UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA. Ústav translatologie. Diplomová práce. Bc. et bc. Petra Hrušovská

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav translatologie

Diplomová práce

Bc. et bc. Petra Hrušovská

Literární tvorba antilských frankofonních autorů v českých překladech The Literature of Francophone Caribbean Writers in Czech Translations

Praha 2013

Vedoucí práce: PhDr. Jovanka Šotolová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Jovance Šotolové za velmi přívětivý přístup a vedení práce. Dále bych chtěla poděkovat všem, kdo mi při získávání informací vyšli vstříc, a to zejména Mileně Fučíkové, Richardovi Podanému, Jindřichu Jůzlovi, Anežce Charvátové, studentům semináře literárního překladu na ÚTRL FF UK a Romainovi Gustiaux za jejich ochotu a spolupráci. Poděkování patří také mé rodině, Honzovi, Kevinovi, Láďovi, Báře, Markovi a Veronice.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 23. 8. 2013 podpis

Abstrakt Diplomová práce se zabývá prozaickými překlady francouzsky píšících autorů z oblasti Antil (Haiti, Guadeloupe, Martinik; Francouzská Guyana) do češtiny. Jako základní téma jsou stanoveny specifické problémy, s nimiž se překladatelé při překladu do češtiny potýkají. Popisu těchto problémů předchází obecné pojednání o této literatuře. První kapitola nastiňuje vývoj frankofonní antilské literatury (tzv. období francouzství, černošství, antilství, kreolství a světa) a vymezuje její charakteristické prvky (především komunikační situaci a jazykovou otázku) z pohledu postkoloniálních teorií. Ve druhé kapitole jsou tyto prvky doplněny na základě srovnání literárního překladu a postkoloniálního psaní jakožto činností, které sdílejí některé principy a metody. Poté jsou rozebrány konkrétní otázky a problémy překladu antilské literatury. Třetí část se zaměřuje na frankofonní antilskou prózu v České republice. Podává výčet informačních zdrojů, překladů a ohlasů na překlady v tisku, zabývá se českým knižním prostředím a shrnuje poznatky o recepci této literatury. Ve čtvrté, poslední části jsou analyzovány porevoluční knižní překlady (Patrick Chamoiseau: Solibo Ohromný, Otrok stařec a obří pes; René Depestre: Chvalozpěv na ženu-zahradu, Jako o závod; Dany Laferrière: Jak se milovat s černochem a neunavit se) se zaměřením na převod prvků typických pro frankofonní antilskou literaturu. Na základě těchto rozborů jsou shrnuty a komentovány jednotlivé překladatelské metody a postupy, jimiž se čeští překladatelé při převodu antilských specifik a jinakosti textů snaží překlenout kulturní a jazykovou vzdálenost. Vzhledem k omezenému počtu současných překladů i značné odlišnosti jednotlivých textů není možné hovořit o jednotné překladatelské normě pro převod frankofonní antilské prózy. Klíčová slova: literární překlad – frankofonní antilská literatura – postkoloniální studia – jazyková a kulturní identita – créolité – Chamoiseau – Depestre – Laferrière

Abstract The present thesis focuses on French Caribbean fiction writers (from Haiti, Guadeloupe, Martinique and French Guiana) in Czech translations. The principal subject of the thesis are the specific challenges that translators have to face when translating these authors into Czech. The description of these challenges is preceded by a general presentation of this type of literature. Chapter 1 traces the development of French Caribbean literature (the concepts of francité, négritude, antillanité, créolité and littérature-monde) and defines its characteristic features (especially communication settings and language choices) from the point of view of postcolonial theories. Chapter 2 adds more features by using the comparison of literary translation and postcolonial writing, revealing that they share certain principles and methods. Specific questions and challenges related to the translation of Caribbean literature are also treated in this chapter. Chapter 3 addresses the issue of French Caribbean fiction in the Czech Republic. It lists sources of information, published translations and reactions to these translations in Czech press and analyses the Czech literary market. The chapter is concluded by a summary of the reception of this literature in the Czech Republic. Chapter 4 analyses the latest translations into Czech (Patrick Chamoiseau: Solibo Ohromný, Otrok stařec a obří pes; René Depestre: Chvalozpěv na ženu-zahradu, Jako o závod; Dany Laferrière: Jak se milovat s černochem a neunavit se) to show how typical French Caribbean features were transferred into Czech. The end of Chapter 4 is devoted to a commentary on and the summary of various translation methods and strategies used to overcome the cultural and linguistic distance when transferring the particular features and the “otherness” of these texts into Czech. As the number of translations is rather limited and the texts are very different, one cannot speak about a unified translation norm for French Caribbean literary translations. Key words: literary translation – francophone Carribean literature – postcolonial studies – language and cultural identity – créolité – Chamoiseau – Depestre – Laferrière

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................... 8 1.

FRANKOFONNÍ ANTILSKÁ LITERATURA A JEJÍ RECEPCE ....................................... 10 1.1

Vývoj frankofonní antilské literatury .............................................................................. 10

1.1.1

Období imitace......................................................................................................... 11 Haitský romantismus (1830–1930) ................................................................... 11 „Duduisté“ a „akrademisté“ .............................................................................. 12

1.1.2

Négritude ................................................................................................................. 13 „Négritude“ – výmluvné označení .................................................................... 13 Černošství a identita .......................................................................................... 14 Černošství a literatura........................................................................................ 16 Další autoři tohoto období ................................................................................. 19 Haitská literatura v letech 1930–1960: indigenismus, noirismus a négritude ... 20 Přechod k nové éře ............................................................................................ 21

1.1.3

Antillanité ................................................................................................................ 21

1.1.4

Créolité..................................................................................................................... 23 Kreolství a literatura .......................................................................................... 24 Další autoři tohoto období ................................................................................. 28

1.1.5

Haitská literatura po roce 1960 ................................................................................ 28 Domácí literatura ............................................................................................... 29 Exilová literatura ............................................................................................... 30

1.1.6 1.2

Současná situace – literatura a svět.......................................................................... 31

Specifika frankofonní antilské prózy ve světle postkoloniálních teorií .......................... 34

1.2.1

Komunikační situace................................................................................................ 35

1.2.2

Otázka jazyka ........................................................................................................... 37 Kreolština .......................................................................................................... 37 Antilská francouzština ....................................................................................... 38 „Jazykové povědomí“ autorů ............................................................................ 40 Textový heterolingvismus ................................................................................. 41 Psanost a mluvenost .......................................................................................... 43 Shrnutí ............................................................................................................... 44

1.2.3 1.3

Poetika frankofonních textů ..................................................................................... 44

Recepce frankofonní antilské prózy ve Francii ............................................................... 48

2

3

PROBLEMATIKA PŘEKLADU FRANKOFONNÍ ANTILSKÉ PRÓZY ........................... 52 2.1

Překlad jako metafora postkoloniálního psaní................................................................. 52

2.2

Překlad frankofonní antilské prózy ................................................................................. 55

2.2.1

Volba jazykové varianty a kontextu ........................................................................ 56

2.2.2

Vícejazyčnost ........................................................................................................... 57

2.2.3

Lexikální reálie ........................................................................................................ 58

2.2.4

Jednotný přístup ....................................................................................................... 60

2.2.5

Další stylistické a sémantické otázky ...................................................................... 61

2.2.6

Paratexty .................................................................................................................. 62

2.2.7

Ideologie .................................................................................................................. 62

2.2.8

Závěrem ................................................................................................................... 64

FRANKOFONNÍ ANTILSKÁ PRÓZA V ČESKÉ REPUBLICE ......................................... 66 3.1

Zdroje informací o frankofonní antilské literatuře .......................................................... 66

3.2

Bibliografie překladů ....................................................................................................... 68

3.2.1

Knižní překlady........................................................................................................ 69

3.2.2

Časopisecké překlady .............................................................................................. 70

3.3

Paratexty a ohlasy ............................................................................................................ 71

3.3.1

Texty ke knižním překladům vydaným po roce 1989 ............................................. 71 PATRICK CHAMOISEAU .............................................................................. 72 Solibo Ohromný ................................................................................................ 72 Otrok stařec a obří pes ...................................................................................... 74 RENÉ DEPESTRE............................................................................................ 77 Chvalozpěv na ženu-zahradu ............................................................................ 78 Jako o závod ...................................................................................................... 80 DANY LAFERRIÈRE ...................................................................................... 82 Jak se milovat s černochem a neunavit se ......................................................... 82

3.3.2 3.4

Ostatní texty ............................................................................................................. 84

Český knižní trh............................................................................................................... 85

3.4.1

Profily překladatelů.................................................................................................. 85

3.4.2

Pracovní podmínky překladatele ............................................................................. 88

3.4.3

Potenciální čtenářská základna ................................................................................ 90

3.4.4

Nakladatelská strategie ............................................................................................ 91

3.5

Shrnutí recepce frankofonní antilské literatury v českém prostředí ................................ 93

4

PŘEKLAD FRANKOFONNÍ ANTILSKÉ PRÓZY DO ČEŠTINY ..................................... 96 4.1

Překladová norma ............................................................................................................ 96

4.2

Teoretická východiska pro analýzu překladů .................................................................. 97

4.3

Metoda výzkumu ............................................................................................................. 98

4.4

Patrick Chamoiseau ....................................................................................................... 100

4.4.1

Solibo Ohromný ..................................................................................................... 101

4.4.2

Otrok stařec a obří pes .......................................................................................... 105

4.5

René Depestre................................................................................................................ 108

4.5.1

Chvalozpěv na ženu-zahradu ................................................................................. 108

4.5.2

Jako o závod........................................................................................................... 110

4.6

Dany Laferrière ............................................................................................................. 112

4.6.1 4.7

Jak se milovat s černochem a neunavit se ............................................................. 112

Starší knižní překlady .................................................................................................... 113 1923 – René Maran: Batuala. Černošský román. ........................................... 113 1936 – René Maran: V zajetí džungle.............................................................. 114 1948 – Jacques Roumain: Vládcové vláhy ...................................................... 114 1949 – Joseph Zobel: Čertův chlapík: Román z Antil .................................... 115 1951 – Joseph Zobel: Černošská ulička .......................................................... 115 1963 – Jacques Stephen Alexis: Generál Slunce ............................................ 116 1976 – Simone Schwarz-Bart: Divotvorná Télumée ....................................... 116

4.8

Shrnutí ........................................................................................................................... 117

ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 118 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ ...................................................................... 119 PŘÍLOHY ..................................................................................................................................... 124

ÚVOD Francouzština je bezpochyby důležitý světový jazyk. Avšak na rozdíl od angličtiny a dalších „velkých“ jazyků je mateřštinou poměrně malého počtu osob a její význam spočívá spíše v úloze druhého jazyka, který spojuje různé národy, oblasti, ba kontinenty. Francie totiž má, jak známo, koloniální minulost; Francouzi v koloniích vedli asimilační politiku – dosazovali do dobytých oblastí vlastní úředníky, vytvářeli tam instituce, prosazovali svůj jazyk a kulturu (oproti Angličanům, kteří správu svěřovali místním a respektovali zvyklosti domorodců) –, frankofonie jakožto jazykové společenství je tedy výsledkem promyšlené kulturní politiky. Proto dnes francouzsky píší i autoři pocházející ze Střední Ameriky, kterým jsme se rozhodli blíže věnovat. Cílem této diplomové práce je popsat a zhodnotit recepci francouzsky psané prózy antilských autorů v českém prostředí. K tématu „Literární tvorba antilských frankofonních autorů v českých překladech“ budeme přistupovat v té nejobecnější rovině i z hlediska českého překladatele a jeho překladatelské koncepce. Po vymezení charakteristik této literatury a její recepce ve francouzském prostředí budeme moci díky analýzám dílčích textů přistoupit k souvislostem překladu a recepce v České republice. Naše výchozí hypotéza staví na předpokladu, že ve srovnání s francouzskou literaturou máme v češtině k dispozici jen velmi málo frankofonní antilské literatury do češtiny a ohlasů na ně. Domníváme se, že vydávání frankofonních antilských textů v češtině zásadně ovlivňuje jejich možný úspěch u čtenářů, avšak na relativně malém českém knižním trhu pravděpodobně nelze očekávat takový odbyt, aby byly v nepřeberné konkurenci další světové i domácí prózy nakladatelsky lákavé a došlo k jejich systematickému vydávání. Tento nedostatek se pak zřejmě odráží i na přístupu současných či budoucích překladatelů i nakladatelů k těmto textům. Karibské kultury jsou českému prostředí příliš vzdálené – jak geograficky, tak jazykově či kulturně. A kvůli malému množství překladů i literárně – český čtenář tak má s touto literární oblastí velmi skromné, ba žádné zkušenosti. Překladová literatura tudíž přispívá k její prezentaci v naší kultuře. Hypotéza pro výzkum tedy zní, že překladatel (potažmo redaktor či nakladatel) si je vědom své úlohy kulturního mediátora a bude balancovat mezi tím, do jaké míry přivést čtenáře k textu a do jaké míry text přizpůsobit čtenáři. Předpokládáme, že při uvádění nových kulturních či literárních impulsů se budou překladatelé snažit zachovat prvky cizosti, aby byla ona originální odlišnost zřejmá a čtenářsky přitažlivá, a zároveň budou řešit, jakým způsobem čtenáři cizí realitu vysvětlit, aby text nebyl nesrozumitelný nebo špatně pochopen.

8

Práce je rozdělena do čtyř hlavních částí. V první části nastíníme vývoj frankofonní antilské literatury na Haiti a ve francouzských zámořských departementech od prvopočátků přes hnutí „négritude“, „antillanité“, „créolité“ až po současnou situaci. Poté vymezíme hlavní rysy této literatury – jak rysy shodné s francouzskou literární tvorbou, tak distinktivní, přičemž se zaměříme na moderní prózu a budeme se opírat zejména o poznatky postkoloniální literární kritiky. Nakonec okomentujeme recepci frankofonní antilské literatury ve Francii. Druhá část se věnuje problematice překladu. Nejprve se na obecné úrovni zamyslíme nad styčnými body postkoloniálních a překladových textů, potom se již budeme zajímat výhradně o problematiku překladu frankofonní antilské prózy (bez ohledu na jazykovou kombinaci). Od třetí části se budeme frankofonní antilskou prózou zabývat v souvislosti s českým prostředím. Budeme zkoumat zdroje teoretických informací, předložíme soupis knižních i časopiseckých překladů do českého jazyka a budeme hodnotit jejich recepci na základě ohlasů v tištěných médiích. Rovněž představíme překladatele, kteří texty přeložili, a budeme zkoumat situaci na českém literárním trhu. Ve čtvrté části podrobíme analýze jednotlivé překlady. Budeme se snažit definovat překladatelské postupy typické pro překlad frankofonní antilské literatury a vyvodit z nich obecný závěr o metodice překládání zkoumaného druhu textů. Poznámka k zacházení se jmény a termíny: slovy „Francie“, „francouzský“ se obvykle rozumí evropská část Francie, často v protikladu k zámořským departementům a bývalým koloniím

Francie;

přívlastek

„frankofonní“

může

znamenat

„francouzsky

psaný/píšící/hovořící“ jak obecně (Francie a ostatní území), tak v úzkém pojetí (frankofonní území vyjma Francie); zamýšlený význam by měl být zřejmý z kontextu. Druhým problémem byla otázka přechylování. Čeští romanisté a literární kritici jsou v této otázce nejednotní; vzhledem k tomu, že mnohá příjmení, která se v práci objeví, končí na samohlásku připouštějící nesklonnost a jiná jsou dosti složitá, rozhodli jsme se příjmení nepřechylovat.

9

1. FRANKOFONNÍ ANTILSKÁ LITERATURA A JEJÍ RECEPCE Pojem „frankofonní antilská literatura“ v našem pojetí zahrnuje francouzsky psanou literaturu autorů pocházejících z oblasti Karibského moře a přilehlého Atlantského oceánu. Toto označení se může zdát poněkud zavádějící, z ryze praktických důvodů jsme ho však zvolili jako souhrnný název pro frankofonní literaturu haitskou, maloantilskou a (francouzsko)guyanskou, přestože se Francouzská Guyana 1 nenachází přímo v Karibiku. V některých publikacích se slovem „antilská“ (případně „antilsko-guyanská“) rozumí literatura guadeloupská, martinická a guyanská v opozici k literatuře haitské (např. Delas 1999, Corzani 1998), protože politický vývoj na Haiti a s ním spojené podmínky pro kulturní vývoj se od ostatních území v mnohém lišil.

1.1 Vývoj frankofonní antilské literatury První literární projevy z oblasti francouzských karibských kolonií, texty misionářů (Dutertre, Labat) z počátků kolonizace území, patří spíše do francouzské cestopisné literatury. Počátky antilské literární produkce se situují do 19. stol., ačkoliv předtím několik autorů (např. Nicolas-Germain Léonard) narozených v Karibiku působilo ve Francii, kde však své kořeny opomíjeli; již roku 1697 vyšel první antilský román Le Zombi du grand Pérou, ou La comtesse de Cocagne, jejž napsal rodilý Evropan Pierre-Corneille Blessebois (údajně ho tento vyhnanec na Antily nechal vytisknout právě zde). Na začátku 19. stol. vstoupili na scénu autoři narození v Karibiku a tematicky čerpající z místní reality. Jednalo se o texty bílých pánů, kteří na rozdíl od většiny prvních kolonizátorů a ze zřejmých důvodů nevzdělaných otroků uměli číst a psát (Prévost de Traversay, Levilloux, Queilhe). Díla vydaná po francouzské revoluci se obvykle snažila působit na abolicionisty ve Francii lživými idylickými obrazy exotického světa, kde francouzští kolonizátoři civilizují černošské barbary. I další texty v duchu romantického exotismu byly určeny čtenářům v Evropě. Změna nastala se zrušením otroctví, kdy se bílí páni pohroužili do nostalgie nebo přímo Antily opustili – takto se jako malý chlapec dostal do Evropy Alexis Léger, který se ve Francii proslavil jako Saint-John Perse a ve své tvorbě se vracel do antilského světa svého dětství (Corzani 1998: 99–102).

1

V odborných zdrojích se můžeme setkat se dvojím pravopisem: „Guyana“, „guyanský“ (odtud výslovnost [gva-]) a „Guyana“, „guyanský“ (s výslovností [gva-], případně [gvi-]). Zde se budeme držet druhého pravopisu, který uvádí Internetová jazyková příručka aktualizovaná 5. 1. 2013 (dostupné z http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=guyana).

10

Haitská literatura je nejstarší frankofonní zámořská literatura a po dlouhou dobu byla i tou nejplodnější. Haiťané, kteří si na počátku 19. stol. vydobyli svobodu a vytvořili první nezávislý stát Latinské Ameriky, chtěli světu ukázat, že jsou civilizovanou zemí – a to právě prostřednictvím literatury v bezchybné francouzštině, tedy řeči tehdy považované za nejdokonalejší jazyk západní kultury. Vydat knihu znamenalo vlastenecký počin, vydat ji v Paříži vysloužilo autorovi obdiv (Hoffmann 1998: 9–10). Spisovatelé se těšili prestiži, psala vedoucí třída společnosti a ve psaní byl spatřován nástroj společenského vzestupu (Delas 1999: 10). Psaní jakožto důkaz kultivovanosti totiž usnadňovalo přístup k moci – a dobří spisovatelé obvykle zastávali politické nebo diplomatické funkce (Hoffmann 1998: 10). I antilskoguyanští spisovatelé pocházeli z vyšší vrstvy obyvatelstva a po dlouhou dobu usilovali o čistou evropskou francouzštinu (Delas 1999: 12), tím spíše že již od Velké francouzské revoluce vedla Francie politiku asimilace a po zrušení otroctví se všichni obyvatelé karibských kolonií stali francouzskými občany (Corzani 1998: 90). Od svého zrodu prošla frankofonní antilská literatura bohatým vývojem, který lze obecně rozdělit do několika období či proudů.

1.1.1 Období imitace Počátky domácí psané literární tvorby na francouzských Antilách spadají do 19. století. Pro Haiti jsou zásadními mezníky roky 1804, kdy země vyhlásila nezávislost, a 1825, kdy tuto nezávislost Francie uznala; pro zbývající kolonie pak rok 1848, kdy Francie zrušila otroctví. Spisovatelé s časovým posunem sledovali dění v Paříži a svérázným způsobem ho imitovali – Delas (1999) upozorňuje, že se však nejedná o lacinou imitaci, nýbrž o „eklektismus“ a „symbiózu“ (Delas 1999: 14).

Haitský romantismus (1830–1930) Poté, co Francie uznala nezávislost Haiti, usilovala vedoucí vrstva haitské společnosti o to, aby se vyrovnala Francouzům, a vyjadřovala se jejich jazykem. Francouzsky psali i první haitští básníci (Oswald Durand, Etzer Vilaire, Demesvar Delorme a Léon Laleau dokonce byli známí v Paříži). Básníci opěvovali ženu bílé kůže a teprve pod vlivem romantismu ve 2. pol. 19. stol. začali do své tvorby zavádět exotické prvky. Roku 1900 vyšel první text sepsaný kreolsky autorem jiné než bílé barvy pleti, a to Durandova báseň Choucoune o dvoření se krásné míšence – touto událostí se na Haiti datuje počátek psaní v 11

kreolštině. V letech 1915 až 1934 zemi okupovaly Spojené státy americké a místní obyvatelstvo vzdorovalo tak, že se hlásilo ke všemu francouzskému – politicky, jazykově i kulturně. Básníci se navraceli k imitaci francouzské literatury, odkláněli se od místní reality a chtěli se stát součástí francouzských literárních dějin (např. Georges Sylvain, Étienne Laforest, Damoclès Vieux, Seymour Pradell). V této době se také objevovala první básnická literární hnutí jako La Ronde (již 1898–1915), La Nouvelle Ronde, L’École patriotique (Delas 1999: 14–16). V oblasti prózy vznikaly texty, jejichž autoři se inspirovali zejména Balzakem, Flaubertem, Zolou, Daudetem či Anatolem Francem. První romány – historické (Émeric Bergeaud: Stella, 1859) a romány pláště a dýky – ještě nelze považovat za plnohodnotná literární díla. Počátkem 20. stol. psali tzv. národní autoři (Fréderic Marcelin, Ferdinand Hibbert a Justin Lhérisson) o poměrech v místní politice a mravech maloměšťáků; později doceněný Antoine Innocent se věnoval tematice vúdú. Za největšího novátora se dnes díky stylu plynule kombinujícímu prvky mluvenosti, výpravný a divadelní rytmus a francouzštinu s kreolštinou považuje Lhérisson, mimo jiné autor textu haitské hymny. Haitští intelektuálové jako Demesvar Delorme, Louis-Joseph Janvier a Anténor Firmin ve svých textech bránili vlast proti pohledu Francouzů a Američanů na Haiti jako chudou zemi černochů, kteří pouze napodobují Evropu (Delas 1999: 16–20).

„Duduisté“ a „akrademisté“ Na rozdíl od Haiti zůstaly ostatní državy v karibské oblasti součástí koloniálního panství Francie. První spisovatelé, povětšinou básníci, měli jedinou ambici – být známí a uznávaní ve Francii. Obvykle se jednalo o místní bělochy, kteří snili o literární kariéře. Éra tzv. duduismu („doudouisme“) se vyznačovala podřízením francouzskému vkusu. Básníci se zabývali jímavými, ba naivními stránkami sentimentu a mnohdy pošetilostmi, a tak obcházeli společenské problémy; ve snaze zalíbit se čtenářům ve Francii psali módní exotické texty. Ve svých básních do vyčerpání opakovali oblíbená exotická klišé, zejména o kreolských ženách („doudous“), odtud pak hanlivé označení směru. Duduisty byli např. Poirié Saint-Aurèle, „kníže básníků“ a básník ztracených tropických rájů Daniel Thaly, básník ostrovů a kreolských žen Gilbert de Chambertrand či realističtější básník pracujícího lidu Victor Duquesnay (Delas 1999: 20–22). Ani v této době nicméně nešlo opomínat kreolštinu. Kreolsky mluvily všechny vrstvy společnosti, sjednocovala místní obyvatelstvo. Od poloviny 19. stol. se stala i jazykem 12

literatury, nadále však s funkcí bavit čtenáře a sloužit stávajícímu společenskému řádu (byla přeložena operní libreta či La Fontainovy Bajky, ty byly ideologicky upraveny, aby vyzdvihovaly poslušnost pánům). Důraz na kreolský jazyk nebo kulturu nalezneme až ve 20. stol. u venkovských autorů (již roku 1885 ale Alfred Parépou vydal román napsaný celý v kreolštině a hájící kreolskou věc, Atipa, roman guyanais). Počátkem 20. stol. založila skupinka vzdělanců Antilskou kreolskou akademii (ACRA – Académie créole antillaise), která se stala prvním antilským kreolským hnutím. „Akrademici“ chtěli zachovat kreolštinu a psát kreolsky a v kreolském duchu, byli však příliš purističtí a jejich zkostnatělost bránila originálnímu výrazu. Nejschopnějším básníkem akrademismu byl Gilbert Gratiant. Gratiant vyučoval na Martiniku na Schœlcherově gymnáziu (mezi jeho studenty patřili Aimé Césaire, Léon-Gontran Damas či Léonard Sainville) a spoluzaložil časopis Lucioles, který informoval o pařížském kulturním dění, zároveň však kladl důraz na místní literaturu. Jakožto člen komunistické strany se Gratiant vrátil do Paříže, kde vydal básně psané francouzsky, a poté co se stal terčem ostré literární kritiky, začal vydávat kreolské básně s tematikou života na Martiniku. Senghor (viz oddíl 1.1.2) pak tři jeho básně zařadil do své Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française – Gratiant sice nespadal do hnutí négritude, dokázal však autenticky zachytit antilskou míšeneckou duši. Gratiantova osobitá tvorba stojí na pomezí exotismu, négritude a créolité (Delas 1999: 24–26).

1.1.2 Négritude „Négritude“, tedy „černošství“, je literární a politické hnutí černošských frankofonních intelektuálů, které vzniklo ve 30. letech 20. stol. a jehož vliv zůstává patrný dodnes. Zároveň tento pojem odráží jejich pojetí černošství jakožto přihlášení se k identitě černošského obyvatelstva a hodnotám černošské kultury, neboť obojí bylo v průběhu koloniální minulosti potlačeno. Négritude spojuje černochy z celého světa, kteří se chtějí vymanit z pasivního podrobení či asimilace, emancipovat se a odmítnout mocenskou i kulturní nadvládu Západu.

„Négritude“ – výmluvné označení Novotvar „négritude“ pochází z dílny martinického spisovatele a politika Aimého Césaira, jenž ho poprvé použil roku 1935 ve třetím čísle studentského časopisu L’Étudiant noir, do širšího povědomí se pak dostal díky opětovnému použití v básnické skladbě Cahier d’un retour au pays natal. Termín převzal Senegalec Léopold Sédar Senghor ve své sbírce 13

Chants d’Ombre (1939), kde černošství „metaforicky odkazuje na mytický čas, kdy byl člověk svázán se svou zemí, s ostatními lidmi i se sebou samým a nebyl sám sobě odcizen“. K odcizení došlo proto, že se Antilané styděli za své černošství i za označení „černoch“, a tak se snažili vzdát své pravé identity. Proto již samotné slovo „černoch“ („nègre“) znamenalo pro Césaira výzvu, totiž dát kladný náboj slovu se záporně vnímaným významem (Vyhnánková 2009). Slovo „nègre“ se již v 16. stol. běžně používalo k označení osoby tmavé pleti. S rozvojem využívání černých otroků získalo hanlivou rasistickou konotaci – o to větší byla jeho síla, použil-li ho ve 20. stol. vzdělaný černoch. Antilané si samozřejmě uvědomovali, že jsou černí („noires“), zapomínali však, že jsou i černoši („nègres“) jako černí Afričané (Delas 1999: 27). Proti odcizení se vlastní identitě tedy Césaire staví naopak přijetí sebe sama jako černocha a sám ve svém Cahier vyjadřuje vědomí vlastního původu (Vyhnánková 2009). Dle Chevriera (1984) se Césaire ani Senghor nevěnovali vypracování vyčerpávající doktríny hnutí a spíše se zaměřili na vlastní tvorbu, teoretické myšlenky jsou tak rozesety po celém jejich díle. Chevrier na základě jeho analýzy vyvozuje hlavní body: „négritude je projevem utiskované rasy“, „négritude je vyjádřením originálního způsobu bytí“, „négritude je nástrojem boje“ a „négritude je nástrojem estetickým“ (Chevrier 1984: 39–40).

Černošství a identita Négritude sbližuje černochy kolem jejich společného černošského dědictví. Jeho stoupenci se hlásí k černošské civilizaci a její velikosti a chtějí, aby se kulturní hodnoty černošského světa a černošská identita staly zdrojem hrdosti (Écrit créole 200?1).

Dle Delase (1999) se vědomí společné černošské identity vytvářelo postupně. Zotročení černoši překonali etapu sklíčené a ochablé poddajnosti a začali vzdorovat bílým pánům. Jejich odpor byl jak materiální (sabotáže, používání jedů, pasivní rezistence), tak kulturní (vúdú, kreolština). Otroci neměli společný jazyk, ale spojovala je víra v africká božstva, díky níž mohli lépe překonat svůj nerovný vztah k bělochům. Kolonisté podporování katolickou církví se snažili jejich kult vúdú potlačit, indigenismus ho naopak rehabilitoval a za Duvalierovy diktatury patřilo k oficiální ideologii. Zatímco dnes vúdú konkurují nejrůznější sekty a víry, v minulosti sehrálo významnou roli v rozvoji antilského černošství (vúdú má africký původ, jako takové však vzniklo na Antilách na pozadí kreolské kultury, 1

Dostupné z http://ecrit.creole.free.fr/negritude.html.

14

která zahrnuje element africký, evropský a americký). Pokud jde o společný jazyk, kreolština pochopitelně vznikla až po příchodu prvních kolonistů a otroků. Dokud byli otroci spíše nepříliš početní domácí sluhové, naučili se v rámci svých omezených možností francouzštině pánů. S nástupem systému obdělávání plantáží tento blízký kontakt mezi Francouzi a otroky zmizel, jazyk otroků se tedy začal vyvíjet samostatně v jejich komunitě (Delas 1999: 28–30). Rozvoji černošské identity nahrávalo i zpochybnění hodnot a krize evropského vědomí konce 19. a začátku 20. stol. Exotismus pomohl Evropanům pochopit, že vidění světa je relativní, a pohled na černochy se proměňoval, jak to ostatně dokládá i tehdejší nebývalý zájem o černošské umění. Blaise Cendrars vydal Anthologie nègre (1921) a André Gide podpořil Reného Marana, který téhož roku za svůj román Batouala, véritable roman nègre získal Goncourtovu cenu; René Maran je tak dnes považován za předchůdce hnutí négritude. Černošství navazovalo také na učení Sigmunda Freuda a na literární surrealismus, který vyzdvihoval sny a zázračno a oproti řádu (literárnímu, morálnímu, společenskému) hlásal volnost. Navíc surrealisté jakožto antimilitaristé, antiklerikálové a antikolonialisté hájili požadavky lidí jiné barvy pleti a udržovali styky s osobnostmi hnutí négritude (dokladem může být např. přátelství Bretona a Césaira či Desnosova předmluva k Pigmentům L.-G. Damase). Do třetice černošství ovlivnila tzv. harlemská renesance, newyorský černošský proud vyznačující se národní hrdostí, kdy umělci svou tvorbou chtěli bojovat proti rasismu, změnit lidskou mentalitu a pozvednout černou rasu (Delas 1999: 31–35). Zatímco hnutí négritude vznikalo v Paříži, kam se jezdilo studovat na prestižní školy, podobné názory se objevily ještě před Césairem na samotných Antilách. Haiťané se v období americké okupace (1915–1934) hlásili buď k francouzské přináležitosti, nebo ke kořenům v Africe. Právě této druhé tendenci, která nakonec převládla, se stal intelektuální oporou Jean Price-Mars (1876–1969). Tento sociolog, antropolog, lékař, historik, učitel a politik (diplomat, poslanec, senátor, ministr a dvojnásobný kandidát na haitského prezidenta) si při pobytu v Paříži uvědomil nutnost angažovat se. Účastnil se veřejného dění a reagoval na popařížštěné haitské intelektuály, nabádal je k uznávání místního folklóru, jazyka lidu a jeho víry (F.I.P.F. 1976: 161): Haiťané se nemají považovat za Francouze s jinou pletí. Slovo „Afričan“ pro ně nemá být ponižující, neboť Afrika měla velké civilizace a Haiťané tam mají své kořeny, které nyní obohacují jejich originální kreolskou kulturu. Náboženství vúdú je podle J. Price-Marse na stejné úrovni jako jiná náboženství (vysvětluje svět prostřednictvím mýtů a rituálů, má své obřady, kněze, věřící, chrámy) a i pofrancouzštění Haiťané jsou jím ovlivněni. Spisovatelé by se proto měli inspirovat venkovským životem a lidovou ústní

15

literaturou. Jean Price-Mars měl vliv i za hranicemi Haiti a v padesátých letech předsedal mezinárodním kongresům černých spisovatelů a umělců (Delas 1999: 36–37). Intelektuálové černé rasy se poprvé začali setkávat na půdě časopisu La Revue du monde noir (1931–1932), vydávaném francouzsko-anglicky, v němž potvrzovali osobitost černochů v protikladu k evropanskému etnocentrismu a odmítali názory o civilizování černého světa západem. V literatuře žádali autentičnost, která by černochy líčila bez přetvářky a exotismu. Rámec této literatury definovala skupina okolo časopisu Légitime Défense (René Ménil a další, 1932), hlásící se k marxismu, Freudovi a surrealismu, které se podařilo rozvířit martinické vody ostrým výpadem proti tamním intelektuálům a programem nové antilské literatury. Autoři se měli jak obsahově, tak formálně obracet k vlastní kultuře, a ne ji v obdivu k Evropě deformovat. Poté již následoval L’Étudiant noir (1935) afrických a antilských studentů okolo Césaira, Senghora a Damase, podle nichž měli černoši přimknout ke své historii, tradicím a jazykům. Právě zde docházelo k intenzivnímu myšlenkovému kvasu, z něhož posléze vzešlo hnutí négritude (Chevrier 1984: 33–35).

Podle Senghora lze černošství definovat „z hlediska objektivního a subjektivního. Je souborem hodnot, které jsou vlastní civilizaci „černého“ světa a charakterizují jeho zvláštnosti. Lidé pocházející z „černého světa“ si tyto hodnoty uvědomují, ztotožňují se s nimi a prožívají je“ (Vyhnánková 2009). K černošství patří všechny kulturní hodnoty černé Afriky – společenské, morální, intelektuální i umělecké (Chevrier 1984: 42). Senghor také upozorňuje, že černošství není rasistický koncept. „Je uznáním a potvrzením vlastního „já“ a nezahrnuje pocit nenávisti vůči druhému. Právě naopak: tím, že uznávám vlastní identitu, své ctnosti i chyby, uznávám též identitu druhého. Potřebuji uznat jeho ctnosti, protože doplňují mé ctnosti“. Černošství „je výrazem hledání identity. Nabádá k cestě za hledáním „já“ jednotlivce. Je snahou o určení kulturní identity afrického a antilského obyvatelstva jako celku a vyjádřením nezbytnosti jeho sebeuvědomění v rovině politické“ (Vyhnánková 2009).

Černošství a literatura Hnutí négritude vzniklo v meziválečném období, nicméně plně se rozvinulo až po druhé světové válce, kdy se začaly objevovat básně a angažované eseje a články sepsané za války. Roku 1948, tedy sto let od revolučního roku 1848, kdy bylo zrušeno otroctví, založil Alioune Diop časopis, vydavatelství a knihkupectví Présence africaine, a senegalský básník Léopold Sédar Senghor vydal sborník Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache 16

de langue française, k němuž Jean-Paul Sartre napsal dnes již slavnou předmluvu Orphée noir. Sartre zde například vyjádřil myšlenky, že „černá poezie psaná francouzsky [byla v té době] jedinou velkou revoluční poezií“ nebo že „zvěstuje dobrou zprávu“, totiž „znovunalezení černošství“ (Delas 1999: 47). Antologie se z větší části věnovala autorům z karibské oblasti – viz její obsah: I. Francouzská Guyana (Léon-G. Damas), II. Martinik (Gilbert Gratiant, Étienne Lero, Aimé Césaire), III. Guadeloupe (Guy Tirolien, Paul Niger), IV. Haiti (Léon Laleau, Jacques Roumain, Jean-F. Brière, René Belance), V. Černá Afrika (Birago Diop, Léopold Sédar Senghor, David Diop), VI. Madagaskar (Jean-Joseph Rabéarivelo, Jacques Rabémananjara, Flavien Ranaivo).

Jak se názory na černošství projevily v literatuře konkrétně? Négritude antilské a guyanské černochy osvobodilo od komplexů a povzbudilo je, aby do světa vykřičeli své černošství a revoltu proti nastoleným poměrům. To znamenalo převrat jak obsahový, tak formální. Autoři se vzdali evropského kánonu, zejména pravidelného verše a parnasistního sonetu, a vytvořili si vlastní, formálně volnější poetický styl vyzdvihující krásu, tanec, rytmus, revoluční nadšení, humanismus a velikost Afriky (Corzani 1998: 125–126). Césaire, jenž chce prolomit kolektivní ticho a černochy sjednotit, se dotýká témat Afriky, černého hrdiny, kolonialismu, tyranie, emancipace či revoluce (Écrit créole 200?1). Ani on, ani jeho epigoni se však nikdy nepostavili proti francouzskému jazyku, naopak psali vytříbenou francouzštinou a kreolštině nebo místním variantám francouzštiny se snažili vyhnout. Chtěli tím Evropanům dokázat, že se jim vyrovnají; zadruhé dali přednost jazyku srozumitelnému mezinárodnímu společenství před nedostatečně čistým jazykem otroků, jimiž nechtěli být; zároveň se více než o kreolskou kulturu zajímali o Afriku a své kořeny v ní (Corzani 1998: 136–137). Spisovatelé zastávající myšlenku černošství v této době pro svou tvorbu obvykle volili básnickou formu. Chevrier pro to shledává hned několik důvodů. Autorům jako Senghor, Césaire či Damas se dostalo dobrého vzdělání a mnohdy navazovali na evropskou, zvláště antickou kulturu, která striktně oddělovala žánry a právě v poezii spatřovala nejdokonalejší projev vášní. Podobně je zřejmě ovlivnili i francouzští surrealisté, již také dávali přednost poezii. Mimoto lze prý poezií lépe a patetičtěji vyjádřit, ba vykřičet vnitřní neklid. Hlavní úlohu však sehrála africká orální tradice a kultura plná rytmu, bubnů, zpěvu a tance, v níž se celá bytost může dostat do transu. Básníci černošství se tak svým hledáním kořenů v Africe 1

Dostupné z http://ecrit.creole.free.fr/negritude.html.

17

navraceli i k tradičním zpěvům. To jim rovněž umožnilo vyjadřovat se méně přímo a jazykem bližším emocím. Sartre se domníval, že analytičnost prózy není příhodná pro revoltu a také že poezie více odpovídá černošskému naturelu – zatímco západní kultura chtěla přírodu ovládnout technickými vymoženostmi (a psala „inženýrskou prózu), Afričané se světem udržovali citový a magický vztah (a vytvářeli „poezii rolníků“) (Chevrier 1984: 53–56). Césairův pohled na vztah černošství a poezie snaží zrekonstruovat Vyhnánková (2009): „Césaire si uvědomoval, že hluboko v sobě antilský člověk skrývá pravdivější identitu než tu, kterou se projevoval navenek. „Négritude“ (černošství) je hledáním vlastní identity, zasuté hluboko pod slupkou vnějšího zdání. Tuto identitu lze podle Césaira nejlépe nalézt s pomocí poezie. Psaním se totiž utvrzujeme v tom, kdo jsme. Poezie je prostorem hledání sebe sama a návratů k sobě samému. Jak říká Césaire, psaní umožňuje objevovat vlastní hluboké bytí a vyjádřit ho slovem. Tím, že se básník noří k vlastním kořenům, může dosáhnout až na to, co je univerzální. […] Básnický obraz totiž odhaluje nejhlubší realitu, a proto je považován za zázračný. To souvisí s tím, že byl Césaire ovlivněný surrealismem, který mu „pomáhal nalézt zasutá ohniska jeho vlastní bytosti i černé ohně vzdálených afrických předků, kolektivní podvědomí kmene.“ […] „Négritude“ (černošství) je hledáním vlastní identity. Identitu vlastního já a kořeny vlastní kultury lze nalézt díky poezii. Proto je, jak říká Aimé Césaire, „négritude“ kulturou, poezií.“ (Vyhnánková 2009)

Aimé Césaire (1913–2008) je spolu se Senghorem otcem hnutí négritude. V mládí ho poznamenal přístup antilské společnosti k černochům, mezi něž patřil – pohrdali jimi jak běloši, tak mulati (později se Césaire jakožto černoch vymykal i tamní převážně mulatské inteligenci). Přijmout své černošství tedy pro Césaira nebylo nijak snadné. Během studií ve Francii pochopil, že tradiční francouzská kultura, poezie a její jazyk neodpovídají jeho původu a vnímání, a výsledkem tohoto uvědomění je antipoéma Cahier d’un retour au pays natal, vydaná časopisecky (1939) a o několik let později (1947) knižně s předmluvou André Bretona. Na Martiniku založil a řídil časopis Tropiques, revue cuturelle (1941–1945), kde kromě básní a literárních kritik vycházely i příspěvky o martinickém folklóru a přírodě nebo o Africe, aby si tamní obyvatelé uvědomili svébytnost vlastní kultury. Uznání od Bretona, jenž Césaira objevil právě díky tomuto časopisu a v Césairových názorech spatřoval společné rysy s bojem vedeným surrealisty, napomohlo přijetí Césaira na Martiniku i ve Francii (Delas 1999: 48–51). Césaire působil také v politickém životě – stal se starostou Fort-de-France (po několik funkčních období), poslancem a předsedou departementu (roku 1946 byl na jeho návrh přijat zákon, aby Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana a Réunion nepatřily do francouzského koloniálního panství, nýbrž se jako zámořské departementy připojily

18

k samotné Francii), po odchodu z komunistické strany založil Martinickou pokrokovou stranu (Delas 1999). Léon-Gontran Damas (1912–1978) žil v Paříži ve stejné době jako Césaire a Senghor. Ještě před Césairovou skladbou Cahier d’un retour au pays natal vydal sbírky Pigments (1937) a Retour de Guyane (1938), stejně tak předběhl Senghora s antologií zámořských básníků (Poètes d’expression française, 1947) (F.I.P.F. 1976: 188). Patří mezi výrazné představitele négritude, ve svých básních se však projevoval spíše skepticky. Vzhledem ke sklonu užívat ve své tvorbě opakování a variace, popisovat barovou či noční atmosféru a občas i čerpat v hudebním bývá nazýván jazzovým básníkem. V jeho poezii se odrazilo i to, že celý život koktal, snad protože měl jako míšenec v rasistické společnosti krušné dětství a existenciální bolest se projevila tělesně, nicméně právě v tom tkví síla jeho osobitého rytmu (Delas 1999: 55–58). Guy Tirolien byl úředníkem koloniální správy v Africe, na rodný ostrov však nezapomněl a ve své tvorbě se zabýval asimilací a odcizením Antilanů. I Paul Niger působil v Africe, na rozdíl od Tiroliena se však v poezii angažoval po boku Afričanů v boji za nezávislost. Étienne Léro byl podobně jako René Ménil či Lucien Degras ovlivněn surrealismem. Mezi další významné básníky této generace patřili Georges Desportes, Lucie Thésée či Lionel Attuly (Delas 1999: 59–61).

