UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FARMACEUTICKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FARMACEUTICKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ

Katedra farmakologie a toxikologie

PARAZITOSTATUS KOZY BEZOÁROVÉ V OBORNÍM CHOVU VŘÍSEK A VÝSLEDKY JEHO KONTROLY

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. RNDr. Jiří LAMKA, CSc. Vedoucí katedry: Prof. PharmDr. Ing. Milan LÁZNÍČEK, CSc.

Hradec Králové, 2011

Michal JUNGMANN

Poděkování: Děkuji svému školiteli Prof. RNDr. Jiřímu Lamkovi, CSc. za odborné vedení, ochotu, přátelský přistup a pomoc při sestavování diplomové práce. Můj dík téţ patří paní laborantce Renatě Uhrové za pomoc při zpracování přivezených vzorků a zejména pracovníkům lesní správy, za poskytnutí přístrojového vybavení a moţnost pracovat v prostorách v Oboře Ţiţkův vrch na LS Česká Lípa. V neposlední řadě nemohu opomenout velký přínos pana Ing. Martina Ernsta, Ph.D. a Grantové sluţby LČR, s. p.

„Prohlašuji, ţe tato diplomová práce „Parazitostatus kozy bezoárové v oborním chovu Vřísek a výsledky jeho kontroly“, je mým původním autorským dílem. Veškerá literatura a další zdroje, z nichţ jsem čerpal, jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury a v práci řádně citovány.“

……..….………………

OBSAH 1. ABSTRAKT …………………………………………………………….. 6 2. ABSTRACT …………………………………………………………….. 7 3 ÚVOD A CÍLE DIPLOMOVÉ PRÁCE ……………………………… 8 4 TEORETICKÁ ČÁST …………………………………………………. 9 4.1 Systematické zařazení ……………………………………………………. 9 4.2 Koza bezoárová – biologické charakteristiky, rozšíření a choroby ……... 9 4.2.1 Základní biologické charakteristiky kozy bezoárové ……………………. 9 4.2.2 Zeměpisné rozšíření ……………………………………………………… 12 4.2.3 Ţivotní podmínky a aklimatizace …………………………………………12 4.2.4 Tělesné rozměry ………………………………………………………….. 13 4.2.5 Zbarvení ………………………………………………………………….. 13 4.2.6 Toulce a věk ……………………………………………………………… 14 4.2.7 Potrava ……………………………………………………………............ 15 4.2.8 Významný vliv kozy bezoárové na rostlinnou vegetaci …………………..16 4.2.9 Choroby ………………………………………………………………….. 17 4.3 Historie výskytu kozy bezoárové na území České republiky ……………. 18 4.4 Obora Vřísek a její charakteristika ………………………………………. 20 4.5 Přehled parazitóz ………………………………………………………… 20 4.5.1 Motolice (Trematoda) ……………………………………………………. 20 4.5.2 Tasemnice (Cestoda) …………………………………………………….. 21 4.5.3 Oblí červi (Nematoda) …………………………………………………… 21 4.5.3.1 Oblí červi zaţívacího ústrojí …………………………………………….. 21 4.5.3.2 Oblí červi dýchacího systému ………………………………………….. 23 4.5.3.2.1 Muellerióza …………………………………………………………….. 23 4.5.3.2.2 Rozšíření ……………………………………………………………….. 24 4.5.3.2.3 Původce ………………………………………………………………... 24 4.5.3.2.4 Hostitelské spektrum …………………………………………………... 25 4.5.3.2.5 Vývojový cyklus ……………………………………………………….. 25 4.5.3.2.6 Epidemiologie ………………………………………………………….. 26 4.5.3.2.7 Patogeneze a klinické příznaky ………………………………………... 27 4.5.3.2.8 Odolnost hostitelů vůči parazitům ……………………………………... 27 4.5.3.2.9 Diagnostika ……………………………………………………………. 28 4.5.3.2.10 Profylaxe a léčba ……………………………………………………....28 4.6 Léčivé látky s antiparazitární účinností vyuţitelné v terapii muelleriózy .. 29 4.6.1 Vyuţití léčby u muelleriózy ……………………………………………… 29 4.6.1.1 Albendazol ……………………………………………………………….. 29 4.6.1.2 Febantel …………………………………………………………………... 30 4.6.1.3 Fenbendazol ……………………………………………………………… 30 4.6.1.4 Flubendazol ………………………………………………………………. 30 4.6.1.5 Ivermektin ………………………………………………………………... 30 4.6.1.6 Kambendazol …………………………………………………………….. 31 4.6.1.7 Mebendazol ………………………………………………………………. 31 4.6.1.8 Oxfendazol ……………………………………………………………….. 31 4.7 Prevence ………………………………………………………………….. 31 5 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ………………………………………….. 33 5.1 Charakteristika chovu kozy bezoárové …………………………………... 33 5.2 Metodika manipulace s kozou bezoárovou a metodika sběru trusu ……... 33 5.3 Metody vyuţité k parazitologickému vyšetření trusu ……………………. 34 4

5.3.1 Modifikovaná Baermannova metoda pro larvoskopické vyšetření ……… 34 5.4 Léčiva pouţitá k ošetření zvěře ………………………………………….. 34 5.5 Časové rozloţení terénních experimentálních prací v oborním chovu za období let 2000 – 2011 ………………………………………………………...… 35 6 VÝSLEDKY .…………………………………………………………… 37 6.1 Specifikace zvířat vzorkovaných v jednotlivých termínech od 29.5.2008 do 11.1.2011………………………………………………………………… 37 6.1.1 Vzorkovací termín 29.5.2008 ……………………………………………. 38 6.1.2 Vzorkovací termín 6.11.2008 ……………………………………………. 39 6.1.3 Vzorkovací termín 30.4.2009 ……………………………………………. 40 6.1.4 Vzorkovací termín 25.11.2009 …………………………………………... 41 6.1.5 Vzorkovací termín 7.5.2011 ……………………………………………... 42 6.1.6 Vzorkovací termín 23.9.2010 ……………………………………………. 43 6.1.7 Vzorkovací termín 11.1.2011 ……………………………………………. 44 6.2 Výsledky larvoskopických vyšetření …………………………………….. 47 6.2.1 Přehled nálezů získaných při larvoskopických vyšetřeních za období od roku 2000 do roku 2008 ………………………………………… 47 6.2.2 Přehled nálezů získaných při individuálních larvoskopických vyšetřeních v období od 29.5.2008 do 11.1.2011 ………………………………. 48 6.2.2.1 Vzorkovací termín 29.5.2008 ……………………………………………. 48 6.2.2.2 Vzorkovací termín 6.11.2008 ……………………………………………. 49 6.2.2.3 Vzorkovací termín 23.1.2009 ……………………………………………. 50 6.2.2.4 Vzorkovací termín 30.4.2009 ……………………………………………. 51 6.2.2.5 Vzorkovací termín 25.6.2009 ……………………………………………. 52 6.2.2.6 Vzorkovací termín 25.11.2009 …………………………………………... 53 6.2.2.7 Vzorkovací termín 7.5.2010 ……………………………………………... 54 6.2.2.8 Vzorkovací termín 23.9.2010 ……………………………………………. 55 6.2.2.9 Vzorkovací termín 11.1.2011 ……………………………………………. 56 6.3 LPG hodnoty směsných kontrolních vzorků …………………………….. 56 7 DISKUZE………………………………………………………………... 58 8 ZÁVĚR ………………………………………………………………….. 61 9 SEZNAM LITERATURY ……………………………………………… 62

5

1 Abstrakt Univerzita Karlova v Praze Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie Kandidát: Michal JUNGMANN Školitel: prof. RNDr. Jiří LAMKA, CSc Název diplomové práce: Parazitostatus kozy bezoárové v oborním chovu Vřísek a výsledky jeho kontroly Diplomová práce je věnována koprologickým vyšetřením trusu kozí zvěře (koza bezoárová, oborní chov Vřísek, Lesy ČR, s. p. Hradec Králové). V práci bylo vyuţito larvoskopického vyšetření zaměřeného na malé plicnivky, shrnuty jsou výsledky dřívějších (období let 2000-2008) a aktuálních vyšetření, která byla součástí realizace grantového projektu (roky 2008-2011). V larvoskopických nálezech byla prokazována vţdy jen plicnivka Muellerius capillaris, její přítomnost v chovu výrazně negativně komplikovala celkový zdravotní stav kozí zvěře. Byl proto zahájen antiparazitární program (kontaktní podávání ivermektinu v intervalu 6 měsíců), v jehoţ průběhu bylo dosaţeno významné redukce larvoskopických nálezů.

6

2 Abstract Charles University in Prague Faculty of Pharmacy in Hradec Králové Department of Biochemical Sciences

Candidate: Michal JUNGMANN Supervisor: prof. RNDr. Jiří LAMKA, CSc Title of diploma thesis: Parazitostatus of bezoar goat in game preserve Vřísek and results of its control

This thesis is devoted to the scatology examination of faeces goat animals (Bezoar goat, preserve Vřísek, Lesy ČR, s. p. Hradec Králové). In the work was used larvascopic examination aimed at small lungworm, summarized are the results of earlier (period 2000-2008) and current investigations, which were part of the implementation of the grant project (years 2008-2011). In the larvascopic findings were always demonstrated lungworm Muellerius capillaris, its presence in the breeding very negatively complicated the overall health of goat animals. It was therefore initiated anti-parasite program (contact feeding of ivermectin every 6 months), during which was achieved significant reductions larvascopic findings.

7

3 Úvod a cíle diplomové práce Koza bezoárová (Capra aegagrus) se řadí k unikátnímu druhu populace spárkaté zvěře ţijící na území České republiky. Populace koz bezoárových je soustředěna v oboře Vřísek (Ţiţkův vrch) u České Lípy, která je statisticky nejmenší početní skupinou spárkaté zvěře chované pod křídly Lesů České Republiky, s. p. Koza bezoárová byla v období let 1994 – 1996 vysazena v oboře Vřísek, po jejím odchytu a zároveň zaniklém chovu v okolí Pálavských vrchů v lesním závodě Ţidlochovice. Celkem bylo do obry Vřísek o celkové výměře 139 ha převezeno 14 kusů. Část původní pálavské kozí populace (12 ks) bylo odchyceno pro zoologické zahrady v Liberci a Plzni. Chov populace kozy bezoárové se řadí díky poloze obory Vřísek na Českolipsku k nejsevernějšímu klimatickému výskytu kozy bezoárové nejen v Evropě, ale i na světě. Je to zvláštnost a zároveň unikát v klimatických podmínkách chovu kozy bezoárové. Cílem této práce je 1. zpracování přehledu výsledků parazitologických vyšetření oborního chovu Vřísek se zaměřením na populaci kozy bezoárové včetně mufloní zvěře za období od roku 2000 do 29.5.2008 za 2. aktivní podíl na terénních pracích a laboratorních vyšetřeních včetně vyhodnocení získaných výsledků za období od 29.5.2008 do roku 2011.

8

4 Teoretická část 4.1

Systematické zařazení kozy bezoárové

Třída:

Mammalia - savci

Podtřída:

Theria - ţivorodí

Nadřád:

Placentalia - placentálové

Řád:

Artiodactyla - sudokopytníci

Podřád:

Ruminantia - přeţvýkavci

Čeleď:

Bovidae - turovití

Podčeleď:

Caprinae - kozy a ovce

Rod:

Capra - kozy a kozoroţci; tuři

Druh:

Capra aegagrus - koza bezoárová Zoologická systematika byla donedávna ještě velmi nejednotná a nepřehledná

zejména týkající se druhu. Jednotlivé podruhy se člení podle jejich tělesné stavby a zeměpisné lokalizace Např. Capra aegagrus cretensis – na Krétě Capra aegagrus picta – na souostroví Kyklad Capra aegagrus neglecta (vyhynulá) – na hranicích Iránu s Afganistánem (Lochman et al., 1979)

4.2

Koza bezoárová - biologické charakteristiky, rozšíření a choroby

4.2.1 Základní biologické charakteristiky kozy bezoárové Podle Lochmana et al. (1979) se můţe koza bezoárova doţít dvaceti i více let. Její strategií souţití s ostatními kozami stáda je sdruţování se do tlup, v nichţ kozy násobí své jemné smysly, mezi nimiţ vyniká zrak, sluch a výborný čich. Tyto vynikající vjemy pouţívají kozy při úniku v areálu původního rozšíření jako ochranu před nebezpečím, přičemţ největším nebezpečím je člověk. Vzdálenosti úniku se zkracují v oblastech, ve kterých si kozy na člověka uţ zvykly. Couturier (1962) uvádí, ţe kozy dokonce na íránském Elbrusu nejeví strach před lidmi a v oblasti Kopet Dagu je únikový rozsah vzdálenosti kolem 100 m. 9

Podle hustoty populace kozy bezoárové můţeme mluvit o různě velkých tlupách. Je moţné tvrdit, ţe samice s mláďaty a mladými samci (od věku 4 aţ 5 let) ţijí pohromadě a tvoří tlupy o velikosti třech aţ sedmi kusech, v některých případech můţe být v tlupě dokonce 20 – 30 zvířat. Dinnik (1910) uvádí, ţe na Kavkaze (pokud ţilo ještě hodně koz) ţilo v tlupách i 40, někde dokonce i 90 kusů. Takto velkou tlupu bylo moţno spíše pozorovat v období podzimu a zimy, kdy se kozy sdruţují spíše náhodně v okolí velkých pastvin a spíše v zájmu společné ochrany před nebezpečím a v přizpůsobení se terénu a podobně. Při útěku nebo při nálezu nových pastev se tlupy rozpadají, takţe v zásadě je moţné povaţovat za rodinnou tlupu stávající ze 3 aţ 7 kusů, ve které však nenajdeme starého kozla. Jsou to samotáři a k tlupě se připojují krátce před říjí a po ní tlupu opět opouštějí (Lochman et al., 1979). Říje, přebarvování, kladení kůzlat a překonání období nouze jsou faktory, které ovlivňují aktivitu koz bezoárových v průběhu celého roku. Lochman et al. (1979) uvádějí od různých autorů odlišné průběhy říje koz bezoárových, které se liší zejména rozdílností lokalit. Obvyklý začátek říje povaţují autoři za druhou polovinu aţ konec listopadu, říje trvá 14 dnů. Couturier (1962) uvádí, ţe na Kavkaze říje probíhá od poloviny listopadu do konce prosince, v Taurusu 40 dní a to od prosince do února, na Krétě v listopadu, v severním Íránu v prosinci, na ostrovech Samothraké a Tavolara v září nebo v říjnu, na Antimilosu v srpnu a na Giuru počátkem července. Kozí říje můţe probíhat na některých řeckých ostrovech i dvakrát do roka (Wettstein, 1954). V našich klimatických podmínkách začíná říje koz bezoárových v září. V tomto období je moţné sledovat u kozlů mečení, které je podobné kozlům domácím, ale jejich hlas je hlubší a silnější. Kozy vydávají hlas podobný syčení a v období říje spíše protáhle kašlou nebo dokonce kýchají. Hlas kůzlat je mečení. Pohlavní dospívání kozlů je ve druhém roce ţivota, v této době nekonkurují starším kozlům v říji a do svých tří aţ pěti let nepokládají kozy. Kozy pohlavně dospívají v jednom a půl roce, s kladením kůzlat začínají ve druhém nebo třetím roce svého ţivota. Říjného kozla poznáme podle tzv. říjného výrazu ve tváři, zvednuté kelky a ostrého zápachu. Vůdčí kozel tlupy pokládá všechny kozy a je schopen pokládat tutéţ kozu i několikrát za hodinu. Kozy jsou plné cca 150 dnů, přitom kladou jedno aţ dvě, výjimečně i tři kůzlata. Pohlavní poměr v narozených kůzlatech bývá 1:1. Lochman et al. (1979) uvádějí, ţe kozy při kladení se vyskytují převáţně na jiţních svazích a aţ v příznivějším teplém období dochází k porodům.

