UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Europeizace humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy České republiky

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií KATEDRA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Bc. Petr Pöschl

Europeizace humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy České republiky Diplomová práce

Praha 2016

Autor práce: Bc. Petr Pöschl Vedoucí práce: PhDr. Irah Kučerová, Ph.D. Rok obhajoby: 2016

Bibliografický záznam PÖSCHL, Petr. Europeizace humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy České republiky. Praha, 2016. 98 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra mezinárodních vztahů. Vedoucí diplomové práce PhDr. Irah Kučerová, Ph.D.

Klíčová slova Humanitární pomoc, europeizace, policy analysis, legislativní a koncepční rámec, koncept nesouladu, principy humanitární pomoci, cíle humanitární pomoci, formy humanitární pomoci, Česká republika, Evropská unie

Keywords Humanitarian aid, europeanization, policy analysis, legislative and conceptual framework, misfit, humanitarian aid principles, humanitarian aid goals, forms of humanitarian aid, Czech Republic, European Union

Rozsah práce Počet slov: 24 260 Počet znaků: 171 370 (včetně mezer)

Abstrakt Předkládaná diplomová práce se zabývá europeizací humanitární pomoci poskytované do zahraničí, z vládní perspektivy České republiky. Se svým vstupem do Evropské unie v roce 2004 se Česká republika zavázala přijmout veškeré acquis communautaire související s oblastí poskytování humanitární pomoci, což pro ni v konečném důsledku znamenalo množství změn přinášejících řadu práv a povinností. Tímto krokem tak došlo k proměně národního systému poskytování pomoci, jenž prošel nucenou a zevrubnou transformací, zejména z hlediska svého koncepčního a procedurálního nastavení. Předkládaný text se proto snaží prokázat, že takovéto změny byly způsobeny nesouladem mezi českým a unijním legislativním řádem (hard i soft law). Za tímto účelem provádí analýzu několika dimenzí konstituujících oblast humanitární pomoci; jmenovitě cílů pomoci, zásad pomoci, jejich sektorové a teritoriální implementaci, a též forem pomoci. Analýza je prováděna ve třech časových úsecích, tj. před, v průběhu a po začátku působení europeizačního tlaku. Její provedení se výlučně zaměřuje na vládní úroveň koordinace humanitární politiky, s důrazem na hodnocení kvalitativních aspektů humanitární pomoci.

Abstract This master thesis deals with the Europeanization of humanitarian aid/assistance provided to foreign countries, from the perspective of the Czech Republic. Upon the accession of the Czech Republic into European Union in 2004, the country had to adopt the whole body of acquis communautaire on humanitarian assistance, which implied a range of rights and obligations. By doing so, the humanitarian aid system experienced and undergone major changes, which resulted in significant transformation of conceptual and principal layout constituting the aid provision system. The overall objective of this thesis is thus to prove that such changes have been caused by the misfit between European and Czech hard law and soft law documents. In that regard, the thesis aims to examine the above mentioned changes in several analytical dimensions, including humanitarian aid principles, aid goals, forms of humanitarian aid, territorial and sector aid distribution. To illustrate, this thesis analyses three different time periods, i.e. before, during and after the European influence is being examined. The author exclusively focuses on state actors, while paying attention to qualitative humanitarian assistance aspects.

ii

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze, dne 29. července 2016

Petr Pöschl

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí práce paní PhDr. Irah Kučerové, Ph.D. za vloženou důvěru, neoblomnou podporu, čas obětovaný i nad rámec vlastních povinností a zejména za projevenou ochotu vést tuto práci, čehož si nesmírně vážím. Jakékoliv případné chyby padají jen na mou hlavu. Poděkování patří i mé mamince za oporu, kterou mně po celou dobu mého studia poskytovala a bez níž by dokončení této práce nebylo možné. Děkuji též PhDr. Haně Ševčíkové, Mgr. Haně Volné a Janě Zelingerové z Odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci (ORS) Ministerstva zahraničních věcí České republiky za poskytnuté rady a odrazový můstek pro práci s jednotlivými materiály. A v neposlední řadě patří můj dík i všem těm, kteří i v oněch náročných chvílích, kterých nebylo málo, pevně věřili, že tato práce jednou spatří světlo světa, a po celou dobu mne soustavně podporovali; za všechny především Mgr. Alešovi Kudrnáčovi, Mgr. Simoně Červenkové, MSc. a kolegům plk. Ing Vendulce Holé a Jiřímu Hamerníkovi.

Obsah SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK......................................................................................V ÚVOD ............................................................................................................................ 1 1

TEORETICKÉ A METODOLOGICKÉ VYMEZENÍ TÉMATU .......................................... 9

1.1

EUROPEIZACE A JEJÍ KONCEPTUÁLNÍ UKOTVENÍ ........................................................................ 13

1.2

METODOLOGICKÁ ÚSKALÍ KONCEPTU EUROPEIZACE ............................................................... 19

1.3

VYMEZENÍ DEFINICE HUMANITÁRNÍ POMOCI .............................................................................. 21

1.4

KONCEPT (FOREIGN) POLICY ANALYSIS......................................................................................... 25

