Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav etnologie. Bakalářská práce. Barbora Závodská. Morfologická analýza pohádek

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav etnologie

Bakalářská práce

Barbora Závodská Morfologická analýza pohádek Morphological Analysis of Folktales

Praha 2013

Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc.

1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval(a) samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 1. srpen 2013 …………………………..

Jméno a příjmení

2

Klíčová slova (česky) morfologie, strukturalismus, V. J. Propp, A. Dundes, historickogeografická metoda, pohádky Klíčová slova (anglicky) morphology, structuralism, V. J. Propp, A. Dundes, historic-geographic method, folktales

3

Abstrakt (česky) Bakalářská práce se zabývá morfologickou analýzou pohádek. Jejím základním pilířem je morfologie vytvořená ruským folkloristou V. J. Proppem. Pokusím se přiblížit metodiku této analýzy, její přednosti a úskalí, stejně jako polemiku mezi Proppem a Lévi-Straussem. Část práce se věnuje i metodám finské školy, otázce indexů a kritice, kterou vznesl proti historicko-geografické metodě Propp a jeho pokračovatelé.

Abstract (in English) The Bachelor thesis deals with a topic of morphological analysis of folktales. Its main concern is a morphology of folktales as developed by Russian folklorist V. J. Propp. My aim is to introduce a methodology of this analysis, its pros and cons as well as polemic between Propp and Lévi-Strauss. The thesis is also concerned with so called Finnish school of folkloristics and its methodology. The question of both indices and criticism of Finnish school posed by Propp and his successors is discussed as well.

4

Obsah 1. Úvod........................................................................................................................................ 6 1. 2 Zhodnocení literatury.................................................................................................. 8 2. Studium struktury pohádky před Proppem.............................................................................. 9 2. 1 Kritika popisných přístupů k pohádce.......................................................................10 2. 1. 1 Joseph Bédier (1864 - 1938)........................................................................10 2. 1. 2 Ruská folkloristika ..................................................................................... 11 2. 2 Kritika klasifikací......................................................................................................12 2. 2. 1 Historicko-geografická metoda....................................................................13 3. Vladimir Jakovlevič Propp a Morfologie pohádky............................................................... 16 3. 1 Morfologie pohádky..................................................................................................16 3. 1. 1 Funkce..........................................................................................................16 3. 1. 1. 1 Asimilace........................................................................................ 17 3. 1. 2 Další prvky...................................................................................................18 3. 1. 3 Dramatis personae........................................................................................18 3. 1. 4 Definice .......................................................................................................19 3. 1. 5 Klasifikace................................................................................................... 20 3. 2 Výsledky zkoumání...................................................................................................21 3. 3 Kritika ......................................................................................................................22 4. Claude Lévi-Strauss...............................................................................................................23 4. 1 Struktura mýtů...........................................................................................................23 4. 2 Polemika....................................................................................................................24 5. Alan Dundes...........................................................................................................................27 5. 1 Otázky dosavadních výzkumů.................................................................................. 27 5. 1. 1 Stanovisko k polemice mezi Lévi-Straussem a Proppem ........................... 28 5. 2 Emická jednotka........................................................................................................29 5. 2. 1 Motifém....................................................................................................... 31 5. 3 Morfologie severoamerické indiánské pohádky.......................................................32 5. 4 Reakce....................................................................................................................... 34 6. Závěr...................................................................................................................................... 36 7. Seznam použité literatury...................................................................................................... 37

5

1. Úvod Za téma bakalářské práce jsem si zvolila morfologickou analýzu struktury kouzelných pohádek. Morfologie pohádky je nejčastěji spojována se jménem Vladimíra Proppa, ruského folkloristy, který poprvé představil svoji teorii v krátké studii nazvané Morfologie ruské kouzelné pohádky roku 1927, ale detailně ji rozvinul až o rok později v díle nazvaném Morfologie pohádky. Z prvních desetiletích 20. století pochází i další díla z pera ruských folkloristů, u nichž je možné, že Proppa při koncipování morfologické teorie inspirovala, kterým se budu také krátce věnovat. Proppova práce byla částečně i reakcí na tehdy populární historicko-geografickou metodu, představím proto ve své práci i její specifika a kritiku, které ji Propp podrobil. Navzdory tomu, že Proppova kniha byla vydána již roku 1928, do povědomí západní folkloristiky se dostala až o třicet let později, kdy byla přeložena do angličtiny. Jediný, kdo s nadšením uvítal Morfologii pohádky ještě před jejím přeložením, byl holandský akademik Jan de Vries, jehož reakce vyšla roku 1930, a v referencích se ocitla také pouze jednou, a sice v komentáři Romana Jakobsona k vydání Afanasjevových pohádek roku 1945. Dnes bychom mohli tvrdit, že zatímco v Evropě se Propp stal známým zejména díky negativní reakci, které se mu dostalo od Clauda Léviho-Strausse, v USA ho představil v pozitivním světle folklorista Alan Dundes a právě těmito osobami se budu ve své práci také zabývat, pokusím se nastínit základní body polemiky mezi Proppem a Lévi-Straussem a přiblížit Dundesovu aplikaci Proppovy metody na neevropský pohádkový korpus. Zde bych jen ráda upozornila, že Alanu Dundesovi je věnován v mé práci větší prostor, a to z toho důvodu, že jeho přínos k dalšímu rozpracování Proppovy morfologie považuji za důležitější než přínos Léviho-Strausse, který se omezuje na pouhou jednu kritiku bodů, v nichž se jeho názory rozchází s Proppovými. Ještě před samotným představováním specifik Proppovy morfologické analýzy a práce jeho pokračovatelů, považuji za nezbytné vymezit základní pojmy, se kterými budu operovat. Mluví-li se zde o pohádce, mají se na mysli příběhy klasifikované Aarnem jako typy 300 až 749, které Aarne označil jako tales of magic, odpovídající český termín by poté byl kouzelné pohádky, ale jak Propp upozorňuje, nejedná se o zcela ideální vymezení. Přesto, možná trochu překvapivě, charakterizuje Propp pohádkový korpus s nímž v Morfologii pracuje jako pohádky typu 300 – 749 v Aarneho klasifikaci. Společným prvkem těchto příběhů je přítomnost nadpřirozena, ať už se jedná o kouzelný objekt, mluvící zvíře či nadpřirozené 6

skutky; ostatně to je patrné i z podskupin, do kterých jsou dále kouzelné pohádky rozřazeny (kouzelný odpůrce, kouzelný manžel/manželka či jiný příbuzný, kouzelný úkol, kouzelný pomocník, kouzelný předmět, kouzelná síla nebo dovednost, ostatní kouzelné motivy).1 Aarneho klasifikace byla podrobena kritice ze strany Proppa (viz dále), který sestavil novou definici pohádky založenou na její morfologii – tomuto problému se budu věnovat v nadcházející části mé práce. Druhý pojem, jenž je potřeba definovat, je morfologie. S termínem morfologie se pracuje i v jiných vědách než jen ve folkloristice, používá se v lingvistice i v biologii; ostatně Propp ve své knize často uvozuje nové kapitoly citací z děl Johanna Wolfganga von Goethea 2 , který rozpracoval biologický koncept morfologie – je autorem několika prací zabývajících se morfologií rostlin a v botanice se morfologií rozumí učení o stavbě rostliny, o jejích částech a jejich vzájemných vztazích. Lingvistika poté definuje morfologii jako studium a popis nejmenších jednotek ve slově, které nesou význam (morfémy) a vztahů mezi těmito jednotkami.3 Ačkoli ale Propp zvolil označení morflogie, tak toho později litoval a zmiňoval, že měl raději hovořit o kompozici: „I must admit that Goethe's term morphology, which was once so dear to me and to which I attributed a meaning not only scientific but in part philosophical and even poetic, was not a good choice after all. I should have spoken not of morphology but of a much more narrow and accurate concept, that of composition, and should have entitled the book Composition of the Folk Wondertale.“ („Musím uznat, že Goethův termín morfologie, který mi byl velmi drahým a jemuž jsem přisuzoval význam nejen vědecký, ale z části i filosofický a poetický, se nakonec neukázal jako dobrá volba. Neměl jsem mluvit o morfologii, ale o konceptu mnohem užším a přesnějším – o kompozici, a měl jsem tedy nazvat svoji knihu Kompozice lidové kouzelné pohádky.“)4

Hned na začátku práce jsem zmiňovala spojení Proppa a morfologie ve folkloristice, ale zde je třeba poznamenat, že Propp nebyl prvním folkloristou, který s tímto termínem pracoval mluvil-li o stavbě pohádky. Ve stejném významu ho použil další ruský folklorista A. I. Nikiforov o několik let dříve ve studii nazvané K voprosu morfologičeskogo izučenija

1

2

3 4

AARNE, A.; THOMPSON, S.; The Types of the Folktale: A Classification and Bibliography; Suomalainen Tiedeakatemia; Helsinki; 1964 Goethe je citován v úvodu kapitoly I) K historii problému, kapitoly II) Metoda a materiál a IX) Pohádka jako celek. Pracovala jsem současně i s anglickým překladem Proppovy knihy a zde je zajímavé podotknout, že Goethovy citace do anglického vydání nepronikly. SALZMANN, Z.; Linguistic Anthropology: A Short Introduction; Historical Sociology; 2012 PROPP, V.J.; Structural and Historical Study of the Wondertale; Theory and History of Folklore; University of Minnesota Press; p. 73

7

narodnoj skazki.5 V jejím úvodu Nikiforov píše: „Idee su un nuovo approccio metodologico alla fiaba, che può esser chiamato morfologico, si vanno facendo strada in lavori scientifici sia stranieri che russi.” („Myšlenka na nový metodologický přístup k pohádce, který může být označen jako morfologie, si najde cestu do vědecké práce, ať už zahraniční nebo domácí [ruské] .“)6 V

Proppově pojetí je poté morfologie popis pohádky podle jejích součástí a podle vztahů součástí k sobě navzájem a k celku a jeho definice pohádky je také založena na morfologických atributech. 7

1. 2 Zhodnocení literatury Má práce je teoretické povahy, pracovala jsem tedy s velkým množstvím textů, převážně studií a monografií. Primárním zdrojem mi pochopitelně byla stěžejní díla folkloristů, kteří budou v práci diskutováni – tedy Morfologie pohádky Vladimíra Proppa, Struktura mýtů Clauda Lévi-Strausse a The Morphology of North American Indian Folktales Alana Dundese. V případě Dundese a Proppa se jednalo o monografie, ale Struktura mýtů je pouze studie, využila jsem tedy jako doplňkový text knihu Edmunda Leache Claude LéviStrauss a knihu The Double Twist od Pierra Marandy, která se zabývala Lévi-Straussovou kanonickou formulí – problémem, jenž jsem se nakonec rozhodla do práce nezahrnout, protože pro ilustrování základních názorových odlišností mezi Proppem a Lévi-Straussem to nebylo potřeba. Důležitým pramenem mi také byl Journal of Folklore Research, Western Folklore a The Journal of American Folklore. Při práci s databází odborných textů se ale také vyskytly největší problémy pro mojí práci, a sice obtížná dostupnost některých studií, například z žurnálu Semiotica nebo Poetics and the Theory of Literature – neměla jsem tak přístup ke studiím Hedy Jason nebo Clauda Bremonda, které bych jinak využila.

