ti třeba pustit šumění Genezaretského jezera. To jsme nahrávali, když jsme si v něm máčeli nohy. To jsou takový „zvukový fotky“! (Posloucháme nahrávku od Genezaretského jezera.)
31
A přehráváte si občas ty nahrávky z cest, tak jako si my prohlížíme fotoalbum? Pavel: Když je čas, tak jo, ale musí na to být nálada. Jak to slyším, tak si úplně vzpomínám, jak to bylo u toho jezera příjemný! Tehdy bych tam nejraděj zůstal. Jak jinak než sluchem a čichem jste ta místa vnímali? Pavel: Například v Jordánsku jsme navštívili nějaké gladiátorské představení, kde jsem si mohl ohmatat tu helmu a brnění, které používali. Jinak bych z toho moc neměl a nejdřív jsem byl rozmrzelý z toho, proč mám na nějaký gladiátorský zápas vůbec chodit. Pak jsem si například vlezl do Lazarova hrobu, přestože naši spolucestující mě odrazovali a báli se, že se tam akorát zraním. Jak tedy vypadá Lazarův hrob? Pavel: Přesvědčil jsem se, že se tam ten Lazar asi vešel. (smích) Je to taková díra v jeskyni. Dobře jsem si tam vlezl, ale postavit se tam nešlo, bylo to nízké. (Z nahrávky se najednou ozve cizokrajný zvuk píšťalky.)
Pavel: Jo, to je píšťalka z Jordánska, co jsem si tam koupil. Někde jí tu mám. (Pavel hledá v šuplíku). Aaa, tady… (Hraje na píšťalku, tentokrát naživo.) Měli jste ještě jiné výrazné vjemy? Pavel: Třeba s jídlem to bylo zajímavý! Například v Betlémě jsme dostávali v hotelu opravdu tradiční jídlo. Velmi nám tam chutnal ten arabský chleba. Žena mi ho vždycky naplnila různými věcmi, vejci, sýry apod. Byla to taková taštička a dobře se to z toho jedlo. Moc nám chutnal taky hummus nebo mandarinky. Naopak v Nazarethu jsme potom bydleli v klášteře francouzských jeptišek a tam se nám velice rychle přejedly ty jejich francouzský bagety… Jitka: Pro mě dělaly zvláštní dojem ty ostnaté dráty, které byly všude, a ty nedostavěné baráky. Někdo nám pak řekl, že jsou nedostavěné jen jakoby, kvůli daním. Ale člověk nevěděl, jestli to je poválečný stav nebo normální stav. Na mě to působilo místy až depresivně. Tohle bylo, Pavle, pro tebe taky nějak zřejmé nebo to znáš jen z vyprávění manželky? Pavel: Ne, tohle bych sám nepoznal.
32
Přivezli jste si nějaké suvenýry? Jitka: Přivezli jsme si hlavně jídelní suvenýry a ty už jsme snědli, ale samozřejmě i jiné. Zrovna je hledám, abych je ukázala. (Jitka vyndává z igelitového pytlíku různé kousky). Tohle je například střep z Kirbeth Kány. To je údajně to pravé místo, kde se konala svatba v káni galilejské. Tenhle střep určitě není nic novodobého. Pavle, když vezmeš ten střep do ruky, poznal bys, že je opravdu starý? Pavel: Ne, kámen jako kámen. To byl pro nás problém, když se hodně chodilo po rozvalinách, od šutrů k šutrům… Uslyšíš o tom, že se tam někdy něco stalo, ale to je všecko. Můžeš si na to sáhnout, ale je to prostě jen kus kamene… Já si myslím, že to tohle je často nuda i pro ty, co to vidí… (Jitka vytahuje další suvenýr a dává mi přičichnout. Vypadá to jako prašný křídový kamínek,
ale nemohu materiál rozpoznat.) To je nějaký vápenec? Jitka: Ne ne, dej to Pavlovi, ten to pozná! (Předávám kámen.)
Pavel: To je síra! To je síra z Gomory! Byla tam místa, kde ta velmi dlouhá historie byla opravdu cítit? Jitka: Určitě. Na mě nejvíc zapůsobil Zahradní hrob u Damašské brány, to bylo hodně silný. Pavel: Pro mě to byla asi Getsemanská zahrada. Když jsme tam sestoupili z Olivové hory, tak jsme v ní na chvíli sedli. Byli jsme utrmácený a mě se opravdu, jako těch apoštolů, zmocnila dřímota… Ale byla to prostě taková silná chvíle, stejně jako u té studně v Sichemu. Jak tam ta žena šla brát vodu a potkala Ježíše, jak se píše v evangeliu. Co je tak silného na těchto místech? Pavel: Je to fascinace, že to místo opravdu existuje a že ty jseš teďka tady. Že to místo přetrvalo taková staletí, v podstatě v takovém stavu, jak se o něm píše v Bibli. Ale například v Gabaře jsme byli na mši v podzemí, v pískovcové skále a tam jsem se cítil hodně divně a stísněně. Říkal jsem si: „Co když to na nás spadne?!“. Nebyl jsem tam rád. Připadal jsem si tam jako v nějakém sklepě, kde se schováváme před náletem (i když jsem to díky bohu nezažil) nebo před nějakým nebezpečím. Prostě jsem se na tom místě necítil dobře. 33
Na rozdíl od toho, když jsme sestupovali do vodovodního systému v Nazarethu. Byl to hodně příkrý sestup po schodech a někteří vidoucí měli problém se koukat dolů. V tomto případě jsme tedy šli zcela suverénně, a když se někdo bál, tak jsme šli první a ostatní z toho měli docela legraci. Byl někdy nedostatek zraku opravdu problém? Jitka: Zajímavé bylo, když jsme se ztratili. To bylo v Jordánsku, kam jsme se jeli podívat na pravé křtěcí místo. Nejdřív jsme byli u studny, kam chodil pít Jan Křtitel a protože jsme chtěli slézt až dolů, ale hodně lidí tam fotilo, tak jsme chvilku čekali. Když jsme pak vylezli zpátky nahoru, všichni ostatní byli pryč. Byl tam takový hustý porost a mezi ním cesty, ale bylo možné jít na několik stran a my jsme absolutně nevěděli, kam ostatní zmizeli. Bylo to ve vojenském pásmu, tak jsme nevěděli, co se může. Jestli třeba můžeme zahalekat, abychom nespustili nějaký poplach…
Jak to dopadlo? Jitka: Nevěděli jsme, jestli se budou vracet stejnou cestou nebo jinudy, tak jsme nakonec šli zpátky k autobusu a dvě hodiny na ně čekali. To pravé křtěcí místo jsme tedy neviděli, asi se tam budeme muset vrátit… Změnila se po té návštěvě nějak vaše představa o tom, co je Izrael? Pavel: Pro mě to zůstává ten ukřičenej prostor. Ale ještě bych se tam rád vrátil, abych si trochu víc užil Jeruzaléma. Šel bych znovu k tomu Zahradnímu hrobu a Křížovou cestou. Protože, jak se říká, nevstoupíš dvakrát do téže řeky a zajímalo by mě srovnání. Ne, jaký jiný to tam bude, ale jak jinak to bude působit na mě. Jitka: Já jsem tam neletěla s nějakou konkrétní představou a teď je to pro mě ten balík vzpomínek. Vrací se mi to například o Velikonocích. Při čteních si uvědomuju, že tam jsem byla! To je velice silné. Když jsme byli například u Genezaretského jezera, tak jsme chodili v místech, kde bydlela Panna Marie. To na člověka působí hrozně zvláštně.
34
Máte nějaké speciální průvodce pro nevidomé, ať už nahrávky nebo knihy v Braillově písmu? Pavel: O takových průvodcích nevím, ale já sám bych si ani předem nic moc studovat nechtěl. Na začátku jsi, Pavle, říkal, že Izrael je pro tebe symbolizován hlavně hlukem jeho měst. Mohl bys ho porovnat s hlukem Prahy? V Praze je to spíše hluk strojů, aut, všelijakých větráků a klimatizací, rádií a reprodukované hudby. V Izraeli je sice taky hluk aut a strojů, ale nějak jsou tam víc slyšet lidi. Je to víc lidského hluku. Tam se opravdu žije na ulici. V Praze jsou taky lidé na ulicích, ale většinou v autech nebo se někam posunují. Kdežto tam opravdu žijí.
35
5. Královskou cestou s nevidomou průvodkyní Procházka s JANOU 21. srpna 2012 (Jana absolvovala procházku se svým vodícím psem Cejlonem. Většinu trasy šli sami, bez mého vedení. Občas jsem jen řekla, kudy trasa pokračuje.) PRAŠNÁ BRÁNA Než vyrazíme, chtěla bych se tě zeptat, jak tohle místo vnímáš? Jako nějaký začátek nebo křižovatku nebo obyčejnou ulici? Je to široký prostranství, dá se tady zastavit, povídat a nepřekážet… Vydáváte se s Cejlonem často takhle do neznámého terénu, resp. na nenaučenou trasu? Ti psi jsou spíš trasaři a když mají nějakou trasu naučenou, tak ani nepotřebují nějaké dílčí povely, stačí jim říct, jdeme tam a tam. A když jdeme někde, kde to spolu neznáme, tak je ten pes užitečnej jenom v tom, že nespadneme spolu do výkopu nebo ze schodů. Ale když sama nevím, kudy jít, tak povely nefungují a stejně jsme odkázaní na to, co nám kdo poradí. Zastavujeme na rohu domu U Černé matky boží, před námi Celetná ulice - první část trasy lemovaná obchody se suvenýry. Zajímalo by mě, jestli rozeznáš obchod se suvenýry od obchodů s jiným zbožím. Je to uvnitř nějak zvláštně cítit? Úplně prakticky vzato kolem takového obchodu nemůžeme jít po chodníku rovně, protože tam bývá hrozen turistů nalepený na výkladní skříni a musíme je obcházet. A to je ještě výraznější než jakákoliv vůně. Kupuješ si suvenýry? V Praze samozřejmě ne, ale když jedu někam, kde se mi líbí nebo když chci mít do čeho uložit vzpomínku na disketu, tak si odtamtud přivezu kámen, ať už ho koupím nebo ho tam najdu. Spousta lidí si z cest vozí kameny. Asi si tak chceme vzít s sebou kousek té krajiny.
