Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ú stav románských studií Oddělení
italianistiky
Diplomová práce
Michaela Graeberová
Italské antirisorgimento v dílech F. De Roberta, L. Pirandella a G. Tomasiho di Lampedusa
Antirisorgimento in the Works olF. De Roberto, L. Pirandello and G. Tomasi di Lampedusa
Praha, 2010
Vedoucí práce: PhDr. Alice Flemrová, PhD.
Poděkování
Chtěla
bych
poděkovat
panu doktoru Helanovi za poznámky a
komentáře
historické kapitole a paní Giulii Tiburtini za korekturu italského abstraktu. své nejbližší nenapsala.
rodině
a
Především
k úvodní
Děkuji
také
přátelům
za pomoc a podporu, bez které bych tuto práci nikdy
však chci
poděkovat
rady a připomínky ajejí velkou trpělivost.
paní doktorce Flemrové za všechny cenné
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala využité prameny a literaturu.
/)
I,~
'.-'"
í
,.-"
«
I
V Praze, dne :: .. .'.. : ............ .
samostatně
a že jsem uvedla všechny
Obsah 1
ÚVOD ............................................................................................................................................................ 7 1.1
PRAMENY .............................................................................................................................................. 9
POLITICKO-HISTORICKÝ KONTEXT ............................................................................................... 10
2 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9
POLITICKÝ vývOJ ................................................................................................................................ 10 PRVNÍ VÁLKA ONEZÁVISLOST ............................................................................................................. 12 DRUHÁ VÁLKA O NEZÁVISLOST ........................................................................................................... 15 ANTlRISORGIMENTO ............................................................................................................................ 18 TŘETÍ V ÁLKA O NEZÁVISLOST A KONEC RISORCIMENTA ....................................................................... 22 POLITICKÁ SITUACE KE KONCI 19. STOLETÍ ......................................................................................... 23 EKONOMICKÉ PROBLÉMy .................................................................................................................... 24 BANKOVNÍ SKANDÁLy ........................................................................................................................ 26 SOCIÁLNÍ HNUTÍ .................................................................................................................................. 27
SICILŠTÍ SPISOVATELÉ A SIcíLIE .................................................................................................... 29
3 3.1 3.2 3.3
FEDERICO DE ROBERTO A MÍSTOKRALOVÉ ........................................................................................... 30 LUIGI PIRANDELLO A STAŘÍ A MLADÍ .................................................................................................... 32 GIUSEPPE TOMASI Dl LAMPEDUSA A GEPARD ...................................................................................... 36
REFLEXE ANTIRlSORGIMENTA V ROMÁNECH ............................................................................. 38
4
ČASOVÉ ROZPĚTÍ DĚJE ......................................................................................................................... 38 PROSTOROVÉ uMísTĚNÍ ....................................................................................................................... 42 HOŘKOST A ZTRÁTA ILuzí ................................................................................................................... 45 RODINA, SMRT A ŠíLENSTVí ................................................................................................................. 51 NEMĚNNOST ........................................................................................................................................ 59 NÁBOŽENSTVÍ A CíRKEV ...................................................................................................................... 64
4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6
5
ZÁVĚR ........................................................................................................................................................ 71
6
ANOTACE .................................................................................................................................................. 75 6.1 6.2 6.3
7
RIASSUNTO .......................................................................................................................................... 75 RESUMÉ ............................................................................................................................................... 78 SUMMARY ........................................................................................................................................... 79
SEZNAM CITOVANÉ A KONZUL TOVANÉ LITERATURY ............................................................ 80 7.1 7.2
PRIMÁRNÍ LITERATURA ....................................................................................................................... 80 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA .................................................................................................................. 80
7.2.i 7.2.2 7.2.3 7.2.4 7.2.5 7.3
italské risorgimento ....................................................................................................................... 80 Dějiny italské literatury ................................................................................................................. 81 Luigi Pirandello ............................................................................................................................. 81 Giuseppe Tomasi di Lampedusa .................................................................................................... 82 Federico De Roberto ...................................................................................................................... 82 INTERNETOVÉ ZDROJE ......................................................................................................................... 83
Klíčová
slova: Sicílie, risorgimento, italská literatura, Luigi Pirandello, Federico De
Roberto, Giuseppe Tomasi di Lampedusa
Keywords: Sicily, risorgimento, ltalian literature, Luigi Pirandello, Federico De Roberto, Giuseppe Tomasi di Lampedusa
"Munnu estatu e munnu
e."
Padre 'Ntoni, I Malavoglia Giovanni Verga
,
1 Úvod května
11.
2010 uplynulo
přesně
sto padesát let od chvíle, kdy se Giuseppe Garibaldi
vylodil se svou výpravou Tisíce v sicilské Marsale a zahájil tak rozhodující fázi italského risorgimenta. Tento výraz, pocházející z ri, "znovu" a sorgere, "vznikat, zvedat se",
pojmenovává hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie, které se snažilo obnovit italský národ. Jejich dlouholeté úsilí bylo nakonec skutečně
úspěšně
završeno a na
mapě
Evropy se roku 1861
obj evil nový stát.
Od té doby si konstituční
prošla mnohými
změnami: přechodem
společnosti
z feudální
monarchii, z konstituční monarchie na totalitní režim, z totalitního režimu
monarchii a nepůsobila
země
následně poválečným přerodem
opět
v v
v demokratickou republiku. Nikdy však
dojmem naprosto jednotného státu.
Od samého zemědělsky
počátku
se
průmyslově
orientovaným Jihem.
Hrabě
dobývání jižní Itálie s nadšením. Byl si také tušil, že jižanský entusiasmus se
vyspělý
Cavour vědom
může
Sever obával spojení se zaostalým,
věděl, proč
všech
nevítal Garibaldiho
problémů,
snadno a rychle
které Severu
změnit
úspěchy při
měly přinést,
a
v nespokojenost, pokud
nebudou četná očekávání tamních obyvatel naplněna. Cavour
zemřel
již v roce 1861, avšak historie mu dala za pravdu. Situace na Jihu se po
sjednocení nijak nezlepšila, naopak se spíše zhoršila a režimu platili Jižané nízké
daně, země
následně
vyhrotila. Za
předchozího
nebyla zadlužená a bourbonská dynastie se snažila
udržet ceny potravin co nejníže. Po sjednocení Jih ztratil jakoukoliv šanci na autonomii,
daně
se rapidně zvýšily a hospodářská krize vedla k nárůstu nezaměstnanosti. Frustrovány byly nejen nejnižší vrstvy, ale i Risorgimento
mělo představovat
naprosto zásadní
střední třída, změnu
šlechta a místní inteligence.
ve vývoji italských
dějin
vyvrcholení 19. století, ke kterému všechny ostatní události již dlouho dobu očekávané
katarzi však nedošlo. Sicilští intelektuálové byli
risorgimentálním vývojem
země
hořce
- moment
směřovaly.
K
zklamáni post-
a s trpkostí sledovali politické tahanice, podvody a intriky,
ke kterým v Římě docházelo. Od Lazia ale byla Sicílie příliš daleko a politici sjednocené Itálie jí
rozuměli ještě méně
než
předtím
Giolitti rozhodl seznámit se situací na
Bourboni. Z italských
ostrově
na vlastní
zemětřesení, které postihlo v roce 1908 Messinu
oči,
premiérů
a to ještě jen
se pouze Giovanni kvůli
obrovskému
1 •
I Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modern History. Toronto: University of Michigan, 1959, s. 231. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání.
7
..
Jihoitalští2 autoři se s risorgimentem tu ve větší, tu v menší míře pokoušeli vyrovnat právě
zaměřit
ve svých dílech. Tato práce si bere za cíl
se na tři z nich, Federika De Roberta,
Luigiho Pirandella a Giuseppa Tomasiho di Lampedusa a jejich překlenují
romány, jež
období od devadesátých let 19. století až do konce let padesátých století minulého.
Místokrálové,
Staří
a mladí a Gepard představují klenoty italské literatury, které jsou zároveň
velmi pochmurnou kritikou tehdejší směřující
nejvýznamnější
společnosti.
do budoucnosti, jen skepsi a pocit
Nenalezneme v nich žádný optimismus
rozčarování
ze
změn,
které se odehrávaly pouze
na papíře. Rozsah této práce Zaměříme
se na
neumožňuje
podrobný výklad italských
nastínění nejdůležitějších
k obsahu námi zvolených
románů,
následně pomůže při podrobnějším
dějin
a ani to není jejím cílem.
událostí konce 19. století, které jsou relevantní společnost,
a jejich dopadu na jihoitalskou zkoumáním jednotlivých
děl
a
při
reflexi
což nám dějinných
událostí v nich zobrazených. Úpadek společnosti je v dílech zřejmý v různých rovinách. Občané chovají vůči svým zvoleným rodiči
zástupcům čím
Pryč
a jejich potomky.
povinovány
vůči
dál menší
důvěru,
klesá vážnost církve,
matce a otci. Doba se
prochází,
mění
rapidním tempem a tok
změnám,
zavést, nefunguje.
společenská
vrstva. Byla sice donucena v mnoha aspektech ustoupit,
myšlenky, již na
s sebou bere i
kterými sicilská
privilegií začátku
v praxi
nepřišla.
Geparda
přinesou,
Obyčejným
co s sebou
příliš
změny
mělo
nevysvětlil,
o
dějin
"Zachránilo" ji, že si
říká
zůstávala
tatáž
lecčeho zříci,
ale v
a u moci tak i nadále či
se
lidem nikdo
zavčasu uvědomila
pravdivost
svému strýci, knížeti ze Saliny, mladý a ctižádostivý
Tancredi: "Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit. zůstává,
děti
zůstávají některé skutečnosti neměnné.
Demokracie, již risorgimento
zásadě
neshody mezi
je úcta, respekt a bezmezná poslušnost, kterou bývaly
staleté tradice a hodnoty. Ovšem navzdory tomuto vývoji a všem společnost
narůstají
,,3
Otázkou
co tato zpráva měla znamenat pro ostatní obyvatele nejjižnější části Itálie.
Největší pozornost budeme v této práci věnovat Sicílii, s níž jsou námi zvoleni autoři úzce spjati, a kam také umístili děj svých románů. Proto, když hovoříme o jižní Itálii, máme na zřeteli především tento ostrov. 3 Tomasi di Lampedusa, G. Gepard. Přel. J. Pokorný. Praha: Euromedia Group k.s., 2006, s. 22. Všechny další české citace jsou z tohoto překladu. "Se vogliamo che tutto rimanga come e, bisogna che tutto cambi." Di Lampedusa Tomasi, G. II gattopardo. Milano: Gianacomo Feltrinelli Editore, 2009, s. 50. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 2
8
1.1 Prameny
V úvodní kapitole své práce jsem se opírala
především
o
dvě
díla britského historika
Denise Mac Smitha A History oj Sicily. Modem Sicily after 1713 (1968) a Italy - A Modem History (1959). neutralitě
práce
Ačkoliv
se jedná o vydání
čtyřicet,
resp. padesát let stará, vzhledem k
Mac Smithova pohledu a k jeho objektivnímu
vhodnější
než
většinou nechyběl
řada
přístupu
se mi zdála pro
účely
mé
italských monografií. V těch, které se mi dostaly do rukou, totiž
patos a také velká míra subjektivity.
Nicméně při
studiu jsem se nevyhnula
ani v Čechách klasické práci Giuliana Procacciho Dějiny Itálie (Storia degli italiani). Pro nastínění
Tomu
atmosféry doby jsem využila také díla Giuseppa Garibaldiho samého Tisíc (I mille).
samozřejmě
jedná o
výše
zmíněný
přímého účastníka
patos a subjektivní úhel pohledu nechybí, avšak jelikož se
událostí, jimiž se zabýváme, považovala jsem to v tomto
případě
za výhodu. V literární analýze týkající se všech
tří románů
jsem
čerpala především
z Vittoria
Spinazzoly a jeho monografie II romanzo antistorico, v níž nalezneme jak úvodní komparace vybraných mě
aspektů,
tak i podrobné rozbory děl v chronologickém pořadí. Velmi
podnětný
pro
byl také krátký úvodní esej Leonarda Sciasciy Sicilia e sici/itudine v jeho studii o
sicilských autorech La corda pazza. Informace o jednotlivých autorech a jejich dílech jsem hledala zejména ve
třech
monografiích, Federico De Roberto e il verismo
opět
od V.
Spinazzoly, Invito alla lettura di Tomasi di Lampedusa od G. Buzziho a Luigi Pirandello od E. Lauretty.
9
2 Politicko-historický kontext 2.1 Politický vývoj Po Vídeňském kongresu4 v letech 1814 - 15 měla Itálie k jednotě ještě velmi daleko. V té době
byla rozdělena do
několika států:
pod Sardinskou monarchii, v jejímž
čele
stála savojská
připadlo
dynastie, spadal Piemont a také bývalá Janovská republika. Rakousku
Benátsko a
Lombardie, mezi nimiž se nacházelo samostatné vévodství Parmské a velkovévodství velkovévodům patřilo
Modenské. Habsburským ovládal
střední
následně
Itálii od Romagne,
přes
Toskánsko a ostrov Elba, zatímco papež
Marche a Umbrii až po Lazio. S církevním státem
sousedila jižní Itálie sjednocená bourbonskou dynastií v království Obojí Sicílie. Za
takovéhoto rozložení sil se Apeninský poloostrov nadechoval ke svému sjednocení, jemuž předcházely tři
vlna
bouřlivých
významně
války o nezávislost. Než se blíže podíváme na první z nich, kterou zahájila revolucí
počátkem
roku 1848,
zaměříme
se
nejdříve
některé
osobnosti, jež
ovlivnily chod italských dějin té doby.
civilizačním
V roce 1843 vychází v Bruselu práce O mravním a
primato morale e civile degli Italiani), jejímž autorem je turínský Gioberti, který v ní unie,
na
vytvoření
kromě
jiného
kněz
a
prvenství vizionář
Italů
(ll
Vincenzo
podpořil
ideu italské jednoty. Jednalo se o formu jakési
států
apeninského poloostrova, které by si všechny
federace jednotlivých
podržely své panovníky, avšak z Říma by jim předsedal papež. Nešlo tedy o žádnou
revoluční
republikánskou myšlenku, ale naopak o
zachování monarchie v její konstituční
podobě .
Nejspíše proto tato
idea dokázala zaujmout i italské vládnoucí vrstvy, kterým v podstatě zaručovala
základ
jistý status quo. Církev pro Giobertiho
společnosti.
Odtud také pramenilo jeho
představovala
přesvědčení,
se má obrodit Itálie, je nutná nejprve obroda její
že jestliže
nejdůležitější
instituce jakožto morální entity. Gioberti doufal, že církev se poté v politice a postaví se do v roce 1845, kdy již
čela
otevřeně
sjednocování
země.
Své dílo
kritizoval konzervativní
i papežského státu, a dal jasně najevo, že
nicméně poněkud
přístup
předpokládaný
začne aktivně
prosazovat
zradikalizoval
sardinského krále Karla Alberta
status quo není udržitelný a reformy
jsou bezpodmínečně nutné.
Vídeňský kongres (1814- 1815) Setkání zástupců většiny evropských zemí po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv.
4
10
Jeho vizi
podpořila
volba nového papeže, k níž došlo v roce 1846 po smrti
konzervativního Řehoře XVI. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že konkláve zvolí velmi liberálního kandidáta, kardinála Gizziho, avšak nakonec se novým papežem stal kardinál Mastai-Ferretti, jenž konservatismu a
přijal
jméno Pius IX. 10
uzavřenosti
napomůže vytvoření
něm
ale vládlo
přesvědčení,
že
fakt, že novým státním tajemníkem papež jmenoval
právě
období
předpovídal,
církve a zahájí její obrodu, kterou Gioberti
italské konfederace. Vyhlášení amnestií pro politické
ukončí
vězně
a
a exulanty a
liberála, kardinála Gizziho, Italy
v tomto názoru ještě více utvrdil. Ovšem jak se brzy ukázalo, Pius IX.
měl
do vytouženého
reformního papeže daleko a Giobertiho ideje se v Itálii politicky neprosadily. Nicméně jeho dílo významnou
měrou přispělo
k italskému risorgimentu a posunulo jej zase o kus dál, blíže
k jednotnému státu5 .
Giuseppa Mazziniho
můžeme
nazývat duchovním otcem
jednotné Itálie. Tomuto janovskému republikánovi a nacionalistovi sice chyběla
ona nezištnost a
obětavost,
kterými naopak disponoval
Garibaldi, ovšem jeho myšlenky položily základ celému hnutí. Své
přívržence měla
revolučnímu
jeho Giovine Italia po celém Apeninském
poloostrově 6 a také v zahraničí. Upřít mu v žádném případě nelze
vytrvalost, se kterou se znovu a znovu Ty
měly
pouštěl
do plánování revolucí.
být podle jeho vize vyvolány masami a
vytvořit
tak Itálii
"zezdola". Ironií osudu však měl Mazzini mnohem blíže k vyšší aristokracii než k nejchudším rolníkům
a dělníkům a nejnižším vrstvám
Jeho romantické
představy
fakt, že Mazzini prožil důvodů úspěch.
je
zřejmé ,
se
většinou
značnou část
že jeho
představy
společnosti vůbec nerozuměl
s realitou
poněkud
míjely, na
tolik, jak se domníval.
čemž
se podepsal také
svého života v zahraničí. Následkem všech nemohly mít v Itálii žádný
převratný
těchto
a dlouhodobý
Jak uvidíme dále, nejvíce se jeho demokratická vize dostala ke slovu
během
revolučního roku 1848, a to v Římě.
Procacci, G. Dějiny Itálie. Přel. D. Janderová, B. Klípa, K. Vinšová. Praha: NLN, S.r.o., 1997, s. 230-240. Další citáty jsou z tohoto vydání. 6 V minulosti pro tuto Mazzinovu organizaci dokonce pracoval jakožto sekretář i papež Pius IX. Srov. Piruchta, L. Giuseppe Garibaldi. Praha: Svoboda, 1971 , s. 65 .
5
11
2.2 První válka o nezávislost
V této průmyslu
a
době
procházel Sever Itálie
nárůstu
poměrně úspěšným
zahraničního
objemu
obchodu. V letech 1818 - 46 sice došlo vzhledem
k zvýšenému dovozu ruského obilí k poklesu cen, ovšem vyrovnat bud' vyšli
pěstováním výnosnějších
obdobím ve znamení rozvoJe
zemědělci
se s tímto dokázali
plodin anebo využíváním sezónních
dělníků, kteří
je
levněji.
Na Jihu ovšem byla situace naprosto
opačná,
tamní majitelé
zemědělských
usedlostí se
spíše než k modernizaci zastaralých technologií uchylovali k léty vyzkoušené praxi vykořisťování
a využívání extenzivního
Výroba lodí si žádala dostatek spodními vodami
7
,
dřeva,
zemědělství
ale kácení
na úkor zachovávání
lesů následně
lesů
vedlo k velkým
a pastvin.
problémům
se
což představovalo jen další obtíž pro oblast s klimatem, které, jak říká
Tomasiho kníže ze Saliny:
" ... nás trestá šesti pracoval opravdu,
měsíci čtyřicetistupňové horečky.
spotřeboval
by energii za
tři.
(..) Kdyby v každém z
Pak ta voda:
dálky, že se za každou kapku platí kapkou potu. A potom zase
buď
deště,
těch měsíců
Sicilan
není, nebo se musí nosit z takové
vždycky s
bouřkou,
která rozblázní
vyschlé potoky a utopí lidi a zvířata zrovna tam, kde týden předtím všichni chcípali žízní. " (s. 133)
" ... c 'infligge sei mesi di febbre a quaranta gradi. (..) ln ognuno di quei mesi se un Siciliano lavorasse sul serio spenderebbe
ťenergia
che dovrebbe essere sufficiente per tre; e poi
ťacqua
che
non c'e o che bisogna trasportare da tanto lontano che ogni sua goccia e pagata da una goccia di sudore; e dopo ancora, le pioggie, sempre tempestose che fanno impazzire i torrenti asciutti, che annegano bestie e uomini proprio Jí dove una settimana prima le une e gli altri crepavano di sete. " (s. 180)
Všechny výše
zmíněné
aspekty vedly k tomu, že v předvečer
na Jihu nespokojeny prakticky všechny rolníci, stav
kteří
již
řadu
rozdělení půdy,
bezzemkům, kteří
7
společenské
Největší
let žádali provedení pozemkové reformy. Ta umožnit její
rozčlenění
roku 1848 byly
tlak ovšem vyvíjeli
měla vyřešit
katastrofální
na státní pozemky a jejich následné odprodání
by tak konečně mohli pracovat na svém. Dalším zásadním požadavkem pak
Srov. Procacci, G. Dějiny Itálie. Op. cit., s. 241-243.
12
L
vrstvy.
revolučního
bylo zrušení daně z mletí, tzv. macinata8, jež Sicilané vnímali jako krajně nespravedlivé a odmítali ho platit. Revoluční
směřuje
ke
s výjimkou
rok zahájilo v lednu 1848 povstání v Palermu. Zdálo se, že velmi rychle
šťastnému
výborně opevněné
vývoje událostí, že ustoupil nabídl Sicílii autonomii. pro
ně představovala
byla tudíž
rázně
vzbouřenci
konci, protože
v krátké
době
ovládli celou Sicílii, pouze
Messiny. Král Obojí Sicílie Ferdinand II. byl natolik v šoku z
požadavkům revolucionářů,
Vůdčím
podepsal velmi liberální ústavu a
postavám palermského povstání to však bylo málo. Neapol
symbol útlaku, od kterého se toužili
jasně
separovat. Králova nabídka
odmítnuta, ústava vešla v platnost pouze v neapolské
Sicílii byl místo toho obnoven samostatný parlament. Ten zvolil do Ruggera Settimana a
zároveň
části
čela
království a na
prozatímní vlády
odhlasoval sesazení Ferdinanda II. z trůnu. Sicílie tak byla
poprvé od čtrnáctého století nezávislá. 9 A
přesně
o to
většině
Sicilanů
politicky aktivních
sociálních podmínek, nikoliv o jednotnou Itálii zaneprázdněni,
že
povstalecké nálady
či
neměli čas věnovat dostatečnou začaly
rychle
šířit,
šlo - o nezávislost ostrova a zlepšení
ústavu. Touto myšlenkou byli natolik pozornost
dění
s Rakouskem. Bohužel Piemont
slovo
při
dohodách o
uspořádání
nový stát - což výsledek války
příliš
notně
Tam se
částí
Itálie se pustilo do
toužil po tom, aby si po válce zajistil rozhodující
Itálie a Karel Albert zase
ostatní italské státy k jeho království
pevnině.
až vyústily v tzv. první válku o nezávislost, již vyhlásil
sardinský král Karel Albert. Jeho vojsko posílené o oddíly z dalších bojů
na
připojily,
a ne aby se naopak Zpočátku
ovlivnilo.
přehnaně
jenže ti nedokázali využít výhody, kterou si vydobyli, a v
usilovalo to, aby se
sloučily
se sice jevila jako červenci
a vznikl
vítězná
úplně
pro Italy,
1848 prohráli s rakouským
maršálem Radeckým lO u Custozy. Události v ostatních
částech
Itálie ale
ještě
Mazzinimu. První z nich byl dokonce jmenován úspěchu.
Brzy poté se
raději
natrvalo usadil v
chvíli nahrávaly
předsedou
Paříži,
vizionářům
Giobertimu i
vlády v Turíně, jenže bez velkého
kde také roku 1852
zemřel,
aniž by se
sjednocení své země dožil. Mazzini dostalo něco větší příležitost v Římě, kde byl v listopadu během nepokojů zavražděn papežův reakční
nátlak
veřejnosti
k němu zakrátko
požadující reformy přidal
raději
ministr Pellegrino Rossi. Pius IX. v reakci na uprchl do neapolské pevnosti v
Gaetě,
kde se
i toskánský velkovévoda Leopold II. Události poté nabraly rychlý
Macinato, tzv. daň z mletí. Jednalo se o fonnu nepřímé daně, kterou museli lidé platit ve mlýnech za mletí obilí. 9 Mack Smith, D. A History oj Sicily. Modern Sicily after 1713. London: Chatto & Windus, 1968, s. 418. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 10 Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766~1858) český šlechtic a rakouský maršál, považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století. 8
13
spád. V Římě byla vyhlášena republika, do jejíhož čela se postavil triumvirát Mazziniho a jeho dvou věrných spolupracovníků, Carla Armelliniho a Aurelia Saffiho. II Během svého působení
krátkého
dokázali prosadit
nejpokrokovější
ústavu Itálie, která zahrnovala
zrušení trestu smrti, zavedení všeobecného volebního práva pro muže tedy výdobytky, jež byly v celé
řadě
úspěchem
tentokráte u Novary,
smlouvě
musel v mírové potlačit
jaře
1849 v severní Itálii Rakousko nebyla
a piemontský panovník po další
raději
svobody vyznání,
zemí zavedeny mnohdy až v následujícím století.
Ani nová snaha Karla Alberta porazit na korunována
či
např.
prospěch
abdikoval ve
prohře
s maršálem Radeckým,
svého syna Viktora Emanuela II. Ten se
zavázat k boji s italským
revolučním
hnutím, a byl proto nucen
povstání v Janově.
Na Jihu se mezitím vzchopil Ferdinand II., a když Sicilané v únoru 1849 odmítli další nabídku autonomie, vydobyl si nelítostným bomba". Sicílie tak budoucnosti mohla
opět
počítat
způsobem
boje nejen ostrov, ale i přízvisko "Král
ztratila svoji nezávislost a s vlastní samosprávou
či
zároveň
i
naději,
že by v nejbližší
s konstituční monarchií. Parlament byl
zrušen, stejně jako všechny ostatní reformy. 12 Ve
střední
Itálii se do Toskánska vrátil rakouský velkovévoda a do Lazia pro
změnu
velmi rychle dorazilo francouzské vojsko, které sice Garibaldi napoprvé dokázal odrazit, ale jakmile se k němu července
přidaly
posily v podobě bourbonské armády, byl bezmocný.
v projevu na náměstí sv. Petra vyzval
vydali na pomoc v té chvíli poslední
baště
římský
lid, aby se k němu přidal, a
Začátkem
společně
se
demokracie, Benátkám. Rakouské oddíly jej však i podařilo
nalézt azyl v
neutrálním San Marinu, ale po úvaze odtamtud nakonec Garibaldi spolu s 250
nejvěrnějšími
s jeho dobrovolníky dostihly u hranic Emílie-Romagne.
uprchnul. Do Benátek se
nicméně stejně
Výpravě
se
nedostal a krátce poté, co jej zastihla zpráva o jejich
pádu z konce srpna 1849, se vydal na cestu do exilu. V
revolučním
nedostatečné
mezidobí se tedy Itálie vytoužené jednoty
spolupráci jednotlivých
států.
strach nad odvahou využít entusiasmu, které šlechta ani
střední třída při
Navíc u
činorodosti
vůdčích
a aktivní
povstáních nikterak
nedočkala, především
vrstev stále účasti
díky
ještě převažoval
nejchudších obyvatel,
zásadně nepodpořila.
To, co platilo
v širokém měřítku pro celou Itálii, platilo pro Sicílii dvojnásobně. Činnost Palerma se nesetkala s dostatečnou odezvou v ostatních
částech
ostrova,
právě
díky
značným rozporům
Carlo Armellini (1777-1863) a Aurelio Saffi (1819-1890) italští radikální politikové, kteří se aktivně risorgimenta a názorově podporovali Mazziniho. 12 Což ovšem alespoň v některých případech znamenalo pozitivní změnu, např. v opětovném zrušení povinné vojenské služby, či v nastavení mírného daňového systému. Srov. Mack Smith, D. A History ofSicily. Op. cit., s. 425--426. II
účastnili
14
mezi jednotlivými regiony a velké nedůvěře, která mezi nimi panovala. Budoucí italský národ si nicméně odnesl cenné zkušenosti a učinil první krok ke sjednocení své země.
2.3 Druhá válka o nezávislost země
První válku o nezávislost sice
první zkušenosti její budoucí ministerský Benso di Cavour. Tento
umírněný
prohrála, ovšem v Piemontu
předseda, hrabě
během
ní nasbíral
Camillo
politik se v roce 1852 dostal až
k vedení kabinetu a v následujících letech zahájil éru reformní politiky, s níž nastartoval tamní ekonomiku v době krize.
Piemont,
představoval
teď
již v čele s Viktorem Emanuelem II., konstituční
jedinou zbylou
monarchii na poloostrově a země,
do Turína se tak · stahovali exulanti z celé pokračovali
aby dále
v budování své vize jednotné Itálie.
Naděje neúspěchu
hospodářské
na revoluci a vznik republiky se nevzdal ani Giuseppe Mazzini. Po naprostém
dalšího pokusu o revoluci v Miláně v roce 1853, jíž se navzdory Mazziniho
předpokladům zúčastnil
velmi rychle vrátil ke své zprostředkovaně
počet
minimální původní
lidí,
kteří
myšlence na
strhly davy a revoluci
byli
okamžitě
vytvoření
následně
rozehnáni. Mazzini se poté
jakýchsi
dokonaly
"revolučních
společně.
