UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
Lucie Nová
Domácí násilí a možné způsoby práce s agresorem
Katedra sociální pedagogiky Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Mašát Kód a název studijního programu, oboru: B 7508, Sociální práce, Pastorační a sociální práce Praha 2014
Prohlášení: 1. Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Domácí násilí a možné způsoby práce s agresorem zpracovala samostatně, a výhradně s pouţitím citovaných pramenů. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny ETF a v elektronické podobě prostřednictvím SIS UK.
V Praze dne 5. června 2014
Lucie Nová
Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora - Neužívejte dílo komerčně - Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-
nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.
Anotace Předloţená bakalářská práce se zabývá tématikou domácího násilí a moţnými způsoby práce s agresory. Cílem práce je popsat zavádění terapeutických programů pro pachatele domácího násilí. Rovněţ chci ukázat, ţe sociální práce s násilnými osobami není tak rozšířené a časté téma, proto jsem se rozhodla bakalářskou práci zaměřit i na toto téma. Teoretická část definuje a vymezuje pojem domácí násilí, jeho druhy, příčiny, řešení a důsledky z pohledu společnosti. Dále se práce zaměřuje na pachatele domácího násilí, jeho typické rysy, typologii, ale i na důsledky domácího násilí jak pro pachatele, tak pro společnost. Následně jsou popsány terapeutické programy pro pachatele domácího násilí, jejich vymezení, význam, vznik a základní principy a zásady (doloţené rakouským programem Anti-Gewald Programm). Poslední kapitola popisuje alternativní terapeutické přístupy (párové poradenství a program na zvládání vzteku), a samozřejmě moţná rizika a úspěšnost těchto uvedených terapeutických přístupů. Tato kapitola je ještě před závěrečným shrnutím doplněna informacemi terapeutických programů domácího násilí ve světě. Do praktické části jsem zařadila 2 rozhovory: prvním odborníkem, s nímţ jsem vedla rozhovor, byla Mgr. Annou Wackermannová, která v SOS centru vede psychoterapeutickou skupinu „Agrese ve vztazích“, druhým byl psychoterapeut Mgr. Jiřím Chvála, který se podílí v Psychoterapeutickém centru Gaudia na projektu Být a (nenechat se) bít a na projektu Od izolace ke spolupráci.
Klíčová slova: domácí násilí, pachatel, oběť, moc a kontrola, násilné chování, terapie
Abstract This Bachelor´s Thesis deals with the topic domestic violence and possible ways of work with aggressors. The aim of this thesis is to describe the implementation of therapeutic programmes for perpetrators committing domestic violence. I also want to show that social work with the people who are violent is not a widely and frequent discussed topic, and therefore I decided to aim the thesis at this problem as well. The theoretical part defines and specifies the term 'domestic violence', its forms, reasons, solutions and consequences from the point of view of the society. Furthermore, the thesis is focused on the perpetrator committing domestic violence, his typical traits, typology, and consequences of domestic violence both for the perpetrator and the society, too. The therapeutic programmes for perpetrators committing domestic violence, their definitions, importance, development and basic principles (illustrated by Austrian Anti-Gewald Programme) are subsequently described. In the last chapter, there is a description of the alternative therapeutic approaches (the couple consultancy and the anger management programme), and of course, possible risks and success rate of the mentioned therapeutic approaches. Before summarizing, this chapter is completed with the information about the therapeutic programmes of domestic violence in the world. I incorporated two interviews into the practical part of the thesis: the first specialist I interviewed was a psychologist, Anna Wackermann, who is a leader of the psychotherapeutic group “Aggression in Relationship” in the SOS Centre, the second one was a psychotherapist, Jiří Chvála, being involved in a project called “To Be and (Not Let Oneself) To Beat” and a project called “From Isolation To Cooperation” in the Gaudia Center.
Key words:
domestic violence, perpetrator, victim, power and control, violent
behaviour, therapy
Poděkování Na tomto místě chci poděkovat PhDr. Vladimíru Mašátovi, vedoucímu této bakalářské práce za to, ţe mi po celou dobu sestavování jejího obsahu byl nápomocný, poskytoval mi cenné rady a usměrnil mě ve výběru dostupné literatury. Dále bych chtěla poděkovat své báječné rodině a příteli za podporu, pochopení a ochotu se mnou diskutovat o tématu mé bakalářské práce. V závěru bych chtěla poděkovat Mgr. Anně Wackermannové a Mgr. Jiřímu Chválovi za to, ţe ve svém volném čase byli svolní k rozhovorům, z nichţ jsem vytěţila poznatky o práci s pachateli domácího násilí, které poslouţily pro praktickou část mé bakalářské práce.
Obsah Prohlášení: .................................................................................................................... 2 Anotace ........................................................................................................................ 3 Abstract ........................................................................................................................ 4 Poděkování ................................................................................................................... 5 Obsah ........................................................................................................................... 6 Úvod ............................................................................................................................. 8 TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................... 10 1. Teoretická východiska ........................................................................................... 10 1.1.
Vymezení pojmu domácí násilí....................................................................... 10
1.2.
Druhy domácího násilí .................................................................................... 12
1.3.
Příčiny domácího násilí ................................................................................... 15
1.4.
Řešení domácího násilí ................................................................................... 20
1.5.
Důsledky domácího násilí z pohledu společnosti ........................................... 22
1.6.
Důsledky domácího násilí z pohledu pachatele .............................................. 23
1.7.
Důsledky domácího násilí z pohledu oběti ..................................................... 24
1.8.
Důsledky domácího násilí z pohledu dětí ....................................................... 26
1.9.
Shrnutí ............................................................................................................. 29
2.
Muţi jako násilné osoby ..................................................................................... 31
2.1.
Typologie násilných muţů .............................................................................. 32
2.2.
Rozpoznání násilníka ...................................................................................... 36
3.
Terapeutické programy pro pachatele DN .......................................................... 38
3.1.
Význam programů pro pachatele DN ............................................................. 39
3.2.
Základní principy a rizika terapeutických programů pro pachatele DN ......... 40
3.3.
Doluth model................................................................................................... 42
3.4.
Další přístupy terapeutického zacházení s pachateli DN ................................ 43
3.5.
Dobrovolné programy/Programy zaloţené na trestní justici ........................... 47
3.6.
Vídeňský terapeutický program pro pachatele domácího ............................... 49
násilí ........................................................................................................................... 49 3.7.
Speciální programy pro násilné osoby v České Republice ............................. 51 6
3.8. Shrnutí ................................................................................................................. 53 Závěrečné shrnutí teoretické části .............................................................................. 55 Seznam přečtené a citované literatury........................................................................ 57 II. PRAKTICKÁ ČÁST ............................................................................................. 61 Úvod ........................................................................................................................... 61 Cíl ............................................................................................................................... 61 Metody a techniky ...................................................................................................... 61 Závěry praktické části ................................................................................................ 62 Závěr .......................................................................................................................... 63 Seznam příloh ............................................................................................................ 65 Příloha č. 1: Rozhovor s psychoterapeutem Mgr. Jiřím Chválou .............................. 66 Příloha č. 2: Rozhovor s psychoterapeutkou Mgr.Annou Wackermannovou ............ 77 Příloha č. 3: Případ paní Moniky ............................................................................... 80 Příloha č. 4: Kdyţ násilníci hledají pomoc ................................................................ 83 Příloha č. 5: Adresář intervenčních center v České Republice .................................. 88 Příloha č. 6: Upravený Duluthský model kontroly a moci......................................... 92
7
Úvod Domácí násilí představuje celosvětový problém, který se nevyhýbá ani České republice. Obětí násilí se můţe stát kdokoliv: nezletilé dítě, bezmocný senior, ekonomicky závislý partner či partnerka nebo zdravotně postiţené osoby. Byla sice legislativně přijata řada lidsko-právních úmluv, listin základních práv a svobod a práva dětí, přesto dochází v rodině a ve společnosti k nerovnému postavení muţe, ţeny a dítěte. V důsledku této nerovnosti vzniká sociálně deviantní jev, který ničí ţivoty postiţeným osobám, ovlivňuje jejich ţivotní styl a řešení konfliktů a problémů, coţ můţe mít dopad na budoucí generaci našich potomků. Řada pachatelů domácího násilí uplatňuje stejné vzorce násilného chování vůči novým partnerkám. Po skončení vztahu agresor často dlouhodobě pronásleduje a obtěţuje oběť (stalking). Oběti někdy nechtějí, a ani se nemohou vymanit z vlivu agresora, a proto tuto situaci téměř vůbec neřeší. Moţným řešením, jak změnit postoje, myšlení a násilné chování pachatele domácího násilí, jsou terapeutické programy, které mám v úmyslu cíleně popsat ve své bakalářské práci. Tento cíl bude doloţen metodikou rakouského programu (Anti-Gewald Programm, který připravuje Wiener Interventionsstelle gegen Gewalt in der Familie). Nutno dodat, ţe Česká republika se tímto programem částečně inspirovala při vzniku nového institutu vykázání, implementovaného do české legislativy. Tématika domácího násilí mě zajímá uţ dlouhodobě. O tomto fenoménu jsem četla řadu vydaných publikací, odborných knih a článků (viz seznam literatury). Avšak troufám si říci, ţe literatura popisující terapeutické programy pro pachatele domácího násilí na našem literárním trhu chybí. To byl také jeden z hlavních impulzů při výběru tématu mé bakalářské práce. Kromě toho mě ovlivnila úspěšná spisovatelka Simona Monyová, která se stala obětí domácího násilí. Byl to právě její násilnický partner, jenţ ji dlouhodobě poškozoval domácím násilím, které mělo své tragické vyústění. Závěr mé práce se bude skládat ze dvou částí. V teoretické části se zaměřím na vymezení pojmu domácího násilí, jeho formy, druhy, příčiny, řešení a důsledky, a
8
postupně přejdu k profilu pachatele domácího násilí. Zde uvedu terapeutické programy a jiné alternativní moţnosti práce s agresory. Druhá část bude praktická, bude doplněna rozhovory s psychoterapeuty, kteří se věnují práci s pachateli domácího násilí, avšak kaţdý jiným způsobem. Celá bakalářská práce bude rozdělena do kapitol a podkapitol tak, aby vytvořila kompaktní text, podloţen odbornou literaturou, články, kazuistikou a internetovými zdroji.
9
TEORETICKÁ ČÁST
1. Teoretická východiska V první kapitole se budu nejdříve zabývat vymezením základních pojmů v souvislosti s domácím násilím (definice domácího násilí, typické znaky, druhy, příčiny, řešení a důsledky z pohledu společnosti). Kaţdá kapitola bude uzavřena shrnutím nejdůleţitějších poznatků. Povaţuji to za nutné, protoţe tím nejen ucelím kontext své závěrečné bakalářské práce, ale také opakovaně zdůrazním její cíl na základě dostatečného mnoţství poznatků. Domnívám se, ţe důkladný popis tohoto sociálně deviantního jevu napomůţe snadnějšímu stanovení intervence pro pachatele (terapeutické programy).
1.1. Vymezení pojmu domácí násilí Domácí násilí představuje nejnebezpečnější formu agresivního chování, které se děje za zavřenými dveřmi. Lidé, kteří zaznamenají opakované projevy domácího násilí, by měli adekvátně zareagovat, nikoli je přehlíţet, protoţe svou ignorací zcela jistě přispějí k eskalaci problému. Do soukromí cizích rodin sice člověk nemá právo zasahovat, ale v případě ohroţení některého z členů je to nezbytně nutné. Oběti domácího násilí často bagatelizují před sousedy, rodiči, přáteli či příbuznými následky týrání a násilného jednání agresora. Pro ohroţené osoby je tabu přiznat takto intimní a citlivou věc ze svého soukromí. Nezřídka zaţívají pocity viny, studu a strachu, a také si myslí, ţe zcela selhali ve své sociální roli, kdyţ je agresor pravidelně týrá a ubliţuje jim. Z obecného hlediska se skrývá v pojmu domácí násilí hlavně prosazení nerovnoměrné moci, touhy, kontroly a převahy nad slabším jedincem. Odborná literatura pouţívá pro definici domácího násilí více významů - od domácího násilí v širším pojetí, jako násilí v rodině a mezi členy rodiny nebo domácnosti (domestic violence), aţ po domácí násilí v uţším pojetí, jako násilí mezi intimními partnery 10
(domestic abuse), násilí a týrání dětí (CAN-syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbaného dítěte) a násilí na ţenách, kterého se často účastní bezbranné děti, a stávají se taky svědky domácího násilí, jeţ je můţe do budoucna psychicky poznamenat v podobě traumatu. Avšak to, co je daleko horší, je model rodiny, který si odnesou do ţivota. Z definic domácího násilí, na které jsem při studiu narazila, povaţuji za nejvýstiţnější tu z Encyklopedie sociální práce od uznávaného autora a pedagoga Doc. PhDr. Oldřicha Matouška. „Domácí násilí je definováno jako opakující se, jednostranné násilí fyzické, psychické, sexuální či sociální a ekonomické, které se ve vztahu
mezi
blízkými
osobami
bydlícími
ve
společném
obydlí
vyskytuje
1
dlouhodobě.“
Zmíněná
definice
obsahuje
kategorizaci
domácího
násilí,
jehoţ
charakteristickým znakem je sdílení společného prostoru. Oběť a agresora ve společné domácnosti spojuje blízký, a často intimní vztah, závislost jednoho partnera na druhém (např. ţena na mateřské dovolená, ekonomicky závislá na manţelovi, který brání jejímu samostatnému rozhodování a rozvíjení). Rozdělení rolí ve společné domácnosti oběti a agresora je jasné a neměnné, s čímţ souvisí opakování a střídání fází domácího násilí (fáze tenze, fáze násilí, fáze klidu - často uvedena pod fází „líbánek“). Ambivalentnost oběti neboli ztráta schopnosti včas zastavit útoky agresora a efektivně jednat ve prospěch řešení problému, časté přetvařování násilníka ve společnosti a v zaměstnání, (frekvence a intenzita násilí zobrazena v příloze bakalářské práce) – typické znaky, které vykazuje domácí násilí, a které nelze přehlíţet v zájmu pomoci oběti. Z tohoto důvodu je jejich včasná identifikace nanejvýš důleţitá. Existují však případy, které se odlišují od domácího násilí. Patří k nim: opakující se vzájemné napadání partnerů (např. „válka Roseových“), jednorázový incident, střídání rolí nebo rovnost rolí (např. „typická italská domácnost“), porucha osobnosti jednoho či více partnerů ve společném souţití. Definic, které vystihují podstatu domácího násilí, je více, a kaţdý autor ho popisuje jinak. Nicméně je třeba přiznat, ţe je to závaţný celospolečenský problém, 1
(Matoušek, str. 353)
11
který můţe postihnout kohokoli, bez rozdílu společenského statusu. Především ale odráţí nerovnováhu rolí v rodině či v partnerství, a řada pachatelů si často tento vzorec přináší ze své původní rodiny, kde se uţ uplatňoval. Domácí násilí vzniká pozvolna a nenápadně, od hrubého chování, aţ po závaţnější formu (např. zmrzačení, usmrcení). Další podkapitola je zaměřená, na rozdělení domácího násilí na jednotlivé druhy a jejich obecnou charakteristiku.
1.2. Druhy domácího násilí Domácí násilí je členěno na tyto jednotlivé druhy: fyzické, psychické, sexuální, ekonomické, sociální, emocionální, a kaţdé v sobě zahrnuje jinou formu násilí. V praxi se tyto uvedené druhy domácího násilí kombinují, opakují a prolínají. Zpravidla se na ohroţených osobách (obětech) nepáchají izolovaně. Nejvíce je viditelné fyzické násilí, protoţe zanechává na lidském těle stopy po modřinách, jizvách, popáleninách a zlomeninách. Jsou natolik zjevné, ţe ani sebelepší make-up či korektor je nezamaskuje. Mezi nejčastější útoky tohoto násilí patří poškození na zdraví či přímé ohroţení ţivota. Typickými projevy fyzického násilí jsou: bití, řezání, pálení, kopání, píchání ostrými předměty, škrcení, tahání za vlasy, rány pěstí, ohroţování zbraní (častější páchané v USA, kde je volné drţení zbraně). Oběti jsou také odpírány základní biologické potřeby (potřeba spánku a jídla). Následky psychického násilí nejsou pouhým okem viditelné, avšak zanechávají dlouhodobé a trvalé rány na lidské duši. Psychické násilí se můţe odehrávat samostatně nebo současně s násilím fyzickým. Dělí se na neverbální (např. záměrné zničení oblíbených věcí) a na verbální v podobě soustavných nadávek, kritiky poniţování, vyhroţování, vydírání, zesměšňování ve společnosti, sniţování lidských kvalit a znevaţování schopností oběti. Prokázat psychické násilí je daleko obtíţnější neţ násilí fyzické, neboť nevíme, zda je oběť skutečně psychicky týrána. Psychické násilí je moţné rozdělit na násilí emocionální a sociální, proto jsem v úvodu uvedla tyto druhy násilí samostatně. 12
Emocionální násilí je orientováno na osoby, zvířata a věci, ke kterým má ohroţená osoba citový vztah.2 Nejčastěji se pachatel zaměřuje na nejbliţší osoby oběti (sourozence, děti, rodiče). V některých extrémních případech agresor vyhroţuje usmrcením domácích zvířat přímo před očima oběti nebo dětí. Sociální násilí se v prvé řadě zaměřuje na sociální postavení a prostředí oběti.3 Zahrnuje izolaci od příbuzných, přátel a rodiny. Rovněţ agresor zakazuje obětem pouţívání jakékoliv techniky, čímţ zamezuje kontaktu s rodinou a přáteli, a také omezuje přístup ke vzdělání. Agresorovi jde především o to, aby ohroţená osoba ztratila veškerý kontakt s vnějším světem, nemohla se nikomu svěřit se svým problémem, a dennodenní násilí a příkoří brala jako platnou a neměnnou normu. U oběti se můţe následně rozvinout deprivace a frustrace – stav, kdy oběť nedostatečně nebo dlouhodobě postrádá uspokojení psychických a fyzických potřeb, protoţe jakákoliv snaha o jejich naplnění je zmařena. Oběť strádá nejvíc z nedostatku bezpečí, uznání či úplné absence lásky a přátelských vazeb. Sexuální násilí je rovněţ jako psychické násilí hůře dokazatelné a rozpoznatelné, protoţe se odehrává v intimním prostředí beze svědků. V závaţnějších případech mohou být svědky tohoto hrůzného činu právě děti. Sexuální násilí zahrnuje znásilnění, vynucování sexuálního styku, nepříjemné nucení k sexuálním praktikám, poniţování během sexuálního styku a jednání s ohroţenou osobou jen jako objektem sexuální touhy. Ekonomické násilí se odráţí v zamezení přístupu k finančním prostředkům (i vlastním), přidělování kapesného, doprošování se o peníze, neposkytování peněz na chod domácnosti, rozprodávání zařízení domácnosti, a zahrnuje i zákaz chodit do zaměstnání. „Vyznačuje se tím, že oba partneři nemají stejný životní standard. Buď partner drží veškeré finance a partnerka k nim nemá žádný přístup, nebo muž nepřispívá ženě na náklady spojené s domácností.”4 V úvodu bakalářské práce jsem se zmínila o tzv. stalkingu, coţ je úmyslné pronásledování a obtěţování oběti agresorem. Je nutné zdůraznit, ţe sniţuje kvalitu 2
(Acorus)
3
(Acorus)
4
(Hořáková, str. 9)
13
ţivota a ohroţuje bezpečnost oběti. Tento jev se řadí k pokračování cyklu domácího násilí, ale v jiné formě (ve formě verbálních útoků). Oběť se sice vymanila z vlivu agresora, opustila společné bydlení, podala ţádost o rozvod nebo sama ukončila vztah, ale agresor se bývalé partnerky nehodlá vzdát. Pronásleduje ji (čeká na ni před domem, dochází na pracoviště), posílá výhruţné SMS zprávy a emaily, telefonuje nebo vyhroţuje únosem dětí.