10

Couturier (1962) popisuje období kladení kůzlat na Kavkaze od května aţ do konce června, v Kopet Dagu je kladení v květnu, na Taurusu koncem dubna a začátkem května, na Krétě v květnu, na Antimilosu v lednu a na Giuru v listopadu. Kozy v českém klimatu v okolí Pálavských vrchů kladly ve značně nepříznivých klimatických podmínkách, převáţně v únoru a bylo zde téţ 10. ledna nalezeno čerstvě kladené (uhynulé) kůzle. Při narození se hmotnost kůzlete pohybuje okolo 3 kg a je schopno uţ od druhého dne následovat matku. Koza ho však nechává dva aţ tři dny na krytém místě, kde v případě nebezpečí ho přitiskne k zemi a je tak chráněno. Kůzle všude následuje matku do stáří 7 aţ 12 měsíců. Kojení trvá do stáří 6 měsíců, později je kůzle matkou občas přikojováno. Mladí kozlíci zůstávají s matkami nejméně do podzimu dalšího roku ţivota a potom se obvykle oddělují do samostatných tlup mladé zvěře. Rohy mladým kozlíkům rostou uţ v prvním měsíci stáří a v prvním roce mají největší přirůst. Není ovšem vyloučeno, ţe tento růst je spojen s vydatným zdrojem ţivin v mateřském mléce. Srst kůzlatům narůstá v prvním roce ţivota, kterou mění za zimní v čase září aţ října. Změna zimní srsti u kozy bezoárové v letní trvá docela dlouho a postupně přebarvuje od dubna, někdy aţ od června. Přebarvování začíná u mladých jedinců tlupy, kdeţto u starých koz a kozlů je zimní srst ještě patrná začátkem léta nejčastěji na bocích. Se začátkem zimy a období nouze dochází většinou k migraci u jedinců ţijících v horách

směrem

do

poloh

s niţší

nadmořskou

výškou.

Zvěř

sestupuje

z vysokohorských louk do pásma skalních hřebenů, kde se nachází dřeviny a řídké keře. Moric (1930) podle pozorování v oblasti Kopet Dagu popisuje, ţe tyto tzv. vertikální migrace jsou spojené s mnoţstvím napadlého sněhu. Pokud ho napadne větší vrstva, sestupují kozy do lesního pásma, a kdyţ napadaný sníh začíná tát, vrací se zpátky do vyšších poloh. Na řeckých ostrovech díky klimatickým podmínkám k takovým migracím nedochází. Lochman et al. (1979) sledovali určité migrace koz bezoárových v okolí Pálavských vrchů, ke kterým docházelo v průběhu roku, i kdyţ byly, z hlediska silně omezenému místnímu prostoru, omezené za potravou a za teplem. Ve své publikaci dále uvádějí denní aktivitu koz bezoárových a dospěli k závěru, ţe jde o zvěř s celodenní aktivitou. V oblasti svého původního výskytu, v místech, kde má přes den většinu klidu, je zvěří denní. Na Kavkaze se chodí kozy bezoárové pást především ráno (9. a 10. hodina) a v podvečer (16. a 18. hodina), přijímají i potravu za soumraku. Převáţnou část dne odpočívá pod skalními útesy, ve stínu keřů nebo stromů a někdy jí můţeme najít dokonce i v jeskyních. V průběhu léta sestupují ke známým pramenům 11

vodních říček, kde se napájí a téţ navštěvují slaniska. Jsou však i oblasti, kde koza bezoárová nemá dostatek klidu a rázem se mění na zvěř s noční aktivitou a přes den odpočívá na klidných a nikým nerušených místech. Podobně vypadala situace i na Pálavě. 4.2.2 Zeměpisné rozšíření Podle Lochmana et al. (1979) je moţné povaţovat za areál výskytu kozy bezoárové oblast rozprostírající se od východního Středomoří přes celou střední Asii, od ostrovů Kréty a řeckého Archipelagu přes Írán a Malou Asii na Kavkaz, do jiţního Balučistánu, Turkménie aţ do Západní Asie. Shackleton et al. (1997) společně s Weinberg a Özüt (2007) popisují vývoj početních stavů koz bezoárových (Capra aegagrus aegagrus) na území Turecka a v rámci této lokality, zjistili nejenom dobrou zdravotní kondici koz, ale i vzrůstající tendenci dané populace s tím, ţe se stavy pomalu zvyšují a v některých oblastech je dokonce prováděn řízený odlov. Shackleton et al. (1997) se věnují problematice v Řecku, kde je podruh kozy bezoárové (Capra aegagrus cretica) a celkový počet populace je odhadován kolem 600 jedinců a s takovýmto číslem je můţeme povaţovat za vzácnost. Dalším místem s docela hojným výskytem kozy bezoárové jsou skalnaté povrchy Íránu, nejsou zde jen hory, ale terén je značně členitý a nalezneme zde útesy podél moře, opadavé jehličnany v severní části země spojené s poušti v centrální části země. Současný počet jedinců kozy bezoárové v Íránu není znám, ale jsou známy početní stavy z národního parku Golestan, kde v roce 1991 bylo kolem 2500 kusů a z další oblasti Alborz – Markazy, kde bylo 4000 kusů. Předpokládaný výskyt je při hranicích s Íránem a v pohoří Zagros na severu země.

4.2.3 Ţivotní podmínky a aklimatizace Mnoho autorů popisuje kozu bezoárovou jakou druh, který ţije ve velmi různorodých ţivotních biotopech. Lochman et al. (1979) popisují výskyt kozy bezoárové v rozmezí nadmořských výšek od nulových, na ostrovech ve Středozemí, ale v lokalitách u Krasnovodska a dalších jiných, aţ po 4200 m n.m. na Aratu. Couturier (1962) popisuje pozorování kozy bezoárové ve výšce dokonce 4500 m n.m. Lochman et al. (1979) popisují ţivotní podmínky, ve kterých jednotlivé kusy ţijí, na ostrovech v Egejském moři. Nacházejí se zde suchá a vyprahlá vápencová podloţí a ţiví se suchomilnými rostlinami. Můţeme je vidět, jak se pohybují

12

v listnatých lesích s výskytem javorů, dubů, jalovců, pistácií, jeřábů a jiných rostlin. V Íránu je koza vystavena hranici věčného ledu a v Pákistánu jsou jejím útočištěm suťové skály bez jakéhokoliv porostu. Stejný terén můţeme vidět i v tureckém Taurusu stejně jako v Turkmenistánu, za to na Kavkaze se drţí většinou v pásu lesů, vyšší část patří kozoroţcům. Celkové nároky na teritoria z pohledu velikosti nejsou známy, ale v kaţdém případě se kozy drţí v niţších výškách neţ kozli, a překvapují nás jejich neobyčejnou rychlostí, ostraţitostí a obratností. Podle Lochmana et al. (1979) byly podmínky na Pálavě pro kozu bezoárovou dostatečné. Současný výskyt kozy bezoárové je v oboře Vřísek vyhovující, díky značně členitému terénu s řadou pískovcových útvarů a roklí. Obora leţí v nadmořské výšce 257 aţ 326 m n.m. o celkové výměře 139 ha (lesní půda 90 ha, vodní plochy 1 ha , zemědělská plocha 34 ha a ostatní plochy 14 ha). Z lesního porostu můţeme najít převáţně jehličnany, kde dominuje borovice (38%), smrk (22%) největší zastoupení z listnatých stromů má dub (23%). 4.2.4 Tělesné rozměry Podle Lochmana et al. (1979) se tělesné rozměry koz bezoárových značně liší podle místa výskytu, např. kozy kontinentální a ţijící v Malé Asii jsou stavbou svého těla podstatně fyzicky slabší neţ např. kozy z Taurusu, kde někteří jedinci dosahují aţ 140 kg hmotnosti těla. V Íránu dosahuje hmotnost vyvrţených kozlů aţ k 30 – 45 kg, délka těla je 90 – 140 cm a v kohoutku měří 60 – 75 cm, kozy dosahují vyvrţené hmotnosti mezi 15 – 25 kg, délka těla do 120 cm a v kohoutku 55 – 65 cm. V ČR dosahují kozlové hmotnosti kolem 50 kg a kozy do 30 kg. 4.2.5 Zbarvení I přes široké rozšíření a výskyt kozy bezoárové je zbarvení jedinců téměř všude stejné. Kozy přebarvují celkem dvakrát do roka a barva letní srsti se zcela liší od srsti zimní. Letní srst je na hřbetu a bocích červená nebo rezavě hnědá, někdy dokonce rezavě šedá a zimní srst je šedohnědá nebo světle kaštanově rezavá. Jinak je zbarvení červenošedé a po stranách na bocích a na těle pískově ţluté. Na hřbetě je patrný tzv. oslí pruh, který se směrem dozadu zuţuje a tento pruh je patrný v kaţdém ročním období. Srst je téţ na hlavě tmavě hnědá a to zejména v přední obličejové části. Trup těla tvoří tmavohnědý pás, který odděluje hnědé boky od jeho bílé nebo rezavě bílé spodiny. Zbarvení spodní čelisti a vousů je téměř černé. Barevné zpestření můţeme pozorovat na 13

předních bězích směrem dolů od loketních kloubů, kde zepředu jsou černé a zezadu a ze stran špinavě bílé. Podobně je tomu i u zadních běhů. Kozy jsou podobně zbarvené jako kozli, ale tmavý oslí pruh na hřbetě není tak zřetelný a chybí tmavý obojkový pruh na krku a srst na hlavě je podstatně světlejší. (Lochman et al., 1979). Zbarvení srsti u kozy bezoárové podléhá změnám díky zeměpisnému rozšíření, například v Íránu je letní srst kozy bezoárové světle béţová, u hřbetu narezavělá a ve spodní části téměř bílá. Tou dobou není ani znatelný tmavý hřbetní pruh, vous je hnědočerný. Kelka je hnědá aţ černá a na přední straně jsou bílé tečky. Barva hlavy je o něco tmavší neţ trup těla, kozy jsou tou dobou světlejší. Vous kozám na bradě zcela chybí. Pákistánské kozy bezoárové (Capra aegagrus blythi) mají barvu srsti světlejší aţ bělavou, kterou můţeme pozorovat i na krku a na celém hřbetu, můţeme jí vidět i u starých kozlů. Na druhé straně zbarvení kozy v tureckém Taurusu je opět tmavé s dlouhou černou hřívou. Starší kusy mají hřbetní část prošedivělou, ale u některých jedinců světlejší barva srsti souvisí se špatným neúţivným rokem, se kterým se ztrácí i tmavý hřbetní pruh. Florstedt (1928) udává, ţe takových světlých kusů bylo na Taurusu uloveno více, ale na druhou stranu mezi nimi byl jedinec s nadprůměrnou hmotností. Lochman et al. (1979) popisuje podobné zbarvení kozy bezoárové i na evropských ostrovech. Barva srsti kůzlat těsně po kladení bývá šedohnědá a později se mění do béţové, která postupně přechází do tmavé aţ do rezavé. Barva zimní srsti u kůzlat bez rozdílu pohlaví je tmavší. Mladí kozli jsou bez vousu, přičemţ začínají tmavnout přibliţně ve třech aţ čtyřech letech. Do té doby je barva jejich srsti světle hnědá aţ narezavělá, později se místy objevují tmavohnědé aţ načervenalé skvrny a tmavou hřbetní čáru mají vcelku, ta je od záhlaví aţ po konec kelky. Postupným časem jsou vidět jasné pohlavní znaky dospělosti, mezi ně patří tmavý pruh na krku táhnoucí se aţ ke hrudi, tmavé vybarvení obličeje, tmavé boční pruhy a tmavé pruhy na bězích. Dospělé kozy mají podstatně světlejší srst v zimním i letním období, ale je zachované hnědé vybarvení běhů, čela, kelky a téţ tmavý hřbetní pruh. 4.2.6 Toulce a věk Kozy bezoárové mají charakteristické rohy, které jsou nejvíce patrné u kozlů. Dá se z nich usuzovat o jejich věku. Jsou šavlovitě zahnuté a mají výraznou lištu. Průřez jejich rohu můţe připomínat hruškovitý tvar. Vnitřní strana je konkávní a vnější spíše vydutá. Délka je kus od kusu odlišná. Doloţená délka je v rozmezí 30 – 72 cm a rozloha 14

25 – 35 cm. Opět platí, ţe rohy koz z Malé Asie jsou větší neţ u jejich středomořských příbuzných. Kozy je mají o mnoho kratší. Nedosahují ani polovinu délky u kozlů v dospělosti. Rohy jsou rovné nebo jen mírně zaoblené. Navíc nemají lišty, coţ zhoršuje moţnost posoudit roční hrubší vruby. Průřez je oválný elipčitý s vnitřní hranou téměř plochou a vnější vypouklou. Jedním měřítkem, z jiţ zmíněných, jsou rohy, které rostou nejvíce do tří let a pak dorůstají po několika centimetrech. Obvod přirůstá pravidelně po sedm let. Lze je tedy rozdělit do 3 skupin. 1. skupina 0-3 let 2. skupina 3-7 let 3. skupina 8 a více Nejpřesněji to lze zjistit z ročních hlubokých vrubů na rozích. Dále lze usuzovat o věku dle hierarchie ve stádu a porovnávání s ostatními členy. Dalším způsobem určení je přebarvování. Nejdříve s ním začínají mladé kusy a posléze ty starší. Důleţité z tohoto hlediska stáří je pozorovat dobu říje. Starší začínají dříve a mladší později, ale o to trvá déle. Nesmíme opomenout, ţe trvalý chrup vyroste aţ kolem 4. roku.