Ideálním výchozím
bodem se mu pro tento cíl jevila jižní Itálie. Jenže ani italské Mezzogiorno ještě nemělo
být vhodnou destinací pro
Italia zde měla nejméně Přesvědčil
činnost
následovníků
tohoto
směru,
už jen z toho
elit", jež by
nějakou
důvodu,
dobu
že Giovine
z celé Itálie.
se o tom Neapolitánec Carlo Pisacane, jenž v roce 1857 vyplul z Janova
spolu s osvobozenými politickými rozdíl od Mazziniho
měl
vězni
z ostrova Ponzy a vylodil se v jihoitalském Sapri. Na
opravdovou snahu a zájem pomoct
těm
nejchudším vrstvám
obyvatel, ale ty se nechaly zmanipulovat bourbonskou policií a pomohly jí výpravu rozprášit. Pisacane za výpravu zaplatil vlastním životem. Pro Mazziniho tato expedice znamenala naprostou názorovou izolaci a očekávání všech, upřela
kteří
doufali v jednotnou Itálii, se neochvějně
na Piemont jakožto jej ich jedinou naději. Cavour si byl
vědom
toho, že Itálie bude
potřebovat
podporu na mezinárodní úrovni.
Proto se rozhodl zapojit v roce 1855 sardinské oddíly do Krymské války na pomoc Francii a věřil,
že se mu na oplátku
žádný konkrétní výsledek
podaří
vyjednat politický zisk.
nepřinesl,
nicméně
Pařížský poválečný
Napoleon III.
piemontské snahy o spojení zatím jenom severoitalských 15
kongres sice
přinejmenším
států vážně.
začal
brát
V zásadě se mu
zamlouvala myšlenka toho, že by Francie zvýšila
svůj
vliv v severní Itálii na úkor Rakouska.
S Cavourem se sešel v roce 1859 a uzavřeli spolu oficiální smlouvu, ve které se dohodli, že 13
Piemont odstoupí
Francouzům
Savojsko a Nice, zatímco zbývající
část
severní Itálie až po
Apeniny připadne jemu. V dubnu 1859 vyhlásil Cavour Rakousku válku. Francouzi dodrželi slib, pomohli svým
spojencům
a vyhráli v bitvách u Magenty, Solferina a San Martina. Jenže Rakušané se
hned nato stáhli do svých severoitalských pevností a odolávali francouzským se objevila reálná hrozba, že by se do války na Cavourově iniciativě začala připojení
ve
střední
předběžný
smlouva nebyla nikterak připojení
Rakouska zapojilo také
přesvědčily
mír ve Villafrance. To také v příznivá
necelé Lombardie k Piemontu. Jinak
v březnu byly
nečinnosti naštěstí
učinil
červenci
měl zůstat
v reakci na tento mír rezignoval na post ministerského
Mezidobí
netrvalo
Německo .
Díky
Napoleona III. o nutnosti podepsat 1859 rychle
ani pro Itálii, ani pro Francii,
La Mormona nedosahoval kvalit svého
Navíc
Itálii vypukat lidová povstání, v nichž lidé žádali
k Piemontu. Všechny tyto okolnosti
s Rakouskem
straně
útokům.
předchůdce, příliš
neboť
učinil,
ovšem
znamenala pouhé
zachován status quo. Cavour
předsedy,
jenže jeho nástupce Alfonso
takže patovou situaci nedokázal
vyřešit.
dlouho. V lednu se k moci vrátil Cavour a
v dané situaci jediné možné rozhodnutí: v Emílii, Toskánsku, Nice a Savojsku
uspořádány
plebiscity. V prvních dvou z nich
občané
k Piemontu, zatímco ve zbývajících k Francii. Oba státy a
rozhodli o svém
zároveň
připojení
i obyvatelé daných regionů
tedy mohli být v zásadě spokojeni. Kdo ovšem spokojen nebyl, byli demokraté a republikáni v s Mazzinim a také Giuseppe Garibaldi. Tento rodák z Nice těžce
od
nesl
připojení
počátku
svého rodného kraje k Francii. Oddaný vlastenec ale
Naopak,
když
v dubnu
vypuklo
protibourbonské povstání, nechal se Franceskem Crispim Pilem
obzvláště
kladl dobro Itálie nad vlastní zájmy, takže proti rozhodnutí
neprotestoval. l5
čele
v jižní l4
Itálii
a Rosalinem
přesvědčit, že by se měl vydat tamním vzbouřencům na pomoc.
13 Svou roli zde hrála i jistá ironie osudu, neboť ke schůzce došlo šest měsíců poté, co byl Napoleon III. zraněn italským atentátníkem Felicem Orsinim, jenž se jej pokusil zabít. Předtím, než na něm byl vykonán trest smrti, j eště zaslal Napoleonovi dopis, ve kterém ho vyzýval, aby Itálii pomohl sjednotit. Srov. Procacci, G. Dějiny Itálie. Op. cit., s. 258. 14 Francesco Crispi (1819-1901) sicilský politik, dvakrát předseda italské vlády (1887- 1891 a 1893- 1896). Známý svým temperamentem, neochotou ke kompromisům či diplomatickému jednání. Prošel postupným odklonem od demokracie k monarchii a do dějin se zapsal poměrně autoritářskou politikou, díky které v něm mnozí spatřují předobraz Mussoliniho. Z politiky odchází v roce 1896, když podává demisi po krachu italského tažení v Africe. Srov. Cusin, F. Antistoria ďItalia. Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A, 2001 , s. 105. 15 Rosalino Pilo (1820-1860) palermský vlastenec, který se účastnil již vylodění Pisacaneho v roce 1857.
16
Hrabě
Cavour se sice s Viktorem Emanuelem II.
obávali, že
příliš
revoluční
silné
května
Tisíce, která se o pět dní
postavili proti
nicméně
zásadním
výpravě, neboť
připojení
hnutí by mohlo odmítnout další
království a místo toho žádat republiku, se vyhnuli. Dne 6.
oficiálně
krokům
se
k Sardinskému
na zastavení Garibaldiho
1860 tak z Janova vyplula na dvou lodích ona legendární výprava
později
se vylodila v Marsale.
Garibaldiho dobrovolníci sice nezapomínali na tragický konec výpravy Pisacaneho z roku 1857, ale Montanelli,
věřili,
zpočátku
že tentokrát
přichází
do naprosto odlišné situace. Jak však píše
nadějně
nevypadaly - lidé se zavírali v domech a
okolnosti nijak
dobrovolníky vřele přivítal pouze anglický konzul. Štěstí jim nicméně přálo, takže po počátečním úspěchu
v
důležité bitvě
u Calatafimi dobyli koncem
května
Palermo a Garibaldi
tam přijal ve jménu Viktora Emanuela II. titul diktátora. 16 V této pozici sice zůstal pouze pět měsíců,
ale
ač
byl velmi
dále na pevninu, jenž byl podle
stačil
zaneprázdněn
vedením války a postupem vojska svých
dobrovolníků
nastínit velkolepé plány pro rozvoj Sicílie. Jedním z jeho prvních
očekávání
činů,
vítán s obrovskými ovacemi, bylo zrušení macinata. S pozitivními
ohlasy se setkal také dekret o rozdělení obecního majetku z června 1860. Garibaldi se však musel potýkat s poklesem morálky u spontánně přidávali během
dobývání ostrova, a
kteří
dobrovolníků, kteří
se k němu
však projevovali mnohem menší
nadšení, když po nich žádal, aby se s ním vydali osvobozovat Neapol a Řím. Sjednocená Itálie pro
ně
byla
něčím
naprosto nesrozumitelným. Navíc na
anarchie, kdy se rolníci vrhali na šlechtu do
bezpečí.
Garibaldi se snažil situaci
velkostatkářů,
povstání ve vesnici Bronte
,
jenže pokud si
brzy byl nucen
Proto také došlo pod vedením jeho důstojníka Nina Bixia l8
místy
či kněží, kteří nestačili před zuřivými
uklidňovat nenásilně,
podporu nejen chudiny, ale i sicilských
venkově
17
převládala
davy prchnout chtěl
zachovat
svůj přístup změnit.
ke krvavému potlačení selského
jímž si Bixio získal nechvalnou proslulost. Zklamání obyčejných
lidí z této reakce Garibaldiho vojska bylo obrovské a generál tím zcela osvoboditele. Z krátkodobého hlediska to znamenalo
nárůst
přišel
rebelií po celém
o svou auru
ostrově. Např.
v Irpinii tak znovu došlo ke krvavým represáliím, tentokrát pod vedením Maďara Tiirra. 19 Z tohoto šoku se Sicílie vzpamatovávala velice dlouho, což sebou
přineslo
také odliv iluzí o
vyhlídkách na lepší budoucnost. Mezitím byla na Sicílii ustanovena prozatímní vláda, do jejíhož
čela
se postavil
budoucí premiér Itálie a Garibaldiho spolubojovník, Francesco Crispi. Ten také
nechtěl
Srov. Montanelli, 1. L 'Italia del risorgimento. Milano: Rizzoli Editore, 1972, s. 613. Nino Bixio (1821-1873) italský politik a voják, který se risorgimenta účastnil nejprve jakožto Garibaldiho důstojník a později bojoval také v řádném vojsku sjednocené Itálie. 18 Literárně tuto epizodu risorgimenta zpracoval další sicilský autor, Giovanni Verga, ve své povídce Libertá. 19 Srov. Procacci, G. Dějiny Itálie. Op. cit., s. 261-3. 16 17
17
L
nikterak
spěchat
překotného běhu
nutnosti
s připojením k Piemontu, ale Cavour se v té zaskočily,
událostí, které ho trochu
uspořádat
a
době
již vzpamatoval z onoho
přesvědčil
Viktora Emanuela II. o
připojení
na Sicílii plebiscit, jež by odsouhlasil
monarchii. S rostoucím
počtem nepokojů
bouří
a selských
totiž
ostrova k Sardinské
začal především
u místní
šlechty převažovat názor, že Garibaldi nebude schopen situaci uklidnit sám a že k tomu bude zapotřebí řádného
královského vojska. Volba se konala 21.
stoprocentního souhlasu byl ostrov podařilo
připojen
k Itálii.
obsadit Neapol i pevnost Gaeta a dne 4.
října
Následně
března
1860 a na
se Garibaldiho
základě téměř dobrovolníkům
1861 došlo k oficiálnímu vyhlášení
sjednocené Itálie, které tak v té době chyběl již pouze papežský Řím a zatím stále Rakousku patřící
Benátky.
2.4 Antirisorgimento
Garibaldi a jeho následovníci
trpěli především
tím, že
součástí
"nového" státu nebyla
antická metropole. Italský parlament sice odsouhlasil, že Řím se do budoucna stane hlavním městem
Itálie, ale Garibaldiho, jenž byl hotov jej dobýt ihned po Neapoli, naopak
zbavil vojenského velení, následně
neboť
se bál Napoleona III. a narušení
styků
raději
s Francií. Garibaldi byl
natolik znechucen tímto politickým klimatem, že se raději vzdal svého poslaneckého
mandátu a stáhnul se do ústraní na ostrov Caprera. Z něj se sice dvakrát vrátil do hlavního dění
a pokusil se metropoli dobýt,
ministerského
předsedy přímo
nicméně při
prvním pokusu byl zastaven z nařízení
vládním vojskem a podruhé pak papežsko-francouzskou
koalicí. Francouzi tak dali znovu najevo, že se z papežského státu jen tak nestáhnou. Velkým problémem dále
zůstávalo,
že
země
sice byla
jednotná, jenže její zrod nedoprovázelo ani tak vyhlášení nového státu, jako spíše
rozšíření
stávajícího Sardinského království. Tuto
podtrhoval fakt, že hlavním předsedou číslovky
městem
Cami110 Cavour a král
zůstal
skutečnost
Turín, ministerským
nepřistoupil
na snížení
řadové
za svým jménem, nýbrž vládl, i jakožto italský panovník, pod
jménem Viktor Emanuel II.
Stejně
tak italský parlament byl
považován za osmý od vyhlášení prvních voleb, nikoli za první, italský. Vláda nikterak nepodporovala decentralizaci, ani jmenovala prefekty,
kteří
přesun
pravomocí na místní samosprávy - naopak
se de facto stali neomezenými vládci v regionech.
lidé na Jihu nuceni platit, nijak neodpovídaly místní ekonomické situaci.
18
Daně,
které byli
S největší nechutí se ovšem Jižané dívali
hlavně
na zavedení povinné vojenské služby,
jež jim byla do té doby prakticky neznámá. Pro mladé Sicilany změnu
v myšlení,
společnosti. nejrůznější
neboť
obrovskou
bojovat za stát stálo ve vyloženém protikladu kjejich vnímání či maximálně
Byli zvyklí bojovat za svou rodinu možnosti, jak se
představovalo
představovala
nepříjemné
vesnici nebo kraj. Hledali tedy
povinnosti vyhnout, což
také ideální příležitost pro místní
podsvětí,
kromě nárůstu
zbojnictví
které tak nabíralo nové a nové
členy
a mohlo nerušeně vzkvétat. 20 Jak píše Enzo Lauretta:
... v novém státě Sicílie nadále bez jakýchkoli výhod sloužila Severu, kam se přesouvaly finance
i kapitál, sicilští velkostatkáři skupovali státní pozemky a získávali
větší
moc,
čímž podporovali
zrod mafie.
.. .nel nuovo Stato, la Sicilia continuo a servire il Nord senza riceverne vantaggi, la ricchezza e i capitali si spostarono verso il Settentrione
ďltalia,
gli agrari siciliani acquistarono le terre
demaniali e rafJorzarano illora poterefavorendo il nascere delfenomeno mafioso.21
Na
popularitě
vládě
nové
nepřidalo
ani zavedení antiklerikálních vlně,
sedmdesátých let, a to navzdory proti církevní
jež se v té
podpořilo dogma o papežské neomylnosti z roku 1870. sňatek,
řádů
rušily mnoho náboženských
seminaristy. Zabavení velkých církevních pozemkovou reformu,
nicméně
dokázali získat sicilští
velkostatkáři,
malí
zemědělci či
půdu
získat povedlo,
menší
neúrodě raději
bezzemci daňové
22
pozemků
neměli
šanci
sice vzbudilo jisté
výhodně
přeplatit.
Kromě
naděje
na vytouženou
čekat. Půdu
si pro sebe
odkupovali v aukcích, v nichž je
A i když už se jim
zatížení bylo natolik vysoké, že byli
se ztrátou prodat.
Itálií, a kterou ještě
povinnou vojenskou službu i na
zklamání na sebe nenechalo dlouho když ji velmi
počátkem
Zákony zaváděly povinný občanský
rozšiřovaly
a
době šířila
zákonů
často
nějakým způsobem
nuceni ji po první
jiného také turínská vláda ve své úporné snaze
o liberální politiku a také o vyrovnání podmínek na Jihu a na Severu snížila ochranné celní tarify, které do té doby chránily sicilské nezaměstnanosti,
ale také cen potravin i
zemědělce.
Následkem toho došlo k nárůstu
nájmů. Velkostatkáři
navíc, na rozdíl od svých
Srov. Mack Smith, D. A History ofSicily. Op. cit., s. 447~48. Srov. Lauretta, E. Luigi Pirandello: Storia di un personaggio "fuori di chiave", Milano: Mursia, 1980, s. 41. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 22 První vatikánský koncil byl koncilem katolické církve, svolaný papežem Piem IX. 29. června 1869. Zahajovací zasedání se konalo 8. prosince 1869 a poslední zasedání se konalo 18. července 1870. Jedním zjeho závěrů bylo právě dogma o papežské neomylnosti, týkající se všeho, co papež prohlásí "ex cathedra" o otázkách víry a mravů. 20
21
L
19
kolegů
ze Severu,
vydělané
finance neinvestovali
neustále drželi extenzivního stále vyplatilo více než
zemědělství,
přechod
na
zpětně
do nových technologií, ale naopak se
které se jim vzhledem k rozlohám jejich
zemědělství
intenzivní. K dovršení
napětí
pozemků
pak bylo v roce
1869 znovu zavedeno tolik nenáviděné macinato. Všechny tyto okolnosti tak v naprostém rozporu s domnělými snahami Severu přispívaly
k budování
vzpomínali na vládu
napětí
mezi
Bourbonů,
a
oběma částmi země.
hořkost,
U
Jižanů
značně
rostl sentiment, s nímž
s níž na události risorgimenta pohlíželi. Jak se ptal
sám Garibaldi:
Nu, a co tato vláda, jež o Mohla by to
dělat. Měla
sobě říká,
by to
že napravuje vše, co bylo?
dělat!
Ale
nedělá
Dělá
to lépe než ty druhé?
to ani ve snu. Toto plamenné a dobré
obyvatelstvo, jež s takovým nadšením pozdravilo den obrody a phpojení k ostatním sesterským městům,
je dnes ... ano, je dnes tak daleko, že proklíná ty, jež kdysi s takovou radostí nazývalo
svými osvoboditeli. 23
E questo governo sedicente riparatore, fa egU meglio degli altri? Egli poteva farlo! Doveva farlo! Ma che! Nemmen per sogno; coteste ardenti e buone popolazioni che con tanto entusiasmo avean salutato žl giorno del risorgimento e
delľaggregazione
alle sorelle italiane,
sono oggi... si, oggi ridotte a maledire coloro che con tanta gioia un giorno chiamarono liberatoriF4
Situace by se ovšem uvědomovali,
v
červnu
1861
rozhodně
nebývala musela tolik vyhrotit, kdyby si
nakolik rozdílné ony nezemřel
dvě části
jejich
země
Seveřané
lépe
jsou. Také je možné, že kdyby
jeden z tvůrců italského risorgimenta,
hrabě
Cavour, události by se
odvíjely jinak. 25 Následujíc ministerští předsedové, ač i nadále pravicoví a umírnění politici, ovšem ani zdaleka nedosahovali Cavourových kvalit a
přistupovali
k sjednocené Itálii jako
k celistvému státu na ekonomické úrovni bývalého Piemontu. Když si však uvědomíme, že na Sicílii pracovalo v zemědělském sektoru 60% produktivních obyvatel, je nám jasné, že tento přístup samozřejmě
nemohl sklízet
úspěch. Stejně
jako
ostatně
nefungoval ani na Sardinii,
která na tom byla v lecčem ještě hůře než Sicílie, ač již desítky let spadala pod Piemont.
Garibaldi, G. Tisíc. Přel. R. Krátký. Praha: SNKLHU, 1954, s. 167. Garibaldi, G. I Mille. [20 10-05-02]
. 25 Ačkoliv jak se můžeme dočíst, ani Cavour se v sicilské otázce neorientoval nikterak přesně a nejspíše by mu při jejím řešení nepomohly ani jeho státnické schopnosti. Srov. Mack Smith, D. A Hístory oj Sícily. Op. cit., s. 445-6. 23
24
20
Meridionální otázka jako taková tedy jak se vše, na co byli zvyklí,
mění
zůstávala
i nadále stranou zájmu a Jižané jen sledovali,
k horšímu.
Nijak nebylo upraveno volební práv026 , které sice v Piemontu platilo již od roku 1848, ale spíše než právo
připomínalo
volební právem, které platilo v účastnit
voleb mohla
také docházelo k o
(ne)připojení
skutečnosti,
řadě
římské
vůbec
se nedalo srovnávat s všeobecným
republice za Mazziniho. Na Sicílii znamenalo, že se
ani ne 2% obyvatel, zatímco na severu Itálie to bylo kolem 10%. Dále volebních machinací a manipulací s hlasy, a to již při prvním referendu
k pevninské Itálii. Možná, že kdyby vyhlášené výsledky plebiscitu odpovídaly
Sicílie by se sice
dojem, že jejich hlasy mají něčeho
výsadu volit a
dosáhnout nebo
stejně
stala
skutečnou
něco změnit.
a podezíravosti, s nimiž se na
nově
součástí
kontinentu, ale její obyvatelé by získali
hodnotu, a dokázali by si lépe představit, že jimi mohou Když však o tuto vizi
se
vytvářející
přišli,
nelze se příliš divit
hořkosti
Itálii dívali. Lauretta ve svém životopise
Luigiho Pirandella nastalou situaci popisuje takto:
Ze Sicílie se tak stávala neuvědomovali,
nejrevolučněji naladěná část
nového království,
na jak horké půdě se pohybují. Ostrovem se mezitím dále
ač
si mnozí stále
šířily
anarchistické
nálady pramenící z pocitu, že se s nimi zachází jako s dobytou kolonií.
La Sicilia diveniva, cosí, la parte piú rivoluzionaria del giovane regno tra I 'inscoscienza dei molti che non si rendevano conto di star seduti sopra un vulcano, mentre andavano moltoplicandosi risentimenti anarchici favoriti dalla sensazione che I 'lsola venisse sfruttata come una terra di conquista.27
První
výročí
vzniku samostatného státu tak na Sicílii oslavili nepokoji, které od té doby
s různě dlouhými
přestávkami pokračovaly
dále. Nejvíce se pak situace vyhrotila v polovině
šedesátých let, kdy Itálie vyhlásila další válku Rakousku, a Sicilané byli nuceni vedení války
prostřednictvím
vyšších daní a
zároveň
přispívat
na
rukovat do armády a odcházet bojovat
na Sever.
Bylo po stavené na základě majetkového censu a týkalo se pouze nejbohatších mužů starších pětadvaceti let, a psát. Census se ovšem lišil region od regionu, a proto se také regionálně lišilo procento osob, které se mohly voleb účastnit. Srov. Trojanu, Emiliano. Tesi OnZine [online]. [cit. 2010-04-22] . . 27 Lauretta, E. Luigi Pirandello: Storia di un personaggio "fuori di chiave ". Op. cit., s. 42. 26
kteří uměli číst
21
r Ii
Třetí
2.5
válka o nezávislost a konec risorgimenta
Rakousko-pruská válka 28 přišla Itálii vhod, neboť pro ni představovala příležitost přiblížit se
konečně
na dosah sjednocení celého Apeninského poloostrova. Italové si ovšem
neuvědomovali měla
dobýt
svou naprostou
zpět
nepřipravenost,
se kterou do války vstupovali. Armáda, jež
Benátsko, se skládala jak z původního vojska sardinského, tak z bývalého
vojska království Obojí Sicílie. Tito vojáci, jak již bylo
naznačeno, měli
mizivou motivaci
bojovat za zemi, která je, spíš než cokoli jiného, anektovala. Jediného vojenského tak v této válce
dočkali
kteří
pouze Garibaldiho dobrovolníci,
si
nechtěli
úspěchu
se
nechat uniknout
naplnění snu svého generála. Následovali jej do jižních Tyrol, kde Rakušany porazili. Řádná
italská armáda však vlivem roztržek mezi vojáky i nesouladem mezi generály prohrála, kde mohla. Tyto porážky však byly
naštěstí
pro Italy vykompenzovány pruským
Habsburky v bitvě u Sadové. V následném ponechat Tridentsko, Benátska, které předal
přestože
přenechalo
předpokladů
si ale Rakousko mohlo
Nicméně alespoň
bylo donuceno vzdát se
jej Garibaldi dobyl.
Francii. Až poté jej Napoleon III. na
potvrdil
připojení
obyvatel to ani zde nevnímaly jako
nad
poválečném uspořádání
základě
darem Itálii, jež tím sice dosáhla svého cíle, ale velmi potupným
plebiscit podle
vítězstvím
změnu
dohody s Pruskem
způsobem.
Následný
kraje k novému státu, ovšem nejnižší vrstvy k lepšímu, spíše jen jako
výměnu
jednoho
panovníka za druhého. 29 Stejný názor sdílely i jejich protějšky na Sicílii, kde téhož roku došlo k velkému povstání srovnatelnému s roky 1848 a 1860. Rebelové byli sice nakonec poraženi, ale konflikt
skončil
pocitem frustrace na všech frontách. Neschopnost italské armády
samostatně
dobýt Benátsko se
notně
podepsala na
sebevědomí Italů, se kterým vstupovali do dalších snah o závěrečné připojení Lazia s Římem.
Již v roce 1865 sice prozatím
končily.
přemístili
hlavní
město
z Turína do Florencie, ale tím oficiální snahy
Znechucený Garibaldi se rok po svém
úspěchu-neúspěchu
v Tridentsku
opětovně pokusil osvobodit Řím, ale byl zastaven u Mentany francouzsko-papežským
vojskem. Itálii tak znovu nezbylo nic jiného, než
čekat
na
příhodnější
situaci na mezinárodní
scéně.
28 Prusko-rakouská válka byla válkou vedenou v roce 1866 mezi Pruskem a Rakouskem o převahu v Německém spolku. Vítězství Pruska vedlo ke vzniku Rakouska-Uherska a pruské hegemonii, což byl další krok vedoucí k sjednocení Německa o několik let později. 29 Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modern History. Op. cit., s. 76-82.
L
22
Až když v roce 1870 Francie prohrála v bitvě u Sedanu válku s Pruskem, odvážili se Italové využít situace a bránou Porta Pia vstoupili do Říma. Nečekalo je tam ale žádné povstání na podporu proti Francouzům. Římané již byli imunní vůči nejrůznějším risorgimentálním snahám a však i oni vyjádřili
neviděli
přání připojit
žádný
důvod
pro stavbu barikád. V následném plebiscitu
se k Itálii.
Papež se ovšem s takovýmto výsledkem
nesmířil
a prohlásil se za "vatikánského
vězně".
Odmítl Itálii uznat a italské katolíky vyzýval, aby neplnili své občanské povinnosti. O několik let
později
jim dokonce i přímo zakázal volit
Napětí
mezi státem a církví trvalo až do konce
dvacátých let 20. století, kdy Vatikán Italské království konečně uzna1. 30 Připojením Říma v roce 1870 tak byl Apeninský poloostrov sjednocen do jednoho státu,
jedinou výjimkou zahraniční
zůstávalo
pomoci a
Tridentsko a Terst. Z velké
značná část
nově
za to však Itálie
obyvatel to vnímala spíše jako
Sardinského království. Pro další vývoj Británie, Francie a také
většiny
dějin
sjednoceného
neměnilo
to ale nic
Německa
na
se na evropské
rozšíření
stávajícího
skutečnosti,
scéně
vděčila
že vedle
objevil další
hráč
s dvaceti sedmi miliony obyvatel, s nímž bylo nutné do budoucna počítat.
2.6 Politická situace ke konci 19. století
Jak jsme již
naznačili dříve,
Itálii v posledních desetiletích 19. století
slavné období, naopak spíše jen vystřízlivění z ideálů a složitých
problémů. Vyřešit
přechod
nečekalo
žádné
řady
velmi
do smutné reality
je nedokázaly pravicové vlády, jež se udržely u moci
nepřetržitě
až do poloviny sedmdesátých let, ani následné vlády levicové. Politické
dění
navíc ztrácelo na spolehlivosti
nejrůznějšími
sedmdesátých let docházelo, a jež jen dále ubíraly na nového státu. Je pravda, že v době, kdy pravice levicového kabinetu, se
země
skandály, k nimž od
důvěryhodnosti
předávala
žezlo do rukou
konečně
mohla chlubit
po mnoha letech
kladným rozpočtem, ovšem ten jí nikterak nezajišťoval prosperitu. Transformismus, s nímž
přišel
v roce 1976 nový premiér
Agostino Depretis 31 , s sebou sice přinesl relativní stabilitu, ovšem za
Došlo k tomu podepsáním tzv. Lateránských smluv z ll. února 1929. Jednalo se o dohody mezi Itálií a katolickou církví, najejichž základě byl znovu obnoven suverénní papežský stát v rozsahu současného Vatikánu, zaniklý předtím jako takový připojením Říma k nově zformovanému italskému státu v r. 1870. 31 Agostino Depretis (1813- 1887) lombardský, levicově orientovaný politik a třikrát ministerský předseda Itálie. 30
23
,
cenu volebních machinací, korupce a zastrašování. K vládním krizím docházelo prakticky programově
a na objednávku, když bylo
zapotřebí
docílit přeskupení sfér vlivu.
Levice přišla s určitými reformami, které se jí díky této nové politické
"metodě" dařilo
prosazovat. Došlo tak k zavedení povinné školní docházky, byl upraven občanský zákoník, již definitivně
bylo zrušeno macinato a v platnost vešel i nový volební zákon. Na první pohled by
se mohlo zdát, že se jednalo o zásadní legislativní případě
k demokracii, ovšem zdání v tomto stále pouze 7% obyvatel místo
původních
změny,
klame. Volební právo umožnilo na Sicílii volit
2%, a to i přesto, že hlasování předcházela diskuze
o zavedení všeobecného volebního práva, které se však schválit v udělování volebních práv
jež zemi blíže posouvaly
upřednostněna města před
nezdařilo. Kromě
venkovem a
zároveň
toho byla
Sever
před
Jihem. 32 Konec osmdesátých let a skandálů
znamení bankovních
státník se sice s Garibaldim
začátek
let devadesátých se nesl ve
a Franceska Crispiho. Tento sicilský
zúčastnil
výpravy Tisíce, jenže z radikálního
demokrata se časem vyvinul zastánce monarchie 33 a obdivovatel německého kancléře
Bismarcka. Jeho zásadní odklon od demokracie se
odrážel i v pozicích, které zastával - jednu dobu byl nejen ministerským předsedou,
v italské se
ale
zároveň
zahraniční
politice,
postupně přibližuje
Uherskem.
i ministrem vnitra a
Příčinou
v této
době
také ke spojenectví s
této
změny
dosahovalo svého vrcholu, protekcionářské
neboť
bylo
zahraničních věcí.
uzavírá vojenskou dohodu s Německem, tradičním
především
neboť země
Crispi také zahájil obrat
italským
ochlazení
brojila proti
vztahů
zavádění
nepřítelem,
čímž
Rakouskem-
s Francií, které v té
době
ochranných cel a nové italské
politice.
