Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií. Katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. Bc

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Katedra řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích

Bc. Růţena Tichá

Etické aspekty a dilemata práce hasiče – záchranáře

Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Ingrid Štegmannová

Praha 2011

1

Prohlášení autora

Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictví elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v depozitáři Univerzity Karlovy a pouţívána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

Bc. Růţena Tichá

V Praze, dne 18.5.2011

2

Poděkování

Děkuji touto cestou především paní Mgr. Ingrid Štegmannové za velice cenné rady a trpělivé odborné vedení při vypracování této diplomové práce. Mé poděkování patří samozřejmě všem informantům, za ochotu a čas, který mi věnovali při poskytování rozhovorů.

Bc. Růţena Tichá

V Praze, dne 18.5.2011

3

ABSTRAKT Povolání hasiče – záchranáře znamená denně se prát s ohněm a zachraňovat lidské ţivoty. Není to práce jednoduchá. Její výkon klade na hasiče – záchranáře velké nároky zejména u tragických událostí. Ve své diplomové práci jsem se pokusila zachytit pohled hasičů – záchranářů na jejich práci z etické stránky. Popsat, jak vnímají dodrţování etických zásad při svých zásazích. Popsat etická dilemata práce hasiče a jejich pohled na tuto problematiku a zkušenosti s ní. V teoretické části diplomové práce se věnuji srovnání odborných náhledů na obecné vnímání etických a morálních poţadavků, na hodnotový systém, na působení stresu v ţivotě člověka a potřebu psychologické podpory. To vše ve srovnání s pohledem na profesionální působení hasičů – záchranářů. Praktickou část prezentuje kvalitativní výzkum, kde rozhovory s hasiči – záchranáři a jejich veliteli zachycují proţitky a názory hasičů – záchranářů na uvedenou problematiku.

Klíčová slova: etika, dilema, hasič – záchranář, hodnoty, psychologická podpora, stres.

4

ABSTRACT

A fire guard/rescuer vocation means to fight fire and to rescue human lives on daily basis. It is physically and mentally a very demanding job which impose excessive requirements on firemen/rescuers, especially during interventions at tragic events. In my thesis, I tried to realize fire guards´/rescuers´ attitude to their job from the ethic side, especially how they perceive following ethic standards during their interventions. I am describing ethic dilemma in this occupation, firemen´s attitude to this issue and their experience as well. In the theoretical part of my thesis I am introducing a summary of expert opinions on general apprehension of ethic and moral requirements, on the value system, on the stress incidence in a human life and on the need of psychological support. These all things compared to the professional fire guards´/rescuers´ activities. The practical part is presented by the qualitative research where interviews with fire guards/rescuers and their commanders represent experiences and opinions of both groups on this issue.

Key words: ethics, dilemma, fire guard/rescuer, values, psychological support, stress.

5

OBSAH ABSTRAKT…………………………………………………………………

3

1. ÚVOD…………………………………………………………………….

6

2. TEORETICKÁ ČÁST…………………………………………………… 2.1. Historie hasičstva……………………………………………………. 2.1.1. Historie oboru………………………………………………… 2.1.2. Historie Hasičského záchranného sboru……………………… 2.1.3. Patron Hasičů…………………………………………………. 2.2. Současná situace……………………………………………………… 2.2.1. Vznik a poslání Hasičského záchranného sboru ČR………….. 2.2.2. Organizační struktura Hasičského záchranného sboru ČR…… 2.2.3. Legislativa…………………………………………………….. 2.2.4. Integrovaný záchranný systém……………………………….... 2.3. Etické aspekty……………………………………………………….... 2.3.1. Morálka………………………………………………………... 2.3.2. Etika…………………………………………………………… 2.3.2.1. Profesní etika………………………………………… 2.3.3. Hasič – záchranář a etika……………………………………… 2.4. Etické dilema…………………………………………………………. 2.4.1. Práce hasiče – záchranáře a moţnost volby…………………… 2.5. Hodnotový systém……………………………………………………. 2.5.1. Pojem hodnota………………………………………………… 2.5.2. Klasifikace hodnot……………………………………………. 2.5.3. Hodnoty ve veřejném ţivotě………………………………….. 2.5.4. Hodnotový potenciál hasiče – záchranáře……………………. 2.6. Stres…………………………………………………………………. 2.6.1. Co je to stres?............................................................................ 2.6.2. Historie stresu………………………………………………… 2.6.3. Teorie stresu a reakce na stres………………………………… 2.6.4. Hasič – záchranář a stres……………………………………… 2.7. Psychologická pomoc………………………………………………… 2.7.1. Vymezení psychologické pomoci……………………………... 2.7.2. Psychologická sluţba HZS ČR……………………………….. 2.7.3. Týmová spolupráce…………………………………………….

8 8 8 9 10 11 11 12 13 14 15 15 14 19 21 22 24 25 26 28 33 34 36 36 37 37 44 46 46 47 49

3. EMPIRICKÁ ČÁST……………………………………………………… 3.1. Kvalitativní metodologie……………………………………………... 3.1.1. Postup kvalitativního výzkumu………………………………. 3.1.2. Obsahová analýza…………………………………………….. 3.1.3. Interpretace dat………………………………………………. 3.2. Diskuze zjištění………………………………………………………

52 52 53 57 58 81

4. ZÁVĚR…………………………………………………………………...

87

5. LITERATURA……………………………………………………………

90

6. PŘÍLOHY………………………………………………………………...

98

6

Hasič v akci se vždy objevuje tam, odkud pro nebezpečí ostatní lidé prchají, aby s chladnokrevností, odvahou i s nasazením vlastního života zachránil co se dá a lokalizoval nebezpečí. Ing. Augustin Weis

1. ÚVOD Hasičský záchranný sbor České republiky (dále jen HZS ČR) je organizační součástí rezortu Ministerstva vnitra České republiky (MV ČR), je řízen Generálním ředitelstvím HZS ČR. Základními povinnostmi je chránit ţivoty a zdraví lidí při poţárech a ţivelných událostech. Pracuji ve Zdravotnickém zařízení Ministerstva vnitra ČR a do naší péče spadají sloţky ministerstva vnitra. Kromě Policie ČR je to i Hasičský záchranný sbor ČR. Jsem tedy v kontaktu s příslušníky HZS ČR i jejich veliteli, mám moţnost naslouchat jejich pohledům na práci a na problematiku s tím spojenou. Práce hasiče je velmi různorodá. Stále více se týká nejen hašení poţárů, ale také zásahů při povodních, při ţivelných pohromách i technické pomoci při různých katastrofách. Jedná se o práci náročnou v mnoha ohledech. V posledních letech stoupl počet zásahů, ke kterým hasiči - záchranáři vyjíţdí. Na jejich práci je kladena stále větší zátěţ. Je to zátěţ nejenom fyzická, ale hlavně jsou to vypjaté stresové situace, které musí hasiči zvládnout. V krizových situacích, při zásazích, je potřeba myslet i na etickou stránku zásahu. Ve dne i v noci musí být hasiči – záchranáři připraveni na zásah a provádět základní úkony pohotově a správně. Očekává se od nich, ţe budou při zvládání traumatizujících událostí mnohem odolnější neţ ostatní veřejnost. A přitom jsou často stresující událostí zasaţeni více neţ ostatní. Stres na ně nedopadá ihned po zásahu, ale třeba za několik dní, kdy se vrací ke svým rodinám, ke svým blízkým a uvědomují si postupně, co se stalo. Zároveň proţívají sloţité situace právě i blízcí hasičů záchranářů, kdy se do popředí dostává strach o jejich zdraví i o jejich ţivot. Součástí HZS ČR je psychologická sluţba, která hasičům i jejich rodinám poskytuje posttraumatickou péči. Nabízí pomoc v těţkých profesních i ţivotních situacích. Pro hasiče - záchranáře je psychologická sluţba stále dostupná, ale často

7

pro není snadné o tuto pomoc poţádat, otevřít své nitro nebo jenom problém vyslovit a mluvit o něm. Je potřeba se zamyslet nad tím, zda posttraumatická intervenční péče je poskytována v dostatečné míře. Práce hasičů - záchranářů je práce kolektivní, proto důleţitým základem pro jejich činnost je dobrý kolektiv. Hasič - záchranář se musí při zásahu spolehnout na svého kolegu, mít k němu důvěru. Jsou zde kladeny nároky na osobnost zasahujícího hasiče jako na člověka, který si je vědom náročnosti své profese a morálních i etických zásad. Velkou roli hraje také vzájemné postavení hodnotové struktury osobnosti hasiče - záchranáře a etických norem. Proto jsem práci zacílila i na vztah mezi ţebříčkem hodnot a etickými zásadami. U příslušníků HZS ČR je jako nejvyšší stanovena hodnota zachráněného ţivota, při zásahu je však potřeba mít na mysli také hodnotu ţivota vlastního. Často v jeho průběhu vznikají dilematické situace, které se odehrávají v interakci mezi hasičem - záchranářem a zachraňovaným, mezi hasičem a jeho velitelem a také mezi jednotlivými členy týmu. Práce hasičů - záchranářů je naší veřejností vnímána velmi pozitivně. Denně při různých zásazích naplňují sluţební slib, kde je uvedeno, ţe „při ochraně zájmů své vlasti nebudou váhat nasadit i vlastní ţivot“. (Hasičský, [online]) (Příloha č. 1) Proto se chci v této diplomové práci věnovat nastíněnému tématu a ukázat, jak je či není moţné naplňovat jejich poslání z hlediska etického. Cílem práce je pojmenovat a popsat etická dilemata hasičských zásahů a pokusit se zachytit moţná východiska pro jejich řešení. Ve své práci se zabývám tím, zda je hasičům záchranářům věnována dostatečná podpora při zvládání náročných situací. Práce je strukturována do dvou částí, teoretické a praktické. První je zaměřena na vymezení základních pojmů k tématu, jak je reflektuje odborná literatura. Týká se obecného pojetí etiky, dilematických situací, hodnotového systému, stresu a psychologické podpory v porovnání se specifickým náhledem na práci hasičů – záchranářů. V praktické části jsem se formou kvalitativního výzkumu snaţila zjistit, co samotní hasiči – záchranáři proţívají při zásazích, co povaţují za důleţité a co je ovlivňuje. Tato část zahrnuje popis metodologie, formulaci výzkumných otázek, obsahovou analýzu rozhovorů s hasiči - záchranáři a jejich veliteli a interpretaci získaných dat.

8

2.

TEORETICKÁ ČÁST

2.1.

HISTORIE HASIČSTVA

2.1.1. Historie oboru Dobrý sluha, ale zlý pán. Tak můţeme definovat oheň, ţivel, který člověka provází od samého počátku vzniku lidské společnosti. Oheň byl zdrojem světla a tepla, chránil před dravou zvěří, měl své místo při přípravě jídla, pomáhal měnit lesy v úrodná pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje. Jeho nebezpečí se projevilo v okamţiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu. Oheň se změnil v poţár a ničil výsledky lidské práce. (Szaszo, 2010:8) Začátky boje s ohněm a snaha o jeho ovládnutí se datují do doby 200 let před Kristem, kdy bylo zhotoveno první pístové čerpadlo. Pouţívalo se v Egyptě a ve starém Římě s různými vylepšeními aţ do 18 století. Ve starém Římě za vlády císaře Augusta byl zaloţen zvláštní hasičský sbor sloţený z otroků. Jelikoţ se tento systém neosvědčil, zřídil Augustus vojensky organizovaný hasičský a zároveň i policejní sbor. Tento sbor byl důkladně organizován, vojensky cvičen, drţen v přísné kázni a stále placen. S hospodářským rozkvětem a s rozvojem řemeslné výroby začala vznikat středověká města. Velká většina domů ve městech i na venkově byla dřevěná nebo měly na střechách šindely. Všude bylo velké mnoţství hořlavého materiálu (dříví, seno, sláma). V té době byl oheň největším nepřítelem. Během chvilky mohl zničit celoţivotní snaţení obyvatel. Zpočátku si kaţdý musel pomoci sám, později si lidé uvědomovali, ţe vzájemná pomoc v boji proti ohni přináší lepší výsledky. (Almanach, 1931:9) V 15. a 16. století se začal postupně klást důraz na poţární prevenci. Představitelé měst začali vydávat směrnice, jak poţárům zabraňovat a jak hasit. Pro jednotlivá města, zámky a panství, se objevovaly hospodářské instrukce a „selské řády“, které obsahovaly i tehdejší poţární nařízení. Bylo například zakázáno v noci chodit s otevřeným ohněm, směly se pouţívat pouze lucerny, zakazovalo se vypalování lesů i ukládání slámy do blízkosti komínů. Velmi důleţité bylo také včasné hlášení poţáru. (Almanach, 1931:12)

9

Důleţitým mezníkem byl vynález parního stroje (James Watt, 1765), který velmi ovlivnil rozvoj poţární techniky. Parní stříkačky byly velmi výkonné a umoţňovaly dopravit vodu do větší vzdálenosti. (Almanach, 1931, Vznik, 1971) Stoletím reforem se dá nazvat 18. století. Za vlády Marie Terezie se její snahy vytvořit pevný, centralizovaný stát, promítly i do poţární ochrany. Roku 1751 vyhlásila „Řád hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. V těchto řádech byla obsaţena nařízení jak vyhlašovat poplach při poţáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a také tresty při neuposlechnutí těchto nařízení. Její syn, císař Josef II., tyto instrukce nechal mnohem podrobněji rozpracovat. (Almanach, 1931:19) V osvíceném 19. století jiţ od roku 1821 byly ustaveny tzv. poţární zálohy, coţ byli stálí městští sluţebníci určení k hašení. Po roce 1848 byl vydán „Řád policie poţárové a řád hasící“, který stanovoval, aby v obci nad 50 domů byl ustaven hasičský dobrovolný sbor. Hlavní zásady tohoto řádu platily aţ do roku 1941. (Almanach, 1931:20) Ve druhé polovině 19. století se hasičské hnutí začalo šířit i do menších měst a venkovských obcí. Na těchto územích, která neměla dostatek peněz na zřízení placených hasičských sborů, docházelo ke sdruţování dobrovolníků a zakládání prvních dobrovolných hasičských sborů. To mělo velký význam i pro národní cítění a vlastenectví. Shromáţdění a cvičení hasičů byla nejen příleţitostí k přípravě pro boj proti poţárům, ale také příleţitostí pro rozvoj národního ţivota, ke zvyšování vzdělanosti a všeobecné osvěty. (Vznik, 1971:27) 2.1.2. Historie Hasičského záchranného sboru České republiky Historie vzniku Hasičského záchranného sboru na českém území se datuje do 2. poloviny 19. stol. Po revolučním roce 1848 se začal rozrůstat průmysl a tím stoupalo nebezpečí poţárů. Vznikla potřeba vytvořit profesionální sbor odborníků pro hašení ohně. Tak byl v roce 1853 v Praze zaloţen první placený hasičský sbor. I přesto byla největší odpovědnost při hašení poţárů na hasičských dobrovolnických sborech, které byly zaloţeny o rok později. (Vznik, 1971:30) Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1919 byl v prosinci téhoţ roku ustaven Svaz dobrovolného hasičstva československého. Aţ do začátku 10

2. světové války se historie dobrovolného i profesionálního hasičstva příliš neodlišovala. Obsahovala především způsoby boje s poţáry a vlastní hašení. Teprve v poválečné době dostávají konkrétnější podobu i preventivní opatření a vznikají orgány státní správy, které mají profesionální hasiče ve své kompetenci. Po válce byla poţární ochrana zařazena do působnosti ministerstva vnitra. (Historie, 2008) Čas běţel, měnily se reţimy, profesionální poţární ochrana prošla mnohými významnými i méně významnými změnami. Hasičské sbory a jejich nezastupitelné místo ve společnosti zůstávaly. Potřebnost hasičských sborů nezpochybňoval ţádný politický systém. (Historie, 2008) 2.1.3. Patron hasičů Patrony hasičů byla celá řada světců. Byli to například sv. Barbora, sv. Vavřinec, Panna Maria Hromnická. V polovině 19. století přijali hasiči za svého patrona svatého Floriána. Mnohé legendy o Floriánově ţivotě mají reálný podklad a jsou spojeny se šířením křesťanství. Datum jeho narození se nepodařilo zjistit. Ve starém Římě, za vlády císaře Diokleciána, byl Florián římským důstojníkem a administrátorem císařského místodrţícího. Odmítl splnit příkaz svého nadřízeného, aby ze státního úřadu propustil všechny křesťany. Zvolil cestu odchodu ze sluţby a ţil v ústraní. Kdyţ se doslechl, ţe jsou křesťané zatýkáni a vězněni, rozhodl se vydat za nimi a podpořit je. Byl však zatčen a krutě mučen. Kdyţ odmítl zapřít svoji víru, byl odsouzen k smrti utopením. S mlýnským kamenem na krku byl svrţen do řeky. Legenda říká, ţe Floriánovo mrtvé tělo bylo vyplaveno na skalku, a tam ho hlídal orel, aby ho pohané nemohli zhanobit. Jeho tělo na svém statku pohřbila odváţná křesťanka. Pro svou mučednickou smrt byl pak prohlášen za svatého. Místo, kde byl pohřben, se nachází v dnešním Lorchu a stojí zde klášter s kostelem sv. Floriána. Kde se dnes ostatky svatého Floriána nacházejí, není objasněno. Nejpravděpodobněji je to katedrála v polském Krakově. Kostel sv. Floriána spravoval v letech 1949 – 1951 vikář Karol Wojtyla, zesnulý Papeţ Jan Pavel II. Je zde zaznamenáno, ţe byl patronem města. Kult svatého Floriána je v Polsku silný a je spojen s velkým poţárem Krakova v roce 1528, kdy navzdory ničivému ţivlu, zůstal kostel s Floriánovými ostatky uchráněn. 11

Ve středověku se svatý Florián v lidovém podání stal ochráncem před velkou vodou, suchem, proti bouři a nebezpečí ohně (to pro svou smrt ve vodě). (Patron, [online]) Známější legenda o Floriánovi se váţe k uhlíři, který upadl do hořícího milíře a vzývaje světce byl zachráněn. To dalo podnět k jeho uctívání jako patrona proti ohni. Je patronem všech, kdo pracují s ohněm a je vzýván při spáleninách. Je zobrazován jako voják, často s kopím nebo korouhví v ruce, se dţberem z něhoţ vylévá vodu a hasí hořící dům. Je zobrazován na hasičských praporech, odznacích, názvech soutěţí i znacích sborů. Symbolika svatého Floriána pronikla celým ţivotem a prací českých hasičů. „Kde pálí ohně ţár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián.“ (Svatý, [online]) Svatý Florián se odmítl vzdát své víry. Vědro, ze kterého vylévá vodu na hořící dům, symbolizuje nádobu vody ţivota, kterým hasí lidskou zlobu a nenávist. Je patronem proti poţárům a proti vodě. (Svatý, [online]) Stejně tak hasiči pomáhají v boji proti ohni, proti velké vodě a pomáhají chránit lidská obydlí i lidské ţivoty. (Příloha č. 2)

2.2.

SOUČASNÁ SITUACE

2.2.1.

Vznik a poslání Hasičského záchranného sboru České republiky

Vznik Hasičského záchranného sboru České republiky Během historického vývoje hasičstva probíhal rozvoj všeho, co k hasičstvu patřilo. Počínaje zaváděním moderních způsobů hašení i předcházení poţárům. Rozvíjely se technické prostředky pro hašení, modernizovalo se vybavení hasičských sborů mobilní technikou, pokračoval vývoj hasebních látek. V tomto směru se vyvíjelo vše, co přispívalo k dokonalé ochraně zdraví, ţivota a majetku. Kromě toho se v posledních letech prosazoval názor na soustředění všech činností k ochraně obyvatelstva před následky všech mimořádných událostí v jedné sloţce. To byl základ pro vznik nového Hasičského záchranného sboru České republiky. (Szaszo, 2001) 12

Pro fungování nově vznikajícího záchranného systému bylo potřeba vytvořit potřebné právní předpoklady. Garantem pro přípravu návrhů nových právních předpisů bylo určeno Ministerstvo vnitra (MV). Návrhy byly zákonodárnými orgány projednány a schváleny dne 28. června 2000, s účinností od 1. ledna 2001. To je datem vzniku Hasičského záchranného sboru České republiky. (Základní, [online]) Základní poslání Hasičského záchranného sboru České republiky Proces změn v úkolech a charakteru Hasičského záchranného sboru ČR (HZS ČR) vyvrcholil uvedenou novou právní úpravou. Tato úprava znamenala zásadní změnu v postavení, působnosti a organizaci HZS ČR. Hasičský záchranný sbor České republiky má stěţejní úkol v přípravách státu na mimořádné události. Můţeme sem zařadit ţivelné katastrofy, průmyslové havárie nebo hrozbu teroristických akcí. Z toho vyplývá i základní poslání HZS ČR, kterým je „chránit ţivoty, zdraví obyvatel a jejich majetek před poţáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, ať jiţ se jedná o ţivelní pohromy, průmyslové haváriích či teroristické útoky.“ (Základní, [online])

2.2.2. Organizační struktura Hasičského záchranného sboru České republiky Hasičský záchranný sbor ČR tvoří generální ředitelství HZS ČR, které je součástí Ministerstva vnitra ČR, dále hasičské záchranné sbory krajů, Střední odborná škola poţární ochrany a Vyšší odborná škola poţární ochrany. Práce hasičů – záchranářů je organizována ve směnách. Tyto směny jsou označovány A, B, a C. Pokud není výjimečná situace, směny se střídají po 24 hodinách a následuje 48 hodinový odpočinek. V případě mimořádných událostí jsou hasiči – záchranáři povoláni do sluţby na potřebnou dobu. (150 let, 2003:68)

13

2.2.3. Legislativa Pro lepší přehled o legislativním zakotvení sboru, uvádím výčet právních předpisů, které upravují postavení a působnost Hasičského záchranného sboru ČR. Zákony: ▪

Zákon č. 133/1985 Sb., o poţární ochraně

▪

Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky

▪

Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému

▪

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon)

▪

Zákon č. 59/2006 Sb., o prevenci závaţných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky

Nařízení vlády: ▪

Nařízení vlády č. 34/1986 Sb., o jednorázovém mimořádném odškodňování osob za poškození na zdraví při plnění úkolů poţární ochrany.

▪

Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění nařízení vlády 36/2003 Sb.

▪

Nařízení vlády č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel na zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci

a náhrad

výdajů

vynakládaných

právnickými

osobami

a podnikajícími fyzickými osobami na ochranu obyvatelstva, ve znění nařízení vlády č. 527/2002 Sb. ▪

Nařízení vlády č. 172/2001 Sb., k provedení zákona o poţární ochraně 352/2003 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců jednotek hasičských záchranných sborů podniků a členů jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí nebo podniků. (Zákon č. 361, 2003)

Vyhlášky: Součástí legislativy jsou také vyhlášky, kde jsou stanoveny technické podmínky poţární bezpečnosti, poţívání prostředků hasební techniky, podmínky organizace a činnosti hasičských jednotek, podrobnosti zabezpečení integrovaného záchranného systému i zásady havarijního plánování. (Koncepce, [online]) 14

2.2.4. Integrovaný záchranný systém Hasičský záchranný sbor je součástí Integrovaného záchranného systému (IZS). V zákoně č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, je „Integrovaný záchranný systém (IZS) definován jako efektivní systém vazeb, pravidel spolupráce a koordinace záchranných a bezpečnostních sloţek, orgánů a osob při společném provádění záchranných a likvidačních pracích a přípravě na mimořádné události.“ (Zákon č. 240, 2000) Základní sloţky IZS tvoří: ▪

Hasičský záchranný sbor ČR

▪

Jednotky poţární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami poţární ochrany

▪

Zdravotnická záchranná sluţba

▪

Policie České republiky

Ostatní sloţky IZS: ▪

Vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil

▪

Obecní policie

▪

Orgány ochrany veřejného zdraví

▪

Havarijní, pohotovostní, odborné a jiné sluţby

▪

Zařízení civilní ochrany

▪

Neziskové organizace a sdruţení občanů, která lze vyuţít k záchranným a likvidačním pracím (IZS, [online]) Integrovaný záchranný systém představuje koordinovaný postup výše

uvedených základních nebo ostatních sloţek IZS při vzniku mimořádné události. Hlavním koordinátorem je Hasičský záchranný sbor ČR. Vznikl jako potřeba kaţdodenní spolupráce hasičů, policie, záchranářů a dalších sloţek při řešení mimořádných událostí (poţárů, průmyslových havárií, dopravních nehod, ţivelných pohrom). Vzhledem k odlišnostem náplně práce, daných povinností a vymezených pravomocí, bylo potřeba pro dosaţení rychlé a účinné pomoci určité koordinace spolupráce jednotlivých součástí, které se zásahu účastnily. (IZS, [online])

15

Ve vztahu k Integrovanému záchrannému systému je práce hasiče – záchranáře velmi různorodá. Netýká se pouze hašení poţárů, ale také zásahů a technické pomoci při různých katastrofách. Jedná se o práci náročnou v mnoha ohledech. Na hasiče – záchranáře jsou kladeny nároky jak po stránce fyzické, tak i v odborné způsobilosti. Také nesmíme zapomenout na náročnost psychickou, kdy v náročných situacích nastupují etické aspekty jednání a chování všech členů zásahového týmu.

2.3.