1.5

IDENTIFIKACE ANALYTICKÝCH DIMENZÍ HUMANITÁRNÍ POMOCI .......................................... 27

2

HISTORICKÝ, KONCEPČNÍ A LEGISLATIVNÍ RÁMEC POMOCI ................................. 31

2.1

HISTORICKÝ RÁMEC HUMANITÁRNÍ POMOCI NA ÚROVNI EU ................................................... 32

2.2

LEGISLATIVNÍ A KONCEPČNÍ RÁMEC HUMANITÁRNÍ POMOCI EU ........................................... 33

2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.3

Primární legislativa...............................................................................................................................33 Sekundární legislativa ..........................................................................................................................35 Soft law ..................................................................................................................................................36 HISTORICKÝ RÁMEC HUMANITÁRNÍ POMOCI NA ÚROVNI ČR ................................................... 37

2.4

LEGISLATIVNÍ A KONCEPČNÍ RÁMEC HUMANITÁRNÍ POMOCI ČR............................................ 41

3 3.1

4

HUMANITÁRNÍ POMOC V KONTEXTU PŘÍSTUPOVÉHO PROCESU .......................... 48 MONITOROVÁNÍ OBLASTI HUMANITÁRNÍ POMOCI ZE STRANY EU ......................................... 49

PROJEVY EUROPEIZACE VE ZVOLENÝCH DIMENZÍCH POMOCI ............................ 55

4.1

CÍLE HUMANITÁRNÍ POMOCI ............................................................................................................ 55

4.1.1 4.1.2 4.1.3 4.1.4

Analýza domácí praxe v před-europeizačním období....................................................................55 Analýza europeizačního faktoru ........................................................................................................56 Analýza nové domácí praxe ...............................................................................................................57 Dílčí shrnutí podkapitoly ....................................................................................................................58

4.2

PRINCIPY HUMANITÁRNÍ POMOCI ................................................................................................... 58

4.2.1 4.2.2 4.2.3 4.2.4


4.3

SEKTOROVÁ ORIENTACE POMOCI ................................................................................................... 61

4.3.1 4.3.2 4.3.3 4.3.4


4.4

TERITORIÁLNÍ ORIENTACE POMOCI ............................................................................................... 64

4.4.1 4.4.2 4.4.3 4.4.4


4.5

FORMY HUMANITÁRNÍ POMOCI ....................................................................................................... 66

i

4.5.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období....................................................................66 4.5.2 Analýza nové domácí praxe ...............................................................................................................68 4.5.3 Dílčí shrnutí podkapitoly ....................................................................................................................69

ZÁVĚR ......................................................................................................................... 70 SUMMARY .................................................................................................................... 74 POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ............................................................................. 75 PRAMENY .......................................................................................................................................................... 75 LITERATURA ..................................................................................................................................................... 81

PROJEKT DIPLOMOVÉ PRÁCE ...................................................................................... 89

ii

Seznam použitých zkratek CERF COHAFA

ČR DAC ECHO

EK, Komise EU FAO GHDI GŘ HZS HP ICRC IFRC

IOM IZS LRRD MEDEVAC MV ČR MZ ČR MZV ČR OCHA/UN OCHA

OECD ORS OSN SEU SFEU

Ústřední fond OSN pro naléhavou pomoc / Central Emergency Response Fund Pracovní skupina EU pro humanitární a potravinovou pomoc / Council working party on Humanitarian Aid and Food Aid Česká republika Výbor OECD pro rozvojovou pomoc / Development Assistance Committee Generální ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu / European Commission’s Humanitarian Aid and Civil Protection Department Evropská komise / European Commission Evropská unie / European Union Organizace pro výživu a zemědělství / Food and Agriculture Organization Iniciativa Dobrého humanitárního dárcovství / Good Humanitarian Donorship Initiative Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru Humanitární pomoc Mezinárodní výbor Červeného kříže / International Committee of the Red Cross Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce / International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies Mezinárodní organizace pro migraci / International Organization for Migration Integrovaný záchranný systém Propojení humanitární a rekonstrukční pomoci a rozvojové spolupráce / Linking Relief, Recovery and Development Program MV ČR MEDEVAC (Medical Evacuation) Ministerstvo vnitra České republiky Ministerstvo zdravotnictví České republiky Ministerstvo zahraničních věcí České republiky Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN / United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj / Organisation for Economic Co-operation and Development Odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci MZV ČR Organizace spojených národů / United Nations Smlouva o Evropské unii Smlouva o fungování Evropské unie

ii

UNAIDS UNDAF UNDP UNHCR UNICEF UNRWA

VS OSN WFP WHO ZRS

Společný program OSN pro boj proti HIV/AIDS / Joint United Nations Programme on HIV/AIDS Rámec pro rozvojovou pomoc OSN / United Nations Development Assistance Framework Rozvojový program OSN / United Nations Development Program Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky / United Nations High Commissioner for Refugees Dětský fond Organizace spojených národů / United Nations Children’s Fund Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě / United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East Valné shromáždění Organizací spojených národů Světový potravinový program / World Food Programme Světová zdravotnická organizace / World Health Organization Zahraniční rozvojová spolupráce