2.7 Ekonomické problémy
Po náročnými
dokončení
risorgimenta byl italský
válkami o nezávislost, a pokud
bankrotu, bylo nutné
začít okamžitě šetřit.
na které ovšem Jih nebyl
připraven.
svými odvody podporují
přesun
rozpočet
země nechtěla
maximálně
vyčerpán
v blízké budoucnosti
čelit
Situaci se Italové snažili zlepšit vysokými
finančně
státnímu daněmi,
Jeho obyvatelé vnímali jako velkou nespravedlnost, že
kapitálu na Sever, protože tam také
téměř
veškeré státní
Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modern History. Op. cit., s. 134. Jak to dokládá jeho známý citát z roku 1864: Monarchie nás sjednocuje, zatímco republika by nás rozdělila. (La Monarchia ci unisce, la Repubblica, in vece, ci dividerebbe.)
32 33
24
r směřovaly.
investice
svůj
otevírat
trh konkurenci ze
ochranných celních výrobků,
daně,
Navíc se italská vláda v rámci liberální politiky rozhodla stále více
na Jihu
tarifů.
zahraničí,
a z tohoto
především zemědělských
plodin, na které se
zároveň
domácí produkce.
vztahovaly nejvyšší Politici si
vůbec
že Sicílie již není sýpkou Evropy, ale krajem, jenž by místo politiky
fiskalismu
potřeboval štědré
zapotřebí
také do
negramotných.
ve snižování
Jenomže tím neustále klesala konkurenceschopnost jejich vlastních
a docházelo tak k praktické likvidaci
neuvědomovali,
důvodu pokračovala
dotace na modernizaci technologií apod.
vzdělávání,
Poměrům
protože
ještě
Finanční
injekce byla Sicilanů
v sedmdesátých letech bylo 78%
nijak nenapomáhal ani fakt, že
řada
rodin odmítala posílat své syny
do škol kvůli strachu z povinné vojenské služby. V jižní šlechta
části země
měly pořád
se navíc ani politicky stále nic zásadního
rozhodující slovo ve všech
důležitých
neměnilo.
Mafie a místní
oblastech a ze všech sil se bránily
jakékoliv reformní politice. Vláda v Římě jim v tomto směru šla na ruku, a tak jediné, k čemu se italští politici v nejrůznějších intervalech v rámci meridionální otázky měli, byly rozmanité studie, jež si o tamní situaci nechávali zpracovávat.
Ať
okleštěných
základě,
konkrétních V
a
zmírněných, či
důsledku zemědělské narůstala
krize,
emigrace
způsobené především
Sicilanů
době konečně začínala uvědomovat,
zvláště
nikdy nevedly k nalezení
řešení.
amerického obilí, v té
stojících na pravdivém
do
zahraničí
importem levného ruského a
a sílilo také rolnické hnutí. Itálie si
že liberalismus nemusel být
nutně
v porovnání s Německem, které svou ekonomiku nastartovalo
orientovanou politikou, jíž se Itálie do té doby rozhodla
dočkali výsledků
už se však
ochranářská
notně
silně protekcionářsky
vyhýbala. Jenže i v momentě, kdy se
průmyslové
cla zavést, zavedla je pouze na
nejlepší volbou -
výrobky na Severu. Sicílie
si na ně musela počkat ještě dalších deset let, až do druhé poloviny osmdesátých let. Průmyslové odvětví, zaměstnávala
na tři
čtvrtě
kterému se na Jihu
relativně dařilo,
byla
milionu obyvatel. Bohužel velké procento z nich
které byly nuceny v dolech pracovat, aby jejich rodiny vůbec
měly
těžba
tvořily
síry, jež
ženy a
na jídlo. Na druhé
děti,
straně
je
nutné si uvědomit, že všechny tyto doly vlastnilo pouhých sedmdesát pět rodů, jejichž vliv byl ovšem natolik významný, že se jim
dlouhodobě dařilo
ceny síry. Nijak se nehrnuly ani do modernizace
bránit zákazu
těžby,
dětské
změnit
25
snižování ještě
profesi a vzhledem ke
svým značným konexím byli odhodláni bránit své zájmy třeba i násilím. 34
Srov. Mack Smith, D. A Hístory o/Sícily. Op. cit., s. 475--479.
či
takže získaný nerost byl stále
transportován pomocÍ mul, jejichž majitelé taktéž odmítali
34
práce
2.8 Bankovní skandály
Počátkem
devadesátých let byly italsko-francouzské vztahy velmi napjaté, a Francouzi
proto ve velkém množství stahovali z italských bank svůj kapitál. Řada z nich tak musela čímž
vyhlásit bankrot,
nejrůznější
ovšem vyšly najevo
finanční
Podezřelé
podvody.
machinace nakonec donutily tehdejšího ministra financí Miceliho jmenovat zvláštní komisi v čele se senátorem Alvisim. Ta s financemi,
včetně
prazvláštních
měla
za úkol podat zprávu o podivném nakládání
půjček nejrůznějším
politickým
činitelům,
tištění
a také o
mnohem většího množství bankovek, než na kolik měly banky právo. V Itálii v té
době
existovalo šest bankovních institucí s emisním právem. Guvernérem
jedné z nich, Banca Romana, byl Bernardo Tanlongo, jenž práva zneužíval do té míry, že nechal
nelegálně
přes čtyřicet milionů
vytisknout
komise se však v roce 1889 záležitost
pronikla
ministerského se ale u moci poměrů, ať
politikům ještě podařilo
veřejnost.
na
předsedy vystřídal příliš
lir. Zprávu
Crispiho
vyšetřovací
ututlat, aniž celá
následně
na
postu
další Sicilan, markýz De Rudini, který
dlouho neudržel a žádný zásadní krok k zlepšení
už na Jihu
či
v Itálii jako takové, nepodnikl. V
květnu
1892
jej nahradil energičtější piemonťan Giovanni Giolitte S, jenž následně rozpustil parlament a vyhlásil nové volby. V té bankovních
době
skandálů
ministerského vyřešil.
Ke
se ukázalo, že korupce je v Itálii opravdu byly
předsedy
změně
namočené
silnější
prakticky všechny politické
samotného, a nikdo se tudíž
příliš neměl
špičky
té doby,
včetně
k tomu, aby situaci
rázně
došlo až ve chvíli, kdy se Alvisiho zpráva dostala v prosinci 1892 do rukou
poslance Napoleona Colajanniho. Parlamentu se ji sice nejprve znovu stůl,
než kdy jindy. Do
na jaře 1893 se však všechno
do kterého jej Giolitti nominoval,
konečně
dostalo na
skončil stejně
veřejnost.
zamést pod
Tanlongo namísto v senátu,
jako mnoho dalších ve
ne na dlouho dobu. Následkem tohoto skandálu Itálie snížila
podařilo
počet
vězení
- bohužel ale
emisních bank,
zpřísnila
dohled nad oběhem bankovek a Giolitti byl dotlačen k rezignaci. 36 Do premiérského křesla se vrátil Francesco Crispi, který ironií osudu nebyl v celé záležitosti
namočen
o nic
méně
než
jeho předchůdce, avšak obtížná doba si žádala muže s pevnou rukou. Nejspíše už právě zde se
Giovanni Giolitti (1842 - 1928) Piemontský politik a pětkrát italský ministerský předseda, pod jehož vedením země relativně vzkvétala. U moci se držel především díky tzv. giolittismu, tj. politice, která se v rámci svých přesvědč ovacích metod neštítila korupce ani jiných neortodoxnějších prostředků. 36 Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modern Hístory. Op. cit., s. 162-170. a Mack Smith, D. A History oj Sícily. Op. cit., s. 475--479. 35
26
začínalo
pomalu
ukazovat, že mnozí Italové jsou ochotní
rukou silné,
byť
mělo přinést
stabilitu a
mnohdy diskutabilní potlačit
hrozící
vůdčí
přistoupit
na
předání
pravomocí do
postavy, pokud by to z krátkodobého hlediska
nebezpečí. Nebezpečí,
které v tomto
případě, alespoň
podle Crispiho, představoval socialismus.
2.9 Sociální hnutí
společenskou
Vládní opozice i socialistické myšlenky jakožto reakce na politickou a
situaci v posledních letech 19. století velmi zesílily. Jednotlivá hnutí na Jihu se sice nejevila
úplně jednotně,
Sicilany stejnou
ale není nikterak
přitažlivost,
kvůli finančnímu
zatížení
překvapivé,
byla sicilská autonomie.
negativně
přinášelo značné
vinařského
daňového
zvýšení
roztržkou s Francií a
průmyslu,
to vše se
společnosti.
samozřejmě
výhody, ale také to znamenalo, že se Itálie musela potýkat s americkou např.
vedl k radikálnímu snížení ceny síry, a tedy k nižším
pro horníky v dolech, které znamenaly propad do ještě hlubší bídy. Pomoc ze Severu
nepřicházela chtějí
a
Jižanům začínalo
docházet, že na sebe budou muset upoutat více pozornosti,
svou zoufalou situaci
myšlenek se již na Jihu
změnit.
větší
snižovat míru analfabetismu.
šíření
socialistických
především
díky tomu, že
Jejich výhodou bylo, že pro
vytvořily poměrně příhodné
sicilské vesnice byly mnohem dařilo
a sirného
pro všechny
revoluce se zasadila o rozvoj železnice a lodní dopravy, což
konkurencí. Tento vývoj tak
pokud
způsobených
podepisovalo hlavně na nejnižších vrstvách sicilské
Průmyslová
platům
Korupční prostředí,
pokrytí ekonomických problémů
s ní související krize, tentokráte citrusového,
měl
že bodem, který
zpočátku
než jejich severní Zároveň
podmínky protějšky,
a také proto, že se
postupně
si lidé díky jednoduššímu cestování mohli
čím
dál více uvědomovat rozdíly mezi bohatými ve městech a chudými na venkově. Nejchudší
dělníci,
rolníci i horníci se
minimální mzda a nedostatek práce
začali
představovaly
nespokojenost a sociální napětí, které se neustále
sdružovat v tzv. fasci, svazcích. Hlad, více než
stupňovalo
dostatečné
i díky tomu, že
katalyzátory pro čas
od času se při
nepokojích lidem podařilo dosáhnout zlepšení podmínek. K vyhrocení atmosféry došlo v roce 1893, kdy se fasci, jisty si svou pozicí, rozhodly žádat velkostatkáře a majitele sirných zdaleka
největší
socialisty došla vládní
odpověď.
ústupky a razantní kroky pro nápravu sociální situace. trpělivost,
požadavky považovali za
otevřenou
Těm
dolů
o
již ovšem se
provokaci a žádali ráznou
Nebáli se prohlašovat, že žádný sociální problém na Jihu neexistuje a tvrdili,
27
že nejlepším hlavního
řešením
původce
by bylo znovu zrušit povinnou školní docházku, kterou vnímali jako
všech nepokojů. naneštěstí
Ovšem jak podotýká Mac Smith, revolucionáři
pro fasci Crispi nabyl dojmu, že
jsou napojeni na socialistické skupiny ve Francii
připravují občanskou
či
Rusku a s jejich pomocí
válku, aby tak ostrovu zajistili vytouženou autonomii
samostatnost. Crispi vnímal evropský příčiny zemědělských bouří
na Sicílii a
místo krvavých represálií nalézt vyslal tam desítky tisíc
rozkvět
koncepční řešení.
byli pozatýkáni a odsouzeni k mnoha
nejlépe úplnou
socialismu a vznik jeho doktrín jako hlavní
neuvědomoval
vojáků, kteří měli
či
Na
ostrově
nastolit klid.
letům vězení.
potřebuje
si, že italské Mezzogiorno
proto vyhlásil stanné právo a
Nejvýznamnější představitelé
hnutí
Pocit nespravedlnosti, bezpráví a odporu
k vládě v Římě ještě vzrostl, když soudy ve stejném roce, kdy ve vězení končily tisíce obyčejných
lidí,
často
kteří
i ty,
často
jen na
se k nim
základě podezření,
přímo přiznali.
osvobodily
účastníky
Fasci byly zakázány a
socialistická strana založená roku 1892 v Janově. Crispi sice skutečnou
bankovních
skandálů
rozpuštěny, stejně
následně
pochopil
svůj
velkostatkáře
jako
omyl a
razantně
podstatu celého problému, ale když se pokusil navrhnout zákon, který by
donutil sicilské
-
k zásadním reformám vedoucím ke zlepšení katastrofické
sociální situace, zvedla se tak mohutná vlna nevole ze strany sicilských poslanců, že jej Crispi stáhl
ještě dříve,
než se o
něm vůbec začalo
v parlamentu jednat. Po
ministerským předsedou stal znovu markýz De Rudini, a poté pro shodou okolností stal prvním premiérem, který se doopravdy
něm
změnu opět přijel
se novým
Giolitti, jenž se
se situací na
ostrově
obeznámit osobně. 3 ? Nicméně
mezi nejchudšími vrstvami na Jihu i nadále
jsou pro zbytek Itálie pouhou kolonií a nikoli rovnocennou mafie a ostatní
mocnáři
kohokoliv, kdo se řada
přetrvávala beznaděj
součástí.
Sicilští poslanci, místní
ovšem cítili velké uspokojení. I nadále se jim
nějakým způsobem
snažil
let, než se věci posunuly významným
změnit
- pocit, že
jejich status quo, a
dařilo
odstranit
měla uběhnout ještě
směrem kupředu.
37 Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modern History. Op. cit., s. 171-179. a Mack Smith, D. A History oj Sicily. Op. cit., s. 483--489.
28
3 Sicilští spisovatelé a Sicílie Jisté je, že pro sicilskou kulturu byla vždy látkou i předmětem Sicílie. či
malosti
častěji
lokálnosti, ale mnohem
Někdy
se neobešla bez
se zabývala zobrazováním sicilské reality a
"sicilskosti" ( .. .) s takovou silou, zápalem a dokonalostí, že se dotýkají až inteligence a osudu celého lidstva.
Certo é, comunque, che la cultura siciliana ha avuto sempre come materia e come oggetto la Sicilia: non senza particolarismo e grettezza, qualche volta; ma piú spesso studiando e rappresentando la realtá siciliana e la "sicilianitá" ( ..) con una forza, un vigore, una compiutezza che arrivano all 'intelligenza e al destino dell 'umanitá tutta. 38
De Roberta, Pirandella ani Tomasiho v žádném obrany sicilských
nešvarů
případě nemůžeme
těchto tří autorů
- naopak,
plně
se
vinit z omezenosti
týká ona druhá
část
či
citátu. Díky
svým zkušenostem a možnosti porovnat podmínky, v nichž Sicilané žili, se situací v jiných částech učinili
otázce
Itálie, velmi
dobře věděli,
společenskými Vlastně
pozornost
předcházela. líčení
i
politiků.
freskami, ironicky reflektujícími
Všechna
neúspěch
není ani tolik paradoxní, že se první
tak minimálním ohlasem svého života
veřejnosti
nedočkal
veřejnosti netřeba
-
Spíše bychom tuto
a ani ani
při třetím
připomínat
skutečnost měli
sociálních podmínek a stavu sicilské
Budiž tedy bráno jako
dostatečná
kámen v botě. Jako spisovatelé tedy
prostřednictvím
to, co se jim zdálo správné - snažili se přitáhnout
tlačí
kde jejich ostrov
románů
svých tři
k meridionální
díla jsou tak historicko-
risorgimenta.
dvě
snahy našich
autorů
setkaly s
návratu k této tématice se autor slávy za všechna odmítnutí, jež vydání Geparda
vnímat jako potvrzení toho, že
společnosti
kompenzace, že
časem
spisovatelé nikterak se všem
při
svém
nepřeháněli.
třem románům
dostalo
uznání, které si bezpochyby zaslouží. Cílem následujících
tří
podkapitol není poskytnout
vyčerpávající
biografické údaje, ale
pouze poukázat na zkušenosti a osobní motivace, jež De Roberta, Pirandella a Tomasiho přivedly
k vytvoření jejich
románů.
jejich životech a na nástin jejich
děl
Podívejme se tedy nyní ve
stručnosti
na
některá
fakta o
relevantních k antirisorgimentu a pokusme se zhodnotit,
jakje v nich reflektováno.
38Sciascia, L. La carda pazza. Torino: Einaudi, 1982, s. 16. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání.
29
3.1 Federico De Roberto a Místokrálové
Na
počátku
se sice v Neapoli,
námi zvolené trojice stojí Federico De Roberto (1861 - 1927). Narodil
nicméně
do Catanie, odkud jeho
po
rodiče
Silně
otcově
smrti se s matkou a mladší bratrem Diegem přestěhovali
pocházeli a kde také právě
jej ovlivnila
během
následně
prožil
největší část
svého života.
autoritativní matka Marianna, vinou které se
studií a i po jejich
dokončení
doma cítil jako ve zlaté kleci.
Využíval tedy všech příležitostí k cestám do Říma, Florencie, Neapole a především době
do Milána, kde se stýkal s Luigim Capuanou. Navíc tam v té
pobýval a
blízké
tvořil
přátelství,
představují
i jiný Sicilan, Giovanni Verga, s nímž jej pojilo
které
časem
nabíralo na
intenzitě.
Tito
tři autoři
vrchol veristické tvorby, jež do italské literatury
pak
vůbec
poprvé vnesla problém Jihu. Se šlechtickým rodem čtenáři
Uzedů
z Francalanzy, který De Roberta po smrtně proslavil, se
poprvé seznámili v roce 1891, kdy vychází román L 'lllusione (Iluze). V
sledujeme osudy Teresy Uzedové, dcery
hraběte
Raimonda,
třetího
syna
kněžny
něm
Teresy, jejíž
smrtí De Robertovo nejslavnější dílo, Místokrálové (1 viceré), začíná. Částečně se oba romány časově překrývají,
skepsi
ohledně
i
končí
o
něco později . Autorův
budoucnosti nalezneme již zde,
právě
v
postavě
avšak L 'lllusione
začíná
snažila nalézt lásku a spokojenost, si nakonec ve
Teresy, která,
stáří hořce uvědomí,
pesimismus a
ač
se celý život
že to vše byla jen
"iluze".39
o tři roky později, v roce 1894, vydává De Roberto druhý román ze svého cyklu, výše zmíněné
Místokrále. Tentokrát se rozhodl
na velký
počet
jak se v Catanii
vypořádávají
j ejich schopnost
přizpůsobit
těžko
pouze na jednu hrdinku, nýbrž naopak
postav a navíc v rámci veristické tendence dokázal jako autor
svoje ,Já". Jeho chorální román sleduje
Jen
nesoustředit
bychom ale v
tři
generace
Uzedů, potomků španělských místokrálů ,
s událostmi, které s sebou
přineslo
se novým podmínkám tak, aby je
záplavě
jeho
hrdinů
úplně potlačit
risorgimento.
uměli
využít ve
Zdůrazňuje
svůj prospěch.
hledali veskrze pozitivní postavu - snad pouze
s výjimkou mladého Giovannina Radalího. Tím se román velmi podobá Jarmarku marnosti
(Vanity Fair, 1847 - 1848) anglického autora W. M. Thackeraye, který májiž přímo ve svém podtitulu uvedeno "Román bez hrdiny " a společenskou
stejně
jako Místokrálové je
kritikou a satirou. O to více vidíme, že
ačkoliv
silně
nebylo ve své
skeptickou
době doceněno,
Srov. BOITi, G. Come leggere I viceré di Federico De Roberto. Milano: Gruppo Ugo Mursia Editore S.p.A., 1995, s. 14.
39
30
skutečně
De Robertovo dílo je Sciascia.
Kromě
již
evropské,
dříve zmíněného
v
době,
tak, jak v úvodním citátu
verismu zde nalezneme také
který se projevuje jednak ve významu včetně
přesně
dědičnosti
- postavy
dědí
zmiňuje
přímý
Leonardo
vliv naturalismu,
vlastnosti svých
předků,
šílenstvÍ, atp. - a jednak v degeneraci a zkaženosti celého rodu. Místokrálové vyšli kdy je snad
ještě
kratičkému časovému
ani nebylo možné považovat za historický román, vzhledem ke
odstupu od událostí, jež popisují. Když k tomu pak
připočteme
i onu
enormní dávku ironie, není divu, že trvalo desítky let, než byla veřejnost ochotna je přijmout a než se jim dostalo zaslouženého zájmu také ze strany kritiky. De Robertovu trilogii pak úspěšnou
měl
završit
třetí
román, L 'lmperio (Impérium), popisující
politickou kariéru Consalva, nejmladšího z Uzedů, jehož zvolením do italského
parlamentu Místokrálové
končí. Kvůli
tomuto dílu De Roberto na
určitou
dobu dokonce
přesídlil do Říma, aby nasbíral co nejvíce zkušeností z politického života. Devět kapitol, které stačil dokončit,
však vyšlo až v roce 1929, dva roky po jeho smrti.
31
3.2 Luigi Pirandello a Staří a mladí
Luigi Pirandello (1867 - 1936) se narodil v Girgenti, jak zní sicilský název pro později
Agrigento, jen o šest let od
něj
si dokázal vydobýt
než De Roberto. Ovšem na rozdíl
celosvětovou
slávu již
během
svého
života. Díla jako II fu Mattia Pascal (Nebožtík Matyáš Pascal), Sei personaggi in cerca d'autore (Šest postav hledá autora), Enrico IV (Jindřich
IV.), aj. proslavila tohoto autora a laureáta Nobelovy ceny
za literaturu mnohem více než námi zvolený román. Staří
a mladí (I vecchi e i giovani)
časopisecky
v lednu 1909.
let po událostech, které
Knižně
líčí.
začali
poprvé vycházet
pak vyšli v roce 1913, tj. dvacet
Jejich tématem je
kratičké
období necelých dvou let 1893 - 94,
tedy doba vzestupu a pádu sicilskýchfasci a také odhalení bankovních skandálu. Na rozdíl od Místokrálů
přímé ztvárnění
a Geparda se tudíž nejedná o
hrdinského období italského
risorgimenta. S jednou kratší výjimkou se pak celý děj odehrává v Girgenti. Jistým
způsobem
jde o
určitý
zpět
krok
v
autorově
k tradičnímu historickému románu 19. století. Jenže ona atypicky, když si
uvědomíme,
tvorbě
historičnost
- zdánlivý návrat
se
začne
jevit
značně
že Pirandello píše o událostech, které sám zažil a které
lemovaly jeho mládí. Dílo bychom mohli
částečně zařadit
i mezi romány politické a vzhledem
k psychologickým úvahám a filozofickým otázkám, které vznáší, také do kategorie metafyzických děl. Co se podobnosti s De Robertem
týče,
oba mají zálibu ve velkém množství postav. U
agrigentského autora jsou ale románoví hrdinové mnohem více s čímž souvisí
Pirandellův
šlechtické rodiny
zájem o sicilské socialistické hnutí.
Laurentanů
Kromě
dolů.
politicko-společenské
dvou, resp.
rozvrstveni, tří
generací
se tak setkáváme s představiteli buržoazní vrstvy, s
zbavenými garibaldiovci, politiky zapletenými do bankovních sicilských sirných
společensky
skandálů,
ale i s horníky ze
Pirandellovy postavy zastávají dva rozdílné postoje k
situaci, kterážto distinkce se naplno projevuje
ideálů
právě
současné
v rozdílech mezi
dvěma
generacemi postav. Ty se liší svými životními zkušenostmi a také mírou minulosti:
"staří"
- tj. ti,
vniveč;
kteří aktivně
a "mladí" - ti,
současného
budovali Itálii a nyní cítí
kteří
hořkost
z toho, jak jejich snahy
přišly
jsou také hluboce nespokojeni s aktuální situací, ale ze
chaosu viní generaci svých
rodičů.
Sami již však také nedokáží bojovat naplno a
velmi rychle se vzdávají.
32
měl
Pirandello
k této otázce velmi blízko nejen vzhledem k svému sicilskému
Pocházel z rodiny, jež z otcovy strany Garibaldiho nebyla bourbonské dynastii nikterak nakloněna.
přímo
původu.
podporovala a ani z matčiny strany
Pirandellův
otec, jenž Garibaldiho následoval
během výpravy Tisíce i při neúspěšném tažení na Řím zastaveném u Aspromonte, vlastnil
sirný
důl
v Porto Empedocle u Agrigenta.
dolu a seznámil se tu s životními v níž
většina
Během
jednoho léta se Pirandello podílel na
příběhy zaměstnaných horníků.
Na vlastní
oči
správě
poznal bídu,
z nich žila, a své dojmy promítl i do díla. S horníky v románu soucítí a má pro
jejich požadavky pochopení. Tato zkušenost silnější, osobnější
učinila
jeho románovou
o mnoho
a vášnivější.
Zásadní roli hrál pro Staré a mladé i fakt, že v roce 1903 finanční příjem,
výpověď
přišel Pirandellův
když byl následkem povodní zatopen jeho sirný
důl,
do
svůj
otec o
něhož
byly
investovány také peníze z věna spisovatelovy ženy Marie Antonietty Portulano. Ta po této zprávě prodělala pořádně
záchvat, ze kterého se její v té
nevzpamatovalo. Rodinné
neštěstí
době
již chatrné mentální zdraví nikdy
Pirandella poznamenalo
především
v
přístupu
k tenké hranici mezi šílenstvím a racionalitou. V jeho dílech, Staré a mladé nevyjímaje, se tak setkáme s řadou postav přišedších o rozum,
většinou právě
Nalezneme zde i další autobiografické aspekty. se zrcadlí autorova
babička,
následkem tragických událostí.
Např.
v
postavě Kateřiny
Rosa Bartoli, spolu se svou dcerou, tj. Pirandellovu matkou,
Caterinou Ricci Gramitto, silnou a hrdou ženou, která na vlastní vyhnanství na
Laurentanové
Maltě. Předchůdce
kůži
poznala život ve
Roberta Auritiho nalezneme v autorově strýci Roccu
Riccim Gramittovi, garibaldiovci, jenž se zapletl do bankovních Luku Lizia byl zase Francesco De Luca, jeden z hlavních
skandálů. Předobrazem
představitelů
pro
sicilských fasci,
kterého Pirandello znal z doby studií v Palermu. V Niním de Vincentisovi vidíme jeho přítele a knihovníka Antonia de Gubernatise a v neposlední
řadě
nesmíme ponechat stranou postavu
hrdého patriota s neochvějnou vírou v jednotnou Itálii, Maura Mortaru, jehož
předlohu
našel
autor v Gaetanovi Navarrovi, hlídači na zemědělských usedlostech Pirandellových rodičů. 4o Další okolnost, která vznik románu ovlivnila, byl autorův pobyt v Římě počátkem devadesátých let, kde si společnost
ještě
propadla. Asi
o
něco
nejsilněji
více
uvědomil,
do jak hlubokého bahna se italská
je jeho skepse cítit z následující obžaloby post-
risorgimentálního přístupu k Sicílii ve Starých a mladých:
Srov. Pirandello, L. I vecchi e i giovani, introduzione a cura di Anna Nozzoli, Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., 1992, s. XVII. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání.