ETICKÉ ASPEKTY

Výchozí literaturou, kterou jsem začala pročítat před psaním diplomové práce, byla kniha, která se zabývá terapií duše. Zaujalo mě autorovo uvedení etiky: „Člověk potřebuje v kaţdé situaci vhodné etické principy, které řídí a určují jeho chování.“ (Lowen, 2002:272) A pokračuje: „ Největší problém naší společnosti spočívá v tom, ţe řada lidí nemá ţádné etické principy, nebo jich má nedostatek. Nevěřím však, ţe vnucovaná etika můţe fungovat.“ (Lowen, 2002:272). To jsou myšlenky, které mě vedly k výběru tématu diplomové práce. Myšlenky, ţe etické hodnoty, jsou tím, co je pro člověka závazné, co je nejdůleţitější v jeho jednání a co je člověku přirozené. Základy etického a morálního cítění musí člověk cítit v hloubi duše, musí jim věřit, a potom je dodrţuje. A to nejen v osobním ţivotě, ale i v profesním. V ţivotě hasičů – záchranářů, jsou kladeny nároky na osobnost zasahujícího hasiče – záchranáře jako na člověka, který si je vědom náročnosti své profese a morálních i etických zásad.

2.3.1. Morálka Etika je filozofická disciplína, která zkoumá morálku, morální jednání a normy. Bývá často nazývána „teorií morálky“. Usiluje o to, aby našla společné a obecné zásady, na kterých je morálka postavena. Morálka jako obsah etiky má v sobě vše o čem člověk přemýšlí a co koná vzhledem ke svému humanitnímu zaloţení. (Dolista, 2006:14)

16

Pojem morálka vyvolává většinou prvotní negativní reakci. Často bývá spojen s představou nepříjemné autority, která vydává zákazy a příkazy, které jsme povinni splnit a poslouchat, jinak tím porušíme daná pravidla a stáváme se nemorálními. Máme pocit, ţe je tím ohroţena naše svoboda, a tak se bouříme. (Dolista, 2006) Podstata morálky je spojena s problematikou autonomie. Vychází z vnitřní svobody a odpovědnosti jedince. Jak uvádí Semrádová, „morálka je akumulovaná ţivotní zkušenost, která vyúsťuje v ţivotní moudrosti a vyrovnanosti.“ (Semrádová, 2002:7) Morálka proniká do všech lidských činností. Je to vlastně specifický způsob rozeznávání dobra a zla. Morálka v dané společnosti určuje, co se bude za mravné povaţovat. Nejsou určena pravidla trestu při jejím porušení. Velký význam a vliv při porušení morálních zásad má veřejné mínění. Morálka navazuje na minulá období, různě je spojuje a vytváří morálku novodobou. Je nezbytným průvodcem lidí, ukazuje to, co by měl člověk dělat, aby jednal ve shodě s danými společenskými pravidly. Základem morálky je pravda. Od toho se pak odvíjí morální chování a jednání, jako je čestnost, poctivost, spravedlnost. Na druhé straně nepravda – leţ, vyvolává chování a jednání negativní. Tím podporuje nemorální společnost, která je v rozporu s demokracií. (Kárníková, 1997) Morálka je odvozena od slova mos - mrav, zvyk obyčej, řád, představuje popisné a předpisové hledisko mravnosti. Mravnost můţeme pojmout jako trvalou úctu k určitým společenským tradicím. Stejně tak můţeme pod tímto pojmem rozumět určité vlastnosti člověka. Patří mezi ně oddanost, nezištnost, obětování sama sebe nebo potřeba spravedlnosti. Spornou otázkou ohledně vnímání mravnosti je vzdělanost lidí. Jak uvádí Le Bon, „mnozí vynikající filozofové snadno ukázali, ţe vzdělání nedělá člověka ani mravnějším ani šťastnějším, (...), a ţe mnohdy – je-li špatně řízeno, je spíše škodlivé neţ uţitečné.“ (Le Bon, 1994:63) I kdyţ vzdělání mravnost pozdvihnout nemůţe, má moţnost alespoň pozvednout odborné schopnosti, které můţe jedinec vyuţít ve své profesi. (Le Bon, 1994) Mravnost je tedy soustava pravidel lidského jednání a etika tato pravidla zkoumá. 17

2.3.2. Etika Jednoznačné definování pojmu etika není moţné, protoţe má dlouhý vývoj a je ovlivněno tradičním vnímáním. Samotný pojem etika pochází z řeckého slova ethos, které vyjadřuje povahový rys, způsob myšlení nebo postoje jednotlivců či skupin. (Říčan, 1973) Haškovcová uvádí, ţe „etika (ethika, řec. ethos – mrav) je věda o mravnosti.“ Byla nazývána „mravovědou“ nebo „praktickou filozofií“, také byl doporučován termín „dobrověda“. „Etika je teorií mravnosti a jako pojem je nadřazena morálce.“ (Haškovcová, 2002:13) Je to historicky a kulturně podmíněný souhrn názorů, zvyků, ideálů, pravidel a norem, kterými se lidé řídí ve svém praktickém mravním jednání a chování v různých kulturách a různých dobách. Etika zkoumá vztahy k sobě, k jiným lidem, ke společnosti. Současně poskytuje návody na chování a konání lidí jak v soukromém, tak i v pracovním a ve veřejném ţivotě. Etická činnost se vyjadřuje přítomností

morálního

výběru,

svobodou

volby

a dobrovolností

jednání.

Nezávislost, dobrovolnost a svoboda jsou základní podmínky morálky. Etika nemůţe rozhodnout za nikoho, jak se má chovat. (Říčan, 1973) Kořeny etiky jsou nezbytně spojeny se jménem řeckého filosofa Aristotela, z jehoţ pera vznikla ucelená etická nauka (Etika Nikomachova). Jednou z oblastí, které se Aristoteles ve své nauce věnuje, jsou charakterové vlastnosti. Patří mezi ně ctnost, odvaha, štědrost. A jak uvádí Tugendhat, patří sem i statečnost: „statečnost je správný střed mezi zbabělostí a nerozváţnou smělostí“. (Tugendhat, 2005:194) Jako klíčový rys etiky můţeme označit chování. Je důleţité při navazování kontaktů, při budování vztahů, je zjevné při jakémkoliv našem jednání. Při konání skutků je důleţitá ochota. Podle Payna, „východiskem a prvním měřítkem takového etického určení je, zda člověk to, co koná, koná ochotně čili v souladu se sebou samým.“ (Payne, 2005:39) Často je z našeho chování zjevné, zda někdo dělá něco rád nebo z přinucení. V pojetí Příkaského se „etika zabývá správným uspořádáním lidských skutků na základě rozumových pravidel. Snaţí se převést všechno to, co známe jako mravní povinnosti, ctnosti, pravidla nebo hodnoty, na společný kořen (základ)“. (Příkaský, 2000:8) 18

Hartmann uvádí, ţe etika „neurčuje, nedefinuje u toho, co máme činit ono vlastní „co“ – podává však kritéria, pomocí nichţ to „co“ lze poznat.“ (Hartmann, 2002:14) A zároveň dodává, ţe „úkolem filozofické etiky nemůţe být, aby vyhověla všem osobním přáním.“ (Hartmann, 2002:19) Dělení etiky Dolista pojímá základní dělení etiky takto: ▪

etika popisná, která se zabývá obsahem mravních hodnot, mravním

jednáním a rozhodováním ▪ etika normativní, která si klade otázky, jak se má člověk chovat a jednat, obsahuje normy pro fungování lidských vztahů. Podle typů se setkáme např. s následujícím dělením: ▪ autonomní etika, kdy etické zásady si člověk určuje sám ▪ heteronomní etika, mravní normy jsou vnímány zvnějšku, například dané od Boha ▪ deskriptivní etika, popisuje mravní jednání a chování ▪ normativní etika, snaţí se najít a rozebrat normy lidského chování ▪ individuální etika, řeší morální chování jednotlivce, zaměřené na vlastní blaho ▪ sociální etika, se zaměřuje na morálku různých společenství, na obecné blaho ▪

profesní etika, zkoumá konkrétní problémy jednotlivých oborů lidské

činnosti ▪ enviromentální etika, řeší vztah jedince i celého lidstva vůči okolnímu světu ▪ etika hospodářství, řeší etické problémy související s budováním ekonomického řádu podle principů humanity, spravedlnosti, solidarity. (Dolista, 2006) Etika je důleţitá nejen pro současnost, ale i pro budoucnost, ovlivňuje chod společnosti i vědní obory. Vytváří překáţky těm, kterým je slušnost, morálka i etika cizí. Speciálním typem etiky je etika profesní.

19

2.3.2.1.

Profesní etika

Jak můţeme charakterizovat profesi?

Pryzwansky a Wendt uvádějí (in

Lindsay aj., 2010:22) ţe, „profesi charakterizují následující znaky:“ ▪

existuje formální profesní členská organizace

▪

probíhá systematický výcvik

▪

existuje souhrn vědomostí, jeţ je moţno určitým způsobem „vyznávat“

▪

k dispozici je etický kodex

▪

regulace členů, kteří poskytují sluţby. (Lindsay aj., 2010) Co se týče profesionálního chování, Lindsay, Koene, Øvreeide a Lang tvrdí,

ţe „pro profesionální chování je charakteristická primární orientace na zájmy společenství, nikoli na individuální soukromé zájmy, je však obtíţné je takto jasně od sebe oddělovat.“ (Lindsay aj., 2010:23) Stejně tak tito autoři označují, ţe „profesní etika neexistuje nezávisle na člověku – měla by být dobře propojena s naší osobní etikou.“ (Lindsay aj., 2010:45) V naší osobní etice by se neměly objevovat ţádné předsudky, které by nám bránily vykonávat svou profesi. Základní morální poţadavky na příslušníky jednotlivých sociálních skupin a profesí prodělávají řadu změn a modifikují se podle konkrétních poţadavků nebo závazků příslušníků různých profesí. Jejich základem jsou společné poţadavky pracovní morálky. Pro jednotlivá povolání jsou důleţité ty poţadavky, které „charakterizují mravní vztahy představitelů daného druhu činnosti.“ (Beljakovová, 1977:18) Tyto mravní vztahy se liší podle stupně zralosti jedince, podle zralosti vztahu k lidské společnosti, k morálním hodnotám. To vše se výrazně projevuje v povolání, kde „je předmětem práce sama lidská individualita nebo celé sociální skupiny.“ (Beljakovová, 1977:19) Charakteristické je to pro zdravotnické, pedagogické, právnické činnosti i pro činnosti ozbrojených sloţek, včetně jednotek hasičského záchranného sboru. Při různých konfliktních situacích, které při pracovní činnosti vznikají, se prudce zvyšuje hranice odpovědnosti jednotlivých pracovníků i celých pracovních týmů. Mění se význam jeho aktivity, roste důleţitost samostatnosti při rozhodování. 20

„Tyto zvláštnosti pracovní morálky byly zaznamenány velmi dávno a v současnosti se odráţejí v chápání termínu - profesní etika.“(Beljakovová, 1977:20) Profesní etiku můţeme také charakterizovat jako „druh pracovní morálky společnosti, vyvstávající před jedincem ve formě norem, předpisů, pravidel chování, hodnocení morálních kvalit důleţitých pro příslušníky jednotlivých profesí.“ (Beljakovová, 1977:20) Vykonávání profese můţeme popsat jako jednu z ţivotních rolí. „Pracovná činnosť človeka je ponímaná ako neodnímateľná súčasť či atribút jeho individuálného ţivota i ţivota spoločnosti.“ (Janotová, 2005:15) Na základě toho jedinec přebírá vztahové chování dané profesní skupiny. Profesní etika tak pomáhá sladit zájmy této profesní skupiny se zájmy jednotlivce. Pomáhá pochopit etickou stránku chování a jednání skupiny. Můţe slouţit jako vodítko při hledání orientace v ţivotě, při přijímání zásadních rozhodnutí i při řešení kritických situací. (Janotová, 2005) Profesní etiku je moţné také nazvat standardem očekávaného chování. Je to ochrana odpovědnosti příslušníků dané profese před celou společností, ţe nebudou stavět své osobní zájmy nad zájmy své profesní skupiny. Veřejně tím prohlašují, ţe chtějí svou práci vykonávat ve prospěch klientů i celé společnosti. Formou prohlášení můţe být příslušný etický kodex. (Mazák, [online]) Herzogová píše, ţe „přijetí profesního etického kodexu nelze nadekretovat rozkazem, jde vţdy o autonomní volbu kaţdého jedince.“ (Herzogová, 1997:103) Smyslem je snaha pomoci vytvořit takové vnitřní přesvědčení jedince, aby si byl jist, ţe výkon jeho profese je v souladu s mravními principy a s etickým kodexem tvoří podstatu profese. Naučit se profesní etiku znamená naučit se pravidla patřící k dané profesi, vybudovat si hodnoty, které pracovníky povedou při výkonu jeho profese. Zároveň s tím souvisí i umět přijmout odpovědnost za vykonanou práci. Jak uvádí Jankovský, „v obecné rovině platí, ţe lidské je být odpovědným a odpovědnost je také jedním ze základních předpokladů pro úspěšný výkon povolání.“ (Jankovský, 2003:189) Je třeba mít odvahu zhodnotit sám sebe, srovnat si vlastní hodnotový systém. Být lepší je motorem ve snaze o profesní a mravní zdokonalení.

21

2.3.3. Hasič – záchranář a etika Nabízí se nám otázky: jak vnímá hasič – záchranář etiku? Dodrţuje při své práci etické zásady? Jakou má moţnost při záchranných akcích o etice přemýšlet? Při provádění hasičského zásahu a při záchraně osob je třeba postupovat rychle, energicky, ale zároveň s rozvahou. Hasič – záchranář musí vystupovat sebevědomě, musí být o zásahu dostatečně informován od svého velitele. Musí si počínat velice opatrně a dbát na bezpečnost zúčastněných osob. Často jsou zachraňované osoby v ohroţení ţivota. Hasič – záchranář musí jednat rychle a zasáhnout s patřičnou razancí. Při zásahu se řídí povely velitele a pro zvládnutí záchranné akce je jeho chování velice důleţité. Velitel musí jasně dominovat. Často se stává, ţe při řešení krizových situací plní velitel funkci na základě své přirozené autority a schopností jednat, vést lidi a organizovat práci. V předpisech je jasně definováno postavení kaţdého člena skupiny (zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky). Jednotku poţární ochrany je třeba při zásahu brát jako sociální skupinu, která vzniká na základě vztahů mezi jednotlivými členy skupiny, mezi jednotlivými členy týmu. Základním znakem týmu jsou jeho společné cíle. Jednotliví členové týmu jsou při zásahu na sobě vzájemně závislí. Proto je důleţité vědomí soudrţnosti a sounáleţitosti a důvěra ke kaţdému členu týmu. (Kopřiva, 1997) Právě v těchto krizových momentech se dostávají do popředí etické aspekty. Etické hodnoty jsou přítomny, aniţ by si to v daných momentech jednotliví členové týmu plně uvědomovali. Je to hlavně osobní odpovědnost, úcta k ţivotu, úcta k druhému člověku, hodnota ţivota zachraňovaných osob, ale i hodnota ţivota vlastního, solidarita s potřebnými, vzájemná pomoc ve vypjatých situacích. Celý tým hasičů – záchranářů svým působením při zásahu, svým jednáním i chováním, vytváří u veřejnosti, na základě profesionálního vystupování, obraz celého sboru. Etické a morální zásady prolínají celou jejich profesí. V krizových vypjatých podmínkách se hasič – záchranář mnohdy ocitá v dilematických situacích: velitel zásahu například zastaví akci z důvodu hrozícího nebezpečí pro zasahujícího hasiče – záchranáře a v zaplaveném domě zůstává osoba a volá o pomoc. Má hasič – záchranář poskytnout pomoc člověku v nouzi nebo

22

uposlechnout příkaz svého velitele a myslet na své zdraví a svůj ţivot? Můţe takovýto stav nastat? Jak pohlíţet na tyto dilematické situace? Existuje jejich řešení?

2.4.

ETICKÉ DILEMA

Etické dilema je moţné popsat jako „nutnou (někdy obtíţnou) volbu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími moţnostmi.“ (Musil, 2004:37) Tato definice upozorňuje na to, ţe některé moţnosti volby nejsou slučitelné a také s jejich výběrem můţe být potíţ. Kutnohorská přirovnává morální dilema „ke křiţovatce nebo rozcestí, jejíţ směry úplně nevedou k dosaţení cíle.“ (Kutnohorská, 2007:13) V kaţdé profesi se můţe člověk dostat do situace, kde se mu nabízejí nejméně dvě moţná řešení. Můţe se stát, ţe ani jedno z těchto nabízených řešení není ideální ani morálně správné. Etické problémy se mohou objevovat, kdy ani jedna z nabízených moţností není pro jedince morálně přijatelná a přesto je nucen vzniklý dilematický konflikt řešit. To v důsledku přináší pocity viny, výčitky svědomí a je potřeba, aby se člověk, který takové rozhodnutí musel udělat, uměl s výsledným řešením vyrovnat. (Kutnohorská, 2007) Stejně tak, „morální uvaţování zdaleka nemusí být totoţné s morálním jednáním.“ (Woolfolk, 1993:101 in Koukolík a Drtilová, 2001) Návod na řešení se v dilematických situacích stěţí hledá. Všechny případy, které dilematické situace přináší, jsou neopakovatelné a jedinečné. Základem pro řešení takovýchto situací je zkušenost pracovníka, jeho profesionalita a systematický a odpovědný přístup vedoucích pracovníků. Důleţité je, jakým způsobem se jednotlivci zapojují do práce, jak vnímají svoje pracovní povinnosti. Velkou roli hraje soudrţnost a sounáleţitost skupiny, pracovního týmu. V dilematických situacích mohou pracovníci přistupovat k jejich řešení, aniţ by si problematickou situaci uvědomovali. Je potřeba pojmenovat rizika, která moţná řešení provází a být na ně připraven. (Matoušek, 2007) V napjatých okamţicích se někdy rozhodneme rychle a lehce, jindy jsou řešení komplikovaných situací nalézána obtíţně. Psychologové z Harvardu uvádí, ţe „řešení morálních dilemat je přednostní záleţitostí citů a emocí. Jiní filozofové

23

jsou přesvědčeni, ţe východiska z podobných situací nalézáme na základě racionálních úvah.“ (Centrum, [online]) „Obvykle si představujeme, ţe morální hodnocení je výsledkem těch nejsloţitějších procesů v našem mozku. Zjištění, ţe stačí vystavit jednu oblast našeho mozku magnetickému poli a změníme tím morální soud člověka, je bezpochyby úţasné," říká členka výzkumného týmu Liane Youngová, který se zabývá zkoumáním center v lidském mozku, jenţ člověk vyuţívá při řešení dilematických situací. (Centrum, [online]) V přístupu Koukolíka a Drtilové je „rozhodování ovlivněno emocemi jak v době, která mu předchází, tak v době, která po něm následuje.“ (Koukolík a Drtilová, 2002:26) A pokračují: „Rozhodování je ovlivněno způsobem, jakým vnímáme a hodnotíme rizika.“ (Koukolík a Drtilová, 2002:23) Při rozhodování nebo volbě jednoho z moţných řešení, je potřeba brát v úvahu osobnost člověka, který se rozhoduje, jeho profesi, situaci, ve které se nachází a podmínky, které ho nutí se rychle rozhodnout. „Rozhodování ovlivňuje míra nejistoty.“ (Koukolík a Drtilová, 2002:30) Co se týče profese hasiče – záchranáře, ten je často při zásahu nucen reagovat co nejrychleji a zároveň se pod tlakem rozhodnout. Tyto situace nastávají v interakci mezi hasičem – záchranářem a zachraňovaným, mezi hasičem a jeho velitelem a také mezi jednotlivými členy týmu. Musí být přítomna důvěra, nestrannost,

zodpovědnost

a zároveň

je

nutno

myslet

zachraňovaných, tak i na prospěch hasičů – záchranářů.

jak

na

prospěch

Důleţitým základem

činnosti hasiče – záchranáře je dobrá týmová spolupráce. Hasič se musí při zásahu na svého kolegu spolehnout, mít k němu důvěru. Jak říkají Koukolík a Drtilová, „podstoupit riziko můţe znamenat ztrátu, ale můţe znamenat i zisk.“ (Koukolík a Drtilová, 2002:26) Předpokladem správného rozhodování a správné volby řešení je proces rozhodování. Mezi významné činitele, které mají na rozhodování vliv, patří: ▪ pravidla a pravomoce v rozhodování ▪ stanovení odpovědnosti za rozhodnutí ▪ dostatek informací o problému ▪ vypracování alternativ řešení 24

▪ zhodnocení následku jednotlivých alternativ ▪ racionální jednání lidského činitele (Goller, 1992) Při zásahu je za jeho provedení odpovědný velitel zásahu. Základem je souhra všech zúčastněných členů týmu, přijetí odpovědnosti při jednotlivých krocích zásahu: odpovědnosti za ţivot těch, kteří jsou zachraňováni, za ţivot kolegů a v neposlední řadě za ţivot svůj. Při rozhodování je potřeba zváţit všechny okolnosti a moţnosti, které by přicházely do úvahy. Velitel by měl v maximální moţné míře při řízení zásahu pouţívat nejnovější odborné znalosti a vyuţít veškerý potenciál zasahujících hasičů – záchranářů s ohledem na dosaţení co nejlepšího výsledku zásahu. Skořepa uvádí, ţe „rozhodováním rozumíme hledání nejlepší akce ze všech dostupných akcí.“ (Skořepa, 2005:18) Podstatné při rozhodování je“míra uvědomění“. Skořepa říká, ţe „řešení problému a rozhodování mají společný jeden základní, triviální znak: jedinec (…) můţe a zároveň musí vybrat jednu z více různých moţností, jak postupovat dál.“ (Skořepa, 2005:20) Co se týče rozhodování v nestandardních podmínkách, kam jistě práce hasičů – záchranářů patří, je třeba myslet nejen na časovou tíseň, stres, přítomnost průvodních jevů při různých druzích zásahu (oheň, dým, vodní ţivel a jiné), ale je potřeba vnímat i role emocí a v neposlední řadě nesmíme zapomenout na stav techniky, která je pro tuto profesi podstatnou součástí práce. 2.4.1. Práce hasiče – záchranáře a možnost volby Obecným cílem a smyslem práce hasiče – záchranáře je záchrana osob. Bezprostředním úkolem je eliminování konkrétního nebezpečí, které ohroţuje zdraví nebo ţivot lidí. Odstraňování překáţek je činnost, kterou ovlivňuje mnoho okolností. Podle povahy ohroţení hasiči zvolí vhodnou taktiku zásahu a vhodné pomůcky. Například vynesení nebo vyproštění osob, rychlá likvidace poţáru, vyklizení objektů, evakuace osob, zdolávání výšek nebo vodních hlubin. Vţdy záleţí na účelnosti zvoleného postupu, který vede k záchraně co moţná největšího počtu ţivotů a zdraví hasičů – záchranářů. Taková rozhodnutí a volbu provádí velitel zásahu a v případě nebezpečí z prodlení kaţdý hasič na základě provedeného průzkumu situace. (150 let, 2003)

25

Sebevědomé vystupování hasičů – záchranářů jak jednotlivě, tak jako celku, společně s perfektní znalostí technických prostředků, působí na zachraňované uklidňujícím dojmem a vyvolá v nich důvěru. Při záchraně většího mnoţství osob je moţné stanovit pořadí zachraňovaných (podle Bojového řádu jednotek Poţární ochrany - Metodický list č. 7/O, odst. 12). O upřednostnění pořadí zachraňovaných rozhodne velitel zásahu nebo jím určený hasič, který je se zachraňovanými v přímém kontaktu. Určit pořadí není jednoduché a zde se hasič – záchranář můţe dostat do výše uvedených dilematických situací, které je potřeba urychleně řešit. Do úvahy přichází mnoho kombinací. Takţe perfektní znalost taktického vedení záchranných prací, osobnost velitele zásahu, znalost techniky, postoj k lidem, ke kolegům, to vše je velice důleţité a hraje roli při etickém pohledu na záchrannou akci a při rozhodování a řešení dilematických situací. (Vybíral, 2005) Člověk je jak v osobním, tak v profesním ţivotě odpovědný za svá rozhodnutí a za jejich následky. To, co určuje naše jednání, jsou hodnoty. „Hodnoty jsou standardy, ideály řídící či směřující chování ke své realizaci. Jsou v nich obsaţeny ţádoucí cíle a určují naše jednání.“ (Mikšík, 2003:86) Proto i v profesi hasiče – záchranáře nastupuje význam hodnotového systému kaţdého jednotlivce.

2.5.

HODNOTOVÝ SYSTÉM

Kaţdý z nás má nějakou představu o sobě, pohled na sebe. Denně se setkává s lidmi, proţívá určité situace a vytváří si na dění kolem sebe svůj názor. Vidí skutečnost vlastníma očima a přisuzuje jí určitou hodnotu. Hodnoty člověka jsou zdrojem motivací k ţivotu i k práci. Mohou tak zvyšovat spokojenost nejen v osobním, ale i pracovním ţivotě. Hodnoty určují, která činnost bude člověku bliţší, a která profese nebude v rozporu s hodnotami, které vyznává.