4.2.7 Potrava Koza bezoárová má neúplný selenodontní chrup, ve kterém chybí horní řezáky, špičáky a stoličky. Mléčný chrup je vyměněn za trvalý ve čtvrtém roce stáři, zubní vzorec je 0.0.3.3. / 3.1.3.3. Lochman et al. (1979) připisuje koze bezoárové nenáročné potravní nároky. K její oblibě patří zejména okusování stromů a keřů a nedělá jí problém vylézt po kmeni daného stromu do značné výšky. K potravě samozřejmě patří trávy i byliny. Dalle (1944, 1949, 1951) poukázal na to, ţe kozy bezoárové v Arméni a na Kopet Dagu konzumovali více neţ 40 druhů travnatých rostlin a při výběru potravy dávají přednost vonícím dřevinám a keřům. Nedostatek minerálů zejména sodíku a vápníku doplňuje častými návštěvami slanisek, někdy konzumuje i hlínu. Koza bezoárová nese název po bezoáru, coţ je tvrdá koule, která se nachází v jejím ţaludku (někdy je uloţena níţe ve střevech), je to ve své podstatě chuchvalec z chlupů, hlíny a jiných materiálů. Můţeme ho najít i u jiných druhů spárkaté zvěře. Heroldová a Homolka (1999) uvádějí výsledky potravní analýzy kozy bezoárové na Pálavě a řadí ji mezi potravní oportunisty, kteří se dokáţou snadno přizpůsobit 15

aktuální potravní nabídce a jsou schopné konzumovat jak lehké, tak obtíţně stravitelné sloţky potravy. Ve své studii uvádí potravní analýzu kozy bezoárové na Pálavě, kde bylo k dispozici 99 potravních sloţek pro tamní populaci koz. Z celoročního průměru konzumovala bezoárová populace 56 sloţek potravy. Největší konzumace (68 sloţek) byla zaznamenána na jaře, kde byla nabídka nejpestřejší. Nejméně sloţek (51) obsahovala potrava ke konci letních měsíců v červenci a srpnu, kdy populace konzumovala zejména traviny. V celoročním průměrném konzumačním objemu (45%) stravy kozy bezoárové převládaly listnaté dřeviny. Nejvíce konzumace se zaznamenalo na podzim (56%), nejméně v jarních měsících (37%). Jasan patřil k nejvíce konzumovaným dřevinám v průměru 12% celkové potravy. Nejvíc byl konzumován na podzim, kdy opadané listy mají pro kozy velkou výţivnou hodnotu. Mezi dalšími často konzumovanými dřevinami byly dub, hloh a svída. Menší část tvořili druhy javor, šípek, lípa a habr. Borovice byla téměř nepatrnou součástí potravy. Heroldová a Homolka (1999) dále uvádějí, jako další nedílnou sloţku potravy kozy bezoárové travinu, která dosahuje 28% jejího celkového objemu. Rašící trávy měly největší význam na jaře v období měsíců března a dubna, kdy jsou nejstravitelnější. Další sloţkou byly téţ dvoudomé rostliny a dokonce i léčivé rostliny zejména řepík, šalvěj a dobromysl. V zimě koza bezoárová konzumovala i potravu z krmelců (15 % objemu), ke kterým patřila vojtěška a seno. Heroldová a Homolka (1999) prováděli výzkum potravní analýzy v oboře Vřísek na Českolipsku v období měsíce května, kdy je vegetace v plném proudu rozvíjení a nejvíce podílu konzumace tvořili dřeviny 45%, druhý největší podíl měly traviny 40% a byliny tvořily 15% podíl potravy. Průměrné kvantitativní sloţení potravy v zimním období kozy bezoárové v oboře Vřísek, uvádí Zabloudil a Vala (2008), kde koza na kus a den spotřebuje: seno luční – 0,9 kg, duţnaté krmivo – 0,9 kg, jadrné krmivo – 0,4 kg a ostatní (pupeny, kůra, prýty a jiné) – 1,25 kg. V letních obdobích jsou mnoţství na kus a den následující: jadrné krmivo – 0,1 kg, tráva luční – 2,6 kg, ostatní – 2,65 kg. Pitný reţim dospělého kozla uvádí mezi 5 a 6 lity vody a u dojící nebo březí kozy doporučují zajistit minimálně 6 aţ 8 litrů pro kus na den. 4.2.8 Významný vliv kozy bezoárové na rostlinnou vegetaci Po odchytu a odvozu kozy bezoárové z oblasti Pálavských vrchů, Mlčoušek (2007) popisuje, ţe v nynější době se sniţují výměry stepních a lesostepních částí 16

Pálavy z důvodu agresivního nárůstu ploch travin i dřevin. Na základě tohoto zjištění se v plánu pro další rozvoj Národní přírodní rezervace Děvín – bývala obora Pálava – objevila část: „Je třeba pro plochu 45 ha bývalých pastvin na vhodných plochách po vyřezání náletových dřevin, zavést pastvu omezeného počtu hospodářských zvířat.“ Ke stejnému názoru se přiklání i Havránek (2009), ten povaţuje kozu bezoárovou za jistého regulátora růstu jasanu ztepilého, popř. jilmu horského, ke kterému dochází na dvou lokalitách (mezofilní a subxerofilní kulturní louce). Další výsledky vycházejí ze zprávy Institutu ekologie a chovu zvěře, s.r.o. Havránek (2009), která vychází z několikaletého sledování fytocenózy na Pálavě a v oboře Vřísek. Na Českolipsku, kde se v současnosti nachází populace kozy bezoárové sledovali celkem 3 lokality a dospěli k závěru: -

v lokalitě s niţší koncentrací zvěře tzv. borová monokultura se vliv kozy bezoárové na bylinnou vegetaci zcela neprojevuje, změny jsou nepatrné, nitrofilní druhy se nevyskytují, minimální rozdíly jsou téţ mezi oplocenou a neoplocenou plochou

-

v lokalitě s vysokou koncentrací zvěře se objevují nové druhy a stávající postupně mizí, nitrofilní druhy jsou na 6 % v neoplocené ploše, jednoleté druhy mají vysoké zastoupení

-

v lokalitě s vyšší koncentrací zvěře tzv. mezofilní louka je přítomnost kozy bezoárové znatelná, díky ní nedochází ke kumulaci stařiny a zvyšuje se tak potenciální uplatnění dvouděloţných rostlin, v oplocené ploše došlo ke sníţení celkové pokryvnosti bylinného patra na 75 %, začínají se objevovat semenáčky buku, dubu a lípy, k destrukci vegetace nedochází

4.2.9 Choroby U koz bezoárových ţijících v Arménii bylo objeveno celkem u 23 koz 22 druhů helmintů, ze kterých 20 druhů bylo stejných jako u domácích ovcí a koz. K parazitům, kteří napadají kozu bezoárovou patří zejména střečci, častým z nich je koţní střeček Hypoderma aegagri. Grigorjan (1949) popisuje dva druhy plicních nematod, které u koz mohou způsobit váţné poškození organismu, jedná se o Protostrongylus davtiani a Protostrongylus muraschkinzewi. Ze sledovaných koz bezoárových bylo v případě 92 % jejich hostiteli. Nenašel však ţádná trematoda (Lochman et al., 1979). Guoth (1960) nalezl u koz bezoárových, ţijících v té době v Tatrách následující druhy nematod: Camelostrongylus mentulatus, Marshallagia marshalli, Nematodirus 17

filicollis, Ostertagia circumcincta, Ostertagia occidentalis, Ostertagia trifurcata, Trichostrongylus axei, Trichostrongylus capricola, Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus

vitrinus,

Chabertia

ovina,

Oesophagostomum

venulosum,

Trichocephalus skrjabini a Spiculocaulus austriacus. Trematody rodu Dicrocoelium lanceolatum byly u koz také nalezeny. Mnozí z parazitů se vyskytují nejen u koz bezoárových, ale i u koz domácích stejně jako v případě skotu nebo u lovné zvěře. Tito zmínění parazité mohou být hlavní příčinou zdroje nákazy kozy bezoárové a jsou pro ně i potravními konkurenty. Na pastvách s jiným dobytkem můţe být koza bezoárová v ohroţení, protoţe dochází ke sníţení jejích potravních zdrojů na ţivotní minimum, coţ potom zabraňuje její ochraně a zamezuje tak uplatnění chovatelských znalostí (Lochman et al., 1979).

4.3

Historie výskytu kozy bezoárové na území České republiky

První známky výskytu se datují od doby Rakouska - Uherska, kdy se kníţe Kristián Kraft von Hohenlohe - Oehringen roku 1898 rozhodl chovat kozy bezoárové na svém panství na Javorině v Belánských Tatrách. Ty však během první zimy nebyly schopny přeţít. Pokusil se tedy o opětovné vysazení roku 1901 z kříţenců. I ty krátce na to uhynuly, ale zanechaly po sobě mláďata, která se posléze opět začala kříţit se samci rodu Capra. Toto kříţení se ukázalo jako nepříznivé. Do konce druhé světové války jejich populace klesla na pouhých 5 kusů a ty přes všechnu péči uhynuly. Podle Mlčouška (2007), došlo na podnět Doc. Karla Kostroně z Vysoké školy zemědělské, lesnické fakulty v Brně, inspirovaného aklimatizačními pokusy s kozoroţci na Javorině v Belanských Tatrách, k vysazení kozy bezoárové v oblasti Pálavy na jiţní Moravě za účelem záchrany tohoto ojedinělého druhu, na základě tehdejších skutečností s postupným sniţováním stavů kozí populace na minimum nejen na Krétě, ale i v celé Evropě. S tímto návrhem souhlasily nejen tehdejší Jihomoravské státní lesy, ale i ředitel Lesního závodu Břeclav Gottwald, ten byl později fúzován s Lesním závodem Ţidlochovice (Mlčoušek, 2007). V roce 1953 se uskutečnil první nákup koz bezoárových z praţské ZOO, ale přesný počet zakoupených kusů není znám. Tyto kusy byly vypuštěny do obory Pavlov k ostatní zvěři, kterou tvořili muflon, daněk a srnčí zvěř. V roce 1954 byly přikoupeny další kusu a to kozel, koza a kůzle. V období let 1966 – 1967 byly zakoupeny další kusy koz z brněnské ZOO. Koupeným kusům

18

slouţila obora Bulhary, jako aklimatizační obůrka, kde zakoupená skupina zvířat byla po celou dobu pod veterinárním dohledem, za účelem zbavení parazitických onemocnění. Mlčoušek (2007) doplňuje tuto veterinární kontrolu tím, ţe jedna koza v karanténě onemocněla a zvěř trpěla přerůstáním spárků. Dále Mlčoušek (2007) informuje o prvním vypuštění kozlů na Pálavě, kdy první kozel uhynul a druhý kozel byl uloven zahraničním lovcem. V roce 1976 se obora na Pálavě stává Národní přírodní rezervací (NPR) Děvín pod zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody, tímto rokem pomalu končí odborná veterinární péče a upadá obdiv laické veřejnosti, neboť je nutné sníţit stavy kozy bezoárové a muflona. Jedním z moţných řešení, jak zachránit stávající populaci bylo její vysídlení do obory Vřísek na Českolipsku, spravované Lesy České republiky, s. p. V roce 1994 byl zahájen odchyt prvních kůsu a 5 kusů dne 8.6.1994 bylo převezeno do Vřísku. Další odchyty se konaly v datech 9.3.1995 a 11.1.1996, kdy do Vřísku přibylo dalších 13 kusů. V průběhu celkových tří odchytů bylo do Vřísku přivezeno celkem 18 kusů a dnem 18.1.1996 byl definitivně ukončen chov kozy bezoárové na Pálavě Havránek a Řehák (1999). Ernst et al. (2011) uvádějí, ţe Lesy České republiky, s. p. převezl z Pálavy do Vřísku na Česko Lipsku celkem 14 kusů kozy bezoárové. Jejich informace podpírá i zpravodaj Lesů České republiky, s. p. z roku 2010, kde je uvedeno doslovně: „V roce 1994 byli na Pálavě odchyceni první dva kozlové, jedna koza a dvě kůzlata. Vzápětí po vypuštění do obory Vřísek jeden z kozlů překonal kamennou oborní zeď a utekl do volné přírody. V dalším roce byly do obory převezeny tři kozy a v roce 1996 tři kozlové a tři kozy. I v tomto případě jeden z kozlů utekl. Základem chovu kozy bezoárové v oboře Vřísek se tak stalo celkem dvanáct kusů převezených z Pálavy.“ Tyto informace jsou mírně odlišné, neţ uvedené informace v Havránkovi a Řehákovi (1999) – 13 koz bezoárových. V nové lokalitě je za největší problém povaţován nízký počet nových přírůstků a jednak téţ velká mortalita narozených kůzlat. Objevily se i ojedinělé úhyny dospělých jedinců. Takto se počet stavu, uţ v tak malém početním chovu sníţil. Díky této skutečnosti Lesy České republiky, s. p. vyuţili svou Grantovou sluţbou LČR a přistoupily k projektu s řešením otázky inbreedingu tzv. příbuzenské plemenitby, která je jedním z moţných faktorů pro zlepšení stavu a prosperitu kozí populace.

