Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav pro dějiny umění. Disertační práce. Komponovaná krajina Františka Josefa Šlika

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav pro dějiny umění

Disertační práce Komponovaná krajina Františka Josefa Šlika a „krajinotvorba“ kolem roku 1700 Landscape Composition of Count Frantisek Josef Schlik and the “Landscape Creation” around the Year 1700

Vedoucí práce: PhDr. Richard Biegel, Ph.D.

2016

Mgr. Lucie Rychnová

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem disertační práci napsala samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne ………………………….. Jméno a příjmení

Poděkování patří především panu Prof. Mojmíru Horynovi a panu PhDr. Richardu Bieglovi, PhD. Za inspirativní dialogy děkuji panu prof. Christianu Hechtovi. A za laskavou pomoc, jazykové korektury a technickou i přátelskou podporu děkuji Hynku Zlatníkovi, Jitce a Evě Bílkové, Adéle Šmilauerové, Vladimíru Červenkovi, Danielu Lanzingerovi a své rodině.

Abstrakt Předmětem této práce je komponovaná krajina Františka Josefa Šlika (1656–1740), přesněji řečeno pokus o definování vlivů a principů, které měly vliv na utváření krajiny panství Kopidlno, Staré Hrady a Veliš –Vokšice za života jmenovaného šlechtice. František Josef spravoval panství celých 60 let a během této doby realizoval výstavbu řady architektonických děl, která měla silný krajinně-urbanistický potenciál. Na velišsko-vokšickém panství vznikl soubor kaplí, které byly vzájemně propojeny pohledovými osami. Součástí tohoto souboru byl i vrchnostenský dvůr se zámečkem ve Vokšicích. Této krajinné kompozici se z hlediska jejího formálního řešení dostalo pozornosti, ovšem prozatím byly méně zkoumány souvislosti spojené s vlastními motivacemi jejich stavebníka a širší sociální (zejména náboženské) poměry na sledovaném území. Dále stály poněkud stranou, či nebyly vnímány v kontextu krajiny panství, další stavby, které František Josef Šlik nechal realizovat, či které měly kontinuálně po dobu jeho života esenciální význam pro chod panství. Těmito stavbami a současně výraznou složkou krajiny byly hospodářské dvory. V první části práce se autorka pokusila jednak sestavit biografii Františka Josefa Šlika, popsat jeho rodinné zázemí i kariérní dráhu, a jednak přiblížit hospodářské, náboženské i geografické poměry na jeho panstvích. V druhé části nastínila stavební vývoj a to ze dvou úhlů pohledu – jednak chronologicky v kontextu života stavebníka, a jednak topograficky – zasadit vznikající stavby do kontextu krajiny a již existující zástavby. V poslední části práce se pokusila na základě inventáře knihovny hraběte Šlika rekonstruovat možné inspirace a kulturní předpoklady, které mohly mít vliv na „krajinovorbu“ na šlikovských panstvích skrze osobnost jejich majitele a správce.

Abstract This thesis describes the landscape composition of Czech Count Frantisek Josef Slik (Frantz Joseph Schlik, 1656–1740) and attempts to define the influences and principles which were involved in the formation of the landscape in the manors of Kopidlno, Stare Hrady and VelisVoksice, now in the Czech Republic, during the life of the aristocrat. Frantisek Josef Schlik ruled the manors for over 60 years and during that time he was responsible for many architectural works with considerable landscape-forming and urbanistic potential. A series of visually interlinked chapels was erected in the Velis-Voksice manor. This series included the meierhof with a little palace in Voksice. This landscape composition has been discussed especially as regards its formal design, but its connection to the Count’s motivation has been less well researched, as has been the broader social and, especially, religious context in the area. Another aspect that has been put aside, or not perceived within the context of the manorial

landscape, were other structures which Frantisek Josef Schlik built or which were of essential importance for the activities in the manor. These structures, meierhofs, were also significant landscape components. This dissertation first attempts to provide a biography of Frantisek Josef Schlik, describe his family backgrounds and career, and also to present the economic, religious and geographic circumstances of his manors. The following part outlines their urban development, which is explored from two points of view – the chronological, put within the context of the Count’s life, and the topographical, where the creation of the structures is placed within the context of the landscape and the structures that existed at the time. The last part of this dissertation is an attempt to reconstruct, on the basis of an inventory of books in Count Schlik’s personal library, the possible sources of inspiration and cultural assumptions which may have influenced his landscape-creating work in his manors, reflecting the personality of their landlord and administrator.

Klíčová slova: komponovaná krajina, barokní architektura, František Josef Šlik, východní Čechy Key words: constructed landscape, Baroque architecture, Frantz Joseph Schlik, Eastern Bohemia

Obsah I. Úvod ....................................................................................................................................... 7 I. 1 Na úvod ......................................................................................................................................... 7 I. 2 Historická kulturní krajina ............................................................................................................ 8 I. 3 Metodická východiska ................................................................................................................ 12 I. 4 Dosavadní stav bádání ................................................................................................................ 18 I. 5 Struktura práce ............................................................................................................................ 25

II. Geografické vymezení území a stručný historický úvod ............................................... 26 II. 1 Geografické vymezení ............................................................................................................... 26 II. 2 Stručný vývoj panství Veliš, Kopidlno a Staré Hrady do 30. let 17. století .............................. 28

III. Šlikové ve východních Čechách ...................................................................................... 30 III. 1 Rodinná historie ....................................................................................................................... 30 III. 2 František Josef Šlik a šlikovská panství za jeho držení ............................................................ 41 III. 2. 1 Spor o dědictví.................................................................................................................. 41 III. 2. 2 Kariéra Františka Josefa Šlika .......................................................................................... 45 III. 2. 3 Manželství ........................................................................................................................ 50 III. 2. 4 Rozvoj statků za jeho držení a dědictví ............................................................................ 55

IV. Hospodářská situace a sociální složení obyvatelstva .................................................... 59 IV. 1 Rybniční hospodářství a mlýny ................................................................................................ 61 IV. 2 Pivovarnictví ............................................................................................................................ 68 IV. 3 Lesnictví ................................................................................................................................... 70 IV. 4 Sídla a jejich obyvatelé ............................................................................................................ 74

V. Náboženská situace na panstvích Františka Josefa Šlika .............................................. 76 VI. Stavební rozvoj šlikovských panství za Františka Josefa Šlika ................................... 94 VI. 1 Část první – Stavebník František Josef Šlik ............................................................................. 95 VI. 1. 1. Císařův komorník a dvorský rada František Josef Šlik ................................................... 96 VI. 1. 3. Sakrální stavby a komponovaná krajina velišsko-vokšického panství.......................... 101 VI. 1. 4. Magister murarius italus ............................................................................................... 113

VI. 1. 5. Šlikovský stavitel Filip Spannbrucker ........................................................................... 115 VI. 1. 6. Otec domu na slunce pravdy okem rozumu patřící ....................................................... 121 VI. 2. Druhá část – stavby v kontextu krajiny panství (a jejich užívání) ........................................ 125 VI. 2. 1 Kopidlenské panství ....................................................................................................... 126 VI. 2. 2. Starohradské panství ..................................................................................................... 137 VI. 2. 3. Velišsko-vokšické panství ............................................................................................. 145

VII. Exkurz do knihovny stavebníka a správce panství ................................................... 156 VII. 1. Zámecká knihovna ............................................................................................................... 157 VII. 1. 2. Architektonická pojednání ........................................................................................... 159 VII. 1.3. Knihy o zahradách, zahradním umění a pěstování rostlin ............................................ 167 VII. 1. 3. 4. Teoretická díla ......................................................................................................... 168 VII. 1. 3. 5. Praktické návody, užitkové zahrady, pěstování a ošetřování stromů ....................... 171 VII. 1. 3. 6. Obrazové a topografické práce ................................................................................ 174 VII. 1. 3. 7. Agrární teorie a Hausväterliteratur, neboli návody k dobrému životu na venkově 176

VIII. Závěr ............................................................................................................................ 181 Seznam pramenů a literatury .............................................................................................. 186 Archivní prameny ............................................................................................................................ 186 Staré tisky ........................................................................................................................................ 188 Literatura ......................................................................................................................................... 195

Seznam příloh ....................................................................................................................... 213

I. Úvod I. 1 Na úvod „V každodenní zkušenosti zažíváme svět především jako krajinu spojující blízkost a dálavy, rozepjatou mezi zemí a nebem. Jako zjevování světa není krajina pouhou přírodní daností, nýbrž velmi podstatně kulturní skutečností. V jejím rozpětí od popředí, jsoucího takřka na dosah ruky, k nejasné periferii dálek vystupují nápadné body a formace dominující a ovládající své okolí. Jejich konfigurace i vztahy mezi nimi a okolím dávají krajině ráz a výraz, ladění jako prostředí našeho pobytu. Dominanty jsou centry a klíči uspořádanosti i jednoty krajiny, kterou vnímáme podstatně ve vztahu k nim /…/ Architektura je pak nejpodstatněji bytostnou formou lidského pobytu ve světě. Je rozvrhem i produktem lidského bydlení v krajině.“1 V těchto větách zformuloval Mojmír Horyna jednu z nejbytostnějších definic krajiny. Krajina je zde chápána jako existenciální veličina, která se před člověkem rozprostírá jako dějiště, v němž se zjevuje svět. Díky krajině vstupuje člověk do světa, vztahuje se k němu, je schopen jej poznávat a skrze zjevované v neposlední řadě i rozumět sám sobě a svému místu v něm. Specifické místo má pak v tomto „výřezu“ světa architektura, která člověku pomáhá krajinu obydlovat, členit, zpřístupňovat a interpretovat. Jinak řečeno, architektura je jedním z činitelů zjevování smyslu světa. Již průkopníci bádání na poli barokního umění, ale i barokní epochy jako takové, si povšimli výjimečných kvalit architektonické produkce 17. a 18. století v českých zemích a opakovaně zdůrazňovali její kvality napříč všemi stavebními typy – od monumentálních zámeckých a klášterních staveb přes poutní a venkovské kostely až po hospodářské stavby a zemědělské usedlosti. Tyto stavby často vykazují nejen formální, ale i urbanistické kvality, které vtiskly české krajině neopakovatelný ráz.2 1

Mojmír HORYNA, Stavba a svět. Krajinně urbanistické principy architektury Jana Santiniho, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře: sborník sympozia, které pořádala Národní galerie v Praze k připomenutí osobnosti a díla Oldřicha J. Blažíčka ve dnech 11. a 12. prosince 1986 v Praze, Praha 1991, s. 120–128. 2 Dobroslav Líbal ve své eseji o barokní krajině Čech mluví např. o „barokní atmosféře“, která „vytvořila neopakovatelné výtvarné prostředí našeho venkova“ – viz Dobroslav LÍBAL, Baroko a česká krajina, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře: sborník sympozia, které pořádala Národní galerie v Praze

7

V české venkovské krajině barokní doby se tak architektura dostala na jeden z myslitelných vrcholů své schopnosti „odhalovat“ člověku smysl světa. Stavby, které ovládly krajinu, se staly přirozenými centry, kolem nichž bylo okolí „uspořádáno“. Architektonické dominanty byly pro poutníka své doby čitelnými symboly neotřesitelného řádu světa, který mu udělil Trojjediný Bůh. Poeticky tuto skutečnost vystihl Zdeněk Kalista: „Prostor se tu jeví ne jako danost, které sloužíme, ale jako cosi živého, co může posloužit nám. V této souvislosti povšimněme si onoho budování krajiny, které je z nejhezčích a nejzajímavějších zjevů našeho českého baroka i baroka v jiných zemích, oněch architektonických korun návrší, ovládajících jednotlivé kraje, jako je třeba Svatá hora u Příbrami, Hostýn, Zelená hora u Žďáru nad Sázavou, Křemešník, Lomec u Netolic a ještě dlouhá řada dalších podobných korunovací. I ony jsou dokladem cítění, jež chápe prostor jako živý, jako sílu, plnící jisté úkoly.“3

I. 2 Historická kulturní krajina Pro začátek bude nutné alespoň v krátkosti vymezit a definovat některé pojmy a jejich atributy, jejichž význam může u některých autorů či v předporozumění čtenáře lehce variovat.4 Kulturní krajina je krajina, která je ovlivněná (resp. ovlivňovaná) systematickým působením člověka. Přesněji řečeno, spojuje se v ní lidská tvůrčí činnost a přírodní skutečnost, přičemž vztah těchto dvou veličin je nutno nahlížet jako reciproční.5 Krajina má pro člověka, jak bylo předestřeno výše, bytostně existenciální rozměr. Jako taková je dokladem vývoje lidské společnosti a kultury, otiskují se v ní sociální role a kulturní,

k připomenutí osobnosti a díla Oldřicha J. Blažíčka ve dnech 11. a 12. prosince 1986 v Praze, Praha 1991, s. 134–136. 3 Zdeněk KALISTA, Tvář baroka, Praha 2005, s. 43. 4 Ve vymezení pojmů se budu držet hlavně nejnovějších výsledků na poli české historické geografie publikovanými v posledních letech Evou Semotanovou a Evou Chodějovskou. 5 Nutno podtrhnout, že jde vlastně o vzájemné působení přírody a člověka, jak dobře vystihli např. autoři studie Krajina a revoluce: „…kulturní krajina patří mezi jevy z pomezí přírody a kultury. To znamená, že ji lze vidět dvěma odlišnými způsoby, podle toho, zda na ní zdůrazníme aspekt přírodní nebo kulturní. Oba tyto aspekty na sobě nezávisí, jeden nelze z druhého odvodit /…/ právě ty nejtypičtější součásti kulturní krajiny jsou zároveň propracovaným kulturním artefaktem i plnokrevnou přírodou /…/ Optimální kulturní krajinu zpravidla poznáme na první pohled: člověk a příroda se tu doplňují a výsledek je barvitější než pouhá příroda či pouhá kultura. Takové je skoro vše, co v typické kulturní krajině venkova vidíme. Kulturní, tj. obhospodařovaná louka je gruntovní přírodou s esencí přírodní rozmanitosti, a zároveň kulturním produktem, který by bez lidí nevznikl…“. Jiří SÁDLO – Pavel HÁJEK – Václav CÍLEK, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Malá Skála 2008, s. 17.

8

náboženské a existenciální hodnoty jejích obyvatel, těch minulých i těch současných.6 Díky tomu je zároveň kulturní konstrukcí svého druhu. Krajina, a to jak ta skutečná, tak i ta imaginární, jež zrcadlí naše představy, je souborem mýtů, paměti a dějin (a to opět jak skutečných, tak ideálních, které jsou produktem naší představivosti).7 Je tedy mnohovrstevným fenoménem, k němuž se vyjadřuje široké spektrum vědních disciplín. Právě díky tomu vybízí kulturní krajina jako předmět výzkumu k interdisciplinárnímu přístupu, jelikož i přes pevné zakotvení v jednom oboru se nevyhneme konfrontaci s výsledky dalších vědních oborů, jejichž zohlednění může být jedině ku prospěchu věci. Pojem kulturní krajina je nutno odlišit od pojmu historická kulturní krajina. Kulturní krajina tak, jak se před námi ve svých konkrétních formách rozprostírá a vyjevuje, je vlastně přesněji řečeno krajinou s historickým impaktem.8 Historická kulturní krajina tak, jak ji zkoumají historické vědy, je oproti tomu krajina existující za určitých okolností a podmínek v určitém časovém rámci v minulosti. Jako takovou ji můžeme poznávat pouze zprostředkovaně na základě pramenů či jejích reliktů. Z toho vyplývá velice neuspokojivý fakt, že naše poznání nemůže být nikdy úplné, pohled na takovou krajinu pro nás bude vždy zprostředkovaný a obraz, který (si) o ní vytvoříme, více či méně torzovitý. Jak již bylo zcela v úvodu poznamenáno, předmětem našeho zájmu bude historická kulturní krajina konce 17. a první poloviny 18. století v poměrně přesně definovatelném území nacházejícím se ve východních Čechách. V té souvislosti se nemůžeme vyhnout dalšímu pojmu, kterým je česká barokní krajina. Tento oblíbený a často skloňovaný termín slouží k popisu venkovské krajiny Čech obsahující četné architektonické a urbanistické relikty 17. a 18. století, které do dnešní doby na mnoha místech určují charakter české krajiny do té míry, že se brzy tento termín objevuje snad ve všech souhrnných publikacích o českém baroku. Zároveň se stal součástí všeobecného povědomí, proto bývá česká krajina ve své malebné formě nazývána automaticky barokní, a nao6

„Landscape is never simply a natural space, a feature of the natural environment. Every landscape is the place where we establish our own human organization of space and time.“ John B. JACKSON, Discovering the Vernacular Landscape, New Haven 1984, s. 156. 7 Simon SCHAMA, Landscape and Memory, London 1995; Denis COSGROVE – Stephen DANIELS, The Iconography of landscape. Essays on the symbolic representation, design and use of past environments, Cambridge 1988; James S. DUNCAN – David LEY, Place/culture/representation, London–New York 1993; shrnutí nejnovějších přístupů a tendencí Rachel DELUE – James ELKINS, Landscape theory, New York 2008. 8 Jiří SÁDLO – Pavel HÁJEK, Česká barokní krajina: co to vlastně je? I. Kulturněantropologická východiska odpovědi. II. Jevy, procesy, interpretace, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue 3; 4, 2004, s. 29–33; s. 45–49.

9

pak, mluví-li se v našich podmínkách o barokní krajině, představíme si automaticky malebnou např. jihočeskou krajinu. S pojmem česká barokní krajina je neoddělitelně spojen (či dokonce substitučně užíván) pojem barokní komponovaná krajina.9 Komponovaná krajina v širším smyslu označuje krajinné a krajinně urbanistické celky, jejichž uspořádání se odvíjí (či odvíjelo) na základě promyšleného záměru, který zrcadlil estetické, sociální, duchovní či filozofické hodnoty a postoje svého tvůrce, resp. objednavatele.10 Tyto zásahy měly jedinečnou šanci uplatnění právě v pobělohorské době, kdy došlo k razantní proměně vlastnických vztahů a obnově zpustošeného území. Noví majitelé spolu přinášeli i nové vize a ekonomické názory, které směřovaly ke zvýšení produktivity práce. Ačkoli jsme stále ještě v době předindustriální, byla krajina výrazně transformována vznikem řady nových vodních ploch, masivní těžbou dřeva a vytvářením nových pozemkových celků s novými hospodářskými centry. Objevují se nové dominanty – ony Kalistovy „architektonické koruny návrší“ v podobě kaplí, kostelů a poutních areálů, ale zrovna tak i nové rezidence šlechty a sídla vrchnostenské správy.11 Tyto zásahy do venkovské krajiny vycházely velmi často z kompozičních principů městské zástavby. Podobně jako města byla i venkovská krajina protkána kvalitní komunikační sítí a diferencována do jednoznačných funkčních ploch.12 Některé z takových dominant krajiny měly ryze sakrální účel, což je případ poutních areálů.13 9

Cílevědomé přetváření krajiny bylo právě v tomto období v našich podmínkách tak rozsáhlé a významné, že pojem komponovaná krajina je po právu v Čechách spojován zejména s obdobím baroka, i když časový rámec, v němž můžeme komponované celky sledovat, je samozřejmě mnohem širší. 10 Viz např. Petr KUBEŠA – Lenka KULIŠŤÁKOVÁ, Krajinné úpravy okolo bývalého loveckého zámku v Nových Zámcích u Litovle provedené za Jana Josefa Liechtensteina po roce 1805 a jejich obnova, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22.–23. dubna 2010, Olomouc 2010, s. 16–29. 11 Velmi přesné a přehledné rozdělení různých typů komponovaných celků vč. reflexe nejnovější literatury a metodických přístupů publikovala v nedávné době Eva CHODĚJOVSKÁ, Studying the Early Modern Landscape in the Czech Republic, Historická geografie 1, 2012, s. 63–98; dále Eva CHODĚJOVSKÁ – Eva SEMOTANOVÁ – Robert ŠIMŮNEK, Historical Landscapes in Bohemia. Regions of Třeboň, Broumov and Praha, Praha 2015, s. 13–17. Charakteristika novověké krajiny viz Eva SEMOTANOVÁ, Historická geografie českých zemí, Praha 2006. Přehled další literatury k tématu: Eva SEMOTÁNOVÁ, Raně novověká krajina v Českých zemích, in: Společnost v Českých zemích v raném novověku. Struktury, identity, konflikty, Václav Bůžek (ed.), Praha 2010, s. 19–53. 12 Jiří SÁDLO – Pavel HÁJEK, Česká barokní krajina: co to vlastně je? I. díl, Dějiny a současnost 3, 2004, s. 30. 13 Takovými jsou např. Stará Boleslav, Kájov, Římov, či častý cíl českých poutníků Wambierzyce. Velice zdařilou detailní analýzu poutního místa Křížový vrch u Českého Krumluva publikovali v nedávné době Martin GAŽI – Jarmila HANSOVÁ, Svatyně za hradbami měst. Křížová hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech, České Budějovice 2012. Analýza Svaté Hory u Příbrami viz Markéta HOLUBOVÁ, The Jesuit place of pilgrimage – Svata Hora near Pribram in the light of books of miracles, in: Wallfahrten in der europäischen Kultur. Příbram, 26.–29. Mai 2004, Daniel Doležal – Hartmut Kühne (eds.), Frankfurt am Main 2006, s. 367–380; k Lomci viz Pavla STUCHLÁ (ed.), 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu, Vodňany 2005; k Hejnicím viz Milan SVOBODA, Mariánské poutní místo Hejnice v historické paměti, in: Locus

10

Zrovna tak bychom mohli najít menší komponované celky s ryze profánním účelem.14 Ovšem je nutné podotknout, že v barokní době nelze profánní a sakrální sféry zcela oddělovat, to je až perspektiva člověka zakotveného v sekularizované společnosti.15 Světské a sakrální prvky v krajině byly naopak často navzájem smysluplně propojeny sítí cest či pohledových os, někdy dokonce obě funkce či složky stavby nebo prostoru splývaly stejně neoddělitelně, jako byly neoddělitelné v myšlení člověka té doby. Mezi oblasti s rozsáhlými krajinnými úpravami, vázanými na architekturu šlechtických (či církevních) velkostatků,16 patří hned několik lokalit, kterým se v poslední době dostalo pozornosti. K těmto územním celkům patří schwarzenberské Hlubocko, Orlicko a Čimelicko,17 panství Kosmonosy a Tloskov,18 Libějovicko-Lomecko,19 buquoyské Novohradsko20 a Chudenicko hrabat Černínů,21 chotkovské dolní Povltaví22 a samozřejmě nesmí ve výčtu chybět Mikulovsko-Falkensteinsko Dietrichštejnů.23 Nelze opomenout, že na rozsáhlejší realizace šlechty a církve (zejména církevních řádů) reagovalo i „lidové krajinářství“ vysazováním alejí ovocných dřevin vedoucích k selským

pietatis et vitae. Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007, Praha 2008, s. 255–280; k Březnici viz Helena ŠTVERÁKOVÁ, Křížová cesta z Březnice na Svatou Horu, Podbrdsko, 2006, s. 89–110. 14 K loveckému parku Ohrada Adama Františka ze Schwarzenberga (1708–1713) Jan IVANEGA, Pavel Ignác Bayer, Adam František ze Schwarzenbergu a zámek Ohrada, Theatrum historie, 2011, s. 397–418; k lovecké ohradě Františka Arnošta Valdštejna (kolem 1720) viz Josef Vítězslav ŠIMÁK, Soupis památek historických a uměleckých v okresu mnichovohradišťském I, Praha 1930, s. 586–594. 15 Lenka KULIŠŤÁKOVÁ, Pozdně renesanční a raně barokní komponovaná krajina Mikulovsko – Falkenštejnsko, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22. – 23. dubna 2010, Olomouc 2010, s. 46. 16 Obecně se těmito realizacemi zabýval již Václav VALTR, Krajinářské úpravy v 17. a 18. století, in: Zelené systémy a jejich význam v krajinném obraze, Praha 1986. 17 Ivan VOREL, Orlicko a Čimelicko. Rozmanitost vývoje a sjednocující znaky ztvárnění krajin, in: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2008, s. 117–126; Ivan VOREL, Aleje, krajinný ráz a prostorový řád krajiny, in: Zachování alejí jako typického prvku české krajiny, Jakub Esterka (ed.), Praha 2010, s. 5–15; Marie PAVLÁTOVÁ, Příklady využití alejí v jihočeské krajině, in: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí, Olomouc 2007, s. 51–74; Zdeněk BEZECNÝ – Martin GAŽI – Martin C. PUTNA – Marie BADALOVÁ, Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2013. 18 Lenka UHLÍŘOVÁ, Kulturní krajina Česka na mapách panství z první poloviny 18. století – na příkladech panství Kosmonosy a Tloskov, in: Historická krajina a mapové bohatství Česka: prameny, evidence, zpřístupňování, využívání, Praha, 25. ledna 2006, Praha 2006, s. 78–82. 19 Marie PAVLÁTOVÁ – Marek EHRLICH, Park Tereziino údolí a krajina buquoyského panství na Novohradsku, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování, Olomouc 2010, s. 5–16. 20 Tamtéž. 21 Ivan VOREL – Jiří KUPKA, Branžovský hvozd, Plzeň 2008. 22 Martin STRÁNSKÝ, Chotkové a jejich vliv na trvale udržitelný rozvoj Dolního Povltaví, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování, Olomouc 2010, s. 107–116. 23 Milada RIGASOVÁ, Komponovaná krajina na jižním okraji Mikulova, in: Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc 2008, s. 43–47; L. KULIŠŤÁKOVÁ, Pozdně renesanční a raně barokní komponovaná krajina MikulovskoFalkenštejnsko, s. 45–55.

11

usedlostem, hospodářským a řemeslným centrům, ale i stavěním kapliček a Božích muk podél cest.24

I. 3 Metodická východiska Téma

této

práce

zní

„Komponovaná

krajina

Františka

Josefa

Šlika

a „krajinotvorba“ kolem roku 1700“. Předmětem této práce bude tedy historická kulturní krajina existující za určitých okolností a podmínek v určitém časovém rámci a na určitém, poměrně přesně vymezitelném prostoru. Prostorové vymezení se omezuje na šlikovská fideikomisní a alodiální panství ve východních Čechách v blízkosti města Jičína. Časový rámec je vymezen dobou, v níž majitel těchto panství – zmíněný František Josef Šlik – svá panství aktivně spravoval. Předmětem rozboru zde bude kulturní krajina v širším slova smyslu i konkrétní, jasně formulovaná krajinná kompozice, která v rámci panství vznikla. Cílem práce bude mimo jiné zmapovat a charakterizovat cílevědomou činnost majitele panství ve vztahu ke krajině. Tato činnost byla neoddělitelně spojená se stavebním a hospodářským rozvojem panství. Jak již bylo předznamenáno, téma krajiny inherentně předjímá interdisciplinární přístup. Přesto je záhodno se ptát, jakým způsobem k němu může přistoupit přímo historik umění a o co může svou práci metodicky opřít. Obecně lze říct, že k tématu budeme přistupovat z perspektivy historických věd, přičemž zvláštní prostor bude z důvodu odborného zaměření autorky patřit dějinám umění. „Rekonstruování“ krajiny se bude odvíjet na základě stop, které jsou v dnešní krajině čitelné a staly se spolučiniteli podoby současné krajiny (zejména architektonické relikty), a zároveň bude nutné čerpat z dochovaných (především písemných) pramenů. Toto krátké a zjednodušené shrnutí jistě právem ve čtenáři vyvolává otázku, jak lze tento přístup obhájit v rámci oboru dějin umění, na jaké umělecko-vědné práce se případně lze legitimně odvolat, čím bude postup autorky specifický a v jakých dalších oborech historiografie může najít oporu. Metodicky byly pro tuto práci jedním z nejpodstatnějších impulzů příspěvky reflektující nové tendence v oblasti výzkumu dějin architektury a zahradního umění, zaměřené geograficky na oblast Itálie a časově na období 16. a 17. století. Tendence, které zde mám na mysli, mají své kořeny již v 70. a 80. letech minulého století a byly postup24

Petr VELIČKA, Jak jsme k alejím přišli a jak o ně dnes přicházíme, in: Zachování alejí jako typického prvku české krajiny, Jakub ESTERKA (ed.), Praha 2010, s. 22.

12

ně rozvíjeny až do současnosti. Jejich podstata tkvěla zejména v objevení nových témat či nových úhlů pohledu v oblasti výzkumu italských zahrad a vilové architektury. Velice dlouho stály v centru pozornosti badatelů zejména římské renesanční zahrady nebo byl jejich zájem koncentrován na architektonické otázky, kde okolní krajina hrála maximálně roli stafáže. V okamžiku, kdy se badatelský zájem začal koncentrovat k jiným geografickým regionům (zejm. Veneto a Toskana) či k římským vilám 17. století, došlo i k jistému metodickému posunu. K severoitalským vilám, stejně jako k velkolepým rezidencím římské aristokracie 17. století, patřily běžně rozsáhlé pozemky zahrnující ornou půdu, lesy a vinice, a tak se i horizont badatelského zájmu rozšířil postupně od samotných vil a zahrad na oblast celých krajinných celků. 25 Zjednodušeně řečeno, došlo k jakémusi tematickému skoku od fontán, soch, parterů a architektonických forem jako takových k vilám a residencím jakožto centrálním bodům rozsáhlých latifundií. Klasickou studií, která tento vývoj reflektuje, je dnes již Villa als Herrschaftsarchitektur Reinharda Bentmanna a Michaela Müllera.26 Poprvé byla publikována na počátku 70. let a platí za jeden z prvních pokusů o podchycení kunsthistorického tématu z pohledu sociologie a příbuzných oborů. Fenomén villegiatury je zde analyzován na příkladu benátské společnosti pozdní renesance. Krajinné kompozice benátského regionu jsou zde nahlíženy ve světle neomarxistické kritiky, kterou byla v té době frankfurtská historická škola poměrně proslulá. Autoři zohledňují a zdařile analyzují sociálněekonomická kritéria, jež byla jedním ze silných motivů benátské nobility pro získávání a zvelebování rozsáhlých pozemků na pevnině. Architektura vily je zde uchopena jako estetické centrum rozsáhlých pozemkových celků, které jsou přehledně a smysluplně uspořádány, kde jsou pěstovány tradiční ctnosti, kde se aktualizují představy o ideálním chodu klasických starořímských domácností a statků a kde je tedy možné jedinečným způsobem spojit ekonomickou a morální prosperitu. Silnou oporu pro své argumenty nachází autoři zejména v písemných pramenech. V tomto ohledu nelze nezmínit ani 25

Mirka BENEŠ, Villa Pamphilj (1630–1670). Family, Garden, and Land in Papal Rome, Yale 1989. Disertační práce; Mirka BENEŠ, Landowning and the Villa in the Social Geography of the Roman Geography of the Roman Territory: The Location and Landscapes of the Villa Pamphilj, 1645–70, in: Form, Modernism, and History, Eduard F. Sekler – Alexander Hoffman (eds.), Cambridge 1996, s. 187–209; Lilian H. ZIRPOLO, The Villa Sacchetti at Castelfusano: Pietro da Cortona’s Earliest Architectural Commission, in: Architectura, 1966, s. 166–184. Počátky tohoto přístupu se objevily už v 60. a 70. letech u autorů, kteří se zabývali toskánskými a benátskými zahradami a villami: Georgina MASSON, Palladian Villas as Rural Centers, The Architectural Review, 1955, s. 17–20; nebo Philip FOSTER, Lorenzo de Medici’s Cascina at Poggio a Caiano, Mitteilungen des Kunsthistorischen Instituts in Florenz, 1969–70, s. 47–56. 26 Reinhard BENTMANN – Michael MÜLLER, Die Villa als Herrschaftsarchitektur: Versuch einer kunst-und sozialgeschichtlichen Analyse, Frankfurt am Main 1970. Kniha se dočkala dvou dalších vydání a byla přeložena do několika jazyků.

13

pozdější dílo Jamese Ackermana The Villa – Form and Ideology of Country Houses, kde autor snad ještě pregnantněji podtrhuje propojení mezi vilou a kulturními představami elitních vrstev městské společnosti.27 Nesporným přínosem bylo v této návaznosti úzké provázání sociální a kulturní historie s dějinami zahradního umění, které velice úspěšně mezi mladými badateli začal již v 90. letech let 20. století propagovat Michel Conan, tehdejší ředitel výzkumného centra pro krajinu a zahrady při Dumbarton Oaks. Krajina je v této perspektivě opět chápána jako výsledek činnosti lidí, zejména vlastníků půdy, žijících v určitých sociálních a kulturních podmínkách, které formují jejich přesvědčení a snahy. Pokud chceme takovou krajinu popsat a porozumět jí, musíme nejdříve uchopit co nejkomplexněji sociální role, kulturní rámce, společenská očekávání a představy, v nichž se tito lidé pohybovali a uvažovali. Mezi badatele, kteří na tomto poli odvedli vynikající práci, patří zejména Mirka Beneš,28 Elisabeth Hyde29 a Dianne Harris.30 Jednou z nejzdařilejších ukázek uplatnění postupů sociálních a kulturních dějin v rámci dějin umění je i výsledek disertační práce Tracy Ehrlich Lanscape and Identity in Early Modern Rome: Villa Culture at Frascati in Early Modern Era,31 kde autorka na příkladu Villy Mondragone ve Frascati sleduje kulturní a sociální rozměr výstavby okázalé vily a formování jejího okolí. Jak sám název knihy napovídá, nejde v první řadě o detailní popis dějin výstavby do té doby upozaděné vily, ale spíše o podtržení významu stavby a koncepce využití rozsáhlých okolních pozemků pro účely prezentace stavebníka, jeho ambic a aspirací. Ehrlich důkladně analyzuje např. i složení vegetace a její rozmístění, kterému věnoval majitel pozemků – Scipione Borghese – nebývalou pozornost. Ve svém výsledku je tato práce velice přesvědčivou ilustrací recipročního vztahu mezi vzestupem nové římské elity a vznikem nových architektonických forem a krajinotvorých přístupů ve venkovské krajině v okolí Říma. 27

James ACKERMAN, The Villa – Form and Ideology of Country Houses, Princeton 1989. M. BENEŠ, Landowning and the Villa in the Social Geography of the Roman Territory, s. 187–209; TÁŽ, The Social Significance of Transforming the Landscape of the Villa Borghese, 1606–1930: Territory, Trees, and Agriculture in the Design of the First Roman Baroque Park, in: Gardens in the Time of the Great Muslim Empires: Theory and Design, vol. 3, Attilio Petruccioli (ed.), Leiden–New York, 1997, s. 1–31; TÁŽ, Recent Developments and Perspectives in the Historiography of Italian Gardens, in: Pesrpectives on Garden Histories, Michel Conan (ed.), Washington D. C. 1999, s. 37–76. 29 Elisabeth HYDE, Cultivated Power: Flowers, Culture, and Politics in the Reign of Louis XIV, Pennsylvania 2005. 30 Dianne HARRIS, Landscape and Representation: The Printed View and Marc’ Antonio Dal Re’s Ville di delizie, in: Villas and Gardens in Early Modern Italy and France, Mirka Beneš – Dianne Harris (eds.), Cambridge, s. 178–205; TÁŽ, The nature of authority: villa culture, landscape, and representation in eighteenth-century Lombardy, Pennsylvania 2003. 31 Tracy EHRLICH, Lanscape and Identity in Early Modern Rome. Villa Culture at Frascati in Early Modern Era, Cambridge 2002. 28

14

Z výše nastíněné perspektivy je vhodné se podívat na stav bádání v Čechách. O podobném rozmachu bádání o krajině, jakého se mu dostalo zejména v angloamerickém akademickém prostředí, nelze v českých podmínkách hovořit. V českých dějinách umění se rozvíjel po řadu let trend psát o dějinách šlechtických sídel jakožto dějinách děl (zejména) slavných architektů, malířů a sochařů; širší kulturně a sociálně historické aspekty výstavby, tedy podíl samotné šlechty na rozvoji hospodářství nebo na plánování výstavby rezidenčních sítí, zůstávaly dlouho opomenuty. I přes nesporný přínos takových prací nabývá nezasvěcený čtenář často dojem, že šlechtické sídlo bylo zastávkou na cestě toho či onoho slavného umělce.32 Přitom – jak demonstrují výše zmíněné práce zahraničních kolegů – jsou právě socio-kulturní aspekty a role stavebníka klíčové pro porozumění krajině, rezidenčním strategiím nobility i samotným sídlům a architektonickým památkám. Ve starší literatuře (mám zde na mysli hlavně mezník roku 1989) se širší společensko-historické aspekty výstavby promítají do děl nemnoha ryze uměleckohistorických prací. Za dodnes platnou a inovativní je možno označit ikonickou monografii o Františku Antonínu Šporkovi od Pavla Preisse,33 kratší studii Jiřího Kropáčka o výstavbě zámku Trója u Prahy,34 kde autor značně zohledňuje stavebníka, a také věhlasné dějiny moravské aristokracie v době osvícenství od Jiřího Kroupy.35 Inspirativní a svým způsobem průkopnický byl příspěvek Zdeňka Hojdy k rezidencím barokní šlechty.36 Mezi historiky umění mladší generace pak v tomto směru vynikají zejména práce Martina Krummholze, Pavla Panocha, Tomáše Jeřábka či Adély Šmilauerové.37

32

Na tento nedostatek upozornil již dříve např. Hellmut Lorenz – Hellmut LORENZ, Kunstgeschichte oder Künstlergeschichte. Bemerkungen zur Forschungslage der Wiener Barockarchitektur, Artibus et historiae 4, 1981, s. 99–123. Nutno dodat, že řada historiků umění si je tohoto deficitu dnes již plně vědoma, jak dokazuje např. řada nejen Lorenzových prací, ale také studie Friedricha Pollerosse, Ulricha Schütteho či Christiana Hechta. 33 Pavel PREISS, Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha 1981. 34 Jiří KROPÁČEK, Architekt J. B. Mathey a zámek Trója v Praze. Stavebník, umělec, pojetí díla, AUC, Philosophica et historica 1, 1987, s. 47–101. 35 Jiří KROUPA, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno 1987. 36 Zdeňek HOJDA, Rezidence české šlechty v baroku (několik tezí), sborník referátů z vědecké konference konané na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.–31. října 1991, Acta universitatis Purkynianae, Philosophica et historica 1, 1992, 161-177. 37 Např. Martin KRUMMHOLZ, Gallasovský hofmistr Johann Heinrich Dienebier (1677–1748), Theatrum historiae, 2011, s. 375–395; TÝŽ, Gallasové – barokní kavalíři a mecenáši (1630–1757), Praha 2013. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; Jiří KUBEŠ – Marie MAREŠOVÁ – Pavel PANOCH, Rodová paměť a „sebepředstavení“ v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712). Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300–1740, Praha 2008, s. 347–374; Tomáš JEŘÁBEK, Václav Špaček a zámek ve Velkém Meziříčí. Pražský palác na moravském venkově, in: Album amicorum. Sborník ku poctě prof. Mojmíra Horyny, Jan Royt – Petra Nevímová (eds.), Praha 2005, s. 76–81; Adéla ŠMILAUEROVÁ –

15

Pokud odhlédneme přímo od oboru dějin umění, je vhodné upozornit, že v mnoha ohledech jsou pro dějiny české barokní architektury a krajiny nesmírně přínosné studie historiků zabývajících se aristokracií 17. a 18. století. Zejména v posledních patnácti letech vznikla řada studií věnujících se rezidencím šlechty i církevních představitelů, z nichž lze metodicky i informačně bohatě čerpat. Za všechny lze jmenovat práce Radmily Pavlíčkové, Jiřího Kubeše, Václava Bůžka, Petra Vorla či Petra Mati a dalších.38 Nelze opomenout, že přímo k samotnému tématu kulturní krajiny, či lépe řečeno jednotlivých kulturních krajin, doby 17. a 18. století vznikla v Čechách řada přínosných studií, z nichž bude tato práce metodicky také částečně čerpat. Pro začátek je nutno podotknout, že poznání novověké krajiny českých zemí není dosud ani zdaleka komplexní, skládá se spíše z jakýchsi mikrosond zaměřených na konkrétní větší či menší krajinné celky (ony „jednotlivé kulturní krajiny“). Na základě několika málo pramenů zachycujících celoplošně české země v období novověku (berní rula, T ereziánský katastr, vojenská mapování druhé poloviny 18. století) ani nelze komplexní obraz vytvořit. Proto právě důkladné poznání menších územních celků je zřejmě jedinou schůdnou cestou, jak postupně vytvořit celistvější pohled na kulturní krajinu předindustriální éry. Na řadu právě takových „mikrosond“ bylo odkázáno na konci předchozí podkapitoly. Studie tohoto typu čerpají zejména z mapových, ale i písemných a obrazových podkladů, stejně jako dochovaných architektonických či sochařských reliktů. Nezřídka se tedy jedná o vyloženě pramenně orientované studie s průmětem do dějin umění a typologie staveb (zejména co se týče drobných sakrálních památek). Mezi zvláště přínosné studie z hlediska dějin architektury lze zařadit např. statě Ireny Bukačové týkající se komponované krajiny cisterciáckého Plaska.39 Vyloženě interdisciplinární přístup představuje např. monografie Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních ČeVladimír ČERVENKA, Příspěvek ke stavební historii raně barokního zámku ve Lnářích, Jihočeský sborník historický, 2011, s. 52–74. 38 Za všechny tyto práce lze zmínit např. Radmila PAVLÍČKOVÁ, Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu-Castelkorna 1664–1695, Olomouc 2000; Jiří KUBEŠ, Sídelní strategie knížat z Lobkovic ve Vídni v raném novověku (1624–1734), Porta Bohemica. Sborník historických prací, 2005, s. 86–119; Václav BŮŽEK – Pavel KRÁL (eds.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, České Budějovice 1999; Petr VOREL, Šlechtická aristokracie barokní doby a její sídla ve východních Čechách, in: Život na dvorech barokní šlechty, Václav Bůžek (ed.), České Budějovice 1996, s. 335–364; Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004. 39 Irena BUKAČOVÁ, Památky hospodářské architektury Plaska a Kralovicka, in: Tvář naší země – krajina domova 6. Naše krajina v kulturním prostoru Evropy, Lomnice nad Popelkou 2005, s. 58–70; TÁŽ, Cesta opata Fortunáta Hartmanna (1755–1779). Příspevek k barokní topografii Plaska, Historická geografie 1, 2009, s. 229–248; TÁŽ, Architektura Jana Blažeje Santiniho-Aichla na severním Plzeňsku, Plzeň 2012.

16

chách,40 kde kolektiv autorů zastupujících hned několik oborů analyzuje vývoj krajiny bývalého novodvorského a žehušického panství, v níž se zachovaly četné stopy cílevědomých krajinářských úprav z doby baroka a klasicismu, kde je kladen důraz zejména na důkladné rozbory mapových podkladů. Metodologicky inspirativních prací by bylo jistě možno jmenovat více. Mým cílem bylo nyní blíže charakterizovat postupy, z kterých bude tato práce především vycházet či na které myšlenky bude navazovat. To, co bylo nastíněno v předešlých odstavcích, lze nyní aplikovat na metodické zakotvení této práce následujícím způsobem: 1. Krajina, kterou se budeme zabývat, je definovaná postavou majitele panství. Není chápána pouze jako scenerie či „výsek světa“, který budeme pouze popisovat, ale jako krajina (země) náležející (k) určité osobnosti. Přičemž tento vztah je ve svém důsledku reciproční – stejně jako je krajina definována skrze osobnost, tak tato osobnost naopak tuto krajinu reprezentuje.41 Proto bude součástí práce i představení osobnosti Františka Josefa Šlika a členů jeho rodiny, kteří byli s pojednávaným krajem, respektive krajinou panství, spojeni. Budou nás tedy zajímat dějiny rodu, genealogické otázky, dotkneme se rodinných majetkových záležitostí i otázek kariéry a osobních zájmů (sociální a kulturní historie). 2. František Josef Šlik byl majitelem panství a správcem rodového majetku. K těmto statkům, k této krajině, náleželi samozřejmě i její obyvatelé. „Krajina“ Františka Josefa Šlika má v takto uchopeném smyslu slova význam regionu. Zdejší krajina byla tedy i krajem jeho poddaných a dalšího obyvatelstva v ní žijícího. Proto se nevyhneme další podstatné otázce této doby, kterou je náboženská a hospodářská situace na zdejších panstvích. V této souvislosti nás také bude zajímat fenomén, který by se dal nazvat duchovním rozměrem krajiny. 3. V deskriptivních částech práce se logicky zaměříme se na fyzickou podobu krajiny a zejména artefaktů v ní dochovaných či v určitém časovém rámci přítomných. Přitom je třeba mít na paměti, že některé části krajiny je velice možné studovat odděleně 40

Zdeněk LIPSKÝ – Markéta ŠANTRŮČKOVÁ – Martin WEBER, Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách, Praha 2011. 41 Z etymologického hlediska je toto vysvětlení blízké významu anglického výrazu landscape (potažmo německému Landschaft). Slovo landscape je složeno ze substantiva land a sufixu scape. Substantivum land znamená především okrsek země, k němuž se vztahují lidé, kteří se takto skrze něj mohou i definovat (např. Angličané náleží k Anglii), přičemž tento vztah může probíhat oběma směry – tedy i země je definována skrze své obyvatele (Anglie je zemí Angličanů). Scape poté zmanená scenérii, v podstatě pohled. Tento význam z českého slova krajina tak evidentně etymologicky nevyplývá. České slovo krajina pochází z všeslovanského „krojiti“ s významem lem, okraj, vzdálená končina – krajina má tedy z etymologického hlediska význam okrajového okrsku, který ohraničuje a odděluje neznámou a cizí skutečnost od té známé a bezpečné.

17

(např. drobné sakrální památky), ovšem na historickou krajinu jako takovou by se mělo nahlížet v úplnosti, 42 stejně tak v „komponované“ krajině by měla být pozornost věnována všem komponentům. V této práci bude vzhledem k odbornému zaměření autorky některým z těchto „komponent“ věnována větší pozornost (sakrální a hospodářské stavby), přičemž stranou nezůstanou ani další krajinné prvky (cesty, vodní plochy, lesní porosty, pole). Východiskem těchto deskriptivních pasáží budou zejména písemné prameny, mapové podklady, ale i formálně stylové úvahy v případě uměleckých prvků. Výsledkem tohoto postupu (tedy propojením všech tří výše naznačených bodů) by měl být co nejvíce plastický obraz krajiny panství Františka Josefa Šlika, který se zároveň budu snažit zasazovat do dobového kontextu.

I. 4 Dosavadní stav bádání V přehledu výsledků dosavadního bádání patří jak chronologicky, tak svým významem pro poznání dějin šlikovských panství na Jičínsku i dějin kopidlenské větve rodu Šliků přední místo vlastivědným a historiografickým pracím 19. století. Mezi těmi je třeba zmínit především dílo Františka Aloise Vacka (1780–1854), kopidlenského faráře a později i vikáře nově zřízeného kopidlenského vikariátu.43 Vacek patřil k oné generaci kněží buditelů, kteří byli nejen v kontaktu s celou řadou vlastenců, ale kteří se i sami svou vlastní badatelskou zasloužili o poznání regionálních dějin a rozvoj vlastivědného bádání. Vacek se dopodrobna zabýval dějinami šlikovských panství a své poznatky publikoval zejména v Časopise českého museum, časopisech Hesperus, Hormayr a řadě dalších česky i německy psaných periodik.44 Mezi jeho 42

Eva CHODĚJOVSKÁ, Sources of Information on the Landscape of the Past, in: Historical Landscapes in Bohemia. Regions of Třeboň, Broumov and Praha, Eva Chodějovská – Eva Semotanová – Robert Šimůnek, Praha 2015, s. 21. 43 F. A. Vacek byl vysvěcen roku 1806 královéhradeckým biskupem hrabětem Trautmannsdorfem. Nejdříve sloužil jako kaplan v Kopidlně, zřejmě od roku 1809 byl administrátorem na Samšině, od roku 1813 kopidlenským farářem, roku 1815 se stal tajemníkem jičínského vikariátu a když roku 1834 vznikl samostatný kopidlenský vikariát, stal se jeho vikářem; v témže roce byl zároveň jmenován c. a k. dvorním kaplanem. K Vackovi dále – Jan JEŽEK, Život a působení Fr. Al. Vacka kopidlenského. K stoleté památce narozenin zvěčnělého, Praha 1880; Antonín MORÁVEK, František Alois Vacek. Ke 160. výročí jeho narození a 85. výročí jeho úmrtí, Sborník Musejního spolku v Jičíně, 1939, s. 2–8; nejnověji Zuzana ČEVELOVÁ – Jana STRÁNÍKOVÁ, František Alois Vacek: katolický kněz, katecheta, regionální historik, in: Variety české religiozity v „dlouhém“ 19. století (1780–1918), Zdeněk R. Nešpor – Kristina Kaiserová (eds.), Ústí nad Labem 2010, s. 120–130. 44 K jeho pracem týkajících se šlikovských panství náleží zejména – František Alois VACEK, Geschichte der Dynasten des ehemaligen freyen Guts Samschin und der Edelsitze Drschtiekrey und Mackow, in: Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, Wien 1817; TÝŽ, Die Dynasten von Welisch, Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, 1827; TÝŽ, Cesta z Kopidlna na chlum Veliš, Časopis Českého museum, 1833, s. 395–420; TÝŽ, Historie starověkého filiálního kostela

18

nejvýznamnější práce patří bezesporu pečlivě zpracované studie Die Dynasten von Welisch a Geschichte der Dynasten des ehemaligen freyen Guts Samschin und der Edelsitze Drschtiekrey und Mackow, obě uveřejněné v časopise Hormayr.45 Základem úspěchu jeho práce byla jistě i skutečnost, že udržoval velice dobré vztahy s vrchností. František Jindřich Šlik mu umožnil přístup do rodinného archivu i kopidlenské zámecké knihovny. Část Vackovy rozsáhlé práce je zachována v rukopisech ve SOkA v Jičíně.46 Kromě farářů se v 19. století o rozvoj všeobecné vzdělanosti a povědomí o regionálních dějinách zasloužila i řada učitelů. K takovým na Jičínsku patřil František Pískač (1861–1898), absolvent jičínského učitelského ústavu, který profesně působil v Osenicích, na Veliši a Samšině. Vynikal zejména v popularizační činnosti. Pořádal veřejné přednášky o dějinách Samšiny a okolí, její tvrze a kostela, zámku v Drštěkryjích a tvrzi Mackov.47 Zanechal po sobě několik článků a brožurek, mezi nimiž vynikají Dějiny hradu Velíše a panství Šlikovského, které byly vydány nákladem tiskárny F. Návesníka roku 1898 v Jičíně.48 Jde sice o popularizační kompilát ze starší literatury – zejména prací výše zmíněného Františka Aloise Vacka –, je ale velmi zdařilý a poměrně úspěšný. Částečně z prací F. A. Vacka čerpal i Max Dvořák, který působil v rodinném archivu Šliků od roku 1883. Dvořák se zasloužil o první systematické pořádání a třídění uložených dokumentů rodinného archivu. Jeho uspořádání se stalo trvalým základem, ke kterému se vracel každý, kdo se později pokoušel archiv znovu uspořádat, naposledy to byl Oldřich Turčín.49 Dvořák je autorem pojednání Beitrag zur gräftlich Schlikschen Herrschafts und Hausgeschichte, které vyšlo roku 1895 v Jičíně, a mohlo být tedy i částečně inspirací pro Pískačovy dějiny hradu Velíše.50 Od genealogie, topografie a regionálních dějin se v první polovině 20. století dostáváme k prvním umělecko-historickým příspěvkům, které zároveň reflektovaly komponovanou krajinu Čech v tom smyslu, jak mu rozumíme dnes. Roku 1925 publikoval Zdeněk Wirth krátkou studii Komponovaná krajina. V té sice šlikovské realizace zcela v Drahorazích v osadě Kopidlenské na panství Jičínoveském, Časopis českého museum, 1833, s. 38–53; TÝŽ, Cesta z Kopidlna na Staré Hrady roku 1839, Časopis českého museum, 1840, s. 125–141. 45 Citace viz přehled Vackovy nejvýznamnější publikační činnosti. 46 Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Jičín (dále jen SOkA Jičín), fond (dále jen f.) Vacek František Alois. 47 Karol BÍLEK, František Pískač, Listy starohradské kroniky 3, 1991, s. 47. 48 František PÍSKAČ, Dějiny hradu Velíše a panství Šlikovského, Jičín 1898. 49 Státní oblastní archiv v Zámrsku (dále jen SOA v Zámrsku), Inventář fondu Rodinný archiv Šliků (dále jen RA Šliků), archivní pomůcka. 50 Dále ke zmíněnému fondu publikoval Max DVOŘÁK, Hrabata Šlikové a jich archiv v Kopidlně. Příspěvek k dějinám české šlechty, Český časopis historický, 1895, s. 298–307.

19

pominul a věnoval se jiné výrazné krajinné kompozici na Jičínsku – Valdštejnovu propojení města s Čestným dvorem s loggií a Valdicemi, přesto jde o (svým způsobem) přelomovou studii. Představil v ní totiž Valdštějnův urbanistický projekt jako první krajinnou kompozici svého druhu a vizionářské dílo zároveň, na nějž další realizace (jako Šporkův Kuks) navazovaly až o bezmála sto let později. Tím také obrátil pozornost veřejnosti k fenoménu „barokní krajiny“ Jičínska.51 Valdštejnovy realizace na Jičínsku se postupně těšily vzrůstající pozornosti badatelů, stejně jako např. Šporkův Kuks; komponovaná krajina na šlikovských panstvích jakožto celek stála stranou pozornosti až do druhé poloviny posledního desetiletí 20. století.52 Specifický přínos v druhé polovině 20. století je spojen s historiky umění Ivo Kořánem a Jiřím Kropáčkem. Ivo Kořán se památkami na šlikovském panství zabýval jednak v rámci své studie o činnosti Jana Blažeje Santiniho ve východních Čechách, kde vystihl jedinečné kvality drobných sakrálních staveb nacházejících se na bývalých šlikovských panstvích,53 jednak neunikl jeho pozornosti ani kostel sv. Václava ve Veliši, kterému se věnoval v rámci tvorby Anselma Luraga.54 Významným příspěvkem byla v 90. letech publikovaná studie Jiřího Kropáčka o tvorbě Jeana-Baptisty Matheye na velišsko-vokšickém panství, první podstatné shrnutí a uměleckohistorická analýza tvorby tohoto významného architekta ve službách hraběte Šlika.55 Počátek badatelského zájmu o šlikovské realizace v rámci komponované krajiny je možné datovat do druhé poloviny 90. let. Roku 1996 vzniklo v Jičíně Občanské sdružení Lodžie. Jedním z jeho cílů byl i odborný pohled na stejnojmennou kulturní památku v bezprostřední blízkosti města, která se nacházela ve velmi špatném stavu a které zároveň hrozil neblahý komerční zásah.56 Rok po svém založení (1997) se sdružení stalo spolupořadatelem interdisciplinární konference Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina v okolí Jičína.57 Tato konference přinesla nejen nové poznatky ve vzta51

Zdeněk WIRTH, Komponovaná krajina, Náš domov, 1925, s. 14–15. Možná je lépe zároveň jedním dechem dodat – zdánlivě stranou pozornosti. Když jičínské regionální muzeum hledalo na počátku 90. let 20. století nosná témata pro své nové zaměření, oslovil jeho tehdejší ředitel, Bohuslav Benč, Václava Valtra z Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd, který zcela explicitně upozornil na existenci dvou komponovaných „zahrad“ na poměrně malém prostoru jičínského regionu – vedle valdštejnské postavil téměř jako pendant právě šlikovské realizace, což tehdy podpořil řadou výkresů, plánů a studií, týkajících se bývalého velišského panství, které se údajně po jeho smrti ztratily. Viz Jaromír GOTTLIEB, Mariánská zahrada v našem čase, Bukvice 2014. 53 Ivo KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, Umění, 1974, s. 213–222. 54 Ivo KOŘÁN, Prostorové iluze Anselma Luraga, Umění, 1973, s. 54–65. 55 Tvorba architekta Jeana Baptisty Matheyho pro šlikovské panství velišsko-vokšické. 56 Šlo o reálnou hrozbu přeměny okolí valdštejnského čestného dvora v zábavní park, která jistě zůstane v paměti města zapsaná jako ilustrativní příklad absurdních investorských nápadů 90. let 20. století. 57 Sborník příspěvků vyšel jako 3. supplementum sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší v roce 1997. 52

20

hu k Valdštejnovým stavebním podnikům, ale zároveň zde zazněl i referát Dany Novotné, která připomněla, že kromě Valdštejnových realizací se v blízkosti města nachází další architektonické památky specifických kvalit, a to šlikovské. 58 Dana Novotná ve svém příspěvku navázala na již zmíněnou studii Jiřího Kropáčka.59 Tato událost jako celek přispěla rozšíření zájmu o Jičín a jeho kulturní dědictví nejen mezi odbornou veřejností, ale i mezi širokými vrstvami obyvatel. Zde se objevuje jeden zajímavý prvek. Jak je patrné na příkladu Jičína a jeho okolí, krajina s relativně dobře dochovanými prvky z konkrétního historického období se může stát spolučinitelem regionální identity jejích obyvatel.60 Svůj podíl na utváření této identity mají bezesporu i vědecké či vědecko-popularizační práce badatelů různých oborů,61 jejichž počet začal postupně narůstat na přelomu 20. a 21. století. Zpočátku bylo téma šlikovské krajinné kompozice vnímáno v úzké spojitosti s Valdštejnovými realizacemi, což předznamenalo „komparativní fázi“ výzkumu. Postupné definování vzájemných odlišností dvou různých krajinných kompozic, které navíc dělil nezanedbatelný časový úsek, přispělo k vytýčení charakteristických prvků obou z nich a zejména „duchovního“ pozadí skrytého v jejich vnějších formách. Roku 1998 byla publikována studie Michaely Líčeníkové a Jana Hendrycha, kde autoři představili koncepci těchto dvou významných barokních krajinářských úprav Jičínska, které se sice liší svým pojetím, jsou ale kvalitativně rovnocenné a pro historickou krajinu Jičínska stejně významné.62 Roku 1999 se konala v jičínském muzeu výstava Schlikové na Jičínsku,63 v jejímž katalogu byl otištěn i krátký příspěvek Miloše Šejna Krajina putování údělu místa, kde autor charakterizuje estetickou a svým způsobem i „filozofickou“ odlišnost šlikovských realizací takto: „… proti valdštejnským stavbám se zde soustřeďuje zájem k místům intimnějším, citovějším. Příliš jasné dominanty, tolik drahé Valdštejnovi, jsou nyní na obtíž …“64 Šlikovské realizace tak získávají zcela

58

Dana NOVOTNÁ, Stavby barokního klasicismu na valdštejnském panství, in: Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina v okolí Jičína. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 6.–8. března 1997 v Jičíně. Z Českého ráje a Podkrkonoší, supplementum 3, Semily 1997, s. 117–118. 59 Jiří KROPÁČEK, Tvorba architekta Jeana-Baptisty Matheyho pro šlikovské panství velišsko-vokšické, Listy starohradské kroniky 2, 1993, s. 37–44. 60 E. CHODĚJOVSKÁ, Sources of Information on the Landscape of the Past, s. 7. 61 Jan HENDRYCH – Michaela LÍČENÍKOVÁ, Historická krajina Jičínska, Zprávy památkové péče. Časopis státní památkové péče 3, 1998, s. 76–83; Pavel HÁJEK, Česká krajina a baroko. Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a okolí, Praha 2003. 62 J. HENDRYCH – M. LÍČENÍKOVÁ, Historická krajina Jičínska, s. 76–83. 63 Schlikové na Jičínsku,katalog k výstavě v Okresním muzeu a galerii v Jičíně, Jičín 1999. 64 Miloš ŠEJN, Několik poznámek ke krajině, in: Schlikové na Jičínsku, katalog k výstavě v Okresním muzeu a galerii v Jičíně, Jičín 1999, s. 8.

21

novou pozornost a jsou podnětem dalších esteticko-duchovních úvah o jistém druhu „spirituality“, která se do nich promítá. Významnou událostí byla roku 2001 konference Tvář naší země – krajina domova, kde vystoupil Jaromír Gottlieb s příspěvkem Zahrada Mariánská, který byl později otištěn v části sborníku z konference nazvaného Duchovní rozměr krajiny.65 J. Gottlieb ve svém textu rozebírá symboliku drobných sakrálních památek, které jsou hlavním jádrem komponované krajiny na šlikovském dominiu, poukazuje – v návaznosti na výše zmíněnou úvahu Miloše Šejna – na silné spojnice s mariánskou úctou. Zdejší krajinu interpretuje jako koncepci založenou na „ženských“ principech, která se vyznačují „ohleduplností vztahů“ jednotlivých architektur k prostředí. Architektura se v krajině odhaluje postupně a osobní (ženský) příběh Matky Boží tak koresponduje se „skrytostí“ a „poodhalováním“ zdejších drobných sakrálních památek.66 Termín „Mariánská zahrada“ pro označení krajinné kompozice na šlikovských panstvích se tak stal zejména zásluhou Gottliebovy interpretace ustáleným pojmem, s nímž začali nějakým způsobem operovat jednak všichni, kteří se zdejší komponovanou krajinou zabývali z odborného hlediska, jednak i široká veřejnost.67 Zároveň to byl především Gottliebův text, který označil za tvůrce kompozice „francouzského architekta“ Jeana Baptistu Matheye, jehož drobná a citlivá krajinotvorba se diametrálně lišila od „italské, razantní“ Pieroniho krajinotvorby.68 Tuto studii je vlastně možné vnímat jako pendant ke staršímu textu Jaromíra Gottlieba a Miloše Šejna Katedrála uprostřed krajiny, který vznikl roku 1998 jako doprovodný komentář ke stejnojmenné expozici v regionálním muzeu,69 kde se autoři snažili o vystihnutí základních formálních, myšlenkových i duchovních rysů Valdštejnovy krajinné koncepce.

65

Jaromír GOTTLIEB, Zahrada mariánská, in: Tvář naší země – krajina domova 3. Duchovní rozměr krajiny, Lomnice nad Popelkou 2001, s. 31–45. 66 Tamtéž, s. 36. 67 Roku 2004 vznikl dobrovolný spolek obcí „Mariánská zahrada“, který svou činnost zaměřenou na spolupráci při rozvoji venkova a péči o kulturně historické dědictví i přírodní zvláštnosti úspěšně rozvíjí dodnes. Viz Jaromír GOTTLIEB – Eva BÍLKOVÁ – Eliška FORMANOVÁ: Mariánská zahrada v našem čase. Bukvice 2014. 68 Nutno podotknout, že Matheyova slohová východiska nelze hodnotit jako pouze „francouzská“. Italské inspirace Matheyeho tvorby jsou známy a byly pojednány, stejně jako otázky francouzských inspirací. Mojmír HORYNA, Římský vliv v pražské sakrální architektuře 17. stol. a J. B. Mathey, in: Baroko v Itálii – baroko v Čechách, Praha 1999, s. 533–556; Mojmír HORYNA, Římské inspirace stavby toskánského paláce v Praze, in: Toskánský palác v Praze – stavba a její rekonstrukce, Praha 1999, s. 68–75; Pavel PREISS – Mojmír HORYNA – Pavel ZAHRADNÍK, Zámek Trója u Prahy, Praha–Litomyšl 2000. K francouzským inspiracím zámku Troja přednesl příspěvek s názvem Garden palaces in Central European capitals in the second half of the 17 th century Martin Krummholz na kolokviu Looking for Leisure. Court Residences and their Satellites, 1400–1700, konaném ve dnech 5.–7. června v Praze 2014. 69 Jaromír GOTTLIEB – Miloš ŠEJN, Katedrála uprostřed krajiny, Jičín 1998.

22

Na výše zmíněnou koncepci koexistence dvou barokních komponovaných celků na poměrně malém území a jejich komparaci navázal Pavel Hájek ve své eseji Česká krajina a baroko – Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičín a jeho okolí,70 kde zároveň na těchto příkladech analyzuje vztah baroka a české krajiny v širším kontextu.71 Cenným zdrojem poznání jsou v případě šlikovské kompozice zejména rozbory urbanistické situace a pohledových os, které byly zpracovávány studenty fakulty architektury ČVUT. Mezi těmito pracemi vynikají práce Karla Watzka Urbanistická studie kompozičních prvků části Jičínska, jejíž závěry byly posléze publikovány v několika studiích.72 Na tomto místě lze také zmínit diplomovou práci absolventa přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého Jana Šperka.73 Významný počinem bylo také zařazení Jičína (a jeho šlikovského okolí) do Historického atlasu měst.74 Zcela zásadní přínos pro poznání vývoje komponované krajiny na bývalých šlikovských panstvích mají bezesporu pramenné studie. První soupis základních pramenů ke zdejším architektonickým památkám učinil Pavel Zahradník v rámci stavebně historického průzkumu, jehož dalšími spoluautory byli již zmínění Michaela Líčeníková a Jan Hendrych. Tento materiál se spolu s výše citovaným příspěvkem Jiřího Kropáčka a nepublikovanými analýzami Petra Macka, Jakuba Bachtíka a Pavly Priknerové stal podkladem nejnovějšího umělecko-historického příspěvku k tématu Matheyových drobných sakrálních architektur na šlikovském panství v monografii Barokní architektura v Čechách, jehož autorem je Richard Biegel, čímž se šlikovské památky dostaly do širokého odborného povědomí.75 Roku 2009 se konala konference Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji,76 v jejímž rámci zaznělo ve vztahu ke šlikovským panstvím hned několik příspěvků. Pří70

Pavel HÁJEK, Česká krajina a baroko. Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a jeho okolí, Praha 2003. 71 Velice zdařilou analýzu nejen kompozičních principů barokní krajinotvorby, ale i pojmu česká barokní krajina jako takového poté P. Hájek publikoval spolu s J. Sádlem ve studii: J. SÁDLO – P. HÁJEK, Česká barokní krajina: co to vlastně je? I. Kulturněantropologická východiska odpovědi; II. Jevy, procesy, interpretace, s. 29–33; 45–49. 72 Karel WATZKO, Urbanistická studie kompozičních prvků části Jičínska, Praha 2007. Diplomová práce. České vysoké učení technické v Praze; Hana HERMOVÁ – Miroslava POLKOVÁ – Karel WATZKO, Analýza vývoje území jako podklad pro současné plánování (na příkladu Mariánské zahrady na Jičínsku), Historická geografie, 2007, s. 350–371. 73 Jan ŠPERK, Pohledové linie Mariánské zahrady, Olomouc 2014. Diplomová práce. Fakulta přírodovědecká Univerzity Palackého v Olomouci. 74 Eva CHODĚJOVSKÁ – Eva SEMOTANOVÁ a kol. (red.), Historický atlas měst České republiky. Sv. č. 18, Jičín, Praha, 2008, 14, XXIV s., 45 mapových listů 75 Richard BIEGEL, Architektonický předěl v díle Jeana Baptisty Matheye, in: Barokní architektura v Čechách, Petr Macek – Richard Biegel – Jakub Bachtík (eds.), Praha 2015, s. 173–176. 76 Ivo NAVRÁTIL (ed.), Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna 2009 v Turnově, Semily, 2009.

23

nosný byl zejména referát Evy Chodějovské Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska,77 kde autorka upozornila na nepostradatelný přínos fondu NK Fideikomisní spisy a zevrubně se zabývala vyobrazením jednotlivých dvorů na vedutách z poloviny 18. století. Na konferenci zazněl také krátký příspěvek Jitky Šedinové Komponovaná krajina Františka Josefa Schlika, který byl ovšem pouze kompilací dosavadní literatury k tématu.78 Pro poznání regionálních dějin, drobných památek i stavebního vývoje zejména od druhé poloviny 18. po konec 19. století mají značný význam výstupy Jany Stráníkové, Vladislavy Říhové a studentů katedry restaurování Univerzity Pardubice. Z jejich činnosti vzešly kritické edice kopidlenské, velišské a ostruženské farní kroniky, 79 pro dějiny umění má pak nepochybný význam monografie věnovaná výstavbě kostela ve Veliši, která důkladně dokumentuje dějiny výstavby kostela a jeho vybavení v širších kulturně historických souvislostech.80 Komponovanou krajinou na velišsko-vokšickém panství Šliků se zabývala již v minulosti i autorka tohoto textu. Poprvé se tak stalo v rámci její bakalářské práce. S dějinami šlikovských panství souviselo částečně i téma její diplomové práce, kde se věnovala osobě pražského stavitele Filipa Spannbruckera. Již v době, kdy pracovala na své disertační práci, vznikly studie Stavebník František Josef Šlik, komentovaná edice dopisu vdovy po Františku Josefu Šlikovi Anny Josefy Anna Josefa Schliks Brief an Ferdinand Bonaventura von Weissenwolff a studie Spisy o architektuře, umění, zahradách a „dobrém životě“ v knihovně Františka Josefa Šlika. Všechny tyto statě se staly podkladem pro některé z kapitol této práce.81 77

Eva CHODĚJOVSKÁ, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, in: Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna v Turnově, Semily, 2009, s. 332–346. 78 Jitka ŠEDINOVÁ, Komponovaná krajina Františka Josefa Schlika, in: Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji, Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna v Turnově, Semily, 2009, s. 328–331. 79 Jana STRÁNÍKOVÁ (ed.), Kopidlenská farnost v historických dokumentech, Pardubice 2012; Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kopidlenská farnost – minulost a současnost jejích drobných památek, Pardubice 2012; Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, Pardubice 2012; Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky velišské farnosti, Pardubice 2010. 80 Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kostel sv. Václava ve Veliši. Výstavba, vybavování a okolnosti vzniku (1747–1752), Pardubice 2014. 81 Lucie RYCHNOVÁ, Drobná sakrální architektura na velišsko-vokšickém panství Františka Josefa Šlika, Praha 2006. Bakalářská práce. Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; Lucie RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker, Praha 2008. Diplomová práce. Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; Lucie RYCHNOVÁ, Stavebník František Josef Šlik, Východočeský sborník historický, 2012, s. 163–196; Lucie RYCHNOVÁ, Anna Josefa Schliks Brief an Ferdinand Bonaventura von Weissenwolff. Ein Beitrag zur Geschichte der Adelsfamilien Schlik und Ungnad von Weissenwolff, Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik, Band 26/8, 2014, s. 149–161; Lucie RYCHNOVÁ, Spisy o ar-

24

I. 5 Struktura práce 1. Pro lepší představu o fyzické podobě krajiny, která je předmětem této práce, bude v první části práce nutné učinit alespoň zběžné geografické vymezení. Stručně budeme formulovat, s jakým typem krajiny máme co do činění, jak ji lze geograficky ohraničit, jaká je její tvářnost a jaké možnosti svým obyvatelům nabízí. 2. Následovat bude stručné historické vymezení území, krátké shrnutí správního formování tohoto území až do příchodu rodiny Šliků. Navazující, avšak samostatnou kapitolou bude nastínění majetkových a sociálních poměrů rodiny v druhé polovině 17. století a vznik šlikovského fideikomisu, jehož podstatnou částí byla i šlikovská panství. 3. Logicky bude na pojednání o rodinném zázemí navazovat biografie Františka Josefa Šlika. Na základě dostupných pramenů se budeme zabývat otázkami kariéry, manželství a jeho vztahem k rodovým panstvím. O životě Františka Josefa je známo poměrně málo faktů. V dosavadních publikacích se informace o jeho osobě omezovaly na vyjmenování úřadů, které zastával, a skutečnost, že jeho obě manželství byla bezdětná, proto se autorka pokusí na základě písemných pramenů (torza korespondence, úřední dokumenty, pozůstalostní inventáře) o komplexnější pohled na tuto osobnost. 4. Následovat bude kapitola o sociálním složení obyvatelstva a náboženských a poměrech na zdejších panstvích. Vycházet zde budeme zejména z Berní ruly, tereziánského katastru a dokumentů církevní provenience. 5. V další a nejrozsáhlejší části přejdeme k otázce stavebního a hospodářského rozvoje panství. Pokusíme se charakterizovat Františka Josefa Šlika jako stavebníka a hospodáře. Stavební aktivita na jeho panstvích bude analyzována ze dvou úhlů pohledu - jednak chronologicky ve vztahu ke stavebníkovi, jednak topograficky v pořadí panství Kopidlno, Staré Hrady, Veliš, Jičíněves. Na závěr by mělo být zřejmé, nakolik stavební aktivita hraběte Šlika ovlivnila tvářnost zdejší krajiny, které části panství se rozvíjely nejvíce a jakým způsobem a jaké strategie mohly mít na vývoj krajiny vliv. 6. Šestá část bude věnována podrobnému exkurzu do knihovny hraběte Šlika v Jičíněvsi. 7. Poslední část bude věnována závěru shrnutí poznatků předchozích kapitol.

chitektuře, umění, zahradách a „dobrém životě“ v knihovně Františka Josefa Šlika, Marginalia Historica 2, 2014 (v tisku).

25

II. Geografické vymezení území a stručný historický úvod II. 1 Geografické vymezení Oblast bývalého šlikovského majorátu se nachází ve východních Čechách v blízkosti města Jičína. Tvořila ji panství Kopidlno, Staré Hrady, Jičíněves, Veliš a Vokšice [viz mapa č. IV]. Pokud bychom chtěli přesněji vymezit hranice šlikovského dominia, mohli bychom hranice sledovaného území vytyčit od severovýchodu pomyslnou spojnicí mezi obcemi Vokšice, Ostružno, Brada, Jinolice, Drštěkryje, Samšina; na severozápadě mezi obcemi Nadslav, Staré Hrady, Libáň, Psinice; na jihozápadní straně obcemi Budčeves, Běchary, Vršce a Cholenice, náležejícími ke Kopidlnu; pokračující k jihovýchodně položeným obcím Češov, Slatiny, Jičíněves, Staré Místo. Z hlediska charakteru krajiny lze tuto oblast rozdělit na tři základní části – severní (Samšina, Prachov, Jinolice, Ostružno, Vokšice a přilehé obce); střední část ležící mezi Velišským hřbetem a řekou Mrlinou (obce Střevač, Chyjice, Jičíněves) a rovinatou jihozápadní část v okolí Libáně a Kopidlna.82 První z vytknutých částí, tedy sever šlikovských panství, se z geomorfologického hlediska vyskytuje na rozhraní Jičínské pahorkatiny a Středolabské tabule; přesněji řečeno jsou panství Veliš a Vokšice součástí Turnovské pahorkatiny, která je západním podcelkem Jičínské pahorkatiny. Tato oblast se vyznačuje bohatou členitostí reliéfu, kde se střídají zejména údolí a tabulové plošiny s výraznými vrchy kuželovitých tvarů vulkanického původu, hřbety a kuestami, ze severu tvoří výrazné hranice pískovcové skály Prachova.83 Obce Samšina, Brada, Holín, Ostružno a Vokšice se nacházejí v mělkém údolí ohraničeném na jihu Velišským hřbetem a na severu vrcholy Brada a labyrintem Prachovských skal. Na severovýchodě se rýsují vrcholy Krkonoš, a zvedá se vrch Tábor a v popředí, nad nedalekým Jičínem, se vyjímá v těsném závěsu dvojice čedičových suků – sopek Čeřova a Zebína. Na severozápadě se tyčí neovulkanický vrch Trosky a na západě se zvedá taktéž neovulkanický vrch Houser. Celá tato oblast je jemně vrásněna přítoky řeky Cidliny (Malým a Velkým Porákem), na nichž leží četné rybniční soustavy

82 83

Karel WATZKO, Urbanistická studie kompozičních prvků části Jičínska, s. 132. Břetislav BALATKA – Jan KALVODA, Geomorfologické členění reliéfu Čech, Praha 2006, s. 38.

26

(Ostruženské rybníky a rybníky Lhotský, Vyplatil a Jíkavec), které jsou ovšem jen zlomkem původních vodních ploch.84 Významnou přirozenou hranicí, dělící šlikovská panství na severní a jižní část, je Velišský hřbet s nejvyšším vrcholem Veliš (429 m). Velišský hřbet se táhne převážně ve směru severozápad – jihovýchod mezi obcemi Libošovice a Staré Místo, je asi 17 km dlouhý a na vrcholové plošině až 1 km široký. Hřbet začíná na severozápadě u Libošovic poměrně nevýznamnými vrcholy a pokračuje k vrchu Čakan (398 m), kde je vrcholová plošina nejširší. U Čakanu se hřbet opět stáčí na původní jihovýchodní směr a přes vesničky Příchvoj, Netolice, Štidla a Křelina směřuje k vrchu Loreta (415 m), a dále přes obec Podhradí k zmíněnému nejvyššímu vrcholu Veliš (429 m). Jihozápadní hranice hřbetu pomalu zaniká u obce Staré Místo. Hřbet také tvoří rozvodí mezi povodími několika významnějších toků, jsou to Mrlina, Cidlina, Žehrovka a Klenice.85 Pomyslná střední část území bývalého šlikovského dominia je vymezena k jihu pozvolně klesajícím svahem Velišského hřbetu a opětovným stoupáním terénu v ose mezi obcemi Střevač, Chyjice a Kostelec. Údolí mezi oběma rovnoběžnými hřbety protíná říčka Mrlina. Třetí, jihozápadně položená část v okolí měst Kopidlna a Libáně se již nachází v severovýchodním výběžku Středolabské tabule na hranici s Jičínskou pahorkatinou. Oblast má charakter mírně zvlněné vrchoviny s průměrnou nadmořskou výškou 245 m. Územím dále protéká říčka Mrlina, která tu vyhloubila široké a mělké údolí, vyplněné jejími akumulacemi.86 Jak je z popisu patrné, z hlediska krajinného charakteru jsou zajímavější severní a střední část sledovaného území, které díky pestrosti povrchového členění poskytly základ k souhře krajinných prvků a architektury. Je také nutné podotknout, že zde vrcholy mají většinou pozvolna stoupající ráz, nejedná se tedy o dramatické a nepřekonatelné hranice vyvolávající pocit stísněnosti. Právě naopak, vrcholy jsou zde snadno zdolatelné i přehlédnutelné a dovolují oku diváka putovat dál krajinou. Bohatá členitost zemského povrchu a mnoho tzv. „šťastně situovaných“ hřebenů a zlomů burcovaly lidskou představivost.87 84

Archiv Regionálního muzea a galerie v Jičíně, f. Jaroslav MENCL, Jaroslav MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp. 85 B. BALATKA – J. KALVODA, Geomorfologické členění reliéfu Čech, s. 38. 86 Tamtéž. 87 Ne náhodou vyvolávala zdejší krajina dojem až magické přitažlivosti. Známý je např. komentář Bohuslava Balbína k hradu Trosky: „Kdo spatřil zblízka dva hrady v Boleslavském kraji, a to Trosky a Skály, nemůže se dost vynadivit divoké kráse těch míst, údolí, skal a lesů, stejně jako nenapodobitelné vzne-

27

II. 2 Stručný vývoj panství Veliš, Kopidlno a Staré Hrady do 30. let 17. století Rod Šliků získal panství Veliš-Vokšice spolu s panstvími Kopidlno a Staré Hrady koncem 30. let 17. století. Tato panství se stala hlavními centry jejich nově získaného území. Až do této doby však mělo každé z nich svou vlastní historii.88 Panství Kopidlno89, se původně skládalo z města (původně vsi) Kopidlno a z vesnic Bučoves Cholenice, Břistev, Mlejnec, Běchary, Pšoves a Židovice. Slavostice a Vršec byly pak nezávislé rytířské statky.90 Ves Kopidlno spolu s tvrzí je poprvé zmiňována roku 1322. Na městečko byla povýšena roku 1451 a status města získala v roce 1523. Původní majitelem zdejší tvrze byl Petr Kopidlanský. Na počátku 16. století městečko koupil Václav Haugvic z Biskupic. Ten se zasloužil o přebudování tvrze na renesanční zámek. V roce 1564 vznikl přehrazením bažiny zdejší rybník o rozloze 12 ha. Na počátku 17. století koupil kopidlenské panství Jan Rudolf Trčka, který dostavěl zámek. Roku 1624 se stal majitelem panství Albrecht z Valdštejna. Kopidlensko mělo tvořit část frýdlantského vévodství, ale Valdštejnovým plánům učinila konec jeho násilná smrt v Chebu. Kopidlno, zámek, město i přilehlé vsi včetně osmi rybníků (Kamenický, Bučovský, Nečas, Poručník, Bartoušovský, Městský, Zrcadlo, a Kojetín) byly císařským usnesením z února roku 1635 a března téhož roku oceněny na 125.588 zl. a v lednu 1638 prodány za 100.000 zl. dvornímu radovi a prezidentu dvorské komory Ludvíkovi Zikmundu Dietrichsteinovi (přičmž 80.000 zl. z výše zmíněné částky mu bylo císařem prominuto).91 Dietrichstein kopidlenské panství nedržel dlouho, ještě téhož roku ho vy-

šenosti skalních pyramid, jež vyčnívají v obrovské výšce nad těmi hvozdy. To sama příroda je tak přesně vytvořila.“ Bohuslav BALBÍN, Krásy a bohatství české země, Praha 1986, s. 75; „… krajina je použita jako substrát komplexního ideologického působení, Bohemia sancta je tribunou agitace víry a prezentace moci.“ Viz P. HÁJEK – J. SÁDLO, Česká barokní krajina: co to vlastně je?, s. 47. Dále např. J. HENDRYCH – M. LÍČENÍKOVÁ, Historická krajina Jičínska, s. 73–83; J. GOTTLIEB, Zahrada Mariánská, in: Tvář naší země země – krajina domova 3, Lomnice nad Popelkou 2001. 88 Vymezení jednotlivých panství a stručná historie in: Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, 16 Bidschower Kreis, Praha 1790; Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen, 3 Bidschower Kreis, Praha 1835. Dějinami šlikovských panství se zabýval již zmíněný kopidlenský farář František Alois Vacek (1779–1854) ve svých článcích pro Časopis českého museum, Hesperus, Hormayr a řadu dalších česky i německy psaných periodik. Shruntí viz Lucie RYCHNOVÁ, Drobná sakrální architektura na velišsko-vokšickém panství Františka Josefa Šlika, s. 10-16. 89 Více o dějinách Kopidlna a jednotlivých majitelích viz osobní pozůstalost Františka Aloise Vacka – dosud neuspořádaný fond v SOkA Jičín; Jaroslav MENCL – Antonín HOUBA, Z minulosti města Kopidlna a okolí, Jičín 1941. 90 Max DVOŘÁK, Beitrag zur gräftlich Schlikschen Herrschafts und Hausgeschichte, Jičín 1895, s. 5. 91 Tamtéž, s. 13.

28

měnil s prezidentem dvorské válečné rady Jindřichem hrabětem Šlikem za Ivanovice na Moravě.92 Tím se Kopidlensko dostalo do držení Šliků. Ves Staré Hrady93 jsou pod původním názvem Stará připomínány poprve v roce 1340, kdy ji spolu s městečkem Libáň a přináležejícími vsenicemi odkázal Arnošt ze Staré své manželce. V roce 1342 Arnošt ze Staré zemřel a statek nakonec zdědili jeho synové Arnošt (pozdější první pražský arcibiskup), Bohuš, a Smil z Pardubic. Roku 1358 převzal správu Staré Vilém ze Staré a později byla v majetku jeho mladšího syna Smila Flašky z Pardubic. Poprvé je objekt hradu zmíněn roku 1384. V průběhu 15. století se majitelé Staré rychle střídali, až ji v roce 1503 od Jana z Valdštejna zakoupil Jan Rašín z Rýzmburka. Za jeho vnuka, také Jana Rašína, byl hrad poprvé nazýván Starý Hrad, ves však nadále nesla název Stará. Pro finanční obtíže musel Jan Rašín z Rýzmburka v sedmdesátých letech 16. století starohradské panství prodat. Koupil jej Kryštof z Lobkovic, který je však krátce po zakoupení postoupil jako zástavu Jiřímu Pruskovskému z Pruskova. Ten se zasloužil o přestavbu hradu na renesanční zámek. Panství Staré Hrady tehdy tvořily tehdy Libáň, vsi Hřmenín, Važice a Sedliště, menší Ounětice, Záhuby a Líčno později se Starými Hrady splynuly, dále Oudrnice, Křešice a Psinice spolu se Zliví byly svobodnými rytířskými statky. Syn Jiřího Pruskovského, Oldřich Desiderius Pruskovský, starohradské panství posléze zadlužil. Po Oldřichově smrti, roku 1618, zadlužené panství získal jeho věřitel Vilém z Lobkovic, ten je věnoval své manželce Kateřině Benigně. Ta je roku 1628 prodala Albrechtovi z Valdštejna,94 který Staré Hrady připojil k frýdlantskému vévodství. Poté, co Valdštejn zemřel násilnou smrtí v Chebu, stalo se panství komorním majetkem. Jeho regentem byl jmenován Adam Rodovský z Hustířan. Roku 1637 bylo dědičně věnováno Jindřichu Šlikovi jako náhrada za nevyplacený žold. Třetí část šlikovských statků na Jičínsku tvořilo velišské panství.95 Ještě v 17. století jsou v pramenech rozlišovány Starý Veliš (ves) a hrad Veliš.

92

Více viz píše F. A. Vacek ve svých poznámkách k historii šlikovského rodu (SOkA Jičín, dosud nezpracovaný fond). 93 K dějinám Starých Hradů August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. X, Boleslavsko, Praha 1895; Karol BÍLEK, Dějiny Starých Hradů, in: Staré Hrady, Staré Hrady 1984; Jan ŠŤOVÍČEK, Starohradsko ve středověku, Listy starohradské kroniky 3, 1989, s. 62–69, Aleš MIKOLÁŠEK, Hejtmani na Starých Hradech, Listy starohradské kroniky 1, 1989, s. 18–19, František ZAHRÁDKA, Staré Hrady – přehled církevní správy, Listy starohradské kroniky 2, 1997, s. 44–47. 94 O kupní smolouvě více v Aleš MIKOLÁŠEK, Z historie Starých Hradů, Listy starohradské kroniky 3, 1987, s. 57–59. 95 F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827; František PÍSKAČ, Dějiny hradu Veliše, Jičín 1898; a samozřejmě již citovaná práce August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. X, Boleslavsko, s. 251–264.