Tento typ chování se nevztahuje jen na bývalé
partnery, aktéry mohou být také rodiče, prarodiče nebo sourozenci bývalých partnerů. Následující podkapitola popisuje příčiny domácího násilí z hlediska jednofaktorových a multifaktorových teorií, které se pokoušejí objasnit fenomén domácího násilí.
14
1.3. Příčiny domácího násilí Domácí násilí podle odborníků vzniká mezi blízkými členy rodiny z důvodu přílišné emoční intenzity. Často se u členů rodiny prolíná pocit lásky/nenávisti. Nepochybně v tom hrají roli také stereotypy v rodinách, tabu a mýty o ochraně soukromí v rodině. Odborníci povaţují za rizikové faktory zejména tyto: nerovnost pohlaví, mladší věk, drogovou závislost, dlouhodobou odluku, chudobu, etnickou odlišnost, nezaměstnanost, základní vzdělání, kriminální kariéru, volné partnerství (bez oddacího listu) a předchozí vztahy poznamenané násilím. Příčiny domácího násilí jsou především zakořeněny v charakteru naší společnosti, ve které je domácí násilí často tolerováno nebo naopak tabuizováno. V partnerském vztahu se nespokojenost projevuje v negativním hodnocení partnera, v nerovnoměrném rozloţení mocenských sil, v konfliktním ţivotním stylu nebo nízkou sebedůvěrou, přičemţ právě ta patří do souboru charakteristických znaků pachatele (viz kapitola Pachatel domácího násilí). V širších rodinách často dochází k přenosu transgeneračního napodobování, tzn. přenosu určitého jevu z jedné generace do druhé. Děti se učí násilným vzorcům chování a opakují je ve svých dospělých vztazích, a tak vznikají nové a nové koloběhy násilí.5 Tento řetězec bývá u týraných dětí nalézán v anamnéze rodičů. K dalším příčinám patří osobnost násilníka. Agresor můţe buď trpět psychopatologickou poruchou osobnosti, nebo je naopak slušný, zdvořilý a milý, ale jen v práci nebo před známými (partner „dvojí tváře“). Doma tyranizuje rodinné příslušníky, anebo se z něho po rozchodu nebo rozvodu stane ex-partner, který oběť opakovaně pronásleduje a obtěţuje (stalking). Přispívá k tomu i nepříznivá ţivotní situace, která má různé pozadí (ztráta zaměstnání, zdravotní postiţení, dlouhodobá nemoc, závislosti na návykových látkách), a domácí násilí ještě zhoršuje.
5
(Hořáková, str. 14)
15
Teorií o příčinách vzniku domácího násilí existuje mnoho. Původně však vznikly z jednofaktorových teorií, které sice neobjasňují podle odborníků celou škálu domácího násilí, nicméně mohou slouţit jako inspirace při řešení některých vyhraněných případů domácího násilí. Jednofaktorové teorie obsahují tyty přístupy (biologicko-genetická teorie, psychologická teorie, sociologická teorie a feministické přístupy). Biologicko-genetická teorie vysvětluje, ţe domácí násilí má pouze predispozici k agresivnímu chování. Násilí nepojímá komplexně, ale jen z hlediska dědičnosti, instinktu a vlivu biodromálních procesů (např. hladina testosteronu). Opomíjí vliv sociálních a kulturních faktorů, které mohou domácí násilí odstartovat. Psychologická teorie předpokládá, ţe příčiny, proč týrá partner svou oběť/oběti spočívají v jeho povahových zvláštnostech (časté deprese, poruchy osobnosti). V praxi se to projeví tak, ţe se ţeny zcela podřídí násilí ze strany agresorů, ale tuto roli přijmou dobrovolně, protoţe se domnívají, ţe si zaslouţí trpět. Teorie rodinného systému,
aplikovaná
v sedmdesátých letech 20.
století,
předpokládala, ţe následek domácího násilí je stres, který vzniká při souţití rodiny. I kdyţ, kaţdá rodina občas zaţije různé zátěţové a stresující situace, přesto se domácí násilí nevyskytuje v kaţdé domácnosti. Tuto uvedenou tezi však zmíněná teorie nijak nevysvětlila. Z opakovaných empirických šetření vyplývá, ţe lidé, kteří mají nejniţší míru stresu, vykazují nejniţší stupeň násilí. „Muži trpící stresem snadněji napadají své partnerky, a to především tehdy, když pro ně není vztah dostatečně důležitý a pokud věří, že muž by měl být dominantním členem partnerské dyády.“ 6 Domácí násilí není jen projev stresového chování a hněvu, ale také neuspokojení svých pocitů a potřeb. Neuspokojení těchto potřeb u násilníků vyústí v násilí páchaném na bezbranných ţenách a dětech. Tím, ţe se tato teorie cíleně zaměřuje na povahové zvláštnosti násilné osoby, málo rozlišuje zdravotní a sociální normu. Sociologická
teorie
vysvětluje
příčiny
vzniku
domácího
násilí na
sociokulturních jevech, které úzce souvisejí s uplatňováním moci a kontroly ve společnosti. Poukazuje na důleţitost predispozice vzniku násilí v rodinném ţivotě. 6
(Drahomír Ševčík, str. 34)
16
Mezi jednotlivými členy rodiny jsou odlišné zájmy, aktivity, věk, genderová různorodost a sociální role - právě ty faktory, které přispívají ke vzniku domácího násilí. Ve společnosti, kde je tolerováno domácí násilí můţe být kdokoliv agresorem nebo obětí. Pokud je násilí přehlíţeno a schvalováno, můţe vzniknout mylná představa, ţe násilí je efektivní způsob, jak dojít k dosaţenému cíli, a oběť si za násilné chování můţe jen a jen sama. Nevýhodou tohoto teoretického přístupu je obtíţné objasnění incidentu domácího násilí. Feministické přístupy v domácím násilí především zdůrazňují nadvládu muţů nad ţenami a zamezení kontroly nad jejich reprodukčním procesem. Napomáhají tímto k vytváření nepravdivého obrazu o ţenách jako osobách, které se jen podřizují, nechají se muţi jako loutky ovládat, a vše trpně přijímají. Tím, ţe ţeny přijmou násilné chování, umoţňují muţům, aby násilí přetrvávalo, a opakovalo se i v budoucnu. Kdyţ se ţena vdá, stane se z ní přímo role oběti. „Od narození jsou ženy vedeny k tomu, že manželství (Až se vdáš…) a mateřství (Až budeš mít děti…) reprezentují naplnění jejich role.“7 Aby ţeny splnily tuto roli, musejí být poslušné, chápavé, a především vzdát se svých vlastních ambicí. A kdyţ se chtějí vymanit z tohoto začarovaného kruhu, jsou muţi potrestány za svojí troufalost. Naopak, kdyţ zůstávají pasivními, provokují nespokojené manţely. Patriarchální společnost schvaluje nerovnost pohlaví, a co je horší, staví ţeny do pozice, kdy nemají ţádnou jinou moţnost volby. Feministický přístup nastoluje otázku, jestli násilí ţen na muţích má jiné příčiny vzniku domácího násilí, neţ násilí muţů na ţenách. Kaţdá z těchto výše uvedených teorií má v praxi své zastánce a odpůrce. Akceptuje jen určité aspekty dané problematiky, a opomíjí komplexní náhled na domácí násilí. Tato skutečnost mě vedla k tomu, ţe jsem vţdy zmínila u výše jmenovaných teorií i jistá negativa, která jsou pro správnou interpretaci nutná. V dnešní době převládají více teorie multifaktorové. Vycházejí z myšlenky, ţe domácí násilí je sloţitý komplexní jev. Spojují dřívější teorie do Duttonůva kauzálního modelu, komplexně popisujícího čtyři roviny příčin domácího násilí (makrosystémové
příčiny,
ekosystémové
příčiny,
mimosystémové
příčiny,
ontogenetická čili vývojová příčina). 7
(Drahomír Ševčík, str. 35)
17
18
Makrosystémová rovina je ve společnosti podporována hierachistickými hodnotami, které jsou zaloţeny na nadvládě a dominanci muţů. Vůdčí roli v tomto uspořádání musí mít muţ jako patriarcha. Toto smýšlení se projevuje v řadě mýtů a stereotypů, kdy muţi si nesmějí nic nechat líbit od ţen. Makrosystémová rovina tím vytváří příznivý rámec pro vznik a udrţení domácího násilí. Exosystémová rovina tvoří komunitu lidí, v níţ se dotyčný jedinec nachází. Zahrnuje v sobě formální a neformální strukturu, se kterou přichází člověk v ţivotě do kontaktu. Tyto uvedené struktury určují, ovlivňují a omezují jedince v jeho chování. Exosystémová rovina v sobě zahrnuje konkrétní příčiny, které přispívají ke vzniku domácího násilí: nezaměstnanost, nedostatek financí nebo nízké vzdělání, které omezuje dané osobě přístup k sociální instituci. Exosystém umoţňuje generovat nejen spouštěče, ale i nárazníky domácího násilí. Mikrosystémová rovina se skládá ze samotné rodiny. V tomto společenství, můţe docházet k situacím a okolnostem, které mají potenciál při propuknutí domácího násilí. Rodinné souţití s sebou přináší řadu rizik, která vyplývají ze samotné podstaty společného souţití (např. právo ovlivňovat chování ostatních členů rodiny, jasně dané role a hodnoty rodiny). K rizikům patří i skutečnost, ţe se oba partneři uţ dobře znají, a proto dokáţou vzájemně odhadnout své reakce na standardní nebo mimořádnou událost, a tudíţ přesně vědí, co si k sobě mohou dovolit. Ontogenetická (vývojová) rovina zkoumá vzájemnou interakci násilné a ohroţené osoby, a také hledá příčiny v jejich individuálním charakteru. Tato teorie vychází z předpokladu, ţe, se násilná osoba pravděpodobně naučila řešit kaţdou stresovou situaci pouze agresivním chováním. Takové chování uţ násilná osoba zaţila v raném dětství, a dá se očekávat, ţe v dospělosti se plně rozvine. Další podkapitola se zaměřuje na řešení domácího násilí a její součástí je shrnutí jednotlivých kroků pro oběti, agresory a nezletilé děti.
19
1.4. Řešení domácího násilí Odborná veřejnost zastává názor, ţe oběť domácího násilí musí být jednoznačně oddělena od násilníka, a následně jí má být nabídnuta komplexní pomoc. Avšak v počátečních fázích domácího násilí odborníci nevylučují párovou nebo rodinnou terapii. Metoda Mediace (způsob řešení konfliktů) je vhodná jen u motivovaných násilných osob, které nad svým jednáním a chováním přemýšlejí a chtějí ho v budoucnu změnit. Při řešení domácího násilí nejde jen o oddělení pachatele od oběti, ale také o konstruktivní řešení bytové, majetkové, osobní a statusové situace oběti. Oběť má moţnost vyuţít institutu vykázání (zákon č.135/2006 Sb.). Tento zákon umoţňuje Policii České republiky vykázat nebezpečného násilníka ze společné domácnosti na dobu deseti dnů, kterou nelze zkrátit. Přivolaný policista vyhodnotí znaky domácího násilí, pak pouţije informace získané od oznamovatele, oběti, násilníka a ostatních osob a členů domácnosti. Dále také zjišťuje v informačním systému Policie České republiky, zda uţ někdy v minulosti policie řešila incidenty v této domácnosti. Policista nezkoumá jen aktuální situaci, intenzitu útoku, jeho průběh, ale také předchozí výjezdy. Diagnostickou metodou SARA DN (Spousal Assault Risk Assessment) vyhodnocuje míru rizika dalších útoků, jeţ můţe mít pro osobu ohroţenou domácím násilím. Po dobu vykázání má násilná osoba zakázáno přibliţovat se k místu bydliště a okolí oběti, jakkoliv navazovat kontakt s ohroţenou osobou. Pokud oběť nebo násilník poruší dobu vykázání, dopouští se trestného činu maření úředního rozhodnutí. V tomto časovém prostoru má moţnost oběť bez psychického či jiného nátlaku pochopit danou situaci, uspořádat si vlastní záleţitosti (např. sepsat ţádost na rozvod manţelství nebo podat trestní oznámení za pomoci pracovníků intervenčních center). Můţe se nicméně také stát, ţe ohroţená osoba věří v desetidenní nápravu násilníka a odmítá nabízenou pomoc. Pracovníci intervenčních center by proto měli plně respektovat toto rozhodnutí a vysvětlit ohroţeným osobám další moţné postupy (podání návrhu na předběţné opatření soudem, který se řídí opatřením podle §76 b o.s.ř.) a nabídnout moţnost kontaktu i v případě potřeby v budoucnu.
20
Intervenční centra jsou upraveny zákonem § 60a zákona č.108/2006, o sociálních sluţbách. Nabízejí psychologickou podporu a pomoc osobám ohroţeným domácím násilím v době policejního vykázání. Pracovníci intervenčních center kontaktují osoby ohroţené domácím násilím nejpozději do 48 hodin od doručení úředního záznamu kopie o policejním vykázání. Teprve poté poskytují ohroţeným osobám sociálně poradenskou činnost, zejména při uplatňování právních informací. V případě, ţe má ohroţená osoba strach před obtěţováním a útoky agresora, můţe se uchýlit do azylových domů, které mají někdy utajenou adresu a řídí se přísnějšími bezpečnostními pravidly. V rodinách ohroţených patologickými jevy bývají narušeny potřeby nezletilých dětí. Efektivní pomoc dětem by neměla být jen cíleně určena jim, ale rodině jako celku. Literatura uvádí, ţe je důleţité, aby dítě v ohroţené osobě (matce) opětovně našlo oporu a cítilo bezpečí a zázemí domova. Někdy je vhodné zařadit dítě do společné terapie s ohroţenou osobou, eventuálně vyuţít metodu videotréninku interakcí, která pomáhá při poruchách komunikace nebo při řešení vztahových problémů. I kdyţ se rodiče rozvedou, mají vůči nezletilému dítěti práva a povinnosti, které vyplývají z rodičovské zodpovědnosti. Je nezbytně nutné, aby násilná osoba byla primárně oddělena od oběti. Dále je ţádoucí, aby agresor vyhledal v některém centru sociálních sluţeb vhodnou terapeutickou pomoc pro pachatele domácího násilí. Cílem těchto center je pomoci klientům ke změně chování, zlepšit partnerskou a rodinnou komunikaci, osvojit si způsob řešení konfliktů bez násilí. Tyto sluţby pro pachatele domácího násilí podporují především u oběti pocit bezpečí, zdůrazňují převzetí odpovědnosti za násilné chování ze strany pachatele. Více o tématu terapie pro pachatele domácího násilí bude pojednávat kapitola č. 3. Následující podkapitola bude analyzovat důsledky domácího násilí z pohledu společnosti, z pohledu pachatele a z pohledu oběti, protoţe tento nebezpečný jev negativně ovlivňuje celou lidskou populaci.
21
1.5. Důsledky domácího násilí z pohledu společnosti Běţná populace věří zkresleným představám o domácím násilí. Realita je však zcela opačná, coţ dokazují například statistiky o. s. ROSA z roku 2011, ale také další. Zde je vyvráceno několik mylných představ společnosti o násilí, jeho pachatelích a obětech. Domácí násilí není soukromou záleţitostí, do které by se okolí nemělo míchat. Naopak, je nutné, aby rodina, přátelé, spolupracovníci, sousedé a další pomohli ţeně tuto situaci řešit. Lidé, kteří ohroţují ostatní, nemusejí být psychicky narušení. Navenek mohou působit jako zcela normální lidé, a mohou být ve společnosti dokonce velmi oblíbení. Domácí násilí se netýká jen lidí s niţším vzděláním či sociálním postavením, ale všech. Vyskytuje se ve všech druzích vztahů bez rozdílu rasy, třídy, kultury, náboţenství, věku, zdravotního postiţení nebo sexuální orientace. Násilníka není moţné láskou ani oddaností změnit, pokud nechce on sám. Oběť násilníka svým chováním nevyprovokuje, jde o jeho cílené chování. Zaútočí, i kdyby vše bylo v nejlepším pořádku. Vţdycky si najde nějakou záminku. Tyran se chová násilně kdykoli a v kteroukoli denní dobu, bez ohledu na to, zda je či není pod vlivem alkoholu. Násilí vţdy nezačíná aţ po svatbě. Můţe se projevit jiţ v dětském věku, a to v podobě šikany na jiných dětech či zvířatech. Zpravidla se pak přenese i do partnerského vztahu. Není přirozené, ţe jsou muţi agresivní. Jedinci, kteří jsou agresivní, by se měli naučit svou agresi zvládat. V případě, ţe to dotyčné osoby nezvládnou samy, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Přebytečnou energii vkládanou do aktu agrese je moţné vyuţít například při těţké fyzické práci či kontaktním sportu. 22
Domácí násilí je závaţný celospolečenský problém postrádající koncepční řešení, které by současně mělo zahrnovat plán prevence. Jeho absence má negativní dopady v oblasti ekonomické, justiční a sociální. Do řešení případů jsou zainteresovány různé instituce s cílem pomoci obětem, které ročně vydají miliardy korun. Řešení jednoho případu domácího násilí u bezdětného páru stojí podle odborníků téměř 400 tisíc korun, přičemţ do statistiky jsou zahrnuty pouze ohlášené případy. Je třeba mít na paměti, ţe se jedná pouze o odhady, protoţe problematika domácího násilí má daleko širší dosah související se svěřením dětí do péče, rozvody a vyplácením sociálních dávek, a tyto činnosti nelze peněţně vyčíslit. Další podkapitola bude popisovat negativní důsledky domácího násilí z pohledu pachatele.
