Univerzita Karlova v Praze. Filosofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy. Diplomová práce. Filip Hladík

Univerzita Karlova v Praze Filosofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy

Diplomová práce Filip Hladík Příběh inženýra lidských duší jako pars pro toto díla Josefa Škvoreckého Engineer of Human Souls as Pars pro Toto of Josef Škvorecký’s Work

Praha, 2010

Vedoucí práce: PhDr. Michael Špirit, PhD.

poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce PhDr. Michaelu Špiritovi, PhD. za cenné připomínky a podporu při vzniku této práce. Dále bych rád poděkoval své rodině za podporu. Přítelkyni Zuzce Hudcové za jazykovou korekturu a přátelům kolegům Lence Hlobilové, Michalu Kolezsarovi, Mgr. Jiřímu Nedvědovi, Mgr. Petru Onuferovi a Jakubu Hladíkovi za konzultace během psaní tohoto textu.

2

prohlášení

„Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.“

V Praze dne 31. 7. 2010

podpis

3

anotace Tato práce pojímá dílo Josefa Škvoreckého jako celek. V jeho rámci pak definujeme konkrétní dějové sloţky, vyprávěcí postupy, opakující se motivy atp. Zároveň se nám odkrývají vztahy mezi jednotlivými texty. Kaţdým svým literárním útvarem autor nabízí moţný fikční svět. Na rovině určitých textů však dochází k propojení jejich perspektiv. Autor záměrně asociuje v konkrétním textu události známé ze svých předešlých děl. Apeluje tak na schopnost čtenáře propojit si společné prvky jednotlivých fikčních světů. Pouţíváním totoţných nebo velmi podobných jednotlivin se vytváří jakýsi „intertextový literární svět“, svébytný makrokosmos, v jehoţ rámci se autor snaţí o maximální moţnou homogenitu. Děj dosazuje do konstantních prostředí, operuje s týmiţ postavami, variuje podobné tematické posloupnosti apod. Škvorecký se tedy snaţí o homogenní makrokosmos vznikající nad jeho texty. Zároveň však vnímáme kaţdé jeho dílo jako svébytný fikční svět. V práci to demonstrujeme mimo jiné na motivu Kostelce coby rodného města postav pojmenovaných Danny Smiřický. Kaţdý Danny je specifickou jednotlivinou, ve fikčních světech jednotlivých textů můţeme sledovat jeho odlišné perspektivy. Některé linie vývoje této postavy jsou si bliţší, sledujeme úzký vztah světů Zbabělců, Prima sezóny a Příběhu inženýra lidských duší. (Naproti tomu distantní roviny k těmto světům vidíme v textech Miráklu, Tankového praporu nebo Povídkách tenorsaxofonisty.) Dále ve Škvoreckého makrokosmickém světě sledujeme práci s vypravěčem, definuje motivické posloupnosti. Specifickým jevem je pak kapitola o schematickém pojmenování postav, jeţ se dotýká dimenze kognitivního přístupu – autor aktivuje podle potřeb příběhu jednotlivé typy postav s určitým charakterem, přičemţ tyto postavy se objevují pod stálým pojmenováním. (Nejde přitom o konstantní postavy z „kosteleckého“ prostředí, které reprezentují stále tutéţ jednotlivinu.) Styčným bodem práce bude text Příběhu inženýra lidských duší, pomocí jehoţ perspektivy budou jednotlivé sloţky usouvztaţňovány. 4

annotation The present thesis deals with the work of Josef Škvorecký as a whole. In doing this, we aim to define specific plot sequences, narrative techniques, recurrent motifs etc. Simultaneously, the relations between single texts become clearer. The author offers a possible fictional world in each of his literary pieces. However, their perspectives often coalesce while the author deliberately alludes to events and occurrences known from his previous books, giving the reader a chance to link the items of the fictional worlds together. Using identical or very similar singularities, the author creates an “intertextual literary world”, a self-contained macrocosm of sorts that should be as homogenous as possible. His plots have constant settings; his books include the same characters, his topic sequences are similar etc.¨ Obviously, Škvorecký attempts to create a homogenous macrocosm consisting of his texts. Bearing that in mind, we nevertheless regard every Škvorecký‟s work as a self-contained fictional world. This approach is shown in the thesis e.g. on the motif of Kostelec as the hometown of different characters named Danny Smiřický. Each Danny is a specific singularity; we can follow their different perspectives in the fictional worlds of single texts. Certain lines of the character‟s development are closer, such as the relations between the worlds of The Cowards, Swell Season and The Engineer of Human Souls; on the other hand, levels of Miracle Game, The Republic of Whores or The Tenor Sax Player’s Stories are quite distant in regard to such worlds. Furthermore, in dealing with Škvorecký‟s macrocosmic world, we follow the author‟s work with the narrator, defining topic sequences. We also include a chapter on schematic naming of the characters, using the cognitive approach – according to the requirements of the story, the author activates various types of characters that appear under the same names (they are not, however, the usual characters of Kostelec that represent the same singularity over and over).

5

The linking point of the thesis is the text of The Engineer of Human Souls through whose perspectives the respective items will be put in order.

6

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 9 Problematika přístupu ke Škvoreckého dílu ............................................................................. 12 (Ne)homogenita světa postavy Smiřického .......................................................................... 12 Motiv Kostelce ..................................................................................................................... 14 Nehomogenita motivu Kostelce ........................................................................................... 15 Shrnutí .................................................................................................................................. 25 Příběh inţenýra lidských duší .................................................................................................. 26 I. Vypravěč ........................................................................................................................... 26 II. Autobiografický aspekt.................................................................................................... 27 III. Postavy ........................................................................................................................... 29 Schematické pojmenování postav .................................................................................... 29 Postava Dannyho Smiřického .......................................................................................... 38 IV. Motivy ............................................................................................................................ 41 4. 1. Komplexy motivů ..................................................................................................... 41 4. 2. Modely ..................................................................................................................... 48 4. 3. Vlastní motivy .......................................................................................................... 56 Závěr......................................................................................................................................... 62 Seznam literatury...................................................................................................................... 64 Prameny ................................................................................................................................ 64 Odborná literatura ................................................................................................................ 65

7

„Ţe bys byl náfuka, se nedá říct; člověk je prostě nucenej si věřit. Já si taky o sobě myslim, ţe jsem nejlepší českej spisovatel, i kdyţ jsem ještě nenapsal nic, co by bylo lepší neţ všechno ostatní v literatuře, ale pevně věřim, ţe toho jsem schopnej a ţe to, neţ umřu, napíšu.“ z dopisu Josefa Škvoreckého příteli Lubomíru Dorůţkovi (Spisy JŠ 31: 71)

8

Úvod Monografie, které se věnují dílu Josefa Škvoreckého, popisují autorovy texty ve sledu, v němţ byly publikovány. Autoři těchto monografií vybrali ta Škvoreckého díla, jeţ povaţovali za základní. Ke konkrétním textům pak připojují příslušný komentář, s čímţ korespondují rovněţ názvy jednotlivých kapitol.1 Tato práce si klade za cíl přistoupit ke Škvoreckému dílu jiným způsobem. Snaţí se vycházet ze syntetického pohledu na autorovu tvorbu. Nenahlíţíme jednotlivé texty jako separátní jednotky, ale pojímáme Škvoreckého dílo jako celek. V jeho rámci pak definujeme konkrétní dějové sloţky, vyprávěcí postupy, opakující se motivy atp. Za pomoci tohoto přístupu zároveň můţeme věnovat větší pozornost vztahům mezi jednotlivými texty. Styčným bodem práce bude text Příběhu inženýra lidských duší (Spisy JŠ 15, 16), pomocí jehoţ perspektivy budou jednotlivé sloţky usouvztaţňovány. Budeme se zaobírat texty, které mají svou látkou a motivickou skladbou blízko právě k tomuto románu. Vycházíme tedy jednak z textů na rovině tzv. „kostelecké linie“ autorovy tvorby, jedná se o kvaziautobiografickou část díla, v níţ vystupuje Škvoreckého alter ego Danny Smiřický. A dále pracujeme s díly jako Nové canterburské povídky, Konec nylonového věku, Legenda Emöke nebo Lvíče. V těchto čtyřech nenesou hlavní hrdinové jméno Danny Smiřický, ale v některých aspektech k němu mají blízko.2 Podobnost hlavního hrdiny navíc není zdaleka jediným aspektem uţšího vztahu mezi uvedenými díly a texty, v nichţ figurují postavy pojmenované Danny Smiřický. Najdeme zde shodné motivické prostředky, totoţné uţívání narativních postupů atd. Vedle konkrétních sloţek, kompozičních technik, vyprávěcích strategií apod. můţeme ve Škvoreckého díle sledovat další specifickou oblast, a to přesahy mezi jednotlivými fikčními světy. Kaţdým svým literárním útvarem nabízí Škvorecký 1 Viz: Solecki, Sam: Prague Blues, Toronto, ECW Press 1990; Trenský, Pavel: Josef Škvorecký (angl. 1991), přel. A. Haman, Praha, H&H 1995.; Kosková, Helena: Škvorecký, Praha, Literární akademie 2004. 2 Vyznačují se podobnými charakterovými rysy, vycházejí ze stejného prostředí, jsou asi tak stejně staří apod.

9

moţný fikční svět. Na rovině určitých textů však dochází k propojení jejich perspektiv. Autor záměrně asociuje v konkrétním textu události známé z předešlých děl.3 Spisovatel tu operuje s tím, co Doleţel zastřešil pojmem implicitní intertextualita, „význam konkrétního textu můţe být pochopen bez identifikace intertextu, ale jeho odkrytím je obohacen“ (Doleţel 2003: 199). Škvoreckého dílo obsahuje velké mnoţství takovýchto aluzí. Pouţíváním totoţných nebo velmi podobných jednotlivin se navíc vytváří jakýsi „intertextový literární svět“, svébytný makrokosmos, v jehoţ rámci se autor snaţí o maximální moţnou homogenitu. Jako příklad Škvoreckého snahy o homogennost intertextového fikčního světa můţeme uvést například jeho zásah v sedmém vydání Tankového praporu, kde ve vzpomínkách rotného Smiřického místo „na Věrušku“ upravuje „na Lišku“. Reaguje tak na román Mirákl, jenţ byl napsán a vydán aţ po Tankovém praporu, ale část jeho děje Tankovému praporu předchází. Dalším prostředkem je pak autorova záměrná aktivace paměti, kdy v jednotlivých textech odkazuje na konkrétní události, postavy apod., a to za pomoci asociací a vzpomínání. Takové prostředky se snaţíme v naší práci charakterizovat. Kromě toho můţeme vidět posloupnost i na bázi uţívání narativních technik, opakování určitých scén, aktivování dějových sloţek atd. Ačkoliv je zřejmé, ţe kaţdé dílo poskytuje svébytný fikční svět a kaţdý Danny je specifickou postavou, lišící se od svých soujmenovců z dalších Škvoreckého děl, lze se stejně tak ptát – jsou třeba Obyčejné životy4 zcela svébytným literárním textem, který můţe poskytnout čtenáři „plnohodnotný“ záţitek bez znalosti předchozích autorových textů? V práci operujeme s pojmem „intertext“. S termínem mezitextovost pracuje Mojmír Otruba. Pojímá ji jako vnější (coby obecná vlastnost textu) a vnitřní 3

Díky úpravám v pozdějších vydáních Škvorecký paradoxně odkazuje v jednom díle i na text, jeţ vyšel později (viz dále). 4

V tomto díle Škvorecký shrnuje osudy svých postav, a to nejen těch z kostelecké linie. Text se tak stává poněkud enigmatickým, a je doplněn autorskými vysvětlivkami.

10

(vztahovanou ke konkrétním textům) (Otruba 1994). Pro nás je Škvoreckého intertextualita ještě uţším pojmem neţ Otrubova vnitřní mezitextovost, necháváme totiţ stranou četné aluze na díla jiných autorů, a věnujeme se pouze relacím mezi texty Josefa Škvoreckého. Na jejich pozadí pak sledujeme kosmos, který jde nad jednotlivé fikční světy jeho děl. Toto naše hledisko podporuje fakt, ţe Škvorecký své jednotlivé fikční světy zařazuje do relativně stejného prostředí a propojuje je konstantními postavami. Na podobném principu, tedy na soustředění se na více děl jednoho autora, pracuje například i Tomáš Kubíček. Ten se pohybuje v rozmezí devíti fikčních světů Milana Kundery, nad jejichţ rámcem definuje společné vyprávěcí sloţky a dějové vzorce (Kubíček 2001). Kubíček uţívá pojmu „metatext“, který u něj konotuje právě s výstavbou textu a zapojením určitých narativních technik. My se budeme zaobírat více sloţkou motivickou, proto se nám zdá vhodné pracovat s termínem intertext. V první části práce se budeme zabývat právě Škvoreckého intertextem, v jehoţ rámci existuje omezené mnoţství fikčních světů. Budeme to demonstrovat na motivu Kostelce a na rozdílných perspektivách postav, jeţ spojuje pojmenování Danny Smiřický. Tyto teze jsou směrodatné pro utvoření našeho pohledu na Škvoreckého fikční svět, a odrazí se tak i v dalším průběhu práce. Ve druhé části bude náš text sledovat konkrétní autorovy postupy, charakterizovat vypravěče a práci s postavami. Dále se bude věnovat jednotlivým motivům, přičemţ všechny tyto aspekty budou po jejich definování vztahovány k Příběhu inženýra lidských duší, jakkoli je jejich výskyt ve Škvoreckého díle pochopitelně četnější.

11

Problematika přístupu ke Škvoreckého dílu (Ne)homogenita světa postavy Smiřického Sekundární literatura často označuje linii textů, v nichţ vystupuje postava se jménem Danny Smiřický, jako „kosteleckou“. A to navzdory faktu, ţe děj některých děl s touto postavou se odehrává mimo jeho rodný Kostelec. Mezi „hlavní“ romány tohoto druhu bývají řazena díla Zbabělci, Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. Pomyslný kosmos okolo postavy Smiřického dále doplňuje několik povídkových souborů (Povídky tenorsaxofonisty, Sedmiramenný svícen, Povídky z rajského údolí a další povídky nezařazené do těchto cyklů),5 torzo románu Věk nylonu, rané Škvoreckého básnické počiny6 a pozdní novela Obyčejné životy. Všechny výše uvedené monografické práce o Josefu Škvoreckém pojímají jednotlivé velké romány s postavou Daniela Smiřického jako souslednou řadu děl, která jsou sama sobě částečně pokračováním. Pavel Trenský například uvádí, ţe „Příběh inženýra lidských duší můţe být povaţován za pokračování dvou předchozích velkých románů Škvoreckého, Zbabělců a Miráklu“ (Trenský 1995: 83). Milan Jungmann se ve svých pracích o Škvoreckém věnuje také vţdy jednomu konkrétnímu textu. I on vidí v dílech s postavou Smiřického vzájemné pokračování či navazování. U Příběhu inženýra lidských duší pak dochází Jungmann k tomu, ţe si autor nevšímá mezidobí mezi oběma hlavními rovinami vyprávění,7 a ţe tak Škvorecký netematizuje díla, jako jsou Lvíče, Tankový prapor nebo Mirákl, k tomu uvádí příčiny „vnitřní (text by se neúnosně rozrostl o další epizody) i vnější, strukturní“ (Jungmann 1993: 28).

5

Vyšly vesměs ve Spisech JŠ 2–4. Vyšly v knize Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí. 7 Těmi rovinami jsou „kostelecká“, odehrávající se během druhé světové války, a „kanadská“, v níţ postava Smiřického působí coby profesor na univerzitě v Torontu. 6

12

Jiný přístup k tvorbě Josefa Škvoreckého zaujímá Michael Špirit ve svém komentáři ke Zbabělcům (Spisy JŠ 35). Kritik usiluje o komplexní pohled na Škvoreckého literární svět. Zaměřuje se na jednotlivé sloţky díla jdoucí za hranice jednotlivých fikčních světů. Špirit definuje jednotlivé vztahy v rámci linie Škvoreckého díla, a to na rovině stálých konstantních motivů, jednotlivých postav, větných frází atd. Tento přístup lze připodobnit k hledisku, které se snaţí uplatnit tato práce, ačkoliv se rozbor vztahuje k jinému beletristickému textu. Sledování vztahů za hranicemi jednotlivých fikčních světů se u Škvoreckého nabízí díky jeho snaze tyto světy propojovat. Uţívá k tomu různé prostředky: děj dosazuje do konstantních prostředí, operuje s týmiţ postavami, variuje podobné tematické posloupnosti apod. Na poli intertextu tak Škvorecký tvoří spletitou síť aluzí, přičemţ vyuţívá kognitivní schopnosti čtenáře, apeluje na jeho paměť. Čtenář si tak za pomoci asociací jednotlivé okolnosti propojuje. Tento proces se u Škvoreckého neodehrává jen za hranicemi vícera fikčních světů, ale třeba i v rámci jednoho románu. Autor staví kompozici svých textů specifickým způsobem. V Příběhu inženýra lidských duší jsou dějové linie záměrně rozčleněny na mnoho menších obrazů, a ty se vzájemně prolínají. Je rozrušena jejich chronologie, tematická návaznost, a dokonce se liší i ţánrově (text je proloţen dopisy, tiskovými zprávami apod.). Skládání jednotlivých scén je dáno asociacemi postavy Danny Smiřického, v hojné míře vzpomínkami na události minulé. Obě hlavní roviny narativu se přitom obohacují o mnoho dalších menších epizod. Vytváří se tím prostor pro implicitní intertextové odkazy, zároveň se však aktivuje paměť čtenáře8 i v rámci textu Příběhu inženrýra lidských duší. Prakticky totoţný způsob kompozice pouţil Škvorecký uţ v románu Mirákl. Náznaky tohoto postupu můţeme však sledovat i v dřívějších románech, například v Tankovém praporu, kde je dějová linie rovněţ rozčleněna do jednotlivých obrazů.