5

6

7

NIKIFOROV, A. I.; K voprosu morfologičeskogo izučenija narodnoj skazki; Sbornik statej v čest akademika A. I. Sobolovskogo; Leningrad; 1928; s.172 – 178 Zde je potřeba ještě podotknout, že ačkoli je publikování studie datováno do roku 1928, napsána byla o dva roky dříve v prosinci 1926. Nikiforova studie byla sepsána původně v ruštině, ale já pracovala s jejím italským překladem. NIKIFOROV, A. I.; Per uno studio morfologico della fiaba popolare; La Ricerca Folklorica; 1985; No. 12; p. 87 PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 25

8

2. Studium struktury pohádky před Proppem V první řadě bych ráda upozornila na fakt, že pohádka stála v centru zájmu folkloristů již od počátku 19. století, kdy roku 1812 vyšel soubor pohádek Kinder- und Hausmärchen sesbíraných bratry Grimmy, jež můžeme v tomto ohledu považovat za zakladatele folkloristiky8, ale jejímu obecnému popisu začala být věnována pozornost až s přelomem století, po dlouhou dobu byl upřednostňován výzkum původu pohádky před její stavbou. Na základě Proppovy Morfologie můžeme soudit, že si v době jejího sepisování byl vědom prací o pohádce Bédiera, Nikiforova, Volkova a Veselovského, stejně jako představitelů finské školy, K. Spiesse a A. Van Gennepa, což jsou jména folkloristů, jejichž práci a jejímu možnému vlivu na morfologickou analýzu se v této části budu věnovat. Zde bych ještě ráda upozornila na dva ruské folkloristy, kteří přišli s konceptem abstraktních akcí, ale Morfologie je neuvádí. Elena N. Eleonskaja napsala roku 1912 text, v němž představila názor, že pohádka je tvořena abstraktními jednotkami vykonávanými v rámci narativních rolích. Roku 1924 byla její myšlenka rozvinuta Aleksandrem Skaftymovem, jenž tvrdil, že tyto akce by mohly být seřazeny do lineárního modelu pohádky a zdůrazňoval důležitost studia struktury nad ideologií.9 V neposlední řadě nesmíme zapomenout zmínit ještě jméno Arnolda van Gennepa, kterého Propp zmiňuje pouze krátce v poznámce pod čarou s odkazem na jeho La formation des legendes, ale jak upozornil Dundes, můžeme nalézt překvapivé množství podobností mezi Proppem a Gennepovou analýzou přechodových rituálů. 10 Rozdělila jsem tento bod osnovy do dvou samostatných podbodů. První z nich se zabývá pracemi popisujícími strukturu pohádky (Bédier, Nikiforov atd.), v druhém bodě jsou poté diskutovány pokusy o vytvoření klasifikací pohádek, které byly podrobeny ostré kritice ze strany Proppa.

8 9

10

DORSON, R. M.; Is Folklore a Discipline?; Folklore; Vol. 84, No. 3; p. 177 - 205 OINAS, F. J.; Folklore Activities in Russia; Folklore Research around the World: A North American Point of View; Indiana University Press; Bloomington; 1961; p. 362 - 370 DUNDES, A.; Structuralism and Folklore; Meaning of Folklore: The Analytical Essays of Alan Dundes / edited and introduced by Simon J. Bronner; Utah State University Press; Logan, Utah; 2007

9

2. 1 Kritika popisných přístupů k pohádce 2. 1. 1 Joseph Bédier (1864 - 1938) Joseph Bédier byl francouzský filolog a historik, který se zabýval zejména francouzskou středověkou tvorbou. Roku 1893 vydal knihu nazvanou Les fabliaux, études de littérature populaire et d’histoire littéraire du Moyen Âge11, v níž představil možný teoretický přístup ke studiu lidové slovesnosti. Hlavním cílem jeho práce bylo prokázání polygeneze pohádky, ale pro Proppa byl klíčový způsob, jakým Bédier tuto teorii obhajoval. Bédier přirovnává pohádku a její život k živé bytosti („un conte est un organisme vivant“), která může žít – ať už na úrovni nezbytného minima nebo obohacena dalšími prvky – jen v případě, že nejsou odstraněny její základní orgány. «Pareillement, on peut greffer sur une conte des membres parasites ou l'affubler de costumes différents, selon les pays qu'il habite. On peut au contraire la réduire à la nudité ésopique, le mutiler même, il vivra toujours. Mais il est essentiellement constitué par un ensemble d'organes tel qu'il est impossible de toucher à l'un d'entre eux et à un seul, sans le tuer.« („Podobně můžeme na pohádku naroubovat parazitující prvky nebo ji obléci do různého šatstva podle oblastí, kde se vyskytuje. Můžeme ji naopak zredukovat a zmrzačit, stále bude žít. Ale její podstata je tvořena souborem orgánů tak, že je nemožné dotknout se jednoho z nich, aniž bychom samotnou pohádku nezabili.“)12 Z těchto slov jasně vyplývá, že pro Bédiera je pohádka tvořena dvěma skupinami

prvků – prvky, které jsou zásadní a prvky „naroubované“. Stálé zásadní prvky označuje Bédier řeckým písmenem omega (ω), proměnné jsou poté značeny písmeny latinky, což nám ve výsledku dává pohádkové schéma, které může vypadat takto

ω + a, b, c …, přičemž platí, že každý prvek a, b, c atd. je přechodný a arbitrární –

může se lišit v závislosti na vypravěči. Propp v Morfologii uznává hodnotu Bédierových postupů („jako příklad velmi cenného postupu můžeme poukázat k metodám Bédierovým“13), vyzdvihuje zejména ten fakt, že si Bédier jako první uvědomil přítomnost stálých a proměnných jednotek v pohádce a existence určitého vztahu mezi nimi. Navzdory této chvále ale Propp poznamenává, že Bédierova metoda ztroskotává v samém základu na nemožnosti přesně zachytit prvek omega. Bédier nedokázal jasně vymezit přesnou podstatu stálých prvků, což je úkol, kterého se Propp, 11

12 13

BÉDIER, J.; Les fabliaux, études de littérature populaire et d’histoire littéraire du Moyen Âge; Paris; 1895 (2e édition) Ibid.; p. 186 PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 21

10

vypůjčiv si Bédierovu techniku chopil.14

2. 1. 2 Ruská folkloristika Již zmiňovaný ruský folklorista Aleksandr Nikiforov je autorem práce z roku 1926, která se zabývá otázkou morfologického studia pohádky. Nikiforov byl významným sběratelem pohádek a vydal několik prací věnujících se formě pohádky, kterou definoval jako příběh vyprávěny za účelem pobavení, obsahující jevy neobvyklé pro každodenní život a vyznačující se určitým specifickým stylem a kompozicí – Propp, vědom si Nikiforových myšlenek, označil tento poslední bod jako poetiku a vyjádřil souhlas s definováním pohádky na základě její poetiky: „Pro definování pohádky pomocí její poetiky (…) musíme provést detailní studium pohádkové poetiky a jejích zákonitostí.“ 15 Nikiforov se také zajímal o otázku postav v pohádce (dramatis personae). Podobně jako později Propp, Nikiforov poznamenává, že jejich konkrétní manifestace se v každé pohádkové variantě může lišit a zdůrazňuje význam funkce („je jasné, že konstantní jsou pouze funkce“)16 a tvrdí, že každé postavě odpovídají určité funkce. Nikiforov také vytvořil klasifikaci pohádkových typů, které se budu věnovat v jednom z nadcházejících bodů mé práce. Hlavním odborným působištěm Aleksandra Veselovského byly reciproční kulturní vztahy mezi Slovany, Byzantinci a západní Evropou ve středověku, ale věnoval se i popisu pohádky; Propp sám v Morfologii píše: „Veselovskij o popisu pohádky mnoho nemluvil, ale to, co řekl, má veliký význam.“ Veselovskij rozlišuje syžet a motiv, přičemž platí, že syžet je v jeho pojetí komplex motivů, můžeme zde vidět analogii s Aarnovým typem, a motiv je tedy nejjednodušší jednotkou vyprávění, jehož místo ve vyprávění nemusí být pevně určené: „Motivy jsou nejmenší tematické stavební celky, na něž se dá rozložit děj vyprávění.“17 Roman M. Volkov je posledním folkloristou, jemuž bude v této části věnován prostor. Shrneme-li si jen ve stručnosti jeho hlavní teze vztahující se k pohádce, bude se jednat o rozlišení konstantních a proměnných jednotek vyprávění, předpoklad, že pořadí motivů je stálé a existenci abstraktních modelů specifických pro každý pohádkový typ. Tyto modely se 14

15 16

17

Detailněji se Proppovou kritikou Bédiera zabývají Claude Bremond a Alain Corbellari. BRÉMOND, C.; Logique du récit; CORBELLARI, A.; Joseph Bédier: écrivain et Philologue; Publications romanes et françaises; Librairie Droz; 1997 PROPP, V. J.; The Russian Folktale; Wayne State University Press; 2012; p. 17 NIKIFOROV, A. I.; Per uno studio morfologico della fiaba popolare; La Ricerca Folklorica; 1985; No. 12; p. 88 BENEŠ: Úvod do folkloristiky; Univerzita J.E. Purkyně; SPN; 1989; s. 37

11

poté opírají o motivy, které jsou označeny kombinací písmene a číslic - následná transkripce nám poté odhalí schéma určité pohádky a umožní komparaci struktur jednotlivých pohádek. Propp ale v Morfologii polemizuje, že Volkova schémata dokazují pouze to, že podobné pohádky vykazují podobná schémata: „Jediný závěr, který se dá udělat z takových transkripcí, je ten, že shodné pohádky jsou si navzájem podobné, což k ničemu nezavazuje, ale také k ničemu nepřivádí.“18 Je zajímavé, že o několik desítek let později, roku 1960, vznese podobnou námitku i velký Proppův kritik Claude Lévi-Strauss ve studii L'Analyse morphologique des contes russes.19

2. 2 Kritika klasifikací Propp byl velkým kritikem tehdejších pokusů o sestavení klasifikačního systému pohádek a v Morfologii se vyjadřuje k pracím Wundta, Volkova, Nikiforova. Aleksandr Nikiforov rozdělil pohádky do tří kategorií podle pohlaví hrdiny, a to na pohádky maskulinní, feminní a neutrální a každá z těchto kategorií obsahuje další podkategorie. 20 Wilhelm Wundt dělí pohádky podle tříd do sedmi skupin (mytologické pohádky – bajky, čisté kouzelné pohádky, biologické pohádky a bajky, čísté zvířecí bajky, etiologické pohádky, žertovné pohádky, mravoučné bajky); námitky Proppa k této klasifikaci se týkají zejména přítomnosti několika kategorií bajky a jejich nejasného vymezení a existence kategorie žertovné pohádky. Poslední klasifikace jsou určeny na základě syžetů, Propp v této části zmiňuje Volkova a Aarneho. Roman Volkov rozlišil 15 syžetů kouzelné pohádky, ale dle Proppa se dopustil toho omylu, že nepoužil jednotný princip dělení – některé pohádky jsou klasifikovány na základě expozice, další podle motivů. Největší pozornost ale Propp věnuje dílu The Types of the Folktale z pera představitele finské školy Anttiho Aarneho.21 V době publikování Morfologie pohádky měl Propp k dispozici pouze první vydání tohoto indexu, jeho kritika tedy nezahrnuje rozšířenou verzi 18 19