29

Ves Veliš je zmiňována již od 12. století, kdy ji prodal jistý Beneš pražskému biskupovi Janovi. Jan ji (snad) v roce 1143 daroval tehdy nově založenému Strahovskému klášteru. Hrad tu v té době pravděpodobně ještě nestál. První písemné zprávy o něm máme až z roku 1316, kdy jej dal král spolu s městem Jičín v zástavu Půtovi z Frýdlantu. Přesné datum výstavby hradu není známo. Pravděpodobně vznikl za účelem ochrany věnného (později královského) panství v téže době jako město Jičín (1300– 1302). Brzy poté přešel hrad spolu s příbuznými vesnicemi (Staré Místo, Holín, Bukvice, Vokšice, Hlásná Lhota, Čejkovic) a městečkem Jičín do držení Vartenberků. V polovině 15. století získal hrad i s okolním panstvím Vilém Trčka z Lípy, ten jej také přestavěl ve velkolepou pevnost a učinil z něj reprezentativní a hlavně nedobytné sídlo. Pravděpodobně také za Viléma Trčky byla v blízkosti hradu založena rozsáhlá obora.96 Po Vilémově smrti během tažení proti Turkům v Uhrách, bylo panství krátce v držení Jindřicha Thurna. Jeho majetek byl zkonfiskován po roce 1620 a roku 1624 získal Thurnovy pozemky na Jičínsku Albrecht z Valdštejna. Dva roky po jeho smrti v Chebu je odkoupil již zmíněný hrabě Jindřich Šlik za 167.216 zlatých.97

III. Šlikové ve východních Čechách III. 1 Rodinná historie Pro lepší pochopení osoby Františka Josefa Šlika a jeho vztahu ke zmíněným rodovým panstvím je nezbytné alespoň načrtnout charakter jeho užšího rodinného zázemí, které bezesporu formovalo nejen do jisté míry jeho osobnost, ale předznamenalo také nepochybně do určité míry vztah k pojednávané oblasti – tedy východočeskému šlikovskému dominiu a v té návaznosti i jeho krajině panství. Rod Šliků, který v širším povědomí proslul zejména ražbou stříbrných mincí, byl původně spjat s regionem západních Čech.98 Ve východních Čechách se poprvé objevuje ve spojitosti s Jindřichem Šlikem, který se již koncem 17. století stal téměř ikonickou

96

„/.../z níž se nejvzácnější zvěř do všech končin České země rozesílala.“ František Alois VACEK, Cesta z Kopidlna na chlum Veliš, Časopis Českého museum, 1833, s. 395. 97 Národní archiv (dále jen NA), f. Desky zemské (dále jen DZ) 146. B 29. 98 Šlikové vlastnili v západních Čechách panství Jáchymov, Planá, kde se nacházely poměrně rozsáhlé stříbrné doly, Hauenštejn a Měděnec. Ke genealogii a nejstarším dějinám rodu viz např. rukopis Caspara Bruschia Graffen Schlick von Passau ud Weißkirchen uložený v SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 1, i. č. 2, sign. I.2; dále rukopis Analekten zur Familiengeschichte des Grafenhauses von Schlik zu Bassano und Weißkirchen, SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 1, i. č. 11, sign. I.9/3; Otakar VINAŘ, Pět století Šliků, Praha, 1998.

30

postavou rodu [1].99 Po porážce českých stavů na Bílé hoře prozíravě přeběhl na císařskou stranu, konvertoval ke katolictví, načež dostal plukovnický patent, s nímž sloužil v Uhrách a na jiných místech říše. Roku 1625 ho do pozice plukovníka nové císařské armády přijal Albrecht z Valdštejna, pod jehož velením Jindřich zahájil úspěšnou vojenskou kariéru.100 Ta dosáhla vrcholu roku 1632, kdy se stal prezidentem dvorské válečné rady a tajným radou. Jeho skvostná kariéra byla korunována roku 1644 udělením řádu Zlatého rouna. Když Valdštejn upadl v podezření ze zrady, byl za ním Jindřich vyslán do Slezska, aby zde prozkoumal jeho záměry a podal o nich zprávu císaři.101 Tato věrná služba mu byla později ku prospěchu. Po Valdštejnově smrti získal velice výhodně část Valdštejnových východočeských panství, a to Kopidlno, Staré Hrady a Veliš.102 Na panstvích pobýval jen zřídka, jejich správou pověřil během války Adama Rodovského z Hustířan. Panství měla zpočátku války relativní štěstí, jelikož se jim vojska vyhýbala, ale v její poslední fázi vtrhli do zdejšího kraje opakovaně Švédové, kteří se mimo jiné pokoušeli o dobytí hradu Veliše. Hrad před Švédy obstál, přestože byl bráněn jen malým počtem císařských vojáků. Utrpěl však značné škody, které vedly k jeho zbourání, k čemuž došlo později na rozkaz císaře Ferdinanda II. a stavební materiál byl později použit k výstavbě jezuitského zámečku v Milíčevsi a k výstavbě nedalekého hospodářského dvora ve Starém Místě.103 Jindřich zemřel 5. ledna roku 1650 ve Vídni a svému jedinému synovi Františku Arnoštovi [2] odkázal nejen bohatá západočeská a východočeská panství, ale také značné dluhy. František Arnošt však ve stopách vojenských úspěchů svého otce nikdy nekráčel, naopak vážně uvažoval o dráze duchovní. Během svého studijního pobytu v Lovani se proti otcově vůli rozhodl stát kartuziánem. Do řádu vstoupil, což Jindřicha údajně natolik rozrušilo, že tato skutečnost nesla na jeho skonu nemalý podíl.104 Krátce

99

Ve fondu Rodinný archiv Šliků v SOA v Zámrsku je možné najít nemalé množství dokumentů oslavujících Jindřicha Šlika, mnoho z nich pochází z počátku 18. století. 100 Roku 1623 byl jmenován císařským zbrojmistrem, v roce 1627 polním maršálkem. K Jindřichu Šlikovi srov. např. Carl von DUNCKER, Schlik, Heinrich Graf von, in: Allgemeine Deutsche Biographie, Bd. 31, Leipzig 1890, s. 495–499; Rainer KNÖRLE, Heinrich von Schlick, Reichsgraf zu Passaun und Weisskirchen, Tuttlinger Heimatblätter, 2004, s. 55–71. 101 R. KNÖRLE, Heinrich von Schlick, 2004, s. 68. 102 F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 415. 103 Eva CHODĚJOVSKÁ – Eva SEMOTANOVÁ, Historický atlas měst České republiky. Sv. č. 18, Jičín s. V. 104 Saský velvyslanec Jonas Schrimpf 5. ledna 1650 poslal z Vídně k saskému dvoru tuto zprávu: „… welchergestalt der Allerhöchste /…/ herrn Heinrich Schlickhen, Graff zu Passaun etc. heüt nachmittag umb 4 uhr alhier zu Wienn von dieser welt nach deme Excellenz grossen schmertzen an dem podagra außgestanden und auch einen scharffen fluß in dem halß gehabt, in ubrichen sich auch wegen ihres ainigen sohns, welcher zu Löven in Brabant studiert und daselbst ein carteyser münch worden nicht wenig

31

před smrtí se v návaznosti na synovo rozhodnutí rozhodl sepsat novou závěť, 105 v níž učinil Františka Arnošta svým univerzálním dědicem pouze za předpokladu, že z řádu vystoupí. Pokud by tak neučinil, měl veškerý majetek připadnout Jindřichově dceři a mladší sestře Františka Arnošta Marii Sidonii.106 Krom toho zavazuje svého dědice k darování

50.000

v Litoměřicích.

zlatých

jezuitům

v Chebu

a

6.000

zlatých

kapucínům

107

František Arnošt po otcově skonu změnil své rozhodnutí a jako jediný mužský dědic rodu přijal zodpovědnost za zachování rodu a správu rodového majetku, který v té době čítal několik panství a hospodářských dvorů jak v západních, tak východních Čechách.108 Vrátil se do Čech, ujal se rodového majetku a podle očekávání zahájil poměrně významnou politickou kariéru. Zastával poměrně vysoké funkce v rámci tehdejší politické scény. Roku 1652 byl jmenován říšským dvorským radou a o dva roky později nejvyšším zemským správcem.109 Ovšem kvůli výše zmíněné krátké epizodě Františku Arnoštovi na vídeňském dvoře s úsměškem přezdívali „otec Bruno“ podle zakladatele kartuziánského řádu.110 František Arnošt se tedy nejen rozhodl převzít rodinný majetek, ale i dostát své povinnosti hlavy rodiny, oženit se a zplodit potomka. K tomu si vyhlédl nevěstu více

bekhummert seelig und sanfft abgeschieden.“ Citováno dle Petr MAŤA, Svět české aristokracie 1500– 1700, Praha 2004, s. 880. 105 Záležitost nejspíš vyvolala takový poprask a zvěst o novém sepsání závěti se tak rychle rozšířila, že ji dokonce zmiňuje i kardinál Harrach ve svém deníku, když k datu 4. ledna, tedy den před Jindřichovou smrtí, píše: „Con gran difficoltà hanno ridotto il conte Schlick a fare un nuovo testamento, nel quale lascia il figliuolo, secondo l’altro testamento, che sta nelle tavole del regno a Praga, herede universale quando torni fuora dal monastero, ma restando dentro, non gli lascia che la legitima, et all’hora tutto il resto alla figliuola.“ Katrin KELLER – Alessandro CATALANO – Marion ROMBERG (Hrsg.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647– 1654, Wien 2010, s. 366. 106 Plný text závěti se nachází v NA, f. Desky zemské větší, kn. 149, fol. Q 26. Na Marii Sidonii, manželku Otty Waldburga, hraběte na Friedbergu nakonec zbyl statek v Mackově, který obratem prodala rytíři Friedrichu Karlu Hochbergovi, pánu na Samšině, za 4 715 zl. Viz Martin FIALA – Jakub HRDLIČKA, Schlikové, hrabata z Passaunu a Haliče, Listy starohradské kroniky 2 a 3, 1988, s. 48 a 72; František PÍSKAČ, Dějiny hradu Veliše, Jičín 1898, s. 56. 107 NA, f. Desky zemské větší, kn. 149, fol. Q 26, o daru oběma řádům se zmiňuje i kardinál Harrach ve výše citovaném deníkovém záznamu ze 4. ledna: „Dicono che lascia 50.000 fiorini alli giesuiti di Egra, e 6.000 fiorini alli cappucini.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Band III. Diarium 1647–1654, s. 366. 108 V západních Čechách vlastnil Jindřich Šlik významné panství Planá s výnosnými stříbrnými doly. Zde také zřídil na základě císařských povolení z 19. 8. 1625 a 29. 10. 1626 mincovnu, kde razil vlastní drobné stříbrné mince se šlikovským erbem na rubu. Roku 1628 přikoupil ještě další západočeské panství – hrad Haunštejn. Ve východních Čechách šlo zejména o již zmíněná panství Veliš, Kopidlno, Staré Hrady. F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 455. 109 František PÍSKAČ, Dějiny hradu Veliše, Jičín 1898, s. 55. 110 Max DVOŘÁK (ed.), Briefe Kaiser Leopold I. an Wenzel Euseb Herzog in schlesien zu Sagan fürsten von Lobkowitz 1657–1674: Nach den Originalen des fürstlich von Lobkowitz'schen Familienarchives zu Raudnitz an der Elbe in Böhmen, in: Archiv für österreichische Geschichte, s. 477. (459–514)

32

než vhodnou. Byla jí mladičká Marie Markéta Ungnad von Weissenwolff, kterou František Arnošt pojal za manželku 22. září 1652.111 V době sňatku bylo nevěstě pouhých 17 let. Jejich sňatek byl tak velkolepou událostí, že o něm podávalo zprávu Theatrum Europaeum pro rok 1652.112 Obřad se odehrál „zu Prag beym Käyserl. Hof“, kde byla také uspořádána velkolepá svatební hostina. Přítomnost vysoce postavených hostů, včetně samotného císaře Ferdinanda III., jeho rodiny, zahraničních vyslanců a říšských knížat,113 vypovídá o skutečnosti, že šlo o exkluzivní událost a o uzavření sňatku významných osobností, které se těšily císařově přízni.114 Následujícího dne uspořádal František Arnošt další hostinu, které se zúčastnilo na devadesát významných hostů.115 Marie Markéta byla dcerou Davida Ungnada z Weissenwolfu, zemského hejtmana Horních Rakous, a zároveň byla dvorní dámou císařovny Eleonory v letech 1651– 1652.116 Její služba trvala tedy jeden rok a byla završena sňatkem.117 K bližšímu seznámení snoubenců došlo pravděpodobně až onoho roku 1652 přímo v Praze, kde toho času pobýval císařský dvůr a Marie Markéta jakožto dvorní dáma doprovázela císařovnu.118 111

August von DOERR, Auszug aus den Matrikeln der k. k. Hof- und Burgpfarre in Wien, Jahrbuch der heraldischen Gesellschaft „Adler“, 1902, s. 19. 112 „Sonntag den 12./22. Sept. Abends umb 6 Uhr/ ist zu Prag beym Käyserl. Hof/ Zwischen Ihr Gn[aden]. Herrn Graf [Franz Ernst] Schlicken … und einem Gräflichen Fräulein [Marie Margaretha Ungnad] von Weissenwolff/ die sich im Käys. Frauenzimmer befunden/ und deren Herr Vatter der Zeit Hof-CammerPresident/ eine Vermahlung vorgangen. /…/ in Begleitung bey 40 der fürnehmsten Hof-Cavalliere/ und neben ihme zur Rechten als Beystand/Ihre Fürsterliche Gn[aden] Julius Heinrich Herzoz zu Sachsen [Lauenburg], zu Lincken Ihre Gn[aden]Herr Graff von Weissenwolff/ der Braut Herr Vatter/ biß in die Königl. Residentz den Eintritt gehalten /…/ ist auch in andern Käyserl. Zimmern ein sehr kostbares Banquet angestellt gewesen…“ Viz Theatrum Europaeum, sv. VII, s. 323–324. Dále také Katrin KELLER, Hofdamen: Amtsträgerinnen im Wiener Hofstaat des 17. Jahrhunderts, Wien 2005, s. 74–75. 113 Mezi hosty byli zmíněni: David Ungnad von Weissenwolff, Julius Heinrich, vévoda SaskoLauenburgský, benátský velvyslanec Girolamo Giustiniani, španělský diplomat Don Francisco de Maura Corte Real, kníže Václav Eusebius Lobkowitz a kníže Maxmilián z Dietrichsteina a „nebenst obgedachten Hof-Cavalliern und vielen fürnehmen Damen.“ 114 K. KELLER, Hofdamen, s. 75. 115 Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647–1654, s. 640. 116 David Ungnad z Weissenwolffu (1604–1672), původně protestantský šlechtic, konvertoval ke katolicismu a následně si vybudoval skvělou kariéru. Polem jeho působnosti byly pak zejména Horní Rakousy a částečně Bavorsko. O jeho kariéře podrobně: Dominicus Franciscus CALIN, Ritterlicher Schau-Platz/ Aller Dapfferen und Wolverdienten Helden so aus dem vortrefflichen Geschlecht deren von Weissenwolff…, Wien 1675, 47 sqq. Ve fondu Rodinný archiv Šliků jsou dochovány cestovní instrukce, které nechal sepsat pro účely kavalírské cesty svého syna Johanna Adama Ganse, bratra zmíněné Marie Markéty. SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 87, i. č. 627. 117 Toho se však přes zmíněnou prestiž nedařilo dosáhnout všem – zhruba čtvrtina dvorních dam zůstala svobodná. K. KELLER, Hofdamen, s. 72 118 Takovou příležitostí k seznámení mohly být jednak oficiální příležitosti a bohoslužby, při nichž byl přítomen celý dvůr, jednak přátelská setkání, jak je popisuje např. ve svých deníkových záznamech kardinál Harrach. V jednom takovém se Marie Markéta mezi dalšími dvorními dámami před svatbou objevuje na návštěvě v kardinálově paláci, kardinál ji familiérně nazývá Gredl von Weißenwollf a popisuje návštěvu pěti mladých dam, kvůli kterým k sobě pozval i mladé kavalíry, aby se dámy s ním samotným nenudily. Návštěva se odehrála 1. srpna 1652: „Heint frühe hatt sich die frau Mäxll zu dem cardinall kladen, und 4 hoffdamas mitgebracht, die freylle Aldegattin, Cätrll Slabatin, Gredl von Weißenwollf, unndt Mariandl

33

Dvorní dámy byly vyhledávanými nevěstami a naopak jejich služba v bezprostřední blízkosti císařovny hrála zásadní roli při hledání vhodného ženicha.119 Tyto šlechtičny měly aktivní roli v sociální síti vztahů u dvora a svým budoucím partnerům zajišťovaly přízeň a protekci panovnické rodiny.120 K jejich privilegiím náležela neustálá přítomnost po boku své paní a tím i možnost případné intervence ve věcech svých přátel a rodiny. Když se dvorní dáma vdávala, potřebovala k tomuto kroku povolení své paní, resp. svého pána – již takové povolení samo o sobě bylo tedy jakýmsi důkazem podpory záměru a panovníkovy náklonnosti.121 Věrnému služebníku či služebnici, navíc nechal císař vystrojit hostinu v prostorách svého paláce a nezřídka se na ní i finančně podílel, jak se také stalo i v případě Františka Arnošta a jeho ženy.122 To vše bylo dovedeno k dokonalosti zmíněnou přítomností císařské rodiny. Při pohledu do matrik je zřejmé, že se takové cti nedostávalo snoubencům zcela běžně – např. v roce 1652 byl podle dvorských matrik sňatek Františka Arnošta a Marie Markéty jediným, který se za přítomnosti dvora odehrál.123 Díky již citovaným deníkovým záznamům kardinála Harracha si můžeme vytvořit přesnější, místy až velice důvěrnou, představu o rodinném životě mladých manželů.

von Trautmanstorff, westwegen der cardinal noch auch, sie desto beßer zu unterhalten, etliche junge cavalieri zu sich erbetten, die ihnen die weill nicht lang sein laßen.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647–1654, s. 620. Tři týdny na to, 24. srpna zmiňuje již kardinál Harrach výši věna Marie Markéty a daru, který jí k sňatku František Arnošt přislíbil: „Man sagt der graf Schlickh nehme von der freylle von Weißenwollf 10.000 gulden heürathguet an, und widerlege ihr dasselbige auf den böhmischen formb, und schenckhe ihr darüber sovill, das waß er ihr verschreibet, auf 100.000 gulden khommet.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647–1654, s. 628. František Arnošt si ještě před svatbou svou snoubenku předbíhal skvostnými dary, jednu takovou situaci popisuje opět kardinál Harrach, a to v záznamu z 26. srpna, nechybí už ani zmínka o datu svatby, které bylo zřejmě oproti očekávání posunuto až na druhou polovinu září: „ … und hatt auch der graf Schlickh bei seiner braut so mitt da gewesen, sich eingestölt, hatt ihr erst gestern wider ein gar galantin diamantenen schmuckh geschenckhet, aber scheinet daß die hochzeit auf den 22. septembris ufgeschoben werden möchte.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647– 1654, s. 628. 119 Dvorské slavnosti či návštěvy kostelů nabízely řadu vhodných příležitostí k seznámení. K. KELLER, Hofdamen, s. 72–73. 120 Viz Zdeněk KALISTA, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic: zrození barokního kavalíra, sv. I, Praha 1932, s. 244–254; dále také Rostislav SMÍŠEK, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009, s. 180–207. 121 Zdeněk KALISTA, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic: zrození barokního kavalíra, sv. I, Praha 1932, s. 245. 122 Kromě uspořádání zmíněného obřadu dostala nevěsta od císařského páru i velkorysý svatební dar: „Die schlickhische braut hatt von houf zum present bekhommen vom Khaiser ein contrafecästell umb 600 taler, und von der Khaiserin halß und armbändell umb 300 taler, und von deß breütigambs underthanen, 3 khörb und ein trühell von silber umb 800 gulden.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III. Diarium 1647–1654, s. 640. 123 August DOERR, Auszug aus den Matrikeln der k. k. Hof- und Burgpfarre in Wien, Jahrbuch der Heraldischen Gesellschaft „Adler“, Wien 1902, s. 19.

34

Marie Markéta byla kardinálovou vzdálenou příbuznou124 a mezi kardinálem a mladým manželským párem se od poloviny padesátých let vyvinul vztah, který by se dal nazvat přátelským, jak o tom svědčí deníkové záznamy. Marie Markéta patřila navíc k okruhu vznešených dam, které pro kardinála pravidelně připravovaly dezerty a občerstvení. Harrach ji zase na oplátku navštěvoval po porodu jejích šesti dětí, z nichž se dospělého věku dožilo pouze jediné – pozdější dědic Františka Arnošta Šlika, František Josef. Kardinál neopomněl napsat krátkou zprávu o jeho narození, stavu rodičky, která podle všeho zvládla porod bez komplikací, i křtu, přičemž se dozvídáme, že Františku Josefovi šli za kmotry dva nemajetní lidé.125 K datu 20. ledna 1656 kardinál píše: „Die grafin Schlickhin ist gestern zwischen 5 und 6 abendts glücklich mit einem sohn erfreyet worden, heint hatt man ihn getauft, und sein 2 arme leüth darzue gefattrsleüth gewesen, und haißet Franz, Wenzl, Sebestian, sein Gott lob die khindelbetterin und daß khindt baide wollauf.“126 Na základě Harrachových záznamů si také můžeme udělat dobrou představu o životě mladého manželského páru a to nejen v Praze, ale i na jejich východočeských a západočeských panstvích, jelikož si kardinál často dělal krátké poznámky o aktuálním pobytu různých členů (nejen) české nobility.127 Sídelní strategie hraběte Šlika a jeho rodiny velice dobře odrážela běžnou praxi častějšího pobytu na venkovských državách v průběhu jarních a letních měsíců. Je také zjevné, že do Kopidlna a na Staré Hrady ces124

Matka Marie Markéty byla sestrou kardinálovy švagrové Anny Magdaleny z Harrachu. V deníkových záznamech se Marie Markéta objevuje od roku 1646, kardinál ji před sňatkem nazývá familiérně Gredl. 125 Skutečnost, že byli jako kmotři malého Františka Josefa Šlika vybráni nemajetní lidé, potvrzuje výborný finanční a společenský status rodiny. Z dalších kardinálových záznamů je zřejmé, že se nejednalo o úplně běžnou záležitost. V případě narození poslední dcery Františka Arnošta a Marie Markéty totiž poznamenává: „Heint in der nacht gegen 4 frühe ist die gräfin Schlickhin glückhlich mit einer jungen dochter erfreyet worden, die hatt sie wider, ihrem gebrauch nach, nur gleich taufen und von armen leüthen auß der tauf heben laßen.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 119. 126 Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Diarium 1647– 1654; Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 126; V dalším záznamu z 5. února kardinál poznamenává, že se hraběnce daří, vypadá pěkně, a zachází dokonce do detailů intimního rázu, když poznamenává, že hraběnka své dítě sama kojí, přičemž může díky závěsu zůstat ve společnosti a nepřerušovat konverzaci: „Die gräfin sihet recht hübsch faist und gefarbt auß in ihrer khindelbetth, und seüget ihr khind selbst, just auf die weiß der graf Trautsamin mitt vorziehung deß fürhangs, wan gesellschafft da ist, ohne das sie auf lang die conversation turbiret.“ Záznam z 5. února 1656, Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Diarium 1647–1654, Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 132. 127 Z jednoho takového záznamu se např. dozvídáme, jak daleko Kopidlno po starých cestách bylo a také o nevýhodě pobytu na venkově: Záznam z 30. listopadu 1661: „… Ebenmäßig haben wier erst disen morgen recht erfahren wer die commissarii sein werden zu unserem landtag, nemblich der obrist landtrichter, der graf Schlickh und der herr Wieschnickh, doch weill der obrist landtrichter nicht hie, sondern ein 12 meill von hinnen auf seinem guet ist, so wirdt er schwärlich die zeitung so baldt haben khünnen, das er zur bestimbten zeit der publizirung und proposition deß landtags, so auf den sambstag frühe beschehen sollen, da wirdt sein khünnen.“127 Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 140.

35

toval hrabě Šlik sám i během zimy, naopak v letních měsících pobývala na venkově Marie Markéta často i sama s dětmi. Ze záznamů je patrné, že hrabě Šlik (resp. také jeho žena a děti) pobýval častěji v Kopidlně než v Plané, ovšem je jisté, že k tradičnímu rodinnému sídlu Šliků na západě Čech měl blízký vztah. Dozvídáme se například, že během jednoho z pobytů v Plané, v květnu roku 1661, byl jeho syn František Josef Šlik ve věku pouhých pěti let biřmován spolu s dalšími 426 biřmovanci v poutním kostele Sv. Anny u Plané.128 Tento kostel měl pro Františka Arnošta bezesporu zvláštní důležitost. Původně gotický chrám byl v letech 1624–1625 renovován jeho otcem, Jindřichem Šlikem. Když bylo u kostela později, roku 1645, zřízeno bratrstvo sv. Anny, stal se Jindřich jeho prvním členem. 129 Zdá se, že v 60. letech 17. století dosáhlo toto poutní místo všeobecné popularity a stalo se jedním z nejvyhledávanějších svatoannenských poutních míst v západních Čechách vůbec.130 Např. právě v letech 1660–1665 zde pravidelně uděloval svátost biřmování pražský arcibiskup.131 V souvislosti s udílením biřmování v Plané roku 1661 zaujme i poznámka kardinála Harracha o tom, že hraběnka Šliková ze slavnosti odešla hned poté, co splnila svou povinnost kmotry vůči jisté panně Františce.132 Důvodem mohla být zdravotní indispozice těhotné hraběnky. Ačkoli byla velice mladá, její tělo později nezvládlo poporodní komplikace133 a 6. října, k podivu těch, kteří znali osobní historii Františka Arnošta Šlika, právě na svátek zakladatele kartuziánů sv. Bruna,134 pár dní po porodu dcery zemře-

128

„8. maii 1661, Plann, /…/ Nachmittag hatt der cardinal die firmung außgetheilet in S. Anna kirchen außer der statt /…/ Der gefirmbten sein gleichwoll 426 personen gewesen, und under dem auch deß graf Schlickhen sein sohn.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598– 1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 58. Zajímavá je zmínka o dřívějším odchodu hraběnky Šlikové ze slavnosti. 129 Stanovy bratrstva potvrdil papež Inocenc X. v červnu roku 1645, papežská bula v SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 70, i. č. 121. 130 Nasvědčuje tomu i pasáž věnovaná tomuto poutnímu místu v pojednání o svatoanenské úctě v Čechách Christian August PFALZ – Sanct Annen Lob und Ehren-Schall oder Nahmen-Preiß und besonderer Tugend-Ruhm der großen Anfrawen Gottes S. Annae, mit Bericht, in was herzlichen Ehren dieselbe im Königreich Böhmen gehalten werde, erkläret und beschrieben, Praha 1674, s. 165–179. 131 Karel POSPÍŠIL, Poutní místo sv. Anna u Plané, Domažlice 1993, s. 6. 132 „… und ist die gräfin Götzin mitt fleiß darzue khommen, nur der graf Schlickhin ihre freylle Fränzl darzue zuführen, und nach verrichtung diser function ist sie gleich wider zuruckh gen Haidt abgeraiset.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 58. 133 Dcera Anna Marie Josefa se narodila 30. září, již 2. října píše kardinál Harrach: „Die gueten gräfin Schlickhin bekhommet biß dato ihre khindelbeth noch gar schlechtlich, weill sie ein große hitz darbei hatt, und schon 2 nacht nichts geschlafen, und sehr matt ist“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 120. 134 Takto o předčasné smrti Marie Margarethy 6. října 1661 informoval císaře Leopolda I. Humprecht Jan Černín z Chudenic v dopise z 15. října 1661: „La povera milie del conte Slik e morta li 6 corrente, festa di

36

la. Kardinál Harrach sledoval zdravotní stav hraběnky Šlikové po celou dobu komplikací s upřímnou starostí,135 její smrti hluboce litoval136 a u jejího smrtelného lože se posléze modlil de profundis.137 František Arnošt hned nechal její tělo dočasně umístit k hradčanským kapucínům a mezitím pro ni nechal vystavět hrobku ve výše zmíněném kostele sv. Anny u Plané.138 Z kardinálova deníku se také dozvídáme, že si hrabě nepřál nechat sloužit žádné zvláštní pohřební obřady v Praze, ty byly naopak vykonány na jeho venkovských statcích.139 Ve fondu vokšického velkostatku se mezi instrukcemi Františka Arnošta Šlika dochoval i záznam o exekvie, které byly za zemřelou Marii Markétu slouženy v kostele sv. Jakuba v Kopidlně a ve velišském kostele sv. Václava. Obřady probíhaly od 19. do 29. října, patřilo mezi ně rekviem, nešpory, zapalování svící u rakve zemřelé140 i zvonění na zvony.141 Hrabě se obřadů zřejmě účastnil, jelikož se 17. října vydal se všemi svými dětmi do Kopidlna a setrval pravděpodobně až do skončení obřadů.142 S. Brunone, fondatore de Certosini, cosa veramente notabile,“ viz Zdeněk KALISTA, Korespondence císaře Leopolda I. s Humprechtem Janem Černínem z Chudenic, díl I., Praha 1936, s. 82. 135 Harrach sledoval zdravotní stav hraběnky každý den hned poté, co se dozvěděl, že se dostavily komplikace. Z jeho zápisů je zřejmá úleva, když se dozvěděl, že se jí udělalo lépe (3. října): „Mitt der gräfin Schlickhin ist es gottlob etwas beßer, und fanget die hitz an etwas nachzulaßen…“ a rozrušení po špatných zprávách (4. října): „Mitt der graf Schlickhin ist es dise nacht so ubell gewesen, das man sie ein guette zeit gleichsamb schon für todt gehlaten, doch hatt es sich bei dem tag Gott lob wider etwaß gebeßert.“ Dne 5. října se zdravotní stav Marie Markéty zhoršil natolik, že přijala svátost umírajících: „Mitt unser gräfin Schlickhin ist es heint frühe schon so ubell gewesen, das man gleichsamb auf ihr leben nichts mehr gehalten, und ihr die letzte oelung gegeben.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 121–122. 136 „Mitt der gräfin Schlickhin hatt man heint noch gearzneyet, gebettet, und gelübd gethan, sovil alß müglich gewesen, hatt aber nicht erhalten weden khünnen, sondern ist gegen 6 abendts seeliglich in Gott verschiden, mitt höchster betrüebnuß deß manns, ja der ganzen statt selbsten, weill sie sich wegen ihrer tugendt von jederman lieben gemacht. Die doctores haben gemaint, sie habe einen innerlichen brandt gehabt. Wier andere haben bei dem graf von Thunn geßen, und sein auch folgendts den ganzen tag dorten gebliben, haben aber, wegen obgedachter ublen zeitung, mitt wenigen gusto gespihlet.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 121. 137 „Der cardinal hatt die meeß schon zuhauß für sie gelesen, ist doch hinzuegegangen ein De profundis für sie zu betten, und sie noch zu gueter letz mitt dem weihwaßer einzuspritzen; die gestap hatt sie nach dem todt zimblich verändert.“ Poslední poznámka o změně jejího vzhledu po smrti je další výpovědí o tom, jak kardinál její smrt silně prožíval. Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 122. 138 Dne 7. října kardinál píše: „Man wirdt sie auf den sonntag bei den cappuzinern depositiren, und dorten stehen laßen, biß die khrufft draußen auf seinem guet Plann in S. Anna kirchen, da er sie hinlegen laßen, und selbsten mitt der zeit auch ligen will, fertig wirdt.“ Viz Tamtéž. 139 „Dahie haltet er ihr kheine formal exequien, nur lauter gelesene meßen, will die rechten exequien erst drausten auf dem landt halten.“ Viz Tamtéž. 140 Pro tento účel pravděpodobně nebylo tělo do Kopidlna převezeno, byla zde vystavena pouze rakev, která symbolizovala přítomnost zemřelé. 141 SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 1, nefol. Zpráva o pohřebních obřadech se objevuje mezi spisy označenými jako „Instrukce Františka Arnošta Šlika úředníkům jeho panství“, dokument sepsal 29. října 1661 Václav Bernhard Duchoslav. 142 Záznam kardinála Harracha z 17. října 1661: „Der graf Schlickh ist heint schon mitt seinen khindern auf sein guet Kopidno hinauß.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach

37

Hrobka byla připravená za necelé dva měsíce. 11. prosince 1661 si v ranních hodinách František Arnošt tělo své ženy vyzvedl a nechal je přepravit do Plané, kde byla 15. prosince pohřbena.143 Dvě z dětí Františka Arnošta, dcera Tereza a syn Dominik Jindřich, zemřely necelý měsíc po pohřbu matky.144 Manželství Františka Arnošta a dcery význačného hornorakouského rodu bylo podle všeho šťastné. Sám kardinál Harrach vyzvedával ctnosti Marie Markéty. Bezmála o tři století později popsal František Alois Vacek soužití manželů jako harmonické a naplněné bohulibou činností. Vyzvedá jejich zbožnost a podporu, kterou prokazovali kostelům na svých panstvích, ale také fundaci, kterou hrabě Šlik poskytl roku 1656 klášteru kapucínů v Litoměřicích.145 O Marii Markétě Vacek dokonce říká, že byla „matkou“ všech lidí na okraji společnosti, navštěvovala nemocné a každá její návštěva se vyznačovala prokazováním dobrých skutků, dokonce „často krmila chudé, slepé ženy svou vlastní lžicí.“146 Vackovo líčení charitativního rozměru života hraběnky Šlikové se může jevit jako topos dějepisné práce katolického prostředí 19. století, ovšem záznamy kardinála Harracha mu dávají nový rozměr. Sám Harrach totiž na několika místech (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 125. Dne 29. října kardinál zmiňuje, že mu hrabě Šlik ze svého kopidlenského panství nechal poslat 40 pstruhů. Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 129 143 Uložení těla do hrobky se František Arnošt nemohl kvůli svým úředním povinnostem zúčastnit. Záznam kardinála Harracha z 11. prosince 1661: „Heint in aller frühe hatt der graf Schlickh den leichnamb seiner gemahlin seelige bei den cappuzinern erheben, und hinauß aufs guet, da sie begraben werden solle, weckh führen laßen. Den 15. dits wirdt dorten ihre begrebnuß und besänghnuß gehalten werden, deren er wegen seiner landtagscommission in persohn nicht wirdt beiwohnen khünnen.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 138. 144 Zmínky o jejich smrti opět vyjevují velice osobní vztah, který kardinál k jejich matce choval, a zároveň nadstanrdní vztahy, které byly mezi Marií Markétou a jejími dětmi. Zvláště záznam o smrti Terezy, která si „přála odejít za matkou“, je dojímavý. Dne 8. ledna 1662 píše: „Der graf Schlickhen jüngers döchterl die Tereßl solle an einer stackhen huesten gar sehr ubell auf sein, und saget alleweill sie wolle zu der mutter gehen.“ O den později poznamenal: „Deß graf Schlickhen döchterl hatt ihr wort gehalten und hatt heint umb mittag auch ihren geist aufgeben, an einem apostema, welches sie in der brust gehabt.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 154–155. 145 NA, f. Kapucíni, provinacialát a konventy, litoměřický konvent, k. 327, i. č. 245, fasc. A 12. Tato listina uvádí hraběte Šlika pouze jako fundátora, ale již nezmiňuje finanční obnos, který klášteru poskytl. Je však velice dobře možné, že šlo o zmíněných 6000 zlatých, které byl zavázán kapucínům poskytnout na základě závěti svého otce. Dále je František Arnošt Šlik jako fundátor kostela a konventu sv. Ludmily zmíněn v rukopise: Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále jen SOA v Litoměřicích), f. Kapucíni Litoměřice, Knihy, i. č. 1, Protocollum Conventus Litomericensis, tom. I z roku 1718, za upozornění na pramen děkuji kolegovi Marku Brčákovi. 146 Tak ve svém díle představuje Františka Arnošta a jeho první ženu František Alois Vacek: „Ernst, Ordnungsliebe, Religiosität und strenge Gerechtigkeit sind die in seinem Charakter hervorstehenden Züge /…/ auch die dasigen Kirchen haben manche Spenden seines Religiösen Sinnes /…/, so hat (er) auch nach dem frommen Geiste seiner Zeit auch Kapuzinerkloster zu Leutmeritz zu Ehren der heiligen Ludmilla gestifftet. Seine Gehmalinn, Maria Margareth, /…/, war die liebreichste Mutter aller Verdrängten. Die hatte die Krankenhäuser besucht und jeden Besuch mit allerley Wohlthaten bezeichnet; oft hat sie arme blinde Weiber mit ihrem eigenem Löffel gespeiset.“ F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 436.

38

zmiňuje hraběnčin zvyk volit za kmotry svých dětí nemajetné a vyzvedá její ctnosti, díky kterým byla u každého oblíbená.147 Zdá se, že soucit s chudými a nemajetnými (duchovní ideál chudoby), tak jak byl prezentován zejména žebravými řády, byl součástí její osobní spirituality. Poměrně brzo po smrti Marie Markéty se František Arnošt rozhodl oženit podruhé s Helenou svobodnou paní z Drahotuš, vdovou po svém vzdáleném příbuzném ze slezské větve rodu.148 Svatba se odehrála 14. února v Hradci Králové a svatební veselí zřejmě hrabě chystal na svých východočeských panstvích.149 Ačkoli toto manželství již nebylo harmonické,150 vzešly z něho další tři děti, které se dožily dospělosti – mladší syn Leopold Antonín a dcery Arnoštka a Beatrix.151 Východočeským panstvím věnoval František Arnošt od 60. let mnohem větší pozornost než jeho otec Jindřich. Důvodem byla jistě nejen jeho velká záliba v lovu zvěře, k němuž měl ve zdejších oborách jistě výborné podmínky,152 ale také nevyhnutelná ztráta držav v západních Čechách. Hlavní příčinou byl zejména dluh vůči chebským jezuitům, kterým jeho otec Jindřich ve své závěti přislíbil 50 000 zlatých na zřízení koleje. František Arnošt ovšem s vyplacením částky otálel, což nutně znamenalo i růst úroků.153 Z toho důvodu musel z lásky a z úcty k Tovaryšstvu prodat nejdříve, roku 1663, celé panství Haunštejn.154 Úroky byly již tak vysoké, že k tomu musel posléze ještě roku

147

„… weill sie sich wegen ihrer tugendt von jederman lieben gemacht.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 121. 148 Alžběta Maxmiliána Helena z Drahotuš byla ženou Jindřicha Viléma Šlika a vlastnila po jeho smrti Německou Lutyni a přináležející obce, které po její smrti zdědil její pozdější, třetí manžel, František Taafe z Carlingfordu, více o slezských državách svobodné paní z Drahotuš a jejich pozdějším držení irským rodem Taafe viz Jiří BRŇOVJÁK, Hrabata Taafové (z Carlingfordu): Irské stopy v historické topografii, Těšínsko – vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná 4, 2012, s. 1–14. 149 „Der graf Schlickh hatt bei dem cardinal geßen, und ihme bestanden das seine heürath mitt der verwittibten schlesischen schlickhischen wittib richtig, und die hochzeit den 13. oder 14. februari zu Khönigratz Arden wirdt. Er ziehet schon ubermorgen auf sein guet hinauß.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 162. 150 V RA Šliků je dochován záznam manželského sporu Fantiška Arnošta a jeho druhé ženy – SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 27, i. č. 258, sign. V. 11; Paní Helena také pravděpodobně nikdy příliš nepřilnula k východočeským državám a často cestovala na své statky ve Slezsku. 151 Arnoštka byla provdána za Maxmiliána Adama Lengheima a Beatrix za Ludovica Archinto, Zedler, Johann HEINRICH, Grosses vollständiges Universallexicon Aller Wissenschaften und Künste, Halle– Leipzig 1732–1754, sv. XXX, s. 101. 152 F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 435. 153 A. JÄGER, Die Münzprägungen der Grafen Schlick, Berliner Numismatische Zeitschrift, Sonderdruck aus Heft Nummer 17 und 18, 1954, s. 7. 154 NA, f. Stará manipulace (dále jen SM), k. 2071, S 16/38; SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, jak vyplývá z kupní smlouvy, panství Hauenštejn prodal Juliu Jindřichovi, vévodovi saskolauenburskému a majiteli blízkého Ostrova, za 40 000 zl., více viz Bedřich BERNAU, Geschichte des Schlosses und Gutes Hauenstein bei Schlackenwerth, Karlsbad 1875.

39

1665 prodat horní města Planou a Měděnec, aby doplatil zbývajících 30 000 zlatých,155 čímž Šlikové ze západu Čech definitivně mizí. Zdá se, že vzdání se Plané a dalších držav na západě Čech nebylo lehké rozhodnutí, František Arnošt možná uvažoval o prodeji východočeských statků, jelikož si roku 1660 nechával vyhotovit odhad svých panství.156 Východočeská panství se na základě odhadu jevila jako perspektivnější majetek, proto se záhy rozhodl vytvořit rodinný fideikomis, který zahrnoval panství Veliš, Kopidlno a Staré Hrady. Tímto majetkoprávním aktem docílil jisté záruky nedělitelnosti statků a tedy i jejich uceleného zachování dalším generacím. K fideikomisu náležely také dva domy v Praze na Pohořelci, rodinné klenoty, zlato, stříbro, tapiserie, knihovna, archiv, kočáry a matematické a geografické přístroje. Schválení k tomuto kroku získal od císaře Leopolda I. majestátem ze dne 28. března 1661 a k naplnění jeho záměru došlo definitivně 27. října 1671.157 Kromě toho František Arnošt svá východočeská panství od počátku 60. let dále rozšiřoval a postupně skupoval menší statky v okolí, které patřily méně významným rodům. Jednalo se zejména o Bartoušov s dobře fungujícím dvorem, dále zemanský statek Stará Veliš, který výhodně koupil od hraběte Rivery, od Zásadských a pánů z Rodova odkoupil dvůr ve Starém Místě a Horní a Dolní Lochov a od pána Zumsande ze Sandberga si František Arnošt vyžádal příslib, že pokud bude prodávat Jičíněves, bude on první, na koho se obrátí.158 Budoucí dědic Františka Arnošta Šlika si tedy mohl být jist poměrně slušným zaopatřením. Oprávněným dědicem majorátního majetku byl právě jeho prvorozený syn František Josef [3].

155

Planou prodal poté Janu Jáchymovi ze Sinzendorfu, Měděnec opět Juliovi Jindřichu vévodu saskolauenburskému. A. JÄGER, Die Münzprägungen der Grafen Schlick, s. 7. 156 Viz NA, f. SM, k 2071, S 16/43. 157 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 13, i. č. 527, 531, sign. XI.7. 158 F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 436.

40

III. 2 František Josef Šlik a šlikovská panství za jeho držení

III. 2. 1 Spor o dědictví František Arnošt zemřel 16. srpna 1675 v Řezně, kde se pravděpodobně účastnil říšského sněmu. František Josef zjevně svého otce doprovázel, jelikož dva dny po otcově smrti zaslal z Řezna dopis Ferdinandu z Dietrichsteina, kde sděluje, že jeho otec podlehl v daný den ve čtyři hodiny ráno zánětu průdušek.159 František Arnošt sepsal svou závěť již 27. října 1672 v Karlových Varech,160 kde se zřejmě nacházel na jednom ze svých ozdravných pobytů. Zdá se, že již minimálně od druhé poloviny 60. let trpěl nespecifikovanými zdravotními problémy, se kterými se léčil i v Padově.161 Podle této závěti měl celý fideikomis nerozdělený přejít na prvorozeného syna Františka Josefa, teprve v případě jeho smrti dál na dalšího přímého mužského dědice.162 Mladší bratr Františka Josefa, Leopold Antonín, měl dostávat pouze roční rentu 3000 zlatých,163 čímž František Arnošt poněkud neobvykle a jednoznačně upřednostnil staršího syna. To vyvolává zdání, že mu byl syn z prvního, harmonického manželství bližší a také zvyšuje pravděpodobnost jisté rivality obou bratrů. Dále si ve své poslední vůli výslovně přál být pohřben v kapli svatého Václava ve svatovítském chrámu v Praze, pokud to nebude možné, tak na jiném vhodném místě. V každém případě si ovšem přál ležet vedle své první ženy, „která spočívá v kostele

159

„… der allerhöchste Gott nach seinen Unerforschlichen willen meinem hochgeehrtesten herrn Vatter dem 16. dieses früh nach vier Uhren, durch einen catharrum suffocativum von dieser Zergänglichkeit in die ewige Seeligkeit abgefordert habe.“ Moravský zemský archiv (dále jen MZA), f. Rodinný archiv Dietrichsteinů (dále jen RA Dietrichsteinů), k. 485, fol. 8. 160 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 32, i. č. 382, sign. VII/12. 161 Viz záznamy kardinála Harracha. Např. 26. září 1667 v Loretu: „… Jetzt saget man mier, das gleich auch die gräfin Schlickhin mitt ihrer gesellschafft herkommen seye, der graf aber wäre zu Padova gebliben, allwo er eine cur brauchet.“ O den později se kardinál nechal poroučet u hraběnky Šlikové, která ho informovala, že její muž zůstane i nadále v Padově, jelikož mu lékaři prozatím nedoporučují cestovat. Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 896. 162 Dále stála v pořadí potenciálních dědiců rodina matky Františka Arnošta Šlika – Anna Maria Eliška Salm – přesněji řečeno synové jejího bratra hrabětě Karla ze Salmu: „… meiner hochgeehrten Frauen Mutter seel: herrn bruders Carl Grafens von Salm eheleibliche Söhne“; dalším v řadě byl nejstarší syn Arnoštovy sestry Marie Sidonie Maximilian Wunibald hrabě z Waldburgu: „meiner Frauen Schwester ältisten Sohn Maximilianum grafen von Truchsassen und seine eheliche Söhne…“; dále moravská hrabata ze Salmu a Tovačova, a konečně rodina jeho první ženy Maie Margarethy Ungnad von Weissenwolff: „…und sechstens meinem Schwager und dessen Mänliche Erben die grafen von Weissenwolff…“; ve všech případech se mělo postupovat podle práva mužské primogenitury: „…dieses aber alles nach Ordnung des Primogenitur Rechtens“. SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 36, i. č. 382, sign. VII. 12. 163 Závěť Františka Arnošta Šlika byla pořízena v Praze 27. 10. 1672, Tamtéž.

41

sv. Anny u Plané“.164 Pro tento účel mělo být její tělo vyzvednuto a uloženo spolu s ním do společné hrobky opatřené odpovídajícím náhrobkem.165 Paní Helena přežila Františka Arnošta o bezmála čtvrt století a necelý rok po jeho smrti se podruhé se vdala za mladého hraběte Františka Taaffeho z Carlingfordu,166 pozdějšího císařského maršála, který se tak stal opatrovníkem mladšího z Arnoštových synů Leopolda Antonína. Po smrti Františka Arnošta zůstal zpočátku celý fideikomisní majetek skutečně podle otcovy vůle nerozdělen v rukou nejstaršího syna Františka Josefa. Tedy přinejmenším formálně. V době otcovy smrti nebyl totiž ještě plnoletý, proto byl prozatímní správou majetku pověřen důvěryhodný rodinný přítel František svobodný pán ze Scheidlernu,167 který byl na šlikovská panství slavnostně uveden již 3. září 1675.168 Zřejmě brzy po otcově smrti se vydal na kavalírskou cestu.169 Víme s jistotou, že pobýval v Sieně, odkud v prosinci roku 1676 poslal vánoční pozdrav Ferdinandu Dietrichsteinovi,170 a v Římě, kde vznikla roku 1678 jeho podobizna.171 Je možné, že Františka Josefa na cestách doprovázely cestovní instrukce sepsané jeho dědečkem Davidem Ungnadem z Weissenwolffu za účelem kavalírské cesty jeho syna, Helmharda Christopha. Instrukce se nacházejí v rodinném archivu Šliků.172 František Josef je mohl dostat jako dar od dědečka, strýce či jiného příbuzného z matčiny strany. Pokud František Josef tyto instrukce na své cestě při sobě měl nebo je alespoň četl (což je vzhledem k jejich výskytu v rodinném archivu pravděpodobné), měl díky nim detailní návod k sledování a poznávání cizích zemí, jelikož instrukce jsou v tomto 164

Tamtéž, fol. 2 Tamtéž. Hrobka zjevně u sv. Víta založena nebyla. František Arnošt byl nakonec pohřben v litoměřickém klášterním kostele u kapucínů. Pavel VLČEK – Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s. 344 166 Franz Taaffe třetí hrabě z Carlingfordu pocházel z irského šlechtického rodu, již brzy po studiích, která mimo jiné uskutečnil i v Olomouci, se oddal vojenské kariéře. Právě ve službách jeho pluku Leopold Antonín Šlik pravděpodobně započal svou vojenskou dráhu. Více o hrabatech z Carlingfordu: G. E. COKAYNE – Vicary GIBBS – H. A. DOUBLEDAY – Geoffrey H. WHITE – Duncan WARRAND – Howard WALDEN (eds.), The Complete Peerage of England, Scotland, Ireland, Great Britain and the United Kingdom, Extant, Extinct or Dormant, sv. III, London 1910, s. 29. A o jejich slezských panstvích J. BRŇOVJÁK, Hrabata Taafové (z Carlingfordu), s. 1–14. 167 Císařský rada, vrchní zemský písař, královský místodržící, pán na Kácově, Sukoradech, Kostelci a Chabeřicích. 168 F. A. Vacek, Die Dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 441. 169 O významu, itineráři a průběhu kavalírských cest nejnověji srov. Zdeněk HOJDA – Eva CHODĚJOVSKÁ (eds.), Heřman Jakub Černín na cestě za Alpy a Pyreneje. Kavalírská cesta českého šlechtice do německých zemí, Itálie, Francie, Špaňelska a Portugalska, sv. I., Praha 2014, s. 107-289. 170 MZA, f. RA Dietrichsteinů, k. 485, fol. 6. 171 Originál byl po 2. světové válce uložen v Národní galerii, dnes je součástí mobiliárního fondu zámku Sychrov. Kolorovaná fotografie od jičínského malíře Ant. Picka z roku 1910 se nachází v SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, fasc. 17. 172 Instrukce byly sepsány již roku 1651; SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 87, i. č. 627. 165

42

ohledu nebývale podrobné.173 Podle nich se měl dobře seznámit s městy, významnými stavbami, historií, náboženstvím a liturgickými zvyklostmi, geografickými podmínkami, zvyky a zajímavostmi té které země, ale také s biografiemi jejich vládců a význačných osobností.174 Ovšem při tom všem měl dbát na dodržování správného křesťanského, tj. katolického, života, navštěvovat pravidelně bohoslužby a vyhýbat se všemu, co zavánělo protestantismem.175 František Josef se ze svých cest vrátil pravděpodobně roku 1680, kdy se také ujal správy rodinného majetku. Podobně jako jeho otec pokračoval v rozšiřování a zvelebování půdního fondu. Kupříkladu hned v roce 1681 koupil Bílsko od Heleny Rašínové ze Žlunic.176 Ovšem mladší Leopold nebyl příliš dlouho s roční apanáží spokojen a v momentě, kdy dovršil věk dospělosti, požádal nejvyšší zemský soud o přezkoumání otcovy závěti. Požadoval po bratrovi svůj „povinný díl“. Po dvou letech sporu bylo zemským soudem rozhodnuto ve prospěch Leopolda Antonína. Stalo se tak koncem roku 1685.177 Podle právoplatného rozhodnutí soudu měl prvorozený František Josef svému druhorozenému bratru dát jeho povinný díl.178 Za tím účelem měla být východočeská panství rozdělena na čtyři části, jelikož povinným dílem se rozuměla zpravidla jedna čtvrtina nemovitého majetku. Aby se oné čtvrtiny dosáhlo spravedlivě, měly nadále zůstat pouze dvě části původního fideikomisu svěřenecké, dvě zbylé se měly stát alodním 173

Unikátnost tohoto „návodu“ k poznávání cizích zemí konstatuje na základě rozboru a komparace většího množství cestovních instrukcí Tomáš FOLTÝN, Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest (1640–1740), Celostátní studentská vědecká konference Historie 2005. Liberec 8.–9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 74–116. 174 „1. alle länder, königrreich, provinzen und fürstenthumber, 2. alle nahmhafte berühmte meer, innsuln, stehend-und fliessende schiffreiche wasser und strähme, seeporten und meerhafen, 3. alle berühmte hohe gebürg, und nahmhaffte stát, vornehme päss, und veste ether, 4. nebens der situation, und gelegenheiten, gränzen, bgriff und grösse, lenge und breite etc. mit sonderbarer belustig und ergenzung, und zwar ohne sonderer mühe und zeit benehmung fundamentaliter, sonder auch 5. deren fruchtbahrkeit, und reichtumbe und was da 6, in einem und andern orth, stadt und lande sonderbahres zu sehen, denckwürdig und nutzliches zu mercken und zu beobachten, erlehrnen könnte, wie auch 7. aller innwohner, sitten, gebrauch, policey-ordnung, religion und Gates dienst, lauff und getrieb der comercien und lauffmennschaften, 8. aller potentaten, und vornehmen republiquen, stát, reichthum und vermögen, intraden und einkünfften, so weith hier von nachrichtung zuhaben, kriegsmacht zu wasser und landt, ittem 9. die vier monarchien und aller anderer berühmten reichen und republiquen anfang und ursprung auf und abnehmung, endt, und untergang und derenselben kayser, könig und potentaten, Ihre vornembste rhaten und vernichtungen, geführtes regiment, weesen, ohne sondere mühe und zeit aufwendung eigentlich, und bestermassen sich bekandt zu machen.“ SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 87, i. č. 627; dále Tomáš FOLTÝN, Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest, s. 100–101. 175 T. Foltýn konstatuje, že v těchto instrukcích je apel navedení správného katolického života nejsilnější ze sledovaného vzorku. Tomáš FOLTÝN, Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest, s. 87. 176 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/19. 177 Již v březnu 1684 bylo rozhodnuto ve prospěch Leopolda Antonína, což potvrdila 29. prosince 1685 i dvorská kancelář, SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/17. 178 F. A. VACEK, Die dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 441.

43

majetkem, přičemž polovina alodu měla být zmíněným povinným dílem. Součástí svěřenectví zůstalo Kopidlno a Staré Hrady, alodním statkem se stalo panství Veliš, které bylo rozděleno na dvě části – Vokšice (spolu s dobře fungujícím dvorem) a Bartoušov. Z těchto dvou si Leopold Antoním mohl vybrat svůj povinný díl a zvolil Vokšice, tím pádem Františku Josefovi připadl Bartoušov jako alodní statek.179 K vokšickému (resp. severní části původního velišského) panství náležely dále vesnice Podhrádí, Vršec, Staré Místo, Čejkovice, Holín, Ohaveč, Rybníček, Brada, Prachov, Jinolice, Libunec, Ostružno, Březina, Hrdoňovice, Střevač, Zámostí, Bláta, Ohařice, Březská a Prachovská Lhota, Horní a Dolní Lochov, Hlásná Lhota, Chyjice a Nadslav, přičemž větší statky se nacházely ve Vokšicích, Starém Místě a Jinolicích. František Josef byl rozhodnutím soudu samozřejmě zklamán a vyvinul veškeré úsilí na to, aby byla panství opět sjednocena pod jeho osobou. Z toho důvodu si záhy na velišské panství vyhradil předkupní právo, kterého brzy využil. Již v roce 1688 zamýšlel Leopold Antonín prodat panství Veliš hraběti Ludvíku Colloredovi za 161 000 zl., na tento okamžik ale František Josef čekal a hbitě svého práva využil. Za výše uvedenou částku Veliš koupil, a tak byla panství znovu sjednocena pod jeho osobou.180 Františkův bratr, Leopold Antonín Šlik, prodeje statků neželel, nastoupil totiž brzy skvostnou vojenskou a diplomatickou kariéru. Již roku 1689 se stal vrchním velitelem jízdního pluku v Maďarsku, účastnil se údajně všech bojů, které se za tři roky jeho pobytu na maďarském území odehrály.181 Roku 1692 byl jmenován polním generálem a sloužil zejména na území mezi Dunajem a Sedmihradskem, které bylo v té době připojeno k Habsburské monarchii. Počínaje rokem 1697 vedl mírová jednání, která byla roku 1699 završena uzavřením Karlovického míru. Svou kariéru dovedl k vrcholu roku 1713, kdy mu byl svěřen úřad nejvyššího kancléře. V roce 1721 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Ženat byl dvakrát, poprvé s Klárou Rosalií z Kounic a podruhé s Marií Josefou Vratislavovou z Mitrovic, s níž měl syna a dědice Františka Jindřicha (1696– 1766). Zemřel roku 1723.182

179

SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/19. NA, f. Desky zemské větší 77, H 3 – 13. 181 Max DVOŘÁK, Beitrag zur gräftlich Schlikschen Herrschafts und Hausgeschichte, Jičín 1895, s. 51. 182 O Leopoldu Antonínu Šlikovi více např. vynikající práce Petra VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, Brno 2007. Disertační práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, s. 149–214. Práce byla publikována roku 2014; z menších studií např. Jiří KUBEŠ, Diplomaticko-úřední cesta generálního válečného komisaře Leopolda Antonína Josefa hraběte Schlika z Pasounu a Holíče (1663–1723) po středoněmeckých dvorech v roce 1706, Východočeský sborník historický, 2002, s. 41–83. 180

44

III. 2. 2 Kariéra Františka Josefa Šlika Zatímco Leopold Antonín Šlik se oddal kariéře válečníka a diplomata a završil ji životem v blízkosti dvora, jeho starší bratr reprezentuje zcela jiný způsob, kterým se mohla kariéra šlechtice na přelomu 17. a 18. století v Habsburské monarchii ubírat.183 František Josef se stal představitelem „domácí politiky“. Pro první případ, úspěšnou kariéru u dvora, byla téměř nezbytným předpokladem jakákoli forma zahraniční, nejlépe diplomatické mise; naproti tomu zemské úřady, jak název sám napovídá, vyžadovaly přítomnost v zemi a dobrý přehled o aktuálním domácím dění. Předpoklady pro zastávání vysokého zemského úřadu František Josef Šlik výborně splňoval, ovšem zůstává pravdou, že kariéra v zemských úřadech byla často chápána jako předstupeň mnohem žádanější kariéry u dvora ve Vídni. Ani František Josef Šlik zřejmě nebyl v tomto ohledu výjimkou. V každém případě byla Vídeň tím nejlepším prostředím pro začátek kariéry každého mladého aristokrata a služba v blízkosti vládnoucí dynastie odrazovým můstkem k budování dalšího kariérního postupu. Proto se většina mladých šlechticů hned po skončení kavalírské cesty snažila získat místo přímo u císařského dvora či alespoň ve službách následníka trůnu. Zvláště velká poptávka byla po komornických místech, která byla nahlížena jako první stupínek kariéry. František Josef Šlik se téměř hned po skončení své kavalírské cesty, tj. roku 1680, stal císařským komorníkem. Do úřadu byl jmenován 26. října 1680 a komornickou přísahu složil 15. března 1681.184 Jeho situace mohla být trochu ztížená tím, že tentýž rok zároveň převzal odpovědnost za správu rodinných statků. Je proto možné, že jeho služba byla častěji, než bylo obvyklé, přerušována cestami na rodinná panství, či naopak nutnost pobytu u dvora ztěžovala jakési bližší seznámení s managementem poměrně rozsáhlého území. Jisté je, že dalšího povýšení se dočkal až roku 1684, kdy zastával funkci dvorského rady. Pokud tedy setrval v komornické službě celé čtyři roky bez povýšení, trvala tato služba poměrně dlouho. Průměrná doba setrvání ve službě komorníka

183

Způsoby, jakými se v pobělohorské době mohla kariéra šlechtice ubírat, popsali např. Petr MAŤA – Václav BŮŽEK, Wandlungen des Adels in Böhmen und Mähren im Zeitalter des ´Absolutismus´(1620– 1740), in: Der europäische Adel im Ancien Régime. Von der Krise der ständischen Monarchien bis zur Revolution (ca. 1600–1789), Ronald G. Ash (ed.), Köln–Weimar–Wien 2001, s. 287–321. Dále také P. VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, Praha 2014. 184 Österreichisches Staatsarchiv (dále jen ÖStA), f. Obersthofmeisteramt, SR 19, fol. 205v.

45

bez dalšího kariérního postupu byla u mladých šlechticů většinou jeden, maximálně dva roky.185 Šlikové v té době neměli ve Vídni vlastní dům, proto byli stejně jako velká řada dalších aristokratů závislí na podnájmech. František Josef musel zřejmě již od počátku 80. let v nějaké formě podnájmu také bydlet, jelikož jeho služba vyžadovala přítomnost u dvora. Přednostní nárok na dvorský kvartýr měli právě ti, kteří museli být z titulu své funkce u dvora přítomni. O kvartýry žádali většinou mladí svobodní muži, často ti, co se právě vrátili z kavalírské cesty. Ovšem v případě Františka Josefa Šlika máme o tomto typu ubytování první písemný doklad až z let 1687–1688, kdy o přidělení kvartýru žádal z pozice dvorského rady.186 Tehdy mu však bylo již 31 let a byl tři roky ženatý, což nebylo příliš obvyklé. Výhodou dvorských kvartýrů byla poměrně nízká cena, 187 která byla ovšem vyvážena nevýhodou jejich nedostatku, takže přidělení kvartýru nebylo automatickou záležitostí. Často se také nejednalo o nejreprezentativnější ubytování, proto jej ambiciózní mladí muži zpravidla nevyužívali příliš dlouho a po dosažení lepšího postavení od něj zcela upouštěli.188 V první řadě o toto ubytování žádali právě muži s titulem císařského komorníka či říšského dvorského rady, jak tomu bylo i v případě Františka Josefa Šlika.189 Pro nás je samozřejmě zajímavé, s jakými sídelními strategiemi tyto funkce u dvora souvisely, jak často František Josef Šlik pobýval na rodových statcích a do jaké míry se mohl správě rodového majetku věnovat. Můžeme předpokládat, že v době, kdy zastával výše zmíněné služby u dvora, zůstával po většinu času ve Vídni a na své rodinné statky zajížděl pouze v letních měsících, a to nanejvýš na několik málo týdnů v roce.190 185

Jiří KUBEŠ, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty v českých zemích (1500–1740), České Budějovice 2005. Disertační práce. Historický ústav Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích, s. 93–95. 186 ÖStA, f. Hofkammerarchiv, Hofquartierbücher, svazek 79, fol. 59. András KOLTAI, Adam Batthyány in Wien. Die Hofkarriere eines ungarischen Aristokraten in der Mitte des 17. Jahrhunderts, Opera Historica: Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), 2002, s. 281–285. 187 Ta se pohybovala v řádu několika desítek, maximálně stovek zlatých ročně. 188 J. KALLBRUNNER, Das Wiener Hofquartierwesen, s. 24, 28; dále TÝŽ (Hg.), Wohnungssorgen, s. 18–21; Ke kvartýrům a jejich nedostatkům v době, kdy sídlil dvůr v Praze, viz Zdeněk HOJDA – Martina NOVOZÁMSKÁ (eds.), Nájemníci na Starém Městě pražském roku 1608, Praha 1997. Nejpodstatnějším pramenem jsou v tomto případě dvorské ubytovací knihy (Hofquartierbücher) uložené ve vídeňském státním archivu – ÖStA, f. Hofkammerarchiv, Hofquartierbücher, svazky 1 až 30. 189 Ke komornické službě a místu říškého dvorského rady viz Petr MAŤA, Der Adel aus den böhmischen Ländern am Kaiserhof 1620–1740. Versuch, eine falsche Frage richtig zu lisen, Opera Historica: Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), České Budějovice 2002, s. 191–233 (216–221). 190 Tuto zvyklost dokládá na základě rekonstrukce itinerářů cest a pobytů Jana Jiřího Jáchyma Slavaty ve své disertační práci např. J. Kubeš – Slavata pobýval na přelomu 60. a 70. let 17. století ve Vídni

46

Situace se samozřejmě změnila, když získal posléze službu v zemské správě, což se stalo roku 1691, kdy jej císař jmenoval viceprezidentem a o rok později prezidentem české komory. V té době byl zároveň jmenován místodržícím a přísedícím zemského soudu.191 Stal se tedy členem kolegia nejvyšších zemských úřeníků, ovšem až na jednom z posledních míst obsazovaných příslušníky panského stavu.192 Všechny tyto funkce nicméně vyžadovaly přítomnost v zemské metropoli, podobně jako dvorské funkce přítomnost u dvora. Zde lze ale již předpokládat frekventovanější pobyty hraběte na rodových statcích, jak tomu bylo i v případě jeho otce, Františka Arnošta, jehož pobyty v Kopidlně a Starých Hradech byly poměrně časté, jak víme na základě deníkových záznamů kardinála Harracha. Opět lze také analogicky konstatovat, že četným (či popř. nepřerušeným) pobytům na rodových panstvích byly vyhrazeny zejména jarní a letní měsíce, zbytek roku, tedy na podzim a v zimě pobýval hrabě zřejmě v centru království, přičemž sezóna vyhrazená zemské metropoli vrcholila obdobím masopustu. Zároveň je pravděpodobné, že nejen z titulu své funkce (tedy vysokého zemského úředníka), ale i dle svých ambic navštěvoval nadále pravidelně císařský dvůr ve Vídni. Máme také doklady o tom, že jako většina šlechticů své doby jezdil pravidelně do lázní, jmenovitě Karlových Varů. Tyto pobyty měly kromě blahodárného zdravotního účinku zejména nedocenitelný sociální rozměr.193 Se zastáváním zemských úřadů se tedy pravděpodobně i odpovídajícím způsobem rozšířil geografický horizont, v jehož rámci se pravidelně v průběhu roku pohyboval. Zdá se, že v průběhu 90. let 17. a počátkem 18. století zaznamenala kariéra Františka Josefa nejrychlejší růst. Je ovšem možné, že aspirace byly vyšší a chtěl dosáhnout

v průměru 200–240 dní za rok, zbytek času trávil na svých fideikomisních statcích a venkovském panství Lipová. J. KUBEŠ, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty v českých zemích (1500–1740), s. 80. J. Kubeš se dále opírá o analýzy dalších itinerářů zástupců vyšší šlechty, které dokládají ten samý trend. 191 František PALACKÝ, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, in: Dílo Františka Palackého I, Jaroslav Charvát (ed.), Praha 1941, s. 393, 398. ÖStA, f. Hofkammerarchiv, Hofzahlamtsbücher, 1686, fol. 155r; 1687, fol. 150r; 1688, fol. 147v; 1689, fol. 83r; 1690, 135, fol. 152v; 1691, 136, fol. 138r; 1692, 137, fol. 139r. 192 Prezident české komory mohl být vybrán i z rytířského stavu, šlo tedy o nejméně prestižní úřad pro příslušníka panského stavu, viz Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v Českých zemích, Praha 2005, s. 124. 193

O tom, s jak vysokou společností se v Karlových Varech František Josef Šlik setkával, vypovídají dochované seznamy lázeňských hostů. Jejich torzovité seznamy jsou uchovány ve Státním oblastním archivu v Plzni – Státním okresním archivu v Karlových Varech (dále jen SOkA Karlovy Vary). Záznamy z doby, kdy Karlovy Vary navštěvoval i František Josef Šlik, jsou dochovány pro léta 1686, 1691, 1695, 1705, 1708, 1725, 1728, 1737 a 1738. Nejvýznamnější návštěvníci z let 1701–1733 jsou také zachyceni v tisku Neu-verbessert- und vermehrtes denckwürdiges Kayser Carls-Baad, das ist: alt, als neue Denckwürdigkeiten in drey Theil abgetheilet, který vyšel roku 1734 nákladem Johanna Albrechta v Norimberku.

47

významnějších dvorských funkcí, o čemž by mohla svědčit i jeho snaha o získání řádu zlatého rouna. V rodinném archivu Harrachů se dochoval zlomek korespondence z přelomu 17. a 18. století, který by tuto skutečnost potvrzoval.194 Jde o sérii dopisů adresovaných jednak Ferdinandu Bonaventurovi z Harrachu a jednak jeho synu Aloysi Thomasu Raimundovi. Ferdinanda Bonaventuru, k němuž měl zjevně bližší vztah,195 žádal o přímluvu u jeho syna, toho času císařského velvyslance ve Španělsku, aby se ten dále přimluvil u jeho „katolické výsosti“, tedy španělského krále, ve věci získání řádu zlatého rouna pro jeho osobu. Dopisy adresované Aloysi Thomasu Raimundovi jsou psány francouzsky, s Ferdinandem Bonaventurou korespondoval v němčině. Všechny jsou psány velice pokorným, až servilním tónem, což samozřejmě do jisté míry odpovídá dobovému schématu. Prosby a žádosti o potvrzení náklonnosti se však v každém dopise opakují, přičemž stupeň naléhání poněkud vzrůstá, čehož si byl František Josef zřejmě dobře vědom, když v posledním dopise této řady píše: „Monsieur, Je n’impertinerais pas a l’Avenir V. E. par des longues lettres, comme a été la derniere, pour la persuader des justes raisons, avec lesquelles je demande la Toison d’or; il me suffi que je suis assuré que V. Ex. veu bien me faire la grace d’appuyer ma Pretention. S. Ex. Monsieur V.tre Pere m’en donne un Tesmoignage tout a fait avantageu par l’enclose, de façon que J’ay lieu d’esperer que je serais bientost consolé. Je me recommande a la continuation des bonnes | graces de V. E. et la prie de croir que je demeure avec toutte l‘Estime du monde.“196 Nutno podotknout, že předešlý dopis byl skutečně delší a osobnější než všechny ostatní. František Josef se v něm také, jak bylo běžným zvykem, odvolával na své dobré vztahy s jiným význačným mužem, svým švagrem, v jehož případě bylo již zřejmě o udělení řádu rozhodnuto.197 Výše citovaný poslední dopis celé řady je datován ke 2. říjnu roku 1700. Měsíc na to, 1. listopadu, zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků, Karel II., a vypuknutí války o španělské dědictví zapříčinilo jednak přerušení v udělování řádu na 12 let, jednak jeho rozdělení na francouzskou a rakouskou vě-

194

ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. Familienarchiv Harrach (dále jen FA Harrach), k. 299, i. č.

8. 195

Z deníkových záznamů kardinála Harracha je zřejmé, že Ferdinand Bonaventura se dobře znal s Františkem Arnoštem Šlikem, dokonce pobýval, či se alespoň na svých cestách z Prahy do Branné zastavoval, v Kopidlně. 196 ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. FA Harrach, k. 299/8, nefoliováno. 197 „…et V. E. ferà honneur a en Boeme, principallemen fi elle me fais la grace de me joindre a la promotion de S. E. Mr. le Comte de Kinsky; mon beau frere, que Sa Mté Imperiale, comme J’enten, souhaitte de veoire aufois consolé avec la Toison d’or.“ ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. FA Harrach, k. 299.8, nefoliováno.

48

tev. Zmíněný hrabě Kinský se slavnostní ceremonie udělení řádu dočkal až roku 1712, František Josef Šlik nikdy. Není zřejmé, zda by žádost Františka Josef Šlika byla vyslyšena či ne. Bohužel se nedochovaly odpovědi Aloyse Thomase Raimunda Harracha. Jisté je, že po vytvoření rakouské odnože řádu se již záležitost Františka Josefa Šlika k projednávání nevrátila. Dopisy jsou nicméně cennou ilustrací jeho vysokých ambic a touhy po zvýšení společenské prestiže. Pomyslné třetí a poslední období v kariérním životě Františka Josefa Šlika můžeme označit jako postupné „stahování do ústraní“. Roku 1713, kdy zemřela jeho první žena, Sylvie Kateřina roz. Kinská, se František Josef Šlik dobrovolně rozhodl přerušit svou relativně soustavnou činnost u zemského soudu a místa přísedícího se defitivně vzdal roku 1736.198 V roce 1715,199 se vzdal i úřadu prezidenta české komory. V této spojitosti samozřejmě hned napadne otázka, co bylo důvodem k opuštění úřadů. Kariéra Františka Josefa Šlika nepatřila k těm nejskvostnějším. Sám měl pravděpodobně vyšší ambice. Zajímavá je proto úvaha, jak na něj zapůsobilo jmenování jeho mladšího bratra, Leopolda Antonína, s kterým zřejmě neměl nejlepší vztahy, do úřadu prezidenta české dvorské kanceláře ve Vídni – a to, aniž by předtím prošel klasickým schématem a zastával nižší úřednické posty.200 V té době bylo Františku Josefovi hodně přes padesát let a svůj úřad poctivě vykonával již 22 let. Představa, že by jeho mladší bratr, s nímž vedl v mládí významný spor, by mu byl nadřízený, aniž by měl v úřednické práci tak dlouholetou praxi jako on, nemusela být zrovna motivující. Po dvou letech, co tomu tak bylo, mohl motivaci ztratit zcela. V souvislosti s těmito kroky se jistě změnila i jeho – takříkajíc – sídelní strategie. Jak bude později zřejmé, je možné k jednotlivým fázím jeho kariéry najít (ve větší či menší míře) pomyslnou paralelu se stavebním rozvojem jeho východočeských panství. V době, kdy se rozhodl rezignovat na úřad prezidenta české komory, zahájil výstavbu zámečku v Jičíněvsi, kde zřejmě později často pobýval. Zdá se tedy, že s přibývajícím

198

Milada ŠVECOVÁ, Zemský soud v Čechách do roku 1749. Příspěvek k dějinám šlechty v první polovině 18. století, Praha 1983. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. 99. 199 Rezignaci na místo prezidenta české komory a jakési podivení se nad vysokým věkem, kterého se František Josef Šlik skutečně dožil, zmiňuje ve svém numizmatickém týdeníku i Johann David Köhler: „… legte aber A. 1715 die kammer-Präsidenten Stelle nieder, und lebt nach allen bißherigen Genealogischen Nachrichten annoch als der ateste seines Gräfl hausse und Majoratsherr in einem hohen alter von 88 Jahren. /…/ Solte M. h. aber doch denselben in einem Toden-Register antreffen, so bitte mir solches anzuzeigen.“ Tato zpráva vyšla v roce 1744, tedy v době, kdy František Josef Šlik již skutečně nežil. Johann David KÖHLER (Hrgs.), Historische Münz-Belustigung, 16. Teil, 7. Stück (11. Februarii 1744), Nürnberg 1744, s. 54. 200 Petra VOKÁČOVÁ, Příběhy o hrdé pokoře, aristokracie v českých zemích v době baroka, Praha 2014, s. 161.

49

věkem zvolil záměrně nový životní rytmus a přidal se k nemnohým šlechticům, kteří se úmyslně orientovali na své venkovské statky, ať už byla jejich motivace jakákoli.201 III. 2. 3 Manželství Navzdory dobrému majetkovému zázemí a poklidné kariéře byl osobní život Františka Josefa poznamenán absencí přímého dědice. Jeho dvě manželství zůstala bezdětná. Františkovou první ženou byla Sylvie Kateřina Kinská [5], která zemřela roku 1713. Podruhé se oženil roku 1716 s výrazně mladší Annou Josefou Krakovskou z Kolowrat [6], která ho přežila o 31 let. Sylvie Kateřina se narodila roku 1650 jako nejmladší dcera Jana Oktaviána Kinského (1604–1679), od roku 1676 říšského hraběte z Vchynic a Tetova, a Markéty Magdaleny de Porcia (1607–1654), dvorní dámy císařovny matky Eleonory Gonzaga. Její otec, Jan Oktavián, si během svého života vybudoval nejen úspěšnou kariéru, na čemž měl jistě podíl i prozíravě uzavřený sňatek,202 ale navíc se mu podařilo dostatečně stabilizovat rodinné jmění. Postupně byl jmenován do vysokých dvorských úřadů císařské rady, dvorního královského hofmistra a královského komorníka. Vlastnil panství Chlumec nad Cidlinou a z konfiskací se mu podařilo získat Českou Kamenici.203 Dva starší bratři Sylvie Kateřiny z kariérního i majetkového hlediska předstihli svého otce. Prvorozený František Oldřich (1634–1699) držel po otci Chlumec nad Cidlinou a v letech 1683 až do své smrti roku 1699 řídil Českou dvorskou kancelář. Patřil k nejpřednějším politikům v říši konce 17. století. Zemřel ovšem bezdětný, takže rodinný majetek přešel po jeho smrti na mladšího Václava Norberta Oktaviána (1642–1719). Václav Norbert Oktavián byl nesmlouvavý úředník, náročný ke svým podřízeným, dokonce býval nazýván postrachem české šlechty.204 Ačkoli se jeho kariéra začala profilovat poměrně pozdě – až ve svých 46 letech se stal prezidentem apelačního soudu a po několika letech nejvyšším komorníkem –, mohl později navázat na úspěšnou kariéru 201

K těmto šlechticům náleželi jednak ti, kteří se podobně jako František Josef Šlik rozhodli s přibývajícím věkem, zdravotními problémy či z dalších osobních příčin rezignovat na své úřady (Adam Pavel Slavata, František Václav z Trauttmansdorfu), jednak někteří bohatí členové knížecích, výjimečně hraběcích rodů, kteří tak demonstrovali jistou nezávislost na dvorském centru a rozsah svého bohatství (Karel Eusebius z Lichtenštejna). K příkladům takových strategií šlechty viz J. KUBEŠ, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty v českých zemích (1500–1740), s. 82. Známým představitelem takové sídelní strategie je také František Atonín Špork. 202 Dvorní dáma Markéta Magdalena byla sestrou příštího vychovatele a prvního ministra císaře Leopolda I. Sňatek mezi Janem Oktaviánem a Markétou Magdalenou byl uzavřen roku 1628. 203 Přehled vývoje majetkových poměrů rodu Kinských viz Jan RACEK, Rod Kinských a vývoj jeho pozemkového majetku v letech 1620–1848, Vlastivědný sborník Kralupska 2, 2003, s. 39–56. 204 Aleš VALENTA, Lesk a bída barokní aristokracie, České Budějovice 2011, s. 64.

50

svého bratra u vídeňského dvora, když byl roku 1703 jmenován nejvyšším českým kancléřem. O životě Sylvie Kateřiny toho nevíme mnoho. Matka jí zemřela, když jí byly pouhé čtyři roky. Ve svých šestnácti letech, tedy roku 1666, byla přijata mezi dvorní dámy. Šanci prosadit své dcery (resp. vnučky či neteře) do císařovnina fraucimoru měli v podstatě jen aristokraté, kteří byli z nějakého důvodu v přízni vládnoucí dynastie či jiné vlivné osoby, čili i služba Sylvie Kateřiny u dvora byla odrazem štastných rodinných poměrů. Ačkoli byly dvorní dámy potenciálně velice žádanými nevěstami, zůstala Sylvie Kateřina poměrně dlouho neprovdaná. V době sňatku jí bylo již 34 let. Její služba tedy trvala celých 18 let.205 Sňatek Sylvie Kateřiny a Františka Josefa Šlika se podle dvorských matrik odehrál 17. října 1684 u císařského dvora,206 což opět svědčí jisté o prestižnosti snoubenců, podobně jako tomu bylo v případě Františkových rodičů. František Josef byl v té době o šest let mladší než jeho nevěsta. Její atraktivitu v očích mladého, ambiciózního ženicha zvyšoval jistě kromě jejího života v blízkosti císařského páru i fakt, že se její bratr, František Oldřich, stal krátce před tím prezidentem české dvorské kanceláře. Je samozřejmě těžké plně porozumět interním motivacím dvou snoubenců, navíc při absenci pramenů osobní povahy, ovšem jen na základě výše zmíněných faktů je možné konstatovat, že sňatek byl pro Františka Josefa Šlika dobrou kariérní investicí, ba dokonce mohl přímo otevírat dveře ke kariérnímu postupu. Jméno Sylvie Kateřiny se v pramenech objevuje okrajově i ve spojitosti s kuriózním případem „svatého“ Žida Šimona Abelese, který se odehrál roku 1694 a byl ve své době díky mohutné propagaci stran klementinských jezuitů opravdovou senzací.207 Záznam inkvizičního procesu s chlapcovým otcem Lazarem Abelesem a jeho pří205

ÖStA, f. Hofkammerarchiv, HZAB 1686, fol. 155r \ 1687, fol. 150r \ 1688, fol. 147v \ 1689, fol. 83r \ 1690, 135, fol. 152v \ 1691, 136, fol. 138r \ 1692, 137, fol. 139r. 206 August DOERR, Auszug aus den Matrikeln der k. k. Hof- und Burgpfarre in Wien, Jahrbuch der Heraldischen Gesellschaft „Adler“ (12), Wien 1902, s. 21; dále Friedrich LEUTHOLFS von FRANCKENBERG, Eüropaischer Herold, oder zuverläβige beschreibung derer Europäisch-Christlichen Käyserthums, Königreiche, freyer Staaten und Fürstenthümer…, Leipzig 1705, s. 706; Die durchlauchtige Welt oder kurtzgefaßte genealogische, historische…, Band 2, Hamburg 1701, s. 356. 207 V létě roku 1693 utekl dvanáctiletý Šimon Abeles se svým otcem z domova. Přístřeší nalezl u jezuitů v Klementinu. Začal se u nich připravovat na křest. Otec chlapce, Lazar Abeles, syna vypátral a odvedl jej domů, kde ovšem spory pokračovaly. Šimon byl následně v únoru 1694 surově zavražděn svým příbuzným Löblem Kurzhandlem, který ho pro neposlušnost udeřil tak silně, že si chlapec při pádu zlomil vaz. Šimon byl následně tajně pohřben, jeho tělo bylo však z podnětu jezuitů exhumováno a skutečná příčina smrti odhalena. Zatčený otec se posléze ve vězení oběsil a pachatel byl odsouzen k lámání v kole. Dne 31. března 1694 se v kostele Panny Marie před Týnem konal okázalý pohřeb. O případu např. Lubomír NOVOTNÝ, Barokní soudnička. (Případ Abeles), Židovská ročenka, 2009, s. 28–38; Daniel SOUKUP, Šimon Abeles: Zrození barokní legendy, Česká literatura. Časopis pro literární vědu 3, 2009, s. 346–371;

51

buzným Löblem Kurzhandlem, kteří byli obviněni z úkladné vraždy pro chlapcovu plánovanou konverzi ke křesťanství, vyšel již dva roky na to knižně a stal se spolu s beletrizujícím převyprávěním celého případu od jezuity Jana Edera v našem slova smyslu „bestsellerem“.208 V procesu zastával významnou roli i prezident apelačního soudu, bratr Sylvie Kateřiny, Norbert Oktavián Kinský, a definitivní rozhodnutí o exekuci obviněných stvrzoval svým podpisem i nejvyšší český kancléř František Oldřich Kinský. Není tedy divu, že i Sylvie Kateřina se do příběhu svým dílem vložila, když se koncem března 1694 v kostele Panny Marie před Týnem chystal okázalý pohřeb chlapce, který začal být uctíván jako mučedník pro víru.209 Sylvie Kateřina se tehdy obrátila na arcibiskupa Valdštejna s formální prosbou, zda by mohla zavražděnému chlapci pořídit náležitou pohřební výbavu. Povolení ji bylo samozřejmě uděleno a hraběnka Šliková chlapci obstarala „zwei kostbare Kleidungen, als ein weisses und rothes, reich mit Gold und Silber gewürktes Ober- und Unter-Kleid (so die rechte Farb der Jungfräulichen Märtyrer zu seyn pflegt) samt allen übrigen Zugehörn an Strümpf und Schuhen von der gleichen Coleur, auch einen sehr kostbaren Kranz auf des Todten Haupt verehret, und den Leichnam in eigener hoher Person damit gezieret und geschmücket hat.“210 Další střípek do mozaiky života Sylvie Kateřiny se vztahuje k roku 1692, kdy koupila panství Velké Horky od Františka Mikuláše svobodného pána z Klebelsberga za 57 400 rýnských zlatých.211 K panství náležela tvrz, poplužní dvůr s městečkem Streninejnověji Marie VACHENAUER, Der Fall Simon Abeles: eine kritische Anfrage an die zugänglichen Quellen, Berlin 2011. 208 Spis vydal apelační rada J. W. Ebelin poprvé roku 1696. Trestní spis byl publikován samozřejmě proto, aby potvrdil správnost rozhodnutí a celého řízení. Vydání spisu považoval za nutné dokonce sám panovník. Johannes EDER, Mannhaffte Beständigkeit Des zwölffjährigen Knabens Simons Abeles, welche er, um den christlichen Glauben zu behaupten, an Tag gegeben, da ihn Lazarus Abeles sein jüdischer Vatter, aus Haß des Glaubens, zu Prag, 21. Hornung im Jahr 1694, grausam ermordet, in: XVII Capitel oder Haupt-Stücke eingetheilet…, Praha 1698. 209 Součástí pohřebních obřadů se stalo i demonstrování zázraků potvrzujících nezpochybnitelně chlapcovo mučednictví. V Ebelinově spise je kladen důraz na měkkost a ohybnost chlapcova těla. Z místa smrtelného zranění navíc údajně vytékala krev, do níž návštěvníci chrámu smáčeli kapesníky, Johann Wolfgang EBELIN von FRIEDBERG, Processus inquisitorius, welcher In der Königl. Böhm. Residenz-Stadt Prag von dem hochlöbl. Königl. Appellations-tribunal als einem, im Erb-Königreich Böheim im Jahr 1694, wider beyde Prager-Juden Lazar Abeles und Löbl Kurzhandl wegen dess Ex odio Christianae Fidei, von ihnen Juden ermordeten Zwölff-jährigen Jüdischen Knabens Simon Abeles Als leiblichen Sohns des ersten Verführet; Und zu mehreren Erhöhung dess Christlichen Glaubens auch zur fruchtbaren Aussererbauung Jedesmänniglichen samt den dienlichen Haubt-Inquisitions-Acten, Praha 1696, s. 68. 210 Johannes EDER, Mannhaffte Beständigkeit…, Praha 1698, s. 69. Pozdější vydání záznamu inkvizičního procesu obsahovalo vyobrazení Šimona Abelese v pohřebním rouše. 211 Opis kupní smlouvy z 27. 10. 1692. NA, f. Desky zemské větší, kn. 402, fol. J 14. Zdá se, že František Mikuláš z Klebelsberga byl svého druhu novověkým „spekulantem“. Zmíněné panství totiž koupil pouhý rok před tím od Reinharda Walmerode za 54 000 rýnských zlatých. Na prodeji statku vydělal tedy 3400 zlatých, viz NA, f. Desky zemské větší, kn. 401, C 13-17.