ii

Úvod Předkládaná práce se zabývá tématem europeizace1 humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy vládní úrovně České republiky. Česká republika se vstupem do Evropské unie zapojila do evropského systému poskytování humanitární pomoci, když se na základě přístupového procesu zavázala přijmout veškeré acquis communautaire související s danou oblastí. Členství v Evropské unii tak pro českou praxi poskytování humanitární pomoci znamenalo množství změn, které přinesly řadu práv i povinností, jimiž je česká vláda vázána a jimiž se řídí. Cílem tohoto textu proto bude identifikovat klíčové momenty, které přispěly ke změně českého přístupu v poskytování humanitární pomoci, stejně jako nutnost ozřejmit vývojové tendence, jimiž česká praxe poskytování humanitární pomoci prošla od roku 1989. Motiv europeizace humanitární pomoci2 je dle autora nosný z toho důvodu, že v oblasti mezinárodní politiky rozvojové spolupráce, s níž je humanitární pomoc těsně spjata a mnohdy jí předchází, sehrává roli největšího globálního dárce Evropská unie a její členské státy (Keukeleire, Delreux 2014: 220; Broberg 2014: 166; Willitts-King 2005: 10; Evropský parlament 2016). Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že v rámci evropské rozpočtové kapitoly „vnější vztahy“ zaujímají prostředky vyčleněné pro potřeby humanitární pomoci více než 10 % celkového objemu3 (Versluys 2008: 209). Po dohodě s vedoucí práce bylo přistoupeno k užívání výrazu europeizace namísto autorem původně zamýšlené evropeizace. Vyskytne-li se i přesto v textu pojem evropeizace, autor jej bude pojímat naprosto synonymicky a rovnocenně k pojmu europeizace. Na nejednotnost v užívání tohoto konceptu ostatně upozorňují mnozí autoři. Původně anglický termín europeanization bývá dle Štěpánky Zemanové do češtiny překládán zpravidla jako europeizace, evropeizace ale též jako europeanizace (Zemanová 2007: 31). O terminologické zmatečnosti a neúplném ukotvení užívání pojmu se zmiňují i Břetislav Dančák, Petr Fiala a Vít Hloušek (2005: 12), kteří uvádějí výrazy jako evropeizace, europeizace, europeanizace spolu s anglickými europeanization a europeization. Okrajově je možné setkat se i s pojmem euizace/EUizace (Šlosarčík 2006: 4). 2 Nebude-li v textu uvedeno jinak, bude termín humanitární pomoc kategoricky pojímán jako humanitární pomoc poskytovaná do zahraničí, tj. vůči třetím zemím, nikoliv na území členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru (srov. § 7 odst. 2 a § 9 Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů). 3 Globální Evropa, jež je jednou z rozpočtových kapitol současného víceletého finančního rámce, je zároveň okruhem, který obsahuje celkem 17 podkapitol/podokruhů, mezi něž kromě humanitární pomoci spadají i výdaje na nástroj předvstupní pomoci (NPP II), evropský nástroj sousedství, nástroj pro rozvojovou spolupráci, nástroj partnerství pro spolupráci s třetími zeměmi, nástroj přispívající ke stabilitě a míru či záruční fond pro vnější vztahy, mechanismus civilní ochrany Unie nebo Společná zahraniční a bezpečnostní politika. V souhrnném rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2016 byly na oblast humanitární pomoci alokovány prostředky, jež jsou svou výší čtvrté nejvyšší v rámci kapitoly Globální Evropa, což jen dokládá důležitost humanitární pomoci (Úřední věstník EU 2016). 1

1

I když je v současné době tématu europeizace věnován relativně velký prostor, děje se tak zejména v souvislosti s oblastmi „vysoce europeizovanými“, kde v zásadě převažují analýzy zahraniční a bezpečnostní politiky (Zemanová 2007: 31) či oblasti společného trhu nebo celní unie (Druláková, Zemanová 2012: 66). Naproti tomu jiné oblasti, mezi něž patří i rozvojová spolupráce byly z analytického hlediska spíše přehlíženými, a to zejména v důsledku toho, že nespadaly do kategorie tzv. deal-breakers témat (Vittek, Lightfoot 2009: 21). To samé platí i o humanitární pomoci, která s rozvojovou spoluprací blízce souvisí. Ovšem skutečnost, že je humanitární pomoc jakožto analytické téma značně přehlížená, neodpovídá tvrzením, že poskytování vnější pomoci je nejviditelnějším zahraničněpolitickým nástrojem Evropské unie již od dob 70. let minulého století, a to v obou podobách – humanitární pomoci jakožto nahodilé formy v případě výskytu katastrof či krizí, nebo permanentní, tedy na bázi rozvojové spolupráce (Nekvapil 2008: 11). Ze zmíněných důvodů by se proto mělo analýze oblasti humanitární pomoci věnovat více pozornosti. Studium europeizace humanitární pomoci se zdá být nosné i proto, že humanitární politika patří mezi pravomoci, které nejsou Lisabonskou smlouvou definovány jako výlučné ani podpůrné či doplňkové, nýbrž jako sdílené, u nichž Evropská komise uplatňuje koordinační a komunikační postupy (Druláková, Zemanová 2012: 77). Téma europeizace navíc bylo až do doby přibližně před deseti lety v českém politologickém diskursu poměrně opomíjené, i když samo skýtalo a stále skýtá značný analytický potenciál (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 22). Tomáš Weiss (2013: 276) se přiklání k názoru, že koncept europeizace a jeho výzkum je pro české prostředí obzvláště atraktivní, zejména s ohledem na status České republiky jakožto stále relativně nového člena, u nějž je důvodné předpokládal, že se ještě dosud přizpůsobuje procesním a institucionálním aspektům. Existuje zde tak stále prostor pro původní výzkum, a to nejen v rámci procesu downloading. Obdobně se o studiu europeizace zmiňují i Maarteen Vink a Paolo Graziano (2008: 5), kteří mají za to, že i přes doposud objemnou produkci literatury zabývající se europeizací, její studium teprve začalo – příkladem budiž potřeba systematičtěji propracovaných komparativních studií. Za výběrem tématu europeizace stojí též skutečnost, že jeho výzkum byl v minulosti podstatně více reflektován především v oboru politologie, zatímco oblast mezinárodních vztahů v tomto ohledu zaostávala (Zemanová 2007: 30–31). Spojení témat europeizace