26

2.5.1. Pojem hodnota Pojem hodnota bývá různými autory vymezován různě. Neexistuje jednotné pojetí společné pro všechny. V širším významu je to představa o dobrém a špatném, v uţším smyslu znamená hodnota to, co je dobré. Nakonečný definuje hodnoty několika způsoby: „Hodnoty, které člověk vyznává, tvoří jeho hodnotový systém, který můţe být více či méně stabilní (ţivotní traumata mohou takový systém měnit velmi podstatně) a který tvoří hierarchicky uspořádané hodnoty (některé mají menší, jiné větší či největší hodnotový význam).“ (Nakonečný, 1998:422) A také: „Svět člověka je především světem hodnot a hodnotová orientace člověka, která vyjadřuje jeho významné ţivotní cíle, můţe u mnohých jedinců přesahovat prioritu biologických hodnot (zdraví, poţitek) a její osou mohou být hodnoty kulturní či duchovní.“ (Nakonečný, 2009:238) Pojem hodnota můţeme vymezit jako něco, k čemu směřuje naše snaţení, něco, co vede k našemu rozvoji. Jankovský říká, ţe „je zapotřebí si uvědomit, ţe hodnotu nelze směšovat s pouhým zájmem (nebo dokonce za něj zaměňovat), a to i kdyby byl sebesilnější. Hodnota je vţdy přijímána jako norma.“ (Jankovský, 2003: 43) Hart a Hartlová vnímají hodnotu jako „vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním jeho potřeb, zájmů.“ (Hartl a Hartlová, 2000:192) Mikšík hodnotami „obvykle rozumí nejpodstatnější přístupy či postoje člověka k základním oblastem ţivotní reality, tyto postoje nejvýrazněji determinují jeho jednání a chování (jsou klíčové pro poznání osobnosti).“ (Mikšík, 2007:85) A

nakonec

Čačka

sleduje

hodnoty

z psychologického

hlediska:

„Psychologicky jsou hodnoty jistým zobecněním snahových tendencí člověka, opírají se o jeho zkušenosti a ideje, jsou tedy zpravidla formovány kaţdým jedincem z jeho subjektivního hlediska, coţ dokládá i jejich společnost a vazba k vlastní osobě.“ (Čačka, 1997:332- 333)

27

Vývoj psychologie hodnot Formování procesu vnímání hodnot je velmi různorodé. Historicky lze sledovat zájem o hodnoty prostřednictvím vývoje filozofických myšlenek od antické doby aţ po současné koncepce. (Cakirpaloglu, 2004) K tradičním otázkám o povaze hodnot a světě hodnot, je moţné zařadit obecně uţívané pojmy jako je pravda, dobro, krása, čest i hodnoty posvátné. Můţeme říci, ţe tyto pojmy provází člověka od nepaměti. Současně máme tendenci přiřazovat k těmto termínům konkrétní objekty, stavy, situace a tak vytvářet „svět hodnot“. Sloţité potom můţe být tento svět hodnot uplatňovat v lidském ţivotě. Tento hodnotový svět je vlastně soubor hodnot, který můţe vytvářet horizontálně i vertikálně uspořádanou strukturu. Prolíná se zde naše chování a jednání, mezilidské vztahy, volby spolupracovníků, přátelských a partnerských vztahů, ale také etické hodnoty a právní normy, a na to navazující oblasti pracovních činností a profesí. A proto Tondl dodává, „ţe stále vzniká potřeba specifikace a přesné formulace hodnot nových oblastí a sfér lidských aktivit spojených s vývojem vědy a techniky.“ (Tondl , 1999:162) Podstatu hodnot můţeme vnímat z několika odlišných hledisek, a to z hlediska filozofie, sociologie, psychologie nebo ekonomie. Co se týče morálního vývoje v historii a jeho vlivu na utváření hodnot z filozofického pohledu, zabývá se Nietzsche zkoumáním výběru mezi dobrým a špatným. „Výběr je nakonec jednoduchý. Buď si své hodnoty stanovíme sami, anebo registrujeme (nedobrovolně) hodnoty ostatních.“ (Gnozeologie morálky in Gane a Chanová, 2001:117) Podle Rogerse (in Čačka, 1997) je východiskem při hledání hodnot „přechod na hodnoty obecně univerzální (nadosobní), které představují jistý návrat k individuálnímu hodnocení na bázi subjektivní ţádoucnosti v návaznosti na určité faktory osobní zkušenosti.“ (Čačka, 1997:343) Maslow vytvořil teorii „metamotivace“, kde chtěl vysvětlit existenci vývojově vyšších potřeb „z biologicky zakořeněných hodnot člověka.“ Podmínkou pro to je uspokojení základních potřeb a následně obsahem „metapotřeb“ jsou „určité ţivotní hodnoty a ty jsou spojeny s morálně volními vlastnostmi.“ 28

(Nakonečný, 1993:105) V Maslowově pojetí, ve kterém se zabýval hierarchickou strukturou hodnot, představují „ţivotní hodnoty osobní vizi dokonalého ţivota a jsou tedy něčím, pro co má cenu ţít.“ (Trachtová, 2001:14) Czeizel popisuje, ţe bychom neměli opomenout „hodnotu v nás, ktorá je naším najvätším bohatstvom“ (Czeizel, 1990:11)

2.5.2. Klasifikace hodnot

Klasifikace hodnot a jejich typologie Chápání hodnot můţeme definovat jako značně nejednotné. Rozlišení různých kategorií je důleţité z několika hledisek. Týká se vyhodnocování výzkumů hodnot, k posouzení osobní významnosti hodnot a jejich diferenciaci, ale i vymezení různých osobnostních typů. (Jelínková a Tyrlík, 2005) Podstatou klasifikace hodnot je jejich rozdělení do pojmových celků podle určitých teoretických kritérií. Cakirpaloglu uvádí tato kritéria: ▪ kdo je nositelem hodnot (kde se zaměřujeme na to, zda se jde o hodnoty individuální, skupinové nebo univerzální) ▪ jaký je původ hodnoty (důleţitý je zdroj vzniku hodnoty, rozlišujeme hodnoty individuální – subjektivní a institucionální – obecné normy a pravidla závazné pro všechny členy společnosti) ▪ vztah přirozenosti člověka a ţivočichů (předpokládá bytí jiných druhů hodnot, i zvířata můţou vlastnit určité sloţky hodnot) ▪ role hodnoty (prostředky a cíle hodnoty) ▪ pozice v hierarchii (nejčastěji se objevuje vertikální hierarchické uspořádání hodnot) ▪ podstata hodnoty (očekávaná hodnota - norma chování a hodnoty, která míří k naplnění ţivota) ▪ funkce hodnot (adaptující hodnoty – asimilace v nových podmínkách, ochranné hodnoty, poznávací a sebeaktualizující – hodnoty růstu). (Cakirpaloglu, 2004) Problematikou vymezení hodnot se zabývají některé vědní disciplíny. Je to například filozofie, psychologie, pedagogika i sociologie. Kaţdá disciplína potom 29

předkládá svoji osobitou charakteristiku typologie hodnot. Obecně platí „hodnota je vše, co uspokojuje naše potřeby a zájmy“. Z pedagogického hlediska podle Horáka: „Hodnotovým systémem rozumíme souhrn těch hodnot, které člověk uznává a které se

projevují

v jeho

přesvědčeních

a postojích.

Vytvoření

postojů

a jim

odpovídajícího chování je pak konečným cílem výchovy.“ (Horák, 2001:7) Jak uvádí Prudký, na chápání hodnot působí mnoho vlivů. Jedním z nich je hodnocení. „Obecně platí, ţe předpokladem vzniku hodnot je hodnocení. Hodnoty jsou výsledkem hodnocení a zároveň zdrojem dalších hodnocení.“ Dalším je vztah, kdy „hodnoty jsou chápány jako vztah, jako produkt subjektivního vztahu ke skutečnosti.“ (Prudký, 2009:34) Jedinec – subjekt, sám určuje, co je hodnota a sám hodnotu vytváří. Důleţitý je moţný původ vztahů: ▪

emocionalita lidské subjektivity (Stern, A., 1962 in Prudký, 2009), zde jsou základem city a pocity ve vztahu subjektu k objektu

▪

svobodná volba (Sartre, 2004 in Prudký), hodnoty jsou výsledkem svobodné volby člověka, vychází z jeho nitra

▪

chování, aktivita (Polin, 1945 in Prudký), hodnoty jsou výsledkem činnosti, kterou člověk o vytvoření hodnoty usiluje

▪

cokoliv, „hodnotou se můţe stát všechno, co se subjekt rozhodne za hodnotu povaţovat.“ (Prudký, 2009) Za další významný vliv lze povaţovat náboţenskou tradici. Tento vliv se dá povaţovat za rozhodující po většinu trvání civilizace. Zdrojem hodnot je víra zaloţená na důvěře a vzájemném proţívání vztahu s bliţními, spása člověka i všech věřících. (Prudký, 2009) Spirituální hodnoty a jejich vnímání a podpora přináší člověku hodnotové stanovisko, které mu pomáhá zvládat náročné ţivotní situace. Přináší mu klid a útěchu. (Kopřiva, 1997:89) Vliv víry přináší nové vědomí své vlastní hodnoty. „Pochopením toho, co pro Vás udělal Kristus, můţete přestavět svůj pilíř hodnoty, můţete si uvědomit svou cenu a dodat svému sebepojetí novou hodnotu, stabilitu, pevnost.“ (McDowell, 1999:104)

30

K tvorbě hodnot patří vliv biologických dispozic člověka a přírodních podmínek pro utváření vědomí pro zachování lidské existence. (Koukolík a Drtilová, 2008) Z psychologického hlediska se věnuje hodnotám např. Smékal, který uvádí tyto pohledy na hodnoty: ▪

hodnoty jako obecné cíle, o něţ člověk usiluje, smysl nebo cena, kterou

objekt pro člověka má, rodina, zdraví, štěstí, mír, atd. ▪ hodnoty jako prostředky, jejichţ uţíváním pro sebe dosahujeme něčeho významného (vzdělání, postavení...) ▪ hodnota jako to, kvůli čemu stojí za to o nějaký objekt usilovat nebo se mu vyhýbat (krása proţitku, kniha jako zdroj zábavy...) ▪ hodnoty jako kritéria, na jejichţ základě posuzujeme různé předměty nebo události (hodnotová orientace v uţším slova smyslu). (Koukolík a Drtilová, 2008) Gabriel Marcel, francouzský spisovatel, dramatik a filozof, udává, ţe „hodnoty stejně jako bytí, nelze volit, lze je jen uznávat. Moje jednání je s nimi buď v souladu, nebo v rozporu.“ (Kárníková, 1997:27) Z toho vyplývá, ţe hodnoty jsou hodnotami jen tehdy, jestliţe jsou uznávány. Podle Marcela, je „význačnou vlastností hodnoty to, ţe plní jistou funkci ve vztahu k ţivotu, jakoby mu vtiskovala svou pečeť.“ (in Bendlová, 2003:58). Hodnotové kategorie Hodnotovou orientaci neboli směřování k určité hodnotové kategorii člověk sděluje svojí kaţdou činností. Nachází se v motivaci k činnosti, přístupu, postoji i cíli jednání a chování. Je zde obsaţeno to, pro co se člověk rozhoduje, jak situaci vnímá a proţívá, jak spokojený nebo nespokojený je v kaţdodenním ţivotě. Jako základní rozdělení hodnot Nakonečný uvádí hodnoty obecné a instrumentální. Obecnou hodnotou můţe být: štěstí, svoboda, zdraví, moudrost, tyto hodnoty vyjadřují obecně smysl ţivota.

31

K instrumentálním hodnotám patří: odvaha, odpovědnost, tolerance, pomoc, usnadňují dosahování cílových hodnot. Podle tohoto základního rozdělení si člověk vytvoří osobní hodnotové hierarchie. (Nakonečný, 2006) Podle Čačka můţeme hodnoty diferencovat podle čtyř kategorií: 1.

Hodnoty existují bez ohledu na subjekt – objektový vztah, kdy se jedná

o hodnoty platné v určitém sociokulturním okruhu. 2.

Hodnoty obecně uznávané, ale subjektivně indiferentní, kdy člověk obecně

uznávané hodnoty buď přijímá zcela nebo jen do určité míry. 3.

Hodnoty subjektivně uznávané, ale současně osobně odmítané, kdy jde

o mimoosobní hodnoty, které sice člověk oceňuje, ale osobně ho nepřitahují. 4.

Hodnoty subjektivně akceptované, které jsou v souladu s osobními potřebami,

cíli, postoji, ideály. (Čačka, 1997) Německý psycholog Spranger popsal šest hodnotových typů. Vycházel z toho, ţe člověk je vymezován tím, po čem touţí. Sprangerova typologie je budována na základě „ţebříčku hodnot“, na základě preferovaných hodnot a postojů jedince. V současné době existují řady různých variací těchto základních orientačních aspektů hodnotových typů: ▪ typ teoretický (hledá pravdu) ▪ typ ekonomický (usiluje o materiální hodnoty a uţitek) ▪ typ estetický (důleţité jsou pro něj vlastní dojmy) ▪ typ sociální (je orientován na druhé) ▪ typ mocenský (touţí po moci, chce se prosadit) ▪ typ ideový (potřebuje „věřit“). (Čačka, 1997) Frankl rozděluje hodnotové kategorie do třech okruhů. Základem je touha po naplňování smyslu ţivota, která tvoří základ duševní síly osobnosti: ▪

tvůrčí hodnoty (aktivita, produktivita) – představují snahu něco dělat, umět,

tvořit. Tvorba by měla být vnímána jako štěstí a cíl sama o sobě ▪

záţitkové hodnoty (rozjímání, emocionalita) – něco proţít, někoho milovat,

projevují se v tom, jak přijímáme svět, krásu, umění, přírodu, druhé lidi ▪ postojové hodnoty (hrdinský postoj, vzdor ducha) – schopnost nalézt nějaký smysl, stanovisko, vyrovnání i za beznadějné situace, postoj k nezaměnitelnému osudu. (Frankl, 1997)

32

Gordon (in Mikšík, 2007) vymezuje hodnotové kategorie podle vztahu jedince k ostatním lidem, podle jeho interpersonálních postojů a přístupů k druhým lidem a naopak jejich vztahu k němu. Jsou to hodnoty: ▪ podpora – touha po porozumění, povzbuzení ▪ konformita – zachování uznávaných norem chování a jednání ▪ uznání – touha být oceňován, chválen, dosahovat úcty ▪ nezávislost – svoboda ▪ benevolence - ušlechtilost, shovívavost vůči ostatním ▪ vůdcovství – autorita, moc. (Mikšík, 2007) Kučerová klasifikuje skupiny hodnot ve třech dimenzích, ve kterých člověk proţívá nejen sebe, ale i svět: ▪ hodnoty přírodní – které dělí na: ▫ vitální, ţivotní (zachování ţivota a jeho rozvoj, tělesné blaho a uspokojení smyslů) ▫ sociální (vyplývají ze vztahu k sobě samému, k lidem, touha po vzájemnosti, mezilidských vztazích a citech) ▪

hodnoty civilizační - zapojení člověka do společnosti, vytváří materiální kulturu

▪ duchovní hodnoty - potřeba hledat smysl, řád lidského ţivota, kultura lidské osobnosti. (Kučerová, 1996) Hartl a Hartlová posuzují hodnoty jako vlastnost, kterou jedinec přiřazuje k určité události, situaci, ke konkrétnímu předmětu nebo objektu. Tyto vlastnosti pomáhají při uspokojování potřeb člověka i celé společnosti. Rozdělují hodnoty do tří skupin: 1. výkonové – souvisí s podáním výkonu, efektivností a uţitností pro jedince nebo celou skupinu, tyto hodnoty bývají ekonomicky ocenitelné 2. etické – spojené s mravními otázkami a mravním rozhodováním 3. estetické – souvisí s krásou a potřebou krásna. (Hartl a Hartlová, 2000) Jak uvádí Říčan, „hodnoty jsou předměty nejobecnějších a v ţivotě člověka nejvlivnějších postojů, nazývaných v tomto případě – hodnotové orientace.“ (Říčan, 1973:135) Tyto hodnotové orientace představují „normy správného ţivota.“ 33

Hodnoty ovlivňují celý styl ţivota jedince. Vytváří si tak „osobní stupnici hodnot.“ Člověk sám si určuje priority v jeho vlastním hodnotovém systému, ale vše souvisí s jeho společenským zařazením, se začleněním do určitého pracovního společenství, které na jedince působí. Z toho vyplývá přijetí morálních hodnot, které jsou dané pracovní rolí. (Baštecká, 2005) Také je třeba brát v potaz i současnou politickou situaci. Stejně tak je nezbytné myslet na to, ţe hodnoty jsou ovlivňovány nejen osobností člověka, ale i mnoha faktory zvenčí. (Osecká, 2001) V praktickém ţivotě populace mají hodnotové orientace pro všední ţivot zásadní význam. Všechny výše uvedené typologie hodnot i popsané hodnotové kategorie pomáhají člověku nalézt smysl ţivota. Pomáhají mu orientovat se v ţivotě, mohou být prostředkem k dosaţení štěstí. Během svého vývoje je jedinec ovlivněn výchovou, seznamuje se s hodnotami svého sociálního prostředí. Učí se rozlišovat co je dobré a co špatné. Postupně si vytváří svůj náhled na ţivot kolem sebe a sám si určuje své cílové hodnoty. Uspořádá si seznam hodnot podle svých osobních preferencí. Stanoví si hodnoty důleţité pro jeho ţivot. 2.5.3. Hodnoty ve veřejném životě Jiţ výše je uveden význam hodnotového potenciálu jak jednotlivců, tak jednotlivých skupin lidí i celé společnosti. Vyznávání určitých hodnot je nezbytně nutné pro existenci sociálního cítění. Základem je respektování hodnot tradičních, hodnot, kterých si váţily i předchozí generace. Hasič – záchranář má statut veřejného činitele. Jeho povinností je zodpovědně vnímat hodnoty a principy veřejného ţivota. Komise pro vytvoření standardů ve veřejném ţivotě, která byla zřízena v Anglii v 90. letech 20. století, stanovila v roce 1995 sedm principů chování veřejných činitelů: ▪ nezištnost – znamená, ţe veřejní činitelé musí rozhodovat výhradně ve veřejném zájmu, a nikoli aby získali finanční nebo jiné materiální výhody pro sebe, svoji rodinu, své přátele ▪

integrita – morální a profesní integrita jednotlivce i celku

▪

objektivnost – nestrannost pří veřejném řízení 34

▪

odpovědnost – důraz na rozhodování

▪ otevřenost – zdůvodnění rozhodnutí, moţnost omezení informací, vyţaduje-li to veřejný zájem ▪ čestnost – plnění povinností ve veřejném zájmu ▪ vedení – vlastní příklad. (Leštinská a Vidláková, 2006) Jednotliví velitelé Hasičského záchranného sboru ČR jsou povinni vést své podřízené k dodrţování těchto principů (zakotveno v Bojovém řádu poţární ochrany, kde jsou uvedeny taktické postupy zásahu). (Koncepce, [online]]) Současně při zásazích zodpovědně přistupovat ke své práci, zachovávat důstojnost lidské osoby, starat se o veřejný majetek, dbát na dobré mezilidské vztahy. 2.5.4. Hodnotový potenciál hasiče – záchranáře Z výše uvedených teoretických podkladů vyplývá, ţe hodnoty se dlouhodobě vyvíjejí a ve srovnání s postoji, zájmy, smýšlením, sice podléhají změnám, ale přesto představují stabilní dispozice. Mohou regulovat jednání a chování jedince nebo celku v souladu s morálními principy a pravidly. Můţeme jako hodnotu označit vše, co přináší smysluplnost lidského jednání. Kaţdý z nás má stanovený systém hodnot, který povaţuje za ideál a kterým se řídí. Tento systém dává ţivotu smysl. Snaţíme rozeznat dobré a špatné a podle toho přijmout vlastní hodnotový systém. I kdyţ má kaţdý stanovený svůj ţebříček hodnot, při práci hasiče – záchranáře se očekává, ţe kaţdý jednotlivec přijme systém hodnot hasičského záchranného sboru. Patří sem hodnota ţivota vlastního a ţivota zachraňovaného, hodnota zdraví, vzájemné pomoci, kolegiality i hodnoty mravní. Pracovní zařazení „hasič – záchranář“ s sebou přináší určitý ţivotní styl a z něho vyplývají dané pracovní hodnoty: vnímání pracovní role, vztah k člověku, který se nachází v tísni, proţívá trauma, vztah ke smrti. Práci hasiče – záchranáře charakterizuje nutnost rychlého jednání, rychlého rozhodování, akčnost a odvaha. Hasič – záchranář se setkává s neštěstím, utrpením a bolestí lidí. Proţívá kritické situace a zároveň musí být připraven je řešit a rychle reagovat. Setkává se s lidmi, u kterých byla zraněna duše a často i jejich ţivotní hodnoty.

35

Práce hasiče – záchranáře je práce kolektivní. Kaţdý jednotlivý hasič – záchranář je členem týmu. V interpersonálních vztazích mezi členy týmu je důleţitý soulad v oblasti hodnot. Chování a jednání konkrétního člověka v týmu je potom srozumitelné. Z toho vyplývají osobní vztahy, odpovědnost, časový tlak i stresové faktory. Patří sem také zkušenost, nejen pracovní, ale také zkušenost získaná léty sluţby. (Šváb, 2006) Dle Prokešové „milý je nám ten, kdo je nám blízký ve věcech hodnot.“ (Prokešová, 1994:87) Osobnost hasiče se rozvíjí se získáváním zkušeností. Odráţí se zde jejich osobní vývoj, zaloţení rodiny, a z toho se odvíjející změna náhledu na jejich práci a schopnost objektivnějšího náhledu na nebezpečí. Chtějí trávit více času s rodinou a tím si nebezpečí reálněji uvědomují. (Šváb, 2006) Hasič – záchranář je člověk se svým soukromím. Zde má stanoveny své osobní hodnoty, které se týkají jeho osoby, jeho ţivota, jeho blízkých. Proţívá s nimi společně všechny denní radosti i starosti. Plánuje budoucnost svých dětí, těší se z jejich úspěchů a zároveň o ně má strach. On sám má své touhy a přání. Musí se naučit skloubit svůj náročný pracovní ţivot se ţivotem osobním. Základy uznávaných hodnot jsou poloţeny v rodině, tam, kde dítě vyrůstá. Přejímá hodnoty od svých rodičů a nevědomě je aplikuje na své chování a jednání a nastavuje si tak hodnoty vlastní. Slušnost, poctivost k sobě i druhým, správné jednání. Na základě toho si člověk vytváří vlastní hierarchii hodnot. Hodnotová orientace potom určuje směrování člověka k určitým cílům. (Kučerová, 1996) Volba povolání hasiče – záchranáře jiţ v sobě nese hodnotu samu o sobě. Je to hodnota lidského ţivota, jeho ochrana, ochrana jeho obydlí a pomoc v tíţivých situacích. Je to úcta k ţivotu. Jak říká Frankl, „hodnotám se nemůţeme učit – hodnoty musíme ţít.“ (Frankl, 1997:19) V prosazování vyznávaných hodnot je při práci hasiče – záchranáře potřebné osobní zanícení. Mít rád svoji profesi a brát v úvahu její náročnost.

Hasiči –

záchranáři musí být ve dne i v noci připraveni na zásah. Očekává se od nich, ţe budou při zvládání traumatizující události mnohem odolnější neţ ostatní veřejnost. Nebudu daleko od pravdy, kdyţ řeknu, ţe stres je provází na kaţdém kroku. Jak vnímají stresové situace a jak na stres reagují? 36

2.6.

STRES

Stres je slovo, o kterém můţeme říct, ţe v dnešní společnosti přímo zevšednělo. Co ale slovo znamená, jaký má význam, jak stres na člověka působí? Všichni známe z vlastní zkušenosti, ţe se stresu nejde vyhnout. S drobnými i většími stresovými situacemi se setkáváme jak v osobním ţivotě, tak při práci. Schreiber uvádí, ţe „stres je ţivotním faktorem, kterému se nelze vyhnout, ale kterému lze čelit.“ (Schreiber, 1992:10)

2.6.1. Co je to stres? V odborné literatuře neexistuje jednotná definice stresu. Stále chybí vědecká definice. Definic je několik, ale ţádná není všeobecně uznávaná. Můţeme se setkat i s rozdílným vnímáním tohoto pojmu. Podle Linharta, je „stres funkční stav ţivého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám, stresorům“ a jeho následné obranné reakce mají za cíl zabránit poškození nebo smrti organismu. (Linhart, 2010:36) Stres je zátěţová situace nebo podle Nakonečného „stav individua – stav nadměrného zatíţení či ohroţení.“ (Nakonečný, 1995:159) Pro Honzáka je stres „prastará reakce, vlastní nejen člověku, ale všem ţivým organismům, a je pro zachování ţivota nesmírně důleţitá, protoţe jednak nás připravuje na útok nebo útěk a jednak nám pomáhá přeţít v krajně nepříznivých podmínkách.“ (Honzák, [online]) Z pohledu Sotolářové je stres „nespecifická reakce organismu na jakýkoli druh zátěţe, která slouţí k přizpůsobení organismu těmto zátěţím.“ (Sotolářová, 2003:12) Následující definice vyjadřují všechno to, co na člověka působí v běţném ţivotě. „Stres se vyskytuje tehdy, kdyţ se lidé setkají s událostmi, jeţ vnímají jako ohroţení své duševní a tělesné pohody. Tyto události se obvykle nazývají stresory a reakce lidí na stresory, stresová reakce.“ (Atkinson, 2003:259) „Stres (....) jako fenomén, který vzniká v důsledku nerovnováhy mezi úrovní nejrůznějších ţivotních nároků a adaptivních schopností člověka je přiměřeným

37

způsobem zvládat. Míra a povaha této nerovnováhy určuje dopad stresu na kvalitu zdraví u nemoci člověka.“ (Mlčák, 2007:24) „Stres je jakýkoli vliv ţivotního prostředí (fyzikální, chemický, sociální, politický), který ohroţuje zdraví některých – „citlivých“ jedinců.“ (Schreiber, 1992:12)

2.6.2. Historie stresu První zmínka o zvláštní reakci, která byla nazvaná stresová, se datuje do třicátých let minulého století a je přisuzována maďarskému fyziologovi Hansi Seylemu. Jeho první větší práce, která vyšla v roce 1949, se stala základem pro další studie. Stres byl velmi významným objevem pro lékařskou vědu. Poznatky o stresových reakcích prolínají celým lékařstvím. Bouřlivý zájem o stres nastal po válce ve Vietnamu, kdy váleční veteráni začali trpět několik let po skončení války specifickými potíţemi

jako byla

nespavost, deprese, agresivita, neklid. Brzy se ukázalo, ţe podobnými potíţemi trpí i lidé, kteří měli nějaký šokující záţitek. Například lidé, kteří byli svědkem vraţdy, znásilněné ţeny, obyvatelé vyhořelých domů. Syndromy, které se u těchto lidí objevovaly, byly nazvány „posttraumatická stresová porucha“. I přesto, ţe některé stresové faktory jsou tělesné a nikoli duševní, výzkumem a léčením stresu se tak začali zabývat nové profese: psychologové, psychiatři a psychoterapeuti. (Seyle, 1996)

2.6.3. Teorie stresu a reakce na stres

Teorie stresu Anglické slovo „stres“ (napětí, namáhání, tlak) pochází ze starého francouzského výrazu „estrecier“, které vzniklo z latinského „strigo, stringere, strinxi, strictum“ – coţ v latině znamenalo „stahovati, utahovati, zdrhovati – jako smyčku kolem krku odsouzence, kterého věší na šibenici“. (Křivohlavý, 1994) Původně slovo „stres“ bylo v technickém smyslu blízké svým významem slovu „pres“ – lis, které znamená „působit tlakem na daný předmět“ stejně jako lis,

38

ze všech stran najednou. Přeneseně můţeme rozumět spojení „býti ve stresu“ jako „býti vystaven nejrůznějším tlakům.“ (Křivohlavý, 1994) Stres v ţádném případě nemusí být pouze škodlivý; je zároveň kořením ţivota, neboť kaţdé hnutí mysli a kaţdá činnost zapříčiňuje stres. Stejný stres, po kterém jeden člověk onemocní, můţe znamenat pro druhého ţivotodárné uzdravení. Jak uvádí Melgosa, za stres můţeme označit: ▪

reakci organismu na jeho potřeby

▪

stav určitého fyziologického nebo psychologického napětí

▪

přípravu na útok nebo útěk

▪

počátek mnoha onemocnění. (Melgosa, 1997)

Tabulka 1. Co je a co není stres. (Melgosa, 1997; upraveno – Tichá, 2010))

Co je a co není stres NENÏ

JE

reakce organismu na jeho potřeby a nutně špatný stav, protoţe často pomůţe poţadavky stav

určitého

člověku dosáhnout vytouţeného cíle psychologického

nebo úzkost

fyziologického napětí příprava na útok nebo útěk

strach

počátek mnoha onemocnění

přímá příčina nemoci, i kdyţ často přispívá k jejímu vývoji

Melgosa nakonec říká, ţe „stres není nutně špatný, protoţe mnohdy člověku pomůţe dosáhnout vytouţeného cíle.“ (Melgosa, 1997:20) Fáze stresu Stresem můţeme označit citové vypětí, které organismus ovládá a člověk není schopen normálně reagovat. Probíhá v důsledku spojení psychologických a fyziologických reakcí organismu, přináší tedy fyzické i psychické vyčerpání.