20

21

PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 23 LÉVI-STRAUSS, C.; L'Analyse morphologique des contes russes; International Journal of Slavic Linguistics and Poetics; III; 1960; 122 - 149 Maskulinní pohádky se dělí na pohádky, ve kterých hrdina něco získá – většinou nevěstu (fiabe sull'acquisizione), pohádky o těžkém úkolu (fiabe su compiti difficili) a pohádky o nějakém podvodu, např. krádeži, soupeření atd. (fiabe su un particolare inganno). Feminní pohádky mají dvě podskupiny – první je totožná s maskulinními pohádkami o zisku (v tomto případě ženicha), druhou tvoří pohádky o nevinně pronásledované hrdince (fiabe sulle sofferenze inflitte a una perseguitata innocente). Třetí skupina se dělí na tzv. Beispilmärchen – pohádky popisující etické situace, a Ursprungssagen. (NIKIFOROV, A. I.; Per uno studio morfologico della fiaba popolare; La Ricerca Folklorica; 1985; No. 12) Kniha vyšla roku 1910 pod německým názvem Verzeichnis der Märchentypen

12

Thompsonovu ani Motif-index of Folk-literature.22

2. 2. 1 Historicko-geografická metoda Historicko-geografická metoda, známá také pod označením finská škola, byl směr, který se ve folkloristice objevil na konci 19. století a dominoval folkloristice první poloviny století dvacátého. Propp se v Morfologii opakovaně kriticky vyjadřuje k jejím metodám a výsledkům, považuji tedy za důležité tuto školu detailněji představit. Počátky historicko-geografické metody musíme hledat ve Finsku v době, kterou bychom mohli označit jako pokalevalské období folkloristiky, jehož začátek datujeme do 80. let 19. století. Tehdy byla vydána pohádková sbírka sestavená Kaarlem Krohnem Suomalaisia kansansatuja: 1. osa: Eläinsatuja, stejně jako kniha jeho otce Julia Krohna nazvaná Suomalaisen kirjallisuuden historia.23 Právě v tomto díle byly poprvé představeny postupy, ze kterých se později stane budoucí historicko-geografická metoda, metoda výrazně ovlivněna evolucionismem, která bývá také označována jako darwinismus aplikovaný na folklor a jako první vědecká metoda folkloristiky. Hlavní oblastí zájmu Julia Krohna byly kalevalské básně a jejich původ. K objasnění této otázky použil komparativní analýzu – vycházel ze sesbíraných textů ve finštině a estonštině, ale i ze sousedních jazyků 24, neboť nepovažoval texty v Kalevale za dostačující. Z takto geografické seskupeného materiálu poté zjistil, že mezi folklorem různojazyčných etnik jsou určité podobnosti, tím nápadnější, čím geograficky bližší si etnika byla. Na základě této úvahy sestavil systém podobný řetězu, v němž byla každá verze odvozena od verze, která jí předcházela. Podobně jako objevil toto geografické spojení, nalezl také vztahy historické, kdy porovnával nejstarší finské varianty s nejstaršími cizími texty. V tomto případě ale byly rozdíly méně nápadné, jelikož převážná většina záznamů ve finštině byla mladého data. Závěrem jeho práce bylo to, že kalevalská poezie není jedinečný finský výtvor, ale byla ovlivněna západní tradicí. 25 22

23 24

25

THOMPSON, S.; Motif-Index of Folk Literature. A Classification of Narrative Elements in Folktales, Ballads, Myths, Fables, Mediaeval Romances, Exempla, Fabliaux, Jest- Books and Local Legends; Indiana University Press; Bloomington; 1955-1958 KROHN, J.; Suomalaisen kirjallisuuden historia I: Kalevala; Weilin & Göös; 1883 J. Krohn porovnal materiál estonský, mrodvinský, komijský, mansský, maďarský, tatarský, germánský, slovanský, řecký, asyrský, egyptský a perský (http://www.helsinki.fi/yliopistonhistoria/oivallukset/6_oivallus.htm) Samozřejmě zde nesmíme zapomenout upozornit na fakt, že přibližně polovina Kalevaly byla sepsána Lönnrotem, čehož si byl Julius Krohn velmi dobře vědom. (PENTIKÄINEN, J. Y.; Kalevala Mythology;

13

Julius Krohn zemřel roku 1888, ale jeho práce si našla pokračovatele v jeho synovi Kaarlovi, který dokončil a vydal otcovy práce a zdokonalil historicko-geografickou metodu. Ve své disertaci aplikoval tuto metodu na studium pohádek o zvířatech 26 (verš jako základní jednotku nahradil motivem) a její vydání v němčině roku 1889 znamenalo průlom pro finskou školu. Krátce poté byl Krohn jmenován prvním profesorem komparativní folkloristiky na Helsinské univerzitě. Cílem finské školy je tedy rekonstruovat hypotetickou původní formu určité pohádky, a to na základě studia všech jejích sesbíraných variant. Hlavním předpokladem, se kterým představitelé této školy pracují, je existence určité prvotní praformy každé pohádky, jejíž jednotlivé varianty jsou pouhými variacemi původního příběhu. „Cílem tohoto analytického postupu (…) je určení původní podoby studovaného znaku, stejně jako původní kombinace a uspořádání těchto znaků, abychom mohli stanovit základní podobu a strukturu v různých oblastech.“27 Jelikož se závěry finské školy opírají o komparaci různých variant jednoho typu 28, nepřekvapí, že současně s rostoucí popularitou této metody se objevila i potřeba určité systematizace materiálu, která by usnadnila komparaci, což mě přivádí k dnes snad nejvíce ceněným dílům finské školy, a sice k indexu typů a motivů. Starším z těchto dvou indexů je index typů od Anttiho Aarneho, jenž vyšel roku 1910 jako teprve třetí svazek nově založené edice Folklore Fellows Communications (FFC) pod německým názvem Verzeichnis der Märchentypen. Jedním z mála zámořských folkloristů29, kteří si povšimli tohoto vydání byl Stith Thompson, který později navázal kontakt s finskou školou a v roce 1926 mu Kaarle Krohn navrhl rozšíření Aarneho indexu; toto rozšířené vydání bylo opět publikováno v rámci FFC (svazek 74), ale tentokrát již v angličtině jako The Types of the Folktale. Do dnešní doby se index dočkal několika rozšíření, k tomu poslednímu došlo roku 2004 Hans-Jörgem Utherem.30 Aarne začal namísto syžetu používat pojem typ a jednotlivé typy rozřadil do tří hlavních skupiny (pohádky o zvířatech, vlastní pohádky, anekdoty) a do jejich podskupin a 26 27 28 29

30

Indiana University Press; Bloomington; 1999 Konkrétně na pohádku o medvědovi / vlkovi a lišce. KROHN, K.; Folklore Methodology; University of Texas Press; 1971; p. 63 Aarne hovoří o typu, Propp o syžetu. Stith Thompson uvádí, že roku ještě roku 1914 si nebyli jeho instruktoři na Harvardu tohoto indexu vědomi. (DORSON, R. M.; Introduction; Folklore Research Around the World (edited by Richard M. Dorson); Indiana University Press; Bloomington; 1961) UTHER, H-J.; The Types of International Folktales: a classification and bibliography, based on the system of Antti Aarne and Stith Thompson; FF Communications; Suomalainen Tiedeakatemia; Helsinki; 2004

14

vše číselně označil pro snadnější odkazování k jednotlivým typům. Šestisvazkový Thompsonův Motif-index of Folk-literature, který vycházel v 50. letech 20. století je poté v podstatě obdobou Aarneho indexu, ale zabývá se klasifikací motivů. Thompson definuje motiv jako „nejmenší jednotku příběhu, která je dostatečně silná na to, aby se zachovala v tradici. Tato síla se odvíjí od toho, zda se vyznačuje něčím neobvyklým či zarážejícím.“ („A motif is the smallest element in a tale having a power to persist in tradition. In order to have this power it must have something unusual and striking about it.” )31 Typ je poté charakterizován jako tradiční příběh

s nezávislou existencí. Thompson tvrdí, že určitý typ může být vyprávěn v rámci jiného příběhu, ale pokud se může vyskytovat samostatně, můžeme ho považovat za nezávislý. Motivy jsou dále rozděleny do tří skupin, jedná se o jednatele (actors), objekty (items) a akce (incidents), které tvoří převážnou většinu motivů; Thompson v tomto případě poznamenává, že akce mohou být považovány za skutečné pohádkové typy (true tale-types). V neposlední řadě je třeba ještě vymezit vztah mezi typem a motivem. Dle Thompsona je typ nadřazenou jednotkou motivu a skládá se z určitého počtu motivů v relativně fixním pořadí. Výše uvedené řádky představují hlavní bod kritiky finské školy ze strany Proppa a dalších. Propp namítá, že přesné dělení na typy v podobě, v jaké si ho představuje Aarne neexistuje, protože syžety si jsou často velmi blízké, části jedné pohádky mohou být přeneseny v nezměněné podobě do pohádky jiné a kritéria pro dělení syžetů nejsou objektivní. „Syžety (a zvláště syžety kouzelných pohádek) jsou velmi těsně příbuzné. Určit, kde končí jeden syžet a jeho varianty a začíná druhý, je možné jen na základě srovnávacího studia pohádkových syžetů a přesného fixování principu pro výběr syžetů a variant. Něco takového však neexistuje. Na vědomí se nebere ani přemístitelnost elementů. Práce této školy vycházejí z nereflektovaného předpokladu, že každý syžet je cosi organicky celistvého, že může být vyňat z řady ostatních syžetů a studován samostatně.“32 Propp také upozorňuje na určitou nekonzistentnost v Aarneho klasifikování pohádek, kdy zaměňuje třídění podle typu s tříděním podle motivu. Propp uzavírá svoji kritiku prohlášením, že chtěli-li bychom nalézt určité pohádkové typy, pak musíme hledat ne v jejich obsahu, ale na úrovni strukturních vlastností (viz dále).

31 32

THOMPSON, S.; The Folktale; The Dryden press; New York; 1946; p. 415 PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 18

15

3. Vladimir Jakovlevič Propp a Morfologie pohádky Vladimir Jakovlevič Propp se narodil roku 1895 v Petrohradu, kde i vystudoval historicko-filologickou fakultu a roku 1932 se zde stal členem katedry románských a germánských jazyků, roku 1938 byl jmenován profesorem a později stanul v čele katedry folkloristiky, kde vydržel až do jejího sloučení s katedrou ruské literatury, které poté také předsedal. Morfologie pohádky byla jeho první publikovanou knihou, další poté byla práce Historické kořeny kouzelné pohádky (1946), ve které se Propp snaží dokázat, že původ pohádky je vystopovatelný k iniciačním a pohřebním rituálům. Následovaly knihy o ruské hrdinské epice (1955) a ruských agrárních svátcích z roku 1963. Poslední Proppovo dílo bylo publikováno šest let po jeho smrti a roku 1984 vyšla ještě kniha Ruská pohádka sestávající se z Proppových přednášek.