2

a humanitární pomoci, potažmo analýza vývoje programu humanitární pomoci nepatří v české (a nejen) politologické obci k vyhledávaným tématům, o čemž svědčí výrazný nedostatek jakýchkoliv publikací na toto téma. Zřejmá upozaděnost tématu humanitární pomoci jak české, tak evropské zahraniční politiky, a to zejména v kontrastu ke společné zahraniční a bezpečnostní politice či společné bezpečnostní a obranné politice je jedním z dalších důvodů pro sepsání této práce (Dany 2014: 1). Současný globální vývoj navíc ukazuje, že humanitární pomoc bude, i s ohledem na množství v nedávné době proběhnuvších či stále probíhajících humanitárních krizí, stále aktuálním tématem. Základní metodologická východiska Primárním cílem práce je testovat aplikovatelnost vybraného pojetí procesu europeizace na empirických příkladech, a to konkrétně na institucionálním a koncepčním nastavení české praxe poskytování humanitární pomoci před, v průběhu a po přistoupení země do Evropské unie.4 Mnoho prací zabývajících se europeizací zkoumá působení evropských institucí a politik v rámci trojdimenzionálního pojetí politiky. Záměrem tohoto textu je zmapovat vývoj a charakter změn v oblasti české praxe humanitární pomoci způsobený aplikací principů a prvků pramenících z evropské úrovně. S ohledem na vytyčený cíl práce bude potřeba identifikovat moment, resp. časové období, v němž (pokud vůbec) začalo docházet k europeizačním tlakům vyvíjených na konzultovanou oblast. Sekundárním cílem práce proto bude analýza rozdílů mezi domácí a evropskou rovinou poskytování humanitární pomoci, kterýžto nesoulad je s ohledem na historický vývoj české státnosti až do roku 1989 očekávatelný a logický. Text se rovněž zabývá souvislostmi mezi aktivitami na úrovni Společenství a jeho konkrétními dopady na českou praxi. Hodnotí tedy míru evropského vlivu na utváření podoby českého systému humanitární pomoci. Za účelem dosažení výše vytyčených cílů bude práce testovat předpoklad, že ačkoliv poskytování humanitární pomoci spadá do oblasti smíšených kompetencí, u níž nejsou pravomoci evropských institucí exkluzivní, jsou výstupy vyplývající z evropské legislativní úpravy této oblasti reflektovány a inkorporovány do českého právního řádu. Za účelem ověření platnosti této teze budou v práci postupně zodpovězeny následující výzkumné otázky: Text se zásadně odkazuje na humanitární pomoc poskytovanou z vládní iniciativy a vyhýbá se analýze aktivit soukromých, občanských a církevních institucí, ad Člověk v tísni či ADRA ČR. 4

3

•

Korespondují změny provedené v národní legislativě členského státu s rozhodnutími přijímanými na evropské úrovni, či se liší?

•

Které okolnosti mají vliv na legislativní změny české praxe poskytování humanitární pomoci do zahraničí?

Při formulaci hypotézy a výzkumných otázek autor primárně vycházel ze statě Evropeizace české zahraniční rozvojové spolupráce (Brusenbauch Meislová 2011: 10-11), která pro své vlastní analýzy využívá tentýž výzkumný rámec, který lze nalézt v této práci, pouze s tím rozdílem, že u Brusenbauch Meislové dochází k jeho aplikaci na oblast české zahraniční rozvojové spolupráce. Na tomto místě je též vhodné podotknout, že se autor tohoto textu při koncipování svého výzkumu v základních obrysech inspiroval zmiňovaným rámcem a uzpůsobil jej vlastním potřebám a kritériím odpovídajícím charakteru diplomových prací (zvláště jejich délce). Práce je strukturována do čtyř hlavních kapitol. První kapitola je pojata jako teoretickometodologický vhled a uvedení do problematiky. Zabývá se tematickým vymezením výzkumu, zasazením zkoumaného jevu do konceptuálního rámce, načež se věnuje operacionalizaci konceptů europeizace, humanitární pomoci a policy analysis. V neposlední řadě se první kapitola zabývá časovým a geografickým uchopením zkoumaného jevu. V první podkapitole jsou představeni stěžejní autoři věnující se výzkumu europeizace, jejich vlastní pojetí tohoto konceptu stejně jako jednotlivé analytické rámce. Třetí podkapitola se zaměří na konstituování a rozbor konceptu humanitární pomoci, na ni pak naváže předposlední podkapitola o policy analysis a trojdimenzionálním pojetím politiky. Pro všechny tři zde zmíněné koncepty je charakteristická konceptuální pluralitu. Z toho důvodu bude potřeba je všechny blíže specifikovat. Poslední podkapitola představí soubor komponentů, jejichž prostřednictvím lze popsat obecnou povahu humanitární pomoci. Výčet takovýchto konstitutivních prvků bude tvořit základní konceptuální rámec, na jehož základě bude možné provést analýzu změn, jimiž česká praxe poskytování humanitární pomoci procházela za posledních 25 let. Po širokém teoreticko-metodologickém uvedení do tématu se bude práce soustředit na charakteristiku české a evropské politiky poskytování humanitární pomoci. Hlavní pozornost bude věnována vzniku této politiky a jejímu legislativnímu a koncepčnímu