52

ce, kde se nacházel panský dvůr a farní kostel, ves Rokytovec s poplužním dvorem a vsi Malá Horka, Pětikozly a Řehnice. Z letmých zpráv se můžeme domnívat, že se o svá panství aktivně starala, tedy do té míry, jak dovoloval její zdravotní stav. O jejím špatném zdravotním stavu vypovídá skutečnost, že svou závěť sepsala již 25. září 1695, tedy přibližně 18 let před svou smrtí. Je známou skutečností, že navzdory mnoha doporučením lidé často sepsání testamentu odkládali do poslední chvíle. Navíc i z dokumentu samotného vyplývá, že v době sepsání poslední vůle mohla trpět nespecifikovanými zdravotními obtížemi. V každém případě již ani neočekávala, že by mohla Františku Josefovi porodit potomka.212 V té souvislosti se nachází velice zajímavá informace v topografickém díle Franze Alexandra Hebera, kde autor ve stati věnované horeckému panství poznamenává, že se Sylvie Kateřina téměř bez přerušení zdržovala kvůli své nemoci v Karlových Varech, kde také – údajně – roku 1695 zemřela.213 Zdá se, že tehdy skutečně mohla trpět závažnou chorobou, která ji vedla k pořízení poslední vůle. Neuspokojivý zdravotní stav by také částečně vysvětloval existenci poněkud enigmatického dokumentu nacházejícího se v rodinném archivu Harrachů, v němž pražský notář Jeremiáš Hermenegildus stvrzuje, že hraběnka Šliková žije.214 Testament je však také zajímavým svědectvím jejího vztahu k horeckému panství, na nějž na více místech dokumentu pamatuje už jen z toho důvodu, že bylo zjevně jejím nejvýznamnějším majetkem a na srdci jí evidentně ležela jeho prosperita. Například zavazuje svého manžela, aby se postaral o výstavbu kaple sv. Antonína Paduánského na zmíněném panství, na což vyhrazuje 500 zlatých. 215 Dále si přeje, aby její manžel dohlédl na provedení rekonstrukce jisté kaple sv. Kateřiny a pobídl její sousedy, aby se na

212

Jeden opis se nachází v SOA v Zámrsku, f. RA Kinských a jeden opis poslední vůle je umístěn také v Zemských deskách; NA, f. Desky zemské větší, kn. 277, B6-15. 213 Franz Alexander HEBER, Böhmens Burgen, Festen und Bergschlösser: Vierter Band, Praha 1846, s. 244. 214 „Ego Hieremias Hermenegildus Böhm, Civis Pragensis /…/ hisce attestor et nottum Facio omnibus, et Singulis, quibus Scire necesse est, Illustrisimam, et Excellentissimam D[omi]nam Dominam Sylviam Catharinam Comitissam Schlikianam de Bassano et Weiskirchen, natam Comitissam Khinskÿanam de Chinitz et Tettau, quondam in Aula Caesarea apud Suam Majestatem Imperatricem Margaretham piissima memoriam Herulam, me vocasse, petiisseque de vita Sua Existentia, Guam Deus Ter optimus in longavam eoehere dignetur exhiberem. Cum Itale Illam ipsum mihi loqventem audiverim, et viderim, conseqventer de facto in vivis esse, manifeste Sciam, in hujus fidem manu mea propria me Subscripsi, Sigilumque. Notariatus consvntum, ad id legitime requisitus, apposui. Praga 3. Januarÿ Anno 1698.“ ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. FA Harrach, k. 841, sign. 22. 215 „… die Capelle S[anct]i Antonÿ de Padua zu horka, im fall dieselbige noch nicht ausgebauet, od noch nicht angefangen wäre, so soll mein liebster herr Ehegemahl ausbauen oder gantz von neüen, im fall Sie nicht wie gedacht angefangen wäre erbauen lassen, so wirdt a parte in meiner ordinari Cassa 500 gulden darzu gewidmeter finden.“

53

rekonstrukci spolu s ním podíleli.216 O kapli sv. Antonína Paduánského na horeckém panství nemáme žádné zprávy. Kaplí sv. Kateřiny mohl být myšlen gotický kostelík sv. Kateřiny nacházejícím se jihovýchodně od obce Strenice pod bývalým hradem Čejky. Kostelík je naposledy připomínán roku 1668 již jako zpustlý,217 pravděpodobně zanikl požárem, ovšem jeho obvodové zdi jsou čitelné dodnes. Kostelík sv. Kateřiny sice nebyl znovu vystavěn, o kapli sv. Antonína také nemáme žádné zprávy, je však pravděpodobné, že se nadále pozornost majitelky panství soustředila na farní kostel sv. Bartoloměje ve Strenicích. Původně gotický kostel byl z velké části koncem 17. a během první čtvrtiny 18. století nově vybaven. S jistotou víme, že oltáře sv. Kateřiny a sv. Barbory nechala roku 1696 zřídit Sylvie Kateřina.218 Dále je vzhledem k další položce v její závěti možné,219 že také část mešních nádob či dalšího vybavení kostela mohla kostelu darovat ona, či dědic jejího panství.220 Co se týče samotného centra panství Velké Horky, tedy zdejší tvrze, nemáme bohužel příliš dokladů dokumentujících dobu, kdy panství držela přímo Sylvie Kateřina či později František Josef. Ovšem je pravděpodobné, že ještě za jejího držení proběhly drobné opravy horecké tvrzi, která si jinak ponechala svůj pozdně gotický ráz. Zdejší poplužní dvůr a sklepy jsou datovány do roku 1714, tedy rok po její smrti.221 Sylvie Kateřina zemřela 10. června 1713 a podle závěti z roku 1695 odkázala třetinu horeckého panství manželovi Františku Josefu Šlikovi a jeho případným potomkům a zbylé dvě třetiny mohl formálně užívat do konce života, poté měly připadnout jejím bratrům Františku Oldřichovi a Norbertu Oktaviánovi Kinským. Jelikož v době smrti Františka Josefa ani jeden z jejích bratrů nežil, panství zdědil roku 1740 František Ferdinand Kinský.222 Jak již bylo výše řečeno, tři roky po smrti Sylvie Kateřiny se František Josef znovu oženil. Jeho druhou ženou byla Anna Josefa roz. Krakovská z Kolovrat, která pocházela podobně jako první žena Františka Josefa Šlika z významné české šlechtické rodiny. O jejím životě před smrtí manžela toho moc nevíme. Narodila se do manželství

216

„Ebenfahls mit der S: Catharina Capellen, Mann sie zu horka noch nicht renoviret seÿn sollte, so soll mein herr Ehegemahl meine Nachbahrn, die dazu mit=Collatores seÿn anhalten, und Er auch das seine dazu eben, damit sie baldt verfertiget seÿn solte.“ 217 Obecní úřad Strenice, Kronika obce Strenice (1935–1960), s. 4. 218 Tamtéž, s. 17. 219 „Wann in meiner Pfarrkirchen kein silbernes Ciborium seÿn solte, soll eines gemacht.“ 220 Součástí vybavení byla např. stříbrná monstrance z roku 1694, dále stříbrný kalich zřejmě z konce 17. století. Do lucerny kostela byl roku 1718 umístěn zvon s reliéfem sv. Kateřiny. 221 Obecní úřad Strenice, Kronika obce Strenice (1935–1960), s. 10. 222 Závěť Františka Josefa Šlika se nachází v opise v Zemských deskách – NA, f. DZV, kn. 366, J 30.

54

Jana Františka Krakovského z Kolowrat a Klaudie Eleonory d’Anguisola, dvorní dámy císařovny vdovy Eleanory Magdaleny de Gonzaga223 27. června 1691.224 Anna Josefa měla jedenáct sourozenců, z nichž byla nejmladší. Mezi ní a jejím manželem činil tedy věkový rozdíl 35 let. Je možné, že jedním z důvodů k výběru nevěsty byla i zcela průkazná plodnost jejích rodičů a tedy i naděje ve stejnou míru plodnosti jejich dcery. Svatební obřad Františka Josefa a Anny Josefy se odehrál 2. září 1716, v kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře. Svědky snoubenců byli nejvyšší zemský komoří Maxmilián Norbert Krakovský z Kolowrat a jeho manželka Marie Anna, rozená svobodná paní ze Stein a Jettingen.225 František Josef své mladé manželce věnoval 30 tisíc zlatých jako jitřní dar226 a při příležitosti sňatku dokonce nechal razit mince ve své pražské mincovně.227 Manželství Františka Josefa a jeho ženy trvalo 24 let. III. 2. 4 Rozvoj statků za jeho držení a dědictví Ačkoli měl František dle zvyklostí pražské sídlo – po otci zdědil dům na Pohořelci a k němu později roku 1725 zakoupil dům na Loretánském náměstí –,228 věnoval neustálou pozornost svým východočeským statkům. Po opětovném sjednocení otcem zřízeného majorátu pokračoval hbitě v koupi dalších území a rozšiřování zdejších panství. Ještě roku 1688 koupil Chyjice od Jiřího Havery z Lobensteinu, roku 1689 Jičíněves od Jana Jindřicha ze Sandbergu, roku 1695 Vršce od Eleonory z Opprsdorfu, roku 1716 Češov od rodiny Huberkovských, roku 1717 Hubojedy, Drštěkryje, Samšinu a Mackov od bratrů Antonína, Jindřicha a Leopolda de Leveneur229 a roku 1731 dvůr v Keteni od konventu sv. Jakuba v Praze.230 Kromě rozšiřování rodových statků ve východních Čechách skupoval František Josef i menší panství ve středních Čechách. Těmi byly Libořice, Vysoký Újezd a Čakovice, kde také zřídil či rozšířil dosud existující hospodářské 223

Podobně jako sňatek rodičů Františka Josefa Šlika, i jejich sňatek se odehrál za přítomnosti císařské rodiny, ovšem přímo u vídeňského dvora roku 1675. A. DOERR, Auszug aus den Matrikeln der k. k. Hofund Burgpfarre in Wien, s. 20. 224 Vlastimil BORŮVKA – Josef KRÁM – Jakub PAVEL, Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolowrat, Praha 2000, s. 92. 225 Archiv hlavního města Prahy, sbírka matrik, matrika oddaných Strahov 1660–1757, sign. SO1. s. 130. 226 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55/19, opisy ze zemských desek z roku 1751. 227 Jedná se o zlatý desetidukát. Na přední straně je vyražen šlikovský erb, nad ním sv. Anna a Panna Marie s dítětem Ježíše; na zadní straně se nachází dvouhlavý orel s rakousko-burgundským erbem na prsou, na němž se uprostřed vyjímá český lev. Ilja SMETANA – Valentýna JAKYMENKOVÁ, Mince a medaile hrabat Schliků XVII. – XXI. století, Cheb 2014, s. 288. 228 Jde o domy č. p. 111 a 108 na Hradčanech; více k stavebnímu vývoji a vývoji vlastnických vztahů viz Pavel VLČEK (ed.), Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000, s. 330. 229 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/19. 230 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 71, i. č. 533, sign. XI.7.

55

dvory.231 Zdá se, že jeho ambice byly dokonce větší. Např. roku 1715 se ucházel o koupi jilemnického panství, které bylo v držení rodu Harrachů, ovšem ke koupi nikdy nedošlo.232 Jelikož panství Františka Josefa Šlika dosáhlo již začátkem 18. století značných rozměrů, rozhodl se s povolením císaře Leopolda, které mu bylo uděleno roku 1702, rozšířit otcem zřízený fideikomis. Jeho novými částmi se měly stát statky Vokšice, Bartoušov, Jičíněves, Bílsko a Vršce. Ovšem když později, roku 1724, žádal hrabě císaře Karla o potvrzení Leopoldova souhlasu na zřízení svěřenectví, nedodal všechny požadované dokumenty. Měl totiž za účelem kladné císařovy odpovědi všechny statky podrobně uvést i s jejich odhadní cenou, aby jejich celková hodnota nepřevyšovala 400 000 zl.233 Tehdy ovšem hrabě nejspíš změnil svou vůli, jelikož již v této záležitosti nevydal žádnou listinu a území zamýšlená k svěřenectví blíže nevymezil, takže po jeho smrti platilo staré rozhodnutí z roku 1685. František Josef Šlik zemřel v požehnaném věku 84 let 30. listopadu 1740 pravděpodobně v jednom ze svých pražských sídel na Hradčanech.234 Svou závěť nechal sepsat 3. října téhož roku u dr. Johana Františka Blovského,235 kde mimo jiné uvádí přání tichého a nenápadného smutečního obřadu bez jakékoli okázalosti: „Mein zu Staub und Aschen gewidmeten Körper anbelanget will ich damit derselbe, in ein weisses Disziplinantenkleid gekleidet, ohne Paroquen und andern hommeth, mit der Cappen gekleidet, mit einem Strickum gürtet und alßdann beÿ denen wohl erwürdigen herrn P.P. Capuzinern am Hradschin abends /:ohne allen gepräng:/ zur Erde bestettiget werde …“236 Zároveň odkázal 1000 zlatých hradčanským kapucínům jako mešní fundaci. 237 Podle svého přání byl pochován v bílém kajícím rouchu v ambitu kapucínského kláštera na Hradčanech – tímto gestem dal najevo své sepjetí s řádem menších bratří kapucínů sv. 231

Libořice koupil F. J. Šlik roku 1718, Čakovice roku 1698 a Vysoký Újezd roku 1693. K Libořicím Rudolf ANDĚL a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 3 (Severní Čechy), Praha 1984, s. 278; k Čakovicím Jan SLÁDEČEK, Čakovice. Historie obce a okolí, Praha 1992, s. 21; k Vysokému Újezdu Jiří ÚLOVEC, Tvrze a zámky v Lužcích a Vysokém Újezdě, Minulostí Berounska, 2003, s. 24. 232 Srov. dopis Františka Josefa Šlika z 26. listopadu 1715, ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. FA Harrach, k. 299, i. č. 8. 233 M. DVOŘÁK, Beitrag zur gräftlich…, 1895, s. 50. 234 Datum úmrtí udává rukopis Catalogus in domino defunctorum patrum et fratrum Capucinorum necnon saecularium benefactorum in hac sacra aede requiescentium…, který se nachází v NA, f. Kapucíni – provinacialát a konventy, Praha, i. č. 158, s. 28. 235 Johann František Blovský byl zemským advokátem a zároveň advokátem arcibiskupské konzistoře, úředníkem finančního úřadu a syndikem svatovítské kapituly, viz Peter WOKAUN, Chronologisches Verzeichnis der berühmtesten Männer Böhmens…, Praha 1777, s. 67. 236 NA, f. Desky zemské větší, kn. 366, fol. J 30. 237 Tamtéž.

56

Františka.238 Na stejném místě byla pochována i jeho první žena, Sylvie Kateřina, a stejně tak o 31 let později jeho druhá žena Anna Josefa.239 Podle závěti zdědil svěřenecká panství syn jeho mladšího bratra František Jindřich. Dědičkou všech statků zpupných (kterými byly Bartoušov, Jičíněves, Vokšice, Drštěkryje, Hostinný, Samšina, Chyjice, Vršce, Nový Zámek, Libořice, Čakovice, Vysoký Újezd a Horek) se stala druhá manželka Františka Josefa, Anna Josefa roz. Krakovská z Kolovrat, za předpokladu, že se znovu nevdá: „Sie soll so lange sie leben, meinen Nahmen führen, und zur zweiten Ehe nicht schreiten wird, unhinderlich geniesen.“240 Ze znění testamentu je zřejmé, že navzdory věkovému rozdílu byl jejich vztah harmonický. František Josef zejména oceňoval její obětavou péči v době jeho zřejmě častějších nemocí a problémech, které s sebou přineslo stáří.241 Jestliže by se tak stalo, následoval by jako nejbližší příbuzný Ferdinand Bonaventura hrabě Ungad z Weissenwolfu. Anně Josefě bylo tehdy 49 let. Ještě před tím, než byla Anna Josefa uvedena oficiálně na své statky, nezdráhal se k alodním statkům hlásit dědic šlikovského fideikomisu, její synovec, František Jindřich, který se odvolával na nejasně formulovanou závěť svého strýce. Učinil tak dosti necitlivě pár dní po smrti Františka Josefa, čímž čerstvé vdově přichystal nebývale stresující situaci. Tyto okolnosti zachytila v dopise adresovaném dědici alodního majetku, hraběti z Weissenwolffu, přičemž žádá o jeho podporu a osobní přítomnost (či alespoň zaslání spolehlivého delegáta) u právě započaté inventarizace majetku.242

238

Pohřeb Františka Josefa Šlika však neproběhl zcela klidně. Podle záznamů hradčanského konventu se dožadoval přístupu k tělu hraběte Šlika sakristán od sv. Víta, který chtěl tělo požehnat, jelikož mělo být přenášeno před pole jeho působnosti, načež se zmíněný sakristán a kapucíni začali o převážené tělo na rozhraní působnosti obou farností přetahovat, což způsobilo nemalý poprask. Viz Kapucínská provinční knihovna Praha, rkp., i. č. 543, Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tom. I., s. 374. Za upozornění na pramen děkuji Marku Brčákovi. 239 Catalogus in domino defunctorum patrum et fratrum Capucinorum necnon saecularium benefactorum in hac sacra aede requiescentium…, NA, f. Kapucíni – provinacialát a konventy, Praha, i. č. 158, s. 28. 240 Tuto část závěti Františka Josefa Šlika cituje František Alois Vacek ve svém článku věnovaném historii rodů na velišském panství, F. A. VACEK, Die Dynasten von Welisch, 1827, s. 444. 241 NA, f. Desky zemské větší, kn. 366, fol. K 2. 242 Dopis vznikl necelé dva týdny po smrti Františka Josefa Šlika. V něm si vdova nejen stěžuje na počínání dědice fideikomisu, Františka Jindřicha Schlika, ale také emotivně zmiňuje probíhající inventarizaci: „…in Majorat=hauß gehet die Inventur alle Tag fort, und ist der graf Schlick mit seinen leuten das meiste selbst dabeÿ, ich habe auch meine leut darbeÿ, dan es seÿnd auch vill alodial = sachen darinnen, welches Euer Excellenz alles einhändigen werde zu überlassen, so bald es fertig seÿn wird, so ich wohl wußtete, daß es bald geschehete, dan ich in meinen Alodial=hauß nicht das geringste habe, nicht einmahl ein beth, darauf zu ligen, oder ein Schüssl, daraus zu essen, und in dem Majorat=hauß habe aus Schmerzen wegen meines herrn seel[igen] Todt nicht bleiben kön[n]en, ist auch schwer, beÿ allen diesen Sachen gegenwärtig zu seÿen, wo ein solche Inventur ist, mithin hat mir mein H[err] bruder Philipp Kollowrat die lieb gethan, und sein eignes quartier geraumt in Wollsteinischen hauß wo ich jetzt wohne.“ Dopis se dochoval v opise, který je uložen v ÖStA, Allgemeines Verwaltungsarchiv, f. FA Harrach, k. 97, i. č. 26.

57

V závěti bylo ohledně fideikomisního majetku řečeno: „In Betreff der Fideikomissgüter, weil zu ihnem meinem vielgebliebten Herrn Vetter, Grafen Franz Heinrich von Schlik, nach dem Majoratsinstrumente das Succesionsrecht gebührt, hat es dabey sein völiges Bewenden, und zwar auf die Art und Weise, wie ich dieselben nach dem zeilichen hintritt meines sel. Herrn Vaters Franz Ernest von Schlik durch Testament und cum beneficio legis et inventarii überkommen.“243 Není divu, že tato část závěti byla příčinou sporu, neboť František Josef skutečně původně po svém otci zdědil všechna čtyři panství (původní fideikomis Staré Hrady, Kopidlno, Bartoušov a Veliš). Ve prospěch Františka Jindřicha mluvila navíc i skutečnost, že František Josef usiloval o začlenění alodních statků (tedy i dřívějšího velišského panství) do rodinného fideikomisu (1702 a 1724).244 Proces trval pět let, ale k radosti Anny Josefy bylo nakonec rozhodnuto v její prospěch a ona tak směla alodní panství Vokšice, Bartoušov (tedy původní panství Veliš), Jičíněves a Samšinu užívat ad dies vitae.245 Vlastnické právo měli ovšem již za života Anny Josefy formálně Weissenwolffové.246 Dokument vznikl 2. června 1745 ve Vídni a je podepsán královnou Marií Teresií, nejvyšším zemským kancléřem Filipem hrabětem Kinským, hornorakouským soudním prezidentem Rudolfem Korzenským a českým dvorským sekretářem Janem Václavem Liedlem.247 Po smrti Anny Josefy roku 1771 byl na alodní panství uveden syn Ferdinanda Bonaventury z Weissenwolffu – Guidobald Ungnad von Weissenwolff (1723–1784). Panství vlastnil jen krátkou dobu. Krátce po jejich převzetí je prodal své sestře Elišce Esterházy von Galanthy (1718–1790). Eliška na panstvích zůstala až do své smrti. Poté, roku 1791, koupil panství vnuk Františka Jindřicha Šlika Josef Šlik a tím byla alodní a svěřenecká panství opět sjednocena rodem Šliků.

243

Tamtéž, z porovnání Marie Terezie se dozvídáme, že se jednalo o šestý a sedmý bod závěti. F. A. VACEK, Die dynasten von Welisch, Hormayr, 1827, s. 444. 245 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, fasc. 17, i. č. 389, Sign. VII.20. 246 Viz porovnání sporu Anny Josefy, Ferdinanda Bonaventury a Františka Jindřicha Šlika. Jeden z exemplářů porovnání se nachází v SOA v Zámrsku, f. RA Šliků. Zajímavé je, že akta mluví o „Odporprocess“ či „Odporierungsprocess“, jde tedy o zajímavý bohemismus, který se uplatnil v právní terminologii. Jak slovo napovídá, jde o odvolání či námitku proti záznamu v Zemských deskách, nebo námitku vznesenou proti výkladu či znění poslední vůle. Viz: Heslo Odpor, in: Ottův slovník naučný, sv. XVIII, Praha 1902, s. 637. 247 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, fasc. 17, i. č. 389, sign. VII.20. 244

58

IV. Hospodářská situace a sociální složení obyvatelstva Ve snaze o popsání či nahlédnutí do historické krajiny konce 17. a první poloviny 18. století, která byla v držení konkrétního člověka, rodu nebo společenství, se nelze vyhnout ekonomickým otázkám. Člověk všeobecně je, krom všech dalších charakteristik, ve vztahu ke krajině hospodářem. Snaží se využívat všech jejích možností nejen za účelem zachování své existence, ale také k svému prospěchu a prospěchu svých bližních, aby tato existence byla co nejpříjemnější (odhlédneme-li od těch, kteří záměrně volí asketický způsob života). Každá lidská činnost v tomto směru krajinu ovlivňuje a více či méně přetváří. Nejinak tomu samozřejmě bylo i v 17. a 18. století. Jedním ze základních zdrojů příjmů barokního šlechtice bylo podnikání – jinak řečeno hospodaření jeho velkostatku (resp. velkostatků).248 Velkostatek představoval ekonomickou jednotku, která zahrnovala větší či menší počet vsí a dvorů.249 Část zemědělské půdy velkostatku byla pronajata poddaným (rustikál), kteří pak formou roboty pracovali přímo na vrchnostenské půdě (dominikál).250 Produkce obilí a chov dobytka byly však jen jednou složkou vrchnostenského hospodaření. Mnohem výnosnějšími zdroji financí bylo rybníkářství, vaření a prodej piva, v horských a podhorských oblastech těžba cenných kovů či dřeva; ve výčtu příjmů tedy nelze opomenout ani lesní hospodářství. V rámci režie velkostatku tvořily menší část příjmů také odvody poddaných, které měly formu stálých (stálé činže, neboli svatojiřský a svatohavelský úrok) a nestálých (nestálé činže) platů. Z hrubého příjmu velkostatku byly zpravidla nejprve nakoupeny suroviny, provedly se opravy hospodářského zařízení či nezbytné stavební práce a byly vyplaceny mzdy. Čistý příjem obvykle připadl vrchnostenské pokladně, přičemž vrchnost běžně disponovala přibližně více než polovinou hrubého příjmu velkostatku.251 Celkový výnos pro výpočet daně fideikomisních panství Kopidlno a Staré Hrady činil 17 867,46 zlatých a pro alodní velišsko-vokšické (či jinak veliško-bartoušovské) panství to bylo 17 430,4 zlatých.252 Výsledkem jsou tedy srovnatelné hodnoty fideikomisu a alodu. Zajímavé je, že přes podobné výsledné hodnoty lze mezi panstvími vysle248

Pro velkou část aristokracie byl velkostatek dokonce tím hlavním zdrojem příjmů. Pro porovnání – ty nejrozlehlejší, jako např. Třeboň a Pardubice, čítaly i kolem sta vsí. Viz Aleš VALENTA, Lesk a bída barokní aristokracie, Praha 2011, s. 38. 250 Rozsah roboty se samozřejmě lišil panství od panství. 251 Tamtéž, s. 39. 252 Pavla BURDOVÁ – Marie LIŠKOVÁ, a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: dominikál, Praha 1970, Bydžovský kraj, č. 304 a 331. 249

59

dovat jisté rozdíly ve výchozí situaci pro hospodaření dané lehce odlišnými přírodními a demografickými podmínkami, na které bude v této kapitole upozorněno. Vlastními centry vrchnostenského podnikání byly hospodářské dvory. Na fideikomisních i alodních statcích Šliků se jich nacházelo na dvě desítky. Součástí fideikomisu byly samozřejmě dvory v Kopidlně a Starých Hradech a dále sem patřily dvory v Běcharech, Pševsi, Bílsku, Milkovicích, Slavhosticích, Psinicích a Nový Dvůr a svobodný dvůr ve Vršcích. Na alodních panstvích se nacházely kromě dvora ve Vokšicích dvory v Bartoušově, Drštěkryjích, Jičíněvsi, Jinolicích,253 Kamensku, Mackově, Ohavči, Slatinách, Starém Místě, Střevači, Všelibech, Čejkovicích a na Samšině. Dále byl statek ve Volanicích a rustikální dvůr v Češově.254 Dvůr v Hubojedech byl původně panský, ale ve druhé čtvrtině 18. století byl zrušen a přináležející pozemky byly pronajaty poddaným.255 Některé z těchto dvorů byly umístěny u stejnojmenných vsí většího či menšího rozsahu, část se však se nacházela ve volné krajině a byla s centrem (resp. centry) panství spojena upravovanými přístupovými cestami, které bývaly v některých případech lemovány alejemi. Širší a krajinářsky významné cesty vedly zejména k významnějším dvorům, u nichž byla např. vystavěna i menší rezidence pro případné návštěvy, či dokonce pobyty vrchnosti. Nejbližší okolí těchto dvorů tvořily zpravidla polnosti, louky, lesy a vodní plochy. Zvláště dvory ležící ve volné krajině měly zcela zřejmý vliv na tvářnost a proměnu krajiny. Dvory umístěné v intravilánu vsí či v jejich bezprostřední blízkosti měly zase nepřímý vliv na kvalitu života v obci samotné. Rozmístění hospodářských dvorů je znázorněno na mapě panství. Vrchnostenský dvůr často přiléhal k více či méně honosnému sídlu, kterým byla zpravidla tvrz, ale mohla jím být i výše zmíněná honosnější rezidence. U zámožnějších dvorů se objevují i další režijní podniky jako ovčín, pivovar, palírna, šenk, mlýn nebo sádky. O přesném vybavení jednotlivých dvorů na šlikovských panstvích i o jejich hospodářské produkci podává zprávu řada pramenů. Odhlédneme-li prozatím od těch ikonografických, kterým bude věnována pozornost v kapitole o stavebním rozvoji panství, jsou v tomto směru důležitým zdrojem poznání prameny dochované v Národním archivu ve fondu Fideikomisní spisy. Zde se nachází soubor inventářů z let 1650 až 1740, na 253

Dvůr v Jinolicích byl rustikální. P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: dominikál, Praha 1970, Bydžovský kraj, č. 304. 254 Jeho popis známe pouze z inventáře Inventář Statku Jitčiniowsy a Wolaniczych 25. Aprilis Leta 1681, nepag. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001. 255 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 304.

60

jejichž základě si můžeme udělat poměrně slušný obrázek o vývoji hospodářského zázemí panství ve zmíněném časovém období.256 Inventáře reflektují zejména hospodářský mobiliář, vybavení jednotlivých stavení, druh a počet zemědělských nástrojů, ale i dobytka či objem uskladněného obilí a dalších produktů. Velice přínosným pramenem je také dokument dělení panství mezi Františka Josefa Šlika a jeho bratra z roku 1685, který je zachován v několika vyhotoveních.257 Neopominutelným pomocníkem v tomto poznání jsou samozřejmě i prameny nadregionálního charakteru – tedy berní rula a pro období první poloviny 18. století Tereziánský katastr a fase a spisy pro jeho vyhotovení.258

IV. 1 Rybniční hospodářství a mlýny Rybniční hospodářství patřilo spolu s pivovarnictvím k nejvýnosnějšímu podnikání a stalo se podstatnou částí příjmů šlechty. Vysoce rentabilním zůstávalo přinejmenším až do poloviny 18. století. Rybníky byly podstatnou složkou tvářnosti barokní krajiny,259 proto jim bude v rámci této kapitoly věnována zvláštní pozornost.260 To samé 256

Inventáře, z nichž především čerpám, jsou: 1. Pozůstalostní inventář hraběte Jindřicha Šlika – velišské a kopidlenské panství z roku 1650; 2. Inventařz Statkuw Bartaussowa a malyho Barchowa po Matiejowi Jienikowi z Gamsendorfu Pozustalých, 1654; 3. Inventarium deren auff der in dem König[lichen] bunzlauer Creÿß liegende Allodial Herrschafft[en] Drsstiekreÿ und Samschin befindenen Mobilien und Effecten de Dato 30[ten] Decembris A[nno] 1740; 4. Inventář Statku Jitčiniowsy a Wolaniczych 25. Aprilis Leta 1681; 5. Inventarium deren auff der im Bunzlauer Crreÿß liegender Fidei=Com[m]issarischer Herrschafft Altenburg cum Appertinentÿs befündlichen Mobilien und Effecten De dato 22. Decembris A[nno] 1740; 6. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hochund Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Gitschinoweß, und Rittersitzen Wrsetz und Chigitz cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 7ten Januarÿ Anno 1741, inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten; 7. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Wellisch cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 24 ten Decembris Anno 1740, inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten; 8. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Copidlno cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 31 ten Decembris Anno 1740, inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten. 257 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55/17; NA, f. SM, k. 2071, i. č. 3134, sign. 49; ÖStA, Haus-, Hof und Staatsarchiv, Alte Kabinettsakten 22–5. 258 NA, f. Tereziánský katastr, k. 185, 193, 194, 195, 206, 207, 217, 218, 219; dále edice Aleš CHALUPA – Marie LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Praha 1966, Bydžovský kraj, č. 331 a P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: dominikál, Bydžovský kraj, č. 304. 259 Navíc právě východní Čechy patřily k oblastem, kde bylo rybníkářství vyspělé a mělo bohatou tradici. Viz např. Petr VOREL, Zlatá doba českého rybníkářství. Vodní hospodářství v ekonomice 16. století, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue 8, 2007, s. 30–33.

61

platilo i o mlýnech. K mlýnu téměř vždy náleželo větší či menší hospodářství, a protože velice často stávaly na samotách či okrajích měst a vesnic, vedly k nim příjezdové cesty, které bývaly zpravidla dobře udržované a nezřídka byly opatřeny drobnými sakrálními památkami.261 Máme záznamy, že již od 15. století vznikalo na zdejším území větší množství rybníků a sádek, ale opravdový rozkvět rybníkářství zde spadá podobně jako v dalších oblastech Českého království do 16. století.262 Péče o rybniční hospodářství následně upadala v době třicetileté války, ovšem již v druhé polovině 17. století se obnovují vyschlé či zanedbané rybníky nebo se objevují rybníky nové. Zároveň je velká část rybníků vzniklých v oblasti bývalých šlikovských panství v 15. a 16. století zaznamenána i v soupisech z poloviny 18. století.263 V dokumentech dělení fideikomisu v rámci výše zmíněného právního sporu Františka Josefa Šlika a jeho bratra Leopolda Antonína jsou kromě jiného „příslušenství“ všech částí dominia zmíněny i počty rybníků. Staré Hrady zahrnovaly 34 rybníků, Kopidlno 32 a Vokšice společně s Bartoušovem 46.264 Vyobrazení a zaměření některých rybníků se objevuje na Clauserových mapách z let 1690–1710. Skoro plný stav rybničního hospodářství je zachycen i na mapách měřiče a „souseda libáňského“ Skočpole, který roku 1764 zaměřil všechny panské rybníky a do svých map zakreslil bez udání rozměrů i rybníky obecní. Velice zajímavý obrázek o vývoji rybničního hospodaření v druhé polovině 18. století poskytují Dellischeho mapy z počátku 19. století, jelikož na jejich podkladě je možné sledovat značné snižování počtu rybníků, k němuž došlo v průběhu poslední čtvrtiny 18. století.265 260

Rybníkářství na Jičínsku se již věnoval Jaroslav Mencl. Součástí jeho pozůstalostních fondů v SOkA v Jičíně a jičínském Regionálním muzeu a galerii jsou rukopisy jeho nepublikované práce na toto téma, na které budu v této pasáži kromě jiných pramenů odkazovat. 261 Mlýnům jakožto významnému prvku české kulturní krajiny se zaměřením na oblast středních Čech se v rámci oboru dějin umění věnoval ve své diplomové práci Rudolf ŠIMEK, Mlýn jako krajinotvorný prvek v barokní době, Olomouc 2011. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. 262 Archiv Regionálního muzea a galerie v Jičíně, f. Jaroslav MENCL, Jaroslav MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 14. Na konci 16. století se objevuje častěji kritika rozmachu hospodaření šlechty ve „velkém“. Např. Jan Štelcar Želetavský ze Želetavy, utrakvistický kněz a mravokárce, který působil v Bystřici a Kopidlně, kritizoval „chamtivost“ šlechty takto: „Jiné vrchnosti /…/ ustavějí pivovar aneb krčmu, nežli kostel /…/. Jiní pak majíce vystavěné [kostely], zatopují je rybníky.“ Václav PETRBOK, Jan Štelcar Želetavský, Listy starohradské kroniky 3–4, 2001, s. 97–99. 263 Archiv Regionálního muzea a galerie v Jičíně, f. Jaroslav MENCL, Jaroslav MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 14–15. Rybníky se objevují jak ve fasích Tereziánského katastru, tak v inventářích panství, včetně zaznamenání jejich výtěžnosti. 264 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55/17. 265 Na jeho mapách je udávána řada z rybníků jako vyschlá, či s informací, že se na místě bývalého rybníka nachází louky. O postupném úpadku rybníkářství v poslední čtvrtině 18. století dále J. MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 23–24.

62

K rybničnímu hospodaření přímo vybízel rovinatý terén kopidlenského panství. Velký rozmach zakládání rybníků je zde možné datovat do prvních desetiletí 16. století, kdy vznikly rybníky Kamenský, Zrcadlo a Nečas [11], které svou poměrně velkou plochou spoluurčovaly charakter zdejší nížinaté oblasti. Ještě koncem 16. století vznikl v Kopidlně v blízkosti zámku velký rybník nazývaný podle své polohy Zámecký či Městský. Jeho rozloha byla již v době vzniku úctyhodná, čímž se stal dalším výrazným krajinotvorným prvkem, který navíc udával charakter pozdější šlikovské rezidenci. Kolem rybníka se nacházela rozlehlá obora a bažantnice. Od počátku byl napájen vodou z říčky Mrliny a přítokem z menších rybníků, které byly v 17. a 18. století součástí panské obory [8]. Bohatá soustava rybníků se také nacházela u statku v Běcharech a Budčevsi [9,10].266 Z inventářů panství vyplývá, že rybniční správa kopidlenského panství byla od poloviny 17. do poloviny 18. století velice rozvinutá a chov ryb byl na tomto území po celou dobu důležitým a významným zdrojem příjmů. Inventář z roku 1650 zde zaznamenává pouze počet nasazených a vylovených kaprů, kdežto inventáře z pozdější doby uvádějí vždy zvlášť počet kaprů a počet „jedlých“ či konzumních ryb větších a zjevně menších rozměrů.267 Na panství se také chovali, či spíše ve zdejších tekoucích vodách lovili, pstruzi, o čemž informuje opět osobní poznámka kardinála Harracha: „Der graf Schlickh hatt den cardinal heint wider mitt 40 frischen lebendigen forellen von seinem guet [Kopidlno] herein regalirt, so ihme gar angenemb gewesen, weill nicht allen das secretum bewust, wie sie lebendig herein zubringen sein.“268 Celkově jsou na kopidlnském panství zmíněny násadní rybníky o kapacitě 726 kop a výtažní s výnosem 535 kop. Církvi patřil pouze výtažní rybník v Cholenicích o 4 kopách.

266

Seznam rybníků pro fideikomis Kopidlno-Staré Hrady udává Tereziánský katastr, mnohé jsou dohledatelné či ztotožnitelné na mapách I. vojenského mapování nebo v Skočpolových nákresech: Nečas, Zrcadlo, Poručník, Městský, Králík, Krosňák, Kojetín, Bučovský, Vražda u Slavhostic, Slukovský, Vidlák u Běchar, Pobočník, Havraník, Smíchov, Vražda, Králík, Starý a Vidlák, Zájezdský, Zástodolník u Slavhostic, Křemík, Voslíček, Ručník, Vařečka, Necičky, Kladečka, Běcharský, Velký, Nový u Cholenic, Zabitý, Nehet, Malé Zrcadlo, Bílý, Konopáč, Nový za Pernama, Holský, Knížka, Vocásek, Slakovský, Patočka, Medenec, Roháč, Zlivský, Libáňský, Nový u Milkovic, Nedbalý, Haunival, Špitálský, Velká a Malá Vostrovka, Hluboký, Kozadírek, Lopucký, Stejskal, Kelnický, Švastalík, Vidlák, Netušil, Koubek, Malý zlivský, Hoření a Dolení ounětický, Bunčák, Habrovník, Dědek, Petříček, Bezděk, Zbirov, Nevděk, Stoklasa, Kubáček, Vražda u Zlivě, Křešický, Ledkovec, Hlaváč, Kamenský, Řmenínská sádka. 267 Inventář z roku 1740 hovoří o „grössere Speißfisch“ a „Speißfisch“. 268 Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VII, Tagzettel 1661–1667, s. 129. Zde ovšem není zcela jasné, zda František Arnošt pstruhy zaslal skutečně z Kopidlna, jak se domnívají editoři kardinálových deníků. Příhodnější přírodní podmínky z chytání pstruhů mělo zřejmě starohradské panství.

63

Mlýny se podle tereziánského katastru nacházely na kopidlenském panství tři. Mlýn o dvou kolech a pile se vyskytoval u vsi Mlejnec [11], či také Mlýnec, menší mlýn o jednom kole ležící při říčce Mrlině je zmiňován na okraji obce Pševes a podstatně větší mlýn o třech kolech a dvou stoupách se nacházel v Kopidlně a z jeho vybavení je zřejmé, že v rámci panství náležel k největším a nejlépe vybaveným [12].269 Nacházel se u severního vstupu do města, jen několik metrů od hlavní cesty vedoucí k Jičíněvsi, lemované po skoro celé délce alejí, pokračující pak dále přes Jičíněves a Staré Místo až k Jičínu. Všechny jmenované mlýny ležely na nestálé vodě. Příznivou polohu mělo z vodohospodářského hlediska i starohradské panství. Jeho severní část byla sice nevhodná k zakládání rybníků, zato jím protékalo několik potoků s rychlým spádem, bohatých na přítoky, které byly výhodným zdrojem energie pro řadu mlýnů. Pro rozvoj rybníkářství byla pak vhodná jižní část starohradského panství, kde vznikala poměrně hustá rybniční síť už od 14. století.270 Tereziánský katastr uvádí pro panství Staré hrady násadní rybníky o kapacitě 487 a výtažní 701 kop.271 Na přelomu 17. a 18. století máme například doklad o rybnících Stejskal, Lopučský,

Kozadírek,

a o Libáňském.

272

Roháč,

Letkov,

Křešický,

Značnou rozlohou

Špitálský a

Nový u

Milkovic

se pyšnily rybníky Stejskal,

Lopučský

a Kozadírek, které jsou v popisu panství z roku 1686 zmiňovány jako výtažní. Tatáž trojice je již v Tereziánském katastru vyjmenována mezi pustými rybníky, což ale ukazuje spíše na absenci ryb nežli vody vzhledem k jejich existenci na Skočpolových mapách dvorů pořízených roku 1764, kde jsou zmíněny jako napuštěné. Např. rybník Kozadírek měl vyloženě kolonizační význam – blízkost vody skýtala příležitost k vytvoření nové osady, která zde vyrostla na přelomu 16. a 17. století a byla po rybníku pojmenována. K jeho severní straně navíc přiléhala jedna z bažantnic starohradského panství. Z trojice rybníků se do dnešních dnů zachoval pouze rybník Stejskal. Typické byly pro oblast Libáňska i menší vodní plochy. V okolí vsi Zliv se nacházela soustava různě velkých rybníků, která je doložena v popisu panství z roku 1686 a objevuje se taktéž na Skočdopolových mapách rybničního hospodářství.273 Jde

269

Srov. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Pozůstalostní inventář Jindřicha Šlika, nepag. J. MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 13. 271 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 304. 272 J. MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 16, dále SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků, i. č. 683, mapa č. 172. 273 SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků, i. č. 681, mapa č. 170; i. č. 705, mapa č. 194. 270

64

o Velký a Malý Zlivský274, Hlaváč, u něhož je v polovině 18. století doložena bažantnice, Švastalík, který pouštěl vodu do Vidláku, Vražda, který spolunapouštěl Vidlák, a konečně Vidlák, přijímající vodu jak z Vraždy, tak Švastalíka [16, 17]. Část z nich k roku 1686 uváděna jako výtažní. V Tereziánském katastru se sice již objevují jako pusté, ale na základě map II. vojenského mapování víme, že byly napuštěny přinejmenším do první poloviny 19. století. Sádky pro panství Staré Hrady se nacházely v Psinicích a jedny sádky byly přímo ve Starých Hradech. Jak bylo zmíněno výše, byla severní část panství zvláště vhodná k výstavbě mlýnů. V Tereziánském katastru je jich pro starohradské panství zmíněno celkem osm. Přímo ve Starých Hradech se nacházely dva, z nichž jeden byl vrchnostenský. Ležely v údolí pod zámkem nedaleko soutoku Libáňského potoka a jednoho z přítoků při severním okraji obce Staré Hrady. Vrchnostenský mlýn měl tři kola, byl napájen vodou z poměrně dlouhého náhonu a zřejmě šlo o rozsáhlou stavbu. Fase z roku 1713 u něj zmiňuje tři stoupy, pilu a olejnou.275 Oba starohradské mlýny jsou viditelné na mapě I. vojenského mapování. Vrchnostenský, který se nacházel východně od zámeckých budov, se zachoval. Prošel však v průběhu 19. století značnými přestavbami. Druhý mlýn, umístěný severněji od zámku, zanikl. Velké množství mlýnů vzniklo během 18. století na toku již zmíněného Libáňského potoka mezi obcemi Sedliště a Hřmenín. Dále se na území zdejšího panství nacházely mlýny Na Dolech, ve Zlivi a Křešicích všechny po dvou kolech, mlýny Na Dolech a v Křešicích měly navíc po jedné stoupě.276 V Sedlištích máme záznam o dvou mlýnech o jednom kole a jedné stoupě a ve Hřmeníně jeden mlýn o jednom kole, stejně tak v Ličně. Mlýn v Ličně vznikl podle fasí Tereziánského katastru roku 1713.277 Všechny jmenované mlýny ležely podobně jako kopidlenské na nestálé vodě. Velišsko-vokšické panství je specifické velkou variabilitou terénu. Vystupuje zde, jak už bylo zmíněno, jednak mohutný Velišský hřbet, jednak se při severním okraji panství zvedají Prachovské skály. Údolí a rovinaté oblasti byly však vhodné k zakládání rybníků stejně jako jižní část starohradského panství a rovinaté Kopidlensko.278 Terezi274

Nazývaný také příznačně podle své polohy Návesník. P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: Bydžovský kraj, č. 304. 276 Tamtéž. 277 Tamtéž. 278 Výčet všech rybníků podle Tereziánského katastru: Čeperka, Jírovec, Lohovce (dva), Lhotský, Staroměstský, Dlouhý, Bukvičský horní a dolní, Pařezský, Černý, Mordýř, Bahnivý, Vesecký, Nohavička, Punčoška, Střevačský mlýnský, Střevačský, Sekačka, Kozelkovský, Stejskalík, Špíglovský, Holíkův, Vobora, Němeček, Vražda, Lhotohlásenský, Čejkovský, Vyplatil, Žitětínský, Prachovský. V roce 1713 – 275

65

ánský katastr uvádí násadní rybníky o kapacitě 981 a výtažní 1396 kop. Církvi patřil pouze jeden výtažní rybník ve Slatinách o kapacitě 5 kop. Z krajinářského hlediska je na tomto panství v průběhu 18. století velice dobře vysledovatelný fenomén „relokace“ zájmu majitele panství od menších, a tedy i ekonomicky méně zajímavých rybníků k větším a výnosnějším. Velišsko-vokšické panství se totiž rozšiřovalo v průběhu 90. let 17. do první třetiny 18. století o okolní menší statky a vsi (Samšina, Mackov), k jejichž výbavě patřily i svou rozlohou odpovídající rybníky. Připojení menších statků k většímu celku zřejmě pro tato menší vodní díla znamenalo postupný zánik, jelikož majitelé, ať již František Josef Šlik či poté jeho žena Anna Josefa, zřejmě nacházeli pro vznik a udržování vodní plochy příhodnější místa v jiných částech panství. Úbytek rybníků malého rozsahu byl tedy logickým důsledkem teritoriálního rozmachu panství.279 Tohoto jevu si povšiml ve své studii Jaroslav Mencl a udává následující příklady. V úžlabině pod dnešní kaplí sv. Prokopa v Drštěkryjích se nacházel rybník Utopený, který je zakreslen na Klauserově mapě z roku 1718 [19].280 Je u něj uváděn rozměr 3 provazce. Napájen byl jednak z výše položeného Pazderského rybníka, a jednak z pramene, kterému byla připisována léčivá moc.281 Oba jmenované rybníky zanikly v průběhu 18. století. Pazderský byl navíc evidentně vypuštěn do poloviny 18. století, jelikož není již znázorněn ani na mapách I. vojenského mapování ani u Skočpole. Místo Utopeného se na Dellischových mapách objevuje už jen louka.282 Mezi vodní díla, jejichž doklad máme pouze na Klauserových mapách, patří Všelibské rybníky [21]. Z této skupiny rybníků vesměs menšího rozměru se vymykal tzv. U pazderny, Utopený, Pod Skalicí, U mlýna všelibského, Mlýnský, Vočina, Polní, Vohradský u Zámostí, Druhý nový, Pazderský, Pupek, Mišák, Trajáček, Bidlák, Návesní, Trnský, Hluboký, Černý, Samšinský, Buchorová, Nový pod Buchorovem, Za vrchního (!), Vohradský hoření, Dolení pod ovčínem, Spáleniště, Mlýnský, Nadmlýnský, Velký, Návesní, Starý, Nový, Podhradský, Batín, Vostuženský, Kamenský, Čeperka, Jíkavec, Lohovce, Lhotský, Vyplatil, Staroměstský, Dlouhý, Hoření a Dolení bukvický, Píšek, Pařezský, Vobora, Černý, Němeček, Nepokoj, Vražda u Jinolice, Soukupovský, Vížek, Prachovský, Holíkův, Maršovský, Hrádek, Žabinec, Vohnout, U Jinolice, Korytský, Houdkovský, Barborka, Březinský, Zmítalík, Hoření a Dolení Krakonovec, Starodvorský, Jordán, Mordýř, Špíglovský, Stejskalík, Bahnivý, Vysoký, Koželkovský, Bendovský, Vesecký, Nohavička, Punčoška, Střevačský mlýnský, Nesychov, Čejkovský, Lhotohlásenský, Střevačský, Hluboký u Slatin, Šoltišovský, Sekačka, Hluboký, Rohlíček, Křepčil a Návesní, Polní u Střevače, Vesecký v Oboře, Dolanský, Žitětínský, Vesecký, Mlýnský a Starý u Bílska, Hoření a Dolejší u Ounětic (Únětic), Lavičník, Petrovec, Trčka, První, Druhý, Třetí a Dolení Libišák, Hoření a Dolení slatinský, Bartoušovský, Malý bartoušovský, Hoření a Dolení neživský, Kaplánek. 279 Jaroslav Mencl zmiňuje jako příklad právě menší dvory Samšina, Mackov, Hubojedy a Drštěkryje, u nichž se nacházely menší rybníky, po připojení k šlikovskému panství byly nalezeny příhodnější podmínky v jiné části panství, a proto malé rybníky u těchto dvorů zanikly. 280 SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 527, mapa č. 15 (dvůr Drštěkryje, 1718). 281 Proto u něj byla později, roku 1762, vybudována kaple sv. Prokopa. 282 SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 576, mapa č. 64/1 a 2.

66

Polní rybník, jehož rozměr dosahoval 11 strychů, ostatní byly podstatně menší. Při všelibském dvoře se nacházel Vohradský rybník s rozlohou 3¾ strychu. Tři malé, navzájem propojené

283

byly Klauserem zakresleny v blízkosti ovčína náležejícího k témuž dvoru

a další dva se nacházely u všelibského mlýna. Všechny jmenované zřejmě ještě v průběhu druhé poloviny 18. století zanikly. Podobný osud potkal i rybníky u statku v Mackově [20] a v okolí Samšiny.284 Největším zaniklým rybníkem zdejšího panství byl Podhradský rybník, vzniklý již počátkem 15. století, který dosahoval úctyhodné velikosti.285 Patřil do soustavy ostruženských rybníků ležících na tocích Malého a Velkého Poráku. Soustava dodnes zahrnuje rybníky Ostruženský (největší rybník v oblasti), Čeperka a Turecká v povodí Malého Poráku. Na sousedním Velkém Poráku se dochovaly rybníky Lhotecký, Vyplatil, Jíkavec, rybník U Nejsv. Trojice a bezejmenný rybníček na jižním úbočí vrchu Houser. Soustava zahrnovala ale ještě v 18. století více rybníků převážně menšího rozsahu [22]. Hospodářsky významná byla již v 17. století soustava tří Jinolických rybníků (Vražda, Oborský a Němeček) nacházející se ve výrazném údolí mezi Prachovskými skalami z jihu a Javornickou horkou na severu. Fase z roku 1713 udává, že rybníky slouží jako výtažní pro potřeby vrchnosti a přináší zisk 104 kop ryb ročně.286 Tyto rybníky měly značný hospodářský význam až do 19. století a dochovaly se dodnes. Co se týče mlýnů, byly ve fasích Tereziánského katastru k roku 1713 přiznány pouze mlýny na Samšině, Všelibech a Libunci. Pozdější Tereziánský katastr však uvádí mlýnů o poznání více – ještě mlýny v Hubojedech o jednom kole, Čejkovicích o dvou kolech, Libunci o dvou kolech, Žitětíně o dvou kolech,287 Dolanech o dvou kolech, Bartoušově o dvou kolech, stejně tak v Chyjicích a Bílsku. Ve Střevači jsou zmiňovány dva mlýny – „horní“ a „dolní“, každý měl po jednom kole. Všechny výše jmenované mlýny byly na nestálé vodě. Zřejmě největší a hospodářsky nejvýznamnější mlýn stál ve Slati283

Hoření ¾ strychu, Prostřední 1¼ strychu, Dolení ¼ strychu. SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 546, mapa č. 34. 284 Šlo o soustavu minimálně 11 rybníčků, všechny jsou uváděny ještě jako napuštěné na Klauserově mapě z roku 1710, později se na jejich místě objevují vesměs panské louky. Mackov srov. SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 533, mapa č. 21; SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 617, mapa č. 106; SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 618, mapa č. 107; Samšina: SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 636, mapa č. 125 a SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 637, mapa č. 126. 285 Archiv Regionálního muzea a galerie v Jičíně, f. Jaroslav MENCL, J. MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp., s. 13. 286 NA, f. Tereziánský katastr, k. 219. 287 U tohoto mlýna Tereziánský katastr uvádí, že zde hospodaří jeden mlynář na dědičně zakoupeném mlýně.

67

nách. Měl tři kola, jednu stoupu a jednu pilu. Byl položen na stálé vodě a sloužil pouze vrchnosti. Zdá se tedy, že roku 1713 nebyla o stavu mlýnů podána kompletní zpráva, jelikož např. mlýn o dvou kolech při dvoře v Bartoušově je uváděn již ve starších inventářích kontinuálně od roku 1654 jako příslušenství vrchnostenského dvora.288 Mlýny v Chyjicích, Dolanech, Čejkovicích, Slatinách a Libunci jsou uváděny v pozůstalostním inventáři z roku 1650 ještě jako nájemní,289 z nichž zcela do režie vrchnosti přešel později zmíněný slatinský.290

IV. 2 Pivovarnictví Dalším výnosným odvětvím vrchnostenského podnikání bylo pivovarnictví. Šlechtické pivovary měly nad těmi městskými dvě velké výhody – měly zaručenou poptávku mezi poddanými, navíc se na pivo z vrchnostenských pivovarů nevztahovala ochranná cla měst – mohly tedy takřka bez omezení pivo dodávat k poměrně širokému spektru odběratelů. Nehledě na skutečnost, že poddaní měli povinnost konzumovat pouze pivo produkované vrchností, a tedy šenky a hostince většinou ani nenabízely „přespolní“ piva.291 Na šlikovských panstvích se větší pivovary nacházely v Kopidlně, Starých Hradech, Vokšicích a minimálně do konce 17. století i v Jičíněvsi.292 Součástí menších dvorů byly často pouze palírny, ovšem jako součást vybavení těchto palíren jsou občas zmíněny i kotle na vaření piva. Statek v Kopidlně přiznával podle Tereziánského katastru produkci 689,5 sudů ročně, Staré Hrady 821 a alodiální panství Veliš a Vokšice 1187

288

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventařz Statkuw Bartaussowa a malyho Barchowa po Matiejowi Jienikowi z Gamsendorfu Pozustalých, nefoliováno. 289 U všech jmenovaných je uvedeno, kolik příslušný mlynář platil ročně vrchnosti ze zisků mlýna jednak v penězích, jednak v obilí. Na základě částky a uvedeného množství si lze také udělat obrázek o velikosti mlýna. Libunecký mlynář platil 6 zlatých a 12 korců obilí, mlynář v Čejkovicích 48 zlatých a 96 korců obilí, dolanský mlynář 36 zlatých a 48 korců, chyjický 36 zlatých a 48 korců, slatinský 12 zlatých a 110 korců obilí. Viz NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, pozůstalostní inventář Jindřicha Šlika. 290 Pro srovnání stavu rybníků po polovině 18. stolení a na konci 19. stolejí je mapa rybníků a vodotečí na šlikovském panství na Jičínsku z roku 1899, RMaG v Jičíně, sbírka map a plánů, publikována in: E. CHODĚJOVSKÁ – E. SEMOTANOVÁ, Historický atlas měst České republiky. Sv. č. 18, Jičín, mapa č. 48. 291

Jistou konkurencí vrchnosti mohly být pouze městské pivovary, což na šlikovských panstvích nebyl ten případ. K vrchnostenským a městským pivovarům a souvisejícím otázkám viz např. Jaroslav FIALA, Pivovarnictví na Karlovarsku v 16. a 17. století, Historický sborník Karlovarska, 2004, s. 3–41. (19–21.) Dále také František GABRIEL, Pivovarnictví v západních Čechách do počátku 18. století, Minulostí Západočeského kraje, 1970, s. 135–173. 292 V inventářích dvora v Jičíněvsi figuruje pivovar pouze k roku 1681.

68

sudů piva ročně,293 což bylo vzhledem k velikosti panství průměrné až mírně nadprůměrné množství v porovnání např. s produkcí v západních Čechách.294 Do poloviny 18. století byl zřejmě nejlépe vybaveným pivovar ve Vokšicích. Na jeho příkladě je také nejlépe vidět rozvoj ve vybavení a zřejmě také technologický vývoj ve vaření piva. Inventář z roku 1650 ve vokšickém pivovaru zaznamenává pánev „držící míry 8 sudův čtyřveděrných“, dvě velké a tři malé kádě na kvašení piva, dva chladící štoky, dvě železné obruče, dvacet čtyř-vědrových sudů, deset polovičních sudů a deset čtvrtečních, jeden železný klín, sekeru, pilu a ve sládkově světnici se nacházel jeden stůl.295 Uskladněno zde bylo patnáct čtyř-vědrových sudů pšeničného piva, 125 měřic pšeničného sladu a 30 měřic ječného.296 Poměr uskladněných surovin odpovídá praxi běžné do 17. století v Českých zemích – pšeničná piva převažovala nad ječnými, jelikož byla jejich výroba levnější a výsledný produkt byl tím pádem i dostupnější většímu množství obyvatelstva. Při výrobě pšeničného piva se aplikovalo svrchní kvašení a výsledným produktem bylo světlé, jinak také „mladé“ či „bílé“ pivo.297 Na produkci piva zpravidla navazovala výroba pálenky, což je zřejmé i ze zmíněného inventáře vokšického dvora z roku 1650, který hned po vybavení pivovaru zmiňuje i vybavení vinopalny. K němu náležely, kromě jiného, dva kotle o objemu dvanácti konví, dva sudy po dvou trubkách a poněkud překvapivě i kotel na bílení pláten.298 Pálenka zde byla pravděpodobně vyráběna ze zkaženého piva či pivních kvasnic, jelikož palírna nevykazuje žádné vlastní zásoby surovin. V polovině 17. století se podle dochovaných inventářů panský pivovar i s palírnou nacházel jen u dvora ve Vokšicích a na Starých Hradech, v Bartoušově je krátce po polovině 17. století zaznamenána pouze poměrně malá palírna.299

293

Pro zajímavost to odpovídalo 6043,2 zl. dani podrobenému výnosu z piva pro Kopidlno a Staré Hrady a pro velišsko-vokšické panství to bylo 4750,4 zl. Viz P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: Bydžovský kraj, č. 304 a 33; Průměrná roční produkce byla stanovena podle množství piva vyrobeného v letech 1731–1733. 294 Porovnání na základě detailního přehledu produkce pivovarů v západních Čechách v letech 1710–1712 vypracovaného Františkem Gabrielem, viz tabulky ve studii František GABRIEL, Pivovarnictví v západních Čechách do počátku 18. století, s. 157–173. 295 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Pozůstalostní inventář Jindřicha Šlika z roku 1650, nepag. 296 Ještě výraznější byl rozdíl v podílu uskladněných zrn v místní sýpce. Nacházelo se zde 150 měřic pšenice, 90 měřic žita, 120 ovsa, 1,5 hrachu a pouze 4 měřice ječmene. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Pozůstalostní inventář Jindřicha Šlika z roku 1650, nepag. 297 Jan ČECH, Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání, Brno 2007. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, s. 107. 298 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Pozůstalostní inventář Jindřicha Šlika z roku 1650, nepag. 299 Na velikost lze usuzovat na základě poměrně chudého vybavení 1654, viz NA, f. Fideikomisní spisy, inventář dvoru v Bartoušově z roku 1654.

69

Podíl výroby ječného a pšeničného piva se ale postupem času mírně změnil, jelikož ječné pivo bylo i přes vyšší cenu mezi konzumenty oblíbenější pro svou plnější a hutnější chuť.300 Navzdory náročnější technologii byla nespornou výhodou ječmene navíc i skutečnost, že byl levnější surovinou než pšenice, zatímco u následných produktů tomu bylo naopak.301 Tomuto trendu odpovídají jednak záznamy reflektující vybavení pivovarů na šlikovských panstvích kolem roku 1740, jednak soupis uskladněného obilí k témuž roku. Například starohradské panství vykazuje k roku 1740 srovnatelnou produkci ječmene a pšenice, kdežto ještě roku 1675 zde zcela jasně převažovala produkce pšenice.302 K roku 1740 se ve Vokšicích nacházel pivovar a sladovna s o poznání bohatším vybavením, než je zaznamenáno k roku 1650. Je také možné usuzovat, že se zde pivo vyrábělo především z ječného sladu.303 Palírna byla samostatnou budovou a měla i vlastní sklep. Kořalka se zde vzhledem k vyčteným zásobám pravděpodobně vyráběla ze sladového šrotu. Součástí dvora byla i hospoda, ta byla vybavená pěti dlouhými stoly, sedmi lavicemi, výčepním pultem a jedním měděným hrncem. Pokud můžeme usuzovat z počtu stolů a lavic, byla tou dobou vokšická hospoda jednou z největších hospod panství. Důležitý společenský význam měly jistě hostince a šenky. Panské šenky se nacházely ve Štidlech a Bartoušově. Na Šalandě byla menší panská hospoda, stejně tak v Jinolicích, Češově a Hřměníně.304 V Ketni byla hospoda, která patřila konventu minoritů od sv. Jakuba v Praze. Tu však roku 1731 odkoupil František Josef Šlik.305 Obecní šenky se nacházely také v Bílsku, Žitětíně, Kostelci, Slatinách a Čejkovicích.306

IV. 3 Lesnictví Specifický význam měly pro vzhled krajiny lesy. Ty byly všeobecně až do konce 18. století vnímány zejména jako zdroj surovin a podléhaly masivní těžbě, což se samo300

J. ČECH, Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání, s. 108. Tamtéž, s. 109. 302 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium deren auff der im Bunzlauer Crreÿß liegender Fidei=Com[m]issarischer Herrschafft Altenburg cum Appertinentÿs befündlichen Mobilien und Effecten De dato 22. Decembris A[nno] 1740, nepag. 303 Ve starohradském pivovaru se v době inventarizace přímo skladem nacházel pouze chmel, zatímco ve Vokšicích není mezi zásobami pivovaru zmíněn ani ten. 304 K jejímu vybavení patřil jeden železný hrnec, dva stoly, tři lavice, jedno vědro, pohrabáč. 305 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 71, i. č. 533. 306 A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Praha 1966, Bydžovský kraj, č. 331. 301

70

zřejmě projevilo i na jejich vzhledu. Lesy, v nichž pravidelná těžba probíhala, měly většinou charakter řídkých pařezových mlazin, neboli porostlin, které se svým vzhledem podobaly pasekám smíšeným s mladými stromy, jejichž věk nedosahoval více jak deseti let, a keři.307 Území s takovým porostem navíc často sloužilo jako pastvina k pasení dobytka. Úbytek lesů byl rozsáhlý problém týkající se nejen Českých zemí, proto Karel VI. zamýšlel vydat jednotný lesní řád platný pro celé české země. Svůj záměr formuloval v reskriptu z roku 1733.308 Jako jedna z hlavních příčin špatného stavu lesního hospodářství v nich byla uvedena těžba mladých stromů, která ve svém důsledku nejvíce bránila obnově lesních porostů. Ovšem odezva stran vrchnosti byla spíše vlažná, protože vydání jednotného lesního řádu se často neshodovalo s jejími představami.309 Z tohoto důvodu tento záměr nedošel k uskutečnění a na jednotlivých panstvích nadále platily velice různorodé předpisy v závislosti na konkrétních představách jejich majitelů. V tomto kontextu se jeví lesní správa za Františka Josefa Šlika jako velice vyspělá a takříkajíc nadčasová. Lesům věnoval zcela očividně systematickou péči, jelikož již v prvních letech svého zpravování rodinných panství vydal lesní řád, který je navíc jedním z mála dochovaných lesních řádů svého druhu vůbec. Řád vydal 4. ledna 1682 ve Vídni.310 Přístupem k lesnímu hospodaření by se tyto instrukce daly přirovnat k osvíceným řádům Adama Františka ze Schwarzenbergu, Anny Marie Františky vévodkyně Toskánské či pozdějším instrukcím Kinských pro panství Chlumec nad Cidlinou.311

307

V některých oblastech se projevil na začátku 18. století alarmující nedostatek dřeva, více viz Jiří SÁDLO – Pavel HÁJEK, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Praha 2005. s. 187; Dále stále platná práce Josef NOŽIČKA, Přehled vývoje našich lesů, Praha 1957. 308 Josef NOŽIČKA, Přehled vývoje našich lesů, s. 111nn. Stručný přehled vývoje lesů na našem území také Ondřej ŠPULÁK – Dušan KACÁLEK, Historie zalesňování nelesních půd na území České republiky, Zprávy lesnického výzkumu 1, 2011, s. 49–57. 309 Tamtéž. K vydání jednotného lesního řádu došlo až roku 1754 za císařovny Marie Terezie, který mimo jiné řešil i nadměrnou těžbu dřeva. Viz také Jan FRIČ, Velké vzory našeho lesnictví, Praha 1958, s. 9. 310 Lesní řád se dochoval v neúplné podobě. Exemplář, který se nachází ve fondu Velkostatku Vokšice, začíná až částí bodu 9, celkově má 73 bodů. SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 1, i. č. 2. 311 Josef NOŽIČKA, Přehled vývoje našich lesů, s. 111nn; František Josef také ve své knihovně vlastnil zcela průkopnické dílo Hanse Carla von Carlowitz (1645–1714) Sylvicultura Oeconomica, oder haußwirthliche Nachricht und Naturmäßige Anweisung zur Wilden Baum-Zucht, což byla jedna z prvních prací o lesnictví vůbec, kde autor varuje před nadměrnou těžbou dřeva, v takovém rozměru, jak ji poznal v Krušných horách, a nabádá k ohleduplnému zacházení s přírodními zdroji. Ve spojitosti s panstvím Kinských stojí za zmínku osobnost lesmistra velkostatku Chlumec nad Cidlinou, Františka Ranga (1705– 1785), který byl pověřen dokonce později k vypracování Lesního řádu pro České království. Jeho návrh byl posléze přijat 5. dubna 1754. Zásluhu na průběhu jeho kariéry měl jistě i vliv jeho zaměstnavatele, František Ferdinanda Kinského (1678–1741), který byl v době začátku Rangovy kariéry nejvyšším kancléřem a lovčím Království a zároveň byl synovcem Františka Josefa Šlika. Viz Josef LENOCH, Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu – učební text, Brno 2014, s. 105.

71

Řád obsahoval celou řadu zcela nadčasových ustanovení. Např. body číslo 17 a 18 lesního řádu upravovaly kácení stromů za účelem prodeje dřeva. Káceno mohlo být tam, kde k tomu byly vhodné přístupové podmínky, aby nebyla zasažena místa přirozeného výskytu a přebývání divoké zvěře. Dřevorubcům a dalším zúčastněným mělo být přesně sděleno místo a čas kácení, aby nedošlo v tomto ohledu k nějaké chybě. Všechno pokácené dřevo mělo být ihned přeměřeno a připraveno k prodeji. Zároveň bylo přísně zakázáno kácet mladé, krásně rostlé stromy. Probírka stromů se měla odehrávat v době vegetačního klidu. Bylo také přísně zakázáno kácet a prořezávat v čase, kdy je ve stromech vlhkost. Zvláště mladé stromy měly být přísně chráněny a mělo se dbát na to, aby neutrpěly škodu při kácení těch velkých.312 Co se týče kácení stromů pro vlastní potřeby statků, mělo se tak dít uváženě a po vykázání konkrétní poptávky za vědomí lesního správce a hejtmana.313 Lesní personál měl samozřejmě také za úkol pečovat a chránit zvěř. František Josef měl pro hony a lovecké zábavy stejné nadšení jako jeho otec, ovšem co se týče chovu zvěře, postupoval stejně systematicky jako v rámci ochrany a využití lesních porostů. Lesní správci měli dohlížet na správné rozmístění a stavbu krmelců, v zimě o ně měli svědomitě pečovat a rozmisťovat lizy pro zvěř. Bylo také zakázáno střílet laně a srny, aby bylo zajištěno rozmnožování zvěře. Podle inventářů víme, že v oborách byla chována hlavně dančí a jelení zvěř. O nadstandardní vyspělosti lesní správy na šlikovských panstvích za Františka Josefa vypovídá i skutečnost, že po jeho smrti nebylo na jeho nařízení dbáno a jelení zvěř byla ve zdejších oborách zcela vystřílena.314 Lesní správa fideikomisních panství sídlila v Kopidlně a Starých Hradech, přičemž panský myslivec sídlil v Kopidlně, Zlivi a Křešicích. Panské lesy zabíraly na svěřeneckých panstvích celkový rozsah bezmála 6935 str. v., z čehož 2305,2 str. v. připadalo na smíšené lesy, 2648 str. v. na měkké lesy a na 1982 str. v. se rozprostíraly porostliny, což zřejmě byly oblasti určené zejména pro těžbu dřeva. Naprosté minimum celkového půdního fondu zabíraly církevní a obecní lesy. Církvi připadalo 36,2 str. v. smíšených a 52 str. v. měkkých lesů, pouhých 5 str. v. smíšených lesů bylo obecních. Co se týče druhu stromů, měkkými lesy se zřejmě rozuměly převážně pásy jehličnanů, které mají dobře zpracovatelné, měkké dřevo. Smíšené lesy mohly být na zdejším území tvo-

312

SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 1, i. č. 2. Bod číslo 19. SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 1, i. č. 2. 314 Ondřej KOZUB, Obora Kopidlno, Svět myslivosti 7, 2004, s. 30. 313

72

řeny zejména dubem a habrem s příměsí borovice a buku.315 Kromě lesů a hájemství316 se na panství nacházely dvě obory – starohradská a kopidlenská – a bažantnice starohradská, zlivská a křelinská. Co se týče zalesněnosti území a složení lesního porostu je až zarážející srovnání s alodními panstvími. Na velišsko-vokšickém panství se totiž vyskytovalo mnohem méně lesních porostů, ačkoli svou celkovou rozlohou by se tato panství dala srovnat s fideikomisními panstvími. Lesy smíšené zde zabíraly pouhých 200 str. v., měkké 1125 str. v. a nacházela se zde rozsáhlá plocha porostlin o celkové výměře 3358,1 str. v., což byla více jak 1/3 veškerého zdejšího půdního fondu.317 Takto vysoké číslo by svědčilo o intenzivní těžbě dřeva. Zřejmě veliško-vokšické panství sloužilo k tomuto účelu, a to i navzdory poměrně progresivním instrukcím z roku 1682. Na velišsko-vokšickém panství je zmíněna pouze jedna obora, a to u zámku v Jičíněvsi. Dále zde bylo několik revírů.318 Bažantnice se vyskytovaly ve Vokšicích, Hlásné Lhotě, Vesci, Údrnické Lhotě a Jičíněvsi. Panský myslivec se nacházel ve Křelině, na Prachově a v Nadslavi. Ve Starém Místě je uveden pouze „panský hlídač zvěře“.319

315

Jednak šlo o dobový trend, viz J. LENOCH, Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu, s. 21, a jednak by tomu odpovídala i druhová skladba lesních porostů, které se zachovaly kontinuálně od 17. století – jako je např. lesní porost tzv. Češovských valů. Tato oblast bude podrobněji zmíněna v kapitole o topografii panství. 316 Ve výčtu panských lesů jsou v Tereziánském katastru jmenovány: Horka, Štěpna, Zadní Habrovník, Křižánek, Vostruženský, Štidelský, Nadslavský, Vohařický, Víno u Ostružna, Perna, Kroužek u Křešic, Trnina neb Borek, Za oborou a hájemství starohradské, ličenské, lítkovské, košické, zlivské, únětické, blatské, střelické a hrdoňovické. P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 304. 317 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 331. 318 Revíry jsou zmiňovány – střevačský, nadslavský, ostruženský, prachovský, vesecký, jičíněveský, slatinský. Tamtéž. 319 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 331.

73

IV. 4 Sídla a jejich obyvatelé Pro charakteristiku krajiny je také nezbytné učinit si představu o jejím obyvatelstvu. Až dosud jsme pozornost věnovali hospodaření v krajině z pohledu majitele panství, ale nezbytnou součástí této ekonomiky a ostatně i „tváře“ krajiny byl poddaný lid, který ji zabydloval a na jejím přetváření se svým způsobem i podílel. Proto je na místě alespoň zmínit, jaká byla na šlikovských panstvích struktura a rozmístění sídel a čím se převažujícím způsobem zdejší obyvatelstvo živilo. Za pozornost opět stojí skutečnost, že se fideikomisní panství způsobem osídlení i sociálním složením obyvatelstva značně lišila od velišsko-vokšického alodia. Na fideikomisních panstvích se nacházela dvě plnohodnotně vybavená města – Kopidlno, jakožto centrum pro kopidlenské panství, a Libáň, urbanistické centrum starohradského panství. Oproti tomu alodiální panství neměla žádné výraznější centrum. Byla zde sice dvě městečka – Podhrádí a Střevač –, ta měla však ve své podstatě ráz větší vsi, což je zřejmé i ze struktury těchto sídel. Z církevně-správního hlediska je nutné zmínit i to, že jak Kopidlno, tak Libáň byla sídla církevní správy. V obou městech sídlil farář. Téměř celé alodní panství pak spadalo pod působnost kopidlenské farnosti. Je možné, že absence výrazného sídla na velišsko-vokšickém panství mohla spolu s příhodnými geomorfologickými podmínkami vybízet ke strukturování krajiny jiným způsobem, než tomu bylo u panství s výraznými urbanistickými centry, či jinak řečeno vést k úpravám, které by pointovaly krajinu jiným způsobem. Rozdílné bylo odpovídajícím způsobem i sociální složení obyvatelstva, a tedy i způsoby jeho obživy. Tereziánský katastr uvádí, že na fideikomisních panstvích se nacházelo celkem 101 řemeslníků ve městech a 27 na venkově. Naproti tomu na alodních panstvích je uváděno pouhých 11 řemeslníků ve městech (tedy městečkách Podhrádí a Střevač) a 26 na vsích.320 Podle sčítání duší žilo v Kopidlně kolem 422 obyvatel (tzn. dospělých, přijímajících svátosti), zvlášť jsou zmíněni Židé.321 Město bylo navíc plně vybaveno. Svou živ-

320

Např. v Podhrádí se nacházeli pouze 2 krejčí, 1 řezník, 1 provazník, 1 tkadlec, 1 truhlář, 1 kameník, 1 kovář, 1 švec a ve Střevači 1 sklenář a 1 kovář. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Bydžovský kraj, č. 331/1. 321 Záznam o židovském obyvatelstvu je velice podrobně vypsán na fasích Tereziánského katastru. Úředníci jim věnovali zvláštní pozornost. Kopidlenští Židé vykonávali tyto profese: 1 holič, 1 krejčí a obchodník, 1 obchodník plátnem. NA, f. Tereziánský katastr, fase, k. 207, nefoliováno.

74

nost zde vykonávalo bezmála 50 řemeslníků různých profesí. 322 Nacházela se zde škola, při níž byl jeden učitel. Vyučovalo se zde dokonce i hudbě, což nebylo samozřejmé.323 Při zdejší farnosti působilo bratrstvo sv. škapulíře Panny Marie Karmelské. Libáň byla svou rozlohou, počtem obyvatel i vybaveností srovnatelná s Kopidlnem. Přímo v Libáni žilo kolem 440 obyvatel.324 Nacházela se zde škola, u níž byl evidován jeden učitel a jeden mládenec, a u zdejšího farního kostela sv. Ducha působilo Literácké bratrstvo. Oproti tomu obyvatelstvo velišsko-vokšického panství se živilo z velké části zemědělstvím a předením. Předení jako převažující, či dokonce jediný zastoupený způsob obživy uvádí Tereziánský katastr v případě obyvatelstva 22 obcí z celkového počtu 49 na velišsko-vokšickém panství.325

322

Pro představu – v katastru jsou jmenováni 2 zámečníci, 2 truhláři, 3 řezníci, 1 mydlář, 4 pekaři, 5 krejčích, 13 tkalců, 2 kováři, 1 kolář, 8 ševců, 4 zedníci, 1 barvíř, 2 provazníci, 2 sedláři, 1 pernikář, 1 hrnčíř, 1 sklenář, 1 punčochář, přičemž fase z roku 1713 uvádí ještě 2 bednáře a již výše zmíněného mlynáře. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A– Ch), Bydžovský kraj, č. 304/1. 323 NA, f. Tereziánský katastr, fase, k. 207, nefoliováno. V letech 1715 až 1721 působil při zdejší škole jako pomocný učitel Jan Štěpán, který se později, roku 1722, stal varhaníkem a od roku 1723 až do své smrti byl kopidlenským učitelem. O kvalitě zdejší výuky svědčí i fakt, že se jeho syn Josef Štěpán (1726– 1797) stal úspěšným klavírním mistrem, který se později usadil ve Vídni, viz Jana STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost v historických dokumentech, Pardubice 2012, s. 91. 324 Je zde jmenováno – 5 řezníků, 1 sklenář, 2 punčocháři, 3 pekaři, 2 kožešníci, 1 kloboučník, 3 truhláři, 10 tkalců, 5 ševců, 1 provazník, 4 krejčí, 1 sedlář, 1 řemenář, 2 kováři, 2 bednáři, 1 zedník, 2 zámečníci, 1 pernikář, 1 panský kolář, 3 nádeníci, 1 hrnčíř, 1 koželuh, 13 poddruhů (z toho 8 je jich uvedeno ve výčtu řemeslníků). A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Bydžovský kraj, č. 304. 325 Těmito obcemi jsou: Podhradí, Křelina, Nadslav, Střevač, Chyjice, Údrnická Lhota, Ohařice, Hrdoňovice, Libunec, Březka, Pařezská Lhota, Kostelec, Češov, Liběšice, Dolany, Keteň, Drahoraz, Hlásná Lhota, Dolní Lochov, Ohaveč, Brada, Drštěkryje. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Bydžovský kraj, č. 331.

75

V. Náboženská situace na panstvích Františka Josefa Šlika Architektonická díla se stala významnými body v krajině, k nimž se ubíraly cesty i pohledy poutníků. Mnohá z těchto děl měla odkazovat na katolickou identitu nejen svých tvůrců, ale i kraje, v němž vznikla. Architektura měla v tomto směru snad ještě silnější rekatolizační potenciál než jakákoli další oblast konání církve, jelikož dokázala ovládnout prostor života lidí, byla jim stále na očích a stala se úběžníky jejich každodenních cest. Proto je důležitým aspektem poznání „krajiny“ šlikovského dominia, tak i Františka Josefa Šlika jakožto stavebníka, patrona a správce rodového majetku, lepší seznámení náboženské situace a stavu církevní správy na jeho panstvích, a – pokud to prameny dovolí – jeho osobní angažovanosti v souvisejících otázkách. Stejně jako další oblasti Čech se i šlikovská panství ještě na přelomu 17. a 18. století potýkala se dvěma zásadními nedostatky stavu duchovní správy. Těmi byly nedostatek farního kléru a řídká farní síť. Neutěšenou situaci umocňovala v porovnání se zbytkem Čech ještě skutečnost, že většina východních a severovýchodních Čech byla před bitvou na Bílé hoře téměř výlučně utrakvistická a církev tu byla posléze nucena budovat svou farní organizaci téměř od základu.326 Dlouho – často až do prvních desetiletí 18. století327 – se nedařilo obsadit ani fary, které před rokem 1620 patřily nekatolíkům, natož zakládat fary nové. Bydžovský a hradecký kraj patřily k těm, kde nebylo výjimkou narazit na farnosti, které ještě roku 1700 čítaly 3–4 tisíce duší na jednoho faráře, což je např. v porovnání s Berounskem, kde na jednu farnost připadalo kolem 1400 duší, povážlivé číslo.328 Důsledkem výše zmíněných problémů byl v těchto oblastech tajný protestantismus, či lépe řečeno tajné nekatolictví. V první polovině 17. století neměli plně vytížení duchovní správci spravující rozsáhlé farní obvody čas na odhalování nekatolíků, a tak často uváděli, že se na území jejich farnosti žádní nevyskytují. 329 Tímto územím za vál-

326

Eduard MAUR, Problémy farní organizace pobělohorských Čech, in: Traditio et cultus: miscellanea historica Bohemica: Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Zdeňka Hledíková (ed.), Praha 1993, s. 168. 327 Základní obnova farní správy byla ukončena až ve 30. letech 18. století. Pavel PUMPR, Beneficia, záduší a patronát v barokních Čechách. Na příkladu třeboňského panství na přelomu 17. a 18. století, Brno 2010, s. 15. 328 Eduard MAUR, Problémy farní organizace pobělohorských Čech, s. 167–168. 329 Eva KALIVODOVÁ, Mezi obranou a rezistencí: osudy hornolanguedockých a východočeských protestantských komunit v 18. století, Praha 2013. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. 67.

76

ky prošlo několik vojsk a řešení otázky konfese nebylo hlavní prioritou, a proto i rekatolizační misie mohly v plném rozsahu probíhat až po uzavření Vestfálského míru.330 Většina nekatolíků navíc z obav ze ztráty majetku a postavení nechtěla svému odhalení přispět, a tak se účastnili povinné velikonoční zpovědi a přijímání. Situace kulminovala v letech 1649–1650, kdy císař, částečně z podnětu kardinála Harracha, vydal sérii protireformačních ediktů, v nichž byli evangelíci vyzváni změnit vyznání či opustit vlast a v nichž bylo potvrzeno vypuzení evangelických kazatelů ze země.331 Řada evangelíků skutečně pod nátlakem konvertovala, ale vizitační protokoly 60. let neukazují uspokojivé výsledky.332 Mnoho z nich přežívalo v „podzemí“ a duchovně žili z kontaktu s tajnými kazateli z ciziny, kteří jim také zprostředkovávali odpovídající literaturu. Své náboženské přesvědčení praktikovali povětšinou nenápadně v rámci rodiny nebo užšího okruhu známých.333 Po polovině 17. století začala nová fáze rekatolizačního procesu, která kladla důraz na postupné a systematické působení řádů, misií a jednotlivých duchovních. Za tímto cílem bylo roku 1655 založeno biskupství v Litoměřicích a v roce 1664 v Hradci Králové. Původně tato biskupství zajišťovala duchovní správu poměrně malých, problematických území – tehdejšího královéhradeckého kraje, resp. litoměřického kraje a šluknovského a frýdlantského výběžku, zatímco drtivá část území Čech byla nadále součástí pražské diecéze.334 Větší část šlikovských panství spadala od druhé poloviny 60. let 17. století do působnosti královéhradeckého biskupství. Utváření konfesní situace zde bylo formováno dvěma silnými faktory – jednak přítomností silného řádu a jednak snahou o obnovu farní sítě ze strany diecéze i patrona. První z nich je spojen s působením jičínských jezuitů. Je známo, že na úspěchu rekatolizačních snah měly nemalý podíl církevní řády. Nejviditelněji a nejúspěšněji se v tomto úsilí prezentovaly především nové řády, mezi nimi zejména Tovaryšstvo Ježíšovo. Šlikovské dominium se nacházelo v bezprostřední blízkosti jezuitské koleje 330

Více viz Josef HANZAL, Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam, Sborník historický, 1990, s. 37–91. 331 Josef HANZAL, Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam, Sborník historický, 1990, s. 37–91. 332 Tamtéž, s. 68. Dále např. Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ, Patent zvaný toleranční, Praha 2013, 74 sq. 333 Zdenek R. NEŠPOR, Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století, Ústí nad Labem 2004, s. 15. 334 V roce 1784 v souvislosti s reorganizací krajské správy však došlo k úpravě hranic jednotlivých diecézí – pod duchovní správu litoměřického biskupství byly zařazeny kraje litoměřický, boleslavský, žatecký a královéhradeckou diecézi nadále tvořily kraje čáslavský, chrudimský, bydžovský a královéhradecký.

77

v Jičíně a logicky bylo touto skutečností ovlivněno. Je nasnadě říci, že dominium bylo „po ruce“ a činnost jezuitského řádu se jej bezprostředně dotýkala. Jičínští jezuité zde navíc spravovali ještě ve druhé polovině 17. století některé neobsazené fary. Ovšem jakkoli mohla být misijní činnost jezuitského řádu účinná, je nutno podotknout, že úhelným kamenem obnovy katolické církve byla obnova funkční sítě farních úřadů. Každodenní duchovní správa nemohla být nahrazena ani nepravidelným působením misií či zakládáním klášterů, i když i tyto aktivity měly bezesporu svůj velký význam. Na úrovni farnosti docházelo ke styku církevní správy a vrchnostenských úřadů a obě strany se podílely na řízení života farnosti. Ještě koncem 17. století narážíme na apely zemského sněmu směrem k majitelům panství, aby se snažili obnovovat farní síť.335 Od roku 1718 se v usneseních sněmů dokonce objevují i tzv. excitatoria, která vybízejí k obnově far jakožto skutkům pravé křesťanské morálky.336 Na provoz farnosti je tedy možné nahlížet ze dvou úhlů pohledu – jednak z pohledu církevních orgánů a jednak z hlediska patrona, v našem případě vrchnosti.337 Obě hlediska budou v následujícím textu zohledněna. Stav církevní správy na šlikovském panství Podstatná část šlikovských panství náležela do rozsáhlé kopidlensko-velišské farnosti, která od roku 1665 správně spadala pod jurisdikci královéhradeckého biskupství. Od 30. let 18. století byla farnost součástí jičínského vikariátu. Farní správa byla v Kopidlně znovu založena roku 1642 za Jindřicha Šlika. Prvním katolickým farářem zde byl Jakub Michal z Rosensteinu, člen řádu křížovníků s červenou hvězdou, který obstarával sám nejen celé tehdejší šlikovské panství (Kopi-

335

Např. zápis ze sněmu v roce 1696 uvádí: „Poněvadž však při tom tolikéž na to se přišlo, že též mínění k tomu směřuje, aby patroni Ecclesiarum a Collatores v té případlnosti pokudž ne penezy, tedy aspoň in natura jako potravou a tomu podobnými věcmi concurrirovali, alebrž také od starodávna k farám přináležející grunty, pole, luka a jinší spravedlnosti navrátili…“ Citováno podle – Michal ŘEZNÍČEK, Podoba a průběh obnovy katolické farní sítě v letech 1620 až 1780 na Ledečsku, Poděbradsku a Prachaticku, in: Antonín Jan Václav Vokoun (1691–1757) a církevní správa jeho doby v Čechách. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 11. září 2007 v Městské galerii ve Vodňanech, Pavla Stuchlá (ed.), Vodňany 2008, s. 110. 336 Tamtéž. 337 Patronátní právo patřilo k souboru práv pozemkové vrchnosti, a tak i patronátní kostely a fary figurují v popisech panství jako legitimní součásti patrimoniální správy. Otázky církevní správy v rámci panství prezentuje určitý typ pramenů vedle správy politické, finanční a soudní. Pavel PUMPR, Kostely farní nebo patronátní? K postavení farních kostelů v systému správy šlechtického dominia na příkladu panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, in: Antonín Jan Václav Vokoun (1691–1757) a církevní správa jeho doby v Čechách, s. 79–94.