36
CELETNÁ ULICE Vejdeme teď do různých obchodů. Zkusila bys říct, co se v nich prodává? Tady cítím hlavně ovocné čaje… Prodávají tady keramiku, dřevěné hračky, kraslice, dřevěné kuchyňské náčiní, vánoční ozdoby. Tento obchod se jmenuje Manufactura, specializuje se na tradiční české výrobky… (Vcházíme hned do vedlejšího obchodu.) Tak tady cítím sladkosti. Tady prodávají belgickou čokoládu… Tak sem bych vůbec chodit neměla! (smích) Jak vnímáš tuhle ulici? Je asi sedm metrů široká, a je taková vzdušná, i když je tu narváno, tak lidé proudí sem tam. Myslím, že jsme asi na půl cesty ke Staromáku. Mohla bys mi říct, až budeme na Staroměstském náměstí? (Vcházíme na náměstí, ale nejsme na otevřeném prostranství, procházíme mezi záplavou stolů a židlí mezi dvěma venkovními restauracemi.) Tak teď jsme na Staromáku. No, na náměstí jsme už nějakou dobu, ale všude kolem byly zahrádky restaurací… Já jsem právě čekala na ten volnej pocit, že jsme v prostoru, protože ty zahrádky to tluměj… STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ Jak na tebe působí tohle náměstí? Když ho mám přejít, tak je to sázka do loterie, jestli se trefím do ulice, kterou hledám. Ale jinak na mě působí hrozně přátelsky jako místo setkání, zatímco třeba na Václavák chodím nerada. Tady je to prostě hezký.
37
Proč je to tady pro tebe těžké na orientaci? Protože já mám problém se orientovat ve volném prostoru a pro Cejlona je tady zase hrozně moc lákadel, takže všude čuchá a kličkuje a já si pak nejsem jistá, jestli jdeme tak, jak chci. A myslíš, že tohle náměstí spíš lidi láká do svého středu nebo funguje jako křižovatka, která ukazuje další směr? Tady to spíš láká lidi k zastavení, než že by to sloužilo jako nezbytný rozcestník na rozdíl od toho Václaváku. Tam se dá chodit jenom sem tam mezi obchody nebo jen projít. Nicméně dějiny, aspoň ty novodobý, se zaměřovaly spíš na to Václavské náměstí, i když působí spíš jako průchozí ulice… Co se s městem stane, když začne pršet? Když prší, tak je město jiný. Déšť podtrhne všechny vůně. A lidi jsou jiný! Dělej se na ty spěchavce, který chtěj utéct a na ty, kterým to nevadí a jdou si volně. Je to pak pro mě zřetelnější, kdo je jakej. Já nenosím deštník, protože nemám třetí ruku (v jedné drží bílou hůl a ve druhé psí vodítko), tak si déšť docela užívám… STAROMĚSTSKÝ ORLOJ Tady je to takové hrdlo flašky. Možná, že kdyby před orlojem bylo hodně místa, tak by se ten pocit nějak rozptýlil. Byla jsem tady několikrát v celou hodinu a je to zážitek s těma lidma, jak jsou fascinovaný, koukaj, cvakaj foťákama… Pro místního je to vždycky trochu směšný, ale ne nějak ve zlým. Jednou tady byla skupina Japonců a já jsem se v ní úplně ztratila a neslyšela jsem nic jinýho než jen to cvakání... A já jsem si říkala, kdyby někde potkali pětset let starej strom, budou taky takhle fotit? Je to taková zvláštní úcta nebo pseudoúcta k historii nebo k něčemu, co je prostě jenom typický… A jak ty vnímáš památky? Čím jsou starší, tím jsou významnější? Je tam větší šance na nějaký vrstvení energií, který tam zanechali lidi. U těch starších památek je to pravděpodobnější, ale ne vždycky to souvisí a už vůbec ne, co se týká pozitivních energií. Ty vrstvy můžou být i negativní. (Pokračujeme podloubím na Malé náměstí.)
38
Myslím si dobře, že to náměstíčko je poměrně uzavřenej prostor ze všech stran, s vysokými domy kolem dokola? Ano, je to přesně tak.
KARLOVA ULICE Cítím, že takhle ulice je například oproti Celetné hodně úzká… (Přicházíme na křižovatku s Husovou ulicí, zahýbáme tedy ostře doprava a opět doleva dál Karlovou. Vcházíme do jednoho z obchodů.) Kde myslíš, že jsme? Co se tady asi prodává? Tak vůně tu není vůbec žádná! Nevím… To je proto, že jsou tu jen naleštěné skleněné vitríny. Je to zlatnictví… (Procházíme kolem budovy DAMU, kde hrají další muzikanti a zpívají cizokrajné lidovky.) Poznáš, jak jsme daleko od Karlova mostu? Bude víc chladno od vody, ale tuhle trasu nemám nachozenou, abych dokázala říct v metrech, jak je to daleko. (Davy houstnou, kolem kostela Sv. Salvátora už se můžeme sotva protáhnout.) Když se tady potulujeme s mamkou, tak ona těchto letáků má hrozné štosy, protože si všichni myslí, že je cizinka. Ani nevím, čím tak vypadá. Dá se, myslíš, říct, jak vypadá cizinec? Proč jí ty letáky tolik dávají? Tak od pohledu mají určitě lecjaký národy typický rysy. Ale mě spíš zajímá, jakej mají různý národnosti základní rys v barvě hlasu, což teď můžu hodně zkoumat na výstavě… (na Neviditelné výstavě, kde Jana dělá průvodkyni). Ta kvalita je velmi těžko uchopitelná, ale myslím, že kdybych zkoumala jen hlas a nevěděla, jakým jazykem mluví, bezpečně bych poznala severoameričana od Španěla nebo Čecha od Slováka podle barvy hlasu! Ale nevím, jak to popsat nebo k čemu to přirovnat.
39
Myslíš tedy, že to není jen určitá melodie každého jazyka? To už je další vlastnost, ale to základní je v tý barvě. Které národnosti bys tedy takhle poznala? Určitě lidi z USA, hodně jsem zaměřená na Iry a i když jsou hodně rozdílní, tak tu esenci poznám a pak třeba Španělé a jihoameričani mají taky hodně společnýho. KŘÍŽOVNICKÉ NÁMĚSTÍ Pro mě je tohle místo, kdykoliv jdu po Královské cestě, velmi výrazné tím, že se tady poprvé na obzoru otevře výhled na celé panorama Hradčan – najednou je vidět ten cíl. Jak to tady vnímáš ty? Pro mě je to tady taky výrazný, protože už je cítit voda, energie mostu a za náma ta hlučná silnice. Čím se projevuje energie mostu? Co to je? Na jednu stranu je most bytelnej, cítíš jistotu a na druhou stranu je to takové chvění z vody a z té hloubky pod náma. Jak víš, že je ten most bytelný? Protože ho znáš? Nebo je nějak poznat, že to nebude žádná rozvrzaná lávka? To se dá tady nějak vytušit. KARLŮV MOST (Procházíme mosteckou branou a zastavujeme u pravého okraje mostu. Jana nastavuje tvář větru.) To volno pod náma je hezký! Jaká myslíš, že je pod námi hloubka? Nevím, jak je Karlův most vysokej, ale řekla bych tak 15 až 20 metrů. I když je Vltava určitě špinavá, tak mně ta voda přesto voní!
40
A voní různé řeky různě? No, jela jsem na kánoi na různých řekách a Labe mi smrdělo. (Jdeme přes most.) Tady mi to připomíná můj sen, kterej se mi už asi nikdy nesplní… Před nějakými deseti lety tady hrával Glen Hansard, když ho ještě nikdo neznal. A to bych chtěla zažít! Vždycky si na to vzpomenu, když tudy jdu. Zažila jsem jen takový slabý odvar v pasáži Lucerna. MOSTECKÁ ULICE Myslíš, že se dá nějak rozeznat Staré Město a Malá Strana? Je v nich nějaký rozdíl nebo je to stejná čtvrť města jen rozdělená řekou? Vždycky když přecházím z jednoho do druhého, tak si hodně užívám ten most. Ale kdyby mě někdo vyložil v určité ulici a zeptal se, kde jsme, tak bych ten rozdíl asi nepoznala. Ale co je hodně výrazný, to je Kampa. Čím je Kampa tak výrazná? Nevím, jestli je to nějak obecný a nezabředneme do klišé nebo je to výrazný jen pro mě, ale svýho času jsem hodně chodila k Lenonový zdi a tam jsme si užívali pocitu, že jsme svobodný studenti a že jsme spjatý s tím vším, ať už je to muzika nebo bohémskej život. Tam je to cejtit. Asi tam lidi tyhle nálady nanosili. MALOSTRANSKÉ NÁMĚSTÍ Co bys řekla o tomto náměstí? Určitě je menší, je přetržený nebo přerušený silnicí a není tak otevřený. To bude těmi stavbami uprostřed náměstí, kde je kostel Sv. Mikuláše a přilehlý jezuitský klášter, kde dnes sídlí Matematicko-fyzikální fakulta. Tam se konají bakalářské promoce celé Karlovy Univerzity a teď zrovna odtamtud vychází skupina studentů, v ruce modré roury s diplomem a kytky… Já jsem tam taky měla bakalářskou promoci. A byla jsem z té budovy hrozně nešťastná, působila strašně anonymně, bylo to neosobní. Když to porovnám s magisterskou promocí v Karolinu, tak tam to byla vznešenost sama! Tam jsem měla co dělat, abych nebrečela, když jsme nastupovali. Ale tady jsem si říkala, už aby to skončilo! 41
A přitom je to taková majestátní barokní budova… Zevnitř to ten dojem ale vůbec nedělá! V tom Karolinu jde majestátnost z každýho centimetru čtverečního. Myslíš, že se to dá zobecnit? Působí na tebe gotické prostory majestátněji než barokní? To myslím, že jo. Ty barokní prostory jako by byly rozptýlený, odstředivý, je tam taková roztěkanost daná nejen výzdobou. V těch gotických prostorech působí dostředivá síla, je tam cítit ta práce s prostorem na výšku. Jak se říká, že v těchto prostorech se člověk cítí malej, bezvýznamnej, nanicovatej, že to na něj všechno padá, tak na mě to nikdy tak nepůsobilo. Já mám spíš pocit takový vzletnosti. (Obcházíme budovu kláštera a zastavujeme před vstupem do kostela Sv. Mikuláše.) Jak pro tebe funguje tohle náměstí v porovnání s tím Staroměstským? Bylo by kvůli těm stavbám uprostřed například těžší se orientovat a přejít ho? Mně to skoro ani nepřijde jako náměstí. Ty stavby uprostřed dělají dojem, že to je členitější.