40
33
Jaký žalostný konec potkal na Sicílii všecky iluse a všecku tu horoucí víru, s níž šel ostrov do vzpoury! Ubohý ostrov, s nímž se nakládalo jako s dobytou zemí! Ubozí ostrované, s nimiž se zacházelo jako s barbary, přihnali
vychovávali:
se
kteří potřebují dolů
noví
vychování! A přihnali se dolů lidé z Kontinentu, aby je
žoldnéři, zlověstný
oddíl, jemuž velel zrádce,
plukovník Eberhardt, který přišel poprvé na Sicílii s Garibaldim a potom patřil k něho stříleli dolů
maďarský
těm, kteří
na
u Aspromonte, a ten druhý savojský nadporučíček Dupuy, známý žhář; a přihnal se úřednický
všecek
brak; spory a souboje a surové scény;
úřadování
Mediciho, stanné
soudy, krádeže, vraždy, loupeže osnované a prováděné novou policií ve jménu Královské vlády; falšování a
zpronevěry
listin a ohavné politické procesy: to všecko se
parlamentní Pravice. A potom přišla k moci Levice a také ona začala s
dělo
za první vlády
výjimečnými opatřeními
na Sicílii; násilí, podvody, skandální vydírání a protekce a skandální rozhazování
veřejných
peněz;
nestydatá
prefekti,
patolízalství;
političtí komisaři
utlačování
a
úředníci
poražených a
dělníků
ve službách ministerských
veličin,
za asistence a ochrany zákona a
zajištěná
beztrestnost utlačovatelů ... 41
E qual rovinio era sopravvenuto in Sicilia di tutte le illusioni, di tutta la fervida fede, con cui s'era accesa alla rivolta! Povera isola, trattata come terra di conquista! Poveri isolani, trattati come barbari che bisognava incivilire! Ed eran calati i Continentali a incivilirli: calate le soldatesche nuove, quella colonna infame comandata da un rinnegato, l'ungherese colonnello Eberhardt, venuto per la prima volta in Sicilia con Garibaldi e poi tra i fucilatori di Lui ad Aspromonte, e quell'altro tenentino savojardo Dupuy, l'incendiatore; calati tutti gli scarti della burocrazia; e liti e duelli e scene selvagge; e la prefettura del Medici, e i tribunali militari, e i furti, gli assassinii, le grassazioni, orditi ed eseguiti dalla nuova polizia in nome del Real Governo; e falsificazioni e sottrazioni di documenti e processi politici ignominiosi: tutto žl primo governo della Destra parlamentare! E poi era venuta la Sinistra al potere, e aveva cominciato anch'essa con provvedimenti eccezionali per la Sicilia; e usurpazioni e truffe e concussioni e favori scandalosi e scandaloso sperpero del denaro pubblico; prefetti, delegati, magistrati messi a servizio dei deputati ministeriali, e clientele spudorate e brogli elettorali; spese pazze, cortigianerie degradanti; l'oppressione dei vinti e dei lavoratori, assistita e rotetta dalla legge, e assicurata l'impunita agli oppressori... (s. 85-86)
Ústy Kateřiny Laurentanové ke čtenáři promlouvá přímo Pirandello, hořce charakterizující katastrofální
přístup
příliš čerstvé
italské vlády kjeho zemi.
a se kterými se odmítá
Hovoří
smířit. Právě
o událostech, které jsou pro
něj ještě
díky svému osobnímu poutu k Sicílii
Pirandello, L. Staří a mladí. Přel. V. Čep. Praha: SNKLHU, 1958, s. 74. Všechny další české citace jsou z tohoto překladu.
41
34
nemohl Staré a mladé napsat jako klasický historický román. Stejně jako nemohl ani potlačit spisovatelské ego a dát mu formu veristického díla, jaká tvořil Verga. Sám pak v jednom dopise popsal svoje dílo jako" román ze Sicílie po roce 1870, hořký a plný postav; román, ve kterém zobrazím celou tragédii své generace.
,,42
Italský kritik Carlo
Salinari s tím souhlasí a ve svém eseji o Pirandellovi podotýká, že "románový tok plyne v řečišti typickém pro pirandellovský svět, jenž tentokráte, místo aby se omezil na případy a
duševní stavy jedinců, chce obsáhnout celé drama naší nedávné historie. ,,43 Je tedy trochu smutné, že autorovo
nejosobnější
dílo nikdy nedosáhlo takové popularity
jako jeho jiné romány či divadelní hry. V žádném případě se nedá říct, že by upadlo v zapomnění, ale i tak je škoda, že se
při výčtu
Pirandellových
děl často
uvádí na posledních
místech.
.il romanzo dena Sicilia dopo 1870, amarissimo e popoloso romanzo, ov'é racchiuso il drama dena mia generazione", I vecchi e i giovani, introduzione a cura di Anna Nozzoli. Op. cit., s. XIX. 43 Salinari, C. O moderní italské literatuře. Přel. 1. Rosendorfský. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 98.
42 " ..
35
3.3 Giuseppe Tomasi di Lampedusa a Gepard
Osud Giuseppa Tomasiho di Lampedusa (1896 1957) se
poněkud
liší od jeho
téměř
spisovatel prožil
na samém
teprve
Samozřejmě dobře
předchůdců.
svůj
celý
sklonku
život v pozici
si
znal díla svých
Tento palennský
vyzkoušel krajanů,
čtenáře
roli
avšak
a až
autora.
stavěl
se k nim
poměrně
kriticky. Pocházel
ze staré sicilské šlechtické rodiny, takže mu náležely tituly vévody z Palmy a knížete z Lampedusy. Téma pro neměl
svůj
román tudíž
čerpal
z rodinné historie. Na rozdíl od Pirandella
bližší zkušenost s nejchudšími vrstvami a sociální
rozměr
v díle
raději
ponechává
stranou. Podobně
jako se Pirandello ve Starých a mladých odklání od nastupujícího
modernismu, Tomasiho Gepard (ll gattopardo, 1958) je pro změnu vybočením z neorealismu, který se od počátku 50. let potýkal s krizí. Gepard nám přináší obraz jedné postupně upadající šlechtické sicilské rodiny, která sice nedegeneruje tak jako De Robertovi Uzedové, ale postupně Můžeme
se propojuje s buržoazní vrstvou a tím ztrácí na své jej s klidným srdcem
zařadit
výlučnosti
románů, neboť
do kategorie historických
jedinečnosti.
a
ke sjednocení
Itálie došlo před téměř sto lety od jeho prvního vydání. Časovým odstupem sem tedy bezpochyby spadá, ovšem jeho témata tento žánr
přesahují
a není lehké vystihnout
adjektivum, které by jej jednoznačně popsalo. Při
psaní hlavní postavy Fabrizia Corbery, knížete ze Saliny, se Tomasi nechal
inspirovat svým v astronomii.
pradědem
Stejně
volně
Giuliem IV. z Lampedusy, díky kterému získal Salina svou zálibu
jako v Místokrálích i u Tomasiho se objevuje postava inteligentního a
prozíravého
prospěcháře, konkrétně
běh dějin
obrátit ve
knížecího synovce Tancrediho, který dokáže nevýhodný
svůj prospěch .
Jeho
předobraz
velmi
pravděpodobně
nalezneme
alespoň
jeho volby
v autorově adoptivním synovi, Gioacchino Lanzovi. Starý kníže Fabrizio sice sám není schopen jej následovat, ale (většinou) byť
podporuje a respektuje. Proto také schválí synovcovu svatbu s krásnou a bohatou,
neurozenou, Angelikou.
finanční
Nečiní
tak pouze pro
štěstí
svobodu, ale pro dobro celého rodu - je si velmi
pokrok nedokáže a éra aristokracie v
původní fonně
své stati uvádí Louis Aragon: " ... i když si podobné
se
Tancrediho, který si
zájmům
své
třídy,
zajistí
dobře vědom
toho, že trvale zastavit
nevyhnutelně
chýlí ke konci. Jak ve
věci říká
don Fabrizio sám pro sebe, i
když se snaží sám sebe přesvědčit, že Tancredi, který přešel ke nakonec
sňatkem
garibaldovcům,
poslouží tím
a že Garibaldi je pouhý "trouba" - to je výraz, kterého užívá 36
celá kniha dokazuje pravý opak, a sám don Fabrizio to uznává: s donem Calogerem, s Angelikou vítězí nad Saliny i Garibaldi a celý román je vlastně jen románem porážky Salinů. ,,44
Tomasi di Lampedusa, G. Gepard. Předmluva Louise Aragona v překladu Evy Musilové. Praha: Euromedia Group k.s., 2006, s. 12.
44
37
4 Reflexe antirisorgimenta v románech 4.1 Časové rozpětí děje Chronologie
děje
námi sledovaných
rokem 1910, kdy se odehrává poslední italským nadšením a
část
Nejdelší je
rozděleni ač
první,
Geparda. Máme tedy před sebou půlstoletí nabité vystřízlivěním
- emocemi, které se
v textech musely zobrazit. Podívejme se nyní na
tří částí, přičemž
do
Druhá
část
časové
zahrnující nejkratší
časový
devět
kapitol.
úsek, 1855 - 1861, tedy od
počátku
každá z nich obsahuje
Krymské války až po vyhlášení sjednocené Itálie. Nalezneme v ní retrospektivních
končí
rokem 1855 v Místokrálích a
podrobněji.
jednotlivých fabulí
Místokrálové jsou
část
ale i skepsí a následným
nějakým způsobem
bezpochyby rozpětí
nadějí,
románů začíná
odboček,
které nás zavedou také do
revolučního
nicméně
řadu
i
období kolem roku 1848.
se pak odehrává v letech 1861 - 1870, tj. v době od vyhlášení sjednocené Itálie až
po připojení Říma ve třetí válce o nezávislost. A konečně poslední část pokračuje rokem 1870 a končí 1882, tedy v době, kdy se u moci již šestým rokem držela levice, která také prosadila němuž
nový volební zákon, díky
se mohly odehrát první volby s rozšířeným volebním
právem. 45 Pokud porovnáme historické události s románovými momenty, jež De Roberto vybral pro závěrečné
vyvrcholení jednotlivých
částí,
vidíme, že na rozdíl od
rozvíjejí rodinné zápletky (smrt donny Teresy a zpět
čtení závěti; příjezd
těch
úvodních, které
jejího syna Raimonda
do Catanie po první odluce od manželky Matildy; návrat starého dona Eugenia - bratra předtím čtenáři
donny Teresy, který
na dlouho zmizel z dohledu), finální scény
korespondují s historickými událostmi, a kladou tak na ně o to První
část
představitelů
románu
končí
větší důraz.
v momentě, kdy je vévoda Gaspare z Oraguy, jeden z
nejstarší generace Uzedů, zvolen italským poslancem. De Roberto nám tak jasně
dává najevo, že Itálie sice žádný zvrat
plně
rozhodně
může
procházet obdobím velkých
neznamená. Jak
vysvětluje Gasparův
zrněn,
synovec Giacomo Uzeda svému
synovi Consalvovi: "Dokud byli místokrálové, v naší rodině jsme ,,,46 ' stryc Je v nem pos Iancem .... parIament a nas v
,.
ale pro Sicílii to v praxi
měli
místokrále;
teď
máme
•
45 Srov. Spinazzola, V. II romanzo antistorico. Roma: Edit. Riuniti, 1990, s. 76. Dostupné z . [2010-05-02]. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 46 De Roberto, F. Místokrálové. Přel. Libor Piruchta. Praha: Svoboda, 1974, s. 23l. Všechny další české citace jsou z tohoto překladu.
38
Druhá
část
románu vrcholí
Bourbonů
stoupence
změnou
politických názoru původně zarytého konzervativce a
dona Blaska, vévodova bratra, z nějž se stává liberál nesouCÍ italský
prapor. Ironický podtext celé scény
ještě
podtrhuje jednak šílenství Blaskova nevlastního
bratra Carmela a jednak provolávání, která se ozývají "Al' žije Řím/ ... Ať žije Itálie! ... Ať žije Oragua/ ... 47 třesou
kolena a
nějaký
zásadní podíl.
Celé dílo poslanecké Ten
točí
končí
křeslo
přichází
při
veřejnosti,
ve chvíli, kdy v prvních volbách po
nejmladší z Uzedů, již
dospělý
hlavního
města:
jako by snad měl vévoda, jemuž se
H,
hlava, kdykoliv má promluvit na
připojení
oslavách
na
rozšíření
Gasparuv a
třetí
válce o nezávislost
volebního práva získává
Blaskův
prasynovec Consalvo.
po svém prvním povolebním projevu za svou pratetou donnou Ferdinandou,
vzpomíná, jak mu kdysi otec
vysvětloval
výše
zmíněnou
schopnost Uzedů udržet se u moci a
dodává k tomu:
Dějiny
se
jednotvárně
opakují, lidé budou vždy stejní.
šedesátým rokem byla Sicílie
téměř
Mění
se jen
zevnějšek,
povrch.
Před
feudálním krajem a mezi ní a dneškem je na první pohled
propastný rozdíl, ale to je než zdání. Kdy vyšel z prvních voleb, ve kterých dostali
téměř
všichni
hlasovací právo? Žádný muž z lidu, žádný buržoa, žádný demokrat, ale já, protože se jmenuji kníže z Francalanzy. Vážnost šlechty nepohasla. (s. 560)
La storia é una mono tona ripetizione; gli uomini sono stati, sono e saranno sempre gli stessi. Le condizioni esteriori mutano; certo, tra la Sicilia di prima del Sessanta, ancora quasi feudale, e questa ďoggi pare ci sia un abisso; ma la difJerenza é tutta esteriore. Jl primo eletto col sufJragio quasi universale, non é né un popolano, né un borghese, né un democratico: sono io, perché mi chiamo principe di Francalanza. II prestigio della nobiltá non é e non puó essere spento. (s. 690)
Přesně
s takovýmto dojmem pak
čtenář dočítá
Catanii i na Sicílii z obecného pohledu o téměř
tři
na tom v
desetiletí
později.
současnosti
změnilo
celý román. Ano, od roku 1855 se sice v
mnohé, ale základní
Kdo vládnul tehdy, vládne i teď. Kdo
o nic lépe. A nezapomínejme, že oním "v
věci zůstávají neměnné
neměl
co jíst tenkrát, není
současnosti",
Roberto pouze rok 1882. Místokrálové vycházejí poprvé v roce 1894, tedy v Itálie vzpamatovávala jak z bankovních
skandálů,
i
tak z velkých sociálních
nemyslel De době,
kdy se
nepokojů
na
Sicílii. Časový odstup tedy není příliš velký, ale o to přesnější jsou De Robertovy poznatky. O " ... quando c'erano i Viceré, i nostri erano Viceré; addeso che abbiamo il Parlamento, 10 zio é deputatoL .. " De Roberto, F.l vícere. Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., 1991, s. 287. Všechny další citáty jsou z tohoto vydání. 47 Místokrálové, s. 388. "Viva Roma! ... Viva l'lta1ia! ... Viva Oracuqa! ... " (J víceré, s. 480)
39
to
hlasitěji
také jeho obžaloba nefungujícího systému zní - možná však, že
právě
proto ji v
jeho době nikdo slyšet nechtěl.
Strukturu Pirandellova románu jsme již odlišná,
neboť
v předchozí kapitole. Je
poněkud
zahrnuje jen ono krátké období z let 1893 - 1894, kdy byly nejvíce vyhroceny
vztahy mezi sicilskými
dělníky,
která jim dávala práci. odbočkami,
naznačili
Nicméně
které nás vrátí dějinné
horníky a
např.
zemědělci,
sdruženými ve fasci, a místní šlechtou,
i zde se setkáme s několika krátkými retrospektivními
do revoluce z let 1848 - 1849. Pirandellovi nešlo o to, aby
přímo
zobrazil
realitě
na jejich pozadí. Román je poměrně symetricky rozdělen do dvou
události, k nimž v té
z nich má osm kapitol, druhá pak
devět.
době
První
došlo.
Chtěl
část končí
se spíše
volebním
věnovat
každodenní
částí, přičemž vítězstvím
první
místního
Ignazia Capolina, kandidáta bojovné klerikální strany, a odjezdem poraženého socialisty Roberta Auritiho zpět do Říma. První
čtyři
kapitoly druhé
části představují určité
intermezzo, ve kterém se
přesouváme
do Říma, abychom zde byli svědky bankovního skandálu, do něhož je Roberto zapleten. Následkem tohoto skandálu spáchá sebevraždu poslanec Konrád Selmi, jeden z jeho hlavních aktérů. Předtím,
než vydechne naposledy, si ale ještě stihne v novinách přečíst zprávu o zabití
Capolinovy manželky Nicoletty. Ta utekla na Sicílii se svým milencem, inženýrem Aureliem Costou, jenž měl na starosti správu tamních sirných dolů. Římská pasáž poté vrcholí zešílením dvou postav: mladé a citlivé Dianelly Salvové, která byla do Aurelia zamilovaná a kterou jeho
útěk
i smrt hluboce zasáhly, a starého Maura Mortary, jenž nedokáže
přenést přes
srdce morální selhání Robertovo. Pirandello se zde jako autor rozhodl nepředkládá čtenáři největší vraždě
zvrat románu
přiklonit
přímo,
k méně
ale pouze
tradičnímu přístupu
zprostředkovaně.
k látce a
O dvojnásobné
se tedy dozvídáme od umírajícího Selmiho a poté z úst lidu, který o události diskutuje
v úvodu páté kapitoly, v níž se již vracíme nazpět do Girgenti. V sedmé kapitole,
opět nepřímo, zjišťujeme,
"že se po kraji
obecně
tvrdí, že hrozí -
jestliže k tomu již nedošlo - vyhlášení stanného práva pro celou Sicílii, protože všech stranách.
,A8
bouře zuří
na
Celý román následně končí nuceným odchodem Landa Laurentana do
exilu na Maltu. Tím opakuje osud svého
děda-jmenovce
a
opět
nás tak odkazuje na ono
monotónní opakování dějin již dříve naznačené De Robertem. Úplný závěr náleží největšímu
48 Staří a mladí, s. 380. " ... ora che in paese correva la voce che, per ľimperversare ovunque della bufera, fosse imminente se non di giil avvenuta la proc1amazione dello stato d'assedio in tutta la Sicilia." (I vecchi e i giovani, s. 462)
40
zastřelí
patriotovi, Mortarovi. Ironií osudu jej
italští vojáci, tj.
přesně
chtěl
ti, kterým
starý
Mauro pomoci potlačit socialistické nepokoje.
Strukturně
délka se
zajímavý je také Gepard, jejž Tomasi
postupně
rozdělil
zvětšuje časový
zkracuje s tím, jak se
odstup mezi nimi. Autor je také
konkrétní - zasadil je nejen do specifických let, ale i do odehrává v květnu 1860,
přesně
v době Gariba1diho
do celkem osmi kapitol. Jejich
měsíců.
vylodění
První kapitola se tak
v Marsa1e. Druhá
pokračuje
srpnem téhož roku, tedy obdobím, kdy již byla Sicílie osvobozena od bourbonské nadvlády a měla
podle všeho
směřovat
k světlým
zítřkům. Třetí
1860, tj. v době sicilského plebiscitu o dozvídáme již
retrospektivně.
ovšem
oficiálně
čemuž
odpovídá kapitola
přesouváme
Poté se
slavnostně
Emanuel II. s Gariba1dim
připojení
kapitola se
následně
odehrává v říjnu
října,
o kterém se ale
k Piemontu z 21.
do listopadu, na jehož
začátku
král Viktor
vstupuje do obsazené Neapole. Království Obojí Sicílie
zaniká až v únoru 1861, kdy padne poslední bourbonská bašta v pět.
V šesté nás Tomasi posouvá o rok a
1862, kdy je Gariba1di zastaven a
zraněn
umírá románový Don Fabrizio, ale
půl dopředu,
u Aspromonte. V sedmé kapitole, v
zároveň
době přichází
v té
svět
do listopadu
červenci
1883,
Benito Musso1ini.
při příležitosti
oslav padesátého
Ne všechny historické události, jak jsme je zde nastínili, jsou Tomasim
skutečně zmíněny
Poslední kapitola se pak odehrává výročí
během května
na
Gaetě,
1910, tedy
Gariba1diho výpravy Tisíce.
v textu.
Např.
okolnost shody narození Musso1iniho a smrti dona Fabrizia Tomasi
nekomentuje, ani o Ducem nijak
nehovoří,
ale byla by to
příliš
velká náhoda, kdyby si tohoto
faktu nebyl vědom. Co se geneze díla
týče, původně
Tomasi
přemýšlelo
jmenovat La giornata di un siciliano a podle všeho na třicátých
jeho
let.
Chtěl
pradědem
uvědomil,
že je
jednoduše není
odlišně struktuře. Mělo
něm začal
pracovat už
se
počátkem
jej koncipovat jako popis jednoho dne sicilského šlechtice (inspirovaného
Giu1iem) příliš
právě během
mnoho
dostatečně
aspektů,
Gariba1diho
vylodění
v Marsa1e.
Včas
si však
které ve svém díle chce zobrazit a že jeden den pro
dlouhým úsekem. Tímto
románu nakonec prodloužilo na celých padesát let
49
naprosto
49
přehodnocením
se mu
časové rozpětí
.
Srov. Castiello, M. Jl gattopado. L ·analisi guidata a! romanzo. Milano: Alpha Test S.r.l., 2004, s. 19.
41
ně
umístění
4.2 Prostorové
tři
Všechny
romány jsou
nesetkáme s většími
pevně
odbočkami,
spjaty se Sicílií jako takovou a v žádném z nich se
které by nás zavedly mimo tento region.
Výjimečně
se jedná
o krátká období, která nám nabídnou pohled na situaci některé postavy v Římě, Neapoli či Florencii. Jinak ale platí, že De Roberto je úzce vázán na Catanii, Pirandello nás o později přesune
dostaneme na
několik
let
na jižní Sicílii, do rodného Girgenti a závěrem se s Tomasim di Lampedusou
pobřeží
Tyrhénského
moře
do Palerma. Geograficky vzato
představují
tato
rodů.
Rod
místa trojúhelník, jenž shodou okolností podtrhuje tvar ostrova.
Ve všech Salinů
třech
má jednak
dílech dále
svůj
autoři
důraz
kladou velký
palác v Palermu, který jim
umožňuje
letní sídlo v Donnafugatě. Jeho význam je akcentován v níž Tancredi s Angelikou prozkoumávají domu, ve kterých nacházejí
rovině
nekonečné
dějiny čiší
např.
být u centra
dění,
dlouhou pasáží
a jednak své
čtvrté
kapitoly,
chodby, skryté místnosti a další zákoutí
nejrůznější předměty
milostné hrátky v prostorách, z nichž
na domy jednotlivých
z historie rodu
Salinů.
na každém kroku,
Jejich nevinné
můžeme
v přenesené
vnímat jako snoubení upadající feudální vrstvy s nastupující vrstvou měšťáckou.
Dále se v románu projevuje silné pouto, které Tomasiho vázalo kjeho rodnému domu v Palermu a které bylo narušeno
během
druhé
světové
války, když spojenci sicilskou metropol
bombardovali. Rodinný palác, který Tomasi vždy považoval za jakéhosi trvalého hostitele kolektivní
paměti,
byl s řadou dalších
zničen, čímž
symbolicky došlo i k přetržení všech
rodinných tradic a starých ideálů. 50 Tato zkušenost se zobrazila i v Gepardovi, když při popisu paláce
Ponteleonů,
Bohové na stropech.
kde je Angelica na plese uvedena do
měkce spočívající
neúprosní jako letní nebe.
Věřili,
že jsou
na zlacených
věční:
společnosti, čteme,
trůnech,
shlíželi
dolů,
že:
usměvaví
a
jedna bomba, vyrobená v Pittsburgu, Penn., jim
roku 1943 ukázala opak. (s. 165)
Nel soffitto gli Dei, rec/in i su scanni dorati, guardavano in giú sorridenti e inesorabžli come žl cielo
ďestate.
Si credevano eterni: una bombafabbricata a Pittsburgh, Penn. doveva nel1943
provar loro žl contrario. (s. 221)
50
Srov. Pelán, J. Kapitoly zFancouzské a italské literatury, Praha: Torst, 2000, s. 242.
42
V Místokrálích je pro Uzedy jejich palác v Catanii symbolickým centrem veškerého Odehrávají se zde všechna postav. S postupem
času
nejdůležitější
se však
rozhodnutí i zásadní
symboličnost
později
přivést
do hlavních
voliče během předvolební kampaně
přijímacích salónů,
s čímž si naopak Consalvo o
nikdy
několik
let
nijak neláme hlavu. děj
Mezi další významné interiéry (interiéry, protože soustředěn
uzavřených
do
v případě pohromy
či
prostor),
celém románu objevuje
svůj
průběžně
(přes
např.
epidemie cholery. Dále
správce,
být
vzdělání
ačkoliv
celý
či
klášter
městská
radnice, na
benediktinů.
Ten se v
zde mniši poskytnou jak malému Giovanninovi
jeho nevoli) i Consalvovi. Je však
zpřístupněny
téměř
je
- dozvídáme se, jakou pozici si v něm vybudovali don
klášteru je již u konce. V rámci antiklerikálních začnou
Místokrálů
letní sídlo Belvedere, kam Uzedové prchají
odchod z pozice starosty,
Blasco a jeho synovec Lodovico; Rada1í, tak
ještě patří
katastrofy, jako je
které Consalvo oznamuje
až
v životech jednotlivých
a šlechtická zakonzervovanost tohoto paláce
snižuje - don Gaspare by si své potenciální nedovolil
změny
dění.
zřejmé,
že období
zákonů postupně
největšího rozkvětu
pozbývají svých privilegií,
všem bez rozdílu a mniši j sou odtamtud vyhnáni.
je sám mužem z lidu, si
paradoxně
Současný
stýská, že "tady bývali novici, samí
synkové z nejvyšší šlechty, ach to byly časy! Teď se tu prohání kluci nějakého ševce!,,51 Tato degradace je pak završena v samém předvolební
závěru
románu, když zde Consalvo
přednese svůj
příležitost slavnostně
vyzdobeny, na
projev. Klášterní prostory byly pro tuto
sloupech se vyjímají portréty jak Garibaldiho a jeho Emanuela II.
či
ministerských
předsedů
důstojníků,
tak
králů
Umberta a Viktora
Crispiho a Cavoura. Ironická je také volba hudby,
která projev doprovází - nejprve Královský pochod a poté Garibaldiho hymna. Ať
už jsme ale na kterémkoliv z výše
zástupce a tudíž možnost tahat za nitky a
zmíněných
míst, v každém mají Uzedové svého
ovlivňovat dění
ve
svůj prospěch
- demokracie,
nedemokracie.
Co se Starých a mladých zdvojnásobeny. Na něj
Kolimbétře
týče, specifičnost
a symbolický význam rodného sídla jsou zde
žije don Hypolit, prvorozený kníže Laurentano;
bydlí ve zchátralé vile Valsanii jeho bratr Cosmo. Oba dva v izolaci,
okolním
světem
sami do sebe a pohrouženi do svých knih,
ať
už historických
či
čtyři
míle od
uzavření před
filozofických.
51 Místokrálové, s. 541~542. "Qui stavano i novizi, tutti figli dei primi baroni: bei tempi! Adesso ci vengono i figli dei ciabattini!" (1 víceré, s. 666)
43
opět
Kolimbétra extrémním
způsobem,
představuje
zakonzervovanost feudálních
protože Hypolit tu,
ač
od risorgimenta už
ideálů,
uběhlo
tentokrát až
30 let,
zaměstnává
gardu vojáků v bourbonských uniformách v čele s kapitánem Sciarallou. původním
Valsanie byla naopak
bratrů
sídlem otce obou
znesvěceny,
reprezentuje staré risorgimentální ideály. Ty jsou ovšem Hypolitovu žádost
přestěhuje
Gerlanda Laurentana a když se sem na
jeho budoucí švagr Flaminio Salvo, se svou dcerou Dianellou,
která zde má posílit své chatrné zdraví. Pro Maura Mortaru, strážce Valsanie, je jejich příchod obrovskou ránou a
vyčítá
donu Cosmovi, že dovolí, aby ten, kdo "sám jako mladík ukázal
bourbonským biřicům dům, kam se schoval don Štěpán Auriti s vaší sestrou, když palermští šlechtici přinesli Satrianovi do Caltanissety klíče města, generál Laurentano, který byl naopak po
neúspěšné
,,52
revoluci z roku 1848 nucen ze Sicílie
uprchnout. Maurovi ale nezbude než se s tímto rozhodnutím Brzy poté dokonce naváže blízké
přátelství
bydlel na stejném místě jako
smířit.
s křehkou Dianellou, jednou z mála osob,
ne-li jedinou, jíž nová doba nepokřivila charakter, a je tedy schopna risorgimentální ideály ctít a respektovat. Mauro ji pozve i na prohlídku velkého generálova pokoje, který zachovává jako svatyni. Jejich přátelství mu však nemůže vykompenzovat ostatní příkoří, jež bude muset ještě překonat. Největší
strýcovy vily svými což
přáteli.
přichází před
Všech pět
samozřejmě
Když
neuspěje,
Landovi,
z nich si pro
mladíků
znamená to pro
něj
jmenovci jím
světa, poněkud
Kam to zapadli po zpočátku připravil
Hypolitův
syn Lando Laurentano se
je k politice nového italského státu velmi kriticky naladěno,
dobře
navždy z Valsanie odejde. Mladí ze starého
Pirandello ponechal až na samý konec, když se do
vojenskými represemi ukrýt
Mauro velmi
paradoxně
něj
ví a ze všech sil se jim proto snaží ve vstupu zabránit.
další
znesvěcení
zbožňovaného
vetřelci
posvátné půdy a v bezmocném vzteku po
generála, mrští
jsou sice
zpočátku
klíčem
na cizí
od velkého pokoje a
půdě,
obklopeni podivíny
nesví:
třech
dnech zoufalého
útěku?