78

dlno, Staré Hrady a Veliš), ale i sousední oblasti (Dětenice a Dymokury).338 Sice mu byl po pár letech přidělen jeden kaplan, ale i tak se jednalo o rozsáhlé území, na němž byla důkladná pastorace obtížně zvládnutelná. Roku 1654 se od kopidlenské farnosti oddělila Libáň, čímž kopidlenskému faráři odpadla část starostí.339 Pod libáňskou faru nadále ze šlikovských panství spadaly farnosti Bystřice, Drahoraz a Staré Hrady340 a správně náležela k mladoboleslavskému vikariátu – hranice královéhradecké diecéze tedy procházela přímo šlikovským panstvím. Libáňský farář míval od poslední třetiny 17. století zpravidla k ruce dva až tři kaplany a často mu vypomáhali i kosmonoští piaristé.341 Roku 1700 ke kopidlenské faře náleželo podle zpovědních seznamů 3068 duší, což je – jak bylo konstatováno výše – povážlivé.342 K libáňské faře, která ovšem spravovala i území mimo šlikovská panství, náleželo dle zpovědních seznamů 1770 duší.343 Situace na Libáňsku byla tedy i vzhledem k velikosti spravovaného území příznivější.344 Sám František Josef Šlik se sice snažil o zlepšení situace, ale problém s nedostatkem kněží přetrvával během celého období jeho držení rodinných panství. Sídlem faráře byla tehdy Libáň a Kopidno. Aby se v tíživé situaci rozsáhlé kopidlnskovelišské farnosti poněkud odlehčilo, byl v 60. letech 17. století do Veliše dosazen lokální kaplan,345 ale ani toto opatření nebylo zcela dostačující. Z toho důvodu byla ještě na sklonku 17. století z podnětu Františka Josefa zřízena administratura v Ostružně.346 V Ostružně je již k roku 1688 doloženo působení kopidlenského faráře Františka Antonína Frissmana z Ehrenkronu.347 Až do této doby byla duchovní správa zajišťována

338

SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4, i. č. 209. Prvním katolickým libáňským farářem po třicetileté válce byl Jiřík Hodkovský, viz Karol BÍLEK, Malé dějiny Libáňska, Libáň 2005, s. 68. 340 Od roku 1787 se přidala ještě vesnice Údrnice. 341 K. BÍLEK, Malé dějiny Libáňska, s. 68. 342 Antonín PODLAHA, Dějiny diecéze pražské od konce století XII. do počátku století XIX. Díl I, část 1, Praha 1917, s. 141. Podlaha zde čísla čerpá ze zpovědních seznamů, tedy počtu farníků, kteří byli schopni přijímat svátosti, skutečný počet příslušníků farnosti mohl být tedy vyšší. 343 Josef Vítězslav ŠIMÁK (ed.), Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671–1725. Díl 1, Boleslavsko a Kouřimsko, Praha 1909, s. 306. 344 Tamtéž. 345 Neboli lokalista. Na rozdíl od administrátora byl lokalista podřízen hlavnímu duchovnímu správci farnosti, v tomto případě kopidlensko-velišskému faráři. Postavení lokalisty bylo však výhodnější nežli například postavení kaplanů, jelikož mohl – mimo jiné výhody – spoléhat i na podíl z výnosů farního majetku. 346 Administratury byly zřizovány zejména v místech, kde nebylo z různých důvodů možné (např. s ohledem na hospodářské zabezpečení, malý počet osob spadajících pod duchovní správu kostela) zřídit faru. 347 „Léta Páně 1688 wysoce urozený kněz František Antonín Frissmann z Ehrenkronu… Kopidlenský, Welišský a Wostruženský farář.“ SOkA Jičín, f. Farní úřad Ostružno, Pamětní kniha, 1836– 1944. s. 123. 339

79

jezuity z Jičína, od tohoto roku spadal zdejší farní obvod pod faru v Kopidlně. Roku 1697 byla zřízena již zmíněná administratura, k níž v době jejího vzniku patřily obce Ostružno, Brada, Březina, Dolní Lochov, Horní Lochov, Holín, Prachov, Ohaveč, Rybníček, Čejkovice a Staré Místo,348 všechny náležející k velišsko-vokšickému panství.349 Koncem třicátých let 18. století byla založena ještě administratura na Samšině. Osadu Samšina František Josef Šlik koupil roku 1717.350 V té době byla Samšina spravována soboteckým děkanem. Jelikož Sobotka ležela již na sousedním kosteckém panství Černínů, snažil se František Josef o převedení správy pod faru v Libáni, což se mu podařilo o tři roky později.351 Pokud totiž rozvržení filiálních far mezi obsazená beneficia nerespektovalo hranice panství, mohl velice snadno vzniknout problém v otázce skládání kostelních účtů či řešení sporů mezi farářem a farníky, jak uvidíme na konkrétním příkladě v další části této kapitoly. Ovšem hned zpočátku muselo být zřejmé, že se jedná jen o dočasný stav. Značná vzdálenost Libáně od Samšiny v kombinaci s nevýhodným terénem představovala pro duchovního správce reálný problém, a tak začal František Josef brzy usilovat o vznik administratury. To se podařilo až roku 1739. Novému administrátorovi byly na Samšině vyhrazeny nepříliš pohodlné prostory zdejší tvrze a správce statku se přestěhoval na tvrz v Drštěkryjích.352 Přes všechny pokusy o zlepšení stavu církevní správy máme ovšem ve zdejší oblasti záznamy o „hereticích“, tajných „luteránech“ a obecně špatné úrovni vzdělání prostého lidu v otázkách věrouky katolické církve kontinuálně až do druhé poloviny 18. století. 348

Roku 1793 byla přifařena Hlásná Lhota. SOkA Jičín, f. Farní úřad Ostružno, Pamětní kniha. 1836–1944, s. 115. Ovšem ani tento stav nebyl zcela ideální, jak si posteskl na počátku 19. století jeden z ostruženských farářů: „Poloha farnosti je v ohledu možnosti zajištění duchovní správy poněkud nepohodlná. Protože samotné Ostružno leží skoro v jihozápadním výběžku farního obvodu, jsou od něho některé přifařené obce velmi vzdálené. Do Čejkovic a Starého Místa se lze dostat jen přes území cizí, a sice velišské farnosti, a do obce Brada vede špatná a mnohdy téměř nesjízdná cesta. Velmi nemilý je pro místního duchovního správce také fakt, že nevidí skoro nikdy většinu svých ov eček shromážděnou ve vlastním farním nebo filiálním kostele, neboť zejména holínští a čejkovičtí pospíchají raději každou neděli a svátek do blízkého města Jičína, kde se většinou účastní jen krátké bohoslužby, a tak velmi zanedbávají poslouchání slova Božího.“ 349 Prvním ostruženským administrátorem byl Jakub František Hrzanka, který je autorem prvního farního registru. Hrzanka zemřel pravděpodobně roku 1711, jeho pozůstalostní inventář se nachází v archivu královéhradecké konzistoře: Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv Hradec Králové (dále jen SOkA Hradec Králové), Biskupská konzistoř Hradec Králové, k. 66, i. č. 1734. Za života Františka Josefa Šlika se v Ostružně po smrti Hřanky vystřídalo ještě pět administrátorů: Jindřich de Meur (1712–1718), Leopold František Strnad (1718–1734), Josef Jan Kordul ze Sloupna (1734–1737), Jan Felix (1737–1738) a Ignác František Cimbrych (1738–1752). Posledním z farních administrátorů v Ostružně byl Jan Daniel Briscen, který byl roku 1776 povýšen na velišského faráře, čímž byla i duchovní správa Ostružna spojena s velišským farním beneficiem. 350 SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/19. 351 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4, i. č. 209. 352 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4, i. č. 209.

80

Jezuité Nad stíháním tajných evangelíků převzaly většinový dohled státní instituce, jak je také zřejmé z konkrétních případů na šlikovském panství, ovšem nezastupitelnou roli ve stíhání nekatolického obyvatelstva hrála samozřejmě také církev a její místní orgány. Na vyhledávání nekatolických knih se zaměřili zejména jezuité. Šlikovská panství spadala v tomto smyslu do sféry činnosti jičínských jezuitů. Kolej Tovaryšstva byla v Jičíně založena již ve dvacátých letech 17. století, ale příznivé časy jí nastaly až po roce 1654, kdy císař Ferdinand III. potvrdil jičínskému Tovaryšstvu všechny výsady plynoucí z Valdštejnových fundací.353 Na počátku 18. století se zde usídlily i řádové instituce mající význam na celoprovinční úrovni. V letech 1711–1726 a 1735–1757 zde byl zřízen provinciální terciát, dům třetí probace, kde jezuité upevňovali svou věrnost řádu, aby mohli směřovat k čtvrtým slavným slibům. Mezi lety 1727–1734 patřil k jičínské koleji i dům první probace, čili noviciát. To vše mělo bezpochyby dalekosáhlý význam i pro vývoj rekatolizačních snah ve zdejší oblasti. Historia Collegii Giczinensis354 pečlivě zaznamenává misionářské úspěchy zdejších jezuitů. I když musíme být po právu skeptičtí k číslům uváděným v pramenech Tovaryšstva, přece jen nelze pochybovat o tom, že počty přijímajících z rukou zdejších kněží dosahovaly ročně tisíců. Jezuité zároveň neopomněli uvádět počty obrácených heretiků a pokřtěných Židů. V tomto pramenu se dočítáme i o počtu zabavených knih. V roce 1718 jich jezuité vyhledali 36 a v roce 1747 25.355 O pálení závadných knih tu není ani slova, zrovna tak o postihu přistižených heretiků. Ten byl však už záležitostí světské moci. Ovšem snad ještě větší roli než potírání „heretické“ literatury hrála na Jičínsku pozitivní rekatolizační snaha, kterou byli jezuité pověstní. Podobně jako na jiných místech českého království se zaměřili na šíření a rozkvět mariánského kultu, což se jim da-

353

Albrecht z Valdštejna zde zřídil plnohodnotnou kolej s nižšími studii, jezuitům za tímto účelem podstoupil velkou celou západní část města včetně kostela sv. Jakuba, který byl krátce na to znovu vysvěcen a zasvěcen sv. Ignáci. Viz František LEPAŘ, K dějinám gymnasia Jičínského, in: Výroční zpráva c. k. gymnasia vyššího v Jičíně za školní rok 1885/1886, Jičín 1886, s. 11; Jaroslav MENCL, Historická topografie města Jičína, Jičín 1940, s. 270–271. 354 Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII D 22, Historia Collegii Giczinensis Societas Iesu conscripta a R. P. Bohuslao Balbino (1623–1762). Tyto dějiny jičínské koleje začal Bohuslav Balbín psát roku 1667, dospěl však jen do roku 1636 (autograf sahá pouze do roku 1628) – viz Ivana ČORNEJOVÁ, Jičínští Jezuité a rekatolizace, in: Rekatolizace v Českých zemích, Jindřich Francek (ed.), Pardubice 1995, s. 64. 355 Historia Collegii Giczinensis, s. 573, 663.

81

řilo zejména díky založení poutní tradice.356 Stejně jako další poutní místa i jičínská kolej vlastnila milostný obraz, který se stal předmětem úcty. Šlo o ikonu Panny Marie ruského původu, podle čehož byla nazývaná Pana Maria Rušánská. Tato ikona typu Glykofilúzy v Jičíně nahradila sochu Panny Marie Foyenské, mater domus jezuitů, která byla zcizena švédskými vojsky.357 Podle jezuitského historika 18. století, Josefa Lauritsche, přinesl sochu z Ruska do Čech jakýsi kacířský kazatel, jehož dědic ji předal faráři v nedaleké Dobrovici, ten ji pak daroval rektoru jezuitské koleje v Jičíně kolem roku 1637.358 Jak dokládají statistiky, kult Panny Marie Rušánské se ve zdejší oblasti těšil velké oblibě.359 Poutě byly často jezuity organizovány ve spolupráci se zástupci světské správy (městskou i vrchnostenskou) a různými korporacemi (cechy a bratrstvy). Poutní okruh Panny Marie Rušánské zabíral rozsáhlou oblast východních Čech a šlikovská panství nebyla žádnou výjimkou. Poutníci přicházeli jmenovitě zejména z Vokšic, Ostružna, Veliše, Kostelce a Kopidlna. 360 Sám František Josef udržoval s jičínskými jezuity velmi přátelské vztahy, a dokonce je často v Jičíně navštěvoval.361 Roku 1714 na jejich prosby a naléhání převzal vedení zdejšího „latinského společenství“, bratrstva zasvěceného Panně Marii

356

Byl to právě jezuitský řád, který patřil k nejvlivnějším šiřitelům mariánské úcty na našem území. Kult Panny Marie nabyl výsadního postavení a stal se i nedílnou součástí Pietas Austriaca. Panna Maria se tak dokázala prosadit nejen v roli vítězného symbolu bitvy na Bílé hoře (Panna Marie Vítězná), ale také jako pomocnice běžných věřících v jejich tězkostech. Z široké plejády poutních míst se v Čechách těšila velké oblibě Panna Marie Staroboleslavská a Panna Marie Svatohorská, Starou Boleslav i Svatou Horu, spravovali jezuité. Mezi další proslulá poutní místa pod správou jezuitů patřil – Bohosudov, Golčův Jeníkov, Chlumek u Luže, Kutná Hora, Římov a moravské Tuřany. Více o milostných mariánských obrazech doby baroka viz Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999; přehled jezuitských poutních míst a jejich návštěvnosti viz: Markéta HOLUBOVÁ (ed.), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska. VI, Okruhy kultů poutních madon jezuitského řádu, Praha 2009. 357 Více viz J. ROYT, Obraz a kult v Čechách, s. 124–131. 358 Josef LAURITSCH, První Věk Rodičky Boží Rušánské nebo kronycká zpráva z počátku ctění…, Hradec Králové 1743. Lauritsch knihu sepsal u příležitosti oslavy sta let uctívání obrazu v Jičíně, kdy se zde také konala velká jubilejní slavnost. Kniha obsahuje historii obrazu a zevrubně se věnuje popisu zázraků, které lze s ikonou spojovat. Zatímco pro ostatní poutní místa, kde Lauritsch působil, existovala bohatá literatura popisující dějiny místa a zázraky, jičínskou Pannou Marií se až do 30. let 18. zabýval pouze jezuita Johannes Kraus v díle Nigra sed formosa, Praha 1713. Otázce zázračných uzdravení ve spojitosti s kultem Panny Marie Rušánské se věnuje Miloš SLÁDEK, Zázračná uzdravení a dobrotivá vzhlédnutí v literatuře českého baroka, in: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století, Literární archiv, 1994, s. 247–271. 359 Např. v letech 1710–1714 se pouti účastnilo více než 60 000 lidí, v letech 1725–1727 kolem 80 000 a v jubilejním roce 1737 dokonce kolem 100 000 lidí, viz M. HOLUBOVÁ, Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, s. 53. 360 M. HOLUBOVÁ, Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, mapa č. 5. 361 František Alois VACEK, Geschichte der Dynasten des ehemaligen freyen Guts Samschin und der Edelsitze Drschtiekrey und Mackow, Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, Wien 1817, s. 452.

82

(Sodalitas Latina Beatissimae Virginis ab Angelo Salutatae),362 které vzniklo při zdejší koleji již roku 1627.363 Od počátku byla tato sodalita budována jako prestižní instituce, jejímiž členy se stávaly významné osobnosti. Sám její vznik byl úzce spjat s fundátorem koleje, Albrechtem z Valdštejna.364 Sodality kladly také poměrně vysoké nároky na mravnost, disciplínu a osobní angažovanost svých členů. Jak již bylo naznačeno, tento typ mariánských družin organizovaných jezuity se svými nároky a jistou uzavřeností lišil od běžných laických bratrstev,365 není proto divu, že jičínští jezuité nabídli členství majiteli sousedního panství a zároveň prezidentu české dvorské komory. Zdá se, že role hraběte Šlika v čele sdružení nebyla jen formální. Členství šlechticů v bratrstvech mělo v této době dvě základní podoby. Jednak mohla být šlechta členem prestižních konfraternit, jako tomu bylo v případě této jezuitské družiny, pak šlechtici vystupovali jako běžní bratři a sestry a účastnili se života společenství. Jinou podobu mělo formální členství v sodalitách přímo na panstvích, kdy šlechtic svým příkladem a financemi podporoval náboženský život svých poddaných.366 Jednou ze zásadních rolí náboženských bratrstev byla aktivní účast na jednotlivých svátečních cyklech liturgického roku a od členů bratrstva bylo vyžadováno aktivní zapojení do činnosti bratrstva.367 Máme záznam o tom, že hrabě Šlik bratrstvu daroval hru o utrpení Páně, jejímuž zinscenování věnoval velikou pozornost.368 Především na květnou neděli bylo zvykem zinscenovat náročnější divadelní produkce a zřejmě v tomto kontextu byla provedena hra, kterou František Josef bratrstvu daroval.

362

Tamtéž; Miroslav NOVOTNÝ, Pod praporem Královny nebes. Pietas Mariana a mariánské družiny v českých zemích v 16.–20. století, in: Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby, Tomáš Jiránek – Jiří Kubeš (eds.), Pardubice 2005, s. 89–102. 363 Historia Collegii Giczinensis 364 Tamtéž. 365 Zde je nutné podotknout, že se v rámci jezuitského řádu v raném novověku setkáváme se dvěma typy laických náboženských korporací. Prestižní byly zejména mariánské družiny, v pramenech uváděné jako sodality či kongregace. Členem takové byl František Josef Šlik. Obdobná sodalita vznikla taktéž roku 1627 např. i v Kutné Hoře (Solidalitas Beatissime Virginis ab Angelo Salutatae civilis). Jejím členem (alespoň formálně) byl dokonce i císař Leopold I. K jeho zápisu do alba družiny došlo v roce 1680 při císařově návštěvě města. Druhým typem bratrstva zakládaným jezuity byly korporace (v pramenech nazývané coetus). Ty se svou otevřeností přibližovaly běžným barokním bratrstvům, přijímaly zpravidla také široké spektrum členů. M. HOLUBOVÁ (ed.), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, s. 44. 366 Jiří MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha 2000, s. 76. 367 Více k tématu viz Kateřina BOBKOVÁ, Jezuitské školské divadlo v pražské klementinské koleji ve dvacátých letech 18. století, Pražský sborník historický, 2003, s. 105–168; Zdeněk ORLITA, Postní a velikonoční období v praxi olomouckých sodalit v druhé polovině 17. století, Časopis Matice moravské 1, 2006, s. 53–76. 368 „Viso melodramati adplausit, praemissa a Patrae Praefecta ad Sodales dictione,“ in: Historia Collegii Giczinensis, s. 546.

83

Hrabě Šlik nezůstal netečným, ani když roku 1732 postihl statek v Popovicích, patřící k jičínské koleji, rozsáhlý požár, při němž zahynul tamní šafář. František Josef přikázal poddaným sedlákům z jedné blízké vesnice, aby pomáhali odklízet škody a uvést statek do jeho běžného chodu a navíc pohrozil těm, kteří by se této činnosti odmítli zúčastnit.369 Ovšem při zmínce o odchodu hraběte Šlika na věčnost nacházíme pouze strohou zprávu, že „latinské společenství“ jím bylo v jeho poslední vůli opomenuto: „Piis manibus sui Rectoris ete parentavit Sodalitas latina, quamquam eius minificentiae ab obitum nullum perceperit argumentam.“370 Stíhání nekatolíků O stíhání nekatolíků či heretiků na šlikovských panstvích máme více, byť někdy velice stručných, záznamů od poloviny 17. století až do druhé poloviny 18. století.371 Ještě z poloviny 17. století je doložen např. případ Jana Jampileka z Libáně, který navzdory císařským ediktům odmítl konvertovat i opustit zemi a ve velišské věznici prohlásil, že by si raději snesl dříví na vlastní hranici, než aby přestoupil ke katolictví. Za to byl libáňským hrdelním soudem odsouzen a 31. července 1651 skutečně upálen.372 Nejznámější je ovšem – i díky prozaickému zpracování Aloise Jiráska – případ češovského myslivce Tomáše Svobody. Svoboda obýval myslivnu vzdálenou „čtvrt hodiny cesty“ východně od vsi Česov na Jičínsku, kde žil se svou manželkou, rozenou Bílinovou z Labouně. Měl dvě dcery a tři syny. Synové byli taktéž panskými myslivci, přičemž František sloužil v Nadslavi, Jan v Křešicích a Karel žil v Hlásné Lhotě.373 Z jara roku 1727 proběhla u Tomáše Svobody razie, kterou vedl „jezuita na témž panství nekatolíky stíhající a po knihách nekatolických slídící“.374 Ten takové knihy skutečně vypátral, vše oznámil hraběti Šlikovi, načež byl myslivec propuštěn z hraběcích služeb. Svoboda ovšem brzy po této události učinil veřejné vyznání víry a byl hrabětem znovu do služby přijat. Tato konverze nejspíš příliš přesvědčivá nebyla, jelikož se 369

„Qui omnes unius pagi incolas, proposita amisionis dondorum poena, ni facerent, ad opitalandum sub misit.“ Tamtéž, s. 630. 370 Tamtéž. 371 Jde zejména o záznamy z farních kronik, protokoly soudních výslechů a záznamy konzistoře. 372 K. BÍLEK, Malé dějiny Libáňska, s. 65. 373 Tomáš V. BÍLEK, Reformace katolická v Čechách 1650–1735. Pronásledování a trýznění nekatolíků v kraji Královéhradeckém (léta 1717–1735), in: Časopis musea Království českého 3, 1881, s. 411. Dále také Jindřich FRANCEK, Zločin a trest na Jičínsku v 16.–18. století, Jičín 2012, s. 160–163. 374 Tamtéž.

84

v krátké době razie znovu opakovala a opět odhalila zakázané knihy. Podle úřední výpovědi Tomáš Svoboda pronesl i „rouhavá slova a tupil sv. Jana Nepomuckého.“ Z rozhodnutí soudu byl uvržen do vězení a dle úřední zprávy popraven v Kopidlně provazem.375 Jeho tři synové a obě dcery, Barbora a Zuzana, se spolu s dvaceti jinými příbuznými po těchto událostech vystěhovali ze země.376 Tento příběh se nejen v díle Aloise Jiráska, ale i ve statích antikatolicky smýšlejících badatelů 19. století stal jednoznačným exemplem brutality a krutosti katolické vrchnosti a jezuitského řádu. Skutečnost byla ovšem zřejmě poněkud mírnější. Za prvé je třeba konstatovat, že Tomáš Svoboda byl v dnešním pojetí skutečný recidivista. Jak je zřejmé z matričního záznamu jeho sňatku, již před rokem 1723 byl usvědčen z toho, že odváděl lid od katolické víry.377 Když se pak – již jako vdovec – chtěl znovu oženit, musel za přítomnosti shromážděných farníků v kopidlenském kostele veřejně vyznat víru, což také učinil. Zdá se, že situace se do onoho roku 1728 opakovala několikrát a že byl Svoboda hned několikrát vybízen k nápravě. Dalším faktem, který je třeba brát v úvahu, je jeho postavení – byl zaměstnancem panství, tedy osobou, která měla jistou autoritu a měla být pro druhé vzorem. Svým jednáním tedy vystupoval nejen proti církvi, ale také proti světské moci – vrchnosti. V tomto ohledu je třeba brát v potaz dobový kontext. Časově se totiž nacházíme na sklonku tzv. karolinské rekatolizace. Nová vlna rekatolizačního úsilí za vlády Karla VI. vznikla zejména za účelem obrany proti vlivu okolních protestantských států, a to zejména na území dnešního Německa. Nebezpečí představovalo především Prusko, a to nejen proto, že hojně přijímalo protestantské uprchlíky z katolických zemí, ale také se aktivně snažilo o propagaci evangelického vyznání a šíření nekatolických knih. 378 Proti šíření protestantské literatury byly namířeny patenty panovníka z let 1717 a 1721, které nařizovaly stíhání a přísné tresty pro dovozce a šiřitele nekatolické literatury, hrozilo jim nejen zabavení majetku, ale i hrdelní tresty.379

375

Dne 9. června 1929 byl na pokraji hájemství Valy u Česova odhalen pomník s nápisem: „Tomáši Svobodovi a všem, kdož obětovali život za přesvědčení.“ 376 Tomáš V. BÍLEK, Reformace katolická v Čechách 1650–1735, s. 412. 377 SOA v Zámrsku, sbírka matrik, matrika narozených, oddaných a zemřelých Kopidlno 1723–1755, sign. 76-3, nepag. (7. 3. 1723). 378 Jiří MIKULEC, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, Praha 1992, S. 44. 379 „…Rozliční kramáři, podobně v krajkách a plátně handlující lidi, též mnozí posli, takové knihy skrze zapověděný postranní cesty vprakticirují, s nimiž ne v veřejných hospodách, nýbrž v privátních sousedských a sedlckých domích, aby své zboží přes noc prodati mohli, noclehují a podobné knihy sami od sebe v domích s svévolným způsobem ležeti nechávají, i také na jarmarcích rozdávati obyčej mívají. Aby pak podobná /…/ zlá věc v tomto království vším možným způsobem přetrhnutá a římská katolická samospasitelná víra čistě zachovaná byla, tedy /…/ tímto naším veřejným patentem statuirujeme, aby žádný kupec,

85

Tento patent byl každoročně obnovován a jeho další aktualizace se zaměřovaly i na domácí tajné evangelíky; v té době bylo již v domácnostech pátráno jak po nové literatuře pašované z protestantských zemí, tak po starých předbělohorských tiscích. Sledováno mělo být též neobvyklé chování. Do tohoto kontextu je také možné zasadit příběh Tomáše Svobody a jeho rodinných příslušníků. Patent z roku 1726 ukládá přísné tresty pro usvědčené „heretiky“: „Každý poddaný mužského i ženského pohlaví, týž každý měšťan …, který by nějakým činem zevním, jako přijímáním podobojí neb jinak byl překonán, že v kacířství upadl, od královských apelací poprvé těžkou práci obecní na jeden rok měl být potrestán, potom, kdyby v bludu svém setrval, druhý i třetí rok k takové práci přidržován, a kdyby i tento trest při něm nic neprospěl, na přísažný závazek hrdelní ze země vypovězen, a pakli by i takový vypovězenec v zemi opět postižen byl, na hrdle mečem potrestán býti měl“.380 František Josef se tedy náboženskou situací na svých panstvích aktivně zabýval. Ze zprávy adresované z roku 1735 Františkem Ondřejem Rycem pražské konzistoři381 je zřejmé, že František Josef se v celém případu angažoval již od počátku, přičemž se nejdříve snažil prozkoumat, zda případ hereze spadá pod jeho či církevní kompetenci. Tomáš Svoboda byl dokonce několikrát zproštěn a posléze znovu navrácen do služby, což může svědčit o značné benevolenci hraběte Šlika. Nakonec nechal hrabě Svobodu přeložit do Kopidlna, aby se mohl pravidelně účastnit mší svatých. Když na panství, podle Rycovy zprávy, přišel roku 1727 Koniáš, požádal ho sám hrabě, aby u Svobody provedl razii, přičemž u něj byla nalezena jedna závadná kniha. Svoboda byl uvězněn v kopidlenské šatlavě a začalo vyslýchání svědků, kteří potvrdili Svobodovy přečiny spočívající zejména v rouhání proti podstatě mešní oběti a hanobení sv. Jana Nepomuckého. Po výsleších organizovaných místní správou nechal hrabě Svobodu poslat k apelačnímu soudu, od nějž nakonec vzešel rozsudek smrti stětím a upálením.382

forman, v krajkách, přízi a plátně handlíř /…/ nějaké luteránské, kalvínské a jiné od pravého katolického učení a víry vyznání jakýmkoli způsobem odchylující knihy, do tohoto dědičného Království Českého snášeti se neopovažoval. Kdyby ale jeden neb druhý této zápovědi naproti činil a s kupeckým neb kramářským zbožím přece podobné knihy dovážel, tedy tím způsobem všecko zboží fiskální býti má, /…/, ten ale, jenž by toliko samotné takové knihy sebou přinesl, na hrdle trestán a denunciantovi neb udavateli nějaká odměna dána býti má.“ Citováno podle Jiří MIKULEC, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, S. 45. 380 Jiří MIKULEC, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, S. 46. 381 NA, f. SM, odd. R, sv. 109, sign. 7, pag. 2. Za upozornění na pramen děkuji Janě Stráníkové. 382 Zdá se, že téměř vzápětí po vykonání rozsudku se stal Svoboda legendární postavou spojenou se zázraky pododbně jako by tomu mohlo být v případě mučednické smrti světce. Ryc ve své zprávě z roku 1735 zmiňuje šíření zvěsti podle níž Svoboda po setnutí hlavy vůbec nekrvácel, načež přikládá svědectví kaplana Jana Felixe, že tělo naopak krvácelo značně. NA, f. SM, odd. R, sv. 109, sign. 7, pag. 2.

86

Ze zmíněných pramenů však vyplývá, že jakkoli se hrabě poctivě snažil dopátrat pravdy o Svobodových přečinech a byl v otázce kacířství nesmlouvavý, dával Svobodovi šanci na (v dobových intencích) nestranný proces. V tomto světle je tedy záhodno přehodnotit černobílý obrázek Františka Josefa jakožto představitele nemilosrdné katolické vrchnosti vzniklý v 19. století z pera prvních protestantských badatelů a písmáků reflektujících dobu české rekatolizace. Jistě velice zajímavou je kromě příběhu Tomáše Svobody i zmínka o Antonínu Koniášovi,383 jemuž se sice rehabilitace v řadě odborných studií dostalo, přesto je stále ve všeobecném povědomí ikonou rekatolizace. Pro nás je však zajímavá jeho činnost na šlikovských panstvích a jeho vztah k hraběti Šlikovi a jeho manželce. V témže roce, kdy Jičínsku probíhala vlna domovních razií, jejichž obětí byl mimo jiné i Tomáš Svoboda, vydal Antonín Koniáš knihu „Zlatá neomylné římskokatolické pravdy denice …“384 Jde o značně rozšířený překlad díla Christopha Pflaumera Dialogi Catholici.385 Pflaumerovo dílo ovšem nejen značně rozšířil, ale i nově uspořádal, přičemž přihlížel k místním poměrům a historické situaci. Polemické rozhovory, které tvoří jádro původního díla, spojil s výkladem svátečních epištol.386 Zlatá pravdy denice měla najít své místo v rukou prostého lidu jako náhrada nežádoucích kacířských knih. Autor se v knize otevřeně staví proti husitství, českobratrské církvi, luterství a kalvínství, popularizujícím způsobem představuje eklesiologii, za účelem čtivosti připojuje anekdotické historky a z novozákonních autorit se nejčastěji dovolává sv. Pavla, o nějž se rádi opírali právě evangelíci. Pro nás je velice zajímavá dedikace. Koniáš toto dílo věnuje: „Vysoce urozenému Pánu panu Františku Josefu Šlikovi, svaté římské říše hraběti z Bazánu a Lokte, dědičnému Pánu na Starejch Hradech, v Kopidlně, Vokšicích, Bartoušově, Jičínovsi, Bílsku, Vysokým Oujezdě, Čakovicích, Velkých Horkách, Drštěkrajích a v Novejch Zámkách, 383

Jezuita Antonín Koniáš působil totiž jako biskupský misionář v královéhradecké diecézi v letech 1725–1733, roku 1728 získal povolení královéhradecké konzistoře zabavené knihy pálit, přičemž musel nejdříve písemně uvést pádné důvody jejich zničení. Ve druhé polovině 30. let se stává tzv. kajícím misionářem s podstatně odlišným posláním. Martin SVATOŠ, Knihy zabavené přičiněním misionáře Antonína Koniáše SJ na opočenském panství na jaře r. 1733, in:Východočeská duchovní a slovesná kultura 18. století, Rychnov nad Kněžnou 1999, s. 364–369. 384 Plný název zní: Zlatá neomylné římskokatolické pravdy denice, na výroční slavnosti svatých a světic Božích v epištolních řečích, které i k nedělním epištolám dle prvního rejstříku přivlastniti se mohou … vydané r. 1728 v Praze u Joachyma Kamenického. 385 Kniha vyšla již v polovině 17. století na popud Bernarda Ignáce z Martinic v překladu Jana Benedikta Smolíka pod titulem: Dialogi Catholici, R. P. Christophori Pflaumer, Societ. Jesu. To jest: Katolická rozmlouvání o jedné, pravé, dobré víře. 386 Viz J. J. HANUŠ, O působení Jesuity Antonína Koniáše v literatuře české, Česopis Musea království Českého, 1863/2, s. 202 (195-213).

87

Jeho císařské a královské Milosti skutečně tajné radě a kominíkovi, Pánu, panu nejmilostivějšímu. Vysoce urozené Paní, paní Anně Josefě Šlikové, svaté říše římské hraběnce z Basánu a Lokte, rozené hraběnce Krakovské z Kollovrat, Paní, paní mně velice příznivé.“ Na celkem dvanácti stranách dedicatoria dále zmiňuje, že mu hraběcí patroni „štědrý náklad k vydání spasitelných kněh poskytují“ a zároveň chválí velice osobním tónem hraběte Šlika jakožto zastánce pravé víry: „…Vaše vysoce hraběcí Milost, která na způsob orlice ráda na slunce pravdy okem rozumu patří, ráda o pravdě římskokatolické církve rozmlouvá, horlivě o vykořenění všeho mrákotu pekelnou nakvašeného kacířstva pečuje – což sem sám osobně a mnohonásobně zkusil – denici tuto, jak poddaným svým, tak i jiným v temnostech nevěry bloudícím dušem rozsvítí.“ Působení Antonína Koniáše v tomto období asi nejlépe ilustrují relace, které zasílal královéhradecké konzistoři, kde reflektoval své misijní úspěchy. 387 Podle nich působil mezi lety 1726–1727 v děkanátu královéhradeckém, jaroměřském, hostinnském, bydžovském, královédvorském a kopidlenském a dále ve farnostech Nechanice, Jilemnice, Lomnice, Jesenice, Rychnov, Chotěboř a několika dalších. Počítá, že v kostelích vykládal za rok 1726 nauku církve stokrát a ke shromážděnému lidu sedmadvacetkrát. Krom toho obcházel i jednotlivé domy v šesti větších a jednom menším městě a v šedesáti vesnicích. Spálil prý celkem 1706 heretických a pověrečných knih, z nichž dobrovolně jich bylo přineseno 1038. Dále je z relace patrné, že se Koniáš nespokojil s formálním odříkáním kréda, odpadlíkům věnoval velkou pozornost.388 K otázce bludných nauk a heretických knih se Koniáš vyjadřuje na více místech. Snaží se například vybízet k dobrovolnému odevzdávání zakázaných knih a čtenáře ubezpečuje: „Co se světské vrchnosti dotýče, můžete, pokudž toho žádostivi jste, ve vší tajnosti mně, neb jinému otci duchovnímu, ke kterému zvláštní důvěru máte, všeliké škodné knihy odvésti a tak přísnosti světské vrchnosti ujíti. Já sice vás na všechen způsob ubezpečuji a poctivostí jména svého tvrdím, byť byste nejjedovatější kacířské knihy mně odvedl, že vás u duchovní i světské (kdyby se to k ní donésti mělo) vrchnosti všemožně zastávati a vaši dobrovolnou upřímnost, hrdinskou udatnost, katolickou věrnost nanejvejší vychvalovati budu, jakož i přislibuji, že pokuty a trestu všeho zproštěn býti máte.“ Jezuité se navzdory všeobecnému povědomí snažili knihy vybírat nenásilným způsobem. Mnoho venkovanů skutečně závadné knihy jezuitům dobrovolně odevzdalo. 387

SOkA Hradec Králové, f. archiv královéhradecké konzistoře, Catalogus personarum et officiorum, 1726–1733. Dále Pavel BENEŠ, Mýtus P. Antonína Koniáše a jeho proměny, Praha 2006. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. 13, 30, 39. 388 Tamtéž.

88

Pokud se bránili, nabízeli jim misionáři, že knihy odkoupí či jim dají výměnou jiné. Až v případě dalšího odporu nastoupil panský rychtář.389 Ještě v témže roce, kdy vyšla Zlatá denice, poslal Koniáš královéhradecké konzistoři dotaz, zda má sestavit katalog kacířských knih, což konzistoř odsouhlasila. Zdá se, že hrabě Šlik patřil k jeho pravidelným sponzorům a jeho činnost podporoval i nadále. Ačkoli není forma podobných dedikací nikterak výjimečná a často se jedná o jakýsi topos, v případě vztahu Koniáše k manželům Šlikovým jde skutečně o upřímné vyjádření vděku za dlouhodobou podporu. Roku 1740 Koniáš v předmluvě svých Vejtažních naučení390 znovu dosvědčil, že oba manželé jeho knižní apoštolát už 14 let pravidelně podporují, a vyzvedl jejich snahy o pravé obrácení svých poddaných. Zajímavý je důraz na „vlastenectví“: „Toť jest ten od Boha požehnaný dům, z něhož jsem nikdy bez přijatého dobrodiní nevykročil. Toť jest ten staročeský rod, z veleslavných svaté Ludmily a milého svatého Václava předků zastupující, od něhoto cokoli sem až posavád pro věčné našich vlastencův spasení žádal, všecko sem ochotně obdržel“. Případ „Zeleneckých“ aneb „šlikovské útisky“ Jak již bylo řečeno výše, ne vždy hranice farnosti odpovídaly hranicím panství, což se mohlo jevit jako problematické. Na šlikovském panství se taková situace týkala libáňské farnosti, pod níž spadali také poddaní sousedního panství Černínů. Takováto situace nebyla složitější pouze ze správního hlediska: patronátní úředníci museli spolupracovat při vyřizování běžné agendy, jako např. skládání kostelních účtů, ale také vrchnost sama samozřejmě nerada viděla, pokud poddané spravoval farář, který nepodléhal jejímu patronátnímu právu, nebo že její poddaní financují duchovního sídlícího na jiném panství. Řešení případných sporů mezi farářem a farníky pak bylo pochopitelně o to složitější.391 Takový problém nastal právě na hranici starohradského panství Šliků a kosteckého panství Černínů. Na první pohled tkvělo jádro problému v tajném nekatolic-

389

Jan PRIHARA, Působení jezuitů ve východních Čechách v 17. a 18. století, in: Jezuité ve východních Čechách, Jan Hojda a kol., Hradec Králové 2009, s. 29. 390 Vejtažní naučení a vejkladové na všecky nedělní i sváteční epištoly, též evangelia celého roku, Hradec Králové, 1740. Vytištěno u Václava Tybély. 391 Pavel PUMPR, Kostely farní nebo patronátní? K postavení farních kostelů v systému správy šlechtického dominia na příkladu panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, in: Antonín Jan Václav Vokoun (1691–1757) a církevní správa jeho doby v Čechách. Odborný seminář, 2007, s. 81–82.

89

tví, či lépe řečeno lidové herezi, takže do jeho řešení nebyla naplno zaangažovaná pouze patronátní správa obou panství, ale také konzistoř. Celá záležitost vznikla kvůli malému dřevěnému kostelíku stojícímu uprostřed lesního porostu v blízkosti obcí Zelenecká Lhota a Vlčí Pole, které ležely na kosteckém panství, ale kostelík spadal pod patronátní právo Šliků a stál na samé hranici starohradského panství. Původně se zde nacházela ves Kříženec, která byla kompletně srovnána se zemí za třicetileté války švédským vojskem.392 Svou polohou uprostřed lesního porostu se kostelík nabízel jako výhodné místo pro tajná setkávání. Navíc měl zdejší kostelík pravděpodobně delší utrakvistickou tradici,393 což jistě zvyšovalo v očích zdejších nekatolíků jeho atraktivitu. Zdá se, že zde probíhala setkání tajných nekatolíků soustavně od konce třicetileté války. O tom, že se neodehrávala bez povšimnutí, vypovídá stížnost nejmenovaného duchovního z nedaleké Libáně datovaná k roku 1680: „Obec Zelenská Lhota opanovala a ujala se jisté kapličky v hustém lese ležící, Křižánek zvanou, na půdě panství starohradského. Tam zádušní hromadu držívají, sami sobě kostelníky, zvoníky a hrobaře z obyvatelů své obce ustanovují.“394 Liturgické náčiní bylo zřejmě uchováváno v domácnostech pověřených osob a běžně tu pravděpodobně byly vysluhovány i svátosti.395 V okolí kostelíka pochovávali zemřelé, za čímž mohly ovšem krom náboženského přesvědčení stát i čistě ekonomické důvody: „Ke kostelíku do Křižánku také těla mrtvých, bez vědomí a bez přítomnosti faráře libáňského, sami donášeli a tam na loket do země pohřbívali, aby nemuseli platit faráři, který žádal vždy velkou štolu.“ Dozvídáme se také přibližně, jak početná zdejší setkávání byla: „Obec Lhota Zelenská se zde, proti vydanému opětovnému zákazu městské i duchovní velebnosti schází a každý Boží hod po poledni do kapličky chodí a z obcí Vlčí Pole, Bačálky, Veselice, Řitonice, Skuřina se k nim připojují někteří poddaní, a tam bedlivě čtení a písně poslouchají, zatím co obyčejné nešpory v chrámu páně libáňském s požehnáním Velebné Svátost oltářní zanedbávají a opovrhují.“396 Zdá se, že v té době nebyla proti zdejším schůzkám podniknuta žádná

392

Jaroslav ČUBAN, O Křižánku, Listy starohradské kroniky 1, 1990, s. 22–23; TÝŽ, O Křižánku, Listy starohradské kroniky 1, 2000, s. 13–16. 393 Státní oblastní archiv v Třeboni – Státní okresní archiv Jindřichův Hradec (dále jen SOkA Jindřichův Hradec), RA Černínů, archiv sbírky „František Dvorský“, č. 77. 394 Biskupství litoměřické, f. Děkanský úřad Libáň, farní kronika poč. rokem 1733. 395 „Jaké ceremonie při tom zachovávají to Bůh a oni nejlépe vědí. Nejspíš tu i křty s dětmi dělají a šestinedělky uvádějí.“ SOkA Jindřichův Hradec, f. Rodinný archiv Černínů (dále jen RA Černínů), archiv sbírky „František Dvorský“, č. 77. 396 Viz František TEPLÝ, O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, in: Od pravěku k dnešku. Sborník prací z dějin československých k 60. narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930, s. 133–150.

90

závažná opatření. Sice jsou zmiňovány opětovné zákazy jak ze strany duchovní, tak světské správy, ale ty, jak se zdá, se s přílišným ohlasem nesetkaly. Situace se vyostřila až s nástupem horlivého Jana Ignáce Josefa Stelly do úřadu libáňského děkana.397 Ten roku 1712 podobně jako jeho předchůdce vyzýval obyvatele Zelenecké Lhoty, aby „od mnohých zlých a nešlechetných obyčejů odstoupili a k řádu církevnímu jako jiní přistoupili a podle svého katolického cvičení a učení živi byli“. Když jeho snaha nepřinesla žádné plody, obrátil se jednak přímo na pražskou konzistoř, jednak na kosteckého i starohradského hejtmana. Obyvatelé Zelenecké Lhoty si na oplátku stěžovali na Stellovo nepřiměřené zvyšování štoly a její ostré vymáhání. Došlo dokonce i na fyzické napadení.398 V následujících třech letech se mezi oběma stranami odehrálo několik slyšení a přímých i nepřímých potyček.399 Zeleneckolhotečtí si stěžovali u své vrchnosti – tedy u tehdy ještě nezletilého kosteckého pána Františka Josefa Černína, respektive jeho poručnice hraběnky Valdštejnové. Ta vyzvala k prošetření celé záležitosti pražskou konzistoř.400 Komise poslaná z Prahy se zajímala zejména o kacířské knihy, které Zeleneckolhotečtí používali při svých bohoslužbách. Výslechy zpočátku nebyly příliš úspěšné, ovšem posléze jeden svědek o sedláku Karlu Maxovi např. vypověděl: „Dost jsem od něho slyšel proti svatým … Svatí byli hříšní jako my, a když pokání činili, do nebe se dostali. A co svatí, co zmůžou, kdyby Bůh nechtěl? A někteří blázni, tak on říká, před dřevěnou figurou nějakého svatého ruce spínají, klekají a volají, ale jak je má svatý slyšet, když má uši a neslyší, oči a nevidí, hubu a nemluví.“ Dále dle jeho výpovědi jmenovaný zpochybňoval existenci očistce: „Není (prý) žádný očistec, že on má na světě dost velký očistec a že tam na nebi není žádný. Od duchovního prý sám slyšel, že mše svatá, která se dává sloužit za mrtvý a světla, co se za ně rozsvěcují, že platný nic nejsou, že se to dělá jen pro peníze.“ Na otázku, zda má dotyčný nějaké podezřelé knihy, odpověděl, že vlastní jednu takovou, ale tu, že „i kdyby kněz přišel, že by spíš na místě zůstal, než by mu ji dal, protože to je kniha spravedlivá.“ Dále na dotaz komise, zda slyšel podobného 397

Stella byl libáňským děkanem pravděpodobně od roku 1710, předtím dva roky „kaplanoval“ ve Veliši. Roku 1733 začal také vést Pamětní knihu libáňské farnosti. Viz SOkA Jičín, f. Farní úřad Ostružno, farní kronika 1711–1746, nepag. 398 František TEPLÝ, O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, s. 145. 399 Např. v květnu roku 1715, na svátek sv. Kříže, požádali Stellu obyvatelé Zelenecké Lhoty o odsloužení mše v kostelíku v Křižánku. Po mši se ovšem strhla hádka, která vyvrcholila potyčkou. Jan Stella se domáhal zádušního zvonu, který měl být na jeho žádost umístěný na vížce kostelíka. To se ovšem Zeleneckolhotečtí nelíbilo a jeden z nich děkana podle jeho výpovědi napadl („strčil, až na zem upadl.“). Druhá strana se hájila tím, že to byl naopak Stella, kdo jako první užil fyzického násilí a výhružek typu: „psi luteránští, kohokoliv tady pohřbíte, toho vykopat a k šibenici položit dám!“ Tamtéž. 400 SOkA Jindřichův Hradec, f. RA Černínů, archiv sbírky „František Dvorský“, č. 78.

91

výroky i od jiných zeleneckolhoteckých sousedů odpověděl: „Neslyšel, ale myslím, že jsou jeden jako druhý. Zpívají v Křižáneckém kostelíku z knih, jsou tak na arše psaný, starý, všelijaký, asi 12 archů jich je a po zpívání si je dobře ukládají, někdy jeden je k sobě vezme, jindy druhý a říkají, kdyby se něco šustlo a kněz přišel, aby je dobře schovali. Mají taky nějakou modlitbu, kterou nad mrtvým tělem jako pan páter říkají, tu jsem já jak živ neslyšel.“401 Do celé záležitosti se vložil i sám František Josef Šlik, který podpořil faráře Stellu v žádosti o zbourání kostelíka „Na Křižánku“ s odůvodněním, že jde o „chrámek svatyni nepodobný, bez dveří, stále otevřený, ani okna nemá, leč jen místo oltáře jakési prkno s namalovaným kalichem …“. Navíc tam prý Zeleneckolhotečtí ukrývají jakési podezřelé česky psané knihy a zpívají z jakýchsi pergamenů.402 Ke zbourání kostelíka skutečně došlo, a to v noci ze 4. na 5. května 1719 na základě rozhodnutí konzistoře. 403 Hrabě Šlik provedením této akce pověřil starohradského hejtmana a několik svých poddaných. Obyvatelé Zelenecké Lhoty si posléze stěžovali u majitele sousedního panství, mladého Františka Josefa Černína, na útisky stran hraběte Šlika.404 Celý spor se nakonec táhl několik let a jeho výsledkem bylo rozhodnutí konzistoře vyjmout Zeleneckou Lhotu z libáňské farnosti a přifařit ji k Osenicím, za to byla libáňská farnost rozšířena o Hřmenín.405 Na základě uvedených pramenů se zdá téměř jisté, že v případě tajných setkání u kostelíka „Na Křižánku“ šlo o druh „lidového blouznivectví“, které vytvářelo své vlastní pojetí křesťanství rozcházející se jak s katolickým, tak protestantským učením.406 Zdá se ovšem, že zdejší „heretici“ navazovali na nějakou starší tradici, která skutečně mohla mít svůj původ v utrakvismu či Jednotě bratrské, což by docela dobře zrcadlilo všeobecnou tendenci této oblasti. Tajné nekatolictví se zde udržovalo zejména v rodinách, které patřily mezi věrné členy Jednoty bratrské. Ty se ještě do poloviny 17. století hojně setkávaly s tajnými luterskými kazateli, kteří dokázali zdárně navázat na náboženskou tradici české reformace a zároveň jednali v souladu s luterskou ortodoxií. Situace se ovšem změnila již koncem 17. století, kdy se intervaly mezi misijními cestami farářů z ciziny prodlužovaly, až nakonec zanikly docela, a o české nekatolíky se tak neměl kdo 401

SOkA Jindřichův Hradec, f. RA Černínů, archiv sbírky „František Dvorský“, č. 73–76 SOkA Jičín, f. Farní úřad Ostružno, kn. Liber Decretorum consistorialium, 1711–1746, nepag. 403 SOkA Jičín, f. Farní úřad Ostružno, kn. Liber Decretorum consistorialium, 1711–1746, nepag. 404 Biskupství litoměřické, f. Děkanský úřad Libáň, farní kronika poč. rokem 1733, nepag. 405 F. TEPLÝ, O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, s. 147. 406 To nebylo v této době a později nijak výjimečným jevem. Existují záznamy o více lidových sektách jak v Čechách, tak na Moravě. Viz Z. R. NEŠPOR, Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století, s. 14–26. 402

92

starat. Tato skutečnost zřejmě přispěla k svéráznému vývoji českého „nekatolictví“ v 18. století, kdy kázali a Večeři Páně vysluhovali běžně laici. Ti se ve své praxi řídili vlastním výkladem Písma, a záleželo tedy hlavně na jejich intelektu a literatuře, kterou měla ta která skupina k dispozici. Oficiální autority o těchto skupinách hovořily nejčastěji jako o „hereticích“, „kacířích“, „bludařích“.407 V případě této konkrétní skupiny na šlikovském dominiu se setkáváme s odkazem na údajný „husitský“ původ.408 Dalším problémem, který tato historka dobře ilustruje, je skutečnost, že v mnoha farnostech panovaly až do prvních desetiletí 18. století nejasnosti ve věci farních obročí, což pro konkrétního faráře znamenalo velice nejisté finanční zabezpečení.409 Stav libáňské farnosti nebyl za Františka Josefa Šlika nikterak ideální. František Josef soustředil své finanční síly především na financování kopidlenské farnosti a Libáň stála poněkud stranou jeho zájmu. Takový stav nebyl kolem roku 1700 nijak výjimečný. Pastorální péče narážela na problémy v celých Čechách, o čemž svědčí četné kněžské stížnosti na stav farních budov a kostelů.410 Možná právě i toto mohlo být motivací faráře Stelly zvyšovat štólu a vybírat další poplatky. Podobně se František Josef Šlik možná mohl cítit méně zavázán investovat do fary, která spravovala místa náležející sousednímu panství. V neposlední řadě se do celé záležitosti jistě promítla i jistá nevraživost, která mezi Šliky a Černíny od 70. let 17. století přetrvávala a vyústila hned v několik soudních sporů.

407

Více Z. R. NEŠPOR, Víra bez církve, s. 20–26; J. PÍCEK, Husitský kostelíček na Křižánku a jeho zkáza, Sobotka 1931. S tímto označením se ovšem v rámci nekatolictví ve středních a východních Čechách setkáváme častěji, ačkoli bylo jasné, že navazovaly-li tyto skupiny na tradici české reformace, musela to být tradice bezprostředně předbělohorská či bratrská. Viz Z. R. NEŠPOR, Víra bez církve, s. 24. 409 Eduard MAUR, Problémy farní organizace pobělohorských Čech, in: Traditio et Cultus, Miscellanea Historica bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi…, Zdeňka Hledíková (ed.), Praha 1993, s. 163–176; Jaroslav ŠOTOLA, Kariéra v černém. Předpoklady pro získání farního beneficia v 18. století, Časopis Matice moravské 2, 2007, s. 319–341. Zdá se, že sám Stella se snažil získávat peníze na zlepšení duchovní správy všemožným způsobem. Např. 27. října 1721 uzavřel s okolními vesnicemi smlouvu, podle níž mu měly ročně platit 70 zlatých, aby mohl vydržovat kaplana a zajistil tak na každou neděli dvě mše svaté. Jedna měla být sloužena ve Starých Hradech, zároveň se jedna z nedělních mší měla sloužit za lehkou smrt a odpuštění hříchů těch, kteří na vydržování kaplana přispěli. O svátku sv. Jana měla být sloužena ve Starých Hradech, o svátcích zasvěcených Panně Marii v Bystřici a na sv. Petra a Pavla v Drahorazi. Dále vydal Stella nařízení, že se z každého domu v Libáni musí účastnit minimálně dvě osoby procesí na Loretu. Viz František VOJTÍŠEK (ed.), Z kronik města Libáně, Libáň 1947, s. 20. 410 E. MAUR, Problémy farní organizace pobělohorských Čech, s. 166. 408

93

VI. Stavební rozvoj šlikovských panství za Františka Josefa Šlika Následující pasáž by měla podrobněji představit stavební činnost na šlikovských panstvích za Františka Josefa Šlika a také definovat, jak tato činnost zdejší oblast (a krajinu) proměnila, na jaké výzvy měla odpovídat, a – nakolik to bude možné – jakým způsobem odrážela osobní motivace či vkus stavebníka. Pro začátek je možné konstatovat, že stavební aktivity hraběte Šlika byly pro zdejší region významné a v mnoha ohledech formující. Na jeho stavební počiny navíc velice aktivně navázala jeho vdova, Anna Josefa.411 Je fascinující, že stavby vzniklé za života těchto dvou stavebníků zabírají časově bezmála jedno století. Architektonická díla, která za jejich života vznikla, spoluutváří podstatnou měrou charakter zdejšího regionu. Není výsledkem náhody, že tato kapitola následuje po pojednání o rodinném zázemí a kariéře hraběte Šlika, nahlédnutí do hospodářské situace na šlikovských panstvích za jeho života a následném pokusu o sociálně-náboženskou sondu. Jakákoli stavební aktivita je reakcí na více či méně zjevné impulzy přicházející z vnějšku či jako vnitřní pohnutka samotného stavebníka. Přesná rekonstrukce takovýchto podnětů je téměř nemožná, zvláště když se nám nedostává pramenů osobní povahy, které by tyto (zejména ty vnitřní) pohnutky vysvětlovaly a v ideálním případě komentovaly. Nicméně snaha o interpretaci podnětů vedoucích k vytvoření architektonického díla je zcela legitimní, přiznáme-li si, že naše odpověď nemusí být zdaleka úplná či přesná. Jelikož je předmětem této práce „komponovaná krajina Františka Josefa Šlika“, stojíme před nelehkým úkolem pojmout co nejlépe oba tematické body – jednak vlastní stavby tvořící krajinné dominanty a jádra „komponované“ krajiny v konkrétních místech a jednak význam a charakteristiku jejich stavebníka. Z toho důvodu bude tato kapitola nezvyklým způsobem rozdělena na dvě hlavní části, které se budou ve styčných bodech prolínat. V první části se pokusíme charakterizovat Františka Josefa Šlika z perspektivy jeho role stavebníka a zároveň představíme architekty a stavitele, s nimiž 411

Anna Josefa povolala na alodní šlikovská panství architekta Anselma Luraga, který je autorem kostela sv. Václava na Veliši, více viz Ivo KOŘÁN, Prostorové iluze Anselma Luraga, Umění, 1973, s. 54–65; o uměleckém profilu Anselma Luraga viz Richard BIEGEL, Architekt Anselmo Lurago, Průzkumy památek 2, 2004, s. 119–154. Nejnověji Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ, Schlikovský úředník Karel Říha a výstavba kostela ve Velíši, Theatrum Historiae 2011, s. 473–489; J. STRÁNÍKOVÁ – V. ŘÍHOVÁ, Kostel sv. Václava ve Veliši. Výstavba, vybavování a okolnosti vzniku (1747–1752), Pardubice 2014.

94

spolupracoval. Tato část bude mít převažující chronologické členění – představíme stavební podniky, které lze datovat, a pokusíme se do tohoto přehledu začlenit i stavby obtížněji datovatelné. V té souvislosti bude diskutována i otázka spolupráce s architekty a staviteli. Poté – v druhé hlavní části této kapitoly – bude pozornost upřena topograficky na jednotlivé oblasti východočeských panství, která František Josef Šlik vlastnil či spravoval. Důraz bude kladen na „užívání krajiny“, v této části práce budou zmíněny i stavby či sochařská díla, která na šlikovských panstvích vznikla či již existovala za života Františka Josefa Šlika, i když s nimi nebyl přímo jako objednavatel spojen, jelikož tato díla spoluutvářela zdejší krajinu. V tomto „čtení“ stavebního vývoje oblasti budeme postupovat v pořadí od fideikomisních panství k alodním, tedy vskutku topograficky. Pozornost bude upřena i na krajinně-urbanistické otázky, způsob užívání jednotlivých staveb a jejich význam v krajině. Výsledkem tohoto rozdělení by měly být dvě kompatibilní části, které budou pojednávat o těch samých objektech z odlišné perspektivy, navzájem se tak budou doplňovat a vytvářet úplnější obrázek o „komponované krajině Františka Josefa Šlika“. Stavební vývoj by tak měl být zasazen nejen do širšího hospodářského a společenského, ale i krajinně-urbanistického kontextu.

VI. 1 Část první – Stavebník František Josef Šlik412 Již v úvodu bylo zmíněno, že jev, který nazýváme „českou barokní krajinou“, je neoddělitelně spojen se šťastně situovanými stavbami, které se staly korunami českých návrší. Přelom 17. a 18. století byl z architektonického hlediska pro české země zcela výjimečný. Vznikla zde nebývale bohatá a zároveň kvalitní základna architektonické tvorby, která ovlivňovala tvář české krajiny hluboko do 18. století a přispěla ke vzniku „českého venkova“, pojmu stejně, až platónsky, ideálnímu jako „česká barokní krajina“. Když se bohatstvím architektonické tvorby této doby probíráme, mohli bychom s jistou mírou nadsázky snadno nabýt dojmu, že tvůrci těchto děl byli géniové putující osamoceně krajinou a s lehkostí sobě vlastní tvořící krásné stavby ex nihilo. Často se zapomíná zdůrazňovat skutečnost, že to byli právě stavebníci, kdo poprvé architekty zvali na svá panství, ukazovali místa vhodná k nové výstavbě, sdělovali jim své představy, přání, či dokonce diktovali podmínky. Objednavatelé byli často muži (a ženy) vkusu, v architektonických otázkách byli vzdělaní a erudovaní nebo měli svá soukromá, vý412

Části této kapitoly navazují na již dříve publikovanou studii autorky této práce – L. RYCHNOVÁ, Stavebník František Josef Šlik, s. 163–196.

95

střední přání413 a architekt či stavitel je musel do výsledného díla zapracovat. Za to byl ostatně placen. Z toho důvodu bude tato kapitola strukturována poněkud nezvykle. Sice chronologicky, ale hlavním měřítkem nebudou jednotliví architekti, nýbrž situace, (možné) motivace a záměry stavebníka vyskytujícího se v určitém časovém úseku svého života.

VI. 1. 1. Císařův komorník a dvorský rada František Josef Šlik Ačkoli František Josef započal hned po skončení své kavalírské cesty, jako téměř každý příslušník panského stavu, budovat svou kariéru u dvora ve Vídni, převzal zároveň zodpovědnost za správu rodinných panství. Ve vztahu k rodinnému panství měl být především dobrým hospodářem. Můžeme proto předpokládat, že se hned po převzetí správy zaobíral otázkou chodu a případného rozvoje poplužních dvorů. Mnohé z těchto dvorů se nacházely u tvrzí staršího, částečně ještě středověkého původu, a jejich hospodářské zázemí nemuselo zcela odpovídat podmínkám kladeným na produktivitu práce a vhodnou reprezentaci. Způsob udržování, obnovy, popř. nové výstavby hospodářského zázemí se zde pravděpodobně nevymykal dobovému úzu. Uspořádání budov v rámci dvora muselo především umožnit plynulý hospodářský provoz. Zároveň, jak bude možné později na konkrétních případech postřehnout, bylo dbáno na jistou estetickou kvalitu jak staveb samých, tak jejich vzájemného uspořádání. Často byly jednotlivé budovy smysluplně řazeny v pořadí příbytek šafáře, ratejna, mléčnice a řezárna, stáje, sýpky a stodoly. Některé dvory byly navíc obohaceny o již zmíněné pivovary, palírny a šenky. Dominantami dvorů se v této době stávaly menší zámečky (často jednopatrové), které měly majiteli zajistit pohodlí při jeho návštěvách a měly zjevně také reprezentační charakter. I s takovým případem se v rámci šlikovských panství setkáváme. Jak navíc uvidíme na příkladě jičíněveského zámku, mohl se stát součástí dvora i rozsáhlejší objekt, který pravděpodobně během roku zastával významnější roli v rámci sídelní strategie šlechtice. Celkově bylo plánování nezbytných rekonstrukcí poplužních dvorů, případně jejich nové výstavby, vysoce koncepční záležitostí a nutnou starostí každého dobrého hospodáře. Lze se domnívat, že probíhalo po celou dobu života hraběte Šlika. 413

Např. Vratislav z Mitrovic si nechal u zámku ve Lnářích poněkud anachronicky vystavět padací most, viz A. ŠMILAUEROVÁ – V. ČERVENKA, Příspěvek ke stavební historii raně barokního zámku ve Lnářích, s. 52–74.

96

Jedním z raných dokladů aktivního zájmu Františka Josefa v tomto směru je instrukce na dodání stavebního materiálu do dvora ve Vokšicích z 19. října 1682 podepsaná přímo Františkem Josefem Šlikem. Z množství materiálu je zřejmé, že šlo o stavbu menších až středních rozměrů – mezi požadovaným materiálem bylo 40 000 cihel klenebních (v případě potřeby i více) a 30 000 zdících.414 Pro porovnání, na stavbu kostela sv. Václava ve Veliši se v letech 1748–1751 spotřebovalo 268 000 cihel.415 Bohužel tato instrukce, mající navíc formu rychle sepsaného konceptu, je jediný záznam týkající se přímo stavebních záležitostí, který se dochoval ve fondu velkostatku Vokšice. Další zmínka hraběte Šlika v souvislosti se stavebními záležitostmi pochází již z počátku devadesátých let. Souvisí opět s hospodářským zázemím vrchnostenských statků a potvrzuje skutečnost, že obnova poplužních dvorů nebyla pro majitele panství podřadnou záležitostí, ale naopak souvisela přímo s osobní reprezentací. Vrchnostenský dvůr neměl být pouze funkční a případně i dobře vypadat, jak bylo poznamenáno výše, ale navíc mohl sloužit jako demonstrace jisté výlučnosti a společenské prestiže.416 V tomto ohledu bylo zcela relevantní strategií pozvat k vytvoření plánů některých z hospodářských staveb např. věhlasného architekta. František Josef si dobře uvědomoval, že se v Českém království nenachází momentálně většího mistra než Jeana Baptisty Matheye, a tudíž bylo logickým krokem přizvat na panství právě jeho. Matheye získal pro vypracování projektu sýpky u střevačského dvora [29]. Střevačský dvůr byl v té době jedním z největších a nejdůležitějších dvorů veliškovokšického panství.417 Nacházel se zároveň přímo na hranici s panstvím Staré Hrady, na významné komunikační linii mířící jednak do Starých Hradů, jednak do Libáně. Proto toto místo zároveň přímo vybízelo k vhodné reprezentaci svého majitele. Stavba byla dokončena roku 1690 a zcela svou formou odpovídá funkci, kterou měla plnit. Jde o třípatrovou budovu nenáročného řešení. Stěny jsou členěny pilastry vysokého řádu, které vytváří spolu s římsami po celé fasádě stavby síť plošných rámců

414

SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 1, nefoliováno. J. STRÁNÍKOVÁ – V. ŘÍHOVÁ, Kostel sv. Václava ve Veliši, s. 84. 416 O skutečnosti, že i hospodářské dvory byly navštěvovanými místy, jejichž prostřednictvím mohl majitel prezentovat své společenské postavení, či se jednoduše „pochlubit“ přátelům, svědčí např. opět jeden z deníkových záznamů kardinála Harracha, v němž při jedné ze svých cest poznamenal: „Von dorten auß sein wier gleich nach 2 hinweg, in mainung under wegs einen mairhoff dahin gehörig zusehen.“ Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Tagzettel 1655–1660, Band VI, s. 366. 417 Do počátku 18. století bývá Střevač přiřazována ke starohradskému panství, v práci se řídím dělením podle Tereziánského katastru. 415

97

zjemňujících celkové vyznění mohutného kubusu stavby. Na nárožích je budova opatřena hraběcími erby – šlikovským na jedné a kinským na druhé straně. O objednavateli i architektovi podává informaci kamenná deska umístěná přímo nad vchodem špejcharu.418 Je zřejmé, že zadavatel stavby zde chtěl poukázat hned na několik skutečností. Jednak na význam své osoby, „otce domu“, který se stará o hospodářskou prosperitu, dále podtrhnout skutečnost, že si za tímto účelem mohl dovolit najmout nejlepšího architekta celého království. Krom jiného dal také zcela jasně najevo sepjetí s rodem své ženy, a tedy nepřímo utvrdil dobré vztahy se svými úspěšnými švagry. Značení staveb zdánlivě menší důležitosti (tedy provozních a hospodářských budov, mlýnů atd.) nápisy nebylo zjevně ničím výjimečným. Tento zvyk je doložený např. i u samotných Kinských.419 Jisté však je, že obnova a výstavba dvorů probíhala na šlikovských panstvích celoplošně, jak ještě bude zjevné z dalšího textu. Na fideikomisních a alodních statcích se jich nacházelo skoro dvě desítky, jak bylo již zmíněno v kapitole o hospodářské situaci. Mnohé z těchto dvorů se částečně dochovaly a svému účelu slouží dodnes, což má ovšem za následek značnou ztrátu původních architektonických prvků. I tak můžeme usuzovat na řadu přestaveb, adaptací či nových realizací uskutečněných za života Františka Josefa Šlika. O podobě dvorů, jejich umístění v krajině a vybavení nás informuje hned několik pramenů. V první řadě jde o prameny ikonografického charakteru, kterým již věnovaly pozornost Eva Lukášová a Eva Chodějovská.420 Jde jednak o unikátní soubor třinácti tušových kreseb šlikovských dvorů z druhé poloviny 18. století421 a také o soubor 23 rukopisných map, vzniklých mezi lety 1690 a 1718,422 které byly minimálně z velké části pořízeny zemským zeměměřičem Ondřejem Bernardem Klauserem. 418

ILLUSTRISSIMUS DOMINUS DOMINUS FRANCISCUS JOSEPHUS ŠLIK S.R.I. COMMES IN BASSANO ET WEISKIRCHEN/DOMINUS IN KOPIDLNO ALTENBURG BARTAUSCHOW, WOKSCHITZ GITSCHINOWES/ BILSKO S.C.R.M. ACTUALIS CAMERARUS ET INSUPREMO AULAE AERARIO CONSILIARIUS/GRANARIUM HOC EXSTRUXIT MDCLXXXX ARC.D.J.B.MATHEY. 419 Např. na budovách bývalých stájí u zámku v České Kamenici se zachovala obdélníková pískovcová deska s erbem odkazujícím na bratra Sylvie Kateřiny Kinské, Václava Norberta Oktaviána z roku 1712. 420 Eva LUKÁŠOVÁ, Veduty šlikovských zámků a dvorů ze zámeckých sbírek, Listy starohradské kroniky 2–3, 2007, s. 51–56; E. CHODĚJOVSKÁ, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, s. 332–346. 421 Jde o soubor jedenácti tušových kreseb dvorů a dvou sýpek. Veduty jsou uloženy na zámku Hrubý Rohozec. Eva LUKÁŠOVÁ, Pohledy na zámky a krajinné partie Českého ráje a okolí ze zámeckých sbírek, Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji. Sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna v Turnově, Semily, 2009, s. 367–371. 422 Mapy jsou uloženy v SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 524– 546; Přehled map vypracovala a publikovala E. CHODĚJOVSKÁ, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, s. 334–336.

98

V průběhu druhé, topograficky zaměřené, části kapitoly o stavebním vývoji panství se k tomuto druhu architektury i zmíněným pramenům budeme častěji vracet. VI. 1. 2. František Josef Šlik, prezident české komory Prezidentem české komory byl František Josef jmenován roku 1691. S tímto kariérním postupem se pojily i nové povinnosti. Neméně ilustrativní nejen pro uchopení Františka Josefa Šlika jakožto stavebníka, ale i všeobecné pochopení fenoménu barokního šlechtice ve vztahu ke stavebním záležitostem je další doložené setkání hraběte Šlika s Matheyem, které se tentokrát neodehrálo ve východních Čechách, ale v Praze a František Josef v něm nefiguruje ze své pozice majitele panství, ale právě komorního prezidenta. Byl to totiž on, kdo roku 1694 inicioval výstavbu nové jízdárny Pražského hradu. Ačkoli tato stavba nebyla financovaná z jeho vlastních finančních prostředků, můžeme ho svým způsobem nazývat jejím stavebníkem.423 Z jeho popudu byl vyhotovením plánů pověřen Jean Baptista Mathey a byl to František Josef Šlik, kdo na zdárný průběh výstavby dohlížel.424 Stavba byla započata koncem roku 1694. Stavbyvedoucím byl zednický mistr Giacomo Antonio Canevalle. Po celý následující rok zdárně stavba probíhala a koncem téhož roku byla hlavní budova jízdárny téměř dokončená. Na dostavbu čekala už jen jednopatrová galerie obrácená k letní jízdárně a schodiště. Ovšem – jak je známo – koncem léta roku 1695 opustil Jean Baptiste Mathey Prahu a odebral se do Paříže, aby zde spatřil nová architektonická díla a mohl tak zpět do českých zemí přinést nové podněty z aktuální pařížské tvorby.425 Cestu však vzhledem k svému vyššímu věku nezvládl bez komplikací a koncem roku 1695 zemřel. Vedením stavby byl i po jeho odchodu pověřen Giacomo Antonio Canevalle, přičemž František Josef Šlik do průběhu dostavby zjevně 423

Jan MORÁVEK, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, Umění, 1958, s. 174 (166–177). Z pamětní knihy stavebních písařů Pražského hradu se k datu 22. března 1694 dozvídáme, že stará, jízdárna vystavěná v 16. století není již vyhovující, a proto je vhodné za příslušného stavebního dohledu vystavět novou podle plánů Jeana Baptisty Matheye. Misner měl vše prokonzultovat s Matheyem a posléze předložit plány Františku Josefu Šlikovi: „Demnach die königl. böhm. Camer resolviret, dasz in kail. Zimmerstadl anstatt der alten eng undnidrigen eine grösere Raitschul erbauet, und durch den Architektum H. Johann Baptista Matthei, an welchen disfals beiligendes decret gefertiget worden, die Abrisz und Aussteilung gemachte, auch die behörige Zusicht gepflogen werden sollte. … In auch damit solcher Abrisz der königl. böhm. Camer mittels Herrn Presidenten etc. ehistens eingereicht werde, zu erinnern. In dem übrigen aber alle etwa hierzu benötigte Baumaterialien unterdessen zeitlichen zu verscheffen, und parat zu halten, auf das nach der von der königl. böhm. Camer erfolgt ratification gedachten Abrises man also balten zu sotanen Bauschreiten und ohne einzige Hindernus dieses Werk ehistmöglichts vollführen könne.“ Oldřich STEFAN, Příspěvky k dějinám české barokní architektury, Skupina římského směru. G. B. Matthei, Památky archaeologické a místopisné 1–2, 1927, s. 86–87. 425 J. MORÁVEK, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, s. 174. 424

99

aktivně zasahoval.426 Dne 2. září 1696 zaslal z jednoho ze svých četných pobytů v Karlových Varech s nejvyšší naléhavostí stavebnímu písaři Misnerovi dopis, kde sděluje427: „Nejlépe a nejkrásněji by mohla být galerie, navazující na kabinety v jízdárně, pořízena s velikou úsporou materiálu, budou-li v jejích všech obloucích přízemku (vyjma prvního, středního a posledního, do nichž mají být vsazena kamenná ostění) umístěny na jednu cihlu zděné parapety ve výši i rozměrech odpovídající parapetům v sousedních kabinetech. Zbytek oblouku by pak byl zasklen kruhovitými okny, vsazenými do dřevěných rámů, podobně jako je tomu ve Španělském sále, ležícím naproti. Budou to nejen vkusná, nýbrž pro galerii i nejvhodnější okna, čemuž doposud navržená neodpovídají, a ušetří se kamenická práce na okenních ostěních, nemluvě ani o úspoře jiného materiálu. Tři oblouky určené pro projektované dveře musí být rovněž bez kamenných ostění a s okrouhlým skleněným oknem v oblouku, ostatek budiž opatřen dvojitými dvoukřídlými dveřmi s dřevěnými parapety, jež by velikostí odpovídaly kamenným parapetům v obloucích ostatních. Hoření chodba galerie, na kterou přijde střecha, má mít klenbu o téže šířce jako dolení, přípustné rozměry výškové a parapety tak vysoké, jako jsou zábradlí nad kabinety v Jízdárně. V horní části oblouků může být obdobně k dolejšku okrouhlé skleněné okno. Parapet může mít zde na fasádě falešné balustry v téže formě, jakou mají dřevěné balustry v Jízdárně, jemné v proporcích a přirozené. Kdyby to bylo spojeno s potížemi, pak raději jen neforemné balustry vynechat a opatřit chodbu hladce zděným parapetem.“428 Z následujícího dopisu Františka Josefa Šlika, který byl z Karlových Varů odeslán již 14. září, se dozvídáme i odpověď na jeho připomínky. Stavební písař Misner i Giacomo Antonio Canevalle souhlasí s návrhy hraběte Šlika co se týče přízemí galerie, v případě patra si ovšem dovolují oponovat, jelikož jim pilíře připadají příliš slabé. Canevalle usoudil, „že i zemřelý mistr by byl toho názoru, aby zde okenní špalety byly silnější, a přispělo by to k lepší ozdobě, budou-li okna ve správných proporcích a bez

426

J. MORÁVEK, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, s. 172. Pro ilustrativnost cituji doslova z překladu Jana Morávka. Originály dopisů se v aktech Stavebního úřadu v Archivu Pražského hradu (dále jen APH) nepodařilo dohledat – za konzultaci a sdělení děkuji Martinu Halatovi z APH. Neúspěšně jsem rovněž pátrala v Národním archivu ve fondu Staré manipaluce, v sekci stavebních záležitostí Pražského hradu. Jan Morávek ve svém příspěvku bohužel neuvedl přesnou citaci. Ve zmíněném fondu se však nachází dopis z 11. září téhož roku z Karlových Varů, který se ale týká nákupu sena do obory na zimu. Ten v souvislosti s výše citovanými dopisy dává velice dobrou představu o agendě, kterou musel František Josef jakožto pracovník finanční správy vykonávat a co vše do jeho kompetencí spadalo. Viz NA, f. SM, k. 2122, sign. S 21/18. 428 J. MORÁVEK, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, s. 172. 427

100

slepých baluster.“429 Poslední práce na jízdárně proběhly v roce 1699 a rok na to zhotovuje Canevalle z rozkazu České komory pro císaře celý plán nové jízdárny.430 Instrukcí Františka Josefa se v pamětní knize písařů Pražského hradu dochovalo více.431 Sice se v dalších případech jednalo o méně reprezentativní a nákladné záležitosti, ale i na jejich základě si můžeme udělat poměrně dobrý obrázek o tom, jak se František Josef Šlik architektonickými otázkami z pozice stavebníka zabýval. Je zřejmé, že stavebním záležitostem rozuměl, dokázal o nich uvažovat pragmaticky a ekonomicky a zároveň měl cit pro estetické otázky. Tyto vlastnosti také projevuje v rámci stavebních objednávek na svých vlastních panstvích, k nimž na počátku 90. let 17. století získal právě Jeana Baptistu Matheye. Je nutné dodat, že minimálně základní vhled do stavebních záležitostí byl nutným doplňkem dobrého vzdělání a musel jím disponovat do jisté míry snad každý aristokrat. Vzdělání a aktivní zájem v této oblasti byl také nutným předpokladem v případě dědice rodinného majetku.

VI. 1. 3. Sakrální stavby a komponovaná krajina velišsko-vokšického panství Je pravděpodobné, že hrabě Šlik byl s Matheyem v aktivním kontaktu po celou dobu mezi lety 1690 až 1695, tedy do Matheyeho odchodu z Čech. Kromě projektů budov hospodářského charakteru si u něj nechal vypracovat návrhy minimálně dvou kaplí svého panství. Kaple byly navíc v krajině propojeny pohledovými osami a cestami a vytvářely tak jedinečný celek, jehož formě – tedy způsobu propojení a formální stránce architektury samotných kaplí – byla již věnována značná pozornost, přesto je stále možné přinést k tomuto tématu relevantní poznatky a doplnit tak obrázek o realizacích, které očividně pro hraběte Šlika měly zcela explicitní důležitost a pravděpodobně zastávaly v celku krajiny panství specifický význam. Zřejmě nejznámějším a zároveň doloženým Matheyeho projektem je kaple Loreta [24], která byla vystavěna roku 1694.432 Jméno architekta i stavebníka zde opět při429

J. MORÁVEK, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, 175. Tamtéž, s. 176. 431 APH, f. Dvorní stavební úřad, i. č. 134. 432 Historizující stavby upomínající jak na momenty z Kristova života, tak na život Panny Marie se zejména od poloviny 17. století setkávaly s velkým ohlasem a jejich počet v druhé polovině 17. i první polovině 18. století rostl. Na panstvích Františka Josefa Šlika se setkáváme hned se dvěma příklady – jedním je kaple Loreta, druhým kaple Božího hrobu v Drahorazi. V této souvislosti upozorňuji na studie Jana Šťovíčka, který se jako jeden z prvních této tematice věnoval, a Ivany Panochové, které fenomén multiplikačních staveb na českém území velmi zdařile komentuje a uvádí do širších souvislostí – Jan ŠŤOVÍČEK, Loretánská idea a barokní historismus u Martiniců v době pobělohorské, in: Rozpravy 430

101

pomíná kamenná deska.433 Hrabě Šlik nechal při kapli krátce po jejím vystavění zřídit nadaci, která zavazovala ostruženské duchovní sloužit zde pravidelné bohoslužby každé pondělí, středu a neděli a o mariánských svátcích slavnou mši.434 Stavba byla zcela zjevně již od počátku projektována s úmyslem vytvořit solitérní architektonickou dominantu zcela prokazatelného významu pro široké okolí. Byla situována na zalesněném čedičovém suku vyrůstajícím ze svahů Velišského hřbetu položeného ve výšce 412 metrů. Její architektonická koncepce se vyznačuje jistou uměřeností a rezignací na složitější dekorativní výzdobu. Kubus stavby je pouze členěn pilastry vysokého řádu, které mají pokračování v zalomeném kladí a krátkých lizénách atiky. Zjemňující dojem dodávají stavbě kamenné vázy, navazující na krátké lizény po celé délce atiky, které jsou zároveň jediným výraznějším dekorativním prvkem stavby.435 Stavbě dodával na významu v krajině i použitý materiál – Mathey použil pískový obklad po celém jejím obvodu. Kaple se tedy mezi (zřejmě nízkým) stromovým porostem vyjímala. To je možné postřehnout i na vedutě kopidlenského panství [37], která je datována k polovině 18. století. Ačkoli jde samozřejmě do jisté míry o idealizaci, lze si představit, že loretánská kaple skutečně podobným způsobem jako na zmíněné olejomalbě zářila do okolí. Tím se dostáváme k samotnému významu kaple v krajině. Ten nebyl dán pouze polohou na vyvýšeném místě, ale také způsobem práce s terénem a vegetací. Od kaple vedly ve čtyřech směrech přibližně ve tvaru kříže čtyři cesty, které byly formovány do podoby čtyř lesních průseků.436 Severní úsek propojoval loretánskou kapli

o baroku, Jana Petránková – Dana Přibylová, (eds.), s. 14–21; Ivana PANOCHOVÁ, Biblicismy v české architektuře 17. století, Umění 3, 2004, s. 198–217. 433 ILLAC EXCELL D.D.FRAN.IOSE.ŠLIK.S.R.I.COMESINBASSAMET/WEISKIRCHEN D.IN COPITLNO ALTENBURG BARTAVSOW WOKSCHITE GITSCHINOWES/BILSKO HOHENAUGESD ET ROBLIN SCR. M.ACTUAUS INTIMUS CON.CAME SUP IUDIO?PROVASSET/AER REGII IN BOEMIA PRAESES SACELLUM HOC B.V.M.LAV DEVOTUM EXSTRUI CURAVIT/ARCH.D.I.B.MATHEY, nad nápisem je vytesán alianční znak manželů Františka Josefa Šlika a jeho první ženy Sylvie Kateřiny Kinské. 434 Administrátor fary v Ostružně měl za svou službu dostávat 26 zlatých a 12 krejcarů, 8 sudů piva, 4 strychy pšenice, 2 strychy ječmene, 1 strych hrachu, 8 strychů zrna, 1 centýř kaprů po 36 kusech, půl centýře štik po 35 kusech a půl centýře dalších ryb po 66 kusech. Ostuženská farní kronika Liber memorabilium parochiae Wostružnensis zmiňuje i další podrobnosti o stavu kaple v 19. století včetně zaznamenání oprav. Do roku 2010 byla kronika uložena na faře v Ostružně. Její částečná edice byla publikována, viz Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, Pardubice 2012, s. 121; Fase Tereziánského katastru z roku 1713 zmiňují fundaci 29 zlatých. Viz NA, f. Tereziánský katastr, k. 734, výši fundace podle fasí Tereziánského katastru zmiňuje Pavel Zahradník ve svém textu k stavebně-historickému průzkumu sakrálních staveb na šlikovském panství. 435 Atika zde plně souvisí s celkem. Její zřetelné rozčlenění krátkými lizénami navazující na vysoký pilastrový řád zdi se zdá být obměnou atiky kostela sv. Františka Serafinského v Praze. 436 Průběhu jednotlivých průseků a zdejší kompozici se věnovala již řada autorů. Např. Jaromír GOTTLIEB, Zahrada Mariánská, in: Tvář naší země, Lomnice nad Popelkou 2001, s. 34–36; P. HÁJEK, Česká krajina a baroko. Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a okolí, s. 43–45; Jan

102

s Ostruženskem. Přímá pohledová osa směřovala ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrchu a v širší souvislosti byla také spojena s vrchem Houser a kaplí Nejsvětější Trojice. Východní osa směřovala od Lorety přímo ke kapli sv. Andělů strážných.437 Na mapách I. a II. vojenského mapování se objevuje v podobě poměrně nevýrazné cesty. Zajímavé je, že v průběhu 19. a 20. století nabrala tato cesta na důležitosti a na mapách 20. století je tento průsek dokonce nejvýraznější.438 Pokud bychom pomyslně protáhli jižní průsek, směřoval by od Lorety ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v nedalekém Kostelci a poté pokračoval dále k jičíněveskému zámku. Západní průsek neměl žádný architektonický úběžník, tím mohl snad být vrch Holý, nebo zkrátka byla čtvrtá osa navržena proto, aby bylo dodrženo estetické pravidlo souměrnosti. Nejpravděpodobnější se však zdá, že kaple měla být co nejpřístupnější ze všech stran, či lépe řečeno, měla zvát poutníky přicházející z každého směru. Například ona západní cesta se stala jednou z nejfrekventovanějších, jelikož do ní ústilo hned několik dalších cest z okolí,439 což je ostatně dobře vidět na mapách I. vojenského mapování. Pouze za předpokladu, že okolní lesní porost nepřesáhl výšku kaple, bylo možné využívat její střechu jako rozhlednu. Již samo architektonické utváření kaple s plochou střechou, atikou tvořící jakési zábradlí a jejím dekorováním vázami, vyvolává dojem vyhlídkové terasy. Zajímavým detailem je i to, že vázy atiky jsou duté, vybízejí tedy k vložení květin. O tomto způsobu užívání máme navíc písemné svědectví ještě z 18. století. Johannes Rohn, kanovník královéhradecké kapituly, který z pověření biskupa mapoval sakrální objekty královéhradecké diecéze, o loretánské kapli píše: „Aqua non procul in Monte inter Silvas extat Capella Laurentana B.V. Mariae a quadro lapide folide erecta circa annum 1670. Spectat Wostruznam Vicariatu Giczinensi. Ex ejusdem capelae plana fummitate lapide strata jucundissimus prospectus est ad multa miliaria, oriente sole possunt Monasterii in Bezdiez fenestrae numerari, cujus rei testis sum.“440 Kaple mu tedy slouží jako rozhledna, z níž je možné při dobré viditelnosti spočítat i ok-

ŠPERK, Pohledové linie Mariánské zahrady, Olomouc 2014. Diplomová práce. Fakulta přírodovědecká Univerzity Palackého. 437 Do této osy jsou také orientovány oltáře obou kaplí, což akcentuje jejich vzájemné propojení. 438 Důvodem by mohlo být, že od 19. století byla zřejmě obvyklá procesí vedená od ostruženského kostela ke kapli sv. Andělů strážných a od této kaple k poslednímu zastavení na Loretě. Viz např. záznam průvodu na mariánský svátek 8. září roku 1881, který měl právě toto schéma. Jana STRÁNÍKOVÁ – Vladislava ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, Pardubice 2012, 439 J. GOTTLIEB, Zahrada Mariánská, s. 35. 440 Joanes Carolus ROHN, Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrarum districtus et respective diaecesis Reginae-Hradecensis, Praha 1777, s. 157, zajímavý postřeh také J. GOTTLIEB, Zahrada Mariánská, s. 41.