1.6. Důsledky domácího násilí z pohledu pachatele Domácí násilí negativně ovlivňuje i pachatele domácího násilí. Tím, ţe muţ ţije v trvalém napětí plné agrese a zloby můţe svým chováním ztratit ţenu, děti a domov. A i kdyţ si to neuvědomuje a chová se hrubě a násilnicky, tyto hodnoty jsou důleţité a něco znamenají. Avšak přiznat si vlastní chybu a slabinu je pro řadu lidí velmi těţké, proto tento problém neřeší, a setrvávají dále v partnerském vztahu, který přestává plnit své základní funkce. V důsledku toho se vytváří ţivná půda pro páchání domácího násilí. Pachatel svým jednáním sniţuje sebeúctu, pokoru a sebevědomí sobě a oběti, a tím upevňuje vzorec sociálně deviantního chování. Pachatelé domácího násilí mohou později zaţívat pocity lítosti, viny, poníţení, strachu z opuštění, ztráty kontroly a síly. Neschopnost vyrovnat se s těmito pocity je dohání k uţívání, někdy naduţívání alkoholu a drog, i kdyţ to nepovaţují za správné a opovrhují tím. Jejich vnímání ideálního a reálného já je diametrálně odlišné. Muţi si neuvědomují, ţe jejich agresivní chování neohroţuje pouze oběť, ale i děti, které tento způsob komunikace a zacházení povaţují za normu, protoţe neznají 23
nic jiného. To, ţe na takové chování někdo poukáţe, můţe pro pachatele znamenat znepokojivé zjištění, ţe celé své rodině škodí. Hrozí mu zatčení, vzetí do vazby, vyhodnocení jeho dosud zaznamenaných skutků. Kromě odsouzení za spáchané skutky ho navíc odsoudí společnost, čímţ ztratí společenský status, a navţdy bude označen nálepkou násilníka. Pachatelé neuvaţují o vyhledání odborné pomoci, protoţe mají strach z veřejného poníţení a studu. Reagují tím, ţe se snaţí zapomenout na své násilné incidenty, minimalizují problém a obelhávají oběti a okolí. Po nějaké době se opět znovu chovají násilně, podléhají agresivním výbuchům s následnými fázemi klidu a udobřování, a snaţí se zapomenout na vše, co se stalo. Typologie pachatelů domácího násilí bude detailně popsána v úvodu druhé kapitoly. Nyní se v další podkapitole rozeberu negativní důsledky domácího násilí dopadající na oběť.
1.7. Důsledky domácího násilí z pohledu oběti Domácí násilí svými devastujícími účinky ničí psychický a fyzický stav ohroţených osob. Ohroţuje lidskou důstojnost, zdraví a ţivot oběti. Důsledkem fyzických útoků agresora, vznikají obětem četná tělesná zranění, která mohou v budoucnu přejít do váţných dlouhodobých zdravotních problémů a celoţivotně je poznamenat. Do moţných důsledků domácího násilí patří i usmrcení oběti nebo agresora. Takto vyhrocená situace, při níţ můţe být zabit i pachatel, nastane, kdyţ týrání přetrvává dlouhodobě a stává se neúnosným. U obětí domácího násilí můţe dojít ke vzniku tzv. syndromu týrané osoby (battered person syndrome), respektive k syndromu týraného partnera (battered spouse syndrome). Autorka Walkerová (1979, 1984) poprvé popsala ve svém konceptu syndrom týrané ţeny (battered woman syndrome), který souvisí s problematikou domácího násilí, ale vztahuje se jen na ţeny - partnerky. Řada odborníků později přehodnotila spektrum obětí domácího násilí a připustila, ţe můţe být týraný kdokoliv, nejen ţena. Jiţ zmiňovaný syndrom týrané osoby jasně definuje specifické charakteristiky a důsledky zneuţívání. Ty pak vedou ke sníţené 24
schopnosti jedince efektivně reagovat na proţívání domácího násilí. Syndrom týrané osoby zahrnuje různé příznaky, které se řadí do těchto uvedených kategorií. U týraných osob se mohou vyvinout různé symptomy posttraumatické stresové poruchy. Obětím se mohou vracet traumatické situace v podobě hrůzostrašných útoků agresora, kdy je ohroţoval na zdraví a na ţivotě. Toto opětovné znovuproţívání traumatu se nazývá flashback. Mohou také trpět poruchami spánku, kdy se obětem zdají jen agresivní a nepříjemné sny. U obětí se můţe objevit psychické onemocnění, kterým je porucha příjmu potravy - mentální anorexie a bulimie, které se mohou často střídat. Člověk se ocitne v začarovaném bludném kruhu, z něhoţ nemůţe sám vystoupit, ale musí vyhledat odbornou pomoc. Násilí a izolovanost podnítí v obětech jiné vnímání ţivotních hodnot. Změní se jejich chování, které můţe být chvíli laskavé a srdečné a pak se nečekaně změní v odporující a ohroţující, protoţe tak s nimi zacházel agresor. Paradoxně je pak násilná osoba jediným člověkem, který o osobu ohroţenou domácím násilím projevuje zájem, a někdy se k ní chová laskavě.8 Osoby ohroţené domácím násilím mohou být často přecitlivělé, vznětlivé, panické, nervózní, hyperaktivní, netečné nebo apatické. Často mají sníţené sebevědomí z dlouhodobého a systematického týrání a ubliţování. Oběti zaţily traumatický záţitek, který je celoţivotně poznamenal, a nejsou schopny spontánně ventilovat své negativní emoce. Při kontaktu se sociálními pracovníky jsou nenápadně vstřícné, neprůbojné a submisivní. Snaţí se za kaţdou cenu vyhovět autoritám a vyhýbají se konfliktům. Oběti mohou
cítit
bezmoc,
strach,
trpět
depresí, pociťovat ztrátu síly, moci a kontroly nad svým dosavadním ţivotem. Pochybují o sobě a o smyslu svého ţivota. Můţe se u nich objevit psychický mechanismus disociace, který oběti chrání před proţitím jakékoliv bolesti. Ta můţe mít různé podoby - od necitlivosti na bolest, aţ po úplné „vymazání“ pocitů, kdy oběť vůbec nic nevnímá, i kdyţ na ni působí různé podněty. „Patrně nejčastějším psychickým projevem u osob ohrožených domácím násilím je úzkost a deprese.“9
8
(Drahomír Ševčík, str. 43)
9
(Halford, str. 219)
25
Týrané osoby se opakovaně pokoušejí odejít od agresora, nebo si hledají zařízení, kde jim mohou komplexně a odborně pomoci. Tyto pokusy jsou většinou neúspěšné, proto se oběti dostávají do stavu naučené bezmoci. To znamená, ţe jedinec se stává zcela pasivním, nedělá nic pro vymanění se z područí agresora. Myslí si, ţe jakákoliv snaha je marná a proto se naučí v situaci plné násilí „nějak přeţít“ a bere ji jako součást ţivota. Naučená bezmocnost souvisí především s nízkým sebevědomím, které má negativní dopad na sebeúctu a respekt k sobě samému. Týraná osoba ztrácí své ţivotní hodnoty, iluze a radosti ze ţivota. Je oddaná svému trýzniteli, a nevnímá, co se děje kolem ní. V důsledku neúspěšných opakovaných pokusů o ukončení násilí získávají oběti dojem, ţe nemají jinou šanci, neţ zůstat s agresorem a „nějak přeţít“. Pokud by se oběť pokusila odejít, zaţívala by váţné obavy o svůj ţivot nebo o ţivot dětí. Často volí únosnější realitu, zvládací strategii, jako je alkohol, drogy nebo pokus o sebevraţdu. Tyto sebezničující reakce se objevují především u dlouhodobého týrání a mají
následující
podobu:
popírání
viny
útočníka,
bagatelizace
následků,
minimalizace násilí, popírání viktimizace, odmítání moţnosti pomoci. Podle forenzní psycholoţky Ludmily Čírtkové se syndrom týrané osoby nemusí objevit u kaţdé oběti. Záleţí na mnoha okolnostech, proto je třeba posuzovat kaţdý případ individuálně. Avšak musíme mít neustále na paměti, ţe důsledky domácího násilí zhoršují bez rozdílu všem ohroţeným osobám, svědkům a dalším zainteresovaným osobám kvalitu ţivota, a to dost podstatně. Nejzávaţnější negativní dopad shledáváme u dětí, proto bude poslední podkapitola zaměřena na důsledky domácího násilí z pohledu dětí, které vyrůstají v partnerském vztahu, kde jsou často přímými nebo nepřímými oběťmi domácího násilí.
1.8. Důsledky domácího násilí z pohledu dětí Děti dokáţou velmi citlivě vnímat napětí, konflikty a násilí v rodině, které nejen obětem, ale i jim ubliţují a zanechávají v nich traumatický záţitek. Vztah rodiče a dítěte tak můţe být někdy i trvale narušen. Jediným moţným východiskem 26
je dlouhodobá psychoterapie. Nevinné dítě se můţe snadno stát přímou či nepřímou obětí domácího násilí. Dítě se stává přímou obětí domácího násilí tehdy, kdyţ je na něm pácháno fyzické, psychické nebo sexuální násilí ze strany rodičů nebo blízkých osob. Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí popisuje v § 6 odstavci zneuţití práva rodičovské odpovědnosti, nebo nevykonání rodičovské zodpovědnosti. Tento zákon pojednává o tom, ţe rodič, který ohroţuje ţivot, zdraví, lidskou důstojnost a mravní vývoj, se dopouští trestného činu, a bude náleţitě potrestán, protoţe rodiče mají svou péčí a výchovou dítě chránit. Prakticky se jedná hlavně o tyto trestné činy: pohlavní zneuţívání, ohroţení výchovy dítěte, týrání svěřené osoby a zanedbání vyţivovací povinnosti. Dítě je nepřímou obětí domácího násilí, jestliţe je přítomno domácímu násilí mezi rodiči nebo i jinými osobami, které jsou odpovědné za systematické rozvíjení citového, rozumového a mravního vývoje dítěte, a to v souladu s cíli kultury a skupiny. Legislativně právní dokumenty (Metodické doporučení k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech domácího násilí, Metodické opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, 2008, Usnesení vlády ČR č.1139/2008 k Národní strategii prevence násilí na dětech v ČR na období 2008-2018, MPSV ČR, 2010) se shodují s mezinárodními organizacemi jako je Světová zdravotnická organizace (2003), Evropský hospodářský a sociální výbor (2006), Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č.779/2007/ES(2007), ţe je dítě vţdy ohroţeno, pokud vyrůstá v domácnosti, v níţ dochází k domácímu násilí, i kdyţ není přímým svědkem domácího násilí. Dopady domácího násilí se projeví nejdříve na atmosféře v rodině, protoţe je násilím změněna. Z oázy klidu a jistoty se stává nepředvídatelná permanentní situace plná stresu, strachu o svojí existenci. Bezbranné dítě můţe zaţívat odpovědnost za násilné konflikty rodičů, a interpretuje si je tak, ţe hádky vznikají jen kvůli němu. Snaţí se udělat něco, aby se rodiče nehádali. Děti se učí nápodobou od rodičů nebo jiných autorit, a kdyţ si zafixují, ţe násilí patří do vztahu, bere ho jako platný a neměnný zákon.
27
Napětí a proţívaný stres se na dítěti zákonitě podepíše, a přenáší se i mimo rodinné prostředí. Přímo nebo nepřímo ohroţená osoba má příkaz mlčet o tom, co se děje doma. Dítě se bojí o rodiče, ovládá ho bezmoc a pocit osamění, protoţe se nemůţe nikomu svěřit s tím, co kaţdý den doma zaţívá. Ve škole má problémy s chováním a prospěchem, často je agresivní vůči spoluţákům nebo učitelům. Není neobvyklá úvaha o sebevraţdě, protoţe na světě uţ nechce být. Objevují se psychosomatické symptomy (nespavost, zaţívací potíţe, chronická únava, koţní problémy a ekzémy, nechutenství, nebo naopak nadměrná chuť k jídlu, bušení srdce) a psychické poruchy. V dospělosti mají děti, které byly svědky domácího násilí, problémy s důvěrou k druhým lidem, problémy s navazováním vztahů, nízké sebevědomí a narušený pocit jistoty. Odnášejí si z domova pokřivené vzorce chování (v tzv. duplikačních principech). Dítě převezme problematické chování dospělých, a povaţuje ho za přijatelný způsob, jak jednat s lidmi. U dětí, které byly přímé nebo nepřímé oběti domácího násilí, hrozí riziko, ţe se identifikují s rolí agresora, popř. oběti, a v budoucnu se stanou násilníky nebo oběťmi, protoţe v primární rodině zaţily tento model. Odborníci v této souvislostí hovoří o transgeneračním přenosu. Tento jev jsem detailně popsala v podkapitole 1.3. Příčiny domácího násilí. Děti v konfliktní rodině zaţívají narušení své vlastní identity, protoţe jsou konfrontovány s tématy, kupříkladu svět není spravedlivý a férový, a musejí přidělovat význam událostem, kterým vůbec nerozumí. V důsledku dlouhodobé přítomnosti dětí u domácího násilí se můţe u nich objevit posttraumatická stresová porucha, kdy proţívají opětovně trauma znovu. Mohou trpět depresemi, závaţnou psychickou poruchou nebo krizovým stavem. Děti, které se stanou přímými nebo nepřímými oběťmi domácího násilí, se shodují se stejnými symptomy jako děti se syndromem týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN). Syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) se často překrývá s domácím násilím. Rozhodujícím faktorem je věk dítěte a podoba násilí. Syndrom CAN a domácí násilí jsou pro děti velmi nebezpečné, protoţe se těţce diagnostikují (rozpoznávají) a mají nedozírné následky na psychiku, duši a zdravotní stav jedince.
28
Prioritou pro rodiče by měl být zájem o dítě a jeho bezpečí. Kdyţ rodič překročí určitou normu svého chování, měl by za to nést následky. Dítě je pouhou obětí partnerských konfliktů. Společnost by měla více dbát na osvětu, potírat jakékoli agresivní chování, nejen v partnerském vztahu, systematizovat kroky vedoucí ke zlepšení pomoci obětem domácího násilí, především v zajištění bezpečí pro děti. V poslední podkapitole bych chtěla shrnout dosavadní poznatky o domácím násilí a tím uzavřít první kapitolu, která ho detailně popisovala ve všech aspektech (druhy domácího násilí, příčiny domácího násilí, řešení domácího násilí a jeho důsledky pro společnost, pachatele, oběti a děti).
1.9. Shrnutí Domácí násilí je závaţný problém dotýkající se celé společnosti, a nemá jednoduché a jednoznačné řešení. Následky domácího násilí jsou trvalé a dlouhodobé, a proto povaţuji za nejdůleţitější zaměřit se na prevenci. Netolerovat ţádné agresivní chování, a pozorně vnímat jakékoli náznaky domácího násilí. Domácí násilí není soukromou záleţitostí jednotlivce, týká se nás všech, i kdyţ oběť (oběti) známe jen málo nebo vůbec. Měli bychom se proto naučit rozpoznat počáteční příznaky domácího násilí, umět správně zareagovat a citlivě oběť oslovit. Ohlášením tohoto závaţného činu na policii zamezíme dalším nebezpečným útokům agresora, který můţe oběti váţně ublíţit, nebo ji dokonce usmrtit. Existence krizových center a všestranné pomoci odborníků přispěla ke změně právní úpravy zákona č.135/2006 Sb., který je významným počinem v oblasti ochrany před domácím násilím. Přispěla k tomu i společnost, protoţe přistupuje k domácímu násilí, patologickým jevům a samotnému násilí razantněji. Média a odborníci otevřeně hovoří ve svých kampaních o osvětě, která slouţí nejen samotným obětem, ale i potencionálně ohroţeným osobám. Kaţdý člověk můţe zaţít podobný ţivotní osud jako paní Monika (v příloze č. 1). Cesta z kruhu domácího násilí je zdlouhavá, avšak s nadějí, vírou, a především s pomocí odborníků, reálná. 29
Kaţdý člověk má právo na důstojný ţivot, proto kaţdá oběť by měla mít na paměti, ţe vloţit se do rukou bezcitnému násilníkovi a nechat se jím ovládat, je pod její nejen ţenskou, ale především lidskou důstojnost. Nenechat násilníkovi prostor pro léčení si svých komplexů, nebo naplno projevit svou psychickou poruchu na nejbliţší osobě. Kaţdé rizikové chování je nebezpečné, protoţe se z něj později můţe vyvinout chování násilné. Čím déle ţena nechá na sobě páchat násilí, tím pomaleji v ní dozrává rozhodnutí postavit se násilnému chování. Přizpůsobí se situaci, zvykne si na všechny jeho fyzické a psychické podoby. Kdyţ se oběti podaří vymanit se z rukou násilníka, nepomůţe tím jen sobě, ale také samotnému agresorovi, který potřebuje pomoc. Nezapomínejme, ţe chování agresora je v mnoha případech projevem poruchy osobnosti. V neposlední řadě je třeba brát ohled na děti, které přihlíţejí domácímu násilí. Mají před očima model partnerského vztahu, který si odnášejí do ţivota. Násilné sklony se mohou u nich projevit uţ v dětství, a v dospělosti se z nich mohou stát stejní agresoři páchající násilí na svých partnerech. Ţeny často kopírují vzor své submisivní matky a podvědomě si vybírají agresivního partnera. Roztáčí se tak další kolotoč domácího násilí.
30
2. Muži jako násilné osoby V řadě výzkumů zaměřeném na domácí násilí se opakovaně objevuje stereotyp: muţ je „typickou“ násilnou osobou a jeho partnerka „typickou“ obětí domácího násilí. Avšak neznamená to, ţe kaţdý muţ je agresor. Ludmila Čírtková ve své knize Moderní psychologie pro právníky poukazuje na to, ţe většina muţů (80 %) není násilná, 12% tvoří občasní zneuţivatelé, a pouze 8% muţů spadá do kategorie chronických domácích násilníků10 Pachatelé
domácího
násilí
pocházejí
z různých
socioekonomických,
etnických, náboţenských a rasových skupin. B. Q. Hafen a K. J.Fradsen ve své knize Psychological Emergencies and Crisis intervention uvádějí, ţe domácího násilí se častěji dopouštějí muţi, kteří mají své specifické rysy:11 Vyrostli v domácnostech násilí: V dětství se stali pravděpodobně oběťmi nebo svědky domácího násilí (otec pravidelně a surově bil matku). Ženu vnímají jen jako svůj majetek: Jsou extrémně ţárliví, a nedovolí partnerce (matce, dceři), aby jí muţ věnoval chvilku pozornosti. Ţenu monitorují na kaţdém jejím kroku, dokonce v extrémních situacích. Vyznávají pouze„ tradiční“ hodnoty společnosti: Zastávají myšlenku v rozdělení generových rolí, protoţe jsou přesvědčeni, ţe muţ je nadřazen ţenám, a proto má právo ji občas udeřit. Násilí páchané na nevinných a slabých berou jako součást své muţské role. Mají sklony k násilí: Při řešení problémů akceptují jen jediný způsob - násilí. Často ubliţují domácím mazlíčkům, protoţe uznávají jen bojová plemena. Mají zálibu ve zbraních, střelbě a bojových sportech.