Další autoři tohoto období V atmosféře boje proti rasismu se angažovali i prozaici, avšak většina z nich se ke hnutí négritude nepřipojila. Antilský román z let 1945–1965 odsuzuje sociální nerovnost, chudobu a rasismus. Hlavní proudy tvoří román historický (René Clarac, Jean-Louis Baghio’o, Léonard Sainville, César Pulvar, Rolnd Brival, Marie-Reine de Jaham), román realistický (Joseph Zobel, Raphaël Tardon) a román ovlivněný myšlenkami černošství (Michèle Lacrosil, Bertène Juminer) (Delas 1999: 62–67). Zvláštní postavení zaujímá Frantz Fanon (1925–1961). Přísluší k intelektuálům, kteří v hnutí négritude nacházeli určité historické svědectví, avšak nesouhlasili s jeho umělým udržováním v měnících se podmínkách a upozorňovali na jeho slabiny (Chevrier 1984: 43– 33). Celý život bojoval proti koloniálnímu zřízení a ve svém díle mimo jiné pojmenoval vztah rasismu a sexuality (Delas 1999: 67). Byl vystudovaný psychiatr a jako lékař, diplomat a politik působil v severní Africe; proto se zabýval také otázkou odcizení v koloniální společnosti z psychiatrické perspektivy (Chevrier 1984: 181). 19

Haitská literatura v letech 1930–1960: indigenismus, noirismus a négritude Za okupace Haiti vnesl Jean Price-Mars do tamní kultury nové myšlenky a jeho Revue indigène (1927–1928) se stala platformou modernismu a kosmopolitismu. Mezi básníky období návratu k africkým kořenům spadají například Léon Laleau, Clément Benoit, JeanFrançois Brierre, ale i prozaici jako René Depestre, Jacques Roumain a Jacques Stephen Alexis; existenciální básník Carl Brouard začínal v Revue indigène a později se připojil ke hnutí griotů, založenému roku 1938 v duchu národnostního populismu. Nejoblíbenějším projevem literárního indigenismu je však venkovský román (mimo jiné Roumain a Alexis), dále romány o americké okupaci (Jean-François Brierre, Alix Mathon, Annie Desroy), knihy pro děti (Maurice Casséus) či obecněji romány o společnosti (Roumain). Jacques Roumain (1907–1944) dosáhl mezinárodního úspěchu s venkovským románem Gouverneurs de la rosée (1944, v Paříži 1946), který ideově i esteticky poukazuje na dva možné pohledy na svět, francouzský a kreolský. Jacques-Stephen Alexis 1 (1922–1961) se svými romány Compère Général Soleil (1955), Les Arbres musiciens (1957), L’Espace d’un cillement (1959) a povídkami Romancero aux étoiles (1960) ovlivnil celou karibskou oblast a na kongresu černošských umělců svůj styl představil jako „zázračný realismus“ 2 („réalisme merveilleux“), jímž hájí specifickou haitskou kulturu lidu spojenou s jeho životem, aniž by se hlásil k négritude či k surrealismu. Utlačovaní lidé totiž podle něho rozvinuli své smysly, a tak si značně rozšířili pohled na realitu a projevilo se to též v prohloubení jejich kreativity (Delas 1999: 39–46). Literární vývoj na Haiti ovlivnily i události politické. V roce 1957 se k moci dostal François Duvalier, jenž zavedl otevřeně rasistickou diktaturu vyzdvihující černochy. Do školství dosadil černošské učitele hlásající protimulatské myšlenky, v duchu své ideologie přepsal dějiny země (mulaty považoval za nepřátele a zrádce lidu, skutečné hodnoty byly jen ty černošské) a rozhodl se zbavit odkazů na Francii, zavést kreolštinu jako vyučovací jazyk ve školách, zrušit výuku křesťanství, připravit církev jejího postavení a změnit zákony a státní

1

Kundera (2000) hovoří o Alexisově a Depestrově nadšení pro surrealismus: „Zejména dva mladí spisovatelé zůstali Bretonem uchváceni: třiadvacetiletý romanopisec Jacques Stephen Alexis a devatenáctiletý básník René Depestre, kteří (podobně jako Césaire kolem Tropiques) seskupovali kolem svého časopisu La Ruche (česky „Úl“) celou haitskou inteligenci […].“ (Kundera 2000: 155) 2 Kundera (2000) píše také o zázračném/magickém realismu včetně jeho vztahu k surrealismu: „André Breton odsoudil v Manifestu surrealismu“ umění románu jako cizí snu a poezii a vyřadil je takto z moderního umění. Ale dějiny jsou plné paradoxů. Největší literární díla surrealistické inspirace (i když mimo surrealistickou doktrínu a zrozená o několik desetiletí později) jsou totiž právě romány, myslím zejména na tu, co vznikly v Latinské Americe […], jejichž poetice se běžně začalo říkat magický realismus. Málokdo ví, že toto zázračné setkání, toto orgiastické smíření románu a poezie, románu a snu, realismu a surrealismu, se poprvé událo (alespoň jako předobraz, jako počátek a slib) v zastrčené a polozapomenuté zeměpisné oblasti, na karibských frankofonních ostrovech obydlených povětšině černošským obyvatelstvem, a to před nějakými padesáti či šedesáti lety.“ (Kundera 2000: 154)

20

instituce. Za diktatury zemřely tisíce lidí a většina poválečných spisovatelů odešla do exilu (Delas 1999: 37–39).

Přechod k nové éře Kolem roku 1958 nastal ve frankofonním karibském literárním dění zásadní zlom. Byla dokončena francouzská dekolonizace a kromě Alžírska získaly všechny kolonie nezávislost. Guadeloupe, Martinik a Francouzská Guyana se však o desetiletí dříve staly součástí Francie, proto se jakožto zámořské departementy nezávislosti nedočkaly. Jelikož toto zklamání spolu s Duvalierovým rasismem na Haiti i s jistým rozčarováním z komunistické ideologie přispělo k diskreditaci hnutí négritude a marxismu, začali se karibští intelektuálové obracet k jiným hodnotám. V této atmosféře druhé poloviny dvacátého století se rozvinuly další dva zásadní koncepty – „antilství“ a „kreolství“ (Delas 1999: 70).

1.1.3 Antillanité Již Frantz Fanon upozorňoval na to, že myšlenka černošství je spíše jakýmsi černým přeludem obracejícím se k minulosti. Postupně tedy docházelo ke změně orientace od Afriky směrem k rodné americké půdě, což je pojetí realističtější a více odpovídalo skutečné situaci na Antilách. Intelektuálové v čele s Édouardem Glissantem znovu oživili ideologii tzv. „antilství“ („antillanité“) – ta existovala již před négritude, avšak byla spíše politického rázu. Nyní se z ní stalo úrodné pole pro literaturu (Corzani 1998: 139–140). Spisovatel měl čerpat z antilské geografie, kultury, tradic či jazyka a jeho konání mělo mít dvojí cíl: ukázat pravou hodnotu antilské kultury a zvrátit odcizení Antilanů. Ti si měli uvědomovat své já nikoliv ve vztahu k Francii či mytické Africe, nýbrž skutečným Antilám (Delas 1999: 71). Na Antilách totiž vedle potomků bývalých otroků žili i míšenci, potomci bělochů, Indové, Syřané nebo Libanonci, zkrátka i skupiny obyvatel, jichž se černošství netýkalo. Antilství bralo v úvahu celou tuto pestrou společnost, a tak bylo přijatelnější i z etického hlediska; problematičnost zužující ideologie černošství dokládá například existence hnutí „indství“ („indianité“), které v reakci na négritude bránilo indskou kulturu a v literatuře se projevilo u Ernesta Moutoussamyho (Corzani 1998: 139). Dle Glissanta navíc Césaire nevzal v úvahu, že staletí otroctví se odrazila ve formování antilského ducha (Delas 1999: 76).

21

Antilství lze chápat ve dvojím pojetí. V tom užším šlo o nalezení kořenů na Antilách, v širším o přání vytvořit politickou unii karibských ostrovů, které se měly nejprve dekolonizovat a získat nezávislost. Proto se toto hnutí rozvíjelo zejména v šedesátých letech, kdy se karibští separatisté mohli odvolávat jak na svobodu všech bývalých francouzských kolonií, tak na vývoj na de facto sousední Kubě (Corzani 1998: 139–140). Glissant se ve svém díle věnuje kolektivní introspekci a ukazuje důsledky politického a hospodářského podrobení a kulturního odcizení, jeho slovy „úspěšné kolonizace“ z pohledu kolonizátora. Proto je třeba hledat antilskou identitu a na studiu dějin zjistit, jak se formovaly kreolský duch a kultura (Corzani 1998: 140). Antilství znamená kulturní specifičnost Antil tkvějící v jejich rozmanitosti, jazycích, dějinách; je to otevřená, vícečetná identita (Écrit créole 200?1). S proměnou názorovou souvisí i proměna v literárním jazyce. Do textů pronikly kreolské výrazy a obraty a zvláště vliv mluveného slova spolu s jeho jazykovou tvořivostí. Autoři, jimž v tomto směru předcházel Joseph Zobel, již nemuseli striktně dodržovat spisovnou francouzštinu. Tím, že francouzštinu ovládali, si ji mohli přizpůsobit dle svých představ – jejich jazyk je pružnější, vynalézavější, muzikálnější, ba mnohem barvitější a příhodnější k vyjádření kreolské vnímavosti a kreolského naturelu (Corzani 1998: 148–149). Vedle Glissanta se za spisovatele antilství považují guadeloupský básník Sonny Rupaire, martinický dramatik Daniel Boukman či autoři otevření hispánskému světu – martinický básník Alfred Melon-Degras či martiničtí romanopisci ovlivněni magickým realismem Xavier Orville a Vincent Placoly (Corzani 1998: 142). Většina spisovatelů, u nichž se setkáme s problematikou kreolských kořenů, se však přímo k antilství, příliš spjatému s s Glissantem, nepřihlásila otevřeně – snad také proto, že byli často ovlivněni černošstvím a nechtěli se zřetelně stavět proti Césairovi, jenž nesl zásluhu za skutečné otevření tázání se po vlastní identitě (Corzani 1998: 143). Patřili by sem Guyanec Bertène Juminer, o němž Delas (1999) pojednává při popisu angažovaného románu v době vlády myšlenek černošství, a tři guadeloupští autoři, jimž věnoval vlastní podkapitolu a nazývá je kreolskými humanisty. Uvádí, že přináležitost ke kreolskému světu je pro ně důležitá, avšak není hlavním smyslem jejich literární existence. Pionýrkou v objevení kreolského rozměru vůbec byla Simone Schwarz-Bart (nar. 1938), která již v roce 1967 se svým manželem vydala román Un plat de porc aux bananes vertes o vzpomínání na dětství a na příběh předků, potažmo guadeloupské kolektivní paměti. Maryse Condé (nar. 1937) své romány naplnila tematikou jak antilskou, tak africkou, Daniel Maximin (nar. 1947) se ve svých románech

1

Dostupné z http://ecrit.creole.free.fr/antillanite.html.

22

hojně využívajících intertext a metatext mimo jiné zamýšlel nad vztahem dějin, během nichž Antilané na ostrovech zakořenili, a jejich projevů v antilské kultuře (Delas 1999: 86–90). Sám Édouard Glissant (1928–2011), jenž v Paříži záhy po válce vystudoval filozofii, prošel zajímavým vývojem. Již v prvních textech se projevovala jeho vůle nalézt kořeny; byl si vědom toho, že sloučením různých ras, jejich zvyků a lidové moudrosti vznikl na Antilách svébytný antilský. Roku 1958 vyšel román La Lézarde – první z řady angažovaných románů, v nichž se objevily myšlenky antilství. Glissant později se svým přítelem Paulem Nigerem založil osvobozeneckou lidovou frontu, což mu přineslo několik let nuceného pobytu ve Francii. Po návratu zřídil ústav podporující výuku místních dějin, zeměpisu a literatury oproti běžné zavedeným osnovám francouzského vzdělání. Jeho období antilství uzavírá esej Le Discours antillais (1981), poté následuje tzv. období kreolizace (Delas 1999: 76). Další vývoj Glissanta a osud jeho idejí je nastíněn v následujícím oddílu. K antilství nutno dodat, že nastupující hnutí kreolství bylo nakonec tak výrazné, že antilství téměř přehlušilo, a proto ani v základních příručkách o antilství nenajdeme zdaleka tolik informací jako o černošství nebo kreolství.

1.1.4 Créolité Koncept antilství posléze prohloubilo a rozšířilo, zároveň však i omezilo, tzv. „kreolství“ („créolité“). Tento pojem má podobně jako černošství či antilství dvojí význam – označuje fakt bytí kreolem (tj. člověkem narozeným na Antilách nehledě na etnický původ) nebo ideologii kreolství (Corzani 1998: 151). Hnutí vzniklo koncem 80. let na Martiniku a jeho doktrínu ztělesňuje text přednášky, kterou 22. května 1988 ve francouzském Saint-Denis přednesli martiničtí spisovatelé Patrick Chamoiseau (viz oddíl 3.3.1) a Raphaël Confiant a odborník na kreolštinu Jean Bernabé; text pojmenovaný Éloge de la Créolité vyšel o rok později knižně. Na první pohled se jedná o literární manifest, jehož požadavky mimochodem oba spisovatelé stihli uplatnit v praxi ještě před výše zmíněnou přednáškou a na tato díla se snesla pochvala pařížské kritiky. Jenže jde především o ideologii, a z tohoto titulu nutně nedemokratickou – kreolství předkládá definici kreolské kultury a kreolské reality, zdůrazňuje kreolskou identitu a umělcům vnucuje jediný správný umělecký postup. Ukládá spisovatelům povinnost psát o místních mravech a zvycích, přepisovat dějiny zevnitř a používat určitý jazyk. Kromě literatury chce řídit veškerou činnost (Corzani 1998: 151–152).

23

Kreolství, jež se definovalo jako hnutí dynamické, chce brát v úvahu multietnicitu a multikulturalismus antilské společnosti a odmítnout pojetí identity tak, jak ho vytvořil pohled Evropanů na Antilany. Nepohrdá lidovou kulturou, neboť pro kreolisty neexistuje nic malého, chudého a zbytečného, co by nemohlo obohatit literaturu (Corzani 1998: 154). Nicméně navzdory některým chvályhodným prvkům a přínosu na poli estetiky vyvolává créolité mnoho výhrad – např. haitský profesor Rafael Lucas ve svém článku „L’aventure ambiguë d’une certaine Créolité“ (2006) v žádném případě nechce popřít obrovský kus práce v oblasti tvorby a inovace (jazykové, inspirační), zároveň však poukazuje na některé rozporuplné body. Problematické je již samotné označení „kreolství“, které v sobě zahrnuje veškerý kreolský svět nebo alespoň karibský. Přestože Chamoiseau a Confiant dosáhli značného úspěchu u francouzských médií i kritiky a autoři měli skutečně dobré publikační možnosti, maloantilští spisovatelé se k hnutí příliš nepřipojovali. Podobně chladní byli i autoři guyanští a zejména haitští – Lucas přitom Haiti nazývá „největším kreolofonní zemí“. Takovéto kreolství tedy zákonitě nemůže odrážet realitu všech kreolů, navíc postavení kreolů a kreolštiny se v každé zemi liší. K nepochopení pojmu přispívají i média, jelikož tento detail opomíjejí (Lucas 2006).

Kreolství a literatura Kreolisté požadují přesnější, méně selektivní přístup k antilské realitě, pozitivní pohled na dění okolo sebe a zaměření se na to, co je skryto hluboko. Tvorba před literaturou kreolství je podle nich pouhá „předliteratura“ („pré-littérature“) příliš ovlivněná západní estetikou 1 a jen díla odpovídající stanovenému kánonu mohou být součástí „autentické“ antilské literatury. Domnívají se, že nejvhodnějším způsobem poznání skutečnosti je literární tvorba – stojí i nad poznáním přírodovědeckým, historickým nebo etnologickým. Především román podá obraz kreolské identity a reality a skutečných antilských dějin; jak Corzani (1998) trefně poznamenává, kreolisté přebírají mystifikační metody experimentálního románu à la Zola, pasují se do role vědců a z estetiky kreolství vytvářejí zásadní prostředek poznání (Corzani 1998: 152). O velikosti některých románů či autorů dnes není pochyb (např. Chamoiseau), naplnění estetického kánonu však pochopitelně samo o sobě nezaručuje pravdivost ani vysokou literární kvalitu díla.

1

„La littérature antillaise n’existe pas encore. […] Nous avons vu le monde à travers le filtre des valeurs occidentales, et notre fondement s’est trouvé “exotisé” par la vision française que nous avons dû adopter. Condition terrible que celle de percevoir son architecture intérieure, son monde, les instants de ses jours, ses valeurs propres, avec le regard de l’Autre.“ (Bernabé; Chamoiseau; Confiant 1993: 14)

24

Manifest kreolství zavazuje spisovatele k následujícímu zaměření díla (avšak v praxi jsou jednotlivé body často více či méně nechtěně popírány, jak dokládají uvedená pozorování literárních vědců): Odhalení skutečné paměti. Mezi úkoly kreolistů patří odhalit skutečnou paměť Antilanů, respektive přepracovat jejich dějiny. Historii Antil totiž psali kolonizátoři, jsou to dějiny pohledem zvenčí a pohledem kolonizátora. Tyto oficiální dějiny, vyučované ve školách, přispěly k odcizení kreolů vlastní identitě. Skutečné historické prameny se nacházejí za popisovanými událostmi jako vyřčená slova za psaným textem – kreolství má za úkol tato slova osvobodit, obnovit opravdovou paměť a zlepšit zatížené kolektivní vědomí (Lucas 2006). Zde se nachází další zdroj paradoxu: kreolisté chtějí zavrhnout nepravdivý pohled Evropanů na dějiny i současnost antilského člověka, a přesto usilují o úspěch v kontinentální Francii, který jako by potvrzoval správnost jejich ideologie (Corzani 1998: 161). Překvapivý je i rasismus ideologie hlásající míšenecký ráz kreolské kultury – vedle nevraživosti k bílým kolonizátorům a odmítání Afriky zvláště nenávist vůči mulatům (Lucas 2006). Tematika existence. Dalším „posláním“ spisovatele je zjistit, co má vliv na chování a myšlenkový svět. Skutečný kreolský život a skutečná kreolská kultura se odehrávají ve spodních vrstvách společnosti; lid také mnohem lépe uchoval etnografické a folklorní bohatství, obvykle zničené modernizací životního stylu. Autoři se tedy mají obracet k lidové tematice a zpracovávat ji systematicky, zahrnout do ní místní náboženství, rituály, náboženské a kouzelnické praktiky, kouzelný realismus (Lucas 2006). Zde kritici namítají, že namísto zobrazení autentické kultury většina románů nakonec spadla do takové malebnosti, až připomínají literaturu z dob kolonie plnou stereotypů, postavy mají omezený vnitřní život, charakterizují je činy (především sexuální) a hlavně slova (Corzani 1998: 154). Také se prý knihy často podobají spíše „etnografickým katalogům“ (Lucas 2006). Strategie spisovatelů pak podle Rogera Toumsona neodpovídají místní lidové expresivitě, nýbrž naplnění předurčených norem odborné literatury zabývající se zvyky a obyčeji (Lucas 2006). Proniknutí do modernity. Vedle hledání totožnosti se spisovatel má věnovat i domácím aktuálním problémům – v literatuře se projevují hrozbou, že Antilany s jejich kulturním dědictvím pohltí urbanizace a hlavně moderní konzumní společnost vedoucí k dalšímu odcizení (Lucas 2006). Tak jako autoři hájí míšenectví kreolské kultury, tak se obávají manifestu západního univerzalizmu.1 I to má svá úskalí: autoři se vracejí do minulosti

1

„La littérature créole se moquera de l’Universel, c’est-à-dire de cet alignement déguisé aux valeurs occidentales, c’est-à-dire de ce souci de mise en transparence de soi-même, c’est-à-dire de cette exposition de soi aux embellies de l’évidence. Nous voulons approfondir notre créolité en pleine conscience du monde.“ (Bernabé; Chamoiseau; Confiant 1993: 50–51)

25

s důrazem na mizející zvyky. Nevyrovnávají se se současnou situací, tedy s modernitou, s novými návyky a s otevřením se světu, ale namísto dějinné dynamiky si libují v nostalgii, čímž implicitně přítomnost odmítají (Corzani 1998: 154). Zakořeněnost v mluveném. Záměrně nevzdělávaní otroci mohli jazyk, hodnoty a moudrost předávat pouze ústně. Posléze došlo působením francouzského školství k pofrancouzšťování obyvatel a ústní slovesnost byla odsunuta do kolektivního podvědomí, což vedlo k dalšímu odcizení. 1 Kreolství si vytyčilo za cíl najít vše zapadnuté, obnovit návaznost a vytvořit novou literaturu, jež by spojovala kreolské kořeny s novými postupy – tedy „vyrobit“ literaturu, která je v souladu jak s moderními požadavky, tak s tradiční mluveností. Nejde o složitost literatury, nýbrž o její „orálnost“, odtud pak klíčové pojmy „oralitura“ a vyprávěč. Ten může být v díle přítomen buď jako postava (např. Solibo), nebo jako spisovatel, „zapisovač slov“ („marqueur de paroles“) (Lucas 2006). Bylo již řečeno, že postavy často charakterizují právě především jejich slova – zde Corzani cituje Alaina Bosqueta: „Nakonec ani nejde o bytí. Jde o to, říct, že jsme. Mluvím, tedy jsem; myslet se bude později“ (Corzani 1998: 154). Volba svého slova. Manifest kreolství ukládá spisovatelům uplatnit kreolskou mluvu v rámci francouzštiny. S tou mají nakládat volně, tvořivě a prostřednictvím neologismů a nespoutanosti ji kreolizovat. Logicky vyvstává otázka, proč ideologové kreolství nepsali kreolsky. Tím spíše, že se místní jazykovědci snažili vytvořit standardní způsob zápisu kreolštiny, což zužitkovali spisovatelé jako Sonny Rupaire, Christian Boulard a Monchoachi (André Pierre-Louis). Sám Confiant nejprve vydával texty v kreolštině a nabádal své souputníky, aby se nezpronevěřovali vlastnímu jazyku (Corzani 1998: 153). Pode kreolistů je kreolština hluboko pod povrchem nositelem vlastního já, zatímco vnucovaná francouzština člověka pouze jazykově kastruje. Nepsat kreolsky odpovídá estetické smrti – tento postulát Lucas hodnotí jako imperativní dogma (kreolština, nebo smrt) (Lucas 2006). Jenže Antilané se nikdy neučili číst v kreolštině, a tak knihy neměl kdo číst a šířit (Corzani 1998: 153). Spisovatelé zákonitě museli toto dilema řešit. Vzhledem k přílišnému pofrancouzštění Antilanů a malému knižnímu trhu představovalo publikování knih v kreolštině sebevraždu jak finanční, tak pokud jde o známost autorů – Confiant prý románů v kreolštině dokázal prodat

1

„Après nos conteurs traditionnels, ce fut donc une manière de silence : la voie morte. Ailleurs, les aèdes, les bardes, les griots, les ménestrels et les troubadours avaient passé le relais à des scripteurs (marqueurs de parole) qui progressivement prirent leur autonomie littéraire. Ici, ce fut la rupture, le fossé, la ravine profonde entre une expression écrite qui se voulait universalo-moderne et l’oralité créole traditionnelle où sommeille une belle part de notre être. Cette non-intégration de la tradition créole fut l’une des formes et l’une des dimensions de notre aliénation.“ (Bernabé; Chamoiseau; Confiant 1993: 35)

26

na tři sta výtisků, přičemž knihu po několika přečtených stranách neodložila maximálně stovka čtenářů, Chamoiseau by byl kvůli psaní v kreolštině údajně „ještě neviditelnější než krabi v únoru“. Avšak zvolit mnohonásobně výhodnější francouzštinu znamenalo psát jazykem, jejž kreolům kolonizátor vnutil, používal ho v odcizujícím školství a jímž psali autoři zmíněné „předliteratury“ (Lucas 2006). Jako řešení se nabízela střední cesta (nebo spíše jediná možnost) – jazyk na pomezí obou dvou, kreolizovaná francouzština. Způsob mluvy, v němž spisovatel oběma jazyky manipuluje. V manifestu se tato volba obhajuje coby dobytí francouzského jazyka. Kreolství francouzštinu jednak obohatilo, když rozšířilo či pozměnilo význam některých slov, mnoho dalších zcela přeměnilo a také ji doplnilo lexikálně i syntakticky. Za druhé zakonzervovalo určité prvky z koloniální doby, které se z evropské francouzštiny již vytratily (Lucas 2006). Ani kreolizovaná francouzština se neobešla bez výtek a kritik. Mnozí Antilané se ohradili vůči takovému umělému literárnímu jazyku jakožto prostředku skutečného poznání. Navíc je-li možné hledat kreolskou identitu v kreolizované francouzštině, proč by to nemohlo jít ve francouzštině standardní, která navíc pro většinu Antilanů není cizím jazykem? (Corzani 1998: 153). Dokonce sám Bernabé, jeden z autorů Éloge, několik let před vydáním manifestu podobný jazyk kritizoval jako jeden z palčivých momentů v odcizení Antilanů. Ani Confiant jako by nevěřil v jeho prospěšnost – uvědomoval si, že svým přechodem z kreolštiny na kreolizovanou francouzštinu se možná podílí na „kopání hrobu kreolské literatuře“ (Lucas 2006). V otázce jazyka tkví patrně největší paradox kreolství. Volba upravené francouzštiny kreolskou ideologii vykoupila, protože s kreolštinou nikdy nemohla uspět. Confiant dokonce přiznal, že kreolština je jazyk venkovanů přizpůsobený k pojmenování okamžité reality a velmi omezený v pojmové oblasti, 1 zatímco francouzština je jazyk hotový, s nímž si spisovatel může hrát a jenž mu poskytuje svobodu. Hlásat výjimečnost kreolštiny jako strážkyně antilské identity a posléze ji opustit kvůli jejím nedostatkům, najít svobodu, ba spásu v pohrdaném odcizujícím jazyce, urážet učitele a spisovatele používající francouzštinu a pak se k ní rovněž přiklonit – v tom Lucas vidí další důkaz rozporuplnosti kreolského hnutí (Lucas 2006).

1

O tom pojednává i Pelán (1994): „Jejich boj za kreolskost nejde zpravidla tak daleko, by se pokusili i o tvorbu v kreolštině nejen proto, že pro kreolský text nenajdou nakladatele, ale zejména proto, že jejich sdělení je už pro lidovou řeč, poděděnou po někdejších zotročených předcích, příliš složité.“ (Pelán 1994: 13)

27

Další autoři tohoto období Mnozí spisovatelé se obešli bez uvědomělého naplňování estetických myšlenek kreolství, psali čistě z vlastní zkušenosti nebo protože chtěli vyjádřit svoji vizi světa a k vůdčí ideologii se otevřeně hlásit nepotřebovali. Guadeloupan Ernest Pépin (nar. 1950) se k martinickému kreolství nepřipojil, ačkoliv s oblibou používal kreolizovanou francouzštinu a zaměřoval se na guadeloupskou lidovou kulturu. Ostrovní francouzštinu používala i Guadeloupanka Gisèle Pineau (nar. 1956), avšak s idejemi kreolistů kontrastovalo její pojednávání o ženské otázce (Corzani 1998: 164). Další autoři se od hnutí kreolství jasně distancovali. Tony Delsham (nar. 1946) se namísto dobou minulou zabývá moderními problémy Martiniku. Kriticky vyvrací teze a argumenty kreolství, které černobíle odsuzují úlohu francouzských škol, bělošské osadníky a mulaty. Rovněž se staví proti machismu Chamoiseauových či Confiantových hrdinů, jenž se pak jakožto kulturní rys kreolství jeví nedotknutelný – tím také ukazuje, jak moc je konzervatismus tohoto hnutí svazující (Corzani 1998: 169). Pravděpodobně nejostřejší kritiku formuloval Édouard Glissant, jenž svým antilstvím usnadnil nástup kreolství; stejně jako v černošství v něm vidí vězení a navrhuje dynamičtější koncept „kreolizace“ („créolisation“) (Corzani 1998: 154). Ve svém románu Tout-Monde rozšiřuje antilský pohled a poukazuje na to, že lidé už okusili rozmanitosti a že se dnes kreolizuje celý svět (Corzani 1998: 168). Má za to, že nastane konec uzavřené nacionalistické identity založené na kořenech („identité-racine“) a přijde identita jiná, „oddenková“ („identité-rhizome“), která bude spíše vztahem a procesem než stavem. Karibik mu slouží jako příklad: došlo k setkání kultur a jejich smíšení, lidé mohou být zakořeněni v domácím prostředí i otevřeni zároveň. To však neznamená, že se každý může ztotožňovat s každým – v čím dál globalizovanějším světě by všichni měli mít právo na „neprůhlednost“ („opacité“) (Delas 1999: 76–78).

1.1.5 Haitská literatura po roce 1960 Haitská literatura se nepotřebovala vyrovnávat se složitým vztahem k Francouzům a očišťovat se od stop, které na ní jejich nadvláda zanechala. Spisovatelé se potýkali s jinými otázkami než s hledáním vlastní identity a šířením jejího obrazu. Haitskou společnost poznamenala diktatura otce a syna Duvalierových a následné politické převraty, společenské nepokoje, hospodářské embargo. Poničené vztahy a úpadek spojují haitskou literaturu spíše s africkým postkoloniálním kontextem než s literaturou maloantilskou, kterou politická 28

přináležitost k Francii podobných ran ušetřila. Dalším klíčovým rysem je exil – přes milion Haiťanů se z vlastní vůle či z donucení usadilo v zahraničí, mezi nimi i mnoho intelektuálů. Tuto generaci spisovatelů lze proto dělit na domácí a exilové. Domácí autoři psali více kreolsky nebo haitskou francouzštinou a inklinovali k inspiraci ústní slovesností; na samotném Haiti vznikla většina poezie z tohoto období. Autoři v exilu se věnovali především francouzsky psané próze s moderní tematikou, kterou mířili proti politickému útlaku ve své původní domovině (Delas 1999: 91–92).

Domácí literatura Spisovatelé, kteří zůstali na Haiti, hledali nové cesty. Předchozí poetika se zvrhla v rasistický noirismus, jenž Duvaliera vynesl k moci, a diktátor tvrdě trestal politickou angažovanost směřující proti němu. Postupně se vytvářely různé literární skupiny, z nichž nejvýznamnější byly Haïti littéraire a spiralisme (Delas 1999: 92)

Haïti littéraire. Tato skupina nakonec pěti spisovatelů (Villard Denis řečený Davertige, Serge Legagneur, Roland Morisseau, René Philoctète a Anthony Phelps) vznikla roku 1961. Aktivně se účastnila haitského kulturního dění od psaní článků po přípravu kulturních pořadů až do chvíle, kdy stát začal zatýkat a posílat do vyhnanství. I v montrealském exilu se Phelps a ostatní snažili psát na úkor vlastní slávy ve prospěch haitské literatury. Autoři se nikdy nedefinovali jako literární škola, spíše se jednalo o skupinu spolupracujících básníků, kteří se navzájem hodnotili a které spojovaly podobné názory na poezii. Odmítali její jednoduchost, průhlednou angažovanost a političnost, uzavřenost v myšlenkách hnutí négritude; své tvorbě kladli jediný závazek, a to dokonalost textu. Básně zdokonalovali, dokud neměli posvěcení zbývajících čtyř členů. Období strachu a represí donutilo básníky používat elipsy a metafory a přiblížit se samotné podstatě poezie, vzájemná kritika je přivedla k mistrnému nakládání s francouzštinou. Přesto byla jejich poezie byla často angažovaná, avšak vnitřně, například citováním haitských měst a ulic (Phelps 2006).

Spiralismus. Ke spiralismu se řadí René Philoctète navrátivší se z exilu, JeanClaude Fignolé a zejména Franck Étienne, jenž hnutí založil. Frankétienne (nar. 1936) teorii spiralismu vyložil na prvních stránkách románu Mûr à crever (1968) a také ji ve své literární činnosti naplnil. Dále napsal polyfonní „totální dílo“ Ultravocal či romány Dezafi (ve francouzském překladu Les Affres d’un défi) a L’Oiseau schizophone, renomé si získal i na 29

půdě divadla a poezie. Pokud jde o literární prostředky, využívá spiralismus vše – románový popis, poetický ráz, divadelní účinek, vyprávění, příběhy, autobiografické prvky, fikci. Spiralismus pojímá život nikoliv jako uzavřený kruh, nýbrž spirálu na úrovni asociací (barev, zvuků, slov) a historických souvislostí. Každý další závit je širší a výše než předchozí, rozšiřuje tedy obzor (Delas 1999: 96–98). Zatímco spirála znázorňuje dech a život v pohybu, spiralismus je možný přístup k pokusu zobrazit nezchytitelnou realitu. Zachytit totiž znamená znehybnit a znehybnění může přivodit strnutí a smrt, pro Frankétienna zpodobněnou formou kruhu. Spiralismus se snaží zachovat pohyb v reálném čase a nezůstat vně reality, nýbrž nést se na stejné vlně. Spirála je otevřená, nekonečná – tak jako pokus zachytit život po všech jeho stránkách. Proto ani není třeba psát o konkrétním tématu, psaní může být dobrodružství samo o sobě, neboť každé slovo může být spouštěčem a mohou se kolem něj nabalovat další celky. Spiralismus obnovuje různé zdroje inspirace a zkouší různé textové techniky. Umožňuje zabývat se i zmatkem a nejednoznačností života obecně a vyjádřit tep moderního světa (Krauss 2007).

Exilová literatura Většina spisovatelů, kteří opustili zemi, byli mulati pronásledovaní Duvalierovým režimem. Důležitým faktorem pro exilovou literaturu je místo, kam se spisovatel uchýlil. Hlavní cíl tvořily západní Afrika, Spojené státy americké, Francie a Quebec. Spisovatele ovlivňují tamní publikační možnosti a čtenářská obec, ale i to, jak se lidsky a společensky sžil s novou kulturou a jak se v ní vyvíjel (Delas 1999: 92–100). Dle Komerse (2001) je „smutným paradoxem, že právě toto rozptýlení haitské literární elity přispělo ke značnému zpestření a obohacení jejich tvorby jak z formálního, tak tematického hlediska“ (Komers 2001: 17) a již v roce 1996 Jarmila Ortová psala: „Dá se předpokládat, že haitská literatura se bude rozvíjet spíše v diasporách“ (Ortová 1996: 59).

Afrika. Do Afriky odešli například Jean-François Brierre, Félix Morisseau-Leroy, Gérard Chénet a Roger Dorsinville. Dorsinvilla, angažujícího se v politice, jmenoval Duvalier velvyslancem v Senegalu, aby ho vzdálil ze země, a Dorsinville i po odstoupení ze své funkce setrval v Africe další tři desetiletí. Jeho romány, zčásti věnované Africe (avšak se sociální problematikou aktuální i na Haiti) jsou etnologickým svědectvím i politicky nabitými texty (Delas 1999: 100–101).

30

USA. Žít ve Spojených státech skýtalo řadu dalších komplikací, vedle jazykové bariéry i rasismus většiny bělochů a napjaté vztahy s černošskou komunitou. Do USA emigrovali bratři Franckové, Paul Cauvin, Roger Pradel, René Bélance, Paul Laraque, Edwidge Danticat. A také Marie Chauvet, nejznámější z haitských autorů působících ve Spojených státech. Ve svém díle kritizovala haitskou mulatskou elitu, z níž sama pocházela, a zároveň rasismus protimulatského režimu (Delas 1999: 101–104). Francie. Do Francie, jejímž jazykem spisovatelé z Haiti mohli komunikovat, se vydali Jean Métellus, Jean-Claude Charles, Louis-Philippe Dalembert a především René Depestre, jenž žil ve Francii od roku 1946 (viz oddíl 3.3.1) (Delas 1999: 104–109). Quebec. Do Quebeku, tedy francouzsky mluvící části Kanady, odešli Gérard Étienne, jenž v Le Nègre crucifié podal jedno z nejsilnějších literárních svědectví o mučení, dále Émile Ollivier, jehož na haitské tematice zajímala především problematika paměti a totožnosti migrujícího spisovatele, a Dany Laferrière (viz oddíl 3.3.1), z nové generace spisovatelů s haitskými kořeny Joël des Rosiers, bratři Kaussové, Gary Klang a Robert Berrouet-Oriol (Delas 1999: 109–112).

Koncem devadesátých let nebyla politická situace na Haiti stabilní. Kulturní život se odehrával spíše kolem divadelních představení a byl hodně spjatý s ústní tradicí, postupně se však začala objevovat nová nakladatelství jako Choucoune, Mémoire, Regain. Někteří spisovatelé se z exilu vrátili a trvale tam žijí, jiní pouze obnovili pouto s rodnou zemí. Z nastupující generace spisovatelů jmenujme Garyho Victora a Lyonela Trouillota (Delas 1999: 113–114).

1.1.6 Současná situace – literatura a svět Antilská literatura při hledání národní identity či literární orientace prošla několika fázemi: k inspiraci francouzské přidala africkou, antilskou, kreolskou a nakonec i světovou. Otevřenost světu se nemusí týkat pouze navazování na tradice nebo hledání kořenů: spisovatelé žijící v exilu (většinou haitští) a píšící potomci emigrantů jsou důkazem, že spojení se světem je další vývojová etapa v literatuře. Projevuje se to i ve složitosti zařazení jednotlivých autorů: Dany Laferrière odešel ve 23 letech z Haiti do Kanady, Delas (1999) ho považuje za exilového haitského spisovatele, ale např. ve Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (1996) bychom jeho jméno hledali marně; najdeme ho však ve Slovníku francouzsky

31

píšících spisovatelů (2002) zařazeného jako frankofonního kanadského autora původem z Haiti. Podobné problémy se zařazením má i Saint-John Kauss (vlastním jménem John Nelson, nar. 1958 na Haiti), kterého Kanaďané nechtějí přijmout mezi sebe a zároveň je příliš odlišný od Haiťanů; sám se považuje především za světoobčana. 1 Kauss v roce 1980 spoluzaložil hnutí „surplurealismus“, které chce nahlížet na svět v jeho veškerosti („visualiser le monde dans tous ses univers“) a najít univerzalismus v mnohorozměrnosti („quête d'universalisme au coeur de la multidimensionnalité“). Sloužit mu k tomu má způsob psaní zapojující čtyři směry: spiralismus (rozdělit závity spirály, aby se změnily na miliardy šňůr, které vytvoří mnohonásobně vibrující řetězec), plurealismus (ten zahrnuje do literatury všechny druhy umění), surrealismus (rozmach oblasti nevědomí) a zázračný realismus (skutečnost ve všech jejích podobách) (Kauss 1980). Navzdory antilské vstřícnosti spisovatel Ernest Pépin (2008) konstatuje, že je frankofonní antilská literatura pořád literaturou velmi malou a izolovanou, netvořící součást světové literatury („Pouvons-nous dire, malgré bien des traductions, que nous existons dans le monde. Je n’en suis pas sûr!“). Nabízí řešení: vymanit se ze závislosti na literárním uznání ve Francii, vybudovat určité postavení u domácího publika a prostřednictvím Karibiku a frankofonních oblastí Severní Ameriky se obrátit k celému světu2 (Pépin 2008). Tento názor Pépin vyslovil v době, kdy již frankofonním literárním světem několik měsíců hýbal manifest „Pour une littérature-monde en français“. Na podzim 2006 většinu nejvýznamnějších francouzských literárních cen získali frankofonní spisovatelé. Tedy spisovatelé, kteří píší francouzsky, ale nepocházejí z kontinentální Francie. O půl roku později, 16. března 2007, 3 otiskl Le Monde manifest nazvaný „Pour une litératture-monde en français“, který podepsalo 44 literátů, mezi nimi i spisovatelé pocházející z frankofonní antilské oblasti: Martiničané Roland Brival a Édouard Glissant, Guadeloupanky Maryse Condé a Gisèle Pineau, Haiťané Dany Laferrière, Lyonel

1 „Des anthologies canadiennes me refusent des fois parce que je suis d’origine haïtienne; certains écrivains haïtiens sont hors d’eux parce que je suis, à leurs yeux, un dénaturé à double citoyenneté. Toujours ce faux débat. Je suis un poète et un écrivain. Un citoyen du monde, et c’est l’essentiel.“ (Kauss v nedatovaném rozhovoru dostupném z http://www.potomitan.info/kauss/litterature3.php). 2 „D’où la nécessité de tout mettre en œuvre pour nous intégrer dans la Caraïbe qui a l’avantage énorme d’être multilingue et d’ouvrir les portes vers d’autres horizons. D’où la nécessité de ne pas négliger l’espace francophone des Amériques et en particulier le Québec. D’où la nécessité de jouer non pas seulement le jeu de la France mais celui du monde. Nous pouvons légitimement revendiquer des liens avec la Caraïbe, les Amériques, l’Afrique, le Moyen-Orient, la Chine et bien entendu l’Europe. [...] J’espère, au travers de cette contribution, avoir plaidé pour que notre littérature antillaise trouve, enfin, sa vraie place dans la littérature-monde.“ (Pépin 2008) 3 Manifest byl o den dříve dostupný na stránce http://www.lemonde.fr/livres/article/2007/03/15/des-ecrivains-plaidentpour-un-roman-en-francais-ouvert-sur-le-monde_883572_3260.html.

32

Trouillot a Gary Victor. Původ oceněných autorů prý jen dokazuje, že – jak manifest parafrázuje Jovanka Šotolová (2007) – „Francie jako středobod francouzsky psané literatury se hroutí, či spíše rozpíná do všech světových stran.1 Dosud byla těžištěm veškeré tvorby, vstřebávala sice vlivy zvenku, přitom ale nutila všechny literární přivandrovalce, aby se podřídili jazyku v jeho „pravé a správné podobě“, a podobně i francouzské národní historii“. Frankofonní autoři sice tvoří součást francouzské literatury, nicméně přívlastkem „frankofonní“ jsou odlišováni od těch „francouzských“. Nyní se však literární centrum nachází všude, frankofonie zaniká, rodí se francouzsky psaná světová literatura. Světová v tom, že pojednává o světě, neboť již dlouhou dobu prý tato reference ve francouzské literatuře chybí (na rozdíl od snah „vymezit či omezit záběr románu čistě jen na román a text samotný, klást přehnaný důraz na lingvistické a textové teorie“, Šotolová 2007). Nový dech tedy francouzská literatura nabírá díky obratu k „frankofonním“ literaturám, zejména karibským. Pojem „frankofonní“ ale nese punc okrajovosti či tolerované exotičnosti, jako by tamní spisovatelé měli pouze uspokojit chuť po barvitosti a po jazyce připomínajícím dávné doby. A také jako kdyby Francie nadále setrvávala v úloze osvíceného státu civilizující oblasti mimo své hranice. „Manifest upozorňuje na podivný zvyk zařazovat určité autory jako „francouzské“, jiné pak spíše jako „frankofonní“, a další častěji jako „světové“, když přitom ve všech případech jde o spisovatele píšící francouzsky. Frankofonní literatura je jimi vnímána jako zcela scestný koncept – neexistuje přece žádný „frankofonní jazyk“, pořád jde o francouzštinu“ (Šotolová 2007). Proto má nastoupit nadnárodní francouzsky psaná literatura, tj. osvobozená od spojení s francouzským národem a otevřená světu. Koloniální svazky se zpřetrhaly, jazyk se osvobodil a nyní náleží všem. Pro signatáře manifestu revoluční změna. Světová literatura rovněž v tom, že ho přímo zastupuje, neboť zahrnuje rozmanité francouzsky psané literatury po celém světě. A nakonec světová v tom, že vypovídá o světě, který před námi vyvstává, dávajíc hlas a výraz dosud neznámému. Takto osvobozené pojetí literatury s centrem rozptýleným po dalších centrech přináší jazyk, který nezávisí na žádné moci a jehož jedinou překážkou mohou být jen meze ducha.