NERUDOVA ULICE Je z něčeho znát, že se blížíme k Hradu? Kdyby tuto ulici porovnala například s tím začátkem trasy v Celetné ulici… Je to tu jiný, ale nevím, jestli to způsobuje ten Hrad. Ta ulice sama o sobě není tak úzká, ale vždycky to tu na mě působí tak sevřeně. Mně to taky tak připadá a vysvětluji si to tím, co vidím – že jsou tu vyšší úzké domy, ulice se klikatí a jde hodně strmě do kopce… To stoupání mi připomíná křížové cesty. A tu zvláštnost, že některé křížové cesty působí smutně a melancholicky, jak to směřuje k tomu utrpení a rozjímání nad tím a jiný jsou vyloženě veselý.
Je to asi tím prostředím, do kterého jsou zasazený. Já mám takové
zkušenosti z Medžugorie, v bývalé Jugoslávii, dneska je to Bosna a Hercegovina. Tam jsou dva kopce, na které se jde křížovou cestou. Jeden je takovej strmej, tam to vybízí k meditaci a ten nižší je takovej rozvernej, myslím, že je i kulatej a tam to působí úplně jinak, i když se tam provozujou stejný rituály a lidi tam jdou s podobnýma myšlenkama. Já jsem se tam připojila ke skupině starých babiček, které se celou cestu poctivě modlily růženec, a já jsem si říkala, jestli se to k tomu kopci vůbec hodí… 42
ÚVOZ Připadá ti tahle ulice něčím zvláštní? Je výrazně tichá! A možná jsou tady nižší domy než v Nerudovce, ne? Tak si pojď ty domy prohlídnout… (Jdeme k levému kraji, kde ve skutečnosti už žádné domy nestojí.) Aha, tak tady je jen taková malá zídka. Pod tou zídkou jsou vinice a svah dolů k nemocnici Pod Petřínem. Přímo proti nám na kopci je petřínská rozhledna. Vlastně je to takové údolí. Proto je tu to ticho. Zvuk se tu líp nese, ale nerozléhá, protože tu nejsou ty domy, od kterých by se odrážel. (Procházku jsme s Janou musely z časových důvodů skončit už na pohořeleckém náměstí, nedošly jsme tedy až do cíle Královské cesty na Pražském hradě.)
43
6. Vlastní procházka – pokus o rytmovou analýzu Na vlastní procházku jsem se vydala 15. srpna 2012 s knihou Královská cesta fotografa Jiřího Všetečky a historiků Jiřího Peška a Bohdana Zilynského (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988), ze které jsem čerpala informace o historii míst, kterými jsem procházela. Mohla jsem se tak zamýšlet nad různými dobovými srovnáními. Stejně jako při procházkách s nevidomými průvodci jsem během cesty dělala zvukové nahrávky, které jsem posléze převedla do textových komentářů. Na trase jsem se také několikrát zastavila na příhodných pozorovatelských místech, abych mohla delší dobu sledovat dění v dané části města. Na základě této procházky, ale i mnohých dřívějších návštěv pražského historického centra jsem se pokusila uvažovat o rytmech, které je možné v těchto místech vysledovat tak, jak jsem to teoreticky nastínila v kapitole o rytmové analýze. ... Sedím u vchodu do Domu u Hybernů, pozoruji turistické skupiny i náhodné kolemjdoucí a prohlížím si startovní praporek Královské cesty – Prašnou bránu, sousední Obecní
dům
a
prostranství
před
nimi.
Čtu
si
o
historii
těchto
staveb
a dovídám se, že na místě Obecního domu stával takzvaný Králův dvůr, kde žili panovníci se svým dvorem a odkud se vydávali na korunovační cestu na Hrad. Z původního dvora nezbylo nic a jeho někdejší existenci připomíná jen přilehlá Králodvorská ulice. Při korunovaci nového panovníka se na Královské cestě děly různé věci. Kromě nejrůznějších protokolárních rituálů to byla příležitost pro různá zvláštní vystoupení (tak jako se na této trase ostatně odehrávají dodnes). V knize se píše například o korunovaci Ferdinanda I v roce 1527. „Čtyři milovníci dobrodružství skočili na královu počest z mostu do Vltavy – jeden prý na to doplatil životem. Takové nezvyklé kousky patřily i v pozdější době k náplni uvítacího ceremoniálu.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 21). Trasa Královské cesty je zkrátka už mnoho staletí prostorem oslav, početných shromáždění, hlučných událostí a nejrůznějších „nezvyklých kousků“. Připomíná mi to, co říkal jeden z mých nevidomých respondentů o Izraeli a o tamějším příslovečném hluku. Vždyť už v Bibli jsou popisovány mnohé hlučné scény, které se měly odehrát na různých místech v Izraeli. Ta hlučnost je tedy těmto místům jaksi vlastní. Říkám si proto, že současná lunaparková podoba pražské Královské cesty také není ničím neobvyklým, ale spíše historicky podmíněnou charakteristikou.
44
PRAŠNÁ BRÁNA Pozoruji provoz aut i chodců kolem Prašné brány. Už dříve jsem se zamýšlela nad tím, proč nefunguje jako opravdová brána. Teď vidím, že křižovatka před branou odvádí dopravu směrem ven, kolem domu U Hybernů pryč. Ani chodci nemohou bránu použít ve směru Královské cesty, protože prostor pod hlavním obloukem je vyhrazený automobilům. Chvíli stojím na uzoučkém chodníku pod klenbou a poslouchám řvoucí motory. Tak tohle je tedy začátek té „nejkrásnější cesty Prahou“. Jak se mi potvrdí ještě na mnoha dalších místech, automobilová doprava na těch nejnepravděpodobnějších místech je pro Prahu opravdu symptomatická. Pokračuji dál do Celetné ulice, míjím dlouhou fasádu Komerční banky a také prvního klečícího žebráka. Jak uvidím později, všichni žebráci, které ten den potkám, si vyberou místo před budovou nebo provozovnou, která má co činit s penězi, ať už aktuálně nebo historicky. Dalšího ohnutého člověka na kolenou s nastavenými dlaněmi tedy uvidím před někdejší mincovnou na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu, kde se v 16. století razily české groše, dukáty a tolary a další dva žebráky později najdu před směnárnami v Karlově ulici a na začátku Karlova mostu. Jejich úvaha je pochopitelná. Ti, co vycházejí z banky nebo směnárny, mají zrovna peníze po ruce a ze svého právě získaného obnosu mohou být ochotni něco utrousit. CELETNÁ ULICE Vraťme se však na začátek Celetné ulice. V podloubí domu čp. 587, neboli oné již zmíněné mincovny, narazíme na první obchody se suvenýry. Tady se ještě můžeme podivovat nad neobvyklými předměty a jejich kombinacemi. Později v průběhu Královské cesty se to stane naprosto běžným zbožím. V jediné výloze tedy vidím vedle sebe lesklé dřevěné matrjošky, broušené skleněné poháry, miniatury Pražského Jezulátka, talíře s malovaným obrazem Pražského hradu, dárková balení lahví Becherovky nebo plzeňského piva s přiloženými sklenicemi, skleněná zvířátka, broušené svícny, láhve absintu, dřevěné modely Staroměstského orloje ve formě nástěnných hodin, skleněné andělíčky, klauny a těžítka, keramické chaloupky na kuří nožce, které fungují jako vonné lampy, skleněné pilníky, otvíráky na pivo s držátkem ve tvaru Pražského Jezulátka, pashminové šátky, slivovici v láhvi ve tvaru žárovky, porcelánové panenky a plyšové krtky. A sortiment pak pokračuje ve dveřích do obchodu, kde je přehlídka magnetů ve formě městského znaku Prahy, českého státního znaku, ještě menšího Pražského Jezulátka, dobrých vojáků Švejků, malinkatých pivních půllitříků, matrjošek, otvíráků nebo plastových chodidel s obrazem Hradčan. 45
Při prohlížení těchto zvláštních předmětů přemýšlím, jestli existuje také něco jako zvukový nebo pachový kýč. Jestli je možné například zvukový motiv považovaný za symbol Prahy nebo české kultury aplikovat ve zcela nepatřičném kontextu. Možná jsou to například reklamy na potraviny, ve kterých je použitá klasická hudba. Jako příklad za všechny bych mohla uvést televizní reklamu na Pilsner Urquell, ve které je přímo tematizována Smetanova Vltava. Místo bublání řeky má hudba v tomto případě asi evokovat bublající proud piva. 9 Z úvah o nevizuálním kýči mě vytrhne hluk motorizované jednotky Pražských služeb v oranžových oblecích. Dnes je potkám ještě několikrát a poznám postupně všechny typy jejich vozového parku od vysavače odpadků, který obsluhuje jeden pracovník, přes malý popelářský vůz, až po velké čistící auto s kartáči a hadicemi, které zablokuje úzkou Seminářskou ulici. Všechna tato vozidla a oranžová armáda metařů se neustále pohybují po městě, v centru se prodírají mezi davy turistů, bez přestání vyprazdňují odpadkové koše a zametají ulice, čímž dělají z Prahy jedno z nejčistších měst v Evropě. Na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu čtu na domě desku, jejíž umístění zde způsobil smrtící náboj. „Na tomto místě položil svůj život na oltář vlasti za osvobození Prahy Bohumil Kuliš, dne 8. 5. 1945 ve věku 25 let. Čest jeho památce!“ Trajektorie výstřelů, které v těchto ulicích připravily někoho o život, by nás dále dovedly například na okraj Staroměstského náměstí nebo na začátek Karlovy ulice. Na domě U Černého slunce v Celetné ulici čp. 8 se píše: „V těchto místech padli za vlast v revolučních dnech 5. – 8. května 1945 V. Hubáček, příslušník vojenského oddílu Železo, F. Titelbach, J. Kašpárek, B. Kašpárek. Čest jejich památce!“. A památku dalšího padlého připomíná nedaleko cedule na domě čp. 4: „Zde byl zastřelen 8. 5. 1945 JUDr. Bedřich Weil. Čest jeho památce!“ Je těžké si představit, co se asi v těchto ulicích v květnu 1945 odehrávalo a kudy vedly linie znepřátelených stran. Nebo to byly náhodné přestřelky v zákrutech ulic, když další desku najdeme v Karlově ulici? Na domě čp. 25 se píše: „Zde padl za osvobození Prahy Jar. Čáp 8. 5. 1945. Stár 34 roků.“ Mezi barevnými poutači obchodů a restaurací ale tyto vážné cedule téměř bez povšimnutí zapadnou. Vedle tabulí s poledním menu působí jejich sdělení najednou až příliš závažně a mezi reprodukovanou hudbou linoucí se z obchodů si jen těžko vynucují pietní zastavení a chvíli ticha. Podle převažujícího zboží, které se v Celetné ulici kolemjdoucímu v obchodech nabízí, by se ulice měla jmenovat spíše Granátová nebo Skleněná. Kdybychom vývěsní štíty převedli do jednoduchého řetězce, vyšlo by nám něco takového: 9
Reklama Pilsner Urquell – Bedřich Smetana .