8

Definicí paměti v románových dílech Škvoreckého se zabývala například Julie Hansen (2005).

13

Vrátíme-li se k těmto autorových postupům na hranici intertextu, vidíme jeho snahu o homogenitu jeho makrokosmického fikčního světa. V jeho epicentru se pohybuje postava Dannyho Smiřického. Právě opakování jmen literárních figur a návaznost na konkrétní dějové sloţky mohou vyvolávat teze o tom, ţe by jednotlivá díla s postavou Smiřického byla sama sobě pokračováním. Při důkladném syntetickém pohledu na tento fikční svět však docházíme k závěru, ţe homogenní universum, k němuţ Škvorecký směřuje, zkrátka utvořit nelze. Mezi napsáním Zbabělců a Příběhu inženýra lidských duší leţí téměř 30 let, během nichţ na autora doléhaly impulsy, jeţ daly vzniknout dalším dílům, do kterých býval dosazován Danny Smiřický. S kaţdým textem získáváme další fikční svět. Škvorecký navíc rád vzpomíná na dobu svého mládí. Ovšem s přibývajícím věkem se proměňuje nejen jeho hledisko na popisované události, ale koresponduje s tím i proměna některých okolností kolem Dannyho (například vztah k matce, postupný Dannyho nadhled nad nedobytností svých lásek apod.). V makrokosmu na pozadí Škvoreckého děl se tak rozprostírá vícero rovin. Přiblíţíme si je na motivu Kostelce coby základního stavebního kamene kvaziautobiografické linie světa Josefa Škvoreckého.

Motiv Kostelce Kostelec je v literárním světě Škvoreckého románů rodným městem postavy Smiřického. Jedná se o fikční prostředí, jeţ vykazuje mnohé společné znaky s autorovým rodištěm Náchodem. V některých dílech dokonce Škvorecký ono město přímo uvádí explicitně jako Náchod (například v autobiografickém Samožerbuchu). Zmínka o Náchodě se objevuje i u jednoho z vypravěčů Nových canterburských povídek jménem Joska, který vzpomíná na své rodiště: „Já sem za Německa študoval na gymplu v Náchodě. Je to romantické městečko se spoustou továren a s dělnickou čtvrtí a starým zámkem, za kterým je lipová alej a šeříkový podrost, pro študium a študáky neocenitelný. Jinak je to maloměsto, typické po všech stránkách. Existuje tam taky kultura, kterou provozuje několik pánů a dam, a 14

jinak lidi horujou pro fotbal a pro biograf. Je to kraj Boţeny Němcové a Aloise Jiráska. To si můţete přečíst v kaţdém referátu v místních novinách, ať je o čemkoliv. Boţenu Němcovou a Jiráska do toho vţdycky dovedou dostat. Třeba do vysokovské posvícenské rvačky nebo do plnění plánu“ (Spisy JŠ 3: 39). V Joskově vyprávění však nalezneme i další povědomé prvky: pojednává o pokusu sabotáţe a v tamní továrně vystupuje pan Ceeh nebo doktor Labský, tedy postavy objevující se i v Příběhu inženýra lidských duší. Toto městečko je tedy čtenářům Škvoreckého děl důvěrně známé, Josef Vohryzek uvádí, „ţe nemálo spisovatelů, hlavně romanopisců, se ve svých dílech stále nebo často vrací k podobně vymezenému, více nebo méně fingovanému mikrokosmu, jakým je Škvoreckého Kostelec, zabydlenému tvářemi, které čtenář dobře zná“ (Vohryzek 1995: 262). Na tuto citaci můţeme navázat tvrzením, ţe i na motivu Kostelce se však podepisuje fakt, ţe je uţíván v rámci rozličných fikčních světů. Důkladná analýza jednotlivých textů, jejichţ děj je dosazen do Kostelce, ukazuje, ţe jeho obraz není zcela homogenní, v jeho rámci můţeme vymezit dosti rozdílné perspektivy.

Nehomogenita motivu Kostelce Základním fikčním mikrosvětem je Kostelec známý ze Zbabělců, Prima sezóny nebo „kostelecké“ linie Příběhu inženýra lidských duší. Toto je literární svět okolo Ireny a Marie, Dannyho coby gymnazisty a člena jazzového hudebního tělesa, jenţ se zajímá zejména o dívky, bydlí u rodičů a myslí v první řadě na vlastní proţitky. Není pochyb o tom, ţe toto je ten Kostelec, o kterém pojednává Josef Vohryzek. Popis tohoto Kostelce se nabízí rovněţ v Příběhu inženýra lidských duší, kdyţ Danny v roce 1965 míří do domu rodiny Dreslerových: „...trvám fyzicky i duševně v stále krásné pubertě, jako trvá tohle krásné město, jako ten kostel, pořád stejný od dvanáctého století. Rychle jsem vykročil po Jiráskově třídě, kde se flákaly další party kluků a holek, zahnul jsem kolem Granady a přes koleje u nádraţí, minul jsem dům u řeky, kde kdysi bydlela Irena a kde nás Marie šmírovala z bytu své tety 15

odnaproti, šel jsem přes most, kolem pivovaru a vzhůru po cestě aţ k místu, kde jsme jednoho pradávného večera zůstali s rohačkama stát a pak jsem je Marii táhl nahoru k jejich vile. [...] Vršek Černé hory, lemovaný temným lesem, svítil růţově a ţlutozeleně“ (Spisy JŠ 16: 83). Ve Zbabělcích popisuje vypravěč Danny Smiřický prostor Kostelce od zámku, kdyţ čeká domluvenou schůzku s dívkou jménem Mici: „Viděl jsem šedivé tovární budovy dole a zadní strany městských činţáků, za nima ţelezniční násep, řeku a pak drobné vilky na černohorské stráni a les a kopce a modré nebe nad tím, nalevo červené střechy nad Hadrnicí a ve vzduchu bylo čisto a k smrti svěţe“ (Spisy JŠ 1: 448). V těchto popisech jsou načrtnuty základní body kosteleckého prostoru směrodatné právě pro texty Zbabělců, Prima sezóny, Příběhu inženýra lidských duší a některých povídek.9 Fikční světy těchto děl jsou si velmi blízké. Objevují se v nich stejné postavy a jejich perspektivy se na konkrétních místech prolínají. V Příběhu inženýra lidských duší najdeme aluze na konkrétní situace prakticky ze všech povídek Prima sezóny, v četné míře je odkazováno i na reálie z románu Zbabělci. Jde o prvky, v nichţ Škvorecký záměrně aktivuje čtenářovu paměť uvedením konkrétního obrazu ze svých jiných románů. Koresponduje to právě s jeho snahou o „intertextový“ fikční svět. ODKAZY na reálie Prima sezóny: Danny uvaţuje, ţe se před sabotáţí schová v klášteře, přemýšlí: „Kdysi jsem ovšem ministroval – v kvartě naposled, pokud nepočítám jeden záskok v septimě. To už je moc let“ (Spisy JŠ 15: 191). – Odkaz na povídku Zimní příhoda, kdy Dannyho přemluví „velebný pan“ Meloun, aby mu pomohl při absenci jiných dělat ministranta (Spisy JŠ 1: 39–44).

9

Například ze souborů Sedmiramenný svícen nebo Povídky z rajského údolí

16

Kdyţ Dannyho opíjí legionář Skočdopole: „Předtím jsem skoro nepil. Jenom párkrát o Silvestru a pak jednou rum na Rosťově chatě, když jsem se tam pokoušel svést Marii. Tenkrát jsem se sťal. A to bylo všechno“ (Spisy JŠ 15: 208). – odkaz na povídku Smutné podzimní blues (Spisy JŠ 1: 216–221) Před svým pohlavním stykem s Naďou: „Vlastně jen jedinkrát předtím jsem zažil něco, co se podobalo téhle chvíli soumraku, do něhož na kredenci zářil kafemlejnek jako signál krásného poznání. Tenkrát to bylo v horském hotelu, ale v pokoji čekal Alenin tatínek“(Spisy JŠ 15: 240). – odkaz na povídku Hotel pro sourozence (Spisy JŠ 1: 200–201) S Irenou Svenssonovou v kajutě: „Ten můj kamarád byl malíř a ona se jmenovala Marie. Můj kamarád ji maloval. Jednou taky jen tak, ale pouze podle fantazie. Tenkrát nebyly dívky tak nestydaté jako dnes“ (Spisy JŠ 16: 88). – odkaz na povídku Zimní příhoda (Spisy JŠ 1: 219–220) ODKAZY na reálie Zbabělců: Na otázku Nadi, zda by dokázal zabít Němce: „ ,No – taky,„ pravil jsem nejistě, protože jsem o tom, dost pochyboval. A nakonec jsem svého Němce zabil,...“ (Spisy JŠ 15: 28). – odkaz na VI. kap. (Spisy JŠ 1: 547) Lojza píše v jednom z dopisů: „Bratr tě chtěl pozvat za sjedka ale tys byl s vojácima to eště v Kostelci byli Němci viděl sem tě jaks hrál s kapelou u tribůny 10. května když se vítali Rusové ale to už bratr byl ženatý“ (Spisy JŠ 15: 141). – odkaz na VIII. kap. (Spisy JŠ 1: 611–614)10 Při rozboru Rudého odznaku odvahy: „Pasáž mi vždycky připomínala skon chudáka Hrocha, jak klečel s panzerfaustem vedle rozstřílené pevnůstky a z německého tanku

10

Událost se však ve Zbabělcích odehrává 11. května.

17

seskočil dlouhý esesák, klidně – ačkoliv kolem rámusila palba – se rozkročil, zamířil, z pušky vyšlehl drobný plamínek a výstřel na tu dálku nebylo slyšet. Hroch se skácel, esesák vyskočil zpátky na tank a vozidlo odrachotilo dál. Výstřel na rozloučenou“ (Spisy JŠ 15: 261). – odkaz na VI. kap. (Spisy JŠ 1: 535)11 Kdyţ Přema ukáţe Dannymu vysílačku v roce 1948: „Na něco jsem si vzpomněl. ,Máš eště taky ten mašinkvér?„ Přema se ušklíbl. Mongolskou tvář přelétl klidný úsměv“ (Spisy JŠ 15: 267). – odkaz na VI. kap. (Spisy JŠ 1: 548) V rozhovoru s Uhrem ve vlaku, ohrazuje se proti tomu, ţe Přemova skupina si na odboj jen hrála: „Taky zničil ten tank na Homoli“ (Spisy JŠ 16: 47). – odkaz na VI. kap. (Spisy JŠ 1: 552) I Přema v dopise vzpomíná na scénu ze Zbabělců, na 10. květen 1945: „Vona je moje sestřenice a vypravovala mi jak byl v Kostelci generál Jablonkovský když bylo 20 roků výročí osvobození. Na toho se jistě budeš pamatovat malej zrzavej jak po něm vystřelil Kurt Schnoblů desátýho května když mluvil na tribůně. A taky si jistě budeš pamatovat jak mu taková malá holčička v národním kroji říkala básničku. Tys jí potom říkal zvedací ponivač generál jí zved i s pugétem“ (Spisy JŠ 16: 259). – odkaz na VIII. kap. (Spisy JŠ 1: 600) Přímé aluze odkazují na zcela konkrétní situace, na určité scény. Naproti tomu odkazy z Miráklu nebo Tankového praporu se objevují v Příběhu inženýra lidských duší jen sporadicky a v obecné rovině, například ţe Danny prošel vojenským výcvikem u tankového pluku: Na schůzce pana Pohorského s Levenem, kde se uţ organizuje národně osvobozenecká armáda: „Já jsem se sice držel, ale přesto jsem před odchodem domů vstoupil jako dobrovolník do národně osvobozenecké armády, a protože jsem

11

V textu Zbabělců se inkriminovaný hrdina jmenuje Hrob.

18

měl základní vojenskou službu vykonanou u tankového vojska, kde jsem dosáhl hodnosti rotného, udělil mi pan Pohorský ihned šarži nadporučíka a funkci velitele čety obojživelných tančíků, které měly být rovněž volným pádem svrženy ze stratosféry“ (Spisy JŠ 15: 300), nebo v dopise Rebeky o Davidovi: „On totiž slouží u tankistů, jako kdysi Ty, Veliký Papírový Hrdino“ (Spisy JŠ 16: 218). Aluze na konkrétní scény z těchto románů v Příběhu inženýra lidských duší nenajdeme. I rejstřík postav je v Tankovém praporu rozdílný od tripletu výše uvedených děl. V Inženýrovi Danny vzpomíná i na Lizetu a Geraldinku (bývalé milenky Dannyho, jeţ vystupují v dílech Tankový prapor, Povídky tenorsaxofonisty, Mirákl a v některých povídkách zařazených do druhého svazku Spisů JŠ), obě dívky jsou však v textu spíše zástupným symbolem období padesátých let. Například kdyţ Dannyho v Praze překvapí bývalý tovární mistr Vachoušek.12 Svět, ve kterém Danny „teď právě ţil,“ byl „svět s Lizetkou, a nebyla-li tu, tedy s Geraldinkou“ (Spisy JŠ 16: 121). Funkčnost takových aluzí je podobná jako u Tankového praporu. Škvorecký jimi odkazuje na svá další díla s Danny Smiřickým, ale fikční svět těchto děl je natolik odlišný od narativu Příběhu inženýra lidských duší, ţe se upozorňuje pouze na reprezentativní jednotliviny. Nenajdeme však aluze na celé scény, konkrétní situace apod. jako v případě Zbabělců nebo Prima sezóny. Blízkého propojení mezi Zbabělci a Příběhem inženýra lidských duší si všímá i kritika. Vohryzek píše o jejich „intimní souvislosti“ (Vohryzek 1995: 263). Jiří Pechar povaţuje Zbabělce za Škvoreckého klíčový román, k němuţ se autor neustále vrací. Kritik pak dává Zbabělce do souvislosti rovněţ právě s Příběhem inženýra lidských duší (Pechar 1996: 100–116). 12

Postava z Příběhu inţenýra lidských duší, za války býval Dannymu v továrně mistrem, výrazně mu pomohl, kdyţ se Danny dostal do problému se svou naivní sabotáţí.