1

Podobnou myšlenku vyslovil již o třináct let dříve Jiří Pelán (1994): „evropská literatura dost možná přináší dnes nejzajímavější plody tam, kde jsou její unavené narativní formy roubovány na neevropské tradice.“ (Pelán 1994: 12)

33

1.2 Specifika frankofonní antilské prózy ve světle postkoloniálních teorií K vymezení specifických rysů frankofonní antilské prózy můžeme přistupovat z perspektivy postkoloniálních teorií. Postkoloniální studia zaměřením na zkoumání specifických aspektů literárních děl a kontextu jejich vzniku dokazují, že tyto literatury nejsou pouhou odnoží evropských literatur a že bychom je neměli poměřovat evropskými normami,1 které neberou v úvahu jejich původ. Jean-Marc Moura chce ve své monografii Littératures francophones et théorie postcoloniale (1999) ukázat, že „literární frankofonie“ a postkoloniální teorie jsou poměrně složité pojmy, které se v mnohém navzájem osvětlují, a že by jejich propojení mohlo oživit pohled na západní literaturu.2 Postkolonialismus analyzuje koloniální zřízení a následky jeho vymizení. Vychází z anglosaské oblasti, kde tzv. postcolonial studies zahrnují texty vztahující se k národům, které Evropané v minulosti kolonizovali. Zájem o postkoloniální otázky se objevil v šedesátých letech 20. stol., kdy se na americké a britské školy dostalo mnoho přistěhovalců z dříve kolonizovaných oblastí a začali se zajímat o vlastní historii. Rovněž se rozvíjely literatury bývalých kolonií, jež poutaly pozornost svou odlišností od evropského kánonu. Postkoloniální literární kritika tedy studuje literatury oblastí, které Evropané kolonizovali (Moura 1999: 5–7).3 Přestože postkoloniální autoři pocházejí z různých států, ba kontinentů, lze o nich na obecné úrovni pojednávat dohromady – spisovatelé z kolonií se vždy prezentovali tak, že je spojují obdobné společenské a estetické zájmy (Beniamino 1999: 162). Frankofonní literatury jsou relativně mladé a jejich spisovatelé stojí na křižovatce jazyků – literatura menšinových národů je psána „velkým“ jazykem (Gauvin 2004: 255, 257). Postkoloniální kritika sleduje, jakým způsobem se v kultuře přebírá, odráží, mění či potírá ohlas dominantní kultury, a studuje, jak každý autor a dílo přistupuje ke konkrétní situaci.4 Přitom se zabývá tím, jak spisovatelé přispívají k vytvoření nového literárního pole, jak specificky nakládají s jazykem, jak navazují na místní tradici a jaká je jejich poetika (Moura

1

„Ať se nám to líbí nebo ne, literatura je poměřována měřítky, která se ustálila v Evropě. […] Celý obrovský zbytek světa e s ní musí vyrovnat a konfrontovat.“ (Martínek 2002: 150) 2 S tím souhlasí i Martínek (2002): „Ke cti Evropy však slouží, že má schopnost vstřebávat a přijímat i zcela odlišné vlivy. […] Velký příběh literatury je neustálý souboj s tradicí a objevování její nepostradatelnosti. Je to příběh překračování hranic nejen časových a prostorových, ale i intelektuálních a smyslových.“ (Martínek 2002: 150) 3 Díky tomu lze postkoloniální teorii aplikovat i na francouzské zámořské departamenty, které politicky de facto nikdy dekolonizovány nebyly, i na Haiti, které vyhlásilo samostatnost už roku 1804. Pojem „postkoloniální“ odkazuje obecně k teoriím vzniklým po poválečné vlně dekolonizace. 4 „Dokud mimoevropští autoři nenaleznou svůj vlastní hlas, je jejich význam právem pouze lokální. Existují však i autoři, kteří vstřebali evropskou kulturu, aniž ztratili kontakt se svým vlastním prostředím. V tomto bodě probíhá zvláštní alchymický proces: bez vlivu není možné začít hledat svou vlastní cestu, ale teprve odhozením vzorů může vzniknout cosi, co zase zpětně zapůsobí i v oblastech, jež jsou od místa vzniku knihy značně vzdálená.“ (Martínek 2002: 151)

34

1999: 44). Moura (1999) rozeznává tři základní okruhy výzkumu postkoloniální literární kritiky, které v této podkapitole postupně rozebereme. Zaprvé je to komunikační situace těchto literatur pohledem moderní filologie, která má úmysl obeznámit veřejnost s významnými díly, zkoumat specifické prostředí, z něhož texty vzešly, objasnit komunikační situaci, kde v současnosti převažuje koexistence literatur v místním jazyce a literatur „eurofonních“ s kosmopolitním rozměrem. Zadruhé jde o uplatnění jazyků, neboť frankofonní spisovatel nutně musí přemýšlet nad jazykem své tvorby, a toto uvědomění na sebe váže určité literární formy – u textového heterolingvismu existují dvě velké tendence, a to zachování napětí mezi vícero jazyky a vytvoření „mezijazyka“. Do této oblasti spadají také vztahy mezi psaností a mluveností textu. Zatřetí sem patří frankofonní poetika, jež zkoumá tzv. scénografii děl, dále prvky, o které se tato scénografie opírá (antropologie, antologičnost, metaliteratura), vztah textu a vypravěčského étosu, vytvoření prostoru pro výpověď a výpovědní situace v časové kontinuitě a také žánrovou hybriditu (Moura 1999: 146–148).

1.2.1 Komunikační situace Postkoloniální literatury se někdy označují jako „literatury v kontaktu“, jelikož literatura psaná francouzsky koexistuje s další nebo s vícero literaturami v jiném jazyce. Tato koexistence je dána koloniální historií, kde byla kultura kolonizátora (včetně literárních norem a forem) prosazována jakožto nadřazená kultuře kolonizované země. Obecně frankofonní literární korpus obsahuje velmi různorodé texty – z pohledu historického (kolonizace území v různých obdobích, typy koloniálních zřízení, síla vztahu s Francií, demografická situace, postkoloniální vztah k Francii a její kultuře), geografického (různé zeměpisné podmínky, místní infrastruktura), (socio)lingvistického (status francouzštiny, její variety, kreolštiny a jejich postavení), sociologického (prestiž francouzštiny, společenské postavení frankofonního obyvatelstva) i individuálního (okolnosti volby francouzštiny jakožto literárního jazyka, přístup k francouzským literárním normám a formám). Proto se postkoloniální teorie zajímá o dějiny kolonizace, postavení a úlohu intelektuála/spisovatele v dané kulturní oblasti, postavení literatury v kolonizátorské zemi a všechny místní, historické, kulturní, ideologické a politické faktory, na které může dílo reagovat nebo na nich stavět (Moura 1999: 31–42). První literární projevy v karibské oblasti imitovaly evropské zvyklosti. Autoři psali francouzsky a „po francouzsku“, jak jim to bylo vštěpováno ve škole. Odlišné podmínky a cizí kultury sloužily spíše jako líbivá scenérie společenských románů s jednoduchou 35

zápletkou, konvenční psychologií postav a případně erotizací ženy. Po druhé světové válce došlo na celém světě k zásadním změnám ideovým i společenským na úrovni politiky, hospodářství, ale i kultury. Hlasy za samostatnost podrobených území sílily, začalo se hovořit o „třetím světě“. V tomto kontextu a v návaznosti na předválečnou činnost protikoloniálních intelektuálů vzniká mnoho angažovaných esejů a literárních textů. Ke konci tisíciletí pokračují snahy o obhájení vlastní, originální kultury a spisovatelé i nadále přispívají k vytvoření nového, neevropského literárního pole; převažuje koexistence literatur psaných v místním jazyce a literatury frankofonní s kosmopolitním rozměrem. Navíc se autoři, kteří emigrovali – z nichž mnozí vyučují na univerzitách a účastní se mezinárodních setkání – vyvíjejí na křižovatce různých kultur, mohou podléhat dalším vlivům a jejich prvotním cílem není obhajoba své původní kultury (Moura 1999: 52–56, 144–145). K hlavním vlastnostem frankofonní antilské literatury patří její periferní postavení. Situace je složitá v tom, že proti sobě stojí zakotvenost v domácí neevropské realitě a evropský jazykový a literární úzus. Celkově se domácí literární pole liší od literárního pole evropského. Jazyková a literární koexistence zároveň znamená souběžný výskyt vícera symbolických světů, v nichž se uchovávají významy, vědomosti, normy a hodnoty – a to se promítne do literární tvorby i recepce (Moura 1999: 39–40). Beniamino (1999) definuje „symbolický svět“ jako „soubor teoretických tradic sdružující různé oblasti významu, spojující instituční řád do symbolického celku a vytvářející rozsáhlý systém legitimizace“: člověk a společenské a přírodní prostředí si odpovídají a symbolický svět je měřítkem významů a zásobárnou všech možných znalostí (Beniamino 1999: 306). Tato situace se u různých generací autorů projevovala odlišně. U prvních generací se kladl důraz na to, že jeden ze symbolických světů (francouzský) byl vnucen symbolickým světům místním a stal se modelem. Další generace se vyznačovaly koexistencí hybridních symbolických světů a v moderním duchu se vracely k fragmentům z minulosti (Moura 1999: 40). Antily jsou příznačné i tím, že připisují důležitost vztahu spisovatele a společnosti, a také

uznání

ztvárněného

myšlenkového

světa

a

produkci

společenských

norem

prostřednictvím literatury. Spisovatelé chápou klíčovou roli pojmů jazyk a kultura. Když eurofonní (resp. frankofonní) autor píše ve vícejazyčném kontextu, silněji si uvědomuje vztah jazyka a jeho použití v literatuře. Postkoloniální autor obvykle má vlastní koncepci úlohy literatury v dějinách, kultuře a mezikulturních vztazích; literatura vyjadřuje společnou jazykovou a sociokulturní zkušenost a přijímá či odmítá různé stránky západní literatury. Postkoloniální díla tak zrcadlí napětí mezi jazyky a myšlenkovými světy, pojmenovávají a zároveň vytvářejí hybridní skutečnost (Moura 1999: 42–43). 36

1.2.2 Otázka jazyka Jazyková situace jednotlivých karibských frankofonních oblastí se poněkud liší. Guadeloupe, Martinik a menší ostrovy jsou součástí francouzského státu s jediným oficiálním jazykem,

1

místní obyvatelstvo však v běžné komunikaci používá raději kreolštinu.

Francouzštinu jako jediný oficiální jazyk má i guyanský departement, kde je však složení obyvatelstva výrazně multietničtější. 2 Na Haiti, ve státě obklopeném španělsky a anglicky mluvícím světem, jsou si od roku 1987 kreolština a francouzština rovnocenné; kreolština je mateřským jazykem Haiťanů, francouzština je druhý, cizí jazyk, kterým se plynně vyjadřuje málokdo, dle Corzaniho (1998) má asi jen šestina obyvatel základní znalost francouzštiny. Pokud jde o míru analfabetismu, který se Francie ve svých zámořských územích neustále snaží snižovat, udává UNICEF 3 u samostatného Haiti hodnotu 51 % u dospělé populace v letech 2007–2011, u lidí ve věku 15–24 let 30 % (ženy) a 26 % (muži), což dokládá, jak málo početné je tamní potenciální čtenářstvo (gramotnost obyvatelstva nemůže být zárukou, že se jedná o skutečné čtenáře literatury).

Kreolština Podle Marie-Christine Hazaël-Massieux (1993) má většina mluvčích kreolštiny pocit, že se kreolštinou nedá psát. Nicméně je třeba si uvědomit, že každý přirozený jazyk se předával nejprve ústně, že se většina jazyků k psané podobě ještě nedostala a že každý jazyk má svůj vývoj. V porovnání s francouzštinou se kreolština v současnosti4 zdaleka nenachází ve stadiu současné, spíše by se dala srovnávat se stavem předklasické francouzštiny na počátku renesance. Její potenciál ještě nebyl systematicky využit a ti, kdo v ní chtějí psát, si stěžují na její chudost a jsou v nevýhodě oproti těm, kdo píší mnohem propracovanější francouzštinou (navzdory tomu existují písemné záznamy v kreolštině již od konce 17. stol.). Přechod od mluvené formy jazyka k psané je dlouhý. Lingvisté vypracovávají slovníky, gramatiky a další nástroje napomáhající gramatizaci 1

5

kreolštiny. Skutečnému psaní

Do jaké míry tedy tamní spisovatele ovlivnilo vzdělání? V zámořských departementech se ve školách čte a píše francouzsky a studenti skládají stejnou maturitu z francouzské literatury jako studenti v metropolitní Francii. 2 Ve Francouzské Guyaně se nevyskytuje klasická situace diglosie (francouzština – kreolština) jako v ostatních zmiňovaných oblastech. Vzhledem k zeměpisné poloze a společenskohospodářské úrovni se oblast stala cílem přistěhovalců z okolních států i z Haiti, proto je tamní kontext vícejazyčný. Guyanská kreolština se dostává do kontaktu s dalšími jazyky (indiánské jazyky, kreolštiny z Malých Antil a z Haiti, kreolštiny s anglickým, portugalským či nizozemským základem, hmongština a další) (Cerquiglini 2003: 264). 3 Statistika dostupná z http://www.unicef.org/french/infobycountry/haiti_statistics.html. 4 Publikace vyšla v roce 1993, tedy čtyři roky po vydání manifestu kreolství Éloge de la créolité. 5 Sylvain Auroux nazývá pojmem „grammatisation“ vytváření nástrojů, které pomáhají zafixovat jazyk. U francouzštiny byla vlna gramatizace zahájena v 16. století a ve století následujícím došlo k podstatnému vytříbení jazyka (Štichauer 2012: Dějiny francouzského jazyka).

37

v kreolštině však předchází její zápis (ve smyslu transkripce) a mnozí lingvisté si chybně myslí, že psát znamená co nejvěrněji zapsat, jak mluvčí hovoří (Hazaël-Massieux 1993: 11– 15, 25). Nelze zaměňovat kreolštinu na bázi francouzštiny a ostrovní francouzštinu. Antilská francouzština je regionální varianta francouzštiny, tj. zahrnuje určité zvláštnosti, avšak nejedná se o samostatný jazyk (na rozdíl od kreolštiny, která má vlastní gramatická pravidla odkazující spíše k africkým jazykům a slovní zásobu především evropského původu) (Walter 1998: 110). Kreolštiny s odlišnými lexikálními bázemi nejsou navzájem srozumitelné a kreolštiny na bázi francouzštiny nejsou srozumitelné frankofonním osobám (Cerquiglini 2003: 259). Všechny antiloguyanské kreolštiny mají uvolněnější výslovnost než francouzština. Zaokrouhlené samohlásky se delabializovaly (lune > line, peu > pé, beurre > bér) a zjednodušily se hláskové skupiny na konci slov (table > tab, membre > manm) (Cerquiglini 2003: 259). Na Guadeloupu a Martiniku došlo k oněmění fonému r v koncových skupinách (porte > pote), v postavení s patrovými hláskami přechází v polosamohlásku w (rose > woz, recherche > wouchache) (Cerquiglini 2003: 263), ve Francouzské Guyaně je stabilnější a dokonce se zavedlo počáteční r před zadní samohláskou a namísto němého h (roun = un, ròt = autre, raï = haïr, ralé = tirer, haler) (Cerquiglini 2003: 271). Na rovině morfosyntaktické se kreolštiny vyznačují strukturními změnami, jako jsou téměř naprostá ztráta rodu a čísla jmen, téměř naprostá ztráta slovesného deklinace, kdy modotemporální vztahy vyjadřují anteponované morfémy – např. guyanská kreolština vyjadřuje nulovou částicí aorist (i palé = il a parlé), částicemi ka nedokonavost či opakovanost (i ka palé = il parle, i ka malad = i lest à chaque fois malade), té minulost (i té palé = il avait parlé, i té ka palé = il parlait), ké budoucnost (i ké palé = il parlera), wa hypotetickou budoucnost (nou wa di = on pourrait bien dire) (Cerquiglini 2003: 259, 271). Další charakteristiky frankofonních kreolštin v Karibiku zde rozebírat nebudeme, považovali jsme však za nutné tyto jazyky alespoň přestavit, neboť se přímo či nepřímo projevují ve francouzsky psané literární tvorbě.

Antilská francouzština Ačkoliv mají karibské varianty francouzštiny své zvláštnosti, v literatuře se na rozdíl od kreolštin málo používají, a také se jim věnuje mnohem méně odborných studií (Buzelin 2000: 229, 231).

38

Haiti bylo od roku 1697 francouzským územím pod názvem Saint-Domingue, roku 1804 se stalo nezávislým státem Haiti. Kontakt s angličtinou, španělštinou a hlavně kreolštinou zapříčinil více změn v tamní francouzštině než na Malých Antilách (Bal 1977: 177). Ve výslovnosti se otevřelo zavřené o, oslabilo r (route > woute, vérité > véité, froid > foid) a za jistých podmínek se prodloužily samohlásky (parler > [pa:le]) (Bal 1977: 15,19). V morfosyntaxi se např. nerozlišuje přímý a nepřímý pád osobních zájmen (vous lui plaisez > vous le plaisez) a ztratila se časová souslednost (Bal 1977: 15). Devatenáctiletá americká okupace a hospodářské vztahy s USA také vedly k lexikálním či sémantickým anglicismům v haitské francouzštině (Bal 1977: 9). To dokumentují vybrané příklady slov převzatých z kreolštiny nebo s jiným významem než ve francouzské francouzštině: macoute = sac, clairin = alcool de canne à sucre, bandit = enfant entreprenant, boss = ouvrier qualifié, blocus = embouteillage, morne = colline/montagne, figue(-pomme) – banane, banane = banane verte qui se consomme cuite, figue-France = figue, patate = patate douce, gagner une patate = gagner son bifteck, arriver en roue libre = arriver en auto-stop (Walter 1998: 113). Haitská francouzština připouští používání přítomného času místo minulého passé composé (jde o kalk z kreolštiny) (Buzelin 2000: 231–232). Malé Antily obývali Francouzi soustavně od roku 1635. První osadníci pocházeli hlavně ze západu a severu Francie, proto na ostrovech dodnes nacházíme regionalismy (arrimer = ranger, grafigner = égratigner), francouzštinu ovlivnila i populace hovořící kreolsky (Walter 1998: 109–110). Dalšími lexikálními zvláštnostmi jsou např. métro = Français, béké = blanc créole (blanc né aux Antilles), Négropolitain/Negxagonal = Antillais né et vivant en France, syndicat = bon ami, adjektiva s novým významem savant = rusé (grand-grec = savant), il a la tête dure = il a une intelligence limitée, tèbè/ababa = débile mental, découdre = perdre la tête / devenir sénile, être crabe = être timide, être comparaison = être prétentieux / se mêler de ce qui ne vous regarde pas, plodiny bélangère = aubergine, pistaches = cacahuètes, pois verts = pois cassés, figues = bananes (protože banánovníku se dříve říkalo figuier d’Adam), také názvy místních poživatin blaff = potage aux poissons et oursins, tourment d’amour = sorte de pâtisserie, C.R.S. = punch au citron vert, au rhum et au sucre de canne (Walter 1998: 109–112). Morfosyntax charakterizují např. nejisté užívání zájmen le a lui, příležitostná absence shody substantiva v rodě a čísle, častější vynechávání členu, obliba tematizace rématu (beau qu’il est beau, c’est viens que je viens), adverbiální užívání některých adjektiv (regarder fixe, parler franc) (Buzelin 2000: 231–232). Zajímavou zvláštností je tvoření imperfekta 3. os. pl. od 3. os. pl. prézentu (son > sontaient) ve svatobartolomějském nářečí (Golembeski 2004: 142). Po fonetické stránce došlo stejně jako 39

v kreolštině k uvolnění výslovnosti souhlásek, zejména r – na konci slova mizí, v intervokální pozici nebo na začátku slova se stává polosamohláskou w (roi > [wa], rôder > [wode]) (Ball 1977: 178). Francouzskou Guyanu obývaly po celé 17. stol. vedle místní populace různí evropští přistěhovalci, Francii definitivně připadla roku 1814 (za Revoluce sem byli deportováni vězni a do poloviny 20. stol. zde byly galeje). Guyanská francouzština je odlišnější od guadeloupské a martinické (i foneticky – zachovala výslovnost r), některé specifické výrazy mají nicméně stejné či podobné: zombi = fantôme/revenant, matoutou = sorte de crabe, pipiri = oiseau très matinal, au pipiri chantant = au lever du jour (Walter 1998: 114–115). Raphaël Confiant v rozhovoru s Delphine Perret upozorňuje na to, že vedle zámořských variant francouzštiny se na Antilách mluví i špatně naučenou francouzštinou: „Dans le réel, il y a deux choses aux Antilles : il y a un français antillais correct différent du français standard mais qui est du français correct, qui a des intonations différentes, qui a un accent différent et puis il y a un français fautif, fait de créolismes, qui est celui des gens qui maîtrisent mal le français“ (Perret 2001: 163).

„Jazykové povědomí“ autorů Již bylo řečeno, že ve vícejazyčném kulturním kontextu musí frankofonní spisovatel přemýšlet nad jazykovým zpracováním. Tvorba v neevropském jazyce totiž může mít velmi omezené publikum (buď proto, že komunita mluvčích daného jazyka je málo početná nebo v místním jazyce negramotná, nebo zkrátka četbu nepraktikuje). Zároveň nastávají různé druhy situací: francouzština pro spisovatele může být mateřštinou, druhým jazykem či druhým mateřským jazykem. Projevují se i další aspekty jako strukturní jazykové variety (např. mluvený dialekt, psaná norma). Psaní tedy na Antilách představuje specifický komunikační akt a volba jazyka v něm má svoji úlohu. Zároveň je jazyk pro spisovatele výzvou – ať překonává jím kladené překážky, nebo si ho podmaňuje. Existují totiž různé způsoby, jak si přizpůsobit jazyk kolonizátora (viz dále) (Moura 1999: 71–72). Beniamino (1999) souhlasí s tvrzením, že vědomí poetické je v první řadě vědomím jazykovým (tj. že poetika těchto spisovatelů vychází z jejich uvědomění si významu jazykové otázky) (Beniamino 1999: 237), Lise Gauvin (2004) jazykovou angažovanost antilských autorů označuje jako „langagement“ (Gauvin 2004: 259). Věříme, že zde záleží také na tom, z jaké doby dílo pochází a zda se autor hlásí k nějakému myšlenkovému proudu či hnutí a zda dodržuje dobové normy (viz

40

maloantilská období francouzství, černošství, antilství, kreolství). Jazyk rovněž může sloužit jako doklad odlišné kulturní zkušenosti, neboť v postkoloniálním kontextu se jazykem kolonizátora vypráví to, co se odehrává v jinojazyčném myšlení. Vyvstává nicméně otázka, zda je vůbec možné v evropském jazyce s jeho konvenční slovní zásobou reprodukovat společenské poměry, myšlení a cítění afroamerických venkovanů (Beniamino 1999: 217). Beniamino (1999) zmiňuje některé pochybnosti o možnosti vyjádření národní identity ve více jazycích: dle myslitelů jako M. Laroche by se měla národní identita ztvárňovat pokaždé stejně a literární bilingvismus je kvůli neautentičnosti spíše málo žádoucí, provizorní situací. Dále předkládá způsoby, jak může frankofonní spisovatel pojmout své dílo – zaprvé uvádí regionální perspektivu, která zhruba odpovídá přístupu francouzských regionálních autorů opěvujících krásy svého kraje, zadruhé snahu o univerzálnost odmítnutím lokálního exotismu ve prospěch srozumitelnosti textu všem frankofonním čtenářům a zatřetí odpůrné stanovisko, kdy spisovatel jazyk zevnitř nahlodává (Beniamino 1999: 226–227, 249).1

Textový heterolingvismus Ve výsledném textovém zpracování se pochopitelně přímo projevuje, že jsou si autoři vědomi prvořadého významu volby jazyka textu. Nicméně ani ve zdánlivě jednojazyčné Francii nejsou poměry uniformní, protože tam vedle nejrůznějších přistěhovalců žijí populace mluvící například katalánsky, bretonsky či okcitánsky. I sami francouzští autoři používají různé jazykové vrstvy, případně citují ze zahraničních autorů. U postkoloniálních textů je heterolingvismus jedním z nejvíce typických rysů. Mimoto je neocenitelným zdrojem dynamiky a kreativity. Na jednu stranu lze zachovat hranici mezi vícero jazyky a pouze více či méně expresivně francouzštinou manipulovat v rámci soudobé normy, na druhou stranu se norma dá porušit za účelem vytvoření vlastní mluvy, jakéhosi „mezijazyka“ („interlangue“). Mezijazyk je možno vysvětlit jako řeč, která se vyvinula u člověka učícího se cizí jazyk, avšak tomuto cizímu jazyku neodpovídá, neboť ji ovlivňují mateřština a případně další jazyky – proto obsahuje i odchylky od normy. Nelze stanovit obecná pravidla takového jazyka, protože není jazykem žádného společenství, nýbrž jevem čistě individuálním, ani ho puristicky hodnotit jako chybný, jelikož každý má svou vlastní 1

K tématu jazyka se vyjadřuje i Milan Kundera (1993): „Je nicméně choulostivým úkolem vyprávět o životě lidí v jazyce, který tvoří pouze polovinu jejich řeči, psát martinický román, a přitom nebrat na vědomé skutečné jazykové prostředí ostrova. Řešení tohoto problému je několik a všechna mají své oprávnění: romány v kreolštině; romány psané francouzštinou obohacenou kreolskými výrazy, jejichž význam je vysvětlen ve slovníčku na konci knihy; a pak řešení, které zvolil Chamoiseau: […] volnost člověka vychovaného ve dvou jazycích, který odmítá pohlížet najeden z nich jako na absolutní autoritu a má odvahu odpírat mu poslušnost.“ (Kundera 1993: 198)

41

normu. Jako stylistický prostředek velmi účinně vyjadřuje určitou výpovědní situaci (Moura 1999: 78–82). Tento způsob vyjadřování je charakteristický např. pro autory hnutí kreolství. Bernabé a Confiant ho v rozhovoru s Delphine Perret vystihli takto: Bernabé : „Avec l’expérience Chamoiseau et puis Confiant, on s’est rendu compte qu’une autre langue litttéraire est en train de se mettre en place aux Antilles. C’est une langue littéraire fictive – personne ne parle comme ça, mais c’est une langue littéraire. C’est du code mixing, un mélange de français et de créole, extrêmement subtil au niveau esthétique. Ce n’est pas du petit nègre, comme beaucoup ont pu le dire. C’est l’élaboration d’un nouveau code, un code intermédiaire littéraire, qui a une puissance poétique à mon avis extrêmement forte.“ (Perret 2001: 20) Confiant: „Le français que nous créons va jongler sur tous les aspects, tous les niveaux lectaux qu’il y a dans la société.“ (Perret 2001: 163)

Formálně tento „třetí“ jazyk, jenž není výhradní doménou frankofonní karibské literatury, uplatňuje lexikální a syntaktické kalky, přizpůsobování slovosledu, používání reálií (výrazy zeměpisné, přírodovědné, etnografické), prvky mluvenosti, posuny v úzu jako významové posuny slov na základě asociací sémů (např. Afričan Kourouma používá finir ve smyslu mourir) a podobné zacházení s frázemi, slovesnými časy a způsoby za účelem ozvláštnění jazyka. Hlavním znakem je jazyková tvořivost – vynalézavost lexikální i syntaktická, důmyslné neologismy, obrazná spojení, libozvučná spojení, obraznost a humor založené na místní kultuře a podobně – a díky těmto prostředkům působí texty barvitěji a expresivněji. Někdy ani nelze rozhodnout, zda se jedná o autorův osobitý výtvor, či o přímý vliv jiného jazyka, zejména kreolštiny. Mezijazyk znamená přechod, nový vztah k francouzštině typický pro postkoloniální dobu, jenž boří jazykové hranice. Autentickou postkoloniální literaturou by vlastně měla být literatura psaná v místních jazycích, avšak aktuální rozkvět frankofonních literatur psaných v jazycích evropských ukazuje, že to je jen jedna z možností a že používání mezijazyka symbolicky podvrací původní evropskou nadvládu (Moura 1999: 88–91). Díky mezijazyku totiž může dojít k situaci, kdy francouzština vysvětluje místní jazyk právě tím, jak prostřednictvím kalků, analogií a dalších prostředků odráží jeho strukturu a způsob myšlení jeho mluvčích. Uveďme stručný příklad toho, jak mohou autoři pojímat slovní zásobu z hlediska vztahu francouzštiny a kreolštiny. Chamoiseau ve svých textech používá kreolská slova, která případně doplní francouzským překladem v přístavku. Naopak Confiant se díky příbuznosti kreolského lexika se slovní zásobou francouzských dialektů v 17. stol. vrací k původu slov (např. kreolské bwareng, tedy stérile, pochází z bréhaigne) a tímto způsobem místo dnes běžného buisson převezme starý francouzský výraz hallier, zatímco Chamoiseau a Glissant napíší razié. Confiant čerpá ze všech zdrojů francouzštiny v čase i v prostoru (včetně 42

francouzštiny kanadské a švýcarské), neboť fakt, že se dané výrazy dnes ve standardní francouzštině nevyskytují, ještě neznamená jejich neexistenci nebo nesprávnost. Confiantovo lexikum tedy na úkor exotických konotací nese konotace archaizující a geografické. Chamoiseau se ve volbě slov rozhoduje podle kritéria melodického a s trochou nadsázky duševního. Usiluje především o harmonii, a pokud mu ve větě lépe zní slovo v kreolštině, zvolí kreolštinu. A ze stejného estetického důvodu je ochoten obětovat i jinak velmi hezké kreolismy. Při rozhodování mezi francouzskými synonymy si vybírá taková, která odpovídají duchu kreolštiny (např. nepoužije la forêt, nýbrž les bois, protože takhle se to říká kreolsky), podobně postupuje u slovních spojení (např. il a serré son argent místo il a caché son argent) (Perret 2001: 163–166).

Psanost a mluvenost Na Antilách existuje tradice ústní slovesnosti a inscenování mluvenosti v psané literatuře proto oživuje prózu a dodává jí punc originality. Psaná podoba mluveného textu je výsledkem celé řady zásahů, které provedli vyprávěč, zapisovač a nakladatel (redaktor) – projevují se v nich sociální vztahy a individuální rozhodnutí (způsob zápisu, věrnost textu původnímu znění atd.). Užití prvků jako zvolání, otázky, přibližné vyjádření a opravování se, vysvětlování, oslovování čtenáře, vytváření iluze přítomného publika, výpravný rytmus (např. dlouhá souvětí připomínající mluvenou řeč – spíše než pro syntaktickou složitost dlouhá kvůli hromadění a souřadnému řazení vět, opakovacím strukturám, paralelismům, přístavkům) jsou výzvou pro čtenáře, aby se literárního aktu aktivně účastnili (Moura 1999: 85). K mluvenosti v literatuře se pojí mnoho rozličných děl – od pohádkového vyprávění se spíše etnologickou a zábavnou funkcí přes skutečnou ústní slovesnost ovlivněnou kulturní převahou západu až po střetnutí psaného a mluveného jazyka. Moura (1999) do kategorie mluvenosti nezahrnuje „mluvenou pseudoliteraturu“, jíž má na mysli sborníky vyprávěných příběhů, respektive umělých psaných textů rekonstruujících vyprávění, tedy jakousi iluzi orality. Oproti tomu se podle jeho názoru literární mluvenost vymezuje zvnějšku (žánrově) a zevnitř (prozodicky) (Moura 1999: 95–97). Rodící se psaná literatura diferencuje společnost na ty, kteří umí či neumí číst, četba je navíc mnohem méně podřízena kolektivnímu poslouchání a vnímání, text se fyzicky vzdaluje svému autorovi a jeho publikum se anonymizuje. Texty se již neuchovávají v paměti lidí, nýbrž ve hmatatelných kopiích. Nastává paradoxní situace – zatímco se eurofonní psané

43

literatury rozvíjejí, západ se prostřednictvím nových technologií (dostupné způsoby záznamu a poslechu zvuku) vrací k mluvenosti (Moura 1999: 92–93).

Shrnutí Konkrétní podoba autorova stylu závisí na mnoha okolnostech včetně toho, jakým způsobem se naučil francouzštině a jak se jakožto spisovatel ideologicky angažuje. Může bez výhrad převzít evropskou literární tradici včetně jejího jazyka. Nebo přijme názor, že evropský jazyk může adekvátně vyjádřit místní pohled na svět (za pomoci drobných lexikálních a syntaktických úprav – např. Senghorova francouzština s africkými výrazy a zjednodušenou syntaxí). Tuto druhou možnost může rozšířit snaha překonat mezikulturní rozdíl – paratextovým vysvětlením (glosáře, poznámky pod čarou) nebo textovou kontextualizací (vnitřní vysvětlivka, závorka, zachycení významu v širším kontextu, např. jeho odvoditelnost z dialogů). Jako mohla v předchozím bodě bránit čitelnosti textu jeho cizost a s ní spojená potenciální nesrozumitelnost, zde naopak můžou vysvětlivky narušovat plynulost čtení či narušovat potěšení z něj. Jsou-li však cizí pojmy nepřeloženy či nevysvětleny, nejde pouze o líbivou cizost, nýbrž se zdůrazňuje mezikulturní rozdíl. Vyřešit některé problémy autorovi umožní i využití jiného média – např. ve filmu lze zachovat bilingvimus a použít titulky, čímž se dílo zpřístupňuje jak místním, tak zahraničním divákům včetně těch, kteří by knihu z nejrůznějších důvodů nečetli (Moura 1999: 100–104).

1.2.3 Poetika frankofonních textů Chce-li spisovatel uspět i za hranicemi, musí se obracet k mezinárodnímu publiku, hlavně francouzskému a quebeckému. To však znamená jisté ústupky, především úpravu textu s ohledem na cizí čtenáře. Existují totiž minimálně dvě možná čtení – očima domácího čtenáře a (jen přibližné čtení) očima cizince –, která jsou potenciálně konfliktní: čím více se bude text podbízet zahraničnímu čtenářovi, tím více si budou autorovi krajané připadat opomíjeni (Hoffmann 1998: 11). Maingueneauův pojem „scénografie díla“ označuje soubor prvků odkazujících k výpovědní situaci, kterou vytváří samo dílo (jež je samo součástí určité výpovědní situace se společenskohistorickým pozadím). Zahrnuje mluvčího, topografii (místní určení) a chronografii (časové určení) a podřizuje se pragmatickému rámci tvořenému literární scénou, na níž mají autor a čtenáři určitou pozici a kde každý žánr odpovídá určitým zvyklostem. V reálné komunikační situaci frankofonních děl koexistují různé symbolické světy (viz výše) a 44

právě za těchto okolností je vytváření kontextu vlastního danému dílu složitější i důležitější než v relativně jednojazyčném prostředí, jako je Francie. Spisovatel se totiž potýká s nestabilitou – jazykovou i společenskou, s nestejnorodým čtenářstvem. Tradičně se kolonizátorské země na zámořské kultury dívaly buď spatra, nebo obdivovaly jejich „primitivnost“. Postkoloniální díla proto chtějí obhájit svou kulturu. Při ztvárňování její současnosti se často vracejí do minulosti k samotnému původu, tj. důraz se klade na paměť a z literatury se stává zároveň obrana a oslava vlastní kultury. Zároveň jsou díla vepsána do vícenásobné komunikační situace: autor se obrací ke čtenářům evropským se záměrem představit jim svůj svět a případně ho u nich obhájit, dále ke čtenářům domácím, jimž nastavuje zrcadlo, případně čtenářům ze sousedních regionů, kteří jeho kulturu neznají dostatečně (Moura 1999: 109–111). Za těchto podmínek vyvstávají některé formální pravidelnosti. Spisovatelé, kteří se snaží vyvrátit předsudek o primitivnosti, se mohou opírat o poznatky antropologů a etnologů (Haiťan Jean Price-Mars byl dokonce zároveň antropolog a spisovatel). Konkrétně spojují mýty a dějiny, náboženství a politiku, přítomnost vztahují k více či méně legendárnímu nebo vědecky podloženému původu (Moura 1999: 112–115) – není tedy náhoda, že Delphine Perret hovoří o „etnopoetice“ (Perret 2001: 13). K představení komunikační situace frankofonních děl dobře slouží literární antologie, jelikož celistvě seznamují s literárním či kulturním hnutím – ve Francii se uznání černošské literatury spojuje právě s antologiemi. Antologie ukazují, že existuje jistá literatura, a prezentují, čím je jednotná a jaké formální prostředky jí nejlépe odpovídají. „Frankofonní antologie má pragmatický rozměr, literatuře umožňuje existovat pro publika z frankofonie“ (Moura 1999: 115–117). Kvůli postavení na periferii literárních institucí doprovázejí autoři svou tvorbu také teoretickými texty, v nichž vysvětlují své pojetí, aby obstáli ve světě západních konceptů a hodnot. Sami pak mohou mít vliv na západní kritiky. Spojením postkoloniální teorie a západních ideologií dochází k proměnám západního literárního kánonu a možná i obecného vnímání. Přinejmenším byl zpochybněn kulturní europocentrismus. Postkolonialismus přinesl alternativy v tvorbě a recepci textů včetně návratu k dílům evropským s pozorností zaměřenou na koloniální témata a ztvárnění koloniálního kontextu (Moura 1999: 117–120, 148). Postkoloniální poetiku nicméně zajímá hlavně „vnitřní scénografie“ literárních děl. Zatímco takový Leconte de Lisle se snažil o parnasistní nezúčastněnost a začlenění do francouzské tradice, postkoloniální autoři trvají na místním zakotvení svých textů a jejich

45

odlišení od textů kolonizátorské země, což je další z hlavních znaků frankofonní literatury.1 Antilští autoři mohou karibský, resp. americký svět rozšířit o Afriku, odkud pocházeli černí otroci a jejich předci. Vyprávění zahrnuje velká témata místní kultury, vypravěčskou instanci a fiktivní orální jazyk nebo vytvořený mezijazyk. Romány chtějí předat systém hodnot, mnohdy jsou angažované a snaží se o důrazný, až barokně okázalý styl. Může docházet až k extrému, kdy se prosazuje pozitivní pohled na všechno lokální, a to včetně nešvarů. Popisují se společenské mikrosvěty vzdálené oficiální společnosti (viz Chamoiseauova čtvrť Texaco), odkazuje se k nejistotě, neklidu a napětí. Vypravěč patří do popisovaného prostředí, ale dokáže na něj nahlížet s odstupem a vysvětlit ho z různých stran. Tato literatura hledá cestu mezi domácí a evropskou tradicí: např. autoři černošství se zhlédli ve svobodě surrealismu, s níž se vraceli ke svým kořenům. Čas je dynamický, formálně se v románech přeskakuje z přítomnosti do doby minulé, čímž se komplikuje chronologické odvíjení děje (Moura 1999: 129–133). Každé narušení časovosti (v prvcích jako chronologie, současnost, trvání, okamžik) má souvislost se způsobem psaní evokujícím katastrofu – přináší totiž pocit závrati, váhání, naznačuje nemožnost skutečné komunikace. Zápletkou či jedním z motivů díla, nebo jeho nezobrazenou, nevyřčenou motivací visící ve vzduchu může být nějaká pohroma (Douaire 2005: 157–158, 167–168). Časově lze rozlišit tři hlavní linie návaznosti – reinterpretaci dávných událostí, které mohou inspirovat současnost, popis ztraceného lepšího tradičního života a symbolickou autobiografii, v níž autor na pozadí vlastní minulosti vypráví minulost celého místního lidu. Všechny tři způsoby spojují retrospektiva a pragmatický rozměr, kdy minulost má objasnit přítomnost. Individuální i kolektivní historie se tak stává metaforou aktuálních problémů a ukazuje případná řešení – poetika se kříží s politikou (Moura 1999: 134–136). Třeba o haitské literatuře můžeme s trochou nadsázky říci, že je pouze variací na jediné téma, a to téma věčných problémů země: problémy politické, třídní a kastovní, rasové, individuální v nelítostné společnosti netolerantní vůči jakémukoli nonkonformismu. Pojednává tedy o tématech spjatých se zemí, avšak ne zcela známých zahraničním čtenářům (Hoffmann 1998: 11). Od své vlasti se neodvracejí ani exulanti: „Je pozoruhodné, že i přes dlouhou odloučenost od vlasti situují haitští autoři[, kteří emigrovali,] svá díla převážně na Haiti“ (Ortová 1996: 59). Komunikační situace frankofonních autorů je vzhledem k dvojímu literárnímu východisku (francouzská tradice a místní skutečnost) i neurčitému dvojímu publiku velmi

1

Např. u autorů kreolství spatřuje Delphine Perret (2001) tendenci ke kolektivnímu hlasu: „Ainsi, une méfiance observée chez Glissant, Confiant et Chamoiseau se manifeste à l’égard du je, de la subjectivité grâce à laquelle, dit-on, la modernité naît en Occident. La Créolité à découvrir et instaurer passe par une exploration d’un nous, du vieux nous hérité de l’esclavage de sorte à poser autrement les relations de l’individu et de la communauté.“ (Perret 2001: 14)

46

složitá: 1 jedni čtenáři znají literární žánry a jejich vývoj, druzí patří do popisované společnosti, a pokud se jim nedostalo dostatečného vzdělání, pravděpodobně je jim literatura lhostejná. Moura (1999) přirovnává frankofonní autory k francouzským klasicistům: také v touze po uznání napodobovali předchozí žánrový kánon, ale dokázali být originální a zavedená pravidla porušovat. Přizpůsobují si obvyklé evropské formy v próze, poezii i dramatu, až je mohou proměnit (Moura 1999: 66–67). Při přechodu od ústní slovesnosti ke psané literatuře dochází k různým typům změn – ať k přechodu od domorodého žánru k evropskému (např. zapsat ústně předávaný příběh, převést epos do vyprávění, přizpůsobit metrickou formu evropskému útvaru, učinit z rituálu divadelní podívanou), k přijetí evropských žánrů a následně žánrové nevyhraněnosti (Depestrův Le Mât de cocagne je zároveň alegorie, autobiografický román a historická kronika), nebo k navázání na relativně čerstvou tradici frankofonní literatury, obvykle ve stopách stěžejního nebo zakládajícího díla. Neustále dochází k intertextové komunikaci, frankofonní literatury jsou ustavičně v pohybu (Moura 1999: 136–138). Na základní úrovni je postkoloniální literatura hybridní i v tom, že vedle vystižení lokálních specifik usiluje i o postižení celého světa. Autoři působící v zahraničí, pro které není stěžejní legitimizace domácí kultury, jsou názorným příkladem rodící se globální kultury, v níž se neustále setkávají různé civilizace a odkazy k rozmanitým kontextům (Moura 1999: 145–146).

Vývoj antilské společnosti, sám o sobě složitý již od počátků kolonizace, dnes ovlivňují nové vztahy v postkoloniálním světě. Na Antilách se vystřídaly různé myšlenkové proudy, jejichž prizmatem se hledělo na skutečnost a vlastní existenci. Dle Corzaniho (1998) to vypadá, jako kdyby Antilané museli neustále hledat svou totožnost. Skutečně však bez jasné a konečné definice své identity nejde žít? Zatímco od antilského spisovatele se očekává svědectví o jeho světě, pokud možno angažované a jednoznačné, u Francouze nikdo nepředpokládá, že bude hledat podstatu svého francouzství. To je ostatně z hlediska příjemce u exotiky běžné – nechť se ti druzí představí; jejich dílo má být synonymem pravdivosti. Mnoho antilských spisovatelů na tuto hru přistoupilo, ať kvůli osobním prioritám, nebo v odpovědi na zvědavost evropských čtenářů (Corzani 1998: 63).