19

4.4

Obora Vřísek a její charakteristika

Nedaleko Holan u České Lípy se nachází obora Vřísek, která v roce 1976 byla známá pod názvem Ţiţkův vrch podle zdejší pískovcové dominanty. V roce 1570 nechal Jan z Vartenberka na Ţiţkově vrchu postavit lovecký zámeček v renesančním stylu, který je krátce znám pod názvem Vřísek. V té době se kolem renesančního zámku nacházela obora, ve které se chovalo 100 jelenů, daňků a jiná zvěře. V roce 1842 měla obora celkovou výměru 42 ha a její zeď byla sestavena z tesaných pískovcových kvádrů. Takovou podobu si zachovala téměř přes 120 let. V období let 1971, 1976 a 1980 došlo k rozšíření oboru o celkové výměře 139 ha z čehoţ 90 ha je tvořeno lesní půdou, 34 ha tvoří zemědělská půda, 1 ha zaujímá vodní plocha a ostatní plochy tvoří 14 ha (Vaca, 2008). Úţivné louky, smíšené lesními porosty a skalní útvary tvoří pestrou přírodní mozaiku zdejší krajiny a je navštěvovaným a oblíbeným útočištěm mnohým ohroţeným i chráněným druhů ptáků. Mezi hlavní můţeme jmenovat výra velkého, jestřába lesního, ledňáčka říčního a ţlunu zelenou i šedou. Při tazích na jaře, zde můţeme výjimečně narazit na dudka chocholatého (Informační zpravodaj LČR, s. p., 2010).

4.5

Přehled parazitóz

4.5.1 Motolice (Trematoda) Motolice patří mezi červy, kteří cizopasí v játrech a ţlučovodech svého hostitele. Nejvíce se vyskytují v zamokřených pastvinách, v místech s bohatými sráţkami a v oblastech s tekoucí vodou. Celkem jsou známi tři druhy motolic. Motolice jaterní (Fasciola hepatica) ke svému vývoji potřebuje mezihostitele, který slouţí k vývoji larválního stádia. Vodní plţ Bahnatka malá (Limnae trunatula) je mezihostitelem motolice jaterní. Délka inkubační doby spojená s tímto parazitem je 3 6 měsíců. Nákaza se u zvěře projevuje záněty jater, zduřenými ţlučovody aţ jejich dilatací. Tyto orgány přestávají fungovat, zvěř netráví, hubne a při průjmech slábne, aţ hyne (Lochman et al., 1979). Motolice kopinatá (Dicrocoelicum dendriticum) je rozšířeným parazitem, který je ve srovnání s předchozím parazitem méně nebezpečný a je i velikostně menší. Cizopasí ve ţlučníku nebo jemných ţlučovodech. Jako prvním mezihostitelem parazita 20

jsou suchozemští plţi i vápnomilní, např. z rodu Zebrina, Helicella. Druhým mezihostitelem, ve kterém larvy končí svůj vývoj jsou mravenci rodu Formica a Fusca. Po pozření zvěří se larvy dostávají z tenkého střeva do krve a jsou zaneseny aţ do jater. Napadená zvěř hubne a slábne, nákaza jater bývá larvami masivní (Lochman et al., 1979). Jelenovka bachorová (Paramphistomum daubneyi) se od jiných motolic liší svou velikostí, tvarem a místem napadení. Její nález u zvěře je poměrně vzácný, mezihostitelem je vodní plţ a místem působení je bachor zvěře. Můţeme se s ní setkat u srnčí, jelení a dančí zvěře, větší výskyt bývá převáţně u ovcí (Lochman et al., 1979).

4.5.2 Tasemnice (Cestoda) Patří mezi nejznámější a nejzávaţnější parazitární choroby koz. Cizopasí v tenkém střevě, kde jsou přichycena a odebírají svému hostiteli důleţité ţiviny. Jsou to delší červi neţ motolice. Celkem 2 druhy tasemnic způsobují parazitární nákazu koz a ovcí. Tasemnice ovčí (Moniezia expansa) se nachází v tenkém střevě. Roztočí čeledi Oribatidae jsou jejími mezihostiteli. Při pastvě nebo pití dochází k infekci zvěře tím, ţe pozře roztoče v obalu - cysticerkoid. Larva se po uvolnění z obalu přisaje k sliznici tenkého střeva, kde dorůstá v dospělou tasemnici. Rozšíření této tasemnice není aţ tak velké a klinické příznaky nebývají zřetelné. Napadení jedinci mají nechuť k potravě, jsou slabí, hubení a zaostávají ve vývoji. Při velkém napadení dochází k ucpání aţ perforaci střeva (Lochman et al., 1979). Tasemnice srnčí (Moniezia benedeni) cizopasí téţ v tenkém střevě a její vývojový cyklus je obdobný s tasemnicí ovčí. Mezihostitely jsou téţ roztoči. Zaţívací poruchy, průjmy a vyhublost patří mezi klinické příznaky. Mladší zvěř je náchylná k větší invazi, která můţe způsobit zpomalení vývoje, ale i úhyn (Lochman et al., 1979). 4.5.3 Oblí červi (Nematoda) 4.5.3.1 Oblí červi zaţívacího ústrojí Délka těchto červů je mezi 1 - 5 cm, tvar jejich těla je nitkovitý nebo vláskovitý. Vývoj probíhá bez mezihostitelů, vajíčka jsou odváděna trusem z těla zvířete. Z vajíček se líhnou larvy, které jsou schopné se ve volném prostředí pohybovat. Volné larvy jsou spaseny dalšími zvířaty. Nematodiróza patří mezi nejvýznamnější parazitózy, kterou způsobují střevní červi. Nejčastěji jsou postihována mláďata ve stáří 6 – 10 týdnů. 21

Infekční stádium larvy (L3) se vyvíjí ve vajíčku, které je velmi odolné před vysušením a nízkými teplotami. Díky těmto schopnostem je na pastvinách schopno přeţít po dobu aţ jednoho roku. Teplota nad 10 °C stimuluje larvy L3 k tomu, aby opustily vajíčka a nakazily tak mláďata. Tento proces se děje v období měsíců dubna a května (Horák et al., 2007). Vlasovka slezová (Haemonchus contortus) se vyskytuje ve slezu. Řadí se k nejnebezpečnějším parazitům a v dospělosti ţije přisátá na sliznici ţaludku – slezu. Dochází k závaţným změnám na ţaludeční sliznici, které vedou k poruše trávení. Paraziti zvěři sají krev, čímţ jí připravují o potřebné ţiviny v těle a vyměšováním svých toxických látek jí způsobují otravu. Napadená zvěř pomalu ztrácí odolnost při tělesné námaze, znatelně hubne, nepřebarvuje a je zaznamenán zpoţděný vývoj toulců. Klinickými příznaky jsou silné průjmy, ztráta lesku srsti a napadený jedinec je od ostatních kusů v ústraní. Těţkému zánětu slezu – hemonchóze podlehne jedinec jakéhokoliv věku (Lochman et al., 1979). Vlasovky z rodu Ostertagia, Spiculopteragia, Trichostrongylus, Ashworthius napadají téţ slez. Jejich vývin je bez hostitelů a vyskytují se téměř ve všech oblastech, ve kterých ţije zvěř. Příznaky silné invaze nákazy jsou průjmy, hubnutí, chudokrevnost a těţké katary vedoucí aţ k úhynu (Lochman et al., 1979). Vlasovky rodu Trichostrongylus a Hlístice z rodů Nematodirus a Cooperia parazitují v tenkém střevě. Při silné invazi dochází k silným průjmům a fyzickému oslabení zvěře. Jejich invazivní larvy jsou nejodolnější, protoţe přeţívají celý rok ve vnějším prostředí. Nejvýznamnější je druh Nematodirus a vývojový cyklus vlasovek je bez mezihostitelů, jde tedy o přímý cyklus (Lochman et al., 1979). Zubovka ovčí (Chabertia ovina) patří k častým a závaţným parazitům, kteří cizopasí v tlustém a tenkém střevě. Zubovky způsobují svým sáním na sliznici krvácející infekce, ve kterých můţe vzniknout sekundární infekce, z které potom vznikají těţké záněty střevní sliznice. Při této infekci dochází ke snadnému úhynu zvěře. Onemocnění se projevuje silnými a krvavými průjmy, ztrátou lesku srsti, špatným přebarvováním (Lochman et al., 1979). Zubovka kozí (Oesophagostonum venulosum) se v poměrně velkém mnoţství objevuje u domácích přeţvýkavců. Její vývin je přímý bez mezihostitele a trvá po 30 dní. Příznaky nákazy se projevují silnými vodnatými průjmy a porušenou střevní sliznicí, ve které můţe vzniknout silný zánět střev (Lochman et al., 1979).

22

Tenkohlavec ovčí (Trichuris ovis) je dalším častým cizopasníkem domácích přeţvýkavců. Při silném napadení můţeme sledovat klinické příznaky jako střevní katary společně se silnými průjmy. Při pitvě je na sliznici střev vidět drobné krvácení způsobené od jejich zavrtávání (Lochman et al., 1979). 4.5.3.2 Oblí červi dýchacího systému Plicní červivost je označení parazitóz v dýchacím ústrojí. Vláskovití červi o velikosti aţ do 4 cm způsobují lokální změny v plicním průduškovém parenchymu, které vedou u postiţeného zvířete k vývoji kašle. Larvičky původce se při invazi vyskytují v trusu napadeného jedince (Horák et al., 2007). Plicnivka obecná (Muellerius capillaris) ţije v bronších plicní tkáně a řadí se do skupiny biohelmintů. Dospělého červa poznáme podle nitkovitého tvaru těla a pohlavní dimorfismus je podle velikosti. Sameček dosahuje svou délkou kolem 1,5 cm a samička aţ k délce 2,5 cm. Řadí se mezi nejrozšířenější plicnivky (Lochman et al., 1979). Plicnivka obecná napadá respirační systém, tam jí najdeme v plicním parenchymu, subpleurální tkáni a v plicních sklípcích. Napadené zvíře plicnivkou poznáme podle dušnosti a chronického kašle, většinou trpí i zánětem průdušek nebo zánětem plic (Mehlhorn, 2001 – Diseases, Treatment, Therapy). Protostrongylus rufescens působí u napadené zvěře tělesnou slabost a můţe vyvolat v některých případech i zánět plic. Dospělého červa nalezneme ve střední části průdušinek, to souvisí s jeho pomístním výskytem. Příznaky nákazy jsou podobné jako u plicnivek.

4.5.3.2.1

Muellerióza

Plicnivka obecná Muellerius capillaris vyvolává onemocnění zvané muellerióza, které je charakteristické intersticiální pneumonií a v plicním parenchymu se tvoří líhňové uzly (Jurášek a Dubinský, 1993). Muellerióza, plicní červivost, patří mezi nejčastější onemocnění spárkaté zvěře v jakékoliv věkové kategorii se závaţným průběhem. Po celém světě se můţeme potkat s plicní červivostí i dokonce v suchých a vyprahlých oblastech s drsnými klimatickými podmínkami. Pokud se parazitologicky dokáţe převáţný výskyt larev Muellerius capillaris, nazýváme tento případ termínem muellerióza (Kassai, 1999). Mezi oblými červy – plicnivkami – nalezneme mnoho specifických druhů, které jsou společné nejen domácím přeţvýkavcům, ale i druhům spárkaté zvěře (Páv a kol., 1981). 23

4.5.3.2.2

Rozšíření

Plicnivka obecná patří k nejrozšířenější plicním parazitům u spárkaté zvěře. V chovech ovcí a v lokalitách s převáţnou mufloní zvěří je její výskyt téměř 100% (Lochman et al., 1979). Dyk (1973) a Chroust (2001) uvádějí, ţe procento nákazy u muflonů ve věku 3 - 6 let na jiţní Moravě je téměř 100%. V jiných honitbách v naší lokalitě dochází k cizopasení plicnivky v 60% případech celkové populace (Kotrlá a kol., 1984). V severní části střední Evropy se vyskytuje zejména Muellerius capillaris. U jatečních ovcí v Belgii bylo 49% ovcí infikováno červy Muellerius capillaris. V Bavorsku a Švýcarsku je prevalence plicnivky kolem 74 %. V Hesensku je výskyt kolem 52 – 74 % (Eckert a kol., 1992).

4.5.3.2.3

Původce

V nejmenších alveolech a bronších nalezneme dospělé červy o velikosti 11 – 30 mm dlouhého, vláskového, tenkého tvaru, které nejsou v postiţené plicní tkáni pouhým okem k rozeznání (Chroust, 2001; Kassai, 1999; Dubinský a kol., 2000). Ve svém bilatelárním těle mají plicnivky trávicí, rozmnoţovací a vylučovací ústrojí, ale nenajdeme u nich dýchací ani oběhovou soustavu. Pohyb celé buňky je zajištěn příčně pruhovanou

svalovinou.

Jedinec

se

vyvíjí

celkem

čtyřmi

larválními

stádii

(Mehlhorn,2001 – Biology, Structure, Function) Rozměry samčího těla jsou délka 12 – 15 mm, šířka 0,028 – 0,042 mm a typické pro samce je spirálovité stočení zadního konce těla. Jejich nepatrná pohlavní burza je tvořena výraznými hřebenitými spikulami. Délka samiček je 17 - 25 mm, šířka 0,04 – 0,06 (Kotrlá a kol., 1984). Samičky jsou obvykle větší neţ samečci. Plicnivky někdy můţou dosahovat délky i k 30 mm (samice 30 – 40mm, samci 10 -15 mm) Páv a kol. (1981). Larvy se z malých nakladených vajíček líhnou ještě v plicích s rozměry do délky 0,084 – 0,124 mm a do šířky 0,028 – 0,050 mm. Larvy mají na konci svého těla drobounký osten (Kotrlá a kol., 1984). V prvním stádiu je délka larev 250 - 280 mikrometrů. Larvy opalizují a jsou průhledné (Eckert a kol., 1992).