3. 1 Morfologie pohádky Morfologie pohádky vyšla roku 1928 a její první stránky věnuje Propp kritice dosavadních přístupů ke studiu pohádky a tuto výrazně kritickou první kapitolu uzavírá prohlášením o důležitosti studia struktury pohádky: „Budeme však trvat na tom, že dokud neexistuje správná morfologie, nemůže existovat ani správné bádání historické. Neumíme-li rozložit pohádku na její části, nedokážeme ani provádět správná srovnání. A neumíme-li srovnávat, jak mohou být osvětleny např. indoevropské vztahy nebo vztahy řecké bajky k bajce indické?“33 3. 1. 1 Funkce Výchozím materiálem, se kterým Propp pracoval, bylo na sto pohádek v Afanasjevově sborníku ruských pohádek. Při jejich analýze si Propp, podobně jako před ním Bédier, nejprve povšiml výskytu stálých a proměnných veličin a tyto stálé veličiny označil pojmem funkce jednajících osob. Proppovo vymezení funkce v sobě obsahuje dva zásadní předpoklady: funkce nesmí být definována v závislosti na jejímu vykonavateli a bez zřetele k pozici funkce v celkovém ději. Definice funkce uvedená Proppem poté bude znít takto: „Pod pojmem funkce rozumíme akci jednající osoby; vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.“34 33 34

Ibid.; s. 23 Ibid.; s. 26

16

Propp zjistil, že počet funkcí je konečný – v kouzelné pohádce se vyskytuje pouze 31 funkcí (příloha 1), které jsou distribuovány mezi sedm jednajících postav (dramatis personae). Každá pohádka může obsahovat všechny funkce nebo jen některé, ale žádné z funkcí se vzájemně nevylučují, což vede Proppa k závěru, že po morfologické stránce náleží všechny pohádky k jednomu typu, jediné stěžejní ose. Navzdory předchozímu tvrzení, že se v pohádce nemusí vyskytovat všechny funkce, existují funkce, které v určitých případech nemohou být vynechány. Jedná se o tzv. párové funkce, kdy přítomnost první funkce z páru automaticky vyžaduje i přítomnost druhého člena dvojice, jako příklad by nám mohla sloužit dvojice zákaz (γ) – porušení zákazu (δ) nebo pronásledování (Pr) – záchrana (Rs). Propp dále hovoří o funkci škůdcovství / nedostatek (A/a) jako o jediné funkci, která je závaznou pro každou pohádku. Je zajímavé, že Propp nejprve popisuje tuto funkci jako párovou, tedy vyskytující se společně s porážkou škůdce / likvidací nedostatku, ale později již tvrdí, že A/a je jediná závazná funkce a druhou funkci tohoto páru již nezmiňuje. Z těchto slov bychom mohli následně nabýt dojmu, že jako pohádku můžeme označit jakékoli vyprávění, které je postavené na tomto páru funkcí, což pochopitelně není pravda, jako důkaz nám může sloužit např. Dundesova analýza jiných žánrů lidové slovesnosti 35, v níž dokázal, že i struktura např. pověr může být tvořena funkcemi nedostatek / likvidace nedostatku. 36

3. 1. 1. 1 Asimilace Zbývá zmínit ještě poslední, neméně důležitý, bod týkající se funkcí, a sice jejich asimilaci.37 Stručně můžeme říci, že se v pohádce setkáváme s případy, kdy jsou rozdílné funkce plněny stejným způsobem; ta stejná událost může být v jednom vyprávění těžkým úkolem, ale v jiném zkouškou dárcem. V předchozí části jsem uvedla, že funkce nesmí být určena aniž bychom vzali v úvahu její situování v ději a právě tento fakt označuje Propp jako rozhodující při zařazování události k určité funkci – hlavním kritériem jsou její důsledky. „Jestliže odeslání má za následek odchod, dlouhé hledání (C ↑), setkání s dárcem apod., pak máme před sebou prvek expozice (a, B – nedostatek a odeslání). Jestliže je úkol splněn okamžitě a okamžitě vede k svatbě, pak jsou to prvky M N (obtížný úkol a jeho řešení).“38 35

36 37

38

DUNDES, A.; Structural Typology in North American Indian Folktales ; The Study of Folklore; Prentice-Hall; Englewood Cliffs; New Jersey; USA; 1963 V Dundesově terminologii se jedná o motifém L/LL (lack / lack liquidated). Propp používá termín asimilace, ale dnes hovoříme o tomto jevu častěji jako o funkční polyvalenci. (DOLEŽEL, L.; Kapitoly z dějin strukturální poetiky; Strukturalistická knihovna; Host; 2000) PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 58

17

3. 1. 2 Další prvky Závěrem ještě pár slov k dalším prvkům, které Propp v pohádce identifikoval, ale nezařadil mezi funkce jednajících osob. Jedná se o prvky, které slouží ke spojování funkcí (označené symbolem §), k podobnému účelu se v pohádce používá i funkce B a ζ, ale ty Propp zařadil mezi samostatné funkce z důvodu jejich důležitosti pro expozici. Další prvky slouží k označení realizace ztrojování a samostatnou třídu tvoří ještě motivace. V začátku tohoto oddílu jsem uvedla, že Propp rozlišil konstantní a variabilní prvky pohádky. Nejprve tedy vymezil stálé prvky (funkce) a následně se začal zabývat problémem variabilních veličin – mezi proměnné zařadil jména postav a jejich atributy (souhrn všech vnějších vlastností). Propp hned v začátku konstatuje, že pohádka je velmi mnohotvárná a vypravěč, ačkoli operuje v rámci pevné struktury, má volnou ruku ve volbě atributů a jmen. Navzdory této svobodě, ale při bližším pohledu zjistíme, že i mezi nestálými prvky je pozorovatelná jistá opakovatelnost a tyto prvky se seskupují kolem určitých funkcí. Na základě tohoto zjištění poté navrhl Propp systém pro tabelaci pohádek, který pracuje s obecnými otázkami a umožňuje uspořádání dalších pohádkových prvků (příloha 2).

3. 1. 3 Dramatis personae Pohádka zná sedm jednajících postav, označovaných také jako dramatis personae. Mezi tyto postavy jsou poté rozděleny okruhy jednání sestávající se z jednotlivých funkcí. Jedná se o okruh jednání škůdce, dárce, pomocníka, carovy dcery (hledané osoby) a jejího otce, odesilatele, hrdiny a nepravého hrdiny. Jeden takový okruh jednání může přesně odpovídat postavě, může být rozdělen mezi několik postav a nebo naopak může jedna postava zahrnovat více okruhů jednání. Nejjednodušeji vyjádřila okruhy jednajících postav a vztahy mezi nimi naratoložka Marie-Laure Ryan, jejíž shrnutí ze studie Linguistic Models in Narratology: From Structuralism to Generative Semantics si zde dovolím citovat: „Na požadavek postavy A (odesílatel) postava B (hrdina) získá C (hledaná osoba) tak, že porazí D (škůdce) s pomocí E (dárce), a to navzdory úskokům F (nepravý hrdina).“39 Zde bych ještě ráda upozornila na jeden důležitý fakt, který by jinak mohl být 39

RYAN, M-L.; Linguistic Models in Narratology: From Structuralism to Generative Semantics; Semiotica; 1979; Vol. 28, No. 1/2

18

přehlédnut. Propp tvrdí, že pro analýzu jsou rozhodující akce (jednání) postav, ale samotné atributy těchto postav jsou proměnnými: „Stálými a stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob, nezávisle na tom, kdo a jak je plní.“40 Z tohoto tvrzení bychom poté mohli snadno nabýt dojmu, že jako hrdina, který zachrání princeznu, by mohla v pohádce vystupovat princeznina sestřenice, jejím pomocníkem by se stal drak a společně by ji zachránili ze spárů velkého kraba. I posluchači, který není obeznámen s pohádkovým žánrem, by pravděpodobně připadal tento příběh spíše jako parodie. Propp sice poznamenává, že se atributy postav v pohádce opakují (viz výše), ale v žádné definici pohádky ani funkce to již dále nezmiňuje. Podobné kritice byl Propp podroben i od Lévi-Strausse (viz dále) a Bertela Nathorsta. 41 Nathorst ve své práci uvádí, že určité informace můžeme získat pouze tak, že známe dramatis personae – jinými slovy můžeme tvrdit, že se naše vyhodnocení situace mění v závislosti na tom, kdo v ní vystupuje.

3. 1. 4 Definice Přiblížili-li jsem si v předchozích částech všechny prvky, které se nachází v pohádce, můžeme se nyní detailněji zabývat Proppovou definicí kouzelných pohádek a následným pokusem o jejich klasifikaci. V Morfologii uvádí Propp definice hned dvě; ta první se soustředí na výskyt konkrétních funkcí, zatímco druhá definice pracuje s obecnějšími termíny. Co tedy rozumí Propp pod pojmem kouzelná pohádka? „Morfologicky může být kouzelnou pohádkou nazváno každé rozvíjení děje od škůdcovství (A) nebo nedostatku (a) přes další funkce až po svatbu (W*) nebo jiné funkce, jichž bylo bylo užito jako rozuzlení.“42 Druhá definice je následovná: „Kouzelná pohádka je vyprávění vybudované na pravidelném střídání uvedených funkcí v různých podobách, přičemž v každé pohádce jisté funkce nejsou přítomny a jiné se opakují.“43 Je překvapivé, že zde Propp již nezmiňuje nutnou přítomnost funkce škůdcovství a druhá definice by mohla být snadno chápána tak, že žádná konkrétní funkce není potřeba pro identifikování vyprávění jako kouzelné pohádky.

40 41

42 43

PROPP, V. J; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H&H; 2008; s. 26 NATHHORST, B.; Formal or Structural Studies of Traditional Tales: The Usefulness of Some Methodological Proposals Advanced by Vladimir Propp, Alan Dundes, Claude Lévi-Strauss and Edmund Leach; Almqvist & Wiksell; Stockholm; 1969 Ibid.; s. 76 Ibid.; s. 82

19

3. 1. 5 Klasifikace Klasifikaci pohádek postavil Propp na jejich morfologické výstavbě, řeknu proto nejprve pár slov k pozici funkcí jednajících osob v pohádkách. Propp tvrdí, že posloupnost těchto funkcí je vždy totožná. Samozřejmě, jak již bylo řečeno výše, ne každá pohádka musí obsahovat všechny, ale absence některé funkce nemá vliv na umístění funkcí zbývajících. Možnost vzájemné koexistence všech funkcí v jedné pohádce poté vede Proppa k překvapivému závěru, že kompozice všech kouzelných pohádek je jednotná – pohádky náleží k jednomu typu, jehož podtypy jsou tvořeny odlišnými kombinacemi funkcí. Na začátku práce jsem se věnovala Proppově kritice dosavadních pokusů o vytvoření pohádkové klasifikace; obecně můžeme říci, že Propp vidí hlavní problém v tom, že tyto klasifikace byly tvořeny zvnějšku a pohádky do nich poté zařazovány, namísto toho, aby byly vyvozeny z charakteru studovaného materiálu. Dává si tedy za úkol vytvořit novou, postavenou na strukturních znacích. Kouzelná pohádka jako taková byla již vymezena, dalším krokem tedy bude nalezení jejích podtypů. Propp přistupuje k této otázce dvěma způsoby – nejprve provádí klasifikaci podle navzájem se vylučujících příznaků a následně podle prvku, který je závazný pro každou pohádku, tedy škůdcovství. Pomocí kombinace těchto dvou postupů poté vyčleňuje čtyři pohádkové třídy. Jedná se o pohádky obsahující párové funkce hrdina a škůdce vstupují do bezprostředního boje a škůdce je poražen (H-I) a o dvojici M-N, hrdinovi je uložen těžký úkol a úkol je splněn, zbývající třídy tvoří pohádky, které obsahují obě dvojice a pohádky, v nichž se tyto dějové sledy nevyskytují. Další dělení je postavené na formě škůdcovství – jednu skupinu tvoří pohádky se škůdcovstvím, tu druhou poté pohádky, v nichž je morfologickým ekvivalentem škůdcovství nedostatek. Propp si je pochopitelně vědom, že provádí-li prvotní rozdělení na základě navzájem se vylučujících příznaků, tak v podstatě protiřečí původní tezi o vlastnostech pohádkových funkcí, a sice že se v pohádce může vedle sebe nacházet všech 31 funkcí a struktura všech pohádek je tak totožná. Své rozdělení ale obhajuje slovy, že vyskytují-li se v pohádce oba páry funkcí, tedy H-I a M-N, pak je pár H-I obsažen v prvním dějovém sledu a pár M-N ve sledu druhém. Nejedná se tedy o dva samostatné základní typy, ale o jednu pohádku skládající se ze dvou dějových sledů, přičemž platí, že každý tento sled může existovat odděleně. Propp dokonce polemizuje s možností, že v minulosti se skutečně jednalo o nezávislé typy: „Je docela možné, že historicky existovaly právě dva typy, přičemž každý má svou historii, a v 20

jakési dávné epoše se dvě tradice setkaly a slily do jednoho útvaru. Hovoříme-li však o ruských kouzelných pohádkách, jsme nuceni říci, že v současnosti je to jedna pohádka, z níž jsou odvozeny všechny pohádky námi probírané třídy.“44