4

ukotvení. V souvislosti s nadnárodní úrovní bude představeno komunitární právo týkající se humanitární pomoci. Následující část práce mapuje oblast humanitární pomoci v kontextu přístupových rozhovorů, především v době před a následně v průběhu a po začátku působení europeizačních vlivů. Kapitoly věnující se mapováním vývoje legislativního a koncepčního rámce humanitární pomoci v době před a v průběhu přístupových rozhovorů budou z převážné části popisného charakteru, jelikož se z podstaty věci zabývají historií celého procesu a chronologicky reflektují jednotlivé aspekty realizace politiky humanitární pomoci na české a evropské úrovni. Aby čtenář získal větší přehled o dané oblasti, považuje autor za nezbytné, ač se o to bude snažit co nejméně, odkázat se na skutečnosti, jež předcházely znovuobnovení českého humanitárního programu před rokem 1995. Vývoj před rokem 1989 (i po něm) bude sice zmíněn pouze zběžně, autor však spatřuje zmínku o něm jako přínosnou, zejména s ohledem na kontextuální vhled do zkoumané oblasti, který je nutný k pochopení některých vývojových směrů, jimiž „systém“ procházel v 90. letech, tedy v době před započetím přístupových rozhovorů. Na tuto podkapitolu text naváže širším exkurzem do oblasti českých (nejen) zákonných norem upravujících oblast humanitární pomoci. Třetí z hlavních kapitol práce monitoruje oblast humanitární pomoci během působení europeizačních tlaků. V poslední kapitole se text zaměří na dopady integračního procesu na oblast české praxe poskytování humanitární pomoci z top-down perspektivy. Zkoumá tedy, jak je ČR ovlivňována nadnárodní rovinou EU. Výzkum se zde odehrává ve vybraných analytických rovinách, jimiž jsou a) cíle pomoci, b) její principy, c) sektorová orientace pomoci, d) teritoriální orientace pomoci a v neposlední řadě též e) formy pomoci. V jednotlivých podkapitolách bude nejprve stručně zhodnocena dosavadní praxe na domácí úrovni, následovaná rozborem charakteru a intenzity působení procesu europeizace a zakončená analýzou nové domácí praxe poskytování pomoci. Charakter předkládané práce lze označit za explanatorní, jelikož hlavní motivací je nalézt příčinné souvislosti mezi děním na evropské úrovni a konkrétními dopady tohoto dění na českou humanitární praxi. Ačkoliv se práce přednostně zaměřuje na institucionální a politický vývoj probíhající na evropské úrovni, u nějž lze apriorně předpokládat vyvíjení

5

adaptačního tlaku na domácí5 rovinu členských států, je potřeba uvést, že možné příčiny ve změnách podmiňujících transformaci zkoumané oblasti mohou být zavdány i jiným děním nebo aktéry (za zmínku stojí zejména vliv Mezinárodního výboru Červeného kříže či OSN). Text se zaměřuje na studium politiky poskytování humanitární pomoci EU a posuzuje její působení na legislativní proces ČR. Shrnutí dosavadního výzkumu a stavu poznání Autor na základě vlastní rešeršní práce nezaznamenal, že by se europeizací humanitární pomoci zabývala některá z českých vědeckých studií (výjimkou budiž práce Horkého (2010) a Brusenbauch Meislové (2011), viz dále). Má tudíž za to, že se jedná o doposud téměř zcela nereflektované téma. Pro oblast české humanitární pomoci je ostatně příznačné, že se potýká se značnou zdrojovou nedostatečností, která je markantní především v období let 1995-2002,6 kdy je prakticky nemožné nalézt jakékoliv ucelenější informace či rozsáhlejší publikace zabývající se danou problematikou. Autor si tuto skutečnost uvědomuje, stejně tak jako fakt, že kvantitativně malý počet zkoumaných zdrojů může omezovat závěry této práce. Jako základní zdroj studia konceptu europeizace jsou v tomto případě využívány především zahraniční studie (vědecké časopisecké stati a též sborníky) a jejich české ekvivalenty. Při práci s odbornou literaturou pojednávající o europeizaci vychází autor ze základních vědeckých statí a monografií zabývajících se teoriemi tohoto konceptu, resp. z textů obecně uznávaných zahraničních autorů (Johan Olsen, Claudio Radaelli, Adrienne Héritier, Thomas Risse, Ulrich Sedelmeier, Tanja Börzel, Frank Schimmelfennig a další), stejně jako jejich vybraných českých kolegů (Petr Fiala, Břetislav Dančák, Vít Hloušek). Ve vztahu k české akademické praxi však vyvstává na povrch zásadní omezení, a sice fakt, že problematika europeizace je v domácím prostředí reflektována se zpožděním cca deseti let a (zatím) pouze s dílčími výstupy (Zemanová 2007: 30).