24

4.5.3.2.4

Hostitelské spektrum

Muellerius capillaris můţe být u všech druhů přeţvýkavců spárkaté zvěře parazitem (Chroust 2001). Páv a kol., (1981) uvádějí, ţe M. capillaris se vyskytuje jako parazit u ovcí, kamzíků, jelenů, muflonů, srnčí zvěře a daňků.

4.5.3.2.5

Vývojový cyklus

Vývoj larev začíná v tzv. líhňových loţiskách, kam oviparní samice nakladou vajíčka, která jsou plná larev. Tyto malé larvičky označované L1, někdy se nazývají prvolarvy nebo prelarvy, těsně po vylíhnutí putují do bronchů a bronchiol a tím způsobují svému hostiteli dráţdivý kašel. Vykašláváním se dostávají ve hlenu do tlamy a odtud jsou buď vyfrknuty nosní dutinou do vnějšího prostředí, ale většina larev je spolknuta a společně s trusem se vylučuje přes trávicí ústrojí z těla ven. Larvičky trus neopouštějí, ale pouţívají ho jako útočiště k přečkání v nepříznivých podmínkách, zejména při vysychání. Jsou odolné proti vysokým teplotním výkyvům, snesou vysoké teploty a přečkají mráz i zimu aţ do -30 °C (Lochman et al., 1979). Jakmile s příchodem jara nastane deštivé počasí, larvy opouštějí trus a napadnou svého mezihostitele, tím je noha plţe, přesněji slizotvorné váčky. Larvičky v těle mezihostitele, za dva aţ tři týdny prodělají další fázi vývoje tzv. 3. stádium, kdy se stávají invazivními. V letních obdobích tento vývoj trvá 2 týdny a larvy 3. stadia jsou dvakrát tak větší, neţ prvolarvy. Druhy měkkýšů, poskytujících mezihostitele, jsou z rodu Arion, Helix, Fruticola aj. (Lochman et al., 1979; Eckert a kol., 1992). Podle druhu plicnivek trvá invazivní stádium ve vhodném druhu slimáků nebo plţů 14 – 45 dnů. Larvy plicnivek vydří aţ několik měsíců v daném trusu, ve kterém překonávají i zimní období. Některé larvy 3. infekčního stádia usídlené blízko pokoţky ve svalovině nohy plţe se mohou uvolnit do hlenové stopy a zvěř se obvykle nakazí při pastvení. K nákaze zvěře dochází přímo spasením infikovaných mlţů za deště nebo v ranní rose na místech, kde jsou výskyty plţů a slimáků ve vlhké trávě, rostlinách a křovinách (Páv a kol., 1981). Zvěř se nakazí pozřením infikovaného hostitele – slimák, plţ – nebo trávou či vodou, kde se nacházejí larvičky infekčního stádia. V trávicím ústrojí, infikované larvičky procházejí střevní stěnou a dostávají se touto cestou do krevního oběhu a do plic. V plicích se usazují do jemných sklípků (Lochman et al., 1979).

25

Pro konečného hostitele nastává nákaza při příjmu larev třetího stádia buď spolu s hostitelem, nebo po uvolnění z těla mrtvého plţe. Larvy z trávicího ústrojí prostupují v tenkém střevě do střevní stěny a pak do lymfatických uzlíků. Přeměněné ve 4. stádium larvy se dostávají do srdce, plic a plicních sklípků cestou přes ductus thoracicus. V loţiscích během několika týdnů larvy pohlavně dozrávají, pro plicnivky je tato doba kolem 4 -9 týdnů (Eckert a kol., 1992). V plicních hrotech se nejvíce soustředí cizopasníci. Vylíhlé larvy se z loţisek dostávají do průdušek a průdušinek a odtud se vykašláváním a polykáním dostávají do zaţívacího ústrojí a odtud jsou vyloučeny společně s trusem ven do okolí (Kotrlá a kol., 1984). Celková délka ţivota M. capillaris je okolo 6 let a perioda trvá 31 dnů. Mezihostitele můţeme zařadit do těchto rodů Succinea, Arion, Helicella, Cepaea, Agriolimax a Theba (Eckert a kol., 1992). Vhodnost klimatických podmínek určuje dobu, po kterou trvá celý vývojový cyklus většinou mezi 1 – 2 měsíci (Lochman et al., 1979).

4.5.3.2.6

Epidemiologie

Jako zdrojem nákazy muelleriózy jsou povaţovány starší zvířata, která kontaminují pastviny. Nákaza s věkem zvířat stoupá a v chovech domácích zvířat zejm. koz a ovcí můţe dosáhnout 100 %. Muellerióza se řadí k nejrozšířenějšímu onemocnění způsobená plicními červy (Jurášek a Dubinský, 1993). Důleţitým faktorem epidemiologie je u larev umět přeţít období sucha a tepla. S tím potom souvisí velikost infekce u plţů. Larvy nejen, ţe ve svalnaté noze přeţijí mrazivé období, ale jsou schopny tam ţít i po několik let. Na velikosti zamoření pastvin má vliv větší počet přeţivší larev v mezihostitelích, ale také období sráţek, které jsou důvodem větší aktivity larev i plţů (Kassai, 1999). Počasí a stáří plţů, jako mezihostitelů podstatně ovlivňuje ţivotaschopnost prvolarev. Některé larvy snesou vlhké okolí kolem trusu společně s mrazem několik měsíců, ale opakované výkyvy teplot, sucho, vlhko, mráz, mokro i obleva larvám nesvědčí a sniţuje se jejich ţivotnost. Při nákaze záleţí na buněčné schopnosti jednotlivých plţů, protoţe velmi silné infekce u hlemýţďů zvyšují jejich úmrtnost (Eckert a kol., 1992).

26

4.5.3.2.7

Patogeneze a klinické příznaky

Při migraci larev dochází k poškození stěn bronchů a alveolů, toto poškození má za následek krvácení a s ním spojené zánětlivé změny charakteru loţisek, plných lymfocytárních a eozinofilních infiltrátů. Díky těmto zánětlivým reakcím se tvoří v plicích loţiska velikosti prosa, která prostupující a usazující se na povrchu plicní tkáně. Při postupném hromadění těchto útvarů dochází k jakýmsi shlukům a dochází ke vzniku bronchopneumotické změny plicního parenchymu. U starších jedinců se můţe jednat někdy o značnou část plic (Chroust, 2001). Při takovéto infekci plicnivkami, léze které na plicích vznikají, zaujmou u kůzlat 35 % povrchu a u dospělých jedinců 24 % (Berrag a Cabaret, 1997). Kassai (1999) uvádí, ţe se rozlišují dva typy změn plicního parenchymu. První typ je tzv. líhňový uzlík, kde jsou sexuálně aktivní dospělí červy společně s mnoha vajíčky a larvami. Tím druhým jsou uzlíky s červy. Ikdyţ najdeme v uzlíku sexuálně neaktivní červy, tak jsou tito dospělý červy stále ţivotaschopné, takovýto uzlík je šedivé barvy. Při pitvání plicního parenchymu můţeme objevit jednotlivé shluky plicnivek hluboko v průduškách, kde postupem času své nákazy tvoří běloţluté uzlíky. Uzlíky neboli líhňová loţiska se tvoří v blízkosti usídlení samičky a nalezneme je v ostrých okrajích plicních laloků. Naříznutá plicní tkáň je bělavá a po naříznutí se objeví pěnivá tekutina, ve které je velké mnoţství malých plicnivek, tento obraz plicní tkáně se objevuje při chronickém nebo dlouhodobém onemocnění. V akutním stádiu onemocnění nalezneme plicní parenchym s místním prokrvením tkáně (Páv a kol., 1981). Silně parazitické onemocnění se projevuje silným kašláním, ztíţených dýcháním a při běhu v terénu je onemocněný kus slyšet silným sípáním. Zesláblá zvěř zejména po zimě snáze podlehne invazi a nemocný kus pak špatně přebarvuje, trpí průjmy, únavou a ztrácí chuť k potravě. Změny vyvolané parazity na plicní tkání jsou nezánětlivé, ale při delším chronickém onemocnění se v parenchymu tvoří sekundární infekce (Lochman et al., 1979).

4.5.3.2.8

Odolnost hostitelů vůči parazitům

Kozy jsou vůči některým škodlivým vlivům parazitů z čeledi Protostrongylidae náchylnější neţ ovce. Je to moţná i tím, ţe některé druhy parazitů nejsou schopni jednak dokončit vývoj a ani nevytvoří tzv. líhňově loţisko a stávají se tak méně patogenní (Eckert a kol., 1992). 27

4.5.3.2.9

Diagnostika

Stupeň napadení plicnivkami se nechá zjistit koprologickým vyšetřením (Lochman et al., 1979). Larvy prvního infekční stádia se v trusu hostitele dokáţou Baermannovou metodou (Bowman, 1999). Průhledné prelarvy je moţné podle specificky zakončeného ocásku rozlišit na druhy. Plicní diferenciální diagnostickou se u uhynulých hostitelů nechá určit druhová specifita podle ohnisek a loţisek s červy (Eckert a kol. 1992). Další diagnostickou metodou je stanovení hodnoty LPG, jejíţ hodnota určuje počet larev na 1 gram trusu. Díky celoroční nadměrné produkci líhňových loţisek v plicích je po celý rok moţné v trusu najít stejné mnoţství larev (Páv, 1981). Koprologické metody dokáţí určit stupeň infekce, ale jejich nevýhodou je, ţe se objevují výchylky změn ze dne na den. Při kontrole na jatkách se infekce rozpoznávají díky velkým plícním lézím (Kassai, 1999).

4.5.3.2.10

Profylaxe a léčba

Veškerá opatření proti plicnivkám jsou v hygienických a asanačních úkonech, z toho důvodu, ţe chybí patřičné léčivé prostředky k jejich zmírnění. Patří mezi ně vyvápňování krmelišt, zajištění odstřelu slabých jedinců ještě před zimou a samozřejmě v průběhu roku, krmivo neházet na zem, ale sypat jej do vytvořených koryt a ţlabů (Lochman et al., 1979). Lochman et al. (1979) uvádí další preventivní opatření, kterými jsou zejména hygiena při zimním přikrmování, průběţné provádění odstřelů vyhublých a špatně přebarvených kusů. Aplikovat vhodná léčiva jako příměsi do krmiv ve spolupráci s veterinární sluţbou. Mírné infekce je zbytečné léčit, protoţe plicnivky jsou rezistentní proti léčbě a právě jedním ze způsobů sníţení nákazy je, ţe se podávají vyšší dávky nebo se léčba opakuje tak dlouho, dokud se nedocílí poţadovaného účinku. I přes úspěšnou léčbu se v mnoha případech do dvou aţ tří týdnu objevují opět larvy v trusu. Dalším způsobem jak sníţit kontaminaci nejen zvířat, ale i pastvin je sníţení počtu vyskytovaných hlemýţďů, coţ je v zásadě neproveditelné (Kassai, 1999).

28

4.6

Léčivé látky s antiparazitární účinností vyuţitelné v terapii

muelleriózy Snad

jediným

způsobem,

jak

předejít

nematodózám

je

kombinace

zoohygienických zásad a podávat hostitelským zvířatům antinematoda. Některá antinematoda mají ještě účinek antitrematodní nebo anticestodní. Léčiva můţeme podle struktury rozdělit do makrocyklických laktonů tzv. avermektinů, benzimidazolů, imidazothiazolů a léčiv jiných chemických struktur. Léčiva se podávají individuálně nebo hromadně ve formě léčivých přípravků a medikovaných krmiv. K léčbě můţeme pouţít krmivo doplněné účinnou látkou (Lamka a Ducháček, 1998). 4.6.1 Vyuţití léčby u muelleriózy Léčba plicních červů komplikuje a zásadně ovlivňuje fakt, ţe není moţné pro léčbu najít symptomy a rozsah případných hospodářských škod není znám. Z toho důvodu je málo podnětů k boji proti plicnivkám. I u protostrongylidóz není otázka léčby vyřešena, problém je, ţe plicnivky v plicních bronších se nedají zasáhnout anthelmintiky. K léčebnému zákroku při onemocnění způsobeným malými a velkými plicnivkami se u spárkaté zvěře pouţívají febantel, mebendazol a fenbendazol. K úspěšné léčbě malých plicnivek stačí několikadenní podávání (Eckert a kol., 1992). Kassai (1999) naopak uvádí, ţe léčba mírných infekcí plicnivek u spárkaté zvěře se neléčí, to je důvod proč se podávají dávky opakovaně nebo ve vyšších dávkách. Ivermektin, tetramisol, fenbendazol, levamisol a albendazol byly při nákaze Muellerius capillaris pouţity a zcela nedosáhly hladiny poţadovaného účinku.

4.6.1.1 Albendazol Albendazol (5 mg/kg ţ. hm.) při podávaní ovcím, sníţil vylučování larev totoţných druhů celkem o 80 – 92 %. U koz při dlouhodobém podávání niţších dávek zaručuje účinnost; dávkování albendazolu proti Muellerius capillaris (denně 1 mg/kg ţ. hm. v potravě během 2 týdnů.) Léčba protostrongylidóz je stále doposud problematická (Eckert a kol., 1992). Ducháček (2003) uvádí, ţe podání albendazolu v dávce 5 x 3 mg/kg ţ. hm. se prokázalo, ţe měl velmi zajímavý koprologický průkaz účinku, ale na druhé straně neměl dostatečný účinek na léčbu dospělců a jejich vývojová stádia v plicním parenchymu. Dále popisuje, ţe při podávání albendazolu v dávce 5 x 7,5 mg/ kg ţ. hm. 29

v dvouleté léčbě byly hodnoty EPG a LPG stejný průběh i konečný stav. Hodnoty LPG dosahovaly v průběhu dvou let stejných hodnot, ale začalo docházet k obnově koprologikých nálezů. Hodnoty EPG po léčbě dosahovaly téţ značného poklesu, ale ten se přiblíţil k nulovým hodnotám.