Za blázna byl prohlášen
tak krásné uvítání; za blázna byla
pravdě řečeno, nepřipadalo
teď
stařec,
prohlášena také ta
který jim
stařena;
a po
jim příliš jistým, že je dokonale při smyslech muž, který s takovou
jistotou prohlašoval, že ti dvajsou blázni. (s. 414)
Dov'erano venuti a cacciarsi dopo tre giorni di fuga disperata? Pazzo era stato dichiarato il vecchio, che aveva falto loro in principio quella bella accoglienza; pazza era dichiarata ora 52 Staří a mladí, s. 36. " .. .\ui stesso giovanotto, non insegnó alla sbirraglia borbonica la casa dove s'era nascosto don Stefano Auriti con vostra sorella, quando i nobili di Palermo portarono a Satriano in Caltanissetta le chiavi della cittá?" (I vecchi e i giovani, s. 39)
44
quesťaltra
anche
vecchia; e che fosse perfettamente in sensi chi dichiarava pazzi con tanta
sicurezza quegli altri due, non appariva loro, in verita, molto evidente. (s. 504)
Sebevědomí
světu
se jim ale velice rychle vrátí, veškerý respekt ke
pomine a ve vile se chovají jako doma. Pouze Lando cítí
výčitky,
"starých"
že odtud Maura
vyhnali, protože stařec pro něj představoval "nejčistší vtělení duše ostrova. týče římského
Co se stojí
opět
intermezza, jsme zde postaveni
vnímání Maura Mortary, tak
šťastného,
až tomu
před
téměř
během
chvíle
nechtěně
,,53
kontrast: Na jedné nedokáže
uvěřit,
straně
že se mu
konečně podařilo spatřit Řím. Na druhé straně pak vidíme korupci, nemanželské vztahy,
bankovní skandály, hádky mezi hlavní
město
příbuznými,
aj. morální bahno, do kterého se Maurovo hrdé
Itálie potopilo.
Celkově
je spektrum lokalit, které ve Starých a mladých navštívíme mnohem širší než
v ostatních dvou románech, ale základní motiv prolínání dvou jež se navzájem nedokáží pochopit,
4.3
Hořkost
Ve všech
zůstává
světů,
"starého" a "nového",
vždy zachován.
a ztráta iluzí
třech
ovšem není tolik
dílech
zřetelná,
čtenář
vnímá silnou hořkost, se kterou je jejich
jako v osudech postav bývalých Garibaldiho
pod generálovým vedením hodlali osvobodit
svůj
kraj a
přivést
autoři tvořili.
Nikde
následovníků, kteří
tam sociální rovnost,
spravedlnost a svobodu. V tomto ohledu je naprosto zjevné, jak velké bylo zklamání z průběhu risorgimenta, když se tak nestalo, a do jaké míry ztráta
těchto ideálů otřásla
sicilskou společností. začátku
románu se
vrstvy, "jež vzešla z měšťanstva, ale
měla ještě
De Roberto tyto emoce vložil do postavy Benedetta Giulenteho. Na s ním setkáváme jako s mladíkem z
neurčité
daleko k pravé
šlechtě ....považovali
přesvědčili.
De Roberto jej popisuje jako studenta práv, liberála a oddaného patriota, který
,,54
[se] za šlechtice a
veřejně
se k tomu hlásili, aniž druhé
"má tři lásky - ji [Lucrezii], matku a vlast, kterou je třeba osvobodit. ,,55 Podle nedávno zavedené tradice kopírující staré šlechtické rody má dokonce jakožto prvorozený 53
dědit
Staří a mladí, s. 419.
" .. .la piu schietta incarnazione dell'antica anima isolana." (I vecchi e i giovani, s. 511) 54 Místokrálové, s. 71. " ... non piú "mezzo ceto", cioé borghesia, ma non ancora nobihá vera e propria. Nobili si credevano e si vanivano; ma questa loro persuasione non riuscivano a trasfondere negli altri." (I víceré, s. 86-87) 55 Tamtéž, s. 73. " .. .le sue passioni erano tre: lei [Lucrezia], la madre e la patria che bisognava redimere." (I víceré, s. 89)
45
nepříliš
veškerý rodinný majetek. S Lucrezií, opravdu zamilují, ale
ač
příbuzenství
vyženil
svatbě samozřejmě nechtějí
o takovéto
větší
majetek, ale nikde
všech si! zdolat.
Tisíce a je navíc
ke
svatbě
Jenže
zraněn
podaří
režimu se jako
s rodinou
nijak neskrývá ani
Uzedů přineslo.
ani slyšet: ,,[BenedettoJ
urozenější nevěstu
(. ..) cíti!
Ovšem
věděl,
nepřízeň Uzedů
dívčini
že by jinde
a snažil se ji ze
,,56
Situace se však razantně
schopnostem
zpočátku upřímná,
je Benedettova láska k ní
radost nad výhodami, které by mu příbuzní
hezkou dcerou donny Teresy, se do sebe
změní
v momentě, kdy se Giulente přidá ke Garibaldiho výpravě
v bitvě u Volturna. Po návratu se mu díky výborným
řečnickým
vydláždit cestu pro politickou kariéru vévody Gaspareho. Se
válečný
hrdina a především schopný advokát začne
Uzedům
změnou
velmi hodit, takže
nakonec svolí. právě
Benedettova neustávající snaha přiblížit se představuje
jeho slabý charakter,
jeho
nejextrémnější
vyženěným příbuzným
vlastnost, která
řídí
podtrhuje
všechny jeho
kroky57 a která jej také dovede k závěrečnému pádu. Vytoužené manželství s Lucrezií není vůbec
zářivé,
tak
úspěšné,
jak se
takže s jeho
zpočátku
pověstí
či později
coby radního
křesla
dosáhnout poslaneckého
zdálo; Benedettovy politické schopnosti nejsou nikterak
v italském parlamentu
starosty to jde od desíti k pěti. Cíl
přijde
taktéž
vniveč, neboť
mu jej
před
nosem vyfoukne Lucreziin synovec Consalvo, kterého vévoda Gaspare jakožto pokrevního příbuzného
a
přímého pokračovatele
rodu
Uzedů před
slíbil jsem Ti podporu, ale to byla jiná doba. aristokrat Consalvo symbolem
pořádku
do aristokratické rodiny pouze
přiženil
,,58
Benedettem
upřednostňuje:
Nemluvě o tom, že pro obyčejné obyvatele je střední
mnohem více než advokát ze a který je pro
ně paradoxně
ztělesněním útlaku. Následkem toho Giulente také ve volbách prohraje.
Nijak mu nepomáhá, že je v podstatě dobrý chyby, jichž se dopouští. to až
příliš zaslepeně
Rozhodně
touží po
celoživotního patolízalství se
"Pravda,
člověk,
snažící se
vrstvy, který se
daleko
významnějším
59
čas
od
času
napravovat
jej však nelze považovat za veskrze kladnou podstavu. Na
úspěchu
a moci.
vyléčí příliš pozdě
Ač
je
poměrně
a nakonec si
může
inteligentní, ze svého pouze
hořce
nadávat:
"Šašek! Šašek! Vždycky jsem pro ně [UzedyJ byl šašekl ,,60
56 Místokrálové, s. 234. " ... sapendo che, se avrebbe potuto fare un matrimonio migliore quanto a interese, non ne avrebbe potuto fare uno migliore quanto a nobiltá." (I víceré, s. 291) 57 Tak to ostatně De Roberto činí s každým z Uzedů, srov. Spinazzola, V. Jl romanzo antístorico. Op. cit., s. 63. 58 Místokrálové, s. 521. "É vero, t'avevo promeso il mio appoggio, ma in altri tempi, quando non potevo provedere la situazione attuale ... " (I víceré, s. 643--644) 59 Srov. Borri, G. Come leggere I víceré di Federico De Roberto. Op. cit., s. 83. 60 Místokrálové, s. 523.
46
Paralelní situaci nalezneme v románu
Staří
a mladí, kde se nabízí srovnání s Robertem
Auritim. Pirandello jej zobrazuje jako nejmladšího ze všech jemuž bylo v
době
účastníků
Garibaldiho Tisíce,
bitvy u Milazza, kam doprovázel svého otce, teprve dvanáct let. Stefano
Auriti v bitvě padl, a Roberto tak vyrostl bez otce, pouze pod
matčiným
dohledem.
V dospělosti přesídlil do Říma, odkud se nyní vrací do rodného Girgenti, aby se pokusil zvítězit
v předem prohrané volební kampani. Již dávno ztratil naivitu a ideály, se kterými
kdysi následoval svého otce i Garibaldiho, a místo toho s hořkostí sleduje, jak všechno, pro co kdysi bojoval, mizí v propadlišti
dějin.
Když se na Sicílii sejde se starými
přáteli,
vzpomínky
na minulost se oživí, ale ...
... to trvalo jen okamžik, pak lehce otevřely
v bledém
úsměvu.
zavrtěli
hlavou,
Kdy by to byl tehdy
oči
řekl, (. ..)
se jim zamlžily dojetím a rty se jim že se jednoho dne sejdeme v takovém
stavu? Že ztratíme tolik věcí, jež tehdy představovaly náš celý život a jejichž ztrátu bychom byli považovali za nemožnou? (s. 191)
... e, subito dopo, fra un lieve tentennio del capo, quegli occhi s'eran velati di commozione mentre le labbra si schiudevano a uno squallido sorriso." Chi ci avrebbe detto allora, (..) che un giorno ci saremmo ritrovati cosi? Che tante cose avremmo perdute, che erano tutta la nostra vita allora, e che ci sarebbe parso impossibile perdere?" (s. 230)
Zhrzených
osudů
bývalých
garibaldiovců, připomínajících
nalezneme mnohem více než v Místokrálích, a zřetelněji.
mnohem
stejně
již jen stíny bývalých iluzí, zde
tak zatrpklost u Pirandella
Nacházíme ji nejen v náznacích u Roberta Auritiho a jeho
čiší
z textu
přátel,
ale
kvůli
nim
slyšíme ji také přímo z úst jeho matky Kateřiny Laurentanové. Ta v mládí obětovat
cokoliv,
se tak po odpůrcem
věřila snům
včetně
neúspěšné
svého manžela o nové, lepší Itálii a byla ochotná
své rodiny. Vzhledem k rozdílným politickým
revoluci z osmačtyřicátého
přestala
názorům
stýkat se svým bratrem Hypolitem,
jednotného italského státu. Ten stále chová velký obdiv
vojenskému veliteli, jenž v roce 1849 "po šestnácti moudře a energicky obnovil společenský řád. Bourbonům
získal
nazpět otcův
,,61
i své hrdosti
vůči
Satrianovi,
měsících nečistého revolučního řádění
Hypolit také tenkrát za podporu projevenou
zabavený majetek, zatímco
Kateřina
a Stefano Auritiovi
museli uprchnout do Turína a jejich otec Gerlando Laurentano byl nucen odejít do vyhnanství "Buffone! Buffone! Sono sempre stato buffone!" (J viceré, s. 646) 61 Staří a mladí, s. 84. " ... provvido, energie o restauratore dell'ordine soci ale dopo i sedici mesi dell'oscena baldoria rivoluzionaria." (J vecchi e i giovani, s. 98)
47
na Maltu. Po událostech roku 1860 se však Hypolit izoloval od okolního v Ko1imbétře, kde si dokonce uniformách. I dvacet
tři
začal třetí
let po
udržovat gardu
vojáků
světa
na svém sídle
ve starých bourbonských
italské válce za nezávislost stále doufá, že
ač
už není
možný návrat starého režimu, tak alespoň Řím bude časem právoplatně vrácen papeži. Na svou sestru ale Hypolit nikdy nezapomněl, a když jí po prostředky, přijmout.
nabízel jí pomoc. Hrdost by však
Bratr pro ni
Její zatrpklost je o to
ztělesňuje
větší,
sužován,
Kateřině
čemu
smrti nezbyly téměř žádné
nikdy nedovolila tuto nabídku věřil,
její manžel bojoval a co
že změní.
když vidí. ..
uskutečnily
.. .jak se ty ideály utlačován,
všechno, proti
manželově
opuštěn
lidé tady volají: Lépe bylo
pro sicilský lid! Co tím získal? Jak se s ním zacházelo? Byl
a urážen! Ideály dřív!
Lépe bylo
osmačtyřicátého dřív!
a šedesátého? Ale všichni
A víte, já to volám také, já,
staří
Kateřina
Laurentanová, vdova po Štěpánovi Auritim! (. ..) Tady je hlad, drahý pane, na venkově a v sirných dolech; velkostatky, feudální tyranie tak zvaných
klobouků, městské
dávky, jež ždímají
krev z lidu, který nemá ani na chléb! A my máme mlčet! A my máme mlčet! (s. 76-77)
... come quegli ideali si sono tradotti in realta per žl popolo siciliano! Che n'ha avuto? Com'e stato trattato? Oppresso, vessato, abbandonato e vilipeso! Oli ideali del Quarantotto e del Sessanta? Ma tutti i vecchi, qua, gridano: Meglio prima! Meglio prima! E 10 grido anch'io, sa? io, Caterina Laurentano, vedova di Stefano Auriti. (. . .) Qua c 'e la fame, cara signore, nelZe campagne e nelZe zalfare; i latifondi, la tirannia feudale dei cosiddetti cappelli, le tasse comunali che succhiano l'ultimo sangue a gente che non ha neanche da comprarsi žl pane! Si stia zitto! Si stia zitto! (s. 88-89)
Pětatřicet
let se sourozenci
neviděli
a
paradoxně
právě
až Robertova kandidatura do
Kateřinu
jeho snaha o zvolení rozlítí
je to
parlamentu, která je naposledy svede dohromady.
natolik, že se vydá vyzvat Hypolita, kterého nikdy o nic nežádala, aby "proti všech sil.
,,62
němu
bojoval ze
Její syn pro ni vždy představoval ryzí čistotu, ztělesnění oněch ideálů, které
doufala, že se
podaří
naplnit. Jeho návrat do Agrigenta jménem vlády, jež je
zodpovědná
za
současnou tristní situaci Sicílie, je pro ni obrovskou ranou - větší i než zjištění, že v Římě žije
v nemanželském svazku s vdanou ženou. Roberto sice nakonec opravdu zvolen není, ale když vyjde najevo jeho účast v bankovním skandálu v Římě, je to pro ni poslední kapkou, ze které
62 Staří a mladí, s. 9l. " ... che tu 10 combatta con tutte le tue forze." (l vecchi e i giovani, s. 104-105)
48
se již nevzpamatuje. Umírá v nehybnosti a
mlčenlivosti,
izolována od
světa,
jež se pro ni stal
naprosto nepochopitelným. Robertovým morálním pádem však Starých a mladých, Mauro Mortara. Další dona Cosmy, jenž provázel
ještě
ještě
více utrpí jedna z nejvýraznějších postav
představitel
"staré" generace,
jejich otce do exilu na
Maltě
věrný
sluha a druh
a nejen to - u Milazza držel
v náručí umírajícího Stefana Auritiho a podpíral zmoženého Roberta. Izolován na Valsanii Mauro nevidí, kam se "jeho Itálie" za více než že je všechno
přesně
kdyby ještě žil a syn chudých neříká,
tak, jak by
viděl,
mělo,
třicet
Naivně věří,
a že Gerlando Laurentano by byl v sedmém nebi,
jak je Sicílie právoplatnou
venkovanů, svůj
let lhostejné vlády dostala.
součástí
Itálie - na
čemž
má
podíl. Don Cosmo jej v této iluzi ponechává a
ostatně
raději
i on,
nahlas
že ...
'" Gerlandu Laurentanovi nikdy neprošla hlavou myšlenka na italské sjednocení a[ni] že Sicilský parlament z roku 1848, (. ..) nikdy nenavrhl ani italskou konfederaci, ani připojení k Itálii, nýbrž uzavřené
království Sicilské se sicilským králem a nic víc. (s. 37)
'" a Gerlando Laurentano suo padre non era mai passata per il capo
ľidea delľunita
italiana, e
[né] che il Parlamento siciliano del 1848, nel quale suo padre era stato per alcuni mesi ministro della guerra, non aveva mai proposto né corifederazione italiana né annessione
alľItalia,
ma un
chiuso regno di Sicilia, con un re di Sicilia e basta. (s. 39)
Maurovo nadšení dosahuje vrcholu během návštěvy Říma, věčného města a italské metropole. Velmi rychle je ale
nelítostně
nevěřícným
vykompenzováno
zoufalstvím a
beznadějí
z Robertova zatčenÍ. Je schopen položit pouze nechápavou otázku: "Tohle je Itálie? ,,63 Od té chvíle se mu celý
svět točí vzhůru
nakonec rozhodne, že se jako
nohama, jedna krutá zpráva stíhá druhou a Mauro se
před třiceti
lety i tentokrát pokusí vrátit zemi do správných
kolejí. Osud si s ním ale zahraje nemilosrdnou hru a
zastřelí
jej vojáci italského státu. Onu
pomyslnou propast mezi "starou" a "mladou" generací pak Pirandello podtrhuje
závěrečnou
otázkou, již si vojáci kladou: "Koho to zabili? ,.64
V Gepardovi se nesetkáme
přímo
s paralelní postavou k Giulentovi a Auritimu,
kdysi následovali Garibaldiho s opravdovou vírou a Staří a mladí, s. 323. "Questa e l'ltalia?" (1 vecchi e i giovani, s. 390) 64 Tamtéž, s. 423. "Chi avevano ucciso?" (1 vecchi e i giovani, s. 515) 63
49
vůlí něčeho
dosáhnout,
neboť
kteří
Tomasiho
pesimismus to jeho postavám jednoduše
neumožňuje.
Mezi následovníky Tisíce tak
patří
Tancredi, který se k nim přidává, protože jak říká: "když u toho nebudeme také my, tamti dají dohromady republiku.
,,65
Oním "my" myslí samozřejmě představitele šlechty, která se k
Mazziniho radikální myšlence demokratického státu
stavěla
velmi
odmítavě.
Tancredi a jemu
podobní šlechtici tedy s Garibaldim bojovali ve jménu naprosto odlišných idejí - ovšem nutno přesvědčených idealistů
konstatovat, že na rozdíl od životní dráhy jsou ostatně
armádě
vesměs dlážděny úspěchem.
se jim tento
přístup
vyplatil a jejich
Tancrediho šarm a schopnosti, díky kterým jej
má don Fabrizio ve skrytu duše radši než svého prvorozeného Paola, fungují v Jižní zařídit,
natolik, že záhy dokáže
V praxi to tedy znamenalo, že
stačilo,
aby se
Salinů
nejméně.
risorgimento dotklo co
"aby odstranili z jednoho salonu podobiznu krále
Ferdinanda II. ve vší nádheře a aby ji nahradili neutrálním "Jeruzalémským rybníkem ".66 O silné ironii, která z věty přímo
čiší,
snad ani není třeba se dále rozepisovat. něj
Tancredi se u Garibaldiho vojska zdrží jen tak dlouho, jak je to pro Fabriziovi se
zpočátku
zdá těžko pochopitelné,
proč
se Tancredi se svým
výhodné. Strýci
přítelem
Carlem po
pár týdnech vrátí na Sicílii v úplně jiné vojenské uniformě:
Pamatoval je oba
červené
jak raky a
ošumělé.
"Jak to vy, garibaldiovci, už nenosíte
košile?" Ti dva se obrátili, jako by je uštkla zmije. "Ale jací garibaldiovci, teď
dost. Cavriaghi a já jsme
ještě
na pár měsíců a co
si vybrat: jít
domů
důstojníci řádného
nevidět
nebo
vojska Jeho
zůstat
v královské
armádě.
krále sardinského -
těmi
On a já jako všecky
řádné
osoby jsme
to nebylo k vydržení, vid; Cavriaghi?"
taková pakáž! Lidi dobří tak na přepadání a střílenice a dost. řádní důstojníci.
Veličenstva
To jsme bývali, a
krále italského. Když rozpouštěli Garibaldiho vojsko, mohli jsme
vstoupili do "opravdového" vojska. Tam s
zkrátka
ujče!
červené
Teďjsme
"Božíčku,
mezi slušnými lidmi, jsme
" A povytáhl knírek nahoru úšklebkem mladického znechucení. (s. 110)
Li ricordava entrambi rossi come gamberi e trasandati. "Ma insomma, voialtri garibaldini non portate piú la camicia rossa?" 1 due si voltarono come se li avesse morsi una vipera. "Ma che garibaldini e garibaldini, zione! Lo siamo stati, ora basta. Cavriaghi ed io siamo ufficiali delľesercito
regolare di Sua Maestá il re di Sardegna per qualche mese ancora,
ďltalia
fra
poco. Quando l 'esercito di Garibaldi si sciolse si poteva scegliere: andare a casa o restare nell'esercito del Re. Lui ed io come tutte le persone per bene siamo entrati nell'esercito " vero ".
Gepard, s. 22. "Se non ci siamo anche noi, quelli ti combinano la repubblica." (Jl gattopardo, s. 50) 66 Tamtéž, s. 40. " ... per allontanare da un salotto un titratto di re Ferdinando II in pompa magna ed a fado sostituire con una neutrale "Probatica Piscina." (Jl gattopardo, s. 73) 65
50
Con quelli lí non si poteva restare, non é cosí, Cavriaghi?" "Mamma mia che gentaglia! Uomini da colpi di mano, buoni a sparacchiare, e basta! Adesso siamo fra persone come si deve, siamo ujjiciali sul serio, insomma" e sollevava i bcifJetti in una smorjia di adolescente disgusto. (s. 155)
přizpůsobivosti
Konexe i talent parlamentu a
následně
prospěchářský přístup
se z
pomohou Tancredimu dosáhnout na post poslance v italském
něj
stane také
úspěšný
diplomat v Lisabonu i ve Vídni. Jeho
je možná zavrženíhodný, ale Tomasi si dává záležet, aby jej
celkově
nevykreslil jako zápornou postavu - na rozdíl od De Robertova Consalva, který je sice Tancrediho zjevným znásilněním
předobrazem,
dcery místního
holiče,
ale kterého bychom,
např. kvůli
vzpomínce na epizodu se
jen těžko mohli hodnotit vesrkze
kladně.
Tancredi naopak
kráse své Angeliky až do svatební noci odolává. Oba mladíky jinak pojí jistá
rozhazovačnost, při
níž se nerozpakují utrácet peníze, které
dostávají od otce, resp. od strýce. Také Consalvo si projde přesvědčeného
zastánce
Bourbonů
pouze z
vypočítavosti. Nicméně
členem
Pokrokové
aristokracie.
,,67
společnosti,
se stane liberál, ale
se v
době,
opět
kdy vykonává
nebojí v obecní
radě
změnou
nikoli ze úřad
politických názoru - z
skutečného přesvědčení,
starosty Catanie a
zároveň
je
prohlásit, že "Ideálem demokracie je
K završení tohoto paradoxu je pak on, který "nepřivykl demokratickým
ideálům, bouřila se proti nim jeho výchova a krev! ,,68, zvolen do parlamentu za socialisty.
4.4 Rodina, smrt a šílenství
U
děl
vyjadřujících
nejvýznamnějšími často
motivy
hořkost,
chybět
skepsi
a universální
smrt. V našem
případě
pesimismus
nemůže
je motiv smrti v románech velmi
provázán s motivem šílenství. Duševní poruchy, ztráta zdravého rozumu, aj.
představují téměř
mezi
ostatně
motivickou konstantu díla Luigiho Pirandella, ale setkáváme se s nimi i u
druhých dvou autoru. V tomto ohledu je zajímavá poznámka spisovatele Andrey Camilleriho, který
upozorňuje
na
skutečnost,
současného
sicilského
že v letech 1850 až 1930
byla Sicílie, navíc zejména v oblasti Agrigenta, co do četnosti výskytu duševních chorob na prvním místě. 69
67 Místokrálové, s. 477. "L'ideale della democrazia é aristocratico." (I víceré, s. 589) 68 Tamtéž, s. 541. " ... non poteva assuefarsi a quesťideale democratico contro il quale protestava la sua educazione ed il suo stesso sangue." (I víceré, s. 666-667) 69 Srov. Cami1leri, A. Bíografia del figlio cambíato. Milano: Rizzoli, 2000, s. 95.
51
začínají
Smrtí zmíněna
Místokrálové, když je oznamován skon donny Teresy, v Gepardovi je
hned v první
větě závěrečným
veršem z růžence: "Nunc et in hora mortis nostrae.
Amen. 70" Ve Starých a mladých zase zabití Maura Mortary představuje tragický vrchol celého románu. Co se rodiny, tj. základního stavebního kamene italské těžkým
obdobím
V každém ze
země,
jednu z příčin krize je
třech rodů,
nedostatečnou
třeba
společnosti, týče,
hledat
právě
jestliže prochází
v její výchozí jednotce. neporozumění či
jimiž se zabýváme, tak nalezneme neshody, spory,
komunikaci.
Rodiče
si nerozumí s potomky,
bratři
a sestry se mezi sebou
nesnesou, manželé spolu nemluví. Šťastná manželství, která by představovala naplnění lásky z mládí, zde prakticky nenalezneme. nemá dojít naplnění. Ale ani láska větší
byla
počáteční
Požehnaně
opětovaná
zamilovanost, o to
kdyby se veškeré lidské vztahy
větší
je zato
případů neopětované
není zárukou trvalého je pak po letech
postupně potápěly
vinou
štěstí.
lásky, jež nikdy
Spíše naopak, o co
nefunkčnost
manželství. Jako
nenaplněných příslibů,
jež jim byly
na počátku risorgimenta slibovány.
V Místokrálích trpí skutečnosti,
byl) bude
že jakmile
okamžitě
většina
zemřou,
vědomí
postav strachem ze smrti. S tím souvisí jejich veškerý respekt
zapomenut a u
vůči
příbuzných převáží
jejich
osobě
(pokud
nějaký formálně
chamtivost, lakota a touha po majetku.
Z tohoto pohledu bychom si mohli román představit jako dvouramenné váhy. Na první rameno by spadala úvodní smrt donny Teresy a její sobecké rozhodnutí v poslední
vůli
hlavní podíl majetku,
právoplatně
rozdělit
náležící pouze prvorozenému Giacomovi,
knížeti z Francalanzy, na dva rovné díly a druhou polovinu odkázat svému oblíbenému třetímu
synovi Raimondovi.
Dotčený
Giacomo se
následně
snaží získat zpět vše, co
jeho. V praxi to znamená, že bez skrupulí okrádá své sourozence i ostatní
mělo
být
příbuzné,
až
opravdu dosáhne svého. Postaví se tak na stranu feudálních zvyklostí proti "buržoaznímu" rozhodnutí matky, která nerespektovala staleté tradice. Na druhém ramenu vah se pak posouváme o jednu generaci postav dále k smrti Giacoma. Ten se
kvůli
neshodám s Consalvem rozhodne svého prvorozeného syna
majetek odkázat pouze
dceři Teresině.
vydědit
a veškerý
Ani tentokrát tedy otec nezachoval klasickou tradici,
ovšem tady již mladí situaci
vyřeší
šlechetnost nedovolí, aby si celé
dědictví
podle pravidel "nové
společnosti".
Teresině
její
ponechala pro sebe, a s bratrem se rovným dílem
rozdělí.
Gepard, s. 5. "Nunc et in hora mortis nostrae. Amen." (ll gattopardo, s. 31)
70
52
S těmito rozhodnutími, jimiž krize
rodičovské
všechny
odmítají
autority. Nejen že potomci alespoň
jmenujme
sestřenicí
děti
Giacomův
vyhovět přání rodičů,
čelí konfliktům
krátký
Graziellou, Teresinin spor s Giacomem
dochází také k tomu, že hrdinové
přestávají
připomínána
na venkov. Její význam De Roberto
spor
ohledně
zmiňovaná
celého života (za
kvůli
svatbě
se
svatby s Giovanninem, atp.), ale věci,
jež by si nikdy dříve
71
i epidemiemi cholery, umocňuje
během
s matkou
respektovat i
zpochybňovat nedovolili, tj. onu poslední vůli rodičů.
Blízkost smrti je dále
s rodiči
souvisí výše
před
kterými Uzedové prchají
také postupným snižováním
počtu
svých
postav. 72 Vzhledem k rozsáhlému časovému období, během něhož se děj odehrává, je nicméně zřejmé,
že hrdinové musejí
nevyhnutelně
umírat.
Neloučíme
se však pouze
s představiteli nejstarší generace. Smrt se v Místokrálích nevyhýbá ani nejmladším rodu, což vidíme na k Teresině je sice ní
přijde
v jeho
sebevraždě
opětovaná,
Consalvova bratrance Giovannina Radalí, jehož láska
ale protože není prvorozený,
o rozum, jak k tomu
měl ostatně předpoklady
rodině dědičné. Výčet pomatenců
také don Eugenio a Giacoma,
stejně
děje
tím ale nijak
žebrotě.
nemůže
od samého
být naplněna. Mladík kvůli počátku, neboť
nekončí. Před
šílenství je
svým skonem se zblázní
Zešílí mnich Carmelo, nevlastní bratr dona
prosťáček
Ferdinando. U
některých
postav se pak
že by ztratily rozum, ale jejich chování je natolik scestné, že se šílenství
např. Giacomův téměř
S tím, jak se v průběhu
chodit po
jako jejich další bratr,
nedočteme přímo,
velmi blíží - viz
začne
členům
postupně
nahrazovat
snižuje
nenávistný vztah k tvrdohlavému Consalvovi.
"zalidněnost"
zemřelé
očekávat,
románu, by se dalo
novými postavami. O dalších potomcích
že autor začne Uzedů
se sice
dozvídáme, ale jedná se, až na výjimky, pouze o informace velmi kusého charakteru. 73 Nakonec tak
zůstane
v
popředí
mezi všemi zbláznivšími se, poraženými a zdegenerovanými
jediný "vítěz", Consalvo. Dokázal se vzepřít vůli svého otce a žít si podle svého. však znamená, že tím dále navazuje na tradice svého rodu. Je z něj
nedělá
kladnou postavu.
a navenek se nic
nezmění. Ač
Dění
samozřejmě zásadně
úspěchem
si ovšem
uvědomit,
ve volbách nijak
to
že to
ovlivněno
je nyní socialistickým poslancem v italském parlamentu, nestal
se z něho nikdo jiný než následník které se
na Sicílii není jeho
třeba
Paradoxně
místokrálů,
dychtivý po moci a hájící zájmy své vrstvy,
rozcházej í se zájmy lidu, jenž ho zvolil.