10
(Čírtková L. , Moderní psychologie pro právníky, str. 41)
11
(Hafen, str. 241)
31
Vykazují problematické chování v intimní oblasti: Sex vnímají jen jako akt moci, jehoţ prostřednictvím si posilují dominanci a nadřazenost. Preferují perverzní sexuální praktiky, bisexualitu a promiskuitu. Své chování neustále mění: Jejich způsob chování připomíná dr. Jekylla a p. Hydea. Dokáţou se chovat pozorně, starostlivě a oddaně, ale na druhé straně agresivně, vztekle, despoticky a tyransky. Taková situace je pro ţeny a další členy domácnosti obtíţná, protoţe jeden den zaţívají surové bití, a druhý den něhu, lásku a pozornost. Chovají se dětinsky: Jsou závislí na partnerce/manţelce.Vyţadují pod partnerky péči a hýčkání. Následně své chování vnímají jako svoji slabinu, a v důsledku toho obrátí svůj vztek proti sobě. Svůj hněv na sebe pak přetavují ve fyzické útoky na své blízké. Jsou nezodpovědní: Obviňují ostatní za své násilné chování, a nejsou schopni uznat svojí vinu. Tito muţi si nepřipouštějí, ţe za své násilné chování mohou být potrestáni. Myslí si, ţe pro ně zákon neplatí, protoţe je normální občas svojí ţenu uhodit.
2.1. Typologie násilných mužů Tato typologie násilných muţů je zjednodušená, protoţe kaţdý případ domácího násilí má jinou historii. Kaţdá osoba (oběť nebo pachatel) je jedinečná, a proto je nutné k ní přistupovat individuálně. Přestoţe nebyl sestaven ţádný univerzální profil muţe - násilníka, v odborné literatuře se objevují snahy o vytvoření typologie násilných muţů. O ty se lze opřít zejména při volbě nejvhodnější intervence v konkrétním případě. Podle Elbowa vypadá typologie násilných muţů takto:12 Kontrolor pokládá ohroţenou osobu (oběť) za svůj majetek, za objekt, který můţe ovládat přesvědčováním, hrozbami, násilím či s pouţitím síly. K násilí dochází 12
(Elbow, stránky 291-292)
32
v okamţiku, kdy násilný muţ ztrácí nad obětí moc a kontrolu (například rozchodem nebo rozvodem). Obránce míchá cit lásky a nenávisti. Je především závislý na přijetí a odpuštění ze strany oběti (partnerky, manţelky, matky). Silný se cítí jen tehdy, kdyţ je na něm oběť domácího násilí citově, finančně a sociálně závislá. Obává se, ţe by ho mohla oběť opustit nebo potrestat. Svému okolí neustále dokazuje, ţe oběť je zcela neschopná, aby legitimizoval své jednání. Validátor pochybuje sám o sobě, protoţe jeho sebeúcta je velmi nízká, závislá na přijetí a potvrzení ze strany jiných lidí. Má vysoká očekávání, ale bojí se odmítnutí. Ztráta oběti by pro něho znamenala těţkou ránu, neboť by potvrdila jeho nízkou úctu a hodnotu. Vyuţívá proto všech prostředků, aby ztrátě oběti zabránil. Oběť zastrašuje, vyhroţuje jí, a také v ní vyvolává výčitky svědomí. Inkorporátor nevidí ţádnou oddělenost sebe a oběti. Vnímá oběť jako rozšíření sebe samého, coţ v něm současně vyvolává strach, pochybnosti a nejistotu. Hnětou ho obavy ze ztráty oběti, a tím devalvují jeho ego. Nutí ho pokládat si otázky, kým by bez oběti byl a co by znamenal.
Autoři
Holtzworth-Munroe
a
Stuart
(1994)
kategorizují
násilníky
následovně: Muži násilní pouze doma se chovají agresivně jen v domácím prostředí. Méně se dopouštějí sexuálního násilí, a po agresivních výstupech svého chování velice litují. Do této kategorie se řadí muţi, kteří se zpravidla dopouštějí domácího násilí na svých partnerkách. Muži násilní i mimo domov se dopouštějí hrubého násilí a jsou závislí na alkoholu a drogách. Muţi, kteří jsou agresivní doma i mimo domov, neakceptují nabízenou pomoc (terapii, poradenství). Jejich názor na řešení domácího násilí je obecně známý: ţena se má v kaţdém ohledu podřídit muţi.
33
34
Saunders zkompiloval své poznatky z reprezentativního šetření v publikaci A Typology of Men Who Batter: Three Types Derived from Cluster Analysis. A navrhuje v ní typologii, která rozlišuje tři skupiny násilných muţů:13 Typ 1: výhradně rodinní násilníci Projevují se niţší úrovní agresivity, závislosti a deprese. Násilně se chovají jen ke svým partnerkám nebo k jiným členům rodiny (dětem). Jsou na exponovaných pozicích (například ředitel banky), a ve svém zaměstnání ţádné násilné chování nevykazují. Tomuto prvnímu typu odpovídá polovina násilných muţů, jejichţ agresivní chování bylo v polovině případů spojeno s uţíváním alkoholu. Typ 2: obecně násilní muži Chovají se násilně doma, ale i mimo svůj domov (v práci, v obchodě, při aktivitách s dětmi), protoţe mívají kriminální minulost. V dětství zaţili týrání, které způsobilo, ţe si osvojili násilí jako jedinou efektivní strategii k dosaţení cíle, protoţe s jinými alternativními přístupy nemají zkušenost. Můţe se u nich objevit porucha osobnosti (paranoidní, schizoidní a asociální porucha osobnosti, a také jiné). Obvykle uţívají návykové látky (drogy, alkohol). Typ 3: emocionálně nestálí násilníci Tito muţi jsou ve srovnání s prvním a druhým typem depresivnější, emočně labilní a trpí často úzkostí. Nedopouštějí se tak často fyzického násilí, ale týrají své oběti emocionálně a psychicky. V partnerských vztazích jsou nespokojení, tak nezřídka svůj hněv ventilují primárně na partnerce. Oproti prvnímu a druhému typu návykové látky neuţívají, jsou otevřeni nabízené pomoci. Tento typ představuje ze všech pachatelů domácího násilí asi čtvrtinu. V následující podkapitole se chci zaměřit na výstraţné signály, jak rozpoznat násilníka a jaké má typické rysy.
13
(Saunders, stránky 264-275)
35
2.2. Rozpoznání násilníka Kaţdé partnerské souţití s sebou přináší určitý stereotyp a stres. Někteří jedinci jsou schopni se s touto situací vyrovnat neagresivním způsobem, jiní reagují na stresovou situaci tím, ţe se dopouštějí násilí na svých blízkých osobách. Na počátku se ze strany násilníka nejedná o fyzickou agresi, ale o duševní vydírání, uráţlivé a nepříjemné poznámky, manipulaci, uplatňování moci a kontroly. Ţádná ţena ihned nepozná potencionálního tyrana. Ve fázi zamilovanosti si ţeny nevšímají varovných signálů, které jsou předzvěsti domácího násilí. Vidí svého partnera v superlativech, a jsou později překvapené, ţe se chová úplně jinak. Spouštěčem násilí ve vztahu je nějaký zlomový okamţik (např. společné bydlení, těhotenství, narození potomka, povýšení ţeny v práci, rozchod, propuštění z práce). Muţ je frustrovaný, proto nezvládá řešit náročnou ţivotní situaci, křičí, vulgárně nadává a rozbíjí věci, které se mu staví do cesty. Tyto poškozené věci nejen nikdy nenahradí, dokonce neposkytuje peníze na chod domácnosti. Se svojí rodinou nemá násilník dobré vztahy, protoţe jako dítě vyrůstal v prostředí, kde se násilí akceptovalo jako běţný vzorec chování. Ačkoli si to nechceme připustit, chování svých rodičů napodobujeme v partnerských vztazích. Není proto překvapivé zjištění, ţe násilník uplatňuje právě ty vzorce násilného chování, které viděl ve své původní rodině. Chorobně ţárlí na ţenu a snaţí se ji izolovat od společenského ţivota, rodiny a přátel. „Tato nepřiměřená kontrola je mimo jiné také jednou z forem násilí a nezřídka bývá tento druh přehnané posedlosti jakýmsi úvodem a předehrou pro fyzické a sexuální násilí.“14 Nikdy partnerce/manţelce nepomůţe s domácími pracemi, jen ji kritizuje a poroučí jí. Děti popuzuje proti ţeně, aby na ni změnily názor a upřednostňovaly jenom otce. Předvádí se a hraje hru starostlivého otce, který pro své děti udělá daleko více, neţ jejich matka. Ovšem paradoxně se o děti nestará, a nezajímá ho ani zdraví dětí, jejich výchova, školní prospěch, úspěchy či neúspěchy v ţivotě. Děti můţe
14
(Buskotte, str. 63)
36
vyuţívat k tomu, aby přehnaně kontroloval svou ţenu, aby se dozvěděl, s kým se schází a co dělá ve volných chvílích, kdy není s ním. Doţaduje se sexuálního styku, a nerespektuje náladu a potřeby ţeny. Je schopen svádět přítelkyni své partnerky, ale neváhá si začít flirt ani s někým z vlastní rodiny. Takové chování povaţuje za zcela normální, a neuvědomuje si, ţe tím zraňuje a poniţuje svojí partnerku, staví ji do role loutky, která musí vše pokorně snášet. Tento muţ chce, aby ţena byla zodpovědná za jeho štěstí a pohodu, coţ je nemoţné, protoţe kaţdý člověk je strůjcem svého štěstí. Reaguje na sebemenší podnět od manţelky agresivním chováním a svaluje na ni vinu, protoţe ho podle jeho názoru vyprovokovala. Není schopen přijmout odpovědnost za své chování, protoţe neuzná svojí vinu a pokrytecky zapře pravdu. Svádí své chování na nejrůznější osoby nebo okolnosti (alkohol, drogy). Sami muţi často reflektují důleţitost alkoholu pro své násilné jednání.15 Avšak pro hrubé chování násilníka není přijatelná ţádná omluva. Další podkapitola bude popisovat terapeutické programy pro pachatele domácího násilí, které fungují v USA a Kanadě a Austrálii a v západní Evropě.
15
(Dobash, 2002)
37
3. Terapeutické programy pro pachatele DN Tyto fungující terapeutické programy jsou součástí komplexního přístupu k řešení domácího násilí. Jsou rozšířené ve většině států USA, v Kanadě, Austrálii a západní Evropě. Základní principy vycházejí z nejstaršího programu pro pachatele domácího násilí - Doluth modelu, který vznikl ve Spojených státech, ve státě Minnesota (DIAP - Domestic Abuse Intervention Program). Ten v přístupu k pachatelům domácího násilí vyuţívá kognitivně-behaviorální postup v kombinaci s genderovou analýzou. Doluth model bude blíţe popsán v podkapitole 3.3. V odborné zahraniční literatuře se pouţívá termín Baterres Program nebo Abuser Program, který v překladu znamená program zaměřený na lidi, kteří páchají násilí - týrají své oběti. V České republice se uţívá označení terapie pachatelů domácího násilí, terapeutické programy pro pachatele domácího násilí, nebo program pro osoby s násilným chováním ve vztazích, který nabízí SOS centrum Diakonie Českobratrské církve evangelické. Terapeutickým programům v České republice se budu věnovat později. Definovat typ programu pro pachatele domácího násilí je podle autora Gondolfa obtíţné, neboť jednotlivé programy se liší svojí metodikou a východisky (2002). Ze zmíněného důvodu univerzální vymezení neexistuje. Tyto programy pomáhají muţům, kteří chtějí změnit své postoje, myšlení a přijmout zodpovědnost za své násilné chování. Programy se také snaţí pachatele vzdělávat a poskytnout jim patřičné dovednosti, aby svůj vztek dokázali ovládnout. V USA fungují programy, které usměrní pachatelovo chování do té míry, ţe přijme odpovědnost za své agresivní chování, aniţ by musel být ve vazbě. Do programů pro pachatele domácího násilí patří: vzdělávací lekce, práce v terapeutických skupinách, intervenční programy, individuální poradenství a case management - metoda sociální práce, která v České republice není příliš známá. Překládá se jako asertivní komunitní přístup nebo asertivní koordinovaná léčba, a vychází z předpokladu, ţe čím více odborníků se věnuje jednomu případu, tím větší efekt tato spolupráce přináší.
38
Dále zde můţeme zařadit i sociální rehabilitaci pachatele. Tato metoda pracuje se změnou chování prostřednictvím nových dovedností a se změnou postoje k násilí. Jako hlavní nástroj pouţívá emoce.
3.1. Význam programů pro pachatele DN V USA a v západní Evropě se pozornost obrací k příčině domácího násilí - k násilnému partnerovi. Terapeutické programy pro pachatele domácího násilí jsou součástí komplexního systému intervence, směřují k zastavení domácího násilí a převzetí odpovědnosti ze strany pachatele. Gondolf (1988) uvádí, ţe 1/3, dokonce aţ ½ ţen z azylových domů se alespoň na krátký čas vrátila ke svým násilným partnerům. Odloučení pachatelé domácího násilí se chovají násilně i k dalším budoucím partnerkám, protoţe příčina agresivního chování dosud nebyla odstraněna. V případě, ţe oběť zaloţila s pachatelem rodinu, můţe dojít k transgeneračnímu přenosu domácího násilí. „Zaměstnanci organizací, kteří se zabývají problematikou domácího násilí, často uvádějí, že řada obětí z nejrůznějších důvodů nechce nebo nemůže pachatele opustit.“16 (např. statistiky Poradny pro ţeny v tísni) Častým důvodem pro zachování úplné rodiny je výchova dětí. Neměli bychom přehlíţet fakt, ţe děti dokáţou velmi citlivě vnímat vztah mezi rodiči, proto nelze dlouho skrývat smutek a trápení. I kdyţ rodiče se rozvedou, oběť nemůţe především kvůli dětem přerušit komunikaci s agresorem. Domácí násilí nekončí vţdy rozchodem nebo rozvodem partnerů. Oběť můţe usilovat o zachování vztahu, ačkoli má negativní zkušenost se svým partnerem. Avšak nestačí, aby se pracovalo v intervenčních centrech nebo v soukromém zařízení pouze s obětí. Je důleţité změnit osobnost pachatele, jinak se domácí násilí s narůstající intenzitou bude opakovat častěji. Pachatel domácího násilí své bývalé partnerky často pronásleduje a vyhroţuje jim i po ukončení vztahu. Tento častý jev poukazuje na nutnost přerodu pachatele, který musí přehodnotit své myšlení, osobní postoje a chování, jinak nedojde 16
(Hořáková, str. 27)
39
k eliminaci domácího násilí v naší společnosti. Díky trestnímu systému můţeme zamezit násilnému chování v partnerském vztahu a ve společnosti. Zastavení násilí nesouvisí jen se samotným zatčením a vazbou pachatele. Intervenční programy pro pachatele domácího násilí podporují bezpečí jeho obětí, přehodnocují násilné chování pachatele a zdůrazňují jeho přijmutí zodpovědnosti. Ale nejen to. Jejich prostřednictvím se dozvídáme o alternativních způsobech chování, jeţ můţeme aplikovat v praxi.
3.2. Základní principy a rizika terapeutických programů pro pachatele DN Existuje řada přístupů, které se cíleně snaţí redukovat a eliminovat násilné chování. Intervenční terapeutické programy obsahují následující obecné zásady, které se převádějí do praxe. Muţi musejí být nevyhnutelně konfrontováni se svým násilným chováním. Vyrostli v přesvědčení, ţe násilí je akceptovatelné. Je proto nutné, aby přijali zodpovědnost za páchání násilí, dokázali čelit následkům činů, kterých se dopustili. 1. Muţi nejdříve popírají a omlouvají své násilné chování. Programy pro pachatele domácího násilí tedy musí konfrontovat kognitivní vzorce pachatelů. Pachatelé potřebují znát jiné alternativní způsoby myšlení a jednání, které nabízí kognitivně-behaviorální přístup. 2. Někteří muţi potřebují speciální pomoc, protoţe se neumějí vypořádat se s proţitky z dětství, které zanechaly hluboké jizvy na dětské duši.17 Programy pro pachatele domácího násilí si kladou za cíl změnit násilné chování pachatelů, zlepšit partnerskou a rodinnou komunikaci, a osvojit si
17
(Gondolf, 2002, str. 12)
40
nenásilnou formou způsoby řešení konfliktů.18 Nicméně i tyto programy mají svá úskalí a přinášejí nemalá rizika: 1. Pokud je terapie nevhodně prováděna, můţe dojít k tomu, ţe se pachatel vyhne svému trestu za páchané násilí. 2. Programy pro pachatele domácího násilí mohou v partnerkách vzbuzovat falešnou naději. 3. Terapeutická sezení mohou vnuknout pachateli myšlenku pouţívat lstivější způsoby násilí (například místo psychického násilí fyzické). 4. Tyto programy mezi sebou soutěţí o získání finančních prostředků na sociální sluţby pro oběti a děti.19
18
(Matoušek, str. 490)
19
(Hořáková, str. 32)
41
3.3. Doluth model Tento nejrozšířenější vzdělávací program obsahuje základní zásady intervenčních terapeutických programů. Vznikl ve městě Doluth, ve státě Minnesota (USA). V praxi je dobrým vzorem pro řadu terapeutických programů pro pachatele domácího násilí v USA, ale i v Evropě. Model tvoří kombinace kognitivněbehaviorálního přístupu s genderovou analýzou. Tyto uvedené terapeutické směry se neorientují na příčiny obtíţí v klientově minulosti, ale na situaci „zde a nyní“. Filozofie terapeutického programu vychází především z pohledu na domácí násilí, jak ho ukazují feministicky orientované studie.20 Násilí je ve feministických studiích posuzováno jako naučené a záměrné. Nevzniká jako výsledek nadměrného stresu, uţívání alkoholu nebo návykových látek. Vychází z předpokladu, ţe násilné chování agresora naopak pobídne oběť k vstřícnému chování vůči agresorovi aţ do té míry, ţe je ochotna vyhovět všem jeho potřebám. Toto chování se časem utuţí, protoţe agresor velmi často dosáhne všeho, co chce. Struktura vzdělávacího programu reaguje na nerovný vztah mezi ţenami a muţi v manţelství, ale i ve společnosti. Většina muţů podléhá představám, ţe muţ musí mít nad ţenou moc a kontrolu. Kdyţ ji nemá, snaţí se ji získat násilím na osobách, které se stávají bezmocné a zranitelné, protoţe se samy neumějí bránit. Tuto zaţitou představu se snaţí vyvrátit genderová analýza. V případě, ţe se to nepodaří, existuje nebezpečí, ţe muţi jednoduše přejdou z fyzického na emocionální zneuţívání.21 Výsledkem bude zakonzervovaný pocit strachu a bezmoci, bludný kruh, z něhoţ nelze vystoupit. Vzdělávací program se snaţí pomoci muţům, aby se naučili změnit své násilné chování. Jeho hlavním cílem je vést k vzájemnému respektu v partnerských vztazích a naučit muţe, jak přijmout odpovědnost za své jednání, které mnohdy překročí hranice únosnosti. Program také vybízí muţe k převzetí zodpovědnosti za
20
(Hořáková, str. 29)
21
(Čírtková L. , Domácí násilí. Přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích., stránky 88-89)
42
týrání těch, kteří nejsou schopni se bránit. Naučí se zde vyvarovat násilí a obeznámí se s jinými, nenásilnými způsoby, jak řešit problémy v intimním vztahu. Doluth model klade důraz na zajištění bezpečí a ţivotní pohody týraných ţen. Prosazuje spolupráci se
sluţbami pro týrané ţeny, kriminální justicí, širší
komunitou, a také s ostatními institucemi, které se angaţují v pomoci obětem domácího násilí. Programy pro pachatele domácího násilí, které jsou organizované podle Doluth modelu, mají formu dvouhodinového skupinového setkání, s týdenní frekvencí. Pro dosaţení stanoveného cíle je nezbytné, aby časová dotace byla dostatečná, tj. v trvání nejméně půl roku. V USA je Doluth model vyuţíván nejčastěji. Ludmila Čírtková ve své knize Domácí násilí: přístup k řešení k problému ve vybraných evropských zemích uvádí, ţe kaţdý 19. násilný muţ, který si prošel tímto programem, sníţil počet zavraţděných ţen v manţelském nebo partnerském vztahu.22 Nicméně je tento model některými odborníky kritizován, protoţe ukazuje násilným muţům chyby v chování. Terapeut je nepovzbuzuje, a oni se tak mohou uzavřít do sebe, cítit se zahanbeně a odmítat jakoukoliv změnu. Naproti tomu klasické terapeutické programy povzbuzují své klienty v řešení jejich problémů a poznávání svých vlastních potřeb. Doluth model je zaměřen na postavení muţů a ţen ve společnosti, kdy muţ se dopouští násilného chování na ţeně. Avšak podle realizovaných výzkumů mohou být i muţi oběťmi domácího násilí, i kdyţ je to jev méně častý.