4.6.1.2 Febantel Po týdenním podávání febantelu v dávce (5 mg/ kg ţivé váhy p.o.) byl u ovcí zaznamenám značný pokles vylučovaných larev Protostrongylus spp. a Muellerius capillaris. Z hlediska účinku a ekonomických nákladu lze doporučit febantel v dávce: 5x5mg/kg ţ. hm. nebo 2x 10-20 mg/kg ţ. hm. (Eckert a kol., 1992).

4.6.1.3 Fenbendazol Při dlouhodobějším podávání niţších dávek febendazolu (denně 1,25 aţ 5 mg/kg ţ. hm. v potravě jako premix během 1 – 2 týdnů) se slibuje dostatečná účinnost u koz proti M. capillaris. Dávkováním fenbendazolu (15mg/kg ţ. hm. perorálně) se sniţuje dočasné vylučování larev u ovcí.

4.6.1.4 Flubendazol Podávaním dávky flubendazolu 3x 15 mg/kg ţ. hm. způsobilo krátkodobý pokles hodnot LPG M. capillaris, zvýšení dávkovacího intervalu 5x 15 mg/ kg ţ. hm. se rychle dosáhlo trvalého poklesu hodnot LPG (Ducháček, 2003).

4.6.1.5 Ivermektin Ivermektin při podání (0,2 – 0,4 mg/kg ţ. hm. perorálně nebo subkutánně) působí na Protostrongylus spp. plným svým účinkem ale na M. capillaris a Neostrongylus lineris působí spíše nedostatečně. Při subkutánní podání ivermektinu napadeným kozám v dávce 0,2 – 0,3 mg/kg ţ. hm. se zjistilo usmrcení dospělců Muellerius capillaris, ale při tomto druhu podání neovlivnil, ţádné vývojové stádium larev (Eckert a kol., 1992). Pří onemocnění malých plicnivek je důleţité podání ivermektinu. Podává se celkem dvakrát v časovém rozestupu 3 – 4 týdnů pro dosaţení poţadovaného úspěchu (Eckert a kol., 1992).

30

4.6.1.6 Kambendazol Bliss a Greiner (1985) uvádějí sníţení jednotlivé dávky na 60mg na kg ţ. hm. Byl zaznamenán výskyt jen u 10 koz z 13 chronicky nemocných (Bowman, 1999).

4.6.1.7 Mebendazol Jako účinné a ekonomicky nenáročné se doporučuje dávkování mebendazolu 3x 10 – 15 mg nebo 5x 5mg/ kg ţ. hm. (Eckert a kol., 1992).

4.6.1.8 Oxfendazol Na francouzské půdě v oblasti Touraine byl ze začátku jara podáván kozám oxfendazol po dobu tří dnů v dávce 3,5 mg/kg ţ. hm. Tímto způsobem se podařilo sníţit nejen celkový počet larev v trusu, ale i celkovou infekci v tělech mezihostitelů (Eckert akol., 1992).

4.7

Prevence

Prevence sehrává významnou roli pro zachování dobrého zdravotního stavu jednotlivých kusů. Patří do ní mnohá opatření, která vychází z platných právních předpisů. Mezi právní předpisy o zdravotní prevenci stavu zvěře můţeme zahrnout hygienické předpisy týkající se hygieny prostředí, výţivy, šíření nákaz a jiných zdravotních plánů. Tyto předpisy vychází ze zákonů o myslivosti a o veterinární péči (Lochman et al., 1979). Hygiena prostředí souvisí s hygienou míst, kde je výskyt velkého mnoţství kusů zvěře. V zimním období je důleţité přikrmování a s ním spojené pravidelné uklízení míst kolem krmelců, sběr trusu a napadaného krmiva. Snaha udrţovat takováto místa vţdy suchá vhodným odtékáním spadlé dešťové a krmné vody. V průběhu celého roku se v oborách provádí takovéto asanační práce (Lochman et al., 1979). Krmivo pro mufloní zvěř se nikdy nehází na zem, krmelce zřízené v oborách by měly být na celkové ploše umístěny rovnoměrně, aby nedocházelo k větším shlukům na jednom místě. A dobrá hygiena potravy zaručuje kvalitní stav kondice zvěře (Lochman et al., 1979).

31

Kontroly zdravotního stavu se provádí u vývrhů ulovených kůsu, v oborách jsou dále prováděny koprologické testy z odběrů vzorků trusu z jara a na podzim. Pokud se zjistí u zvěře nákaza, zahajují se ozdravné programy v podobě pravidelných asanačních úkonů v honitbě a krmných zařízení do té doby, neţ onemocnění se nezlikviduje (Lochman et al., 1979).

32

5 Experimentální část 5.1

Charakteristika chovu kozy bezoárové

Obora Vřísek leţí nedaleko Holan u České Lípy. V roce 1976 byla známa pod názvem Ţiţkův vrch podle zdejší pískovcové dominanty. Obora leţí v rozmezí nadmořských výšek 257 – 326 m, terén je značně členitý s řadou pískovcových skalních útvarů a roklí. Patrie v okolí Švábského potoku jsou poměrně vlhké, horní partie naopak vysychavé. V letech 1971, 1976 a 1980 byla rozšířena na dnešních 139 ha (lesní půda 90 ha, zemědělská půda 34 ha, vodní plochy 1 ha a ostatní plochy 14 ha). V lesních porostech převaţují jehličnany borovice 38 % a smrk 22 %. Z listnatého porostu má největší zastoupení dub 23 %. Od roku 1994 obora Vřísek slouţí k chovu kozy bezoárové a mufloní zvěře. Současný stav kozí populace je 23 kusů a mufloní zvěře kolem140 kusů.

5.2

Metodika manipulace s kozou bezoárovou a metodika sběru

trusu Od roku 2000 do zahájení terénní realizace grantového projektu (Grantová sluţba Lesy ČR, s. p.) 29.5.2008 byl sbírán směsný anonymní vzorek trusu. Sebraný trus byl čerstvý, vţdy minimálně od ¾ stávající populace kozí zvěře. Vzorky od mufloní populace byly sbírány od 10 % stávající populace. Od zahájení projektu se jiţ pracovalo s individuálními vzorky kozí populace. Jednotlivé kusy kozí zvěře byly označeny barevnou ušní známkou podle věku takto: ţlutou ušní známkou byla označena všechna dospělá uvěř k termínu 29.5.2008, růţovou barvou kůzlata narozená v roce 2007, modrou barvou kůzlata narozená v roce 2008, zelenou barvou kůzlata narozená v roce 2009 a červenou barvou kůzlata narozená v roce 2010. Před kaţdým odběrem vzorků byly kozy nalákány do odchytové ohrady a postupně natlačeny do zúţeného rukávce, kde docházelo k individuálním ošetřením (podání antiparazitární injekce, podání vakcinační dávky, vzorkování rektálního trusu a jiné úkony). Trus získaný v průběhu antiparazitárního ošetření byl předléčebným vzorkem. Po třech týdnech byl sebrán oborníkem směsný vzorek trusu a ten byl označen jako poléčebný vzorek. Porovnáním paraziotogických nálezů obou termínů bylo moţné vyhodnotit účinnost léčebného ošetření. 33

5.3

Metody vyuţité k parazitologickému vyšetření trusu

K vyšetření byla vyuţita kvantitativní larvoskopická metoda (modifikace dle Baermanna). Vyšetření byla prováděna do zahájení projektu v rozsazích 10 aţ 20 vzorků mufloní zvěře a 10 aţ 15 vzorků kozí zvěře. 5.3.1 Modifikovaná Baermannova metoda pro larvoskopické vyšetření Modifikovaná Baermanova metoda slouţí ke kultivaci raných infekčních stádií (L1 larev) a k získání hodnoty LPG (počet L1 larev na 1 gram vyšetřovaného vzorku trusu). 3 gramy směsného nebo 3 gramy individuálního vzorku jsme zabalili do předem nastříhaného gázového čtverce rozměry (cca 10 x 10 cm) a pomocí háčku jsme smotaný uzlík, vytvořený ze zatočeného konce gázy s vloţeným vzorkem trusu, zavěsili za okraj kádinky o objemu 25 ml. Kádinku jsme doplnili vodou do dvou třetin vloţeného uzlíčku a takto nechali v klidu stát 24 hodin. Teplota vody odpovídala teplotě těla. Ze směsného vzorku jsme zpracovali přibliţně 15 aţ 20 vzorků. Po uplynutí 24 hodin jsme z kádinky vyndali gázu s trusem a obsah kádinky jsme přelili do připravené zkumavky. Nechali jsme obsah zkumavky 5 minut sedimentovat a poté jsme vodní vývěvou odsáli z horní částí zkumavky přebytečnou kapalinu. Sediment jsme po promíchání okamţitě nasáli do pipety s gumovým kloboučkem a přenesli ho na podloţní sklíčko. Po přenesení jsme v zorném poli mikroskopu, při zvětšení 10 x 10 provedli kvantifikaci larev plicnivek L1. Tímto jsme získali hodnotu, kterou jsme vydělili hmotností naváţky většinou třemi a získali hodnotu LPG. Ze všech takto získaných hodnot jsme vypočítali aritmetický průměr LPG individuálních vzorků před léčbou a kontrolních směsných po léčbě (Ducháček, 2003).

5.4

Léčiva pouţitá k ošetření zvěře

Antiparazitární léčba byla uskutečněna přípravky s obsahem ivermektinu (Ivomec inj.) a doramektinu (Dectomax inj.). Injekční roztoky byly podávány jednorázově subkutánně v obecné dávce 2,0 ml / 50 kg ţ. hm.

34

5.5

Časové rozloţení terénních experimentálních prací v oborním

chovu za období let 2000 – 2011 V letech 2000 – 2008 (před zahájením realizace grantového projektu) bylo uskutečněno celkem 17 sběrů vzorků trusu kozí a mufloní zvěře. Detailní přehled je uveden v tab. č. 1. Tab. 1: Přehled termínů vzorkování oborního chovu v letech 2000 - 2008 rok sběru 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

termín sběru duben červenec únor květen únor červen leden srpen březen září leden prosinec březen srpen únor červen leden

vzorky od zvěře kozí mufloní ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₋ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊

Vysvětlivky: ₊ - trus sebrán - - trus nesebrán

35

V letech 2008 – 2011 (v průběhu realizace grantového projektu) bylo uskutečněno celkem 7 sběrů vzorků trusu kozí zvěře. Detailní přehled je uveden v tab. č. 2. Tab. 2: Přehled termínů vzorkování oborního chovu v letech 2008 - 2011 rok sběru 2008 2009

2010

2011

termín sběru květen listopad duben listopad

vzorky od zvěře kozí mufloní ₊ ₋ ₊ ₋ ₊ ₋ ₊ ₋

květen

₊

₋

září leden

₊ ₊

₋ ₋

Vysvětlivky: ₊ - trus sebrán - - trus nesebrán

36

poznámka

25.5. a 10.6. zajištěn sběr poléčených vzorků

6 Výsledky 6.1

Specifikace zvířat vzorkovaných v jednotlivých termínech od

29.5.2008 do 11.1.2011 Za sledované období od 29.5.2008 do 11.1.2011 byla kozí zvěř vzorkována celkem v 7 termínech. Detailní přehledy z jednotlivých vzorkování jsou uvedeny v tabulkách č. 3 – 9.

37

6.1.1 Vzorkovací termín 29.5.2008 Při vzorkovacím termínu 29.5.2008 bylo z 25 odchycených kusů zvěře získáno celkem 25 vzorků trusu. Odchyceno bylo 14 kozlů a 11 koz. Detailní přehled je uveden v tabulce č. 3. Tab. 3: Přehled zvířat vzorkovaných v termínu 29.5.2008 číslo a barva ušní známky

pohlaví

věk zvířete (roky)

žlutá 2 žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 7 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 žlutá 28

M M M M M M M M M M M M M M

9 3 11 7 7 4 1 1 4 6 7 6 5 8

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 17 žlutá 18 žlutá 19 žlutá 23

F F F F F F F F F F F

7 11 9 4 7 7 8 9 8 6 6

Vysvětlivky: M – kozel F – koza

38

poznámka


pohlaví

žlutá 2 žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 7 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 žlutá 28

M M M M M M M M M M M M M M

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 17 žlutá 18 žlutá 19 žlutá 23 žlutá 25 žlutá 26 zelená 32

F F F F F F F F F F F F F F

poznámka

bez trusu

bez trusu


39


pohlaví

poznámka

žlutá 5 žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34

M M M M M M M M M

bez trusu

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 25 zelená 29 žlutá 30

F F F F F F F F F F F F

zelená 32

F

bez trusu

bez trusu

bez trusu bez trusu, úhyn 1.5.2009


40

6.1.4 Vzorkovací termín 25.11.2009 Při vzorkovacím termínu 25.11.2009 bylo od 23 odchycených kusů zvěře získáno celkem 17 vzorků trusu. Odchyceno bylo 8 kozlů a 15 koz. Detailní přehled je uveden v tabulce č. 6. 2 kůzlata byla označená aţ později, jejich rozlišení bylo moţné podle tvaru trofeje. Tab. 6: Přehled zvířat vzorkovaných v termínu 25.11.2009 číslo a barva ušní známky

pohlaví

poznámka

žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34

M M M M M M M M

bez trusu

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 25 žlutá 26 zelená 29 žlutá 30 neoznačné neoznačné

F F F F F F F F F F F F F F F

bez trusu

bez trusu bez trusu

bez trusu

bez trusu horší kondice bez trusu 1. chrup úzká trofej silnější trofej


41

6.1.5 Vzorkovací termín 7.5.2010 Při vzorkovacím termínu 7.5.2010 bylo od 17 odchycených kusů zvěře získáno celkem 15 vzorků trusu. Odchyceno bylo 8 kozlů a 9 koz. Detailní přehled je uveden v tabulce č. 7. Tab. 7: Přehled zvířat vzorkovaných v termínu 7.5.2010 číslo a barva ušní známky

pohlaví

žlutá 13 rúžová 16 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34

M M M M M M M M

žlutá 3 žlutá 8 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 zelená 29 žlutá 30