Srov. Spinazzola, V. Jl romanzo antistorico. Op.cit., s. 70. Srov. Tamtéž, s. 72. 73 Zvláštní je příklad Teresy Uzedové, dcery hraběte Raimonda, o níž se v Místokrálích téměř nehovoří, ale jejíž životní příběh, jak již bylo zmíněno výše, ztvárnil De Roberto v románu L 'lllusione. 71
72
53
Pokud se podíváme na Staré a mladé, přítomnost
smrti není na
ale o tom, že
naštěstí
počátku
tak silná.
může
Nejdřív
se zdát, že u Pirandella ona všeobecná se totiž
při
zmínce o ní
nehovoří
o lidech, chtěl
"se v Girgenti dosud nikdo nehýbá a nejeví známky, že by se
pohnout. Mrtvý kraj!,,74, tj. že se zatím nikdo nemá k žádné revoluci či sociální bouři. Postupem
času
ale otázka nepokojů a s nimi tragicky spojené smrti nabírá na
Do zorného pole člověka
i jeho
říší.
čtenáře
se dostávají také
starověké
Svou smrtelnost si díky nim
úzkosti z ní souhlasí se
sňatkem
s nepříliš
chrámy, symbolizující pomíjivost
uvědomuje
vzdělanou
intenzitě.
i don Hypolit. Pouze
začala
zavřel
myslit na to, že ... ano, smrt je stálou
dětí,
začal
lidí mladých i starých, je to neviditelná
pomaloučku
blíží hranice
určená
od nějaké doby vyvolávat samota, když se
lovkyně, připravená
lidskému životu a když
jakkoliv unikl útoku této neviditelné
společnice,
člověk
společnicí
večer
všech,
každou chvíli k ráně; ale když se
po tolik let a po tak dlouhé
cestě
(. ..) vstupuje do srdce studený a temný pocit
hrozné nutnosti, že se s ní jednou setká, octne se jí náhle v tom tváří
své
a povrchní donnou Adelaidou, protože ...
... nedovedl vzdorovat strachu, který v něm v pokoji, zadíval se na ruce a
kvůli
sevření kupředu
jdoucího
času
v tvář. (s. 99-100)
... Non aveva saputo resistere allo sgomento che gl'incuteva segretamente, da qualche tempo in qua, la solitudine, la sera, quando si chiudeva in camera e, guardandosi le man i, si dava a pensare che... si, la morte
e sempre accanto a tutti,
bimbi, giovani, vecchi, invisibile, pronta a
ghermire da un momento all'altro; ma allorché man mano si fa sempre piu prossimo il limite segnato alla vita umana e gia per tanti anni e tanto cammino si
esfuggiti comunque all'assalto di
questa compagna invisibile,(..) cresce dall'altro e s'impone il sentimento gelido e oscuro della tremenda necessita di incontrarla, di trovarsi a un tratto a tu per tu con essa in quella strettura del tempo che avanza. E sentiva mancarsi il respiro; si sentiva stringer la gola da un'angoscia inesprimibile. (s. 117-118)
život ve společnosti ženy, jež zdaleka nedosahuje kvalit jeho samého ani jeho předešlé manželky, bude podle
něj pořád
lepší než osamocenost, která jej trápí,
ačkoliv
by to navenek
nikdy nedal najevo. Řecké chrámy jeho bolest ještě umocňují, protože při pohledu na ně Hypolit cítí" neurčitý smutek nad těmito pozůstalými z jiného světa a z jiného života. ,,75
74 Staří a mladí, s. 14. " ... li a Girgenti nessuno si moveva, né accennava di volersi muovere! Paese morto." (I vecchi e i giovani, s. 1112) 75 Tamtéž, s. 101. " ... una pena indefinita per quei superstiti d'un altro mondo e d'un'altra vita." (I vecchi e i giovani, s. 119)
54
Není jediný, kdo v díle trpí samotou a trápí se Salvová,
ač patřící
nepřítomností spřízněné
duše. Dianella
k "mladým", se v tomto "starému" Hypolitovi podobá mnohem více, než
by se na první pohled mohlo zdát. Dívka je poznamenaná smrtí bratra, jež
připravila
o rozum
jejich matku. Nejbližší rodinu jí tak tvoří pouze tyranský otec Flaminio Salvo, který své nerozumí. Má ji sice rád, ale pouze tak, jak se od něj vědoma, stejně tragičnosti opětovaná. otevřeného
jako toho, že by býval radši, kdyby
čeká,
z povinnosti,
zemřela
čehož
si je ona dobře
namísto svého bratra. K dovršení
situace není její láska k důlnímu inženýru Aureliu Costovi,
Salvově zaměstnanci, večery
Ale i kdyby byla, Salvo by ji nikdy neschválil. Dívka tak tráví okna,
ponořená
do smutných myšlenek, dívajíc se na hvězdy a naslouchajíc,
jako don Hypolit, "rychlému a nepřetržitému zpěvu cvrčků.
dceři
u
stejně
,,76
Do Dianellina i Hypolitova osudu poté znovu zasáhne smrt. Costa je spolu se svou milenkou Nicoletou Capolinovou zabit v Aragoně.
Paradoxně
stávkám nechal
zavřít
křehké
se životu, který pro blíží
typologii
příliš
a
změnu
označovaného termínem inetto.
77
hladových
sám Salvo, protože přijde
kvůli
bouří
hornickým
o rozum jako její matka. V Robertův
citlivé dívce jako by prosvítal De
zešílel otec. Oba mladí lidé se se svou neschopností
ně přichystali
pasivního
během
davem
své sirné doly. Dianella po události
Giovannino Rada!í, jemuž pro
Dianelly,
nepřímo odpovědný
je za to
této krásné, inteligentní, ale
vzepřít
rozvášněným
jejich autoritářští rodiče, matka u Giovannina, otec u protagonisty,
v italské
literatuře
dnes
obecně
Jsou příliš dobří pro svět, v němž mají žít. Nedokáží za své
sny a touhy bojovat a neopětovanou lásku racionálně neunesou. Salvo je pak následkem Dianellina šílenství "za trest" nucen žít se pro
něj
v tomto ohledu
čtenáři téměř
představovala
přijatelnější
při
jejich
samotě,
jichž se mu ale ještě
závěrečném
řadu
plně uvědomí,
jak Salvo
Ačkoliv
se tedy na
říká, "právě
myslím na
let nemá dostat.
rozhovoru usmívá, v duchu mu
to, že Kolimbétra ( .. .) je velmi blízko
hřbitova,
blázny. Smrt by
alternativu. Na konci románu tak
nezbývá než mu projevovat lítost. Až tehdy si totiž
zoufale touží po klidu a dona Hypolita
mnohem
dvěma
takže až zakrátko
umřete,
že vás potká to
znamenité štěstí, že budete pohřben dva kroky odsud a že nebudete musit projít městem ani po smrti.
,.78
Tamtéž, s. 133. " ... nel fitto continuo scampanellio dei grilli ... " (I vecchi e i giovani, s. 159) 77 Inetto - termín, který pro své antihrdiny začal používat terstský romanopisec Italo Svevo (1861-1928), od něhož jej přejala literární kritika. 78 Staří a mladí, s. 400. " ... in questo momento sto pensando che Colimbetra ha ( ... ) la bella comodita ďesser molto vicina al cimitero, sicché voi tra poco, morendo, avrete l'insigne vantaggio ďesser seppellito a due passi da qui, senza attraversare la citta, neanche da morto." (I vecchi e i giovani, s. 487)
76
55
neuvědomuje,
Salvo si již ale samotářský
Kolimbétře, ostatně stejně
život dona Cosmy Laurentana na Valsanii, pouze akcentuje absolutní vztahů,
rodinných
že izolace Hypolita na
a to nejen mezi
k naprosto odlišným politickým
těmito dvěma
názorům
nikdy
jako
nefunkčnost
bratry. Don Hypolit si totiž vzhledem
nerozuměl
ani se svým synem Landem,
žijícím v Římě, a jejich odloučení jasně dokládá další neschopnost komunikace. Paralelu jejich
příběhu
pak nalezneme v Gepardovi, kde don Fabrizio není v kontaktu se svým synem
Giovannim, a také žije v určité duševní izolaci od
společnosti,
která jej považuje za
"výstředníka". Nedostatečná
komunikace
Laurentanové, jež
způsobila
nepřenese přes
srdce
smrt také
zjištění,
Hypolitově
a
Cosmově sestře, Kateřině
že se do bankovního skandálu
připletl
i její
milovaný syn Roberto Auriti a nedokázal jí o tom sám říct. V sebevraždě v Římě nalezne útěchu poslanec Selmi, jeden z hlavních protagonistů celé aféry s paděláním bankovek a shodou okolností také bývalý garibaldiovec. Nicoletin manžel a Salvovi za
útěk
nově
zvolený poslanec, zhrzený 19nazio Capolino, se touží pomstít
i smrt své ženy a šťastná,
s Hypolitem není
přemluví
jeho sestru Adelaidu, která v novém manželství
aby s ním uprchla. Další manželský svazek tedy
končí neúspěšně.
Dona Hypolita však více než rozchod s manželkou trápí kusé zprávy o jeho synovi, jemuž hrozí za
výjimečného
stavu
zatčení kvůli podpoře,
Laurentano však ze svých socialistických
kterou projevoval hnutí fasci. Lando
představ vystřízliví,
když
spatří,
jak
krutě
si smrt
vybrala svou daň během zásahu italských vojáků proti sociálním nepokojům:
V rakvi ležely
dvě
mrtvoly, jedna na druhé: jedna
měla tvář
druhé pod nohama. Ta
chlapec. (. . .) A jak tak ležel naznak, jakoby říkal: - Ne! Ne! - celou svou vyhublou přivřenýma očima, ještě
tvářičkou,
zkroucenýma úzkostí posledního zápasu. Nechci tu smrt; nechci tu
nechci tu rakev pro dva, páchnoucí pronikavým a drsným zápachem jatek! Ale ještě pohled na
tvář
oči, vytřeštěné
toho druhého ( ..). Ty hrozné
poslední krutost, za to
nahoře
břímě
druhé
oběti
byl
sotva
hrůzu;
děsivější
byl
k nebi, jakoby volaly o pomstu, za tu
na sobě. (s. 388)
Due cadaveri in quella cassa, uno su l'altro: uno con la faccia sotto i piedi dell'altro. Quello di ďun
ragazzo. (..) A guardarlo cosi capovolto, pareva dicesse, in quell'atteggiamento:
No! No! -
con tutto il visino smunto, dagli occhi appena socchiusi, contratti ancora
sopra era -
dall'angoscia dell'agonia. No, quella morte; no, quell'orrore; no, quella cassa per due, attufata da quellezzo crudo e acre di carneficina. La piú raccapricciante era la vista dell'altro (..). Con quei terribili occhi sbarrati al cielo, dal corpo supino chiedeva vendetta di peso di
quelľaltra
vittima sopra di sé. (s. 472)
56
quelľultima
atrocita, del
Završením románu je pak již zmiňovaná paradoxní smrt Maura Mortary, také vojáky, s nímž umírají i poslední ideály risorgimenta. Nikdo jiný jako tento chyběl.
stařec,
který,
nevědomky běže vstříc
opět
smrti,
neměl
nalezl pocit
zastřeleného
takovou víru v Itálii
štěstí,
jenž mu tolik let
Znovu má pocit, že bude moci bojovat za svou zem. Jenže tentokrát se
nepřidává
ke
Garibaldimu a tito italští vojáci nejsou dobrovolníci z Tisíce. Místo "hrdinského boje" po jejich boku je mu v souladu s pro Pirandella typickým tragikomickým skutečnosti
humoristickým nahlížením
pomáhal vybudovat. Mortara umírá a
Také v Gepardovi je od počátku
souzena smrt z rukou "své
společně
silně
naleznou" na
břiše
Vždyť
snad
v hustém jeteli,
země"
- té, již sám
s ním i naděje na lepší budoucnost.
vnímána přítomnost smrti. Je metaforou konce staré
generace, která ještě zažila staré bourbonské epochy aristokracie.
či přesněji řečeno
pořádky,
neznámější obličej
a Tomasi zde jasně
naznačuje
soumrak
scéna z románu je pasáž o mrtvole, kterou
zalitý krví a zvratky, nehty zaryté do země a po
těle
plno velkých mravenců ,,79 v zahradě Salinů. Pro dona Fabrizia představuje smrt toho vojáka něco
co
nepochopitelného a snaží se na celou epizodu co nejrychleji zapomenout. Jenže nevÍ, za
přesně
život.
položil mladík
Nepřijde
při potlačování nepokojů během revolučního
mu správné, že to nedokáže zjistit, a "obraz toho rozpáraného
často vracel ve vzpomínkách.
zajíce v posledním tažení, jehož
celému uspořádání věcí. při
pádu z koně
rozbitou tváří. smrt zajíce v
zemřel
,,82
sobě
se [mu]
něco později, oči
když je kníže na lovu a jeho psi mu
"byly plné užaslé bolesti, obracející se proti
V podobném tónu se o mnoho let později dozvídáme i o tom, jak
prvorozený knížeCÍ syn, "když ho sebrali z chodníku s
křečovitě
Při porovnání obou scén nás zarazí lehká ironie, když si uvědomíme, že
nese mnohem více smutku, než kterou vzbuzuje popis smrti Paolovy.
Don Fabrizio smrt Angelica uváděna do vnímá postavy
,,81
těla
svůj
,,80
Syrový popis smrti se znovu vrací i o přinesou
období roku 1860
téměř
nepouští z mysli.
společnosti
tanečníků
a který by tedy
Při
plese, na kterém je Tancrediho
měl
být oslavou jejich
společné
nevěsta
budoucnosti,
v černém jako "vrány, které plachtí nad zapadlými
údolíčky,
Gepard, s. 9. " ... bocconi nel fitto trifoglio, il viso affondato nel sangue e vomito, le unghia confitte nella terra, coperto dai formiconi ... " (ll gattopardo, s. 35) 80 Tamtéž, s. 9. " .. .l'mmagine di quel corpo sbudellato riappariva peró spesso nei ricordi ... " (ll gattopardo, s. 36) 81 Tamtéž, s. 74. " ... erano carichi di un dolore attonito rivolto contro tutto l'ordinamento delle cose." (ll gattopardo, s. 114) 82 Tamtéž, s. 180. " ... quando 10 avevano rialzato dal marciapiede con la faccia contratta e spiegazzata." (ll gattopardo, s. 239) 79
57
hledajíce shnilou kořist.
Sami Tancredi s Angelikou mu připomínají Shakespearova
,,83
vitalitě
Romea s Julií, navzdory veškeré
a energii
předurčené
vědomi.
nevyhnutelnosti svého odchodu ze života nejsou nijak pouhým slovem. Když s Fabriziem
hovoří
v prázdné
ke smrti. Mladí lidé si však
knihovně,
Pro
ně
je smrt pro zatím
kam se starý kníže odebral
rozjímat a kde pozoruje obraz "Smrti spravedlivého" na zdi, Tancredi s Angelikou si díla téměř
nepovšimnou. Naopak Don Fabrizio se od pochmurných myšlenek dokáže odpoutat
snad jen na krátký moment, když v sále vrátí do svého mládí, kdy i pro Celý román jako by
něj
tančí
s Angelikou
byla smrt něčím ještě
čtenáře těmito
valčík.
hodně
Teprve tehdy se na chvíli
vzdáleným.
existenciálními myšlenkami
postupně připravoval
vrchol díla, kdy se don Fabrizio konečně navždy odebere za svými milovanými
hvězdami.
na
Má
kolem sebe své dcery, syna Franceska Paola, Tancrediho i vnuka Fabrizia. Všichni se mu ale v ten moment zdají cizí. S radostí vítá smrt v podobě mladé dámy v cestovních šatech, již předchozí
den zahlédl na nádraží v Catanii. "Byla to ona, něho přišlo.
a které si pro
hvězdnými prostory.
(. ..)
Připadala
mu
stvoření,
krásnější
po kterém odjakživa toužil
než kdy jindy, když jí vídal mezi
,,84
S odchodem starého knížete symbolicky odchází i stará generace, dobře vědom.
ale má v
sobě
Salinové
nezůstanou
měšťáckou
i
Saliny, jeho vnuk Fabrizio již není
krev. Z jeho myšlenek však
přesto
čehož
on si je velmi
čistokrevný
šlechtic,
není cítit smutek, místy možná
sentiment, jinak spíše odevzdanost, lhostejnost a touha po klidu a věčném spánku. Líto mu ale je
zmařeného
mládí opustil a utekl se o a
něm
věřil,
nijak
před
obšírně
vztahu s Giovannim, druhorozeným synem, který rodinu v
omezeními šlechtického života do Anglie ke
nerozepisuje, ale i tak je
zřejmé,
karbonářům.
že Fabrizio k němu
že pouto bylo vzájemné - z lehké ironie, se kterou o
něm čteme,
měl
Tomasi
velmi blízko
se však zdá, že to
byly pouze jeho otcovské iluze. Vidíme tak, že rodinné vztahy mají i v Gepardovi daleko k ideálu. Pokud pomineme manželství Fabrizia s Marií Stellou, které je, až na její návštěvy
prodejných
a Tancrediho se jejich
společný
děvčat
rozhodně
život
v Palermu, v
zásadě funkční,
občasné
záchvaty hysterie a jeho
o budoucím manželství Angeliky
nelze domnívat, že by bylo bezproblémové. Naopak vidíme, že
"měl
být
později
tak pestrý, tak
hříšný
na nevyhnutelném pozadí
83 Tamtéž, s. 165. " ... le comacchie che planavano, aHa ricerca di prede putride, al di spora dei valonceHi sperduti." (Jl gattopardo, s.221) 84 Tamtéž, s. 185. "Era lei, la creatura bramata da sempre che veniva a prenderlo ( ... ) gli apparve piú beHa di come mai ]'avesse intravista negli spazi stellari." (Jl gattopardo, s. 246)
58
bolesti. ,,85 Tomasi nám poskytuje dostatečné množství narážek, na nichž zřetelně ukazuje, že sice mohou být zamilovaní, ale příliš pyšná
lásky není ani jeden z nich schopen: "Angelica byla
a příliš ctižádostivá, než aby byla schopna anulovat dočasně svou osobnost; a bez
toho není lásky,
,,86
nemluvě o tom, že "v Tancredim viděla možnost získat význačné místo
v sicilském šlechtickém světě.
Naprosto z kapitoly
skutečné
stejně
věnované
,,87
otci Pirronovi,
kteří
jsou nuceni se vzít
spolu stýkali, lásku bychom mezi nimi hledali marně. se
dostala pod
čepec
Teď
rodičovské
autority v tomto díle
týče,
světa příliš zběsilý
Naopak si od něj
4.5
poslední Concettě
věci
a Tancredimu tak ani nedokáže
se řídil
,,88
záchvěv
starého sicilského
svatbu s Tancredim Genž ale
touží po Angelice). Jinak je don Fabrizio v pozici inetta, pro
nového
se
jsou pouze" oba spokojení, ona, že
a že bude mít k di!>pozici takový kus pěkného mužského, on, že
patriarchátu nalezneme v okamžiku, když kníže zakáže stejně
vedlejší postavy
kvůli dívčině těhotenstvÍ. Ač
otcovskými radami a že teď bude mít služku a půl mandloňového háje. Co se krize
dvě
jsou na tom i snoubenci Santino a Angelina,
něhož
je svižný vývoj
něco přikazovat či
zakazovat.
spíše nechává vysvětlovat v marné snaze všem změnám porozumět.
Neměnnost
Ve všech
třech
románech
čteme, ať
už mezi
řádky či přímo,
monotónním opakováním. Tato myšlenka Je v jednotlivých dílech způsobem.
Ve
většině případů
Krásným skutečnost,
příkladem
že byl
vůbec
je
jsou konkrétní příklady ještě třeba
zdůrazněny
že historie je jen vyjádřena
různým
ironickým podtextem.
postava dona Gaspareho v Místokrálích. V prvé
zvolen prvním poslancem za
svůj
řadě
volební okrsek, je ironická víc než
cokoliv jiného. Nikdy se nijak vlastenecky neprojevoval, naopak,
při
revolucích
v osmačtyřicátém podporoval Bourbony. Jenže po roce 1860 pochopil, že vítr již vane jiným
85 Tamtéž, s. 119. " ... che dovevano poi essere tanto variegate, tanto peccaminose sull'inevitabile sfondo di dolore." (ll gattopardo, s.165) 86 Tamtéž, s. 104. "Essa possedeva troppo orgoglio e troppa ambizione per essere capace di quell'annulamento, provisorio, della propria personalitá sezna il quale non c'é amore." (ll gattopardo, s. 148-149) 87 Tamtéž, s. 105. "In Tancredi essa vedeva la possibilitá di avere un posto eminente nel mondo nobile della Sicilia." (Jl gattopardo, s. 150) 88 Tamtéž, s. 154-155. " ... contenti davvero, lei di "sistemarsi" e di avere quel bel maschiaccio a disposizione, lui di aver seguito i consigli patemi e di avere adesso una serva e mezzo mandorletto." (Jl gattopardo, s. 206)
59
směrem,
a z přesvědčeného konzervativce se rychle stal liberálem - a ne jen tak ledajakým,
protože ...
svobodě
. . .všichni mluvili o
a rovnosti, ale nikoho nenapadlo dokázat lidu skutkem, že nastaly
nové časy. (. ..) Vévoda tedy v městské
radě podal
a prosadil návrh, aby se zakázalo péct chleba
z výběrové mouky. A to ho proslavilo. (s. 202)
... tutti parlavano di libertá e
ďegualianza,
nessuno pensava a prendere un provvedimento che
dimostrasse al popolo come i tempi fossero cangiati (..). Egli propose e fece decretare l'abolizione del pane sopraffino. Al/ora diventó un granďuomo. (s. 253)
Díky této nesmyslné potomka rodu funkčních
maličkosti
místokrálů
v
přímo
Gaspare nastartuje svou politickou kariéru a voleného zástupce lidu.
Ačkoliv
období nic zásadního nevykoná, je volen znovu a znovu,
pro
ať
voliče během
nedostane, mu žádné vrásky na
čele nepřidělá.
Do
sněmovny
volební okrsek
je na jeho místo pro
zdědil
změnu
než kdykoliv
zajištěné
místo
předtím.
zvolen mladý Consalvo, jako kdyby daný
Paradoxně
coby rodinné léno.
aristokratických zvyklostí náleží mnohem
méně
či
dostatečný počet
Díky svým konexím má
v senátu a na názory obyčejných lidí se může ohlížet ještě
svých
už je u vlády pravice
levice. Ani moment, ve kterém je již jasné, že po schválení volební reformy hlasů
proměnu
právoplatněji
mu tento post podle starých
než kdysi jeho strýci. Na rozdíl od
druhorozeného syna donny Teresy je Consalvo prvorozeným synem svého otce. Nová doba tak vlastně Gasparovi
otevřela
cestu ke
kariéře,
k níž by se v minulosti nikdy nedostal. Ovšem
Consalvův úspěch tento odklon velmi rychle vrací zpět do původních feudálních kolejí. 89
Ironie celé situace je
umocněna
i jeho
projevem. Poté, co jej "socialista" Consalvo ve volbách opravdu
zvítězí,
ochodem do kláštera mu jeho
předcích
odpřednáší
a nic
neříkajícím předvolebním
v bývalém benediktinském
odchází navštívit svou pratetu donnu Ferdinandu.
dělala
závěru,
Vědomí
který sám mladý kníže
"nezdegeneroval, je stále stejný.
,,90
Srov. Spinazzola, V. II romanzo antístorico. Op. cit., s. 68. Místokrálové, s. 560. " ... non é degenerata: é sempre la stessa." (1 víceré, s. 693) 89
90
60
všech říká
své
těchto paradoxů
tetě,
ale i
klášteře
Ještě před
vychovatelku a on s nadšením poslouchal, když
a ukazovala mu staré erby.
kjedinému možnému
nekonečným
čtenáři,
a
jeho
vyprávěla
o
nás pak vede že rod
Uzedů
1 !
Již jsme rozhořčen
zmiňovali,
vášnivě obviňuje
nejvíce. Skrze své postavy
ponechává stranou svého zájmu. Z nejrůznějších nakládáno jako s dobytou kolonií, jež se které nabízí. Samotným
tří autorů
že Pirandello je z našich
obyvatelům
úhlů
uzurpátorům
stagnací situace ve svém kraji
vládu sjednocené Itálie, že Sicílii poukazuje na to, že s ostrovem je
hodí pouze k
vyčerpání
všech možností,
již ale na oplátku nikdo nic nedá.
"Žere vláda, " pokračoval Costa, "žere Provincie, žere Obec, představený a jeho zástupce, ředitel,
inženýr, dozorci... Co
všecky nést na hřbetě a sám je
může zůstat
pro toho, kdo žije pod zemí a pode všemi, kdo musí
rozmáčknut jako placka? .. Ach,
Pane bože!" (s. 107-108)
" Mangia il Governo, " seguitó il Cos ta, "mangia la Provincia; mangia il Comune e il capo e il sottocapo e il direttore e ľingegnere e žl sorvegliante... Che puó avanzare per chi sta sotto terra e solto di tutti e deve portar tutti sulle spalle e resta schiacciato? .. Ah Dio! "(s. 127)
Posun oproti De Robertovi je v tom, že ve Starých a mladých je změna sice možná, ale pouze k horšímu. Lidé se mohou pokusit proti krvavým
způsobem učiní,
z nich naopak
zjištění,
vykořisťování
povstat, a sicilské fasci to také bohužel
ale represe, které následují, jejich situaci
opět
nijak neřeší. Vyplývá konstituční
že nejenže nefungoval absolutismus a nepomáhá
monarchie, ale ani socialismus nebude všelékem. Jako by byl Pirandello již v tuto chvíli přesvědčen
o tom, že jedině vláda pevné ruky by mohla být schopná něco
Smutné déja vu vidíme také na důvodů
postavě
nucen odejít do vyhnanství na Maltu,
generál Laurentano se sjednocené Itálie.
bouřil
Landa Laurentana, který je z politických
čímž
děda.
opakuje osud svého
I
přesto,
proti bourbonskému režimu, zatímco jeho vnuk brojí proti
Nevyřčenou
konce, tedy zda i u Landa
změnit.
otázkou
časem
zůstává,
skepse
zda svého
převáží
nad
předka
vůlí
napodobí
včetně
že
vládě
tragického
žít a i on se rozhodne zvolit
dobrovolný odchod ze života. Neměnnost alespoň
ne
Kolimbétra
hůře,
je zobrazena také na postavě Hypolita. Zarytá víra, že
se promítá do rezignovanosti a
představuje
zakonzervovaný feudální
monotónnost na chvíli rozruší
příchod
útěchu
zůstává
přijímá běh
uzavřený
i
61
či
osudu. Jeho
sám do sebe. Tamní
sám. A tak jako Tomasiho
smířit
osamělý
v astronomii, donu Hypolitovi v životě nezbývá nic jiného, než
historických textů o Údolí chrámů u Girgenti.
1
svět,
s níž
bylo lépe,
donny Adelaidy, ale ta není schopná se s ní
záhy odtamtud prchá. Hypolit tak znovu Fabrizio nachází
netečnosti,
dříve
a
don
četba
1
1
Klid, kterého si celou dobu touží celá Sicílie.
Alespoň
dosáhnout starý kníže ze Saliny, je i tím, po
tak to v Gepardovi don Fabrizio
vysvětluje
přijede
jednat jménem nové vlády - chce jej
Vášnivě
argumentuje tím, že "podnebí lze
Chevalleymu, který s ním místo v italském senátu.
přeje
Piemonťanu
přesvědčit,
změnit,
čem
aby
přijal
vzpomínku na
špatné vlády smazat. Sicilané chtějí zlepšení. ,,91 Je zřejmé, že Chevalley představuje dalšího z řady
oněch naivně-optimistických Seveřanů, kteří
změnili,
od
nepaměti přicházeli
na Sicílii, aby ji
ale kteří nikdy neuspěli. Skeptický kníže se jej také z tohoto optimismu snaží vyvést:
Sici/ané nebudou nikdy chtít zlepšení, z toho prostého marnivost je
silnější
rytířů
místokrálů, chtěla
řečiště
krále Rogera, kolik
právoznalců
že
věří,
že jsou dokonalí. Jejich
než jejich bída. (. ..) Vy si opravdu myslíte, Chevalleyi, že jste první, kdo
doufá, že svede tok Sicílie do kolik
důvodu,
obecných
písařů
dějin?