103

na kláštera na Bezdězu. Ten sloužil od druhé poloviny 17. století až do svého zrušení v rámci josefínských reforem jako benediktinský klášter. Pohledovým úběžníkem severní osy vedoucí od loretánské kaple a zároveň významnou krajinnou dominantou se stala kaple sv. Anny [25] situovaná na stejnojmenném vršku nad vsí Ostružno. Na objednávku Františka Josefa Šlika ji opět pravděpodobně projektoval Jean Baptiste Mathey. Také při této kapli byla koncem 17. století zřízena fundace, která zavazovala ostruženského duchovního sloužit zde každé úterý mši.441 Původně byl vrch sv. Anny prost veškeré vegetace, pouze cesta vedoucí ke kapli ve směru zmíněné pohledové osy byla později opatřena alejí [25d].442 Kaple byla pravděpodobně vystavěna podobně v devadesátých letech 17. století. Ačkoli v tomto případě nemáme dochovaný žádný „podpis“ ve formě kamenného nápisu potvrzující tuto skutečnost, můžeme na autorství usuzovat z více skutečností, kterými je jak doložené působení architekta ve Šlikových službách, tak celkový charakter stavby, který nezapře souvislost s římskou architekturou.443 Kaple sv. Anny je opět velice střízlivé, ale zároveň elegantní a promyšlené architektonické dílo. Je vystavěna na kruhovém půdoryse, z něhož v síle zdi vybíhají čtyři výklenky. Její vnější stěna je členěna čtyřmi rizality, z nich každý je vymezen lizénovým rámcem a v rozích flankován štíhlými čtvrtsloupy. Kaple je završena cibulovitou střechou s lucernou, která je jediným zdrojem světla. Pískovcový obklad a střídmé členění stěn koresponduje s exteriérem velišské Lorety. Utváření vnitřního prostoru je stejně přehledné jako utváření vnějšku. Vnitřní stěny jsou členěny dvojicemi plošných pilastrů a mělkými výklenky, které odpovídají rizalitům na vnější zdi stavby. Ke stavbě

441

Za což podle ostruženské farní kroniky dostával odměnu 27 zlatých a 45 krejcaů. Viz J. STRÁNÍKOVÁ – V. ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, s. 147. 442 Na mapách I. vojenského mapování ještě není doložena. 443 Atribuce je obecně přijímaná, co se týče datace, setkáváme s jistým „kolísáním“. V nejstarší topografické literatuře se vždy setkáváme s datem její výstavby 1670, stavebníkem je tím pádem označen František Arnošt Šlik (†1675). Tuto dataci respektuje Ivo Kořán, přičemž stavbu zároveň připisuje Jeanu Baptistu Matheyovi, o kterém soudí, že mohl přijít do kontaktu s Františkem Arnoštem prostřednictvím Jana Bedřicha z Valdštejna ještě před svým příchodem do Čech roku 1675, viz Ivo KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, Umění, 1974, s. 213–222; Dále se této kapli věnuje Jiří Kropáček, dosud snad nejpodrobněji, který dataci posouvá o dvacet let – do 90. let 17. století, viz Jiří KROPÁČEK, Tvorba architekta Jeana-Baptisty Matheyho pro šlikovské panství velišsko-vokšické, s. 37–44. Novější literatura na Kropáčkův článek nereaguje a uvádí opět rok 1670, ovšem kapli zmiňuje letmo, v rámci přehledu, Dana NOVOTNÁ, Stavby barokního klasicismu na valdštejnském panství, in: Valdštejnská loggie a komponovaná krajina okolí Jičína. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Supplementum 3, Semily, 1997, s. 117; Nejnověji se kaplí zabýval Richard BIEGEL, Architektonický předěl v díle Jeana Baptisty Matheye, in: Barokní architektura v Čechách, Petr Macek – Richard Biegel – Jakub Bachtík (eds.), Praha 2015, s. 173–176.

104

kaple byla později připojena válcová kazatelna doplněná aliančním znakem Františka Josefa Šlika a Anny Krakovské z Kolovrat. Uvnitř kaple se nachází poměrně dobře zachovaný iluzivní oltář.444 Fresková iluzivní malba představuje oltářní nástavec, v jehož středu je umístěn obraz znázorňující sedící sv. Annu s Pannou Marií [25a]. Portálový oltář je po stranách opatřen tordovanými sloupy s akantovou hlavicí, které vynáší zalamovanou římsu. Na římsu dosedá ještě nástavec. Ten je opatřen postavami dvou andělů a dvou putti obklopujícími rolwerkovou kartuš s nápisem „S. Anna“. Nástavec vrcholí mušlí s palmovými listy po stranách. Ve spodní části oltářního nástavce je umístěn alianční znak Františka Josefa Šlika a jeho první manželky Sylvie Kateřiny. Stipes je zdobeno rostlinným dekorem a uprostřed řeckým křížem, umístěným ve vavřínovém věnci. Jelikož Sylvie Kateřina zemřela roku 1713, nemůže být malba pozdější tohoto data. Rozšíření iluzívních maleb architektury, především oltářů, se v naši zeměpisné oblasti hojněji objevuje až od počátku 18. století v souvislosti s tvorbou jezuitského malíře a architekta Andrey Pozza (1642–1709). Pozzo působil v letech 1703–1709 ve Vídni a odtud jeho vliv zasahoval bezprostředně do dalších zemí monarchie.445 O Pozzovu účast na výzdobě Klementina se ucházeli pražští jezuité. Vytvořil pro ně návrh scény pro čelní stěnu letního refektáře, kterou posléze provedl jeho žák Kryštof Tausch (1710).446 Hlavním šiřitelem Pozzova vlivu v Čechách se však stal jeho žák Jan Hiebel, který roku 1714 vyvolal nadšení iluzivním oltářem v kostele sv. Klimenta v Klementinu.447 Oltář v kapli sv. Anny patří zřejmě do časné fáze působení Pozzova vlivu na našem území [25b]. V Pozzově slavném spise Perspectiva pictorum atque architectorum448 se na grafickém listě č. 80 objevuje vyobrazení oltáře, který s oltářem v kapli sv. Anny vykazuje množství shodných znaků od celkové koncepce až po detaily typu užití tordovaných sloupů s akantovými hlavicemi, tvaru a umístění spodní kartuše, mušle doplněné palmovím, putti v prostoru nástavce atd. Rozdíly jsou pouze drobného rázu a

444

Tento iluzivní oltářní nástavec byl roku 1887 překryt za obrazem zhotoveným roku 1887 nákladem 100 zlatých ak. malířem Františkem Hlavatým [25 c], zároveň byl k němu pořízen i pozlacený rám za 50 zlatých. Tento obraz se v kapli zřejmě nacházel do 80. let 20. století, kdy byla vykradena. Viz J. STRÁNÍKOVÁ – V. ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, s. 149. 445 Trochu překvapuje, že prvním, kdo v Čechách Pozza jako umělce oslovil, nebyli jezuité, ale cisterciácký opat Snopek, který projevil přání, aby chám v Sedlci u Kutné Hory vyzdobil právě on. Pozzo svou účast přislíbil, ale k setkání nakonec nedošlo. Pavel PREISS, Italští umělci v Praze, Praha 1985, s. 368. 446 Tamtéž. 447 Pavel PREISS, Malířství vrcholného baroka v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 549. 448 Andrea POZZO, Perspectiva pictorum atque architectorum … Andrei Putei a Societate Jesu … Pars prima, Roma 1693.

105

způsobeny byly zřejmě schopnostmi najatého umělce a velikostí oltářní niky, která po stranách neposkytovala dostatek prostoru pro umístění štíhlých postav, tak jak je tomu v originální grafice. Zřejmě proto byly v kapli sv. Anny usazeny štíhlé andělské postavy na obou koncích římsy, kde jim sekundují poněkud rozverní putti. Tvar nástavce nad římsou byl přizpůsoben doplňující kartuši s označením světice, jelikož jediná kartuš, která se v Pozzově předloze objevuje pod rámem obrazu, posloužila jako prostor pro umístění aliančního znaku. Také odlišný průběh římsy objevující se v ostruženské kapli je pro stísněný prostor oltářní niky vhodnější než velkorysejší originál. Jistě stojí za pozornost, že kaple Sv. Anny u Ostružna není jediná stavba bývalých šlikovských panství, kde se objevují iluzivní oltáře. Další takovou stavbou je kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, kde se nachází dva postranní iluzivní oltáře, které pravděpodobně vznikly krátce po dokončení stavby, tedy po roce 1705.449 Také hlavní oltář byl původně řešen v podobně iluzivní malby, byl ovšem roku 1889 nahrazen novým, zhotoveným pražským sochařem Josefem Krejčíkem, a původní malba byla zakryta.450 Tyto iluzivní malby vykazují oproti malbě ve sv. Anně ještě o něco méně umělecké zručnosti, autor v některých momentech zápasil s perspektivou. Malba ve sv. Anně je ve svém provedení zdařilejší. V jejím případě je však zároveň nutné brát v potaz skutečnost, že byla v polovině 19. století restaurována.451 Pokud jde skutečně o inspiraci Pozzovým iluzionistickým stylem, tedy spíše módní vlnou, která se s jeho činností strhla, bylo by možné nástěnnou malbu v kapli sv. Anny, stejně jako iluzivní oltáře v kostele sv. Jakuba v Kopidlně, datovat k počátku 18. století či do jeho prvního desetiletí, čemuž by odpovídala i konstatovaná podobnost s Pozzovými kresbami v jeho proslulém předlohovém díle. Zároveň by šlo o jednu z nejranějších reflexí této módní novinky na českém území. Je však třeba říci, že ačkoli František Josef zřejmě reflektoval módní záležitost rozšířenou nejdříve ve Vídni a jezuitských kruzích, kolísá provedení samotných maleb

449

SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4. Iluzivní malbu oltářů doplňují olejomalby, které lze pravděpodobně datovat do doby vzniku kostela, ačkoli rámy jsou empirové (srov. Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR, f. Zdeněk Wirth, Kopidlno, fol. 148.). Olejomalba v oválném rámu byla také součástí hlavního oltáře. Při jeho restaurování v roce 1839 bylo zjištěno, že jejím autorem byl Franz Werner Tamm (1658–1724), hamburský rodák, a obraz vznikl roku 1703. F. W. Tamm pobýval koncem 17. století v Římě a od počátku 18. století byl činný ve Vídni. Jeho činnost je také doložena např. ve Valticích. Ivo KRSEK, Malířství vrcholného baroka na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 612. Více o F. W. Tammovi viz Hermann Arthur LIER, Tamm, Franz Werner, in: Allgemeine Deutsche Biographie 37, 1894, s. 363–364. 450 Tamtéž. 451 Freska byla snad v průběhu 19. století restaurována, vypovídá o tom dnes již špatně čitelný nápis na patce sloupu malby, který zní – Nákladem obnoveno pl. Ot. C. a pl. J. M. v Jičíně. J. K.

106

na jeho panstvích v kvalitě. Je tedy možné, že nechal zručnějšího umělce vypracovat návrh a provedení poté přenechal nějakému méně zručnému lokálnímu malíři. Možné také je, že rovnou tomuto lokálnímu umělci předložil Pozzovo pojednání a seznámil jej se svou představou o výsledné práci. Jak uvidíme, uvažování v tomto směru není zcela scestné, jelikož František Josef Šlik prokazatelně místní tvůrce najímal. Ještě na více příkladech uvidíme, že František Josef byl v mnoha ohledech, co se týče financí střízlivý, až spořivý, což mohlo být dáno mnohaletou službou v oblasti finanční správy.452 Sice neváhal vynaložit peníze za vhodnou reprezentaci, případně umělecké novinky či zaplatit proslulého architekta, ale nezřídka upřednostnil finančně únosné provedení. Není také vyloučeno, že se Františku Josefovi módní záležitost iluzivních maleb líbila právě kvůli předpokladu nižších nákladů – přece jen zaměstnat místního (či nepříliš drahého) malíře vyšlo vzhledem k použitému materiálu levněji, nežli objednat řezbářské dílo. Tím spíše, mohl-li mít onen malíř po ruce téměř hotovou předlohu v podobě grafického listu. Součástí krajinné kompozice odvíjející se od Lorety jsou další dvě kaple, které se staly díky svému nejasnému autorství poměrně často diskutovanou otázkou v uměnovědné literatuře. Jak již bylo zmíněno, kompozičně přímo na loretánskou kapli navazovala kaple sv. Andělů strážných, která se nachází na vršku téměř pravidelného homolovitého tvaru, přímo na konci východního lesního průseku vedoucího od Lorety. I tato kaple musela být vystavěna před rokem 1713 [26].453 Kaple stojí na půdorysu pravidelného šestiúhelníku. Nároží jsou zaoblena pilastry redukovaného toskánského řádu. Zvoncovitá báň střechy je osazena šestibokou lucernou, jejíž sloupky vynášejí ostře profilované drobné kladí. Kouty vnitřního prostoru jsou osazeny zalomenými pilastry nesoucími průběžné kladí, na které dosedá pata šestiboké báně, která je ve vrcholu osvětlena lucernou. V interiéru, který je dnes volně přístupný, a tedy i velice zranitelný, se nachází poměrně jednoduchá iluzivní malba oltářního obrazu položeného na dvou konzolách, pod nímž se objevuje opět alianční znak Františka Josefa Šlika a jeho ženy Sylvie Kateřiny. Iluzivní malba oltářního obrazu znázorňuje Rafaela [26a], anděla průvodce a uzdravovatele, doprovázejícího Tobiáše na je452

Zajímavé je, že podobnou charakterovou vlastnost lze vyčíst i u Vratislava z Mitrovic, stavebníka lnářského zámku, který ostatně zastával o několik desetiletí dříve stejný úřad jako František Josef Šlik. Viz A. ŠMILAUEROVÁ – V. ČERVENKA, Příspěvek ke stavební historii raně barokního zámku ve Lnářích, s. 61. 453 V interiéru kaple je vymalován alianční znak Františka Josefa Šlika a jeho první ženy Sylvie Kateřiny Kinské, která zemřela roku 1713. Dataci kaple před rok 1713 podporují i fase Tereziánského katastru, které zmiňují, že se zde již roku 1713 sloužily mše.

107

ho cestě z Ninive do Regaše. Scéna, rozvržení postav i jejich gestikulace odpovídají známému Tizianovu obrazu, který byl původně vytvořen pro kostel San Marziale v Benátkách. Je tedy možné, že umělci byla dodána nějaká tištěná předloha reprodukující tento obraz. Kaple bývala v minulosti připisována Janu Blažeji Santinimu.454 Santiniho autorství vyvrátil Mojmír Horyna, přičemž poukázal na zřejmou formální podobnost s kaplí Jména Panny Marie v Mladoticích, ovšem v tomto kontextu jde podle něj spíše o inspiraci nežli osobní podílu Santinino.455 Zde je třeba upozornit na skutečnost, že typ šestiboké kaple osvětlené lucernou byl v Čechách rozvíjen již v druhé polovině 17. století, a není tedy nutné kapli sv. Andělů strážných klást do souvislosti se Santiniho tvorbou.456 Kaple mohla vzniknout dříve. Nejspíš právě v této spojitosti byla nejnověji připsána Jeanu Baptistu Matheyovi, ale ani zde není Matheyeho autorství doloženo písemnými prameny. Není proto ani důvodu zcela zamítnout autorství dalšího architekta, který je na šlikovských panstvích prokazatelně doložen mezi lety 1699–1726, Filipa Spannbruckera.457 Snad ještě větší pozornost historiků umění poutala v minulosti kaple Nejsvětější Trojice u Ostružna [27]. Ta byla s celým kompozičním záměrem spojena nepřímo. Nachází se v údolí na pomezí mezi pásmem Velišského hřbetu a vrchem Houserem na Jičínsku v blízkosti vsi Ostružno. Jde o stavbu založenou na půdorysu trojúhelníka jakožto symbolickém vyjádření patrocinia. Završena je trojdílnou kopulí s lucernou, taktéž na půdoryse trojúhelníka, který se ještě opakuje ve tvaru oken všech tří stran lucerny. Kaple bývala podle starší literatury datována k roku 1720, nyní je zřejmé, že již roku 1713 u ní byly slouženy mše.458 I tato kaple byla na základě užitého motivického rejstříku nejdříve připsána Janu Blažeji Santinimu.459 Jeho autorství později na základě formálních znaků a skutečnosti, 454

Ivo KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, Umění, 1974, s. 213–222; Rostislav ŠVÁCHA, K vývoji díla Jana Santiniho, Umění, 1979, s. 382–400. 455 Oproti předloze zde nacházíme celkové zjednodušení Santiniho tvarosloví, jednotlivé články – patky, hlavice – jsou vypuštěny a výsledné tvary dostávají jednoduchý, ale plně objemový výraz. Viz Mojmír HORYNA, Jan Blažej Santini-Aichel, Praha 1998, s. 439. 456 Níže bude zmíněna např. kaple Panny Marie Bolestné a sv. Anny na Studenci u Rožmberka, která byla vystavěna roku 1678 také na půdorysu pravidelného šestiúhelníka a vykazuje množství formálních podobností s kaplí u Hlásné Lhoty. Srov. např. Martin GAŽI – Jarmila HANSOVÁ, Svatyně za hradbami měst. Křížová hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech, České Budějovice 2012, s. 156–158. 457 Lucie RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker – ke vztahu stavitele a stavebníka v době vrcholného baroka, s. 31–52. 458 NA, f. Tereziánský katastr, k. 734. 459 I. KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, s. 216.

108

že Santini není na šlikovském dominiu doložen, vyvrátil Mojmír Horyna.460 Nové světlo vrhl do celé problematiky krátký článek Martina Pavlíčka, který představil kapli Nejv. Trojice na Horce u Chlumce, vystavěnou v letech 1690–1691, a velice přesvědčivě spojil její autorství s Jeanem Baptistou Matheyem.461 Ostruženská kaple se v porovnání s chlumeckou zdá v podstatě být zjednodušenou variací téhož, což vede poměrně přesvědčivě k hypotéze o Matheyeho autorství také v případě kaple Nejsv. Trojice na šlikovských panstvích.462 Aby však situace nebyla tak jednoduchá, byl stavebníkem chlumecké kaple František hrabě Krakovský Kolovrat, otec druhé manželky Františka Josefa Šlika. To samozřejmě může vést ve svém důsledku k hypotéze, že hrabě Šlik kapli, kterou fundoval jeho známý, dobře znal a po Matheyeho smrti mohl zadat návrh a výstavbu kaple podle vzoru té chlumecké jinému architektovi, např. na šlikovských panstvích doloženému Filipu Spannbruckerovi. V prvním desetiletí byl tento typ stavby navíc zřejmě rozšířen i mezi dalšími pražskými architekty, o čemž mimo jiné svědčí existence plánu kaple Nejsv. Trojice, který si objednal roku 1707 u nejmenovaného stavitele malostranský měšťan Jan Jiří Landschwitz [27a].463 Stavba nakonec provedena podle plánu nebyla, ale dochovaná kresba vykazuje s ostruženskou kaplí frapantní podobnost. Kresebná hodnota plánku vypovídá o pevné, zkušené ruce. Autorství plánku by bylo hypoteticky možné připsat některému z malostranských stavitelů či architektů, na nějž se v rámci sousedských vztahů mohl Jan Jiří Landschwitz obrátit.464 Obě hypotézy geneze ostruženské kaple jsou tedy přípustné a pravdu by opět mohl vyjevit pouze archivní nález. Ve vztahu ke stavebníkovi (a krajině jeho panství) je ovšem ještě zajímavější otázka užívání kaple než samotného autora návrhu. Účel stavby samotné je zřejmý, ovšem zdá se, že její bezprostřední okolí sloužilo nejen očistě ducha, ale i těla. V ýstavba této kaple pravděpodobně souvisela s oblibou stavění eremitáží, která v mnoha případech v baroku dostala zcela specifické povahy budování „přírodních“ nábožen-

460

M. HORYNA, Santini…, 1998, s. 426. Martin PAVLÍČEK, Neznámé dílo Jeana Baptista Matheyho, Zprávy památkové péče, 2006, s. 505– 506. 462 R. BIEGEL, Architektonický předěl v díle Jeana Baptisty Matheye, s. 175. 463 Plán byl publikován Antonínem Podlahou – Antonín PODLAHA, Drobné příspěvky k soupisu, Památky archaeologické, 1916, s. 58. Jan Jiří Landschwitz, měšťan a malostranský radní a mimo jiné i majitel vinice Cyruska, podal roku 1707 ke konzistoři žádost o povolení výstavby kaple na své vinici. Chtěl tak splnit slib, který učinil v době nemoci své manželky. Předložil tehdy konzistoři zmíněný plán a půdorys kaple. 464 L. RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker – ke vztahu stavitele a stavebníka v době vrcholného baroka, s. 45–46. 461

109

ských parků. František Josef Šlik ke kapli nechal povolat poustevníka, 465 který je připomínán i v poznámkách Tobiáše Antonína Seemana, hofmistra hraběte Šporka.466 Kaple se nacházela u pramene, který dále zásoboval soustavu menších rybníčků v bezprostředním okolí. Místo je již na mapách I. vojenského mapování nazýváno „Im Baad“, tedy v „V lázních“. Tento název se dochoval dodnes. Tyto skutečnosti nás mohou vést ke konstatování, že se u kaple nacházela eremitáž a v její blízkosti i lázně. Přesvědčivé svědectví o charakteru zdejších malých lázní vydává dochovaný inventář eremitáže z roku 1740. Z něj vyplývá, že zdejší eremitáž a „lázně“ byly nejspíš jednou a tou samou budovou – možná malým domečkem, který je zmiňován o více jak sto let později v ostruženské farní kronice.467 Při eremitáži se totiž nacházely kromě obvyklého vybavení také dvě kamenné koupací vany u pramene.468 Spojení zázračného, či léčivého pramene s místem duchovní očisty, tedy kaplí či kostelem není zcela neobvyklé, ačkoli konkrétních dokladů o takových místech, natož přesnějších informací o jejich fungování a provozu nemáme mnoho. Při léčivém prameni stála např. kaple Panny Marie Bolestné a sv. Anny ve Studenci u Rožumberka nad Vltavou. Kaple byla u pramene s delší tradicí postavena roku 1678 ze sbírek organizovaných rožmberským farářem Filipem Halbritterem. Při kapli fungovaly „drobné lázně“ a záhy zde byl otevřen i hostinec. 469 Očividně je tento příklad součástí fenoménu barokního lázeňství, majícího současně sociální stejně jako duchovní rozměr, mezi jehož nejreprezentativnější příklady patří okázalý projekt Františka Antonína Šporka v Kuksu. Je zřejmé, že tento fenomén našel ohlas od měšťanských až po aris465

J. C. ROHN, Antiquitas ecclesiarum…, 1777, s. 158. Podle Seemana věnoval hraběti Šporkovi několik plastik modelovaných ze včelího vosku. Pavel PREISS, František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha–Litomyšl, 2003, s. 168. 467 J. STRÁNÍKOVÁ – V. ŘÍHOVÁ (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, s. 156. 468 Kopletní inventář ermitáže podle inventářů panství z roku 1740 a 1743: „In der Eremiteÿ beÿ der heÿ[ligen] Dreÿfaltigkeÿt Capelln: 1 Leüth Glöcke, 1 kupferner ofen Topf, 1 Oval=tisch mit dreÿanhängenden Theilen, 4 Lohn=Stühl, 1 zusammen legende truchen bettstatt, 2 Sitz bänckh beÿm ofen, 1 Speÿs kasten, 1 Wand Leisten, 1 Almer in der Mauer ohne Thürn, 1 Nacht Stuhl, 9 beschlagene schlechte weise Thüren mit vier Einfall Schlossern, 1 Item beschlagene Thüren ohne Schloß beÿm Secret, 1 beschlagenes Thürl beÿm gatter von geschnittenen latten mit einem Einfall Schloß, 2 beschlagene fenster laden, 4 beschlagene Tach=laaden, 1 Speÿß=Casten, 1 Wand leisten, 2 Almer in der Mauer ohne Thürl, 1 beschlagene fallthür und 1 Schrauben und Schlüssel darzu – beÿm behalter, 1 beschlagene Thür beÿm keller, 2 Steinerne baad Wannen beÿ dem brunnen, 1 Kupfferner Waschkessel, 1 Eiserner, 2 bänder, 2 haaken, 1 anleg ketten.“ viz NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Wellisch cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 24 ten Decembris Anno 1740. inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten; NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1002, kn. Inventarium Deren auf denen Sequestirten graf Schlickschen in dem in dem königgratzer Kreÿß liegenden Güttern Wokschitz und bartauschow cum cum Appertinentÿs den 25ten Octobris 1743 inventierten und würklich befundenen Mobilien, farnussen und Würtschaffs Effecten. 469 Martin GAŽI – Jarmila HANSOVÁ, Svatyně za hradbami měst, s. 156–157. 466

110

tokratické kruhy a ve své prostší podobě se objevil i u Ostružna při kapli Nejsv. Trojice. Později u kaple a „lázní“ byla vybudována vrchnostenská bělírna plátna, hostinec a myslivna.

Otázkou, která prozatím byla řešena jen náznakově, je jakési ideové pozadí celé kompozice. Autoři, kteří se komponovanou krajinou velišsko-vokšického panství zabývali, se ve své interpretaci odvolávali na dvě skutečnosti – jednak existenci valdštejnské krajinné realizace, která mohla být pro hraběte Šlika inspirací k jeho vlastním krajinotvorným snahám, jednak na dvě bezdětná manželství Františka Josefa Šlika, přičemž kaple by v této myšlenkové spojitosti představovaly jakousi zhmotněnou modlitbu k Panně Marii za zachování rodu.470 Na základě dalších poznatků o životě Františka Josefa a jeho rodinném zázemí můžeme načrtnutý obrázek rozšířit. Při interpretaci kompozice bývá oprávněně dáván akcent na loretánskou kapli. Od ní se záměr odvíjí a ona je centrem pomyslného kompozičního kříže cest a pohledových vztahů. Je zřejmé, že rodiče Františka Josefa Šlika, stejně jako on sám, měli blízko k žebravým

řádům.

František

Arnošt

byl

donátorem

kapucínského

kláštera

v Litoměřicích, ať již jej k tomu zavazoval pouze testament jeho otce Jindřicha, či i jeho vlastní motivace. Jisté je, že v soupisu jeho pražské knihovny se v oblasti teologických děl objevují ve větším množství pojednání členů různých františkánských řeholí.471 To samé můžeme konstatovat též o knihovně Františka Josefa Šlika – kromě jezuitských autorů projevoval zřejmě zájem i o františkány, kapucíny a minority.472 O sympatiích k žebravým řádům by vypovídalo i zasvěcení zámeckých kaplí v Jičíněvsi a Vokšicích.473 Je zřejmé, že František Josef měl velice dobrý vztah ke kapucínům na Hradčanech, v ambitu hradčanské Lorety byl na vlastní přání pohřben. Jeden z jeho fundátorských počinů je zase spojen s františkánským Hájkem. Roku 1720 podpořil výstavbu

470

J. GOTTLIEB, Zahrada Mariánská, s. 37, P. HÁJEK, Česká krajina a baroko, s. 51., L. RYCHNOVÁ, Drobná sakrální architektura na velišsko-vokšickém panství Františka Josefa Šlika, s. 42– 43. 471 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium über Waÿl[and] deßhoch und wohlgebornen herrn herrn Frantz Ernst Schlicken graffen zu Paßauen und Weißkirchen deßen behaußung auf dem Pohorzeletz zu Prag sich befundener Verlaßenschafft, 1675, nepag. 472 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Gitschinoweß, und Rittersitzen Wrsetz und Chigitz cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 7ten Januarÿ Anno 1741. Inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten, nepag. 473 Kaple sv. Antonína Paduánského a sv. Františka Serafinského.

111

sedmé kaple při hájecké poutní cestě.474 Kaple byla sice zbourána roku 1910, ale podle popisu Antonína Podlahy na ní byl umístěn reliéf Zvěstování Panně Marii, pod nímž se nacházel sv. František přijímající odpustky od samotného Krista na přímluvu Panny Marie a scénu doprovázel nápis: „Audiit ut Virgo Gabrielis ab ore Salutem, coepit agi nostra grande Salutis opus. Matre salutata datur indulgentia mundo; Aemulus hic Seraphim num Gabrielis erat“475 Pod nápisem byl umístěn alianční znak Františka Josefa Šlika a jeho druhé ženy Anny Josefy roz. Krakovské z Kolovrat.476 V tomto kontextu může být také zřejmější význam loretánské kaple na svahu Veliše jako výraz osobních duchovních preferencí objednavatele a komponovaný celek je možno chápat jako výraz osobní mariánské úcty, blízký jejímu františkánskému pojetí.477 Zajímavý pohled na komponovaný celek veliško-vokšického panství nabízí také rodinná historie Šliků a jejich tradice svatoanenské úcty. Sv. Anna byla patronkou rodu, stejně jako sídla v Plané. Již od 15. století se objevuje na všech šlikovských mincích, včetně těch, které za svého života nechal razit sám František Josef Šlik.478 Zvláštní význam měl pro dědečka i otce Františka Josefa Šlika poutní kostel sv. Anny u Plané. V něm František Josef Šlik přijal v květnu roku 1661 svátost biřmování z rukou kardinála Harracha, v kryptě tohoto kostela byla pohřbena jeho matka, Marie Markéta, která měla podle záznamů kardinála Harracha se svými dětmi nadstandardně blízké vztahy. Kostel byl navíc bezprostředně spojen s bratrstvem, jehož zakládajícím členem se stal jeho dě474

Kaple se nacházela v Malém Břevnově, roku 1910 v zahradě u domu č. p. 155, v dnešní ulici Na břevnovské pláni. 475 Antonín PODLAHA, Posvátná místa království českého, díl VII, Praha 1913, s. 254. 476 František Josef Šlik přispěl klášteru v Hájku v listopadu 1720 částkou 210 zlatých. Viz Kateřina PAŘÍZKOVÁ, Poutní cesta do Hájku u Prahy. Vznik, vývoj a úpadek ve světle pramenů ze 17.– 19. století, s. 25. 477 V tomto kontextu je například velice nápadnou kompoziční linie kaple sv. Anny – Loreta – původně gotický, zřejmě počátkem 18. století přestavěný kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kostelci. Významově by tato linie pokrývala život Panny Marie od počátku do konce a vrcholu v jejím nanebevzetí. Nanebevzetí Panny Marie z hlediska katolické dogmatiky předpokládalo početí bez dědičného hříchu. Obě mariánská dogmata – Neposkvrněné početí a Nanebevzetí – spolu úzce souvisí. Nanebevzetí je podmíněno početím bez poskvrny dědičného hříchu. Za vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí bojovali zejména františkáni (jejich největšími odpůrci byli zástupci dominikánského řádu). Disputace na toto téma byly tak vášnivé, že od počátku 17. století bylo oficiálně zakázáno vést veškeré veřejné disputace týkající se této otázky. Samozřejmě, pokud by vůbec tento význam byl v kompozici přítomen, tak by tomu bylo spíše implicitně nežli explicitně. Viz dnes již klasické dílo René LAURENTIN, Pojednání o Panně Marii, Kostelní Vydří 2005, s. 43. 478 Sv. Anna byla neoddělitelnou ikonografickou výbavou šlikovských mincí. Sám František Josef využil svého práva razit mince během svého života dvakrát. V obou případech v pražské mincovně. Poprvé roku 1677, kdy nechal razit tolary a guldeny, a podruhé se tak stalo roku 1716 při příležitosti jeho sňatku s Annou Josefou Krakovskou z Kolovrat, kdy nechal razit tolary, dukáty a destidukáty. Ovšem zdá se, že hlavní motivací ražby bylo přání, aby nebylo promlčeno mincovní privilegium udělené jeho dědečkovi, Jindřichu Šlikovi, srov. Ilja SMETANA – Valentýna JAKYMENKOVÁ, Mince a medaile hrabat Šliků, Cheb 2014, s. 283–284.

112

deček Jindřich Šlik, který byl již koncem 17. století uctíván jako legendární postava rodu. Zakládací listina bratrstva se uchovávala v rodinném archivu.479 Byl to mimo jiné Jindřich, který „rozeznal bludy protestantismu“, přiklonil se k jediné pravé církvi, kterou přesvědčeně podporoval. Kostel sv. Anny stával na vrchu stejnojmenného kopce nedaleko města, v dohledu zámku. Od první poloviny 17. století při něm dlel poustevník, který vykonával povinnosti kostelníka. Jak bylo již výše zmíněno, pod zdejším kopcem se také nacházel zázračný pramen, čímž se místo stalo v 17. století jedním z nejoblíbenějších svatoanenských poutních míst západních Čech.480 Při pouhé sumarizaci těchto faktů se zdá velice lákavou myšlenka, že kaple sv. Anny mohla být ideově spojena právě s kostelem sv. Anny u Plané. Stala by se tak svého druhu „zpřítomňujícím“ znamením, tedy architekturou, která by symbolicky propojila přítomné a minulé – stávající panství Františka Josefa ve východních Čechách se slavnou historií rodu na západě Čech. Tato představa by nebyla daleko od principu, na němž funguje zpřítomňující funkce multiplikačních architektur loretánských kaplí a Božích hrobů. Ve svém celkovém vyznění by celý soubor mohl být nejen vzdáním úcty Bohu a oblíbeným nebeským přímluvcům, modlitbou otisknutou v krajině, ale také memorií. Připomínkou hraběte Šlika, jeho rodiny – těch žijících, stejně jako zemřelých.

VI. 1. 4. Magister murarius italus Kromě loretánské kaple se na šlikovském dominiu objevuje ještě jedna multiplikační stavba. Tou je kaple Božího Hrobu při kostele sv. Petra a Pavla v Drahorazi. Vystavěl ji krátce po Matheyeho smrti místní stavitel Giuseppe Gilmetti. Kaple byla stavěna v letech v letech 1695 až 1698. Nad vchodem do Božího hrobu je umístěn latinský nápis uvádějící zadavatele stavby Františka Josefa, dále architekta Gilmettiho a kameníka Matěje Vocáska.481 Text doprovází i erby hraběcího páru – po levé straně Františka Josefa Šlika a po pravé jeho chotě Sylvie Kateřiny Kinské.482 479

SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 70, i. č. 521. Ch. G. PFALZ, Sanct Annen Lob und Ehren-Schall oder Nahmen-Preiß und besonderer Tugend-Ruhm der großen Anfrawen Gottes S. Annae, mit Bericht, in was herzlichen Ehren dieselbe im Königreich Böhmen gehalten werde, erkläret und beschrieben, s. 165–179. 481 Celý text zní – ILLUSTRISSIMUS AC EXCELLENTISSIMUS DOMINUS D. FRANCISCUS JOSEPHUS SCHLIK S.R.I. COMES IN BASSANO ET WEISKIRCHEN/DOMINUS IN KOPIDLNO ALTENBURG BARTAUSCHOW/WOKSCHITZ GITSCHINOWES BILSKO ALT-AUGEST SUPERIOR ET INFERIOR CZAKOWITZ S.C.R.M./ACTUAL. INTIM. CONSILIARIUS, CAMERARIUS, SUPREMI JUDICII PROVENCIALIS ASSESSOR ET 480

113

Gilmetti, ač původem Ital, byl čistě jičínským stavitelem.483 Roku 1698 se stal v Jičíně starším cechmistrem a v cechovní činnosti je zachycen ještě v letech 1724 a 1731.484 Podílel se koncem 17. století na přestavbách měšťanských domů v Jičíně. Jeho dílem je také stavba věže kostela Panny Marie de Sale na Novém Městě z roku 1718, kterou zdobí poněkud pitoreskně působící plastiky světců, umístěné v průčelních nikách, jejichž autorem je pravděpodobně opět Matěj Vocásek, který s ním spolupracoval i na výstavbě drahorazské kaple.485 Stavba drahorazského Božího hrobu se podobně jako tomu bylo u loretánských, alttötingských a einsiedelnských kaplí snažila co nejvěrněji napodobit originál a tím předat věřícím jeho autentické sacrum. Jde o stavbu na obdélném půdorysu uzavřenou polygonálním závěrem o pěti stranách dvanáctiúhelníka. Vnější dispozici odpovídá i vnitřní dělení – polygonální závěr je vymezen pro prostor kaple, v obdélné části se nachází samotný hrob. Tomáš Řepa zařadil ve své diplomové práci drahorazský Boží hrob do tzv. Slánské skupiny. Podle jeho závěrů reprezentuje Boží hrob u Slaného ve srovnání s dostupnými architektonickými traktáty a prameny nejpřesnější možnou kopii jeruzalémského Božího hrobu nacházející se v českých zemích doby baroka.486 Řepa postuluje existenci dnes již neznámé předlohy, která byla podkladem pro výstavbu Slánské kaple (1665).487 Řepova analýza architektonických prvků kaple je přesvědčivá. Otázkou zůstává, jak se předloha dostala na šlikovské panství, jelikož „slánská skupina“ je omezena na několik málo příkladů (dále kaple Božího hrobu na Vršíčku u Horšovského Týna, ve Voticích a na Petříně). V tomto ohledu se zdá přesvědčivějším úvaha o získání plánů

AERARII REGII IN BOHEMIA PRAESES, AD AUGENDAM ERGA D.N. J.C. AMARISSIMAM/PASSIONEM FIDELIUM DEVOTIONEM HOC SEPULCHRUM AD SIMILITUDINEM ILLIUS/ QUOD HIEROSOLYMIS IN PALESTINA MAXIMA VENERATIONE COLITUR, EXSTUI CURAVIT/MAGISTRO MURARIO JOSEPHO GILMET ITALO ET LAPIDARIO MATHAEO WOCASEK BOEMO. 482 Dosud nejkompletnější shrnutí k architektuře kaple představuje kapitola věnovaná drahorazskému Božímu hrobu v rámci obsáhlého katalogu diplomové práce: Tomáš ŘEPA, Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, Olomouc 2010, Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Obecně k tematice tohoto typu historizující architektury již výše citovaná práce I. PANOCHOVÁ, Biblicismy v české architektuře 17. století, 2004, s. 198–217. 483 Pocházel pravděpodobně z italského Como. Jaroslav MENCL, Historická topografie města Jičína, Sborník Muzejního spolku v Jičíně VI, 1940, s. 189–190. 484 Tamtéž. 485 Jaroslav WAGNER, Jičín, Jičín 1965, s. 23. 486 Tomáš ŘEPA, Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, dipl. práce, Olomouc 2010, s. 80–84. 487 Bernard Ignác hrabě Martinic musel v úzké spolupráci se slánskými františkány nebo architekty kaple disponovat jinými plány a popisy jeruzalémské kaple. Ty mohly být pořízeny buď přímo pro potřeby slánské stavby v Jeruzalémě, nebo opatřeny již dříve a šířeny řádovým prostředím minoritů, nebo drženy architekty zde působícími. Tamtéž, s. 82.

114

na úrovni zadavatele zakázky a jeho rodinných vztahů, spíše než předpoklad užších kontaktů místního stavitele Gilmettiho s krajany v Praze, tak jak jej navrhuje Řepa.488 První manželku Františka Josefa Šlika, Sylvii Kateřinu, totiž pojilo příbuzenské pouto k Martinicům. Její švagrová byla neteří stavebníka slánského Božího hrobu a takováto „výměna“ přes příbuzenské vztahy by nebyla ničím nečekaným. Navíc měla Sylvie Kateřina se svým bratrem, jejím mužem, vynikající vztahy. Což dokládá i skutečnost, že na něj, stejně jako druhého bratra, velkoryse pamatovala v závěti. V té vzpomněla ostatně i na syna tehdy již zesnulé Anny Františky roz. hraběnky z Martinic (†1694) Bernarda Františka Antonína.489 František Josef Šlik měl čilý zájem o stavební dění na svém panství a zřejmě sám projekty osobně a často rád konzultoval. Nebylo by tedy neočekávané, že by sám získal plán pro výstavbu kaple a zakázku zadal poté místnímu staviteli, což byla opět ekonomicky velice výhodná volba. Gilmetti však, ačkoli magister murarius italus, jak dal hrabě na vědomí na pamětní desce, zřejmě zcela neuspokojil jeho nároky, proto se již záhy na šlikovských panstvích objevuje další, tentokrát pražský, stavitel. VI. 1. 5. Šlikovský stavitel Filip Spannbrucker Malostranský stavitel Filip Spannbrucker (1672–1729) byl s hrabětem Šlikem a jeho východočeskými panstvími spojen po celý svůj profesní život.490 Narodil se kolem roku 1672 v Teyssendorfu nedaleko Salzburgu.491 Pravděpodobně hned po vyučení se jako mladý zednický tovaryš vydal na cestu, která svůj cíl našla v Praze. Tam se nechal dne 12. srpna 1691 zapsat do pražského staroměstského cechu a podle Zápisné knihy pražských stavitelů získal měšťanství na Malé Straně roku 1695. 492 Na Malé Straně se usadil, koupil dům a založil živnost.493 Z dochovaných archivních pramenů si můžeme také udělat obrázek o Spannbruckerově sociálním postavení. Kmotry jeho

488

T. ŘEPA, Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka, s. 84. SOA v Zámrsku, f. RA Kinských, nezpracovaný fond, za vyhledání závěti děkuji p. Michaelu Skopalovi, opis závěti se také nachází v Deskách Zemských, srov. NA, f. DZV, kn. 277, B6-15. 490 Více viz L. RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker. Ke vztahu stavitele a stavebníka v době vrcholného baroka, s. 31–47. 491 Místo narození uvádí Prokop TOMAN, Nový slovník československých výtvarných umělců, díl II, Praha 1950, s. 473. 492 Ivana EBELOVÁ (ed.), Zápisná kniha pražských stavitelů 1639–1903, Praha 1996, s. 18. 493 Antonín PODLAHA, Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách, in: Památky archaeologické, 1917, s. 220; AHMP, Sbírka listin a rukopisů, Městské knihy – Malá Strana, kn. č. 2940, sign. 4762, nepag.; AHMP, Sbírka listin a rukopisů, Městské knihy – Malá Strana, kn. č. 3144, sign. 167, nepag.; AHMP, Sbírka listin a rukopisů, Městské knihy – Malá Strana, kn. č. 3145, sign. 273, nepag. 489

115

dvou synů, kteří později pokračovali v otcových stopách,494 byli stavitel Antonio Lurago, štukatér Jan Petr Palliardi a malíř a projektant Jana Kristián Luna. Spannbrucker se také zjevně stýkal přinejmenším pracovně s Janem Blažejem Santinim i jeho otcem – v jeho domě např. prováděl drobné opravy. Pro pražské prostředí té doby je příznačné, že mezi Spannbruckerovými přáteli najdeme příslušníky jak italsky, tak německy mluvící komunity. 495 První Spannbruckerovou zakázkou byla prostá stavbička vesnického kostela sv. Šimona a Judy v Chyjicích z roku 1700 [31, 32].496 Jde o poměrně prostou stavbu, která zřejmě odpovídala typu zakázky. Stavitel zřejmě dostal za úkol vytvořit levnou, ale účelnou stavbu.497 Zajímavější než stavba sama je její poloha na jižní linii hřbetu táhnoucího se od vrcholu Veliše a spojujícího další důležitá centra Šlikovského panství (Střevač, Kostelec). Kolem kostela vedla jedna z hlavních cest, která spojovala Chyjice se Střevačí, kde stála již zmíněna sýpka, projektovaná pro Františka Josefa Šlika Matheyem.498 Místo bylo v krajině exponované, a kostel byl z dáli viditelný hned z několika cest spojujících tehdejší starohradské a kopidlenské panství.499 Navíc, jak bude lépe ozřejměno v topografické části kapitoly, z cest vedoucích od starohradského panství kostel vystupoval jako nápadná kulisa na obzoru spolu s Loretou, Velišem a bývalým, tehdy ještě dřevěným, kostelem ve Veliši. Možná právě toto byl důvod, proč se stavebník rozhodl investovat do malého venkovského kostelíka. Jeho prosté formy z dálkových pohledů nejsou zřejmé, naopak působí mnohem monumentálněji. Stavbou, která na chyjický kostel časově bezprostředně navazuje, je sýpka dvora ve Vokšicích [30] a pravděpodobně přilehlý zámeček [33] jednoduché trojkřídlé dispozice, který v rámci panství sloužil zejména jako hospodářské a úřední centrum šlikovského panství.500 Vokšická sýpka, která je téměř přesnou kopií sýpky ve Střevači, opět 494

Antonín Václav Spannbrucker (1700–1742); Jan Kristián Spannbrucker (1704–1741–43). L. RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker, s. 3. 496 Stavba podle kontraktu stála 1470 zlatých i s obstaráním vší ruční práce. Započalo se s ní roku 1698 a hotová byla roku 1700. SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. 497 Na zakázky tohoto typu nemusely být kladeny vyšší umělecké nároky. Z tohoto hlediska je také do značné míry irelevantní hodnotit kvalitu uměleckého projevu Filipa Spannbruckera na základě tohoto typu zakázky, jak se tomu dělo (srov. I. KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, s. 217.) 498 V průběhu dalších desetiletí byla tato cesta ještě dotvořena řadou dalších pohledových os a měla v kontextu zdejší krajiny prvořadý kompoziční význam. Více viz Karel WATZKO, Urbanistická studie kompozičních prvků části Jičínska, s. 27–30. 499 Poloha kostela byla tak nápadná, že bude zvlášť zmíněna v následující, topografické, části. 500 Zámek ve Vokšicích pravděpodobně sloužil tomuto účelu, ačkoli jej nemůžeme vyloučit ani jako místo přechodných pobytů majitele panství. Samotná hlavní residence šlikovských panství se ovšem nacházela v nedalekém Kopidlně. Tamní zámek, který byl značně poškozen během třicetileté války, prošel v 60. letech 16. století nákladnou obnovou. A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl X, Boleslavsko, 1895, s. 308–309. 495

116

prostřednictvím pamětní desky zmiňuje, tentokrát již naposledy, jméno zesnulého Jeana Baptisty Matheye, jakožto autora návrhu stavby, ale také jeho nástupce v hraběcích službách – Filipa Spannbruckera.501 Tento soubor světských staveb měl ve zdejší krajině taktéž funkci významného kompozičního prvku, který tvořil úběžník jednoho z ramen zmíněného pomyslného kříže cest a pohledových vztahů odvíjející se od nedaleké loretánské kaple – Vokšice zakončovaly západní osu. V první polovině 19. století nechali pozdější majitelé sýpku rozšířit o její celou původní délku a k nově dostavěné části připojit i sallu terrenu, obrácenou směrem k zámeckému parku, která je v kontextu hospodářské budovy nejen poněkud kuriózním prvkem, ale odráží také nepochopení významu výše popsaného kompozičního propojení kaplí a zámku. Před rozšířením sýpky bylo totiž pravděpodobně ze zámeckých pokojů vidět na všechny tři kaple – sv. Annu nad Ostružnem, kapli sv. Andělů strážných i Loretu. V souvislosti s vokšickým zámkem je také zajímavé, že Filip Spannbrucker pravděpodobně užíval pro výstavbu zámečků menšího významu, sloužících zpravidla jako sídlo místní hospodářské správy, jednotného „mustru“. Architektonické řešení, se kterým se setkáváme ve Vokšicích – tedy jednoduchá stavba trojkřídlé dispozice s mělkým dvorem a výrazným dvojosým rizalitem v ose příčného křídla, přičemž prostor za rizalitem sloužil jako šachtové schodiště – najdeme s menší obměnou i v Libořicích a Čakovicích, které hrabě Šlik v této době vlastnil.502 V roce 1704 se na šlikovských panstvích jméno Filipa Spannbruckera objevuje v souvislosti s pozoruhodnou stavbou kostela sv. Jakuba Většího v Kopidlně [34]. Kostel byl vystavěn na místě staršího chrámu, který z části podlehl velkému požáru města roku 1667. Od té doby byl kostel provizorně zastřešen. Tehdejší majitel panství přispěl sice na obnovu zvonice a zhotovení nových zvonů, ale stav samotného kostela byl zřejmě natolik nevyhovující, že od zdejšího faráře Samuela Antonína Tůmy vzešel podnět

501

ILLUSTIS ET EXCELLUS DOMINUS DOMINUS FRANCISCUS JOSEPHUS ŠLIK SAC. ROM. IMPER. COMES IN BASSANO ET WEISKIRCHEN/DOMINUS IN WOKSCHITZ ALTENBURG BARTAUSCHOW KOPIDLNO GITSCHINOWES BILSKO ALT-AUGEST ET ZAKOWITZ. SACRAE C. RAEGIAE MAFIS LEOPOLDI ROMANORUM IMPERATORIS INTIMUS ACTUALIS CONSILIARIUS CAMERARIUS REGIUS LOCUM TENENS SUPREMIQUE IUDICI PROVINCIALIS IN REGNO BOHEMIAE ASESOR NEC NON REGIAE CAMERAE BOHEMICAE PRAESES HOC GRANARIUM EXSTRUI CURAVIT ANNO DOMINI MDCC/D.J.B. MATHEY BURGUNDO M.M. PHILIP SPANBRUCKER. 502 Otázka architekta nebyla u těchto staveb prozatím řešena, ale jelikož byl F. J. Šlik vlastníkem statků a F. Spannbrucker pracoval celý život v jeho službách, můžeme se domnívat, že i zde byl tento pražský stavitel autorem návrhu. Navíc v Čakovicích působil v době po Filipově smrti v hraběcích službách jeho syn Antonín Václav Spannbrucker; viz Jan SLÁDEČEK, Čakovice. Historie obce a okolí, Praha 1992, s. 21.

117

k výstavbě nového kostela,503 s nímž se obrátil na Františka Josefa Šlika. S výstavbou nového kostela se začalo roku 1704 a rok na to byl kostel již hotov. Stavba byla financována zčásti ze zádušního jmění a z větší části přispěním samotného Františka Josefa Šlika.504 Současně s kostelem byla pravděpodobně vystavěna i nová farní budova, jelikož stará podlehla podobně jako původní kostel požáru.505 Architektura kopidlenského kostela prokazuje nesporné kvality, proto byla v minulosti připsána Janu Blažeji Santinimu.506 Jedním z klíčových argumentů pro tuto atribuci byla časově téměř současná spolupráce Spannbruckera na Santinim navrženém projektu kaple sv. Anny v Panenských Břežanech u Prahy a také užití některých výrazových prvků objevujících se i v Santiniho tvorbě. Kostel je situován v bezprostřední blízkosti dnešního kopidlenského náměstí, čelem je obrácen k areálu zámku. Je vystavěn na půdorysu oválu proloženého křížem s rozšířeným západním průčelím a segmentově uzavřenými prostorami sakristie a oratoře po stranách presbytáře, které jsou však výsledkem pozdějších přestaveb.507 Příčná ramena půdorysného kříže určují prostory mělkých postranních kaplí. Vnitřní prostor kostela sestává ze vstupního prostoru v podvěží a vlastní lodi kostela, která je formována jako jednotný celek završený klenbou baldachýnového typu [34a,c].508 Vstupní průčelí je jednoosé, uvedené do pohybu poměrně sofistikovanou hrou konvexních a konkávních tvarů. Nároží jsou konvexně zaoblená, střed průčelí je pak zvýrazněn poměrně mohutným rizalitem rámovaným po stranách konkávními pilastry dórského řádu, jeho plocha je členěna lizénovým rámcem. Rizalitu zcela dominuje balkónový portál opatřený sloupy toskánského řádu. Nad balkónem se vyjímá segmentové okno ve štukové šambráně, přičemž na jeho tvar reaguje horní část lizénového rámce lehkým prohnutím v ose směrem ke korunní římse, které je navíc akcentováno nepatr503

SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3, nepag. Tamtéž. 505 Budova děkanství je jednopatrová, souměrná stavba s mansardovou střechou, je vystavěna na jednoduchém obdélném půdoryse. Vnitřní prostory přízemi jsou klenuté, v prvním patře plochostropé, střed přízemí zaujímá chodba s místnostmi souměrně rozmístěnými po stranách. 506 Viz Ivo KOŘÁN, Umění a umělci baroka v Hradci Králové, Umění, 1971, s. 36n.; TÝŽ, Santini ve východních Čechách, Umění, 1974, s. 213; Rostislav ŠVÁCHA, K vývoji díla Jana Santiniho, Umění, 1979, s. 382n.; Jan SEDLÁK, Setkání baroku s gotikou, Praha 1987. 507 Nejdříve byla roku 1775 na severní straně při hlavním oltáři ze zádušního jmění kostela vystavěna oratoř a o půl století později, roku 1829, sakristie na jižní straně chrámu. SOkA Hradec Králové, f. Archiv biskupské konzistoře, k. 108, i. č. 2303; SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. 508 Klenbu nad lodí formují dvě části. Spodní, více nosná, je tvořena osmi výsečemi (dvěma trojbokými, šesti obdélnými), vrchní tvoří placka kopulového typu (vrstvy cihel jsou kladeny v soustředěných kružnicích). Patu pasů klenby vynáší osm úseků zdi, osazených sdruženými pilastry, mezi nimiž pokračuje stěna vzhůru, vůči klenbě je vymezena ořezově čelem kápě klenby. Klenební výseče zdobí fresky s výjevy z Kristova života, v kopuli je vyobrazena scéna stětí sv. Jakuba. 504

118

ným konkávním prohnutím. Korunní profilovaná římsa, která obíhá stavbu po celém jejím obvodu, precizně opisuje plastické utváření průčelí a dodává mu na dynamičnosti. Zejména ve střední ose římsa reaguje na výše zmíněné konkávní prohnutí lizénového rámce tak, že nad střední částí rámce se křivka římsy nepatrně zvedá a zároveň zlehka půdorysně ustupuje, zatímco po stranách dynamicky vystupuje vpřed, až postupně v místě nasazení konkávních pilastrů po stranách rizalitu přechází do ostré hrany. Dále pak římsa pokračuje v průběhu stavby již klidným opisem konvexně utvářených nároží a inverzním průběhem nad konkávními. Nad korunní římsou se v prostoru vstupního průčelí navíc zvedá poměrně výrazná atika, v ose průčelí se tyčí půdorysně poněkud ustupující věž kostela. V Čechách se typ kostela s konvexně vypjatým průčelím s věží v ose a výraznou atikou objevuje častěji až od druhého desetiletí 18. století. Později dokonce dosáhl u širokého spektra regionálních stavitelů takové obliby, že doslova ovládl podobu kostelů českého venkova hluboko do 18. století. Znám je především v souvislosti s činností Anselma Luraga a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. 509 S tímto tématem také v různých obměnách pracuje Johann Lucas von Hildebrandt. 510 Jelikož je kostel sv. Jakuba v Kopidlně v tomto směru jednou z „průkopnických“ staveb, není bez zajímavosti ptát se po genezi tohoto typu. Zdá se, že jednou ze staveb stojících bezprostředně na počátku této typologické řady je kostel Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně.511 Průčelí jiřetínského kostela je trojosé, ovšem hmota středního rizalitu mu zcela dominuje. Přímo nad rizalitem se na ose tyčí věž kostela, která, stejně jako středový rizalit, oproti zbytku vstupního průčelí stavby půdorysně vystupuje. Nad postranními osami průčelí je nasazena poměrně výrazná atika, která je ve střední části „pohlcena“ hmotou věže a pomyslně se stává její součástí. Prostory nad bočními osami stavby jsou pochozí a vytváří terasy. V případě kostela sv. Jakuba se setkáváme s podobným efektem, ačkoli je zde hned několik markantních rozdílů. Shodným prvkem je užití výrazné atiky probíhající nad korunní římsou, ta je ovšem v případě kopidlenského kostela plně individualizovaná. Nestává se tedy „pomyslnou“ součástí věže, jako je tomu v případě Matheyeho kostela 509

O uměleckém profilu Anselma Luraga viz Richard BIEGEL, Architekt Anselmo Lurago, in: Průzkumy památek 2, 2004, s. 119–154. Z jeho tvorby zde máme na mysli zejména kostely v Osově, Jezvé a Veliši. Z tvorby mladšího Dientzenhofera jsou to např. kostely v Paštikách a Opařanech. 510 Např. kostel v Pottendorfu z roku 1717, či seminární kostel v Linci, stavěný v letech 1718–1725. 511 Pavla PRIKNEROVÁ, Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně v souvislostech valdštejnské stavební činnosti na duchcovském panství, bakalářská práce Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. 53.

119

v Horním Jiřetíně (a ani v případě pozdějších např. Luragových kostelů), věž kopidlenského kostela naopak půdorysně ustupuje a prostor za atikou vytváří nad celým vstupným průčelím plnohodnotnou terasu, na níž je možné z věže kostela vstoupit a věž pohodlně obejít ze tří stran. Zajímavým motivem exteriéru je bezesporu i balkónový portál, jehož užití v případě chrámové architektury také není běžné. Má zde zcela estetický v ýznam a charakterem odpovídá spíše balkónovým portálům palácové architektury. 512 Co se týče působení vnitřního prostoru, je bezesporu zajímavým detailem formování kůru [34b]. Ten se rozpíná téměř po celé šíři závěru kostela a ve střední části je podpírán dvěma subtilními dřevěnými sloupy, které rezignují na klasické tvarosloví. Podobného efektu je dosaženo i v již zmíněném kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně. Zatímco kůr kopidlenského kostela je po celé délce formován konkávně, je střed kůru jiřetínského kostela utvářen konvexně ve formě jakéhosi půlkruhového balkónu, který je nesen zmíněnými subtilními sloupy, ovšem působení vstupního prostoru na přicházejícího diváka i efektní užití tenkých sloupů je nápadně podobné. Analýza formálních prvků typických pro kostel sv. Jakuba v Kopidlně může vést k zajímavým výsledkům, co se týče jeho inspiračních zdrojů. Podobně jako v případě výše zmíněných podobností v utváření vstupního průčelí a prostoru stavby kopidlenského kostela s Matheyeho dílem v Horním Jiřetíně, by se dalo jistě diskutovat i o uplatnění klenby centrálního prostoru, jejíž podobnost s baldachýnovými klenebními konstrukcemi dientzenhoferovské architektury byla již v literatuře zmíněna.513 Diskutovat by se dalo dále i o santiniovských inspiracích. Filip Spannbrucker je jako stavitel tohoto kostela doložen prameny514 a žádný jiný projektující stavitel (či architekt) se s výjimkou zmíněného Gilmettiho na panstvích Františka Josefa Šlika v dosud známých pramenech od odchodu Jeana Baptisty Matheye nevyskytuje. Je skoro jisté, že Spannbrucker formálně čerpal jak z prací Jeana Baptisty 512

L. RYCHNOVÁ, Filip Spannbrucker, s. 45. M. HORYNA, Jan Blažej Santini-Aichel, s. 416. 514 Všichni autoři konce 19. století odkazují na dnes již ztracený pramen, viz Gustav SMOLÍK, Kopidlno, Jičín 1884, s. 8.; SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3, a nakonec i I. KOŘÁN, Santini ve východních Čechách, s. 221. Ostatně o tom, že Spannbrucker kostel minimálně prováděl, není nutno pochybovat, jelikož – jak bylo řečeno výše – mu byly evidentně svěřovány všechny zakázky mezi lety 1699–1726. V této souvislosti je podstatná např. také zmínka v rámci vleklého sporu Černínů se Šliky ohledně výstavby Černínského paláce. V rámci tohoto sporu, existuje záznam o komisionálním řízení, které se konalo koncem srpna roku 1715 a jehož se jako znalci účastnili Filip Spannbrucker za žalující stranu a Jan Kaňka za žalovanou. Viz Vilém LORENC, Černínský palác v Praze, Praha 1980, s. 41. Tato zmínka je dalším potvrzením domněnky, že Spannbrucker byl jakýmsi stálým Šlikovým „zaměstnancem“. 513

120

Matheye, tak Santiniho i dalších soudobých architektů a stavitelů. Přebírání podnětů, ale i imitování jednotlivých prvků, byly zcela legitimní prostředky tvorby, je tedy možné, že schopný technik je dokázal zručně aplikovat poměrně invenčním způsobem. Další Spannbruckerova doložená díla potvrzují, že takové aplikace byl Spannbrucker schopen.515 Spannbruckera zvolit Mezi stavebníky, pro něž Spannbrucker dále pracoval, patřily benediktinky od sv. Jiří, staroboleslavská kapitula a v neposlední řadě byl také komorním stavitelem. Pro benediktinky pracoval jak v roli provádějícího stavitele, tak architekta. Významným Spannbruckerovým počinem v jejich službách byl návrh a provedení kaple sv. Jana Nepomuckého u kláštera sv. Jiří,516 což byla poměrně prestižní zakázka. Na objednávku děkana staroboleslavské kapituly Herolda ze Stody vypracoval plány a vedl výstavbu nové budovy kapitulního děkanství517 a ve službě české komory upravoval prostory zbirožského zámku, z nichž si zaslouží pozornost zejména přestavba kaple.518 Kromě výše zmíněných staveb byl Spannbrucker také autorem dalších méně významných objektů, či přestaveb.519 František Josef Šlik mohl Spannbruckera do svých služeb přijmout jako vhodný kompromis mezi stavitelskou špičkou a venkovskými, méně zdatnými stavebními mistry. Šlo o architekta, který byl schopen invenčně čerpat ze soudobé tvorby, byl technicky zručný, nejspíš dokázal naplnit stavebníkovi představy a přizpůsobit se jim, a zároveň – což jistě nebylo zanedbatelné – nebyl příliš drahý.520

VI. 1. 6. Otec domu na slunce pravdy okem rozumu patřící

515

Viz analýza Spannbruckerova díla v L. RYCHNOVÁ: Filip Spannbrucker. Ke vztahu …, 2010, s. 31– 47. 516 Kaple byla v minulosti připisována Františku Maxmiliánu Kaňkovi, či Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, jasno v této záležitosti udělal až archivní nález Milady Vilímkové. Milada VILÍMKOVÁ, Některá novější zjištění k pražské architektuře 17.–18. století, in: Barokní umění, Praha 1986, s. 141. 517 Státní oblastní archiv v Praze, f. Kolegiátní kapitula sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, oddíl III/B1b, k. 17, i. č. 433; V Archivu Pražského hradu se dochoval plán přízemí a obou horních pater, který se v mnohém shoduje s provedenou stavbou. APH, f. Stará plánová sbírka, i. č. 4044, sign. 216/1. 518 K přestavbám se zachovaly plány, které jsou umístěny v APH, Stará plánová sbírka, i. č. 3888; plán přestavby kaple publikoval Antonín PODLAHA, Plány a kresby chované v kanceláři správy hradu Pražského, Památky archaeologické, 1921–22, s. 199–201, uvedený plánek je doplněn o slovní popis jak přímo na plánku, tak i pomocí očíslování jednotlivých částí v připojeném popisu. Je zde také uveden rozpočet prací. Architekt ani stavitel zde bohužel nejsou jmenováni. 519 V Praze např. projektoval domy U zlatého kříže č. p. 108/III v ulici U Lužického semináře a dům U Zlatého beránka č. p. 67/III v Míšeňské ulici. Dále mohl být pravděpodobně autorem přestavby kostela sv. Mikuláše ve Zbiroze a zcela jistě projektoval kostel sv. Petra a Pavla v Líšné, viz Vratislav RYŠAVÝ, Pražský architekt Filip Spannbrucker na zbirožském panství, Zprávy památkové péče, 2006, s. 429–432. 520 Jako např. Santini, s jehož službami byly spojeny i odpovídající finanční náklady.

121

Roku 1715 se František Josef vzdává místa prezidenta české komory. Zdá se, že se v té době začal zcela záměrně orientovat na svá východočeská panství. Kariéra, které dosáhl, nebyla jistě jeho vytouženou. Prezident české komory byl sice již členem kolegia nejvyšších zemských úředníků, ale zároveň šlo o nejnižší pozici, která bývala zástupci panského stavu zastávaná. Je možné, že i to přispělo touze stáhnout se na rodová panství. Jeho situace nebyla v tu dobu uspokojující i z toho důvodu, že z prvního manželství se Sylvií Kateřinou roz. Kinskou nevzešel žádný potomek. Snad i proto stárnoucí hrabě zatoužil po druhém sňatku s výrazně mladší ženou, která sice nebyla perspektivní partií z hlediska kariérního postupu, jako tomu bylo u císařovniny dvorní dámy Sylvie Kateřiny, zato ale svým mládím a prokázanou plodností své matky symbolizovala naději na vytouženého dědice. Nový sňatek, s nímž otálel 3 roky, a rezignace na úřad v zemské nejsou pomyslně spojeny jen s novou životní etapou, ale také s novou stavební činností na jeho panstvích ve východních Čechách. Zřejmě v době, kdy se rozhodoval zanechat úřadu, který ho nejvíce zaměstnával (a možná i zatěžoval), se rozhodl vystavět nový zámek – sídlo správy panství, ale snad také i místo, kde by mohl realizovat své představy o řízení dominia. Touto stavbou byl zámek v Jičíněvsi stavěný v letech 1714–1717. František Josef koupil Jičíněves roku 1686.521 V té době se zde nacházela pouze tvrz u hospodářského dvora s pivovarem, dvěma špýchary a ovčínem. Jičíněves však stála ve strategicky výhodné poloze při hlavní spojnici z Kopidlna do Jičína. Z Jičíněvsi se tedy dalo dobře a snadno dostat jak na velišské panství, tak na Kopidlensko a Starohradsko. Stavba je umístěna na vyvýšeném, zdaleka exponovaném místě nad vsí, na ose bývalé cesty vedoucí ke Kopidlnu. Jedná se o třípatrovou budovu na zhruba čtvercovém půdoryse. Je to tedy téměř kubická stavba, se čtyřmi podobnými průčelími, členěnými pilastry a vrcholícími trojúhelnými štíty nad korunní římsou. V literatuře byl právem vysloven podiv nad pojetím stavby zámku jako celistvého kubusu, který je v kontextu vrcholně barokní architektury skutečně neobvyklý.522 Jičíněveský zámek se tak svým blokově sevřeným pojetím dominovaným v ose blíží starším stavbám, jako jsou např. nedaleký Humprecht u Sobotky či letohrádek v Ostrově nad Ohří. Otázkou je, zda by se autor (či stavebník sám) nechával vědomě inspirovat staršími předlohami z oblasti Čech a do jaké míry byly tyto předlohy pro stavebníka

521

SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55/19. Pavel VLČEK, Encyklopedie českých zámků, Praha 1996, s. 166; TÝŽ, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 2001, s. 287. 522

122

atraktivní. K charakteru zámku mohlo spíše přispět jeho situování v krajině a role, kterou hrál v jejím kontextu. Z horního ochozu zámku, který se nachází na jeho střeše, se návštěvníkovi nabídl pohled na Matheyeho loretánskou kapli. A naopak – jižní lesní průsek vedoucí od kaple byl počátkem pohledové osy směřující k původně gotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Kostelci523 a pokračující směrem k jičíněveskému zámku. V otázce inspiračního zdroje či důvodů pro neobvyklý charakter stavby by bylo vhodnější nahlížet na zámek právě v těchto širších souvislostech. V tomto kontextu je zvláště zajímavé položení otázky, zda předlohou nebyl typ italské vily na téměř čtvercovém půdoryse s belvedérem pod střešními partiemi, který byl v Itálii rozvíjen od 16. do začátku 18. století a i tam nalezl významného uplatnění v širším krajinném rámci.524 Zámečky podobného charakteru ostatně vznikaly po celé Evropě hluboko do 18. století. Jako jeden z typologicky blízkých příkladů jičíněveskému zámku pozdějšího data můžeme zmínit např. tzv. Beethovenhaus stojící v blízkosti zámku ve Výmaru, který je datován do 40. let 18. století. Řada nápadně shodných prvků s jičíněveským zámkem (kubický tvar, ochoz kolem věže) by ukazovala na skutečnost, že autoři návrhu obou staveb mohli při vypracování plánů používat všeobecně rozšířené předlohy vycházející tiskem v německém jazykovém prostoru, reinterpretovat ji podle individuálních potřeb stavebníka a aplikovat pro svou geografickou oblast typického tvarosloví. Pokud bychom měli uvažovat o autoru stavby, je pravděpodobné, že jím byl opět Filip Spannbrucker.525 Na základě vybavení zámku ze 40. let 18. století můžeme zároveň usuzovat na to, že byl majitelem hojně užíván.526 Také dochovaná korespondence Františka Josefa Šlika, již výše zmíněná vzpomínka Antonína Koniáše na „pobyty v Jičíněvsi“ či zastávky hostů z řad spřízněné nobility,527 potvrzují domněnku, že zámek byl jednou 523

Kostel byl zcela evidentně přestavěn v době vrcholného baroka. Více o tomto fenoménu – Claudia LAZZARO, Rustic Country House to Refined Farmhouse. The Evolution and Migration of an Architectural Form, Journal of the Society of Architectural Historians 4, 1985, s. 346–367. 525 Z pramenů víme, že stavbu prováděli polír Antonín Forstner a zednický mistr Augustin Hohenberger, oba z Prahy. Jméno Augustina Hohenbergera se objevuje i u výstavby kostela sv. Vavřince ve Vršcích, kde je Filip Spannbrucker doložen. Je tedy možné, že s tímto polírem Spannbrucker spolupracoval dlouhodobě. SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 4. inv.č. 65, sign. I.52 526 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Gitschinoweß, und Rittersitzen Wrsetz und Chigitz cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 7ten Januarÿ Anno 1741. Inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten, nepag. 527 Např. roku 1725 zde byl oddán bratr Anny Josefy Filip Karel Krakovský z Kolovrat s Annou hraběnkou Michnovou z Vacínova, viz SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 4., i. č. 65, sign. I.52. 524

123

z nejoblíbenějších a nejfrekventovanějších zastávek hraběte Šlika v rámci jeho vlastní rezidenční sítě. Kolem zámku vyrostlo v té době rozsáhlé zázemí zahrnující kanceláře, byty úředníků i kvalitní hospodářské zázemí. V tomto světle jej můžeme považovat za nejrozsáhlejší stavební podnik hraběte Šlika, který si – nadneseně řečeno – po svém „odchodu“ z centra politického dění vybudoval refugium a rezidenci na svých panstvích. Posledním velkým stavebním podnikem Františka Josefa Šlika na jeho panstvích je výstavba kostela sv. Vavřince ve Vršcích z roku 1726.528 Záznam o svěcení kostela z 29. dubna 1726 byl zaznamenán děkanem Františkem Ondřejem Rýcem, který jmenuje jak fundátora kostela Františka Josefa Šlika,529 tak všechny, kteří měli se stavbou co do činění. Mezi zmíněnými je stavitel Filip Spannbrucker z Prahy, dále jsou jmenováni polír A. Hachenberker, kameník Jiří Kníř z Velíše, tesař Filip Knap z Prahy a polír Jan Hikl z Moravy. Je připomenuto, že kostel byl vystavěn za časů autora zápisu, Františka Ondřeje Rýce, a hejtmana Františka Kníře. Vzhledem k typu zakázky (venkovský kostel) jde o poměrně konvenční stavbu, která však nese rukopis zkušeného architekta. Kostel je vystavěn na křížovém půdoryse, s presbytářem na východní straně. Presbytář je zevně uzavřen trojboce, uvnitř segmentově. Do kostela se vchází obdélnou předsíní, nad níž je v patře umístěna empora. Střední část lodi je sklenuta plackou kopulového typu, presbytář valenou klenbou s výsečemi. Architektonicky nejzajímavější je zde bezesporu až puristicky vyhlížející průčelí, jehož střední část je zvýrazněna lehce vystupujícím rizalitem, v jehož středu se nachází segmentově zakončený portál s výrazným klenákem a završuje jej taktéž segmentová římsa. Štít je z obou stran opatřen volutami, na které dosedají štíhlé pyramidy, dále je vybaven segmentovým výklenkem a završen trojúhelným frontonem. Celek průčelí je proporčně vyvážený, dekorativní prvky jsou redukovány na minimum. Setkáváme se zde tedy, jako u dalších Spannbruckerových děl, s inteligentně provedeným minimalismem. Motivací Františka Josefa Šlika k výstavbě kostela ve Vršcích mohlo být zdejší tajné nekatolictví, jehož reprezentantem zjevně nebyl pouze později popravený češovský myslivec Tomáš Svoboda. Text, který následuje za zmínkou o výstavbě kostela ve 528

Podle zápisu z pamětního listu byl kostel vystavěn nákladem Františka Josefa Šlika s „přispěním chudého zádušního jmení“, SOkA Jičín, f. Farní úřad Vršce, neusp. Jde o volné listy, které byly pravděpodobně dříve součástí pamětní knihy. 529 Ivo Kořán uvádí, že Spannbruckerovo jméno je zde zkomoleno, což ovšem není pravda, počáteční S je pouze méně výrazné. V případě políra A. Hachenberka je pravděpodobné, že se jedná o Antonína Hohenberga, který pracoval i na výstavbě jičíněveského zámku.

124

Vršcích, totiž zmiňuje problémy, které zdejší kraj, stejně jako celé České království, má s protestantskými emisary přinášejícími zdejšímu lidu „heretické“ knihy a zvyky. Zmíněna a posléze i vyjmenována jsou přísná nařízení Karla VI. ohledně vyhánění heretiků ze země a opatření, která měla vést k vymýcení náboženských bludů. František Josef Šlik byl podle všeho oddaný církvi a jako jednu z povinností majitele panství a tedy i „otce domu“ chápal starost o duchovní dobro svěřených duší. Tento aspekt spravování majetku a řízení panství mohl nabrat na důležitosti poté, co se rozhodl vzdát úřadů, které ho zaměstnávaly a poutaly k zemské metropoli, a mohl tak častěji pobývat na svém venkovském sídle.

VI. 2. Druhá část – stavby v kontextu krajiny panství (a jejich užívání) Účelem této části práce, či přesněji řečeno této podkapitoly o stavebním vývoji panství, je zasazení architektury do bezprostředního kontextu krajiny a již existující zástavby. Důraz bude kladen zejména na cesty pohledem procházejícího poutníka, tedy i režim pohybu, který je jedním z nejdůležitějších úhlů pohledu na krajinu, její tvářnost a charakter. V některých pasážích bude naopak dán větší prostor pohledu na krajinu očima jejího majitele a správce. Podstatný je také uživatelský aspekt ve vztahu ke krajině, tedy zejména její hospodářské využití. Ačkoli byl již výše několikrát zmíněn rozdíl v hospodářských a geomorfologických podmínkách na jednotlivých panstvích, teprve zde by tyto rozdíly měly pro čtenáře nabrat konkrétní formy či alespoň obrysy. Rozdílnost v krajinné i urbanistické struktuře jednotlivých panství se promítne i do mírně odlišného způsobu jejich popisu, vždy bude zvolen postup, který podle autorky nejlépe vystihne specifika a charakter každé z oblastí. Tyto rozdílnosti měly jistě značný vliv na uvažování majitele panství ohledně investic do stavebních podniků. Velký podíl finančních prostředků byl vkládán právě do zmiňovaného hospodářského zázemí, jelikož to bylo „motorem“ celého panství a přinášelo potřebné zisky. František Josef Šlik spravoval svůj i rodinný majetek téměř šedesát let, je tedy pravděpodobné, že za tu dobu věnoval stavebním záležitostem v této oblasti odpovídající pozornost. Dvory, které vlastnil, byly sice již staršího původu, ale na základě pozůstalostních inventářů si můžeme udělat představu o tom, že mnohé z nich musely za života Františka Josefa projít rozšířením či rekonstrukcemi. Nás budou tyto stavby zajímat i

125

z toho důvodu, že jde většinou o masivní, rozsáhlé budovy a areály, které oproti drobné venkovské zástavbě musely působit velkolepě a na utváření krajiny měly nesmírný vliv. Proto jim bude věnována zvláštní pozornost.

VI. 2. 1 Kopidlenské panství Krajinu kopidlenského panství utváří rozsáhlé nížiny, které byly v 18. století pokryty pásy polí, luk a lesních porostů a v poměrně bohaté míře členěny vodními plochami a říčními toky. Průměrná nadmořská výška celého území je 250 m. Panství bylo rámováno na východním okraji Češovskými valy, jejichž nejvyšší bod dosahuje 321 m, a ze severovýchodu mírně se zvedajícím terénem směrem k Drahorazi, která již ležela na velišsko-vokšickém panství. Vyšší terén se také zvedal západně od města v místě, které se nazývalo „Vinice“. Kopidlensko mělo na rozdíl od dalších oblastní šlikovského dominia zřetelné urbanistické centrum, kterým bylo město Kopidlno spolu s vrchnostenskou rezidencí při severním okraji panství. Od něj se paprskovitě rozbíhaly hlavní komunikace do dalších významných částí tohoto i sousedních panství. Všechna významná centra se rozkládala v nížinatém pásu dosahujícím od jihozápadu až k východní hranici Kopidlenska. Těmito centry byly od jihovýchodního okraje Mlýnec, Budčeves, Cholenice, Běchary, Židovice, Slavhostice, Vršec a Pševes a díky úrodným sprašovým půdám byly vhodné k rozvoji zemědělství. Tereziánský katastr řadí většinu zdejších polností do bonitní třídy 3 či 4, což znamená, že Kopidlensko patřilo k nejúrodnějším a zemědělsky nejstabilnějším oblastem celého dominia.530 Kopidlno bylo zároveň významnou křižovatkou cest. Směrem na Pševes, tedy severovýchodním směrem od města, vedla významná cesta, která pokračovala dále k Jičíněvsi a představovala tak hlavní dopravní spojení s velišsko-vokšickým panstvím a také Jičínem. Severozápadně se vinula jednak cesta ke dvoru v Bílsku a téměř paralelně s ní východněji položená cesta směrem k Novému dvoru a Psinicím, která byla hlavní spojnicí se starohradským panstvím.531 Nejvýhodnější spojnice se sousedním panstvím Dymokury vybíhala z Kopidlna na jih a procházela Budčevsí. Spojením této cesty ve-

530

A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I., rustikál (kraje A–Ch), Bydžovský kraj, č. 304. 531 Později na téže cestě vyrostla při hranicích panství ves Ledkov, která na mapách I. vojenského mapování ještě nefiguruje, objevuje se až v souvislosti s II. vojenským mapováním.

126

doucí od Dymokur do Kopidlna a hlavní komunikace z Kopidlna do Jičína – tedy propojením cesty vinoucí se od jihovýchodu, procházející městem a pokračující severozápadním směrem – vyrostla pozdější „císařská“ silnice. Ta měla ještě po polovině 18. století charakter významnější komunikace jen ve zmíněné části na severovýchod od Kopidlna.532 Důvodem mohla být skutečnost, že dymokurské panství náleželo již jiné vrchnosti, a tedy i frekvence spojení zde nebyla tak vysoká, jako mezi panstvími náležejícími jednomu pánovi. Je pravděpodobné, že severovýchodní část nabyla významu až po dokončení jičíněveského zámku a rozšíření tamního dvora. Kopidlnem tedy musel projít každý, kdo cestoval do Jičína či dále do podhorských oblastí z Prahy a zvolil jižněji položenou variantu trasy.533 Velice pěkný doklad o této cestě nám dávají opět deníkové záznamy kardinála Harracha, který během svých vizitací v srpnu roku 1659 přenocoval nejdříve v Brandýse nad Labem, den na to u hraběte Morzina v Křinci a dalšího dne pokračoval ve velkém horku do Kopidlna, kde se zřejmě sháněl po hraběti Šlikovi, který byl však toho času na Starých Hradech: „Underwegs zu Khopidlno dem graf Schlicken gehörig, haben wier einen truckh bier gethan, so uns woll geschmeckhet, und haben dorten erfahren das der graf zu Altenburg sich befindet, und in wenig tagen auch die frau dahin khommen solle.“534 V Kopidlně se tedy kardinál jen zastavil a pokračoval hned dále do Jičína, kde jej již slavnostně přivítali místní jezuité a převor valdické kartouzy.535 Město Kopidlno bylo založeno v nadmořské výšce cca 220 m na oválném návrší, které z jihu obtéká řeka Mrlina a jeho okolí člení její přítoky.536 Jak bylo zmíněno v kapitole o hospodářském zázemí panství, na této řece byly v oblasti Kopidlenska zřizovány ve velkém rybníky. Město nemělo žádnou přirozenou přírodní dominantu, o to většího významu nabyly proto architektonické dominanty, kterými byl jednak zámek, jehož význam v krajině byl akcentován rozsáhlou rybniční plochou městského rybníka, a jednak kostel sv. Jakuba Většího, dostavěný roku 1705. Význam obou staveb pro krajinu zdejšího panství potvrzuje již vzpomínaná veduta zobrazující město, jeho bezprostřední okolí i vzdálenější horizonty patřící již geomorfologicky mnohem členitějšímu Velišsku [37]. Pohled, který olejomalba nabízí, se mohl 532

Viz mapa I. vojenského mapování, mapový list 77. Další variantou mohla být severněji položená cesta přes Mladou Boleslav a Sobotku. Obě tyto cesty jsou dodnes používané a vedou jimi hlavní silniční tahy. 534 Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 672. 535 Tamtéž. 536 Tato specifická poloha poskytovala městečku pravděpodobně dostatečnou ochranu. Zřejmě proto nemuselo být ve středověku obehnáno hradbami. 533

127

naskytnout zřejmě z jednoho z mála výše položených míst kopidlenského panství, a to od tzv. Vinice, která se nacházela jihozápadně od Kopidlna v přímé blízkosti města. Kromě města s těmito dvěma výraznými architektonickými dominantami můžeme na malbě zahlédnout cesty vedoucí k Pševsi a následně Jičíněvsi a na horizontu otevírající se výhledy na hrad Kumburk a Bradlec. V dáli se tyčí Veliš, Tábor, Zebín a v neposlední řadě i Velišský hřbet s loretánskou kaplí. Osou města byla zmíněná pozdější císařská silnice vedoucí od Prahy k Jičínu, která procházela centrálním prostorem města, tedy náměstím [11] tvaru prodlouženého obdélníka. Uprostřed náměstí stávala dřevěná jednoposchoďová radnice, v níž se nacházel i hostinec. Radnice byla zbourána roku 1822 při stavbě nové silnice, na mapě 1. vojenského mapování je její poloha dobře viditelná. Náměstí bylo obklopené zástavbou zejména dřevěných domů, jak je zřejmé z rozsahu požárů v letech 1667 a 1686.537 Podle fasí Tereziánského katastru z roku 1713 se ve městě nacházelo 80 domů.538 Prostor náměstí byl přibližně od první čtvrtiny 18. století obohacován poměrně početnou sochařskou výzdobou. O ní podává zprávu záznam vzniklý roku 1837, Beschreibung der religiösen Standbilder, který je součástí pamětní knihy a prvního inventáře kopidlenské farnosti počínající rokem 1707.539 V „horní části náměstí“, tj. na jeho jižním konci, se nacházela od roku 1712 volně stojící plastika sv. Judy Tadeáše.540 „Téměř uprostřed náměstí“ stála pískovcová socha sv. Floriána, patrona Kopidlna, z roku 1725.541 Na jejím podstavci byl z každé strany výklenek s okénkem, v němž se vždy jeden den v týdnu zapalovalo světlo.542 V „dolní části náměstí“, tedy na jeho se-

537

SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. NA, f. Tereziánský katastr, fase z roku 1713, k. 207, nepag. 539 Kniha se v současné době nachází v SOkA Jičín, f. Děkanství Kopidlno, kam byla roku 2012 předána z archivu fary v Kopidlně – Liber in quo rerum mobilium et immobilium parochialium et filialium ecclesiarum, nec non utriusque parochia menque Kopidlnensis et Wellissensis parocho spectatium proventuum authentica consignatio facta est. Soupis drobných památek byl editován a přeložen Vladislava ŘÍHOVÁ – Jana STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, Pardubice 2012. 540 Socha byla uhrazena ze soukromých zdrojů některého z kopidlenských měšťanů, který najal méně zručného místního umělce. Ke kvalitě sochy se vyjádřil Stanislav Sucharda v dopise z roku 1884: „Hoření socha tuším, že to socha sv. Tadeáše, jest výtvor neušlechtilý bez všeho souladu a jakéhokoli umělejšího důmyslu a vkusu.“ Citováno podle V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 62. K Suchardově korespondenci také Jaroslav HAMMERBAUER, Větou o památných sochách v Kopidlně, in: Jaroslav MENCL – Antonín HOUBA (eds.), Z minulosti města Kopidlna a okolí, Jičín 1941, s. 29–31. 541 Tato socha se zřejmě nejdříve nacházela při původní komunikaci vedoucí městem a při stavbě císařské silnice byla přemístěna, posléze postavena k nové cestě. Srov. V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 19, 40. Její kvalitu komentoval Stanislav Sucharda v dopise z roku 1884: „Socha sv. Floriána jest z téže doby a sama o sobě velice pěkná, škoda však, že jej později postavili na podstavec ceny pranepatrné a pochybné.“ 542 Tamtéž, s. 19. 538

128

verní straně, bylo na náklady města v letech 1726–1730 vystavěno sousoší Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého po její pravé a sv. Josefa po její levé straně.543 Těžká hmota sousoší se stala jednoznačnou dominantou prostoru náměstí. Minimálně tato tři sochařská díla musel nutně minout každý návštěvník města.544 Kostel se hřbitovem stál v těsné blízkosti náměstí, při ulici vedoucí z jeho jihozápadního konce. Kostel byl vystavěn tak, aby se vstupním průčelím otvíral jednak směrem do náměstí, jednak směrem k zámku. Původně byl obklopen nevelkým hřbitovem, který byl spolu s kostelem od zástavby města oddělen zdí. Terén, na němž kostel stojí, je mírně svažitý, proto byl kostel vystavěn na jakési platformě, která svažitost terénu vyrovnává. U kostela se nacházela původní škola, která zde údajně stávala již od 14. století,545 a za kostelem farní budova. K faře patřila poměrně velká zahrada, v níž se podle urbáře z roku 1664 nacházela vlastní studna.546 Téměř naproti kostelu byl při opačné straně náměstí situován zámek. Dále se směrem na jih od zámku byl situován vrchnostenský dvůr, ke kterému náležela řada polností v celkové rozloze přibližně 500 strychů,547 a severozápadním směrem se rozprostíral rybník obklopený oborou. Poměrně hustá zástavba lemovala i vzpomínanou cestu vybíhající z náměstí severovýchodním směrem k Jičíněvsi a tvořila tak jednu z významných městských ulic. Tato ulice se nazývala lidově „Smutná“, jelikož jí byl veden k popravišti za městem Tomáš Svoboda. Toto ústně tradované pojmenování zároveň ukazuje, jak silně se do topografie města zapsaly události roku 1727, což jistě podtrhoval i legendický rozměr celé události. Ulice byla na samém okraji města přetnuta jedním z přítoků Mrliny, přes který vedl most. Za mostem stával na náhoně již také zmiňovaný mlýn. Chudinská čtvrť měla své místo v níže položeném území okolo tzv. „husího rynku“. Tato část města se rozprostí543

„Da diese zwei Standbilder zu den Füssen der Mutter Gottes angebracht sind, gewährt diese Gruppe einen schönen Anblick.“ V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 20. Na základě městských účetních knih víme, že sokl pod budoucí sousoší byl na náměstí dopraven již roku 1726, ale sochy byly osazeny až o čtyři roky později. Účty nás také informují o tom, že veškerý použitý materiál pocházel z lomů u vsi Bukvice na velišsko-vokšickém panství a práci na osazení sochy provedl velišský kameník. Kniha účtů, zápis k roku 1726 – kameníkům a zedníkům při zakládání gruntu pro budoucí statui Panny Marie 48 gr. SOkA Jičín, f. Archiv města Kopidlno, kniha 10, i. č. 30. Viz také V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 61 a krátký článek kopidlenského archiváře Jaroslava Hammerbauera, který sousoší správně datoval do druhé poloviny 20. let 18. století: Jaroslav HAMMERBAUER, Větou o památných sochách v Kopidlně, in: Jaroslav MENCL – Antonín HOUBA (eds.), Z minulosti města Kopidlna a okolí, Jičín 1941, s. 29. 544 Sousoší Panny Marie jsou stále umístěny na náměstí. Zbylé dvě sochy našly nové uplatnění v prostoru před farou. 545 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. 546 Tamtéž. 547 Údaj pochází z mapy polností náležejících ke kopidlenskému dvoru, SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 531, mapa č. 19.