Termínem domácí má autor na mysli stav na úrovni členského státu. Tento termín bude v textu pojímán synonymicky k ostatním pojmům jako národní, státní či vnitrostátní a je s nimi proto zaměnitelný. 6 Tento nedostatek dostupných zdrojů je dáván do přímé souvislosti s dřívější neexistencí odboru rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, jenž vznikl až vyčleněním části agendy odborů vnějších ekonomických vztahů a mezinárodních ekonomických organizací v roce 2003 a jehož hlavní náplní je koordinace humanitární pomoci a koncepční plánování. Hlavními zdroji, z nichž autor v tomto období čerpá, jsou výroční zprávy o české zahraniční politice (vydávány od r. 1999) a dále výroční přehledy o poskytnuté humanitární pomoci (vydávány od r. 2002). 5

6

Pro samotnou analýzu zkoumaného jevu je využito především dílčích policy analýz, výročních přehledů o poskytované zahraniční humanitární pomoci (od roku 2002, resp. 2004), od roku 2010 pak též jednoletých operačních strategií pro poskytování humanitární pomoci7 a v neposlední řadě i výročních zpráv o zahraniční politice České republiky. Za zmínku stojí studie Českého fóra pro rozvojovou spolupráci pod názvem Humanitární pomoc České republiky: Deset let z pohledu nevládních neziskových organizací, jež je analýzou proměn oficiální humanitární pomoci v období od vstupu České republiky do Evropské unie až do roku 2013. Zmiňovaný text vychází především z obsahové analýzy a rozboru koncepčních dokumentů a zpráv Ministerstva zahraničních věcí a Generálního ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc, čímž se v základních obrysech přibližuje výzkumnému rámci aplikovaném v tomto textu. Limity zmiňované publikace lze spatřit zejména v její nedostatečné šíři, kdy analyticky pokrývá pouze období po roce 2004 a dřívější období nereflektuje. Jako za možnou výjimku ve studiu europeizace české praxe poskytování humanitární pomoci lze pokládat studii Ondřeje Horkého s názvem The Europeanization of Development Policy: Acceptance, Accommodation and Resistance of the Czech Republic (Horký 2010) a dále dizertační práci Moniky Brusenbauch Meislové na téma Evropeizace české zahraniční rozvojové spolupráce (Brusenbauch Meislová 2011), které se však svým zaměřením věnují spíše europeizaci české zahraniční rozvojové spolupráce. Pokud oblast humanitární pomoci vůbec zmiňují, činí tak jen velmi okrajově. O humanitární pomoci zpravidla pojednávají pouze jako o jedné ze složek rozvojové spolupráce, čímž tak dané téma ze svých analýz prakticky vylučují. Odchylka oproti projektu Oproti původnímu záměru doznal tento text dílčích změn. Předně došlo k zúžení vlastního obsahu za přehodnocení počtu a charakteru analytických dimenzí humanitární pomoci, u nichž byly ponechány cíle, principy a teritoriální zaměření a nově naopak přidány formy pomoci a sektorové zaměření, ale zároveň bylo upuštěno od druhů pomoci.8 Ke změnám Ministerstvem zahraničních věcí jsou pravidelně vydávány od roku 2009, a to vždy na jeden kalendářní rok dopředu. 8 Text původně předpokládal analyzovat objem a druh poskytované pomoci, přičemž se tak mělo dít na bázi dílčích kategorií samostatné a sdílené pomoci. Nicméně s přihlédnutím ke skutečnosti, kdy je v případě sdílené pomoci v podstatě nemožné sledovat konkrétní toky pomoci poskytované Českou republikou, autor se rozhodl od této dimenze upustit. 7

7

taktéž došlo v případě zkoumaných aktérů pomoci. Od prvotního plánu zahrnout do analýzy i neziskový sektor bylo nakonec ustoupeno a analýza se tak profiluje pouze na dimenzi vládní koordinace poskytování pomoci. Omezení se nevyhnulo ani jednomu ze tří stěžejních klíčových konceptů – oblasti policy analysis, u níž dochází k redukci zkoumaných dimenzí politics i polity a prostor je ponechám pouze pro analýzu policy. Takto zúžené zaměření práce by s sebou mělo přinést větší strukturovanost a přehlednost textu a nabídnout tak možnost lépe nezaměřit na dílčí cíle a pracovat s nimi více do hloubky, než by bylo kdy možné učinit u původního projektu.

8

1 Teoretické a metodologické vymezení tématu V obecné rovině lze konstatovat, že členství v Evropské unii přineslo České republice množství kvalitativních i kvantitativních změn (jak z bilaterálního, tak z multilaterálního hlediska). Tato práce proto a priori předpokládá, že přistoupení České republiky do Evropské unie přineslo změny i v oblasti humanitární pomoci a došlo tak k přijetí veškerého acquis communautaire souvisejícího s humanitární politikou. Takovýto předpoklad by měl jít ruku v ruce s tvrzením, že česká dimenze poskytování humanitární pomoci prošla za dobu své existence změnami, které přispěly k dosažení standardů ostatních členských států (Sládková, Šrámková 2013: 9). Text se, s přihlédnutím k výše zmíněnému důvodu, proto bude soustředit na analýzu změn, jimiž česká praxe poskytování humanitární prošla, případně stále ještě prochází. Autorem stanovená hypotéza a celková konstrukce výzkumu podmiňuje užití jistého typu teoreticko-metodologického aparátu – v textu dojde k aplikaci tří významných konceptů, jimiž jsou europeizace, humanitární pomoc a policy analysis. Následující stránky se budou primárně zabývat konceptem europeizace z teoretického hlediska, jehož prostřednictvím bude autor usilovat o užší vymezení zkoumaného fenoménu (politologicky) a jeho oproštění od dalších pohledů, např. historického či sociologického. Tematické vymezení Svým tematickým vymezením se text striktně odvolává na humanitární pomoc, nikoliv jí příbuznou rozvojovou spolupráci. Cílem výzkumu bude snaha identifikovat předpokládaný nesoulad mezi domácí a evropskou úrovní humanitární politiky v jejím legislativním ukotvení. Sezná-li autor v průběhu výzkumu existenci určitého nesouladu (i minulou), bude hodnotit jeho míru v rámci sledovaného časového rámce. S tím souvisí i analýza změn, jimiž program poskytování humanitární pomoci procházel v průběhu přístupového procesu České republiky do Evropské unie. V souladu s výše zmíněnými cíli se práce zaměří na studium legislativních aktů, koncepčních a jiných oficiálních dokumentů upravujících oblast české i evropské praxe poskytování humanitární pomoci. Časové vymezení zkoumaného jevu S ohledem na výzkumné cíle práce a povahu tématu bude v textu aplikován diachronní přístup, který se s přihlédnutím k zasazení tématu do delšího časového horizontu jeví jako