1

To zdůrazňují i sami spisovatelé: „Littérature atypique du fait de son inscription dans un champ littéraire qui n’a pas véritablement de place pour l’accueillir. Elle est en effet francophone et française et d’une certaine manière créolophone et française, régionale et nationale. Elle est, de plus, un isolat dans un espace caribéen largement hispanophone et anglophone.“ (Pépin 2008)

47

1.3 Recepce frankofonní antilské prózy ve Francii „Rozvoj, ale především úroveň literatury psané antilskými autory v posledních dvaceti letech vzbuzuje pozornost světové literární kritiky, vyjádřené mj. i množstvím prestižních literárních cen,“ píše se ve Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky z poloviny devadesátých let (Ortová 1996: 59). Saint-John Kauss přichází s celkem radikálním tvrzením o úspěchu spisovatelů vztaženým na celou karibskou oblast: „Il n’existe aucun pays au monde, d’aussi faible population, à avoir obtenu autant de récompenses et de prix littéraires.“1 Francouzskou kritiku a čtenáře zaujali zejména autoři kreolství, 2 , 3 a to svým novátorským jazykem (pohledem Evropana) – ve francouzských ohlasech na jejich knihy byl nazýván „frantillais“, nebo „français“ s přívlastkem „pétillant“, „juteux“, „pétulant“, „sémillant“ „des îles“ (Corzani 1998: 153). Lucas (2006) vysvětluje úspěšnost těchto spisovatelů jako výsledek různých strategií, mimo jiné zájmu francouzského tisku: „La force et l’efficacité éditoriale de la Créolité sont dues en grande partie à une étrange complémentarité de stratégies : celle de la presse métropolitaine heureuse de promouvoir une littérature novatrice, épicée, commercialisable et extrêmement cohérente dans ses structures, sans compter le plaisir de récupérer pour le rayonnement de langue française la créativité des écrivains créoles fustigeant l’aliénation coloniale en « pays dominé » ; du côté des écrivains créolitaires, un besoin d’occupation du terrain littéraire, ou du « champ de production culturelle », pour parler comme Pierre Bourdieu (Raisons Pratiques). Puisque nul n’est prophète en son pays, le lieu choisi pour prononcer la conférence dont le texte constitue l’Éloge de la Créolité (le 22 mars 1988) fut la Seine-Saint-Denis, prédestinée sans doute à devenir 1

V nedatovaném rozhovoru (dostupný z http://www.potomitan.info/kauss/litterature3.php) tvrzení rozvíjí o řadu podrobností (pro lepší přehlednost jsme některé věty zvýraznili tučně): „Les plus grands écrivains ne sont plus français. Le Nobel va et ira ailleurs. Salman Rushdie, Umberto Eco, Mario Vargas Llosa, Derek Walcott, Milan Kundera, Patrick Chamoiseau, Édouard J. Maunick, Atiq Rahimi, Édouard Glissant, Jean Marie Le Clézio, Raphaël Confiant, Tierno Monenembo, Octavio Paz, Léonora Miano, Margaret Atwood, Carlos Fuentes, Orhan Pamuk, Naguib Mahfouz, Miguel Angel Asturias, Jean Métellus, Andrei Makine, René Depestre, Alain Mabanckou, Gabriel Garcia Marquez, Marie NDiaye, Alvaro Mutis, Frankétienne, Maryse Condé, Anthony Phelps, Toni Morrison, Gao Xingjian, Chinua Achebe et Wole Soyinka, ne sont pas français. On parle dorénavant de l’avènement d’une «littératuremonde». Songez que la littérature caribéenne a obtenu jusqu’à maintenant cinq Prix Nobel: Saint-John Perse, le Blanc créole de la Guadeloupe en 1960; Miguel Angel Asturias, le Guatémaltèque en 1967; Gabriel Garcia Marquez, le Colombien en 1982; Derek Walcott, de Sainte-Lucie en 1992; V.S. Naipaul, le Trinidadien en 2001. Sans oublier cet écrivain de haute lice, le Cubain Alejo Carpentier, Prix Cervantès 1977. Rappelez-vous aussi qu’en une seule année (1992), les écrivains antillais ont raflé trois des plus grands prix littéraires de la planète: Le Nobel avec Derek Walcott, le Prix Goncourt de la France avec Patrick Chamoiseau; le Prix Cervantès, le prix espagnol le plus prestigieux, avec la poétesse cubaine Dulce Maria Loynaz. La Martinique, à elle seule, compte trois auteurs mondialement connus: Aimé Césaire, Frantz Fanon et Edouard Glissant. En Haïti, nous avons les très célèbres romanciers Jacques Roumain et Jacques Stephen Alexis, sans oublier l’Oncle le docteur Jean Price-Mars. Il n’existe aucun pays au monde, d’aussi faible population, à avoir obtenu autant de récompenses et de prix littéraires. Le vaste Congo, les Philippines, l’Iran ou encore l’Archipel de l’Indonésie avec ses 200 millions d’individus, n’ont jamais eu un Prix Nobel de littérature. C’est pour vous dire que dans le domaine des Lettres, l’esprit de la Caraïbe est unique.“ 2 „Il a fallu l’avènement de la créolité de Patrick Chamoiseau, Raphaël Confiant et Jean Bernabé pour assister à un engouement médiatique et pour que notre littérature antillaise soit enfin regardée par la France et par une partie du monde. Le Prix Goncourt décerné à Patrick Chamoiseau venait en quelque sorte «sanctifier» un rayonnement nouveau.“ (Pépin 2008) 3 Confiant a Chamoiseau měli úspěch ve Francii ještě před vydáním Éloge – Chamoiseau hlavně s Chronique de sept misères a Solibo Magnifique, Confiant s Le Nègre et l’Amiral (Corzani 1998: 152).

48

le lieu fondateur d’une nouvelle identité créole. Il faut noter par ailleurs que l’obsession éditoriale des écrivains de la Créolité constitue une des différences essentielles avec les courants comme la Négritude et l’Antillanité, qui l’ont précédée.“ (Lucas 2006)

Pépin (2008) však pochybuje o dostatečném pochopení antilského kontextu ve Francii a vyslovuje obavy, že úspěch spočívá spíš v tom, že tato literatura odpovídá aktuální módní vlně.1 Moura (1999) konstatuje, že francouzské čtenáře od antilských literárních děl nedělí vzdálenost časová, ale místní. Používání francouzštiny tedy nutně neznamená, že antilský a francouzský literární úzus budou obdobné. Francouzského čtenáře frankofonního díla by jazyk mohl svést k tomu, že bude dílo hodnotit podle francouzské normy; mnoho antologií francouzsky psané literatury nevymezuje antilskou problematiku a ve stejné knize vedle autorů francouzských představují i spisovatele frankofonní, aniž by jejich tvorbu zasazovaly do příslušného kontextu (Moura 1999: 34–35, 45). Na totéž upozorňují i Corzani,2 Dumontet3 a Beniamino (1999): francouzský čtenář má patrně určitou představu o existenci jazykové frankofonie, avšak jeho povědomí o frankofonii literární se může příliš vztahovat k francouzské literatuře. K frankofonním dílům by pak, kvůli jejich francouzštině, mohl přistupovat stejně jako k literatuře francouzské a podle jejích norem (jak se to naučil ve škole) díla hodnotit, aniž by věděl více o frankofonním literárním kontextu a o rozdílech mezi frankofonní a překladovou literaturou (Beniamino 1999: 302).

1

„Je ne suis pas sûr que ce regard soit exempt de considérations exotiques et d’une approche confuse de ceux qui soidisant renouvelaient la langue française en la créolisant. Et de fait, les universités américaines où enseignaient Maryse Condé et Édouard Glissant ont beaucoup plus fait pour l’étude critique des œuvres antillaises que les universités françaises. [...] Les éditeurs français, les médias français, les critiques littéraires français, les appareils idéologiques français, trop souvent, méconnaissent l’apport d’une littérature antillaise qui dépend de leur soleil pour être visible. Il en résulte deux conséquences néfastes. La première c’est une approche réductrice des questionnements et des offres littéraires. La seconde c’est que, chez nous, l’école, les bibliothèques, les librairies, les médias ne jouent pas véritablement le jeu. [...] Je crois, pour toutes ces raisons, qu’il est salutaire et urgent d’inscrire la littérature antillaise dans la conscience collective des antillais car une littérature qui n’est pas portée par son peuple est une littérature vouée à des effets de mode.“ (Pépin 2008) 2 „Il est significatif […] que des critiques parisiens, ignorant tout du pays, aient interprété de manière fantaisiste des romans haïtiens dont ils ont d’ailleurs généralement fait des comptes rendus favorables.“ (Corzani 1998: 11) 3 „[…] il y eut l’âge de la collecte et de l’identification des textes, c’est à ce moment que parurent les premiers ouvrages tenant compte des textes écrits en français dans un ailleurs se confondant très souvent avec l’ancien empire colonial français : ces textes sont placés dans des chapitres variant d’un ouvrage à l’autre, les littératures d’Afrique noire pouvaient être regroupées avec celle de l’Océan Indien ou bien encore avec les littératures des pays du Maghreb recoupant quant à elle les textes d’auteurs algériens marocains et tunisiens, ou bien les littératures des Amériques avec les littératures d’Haïti, des Antilles-Guyane et du Québec. Très vite il va être question de littératures francophones, puis de francophonie littéraire. Toutefois, les littératures francophones viennent se rajouter à la littérature française écrite en métropole, sans qu’il semble imaginable qu’il puisse y avoir des effets de contacts ou de transversalité entre ces mêmes littératures. Elles semblent se trouver dans des espaces plutôt étanches et s’il y a contacts, ceux-ci ne peuvent se faire que dans un sens par l’intermédiaire de la littérature-mère, la littérature française ne peut qu’influencer les littératures écrites à la périphérie, nous sommes à l’âge du centre et de la périphérie.“ (Dumontet 2009)

49

Vedle jazykových a hmotných aspektů (vydání knihy, její propagace, zákulisí pařížské literární scény je rozhodující i čtenářova literární a estetická zkušenost – má určitá očekávání, je zvyklý na jisté žánrové zvyklosti a od těch se musí dokázat oprostit, aby přijal narušení zaběhnuté normy. Literární dílo je jednak uměleckým projevem, jednak odpovědí, sdělením čtenářovi, kterého v recepci díla ovlivňuje soubor jeho zkušeností včetně těch dějinných a estetických. Každé dílo má mnoho možných čtení, někdy dokonce velmi vyhraněných (např. silně nacionalistická interpretace). Zároveň literatura působí na čtenářovo vnímání světa (např. jeho pohled na přírodu, přístup ke světu, chování…) – čtenář si tak může vytvořit vlastní porozumění frankofonních literatur nezávisle na přijatých estetických zvyklostech. Tímto způsobem spisovatelé prosazují určitý symbolický svět, jehož existenci ve svém díle odůvodňují (Beniamino 1999: 302–305). Dle Beniamina (1999) koloniální autoři připomínají, že hospodářské vztahy s kolonizátorskou zemí jdou ruku v ruce s přínosem, který jí koloniální literatura přináší, tj. že Francie využívá jejich bohatství přírodní i estetické. K tomuto tvrzení cituje různé autority: Pierre Lepape v Le Monde z 18. 6. 1993 napsal, že dobří spisovatelé ze zámoří vnášejí do francouzské představivosti a do jazyka koření a nové obzory, obohacují ho šťavnatými kreolismy a Francouzi že jim na oplátku zabezpečují publikum, které jim omezený prostor jejich ostrovů odpírá; dle Clauda Hagège je v zájmu francouzské literatury ohlížet se do frankofonní oblasti a hledat v ní zdroj bohaté a originální inspirace; René de Ceccaty se domnívá, že se Chamoiseau a Confiant zařadili mezi osobnosti francouzských literárních dějin, neboť jejich jazyk a představivost obohatily francouzskou tvorbu (Beniamino 1999: 153–154). Sami autoři chtějí být čteni, chtějí propagovat frankofonní literaturu a uvědomují si, že by se Evropanům mohlo líbit číst o jiném, zámořském světě – proto je třeba podněcovat chuť k četbě u evropského publika. Místní kolorit a cizí slova znějící neobvykle a exoticky vytvářejí účinek cizosti: slova jsou zahalena do určitého tajemství, neprůhlednosti, a tím i celý text zůstává pro čtenáře, ke kterému se obrací, částečně záhadný. Čtenář ho pak zákonitě vnímá jako odlišný (Beniamino 1999: 301–302). Jenže odlišnost skýtá i řadu nástrah. Nelze odhadnout, zda si čtenáři všimnou všech jazykových rozdílů, a není jasné, jakým způsobem danou odlišnost pochopí (Beniamino 1999: 235). Tato odlišnost tudíž může také způsobit, že kvalitní dílo bude vnímáno jako neohrabané nebo nemoderní (Moura 1999: 46).

50

Evropským čtenářům se exotické knihy líbí,1 ale to neznamená, že se jim líbí díky literárním kvalitám. Zároveň čím více frankofonních autorů ve Francii vychází, tím méně se na ně pohlíží jako na angažované protikoloniální intelektuály a hodnotí se jako spisovatelé (Moura 1999: 93, 143). Pokud jde o celkové postavení frankofonních antilských autorů, asi nejvýstižněji ho definuje Danielle Dumontet (2009), jež vidí tři různé varianty jejich vztahu k francouzské literární scéně – postavení regionální (např. Delsham), periferní (např. Confiant, Pépin) a světové (např. Glissant): „Nous voyons actuellement trois modalités, la première situant certains d’entre eux dans un domaine-satellite gravitant à la périphérie du système littéraire francophone avec tous les honneurs accordés par le champ littéraire franco-parisien, la deuxième signifiant pour quelques auteurs un enfermement dans un espace circonscrit [např. Delsham] et enfin la troisième pour d’autres auteurs la possibilité d’échapper à un ancrage trop marqué institutionnellement en se déclarant écrivains d’une littératuremonde écrite en français.“ (Dumontet 2009)

1

„[…] nous avions déjà mis l’accent sur le traitement des auteurs de la Caraïbe par les maisons d’édition françaises en prenant pour exemple l’auteur haïtien, René Depestre, dont l’écriture baroque […] plaît au lecteur français et qui est vantée sur les quatrième de couverture. […] Nous retrouvons les qualificatifs habituels, la verve, le rire, la sensualité, l’abondance, la luxuriance du style, bref tous les éléments qui caractérisent l’écriture exotique sont mentionné. René Depestre, un rayonnant écrivain de la Caraïbe !“ (Dumontet 2009)

51

2 PROBLEMATIKA PŘEKLADU FRANKOFONNÍ ANTILSKÉ PRÓZY Francouzsky psaná próza antilských autorů je předmětem četných literárněvědných a literárněhistorických statí či monografií. Vedle zájmu literárních vědců a historiků však vzbudila také pozornost – zejména v postkoloniálním kontextu – u překladatelů a teoretiků překladu.

2.1 Překlad jako metafora postkoloniálního psaní Maria Tymoczko ve své studii „Post-colonial writing and literary translation“ (1999) nazývá texty autorů pocházejících z kolonizovaných národů a jejich analýzu novým literárním fenoménem. V překladu vidí metaforu postkoloniálního psaní, neboť ho lze v etymologickém slova smyslu nazírat jako činnost, při níž dochází k přenosu, a právě v postkoloniálních textech dochází k přenosu historických, mytických a literárních prvků na jiné místo. Postkoloniální literatura jako taková tedy zprostředkovává autorovu svébytnou kulturu (od myšlenkového světa po kulturu materiální) zahraničním čtenářům. Překladatelství má dlouhou historii a díky styčným bodům může teorie překladu postkoloniální literaturu v mnohém osvětlit. Postkoloniální literatura je přepis, avšak nikoli originálního textu jako u překladu, nýbrž celé kultury. Překladatel sice přenáší jediný text, ale čelí nutnosti vypořádat se se stejnými kulturními faktory jako postkoloniální prozaik píšící dílo určené čtenářům v cizím prostředí. Větší odlišnost obou činností spočívá v tom, že překladatel má pevně stanovený, autorem daný psaný text s určitými jazykovými a kulturními prvky. Nicméně tak jako překlad nikdy není stoprocentní obraz originálu, ani spisovatel nemůže pojmout realitu ve všech jejích aspektech a musí vybírat, co neobeznámeným čtenářům z nepřeberného množství informací sdělí a jakým způsobem. Zatímco překladatel řeší dilema formální a obsahové věrnosti textu, spisovatel spíše vyvažuje celkový objem zprostředkovaných informací. Překladatel většinou může použít paratextové komentáře (od předmluvy po slovníčky pojmů), v nichž čtenáře uvede do kontextu, tj. může dílem manipulovat na více úrovních – ale to je poměrně běžné právě i u postkoloniálních spisovatelů, protože stejně jako překladatelé chtějí přenést prvky jedné kultury do další kultury a překonat kulturní a jazykový rozdíl. Zároveň čím větší vzdálenost dělí výchozí a zamýšlenou cílovou kulturu, tím více autor zjednodušuje, čímž také dochází ke zdůraznění použitých prvků. To znamená, že postkoloniální spisovatel stejně jako překladatel svůj výchozí model interpretuje – objektivita díla je nemožná, do hry naopak vstupuje ideový záměr (Tymoczko 1999). 52

Maria Tymoczko (1999) nachází spojitosti mezi postkoloniální literaturou a překládáním i na poli překladatelských problémů. V textu zákonitě dochází k jazykovým a kulturním posunům – postkoloniální spisovatel i každý překladatel řeší otázky, jak přistupovat k neznámým elementům cizí kultury (od připomínek místních zvyklostí po aluze s literárním podtextem) a jak se vyrovnat s vysokou informační nasyceností. Pokud jde o slovní zásobu, texty k překladu se vyznačují přítomností výrazů pojmenovávajících reálie výchozí kultury, jež cílovému příjemci nejsou známy, z oblastí jako přírodní svět (fauna, flora, podnebí), materiální kultura (jídlo, oděv, nástroje), sociální struktury (včetně zvyklostí a norem) a podobně. Pro tyto výrazy často neexistuje ekvivalent, a pakliže ano, obvykle se užívá zřídka nebo pouze v odborném kontextu. Překladatel má různé možnosti, jak situaci vyřešit: vynechat referenci, vybrat přibližný ekvivalent v cílové kultuře, převzít výraz v původní podobě (případně s vysvětlením v poznámce), přidat vysvětlující přívlastek nebo přímé vysvětlení, použít málo obvyklý výraz cílového jazyka, rozšířit sémantické pole nějakého slova cílového jazyka atd. Cizí nebo málo užívaná slova v překladu nemusejí nutně být na škodu, i díky jim je překlad jedním z nástrojů kulturní expanze a přispívá k rozvoji jazykového úzu a možností (překladové texty někdy pracují s jazykovým materiálem jinak, než by to dělala nepříznaková domácí literatura). S podobnými kulturními odkazy a jejich konkrétními lexikálními řešeními se setkáváme i v postkoloniálních textech. Spadají sem také místní zvyky promítající se do jazykové variace (např. v jistém postkoloniálním africkém textu se při doslovném překladu do angličtiny objevily neobvyklé kolokace a second wife, our new wife, jejichž zvláštnost pramení v monogamii evropské kultury). Také vlastní jména postav někdy v druhé kultuře působí cize, zároveň je přinejmenším sporné je lokalizovat, protože mohou nést důležitý význam (Tymoczko 1999: 24–28). Informace o kultuře samozřejmě nelze omezit pouze na lexikální jednotky, protože jsou rozptýleny ve všech úrovních textu. Postkoloniální literatura pro neinformované publikum často explicitně vysvětluje zvyky, smýšlení, mýty, historické postavy či události. Text tedy mívá didaktický rozměr, který se může jevit až přehnaný. Značné množství explicitních informací v kombinaci s velkou informační zátěží nesenou přímo jazykem může na čtenáře působit kontraproduktivně. Autoři řeší dilema, zda být explicitní a vše vysvětlovat, nebo informace nechat skryté či nesrozumitelné; obě varianty ohrožují zamýšlenou recepci textu, avšak vynechání kulturních prvků by pravděpodobně odporovalo úmyslu, s nímž bylo dílo psáno. Tento problém odpovídá otázce překladatelské koncepce, zda a do jaké míry dovést dílo ke čtenáři, nebo čtenáře k dílu. Podobně přísloví, metafory, literární žánry a formy jsou dilema jak pro překladatele, tak pro postkoloniálního spisovatele. Tím, jak se 53

překladatelé snaží převést adekvátně i formu původních textů, bývá překlad zdrojem formálních experimentů v cílové kultuře. u klasického dilematu, zda přivést čtenáře k dílu, nebo přivést dílo ke čtenáři, napomáhá první možnosti prestiž výchozí kultury a výchozího textu. A podobně čím je postkoloniální autor uznávanější, tím náročnější může být ve svých nárocích vůči mezinárodnímu publiku (Tymoczko 1999). Maria Tymoczko v téže studii odkazuje k mnoha pojmům tzv. manipulační školy. V překladatelské praxi je rozhodující „mecenáš“, jenž určuje, co se vydává, a to v reakci na požadavky čtenářů. Povaha čtenářské obce včetně jejích hodnot tak zásadně ovlivňuje překladatelské normy a strategie. Otázka recepce je klíčová ostatně i pro samotného autora – píše pro vlastní kulturu, pro bývalého kolonizátora nebo pro mezinárodní publikum? Úspěšní postkoloniální autoři často vydávají texty mimo svou vlast. Kvůli hospodářskému a kulturnímu významu Spojených států amerických píší postkoloniální spisovatelé anglicky, nebo chtějí být do angličtiny přeloženi (jejich přítomnost na americkém trhu pak kladně ovlivňuje i domácí recepci). Američtí čtenáři tak mohou být hlavním zamýšleným publikem. I překlad je určen mezinárodnímu publiku. Pokud se překládá ze světového jazyka do menšinového, mnohdy se dominantní kulturní informace ponechávají implicitní, protože se předpokládá jejich znalost v cílové kultuře (projevuje se zde kulturní prestiž a mocenské vztahy), naopak texty určené kultuře bývalých kolonizátorů nebo silnému mezinárodnímu publiku bývají explicitní (Tymoczko 1999). Lawrence Venuti (1998) z překladatelské pozice potvrzuje zesílený význam jazykové otázky u menšinových kultur 1 a názorně ilustruje, že škála situací je skutečně pestrá: za Rakouska-Uherska byla čeština oproti němčině minoritní, ale Kafka v Praze psal pražskou němčinou, která byla minoritní vůči vídeňské němčině, a navíc se ještě mísila s literární kreativitou (Venuti 1998: 136). V antilských zámořských departementech sice francouzština vzhledem ke kreolštině minoritní není (již kvůli svému oficiálnímu statusu, vyjma Haiti), ale oproti pařížské francouzštině jsou minoritní místní varianty francouzštiny (ve vztahu regionální varianta ke standardu) a pokreolštěná literární francouzština.

1

„Minority calls attention to a basic fact of language: it is never simply an instrument of self-expression or communication, but a collective force […]. These forms serve expressive or communicative functions, but they are imperative as well, embodying social orders and obligation and carrying different quanta of power. Relations of power and domination have always existed between languages. Yet any language use is also a site of cultural and political asymmetries because a language, at any historical moment, is a specific conjuncture of a major form holding sway over minor variables.“ (Venuti 1998: 136)

54

2.2 Překlad frankofonní antilské prózy Vzhledem k tomu, že se bývalé kolonie nacházejí po celém světě, mají různé zeměpisné, společenské a hospodářské podmínky jakož i historický, kulturní a jazykový vývoj, 1 není možné vystačit pouze s obecným překladatelským a postkoloniálním rámcem. Kupříkladu časopis TTR : Traduction, Terminologie, Rédaction věnoval jedno celé číslo (TTR 13/2, 2000) antilské oblasti: zatímco Lang (2000) se zabývá obecně situací, kdy výchozím nebo cílovým jazykem je kreolština, ostatní autoři přinášejí konkrétní případové studie. Ani v jednom příspěvku se nejedná o překlad do slovanského jazyka (často jde o dvojici angličtina – francouzština tím či oním směrem), některá tvrzení by však mohla být aplikovatelná nebo přinejmenším inspirující i u překládání frankofonní antilské literatury do češtiny. Mezi autory panuje shoda, že hlavními problémy této literatury, s nimiž se bude překladatel potýkat, jsou místní reálie a poněkud hybridní jazyk, v němž se explicitně či implicitně odráží kreolské myšlení a vyjadřování. Tato antilská specifika odpovídají obecné charakteristice postkoloniálních a menšinových literatur od Marii Tymoczko (1999) – vyznačují se podle ní novátorstvím a jsou výzvou pro převládající jazykový, poetický a kulturní úzu. Obměňují jak jazyk kolonizátora, tak jeho obraznost (někdy z toho prostého důvodu, že vyjadřují jinou skutečnost). Při analýze je však obtížné rozeznat autorovu kreativitu od prvků, které jsou v jeho kultuře nepříznakové. Ať už je inovace plodem autorské poetiky, nebo pouze odráží odlišnost výchozí kultury, výsledek je stejný: postkoloniální autoři proměňují jazyk kolonizátorů (Tymoczko 1999). Valérie Budig-Martin a Martha Manier (2000) to dokazují např. na názvosloví flory a gastronomie či na zvukomalebných plnovýznamových slovech. Zásadní otázka pak zní, jakým způsobem „oslavit polyfonii a nezradit ji“ (viz podnázev jejich příspěvku v TTR: „Trahir ou fêter la polyphonie“), překlady by se tedy podle nich měly vyvarovat ztráty exotického koloritu (Budig-Martin, Manier 2000). Zde se problematika opět vrací k výstižné obecné charakteristice postkoloniálních textů a překladu (Tymoczko 1999) – úpravou či vnášením formální podoby původních textů činí překladatelé z překladu zdroj formálních experimentů v cílové kultuře (o funkčním porušování norem viz také Levý 1998 a Toury 1995). Podle Langa (2000) při překladech z kreolštiny do „metropolitních“ jazyků (tj. jazyků center oproti periferii) překladatelé příliš neusilují o zdomácnění textu, snaží se explicitně překlenout mezery ve znalostech publika, překlady jsou často doprovázeny vysvětlujícím paratextem a celkovým cílem bývá podtrhnout kreolskou odlišnost (Lang 2000). Tento přístup 1

Viz geografická rozrůzněnost příspěvků ve sborníku Post-colonial translation: theory and practice (Bassnett; Trivedi 1999)z hlediska jejich obsahu.

55

lze na základě analýz překladů představených v TTR 13/2 rozšířit i na texty, které nebyly sepsány kreolsky, nýbrž v jazyce bývalých kolonizátorů, ale kreolství autora se v nich nějakým způsobem projevuje. Nicméně Danielle Dumontet (2000) v analýze dvou německých překladů poukazuje na to, že přehnaně exotizující překladová metoda i grafické zpracování díla (např. ilustrace na obálce) mohou podporovat prohlubování vzdálenosti mezi zdrojovým textem a cílovým publikem, což nezasvěcené čtenáře zvyklé na texty integrované do domácího prostředí odrazuje (jeden z komentovaných překladů v duchu čtenářských očekávání a předsudků potlačil jazykovou odlišnost a zvýraznil předpokládané exotické prvky, čímž se zpronevěřil výchozímu textu, ale i onomu očekávání, kterému neodpovídal žánrově, druhý naopak na jazykové cizosti trval a posílil ji natolik, že byl text nesrozumitelný nebo špatně pochopitelný) (Dumontet 2000).

2.2.1 Volba jazykové varianty a kontextu Překladatelé mezi jednotlivými jazyky bývalých kolonistů přítomnými v Karibiku (angličtina, španělština, francouzština, nizozemština) si kladou otázku, zda v překladu použijí metropolitní, nebo menšinové karibské varianty těchto jazyků. Marie-José N’Zengou-Tayo a Elizabeth Wilson (2000) popisují, jak Maryse Condé ve svém románu La vie scélérate využívá různé vrstvy francouzštiny a jak překladatelka do angličtiny zvolila dialekt amerických černochů, jenž nakonec vedl ke zkreslení originálu. Zdařilejší byl překlad Clitandrova Cathédrale du mois d’août, kde překladatelka použila rejstřík jamajské angličtiny (a ne trinidadské), ale i tento postup N’Zengou-Tayo a Wilson kritizují (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 76). Podobně Kathleen Gyssels vysvětluje, že překladatelka La Migration des cœurs od Maryse Condé při převodu do nizozemštiny uplatnila surinamský kontext, který se však od francouzských Antil dosti liší, a proto jsou dané termíny nepřijatelné; i kdyby nizozemští čtenáři náhodou přírodu a kulturu svých bývalých kolonií znali, těžko se v nich bude orientovat čtenář belgický (Gyssels 2000: 193). Naopak Richard Philcox, překladatel téže autorky, nechtěl používat jazyk amerických černochů, protože neodpovídá jazyku Guadeloupanů. Aletha Stahl (2000) schvaluje metodu Michaela Dashe, jenž je díky karibskému původu schopen pracovat s regionálněji znějícím jazykem. Nejenže se karibské varianty gramaticky i foneticky liší od americké angličtiny, tento přístup může rovněž oslovit karibské čtenáře (možná i vytvořit jakousi pankaribskou čtenářskou obec) a napomoci vyhnout se paratextovému aparátu, neboť se některé aspekty (od fauny po vnímání dobra a zla) na různých ostrovech opakují (Stahl 2000: 134). 56

2.2.2 Vícejazyčnost Dalším úskalím překladu je textová vícejazyčnost antilských originálů zahrnující jak kreolštinu, tak autorský mezijazyk. Kreolské vlivy se projevují především lexikálně – snad proto, že méně průhledné syntaktické odchylky lze snáze považovat za jazykové chyby (Buzelin 2000: 230). Ze syntaxe se však často uplatňuje řazení vět nebo syntagmat a překladatelé by neměli kreolskou juxtapozici rozbíjet explicitními spojovacími výrazy (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 86). O konkrétních možnostech převodu lexika viz dále. Jak však převést autorskou idiosynkrazii? Zploštit styl, nebo totéž nějak reprodukovat v duchu původního znění? Patrick Chamoiseau v Texaku mísí nejrůznější techniky a Myriam Réjouis ho do angličtiny přeložila za pomoci obdobných prvků anglofonních kreolštin (jako lexikum, zájmena, nečasovaná slovesa atp.), aniž by došlo ke konkrétní lokalizaci, čímž vytvořila dobrý překlad v kreolizované angličtině. Některých účinků však analogickými postupy dosáhnout nejde a překladatel nutně volí mezi francouzským či kreolským významem či územ. Např. usiluje-li hlavně o čtenářovo porozumění, přeloží autorovo bailler podle smyslu ve francouzštině (donner) jako give místo stejně neobvyklého bay (N’ZengouTayo, Wilson 2000: 95). Vyskytne-li se v textu kreolismus, může ho překladatel zachovat a explicitovat ho připojením překladu. Tím se zachová jak textová vícejazyčnost, tak informační obsah nesený originálem, proto se toto řešení zdá velmi výhodné. Může to však vypadat, že tak činil již autor v originále, kdy sekvenci v kreolštině následoval její převod do standardní francouzštiny, tudíž se stírá rozdíl mezi implicitnějšími a explicitnějšími texty (jenže míra srozumitelnosti a informační zátěže je součástí autorova literárního záměru). Jak podotýká Catriona Cunningham (2003), například u Chamoiseaua je běžné, že za sebe staví úseky v kreolštině a jejich francouzský překlad, čímž vytváří jakousi ozvěnu. Řazení francouzštiny za kreolštinou je plynulé a text působí soudržně, jako by jazyky spolupracovaly a nebyl mezi nimi rozpor (autor tím také světu ukazuje, že kreolština není méněcennější než francouzština) (Cunningham 2003: 64–65). Při překladu se pak kreolština ponechá a přeloží se pouze francouzský text. Jak však naložit se situací, kdy se tentýž autor nevyjádří zcela paralelně nebo překlad nepřipojí jako v Mais, (saki pa bon pou zwa pa pe bon pou kanna) ils avaient quand même commencé […]? Nepřeložené přísloví v závorce bylo v angličtině dáno do kurzívy a následuje překlad food not fit for geese is not fit for ducks (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 97). V tomto případě však čtenář překladu rozumí textu lépe než čtenář originálu, jenž pravděpodobně kreolské přísloví nerozluští. Navíc překládání kreolštiny pozbyvší syntetické 57

časování sloves lze stejným způsobem poměrně snadno přeložit do analytické angličtiny, avšak kdyby se používání infinitivů objevilo ve flektivní češtině, mohlo by vyznít jako neschopnost dané postavy mluvit správně a kreolština by vypadala jako agramatický pajazyk, tj. zcela opačně, než jak to autor zamýšlel.

2.2.3 Lexikální reálie Místní reálie se poměrně často označují kreolsky či v místní variantě „velkého“ jazyka. Tyto výrazy jsou pro příslušníky dané kultury běžné, francouzští čtenáři je však vnímají jako cizorodé a většinou by je jen těžko hledali ve francouzském výkladovém slovníku. Francouzům se ona jinakost líbí a možná právě pro ně autor takto psal. Co všechno se však má překladatel snažit zachovat? Má převádět příznakově to, co je pro francouzského čtenáře příznakové, nebo výraz přenést nepříznakově v souladu s vnímáním domácího čtenáře? Překladatelská problematika postkoloniálních textů totiž netkví v překladu jednoho jazyka a jedné kultury, nýbrž v překladu specifického jazyka a kultury vzniklých v daném díle vrstvením více jazyků a kultur – jinými slovy se zde vše násobí. Valérie Budig-Markin a Martha Manier (2000) uvádějí příklady, jak např. překladatel v „cizím“ slově lambi rozpozná význam coquille a po smyslu ho správně věcně převede jako conch (podobně pied-bois > arbre > tree, poux-bois > termites > termites), nicméně z poetiky textu se vytrácí regionální zabarvení výrazu (Budig-Markin, Manier 2000: 109). Někdy je v takovém případě překladatel chválen za to, že vůbec dokázal dešifrovat nezvykle označenou realitu a srozumitelně ji přeložil (pieds-goyaves > goyaviers > guavas, pieds-d’avocats > avocatiers > avocado trees) (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 94). Jelikož lze snadno přehlédnout odkazy k historickým či kulturním událostem a tím je při překladu vyjádřit neadekvátní slovní zásobou (např. la traversée atlantique je třeba v kontextu obchodu s otroky nazvat Middle Passage, nègre rouge v karibské angličtině odpovídá brown man), navrhují N’Zengou-Tayo a Wilson (2000), aby překladatelé konzultovali antilskou literaturu psanou v jazyce překladu (pokud tedy existuje, neboť se to týká jen několika jazyků) a aby kvůli eliminaci nežádoucích posunů nakladatelé najímali na revizi textu rodilé mluvčí původem z Karibiku (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 98–99). Označení pro faunu a floru jako fleurit-six-mois zní krásně a zároveň nese význam (také může symbolicky odkazovat k tomuto půlročnímu období květu, potažmo k životu). Pokud se překladatel domnívá, že čtenář porozumí originálu ve francouzštině (dodejme, že angličtina je lexikem francouzštině relativně blízká), může ho překladatel ponechat v kurzívě, nebo ho 58

přeložit doslovně flowers-six-months, neboť doslovnost v tomto případě umožňuje zachovat relevantní rysy i v cílovém jazyce (Budig-Markin, Manier 2000: 111). Co se týče jídla a kuchyně, každá antilská mikrokultura má své zvláštnosti. Např. buráku (fr. cacahuète) se na Martiniku říká pistache (pistácie) – pistácie ale Martiničané běžně nejedí, protože se dovážejí a jsou příliš drahé, záměna v pojmenování tedy přináší jakousi náhradu (až ironickou); překladem pistache > peanut se tyto vedlejší významy vytrácejí. Vše ještě komplikuje putování slova v rámci jazyka: nadávku Sacrée pistache! lze přeložit po smyslu Damn it! s vytracením regionální konotace, nebo doslovně Blasted peanut!, což lépe zachovává odkaz k dané věci, ačkoliv se ztratila ona výše zmíněná ironie. Obecně lze označení jídla překládat tak, aby mohl čtenář zapojit svou představivost, ale zároveň aby si mohl vytvořit i konkrétnější chuťovou asociaci (aceras de morue > fish balls, blaff > spicy citron fish bouillon, ti punch > shot of rum and lime) (Budig-Markin, Manier 2000: 111–112). Další kreolské výrazy, mají-li významné historické konotace, by obě teoretičky ponechaly kreolsky a přidaly k nim překlad (např. béké > white plantation owner, marron > maroons, or escaped slaves). Taková vyjádření totiž odrážejí jazykový a kulturní odpor, touhu po svobodě, která se projevovala rozmanitostí a nesrozumitelností. K zaklení Kimafoutiésa! by dokonce přidaly francouzské Qui m’a foutu ça, aby ukázaly nespisovnost původního výrazu, a až poté překlad Who fed me that crap (Budig-Markin, Manier 2000: 113). Obvyklou překážkou při překladu frankofonní antilské prózy jsou odkazy ke struktuře společnosti a společenskému postavení. Např. Étoile je velmi levná kolínská a již z použití této značky je patrný sociální původ postavy, avšak cizí čtenář toto nepozná, a naopak by mu z názvu ve francouzštině mohl vytvořit dojem francouzské elegance (Budig-Markin, Manier 2000: 115). Naprosto nevyhnutelné jsou zejména výrazy pojmenovávající člověka a lidské rasy. Mezi chabine, câpresse a chapée-coulie je rozdíl v původu, zároveň se jich na Malých Antilách používá také místo obecného slova žena, stejně jako nègre znamená na Haiti i u Chamoiseaua jednoduše muž (N’Zengou-Tayo, Wilson 98). Disponuje-li překladatel ve svém jazyce odpovídajícími výrazy, má je použít, nebo může spoléhat na to, že čtenář bude chápat např. slovo černoch ve významu chlap? Aletha Stahl překládající román od Gisèle Pineau se zabývá i odrazem ženské problematiky v díle. Ve své studii (2000) ukazuje nesouměrnost ženských a mužských označení, která zároveň nesou různé rasové či povahové konotace.1 1

„While without the capital letter, nègre in Creole can signify guy or man, as in the Martinican phrase Sa’w fè, nèg! (What's up, man?), négresse is used less frequently and clearly implicates skin color. The fact that both terms are capitalized in the novel is, in my reading, a valorization of the color coding. Bougresse, not capitalized, is the feminine form of the Creole (and archaic French) loan word bougre, also signifying guy or man but free of color connotations and used liberally in speaking; the feminine form is rare, and I surmise that Pineau's use may constitute a conscious attempt to develop a specifically feminine lexicon. Manawa, a pejorative term for prostitute, is also borrowed from Creole, where it developed as a calque of the English "man-o'-war" — a reminder of the women who earned their

59

Tyto výrazy prý odkazují k historické, sociální a ekonomické situaci žen na Antilách, a proto je její překladatelská skupina zachovává v originálním znění (první výskyt vyznačuje kurzívou) a snaží se je čtenářovi nenápadně vysvětlit, např. několikrát překládají sa belle (odkazující k chabine Ésabelle) jako his blond beauty (Stahl: 138–139). Valérie Budig-Markin a Martha Manier (2000) doporučují, jak překládat onomatopoia. Pokud cizí čtenář bude schopen rozpoznat jejich význam, navrhují je nepřekládat a převzít v kurzívě (např. jsou-li časně ranní pták pipiri a hmyz yen-yen kontextualizované, budou srozumitelné). Zadruhé je lze přeložit vytvořením nového výrazu, který bude kombinovat zvuk a význam – třeba u amalgamů jako peligrotescamente > strangerously. Zatřetí vyvstává možnost substituce existujícím ekvivalentem: výraz zwezo – přírodní zvuk i imitace francouzského výrazu oiseau nesoucího stejný význam a zapsaný spíše kreolsky, tedy příznakové slovo interlektu mísícího kreolštinu a francouzštinu – převést na neutrální výraz oiseau, a ten pak přeložit jako bird. Slovo však ztrácí vícejazyčné a multikulturní bohatství, eleganci a smyslnost originálu, tu lze lépe zachovat ponecháním originálního výrazu nebo nalezením názvu ptáka dané oblasti, který by zvukově i pravopisně připomínal kreolštinu (Budig-Markin, Manier 2000: 110).

2.2.4 Jednotný přístup Některé překladatelské volby lze z hlediska přesnosti a důslednosti považovat za chyby, např. dvojí různý převod slova cassava > cassave/manioc z angličtiny do francouzštiny. Překladatel by se měl k již hotovému textu vracet a svá výsledná řešení sjednotit (N’ZengouTayo, Wilson 2000: 88). Jiní teoretici tento názor rozvádějí, že nejde o to, systematicky a bez přemýšlení nahrazovat určitý prvek jeho formálním ekvivalentem, ale vytvářet kreolizovaný jazyk s uplatněním kompenzační logiky tak, aby zůstaly zachovány poetické funkce originálu (Buzelin 2000: 232). Zajímavý příklad uvádí Aletha Stahl, jejíž překladatelská skupina rovněž nevyžaduje shodné překládání téhož výrazu ve všech kontextech: zatímco coucounes amères v jejich překladu zní bitter coucounes, u la coucoune béante ensanglantée nahrazují coucoune termínem vagina, protože v daném kontextu francouzský určitý člen vytváří mezi označovaným a označujícím odstup (tím i šokující dojem), a téhož účinku chtějí v angličtině dosáhnout lexikálně (Stahl 2000: 141).

living by soliciting seamen in Caribbean ports. Finally, chabine, which Richard Philcox translates as "yellow" (Kadish, 1996, p. 758) but which additionally connotes beauty and sexual proclivity, is just one of many terms based on skin color and phenotype that implies personality traits as well.“ (Stahl 2000: 138)

60

Když překladatel některé svébytné prvky ponechá v původním znění, další přeloží doslovně a některé vysvětlí, bude jeho přístup působit jako nekonzistentní. Pakliže si vybere jen jednu možnost a bude se jí držet, bude text jednostranný a bude odvádět pozornost k frekvenci daného prvku; možná také bude příliš učebnicový nebo nečitelný. Z těchto důvodů se zdá být ideální strategií mísení různých postupů (pokud to neodporuje autorskému záměru). Jednotnost je dle našeho mínění nutné prosazovat hlavně u celkové překladatelské koncepce, v jednotlivých případech spíše tehdy, pokud mají tentýž kontextový význam.