39

Podle Melgosy probíhá stres ve třech fázích: 1.

Varovná fáze – tvoří ji jasné varování, ţe se objevil stresový faktor. Nejprve

se objeví tělesné reakce, které jsou pro člověka varováním, ale i výzvou k opatrnosti. Jedná se například o nadměrné pracovní zatíţení, problémy při zvládání sloţitého úkolu. V případě, ţe si člověk uvědomuje moţnost vzniku stresové situace, má moţnost situaci zhodnotit a eventuálně najít řešení. Můţe být vyvolána : ▪ jednotlivými podněty (přítomen je vţdy jen jeden zdroj stresu) ▪ celou skupinou podnětů (řada okolností, které společně vyvolávají stres). Při zvyšujícím se počtu podnětů se stresová reakce násobí. 2. Fáze odolávání – v této fázi se dostavují frustrující pocity, postiţený zjišťuje, ţe ztrácí mnoho energie, sniţuje se jeho produktivita, má obavy z neúspěchu. 3. Fáze vyčerpání – projevuje se únavou, stavy úzkosti a depresí (příznaky se objevují postupně nebo současně): ▪ s únavou přichází napětí, podráţděnost, nervozita, zlost ▪ úzkost se objevuje v situacích, které ji běţně nevyvolávají ▪ deprese znamená ztrátu motivace, člověk trpí nespavostí, má pesimistické myšlenky a prohlubují se jeho negativní pocity. Předchozí dvě fáze je člověk ještě schopen zvládnout bez cizí pomoci, je schopen situaci posoudit, učinit rozhodnutí a provedením určité aktivity zabránit rozvoji stresové reakce a tím vzniku třetí fáze. Únik z poslední fáze stresu vyţaduje u jedince velké úsilí. Většinou sám pomoc nezvládá a je zapotřebí pomoc zvnějšku (rodina, kolektiv, lékař, psycholog). (Melgosa, 1997)

Reakce na stres Mechanismy reakce na stresové podněty jsou komplikované a záleţí na odolnosti organismu kaţdého z nás. To, co někdo z nás zvládá bez problémů, můţe dalšímu způsobit nemalé problémy a komplikace. „Člověk reaguje na stres změnami v chování, změnami fyziologickými, změnami v oblasti proţívání.“ (Machač a Machačová, 1991:10)

40

Reakce: Fyziologické reakce: bušení srdce, zrychlený puls, zvýšení krevního tlaku, zrychlený dech, průjem, bolesti hlavy, zhoršená imunita, změny na kůţi – zčervenání, zblednutí. Emocionální reakce: změny nálad, omezení sociálního kontaktu, výbušnost, smutek, apatie, pocity únavy, zhoršení koncentrace, deprese. Změny chování: agresivita, úhybné a obranné reakce, křečovitost, nesoustředěnost, projevy zkratkovitého jednání. (Machač a Machačová, 1991) Příčiny stresu Rozlišujeme dva základní zdroje stresu. Stresové faktory si vytváříme my sami nebo je způsobují vnější okolnosti našeho ţivota. Stres má tedy dva zdroje: vnější a vnitřní. Vnitřní zdroje stresu: ▪ rozhodování mezi dvěma a více moţnostmi ▪ konflikty ▪ nejistota z budoucnosti ▪ nekontrolované události ▪ pocity viny ▪ strach ▪ spěch. Vnější zdroje stresu: ▪ nadměrný hluk, teplo, chlad ▪ ţivotní styl, nedostatek přátel ▪ vztahové stresory – rozvod, problémy s dětmi, úmrtí blízké osoby ▪ pracovní stresory – pracovní selhání, hrozba ztráty zaměstnání, konflikty s kolegy, s nadřízenými, práce v těţkých podmínkách ▪ traumatický záţitek. Dlouhodobý stres můţe být způsoben kombinací vnějších a vnitřních faktorů. (Praško a Prašková,2001)

41

Křivohlavý popisuje, ţe pro stresovou situaci je podstatný „poměr mezi mírou (intenzitou, velikostí, tlakem, apod.) stresogenní situace (stresoru či stresorů) a „silou“ (schopnostmi, moţnostmi apod.) danou situaci zvládnout.“ (Křivohlavý, 2001:170) Proto je důleţitá nejen příčina stresu, ale i její intenzita a zároveň schopnost jedince stres zhodnotit a reagovat na něj. (Křivohlavý, 2001)

Komunikace ve stresu Všechny výše vyjmenované faktory mají vliv na způsob komunikace člověka. Jak uvádí Vybíral, „komunikace můţe být zdrojem stresu, ale je zároveň stresem výrazně ovlivňována.“ (Vybíral, 2005:256) Ve stresových situacích člověk musí zvládnout mnoţství různorodých informací, je jimi zahlcen. Stejně tak můţe pociťovat velký nedostatek informací. Ve stresu se mění komunikace verbální i neverbální. Co se týče verbální komunikace, tak „komunikace ve stresu se často vyznačuje zvýšeným tempem, chaotičností, rychlostí úsudku, výraznějším emocionálním zabarvením.“ (Vybíral, 2005:258) Zrychlená komunikace se člověku můţe vymknout z rukou a po krátkém čase přestává vnímat komunikační kontext, nedokáţe pohotově reagovat a pokračovat v daném tématu. V komunikaci neverbální se prohlubují všechny výrazové emocionální sloţky. Patří sem radost, smutek, překvapení, hněv, strach, zájem i odpor. V krizových podmínkách, které přináší zachraňující profese, je komunikace velmi důleţitá. Na všechny účastníky krizových situaci jsou kladeny velké nároky. Napětí působí na kaţdého jedince zvlášť a současně prolíná celým pracovním týmem. Záchranáři jsou vystaveni velkému časovému presu, emocionálnímu vypětí i agresi od zachraňovaných. Je potřeba umět rychle navázat kontakt se zachraňovaným, zhodnotit situaci a moţné nebezpečí a najít řešení. Informace v týmu předávat stručně, jasně, srozumitelně a na zachraňované působit klidně a rozhodně, nedávat najevo emoce. Je důleţité disponovat potřebnými schopnostmi pro zvládání stresové komunikace. (Vybíral, 2005)

42

Traumatizující stresové reakce Posttraumatická stresová reakce, neboli posttraumatický stresový syndrom, podle Mezinárodní klasifikace nemocí nazývána reakce na závaţný stres. Vzniká jako reakce na traumatickou událost. (Wikipedie, [online]) Jako traumatickou událost můţeme označit: ▪ proţitek, kdy člověk zaţije těţké poranění nebo úmrtí osob jako přímý svědek nehody či jiné tragické události ▪ váţné ohroţení vlastního ţivota nebo ohroţení či poškození tělesné integrity ▪ váţné ohroţení ţivota nebo poškození zdraví blízkých osob, příbuzných či přátel ▪ náhlé zničení vlastního obydlí ▪ proţitek intenzivního strachu, bezmoci či extrémního odporu ve vypjatých situacích (omezení či ztráta svobody, uvěznění, mučení apod.). Traumatizující událost vyvolá skoro v kaţdém člověku výraznou stresovou reakci. Příznaky se objevují po nějaké době po traumatu. Tato doba můţe trvat od několika týdnů po několik měsíců (většinou ne déle neţ šest měsíců). Hlavní příznaky: ▪

opětovné proţívání traumatu ▫ traumatická událost se opakovaně vrací, myšlenky člověka pronásledují, opakující se tíţivé sny ▫

▪

tělesné reakce při událostech, které trauma připomínají

vyhýbání se věcem, které událost připomínají

▪ sníţená obecná připravenost k jednání ▪ citové ochuzení, sníţená schopnost proţívání pozitivních emocí ▪ poruchy spánku, podráţděnost, poruchy koncentrace. (Akutní, 2010) Zvládání stresu „Kaţdý máme svůj ţivot, kaţdý máme svůj stres!“ (Cungi, 2001:65) Jak uvádí francouzský psychiatr a psychoterapeut prof. Charly Cungi, stres provází kaţdého z nás. Základem pro zvládání stresu je stres pochopit a analyzovat jej. Zabývat se stresory, které na nás působí. Začít tím, ţe si budeme klást otázky: jaké stresory na mě působí?, jaké je vyvolávají reakce?, objevují se funkční poruchy? (bolesti hlavy, poruchy spánku, bušení srdce a jiné), jak se projevují na mém chování?, jaká 43

traumata jsem proţil? A také si musíme poloţit otázku: jak těmto stresorům čelím?, jak se jim bráním?.(Cungi, 2001) V boji proti stresu existuje mnoho metod, ale „ţádná z nich nemůţe nahradit správnou hygienu ţivota.“ (Comby, 1997:157). Některé z metod zvládne člověk sám, u některých je potřeba přítomnost terapeuta. Mezi základní metody patří: ▪ úprava emočních návyků (naučit se reagovat s menší emotivitou, méně emotivity, znamená více citů, pokusit se uklidnit a teprve potom jednat) ▪ relaxace (umět se uvolnit, naučit se relaxační dovednosti, soustředit se na dýchání, dýchat zhluboka a pomalu, tím se zpomalí srdeční frekvence dojde ke zklidnění) ▪ myslet pozitivně (v kaţdodenním shonu myslet na to, co se nám povedlo, ne na to, v čem jsme neuspěli, provádět tak pozitivní bilanci našich činností) ▪ být pánem svého času (umět si zorganizovat den, naučit se neodkládat věci na později) ▪ osvojení správné hygieny ţivota (jíst vyváţenou stravu, dostatečně spát, provozovat fyzickou aktivitu) ▪ stanovit si ţivotní priority (sestavit si ţebříček hodnot) ▪ mezilidské vztahy (dbát na kontakt s ostatními lidmi, vytvářet prostor pro spolupráci, přátelství, klást důraz na podporu pracovního kolektivu) (Comby, 1997; Cungi; 2001, Kopřiva, 1997) Reakce na stres jsou u kaţdého člověka jiné. Pokud budeme na stresové situace připraveni, osvojíme si správné techniky, které pomáhají stresu předcházet a stres zvládat, můţeme minimalizovat riziko vzniku stresu a budeme mít moţnost stres ze svého ţivota eliminovat. „Čím víc kroků mezi nás a stresor vloţíme, tím víc je míst pro intervenci a prevenci škod.“ (Joshi, 2007:25) Claudia Harss a Karin Maier uvádí: „Ţeny při stresu a přetíţení mají sklon spíše k přílišné sebekontrole a aktivitě, muţi naproti tomu k nedostatečné sebekontrole a aktivitě.“ (Harss a Maier, 1993:22) Tradiční role muţů a ţen – „typický muţ“ a „typická ţena“ se vývojem doby mění. Stále více muţů i ţen se podle těchto „rolí“ nechovají. Můţeme usuzovat, jakým způsobem se můţe naučené chování odráţet v psychicky náročných a stresem podloţených profesích jako je například hasič – záchranář. 44

Je takovýto profesionál schopen podřídit své jednání a chování při zásahu racionálnímu a naučenému jednání, je schopen v těchto situacích sebekontroly? V těchto situacích je prokazatelně dobrou ochranou proti následkům stresu dostatečné sebevědomí a „sociální podpora (od přátel, partnera nebo kohokoliv jiného).“ (Harss a Maier, 1993:24) Při práci hasiče – záchranáře se nabízí pomoc kolegů, pomoc kolektivu. 2.6.4. Hasič – záchranář a stres Současná doba, doba rozvoje techniky, vědních oborů, doba rozvoje v oblasti společenské i sociální, s sebou přináší i negativní dopad na člověka. Hasiči – záchranáři se víceméně denně dostávají do různých situací, které jsou nuceni řešit, a které v nich zanechávají stopy negativního napětí. Dostávají se do řady stresových situací, které proţívají, musí na ně reagovat, a které vyvolávají stresovou odezvu organismu. Mezi nejčastější příčiny stresu hasičů – záchranářů patří: ▪

neznalost situace při výjezdu k zásahu, nikdy nelze s určitostí říci, co se bude dít na místě zásahu. Co se skutečně děje a za jakých podmínek bude zásah probíhat, to většinou zjistí aţ na místě samotném.

▪

časová tíseň, protoţe kaţdé rozhodnutí musí být rychlé, následky většinou nelze změnit. Rozhodnutí nesmí být ukvapené a neuváţené. Při dlouhém rozmýšlení se sniţují šance na záchranu ohroţených osob. Lidský a zvířecí ţivot musí být zachráněn rychle, efektivně a s omezením rizikových faktorů. Toto jsou obrovské nároky na osobnost člověka a současně vysoký stresový faktor.

▪

strach - je momentem, který usměrňuje lidské chování a jednání, je zcela přirozené, ţe i hasiči – záchranáři si dělají starosti s tím, jak bude zásah probíhat, jak moc je to nebezpečné. Člověk, který o sobě tvrdí, ţe nemá strach, neříká pravdu. Takový mezi záchranáře nepatří. U starších hasičů – záchranářů se projevuje větší rozvaha při myšlence na rodinu, na jejich blízké.

▪

mlčení – u hasičů – záchranářů se mluví hodně, ale rozhovory o pocitech, smutku, bolesti, tady nemají místo. A přitom je to velmi potřebné. Člověk, který je vystaven stresu, by se měl vypovídat a měl by ventilovat nahromaděné emoce. Pokud tak neučiní, hrozí nebezpečí, ţe akutní stres přejde do chronické fáze a způsobují si tak další psychické trauma. (Nechvátalová, 2007) 45

Psychické trauma můţe hasiči – záchranáři vyvolat traumatická stresová reakce. Traumatizující událostí můţe být: ▪

záţitek ohroţení vlastního ţivota

▪

záţitek velmi tragické události nebo katastrofy

▪

smrt kolegy

▪

smrt nebo váţné zranění dítěte

▪

pohled na extrémně znetvořené oběti

▪

selhání při nezdařeném pokusu o záchranu

▪

intenzivní strach nebo bezmocnost. (Nechvátalová, 2007) Stresové situace, do kterých se hasiči – záchranáři dostávají, jsou závislé na

osobních předpokladech kaţdého jedince. Základem je dobré fyzické a psychické zdraví a odborné znalosti, velkým přínosem je jeho zkušenost. Hasič – záchranář musí být přesvědčen o smysluplnosti své práce, musí umět přijmout rozumné riziko a důvěřovat sám sobě, svým schopnostem. Naopak u něj nemohou být přítomny negativní vlastnosti jako je lehkomyslnost nezodpovědnost nejen k sobě, ale i k členům týmu. Nepatří sem úzkost a hasič – záchranář nesmí být paralyzovaný strachem. Zvládnutí úzkostí a strachu si ţádá jednoznačné velení, osobní příklad, být aktivní, udrţovat pozornost, sledovat chování a jednání ostatních a vyţaduje názorovou jednotnost. Jak jsem jiţ uvedla, velkou roli zde má velitel zásahu. Jeho povinností je okamţitě zhodnotit zásah a vydat příslušné příkazy. Postupuje podle daných pravidel: ▪

stanoví pořadí důleţitosti všech činností

▪

nepřipustí unáhlené jednání

▪

musí zabránit dezinformacím

▪

je osobním příkladem

▪

šíří klid, pohodu, odhodlání

▪

zdůrazňuje důleţitost kaţdého člena týmu. (Volf, 2008; Volf a Karlík, 1998) Stres představuje pro hasiče – záchranáře silný individuální proţitek.

Rozhodující úlohu má kvalita výcviku, dostatek informací, moţnost spolehnutí se na kolegu a moţnost profesionální pomoci a podpory. Veškeré dovednosti se musí hasič – záchranář naučit zvládat mechanicky, bez přemýšlení. Tuto skutečnost ocení v krizové situaci. 46

Důleţité je získat důvěru jak v technické prostředky, které se při zásazích pouţívají, tak ve všechny zúčastněné. Mít znalosti o stresu a umět přijmout nabízenou pomoc. Stres sám od sebe není škodlivý, škodlivost nastupuje při dlouhodobém působení. Pokud stresová reakce probíhá v organismu příliš často, bez dostatečné regenerace, nemá člověk v sobě dostatečné mnoţství sil a energie pro setkání se s další stresovou reakcí. (Harss a Maier, 1993) Ke zvládání stresových a postresových reakcí je nezbytná moţnost psychologické podpory. Naučit se se stresem vypořádat, aby se i s ním dobře ţilo.

2.7.

PSYCHOLOGICKÁ POMOC

Stresový stav můţe negativně ovlivňovat chování i jednání kaţdého člověka, zvláště pak u profesí, kde jsou lidé neustálému stresu vystaveni. Na práci hasiče – záchranáře je kladena stále větší zátěţ. Je to zátěţ nejenom fyzická, ale hlavně jsou to vypjaté stresové situace, které musí hasič – záchranář zvládnout. Ve dne i v noci musí být připraveni na zásah a provádět pohotově a správně základní úkony. Očekává se od nich, ţe budou při zvládání traumatizujících událostí mnohem odolnější neţ ostatní veřejnost. Stres na ně nedopadá ihned po zásahu, ale třeba za několik dní, kdy se vrací ke svým rodinám, ke svým blízkým a uvědomují si postupně, co se stalo. Zároveň proţívají sloţité situace právě i blízcí hasičů – záchranářů, kdy se do popředí dostává strach o jejich zdraví i o jejich ţivot. V těchto chvílích je důleţité mít se na koho obrátit, vědět, ţe existuje někdo, s kým mají moţnost o problému mluvit a kdo jim poskytne profesionální pomoc.

2.7.1. Vymezení psychologické pomoci Při vymezení pojmu psychologické pomoci je moţné uvést Vymětala, který jako první psychologickou pomoc definuje „jednorázový zásah, uskutečňovaný převáţně prostřednictvím rozhovoru mezi lékařem a potřebným člověkem, který se nalézá v náročné ţivotní situaci, je psychicky destabilizován nebo k této destabilizaci nemá daleko.“ (Vymětal, 2003:289) 47

Dohnal uvádí, ţe „psychologická první pomoc na odborné úrovni je jednorázovým zásahem na odborné úrovni, který je uskutečňován pomocí rozhovoru mezi terapeutem a osobou v krizi.“ (Dohnal, [online]) Jak z uvedených definic vychází, hlavním cílem psychologické první pomoci je dosaţení psychické stabilizace člověka. Tím dojde k jeho zklidnění, uvolnění emocí a vytvoří se tím podmínky pro poskytnutí další moţné péče. (Dohnal, [online]) Obecným principem psychologické pomoci a podpory je podle Vizinové a Preisse „integrace traumatu do celku osobních zkušeností a zmenšení či odstranění jeho negativního vlivu na duševní i tělesný stav člověka.“

(Vizinová a Preiss,

1999:42) Psychologická podpora přináší pocit, ţe na problém nejsme sami, vychází ze sdílených potřeb a hodnot a pomáhá člověku vyrovnat se s proţitým traumatem. 2.7.2. Psychologická služba HZS ČR Počátky koncepce, která dala podklad pro vznik Psychologické sluţby HZS ČR, se datují do roku 2001. Stále se zvyšující náročnost práce hasiče – záchranáře a vzrůstající stresové faktory byly podnětem pro vybudování vlastní psychologické sluţby. Vznikla nutnost mít kvalifikované pracovníky v této oblasti, kteří znají specifické činnosti a podmínky sluţby a jsou schopni poskytnout odbornou pomoc. Koncepce psychologické sluţby HZS ČR byla schválená generálním ředitelem HZS ČR a náměstkem ministra vnitra v roce 2002 a byla definována v zákoně č. 361/2003 Sb., o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kde se v § 15 mluví o osobnostní způsobilosti k výkonu sluţby. Je zde stanovena podmínka, aby osobnostní způsobilost zajišťoval psycholog bezpečnostního sboru, který je obeznámen s výkonem a potřebami dané profese. (Dohnal, [online]) V srpnu roku 2006 byl Pokynem 32 generálního ředitele HZS ČR a náměstka ministra vnitra určen Statut Psychologických pracovišť HZS ČR a Etický kodex psychologa HZS ČR, kde je činnost psychologa upravena. (Semrádová, 2002) Stejným pokynem byla zřízena i anonymní telefonní linka pomoci v krizi. Slouţí hasičům – záchranářům, policistům i ostatním pracovníkům Ministerstva vnitra ČR a jejich rodinným příslušníkům. Linka funguje nepřetrţitě 24 hodin denně po celý rok. Nabízí lidský zájem o člověka, který se ocitne ve stavu psychické tísně. Zaručuje profesionální přístup a anonymitu volajících. Jako své heslo mají uvedeno:

48

„Proţívat krizi je normální. Obrátit se v takové chvíli o pomoc je rozumné.“ (Anonymní, [online]) Charakteristika činnosti psychologické sluţby HZS ČR Základní principy poskytování psychologických sluţeb kvalifikovaných psychologů HZS ČR charakterizují tyto tři úkoly: ▪

poskytovat posttraumatickou péči hasičům i jejich rodinám

(patří sem poskytování psychologické pomoci k odstranění pozásahového stresu u příslušníků HZS ČR, provádění školení a výcviku ke zvýšení psychické odolnosti hasičů a podílení se na jejich odborném výcviku a současně také poskytování psychologické sluţby rodinám hasičů – záchranářů) ▪

zajišťovat podklady pro personální práci

(do této oblasti patří ověřování psychické způsobilosti nových uchazečů o sluţbu u HZS ČR, provádění psychodiagnostických vyšetření, ověřování osobnostní způsobilosti příslušníků HZS ČR pro jejich zařazení do vedoucích funkcí při výběrových řízeních a také poskytovat odborná stanoviska v personálních otázkách) ▪

pomáhat obětem mimořádných událostí

(poskytování psychologické pomoci obětem nehod a katastrof, podílení se na přípravě zdrojů psychologické pomoci v příslušném regionu a koordinování jejího vyuţití při mimořádných událostech). (Sotolářová, 2007; Standardy, 2010)