3. 2 Výsledky zkoumání V této části práce bych ráda nastínila několik závěrů o povaze pohádky, ke kterým Propp došel na základě morfologické analýzy. Morfologie pohádky se věnuje především stavbě vyprávění, ale Propp je autorem i práce nazvané Historické kořeny kouzelné pohádky, ve které se zabývá otázkou původu kouzelné pohádky. Práce na Morfologii pohádky poskytla Proppovi několik teoretických východisek pro studium jejího původu, která byla zmíněna již v předchozí části – existuje samostatná kategorie kouzelných pohádek, které jsou vzájemně příbuzné a nemůžeme tedy přesně oddělit jeden syžet od druhého; syžet nemůže být studován jen sám o sobě a motiv bez zřetele k celku. Propp vnímá pohádku jako odraz ekonomické struktury společnosti, dává si proto za úkol nalézt v minulosti takový výrobní způsob, který podmiňuje pohádku a zkoumá její závislost na stádiích společenského vývoje. „Stručně řečeno, předpokládáme, že pohádka uchovala stopy po zaniklých formách společenského života, kterým je třeba se věnovat, neboť takové studium odhalí prameny mnohých pohádkových motivů.“45 Další analogii vidí Propp mezi pohádkou a obřadem, jehož stopy se nám dochovaly v podobě mnoha pohádkových motivů, v některých případech dokonce nastává situace, kdy se pohádka přímo shoduje s obřadem, jako příklad uvadí Propp zakopávání kostí v pohádce – obyčej, který byl praktikován i ve skutečnosti. Kouzelná pohádka může zacházet s daným motivem dochovaným z obřadu dvěma způsoby, Propp hovoří o významovém přehodnocení a protikladném využití obřadu. K přehodnocení významu dochází tehdy, kdy se prvek obřadu stává působením historických změn nefunkčním a je tak v pohádce nahrazen prvkem srozumitelnějším. V případě protikladného využití obřadu zůstávají všechny obyčeje stejné, ale nabývají opačného významu a dochovaný syžet je tedy protikladem historické skutečnosti, na kterou se počalo nahlížet jako na zbytečnou či zavrženíhodnou. 44 45

Ibid.; s. 85 Ibid.; s. 148

21

3. 3 Kritika Po představení Proppovy práce bych se ráda věnovala kritice nasměrované jeho směrem. V úvodu práce jsem zmínila jména dvou folkloristů, na něž si nemůžeme dovolit zapomenout hovoříme-li o Proppovi, a sice Alana Dundese a Clauda Léviho-Strausse. Negativní kritika ze strany Léviho-Strausse představila Proppa širší odborné veřejnosti v Evropě, věnuji tedy nejprve prostor polemice mezi Proppem a francouzským strukturalismem, reprezentovaným právě Lévi-Straussem.

22

4. Claude Lévi-Strauss Pro lepší objasnění Straussových výtek k Proppovy považuji za důležité nejprve stručně přiblížit jeho vlastní pohled na strukturu, tentokrát ne pohádky ale mýtu. Lévi-Strauss poprvé představil svoji teorii ve studii z roku 1955 nazvané Struktura mýtů,46 dalšího rozpracování se poté dočkala ve čtyřsvazkovém díle Mythologiques, jehož první svazek vyšel v roce 1964.47

4. 1 Struktura mýtů Otázka struktury mýtů byla Lévi-Straussem poprvé představena ve stejnojmenné studii z roku 1955, tedy tři roky před přeložením Proppovy práce do angličtiny, kdy se Lévi-Strauss poprvé seznámil s Proppovou Morfologií pohádky, jak sám upozorňuje v recenzi Proppova díla publikované roku 1960. V úvodu studie o struktuře mýtů Lévi-Strauss upozorňuje, že při pohledu na mýtus si můžeme všimnout určité rozporuplnosti: „V mýtu se může stát všechno, posloupnost událostí jako by v něm nepodléhala žádnému zákonu logiky či kontinuity. Každý podmět může mít libovolný přísudek, každý myslitelný vztah je možný. Přesto však mýty, ač napohled se vyznačují nahodilostí, se s týmiž charakteristickými rysy a mnohdy i týmiž podrobnostmi opakují v různých oblastech světa. A odtud otázka – jestliže obsah mýtu je zcela nahodilý, jak potom chápat, že po celém světě se mýty navzájem tolik podobají?“48 V odpovědi na tuto otázku si Lévi-Strauss pomáhá přirovnáním mýtu k jazyku, jehož významová funkce také není přímo spjata se zvuky, nýbrž se způsobem, jakým se tyto zvuky mezi sebou kombinují. Z toho Lévi-Strauss poté vyvozuje závěr, že mýtus se skládá z určitých jednotek (mytémů), které jsou na vyšší úrovni než doposud užívané lingvistické jednotky a při zaznamenávání představují událost zapsanou co nejkratší možnou větou. Takto získané mytémy se poté uspořádají do sloupcům z nichž každý sdružuje vztahy mající určitý společný rys. Vznikne nám tak tabulka, kterou můžeme číst dvěma způsoby, a sice po řádcích zleva doprava, což je způsob, který používáme, chceme-li mýtus vyprávět, nebo zleva po sloupcích, 46

47 48

LÉVI-STRAUSS, C.; The Structural Study of Myth; The Journal of American Folklore; Vol. 68, No. 280, Myth: A Symposium; 1955; p. 428 - 444 LÉVI-STRAUSS, C.; Mythologiques: Le cru et le cuit; Plon; 1964 LÉVI-STRAUSS, C.; Struktura mýtu; Strukturální antropologie; ARGO; 2006; s. 183

23

chceme-li ho pochopit. Krátce řečeno, pro pochopení mýtu je nutná jeho restrukturalizace, nebo, pomůžeme-li si slovy jiného velkého strukturalisty 20. století Rolanda Barthese: „Structural man takes the real, decomposes it, then recomposes it...“ („Strukturalista vezme skutečnost, rozloží ji a poté ji znovu složí...“).49 Druhým bodem, se kterým Lévi-Strauss teorie pracuje jsou tzv. binární opozice. V mýtu se dle něj nacházejí prvky, které jsou mezi sebou v opozici a prvky, které tuto opozici mediují a dohromady tvoří strukturu celého mýtu. Při její analýze máme tedy k dispozici dva prvky, mezi kterými není možný přechod a které jsou proto nahrazeny dvěma ekvivalentními prvky připouštějícími mediaci třetím prvkem. V dalším kroku jsou původní prvek a mediátor nahrazeny ekvivalentními prvky a proces se opakuje – každý prvek tedy dává na základě opozice a korelace vzniknout prvku dalšímu.

4. 2 Polemika V předchozí části byla stručně představena Lévi-Straussova teorie o struktuře mýtů, respektive její hlavní body, které se později staly i předmětem polemiky mezi Proppem, LéviStraussem a částečně i Alanem Dundesem.

Primárním zdrojem informací mi byla již

zmiňovaná Lévi-Straussova recenze publikovaná nejprve ve francouzštině pod názvem La structure et la forme – réflexions sur un ouvrage de Vladimir Propp (pod tímto názvem vyšla i v češtině v rámci Strukturální antropologie II)50 a poté jako L’analyse morphologique des contes russes v International Journal of Slavic Linguistics and Poetics. Svoji odpověď na Lévi-Straussovu kritiku uveřejnil Propp v předmluvě k italskému vydání Morfologie pohádky v roce 1966 a v reakci na to vydal Lévi-Strauss ještě krátké postskriptum, které je také dostupné v českém překladu Strukturální antropologie II. Dundesova stanoviska k polemice budou diskutována v samostatném bodě v nadcházející části. Lévi-Strauss v úvodu recenze Proppovy Morfologie upozorňuje, že si při sepisování studie Struktura mýtů nebyl vědom existence Proppova díla a nemohl se jím tedy inspirovat, jak poznamenala Svatava Pírková-Jakobson. Ale hlavní těžiště kritiky se nachází až na dalších stránkách a týká se výše zmiňovaných opozicích a způsobu, jakým s textem pracujeme. Tento problém můžeme označit jako spor mezi paradigmatickým přístupem k materiálu a přístupem 49 50

BARTHES, R.; The Structuralist Activity; Critical Essays; Northwestern University Press; p. 215 LÉVI-STRAUSS, C.; Struktura a forma – úvahy o jednom díle Vladimíra Proppa; Strukturální antropologie 2; s. 111-137

24

syntagmatickým. Přiblížili-li jsme si na předchozích stránkách teorie obou badatelů, tak je patrné, že Propp identifikuje sousledné, kontinuální či syntagmatické struktury, zatímco LéviStrauss pracuje s opozicemi a strukturou nekontinuální či paradigmatickou. Slovy LéviStrausse: „Struktura pohádky, jak se jí dobírá Propp, se jeví jako chronologická posloupnost kvalitativně odlišných funkcí, z nichž každá představuje nezávislý rod. […] Jinými slovy, namísto Proppova chronologického schématu, v němž posloupnost událostí je vlastností struktury, by bylo třeba přijmout schéma jiné, představující model struktury definované jako grupa transformací malého počtu prvků.“51 Lévi-Strauss tedy na výše uvedených řádcích zaujímá paradigmatickou pozici, na niž reaguje Propp zdůrazněním autentičnosti svého schématu, které nedovoluje odstranit funkce z jejich místa v ději a přesunout je do uměle vytvořené skupiny: „My model corresponds to what was modeled and is based on a study of data, whereas the model Lévi-Strauss proposes does not correspond to reality and is based on logical operations […] Lévi-Strauss carries out his logical operations in total disregard of the material and removes the functions from their temporal sequence.“ („Mé schéma odpovídá tomu, dle čeho bylo zformováno a je založeno na studiu fakt, zatímco schéma, které navrhuje LéviStrauss neodpovídá skutečnosti a je založeno na logických operacích. Lévi-Strauss vykonává své logické operace, aniž by vzal v úvahu materiál a vyjímá funkce z jejich časové souslednosti.“).52

Přesvědčení Léviho-Strausse o nezbytnosti nalezení binárních opozic ho poté vedlo ke zpochybnění Proppovy volby kouzelných pohádek jako zkoumaného materiálu. Lévi-Strauss navrhuje, že si měl Propp ke zkoumání vybrat mýty, jelikož jsou vybudovány na silnějších opozicích než pohádky, které se tak dají podrobit strukturální analýze jen neúplně. Při hledání důvodu, který vedl Propp ke zkoumání pohádek se Lévi-Strauss uchýlil k poměrně odvážnému tvrzení, kdy naznačil, že Propp, v té době již uznávaný profesor folkloristiky na dnešní Petrohradské státní univerzitě53, neměl dostatečné znalosti o mýtech, a proto si vybral k analýze kouzelné pohádky: „Protože [Propp] není etnolog, lze předpokládat, že neměl k dispozici mytologický materiál shromážděný jím samým nebo u etnických skupin, které znal, a jejž dokonale ovládal. (…) Domnívám se však, že Proppovu volbu lze vysvětlit také jeho neznalostí skutečných vztahů mezi mýtem a pohádkou.“5455 Není překvapivé, že Propp prudce 51 52