46
směnárna – suvenýry – kůže – sklo – sklo – klenoty – restaurace – sklo – suvenýry – knihy – sklo – sklo – restaurace – loutky – klenoty – klenoty – suvenýry – klenoty – směnárna – sklo – muzeum mučicích nástrojů – sklo – suvenýry – knihy – klenoty – sklo – sklo – výrobna čokolády – sklo – klenoty – suvenýry – muzeum voskových figurín – sklo – klenoty I v historii se zde kumulovaly provozovny se stejnou funkcí, ale přinejmenším to ulici dodávalo příjemnou vůni. Název Celetná totiž získala ve středověku podle pekařů, kteří zde pekli housky zvané „calty“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 30). Dnes v ulici ucítíme jedině pizzu z italské restaurace nebo nasládlou vůni z obchodu s belgickou čokoládou. Pro výraznější vůně jídla si člověk musí dojít na Staroměstské náměstí. Uprostřed Celetné ulice je úzký pruh hladké dlažby, který výrazně kontrastuje s velkými dlažebními kameny ve zbytku ulice. V tomto pruhu jsou úzké a rovné kameny, kladené ve směru ulice. Tvoří tak jakýsi vodící pruh. Spíše než pro nevidomé ale slouží všem, kdo chtějí dát odpočinout svým chodidlům při průchodu historickým centrem, které je z většiny vydlážděné velkými „kočičími hlavami“. Na této kamenné pěšince se tak často střetávají chodci z obou směrů. Jak uvidím posléze na Staroměstském náměstí, tyto nepravidelnosti nebo zvláštní prvky v moři dlažebních kamenů, kterými je centrum města vydlážděné, často poutají pozornost chodců a lákají je, aby si je svými chodidly osahali. Přirovnání dlažby k vodní hladině nepovažuji za samoúčelnou obraznou metaforu. Kdybychom šli po Královské cestě celou dobu se skloněnou hlavou a pozorovali dlažbu, vypozorovali bychom určité proudy kamení, které se slévají do sebe, místy se jejich proud mění v peřeje, když je dlažba poskládaná ve tvaru opakujících se oblouků, jinde najdeme tišiny vyplněné menšími kameny, v některých místech vše strhává hlavní proud, jinde se rozděluje na několik menších pramenů, když je například oddělená úroveň vozovky a chodníků. Buskerská mapa Asi v polovině Celetné ulice míjíme na levé straně knihkupectví Univerzity Karlovy. Před obchodem se chodník rozšiřuje a tvoří tak malý zub do linie domů. A to je prostranství, na kterém v posledních měsících často narazíme na muzikanty. Někdy je to flétnové trio studentek pražské konzervatoře, jindy uslyšíme balkánskou hudbu v podání francouzských světoběžníků a příště narazíme na osamělého kytaristu. Je to však první místo, které bychom mohli zakreslit na pomyslnou „buskerskou mapu“ Prahy. V dubnu 2012 byl v pražských
47
ulicích povolen tzv. busking, neboli provozování veřejné umělecké produkce a centrum Prahy se zaplnilo hudebníky, artisty a výtvarníky. 10 Je to velký úspěch občanského sdružení BuskerVille, které několik let vyjednávalo s pražským magistrátem o změně městské legislativy a po francouzském vzoru pořádalo červnovou oslavu Svátku hudby. 11 Když jsem se tohoto svátku s hudebním nástrojem v roce účastnila před dvěma lety, měl ještě
podtext
demonstrace
za
prolomení
zákazu
vystupovat
v pražských
ulicích
a místa, kde jsme tehdy hráli, musela být předem ohlášena a magistrátem povolena. Dnes už se dá mluvit o mapě míst, kde se busking běžně provozuje. Kromě onoho prostranství před univerzitním knihkupectvím je to v Celetné ulici například prostranství před rohovým domem čp. 7, kde se napojuje Štupartská ulice a vzniká tak malé trojúhelníkové náměstíčko. Celé přízemí domu nyní tvoří výkladní skříně klenotnictví Swarovski. Jejich naleštěná skla si například jako kulisy vybral mladík se zvláštním vybavením – dvěma proutky spojenými provázkem a s ešusem plným mýdlové vody. Obří duhové bubliny, které pomocí těchto nástrojů tvoří, zajímavě kontrastují se šperky s broušeného skla, vystavenými ve výlohách. Bubliny plují po ulici a rozbíjejí se o výkladní skříně drahých obchodů. Velkým hřištěm pro busking je samozřejmě Staroměstské náměstí. Zatímco donedávna jsme tu na živou hudbu mohli narazit jen v podání věkovitého a úřady zřejmě výjimečně trpěného saxofonisty před kostelem Sv. Mikuláše nebo při velkých oficiálních koncertech, dnes tu často uslyšíme i několik různých melodií naráz. Navíc prostranství využívají i žongléři a jiní artisté. Oblíbeným místem pro veřejnou produkci se stal bod, kde kdysi stával mariánský sloup. Je to průsečík, ke kterému přicházejí lidé ze všech ulic ústících na náměstí. Navíc leží blízko hlavní atrakce - Staroměstského orloje. Další takový bod se vytříbil také před Staroměstskou radnicí u vstupu do Melantrichovy ulice. Je to jistě náhoda, ale zatím jsem zde potkala muzikanty jen se samými strunnými nástroji. Jednou to bylo smyčcové trio hrající experimentální jazz, jindy kanadský baskytarista nebo dvojice houslistů. Pomocí Certeauových pojmů bychom mohli říct, že tato místa ve městě se prostřednictvím pouličních umělců stávají prostory, tedy užitými místy. Tyto prostory nejsou nijak označeny a ona zvuková mapa, kterou zde popisuji, je čistě pomyslná. Přesto je buskeři
10
Praha.eu (Portál hlavního města Prahy) 11 Buskeři, vyjděme do ulic! | Busking.cz
48
bezpečně poznají. Jsou to místa jasně vymezená konkrétními fyzickými podmínkami – většinou jakési klidnější zátoky v proudu ulic nebo víry na větších prostranstvích. Oblíbeným útočištěm buskerů se dále stalo podloubí mezi Staroměstským a Malým náměstím. Oblouky renesančního domu U Minuty nabízí nejen úkryt před příliš prudkým sluncem nebo naopak před deštěm, ale také krásnou akustiku. Na tu nalákali velké publikum například čtyři studenti konzervatoře, kteří v tradiční sestavě žesťového kvarteta hráli netradiční úpravy populárních filmových melodií. Na Malém náměstí musejí buskeři svádět bitvu se záplavou židlí a stolů, které patří k okolním restauracím. Zbývá jim tak jen roh náměstí před domem č. 1. Na úzký chodník by se žádná velká kapela nevešla, a tak si tu své místo našel například osamocený hudebník, který si však díky svému multifunkčnímu hracímu křeslu vystačí sám. Díky pákám a pedálům stihne zastat kytaristu, bubeníka, harmonikáře i klavíristu. V následující Karlově ulici hledají pouliční umělci své místo jen těžko. Ulice si zachovala svou středověkou podobu, je úzká a velmi klikatá a téměř neustále ucpaná turisty. První vhodné prostranství se tak naskytne až před budovou Divadelní fakulty čp. 26. Improvizované pódium na chodníku tu najdou nejen studenti DAMU, ale třeba trojčlenná kapela, která kolemjdoucím hraje a zpívá polské lidovky. Hudba je zvláštním způsobem přítomna i v poslední části Karlovy ulice – mezi vstupem na nádvoří Klementina a Karlovým mostem, tam, kde ulice obchází kostel Sv. Salvátora. Nikdo tu sice neprovozuje živou hudbu - mezi souvislou řadou obchodů se suvenýry, ze kterých se ozývá hlasitá reprodukovaná hudba, na levé straně a venkovními restauracemi na pravé straně, na to totiž není místo. Prochází se tu ale velké množství brigádníků, kteří kolemjdoucím rozdávají pozvánky na koncerty vážné hudby, které se konají každé odpoledne a večer v přilehlém kostele nebo v nedaleké Zrcadlové kapli Klementina. A tak než člověk prokličkuje ke Karlovu mostu, nasbírá obvykle do ruky pět až šest letáků s nabídkou zcela nevšedního
hudebního
zážitku
z poslechu
skladeb
Mozarta,
Vivaldiho,
Dvořáka
nebo Händela. Když prohlížíme onu pomyslnou buskerskou mapu dále po trase Královské cesty, najdeme poměrně velké bílé místo. Karlův most má vlastní zvláštní režim a přísná pravidla pro veřejnou produkci, na kterých ona nová vyhláška nic nezměnila. Aby mohl člověk na mostě provozovat jakoukoli uměleckou činnost, musí projít konkurzem Sdružení výtvarníků Karlova mostu o.s., vypisovaným rok dopředu a zaplatit licenci. 12
12
Sdružení výtvarníků Karlova mostu (SVKM)
49