2.2.5 Další stylistické a sémantické otázky Ke klasickým problémům překladu z francouzštiny (např. řešení hovorového a nespisovného vyjadřování) se u antilské prózy přidávají další jevy spojené s různými funkcemi jazyka. Např. umí-li postavy francouzsky, a přesto vytvářejí vlastní mluvu s kreolskými konotacemi, vyjadřují tak svou odlišnost (Gyssels 2000: 189), kterou bude třeba v překladu zachovat. Nebo je-li přímá řeč postav(y) signalizovaná jako pronesená v kreolštině a autor ji zapsal správným standardním jazykem, pak se chtěl vyhnout negativní konotaci nízkého postavení mluvčích kreolštiny; proto není žádoucí takové úseky překládat hovorově, aby nedošlo k pravému opaku ve vnímání postavy. Rovněž nevhodný převod oslovení může vést k závažným posunům: v oslovení se odrážejí mezilidské vztahy a překlad kreolského kalku old woman jako vielle femme namísto granmoun je nezdvořilý, protože na Haiti chovají všichni své rodiče v úctě (N’Zengou-Tayo, Wilson 2006: 86–87). Na vnímání díla mohou působit i zdánlivé drobnosti. Např. vybrané výpůjčky z kreolštiny a kalky v překladu mohou odvracet pozornost k lexikálnímu poli, tématu či konotacím pojícím se s těmito výrazy, a tím ovlivnit vyznění celku (např. slova jako coucoune, bonda, tétés mohou přispět k erotickému, humornému či banálnějšímu vyznění), proto je třeba držet v paměti celý překlad a jednotlivé oblasti, kde se vyskytovala kreolština, při jejím převádění vyvážit (Stahl 2000: 141). Německá překladatelka Texaka podcenila konotace a převedla kladně myšlenou charakteristiku vypravěčky une bonne femme résolue spojením s hanlivým smyslem, čímž může posunout percepci celé knihy, která měla mimo jiné vzdát hold kreolským ženám a jazyku (Dumontet 2000: 171). Pokud jde literární recepci u čtenářů a sdělení skryté mezi řádky, Američané vnímali Maryse Condé příliš realisticky jakožto historicky věrnou a neviděli, že její romány jsou plné ironie (Gyssels 2000 : 192)

61

2.2.6 Paratexty Paratexty doprovázející dílo (předmluvy, doslovy, glosáře, ilustrace, obálky a další) slouží jako nástroje kulturního překladu – tím, že ukazují nebo vysvětlují jednotlivé kulturní aspekty, se podílejí na tom, aby neznámé kulturní prvky a potažmo dílo byly pochopitelné, tj. umožňují interpretovatelnost textu. Jejich samotná přítomnost tedy může poukazovat na cizost nebo jinakost textu. Pokud jsou zavádějící (např. nevhodná ilustrace na obálce), mohou u čtenářů vytvářet mylné představy (Watts 2000). Danielle Dumontet (2000) toto tvrzení dokládá na několika překladech do němčiny. Zjednodušení a stereotypická zobrazení na obálce Étiennova románu La Reine Soleil levée přinášejí exotizující pohled na daleké, neevropské prostředí a v anotaci se klade důraz na politický aspekt autorova díla. Přeložené romány Maryse Condé se prodávají v kategorii exotický román a na obálce čtenář nachází ilustrace s největšími klišé o milostných pletkách bělošek s černochy, podobně i Texaco zdobí obrázek černošky působící jako snadná sexuální kořist. Evropský čtenář si pak snadno dílo „zaškatulkuje“ podle svých očekávaných stereotypů (Dumontet 2000: 150–157). Překlad tedy pro antilskou ideologii, citlivou na koloniální minulost, představuje riziko oživení koloniálních stereotypů (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 77).

2.2.7 Ideologie Dle Lefevera překladatel do jisté míry manipuluje originálem, aby ho přizpůsobil převládající poetice a ideologii v cílové kutuře (Lefevere 1992: 8). Usuzujeme však, že by se neměl zpronevěřit ani ideologickému záměru autora. V předchozí kapitole o frankofonní antilské literatuře jsme viděli, že díla bývají společensky angažovaná, vypovídají o kolektivu. Proto by se například neměl při překladu názvu knihy obecný titul, jenž vyjadřuje téma týkající se celé společnosti, nahradit titulem individualizujícím, odkazujícím k jedné konkrétní románové rodině (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 79). To odpovídá trendu, jejž zmiňuje Venuti (1998): „Interestingly, when major cultures come to translate minorities, the resulting texts tend to make a form that is individualistic, not collective“ (Venuti 1998: 137). Hélène Buzelin (2000) na příkladu románu The Lonely Londoners anglofonního antilského spisovatele Sama Selvona vysvětluje, jak by se toto dílo z úcty k autorovu záměru nemělo překládat (do francouzštiny). Selvon svůj text sice kreolizuje, ale činí tak zcela plynule a žádná věta není nekreolofonnímu čtenáři nesrozumitelná, proto autor nemusí nic explicitovat (navíc vysvětlivky poukazují k tomu, že je něco odlišné, a zde naopak autor 62

kreolštinu plynule začleňuje do anglické jazykové normy). Použité lexikální kreolismy navíc nikdy nejsou náhodné. Spisovatel chtěl svým románem bojovat proti předsudkům vůči lidem z přistěhovaleckého světa, a tak zvolil jazyk, který s sebou nenese negativní konotace spojované s kreolštinou – a na tyto jemné nuance by se překladatel rovněž měl zaměřit. Jelikož Selvon knihu téměř celou napsal dialektem, avšak srozumitelným pro všechny čtenáře, neměla by být přeložena standardní francouzštinou. Překladatel by se měl vyhnout i kreolštině s francouzským základem, protože ta se od francouzštiny příliš liší a čtenář by ji nemusel chápat (vztah mezi angličtinou a kreolštinou na bázi angličtiny je bližší). Autor také nepoužívá paratext (poznámky, glosáře…), neupozorňuje na cizost, nesnaží se být příliš didaktický a nevnáší do textu vysvětlivky, což by dle našeho mínění měl překladatel rovněž dodržet. Danielle Dumontet (2000) referuje o případu kreolizace německého překladu autora, jenž se k poetice kreolství vůbec nehlásí ani nepoužívá kreolské lexikum. Překladatelka však kreolské výrazy do textu úmyslně vložila (prý jako africké rytmy na Antilách působily na evropské jazyky, tak ona chtěla ovlivnit němčinu), dokonce i psané číslice značící kapitoly nahradila rozepsanými číslicemi v kreolštině. K tomu přidala glosář kreolských slovíček, v němž vymezuje pojmy, jež nepoužíval autor, nýbrž ona sama. Na rozdíl od Étienna uvedla za textem i informace z dějin Haiti (tj. informace navíc, které jsou jistě zajímavé, ale nejsou pro pochopení románu nezbytné) – autorka studie tento krok kritizuje, protože sám spisovatel, jistě vědom své kulturní vzdálenosti, nic nevysvětloval. 1 Způsobem překladu, jenž dílo nezačleňuje do německého literárního prostředí, vytvořila překladatelka větší propast mezi oběma kulturami (Dumontet 2000: 159–163). Kreolizace textu nicméně není jednoznačná ani u autorů hnutí kreolství. Jak výstižně pravila Danielle Dumontet (2000), kreolství je zároveň pořádek a zmatek, jednota a mnohost, zakořenění i bloudění a Patrick Chamoiseau ve svém Texaku nechává znít francouzštinu, kreolštinu, pokreolštěnou francouzštinu, pofrancouzštěnou kreolštinu, vlastní kreolskou představivost a duševní svět – jeho text je literární konstrukt plný kalků, složenin, novotvarů, figur či výčtů. V tomto konkrétním díle nepoužívá slovníček pojmů ani poznámky pod čarou (na rozdíl od Chronique de sept misères), proto po těchto prostředcích nesáhla ani překladatelka, jíž Chamoiseau v dopise sdělil, ať v překladu vytvoří vlastní literární jazyk. S touto koncepcí např. převzala slovo chabin s německým pravopisem (Schabän) a doplnila

1

Zde náleží připomenout českou tradici fundovaných doslovů a někdy i rozsáhlého poznámkového aparátu či historických přehledů následujících samotnému překladu, proto by v českém prostředí přidání podobného textu nemuselo být natolik závažným prohřeškem, jako to vidí autorka studie. Mohou být zavedenou součástí dané ediční řady, tj. nemít žádnou souvislost s překladatelovým záměrem.

63

ho vysvětlující závorkou se slovy Schabän se u nás říká bílým černochům (Schabän nennt man bei uns die weiβen Neger), která zcela splývá s autorským textem. I kreolské anvil přepsané autorem jako en-ville zní v němčině opět stejně (Anwill) a podobných kreolismů se v překladu vyskytuje celá řada: grand-case > Gran-Case, mentô > Mentó, câpresse > Kapresse, nègre-marron > Buschneger/Marronnenneger/Marron, comprendre hak > Hak verstehen atd. Výrazy překladatelka poněmčila pravopisně dle fonetických a pravopisných pravidel; někdy přidala závorku s vysvětlivkou, o které čtenář neví, že pochází od překladatelky. Převzala i slova, která frankofonní čtenáři znají, ale v němčině jim čtenáři nebudou rozumět (moult > mult), některá slova v překladu vypadají kreolštěji než v originále (à l’aide de quimboiseurs, de femmes-dormeuses > mit Hilfe von Kvenbwazören, Dormézen), překladatelka dokonce svévolně kreolizovala i autorskou francouzštinu (přeložila výrazy do kreolštiny a zapsala je kurzívou: et-caetera > das kisisi-kisala, bondieu-seigneur > ibondiéseigneuri). Danielle Dumontet by případně akceptovala kreolizující výrazy, které ve staré němčině přibližně odpovídaly výrazům francouzským, jež posléze motivovaly kreolštinu, ale nesouhlasí s nesrozumitelnými převody a především naprosto odsuzuje zásahy do původního textu – ať formou vytváření vysvětlujících závorek, úprav v pořadí odstavců či vložení jiných textů (aby čtenář pochopil, co znamená Vogel des Cham, tedy oiseau de cham, umístí do Texaka výňatek ze Soliba Ohromného, kde je tato hříčka vysvětlena) (Dumontet 2000: 165– 170).

2.2.8 Závěrem Překladatel frankofonní antilské prózy bude muset manévrovat mezi respektem k antilské kultuře a lákavým exotismem. 1 Existují různé přístupy k převodu specifických prvků těchto textů, které v závislosti na mnoha faktorech mohou být více či méně vhodné. Také jejich hodnocení v daném užití je relativní: „[this solution] may be viewed as a gain or a loss depending on one’s point of view“ (N’Zengou-Tayo, Wilson 2000: 95). Aletha Stahl hledání vhodného překladového jazyka pro tento typ literatury výstižně charakterizovala slovy „We are translating into a language that does not yet exist“ (Stahl 2000: 142). Předpokládáme, že si v některých situacích překladatel kladl stejné otázky jako autor, a proto zastáváme názor, že by se při hledání překladatelské metody měli překladatelé v první řadě inspirovat přístupem samotných autorů. Také si myslíme, že výše uvedené názorné příklady nevyčerpávají všechny potenciální problematické situace, a to přinejmenším kvůli 1

Západní čtenáři jsou totiž touto oblastí přitahováni a za téma románu mohou přijmout samo prostředí (N’ZengouTayo, Wilson 2000: 77).

64

omezení se na několik světových jazyků. V některých jazycích je jistě možné zůstat co nejvěrnější liteře, protože se autor vědomě rozhodl pro jistý styl a menší jazyková/kulturní vzdálenost vysokou míru věrnosti umožňuje. Co když se však překládá do jazyka jako čeština, která je francouzštině i kreolštině lexikálně, gramaticky i kulturně příliš vzdálená?

65

3 FRANKOFONNÍ ANTILSKÁ PRÓZA V ČESKÉ REPUBLICE Po načrtnutí základních informací o frankofonní antilské literatuře a problematice jejího překladu můžeme přistoupit ke zhodnocení překladů a jejich recepce v českém prostředí. Z důvodů polistopadových společenských změn a technického pokroku, které se odrazily i na pracovních podmínkách a možnostech překladatelů, se v této a ve čtvrté části práce zaměříme pouze na překlady, které vyšly po roce 1989; ostatní texty zmiňujeme pouze pro úplnost přehledu. Esejistickým textům (Césaire, Fanon) se v této práci, zabývající se překladem prozaické beletrie, rovněž věnovat nebudeme.1

3.1 Zdroje informací o frankofonní antilské literatuře Navzdory geografické i kulturní vzdálenosti České republiky a karibské oblasti dokázali čeští romanisté o karibské literatuře informovat i v době, kdy komunikaci neusnadňoval internet. Sice stručný, ale ucelený výklad podávají Fischerovy Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. (1979). Obecný úvod by se dal bez větších úprav – snad pouze rozšířený o pozdější literární vývoj – převzít do jakéhokoliv výkladu o této oblasti: „Počet francouzsky píšících spisovatelů z Antil je vzhledem k počtu obyvatel těchto ostrovů překvapivě vysoký. Významný je i jejich podíl na procesu sebeuvědomění černošské inteligence a jejich vliv na spisovatele francouzské Černé Afriky. Antilané si uvědomují, že jako potomci otroků mají společné kořeny v Africe, a zvláště v poezii se objevuje tato nostalgie po staré pravlasti. Antilská literatura obráží však ještě silněji odpor k rasové diskriminaci, bídu antilského lidu, avšak i jeho kulturní originalitu a krásy tropické přírody s jejími neopakovatelnými zvláštnostmi.“ (s. 807)

Autorka kapitoly Jarmila Ortová začíná u Haiti významem Price-Marsových etnologických prací, aby mohla navázat představením hlavních moderních autorů: Roumain, Brierre, Alexis, Depestre (zatím pouze básník), Phelps. Z Martiničanů vypočítává přeložené spisovatele – Marana, Zobela a Glissanta (jeho La Lézarde vyšla ve slovenštině jako Ješterica), dále Gratianta, Sainvilla a podrobně se pozastavuje u Césaira. Z guadeloupských autorů jmenuje Simone Schwartz-Bart, z guyanských Damase. Přestože se v textu objevuje několik přívlastků či spojení zatížených dobovou ideologií, považujeme tento výklad za precizní. Jarmila Ortová je rovněž autorkou jmenovitých hesel a dvoustránkového výkladu ve Slovníku spisovatelů latinské Ameriky (1996). Velmi zhuštěně, avšak výstižně zde píše o 1

Jednotlivé soupisy a informace k autorům budeme pro přehlednost uvádět vždy na nové straně, ačkoliv se nejedná o samostatné kapitoly, nýbrž pouze oddíly.

66

obyvatelstvu ostrovů, jeho různých jazycích a jejich místě ve společnosti, o literární tvorbě. V maloantilském kontextu hovoří o funkci literatury jako projevu vlastního uvědomění; z myšlenkových proudů vyjmenovává jen négritude. Dále shrnuje politickou situaci na Haiti a podmínky spisovatelů pro tvorbu. Některé karibské autory, kteří žijí v zahraničí, však v tomto slovníku nenajdeme – zdroje je tedy třeba doplnit o Slovník francouzsky píšících spisovatelů (2002; zde analogicky nejsou zahrnuti autoři žijící na Haiti, Malých Antilách a v Guyaně, ačkoliv se jedná o významnou odnož francouzsky psané literatury a dokonce se v této oblasti nacházejí tři francouzské departementy; nenajdeme v něm ani autory původem z Karibiku, kteří dlouhodobě žijí ve Francii, jako Depestre). Zřejmě nejdelší souvislé pojednání o frankofonní antilské literatuře nalezneme ve Šrámkově Panoramatu francouzské literatury od počátku po současnost (2012) na stránkách 1401–1413. Od obecné situace na ostrovech a v Guyaně přechází ke hnutí négritude a dále k jednotlivým spisovatelům: Fanon, Césaire, Damas, Zobel, Glissant (zde je vysvětleno antilství), Chamoiseau (a kreolství), Confiant, Bernabé, Roumain, Brierre, Alexis, Phelps, Depestre, Trouillot, Schwartz-Bart, Condé, Maximin, Pineau, Pépin. Šrámkovo Panorama je bezpochyby ambiciózní dílo s náročným cílem postihnout celé francouzsky psané písemnictví, přesto (nebo právě vzhledem k nemožnosti dokonalého naplnění tohoto úkolu) k němu máme několik výhrad.1 Za nejlepší zdroj informací považujeme článek Petra Komerse „Literatura frankofonních Antil“, který vyšel v Labyrint revue 9–10/2001 s tématem „Z periferie do center“ a za nímž následovalo několik stran věnovaných Depestrovi. Komers na úvod líčí úspěchy tamních spisovatelů u literární kritiky, poté se zaměřuje na „Francouzské ostrovy“, vysvětluje obecnou společenskou situaci a vztah k Francii, poté myšlenková a literární hnutí négritude, antillanité a créolité spolu s jednotlivými autory a také guadeloupské spisovatelky Condé a Schwartz-Bart. U Haiti se rozepisuje o jeho bolestné historii, protože „tragédie zvaná Haiti má své důsledky i pro kulturu, literaturu“ (s. 17), poté charakterizuje vybrané autory (Roumain, Price-Mars, Alexis, Depestre, okrajově Ollivier, Phelps, Fignolé, Frankétienne).

1

Z kapitoly máme dojem, že zde chybí některé zásadní informace nebo údaje důležitější, než které jsou uvedené: např. prostor věnovaný informaci, že Trouillotovi rodiče působili v advokacii, mohl být věnován zmínce, že předcésairovská literatura byla poplatná francouzským vzorům. Dále např. tvrzení, že literatura frankofonních Antil není kreolská, ale kreolské inspirace, protože „kreolština není žádný samostatný jazyk“, je ve své druhé části velmi zavádějící. U Glissanta jsou antillanité, créolisation a tout-monde spojeny v jedinou ideu antilství; u Alexise se správně uvádí, že na Světovém kongresu černošských spisovatelů a umělců v Paříži roku 1956 přednášel o magickém realismu, ten však Alexis označoval jako „merveilleux“ – snad proto si pojednání protiřečí s o tři strany dříve uvedeným tvrzením, že s magickým realismem přišel Márquez ve Stech rocích samoty (1967). Také je škoda, že nebyly dohledány existující české překlady: zatímco u Zobela či Chamoiseaua najdeme v závorce poznámku o českém vydání (rok a titul), u Césaira, Roumaina a Depestra údaj chybí. U posledně jmenovaného také došlo k vynechání pobytu v Československu, kam se uchýlil, když musel opustit Francii („[…] po propuštění volil exil v Paříži. Odtud odešel na Kubu […]“, s. 1411), který by bylo vhodné v české monografii zmínit.

67

Na Komersově článku oceňujeme, že srozumitelně podává mnoho souvislostí, bez nichž by samotný výčet spisovatelů nedával smysl. O jeho erudici (nebo použití dosti kvalitních zdrojů) svědčí i detaily jako výčet některých bodů z Éloge de la créolité nebo spojení „zázračný realismus“ (s. 17), jímž implicitně dává najevo svou znalost vývoje tamní literatury. Někteří romanisté o frankofonní antilské literatuře obecně informují i ve svých úžeji zaměřených článcích (např. Aleš Knapp: „Antily jako kulturní křižovatka“ – viz ohlasy na Soliba Ohromného v oddílu 3.3.1). Informace o jednotlivých autorech či dílech lze získat jak ve výše citovaných zdrojích, tak v různých periodicích, v textech otištěných spolu s překlady a v dnešní době samozřejmě i na internetu. Z následujícího soupisu překladů, paratextů a ohlasů je patrné, že po roce 1989 vznikla většina těchto textů v souvislosti s vydáním knižního překladu, není to však pravidlem.

3.2 Bibliografie překladů Knižní překlady jsme vyhledávali prostřednictvím databází NKC (Online katalog Národní knihovny ČR) a ČNB (Česká národní bibliografie). Překlady v periodicích jsme zjišťovali prostřednictvím databáze ANL (Články v českých novinách, časopisech a sbornících) Národní knihovny a vyhledávače Google. Protože údaje o článcích staršího data většinou nebyly digitalizovány, prohledali jsme manuálně všechny výtisky periodik Světová literatura, Host do domu a Labyrint revue, ke kterým se nám podařilo zajistit přístup. Vzhledem k množství vydaných periodik a možným omezením vyhledávačů však nemůžeme zaručit, že je zde uvedený výčet textů1 zcela vyčerpávající.

1

Kompletní bibliografické údaje budou uvedeny v Seznamu použité literatury a zdrojů, případně také ve čtvrté kapitole u komentáře k jednotlivým překladům.

68

3.2.1 Knižní překlady Alexis, Jacques Stephen. Generál Slunce. Překlad Eva Outratová. SNKLU, Praha 1963. Depestre, René: Chvalozpěv na ženu-zahradu. Překlad Richard Podaný. Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2001. Depestre, René: Jako o závod. Překlad Richard Podaný. Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2002. Chamoiseau, Patrick. Otrok stařec a obří pes. Překlad Milena Fučíková. Volvox Globator, Praha 2005. Chamoiseau, Patrick. Solibo Ohromný. Překlad Růžena Ostrá. Atlantis, Brno 1993. Laferrière, Dany. Jak se milovat s černochem a neunavit se. Překlad Anežka Charvátová. Argo, Praha 2008. Maran, René. Batuala: černošský román. Překlad Jaromíra Hüttlová. Knihovna exotické literatury, Žižkov 1923. Maran, René. V zajetí džungle. Překlad Milan Dittrich. S.V.U. Mánes, Praha 1936. Roumain, Jacques. Vládcové vláhy. Překlad Miroslav Vlček. Knihovna Rudého práva, Praha 1948 (též Knihovna Svobody, 1948, zde rovněž 2. vyd., 1950) Schwarz-Bart, Simone. Divotvorná Télumée. Překlad Věra Dvořáková. Odeon, Praha 1976. Zobel, Joseph. Černošská ulička. Překlad Miroslav Vlček. Svoboda, Praha 1951. Zobel, Joseph. Čertův chlapík: Román z Antil. Překlad Miroslav Vlček. Pavel Prokop, Praha 1949.

Pro zajímavost uvádíme i nalezená esejistická díla, neboť se vztahují k antilské identitě nebo literatuře: Césaire, Aimé. Rozprava o kolonialismu; Dopis Maurici Thorezovi; Rozprava o negerství (ve sborníku Postkoloniální myšlení II, Tranzit, Praha 2011.). Překlad Irena Kozelská. Fanon, Frantz. Černá kůže, bílé masky (s podnázvem Postkoloniální myšlení I). Překlad Irena Kozelská. Tranzit, Praha 2011.

69

3.2.2 Časopisecké překlady Alexis, Jacques Stephen. Romancera hvězdám (Romancero aux étoiles,1960) – povídky „Očarovaný podporučík“, „O králi snů“, „Rez času“, „Očarovaný“. Světová literatura č. 4/63, s. 151–173. Překlad Josef Pospíšil. Damas, Léon-Gontran. Yani (Yani-des-eaux, 1967). Světová literatura č. 5/72, s. 226–230. Překlad Bohumila Šretrová. Depestre, René: „Návštěva“ – povídka obsažená ve sbírce povídek Chvalozpěvu na ženuzahradu, vyšla jakožto ukázka z této knihy v Hospodářských novinách (22. 6. 2010, příloha Víkend, s. 23) a v Labyrint revue (č. 9–10/2001, s. 18–27). Překlad Richard Podaný. Etchart, Salvat. Svět jaký je (Le Monde tel qu´il est, 1967). Světová literatura, č. 6/88, s. 186–197. Překlad Alena Ondrušková. Glissant, Édouard. Domek dozorce na pantážích (La case du commandeur, 1981). Světová literatura, 88/6, s. 191. Překlad Jarmila Ortová. Julie, Lucie. Lidé z Bonne Espérance (Les gens de Bonne Espérance, 1982). Světová literatura, č. 6/88, s. 184–191. Překlad Jarmila Ortová. Lafferière, Dany: Křik poblázněných ptáků. Labyrint revue, roč. 2007, č. 21–22, s. 38–40. Překlad Petr Komers. Maximin, Daniel. Osamělé slunce (L’isolé soleil, 1981). Světová literatura, č. 6/88, s. 175– 184. Překlad Jarmila Ortová. Zobel, Joseph. Slabikář (Le Syllabaire, 1946). Světová literatura, č. 6/58, s. 194–197. Překlad Miroslav Vlček. Zobel, Joseph. Tanec smrti (Laghia de la mort, 1979). Světová literatura, č. 6/88, s. 170– 175. Překlad Jarmila Ortová. Do tohoto přehledu lze zahrnout i Mýty z vnitrozemí – liberijské pověsti „Kterak Bůh stvořil ženu“, „Příběh o dobré ženě“, „Důvěřivý manžel“, „O manželkách žárlivého Taana“, které převyprávěl antilský spisovatel Roger Dorsinville a jež vyšly ve Světové literatuře č. 3/1993 v tematickém souboru „Příběhy západní Afriky“, jehož texty vybral Josef Kandert a přeložili je Ilona Kořánová a Vladimír Eisenbruk.

70

3.3 Paratexty a ohlasy Ohlasy na vydané překlady a frankofonní antilskou literaturu jsme hledali jak manuálně v periodicích (Světová literatura, Host do domu a Labyrint revue), tak s využitím databáze ANL a vyhledávače Google. Vzhledem k množství vydaných periodik a možným omezením vyhledávačů však nemůžeme zaručit, že je zde uvedený výčet zcela vyčerpávající. Recenze, které máme k dispozici v digitální podobě, přikládáme do příloh.

3.3.1 Texty ke knižním překladům vydaným po roce 1989 V této části nejprve představíme každého z přeložených spisovatelů a jeho přeložené dílo, poté bude následovat soupis jednotlivých ohlasů v tisku a nakonec se pokusíme shrnout recepci každé knihy. Těžko bychom autory ve zkratce prezentovali lépe než Slovník spisovatelů Latinské Ameriky, Slovník francouzsky píšících spisovatelů a anotace/medailonky otištěné na obálce jednotlivých vydání. Z tohoto důvodu zde tato hesla v plném rozsahu uvedeme – a také proto, že obsahují základní údaje, s nimiž se setká český čtenář před četbou díla nebo při hledání informací dostupných v češtině.

71

PATRICK CHAMOISEAU Patrick CHAMOISEAU (nar. r. 1953), jeden z předních představitelů literatury francouzských Antil, postavil tímto románem pomník zanikající orálnosti, složený z poezie, z humoru a ze skrytého patosu. V rámci francouzské literatury jsou romány tohoto martinického autora (kromě Soliba Ohromného od něho ve Francii vyšla ještě Kronika sedmeré bídy – Chronique de Sept Misères – a Texaco) pozoruhodné kvalitami své francouzštiny, oplodněné kontaktem s místní kreolštinou, a nenápadnou, leč všudypřítomnou snahou dopátrat se kořenů antilsko-kreolské identity. (Solibo Ohromný – text na přední záložce) CHAMOISEAU [šamoazó] Patrick, * 1943, romanopisec a esejista z ostrova Martinique. Lit. kritiku zaujal především svým druhým románem Solibo Magnifique (1988, Solibo Ohromný, č. 1993). Jeho děj je velmi prostý, jeho závažnost je právě v této době a v této oblasti nepopíratelná. Jde o rychle zanikající význam mluveného slova jakožto umění. Náhlá nevysvětlitelná smrt oblíbeného lidového vyprávěče Soliba přímo při jeho vystoupení na náměstí je pro policii naprostou záhadou, pro jeho věrné posluchače však nikoli, neboť je jim jasné, že „zemřel na zadušení slovem“. I první kniha tohoto autora, Chronique de sept misères (1986, Kronika ustavičné bídy), nadchlo čtenáře i kritiku. • D. d.: romány Antant d’enfance (1990, Mé dávné dětství), Texaco (1992), kniha vyznamenaná Goncourtovou cenou; eseje Éloge de la créolité (1989, Chvála kreolštiny, ve spolupráci s R. Confiantem aj. Barnabém), Lettres créoles (1991, Kreolská literatura, rovněž ve spolupráci s R. Confiantem). (Slovník spisovatelů Latinské Ameriky)

Solibo Ohromný „Kdo ho zabil?“ ptají se policisté tváří v tvář nevysvětlitelnému úmrtí vypravěče Soliba Ohromného, jehož život ustal uprostřed vypravěčského vystoupení jedné karnevalové noci ve Fort-de-France. Solibovi posluchači vědí, že se ten zázračný mistr slova, trochu kouzelník, trochu milovník rumu a hlavně moudrý a moc hodný člověk zadusil slovem. Policie ovšem tuto diagnózu nebere vážně a zahajuje vyšetřování plné přízračné krutosti a neodolatelného humoru. Z výpovědí svědků a z jejich vzpomínek se postupně skládá obraz osobnosti Soliba Ohromného, uhlíře a geniálního šoumena, který symbolicky sám od sebe umírá v okamžiku, kdy bere za své doba vypravěčů, mnoha vlákny ještě spojená s otroctvím; doba prodchnutá kouzly, pověrčivou amorálností – a také skutečnou solidaritou a životní moudrostí, které umožňovaly otroctví přežít. (Solibo Ohromný – text na zadní záložce)

•

text na přední a zadní záložce knihy

•

doslov Milana Kundery „Krásný jak mnohonásobné setkání“

•

Fryčer, Jaroslav: Románový hlas z Martiniku. Lidová demokracie. 9. 11. 1993, roč. 49, č. 260, s. 9.

•

Hrbata, Zdeněk: Konec vypravěče. Tvar. 13. 1. 1994, roč. 5, č. 1, s. 20.

•

Knapp, Aleš: Antily jako kulturní křižovatka. Labyrint revue. 1994, roč. 1, č. 4, s. 17–18.

•

Pelán, Jiří: Patrick Chamoiseau: Tryzna nad orální kulturou. Literární noviny. 3. 2. 1994, roč. 5, č. 5, s. 12–13.

•

Pohorský, Miloš: Nostalgie z Martiniku. Nové knihy. 24. 11. 1993, č. 44, s. 3. 72

Kunderův text v Solibovi není doslov šitý na míru, nýbrž pouze autorův postoupený esej o antilské literatuře (v roce 2009 ještě vyšel v souboru Une rencontre). Od Bretonova pobytu na Antilách, Césaira, Depestra a malíře Breleura se Kundera dostává k Martiniku jako „setkání podivuhodné kulturní komplexnosti a nesmírné samoty“ (s. 197), tamní jazykové situaci, Chamoiseauově řešení otázky jazyka a k Solibovi, nad nímž se zamýšlí také ve spojitosti se surrealismem, Kafkou a Rabelaisem. Ohlasy na první porevoluční vydání frankofonního antilského autora jsou si podobné v tom, že se snaží poukázat na skutečnost, že se nejedná o líbivé exotické čtení a že je vydání takové knihy významným počinem. Jaroslav Fryčer se v novinovém článku snaží čtenářům vysvětlit, že francouzsky psaná literatura kromě Francie, případně Švýcarska, Belgie a Kanady, zahrnuje i Afriku a Ameriku. „Je proto třeba přivítat každý počin, který naše znalosti a čtenářské zkušenosti v tomto směru obohacuje“, a v tomto ohledu je Solibo Ohromný kniha záslužná. Fryčer stručně načrtává děj, jenž prý vede k zobrazení domorodého života a hledání identity antilských obyvatel, ale nesklouzne do folklorismu, protože nese ozvuky surrealismu a fantastična blízkého magickému realismu. Chamoiseau obratně využívá lidové tradice, duchaplný jazykový výraz a důmyslnou kompozici, a proto je Solibo reprezentativní ukázka dobré antilské frankofonní literatury jak v tom, co ji odlišuje od evropské tradice, tak v tom, co ji s ní spojuje. Zdeněk Hrbata se zaměřuje na vypravěče a jeho funkci v románu i antilské kultuře. Aleš Knapp kromě důvodů, proč má dnes karibská literatura velký potenciál zaujmout evropské čtenáře, pojednává u příležitosti vydání knihy také o charakteristikách antilské literatury – podobně jako Jiří Pelán, jenž po výkladu o literární historii Martiniku trefně poznamenává, že o tom všem Chamoiseau vlastně také píše. Ani překladatelská problematika nezůstala bez povšimnutí. Recenzenti se shodují na zdařilosti převodu. Knapp hovoří o „vynikajícím překladu Růženy Ostré“ (s. 17), Pelán upřesňuje, že „výtečný překlad Růženy Ostré je doplněn překladatelčinými precizními faktografickými poznámkami“, a Fryčer v Lidové demokracii píše: „Překlad knihy pořídila brněnská romanistka Růžena Ostrá. Text ji postavil před nelehký úkol, zachytit nejen výrazné „kreolské“ prvky autorovy francouzštiny, ale především najít odpovídající český výraz pro zvláštní přímý způsob pojmenování, který zřejmě souvisí s bezprostředním, civilizačními syndromy nezatíženým kontaktem hrdinů s věcmi a přírodou. Metodou stylistického náznaku a bohatým jazykem se překlad se zdarem značně přiblížil dynamismu a stylové mnohovrstevnatosti originálu.“

Nikdo však neupřesňuje, že za překlad Růžena Ostrá získala hlavní tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna – pravděpodobně v době vzniku článků ještě nebyla cena za rok 1993 vyhlášena.

73

Otrok stařec a obří pes Román rozehrává scénu, která je dodnes noční můrou kreolské kultury a symbolem otroctví: útěk otroka z třtinové plantáže do zakázaných lesů, za nímž jeho pán poštve krvelačné psy. V celé práci vystupují pouze tři aktéři: otrok stařec, nejmlčenlivější otrok z plantáže, pán béké - plantážník, přesvědčený o neotřesitelných hodnotách svého světa, a obrovský pes, kterého přes oceán přivezla v podpalubí otrokářská loď společně s dalšími Afričany, jeho budoucími vězni. Dějištěm je tropický prales, který byl pro kreolské otroky jediným možným prostorem svobody, volnosti a touhy. Otrok stařec uniká otrockému ponížení a probouzí tak vlastní tělo, které poprvé a naplno může vnímat. Utíká z otrockého mlčení k lidství řeči, ve které se mísí vyprávění strachu, křik paniky a zpěv utišení. V panenském pralese nakonec otrok objevuje posvátný kámen karibských Indiánů, ve kterém se probudí jejich ztracený svět, nejstarší vrstva antilské identity. Vyprávění by se ale nemělo jen číst, mělo by se mu i naslouchat, stejně jako kreolští otroci naslouchali svému vypravěči, který jim za nočního bdění navracel silou slov a magií řeči jejich poničené lidství. (Otrok stařec a obří pes – anotace)

•

anotace na stránkách nakladatele1

•

doslov překladatelky Mileny Fučíkové „Patrick Chamoiseau – zapisovač slov a autor kreolských románů“

•

Komers, Petr: Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. Lidové noviny. 18. 2. 2006, roč. 19, č. 42. Orientace [příloha], s. vi.

•

Košnarová, Veronika: Exotické zjevení. Tvar. 21. 9. 2006, roč. 17, č. 15, s. 23.

•

Nezbeda, Ondřej: Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. Instinkt. 9. 3. 2006, roč. 5, č. 10, s. 42.

•

Vyhnánková, Věra: Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. iLiteratura.cz. 21. 11. 2011. Knihu Otrok stařec a obří pes nedoprovází mnoho textů, některé jsou však natolik

diametrálně odlišné, že se u ohlasů na toto dílo pozastavíme. V anotaci na stránkách nakladatelství se čtenář dozvídá hlavní informace o jednoduché dějové lince a o možnostech, jak ji interpretovat. V doslovu překladatelky pak stojí všechny údaje důležité pro její pochopení: o obyvatelstvu ostrova Martinik, o vzniku kreolštiny, o tamní literatuře (včetně tří hlavních etap samostatné domácí tvorby: négritude, antillanité a créolité) s důrazem na setkávání, střet a míšení jazyků a kultur; poté Milena Fučíková představuje autora, jeho dílo (zmiňuje i český překlad Soliba Ohromného) a v části o Otrokovi text v podstatě odpovídá anotaci na internetu. Fučíková vysvětluje autorův literární jazyk, jeho pestré zdroje a překvapivé estetické účinky (včetně neobvyklostí, gramatických chyb a směšování mluveného a psaného jazyka), přičemž v úplném závěru čtenáře nabádá, aby vyprávění naslouchal. 1

http://www.volvox.cz/knihy/symposium/chamoiseau_otrok_starec.php

74

K těmto „oficiálním“ textům se přidává několik málo recenzí. Věra Vyhnánková (na literárním serveru a v článku o pět let mladším než překlad) knihu celkem podrobně rozebírá a interpretuje po obsahové stránce (děj, motivy, symbolika atd.); otázce jazyka, překladu či zařazení autora do kontextu se nevěnuje – informačně nabitý článek tak působí spíše jako publicistická verze studentské práce s vynecháním jazykového rozboru. Kromě stručné poznámky, že „v roce 2005 kniha vyšla v češtině v překladu Mileny Fučíkové“, nic nenapovídá, zda se jedná o analýzu překladu, nebo originálu. Petr Komers svým textem přispěl do prostorově dosti omezeného výběru z knižních novinek ve všeobecně zaměřených Lidových novinách, proto v prvním odstavci stihne ve dvou větách vyjmenovat čtyři známé (ne-li nejznámější) martinické spisovatele a vzpomenout i na českou verzi Soliba. Druhý odstavec přibližuje dějový a myšlenkový obsah Otroka; třetí, nejdelší se věnuje výhradně problematice autorova jazyka, respektive překladu, v němž Komers oceňuje snahu o zachování autorova stylu, která mu však někdy připadá přehnaná až neobratná: „Přeložit Chamoiseauův styl plný kreolismů a novotvarů je nesnadné: Milena Fučíková k věci přistoupila pečlivě, někdy až urputně: snad pro každý chamoiseauismus se snažila vymyslet český ekvivalent. Složeniny typu kutálivékoulatění jsou češtině (na rozdíl od francouzštiny) cizí, podivné je i směšování hovorových výrazů ze všech koutů (nikdá, nevokázal, stary-chlapisko) či zvláštní přepisy kreolských slov (kwembwezér, fr. quimboiseur, coi jako čaroděj). Méně by bylo více, vždyť i tak jde o nelehkou četbu, prošpikovanou někdy až surrealistickými pasážemi. Překlad převedl chamoiseauvskou lehkost do místy těžkopádné slohové úlohy, ale na druhou stranu dává určitou představu též o autorově stylu a v řadě případů se i našinec může pokochat vtipnými neologismy (kadistrach, má blaznihlava) či větami typu Spráskat na cimpr.“

Veronice Košnarové vyšla recenze v literárním časopise, kde měla více prostoru, a tak se otevřeně zamýšlí nad kulturní odlišností textu. Začíná komentářem o informovanosti českých čtenářů: „Předpokládám, že spisovatel Patrick Chamoiseau (1953), pocházející z ostrova Martinik, bude většině českých čtenářů neznámý stejně jako do nedávné doby mně, třebaže v češtině již vyšel v roce 1993 v brněnském Atlantisu jeho román Solibo ohromný […]. Autorovo jméno bychom marně hledali ve Slovníku francouzsky píšících spisovatelů […], příliš se nedozvíme ani z informačního serveru (nejen) světových literatur iliteratura, a tak můžeme být vděčni alespoň za biografickobibliografickou poznámku na konci novely Otrok stařec a obří pes. V českém kontextu je asi nejznámějším spisovatelem z oblasti Malých Antil René Depestre.“

V posledním odstavci vyjadřuje svůj názor na cizost textu v českém prostředí: „Novela Otrok stařec a obří pes na mne místy působila jako zjevení. Dotek exotického, neznámého, vzdáleného. Trochu se obávám, zda ne až příliš vzdáleného,

75

zda naše jazykové a kulturní ukotvení není až příliš rozdílné. Je otázka, jestli při četbě knih autora jako Chamoiseau a další nejde spíše o vzrušení z exotického než o skutečné naslouchání textu. Alespoň zkusit s ním vstoupit do rozhovoru však má smysl.“

Stejně jako Fučíková zmiňuje négritude, antillanité a créolité, představuje autorovo dílo a dochází k Otrokovi. Podrobně se věnuje ději, jeho interpretaci, narativní technice a trochu i jazykovým rovinám. Rovněž si klade otázku možnosti překladu podobného textu a nezastírá, že se jí český překlad v mnohém nezamlouval: „Lyrizované pasáže jsou celkem umně přetlumočeny do češtiny, větším oříškem se ale ukázaly být výrazy kreolské – jejich překlad pomocí moravských dialektů či obecné češtiny v kontextu vyznívá bohužel spíše směšně a neuměle. Znovu se tedy ukazují obecná omezení překladu a aktualizována je otázka, zda některé knihy je adekvátně a „věrohodně“ přeložit vůbec možné (byť se překladatel snaží sebevíce a sebelépe – poctivou snahu o přetlumočení autorova rukopisu nelze Mileně Fučíkové jistě upírat). Otázkou pro mne zůstává, zda chyby v interpunkci či v pravopise (např. záměna mně – mě) jsou záměrné a vycházejí z autorova svébytného nakládání se syntaxí (je to vzhledem k výše řečenému pravděpodobné – vždyť jde o příběh „vyzpívaný v kreolštině a pohrávající si s francouzštinou“) či zda jsou vizitkou odbyté redaktorské práce (tomu by zase napovídaly chyby obsažené i v překladatelčině doslovu). Slušela by se v tomto hledu nějaká výraznější poznámka překladatelky nebo redaktora knihy; letmá zmínka o autorově svévolným nakládáním s francouzskou gramatikou v doslovu podle mého názoru nestačí.“

Naopak Ondřej Nezbeda neobvykle znějící text přijal kladně: „V jeho větách slyšíte jazyk ohňů, přirozená exotika metafor působí proti anglosaské literatuře tak nově, že se neubráníte některé výrazy a novotvary napodobující slang otroků zapisovat – kadistrach, halabala ticho, předtímzemě (poklona fantazii překladatelky Mileny Fučíkové).“

76

RENÉ DEPESTRE René Depestre se narodil roku 1926 na Haiti. Podílel se na založení literárního časopisu La Ruche: zvláštní číslo vydané při příležitosti návštěvy Andrého Bretona v Port-au-Prince bylo zakázáno tehdejším diktátorem Élie Lescotem a Depestre byl uvězněn. Sehrál pak jistou úlohu v lidovém hnutí, díky němuž byl diktátor sesazen, ale moc uchvátila vojenská junta. Mladý básník odešel do exilu. Nejprve žil ve Francii a po kratších pobytech v řadě dalších zemí (včetně ročního pobytu v Československu) prožil dvacet let (1958–1978) na Kubě. V roce 1978 se vrátil do Francie a pracoval jako atašé při UNESCO. V roce 1986 odešel na odpočinek a od té doby se věnuje výhradně literatuře. Usadil se v jihofrancouzském městečku Lézignan-Corbières nedaleko Narbonne. Je autorem řady knih poezie (první sbírku publikoval již v devatenácti letech), napsal také několik děl esejistických. Do francouzštiny přeložil význačná díla kubánské literatury, především pak knihy Nicoláse Guilléna. V pozdějších letech se věnuje především beletrii: vydal romány Le mât de cocagne (1979: Lodní stožár) a Hadriana dans tous mes rêves (1988: Hadriana ve všech mých snech, cena Renaudot). (Chvalozpěv na ženu zahradu – text na zadní záložce) [totožný text vyjma poslední věty] V pozdějších letech se však soustředí na psaní beletrie. Za román Hadriana ve všech mých snech obdržel roku 1988 cenu Renaudot. V češtině se vůbec poprvé představil povídkovou knihou Chvalozpěv na ženu-zahradu (2001). (Jako o závod – text na zadní záložce) DEPESTRE [depétr1] René, * 29. 8. 1926 Jacmel, haitský básník a prozaik. V 19 letech vydal první sbírku básní a podílel se na založení časopisu La Ruche (Úl). Pro účast na protivládních manifestacích byl 1945 poprvé zatčen. Za studií v Paříži se podílel na hnutí proti kolonialismu. Po vypovězení z Francie se v dlouhém období exilu účastnil mírových akcí, navštívil řadu zemí (v 50. letech byl např. pozván k ročnímu pobytu v Československu), 1958–78 žil na Kubě. Poté mu bylo nabídnuto místo v UNESCO, kde pracoval do 1985, než se přestěhoval do jižní Francie. – Je považován za velkého umělce slova. Jeho jazyk je neobyčejně bohatý, často plný obrazů z haitské přírody a mytologie. • Hl. d.: sbírky básní Etincelles (1945, Jiskry), Minerai noir (1957, Černá ruda), Journal d’un animal marin (1964, Deník mořského tvora), Un arc-en-ciel pour l’Occident chrétien (1967, Duha pro křesťanský Západ), Poète à Cuba (1976, básník na Kubě), En état de poésie (1980, V básnickém rozpoložení); esejistická díla Pour la révolution, pour la poséie (1975, Za revoluci, za poezii), Bonjour et adieu à la négritude (1980, Dobrý den a sbohem černošství); povídky a novely Alleluiah pour une Femme-jardin (1973, Haleluja pro Ženuzahradu), dílo vyznamenané Goncourtovou cenou, Hadriana dans tous mes rêves (1988, H. ve všech mých snech) a Eros dan sun train chinois (Eros v čínském vlaku), obě díla vyznamenaná cenou Renaudot; román Le Mât de cocagne (1979, Lodní stožár). (Slovník spisovatelů Latinské Ameriky)

1

V rozhovoru s Depestrem na RFI (dostupný z http://www.rfi.fr/contenu/20091023-rene-depestre) se však „s“ vyslovuje ([dəpɛstʁə]).