53 54

55

Ibid.; s. 130 PROPP, V.J.; Structural and Historical Study of the Wondertale; Theory and History of Folklore; University of Minnesota Press; p. 76 Dříve Leningradské univerzitě LÉVI-STRAUSS, C.; Struktura a forma – úvahy o jednom díle Vladimíra Proppa; Strukturální antropologie; s. 124 Zde je ještě zajímavé podotknout, že z pohledu některých folkloristů se stejného omylu dopustil i LéviStrauss, když si ve své studii Struktura mýtů zvolil k demonstraci jím navrhovaného postupu příběh Oidipa,

25

reagoval na tvrzení, že by býval studoval mýty, za předpokladu, že by nebyl limitován jejich neznalostí: „I will not dwell on the logic of these arguments („since the author does not know myths, he studies wondertales“). This logic seems poor to me, and I think that no scholar can be forbidden to do one thing and urged to do another.“ ( „Nebudu hloubat nad logikou těchto [Lévi-Straussových] argumentů [autor si zvolil pohádky, neboť nezná mýty]. Tato logika se mi zdá ubohá a myslím si, že žádný vědec nemůže být odrazován od studia určitého předmětu a nucen studovat jiný.“)56

56

který je podle The Types of the Folktale: A Classification and Bibliography typem 931 (tales of fate). cf. DUNDES, A.; Binary Oppositions in Myth: The Propp/Lévi-Strauss Debate in Retrospect; Western Folklore; Vol. 56, No. 1; 1997; p. 39-50 PROPP, V.J.; Structural and Historical Study of the Wondertale; Theory and History of Folklore; University of Minnesota Press; p. 69

26

5. Alan Dundes Jak bylo upozorněno v úvodní části, Alan Dundes byl tím, kdo představil Proppovu morfologii americké folkloristice; jeho samotného s ní seznámil evropský folklorista Felix Oinas a lingvista Thomas A. Sebeok. Na rozdíl od Léviho-Strausse, který vzal na vědomí Proppovo dílo pouze jednou, a sice ve chvíli, kdy jej recenzoval 57, a od té doby v žádné své práci Proppa už nezmiňoval 58, Dundes se zabýval spíše praktickými aplikacemi Proppovy morfologie, které představil v několika pracích. Jedná se především o dvě studie From Etic to Emic Units in the Structural Study of Folktales 59 (k této studii napsal Dundes o 35 let později ještě postskriptum The Motif-Index and the Tale Type Index: A Critique)60 a Structural Typology in North American Indian Folktales61 a zejména poté o monografii The Morphology of North American Indian Folktales.

5. 1 Otázky dosavadních výzkumů Propp uvozuje svoji Morfologii pohádky kritikou dosavadních přístupů k pohádce a zejména námitkami proti postupům finské školy a se stejně laděnou kritikou se setkáme i u Alana Dundese. Ten svoji kritiku rozšířil i na další dílo zastánce historicko-geografické metody, a sice na Stitha Thompsona a jeho šestisvazkový soupis motivů 62 a poukázal na nedostatečnost pohádkového typu či motivu sloužit jako základní jednotky pro komparativní studium pohádky. Dundes odkazuje na tvrzení Thompsona, že příběh je soubor motivů relativně fixního uspořádání a na obecný předpoklad o motivech jako jednotkách, které mohou vstoupit do nespočtu kombinací. Dundes namítá, že spojení těchto dvou tvrzeních o motivech je 57

58

59

60

61

62

Samozřejmě nesmíme zapomenout na dodatečně vydané postskriptum, v němž je ale pouze vyjádřeno překvapení Léviho-Strausse nad Proppovou reakcí na Straussovu kritiku. DUNDES, A.; Binary Oppositions in Myth: The Propp/Lévi-Strauss Debate in Retrospect; Western Folklore; Vol. 56, No. 1; 1997; p. 41 DUNDES, A.; From Etic to Emic Units in the Structural Study of Folktales; The Journal of American Folklore; Vol. 75, No. 296; 1962, p. 95-105 DUNDES, A.; The Motif-Index and the Tale Type Index: A Critique; Journal of Folklore Research; Vol. 34, No. 3; 1997; p. 195-202 DUNDES, A.; Structural Typology in North American Indian Folktales ; The Study of Folklore; PrenticeHall; Englewood Cliffs; New Jersey; USA; 1965; p. 214 (poprvé vyšlo v Southwestern Journal of Anthropology; Vol. 19, No. 1; 1963; p. 121-130) THOMPSON, S.; Motif-Index of Folk Literature. A Classification of Narrative Elements in Folktales, Ballads, Myths, Fables, Mediaeval Romances, Exempla, Fabliaux, Jest- Books and Local Legends; Indiana University Press; Bloomington; 1955-1958

27

v podstatě oxymóron. Jsou-li motivy v příběhu v relativně fixním pořadí, pak je vysoce nepravděpodobné, že by se daly neomezeně kombinovat. Další kritika směřuje ke třídění motivů. V Thompsonově pojetí se dle Dundese nemůže jednat o komparovatelné jednotky, problémem je, že se vzájemně nevylučují, jinými slovy, těžko nalezneme motiv akce, který nebude zahrnovat motiv jednatele nebo objektu. V důsledku se nám poté překrývá typ a motiv (viz výše zmíněný výrok Thompsona, že akce mohou být považovány za skutečné pohádkové typy) a hranice mezi motivem a typem je přinejmenším nejasná. Dundes přičítá tento problém již základnímu východisku Aarneho klasifikace, a sice klasifikování na základě jednajících osob; vznikne tak např. kategorie pohádek o zvířatech, přestože platí, že stejný příběh může být v některé verzi vyprávěn zvířetem, jindy člověkem. 63 O několik desítek let později připojil Dundes k původní studii64 ještě postskriptum, v němž uvádí další problematické oblasti Aarneho a Thompsonovy klasifikace, a to cenzuru ze strany Thompsona, který záměrně vynechal obscénní motivy, a poté chyby spíše praktického rázu – špatné odkazy apod. Celkově je ale tón tohoto textu umírněnější a Dundes bere na vědomí přínos obou indexů a studii ukončuje prohlášením: “... The fact remains that the motif and tale type indices with all their faults remain indispensable for the identification of traditional folk narratives. Since identification is a necessary prerequisite for interpretation, we folklorists simply cannot do without these standard indices.” („Navzdory všem zmíněným problémům, zůstávají indexy nepostradatelnými nástroji pro identifikaci tradičních lidových vyprávění. A jelikož identifikace je vždy nezbytnou prerekvizitou interpretace, nemohou folkloristé bez těchto indexů fungovat.“)65

Podobného ocenění se dostalo Aarneho soupisu i od Proppa, který v Morfologii pohádky také uznává jeho hodnotu jako praktické příručky pro další studium pohádky, která usnadňuje folkloristům odkazování na jednotlivé typy díky jejich konvencionalizovanému označení.

5. 1. 1 Stanovisko k polemice mezi Lévi-Straussem a Proppem Alan Dundes nemohl nezaznamenat v 60. letech probíhající diskuzi mezi Lévi63

64

65

DUNDES, A.; The Motif-Index and the Tale Type Index: A Critique; Journal of Folklore Research; Vol. 34, No. 3; 1997; p. 195-202 Zmíněná kritika pochází, není-li uvedeno jinak, z této studie: DUNDES, A.; From Etic to Emic Units in the Structural Study of Folktales; The Journal of American Folklore; Vol. 75, No. 296; 1962, p. 95-105 DUNDES, A.; The Motif-Index and the Tale Type Index: A Critique; Journal of Folklore Research; Vol. 34, No. 3; 1997; p. 200

28

Straussem a Vladimírem Proppem a v polovině 70. let publikoval své stanovisko k této polemice.66 Dundes vyzdvihoval paradigmatický přístup Léviho-Strausse, který propojil strukturální vzorce s celkovým pohledem na svět. Tuto skutečnost považoval Dundes za velmi podstatnou při realizaci strukturální analýzy a ve své práci zdůrazňoval nutnost neomezovat se na pouhý rozbor textu vytrženého z kulturního kontextu, což je hlavní výtka, kterou směřoval k Proppovi. Strukturální analýza pro Dundese byla pouhým předstupněm identifikace, která poté vedla k interpretaci. „For surely one of the goals of structural analysis of folklore is to afford insight into worldview. It is difficult to gain access to the worldview of another culture. But if the identification of structural patterns in folklore can be of service in articulating the basic nature of one’s own worldview and the worldviews of others, then the study of folklore would be absolutely indispensable to a better understanding of humanity“ //kráceno//. („Jedním z cílů strukturální analýzy folkloru je bezpochyby poskytnout vhled do světonázoru. Je obtížné získat přístup k pohledu na svět jiné kultury, ale jestli nám může identifikace strukturálních vzorců ve folkloru pomoci vyjádřit základní podstatu našeho pohledu na svět a pohledu jiných, poté by jeho studium bylo naprosto nezbytné pro lepší pochopení lidstva.“)67

Navzdory tomuto ocenění se ale Dundes obával, že strukturální analýza v podobě, v jaké ji navrhuje Lévi-Strauss je příliš spekulativní a deduktivní a jen obtížně opakovatelná. Kriticky se také vyjadřoval k názoru Léviho-Strausse, že se Propp dopustil omylu, když si k analýze vybral kouzelné pohádky. Dundes zastává názor, že příběh o Oidipovi není ve skutečnosti mýtem; mýtus Dundes definuje jako posvátné vyprávění o vzniku světa nebo lidstva. Z tohoto pohledu je poté celá diskuze o síle opozic v mýtu a pohádce v podstatě zbytečná, neboť jak Lévi-Strauss tak Propp si zvolili ke své analýze stejný žánr.