129

rala na částečně podmáčené půdě, a byla zde velice nízká kvalita bydlení. Příslovečné je, že díky nižší poloze, jakoby pod úrovní uliční čáry náměstí a polohou za kostelem, byla pohledově skryta před zámkem. Zámek se svými arkádami otvíral k rozlehlému rybníku, obklopenému od východu rozsáhlou oborou. Renesanční zámek na místě původní tvrze zde vznikal v polovině 16. století, dokončen byl roku 1559.548 Během posledních let třicetileté války utrpěl značné škody a byl zřejmě postupně obnovován. Jisté je, že obnova byla poměrně rozsáhlá, jelikož je zámek roku 1660 zmiňován jako „nový, vybudovaný velkým nákladem“.549 Je pravděpodobné, že zásadní přestavba se odehrála za Františka Arnošta Šlika, ne za Jindřicha. V Jindřichově pozůstalostním inventáři je zámek popsán jako téměř neobyvatelný,550 kdežto pozůstalostní inventář Františka Arnošta Šlika z roku 1675 obsahuje již řadu položek, které vypovídají o plné vybavenosti sídla majícího význam rodinné rezidence.551 Dostavby zámku zřejmě pokračovaly až do samého závěru života Františka Arnošta Šlika, o čemž svědčí i datum dokončení vstupního portálu v průčelí jižního křídla. Zámek je čtyřkřídlá budova. Všechna tři barokní křídla jsou dvoupatrová, vystavěná ze smíšeného zdiva, které z velké části tvoří pískovcové kvádry, kryta je vápennou omítkou. Vnitřní dispozice stavby je dvoutraktová, s chodbou vedoucí při nádvoří. Přízemí je z velké části klenuté, patra jsou plochostropá. Přízemí je do nádvoří otevřené pilířovými arkádami. Budovu kryje valbová střecha. Uprostřed střechy jižního křídla se tyčí vížka s cibulovitou bání. Otázkou je vznik čtvrtého, východního křídla zámku. V té podobě, jak je známe dnes, bylo vystavěno při přestavbě v roce 1875 za Ervína Šlika. Tvoří je ve své střední části jednopatrová spojovací galerie prolomená v přízemí i patře arkádami, která vzdušně odděluje nádvoří od zámeckého parku. Je však pravděpodobné, že tato dostavba navazovala na existenci starších arkád, jak dokazuje veduta vzniklá ko-

548

Původně zde stávala tvrz, která spolu se vsí je poprvé připomínána roku 1322. S přestavbou tvrze začal pravděpodobně Václav Haugvic z Biskupic. V době jeho smrti (1548) se hovoří o nehotovém sídle, podle popisu zde stála stará a nová nedostavěná budova. Viz A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. X, Boleslavsko, s. 307. 549 August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. V, Bydžovsko, Praha 1887, s. 262. 550 „Na Zamku kopitlenskym nicz gineho toliko na gednom pokoji wokna 4, Stul 1 a židliczek 6. Se newynachazy, ostatnj pokoge od Soldatezky jak okna y kamna vytluczena a dosavad opravene se nevynachazy.“ NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Pozůstalostní inventář hraběte Jindřicha Šlika z roku 1650. 551 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium des herrschafft Copittno, Wellches Anno 1675, den 5. Septembr[is] zur handen dem Wohlfolen und Bestrengen Ritter herrn Frantzen von Scheidlern alß Vormundt über die Unmündige und hinterlaßene Schliksche künder Vollgezogen Worden.

130

lem roku 1800 [38].552 Svou dispozicí tak zámek pravděpodobně již od 16. století odpovídal uzavřeným čtyřkřídlým dispozicím renesančních zámeckých staveb. Arkády nabízely výhled na širokou vodní plochu lemovanou v jejím vzdáleném konci zelení stromů v oboře. Pro nás je zmíněná veduta zajímavá i z toho důvodu, že zabírá částečně i prostor hospodářského dvora, nacházejícího se jihovýchodně od zámku. Na zámku vedl zřejmě František Arnošt Šlik bohatý společenský život. Hned v červnu roku 1660 sem pozval vysokou společnost včetně kardinála Harracha. Ten ve svých zápiscích relativně podrobně líčil zábavy i odpočinkové činnosti, kterým se na zámku společnost věnovala. Mezi těmi jsou krom běžných rekreací jako hraní kuželek, deskových her či procházek553 zmíněny zejména štvanice zinscenované přímo na zámeckém dvoře, ve kterých se zřejmě hrabě Šlik vyžíval.554 V zámku bývala i kaple sv. Františka Serafinského, jejíž vznik na základě dochovaného mobiliáře bývá kladen do let 1730–1740, tedy do doby, kdy kopidlenské panství spravoval František Josef Šlik. Tomu by odpovídala i skutečnost, že pozůstalostní inventář Františka Josefa Šlika z vybavení kaple – pravda, poněkud lakonicky – zmiňuje dva obrazy, zatímco pozůstalostní inventář jeho otce, Františka Arnošta, kapli nezmiňuje vůbec. Je však pravděpodobné, že se kaple na zámku nacházela již předtím, jelikož se v ní kardinál Harrach během svého pobytu v Kopidlně účastnil mše.555 Pokud bychom užívání zámku během života Františka Josefa Šlika hodnotili na základě pozůstalostních inventářů z let 1740–1741, došli bychom k závěru, že kopidlenský zámek hrál až druhořadou roli po zámku v Jičíněvsi, jelikož vybavení jičíněveského zámku se jeví jako mnohem nákladnější, a to např. i včetně knihovny. Důvodem může být i požár z roku 1734, který zmiňuje ve svém dopise z 50. let 18. století Anna Jose552

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, oddělení dokumentace, f. osobní fond Zdeněk Wirth, k. 23, poznámky k soupisu památek v okrese Jičín, fotografie. 553 „Heint frühe haben wir zur ordinari stundt meeß gehört, bei der anderen das frauzimmer allein gelaßen, und wier mannen darfür zu fueß ein zimbliches wegl herumbspazieret.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Band III. Diarium 1647–1654, Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 794. 554 „Undertags haben wier in dem schloßhoff eine jagd eines wildtschweins gehabt, so gueten gusto gegeben, weill es sich, wie auch die hundt sehr woll gehalten. Nach langer abmüedung hatt ihme endtlich der forstmaister den fang gegeben: Nach disen haben wier ein weill reversina zu khreizern, ein weill khegell umb discretionen gespiehlet /…/“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Band III. Diarium 1647–1654, Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 795; následujícího dne: „Nachmittag haben wier wider ein jagen mitt einem ochsen gehabt, der sehr wildt gewesen, und sonderlich auf die lech aufsezig. Nachdem er unß ein 2 oder 3 stundt gusto gegeben, ist endtlich ein fleischhackher hinzue getreteten.“ Viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Band III. Diarium 1647–1654, Band VI, Tagzettel 1655–1660, s. 795. 555 Např. záznam z 9. června 1660: „Heint haben wier thein redlich auß geschlaffen, ein paar meßen in der schloßcapellen gehöret,“ viz Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Band III. Diarium 1647–1654, Band VI, Tagzettel 1655–1660, s 794.

131

fa.556 Při požáru údajně shořela řada cenností a starožitností. Otázkou je, nakolik se rozměr zkázy blíží pravdě, jelikož jej hraběnka Šliková psala v kontextu plnění daňových povinností.557 Cesty z a do Kopidlna - Severozápadním směrem od města již při samé hranici starohradského panství se zřejmě nacházela samota, která stála na místě zaniklé vsi Kamensko.558 Podle map prvního vojenského mapování k ní vedla cesta odbočující západním směrem z širší a frekventovanější komunikace spojující Kopidlensko se starohradským panstvím. Cestu zjevně přetínala lávka či menší most a na rozcestí za mostem se nacházela drobná sakrální památka. Dvůr v Kamensku [39], který je zachycen na jedné z vedut již zmíněného souboru vyobrazení šlikovských dvorů, vznikl pravděpodobně později, možná až v poslední čtvrtině 18. století. Není totiž zahrnut ani v inventářích panství z roku 1740, ani na mapě prvního vojenského mapování. Jeho jednotlivé hospodářské budovy byly podle vyobrazení vystavěny pouze ze dřeva. Při dvoře se nacházela ratejna (či příbytek šafáře), stáje, stodola a ovocný sad. František Alois Vacek v soupisu drobných sakrálních památek Kopidlenska připomíná kůl s obrazem sv. Rocha, namalovaným na kovové desce, který stál při veřejné cestě směrem ke dvoru. V roce 1837 je udáván jako značně sešlý a neznámého data. 559 Dvůr Kamensko je tedy zřejmě jediný z vyobrazených dvorů, který byl založen až po polovině 18. století, ovšem cesta ke zdejší samotě byla zjevně udržovaná. Jižně od dvora a západně od města se nacházel rozlehlý Kamenský rybník, který dosahoval dokonce větších rozměrů než Městský rybník v Kopidlně. Podle mapových podkladů byl vysušen až po polovině 19. století. Jihozápadním směrem se od města vinula cesta, která se u paty Viničního vrchu rozdělovala. Její severnější část pokračovala ke vsi a vrchnostenskému dvoru Mlýnec [10]. Tato osada měla z krajinně-urbanistického hlediska velice specifický charakter. Nacházela se v nížinaté krajině pokryté převážně lesy a rozlehlými rybníky. Ves byla situovaná přímo mezi rybníky Kamenský a Zrcadlo, přičemž část její zástavby se rozpro556

Jde o dopis z 13. prosince 1757, NA, f. Tereziánský katastr, k. 195, Veliš a Bartoušov – spisy, nefoliováno. Hraběnka měla zjevně dodat komisi připravující podklady pro odvody daní starší materiály reflektující hospodářské zázemí panství, nemohla je však najít a tedy ani komisi předložit. 557 „… bei unglücklicher abbrennung in anno 1734 des Schloßes Kopittno, und in anno 1736 wiederumm des Schloßes Gitschinoweß alle antiquitäten, wann einige beÿhändig ganzen, von dem feüer verzehret worden.“ 558 Viz Eva ULRYCHOVÁ, Vrcholně středověké nálezy z lokalit Jičínska uvedených v listinách 13. století, Archeologie ve středních Čechách 1, 2009, s. 451–466. 559 „Weil durch die Länge der Zeit die Farben so verblichen sind, dass man die Abbildung gar nicht unterscheiden kann, wurde das Sandbild abgenommen, um neu smalt zu werden.“ V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 22

132

stírala přímo u břehu rybníka Zrcadlo a část v ploše nivy řeky Mrliny, která celý prostor odvodňovala. Podle Tereziánského katastru čítala zdejší ves 94 duší, které náležely k filiálnímu kostelu v Běcharech. Oba velké rybníky byly spojeny poměrně mohutným náhonem, přes který v severní části vedl most spojující ze severovýchodu ves a dvůr s Kopidlnem. Panský dvůr byl situován na severním okraji obce, jeho struktura je dobře patrná na mapách I. vojenského mapování. V blízkosti dvora stál také mlýn o dvou kolech a pile, který byl poháněn jedním z přítoků Mrliny.560 Rybniční hospodářství zde doplňovaly dvoje sádky, které se nacházely v bezprostřední blízkosti mlýna. Od Viničního vrchu směrem na jih pokračovala hlavní komunikace k Budčevsi, která se nacházela již při samé hranici dymokurského panství. Ves čítala k roku 1649 celkem 22 domů, které se sbíhaly kolem poměrně prostorné návsi. 561 Zdejší obyvatelstvo patřilo podobně jako obyvatelé Mlýnce k filiálnímu kostelu v Běcharech, podle Tereziánského katastru zde žilo 125 duší.562 Ještě po polovině 18. století se nedaleko vsi nacházela soustava rozsáhlých rybničních ploch, z nichž největší byl rybník Nečas. Ten byl před rokem 1780 vysušen a na jeho ploše byla později založena obec stejného jména, která k Budčevsi náležela. Na jihovýchod od Kopidlna, při cestě vedoucí z města ke vsi Cholenice, stála podle soupisu z roku 1834 „prastará“ socha znázorňující sv. Blažeje,563 jejím protějškem na druhé straně byla socha sv. Jana Nepomuckého, stejné velikosti.564 Ve vsi se podle Tereziánského katastru nacházel mlýn o 1 kole, na mapách prvního vojenského mapování je zřejmě vyobrazen východně od vsi u menšího potoka zásobujícího malý rybník či vodní nádrž. Dominantou Cholenic byla dřevěná hřbitovní kaple sv. Marka, která stála na jednom z výraznějších vršků v okolí.565 Z Cholenic pokračovala cesta dál

560

Pavla BURDOVÁ – Marie LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III.: dominikál. Praha 1970, Bydžovský kraj, č. 304. 561 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. 562 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III.: dominikál, Bydžovský kraj, č. 304. 563 „… eine uralte steinerne Statue /…/“ Na podstavci reliéf světce léčícího dva nemocné, nápis: „Ó divotvorný Blažeji! V hrdla bolesti, oroduj za své pobožné v nebeské vlasti“. V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 22. 564 Na jeho podstavci byl vyryt reliéf světce zpovídajícího královnu, pod reliéfem byl nápis, který byl již v době pořizování soupisu (1837) velice špatně čitelný a údajně zněl: „To již tobě Tvůj sv. Jene hodný ctitel, že nepřátelé jeho zmatel“ (?). Poznámka v soupisu: „Weil das Standbild des hl. Johannes von den Unbilden der Zeit bereits sehr viel gelitten, wurde es abgenommen, und es wird eben ein neues in Altpakau von Steinmetz Sucharda verfertiget.“ V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 23. Ani jedna ze soch se na svém místě již nenachází. Nejsou bohužel ani zaznamenané v mapách. 565 Kaple je zaznamenána v prvním dochovaném soupisu kostelů – SOkA Jičín, f. Děkanský úřad Kopidlno, Liber in quo rerum mobilium et immobilium parochialium et filialium ecclesiarum. Později, roku

133

k vrchnostenskému dvoru s ovčínem, který byl situován v blízkosti vsi Běchary [40]. Uprostřed vsi stojí kostel sv. Vojtěcha, k němuž podle Tereziánského katastru náleželo 420 duší, z toho 201 přímo z Běchar.566 Původní gotická stavba vyhořela koncem 17. století, načež byl roku 1708 kostel rekonstruován.567 Bohužel se nedochoval účetní materiál, takže nevíme, zda a jakým dílem na opravy přispěla vrchnost. První známé vyobrazení kostela je na vedutě zdejšího vrchnostenského dvora nedaleko vsi [40]. Dodnes jsou patrny některé prvky jeho původní dispozice. Běchary sloužily opět jako významnější křižovatka cest ke vsím na okraji kopidlenského panství. Jednak se bylo možné vydat jižním směrem do Běchárek či na rozcestí vyznačeném drobnou sakrální památkou odbočit jihovýchodním směrem a přijít do vesničky Židovice. Ovšem frekventovanější byly zřejmě východní cesty z Běchar do Vršců a do Slavhostic, z nichž se dalo pak dále pokračovat do Češova a Labouně. Tyto vsi se nacházely ve velice specifickém krajinném rámci. Rozprostírají se v údolních oblastech kolem východní části kopidlenské obory a nejjižnějšího výběžku Češovských valů – Vršce k nim přiléhají ze západu, Slavhostice od jihu a Češov s Labouní leží po jejich východní a severní straně [42]. František Josef Šlik koupil ves Vršce se svobodným dvorem již roku 1695 za 8151 zlatých, u vsi stál svobodný dvůr, jehož polnosti i jednotlivé hospodářské budovy nechal v letech 1699 a 1700 zaměřit a zakreslit.568 Ze stejné doby pochází i dvě mapy dvora v sousedních Slavhosticích.569 Slavhostice se vyznačovaly velice úrodnou zeminou, která v kombinaci s dostatkem tekoucí vody vytvářela ideální podmínky pro hospodaření. Kromě dvora je zde zaznamenán poměrně velký ovčín. Zdejší oblast odvodňovala říčka Stříble, na níž vznikla soustava menších nádrží a rybníků. Nejpozději se do držení Františka Josefa dostal Češov – tento původně svobodný statek koupil až roku 1715. Nejdříve tu stával poplužní dvůr, který byl však počátkem 18. století zrušen a jeho pozemky byly pronajaty poddaným. 570 Zdejší les patřil

1776, byl na jejím místě vystavěn kostel sv. Marka, viz Dagmar LINKOVÁ, Památky Cholenic, Muzejní noviny 1, 2003, s. 7–8. 566 Užitky kostela zaznamenány v SOkA Jičín, f. Děkanský úřad Kopidlno, Liber in quo rerum mobilium et immobilium parochialium et filialium ecclesiarum. 567 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3. Podle kroniky města Libáně vyhořel zdejší kostel roku 1692 a hned poté se začala sbírka na jeho opravu, jelikož záduší kostela bylo chudé. František VOJTÍŠEK (ed.), Z kronik města Libáně, Libáň 1947, s. 17. 568 SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 544, mapa č. 32 a i. č. 545, mapa č. 33. 569 SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 539, mapa č. 27 a i. č. 540, mapa č. 28. 570 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3.

134

k velišskému revíru. Zde stávala hájenka, úřad zdejšího hajného byl však po smrti odbojného nekatolíka Tomáše Svobody zrušen. Na zmíněném jižním konci hřbetu Češovských valů se nachází komplex bývalého hradiště, jehož vznik lze datovat do pozdní doby bronzové571 a který byl v 17. a 18. století v krajině jistě ještě lépe rozeznatelný než dnes. Struktura hradiště je v terénu dodnes patrná a lze předpokládat, že i v době třicetileté války mohlo být užíváno a částečně dotvořeno pro vojenské účely. Je také zřetelně vyobrazeno na mapách I. vojenského mapování. Bez zajímavosti není ani to, že první průzkum valů provedl nám již známý František Alois Vacek a první zaměření valů vzniklo dokonce už v roce 1824 na popud hraběte Františka Jindřicha Šlika.572 Relikty fortifikací a mohylových hrobů vytváří spolu s přírodní strukturou území pozoruhodnou krajinnou složku, která musela poutat pozornost a fantazii zdejších obyvatel. Tato oblast je vrcholovou partií Češovské tabule dosahující nadmořské výšky 320 m n.m. a zároveň plnící funkci rozvodí řek Mrliny a Cidliny. V západní i východní části plochy opevnění se nacházejí vydatná prameniště vody. Hradiště je porostlé dubovými a habrovými stromy s pásy jehličnanů. Podstatná část plochy uvnitř valů, včetně pásu pozemků severně od nich, je dlouhodobě podmáčená, až zavodněná. Jihozápadně od hlavní struktury valů se v oblasti Češovských valů uprostřed lesního porostu nacházel ještě v 18. století kostel sv. Jiří.573 Byl zřejmě jednou z posledních stojících staveb zaniklé vsi Blížkov,574 podle toho bylo také toto místo dlouho nazýváno „Na kostelíčku“.575 Prvně je zmiňován k roku 1355.576 Kostel zanikl a na jeho místě se dnes v oblasti Češovských valů nachází dřevěný kříž. Pravděpodobně zvláště v této oblasti Kopidlenska se dařilo tajnému nekatolictví. Důvodem mohla být i geografická poloha – větší vzdálenost od centra panství, tedy i poloha při jeho okraji. Tato oblast byla zároveň nejvíce zalesněná z celého Kopidlenska, spojení mezi Vršci a Češovem mohlo být navíc v některých ročních obdobích problematické kvůli podmáčené půdě Češovských valů. Výše byl zmíněn příběh češovského myslivce Tomáše Svobody, ovšem zdá se, že emigrantů z náboženských důvodů, stejně 571

Karel SKLENÁŘ a kol., Archeologické památky – Čechy, Morava, Slezsko, Opava 1993, s. 61. O dějinách výzkumu a podrobné zmapování celého území viz Vladimír ČTVERÁK – Eva ULRYCHOVÁ, Komplex Češov (okr. Jičín) – fenomén v české archeologii?, Archeologie ve středních Čechách 2, 2001, s. 365–404. 573 SOkA Jičín, f. Děkanský úřad Kopidlno, Liber in quo rerum mobilium et immobilium parochialium et filialium ecclesiarum. 574 František ROUBÍK, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 103. 575 Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách I, Praha 1947, s. 90. 576 František ŠALDA, Vlastivěda Jičínska, Jičín 1969, s. 94. 572

135

jako stíhaných pro držení „závadných“ knih, bylo více.577 Toto byl jistě jeden z hlavních důvodů výstavby nového, prostorného kostela sv. Vavřince ve Vrších, který zde dostal zcela specifický „rekatolizační“ význam, jak mimo jiné dokládá pamětní zápis kopidlenského děkana Ryce z roku 1743 zmiňovaný v předešlé kapitole. Poslední významnou vsí a zároveň i velkým vrchnostenským dvorem byla Pševes, ležící severovýchodně od Kopidlna hned při zmíněné hlavní spojnici mezi Kopidlnem a Jičíněvsí. Vnitřní struktura Pševsi je charakteristickou ukázkou vzniku zástavby podél dvou dříve zřejmě hlavních, vzájemně kolmých, komunikací. Jedna z nich vedla po mírném svahu podél potoka směrem k Drahorazi a druhá byla nejspíše původní cestou z Kopidlna, která ztratila význam s vybudováním zmíněné hlavní silnice. *** Krajina kopidlenského panství svým mírně zvlněným reliéfem s mělkými údolími, jemně stoupajícími, nevýraznými vrcholky a úrodnou sprašovou půdou vybízela k intenzivní zemědělské činnosti. Vyskytovalo se zde množství rozsáhlejších vodních ploch, které spoluurčovaly krajinný ráz. Poplužní dvory byly rozmístěny téměř v pravidelných rozestupech a většinou (až na zmíněné Kamensko) se nacházely v bezprostřední blízkosti vsí či byly součástí jejich intravilánu (Vršce). Podmínkou jejich provozu bylo fungující spojení s Kopidlnem. Proto se zde nacházela síť cest členících krajinu a paprskovitě se sbíhajících v centru panství. Stavební aktivita majitele panství se tedy logicky soustředila na toto centrum a údržbu hospodářského zázemí v okolních oblastech. Krajina a její osídlení byly přehledné, jasně strukturované s lesním porostem koncentrovaným při okrajích panství. Jediným „neovladatelným“ zákoutím byly zmíněné Češovské valy a jejich bezprostřední okolí. Horší přístupnost, a tedy i zhoršená dostupnost pro kopidlenské duchovní, byla snad jedním z důvodů, proč se zde dařilo delší dobu skrývat i tajnému nekatolíku Tomáši Svobodovi a zřejmě i dalším stejně smýšlejícím. Tato skutečnost pravděpodobně také stála u rozhodnutí hraběte nechat vystavět nový kostel sv. Vavřince ve výhodně položených Vršících. V kontextu topografie panství se toto rozhodnutí stavebníka zdá být až strategické. Pozdější soustavná zemědělská činnost se nejviditelněji promítla do podstatné ztráty vodní složky v krajině. Ještě v průběhu druhé poloviny 18. století byl vysušen

577

SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4.

136

rozsáhlý rybník Nečas. Zrovna tak vymizela soustava menších rybníčků jižně od této vsi – Budčeveský, Vařečka, Potočka a Králík, také malé rybníky mezi Cholenicemi a Běchary potkal stejný osud. Soustava malých rybníků zanikla i ve Slavhosticích. V druhé polovině 19. století byl pak na ornou půdu proměněn také již vzpomínaný velký Kamenský rybník a menší Habrovník. Ovšem i přes pozdější zásahy a intenzivní zemědělskou činnost v 19. a především 20. století zůstávají v krajině stopy vzniklé v době života Františka Josefa Šlika. Nejvýznamnější z nich je zřejmě kostel sv. Jakuba, který se uplatnil jako důležitá pohledová dominanta města a okolí.

VI. 2. 2. Starohradské panství Oblast panství Staré Hrady se výrazně z hlediska geomorfologie, typu sídel i jejich rozložení v krajině lišila od Kopidlenska. Pro Kopidlensko byla charakteristická takříkajíc centrálně paprsčitá struktura – jinak řečeno, existovalo zde jedno významné centrum, z něhož paprsčitě vybíhala řada více či méně významných komunikací spojujících centrum s prostorově jasně definovanými obcemi. Pro starohradské panství byla naopak typickou jistá bipolarita. V podstatě se zde vyskytovala centra dvě, z nichž každé mělo jinou funkci. Správní aparát celého panství byl součástí vrchnostenského sídla ve Starých Hradech, ale vlastním urbanistickým centrem bylo město Libáň, které počtem obyvatel i vybaveností mohlo dobře sekundovat rezidenčnímu poddanskému městu Kopidlnu.578 Další charakteristický znak starohradského panství byl již zmíněn v kapitole o hospodářské situaci, je však vhodné jej na tomto místě připomenout. Oproti Kopidlensku, které bylo víceméně geomorfologicky homogenní, zahrnovalo Starohradsko dva značně odlišné typy krajin, což bylo zřejmě dáno i podlouhlým tvarem panství. Na jihu se vyskytovala nížinatá oblast, která byla vhodná k zakládání rybníků a polností, zatímco severní část byla značně členitá a z velké části zalesněná. Odlišnému typu terénu odpovídala i odlišná hustota osídlení a vnitřní struktura sídel. Celkově zahrnovalo starohradské panství méně vesnic, z nichž se některé zejména v severní části vyznačovaly rozptýlenou zástavbou (Sedliště, Važice). Na rozdíl od Kopidlenska se tu vyskytovaly vrchnostenské dvory, které nebyly součástí vsí a ani neležely v blízkosti žádného sídla – právě ty měly výraznou krajino-tvornou, či krajino-strukturující funkci (Milkovice, No578

A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I., rustikál (kraje A–Ch), Bydžovský kraj, č. 304.

137

vý Dvůr). Na Kopidlensku bylo takovým dvorem pouze Kamensko, které však pravděpodobně vzniklo až po polovině 18. století. Podíváme-li se na Müllerovu mapu, upoutá pozornost rozsáhlá cesta lemovaná alejí spojující od jihu k severu Psinice, Libáň a Staré Hrady.579 Je zřejmé, že byla jedním z nejvýraznějších krajinotvorných prvků v této oblasti. Stejné důležitosti se v širokém okolí na mapě dostalo pouze aleji spojující Jičín s Valdštejnovým čestným dvorem. Tato spojnice má s jistou nadsázkou význam jakési osy celého panství, kolem níž jsou v krajině uspořádána další, méně významná centra. Tato sídla a dvory se pomocí více či méně významných komunikací napojovala na významné body zmíněné centrální spojnice. Přechodná rezidence majitelů panství a zároveň jeho správní centrum Staré Hrady se nacházelo v severní části panství. Zámek je situován na mírně svažitém terénu nad údolím s korytem Libáňského potoka ve výšce cca 270 m. Blízkost tekoucí vody a relativně chráněná poloha poskytovaly již od raného středověku vhodné podmínky k osídlení. Pravděpodobně mezi lety 1340 až 1384 zde vznikl hrad uprostřed vsi Stará.580 Jádrem hradu byl dvoupatrový palác na obdélném půdoryse, který se zčásti zachoval v západním křídle zámku.581 Východně od paláce byly rozmístěny hospodářské budovy uzavírající nádvoří. Ve východní části nádvoří se vcházelo do samostatně stojícího hradního kostela. Areál hradu byl opevněn ze severní a východní strany parkány, na jižní a západní straně byl chráněn valem, příkopem a hradební zdí. Hrad byl přestavěn v poslední třetině 16. století za Jiřího Pruskovského z Pruskova,582 kdy byla k původnímu

579

Alej je doložena již na Müllerově mapě, musela tedy již roku 1720 existovat. Pravděpodobně v době mapování byly už stromy v aleji značně vzrostlé. Podle záznamů nechal vysázet kolem této komunikace v 60. letech 18. století František Jindřich Šlik lípy. Je tedy pravděpodobné, že stromy byly již v 60. letech natolik vysoké, že byla žádoucí jejich obměna. F. VOJTÍŠEK, Z kronik města Libáně, s. 21. 580 Poprvé se hrad pod názvem Staré Hrady uvádí po polovině 16. století, zatímco ves byla v té době ještě nazývána Stará. Roku 1654 je v berní rule názvem Staré Hrady již označena i ves Stará. 581 V přízemí a prvním patře se nacházely tři místnosti, v druhém patře pak velký sál. Hlavní vchod do paláce byl umístěn ve věžovité stavbě, která tvořila střed západního průčelí. Vnitřní prostory přízemí byly klenuty valenými klenbami, střední část prvního patra byla zaklenuta žebrovou křížovou klenbou, velký sál v druhém patře není možné blíže rekonstruovat. V úrovni prvního patra se na straně obrácené směrem k nádvoří nacházela pavlač přístupná ze zmíněné střední síně, ta byla opatřena gotickým portálem. Přízemí i první patro byly osvětlovány nevelkými lomenými okny. Zbytky jejich ostění jsou zachovány na západní straně nádvoří zámku. Z druhého patra paláce se zachovala pouze východní stěna s relikty ostění lomených oken a otvorem upomínajícím na arkýř velkého sálu. Více viz plánová dokumentace a průzkum z 60. let 20. století, dokumentace uložena v SOkA Jičín, f. Spisy stavebního úřadu, Okresní národní výbor Jičín, k. 1132. Shrnutí v základní přehledové literatuře Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI, východní Čechy, Praha 1989, s. 462–464; Pavel VLČEK, Ilustrovaná encyklopedie Českých zámků, Praha 1999, s. 454–455. 582 O Pruskovských viz Zdeněk POKLUDA, Pruskovští z Pruskova, Malovaný kraj. Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka 1, 1997, s. 5; či Jan ŠŤOVÍČEK, Pruskovští z Pruskova na Starých Hradech, Listy starohradské kroniky 4, 1984, s. 72–81.

138

paláci přistavěna trojkřídlá dvoupatrová budova uzavírající spolu s původním palácem nevelké, téměř čtvercové nádvoří. Renesanční budova zaujala pravděpodobně místo zmíněných hospodářských budov.583 Hospodářské příslušenství našlo nově své místo jižně od zámku, kde byl také umístěn nový vstup do zámeckého areálu. Vzniklo tak rozsáhlé nádvoří, v jehož středu se vyjímala dosud zčásti zachovalá kašna. Severně od zámku byly zbudovány sklepy. V této podobě se s obměnami a přestavbami zámek zachoval dodnes.584 Za Jindřicha Šlika sídlil ještě ve Starých Hradech správce jeho východočeských panství Adam Rodovský z Hustířan. V té době byl také pozměněn vstupní portál na jižním zámeckém křídle a doplněn šlikovským erbem. Po vytvoření fideikomisu Františkem Arnoštem roku 1672 začaly Staré Hrady ztrácet na významu, jelikož majitelé dávali přednost pohodlnějšímu Kopidlnu a později Jičíněvsi. Ovšem na základě zlomků korespondence a instrukcí Františka Arnošta i Františka Josefa Šlika víme, že zámek minimálně v rámci svých povinností pravidelně navštěvovali.585 V pozůstalostním inventáři Františka Josefa Šlika je také zachyceno vybavení pokoje hraběnky. 586 Čili i ona sem zřejmě ve více či méně pravidelných intervalech jezdila. Je možné, že v posledních letech života Františka Josefa zastávala některé z jeho povinností. Pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století dal František Josef barokně přestavět vstupní hospodářskou budovu.587 V místech bývalého opevnění v západní části zámeckého areálu byly současně vystavěny nové hospodářské budovy. V polovině 18. století 583

Upraven byl i gotický palác. Část lomených oken byla nahrazena většími okny s renesančními ostěními, pavlač byla odstraněna a gotický portál byl nahrazen renesančním oknem. Také severní a východní křídlo nového zámku se v přízemí otevíralo do nádvoří arkádou. Vchod do zámku byl umístěn v jižním traktu a ozdoben dosud zachovalým renesančním portálem s reliéfem sv. Ducha, bustami Ferdinanda I. a Maxmiliána II. a nápisem připomínajícím Jiřího Pruskovského a jeho manželku, kteří se o přestavbu hradu zasloužili. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI, východní Čechy, s. 463. 584 Viz dokumentace stavu zámku z 60. let 20. století a stručné shrnutí historie rekonstrukce v SOkA Jičín, f. Okresní národní výbor Jičín, Sbírka stavebních spisů, k. 1132. i. č. 814. či Karol Bílek: Malé dějiny Libáňska, Libáň 2005. Z konce 16. století se zachoval podrobný popis zámku i panství, z něhož je zřejmé, že šlo o rozsáhlou budovu zahrnující mnoho světnic, síní, komor, sklepů, kuchyni, pekárnu i pivovar. Nově postavená hospodářská budova v předhradí zahrnovala místnosti pro čeleď, čtyři klenuté stáje, kovárnu a prostor pro vozy. V prvním patře byly byty úředníků a sýpky. V předhradí se tehdy již připomíná kašna i kostel. K starohradskému panství tehdy náleželo kromě zámku Staré Hrady a vsi Stará i město Libáň a 14 vsí. Jiří Pruskovský zemřel v roce 1584 a o majetek se rozdělili roku 1593 jeho dva synové. Starohradské panství tehdy připadlo Oldřichu Desiderovi Pruskovskému. V souvislosti s tímto dělením vznikl popis starohradského panství i samotného zámku. Viz NA, f. Desky zemské větší, kn. 93, fol. A 7. 585 Viz instrukce Františka Arnošta Šlika, mezi nimiž se nachází řada zaslaných ze Starých Hradů, SOA v Zámrsku, f. Velkostatek Vokšice, k. 87, i. č. 627. 586 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium Deren Auff der im Buntzlauer Creÿß liegender Fidei=Commissarischer herrschafft Altenburg Cum Appertinentÿs befündlichen Mobilien, und Effecten De dato 22t Decembris A[nno] 1740, nefol. 587 SOkA Jičín, f. Okresní národní výbor Jičín, Sbírka stavebních spisů, k. 1132, i. č. 814. Shrnutí v základní přehledové literatuře Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI, východní Čechy, s. 462–464; Pavel VLČEK, Ilustrovaná encyklopedie Českých zámků, Praha 1999, s. 454–455.

139

byl ještě k severní části zámeckého areálu přistavěn pivovar.588 K zámku tedy náleželo plnohodnotné hospodářské vybavení. Ve vsi se ještě nacházely dva mlýny. Je také pravděpodobné, že v této době vznikl hospodářský dvůr stojící jižně od hlavního vstupu do zámku. Vyobrazení dvora ve Starých Hradech je dochováno na jedné z vedut šlikovských dvorů [43]. K dispozici máme také kompletně dochované inventáře ze 17. a 18. století a pozdější popisy starohradského dvora z 19. století.589 Budovy tvořily uzavřený útvar a uspořádané byly následujícím způsobem – byt šafáře, jehož součástí byla ratejna, kuchyň, komora a sklep. Dále na tento dům navazovaly stáje pro hovězí dobytek, stodola, druhá stodola, dřevěný sklad nářadí, mléčnice.590 Dodnes je dispozice dvora, i jeho jednotlivé části, téměř intaktně dochovaná. V blízkosti Starých hradů se nacházely v kotlinách částečně zalesněné jižní části Markvartické plošiny vsi Sedliště, Hřmenín, Važice a Bystřice. Ležely již při samé hranici panství a vyznačovaly se rozptýlenější zástavbou intravilánu podél několika cest a vodních toků. Toto území bylo pro nadprůměrné bohatství menších a poměrně rychlých říček či potoků vhodné k zakládání mlýnů. Na mapě II. vojenského mapování se jich na toku Libáňského potoku mezi Sedlišti a Važicemi vyskytuje pět a další čtyři mlýny se nacházely mezi Važicemi a Batínem, což je dohromady devět mlýnů na poměrně malém území. Zdejšího kopcovitého terénu bylo také využito ke vztyčování křížů, soch a výklenkových kapliček na exponovaných místech. Například na vršku jižně od vsi Važice „pod kterým se cesty z Velké a Malé Važice sbíhají“591 se nacházela (a stále poněkud zapomenutá nachází) výklenková kaplička Nejsv. Trojice vystavěná z pískovcových kvádrů na trojúhelném půdorysu. Písemný záznam o kapli máme sice až z konce 19. století,592 je však pravděpodobné, že na mapách I. a II. vojenského mapování je u zmíněné křižovatky cest zachycena právě tato kaplička. Není vyloučeno, že na rozšíření to-

588

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI, východní Čechy, s. 463. Popisu z roku 1815 se věnovala ve svém příspěvku k ikonografickým pramenům šlikovských dvorů Eva Chodějovská. Viz Eva CHODĚJOVSKÁ, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, s. 336. Inventář z roku 1815 má výhodu, že jsou zde popsány všechny stavby, vč. stavu. Starší inventáře se zaměřují pouze na vybavení. 590 Tamtéž. 591 Archiv Litoměřického biskupství, f. Farní úřad Libáň, kniha „Seznam soch v osadě bystřické“, neuspořádáno, nefoliováno. 592 Tamtéž: „Kaplička je dobře zachovalá, na místě přiměřeném a bývá každoročně od dobrodinců obílená. Původ není znám, nadace není, aniž kdo zavázán, tuto kapličku udržovat.“ 589

140

hoto typu drobných kaplí na zdejším území měla vliv kaple Nejsv. Trojice u Ostružna. Pískovcových kaplí tohoto typu se na šlikovských panství nacházelo více.593 Velice specifickou a poměrně významnou polohu měla ves Hřmenín, která se nacházela prakticky u styku tří panství; starohradské panství zde hraničilo s kosteckým panstvím Černínů a částečně také s alodním panstvím Veliš-Vokšice. Přes území této vsi vedly dvě jediné významné komunikace ze starohradského panství do Sobotky. Jižní cesta navazovala na zmíněnou páteřní spojnici panství vybíhající ze Starých Hradů a směřovala od Sedliště k Hřmenínu a dále směrem k Sobotce, zatímco severní varianta vedla přímo z Libáně přes Bystřici a Važice. Při samé hranici panství v lese zvaném Křižánek také stála ona dřevěná kaple,594 v níž si poddaní hraběte Černína ze Zelenecké Lhoty sami sloužili svátosti a svátostiny, načež byla kaple na popud hraběte Šlika zbořena. Na jih od Starých Hradů a zároveň v centrální části panství se nacházela Libáň. Její poloha je i z geomorfologického hlediska symbolická. Město totiž leží přímo na přechodu bohatě členitého reliéfu Markvartické plošiny k mírně zvlněné krajině Polabí typické pro Kopidlensko. S trochou nadsázky by se dalo říci, že ze severu se do města přicházelo mírně stísněnou kotlinou a na jihu se z města vycházelo do široce otevřené prostorné krajiny s možností dalekých výhledů. Město mělo dokonce více obyvatel než Kopidlno, roku 1713 bylo zaznamenáno 439 duší,595 ovšem v pouhých 53 domech.596 Roku 1740 se dokonce mluví již o 111 domech, což by znamenalo poměrně rozsáhlý nárůst zástavby během necelých 43 let.597 Podobně jako v Kopidlně stála uprostřed náměstí radnice vystavěná ze dřeva. Roku 1738 byla na východní konec náměstí postavena socha sv. Josefa.598 Do náměstí ústila jediná („Kostelní“) ulice, kterou se přicházelo z náměstí ke kostelu. U kostela také stávala dřevěná budova školy.

593

Jedna je ve Šlikově Vsi a jedna v Chyjicích. Trojstranné kaple nejsou v Čechách zcela obvyklé a jejich vyšší výskyt ve zdejším kraji může vypovídat o zvláště rozšířené úctě k Nejsv. Trojici či – vzhledem k provedení zdejších kaplí – může jít opravdu o inspiraci kaplí Nejsv. Trojice u Ostružna. O četnosti výskytu tohoto typu kaple v jižních Čechách viz Pavel HÁJEK, Zděná Boží muka v jižních Čechách, České Budějovice 2009, obr. č. 11. 594 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 304. 595 Tamtéž. 596 NA, f. Tereziánský katastr, k. 193. 597 F. VOJTÍŠEK, Z kronik města Libáně, s. 12. 598 Stávala tam do roku 1841, kdy byla přenesena do středu náměstí a pozlacena nákladem občanů. F. VOJTÍŠEK, Z kronik města Libáně, s. 19.

141

Z Libáně jižním směrem vedla cesta alejí do Psinic. Zhruba v její první čtvrtině se nacházelo rozcestí, u nějž stál křížek.599 Zde se nabízela cesta buď západním směrem k nevelké osadě Kozadírek a rozlehlé soustavě libáňských rybníků, z nichž se dodnes zachovaly pouze rybníky Stejskal a Čejkův, nebo východně k obci Zliv obklopené taktéž dnes již z velké části zaniklými rybníky.600 Alej poté pokračovala jemně zvlněnou krajinou obklopenou polnostmi až do Psinic [47]. Ve zdejší vsi žilo k roku 1713 105 duší. Výraznou dominantou obce byly původně gotický kostel sv. Jiří a jen pár desítek metrů východně od něj stojící dvůr.601 Zdejší dvůr byl staršího založení sahajícího až do 14. století, stávala při něm tvrz, která se po stavebních úpravách stala jeho součástí.602 V původní tvrzi byl byt obročního písaře (na vedutě nejvýstavnější budova s mansardovou střechou), dále sýpka, ovčín, sklad nářadí, byt vrchního porybného a studna.603 Hned u dvora se nacházely sádky, z nichž byly ryby dodávány jak do Kopidlna, tak Starých Hradů. Součástí dvora byla také užitková zahrada a ovocný sad. 604 Psinický dvůr byl jedním z nejvýstavnějších na celém starohradském panství. Zajímavý je z hlediska novověké kolonizace osud obce Křešice, která se nalézala jihozápadně od Psinic při bývalém Křešickém rybníku. Původní ves s tvrzí zanikla během třicetileté války a znovu byla obnovena až kolem počátku 18. století. 605 Roku 1713 je při ní již zaznamenáno 51 duší.606 Dále se v okolí Psinic ještě v polovině 18. století nacházely rozsáhlé vodní plochy rybníků Hlaváč, Ledkovec a Křešický, které zanikly během 19. století. Po hrázi Křešického rybníka vedla cesta k samostatně stojícímu dvoru pojmenovanému Nový Dvůr [48]. Jak tento název prozrazuje, dvůr zřejmě nevznikl ani se nerozvíjel na starších, mnohdy ještě gotických, základech, jako drtivá většina ostatních zdejších dvorů, ale byl zřejmě mladšího založení. Máme ho doložený v pozůstalostním 599

Na jeho místě dnes stojí křížek z 19. století. Zachovaly se pouze Švastalík a Vražda, zbytek byl již koncem 18. či počátkem 19. století postupně vysušován a přeměněn na ornou půdu. 601 První zmínka o kostele a faře pochází z roku 1357. Kostel byl pravděpodobně vystavěn ve 14. století a k roku 1625 je udáván jako kamenný, přikrytý šindelem, s dřevěnou zvonicí a dvěma zvony. SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4. 602 Svobodný dvůr měl být původně majetkem jistého pána ze Psinic a jeho ženy Kateřiny, kteří byli zároveň patrony zdejšího kostela. V roce 1567 při prodeji Psinic byla mezi prodávanými nemovitostmi zmíněna i tvrz a dvůr – kamenný, podsklepený, opatřený sýpkami. Viz A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. X, Boleslavsko, s. 310. 603 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1003, kn. Gerichtliche Abschätzung der fideikomis herrschafften Kopidlno, dann Altenburg oder Stary Hrady nach de mam 13. Deceb[ris] 1806 verstorbenen fideikom[m]iß besitzer herrn Joseph Grafe von Schlick zu Passaun und Weiskirchen, nepag. 604 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 4. 605 Tamtéž. 606 P. BURDOVÁ – M. LIŠKOVÁ a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III.: dominikál, Bydžovský kraj, č. 304. 600

142

inventáři Františka Arnošta Šlika z roku 1675.607 Cesta pokračovala dále k dnešnímu ovčínu, kde se rozdvojovala a jedna její část vedla severně ke Zlivi a jedna pokračovala jihovýchodním směrem ke Kopidlnu.608 Na vedutě je zachycen mírný svah, pod nímž dvůr stál, a rozcestí. Na mapách I. vojenského mapování se ovčín vyskytuje podél cesty přímo naproti dvoru, stejně tak na vedutě, na novějších mapách je ovčín již položen východněji směrem ke křižovatce cest. Zdejší dvůr byl tvořen dvěma protilehlými podlouhlými budovami – zděné ratejny, kuchyně a stájí a protější rozsáhlou dřevěnou stodolou. Menší protějškové budovy po stranách byly mlíčnice a sýpka. Součástí dvora byla i nevelká studna. K ovčínu patřil i příbytek pastýře. Oblast starohradského panství byla proslulá svým ovocnářstvím a tento dvůr nebyl výjimkou. Byl podobně jako dvůr v Psinicích obklopen rozsáhlým ovocným sadem. Nový Dvůr byl podstatným krajinotvorným prvkem na rozhraní kopidlenského a starohradského panství. Osidloval jinak nezastavěnou část krajiny na východních březích Ledkovského a Křešického rybníka. Jižně od něj se již rozprostíral rozsáhlý starohradský les. Jedinou další zástavbou zde byla starohradská myslivna, stojící při hrázi Křešického rybníka na hranici lesa [49]. Podobně zásadní krajinotvornou funkci zastával i dvůr Milkovice [50,51], který se nacházel jako významný rozsáhlejší solitérní prvek v krajině západně od Starých Hradů.609 Jeho okolí brázdila řada menších spojovacích cest. Po jedné z nich, cestou od Starých Hradů mohl poutník minout vrchnostenský ovčín. Krajina v okolí byla ještě v polovině 18. století osázena soustavou menších rybníčků ležících na potoku Záhubka a jeho přítocích. Při cestě od Starých Hradů nebo dále od ovčína bylo nutné překonat některý ze tří mostů (či lávek), než se před přicházejícím otevřel hospodářský dvůr, který byl obklopen ovocným sadem. Ze západní strany dvora se v údolí téměř po vrstevnici vinul kanál, který vtékal do jihozápadně položeného rybníku. Dvůr byl tedy za tří stran téměř kompletně obklopen vodními toky či plochami. Na vedutě dvora ze zmíněného souboru je dobře vidět jemně vyvýšený terén i sady kolem dvora. Při porovnání s indikační skicou stabilního katastru je zřejmé, že na vedutě se logicky nabízí pohled na dvůr od jihu. Tvořily ho dvě podlouhlé, proti sobě stojící budovy. Jedna byla zděná, pokrytá vápennou omítkou a v přízemí klenutá. Zde se nacházela ratejna, kuchyň a stáj 607

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium der herrschafft Altenburg, 1675, nepag. Při bývalém rozcestí vznikla podle map až počátkem 19. století osada Ledkov (zaznamenatelná až na mapách stabilního katastru). 609 Dvůr se ovšem nacházel v blízkosti zaniklé tvrze původně snad ze 14. století, stojící zde zřejmě do konce 16. století. Viz A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. X, Boleslavsko, s. 311. 608

143

pro dobytek.610 Naproti stála stodola s kamennou konstrukcí a stěnami z dřevěných prken.611 Stejně jako Nový Dvůr, byly i Milkovice obklopeny polesím, které k němu přiléhalo v téměř jednotném pásu od jeho jihovýchodní strany, ze severu i severozápadu, kde také byla myslivna jako nejbližší soused dvora a ovčína. *** Na první pohled se zdá, že z hlediska stavební činnosti bylo starohradské panství Františkem Josefem Šlikem opomenuto. Nevznikla žádná pozoruhodná sakrální stavba, tak jako tomu bylo na kopidlenském a Velišsko-vokšickém panství. Důvodem mohla být již zmíněná skutečnost, že libáňská farnost přesahovala hranice panství, což bylo v podstatě nechtěnou záležitostí budící často sousedské rozmíšky a spory. Ukázku takového sporu, do nějž se musela vložit i vrchnost, jsme viděli v kapitole o náboženské situaci na panstvích. Absence výrazné stavby z tohoto období, která by byla zajímavá ať již svou formou či jménem svého tvůrce, nemůže sama o sobě vést ke konstatování, že stavební – a ve svém důsledku i „krajino-tvorná“ – aktivita zde za Františka Josefa nebyla vyvíjena. Skutečnost je jiná. Jednak zde bezesporu během oněch šedesáti let, kdy František Josef panství spravoval, proběhla řada renovací, přestaveb a úprav dvorů, o čemž mohou vypovídat částečně zachovalé vrcholně barokní prvky staveb na bohužel již značně zchátralých či přestavbami poničených dvorech, které často dodnes slouží svému účelu. Musel se také starat o pravidelnou údržbu cest. Významných prvkem zdejší krajiny byly ještě v polovině 18. století rozsáhlé rybniční plochy a zejména ovocné stromy. Ovocnářstvím bylo starohradské panství proslulé a zásadně spoluurčovalo vzhled krajiny minimálně až do počátku 20. století.612 Např. v okolí milkovického dvora se dodnes zachovalo zřetelné torzo bývalého sadu. Zdejší krajina stále ještě nese jasné struktury a prvky vrcholně barokní doby, zvláště obraz Psinic (s částečně zachovalým mlýnem), Starých Hradů a Milkovic zaslouží pozornost.

610

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1003, kn. Gerichtliche Abschätzung der fideikomis herrschafften Kopidlno, dann Altenburg oder Stary Hrady nach de mam 13. Deceb[ris] verstorbenen fideikom[m]iß besitzer herrn Joseph Grafe von Schlick zu Passaun und Weiskirchen, nepag. 611 Tamtéž. 612 Jiří TREJBAL, Vývoj sušení ovoce na území Československa, in: Vývoj ovocnářství na území Československa. Sborník ze semináře komise pro historii zeměd., potrav. a lesnictví ČSAZ, Lednice na Moravě 20.-21. září 1983, Praha 1984, s. 130–139; Jiří TREJBAL, Sušení ovoce na Starohradsku (I–III), Listy starohradské kroniky 2, 3, 4, 1986; dále např. Jan ŠŤOVÍČEK, Libáňsko na Jubilejní výstavě 1891, Listy starohradské kroniky 2, 1991, s. 31–33.

144

VI. 2. 3. Velišsko-vokšické panství Veliško-vokšické panství bylo z krajinného hlediska nejčlenitější, navíc dosáhlo přibližně stejného rozsahu jako panství Staré Hrady a Kopidlno dohromady. Zároveň bylo za Františka Josefa Šlika spojeno s nejviditelnější stavební činností a tedy i souvisejícím vlivem na tvářnost krajiny. Z těchto důvodů bude tato část kapitoly výrazněji strukturovaná, a aby se čtenář v této struktuře neztratil, bude vhodné jej s ní v krátkém úvodu seznámit. Nejdříve vstoupíme krátce na hraniční oblast s Kopidlenskem a Starohradskem, kde se nacházely dvě výrazné obce – Drahoraz a Bartoušov.613 V hlavní části textu budou postupně pojednané čtyři oblasti panství, které se navzájem odlišují geografickými podmínkami a také stavebními souvislostmi, přičemž budeme postupovat od jihozápadní hranice panství k jádru komponované krajiny a posléze k dvěma výrazným oblastem na severu panství. Konkrétně probíranými krajinnými celky v tomto pořadí budou: 1. hřeben s pásmem vsí Kostelec, Dolany, Chyjice a Střevač a jeho význam v krajině, 2. Veliš a vokšicko-ostruženská údolní oblast, 3. exkurze do geograficky oddělených oblastí Samšiny a Drštěkryj na severozápadě panství a 4. výrazná lokalita Prachovských skal a vrchu Brada, které jsou obklopeny nížinami Jinonických rybníků a vsí Holín. Poslední část této kapitoly bude věnovaná zámku v Jičíněvsi a jeho okolí. Při jihovýchodní hranici panství se nacházely vsi Drahoraz a Bartoušov [53] s rozlehlým panským dvorem. Poloha Bartoušova byla strategická, ležel při pozdější císařské silnici od Kopidlna k Jičínu, silnice přímo procházela vsí, severně od vsi byl poměrně velký dvůr [52], k němuž patřila řada polností a sad. Inventář z roku 1654 zde zaznamenává ještě plně vybavenou tvrz a funkční dvůr s ratejnou, panskou maštalí, stájemi pro dobytek i čtyři špejchary a mlýn o dvou kolech.614 Ves Drahoraz stála oproti obcím, které ji obklopovaly (Pševes, Bílsko, Únětice, Údrnická Lhota a Keteň), na vyvýšeném místě, takže její zástavba byla z dálky dobře viditelná. Kostel je prvně doložen od konce 13. století a zřejmě již od počátku byl František Josef Šlik jeho příznivcem, když zde nechal roku 1681 zhotovit nový zvon. 615 O čtrnáct let později zde nechal, jak již bylo v předešlé kapitole zmíněno, postavit kapli Božího hrobu, čímž se kostel stal vyhledávaným poutním místem. František Alois 613

Podle zdejšího dvora se také panství v určitých časových úsecích nazývalo Velišsko-Bartoušovské, viz např. Spor Františka Josefa Šlika s jeho mladším bratrem, Leopoldem Antonínem, a následné dělení panství. Viz např. SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 3, i. č. 55, sign. I.52/17 614 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventařz Statkuw Bartaussowa a malyho Barchowa po Matiejowi Jienikowi z Gamsendorfu Pozustalých, 1654, nepag. 615 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3.

145

Vacek zmiňuje, že zájem poutníků nabral takových rozměrů, že zde muselo zpovídat i dvacet kněží najednou, aby dokázali všem vyhovět.616 Ještě na mapě I. vojenského mapování je dobře vidět množství cest ze všech stran, které se v Drahorazi křižovaly. Dnes zůstala zachovaná pouze hlavní cesta z Pševse směrem na Údrnice a Keteň. Ačkoli Drahoraz patřila již k velišsko-vokšickému panství, spadala pod působnost libáňské farnosti. Na cestě z Drahorazi k Úněticům – již na starohradském panství v místě, odkud je krásný výhled617 – se nachází socha sv. Jana Nepomuckého,618 kterou zde nechal postavit libáňský farář Jan Stella. Tato cesta byla pravděpodobně jednou z hlavních spojnic se sousedním panstvím a pravděpodobně po této cestě k drahorazskému Božímu hrobu přicházeli poutníci z Libáňska a Starohradska. Obce Kostelec, Dolany, Chyjice a Střevač se rozprostírají na hřbetu probíhajícím krajinou souběžně podél výraznějšího Velišského hřbetu. Terén zde od Chyjic směrem ke Střevači pozvolně stoupá. Tento hřbet tedy tvořil jakýsi přirozený předěl mezi rovinatým Libáňskem a dramaticky stoupajícím pásmem Velišského hřbetu.619 Ves Chyjice je charakteristická podlouhlou zástavbou téměř ulicového typu. Rozprostírá se na svahu zmíněného hřbetu a v údolí při toku Mrliny bezprostředně pod ním. Kostel sv. Šimona a Judy, který zde nechal František Josef Šlik vystavět roku 1698, byl zdaleka viditelnou dominantou a je možné, že vytvoření architektonické dominanty na tomto hřebenu bylo jedním z hlavních důvodů výstavby kostela. Původní dřevěný kostelík totiž stával níže na svahu hřebene v místech zástavby, bylo by tedy obvyklé vystavět nový kostel na jeho místě, zvlášť když se kolem něho již nacházel hřbitov. 620 V této spojitosti je na druhou stranu zajímavý komentář autora velišské farní kroniky z konce 616

František Alois VACEK, Historie starověkého filiálního kostela v Drahorazích v osadě Kopidlenské na panství Jičínoveském, Časopis českého museum, 1833, s. 110 (104–12). František Alois Vacek zde cituje spis Jana Karla Rohna – Joannes Carolus ROHN, Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrarum districtus Boleslaviensis, Pragae 1774. 617 „/…/ auf einem Standpunkte, wo man die schönste Aussicht genießt, /…/“ – SOkA Jičín, f. Děkanský úřad Kopidlno, Liber in quo rerum mobilium et immobilium parochialium et filialium ecclesiarum. Dále V. ŘÍHOVÁ – J. STRÁNÍKOVÁ, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, s. 28. 618 Na horní části podstavce je nápis: Stelligero foxe advocato, Virtute Venerato, Poenitentia purpurato, pod nápisem je zobrazena hvězda a pod ní se objevuje nápis, který odkazuje jak na světce, tak fundátora: Joannes Stella, p. t. Drahorazensium Parochus pie posuit ex voto Anno 1734 die 29. Na pravé části podstavce je napsáno Me festovi veritatis, In virtute pietatis, Accedant Viatores, Votis protinus annuo, Neque Patrios gnue, Salve famae dilectores. Na levé straně: Qui approbria patientur, Satius experientur, Confundo contemptores, Vae! quisquis risor transibis, Poenam operis subibis, Indecorare cave! A na zadní straně podstavce: Qui appetunt, prategentur, Sie intense venerentur, Omnes Estiani drant, Ave! Suppetias quaerant proni, Sub favore sunt Patroni fideles Amatores“. Světci byla uražena hlava roku 1922. Tamtéž. 619 Této lokalitě věnoval z urbanistického hlediska příspěvek Karel WATZKO, Studie kompozičních prvků části Jičínska, in: Člověk, stavba a územní plánování II, Praha 2007, s. 131–138, který pracoval zejména se strategicky výhodně situovanou oblastí Dolan. 620 SOkA Jičín, f. Mencl Jaroslav, k. 3.

146

19. století, který poznamenává, že místo pro výstavbu kostela bylo zvoleno nešťastně: „… špatně volená poloha staveniště, půda křemenem a jílem promíšená, vysazení budovy zevšad nehodám nečasu a bouřím povětrnosti zavinily mnohé nehody.621 V komentáři je zřejmé nepochopení (pravděpodobného) záměru stavebníka. Na spojnici směrem z Ketně, k Údrnicím a dále ke Střevači, která dnes vede zřejmě jako před tři sta lety rozsáhlými polnostmi a napojují se na ní cesty z okolí, se chyjický kostel na hřebenu krásně vyjímá. Za kostelem je možné zahlédnout vrch Veliše a s ním i velišský kostel a také vrch Loreta s loretánskou kaplí. Hezké obrazové svědectví o této „vyhlídkové“ cestě, ačkoli až z počátku 30. let 20. století, podává bohatě ilustrovaná kronika Údrnické Lhoty. Její kronikář zaznamenává svou vzpomínku na starý kříž v poli. V pozadí je vidět obrysy Střevače a za nimi se v dálce tyčí dobře rozeznatelná kaple Loreta, kterou lze přes řídký stromový porost lehce rozeznat.622 Mezi Chyjicemi a Velišem se rozprostírá mělké údolí, v němž se nacházela panská bažantnice, a severně od ní bylo údolí vyplněno soustavou rybníků při cestě k Bukvici. Jedinou obcí ležící v této údolní kotlině byla ves Vesec. Z Chyjic vedla jedna z cest přímo do Střevače, která měla status městečka, ačkoli se svou rozlohou příliš nelišila od okolních obcí. Význam Střevače tkvěl zejména ve výnosném hospodářském dvoře, který vznikl na místě původní středověké tvrze. 623 Na vedutě dvora ve Střevači je možné spatřit patrovou budovu, která přestavbou tvrze vznikla [62,63]. Nacházela se uprostřed křídla, kde měly své místo stáje, a pravděpodobně sloužila jako byt šafáře a kancelář. Po pravé straně vyobrazení se nachází zděný seník. Veduta zabírá dvůr od jihozápadu, kde dál při cestě byla vystavěna Matheyeho sýpka, které byla v souboru věnována samostatná kresba. V porovnání s ostatními dvory je zřejmé, že špýchar ve Střevači byl svými rozměry jedinečný. Při ostatních již zmíněných dvorech sloužily k uskladnění obilí pouze přízemní stavby. O velkorysejším hospodářském zázemí vypovídá i zděný seník. Roku 1698 byl ke dvoru ve Střevači připojen mlýn „za příčinou udělání nového rybníka k potřebě nových sádek Střevačských“.624 Šlo o rybník Jordán, který se nacházel jižně od obce na toku říčky Mrliny, u něj se také nacházel zmíněný mlýn. Rybník existuje dodnes a jeho okolí se dodnes říká „Na Sád621

SOkA Jičín, f. Farní úřad Veliš, farní kronika. „Tam kde vozovou cestu vedoucí ze Lhoty do Střevače přetíná t. zv. ‚Libáňská cesta‘ vedoucí z ‚Hor‘ do Dolan stával vysoký dubový kříž s plechovým Spasitelem.“ Viz SOkA Jičín, f. Archiv obce Údrnická Lhota, Kronika obce 1929–1940, s. 143. 623 A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. V, Bydžovsko, s. 274. 624 Jaroslav MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp, Archiv Regionálního muzea v Jičíně… s. 15. 622

147

kách“. Podle fasí Tereziánského katastru užívala všechny zdejší rybníky vrchnost jako násadní.625 Ze Střevače vedly cesty severním směrem dále k nevelké vsi Batín a Nadslavi, které se již nacházely v polesí Křelinských lesů a Štidel. Právě od Křeliny vedla jedna z cest k Loretě, na níž jsme se zatím dívali jen z dálky, čímž se dostáváme k dalšímu územnímu celku, který se od předchozího výrazně lišil, velišskému hřbetu a vokšickoostruženské údolní oblasti. Když poutník vystoupal k Loretě a pokud měl to štěstí, že byl tak ctěným hostem jako o několik let později Jan Karel Rohn, otevřela se před ním velkolepá scenérie zabírající zvolna stoupající obdélné hřbety, mělká údolí, skrze lesní porost prosvítající pískovcové skály Prachova a homolovité čedičové suky, z nichž nejvýraznějším byl blízký Zebín. Při dobré viditelnosti se dalo dohlédnout až ke vzdáleným horám na samé hranice Českého království. Na severovýchodě se v dáli hrdě tyčil kuriózně vypadající hrad Trosky, který Bohuslavu Balbínovi připomínal pyramidy vytvořené samotnou přírodou, a z východu se stále ještě do výšky pnuly ruiny hradu Veliše. Z nejbližšího okolí musely divákovu pozornost upoutat zejména kaple sv. Anny na pravidelném homolovitém vršku, zářící díky pískovcovému obkladu daleko do kraje, a kaple sv. Andělů strážných na malém vršku na svazích Veliše. Ač v mělkém údolí, musel se jevit jako dominanta i rozsáhlý vrchnostenský dvůr ve Vokšicích, k němuž náležela řada polností, rozsáhlá zahrada a sad a jehož znamenitost podtrhovala nejrozsáhlejší rybniční plocha celého panství – Podhradský rybník.626 Až za touto nádherou se dále rozprostíraly siluety města Jičína, náležejícího již k jinému panství. Toto vše se ve své úplnosti mohlo před zraky diváka zjevit pouze za předpokladu, že lesní porost nepřesahoval výšku kaple. Zajímavá je tedy otázka vegetace. Jak bylo již konstatováno výše, velišsko-vokšické panství se vyznačovala poměrně velkou plochou tzv. porostlin. Vzrostlým lesům patřila pouze ¼ veškerého lesního fondu, zbytek zabíraly lesy mladší 7–10 let či křoviny. Je tedy možné, že výsadní postavení kaple bylo zdůrazněno pásem porostlin spíše než nízkého lesa v našem slova smyslu. Tomu by odpo625

NA, f. Tereziánský katastr, k. 219. Jak bylo zmíněno již v kapitole o hospodářském zázemí panství, byl Podhradský rybník během druhé poloviny 18. století vysušen a přeměněn v ornou půdu. Stejný osud potkal i další menší rybníky v okolí Vokšic. Tím byl především Čejkovský. Ještě na Skočpolových mapách z 60. let 18. století byl znázorněn jako napuštěný. Měl rozlohu 62 strychů. Ovšem již v roce 1810 jsou na jeho místě louky a pole. U Vokšic se také nacházely malé rybníčky – Barborka, Sytenský, který byl panský a měřil 5,5 strychů, nejmenším rybníkem v okolí Vokšic byl Smíták, který měřil pouhé tři strychy a byl také panský. Všechny byly v druhé polovině 18. století vysušeny. Viz Jaroslav MENCL, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp, Archiv Regionálního muzea v Jičíně… nepag. 626

148

vídalo i znázornění kaple na již několikrát vzpomínané vedutě kopidlenského panství z poloviny 18. století. Oproti tomu pozdější zachycení Lorety na mapě revíru Křelina z počátku 19. století zobrazuje již poměrně vzrostlé stromy dosahující téměř ke korunní římse stavby.627 Zajímavé je však také svědectví z 30. let 20. století již zmíněné ilustrace z kroniky Údrnické Lhoty, kde je lesní porost pokrývající svahy Lorety ještě stále tak řídký, že je přes něj kaple dobře vidět i z dálky [54]. Významným krajinotvorným prvkem byl dvůr se zámečkem ve Vokšicích [56]. Jeho nejstarší známé vyobrazení se nachází na Klauserově mapě z roku 1695, kde je znázorněna sýpka, rozsáhlá zahrada, zámek ještě bez čestného dvora se čtyřmi komíny a hospodářské budovy, mezi nimi pivovar, vinopalna, sušírna ovoce, sýpka a hospoda. Zámek byl obklopen sadem, zahradou a polnostmi. Hráz Podhradského rybníka byla s dvorem ve Vokšicích spojena alejí, alej také vedla od vrchnostenského dvoru k soše sv. Anny stojící na rozcestí tří cest pod Velišem.628 Vokšický dvůr byl na základě inventářů z roku 1740 nejvybavenější a největší na celém alodním panství. Vrchnost zámek zřejmě pravidelně navštěvovala, i když po přesunutí většiny úřednictva do Jičíněvsi jistě na významu ztratil. Jeho bohatý mobiliář však prozrazuje, že pro účely kratších (případně i delších) pobytů vrchnosti byl dobře vybaven. V prvním patře se nacházela kaple zasvěcená sv. Josefu, kde byly od roku 1710 slouženy pravidelně mše.629 Podle inventáře zámku z roku 1740 tu byl mj. oltář s obrazem sv. Josefa v pozlaceném rámu, po stranách ho zřejmě doplňovaly malé obrazy sv. Ambrože a Řehoře v černých rámech a sv. Jeronýma a Augustina v hnědých rámech, obrázek s Pannou Marií Bolestnou v pozlaceném rámu, grafika se sv. Janem Nepomuckým a plné vybavení paramenty a liturgickými nádobami. Po „pravé straně“ od kaple se nacházela jídelna vybavená přibližně třiceti obrazy, z nichž většina byly rodinné portréty, z toho 8 portrétů bylo provedeno v životní velikosti. Dále zde byla tabule s patnácti křesly a v almaře se nacházely krom jiného i porcelánové šálky na kávu a celkem 164 iluminovaných obrazů na papíře bez rámu.

627

Viz SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 770, mapa 262; Zajímavé je také znázornění z počátku 20. století pocházející z kroniky Údrnické Lhoty, viz SOkA Jičín, f. Archiv obce Údrnická Lhota, Kronika Lhoty Údrnické, s. 143. 628

Socha byla ovšem mladšího data, byla sem osazena zřejmě až po polovině 18. století. Proto je možné, že také alej byla vysázena později. Srov. P. HÁJEK, Česká krajina a baroko, s. 16. 629 Viz povolení královéhradeckého biskupského ordinariátu k sloužení mší v oratoři vokšického zámku – SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 71, i. č. 532.

149

Z levé strany se z kaple vcházelo do místnosti, kde mimo jiné stály postel s nebesy, psací stůl, pohovka a křesla, ale především – vzhledem k zasvěcení nedalekých kaplí – je zajímavá sestava zdejších obrazů, kterými byly sv. Josef, sv. Anna, sv. Anděl strážný a Panna Marie s Ježíškem. Umístění hned vedle kaple a mobiliář by mohly napovídat, že šlo o ložnici hraběte. Jednotlivé obrazové náměty se zdají víc než náhodné.630 V dalších devíti místnostech bylo do inventáře zahrnuto množství obrazů různých námětů (od náboženských přes krajinomalby a veduty měst až po mytologické výjevy), grafik, cínového nádobí, keramiky a také vzhledem k velikosti zámku poměrně bohatá knihovna čítající kolem 800 svazků rozličných žánrů.631 Ve zdejším archivu se nacházely jednak písemnosti různé povahy, jednak bohatá sbírka map související s lesy a hospodářským zázemím panství. Na chodbě prvního patra visely obrazy s loveckými výjevy, mapy šlikovských panství a veduty cizích měst a francouzských zámků. V přízemí byly pak kancelář či pracovna,632 ubytovací místnosti personálu, domácí lékárna čítající velké množství medikamentů, skleněných a keramických nádob a dalšího vybavení. Pozornost zaslouží také skleník, který stál zřejmě v bezprostřední blízkosti zámku, v němž se nacházel poměrně velký počet „vlašských stromů“,633 mezi nimiž jsou vyjmenovány různé druhy pomerančovníků, citrusovníků a množství dále nespecifikovaných stromů v květináčích různých velikostí – těmi mohly zřejmě být myšleny ořešáky, tedy stromy plodící „vlašské ořechy“. V inventáři Vokšického zámku z roku 1743 se navíc objevují „vlašské stromy“ v malých a velkých květináčích v neuvěřitelném počtu 554 kusů,634 zřejmě šlo o sazenice různých velikostí. Vokšický zámek se tedy ve světle inventářů jeví jako sice menší, ale zároveň do jisté míry reprezentativní stavba. O výjimečnosti zdejšího dvora vypovídala jistě i sýpka vystavěná podle Matheyeho návrhu Filipem Spannbruckerem – spolu se střevačskou 630

Zde je opět dobré upozornit na nepochopení záměru v první polovině 19. století. Tehdy u zámku vznikl romantický park a byla dostavěna sýpka, která byla prodloužena na dvojnásobek původní velikosti. Na straně k parku byla vybudována salla terrena. Prodloužení sýpky však zapříčinilo ztrátu pohledového kontaktu se všemi kaplemi. 631 Mezi dalšími zajímavými položkami je např. cestovní truhla, kterou vlastnila první manželka Františka Josefa Šlika, Sylvie Kateřina, ještě za svobodna: „Worauf auf blech mit farben geschrieben, daß selbste der freÿle Silvia Catharina graffin Kinskÿn hof=Dame zugehöre“. Tamtéž. 632 Samotná správa dvora a kancelář byla zřejmě v samostatné budově. Nacházela se zde řada spisů, mezi nimi například biskupské schválení výstavby loretánské kaple, staré urbáře, farní knihy a účty ze Starého Místa a Nadslavi, gruntovní knihy, atd. 633 „An Wallischen baümen.“ Tamtéž. 634 „In erdenen kübeln klein und große Wallische baümer“, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1002, kn. Inventarium Deren Sequestirten Graf Schlickschen Schlickschen in dem königgratzer Creÿß liegenden Güttern Wockschitz und bartauschow cum Appertinentÿs den 25ten Octobris 1743 invertierten Mobilien, Fahrnussen und Wirthschaffts Effecten.

150

největší na celém panství. Byla symbolem prosperity a šťastných poměrů stavebníka. Nevšední a mimořádný význam dává celému komplexu zámku a hospodářského zázemí jeho zakomponování do krajiny – lépe řečeno jeho nejen kompoziční, ale také symbolické napojení na kaple, které korunovaly zdejší vrcholy – Loretu, kapli sv. Andělů strážných a sv. Annu. Skutečnost, že měl hrabě ve svém (pravděpodobně) soukromém pokoji obrazy výše zmíněných námětů, nahrává myšlence, že ve svém osobním prostoru shromáždil sacrum zmíněných kaplí. Že zpřítomnil přímo to, na co měl výhled z okna pokoje. Z Vokšic vedly dvě cesty do Ostružna. Obě se setkávaly v krátkém úseku, který byl opatřený alejí. Jedna z nich vedla přes Hlásnou Lhotu a druhá přes Březinu. V Ostružně stával tou dobou dřevěný kostel Povýšení sv. Kříže, od nějž se poutník mohl vydat směrem na západ, projít pod vrchem s kaplí sv. Anny, minout soustavu rybníků a projít lesem až ke kapli Nejsvětější Trojice, kde sídlil poustevník a kde bylo možné symbolicky ozdravit tělo i duši ve zdejších malých lázních [57]. Od lázní vedla částečně ještě zalesněná cesta mělkým údolím mezi výraznými vrchy Houser a Dubolka do Ohařic a odtud na Samšinu a do Drštěkryjí, původně středověké tvrze, k nimž náležely ještě osady Hobojedy a Mackov s dvorem. Oba statky byly od oblasti Ostruženska odděleny vyvýšeným pásem Ohařicka a zdá se, že ležely mimo hlavní zájem jejich majitele. František Josef je koupil roku 1717, ale zdá se, že stály mimo hlavní obzor jeho pozornosti. Např. tvrz na Samšině zjevně nebyla udržovaná, jelikož se roku 1739 uvádí jako zpustlá.

635

Když byla roku 1740 zřízena fara na Samšině,636 byla samšinská tvrz

přestavěna jako byt faráře.637 Také v Drštěkryjích se nacházela tvrz, která sloužila od roku 1718 jako obydlí vrchnostenského úředníka, který byl pověřen správou zdejšího dvora.638 Zřejmě u příležitosti zakoupení zdejšího dvora vznikla roku 1718 jedna ze zmíněných nejstarších map šlikovských dvorů, na níž jsou zachyceny menší rybníčky, které zřejmě nejdéle po polovině 18. století zanikly, jelikož se zřejmě majiteli velkého panství nevyplatilo rybníčky malého rozsahu udržovat.639

635

August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, Bydžovsko, díl V, s. 275. SOA v Zámrsku, f. RA Šliků, k. 71, i. č. 534. 637 Z původní tvrze se na budově fary dochoval renesanční portál. 638 I přesto, že tvrz nebyla nikterak výstavní, i zde se evidentně nacházela skromná kaple, jejíž vybavení je popsáno v inventáři z roku 1740: „1 Großes bildt auf leinwanth gemahlt Stc.Joachim in dem Metalisirten Rahmen, 1 Schlechtes Weÿß leinwanthenes altarTuch, 1 Schlechtes Weÿß Antipentium.“ NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium deren auff der in dem König[lichen] bunzlauer Creÿß liegende Allodial Herrschafft[en] Drsstiekreÿ und Samschin befindenen Mobilien und Effecten de Dato 30[ten] Decembris A[nno] 1740. 639 Viz kapitola o hospodářském zázemí panství. 636

151

Na východ od Drštěkryjí se nachází ve zdejší krajině dominantní oblast Prachovských skal, táhnoucí se až k výraznému vrchu Brada, kde původně stával středověký hrad, a který nabízel skvostný pohled do okolí na protější svahy Veliše a tedy i údolní oblast Ostruženska. Nížiny obíhající Brada ze tří stran (jihu, východu a severu) byly hospodářsky hojně vytěžované. Význam Jinolicka pro chov ryb byl již zmíněn výše.640 Při cestě z Holína, přes Březinu a Čejkovice, bychom se dostali ke Starému Místu [48], kde se nacházel další z velkých hospodářských dvorů. Byl jedním z hmotově nejvýraznějších, jelikož jej tvořila dvě zděná, podlouhlá a masivní stavení uspořádaná protějškově na západní a východní straně dvora. Ve východní budově se nacházela ratejna, kuchyň a stáje a naproti stál velký zděný seník. Dvůr byl z jihu a severu uzavřen pouze dřevěným plotem. Paralelně se seníkem stály vedle sebe dvě menší budovy, z nichž jedna byla zřejmě bytem šafáře. Celek těchto budov působí dodnes v zástavbě vsi naddimenzovaným a velkolepým dojmem. Značná část barokních architektonických prvků vzala vzhledem k účelu stavby za své,641 ovšem základní dispozice dvora je dodnes zachovaná a dobře čitelná. Ze Starého Místa vedla zemská cesta zpět směrem na Jičíněves. Jičíněves patřila bezesporu k největším stavebním podnikům Františka Josefa Šlika. Když zdejší tvrz s přilehlým dvorem roku 1686 kupoval, mělo celé místo značně odlišný charakter. Byla zde nevelká ves na vystouplém terénu, který směrem k hlavní cestě jemně klesal, aby se znovu zvedl až k oblému vrchu, na němž stála ves Kostelec s původně gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie a dřevěnou zvonicí. František Josef si zřejmě přál vybudovat důstojné a reprezentativní sídlo, které by bylo jednak propojeno s jeho realizacemi na Veliši a v údolí Ostruženska, které hrály v jeho vnitřním životě výraznou roli, a jednak s fideikomisními panstvími. K tomu byla poloha Jičíněvsi ideální. Nevelká renesanční tvrz však neposkytovala příliš pohodlí. Nacházel se zde jeden panský pokoj a další tři obyvatelné místnosti, dále komora, sednice a sklepy. Součástí dvora byla kůlna, ratejna a dva špýchary, ovčín a je zmiňován i mlýn. 642 Aby mohl dosáhnout kýženého spojení s majestátním hřbetem Veliše, potřeboval navíc dobrý výhled. Ten mu mohla poskytnout pouze dostatečně vysoká stavba, jelikož vrch se vsí Kostelec tvořily přirozenou bariéru v rozhledu do kraje.

640

Tamtéž. Stále ještě slouží původním hospodářským účelům, v části je sběrný dvůr. 642 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventář Statku Jitčiniowsy a Wolaniczych 25. Aprilis Leta 1681, nepag. 641

152

Hospodářský dvůr s tvrzí byl umístěn na podobném vyvýšeném „ostrově“ [60,61], jako tomu bylo v případě milkovického dvora, a i zde obtékala voda areál ze tří stran. Východně od dvora se za mělkým údolíčkem potoka nacházel paralelně ještě jeden takový ostrov, pravděpodobně prostý zástavby. Tento vyvýšený terén se zřejmě zdál vhodným k vybudování hmotově kompaktní stavby, která by ve svém nejvyšším bodě mohla sloužit jako rozhledna. Vznikla tak třípatrová stavba v téměř kubické formě, na jejímž vrcholku byl umístěn vyhlídkový ochoz. Dvě paralelně stojící hospodářské budovy v popředí vymezovaly čestný dvůr. Byly v nich – pravděpodobně v souladu se zálibou hraběte643 – umístěny koňské stáje, kde bylo k roku 1740 ustájeno 8 jezdeckých koní, dále stáje pro dobytek a byty služebnictva. Evidentně se zde nacházela i jízdárna, která však musela být menších rozměrů. Přímo před zámkem stála menší kubická budova sloužící k zaparkování kočárů. Kaple sv. Antonína Paduánského a Nalezení sv. Kříže vznikla později, roku 1730, svou hmotou byla připojena přímo k zámku a díky venkovnímu vchodu mohla sloužit veřejnosti. Kaple je jednolodní, obdélná s presbytářem na severní straně. V kapli se nacházel vzhledem k patrociniu stavby, obraz sv. Antonína Paduánského, dále sv. Tři králové, obraz s postavou Mojžíše a „Freundschaft Christi“.644 Podobně jako vokšická ložnice může i ložnice vedle kaple na zámku v Jičíněvsi hodně prozradit. Kromě obvyklého mobiliáře se zde nacházel obraz Panny Marie „od Kapucínů“, obraz Panny Marie Pomocné, Zvěstování Panně Marii, Panna Marie s dítětem v kovovém rámu, Panna Marie jako Neposkvrněné početí, Máří Magdalena pod Ukřižovaným, Panna Marie Brněnská, Anděl strážný, Obraz posledního soudu, dva obrazy s Dítětem [Ježíše]. Nade dveřmi byly umístěny dvě krajinomalby. Vedle ložnice se vcházelo do pracovny s velkým stolem. Zde byly obrazové náměty značně odlišné – rodinné portréty, mezi nimi i portrét „zemřelého pana hraběte Františka Josefa Šlika“, 643

Františku Josefu Šlikovi je dedikován překlad jedné z nejdůležitějších příruček o chovu koní a jezdectví. Jde o slavnou příručku Williama Cavendishe, vévody z Newcastlu: William CAVENDISH: Des Weltberühmten Hertzog Wilhelms Von Newcastle Neu-eröffnete Reit-Bahn / Welche Erstlich durch Ihme selbsten erfunden und in Englischer Sprache ans Licht gebracht; Hernach Durch Herrn von Solleisel ... aus dem Englischen ins Frantzösische versetzt ... Anjetzo aber ... Ins reine Teutsche gebracht von ... Herrn Johann Philipp Ferdinand Pernauer/ Herrn von Pernay/ Freyherrn, Nürnberg, 1700. 644 V textu týkajícím se jičíněveského zámku a dvora bude citováno (pokud nebude uvedeno jinak) z pozůstalostního inventáře Františka Josefa Šlika, který byl sestaven krátce po jeho smrti. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, kn. Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Gitschinoweß, und Rittersitzen Wrsetz und Chigitz cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 7ten Januarÿ Anno 1741. Inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten, nepag.

153

Únos Sabinek, zátiší s ovocem, zvířecí výjevy, květinové zátiší a „Menschenfresser“, pod nímž mohl být myšlen Chronos.645 V dalších místnostech jsou vyjmenovány početné cennosti, archivované dokumenty, bohatá garderoba, sbírka střelných zbraní, rozsáhlá sbírka bezmála patnácti set iluminovaných a neiluminovaných grafik a mědirytů, a nepřeberné množství dalších cenností a obrazů. Důkladně je také zaznamenán obsah knihovny. Při výstavbě zámeckých budov bylo jistě dbáno i na dostatečnou reprezentativnost okolního prostředí. Z hlavní, zemské, cesty byla k zámku svedena odbočka, která byla taktéž opatřena alejí. K zámku také patřila zahrada s oranžerií a v jeho okolí se nacházela obora, před jejíž severovýchodní částí byla umístěna myslivna s hospodářským zázemím. Je pravděpodobné, že stavební úpravy podniknuté v době výstavby zámku se dotkly i sousedního dvora, o čemž by svědčily dochované architektonické prvky i dispozice, která stále odpovídá dispozici zachycené na pozdější vedutě. Vybavení sousedního dvora procházelo v době výstavby zámku zcela jistě také stavebními úpravami. V bezprostředním sousedství tvrze vznikla malá trojkřídlá budova, jakýsi malý zámeček s čestným dvorem, sloužící společně s tvrzí jako byty úředníků a kanceláře. Obě budovy byly sídlem správy panství, která sem byla přestěhována z Vokšic. V porovnání s okolními dvory v bezprostředním okolí byl jičíněveský rozhodně největší. 646 Jeho součástí byly ratejna a rozsáhlé stáje, kde bylo ustájeno na 50 kusů dobytka. Ke dvoru náležel i vlastní ovčín, kde bylo k roku 1740 chováno celkem 432 ovcí.647 U dvora se dále nacházela zelinářská zahrada, sušárna ovoce a sýpka. Dvůr ze severovýchodu uzavíral mohutný seník, za nímž se nacházel ovocný sad. Přímo se nabízel velice pěkný výhled na zámek, který na protilehlém vršku působil majestátním dojmem. Tento pohled se díky zachovalé dispozici ze dvora nabízí i dnes [62].648 Celý dvůr je položen na mírně svažitém terénu, na jehož nejvyšším místě stojí podlouhlá budova původních stájí. Od stájí, z venkovní strany dvora se nabízel pohled na již zmíněný oblý vrch se vsí Kostelec. Avšak plný výhled na kostel, zvonici a část zástavby tak, jak je zaznamenán na vedutě dvora, se byl možný pouze z oken jičínevěského zámku. V pravém horním rohu perokresby je navíc jasně vidět vrchol Veliše, stav645

Tamtéž. Zajímavé je, že úředníci provádějící inventarizaci se v námětech částečně vyznali a byli je schopni ikonograficky určit, z části je popisovali doslovně, jelikož jim námět nebyl zřejmý. 646 Bílsko, Vršce, Chyjice. 647 Chovala se zde samozřejmě také drůbež a to v hojném počtu 64 kusů, patřili mezi ně „indičtí kohouti“, husy a kachny. 648 Ačkoli je zřejmé, že zdejší terén byl bohužel navýšen, takže se trojkřídlý zámeček poněkud „utápí“ v nánosu asfaltu, což narušuje původní malebnost dvora.