3.4. Další přístupy terapeutického zacházení s pachateli DN
22
(Čírtková L. , Domácí násilí. Přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích., The doluth)
43
V alternativních přístupech, pracujících s pachateli domácího násilí, existují dva hlavní programy: program, který je zaměřený na zvládání vzteku (Anger Managament) a párové poradenství.23 Program na zvládání vzteku vychází z kognitivně-behaviorální teorie, která se zaměřuje na techniky zvládání vzteku, protoţe ho povaţuje za hybnou sílu násilí.24 Cílem tohoto programu je naučit pachatele rozpoznat projevy vzteku (například zpocené dlaně), aby detekoval narůstající napětí. Jednou z nejpopulárnějších technik je time-out, kdy jedinec po rozpoznání vzrůstající tenze opouští na nějakou dobu byt či místnost, aby se zklidnil.25 Tyto postupy jsou pro pachatele velmi lákavé, protoţe se je dokáţe velmi snadno naučit, a výsledky jsou bezprostředně viditelné. Uvedené programy jsou jednostranně zaměřené a jsou podrobeny ostré kritice shrnuté v následujících bodech: -
Zapomínají na kontrolu chování, psychické násilí a ekonomickou kontrolu, protoţe se orientují jen na ukazatele vzteku.
-
Mohou být vysvětleny jako „rychlá náprava násilného muţe“, coţ můţe vést v budoucnu k ohroţení partnerky a dětí.
-
Filozofie těchto programů ukazuje, ţe chování oběti provokuje zlost v pachateli, který najde viníka v oběti, a tím omluví své násilné chování.
-
Nevěnují se společenským stereotypům, které udrţují domácí násilí. Oslovují jen jednotlivce, a zapomínají na společnost.26
Výzkumy ukazují, ţe násilí nepramení jen z toho, ţe muţi neovládají svůj vztek, ale má i další pozadí.27 Násilnické sklony člověka hledejme nejen v jeho 23
(Gondolf, 2002)
24
(Gottlieb, 1999)
25
(Hořáková, str. 31)
26
(Gondolf, 1986)
44
genech, ale i zkušenostech, které získal v dětství, protoţe je viděl u rodičů nebo blízkých. Hrají zde roli také kulturní a společenské vlivy, i kdyţ nejsou tolik podstatné.28 Je nezbytné, aby se techniky na zvládání vzteku začlenily do klasických programů pro pachatele domácího násilí, protoţe se samostatně nejeví jako vhodné prvky k zastavení domácího násilí.
S pachateli domácího násilí je moţné pracovat v párovém poradenství, a tato alternativa se uplatňuje v zahraničí. Agresivní muţi, kteří byli zatčeni za týrání, navštěvují se svými partnerkami tuto skupinu společně. Protoţe tento program vychází z předpokladu, ţe domácí násilí je způsobeno nevhodnou komunikací mezi pachatelem a obětí, je nutné pracovat s oběma stranami. Výhodou této alternativy je, ţe si klient můţe osvojené techniky komunikace vyzkoušet přímo s partnerkou, a také, ţe je oběť informovaná o tom, co se partner naučil, a v čem má naopak rezervy. V tradičních programech pro pachatele domácího násilí tomu tak není, protoţe pachatel můţe překrucovat pravdu a partnerce lhát. Zmíněné programy jsou kritizovány feministickými autory, kteří vznášejí tyto námitky: Oběti se bojí případného konfliktu, který by mohl vyvolat pachatel. Na terapeutickém sezení mají strach projevit svůj názor, protoţe se bojí msty a vystupňování násilí. Společná terapie pachatele a oběti můţe přinášet řadu jistých problémů (např. etických). Tím, ţe je vina na obou stranách (pachatele i oběti), můţe docházet u pachatele k popření odpovědnosti, a u oběti k prohloubení viny. Soudy svým nařízením terapie pro pachatele násilí potrestají jen pachatele.
27
(Loza, 1999)
28
(Buskotte, str. 72)
45
Alternativní terapeutické programy jsou vhodné pro některé páry, které pečlivě zváţí případná rizika a povahu násilí, a dobrovolně do nich vstoupí.29
29
(Gondolf, 2002), (PIATA ŢENA, 2001)
46
3.5. Dobrovolné programy/Programy založené na trestní justici Při zavádění programů pro pachatele domácího násilí se nabízejí otázky, zda by měl být vstup dobrovolný anebo by měl být součástí justičního systému. U dobrovolných programů (např. německý program Muži proti mužskému násilí) je nejdůleţitější motivace. Pokud člověk sám od sebe nechce nic změnit, ţádná změna v jeho ţivotě nenastane. Řada odborníků zastává názor, ţe pachatelé domácího násilí souhlasí s programem, ovšem jen z důvodu, aby partnera získali zpět, anebo aby unikli podané ţalobě. Kdyţ dosáhnou svého cíle, odmítají se programu dále účastnit. Velká část násilných muţů si nepřizná svůj problém, proto nehledá vhodné řešení. Kdyţ tito muţi nastoupí do dobrovolných programů, odcházejí ve chvíli, kdy je pro ně program obtíţný, protoţe se dostávají do rozporu se svým násilným chováním. V praxi to můţe vést k tomu, ţe dobrovolné terapeutické programy budou pracovat výhradně s malým počtem motivovaných klientů, nebo se budou snaţit udrţet i méně motivované klienty, avšak s rizikem, ţe se kvalita programu zhorší.30 Nyní převládá tendence začlenit terapeutické programy pro pachatele domácího násilí do systému trestní justice. Tato tendence je vedena snahou potrestat pachatele za páchání domácí násilí. Přínos zmíněných programů spočívá v příleţitosti, která je poskytnuta pachateli, aby změnil své násilné chování. Hodnocení jeho přečinů je irelevantní, protoţe je v kompetenci jiných orgánů. Pontier (2005) nevidí snahu pachatelů změnit své násilné chování, a uţ vůbec odhodlání vyhledat odbornou pomoc, proto musejí být přinuceni ke změně. Jelikoţ se domácím násilím porušují práva jiných lidí, je vhodné pouţít stejný způsob posuzování porušování lidských práv, jakým se řeší jiné porušení práva. Jelikoţ je kaţdý člověk odpovědný za své chování vůči druhým lidem, měl by následovat postih pokaţdé, kdyţ svým agresivním chováním někoho ohrozí, nebo dokonce poškodí. Trest můţe mít buď formu alternativního trestu, anebo podmíněného
30
(Dobash, 2000)
47
odloţení trestu s povinností navštěvovat terapeutické programy se stanovenou minimální účastí. Pontier (2005) se odvolává na nizozemské terapeutickými programy, které usilují o to, aby pachatel přijal odpovědnost za své chování. Počítají i s moţností, kdy kooperace mezi pachatelem a terapeutem nemusí být úspěšná. Jestliţe někdo absentuje na schůzkách, nespolupracuje při terapii, je znovu vrácen zpět do řetězce sociálnímu kurátorovi a policii.31 Trest pro pachatele je změněn na nepodmíněný a policie se snaţí zajistit bezpečí pro oběti.
31
(Pontier, str. 3)
48
3.6. Vídeňský terapeutický program pro pachatele domácího násilí Vídeňský terapeutický program pro pachatele domácího násilí Anti-Gewald Programm připravil Wiener Interventionsstelle gegen Gewalt in der Familie. Program byl ovlivněn skotskou tréninkovou koncepcí Change a zásadami z programu DAIP z Doluth, který vznikl v Minnesotě, v USA. Česká republika upravila mezinárodní kritéria a standardy na české podmínky, a částečně se jím inspirovala při zavedení nového institutu vykázání do legislativy. Tento terapeutický program je zaloţen na kognitivně-behaviorálním přístupu s psychodynamickými elementy.32 Má formu uspořádaného skupinového setkávání s týdenní frekvencí. Skupina je otevřená a je vedena terapeuty - muţi. Měla by trvat minimálně 8 měsíců, rozloţena do 30 sezení. Program je zaměřen na eliminaci fyzického a psychického násilí, ale i na jiné druhy násilí (sociální, ekonomické, emocionální, sexuální) a probíhá následovně: Začíná přijímacím setkáním terapeuta s násilníkem. Společně si vyjasní důvody moţné terapie. Terapeut zjistí osobní data a další informace, aby mohl muţe zařadit do příslušného programu. Je ţádoucí, aby zájemce o terapii ovládal německý jazyk, protoţe jinak nebude zařazen do skupinové terapie. Terapeut však můţe pracovat s násilnými muţi, kteří neovládají plynule německý jazyk, individuálně. S nimi je podepsán kontrakt, který detailně popisuje závazné povinnosti vyplívající z účasti na terapeutickém programu (aktivní účast, zamezení násilnému chování). Aby byl klient více motivovaný a program bral váţně, musí za lekce zaplatit symbolickou částku.
32
(Understanding the dynamics of domestic violence, 2007)
49
Ve vyjasňovací fázi, která trvá 4 - 6 týdnů, terapeut násilníka diagnostikuje, posuzuje jeho chování a komunikuje s jeho partnerkou. Forma této fáze je částečně skupinová. Získaná data o násilníkovi se shromaţďují po celou dobu jeho docházky na sezení a jsou podkladem pro: 33 - odhad rizika, - zhodnocení pachatelovy násilnosti, - motivaci a vhodnost pro program, - vnitřní evalvaci a výzkum. Rovněţ se zjišťuje, jestli pachatel není závislý na návykových a omamných látkách. V případě, ţe je závislost prokázána, terapeut s tímto klientem můţe individuálně pracovat, nebo ho předat specializovanému pracovišti, které se zabývá léčbou závislostí. Přijetí násilníka do terapeutického programu je výsledkem rozhodnutí institucí, které pracují ve prospěch oběti, ale také násilníka, aby jeho chování nebylo ještě destruktivnější neţ doposud.34 Nyní můţe pachatel docházet na skupinovou/individuální terapii. Při
práci
s násilnými
muţi
je
důleţité
soustředit
se
na
tyto
čtyři oblasti: 1) budování zodpovědnosti za násilné jednání; 2) řízení vzteku; 3) socializace muţe; 4) trénink sociálních dovedností.
33
(Hořáková, str. 37)
34
(Ille, 2005)
50
3.7. Speciální programy pro násilné osoby v České Republice V České republice dosud převládá jistá nedůvěra vůči psychologickým a psychiatrickým sluţbám. Muţi pochybují o těchto sluţbách, nevyhledávají je, dokonce je nekompromisně odsuzují, aniţ by si o nich zjistili jakékoliv informace. Prvním počinem v ČR byl Program terapie partnerských agresorů Institutu forézní psychologie v letech 2004 - 2006 pro Ministerstvo zdravotnictví ČR, které poskytlo finanční dotaci. Přednost tohoto programu spočívá v tom, ţe se na něm podíleli zkušení odborníci (např. Netík, Netíková, Voňková), kteří aplikovali zkušenosti, znalosti a specifika v českém prostředí. Inspiraci k terapii lze rovněţ hledat v zahraničních programech (USA, Německa, Kanady, Finska atd.), a také ve Vídeňském tréninkovém programu proti násilí. Avšak zahraniční programy odráţejí situaci v zahraničí, a proto jejich realizace v prostřední České republiky by byla sloţitá. Pro muţe a ţeny s násilnými sklony existují centra odborné pomoci. SOS centrum Diakonie Českobratrské církve evangelické v Praze nabízí program, učí pachatele změnit partnerskou a rodinnou komunikaci a osvojit si techniky, jak postupovat při řešení konfliktů, aniţ by pouţili násilí na svých blízkých. Zcela jiné je centrum Gaudia. Toto psychoterapeutické centrum nabízí individuální poradenství lidem, kteří nejsou schopni sami se vypořádat s agresivitou a snadno se dostávají do konfliktů. Konzultace není bezplatná, kaţdý klient si ji hradí sám. Lidé vyhledávající odbornou pomoc mají další moţnost terapeutické léčby vstoupit do projektů s názvem Být a (nenechat se) bít a Od izolace ke spolupráci. Tyto projekty zaloţila nezisková organizace Gaudia o.p.s. Jsou zaloţeny na terapeutické práci, která je jakousi výzvou pro pachatele násilí změnit sám sebe dobrovolně, podle jeho přání, a současně přijmout odpovědnost za svůj ţivot a budování kvalitních mezilidských vztahů. Konzultace jsou buď bezplatné, anebo se platí jen symbolická částka. Centrum sociálních sluţeb Praha nabízí poradenskou sociální sluţbu Viola, která funguje v rámci informačního centra. Tato sluţba poskytuje poradenství, 51
konzultace a informace všem, kteří se na ni obrátí, kdyţ chování partnera překračuje únosnou mez a jeho agresivita se stupňuje. S muţi vykazujícími násilí pracují i poradny pro rodinu, kam přicházejí ţeny, které mají negativní záţitky se svými partnery. Ovšem stávající situaci neřeší podáním ţádosti o rozvod, ale snaţí se rodinu všemoţně udrţet pospolu. Takové řešení je sice jednoduché, ale nepřináší ţádnou změnu, a násilná osoba můţe nadále páchat domácí násilí.
52
3.8. Shrnutí Mluvíme-li o domácím násilí, vycházíme ze stereotypu, podle něhoţ je agresorem muţ. Ačkoli se mnozí odborníci snaţí o jiný náhled, nálepka násilná osoba zůstane navţdy přiřknuta muţi. Základ pro vytvoření tohoto stereotypu tkví patrně v muţské tělesné konstrukci a její spojitosti s agresivním chováním (zvýšená sekrece testosteronu vyvolává agresivitu), v celkovém zaloţení muţe a jeho dokazování síly a převahy i násilnou formou. Zůstaneme-li u tohoto stereotypu, měli bychom se zajímat o pozadí a pohnutky vedoucí k násilí. Především je nutné zkoumat muţovo rodinné zázemí. Bezesporu kaţdého z nás ovlivní prostředí, v němţ vyrůstáme, proto i násilný muţ si z něj odnáší model chování, který nevědomě uplatňuje ve svém partnerství. V mnoha případech byl násilný muţ sám v dětství týrán a poniţován svými blízkými, anebo naopak – byl v něm pěstován pocit nadřazenosti a dokonalosti, byl vychováván v iluzi, ţe má na vše právo a vše, co chce, můţe získat. Anebo naopak se od dětství potýkal s nízkým sebevědomím či pocitem méněcennosti. Jeho otec nebo matka nebyli zodpovědnými rodiči, příliš se soustředili na své zájmy a problémy, a péče o dítě byla pro ně zátěţí. Ačkoli byla vytvořena typologie muţe – násilníka, neexistuje ţádný univerzální typ, který je automaticky rozeznán mezi ostatními. Násilný muţ se obvykle chová jinak ve společnosti, a jinak za dveřmi svého bytu. Stereotyp muţe násilníka posilují právě ti muţi, kteří se chovají násilně vţdy a za všech okolností, obvykle byla u nich diagnostikována nějaká porucha osobnosti. Z toho vyplývá, ţe násilník nepotřebuje vţdy impulz k páchání násilí. Řešení domácího násilí se v současnosti uţ neobejde bez terapeutických programů (Doluth model, Batters Program nebo Abuser Program, intervenční programy, individuální poradenství nebo case management). Zmíněné programy vzdělávají, a pomáhají měnit násilníkovy vzorce chování a myšlení zároveň. Ačkoli jsou tyto programy velkou pomocí při řešení domácího násilí, mají své odpůrce. Měli bychom při rozebírání účinků programů mít na zřeteli všechny výhrady a připomínky zástupců odborné obce, ale současně připustit, ţe záleţí
53
především na přístupu terapeuta a vedení terapeutických sezení. Výsledný efekt je spojen právě s osobou terapeuta provádějícího výcvik. Otazník visí i nad motivací samotného násilníka a jeho odhodlání se do programu dobrovolně zapojit. Nezřídka můţe vycházet ze záměru získat partnera zpět. Značnou skupinu tvoří násilní muţi, jeţ nejsou schopni změnit své chování buď proto, ţe nemají dostatek vůle ke změně, anebo proto, ţe násilné chování nejsou schopni opustit, protoţe ho povaţují za projev svého muţství. Neochota násilníků změnit své chování pomocí terapeutických tréninků dovedla některé odborníky k návrhu, aby tito násilní muţi byli k nápravě přinuceni, protoţe jsou hrozbou nejen pro oběť, ale i pro okolí. Postihy by měly být tvrdší, a poskytnutí ochrany obětím násilí důslednější.