F F F F F F F F

zelená 36

F

poznámka

bez trusu nejstarší

bez trusu

1. značení, 1. krev


42


pohlaví

žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34 červená 37

M M M M M M M M M

červená 38

M

červená 40

M

žlutá 3 žlutá 8 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 30 zelená 36

F F F F F F F F F

červená 39

F

červená 41

F

poznámka

bez trusu matka žlutá 35 bez trusu, matka žlutá 19 matka žlutá 30

bez trusu

pravé světlo slepé bez trusu, matka žlutá 30


43


pohlaví

poznámka

žlutá 13

M

bez trusu, ráže norma

růžová 16

M

bez trusu, přerostlé spárky

žlutá 21

M

přerostlé spárky

žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27

M M M

bez trusu

modrá 31

M

zelená 34

M

červená 37 červená 38 červená 40

M M M

žlutá 3 žlutá 8

F F

žlutá 10

F

bez trusu, březí

žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14

F F F

březí

žlutá 19

F

zelená 29

F

žlutá 30 zelená 36 červená 39

F F F

březí, matka dvojčat rozšířená děloha, ivermektin březí březí rizikově březí

červená 41

F

bez trusu, březí

atrofie pravé ráže vyměněné řezáky bez trusu ráže dobré

Vysvětlivky: M – kozel F – koza 44

Tab. 10: Přehled vzorkování rektálního trusu jednotlivých zvířat za období od 29.5.2008 do 11.1.2011 číslo a barva ušní známky žlutá 2 žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 7 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 žlutá 28 modrá 31 zelená 34 červená 37 červená 38 červená 40

pohlaví M M M M M M M M M M M M M M M M M M M

věk zvířete určený v roce 2008 (roky) 9 3 11 7 7 4 1 1 4 6 7 6 5 8

₊ 29.5.2008 ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊

termín vzorkování ₊ 6.11.2008 30.4.2009 25.11.2009 7.52010 ₊ Ex Ex Ex ₊ ₋ Ex Ex Ex ₊ Ex Ex ₊ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₋ ₊ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₊ ₊ ₋ Ex Ex Ex ₊ ₋ ₋ ₊ ₋ ₊ ₋ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₊

45

23.9.2010

1.11.2011

Ex Ex Ex Ex ₊ Ex

Ex Ex Ex Ex ₋ Ex

₊ Ex

₋ Ex

₊ Ex ₊ ₊ ₊

₊ Ex ₊ ₋ ₊

₊ Ex ₋ ₊ ₋ ₊

₊ Ex ₊ ₋ ₊ ₊

poznámka

matka žlutá 35 matka žlutá19 matka žlutá 30

číslo a barva ušní známky

pohlaví

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 17 žlutá 18 žlutá 19 žlutá 23 žlutá 25 žlutá 26 zelená 29 žlutá 30 zelená 32 zelená 36

F F F F F F F F F F F F F F F F F F

červená 39

F

červená 41

F

věk zvířete určený v roce 2008 (roky) 7 11 10 9 4 7 7 8 9 8 6 6 9 5

₊ 29.5.2008 ₊

0,5

Vysvětlivky: Ex – úhyn v době před termínem vzorkování,

₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊

termín vzorkování ₊ ₊ ₋ 6.11.2008 30.4.2009 25.11.2009 7.52010 ₊ ₊ ₊ ₊ Ex ₊ ₊ ₋ ₊ ₊ ₋ ₊ ₋ ₊ ₊ Ex ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ ₊ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₋ Ex Ex Ex ₊ ₊ ₊ ₊ Ex Ex Ex ₊ ₋ Ex ₋ ₊ ₊ Ex ₊ ₊ ₊ ₋ ₋ ₊ ₊ ₊ Ex

23.9.2010 ₊ Ex ₊

₊ - vzorek trusu získán , ₋ - vzorek trusu nezískán

- zvěř při vzorkování neodchycena M – kozel, F - koza

46

1.11.2011 ₊ Ex ₊

₊ Ex ₊ ₊ ₋

₋ Ex ₊ ₊ ₊

Ex ₊ Ex

Ex ₊ Ex

Ex Ex Ex ₊

Ex Ex ₊ Ex ₊

₊ Ex

₊ Ex

₊

₊

₋

₋

poznámka

březí březí

březí

březí úhyn 1.5.2009 brzce březí rizikově březí, pravé světlo slepé březí, matka žlutá 30

6.2

Výsledky larvoskopických vyšetření

Při larvoskopických vyšetřeních byly vţdy prokázány jen L1 larvy plicnivky Muellerius capillaris.

6.2.1

Přehled nálezů získaných při larvoskopických vyšetřeních za období od

roku 2000 do roku 2008 v tab. č. 11. Tab. 11: Přehled larvoskopických nálezů v termínu od roku 2000 do roku 2008 rok sběru 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

termín sběru duben červenec únor květen únor červen leden srpen březen září leden prosinec březen srpen únor červen leden

průměr LPG kozí zvěř mufloní zvěř 43 197 17 37 84 154 71 70 0 717 17 120 58 0 0 0 91 123 13 89 374 1417 210 681 289 1262 198 489 273 856 165 325 244 187

47

6.2.2 Přehled nálezů získaných při individuálních larvoskopických vyšetřeních v období od 29.5.2008 do 11.1.2011. 6.2.2.1 Vzorkovací termín 29.5.2008 29.5.2008 bylo vzorkováno celkem 25 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 25 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 12. Nejvyšší LPG nálezy byly prokázány u koz ve věku 8 a více let, u kozlů ve věku 4 – 7 let. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 384,0. Tab. 12: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 29.5.2008 Číslo ušní známky žlutá 2 žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 7 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 žlutá 28

LPG 65 23 47 6 383 43 321 43 1640 160 256 540 2 8

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 17 žlutá 18 žlutá 19 žlutá 23

42 8 156 32 165 301 750 6 650 1340 2600

Vysvětlivky: LPG – počet L1 larev plicnivky v 1g vyšetřeného trusu

48

6.2.2.2 Vzorkovací termín 6.11.2008 6.11.2008 bylo vzorkováno celkem 26 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 25 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 13. Nejvyšší LPG nálezy byly prokázány u koz ve věku 7 a více let, u kozlů ve věku 4 -7 let. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 460,7. Tab. 13: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 6.11.2008 číslo a barva ušní známky žlutá 2 žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 7 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 27 žlutá 28

18 12 31 2 323 32 289 38 1541 196 320 637 0

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 17 žlutá 19 žlutá 18 žlutá 23 žlutá 25 žlutá 26

34 5 263 21 172 329 805 8 619 1543 2900 1800 39

LPG


49

6.2.2.3 Vzorkovací termín 23.1.2009 23.1.2009 bylo vzorkováno celkem 27 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázany u 27 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 14. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 209,2. Tab. 14: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 27.11.2009 číslo a barva ušní známky žlutá 4 žlutá 5 žlutá 6 žlutá 13 růžová 15 růžová 16 žlutá 20 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 žlutá 28 modrá 31

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 23 žlutá 25 žlutá 26 žlutá 30 zelená 32

průměr LPG 242 139 23 111 144 279 418 29 473 96 107 605 184

103 12 256 747 230 116 84 65 154 56 180 347 52 396


50

6.2.2.4 Vzorkovací termín 30.4.2009 30.4.2009 bylo vzorkováno celkem 17 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 9 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 15. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 2,1. Tab. 15: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 30.4.2009 číslo a barva ušní známky žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34 žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 25 žlutá 30

LPG 0 0 2 0 10 0 1 0 0 0 9 1 4 0 1 7 1


51

6.2.2.5 Vzorkovací termín 25.6.2009 25.6.2009 bylo vzorkováno celkem 17 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky nebyly prokázány u ţádného z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 16. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 0,0. Tab. 16: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 25.6.2009 číslo a brava ušní známky žlutá 5 žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31

žlutá 1 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 9 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 žlutá 25 žlutá 30

LPG 0 0 0 0 0 0 0

0 0 0 0 0 0 0 0 0 0


52

6.2.2.6 Vzorkovací termín 25.11.2009 25.11.2009 bylo vzorkováno celkem 16 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 16 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 17. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 53,7. Tab. 17: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 25.11.2009 číslo a barva ušní známky růžová 16 žlutá 21 žlutá 27 modrá 31 zelená 34 žlutá 3 žlutá 8 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 25 zelená 29 žlutá 30 kůzle užší kůzle širší

LPG 16 92 40 7 127 10 5 97 26 20 12 97 25 15 117 153


53

6.2.2.7 Vzorkovací termín 7.5.2010 7.5.2010 bylo vzorkováno celkem 15 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 14 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 18. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 52,1. Tab. 18: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 7.5.2010 číslo a barva ušní známky žlutá 13 růžová 16 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 zelená 34

žlutá 3 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 zelená 29 žlutá 30 zelená 35

LPG 39 6 3 158 41 1 242

30 51 77 40 48 25 21 0


54

6.2.2.8 Vzorkovací termín 23.9.2010 23.9.2010 bylo vzorkováno celkem 18 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 16 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 19. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 139,3. Tab. 19: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 23.9.2010 číslo a barva ušní známky žlutá 13 růžová 16 žlutá 21 žlutá 22 žlutá 24 žlutá 27 modrá 31 červená 37 červená 40

9 59 1733 19 88 306 12 25 45

žlutá 3 žlutá 8 žlutá 10 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 19 žlutá 30 zelená 36 červená 39

9 1 2 13 0 4 0 3 180

LPG


55

6.2.2.9 Vzorkovací termín 11.1.2011 11.1.2011 bylo vzorkováno celkem 17 zvířat, larvoskopicky pozitivní vzorky byly prokázány u 15 z nich. Detailní přehled LPG nálezů je uveden v tabulce č. 20. Průměrná hodnota LPG nálezů byla 104,1. Tab. 20: Přehled hodnot LPG získaných vyšetřením trusu sebraného 11.1.2011 číslo a barva ušní známky žlutá 21 žlutá 22 žlutá 27 modrá 31 zelená 34 červená 38 červená 40

žlutá 3 žlutá 8 žlutá 11 žlutá 12 žlutá 14 žlutá 19 zelená 29 žlutá 30 zelená 36 červená 39

LPG 580 174 56 0 9 66 53

22 30 6 31 164 260 177 2 0 140


6.3

LPG hodnoty směsných kontrolních vzorků

V srpnu (15.8.) a v září (15.9) 2009 byly sebrány směsné kontrolní vzorky trusu kozí zvěře po léčbě uskutečněné dne 30.4.2009. Larvoskopický nález v srpnu dosáhl LPG hodnoty 318,4 a v září 360,3. Podobný sběr kontrolních vzorků se uskutečnil začátkem listopadu (1.11.), kdy hodnota LPG byla 25,5. V roce 2010 byly uskutečněny sběry poléčebných kontrolních vzorků po ošetření zvěře 7.5.2010 a to v intervalech 3 a 5 týdnů po léčbě. V prvním kontrolním sběru nebyla v trusu prokázána ţádná L1 stádia parazitů, v následujícím termínu LPG nález dosáhl hodnoty 16,1.

56

V roce 2011 byly uskutečněny celkem 3 kontrolní sběry (skupina koz s prokázanou březostí, koza chovaná individuálně s traumatickým poškozením, ostatní kozí zvěř chovaná bez kontaktu s výše uvedenými) po léčbě z 11.1.2011. U všech tři kontrolních sběrů byla hodnota LPG 0,1.

57

7

Diskuze

Jediný chov kozy bezoárové ve vlastnictví Lesů ČR s. p. a zároveň její početně největší populace v ČR se v současnosti chová v oboře Vřísek (LS Česká Lípa). Kozí zvěř je zde chována od roku 1996, z dlouhodobého pohledu tento chov však nelze povaţovat za dobře prosperující. To lze doloţit hlavně posouzením početnosti populace, z níţ je patrné, ţe stavy koz ve Vřísku stagnují nebo se dokonce sniţují a to jak během období před, ale i během realizace monitorovacích prací z posledních let. Právě problematika stagnace chovu byla vyvolávajícím podnětem pro vedení Lesů ČR s. p. a jeho Grantovou sluţbu k tomu, aby byl vyhlášen realizační projekt se zaměřením na populaci koz ve Vřísku. Termín zahájení terénních prací byl stanoven na rok 2008. Cílem projektu bylo pečlivě zmapovat především genetický a zdravotní stav chované zvěře. Realizací projektu byla pověřena Mendelova Univerzita Brno, konkrétně pracovníci pod vedením Ing. M. Ernsta, PhD. Tato skupina oslovila naše pracoviště (prof. RNDr. J. Lamka, Csc.) s přáním zapojit se do projektu a být garantem jeho veterinárně medicínské části. Tato výzva byla přijata, čímţ se pro nás na roky realizace projektu (2008-2011) otevřela moţnost široce koncipovaného a intenzivního monitorování zdravotního stavu koz ve Vřísku. Bylo tak současně moţné navázat na jiţ předprojektovou znalost parazitologické situace v oborním chovu, neboť zde jiţ zhruba od přelomu roku 2000 probíhala spolupráce LS Česká Lípa s naším pracovištěm. Obecným smyslem veterinárně medicínské části projektu bylo detailně prověřit aktuální zdravotní stav kozí populace, vyhodnotit jej a přijmout taková opatření, kterými by bylo moţné zdravotní stav koz podpořit. Cílem projektu byla zdravá zvěř schopná dalších, především plemenných zásahů, nezbytných pro rozvoj současné populace kozí zvěře. Tato diplomová práce se věnuje pouze parazitologické problematice chovu kozí zvěře ve Vřísku. Je cíleně členěna na období před zahájením projektu (roky 2000 - 2008) a na období jeho realizace (roky 2008 - 2011). Autorsky jsem se osobně podílel na terénních a laboratorních pracích uskutečněných v období realizace projektu, ostatní výsledky jsem převzal od školícího pracoviště. V letech před zahájením grantového projektu byla pozornost věnována výhradně parazitologické tématice a v rámci této diplomové práce především malým plicnivkám. Důvody tohoto zaměření byly dva. Prvním z nich bylo, ţe tito parazité (Muellerius capillaris) byli hned počátečními vyšetřeními klasifikováni jako parazitologicky 58