154

ba loretánské kaple viditelná není. Z toho lze usuzovat, že na vedutě je zachycen pohled z některého z vyšších pater zámku, ovšem ne střešního ochozu, odkud lze vrch s kaplí spatřit. *** Velišsko–vokšické panství je z krajinného i krajinotvorného hlediska zřejmě nejpřitažlivější ze všech tří území, což je dáno bohatou členitostí reliéfu a přítomností „šťastně situovaných“ míst. Toho si byl vědom i František Josef Šlik, když se zde rozhodl vystavět soubor vzájemně pohledově propojených staveb. Kromě nevšedního krajině-urbanistického a architektonického díla do zdejší krajiny vtiskl svědectví o svých duchovních preferencích, které navíc mohlo být druhem memorie - oslavné památky. Mariánská a svatoanenská úcta spolu s kultem sv. Andělů strážných byly zřejmě styčnými body jeho osobní spirituality, což by mohlo být čitelné samo o sobě na základě zasvěcení kaplí a indicií ze stavebníkova života. Ovšem putování krajinou a nahlédnuté do soukromých prostor hraběte poodhaluje další aspekt myšlení, jak byla krajina nazírána – Prostřednictvím symbolu (obrazů) byla v jeho vlastním pokoji zpřítomněna posvátná krajina, kterou sám pomáhal formovat a na níž z vokšického zámku přímo hleděl. Zde je vhodné podtrhnout změnu v chápání krajiny v 19. století. Nesporný krajinotvorný význam měl areál hospodářského dvora a zámku v Jičíněvsi. Ležel na fyzické spojnici a nejdůležitější komunikaci směrem k centru fideikomisního kopidlenského panství a zároveň byl pohledově symbolicky spojen se zbytkem alodia na druhém svahu Velišského hřbetu. Tímto propojením byl zdůrazněn jednak rezidenční význam zámku, jednak duchovní rozměr stavebních podniků Františka Josefa Šlika, jelikož onou pohledovou spojnicí s Vokšicko–Ostruženskem byla právě loretánská kaple. Při procházení krajinou, stejně jako při pohledu na stavby, které František Josef Šlik nechal realizovat, jsme v některých případech opakovaně, ale z různých úhlů pohledu, mohli vidět dva významné aspekty, které zdejší krajinu formovaly – a to hospodářský a duchovní, které však byly neoddělitelně propojeny.

155

VII. Exkurz do knihovny stavebníka a správce panství Kvalita architektonické produkce vzniklé za Františka Josefa Šlika a situování jednotlivých staveb v krajině (zejména velišsko-vokšického panství) jsou nesporné. Ve spojitosti s výstavbou panství, přístupem ke krajině, citem pro kompoziční vztahy i otázkami vkusu jako takovými je však užitečné (a žádoucí) nahlédnout do dalších pramenů, které mohou poodhalit erudici stavebníka a tak i lépe osvětlit jeho přístup ke krajině a stavebním otázkám. Předešlá kapitola byla zakončena nahlédnutím do prostor a okolí zámku v Jičíněvsi, který pravděpodobně sloužil stárnoucímu hraběti jako hlavní rezidence (přinejmenším na jeho venkovských statcích). Pozůstalostní inventáře hraběte Šlika z roku 1740 se dochovaly ve své úplnosti a dávají nám možnost mimo jiné zhodnotit kompletní knihovní fond jičíněveského zámku. Hlavním cílem této kapitoly bude představit čtenáři jakousi sondu do knihovny „zemského šlechtice“ doby vrcholného baroka, který aktivně spravoval svá venkovská paství a přičinil se o jejich stavební a urbanistický rozvoj. Studium architektury a příbuzných oborů byly běžnou součástí vzdělání mladého šlechtice. Dědic rodinného majetku se musel naučit nejen řádně spravovat svěřené statky, organizovat chod panství, ale také plánovat novou výstavbu. Právě tam mohl své teoretické znalosti osvojené předchozím studiem uplatňovat v praxi. V neposlední řadě bylo třeba dbát i na estetickou a duchovní stránku stavebního rozvoje. V tomto směru pomáhala i vhodně vybraná literatura – pojednání o architektuře, umění, geometrické a stereometrické příručky, spisy o zahradách, zahradničení a pěstitelství, ale také „rádcovská“ a „nabádavá“ literatura náležející specifickému žánru Hausväterliteratur. Spisy těchto žánrů měly v knihovně Františka Josefa Šlika hojné zastoupení. Zde se je pokusíme co možná nejkompletnějším způsobem představit.649

649

Tato stať čerpá z článku Spisy o architektuře, zahradách a „dobrém životě“ v knihovně Františka Josefa Šlika, který je v současné době v tisku. Ediční poznámka: Při transliteraci položek inventáře se držím originálního dokumentu. Písař se pravděpodobně snažil odlišit, zda se u vícesvazkového díla jedná o kompletní dílo zahrnující všechny svazky (v tom případě píše např. „2 vol.“ bez tečky za číslovkou), či zda je přítomna pouze část vícesvazkového díla (v tom případě je položka specifikována řadovou číslovkou, tedy tečkou za číslovkou, např. „2. vol.“). Zároveň zápisy variují v psaní malých a velkých písmen, i zde se držím originálu.

156

VII. 1. Zámecká knihovna Inventář pozůstalostního řízení je dosud jediným přímým pramenem, který nám o složení knihovny jičíněveského zámku podává bližší informace. Jisté je, že knihovna vznikla, či byla uspořádána za života Františka Josefa Šlika, jelikož právě on byl stavebníkem zámku. Zajímavé také je, že datum prvního vydání velké části titulů knihovny spadá mezi léta 1680–1740, dobu, kdy František Josef Šlik aktivně spravoval rodinná panství – knihy byly tím pádem získány v tomto časovém rámci. Nacházela se zde literatura mnoha žánrů – velké zastoupení měla náboženská a moralistní literatura,650 spisy historické, právní, astronomické, cestopisné,651 lingvistické,652 zábavní,653 lékařské,654 přírodovědné, knihy o lovu zvěře, jezdectví a chovu koní, lesnictví655 a také kulinářské spisy656 a muzikálie.657 Jazykově převládá samozřejmě němčina, dále se poměrně často objevuje francouzština, latina, pár spisů ve španělštině, vyskytuje se i několik česky psaných spisů.658 Z inventáře je zřejmé, že knihy nebyly 650

Různé překlady Písma, kázání, zvláštní zastoupení mají polemiky s protestanty a jinověrci, ale také dva exempláře některých z překladů koránu (v inventáři jako Marranÿ Alcoran a Alcoranum Mahometanum ). 651 Z knihovny lze vypozorovat zájem o exotická témata a zejména cesty po asijských zemích. Najdeme jak klasické cestopisy pořízené zejména (ovšem nejen) jezuitskými misionáři, ale také např. Happelův Thesaurus exoticorum, přibližující rarity, zvyky a jazyky národů Afriky, Asie a Ameriky. Dále jsou zde zastoupeny popisy cest po Itálii, Dalmácii, Holandsku a do Svaté země. 652 Zastoupeny jsou latinské, francouzské, španělské a italské slovníky. 653 Např. Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota v originále. Ale také na pravdivých událostech založenou reportáž jedné z prvních žurnalistek v dějinách Anne-Marguerite du Noyer, která popsala věznění a dobrodružný útěk Abbého Jeana de Bucquoy z Bastilly – v Jičíněvsi se nacházel německý překlad z roku 1719 Die Hölle der Lebendigen, oder Bastille zu Paris. 654 Lékařských spisů pro veřejnost a populárních domácích lékařů měl ve své knihovně hrabě Šlik značné množství. Dále se zde nacházela i celá řada příruček zdravého života a stravy. Pozornost zaslouží např. položka Kreÿtermanns Heimlichkeiten des Frauenzimmers. Šlo pravděpodobně o pojednání erfurtského lékaře Christopha Helliga Valentini Kräutermanns... Besonderer Theil von denen entdeckten Heimligkeiten des Frauenzimmers, Arnstadt 1721, v níž se zabývá ženskými nemocemi, které, jak autor v předmluvě v odvolání na starověké autority poznamenává, je obzvláště těžké léčit, protože „pochva je pramenem mnoha nemocí,“ a proto jsou ženy oproti mužům v nevýhodě. Hlavním cílem léčení ženských nemocí bylo samozřejmě početí potomka, což může v kontextu bezdětnosti hraběte Šlika ilustrovat jeden z možných způsobů, jak se problém manželé snažili řešit. 655 Za zcela průkopnické dílo v tomto směru lze označit pojednání Hanse Carla von Carlowitz (1645– 1714) Sylvicultura Oeconomica, oder haußwirthliche Nachricht und Naturmäßige Anweisung zur Wilden Baum-Zucht. Jde o jednu z prvních prací o lesnictví vůbec, kde autor varuje před nadměrnou těžbou dřeva, v takovém rozměru, jak ji poznal v Krušných horách, a nabádá k ohleduplnému zacházení s přírodními zdroji. 656 Pozornost zaslouží např. položka věnovaná exotickým pochutinám Maisneri Caffee, Choccolati, herba Thee ac Nicotzianae Naturae, pod kterou se skrývá populární kniha Leonharda Ferdinanda Meisnera vydaná roku 1721 v Norimberku. 657 Muzikálie ovšem nejsou specifikovány – v inventáři jsou uvedeny jako „Musicalische bücher – 55 vol.“. 658 Např. český překlad Mattioliho herbáře, překlad Písma a Jediná choť Beránkova Antonína Koniáše. Koniáš manželům Šlikovým dedikoval své dvě další knihy – překlad díla Dialogi Catholici Christopha

157

striktně tematicky uspořádané – například mezi architektonickými traktáty najdeme v pořadí zařazené právní spisy, dějepisná díla či teologická pojednání. Knihy byly však tradičně rozděleny dle formátu do tří skupin in folio, in quarto, in octavo. V knihovně se také nacházela řada důležitých rodinných dokumentů.659 Zajímavé je, že jičíněveská knihovna byla na východočeských panstvích Františka Josefa Šlika zřejmě nejrozsáhlejší, a to jak tematicky, tak počtem svazků. O něco menší knihovna se k roku 1740 nacházela na zámku ve Vokšicích.660 Čítala přibližně osm set titulů širokého spektra, přičemž převládaly knihy právnické, ekonomické, teologické, historické, topografické a lékařské. Najdeme zde ovšem poskrovnu i literaturu žánru Hausväterliteratur a známé architektonické traktáty.661 Knihovna zámku ve Starých Hradech byla skromnější, obsahovala necelých 200 svazků. Ty se tematicky vztahovaly zejména k právním a ekonomickým záležitostem, nacházely se zde v omezené míře i teologické a historické spisy. Překvapivé je, že inventář kopidlenského panství nezmiňuje žádnou větší knihovnu na zámku v Kopidlně.662 Nutno zmínit, že součástí rodinného fideikomisu byla ještě knihovna pražského paláce Šliků, kterou spolu s archivem a matematickými a geometrickými přístroji zmiňuje výslovně otec Františka Josefa, František Arnošt ve své závěti z roku 1672.663 O dalším osudu původní jičíněveské knihovny prameny prozatím mlčí. Pozdější zámecká knihovna vznikla v Jičíněvsi až na přelomu 19. a 20. století a obsahovala fond výrazně mladšího data.664 Rodinná knihovna Šliků je ovšem spojena s již zmíněným Kopidlnem, kam byly později přivezeny i tisky z pražského paláce. 665 Její katalog obsahuje něco přes 6000 položek. Automaticky se nabízí hypotéza, že i jičíněveská knihovna se podobně jako ta pražská stala součástí kopidlenské. Ovšem při pohledu do katalogu kopidlenské knihovny musíme tuto lákavou doměnku vyloučit – s obsahem kopidlenského katalogu nacházíme sice v několika případech shodu, z velké části jde ovšem o díla typu slovníků a právnických příruček. Jak je navíc zřejmé z dějin vývoje kopidlen-

Pflaumera, který vyšel pod názvem Zlaté pravdy denice v Tibelliho hradeckém nakladatelství roku 1728 a Vejtažní naučení tamtéž roku 1740. 659 Zmíněny jsou závěti, různá právní potvrzení (zejména z kanceláře Dr. Blovského) a kupní smlouvy. 660 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventární kniha panství Veliš, nepag. 661 Jsou zde uvedena známá díla Colera a Hohberga; z architektonických traktátů Vignola a Vitruvius. 662 Jsou zde zmíněny jen úřední knihy a mapy. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventární kniha panství Kopidlno. 663 SOA Zámrsk, f. Rodinný archiv Šliků, k. 36, inv. č. 382, sign. XII.12.; pag. 5. 664 Více o této knihovně Petr MAŠEK, Zámecké knihovny Českého ráje, Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji, in: Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji, Z Českého ráje a Podkrkonoší – supplementum 13, Semily 2009, s. 207. 665 Tamtéž, 209.

158

ského fondu, byl to zejména výše zmíněný synovec Františka Josefa Šlika, František Jindřich, a jeho potomci, kdo se o jeho podobu přičinili. Nabízí se proto jiná možnost – jelikož byla Jičíněves alodiálním statkem, je možné, že si knihovnu ponechali dědici alodiálního majetku, tedy Weissenwolffové, a odstěhovali ji před prodejem zámku zpět do držení Šliků.666 *** V následujícím textu se zaměřím postupně na spisy o architektuře, zahradách, pěstitelství a pojednání náležející žánru tzv. Hausväterliteratur, která se k předchozím oblastem více či méně podrobně vyjadřovala a zároveň patřila k základním položkám v knihovnách venkovské šlechty. Celkem do zmíněných kategorií spadá v inventáři přibližně 120 položek, z nichž některé nejsou jednoznačně identifikovatelné.667 Některé spisy balancují na rozhraní teoretického traktátu o architektuře a učebnice geometrie, či spisu o zahradním umění a praktické pěstitelské příručky, proto je toto rozdělení v některých případech spíše orientační. Jelikož inventární kniha není paginována, budu u zmíněných děl odkazovat přímo na označení v inventáři knihovny zámku, tak jak bylo vytvořeno jeho autory.

VII. 1. 2. Architektonická pojednání V knihovně Františka Josefa Šlika se nacházely jednak architektonické traktáty dogmatického typu, které si v zásadě braly za vzor Vitruvia a antické stavitelství. Významnou roli pro ně hrála estetická stránka architektury, koncentrovaná na interpretaci teorie řádů a také archeologická problematika. Ovšem často si všímaly i praktických stránek stavebního umění a vyjadřovaly se k soudobým problémům. Dalšími druhy architektonických pojednání zde byla již praktičtěji pojatá díla vyjadřující se ke konkrétním stavitelským úkolům (například stavba mlýnů), či řešící různé technické problémy. Své místo tu měly i učebnice geometrie a pojednání o perspektivě. Jak bylo již výše zmíněno, ne všechny je možné na základě inventárního seznamu identifikovat, ale vše-

666

Což by i odpovídalo dobové praxi. Rodinný archiv Ungnad von Weissenwolff se nachází v soukromém držení rodiny Salm-Reifferscheidt na zámku Steyregg u Lince a není badatelům přístupný. Weissenwolffové, Guidobald Ungnad von Weissenwolff a poté jeho sestra Elisabeth, provd. Esterházy von Galanthy vlastnili zámek mezi lety 1771 až 1790. Roku 1791 odkoupil zpět všechna alodiální panství Josef Jindřich Šlik (1754–1809). Knihovna je kompletně zaznamenána ještě v pozůstalostním inventáři Anny Josefy z roku 1771. Viz NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1002. 667 Např. položky typu Neue Garten-Lust bez údání autora.

159

obecně lze konstatovat, že značně převažují díla německé provenience, či německé překlady z dalších jazyků. V knihovně nechyběl jeden z nejvlivnějších traktátů v dějinách teorie architektury vůbec, a to některé z vydání (čtyř) knih o architektuře Andrey Palladia (1508–1580). V inventárním seznamu se tato položka nachází pod popiskem Andrea Palladÿ Architectura.668 Tento stručný zápis nám nedovolí rekonstruovat, o které vydání slavného traktátu se mohlo jednat, jen v Itálii během 16. a 17. století vyšlo toto dílo pětkrát. 669 Je však pravděpodobné, že šlo buď o italský originál, či francouzský překlad z roku 1650, který byl v německy mluvícím prostředí značně rozšířen.670 První německý překlad byl pořízen až roku 1698, zahrnoval pouze dvě knihy a vyšel pod názvem Baumeisterin Pallas, tento překlad měl v jičíněveské knihovně také své místo a bude zmíněn níže. Přítomnost Palladiova traktátu se může zdát na první pohled v Čechách na přelomu 17. a 18. století překvapivá, jelikož zde palladiánský klasicismus našel uplatnění mnohem později, ovšem jako teoretik architektury byl Palladio ctěn už po celé 17. století a po třicetileté válce byl vnímán jako jeden z učitelů, kteří měli pomoci navázat na přerušenou klasicko-vitruviánskou tradici. V této spojitosti byly v německé jazykové oblasti vydávány také překlady teoretických spisů Albertiho, Serlia, Vignoly, Scamozziho. Právě dílo posledně jmenovaného se v inventáři jičíněveského zámku skrývá ve zkomolené podobě pravděpodobně pod položkou Schamotz Architektura.671 Nacházel se zde i známý Albertiho traktát.672 Nezastupitelnou roli měl ovšem v německých zemích již zmíněný překlad prvních dvou Palladiových knih o architektuře, který vyšel roku 1698 v Norimberku pod názvem Die Baumeisterin Pallas Oder Der in Teutschland erstandene Palladius.673 Autorem překladu a komentáře první knihy byl Andreas Böckler (1617–1688),674 který byl

668

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 115. I quattro libri dell'architettura…, Veneto1 1570, 15812, 16013, 16164, 16425. 670 Les quatre livres de l’Architecture d’André Palladio, Paris 1650. Dokonce existuje domněnka, že mohl částečně sloužit jako podklad pro zmíněný německý překlad z roku 1698, podobně jako byl klíčový i pro Godfreye Richardse a jeho překlad do angličtiny. Berndt VOLLMAR, Die deutsche PalladioAusgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698. Ein Beitrag zur Architekturtheorie des 17. Jahrhunderts, Ansbach 1983, s. 8. 671 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 122. 672 V inventáři jako Alberti Architectura, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 67. 673 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 66. 674 Přesná životní data nejsou známa. B. VOLLMAR, Die deutsche Palladio-Ausgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698…, s. 5. 669

160

činný v druhé polovině 17. století jako architekt, inženýr a kreslíř, a to především ve Frankfurtu nad Mohanem a Ansbachu.675 Böckler se ve svém komentáři snažil přizpůsobit především potřebám a zájmům zemské šlechty, jeho komentáře mají formu praktické aktualizace. První knihu tvoří technické poučení o stavebních materiálech, položení základů stavby, přičemž jádro tvoří přísně teoretická úvaha o pěti řádech. Kniha je uzavřena pojednáním o lodžiích, typech kleneb a schodištích. Druhá kniha popisuje na příkladech stavební principy atrií, sloupových sálů a členění interiérů. Vybrané příklady zahrnují především realizace venkovských vil ve Venetu, kde nechybí ani rozbor širších krajinotvorných koncepcí, záhy uplatňovaných i na zcela nepalladiánských stavbách ve střední Evropě. Překlad prvních dvou Palladiových knih a komentář k nim je Böcklerovým nejznámějším a nejvlivnějším dílem, ovšem sám je autorem řady dalších spisů. Mezi ně patřily jednak další teoretické traktáty o architektuře, ale také spisy o geometrii, tiskařských a grafických technikách, heraldice a jeden spis patřící žánru Hausväterliteratur, který bude zmíněn níže. Z architektonicko-teoretických prací byla v knihovně hraběte Šlika zastoupena jeho dvě nejdůležitější pojednání o architektuře. Prvním je Compendium Architecturae Civilis, které vyšlo poprvé roku 1648 ve Frankfurtu nad Mohanem, jemuž bývá často vytýkán nedostatek invence. Böckler se zde ovšem netajil svým úmyslem kompilovat starší autory a přetlumočit je všeobecně srozumitelným způsobem, jelikož mnoho z nich psalo „různými jazyky, často také velice obšírně, používajíce mnoho cizích slov, kterým ne každý rozumí“.676 Ve svém pojednání se věnuje zejména nauce o materiálech a sloupových řádech, přičemž nezapře inspiraci později přeloženým Palladiovým traktátem. V knihovně hraběte Šlika bylo toto dílo zastoupeno hned dvěma exempláři.677 Druhý z Böcklerových spisů, který našel své místo v jičíněveské knihovně, byla čtvrtá část Architectura curiosa nova d. i. (…) Bau- und Wasserkunst.678 Kniha vyšla poprvé roku 1664 v Norimberku. Tento spis byl sepsán na objednávku norimberského obchodníka a nakladatele Paula Fürsta a obsahuje celkem 202 mědirytin. Její první část se věnuje technickému využití tlaku vody a vzduchu při výstavbě vodotrysků, druhá část konstrukci různých vodních atrakcí, třetí umělecké výzdobě fontán a čtvrtá palá675

Tamtéž, 11. Viz: Andreas BÖCKLER, Compendium Architecturae Civilis, Frankfurt am Main 1648, předmluva s. XVI. 677 Obojí uvedeno jako Becklers Compendium Architecture Civilis. (NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 182.) 678 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 153. 676

161

cům, zahradám a jejich dekorativní výzdobě. Rytiny měly objednavatelům a stavebníkům zprostředkovat povědomí o tomto specifickém odvětví v celoevropském kontextu.679 Jde sice o „ve spěchu připravená“680 kompilační práce – Böckler bez udání zdroje ve velkém kopíroval například traktáty Giovanniho Maggiho a Jeana Lepautrea, 681 navíc se v popiscích děl dopouštěl frapantních chyb682 – přesto se ale u čtenářů setkalo s velikým úspěchem. Kniha se dočkala latinského překladu i druhého vydání roku 1704. Dalším významným teoretickým traktátem, který hrabě Šlik vlastnil, byl Vollständige Anweisung zu der Civil Bau-Kunst Nikolause Goldmanna (1611–1665).683 Goldmann působil jako profesor matematiky, právník a zabýval se také vojenskou architekturou.684 I když spis stihl do své smrti dokončit, tiskem byl vydán až později, roku 1696, jeho žákem Leonhardem Christophem Sturmem. Ten jej zároveň podrobně okomentoval a opatřil ilustracemi, díky čemuž bývá uváděn jako spoluautor. Jelikož byli jak Goldmann, tak Sturm v první řadě matematici, snažili se také v tomto pojednání o co největší exaktnost. Na rozdíl od Andrease Böcklera uvádí Goldmann v úvodu svého díla podrobný soupis použité literatury, přehledně ho člení a pro lepší pochopení překládá použité termíny do pěti jazyků. Pozornost si zaslouží biblické zaměření, které traktát získal zejména díky Sturmovi. K první knize přidal Sturm popis Šalamounova chrámu a v dedikaci zároveň uvedl, že rozumný způsob stavění si za vzor bere právě tento chrám, přičemž Vitruviovi se zde dostalo podřízené role. 685 Také klasické vitruviánské kategorie firmitas, utilitas a venustas vysvětlil v biblických intencích, 679

„…viel zierliche und künstliche Brönnen, welche hin und wider in Italien, Franckreich, Engeland und Teutschland anjezto befindlich, mit Fleiß abgerissen und verzeichnet, sambt Beyfügung eines jeden kurtzer Beschreibung.“ Georg Andreas Böckler, Architectura Curiosa Nova: Das ist: Neue, Ergötzliche, Sinn- und Kunstreiche, auch nützliche Bau- und Wasser-Kunst, Nürnberg 1664. 680 Hanno Walter KRUFT, Geschichte der Architekturtheorie. Von der Antike bis zur Gegenwart, München 1986, s. 198. 681 Kopie pořídil pravděpodobně na základě Maggiho svazku Fontane diverse, který vyšel roku 1618 a 1645. Rytiny Jeana Lepautrea byly zřejmě běžně po Evropě rozšířeny, jejich originály jsou uloženy v Cabinet des Estampes v Paříži. Renate WAGNER-RIEGER (Hg.), Architectura curiosa nova. Nachdruck der Ausgabe Nürnberg 1664, Graz 1968, s. 2–3. 682 Např. Berniniho kašny připisuje právě Maggimu, autoru mědirytů. 683 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 95. Nikolaus Goldmann Vollständige Anweisung zu der Civil Bau-Kunst herausgegeben von L. C. Sturm, Wolfenbüttel1 1696, Braunschweig2 1699, Leipzig3 1708. 684 K N. Goldmannovi viz: Jeroen GOUDEAU, A northern Scamozzi: Nicolaus Goldmann and the universal theory of architecture, Annali di architettura, 2006–2007, s. 235–246; Ulrich SCHÜTTE (Hg.), Architekt und Ingenieur; Baumeister in Krieg und Frieden, Wolffenbüttel 1984. 685 Viz: Dedicatio druhého vydání z roku 1699. Svaté stavitelské umění bylo plně zjeveno v Šalamounově chrámu, jemu je podřízena i pohanská nauka o sloupových řádech. V tomto ohledu Sturm prozrazuje přesnou znalost Villalpandova komentáře ke knize Ezechiel a jeho rekonstrukci Šalamounova chrámu představenou in: Juan Bautista VILLALPANDO – Jéronimo PRADO, In Ezechielem Explanationes et Apparatus Urbis, ac Templi Hierosolymitani Commentariis et imaginibus illustratus, I.–III., Rom 1596– 1604. Sturm této problematice věnoval samostatné dílo Die unentbährliche Regel Der Symmetrie, Augsburg 1720.

162

což bylo jistě částečně ovlivněno Sturmovým dalším profesním zájmem, vystudoval protestantskou teologii a věroučnými otázkami se po celý život zabýval. Sturm nebyl jen editor a v důsledku vlastně spoluautor Goldmannova díla, ale sám byl autorem kolem čtyřiceti vlastních teoretických spisů o architektuře a inženýrském umění.686 Byl také činným architektem, ovšem více znám je pro svou teoretickou činnost, jejíž velkou výhodou je – tak jako u jeho učitele Goldmanna – důrazná systematičnost a přehlednost. V jičíněveské knihovně našla své místo tři významná Sturmova díla, a to Leonhard Christoph Sturms durch einen großen Theil von Teutschland und den

Niederlanden

bis

nach

Paris

gemachete

Architectonische

Reise-

Anmerckungen…,687 které vyšlo poprvé ve slavném augsburském nakladatelství Jeremiáše Wolffa roku 1719, kde Sturm sděluje své zkušenosti a poznatky ze studijní cesty po Holandsku a Franci. Dalším byl traktát o pravidlech výstavby paláců a zámeckých budov Vollständige Anweisung, alle Arten von regularen Prachtgebäuden nach gewissen Regeln zu erfinden,688 publikovaný taktéž v Augsburgu roku 1716 a na stejném místě vydaný spis o výstavbě mlýnů Vollständige Mühlen Baukunst (1718).689 Dalším významným autorem z německého prostředí, jehož díla knihovna obsahovala, byl mnohostranně vzdělaný stavitel, teoretik architektury a taktéž vynikající matematik Johann Jacob Schübler.690 Největší Schüblerův přínos tkví bezesporu v jeho teoretických spisech, které začal vydávat roku 1715. Především se, jakožto zdatný matematik a kreslíř, snažil vědeckou formou zpřístupnit nauku o proporcích a perspektivě soudobým stavitelům, ale i teoretikům (tedy i zainteresovaným mecenášům).691 Zpočátku Schübler vydával jen menší předlohové práce, které obsahovaly maximálně dvanáct mědirytin okomentovaných krátkým textem.692 V nich se věnoval jednotlivým architektonickým prvkům (komíny, okna, oltáře), nábytku, technickým objektům (pumpy, vodotrysky), ale i ozdobným a fantaskním prvkům (rostlinné ornamenty, sfingy). Mezi tuto skupinu menších děl patří také Neu-inventierte Sommer-Häuser, Garten-

686

Více o Sturmových teoretických dílech Isolde KÜSTER, Leonhard Christoph Sturm. Leben und Leistung auf dem Gebiet der Zivilbaukunst in Theorie und Praxis, Berlin 1942. 687 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 170. 688 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 116. 689 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 134. 690 Začínal jako kreslíř a rytec v ateliéru Jacoba von Sandrarta, navštěvoval zároveň norimberskou malířskou akademii. Více k jeho životu viz: Heinrich GÜRSCHING, Johann Jacob Schübler, Ein Nürnberger Baumeister des Barockzeitalters, Mitteilungen des Vereins für die Geschichte der Stadt Nürnberg, Bd. 35, Nürnberg 1937, s. 19–57. 691 Tamtéž, s. 40. 692 Tato předlohová díla vycházela v augsburském nakladatelství Jeremiase Wolffa.

163

Cabinetten, und kleine Weyer-Gebäude.693 Pravděpodobně právě tento spisek vlastnil František Josef Šlik. Schübler zde na šesti grafických listech představuje pět malých zahradních architektur letohrádků v různém provedení, doplněných vodními atrakcemi a jeden pohled do interiéru zahradní promenády. Schübler se později, v protikladu k těmto menším předlohovým pracím, snažil o souhrnnější pojednání, která by podávala výklad stavitelského umění jako takového, či nějakého z jeho důležitých odvětví systematickým způsobem.694 Z těchto rozsáhlejších děl vlastnil František Josef Šlik dvě. Za prvé je v inventáři jičíněveské knihovny uvedena položka Schiblers Perspectiv=kunst.695 Pod touto položkou se může skrývat buď velkoryse pojaté dílo Perspectiva pes picturae,696 či pozdější Perspectivae Geometricae Practicae.697 Jako cílová skupina druhého díla jsou uváděni vojenští a fortifikační inženýři, kdežto první jmenované bylo definováno obecněji, navíc doplněno řadou reprezentativních vyobrazení, proto je možno předpokládat, že v knihovně šlechtice našlo své zastoupení spíše první. Další položky inventáře, které můžeme s jistotou Schüblerovi přiřadit jsou jeho komentář k sloupovým řádům Gründlicher und deutlicher Unterricht zur Verfertigung der vollständigen Säulen-Ordnung a pojednání o slunečních hodinách.698 Schüblerova díla byla mezi čtenáři velice oblíbená a patří k tomu obrazově nejrafinovanějšímu, co v německém prostředí v té době vzniklo.699 Vyznačují se perfekcionistickým grafickým zpracováním, v němž je architektura v posledním důsledku chápána skrze své působení na diváka. Není proto udivující, že některé z jeho svazků Franti-

693

V inventáři je popsán jako Schüblers neü inventirte Somerhaüßer, Gartten Cabinetten und unterschiedliche gebaüde 3. uneingebundene Theile pod inv. č. 150. Spisek byl vydán roku 1725 v Augsburgu, v nakladatelství Jeremiase Wolffa. 694 Mezi tyto práce patří např. Sonnenuhrkunst (1726), které měl hrabě Šlik taktéž v knihovně, Holtz ersparenden Stuben-Oefen (1728), hlavní odvětví stavitelství mapují Architectura Civilis a Architectura Militaris. Z let 1732–1735 pochází mohutné pětisvazkové dílo Synopsis Architecturae Civilis eclecticae, z let 1731–1736 dvoudílné dílo o tesařství Zimmermannkunst. 695 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 139. 696 Johann Jacob SCHÜBLER, Perspectiva: pes picturae; das ist: Kurtze und leichte Verfaßung der practicabelsten Regvl zur perspectivischen Zeichnungs-Kunst, Nürnberg 1719. 697 Johann Jacob SCHÜBLER, Perspectivae Geometricae Practicae…, Nürnberg 1735. 698 V inventáři uvedeno jako Gründlicher Unterricht Zur Verfertigung der Vollständigen Saulen Ordnung, in Türkischen Pappier eingebunden. (NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 168); dílo vyšlo roku 1723 v Norimberku; NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 847; TÝŽ, Neue und deutliche Anleitung zur practischen Sonnen-Uhr-Kunst…, Nürnberg 1726. 699 Některá z jeho děl dosáhla až dvaceti nových vydání. Poslední vydání jeho díla je datováno rokem 1786, šlo o knihu Johann Jacob Schüblers Mathematicus, Baumeister und Vorsteher der Mahler- und Zeichenakademie, Architectonische Werke, Nürnberg 1786.

164

šek Josef Šlik vlastnil. O specifickém zájmu hraběte Šlika může svědčit přítomnost Schüblerovy méně rozsáhlého dílka o zahradní architektuře. V jičíněveské knihovně se nacházela i všeobecně známější předchůdkyně Schüblerova díla o perspektivě a to dvousvazkové dílo Perspectiva Pictorum atque Architectorum italského jezuity Andrey Pozza (1642–1709).700 Pozzo proslul zejména jako autor mnoha iluzivních fresek, a to především v Římě a později i Vídni, kde působil na sklonku svého života. Již v devadesátých letech 17. století vydal proslulou učebnici perspektivy a to ve dvou svazcích, z nichž první vyšel v Římě roku 1693 a druhý tamtéž o pět let později. Jeho kniha měla ohromný úspěch, a tak následoval bezpočet nových vydání až do 19. století. Práce je opatřena 118 rytinami a dedikována císaři Leopoldu I. Pozzo z perspektivně iluzivní malby udělal velice žádanou módní záležitost, která našla ohlas i v českém prostředí.701 Jistě není bez zajímavosti, že na šlikovském panství se malby tohoto typu, konkrétně malby postranních oltářů v kostele sv. Jakuba Většího v Kopidlně a oltáře v kapli sv. Anny u Ostružna, objevují pravděpodobně již na přelomu století (nejpozději roku 1713), kdy byl pozzovský boom v Čechách v začátcích.702 Další slavný spis byl v inventáři jičíněveské knihovny označen fischers historische Architectura.703 Pod touto položkou se bezesporu skrývá Entwurff einer historischen Architectur Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, který poprvé vyšel roku 1721 ve Vídni po osobním schválení císařem Karlem VI. Ve svém traktátu představil Fischer z Erlachu naprosto neotřelé pojetí teorie architektury. Vrátil se v něm ke svému studijnímu pobytu v Římě, během něhož se seznámil s humanisticko-antikvářským okruhem vzdělanců kolem královny Kristýny, sběratele, historika a teoretika umění Pietra Bello700

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 63. Je pochopitelné, že se Pozza snažili přivést do Prahy jezuité, pro něž stihl vytvořit návrh scény pro zamýšlenou malbu na čelní stěně letního refektáře v Klementinu. Tu musel po Pozzově smrti provést jeho žák Kryštof Tausch roku 1710. Ovšem hlavním šiřitelem Pozzova odkazu v Čechách se stal Jan Hiebel, jenž se zde usadil přibližně roku 1707 poté, co se ve Vídni u Pozza vyučil a který roku 1714 vyvolal „až nadměrný obdiv svým opticky a perspektivně vykouzleným malovaným oltářem“ v kostele sv. Klimenta v Klementinu. Pavel PREISS, Malířství vrcholného baroka v Čechách, Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 549. K A. Pozzo viz monografie: Herbert KARNER – Stefanie LINSBOTH (eds.), Andrea Pozzo (1642–1709): der Maler-Architekt und die Räume der Jesuiten, Wien 2012. 702 Kostel sv. Jakuba v Kopidlně byl dokončen roku 1705 a v kostele sv. Anny je na iluzívním oltáři vyobrazen alianční znak Františka Josefa Šlika a Silvie Kateřiny Kinské, která zemřela roku 1713. Za povšimnutí také stojí skutečnost, že oltář v kapli sv. Anny nápadně připomíná grafické listy č. 79 či č. 80 z druhého dílu Pozzova pojednání, což je jedním z důvodů k přehodnocení obecně přijímané datace kaple sv. Anny, která bývá uváděna k roku 1670. Je třeba si uvědomit, že datum původně pochází z topografické práce Jana Karla Rohna z roku 1777, od nějž jej přebírá další topografická literatura a další autoři 20. století, přitom Rohn s daty zachází velice „velkoryse“ a v některých případech se mýlí i o 20– 30 let. K dataci kaple sv. Anny a iluzivních oltářů na šlikovském panství viz: Lucie RYCHNOVÁ, Drobná sakrální architektura v barokní komponované krajině Jičínska – velišsko-vokšické panství Františka Josefa Šlika, Praha 2006. Bakalářská práce. KTF UK v Praze, s. 34–38. 703 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 131. 701

165

riho a Athanasia Kirchera. Svůj Entwurff chápal jako sbírku příkladů světové architektury od počátků až do jeho současnosti, které se snažil věrně rekonstruovat na základě starověkých textů, vyobrazení na mincích, zřícenin, popisů cest. Tímto antikvářským zaměřením se naprosto oddělil od dosud rozvíjeného pojetí teorie architektury jakožto typologie staveb či komentáře pěti sloupových řádů tak, jak jej představoval například jeho výše zmíněný současník L. Ch. Strum a další následovníci serliovské tradice. 704 Ve svém díle prezentuje rekonstrukce Šalamounova chrámu, sedmi divů světa, příkladů syrské, egyptské, řecké, starořímské, islámské a východoasijské architekty, nakonec prezentuje svá vlastní díla a překvapivě se zabývá vázami. Toto dílo bývá označováno jako první srovnávací dějiny světové architektury. Ve šlechtických knihovnách měl tento svazek jistě hojné zastoupení, bylo otázkou prestiže vlastnit dílo dvorního architekta, které navíc schvaloval sám císař, jemuž bylo zároveň dedikováno, a které ve svém důsledku bylo oslavou císařství a monarchie.705 V tomto kontextu je nutno poznamenat, že František Josef vlastnil i biografii královny Kristýny,706 stejně jako některé spisy Athanasia Kirchera.707 Výzkumem starověké architektury před Fischerem se zabýval například Giovanni Battista Montano (1534–1621), architekt, sochař, řezbář a rytec, který pobýval většinu profesního života v Římě. Na základě pozůstatků antických památek, písemných pramenů, ale i vlastní imaginace rekonstruoval původní vzhled Říma, přičemž výsledkem jeho rekonstrukcí byly často pro 16. století až fantaskně vyhlížející stavby. Největší proslulosti dosáhl až po smrti a to díky svému žáku Giovanni Battistu Soriovi, který výsledky jeho práce roku 1624 publikoval pod názvem Scielta di varii tempietti antichi.708 Montanovy rekonstrukce se vyznačují značnou dynamikou a prolínáním konvexních a konkávních motivů, které měly značný vliv na tvůrce 17. století, například Francesca Borrominiho. Francouzské příručky reprezentuje dílo Recueil des Plans et Profils pařížského architekta a projektanta Jeana Marota (1619–1679),709 které vyšlo poprvé pravděpodobně 704

Kristoffer NEVILLE, The Early Reception of Fischer von Erlach's Entwurff einer historischen Architectur, Journal of the Society of Architectural Historians 2, 2007, s. 160. 705 Tamtéž. 706 Položka NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 241. Leben der Schwedischen Königin Christine. 707 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 87, Kirchners Neue Hall- und Thonkunst. Athanasius KIRCHER, Neue Hall- und Thonkunst oder mechanische Gehaim-Verbindung der Kunst und Natur, Nördlingen 1684. 708 V inventáři je kniha uvedena jako Montani scielta varÿ Tempietti antice, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 136. 709 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 140.

166

ještě v 17. století, v prvním vydání chybí informace o místě a datu. Někdy bývá také nazýváno Petit Marot. Podruhé bylo dílo publikováno roku 1738 ve slavné pařížské tiskárně Pierre-Jeana Marietta.710 Obsahuje 121 Marotových rytin zobrazujících slavné francouzské profánní i sakrální budovy, jako například Palais d’Orléans (dnes Palais du Luxembourg), châteaux de La Trémoille v Thouars, Ponts-en-Champagne, hôtel de Sully, kapli Valois v Saint-Denis. Série je zakončena vlastními Marotovými návrhy, které jsou proloženy skutečnými slavnými stavbami (například římským Pantheonem).711 Mezi těmito populárními díly, se nacházela i zajímavá rarita, která se svým zaměřením pohybuje na rozhraní utopické architektury a zahradní teorie. Jsou jí dvě položky označené jako Küffnern bau kunst a Küffners Architectura Viv-Arboreo-NeoSynemphitephtica.712 Jde nejspíše o jedno a to samé dílo Friedricha Johanna Küffnera Architectura Viv-Arboreo-Neo-Synemphyteutica: Oder Neu-erfundene Bau-kunst, zu lebendigen Baum-Gebäuden…, které vyšlo roku 1716 v Hofu. Autor se zde představuje jako farář z Liechtenbergu.713 Ve svém pojednání se zabývá „živoucí“ architekturou „vystavěnou“ ze správně naroubovaných stromů, které pak samy vyváří celé části zahradních staveb a altánů a samy se mohou stát například i židlí či stolem. Toto dílo stojí již na pomezí architektury a zahradního umění.

VII. 1.3. Knihy o zahradách, zahradním umění a pěstování rostlin V jičíněveské knihovně se nacházela jednak teoretická díla o zahradním umění a jednak četné traktáty zabývající se praktickými otázkami pěstování různých druhů rostlin a stromů. Celkově se spisů s touto tematikou nacházelo v Jičíněvsi mnohem větší množství nežli čistě architektonických pojednání. Převažovala původní německy psaná díla či překlady zejména francouzské literatury, ovšem své místo měla i původní francouzská pojednání. Pro lepší přehled spisy rozděluji do skupin teoretických pojednání, praktických příruček a obrazových publikací, ovšem je třeba mít na paměti, že mnohá z nich se pohybují na rozhraní těchto žánrů.714

710

Nejznámější je ovšem zřejmě třetí vydání z roku 1768 Charles-Antoine Jomberta. Více viz: André MAUBAN, Jean Marot architecte et graveur parisien, Paris 1944. 712 Johann Friedrich KÜFFNER, Architectura viv-arboreo-neo-synemphyteutica, Hof 1716. 713 Dnes Lichtenberg, ležící v hornofrancké oblasti Bavorska, v okrese Hof, kde byla kniha publikovaná. 714 Ve svém dělení částečně postupuji podle Stefan SCHWEIZER, Die Erfindung der Gartenkunst, Berlin 2013. 711

167

VII. 1. 3. 4. Teoretická díla Pod inventární položkou la Pratique du Jardinage715 se pravděpodobně skrývá jeden z nejznámějších traktátů o zahradním umění vůbec La théorie et la pratique du jardinage francouzského autora Antoine-Josepha Dezalliera d'Argenville (1680–1765). Je často nazýváno prvním dílem, kde se zahradnictví institucionalizuje jakožto samostatné umělecké odvětví. Poprvé toto dílo vyšlo roku 1709 anonymně v pařížském nakladatelství Jeana Marietta s ilustracemi Alexendra de Blond. V druhém vydání z roku 1714 již autor uvedl své iniciály L. S. A. I. D. A.716 Z názvu knihy je patrné, že dílo je jednak věnováno teorii, tj. vlastnímu návrhu zahrady, a jednak praxi – tedy provedení návrhu. Pojednání se zabývá výhradně okrasnými zahradami, přičemž zahradní umění je zde povýšeno na samostatný umělecký obor. Nejproslulejší je návrh „le jardin magnifique“, kdy je zahrada rozvržena na půdorysu pravidelného obdélníka a systematicky, racionálně rozdělená na jednotlivé části – hospodářské záhony a partery v blízkosti zámku, partery a boskety kolem centrálního bazénu, ovocnářská zahrada. Tyto části jsou od sebe zřetelně oddělovány příčnými cestami. Důležitým prvkem je tu vodní plocha v podobě bazénu, který odděluje okrasnou a ovocnářskou zahradu. Zahrada je po stranách ohrazena stromovými alejemi – příroda usměrněná, zkrášlená a zdokonalená pomocí racionálních pravidel je tak oddělena od divoké přírody za jejími hranicemi.717 Dezallierův traktát se rychle rozšířil, byl přeložen do němčiny a reakce německy mluvícího prostředí na sebe nenechaly dlouho čekat. Za jeho jakousi „dolnofranckou“ modifikaci718 lze považovat Neue Garten Lust Johanna Davida Fülcka z roku 1720 v inventárním seznamu jičíněveské knihovny označené jako David Fileckens Gartens Lust.719 Německy mluvící země měly samozřejmě svou tradici teoretických pojednání, která dosahovala do 17. století a byla zastoupena i v Jičíněvsi. Pod inventárním zázna-

715

V inventáři knihovny – NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 6. Druhé, rozšířené vydání mělo 293 stran v porovnání s prvním, jehož rozsah byl 208 stran. Třetího rozšířeného vydání se kniha dočkala roku 1747, kdy se počet stran zvojnásobil na 482. Více Clemens Alexander WIMMER, La Theorie et la Pratique du Jardinage von Dezallier d'Argenville. Zum 300jährigen Jubiläum des Buches, Zandera 2, 2009, s. 70–82. 717 Jiří KROUPA, Dějiny a teorie zahradního umění, Brno 2004, s. 40. 718 Irmgard SIEBERT – Carola SPIES – Stefan SCHWEIZER (Hgg.), Gärten – wie sie im Buche stehen. Gartenkunsthistorische Publikationen des 16. bis 20. Jahrhunderts aus dem Bestand der Universitätsund Landesbibliothek Düsseldorf, Düsseldorf 2011, s. 109. 719 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 77. Johann David FÜLCK, Neue Garten Lust, oder Völliges Ornament…, Augsburg 1720. 716

168

mem Eltzholtzens neü angelegter Garten-Bau,720 se skrývá pravděpodobně přepracované vydání populárního traktáru o výstavbě zahrad braniborského dvorního lékaře, botanika a zahradníka Johanna Sigismunda Elsholtze (1623–1688).721 Vydavatel v tomto případě vsadil na jistotu. Jednak byl Johann Elsholtz všeobecně uznávaným autorem, který byl ceněn díky svému širokému vědeckému záběru.722 Znovuvydání Elsholzova spisu mělo zaplnit mezeru na trhu – poptávka po německy psaných traktátech o zahradách dalece převyšovala nabídku.723 Elsholzovo vědecké zaměření se do tohoto díla silně promítlo. Jakožto botanik se podrobně věnuje různým druhům rostlin, zahradu nechápe na rozdíl od Dezalliera jako umělecké dílo samo o sobě, zahrada musí splňovat i praktické požadavky. Ve svém traktátu se proto věnuje jak okrasným (květinovým), tak kuchyňským a bylinkovým zahradám, ale i sadům a vinicím. Všechny tyto typy zahrad by měly být podle Elsoltze součástí šlechtického sídla. Na Elsholtze úspěšně navázal již v devadesátých letech 17. století vrchní mohučský zahradník Heinrich Hesse, jehož čtyři díla byla součástí jičíněveské knihovny. Hesse na sebe upoutal pozornost již svým prvním traktátem Neue Garten-Lust,724 kde uplatnil jak své zkušenosti z praxe zahradníka ve své domovině, tak z cest po Nizozemí, Francii a Itálii. Později byla publikována jeho kniha Neue Unterweisung zu dem Blumen-Bau, kde se věnuje pěstování různých druhů okrasných květin.725 Ovšem jeho zřejmě nejvýznamnější prací je roku 1710 v Lipsku vydaný Teutscher Gärtner.726 Traktát navazuje na Hessovy předchozí práce, zároveň také reflektuje nejnovější literaturu na 720

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 65. Jeho trakrát byl totiž v letech 1666, 1672, 1684 a 1690 publikován pod názvem Vom Gartenbau. Garten-Baw oder Unterricht von der Gärtnerey auff das Clima der Chur-Marck Brandenburg, wie auch der benachbarten teutschen Länder gerichtet…, Cölln an der Spree1 1666, Cölln an der Spree21672; 3. vydání pod zkráceným titulem Vom Garten-Baw, Berlin – Leipzig – Cölln 1684. Až roku 1715 vyšel pod názvem Neu angelegter Garten-Bau: oder Sonderbare Vorstellung Wie ein wolerfahrner Gärtner nicht allein die schönsten Lust-, Küchen-, Baum- und Blumen-Gärten auf unserm teutschen climate füglich anzurichten… K Elsholzovi viz: Axel KLAUSMEIER, Johann Sigismund Elsholtz – „Botanicus, Praefectus Hortorum und Hoff-Medicus“ des Großen Kurfürsten, Schön und Nützlich. Aus Brandenburgs Kloster-, Schloß- und Küchengärten, Berlin 2004, s. 88–99. 722 Elsholtz psal mimo jiné i spisy o zdravém stravování, které si nezadaly na popularitě s těmi o zahradách. Diaeteticon: Das ist, Newes Tisch-Buch, Oder Unterricht von Erhaltung guter Gesundheit durch eine ordentliche Diät, und insonderheit durch rechtmäßigen Gebrauch der Speisen, und des Geträncks, Cölln an der Spree 1682. Tato kniha se podobně jako pojednání o zahradách těšila velké oblibě a svého druhého vydání se dočkala v Lipsku téhož roku jako spis o zahradách, tedy roku 1715. 723 I. SIEBERT – C. SPIES – S. SCHWEIZER, Gärten – wie sie im Buche stehen…, s. 39. 724 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 13. Neue Garten-Lust. Das ist, Gründliche Vorstellung, Wie ein Lust-Küchen und Baum-Garten unter unserem teutschen Climate füglich anzurichten, Leipzig1 1690. 725 Blumen-Bau, worinnen deutlich und kuertzlich gelehret wird, wie die Blumen, sonderlich die Anemonen, Nelcken und Tulpen…, Leipzig 1705. 726 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 41. Teutscher Gärtner, Das ist, Eine gründliche Vorstellung, wie nach nothwendiger zubereitung des erdreichs unter unserm teutschen climate ein Lust- Küchen- und Baum-Garten füglich anzurichten…, Leipzig 1710. 721

169

poli teorie zahradního umění (zejm. La théorie et la ptique du jardinage). Skládá se ze čtyř knih, z nichž první se zabývá okrasnými zahradami, druhá exotickými („indickými“) rostlinami, třetí užitnou zahradou a čtvrtá se věnuje pěstování stromů. Své představy o zahradním umění sumarizuje na základě popisu ideální zahrady venkovského sídla, kde nesmí chybět zahradní domky, voliéry, pomerančovníky, groty, vodní atrakce, rybníky, sochařská díla a „všeljaké starožitnosti“. Vyjadřuje se také ke kompetencím, schopnostem a úloze zahradníka, který zároveň musí být připraven k diskusi s architektem. Podtrhuje, že základem dobře provedené zahrady je správné a přesné vyměření terénu, kde pro ilustraci jako zdařilý příklad jmenuje zahradu Julia Jindřicha vévody Sasko-Lauenburského v Ostrově nad Ohří. Hesse byl zároveň i překladatelem. Jeho překlad pojednání Le jardinier fleuriste et historiographe Louise Ligera (1658–1717) se spolu s originálem taktéž nacházel v knihovně hraběte Šlika.727 Traktát kartuziána Clauda Gentila Le Jardinier Solitaire728 je vzhledem k dalším spisům v tomto přehledu výjimečné svou formou dialogu. Samotářský zahradník neboli kartuziánský mnich rozmlouvá s anonymním šlechticem o výstavbě a formování zahrad, pěstování jak užitkových, tak okrasných rostlin a zároveň kontempluje krásu a užitečnost Stvoření, čímž zahradní dílo posouvá až na meditativní úroveň ve smyslu kartuziánské spirituality. Tento spis našlo velký ohlas zejména v anglicky mluvících zemích.729 O fascinaci orientem se ve spojitosti se zahradami a krajinnými parky dá mluvit až od poloviny 18. století, avšak asijské kultury stejně jako další exotická témata, stála v popředí zájmu již dlouhou dobu předtím. Mnoho zde zmíněných spisů obsahovalo přinejmenším jednu kapitolu věnovanou novým exotickým plodinám a jejich pěstování ve středoevropských podmínkách. Ovšem spisem, který byl těmto rostlinám a jejich botanické klasifikaci výhradně věnován je dílo drážďanského dvorního zahradníka a botanika Georga Meistera (1653–713) Der Orientalisch-Indianische Kunst- und LustGärtner.730 Meister procestoval v letech 1677 a 1688 Indonésii a Japonsko a je považo-

727

Šlo o velice úspěšné kompilační dílo, které bylo krátce po prvním vydání přeloženo do více jazyků, roku 1706 vyšlo v anglickém překladu v Londýně spolu s překladem pojednání François Gentila Le Jardinier Solitaire, Hessův překlad je prvním do německého jazyka. Louis LIGER, Le jardinier fleuriste et historiographe…, Paris 1704; překlad Historischer und verständiger Blumen-Gärtner…, Leipzig 1715 – NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 18. 728 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 556. François GENTIL, Le Jardinier Solitaire Ou Dialogues Entre Un Curieux & Un Jardinier Solitaire, Paris1 1612. 729 Překlad The Solitary or Carthusian Gardener, from the French of Francois le Gentil, London 1706. 730 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 75.

170

ván za prvního evropského specialistu na asijské zahrady.731 Své výše zmíněné dílo vydal na své vlastní náklady roku 1692 v Drážďanech. Popisuje v něm množství japonských a východoasijských květin, jako první popsal v Evropě kamélie a jako jeden z prvních japonské bonsaje. Pěstováním exotických plodin se zabývala i díla Deliciae et Arcana Florum732 a traktát ekonoma a současně jednoho z nejplodnějších novověkých německých autorů Paula Jacoba Marpergera Nutz- und lustreicher Plantagen-Tractat – obě byla zasoupena v Jičíněvsi.733 Na první pohled zaujme dílko Wohl-fundirter Zwerg-Baum napsané salzburgským arcibiskupským zahradníkem Georgem Liegelsteinerem.734 „Trpasličí stromy“ popisuje jako zmenšeniny výjimečně krásných vzrostlých stromů. V detailech líčí, jak zkracovat a ořezávat kořeny a větve, aby si strom zachoval svou košatost a zároveň nevyrostl více, než by bylo žádoucí. Text byl doplněn osmi dřevoryty, které byly ovšem převzaty z Quintiniea a jeho Instruction pour les jardins fruitiers. Díky svému námětu bývá tento spis označován za první pojednání o bonsajích,735 autor se však nikde přímo na orientální inspirace neodvolává a zaměřuje se na módní citronovníky.

VII. 1. 3. 5. Praktické návody, užitkové zahrady, pěstování a ošetřování stromů Praktické příručky byly v jičíněveské knihovně zastoupeny ve značném počtu, s čímž se v katalozích zámeckých knihoven běžně nesetkáváme.736 Mohlo jít tedy o výraz individuálního zájmu majitele knihovny. Z toho důvodu, jakkoli se může jejich zařazení 731

Cestoval jako doprovod kasselského obchodníka, botanika, lékaře a jednoho z prvních japanologů Andrease Cleyera, který pracoval pro nizozemskou Východoasijskou společnost. K životu G. Meistera viz: Veit HAMMER, Georg Meister (1653–1713). Ein biographischer Versuch, München 2010. 732 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 367. André de LA CROIX, Deliciae & Arcana Florum, Oder Edles Kleynod, Das ist, /…/ Auch wie man solle aller Art Citronen-, Chineser-, Aepffel- und Oranien-Bäume zu ziehen, und erhalten…, Köln1 1697, přepracované vydání Hamburg 2 1698, Amsterdam3 1700, Amsterdam4 1701, Magdeburg5 1707. 733 Paul Jacob MARPERGER, Paul Jacob Marpergers nutz- und lustreicher Plantagen-Tractat, oder, Gründlicher Beweiss was die Cultur fremder und auch einheimischer Plantagen an Bäumen, Kräutern und andern Gewächsen unsern Teutschland in seinen Hausshaltungen und Commerciis, wie auch dem aerario selbst vor Nutzen bringen könne, Dresden 1722. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 59. 734 V inventáři taktéž označeno jako Wohl fundierter Zwergbaum, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 100; Georg LIEGELSTEINER, Wohl fundierter Zwergbaum Oder Curieuser Unterricht, Wie die Zwerg-Bäume alle Jahr beschnitten, wodurch solche in kurtzer Zeit nicht nur in zierlich Wachsthum gebracht, sondern auch die Früchte vermehret, vergrössert und zu annehmlichen Geschmack verbessert werden können…, Frankfurt am Main 1702. 735 Např. Walter PALL, Dwarf Trees of George Liegelsteiner, Bonsai Magazine 3, 2000, s. 38–39. 736 Za informaci a podnětnou konzultaci děkuji PhDr. Petru Maškovi.

171

vedle teoreticky zaměřených traktátů zdát poněkud disproporční, je jistě zajímavé je alespoň v krátkosti zmínit. Jedním z nejstarších pojednání bylo Danielis Rhagorÿ verneuerter Pflantz garttner,737 které představuje první německy psané systematické pojednání o pěstování rostlin na švýcarské půdě, kde autor mimo jiné čtenáře seznamuje s bramborami či chřestem. Kniha vyšla poprvé roku 1639 a posledního vydání se dočkala roku 1676. 738 Původně švýcarské provenience bylo také dílo kapucínského mnicha z Zugu Timothea von Rolla, který bývá také někdy nazýván „švýcarský botanik“. Jeho dílo se objevuje v inventáři pod názvem Rolls Neües blumen büchlein.739 Autor se zde zabývá především okrasnými rostlinami a péčí o ně. Předlohou jeho práce byla čtvrtá kniha Ferrariho spisu De florum cultura, který František Josef Šlik taktéž vlastnil a bude zmíněn dále. Bratr Timotheus chtěl původně Ferrariho dílo pouze přeložit, nakonec se ovšem rozhodl sepsat originální pojednání, které „nebude příliš velké a nešikovné k dennímu nošení po zahradě“.740 Dílko je napsáno velice jadrným a živým jazykem. Ve své době bylo velice populární právě pro svůj praktický formát, malý rozsah, ale zároveň fundovanost autora. Mezi další prakticky zaměřené spisy patřil například Baumgartenův GartenMemorial 741 a Manuál zahradníka Agustina Mandiroli (zem. 1661), italského františkána a teologa.742 Nechyběl ani překlad původně latinského pojednání Petra Lauremberga Die Edle Gartten wissenschaft.743 Bylinkovými, užitnými zahradami a ovocnářstvím se intenzivně zabýval i Johann Georg Müller, jehož dvě díla na tato témata jsou

737

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 292. Daniel RHAGOR, PflantzGart, darinn grundtlicher Bericht zufinden, welcher gestalten 1. Obs-Gärten, 2. Kraut-Gärten, 3. WeinGärten, mit Lust unnd Nutz anzustellen, zu bawen und zu erhalten: sampt zu End eines jeden Capitels beygefügter Verteutschung ..., Bern1 1639, následovaly další čtyři vydání, poslední roku 1675. 738 G. HERZOG, Daniel Rhagorys Pflantz-Gart aus dem Jahre 1639, in: Berns mächtige Zeit, André Holenstein (Hg.), 2006, s. 406–411. 739 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 503. Timotheus ROLL, Neues blumen-büchlein: in welchem enthalten die weise, wie die blumen ins gemein, und jede absonderlich solle gepflanzt werden, Konstanz1 1669, Konstanz2 1687, Ulm3 1893. 740 Tamtéž, Konstanz1 1669, s. 5. 741 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 557. Florianum BAUMGARTNER, Garten-Memorial; oder, Kurze Erinnerung was ein fleissiger Baumgärtner alle Monat das gantze Jahr über bey den Bäumen in Acht zu nemen hat, Nürnberg 1661. 742 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 568. Mardirola, Manuale de Jardinier; Agustíno MANDIROLA, Manuale de giardinieri: diviso in trè libri, Vicenza 1661. 743 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 317. Die edle GartenWissenschaft aus Petri Laurembergii Rostochiensis Horticultura & Apparatu plantarum…, I.–II., Nürnberg1 1671–1673. Překlad pořídil Albrecht Stromer von Reichenbach, který Laurembergův text rozšířil o poznámky regionálního charakteru (Franky).

172

v jičíněveském inventáři označena jako Müllers deliciae hortenses744 a Compendium triplicis horticulturae.745 Francouzky psanou literaturu v knihovně Františka Josefa Šlika zastupoval v první řadě Le jardinier françois královského komorníka Nicolase de Bonnefons, který vyšel poprvé v Paříži roku 1651.746 Kniha se zabývá v první řadě pěstováním a pěstěním stromů, podává přehled různých druhů ovoce a zeleniny a v závěru popisuje i výrobu marmelád, džemů, kompotů a vína.747 Za Bonnefonsova následovníka můžeme označit ředitele versailleských užitkových zahrad Jeana Baptiste de la Quintinie (1626–1688), jehož dílo Instruction pour les jardins fruitiers se také v Jičíněvsi nacházelo.748 V knihovně hraběte Šlika měla své místo i řada děl specializující se pouze na pěstění stromů. Hned třikrát se v jičíněveské knihovně objevil spis teologa a zahradníka českého původu Georga Holika (zem. 1704),749 který je autorem velice úspěšného traktátu o roubování a štěpování stromů, který se i v jičíněveské knihovně nacházel ve třech exemplářích. Zřejmě šlo o různá vydání jeho Vermehrtes vierfaches Garten-Büchlein.750 Jedno z nejčtenějších děl své doby je uvedeno pod názvem Agricolae Vermehrung deren Bäume Staudten und blumen Gewächß.751 Autorem byl Georg Andreas Agricola (1672–1738), úspěšný řezenský lékař, který se krom své lékařské praxe věnoval i botanice. Byl známým experimentátorem, dokázal například vypěstovat dva až tři různé 744

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 93; Johann Georg MÜLLER, Deliciae Hortenses, Das ist: Blumen- Artzney- Küchen- und Baum-Gartens-Lust…, Stuttgart1 1676, 1679, 1684, 1690, 1696, 1710, 1717, 1728, 1734, 1745. 745 Johann Georg MÜLLER, Compendium triplicis horticulturae, das ist: Kurtzer Entwurff eines dreyfachen Garten-Baus…, Stuttgart 1675. 746 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 537. Celý titul zněl: Le jardinier françois qui enseigne à cultiver les arbres et herbes potagères, par R. D. C. D. W. B. D. N. 747 Francie v této době postrádala prakticky zaměřenou literaturu, která naopak v německy mluvících zemích v rámci literárního žánru Hausväterliteratur vzkvétala, a tak patřil Bonnefons ve Francii k velice úspěšným autorům. 748 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 27; Quintinie se kromě užitkových rostlin a jejich druhy zabývá také zahradnickým náčiním, přípravou půdy, pracovními technikami a vyjadřuje se i ke vzdělání zahradníka. Kniha byla později přeložena do angličtiny Johnem Evelynem a stala se jednou z úspěšných původně francouzsky psaných knih na anglickém kontinentu – John EVELYN, Terra. The Compleat Gardener, London 1693. 749 Holik byl původně protestant, v mládí konvertoval ke katolické církvi a stal se nakrátko dominikánem, ovšem z řádu vystoupil a na nějaký čas se stal pastorem bratrského sboru ve Wittenbergu, odtamtud se dostal do Švédska, od roku 1677 pak působil v Rize. Johann Samuel ERSCH – Johann Gottfried GRUBER (Hgg.): Allgemeine Encyclopädie der Wissenschaften und Künste, IX, Leipzig 1832, s. 112. 750 Položky jsou zde uvedeny jako Holicks neü vermehrtes Vierfaches Gartten Buch, Georgii Holyck Neuvermehrtes vierfaches Garten-Buch a Hollix Neü vermehrtes 4.faches gartten buch. 2. vol.; Georgii HOLYK, Vermehrtes vierfaches Garten-Büchlein: Im Ersten wird erkläret und gezeiget die neuerfundene Arth der Corpulation, und Triangulation, Leipzig–Frankfurt am Main1 1707, 17092, 17173, 17204, 17245, 17276, 17507. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 402. 751 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 35. Georg A. AGRICOLA, Neuund nie erhörter doch in der Natur und Vernunfft wohlgegründeter Versuch der Universal-Vermehrung aller Bäume, Stauden, und Blumen-Gewächse, Regensburg 1716.

173

druhy plodů na jednom stromu. Jeho kniha na toto téma vzbudila senzaci po celé Evropě a byla brzy přeložena do francouzštiny, holandštiny a angličtiny. 752 Zároveň se na svém poli stala normativní publikací a svou pozici si udržela po dlouhou dobu. Dalšími díly spadajícími do této kategorie byla také díla Erneurter und vermehrter Baum- und Obstgarten Wolfganga Jacoba Dümlera,753 traktát anonymního autora Recht gründliche Anweisng zur Baumschule, který byl vydán roku 1702 v Hamburku, dále překlad díla francouzského státníka Arnauld d’Andilly La manière de cultiver les arbres fruitiers pořízený Geroldem Edlebachem.754 V Jičíněvsi nechybělo ani pojednání Johanna Lochnera Einfältige Unterweisung wie man zwergl und hochstammige baüme Pflantzen solle.755

VII. 1. 3. 6. Obrazové a topografické práce Výše zmíněné praktické příručky byly zřídka opatřeny ilustracemi, pokud se v nich již nějaké rytiny nacházely, tak velice poskrovn. Postupně se však začaly objevovat také publikace, jejichž hlavním přínosem byl právě obrazový materiál. Mezi bohatě ilustrovaná díla patřily jak botanicky zaměřené spisy, tak rozličné topografie. K prvnímu typu patří velice úspěšné pojednání italského jezuity Giovanniho Baptisty Ferrariho Hesperides Sive De Malorum Aureorvm Cultvra, které bylo poprvé vydáno roku 1646 v Římě. Bylo opatřeno množstvím mědirytin od renomovaných římských umělců. Ferrari v něm jako první kompletně, vědecky a detailně popsal různé druhy citrusových plodů a granátových jablek, přičemž plody jsou zde vyobrazeny naprosto precizně, a to v životní velikosti celé a rozpůlené, včetně listů. Další mědirytiny

752

V anglickém jazykovém prostředí je velice známý překlad Richarda Bradleyho: A Philosophical Treatise of Husbandry and Gardening: Being A New Method of Cultivating and Increasing all sorts of Trees, Shrubs, and Flowers, London 1721. 753 V inventáři jako dümlers vermehrter baum und obst gartten; Wolfgang Jacob DÜMLER, Erneurter und vermehrter Baum- und Obstgarten: nemlich, eine kurtze, jedoch deutliche Anweisung zur Baumgärtnerei und Peltz-Kunst…, Nürnberg1 1651, 1661, 1664. 754 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 102; Knihu vydal pod pseudonymem Antoine LE GENDRE, La manière de cultiver les arbres fruitiers. Par le Sieur Le Gendre, curé d'Hénonville…, Paris 1652, následovalo dalších jedenáct vydání. Překlad: Gerold EDLEBACH, Baumgärtnerei d. i. Anleitung auf was Weise allereli fruchtbare Obst-Beum recht und wohl zu pflanzen und zu pflegen, Zürich 1679. 755 Dvakrát – NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 549 a Tamtéž inv. č. 373. Johann Christoph LOCHNER, Einfältige Aber Wohl-Gründliche Unterweisung, Wie man die Zwergl, und hochstämmige Bäum pflantzen, und dieselbe pflegen solle…, Nürnberg 1712.

174

obsažené v knize představují mytologické scény,756 zahradní pavilóny, oranžerie a dokonce i zahradnické náčiní. V inventáři jičíněveské knihovny je toto dílo označeno jménem Ferrariho vydavatele Hermanna Scheuse – Scheus Hesperides.757 Stejné kvality vykazovalo i Ferrariho starší dílo De Florum cultura, které bylo zmíněno výše a které František Josef Šlik také vlastnil.758 Zde se Ferrari věnoval výhradně okrasným rostlinám, z nichž ho zajímaly zvláště exotické druhy pěstované v té době v římských palácových zahradách. Na Ferrariho úspěch navázal později s nemenším zdarem Johann Christoph Volkammer (1644–1720), norimberský kupec a botanik, který se pěstováním citrusů zabýval po celý život. Jeho dvousvazkové reprezentativní dílo bylo poprvé vydáno v letech 1708 a 1714 pod názvem Nürnbergische Hesperides, der gründliche Beschreibung der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte....759 a setkalo se s okamžitým úspěchem. Oba svazky byly opatřeny, podobě jako u Ferrariho, detailními vyobrazeními rozličných druhů citrusovníků a jejich plodů a to včetně zobrazení krajiny a zahrad v okolí Norimberku a různých italských měst. Autorem známého topograficky zaměřeného díla byl bavorský zahradní architekt Matthias Diesel (1675–1752). Jeho velkoryse pojatý spis nese název Erlustierende Augenweide in Vorstellung herrlicher Gärten und Lustgebäude. Theils inventiert und angelegt, theils nach dermahligem Sito gezeichnet… a bylo poprvé vydáno ve známém augsburském nakladatelství Jesemiase Wolffa roku 1717.760 Kniha je sestavena jako sbírka mědirytin s vedutami například Velkého Trianonu ve Versailles, zámků a zahrad v Marly, St. Cloud, Hacklbergu u Pasova, Hellbrunnu a Mirabell u Salzburgu, zámku Fürstenried, Schleißheim, Nymphenburg, Harlaching, nechybí ani mnichovská residence, autor se zaměřuje i na jednotlivé zahradní prvky jako terasy, kanály, oranžerie, ale i úpravu stromů, keřů a citrusů.

756

Ferrari se věnuje i mytologickému pozadí, které za nadšením pro citrusy, zlatými plody z bájné zahrady Hesperidek, stálo. 757 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 53. 758 V inventáři uvedeno jako ferarÿ florum Cultura, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 134. Knihu Ferrari dedikoval milovníku umění kardinálu Barberrini. Publikováno bylo poprvé roku 1633, o pět let vyšel jeho italský překlad. 759 Uvedeno jako Volkamers Nürbergische Hesperides, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 51. 760 Pod označením dießls erlüstigende Augen wiethe der Gärtten und lust Gebäude 2. vol., NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 133.

175

Na pomezí mezi teoretickým spisem a obrazovou topografií stojí popis rozmanitých knížecích dvorů a zahrad Le Jardinier Hollandois od Johanna von Groen,761 zahradníka prince Oranžského, obsahující také praktické rady ke zbudování zahrad na francouzský a holandský způsob. Obsahuje četné ilustrace zahrad jak celků, tak rostlin, kašen, slunečních hodin. Topograficky zaměřených prací se v Jičíněvsi nacházelo více, na což poukazují například inventární položky Plans et Profils de Principalles Villes de Loraine, 2 Vol., fererÿ Palazzi di Roma 2. vol., Description de l’hotel des invalides a Paris, Prospect und Theile des ludwigs burgs.762

VII. 1. 3. 7. Agrární teorie a Hausväterliteratur, neboli návody k dobrému životu na venkově Pojem Hausväterliteratur vznikl v 19. století za účelem pojmenování literárního žánru nabádavé literatury časté v německy mluvících zemích od 16. do 18. století. V době svého vzniku byly tyto knihy nazývány Oekonomika či Hausbücher a sloužili v první řadě vzdělaným majitelům venkovských sídel, tedy zejméma šlechticům (ale nejen jim). Autoři těchto pojednání navazovali na své starověké předchůdce (Cato, Varro, Columella, Palladius) a vyjadřovali se k vedení domácnosti a hospodářství, povinnostem majitele a jeho ženy, účetnictví, ale i výstavbě rodinného sídla a hospodářských budov, užitkových a (často v menší míře) okrasných zahrad, sociálním vztahům jak uvnitř rodiny, tak v rámci panství vůči poddaným a podřízeným, náboženským povinnostem a chovu domácích zvířat. Obsahovaly i kalendář, lékařské rady, recepty na přípravu rozličných pokrmů i nápojů, či tabulky sloužící k výkladu snů. Ačkoli, jak je zřejmé, tento typ literatury není většinou příliš detailní v architektonických otázkách, je velice užitečným pramenem pro poznání užitkových i okrasných zahrad a chápání krajiny, jakožto pozemku náležejícího ke konkrétnímu statku či panství. V knihovně Františka Josefa Šlika se nacházela celá řada titulů, které lze do této kategorie zařadit.

761

V inventáři jako Groen le jardiniers hollandeis, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 5. Johann van der GROEN, Le Jardinier Hollandois, (...) Der Niederländische Gärtner/ Das ist/ Eine Beschreibung allerhand Fürstlicher/ Herren Höfen/ und Lust-gärten/ und wie man dieselben mit vielen trefflichen Bäumen/ Blumen und Kräutern kan… zierlich anrichten, Amsterdam 1669/1670. 762 Zdá se, že ilustrovaných topografií bylo v knihovně více, jsou ovšem obtížně určitelné. Otázkou např. zůstává, jaké dílo se skrývá pod položkou falda Architectura, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 145. Díla G. B. Faldy s vyobrazeními římských paláců a zahrad patřila k oblíbeným suvenýrům účastníků kavalírských cest.

176

Své místo v jičíněveské knihovně měli klasičtí starořímští autoři agrárně teoretických pojednání. Pod položkou De Agricultura763 se pravděpodobně skrývá slavné Catonovo pojednání, označované za nejstarší dochovanou latinsky psanou prózu, které je orientováno na hospodářský profit statku (villicus) a dosažení co nejvýhodnějšího poměru mezi investicí a výdělkem. Nechyběla zde ani díla Lucia Columelly a Rutilia Aemiliana Palladia. Položka Lucÿ Columelle, und Palladÿ Ackerwerckh764 prozrazuje, že šlo o společné vydání jejich děl De Re Rustica a Opus Agriculturae v německém překladu. Columellovo dílo je považováno vedle Catonova za nejdůležitější starověké pojednání o hospodaření na venkově, obsahuje také rozsáhlou pasáž věnovanou zahradám, která je na počest Vergilia psaná v hexametrech. František Josef vlastnil i množství novověkých traktátů. Všeobecně nejznámějším dílem žánru Hausväterliteratur je Georgica Curiosa rakouského šlechtice Wolfa Helmharda Hohberga (1612–1688), který byl v knihovně hraběte Šlika zastoupen v několika exemplářích.765 Wolf Helmhard von Hohberg představuje klasický prototyp venkovského šlechtice. Vedle prozaických děl sepsal i několik básní, v nichž po vzoru Vergilia velebil život na venkově a venkovskou krajinu. Ovšem proslul až svým traktátem, který poprvé vyšel roku 1682 v Norimberku. Zde tematizuje nejen praktické otázky týkající se chodu domácnosti a fungování statků, ale předkládá i mnohem abstraktnější témata jako je postavení otce rodiny a jeho ženy, či řád domácnosti a panství, pro které je v posledním důsledku předobrazem řád daný světu jeho Stvořitelem. Rozsáhlé jsou také pasáže věnující se kultivaci půdy a výstavbě okrasné a užitkové zahrady. Na jejich základě je možné udělat si obrázek o průběhu výstavby a zřizování různých prvků venkovského sídla na přelomu 17. a 18. století.766 Zajímavé je, že návrh a tvorbu zahrady nevkládá v první řadě do rukou zahradníka-umělce, říká, že záleží na majiteli panství, který díky velkému množství literatury disponuje potřebnými znalostmi a vkusem, a po konzultaci se zahradníkem má sám rozhodnout o podobě zahrady.767 Zajímavé je, že au-

763

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 71. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 112. 765 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 49 – v inventáři označené Hochbergs Georgica curiosa 10 Vol. a NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 154 – der adelichen Landt= und feldt Lebens Prodromus libri Decimi de pum et bombicum Cura, přičemž zde jde o část o Hochbergova díla věnující se včelařství. 766 Wolf Helmhard von HOHBERG, Georgica curiosa oder Adeliges Land- und Feldleben…, I., Nürnberg 1682, čtvrtá až šestá kniha. K Hohbergovi Otto BRUNNER, Adeliges Landleben und Europäischer Geist, Salzburg 1949. 767 „…v našich dnešních časech /…/ se v každém knihkupectví nachází mnohem víc knih o zahradách, než o jakémkoli dalším odvětví zemědělství.“ Wolf HOHBERG, Georgica curiosa aucta…, kniha IV., Nürnberg 1716, s. 527; dále viz: kniha VI., s. 744. 764

177

tor nedoporučuje budování nákladných okrasných zahrad s rozličnými atrakcemi za každou cenu, a to ani přesto, že jejich reprezentativní funkci pokládá za nesmírně důležitou.768 Poznamenává, že chod a údržba takové zahrady jsou spojeny s vysokými náklady a nabádá v tomto směru spíše ke spořivosti a rozumnému uvážení.769 Další díla tohoto žánru je pro jejich množství možné pouze letmo zmínit. Pozoruhodným spisem je Nützliche Hauß- und Feld-Schule770 již výše zmíněného architekta a teoretika architektury Andrease Böcklera. Zatímco jeho architektonická pojednání jsou ryze kompilačního charakteru, jeho „nabádavý“ traktát o vedení domácnosti je originální a neotřelý.771 Rozsáhlé dílo772 je rozděleno do 46 kapitol podle klasických tematicky zaměřených obdobných traktátů. Böckler ovšem jakožto architekt věnuje mnohem více pozornosti stavebním otázkám, pozornost zaměřuje i na užitné a okrasné zahrady. Mezi dalšími spisy žánru Hausväterliterur, které Franntišek Josef Šlik vlastnil, bylo například pojednání Švýcara Emanuela Königa, Georgica helvetica Curiosa,773 dále rozsáhlé souhrnné kompendium Der Curiose Künstler Adama Friedricha Kirsche,774 v němž se autor zabýval podrobně nejen rozličnými otázkami vedení domácnosti a obvyklými tématy, ale i řemeslnou výrobou (zpracováním kovů, drahých kamenů a kůží, keramikou, výrobou piva). Nechyběl zde ani jeden z nejranějších traktátů tohoto žánru Oeconomia, ruralis et domestica protestantského faráře Johanna Colera,775 které nabízí velice celistvý obrázek o životě na venkově před třicetiletou válkou. Byla zde zastoupena i díla již výše zmíněného francouzského agronoma Louise Ligera Oeconomie Generale de la Campagne776 a Nouveau théâtre d’agriculture,777 jedno z pozdějších pojedná-

768

Tamtéž, kniha IV, s. 529. Tamtéž, kniha VI., s. 740. 770 Böckleri hauß und feld Schule, NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 45. Georg Andreas BÖCKLER, Nützliche Hauß- und Feld-Schule: Das ist: Wie man ein Land-Feld-Guth und Meyerey mit aller Zugehöre /…/ mit Nutzen anordnen solle…, Nürnberg 1678. 771 B. VOLLMAR, Die deutsche Palladio-Ausgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698, s. 152. 772 První vydání čítá přibližně 1300 stran. 773 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 401. Emanuel KÖNIG, Georgica Helvetica curiosa, das ist, Neu curioses eydgnossisch-schweitzerisches Hauss-Buch, Basel 1706. 774 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 64. Adam Friedrich KIRSCH, Der zu vielen Wissenschafften dienstlich-anweisende und von neuem wieder aufgelegte Curiose Künstler vorgestellet in einem neu-verfertigten /…/ Kunst- Hauß- Artzney- und Wunder-Buch, Nürnberg 1710. 775 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 2°, inv. č. 114 uvedeno jako Coleri oeconomia ruralis et Domestica. Johann COLER, Oeconomia Ruralis Et Domestica: Darin[n] das gantz Ampt aller trewer Hauß-Vätter und Hauß-Mütter, beständiges und allgemeines Hauß-Buch, vom Haußhalten, Wein- Acker- Gärten- Blumen- und Feld-Bau, begriffen…, Mainz 1646. 776 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 14 – oeconomie Generale dela Campagne. Louis LIGER, Oeconomie generale de la campagne, ou nouvelle maison rustice I–II, Amsterdam 1700–1701. (Až do počátku 19. století vyšlo ve 13 vydáních). 769

178

ní tohoto žánru Der kluge Land Mann Philipa Florina,778 Del Borrovo Außführliche beschreibung des so genannten grossen Oeconomischen Acker Messers,779 Feldeckův Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft,780 a Schauplatz des Allgemeinen Haußhalten již výše zmíněného Jacoba Johanna Agricoly.781 *** Knihovna Františka Josefa Šlika byla velice dobře vybavená nejdůležitějšími traktáty své doby, a to ve všech pojednaných oborech. Všechna tato díla byla určena jak odborníkům ve specializovaných odvětvích, tak – v některých případech zejména – sběratelům a diletujícím znalcům. Co se týče provenience, objevují se zde ve značné míře tituly

jihoněmeckého

původu.782

Zvláště

ve

velkém

počtu

se

setkáváme

s nakladatelskými počiny slavného augsburského vydavatele Jeremiase Wolffa. Zdá se, že se hrabě Šlik zajímal o každou novinku, která u něj v oboru zahradního umění vyšla. Pozoruhodné také je, že při nákupu literatury nehrála ve sledovaných oborech roli konfese, o čemž vypovídá například zastoupení děl Böcklerových a Sturmových. Jak již bylo zmíněno výše, překvapivý je také velký počet prakticky zaměřených knih orientujících se na užitkové zahrady a ovocnářství překračující běžný standard toho, co lze v katalozích šlechtických knihoven najít. V tomto ohledu by knihovna mohla velice dobře odrážet individuální zájem svého zřizovatele. Většina z pěstitelských příruček navíc nebyla nikterak reprezentativními tituly, které by měl šlechtic vlastnit z důvodů prestiže, což opět potvrzuje myšlenku, že se mohlo jednat o osobní zálibu hraběte. Hojné zastoupení měla v knihovně i prespkriptivní literatura žánru Hausväterlite-

777

NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 44 – le Nouveau Traité d‘Agriculture. Tamtéž: Nouveau théâtre d’agriculture et ménage des champs, Paris 1712 (následovalo dalších 8 vydání po celé 18. století). 778 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 133. Franz Philipp FLORIN, Der Kluge Landmann, Oder: Recht gründlicher und zuverläßiger Unterricht, wie man das Haus-Wesen nützlich anfangen, in gutem Stand erhalten…, Nürnberg – Frankfurt am Main – Leipzig 1725. 779 Alessandro del BORRO, Ausführliche Beschreibung des so genannten grossen Oeconomischen AckerMessers, oder nützlichen Pflug-Schaars, Welchen der Marchese Don Alessandro dell Borro erfunden, und zur Verbesserung des Ackerbaues appliciret…, Leipzig 1721. 780 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 8°, inv. č. 404. Joseph von FELDECK, Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft, Oder Der Wohlerfahrne Böhmisch- und Oesterreichische Haußhalter, Leipzig 1718. V inventáři jako: Feldecks Kern einer volleständigem landes Würthschaft. 781 Jacob Johann AGRICOLA, Schauplatz des Allgemeinen Haußhalten, das ist Kurtze, jedoch klare Unterweisung und Anleitung, von dem Haußhalten, Feld- Acker- Wein- Blumen- und Garten-Bau Wie dan[n] auch Wild-Weydwerck, Vogelfang, Fischereyen, Schäffereyen und Viehezucht, samt einem KochCandier- und Distilier-Buch…, Nördlingen 1677. V inventáři: Schauplatz des allgemeinen haußhalten 2. Vol., NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, formát 4°, inv. č. 57. 782 Je zajímavé, že jihoněmecká provenience převládala v 17. století v oboru architektury a stavitelství také v pražských měšťanských knihovnách – srov. Z. HOJDA, „Die architectur ist das schönste und nützlichste nach denen litteris“, s. 119.

179

ratur. Zatímco pojednání o architektuře a geometrii byla jakousi součástí „povinné výbavy“ šlechtické knihovny, praktické příručky mohly být docela dobře majitelem panství užívány a konzultovány pravidelně v různých otázkách hospodaření. Další informace, které o šlikovských panstvích máme, nám dávají poměrně jasnou představu, kde se případná iniciativa hraběte mohla odrážet. Součástí areálu jičíněveského zámku byla pravděpodobně okrasná zahrada, o jejíž podobě nemáme žádnou bližší informaci. Je však jisté, že se zde nacházely dvě oranžerie, ovocnářská zahrada a pěstovala se zde i vinná réva.783 Víme také, že na jičíněveském panství zaměstnával František Josef Šlik minimálně dva zahradníky – jednoho samozřejmě při zámku v Jičíněvsi a druhého u dvora ve Vršcích.784 Stejně tak tomu bylo ve Vokšicích, kde měl zahradník na starosti ovocný sad a pravděpodobně zelinářskou a bylinkovou zahradu.785 V inventáři velišského panství nechybí ani výčet pomerančovníků a ořešáků při zámku ve Vokšicích.786 Zdejší dvůr měl navíc plné hospodářské zázemí, jehož součástí byl pivovar, palírna a hostinec. Znalost složení jičíněveské (resp. i méně reprezentativní vokšické) knihovny a obsahu jednotlivých knih vytváří společně s dalšími položkami inventáře velice živý obraz fungování panství Jičíněves a Vokšice. Ekonomická, rekreační a religiózní funkce se zde prolínaly ideálním způsobem, jak jej demonstrují i výše zmíněné traktáty žánru Hausväterliteratur. Je obtížné a svým způsobem i zavádějící hledat v pojednaných knihách přímé inspirace architektonických památek, či dokonce celých krajinně urbanistických celků, vzniklých zde za Františka Josefa Šlika. Možné ovšem je odvolávat se na reciproční vztah knihy (resp. jejího autora) a čtenáře a doplnit si tak představu o fungování panství, jejich „příslušenství“ a motivacích, otázkách a úkolech jejich majitele.

783

V inventáři jsou zmíněny dvě oranžerie a sušírna ovoce. Je zde také popsáno vybavení zahradníkova domku, kde nechybí náčiní ke sklizni vinné révy. 784 NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, Inventarium…, nepag. 785 Představu o rozvržení dvora a hospodářských budov dává mapa dvora ve Vokšicích z roku 1698, SOA Zámrsk, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, mapa č. 30. O mapovém materiálu viz E. CHODĚJOVSKÁ, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, s. 332–346. 786 Je zmíněno 53 pomerančovníků v květináčích různé velikosti. NA, f. Fideikomisní spisy, k. 1001, „Inventarium deren nach waÿl[and] S[eine]r Excellenz Dem hoch- und Wohlgebohrnen herrn herrn frantz Joseph Schlick des heil[igen] Römischen Reichs Graffen zu Passann und Weißkirchen beÿ der in dem königgratzer Kreÿß liegender herrschafft Wellisch, und Rittersitzen Wrsetz und Chigitz cum Appertinentÿs, biß den 30ten Novembris Anno 1740. Liquidirten= und den 24 ten Dezembris Anno 1740. Inventirten= und würcklich befundenen Mobilien, Fahrnissen und Würtschaffs Effecten“, nepag.