54
Závěrečné shrnutí teoretické části Ústředním tématem mé bakalářské práce je domácí násilí, které bylo dříve přehlíţeno, protoţe se nepovaţovalo za problém, který by se měl dotýkat celé společnosti. Převládal názor, ţe manţelství se má udrţet za kaţdou cenu, a problémy mezi partnery byly povaţovány za čistě soukromé, do nichţ neměl právo nikdo zasahovat. Domácí násilí bylo často skryté před zraky veřejnosti, ale ani patrné stopy po násilí na těle oběti nezneklidňovaly lidí v jejím okolí natolik, aby se sami začali zajímat o jejich původ, nebo iniciovali pomoc. Násilí bylo dokonce povaţováno za určitý prostředek výchovy nebo komunikace. Nezájem a lhostejnost lidí v minulosti je moţné omluvit nedostatečnou medializací a osvětou, která by pomohla dostat tento závaţný problém do jejich povědomí. Dalším důvodem, proč se problém domácího násilí bagatelizoval, byla absence poradenských center a jiných organizací, které by poskytly pomoc a útočiště obětem. V současné době došlo k posunu v nahlíţení na domácí násilí. Otevřeně se o něm mluví jako o celospolečenském problému, který činí partnerské souţití nesnesitelným. Tomuto patologickému jevu je evidentně věnována náleţitá pozornost. Přispěla k tomu z větší části informovanost, která se zlepšila díky novým informačním a komunikačním technologiím. Zveřejňování zpovědí obětí domácího násilí a mnoţící se tragické případy povzbuzují další osoby, které jsou ve stejném ohroţení. Pravou podstatu domácího násilí vystihuje pojem „týrání“. Má různé podoby a ničí ţivot nejen obětem, ale i všem ostatním, kteří jsou incidentům přítomni, nevyjímaje děti. Zasahuje všechny společenské vrstvy a věkové kategorie. Není překvapivým zjištěním, ţe násilné osoby se rekrutují rovněţ z řad vysokoškolsky vzdělaných lidí. Oběti marně doufají, ţe domácí násilí časem pomine, ţe násilník změní své chování. Avšak je tomu právě naopak, protoţe týrání můţe eskalovat, a pokud 55
obětem není poskytnuta včasná pomoc a podpora, vyústí v závaţnou fyzickou újmu, nebo dokonce usmrcení. Proti ohroţování lidské důstojnosti, gradujícímu do fyzických útoků a ohroţujícímu zdraví a ţivot, je nutné se odhodlaně postavit. Oběti mají své zastání v institucích zajišťujících sociálně - právní opatření, podpořených opatřeními trestněprávními. Je nepochybné, ţe následky domácího násilí si nesou v sobě po celý ţivot, nejčastěji trpí posttraumatickou stresovou poruchou nebo psychosomatickými poruchami. Včasné zajištění bezpečí ohroţeným osobám je proto nezbytné.
56
Seznam přečtené a citované literatury Monografie: Buskotte, Andrea. Z pekla ven: Žena v domácím násilí. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-1786-6. Dobash,R.E.,Dobasch,R.P.Cavanagh,K.,Lewis,R.,ChangingViolent Men.California,US: Sage Publications. Čírtková, Ludmila, Vitoušová Petra a kol. Pomoc obětem a (svědkům) trestných činů: Příručka pro pomáhající profese. Praha:Grada Publishing a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2014-2 Čírtková, Ludmila.et al. Domácí násilí. Přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích.Praha:Bílý kruh bezpečí, 2002. Čírtková, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing a.s., 2008.ISBN 978-80-247-2207-8 Elbow. Janosik.1994. Gondolf, W. E.,RUSSEL,D. The case against anger control treatment programs for batterers. Response, no.9, 1986,3,pp.2-5 Hafen, B. Q.,Frandsen,K.J. Psychological Emergencies and Crisis intervention. A Comprehensive Guide for Emergency Personnel. Engelwood: Morton Publishing Company.1985. Halford, W.K., Sanders,M.R.,Behrens, B.C. Repeating the errors of our parents? Family-of-origin spouse violence and observed conflict management in engaged couples. Family Process.2000. Holá, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 978-80-247-3134-6.
57
Holá, Lenka. Mediace: Způsob řešení mezilidských konfliktů. Praha: Grada Publishing a.s., 2003. ISBN 80-247-0467-6. Hořáková, Lenka. Bakalářská práce. Možnosti a limity zavádění terapeutických programů pro pachatele domácího násilí v ČR: případová studie z brněnského regionu. Brno.2007 Ille, B., KRAUS,H. Partnerstvím proti násilí v rodině. Bezpečné soužití - terapie pachatelů domácího násilí: mezinárodní konference konaná 26-27 září 2005 v Brně (CD-ROM) Brno: Liga lidských práv.2005. Koudelková, Barbora. Na rozcestí: Kolotoč nástrah se opět roztáčí. Frýdek-Místek: Alpress s.r.o., 2011. ISBN 978-80-7362-867-3. Koudelková, Barbora. Návrat do českého pekla: Boj o děti a vlastní život nekončí. Frýdek-Místek: Alpress s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7362-567-2. Koudelková, Barbora. Útěk z afrického pekla: Zpověď Češky o pěti letech týrání a ponižování. Frýdek-Místek: Alpress s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7362-456-9. Králíčková, Zdeňka a kol. Právo proti domácímu násilí. Praha: C. H. Beck, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-7400-381. Loza, W.,LOZA-FANOUS,A.Anger and prediction of violent and nonviolent offenders recidivism. Journal of Interspersonal Violence,1999 no.14,pp.1014-1029
Matoušek, Oldřich a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2013. ISBN 978-80-262-0366-7 Monyová, Simona. Ženu ani květinou. Brno: Boris Ingr-Mony, 2004. ISBN 80-2393806-1.
58
PIATA ŢENA. Aspekty násilia páchaného na ženách. Bratislava: Aspekt. 2001.
Pontier, W. Motivace systému terapie pachatelů domácího násilí. Bezpečné souţití terapie pachatelů domácího násilí: mezinárodní konference konaná 26-27 září 2005 v Brně. (CD-ROM) Brno: Liga lidských práv.2005. Schwartz, Dianne.Týraná:Příběh ženy, která čelila domácímu násilí. Praha: Portál, s.r.o., 2012. ISBN 978-80-262-0078-9 Ševčík, Drahomír. Špatenková, Naděţda a kol. Domácí násilí. Praha:Portál, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-7367-690-2.
Časopisecké články
Douchová, Jitka. Manipulátor. Psychologie dnes. 2014, ročník 20, číslo 2, str. 18-20 Gottlieb, M. The angry self: a comprehensive approach to anger management. New York: Zeig, Tucker & Theisen.1999. Kamberská, Karolína. Ţivot v jeho hlavě. Marianne. 2014, str. 66-68 Mazánková, Kristýna, Kamberská, Karolína. Síla odejít. Marianne. 2014, str. 74-75 Mazánková, Kristýna. Víkendy plné strachu. Marianne. 2014, str. 70-72 Prosecká, Jana. Čekám na vykoupení. Svět ženy. 2014, ročník 13, číslo 6, str. 88-90 Rodná, Kateřina. Ţivot s manipulátorem: Kdyţ láska přináší utrpení. Psychologie dnes. 2011, ročník 17, číslo 11, str. 19-23 Saunders, D. G. A Typology of Men Who Batter: Three Types Derived from Cluster Analysis.American Journal of Orthopsychiatry,62, str. 264-275 Vanská, Linda. Dějiny násilí. Marianne. 2014, str. 52-55
59
Elektronické prameny Acorus. (2014). Domácí násilí / Info o domácím násilí. Získáno 2014, z ACORUS: http://www.acorus.cz/cz/domaci-nasili/info-o-domacim-nasili.html (1.2.2007). Načteno z Understanding the dynamics of domestic violence: http://gov.state.ky.us/domviol/dvdynam.htm
60
II. PRAKTICKÁ ČÁST
Úvod Na teoretickou část bakalářské práce navazuje praktická část, která má vnést bliţší vhled do problematiky domácího násilí. Přináší poznatky z praxe, z terapeutických center, které poskytují intervenci v rámci probační a mediační sluţby, pomáhají všem těm, kterým zasáhlo do ţivota domácí násilí. Tato centra poskytují pomoc nejen poškozeným, ale i pachatelům, kterým jsou nápomocná při změně jejich chování a postojů k vzniklé situaci.
Cíl Cílem bylo ukázat, jak terapeutická centra pracují s pachateli domácího násilí, jaké techniky a přístupy pouţívají.
Metody a techniky Pro získání poznatků z praxe byla pouţita metoda kvalitativního výzkumu – expertní rozhovor, který poskytli Mgr. Jiří Chvála z Psychoterapeutického centra Gaudia a Mgr. Anna Wackermannová z SOS centra.
61
Závěry praktické části Z obou rozhovorů vyplývá, ţe terapeutická centra pouţívají techniky a přístupy, které se v práci, jak s oběťmi, tak s pachateli, velmi osvědčily. Jedním z přístupů je systemický přístup, který je zaměřen na okamţité řešení situace, nalezení východiska z ní. Dalším přístupem je narativní přístup – vyprávění příběhu skutečného, ale i nového, který můţe dotyčný teprve proţít, o coţ by se měl snaţit sám. Přístup zvaný open dialog je moţný pouţít také u klientů, kteří jsou v hluboké krizi. Kolaborativní přístup je forma civilního, přátelského rozhovoru, poskytující klientům prostor pro vyjádření svých pocitů, tuţeb a plánů i v dlouhodobé perspektivě. Všechny zmíněné přístupy vedou pachatele nenásilným způsobem k zamyšlení nad vlastním ţivotem, dobrovolnému rozhodnutí změnit své chování a k převzetí zodpovědnosti za svůj ţivot.
62
Závěr V mé bakalářské práci se stala těţištěm problematika domácího násilí, které bylo v naší společnosti dlouhou dobu tabuizováno. Mým cílem bylo poukázat na nutnost nejen o násilí mluvit, ale i hledat způsoby, jak pomoci obětem se z domácího násilí vymanit, a současně pomoci pachatelům najít cestu k nápravě. V první, teoretické části, jsem definovala pojem domácí násilí a jeho druhy, analyzovala jsem příčiny a ukázala obecně přijatelná řešení včetně legislativních opatření. Dále jsem se soustředila na důsledky domácího násilí z různých pohledů: z pohledu společnosti, pachatele, obětí, ale i dětí, protoţe kaţdý z nich vnímá násilí jinak, ačkoli v konečném důsledku se negativně dotkne všech zainteresovaných. Celá 2. kapitola byla věnována typologii násilné osoby, protoţe nás primárně zajímá, jaká osoba je schopna páchat domácí násilí, jaké jsou její typické rysy, zda je moţné násilné chování identifikovat na počátku kontaktu s touto osobou, dokonce specifické znaky jednání, které vykazuje, generalizovat. Prevence, intervence a postih mají být cílem řešení domácího násilí jako celospolečenského problému Ve 3. části jsem se proto zaměřila na pomoc osobám dotčeným domácím násilím. Uvedla jsem terapeutické programy pro pachatele domácího násilí, jejich původ a význam pro nápravu pachatele, ale také moţná rizika z nich plynoucí. Vyzdvihla jsem činnost intervenčních center, a také dalších institucí přispívajících k řešení situace obětí a pachatelů. V praktické části jsem prezentovala rozhovory, které mi poskytli 2 terapeuti (Mgr. Anna Wackermannová a Mgr. Jiří Chvála). Autentické záţitky oběti a pohled z druhé strany - zpověď pachatele domácího násilí, jsou součástí praktické části. Při komponování mé bakalářské práce, čerpání znalostí z publikací a získávání informací z různých zdrojů, mohu s uspokojením konstatovat, ţe tabu domácího násilí bylo překročeno a stal se z něj fenomén, který společnost – veřejná, stejně jako odborná – uţ nemůţe dále přehlíţet. Instituce poskytující ochranu oběti, a současně nabídku pachateli změnit svůj model chování postupují společně s orgány 63
provádějícími represi. Tato kooperace je dobrým signálem pro ohroţené osoby, které z různých důvodů dosud otálejí se ţádostí o pomoc, a na druhé straně výstraha pro všechny, kteří nejsou schopni ovládat své negativní emoce a korigovat své chování, jímţ ohroţují své partnery a nejbliţší okolí.
64
Seznam příloh
Příloha č. 1: Rozhovor s psychoterapeutem Mgr. Jiřím Chválou Příloha č. 2: Rozhovor s psychoterapeutkou Mgr. Annou Wackermannovou Příloha č. 3: Případ paní Moniky Příloha č. 4: Reportáţ-Kdyţ násilníci hledají pomoc Příloha č. 5: Adresář intervenčních center v České republice Příloha č. 6: Upravený Doluthský model moci a kontroly
65
Příloha č. 1: Rozhovor s psychoterapeutem Mgr. Jiřím Chválou Vychází vaše terapie z nějakého přístupu? A v čem je jiný? Máme zdrojů víc. Souhrně bychom je mohli nazvat jako systemický přístup, takţe z toho vycházíme, ale pod systemickým přístupem se schovává celá řada dalších metod a technik, s kterými pracujeme. Takový metodický přístup je na řešení orientovaný přístup, takţe ho pouţíváme, pokud chceme co nejrychlejším způsobem nějakého klienta, který má problém, dostat do jiné ţivotní situace. Kdyţ potřebuje rychle něco změnit na svém ţivotě, hledáme ty prostředky, ty moţnosti, které nevyzkoušel, ale kterými by toho mohl dosáhnout. Kdyţ je času víc, pouţíváme různé další přístupy. Jeden z dalších přístupů je narativní přístup. Pracujeme hodně s příběhem klienta, s lidmi, kterými je odklopen (jeho přátelé, spolupracovníci, rodina, ať uţ ta původní nebo nová, manţelka, děti). V tomto narativním přístupu se snaţíme vyprávět spolu s ním příběh, ve kterém hledáme nějaké jiné příběhy, které klient ještě nemá úplně před očima, takţe se snaţíme pospojovat některé ţivotní situace, kterými prošel, a nevěnuje jim takovou pozornost, aby vytvořily nějaký nový příběh. Snaţíme se také pracovat s tím, jak dotyčného vidí ti druzí lidé, to znamená, jak by o tom, co on v ţivotě dokázal, nebo v čem je dobrý, mluvili lidé, kteří ho znají (například jeho partner, partnerka, rodiče, přátelé, prarodiče, zkrátka kdokoliv, s kým byl nebo je v nějakém těsnějším vztahu). I pro něj můţe být překvapením, kdyţ si vzpomene na to, co o něm kdo kdy řekl a pospojuje si to, jak ho tyto lidé vidí, a kým on vlastně je, a můţe si vzpomenout, co v ţivotě všechno dělal, jaké má schopnosti. Potom jsou ještě další přístupy, které se jmenují open dialog nebo kolaborativní přístup. Jsou to takové, hodně současné přístupy, které pouţívají psychoterapeuti ve Spojených státech. Open dialog je přístup, který pouţívá finský psycholog Jaakko Seikkula hlavně pro práci s lidmi, kteří jsou v nějaké krizi. Například lidé, kteří jsou momentálně hodně rozčílení, agresivní, nedá se s nimi mluvit (řekl by normální člověk). Právě s takovým člověkem, se kterým se teď nedá mluvit,
můţeme
pracovat
přístupem
Jaakka
Seikkuly,
protoţe
v
běţné 66
psychologické, psychoterapeutické praxi se říká, ţe člověk musí napřed být trošku stabilizovaný, trošku zklidněný, aby vůbec mohl přemýšlet, aby vůbec mohl být nějakou zpětnou vazbou sám k sobě, a pak je teprve moţný rozhovor. V tomto přístupu je moţný rozhovor i tehdy, kdyţ člověk je uprostřed nějaké krize, je „rozházený“, je v chaosu. Jaakko Seikkula, zakladatel tohoto přístupu, nebo spoluzakladatel, takto pracuje i s lidmi, kteří mají krize v ţivotě časteji, například psychotici, lidé, kteří jsou nemocní psychózou. Kolaborativní přístup je vlastně výraz pro různé terapeuty, pro praxi různých terapeutů, kteří pracují takovým způsobem. Dalo by se říci, „jako by se nechumelilo“, prostě civilní rozhovor, kdy se s lidmi mluví zdánlivě přátelským způsobem o tom, co teď v ţivotě proţívají, na co teď dávají největší důraz, v čem všem jsou, co chystají, co budou dělat za nějakou dobu, za týden, za měsíc, za rok takovým docela normálním způsobem o tom, jak probíhá jejich ţivot a jak oni se na ten průběh dívají. Takovým dialogem, způsobem rozhovoru, ve kterém jakoby o nic nejde, nejde tedy v něm o ţádné povinnosti, nejde v něm o to, aby se od začátku tito lidé dobrali nějakého konkrétního cíle, ale ten cíl se vlastně tvoří při tom zdánlivě civilním rozhovoru. Teprve se začne postupně rozlišovat, co je, a co není důleţité.“ Jaký je váš náhled na legislativní řešení domácího násilí? Na jednom z pracovišť, na kterém působím, tedy kromě praţské Gaudie v Hradci Králové, je taková dobrá praxe: intenzivní spolupráce mezi soudem okresním v Hradci Králové, nebo krajským v Hradci Králové, mezi probační a mediační sluţbou a mezi psychoterapeutickým centrem Adry, centrem, které patří pod Adru, kde represe, represivní opatření, jsou ukládány soudem, ať uţ jsou to tresty podmíněné nebo nepodmíněné. V našich případech jsou častěji tresty podmíněné, kombinované s naším programem resocializačním, kterému říkáme probačně-terapeutický, kam chodí pachatelé domácího násilí, ale i jiných násilných trestných činů (výtrţnost ve veřejném prostoru, v hospodě), hodně mladí lidé, ať uţ dospělí, nebo ještě před dovršením dospělosti, teenageři, šestnácti – sedmnáctiletí, přijdou k nám s tím, ţe mají trest, o němţ vědí, a obvykle se jim nelíbí, a dokonce i ti, kteří mají několik trestů. Někteří z nich první trest brali jako tak co, ono se nic 67