5. 2 Emická jednotka Dundes sám se označoval za strukturalistu; svoji studii Structural Typology in North American Indian Folktales uzavírá prohlášením, že důležitost strukturální analýzy by měla být zcela zřejmá.68 Dundes vnímá strukturální přístup jako synchronní, ohrazuje se tak proti historicko-geografické metodě, která je ve své podstatě metodou diachronní a zároveň zdůrazňuje potřebu nalezení vhodné jednotky pro komparativní synchronní analýzu. 66 67 68

DUNDES, A.; Structuralism and Folklore; Studia Fennica 20; 1976; p. 75-93 DUNDES, A.; Structuralism and Folklore; Studia Fennica 20; 1976; p. 81 DUNDES, A.; Structural Typology in North American Indian Folktales ; The Study of Folklore; PrenticeHall; Englewood Cliffs; New Jersey; USA; 1963; p. 214

29

Z předchozí kritiky indexů sestavených představiteli finské školy, jasně vyplývá, že typ a motiv považuje za nedostačující. Pro komparativní analýzu jsou potřeba komparovatelné jednotky. Dundesovo stanovisko je v tomto případě pevné. Nesplňují-li typ a motiv podmínky pro provádění této analýzy, je nezbytné navrhnout jednotky nové. Dundes podrobuje ostré kritice tehdejší folkloristiku, jejíž zástupci, navzdory tomu, že jsou tyto jednotky vnímány jako nevhodné, lpí na starém systému. “If something is faulty or inadequate and recognized as such, it should be changed. Folklorists are supposed to study tradition, not be bound by it. Tradition and convenience are hardly sufficient reasons for scholars to perpetuate an acknowledged error. Comparative studies in folklore require carefully defined units, and if the motif and AarneThompson tale type do not meet these needs, then new units must be devised.” („Je-li něco chybné či neadekvátní a je-li to jako takové vnímáno, mělo by se to změnit. Folkloristé mají tradici studovat, ne jí být svazováni. Tradice a příhodnost jsou sotva dostačující důvody pro badatele trvat na již uznávané chybě. Komparativní studie vyžadují pečlivě navržené jednotky a pokud motiv a typ tato kritéria nesplňují, musí být vytvořeny jednotky nové.“)69

Dundes tuto novou jednotku charakterizuje jako jednotku emickou (emic unit). Tento termín byl zaveden Američanem Kennethem L. Pikem. K. Pike hovoří o dvou odlišných přístupech k jazyku a kultuře, a to o přístupu emickém, který využívá emické kategorie a jednotky, a o přístupu etickém. Alan Dundes, který byl Pikovou teorií ovlivněn při aplikování Proppovy morfologie na americké indiánské pohádky70, hovoří o emickém přístupu jako o přístupu strukturálním a synchronním. Události jsou nahlíženy jako součásti celku, v jeho rámci studovány, protože právě od tohoto stavu se odvozuje jejich význam. Dundesův pohled se tedy opět shoduje s názorem K. Pikea: „Zatímco etický pohled nevyžaduje, aby se na každou jednotku pohlíželo jako na součást nějaké větší struktury, emický pohled vidí každou jednotku jako distribuovanou a fungující v rámci větší strukturální jednotky nebo celku, v hierarchii dalších jednotek.“71 Postavíme-li si toto tvrzení do kontextu debaty o folkloristické metodologii, ukáže se, že Proppova morfologie využívá jednotky emické, zatímco finská škola prosazuje přístup etický; motiv a typ jsou tedy nestrukturální etické jednotky, excerpované z textu a jako takové 69

70

71

DUNDES, A.; From Etic to Emic Units in the Structural Study of Folktales; The Journal of American Folklore; Vol. 75, No. 296; 1962, p. 99 DUNDES, A.; Structural Typology in North American Indian Folktales; The Study of Folklore; PrenticeHall; Englewood Cliffs; New Jersey; USA; 1963; p. 208 PIKE; K. L.; Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior; Mouton; The Hague; 1971; p. 38

30

dále studovány a zařazovány do analytikem vytvořeného systému. Kenneth Pike se ve svém díle pokoušel aplikovat jednotky vytvořené na lingvistickém základě na všechny oblasti lidského chování. Základem jeho předpokladu bylo vnímání jazyka – verbálního chování – jako součásti chování lidského a máme-li jednotky, které jsou schopny verbální chování popsat, můžeme jejich platnost rozšířit na chování obecně. Tuto rozšířenou jednotku chování nazývá Pike behaviorém (behavioreme), v jejím rámci poté rozlišuje tři módy (modes), každý zastoupen minimální jednou menší jednotkou. Alan Dundes si povšiml potenciálu jeho teorie pro studium folklorního materiálu a Pikovu charakteristiku těchto tří módů72 převedl do kontextu folkloristiky. Proppova funkce v sobě zahrnuje všechny tři módy; ostatně o emické povaze funkce svědčí i její samotná definice: „Pod pojmem funkce rozumíme akci jednající osoby, vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.“73, ale její hlavní význam odpovídá tomu, co si Pike představuje pod funkčním módem. Variantám jedné funkce poté odpovídá manifestační mód a distribuční mód určuje její místo v sekvenci ostatních funkcí.

5. 2. 1 Motifém Již bylo řečeno, že každý mód má svoji minimální jednotku, v případě funkčního módu se tato jednotka nazývá emický motiv neboli motifém (motifeme). Otcem tohoto termínu je opět Kenneth Pike, od kterého ho Dundes přebírá jako základní jednotku své morfologie. Motifém tedy v podstatě odpovídá Proppově funkci a Dundes, poznamenávaje, že funkce ještě není termínem mezi folkloristy zaběhlým (tato relativní „čerstvost“ funkce je dána i tím, že Proppova Morfologie pohádky byla přeložena do angličtiny poprvé v roce 1958, tedy pouhých několik let před publikací Dundesových studií 74), navrhuje, aby bylo místo ní používáno označení motifém. Jeho návrh se ukáže jako výhodný zejména v momentě, kdy na základě motifému vytvoříme celou terminologii, která bude svoji logickou strukturou odpovídat 72

73 74

Jedná se o funkční mód (feature mode), charakterizován Pikem jako identifikačně-distinktivní jednotka, která ukazuje rozdíly a zároveň umožňuje identifikaci; manifestační mód (manifestation mode), který obsahuje nesimultánně se vyskytující varianty a distribuční mód (distribution mode) zahrnující vztah k minulému a současnému výskytu a pravděpodobnost výskytu v budoucnosti s ohledem na větší jednotku – behaviorém (PIKE; K. L.; Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior; Mouton; The Hague; 1971; p. 84-91) PROPP, V. J.; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H & H; 2008; s. 26 Dundesovy práce hovořící o motifému vyšly v roce 1962, 1963 a 1964, respektive. Deset let po prvním vydání Morfologie pohádky vychází její druhá revidovaná verze, ke které A. Dundes napsal předmluvu (PROPP, V. J.; Morphology of the Folktale; University of Texas Press; 1968).

31

terminologii původně lingvistické – vznikne alomotiv a motiv, termíny založené na stejné bázi a vztahu, jenž panuje např. mezi fonémem, alofónem a fónem. S termínem motiv byl folkloristický svět v době vydání Dundesových prácí již dobře obeznámen díky indexům a Dundes jeho použití nezavrhuje, ale zdůrazňuje jeho funkci jako pouhé etické jednotky, přičemž platí, že stejný motiv může být použit v odlišných motifémech. Pro zařazení motivu k příslušnému motifému platí stejné principy, které vymezil Propp při rozpoznávání funkcí, tedy důsledky. Dundes dokonce uvádí zcela totožný příklad, jaký můžeme najít i v Morfologii pohádky: „Jestliže po splnění úkolu následuje předání kouzelného prostředku, pak máme co dělat se zkouškou dárce (D 1). Jestliže následuje získání nevěsty a svatba, máme tu těžký úkol (M).“75 Při analýze můžeme narazit i na situaci opačnou, a sice použití odlišných motivů v rámci jednoho motifému; pokud jsou motivy jednatelé nebo objekty (v této rovnici odpovídají motifémy akcím – viz výše), pak může pro určitý motifém existovat nespočet různých motivů - kouzelný pomocník může být pes, kůň apod. O alomotiv se jedná v případě, že jsou důsledky určité akce distribučně podobné, jinými slovy, můžeme je mezi sebou nahrazovat, aniž by došlo ke změně hlavní struktury a jsou tedy součástí stejného motifému. Vnímání příběhu jako souboru motifémů, motivů a alomotivů má značné teoretické následky pro postupy finské školy. Její hlavní teze o možnosti určit původní formu a rozšíření pohádky zkoumáním jejích dostupných variant, bude stát na značně nepevných základech připustíme-li, že arzenál každého vypravěče zahrnuje alomotivy a volba určitého motivu tak může být podmíněna např. typem publika.

5. 3 Morfologie severoamerické indiánské pohádky K největšímu rozpracování Dundesovy teorie, včetně představení její praktické aplikace na pohádky, došlo v jeho práci The Morphology of North American Indian Folktales, vydané v rámci řady FF Communications v roce 1964. Při analýze indiánských pohádek vycházel Dundes z předpokladu, že se jedná o pohádky vykazující pevnou strukturu, ne o pouhou sérii akcí sestavenou bez jakékoli logiky, což byl v té době stanovisko mezi folkloristy značně rozšířené. Dundesův názor jeho pohádková analýza potvrdila. V pohádkách nalezl opakující se sekvence motifémů a tyto sekvence tvořily limitované množství odlišných 75

PROPP, V. J.; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H & H; 2008; s. 57

32

motifémových vzorců (motifeme patterns). Dundes se ve své studii detailně věnuje těm nejrozšířenějším, ale jelikož námětem mé práce není morfologie severoamerických pohádek, uvedu jen jejich ilustrativní nástin. Nejjednodušším strukturálním vzorcem je sekvence pouze dvou motifémů, Dundes hovoří o nukleární dvoumotifémové sekvenci (nuclear two motifeme sequence). V tomto vzorci se vyskytuje motifém nedostatek a likvidace nedostatku; tento minimální pár koresponduje s trojicí Poppových funkcí, konkrétně se jedná o odloučení (β), nedostatek (a) nebo škůdcovství (A), přičemž nedostatek je v podstatě morfologickým ekvivalentem škůdcovství, což je prvek, který Propp označil za závazný pro každou pohádku 76; uzavírá se přípravná část pohádky a škůdcovství otevírá její expozici. Likvidaci neštěstí nebo nedostatku v Proppově schématu odpovídá písmeno K. Zbylé tří motifémové vzorce jsou tvořeny kombinacemi následujících motifémů (symbol v závorce odkazuje k Proppově terminologii): zákaz (γ), porušení zákazu (δ), úskok (η), pomahačství (υ), těžký úkol (M), splnění úkolu (N), následky (conseq.) a pokus vyhnout se jim (AE)77; Dundes vyčleňuje ještě motiv vysvětlení (explanatory motif): „A to je důvod, proč...“ Dundes poznamenává, že tyto sekvence se mohou kombinovat a spojovat a vytvářet tak komplexnější pohádku. Z tohoto tvrzení jasně vyplývá i jeho definice pohádky, a sice jako sekvence jednoho či více motifémových vzorců, přičemž samotný jeden vzorec můžeme vnímat jako minimální pohádku. Dundes tvrdí, že pohádky, které vznikly prostým řazením již kompletních sekvencí za sebe jsou v severoamerickém pohádkovém korpusu mnohem častější než pohádky kombinující jednotlivé vzorce, jako je běžné u indoevropských. Jinými slovy, v severoamerických indiánských pohádkách je nejprve zlikvidován jeden nedostatek a teprve poté je v té samé pohádce představen nedostatek nový. Z analýzy těchto pohádek vyvodil Dundes závěr, že důvodem častějšího výskytu těchto struktur je menší motifémová hloubka (motifemic depth) indiánských pohádek, tedy menší počet motifémů, které vstupují mezi párové motifémy (např. nedostatek/likvidace nedostatku); dle Dundese je to i jeden z důvodů, proč se u indiánů Severní Ameriky neujala kumulativní pohádka. 78 Tvrzení tehdejších 76 77

78

PROPP, V. J.; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H & H; 2008; s. 36 Poslední dva motifémy, tedy následky (consequence) a pokus vyhnout se jim (attempted escape from the consequence) , nemají jasný ekvivalent v Proppově morfologii; Dundes pro ně používá zkrácené označení conseq. a AE, respektive. Propp vymezuje kumulativní pohádku jako pohádku, jejíž hlavní princip spočívá v libovolném mnohonásobném opakování stejných prvků, dokud se takto vytvořený řetěz nepřeruší nebo nerozplete v opačném směru (PROPP, V. J.; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H & H; 2008; s. 284).

33

folkloristů o nestrukturovanosti indiánských pohádek tak staví strukturální analýza do nového světla.