19

Prvky oné hlavní linie Kostelce krystalizující z těchto děl můţeme nalézt uţ ve Škvoreckého rané tvorbě. A to v jeho poezii, která vyšla ve výboru Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí.13 Zde se objevuje několik kosteleckých postav, nejvíce prostoru pak dostávají Irena a Marie (vedle jejich literárních jmen jsou u příslušných cyklů uvedena i jména jejich předloh). V básních se vyskytuje i samotné pojmenování Kostelec, vzpomínka na umučeného ţidovského strýčka (b. Zátiší),14 a dokonce zde nalézáme v cyklu „Za války“ i Naďu – klíčovou postavu Příběhu inženýra lidských duší, která se však aţ do tohoto románu v jiné Škvoreckého beletristické knize neobjevila.15 Nyní se zaměříme na motiv Kostelce v Miráklu, kde se odehrává historie postavy Smiřického coby začínajícího pedagoga na dívčí sociální škole. V rámci fikčního světa tohoto románu je vedlejší obcí Písečnice, nedaleko je kaplička Panny Marie pod Kobylí hlavou. Ve městě se vyskytuje i kamenická škola a vojenské gymnázium. Na jeho kraji se rozprostírá rozsáhlý sad, nedaleko je rybník. Kostelec je spojován s přívlastky „šeříkový“, „šeříkové městečko“ a doba strávená v něm je pojmenovaná jako „šeříkové časy“. I v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje v souvislosti s Kostelcem atribut „šeříkový“ (Spisy JŠ 15: 80), ale v Miráklu se tento přívlastek uţívá takřka jako epiteton constans. Danny navíc bydlí v podnájmu a v Kostelci je cizí. V tomto světě se neobjevuje ţádná z postav, která by patřila do světa blízkého rovině Zbabělců a Příběhu inženýra lidských duší. Zřetelný rozpor svého intertextového světa navíc komentuje sám autor. Josef Škvorecký uvádí, ţe podlehl magii pojmenování, jeţ pro něj Kostelec má (Spisy JŠ 8: 533). Z uvedených souvislostí vyplývá, ţe motiv Kostelce musíme chápat spíše coby fenomén mládí postav pojmenovaných jako Danny Smiřický. Kaţdý text je reprezentován svébytným fikčním světem. Proto i kaţdý Kostelec je zcela originální

13

Poprvé vyšel tento soubor v Mnichově, v nakladatelství Poezie mimo domov roku 1981. Osud „strýčka Kohna“ je tematizován ve stejnojmenné povídce Sedmiramenného svícnu. 15 Báseň Naděžda Naďa Nada 14

20

jednotlivinou. Jeho pojmenování však jistě není voleno nahodile, stejně jako postavy ich-vypravěčů nenesou náhodně jméno Danny Smiřický. Můţeme dále spekulovat, proč Škvorecký pojmenoval prostředí kolem Dannyho z Miráklu opět Kostelcem. Později uvidíme, ţe při práci s postavami Škvorecký uţívá jakýchsi kognitivních vzorců (viz kap. Schematické pojmenování postav). Autor aktualizuje určité schéma podle potřeb textu, přičemţ konkrétně pojmenovaná postava pro Škvoreckého s sebou nese i konkrétní charakterové parametry. Zdá se, ţe na podobném principu autor operuje i s motivem Kostelce. Kostelec je tak schematickým označením prostředí, v němţ se pohybují mladí Danielové Smiřičtí. A pokud se postava Dannyho Smiřického vrací do Kostelce v době šedesátých let a později, je její příchod často spojen v souvislosti se vzpomínáním na mladá léta (například návštěva Marie v Příběhu inženýra lidských duší, třídní srazy v Obyčejných životech apod.). Škvoreckého intertextový fikční svět tak vychází ze dvou zdánlivě protichůdných tvrzení. Autor se snaţí o homogenní makrokosmos vznikající nad jeho texty a kaţdé jeho dílo je zároveň svébytným fikčním světem. V Miráklu se sice setkáváme se známým motivem Kostelce, kaţdopádně rovina postavy Smiřického je vzdálená od rovin odehrávajících se v jiných Kostelcích. Danny je v Miráklu autorem libret a detektivek (v Příběhu inženýra lidských duší je uznávaným spisovatelem). Kolem Dannyho se objevují většinou jiné postavy, neţ je tomu v jiných fikčních světech.16 Smiřický se dokonce se stává otcem nemanţelského dítěte, s jehoţ matkou udrţuje i v pozdějších letech sexuální vztah. Co je naopak shodné s jinými světy, je práce v nakladatelství a pohyb v literárních kruzích, coţ nabízí čtenářům karikovaný obraz tehdejšího literárního prostředí.

16

Neobjevují se tu postavy ze Zbabělců, Prima sezóny nebo Příběhu inženýra lidských duší. Ale ani postavy spadající do roviny kolem Povídek tenorsaxofonisty.

21

Kdyţ tedy v Příběhu inženýra lidských duší chybí odkazy na Mirákl, nezdá se být hlavním důvodem Jungmannovo tvrzení, ţe Škvorecký netematizuje léta zpracovaná v Miráklu kvůli moţné přílišné obšírnosti textu. V Příběhu inženýra lidských duší se autor věnuje i padesátým a šedesátým letům, a to nejen v dopisech stálých korespondentů, ale téţ ve vzpomínkách Dannyho, jenţ se ještě několikrát v těchto letech do Kostelce vrací. V Inženýrovi se dozvíme o dalších osudech Marie, Ireny, členů Přemovy odbojové skupiny, pana Skočdopole a jiných, ale jde právě o postavy patřící do té roviny Škvoreckého děl, kam prostě Mirákl nespadá. Fikční světy Miráklu a Příběhu inženýra lidských duší mají natolik odlišné perspektivy, ţe propojení mezi nimi se nabízí jen velmi zřídka a jen v obecné rovině. V textu Miráklu je například zmínka o Marii, Dannymu ji asociují krásné nohy tanečnic. Dále se v Miráklu v Dannyho vzpomínkách objevuje i Rebeka Silbernágelová (v Příběhu inženýra lidských duší je takto pojmenována jedna ze stálých korespondentek profesora Smiřického). V těchto dvou textech je však osud postavy jménem Rebeka naprosto odlišný. V Miráklu na ni Danny vzpomíná jako na svou smutnou milenku, navíc je naznačena její brzká smrt. V Příběhu inženýra lidských duší se Rebeka Dannyho milenkou stává pouze v jeho vymyšlených vyprávěních Nadě. Rebeka se navíc po válce odstěhuje do Izraele, kde ji dále pronásleduje její tragický osud. Jako demonstrace obtíţné propojitelnosti fikčních světů Miráklu a Příběhu inženýra lidských duší můţou slouţit konkrétní scény v Miráklu. Smiřický v nich vzpomíná, jak hrál s přáteli v Port Arthuru,17 přičemţ ale neuvádí název města, v němţ ono místo leţí. Jde vlastně o maximální moţnou míru, jak mohl Škvorecký v rovině Miráklu obsáhnout prostor „základního Kostelce“ (tj. toho ze Zbabělců apod.). Kdybychom brali v úvahu všechna díla Josefa Škvoreckého, tak řečeno Ecovou terminologií (Eco 2009: 73–92) se naplňují zcela odlišné moţnosti vývoje postavy Dannyho Smiřického, a ty jsou kontradické.18 V kaţdém Škvoreckého textu

17

Jeden ze Škvoreckého leitmotivů, hospoda v Kostelci, která se objevuje ve všech dílech z „primární kostelecké linie“, v níţ hrával s ostatními členy orchestru jazz. 18 Termín Leibnizův, převzato z textu Heterocosmica (Doleţel 2003: 33).

22

je Danny jiný, avšak mezi tím „miráklovským“ a oněmi z rovin „základního“ Kostelce je rozdíl evidentní. Sekundární literatura dále konstatuje, ţe v Miráklu „Smiřický nedosahuje významu, jaký měl jeho stejnojmenný předchůdce ve Zbabělcích. Spíše je funkční v strukturní výstavbě románů“ (Trenský 1995: 64). V Miráklu je na popisované události kladen větší důraz na úkor reflexí hlavní postavy, coţ vede k určité ztrátě odstupu vypravěče od popisovaných událostí. Tento aspekt nahrává tomu, ţe chybí typické Dannyho vzpomínky na mládí, a můţe se tak na první pohled ztrácet zřetelný předěl mezi těmito fikčními světy. Tankový prapor zase prochází procesem odosobnění. Tam dokonce vyprávění není v ich-formě, ale v er-formě, coţ je pro autorova díla s Dannym Smiřickým atypické (jde o jediný případ, kdy se ve Škvoreckého beletristickém počinu s postavou Danny Smiřického uţívá tato vyprávěcí perspektiva). Motivací Tankovém praporu je karikaturní vykreslení postav a situací, jeţ autor zaţil na vojně u tankového pluku. (Opět tedy ustupují reflexe hlavní postavy.) Fikční svět Tankového praporu má celkově blíţe k perspektivě Miráklu. Oba romány spojují i konkrétní jednotliviny, jsou jim například společné některé postavy. V Miráklu se objevuje kromě Lizety i Antonín Střevlíček, jedna z komických figur Tankového praporu. Postava Střevlíčka se v ději Miráklu navíc dostává do souvislosti s existencí románu Danny Smiřického V tankovém pluku, jehoţ reálie připomínají události, jeţ Škvorecký popisuje v Tankovém praporu. Uvedli jsme, ţe mezi Příběhem inženýra lidských duší a texty Miráklu a Tankového praporu nenajdeme aluze na jednotlivé scény. Mezi Miráklem a Tankovým praporem naopak takové odkazy jsou. Kdyţ jsme tedy definovali blízkost fikčních světů Zbabělců, Prima sezóny a „kostelecké“ roviny Příběhu inženýra lidských duší, tak vedle ní můţeme pojednat i o uţším vztahu rovin Miráklu a Tankového praporu.

23

Pokud bychom chtěli toto velice relativní19 vymezení rozšířit, tak z povídkových souborů bychom do linie k Příběhu inženýra lidských duší přiřadili Sedmiramenný svícen (popisující osudy vybraných ţidovských obyvatel z Kostelce, jeţ jsou spojeny s Dannym, na většinu z nich se v Příběhu inženýra lidských duší odkazuje) a Povídky z rajského údolí (motivicky blízké torontské linii Příběhu inženýra lidských duší, s častými asociacemi na Smiřického mládí v Kostelci). Kaţdý text s Dannym Smiřickým s sebou nese další fikční světy, a tedy nové realizovatelné moţnosti vývoje této postavy v pomyslném intertextuálním makrokosmu. Povídky zařazené do svazku Spisů Příběhy o Líze a mladém Wertherovi jsou svou motivikou blízké perspektivě Miráklu. Zcela specifický kosmos se však otevírá před postavou Smiřického v Povídkách tenorsaxofonisty. Tam je Dannyho otec odveden do koncentračního tábora, kde posléze zemře. Rodině Smiřických je zabaven dům, a tak se Danny s maminkou na počátku války stěhují na vesnici k dědovi. Maminka po válce končí v blázinci, děda umírá na mrtvici a Danny se stěhuje do Prahy, kde si začíná známost s Jůlií Nedochodilovou a poslouchá kázání pátera Urbance (na poslední dvě jmenované postavy se odkazuje i v Miráklu). Ale dále zase odlišnosti pokračují, Danny je vyhozen z fakulty a nedostudovaný se začne věnovat kariéře saxofonisty v Zetkově jazzbandu a nevede se mu vůbec špatně, dokonce se i částečně smíří se socialismem. Viditelně se tak tvoří specifická rovina, jejíţ parametry nelze skloubit s těmi ostatními. Podobně se děje i v povídce Divák v únorové noci, jeţ je zařazena do čtvrtého svazku Spisů JŠ. V tomto textu hlavní postava20 uskuteční emigraci. Svým přístupem k nastalým událostem je tento hrdina blízký Dannymu ze Zbabělců, s čímţ koresponduje i rok napsání povídky (1948).

19

Texty Josefa Škvoreckého spojují některé motivické souvislosti a postupy i mimo toto naše rozdělení, proto ho označujeme jako relativní. V ţádném případě nechceme budit zdání, ţe mezi těmito liniemi leţí ostrá hranice. 20 Není explicitně pojmenována Danny Smiřický, nýbrţ křestním jménem Joe.

24

Shrnutí Nad jednotlivými rovinami však vystupují určitá témata, souvislosti, motivy apod., jeţ Škvoreckého fikční světy propojují. Zajímavé je sledovat i počínání samotného autora. Vedle textových zásahů ex post můţeme vidět rozdíl mezi chronologií napsání a vydání děl a časových zařazení jejich dějových pásem, a to znamená vědomé úsilí o určitou homogenitu právě na rovině empirického autora. Jevem, jenţ můţe dokazovat onu autorovu snahu o celkovou stejnorodost svého intertextového světa, je novela Obyčejné životy. Škvorecký se snaţí propojit všechny fikční světy, v nichţ vystupuje Danny Smiřický, dokonce v ní nechybí ani odkazy na reálie Legendy Emöke, Lvíčete aj., v nichţ postava Dannyho nefiguruje. Výsledkem jsou odkazy na postavy, které se dostávají do souvislosti s figurami, jeţ se objevují poprvé v Obyčejných životech (například Nina nebo Bára Inemannová). Škvorecký tak svůj text opatřil autorskými poznámkami, v jakém díle se ta a ta postava objevuje. Tato kapitola se snaţila ukázat, ţe Škvoreckého literární kosmos se skládá z mnoha fikčních světů. Kaţdý text nabízí svébytný fikční svět, s jejich mnoţstvím narůstá i počet perspektiv postav pojmenovaných Danny Smiřický. Některé fikční světy a perspektivy těchto postav k sobě mají blíţe. Evidujeme i přesahy mezi těmito světy snahou autora o jejich homogennost (například aluzemi na konkrétní scény z jiných textů). Nabízí se tedy sledovat paradox mezi touto autorovou snahou a vlastnostmi některých z těchto světů. Dále se bude práce zabývat konkrétními prvky vztahujícími se k Příběhu inženýra lidských duší, jeţ přesahují prostor světa tohoto románu. Půjde o rovinu vypravěče, aplikaci schematických konceptů, konkrétních motivů a jejich variace.

25

Příběh inţenýra lidských duší I. Vypravěč V Příběhu inženýra lidských duší pracuje Škvorecký s typem narativu, který je u něho nejčastější, s vypravěčem v ich-formě (pojmenovává ho Danny Smiřický), který je zároveň fikční postavou. Doleţel tomuto typu vypravěče přiděluje atribut osobní, vedle funkcí pro vypravěče typických (tj. kontrolní a konstrukční funkce) získává rovněţ funkce charakteristické pro postavu, čímţ se vyprávění subjektivizuje (Doleţel 1993). Předchozí kapitola naznačila více perspektiv postavy Danny Smiřického v rámci makrokosmu tvořeného Škvoreckého texty. Danny se podílí na výstavbě fikčních světů, na popisované skutečnosti nahlíţíme díky jeho reflexím; do minulosti se vracíme prostřednictvím jeho vzpomínek a asociací. Podobně jako se v jednotlivých textech diferencují roviny Dannyho coby postavy, liší se i jeho kompetence coby vypravěče. V případě Miráklu jsme například upozorňovali na jistý pokles odstupu, na Tankovém praporu se zase ztráta subjektivizace podepisuje přechodem narativu ve vyprávění ve 3. osobě. Míra subjektivizace v Inženýrovi je naopak vysoká, osobní vypravěč je přítomen téměř ve všech dějových scénách, všechny okolnosti odehrávající se v románu poznáváme skrze jeho vědomí, případně jeho zprostředkování (dokonce i zákulisí vztahu mezi Percym a Veronikou Prstovou, v jehoţ rámci probíhají scény, u nichţ postava vypravěče nebyla přítomna. Vypravěč je uvádí s odkazem na svěřování se české dívky prostřednictvím vět typu: „To mi pak vyprávěla Veronika toho odpoledne“ Spisy JŠ 16: 188). Vypravěč tak má v Inženýrovi podobnou pozici, jako by měl v er-formě, kdy řídí běh událostí coby demiurg.21 Škvorecký tuto funkci místy obratně oslabuje uspořádáním textu, kosteleckou rovinu vyprávění totiţ osobní vypravěč evokuje s odstupem muţe středních let vzpomínajícího na své mládí, takţe jeho distance, a tedy „vševědoucnost“ je logická. I v „torontské“ rovině příběhu jsou však mnohé 21

Vycházíme-li z přístupu Tomáše Kubíčka (Kubíček 2007).

26

okolnosti nabízeny s určitým odstupem, hlavní roli hraje asociace a paměť. Osobní vypravěč navíc dotváří uspořádání textu úvahami. V předchozí kapitole jsme rovněţ upozorňovali na blízký vztah fikčních světů mezi Příběhem inženýra lidských duší, Zbabělci a Prima sezónou. Tyto texty spojuje i míra subjektivizace vypravěče. Ve Zbabělcích rovněţ nahlíţíme všechny popisované okolnosti perspektivou Dannyho, posuzujeme je skrze jeho vědomí. U vypravěče Dannyho z Prima sezóny navíc spatřujeme i onen rys odstupu nad událostmi, který má i vypravěč z Inženýra.22

II. Autobiografický aspekt Součástí Škvoreckého románů je autobiografická sloţka, na niţ je v sekundární literatuře často poukazováno. V úvodu byla linie kolem Danny Smiřického označena jako „kvaziautobiografická“. Autor sám navíc v próze Neuilly uvádí, ţe Danny je on, a cituje Goethovo Wahrheit a Dichtung (Spisy JŠ 4: 279). Fakt, ţe „fikční osoby a jejich skutečné prototypy jsou spojeny mezisvětovou okolností“ (Doleţel 2003: 31), nemá vliv na svébytnost díla. Tyto okolnosti by nám spíše mohly dát nahlédnout do metatextu Škvoreckého děl. Fikční postavy jsou často jen přesmyčkou jmen svých předobrazů. Na tyto okolnosti bude v dalším pokračování práce upozorňováno jen okrajově. Vycházíme při tom z ţánrově zcela rozdílných textů, v nichţ je v různé míře zastoupena autobiografická sloţka. Mezi taková díla můţeme zařadit autobiografie jako Samožerbuch (společně s manţelkou Zdenou Salivarovou v něm Škvorecký pojednává

o

tenorsaxofonisty

nakladatelství (vlastní

68‟

Publishers)

Škvoreckého

nebo

ţivotopis).23

Příběh Dále

neúspěšného korespondenci

s Lubomírem Dorůţkou z let 1950–1960 Psaní, jazz a bláto v pásech,24 jeţ pracuje se zcela odlišnou formou narativu neţ předchozí dvě publikace. (Vedle nich bychom mohli zmínit i novelu Neuilly, v níţ vypravěč odkazuje k některým 22

Roli hraje pochopitelně doba napsání jednotlivých děl. V originále I was born in Náchod 24 Svazek vyšel jako 31. ze Spisů JŠ. 23

27

mimoliterárním skutečnostem, avšak museli bychom kalkulovat s jistou mírou autostylizace.)