77

Chvalozpěv na ženu-zahradu Těžko si dnes lze představit písemnictví francouzské jazykové oblasti bez autorů pocházejících z oblasti Karibiku. Před několika lety se český čtenář mohl seznámit s románem Solibo Ohromný martinického spisovatele Patricka Chamoiseaua, dalším nepřehlédnutelným autorem, pocházejícím z Haiti, je i René Depestre. Už svým názvem kniha napovídá, o co především půjde – soubor deseti povídek je skutečně chvalozpěvem nikoli na Hospodina, ale na ženy… Texty lze charakterizovat různými přívlastky: jako povídky exotické, erotické, lyrické i romantické. Musíme se tu ovšem připravit na zcela jiné pojetí sexuální morálky, než jaké známe z naší společnosti vystavěné na křesťanských tradicích. Depestrovi se jako málokomu jinému daří líčit milostné scény natolik poetickým jazykem, že ani detaily čtenáře nepohorší, ba právě naopak, umožní mu pochopit základní smysl knihy: zbožštění erotiky! Erotika je vším – tak zní autorovo poselství, koncentrované zejména v povídce Memoáry geolibertinství, v níž černý vypravěč za pobytu v Paříži vystřídá množství žen ze všech koutů světa… jsou tu však i další témata – z některých povídek zaznívá smutek nad přežívajícím rasismem, jinde se autor dotýká problému politické perzekuce. První představení tohoto autora v češtině můžeme považovat za významný počin – vnímáme-li totiž literaturu jako světové písemnictví různých jazykových oblastí a lokalit, uvedením díla Reného Depestra se tento okruh výrazně obohacuje. (Chvalozpěv na ženu-zahradu – text na přední záložce)

•

text na přední a zadní záložce knihy

•

doslov Milana Kundery ‚„Jen surrealismus mne chránil…“‘ (prosinec 2000)

•

Depestre, René; Dvořák, Joachim; Jůzl, Jindřich: Exkluzivní rozhovor pro Labyrint. Přeložil Richard Podaný. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9–10, s. 15–17.

•

Depestre, René; Zahradníčková, Hana: René Depestre. iLiteratura.cz (převzato z Lidových novin z 9. 6. 2001). 30. 12. 2002.

•

Jungmannová, Lenka: René Depestre – Chvalozpěv na ženu-zahradu. Literární noviny. 4. 7. 2010, roč. 12, č. 27, s. 16.

•

Knapp, Aleš: Kundera napsal doslov k Depestrově oslavě ženy. Právo. 13. 7. 2001, roč. 11, č. 161, s. 11.

•

Komers, Petr: Literatura frankofonních Antil. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9–10, s. 15–17.

•

Kundera, Milan: Krásný jak mnohonásobné setkání. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9–10, s. 20–22 (ukázka z překladu Kunderova eseje použitého jako doslov k Solibovi Ohromnému).

•

Mandys, Pavel: René Depestre – Chvalozpěv na ženu-zahradu. Týden. 13. 8. 2001, roč. 8, č. 33, s. 68.

•

Štipl, Zdeněk: Eros, logos, kosmos. Tvar. 13. 12. 2001, roč. 12, č. 21, s. 22.

78

Přestože se nám v českém tisku podařilo dohledat poměrně málo recenzí na Chvalozpěv na ženu-zahradu, myslíme si, že se jedná o text, který ze sledovaných překladů vzbudil největší pozornost. Vydání tohoto souboru totiž doprovázelo také otištění článku o antilské literatuře, rozhovorů s autorem i jedné z obsažených povídek („Návštěva“ v Labyrint revue a v Hospodářských novinách). René Depestre ve Chvalozpěvu zaujal především svým přístupem k tématu sex a erotika. Zatímco u Otroka starce se recenzenti takřka obligátně zabývali jazykem českého překladu, zde se kromě dvou poznámek (Zdeněk Štipl: „mohu-li soudit, ve vynikajícím překladu Richarda Podaného“; Aleš Knapp: „citlivě přeložil Richard Podaný“) setkáme s hodnocením jazyka zejména ve vztahu k tématu: „Hlavně poetická krása Depestrova jazyka se zasloužila o to, že i líčení nejintimnějších detailů je na hony vzdáleno pornografii“ (Knapp), „s neúnavným zaujetím, s jakým vymýšlí košaté metafory a na ženské tělo, nás však brzy strhne“ (Mandys); Štipl knihu nazývá „exoticky tajuplným skvostem“ ukazujícím čtenářům „nejen přírodní krásy karibského Haiti, ale především netušené bohatství slova“, v němž „Depestre vyzpívává svůj hymnus, a ačkoliv se konkrétností a detaily ocitá na hranici pornografie, ryzost básnických obrazů a celé jeho poetiky dává na srozuměnou, že se zde skutečně děje něco velkého, že zde se skutečně tvoří celý vesmír“. Depestrova erotika je totiž vášnivá, bezmezná, šťastná, rajská… taková, „jejíž chápání tu neodpovídá morálním zásadám, po staletí vštěpovaným obyvatelům evropského kontinentu“ (Knapp). Přijetí tohoto díla je natolik vřelé, že Knapp a Štipl de facto chválí Odeon za jeho vydání. Pouze Lenka Jungmannová vyslovuje proti dílu jistou námitku: „[…] nedokážu je přijmout bez výhrad. Od literatury jakožto ‚intelektualizovaného jazyka‘ totiž očekávám víc než jen ono tělesné reprezentované slovem.“ Dalším souvislostem se věnuje zejména Milan Kundera ve svém doslovu. Vysvětluje spojitost mezi surrealismem a romány magického realismu (prý se poprvé zrodily ve frankofonním Karibiku), Depestrovo seznámení se s Bretonem, jeho život věčného emigranta a osobité pojetí erotiky. Poukazuje na zvláštní souznění českého a haitského spisovatele: „Pro Čecha má pohled na jejich osud cosi závratného, protože je to symetrický protiklad jeho vlastního osudu. Místo Gorkého, Breton. Místo socialistického realismu, zázračný (či magický) realismus. Místo socialistické diktatury, fašistická diktatura. Místo emigrace do kapitalistického světa, emigrace do komunistického světa. Když jsem se s Depestrem poprvé potkal, tohleto nám šlo hlavou. A cítili jsme oba za tou totální protikladností totální blízkost, totální pochopení, protože oba ty osudy objímají v celku, i když jiným obloukem, stejný dnešní svět.“

79

Jako o závod „Jako o závod“ se v karibské oblasti leze na holý kmen potřený kluzkou hmotou – vítěz nezvyklého klání bere vše, co najde na vrcholku… Protagonistou románu je Henri Postel, bývalý senátor, nyní disident a provozovatel krámku v chudé čtvrti města: jeho boj proti Zoocratu Zachariemu, diktátorovi na nejmenovaném ostrově v Karibiku, je symbolicky vyjádřen právě tím, že se Henri přihlásí do populární soutěže. Získá obdiv svých blízkých, sklidí však nenávist ze strany úřadů, neboť ty se obávají, že svou ojedinělou akcí chce spoluobčanům dodat chuť ke kolektivnímu boji proti útlaku. Vedle eroticky laděných pasáží a zajímavých podrobností souvisejících s kultem vúdú je hlavním tématem politika: román si zaslouží být se ctí zařazen do společnosti nejznámějších antitotalitních děl v čele s Orwellovým 1984. Obdobou Velkého bratra je tu Velký elektrifikátor duší, stojící v čele Státního úřadu pro elektrifikaci, rozumějme úřadu pro převýchovu či likvidaci režimu nepohodlných osob. Jakkoli je úsilí Henriho Postela korunováno úspěchem, končí tragicky a spolu s ním i řada jeho přátel. Přesto lze jeho osobní vzpouru proti systému chápat jako vítězství – nebo alespoň jako cestu k vítězství a svobodě. René Depestre, jenž sám zažil několik diktatur, ale už delší dobu v žádné nežije, si dokáže zachovat k tématu potřebný odstup a zaujmout nový, nezvyklý úhel pohledu. Zároveň překvapí netradičním literárním stylem, blízkým surrealismu i magickému realismu, a svým specifickým humorem. (Jako o závod – text na přední záložce)

•

text na přední a zadní záložce knihy

•

doslov Lubomíra Martínka „Černoch, vyhnanec, erotoman a ještě navíc spisovatel“

•

Šotolová, Jovanka: Depestre z jiného soudku. iLiteratura.cz. 30. 12. 2002.

•

Moník, Josef: Samec na tyči. Literární noviny. 16. 12. 2002, roč. 13, č. 51, s. 8.

•

Grombíř, Jakub: Zpráva o lezcích, diktátorech a čarodějích. Tvar. 27. 11. 2003, roč. 14, č. 20, s. 20. Lubomír Martínek v doslovu Depestra hodnotí jako jednoho z mimoevropských

spisovatelů, kteří se dokázali vymanit z evropského vlivu a nalézt vlastní literární výraz. Kromě poutavě podaných informací o autorově životě a o jeho pojetí erotiky doslov stručně, jasně a výstižně charakterizuje problematiku postkoloniálních literatur (tento pojem ale nikde neuvádí). Jakub Grombíř Depestra označuje za nejvýznamnějšího z haitských intelektuálů a literátů, kteří z Haiti za diktatury emigrovali, vydání knihy u nás za „chvályhodné“ a román za „četbu, která rozhodně není ztrátou času“, přestože „připomíná Amada, Asturiase či Carpentiera, ovšem také za nimi zaostává“. Jovanka Šotolová oceňuje zapojení prvků haitské kultury včetně zprostředkování jiného způsobu uvažování, aniž by byl text nesrozumitelný. Naopak Josef Moník je k Depestrovi velmi negativně kritický, až neváhá volit velmi silné výrazy: 80

„Cítíme pot, slzy, krev, semeno, vaginu, mastnotu, lacinou kořalku, barevnou bídu, ale kombinace politiky a magického realismu z toho dělá přeplácanou agitku. […] Kniha má všechny nectnosti psaní „angažovaného, militantního, programového“. Je schematická až běda […]. A jakkoli kultivovaně napsaná, je to kniha pornografická, ne že ne (to je na ní ještě to nejlepší). Postel (tentokrát nábytek) jako nástroj politického boje, byť třeba bohulibého, je prostředek kurvení. […] Depestreho lze srovnávat s Václavem Řezáčem. Kdyby měl koule z kajmana.“

I tentokrát se recenzenti vyjadřují k českému znění textu. Moník tak činí nepřímo, když komentuje protagonistovo příjmení („kanec s příznačným jménem Postel“; „Postel (tentokrát nábytek) jako nástroj politického boje“), Šotolová se snaží věci uvést na pravou míru („jméno nás svádí k mylné české konotaci se zahálkou anebo k laciné narážce na postelové scény, ani o to tu ale nejde“). Dalšími překladatelskými tématy jsou název knihy: Grombíř: „Nepříliš vydařený je, překlad názvu knihy – Henri Postel a jeho soupeři nelezou na stožár, jako o závod", ale skutečně o závod. Originální haitský idiom Mat de Cocagne překládá Jarmila Ortová ve Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (Libri, Praha 1996) jako Lodní stožár, ještě přesnější by možná bylo něco jako Šplhání o cenu...“ Šotolová: „Asi se nepodařilo najít dokonalý ekvivalent pro název knihy, jaký nese originál (Le mât de cocagne – tedy onen hladký, namaštěný stožár, o jehož zdolání se soutěží), proto nakladatelství zvolilo plytčí Jako o závod“)

a celkový dojem: Grombíř: „Překlad Richarda Podaného zachovává typické haitské pojmy, které vysvětluje slovníček na konci svazku.“ Šotolová: „Překladatel Richard Podaný si nabrousil ostruhy už ve Chvalozpěvu na ženu-zahradu a i tentokrát se s jistě nelehkým úkolem se ctí vypořádal. […] „Kniha je vybavena zmíněným pěkným doslovem a navíc i slovníčkem některých velmi specifických pojmů, které překladatel v textu ponechává ve francouzské či pofrancouzštělé podobě a zvýrazňuje kursivou.“

81

DANY LAFERRIÈRE Dany Laferrière (1953, Port-au-Prince) je spisovatel, scénárista a publicista původem z Haiti, v současné době žije střídavě v Montrealu a Miami. Sám sebe nejraději označuje za „amerického, francouzsky píšícího spisovatele“; přívlastek „americký“ pro něj zahrnuje všechny americké kontinenty a francouzština je „civilizovanou“ řečí, které se naučil ve škole, zatímco doma se mluvilo kreolsky. Laferrière trávil dětství u babičky v Petit-Goâve, kam ho ve čtyřech letech za vlády diktátora Duvaliera poslala matka. Bála se pronásledování kvůli politickým názorům jeho otce, novináře a politika, tehdy pobývajícího v exilu v jedenácti letech se Laferrière do hlavního města vrátil, vystudoval střední školu a začal pracovat v novinách. Když byl r. 1976 zavražděn jeho přítel novinář, utekl narychlo do Montrealu. Tam nejprve pracoval jako dělník v továrně, roku 1985 pak vydal svůj první román Jak se milovat s černochem a neunavit se. Kniha s kontroverzním titulem, s nímž torontský nakladatel nechtěl souhlasit, mu okamžitě zajistila slávu v médiích, byla přeložena do mnoha jazyků a roku 1989 zfilmována. Od té doby Laferrière pracuje jako kulturní publicista v televizi a rozhlase, vydal řadu dalších románů, novel, esejů, autobiografických črt a napsal několik scénářů. Někdy ve svých filmech i hraje, film Jak dobýt Ameriku (2004) sám režíroval. (Jak se milovat s černochem a neunavit se – text na zadní záložce) LAFERRIÈE [laferiér] Dany, * 1953 Port-au-Prince (Haiti), kanadský francouzsky píšící prozaik. Emigroval do Kanady roku 1978, kde pak po několik let působil jako televizní novinář a publicista. Konflikt kultur v jeho prózách nabývá podoby rasové diskriminace, kterou s cynickou nadsázkou traktuje román Comment faire l’amour ave cun Nègre sans se fatiguer? (1985, jak se milovat s negrem a neunavit se?) nebo krátké prózy Chronique de la dérive douce (1994, Kronika sladkého scestí. Humor provází další díla, často skrytě autobiografická: romány Éroshima (1987, Erošim), L’odeur du café (1991, Vůně kávy), Le goût des après-midi sans fin (1997, Kouzlo nekonečných odpolední), Le cri des oiseaux fous (2000, Křik šílených ptáků). (Slovník francouzsky píšících spisovatelů)

Jak se milovat s černochem a neunavit se V autobiograficky laděném románu Jak se milovat s černochem a neunavit se líčí autor ironicky a s cynickou nadsázkou problémy soužití ras, ale i pohlaví, profesí, povah v kanadské společnosti 80. let. Protagonista – stejně jako autor černoch z Haiti žijící v Montrealu – to ví velmi jasně: chce se stát slavným „negerským“ spisovatelem a vyspat se s co největším množstvím bělošek. Laferrière z velmi málo „politicky korektních“ pozic, zato s ohromnou dávkou humoru předvádí každodenní život protagonisty, jeho spolubydlícího Buby – černošského muslima inklinujícího k buddhismu a milujícího džez – a jejich všemožných družek, žaček či náhodných známostí. Vtipné jsou i „filozofické“ rozhovory o kráse, o Freudovi, o džezu, o buddhismu, vždy nahlížené prizmatem erotiky a vynalézavých přirovnání. Výrazem autorova stylu – otevřeného, nepokryteckého, parodického a nespoutaně dravého – je nejen šokující název (prý mnohem vtipnější v holandském překladu: „Jak se milovat s negrem a nezčernat“), ale i záměrné používání slova „negr“ a vypjatost sexuálních scén. (Jak se milovat s černochem a neunavit se – text na přední záložce)

82

•

text na přední a zadní záložce knihy knihy

•

Bezr, Ondřej: Tip týdne – beletrie. Knižní tipy: Kant jako pornoautor, haitský negr jako intoš. Kultura.idnes.cz. 22. 9. 2008.

•

Horák, Ondřej: Sexuální vztah musí být nerovný. Lidové noviny. 2. 9. 2008, roč. 21, č. 206, s. 17.

•

Konečný, Ladislav: Jak se milovat s černochem a neunavit se. Pražský deník. 22. 10. 2008, roč. 3, č. 249, s. 22.

•

Ťopek, Martin: Dany Laferrière: Jak se milovat s černochem a neunavit se. Nekultura.cz. 1. 11. 2008. Na román Jak se milovat s černochem a neunavit se jsme nalezli jedinou recenzi

v tištěném celostátním periodiku, a to od Ondřeje Horáka v Lidových novinách. Hodnotí ji jako knihu, od které „kdo nic nečeká, může být docela mile překvapen. Kdo ji číst nebude, zas o nic tak zásadního nepřijde.“ Charakterizují ji sex a jeho propojení s rasovou tematikou, intelektuální průpovídky, citace z Koránu a psaní knihy jako dějový rámec. Ladislav Konečný v krátké recenzi v Pražském deníku nepřichází s žádným originálním názorem, kniha „zůstává i přes dílčí klady především odpočinkovou četbou, jejíž atraktivita je do vysoké míry dána hustotou sprostých slov“. Konečný nepřesně parafrázuje text ze záložky („název knihy, který v originále znamená spíše „Jak se milovat s černochem a nezčernat“ […]“) a nesrozumitelně informuje o autorově věku („úspěšným debutem mladého černošského autora“ – kterému v době vydání překladu bylo 55 let). Ještě stručnější Ondřej Bezr rovněž konstatuje, že i když „sex hraje v knize jednu z hlavních rolí, není zdaleka jen o něm“, ale i o rasismu, a dodává, že díky „vypečeným ‚intošským hláškám‘“ si na své přijdou i fanoušci literatury a jazzu. Martin Ťopek (toho času člen redakce serveru Nekultura.cz) stejně jako Ladislav Konečný neříká, že autor pochází z Haiti, ale jediný zdůrazňuje, že je děj vyprávěn očima cizince v Montrealu. „Kniha nám Montreal nepřiblíží ani o píď. Každopádně však dokáže obohatit o nové pohledy a jiné zase vyvrátit,“ zakončuje svůj text v pozitivním tónu jako ostatní. Všichni čtyři recenzenti se shodují na tom, že kniha přitahuje pozornost již svým titulem.

83

3.3.2 Ostatní texty Do roku 1989 •

Ortová, Jarmila: Čtyřicet let časopisu Présence Africaine. Světová literatura, č. 6/87, s. 246–248.

•

Ortová, Jarmila: Haiti: hýřivé barvy a propastné stíny. Světová literatura, č. 5/88, s. 233– 234 (recenze na L’année Dessalines od Jeana Mételluse, 1986).

•

Ortová, Jarmila: Mé prababičce z kmene Bambara… Světová literatura, č. 1/86, s. 239– 240 (recenze na Ségou od Maryse Condé, 1985).

•

Ortová, Jarmila: Očekávání štěstí. Světová literatura, č. 3/80, s. 238–240 (recenze na Hérémakhonon od Maryse Condé, 1976).

•

Ortová, Jarmila: Rajské ostrovy v literatuře tří století. Světová literatura, č. 5/88, s. 246.

•

Ortová, Jarmila: René Depestre. Světová literatura, č. 6/83, s. 64–65. (včetně ukázky z básnické tvorby)

•

Régis, Antoine: Nová próza z Antilských ostrovů. Světová literatura, č. 6/88, s. 166. Překlad Jarmila Ortová.

Před rokem 1989 měl klíčovou úlohu ve zprostředkovávání ohlasů na frankofonní antilskou literaturu časopis Světová literatura. Je zajímavé, že právě v 80. letech, kdy u nás pravděpodobně nevyšla knižně žádná próza z dané oblasti, přineslo toto periodikum mnoho zajímavých článků včetně ukázek, a to hlavně díky Jarmile Ortové. Po roce 1989 •

Hrušovská, Petra: Patrick Chamoiseau – Texaco. iLiteratura.cz. 28. 4. 2013.1

•

Chateau, Ladislava: Milujeme to, co čteme. Tvar. 20. 4. 2006, roč. 17, č. 8, s. 7. (aktuality z fr. kulturního života – shrnutí rozhovoru deníku Le Monde s Césairem)

•

Chateau, Ladislava: Svoboda, rovnost, identita. Tvar. 26. 6. 2008, roč. 19, č. 13, s. 13. (aktuality z fr. kulturního života – článek o Césairovi jako reakce na jeho úmrtí)

•

Komers, Petr: Literatura frankofonních Antil. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9–10, s. 15–17.

•

Ortová, Jarmila: Maryse Condéová v Praze. Literární noviny. 3. 2. 1994, roč. 5, č. 5, s. 12–13.

•

Ortová, Jarmila: Haiti: realita kouzel nezbavená. Světová literatura, č. 4/90, s. 247–248 (recenze na Hadriana dans tous mes rêves od Reného Depestra. 1990).

•

Šotolová, Jovanka: Aimé Césaire. iLiteratura.cz. 30. 4. 2008.2 (reakce na úmrtí)

•

Šotolová, Jovanka: Laferrière, Dany: Cette grande dans la main du jeune nègre… iLiteratura.cz. 3. 11. 2002.3

•

Šotolová, Jovanka: Literatura = svět. iLiteratura.cz. 12. 6. 2007.4

1

Recenze vznikla v rámci teoretické přípravy na psaní této diplomové práce zaměřené na překlad; dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/31525/chamoiseau-patrick-texaco. 2 Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/22525/cesaire-aime. 3 Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/13343/laferri232re-dany-cette-grenade-dans-la-main-du-jeune-negre. 4 Dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/26563/manifest-pour-une-litterature-monde-2007.

84

3.4 Český knižní trh Sociolog Bourdieu (2002) tvrdí, že texty do mezinárodního oběhu vstupují bez svého původního kontextu a jejich příjemci je interpretují v závislosti struktuře přijímacího systému. Proto by se v zájmu úspěšné internacionalizace intelektuálního života měly brát v úvahu společenské operace jako výběr textu, volba nakladatelství, ediční řada, předmluvy atd. (Bourdieu 2002). V této podkapitole se budeme snažit nastínit, v jakých souvislostech překlady vznikaly – kdo je překládal, jaké má český překladatel pracovní podmínky a do jakého čtenářského prostředí texty vstupovaly.

3.4.1 Profily překladatelů Na úvod předkládáme přehled překladatelů z frankofonní antilské prózy. Informace jsou převzaté vždy z internetové stránky uvedené v poznámce.

85

Autoři překladů, které vyšly do roku 1989 Milan Dittrich – René Maran: V zajetí džungle (1936) O Milanu Dittrichovi se nám nepodařilo získat bližší informace. Věra Dvořáková (* 1927) – Simone Schwarz-Bart: Divotvorná Télumée (1976) Překladatelka z francouzštiny. Překládá současnou francouzskou prózu, esejistiku a filozofická díla.1 Jaromíra Hüttlová (* 1893, † 1964) – René Maran: Batuala: černošský román (1923) Publicistka, spisovatelka, překladatelka z němčiny a francouzštiny. Jaromíra Hüttlová je známá především jako autorka povídek a románů pro mládež a populárně naučných prací. Byla „dvorní‘ překladatelkou populárního rakouského spisovatele především dobrodružné, krimi a sci-fi literatury Josepha Delmonta; jako překladatelka zahraničních románů pro dívky upravovala texty převáděním děje do českého prostředí a také počešťovala jména hrdinů.2 Jarmila Ortová3 (* 1918, † 2001) Romanistka a afrikanistka, překladatelka z francouzštiny, angličtiny a dalších jazyků. Působila na katedře mimoevropských kultur Univerzity 17. listopadu v Praze. Zabývala se subsaharskými literaturami psanými evropskými jazyky. S manželem A. Ortem vydala knihu Francie (1964), s V. Klímou spolupracovala na knize Literatury zemí subsaharské Afriky (1970), samostatně publikovala práce Étude sur le roman au Cameroun (1971) a Problèmes de la société et de la culture dans les œuvres des écrivains africains : exemple de Sembene Ousmane (1973). V rámci překladů z francouzštiny věnovala pozornost také africké frankofonní literatuře.4 Eva Outratová (* 1912, † 1989): Jacques Stéphen Alexis: Generál Slunce (1963) Překladatelka z ruštiny, francouzštiny a angličtiny.5 Miroslav Vlček (*1920, † 2003) – Jacques Roumain: Vládcové vláhy (1948), Joseph Zobel: Čertův chlapík: Román z Antil (1949), Černošská ulička (1951) Spisovatel, publicista, překladatel z francouzštiny. Byl členem a přispěvatelem četných periodik (Mezinárodní politika, Tvorba, Světová literatura, Literární měsíčník, Praha-Moskva, Démocratie nouvelle). Většina jeho vlastního literárního a překladatelského díla spadá do 40. až 60. let.6

1

http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/V%C4%9Bra%20Dvo%C5%99%C3%A1kov%C3%A1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADra_H%C3%BCttlov%C3%A1#P.C5.99ekladatelka 3 Jarmila Ortová sice nevydala žádný knižní překlad frankofonní antilské literatury, publikovala však v různých periodicích (jak překlady, tak informativní články o autorech této oblasti) a je autorkou kapitol o frankofonní antilské literatuře ve Fischerových Dějinách francouzské literatury a ve Slovníku spisovatelů latinské Ameriky. Z těchto důvodů považujeme za důležité ji do tohoto seznamu zahrnout. 4 http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/DUP/O/OrtovaJarmila.htm 5 http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/Eva%20Outratov%C3%A1 6 http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/Miroslav%20Vl%C4%8Dek 2

86

Autoři překladů, které vyšly po roce 1989 Milena Fučíková (* 1977) – Patrick Chamoiseau: Otrok stařec a obří pes (2005) Překladatelka z francouzštiny a němčiny. Vystudovala francouzštinu a germanistiku na FF UK, ve studiích pokračovala na Universitě Friedricha Schillera v Jeně a Universitě v Aix-en-Provence, kde pak dvě léta působila jako lektorka češtiny. Vyučovala takémoderní francouzskou literaturu na Pedagogické fakultě UK. Překládá z francouzštiny (mj. prózy Patricka Chamoiseau a Jean-Clauda Izza).1 Anežka Charvátová (* 1965) – Dany Laferrière: Jak se milovat s černochem a neunavit se (2008) Překladatelka ze španělštiny, francouzštiny a italštiny, redaktorka. Publikuje články a recenze zejména o španělské literatuře a literaturách Latinské Ameriky, píše doslovy ke svým i jiným překladům, spolupracuje s literární redakcí stanice Vltava Českého rozhlasu. Překládá hlavně ze španělštiny, příležitostně z francouzštiny a z italštiny.2 Petr Komers3 (* 1971) Vietnamista, romanista, novinář a překladatel, mimo jiné editor Africké čítanky a překladatel frankofonního afrického spisovatele Ahmadoua Kouroumy.4 Růžena Ostrá (* 1932) – Patrick Chamoiseau: Solibo Ohromný (1993) Překladatelka z francouzštiny. Mimo jiné působila na Ústavu románských jazyků a literatur FF MU v Brně. V roce 1994 obdržela v rámci udílení Ceny Josefa Jungmanna hlavní překladatelskou prémii za překlad románu Patricka Chamoiseaua Solibo Ohromný.5 Richard Podaný (* 1962): René Depestre – Chvalozpěv na ženu-zahradu (2001), Jako o závod (2002) Překladatel z angličtiny a francouzštiny. Od roku 1992 je překladatelem a redaktorem ve svobodném povolání. V překladech z francouzštiny a angličtiny se zaměřuje na beletrii, špičky tzv. triviálních žánrů i literaturu uměleckou, často na science-fiction a příbuzné žánry.6

1

http://www.revolverrevue.cz/milena-fucikova, http://milenafucikova.free.fr/mf/mf.htm http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/Ane%C5%BEka%20Charv%C3%A1tov%C3%A1 3 Petr Komers nevydal žádný knižní překlad z frankofonní antilské literatury, o této literární oblasti však informoval v řadě obecných článků a recenzí, rovněž mu vyšla časopisecká ukázka z tvorby Danyho Laferrièra. 4 http://aleph.nkp.cz/F/GU8UXS8PIG8APPPLAEH1USHHNYU65VE4H8SK6V9UTQ15QNQTBE64637?func=short-rank&action=RANK&W01=petr&W02=komers 5 http://atlantis-brno.cz/inshop/prekladatele/ostra-ruzena 6 http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/Richard%20Podan%C3%BD 2

87

3.4.2 Pracovní podmínky překladatele Důležitým faktorem překladu a jeho kvality jsou i pracovní podmínky překladatele, jak podrobně uvádí např. Pym (1997). Ve druhé kapitole se ukázalo, že překladatel díla z frankofonní antilské oblasti se potýká nejen s reáliemi přírodními a kulturními, ale také s mimořádně složitou jazykovou problematikou, neboť někteří autoři více či méně kombinují spisovnou francouzštinu s regionálními francouzskými a kreolskými prvky (přímo anebo kalkováním ve francouzštině). Svědomitý překladatel bude pravděpodobně potřebovat mnoho času, aby při převodu takto složitých textů kromě místních reálií vůbec porozuměl autorovu jazyku a zaznamenal jednotlivé zvláštnosti tvořící součást autorské poetiky. Představme si situaci, že se překladatel nadchne pro Patricka Chamoiseaua a najde nakladatele, který bude ochoten vydat jeho překlad. Jaká je pravděpodobnost, že bude pracovat za nevyhovujících (nejen finančních) podmínek? V anketě Souvislostí (1/2007) se literární překladatelé vyjadřovali k tématu „Překladatel a redaktor“ a ve svých odpovědích na položené otázky vytvořili obraz překladatelského prostředí.1 Po roce 1989 došlo v nakladatelské sféře k velkým proměnám – jak společenským a ekonomickým, tak technologickým. To vedlo k proměně práce překladatelů i redaktorů. Po technické stránce jistě došlo k výraznému zlepšení. Překladatelé mohou pracovat s obsáhlými elektronickými slovníky, vyhledávat informace na internetu, komunikovat s žijícími autory… Z obsahového hlediska (pochopení textu) proto mohou současné překlady dokonce předčit ty předlistopadové, neboť dříve byly informační zdroje ve srovnání s dneškem značně omezené. Kvalitní překlady vycházejí nadále, ale přibylo k nim mnoho dobře prodejné produkce nevalného literárního významu. Také se zostřila konkurence a trh je zaplaven obrovským množstvím knih různé hodnoty, proto je těžké se na něm orientovat, 2 také se zostřila konkurence. „Náklady už nejsou desetitisícové, ale spíš se pohybují kolem 1000–1500 výtisků, a tudíž je potřeba vydávat více,“ vysvětluje Viktor Janiš. Situaci navíc komplikuje sazba DPH a další faktory (distribuce, tisk…) – o podílu příjmu nakladatelů na prodané knize viz Pistorius 2011.3 Překladatelé se shodují v tom, že je umělecký překlad v dnešní době spíše prodělečná činnost, navíc pro překladatele i nevděčná, neboť jeho úsilí není náležitě finančně 1

Vybrané pasáže z ankety jsme zařadili jako samostatnou přílohu (Příloha 8), některé z nich zde přímo citujeme. Eva Kondrysová: „Když člověk zajde do knihkupectví nebo prohlíží katalogy různých nakladatelství, má dost často pocit bezbřehého zmatku, mezi knížkami zanedbatelné hodnoty se sice tu a tam objeví cenný titul, ale to je spíš dílem náhody než promyšleného záměru. Proto obdivuji ty redaktory, kteří se snaží vybudovat něco jako kulturní počin trvalé hodnoty.“ (Souvislosti 1/2007) 3 Pistorius, Vladimír (2011). DPH a knižní trh. Ikaros, 2011, roč. 15, č. 7. Též dostupné on-line z http://www.ikaros.cz/node/7012.

2

88

kompenzováno. Proto se spíše jedná časově náročný koníček.1 Nakladatel se spoléhá na to, že má překladatel svou profesionální čest a zájem, aby dílo vyšlo, a proto vykoná co nejkvalitnější práci i za mizerných podmínek.2 Literární překladatel se těžko uživí pouze touto činností. K horšímu se změnilo i platové ohodnocení redaktorů. S finanční problematikou se pojí i časový tlak – v současné době je na vyhotovení překladu mnohem méně času a často bez ohledu na to, že jsou různé texty různě náročné. Redaktor dnes musí zvládat i manažerskou práci spojenou s vydáváním knih (nejen zajistit kvalitní překlad, nýbrž i finanční podporu a propagaci titulu). Spolupráce překladatele a redaktora i nadále funguje, někdy však redaktoři čtou pouze výsledné české znění, i když by v ideálním případě měli mít obě profese stejné nároky: znalost jazyka, znalost kulturních reálií, cit pro češtinu a svědomitost. O větší zodpovědnosti překladatele hovoří také Anna Kareninová v Hostu 2010/4: „Podobně jako s hmotným zajištěním překladatelů je to i se zázemím redakčním. Nakladatel si dnes nemůže dovolit to, co například kdysi státem dotovaný (a státem cenzurovaný) Odeon. Na každou jazykovou oblast zde byl specializovaný odborný redaktor, který jednak vybíral a navrhoval knihy k vydání a jednak pečlivě procházel překlady a srovnával je slovo od slova s originálním textem, případně s překladatelem nad textem debatoval. […] Dnes by plat takového redaktora knihu neúměrně zdražil. I nejpečlivější redaktor – často je najímán externí odborný redaktor – už čte překlad většinou pouze jako český text a do originálu nahlíží při nejasnostech. Tím roste odpovědnost překladatele: zůstává na svůj překlad až na výjimky sám. To je ošidné: takzvané „druhé oči“ jsou u náročných překladů nezbytné. Sama si neumím představit, že bych se bez nich obešla. Beru to jako novou odpovědnost překladatele: sám si najít partnera, druhé oči, případně u náročných překladů i oponentský názor.“ (Kareninová 2010)

Nechceme zde tvrdit, že děl frankofonní antilské literatury v České republice vychází málo proto, že je nikdo kvůli obtížným pracovním podmínkám nechce překládat. Někdy překladatelé znalí specifické literatury a kultury naopak z vlastního zájmu prosazují vydání ojedinělých titulů – u naší zkoumané oblasti např. Milena Fučíková oslovila nakladatele s již hotovým překladem (viz Příloha 6 – Rozhovor s Milenou Fučíkovou). Byl by však tento text

1

Šárka Grauová: „[…] kvalita redaktorské i překladatelské práce souvisí také (ale nejenom) s finančním ohodnocením. Velká část nakladatelů bezpochyby dává přednost kvalitně provedené práci […]. Ale přesto: mezi slušným překladem a dobrým překladem, mezi slušně zredigovanou knihou a dobře zredigovanou knihou je rozdíl hodin a hodin úmorné a nevděčné práce. […] je to práce neviditelná a nelze ji nijak marketingově zpeněžit. Nakladatel, který by takovou "černou" práci platil, by na trhu patrně těžko obstál, dobrý překladatel a dobrý redaktor, kteří na ní trvají, jí obvykle obětují mnoho ze svého osobního volna. Takové překládání a redigování potom ale není zaměstnání. Je to časově i finančně náročný koníček […].“ (Souvislosti 1/2007) 2 Totéž vysvětluje i Pym (1997): „Tout cela exigerait un effort considérable : du temps, du travail, de l’argent, autant de facteurs que l’on pourrait ranger sous la rubrique « effort ». Faut-il vraiment dépenser tout cet effort ? Pour les éthiques prescriptives de la traduction, oui, bien sûr, il faut tout faire pour éviter toutes les erreurs possibles. Un effort illimité semble accompagner les fidélités idéales. Le traducteur doit tout savoir, tout vérifier, tout expliquer. Ainsi les prescriptions oublient-elles que le travail n’est pas gratuit. Quelqu’un doit le payer.“ (Pym 1997: 105)

89

vůbec kdy přeložen, kdyby ho překladatelka nevypracovala ve Francii na univerzitní půdě, kde mohla používat rozsáhlou kreolskou knihovnu Marie-Christine Hazaël-Massieux a pracovat pod vedením této odbornice? 1 Vyšel by Solibo Ohromný, kdyby Růžena Ostrá nepůsobila v univerzitním prostředí romanistiky, které jí vedle neustálého kontaktu s francouzským jazykem a literaturou na nejvyšší úrovni zajišťovalo i určité finanční zázemí? V tomto oddíle se snažíme naznačit, že současné podmínky pro činnost literárního překladatele v České republice mohou negativně ovlivnit vlastní iniciativu překladatelů, jež se nám právě u literatury vzdálených kultur jeví důležitá: málokdo je ochoten věnovat textu tolik úsilí, které se mu pravděpodobně nevrátí formou jiné uspokojivé odměny než pocitu z vykonání prospěšné a dobře odvedené práce. A i v případě, že by k tomu došlo, by se jednalo o nežádoucí stav věcí: „Il ne faut pas que la dépense de ressorces suscitée par la traduction dépasse la valeur des bénéfices de la relation intercuturelle correspondante. C’est un aspect trop souvent ignoré par ceux qui considèrent le traducteur comme une machine à tout faire : l’effort social investi dans la traduction est ici aussi imprtant que la qualité du texte qui en résulte.“ (Pym 1997: 136–137)

a také o problém profesní etiky jako takové: „L’éthique, pourtant, doit aussi s’adresser au traducteur lui-même, à cet espace intérieur de celui qui doute avant de se mettre à la tâche. […] Et aux autres traducteurs d’exiger des conditions identiques: tarifs professionnels, délais raisonnables, renseignements suffisants, textes parallèles, indication sur l’imprimé du nom du traducteur […]. Car dès que le traducteur accepte de traduire, quelles que soient les conditions, c’est bien lui qui est responsable de la traduction. [...] ce n'est pas forcément un honneur d’avoir accepté de travailler dans des conditions inacceptables. Nous ne défendons pas une éthique de souffrances héroïques.“ (Pym 1997: 136)

3.4.3 Potenciální čtenářská základna Ve srovnání s literárním trhem ve Francii nebo třeba v USA je jisté, že vzhledem k několikanásobně nižšímu počtu obyvatel je v České republice potenciální čtenářská základna početně velmi limitovaná. Díky české otevřenosti cizím kulturním vlivům, úloze překladatelství v dějinách českého jazyka a literatury a dlouhé překladatelské tradici je náročný český čtenář zvyklý číst kvalitní překladovou beletrii. Pokud jde o prodejnost knih, z vlastní zkušenosti subjektivně

1

A byl by přeložený text publikován, pokud by na vydání finančně nepřispěla francouzská vláda?

90

usuzujeme, že je pro českého čtenáře beletrie cenově hůře dostupná než ve Francii, neboť ceny jsou přes značný nepoměr v příjmech domácností srovnatelné s českými.1 Při každé četbě musí čtenář vyvinout jisté úsilí, aby textu porozuměl. Čím více je kultura, v níž je text zakotven, vzdálena české (potažmo středoevropské) kultuře a čím je text implicitnější nebo cizejší, tím větší snahu musí čtenář vyvinout. U frankofonní antilské prózy pravděpodobně český čtenář daný svět nezná nebo o něm má určitou schematickou představu (nabízí se např. představa idylického života u moře s divokou tropickou přírodou v pozadí).2 Proto může být zklamán, že kniha se zcela jiným autorským záměrem nenaplnila jeho očekávání. A to tím spíše, pokud na obálce figurovala stereotypní ilustrace a zjednodušující anotace. Není v možnostech této práce objektivně zjistit čtenářské asociace spojené s pojmem „frankofonní antilská/karibská próza“. Nedomníváme se, že by mohly být ovlivněny rasismem či xenofobií jako v případě překladů autorů z arabských zemí – viz Ondrušková (2009), která hovoří o předsudcích vůči muslimům. Spíše se dá předpokládat, že pokud čtenáři vůbec nějaké asociace mají, budou podobné jako u latinskoamerické literatury nebo u autorů z exotických ostrovních oblastí.

3.4.4 Nakladatelská strategie V úvodu k anketě „Překladatel a redaktor“ (Souvislosti 1/2007) se uvádí, že „Nakladatelské domy, jež za sedmnáct let existence získaly renomé, si obvykle nedovolí vypustit do světa polovičatou práci a zaměstnávají ať interní, ať externí redaktory, kteří ve spolupráci s překladateli výsledný text cizelují. Navazuje se tak, snad, na dobrou tradici českého překladu z let předlistopadových.“ Z toho je patrné, že se v českém prostředí tradičně očekávají dobře provedené překlady zahraniční literatury (avšak jak jsme viděli v oddílu 3.4.2, aniž by k tomu byly vytvořeny odpovídající podmínky). Nárůst počtu vydávaných knih a ekonomické poměry na knižním trhu nepřejí vydávání děl, u nichž se nepředpokládá komerční úspěch. Zde bychom rádi uvedli příklad Danielle Dumontet (2000) z německého knižního trhu, kde došlo k určitému paradoxu.