Na žádné náhodné buskery tak na Karlově mostě nenarazíme. (Snad kromě hodně pozdních večerních hodin. Jedině tehdy nejspíš mohl na mostě kdysi hrát Glen Hansard, aniž by ho vyvedla policie.) A nepotkáme je většinou ani v navazující Mostecké ulici a na Malostranském náměstí. Je to nejspíš kvůli husté a hlučné dopravě a architektonickým dispozicím této oblasti. Další příhodné klidné místo se tak nachází až v horní části Nerudovy ulice, v jejím rozšířeném ústí, ze kterého se rozbíhají navazující cesty do tří různých směrů – do ulice Úvoz, na Radnické schody a do ulice Ke Hradu. Z malinkého parčíku na pravém okraji Nerudovy ulice tak zaslechneme například začínajícího amerického kytaristu. Zatím hraje jen převzaté známé rockové melodie, ale třeba o něm jednou uslyšíme jako o známém autorovi typu Glena Hansarda. Místo pro své umění si pak buskeři většinou nacházejí u sochy TGM na Hradčanském náměstí nebo vedle stanoviště hradní stráže před vstupem na první nádvoří Hradu. Co to vypovídá o atmosféře místa, že zde potkáme většinou houslisty nebo komorní uskupení, která hrají vážnou hudbu? Proč velké prostranství mezi branou titánů, Arcibiskupským palácem a Salmovským palácem s ohromujícím výhledem na Prahu ještě neobjevili umělci všeho druhu? A stane se tak někdy? Nyní nezbývá než konstatovat, že na buskerské mapě Prahy je ještě hodně volného místa. Pomyslné značky na této mapě ale samozřejmě zároveň najdeme i na místech mimo trasu Královské cesty. A někdy jsou to místa, která busking proměňuje v prostory zcela nové kvality. Například improvizovaný koncert německého bigbandu před vstupem do budovy Hlavního nádraží bychom v parku s nechvalnou pověstí asi nečekali. Příjemnou změnou jsou také umělci mezi stánky se smaženým občerstvením v dolní části Václavského náměstí a na Příkopech. Bubeník, který zastavuje kolemjdoucí chytlavými rytmy vyťukávanými na prázdné kyblíky od majonézy a hořčice, na sklenice od nakládaných okurek a na staré fritovací hrnce a u nastaveného klobouku má ceduli s nápisem, že sbírá peníze na skutečnou bicí soupravu, dokáže opravdu pobavit a poukázat na to, že této části města doposud dominovaly výpary z těchto občerstvoven a že ulice může nabízet i jiné smyslové vjemy… STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ „Vedle zevlounů tu obchodnímu ruchu přihlíželi také cizozemští návštěvníci Prahy, kteří – jak ukazuje cestopis Ibrahima ibn Jákuba – navštěvovali toto tržiště již od 9. století.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 45) Z někdejšího středověkého celoročního tržiště se však stal prostor pro trhy pouze sezónní – zejména vánoční nebo velikonoční. Přes léto není sice jeho hlavní prostranství většinou zastavěno stánky, čím dál tím větší plochu ale zabírají 50
zahradní restaurace. Vedle desítek stolů a stovek židlí ovšem stále zbývá velký prostor, na kterém si turisté v létě zvykli sedat přímo na dlažbu a odpočívat. I teď, když sedím u sochy Jana Husa a pozoruji dění na náměstí, tu ve skupinkách sedí utrmácení návštěvníci, o kus dál se na dlažbě vyhřívá ležící pes. Staroměstské náměstí funguje jako jedna z „odstavných ploch“ na trase Královské cesty, kde si skupiny turistů často dávají pauzu. Podobně využívají také Křížovnické náměstí před Karlovým mostem nebo schody malostranského chrámu Sv. Mikuláše. Mezi sedícími skupinkami se najednou začne vlnit had za sebou seřazených lidí. Všichni se tlačí do jedné linie. Chvíli nerozumím proč a pak si všimnu, že řada se posouvá po hladkých kamenech pražského poledníku, který je vsazený do dlažby. Je to tedy podobná terénní atrakce jako pruh uprostřed Celetné ulice. Přemýšlím, co všechno se na tomto náměstí v minulosti odehrávalo. Nebyl to vždy jen prostor trhů nebo oslav. Prostranství má i svou tragickou tvář, jejímž nejznámějším projevem je asi poprava sedmadvaceti vůdců stavovského povstání proti císaři Ferdinandu II. Náměstí se tehdy stalo jevištěm smrti. Morbidní podívanou musel provázet pach krve a strašlivé zvuky. Tato představa silně kontrastuje s tím, co na náměstí zažíváme dnes. Většinou je zde cítit pečené těsto a skořice, grilované maso a uzeniny, případně svařené víno nebo také koňské „koblihy“ u parkujících vyhlídkových kočárů. Jinou dramatickou událost – požár Staroměstské radnice v roce 1945, dnes také přebíjí vůně jídla. Na místě, kde stálo shořelé křídlo radniční budovy, teď stojí řada stánků s občerstvením. Jakoby na tom místě pořád doutnaly žhavé uhlíky. Na velikém rožni se pomalu otáčí inzerovaná staropražská šunka, vedle se na horkých železných rourách pečou Trdelníky, od dalšího pultu voní palačinky a tento blok horkých pokrmů zakončují grilované klobásy. Přecházím k místu, na kterém se v pravidelných intervalech kumuluje neprostupný dav. Před Staroměstským orlojem začínají i končí komentované prohlídky. Průvodci s barevnými deštníky se tu loučí se svým dočasným publikem a lákají další zájemce. Tady může člověk zažít opravdový babylon, pražské zmatení jazyků. Z každé strany slyšíme jinou řeč a také zjistíme, jak v každé z těchto řečí zní český přízvuk, když průvodci spustí historický výklad o vzniku a fungování Orloje. To všechno se tu opakuje každou hodinu. Prohlídky začínají nebo končí podívanou na defilující apoštoly na Orloji. Hodinový stroj tak neodměřuje jen čas - hodiny, měsíce, roční dobu a znamení zvěrokruhu, ale řídí také provoz na náměstí. Vždy v celou hodinu je prostranství před Orlojem tak plné, že se nedá projít. Když představení skončí a průvodci odtáhnou hrozny svých posluchačů, dav prořídne a prostor se trochu uvolní. 51
V tu chvíli můžeme ucítit i mírný vánek, který protahuje náměstím. Když se ale minutová rafička začne opět blížit dvanáctce, začne se zúžené hrdlo Staroměstského náměstí před Orlojem zaplňovat a když odbije celá, průchod před radnicí se neprodyšně uzavře. Fungování Orloje je hezkým příkladem prolínání cyklických a lineárních rytmů. Hodinový stroj běží díky lineárnímu opakování mechanických pohybů svých součástek. Tímto pohybem však zároveň umožňuje měřit a znázorňovat cyklické přírodní rytmy (střídání dnů, měsíců, ročních dob). Cyklický i lineární rytmus pak můžeme vypozorovat i v tom, co Orloj odměřuje nepřímo. Vidět tento středověký stroj v akci je nezbytnou součástí každé turistické prohlídky Prahy. Zastávka na Staroměstském náměstí je tedy jedním z bodů na určité trajektorii. Z pohledu účastníka takové prohlídky jde o jeden z motivů nějakého lineárního rytmu. Když však budeme dostatečně dlouhou pozorovat pohyb turistických skupin na prostranství před Orlojem, vypozorujeme určitý cyklický rytmus, ve kterém se toto místo zaplňuje a vyprazdňuje s tím, jak jednotlivé skupiny přichází a odchází. MALÉ NÁMĚSTÍ Když trochu pomine nával před Orlojem a dav nás nechá odejít, můžeme projít podloubím renesančního sgrafitového domu U Minuty na Malé náměstí, přezdívané Ryneček. I tady nás praští do nosu vůně, která se line z většiny restaurací v pražském historickém centru - vůně pizzy. Ano, není pochyb, sídlí tu totiž „Ristorante Italiano Al Minuto“. Malé náměstí bylo historicky proslulé jako náměstí lékáren (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 51). Přípravky pro péči o zdraví bychom tam dnes už nesehnali, pokud takové schopnosti nepřipisujeme šperkům, broušenému sklu a tričkům s nápisem „Prague“. Někdejší specializaci tohoto náměstí připomíná jediný podnik, který sídlí v domě U Koruny. Podle vývěsní tabule se totiž v útrobách domu nachází „anti-aging clinic“. Uprostřed náměstí se mezi dvěma zahradními restauracemi skrývá kašna v kované kleci. Bývala tu údajně nejlepší voda ze všech staroměstských pramenů, ochutnat ale nemůžeme. O to palčivěji si uvědomím, že na celé trase Královské cesty není žádné pítko, kde by bylo možné jen tak svlažit vyprahlé hrdlo.