28

III. Postavy Schematické pojmenování postav Daniela Hodrová charakterizuje postavu jako nositele děje, myšlenky, ideologie, jejíţ funkce představuje v literárním díle typ subjektu budovaný prostřednictvím vypravěče či sérií výstupů a promluv. Zachycujeme ji skrze její konkrétní vnější rysy, vnitřní stavy apod. (Hodrová 1994). Co se týče postav Škvoreckého fikčních světů, jejich specifickým vnějším rysem je jejich pojmenování. Pro autorovy texty je typické, ţe se napříč jimi objevují postavy týchţ jmen.25 Jednou třídou takových postav jsou ty, jeţ ve vyšší rovině celého autorova literárního světa reprezentují tutéţ jednotlivinu (ačkoliv v jednotlivých fikčních světech tvoří více svébytných postav, jejichţ osudy jsou odlišné). Takovými jsou například Danny, Irena, Marie, členové kosteleckého orchestru, Lizeta, Geraldinka atd. Druhou skupinu postav, jejichţ pojmenování je napříč jednotlivými fikčními světy shodné, tvoří takové, které tutéţ jednotlivinu nezastupují. Naopak, v rámci vyšší roviny intertextového literárního světa jsou to navzdory svým totoţným pojmenováním postavy zcela odlišné. Přesto se však dá spekulovat, ţe jejich pojmenování není zvoleno náhodně. Spojují je však rysy, jeţ definovala Hodrová při charakterizaci postavy: „Zachycení její řeči, činů, vnějších rysů, vnitřních stavů, vyprávění o událostech spjatých s postavou, autorská analýza – to všechno se postupně vrství, tvoříc určitou jednotu, fungující v rozmanitých dějových situacích. Formálním příznakem této jednoty je jiţ samo jméno jednající osoby“ (Hodrová 1994). U tohoto typu Škvoreckého postav tak můţeme mluvit o určitých schématech, jeţ autor aktivuje v případě potřeby příběhu. Představíme postavy, jeţ kromě jiného fikčního světa vystupují i v Příběhu inženýra lidských duší.

25

Někdy s drobnými úpravami, například Vrchcolák v Tankovém praporu a Vrchcoláb v Inženýrovi, Lvíčeti, Miráklu nebo Hrob ve Zbabělcích a Hroch v Inženýrovi.

29

Jan Prouza Postavu tohoto jména registrujeme v díle Josefa Škvoreckého dvakrát. Poprvé jako mladého poručíka v Tankovém praporu. Charakterizuje jej víra v socialistický reţim, vystupuje jako pokrokový nadšenec, organizuje zkoušky FO. V Příběhu inženýra lidských duší se pod tímto jménem ukrývá jeden ze stálých Dannyho respondentů – mladý básník Jan, jehoţ příjmení se dozvídáme aţ v závěru z úmrtního listu (Spisy JŠ 16: 293). Pokud se pustíme do srovnání těchto dvou postav ze světů, jejichţ roviny jsme v úvodu práce určili za distantní, musíme konstatovat, ţe nejde o figuru pohybující se napříč intertextovým literárním světem Škvoreckého románů. V rovině Inženýra Jan Prouza adresuje Dannymu své první dopisy ještě za války, ve fikčním světě Tankového praporu potkává rotný Smiřický poručíka Prouzu poprvé aţ u tankového pluku, tedy po roce 1951. Zasadíme-li tyto okolnosti do pomyslného intertextového makrokosmu, jednoznačně nám vychází, ţe se jedná o dvě rozličné postavy. Nabízí se tedy otázka, zda je pojmenování těchto postav náhodné. Patrně nikoliv. Při porovnání charakterů a projevů chování obou postav se jménem Jan Prouza totiţ nalézáme několik společných povahových rysů. Spojuje je naivita, se kterou čelí situacím, postupně u nich následují nesplněná očekávání. Poručík Prouza přichází k útvaru coby čerstvý absolvent tankového učiliště, při práci s útvarem se opírá o apodiktické rady svého bývalého školitele majora Kondráče. Postupně však překvapen zjišťuje, ţe tyto rady nezabírají. (V textu máme moţnost sledovat jeho vnitřní hlas, představy v jeho vědomí se výrazně liší od skutečnosti.) Básník Prouza opírá své ţivotní jistoty o poezii a umění. Jeho korespondence s Dannym pokrývá v Příběhu inženýra lidských duší téměř 25 let, vidíme, jak citlivě reaguje na společenské změny.26 Není schopen přijmout zásady socialistického realismu, nerozumí obratu v chápání určitých lidí, jeho postoj se staví proti

26

Dopis začíná například: „Milý Dáne, nemohu spát, proto ti píši. Nemohu spát, protoţe jsem rozčilen – a protoţe hledám odpověď“ (Spisy JŠ 15: 128).

30

racionalitě Smiřického.27 Básník končí svůj ţivot sebevraţdou, agentura Reuter podává tiskovou zprávu o jeho smrti k 28. 8. 1972 (Spisy JŠ 16: 293). Vidíme tedy, ţe ačkoliv jde o odlišné postavy z různých fikčních světů, určité rysy jsou jim společné. Jméno Jan Prouza představuje pro Škvoreckého schematický koncept, jejţ autor aktualizoval při výstavbě textu. Je otázkou, jaký má tento typ postav význam na rovině intertextu. Svým způsobem můţe být Škvoreckého makrokosmu jistou konstantou (víme, co od takto pojmenované postavy očekávat). Na dalším případě však uvidíme, ţe můţe vést i k chybné interpretaci.

Pan Pohorský I pan Pohorský se ve fikčních světech Škvoreckého textů objevuje dvakrát, poprvé v Miráklu, poté v Inženýrovi. Podle některých kritiků se jedná o postavu, jeţ zastupuje tutéţ jednotlivinu. Trenský píše v kapitole o Inženýrovi: „Jiným bývalým vězněm je Pohorský, který se poprvé objevil uţ v Miráklu“ (Trenský 1995: 101). Přitom je zjevné, ţe tyto postavy tutéţ jednotlivinu nereprezentují. Miroslav Pohorský z Miráklu je bývalý politický vězeň, v textu je důsledně charakterizován: „Neţ přišel do USA, byl pan Pohorský čtyři roky nádeníkem. Předtím dvanáct let, nikoli z vlastní vůle, pracoval v jáchymovských a příbramských uranových dolech a předtím byl tři roky učitelem přírodopisu a tělocviku. Předtím, rovněţ proti své vůli, lámal kámen u německé vesnice Buchenwald poblíţe městečka německých básníků, předtím byl opět tři roky učitelem přírodopisu a předtím čtyři roky studoval na učitelském ústavu.“ (Spisy JŠ 8: 267) Navíc je ţenatý, jeho manţelka s dcerou se o něj strachovaly doma, protoţe měly o jeho emigraci falešné informace od StB.28 V Příběhu inženýra lidských duší je pan Pohorský naproti tomu komickou figurou. Neustále vymýšlí, jak se aktivně podílet na pádu reţimu v Československu. O jeho osobním ţivotě se dozvídáme pouze, ţe kvůli věřitelům často mění bydliště. Tato postava nakonec doplatí na svůj zmatečný entuziasmus, kdyţ umírá při nehodě

27 28

„Víš, ţe jsem vţdycky polemizoval s Tvou skepsí...“ (Spisy JŠ 15: 129). Ta jim sdělila, ţe nemají další dopisy čekat, neboť pan Pohorský umírá.

31

způsobené podomácku vyrobenou dopisovou pumou. O jeho konci informuje tisková zpráva, v níţ se o něm píše jako o „Jerrym Pochorskim“ (Spisy JŠ 16: 312). Podobnost mezi oběma postavami tvoří jen motiv a jedna charakterová vlastnost: v Miráklu se o panu Pohorském píše coby o „člověku s velkou fantazií“ (Spisy JŠ 8: 472). Povaţovat však tyto dvě figury za tutéţ osobu se nezdá být pravděpodobné.

Rebeka/Rebekka Další z rejstříku postav objevujících se mezi fikčními světy románů Příběh inženýra lidských duší a Mirákl je Rebeka Silbernágelová.29 V Inženýrovi je jednou ze stálých korespondentek. Kromě této roviny narativu se však o ní v textu dozvídáme i z Dannyho vyprávění Nadě. Aby před ní hlavní hrdina vypadal zajímavějším, vydává Rebeku za svou milou, která byla transportována do koncentračního tábora a která je vyobrazena na dně hrníčku (kde je ve skutečnosti obraz gejši). Profesor Smiřický pak z „torontské“ roviny vzpomíná na společné dětství, kdyţ si spolu s Rebekou hráli na písku. Rovněţ

v Miráklu

se

objevuje

Rebeka

Silbernágelová

v Dannyho

vzpomínkách. Nejedná se však o fiktivní, nýbrţ reálnou milenku: „Leţeli jsme spolu na gauči, za oknem cukrárenská neděle a Rebeka mi vyprávěla“ (Spisy JŠ 8: 447). Při další vzpomínce mu déšť opět připomene Rebeku, „ale ta uţ byla v té době mrtvá“ (tamtéţ: 506). Scéna, kdy Danny se svou milenkou Rebekou leţí na posteli a ona vypráví, asociuje povídkový soubor Sedmiramenný svícen (Spisy JŠ 3). Tam se v rámcovém vyprávění střídá Danny s Rebekkou, první vzpomíná na své známé ţidovského původu, ona sděluje osudy svoje a své rodiny (její pásmo je odlišeno kurzivou). Perspektiva Rebekky ze Sedmiramenného svícnu je bliţší Rebece Silbernágelové z Miráklu. Obě jsou navíc opatřeny aurou smutku. Rebeka z Inženýra po válce emigruje do Izraele a její ţivot se ubírá jiným směrem. Nemůţeme s jistotou určit, zda postavy pojmenované Rebeka/Rebekka 29

Příjmení převzal Škvorecký od dívčího jména své babičky, ve své autobiografii uvádí: „Šance, ţe by dívka tohoto jména byla árijka, byly nepatrné“ (Spisy JŠ 7: 24).

32

reprezentují ve Škvoreckého makrokosmu stejnou jednotlivinu. Obhájili bychom i stanovisko, ţe ji reprezentují, a v jejím rámci se otevírá více perspektiv. Přesto tyto perspektivy jsou si natolik vzdálené, ţe postavy jménem Rebeka/Rebekka povaţujeme v autorově intertextuálním světě za rozličné figury. Příklady Jana Prouzy, pana Pohorského a Rebeky řadíme k nuancovanějším případům Škvoreckého postupu při pojmenování tohoto typu postav. Alespoň jeden z kaţdého svazku takto shodně pojmenovaných postav je v jeho fikčním světě blíţe charakterizován, větší počet jeho uvedených vlastností nám pak dává větší prostor k literárněvědnému rozboru. Následovat budou příklady „typických schémat“, kdy jednotlivé postavy nejsou tak rozpracované, někdy je charakterizuje jen jeden rys. Tyto postavy se pak objevují epizodně na různých místech Škvoreckého próz.

Sestra Udelína Zemitá zdravotní sestra se objevuje v podstatě ve všech Škvoreckého dílech, kde se děj dostane do blízkého okolí nemocnice a na scénu nastoupí ošetřovatelka. V Příběhu inženýra lidských duší se stará v tichosti o Dannyho poté, co mu Franta Melichar30 zlomí nos. Kdyţ se u Smiřického prostřídají všechny návštěvy, donese mu Udelína dopis od Nadi Jirouškové (Spisy JŠ 16: 19). V Miráklu je Udelína popsána jako spolehlivá starší sestra, členka řádu svatého Františka, která pracuje na oddělení doktora Gellena. Kromě začátku se Udelína objeví i v závěru knihy, v pásmu o 21 let později, kdyţ se postavy octnou na bohosluţbě pro zmrzačené pacienty: „Nad bělostného kostlivce se sklonila statná sestra, osušila lebku s mrkavýma očima bílou plenkou. A já ji poznal. Poznal. Byla to táţ statná jeptiška, jeţ kdysi tak obratně vyšetřila mou nepříjemnou nemoc a o uvěznění pana arcibiskupa mluvila téměř radostně. Sestra... Udelína? Snad. Udelína“ (Spisy JŠ 8: 521).

30

Postava z periferie Náchoda, snoubenec a posléze manţel tuberkulózní Nadi Jirouškové (Dannyho lásky z továrny)

33

Sestra Udelína se objevuje i v povídce Neurčité kontury, kde otevírá okno v pokoji mrtvé Dannyho maminky kvůli její duši (Spisy JŠ 2: 35). Zmínka o Udelíně padne i v povídce Zákony dţungle, kdyţ Danny vzpomíná, jak „před čtyřma rokama pomáhal sestře Udelíně v kostelecké nemocnici“ (tamtéţ: 97). Jednotícím rysem postavy s tímto pojmenováním je naprostá spolehlivost a diskrétnost.

Pan Ceeh Pod tímto pojmenováním se skrývá kolaborant, jenţ se nechal po vzniku protektorátu přejmenovat z obvyklého českého příjmení „Čech“ na „Ceeh“. Postavy tohoto pojmenování vystupují v díle Josefa Škvoreckého v různých kontextech. V Příběhu inženýra lidských duší pan Ceeh zabavil Dannyho desku I´ve Got a Guy, Harýk mu ve vyprávění říká i „Ceehák“ (Spisy JŠ 15: 38). V románu vystupuje i Gerta Ceehová a končí v trojlístku s Uippeltem a Eislerem ostříhaná dohola na konci války (Spisy JŠ 16: 69). V Nových canterburských povídkách vystupuje pan Ceeh v pásmu vypravěče Josky z Náchoda jako kolaborant, který na konci války nutně potřebuje dobrý skutek, a tak pomáhá zachránit mladé lidi organizace Bivoj (Spisy JŠ 3: 45). V Prima sezóně v povídce Zamříţovaný charleston je pan Ceeh označen jako „Němec od kontroly“, po jehoţ objevení se na scéně zvýší stráţník Krpata své úsilí a zastaví podezřelého muţe nesoucího dvě tašky... (Spisy JŠ 1: 180).

Milenka Margitka Postava se jménem Margitka se objevuje ve Škvoreckého fikčních světech coby Dannyho vdaná milenka. V Příběhu inženýra lidských duší udrţuje profesor Smiřický sexuální vztah s Margitkou Bočárovou, manţelkou zmrzačeného válečného veterána. Margitka se s Dannym schází třikrát do měsíce, tělesnou polohu vţdy vybere dopředu podle kamasutry, poslední čtyři roky se miluje jen s ním (Spisy JŠ 15: 215–219).

34

V Legendě Emöke má hlavní hrdina, který některými rysy připomíná postavy Dannyho Smiřického,31 za milenku vdanou ţenu jménem Margitka (ale svému sokovi řekne, ţe jeho nastávající manţelka se jmenuje Irena). V dokladech má dokonce fotku Margitky s dvouletým dítětem. V Miráklu potkává Danny po letech svou ţákyni z kostelecké dívčí školy se slovy: „ ,Liško!„ zvolal jsem, opravdu radostně. Moje tehdejší milá, Margitka, se právě rozhodla, ţe se nerozvede, a z odvolání toho, mnou celkem nepoţadovaného činu jí vyplynulo kratší období manţelské věrnosti“ (Spisy JŠ 8: 51). Po těchto schématech budou následovat příklady Ireny a Marie. Jde o postavy, které v rámci několika fikčních světů reprezentují tutéţ jednotlivinu, ale vedle nich se objevují i perspektivy, kde pod známými jmény vystupují postavy zcela odlišné. Ty jsou samostatnými svébytnými postavami, ale se svými „základními“ jmenovkyněmi mají některé společné rysy.

Irena „Základní“ prototypy této postavy známe z fikčních světů Zbabělců, Příběhu inženýra lidských duší, Prima sezóny apod. Tyto fikční postavy mají dle tvrzení v novele Neuilly reálný předobraz v dívce jménem Járinka Fibírová (Spisy JŠ 4: 278). Tato Irena se objevuje uţ v básních vydaných v souboru Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí, kde je jí mimo jiné věnovaný cyklus „Járinka zvaná téţ Irena“ (Škvorecký 1991: 28–33). Povídka Komplex méněcennosti psaná za války referuje o procházce v lese s krásnou dívkou, proti níţ si vypravěč připadá hloupý. Ten posléze vzpomíná i na její původ a přistěhování se před válkou (ed. Přibáň 2005: 96–97). Ve stati o autorových juveniliích poukazuje M. Přibáň na nepředělané původní verze básní a povídek J. Škvoreckého. V nich náctiletý mladík svou láskou k Járince opravdu trpí, tam „se Danny se svou dokonalou sarkastickou sebereflexí 31

Spojuje je stáří, zaměstnání v Praze (kde se hrdina potýká s přetvářkami a lţemi), v závěru Legendy Emöke se hlavní hrdina schází s Margitkou u Myšáka (stejně jako Danny s Lizetou v povídce Epilog s dcerou boţí nebo s Margitkou a Liškou v Miráklu) apod.