180

VIII. Závěr Na samém úvodu práce zazněl citát z díla Zdeňka Kalisty: „Prostor se tu jeví ne jako danost, které sloužíme, ale jako cosi živého, co může posloužit nám. V této souvislosti povšimněme si onoho budování krajiny, které je z nejhezčích a nejzajímavějších zjevů našeho českého baroka i baroka v jiných zemích, oněch architektonických korun návrší, ovládajících jednotlivé kraje, jako je třeba Svatá hora u Příbrami, Hostýn, Zelená hora u Žďáru nad Sázavou, Křemešník, Lomec u Netolic a ještě dlouhá řada dalších podobných korunovací. I ony jsou dokladem cítění, jež chápe prostor jako živý, jako sílu, plnící jisté úkoly.“787 Toto je jedno z ikonických míst, která pomáhala utvářet obraz české venkovské krajiny v imaginaci člověka 20. století. Pojem česká barokní krajina v sobě nese kus nostalgie, kus touhy po smyslu, řádu a uchopitelnosti světa a v neposlední řadě touhu po krásnu. Při jeho vyslovení se nám vybaví smysluplně uspořádaná krajina rozdělená do přehledných ploch polí, luk, lesů, rybníků a malebných vesnic, je brázděná cestami, alejemi a poklidně plynoucími řekami, a pointovaná drobnými sakrálními památkami i velkolepými stavbami, které kolem sebe shromažďují svět. Avšak i přes jasnou představu a všechny podstatné rekvizity, které se nám ihned objeví v mysli, je tento pojem v podstatě stejně neuchopitelný, jako každý termín, který člověk stvořil, aby měl pomocný nástroj k popisování skutečného. S nadsázkou by se dalo říci, že česká barokní krajina dřímá kdesi v Platonově světě idejí. Proto je také nemožné zkoumat podrobněji českou barokní krajinu jako takovou, zkoumat můžeme pouze skutečnosti z reálného světa, které se k tomuto pojmu nějakým způsobem vztahují. Krajina, kterou jsme se v této práci zabývali, je do jisté míry podobnou idealizací, jelikož její skutečnou formu nikdy nespatříme. Avšak díky přesnému vymezení území a určení časového rámce bylo možné na základě pramenů zkoumat skutečnosti, které dovolují do této krajiny alespoň nahlédnout. Přístup, který byl v práci zvolen, vycházel z předpokladu, že krajina určitého ohraničeného území v určitém čase by se měla zkoumat co nejuceleněji. Jako klíčové faktory, které měly na krajinu vliv, byly vymezeny – geomorfologické členění oblasti a přírodní podmínky, osoba správce a majitele panství, hospodářské zázemí a možnosti, které krajina k hospodaření nabízela, struktura 787

Zdeněk KALISTA, Tvář baroka, Praha 2005, s. 43.

181

sídel a v neposlední řadě sociální a především náboženská situace. Obraz, který zde byl představen, není úplný a rekonstrukce myšlenek a motivací stavebníka může být pro nedostatek pramenů osobní povahy zkreslená, ale přesto se podařilo definovat některé styčné body, které nám do krajiny šlikovských panství Staré Hrady, Kopidlno a VelišVokšice [Jičíněves] 17. a 18. století pomohly pomyslně vstoupit. Podstatnou částí práce byl pokus o vytvoření biografie stavebníka, včetně jeho rodinného zázemí a vymezení jeho kariéry a s ní spojené sídelní strategie. František Josef Šlik, ačkoli byl stavebníkem, který dal vzniknout dílům poutajícím pozornost badatelů, stál sám o sobě poněkud stranou jejich pozornosti. Ve spojitosti s architektonickými díly, která mají nesporný krajinotvorný význam, se spíše skloňovala jména význačných architektů, kteří se na jejich výstavbě podíleli, či teoreticky podílet mohli. Autorka této práce vyšla z předpokladu, že klíčovým činitelem stavební činnosti, a potažmo i krajinotvorných zásahů, je stavebník a to už jen ze své zadavatelské a investorské pozice. Všechny výše zmíněné skutečnosti (rodina, kariéra, osobní ambice atd.) mohly mít vliv na správu jeho a rodinných panství i na způsob sebeprezentace, přeneseně tedy i na stavební činnost a tvářnost krajiny panství. František Josef Šlik vyrůstal postupně ve dvou odlišných rodinných poměrech. Narodil se do harmonického manželství, které bylo ukončeno předčasnou smrtí jeho matky, když mu bylo šest let, a dospíval v problematickém zázemí druhého manželství. Možná i to zapříčinilo poněkud chladný vztah s nevlastním bratrem, Leopoldem Antonínem. Zdá se, že také jeho otec, František Arnošt, jednoznačně upřednostňoval staršího syna, což vyústilo v sepsání závěti, která byla později mladším bratrem napadnuta. Soudní spor a následná ztráta části fideikomisu – konkrétně vokšického panství – byla zřejmě pro mladého hraběte nemilou ránou. Díky předkupnímu právu panství později odkoupil zpět a připojil ke svým alodním statkům – právě v krajině velišsko-vokšického panství později vznikl pozoruhodný soubor staveb propojených v krajině pohledovými vztahy. Co se týče kariérního růstu, nepatřil František Josef k nejúspěšnějším šlechticům. Kariéru začínal podobně jako většina mladých aristokratů ve Vídni službou u dvora, kde musel z titulu své funkce také po většinu roku pobývat. V té době se z kariérního hlediska prozíravě oženil s dvorní dámou císařovny Eleanory Gonzaga ml. Sylvií Kateřinou, roz. Kinskou. Roku 1691 byl jmenován prezidentem české komory a jeho sídelní povinnost se tedy přenesla do Prahy. V tomto období jistě cestoval častěji mezi Prahou a svými panstvími. Prestižnějšího postu se nikdy nedočkal, jeho vysoké ambice se mu 182

již nikdy nenaplnily. Úřadu prezidenta české komory zanechal roku 1715, po 24 letech služby, a podruhé se oženil s mladičkou Annou Josefou Krakovskou z Kolowrat. Od té doby pobýval zřejmě na svých venkovských panstvích častěji. Panství, která během svého života vlastnil, byla vybavena fungující sítí dvorů s rozsáhlou hospodářskou základnou. Na fideikomisních i alodních statcích se jich nacházelo na dvě desítky. Na základě pozůstalostních inventářů z let 1650–1740 si lze udělat poměrně dobrou představu o jejich velikosti a rozvoji. Při porovnání inventářů jednoznačně vyplývá, že většina z dvorů se rozrůstala, je tedy možné usuzovat i na významnější stavební zásahy ve sledovaném období. Rozvíjelo se zde rybníkářství, pivovarnictví a lesní hospodářství. Z krajinného hlediska jsou zajímavé rozdíly mezi jednotlivými panstvími v zalesněnosti. Ačkoli se velišsko-vokšické panství mohlo co do rozsahu rovnat oběma fideikomisním panstvím Staré Hrady a Kopidlno dohromady, na svém území vykazovalo bezmála poloviční zalesněnost, navíc tvořily drtivou většinu jeho lesů porostliny. Stejně tak se panství lišila demograficky a strukturou sídel. Na fideikomisních panstvích se nacházela dvě plnohodnotně vybavená města – Kopidlno a Libáň. Oproti tomu alodiální panství neměla žádné výraznější centrum. Zatímco na fideikomisních panstvích se díky velkým sídlům rozvíjela řemeslná výroba, většina obyvatel alodia se živila zemědělstvím a až polovina obyvatelstva předením. I tyto skutečnosti doplňují významně naši představu zdejší o krajině. Z náboženského hlediska se šlikovská panství za hraběte Šlika potýkala se stejnými problémy jako velká část Čech – řídkou farní sítí a tajným nekatolictvím. Vysledovány byly dvě formy heretických prohřešků. Jednak to byl tajný protestantismus reprezentovaný případem Tomáše Svobody, ovlivněný pravděpodobně lit eraturou pašovanou z protestantských zemí. Druhou formou byla lidová hereze, vzniklá částečně na základě rozkolu s místním duchovním. Zatímco na kopidlenském panství se snažil František Josef k řešení situace přispět výstavbou kostela (sv. Vanvřince ve Vršcích), na Libáňsku kapli, kde se heretici scházeli, nechal zbourat a do výstavby nových kostelů či kaplí se zde nehrnul. Jedním z důvodů by mohla být skutečnost, že kopidlenská farnost nepřesahovala hranice panství, z atímco libáňská ano, což bylo tradičně nazíráno jako problematické. V návaznosti na předešlé kapitoly, kde bylo pojednáno rodinné zázemí, kariéra a život Františka Josefa Šlika, následované nahlédnutím do hospodářské, sociální a náboženské situace, bylo možné začlenit tyto poznatky do kapitoly o stavebním vývoji panství. Tato kapitola byla rozdělena na dvě hlavní části. Úkolem první bylo vystihnout 183

Františka Josefa Šlika z perspektivy jeho role stavebníka, a v druhé části představit stručně topografii panství, tj. zařadit stavby do kontextu krajiny a jejího užívání. Františka Josefa Šlika jako stavebníka lze nahlížet z pohledu jeho kariéry a aspirací. V době, kdy pobýval po většinu roku ve službě u dvora, nebyla pravděpodobně stavební aktivita na panstvích příliš rozsáhlá. Lze ale předpokládat, že kontinuálně probíhala údržba, přestavby a rozšiřování hospodářských dvorů. Po dobu 90. let 17. a počátkem 18. století, kdy zastával úřad prezidenta české komory a zřejmě doufal v kariérní postup, se snažil odpovídajícím způsobem skrze stavební realizace o vhodnou reprezentaci, jak bylo zvykem. V té době také vznikly v krajině jeho panství památky, které v sobě nesou výraznou reprezentační složku a které zároveň pointují jedinečným způsobem krajinu. K těmto podnikům přizval do svých služeb Jeana Baptistu Matheye a představil se tak jako vzdělaný muž nejlepšího vkusu, který se stará o rozvoj svěřeného majetku, hospodářskou prosperitu (špýchary ve Vokšicích a Střevači) a který je zároveň hodným pokračovatelem slavného rodu (sv. Anna u Ostružna). Neoddělitelnou součástí jeho stavebních podniků je také duchovní rozměr. Byla mu očividně blízká spiritualita žebravých řádů (kaple Božího hrobu v Drahorazi), zvláště pak formy jejich mariánské úcty (Loreta). Později staví v centru svého panství zcela mimořádnou stavbu kostela sv. Jakuba Většího v Kopidlně. Třetí fáze kariéry hraběte Šlika, lépe řečeno, jeho dobrovolné stažení se do ústraní, je spojena s rozhodnutím vystavět rezidenci na venkovských panstvích. Po bezdětném manželství a smrti první manželky se podruhé žení s Annou Josefou, roz. Krakovskou z Kolovat, která sice není tolik perspektivní partií jako jeho první žena, zato sebou nese příslib mládí a možného potomka. Výstavba zámku jakoby symbolizovala touhu odejít ze světa, kde nedosáhl kýženého úspěchu, na svá panství, kde bude jediným pánem a správcem, spravedlivým otcem domu, a kde se bude starat o hmotný i duchovní prospěch celého dominia (kostel sv. Vavřince ve Vršcích). Tímto způsobem byly stavby vzniklé prokazatelně z iniciativy hraběte Šlika zařazeny do kontextu jeho života. V dalším kroku následovalo zařazení staveb do bezprostředního kontextu krajiny a existující zástavby. Při procházení krajinou panství byly zjištěny zásadní rozdíly ve strukturování sídel. Rovinaté Kopidlensko se vyznačovalo paprsčitou strukturou krajiny, kdy v ohnisku stálo správní centrum, k němuž se vztahovala všechna okolní sídla více méně přímými cestami. Zástavba byla rovnoměrně rozprostřená, součástí některých vsí byly poplužní dvory. Z hlediska stavebníka bylo nejperspektivnější využít k nové zástavbě 184

právě centrum panství, pro které nechal vytvořit zásadní dominantu, ta byla spolu se zámkem až do výstavby cukrovaru v 19. století pohledově nejpřitažlivějším bodem celého města a jeho okolí. Panství Staré Hrady se vyznačovalo „bipolární strukturou“ – dvěma typy krajin a jim odpovídajícími dvěma typy sídel. Kopcovitá a zčásti zalesněná krajina Starých Hradů přecházela v nížinatou krajinu s množstvím rybníků na jih od Libáně. Cesty se dělily rovnoměrně mezi tato dvě centra. Existovaly zde dva solitérně v krajině stojící velké vrchnostenské dvory s výrazným krajinotvorným potenciálem (Milkovice, Nový Dvůr), ostatní ležely v blízkosti existujících sídel, na jejichž urbanistickou strukturu měly svou těžkou hmotovou kompaktností zřejmý vliv. Z architektonického hlediska, i z hlediska práce s krajinou, se jeví jako nejpřitažlivější veliško–vokšické panství. Krajina zdejšího panství byla záměrně pointovaná pomocí architektonických úběžníků, strukturovaná cestami, „lesními“ průseky i pohledovými osami a dávala kulturní venkovské krajině rozměr vyššího záměru, či jednotící myšlenky, za níž stojí jeden tvůrce. Ačkoli byla vybavena všemi potřebnými, v úvodu zmíněnými, „rekvizitami“ české barokní krajiny, byl zde jeden moment, který je nutné podtrhnout. Tím byly výhledy a rozhledy. Důležitost výhledů (z Lorety i z Jičíněveského zámku) byla již v literatuře zmíněna. Ovšem tyto výhledy, mohly mít rozměr, který překračoval pouhé patření na esteticky přitažlivý úběžník mající duchovní rozměr. Podstatou tohoto výhledu na rovině myšlení bylo zpřítomnění, a to tím způsobem, na němž fungují multiplikační stavby či v pravoslavném světě ikony. Skrze podobné je možné patřit na skutečné. Tento myšlenkový vzorec člověku 17. a 18. století nebyl cizí (zvlášť takovému, který nechá na svém panství vystavět na stejném principu fungující stavby) a potvrzovalo by jej i vybavení soukromých ložnic hraběte Šlika, otce celé kompozice. Pokud by tomu tak bylo, jevila by se tato místa jako naplněná významem par excellence.

185

Seznam pramenů a literatury Archivní prameny Archiv hlavního města Prahy Sbírka matrik, matrika oddaných Strahov 1660–1757, sign. SO1. s. 130 Biskupství litoměřické Děkanský úřad Libáň, neusp., pamětní knihy a soupisy památek Knihovna Národního muzea v Praze sign. VIII D 22, Historia Collegii Giczinensis Societas Iesu conscripta a R. P. Bohuslao Balbino (1623–1762) Moraský zemský archiv Rodinný archiv Dietrichsteinů, k. 485 Národní archiv Desky zemské větší, kn. 77, 146, 149, 277, 366, 401,402, 492, 594, 498, 499. Fideikomisní spisy, k. 1001, 1002, 1003 Kapucíni, provinacialát a konventy, litoměřický konvent, k. 327, kn. 158, SM kart. 2072 sign. S 16/54; kart. 2101, sign. S 21/4; Stará Manipulace, k. 2070, 2071, 2072, 2101, 2122, 3001 Tereziánský katastr, k. 185, 193, 194, 195, 206, 207, 217, 218, 219, 734 Obecní úřad Strenice Kronika obce Strenice (1935-1960) Österreichisches Staatsarchiv in Wien Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, k. 97/ 26 Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, k. 299/8 Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, k. 299/8 Allgemeines Verwaltungsarchiv, Familienarchiv Harrach, k. 841/ 22 Haus-, Hof und Staatsarchiv, Alte Kabinettsakten 22–5 Hofkammerarchiv, Hofquartierbücher, svazky 1 až 30, sv. 79, fol. 59 186

Hofkammerarchiv, Hofzahlamtsbücher, 1686–1692 Obersthofmeisteramt, SR 19, fol. 205 Regionální muzeum a galerie v Jičíně Jaroslav Mencl, Rybniční hospodářství na Jičínsku, rkp Státní okresní archiv Hradec Králové Archiv královéhradecké konzistoře, k. 66, 94, 108, 109, 117, 118 Státní okresní archiv Jičín Archiv města Kopidlno, kn. 10 Archiv obce Údrnická Lhota, pamětní kniha obce Archiv obce Podhrádí, soubor pamětních knih Děkanský úřad Kopidlno, pamětní kniha začínající r. 1707 Farní úřad Vršce, neusp. František Alois Vacek, neusp. Mencl Jaroslav, k. 3–4 Státní oblastní archiv v Litoměřicích Kapucíni Litoměřice, kn. 1 Státní oblastní archiv v Třeboni Rodinný archiv Černínů, archiv sbírky „František Dvorský“, č. 73–78 Státní oblastní archiv v Zámrsku Rodinný archiv Kinských – závěť Sylvie Kateřiny Šlikové, roz. Kinské Rodinný archiv Šliků, k. 1–3, 13, 27, 32, 70, 71, 87, fasc. 17 Sbírka matrik, matrika narozených, oddaných a zemřelých Kopidlno 1723–1755 Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, mapy č. 12–34, 64, 170–172, 106– 109, 125 Velkostatek Vokšice, k. 1 Ústav dějin umění AV ČR Praha

187

Oddělení dokumentačních a sbírkových fondů, fond Zdeněk Wirth, politický okres Jičínský Editované prameny BURDOVÁ Pavla – LIŠKOVÁ Marie, a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III: dominikál, Praha 1970 CHALUPA Aleš – LIŠKOVÁ Marie a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. I, rustikál (kraje A–Ch), Praha 1966 KELLER Katrin – CATALANO Alessandro – ROMBERG Marion (Hrsg.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), Band III, VI, VII, Wien 2010 Zápisná kniha pražských stavitelů, 1639–1903 (Ebelová, Ivana ed.), Praha 1996 Staré tisky

AGRICOLA Georg A., A Philosophical Treatise of Husbandry and Gardening: Being A New Method of Cultivating and Increasing all sorts of Trees, Shrubs, and Flowers, London 1721 AGRICOLA Georg A., Neu- und nie erhörter doch in der Natur und Vernunfft wohlgegründeter Versuch der Universal-Vermehrung aller Bäume, Stauden, und BlumenGewächse, Regensburg 1716 AGRICOLA Jacob Johann, Schauplatz des Allgemeinen Haußhalten, das ist Kurtze, jedoch klare Unterweisung und Anleitung, von dem Haußhalten, Feld- Acker- Wein- Blumen- und Garten-Bau Wie dan[n] auch Wild-Weydwerck, Vogelfang, Fischereyen, Schäffereyen und Viehezucht, samt einem Koch- Candier- und Distilier-Buch…, Nördlingen 1677 BAUMGARTNER Florianum, Garten-Memorial; oder, Kurze Erinnerung was ein fleissiger Baumgärtner alle Monat das gantze Jahr über bey den Bäumen in Acht zu nemen hat, Nürnberg 1661 BÖCKLER Andreas, Compendium Architecturae Civilis, Frankfurt am Main 1648 BÖCKLER Georg Andreas, Architectura Curiosa Nova: Das ist: Neue, Ergötzliche, Sinn- und Kunstreiche, auch nützliche Bau- und Wasser-Kunst, 1664

188

BÖCKLER Georg Andreas, Nützliche Hauß- und Feld-Schule: Das ist: Wie man ein Land-Feld-Guth und Meyerey mit aller Zugehöre /…/ mit Nutzen anordnen solle…, Nürnberg 1678 BONNEFONS Nicolase de, Le jardinier françois qui enseigne à cultiver les arbres et herbes potagères, par R. D. C. D. W. B. D. N., Paris 1651 BORRO Alessandro del, Ausführliche Beschreibung des so genannten grossen Oeconomischen Acker-Messers, oder nützlichen Pflug-Schaars, Welchen der Marchese Don Alessandro dell Borro erfunden, und zur Verbesserung des Ackerbaues appliciret…, Leipzig 1721 CALIN Dominicus Franciscus, Ritterlicher Schau-Platz/ Aller Dapfferen und Wolverdienten Helden so aus dem vortrefflichen Geschlecht deren von Weissenwolff …, Wien 1675 CARLOWITZ Hans Carl von (1645–1714) Sylvicultura Oeconomica, oder haußwirthliche Nachricht und Naturmäßige Anweisung zur Wilden Baum-Zucht CAVENDISH William, Des Welt-berühmten Hertzog Wilhelms von Newcastle Neueröffnete Reit=Bahn Welche Erstlich durch Ihme selbsten erfunden und in Englischer Sprache ans Licht gebracht Anjetzo aber ins reine Teutsche gebracht von J. Ph. F. Pernauer, Nürnberg, Zieger u. Lehmanns, 1700 COLER Johann, Oeconomia Ruralis Et Domestica: Darin[n] das gantz Ampt aller trewer Hauß-Vätter und Hauß-Mütter, beständiges und allgemeines Hauß-Buch, vom Haußhalten, Wein- Acker- Gärten- Blumen- und Feld-Bau, begriffen…, Mainz 1646 DEZALLIER Antoine-Joseph, La théorie et la pratique du jardinage, Paris 1709 Die durchlauchtige Welt oder kurtzgefaßte genealogische, historische …, Band 2, Hamburg 1701 DIESEL Matthias, Erlustierende Augenweide in Vorstellung herrlicher Gärten und Lustgebäude. Theils inventiert und angelegt, theils nach dermahligem Sito gezeichnet…, Augsburg, 1717 DÜMLER Wolfgang Jacob, Erneurter und vermehrter Baum- und Obstgarten: nemlich, eine kurtze, jedoch deutliche Anweisung zur Baumgärtnerei und Peltz-Kunst…, Nürnberg1 1651, 1661, 1664 EBELIN von FRIEDBERG Wolfgang, Processus inquisitorius, welcher In der Königl. Böhm. Residenz-Stadt Prag von dem hochlöbl. Königl. Appellations-tribunal als einem, im Erb-Königreich Böheim im Jahr 1694, wider beyde Prager-Juden Lazar Abeles und Löbl Kurzhandl wegen dess Ex odio Christianae Fidei, von ihnen Juden ermordeten 189

Zwölff-jährigen Jüdischen Knabens Simon Abeles Als leiblichen Sohns des ersten Verführet; Und zu mehreren Erhöhung dess Christlichen Glaubens auch zur fruchtbaren Aussererbauung Jedesmänniglichen samt den dienlichen Haubt-Inquisitions-Acten, Praha 1696 EDER Johannes, Mannhaffte Beständigkeit Des zwölffjährigen Knabens Simons Abeles, welche er, um den christlichen Glauben zu behaupten, an Tag gegeben, da ihn Lazarus Abeles sein jüdischer Vatter, aus Haß des Glaubens, zu Prag, 21. Hornung im Jahr 1694, grausam ermordet; in: XVII Capitel oder Haupt-Stücke eingetheilet …, Praha 1698 ELSHOLTZ Johann Sigismund, Diaeteticon: Das ist, Newes Tisch-Buch, Oder Unterricht von Erhaltung guter Gesundheit durch eine ordentliche Diät, und insonderheit durch rechtmäßigen Gebrauch der Speisen, und des Geträncks, Cölln an der Spree 1682 ELSHOLTZ Johann Sigismund, Neu angelegter Garten-Bau: oder Sonderbare Vorstellung Wie ein wolerfahrner Gärtner nicht allein die schönsten Lust-, Küchen-, Baumund Blumen-Gärten auf unserm teutschen climate füglich anzurichten…, Leipzig 1715 ELSHOLTZ Johann Sigismund, Vom Gartenbau. Garten-Baw oder Unterricht von der Gärtnerey auff das Clima der Chur-Marck Brandenburg, wie auch der benachbarten teutschen Länder gerichtet…, Cölln an der Spree1 1666 ELSHOLTZ Johann Sigismund, Vom Garten-Baw, Berlin – Leipzig – Cölln 1684 EVELYN John, Terra. The Compleat Gardener, London 1693 FELDECK Joseph von, Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft, Oder Der Wohlerfahrne Böhmisch- und Oesterreichische Haußhalter, Leipzig 1718 FERRARI Giovanni Baptista De Florum cultura, Romae 1633 FERRARI Giovanni Baptista, Hesperides Sive De Malorum Aureorvm Cultvra, Romae 1646 FISCHER Johann Bernhard, Entwurff einer historischen Architectur, Wien 1721 FLORIN Franz Philipp, Der Kluge Landmann, Oder: Recht gründlicher und zuverläßiger Unterricht, wie man das Haus-Wesen nützlich anfangen, in gutem Stand erhalten…, Nürnberg – Frankfurt am Main – Leipzig 1725 FÜLCK Johann David, Neue Garten Lust, oder Völliges Ornament…, Augsburg 1720 GENTIL François, Le Jardinier Solitaire Ou Dialogues Entre Un Curieux & Un Jardinier Solitaire, Paris1 1612 GENTIL Francois, The Solitary or Carthusian Gardener, from the French of Francois le Gentil, London 1706 190

GOLDMANN Nikolaus, Vollständige Anweisung zu der Civil Bau-Kunst herausgegeben von L. C. Sturm, Wolfenbüttel1 1696, Braunschweig2 1699, Leipzig3 1708 GROEN Johann van der, Le Jardinier Hollandois, (...) Der Niederländische Gärtner/ Das ist/ Eine Beschreibung allerhand Fürstlicher/ Herren Höfen/ und Lust-gärten/ und wie man dieselben mit vielen trefflichen Bäumen/ Blumen und Kräutern kan… zierlich anrichten, Amsterdam 1669/1670 HAPPEL Eberhard Werner, Thesaurus exoticorum, Hamburg 1688 HELLWIG Christoph von, Valentini Kräutermanns... Besonderer Theil von denen entdeckten Heimligkeiten des Frauenzimmers, Arnstadt 1721 HESSE Heinrich, Blumen-Bau, worinnen deutlich und kuertzlich gelehret wird, wie die Blumen, sonderlich die Anemonen, Nelcken und Tulpen…, Leipzig 1705 HESSE Heinrich, Neue Garten-Lust. Das ist, Gründliche Vorstellung, Wie ein LustKüchen und Baum-Garten unter unserem teutschen Climate füglich anzurichten, Leipzig 1690 HESSE Heinrich, Teutscher Gärtner, Das ist, Eine gründliche Vorstellung, wie nach nothwendiger zubereitung des erdreichs unter unserm teutschen climate ein Lust- Küchen- und Baum-Garten füglich anzurichten…, Leipzig 1710 HOHBERG Wolf Helmhard von, Georgica curiosa oder Adeliges Land- und Feldleben…, I., Nürnberg 1682 HOHBERG Wolf, Georgica curiosa aucta…, Nürnberg 1716 HOLYK Georgii, Vermehrtes vierfaches Garten-Büchlein: Im Ersten wird erkläret und gezeiget die neuerfundene Arth der Corpulation, und Triangulation, Leipzig–Frankfurt am Main1 1707 KIRCHER Athanasius, Neue Hall- und Thonkunst oder mechanische GehaimVerbindung der Kunst und Natur, Nördlingen 1684 KIRSCH Adam Friedrich, Der zu vielen Wissenschafften dienstlich-anweisende und von neuem wieder aufgelegte Curiose Künstler vorgestellet in einem neu-verfertigten /…/ Kunst- Hauß- Artzney- und Wunder-Buch, Nürnberg 1710 KÖHLER Johann David (Hrgs.), Historische Münz-Belustigung, 16. Teil, 7. Stück (11. Februarii 1744), Nürnberg 1744 KÖNIG Emanuel, Georgica Helvetica curiosa, das ist, Neu curioses eydgnossischschweitzerisches Hauss-Buch, Basel 1706 KÜFFNER Johann Friedrich, Architectura viv-arboreo-neo-synemphyteutica, Hof 1716

191

LA CROIX André de, Deliciae & Arcana Florum, Oder Edles Kleynod, Das ist, /…/ Auch wie man solle aller Art Citronen-, Chineser-, Aepffel- und Oranien-Bäume zu ziehen, und erhalten…, Köln1 1697, Hamburg 21698, Amsterdam3 1700, Amsterdam4 1701, Magdeburg5 1707 LAUREMBERG Peter, Die edle Garten-Wissenschaft aus Petri Laurembergii Rostochiensis Horticultura & Apparatu plantarum…, I.–II., Nürnberg1 1671–1673 LAURITSCH Josef, První Věk Rodičky Boží Rušánské nebo kronycká zpráva z počátku ctění…, Hradec Králové 1743 LE GENDRE Antoine, Baumgärtnerei d. i. Anleitung auf was Weise allereli fruchtbare Obst-Beum recht und wohl zu pflanzen und zu pflegen, Zürich 1679 LE GENDRE Antoine, La manière de cultiver les arbres fruitiers. Par le Sieur Le Gendre, curé d'Hénonville…, Paris 1652 LEUTHOLFS von FRANCKENBERG Friedrich, Eüropaischer Herold, oder zuverläβige beschreibung derer Europäisch-Christlichen Käyserthums, Königreiche, freyer Staaten und Fürstenthümer …, Leipzig 1705 LIEGELSTEINER Georg, Wohl fundierter Zwergbaum Oder Curieuser Unterricht, Wie die Zwerg-Bäume alle Jahr beschnitten, wodurch solche in kurtzer Zeit nicht nur in zierlich Wachsthum gebracht, sondern auch die Früchte vermehret, vergrössert und zu annehmlichen Geschmack verbessert werden können…, Frankfurt am Main 1702 LIGER Louis, Historischer und verständiger Blumen-Gärtner…, Leipzig 1715 LIGER Louis, Le jardinier fleuriste et historiographe…, Paris 1704 LIGER Louis, Nouveau théâtre d’agriculture et ménage des champs, Paris 1712 LIGER Louis, Oeconomie generale de la campagne, ou nouvelle maison rustice I–II, Amsterdam 1700–1701 LOCHNER Johann Christoph, Einfältige Aber Wohl-Gründliche Unterweisung, Wie man die Zwergl, und hochstämmige Bäum pflantzen, und dieselbe pflegen solle…, Nürnberg 1712 MAGGI Giovanni, Fontane diverse, Roma 1618, 1645 MANDIROLA Agustíno, Manuale de giardinieri: diviso in trè libri, Vicenza 1661 MAROT Jean, Recueil des Plans et Profils, Paris 1738 MARPERGER Paul Jacob, Paul Jacob Marpergers nutz- und lustreicher PlantagenTractat, oder, Gründlicher Beweiss was die Cultur fremder und auch einheimischer Plantagen an Bäumen, Kräutern und andern Gewächsen unsern Teutschland in seinen

192

Hausshaltungen und Commerciis, wie auch dem aerario selbst vor Nutzen bringen könne, Dresden 1722 MEISNER Leonhard Ferdinand, Maisneri Caffee, Choccolati, herba Thee ac Nicotzianae Naturae, Nürnberg 1721 MEISTER Georg, Der Orientalisch-Indianische Kunst- und Lust-Gärtner, Dresden 1692 MONTANO Giovanni Battista, Scielta di varii tempietti antichi , Roma 1624 MÜLLER Johann Georg, Compendium triplicis horticulturae, das ist: Kurtzer Entwurff eines dreyfachen Garten-Baus…, Stuttgart 1675 MÜLLER Johann Georg, Deliciae Hortenses, Das ist: Blumen- Artzney- Küchen- und Baum-Gartens-Lust…, Stuttgart1 1676, 1679, 1684, 1690, 1696, 1710, 1717, 1728, 1734, 1745 NOYER Anne-Marguerite du, Die Hölle der Lebendigen, oder Bastille zu Paris, 1719 PALLADIO Andrea, Baumeisterin Pallas, Nürnberg 1698 PALLADIO Andrea, I quattro libri dell'architettura…, Veneto1 1570 PALLADIO Andrea, Les quatre livres de l’Architecture, Paris 1650 PFALZ Christian Georg, Sanct Annen Lob und Ehren-Schall oder Nahmen-Preiß und besonderer Tugend-Ruhm der großen Anfrawen Gottes S. Annae, mit Bericht, in was herzlichen Ehren dieselbe im Königreich Böhmen gehalten werde, erkläret und beschrieben, Praha 1674 POZZO Andrea, Perspectiva Pictorum atque Architectorum I, II, Roma 1693–1698 QUINTINIE Jean Baptiste de la, Instruction pour les jardins fruitiers, Paris 1690 Recht gründliche Anweisng zur Baumschule, Hamburg 1702 RHAGOR Daniel, Pflantz-Gart, darinn grundtlicher Bericht zufinden, welcher gestalten 1. Obs-Gärten, 2. Kraut-Gärten, 3. Wein-Gärten, mit Lust unnd Nutz anzustellen, zu bawen und zu erhalten: sampt zu End eines jeden Capitels beygefügter Verteutschung ..., Bern1 1639 ROHN, Joanes Carolus, Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrarum districtus et respective diaecesis Reginae-Hradecensis, Praha 1777 ROLL Timotheus, Neues blumen-büchlein: in welchem enthalten die weise, wie die blumen ins gemein, und jede absonderlich solle gepflanzt werden, Konstanz1 1669, Konstanz2 1687, Ulm3 1893

193

SCHÜBLER Johann Jacob, Anweisung zur unentbehrlichen Zimmermannkunst, Nürnberg 1731–1736 SCHÜBLER Johann Jacob, Gründlicher Unterricht Zur Verfertigung der Vollständigen Saulen Ordnung, in Türkischen Pappier eingebunden; Nürnberg 1723 SCHÜBLER Johann Jacob, Mathematicus, Baumeister und Vorsteher der Mahler- und Zeichenakademie, Architectonische Werke, Nürnberg 1786 SCHÜBLER Johann Jacob, Neue und deutliche Anleitung zur practischen Sonnen-UhrKunst…, Nürnberg 1726 SCHÜBLER Johann Jacob, Neu-inventierte Sommer-Häuser, Garten-Cabinetten, und kleine Weyer-Gebäude, Augsburg 1725 SCHÜBLER Johann Jacob, Nutzliche Vorstellung und deutlicher Unterricht von zierlichen, bequemen und Holtz ersparenden Stuben-Oefen, Nürnberg 1728 SCHÜBLER Johann Jacob, Perspectiva: pes picturae; das ist: Kurtze und leichte Verfaßung der practicabelsten Regvl zur perspectivischen Zeichnungs-Kunst, Nürnberg 1719 SCHÜBLER Johann Jacob, Perspectivae Geometricae Practicae…, Nürnberg 1735 SCHÜBLER Johann Jacob, Synopsis Architecturae Civilis eclecticae, Nürnberg 1732– 1735 STURM Leonhard Christoph, Die unentbährliche Regel Der Symmetrie, Augsburg 1720 STURM Leonhard Christoph, Leonhard Christoph Sturms durch einen großen Theil von Teutschland und den Niederlanden bis nach Paris gemachete Architectonische Reise-Anmerckungen…, Augsburg 1719 STURM Leonhard Christoph, Vollständige Anweisung, alle Arten von regularen Prachtgebäuden nach gewissen Regeln zu erfinden, Augsburg 1716 STURM Leonhard Christoph, Vollständige Mühlen Baukunst, Augsburg, 1718 VILLALPANDO Juan Bautista – PRADO Jéronimo, In Ezechielem Explanationes et Apparatus Urbis, ac Templi Hierosolymitani Commentariis et imaginibus illustratus, I.– III., Rom 1596–1604 VOLKAMMER Johann Christoph, Nürnbergische Hesperides, der gründliche Beschreibung der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte..., Nürnberg 1708, 1714 VOLLMAR B., Die deutsche Palladio-Ausgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698 194

VOLLMAR B., Die deutsche Palladio-Ausgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698

Literatura ACKERMAN James, The Villa – Form and Ideology of Country Houses, Princeton 1989 ANTONÍN Luboš, Drobná zahradní architektura v předlohových knihách zámeckých knihoven, in: Kamenná kniha. = The Stone Book. Sborník k romantickému historismu – novogotice, Sychrov 1997, s. 236–241 ANTONÍN Luboš, Příspěvky k ikonografii zámeckých zahrad a lázeňských parků ze zámeckých knihoven, Zprávy památkové péče 7, 1999, s. 221–226 BALATKA Břetislav – KALVODA Jan, Geomorfologické členění reliéfu Čech, Praha 2006 BALBÍN Bohuslav, Krásy a bohatství české země, Praha 1986 BENEŠ Mirka, Landowning and the Villa in the Social Geography of the Roman Geography of the Roman Territory: The Location and Landscapes of the Villa Pamphilj, 1645–70, in: SEKLER Eduard F. – HOFFMAN Alexander (eds.), Form, Modernism, and History, Cambridge 1996, s. 187–209 BENEŠ Mirka, Recent Developments and Perspectives in the Historiography of Italian Gardens, in: CONAN Michel (ed.), Pesrpectives on Garden Histories, Washington D. C. 1999, s. 37–76 BENEŠ Mirka, The Social Significance of Transforming the Landscape of the Villa Borghese, 1606–1930: Territory, Trees, and Agriculture in the Design of the First Roman Baroque Park, in: PETRUCCIOLI Attilio (ed.), Gardens in the Time of the Great Muslim Empires: Theory and Design, vol. 3, Leiden–New York, 1997, s. 1–31 BENEŠ Mirka, Villa Pamphilj (1630–1670). Family, Garden, and Land in Papal Rome, PhD. diss., Yale 1989 BENEŠ Pavel, Mýtus P. Antonína Koniáše a jeho proměny, disertační práce, FF UK v Praze, Praha 2006 BENTMANN Reinhard – MÜLLER Michael, Die Villa als Herrschaftsarchitektur: Versuch einer kunst-und sozialgeschichtlichen Analyse, Frankfurt am Main 1970

195

BERNAU Bedřich, Geschichte des Schlosses und Gutes Hauenstein bei Schlackenwerth, Karlsbad 1875 BIEGEL, Richard: Kaple sv. Anny v Panenských Břežanech a její barokní urbanistická kompozice in: Památky středních Čech XXI/2, 2007, s. 39–45 BÍLEK Karol, Dějiny Starých Hradů, Staré Hrady 1984 BÍLEK Karol, František Pískač, in: Listy Starohradské kroniky XIV, 1991/3 BÍLEK Karol, Malé dějiny Libáňska, Libáň 2005 BÍLEK Tomáš, Reformace katolická v Čechách 1650–1735. Pronásledování a trýznění nekatolíků v kraji Královéhradeckém (léta 1717–1735), in: Časopis musea Království českého LV, 1881 BOBKOVÁ Kateřina, Jezuitské školské divadlo v pražské klementinské koleji ve dvacátých letech 18. století, in: Pražský sborník historický 32, 2003, s. 105–168 BORŮVKA Vlastimil – KRÁM Josef – PAVEL Jakub, Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolowrat, Praha 2000 BRŇOVJÁK Jiří, Hrabata Taafové (z Carlingfordu): Irské stopy v historické topografii, Těšínsko – vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná, 55/4, 2012, s. 1–14 BRUNNER, Otto, Adeliges Landleben und Europäischer Geist. Leben und Werk Wolf Helmhards von Hohberg 1612–1688, Salzburg 1949 BUKAČOVÁ Irena, Architektura Jana Blažeje Santiniho-Aichla na severním Plzeňsku, Plzeň 2012 BUKAČOVÁ Irena, Cesta opata Fortunáta Hartmanna (1755–1779). Příspevek k barokní topografii Plaska, in: Historická geografie 35, 2009, s. 229–248 BUKAČOVÁ Irena, Památky hospodářské architektury Plaska a Kralovicka, in: Tvář naší země – krajina domova 6. Naše krajina v kulturním prostoru Evropy, Lomnice nad Popelkou 2005, s. 58–70 BURDOVÁ P. – LIŠKOVÁ M. a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III, Bydžovský kraj, č. 304 BURDOVÁ Pavla – LIŠKOVÁ Marie a kol. (eds.), Tereziánský katastr český, sv. III.: dominikál. Praha 1970, Bydžovský kraj, č. 304. BURDOVÁ Pavla – LIŠKOVÁ Marie a kol. (edd.), Tereziánský katastr český, sv. III.: dominikál. Praha 1970 BŮŽEK Václav – KRÁL Pavel (eds.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, České Budějovice 1999

196

COKAYNE G. E. – GIBBS Vicary – DOUBLEDAY H. A. – WHITE Geoffrey H.– WARRAND Duncan – WALDEN Howard (eds.), The Complete Peerage of England, Scotland, Ireland, Great Britain and the United Kingdom, Extant, Extinct or Dormant, Sv. III, London 1910 COSGROVE Denis – DANIELS Stephen, The Iconography of landscape. Essays on the symbolic representation, design and use of past environments, Cambridge 1988 ČECH Jan, Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání, diplomová práce, FF MU v Brně, Brno 2007 ČEVELOVÁ Zuzana – STRÁNÍKOVÁ Jana, František Alois Vacek: katolický kněz, katecheta, regionální historik, in: NEŠPOR Zdeněk R. – KAISEROVÁ Kristina (eds.), Variety české religiozity v „dlouhém“ 19. století (1780–1918), Ústí nad Labem 2010, s. 120–130 ČORNEJOVÁ Ivana: Jičínští Jezuité a rekatolizace, in: FRANCEK Jindřich (ed.), Rekatolizace v Českých zemích, Pardubice 1995, s. 65–72 ČTVERÁK Vladimír – ULRYCHOVÁ Eva, Komplex Češov (okr. Jičín) – fenomén v české archeologii?, Archeologie ve středních Čechách 2, 2001 ČUBAN Jaroslav, O Křižánku, Listy starohradské kroniky XIII, 1990, s. 22–23 ČUBAN Jaroslav, O Křižánku, Listy starohradské kroniky XXIII, 2000, s. 13–16 DEJMAL, Ivan (ed.), Tvář naší země, Lomnice n. Popelkou 2001 DELUE Rachel – ELKINS James, Landscape theory, New York 2008 DOERR August von, Auszug aus den Matrikeln der k.k. Hof- und Burgpfarre in Wien, in: Jahrbuch der heraldischen Gesellschaft „Adler“, XII, 1902, s.1–74 DUNCAN James S. – LEY David, Place/culture/representation, London – New York 1993 DUNCKER Carl von, Schlik, Heinrich Graf von, in: Allgemeine Deutsche Biographie, Bd. 31, Leipzig 1890, s. 495–499 DVOŘÁK Max (ed.), Briefe Kaiser Leopold I. an Wenzel Euseb Herzog in schlesien zu Sagan fürsten von Lobkowitz 1657–1674: Nach den Originalen des fürstlich von Lobkowitz'schen Familienarchives zu Raudnitz an der Elbe in Böhmen, Archiv für österreichische Geschichte, s. 459–514 DVOŘÁK Max, Beitrag zur gräftlich Schlikschen Herrschafts und Hausgeschichte, Jičín 1895 DVOŘÁK Max, Hrabata Šlikové a jich archiv v Kopidlně. Příspěvek k dějinám české šlechty, Český časopis historický, 1895/5, s. 298–307 197

EHRLICH Tracy, Lanscape and Identity in Early Modern Rome. Villa Culture at Frascati in Early Modern Era, Cambridge 2002 ERSCH Johann Samuel – GRUBER Johann Gottfried (Hgg.): Allgemeine Encyclopädie der Wissenschaften und Künste, IX, Leipzig 1832 FEJTOVÁ Olga – LEDVINKA Václav – PEŠEK Jiří – Vlnas, Vít: Barokní Praha – Barokní Čechie 1620 – 1740. Sborník příspěvků o fenoménu baroka v Čechách, Praha 2004. FIALA Jaroslav, Pivovarnictví na Karlovarsku v 16. a 17. století, Historický sborník Karlovarska. Karlovy Vary: Státní okresní archiv Karlovy Vary, 10 (2004), s. 3–41 FIALA Martin – HRDLIČKA Jakub, Schlikové, hrabata z Passaunu a Haliče, Listy starohradské kroniky XI, 1988. s. 48 FIALA Zdeněk a kol. (ed.), Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III., Severní Čechy, Praha 1984 FOLTÝN Tomáš, Cestovní instrukce jako pramen k dějinám kavalírských cest (1640– 1740), Celostátní studentská vědecká konference Historie 2005. Liberec 8.–9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 74–116 FORSMANN, Erik: Dorisch, jonisch, korintisch. Studien uber den Gebrauch der Säulenordnungen in der Architektur des 16. –18. Jahrhundert, Stockholm 1961. FOSTER Philip, Lorenzo de Medici’s Cascina at Poggio a Caiano, Mitteilungen des Kunsthistorischen Instituts in Florenz, 14, 1969–70, s. 47–56 FRANCEK Jindřich, Zločin a trest na Jičínsku v 16.–18. století, Jičín 2012 FRIČ Jan, Velké vzory našeho lesnictví, Praha 1958 GABRIEL František, Pivovarnictví v západních Čechách do počátku 18. století, in: Minulostí Západočeského kraje, 7 (1970), s. 135–173 GAŽI Martin – HANSOVÁ Jarmila, Svatyně za hradbami měst. Křížová hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech, České Budějovice 2012 GOTTLIEB Jaromír – ŠEJN Miloš, Katedrála uprostřed krajiny, Jičín 1998 GOTTLIEB Jaromír, Mariánská zahrada v našem čase, Jičín 2014 GOTTLIEB Jaromír, Zahrada mariánská, in: Tvář naší země – krajina domova 3. Duchovní rozměr krajiny, Lomnice nad Popelkou 2001, s. 31–45 GOUDEAU Jeroen, A northern Scamozzi: Nicolaus Goldmann and the universal theory of architecture, Annali di architettura, 2006–2007, s. 235–246 HÁJEK Pavel, Česká krajina a baroko. Urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a okolí, Praha 2003 198

HÁJEK Pavel, Zděná Boží muka v jižních Čechách, České Budějovice 2009 Hájek, Pavel / Sádlo, Jiří: Česká barokní krajina:co to vlastně je?(část první) in: Dějiny a současnost XXVI, 3/2004, 29-33 HANZAL Josef, Rekatolizace v Čechách – její historický smysl a význam, Historický sborník 37, 1990, s. 37–91 HARRIS Dianne, Landscape and Representation: The Printed View and Marc’ Antonio Dal Re’s Ville di delizie, in: BENEŠ Mirka – HARRIS Dianne (eds.), Villas and Gardens in Early Modern Italy and France, Cambridge, s. 178–205 HARRIS Dianne, The nature of authority: villa culture, landscape, and representation in eighteenth-century Lombardy, Pennsylvania, 2003 HEBER Franz Alexander, Böhmens Burgen, Festen und Bergschlösser: Vierter Band, Praha 1846 HENDRYCH Jan – LÍČENÍKOVÁ Michaela, Historická krajina Jičínska, Zprávy památkové péče. Časopis státní památkové péče, Praha, s. 76–83 HENDRYCH Jan, Tvorba krajiny a zahrad. Historické zahrady, parky a krajina jako významné prvky kulturní krajiny; jejich proměny, hodnoty, význam a ochrana, Praha 1998. HERMOVÁ Hana – POLKOVÁ Miroslava – WATZKO Karel, Analýza vývoje území jako podklad pro současné plánování (na příkladu Mariánské zahrady na Jičínsku), in: Historická geografie 34, 2007, s. 350–371 HERZOG G., Daniel Rhagorys Pflantz-Gart aus dem Jahre 1639, in: Berns mächtige Zeit, André Holenstein (Hg.), 2006, s. 406–411. Hlavsa Václav/Vančura Jiří: Malá Strana – Menší Město pražské, Praha, 1983. HOJDA Zdeněk – CHODĚJOVSKÁ Eva (eds.), Heřman Jakub Černín na cestě za Alpy a Pyreneje. Kavalírská cesta českého šlechtice do německých zemí, Itálie, Francie, Špaňelska a Portugalska, sv. I, Praha 2014. HOJDA Zdeněk – NOVOZÁMSKÁ Martina (edd.), Nájemníci na Starém Městě pražském roku 1608, Praha 1997 HOJDA Zdeněk, „Die architectur ist das schönste und nützlichste nach denen litteris“. Knihy o architektuře v pražských měšťanských knihovnách 17. století, in: Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Miloslav Polívka – Michal Svatoš (eds), Praha 1992, s. 115–126.

199

HOJDA Zdeňek, Rezidence české šlechty v baroku (několik tezí), sborník referátů z vědecké konference konané na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.–31. října 1991, Acta universitatis Purkynianae, Philosophica et historica 1, 1992, 161-177. HOLUBOVÁ Markéta (ed.), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska. VI, Okruhy kultů poutních madon jezuitského řádu, Praha 2009 HOLUBOVÁ Markéta, The Jesuit place of pilgrimage – Svata Hora near Pribram in the light of books of miracles, in: DOLEŽAL Daniel – KÜHNE Hartmut (eds), Wallfahrten in der europäischen Kultur. Příbram, 26.–29. Mai 2004, Frankfurt am Main 2006, s. 367–380 HORYNA Mojmír Římské inspirace stavby toskánského paláce v Praze, in: Toskánský palác v Praze – stavba a její rekonstrukce, Praha 1999 HORYNA Mojmír, Římský vliv v pražské sakrální architektuře 17. stol. a J. B. Mathey, in: Baroko v Itálii – baroko v Čechách, Praha 1999, s. 533–556 HORYNA Mojmír, Stavba a svět. Krajinně urbanistické principy architektury Jana Santiniho, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře: sborník sympozia, které pořádala Národní galerie v Praze k připomenutí osobnosti a díla Oldřicha J. Blažíčka ve dnech 11. a 12. prosince 1896 v Praze, Praha 1991, s. 120–128 Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI, Praha 1985 HYDE Elisabeth, Cultivated Power: Flowers, Culture, and Politics in the Reign of Louis XIV, Pennsylvania 2005 CHODĚJOVSKÁ Eva – SEMOTANOVÁ Eva – ŠIMŮNEK Robert, Historical Landscapes in Bohemia. Regions of Třeboň, Broumov and Praha, Praha 2015 CHODĚJOVSKÁ Eva, Příspěvek k ikonografii hospodářských budov na šlikovských panstvích Jičínska, in: NAVRÁTIL Ivo (ed.), Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji: sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna v Turnově, s. 332–346 CHODĚJOVSKÁ Eva, Studying the Early Modern Landscape in the Czech Republic, Historická geografie 38, 2012, s. 63–98 IVANEGA Jan, Pavel Ignác Bayer, Adam František ze Schwarzenbergu a zámek Ohrada, Theatrum historie 9, 2011, s. 397–418 JACKSON John B., Discovering the Vernacular Landscape, New Haven 1984 JÄGER A., Die Münzprägungen der Grafen Schlick, Berliner Numismatische Zeitschrift, Sonderdruck aus Heft Nummer 17 und 18, 1954, s. 1–9.

200

JEŘÁBEK Tomáš, Václav Špaček a zámek ve Velkém Meziříčí. Pražský palác na moravském venkově, Album amicorum. Sborník ku poctě prof. Mojmíra Horyny, Praha 2005, s. 76–81 JEŽEK Jan, Život a působení Fr. Al. Vacka kopidlenského. K stoleté památce narozenin zvěčnělého, Praha 1880 KALISTA Zdeněk, Korespondence císaře Leopolda I. s Humprechtem Janem Černínem z Chudenic, díl I., Praha 1936 KALISTA Zdeněk, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic: zrození barokního kavalíra, sv. I, Praha 1932 KALISTA Zdeněk, Tvář baroka, Praha 2005 KALIVODOVÁ Eva, Mezi obranou a rezistencí: osudy hornolanguedockých a východočeských protestantských komunit v 18. století, Disertační práce, FF UK v Praze, Praha 2013 KALLBRUNNER Josef, Das Wiener Hofquartierwesen und die Maßnahmen gegen die Quartiersnot im 17. und 18. Jahrhundert, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Wien 5, 1925, s. 24–36 KALLBRUNNER Josef, Wohnungssorgen im alten Wien, Dokumente zur Wiener Wohnungsfrage im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 1926 KARNER Herbert– LINSBOTH Stefanie (eds.), Andrea Pozzo (1642–1709): der Maler-Architekt und die Räume der Jesuiten, Wien 2012 KELLER Katrin, Hofdamen: Amtsträgerinnen im Wiener Hofstaat des 17. Jahrhunderts, Wien 2005 KLAUSMEIER Axel, Johann Sigismund Elsholtz – „Botanicus, Praefectus Hortorum und Hoff-Medicus“ des Großen Kurfürsten, Schön und Nützlich. Aus Brandenburgs Kloster-, Schloß- und Küchengärten, Berlin 2004 KNÖRLE Rainer, Heinrich von Schlick, Reichsgraf zu Passaun und Weisskirchen, Tuttlinger Heimatblätter 67, 2004, s. 55–71 KOLTAI András, Adam Batthyány in Wien. Die Hofkarriere eines ungarischen Aristokraten in der Mitte des 17. Jahrhunderts, Opera Historica 10: Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), 2003, s. 281–285 KOŘÁN Ivo, Prostorové iluze Anselma Luraga, in: Umění XXI., 1973, s. 54–65 KOŘÁN Ivo, Santini ve východních Čechách, in: Umění XXII., 1974, s. 213–222 KOZUB Ondřej, Obora Kopidlno, in: Svět Myslivosti 7/2004, s. 30

201

KROPÁČEK Jiří, Architekt J. B. Mathey a zámek Trója v Praze. Stavebník, umělec, pojetí díla, in: AUC, Philosophica et historica 1, 1987, s. 47–101 KROPÁČEK Jiří, Tvorba architekta Jeana-Baptisty Matheyho pro šlikovské panství velišsko-vokšické, in: Listy starohradské kroniky XVI, 1993, s. 37–44 KROUPA Jiří, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno 1987 KROUPA Jiří, Dějiny a teorie zahradního umění, Brno 2004 KRUFT Hanno Walter, Geschichte der Architekturtheorie. Von der Antike bis zur Gegenwart, München 1986 KRUMMHOLZ Martin, Gallasové – barokní kavalíři a mecenáši (1630–1757), dizertační práce, FF UK v Praze, 2013 KRUMMHOLZ Martin, Gallasovský hofmistr Johann Heinrich Dienebier (1677–1748), Theatrum historiae, 9/2011, s. 375–395 KUBEŠ Jiří – MAREŠOVÁ Marie – PANOCH Pavel, Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300– 1740, Praha 2008, s. 347–374 KUBEŠ Jiří, Diplomaticko – úřední cesta generálního válečného komisaře Leopolda Antonína Josefa hraběte Šlika z Pasounu a Holíče (1663 – 1723) po středoněmeckých dvorech v roce 1706, Východočeský sborník historický, Pardubice 2002, s. 41 – 84. KUBEŠ Jiří, Diplomaticko-úřední cesta generálního válečného komisaře Leopolda Antonína Josefa hraběte Schlika z Pasounu a Holíče (1663–1723) po středoněmeckých dvorech v roce 1706, Východočeský sborník historický 11, 2002, s. 41–83 KUBEŠ Jiří, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty v českých zemích (1500–1740), dizertační práce, Historický ústav Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích, 2005 KUBEŠ Jiří, Sídelní strategie knížat z Lobkovic ve Vídni v raném novověku (1624– 1734), in: Porta Bohemica. Sborník historických prací 3, 2005, s. 86–119 KUBEŠA Petr – KULIŠŤÁKOVÁ Lenka, Krajinné úpravy okolo bývalého loveckého zámku v Nových Zámcích u Litovle provedené za Jana Josefa Liechtensteina po roce 1805 a jejich obnova, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22.–23. dubna 2010, Olomouc 2010, s. 16–29 KULIŠŤÁKOVÁ Lenka, Pozdně renesanční a raně barokní komponovaná krajina Mikulovsko – Falkenštejnsko, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a

202

zachování. Přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22. – 23. dubna 2010, Olomouc 2010 KÜSTER Isolde, Leonhard Christoph Sturm. Leben und Leistung auf dem Gebiet der Zivilbaukunst in Theorie und Praxis, Berlin 1942 LENOCH Josef, Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu – učební text, Brno 2014 LEPAŘ František, K dejinám gymnasia Jičínského, in: Výroční zpráva c.k. gymnasia vyššího v Jičíně za školní rok 1885/1886, Jičín 1886 LEPAŘ František, Okolí Jičínské, Praha, 1896. LÍBAL Dobroslav, Baroko a česká krajina, in: Barokní umění a jeho význam v české kultuře: sborník sympozia, které pořádala Národní galerie v Praze k připomenutí osobnosti a díla Oldřicha J. Blažíčka ve dnech 11. a 12. prosince 1896 v Praze, Praha 1991, s. 134–136 LINKOVÁ Dagmar, Památky Cholenic, Muzejní noviny 1, 2003 LIPSKÝ Zdeněk – ŠANTRŮČKOVÁ Markéta – WEBER Martin, Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách, Praha 2011 LORENZ Hellmut, Kunstgeschichte oder Künstlergeschichte. Bemerkungen zur Forschungslage der Wiener Barockarchitektur, Artibus et historiae 4, 1981, s. 99–123 MACEK Petr – BIEGEL Richard – BACHTÍK Jakub (eds.), Barokní architektura v Čechách, Praha 2015 MARTÍNEK, Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese jičínském, in: Výroční zpráva cís. Král. Vyšší reálky v Jičíně za školní rok 1908 – 1909, Jičín 1909, s. 12 - 22. MASSON Georgina, Palladian Villas as Rural Centers, in: The Architectural Review, CXVIII, 1955, s. 17–20 MAŤA Petr – BŮŽEK Václav, Wandlungen des Adels in Böhmen und Mähren im Zeitalter des ´Absolutismus´(1620–1740), in: ASH Ronald G. (ed.), Der europäische Adel im Ancien Régime. Von der Krise der ständischen Monarchien bis zur Revolution (ca. 1600–1789), Köln/Weimar/Wien 2001, s. 287–321 MAŤA Petr, Der Adel aus den böhmischen Ländern am Kaiserhof 1620–1740. Versuch, eine falsche Frage richtig zu lisen, Opera Historica 10: Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), České Budějovice, 2003 s. 191–233 MAŤA Petr, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004 MAUBAN André, Jean Marot architecte et graveur parisien, Paris 1944 203

MAUR Eduard: Problémy farní organizace pobělohorských Čech, in: HLEDÍKOVÁ Zdeňka (ed.), Traditio et cultus: miscellanea historica Bohemica: Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha, 1993, s. 163–173 MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ Eva, Patent zvaný toleranční, Praha 2013 MENCL Jaroslav – HOUBA Antonín, Z minulosti města Kopidlna a okolí, Jičín 1941 MENCL Jaroslav, Historická topografie města Jičína, Jičín 1940 MENCL, Jaroslav – Houba, Antonín, Z minulosti města Kopidlna a okolí, Jičín 1941. MENCL, Jaroslav: Historická topografie města Jičína. Jičín 1948. MIKOLÁŠEK Aleš, Hejtmani na Starých Hradech, in: Listy starohradské kroniky XII, 1989, s. 18–19 MIKOLÁŠEK Aleš, Z historie Starých Hradů, in: Listy starohradské kroniky 1987/3, s. 57–59 MIKULEC Jiří, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha 2000 MORÁVEK Antonín, František Alois Vacek. Ke 160. výročí jeho narození a 85. výročí jeho úmrtí, in: Sborník musejního spolku v Jičíně V, 1939, s. 2–8 MORÁVEK Jan, Jean Baptista Mathey a Pražský hrad, Umění VI, 1958. NAŇKOVÁ, Věra: Architektura vrcholného baroka v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989. NAŇKOVÁ, Věra: Nová zjištění k baroknímu umění v Čechách, in: Umění XIX, s. 84n. NAVRÁTIL Ivo (ed.), Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji, sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24.–25. dubna 2009 v Turnově. Státní oblastní archiv v Litoměřicích pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově, Semily, 2009 NEŠPOR Zdeněk R., Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století, Ústí nad Labem 2004 NEUMANN Augustin, Paběrky z konsistorního archivu v Hradci Králové, Hradec Králové 1930, s. 12. NEVILLE Kristoffer, The Early Reception of Fischer von Erlach's Entwurff einer historischen Architectur, Journal of the Society of Architectural Historians 2, 2007, s 160175 NOVOTNÁ Dana, Stavby barokního klasicismu na valdštejnském panství, in: Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina v okolí Jičína, Sborník referátů

204

z vědecké konference konané ve dnech 6. –8. března 1997 v Jičíně. Z Českého ráje a Podkrkonoší, supplementum 3, Semily 1997, s. 117–118 NOVOTNÝ Lubomír, Barokní soudnička. (Případ Abeles), in: Židovská ročenka, roč. 2009, s. 28–38 NOVOTNÝ Miroslav, Pod praporem Královny nebes. Pietas Mariana a mariánské družiny v českých zemích v 16.–20. století, in: JIRÁNEK Tomáš – KUBEŠ Jiří (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby, Pardubice 2005, s. 89–102 NOŽIČKA Josef, Přehled vývoje našich lesů, Praha 1957 ORLITA Zdeněk, Postní a velikonoční období v praxi olomouckých solidarit v druhé polovině 17. století, in: Časopis Matice moravské 125/1, 2006, s. 53–76 PALACKÝ František, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, in: CHARVÁT Jaroslav (ed.), Dílo Františka Palackého I, Praha 1941 PAVLÁTOVÁ Marie – Ehrlich Marek, Park Tereziino údolí a krajina buquoyského panství na Novohradsku, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Olomouc 2010, s. 5–16 PAVLÁTOVÁ Marie, Příklady využití alejí v jihočeské krajině, in: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí. Olomouc 2007, s. 51–74 PAVLÍČKOVÁ Radmila, Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu-Castelkorna 1664–1695, Olomouc 2000 PETRBOK Václav, Jan Štelcar Želetavský, Listy starohradské kroniky, 24, č. 3–4, 2001, s. 97–99 PÍCEK J., Husitský kostelíček na Křižánku a jeho zkáza, Sobotka 1931 PÍSKAČ František, Dějiny hradu Velíše a panství Šlikovského, Jičín 1898 PÍSKAČ František, Dějiny hradu Veliše, Jičín 1898 PODLAHA Antonín, Posvátná místa království českého. Praha 1907. PODLAHA Antonín, Dějiny diecéze pražské od konce století XII. do počátku století XIX. Díl I, část 1, Praha 1917 POKLUDA Zdeněk, Pruskovští z Pruskova, Malovaný kraj. Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka 1, 1997 POSPÍŠIL Karel, Poutní místo sv. Anna u Plané, Domažlice 1993 PREISS Pavel – HORYNA Mojmír – ZAHRADNÍK Pavel, Zámek Trója u Prahy, Praha–Litomyšl 2000

205

PREISS Pavel, Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha 1981 PRIHARA Jan, Působení jezuitů ve východních Čechách v 17. a 18. století, in: HOJDA Jan (ed.), Jezuité ve východních Čechách, Hradec Králové 2009 PROFOUS Antonín, Místní jména v Čechách I, Praha 1947 PUMPR Pavel, Beneficia, záduší a patronát v barokních Čechách. Na příkladu třeboňského panství na přelomu 17. a 18. století, Brno 2010 PUMPR Pavel, Kostely farní nebo patronátní? K postavení farních kostelů v systému správy šlechtického dominia na příkladu panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století, in: Antonín Jan Václav Vokoun (1691–1757) a církevní správa jeho doby v Čechách. Odborný seminář, 2007, s. 79–94 RACEK Jan, Rod Kinských a vývoj jeho pozemkového majetku v letech 1620–1848, Vlastivědný sborník Kralupska, 10/ 2 (2003), s. 39–56 RIGASOVÁ Milada, Komponovaná krajina na jižním okraji Mikulova, in: Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636). Prelát a politik neklidného věku, Olomouc, 2008 s. 43–47 ROUBÍK František, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959 ROYT Jan, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999 RYCHNOVÁ Lucie, Anna Josefa Schliks Brief an Ferdinand Bonaventura von Weissenwolff. Ein Beitrag zur Geschichte der Adelsfamilien Schlik und Ungnad von Weissenwolff, in: Adler. Zeitschrift für Genealogie und Heraldik, Band 26/8, 2014, s. 149– 161 RYCHNOVÁ Lucie, Drobná sakrální architektura na velišsko-vokšickém panství Františka Josefa Šlika, bakalářská práce, KTF UK v Praze, Praha 2006 RYCHNOVÁ Lucie, Filip Spannbrucker, diplomová práce, KTF UK v Praze, Praha 2008 RYCHNOVÁ Lucie, Spisy o architektuře, umění, zahradách a „dobrém životě“ v knihovně Františka Josefa Šlika, in: Marginalia historica, v tisku RYCHNOVÁ Lucie, Stavebník František Josef Šlik, in: Východočeský sborník historický 21, 2012, s. 163–196 RYŠAVÝ Vratislav, Pražský architekt Filip Spannbrucker na zbirožském panství, Zprávy památkové péče, 2006/5, s. 429 – 432. ŘEZNÍČEK Michal, Podoba a průběh obnovy katolické farní sítě v letech 1620 až 1780 na Ledečsku, Poděbradsku a Prachaticku, in: Antonín Jan Václav Vokoun (1691– 206

1757) a církevní správa jeho doby v Čechách. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 11. září 2007 v Městské galerii ve Vodňanech, Vodňany 2008 ŘÍHOVÁ Vladislava – STRÁNÍKOVÁ Jana, Kopidlenská farnost, minulost a současnost jejích drobných památek, Pardubice 2012 SÁDLO Jiří – HÁJEK Pavel – CÍLEK Václav, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Malá Skála 2008 SÁDLO Jiří – HÁJEK Pavel, Česká barokní krajina: co to vlastně je? I. Kulturněantropologická východiska odpovědi. II. Jevy, procesy, interpretace, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue. 26/3; 26/4, 2004, s. 29–33; s. 45–49 SÁDLO Jiří – HÁJEK Pavel, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí, Praha 2005 SEDLÁČEK August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 10, Praha 1895 SEDLÁČEK August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. V, Bydžovsko, Praha 1887 SEDLÁK, Jan: Setkání baroku s gotikou. Praha, 1987 SEMOTANOVÁ Eva, Historická geografie českých zemí, Praha 2006 SEMOTÁNOVÁ Eva, Raně novověká krajina v Českých zemích, in: BŮŽEK Václav (ed.), Společnost v Českých zemích v raném novověku. Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, s. 19–53 SCHALLER Jaroslaus, Beschreibung der königl. Haupt - und Residenzstadt Prag I., Prag 1795. SCHAMA Simon, Landscape and Memory, London 1995 Schlikové na Jičínsku, katalog k výstavě v Okresním muzeu a galerii v Jičíně, Jičín 1999 SCHÜTTE Ulrich (Hg.), Architekt und Ingenieur; Baumeister in Krieg und Frieden, Wolffenbüttel 1984 SCHWEIZER Stefan, Die Erfindung der Gartenkunst, Berlin 2013 SIEBERT Irmgard – SPIES Carola– SCHWEIZER Stefan (Hgg.), Gärten – wie sie im Buche stehen. Gartenkunsthistorische Publikationen des 16. bis 20. Jahrhunderts aus dem Bestand der Universitäts- und Landesbibliothek Düsseldorf, Düsseldorf 2011 SKLENÁŘ Karel a kol., Archeologické památky – Čechy, Morava, Slezsko, Opava 1993 SLÁDEČEK Jan, Čakovice. Historie obce a okolí, Praha 1992 SLÁDEK Miloš, Zázračná uzdravení a dobrotivá vzhlédnutí v literatuře českého baroka, in: Česká literatura v době doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století, Literární archiv, 27, 1994, s. 247–271 207

SMETANA Ilja – JAKYMENKOVÁ Valentýna, Mince a medaile hrabat Schliků XVII. – XXI. století, Cheb 2014 SMÍŠEK Rostislav, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009 SOMMER Johan Gottfried, Das Königreich Böhmen, 3 Bidschower Kreis, Praha 1835 SOUKUP Daniel, Šimon Abeles: Zrození barokní legendy, Česká literatura. Časopis pro literární vědu 57/3, 2009, s. 346–371 STEFAN, Oldřich: Příspěvky k dějinám české barokní architektury. O slohové podstatě centrálních staveb u Kiliána Ignáce Dientzenhofera, in: Památky archeologické XXXVI, 1926-27. s. 468 – 540. STRÁNÍKOVÁ Jana – ŘÍHOVÁ Vladislava (eds.), Kopidlenská farnost – minulost a současnost jejích drobných památek, Pardubice 2012 STRÁNÍKOVÁ Jana – ŘÍHOVÁ Vladislava (eds.), Kostel sv. Václava ve Veliši. Výstavba, vybavování a okolnosti vzniku (1747–1752), Pardubice 2014 STRÁNÍKOVÁ Jana – Říhová Vladislava (eds.), Kronika a drobné památky ostruženské farnosti, Pardubice 2012 STRÁNÍKOVÁ Jana – ŘÍHOVÁ Vladislava (eds.), Kronika a drobné památky velišské farnosti, Pardubice 2010 STRÁNÍKOVÁ Jana (ed.), Kopidlenská farnost v historických dokumentech, Pardubice 2012 STRÁNÍKOVÁ Jana, Kopidlenská farnost v historických dokumentech, Pardubice 2012 STRÁNSKÝ Martin, Chotkové a jejich vliv na trvale udržitelný rozvoj Dolního Povltaví, in: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování, Olomouc 2010, s. 107–116 STUCHLÁ Pavla (ed.), 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu, Vodňany 2005 SVATOŠ Martin, Knihy zabavené přičiněním misionáře Antonína Koniáše SJ na opočenském panství na jaře r. 1733, in:Východočeská duchovní a slovesná kultura 18. století, Rychnov nad Kněžnou 1999, s. 364–369 SVOBODA Milan, Mariánské poutní místo Hejnice v historické paměti, in: Locus pietatis et vitae. Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007, Praha 2008, s. 255–280 ŠALDA František, Vlastivěda Jičínska, Jičín 1969 208

ŠEDINOVÁ Jitka, Komponovaná krajina Františka Josefa Schlika, in: NAVRÁTIL Ivo (ed.), Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji, s. 328–331 ŠEJN Miloš, Několik poznámek ke krajině, in: Šlikové na Jičínsku, katalog k výstavě v Okresním muzeu a galerii v Jičíně, Jičín 1999 ŠIMÁK Josef Vítězslav (ed.), Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671–1725. Díl 1, 1. Boleslavsko a Kouřimsko, Praha 1909 ŠIMÁK Josef Vítězslav, Soupis památek historických a uměleckých v okresu mnichovohradišťském I, Praha 1930, s. 586–594 ŠIMEK Rudolf, Mlýn jako krajinotvorný prvek v barokní době, diplomová práce, FF UP v Olomouci, Olomouc, 2011 ŠMEJKALOVÁ Jana, Klášterní chrám v Rajhradě, Umění XXXII, 1984, s. ŠMILAUEROVÁ Adéla – ČERVENKA Vladimír, Příspěvek ke stavební historii raně barokního zámku ve Lnářích, Jihočeský sborník historický, 80, 2011, s. 52–74 ŠOTOLA Jaroslav, Kariéra v černém. Předpoklady pro získání farního beneficia v 18. století, in: Časopis Matice Moravské2007/126, čís. 2, s. 319–341 ŠPERK Jan, Pohledové linie Mariánské zahrady, diplomová práce, Fakulta přírodovědecká Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2014 ŠPULÁK Ondřej – KACÁLEK Dušan, Historie zalesňování nelesních půd na území České republiky, Zprávy lesního výzkumu, 56, 2011/1, s. 49–57 ŠŤOVÍČEK Jan, Libáňsko na Jubilejní výstavě 1891, Listy starohradské kroniky 2, 1991 ŠŤOVÍČEK Jan, Pruskovští z Pruskova na Starých Hradech, Listy starohradské kroniky 4, 1984 ŠŤOVÍČEK Jan, Starohradsko ve středověku, in: Listy starohradské kroniky XII, 1989, s. 62–69 ŠTVERÁKOVÁ Helena, Křížová cesta z Březnice na Svatou Horu, Podbrdsko 13, 2006, s. 89–110 ŠVÁCHA Rostislav, K vývoji díla Jana Santiniho, Umění XXVII, 1979, 382-400 ŠVECOVÁ Milada, Zemský soud v Čechcách do roku 1749. Příspěvek k dějinám šlechty v první polovině 18. století, diplomová práce, Katedra PVH a archivního studia, FF UK v Praze, Praha 1983 TEPLÝ František, O zrušení husitského kostelíka na Křižánku, in: Od pravěku k dnešku, sborník k 60. narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930, s. 133–150 TOMAN Prokop, Nový slovník československých výtvarných umělců II., Praha 1950 209

TREJBAL Jiří, Sušení ovoce na Starohradsku (I–III), Listy starohradské kroniky 2, 3, 4, 1986 TREJBAL Jiří, Vývoj sušení ovoce na území Československa, in: Vývoj ovocnářství na území Československa. Sborník Československé akademie zemědělské 71, Sborník ze semináře komise pro historii zeměd., potrav. a lesnictví ČSAZ, Lednice na Moravě 20.21. září 1983, Praha 1984 TSCHISCHKA Franz: Geschichte der Stadt Wien, Wien 1852. UHLÍŘOVÁ Lenka, Kulturní krajina Česka na mapách panství z první poloviny 18. století – na příkladech panství Kosmonosy a Tloskov, in: Historická krajina a mapové bohatství Česka: prameny, evidence, zpřístupňování, využívání, Praha, 25. ledna 2006, Praha 2006, s. 78–82 ÚLOVEC Jiří, Tvrze a zámky v Lužcích a Vysokém Újezdě, Minulostí Berounska, sv. 6, 2003, s. 13–38 ULRYCHOVÁ Eva, Vrcholně středověké nálezy z lokalit Jičínska uvedených v listinách 13. století, Archeologie ve středních Čechách 1, 2009 Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany (Pavel Vlček ed.), Praha 2000. VACEK Alois, Cesta z Kopidlna na chlum Veliš, in: Časopis českého musea VII, 1833, s. 395–420 VACEK Alois, Cesta z Kopidlna na Staré Hrady roku 1839, Časopis českého musea XIV, 1840, s. 125–141 VACEK Alois, Die Dynasten von Welisch, in: Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, Wien 1827 VACEK Alois, Geschichte der Dynasten des ehemaligen freyen Guts Samschin und der Edelsitze Drschtiekrey und Mackow, in: Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. Wien 1817 VACEK Alois, Historie starověkého filiálního kostela v Drahorazích v osadě Kopidlenské na panství Jičínoveském, in: Časopis českého musea VII, 1833, s. 38–53 VACEK František Alois: Geschichte der Dynasten des ehemaligen freyen Guts Samschin und der Edelsitze Drschtiekrey und Mackow, Hormayr. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, Wien 1817. VACHENAUER, Marie: Der Fall Simon Abeles: eine kritische Anfrage an die zugänglichen Quellen, Berlin 2011 VALENTA Aleš, Lesk a bída barokní aristokracie, České Budějovice 2011

210

VALTR Václav, Krajinářské úpravy v 17. a 18. století, in: Zelené systémy a jejich význam v krajinném obraze, Praha 1986 VELIČKA, Petr, Jak jsme k alejím přišli a jak o ně dnes přicházíme, in: ESTERKA Jakub (ed.), Zachování alejí jako typického prvku české krajiny, Praha 2010. VILÍMKOVÁ Milada, Marginálie k architektonické tvorbě 1. poloviny 18. století, Umění XXVI, 1978, s. 421 – 424. VILÍMKOVÁ Milada, Některá novější zjištění k pražské architektuře 17.-18. století, in: Barokní umění, NG Praha 1986, s. 137-142. VINAŘ, Otokar, Pět století Šliků, Heraldika a genealogie XXXI, 3-4, 1998, s. 121-176. VLČEK Pavel – SOMMER Petr – FOLTÝN Dušan, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998 VLČEK Pavel (ed.), Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000 VLČEK Pavel, Ilustrovaná encyklopedie Českých zámků, Praha 1999 VLČEK Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 1999 Vlček, Pavel (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004. VLNAS Vít (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001 VOJTÍŠEK František (ed.), Z kronik města Libáně, Libáň 1947 VOKÁČOVÁ Petra, Příběhy o hrdé pokoře, aristokracie v českých zemích v době baroka, Praha 2014 VOKÁČOVÁ Petra, Příběhy o hrdé pokoře, disertační práce, Historický ústav FF MU, Brno 2007 VOLLMAR Berndt, Die deutsche Palladio-Ausgabe des Georg Andreas Böckler Nürnberg 1698. Ein Beitrag zur Architekturtheorie des 17. Jahrhunderts, Ansbach 1983 VOREL Ivan – KUPKA Jiří, Branžovský hvozd, Plzeň 2008 VOREL Ivan, Aleje, krajinný ráz a prostorový řád krajiny, in: ESTERKA Jakub (ed.), Zachování alejí jako typického prvku české krajiny, Praha 2010, s. 5–15 VOREL Ivan, Orlicko a Čimelicko. Rozmanitost vývoje a sjednocující znaky ztvárnění krajin, in: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, České Budějovice 2008, s. 117–126 VOREL Petr, Šlechtická aristokracie barokní doby a její sídla ve východních Čechách, in: BŮŽEK Václav (ed.), Život na dvorech barokní šlechty, České Budějovice 1996, s. 335–364 211

VOREL Petr, Zlatá doba českého rybníkářství. Vodní hospodářství v ekonomice 16. století, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue 29, 2007/8, s. 30–33 WAGNER Jaroslav, Jičín. Praha, 1979 WAGNER-RIEGER Renate (Hg.), Architectura curiosa nova. Nachdruck der Ausgabe Nürnberg 1664, Graz 1968 WATZKO Karel, Studie kompozičních prvků části Jičínska, in: Člověk, stavba a územní plánování II, Praha 2007 WATZKO Karel, Urbanistická studie kompozičních prvků části Jičínska, diplomová práce, ČVUT v Praze, Praha 2007 WIRTH Zdeněk, Komponovaná krajina, Náš domov, 1925, s. 14–15 ZAHRÁDKA František, Staré Hrady – přehled církevní správy, Listy starohradské kroniky XX, 1997, s. 44–47 ZAHRADNÍK Pavel – LÍČENÍKOVÁ Michaela – HENDRYCH Jan, Stavebně historický průzkum – Soubor barokních kaplí na panství Šliků, Praha 2000 - pouze historická část Pavla Zahradníka, rkp. ZAHRADNÍK Pavel, Archivní nálezy k dílu Jana Křtitele Matheye, Umění XLV, 1997, s. 547 – 555. ZIRPOLO Lilian H., The Villa Sacchetti at Castelfusano: Pietro da Cortona’s Earliest Architectural Commission, in: Architectura, 1966, s. 166–184

212

Seznam příloh

1. Dopis Anny Josefy Šlikové, roz. Krakovské z Kolowrat

Obrazové přílohy788 1. Kolorovaná fotografie portrétu Jindřicha Šlika z jičínského ateliéru J. Picka, 1910, SOA v Zámrsku, RA Šliků, k. 17, i. č. 851 2. František Arnošt Šlik, Fotosbírka Národního památkového ústavu 3. Kolorovaná fotografie portrétu Františka Josefa Šlika z jičínského ateliéru J. Picka, 1910, SOA v Zámrsku, RA Šliků, k. 17, i. č. 856 4. Kolorovaná fotografie portrétu Sylvie Kateřiny Šlikové, roz. Kinské z jičínského ateliéru J. Picka, 1910, SOA v Zámrsku, RA Šliků, k. 17, i. č. 857. 5. Kolorovaná fotografie portrétu Anny Josefy Krakovské z Kolowrat z jičínského ateliéru J. Picka, 1910, SOA v Zámrsku, RA Šliků, k. 17, i. č. 858 6. Kolorovaná fotografie portrétu František Jindřicha Šlika z jičínského ateliéru J. Picka, 1910, SOA v Zámrsku, RA Šliků, k. 17, i. č. 853 7. Městský rybník, obora a soustava menších rybníčků, detail z mapy I. vojenského mapování789 8. Rybníky v okolí Budčevsi (z leva Habrovník, část rybníku Zrcadlo, Nečas, Budčeveský a soustava menších rybníčků), detail z mapy I. vojenského mapování 9. Rybníky v okolí Budčevsi, stav v první polovině 19. stol. na mapě II. vojenského mapování, s vysušenými rybníky Nečas, Budčeveský a soustavou menších rybníčků 10. Rybníky Kamenský, Zrcadlo a Poroučník v okolí Mlýnce (ves, poplužní dvůr, sádky, mlýn), detail z mapy I. vojenského mapování

788

Není-li uvedeno jinak, je autorkou fotografií autorka této práce. Müllerova mapa, mapy I. a II. vojenského mapování převzaty ze serveru http://oldmaps.geolab.cz; mapy stabilního katastru převzaty z http://archivnimapy.cuzk.cz. 789

213

11. Detail města Kopidlno, mlýn při severním vstupu do města, detail z mapy I. vojenského mapování 12. Severní část panství Staré Hrady, detail z mapy I. vojenského mapování 13. Jižní část panství Staré hrady s rybníky Kozadírek, Lopučský, Stejskal, Libáňský jihozápadně od Libáně a rybníky Zlivský a Roháč jihovýchodně od města, detail z mapy I. vojenského mapování 14. Stav rybníků v okolí Libáně v první polovině 19. století na mapě II. vojenského mapování, zcela vymizely rybník Zlivský, Roháč, Libáňský 15. Soustava malých rybníků v okolí vsi Zliv a Údrnice, detail z mapy I. vojenského mapování 16. Táž soustava v první polovině 19. století, detail z mapy II. vojenského mapování 17. Staré hrady a dva mlýny v podhradí, detail z mapy I. vojenského mapování. Na základě mladších map lze usuzovat, že severněji položený mlýn později zanikl. 18. Mlýny mezi vsí Sedliště a Hřmenínem, detail mapy II. vojenského mapování 19. Detail mapy dvora v Drštěkryjích z roku 1718 s rybníky Utopený a Pazderský, SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 527, mapa č. 15 20. Detail mapy dvora Mackov, soustava menších rybníků v levé části mapy, SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 533, mapa č. 21 21. Detail mapy dvora Všeliby, soustavy menších rybníků, SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 546, mapa č. 34 22. Rybníky v okolí Vokšic a Ostružna, detail mapy I. vojenského mapování. 23. Loreta na mapě polesí Křelina, SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 770, mapa 262 24. Kaple Loreta, Podhrádí – Hlásná Lhota, 1694, J. B. Mathey 24a. Kaple Loreta a sv. Andělů Strážných na mapě I. vojenského mapování, detail cest 24b. Kaple Loreta a sv. Andělů Strážných na mapě II. vojenského mapování, detail cest

214

25. Kaple sv. Anny, Ostružno, 90. léta 17. století, pravděpodobně J. B. Mathey 25 a. Kaple sv. Anny, ilusivní oltář v interiéru, do r. 1713 25 b. grafický list č. 80 z díla: Andrea POZZO, Perspectiva pictorum atque architectorum … Andrei Putei a Societate Jesu … Pars prima, Roma 1700 25 c. Pohled do interiéru kaple sv. Anny, Regionální muzeum a galerie v Jičíně (dále RMaG v Jičíně), sbírka fotografií, fotografie č. 2881, autor K. Řezníček, 22. 7. 1928 25 d. Pohled na Ostužno a sv. Annu, na fotografii je jasně vidět alej vedoucí od úpatí kopce, ve směru od Lorety, ke kapli sv. Anny, RMaG v Jičíně, fotografie č. 2874, autor F. Klobouček, 1943. 26. Kaple sv. Andělů Stážných, do r. 1713, autor není doložen 26a. Kaple sv. Andělů Strážných, iluzivní malba v interiéru 27. Kaple Nejsv. Trojice, do r. 1713, autor není doložen 27a. Plán kaple Nejsv. Trojice, 1707, Antonín PODLAHA, Drobné příspěvky k soupisu, Památky archaeologické, 1916, s. 58. 28. Kaple Božího hrobu v Drahorazi, 1695–1698, autor Giuseppe Gilmetti 29. Sýpka u dvora ve Střevači, autor J. B. Mathey 30. Sýpka u dvora ve Vokšicích, autor návrhu J. B. Mathey, provádějící stavitel F. Spannbrucker, rozšířena v 19. století 31. Kostel sv. Šimona a Judy v Chyjicích, autor F. Spannbrucker 32. Kostel sv. Šimona a Judy v Chyjicích, autor F. Spannbrucker, dálkové působení 33. Zámek u hospodářského dvora ve Vokšicích, autor pravděpodobně F. Spannbrucker 34. Kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, autor pravděpodobně F. Spannbrucker 34a. Kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, pohled do interiéru 34b. Kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, empora 34c. Kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, pohled do klenby

215

35. Zámek v Jičíněvsi, RMaG v Jičíně, fotografie č. 193 – foto Antonín Fingerland, 1941 36. Kostel sv. Vavřince ve Vršcích, autor F. Spannbrucker 37. Veduta kopidlenského panství, převzato z: Vít VLNAS (ed.), Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001 38. Pohled na zámek v Kopidlně, pravděpodobně z prostoru vrchnostenského dvora, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, oddělení dokumentace, f. osobní fond Zdeněk Wirth, k. 23, poznámky k soupisu památek v okrese Jičín. 39. Dvůr Kamensko, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 40. Běchary, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 41. Běchary na mapě I. vojenského mapování 42. Vršce, Češov, Slavhostice a Češovské valy na mapě I. vojenského mapování. 43. Staré Hrady, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 44. Staré Hrady na císařském povinném otisku stabilního katastru 45. Staré Hrady, původní dispozice dvora je dodnes dochovaná, letecký snímek ze serveru mapy.cz 46. Skočpolova mapa města Libáně, převzato z František VOJTÍŠEK (ed.), Z kronik města Libáně, Libáň 1947 47. Psinice, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 48. Nový Dvůr, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 49. Poloha Psinic a Nového Dvora na mapách I. vojenského mapování

216

50. Milkovice, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 51. Milkovice na mapě I. vojenského mapování 52. Bartoušov, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 53. Drahoraz, Pševes, Bartoušov, Keteň na mapě I. vojenského mapování. 54. Ilustrace z kroniky Údrnické Lhoty, SOkA Jičín, f. Archiv obce Údrnická Lhota, Kronika obce 1929–1940, s. 143. 55. Veliš, Vokšice a část Ostružna na mapě I. vojenského mapování 56. Dvůr Vokšice – SOA v Zámrsku, f. Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, i. č. 543, mapa č. 31 57. „V Lázních“, Samšina, Drštěkryje a okolí na mapě I. vojenského mapování 58. Detail z mapy pozemků náležejících ke dvoru v Drštěkryjích, 1811, SOA v Zámrsku, i. č. 576, mapa č. 64 59. Staré Místo, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 60. Jičíněves, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 61. Pohled na dvůr v Jičíněvsi od jihovýchodu, z cesty vedoucí k zámku. 62. Pohled z bývalého vrchnostenského dvora k zámku, vpravo možné postřehnout trojkřídlý „zámeček“, který je zobrazen i na vedutě dvora 63. Střevač, veduta dvora, druhá polovina 18. století či počátek 19. století, svozový mobiliární fond Hrubý Rohozec 64. Střevač, budova původní tvrze, stav dvora dnes

Mapové přílohy na volných listech

217

I. I. vojenské mapování, mapový list č. 66 II. I. vojenské mapování, mapový list č. 76 III. I. vojenské mapování, mapový list č. 77 IV. Mapa šlikovského panství na Jičínsku z roku 1811, RMaG v Jičíně, deponát Městského muzea v Kopidlně, publikována in: E. CHODĚJOVSKÁ – E. SEMOTANOVÁ, Historický atlas měst České republiky. Sv. č. 18, Jičín, mapa č. 45

218