švábských
Kdo ví, kolik mohamedánských císařů,
kolik
baronů Anjouovců,
Ferdinandových snovalo totéž krásné bláznovství! A kolik kolik funkcionářů-reformátorů Karla lIl.! A kdo dnes
imámů,
ještě
kolik
španělských
ví, kdo byli? Sicílie
spát, bez ohledu najejich zaklínání. (s. 136)
1 Siciliani non voranno mai migliorare per la semplice ragione che credono di essere perfetti: la loro vanitá é piú forte della loro miseria; (..) Crede davvero Lei, Chevalley, di essere il primo a sperare di incanalare la Sicilia neljlusso della storia universale? Chissá quanti imani mussulmani, quanti cavalieri di re Ruggero, quanti scribi degli Svevi, quanti baroni angioini, quanti legisti del Cattolico hanno concepito la stessa bella follia; e quanti viceré spagnoli, quanti funzionionari riformati di Carlo 111; e chi sa piú chi siano stati? La Sicilia ha voluto dormire, a dispietto delle loro invocazioni. (s. 183-184)
Fabrizio nakonec nabídku Chevalleyho a politika není nic pro
něho.
samozřejmě
odmítne s tím, že již patří do starých
Nemá v úmyslu pokusit se cokoliv
měnit
-
či
časů
spíše toho již není
schopen. V závěru této kapitoly nám Tomasi pro
Seveřany
ještě
symbolicky
zdůrazní,
že italský Jih
místem, které nikdy nemohou pochopit, protože jsou prostě
příliš
zůstává
odlišnÍ. Když
Chevalley Sicílii opouští, sedí sám v dostavníku a chce vyhlédnout z okna:
Sotva se
rozbřesklo.
nanovo hráz
Té trošce
nepamětná
světla,
které se podařilo proniknout burnusem oblak, postavila
špína okýnek. (. ..)
Očistil jedno
sklo na šířku oka. Vyhlédl;
před
ním
v popelavém světle vyskakovala krajina - nevykoupitelná. (s. 138)
Gepard, s. 135. "ll clima si vince, il ricordo dei cattivi governi si cancella, i Siciliani voranno migliorare." (ll gattopardo, s. 182)
91
62
Era appena giorno; quel tanto di luce che riusciva a trapassare žl coltrone di nuvole era di nuovo impedito dal sudiciumme immemoriale del finestrino. (. ..) ripulí un vetra per l'ampiezza di un occhio. Guardó; dinanzi a lui sotto la luce di cenere, il paesaggio sobbalzava, irredimibile. (s. 185) S prakticky paralelní skepsí se setkáme ještě jednou, a to v samém
závěru
románu, když se
Tomasi rozepíše o palermském kardinálovi, který také pocházel ze Severu. Snažil se dosáhnout
nějakého
zlepšení, ale ani on
neměl
šanci
uspět,
chtěl
protože "jako o každém, kdo
tehdy cokoliv reformovat v sicilské povaze, i o něm záhy vznikla pověst, že je blázen. ,,92 Stejný názor
měl ostatně
už Pirandello, když ve svém románu píše, že "korupce byla
chronické zlo, jež se nedá
vyléčit;
a každý, kdo
začal
proti ní
bouřit,
trpěna
jako
byl považován za
prosťáčka nebo blázna, za pokrytce nebo ctižádostivce. ,,93
Za zmínku stojí
ještě
jeden zajímavý románový moment: rozhovor dona Fabrizia
s Ciccem Tumeem, donnafugatským varhaníkem, jenž knížete při
v
jednom honu kníže využije
Donnafugatě proběhl
němu přišli
o radu,
doprovází na lovy.
nedůvěře
Právě
si s Tumeem promluvit o plebiscitu, který
a ve kterém se rozhodovalo, zda se Sicílie
nikoliv. Kníže navzdory vší k
příležitosti
věrně
připojí
k Piemontu
v lepší budoucnost hlasoval pro, a také to všem,
doporučoval. Nevěřil,
že by
opačným
či
kteří
čehokoliv
hlasováním mohl
dosáhnut. Tragika této situace ovšem hlasoval proti. Jenže po
tkvěla
v tom, že don Ciccio spolu s pár desítkami dalších
sečtení hlasů přišly
ty jejich vniveč,
neboť
volba byla zmanipulována,
aby se zdálo, že všichni byli jednomyslně pro. Tomasi nás tady vede k závěru, že "hezký díl otupělosti
a
skutečnosti
netečnosti,
které následující desetiletí právem vytýkala lidem z Jihu, pramenil ve
z pitomého anulování prvního projevu svobody, která se tomuto lidu
vůbec
kdy
naskytla. ,,94 Tehdejší plebiscit skutečně představoval první závan demokracie, se kterým se Sicilané setkali. Jak tedy mohli
Seveřané
v úvodu selhali? Nesmyslnost tohoto
činu je
chtít budovat demokratické
zřízení,
to hlavní, co Tomasi odsuzuje,
když hned
neboť ...
92 Tamtéž, s. 200. " ... come per tutti coloro che, in quei tempi, volevano riformare checchessia nel carattere siciliano si era presto formata su di lui la reputazione che fosse un fesso ... " (ll gattopardo, s. 265) 93 Staří a mladí, s. 137. "La corruzione era sopportata come un male cronico, irrimediabile; e considerato ingenuo o matto, impostore o ambizioso, chiunque si levasse a gridarle contro." (I vecchi e i giovani, s. 164) 94 Gepard, s. 83. " ... una parte della neghittositá, dell'acquiescenza per la quale durante i decenni seguenti si doveva vituperare la gente del Mezzogiomo, ebbe la propria origine nello stupido annullamento della prima espressione di libertá che a questo popolo si era mai presentata." (ll gattopardo, s. 125)
63
Záporný hlas dona Ciccia, padesát podobných království by byly
nezměnily
hlasů
v Donnafugatě, sto tisíc "ne" v celém
na výsledku nic, naopak by mu byly dodaly tím
větší
význam. A
nebylo by došlo k ochromení duší. (s. 82)
Jl voto negativi di don Ciccio, cinquanta voti simili a Donnafugata, centomila "no" in tutto il
Regno non avrebbero mutato nulla al risultato, 10 avrebbero anzi reso piú significativo, e si sarebbe evitata la storpiatura delle anime. (s. 123)
4.6 Náboženství a církev
Náboženství hraje v Místokrálích, Starých a mladých i Gepardovi
poměrně
specifickou
roli. Žádný z autorů neměl k církvi zvláště vřelý vztah, naopak se k ní stavěli velmi kriticky. Církevní instituce jim již dávno byli
silně vědomi
přestala
poskytovat útěchu v podobě vykoupení. Všichni
toho, že mají jen jeden život, a to ten pozemský. Toto
povědomí
také jejich hrdinové. Pokud se v románech setkáváme s postavami hluboce jejich víra
většinou zesměšňována či
náboženství je nedílnou
součástí
tři
si
pak sdílejí
věřícími,
pak je
karikována. Takto kritický pohled na církev a
pesimismu, jenž našim
spisovatelům
nedovoluje doufat
v lepší budoucnost ani hledat pomoc ve víře.
De Roberto církev vnímá a zobrazuje asi zkorumpovanou instituci, plnou satirizuje nejen samu o jednotlivých
sobě,
ale
přetvářky, zároveň
představitelů. Nejostřejší
pokrytectví a
si pro
je jeho
přesnější
výsměch
Carmela, dona Blaska a dona Lodovika. Všichni pouze jako nemanželský syn Mikuláše.
Přestože
mnicha, jenž by vedl
svůj
Don Blasco je jednotliví
členové
předchozího
je každý z nich
tři
neupřímnosti.
pro
něj
naprosto
Ve svém románu ji
ilustraci vyhrává s živými portréty
v případě
tří řádových bratří
pocházejí z rodu
Uzedů, ač
- bratra Carmelo
knížete z Francalanzy, a žijí v klášteře sv.
jiný, ani jeden není obrazem klasického zbožného
život v prostotě a odříkání.
panovačný
rodiny
úplně
nejkritičtěji. Představuje
neřídí
cholerik a
zuřivec,
který
upřímně
nenávidí, když se
jeho radami a doporučeními. Benediktinem se stal z donucení
a jeho odpor k mnišskému životu je trochu pochopitelný, když coby šlechtický syn, jenž se nenarodil jako prvorozený, setkáváme jako s vášnivým
příliš
možností na
reakcionářem,
výběr neměl.
Na
začátku
románu se s ním
jenž podporuje probourbonské hnutí a po
výpravě
Tisíce je naopak vzteky bez sebe. Jeho sicilský temperament, nedostatek diplomatických schopností a
především
nevázáný život mu
64
J
znemožňují
dosáhnout na místa vyšších
1" I
hodnostářů,
klášterních
takže
např. děkanem
čtyřiceti
se stává až ve svých
řadu levobočků,
přihne
letech. Vydržuje si
několik
konkubín, s nimiž zplodil
partičku
karet a nijak se neomezuje ani v jídle. De Robertova satira zde dosahuje svého
rád si
dobrého vína, zahraje
vrcholu, když sáhodlouze popisuje, jak se v klášteře žilo, a podtrhuje, že výše jmenované aspekty se v žádném případě netýkaly pouze dona Blaska:
( ... ) V klášteře k slavnostním příborů
" ... 34: 38:
dělili obědy
příležitostem.
nebuď líný ...
kromě drůbež,
chodech, a
větší
o sedmi chodech, jež
Do stolovního šumu, kde splýval cinkot
s bubláním nalévaných nebuď pyšný;
pěti
na menšÍ, o
nápojů, předčitatel
35: neoddávej se vínu; 36:
" (. ..) V řeholi se
"Každý
kuchyně
slabých a nemocných. " Klášterní
však
v jídle; 37: nelibuj si na
nechť se odřekne
denně
nádobí a
články řehole:
mumlal ze svého stupínku
buď střídmý
rovněž pravilo:
stříbrného
patřily
kupovala
masa
půlku
lůžku;
čtvernožců,
telete a navíc
klobásy, salámy a bůhvíco ještě. (s. 150)
(. . .) Distinguevansi i pranzi e i pranzetti, questi composti di cinque portate, quelli di sette, nelle solennita; e mentre dalle mense levavasi un confuso rumore fatto dell 'acciottolio delle stoviglie e del gorgoglio delle bevande mesciute e del tintinnio delle argenterie, il Lettore biascicava, dall'alto del pulpito, la Regola di San Benedetto: " ... 34° comandamento: non essere superbo; 35°: non dedito al vino; 36°: non gran mangiatore; 3r· non dormiglione; 38°: non pigro ... ". (..) La Regola diceva pure: "Ognuno poi s 'astenga dal mangiar carne ďanimali
quadrupedi, eccetto gli deboli et infermi "; ma tutti i giorni compravano mezza
vitella, oltre il pollame, le salsicce, i salami e žl resto. (s. 188-189)
Není nutné zde citovat tuto pasáž celou, neměl
s původní
představou
nejvyšších šlechtických
sv. Benedikta nic
rodů,
vinou rodových zvyklostí
neboť
již z této ukázky je
společného.
zřejmé,
Mniši, ve většině
připraveni
klášteře
synové z nějž
byli
svými staršími bratry. Nový opat, který sem byl poslán z zvlášť
ve svém úsilí
mu autorita.
Jeho pravou rukou se
nicméně
stal další Uzeda don Lodovico, pravý opak svého strýce
Blaska. I on vstoupil do kláštera na
základě
autoritářské
matky,
přestože
by se tudíž
vůbec
dávat na dráhu církevního
konstantního psychologického nátlaku své
mu jako druhorozenému náležel titul vévody z Oraguy. Nemusel hodnostáře,
jež
měla
dalšímu bratru Raimondovi. Oblíbenec donny Teresy však dostal Když mladík pochopil, jak se
věci
mají, bylo již
vnucené životní dráhy získat maximum. Cesta k 65
J
případů
si tam zkrátka užívali plnými doušky toho života, o
Monte Cassina, se sice snažil narušenou morálku napravit, ale nijak neuspěl- chyběla
že život v
příliš pozdě,
němu
vedla
naopak
před
připadnout
Lodovikem
tak se
alespoň
přes pečlivé
jeho
přednost.
rozhodl z
sebeovládání,
mlčenlivost,
nahlas to, co si zrovna myslí, ale pouze to, co se od očekávané
Během
něj očekává.
Jeho strategie mu
ovoce: v sedmadvaceti letech je jmenován děkanem a o tři roky
revoluce v šedesátém roce si v
několika
klášteře
Bourbonů,
strany - opata a další zastánce kláštery po
neříká
ctnostné chování, ale i s tím spojené pokrytectvÍ. Lodovico tak nikdy
později převorem.
umí bez potíží naklonit
ale i
revolucionářské
letech v rámci antiklerikálních
přinese
obě znepřátelené
liberály. Když jsou pak
zákonů uzavřeny
a mniši vyhnáni, již
dávno má vyhlédnuté místo na biskupstvÍ. Nedlouho poté odjíždí za dalším kariérním postupem do Říma, kde jej časem jmenují arcibiskupem. Posléze se dozvídáme, že se stal Přes
kardinálem.
stačilo,
tomu
prvotní nepřízeň osudu tedy dosáhl na téměř nejvyšší metu a jediné, co mu k
byl dostatek ctižádosti, sebekontroly a
neupřímnosti.
Na druhou stranu je
pravda, že byl schopen také pomáhat svým bližním, ovšem jen pokud mu to zrovna bylo ku prospěchu
- jako když se
během
roku 1870 vrací do Catanie a stará se o svého umírajícího
bratra Ferdinanda: "Zlé jazyky tvrdily (..), že don Lodovico se vrátil na Sicílii ne z lásky k Prosťáčkovi,
na kterého nikdy ani nepomyslel, ale aby nemusel
Římě a mohl vyčkat, až se situace vyjasní.
zůstat v
tak zmatené
době v
špatně.
změně
,,95
Ale ani don Blasco se po nuceném odchodu z kláštera nemá nikterak politického
přesvědčení,
kdy se z
něj,
zarytého
reakcionáře,
stane
přesvědčený
Po
liberál,
začne
bez skrupulí skupovat bývalé církevní pozemky a usedlosti. Žije z renty, kterou za ně dostává, a posléze umírá jako bohatý muž. Poslední z trojice klášteře
řehole
celý
svůj
příbuznými.
je bratr Carmelo - oddaný katolík, jenž prožil v
život a nic jiného nezná. Ani on sice
benediktinského
nemanželský
zmíněných mnichů
původ
Odmítá
řádu,
plně
ale velmi mu záleží na dobré
a nikdy by se připustit,
nestavěl
pověsti
na stejnou
že by byl do kláštera
nedodržuje všechna
kláštera. Respektuje
úroveň
přijat někdo,
přiživuje
Consalva, když jej otec
přivede
nežil mimo klášterní zdi, pro
opatovu
přízeň.
kdo nepochází z vysoké tváří,
že by mu to
Bratr Carmelo se s radostí stará o malého
do sv. Mikuláše na vychování. něj změna
svůj
se svými nevlastními
šlechty - naopak Lodovico, jenž s ním v duchu souhlasí, se navenek nevadilo, protože si tak
přikázání
Nicméně právě
politického režimu
tím, že nikdy
představuje něco
naprosto
nepochopitelného. Šok z vyhnání z kláštera a dobytí Říma jej proto doženou až k šílenstvÍ. Z dalších postav je ještě
potřeba
zmínit Consalva a Teresinu.
ve svém vztahu k víře rozdílní jako voda a
oheň.
Teresinu
Ač
zpočátku
sourozenci, oba jsou
k smrti
děsí
mrtví, jež
95 Místokrálové, s. 383. " .. .Je male lingue andavano spargendo che egli era tomato in Sicilia non per amore de! Babbeo al quale non aveva mai pensato, ma per evitare di trovarsi a Roma in quei momenti critici, per poi prender consiglio dagli avvenimenti." (I viceré, s. 474)
66
vídá
při návštěvách
stává bigotní
v klášteře
fanatička,
či
v kostelech, ale postupem
předobraz
v níž bychom mohli hledat
přeci
Consalvo se naopak s vírou nijak netrápí. Pokud
času
veřejnosti
a
otevřeně
zříci
se
věřící
dívky
Caroliny Salinové z Geparda.
jen" musel jít ke
starému dominikánovi podivnou snůšku vymyšlených hříchů. vystoupit na
se z hluboce
,,96
zpovědi, odříkal
vždy
Je si vědom toho, že
katolického vyznání by oslabilo jeho politickou
pozici, a raději tedy dále hraje svou pokryteckou hru a víru předstírá.
Pirandello rodině, člena
přestal věřit
vlivem pobožné
radost, a v dobré
věřící,
do jehož domu
skončila
chůvy začal víře
Ačkoliv vyrůstal
v Boha již jako malý chlapec. chodit do místního kostela.
Farář měl
v ateistické
z nového horlivého
se rozhodl zfalšovat výsledek loterie, ve které se losoval jeden
měla
být
přinesena
soška Panenky Marie. Bohužel ale jeho snaha
trochu jinak, než doufal. V momentě, kdy malý Luigi uslyšel své jméno,
na zázrak, nýbrž pochopil, že celé slosování je podvod, a z kostela s pláčem utekl. nebylo možné, aby se jeho jméno dostalo do osudí,
neboť
neuvěřil
Věděl,
že
los daroval chudému kamarádovi.
Na první pohled nepodstatná historka z dětství znamenala, že Pirandel\o v tu chvíli ztratil víru v Boha. Jeho díla byla tímto vědomím samozřejmě poznamenána. 97 Ve Starých a mladých nalezneme upřímně případech
se u
něj
přicházejí
o rozum
zdá, že je staví či nějakým
Nicméně
"normální".
V rozpadajícím se
světě
am
před
jiným
varianta
věřících
postav jako šafránu.
Téměř
ve všech
volbu: rozum nebo víra. Pokud si zachovají víru,
způsobem přestanou
rozumu
s sebou
spadat do oné vágní kategorie automaticky
štěstí
nepřináší.
Starých a mladých totiž naděje není propojena ani s jedním přístupem
a hrdinové se musí se svými problémy potýkat sami. Ani víra, ani rozum jim pomocnou ruku nepodají. Anna del Re, dcera
Kateřiny
ženu a sama v Boha opravdu náboženských porozumět
ani
obřadů.
Auritiové, je lidmi z okolí považována za velice zbožnou
vroucně věří,
ale na druhou stranu se nikdy
neúčastní
žádných
Od smrti svého muže žije v osamění a izolaci a není schopna
změnám,
jež s sebou nový
svět přináší,
ani tužbám svého vlastního syna
Antonia. Žije sice jako světice, jenže vnitřní klid a pokoj bychom v jejím životě nenalezli. Donna Fana, bohabojná stará odříkávala
zvláštní modlitbu k svaté
hospodyně Brigitě,
v domě De
která jí
Vincentiů,
měla tři
přesnou hodinu smrti, aby se mohla připravit k přijetí svátosti,
,,98
dny
jež "každý
napřed
večer
ohlásit ve snu
je zase natolik uzavřená do
96 Tamtéž, s. 425. " ... costretto a confessarsi, recitava al vecchio domenicano una filastrocca di bislacchi peccati." (J viceré, s. 525) 97 Viz doslov Alice Flemrové in Pirandello, L. Humor. Přel. A. Flemrová. Praha: Havran, s.r.o., 2006, s. 218. 98
Staří a mladí, s. 39l.
67
vůbec neuvědomuje
své víry, že si
správce don Jaco Pacia mohl její
svou naivitu. Nedokáže si ani na chvíli
chráněnce
(ač
bratry De Vincentovy okrádat
připustit,
že by
on tak s gustem
činí), protože jí přece z Říma dovezl růženec a tabatěrku, na níž je zobrazen papež. Jako by jí
její přesvědčení
zatemňovalo
znemožňovalo
mysl a naprosto
jakýkoliv logický úsudek.
Podobná je situace i u Dianelliny matky, jež po smrti svého syna k radosti místního biskupa jí víra potřásaje
zůstala:
lehce hlavou a přivíraje své vystouplé
všecko jiné zhaslo ... BoŽí milosrdenství... utěšit
ji
"Je to pro Vás
nemůže.
Navíc se nám nabízí
dostatečnou útěchu
oči,
útěcha,"
"že v duši dále
přišla
o rozum, ale
poznamenal biskup,
září světlo
víry, když tam
Jenže Dianelle tato myšlenka matku nevrátí a
,,99
závěr,
že ani její matka tenkrát nenalezla ve
- jinak by přece nemohla zešílet.
S biskupovou perspektivou nesouhlasí ani don Cosmo. Domnívá se, že je naopak zachovat rozum, když
člověk
ztratí víru, což byl
a jako druhorozený syn chodil do
přesně
semináře,
a Cosmo ze
"pak ztroskotal v té černé, mrazivé a hluboké beznaději. vnitřního světa, koneckonců neupřímnost
,,100
počátku
semináře
hodnostářů,
věřící
odešel, jenže
stejně
Uzavřel se do svého skeptického
zřetelně
jak to
si
studií se v něm
jako téměř všechny postavy Starých a mladých. Velmi
církevních
těžší
jeho případ. V mládí patřil mezi
ale od samého
zvítězil
náboženství bilo s rozumem. Ten nakonec
vnímá
víře
vidíme
např.
silně
však
na jeho vztahu
k biskupu Montorovi. Toho v mládí trápily naprosto stejné pochyby jako dona Cosma, ale na rozdíl od že káže
něj
v semináři
věci
zůstal
a vybudoval si hezkou kariéru. V zásadě to pro
víry, kterým sám
plně nevěří,
a
právě
něj
znamená,
to jeho bývalý spolužák odsuzuje a
takovéto pokrytectví odmítá. Rozdílný přístup k náboženství zastává vlády a zavilý mu sice
odpůrce
Cosmův
bratr don Hypolit, stoupenec bourbonské
nového politického uspořádání. Dobrovolné vyhnanství na Kolimbétře
neumožňuje účastnit
se církevních
obřadů
ve
městě,
ale zrovna po nich se mu
nikterak nestýská. Chybí mu však kostely, z nichž k němu doléhá pouze zvuk k monsignoru Montorovi je nicméně na své
příjmy nemůže
zřejmá
ani v nejmenším
normanského Dómu, a nejde
odmítá
čímkoliv přispět
otřást
ač
si
na obnovu starého
jen o tuto drobnost. Biskup se mu
nezdá být osobností, která by dokázala
Averze
i z jeho strany. Nesouhlasí s tím, že biskup,
stěžovat,
samozřejmě
zvonů.
celkově
vzato
monotónní sicilskou realitou a pomoci
" ... ogni sera faceva una speciale orazione a Santa Brigida, che doveva annunziarle in sogno, tre giomi prima, l'ora precisa della morte, perché fosse pronta e in regola coi sagramenti." (I vecchi e i giovani, s. 475) 99 Tamtéž, s. 181. "Consolante per voi," osservo Monsignore, tentennando lievemente il capo, con gli occhi globulenti socchiusi, "che nel bujo della mente, soltanto illume della fede le sia rimasto acceso ... Divina misericordia ... " (I vecchi e i giovani, s. 218) 100 Tamtéž, s. 179. " ... ma per naufragare poi in quella nera, fredda e profonda disperazione." (I vecchi e i giovani, s. 215)
68
J
i událostem, aby se pohnuly z místa. Kníže Laurentano v zásadě postav, v níž se snoubí víra s rozumem, jenž je v jeho
představuje
případě představován
jednu z mála
láskou k historii.
Ovšem na rozdíl od blízkého vztahu otce Pirrona a knížete Fabrizia v Gepardovi, jež spojuje vášeň
pro astronomii, ve Starých a mladých takovéto spojení knížete s biskupem není možné
- každý z nich
patří
do jiného světa, jež navzájem nelze propojit.
Hned v úvodu Geparda nás do
očí
uhodí jistá Tomasiho ironie, když případě
již výše citovaným veršem Zdrávas Maria. V žádném Salinů
rodina
byla hluboce
věřící.
formální povinnost, kdy se všichni na
půlhodiny denně
že se jedná o pouhou
sejdou a
společně
tři
hodiny ze dne však
si to žádají jejich aristokratické tradice. Dalších dvacet
a
půl
se pomodlí, tak jak
donny Marie SteHy, manželky knížete Fabrizia, leží na dně její kabelky. Paláci pohanská božstva zobrazená na
nástěnných
podpírali modrý štít s gepardem.
,,101
směru
román začíná
to totiž neznamená, že by
uvědomíme,
Velmi záhy si naopak
svůj
Salinů
růženec
vládnou
freskách, kde Mars, Venuše a Jupiter" ochotně
Tak nám Tomasi již od začátku dává najevo, ke kterému
bude don Fabrizio jako hlavní představitel rodu inklinovat.
Nikdy neprojeví sebemenší náboženský entusiasmus, avšak církevní přemýšlení
dodržuje. Každou sobotu chodí ke
v Donnafugatě se jako
každoročně přichází
zpovědi
a
při
obyčeje
bez
návratu do letního sídla předků
pomodlit k hrobu svých
do místního
kláštera. Také v momentě, kdy cítí, že smrt je na dosah, s jistou lhostejností respektuje, že jeho povinností je nechat si zvyklostí bychom u
něj
udělit
poslední pomazání.
ale víru v Boha hledali
náboženskou spiritualitou nic
společného. Přitahují
je naopak v přímém rozporu s katolickým
učením.
stěží.
Přes
jej jako objekt Svou
představitele
těchto
Jeho vztah k nebesům nemá s
vášeň
vědeckého
zkoumání, což
k astronomii sdílí,
ironicky, s otcem Pirronem, jezuitou a dobrým knížecím církevního
veškeré zachovávání
přítelem.
se ale nejedná o postavu, kterou by Tomasi
V
opět
případě
trochu tohoto
vysloveně zesměšňoval
či jinak znevažoval, takže u něj nenalezneme ani přemíru pokrytectví. Čas od času spíše
vzbuzuje pousmání nad
atypičností
v observatoři, jak "s poklidnou
svého jednání, jako
tváří kněze,
který
např.
odříkal
když jej vidíme s knížetem mši a dal si silnou kávu
s monrealskými sušenkami, seděl pohroužen do svých algebraických vzorců. se také
upřímně
,,102
Ale dokáže
rozezlít třeba při pomyšlení na všechen církevní majetek, o němž se, právem,
domnívá, že bude zabaven. Ví, že k chudým
bezzemkům
se však
stejně
nedostane a vláda tak
101 Gepard, s. 5. " ... sorreggevano di buon grado 10 stemma azzurro col Gattopardo." (ll gattopardo, s. 32) 102 Tamtéž, s. 28-29. " ... con l'aspetto sereno del sacerdote che ha detto la messa e preso il caffé forte con i biscotti di Monreale, sedeva ingolfato nelle sue formule algebriche." (ll gattopardo, s. 57)
69
promrhá svou návštěvě
příležitost
v rodné vesnici. Jenže na rozdíl od
výměnách názorů, satiře
V
celý problém s pozemky
doma mezi
se pro
obyčejnými
změnu
v kostele!" "Jaképak
rozhovorů
Před pěti střílení,
Skeptickou vizi
s knížetem,
při
nastiňuje
i
při
své
nichž si oba libují ve
lidmi se setká pouze s nepochopením.
Tomasi vyžívá
Chevalleymu popisuje vraždu místního
"To je Svatá Nymfa.
vyřešit.
např.
v pasáži, kde Tancredi
Seveřanu
faráře:
lety tam zabili faráře, když sloužil mši. " "To je Chevalleyi! Jsme
příliš dobří
takové klackoviny. Dali prostě jed do mešního vína. Je to
hrůza! Střílet
katolíci, než abychom
diskrétnější,
chci říci
vyváděli
liturgičtější.
" (s.
127)
"Quella é Santa Ninfa. II parocco cinque anni fa é stato ucciso lí dentro mentre celebrava la messa." "Che orrore! Una fucilata in chiesa!" "Ma che fucilata, Chevalley! Siamo troppo buoni cattolici per fare delle malcreanze simili. Hanno messo semplicemente del veleno nel vino della Comunione; é piú discreto, piú liturgico vorrei dire. " (s. 173-164)
I
přes
tvrzení o tom, jak jsou Sicilané nábožní, vidíme, že jim nechybí dostatek drzosti k
chladnokrevné vraždě kněze. Pokrytectví je tedy
celkově
provázáno. S tím souvisí také Salinů.
závěrečné
Již zestárlé sestry Salinovy je
církevní kontrole se zjistí, že oltářem,
téměř
"odhalení" týkající se církevních relikvií v
iniciativně
domě
skupovaly a jsou na ně velice hrdé, avšak při
všechny z nich jsou podvrhy. I obraz, jenž visí nad
nýbrž mladou dívku
čekající
na dostaveníčko se svým milým. Avšak kaplan, který
obrazem tolik let sloužil bohoslužby a byl si všech
vědom,
nevyhnutelně
nezobrazuje Pannu Marii, jak tomu Caterina s Carolinou, Concettiny mladší sestry,
zarytě věří,
před
vzato i podle Tomasiho s náboženstvím
v zájmu vlastního klidu před sestrami
zmíněných skutečností
raději mlčel.
70
velice
dobře
"1 5
Závěr
Sicílie vždy představovala lákavý cíl pro dobyvatele z celého výpravy, které se snažily si ostrov podrobit a učinit z něj střídavým úspěchem, většině případů
samozřejmě
což Sicilané
součást
Středomoří. Přicházely
svých říší.
nevítali s nadšením.