35

před očima mění v lyrický subjekt, který sice tuší, ţe by měl umět sám sebe shodit, ale pro něhoţ je nedostupnost Járinky za poštovní přepáţkou natolik mučivým vědomím, ţe pro ironii a sebeironii sahá, jen kdyţ si sám vzpomene“ (tamtéţ: 94). V Příběhu inženýra lidských duší věnuje Danny Ireně opus Sedum let jsem u vás sloužil (Spisy JŠ 15: 276), coţ je mimo jiné jakýsi heslář jejích lásek. Tento text tak propojuje postavu Ireny s jejími předcházejícími protějšky z ostatních fikčních světů. I kanadská studentka v Inženýrovi se jmenuje Irena. Profesor Smiřický v jedné z úvodních pasáţí románu vzpomíná, jak ji loňský semestr ve své pracovně skoro dvě a půl hodiny „sadisticky mučil,“ přičemţ uvádí: „Ţádné holce, která se jmenuje Irena, nejsem schopen provést něco skutečně zlého. To je inhibice z dávných let“ (Spisy JŠ 15: 16). Irena hraje důleţitou roli ve Zbabělcích, kde se stává hnacím motorem Dannyho jednání. V Prima sezóně je Irena uţ „jen“ jednou z vícero ústředních postav. Vztah Dannyho k Ireně se proměňuje v textech a scénách, jejichţ děj se odehrává po válce. Postavy Dannyho získávají určitý odstup. V Neurčitých konturách ich-vypravěč Danny ve svém vědomí Ireně vyčítá, ţe ho odvedla od jeho matky. V Inženýrovi vypravěč reflektuje, ţe Irenu přestal milovat ve chvíli, kdy byla maminka těţce nemocná, a Irena u nich drhla podlahu. V Povídkách tenorsaxofonisty na Irenu vzpomene uţ jen coby na dávnou lásku. Doposud uvedené postavy pojmenované Irena odkazují k téţe jednotlivině.32 Vedle nich se však objevují ve Škvoreckého tvorbě i její jmenovkyně. Ve Věku nylonu chodí Danny s herečkou Irenou, s níţ se rozejde a navazuje poměr s Maggie. V Konci nylonového věku proţívá hlavní hrdina Sam vztah plný něhy a bolestného nenaplnění k Ireně Hillmanové. Tato Irena je velmi inteligentní, uvědomuje si pomíjivost své krásy a kompenzuje si deficit mladých let, i kdyţ je svému muţi věrná. Její příjmení je shodné s další z Dannyho lásek, s Lizetou.33 V Legendě Emöke hlavní postava, jejíţ jméno nezazní a některými rysy je blízká

32 33

Samozřejmě kromě Ireny z „torontské“ roviny Příběhu inženýra lidských duší Lizeta se ovšem v některých textech objevuje s příjmením Hartlová.

36

postavám Dannyho, informuje svého pozdějšího konkurenta v boji o přízeň maďarské dívky, ţe čeká sňatek s vdovou jménem Irena. Škvorecký se vztahu mezi Irenou a mimoliterárními okolnostmi věnuje v autobiografickém Samořerbuchu nebo v novele Neuilly.

Marie I Marie má svůj předobraz v autorových raných básních. V souboru Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí je jí zasvěcen cyklus „Marie zvaná téţ Dagmara“ (Škvorecký 1991: 20–21). Najdeme tam i motivy, které Marii v pozdějších textech charakterizují.34 Postava Marie se do podoby, kterou má v Příběhu inženýra lidských duší, „vyvíjí“ pomaleji neţ Irena. V rukopisné verzi Zbabělců vystupuje jako Marie Dyntarová, v tištěné verzi z roku 1958 pak jako Dagmar Dreslerová. Navíc některými prvky, které jsou pro Marii typické v dalších textech, ve fikčním světě Zbabělců disponuje Irena. V souvislosti s Irenou je uvedeno sousloví „nejkrásnější nohy v Kostelci“, Irena má kapuci ve tvaru V jako „vau fýr viktoria“ (tedy ve světech Inženýra nebo Prima sezóny motivy spjaté s postavou Marie). Perspektiva postavy Marie ze Zbabělců se od dalších jejích ztvárnění odlišuje i v dalších aspektech. Z Dannyho reflexí se dozvídáme, ţe před Kočandrlem chodil s Marií on sám (Spisy JŠ 1: 270). V závěru románu ještě Marie podvede svého přítele s vojákem Siddellem (ten má rovněţ předobraz v autorových raných básních). Tato Marie se projevuje zcela odlišnými charakterovými vlastnostmi neţ třeba postava Marie Dreslerové z Příběhu inženýra lidských duší. V Prima sezóně a Inženýrovi jde jiţ o cudnou zboţnou dívku, která měla v ţivotě jen jednoho muţe, a tím je František Kočandrle. Pro Dannyho je stejně nedostupná jako Irena, navíc ji miluje i Dannyho kamarád Rosťa Pitterman (jehoţ mimoliterárním protějškem je náchodský malíř Bohumír Španiel). Aluzi na Marii registrujeme v Miráklu. Danny se potřebuje zbavit zájmu komunistické kolegyně Milady Marešové a při estrádním představení mu krásné 34

Například se v básních objevuje i její přítel (a v Inženýrovi posléze manţel) jménem Kočandrle. V jednom z veršů najdeme typické oslovení Daníčku, jímţ Marie Smiřického v pozdějších dílech oslovuje.

37

dlouhé nohy tanečnic asociují jeho dávnou lásku. Poté reaguje na spor, jak mu má Milada říkat: „Moje Marie mi říká Daníčku“ (Spisy JŠ 8: 199). Kromě této „základní“ Marie najdeme ve Škvoreckého tvorbě i jiné postavy tohoto jména. Sice se pohybují v odlišných světech a jde o diferentní postavy, ale v rámci jejich perspektiv najdeme s Marií Dreslerovou jisté podobnosti. Dvě postavy jménem Marie vystupují v Nových canterburských povídkách. Vypravěč Lojza vzpomíná na svá studia v Českých Budějovicích, kde poznal Marii Coulinovou, nádhernou dívku se zlatými vlasy a dokonalým tělem (Spisy JŠ 3: 49– 57). O další Marii referuje vypravěčka Zorka. „Její“ Marie, opět se zlatými vlasy a dokonalou postavou, dohnala k smrti malíře Boušu (tamtéţ: 57–65) – coţ je přezdívka autorem přiznané předlohy pro Rosťu Pittermana, malíře z kosteleckého pásma, jenţ je stálým Mariiným ctitelem.

Postava Dannyho Smiřického Na straně 23 bylo uvedeno, ţe tato postava přebírá v Příběhu inženýra lidských duší rovněţ role vypravěče. V této části se budeme věnovat Dannymu pouze coby fikční postavě. V dílech tvořících prostředí35 kolem Dannyho Smiřického je tolik odporujících si faktů, ţe i kdyby je snad autor chtěl uvádět jako svou autobiografii, tak bychom jí věřit nemohli. Úsměvně tak působí články některých dobových komunistických kritiků, kteří odsuzovali Škvoreckého z cynismu na základě odsouzení postavy Dannyho Smiřického.36 Kolik je textů s postavou Danny Smiřický, tolik je jeho fikčních světů. Ty se v mnohém překrývají, v úvodní kapitole bylo znázorněno spektrum několika rovin. Dannyho tak můţeme vnímat na mnoha úrovních. Od mladíka, pro něhoţ válka představuje relativně šťastné období strávené v Kostelci, po respektovaného profesora, který z perspektivy muţe středního věku nostalgicky a s láskou vzpomíná na své mládí. 35 36

To se skládá z motivů, společných jednotlivin (jako jsou konstantní postavy, stálá prostředí) apod. Například Jan Nový, Jiří Hájek nebo Josef Rybák

38

Původ jména „Smiřický“ objasňuje autor několikrát. Podle vlastního ţivotopisu Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty pochází příjmení ze strýčkova objevu, který potěšil Dannyho aristokratofilní maminku: „Škvorečtí byla zřejmě velice stará zemanská rodina, o níţ se prameny poprvé zmiňují ve čtrnáctém století a která vlastnila vesnici Škvorec východně od Prahy... Škvorečtí byli jakási vedlejší neurozená větev mocného rodu Smiřických. Odtud Danny Smiřický.“ (Spisy JŠ 7: 23–25) V Samožerbuchu je motivace hledání rodokmenu trochu jiná, tam autor uvádí, ţe připadl na to jméno zásluhou Norimberských zákonů: „V naší rodině, ač byla lepší, jsme se o rodokmen nestarali. Kdyţ ale přišli Němci, museli jsme, jako kaţdý“ (tamtéţ: 264). Danny Smiřický se poprvé objevuje uţ v torzu románu Věk nylonu, kde končí v manţelském svazku. Poté vystupuje v povídkách Komplex méněcennosti nebo Neurčité kontury. Je stěţejní postavou tzv. „kosteleckých románů“, dále je přítomen v povídkových

souborech

Sedmiramenný

svícen,

Prima

sezóna,

Povídky

tenorsaxofonisty, Povídky z rajského údolí a v některých dalších povídkách do cyklů nezařazených.37 Posledním z textů s touto postavou je novela Obyčejné životy, v níţ se Danny účastní dvou třídních srazů, v roce 1963 a pak po revoluci o 30 let později. V souboru Nové canterburské povídky není hlavní hrdina pojmenován, ale s Dannym ho spojuje věk, studium na vysoké škole nebo zájem o hezká děvčata, navíc tato postava prý napsala jeden psychologický román, ale špatný. Hrdinové připomínající Dannyho, tudíţ postavy s autobiografickými prvky, jsou i v dílech Konec nylonového věku, Lvíče nebo Legenda Emöke. Samuel Gellen patří do burţoazní vrstvy, která pouţívá anglické výrazy, miluje jazz a obléká se podle módy. Samův vztah k Ireně Hillmanové a jejich rozhovory jsou velmi podobné těm mezi Dannym a jeho Irenou ze Zbabělců. Karel Leden ze Lvíčete zase pochází z Kostelce, vzpomíná na plovárnu38 a pracuje v nakladatelství. Přímý vypravěč z Legendy Emöke se snaţí získat „nezkaţenou“ dívku, selţe a vrací se do Prahy, do „světa přetvářek“. 37 38

Vydaných aţ ve Spisech JŠ 2–4 Motiv z Prima sezóny

39

V Příběhu inženýra lidských duší jsou konfrontovány dvě základní dějové roviny příběhu. V „kostelecké“ linii je Danny mladíkem podobný tomu ze Zbabělců. V „torontské“ rovině je profesor Smiřický intelektuálem a renomovaným spisovatelem. Zároveň však má nad mladým Dannym nadhled.

40

IV. Motivy 4. 1. Komplexy motivů V této podkapitole se budeme zabývat tzv. dynamickými motivy a jejich komplexy. Doleţel odděluje v rámci motivu jeho logickou strukturu, která stanovuje syntax motivu a odlišuje motiv od jiných druhů „tematického materiálu“. Formalizuje tak Tomaševského předpoklad, jenţ vidí soulad mezi motivy a větami (Doleţel 2003: 46–47). Řetězením motivů vznikají jednotlivé scény, jejichţ určitým typem se nyní budeme zabývat. Nejprve však musíme oddělit tyto scény od těch, jimţ byl věnován prostor v podkapitole Vícero „kosteleckých rovin“. Tam šlo o případy, kdy se autor pohyboval v rámci svého intertextového literárního světa, záměrně odkazoval na určitou situaci, jeţ překročila hranici jednoho textu. Jeho cílem bylo aktivovat čtenářovu paměť na konkrétní fakt v rámci literárního světa (například kdyţ Danny v Příběhu inženýra lidských duší vzpomíná na smrt svého vrstevníka Hroba, čímţ asociuje totoţnou scénu ze Zbabělců). Tyto scény se tedy také opakují, ale zároveň odkazují k téţe jednotlivině. V tomto úseku budou rozebrány různé scény z Příběhu inženýra lidských duší, které Škvorecký zpracoval i v jiných textech, a to bez záměru odkazovat na tutéţ okolnost v intertextuálních relacích. Tyto scény jsou někdy identické, nebo se variují, případně můţe být totoţná pouze podstata onoho konkrétního jevu.

Zatčení Dannyho otce „Dannyho otec“ je zatčen v několika Škvoreckého dílech, okolnosti tohoto aktu se však v jednotlivých perspektivách daných textů liší. V Příběhu inženýra lidských duší je pan Smiřický zatčen hned dvakrát. Poprvé jde o důsledek německé protiakce za „hrdinský čin“ Přemy Skočdopoleho. (Dannyho kamarád nechal explodovat muniční sklad.) Ve vězení panu Smiřickému hnisá noha, coţ je následek jeho zranění z první světové války. Zápach pak během procesu upozorní soudce, který ve vězni posléze poznává svého bývalého kamaráda

41

z fronty. Po dvou dnech se Dannho otec vrací domů (Spisy JŠ 15: 50–52). Podruhé je pan Smiřický v literárním světě Inženýra zatčen komunisty v roce 1948 (tamtéţ: 211–212). V Sedmiramenném svícnu je pan Smiřický rovněţ zatčen nacisty, ovšem za jiné situace. Dannyho otec je označen za „ţidomila“, kdyţ stále posílá svého syna k panu učiteli Katzovi. Po svém zatčení pan Smiřický není propuštěn domů, ale putuje do koncentračního tábora, z něhoţ se uţ nevrátí (Spisy JŠ 3: 170–171). V této perspektivě mají okolnosti zatčení Dannyho otce částečně svůj mimoliterární protějšek v biografii rodiny J. Škvoreckého, který o tom pojednává v textu Samožerbuchu.39 Pan Smiřický končí v koncentračním táboře i v povídce Pantha rhei v Povídkách tenorsaxofonisty (Spisy JŠ 2: 204). V tomto souboru se odlišují v podstatě všechny základní nacionále Dannyho Smiřického ve srovnání s dalšími postavami tohoto jména z ostatních fikčních světů (viz podkapitola Vícero „kosteleckých rovin“). V jednotlivých perspektivách postav jménem Danny Smiřický se tedy pravidelně setkáváme se situací, kdy je zatčen jejich otec. Avšak okolnosti zatčení i další osud pana Smiřického se variují.

Ztráta desky I´ve Got a Guy Ve Škvoreckého dílech se vícekrát objevuje motiv jazzové desky I´ve Got a Guy, o níţ se pojednává v souvislosti s její ztrátou. Spisovatel v Samožerbuchu vzpomíná na koupi této desky, přičemţ zdůrazňuje její dopad na svůj další hudební vývoj (Spisy JŠ 7: 161). Ve fikčním světě Inženýra se o ztrátě Dannyho milované desky I´ve Got a Guy dozvídáme z vyprávění postavy jménem Novák, která je v Torontu s československým zájezdem. Novák vzpomíná, jak nechal zahrát Dannyho desku

39

Tam Josef Škvorecký vzpomíná na zatčení svého otce, který byl sice označen za ţidomila, protoţe posílal svého syna ke kantorovi náchodské synagogy panu Adolfu Neuovi (i kdyţ ten uţ nosil ţlutou hvězdu). Zatčen však byl pan Škvorecký aţ později: „A nakonec otce nesebrali ani za ţidomilství, ale proto, ţe byl Sokol (po letech zas, a ze stejného důvodu, tehdy ovšem rovněţ za burţouství)“ (Spisy JŠ 7: 264).

42

za války na kosteleckém kluzišti, ale nevěděl, ţe nahrávka je opatřena i anglicky zpívaným textem. Okamţitě ji zabavil a zničil pan Ceeh (Spisy JŠ 15: 58–60). V povídce Bassaxofon přichází Danny o desku I´ve Got a Guy rovněţ za války, ale za poněkud jiných okolností. Dannymu ji zabavuje Horst Hermann Kühl, kdyţ slyší znít zpěv Ely Fitzgeraldové ze sokolovny v Kostelci (Spisy JŠ 2: 352).

„Záchodové“ scény v továrně Pravidelně se v Příběhu inženýra lidských duší opakuje scéna, kdy se v továrně schází totálně nasazení čeští pracovníci na toaletě a vyprávějí si různé historky, většinou sprosté a komické. Kdyţ pak do místnosti vejde nacistický kontrolor, tak kdo nemá kalhoty dole a není u mísy, musí tento prostor okamţitě opustit (Spisy JŠ 15: 109–112). Na totoţné scény vzpomíná v Nových canterburských povídkách vypravěč Joska z Náchoda: „Co mě drţelo, byl tovární hajzl. Scházela se tam recesní parta, študáci a kluci, kteří měli moc mírová řemesla a byli proto taky nasazeni, jako jeden vyučenej hokynář, kterej v dílně vypadal tak nešťastně, ţe by člověk myslel, ţe co nevidět spáchá sebevraţdu. Jenţe von naštěstí v dílně moc nebyl a věčně seděl na hajzlu, s kalhotama staţenejma, protoţe kaţdou chvíli chodili werkšucáci a kontrolovali, jestli přítomný skutečně konaj svou potřebu. Kdo ji nekonal nebo nekouřil, byl zapsanej, dostal pokutu a při vopakování ho předali pracáku“ (Spisy JŠ 3: 39–40). Na tomto příkladu názorně vidíme, ţe se zde neodkazuje na tutéţ jednotlivinu, která by propojovala dva blízké fikční světy, ale ţe se v rámci naprosto odlišných děl odehrávají totoţné scény (přičemţ o vztahu jejich fikčních světů nikterak nevypovídají).