KARLOVA ULICE V této hlavní turistické tepně se zintenzivňují všechny aspekty současné podoby Královské cesty. V úzké ulici jsou obchody a restaurace ještě více namačkané na sebe, z každého podniku se řine rytmus jiné populární písně, motivy suvenýrů jsou čím dál obskurnější, cizinci s mapou v ruce se ztrácí v zákrutech klikatících se uliček, a když 52
se potkají dvě skupiny turistů, jdoucí v opačném směru, všechno se zastaví v lidské dopravní zácpě. Když Karlovu ulici kolmo přeruší Husova ulice, může člověk aspoň na chvíli zalapat po dechu ve volnějším prostoru a nastavit tvář proudícímu vzduchu. Hned za rohem se ale musí znovu ponořit do moře/změti zvuků, vůní a pochodujících těl. Může se mu ale také stát, že cestu zatarasí velikánský čistící vůz, který se snaží projet do sousední ulice. Praha je přece jedno z nejčistších měst v Evropě. A také město, kde i ta největší auta vjedou všude. Oproti suvenýrům, které byly k mání v Celetné ulici, obchodníci v Karlově ulici ještě posunují meze turistické fantazie. Zatímco v Polsku se údajně ruští turisté často bojí mluvit nahlas, aby v místních nevyvolávali asociace na historické polsko-ruské konflikty, tady se nikdo žádných resentimentů nebojí. Vedle plyšových krtečků si tak turisté mohou koupit i beranice s rudou hvězdou se srpem a kladivem a nikdo se nepozastavuje nad tím, že to je symbol někdejších okupantů. Jiné suvenýry jsou naštěstí úsměvnější. Například matrjošky, které mají místo podoby panenky v lidovém kroji podobu fotbalisty. Když otevřeme největší figurku, uvnitř se skrývá menší s podobiznou dalšího hráče daného týmu a tak dále. Můžeme tak dát dohromady celé mužstvo. Fotbalisté jsou předlohou i pro dřevěné loutky, tzv. marionety. Ve všech místních obchodech, které se specializují na tuto údajně typicky českou hračku, však mají pouze hráče FC Barcelona. V Karlově ulici je nejen velká koncentrace obchodů s loutkami, ale také hned několik divadel. Kromě studentského divadla Disk, zde sídlí rovnou tři scény. Jejich repertoár, sestávající v některých případech z jediného představení, které se opakuje každý večer (Don Giovanni v Národním divadle marionet), i ceny vstupenek však ukazují, že jsou to podniky orientované zejména na turisty. Další dvě místní divadla (Black light Theatre IMAGE a TaFantastica) jsou založena na zvláštní práci se světlem, čímž (nejspíš nezáměrně) navazují na podnik, který v Karlově ulici také kdysi sídlil. „Dům čp. 180, sousedící přes Liliovou ulici se Zlatým Hadem, ukrývá jedno pražské prvenství. Na jeho místě stával dům nazývaný U modré štiky, kde od 15. září 1907 hrál první stálý pražský biograf, „Divadlo živých fotografií“ Viktora Ponrepa.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 75) Kino Ponrepo dodnes funguje, avšak o několik ulic dál. KŘÍŽOVNICKÉ NÁMĚSTÍ Když překonáme rušnou Křížovnicou ulici, která utíná pěší zónu ulice Karlovy, ocitneme se na prostranství před Karlovým mostem, které nám nabízí první velkolepý výhled na cíl Královské cesty – Pražský hrad. Mnozí turisté využívají toto náměstí k odpočinku, ať už právě přišli z protějšího břehu po Karlově mostě nebo je překročení řeky naopak teprve 53
čeká. Koho ještě neumořily dosavadní turistické atrakce, může zamířit do místního Muzea středověkých mučicích nástrojů, mimochodem na naší cestě už druhého toho druhu. KARLŮV MOST Na světově nejproslulejší českou dopravní tepnu vstupuji za bručivých zvuků didgeridoo. Neurčitý tón australské domorodé melodie se ale záhy mění v pravidelný rytmus slovanské lidové písně. Hlouček německých turistů zálibně přizvukuje pouličnímu muzikantovi, který se navíc doprovází na africký buben. Přemýšlím o tom, co všechno už most slyšel a uložil do pomalé paměti svých kamenů. Do kamenů, po kterých procházely před mnoha sty lety korunovační průvody. I teď po mostě přejdou tisíce lidí denně. Zůstalo pro ně však zřetelné něco ze symboliky středověké Královské cesty? Je fyzický prožitek dnešního chodce podobný tomu, co zažíval někdejší chodec ve slavnostním procesí? Je to zaznamenáno v mostových kamenech, ale ty nám to nepoví. Mohou jen nabídnout stejný pocit, když po nich člověk kráčí – dnes, jako před stovkami let. Jakou zkušenost ale mohou nabídnout nové kameny, které byly do mostu zasazeny při nedávné rekonstrukci? S vyměněnými částmi most přišel o úlomky paměti. Ty světlé a pravidelné žulové bloky budou potřebovat hodně času, než zestárnou. Rytmus jejich stárnutí je v porovnání s tím lidským velmi pomalý. Přecházím po mostě a poslouchám hukot města na pravém a levém břehu. Tramvaje, sanitky, kostelní zvony. Tady mohu porovnávat, bilancovat. Most je jako mezera mezi dvěma slovy, ve které se můžeme nadechnout. Opustili jsme Staré Město a ještě nevstoupili na Malou Stranu, jsme v půli cesty na Hrad. „561 metrů dlouhý most se stal samostatným prostorem, dějištěm dějin a událostí tak, jako některá náměstí či ulice pražských měst. Je a byl to svět sám pro sebe.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 89). Že je most svět sám pro sebe jsem se snažila ukázat i na buskerské mapě. Tady zkrátka platí jiná pravidla než jinde ve městě. Po intenzivních čichových zážitcích na Staroměstském náměstí a v Karlově ulici najednou most působí nezvykle klidně, jen občas zavane od řeky vlhký vzduch. O to výraznější dojem proto dělá pach odpadků z otevřeného popelářského auta, které potkávám uprostřed mostu. Kličkuji od jedné barokní sochy ke druhé a pozoruji kolemjdoucí. Podle tempa chůze poznávám, kdo po mostě kráčí jen proto, aby se dostal na druhý břeh, a pro koho je most sám o sobě účelem. Ten první jde mnohem rychleji, musím přidat do kroku, abych ho dokázala sledovat. Ten druhý se zase kolébá velmi pomalu, zastavuje, rozhlíží se. Pro mě je v tu chvíli 54
most obojím. Předmětem pozorování i prostředkem k postupu po vytyčené trase. Povrch mostu se najednou láme a vede mírně z kopce, blížím se k malostranské mostecké věži. MOSTECKÁ ULICE Vstupuji na levý břeh Vltavy a přemýšlím, jestli se překonáním řeky něco změnilo. Je možné nějak laicky, smyslovými vjemy rozeznat Staré Město od Malé Strany? Snad kromě mnohem hustší dopravy aut a tramvají žádný velký rozdíl nezaznamenávám. Ulici lemují podniky se stejnou pravidelností: restaurace – směnárna – klenoty – směnárna – restaurace – klenoty – sklo – suvenýry… Tento rytmus přerušuje jen Muzeum pražských pověstí a strašidel a Thajský ráj, kde si uchozený turista může nechat okousat bolavá chodidla rybičkami Garra rufa. Jednoho rozdílu oproti staroměstské části Královské trasy si ale přece jen všímám, když linii obchodů po levé straně Mostecké ulice přeruší palác se sídlem Srbské ambasády. Tak tomu bude často i v navazující Nerudově ulici. Fasády zastupitelských úřadů tady fungují jako pauzy v souvislé řadě výkladních skříní se suvenýry. To, že většina států našla sídlo své ambasády právě na Malé Straně, je dáno historií této čtvrti. Zatímco Staré Město si v mnohem větší míře zachovalo renesanční měšťanský ráz, Malá Strana se proměnila v luxusní podhradí. „Během pobělohorských sto padesáti let se z měšťanského podhradí stala obec paláců, zahrad, klášterů a chrámů.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 125). MALOSTRANSKÉ NÁMĚSTÍ Tento hlavní rynek levobřežního historického centra působí poněkud nesoudržně. Jednak ho dělí na dvě poloviny blok domů s kostelem Sv. Mikuláše. Navíc každá ze čtyř stran náměstí má velmi odlišnou funkci a navzájem jako by o sobě nevěděly. Snad proto, že na sebe přes masu barokního chrámu nevidí. Dolní část náměstí tak funguje jako dopravní tepna. Tramvajové koleje kopírují dva jízdní pruhy pro automobily. Levý okraj náměstí tvoří podloubí měšťanských domů, ve kterém se usídlily restaurace. Z většiny se line vůně pizzy a kávy, občas ale zavane i typická vůně kořenové zeleniny, která dává tušit, že se zde podává svíčková. Horní okraj náměstí tvoří rozlehlá budova Lichtenštejnského paláce, ve kterém dnes sídlí Hudební fakulta AMU. To je tedy výsostné území studentů, zatímco čtvrtá strana náměstí patří politikům. Náměstí totiž uzavírá Thunovský palác, ve kterém sídlí Poslanecká sněmovna. Náměstí tak působí funkčně, účelně, mnozí sem přicházejí za velmi konkrétním úkolem. A ty ostatní náměstí příliš neláká ke spočinutí, na rozdíl od Staroměstského náměstí tady na to není místo. Koho nebaví si dávat předraženou americkou kávu v řetězci Starbucks, 55
který sídlí v místě bývalé tradiční Malostranské kavárny nebo nechce platit za vstup do kostela, tomu nezbývá než pokračovat Nerudovou ulicí a začít ostře stoupat ke Hradu.
NERUDOVA ULICE Než vstoupím do Nerudovy ulice, musím překonat nepřetržitý proud aut, která objíždí Malostranské náměstí, aby mohla pokračovat dále Malou Stranou směrem na Smíchov. Všímám si, že tato horní část náměstí je vydlážděná nezvykle velkými a nepravidelnými dlažebními kameny s velkými mezerami mezi nimi. Pneumatiky aut na tomto velmi nerovnoměrném povrchu dělají rámus, který se odráží od okolních fasád. Náměstí navíc v tomto místě hodně stoupá a řidiči přidávají plyn. Hluk je chvílemi ohlušující. Ani v Nerudově ulici to ale není klidnější. Přestože je do ní vjezd povolen pouze rezidentům a zásobování, je v ní poměrně čilý provoz. Příkrý sklon ulice mě ale přiměje soustředit se více na vlastní krok a dech. Zatímco rytmus chůze se zvolňuje, tempo nádechů a výdechů zrychluje. Nesleduji tolik okolní domy, jen periferním zrakem vnímám známý sled podniků a obchodů: suvenýry – sklo – starožitnosti – restaurace – sklo – klenoty – suvenýry… Dívám se ale více pod sebe a pozoruji dlažbu chodníku. Ornamenty z drobných bílých a černých krychliček každou chvíli přeruší kolmý pruh velkých dlažebních kamenů. Jakoby z mohutných vrat, které zrovna míjím, vytékal silnější proud dlažby. To jsou vjezdy do paláců, ve kterých většinou sídlí již zmiňované ambasády. Jak jsem si během procházky po Královské cestě všimla už několikrát, historický aspekt určitého místa je často převeden do gastronomické atrakce. To mě napadá, když míjím dům čp. 14. „V letech 1705 – 1723 patřil dům vynikajícímu architektu, tvůrci barokní gotiky, Janu Santinimu. Ten přestavěl hned v sousedství jižní část komplexu bývalého slavatovského sídla pro Norberta Vincence Kolowrat-Libštejnského ve skvostný barokní palác.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 135) Na odkaz slavného barokního stavitele ale dnes odkazují spíše vývěsní štíty na jeho někdejším domě, které hlásají, že se zde nachází hotel „Santini residence“ a restaurace „Santini’s Bar and Café“. Asi v polovině Nerudovy ulice vcházím do kostela Panny Marie u Kajetánů. Většinou bývá zavřený anebo pod stále přítomným lešením vypadá nepřístupně. V kostele není živáčka. Ticho s vůně kadidla kontrastuje s ruchem ulice. Mohu si vydychnout a nabrat síly na zbylou část výstupu ke Hradu. Kdysi přitom Nerudova ulice končila už tady. „Do roku 1711 zde stála Strahovská brána, uzavírající Malou Stranu proti Hradčanům. Byla to mohutná dvoudílná stavba s cimbuřím a padacím mostem, který se klenul před hradební příkop.“ (Pešek, 56
Všetečka, Zilynskyj 1988: 135) Dnes ulici dělí spíše omamná vůně, která se line z protějšího obchodu s palačinkami. Jeden z mála místních domů, který nemá v přízemí žádný podnik, je čp. 35. Na omšelé omítce je cedule s informací, že zde bydlel Dr. Emil Holub, známý cestovatel. Dům vypadá opuštěně, ale v prvním patře je otevřené okno, ve kterém se v jemném průvanu vlní velmi hustá starodávná záclona. Ostatní oprýskaná okna jsou zavřená, v oknech ve druhém patře ani záclony nejsou. Je tedy dům prázdný? Nebo za záclonou v otevřeném okně někdo stojí a pozoruje ulici? Krajka je tak hustá, že by postava v okně stejně nebyla vidět. Celou cestu si říkám, jestli z nějakého otevřeného okna neuslyším třeba zvuk piána nebo houslí, jak někdo cvičí etudy. Nebo jestli nezaslechnu domácí hádku. Byla by to známka každodenního života. Zdá se ale, že za okny těchto domů se skrývají většinou jen hotelové pokoje nebo kanceláře. Nerudovu ulici na pravé straně uzavírá malý parčík pod hranou rampy vedoucí k Hradu. Ve zdi je půlkruhový výklenek s oprýskanou omítkou a prázdným soklem s nápisem TOILETA. Zdá se, že výklenek používají noční kolemjdoucí, aby si zašli „na malou stranu“. Když se ale odvážíme podívat víc z blízka, najdeme na kvádru také podpis Jan Štursa. Díky této nápovědě jsem se posléze dopátrala, že zde stávala socha ženy s názvem Toileta neboli Eva po koupeli. Bez ukradené sochy je ale nápis na kvádru poněkud matoucí. ÚVOZ Zatímco většina turistů zahýbá z Nerudovy ulice doprava ulicí Ke Hradu kratší cestou k cíli,
já
pokračuji
trasou
původních
korunovačních
procesí,
tedy ulicí
Úvoz.