9

vhodný. Výzkumný rámec je navržen tak, aby bylo možné sledovat vývoj v oblasti humanitární pomoci ve dvou rovinách: 1) v době před začátkem působení vlivu europeizačního procesu a 2) po začátku a v průběhu působení europeizačních tlaků. Z časového hlediska je text ohraničen rokem 1995, v němž došlo k oficiálnímu obnovení programu poskytování české humanitární pomocí, a na straně druhé rokem 2016, v němž došlo k sepsání této práce. Na tomto místě je vhodné připomenout slova Gerdy Falkner, podle níž je ke kvalitní analýze dopadů evropských politik, resp. jejich institucionálního vlivu na domácí praxi, potřeba nejdříve přesně vědět, v jaký okamžik se (budoucí) členské státy začaly potýkat s adaptačním procesem. Takovýto poznatek je totiž naprosto klíčový pro identifikaci kýženého „milníku“ mezi původní podobou legislativního prostředí a následnými adaptačními tlaky vyvíjenými vůči členským státům z pozice centra (Falkner 2003: 3). Striktní dělicí linií dvou výše zmíněných časových rovin nemusí být nutně rok 2004, v němž došlo ke vstupu České republiky do Evropské unie. Přestože europeizační tlaky a procesy pravděpodobně působily na legislativní úpravu oblasti humanitární pomoci již v době předcházející vlastnímu přistoupení a politika tak byla formována v souladu s procesem přizpůsobování se acquis communautaire, je velmi nesnadné určit zásadní milník-předěl obou zkoumaných časových rovin. Ačkoliv již od 31. března 1998 začala probíhat technická jednání o vstupu České republiky do Evropské unie (neboli screening), jejichž účelem bylo porovnat českou legislativu s tou unijní9, nejeví se tento rok jakožto zásadní, protože v oblasti humanitární pomoci nedošlo k žádnému zásadnímu posunu. V případě roku 1996, kdy došlo k podání přihlášky do Evropské unie, má autor zase za to, že se jedná o příliš brzké období. Ani období před podáním přihlášky není v předestřeném kontextu příliš směrodatné – k obnovení programu humanitární pomoci došlo v roce 1995 a jeho praktické realizaci až roku 1996, tedy rok před, resp. ve stejném roce, a není proto příliš pravděpodobné, že by česká humanitární politika byla od počátku formována vidinou perspektivy budoucího vstupu (srov. např. Pitrová, Pšeja, Suchý, Hloušek, Fiala 2006: 9). Petr Jelínek (2004b: 14) naproti tomu jako za směrodatný identifikuje rok 2004, kdy se do oblasti humanitární pomoci promítla harmonizace českého právního řádu s evropskou legislativou, konkrétně v souvislosti se schválením nového zákona o veřejných zakázkách, 9 Zmiňovaná technická jednání zahrnovala 31 kapitol (tzv. přístupových), během jejichž projednávání Česká republika předkládala dílčí poziční dokumenty týkající se jednotlivých kapitol evropského acquis, z nichž jichž deset bylo uzavřelo v roce 1999 (Kotyk 2000: 58).

10

který nebyl s ohledem na svá ustanovení týkající se výjimek pro projekty rozvojové spolupráce a humanitární pomoci kompatibilní s legislativou Evropské unie. I přes všechny obtíže lze za směrodatný zlomový bod původní praxe označit rok 1995, zatímco v případě změn vyvolaných europeizačními tlaky lze s ohledem na konzultaci výše spatřovat za směrodatné období let 1998–2000, resp. 2002, v němž docházelo k pozvolným změnám v případě materiální a záchranářské pomoci. Autor tak činí zejména v souvislosti se započetím a následným předběžným i konečným uzavřením přístupových rozhovorů v rámci kapitoly „Vnější vztahy“ (viz Krichewsky 2003: 9). Geografické vymezení Po geografické stránce se práce zaměřuje na oblast České republiky doplněnou o vzájemné působení a dění na úrovni Evropské unie. S ohledem na zahrnutí teritoriální a sektorové dimenze humanitární pomoci do výzkumného rámce práce, budou v textu částečně reflektovány i jednotlivé světové regiony či země, do nichž pomoc v minulosti mířila. Zmiňuji se tak pouze pro úplnost, jelikož se tento poznatek samotné analýzy příliš netýká. Typologie výzkumu Z typologického hlediska představuje tento text disciplinovanou interpretativní případovou studii10, jejímž cílem je podat detailní analýzu případu a poskytnout tak porozumění a/nebo příčinné vysvětlení daného jevu (Kořan 2008: 33). Cílem výzkumu je identifikace klíčových momentů, které přispěly ke změně českého přístupu v poskytování humanitární pomoci v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. Tato studie je ve svém důsledku analýzou vlivu europeizace na institucionální vývoj politiky poskytování české humanitární pomoci do zahraničí. Takto zaměřená práce dle názorů11 autora odpovídá účelem předkládaného výzkumu lépe než jedinečná studie, protože i když se zabývá studiem relativně jedinečného fenoménu, k jeho analýze využívá již v minulosti testované teoretické rámce (Odell 2004: 59 in Kořan 2008: 34). Z principu se ale práce nebude snažit