Prase ve dvou taškách V „kostelecké“ rovině Inženýra se odehrává scéna, v níţ je Danny „kulim“ svého „obrmajstra“ v továrně Otto Uippelta. Dannymu je nařízeno přenést dva kufry Uippeltově německé milence. Na nádraţí se však stává „obětí“

43

kolaborantského aktivisty Tschwantschary, který spolu s Dannym zastavuje i postavu jménem Leneček. Ten zkouší ve dvou taškách pronést v té době velmi cenné vepřové maso. Nastává tragikomická situace, kdy Leneček nervózně sestavuje prase s pěti končetinami. Tschwantschara zároveň poničí kufr, jejţ má na starosti Danny. Kdyţ se pak na scéně objevuje rozlícený pracovník gestapa Uippelt, kolaborant se roztřese a Leneček vyuţije okolností a se svým nákladem uteče (Spisy JŠ 15: 163–170). Velmi podobnou situaci Škvorecký ztvárnil jiţ dříve, v Prima sezóně. V povídce Hotel pro sourozence scénu s prakticky totoţnou pointou sleduje Danny z lavičky u nádraţí, zatímco čeká na Ireninu sestru Alenu. Pozoruje, jak četník Krpata na pokyn svého nadřízeného pana Ceeha zastavuje malého muţe s dvěma taškami. V násilně otevřeném kufru je vepřové maso, ale to uţ přichází dáma v černém závoji za doprovodu „esesáka se ţeleznými kříţi na blůze“ (Spisy JŠ 1: 180). Tyto

scény

jsou

transparentním

příkladem

naprosté

autonomnosti

Škvoreckého jednotlivých fikčních světů. Aplikací totoţných motivů v různých místech autorova intertextového světa se v něm utvářejí paradoxy. Zároveň se však takové motivy typizují, dostávají se do čtenářova vědomí jako charakteristické prvky spisovatelovy kognice.

Oslovení na toaletě Ve scéně Příběhu inženýra lidských duší, jejíţ děj se odehrává v padesátých letech, Danny na toaletě nad urinářem oslovuje neznámého muţe. Smiřický v něm po chvíli poznává svého válečného mistra z továrny Vachouška. Ten výrazně obměnil svůj zevnějšek, má knírek a jinou barvu vlasů (Spisy JŠ 16: 118–119). Shodná scéna se objevuje i v povídce Dialogus de veritate ze souboru Povídky tenorsaxofonistky. Dannymu je povědomý jeden z hostů před pódiem. Kdyţ se pak potkají na toaletě, Smiřický ho začíná oslovovat, je však přerušen a poznává v hostovi známého z minulosti (jménem Dunca Brom). I ten, stejně jako Vachoušek, nápadně změnil svůj vzhled – barvu vlasů a oholil si knírek (Spisy JŠ 2: 288–289). 44

V obou případech je Smiřický postavami stojícími proti komunistickému reţimu poţádán o nocleh. Ačkoliv se to Dannymu nelíbí, není schopen odmítnout. Vyvolává to v něm vnitřní polemiku o jeho „antihrdinství“ a postojích (do ničeho se nemíchat, zůstat neutrální, nemít zbytečně problémy s reţimem). Nemá odvahu podpořit své známé v jejich věci, zároveň však není schopen je udat, i kdyţ ho takové myšlenky napadají. Registrujeme scény z odlišných fikčních světů. V kaţdé z nich se s nastalou situací musí potýkat různé postavy jménem Danny. Společné pro tyto dva ichvypravěče je jejich přístup a chování v dané situaci. Na poli intertextu obě scény pomáhají ustálit charakterové rysy postav jménem Danny Smiřický, nad jednotlivými světy tak vzniká jakýsi „společný obraz“ Dannyho. To, ţe Danny v obou světech postupuje a reflektuje podobným způsobem, dokumentuje autorovu snahu o homogenitu nad svými texty.

Přemova smrt V díle Josefa Škvoreckého se objevují dvě různé verze smrti postavy jménem Přema Skočdopole. Společná je jim destinace, v obou případech skonal v Austrálii. V Příběhu inženýra lidských duší se o smrti svého přítele dozvídá Danny z dopisu vrchního poštmistra města Darwinu, neboť adresát tragicky zahynul při katastrofě, která postihla jejich město. Dopis je opatřen datem 7. května 1977 (Spisy JŠ 16: 333). V povídce Podle Poea ze souboru Povídky z rajského údolí vzpomíná Danny prostřednictvím vnitřní řeči na smrt přítele Přemy: „Umřel, ani mu nebylo padesát. V mládeneckém domku v Perthu ho našel, uţ v pokročilém stádiu rozkladu, parťák, jemuţ bylo divné, ţe přestal chodit do práce. Kamarád Přema...“ (Škvorecký 1996: 27).

45

Charakteristický dialog Na mnoha místech Škvoreckého děl se objevují scény, v nichţ hlavní hrdina vstupuje do dialogu s dívkou, o kterou se uchází. Taková konverzace má velice rychlý spád, vypravěč v Prima sezóně ji nazývá „kecáním o ničem“. Rozhovor je pro Dannyho součástí taktiky, jak dívku získat. V pozdějších dílech se však toto „povídání“ tematizuje, stává se mu uspokojujícím proţitkem samo o sobě. Ve Zbabělcích se rozhovor Dannyho s Irenou pravidelně opakuje a tvoří příběhu jakási intermezza, v jejichţ rámci se neustále rozebírá Dannyho nešťastná láska. Tyto dialogy se mechanicky odvíjejí podle stálého vzorce. „Kecání s Irenou“ je tematizováno v kostelecké rovině Příběhu inženýra lidských duší nebo v Prima sezóně, kde Danny získává jistý odstup a v jeho pásmu se objevují klauze: „Tak jsme plácali, krásné odpoledne ubíhalo“ (Spisy JŠ 1: 158), „Tak jsme plácali a plácali s tou holkou Irenou, aţ najednou z dálky kostela zahřměl Gabriel...“ (tamtéţ: 161). V Neurčitých konturách ich-vypravěč na tyto konverzace vzpomíná i negativně, kdyţ Ireně v pásmu vnitřní řeči vyčítá, kolik jí obětoval času na úkor své maminky (Spisy JŠ 2: 34). Tento ráz nemají jen dialogické scény mezi Dannym a Irenou, ale Smiřický takto konverzuje se všemi dívkami v Prima sezóně, s Liškou v Miráklu nebo s Lizetou v Tankovém praporu. Navíc je tento prvek zastoupen i v textech, kde nevystupuje spisovatelovo alter ego. Například ve Lvíčeti Karel Leden při rozhovoru se slečnou Lenkou Stříbrnou dokonce uvaţuje, ţe jenom ta konverzace, která stejně k ničemu nevede, je pro něj slastí. Podobné pasáţe jsou i v Konci nylonového věku, kde Samuel Gellen svádí Irenu Hillmanovou. Pro Dannyho je tato schematizovaná výřečnost zároveň strategií, jak získat onu konkrétní dívku, přičemţ předpokládá, ţe neoddělitelnou součástí hovoru je vyznávat lásku. Fikční postavy Smiřického toto umění reflektují, v povídce Stínohra (in Spisy JŠ 2) Danny chladně kalkuluje s konkrétní taktikou: „Přemýšlel jsem, jestli mám začít. Trochu jsem se bál, budu-li umět dobře lhát a říkat ty nesmysly. Hodně jsem totiţ odvykl, neboť Líze jsem říkal všechny ty věci upřímně a skoro 46

tak, jak jsem je cítil...“ (tamtéţ: 152), nebo „Teď muselo přijít na řadu chválení. Já měl tuhle techniku, moţná ţe byla primitivní, ale v těch několika případech, co jsem ji uţil, se osvědčila. Vţdycky úvod o nemocném dítěti, pak story, ţe se mi dávno líbila, pokud moţná s konkrétními, místně i časově lokalizovanými vzpomínkami, pak to nesmělé vyklopení po lopatě a potom uţ to mohlo jít prakticky beze slov“ (tamtéţ 155–156).

Historka o lidickém vězni Doposud jsme se pohybovali na poli textů Josefa Škvoreckého. Jeden přesah do tohoto universa však nalezneme i v Hrabalově díle Obsluhoval jsem anglického krále. Hrabal i Škvorecký zpracovali nezávisle na sobě příběh lidického vězně. V Příběhu inženýra lidských duší vypráví pan Bočár o případu jediného muţe, jenţ přeţil vyhlazení Lidic. Tento muţ si totiţ zrovna odpykával dvacetiletý trest za vraţdu své ţeny Jarmily. Po propuštění z Pankráce nachází na místě rodné vsi jen pusté údolí. V nejbliţší hospodě se dozvídá pravdu a jde se udat na gestapo. Tam je však pro smích a kaţdý týden o sobě musí podávat hlášení (Spisy JŠ 16: 222–225). V románu Obsluhoval jsem anglického krále za podobných okolností přeţívá vyhlazení vesnice jediný lidický muţ. Ten byl odsouzen na 10 let za vraţdu svého otce. Poté co na místě rodné vsi nenachází nic, se vrací do první hospody a posléze se jde udat na gestapo v Kladně. Tam však obměkčí „jiného vraha“, jenţ mu vyhledá údaje o jeho matce (Hrabal 1993: 132–136).

47

4. 2. Modely

Předešlá podkapitola se zabývala totoţnými dynamickými motivy, jeţ se vyskytují na různých místech Škvoreckého textů, přičemţ však neodkazují k téţe jednotlivině. Tato podkapitola eviduje příklady scén nikoli totoţných, ale takových, které se odehrávají na totoţném základě (nejde však o komplexy motivů zcela shodné). Jde o různá ztvárnění stejného schematického vzorce. Konkrétní motivy tak chápeme jako způsob realizace ze společného základu, jejţ označujeme jako „model“.

Vztah pedagog–ţákyně Ve fikčních světech Inženýra a Miráklu postavy Smiřického vykonávají učitelské povolání. V obou případech se o ně zajímá mladší studentka a jejich vztah postupně přechází v erotický a milostný vztah. O Ireně Svenssonové profesor přemýšlí od první kapitoly: „Měl bych si patrně s Irenou Svenssonovou něco začít. Jeví všechny příznaky očekávání. Mohla by to sice být moje dcera, ale koneckonců, jsem tu obklopen aureolou muţe, jenţ proţil ţivot v policejních diktaturách a za války byl v protinacistickém odboji“ (Spisy JŠ 15: 23). Smiřický sice nejprve o mnoho mladší studentku z racionálních důvodů odmítá, nakonec ale nad jeho rozumem převáţí dívčina vytrvalost. S něčím podobným se potýká i Danny Smiřický v Miráklu. Na dívčí sociální škole vzbuzuje coby pětadvacetiletý pedagog zájem mladých studentek. Stává se obětí rafinovaných strategií, z nichţ nakonec vykrystalizuje zvláštní vztah s Liškou. Také tuto dívku Danny dlouho odmítá, tentokrát je důvodem jeho kapavka, dokonce Lišku přesvědčí o svém silném katolictví. Po ustoupení příznaků pohlavní choroby však Smiřický s dívkou navazuje poměr.

48

Němčina–angličtina V Příběhu inženýra lidských duší se proměňuje vztah Smiřického k německému vojákovi, „obrmajstrovi“ kontroly Ottu Uippeltovi, kdyţ Danny reaguje na Němcovo upozornění na konec pauzy anglickým výrazem „sorry“. Uippelt pak pozve k smrti vystrašeného studenta k sobě a nechává mu nahlédnout do své americké minulosti (Spisy JŠ 15: 97). Na podobném principu je zaloţen i Dannyho konflikt s německým vojákem ve Zbabělcích. Danny se nechává zajmout ustupující německou armádou, kdyţ na otázky: „Was ist hier lost?“ a „Haben Sie nicht gehört?“ naštvaně reaguje anglickým „Šatap!“ (Spisy JŠ 1: 297). V tomto případě se však jedná o Dannyho úmysl, neboť scéna se odehrává před oknem Ireny. Naproti tomu v Příběhu inženýra lidských duší Dannymu anglické slůvko vyklouzne nezáměrně.

Americký Němec vracející se z ideologických důvodů do vlasti Z Němce Otto Uippelta, „obrmajstra“ kontroly v kostelecké továrně v Příběhu inženýra lidských duší, se ukáţe být americký agent. Do svého rodného Německa se však vrátil ve třicátých letech, protoţe podlehl nacistické ideologii (Spisy JŠ 15: 97–100). Podobný model autor uplatnil i v Nových canterburských povídkách. Postava amerického Němce se vyskytuje v pásmu vypravěčky Jessiky, ţidovské dívky, jeţ reflektuje svůj vztah v USA. Pravé jméno „jejího“ Johnyho Smitha je však Reinhardt. Dívka nedovede Němci odpustit jeho nacistickou minulost (Spisy JŠ 3: 96–106).

Sňatek s ţenou ze SSSR V Miráklu přijíţdějí do Prahy studenti biţuterní průmyslovky v Omsku, dva chlapci a dívka Irina. Postava Smiřického si udrţuje od Rusky odstup, má totiţ obavu z vdavekchtivých dívek pocházejících ze Sovětského svazu: „Dobře jsem znal tyto sovětské nevěsty a nezapomněl jsem nikdy na tragický případ Tondy Lenečka, pologramotného kulisáka, jenţ si ze zájezdu Národního divadla do

49

Moskvy přivezl docentku gynekologie. Po dvou letech ji z opakované a vţdycky oprávněné ţárlivosti uškrtil a dostal za to pětadvacet let. [...] A z osobní trpké zkušenosti jsem se dobře pamatoval na zánik mírně opozičního literárního měsíčníku Máj, nepřímo způsobený jinou vdavek (do zahraničí) chtivou sovětskou nevěstou“ (Spisy JŠ 8: 331). V Příběhu inženýra lidských duší se s tímto schématem setkáváme v Lojzových dopisech. Korespondentův bratr Olda si „překvapivě“ bere strojní inţenýrku z Ukrajiny. V dopise se dále píše, ţe ţeně s vysokoškolským vzděláním nevadí, ţe je Olda pouze tovární dělník. Ukrajinka se zamilovala 7. května na první pohled a ihned se vzali v Kostelci (Spisy JŠ 15: 141). Kdyţ pak Oldovi jeho ţena po vpádu vojsk v roce 1968 i s oběma dětmi uteče do USA, píše o tom Lojza v závěrečném dopise románu jako o rodinné tragédii (Spisy JŠ 16: 347).

Ideový konkurent Josef Škvorecký ve svých textech často konstruuje postavám Dannyho Smiřického jakýsi názorový protipól, který pak s Dannym buď vede polemiku, nebo jejich odlišná hlediska naznačují rozdíl ve vnímání dané problematiky. V Inženýrovi je jedním z takových protějšků Hakim, student ze semináře profesora Smiřického. V textu je charakterizován jako „americký Arab, kterému se nechtělo jít do Vietnamu“ (Spisy JŠ 15: 146). Levicově zaměřený muslim vykonával brigádu na Kubě, je citlivý na své kořeny i na náboţenský původ svých předků. Občas se navíc objevuje motiv Hakimových ţhnoucích očí, jeţ Dannymu připomínají horoucí pohled Nadi Jirouškové. Profesor Smiřický se s Hakimem pravidelně

dostává

do

vyhrocených

rozhovorů,

polemizuje

skrze

něj

s komunistickým zřízením nebo s celým východním světem, jejţ student symbolizuje (někdy prostřednictvím vnitřního monologu).40 Profesor Smiřický má v těchto diskuzích zřetelnou převahu, je starší, zkušenější i vzdělanější. Hakima často jen usměrňuje, ukazuje mu cestu pomocí někdy aţ „barokních pasáţí“ z probíraných autorů. 40

Například „Hlas Alláhův. Má sílu velkých pravd. Protoţe jsou velké, nesnesou drobnohled. A padá na mě lhostejnost“ (Spisy JŠ 15: 148).

50

Na podobném principu je v Miráklu vystavěna postava Laury, v poslední kapitole (Návrat k Panně Marii pod Kobylí hlavou) s ní vede Danny dlouhý rozhovor, jehoţ průběh je kompozičně přerušován jiným dějovým pásmem. Bývalá agentka StB se přitom drţí černobílých schémat, a tak i v tomto dialogu má Smiřický jednoznačnou převahu. Podobně jako v Inženýrovi i tady můţeme nahlédnout do myšlení vypravěče, byť ne tak často, jako tomu je při polemikách s Hakimem. Takových postav, jeţ se svou zkušeností liší od Dannyho, můţeme najít mnoho. V Inženýrovi to jsou stálí korespondenti: Lojza coby pologramotný prosťáček, který bude šťastný patrně v kaţdé době, Jan Prouza jako sveřepý idealista a citlivý básník nebo cynický Vráťa Blaţej, jenţ byl členem strany. V torontské rovině můţeme studenty semináře profesora Smiřického brát jako zástupce Západu, odlišné kultury a civilizace, kdyţ zejména Wendy McFaddenová41 je v románu vybírána pro svou politickou negramotnost (při rozboru Hawthornova Šarlatového písmene ji profesor Smiřický v duchu oslovuje: „Ach Wendy! Svatá nevědomosti! Ty neomluvitelný hříchu zaatlantické civilizace!“ Spisy JŠ 15: 84).