1

Čtenáři si knihy samozřejmě mohou půjčit v knihovně, tím ale snižují počet reálně prodejných výtisků a nakladatelé nadále vydávají knihy v malém nákladu. 2 Takto Zdeněk Hrbata komentuje možnou recepci Soliba Ohromného: „Etnograficko-kulturní fakta a kuriozity z této oblasti jsou pro nás jistě zajímavé i přitažlivé. Román také do jisté míry naplňuje tradiční evropskou představu o exotickém, tzn. barvitém, vzrušujícím prostředí, které je „jiné“. Nedá se ani vyloučit, že autor na tuto představu trochu „hraje“. Je tu zvýrazněno mnoho „místních reálií“, které asi uspokojí vyznavače tradiční exotiky: tajemně znějící výrazy, neznámá jídla, jistě známější nápoje (různé druhy rumu z karibské oblasti..). V tomto smyslu jde o vstřícnou rovinu textu – vstřícnou vůči našemu očekávání.“ (Hrbata 1994: 20)

91

Jelikož byly jihoamerické romány nakladatelsky velice úspěšné, obrátili se nakladatelé i k francouzským Antilám. Úspěch tohoto rozsahu se však neopakoval. Chamoiseauův román Texaco, ve Francii ověnčený Goncourtovou cenou, čtenáře neoslnil, romány Edouarda Glissanta se ve sledovaném období nevyprodaly a překlad např. dalšího Chamoiseauova románu nepřicházel v úvahu, protože počet potenciálních čtenářů se odhadoval na pouhé dva až tři tisíce. Nakladatelé proto raději zůstávají opatrní, protože v Německu pro tento druh literatury patrně není dost čtenářů (Dumontet 2000: 152–153). Pokud jde o nakladatelskou strategii v České republice, vycházíme z faktu, že čtenářská základna, jak bylo uvedeno výše, je početně velmi omezená. Máme za to, že podobně jako v Německu (vzhledem k vyššímu počtu obyvatel s větším počtem potenciálních čtenářů než u nás) zde mají frankofonní antilské texty jen stěží takový odbyt, aby byly v nepřeberné konkurenci další světové i domácí prózy nakladatelsky lákavé a došlo k jejich systematickému vydávání. Může se však jednat o začarovaný kruh: v Německu se Texaco neprodávalo, proto bylo staženo z pultů, a nejjednodušší vyvoditelný závěr pro německé nakladatele je takový, že v Německu není publikum pro tento typ literatury, tudíž nemá smysl frankofonní antilské autory překládat (Dumontet 2000: 171). Špatná prodejnost knihy nutně neznamená, že pro ni neexistují čtenáři; aby si ji koupili, nejprve se o ní musejí dozvědět. Jaké byly okolnosti vzniku českých překladů frankofonních antilských autorů? Aletha Stahl (2000) uvádí, že prvotní motivací může být udělení prestižní literární ceny: Texaco roku 1992 ve Francii získalo Goncourtovu cenu, poté se Chamoiseauova próza začala soustavně překládat do angličtiny (Stahl 2000: 134). Ve stejné době, kdy se tomuto autorovi dostalo uznání viditelného až za hranice Francie, se český Atlantis rozhodl vydat překlad jeho čtenářsky mnohem lákavější knihy Solibo Magnifique; roku 1993 vyšla pod názvem Solibo Ohromný. O několik let později se na nakladatelství obrátila Milena Fučíková s hotovým překladem Otroka starce a obřího psa, ale o vydání knihy v Atlantisu neprojevili zájem. Novelu za finanční podpory francouzského Ministerstva zahraničních věcí a Francouzského velvyslanectví v České republice společně vydali Volvox Globator a KGB, ale jen asi v šesti stech běžných a dalších 70 bibliofilských výtiscích. Mimochodem tento počet uvedl šéfredaktor Odeonu (zároveň odpovědný redaktor obou přeložených Depestrů) Jindřich Jůzl v rozhovoru o vydávání frankofonní antilské prózy (viz Příloha 7): „V dnešní době ekonomického propadu bych taková vydání viděl už úplně okrajově, tj. v nákladech kolem 600 kusů.“ Roku 2001 v Odeonu vyšel Depestrův Chvalozpěv na ženu-zahradu, a to na doporučení kritika Aleše Knappa a s Kunderovým příslibem napsání doslovu. Kniha se prodávala dobře a ohlasy byly pochvalné, proto v Odeonu vydali i román Jako o závod, avšak 92

tento zcela odlišný text již tolik úspěšný nebyl. Odeon pak edici Světová literatura orientoval jiným směrem (na nové knihy od známých, nebo začínajících spisovatelů) a antilské oblasti už se nevěnoval. Navíc podle Jindřicha Jůzla „o karibskou oblast zájem není, knihy jsou specifické, relativně obtížné, tzn. čtenářsky neatraktivní“. Pokud tedy nakladatelství nezíská na vydání překladu finanční příspěvek, kvůli obavě ze ztrátového projektu pravděpodobně od překladů takových knih upustí. Román Jak se milovat s černochem a neunavit se je z vydaných titulů čtenářsky „nejstravitelnější“, ne-li přímo odpočinkový. V Kanadě okamžitě autora proslavil a dokonce se podle něj natočil film, Argo ho tudíž vydalo s menším rizikem, že se pro něj nenajdou čtenáři.

3.5 Shrnutí recepce frankofonní antilské literatury v českém prostředí Danielle Dumontet (2000) popisuje, jakým způsobem se literární dílo uvádí do jiné kultury, 1 přičemž zdůrazňuje roli institucí. Nejprve je přijato v akademických kruzích, případně se objeví v antologiích či slovnících, poté následuje recepce odborná a nakonec recepce v médiích. Roli mezikulturního zprostředkovatele mohou sehrát instituce jako univerzita, překladatel nebo novinář (Dumontet 2000: 150). Tento proces by se mohl rozšířit i na recepci autora, ba celou literaturu. Viděli jsme, že o frankofonní antilské literatuře se u nás již napsaly všechny základní informace a že byli přeloženi významní autoři, kteří nyní slouží jako její zástupci. Avšak pokud potenciální zájemce nesáhne automaticky po Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky nebo po Šrámkově Panoramatu, setká se pravděpodobně s doslovy a recenzemi, tedy texty příliš zobecňujícími danou literaturu a příliš jednostranně zaměřenými. Také z vlastní zkušenosti víme, kolik času a úsilí stojí vyhledání zdrojů o antilské literatuře, tím spíše, že knihovnické katalogy u těchto textů v předmětových heslech jen zřídka obsahují konkrétní geografické zařazení. Pokud jde o frankofonní antilskou literaturu obecně, první fází (antologie, slovníky) již prošla, a nejen tato diplomová práce je důkazem, že vstoupila do fáze odborné recepce. U jednotlivých autorů tomu může být podobně. Pro Chamoiseaua vykonal obrovskou službu Milan Kundera, jenž ho u nás prosazoval v intelektuálních kruzích, přivedl k jeho tvorbě Růženu Ostrou a nakonec Atlantisu poskytl svůj text jako doslov. Jména jako Jiří Pelán, Zdeněk Hrbata či Jaroslav Fryčer dokazují autorovo přijetí v akademických kruzích;2 když 1

Neupřesňuje ale, zda má na mysli mezikulturní transfery obecně, nebo zda hovoří o situaci v Německu. Tím nemíníme, že by recenze těchto autorů vyšly v akademických publikacích, nýbrž pouhý fakt, že akademická obec Patricka Chamoiseau znala, tudíž o něm mohla předávat informace studentům i široké veřejnosti. 2

93

jeho druhá překladatelka Milena Fučíková na přelomu tisíciletí studovala na Karlově univerzitě, prý se o něm již na romanistice dobře vědělo,1 a když vyšel Otrok stařec a obří pes, dostala se recenze až do časopisu Instinkt, tedy do sféry neodborných médií. Výše uvedené tři etapy lze tudíž vysledovat i v českém prostředí – ovšem nesmíme z hrstky recenzí v tisku automaticky vyvozovat závěr, že má česká publicistická kritika dobré povědomí o frankofonní antilské próze. Překlady z této literatury takřka nevycházejí, a proto se nadále domníváme, že vyjma zájemců ochotných vyhledat si informace v porůznu roztroušených textech se o frankofonní antilské literatuře v České republice mnoho neví. Můžeme se však pokusit celkově zhodnotit recepci vydaných překladů v médiích. Solibo Ohromný byl v českém literárním prostředí přijat velmi vstřícně. Autoři článků spatřují v jeho uvedení do české kultury značné obohacení a z tónu textů lze vycítit, že se jim tematika i její literární zpracování zamlouvaly. Zcela určitě pak víme, že zpracování jazykové se v případě českého překladu líbilo porotě překladatelské Ceny Josefa Jungmanna. Otrok stařec a obří pes byl ve dvou recenzích prezentován jako karibský exotický text a jeho jazyk (respektive jazyk překladu) vyvolal takový rozruch, že se o něm informovalo i ve stručném knižním tipu v Lidových novinách, zatímco o pár let starší přeložené tituly se v tisku rozebíraly především po stránce obsahové. Komers si je vědom kladů i záporů výsledného překladu, Košnarová ho navzdory nastolení diskuze o (ne)možnosti adekvátního převodu poměrně negativně kritizuje. Stejně jako postkoloniální kritici si klade výstižnou otázku, zdali čtenáře při četbě nezajímá více exotičnost textu než skutečné porozumění. Naopak René Depestre vyvolal pozdvižení nikoliv jazykem, nýbrž otevřeným erotickým obsahem svých knih (avšak v dobrém). Chvalozpěv na ženu-zahradu české kritiky zaujal spojením poetického stylu s otevřeným líčením sexu, aniž by sklouzl k pornografické tvorbě, a svým pozitivním pojetím erotiky kontrastujícím s křesťanskou tradicí, která vždy lidskou rozkoš potlačovala. Knize Jako o závod se nedostalo takové pozornosti jako Chvalozpěvu, i sporé reakce však byly značně odlišné: například to, co Šotolová ve své pochvalné recenzi vyzdvihovala, Moník kategoricky odmítal. Nutno podotknout, že nových knih u nás vychází příliš mnoho na to, aby se v tisku dalo informovat o každé. Jestliže tedy kniha pronikne i do recenze nebo knižního tipu ve všeobecném, nikoliv pouze literárně zaměřeném médiu, musí být skutečně kvalitní, něčím výjimečná nebo čtenářsky přitažlivá. Dany Laferrière, který byl vydán o několik let později než Chamoiseau a Depestre, již tolik reakcí nevyvolal, a to ani navzdory pokračujícímu prudkému rozvoji internetu a informačních technologií. V nalezených ohlasech (z poloviny 1

Informace poskytnutá během osobní komunikace s Milenou Fučíkovou.

94

internetových) ho recenzenti hodnotili jen jako příjemnou oddychovou četbu, byť ne zcela prvoplánovou. To by odpovídalo našemu názoru, že samotná existence kladných ohlasů na dříve přeložené frankofonní antilské prózy v neodborných médiích poukazuje ke skutečnosti, že je kritici považují za kvalitní nebo nevšední. Máme-li vyslovit obecný závěr týkající se recepce frankofonní antilské literatury, docházíme navzdory vesměs kladnému přijetí přeložených děl ke stejnému tvrzení jako Ondrušková (2009) o frankofonní arabské literatuře: „Výsledkem našeho podrobného zkoumání je bohužel konstatování, že [se tato literatura] v České republice zdaleka netěší takové oblibě jako ve francouzském prostředí. Jedná se spíše o okrajovou oblast překladové literatury a běžný čtenář, který se frankofonní literaturou nezabývá, se s těmito autory takřka nesetkává.“

95

4 PŘEKLAD FRANKOFONNÍ ANTILSKÉ PRÓZY DO ČEŠTINY Překladatel (potažmo redaktor či nakladatel) jakožto zprostředkovatel cizí kultury do domácího prostředí balancuje mezi tím, do jaké míry přivést čtenáře k textu (tj. zachovat co nejvíce rysů originálu včetně těch formálních) a do jaké míry text přizpůsobit čtenáři (tj. převést ho do podoby, která je pro čtenáře srozumitelná). Ve druhé a třetí kapitole se ukázalo, že některé texty mají velkou informační hustotu, jež se pojí se složitým nebo dosti neobvyklým jazykovým vyjádřením. Předpokládáme, že při uvádění nových kulturních či literárních impulsů se budou překladatelé do češtiny snažit zachovat prvky cizosti, aby byla ona originální odlišnost zřejmá a čtenářsky přitažlivá, a zároveň budou řešit, jakým způsobem čtenáři cizí realitu vysvětlit, aby text mohl pochopit. Z tohoto důvodu se v následujících analýzách českých překladů zaměříme na svébytné prvky antilské literatury a jejich převedení do češtiny.

4.1 Překladová norma Dle Touryho má být překlad takový, jaký daná kultura očekává (Toury 1995). Existují však při převodu frankofonní antilské literatury do češtiny nějaká očekávání, když kromě několika časopiseckých ukázek v češtině vyšlo jen dvanáct překladů, a to v rozmezí devadesáti let? Předpokládáme, že se poměry v České republice blíží situaci v Německu, kterou Dumontet (2000) odlišuje od stavu v zemích jako Francie, jež byly velkými koloniálními mocnosti, v bývalých koloniích zanechaly kulturní a jazykovou stopu, dodnes s nimi mají určité vazby a jsou tedy navyklejší na přítomnost exotických elementů ve své kultuře. To se podle nás projevuje i v jazyce, protože zatímco „chamoisizovaná“ francouzština čtenáře ve Francii prý nadchla, z reakcí na překlad románu Otrok stařec a obří pes vyznívá, že na takto kulturně vzdálené a jazykově hybridní texty v naší kultuře možná nejsme připraveni. Již bylo řečeno, že překladatel do jisté míry manipuluje originálem, aby ho přizpůsobil převládající poetice a ideologii cílové kultury (Lefevere 1992). V případě překladu z frankofonní antilské literatury není poetika tohoto typu textů v rámci českého literárního polysystému v domácí literatuře zastoupena (jelikož jsme nebyli koloniální mocností, nemůžeme mít česky píšící postkoloniální autory). Překladatelé se proto nemohou opřít o postkoloniální literaturu psanou v domácím jazyce jako například někteří překladatelé do

96

angličtiny. U našich překladů frankofonní antilské prózy charakteristická poetika1 postupně vzniká, a tak se překladatel nemůže stoprocentně spoléhat na vyzkoušené a osvědčené postupy. Každé vydané dílo odpovídá průkopnickému počinu. Překladatel spolu s nakladatelem pak mají rozhodující moc nad výslednou podobou čtenářem očekávané poetiky těchto textů, ba nad celkovou recepcí frankofonní antilské literatury.

4.2 Teoretická východiska pro analýzu překladů Po zvážení specifik frankofonních antilských textů a jejich překladu usuzujeme, že v této problematice dominují tři klíčové pojmy: „specifická komunikační situace“, „mezikulturní komunikace“ a „funkce jazykových prvků“. Při analýze překladů proto budeme vycházet z československých funkčních teorií Jiřího Levého (1998) a Antona Popoviče (1975), stejně jako z komunikačního modelu Francouze Maurice Pergniera (1993). Tito tři autoři se vzácně shodli 2 v mnoha důležitých bodech, zároveň se dříve než jejich kolegové oprostili od čistě lingvistického náhledu a kladli důraz na vyhodnocení konkrétní komunikační situace, která má na podobu překladu rozhodující vliv. Z jejich překladatelských teorií hodláme uplatnit především následující východiska a kritéria: Překlad jako komunikace. Každý překlad je součástí určité komunikační situace. Překladatel působí jako prostředník mezi dvěma sděleními, respektive texty, jazyky a kulturami a překlad se stává odrazem originálu v jiné komunikační situaci. Rozhodující význam komunikační situace. Komunikační situace vzniku originálního textu a vzniku překladu mají na podobu překladu rozhodující vliv (viz problematika stárnutí překladu, Popovičova praxeologie atp.). Autoři opakovaně zdůrazňují, že je třeba brát v úvahu nového čtenáře včetně jeho schopností: „ústředním bodem překladatelské problematiky je poměr tří celků: objektivního obsahu díla a jeho dvojí konkretizace, čtenářem originálu a čtenářem překladu“, přičemž diferenční činitelé, kteří se při utváření těchto struktur podílejí, jsou rozdíly mezi jazyky a rozdíly v obsahu vědomí čtenářských okruhů (Levý 1998: 52). Překlad smyslu. Při překladu není možné dosazovat slovo za slovo, nýbrž je nutné pochopit celkový význam jednotlivých celků a poté pro ně najít adekvátní vyjádření v jiném jazyce. Nejedná se pouze o jazykové překódování podmíněné strukturou jazyka, smysl textu je nutno chápat i v jeho pragmatické dimenzi – zde se uplatní právě komunikační situace. 1

Míníme poetiku současnou, neboť za posledních dvacet pět let se změnily jak společenské poměry, tak pracovní podmínky překladatelů a podmínky recepce (např. přístup k informacím), a dá se předpokládat, že se tyto faktory na výsledné podobě textů odrážejí. 2 Tato shoda se pravděpodobně zakládá i na tom, že Maurice Pergnier znal práce Karla Bühlera a Romana Jakobsona, jejichž komunikační schéma bylo samozřejmě známé i Jiřímu Levému, na jehož práci navázal Anton Popovič.

97

Překlad musí být hodnotný i po jazykové a estetické stránce. Východiskem stejně jako cílem překladu je ideově estetický obsah, jehož je text nositelem, a tento obsah autor ztvárnil jazykově. Požadavky na práci překladatele i její meze jsou tedy dány jak ideou (věcným obsahem) originálu, tak jeho stylem a estetickou hodnotou, přičemž výsledkem má být hodnotný český text, který zní přirozeně. Překladatel by měl – ve shodě se stylistickým záměrem textu – užívat specifické prostředky svého jazyka, pro které nemůže být dán podklad v originále (neboť v něm mohou být latentně obsaženy a nevyjádřeny z jazykových důvodů). Podle Popoviče se funkčnost překladu měří výrazovou ekvivalencí, kterou chápe jako stylovou rovnocennost prvků (jejich jazyková totožnost není podmínkou, jde o prostředky ekvivalentní výrazové situaci); výrazová ekvivalence pak má být vyjádřena ve dvou rovinách (mikrostylistické a makrostylistické). Přístup k překladu. V překladatelství je nutná jednotná koncepce, tj. pevný názor na dílo a jednotný základní přístup k němu.

4.3 Metoda výzkumu V této podkapitole se pokusíme popsat specifika překladu frankofonní antilské prózy do češtiny. Abychom mohli stanovit, na které prvky se máme zaměřit v první řadě, rozhodli jsme se takový překlad sami podstoupit a rozšířit reflexi problému i o náměty vzešlé od spolužáků překládajících tentýž text. Náš výzkum se proto skládá ze dvou částí: překladatelského pokusu se studenty semináře literárního překladu Ústavu translatologie FF UK (ak. rok 2012/2013) provedeného na Chamoiseauově románu Solibo Magnifique a z analýz zbývajících textů. Při volbě textu pro konání pokusu se nám jako nejvhodnější reprezentativní publikace jevila kniha Solibo Magnifique, neboť zahrnuje jak složitý autorský jazyk typický pro autory kreolství, tak zakotvenost v místním prostředí projevující se v množství reálií (flora, pokrmy atd.). Tento román vyšel česky v překladu Růženy Ostré pod názvem Solibo Ohromný. To je velmi šťastná okolnost, neboť Růžena Ostrá je považována za dobrou a pečlivou překladatelku a dokonce za tento překlad získala hlavní tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna. Ke kvalitě jejího překladu se již vyjádřila Obec překladatelů, my se na něm můžeme zaměřit pouze na vybrané elementy, které nás zvláště zajímají. Problematické úseky, s nimiž se studenti setkali, budeme konfrontovat s oficiálním překladem; nad jednotlivými otázkami budeme diskutovat, především budeme prezentovat argumenty vycházející z různých překladatelských koncepcí téhož problematického místa.

98

Vzhledem k tomu, že z analýzy jediné publikace nelze objektivně odvozovat překladatelskou normu ani na ní nelze představit obsáhlejší paradigma překladových možností v konkrétních případech, provedeme i analýzu ostatních textů, opět se zaměřením na prvky odkazující ke svébytné kultuře a poetice frankofonních antilských autorů. V nadcházejících pasážích uvádíme jednotlivé příklady buď přímo v textu, nebo v přehledné tabulce. První sloupec tabulky odpovídá originálnímu znění, druhý umístění výskytu v originále, třetí českému překladu, čtvrtý stránce v překladu, případně pátý studentským návrhům; ve většině případů příklady uvádíme v základním mluvnickém tvaru (1. pád nebo infinitiv).

99

4.4 Patrick Chamoiseau Patrick Chamoiseau, spoluautor manifestu kreolství, je typickým představitelem postkoloniálních autorů, kteří píší tzv. mezijazykem, o němž jsme psali v oddíle 1.2.2. Jeho jazyk je natolik originální, že na něj čtenáře upozorňují i doslovy obou českých překladů: „Literatura mu byla prostorem, kde by se mohl vyjádřit jak kreolsky, tak francouzsky. Postupně si tedy vytvořil svůj nezaměnitelný styl. Vypráví francouzsky, ale kreolské výrazy, rčení a přirovnání přepisuje rovnou do francouzštiny. Snaží se obsáhnout všechny jazykové roviny. Z regionální antilské francouzštiny přechází k přehnaně spisovným výrazům, argotu a archaismům. Mísí dohromady mluvený a psaný jazyk. A zároveň si sám vymýšlí poetické neologismy, překvapuje nečekanými asociacemi a působivými obrazy. A k tomu všemu se ještě velmi rád dopouští gramatických chyb a francouzštinu vysazuje z akademických pantů“ (Milena Fučíková, Otrok stařec a obří pes, s. 96–97) Je nicméně choulostivým úkolem vyprávět o životě lidí v jazyce, který tvoří pouze polovinu jejich řeči, psát martinický román, a přitom nebrat na vědomí skutečné jazykové prostředí ostrova. Řešení tohoto problému je několik a všechna mají své oprávnění: romány v kreolštině; romány psané velmi vybranou francouzštinou; romány psané francouzštinou obohacenou kreolskými výrazy, jejichž význam je vysvětlen ve slovníčku na konci knihy; a pak řešení, které zvolil Chamoiseau: Ten si vůči francouzštině dovoluje věci, které by si žádný z jeho současníků ve Francii netroufl ani představit. Je to volnost, se kterou brazilský spisovatel zachází s portugalštinou nebo (v menší míře) hispanoamerický spisovatel se španělštinou. Nebo, chcete-li, je to volnost člověka vychovaného ve dvou jazycích, který odmítá pohlížet na jeden z nich jako na absolutní autoritu a má odvahu mu odpírat poslušnost. Chamoiseau nedělá mezi francouzštinou a kreolštinou kompromis tím, že by je smísil. Jeho jazykem je francouzština, i když proměněná; nikoli kreolizovaná (žádný Martiničan tak nemluví), ale chamoisizovaná: Chamoiseau jí dává půvabnou bezstarostnost mluveného jazyka, jeho kadenci, jeho melodii (ale pozor: žádná redukce gramatiky nebo slovní zásoby); obohacuje ji spoustou kreolských výrazů: nikoli z důvodů „naturalistických“ (tj. kvůli „lokálnímu koloritu“), nýbrž z důvodů estetických (pro jejich legračnost, pro jejich půvab nebo pro jejich sémantickou nezastupitelnost); především ale své francouzštině dodal na uvolněnosti používáním neobvyklých, nenucených, „nemožných“ obratů, volností v tvoření slov (jíž se velmi normativní francouzština těší mnohem méně než jiné jazyky): nenuceně tvoří z adjektiv substantiva (maximalité, aveuglage), ze sloves adjektiva (éviteux), z adjektiv příslovce (malement, inattendument) („Jak to ‚inattendument‘? To slovo bylo legitimováno už Césairem v jeho Deníku návratu!“ protestuje Chamoiseau), ze sloves substantiva (égorgette, raterie, émerveille, disparaisseur), ze substantiv slovesa (horloger, riviérer), atd. A všechna tato překročení pravidel, opakuji, nejsou doprovázena žádný omezením lexikálního nebo gramatického bohatství francouzštiny (nechybějí ani slova knižní a archaická, ani konjunktiv imperfekta).

(Milan Kundera, Solibo Ohromný, s. 198–199) Chamoiseau si byl vědom, že překládání jeho textů bude obtížné. Svým překladatelům proto napsal dopis, ve kterém líčí hlavní zásady své práce s jazykem (vztah ke kreolštině a kreolskému světu, nevysvětlování v poznámkách a glosářích, využívání všech jazykových vrstev francouzštiny včetně archaismů a vulgarismů, relativizace jazykových pravidel, svrchovanost hudebnosti věty). Dopis k této práci přikládáme (viz Příloha 10); o Chamoiseauově důrazu na estetiku a libozvučnost textu i o rozdílu mezi jeho a Confiantovým stylem viz Příloha 9.

100

4.4.1 Solibo Ohromný CHAMOISEAU, Patrick. Solibo Magnifique (1988) – Růžena Ostrá: Solibo Ohromný. Vyd. 1. V Brně: Atlantis, 1993. 204 s., [5] l. barev. obr. příl. ISBN 80-7108-065-9.1 Román Solibo Ohromný působí jako programové naplnění jazykové estetiky kreolství. V románu vystupuje i sám Chamoiseau, a to jako postava zapisovače slov („marqueur de paroles“) stojícího na křižovatce kreolštiny a francouzštiny. Kromě kreolského a francouzského světa se díky němu setkávají ústní a písemná tvorba, potažmo minulost a přítomnost. Bohužel se nám nepodařilo navázat kontakt s paní Růženou Ostrou, která knihu přeložila. Protože zde nechceme spekulovat nad souvislostmi vydání překladu a překladatelčiným vnímáním textu, vybíráme relevantní pasáž z jejího rozhovoru s Janou Soukupovou, který vyšel 23. 1. 2010 na serveru idnes.cz:2 „[…] Za nejkrásnější knihu, kterou jsem kdy přeložila, pokládám příběh o kreolském vypravěči Solibovi Ohromném od antilského spisovatele Patricka Chamoiseaua. To je ta, co jste za ni dostala v roce 1994 překladatelskou prémii v rámci udílení Ceny Josefa Jungmanna od Obce překladatelů? Patrick Chamoiseau je známý spisovatele Milana Kundery, který jezdíval na Martinik a pozoruhodnou literaturu toho regionu má rád. Milan Kundera, se kterým jsme ještě před jeho odjezdem do Francie konzultovali o francouzštině, mi pak poslal nějaké knihy tamních autorů a já hned sáhla po Solibovi Ohromném. Na záhadném a přitom humorném příběhu autor neodolatelným stylem líčí, jak vypravěči zanikají, i když tamní obyvatelé jejich vystoupení velice milují. Že odchází orální kultura, která prodlužovala paměť otroctví. Byla to krásná práce, vlastně můj první literární překlad. Náročné nebyly jen reálie a francouzština propletená výrazy z kreolštiny, ale právě potřeba vyjádřit krásu vyprávění a její zánik. Solibo nakonec umře uprostřed vyprávění a nikdo neví proč. Až nakonec místní kouzelník řekne: "On se zadusil slovem." Láskou ke slovu? Ne. Ale protože měl v sobě tolik slov, protože toho tolik mohl vyprávět a vyprávěl, chrlil to ze sebe, až na to umřel. Což vnímám jako symbol zániku orální kultury. I když ta knížka je zároveň velká legrace. Strašně se mi líbila. Sice jsem za ni dostala tu cenu, ale mrzí mě, že čtenářsky trošku zapadla. Protože dnes neexistují cesty, jak na dobrou knihu upozornit.“

Paratexty českého překladu České vydání Soliba je velmi propracované. Papírový přebal knihy nese malbu antilského malíře Ernesta Breleura (snad vyrytou do kamene), o němž se rozepisuje Milan 1

V této části práce do bibliografického údaje převzatého z Databáze Národní knihovny ČR přidáváme jméno překladatele, název v originále, rok prvního vydání originálu a případně rok vydání, z něhož byl překlad pořízen. 2 Dostupné z http://brno.idnes.cz/deti-naucte-cesky-az-pak-jiny-jazyk-radi-prekladatelka-ruzena-ostra-1p0-/brnozpravy.aspx?c=A100122_1322891_brno_krc.

101

4.4.2 Otrok stařec a obří pes CHAMOISEAU, Patrick. L'Esclave vieil homme et le molosse (1997) – Milena Fučíková : Otrok stařec a obří pes. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2005. 98 s. Symposium; sv. 18. ISBN 80-7207-579-9. Paratexty českého překladu Novela Otrok stařec a obří pes vydalo nakladatelství Volvox Globator v edici Symposium. Ta má zavedenou grafickou podobu obálky, na níž stojí pouze text. Když knihu rozevřeme na vnitřním titulním listu, nalezneme po levé straně černobílou ilustraci psa molosoidního typu s vyceněnými zuby, jenž má pod bradou vykreslenou siluetu člověka. V knize nejsou kromě doslovu z pera překladatelky zařazeny žádné další paratexty.

Jazyk originálu a překlad Milena Fučíková v rozhovoru (viz Příloha 6) uvádí, že knihu Otrok stařec a obří pes překládala ve Francii, kde měla dobré podmínky pro nastudování všech dostupných teoretických materiálů týkajících se frankofonní antilské literatury a jejího překladu (dokonce se učila kreolsky). Ve svém překladu usilovala o to, aby zachovala estetický účinek Chamoiseauova textu i v češtině. Není v našich silách posoudit, zda se jí to skutečně podařilo (už z toho prostého důvodu, že jsme nedokázali proniknout do tajů antilské francouzštiny a kreolštiny hlouběji, než jak tyto jevy popisujeme v oddíle 1.2.2). Můžeme však komentovat jazykové prostředky, které zvolila. Vzhledem tomu, že originál i překlad jsou jazykových originalit a anomálií plné, uvádíme zde pouze výběr těch nejmarkantnějších, jež figurují na prvních stranách českého překladu. Děj se odehrává na plantáži a v jejím okolí, proto se v textu objevují slova vztahující se k martinickému prostředí; překladatelka dodržuje původní psaní velkých a malých písmen, sa case Habitation les bois la Grand-case le Maître lignée de papa manman et arrière-grands-parents

18 19 20 22

svůj domek Plantáž les Velký dům Pán linie tatíček-maminka a pradědeček-prabábinka

14

15 16

Pravděpodobně nejnápadnější jsou komplexní lexikální jednotky tvořené v originále pomocí spojovníku. Ty Fučíková v uvedených příkladech překládá jménem s přívlastkem shodným (Předtímní zem), přívlaskem neshodným (tančení kalendy), volně připojeným přístavkem (mistr poručník), přístavkem připojeným spojovníkem

(tabák-makuba),

složeninou vzniklou přiřazením prvků (vulkánhora), složeninou s interfixem bez spojovníku 105

(třtinopole) a se spojovníkem (Cukro-ostrovy), nebo jednoduchým hovorovým výrazem (klacek): isles-à-sucre montagne-volcan Maître-béké ces personnes rassemblées-là les champs-de-cannes aux planteurs-békés tabac-macouba fourrer leur bois-de-vie dans l’ombrage des négresses danse-kalenda maître-tuteur Pays-d’avant Bêtes-longues crabes-mantous

17 19 21 22 23

24 25 26

Cukro-ostrovy vulkánhora Pán-béké v zde-shromážděných lidech třtinopole plantážníkům-békům tabák-makuba cpou svůj klacek života do přítmí černošek tančení kalendy mistr poručník Předtímní zem Dlouhá-zvířata krabi-mantu

13 14 15 16 17

18

Vytváří tak mnoho neologismů a využitím rozličných postupů zajišťuje pestrost textu, které autor ve francouzštině (jazyce s rigidnějším slovosledem než čeština) snadno dosáhne i porušováním či obměňováním morfosyntaktických pravidel: les plus séculaires donne l’exemple bel il gratte d’une mandoline nacrée mué en un magma de terre de feu d’eau et de vent des premiers temps pièce de n’ont pièce raison de souventes fois

18 20 21 22 24

nejstaletější je krásným příkladem drnká na perleťovou mandolínu změnil v magma hlíny ohně vody a větrů nejdřívějších dob nejde zkouska o to nemá zkouska smyslu častokrát

14 15 15 15 17

Ne vždy je možné autorské hříčky s jazykem přeložit (jak dokládá např. dvojice donne l’exemple bel – je krásným příkladem), proto překladatelka volí kompenzační strategii – některé úseky si odpovídají obsahově, avšak v češtině je posílen rys příznakovosti: lui ont offert en échange de sans doute affaire délicate sans âge envisageable n’a pas d’avis

20 23 24

vyhandloval jistojistě choulostivou to záležitost takletý, že to nelze domyslit ničehonikudy neposuzuje

14 15 16 17

Obdobnými způsoby se vyrovnává i s odvozenými slovy a neotřelými spojeními: la déchirée des cris à dire un différé de […] l’empoignée de la mort même sans histoires ni gros-saut d’un bel boucan de vie proliférantes mémoires des anciennes personnes raclé dessous les bois personne d’encore vivant où ancrer leur exil mignonner un molosse redoutable calalou de temps croupis

20 23 25 17 18

19 20

106

srdcervaní výkřiků něco, co by se od […] jinačilo stisk samotného smrťáka nenápadně, bez hromských zvratů hej randálem života liánovitě bujná paměť lidé staršího data vyloupnutá při podlesu nikdo ze zdejších živáčků kde by zakotvili vlastní exil amorkovat se strašlivým hafanem halabala hnijícího času

15 17 18 13 14

15 15 16

y a blanchi sa vie sirop songeur cette astuce l’antique esclave des rats trotteurs à l’autour des cases

22 23 24 26

se tu prošedivěl životem sirup snílek takováto lestivost stařidávný otrok potkani klušou kolkolem černošských domků

17 18

Kromě již jmenovaných postupů např. mezi jednotlivými slovy ve spojení díky morfologické produktivitě českých sloves přesouvá sémy (dessous les bois – při podlesu), jindy volí rozředění výrazu pomocí určení způsobu (proliférantes – liánovitě bujná), opisné vyjádření (un différé – něco, co by se jinačilo) či amalgam několika slov (stařičký + starodávný > stařidávný). Všechny tyto techniky se mohou kombinovat: du remède à-tousmaux et du poison total – všelék a všejed (s. 25/18), un trop-chauffé du sucre qui exhale vers la Grand-case un roussi-caramel – přehřátý cukr, který si to karamelově připaluje až k Velkému domu (s. 26/18). Ačkoliv byla Mileně Fučíkové v některých recenzích vyčítána přílišná snaha převést každý „chamoisismus“, tedy de facto přílišné lpění na originálu, na mnoha místech dochází k reformulacím a modulacím v českém duchu: Il n’a d’embellie de sourire qu’à l’intention de ce fauve. d’aussi loin qu’ils puissent être chaque maille de ses mémoires se perd cette gueule océane alentour du pays

20

26

Svým rozkošným úsměvem nikoho jiného neobšťastní. ať už sem přišli zdaleka či zblízka paměť mizí článek po článku tomuhle oceánu kolem dokola země

15

18

– někdy možná až příliš obecně českém nebo moravském: [...] n’a goûté au bombes de son baptême mais le Maître repart

19 23

si nepřihnul na voslavě jeho křtu Pán však ajtak odchází

14 16

Tuto nespisovnost překladatelka použila s přesvědčením, že tak vyjádří mluvený charakter textu, jehož autor překladatelům radil, aby byli otevřeni všem vrstvám jazyka. Pokud jde o srozumitelnost textu (připomeňme, že se autor řídil princpem „opacité“, tj. že není nutno čtenářům vše vysvětlovat), někdy překladatelka autorovy exotické výrazy z důvodu celkového vyznění věty explicituje: quelque chose de djok marigots tambouyés

18 23

kus skaliska močály u tropických řek bubeníci tambujé

13 14 17

Jindy je v českém přepisu dle francouzské výslovnosti přebírá: traquer les foubins qui fuient les servitudes

20

honit fubény prchající z otroctví

15

V tomto duchu se nese celý překlad novely, ne pouze první strany. Domníváme se, že nejvýraznějším rysem překladu Mileny Fučíkové je jazyková tvořivost – vytváří si vlastní, cize znějící a přesto český překladový jazyk, kterým se snaží přetlumočit autorův složitý styl.

107

4.5 René Depestre Oba vydané překlady Reného Depestra přeložil Richard Podaný, jenž nám ochotně poskytl rozhovor (viz Příloha 7).

4.5.1 Chvalozpěv na ženu-zahradu DEPESTRE, René. Alléluia pour une femme-jardin (1981/1988) – Richard Podaný: Chvalozpěv na ženu-zahradu (). Vyd. 1. Praha: Odeon, 2001. 157 s. Světová knihovna; sv. 8. ISBN 80-207-1092-2. K analýze jsme zvolili povídku „Návštěva“, neboť se jedná o text, který vyšel i časopisecky, a proto ho pravděpodobně četlo nejvíce čtenářů – to ho v českém prostředí povyšuje na text reprezentující celou knihu. Paratexty českého překladu Překlad vyšel v jednotně koncipované odeonské edici Světová knihovna. Obálka knihy neobsahuje žádnou ilustraci. Kromě informací o knize uvedených na přední záložce samotnému textu nepředchází žádná předmluva či poznámka, následuje mu však doslov, poznámka překladatele (o tom, jakým způsobem převáděl citace z děl jiných autorů) a text na zadní záložce. Až na zmínku o „natolik [poetickém jazyce]“ na přední záložce se žádný z paratextů nevyslovuje k Depestrově stylu či k českému znění knihy. V textu samotném najdeme několik poznámek pod čarou a slova či pasáže vyznačené kurzívou.

Jazyk originálu a překlad René

Depestre

používá

spisovnou

francouzštinu,

která

je

srozumitelná

i

nekreolofonním čtenářům. Dle překladatele je to „normální kultivovaná literární francouzština, nijak mimořádně extrémní“ a jeho styl „na francouzské poměry možná trochu nezvyklý tím, že se vyjadřuje hodně abstraktně“. Depestre většinou dodržuje jazykovou normu, v pásmu vypravěče dokonce používá vyprávěcí minulý čas passé simple (např. firent mes sœurs, s. 186, demandai-je, s. 190); pokud z ní vybočí, tak v přímé řeči (Tu es libre […] ?, s. 187), a to často uvedením antilského lexika: Que vient chercher ce grand-mot-blanc ? goûter à un bois-cochon foutre-tonnerre

188 191 191

Co s takovým velkým prázdným slovem! ochutnat tyhlety prasečí kapky hrom do gatí

135 137 191

Překladatel dodržuje autorovu spisovnost a autorovo uvolnění v přímé řeči kompenzuje podle kontextu lexikálně (gatě), gramaticky (tyhlety) nebo zvolením formulace, 108

která je sice spisovná, ale v hovoru by mohla znít stejně (Co

s takovým velkým prázdným slovem!).

Vytrácí se původní rys skládání lexikálních jednotek, jímž autor dodává textu exotický nádech. Jedná se však o ojedinělé výskyty v originálním textu, a proto při překladu v tomto ohledu nedochází k velkým ztrátám (charakteristické skládání překladatel zachovává např. v úvodní povídce ve spojení žena-zahrada, které se objevuje i v názvu knihy, jenž byl převeden obsahově i formálně velmi věrně). Navíc nutno podotknout, že hrom do gatí je velmi nápadité a v daném situačním kontextu tak adekvátní spojení, kterým je původní barvitost kompenzována. Někdy Depestre (a s ním i překladatel) použije hovorové prvky (avšak nikoli agramatické): J’allais tomber ma veste quand la smala des Chailloux ils feront un double infarctus

186 189 190

Už jsem se chystal shodit sako, když celá famílie Chaillouxových oba by je klepla pepka

134 135–136 136

185 190

epikurejec do morku kostí se narodil pod šťastnou planetou

133 136

186

Když prošla kolem, mívali erekci dokonce i kohouti […] a některé ovocné stromy […].

133

188 191 195

chléb a víno, co máš pod šaty samička, jako je naše Tereza obličeje, ruce, nohy, pohlaví a sny

135 137 140

frazeologismy: un épicurien à tous crins né avec une coiffe

a častěji i neobvyklá spojení: Même les coqs [...] et certains arbres fruitiers [...] bandaient au passage de Thérèse. le pain et le vin que tu as sous ta robe une femelle comme notre Thérèse nos visages, nos mains, nos pieds, nos sexes et nos rêves

Nejvíce se kultura, do níž je vyprávění zasazeno, projevuje v místních reáliích. Ty můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny. Zaprvé reálie kulturní pojmenované kreolsky, které autor vyznačuje kurzívou a v poznámce pod čarou stručně uvádí význam těchto slov ve francouzštině. Zadruhé jsou to reálie spojené s přírodou. Přestože Richard Podaný není zastáncem poznámek pod čarou, zde tvoří součást autorova textu, a proto je zachoval přesně tak, jak je autor použil. Rovněž převzal kreolské výrazy (včetně kurzívy), které podle potřeby přizpůsobil českému skloňování: histoires des loas lambi trempé mambo dans la sobadji du houmfort vévé

185 191 192 193 194

historky o loa lambi trempé mambo do sobadji jejího houmfortu vévé

133 137 138 138 139

Přírodní reálie autor nazval slovy, která by zřejmě použil i rodilý Francouz. Z fauny jsou to např. colibris (s. 185), les coqs, les chiens, les chevaux (186), des coquillages (s. 193) – v tomto případě živočichové vyskytující se i ve Francii, z flory certains arbres fruitiers, les 109

bananiers (s. 186), des hibiscus, des bougainvillés, des arbres-à-pain, des lauriers-roses (s. 193); poslední dva termíny jsou sice lexikální složeniny označující tropické dřeviny, toto lokální pojmenování se však používá i v evropské francouzštině, čímž pro francouzského čtenáře ztrácí příznak exotičnosti (ten je nesen pouze obsahově). Překladatel všechny tyto výrazy převedl rovněž nepříznakově.

K cizí realitě odkazují také vlastní jména míst a osob. V této knize většinou nenesou žádný lexikální význam, proto je překladatel převzal ve francouzském znění (s přechýlením ženských forem a respektováním českých pádů) a počeštil jen běžná jména – např. Didier, Thérèse Mérisier (Tereza Mérisierová), Tété, Dédé (s. 185/133); u místopisu: dans les rues de Port-au-Prince au coin des rues San Rafael et Galiano au Portail-Léogane la sortie de Port-au-Prince Nord

186 187 192

v ulicích Port-au-Prince na rohu ulic San Rafael a Galiano u Portail-Léogane výjezd Port-au-Prince – Sever

133 134 135 138

Další prvky jazykového zpracování typického pro frankofonní antilskou prózu jsme ve sledovaném textu nezaznamenali.

4.5.2 Jako o závod DEPESTRE, René. Le mât de cocagne (1979/1998) – Richard Podaný: Jako o závod. Vyd. 1. V Praze: Odeon, 2002. 158 s. Světová knihovna; sv. 16. ISBN 80-207-1119-8. U tohoto textu jsme analyzovali tři přibližně dvacetistránkové psáže na začátku, uprostřed a na konci románu. Jejich začátek uvádíme v příloze (Příloha 14). Paratexty českého překladu Grafickým zpracováním román přesně odpovídá zpracování Chvalozpěvu na ženuzahradu, liší se pouze barva obálky. Koncepčně se od předchozí publikace liší pouze přidáním slovníčku, v němž jsou vysvětleny kreolské a další specifické pojmy.

Jazyk originálu a překlad Co se týče autorova jazyka i jazyka překladu, v hlavních rysech odpovídají charakteristice nastíněné u Chvalozpěvu na ženu-zahradu. Jistá změna tkví v tom, že je o něco uzavřenější: některé specifické výrazy nebo výrazy nesoucí odlišný než konvenční význam autor nedává do kurzívy (např. zombie, s. 14), další ano, ale neuvádí u nich vysvětlující poznámku – jejich význam musí čtenář vyvodit ze širšího kontextu (salut, s. 44, La crise de Tête-Bœuf, s. 45, zombie-grimpeur, s. 56, mapou, s. 69, poteau-mitan, s. 79, wanga, s. 109) – 110

jiné však poznámku mají (loa, s. 69, houmfort, s. 127, bœuf à la chaîne, s. 165). Tam, kde kurzívu použil autor, ji zachoval i překlad. Richard Podaný však po konzultaci s Jindřichem Jůzlem, redaktorem knihy a šéfredaktorem nakladatelství, vytvořil zmíněný slovníček umístěný za textem – a proto někdy najdeme kurzívu i u slov vysvětlených v tomto glosáři, ačkoliv u nich autor použil normální písmo: Il vendait au détail des clous, du sucre, de l’assa-fœtida, du beurre salé, des épices, des cigarettes, du hareng saur, de la ficelle, du rapadou, de la kérosine, de l’huile palmachristi, des bougies et des dizaines d’autres mini-denrées d’usage courant. Plus tard, à ce bouuquet s’ajouteront la térébenthine, l’encens, l’assa-fœtida, les infusions de fueilles d’oranger ou de corossolier, le parfum du gingembre et du petit-baume. Aïe, papa-Legba, Alegba papa, gémit sor Cisa, 1 aide ton fils ici présent à expulser les bakas qu’on a collés à ses os ! 1 Bakas : génies du mal.