5. 4 Reakce Vydání Dundesovy monografie The Morphology of North American Indian Folktales vzbudilo ve folkloristickém světě značnou pozornost s prvotními reakcemi spíše zdrženlivými.79 Část recenzentů (Waugh /W/, Stern /St/) poukazovala na problémy s korpusem, se kterým Dundes pracuje a na němž demonstruje platnost své analýzy. Dundes nepracoval s uceleným korpusem, zvolil si pouze rozšířenější pohádky, což stěžuje vytvoření si závěru o navrhované metodě a zejména o vhodnosti motifému /St/. Není k dispozice ani žádná statistika zpracovávaného materiálu, nevíme tak, kolik pohádek korpus obsahoval a kolik z nich se vymykalo navrhovaným vzorcům. Motifém, jako jednotka používaná pro Dundesovu analýzu se také setkal s kritikou. Jedná se o prvek abstraktnější než funkce, ale tato abstrakce je tak velká, že se vytrácí jeho užitečnost pro formulování bližších morfologických tvrzení. Stern tento problém charakterizoval následovně: „Boy meets girl, boy loses girl, boy gets girl“ may be subsumed under the motifemes Lack and Lack Liquidated. This says something, indeed, but not much („Chlapec

potká dívku, chlapec ztratí dívku, chlapec dívku získá zpět. Jedná se tedy o motifémy

nedostatek a likvidaci nedostatku, což nám sice něco řekne, ale ne mnoho.“)80

S podobnou námitkou přichází i Nathhorst /Na/, který mluví o morfologických asimilacích způsobených právě příliš abstraktním pojetím motifému, kdy v podstatě každý zákaz může být interpretován jako nedostatek. Příliš vysoká úroveň abstrakce byla Nathhorstem vytýkána i Proppovi. Vztah motifému a motivu také není dostatečně vymezen /Na/, čehož si ostatně povšiml i Dundes, když tvrdí, že stejný motiv může být použit být 79

80

V této části jsem pracovala s následujícími texty: The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by B. WAUGH; The Journal of American Folklore; Vol. 79, No. 313; 1966; p. 480-483 The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by T. STERN; American Anthropologist; Vol. 68; No. 3; 1966; p. 781-782 FF Communications No. 195: The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by K. M. BRIGGS; Folklore; Vol. 77; No. 2; 1966; p. 151-152 NATHHORST, B.; Formal or Structural Studies of Traditional Tales: The Usefulness of Some Methodological Proposals Advanced by Vladimir Propp, Alan Dundes, Claude Lévi-Strauss and Edmund Leach; Almqvist & Wiksell; Stockholm; 1969 The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by T. STERN; American Anthropologist; Vol. 68; No. 3; 1966; p. 782

34

použit v odlišných motifémech (viz výše). Poslední bod kritiky se týkal hlavního pilíře Dundesovy metody, a sice její strukturálnosti. Waugh polemizuje, že se ve skutečnosti nejedná o analýzu strukturální, nýbrž o formální. Své tvrzení opírá o názor, že strukturální analýza má nejméně čtyři úrovně 81, ale Dundes se v jejím rámci soustředí pouze na jednu, a to na akce, a snaží se izolovat vzorce těchto akcí, což z jeho práce činí pouze formální analýzu korpusu pohádek. Nathhorst v této otázce dokonce tvrdí, že každý materiál může být strukturálně analyzován nekonečným množstvím různých způsobů; záleží na cílech, které si pro analýzu stanovíme. Navzdory výše uvedené kritice našla Dundesova metoda i své obhájce. Již zmíněný B. Waugh, po upozornění na její problematické stránky, vyzdvihuje Dundesovu práci jako „nezbytné čtení pro každého, kdo se zabývá folklorem“ (this book is necessary reading for anybody engaged in folklore research) a podotýká, že může sloužit „jako úvod ke všem dalším

budoucím pohádkovým studiím.“ (it may well serve as a prolegomenon to any future folktale study)82 Jedná se o názor diametrálně odlišný od názoru Th. Sterna, jenž ji vnímá naopak jako

krok zpět: „It is unlikely that they [folklorists] will be induced to limit themselves to the method exemplified here, which in its present form seems epigonal Propp rather than the broad road of the future“ („Je nepravděpodobné, že by se folkloristé sami omezovali na zde představenou metodu, která se ve své současné podobě zdá jen jako «napodobenina Proppa» než cesta budoucnosti.“)83

81

82 83

Bližší popis těchto úrovní viz The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by B. WAUGH; The Journal of American Folklore; Vol. 79, No. 313; 1966; p. 481 Ibid. The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by T. STERN; American Anthropologist; Vol. 68; No. 3; 1966; p. 782

35

6. Závěr Ve své bakalářské práci jsem si dala za úkol přiblížit morfologickou teorii pohádek, a to tak, jak ji koncipoval Vladimir Propp. V Proppově pojetí náleží všechny kouzelné pohádky morfologicky k jednomu typu, který je tvořen variabilními a konstantními prvky nazvanými funkce. Propp pracoval s pohádkou jako se syntagmatickou strukturou, což vedlo k jeho polemice s Lévi-Straussem, který na jakoukoli syntagmatickou strukturu pohlíží jako na nedokonalou, již je třeba rozložit a seskupit do nových tříd. Proti sobě tedy stály dva odlišné názory: každá syntagmatická sekvence postrádá smysl /Lévi-Strauss/ a paradigmatický model je založený na logických operacích, je pouhou dedukcí neberoucí ohled na skutečnou podobu materiálu /Propp/. Při porovnání navrhovaných postupů obou badatelů se nám ale nabízí otázka, zda celá polemika nebyla v podstatě zbytečná. Proppova analýza se soustředí na strukturu textu, na jeho výstavbu, zatímco ve středu pozornosti Léviho-Strausse je smysl text a, jak vyzdvihoval Alan Dundes (viz bod 5. 1. 1), struktura světa v mýtu zachyceného. Alan Dundes je třetím folkloristou, kterým jsem se ve své práci zabývala, a to z toho důvodu, že jeho teorie morfologie pohádky vycházela z Proppovy teorie. Dundes navrhl namísto funkce používat termín motifém a jeho praktickou aplikaci přiblížil na severoamerických indiánských pohádkách. Proppova Morfologie pohádky představovala výrazný mezník ve způsobu, jakým můžeme nahlížet na strukturu pohádky a zároveň posloužila folkloristům jako odrazový můstek pro další otázky týkající se pohádkové i jiné struktury.

36

7. Seznam použité literatury AARNE, A.; THOMPSON, S.; The Types of the Folktale: A Classification and Bibliography; Suomalainen Tiedeakatemia; Helsinki; 1964 BARTHES, R.; The Structuralist Activity; Critical Essays; Northwestern University Press; 1972 BÉDIER, J.; Les fabliaux, études de littérature populaire et d’histoire littéraire du Moyen Âge; Paris; 1895 (2e édition) BENEŠ: Úvod do folkloristiky; Univerzita J.E. Purkyně; SPN; 1989 FF Communications No. 195: The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by K. M. BRIGGS; Folklore; Vol. 77; No. 2; 1966; p. 151-152 CORBELLARI, A.; Joseph Bédier: écrivain et Philologue; Publications romanes et françaises; Librairie Droz; 1997 DOLEŽEL, L.; Kapitoly z dějin strukturální poetiky; Strukturalistická knihovna; Host; 2000 DORSON, R. M.; Is Folklore a Discipline?; Folklore; Vol. 84, No. 3; p. 177 – 205 DORSON, R. M.; Introduction; Folklore Research Around the World (edited by Richard M. Dorson); Indiana University Press; Bloomington; 1961 DUNDES, A.; Binary Oppositions in Myth: The Propp/Lévi-Strauss Debate in Retrospect; Western Folklore; Vol. 56, No. 1; 1997; p. 39-50 DUNDES, A.; From Etic to Emic Units in the Structural Study of Folktales; The Journal of American Folklore; Vol. 75, No. 296; 1962, p. 95 - 105 DUNDES, A.; The Motif-Index and the Tale Type Index: A Critique; Journal of Folklore Research; Vol. 34, No. 3; 1997; p. 195 - 202 DUNDES, A.; Structural Typology in North American Indian Folktales; The Study of Folklore; Prentice-Hall; Englewood Cliffs; New Jersey; USA; 1963; p. 206 – 215 DUNDES, A.; Structuralism and Folklore; Meaning of Folklore: The Analytical Essays of Alan Dundes / edited and introduced by Simon J. Bronner; Utah State University Press; Logan, Utah; 2007 DUNDES, A.; The Morphology of North American Indian Folktales; FF Communications; Suomalainen Tiedeakatemia; Helsinki; 1964 DUNDES, A.; The meaning of folklore: the analytical essays of Alan Dundes / edited and introduced by Simon J. Bronner; Utah State University Press; Logan, Utah; 2007 37

GEORGES, R. A.; The Pervasiveness in Contemporary Folklore Studies of Assumptions, Concepts, and Constructs Usually Associated with the Historic-Geographic Method; Journal of Folklore Research; Vol. 23, No. 2/3; 1986, p. 87 - 103 GEORGES, R. A., JONES M. O.; Folkloristics: An Introduction; Indiana University Press; 1995 GOLDBERG, C.; The Historic-Geographic Method: Past and Future; Journal of Folklore Research; Vol. 21, No.1; 1984; p. 1 – 18 HONKO, L.; A Hundred Years of Finnish Folklore Research: A Reappraisal; Folklore; 1979; Vol. 90, No. 2; p. 141-152 KROHN, J.; Suomalaisen kirjallisuuden historia I: Kalevala; Weilin & Göös; 1883 KROHN, K.; Folklore Methodology; University of Texas Press; 1971 LEACH, E.; Claude Lévi-Strauss; University of Chicago Press; 1989 LÉVI-STRAUSS, C.; Struktura mýtů; Strukturální antropologie; ARGO; 2006 LÉVI-STRAUSS, C.; Struktura a forma – úvahy o jednom díle Vladimíra Proppa; Strukturální antropologie 2; ARGO; 2007 MARANDA, P.; The Double Twist: From Ethnography to Morphodynamics; University of Toronto Press, 2001 NATHHORST, B.; Formal or Structural Studies of Traditional Tales: The Usefulness of Some Methodological Proposals Advanced by Vladimir Propp, Alan Dundes, Claude Lévi-Strauss and Edmund Leach; Almqvist & Wiksell; Stockholm; 1969 NIKIFOROV, A. I.; Per uno studio morfologico della fiaba popolare; La Ricerca Folklorica; 1985; No. 12 OINAS, F. J.; Folklore Activities in Russia; Folklore Research around the World: A North American Point of View; Indiana University Press; Bloomington; 1961; p. 362 – 370 PIKE; K. L.; Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior; Mouton; The Hague; 1971 PROPP, V. J.; Morfologie pohádky a jiné studie; Jinočany; H & H; 2008 PROPP, V.J.; Structural and Historical Study of the Wondertale; Theory and History of Folklore; University of Minnesota Press RICHMOND, W. E.; The Study of Folklore in Finland; Folklore Research around the World: A North American Point of View; Indiana University Press; Bloomington; 1961; 325-335 38

RYAN, M-L.; Linguistic Models in Narratology: From Structuralism to Generative Semantics; Semiotica; 1979; Vol. 28, No. 1/2 SALZMANN, Z.; Linguistic Anthropology: A Short Introduction; Historical Sociology; 2012 The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by T. STERN; American Anthropologist; Vol. 68; No. 3; 1966; p. 781-782 THOMPSON, S.; Motif-Index of Folk Literature. A Classification of Narrative Elements in Folktales, Ballads, Myths, Fables, Mediaeval Romances, Exempla, Fabliaux, Jest- Books and Local Legends; Indiana University Press; Bloomington; 1955-1958 THOMPSON, S.; The Folktale; The Dryden press; New York; 1946 The Morphology of North American Indian Folktales by Alan Dundes; Review by B. WAUGH; The Journal of American Folklore; Vol. 79, No. 313; 1966; p. 480-483

39