nejvýznamnější původci zdravotních komplikací zvěře. Druhým důvodem byla zkušenost školícího pracoviště, která je spojena s léčebnými zásahy u postiţené zvěře. Z ní vyplývá, ţe účinně vedený terapeutický zásah proti malé plicnivce je zároveň optimálně účinný i proti ostatním současně přítomným zástupcům hlístic zaţívacího traktu, ale nejen proti nim. Na těchto poznatcích bylo postaveno i doporučení našeho pracoviště směrem k chovateli, které se týkalo účinného řešení parazitární situace v chovu koz. Jeho součástí bylo i konstatování negativní vlivu současně chované mufloní zvěře, která je ve Vřísku postihována shodnými parazity jako koza bezoárová, díky čemuţ dochází opakovaně ke vzájemnému promořování původci parazitóz. Řešením bylo směřovat antiparazitární zásahy jak proti parazitům kozy, tak i muflona. Tato doporučení však nebyla z provozních důvodů uskutečnitelná, a tak se za období do roku 2008 objevily v chovu kozí zvěře i úhyny několika kusů zvěře. Tyto, pokud byly pitevně vyšetřeny, přinesly poznatky o vysoké parazitaci uhynulých zvířat vlivem plicnivky, příp. v kombinaci s jinými parazity zaţívacího traktu. Pitevní protokoly koz za zmíněné období nejsou součásti této práce, jsou ale k dispozici u školícího pracoviště. Experimentálním dokladem parazitologického stavu kozí a mufloní zvěře je přehled nálezů Muellerius capillaris uvedený v tab. č. 11. Prakticky vţdy, kdyţ jsou nálezy pozitivní u muflona, jsou pozitivní i u koz, kvantitativně mufloní nálezy převyšují kozí. Z uvedené doby ale nejsou známy případy úhynů mufloní zvěře parazitárního původu, naopak evidovány jsou takové úhyny u kozí zvěře. To můţe znamenat, ţe i přes kvantitativně niţší nálezy Muellerius capillaris u koz představuje tento původce onemocnění vyšší nebezpečí pro její celkový zdravotní stav. Počátky parazitologických šetření spadajících do období řešení projektu přinesly do té doby neznámé nálezy u koz projevující se jejich výrazným navýšením. To lze odvodit porovnáním průměrných LPG hodnot z tab. č. 12 a průměrných hodnot nalezených při vyšetřeních především z 28.5. a 6.11.2008. Výjimkou nejsou LPG nálezy v řádu 103, coţ do té doby nebylo známo a stalo se tak pro naše pracoviště významným podnětem pro další šetření zaměřená nejen parazitologicky, ale i bakteriologicky. Došlo totiţ v té době opět k několika úhynům kozí zvěře, pitevní vyšetření prokazovala významný parazitologický, ale i bakteriologický nález (Clostridium spp.). Nezbytnou reakcí na tyto nálezy bylo přijetí do té doby zcela nevyuţívaného způsobu prevence klostridiózy, tj. opakovaného podávání vakcíny s účinností proti původci klostridiózy, ale zároveň i v kombinaci s pravidelným podáváním účinného antiparazitika. Určujícím pro obě ošetření byl nezbytný interval 59

podávání vakcíny, který je výrobcem stanoven na 6 měsíců. Počínaje rokem 2008 byla kozí zvěř opakovaně vakcinována, zároveň ale i antiparazitárně ošetřována. Tento přístup se v pozdějších obdobích pozitivně projevil ve vymizení úhynů kozí zvěře a parazitologicky v poklesu průměrných hodnot LPG nálezů. Antiparazitární ošetření mohlo být díky individuální manipulaci s kozí zvěří postaveno na jejím kontaktním ošetření. Upřednostněno bylo podávání dostatečných dávek makrocyklických laktonů odpovídající dřívějším experimentálním zkušenostem (Lamka et al., 1996) získaných u mufloní zvěře. I na základě našich zkušeností z Vřísku lze konstatovat, ţe tento dřívější postup byl efektivní i u kozí zvěře. Dokladem toho jsou nejen nulové či minimální nálezy kontrolních vzorků sběru trusu po cca 3 týdnech po podání antiparazitika, ale i sniţující se průměrné hodnoty LPG nacházené v termínech vakcinace a parazitologického vzorkování zvěře.

60

8

Závěr

1)

Byly zpracovány výsledky larvoskopických vyšetření kozí a mufloní

zvěře oborního chovu Vřísek za roky 2000 – 2008 a vypracován jejich přehled za uvedené období. Výhradním nálezem vyšetření byla plicnivka M. capillaris (L1 larvy), LPG nálezy mufloní zvěře kvantitativně vţdy výrazně převyšovaly LPG nálezy kozí zvěře. 2)

Za období terénní a laboratorní realizace grantového projektu

věnovaného koze bezoárové (Grantová sluţba Lesů ČR, s. p., projekt realizovaný v letech 2008 - 2011) bylo uskutečněno individuální vzorkování kozí zvěře v 7 termínech. Pro koprologická vyšetření bylo zajištěno celkem 178 vzorků rektálních trusů. Na základě nálezů dřívějších a aktuálních larvoskopických vyšetření byl zahájen intenzivně vedený antiparazitární program zaloţený na opakovaném (interval 6 měsíců) kontaktním

podávání

ivermektinu

kozám.

Z porovnání

výsledků

výchozích

a závěrečných vyšetření let 2008 - 2011 vyplývá, ţe s prodluţující se dobou od zahájení antiparazitárního programu dochází ke stále významnějšímu sniţování larvoskopických nálezů.

61

9

Seznam literatury

1.

Berrag, B., Rhalem, A., Sahibi, H., Dorchies, P., Cabaret, J. (1997) Bronchoalveolar cellular responses of goats following infections with Muellerius capillaris (Protostrongylidae, Nematoda). Vet. Immunol. Immunopatol., roč. 58, s. 77-88. (převzato z Ducháček 2003)

2.

Bliss, E. L., Greiner, E. C. (1985) Efficacy of fenbendazole and cambendazole against Muellerius capillaris in dairy goats. Am. J. Vet. Res., roč. 46, s. 1923–1925. (převzato z Ducháček 2003)

3.

Bowman, D. (1999) Georgis‘ parasitology for veterinarians. 7. vyd. Philadelphia, Pennsylvania: W. B. Saunders Company, 414 s. ISBN 07216-7097-0. (převzato z Ducháček 2003)

4.

Couturier, M., (1962) Le Bouquetin des Alpes, vydal Allier, Grenoble. (převzato z Lochman et al., 1979)

5.

Dalle, S. K., (1944) Pozvonočnyje ţivotnyje Sarajbulagskogo chrebta. Zool. sb, AN ASSR, č. 3. (převzato z Lochman et al., 1979)

6.

Dalle, S. K., (1949) Očerk pozvonočnych ţivotnych Ajocdzorskogo chrebta. Zool. sb. AN ASSR č.6. (převzato z Lochman et al., 1979)

7.

Dalle, S. K.; (1951) Dannyje po biologii, rasprostěniju, čislennosti i količestvennomu sootnošeniju v stadach bezoarovych koz na Urcskom chrebte. Izv. AN ASSR, IV, č. 1. (převzato z Lochman et al., 1979)

8.

Dinnik N. J., (1910) Zveri Kavkaza. I. Díl: Kitoobraznye i kopytnye. Tiflis. 248 s. (převzato z Lochman et al., 1979)

9.

Dubinský, P., Čorba, J., Zubrický, P. (2000) Respiratórne parazitárne ochorenia preţúvavcov. Slov. Vet. Čas., roč. 25, s. 200-204. (převzato z Ducháček 2003)

10.

Ducháček Lubomír (2003): Muellerióza a dikrocelióza mufloní zvěře – terénní ověřování účinnosti vybraných anthelmintik. Disertační práce. Veterinární a Farmaceutická Univerzita Brno, Fakulta veterinární hygieny a ekologie, 114 s.

11.

Dyk, V., Chroust, K. (1973) Helminths and coccidia in mouflons the School Forest District Křitiny near Blansko. Acta Vet. Brno, roč. 42, s. 159–173. (převzato z Ducháček 2003)

62

12.

Eckert, J., Kutzer, E., Rommel, M., Bürger, H. J., Körting, W. (1992) Veterinärmedizinische Parasitologie. 4. vyd. Berlin. Hamburg: Verlag Paul Parey. (převzato z Ducháček 2003)

13.

Ernst et al., (2010) Vyuţití mikrosatelitních analýz při šlechtění populace kozy bezoárové v oboře Vřísek na LS Česká Lípa. 56 s.

14.

Florstedt, A., (1928) In den Hochgebirgen Asiens und Siebenbürgens. Neudamm. (převzato z Lochman et al., 1979)

15.

Grigorjan, J. F., (1949) Parazitičeskije červi bezoárových koz Armenii. Tr. N.–i, veterin. in–ta Min–va, s.–ch. ASSR č. 6. (převzato z Ernst et al., 2011)

16.

Guoth, I., (1960) Helmintofauna kozoroţca (Capra Ibex L.) a kozy bezoárovej (Capra aegagrus GM.) z tatranského národného parku. Biológia, XV, č. 6, s. 421–426. (převzato z Ernst et al., 2011)

17.

Havránek, F., Řehák, L., (1999) Populace kozy bezoárové na Pavlovských vrších a její význam pro fytocenózy. (převzato z Ernst et al., 2011)

18.

Havránek, F., (2009) Vyhodnocení vývoje fytocenóz na lokalitě s intenzivním pastevním tlakem vzácných druhů spárkaté zvěře (Pálava, obora Vřísek). Mze. (převzato z Ernst et al., 2011)

19.

Heroldová, Homolka, (1999) Potravní ekologie kozy bezoárové v České republice. In: Introdukovaná spárkatá zvěř 1999: současná a budoucí chovatelská problematika. Dobříš, Česká lesnická společnost, s. 170–174. (převzato z Ernst et al., 2011)

20.

Horák, F. et al. (2007) Ovce a jejich chov, Nakladatelství Brázda, ISBN 80–209–0328-3. s. 304.

21.

Chroust, K. (2001) Parazitární choroby spárkaté zvěře. 1. vyd. Újezd u Brna: RNDr. Ivan Straka, 2001, 52 s. ISBN 80-86-494-00-4. (převzato Ducháček 2003)

22.

Jurášek, V. a Dubinský P. (1993) Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 382 s. ISBN 80-07-00603-6. (převzato Ducháček 2003)

23.

Kassai, T. (1999) Veterinary Helminthology. 1. vyd. Oxford: Butterworth Heinemann, 260 s. ISBN 0-7506-3563-0. (převzato Ducháček 2003)

63

24.

Kotrlá, B., Černý, V., Kotrlý, A., Minář, J., Ryšavý, B. a Šebek, Z. (1984) Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha: Academia, 192 s. ISBN 21-05584. (převzato Ducháček 2003)

25.

Lamka Jiří, Ducháček Lubomír (1998) Veterinární léčiva pro posluchače farmacie, Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha, 2. vydání, s. 67–79, ISBN 382-125-98.

26.

Lamka Jiří, Vondřejc Milan, Klečáková Jana (1996) Efficacy of flubendazole against Muellerius capillaris in muflon. Veterinární medicína, ročník 41, číslo6, s. 189–190.

27.

Lochman J., Kotrlý A. a Hromas J. (1979) Dutorohá zvěř. 1. vyd. Praha, SZN. s. 384.

28.

Mlčoušek, J., (2007) Koza bezoárová dělala zadarmo to, co se dnes dělá za peníze, Myslivost 6/2007, str. 55. (převzato z Ernst et al., 2011)

29.

Moric, L., (1930) Bezoarovyj kozel v Turkmenii. Ochotnik, č.11. (převzato z Lochman et al., 1979)

30.

Páv, J., Koţušník, Z., Matoušek, Z., Vančura, V. a Zajíček, D. (1981) Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 272 s. ISBN 07-022081. (převzato z Ducháček 2003)

31.

Pavlíková Veronika (2007): Muellerióza oborně chované mufloní zvěře – vyhodnocení

účinnosti

kontrolních

anthelmintických

programů.

Mehlhorn, H. (2001) Encyclopedic Reference of Parasitology (Diseases, Treatment, Therapy), Springer – Verlag Berlin Heidelberg New York, 2. vydání, s. 527 – 529, ISBN 3-540-66829-2. 32.

Pavlíková Veronika (2007): Muellerióza oborně chované mufloní zvěře – vyhodnocení

účinnosti

kontrolních

anthelmintických

programů.

Mehlhorn, H. (2001) Encyclopedic Reference of Parasitology (Biology, Structure, Function), Springer – Verlag Berlin Heidelberg New York, 2. vydání, s. 389 - 390, ISBN 3-540-66819-5. 33.

Shackleton, D.M. (ed.) and the IUCN/SSC Caprinae Specialist Group (1997) Wild Sheep and Goats and thein Relatives. Status Survey and Conservation Action Plan for Caprinae. IUCN, Gland, Schwitzerland and Cambridge, UK, 390 + vii pp., ISBN 2-8317-0353-0. (převzato z Ernst et al., 2011)

64

34.

Vaca, D., (2008) Oborní chovy v Libereckém kraji in Svět myslivosti (4/2008). (převzato z Ernst et al., 2011)

35.

Weinberg P., Özüt D., (2007) Caprinae, Newsletter of the IUCN / SSC Caprinae Specialist Group, March 2007. 14 s. (převzato z Ernst et al., 2011)

36.

Wettstein, O. (1954) Auf der Fährte der letzten Wildziegen Europas. Österreich, Weidwerk, 3–4: s. 29–31. (převzato z Lochman et al., 1979)

37.

Zabloudil, F., Vala Z. (2008) Los, kamzík a koza bezoárová, jejich ţivotní potřeby v současnosti in Myslivost (6/2008). (převzato z Ernst et al., 2011)

Internetové zdroje 1.

Informační zpravodaj Lesy České republiky, s.p., 2010. Na Českolipsku ţije vzácná koza bezoárová. Citováno 2010. Dostupné na World Wide Web: http://www.lesycr.cz.

65

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FARMACEUTICKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ

Recommend Documents