I když mě v domě č. 1 vítá velká zelená cedule s nápisem Absinth Shop a obří model zelené kopečkové zmrzliny, těším se na trochu jinou zeleň. Linie domů po levé straně brzy končí a otevírá se pohled přes nízkou zídku na vinice, zahradu nemocnice Pod Petřínem a petřínské sady. Z chodníku také v pravidelných intervalech vystupují stromy. Uvědomuji si, že to je poprvé za celou dobu, co jdu po Královské cestě. Po té záplavě kamenných dlážděných ulic a chodníků, barevných i kamenných fasád a sedlových střech teď dostávám dávku zeleně. I domy po pravé straně ulice jakoby zdivočely. Jeden se tyčí do výšky šesti pater, jiný se svými dvěma patry má až venkovský ráz, vyrůstají z příkré stráně jako rozsochaté skalisko. Vyhlídkovou část Úvozu zakončuje na levé straně velká budova Švédské ambasády. Přízemními okny je vidět do kanceláří. Barevné gauče jednoduchých tvarů, polštáře a lampy se známým květinovým vzorem. Málem bych si myslela, že koukám do modelových pokojů v obchodním domě Ikea…
57
LORETÁNSKÁ ULICE Všímám si, že pohořelecké náměstí, ze kterého vychází Loretánská ulice, funguje jako nárazník mezi turistickou zónou a okolním městem. Občas sem ještě zabloudí nějaký turista, kterého vítají dva poslední obchody se suvenýry. Za nimi už je ale jen „obyčejný“ obchod s lahůdkami a restaurace. V bloku domů naproti je večerka s potravinami a lékárna. Žádné turistické atrakce už tu nenajdeme. Jasným dělícím okrajem je potom linie tramvajové trasy. Za ní směrem od Pražského hradu už najdeme nálevny nejnižších cenových kategorií, obchod s rybářskými potřebami, drogérii a tak dále. Já ale ještě chvíli setrvám v turistické rezervaci. Na Pohořelci se proto obtočím kolem rohového domu čp. 26 a Loretánskou ulicí zamířím k Hradu. Procházím podloubím a míjím nalevo rozlehlý Černínský palác a Loretu. Napravo procházím kolem hostince U Černého vola. To je hezký příklad podniku, který se ubránil rytmu proměn, kterými historické centrum Prahy v posledních dvou desetiletích prošlo. Štamgasti z této tradiční pivnice založili neziskovou organizaci a díky podpoře sousední školy pro nevidomé zabránili tomu, aby byl jejich oblíbený podnik po roce 1989 privatizován. Radnice jim levně pronajímá prostory hostince za to, že dávají polovinu ročního zisku škole Jaroslava Ježka. Výsledkem této neobvyklé symbiózy je to, že pivnice vypadá už padesát let stejně a nezměnila se v restauraci orientovanou na zahraniční turisty, jako většina okolních podniků.13 Když vstoupíte dovnitř, pohltí vás hustá mlha cigaretového kouře, a když najdete mezi štamgasty místo u stolu, můžete si dát knedlíky s vajíčky a pivo za lidovou cenu. Když pokračujeme Loretánskou ulicí dolů směrem k Hradu, přijdeme na prostranství před Sídlem Hradní stráže. Tady je krásné řečiště kamenných proudů. Z Loretánské ulice odbočuje cesta dlážděná velkými červenými kameny do ulice U Kasáren, zatímco ve zbytku prostranství se vlní pravidelné oblouky menších černých kamenů. Já přebrodím zahýbající mohutnější proud a pokračuji na Hradčanské náměstí. HRADČANSKÉ NÁMĚSTÍ Když jsem toto náměstí popisovala na pomyslné buskerské mapě, konstatovala jsem, že pouliční umělci ještě neobjevili jeho velkorysé možnosti. To se rozhodně nedá říct o pořadatelích velkorozpočtových akcí, jako je Prague Fashion Weekend, lyžařská show
13
LECHSTINA, J. (2012): Sdružení za zachování hostince u Černého vola pomáhá také nevidomým dětem. In: IHNED.CZ
58
Pražská lyže nebo mezinárodní folklórní festival. Jak je vidět, toto prostranství před Arcibiskupským palácem snese lecjaké kejkle, jde jen o to nezaleknout se lesklé historické pompéznosti místa. Pravidelné střídání hradní stráže má podobný efekt jako Staroměstský orloj. Tím jak tento pravidelný rituál poutá pozornost, odměřuje jako metronom proudění návštěvníků před Hradem. Vždy, když se blíží nová posádka strážců v uniformách, utvoří se před branou hrozen diváků, kteří se po výměně zavěsí za odcházející posádku a doprovodí ji zpět do Hradu. Vytržení z neustále se opakujících scén, kdy se návštěvníci fotí vedle kamenných postojů uniformovaných mladíků, může způsobit skupina studentů nedaleké školy pro nevidomé, jak to při našem rozhovoru vyprávěla má průvodkyně Jana. Nevidomí si prostě zajímavé věci také rádi prohlíží, což ale většinou znamená, že si je prohlíží rukama. PRAŽSKÝ HRAD Já si Hradní stráž raději neohmatávám a procházím kolem ní na první nádvoří. Po absolvování celé Královské cesty, kdy jsem pozorovala proudy dlažebních kamenů, si hned všímám povrchu. Hradní nádvoří mi teď připadají jako jezera. Na prvním nádvoří tvoří hladinu velké žulové desky o rozměru asi jeden a půl metru krát půl metru. Mezi nimi jsou ale nepravidelné obrazce vyskládané z mnohem menších a hrubších desek. Vypadá to tedy jako hladina místy zčeřená větrem. Slavnou barokní Matyášovou branou procházím na druhé nádvoří. Tady je hladina povrchu klidná. Slyším ale proud opravdové vody, který stříká z tzv. Lví kašny uprostřed nádvoří. Uvědomuji si, že to je první otevřený vodní zdroj, který jsem za celou cestu potkala. Už se ale moc nezdržuji, cíl Královské cesty je téměř doslova na dosah. Procházím třetí branou a konečně stanu před průčelím katedrály Sv. Víta. „V chrámu, vypínajícím se před námi, byla na hlavu českých králů vkládána svatováclavská koruna, nejcennější klenot země české a svrchovaný symbol českého státu. Zde, v katedrále, zbudované na místě starších kostelů nad hrobem sv. Václava, přijaly českou korunu a s ní i vážnost, úctu a ovšem i závazek být dobrým vládcem české země dvě desítky králů tří, či vlastně pěti dynastií.“ (Pešek, Všetečka, Zilynskyj 1988: 159). Stojím tedy před cílovým praporkem mého pochodu, který začal tam dole u Prašné brány. Vertikální ukazatele – věže hradební, radniční, mostecké a chrámové mě dovedly až sem. Završení Královské cesty ale bude jen symbolické. Korunovační klenoty, za kterými se někdejší panovníci na tuto cestu vydávali, teď spatřit nemohu. Jsou k vidění jen při
59
výjimečných příležitostech, většinou při volbě prezidenta a musí se proto sejít sedm držitelů klíčů od pancéřované skříně schované v katedrále v Korunní komoře.14 Jdu se tedy aspoň podívat do katedrály, i když její hlavní poklad a pravý cíl symbolické Královské cesty nemohu spatřit. Kdybych se ale na chvíli vžila do role mých nevidomých průvodců a vešla do katedrály se zavřenýma očima, byla bych asi docela zmatená. Dominantní zvuk je cinkání turniketu a chrčící hlášení ve vysílačkách početné ochranky. Mohla bych si snadno myslet, že jsem si spletla cestu a vešla do supermarketu. Po tom všem, co jsem zažila cestou na Královské cestě, už by mě to ale snad ani nepřekvapilo.