Činnost psychologické sluţby HZS ČR Psychologická sluţba je nabízena hasičům – záchranářům, kteří se zúčastnili zvlášť náročného zásahu nebo při něm utrpěli zranění. Cílem je poskytnout péči tak, aby se z normální stresové reakce nevyvinula posttraumatická porucha. O poskytnutí této péče můţe poţádat kaţdý příslušník sám pro sebe nebo sluţební funkcionář pro své podřízené. Pomoc můţe poskytovat nejen určený psycholog, ale také vyškolený pracovník Týmu posttraumatické pomoci. Základem je, ţe posttraumatická péče je nabízená, ne vnucovaná. Vychází z toho, ţe pokud máme moţnost sdělit někomu své záţitky, zjistíme, ţe nejsou 49

nenormální, ale ţe mnozí účastníci události mají záţitky podobné. Ukazuje, ţe mluvit o tragédii pomáhá, ţe „sdělená bolet, poloviční bolest.“ Velmi zásadní je, ţe je zaloţená na důvěře. O obsahu rozhovoru se ani kolega, ani nadřízený nedozví. Při poskytování psychologických sluţeb je psycholog vázán Kodexem psychologa HZS ČR, kde je zahrnuta povinnost zachovávat důvěrnost informací, o kterých se dozvěděli při poskytování poradenské činnosti. (Etický, [online]) (Příloha č. 3) Hlavním úkolem je poskytovat sluţbu hasičům – záchranářům, kteří při zásahu proţili kritickou událost, jakou můţe být například ohroţení vlastního ţivota nebo zdraví, pohled na mnohočetná zranění, případ kruté smrti, smrt kolegy, smrt dítěte, nezdařený zásah, pocit bezmoci a beznaděje. Stejně se na psychologa mohou příslušníci HZS ČR obrátit se svými starostmi, které souvisejí s jejich osobním ţivotem. Mezi další činnosti psychologů patří poskytování poradenských sluţeb v oblasti vztahů k sobě i k druhým. Vyučují v odborných učilištích poţární ochrany a provádí výcviky s psychologickou tématikou. V rámci prevence posttraumatické stresové poruchy publikují odborné texty, články, propagační materiály a spolupracují se státními i nestátními organizacemi. Pracovní skupina pro vytváření a ověřování standardů psychosociální krizové pomoci spolupráce při MV-GŘ HZS ČR vydala v prosinci 2010 Standardy psychosociální pomoci, kde je definováno nejen co krizová pomoc a spolupráce je, ale i jak má vypadat, a jaká je potřebná úroveň vzdělání pro poskytování této pomoci. Jsou to vytvořené standardy zaměřené na průběh i výsledek psychologické krizové pomoci. (Standardy, 2010) 2.7.3. Týmová spolupráce Ve Standardech psychosociální pomoci a spolupráce je kladen důraz na týmovou spolupráci. Jako cíle jsou vymezeny: ▪

podpora vedoucích, koordinátorů, aby se starali o dobrou práci týmu

a o udrţování pracovní morálky ▪

pěstovat postoje, které pomáhají ke spolupráci s ostatními týmy

▪

učinit tým nástrojem pro kvalitní a účinné zacházení s projevy kolektivního

chování. (Standardy, 2010) 50

Tým má stanovena pravidla a podmínky pro svoji činnost. Členové týmu znají hodnoty, zásady a postupy při krizové intervenci, uvědomují si své úkoly a vazby k ostatním. Vztahy mezi členy týmu jsou cíleně podporovány. Musíme myslet na to, ţe „tým je víc neţ součet jednotlivých členů.“ (Vizinová a Preiss, 1999:29) Hayes, který se zabývá strategií efektivního vedení týmu říká, ţe v osobním i profesním ţivotě „náleţením k určité skupině získáváme větší prestiţ neţ náleţením k jiné.“ Současně jsou „lidé silně motivováni, aby jim členství v konkrétní skupině přinášelo pocit sebeúcty.“ (Hayes, 2005:32) Pokud skupina tvoří tým, lidé přijímají názory ostatních v týmu za správné, sdílejí společné hodnoty, normy. „Kaţdý člen svou prací přímo ovlivňuje práci ostatních.“ (Hayes, 2005:44) Do popředí se dostávají osobnostní rysy jedinců a to umoţňuje přijetí jednotlivých rolí v týmu, jako je vůdce týmu, tahoun, bavič nebo hodnotící kritik. (Hayes, 2005) Břečka ve svém článku ukazuje, jak velkou roli v týmu hraje umění komunikace. Při intervenci dochází k mnoha situacím a procesům, kterým je třeba porozumět, a to bez komunikačních dovedností není moţné. Při zásahu rozlišuje komunikaci na třech úrovních: 1. Komunikace uvnitř jednotlivé sloţky na horizontální úrovni, a to mezi jednotlivými příslušníky. Tato komunikace závisí především na vztazích mezi nimi, jedná se o předávání informací, ţádostí, které ovšem nemají váhu jako kdyby je vyřkl nadřízený velitel. 2. Komunikace uvnitř jednotlivé sloţky na vertikální úrovni, a to ve vztahu nadřízený – podřízený. Velitel ze své funkce komunikuje s jedním nebo více podřízenými. Je to komunikace řízená, určená vztahem, ve kterém má jeden určitou moc nad druhým. 3. Komunikace mezi jednotlivými sloţkami navzájem. Zde se jedná o komunikaci, kdy se vyjasňuje postup jednotlivých sloţek při intervenci, vyjasňují se kompetence jednotlivých sloţek. Některé mimořádné situace řeší speciální dokumenty, kde jsou jednotlivé postupy přesně uvedeny. (Břečka, 2007) V komunikaci je důleţité myslet na emoce, které se ve stresových situacích snadno objevují. Pokud se v komunikaci objevuje vztek, naštvanost, pak je otázkou, zda výkonnost týmu je taková, jak má být. Je třeba myslet i na to, ţe tím, jak komunikujeme, ovlivňujeme i ostatní. Jako určitý typ komunikace můţeme označit

51

naslouchání, kdy pozorně sledujeme, co druhý říká a snaţíme se mu porozumět. (Křivohlavý, 2001) Komunikovat v týmu na všech úrovních je základní dovedností, která vede tým k úspěšnému zakončení akce. Do popředí se dostává potřeba navázat kontakt se všemi členy týmu a tím vytvářet moţnost spolupráce ve vypjatých krizových situacích. A opět se vracíme k začátku toho, co je zde popisováno. Pro efektivní komunikaci, fungování a spolupráci týmu je základem vyznávání společných hodnot a etických přístupů při jednotlivých zásazích. Umět uznat autoritu a nechat se vést svým velitelem. V neposlední řadě umět mluvit o problému, poţádat o pomoc a otevřít své nitro. Z toho vyplývá, ţe „u profesí s vyšší psychickou zátěţí často dochází k autoselekci pracovníků s vyšší odolností vůči stresu, kteří však více neţ v jiných zaměstnáních potřebují podporu a porozumět okolí.“ (Koţená aj., 2006: 181)

52

3.

EMPIRICKÁ ČÁST

3.1. KVALITATIVNÍ METODOLOGIE V úvodu empirické části uvedu krátce výchozí informace o kvalitativním výzkumu. Hned na začátku své knihy uvádí Strauss a Corbinová, ţe „termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoliv výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.“

(Strauss

a Corbinová, 1999:10) Podobným způsobem definuje kvalitativní výzkum Disman: „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělováním informací.“ (Disman, 2006:285) Švaříček uvádí zajímavou MacDonaldovu definici, která mě zaujala. MacDonald prohlásil, ţe „kvalitativní výzkum je beletrie psaná pod přísahou.“ (Švaříček a Šeďová, 2007:12) Měla jsem pocit, ţe podobným způsobem jsem se tomuto výzkumu věnovala. Diplomová práce je pro mě „knihou“, kterou vytvářím, ale sděluji pouze informace, které sdělit mohu. Podle Hendla „neexistuje jediný obecně uznávaný způsob, jak vymezit nebo dělat kvalitativní výzkum.“ (Hendl, 2005:49) Jako poslední uvedu definici významného metodologa Creswella, který charakterizuje kvalitativní výzkum jako „proces hledání porozumění na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ (Creswell in Hendl, 2005:50) To je podle mého názoru vyjádření obsahu kvalitativního výzkumu. Jsou zde formulovány jeho přednosti: ▪ získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu ▪

umoţňuje studovat procesy

▪

dobře reaguje na místní situace a podmínky

▪

umoţňuje navrhovat teorie

▪

hledá lokální souvislosti

▪

zkoumá fenomén v přirozeném prostředí. (Hendl, 2005:52)

53

Můţeme tedy říci, ţe kvalitativní výzkum se zabývá tím, jak jedinci a skupiny vnímají, chápou a interpretují okolní svět. 3.1.1 Postup kvalitativního výzkumu Cílem kvantitativního výzkumu je testování hypotéz zatímco u kvalitativního výzkumu je to vytváření teorie, vytváření nového porozumění dané situaci. Vstupem pro kvalitativní výzkum je určitý sociální problém, který není nikdy zcela ohraničený. V dalším kroku následuje terénní výzkum, nejlépe v přirozeném prostředí informantů. Tento výzkum zahrnuje souběţné vytváření výzkumného vzorku, sběr dat a jejich interpretaci. Výstupem je pak nová teorie. (Vznik, 1971) Výběr vhodné metody pro sběr dat při kvalitativním výzkumu je podřízen výzkumnému problému. Pro získání informací o tom, co si lidé myslí, jak vnímají určitý problém, čemu věří nebo jak cítí, je vhodné pouţít kvalitativní dotazování. Tato metoda patří do základní skupiny metod sběru dat. Kvalitativní dotazování je typ rozhovoru, při kterém má sběr dat vytvořit vztah, kdy podle Hendla se „teoretický rámec výzkumníka překrývá s moţnostmi respondenta.“ (Hendl, 2005:166) Tazatel se dotazovanému přizpůsobuje. Výhodou takového dotazování je, ţe lze přezkoušet, zda dotazovaný otázkám porozuměl, dotazovaný můţe vyjevit své zcela subjektivní pohledy a názory a můţe samostatně navrhovat moţné vztahy a souvislosti, je také moţné tematizovat konkrétní podmínky situace dotazovaného. U takového typu rozhovoru je nutné se soustředit na začátek a konec rozhovoru, kdy na začátku je třeba odstranit napětí a zajistit souhlas se záznamem a na konci rozhovoru dbát zvýšené pozornosti pro získání dalších důleţitých informací. (Hendl, 2005) Zvolila jsem strukturu výzkumu podle metody „grounded theory“ s otevřeným kódováním, kterou jsem měla moţnost poprvé uplatnit během studia v rámci seminární práce. Byla to pro mě jediná zkušenost se zpracováním kvalitativního výzkumu, přesto jsem se rozhodla vzhledem k cíli práce aplikovat tento model i v mé diplomové práci.

54

Důvody a cíle kvalitativního výzkum Z úvodu empirické části vyplývá, ţe posláním kvalitativního výzkumu je porozumění lidem v různých sociálních situacích. Důvodem pouţití kvalitativního výzkumu tedy byla příleţitost získání detailních informací pro zvolené téma mé diplomové práce - co samotní hasiči – záchranáři proţívají při zásazích, co povaţují za důleţité a co je ovlivňuje. Hlavním cílem práce je popsat etické aspekty a dilemata práce hasičů záchranářů, jejich pohled na tuto problematiku a zkušenosti s ní. Domnívám se, ţe vzhledem k výše uvedenému tématu je vhodné uţití metody kvalitativního přístupu. Při pouţití kvantitativních technik by mohla být ztracena cenná data a poznatky, a tak sníţena validita výzkumu. Výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka: Jaké jsou etické aspekty a dilemata práce hasiče- záchranáře? Specifické okruhy otázek: ▪ Jak vnímají a hodnotí etické aspekty a normy hasiči-záchranáři? Jak vnímáte Vaši práci? Co pro Vás znamenají morální a etické zásady? Jak se na situace, které řešíte, díváte z etického hlediska? Dostal jste se do situace, kdy jste byl nucen se rozhodnout komu poskytnout pomoc? Polemizujete o určitém rozhodnutí se svým velitelem? Čím se řídíte při rozhodování? ▪ Jaká je představa hasičů - záchranářů o hodnotách a jak vnímají potřebu kolektivu? Co Vám říká pojem hodnota? Co pod tímto pojmem rozumíte? Co pro Vás znamená kolektiv? Jak vnímáte význam kolektivu ve Vaší profesi? ▪ Jaký vliv má na práci hasičů – záchranářů stres? Co Vám přináší práce hasiče - záchranáře? Co Vás nejvíce ovlivňuje při práci? Můţete mi říci, co pro Vás znamená stres? Jaký vliv má na Vaše rozhodování? Jaké jsou stresující momenty při Vašem výkonu práce? Jak se zbavujete stresu? 55

▪ Jak vnímají a hodnotí psychologickou podporu při jejich práci? Jak proţíváte náročné situace při zásahu? Máte moţnost si o proţitých situacích s někým popovídat? Vyuţil jste někdy moţnost mluvit s profesionálem? Kdo nebo co Vám nejvíce pomáhá? Máte dostatek podpory při zvládání náročných situací?

Organizace a průběh výzkumu S informanty jsem vedla dialog metodou polostrukturovaného rozhovoru. Tento způsob rozhovoru obsahuje závazné téma, které určuje okruhy a témata pokládaných otázek a současně dává informantům prostor k rozšíření tématu. (Hendl, 2005) Realizace rozhovorů probíhala v době od začátku ledna do konce března 2011. První kontakty jsem získala prostřednictvím blízkých spolupracovníků našeho zdravotnického zařízení, kteří mají hasiče – záchranáře v péči. Následující doporučení jsem obdrţela vţdy od konkrétních hasičů – záchranářů, se kterými právě domluvený rozhovor probíhal. Jednalo se o jejich kolegy a velitele z různých hasičských stanic v Praze. Rozhovory se konaly při sluţbách jednotlivých hasičů – záchranářů. Při domlouvání těchto rozhovorů jsem se snaţila časově informantům přizpůsobit. Ţádného z informantů jsem neznala osobně. Vţdy na začátku rozhovoru jsem vysvětlila jeho důvod. Věnovala jsem se i etickým otázkám, kdy jsem je poučila o souhlasu s výzkumem, o svobodě odmítnutí i o utajení identity. Jejich anonymita byla zajištěna neuvedením jména informantů ani konkrétní hasičské stanice. Kaţdý rozhovor jsem se souhlasem informanta nahrávala na diktafon a následně jsem jej doslovně přepsala. Současně jsem si psala i vlastní poznámky, které zahrnovaly moje osobní dojmy a pocity z rozhovoru. Doplňující technikou pro mne bylo pozorování hasičů – záchranářů v přirozeném prostředí. Pocity z rozhovoru a poznámky jsem si psala po ukončení rozhovoru. Rozhovory trvaly v rozmezí 20 aţ 30 minut a byly přizpůsobeny dění na stanici.

56

Shodně s metodologií jsem nestanovila předem pevný počet informantů. Výsledně se na tomto výzkumu podíleli tři velitelé a šest hasičů – záchranářů ve věkovém rozmezí mezi 25 a 59 lety a délkou praxe od 2 do 40 let. Způsob sběru a zpracování dat Pokud bych měla zhodnotit průběh rozhovorů, musím samozřejmě začít u rozhovoru prvního. Jak jsem jiţ uvedla, úvodní rozhovory byly domluvené přes pracovníka našeho zdravotnického zařízení. Co se týče pocitů, měla jsem dojem určité nedůvěry ze strany informanta. I přes veškerá ujištění o anonymitě rozhovoru byl trochu nejistý a opatrný. Atmosféra při dalších rozhovorech byla klidná, přátelská, myslím, ţe po doporučení

od kolegy byli

informanti

v přístupu

k rozhovoru vstřícnější

a ochotnější. Největší nápor emotivity se u informantů objevoval při otázkách, které se týkaly stresových momentů jejich práce. A důraz byl nejvíce dáván na vliv kolektivu. Při kladení otázek jsem postupovala podle připravených okruhů. Nebylo potřeba měnit jejich pořadí. Drobné úpravy jsem provedla pouze u otázek pro velitele hasičů – záchranářů. Otázky informanti vnímali jako srozumitelné, nebylo potřeba je blíţe vysvětlovat. Kladla jsem důraz na přirozenost a plynulost otázek. Při rozhovoru jsem informantům poskytovala co největší prostor pro odpovědi. Při dalším zpracování jsem jednotlivé rozhovory přepisovala do tabulkového editoru. Tam jsem zapisovala i jednotlivé pojmy a kategorie. Na základě vztahů mezi pojmy a podobnými vlastnostmi jsem se je snaţila zařadit do kategorií. Provedla jsem postupně u všech dat otevřené kódování. Jak uvádí Strauss a Corbinová, „otevřené kódování je část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů.“ (Strauss a Corbinová, 1999: 43)

57

2.7.4. Obsahová analýza V průběhu analyzování rozhovoru jsem si rozhovory opakovaně pročítala a do tabulkového editoru dopisovala nové pojmy. Na základě vztahů mezi pojmy jsem stanovila kategorie. Pojmy a kategorie (hasiči – záchranáři)

Pojmy: ▪

slušné chování, etické chování, etika a práce, profesní etika, důstojnost, člověk a morálka, morálka ve společnosti, potřeba etiky Kategorie: ETIKA

▪

potřeba druhého, smysl pro kolektiv, sounáleţitost, sdílení hodnot, potřeba rodiny, hodnota ţivota, hodnota práce, hodnota kolektivu, ţebříček hodnot, vědomí priorit, změna hodnot, vývoj hodnot Kategorie: HODNOTY

▪

rozhodování, nutnost volby, odpovědnost, povinnost, kompetence, osobnost velitele, nutnost rozhodnout, podřízený – nadřízený, umět se rozhodovat, krizová situace, volba, zkušenost, autorita, dilematické situace, strach z rozhodování Kategorie: DILEMA

▪

vyčerpanost, náročnost, tlak, napětí, strach, nejistota, negativní proţívání, hranice stresu, obava, šok, nepřijetí situace, smrt, setkání se smrtí, časový stres, časová tíseň, nespokojenost, strach o rodinu, strach o kolegu, úzkost Kategorie: STRES

▪

únik, potřeba podpory, potřeba relaxace, profesionální pomoc, podpora kolektivu, nedůvěra, hledání pomoci, lidský přístup, směs pocitů, emoce, intimita, uzavřenost, zkušenost, nezkušenost, nevím, jak na to Kategorie: PODPORA

58

Při analýze rozhovorů se mi jako velmi výrazné a zajímavé momenty vynořily tyto oblasti: pohled na etickou stránku práce hasičů – záchranářů a vnímání a řešení dilematických situací. Další důleţitou oblastí je pohled na stresové proţívání jejich práce, postavení jejich hodnotového systému a potřeba podpory.

2.7.5. Interpretace dat Jak uvádí Švaříček a Šeďová, „interpretací rozumíme systematický rozbor toho, co kategorizovaná data a nalezená spojení vlastně znamenají.“ (Švaříček a Šeďová, 2007:244) Pokusím se tedy v následující části ukázat, o čem získané informace z výsledné kategorizace vypovídají. Ukázky uváděné v intepretaci zachovávají anonymitu informantů.

ETIKA Při práci hasičů – záchranářů je důleţitým momentem vnímání etické stránky zásahu. „Kdyţ si obleču uniformu, mám pocit, ţe jsem někdo jiný. Nějak to zavazuje.“ „O etice práce samozřejmě mluvíme. Je potřeba nějakým vhodným způsobem, vlastně tedy etickým, přistupovat k naší práci.“ Etika je důleţitý činitel v lidském jednání a chování. Hasiče – záchranáře můţeme popsat jako člověka - profesionála, který poskytuje pomoc lidem, kteří se ocitli z nějakého důvodu v nebezpečí ţivota. Můţe to být z důvodu ţivelných pohrom, poţárů, stejně tak mohou být obětí dopravní nehody nebo jiné havárie. Hasič – záchranář zde zajišťuje záchranářské práce. Můţeme tedy říci, ţe svěřujeme ţivot do jeho rukou. Tento profesionál by měl být schopen vnímat důleţitost svého jednání a konání. Měl by vnímat etické prvky ve svém chování. „Etika, morálka, to buď v sobě máte nebo nemáte.“ „Jak jsem tady zjistil, tady vám ani jinak nedá, neţ se chovat slušně.“ „Ale tady, kdyţ lidem shoří dům, lidi kolem brečí, tak se nějak samozřejmě chováte jinak neţ v civilu.“

59

V hasičském vyznání z roku 1912 je uvedeno: „Dbej pravdy ve všem počínání, před tváří pravdy vše se sklání! Vystříhej se špatností. Co hasič, to muţ vzorný, příkladem jiným.“ (Šváb, 2006:38) To ukazuje čest a poctivost, hrdost na příslušnost ke sboru, na příslušnost k práci hasiče – záchranáře. Stejně tak se hasiči – záchranáři zavázali ve svém slibu k naplňování lidské činnosti, která plyne z potřeby pomáhat druhým v neštěstí. (Evropská, [online]) „Svoji profesi jsem si vybral dobrovolně a zavázal jsem se svoji morálkou, důstojností a svědomím pomáhat druhým.“ (Šváb, 2006:37) Spojují je stejné cíle. Je to záchrana lidského ţivota. O to je pro ně těţší sledovat negativní projevy v chování ostatní společnosti. Hasiči – záchranáři vstupují do své profese s čistým vědomím o pomoci lidem v nouzi. Pak přijde situace, kdy se dostanou ke svému prvnímu zásahu, kdy příčinou tragických následků přijde někdo o ţivot. Hasič – záchranář pracuje v plném nasazení, je pod vlivem stresu, časové tísně, neví, co má vnímat dřív. A od okolních přihlíţejících slyší nevhodné poznámky, naráţky na práci hasičů. Sám k práci přistupuje s plnou odpovědností, sám dodrţuje morální i etická pravidla společenská i profesní. Z toho logicky vyplývá, ţe očekává podobné chování i od ostatní veřejnosti. Jaký dopad mají projevy veřejnosti na práci hasiče – záchranáře? Je schopen vnímat i po takových zkušenostech smysluplnost své práce? Etické principy všech profesních činností zahrnují jak etiku osobní, tak i aspekty, které očekává společnost, vztah k veřejnosti i sociální odpovědnost. Vyţaduje podstatnou sebekázeň, ale také pomoc vedoucích pracovníků. (Herzogová, 1997) „Myslím, ţe etika v dnešní společnosti se moc nekoná. Kdyţ vidím ty zvěrstva kolem sebe, tak si říkám, ţe morálka ve společnosti snad neexistuje.“ „Mluví se o morálce společnosti, ale nejsem si jistý, jestli nějaká je.“ „Mě hlavně bere, kdyţ třeba opilej řidič někoho zabije, to v sobě musím etiku hodně dlouho hledat, ale najít ji musim.“

60

Hasič - záchranář se při zásahu pohybuje v cizím prostředí, kde se špatně orientuje, pomáhá postiţeným v krizových situacích. Je zatíţen časovým faktorem, protoţe se často jedná o vteřiny, jedná se o záchranu lidského ţivota. Jak vnímá etické aspekty v těchto chvílích? „V momentě, kdy zasahujete, na etiku nemyslíte.“ „Při zásahu na etiku myslet nemůţete, učili nás to, ale hlavně praxe přinese, jak etiku vnímat.“ Osobní i profesní míra postoje k mravním hodnotám je u hasičů – záchranářů vysoká. I kdyţ je to náročné, tak morální a etické aspekty této práce nemohou zůstat opomíjeny. „Při zásahu, kdyţ třeba při nehodě vystříháváme těţce zraněného nebo mrtvého člověka a jeho ţena na to kouká. Takových případů vidíme hodně a tak je potřeba při našem jednání na etiku myslet.“ Bez etiky, úcty k člověku a respektování jeho základních práv není moţné úspěšně vykonávat toto povolání. Proto je potřeba dodrţovat určitá pravidla jak ve společnosti, tak i u profesní skupiny. „Etika, to vypadá jako nějaké řeči, ale pro mě je to hodnota, která tu musí být.“ Jak říká Mahátmá Ghandí : „Základem všeho je morálka a podstatou morálky je pravda.“ (Mahátmá, [online])

HODNOTY Další důleţitou kategorií jsou hodnoty. Kaţdý z nás má daný svůj systém hodnot, který vyznává. Jedná se hodnoty, které ovlivňují chování člověka a které mají pro něj osobní význam. Hodnota dává ţivotu význam. (Nakonečný, 1993) Podobným způsobem vyjadřují názor na hodnotový systém i hasiči – záchranáři ve svých rozhovorech. Hodnoty se týkají jejich blízkých, ať uţ je to

61

rodina, přátelé nebo kolegové v týmu. Je to také hodnota ţivota jejich, všech zúčastněných při zásahu a v neposlední řadě ţivoty zachraňovaných. „Hodnota je pro mě ţivot, ne nic hmotnýho, tady zjistíte, ţe prachy, auta, domy jsou vám k ničemu.“ „Hodnota je něco, co je pro mě hodně důleţitý. Já uţ mám něco za sebou, takţe pro mě je to rodina, děti, rodiče. Ti všichni mi vytváří moje zázemí.“ Ţivotní hodnoty se v průběhu vývoje člověka vyvíjí. Kaţdá situace, se kterou se člověk setkává, označuje určitou prioritu v jeho ţivotě. Změny na jedince působí v období celého jeho vývoje. Počínaje dětstvím aţ po dospělost, kdy si postupně vytváří názor na dění kolem sebe a tím podporuje vytváření svého hodnotového světa. Během ţivota dochází přirozeně ke změnám hodnot. Člověk rozlišuje mezi dobrým a špatným. I kdyţ kaţdý z nás má svůj hodnotový systém, velký vliv na jeho změnu můţe mít jeho profese. Při intenzivním pracovním nasazení při práci u Hasičského záchranného sboru začne hasič – záchranář přijímat hodnotový systém, kterým je ve svém pracovním prostředí obklopen. „Hodnota je něco, co je v ţivotě důleţitý. Priority, který se věkem a zkušenostma mění.“ „Myslím, ţe se hodnoty mění s věkem, kdyţ vezmu sebe, tak jako mladej kluk, jsem chtěl mít všechno, motorku, prachy a tak, ale teď je všechno jinak, opravdový hodnoty vidíte, kdyţ někomu zachráníte dítě, který se topí nebo spousty dalších situací, při kterých zachráníme někomu ţivot.“ „Hodnota je ţivot, zachráněný ţivot, hlavně ţivot dítěte, to jsem poznal v momentě, kdyţ jsem měl svoje děti. Člověk pak úplně přehodnotí ty dosavadní hodnoty. V neposlední řadě taky hodnota mýho ţivota… mám ţenu a děti…na to je třeba taky myslet.“

62

„Většinou hodnoty vnímáte, kdyţ něco ztratíte nebo někoho blízkýho. Třeba pro babičku, co ţije sama, je to například pes nebo kočka a přitom vám to přijde banální.“ Práci by měl člověk vnímat jako smysluplnou činnost, která je prostředkem k vytváření hodnot. Podle Nakonečného „pracovní činnost člověka a jeho vztah k práci vůbec, stejně jako jiné formy lidské činnosti a postojů, které se k nim vytvářejí, jsou určovány historicky a utvářejícími se společenskými poměry…“ (Nakonečný, 1993:27) Proto v pracovních situacích, kdy řeší mimořádnou událost, hodnotí ji hasiči - záchranáři z pohledu hodnotového systému, který ve své profesi přijali. „A co se týče práce, tak je to hodnota ţivota. Na prvním místě hodnota mého ţivota, ale i těch, který zachraňujeme. Proto tu taky jsme.“ „Hodnota je asi cena něčeho. Tady u nás v práci snad kaţdej ví, ţe nejdůleţitější je bejt zdravej, mít kliku a nemít nějakej blbej úraz, bejt popálenej. A taky to přeţít. Někdy fakt jde vo ţivot. U těch velkejch věcí někdy nevíte, co bude.“ „Tady jsem poznal, ţe hodnota je můj ţivot. Kámoši, který pracujou u nějaký firmy, se mi smějou. Honěj prachy. Ne, ţe bych prachy nepotřeboval, ale tady je to jinak.“ Další významnou hodnotou, kterou hasiči – záchranáři uvádějí, je význam kolektivu v jejich profesi a práce v týmu. Podle Slovníku cizích slov je kolektiv „společenství, a organizovaná, obvykle malá skupina osob, a tým je druţstvo nebo skupina“. (Linhart, 2010) Hasiči – záchranáři pracují v relativně malých, stabilních týmech. Sloţení týmů se mění jen ze závaţných důvodů. (Koncepce, [online]) Je moţné uvést, ţe kolektiv hasičů – záchranářů je sociální skupina, kde se vytváří vzájemné vztahy mezi jejími členy. Členové této skupiny nebo kolektivu proţívají společně jednotlivé zásahy, jsou nasazování do náročných situací, kde se nacházejí v ohroţení ţivota. Podívejme se, jak hasiči – záchranáři vnímají význam kolektivu ve své práci.