17

Prodával hřebíky, cukr, assa-foetidu, solené máslo, koření, cigarety, suché uzenáče, motouzy, rapadou, petrolej, ricinový olej, svíčky a desítky dalšího drobného všednodenního zboží.

13

22

Později se k tomu buketu přidá ještě terpentýn, kadidlo, assa-fœtida, odvary z listí pomerančovníku a láhevníku, vůně zázvoru a petit-baume.

17

132

„Aie, papa-Legba, Alegba-papa,“ zasténala sor Cisa, „pomoz svému zde přítomnému synu vyhnat baka, kterého mu přilepili ke kostem!“ (ve slovníčku: baka – duch zla)

93

Ve třetí ukázce je dokonce upraveno celé zvolání, z něhož je ve slovníčku uveden jediný prvek (legba). Na těchto výčtech také vidíme překlad příznakového výrazu nepříznakově, srozumitelněji pro evropského čtenáře: l’huile palma-christi – ricinový olej; těžko si však v tomto případě dovedeme představit nějaké adekvátnější příznakové řešení. Podobně vos groins de cochons-sans-poil (s. 131) – vaše holé prasečí rypáky. Toto formální jazykové ochuzení, v němž se vytrácí určitý rys cizosti, je však svým způsobem kompenzováno zachováním slov v původním znění a jejich zvýrazněním. Na některých místech překladatel tato spojení zachovává, čtenář tedy dostává šanci utvořit si představu o konceptualizaci světa obyvateli Haiti: homme-liane homme-papillon homme-pivert-liane-papillon homme-flèche d’acier Noël-Postel

133 134 205

člověk-liána člověk-motýl člověk-žluna-liána-motýl muži-ocelový šípe Postelovánoce

94

146

S Richardem Podaným jsme hovořili o překladu jmen a překladu názvu knihy, k němuž ostatně odkazovaly i recenze v tisku. Překladatel si samozřejmě uvědomoval, že jméno Postel v češtině ponese význam, avšak vzhledem k ostatním jménům, která jsou bezpříznaková, protagonistovo příjmení neupravoval. Pokud jde o titul Jako o závod, uznává, že není zcela ideální, ale u takto složitě přeložitelného originálního názvu se z navrhovaných alternativ jeví jako nejlepší.

111

4.6 Dany Laferrière 4.6.1 Jak se milovat s černochem a neunavit se LAFERRIÈRE, Dany. Comment faire l'amour avec un nègre sans se fatiguer (1985/2005) – Anežka Charvátová: Jak se milovat s černochem a neunavit se. Vyd. 1. Praha: Argo, 2008. 150 s. ISBN 978-80-7203-993-7. Dany Laferrière doplňuje náš přehled o atypické dílo. Laferrière je zástupcem haitské diaspory v Kanadě, ale jeho původ se v románu Jak se milovat s černochem a neunavit se příliš neprojevuje. Překladatelé románu se nepotýkají s převodem svébytných prvků kultury haitské, nýbrž spíše s odkazováním k realitě quebecké. Joanna Warmuzińska-Rogóż (2009) zkoumala překlad díla do polštiny a při této příležitosti provedla analýzu originálu, v níž se také opírá o řadu zahraničních prací. Vysvětluje, že se přistěhovalečtí spisovatelé často zaobírají napětím, které vzniká při kontaktu původní a přijímací kultury (v Quebeku se této literatuře říká „littérature migrante“). I Laferrière se na Kanadu dívá očima mladého přistěhovalce, čímž přináší mnoho zajímavých postřehů o tamním životě. Mezi přistěhovaleckými, zejména haitskými spisovateli je však solitérem: nezabývá se otázkami odcizení a hledáním vlastní (nové) identity. WarmuzińskaRogóż ho nazývá typicky quebeckým autorem s přistěhovaleckou zkušeností. Na obecné úrovni jeho kniha znázorňuje protiklad černoši – Západ ztvárněný černošskými protagonisty a jejich bělošskými „úlovky“, a to s notnou dávkou ironie, ne-li přímo parodie. Text však nese i další úroveň, quebeckou (což autor sám potvrdil), kde hlavní hrdina ztělesňuje frankofonního muže a jeho známosti anglofonní ženy. Tato opozice nejen že narušuje tradiční literární schéma, kdy anglicky mluvící muž dobývá francouzsky mluvící ženu, ale také odkazuje ke vztahům mezi anglofonní a frankofonní populací (např. neustálé narážky na montrealskou McGillovu univerzitu, kde se vyučuje anglicky, stereotypní popisy zvyklostí dívek atd.). Vedle toho se v textu zmiňují např. kanadští herci, zpěváci či spisovatelé (WarmuzińskaRogóż 2009). Vzhledem k tomu, že se v této práci orientujeme na převod specifických prvků spjatých s antilským prostředím, nebudeme již Laferrièrův text blíže analyzovat. Pouze dodáme, že přidaná poznámka překladatelky informuje o tom, z jakých vydání Koránu a Bible citovala. Obálka zobrazuje nahé břicho bělošky až po pásek držící modré džíny a informace o knize jsou jakoby napsané červeným fixem na kůži, nad nápisem je zmenšená oprýskaná hlava panenky černouška; na zadní straně jsou záda a konečky dlouhých hnědých vlasů. V příloze uvádíme ukázku z českého překladu (viz Příloha 15). 112

4.7 Starší knižní překlady Pokud jde o starší knižní překlady, spadají sem publikace z období první republiky a po převratu. Jejich analýza by vyžadovala i posouzení, do jaké míry a jakým způsobem mohla výsledné znění ovlivnit převládající politická ideologie a případná dobová (auto)cenzura (např. nakládání se slovy a spojeními zatěžkanými ideologickým nábojem, škrty tabuizovaných slov nebo pohoršlivého obsahu apod.). Kromě Vládců vláhy se nám nepodařilo získat originály textů, jež bychom mohli konfrontovat s překlady. Pro úplnost přehledu zde nicméně konstatujeme různé poznatky, které jsme získali při procházení českých překladů. Velmi zajímavé jsou tři překlady Miroslava Vlčka vydané v rozpětí čtyř let, neboť rozdíly v některých aspektech jejich pojetí nám ukazují, že se bez srovnání s originálem1 nemůžeme pokoušet vyvozovat žádné závěry. Můžeme jen spočítat, že na každé desetiletí v průměru připadá jeden knižní překlad z frankofonní antilské prózy, a spolu s Kunderou se obdivovat rychlosti, s níž některé překlady vznikly: „četl jsem poprvé jeho [Césairovy] básně přeložené do češtiny těsně po válce v časopise Kvart; je neuvěřitelné, jak byly tehdy Čechy spojené se světem!“ (Kundera 2000: 154).

1923 – René Maran: Batuala. Černošský román. MARAN, René. Batouala – Véritable roman nègre (1921) – Jaromíra Hüttlová: Batuala: černošský román. Žižkov (Havlíčkova ul. 29): Knih. exotické literatury, 1923. 141 s. Kel; Sv. 4. Román Batuala oceněný Goncourtovou cenou u nás vyšel s dvouletým odstupem v Knihovně exotické literatury. Této edici zajisté odpovídá i výtvarné pojetí díla: na obálce se nachází rytina černošské ženy v přírodě, patrně nahé a zřejmě tančící, po otevření svazku následuje druhá rytina zobrazující vodní plochu, nejspíš travnatý břeh a listnaté stromy. Samotnému románu nepředchází žádná předmluva ani jiný paratext, stejně tak zde není doslov, anotace či text na záložkách obálky (možná se ztratila?); překladatelka Jaromíra Hüttlová nepoužívá žádný slovníček nebo poznámku překladatele ani poznámky pod čarou (kromě první strany textu, kde ve spojení „Batuala, mokundi tolika vesnic“ pod čarou přidává překlad slova „mokundi“ (typograficky neodlišeného od ostatního textu) jako „náčelník“. Jména postav jsou zachována v cizí podobě a obvykle vytištěna s rozšířenými mezerami mezi

1

Např. práce s kurzívou či poznámkami pod čarou je pokaždé jiná – bez originálu nelze určit, zda se jedná o vývoj jeho překladatelské metody, nebo zda se některé tyto prvky vyskytovaly v originálech a překladatel je věrně převedl.

113

písmeny; cizí slova zůstala zachována, graficky mají rozšířené mezery mezi písmeny, nebo tyto mezery kombinují s uvozovkami.

1936 – René Maran: V zajetí džungle MARAN, René. Le Livre de la brousse (1934) – Milan Dittrich: V zajetí džungle. V Praze: S.V.U. Mánes, 1936. 221, [I] s. Knihy Mánesa; Sv. XXIX. Druhá z Maranových přeložených knih má rovněž ilustrovanou obálku – v džungli drží bíle pomalovaný černoch s rudými vlasy oštěp a štít, u oštěpu je vyobrazen (bez zachování skutečného velikostního poměru) jaguár s otevřenou tlamou. Román rovněž nedoprovází předmluva ani doslov, ale na přední záložce stojí „René Maran, který byl roku 1921 vyznamenán cenou Goncourtů za svůj román „Batuala“, pochází z rodičů guyanských na ostrově Martinique.“ Také zde nejsou poznámky pod čarou, slovníček pojmů či zvýrazněná slova v textu; cizí slova jsme při listování knihou nezaznamenali, vlastní jména zůstala v cizí podobě (pouze s českým fonetickým pravopisem).

1948 – Jacques Roumain: Vládcové vláhy ROUMAIN, Jacques. Gouverneurs de la Rosée (1944) – Miroslav Vlček: Vládcové vláhy. 1., autoris. vyd. Praha: Knihovna Rudého práva, 1948. 186 s. Knihovna Rudého práva; roč. 2, sv. 5. Nejlevnější románová knihovna; č. 15. (též: Roumain, Jacques. Vládcové vláhy. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1948. 186 s. Knihovna Svobody; sv. 43.; Roumain, Jacques. Vládcové vláhy. 2., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1950. 173, [2] s. Knihovna Svobody; Sv. 43) Na obálce Vládců vláhy jsou vyobrazeny dvě palmy. Jediným paratextem je úvodní poznámka překladatele Miroslava Vlčka, kterou kompletně přebíráme včetně typografické úpravy: ÚVODNÍ POZNÁMKA Českému čtenáři zpříjemní četbu tohoto poutavého románu několik vysvětlujících slov. Tím, že román je dílem černošského autora, Haiťana, setkávala se práce překladatelova hned s několikerými obtížemi. Haitská franština se odlišuje od franštiny spisovné asi tolik, jako slovenština od češtiny. Překladatel pochopil pravý význam leckterého slova až v samotném průběhu práce. Příklad: courage = odvaha má zde význam práce, pracovitost; sám název knihy „Gouverneurs de la Rosée“ = „Vládcové vláhy“ není přesný. Správně by mělo být opatrovatelé toho, nač padá rosa, tedy zemědělci, vládcové rolí a nejvýstižněji hospodáři země (jak je užíváno v textu). Větší potíže však byly se slovy, která označují věci odchylné od našich, kdy

114

bylo třeba sáhnout k výrazům zastaralým, nářečním, nebo vytvořit slova nová. (Srpec = druh kosy, vrátce = zvláštní vchod na pozemek.) Podobnými případy jsou i názvy tropických rostlin (chandeliery), rozlišování mezi černočernými černochy a černočervenými míšenci. Slovo zahrada na Haiti označuje cleý pozemek, připojený k chýši majitele, oplocený a rozdělený na jednotlivá pole, tedy zahradu polí. I jiné jazykové zvláštnosti originálu donutily překladatele hledat neobvyklý výraz. Největší zvláštností ovšem je užívání slova černoch. Všude tam, kde my (a franština) používáme slovo člověk, říkají na Haiti – černoch. Slovo člověk má pro ně skorem význam hanlivý – jak vidět, odráží se v něm r a s o v ý ú t l a k domorodců. Příklad: nègre sot = hloupý černoch, hlupák. To pokládal překladatel za nutné předeslat, aby se čtenář nad takovýmito zvláštnostmi při četbě nepozastavoval a nepřipravoval se tak o požitek, který mu, vedle hlubokého poučení, četba této knihy přinese. M. V.

Překladatel používá poznámky pod čarou, aby vysvětlil antilské reálie („chandeliery“ – „druh stromovitých kaktusů“, „kumbit“ – „způsob kolektivní zemědělské práce“), v poznámce jsou převedeny též výrazy z kreolštiny, haitské francouzštiny a španělštiny, které jsou zároveň vyznačeny kurzívou; první výskyt kreolského spojení překladatel komentuje: „A tè . . .“ – „K zemi… (Výrazy tohoto druhu jsou z francouzského dialektu, jímž mluví haitští černoši.)“.

1949 – Joseph Zobel: Čertův chlapík: Román z Antil ZOBEL, Joseph. Diab'-là (1942) – Miroslav Vlček: Čertův chlapík: Román z Antil. 1. autoris. vyd. Praha: Pavel Prokop, 1949. 139, [2] s. Lidová knihovna; Sv. 67. Výtisk, který se nám podařilo získat, byl bohužel poničený – nepodepsaný doslov o autorově životě byl takřka nečitelný, ostatní údaje přelepené. V textu byla jména zachována v cizí podobě, také se zde vyskytuje hrstka poznámek pod čarou, např. kdo byl Schoelcher, že pitruše je ryba, ale i překlad kreolského zvolání (to patrně přeložil i autor v originále, protože na jiných, málo početných místech, je kreolština ponechána v kurzívě, ale nepřeložena).

1951 – Joseph Zobel: Černošská ulička ZOBEL, Joseph. La Rue Cases-Nègres (1950) – Miroslav Vlček: Černošská ulička. 1. autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 329, [2] s. Lidová knihovna; Sv. 90. Na začátku knihy stojí poznámka od překladatele, kde nalezneme informaci, že kniha (ve Francii poctěná Cenou čtenářů) byla z rukopisu přeložena dříve, než vyšla ve Francii. 115

Dále překladatel konstatuje, že je Zobel čtenářům už znám, a stručně srovnává obě přeložená díla. Vyjadřuje se i k jazyku: „Pokud pak jde o její literární cenu, lze jenom doufat, že v překladu se podařilo aspoň zčásti tlumočit citlivost, jemnost, výraznost a barvitost Zobelova pera.“ Jména v textu zachovává cizí, nepoužívá žádné poznámky, doslov, slovník ani kurzívu zvýrazňující cizí slova (žádná cizí slova jsme však při prolistování knihy neviděli), možná je překladatel řešil počeštěním ve stylu „tančily sarabandu“ (s. 190).

1963 – Jacques Stephen Alexis: Generál Slunce ALEXIS, Jacques Stéphen. Compère Général Soleil (1955) – Eva Outratová: Generál Slunce. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1963. 293, [1] s. Soudobá světová próza; Sv. 160. V této knize stojí poznámka (tentokrát „Poznámka redakce“) až za textem románu, který nedoprovází žádný jiný paratext. Píše se v ní, že si čtenář po přečtení románu utvořil představu o Haiti, kterou je třeba podepřít stručným historickým přehledem (podaným od Kolumbova připlutí na ostrov Hispaniola), následuje odstavec o vúdúistickém náboženství a dva odstavce základních informací o životě a díle autora. Pokud jde o viditelné rysy cizosti, cizí slova (včetně hispanismů) jsou značena kurzívou, která u slov vysvětlených v poznámce pod čarou mizí: „jako v husté polévce kalalu-džodžon“ – „haitská houbová polévka“ (s. 5).

1976 – Simone Schwarz-Bart: Divotvorná Télumée SCHWARZ-BART, Simone. Pluie et vent sur Télumée Miracle (1972) – Věra Dvořáková: Divotvorná Télumée. 1. vyd. Praha: Odeon, 1976. 281, [3] s. Soudobá světová próza. Malá řada. Román doprovází doslov z pera Luboše Kropáčka („Životní příběh ženy z Guadeloupu“) popisující starší dějiny ostrova, protože se odrážejí v románu a vysvětlující, že Guadeloupe je literárně zastíněn Martinikem, odkud pochází Césaire, a že mezinárodně nejznámější z této oblasti jsou asi Haiťané Roumain a Alexis; poté se věnuje autorce a románu. Sám překlad nenese žádné znaky vyjadřující na první pohled kulturní odlišnost: ani poznámky, ani glosář, ani kurzívu či jiné zacházení s písmem. Jména mající český ekvivalent jsou počeštěna (např. Eliáš), ostatní jsou zachována (např. Télumée, Sonore).

116

4.8 Shrnutí Kromě běžných překladatelských problémů jako převod jmen řeší překladatel frankofonní antilské prózy mnoho otázek spjatých s charakterem dané literatury. René Depestre se až na několik málo kreolských výrazů, které sám vysvětluje, a případně hovorových prvků v přímé řeči od evropské literatury odlišuje zejména obsahově (pojetí erotiky, diktatura na Haiti); jeho překladatel se proto nemusí utkávat s nástrahami nekonečně kreativního jazyka u spisovatele, jakým je Patrick Chamoiseau. U překladu Růženy Ostré se zdá, že neusilovala o příznakový převod všech specifických prvků martinické kultury a myšlení a snažila se o plynulé české vyjádření, které příliš nevybočuje z jazykové normy. To neznamená, že by výrazně potlačila cizost originálu: ta je v Solibovi Ohromném přítomna na každém kroku již v exotických rostlinách, vypravěčské tradici, míšenecké společnosti… i na tolika místech textu, že je výsledný překlad srozumitelný a zároveň není napasován do zaběhnutých kolejí české (nejen) jazykové kultury. Milena Fučíková překládala text o otroctví a vnitřní proměně, exotický především příběhem a mnohovrstevnatě nespoutaným jazykem. Překlad místy působí dojmem, že nechtěla z autorovy poetiky nic ztratit, to ale těžko objektivně posoudíme, jestliže nejsme rodilí mluvčí francouzštiny ani nedokážeme dokonale odkrýt všechny jazykové vrstvy Chamoiseauova stylu (třeba je originál ještě mnohem bohatší než překlad). V jedné recenzi byly účinky jejího snažení považovány za neadekvátní až směšné. Autorova kreativita je však podle Kundery pro kartezinánský duch francouzštiny dosti šokující – není tedy důvod, proč by nemohl šokovat i překlad. Fučíková je na Chamoiseaův styl ve francouzštině odbornice a sám autor říká, že všechno prostředky jsou dobré (tj. nezavrhuje ani regionalismy, které u Fučíkové tolik popuzovaly). Fučíková někdy text převádí doslovně, jinde ho moduluje, na mnoha místech zase kompenzuje – přestože nedokážeme změřit poměr či nepoměr estetického účinku originálu a překladu, máme z výsledného textu dojem, že neodporuje češtině a že zároveň zdařile zachovává autorovo svébytné vnímání světa. V tomto překladu se projevila i velká ohebnost našeho jazyka. Nedovedeme si představit, jak v češtině vybočovat ze syntaktické normy, aniž by text zněl jako plný chyb, nýbrž poeticky. Na druhou stranu je čeština vybavena bohatými morfologickými a derivačními možnostmi, které se mohou při vytváření „třetího kódu“ spolu se slovní zásobou z různých vrstev jazyka uplatnit. Díky překladatelské kreativitě se nepřeložitelnost možná stává nekonečně přeložitelnou.1 1

Na to ostatně upozorňuje i teorie překladu : „Parmi les chefs-d’œuvre du XXe siècle, le roman Grande Sertão : Veredas de l’écrivain brésilien João Guimarães Rosa est un texte dont la traduisibilité même est souvent remise en question. Que cette intraduisibilité supposée se dissolve en une traduisibilité infinie, c’est ce que prouvent toutes les théories modernes de la traduction. (Dosse 2011: 127)

117

ZÁVĚR Máme-li obecně shrnout recepci frankofonní antilské literatury v českém prostředí, musíme uznat, že je spíše příznivá, nicméně stále omezená jen na úzký okruh čtenářů. Od recepce těchto textů ve Francii se liší v tom, že Francouzi spatřují exotičnost i v pozměněném jazyce – postkoloniální autoři obecně píší polemicky s evropskými normami, které porušují, rozkládají, hrají si s nimi. Nejsme si však jisti, zda jsou čeští čtenáři připraveni na inovátorské texty v jazykovém stylu Patricka Chamoiseaua (kromě tří recenzí – pochvalné, umírněně pochvalné a spíše odmítavé nemáme další ohlasy). Pokud jde o práci jednotlivých překladatelů, ve své koncepci i metodách odpovídají tendencím v překladu postkoloniálních textů. Na analýze překladů Patricka Chamoiseaua se navíc projevily derivační vlastnosti češtiny – aspekt, ke kterému se citovaná odborná literatura nevyjadřuje. V podstatě se domníváme, že je vycházet z autorových zásad: jestliže si Chamoiseau nepřeje vysvětlivky a dává prostor překladatelské kreativitě, neměl by se překládat plochým jazykem ani obsahovat desítky poznámek pod čarou. Překlad textů nabitých místními reáliemi a novátorským jazykem je nesmírně obtížný. Hlavní překladatelské otázky se týkají možnosti zachovat kulturní a jazykovou různorodost originálů a s ní spojených kulturních a jazykových omezení. Výsledky cizí práce se kritizují snadno, ale než na nich hledat chyby či ne zcela adekvátní překladatelská řešení, přikláníme se k otevření širší diskuze. Ta by dle našeho názoru mohla přispět i k obohacení domácí literární tvorby, jelikož překlady nutí jazyk pružně reagovat v neočekávaných situacích. Každý průkopnický čin má horší přijímací podmínky a potýká se s mnoha neobvyklými situacemi najednou. Zpětné zamyšlení však může přinést mnoho ponaučení. Proto navrhujeme rozšířit debatu o překladu frankofonní antilské prózy o možnosti, které se skýtají

překladatelům

z hispanoamerické

či

předpokládáme velký kulturní rozdíl.

118

brazilské

literatury,

u

nichž

rovněž

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ ABDEL-MALEK, Anouar et al. (2011). Postkoloniální myšlení II. Vyd. 1. Praha: Tranzit. ISBN 978-80-8725914-6. ALEXIS, Jacques Stephen (1963). Generál Slunce. Překlad Eva Outratová. 1. vyd. SNKLU, Praha 1963. BAL, Willy (1977). Unité et diversité de la langue française. In REBOULLET, André. Guide culturel : civilisations et littératures d'expression française. Paris: Hachette. ISBN 2010037707. S. 5–28. BENIAMINO, Michel (1999). La Francophonie littéraire. Essai pour une théorie. Paris: L´Harmattan. ISBN 9782738478139. BEZR, Ondřej (2008): Tip týdne – beletrie. Knižní tipy: Kant jako pornoautor, haitský negr jako intoš. Kultura.idnes.cz [online]. 22. 9. 2008 [cit. 12. 8. 2013]. Dostupné z . BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentu podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. © 1999–2004, poslední aktualizace 11.11. 2004. Dostupné z: . BOURDIEU, Pierre (2002). Les conditions sociales de la circulations internationales des idées. Actes de la recherche en sciences sociales, 2002, n° 145. S. 3–8. BUDIG-MARKIN, Valérie – MANIER, Martha (2000). Traduire les Antilles en anglais : trahir ou fêter la polyphonie?. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 107–125. ISSN 1708-2188. BUZELIN, Hélène (2000). The Lonely Londoners en français : l’épreuve du métissage. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 203–243. ISSN 1708-2188. CERQUIGLINI, Bernard (2003). Les langues de France. Paris: PUF. ISBN 9782130532859. CONFIANT, Raphaël (2007). Dictionnaire créole martiniquais-français. Matoury: Ibis Rouge. 2 sv. ISBN 978-284450-307-7. CORZANI, Jack (1998). Antilles-Guyane. In Littératures francophones (2) : Les Amériques. Haïti, AntillesGuyane, Québec. Paris: Belin. ISBN 9782701120232. S. 87–184. CUNNINGHAM, Catriona (2003). Beyond Translation into Chaos: Exploring Language Movement in the French Caribbean. Linguistica Antverpiensia 2, s. 61–73. Databáze českého uměleckého překladu [online databáze]. ÚTRL FF UK, KAA FF MU. 2008–2013. [cit. 10. 8. 2013]. Dostupné z: . Databáze uměleckého překladu: Bibliografický soupis českého uměleckého překladu po roce 1945 [online databáze]. Obec překladatelů. [cit. 10. 8. 2013]. Dostupné z: . DELAS, Daniel (1999). Littératures des Caraïbes de langue française. Paris: Nathan. ISBN 2091919341. DEPESTRE, René – DVOŘÁK, Joachim – JŮZL, Jindřich (2001). Exkluzivní rozhovor pro Labyrint. Překlad Richard Podaný. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9–10, s. 15–17. ISSN 1210-6887. DEPESTRE, René – ZAHRADNÍČKOVÁ, Hana (2001). René Depestre. iLiteratura.cz (převzato z Lidových novin z 9. 6. 2001) [online]. 30. 12. 2002 [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z . DEPESTRE, René (2001). Chvalozpěv na ženu-zahradu. Překlad Richard Podaný. Vyd. 1. Praha: Odeon. ISBN 80-207-1092-2. DEPESTRE, René (2002). Jako o závod. Překlad Richard Podaný. Vyd. 1. Praha: Odeon. ISBN 8020711198. DEPESTRE, René (2005). Le mât de cocagne. Paris: Gallimard. ISBN 207040423. DEPESTRE, René (2007). Alléluia pour une femme-jardin. Paris: Gallimard. ISBN 9782070377138. DOSSE, Mathieu (2011). La traduction, une lecture comme une autre ? In MANZARI, Francesca – RINNER, Fridrun (2011). Traduire le même, l'autre et le soi. Aix-en-Provence: Presses universitaires de Provence. ISBN 978-2-85399-796-6. S. 123 – 134. DOUAIRE, Anne (2005). Contrechamps tragiques : contribution antillaise à la théorie du littéraire. Paris: Presses de l’Université de Paris-Sorbonne. ISBN 2-84050-339-5. DRSKOVÁ, Kateřina (2010). České překlady francouzské literatury (1960-1969). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. ISBN 978-80-7394-236-6.

119

DUMONTET, Danielle (2000). Possibilités et limites des transferts culturels : le cas des romans La Reine Soleil levée de Gérard Étienne et Texaco de Patrick Chamoiseau. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 149–178. ISSN 1708-2188. DUMONTET, Danielle (2009). La difficile réception de la littérature des Antilles françaises : entre périphérie, régionalisme et littérature-monde. Romanitas: Línguas e literaturas românicas [online]. Abr. 2009, Vol 3 Núm. 2. ISSN 1937-5697. [cit. 24. 7. 2013]. Dostupné z: . Écrit créole: Langue et culture [online]. 200? [cit. 2013-02-21]. Dostupné z: . F.I.P.F. (Fédération Internationale des Professeurs de Français) (1976): Littératures de langue française hors de France : anthologie didactique. Sèvres. ISBN 9782901106012. FANON, Frantz (2011). Černá kůže, bílé masky: postkoloniální myšlení I. Vyd. 1. Praha: Tranzit. ISBN 978-8087259-12-2. FISCHER, Jan Otokar (1979). Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 3, Od 30. let do současnosti. 1. vyd. Praha: Academia. FRYČER, Jaroslav (1993). Románový hlas z Martiniku. Lidová demokracie, 9. 11. 1993, roč. 49, č. 260, s. 9. ISSN 0323-1143. FUČÍKOVÁ, Milena (2005). „Patrick Chamoiseau – zapisovač slov a autor kreolských románů“. In CHAMOISEAU, Patrick (2005). Otrok stařec a obří pes. Překlad Milena Fučíková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, KGB. ISBN 80-7207-579-9. S. 95–98. FUČÍKOVÁ, Milena (2010).« POUVOIR TOUT RACONTER ». Poétique de la narration, figure du narrateur et métaphore comme outil narratif : Étude comparée des romans Levins Mühle et Litauische Claviere de Johannes Bobrowski et Solibo Magnifique et L’esclave vieil homme et le molosse de Patrick Chamoiseau. Université de Provence (Aix-Marseille I). Disertační práce. Vedoucí práce Fridrun Rinner. GAUVIN, Lise (2004). La Fabrique de la langue. De François Rabelais à Réjean Ducharme. Paris: Seuil. ISBN 9782020387187. GOLEMBESKI, Dan – ROTTET, Kevin J. (2004). Régularisations de l’imparfait dans certaines variétés de français parlées aux Amériques. In Variation et francophonie. Paris: L’Harmattan. ISBN 9782747568043. Google Česká republika [online vyhedávač]. Google. Dostupné z: . GROMBÍŘ, Jakub (2003). Zpráva o lezcích, diktátorech a čarodějích. Tvar. 27. 11. 2003, roč. 14, č. 20, s. 20. ISSN 0862-657X. GUÉRIN, Geneviève (2009). De Solibo Magnifique à Biblique des derniers gestes: Esquisse d’une poétique chamoisienne. Québec: Université Laval, Faculté des Lettres, Département des littératures. Magisterská diplomová práce. GYSSELS, Kathleen (2000). La migration des mots et le néerlandais comme "langue mineure" dans la mosaïque linguistique caribéenne. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 179–201. ISSN 1708-2188. HAZAËL-MASSIEUX, Marie-Christine (1993). Écrire en créole: Oralité et écriture aux Antilles. Paris: L’Harmattan. ISBN 2738423620. HOFFMANN, Léon François (1998). Haïti. In Littératures francophones (2) : Les Amériques. Haïti, AntillesGuyane, Québec. Paris: Belin. ISBN 9782701120232. S. 7–85. HORÁK, Ondřej (2008). Sexuální vztah musí být nerovný. Lidové noviny. 2. 9. 2008, roč. 21, č. 206, s. 17. ISSN 0862-5921. Host do domu: měsíčník pro literaturu, umění a kritiku. Bárta, Oldřich, ed., Macák, Bohumír, ed. a Skácel, Jan, ed. Brno: Československý spisovatel, 1954-1970. HRBATA, Zdeněk (1993). Konec vypravěče. Tvar, 13. 1. 1994, roč. 5, č. 1, s. 20. ISSN 0862-657X. HRUŠOVSKÁ, Petra (1993). Patrick Chamoiseau – Texaco. iLiteratura.cz [online]. 28. 4. 2013 [cit. 10. 7. 2013]. Dostupné z: . CHAMOISEAU, Patrick (1991). Solibo Magnifique. Paris: Gallimard. ISBN 9782070383917. CHAMOISEAU, Patrick (1993). Lettre aux traducteurs [inédite]. Lamentin, Martinique, le 8 juin 1993. In GUÉRIN, Geneviève (2009). De Solibo Magnifique à Biblique des derniers gestes: Esquisse d’une poétique chamoisienne. Québec: Université Laval, Faculté des Lettres, Département des littératures. S. 61. CHAMOISEAU, Patrick (1993). Solibo Ohromný. Překlad Růžena Ostrá. Vyd. 1. Brno: Atlantis. ISBN 80-7108065-9.

120

CHAMOISEAU, Patrick (2005). L’esclave vieil homme et le molosse. Paris: Gallimard. ISBN 2070408736. CHAMOISEAU, Patrick (2005). Otrok stařec a obří pes. Překlad Milena Fučíková. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, KGB. ISBN 80-7207-579-9. CHATEAU, Ladislava (2006). Milujeme to, co čteme. Tvar. 20. 4. 2006, roč. 17, č. 8, s. 7. ISSN 0862-657X. CHATEAU, Ladislava (2008). Svoboda, rovnost, identita. Tvar. 26. 6. 2008, roč. 19, č. 13, s. 13. ISSN 0862657X. CHEVRIER, Jacques (1984). Littérature nègre : Afrique, Antilles, Madagascar. Paris: Armand Colin. ISBN 9782200311995. Internetová jazyková příručka [online]. 2008. Jazyková poradna ÚJČ AV ČR. [Cit. 22. 8. 2013]. Dostupné z: . JUNGMANNOVÁ, Lenka (2010). René Depestre – Chvalozpěv na ženu-zahradu. Literární noviny. 4. 7. 2010, roč. 12, č. 27, s. 16. ISSN 1210-0021. KARENINOVÁ, Anna (2010). Několik zastavení u literárního překladu po roce 1989. Host, 2010, č. 4. ISSN 1211-9938. KAUSS, Saint John (20??). Le pays de la littérature. Potomitan [online]. [cit. 17. 8. 2013]. Dostupné z: . KAUSS, Saint John (2007). Le spiralisme de Frankétienne. Potomitan [online]. Avril 2007 [cit. 10. 7. 2013]. Dostupné z: . KNAPP, Aleš (1994). Antily jako kulturní křižovatka. Labyrint revue. 1994, roč. 1, č. 4, s. 17–18. ISSN 12106887. KNAPP, Aleš (2001). Kundera napsal doslov k Depestrově oslavě ženy. Právo. 13. 7. 2001, roč. 11, č. 161, s. 11. ISSN 1211-2119. KOMERS, Petr (2001). Literatura frankofonních Antil. Labyrint revue. Roč. 2000–2001, č. 9-10, s. 15–17. ISSN 1210-6887. KOMERS, Petr (2006). Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. Lidové noviny. 18. 2. 2006, roč. 19, č. 42. Orientace [příloha], s. vi. ISSN 0862-5921. KONEČNÝ, Ladislav (2008). Jak se milovat s černochem a neunavit se. Pražský deník. 22. 10. 2008, roč. 3, č. 249, s. 22. ISSN 1802-0569. KOŠNAROVÁ, Veronika (2006). Exotické zjevení. Tvar. 21. 9. 2006, roč. 17, č. 15, s. 23. ISSN 0862-657X. KUNDERA, Milan (1993). Krásný jak mnohonásobné setkání. In CHAMOISEAU, Patrick (1993). Solibo Ohromný. Překlad Růžena Ostrá. Vyd. 1. Brno: Atlantis. ISBN 80-7108-065-9. S. 187–204. KUNDERA, Milan (2000). „Jen surrealismus mne chránil…“. In DEPESTRE, René. Chvalozpěv na ženu zahradu. Překlad Richard Podaný. Praha: Euromedia Group – Odeon, 2001, s. 154–157. ISBN 8020710922. S. 154–157. Labyrint revue: časopis pro literaturu, výtvarné umění, hudbu, film a pro podnikání v kultuře. Praha: Primus, 1990- . ISSN 1210-6887. LAFERRIÈRE, Dany (2008). Jak se milovat s černochem a neunavit se. Překlad Anežka Charvátová. Vyd. 1. Praha: Argo. ISBN 978-80-7203-993-7. LANG, George (2000). Translation from, to and within the Atlantic Creoles. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 11–28. ISSN 1708-2188. Le Trésor de la Langue Française [online databáze]. Dostupné z: . LEFEVERE, André – BASSNETT, Susan (1998). Constructing cultures: essays on literary translation. Clevedon: Multilingual Matters. ISBN 1-85359-352-4. LEFEVERE, André (1992). Translation, rewriting, and the manipulation of literary fame. London: Routledge. ISBN 0-415-07700-1. LEVÝ, Jiří (1998). Umění překladu. Překlad Karel Hausenblas. Vyd. 3., upr. a rozš. verze 2. Praha: Ivo Železný. ISBN 80-237-3539-x. LUCAS, Rafael (2006). L’aventure ambiguë d’une certaine Créolité. Mondesfrancophones.com : revue mondiale des francophonies [online]. 18. 10. 2006 [cit. 4. 7. 2013]. Dostupné z: .

121

MANDYS, Pavel (2001). René Depestre – Chvalozpěv na ženu-zahradu. Týden. 13. 8. 2001, roč. 8, č. 33, s. 68. ISSN 1210-9940. MARAN, René (1923). Batuala: černošský román. Překlad Jaromíra Hüttlová. Žižkov, Knihovna exotické literatury. MARAN, René (1936). V zajetí džungle. Překlad Milan Dittrich. Praha: S.V.U. Mánes. MARTÍNEK, Lubomír (2002). Černoch, vyhnanec, erotoman a ještě navíc spisovatel. In DEPESTRE, René (2002). Jako o závod. Překlad Richard Podaný. Vyd. 1. Praha: Odeon. ISBN 80-207-1119-8. S. 150–154. MONÍK, Josef (2002). Samec na tyči. Literární noviny. 16. 12. 2002, roč. 13, č. 51, s. 8. ISSN 1210-0021. MOURA, Jean-Marc (1999). Littératures francophones et théorie postcoloniale. Paris: PUF. ISBN 9782130498988. N’ZENGOU-TAYO, Marie-José – WILSON, Elizabeth (2000). Translators on a Tight Rope: The Challenges of Translating Edwidge Danticat’s Breath, Eyes, Memory and Patrick Chamoiseau’s Texaco. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 75–105. ISSN 1708-2188. NEZBEDA, Ondřej (2006). Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. Instinkt. 9. 3. 2006, roč. 5, č. 10, s. 42. ISSN 1213-774X. NK ČR. ANL: Články v českých novinách, časopisech a sbornících [databáze online]. Ex Libris, NK ČR, 2009 [cit. 10. 3. 2013 – 17. 8. 2013]. Dostupné z: . NK ČR. ČNB: Česká národní bibliografie [databáze online]. Ex Libris, NK ČR, 2009 [cit. 10. 3. 2013 – 17. 8. 2013]. Dostupné z: . NK ČR. NKC: Online katalog Národní knihovny ČR [databáze online]. Ex Libris, NK ČR, 2009 [cit. 10. 3. 2013 – 17. 8. 2013]. Dostupné z: . ONDRUŠKOVÁ, Marie (2009). Arabská francouzsky psaná literatura v českých překladech. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Magisterská diplomová práce. Vedoucí práce Jovanka Šotolová. ORTOVÁ, Jarmila (1996). Francouzsky psaná literatura na Haiti a Antilách. In Slovník spisovatelů Latinské Ameriky (1996). 1. vyd. Praha: Libri. ISBN 80-85983-10-9. S. 58–59. PELÁN, Jiří (1994). Patrick Chamoiseau: Tryzna nad orální kulturou. Literární noviny. 3. 2. 1994, roč. 5, č. 5 (19940203), s. 12–13. ISSN 1210-0021. PÉPIN, Ernest (2008). Littérature caribéenne dans le monde: État des lieux et perspectives. Potomitan [online]. 2008 [cit. 17. 8. 2013]. Dostupné z : < http://www.potomitan.info/bibliographie/pepin/litterature.php >. PERGNIER, Maurice (1993. Les Fondements sociolinguistiques de la traduction. Lille: Presses Universitaires de Lille. ISBN 2-85939-427-3. PERRET, Delphine (2001). La créolité: Espace de création. Ibis Rouge. ISBN 2-84450-115-X. PHELPS, Anthony (2006). Haïti Littéraire : Rupture et nouvel espace poétique. Île en île : littérature des îles francophones et de leur diaspora, littérature îlienne [online]. 2006 [cit. 20. 7. 2013]. Dostupné z . PISTORIUS, Vladimír (2011). DPH a knižní trh. Ikaros [online], 2011, roč. 15, č. 7. [cit. 15. 8. 2013]. Dostupné z: . POPOVIČ, Anton (1975). Teória umeleckého prekladu: aspekty textu a literárnej metakomunikáce. 2. preprac. a rozš. vyd. Bratislava: Tatran. Pour une "littérature-monde" en français. Le Monde des Livres [online]. 15. 7. 2007, aktualizováno 3. 2. 2011 [cit. 20. 8. 2013]. Dostupné z: . Překladatel a redaktor: Anketa. Souvislosti: revue pro literaturu a kulturu. Č. 1/2007. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1990-. ISSN 0862-6928 [online]. [cit. 28. 6. 2013]. Dostupné z: . Příruční slovník a databáze lexikálního archivu [online databáze]. Ústav pro jazyk český. Dostupné z: . PYM, Anthony (1997). Pour une ethique du traducteur. Arras Cedex: Artois Presses Université. ISBN 2-91066315-9. ROUMAIN, Jacques (1948). Vládcové vláhy. Překlad Miroslav Vlček. 1., autoris. vyd. Praha: Knihovna Rudého práva.

122

SABBAH, Laurent (1997). Ecrivains français d´outre-mer. Paris: Ministère des Affaires Étrangères. SCHWARZ-BART, Simone (1976). Divotvorná Télumée. Překlad Věra Dvořáková. Odeon, Praha 1976. Slovník francouzsky píšících spisovatelů (2002). 1. vyd. Praha: Libri. ISBN 80-7277-130-2. Slovník spisovatelů Latinské Ameriky (1996). 1. vyd. Praha: Libri. ISBN 80-85983-10-9. SOUKUPOVÁ, Jana – OSTRÁ, Růžena (2010). Děti naučte česky, až pak jiný jazyk, radí překladatelka Růžena Ostrá [online]. iDNES.cz. 23. 1. 2010 [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: . STAHL, Aletha (2000). Does Hortense Have a Hoo-Hoo? Gender, Consensus, and the Translation of Gisèle Pineau’s L’espérance-macadam. TTR : traduction, terminologie, rédaction, vol. 13, n° 2, s. 127–148. ISSN 17082188. Světová literatura: revue zahraničních literatur. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956-1996. ISSN 0039-7075. ŠOTOLOVÁ, Jovanka (2002): Depestre z jiného soudku. iLiteratura.cz [online]. 30. 12. 2002 [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: . ŠOTOLOVÁ, Jovanka (2007). Literatura = svět. iLiteratura.cz [online]. 12. 6. 2007 [cit. 20. 8. 2013]. Dostupné z: . ŠTICHAUER, Jaroslav (2012). Dějiny francouzského jazyka. (přednáška) Praha: FF UK. 4. 10. 2012. ŠTIPL, Zdeněk (2001). Eros, logos, kosmos. Tvar. 13. 12. 2001, roč. 12, č. 21, s. 22. ISSN 0862-657X. ŤOPEK, Martin (2008). Dany Laferrière: Jak se milovat s černochem a neunavit se. Nekultura.cz [online]. 1. 11. 2008 [cit. 12. 8. 2013]. Dostupné z: . TOURY, Gideon (1995). Descriptive translation studies and beyond. Amsterdam: Benjamins. ISBN 90-2721606-1. TTR : traduction, terminologie, rédaction. Vol. 13, n° 2 (Les Antilles en traduction / The Caribbean in Translation). ISSN 1708-2188. TYMOCZKO, Maria (1999): Post-colonial writing and literary translation. In BASSNETT, Susan – TRIVEDI, Harish. Post-colonial translation: theory and practice. London: Routledge. ISBN 0-415-14744-1. S. 19–40. UNICEF. Haiti: Statistiques [online]. [201?]. [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z: < http://www.unicef.org/french/infobycountry/haiti_statistics.html>. VENUTI, Lawrence (1998). Translation and minority. Manchester: St. Jerome Publishing. ISBN 190065010x. Volvox Globator (2005). Patrick Chamoiseau: Otrok stařec a obří pes [online]. [cit. 15. 8. 2013]. Dostupné z: . VYHNÁNKOVÁ, Věra (2009). „Négritude“ (černošství). iLiteratura [online]. 16. 1. 2009 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: . VYHNÁNKOVÁ, Věra: Patrick Chamoiseau – Otrok stařec a obří pes. iLiteratura.cz [online]. 21. 11. 2011 [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: . WALTER, Henriette (1998). Le français d’ici, de là, de là-bas. [France]: Jean-Claude Lattès. ISBN 9782709616508. WARMUZIŃSKA-ROGÓŻ, Joanna (2009). La richesse des sens dans « Comment faire l’amour avec un nègre sans se fatiguer » de Dany Laferrière dans la perspective traductologique. Synergies Pologne, n° 6 – 2009, s. 203– 213. ZOBEL, Joseph (1949). Čertův chlapík: Román z Antil. Překlad Miroslav Vlček. 1. autoris. vyd. Praha: Pavel Prokop. ZOBEL, Joseph (1951). Černošská ulička. Překlad Miroslav Vlček. 1. autoris. vyd. Praha: Svoboda.

123

PŘÍLOHY

124