neděje, mám podmínku. Kdyţ uţ ji mají podruhé, anebo dokonce potřetí, a uţ opravdu s poslední výzvou, ţe to co bude následovat, bude trest nepodmíněný, ţe uţ půjdou „natvrdo“ do vězení, začnou uvaţovat trošku jinak. A tady je velice dobrá chvíle na to skloubit represivní opatření s nějakým úplně opačným, úplně jiným, s tou spoluprací, kde mi těmto lidem dopřáváme vstřícný přístup, snaţíme se je pochopit. Říkáme, dobře, tak udělali jste tohle. Proč? Nebavme se o tom, jestli je to špatné nebo dobré. Ale proč? Co vás k tomu vedlo? Takový vstřícný přístup, kde snaha je hodně namířena k pochopení těchto lidí. Vyptat se jich co nejpodrobněji na to, proč z rovna v ţivotě dělají věci, které dělají, co je k tomu vede, jaký z toho mají uţitek. Ale neptat se jich na to ironicky, ale docela váţně, dát jim najevo blízkost, vstřícnost a otevřenost. A je tu kombinace se strachem, ţe někdo mě za něco pošle do vězení, budu platit obrovskou pokutu, budu mít ostudu, … Na kaţdého platí trošku něco jiného. A kdyţ se zajímáme, proč zrovna dělají tyto věci, první reakce jsou někdy obranné: Já jsem to udělal, protože jsem musel, nebo protože mi nic jiného nezbývalo, někdo druhý mě k tomu dohnal, už jsem tu svojí manželku nemohl poslouchat, tak jsem jí dal pár facek, za to nemohu já, za to může ona, … Takţe vzít tohle váţně a říci: Dobrá, kdy tedy Vás manželka tak trápila? Vy jste jí dal pár facek, a co to pro Vás znamenalo? Jak to, že zrovna tohle trápení Vás dohnalo až k tomuhle? Co je pro Vás tak nepřijatelné, že pak máte chuť dát pár facek? Tahle kombinace, myslím, je velmi, velmi dobrá - jak legislativně ošetřit domácí násilí, nebo vůbec násilí. Myslím, ţe tresty by měly zůstat, ţe by měly zůstat tresty, které mají svoji váhu i v přísnosti, v sazebníku - kolik let odtětí svobody člověk muţe dostat, peněţité pokuty, nějaké další sankce. Měl by být prostor pro to, aby následovalo ještě něco jiného, měla by být kombinace trestu a vstřícnosti, protoţe se ukazuje jako hodně funkční u mnoha lidí. Spousta lidí při kombinaci těch dvou kontextů, represivního a vstřícného - spolupracujícího, začne měnit svůj postoj. Třeba ze strachu od toho jednání na chvíli upustí, ale to je strach, který nemá dlouhé trvání. To je strach, který má trvání úměrné vyměřenému trestu, ale toho se ti lidé většinou rychle zbavují. A potom, aţ vyprší, by vlastně mohlo pokračovat jejich jednání. Mohlo by se opakovat to, co je k tomu trestu, soudu vedlo, ale kdyţ pak následuje vstřícnost a pochopení, tak na to, ţe ustoupí od svého jednání, krátkodobě, 68
ze strachu, naváţe najednou nějaká moţnost proměny jejich postoje. Ti lidé nejdříve přicházejí s tím, ţe říkají: ale já vlastně nejsem tak špatný. Ale v represi s tím neuspěli, protoţe ti, kteří jim vyměřují tresty, kontrolují je, dohlíţejí na to, aby dělali to, co mají, aby dělali to, co po nich společnost chce, jim říkají: to říká každý. Dokonce i já jsem se s tím mockrát v ţivotě setkal u různých úředníků. Moc na ně nepůsobí obranný postoj: Já jsem to udělal, protože někdo druhý mě k tomu nějak dohnal, já nejsem zas tak špatný. A ten, kdo je kontroluje, nebo kdo vyměřuje trest za to, co objektivně udělali, říká: S tím na mě nechoďte, to říká každý, že není tak špatný, že nic neudělal. Kdybyste nebyl, tak špatný, tak tady nebudete. Tohle nemůţe fungovat dlouho, naopak je vede k tomu, ţe si hledají jiné cesty, jak podobně nezákonně je třeba postupovat, podobně agresivně, násilně. Ale kdyţ jim někdo řekne: Máte pravdu, vy nejste tak špatný. Co Vy o tom můžete říci, když nejste tak špatný? Řeknete mi o tom něco víc? Řekněte mi, v čem tedy jste dobrý. Řekněte mi, co víte o svých dobrých stránkách? Tak to je najednou úplně něco jiného. A ti lidé, tím, ţe si mohou dovolit takto o sobě mluvit, tím, ţe to někdo příjme, mohou si dovolit leccos přiznat. Mohou si dovolit říci: Já jsem vlastně tady mohl postupovat trošku jiným způsobem, a do budoucna mohu postupovat jiným způsobem. A od legislativy se vracím k našim přístupům. Ale tak automatická, jako je represe, kdyby pak mohla být i terapie, přístup, kdy lidé jsou přijímaní, kde nejsou očerňováni, kde jim nikdo nenadává, kde jim nikdo neříká, jací jsou vyvrhelové. Kdyby následná péče mohla být stejně automatická, jako represe, myslím, ţe by to mělo velký smysl. To zatím v zákoně nemáme, ale něco takového, pokud vím, se připravuje. Měla by být schválena práce s násilnou osobou jako součást palety různých sociálních sluţeb, čili práce s násilnou osobou by měla být sociální sluţba, která by pak také mohla být realizovaná tak, ţe například soudy budou v určitých případech automaticky ukládat povinnost nějakého probačně - terapeutického programu, nikoli jako jedna z moţností, ale ţe to bude automaticky povinnost. Tak, jako se automaticky vyměří trest, nabídne se příslušná pomoc, příslušný terapeutický program. Kdyby lidé měli na mysli, ţe nejenom represe, ale i dokonce povinnost zúčastnit se nějakých takových terapeutických programů, by byla uţitečná. 69
Zvlášť v jednom případě, který teď mám v Hradci Králové, se to ukazuje. Chodí ke mně muţ, který se dopustil domácího násilí, dokonce i na více svých manţelkách (postupně). Ten člověk projevuje snahu a mám za to, ţe tato snaha něco změnit je upřímná. Moc nemůţe v té situaci, v jaké je, dělat, protoţe dostal zákaz styku s manţelkou, která od něj utekla a podala trestní oznámení. Říká: Já ji nechci k ničemu přemlouvat, nechci na ni nějak tlačit, aby udělala to, co chci já. Já se s ní chci potkat a chci, abychom si s někým, kdo je nezávislý, měli možnost o tom, co se stalo, promluvit, aby si třeba mohla stát na tom, co si myslí, aby si mohla nechat svoje názory, já třeba také, ale abychom si to mohli vyříkat. Aby tam byla alespoň nějaká malá možnost, že se zase podaří za určitých okolností se nějak sblížit, anebo také ne. Abychom o sobě věděli, co si kdo myslí, jaké kdo má návrhy na to, jak dál postupovat. Manţelka moţnost mediace nepřijala. Ten muţ dlouho neměl moţnost, jak by jí to sdělil, protoţe, kdyţ měl zákaz styku, tak jí to nemohl nabídnout. Říká: No jo, ale když jsme takhle od sebe úplně, striktně izolovaní, tak ona si může myslet cokoliv, a je to jednostranné, ty kroky, které dělá, dělá na základě toho, co si myslí. A může udělat spoustu kroků, které už pak těžko bude někdo vracet, a které by možná nedělala, kdyby si to mohla ještě sama zvážit, ale s tím, že bude slyšet mě, nebo že bude účastná rozhovoru, který povede nějaký nestranný odborník. Ale když to neuslyší, tak bude pracovat jen se svou fantazií a bude podnikat kroky, které budou jenom jednostranné. Naše zákony, náš trestný řád neumoţňuje zatím nic takového, ale bylo by dobré, kdyby lidem, kteří jsou takovým způsobem zasaţeni nějakým nezákonným jednáním jednoho z těch dvou v případě páru, v případě rodin, to bylo umoţněno. Kdyby se nedbalo jen na to, jak pro oběť zajistit bezpečí, ale kdyby se dbalo na to, aby v rámci tohoto bezpečí se co nejdříve ti lidé mohli vidět. Dosavadní praxe je taková, aby pokud moţno se neviděli. Univerzální klíč k tomu, jak zajistit oběti bezpečí je, aby uţ pokud moţno nikdy nemusela vidět toho člověka, s kterým přišla do kontaktu, který jí zranil. Z mého pohledu je to nástroj velmi krátkodobý na to, jak bezpečí zajistit. Ne, ţe by neměl být vyuţíván, ale je velmi krátkodobý. A podle mě nemůţe fungovat jako nástroj jediný, ale jako nástroj dlouhodobý, protoţe ať uţ to budou lidé, kteří by se nemuseli vidět, protoţe uţ nechtějí být partneři, nebo dokonce 70
ani nikdy nebyli, mohlo by dojít k nějakému násilí proti osobě, se kterou ten člověk byl v náhodném nebo krátkodobém kontaktu. Stejně tak, jak se ti lidé náhodně potkali, náhodně se mohou potkat kdykoliv v budoucnosti, a pokud ta situace nebude opravdu vyřešena, tak jakékoliv setkání pro jednoho z nich můţe být traumatické. Izolace nezajišťuje bezpečí dlouhodobě, to není řešení. A bylo by naopak dobré, kdyby zákony podporovaly pravý opak. Kdyby podporovaly, aby v prostředí, které je v bezpečí, kde musejí být nějaké záruky, se ti lidé mohli co nejdříve vidět. Aby co nejdříve mohli společně nějakými jasnými prohlášeními, jasnými postoji, jasnými názory, a třeba i kompromisy ten problém, který nastal, vyřešit. Já vím, že tady, v Gaudii, máte dva projekty, Být a nechat se bít a Od izolace ke spolupráci. Čím Vás ty projety obohacují? Je to tak. My se v těch projektech ujímáme lidí, kteří jsou nejčastěji posíláni probační a mediační sluţbou. Jsou to lidé, kteří se ocitají na přechodnou dobu, nebo delší dobu bez zaměstnání. Jejich finanční situace je špatná, a proto se snaţíme získat granty na tyto projekty, jak jste je jmenovala, aby se mohli podílet nějakým motivačním příspěvkem ve výši padesáti nebo sto korun. Pokud granty nejsou pokryté, pokud jsme v situaci, kdy nemáme prostředky, protoţe není nikdo, kdo by nám je dal, musíme samozřejmě sazby za terapii zvyšovat. Ale ujímáme se nejčastěji těch lidí, které posílá probační a mediační sluţba. Ujímáme se ale i obětí a pracujeme, pokud to jde, s oběma stranami konfliktu, pracujeme i s pachatelem, i s obětí. Jaké jsou konkrétní výsledky u lidí v těchto projektech? Musím říci, ţe nemáme úplně přesné statistiky. Máme samozřejmě nějakou jednoduchou statistiku o lidech, kteří procházejí naší péčí, nemáme ale uţ zpětnou vazbu od policie v místě jejich bydliště, jestli po roce, nebo po dvou letech došlo k nějakému dalšímu excesu ze strany těch lidí, nebo jestli musela policie znovu konat. Spolupráce s Policií ČR by byla úţasná, kdybychom mohli nějakou dobu vést statistiky tohoto typu, kdybychom mohli od ní dostávat informace, jestli musela 71
znovu něco řešit se stejným člověkem, který prošel naší sluţbou. Nic takového nemáme. Máme zpětnou vazbu od těch lidí samotných, se kterými pracujeme, takţe musíme jim důvěřovat, ţe nám tu zpětnou vazbu dávají pravdivě. Zpětná vazba je hned po ukončení terapie, ukončení spolupráce, a potom s nějakým dalším časovým odstupem - třech, šesti měsíců, nebo půl roku. V těch delších intervalech uţ obvykle ty lidi nekontaktujeme. Vím o jednom případu, o jednom páru, který se po roce vrátil s tím, ţe problémy, které měl, se zlepšily, ale postupně, před uplynutím toho roku, se začaly znovu objevovat, znovu narůstat. Těchto lidí jsme se znovu ujali. Ujal se jich jiný terapeut, neboť sloţení terapeutů bylo jiné neţ v prvním případě. A byla to také jiná práce, řešily se ještě jiné problémy, začala se objevovat jiná témata neţ při té první spolupráci. Toto je jediný případ, kdy se lidé vrátili, ale jinak nevím o nikom, kdo by se znovu vrátil. Naopak vím o případech, kdy uţ po jednom, dvou sezeních se lidé sami ozvali, ţe uţ nemají problém s násilím. A byli to například lidé, kteří buď přišli zcela dobrovolně, sami si našli naši sluţbu, sami chtěli s násilím něco udělat, anebo to byli lidé, kterým někdo doporučil naši sluţbu, a nechal na jejich svobodné úvaze, jestli opravdu přijdou nebo nepřijdou. Z řad těchto lidí vím o mnoha, kteří tady byli jednou, dvakrát, třikrát, a kteří potom dali zpětnou vazbu, ţe uţ po krátké době neměli s agresí problémy, které je sem přivedly. Pak je velká skupina lidí, kteří zpětnou vazbu dávají po skončení, například po půl roce, ale u kterých nevíme jednoznačně, jestli se z jiných problémů dostávají nebo ne. Kaţdopádně víme, ţe se nám nevracejí, ani od těch institucí, které nám je posílají, to znamená od probační a mediační sluţby, nebo od jiných spolupracujících institucí. Přišla Vás někdy požádat o terapii žena - pachatelka? Ano, víckrát. Přišla jedna ţena - pachatelka, u které se potom ukázalo, ţe by moţná potřebovala komplexnější péči, ţe to není jen otázka násilí, ale ţe vede k mnoha dalším problémům v jejím ţivotě - vztahovým, profesním a dalším. Přišla s tím, ţe mlátí svého papouška, ale i svého partnera. Tuto ţenu jsme přemístili do psychoterapeutické ambulance. 72
Vzpomínám si na jinou ţenu, která přišla s tím, ţe ji to strašně překvapilo. Byla to ţena staršího věku, u které jsem chápal, ţe je sama rozčarovaná, protoţe nikdy neměla s policií co dočinění. A najednou ji policie vykáţe a pošle nám. Proběhla jedna konzultace, která jí zřejmě pomohla úplně jinak se dívat na to, co se jí stalo, a nějak se k tomu postavit. Měla problémy se svojí maminkou, se kterou bydlela ve společné domácnosti, a ta na ni poslala policii a nechala ji vykázat z bytu. Při té práci jsme se dobrali také k tomu, ţe za tou situací stojí další věci, které tato ţena proţívala, a kterým se bránila. A vlastně si ani sama nevšimla, ţe to působí i na souţití s její maminkou, která ji nechala vykázat, protoţe ji nějak utiskovala, ubliţovala jí. Nevím, jaká forma agrese uţ tam byla, na to si přesně nevzpomínám. Ale díky tomu, ţe nás navštívila, se to nakonec změnilo v docela intenzivní uvaţování o tom, co to vlastně dělá, co můţe změnit. Uvědomuje si pachatel/pachatelka po terapeutickém sezení svojí chybu? My to po nich nechceme. Někdy ano, někdy si to oni sami mohou říkat, ale my po nich nechceme, v čem udělali chybu, ale spíš, aby našli jiný způsob, jak reagovat na situaci, která je rozčiluje. Těch moţností je samozřejmě spousta. Pracovat s nimi tak, aby je přestaly rozčilovat situace, které je rozčilují, tím pádem přestali mít chuť na ně reagovat násilím. Také s nimi můţeme pracovat tak, abychom jim řekli: To, co vás rozčiluje, vás klidně rozčilovat můţe, to není nic špatného. Jestli si uţ nedokáţete pomoci, a bude vás to rozčilovat dál, dobře, ale pojďme najít nějaký způsob, jak to rozčilení dát najevo jinak neţ násilím. Anebo: Co z toho svého rozčilení Vy můţete vytěţit? Jak Vás můţe třeba zdravě vyprovokovat k nějaké reakci, která ale opravdu bude mít smysl, která opravdu bude účinná, a kterou si neuškodíte, tak, ţe by vás za to někdo postihoval? My po nich nechceme, aby přiznali chybu. My po nich chceme, aby si sami navrhli, jak se ta jejich ţivotní situace můţe změnit. To znamená, jestli se mohou přestat rozčilovat, nebo jestli se chtějí rozčilovat dál, ale jestli chtějí, aby to vedlo k jiným způsobům.