63

„Kolektiv je základ naší práce. Tady prostě člověk nemůţe jet sám na sebe. Musíte vědět, ţe máte okolo sebe lidi, kterejm můţete stoprocentně důvěřovat, vědět, ţe vám pomůţou a stejně tak to musí vědět i oni o vás. Tady se pozná, kdo to myslí upřímně a kdo ne, ten sem nepatří a kolektiv ho sám vyloučí. Jak říkám, hasič nemůţe existovat sám, to prostě nejde.“ „Kolektiv mě drţí nad vodou. Buď do kolektivu zapadnete nebo vás vytlačí. Musíte spolu ţít, spát, jíst, řešit problémy, je to prostě takový druhý manţelství, to ani manţelce neřeknete všechno. Tady to spolu všechno proţíváte.“ „Kolektiv? Tak bez toho by to tady nešlo. Musíte vědět, ţe ten kdo je tam s vámi, o vás ví, ţe ví, co má dělat, ţe vám pomůţe, ţe to tak vnímá. A stejně tak to musí vědět i on o vás. A taky další věc je, ţe s ním můţete o problému mluvit. Doma taky manţelce říkám, co bylo, ale nemůţu jí to říct tak natvrdo. Kdeţto on tam byl nebo ví, co se asi dělo a co proţíváte. Je tam vlastně s vámi. Takţe kolektiv je velmi důleţitá věc u naší profese.“ „Jak jsem poznal za tu krátkou dobu, tak je nedílnou součástí mojí práce. Víte, ţe vám při zásahu vţdycky někdo kryje záda a zároveň je kryju někomu já.“ „No, to je naše parta. Stýkáme se i mimo práci. I s velitelem. Právě proto, ţe se dobře známe, jsme skvělej tým. Proto nám to funguje. Ani nemusím nic říkat a vím, ţe ten druhej to taky ví, frčí to. O to horší by bylo, kdyby se někomu něco stalo. Na to vůbec nemyslím.“ „Tady to je jistota. Ţe oni podrţí mě a já je. Tady jeden bez druhýho nemůţe fungovat. Vţdycky máte někoho za zády.“ Z odpovědí hasičů – záchranářů jednoznačně vyplývá důleţitost dobrého kolektivu, který tvoří pracovní tým. Hasiči – záchranáři se při své práci denně setkávají se zátěţovými situacemi, jejich práce je nepředvídatelná. Nemají moţnost ovlivnit to, co přijde. Jsou neustále připraveni na výjezd a neví, co je tam čeká. Kaţdý z nich musí vědět, ţe stejně jako on, jsou připraveni na zásah i jeho kolegové.

64

Ţe si všichni uvědomují váţnost situace a jak uvádí jeden z nich: „Tady není prostor na to pracovat sólo a hrát si na hrdinu.“

DILEMA Jak jsem uvedla v teoretické části práce, „dilema označuje volbu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími moţnostmi.“ (Ivanová, 2006:47) Je to nesnadná věc, hledat řešení v situacích, kde je v sázce zdraví nebo ţivot zachránců i zachraňovaných. Můţeme říci, ţe práce hasičů – záchranářů je prostředí, kde etické problémy, hodnoty a dilemata k sobě patří. S tím vším souvisí odpovědnost a plnění povinností. Hasič – záchranář je také zodpovědný za plnění povinností v souladu s etickými pravidly. Profesionální odpovědnost zde má větší význam neţ individuální vztahy v soukromí. K tomu všemu se přidává nutná spolupráce, kde je významné dosahování společných cílů. (Ivanová, 2006) Podobným způsobem i „rozhodování je procesem výběru z více přítomných variant řešení uvaţovaného problému.“ (Vodáček a Vodáčková, 2006:150) Rozhodovat se a pochopit význam rozhodování se promítá do celého systému záchranných prací hasičů – záchranářů. Pokud existuje pouze jedna varianta řešení, není o čem se rozhodovat, ale v opačném případě přináší rozhodování jednu z mnohých stresových situací, kterou práce hasiče – záchranáře přináší. (Volf, 2008) Co přináší rozhodování a nutnost volby našim informantům, a jak na tento problém nahlíţejí, ukazují jejich následující odpovědi. „Rozhodování je stresová věc, hlavně kdyţ se člověk musí rozhodnout během pár vteřin a i těch pár vteřin v naší profesi můţe rozhodovat o lidskym ţivotě. Kdyţ mluvíme třeba o autonehodách, tak v dnešní době je u zásahu rychle záchranka, někdy dokonce dřív neţ my a tak doktor ukáţe, toho vytáhni dřív, toho potom. Dokáţe posoudit líp, jak na tom ty lidi jsou.“ „Ve většině případů to za vás řeší velitel. Rozhodnutí je na něm. Ale jsou chvíle, kdy se musíte rozhodnout sami, protoţe je to všechno o čase a není prostor se s někym radit, co a jak udělat. Je to prostě jen na vás. Já jsem se naštěstí takhle rozhodovat nemusel, ale pár kolegů uţ takové situace museli řešit.“

65

„Já jsem se naštěstí rozhodovat nemusel. Říkám naštěstí, protoţe kolega to musel řešit a dlouho se z toho dostával. No, uţ je to delší doba, ale bylo to u poţáru rodinnýho domku. On tam šel s kolegou, uvnitř bylo víc lidí a hrozilo, ţe bude padat strop. Jeho kolega vzal tu první oběť, ke který přišel a on se musel rozhodnout, jestli vezme muţe nebo ţenu. Vzal ţenu. Ostatní uţ nezachránili. Zhroutil se z toho. Byl mladej. Pak ukončil sluţební poměr.“

„Vţdycky to rozhodnutí bylo na veliteli, ale je mi jasné, ţe určitě někdy taková situace přijde.“ „Ne, to ne. Naštěstí. To bych asi těţce nesl. Velitel určuje, co dřív a co potom. Já jsem tu od toho, abych plnil jeho příkazy.“ „Ne, naštěstí ne. To musí bejt strašný. Taky se mi stane, ţe na to myslím. Ale všichni mě ubezpečujou, ţe se všechno naučím.“ Práce hasiče – záchranáře přináší traumatické události. Jednotliví hasiči – záchranáři jsou vystaveni řadě nepříznivých a nečekaných impulsů různé intenzity. Je nutné v daném momentě zhodnotit situaci, utřídit informace a vybrat řešení, které se nabízí jako nejvhodnější. Myšlenky jedince se soustřeďují na ty nejdůleţitější podněty z okolí a člověk je schopen vnímat nebezpečí. Dokáţe v tu chvíli zasunout do pozadí všechny pocity a soustředit se na řešení nastalé situace. Vynaloţí všechny síly na to, aby získal kontrolu nad situací. (Baštecká, 2005) Hasiči – záchranáři jsou teoreticky připraveni na chování, jednání i rozhodování v krizových situacích. Nezbytnou součástí je praktický výcvik v podmínkách, které jsou podobné zásahu. Součástí jsou i informace pro velitele zásahu, kteří zde mohou čerpat informace důleţité pro rozhodování a způsob vedení zásahu. (Payne, 2005) Takto popisují své uvaţování a jednání informanti na otázku „Čím se řídíte při rozhodování?“ „No, to je jednoduchý, svym rozumem.“

66

„Důleţitý je rozhodnout se pohotově, jak uţ jsem říkal je to o čase a pak je taky důleţitý správný uţití pravidel, který jsou daný, protoţe připravený musíte být. Ale všechno přijde se zkušeností.“ „Tak důleţitá je profesní příprava, ale hlavně zkušenost. Máte naučený nějaký vzorce postupu a velitel vás vede. Musíte pouţívat racionální rozum, není čas na projevení pocitů nebo úzkosti. Prostě není čas. Ale přesto se do rozhodování musí vloţit nějaký morální kontext.“ „Rozkazy velitele. Jinak to ani nejde.“ „Řídím se tím, co je moje povinnost. Vím, jak postupovat a potom nás řídí velitel. Je sice mladší, ale má to v hlavě srovnaný a něco uţ zaţil. Věřím mu.“ „Naučený postup, velitel, zkušenější kolegové. Já jsem ještě ucho, jak mi říkají. Není čas přemejšlet.“ Kaţdý hasič – záchranář musí při zásahu myslet na to, ţe neštěstí, kterého je účastníkem, nebylo moţné z jeho strany zabránit, a proto za utrpení v místě události nenese jakoukoliv odpovědnost. Jen tak se lze odosobnit a pracovat a rozhodovat se při záchraně skutečně racionálně a efektivně. (Poţární, 1991)

STRES S pojmem stres se dnes setkáváme všude kolem sebe, ve škole, v rodinném ţivotě, v zaměstnání. Postihuje větší či menší měrou všechny profese. Studie ve Velké Británii potvrdila, ţe lidé, kteří jsou nejméně polovinu své profesní kariéry ve stresu, jsou náchylnější ke smrtelným zástavám srdce. (Zdravotnické, 2003) Některá povolání jsou ze své příčiny stresová. Mezi ně patří i profese hasiče – záchranáře. Stres v této specifické profesi vychází z kontaktu s lidským neštěstím, kontaktu se smrtí, bolestí, umíráním. Stresující jsou i kontakty se členy rodiny nebo blízkými obětí. Samotní hasiči – záchranáři potvrzují v rozhovorech jeho přítomnost. 67

„No, asi je to hodně stres. Člověk je stále pod tlakem.“ „Stres je tu pořád, i kdyţ to děláte 22 let, kdyţ hlásej výjezd, tady mi to začne bušit, říkám si mám zapnutý přezky, mám kyslík, no, prostě jestli mám všechno.“ „Stres je neoddělitelnou součástí naší práce. Pracujeme neustále pod tlakem a to se prostě bez určitý míry stresu neobejde. Jde tu přeci o ţivot a to nejen o můj, ale o ţivoty ostatních.“ „No, jste vlastně pořád ve stresu. Musíte být perfektně na akci připravená. Myslím technicky. Vliv má vlastně všechno, co se zásahu týká. Ale asi nejvíc je to práce pod stresem.“ „Stres k naší práci patří. Člověk mu ale nemůţe propadnout, ne při našem povolání.“ „Stres je adrenalin. Kdyţ šplháme po horách, tak je to taky adrenalin i trochu stres, jestli se nám nic nestane. To je stejný v práci.“ „Zatím jsem ve stresu pořád. Ale dá se to zvládnout. Všichni říkají, ţe to chce čas. Myslím, ţe kdybych byl nějakej poseroutka, tak uţ mi to dali znát. Tady musíte bejt chlap.“ Jak výstiţně uvádí jeden z informantů, „Stres je neoddělitelnou součástí naší práce“ a jak jsem uvedla výše, stres vychází z pracovní činnosti. Nejvíce se jako stresový faktor objevuje časová tíseň („Kdyţ se vyhlásí poplach, musíme být během krátký chvíle připraveni k výjezdu. Takţe je to časový stres a nutnost perfektní přípravy. To musí frčet jako v automatu.“), strach z nedostatku informací („Při výjezdu dostáváme od centrály někdy nejasný informace o tom, jak situace vypadá. Uţ to pro mě znamená dost velkej stres.“). Kromě těchto faktorů je to také důleţitost technického vybavení („A pak se mi honí v hlavě, jestli to všechno stihneme včas, jestli nás nezradí technika.“).

68

Velmi zásadně hasiči – záchranáři vnímají i počet zachraňujících hasičů při zásahů („Neustálý napětí, jestli mám všechno, co mám mít. Jestli se budu muset rozhodnout, koho zachránit, jestli nás tam bude dost.“). Dalším významným faktorem je strach z toho, ţe přijedou k tragické události, která se bude týkat jejich rodiny, jejich nejbliţších („Kdyţ se to týká dětí, tak kde teď jsou moje děti, jak by mi bylo na místě jejich rodičů a tak. Ale jednáte víceméně automaticky, dolehne to na vás aţ potom.“). „Ale nejvíc se tady bojíme, ţe jednou pojedeme k nám domů. To kdyţ hlásí naši ulici, to se mi udělá fyzicky zle. To je fakt stres, neţ tam dojedem. To uţ není adrenalin. Jinak jsem ve stresu víc napjatý. Cítím ho fyzicky.“ „Jak uţ jsem naznačil, kdyţ se to týká dětí. To jsou asi nejhorší momenty a záţitky. Nebo osobní vztah k oběti. Toho se bojí všichni. Ţe jednou pojedem k nám domů. Nebo u autonehody budeme vystříhávat někoho z rodiny, někoho, koho máte rádi. Nebo vám situace a oběť někoho připomíná, babičku, dědu, a tak.“ Jako další významný stresový faktor se zde objevuje strach ze špatného rozhodnutí („No, ţe se špatně rozhodnu, ţe někdo mezitím umře, ţe shoří barák.“) Objevuje se zde také individuální vnímání stresu a vypořádání se s ním („Traumatizující je určitě usmrcení dítěte. Ale u mě to bylo při záchraně psa. Já jsem se totiţ strašně bál psů. A hlavně těch velkejch. A jeli jsme k případu, kde se velkej pes topil. To jsem si, jak se říká, šáhnul na dno, ale vlastně i doslovně, protoţe jsem se musel potopit a toho psa vylovit. No, bylo to pro mě strašný, ale teď uţ se tím všichni bavíme.“) Nemůţu opomenout uvést jako důleţitý stresový moment strach o ţivot, nejen o ţivot zachraňovaných, ale také o ţivot svůj: „Při výjezdu se nedá odhadnout, jaký rozsah bude tenhle zásah mít, jestli prostředky na místě zásahu budou stačit, jaký počet raněných nebo mrtvých bude na místě, jaké vzniknou škody, jestli na místo zásahu přijedeme včas a v neposlední řadě i nejistota, jestli se po zásahu vrátíme v pořádku ke svým rodinám.“ 69

„Ale na druhé straně je to práce stresová, náročná psychicky i fyzicky. Hlavně ten stres vás suţuje. Vyrovnat se se smrtí není nic jednoduchého.“ Na závěr vnímání stresových proţitků a pocitů hasičů – záchranářů uvedu odpověď jednoho informanta, která sdruţuje všechny aspekty stresu“: „Jsme připravováni na to rychle a správně se rozhodnout. Zdokonalujeme se v teoretických znalostech a provádíme praktický výcvik. V krizových situacích se člověk musí ovládat. U nás hasičů to platí obzvlášť. Stres se týká kaţdého, ať uţ si to připouští a nebo ne. Uţ jen pocit zodpovědnosti stačí.“ Hasiči – záchranáři jsou jiţ od svého nástupu k Hasičskému záchrannému sboru připravováni pro jejich práci podle daných pravidel a předpisů. Patří sem nejen vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon sluţby v bezpečnostním sboru, ale i Poţární taktika, Sbírka pokynů náčelníka HS sboru PO MV ze dne 15. července 1991. (Poţární, 1991; Vyhláška, 2005) Pro správné rozhodování je významná časová reakce a pohotovost, uţití správných pravidel pro rozhodnutí a schopnost koncentrace. Nezanedbatelným momentem je přijetí autority velitele, jeho nadřízenost a rozhodovací pravomoce. (Šváb, 2006) Hasič – záchranář je při svém výcviku připraven teoreticky a v praktických cvičeních na stres reagovat. Je připraven podstoupit riziko. Měl by být vybaven dostatečnou vůlí, vírou a sebedůvěrou. To vše je cesta k úspěšnému zásahu. Takto vnímají a nahlíţejí na odbornou přípravu někteří informanti: „Jak uţ jsem řikal, určitý míře stresu se při zásahu nevyhnete, ale neměla by ovlivnit moje rozhodování. V rámci přípravy máme různý cvičení, který se zaměřujou právě na zvládání stresu a správnýho postupu při zásahu.“ „To by se nemělo stát. Od toho jsou školení, příprava na zásah, pomoc kolegů a máme taky pomoc psychologů.“ Stres provází hasiče – záchranáře na kaţdém kroku. Tvoří kontext jednání. Míra vnímaného stresu závisí od individuální zkušenosti kaţdého jednotlivého záchranáře. Není v silách našich ani v silách profesionálů vyhnout se zcela stresovým situacím. Podstatné je naučit se stres zvládat, ovládat a účinně se mu bránit. 70

PODPORA Výraznou úlohu při práci hasiče – záchranáře hraje potřeba podpory a její poskytování. Z předcházejícího výčtu a popisu kategorií vyplývá náročnost a stresující charakter záchranářských prací. U neštěstí, u kterých jsou hasiči – záchranáři přítomni, dochází velmi často k emotivním situacím poraněných osob. Důleţitost vnímaného momentu podtrhuje skutečnost, ţe hasiči – záchranáři bývají často u neštěstí jako první. Hasiči – záchranáři musí rychle řešit nesnadné situace, reagovat na vzniklé okolnosti, ale přistupovat empaticky k účastníkům neštěstí a chovat se profesionálně. Psychologické faktory se při působení hasičů – záchranářů uplatňují mnohem intenzivněji neţ v jiných profesích. Je důleţité dopředu odhadnout psychologické předpoklady pro zvládnutí náročných aktivit, se kterými se budou noví profesionálové potkávat. Jedná se mimo jiné o umění komunikace, zvládání emocí, umět reagovat na projevy civilistů. To vše by se mělo odrazit v přípravě nováčků na jejich náročné povolání. (Břečka, 2007) V této kategorii představím, jakou podporu povaţují hasiči – záchranáři za nejdůleţitější, co je pro ně přínosné a co odmítají. Jakým způsobem se s obtíţnými situacemi vyrovnávají a jak se zbavují stresu. K otázce, jak se hasiči – záchranáři zbavují stresu, uvedli informanti tyto odpovědi: „Jezdím na chalupu, ta mi dost pomáhá se odreagovat. V klidu si tam něco kutim, opravuju…je to pro mě obrovskej relax.“ „S kolegy u piva. Ti tam s váma byli, vědí, co proţíváte, znají to, chápou vás, tam se to všechno probere. Domu tyhle věci netahám.“ „Kaţdý má jinej způsob. Mě pomáhá fyzická práce nebo aktivita. Dřív jsem to chodil vyběhat. Teď uţ tak moc nevydrţím, tak musím něco dělat. Nejlepší na chalupě, sekat dřevo. To mi zabírá vţdycky. Nebo jezdím na kole. Dřív jsem blbnul s dětma, to byl dobrej relax. Teď uţ jsou velký.“

71

„Vţdycky se snaţím aktivně odreagovat. Chodím do posilovny. Taky se snaţim věnovat boxu, takţe kdyţ uţ toho mám opravdu nad hlavu nasadim rukavice a snaţim se to vyboxovat. Kolo je pro mě taky super relax.“ „No, s partou! Jak jsem říkal, to je relax. Ţenský to moc neposlouchaj a my to řádně probereme. Někdy je to pěknej krvák. Ale vlastně jsme u toho skoro všichni byli, tak se ví, o čem je řeč.“ „Asi to nejdřív proberu s chlapama. S těma se dá mluvit o všem. Ty starší jsou vlastně jako muj táta. Ale jinak to musím ze sebe dostat fyzicky. Chodím boxovat. To je pak mazec.“ Z uvedeného vyplývá, ţe potřebu uvolnění od stresu řeší kaţdý jedinec individuálním způsobem. Někdo proţívá uvolnění při práci na chalupě, někomu přináší uţitek sport, fyzické uvolnění. Potřebu odreagování plní i rodina. Shodným momentem jsou přátelé, se kterými proţívá společný relax nebo probrání situace s kolegy, kteří sdílí společné záţitky. O proţívání náročných situací a poskytnuté podpoře uvedli informanti toto: „Jak říkají chlapi, jsem z toho trochu jelen. Radí mi, jak na to, mají zkušenosti. No, ty chlapi jsou nejlepší. Kámoši to nechápou. Myslí, ţe se vytahuju.“ „Na to nemyslíte. Jste trochu jako automat. To aţ potom. Nejlepší to je s partou.“ „Záleţí na tom, který situace to jsou. Jsou situace, kdy neţ dojedu domu z práce, uţ je v hlavě nemám, ale pak jsou takový, který mám v hlavě ještě hodně dlouho. No, a pak se snaţim z toho vypovídat, protoţe dusit to v sobě nikam nevede. Vţdycky mi pomohli kluci z práce, protoţe přesně vědí, co člověk v té chvíli proţívá.“ „Hlavně je to vliv zkušenosti. Všechno jsem víc proţíval. Teď uţ to musí bejt něco. Postupem času jsem si zvyknul. Kdyţ jsem nastoupil, tak jsem nechápal, jak si z toho můţou kluci dělat srandu. Přišlo mi to divný. Teď uţ si legraci dělám taky. To taky pomáhá, určitá forma černýho humoru.“

72

„Kdyţ máte člověka, se kterým to rozeberete, je to ulehčení. Mně osobně pomohlo povídání se staršími kolegy u piva. Nejpřínosnější pro mě byla jejich zkušenost.“ „Ze začátku to bylo těţký, nemohl jsem to pustit z hlavy. Ale postupem času se to naučíte vypouštět. Samozřejmě záleţí na daný situaci. Něco je rutina, ale něco mám v sobě pořád.“ „Záleţí na situaci, něco přejde hned, něco se vám dlouho vrací.“ Z popisu proţívání stresových situací a z hlediska poskytnuté podpory je vidět, ţe jako pozitivní vnímají hasiči – záchranáři podporu kolegů, vliv zkušenosti. Základem vnímání proţitku je závaţnost situace. Zajímavým okamţikem je přínos černého humoru. Na jedné straně pomáhá zlehčit situaci, lépe ji zvládnout. Ale to je vlastně obrana proti stresovým proţitkům. Můţe přinést lepší kontakt s postiţeným a odlehčit atmosféru. Je důleţité myslet na konkrétní situaci, kde je černý humor pouţíván. Měl by být vnímán všemi účastníky stejně. Můţe se stát, ţe to, co je humorné pro zasahující, nemusí být stejně vnímáno postiţenými. (Břečka, 2007) Velmi zajímavé informace se objevily při zmínce o moţnosti mluvit o svých problémech s psychologem. Nabízím ukázky z vedených rozhovorů na toto téma: „Na našem pracovišti máme k dispozici taky psychologickou péči. Ne, k němu bych nikdy nešel, nic o tom neví, nemá zkušenosti. Psychologicky působíme hlavně my: stará babička, která přišla o všechno, co měla. V tu chvíli jste tam s ní, musíte jí to nějak vysvětlit, mluvit na ní. V těhle chvílích bysme potřebovali psychologickou průpravu my, abychom věděli, co všechno říkat. Ale je to o zkušenosti, i kdyţ ty slova někdy těţko hledáte.“ „Mluvíme o tom hlavně s klukama v práci a máme taky moţnost psychologa. Hlavně děláme psychology my. Uţ víte, ţe kdyţ někdo křičí, není mu tak zle. Kdyţ jste u dítěte, stačí sundat helmu a uţ není tak vyděšený, uţ s váma mluví.“

73

„Víc neţ psycholog by pomohla podpora shora…aby se za nás postavilo nejvyšší vedení, abysme věděli, ţe se na ně můţeme spolehnout.“ „Na pracovišti máme odbornou psycholoţku a ta je ochotna pomoci vţdy. Ale kaţdý to cítí a proţívá jinak, kaţdý potřebuje psychologickou pomoc jinou. Ale nabídku na pracovišti máme, ví o tom všichni. Ale kdyţ je psycholoţka mladá holka, tak ne kaţdý se jí chce vypovídat.“ „Vím o tom, ţe máme moţnost jít za psychologem. Já tohle ale radši řešim s klukama. Občas zajdeme po práci na pivko a tam všechno probereme. Nikdy jsem to nevyuţil. Nedokáţu si představit, ţe bych s ním měl něco rozebírat.“ „Nejlepší to je s partou. Velitel nám sice říká, ţe můţeme k psychologovi, ale není nutno. Já bych tam nešel. Mě asi dělá problém mluvit s někým cizím. Nejdřív jsem moc nechtěl mluvit ani s Vámi. To, co proţíváte, pochopí ten, co je tam s vámi.“ „Ještě ne. Šéf říká, ţe tu máme psychologa, ale chlapi tam nechodí, tak tam taky nejdu.“ Z odpovědí vyplývá, ţe o existenci psychologické sluţby jsou hasiči – záchranáři informováni. Uvádí ale nedostatek praktických zkušeností psychologů. Tento nedostatek zkušenosti je moţné vnímat i jako nepřítomnost psychologů při jednotlivých zásazích nebo nevhodnost jejich intervence, či intervence v nevhodný okamţik při zásahu. Dalším kritériem nevyuţití odborné pomoci je věk psychologů, od kterého se nezkušenost můţe odvíjet. Odpověď: „Ale kdyţ je psycholoţka mladá holka, tak ne kaţdý se jí chce vypovídat.“, můţeme vyloţit i jako nepřijetí pohlaví psychologa jako odborníka, který má pomoci. Můţe jít i o prostý ostych nebo nechuť svěřovat se z otřesného záţitku druhému pohlaví. Dále informanti zdůrazňují potřebu průpravy hasičů – záchranářů pro poskytování psychologické pomoci účastníkům mimořádných událostí. Často se stává, ţe psychologickou pomoc musí poskytovat oni sami. Jeden z informantů v rozhovoru řekl, ţe je pro něj rozhodující příklad kolektivu, který pomoc odborníka nevyuţívá. Nechce se tím vyčlenit z kolektivu nebo je mu kolektiv opravdu příkladem? 74

Co tedy hasičům – záchranářům opravdu pomáhá? Jakou pomoc vyuţívají a potřebují? Kdo je pro ně ten nejdůleţitější pro poskytnutí opory? Zde jsou odpovědi: „Nejvíc mi pomáhá rodina, to, ţe se mám po náročný práci ke komu vrátit a vypnout, věnovat se dětem a manţelce. Podporu máme hlavně v našem veliteli, vim, ţe za náma stojí a to je v naší profesi dost důleţité.“ „Hlavně kluci v práci, bez nich by to nešlo. A pak samozřejmě rodina a kamarádi, oni mi pomůţou se odreagovat. Zajdem třeba na pivo nebo si zahrát squash, sport mi pomáhá zapomenout na práci. Asi nejvíc pro mě znamená, ţe mám za zády kolegy a velitele, na který se můţu spolehnout.“

„Hlavně je to vliv zkušenosti. Všechno jsem víc proţíval. Teď uţ to musí bejt něco. Postupem času jsem si zvyknul. Kdyţ jsem nastoupil, tak jsem nechápal, jak si z toho můţou kluci dělat srandu. Přišlo mi to divný. Teď uţ si legraci dělám taky. To taky pomáhá, určitá forma černýho humoru. Kdo chce, ten si pomoc najde. V tomhle je perfektní třeba školení se záchrankou. Všechno vysvětlí, poradí, pomůţou. Hned máte lepší pocit, ţe to zvládnete. Dá vám to jistotu. Kdyţ máte člověka, se kterým to rozeberete, je to ulehčení.“ „Jsou to především starší kolegové, co uţ jsou pár let ve sluţbě. Mají přeci jen daleko víc zkušeností neţ já. Ale věřim, ţe nebude trvat dlouho a i já budu patřit mezi ty zkušené mazáky. Máme v práci dobrou partu a pomáhá mi i velitel. Zatím to zvládám.“ „Parta. Určitě, my se podporujeme navzájem.“ „Vymluvit se z toho a fyzicky se z toho vypotit.“ Jako ideální podporu a pomoc popisují informanti opět své blízké, svoji rodinu. Důraz je dáván na pomoc zkušenějších kolegů, kteří mají spoustu záţitků, proţitků a stresových situací za sebou, umí poradit, jak stres kompenzovat, co nejlépe pomáhá a zabírá.