Vztah k ţidovské dívce V Příběhu inženýra lidských duší udrţuje Danny stálý korespondenční vztah s Rebekou Silbernágelovou. V perspektivě Miráklu se pod tímto jménem objevuje Dannyho milenka, i kdyţ jen prostřednictvím jeho vzpomínek. I v Sedmiramenném svícnu je Dannyho milenkou ţidovská dívka jménem Rebekka, jeţ vypráví svou tragickou historii. Danny se snaţí situaci zlehčit vlastními vzpomínkami, stále si však všímá jejího smutku. Tyto scény jsou ještě doprovázeny motivem dívčiných krásných temných očí. Všechny postavy pojmenované Rebeka, které patří do různých fikčních světů, spojuje jejich tragický ţidovský osud. Rebeku z Inženýra pronásleduje i dlouho po válce. Tyto postavy spojuje rovněţ častý atribut „smutná“.

41

Vystupuje i v Povídkách z rajského údolí.

51

V Inženýrovi se Dannyho v kostelecké nemocnici krátce po válce dotkne pohled na ubohou umírající ţidovku. Při této příleţitosti naposledy vidí Naďu, po letech vzpomíná: „Ohlédl jsem se za kostlivcem na vozejčku. Po bílé kůţi, jeţ dosud pokrývala lebku, stékaly ţivé slzy. Stékaly z mandlových očí, jaké měla Rébinka, jaké má Sugar Schwartzová. Bylo to v létě, léta Páně pětačtyřicet“ (Spisy JŠ 15: 177). V povídce Špinavý, krutý svět Danny navazuje vztah s dívkou ţidovského původu jménem Jana. Danny ji nemiluje, ale Jana ho vydírá svým tragickým osudem, proti čemuţ se on nedovede bránit. Dokonce jí slíbí sňatek, při následném pokusu vyvléci se dívka reaguje: „Danny, musíš si mě vzít. Musíš, musíš, já uţ tenhle ţivot nevydrţím“ (Spisy JŠ 2: 170). Do rejstříku těchto postav patří i slečna Lenka Stříbrná ze Lvíčete. Rovněţ tato nádherná dívka s černýma očima se potýká se svým ţidovským osudem i po válce.

Sňatek „z rozumu“ V Příběhu inženýra lidských duší si stálý korespondent Lojza bere za ţenu svou vzdálenou sestřenici, Slovenku z Košic s velkým statkem. Lojza později Dannymu píše o „své“ dceři Sulejce. Od začátku je patrné, ţe děvčátko jeho biologickou dcerou není, coţ otevírá prostor groteskním větám korespondenta.42 Zároveň se ukazuje pravá motivace narychlo sjednaného manţelství. Dalším vypočítavým sňatkem v Inženýrovi je případ Milenky Cabicarové přezdívané Blběnka. Ta se v roce 1968 vdala za Kanaďana, dojela s ním do Toronta, kde se ihned po uplynutí nutné lhůty k získání statutu imigrantky nechala rozvést (Spisy JŠ 1: 49). Navíc jejím dalším záměrem je vdát se za bohatého Kanaďana (takovým je pan Zawynatch). Ve více Škvoreckého fikčních světech se objevuje scéna, v níţ si árijec bere člověka ţidovského původu, aby ho zachránil před pobytem v koncentračním táboře. Jde navíc o sňatek ve chvíli, kdy to uţ říšské zákony neumoţňují, a tak se 42

„Je mi uţ hodně podobná na prvním výročí sobáša to zme taky slavili ale zabyli zme krocana ponivač to je 6. prosince zas na Mikuláša ta podoba nebyla eště tak vidět jak teď keď má nos jako já se řiká nosopršku akorát voči má daleko od sebe deţto já spíš u sebe a taky je má hnědý deţto já modrý ale to má po mámě kerá má černý“ (Spisy JŠ 15: 200).

52

musí přepsat údaje v matrice. V Prima sezóně se to v povídce Zamříţovaný charleston za pomoci Dannyho a Rosti panu Melounovi podaří (Spisy JŠ 1: 125– 136). V Miráklu ve vyprávění pátera Doufala končí tatáţ situace tragicky a obě zainteresované

rodiny

i

velebný

pán,

jenţ

se

k věci

propůjčil,

končí

v koncentračním táboře (Spisy JŠ 8: 235–237). Protipólem k předchozím dvěma případům je povídka ze Sedmiramenného svícnu Mifinka a Bob zabiják. Tam napoprvé pravoslavný otec chudé ţidovské dívky bohatého sedláka odmítne, velkostatkář se urazí a nepřijme pak v kritické chvíli nabídku od druhé strany, výsledkem je pomsta. Události uzavírá věta pátera Melouna, „ţe podvod za určitých okolností můţe znamenat křesťanské milosrdenství“ (Spisy JŠ 3: 204).

Parodie literárního dění Uţ v Tankovém praporu se setkáváme s literárními soutěţemi typu Armádní soutěţ tvořivosti, kde výsledky hodnotí stranicky angaţované a inteligenčně dosti omezené komise. Svou práci coby redaktor nakladatelství pouţil spisovatel jako zdroj k satiře literárního prostředí v kvazidetektivním románu Lvíče, z něhoţ se několik postav vyskytuje i v Příběhu inženýra lidských duší. Například Dáša Blumenfeldová (jeţ se snaţí svých cílů dosáhnout všemi dostupnými prostředky) – na podobném principu funguje v Miráklu postava Anny Grigorjevny, která obdobným způsobem bojuje za ruskou kulturu (vypráví o ní Arašidov Crazyhandovi, Spisy JŠ 8: 248). V rámci

satirických

popisů

Škvorecký

některé

z postav

doprovází

konstantními přívlastky, například v Miráklu tak vystupují „nadějný prozaik Nabal“, „světoznámý dramatik Hejl“, „dříve proteţovaná prozaička Marie Burdychová“ a další. V Příběhu inženýra lidských duší je karikováno prostředí exilové literatury. V dopisech Vratislava Blaţeje se zase rozvíjí linie kolem postavy Jana Vrchcolába. Největší prostor pro groteskní vykreslení tohoto mladého básníka nastává v Blaţejově dopise, kdyţ s Vrchcolábem začne chodit korespondentova dcera Janka (Spisy JŠ 16: 196–208). 53

Právě Vrchcoláb se ve Škvoreckého fikčních světech objevuje z rejstříku karikovaných postav nejčastěji. Jeho mimoliterárním protějškem je mladý Pavel Kohout. V povídce Dobře prověřená Lizeta je s Vrchcolábem v partnerském vztahu i Lizeta: „Vţdycky, kdyţ chtěl Vrchcoláb napsat něco do Mladé fronty, šel napřed k Lizetce. Ta mu poradila. A protoţe měla Lizetka různé nálady a podle nich, jako pravá ţenská, diametrálně měnila názory, měnil názory taky Jan Vrchcoláb“ (Spisy JŠ 2: 252). Vrchcoláb se objevuje i v Tankovém praporu (ovšem pod jménem Vrchcolák). V Miráklu se zase účastní oslav 500 let od zaloţení města Kostelce: „Přišel na pódium ve svazácké košili. Vedle Fučíkova a Tyršova odznaku se mu na ní leskla i medaile Světového sjezdu mládeţe a vlahým hlasem řekl, ţe chtěl dnes původně přednést některou ze svých starších básní o Leninovi, ‚ale vaše starobylé město,‟ pravil, ‚které poskytlo přístřeší velkému otci revoluce, mě inspirovalo k nové básni...„“ (Spisy JŠ 8: 177–178). Vedle literárního dění paroduje Škvorecký i jiné oblasti, v Inženýrovi například společenství českých emigrantů v čele s panem Pohorským nebo universitní prostředí.

Sovětský spisovatel a jeho fízl V komickém obraze Příběhu inženýra lidských duší přijíţdí do Toronta slavný sovětský básník Vokurovskij se svým „interprýtrem“, coţ je pochopitelně sovětský tajný policista. Umělec bojující s praxí komunistického reţimu se potřebuje svého hlídače zbavit, aby se dostal do kina na vytouţený film. Jeho „fízla“ zaměstná v poslední den Vokurovského pobytu Blběnka43 (Spisy JŠ 16: 229–233). Podobný model uplatňuje Škvorecký uţ v Miráklu.44 Tam se na vídeňské konferenci potýká s problémem, jak se svého „hlídače“ zbavit, sovětský překladatel a spisovatel Arašidov. Rus si chce popovídat v klidu se svým anglickým kolegou Crazyhandem, jehoţ dílo navíc překládá. Fízla oklame Suzi Kajetánová, jeţ se

43

Milena Cabicarová, postava z torontské roviny Inženýra. Patří do okruhu Smiřického známých v hospodě Mourek Inn. 44 V sedmé kapitole nazvané Zmatení muţi na létajících hrazdách

54

z Dannyho popudu přestrojí za prostitutku a předstírá s Arašidovem domluvu. Agent tyto věci svému svěřenci toleruje, a tak Arašidov dostává chvilku soukromí. Oběma scénám ve Škvoreckého textech jsou společné určité vzorce. V obou případech se sovětští autoři, pohybující se na hraně „šedé zóny“ reţimu, potýkají ve svobodném světě s nepochopením a překvapením. Zatímco Danny (nebo v Inženýrovi Veronika) jejich situaci rozumí, u Vokurovského se rodina Svenssonů diví, na co potřebuje perfektně anglicky mluvící básník tlumočníka. Crazyhand se zase pozastavuje nad procesem, kterému musel být jeho text v Sovětském svazu z cenzurních důvodů vystaven.

Německá dívka podléhající nacistické ideologii V díle Josefa Škvoreckého se vícekrát odráţí zkušenost s nacistickou ideologií. V Příběhu inženýra lidských duší musela šestnáctileté studenty seznámit s rasovou teorií profesorka Trejtnarová (Spisy JŠ 16: 179). Německy mluvený výklad vede profesorka zejména kvůli strachu z jediné německé ţačky ve třídě, Ilse Seligerové. Ta opravdu nakonec nacistické ideologii propadla, coţ Danny zjišťuje při jejich společné cestě vlakem, a působí mu to veliké rozčarování (tamtéţ: 293– 296). Danny o mnoho let později potkává Ilse za oceánem a zjišťuje, ţe prošla katarzí (tamtéţ: 66–68). Na scénu, kdy se Danny potkal s Ilse v Torontu, v německé hospodě Umpapa, vzpomíná postava Smiřického i v Obyčejných životech (Spisy JŠ 25: 77). Podobným rozčarováním jako Danny s Ilse si prošla ve Zbabělcích postava jménem Lexa. Během přestávky při domobranné sluţbě v pivovaře vypráví historku o krásné německé dívce, která fanaticky vyznává nacistickou ideologii a odmítá s Lexou navázat vztah kvůli jeho českému původu (Spisy JŠ 1: 378–391).

55

4. 3. Vlastní motivy V této podkapitole se omezíme na motivy, které doplňujeme atributem „vlastní“. „V sémantickém pojetí, které má počátek u Borise Ejchenbauma, označuje termín motiv elementární jednotku tematického materiálu, kterou nelze dále rozkládat“ (Doleţel 2003: 46). Půjde tedy o ty nejzákladnější části slovesného díla, které jsou dále obsahově nedělitelné. Takový motiv nechápeme jako scénu, ale jako prvek, sousloví nebo téma.

Inţenýr lidských duší Josef Škvorecký tímto souslovím v názvu svého románu ironicky cituje slovní spojení „soudruhů“ Ţdanova a Stalina. Inţenýry lidských duší byli míněni všichni umělci a vědci, kteří měli pomoci přebudovat svět podle představ ruské revoluce. Tento motiv je vztahován k postavě Dannyho coby spisovatele. S tímto slovním spojením se v podobně ironickém podtextu setkáváme i v jiných autorových textech. V povídce Epilog s dcerou boţí: „Ale je to zlo. Je-li to nesplněné, je to nejvýš inspirace umění, ale člověka to vraţdí. Dělá to z něho umělce a umělec je ten, kdo ze všech nejmíň umí ţít a ţít ze všech nejvíc chce. Není pro něho střední cesty. Buď se mu všechno mění v literaturu, anebo to není umělec, nanejvýš inţenýr lidských duší“ (Spisy JŠ 2: 192). V Tankovém praporu v rámci Armádní soutěţe tvořivosti hodnotí člen komise, který je popsán jako „major – expert na poezii“, laureáta státní ceny Josefa Bobra: „major zakolísal, neboť se, nemohl rozhodnout, jak má vlastně spisovateli říkat, jestli jenom soudruh, nebo má-li k tomu oslovení připojit jako prve ještě slovo Mistr, či neměl-li by ho označovat také jménem, anebo snad má-li mu říkat laureát státní ceny, a v tom i onom případě není-li nutné, aby připojil jméno – pak to vyřešil tím, ţe vţdycky, kdykoli se chtěl v řeči dotknout přítomného inţenýra lidských duší, maličko se odmlčel a potom ho označil výrazem ,tadysoudruh„“ (Spisy JŠ 10: 142).

56

Havran V díle Josefa Škvoreckého nacházíme mnoho aluzí na E. A. Poea a jeho tvorbu. Podle amerického spisovatele je například pojmenována první kapitola Příběhu inženýra lidských duší. Několikrát se ve fikčním světě románu odehrává scéna, kdy se profesor Smiřický podívá z okna Edenvalské koleje a tam se prochází havran, a to nejen v první kapitole.45 Totoţný motiv, kdy se profesor Smiřický dívá z okna a tam se prochází havran, se objevuje i v souboru Povídky z rajského údolí. Danny sleduje černého havrana z oken hospody Lame Duck. Havranovy stopy na čerstvém sněhu jsou podobně jako v Inženýrovi spojovány se symbolem nekonečna (Škvorecký 1996: 24). Motivy z Poea se objevují v díle Josefa Škvoreckého od začátku, uţ v jeho raných básních, jeţ vyšly ve výboru Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí, je jeden cyklus pojmenován „Poe ţije“ (Škvorecký 1991: 34–42). Co se týče přímo Poeovy básně Havran, aluze na tuto skladbu se objevují v povídce Zákony dţungle, kde se postava Dannyho ocitá proti své vůli pracovně v Broumově. Ve svém pokoji v klášteře vzpomíná na Lizetu: „Nikdy, nikdy, never more, skučel jsem se zaťatými zuby a veliké kusy bolesti se utrhávaly a vylily se ven. Oh damned, damned, oh damned! Never more. Lízo, ach Lízo, Oh Liza, oh Liza, Boţe, ach Boţe (Spisy JŠ 2: 114).

Sabotáţ Často je ve Škvoreckého textech zpracován motiv sabotáţe. V Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty autor uvádí, ţe jeho pokus o sabotáţ popsaný v Inţenýrovi má v mimoliterární realitě reálný základ (Spisy JŠ 7: 32). Motiv sabotáţe je v jednotlivých světech doprovázen následnými úvahami nad smyslem takového činu, jeho následky a relativností hrdinství.

45

Například na začátku kapitoly o Twainovi: „Havran váţně kráčí za oknem. Sleduju jeho ťapkavou pouť po bílém sněhu edenvaleské pláně, za smyslem ţivota“ (Spisy JŠ 15: 163).

57

Na počátku Inženýra je popsána i sabotáţ Přemy Skočdopoleho, jenţ zapříčiní explozi muničního skladu. Sám je však při tomto aktu raněn a jeho ošetřující doktor Labský následně zpochybňuje jeho hrdinství a upozorňuje ho na pravděpodobné následky německé protiakce (Spisy JŠ 15: 43). Největší prostor v Inženýrovi je však věnován sabotáţi, jiţ vymyslí a pokusí se zrealizovat Danny. Hlavní motivací jeho jednání je přitom zapůsobit na dívku jménem Naďa. Jeho naivní pokus v továrně okamţitě zaznamená mistr Vachoušek a věc zastaví dříve, neţ by mohla mít tragické následky. Právě na svou nerozváţnou odbojovou činnost vzpomínají postavy Smiřického i v dalších fikčních světech. Ve Zbabělcích Danny uvaţuje v kontextu o vztahu k mamince: „Bylo mi jí líto. Jednou, kdyţ jsem omylem spáchal v továrně sabotáţ a dostal jsem strach, ţe mě lízne gestapo, uvědomil jsem si najednou, ţe ji mám rád“ (Spisy JŠ 1: 274). V povídce Neurčité kontury zase Danny vzpomíná na svůj strach, ţe bude Němci perzekvován „kvůli těm aušusovým kulometům od mesršmitů, za které ručil“ (Spisy JŠ 2: 29). V Nových Canterburských povídkách postava Josky z Náchoda vzpomíná na své nasazení v továrně a ilegální činnost svých sourozenců v organizaci Bivoj (jejich hlavní náplní práce bylo tištění letáků). Joska je zachránil vyuţitím kolaboranta pana Ceeha, který na sebe na konci války potřeboval upozornit protinacistickým aktem (Spisy JŠ 3: 38–48). Prakticky totoţný příběh vypráví Danny Rebece v Sedmiramenném svícnu. V této perspektivě má Danny i dva mladší sourozence, kteří jsou zapleteni do odbojové organizace Bivoj. Rovněţ zde je zachrání diplomatické jednání s kolaborantem, jenţ tuší brzký konec války (tamtéţ: 175–180).