Dařilo
Změna
sem
se jim to se
režimu pro
ně
ve
znamenala války a s nimi související nedostatek potravin, smrt a utrpení.
Dlouhověká
zkušenost je
naučila nevěřit
přinést něco
pozitivního. Není tedy divu, že se ze všeho nejvíce toužili vymanit ze závislosti
tomu, že by
příchod
nových
podmanitelů
mohl
na cizích vladařích a dosáhnout vlastní samostatnosti. Izolace od okolního
světa
pro ně znamenala jednu z možností, jak toho dosáhnout a jak se
dalšímu napadení bránit. Proto se také tito ostrované tolik liší od svých protějšků v pevninské části
jižní Itálie,
kteří měli
mnohem méně
změně přístupu Sicilanů
Ke
připojit
se k
nově
rozhodli k někomu
prostředkem
při
19. století. Risorgimento se
pro zlepšení situace na
ostrově.
Když navíc vůli
vznikajícímu italskému království. Bylo to poprvé, kdy se ostrované přičlenit dobrovolně,
stejně
a
alespoň část
jako všichni ostatní dobyvatelé
starosti i sami
z nich
marně. Seveřané
zdroj kapitálu a levné pracovní síly, aniž si přidělávají
polovině
revolucích v letech 1848 - 1849, projevila Sicílie
budoucnost. Jak však historie ukázala k dobyté kolonii,
k uzavřenosti.
došlo až v druhé
sicilské inteligenci zdálo vhodným ztroskotaly snahy o samostatnost
důvodů
začala skutečně
doufat v lepší
se k připojenému území chovali jako
před
uvědomili,
nimi.
Opět
Sicílii využívali jako
že z dlouhodobé perspektivy tím
sobě.
Garibaldi se svým nadšením a charismatem sice dokázal strhnout davy a ty se kjeho výpravě
bojují.
vskutku po tisících
Nevěděly,
přidávaly,
jenže
zároveň neměly
kde leží Turín, kdo je Cavour
či
nejmenší
ponětí,
za co
vlastně
Viktor Emanuel II., a jednotná Itálie pro
ně
byla jen prázdným pojmem. Od svržení bourbonské dynastie si slibovaly zlepšení svých tristních životních podmínek, naděje
však nebyly
včetně vyřešení problémů
naplněny
právě
a
s pozemky a zrušení macinata. Jejich
zde musíme hledat
počátek
antirisorgimenta jako
takového. Jen zřídka nalezneme tento pojem vysvětlen ve slovníku či encyklopedii. Jedná se spíše o obecné
povědomí či
samého. V žádném
negativní postoj, který vznikl jako
případě
na
něj
ale nelze nazírat jako na
by nebylo možné historicky podložit.
Stačí
si pouze
přízvukem
a až poté se
71
selhání risorgimenta
uměle vytvořený
připomenout,
maršál Badoglio v rozhlase oznamoval Mussoliniho pád, znechuceni jeho piemontským
důsledek
že ještě v roce 1943, když
někteří
začali
problém, který
Jižané byli
především
radovat ze znovunabyté
sq
svobody.I03 Pocit deziluze tedy Jih neopustil po pár letech ani desetiletích, naopak trval a trvá dodnes. tří autorů
Federico De Roberto byl z našich
s risorgimentem spjat stavěl
vnímal neklidnou atmosféru za Umberta I. a velmi kriticky se nová vláda k Sicílii a jejím
problémům.
zasažen stejnými událostmi.
Staří
genezi ovlivnilo i světovou
nejtěsněji. Citlivě
k postoji, který zaujala
Také Luigi Pirandello, jen o
několik
let mladší, byl
a mladí ale vyšli o patnáct let po Místokrálích, takže jejich
vzrůstající napětí
scéně
na mezinárodní
v souvislosti s blížící se první
válkou. Tomasi di Lampedusa naopak na risorgimento žádné osobní vzpomínky mít obě světové
nemohl. Než však napsal svého Geparda, zažil
války, fašistickou diktaturu i
návrat demokracie, která s sebou nicméně řešení problému Jihu opět nepřinesla. I04 Vidíme tedy, že
časový
tři autoři
odstup nikterak nesnížil aktuálnost antirisorgimentální problematiky a všichni
cítili potřebu se k ní ve své
době vyjádřit.
V jejich románech se mísí momenty ironické a satirické s místy plnými zoufalství, beznaděje
hořkého
a
smutku. Podle Spinazzoly to
přesně
odpovídá situaci na Sicílii, jež
chvílemi připomíná frašku a jindy zase tragédii. lOS Pesimismus nalezneme v jednotlivých dílech
jasně
reflektován.
Ať
vyznění románů, konečný
už jej projevují hlasy svých postav,
času čím
Skepse se navíc s postupem dění.
společný
určitý
nejen
svět.
z celkového
rozšiřuje
země
vytvořili.
dál více prohlubuje, až
hraničí
s rezignací na ještě
Drží se v dimenzi "historického pesimismu", k němuž se
sicilský "fatalismus"
mnoha sicilským
předchůdce
čiší
De Roberto svou deziluzi zobrazuje na úrovni aristokracie a vycházÍ
z pozitivistického náhledu na přidružuje
skepse
názor je stále stejný: risorgimento jako proces sjednocení
naprosto selhalo a Italové zahodili příležitost, kterou si
veškeré
či
autorům
nepřipouštějící
a najdeme ho
do všech
např.
společenských
možnost
změny.
Ten je
ostatně
i u Vergy. Pirandello skepsi svého
vrstev, ale jeho pesimismus nabývá
povahy "kosmické", podobající se tomu leopardiovskému. Na historické události nahlíží skrze své pojetí dezintegrované osobnosti a jeho vize iluzí a
neměnně
nutně vytvářejí
mladých
plynoucího toku
času,
pouze klamná zdání.
spočívá právě
do
nějž
světa je
iracionalistická, založená na kontrastu
si jedinci promítají své subjektivní vize,
Největší
díl oné
zmiňované hořkosti
v pochopení faktu, že všechny risorgimentální
naděje
čímž
ve Starých a
byly jen iluze a
jsou nenávratně ztraceny. Tomasi "pesimismů".
di
Lampedusa svým
způsobem
Jeho skepse je universální -
změna
představuje
k lepšímu podle
syntézu obou něj
Srov. Mack Smith, D. Italy - A Modem History. Op. cit., s. 2. Srov. De Roberto, F. I viceré. Úvodní studie Vittoria Spinazzoly. Op. cit., s. IX. 105 Srov. Spinazzola, V. II romanzo antistorico. Op. cit., s. 14.
103
104
72
předešlých
nebyla možná nejen
při
risorgimentu, ale ani při žádné jiné dějinné události. Ze stavu, v němž se jeho milovaný ostrov nachází, ovšem viní Sicilany samotné s jejich apatií a touhou po spánku. Na rozdíl od De Roberta se Tomasi nedomnívá, že by
společnost
poddané. Lidé z neurozené vrstvy jsou u
něj
byla neměnně
rozdělena naučit
naopak schopni se
na
dvě třídy,
vybraným
pány a
způsobům
a
své bývalé pány u moci vystřídat. I06 Angelica tedy časem dokáže vystupovat se stejnou aristokratičností,
jakou od
dětství vštěpovali Concettě,
zatímco
ještě Pirandellův
Benedetto
Giulente se svým šlechtickým příbuzným nikdy nevyrovná. Hořkost
vyznívající z textů Pirandella a De Roberta byla taktéž jedním z
Místokrálové i příčinou
byla
Staří
a mladí leželi
skutečnost,
a kritický náhled na
ně
s trochu
téměř
let po svém vydání
bez povšimnutí. Další
že události, o kterých v dílech psali, byly v té
době ještě příliš
živé,
se snad ani s pochopením setkat nemohl. Svou roli zde hrál také
literární kontext, v němž první dva činění
řadu
důvodů, proč
autoři tvořili.
nešťastným načasováním
vydání
De
Robertův neúspěch
Místokrálů.
mohl mít co do
V devadesátých letech 19. století
italské publikum rychle ztratilo zájem o veristická díla a naopak bylo plně zaujato "módními" dekadentními romány Gabriela D' Annunzia. Navíc Benedetto Croce, vlivný italský literární kritik, De Robertovo dílo zcela ztrhal ve svých
dějinách
italské literatury Letteratura della
nuova Italia (1914 - 1940). Jeho tvrzení, že se jedná o "nudné dílo, které není ani intelektuálně přínosné, ani člověka nechytne za srdce,
románu. V
Pirandellově případě
rivalita s Crocem. Jeho poetice,
nicméně
v
Staří
době
,,107
na dlouhou dobu ovlivnilo percepci
pak možná svou roli sehrály osobní antipatie a dlouholetá
a mladí již se sice
při
vydání byli vnímáni jako
bližším pohledu vymykají veristické překonaný
model románu
(např.
ve
srovnání s čtenářsky úspěšným Nebožtíkem Matyášem Pascalem) a nebyli přijati s nadšením. Vlna zájmu o
obě
díla se zvedla až po vydání Geparda o
půl
století
později,
když byl
román Tomasiho di Lampedusa vřele přijat. IOS Navíc od risorgimenta v té době uplynulo téměř
sto let a Tomasi se tudíž nemohl považovat za
V Gepardovi se pouze vrací do "vzpomínek" svých Zjemněním
kritiky a obroušením ironie se mu
svědka
předků
ani
pamětníka oněch
událostí.
a reflektuje "dávnou" minulost.
podařilo přitáhnout
k meridionální otázce
takovou pozornost, jíž předtím nedokázali dosáhnout ani De Roberto, ani Pirandello. Časový
Srov. De Roberto, F. I viceré. Úvodní studie Vittoria Spinazzoly. Op. cit., s. XIII. opera pesante, che non illumina I' intelletto come non fa mai battere il cuore." Sciascia, Leonardo. La Repubblica.it [online]. Poslední revize 10. listopadu 2007 [cit. 2010-05-02]. Dostupné z . 108 Ačkoliv ani v jeho případě nebyl názor na dílo jednomyslný: Elio Vittorini, další sicilský spisovatel a redaktor nakladatelství Einaudi, román odmítl, protože ho považoval za překonaný, za dílo patřící minulosti. 106
107 " •.. un'
73
sq
odstup mu také umožnil vnímat tehdejší události s o
něco
menší
hořkostí
a
nově
s jistou
nostalgií a sentimentem. Celkově
proudem
vzato se De Roberto, Pirandello i Tomasi shodují na tom, že Sicílie byla stržena
změn,
nezměnilo.
které jí nikterak
neprospěly
a které pouze zajistily, že se v zásadě
Z jejich děl vyplývá, že na risorgimentu
vydělali výhradně
vůbec
nic
vychytralí aristokraté a
ctižádostiví zástupci buržoasní vrstvy, schopní rychle se adaptovat a neváhat využít možností, jež se jim naskytly. Jenže takových byla na jiného než pocit zmaru, nespravedlnosti a
ostrově
nedůvěry
menšina. Všem ostatním nezbylo nic
v jakoukoli ideologii, která by jim mohla
slibovat odlišnou budoucnost. Nelze se tedy divit, že obrovské rozdíly, jež Severem a Jihem dodnes, zemi stále určité
působí
potíže a na obou stranách se
přetrvávají
ustavičně
mezi
objevují
separatistické tendence. Jejich původ nelze hledat jinde než právě ve fiasku, jímž italské
risorgimento
skončilo.
74
6 Anotace 6.1 Riassunto L'integrazione della Sicilia nell'Italia unita e stata una questione difficile sin dall'inizio. Anche se sono passati giá centocinquanta anni, il terna rimane sempre attuale. Questa tesi si occupa dei temi dell'antirisorgimento italiano basandosi sull'analisi di tre tra i piu significativi romanzi siciliani: I viceré (1894) di Federico De Roberto, I vecchi e i giovani (1913) di Luigi Pirandello e II gattopardo (1958) di Giuseppe Tomasi di Lampedusa.
Nel capitolo introduttivo abbiamo focalizzato la nostra attenzione sullo sviluppo storico-politico dell'Italia risorgimentale e post-risorgimentale, iniziando con le rivoluzioni del 1848 e concludendo con i fatti storici piu rilevanti della fine dell' 800. Viene accentuata soprattutto la situazione nell'Italia meridionale. Dopo la caduta del regime borbonico nel 1861, le aspettative del popolo vennero del tutto disattese e di conseguenza ne segui presto una delusione enorme. II Meridione, nonostante fosse molto piu povero rispetto al Nord, doveva pagare delle imposte piu alte, anche se la maggior parte dei capitali veniva pero riversata ed investita nel Settentrione. Venne poi introdotto su tutto il territorio nazionale il servizio di leva obbligatorio - mai conosciuto prima - , che ovviamente non fu accettato dai Siciliani con grande entusiasmo. Con repulsione vennero accolte pure delle leggi anticlericali. Assente fu invece la riforma dei beni demaniali ed ecclesiastici, cui il popolo meridionale auspicava gia da anni e che neanche il nuovo regime cerco di introdurre. Insomma, il cambiamento negativo venne a costar caro, e determino il disappunto con cui la gente del nuovo govemo
delľItalia
delľisola
guardava la politica
unita.
Man mano, percio, l'atmosfera sull'isola divenne rivoluzionaria. Vi nacque e aumento il movimento socialista e si formarono i cosiddetti Fasci siciliani. Le circostanze si aggravarono ulteriormente nel momento in cui si venne a conoscenza dello scandalo della Banca Romana. I moti violenti dei Fasci siciliani furono seguiti dalla proclamazione della legge marziale e da forti repressioni da parte del govemo. Questo contribui ancora di piu al sospetto con il quale i siciliani guardarono illoro nuovo paese.
Nel capitolo successivo ci siamo occupati dei tre scrittori di cui vengono analizzati i romanzi alla luce della tesi di Leonardo Sciascia secondo il quale gli scrittori siciliani hanno
75
zq
sempre scelto come loro terna la Sicilia, occupandosene pero, nella maggioranza dei casi, da un'ottica europea.
E questo anche il caso di De Roberto, Pirandello e Tomasi di Lampedusa, solo che i primi due furono sfortunati con la reazione del pubblico dopo la pubblicazione delle loro opere. Dovettero infatti aspettare tanti anni prima che esse cominciassero ad essere riconosciute. Solamente Tomasi di Lampedusa ebbe un immediato successo con il suo Gattopardo, che pero fu pubblicato postumo. Ci siamo in particolare interessati del rapporto fra ciascun autore ed il periodo nel quale scriveva. Abbiamo preso in considerazione come tutti e tre fossero influenzati dal loro tempo ed anche il modo in cui le loro esperienze fossero riflesse nei romanzi. Sono stati menzionati anche degli ulteriori loro lavori che riguardassero il terna dell'antirisorgimento.
La parte centrale della tesi rappresenta l' analisi di motivi e temi comuni ai tre romanzi. Alľinizio
abbiamo messo a confronto i tempi delle vicende. Risulta chiaro che mentre gli
intrecci de I viceré e de II gattopardo si svolsero rispettivamente
nelľarco
di tempo di
venticinque anni il primo e di cinquanta il secondo - dunque decenni interi -, al contrario ne I vecchi e i giovani, il romanzo copre solo due anni (1893 - 1894). Peró Pirandello riusci perfettamente ad esprimere la stessa visione scettica degli altri due scrittori. Poi ci siamo occupati dei luoghi dove ebbero luogo le vicende. I piu importanti sono i palazzi familiari, che vengono riconosciuti e considerati in tutte e tre le opere come i centri della tradizione della classe dominante, i luoghi, baluardi di gretto conservatorismo, dove sono ben conservate le radici della nobilta. L'attitudine critica risulta chiara soprattutto nel dipinto del monastero dei benedettini presente ne I viceré. Ci viene presentato come un posto completamente corrotto che pero viene spazzato via dagli eventi risorgimentali e postrisorgimentali. La solitudine dei personaggi si rispecchia anche nelľisolamento delle case ne I vecchi e i giovani, dove tutti gli eroi sono rinchiusi, incapaci di comunicare fra di loro. Questa constatazione poi viene sviluppata nel capitolo in cui ci siamo occupati della morte, la foHia e la crisi della famiglia, ponendo
ľaccento sulľincapacita
dei protagonisti di
capirsi oppure di essere in grado di formare dei matrimoni funzionanti. L'amore vero sembra nel loro mondo quasi inesistente. Tutti, invece, cercano consolazione nella morte, la quale rappresenta pressoché 1'unica fuga possibile dalla loro terra disperata. La follia
e l' altra
possibilita alla quale non volontariamente soccombono i protagonisti passivi, incapaci di combattere illoro sfavorevole destino.
76
sq
In un altro capitolo vengono analizzati i personaggi degli ex-garibaldini e
ľamarezza
che provano nel vedere il fallimento delle idee risorgimentali; proprio loro che avevano combattuto nelle guerre di indipendenza per la liberta e che avevano creduto in un futuro migliore, ora invece ne sono delusi e vengono beffati per la loro incapacita di trovarsi dei posti adeguati
nelľItalia
post-risorgimentale. Sembra come se non vi sia piu posto per loro,
come se il proprio ruolo fosse gia stato recitato fino alla fine e la loro carriera fosse finita. Abbiamo fatto anche il paragone fra i vari protagonisti, arrivando alla conclusione che risultano vincenti sempre e solo quelli che combatterono per i propri interessi e non per fede in una Italia unita. Nelľultimo
capitolo viene analizzata la mancanza di cambiamento. Ci siamo accorti che
anche se sembra che tutto cambi, non si tratta di mutamenti veri e propri. Coloro che dominavano prima dell 'Unita continuano a dominare anche dopo. Ogni segno di democrazia viene soffocato giá
dalľinizio
- come appare ovvio, per esempio, ne Jl gattopardo nel caso
del plebiscito manipolato in Donnafugata, oppure ne I viceré nella situazione in cui Consalvo, vincendo le elezioni con suffragio allargato, segue suo zio nella posizione di deputato italiano a Roma. Vi é sottolineata la monotona ripetizione della storia che non permette nessun miglioramento. L 'ultimo aspetto che abbiamo scelto per
ľ osservazione
é la religione e la posizione
della Chi esa nei romanzi. La fede non offre piú nes suna consolazione, anzi i personaggi sembrano di dover scegliere fra essa e la ragione, senza pero trovarci nessun aiuto. I finti credenti vengono ridicolizzati per la loro corruzione e ipocrisia, mentre i ferventi fedeli sono criticati per la loro semplicita e incapacita di capire il mondo nel quale vivono.
Infine, nel sintetizzare le nostre analisi, abbiamo raggiunto la conclusione che i vittoriosi del Risorgimento furono soltanto quelli furbi che capirono presto che
ľ altruismo
non gli garantiva felicita e che perseguirono i loro interessi personali. I romanzi dimostrano l' attualitá del terna antirisorgimentale ed anche la necessita di scriveme ancor oggi, soprattutto con la presenza nell' attuale scena politica italiana di tanti gruppi autonomisti che cercano di dividire
ľItalia.
Le origini di queste tendenze sono da ricercare precisamente
nell' Antirisorgimento, quindi anche nei romanzi di cui ci siamo occupati in questo nostro lavoro.
77
6.2 Resumé tří
Tato diplomová práce zpracovává témata italského antirisorgimenta analýzou významných sicilských Staří
románů:
Místokrálové (I viceré) Federika De Roberta z roku 1894,
a mladí (I vecchi e i giovani) Luigiho Pirandella,
kteří
vyšli v roce 1913, a Gepard (ll
gattopardo) Giuseppa Tomasiho di Lampedusa z roku 1958. V úvodní kapitole je risorgimentální Itálie
stručně nastíněn
počínaje
nepřinesla příliš
Důraz
revolucemi z roku 1848 až do konce 19. století.
kladen zejména na situaci na jihu v roce 1861
historicko-politický vývoj risorgimentální a post-
země,
kterému
změna poměrů
je
po vyhlášení jednotné Itálie
pozitivního.
Další kapitola se zabývá vztahem jednotlivých
autorů
k
době,
tvořili.
v níž
Zajímalo nás,
jak je ovlivnila a jak se jejich osobní zkušenosti promítly do analyzovaných románů.
Zmíněna
jsou také jejich další díla, pokud jsou relevantní k tématu antirisorgimenta. Hlavní
část
práce
tvoří
analýza
motivů
a témat, jež mají všechna
tři
společná.
díla
Zkoumali jsme, zda a jak reflektují antirisorgimentální problematiku a také jak se v nich zobrazuje
měnící
se perspektiva
autorů
- vydání prvního a
třetího
románu od sebe
dělí
více
než šedesát let. Zabývali jsme se konkrétními obdobími, v nichž se odehrávají, a porovnávali jsme také lokace, do nichž jsou zasazena. Dále nás zajímaly postavy bývalých garibaldiovců jak jsou charakterizovány, jaká je jejich role a jednotlivé paralely mezi nimi. V následující podkapitole byla provedena analýza zkoumá
způsoby,
opakování
dějin,
jakými se do jež
motivů
románů
neumožňuje
smrti, šílenství a krize rodiny. Další podkapitola
promítlo skeptické
přesvědčení autorů
žádný posun k lepšímu. A
konečně
o monotónním část
práce
útěchu,
ale je
poslední
posuzuje postavení náboženství a církve, coby instituce, která již neposkytuje naopak kritizována za svou zkorumpovanost a pokrytectví. Výsledky
rozborů
relativně nadějné
jsou
následně
shrnuty v závěru práce.
Dospěli
jsme k tomu, že
přes
vyhlídky z počátku risorgimenta se integrace Sicílie do sjednocené Itálie
ukázala být značně problematická, a jako taková je také ve všech třech románech zobrazena.
78
sq
6.3 Summary
This thesis looks at the ltalian antirisorgimento by way of examining three important Sicilian novels: Viceroy (1 viceré) by Federico De Roberto from 1894, The otd and the Young
(1 vecchi e i giovani) by Luigi Pirandello published in 1913 and The Leopard (ll gattopardo) by Giuseppe Tomasi di Lampedusa from 1958. In the initial chapter, historical and political development of risorgimental and postth
risorgimental Italy is outlined, from the 1848 revolutions until the end of the 19 century. The situation in the southem part of the country is emphasized in particular, as the change of regime in 1861 and the unification ofItaly did not bring many positive aspects there. Next chapter discusses the relation of our three authors to the period in which they were composing. We were interested in the ways the epoch influenced them and how their personal experience was reflected in the analyzed texts. Further works by the writers, if relevant to the
antirisorgimento, are mentioned too. The main part of the thesis represents an analysis of motifs and topics the novels have in common and how these reflect the antirisorgimento. lt also takes into account a shift in perspectives of individual authors - there is a gap of more than sixty years between the publication of the first and the third novel. We also looked at the time and setting of the texts. Next, characters of the former followers of Garibaldi are examined, with particular focus to their characteristics, their role in the novels and individual parallels between them. The following chapter then considers the motifs of death, madness and family crisis. Further on, we scrutinized the pessimistic vision of the authors, which stresses that history is but a monotonous repetition and that if there is a change, it is always for the worse. The last chapter then discusses the change of the role of religion and of church as an institution which no longer manages to provide any comfort and quite on the contrary, it now stands on a complete margin of interest. The results of these examinations are then summarized at the very end. We reached the conclusion that the integration of Sicily to the unified Italy has proved to be a rather difficult issue and it also depicted as such in the novels.
79
sq
7 Seznam citované a konzultované literatury 7.1 Primární literatura
•
DE ROBERTO, Federico. I vicere. Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., 1991. ISBN 978-88-04-49276-4.
•
Přel.
DE ROBERTO, Federico. Místokrálové.
Libor Piruchta. Praha: Svoboda, 1974.
ISBN 25-007-74. •
DI LAMPEDUSA TOMASI, Giuseppe. Gepard.
Přel.
Jaroslav Pokorný.
Praha: Euromedia Group, 2006. ISBN 80-86938-60-3 •
DI LAMPEDUSA TOMASI, Giuseppe. II Gattopardo. Milano: Gianacomo Feltrinelli Editore, 2009. ISBN 978-88-07-81028-2.
•
PIRANDELLO, Luigi. I vecchi e i giovani. Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., 1992. ISBN 978-88-04-36548-8.
•
PIRANDELLO, Luigi. Staří a mladí. Přel. Václav Čep. Praha: SNKLHU, 1958. ISBN neuvedeno.
7.2 Sekundární literatura 7.2.1 Italské risorgimento
•
CUSIN, Fabio. Antistoria
ďltalia.
Milano: Arnoldo Mondadori Editore S.p.A, 2001.
ISBN 88-04-49533-2. •
GARIBALDI, Giuseppe. Tisíc.
Přel.
R. Krátký. Praha: SNKLHU, 1954. ISBN
neuvedeno. •
MACK SMITH, Denis. A History oj Sicily. Modern Sicily AJter 1713. London: Chatto & Windus, 1968. ISBN neuvedeno.
•
MACK SMITH, Denis. Italy - A Modern History. Toronto: University of Michigan, 1959. ISBN neuvedeno.
•
MONTANELLI, Indro. L'ltalia del risorgimento. (1831-1861) Milano: Rizzoli Editore, 1972. ISBN neuvedeno.
•
PIRUCHTA, Libor. Giuseppe Garibaldi. Praha: Svoboda, 1971. ISBN neuvedeno.
80
•
PROCACCI, Giu1iano. Dějiny Itálie.
Přel.
D. Janderová, B. Klípa, K. Vinšová. Praha:
NLN, S.r.o., 1997. ISBN 80-7106-152-2. •
ROMEO, Rosario. Jl Risorgimento in Sicilia. Bari: Laterza, 1970. ISBN neuvedeno.
•
SCIASCIA, Leonardo. La corda pazza: Scrittori e cose della Sicilia, Torino: Einaudi, 1982. ISBN 88-06-05398-1.
7.2.2
•
Dějiny
italské literatury
PELÁN, Jiří et al. Slovník italských spisovatelů. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277180-9.
•
PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské a italské literatury. Praha: Torst, 2000. ISBN 807215-105-3.
•
SALINARI, Carlo. O moderní italské
literatuře. Přel.
Jaroslav Rosendorfský. Praha:
Československý spisovatel, 1964. ISBN neuvedeno.
•
SAPEGNO, Nata1ino. Compendio di storia della letteratura italiana. Vol. 3, Dal Foscolo ai moderni. Firenze: Nuova lta1ia, 1960. ISBN neuvedeno.
•
SPINAZZOLA, Vittorio. Jl romanzo antistorico. Roma: Edit. Riuniti, 1990. ISBN neuvedeno. (Dostupné na:
7.2.3 Luigi Pirandello
•
BARILLI, Renato. La linea Svevo-Pirandello. Milano: V. Mursia, 1972. ISBN neuvedeno.
•
CAMILLERI, Andrea. Biografia del figlio cambiato. Milano: Rizzoli, 2000. ISBN 8817-12748-5
•
CIARLETTA, Nicola. Temi di Pirandello. Vrbino: A. Argalia, 1963. ISBN neuvedeno.
•
DI ZENZO, Flore Salvatore. La narrative di Luigi Pirandello. [Milano]: Delfíno, [1978]. ISBN neuvedeno.
81
..----------------------•
LAURETTA, Enzo. Luigi Pirandello: Storia di un personaggio "Juori di chiave": I luoghi-il tempo-Ia vita le opere-l'ideologia. Milano: Mursia, 1980. ISBN neuvedeno.
•
PIRANDELLO, Luigi. Humor.
Přel.
Alice F1emrová. Praha: Havran, s.r.o., 2006.
ISBN 80-86515-65-6. •
RAGUSA, Olga. Luigi Pirandello. New York: Columbia Univ. Pr., 1968. ISBN neuvedeno.
7.2.4 Giuseppe Tomasi di Lampedusa
•
BUZZI, Giancarlo. lnvito alla lettura di Giuseppe Tomasi di Lampedusa. Milano: Mursia, 1973. ISBN neuvedeno.
•
CASTIELLO, Mariangela.ll Gattopado. L'analisi guidata al romanzo. Milano: Alpha Test S.r.l., 2004. ISBN 88-483-0506-7.
•
DI LAMPEDUSA TOMASI, Giuseppe. Gepard.
Přel.
Jaroslav Pokorný. Praha: Státní
nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. ISBN neuvedeno. •
MAURO, Walter. Cultura e societa nella narrativa meridionale. Roma: Ateneo, 1965. ISBN neuvedeno.
7.2.5
•
Federico De Roberto
BORRI, Giancarlo. Come leggere I viceré di Federico De Roberto. Milano: Gruppo Ugo Mursia Editore S.p.A., 1995. ISBN 88-425-1867-0.
•
DE ROBERTO, Federico. Romanzi, novelle e saggi. a cura di Carlo A. Madrignani Milano: Mondadori, [1995]. ISBN neuvedeno.
•
SPINAZZOLA, Vittorio. Federico De Roberto e il verismo. Milano: Feltrinelli, 1961. ISBN neuvedeno.
82
.., 7.3 Internetové zdroje
www.wikipedia.org www.iliteratura.cz www.gutenberg.org http://www.repubblica.it/ http://prirucka.ujc.cas.cz/ http://www.nuovorinascimento.org/ http://www.tesionline.com/ http://www.liberliber.it/
83