75

Odpovědi označily také jako nezbytného pomocníka velitele, který je součástí kolektivu, je přítomen zásahu, ví, co hasiči – záchranáři mohou proţívat. Velitel zná stresové momenty, které při jednotlivých zásazích na záchranáře působí a také má moţnost mu pomoci sám nebo nabídnout pomoc odborníka. Z odpovědí plyne, ţe ideálním psychologem by byl hasič – záchranář s dlouholetou praxí u sboru, který by měl poznatky z oboru psychologie nebo přímo vzdělání v tomto oboru. Měl by to být člověk, který se dokáţe vcítit do proţívání záchranářů, měl by mít náhled na okolnosti, které se zásahů týkají. Mohl by to být velitel, který je uznávanou autoritou a umí v pravý čas podat pomocnou ruku. Pojmy a kategorie (velitelé) Data vyplývající z odpovědí velitelů se pokusím shrnout společně v jednotlivých kategoriích, protoţe směřují ke shodnému závěru.

ETIKA Ve své stati Etika a čas uvádí Jan Sokol, ţe „mezi přední ctnosti takové etiky patří její věrnost a mezi prostředky slib.“ (Sokol, [online]) Jedná se o odpovědnost vůči druhým, kdy tato odpovědnost vychází ze zkušenosti. Je zde zdůrazněna schopnost naslouchat druhým, schopnost vést komunikaci a komunikovat s druhými. Podobným způsobem nahlíţejí na etické aspekty své práce i velitelé, kdy vnímají etiku ve smyslu poslání své profese „Etiku hasič vnímá jako hodnotu něčeho, ví, ţe chce pomoci, je to jeho poslání.“ Jako důleţitá kritéria svého poslání vnímají i zkušenost, odborné vzdělání a vůli pomáhat: „K odvedení úspěšné práce, vedle odborných znalostí, dovedností a zkušeností je velmi důleţitá i vůle pomáhat, a to i v náročných situacích.“ Popisují vliv a význam výchovy. Není potřeba někomu nutit morální zásady nebo měnit názory, ale mít svůj osobní postoj a názor a přijmout etické zásady profese. „Myslím, ţe v tom hlavní roli hraje výchova, ta rychlá doba. Ale tady bez etického chování nejde. Jsou to profesionálové a musí myslet na ty okolo, prostě musí.“ I následující odpověď vnímá etiku jako osobitou část člověka, který se na své profesní cestě vydal směrem pomáhat lidem v neštěstí. „No, morálka, etika, to je v 76

naší profesi vlastně lidskost. Snaţit se vnímat tu bolest lidí, se kterou se setkáváme. nevím, jak bych to jinak řeknul.“

HODNOTY „Hodnoty jsou u kaţdého člověka individuální. Člověk si během ţivota vytváří ţebříček hodnot, které jsou mu blízké a snaţí se o jejich naplnění. Tou, podle mě nejdůleţitější hodnotou, je zdraví, dále pak takovým pevným bodem je rodina a v neposlední řadě práce.“ Tato základní charakteristika provází i ostatní odpovědi velitelů k otázce hodnot, jejich vnímání a uznávání. Jsou v kontaktu se smrtí, ztrátou blízkého člověka nebo jim oheň zničí obydlí. Jsou schopni posoudit, která hodnota je pro člověka tou nejdůleţitější a která má význam i pro ně samotné. Stejně jako je odpovědnost etickou záleţitostí, má svoji významnost i jako hodnota. V tomto případě se jedná o odpovědnost za ţivot zachraňovaných a za ţivot zachránců. Je to odpovědnost za hodnotu ţivota. „Jestli myslíte tady v práci, tak jednoznačně zdraví a ţivot kluků. Samozřejmě, ţe zachraňovaných taky, proto tu jsme. Ale jako velitel mám odpovědnost za kluky a tak jednoznačně hodnota ţivota a zdraví jejich.“ „Kdyţ vidíte ty všechny neštěstí a hrůzy, ţádný materiální hodnoty pro Vás nejsou důleţitý.“ „Hodnota, hodnota, pro mě, aby se všichni ze zásahu vrátili celý, ţiví a zdraví. Tady to jinak nefunguje. Můţete chtít auto, barák, peníze. Přijde voda, voheň a máte co? Nic. Přeţít to ve zdraví, mít se na koho obrátit, vono to půjde zase dál.“ Mezi vyznávané hodnoty patří mít dobré přátele. Přátele, se kterými je moţné se odreagovat, zapomenout na povinnosti a přijímat ţivot takový, jaký je. „Mít dobrý kamarády, který vás podrţí. Mít jít s kým na pivo.“ Sama práce, kterou velitelé hasičů záchranářů vykonávají, je pro ně hodnotou. Přináší jim pracovní spokojenost, dokáţí v ní nalézt smysl. Se stejným zaujetím projeví i schopnost vést své podřízené. Uvědomují si své povinnosti vůči druhým a vyznávají respekt k osobnosti ostatních hasičů – záchranářů.

77

„Práce je to poměrně fyzicky a psychicky náročná a klade na nás velké nároky. Vím ale, ţe to, co dělám, má obrovský smysl a právě to mě naprosto uspokojuje.“

DILEMA Vliv odpovědnosti prolíná i do další kategorie, kterou je řešení dilematických situací, rozhodování a vliv těchto dějů na konkrétní krizovou událost. „Při rozhodování je nejdůleţitější odpovědnost. Musím se v krátké době rozhodnout, koho tam pošlu, jak budeme postupovat, s jakou technikou do té akce půjdeme. Je toho opravdu hodně. Mám za ty kluky odpovědnost, za jejich ţivoty i rodiny.“ Postup velení při zásahu je dán Konspektem Poţární taktiky, kde je uvedena organizace a řízení zásahu. Je určen velitel zásahu a současně stanoveno jeho oprávnění a úkoly při záchranných pracích při mimořádných událostech. Při provádění těchto záchranných prací je, mimo jiné, velitel oprávněn stanovit omezení, která vedou k záchraně ţivota pro ostatní sloţky Integrovaného záchranného týmu. (Prokešová, 1994) V rozhovorech se ukazuje význam dodrţování daných předpisů a význam odpovědnosti, kterou velitelé jednotlivých zásahů na sebe berou. Podstatným činitelem při rozhodování je současně zkušenost velitele. „K takové situaci dojít nesmí. Způsob velení jednoduše musí být takový, aby k tomu nedošlo. Já jsem to nezaţil ani jako hasič ani jako velitel.“ „Vţdycky to bylo bez nutnosti volby. To se hlavně asi řeší v televizi, ale v ţivotě je to jinak. A pak musíme postupovat podle pravidel. To kaţdý velitel musí umět tu odpovědnost přijmout.“ „Kaţdý případ je trochu individuální a trochu stejný. Musím myslet na bezpečnost hasičů. Musím dostat přesné informace, abych věděl, do čeho je posílám. V akci jednoznačně je podstatná disciplína. Kluci mi musí věřit, to je základ. A čím se řídím? No, jsou daná pravidla, ale hlavně je to zkušenost.“

78

„A pak uţ jsem něco taky proţil, tu zkušenost do toho musíte vloţit. Na nějaký řečičky není čas. Jak na vojně.“ Ve stejné rovině jsou odpovědi velitelů, které se týkají i moţnosti podřízených hasičů – záchranářů polemizovat o určitém rozhodnutí velitele. „Jo, to určitě, ale aţ po zásahu. Jednoznačně. Při zásahu na to není čas. Kaţdý má svůj úkol a musí ho splnit. Na diskuze není čas. Po akci má kdokoliv moţnost přijít a říct, co se mu nelíbilo nebo nezdálo. Dá se to rozebrat, ale jak říkám, aţ po zásahu.“ „Kdepak, to bysme nic neuhasili, nikoho nezachránili. Kdyţ mají problém, na ten je čas aţ po akci. Rád si poslechnu něčí názor, ale musí to bejt fakt k věci. Od toho jsem velitel, abych rozhodoval, ne?“ Velitel zásahu musí být schopen analyzovat situaci při zásahu. Zhodnotit prostředí, nebezpečí, které mohou být důsledkem záchranné akce. Nese za své podřízené odpovědnost.

STRES Stres provází při zásahu nejen hasiče – záchranáře, ale i jejich velitele. Stres se ho dotýká nejen jako člověka – soukromé osoby, ale hlavně jako velitele a nadřízeného, jako profesionála. Podle Bojového řádu jednotek poţární ochrany musí velitel při záchraně osob počítat s různými komplikacemi. Kromě veškerých aspektů mimořádné zátěţové situace (nepřehledné prostředí, potřeba většího počtu záchranářů, nepřístupné cesty, problémy s technikou, panika), je to velká psychická a fyzická zátěţ hasičů – záchranářů a jejich vyčerpání a vznik stresových stavů, nejen u záchranářů, ale i u zachraňovaných. (Koncepce, [online])

Zde jsou uvedené stresové situace tak, jak je popsali velitelé: „Denně vyjíţdíme k hasebním pracem, zachraňujeme osoby a majetek, zasahujeme při dopravních nehodách, děláme také technické zásahy při úniku nebezpečných 79

látek. Při tom všem jsme účastníky mezních situací, které se často odehrávají na hranici mezi ţivotem a smrtí. Při výkonu našeho povolání musíme stresové situace zvládat.“ „Stres? Většinou se to pozná hned, na začátku, kdyţ nastoupí někdo nový. Pokud se nedokáţou se stresovýma situacema a s traumatem vyrovnat na začátku, nemá smysl, aby zůstávali. Ne, ţe by se s tím člověk dokázal smířit, ale musí ke stresu přistupovat jako profesionál.“ „No, já uţ přece jen jsem trochu ostřílený profesionál, tak se nemůţu nechat stresem ovlivnit. To bych nemohl dělat velitele a mít na starosti tolik kluků. Musím zachovat chladnou hlavu. Jasně, ţe jsem pod tlakem. Musím rozhodovat rychle, stručně, jasně. Jednoznačně jako velitel nesmím při zásahu selhat.“ „Čas. To je stresový moment. Jde o ţivot. Já vypadám jako drsňák, ale kdyţ zaţijete zbytečnou smrt dítěte, zasáhne vás to vţdycky. To se hned tak nezapomene. Prostě vím, co musím, ţe musím chránit chlapy a dělat svoji práci. Stres nestres.“ Při stresových situacích se, podobně jako u hasičů – záchranářů, objevuje důleţitost kolektivu i pro velitele zásahu. Chápou jeho význam v souvislosti s potřebou vnímat nebezpečí, mít za zády někoho, na koho se můţu spolehnout. Týmová práce umoţňuje lépe reagovat na nebezpečí. Základem týmové spolupráce je vzájemná důvěra, členové týmu jsou ochotni si vzájemně pomáhat a spolupracovat. Kaţdý jednotlivec má v týmu nezastupitelnou roli. (Hayes, 2005) „Tady to jinak nejde. Prostě se musí jeden spolehnout na druhýho. Jsme jednotka. Oni se spolehnou na mě. Já na ně. Vědí, ţe kdyţ je někam posílám, ţe vím, ţe jim můţe jít o ţivot. Ţe na to myslím. To je význam kolektivu. Ta vzájemnost, kterou cítíte.“ „Stručně a jasně: u nás kolektiv je tým. Jejich práce představuje nepředvídatelné situace, stres, emoce, vţdy musí počítat s tím nejhorším. Vţdycky jim říkám, ţe základem je, ţe vím, ţe za sebou někoho mám a ţe on ví o mně. Není povinností, aby se kamarádili v civilu, ale tady v práci to je něco jiného. Jednoznačně jsou tým.“ 80

„Dříve, neţ je uchazeč přijatý, prochází psychologickými testy, a jestliţe je nevyzrálý a samotářského zaloţení, tak v téhle profesi nemá co dělat. U zásahů pracujeme jako kolektiv a jeden musí chránit druhého.“ Velitel je součástí kolektivu. Musí být pro všechny zúčastněné uznávanou autoritou. Přispívá to k vytvoření vzájemné důvěry a členové týmu se pak na něj mohou obracet se svými problémy pracovními, stejně tak i soukromými. Velitel si je vědom svých kompetencí, v rámci nichţ vykonává svoji profesi.

PODPORA Kaţdý velitel je v rámci svých kompetencí připraven na poskytnutí primární pomoci hasičům – záchranářům po traumatizujícím záţitku při zásahu. Tak je to stanoveno ve Statutu psychologických pracovišť Hasičského záchranného sboru. (Sotolářová, 2003) Sám velitel můţe být ostatním členům týmu oporou a poskytovat první psychologickou pomoc. Jaké jsou reakce velitelů na otázky, zda velitel sám vyuţil pomoc profesionála a zda tuto moţnost nabízí svým podřízeným? To přináší další část odpovědí: „Nikdy jsem té moţnosti nevyuţil. Většinou jsou to psycholoţky, které jsou mladé. Překypují sice teoretickými znalostmi, ale nemají zkušenost a to je podle mého to nejdůleţitější. Těţko se pak dokáţí doopravdy vţít do naší situace. Jinak všichni naši hasiči jsou o tom poučeni. Nikoho do toho nenutím.“ „Kdyţ je něco velkýho, většinou hned po zásahu o tom s klukama mluvím. Říkáme si, jestli se udělalo všechno, co jsme měli udělat. Bavíme se o tom, co asi proţívají ty pozůstalí. A snaţíme se to ventilovat hned, jak to jde. Nenechávat to uleţet. Jinak moţnost máme. Jsou tu profesionální psychologové. Ale můj názor je, ţe hodnotí něco jiného, neţ by zrovna měli. Měli by být v jiné linii, neţ jsou. Ale o tom nechci mluvit. Jak jsem řekl, já jsem tuto moţnost nevyuţil. Kluci o této moţnosti samozřejmě, vědí. Ale pokud vím, nikdo tam nebyl.“

81

„Coţ já, ale snaţím se pomoct chlapům. Hlavně mlaďochům. Ty, který mě dobře poznají, vědí, ţe můţou přijít kdykoliv. Takový mlíčňáci, ty potřebují pomoc největší, jinak utečou. Já si uţ s nikým nepovídám. Máme tady psycholoţku. Klukům to vţdycky řeknu, ať si tam zajdou, ale řeknou: není třeba, nám stačíte vy.“ Z uvedeného plyne, ţe si velitelé plní svoji povinnost v tom, ţe informují své podřízené o moţnosti odborné psychologické pomoci od psychologa, který působí v rámci Hasičského záchranného sboru. Ale zároveň vyplývá i to, ţe oni sami tuto moţnost nikdy nevyuţili. Hasiči – záchranáři se místo na psychologa s důvěrou obrací na svého nadřízeného, kterému věří.

2.8.

DISKUZE ZJIŠTĚNÍ

Zjištěná fakta, která vyplývají z provedené analýzy, se vzájemně prolínají a úzce spolu souvisí. Co se týče etické stránky práce hasiče – záchranáře, jak jsem jiţ uvedla, je to profesionál, který poskytuje pomoc lidem v nebezpečí ţivota. Zasahující hasiči – záchranáři hasí poţáry, vyjíţdějí k dopravním nehodám, sebevraţdám, pomáhají uvězněným nebo zraněným lidem i zvířatům. Setkávají se s lidským neštěstím a očekává se od nich morální odpovědnost. I v těchto vypjatých situacích jsou schopni eticky přistupovat k obětem neštěstí. Ve stresových situacích jsou nejdůleţitějšími vlastnostmi ukázněnost, spolehlivost, rychlost reakce a úsudku, je nezbytná disciplína. Sami informanti popisují, ţe etické chování je jim přirozené a cítí, ţe nošení uniformy je zavazuje k čestnému jednání.

Kriticky vnímají i odlišné chování

veřejnosti. Podobným způsobem nahlíţejí na etické aspekty práce i velitelé hasičů – záchranářů, kdy etiku vnímají především jako odpovědnost vůči druhým lidem, sami ji označují jako „lidskost“. Svoji práci vnímají jako poslání, a v tomto smyslu se snaţí vést své podřízené. Hasiči – záchranáři do své profese vstupují s určitými hodnotami, které přijali během svého ţivota. Působení v rámci profese však jejich chápání hodnot významně ovlivňuje, často zcela přehodnotí dosavadní hodnoty. Oproti dosavadním spíše 82

materiálním hodnotám je novou hodnotou především ţivot zachraňovaných, vlastní ţivot, rodina, nejsou to hmotné statky. Význam je kladen na týmovou práci, na pomoc kolegů: „Kolektiv je základ naší práce. Tady prostě člověk nemůţe jet sám na sebe.“ Týmová práce vede jednotlivce ke sdílení společných hodnot, dosahování společných cílů. Vede k vzájemnému porozumění. To přináší vnitřní rovnováhu, jistotu a pocit smyslu. (Šváb, 2006) Při posuzování hodnotového systému velitelů, se ve srovnání s hasiči – záchranáři, objevují jisté rozdíly. Hasiči – záchranáři staví na první místo ţivot zachraňovaných. U velitelů je to však jednoznačně ţivot a zdraví podřízených, za které se cítí odpovědni. Je to odpovědnost objektivní, která vychází z legislativy, ale vyţaduje určitý osobní vztah. Při posuzování etické a hodnotové stránky práce hasičů – záchranářů i jejich velitelů, jsou vidět také momenty shodné. Jak je uvedeno ve Standardech krizové a psychosociální pomoci, „v oblasti krizové pomoci je důleţité si uvědomovat, co nás k pomáhání motivuje a jaká přesvědčení a hodnoty zastáváme.“

(Standardy,

2010:16) Hodnotová orientace je určována úctou k člověku, k ţivotu a zdraví kaţdé lidské bytosti. Vychází z uznávání důstojnosti člověka. Všichni mají společný cíl – záchranu ţivota. Stejně, jak je uvedeno v Krizovém řízení obyvatelstva: „největší hodnotu má lidský ţivot a zdraví.“ (Zákon č. 240, 2000) Dilematické situace a jejich řešení provází v jejich práci i příslušníky Hasičského záchranného sboru. Rozhodování je moţné označit jako jednu z mnoha stresových situací. Konkrétní dilemata se nedotýkala rozhodování komu poskytnout pomoc. S tímto problémem se převáţná většina informantů nesetkala. Při zásahu rozhodují sice velitelé, ale někdy přijde situace, kdy se musí rozhodnout sami. Proto je podstatná precizní příprava, pouţívat naučený postup, zkušenost, ale současně je důleţitá i reflexe po akci. Sami velitelé moţnost reflexe nabízejí: „Po akci má kdokoliv moţnost přijít a říct, co se mu nelíbilo nebo nezdálo.“ Tato moţnost tvoří základ nejen dobré spolupráce, ale také učí schopnosti přijmout odpovědnost, učit se rozhodovat a řešit náročné situace, které tato profese přináší. Velitelé vnímají při rozhodování silný vliv odpovědnosti za své podřízené. Na základě přijetí odpovědnosti se zároveň vytváří důvěra na obou stranách,

83

u velitelů i u hasičů – záchranářů. Podstatnou roli zde hraje význam zkušenosti s vedením týmu, zkušenost profesionální. Při takto náročném povolání dochází ke konfliktu hodnot či neztotoţnění s posláním týmu. V takových případech často hasiči – záchranáři musí ukončit pracovní poměr.

K tomuto účelu byly zpracovány právě Standardy krizové

a psychosociální pomoci. „Aby byla včas zaznamenávána a zpracovávána vznikající etická a pracovní dilemata a konflikty hodnot a zájmů (např. nejistota „komu pomáháme, kdo je náš klient“) a sledovaly se proměny vnímání cílů na základě vznikajících a proměňujících se vztahů mezi pomáhajícími a zasaţenými.“ (Standardy, 2010: 25) Další popisovanou kategorií byl stres. Stres patří k faktorům, které mohou při zásahu negativně působit na práci hasiče – záchranáře. Zvláště jsou hasiči – záchranáři stresovaní potenciálními dilematickými situacemi. Stresuje je právě to, ţe se budou muset rozhodnout, koho zachránit, jestli jich bude dostatečný počet, zda je nezradí technika. Významný je i ten stresový moment, ţe se výjezd bude týkat jejich nejbliţších, jejich rodiny. Hasiči – záchranáři při svých rozhovorech dávají najevo stres, kdeţto u skupiny velitelů je patrné, ţe se nemohou při svém rozhodování nechat stresem ovlivnit. I v případě, ţe ho vnímají, musí stresové situace zvládat. Stres velitelů tak pramení z toho, ţe nesmí selhat. I přesto, ţe jsou pod tlakem, musí správně a rychle rozhodovat. Stres provází člověka v osobním i profesionálním ţivotě. Je potřeba mít náhled na stres jako souhrnný proces, který vzniká působením mnoha vlivů. Stres není moţné ze ţivota vyloučit. Přináší ho obyčejné situace v ţivotě stejně jako v určité profesi. Člověk stráví v pracovním procesu asi jednu třetinu ţivota. Pokud práce a pracovní proces člověka motivují a posilují, pomáhají mu najít smysl ţivota. Co se týče stresu, v profesním ţivotě většinou dochází ke kombinaci stresových faktorů fyzických i psychických. U fyzických stresorů lze stanovit určitý práh bezpečnosti, kdy v důsledku dodrţování pravidel bezpečnosti a pouţívání ochranných pomůcek, se stresory mohou eliminovat. Nedochází potom k poškození zdraví v pracovním procesu a k pracovním úrazům. (Křivohlavý, 1998) Z toho vyplývá důleţitost věnovat stresu pozornost i z této stránky. Stres ve svých rozhovorech popisovali všichni informanti, jak hasiči – záchranáři, tak 84

velitelé. Popisovali hlavně stres časový, stres z nedostatku informací, z neznalosti situace nebo nedostatku zkušeností. Svým odpovědným přístupem jsou schopni stresové situace zvládat. Důvodem můţe být i to, ţe příslušníci Hasičského záchranného sboru jsou bezpečnostní sloţkou státu a k jejich chování patří disciplína. Disciplinovanost vlastně vychází z jejich profese, je dána v organizačním řádu: „Hasič si počíná disciplinovaně a všude dbá o svou čest.“ (Koncepce, [online]; Volf a Karlík, 1998) Hasič – záchranář je povinen při zásahu dodrţovat pravidla, musí pravidelně kontrolovat výstroj, kyslíkové přístroje, nesmí ho zradit technika. Ochraňuje tím jen ţivot svůj, ţivot zachraňovaných, ale i ţivot kolegy, se kterým do zásahu jde. Rozhovory s hasiči – záchranáři jsem prováděla v jejich přirozeném prostředí, při jejich sluţbě. Pokaţdé, kdyţ byl hlášen výjezd, všichni hasiči ve sluţbě museli nastoupit a zkontrolovat si veškerou výstroj, i kdyţ jejich četa nebyla k zásahu vyslána. Myslím, ţe disciplinovanost je jejich součástí a nevnímají ji jako povinnost, ale jako nutnost k ochraně svého ţivota. Proto stejně jako ve zdravotnictví je důleţitá prevence chorob, je potřeba myslet i na prevenci stresu. Jako nejúčinnější prevence můţe být pozitivní naladění, péče o fyzické i psychické zdraví, humor, smích, optimismus a pozitivní přístup. Patří sem dobré vztahy mezi lidmi a stejně vztahy mezi nadřízenými a podřízenými. (Křivohlavý, 1998) Pokud hodnotím informace, které vyplynuly z rozhovorů s hasiči – záchranáři i jejich veliteli, mohu konstatovat, ţe za prevenci stresu povaţují všechny výše zmiňované formy relaxace. A zároveň jsou pro ně důleţité takové aspekty, jako je důkladná příprava na zásah, dodrţování všech pravidel zásahu, důvěra k veliteli i kolegům a společně strávený čas se svými kolegy. Je moţné se zamyslet nad tím, jak stresu předcházet. Jednou z eventualit je vytvoření programů sniţování stresu, kde náplní je psychická i fyzická relaxace, ovládání emocí, sebereflexe a duševní hygiena. (Evropská, [online]) Ještě je zde moţnost, zda podmínky prevence stresu nevytváří erudovaní psychologové, kteří u hasičského záchranného sboru působí. Potom ale vyvstává otázka, jak programy provozují a uplatňují v praxi, kdyţ se závěrů rozhovorů vyplývá, ţe hasiči – záchranáři ani jejich velitelé psychologickou pomoc při traumatizujících vůbec událostech nevyuţívají.