Myšlenka útěku do semináře Motiv útěku do semináře se ve Škvoreckého textech objevuje několikrát. Tento prvek je autorovi blízký i díky okolnostem v mimoliterární skutečnosti.46

46

Ve své „vlastní autobiografii“, Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty, Škvorecký vzpomíná na své onemocnění v útlém dětství, chtěl ţít a prosil Boha o pomoc, postupně zvyšoval kaţdým dnem počet slíbených modliteb, nakonec se dostal do závratných čísel. Podruhé uţ byl chytřejší a slíbil, ţe v osmnácti půjde do

58

V Příběhu inženýra lidských duší Dannyho napadá schovat se v semináři po jeho nevydařeném pokusu sabotovat. V kostele se svěřuje se svým úmyslem bývalému spoluţákovi z gymnázia Uherovi.47 Ten překvapen odvětí, ţe to půjde aţ po válce, pokud Dannymu odhodlání vydrţí (Spisy JŠ 15: 188–193). V povídce Neurčité kontury vypravěč Danny Smiřický vzpomíná na dobu, kdy měl velké obavy, ţe ho Němci zavřou „kvůli těm aušusovým kulometům od mesršmitů, za které ručil“, a napadlo ho ukrýt se do semináře do Hradce, dokonce uvaţuje, ţe se stane knězem. V textu povídky ho tyto myšlenky napadají i ve chvíli, kdy mu umírá maminka (Spisy JŠ 2: 29). V povídce Zákony dţungle Danny uvaţuje o vstupu do kláštera, kdyţ se trápí svou nešťastnou a nenaplněnou láskou k Líze. V té chvíli ho provází převor broumovského kláštera nabízeje mu pokoj coby nastupujícímu učiteli angličtiny na tamní měšťanskou školu (Spisy JŠ 2: 101–102). V jedné z povídek Prima sezóny, Zamříţovaný charleston, doučuje jeden gymnazista z Dobrušky Kristu, dívku z Vysokého Mýta, o niţ se Danny zrovna uchází, latinu. Kdyţ se ho pak Danny snaţí před dívkou shodit, odvětí Krista, ţe oktaván jde po maturitě na kněze, a to proto, aby nemusel být totálně nasazen (Spisy JŠ 1: 122). Dannyho víra v boha je jedním s konstantních rysů postav pojmenovaných Danny Smiřický. Ve více fikčních světech je Danny spojován v souvislosti s ministrováním. Zapaluje v kostele svíčky (například za Irenu) a modlí se před spaním. Dannyho strýc Karel je knězem – i tato okolnost se objevuje ve spojení s postavou Smiřického v jednotlivých fikčních světech pravidelně. Myšlenka na azyl v klášteře je tedy těmto postavám blízká.

Ústřice v Paříţi V závěrečné kapitole Příběhu inženýra lidských duší bere profesor Smiřický svou studentku a milenku Irenu Svenssonovou do Paříţe. Jejich pobyt je zaštítěn kláštera, pak ho ale začaly vábit dívky, tak hranici posunul na jedenadvacet, pak na pětadvacet, pak ho zachránili komunisti, protoţe zrušili kláštery (Spisy JŠ 7: 18–19). 47 Později se ukazuje, ţe sám Uher se v semináři ukrýval. Po válce se ihned dal do sluţeb KSČ, po převratu byl členem StB.

59

literárním rozborem Lovecraftova díla. Při jedné z večeří si objednají ústřice (Spisy JŠ 15: 328), coţ asociuje Dannymu scénu, kdy jedl v Paříţi ústřice se Sylvou, ve čtvrti Neuilly. V Miráklu jede postava Dannyho se Sylvou do Paříţe uţ „podruhé“. Vypravěč vzpomíná, jak se tam při prvním společném pobytu přejedli ústřicemi (Spisy JŠ 8: 409).

Dannyho matka V raných dílech Josefa Škvoreckého se odráţí mimoliterární skutečnost smrti autorovy matky. Spisovatel bolestně popisuje její poslední dny v povídce Neurčité kontury, kde Dannymu umírá maminka roku 1946 na vzácnou chorobu Morbus Brighti (Spisy JŠ 2: 16–37). Jiří Pechar o této autobiografické povídce uvedl, ţe „se od ostatních Dannyho prezentací výrazně odlišuje tím, ţe zde autor nezaujímá, tak jako všude jinde, k vypravěči jakýsi ironický odstup“ (Škvorecký 80 2005: 116). Kromě pasáţí, kdy se vypravěč vyznává ze svého sobeckého pohledu na svět, je tu i plno lítosti, výčitek a bolestného vědomí nenávratna. Podobné motivy se ve vztahu s matkou objevují i v dalším díle napsaném krátce po matčině smrti, ve Zbabělcích. Danny v souvislosti s maminkou uvádí: „Byl jsem k mamince sakra stručný, najednou jsem si to uvědomil. Nemluvil jsem s ní víc, neţ jsem musel. Najednou jsem si uvědomil, jak se k ní chovám sprostě. Co by mě to stálo, promluvit s ní trochu. Ale já o to nestál a vlastně jsem s ní mluvil, jenom kdyţ jsem od ní něco chtěl. Zahanbilo mě to. Ale já jsem ji přece měl rád, jenomţe teď bylo moc jiných věcí a ty byly zajímavější. Irena a Mici a povstání. Chtělo se mi něco mamince říct, aby měla radost a aby viděla, ţe o ni stojím“ (Spisy JŠ 1: 474–475). Na smrt své matky vzpomene Danny i v povídce Zákony dţungle. Zde je její smrt opět dávána do souvislosti s Brightovou nemocí (Spisy JŠ 2: 111). V Neurčitých konturách si Danny v kontextu oné tragické události uvědomuje bezvýznamnost své lásky k Ireně, dokonce dává Ireně za vinu, ţe odsunula maminku na vedlejší kolej: „protoţe jsem celý ţivot na maminku nepomyslel a za čas po celý zbytek ţivota zase na ni nepomyslím, takovýhle je ţivot, v kterém je na 60

všechno pozdě, uţ nemůţu zas být malý a pozorný k mamince, uţ jí nemůţu utírat nádobí ani chodit na procházky, jak jsem kdysi chodil, neţ jsem začal chodit s Irenou, vlastně za Irenou, vlastně většinou sám a myšlenkami na Irenu, a vůbec ne na maminku, kterou takhle surově Irena odstrčila do pozadí a na mě se vykašlala, takhle sprostě rozbila můj ţivot s maminkou...“ (Spisy JŠ 2: 34). V Příběhu inženýra lidských duší má autor od událostí větší odstup. Dannyho maminka tu neumírá – kdyţ otce na jaře roku 1948 zavřou komunisti, denně za ním chodí (Spisy JŠ 15: 211). Její smrt se v textu nereflektuje, ale kolem roku 1946 (tedy k datu, kdy postavě Smiřického umírá maminka v jiných fikčních světech) je Dannyho matka těţce nemocná. Nakonec se zotaví, ale doba její nemoci je pro Smiřického momentem vnitřního rozkolu s Irenou. V textu Inženýra se Danny přiznává Harýkovi cestou vlakem (před Ireninou tetou), ţe Irenu přestal milovat ve chvíli, kdy ji viděl u nich doma utírat podlahu (Spisy JŠ 15: 272). V různých fikčních světech tedy přichází Dannyho vnitřní rozchod s Irenou v roce 1946, v Neurčitých konturách při smrti jeho maminky, v Inženýrovi (kde mu maminka neumírá) v době její váţné nemoci.

61

Závěr Práce se snaţila vycházet z komplexního pohledu na Škvoreckého literární dílo. Jednotlivé fikční světy, v nichţ se objevuje postava Dannyho Smiřického, respektujeme jako svébytná díla. Zároveň však operujeme i na rovině intertextuální, kdyţ tyto fikční světy vnímáme jako jakýsi „velký kosmos“, v jehoţ rámci autor aktivuje čtenářovu paměť záměrným odkazováním ke konkrétním jednotlivinám, které jsou pro tyto fikční světy společné. Právě tyto okolnosti zpracovává první kapitola, v níţ konstruujeme blízký vztah mezi Příběhem inženýra lidských duší, Zbabělci a Prima sezónou. Ve fikčních světech těchto textů nacházíme četné spojitosti. Příběh inženýra lidských duší coby nejmladší z uvedených děl odkazuje ve velké míře na předchozí dvě knihy. V Inženýrovi najdeme i aluze na Mirákl nebo Tankový prapor, ale je jich mnohem méně a nejsou tak konkrétní. To souvisí i s faktem, ţe Kostelec, coţ je rodné město postavy Danny Smiřického, není homogenním prostředím pro všechny světy Škvoreckého textů, ale v kaţdém textu je samostatnou jednotlivinou. Některé perspektivy motivu Kostelce jsou si bliţší, jiné jsou si naopak vzdálené. Při zachycování souvislostí mezi jednotlivými texty však záměrně ponecháváme stranou charakterizaci stálých postav z prostředí Kostelce (jako jsou Benno, Lexa, Přema Skočdopole, Lucie atd.). Detailní popis těchto postav vyšel v roce 2009 v komentáři ke Zbabělcům ve 35. svazku Spisů JŠ. (Komentář se sice primárně vztahuje k perspektivě textu Zbabělců, ale u těchto postav zachycuje i jejich pohyb v dalších dílech, tedy i v Inženýrovi.) Dále si práce kladla za cíl vysledovat jednotlivé postupy a motivy, které se v rámci Škvoreckého díla opakují. Pozorujeme, jak se autorova empirie tematicky i motivicky odráţí v jeho textech. Jedná se zejména o opakování a variování totoţných motivů na různých místech Škvoreckého textů. Rozlišujeme, zda se daný motiv opakuje za účelem odkázat na konkrétní jednotlivinu z předchozích textů

62

(čímţ dochází k aluzím mezi jednotlivými fikčními světy, které jsou si blízké), nebo zda jde o zpracování téhoţ motivu bez tohoto záměru. Specifickým jevem je pak kapitola o schematickém pojmenování postav, jeţ se dotýká dimenze kognitivního přístupu – autor aktivuje podle potřeb příběhu jednotlivé typy postav s určitým charakterem, přičemţ tyto postavy se objevují pod stálým pojmenováním. (Nejde přitom o konstantní postavy, jeţ známe z Kostelce nebo které reprezentují stále tutéţ jednotlivinu.) Okrajově práce přesahuje i do roviny autobiografické, a to občasným uvedením některých souvislostí z mimoliterárního světa. Toto „míšení přístupů“ bývá zpravidla problematické, ale přihlíţíme k charakteru dané látky, kdy samotný autor často osciluje mezi fikčními postavami a jejich reálnými předobrazy, například v novele Neuilly nebo v korespondenci s přítelem Lubomírem Dorůţkou. Daná problematika však byla vymezena prismatem Příběhu inženýra lidských věcí (o důvodech jeho výběru viz Úvod). Tím vyplouvá na povrch několik nezodpovězených otázek. Pracujeme s určitým přístupem k beletristickému dílu jednoho autora, stanovili jsme některé závěry, ale jejich usouvztaţněním k jednomu konkrétnímu dílu zůstávají otevřeny vztahy mezi dalšími díly, motivicko-tematické posloupnosti aj. Práce tak zdaleka nevyčerpává danou problematiku, demonstruje však, jakým způsobem k ní lze přistupovat a můţe, doufáme, motivovat k dalšímu zkoumání.

63

Seznam literatury

Prameny Spisy Josefa Škvoreckého: 1: Prima sezóna – Zbabělci – Konec nylonového věku (Praha: Odeon, 1991), 735 stran. 2: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky, ed. autor a Vladimír Justl (Praha: Ivo Ţelezný, 1994), 404 stran. 3: Nové canterburské povídky a jiné příběhy, ed. autor a Vladimír Justl (Praha: Ivo Ţelezný, 1996), 301 stran. 4: Neuilly a jiné příběhy, ed. autor a Vladimír Justl (Praha: Ivo Ţelezný, 1996), 315 stran. 5: Lvíče (Praha: Ivo Ţelezný, 1996), 275 stran. 7: Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty a jiné eseje, ed. Michael Špirit (Praha: Ivo Ţelezný, 1997), 342 stran. 8: Mirákl (Praha: Ivo Ţelezný, 1997), 532 stran. 10: Tankový prapor (Praha: Ivo Ţelezný, 1998), 251 stran. 15: Příběh inţenýra lidských duší I (Praha: Ivo Ţelezný, 2000), 333 stran. 16: Příběh inţenýra lidských duší II (Praha: Ivo Ţelezný, 2000), 353 stran. 25: Obyčejné ţivoty (Praha: Ivo Ţelezný, 2004), 159 stran. 31: Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůţky z doby kultů (1950–1961), ed. Michal Přibáň (Praha: Literární akademie, 2007), 313 stran. ostatní: Hrabal, Bohumil (1993): Obsluhoval jsem anglického krále, Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 7 (Praha: Praţská imaginace), 284 stran. Škvorecký, Josef (1991): Dívka z Chicaga a jiné hříchy mládí (Praha: Společnost Josefa Škvoreckého), 44 stran.

64

Škvorecký, Josef (1996): Povídky z rajského údolí (Praha: Ivo Ţelezný), 116 stran.

Odborná literatura Doleţel, Lubomír (2003): Heterocosmica. Fikce a možné světy (angl. 1998) (Praha: Nakladatelství Karolinum), 311 stran. Doleţel, Lubomír (1993): Narativní způsoby v české literatuře (angl. 1973) (Praha: Český spisovatel), 144 stran. Eco, Umberto (2009): Meze interpretace (angl. 1990), přel. L. Nagy (Praha: Nakladatelství Karolinum), s. 73–93. Hansen, Julie: Paměť a vyprávění v románech Mirákl a Příběh inţenýra lidských duší; Kotásek, Miroslav: „Tento román je román. Je to veliké dílo, neboť je v podobě knihy“, Pechar, Jiří: Proměny Dannyho Smiřického, vše (2005) in: Škvorecký 80, ed. M. Přibáň (Praha: Literární akademie), s. 116–128, 199–206 a 213–220. Hodrová, Daniela (1994): Proměny subjektu, sv. 2 (Praha: ÚČL), 178 stran. Jungmann, Milan (1993): O Josefu Škvoreckém (Praha: Společnost Josefa Škvoreckého), 31 stran. Kosková, Helena: Dílo Josefa Škvoreckého v kontextu české a světové literatury, Kott, Jan: The Emigrant as Hero: The Engineer of Human Souls in The New Republic [1984]; Petro, Peter: The Engineer of Human Souls in Czech and in English [1991]; Woodcock, George: The Unforgivable Sin of Ignorance: Notes on The Engineer of Human Souls [1989]; vše in The Achievement of Josef Škvorecký, ed. S. Solecki (Toronto/Buffalo/London, University of Toronto Press 1994), s. 125-133, 134-141 a 142-151. Kosková, Helena (2004): Škvorecký (Praha: Literární akademie), 227 stran. Kubíček, Tomáš (2007): Vypravěč: Kategorie narativní analýzy (Brno: Host), 240 stran. Kubíček, Tomáš (2001): Vyprávět příběh: Naratologické kapitoly k románům Milena Kundery (Brno: Host), 200 stran.

65

Mareš, Petr (1998): Poněvač hír vír in Keneda in Česká literatura 46, č. 5, s. 498– 517, téţ in P. M., „Also: nazdar!“ (Praha: Karolinum, 2003), s. 121–157. Otruba, Mojmír (1994): Znaky a hodnoty (Praha: Československý spisovatel), 249 stran. Pechar Jiří (1996): Nostalgický Danny Josefa Škvoreckého in Nad knihami a rukopisy. (Praha: Torst), s. 100–114. Špirit, Michael (2009): Zbabělci „Komentář“ (Praha: Books and Cards), 302 stran. Trenský, Pavel (1995): Josef Škvorecký (angl. 1991), přel. A. Haman (Praha: H&H), 157 stran. Vodička, Felix (1994): Počátky krásné prózy novočeské: Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy (1948) (Praha: H&H), 366 stran. Vohryzek, Josef (1992): Příběh inţenýra lidských duší in Literární noviny 3, č. 38, s. 4-5, téţ in J. V., Literární kritiky, ed. J. Lopatka a M. Špirit (Praha: Torst, 1995), s. 262–267.

66