73
V čem spatřujete výhody a nevýhody individuální konzultace/skupinové terapii? To je zajímavá otázka. Popravdě řečeno jsem nad tím nikdy neuvaţoval, jak se různé přístupy k sobě mají, jaké mají výhody a nevýhody. Ve skupinové terapii se téměř vţdy pracuje se skupinovou dynamikou, ve které se spatřuje ta velká výhoda ţe do ní nemusí terapeut příliš autoritativně zasahovat nějakým cíleným vedením. Ale my i v individuální práci pouţíváme takové metody psychoterapeutický práce, ve kterých se nesnaţíme být jen těmi dominantními odborníky, kteří řídí ty druhé lidi, proto tahle výhoda není u nás spojená výlučně se skupinovou dynamikou, ale je spojená i s individuální prací. Na druhou stranu ve skupinové práci opravdu můţe dojít k mnohem větší míře spontaneity, kterou přinášejí ti lidé, kteří jsou ve stejném kontextu, jsou na stejné úrovni, jsou to prostě lidé, kteří přicházejí z různé úrovně civilního ţivota, mluví o tom, co se jim v ţivotě děje. Kdyţ sami poslouchají své vyprávění, inspirují se a napadají je další a další věci, a terapeut tu skupinovou práci nějakým způsobem jen lehce koordinuje. Některé zajímavé momenty z toho vybírají, a znova je vracejí lidem do skupiny k dalšímu promýšlení, na které směřuje cílenými otázkami. Ale my toto umíme i v individuální práci, protoţe v některých případech, u individuální práce, pouţíváme i další lidi. Máme tzv. reflektující týmy, to jsou buď odborníci, anebo také neodborníci, kteří jsou se svolením klienta přítomni u individuální konzultace a klientovi postupně předkládají nápady při tom, jak poslouchají rozhovor, například, jak to v ţivotě mají oni, nebo jak vidí to, o čem mluví, jak vidí ty jeho zkušenosti a co si o nich myslí. A naopak - klient na to můţe reagovat. Takţe individuální práce nám v některých nastaveních umoţňuje stejné výhody jako skupinová. Pochopitelně, ţe individuální práce má obrovskou výhodu v tom, ţe člověk má čas a klid přemýšlet sám o sobě. Nemusí si říkat: Teď mě někdo poslouchá, já něco řeknu, a někdo na mě bude reagovat. Můţe si dopřát opravdový klid, komfort, pokoj přemýšlet jenom sám o sobě. To znamená, ţe ta druhá myšlenka, která přijde potom, kdyţ on něco řekne, nemusí být někoho cizího, ale bude jen jeho. Můţe mezitím mlčet, pět nebo deset minut, můţe si stanovit takové tempo, jaké mu
74
vyhovuje. Má po všech stránkách zkrátka klid a bezpečný rámec, aby mohl přemýšlet jenom sám o sobě, hodně intenzivně, ze všech moţných stran. Došlo mezi Vámi a klientem ke střetu rolí? Stalo se mi, ţe jeden klient se velmi zvědavě vyptával na můj ţivot, místo toho, abych se vyptával na ten jeho. To byl klient, který měl určité zdravotní omezení, určitý zdravotní handicap v oblasti mentálního zdraví. I já mohu klientovi říkat to, na to co on je zvědavý, to není při terapii zakázáno. Myslím, ţe je to důleţité pro celou terapeutickou práci, ale i pro klienta, ale za předpokladu, ţe si vyjasníme, proč vlastně na konzultaci jsme, a co je tím hlavním důrazem - ţe je tím důrazem pomoc člověku, aby se mu nedělo něco špatného, co se mu děje. A pokud se shodneme na tom, ţe o to jde, tak v rámci toho se dočasně můţe ptát víc mě neţ já jeho. Druhý případ, kdy se obrátili role, je tento. Jeden klient, který přišel s tím, ţe je vlastně kolega, pedagog, etolog, a ţe spoustu věcí zná a vylíčí mi, jak by si představoval, abych mu zařídil vztah s jeho dcerou. Museli jsme si vyjasnit, ţe to nefunguje tak, ţe jako odborník mi řekne, co mám dělat. Pokud s něčím takovým přijde, povedu s ním diskusi o tom, nikoli jak to mohu udělat, ale jakou mohu mít roli v tom, kdyţ si sám zařídí, ţe nějak změní vztah se svojí dcerou. Mohu v tom mít nějakou roli, ale jaká role to má být? Určitě ne taková, ţe budu instruovat dceru, jak se má chovat, nebo ţe budu instruovat její okolí. Co Vás vedlo k tomu, že jste se zaměřit na tematiku domácího násilí? To je úplně prosté. Vedla mě k tomu vedoucí centra, ve kterém jsem začal pracovat, vedoucí Gaudie, majitelka Gaudie Mudr. Olga Kunertová, která tento projekt začala dělat ve spolupráci s Adrou v Hradci Králové, s tamějším dětským krizovým centrem a s tamější poradnou. Kdyţ jsem se dozvěděl, ţe by potřebovala, aby někdo v této oblasti terapeuticky pracoval, říkal jsem si, ţe já to určitě nebudu, protoţe moji prioritu je pracovat s duševně nemocnými lidmi, zvlášť s lidmi
75
s psychózou, nebo s lidmi, kteří mají „normální „problémy, ale s vyvrhely a násilníky v ţádném případě, ty mě vůbec nezajímají. Ale vzhledem k tomu, ţe ta potřeba tu byla, aby někdo v rozjíţdějícím se projektu začal pracovat, aby to začal dělat těmi metodami, které my máme, to znamená moderními metodami, kterými se stále ještě pracuje, a z hlediska toho, jak málo je psychoterapeutických center, řekl jsem si: proč ne, proč bych to nezkusil? Takţe jsem k tomu přišel jako slepý k houslím.
Co Vám dodává energii po náročném dni? Spoustu lidí si myslí, ţe ti, kteří pracují s lidmi, dřív nebo později vyhoří, ţe by se měli od začátku preventivně starat o to, aby nevyhořeli. Myslím, ţe lidé, kteří mají sklon vyhořet, by tu práci neměli dělat, protoţe ne kaţdý můţe studovat techniku a být inţenýrem, respektive můţe to dělat kaţdý, ale pak je spousta inţenýrů, kteří vůbec v těch oblastech nepůsobí, a dělají něco úplně jiného. Zkrátka chci tím říci, ţe na to, aby někdo studovat techniku, měl by mít technický talent. Kdyţ někdo, kdo nemá talent, studuje umělecký obor na FAMU nebo divadelní fakultu, nebo něco jiného, můţe dřít, můţe všechno dělat správně, ale brzy zjistí, ţe přesto je z něj mizerný hudebník, herec, nebo jiný umělec, ţe mu to vůbec nejde. Prostě musí k tomu být předpoklady. Kdyţ někdo víc dře, neţ má předpoklady a tedy i takovou přirozenou touhu a přirozenou míru sebepoznání, co já mohu dělat protoţe, chci a protoţe mohu, protoţe ve mně ty schopnosti jsou, můţe vyhořet v kaţdé oblasti. Můţe být stejně vyhořelý psycholog, sociální pracovník, nebo hudebník. Já čerpám sílu přímo z práce, energii čerpám přímo z lidí, protoţe mi práce dává smysl, jsem jako partner těch lidí. Kdyţ je rozhovorů hodně, jsem samozřejmě unavený. Rád chodím do přírody, a jelikoţ bydlím kousek za Prahou, cestou domů se mohu zastavit na louce nebo v lese.
76
Příloha č. 2: Rozhovor s psychoterapeutkou Mgr.Annou Wackermannovou
Jaký je Váš náhled na legislativní řešení domácího násilí v České republice? Terapie je strašně komplikovaná v praxi, a musí se proto hodně zjednodušovat. Policie nemůţe dávat kontakt na intervenční centra. V situacích intervence je pomoc zaměřená na oběti, které ne vţdy chtějí přijít o vztah a rozdělit tak rodinu. Pracuje se zde s dynamikou v partnerských vztazích.
Co si konkrétně myslíte o institutu vykázání? Je dobrý v momentě, kdy se něco děje, zamezí agresorovi v napadání. Proškolit Policii je finančně náročné. Mediální osvěta by pomohla v šíření informace, ţe takové východisko existuje. Není to jednoduchá situace.
Co stálo za podnětem, že vznikl projekt zaměřený na pomoc pachatelům domácího násilí? Sešli se zde lidé, kteří to vidí v partnerských vztazích stejně, mají vůli s tím něco dělat. Pomoc byla směrována na oběti, ale nedá se z toho vymanit násilník. V roce 2005 byla třídenní konference v Brně, kde byli pozváni lidé ze Spojených států, kde se připravovaly tyto programy. Manţelé Netíkovi vytvořili vzdělávací program (program ministerstva zdravotnictví), který byl určen pro terapeuty, kteří pracují s násilnými osobami. Od roku 2009 běţí program, skupina od roku 2010.
Čím Vás obohacuje práce v tomto projektu? Dozvídám se i o sobě, ţe tohle znám, tohle je špatně. Uvědomím si vlastní agresi, dává mi to pohled na „černé ovce“. Skupinová dynamika je energie pulzující.
77
Uvědomuje si pachatel, jakou chybu udělal? Oni reagují. Je lepší, kdyţ to dělá skupina, kdyţ projeví jakoukoliv reakci - vţdy je to cennější. Podnítit skupinu k práci, například: A co na to skupina? Má někdo stejné zkušenosti? Jakou formou probíhá projekt Agrese ve vztazích? Záleţí na tématech z minulého týdne a na dynamice skupiny, a také na tematickém cvičení, které je zaměřené na pachatele. Násilí agresor stoprocentně zná z rodiny, kdy selhává otcovská role. Dodržují se ve skupině pravidla a sankce? Tato skupina je otevřená na rok. Jádrem terapie je budování zdravého sebevědomí. Klienti si mohou přiznat pocity nejistoty a úzkosti. Pravidla skupiny jsou: otevřenost, práce s časem a důvěra. Struktura skupiny: sdílení uplynulého týdne, účastníci se učí reakce pouţívat v ţivotě, získávají kolektiv. Sankce: můţe kdokoliv odejít. Jen výjimečně pokračují ve fyzické agresi (stalo se jen 2). Velmi se snaţí. Navštěvovala skupinovou terapii i žena - pachatelka? Ano, ţena - agresorka navštěvovala na počátku skupinovou terapii, po dvou měsících ukončila spolupráci (nebavila ji vědomá spolupráce). Pro ţeny je těţké přiznat se k agresivním činům, například vůči rodičům. V psychické a verbální agresi jsou ţeny velmi zdatné, a je pro ně společensky těţší přiznat si selhávání. Co Vám dodává energii po náročném dni? Dobíjí mě skupina, kdyţ se věci posouvají. Málo klientů ve skupině - to je vyčerpávající pro terapeuty a musejí dodat vlastní energii. Často si dávají najevo 78
sympatie a porozumění. Není nic zvláštního, kdyţ nám řeknou, ţe se tady cítí bezpečně. Zde si sahají na odvrácenou tvář, a to jde jen s pocitem bezpečí. Nechtějí být násilníky, dívají se na sebe kriticky, a nikdo na sebe nehází konflikt. Pokud jim umoţníme zachránit manţelství, jsou za to vděčni.
79
Příloha č. 3: Případ paní Moniky Paní Monika se na Intervenční centrum v Hradci Králové poprvé telefonicky obrátila v loňském roce o letních prázdninách. Trápilo ji chování přítele (a otce jejich pětiletého syna), který na ni nepřiměřeně ţárlil, vulgárně ji osočoval, a také ji fyzicky napadal. Paní Monika nejdříve přistoupila na osobní konzultaci v prostorách IC, avšak den před konzultací sjednanou schůzku telefonicky zrušila. Důvodem bylo poměrně váţné synovo onemocnění, a paní Monika nechtěla této situaci čelit sama. Rozhodla se dát příteli ještě jednu šanci. Pracovnice IC ji upozornila na moţná rizika dalšího setrvání ve vztahu, ale také zdůraznila, ţe její rozhodnutí respektuje, a zároveň jí nabízí moţnost v budoucnu se na IC znovu obrátit. Asi za měsíc se paní Monika na IC obrátila znovu a rozrušeně popsala fyzické napadení partnerem. Přivolaná hlídka Policie ČR věc pouze postoupila přestupkové komisi města, ale násilníka nevykázala ze společného obydlí. Na osobní schůzce za dva dny poté paní Monika popisovala průběh domácího násilí, včetně detailů posledního útoku. Přítel ji dlouhodobě týral psychicky i fyzicky. Ze strachu a studu jeho útoky často nehlásila, na policii se v minulosti obrátila jen dvakrát, ale bezvýsledně situaci řešili pouze tzv. domluvou. Po třech napadeních vyhledala ošetření a nechala si vyhotovit lékařskou zprávu. Líčila, jak ji přítel poniţoval, nadával, škrtil, fackoval, vyhroţoval zabitím. Ničil věci v bytě, který byl ve výlučném vlastnictví paní Moniky, kradl její peníze, demoloval zařízení, které potřebovala ke své práci. Bezprostředně před posledním útokem paní Monika příteli sdělila, ţe se s ním rozchází, proto by si měl hledat jiné ubytování (přítel ke koupi bytu ani nábytku nijak nepřispěl, na hrazení chodu domácnosti se podílel minimálně, spíše rodinu zadluţoval). Přítel zareagoval agresivně, odmítal rozchod i odchod ze společné domácnosti. Byt nehodlal opustit, argumentoval, ţe v něm má trvalé bydliště. Paní Monika se cítila bezmocná, v průběhu konzultace plakala. Obávala se zejména negativních vlivů na zdraví syna, který byl často násilnému jednání svého
80
otce přítomen. I s ohledem na syna chtěla souţití s násilníkem definitivně ukončit, coţ jí schválila i pracovnice IC. Na základě opakovaných konzultací v IC paní Monika postupovala následovně. Podala k soudu návrh na vydání předběţného opatření dle § 76b o.s.ř. na vykázání partnera a zákaz kontaktování své osoby. Soud návrhu vyhověl a vykázal bývalého přítele na 30 dní ze společného obydlí i přesto, ţe Policie ČR předtím sama nerozhodla o vykázání. Paní Monika přiloţila k návrhu policejní protokoly, lékařské zprávy, čestná prohlášení svých rodičů, kteří byli svědky přítelova agresivního jednání, zprávu psychologa o zhoršujícím se psychickém stavu v důsledku jednání partnera, fotografie poničených věcí v bytě a další průkazný materiál. Paní Monika poté podala k soudu ţalobu na vystěhování bývalého přítele z bytu (trvalé bydliště je pouze evidenčním údajem, nezakládá právní titul k uţívání bytu) a návrh na úpravu poměrů k nezletilému synovi, ve kterém ţádala jeho svěření do péče. Na doporučení IC zkontaktovala v místě bydliště i sociální pracovnici orgánu sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD). Trestní oznámení na bývalého přítele paní Monika podat nechtěla, šlo jí spíše o zajištění bezpečí pro sebe a syna, ne o potrestání násilníka. V průběhu třicetidenní lhůty ale bývalý přítel paní Moniku opakovaně kontaktoval vulgárními SMS zprávami i telefony, opět jí vyhroţoval. Paní Monika informovala policii a s pomocí pracovnice IC vyhotovila návrh na prodlouţení doby vykázání a zákazu kontaktu. Soud vyhověl a prodlouţil lhůtu na 6 měsíců. Asi za tři měsíce bylo v plném rozsahu vyhověno ţalobě na vystěhování. Teprve po pravomocném soudním rozhodnutí si bývalý partner definitivně odvezl své věci z bytu. Nezletilý syn byl rozhodnutím opatrovnického soudu svěřen do výlučné péče paní Moniky, otci byl umoţněn kontakt se synem. Pracovnice IC v průběhu několika konzultací nastínila paní Monice moţná řešení v její obtíţné situaci, pomohla jí se sepsáním právních podání k soudu, poskytla jí psychickou podporu. Paní Monika velmi ocenila sluţby IC. Navštívila ho ještě jednou - měsíc po konečném odstěhování bývalého přítele, aby osobně poděkovala. Vypadala spokojeně a klidně i proto, ţe psychický stav syna se výrazně
81
zlepšil. K občasným naschválům partnera dochází jen při předávání syna, vše se ale zatím daří řešit prostřednictvím OSPOD. Snad jde o relativně šťastný konec… Jméno klientky bylo úmyslně změněno.
82
Příloha č. 4: Když násilníci hledají pomoc
83
84
85
86
87
Příloha č. 5: Adresář intervenčních center v České Republice
NÁZEV IC
ADRESA
PROVOZ. E-MAIL DOBA PRO TELEFON VEŘEJN WWW STRÁNKY OST
IC BRNO
739078078 Sýpka 25 Po-Čt 8 -20 nonstop Jihomoravský 613 00 Brno Pá 8 - 16 - Černá pole kraj 541213732 Kanovnická IC ČESKÉ 11/390 BUDĚJOVICE 370 01 Jihočeský kraj České Budějovice
Po 13 - 18 Út - Čt 8 386323016 12 13 - 16 603281300 Pá pro objednané
Kotěrova 847 500 03 Královéhradec Hradec ký kraj Králové
Po 13 - 17 St 8 - 12 13 - 18 495530033 Čt 8 - 12 774591383 13 - 17 Út, Pá pro objednané
IC HRADEC KRÁLOVÉ
Po, St 8 17
IC JIHLAVA Vysočina
IC LIBEREC
Pod Příkopem 4, Út, Čt 7:30 586 01 - 15:30 Jihlava Pá 8 14:30
Tanvaldská Po 7 - 16 269 Út 7 - 15 Liberecký kraj 463 11 St 7 - 16
[email protected] www.ic-brno.cz
intervencnicentrum@charita cb.cz www.charitacb.cz
[email protected] itas.cz http://www.domacinasiliic.cz/
567215532 606520546 osobní konzultaci objednejte předem telefonem 482311632
[email protected]
[email protected] www.cipslk.cz 88
Liberec 30
Pá 7 - 12
IC OSTRAVA Moravskoslezs ký kraj - býv. 28. října 124 okresy: 702 00 Ostrava, Ostrava Opava, Nový Jičín
Po 8 – 16 Út 8 – 16 597489207 St pro 597489204 objednané (fax) Čt 8 – 16 Pá 8 – 14
IC HAVÍŘOV Moravskoslezs ký kraj - býv. okresy: Karviná, Bruntál, Frýdek Místek
596611239, 238 (fax) 739500634 - ic.havirov@slezskadiakonie. Po–Pá 8 – pohotovostní cz 16 mobil po-pá 8 - 22 hod, www.slezskadiakonie.cz so-ne-svátky 8 - 16 hod
IC OLOMOUC Olomoucký kraj
Opletalova 4/607 Havířov – Šumbark 736 01
Po, St 7:30-12, Na Vozovce 12:30-17 26 585754736 Út, Čt, Pá 779 00 774406453 7:30-12, Olomouc 12:3015:30
IC Erno PARDUBICE Košťála 980 Po-Pá 8 530 12 16 Pardubický Pardubice kraj
466260528 774755744
[email protected] www.domacinasili.cz
[email protected] [email protected] www.ssp-ol.cz
[email protected] www.skp-centrum.cz
89
Po-Pá 912, 13-15
IC PLZEŇ Plzeňský kraj
IC PRAHA Hlavní město Praha
IC KLADNO Středočeský kraj
Cukrovarská 16 326 00 Plzeň
Modřínová 1 Praha 8 Kobylisy 198 00
sluţbu IC moţno sjednat i mimo provozní dobu na nonstop lince
777167004
[email protected]
nonstop
www.kadel.cz/dchp
Po 8– 17
281911883 Út, St, Čt 281861580 (fax) 8– 18 604231085 Pá 8– 14 (ne kaţdý) 739440771
[email protected] www.csspraha.cz
312292333Jana Palacha Po 8 – 15 5
[email protected] 1643 Út, St, Čt 8 605765883
[email protected] – 17 272 80 312292332 www.zsi-kladno.cz Kladno Pá 8 – 14 (fax)
J.K.Tyla 461 IC SOKOLOV 356 01 Sokolov Po - Pá 8 Karlovarský (zelená vila 18 kraj naproti bývalému hotelu Ohře) K Chatám IC ÚSTÍ NAD 22 403 40 Ústí LABEM nad Ústecký kraj Labem Skorotice
Po 8 – 18 Út 8 – 12 St 8 – 18 Čt 8- 12 Pá 8 – 16
352661418 736514095 352669839 (fax)
475511811 475201495 fax
[email protected] http://pomocvnouziops.sweb .cz
intervencnicentrum.ul@sezn am.cz
475603390 - www.volny.cz/spirala.cki pro instituce Chomutov: o víkendech 90
Chomutov - čt 10-14 a svátcích Písečná Louny: Pá 5030 10-14 Louny - Pod nemocnicí Rumburk: Čt 10-14 2380 Rumburk Luţické nám. 160
577018265 774405682 pohotovost U Náhonu Út, Čt 7-18 od Pá 13hod
[email protected] 5208 Pá 7 - 13 do So 15 www.poradnazlin 760 01 Zlín hod; nebo dle Ne+svátky domluvy 9-15 hod Po, St 7-15
IC ZLÍN Zlínský kraj
91
Příloha č. 6: Upravený Duluthský model kontroly a moci
92