85

Dostali jsme se k další kategorii a tou je podpora členům HZS ČR při traumatických záţitcích. Šváb potvrzuje, ţe „výkon sluţby, se kterým jsou spojeny kaţdodenní zásahy u tragických nehod, je velice těţký a tragické záţitky zůstávají dlouho v mysli hasičů.“ (Šváb, 2006:28) Hasiči jsou částí laické veřejnosti pokládáni za profesionály, kteří přijíţdí hasit poţár. Jak jsem uvedla v teoretické části, v současné době se hasiči – záchranáři podílejí na pomoci při hromadných neštěstích, vyjíţdějí k různým katastrofám, k tragickým dopravním nehodám. S traumatickými záţitky se tito záchranáři setkávají stále častěji. Při setkávání se s těmito stresujícími momenty by často hasiči - záchranáři potřebovali speciální výcvik v tom, jak komunikovat s účastníky mimořádné události, tedy k lidem, kterým by oni sami měli být psychickou oporou. Samotným hasičům – záchranářům pomáhá při odreagování nejen kolektiv v práci, ale především to je rodina, přátelé, fyzická aktivita, ale také je to vliv zkušenosti, která roste s kaţdým dalším zásahem. Přínosem je také nabízená pomoc velitele, kdy se hasič – záchranář obrací na svého nadřízeného, kterému věří. Existence psychologické sluţby působící u hasičského záchranného sboru má zcela určitě své opodstatnění. Její pracovníci jsou připraveni poskytnout erudovanou pomoc v náročných profesních i osobních ţivotních situacích. Důleţitost profesionální psychologické pomoci potvrzuje i generální ředitel HZS ČR ve Sbírce interních aktů řízení z roku 2008, čl. 15 odst. 6 – „posttraumatická péče je příslušníkovi poskytována přednostně.“ (Koncepce, [online]) U Hasičského záchranného sboru ČR působí v psychologické práci většinou ţeny. Z reakcí informantů vyplynulo, ţe i proto odmítají poskytnutí odborné pomoci a současně se zde promítá jejich ještě většinou mladý věk a nedostatek zkušeností z terénu. Ze slov Hruškové vyplývá, ţe „genderové stereotypy provázejí celý ţivot jedince a do značné míry konstruují ţenám rodinné i pracovní pole“ a proto jsou ţeny na pracovním trhu často znevýhodněny. (Hrušková, [online]) Z čeho pramení nedůvěra při poskytování psychologické pomoci ţenou? Hasiči – záchranáři se převáţně se svými problémy svěřují starším kolegům nebo velitelům, kteří mají za sebou určitou zkušenost a podobné traumatické záţitky. Zdá se, ţe profesi hasiče – záchranáře vnímají jako „muţskou záleţitost“.

86

Co je společným momentem pro hasiče – záchranáře, i pro jejich velitele? Zasáhne je vţdy například smrt dítěte. Na druhé straně jsou společnými hodnotami zachráněný ţivot, význam kolektivu, rada zkušenějších kolegů, patří sem vzájemná důvěra a respekt k druhému. Spojuje je vzájemnost, kterou vůči sobě navzájem cítí. Pro srovnání pracovní náplně přikládám funkční náplň hasiče – záchranáře a velitele druţstva, která vychází z nařízení vlády 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech. (Příloha č. 4 a č. 5) Při uvaţování o problému poskytování pomoci je moţné doporučit, aby byl k tomu účelu vyškolen zkušený hasič – záchranář nebo velitel. Profesionál s dlouholetou praxí, který by měl poznatky v oboru psychologie nebo vzdělání v oboru poskytování psychologické pomoci. V oblasti odmítání poskytování profesionální psychologické podpory se nabízí také pravděpodobnost varianty, ţe mají hasiči – záchranáři strach ze zneuţití poskytnutých informací. Ţe získaná data mohou být pouţita v jejich neprospěch. V Etickém kodexu psychologů HZS ČR (Základní, [online]) se psychologové zavazují důvěrností poskytnutých informací a jsou zde zdůrazněny i morální a etické aspekty. To ale není pro příslušníky HZS zárukou, ţe poskytnuté informace nebudou zneuţity.

87

3. ZÁVĚR Primárním záměrem mé diplomové práce bylo popsat etické aspekty a dilemata práce hasiče - záchranáře, jejich pohled na tuto problematiku a zkušenosti s ní. Jako hlavní výzkumnou otázku jsem si proto stanovila:

Jaké jsou etické

aspekty a dilemata práce hasiče- záchranáře? Z analýzy dat vyplynuly pro další interpretaci tyto klíčové kategorie: etika, hodnoty, dilema, stres a podpora. Z uvedených záznamů lze formulovat, ţe popsané kategorie spolu vzájemně souvisí. Stres prostupuje kaţdodenní prací hasičů – záchranářů. Analýza rozhovorů potvrzuje, ţe tento moment si uvědomují všichni informanti. Bez ohledu na to, zda se jedná o velitele nebo jejich podřízené. Pro kaţdého z nich představuje stres silný individuální záţitek. Vnímání a uvědomování si nebezpečí je důleţité pro obě skupiny. Z pohledu velitele je to odpovědnost za nasazení hasičů – záchranářů do akce a pro zasahující hasiče je to zhodnocení situace a posouzení nebezpečí. Analýza ukazuje vliv zkušenosti na vnímání stresu, kdy získaná zkušenost pomáhá lépe zhodnotit okolnosti, „neztratit hlavu“ při nutnosti rychlého jednání a mít na stresovou situaci profesionální náhled. Stres je spojující okamţik pro všechny následující kategorie. Za nejdůleţitější aspekty své práce povaţují hasiči – záchranáři, stejně tak jako jejich velitelé, podporu kolektivu, díky které lépe snášejí náročnost své práce a právě tato podpora je pro ně nepostradatelnou. Dobré vztahy se spolupracovníky, sdílení společných hodnot a vzájemná důvěra je pro ně základní hodnotou. Důleţitý je pro ně hodnotový systém Hasičského záchranného sboru ČR, který hasiči – záchranáři přijímají. Cílovou hodnotou všech zúčastněných je hodnota ţivota zachraňovaných a také ţivota jich samotných. O to víc tuto hodnotu vnímají velitelé hasičů – záchranářů, kteří cítí odpovědnost za ţivot svých podřízených, které do záchranných akcí vysílají. Práce hasiče – záchranáře se dotýká vnímání etických momentů, které se objevují při jejich působení. Kaţdý, kdo vykonává tuto práci, se nachází nejen pod vlivem vlastního morálního přesvědčení, ale pod vlivem skupinových morálních 88

pravidel, která se odráţejí v očekávání veřejnosti od dané profesní skupiny. Spojují je stejné, velmi humánní cíle, víra v jejich správnost a bezpochyby jejich smysl. Etické hodnoty mají tito profesionálové tzv. „zakořeněny v duši“ a mnozí z nich volí toto povolání právě proto, ţe mohou své morální zásady v profesi hasiče – záchranáře uplatňovat. Dilematické situace se většinou netýkaly rozhodnutí komu přednostně pomoci. Důleţitá v tomto směru je příprava na tuto moţnost. Být připraven, umět se správně rozhodnuta unést váhu rozhodnutí. U velitelů je vidět silný vliv odpovědnosti za rozhodnutí, za ţivot svěřených pracovníků. Podle uvedené legislativy je za vedení a řízení akce odpovědný příslušný velitel a hasiči – záchranáři jsou vůči němu povinni disciplínou. Základem je přijetí profesionální odpovědnosti, odosobnění a racionální přístup k případu. Jak bylo výše uvedeno, za velmi významnou pomoc o podporu povaţují informanti sdílené hodnoty, společné záţitky, pomoc kolegů nebo jednotlivých velitelů zásahu. V uvedené analýze se ukazuje jednoznačné nepřijímání pomoci profesionální, a to pomoci odborného psychologa. Problematiku odborné pomoci má ve své kompetenci Psychologická sluţba HZS ČR. Informanti uvádí jak povědomí o existenci psychologické sluţby, tak upozornění na moţnost vyuţít tuto formu podpory od svých velitelů, ale nikdo z nich tuto eventualitu nevyuţil. Takţe teoreticky mají příslušníci HZS ČR dostatek moţností podpory pro zvládání stresových a posttraumatických situací,

ale prakticky profesionální sluţbu

nevyuţívají. Hlavními důvody pro odmítnutí pomoci byla nedůvěra k psychologovi z důvodu jeho nezkušenosti, kdy podkladem pro poskytnutí pomoci jsou pouze teoretické znalosti, neúčast na jednotlivých zásazích, nedůvěra, která plyne z obavy ze zneuţití informací v neprospěch hasiče – záchranáře, ale jako další faktory byly uváděny pohlaví a věk psychologů. Jak na toto zjištění zareagovat? Co doporučit? V kontextu s uvedenými zjištěními lze doporučit účast profesionálních psychologů u zásahů společně s hasiči – záchranáři nebo nabídnout volbu psychologa muţe a ţeny. Jakým způsobem ošetřit obavu ze zneuţití informací, nejsem schopna nalézt. Myslím, ţe by zde nepomohlo ani vyuţití sluţeb psychologa externího. Ale je to také jedna z moţností.

89

Zjištění ukazuje, ţe základní psychologickou pomoc můţe poskytnout zkušenější kolega nebo nadřízený velitel. Tato pomoc je, podle mého názoru, dostatečná a splňuje kritéria posttraumatické první pomoci pro hasiče – záchranáře. Výkon práce hasiče – záchranáře je náročný nejen po stránce fyzické, ale hlavně psychické a také mravní. Je to práce velmi specifická a jsou na ní kladeny mnohem větší nároky neţ na jiné profese. Hasiči – záchranáři jsou součástí našeho ţivota, ale uvědomíme si to většinou, aţ kdyţ se nás jejich pomoc bezprostředně dotýká nebo jsme svědky jejich zásahu. Ale nejsou to televizní hrdinové, ale normální lidé, kteří ţijí své ţivoty.

90

5. LITERATURA

1. 150 let pomáháme a zachraňujeme. HZS hlavního města Prahy. Tiskárna Ministerstva vnitra. Praha, 2003 2. Akutní a posttraumatické stresové reakce po mimořádných událostech – HZS ČR. GŘ HZS. Praha, 2010 3. Almanach Českého dobrovolného hasičstva. Vydalo Propagační druţstvo hasičské při České zemské hasičské jednotě Praha XII, Grafický závod A. J. Votruba a syn, v Hronově 1931. 4. ATKINSON, Rita L., ATKINSON, Richard C., SMITH, Edward E. et al. Psychologie. Portál. Praha, 2003. ISBN 80-7178-640-3 5. BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Státní pedagogické nakladatelství. Praha, 1983 6. BAŠTECKÁ, B. Terénní krizová práce: Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0708-X 7. BELJAKOVOVÁ, G.I. Profesionální etika. Horizont, Praha, 1977. 8. BENDLOVÁ, P. Hodnoty v existenciální filosofii Gabriela Marcela. Academia. Praha, 2003. ISBN 80-200-1070-X 9. BŘEČKA, T. A. Komunikace při zásahu z hlediska psychologie. Rescue. 4/2007. Ikaria, Brno. 10. CAKIRPALOGLU, P. Psychologie hodnot. Votobia. Praha, 2004. ISBN 807220-195-6 11. COMBY, B. Stres pod kontrolou. X-Egem, Nova. Praha, 1997. ISBN 80-7199024-8 12. CUNGI, Ch. Jak zvládat stres. Portál. Praha, 2001. ISBN 80-7178-465-6 13. CZEIZEL, E. Hodnota je v nás. Smena. Bratislava, 1990. ISBN 80-221-0053-6 14. ČAČKA, O. Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika. Nakladatelství Doplněk. Brno, 1997. ISBN 80-7239-010-4 15. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum. Praha, 2006. ISBN 80-246-0139-7 16. DOLISTA, J. Etika zaměstnance veřejné správy. Vysoká škola evropských a regionálních studií. České Budějovice, 2006. ISBN 80-86708-20-9

91

17. FRANKL, V. E. Vůle ke smyslu. Cesta. Brno, 1997. ISBN 80-85139-63-2 18. GANE, L, CHANOVÁ, K. Nietzsche. Portál. Praha, 2001. ISBN 80-7178-455-9 19. GOLLER, S. Objektivizace rozhodování v praxi. Institut řízení. Praha, 1992 20. HARSS, C., MAIER, K. Stres, cena úspěchu? Tina Vimperk. Vimperk, 1993. ISBN 80-85618- 15-X 21. HARTL, P, HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Portál. Praha, 2000. ISBN 80-7178-303- X 22. HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. Academia, Praha 2002 23. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Galén. Praha, 2002. ISBN 80- 7262-132-7 24. HAYES, N. Psychologie týmové spolupráce. Portál. Praha, 2005. ISBN 807178-983-6 25. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha. Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2 26. HERZOGOVÁ, Z. Základy filosofie a profesní etiky. Policejní akademie ČR. Praha, 1997. ISBN 80-85981-42-4 27. HORÁK, J. a kol. Výchovné problémy současné školy. Technická univerzita v Liberci, Pedagogická fakulta. Liberec, 2001, ISBN 80-7083-537-0 28. IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu zdravotnictví. NCO NZO. Brno, 2006. ISBN 80-7013-442-9 29. JANKOVSKÝ, J. Etika pomáhajících profesí. Triton. Praha, 2003. ISBN 807254-329-6 30. JANOTOVÁ, H. a kolektív. Profesijná etika. Eurolex Bohemia. Praha, 2005. ISBN 80-86861-43-0 31. JELÍNKOVÁ, J., TYRLÍK, M. Typologie hodnot u vysokoškolských studentek. Sborník prací Filozofické fakulty, Masarykova univerzita. Brno, 2005. ISBN 978- 80- 210-4383-1 32. JOSHI, V. Stres a zdraví. Portál. Praha, 2007. ISBN 978- 80- 7367-211-9 33. KÁRNÍKOVÁ, E. Etika v podnikání a řídící práci. Praha, VŠE, 1997. 34. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Portál. Praha, 1997. ISBN 80-7178-429-X

92

35. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese s předmluvou Jiřiny Šiklové. Portál. Praha, 1997, 2006. ISBN 80- 7367-181-6 36. KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Vzpoura deprivantů. Galén. Praha 2008. ISBN 978-80-7262- 410-2 37. KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Základy stupidologie. Galén. Praha, 2002. ISBN 80-7262-078-9 38. KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na kaţdý den. Galén. Praha, 2001. ISBN 80-7262-088-6 39. KOŢENÁ, L., JUNGR, V., FRANTÍK, E., KOLACIA, L. Kardiovaskulární odpověď na stresové komponenty pracovní činnosti. České pracovní lékařství. 7/2006, č. 4., s. 191-197 40. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Grada. Praha, 1998. ISBN 80-7169551-3 41. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Grada Avicenum. Praha,1994. ISBN 807169-121-6 42. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Portál. Praha, 2001. ISBN 80-7178551-2 43. KUČEROVÄ, S. Člověk. Hodnoty. Výchova. ManaCon. Prešov, 1996, ISBN 80-85668-34-3 44. KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Grada. Praha, 2007. ISBN 987-80-247-2069-2 45. Le Bon, G. Psychologie davu. KRA. Havlíčkův Brod, 1994. ISBN 80-9015278-3 46. LEŠTINSKÁ, V., VIDLÁKOVÁ, O. Personalistika ve veřejné správě. Masarykova univerzita. Brno, 2006. ISBN 80- 210-3948-1 47. LINDSAY, G., KOENE, C., ØVREEIDE, H., LANG, F. Etika pro evropské psychology. Triton. Praha, 2010. ISBN 978-80-7387-415-5 48. LINHART, J. a kol. Slovník cizích slov. Dialog. Praha, 2010. ISBN 80-85843-61-7 49. LOWEN, A. Bioenergetika. Portál. Praha, 2002. ISBN 80-7178-649-7 50. MACHAČ, M., MACHAČOVÁ, H.: Stres. Hypnosugesce. Autoregulace. Karolinum. Praha, 1991. ISBN 80-7066-485-1 51. MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Portál. Praha, 2007. ISBN 978-807376-331-4

93

52. McDOWELL, J. Hodnota člověka. Návrat domů. Praha, 1999. ISBN 80-8549585-6 53. MELGOSA, J. Zvládni svůj stres. Advent-Orion. Praha, 1997. ISBN 80-7172240-5 54. MIKŠÍK, O. Psychologická charakteristika osobnosti. Karolinum. Praha 2007 55. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci. Ostravská univerzita v Ostravě. Filozofická fakulta. Ostrava, 2007. ISBN 80-7368-035-1 56. MUSIL, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale“, Marek Zeman Brno. Brno, 2004. ISBN 80-903070-1-9 57. NAKONEČNÝ M. Encyklopedie obecné psychologie, Academia. Praha, 1995. ISBN 80-200-0625-7 58. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Academia. Praha, 2009. ISBN 978-200-1680-5 59. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Academia. Praha, 2006. ISBN 80200-0690-7 60. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Academia. Praha, 1998. ISBN 80200-0689-3 61. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie osobnosti. Management Press. Praha, 1993. ISBN80-85603-34-9 62. NECHVÁTALOVÁ, B. Psychologická sluţba HZS. Sbor dobrovolných hasičů Domaţlice. Domaţlice, 2007. 63. OSECKÁ, L. Typologie v psychologii. Academia. Praha, 2001. ISBN 80-2000854-3 64. PAYNE, J. Odkud zlo? Triton. Praha, 2005. ISBN 80-7254-500-0 65. Poţární taktika. Sbírka pokynů náčelníka HS sboru PO MV ze dne 15. července 1991 66. PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Proti stresu krok za krokem. Grada Publishing. Praha, 2001. ISBN 80-247-0068-9 67. PROKEŠOVÁ, M. Základy psychologie. ASK. Ostrava, 1994. ISBN 80-8579815-8 68. PRUDKÝ, L. a kol. Inventura hodnot. Academia. Praha, 2009. ISBN 978-80200-1751-2 69. ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. Orbis. Praha, 1973. ISBN 80-247-1174-4

94

70. PŘÍKASKÝ, Jiljí V. Etika. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří, 2000. ISBN 80-7192-505-5 71. SEYLE, H. Ţivot a stres. Obzor. Bratislava, 1966. 72. SEMRÁDOVÁ, I. Úvod do etiky. Gaudeamus. Hradec Králové, 2002. ISBN 80-7041-341-7 73. SCHREIBER, V. Lidský stres. Academia. Praha, 1992, ISBN 80-200-0458-0 74. SIAŘ GŘ HZS ČR a náměstka MV č. 32/2006, kterým se stanovují podmínky pro povolávání psychologa HZS ČR do výkonu sluţby v operačním řízení. 75. SKOŘEPA, M. Rozhodování jednotlivce. Teorie a skutečnost. Karolinum. Praha, 2005. ISBN 80-246-0960-6 76. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Barrister a Principál. Brno, 2004. ISBN 80- 85974-80-3 77. SOTOLÁŘOVÁ, M. Posttraumatický intervenční tým HZS ČR, 2007. Interní materiály HZS ČR pro výcvik posttraumatických intervenčních týmů. 78. SOTOLÁŘOVÁ, M. Psychologická sluţba HZS ČR. 150 HOŘÍ, 2003, roč. 13, č. 7, s. 12. 79. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek. Autorský kolektiv. MV-Generální ředitelství HZS ČR. 2010. ISBN 97880-86640-51-8 80. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Albert. Brno, 1999. ISBN 80-85834-60-X 81. SZASZO, Z. Stručná historie profesionální poţární ochrany v českých zemích. MV – generální ředitelství Hasičského záchranného sboru. Praha, 2010. ISBN 97880-86640-60-0 82. ŠVÁB, S. Psychologie práce pro nováčky, hasiče – záchranáře, ale nejen pro ně. Sdruţení bezpečnostního a důlního inţenýrství. Ostrava, 2006. ISBN 80-86634-84-1 83. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Portál. Praha, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0 84. TONDL, L. Hodnocení a hodnoty. Filosofia. Praha, 1999. ISBN 80-7007-13185. TRACHTOVÁ, E. a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. IDVPZ. Brno, 2001. ISBN 80-7013-32486. TUGENDHAT, E. Přednášky o etice. Oikoymenh. Praha, 2005. ISBN 80-7298086-6

95

87. VIZINOVÁ, D., PREISS, M. Psychické trauma a jeho terapie. Portál. Praha, 1999. ISBN 80- 7178-284-X 88. VODÁČEK, L., VODÁČKOVÁ, O. Moderní management v teorii a praxi. Management Press. Praha, 2006. ISBN 80-7261-143-7 89. VOLF, O. Konspekty odborné přípravy jednotek poţární přípravy. Kleinwächter Frýdek Místek. Ostrava, 2008. ISBN 80-86111-46-6 90. VOLF, O., KARLÍK, J. Záchrana osob. Ředitelství HZS ČR. Praha, 1998 91. VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Portál, s.r.o. Praha, 2005. ISBN 807178-998-4 92. Vyhláška č. 487/2004 Sb. o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon sluţby v bezpečnostním sboru. 93. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. Portál. Praha, 2003. ISBN 80-7178-740X. 94. Vznik a vývoj poţární ochrany. Vydal ÚV ČSPO Praha a Vlastivědný ústav v Olomouci v roce 1971. Tisk: Moravské tiskařské závody, n. p., Olomouc, tř. Lidových milicí 3 95. Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému 96. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení 97. Zákon č. 361/2003 Sb., o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 98. Zdravotnické noviny. Studie o stresu na pracovištích ve Velké Británii. Ivan Kytka. 7.8.2003

Zdroje z webových stránek 99. Anonymní telefonní linka pomoci v krizi. [online] [cit. 7.3.2011] Dostupné z: 100. Centrum pro jídlo, peníze i morálku. [online] [cit. 7.3.2011] Dostupné z:

96

101. DOHNAL Zdeněk, Mgr. [online] [cit. 16.3.2011] Dostupné z: 102. Etický kodex psychologa HZS ČR [online] [cit. 19.4.2011] Dostupné z: 103. Etika a etiketa pro pojišťovnictví. Doc. Ing. E. Mazák, CSc. [online] [cit. 16.3.2011] Dostupné z: 104. Evropská agentura pro bezpečnost a zdrav při práci. [online] [cit. 19.4.2011] Dostupné z: 105. Hasičský slib. [online] [cit. 12.4.2011] Dostupné z: 106. Historie profesionální poţární ochrany v českých zemích. Praha: Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, 2008. [online] [cit. 12.3.2011] Dostupné na . 107. HONZÁK R. MUDr., CSc., Stres. [online] [cit. 14.2.2011] Dostupné z: 108. HRUŠKOVÁ, M. Ţeny, muţi a společnost. Vybrané kapitoly ze sociologie. [online] [cit. 19.4.2011] Dostupné z: 109. IZS. [online] [cit. 14.3.2011] Dostupné z: < http://www.hzscr.cz/> 110. Kolektiv. [online] [cit. 17.4.2011] Dostupné z: 111. Koncepce a legislativa HZS ČR. [online] [cit. 10.3.2011] Dostupné z: < http://www.hzscr.cz/koncepce-a-legislativa.aspx> 112. Mahátmá Ghándí. Citáty. [online] [cit. 12.4.2011Dostupné z: 113. Patron hasičů. [online] [cit. 10.2.2011] Dostupné z: 114. SOKOL, J. Etika a čas. Názory a texty. [online] [cit. 18.4.2011] Dostupné z: 115. Stres. [online] [cit. 13.2.2011] Dostupné z: 116. Svatý Florián. [online] [cit. 13.2.2011] Dostupné z:

97

117. Wikipedie. Traumatická stresová porucha. [online] [cit. 20.2.2011] Dostupné z: 118. Základní poslání HZS ČR. [online] [cit. 7.2.2011] Dostupné z:

98

6. PŘÍLOHY

Příloha č. 1

- Sluţební slib

Příloha č. 2

- Svatý Florián

Příloha č. 3

- Etický kodex psychologa HZS ČR

Příloha č. 4

- Funkční náplň práce hasiče - záchranáře

Příloha č. 5

- Funkční náplň práce velitele druţstva

Příloha č. 6

- Projekt diplomové práce

99