14
Pražský Hrad
60
7. Závěr Ve své práci jsem se pokusila najít odpověď na otázku, zda existuje nevizuální ekvivalent městského panoramatu, který by mohl sloužit jako symbol pro dané město. Zkoumala jsem tedy, jaké jiné kvality kromě jeho vizuální podoby mohou být pro město charakteristické. Pozvala jsem si na pomoc ty, kdo mají obzvlášť vyvinutou schopnost tyto charakteristiky rozpoznat. Mými respondenty proto byli nevidomí lidé. V rozhovorech s nimi jsem zjišťovala, jestli mají symbolické představy o různých městech (případně jaké) a co je pro ně určující při cestování - podle čeho si vybírají destinace, které navštěvují a jaké dominantní vjemy si odtamtud odvážejí. Odpovědi byli velice různorodé a nejprve to vypadalo, že bude těžké najít jednu charakteristiku, na které by se všichni dotázaní shodli. Městem, pro které jsem hledala „náhradní“ symbol, byla Praha - ptala jsem se, co by mohlo být alternativou pro proslulý obraz Hradčan. Dvě respondentky mi nezávisle na sobě sdělily přesvědčení, že by alternativním symbolem Prahy mělo být něco, co by spíše než Pražský hrad vystihovalo Vyšehrad, protože to je místo s mnohem výraznějším a pozitivnějším významem. Zatímco Pražský hrad do značné míry proměňuje svou podobu a fungování s každým svým novým nájemníkem (panovníkem nebo prezidentem), na Vyšehradě se jedné z respondentek líbí, že „je tam silné vyzařování nezávislé na tom, co my lidi umíme“. Další nevidomý, kterého jsem se ptala na nejvýraznější charakteristiku Prahy, má město spojené s dojmem z doby, kdy měl ještě zbytky zraku. Praha je tak pro něj symbolizována intenzivním umělým světlem, které nikde jinde tolik nepociťoval. Jiný respondent při odpovědi na tuto otázku hned zmiňuje obraz Hradčan, na který si také pamatuje z doby, kdy ještě viděl. Nyní je pro něj nejsilnější charakteristikou Prahy její propojenost linkami metra. Pro všechny dotázané je pak důležitým rysem Prahy její bohatá historie a architektonické památky, ve kterých je zhmotněna. Historie je také tím, co je většinou nejvíce zajímá na místech, která navštěvují jako turisté. Všichni respondenti však tak či onak zmiňovali, že Praha je velmi hlučné město. Poslední z nich ale dokázal, možná díky svému hudebnímu vzdělání, velmi konkrétně popsat, co tento pražský hluk tvoří a jak se liší například od hluku izraelských měst, pro které je tato charakteristika také velmi výstižná. V hlukové symfonii Prahy se podle něj ozývají stroje,
61
větráky, klimatizace, reprodukovaná hudba, ale zejména zvuky automobilové dopravy. V izraelských městech také znějí auta a stroje, ale mnohem víc tam uslyšíme lidi a zvuky jejich života na ulicích. Respondent to shrnuje slovy: „V Praze jsou taky lidé na ulicích, ale většinou v autech.“ Neviditelný ekvivalent městského panoramatu jsem nehledala jen skrze rozhovory s nevidomými. V intencích smyslového urbanismu a rytmové analýzy jsem se také sama pokusila zapojit všechny své smysly a vydala jsem se je vyzkoušet jako nástroje poznání do terénu městské krajiny. Prošla jsem takto pražskou Královskou cestu, trasu, která je esencí toho, za čím do Prahy přijíždí každý rok miliony návštěvníků. Ze smyslových vjemů, které jsem na této cestě zažívala, jsem se snažila vybrat ty nejvýraznější, které by mohly být onou alternativou k vizuálnímu symbolu Prahy. Některá zjištění jsou úsměvná. Kdyby totiž měl být symbolem Prahy například převažující čichový vjem, pak by Prahu symbolizovala vůně pizzy. Italská kuchyně opravdu restauracím v centru města dominuje. Vůně těsta s typickými ingrediencemi se line z venkovních zahrádek i z oken kamenných restaurací a těsně vítězí nad vůní skořice, která se line z pouličních stánků s údajně typickou staročeskou sladkou pochoutkou ve tvaru spirály (tzv. trdlo nebo trdelník), jež v poslední době v centru Prahy vyrostly jako houby po dešti. Kdyby symbolem Prahy mělo být něco rozpoznatelného hmatem, pak by to byly dlažební kostky různých velikostí a tvarů. Moji nevidomí respondenti mi ukázali, jak rozlišují různé povrchy hrotem své bílé hole a dokáží poznat starou kamennou dlažbu z nepravidelných kostek s velkými mezerami nebo moderní zámkovou dlažbu z betonových prefabrikátů. Já sama jsem si vyzkoušela chodidly různé povrchy, které se střídají na trase Královské cesty, a pochopila jsem, proč jsou u chodců tak oblíbená různá „odpočívadla“ ve formě hladkých pruhů zasazených mezi typické „kočičí hlavy“. Nejvýraznější dojem ale tvořily zvuky, které mě na procházce městem obklopovaly. Kromě neustálého babylonského proudu vět v nejrůznějších jazycích, které přicházely z úst kolemjdoucích turistů a jejich průvodců, to byl všudypřítomný zvuk automobilů. Vše začalo troubením a túrováním motorů pod klenbou Prašné brány, kde se utvořila lokální zácpa a pokračovalo po celé délce Královské cesty., Automobily byly přítomné i na těch nejnepravděpodobnějších místech, jako je nejužší část Karlovy ulice nebo Karlův most, na který v době odpolední turistické špičky vyjel popelářský vůz. Nejintenzivnější pak byl tento dojem v místech, kde je hustý provoz a zároveň zde auta jezdí po oné typické kamenné dlažbě, která pokrývá většinu ulic v centru Prahy. Takovým, až ohlušujícím místem je Malostranské náměstí. Když si stoupnete do podloubí Thunovského paláce, kolem kterého 62
projíždějící auta přidávají plyn, aby vyjela do strmého kopce mezi Poslaneckou sněmovnou a budovou matematicko-fyzikální fakulty, uslyšíte symbol Prahy! Je to rytmus rychlého hlubokého klapotu pneumatik na velkých dlažebních kamenech, který se odráží od stěn okolních budov a rezonuje v jejich podloubích. To je charakteristický zvuk Prahy, propojující v sobě historické dědictví a současný životní styl.
63
Literatura
Publikace: AUGÉ, M. (1995): Non-Places: introduction to and antrhropology of supermodernity. London: Verso. BARTHES, Roland. (1973): Mythologies. London: Paladin Grafton Books. CZUMALO, V., HONETSCHLÄGER, J., LINEK, D. (2007): Praha – Královská cesta. Praha: Tiskárna a knihovna pro nevidomé K. E. Macana. DE CERTEAU, M. (1995): Vynalézání každodennosti (L'invention du quotidien, část studie). Praha: Cahiers du CEFRES 10/1995. (překlad Marie Havlíková) DELEUZE, G. & GUATTARI, F. (2010): Tisíc plošin. Praha: Herrmann & synové. FUXOVÁ, R. (2004): Kartografická díla pro nevidomé (diplomová práce). Brno: Vysoké učení technické. GAVRINĚVOVÁ, K. (2008): Agents of blindness: representation of reality in travel guidebooks (seminární práce). School of European Culture and Languages, University of Kent. GAVRINĚVOVÁ, K. (2010): Sémiotická analýza turistických průvodců (seminární práce). EKS FHS UK. GAVRINĚVOVÁ, K. (2011): Texty městského prostoru - úvaha nad pojmy mapa a cesta M. de Certeau (seminární práce). EKS FHS UK. HODROVÁ, Daniela. (2006): Citlivé město (eseje z mytopoetiky). Praha: Akropolis. ISLAM, Syed M. (1996): The Ethics of Travel. From Marco Polo to Kafka. Manchester, NY: Manchester Univesity Press. LEAPMAN, Michael. (2003): London. Eyewitness Travel Guides. London. Dordling Kindersley. LEFEBVRE, H. (2004): Rhythmanalysis: Space, Time and Everyday Life. London: Continuum. 64
LINEK, D., ZAHRADNÍKOVÁ, J. (2006): Skvosty České republiky. Praha: Tiskárna a knihovna pro nevidomé K. E. Macana. LYNCH, K. (2004): Obraz města. The Image of the City. Praha: Polygon. MACURA, V. (1993): Masarykovy boty a jiné (semio)fejetony. Praha: Pražská imaginace. MACURA, V. (2008): Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře). Praha: Academia. MONGIN, O. (2010): Pour un urbanisme des sens. In Place Publique. 2010, vol. 22 MORAVCOVÁ, J. (2010): Zaměřená nepřítomnost - pohled jako interpretace světa - pokus o analýzu situace nevidomého (bakalářská práce). Praha: FF UK. NORBERG-SCHULZ, Ch. (1994): Genius Loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon. PEŠEK, J., VŠETEČKA, J., ZILYNSKYJ, B. (1988): Královská cesta. Praha: Panorama. SOUKUP, Vladimír. (2010): Prague. Eyewitness Travel. London: Dorling Kindersley. SVOBODOVÁ, Lenka. (přel.) (2005): Jeruzalém a Svatá země. Praha: Ikar.
Internetové zdroje: Articulo – Journal of urban research 13. 9. 2012 Blindmaps.net || Mapy pro nevidomé a slabozraké || 13. 9. 2012 Blind world magazine 13. 9. 2012 Domovská stránka Praha | Praha 1 http://www.praha1.cz/cps/images/ostatni/Pamatkova_rezer vace.JPG> 13. 9. 2012 Lonely planet travel guides and travel information 13. 9. 2012 Neviditelná výstava 13. 9. 2012 65
Památková péče (Odbor památkové péče) 13. 9. 2012 Památková péče (Odbor památkové péče) 13. 9. 2012 Reklama Pilsner Urquell 13. 9. 2012 Rhuthmos 13. 9. 2012 Středočeský kraj 13. 9. 2012 Vesmír / Přírodovědecký časopis 13. 9. 2012 Zpravodajství z celého světa pro odborníky cestovního ruchu | .TR http://www.tourismreview.cz/traveleyes-a-cestovani-pro-zrakove-postizene-news2224> 13. 9. 2012 Zprávy – tn.cz 13. 9. 2012
66
Obrazové přílohy
Obr. č. 1 Pražská památková rezervace
I
Obr. č. 2 Plán Prahy z doby Rakousko-Uherské monarchie
Obr. č. 3. Plán Prahy z období Protektorátu Čechy a Morava
II
Obr. č. 4 Plán Prahy z 80. let 20. století
Obr. č. 5 Plán Prahy z roku 2010
III