Tento druh studie stojí na pomyslném pomezí mezi jedinečnou a instrumentální případovou studií. Zatímco u jedinečné případové studie se má za to, že detailní poznatky vyplývající z takové studie jsou hodnotou samy o sobě, bez nutnosti zobecňování, instrumentální případová studie naproti tomu přistupuje k případům jako k prostředkům určeným pro další práci s teoriemi, tzn., že prostřednictvím detailní analýzy předpokládá možnost tvorby obecné teorie, s čímž pak dále spojuje získávání informací o širší kategorii fenoménů (Kořan 2008: 34-35). 11 Nedomnívám se totiž, že by mnou předkládaný výzkum měl takový dopad, resp. záběr, aby z něj vyvozené závěry bylo bez dalšího možné aplikovat na jiné fenomény. 10

11

aplikovat holistický přístup, protože se zabývá jen vybranými aspekty zkoumané problematiky, resp. zkoumaný jev nazírá z dílčí perspektivy (viz níže). Operacionalizace použitých konceptů Ulrich Sedelmeier (2011: 9) hovoří o tom, že nejčastější otázky, resp. závislé proměnné se týkají skutečnosti, do jaké míry dění na evropské úrovni ovlivňuje domácí vývoj v té které oblasti, resp. zdali je evropský vliv v dané oblasti skutečný a má reálný dopad na domácí politické změny. Je potřeba si uvědomit, že všechny teorie evropské integrace (zejména neofunkcionalismus, intergovernmentalismus či paradigma mnoho-úrovňového vládnutí) pojímají výsledek integračního procesu, tedy institucionální strukturu, jako závislou proměnnou (Císař 2005: 55). V tomto ohledu se teorie europeizace ničím neliší, když se snaží o uchopení vlivu integračního procesu na podobu národních politik členských států, tedy tzv. pohledem shora, u nějž se závislou proměnnou stávají „[…] způsobené změny v politické struktuře členských států EU“ (Císař 2005: 55). Operacionalizace nezávislých proměnných •

Nesoulad, resp. (ne)existence legislativních norem mezi evropskou a domácí úrovní, resp. na evropské a domácí úrovni. Tato proměnná je ve vztahu k tématu práce velmi důležitá, neboť se zabývá otázkou, jestli na evropské úrovni existují potřebné normy upravující oblast humanitární pomoci a zdali jsou tyto normy potažmo aplikovány na nižších stupních, tedy v členských zemích. Hodnotami, jež tato proměnná bude nabývat, jsou a) úplná implementace, b) omezená implementace, nebo c) žádná implementace evropského acquis. Míra implementace bude sledována v počtu přijetí evropských norem a přijímání jiných, dobrovolných závazků.

•

Teritoriální priority humanitární pomoci. U teritoriálních priorit bude sledováno, do jakých geografických oblastí a regionů poskytovaná pomoc proudí a zdali český diskurs poskytování pomoci odpovídá praxi zaběhnuté se standardy evropské úrovně či sleduje vlastní zájmy odlišné od těch evropských. Hodnoty, jichž tato proměnná bude nabývat, jsou a) shoda v teritoriální distribuci a/nebo b) rozdíly v teritoriální distribuci pomoci.

Operacionalizace závislých proměnných •

Proměna charakteru legislativních norem na domácí úrovni. U této proměnné je potřeba poukázat na skutečnost, že domácí legislativní úprava není vždy jen výsledkem

12

působení evropské komunitární praxe, ale též členstvím v jiných mezinárodních organizacích humanitárního zaměření, jakožto i důsledkem dodržování mezinárodního humanitárního práva. Hodnoty, jichž tato proměnná bude nabývat, jsou a) přejímání evropských nástrojů pomoci či b) zdrženlivost/rezistence k přijímání evropských nástrojů pomoci. •

Přijímání nových norem v průběhu dalšího vývoje. Tato oblast reflektuje vývojové tendence českého legislativního prostředí upravujícího program humanitární pomoci, ke kterému docházelo (a případně stále dochází) v souvislosti s genezí a tvorbou evropských primárních i sekundárních legislativních norem upravujících, ač už přímo, či nepřímo, oblast poskytování humanitární pomoci. Hodnoty, jichž tato proměnná bude nabývat, jsou a) tvorba národní legislativy upravující oblast pomoci či b) absence legislativních norem upravujících oblast humanitární pomoci.

1.1 Europeizace a její konceptuální ukotvení Europeizace je sice módní, ale ne úplně dobře definova(tel)ný pojem, což je dáváno do souvislosti s tím, že se tento koncept používá pro popis řady různorodých procesů probíhajících v současné Evropě (Loužek 2005: 244, Olsen 2002: 921). Europeizace je na tomto místě chápána jako metafora pro složitý komplex integračních procesů probíhajících v západní části Evropy po roce 1950 a v celé Evropě po roce 1989, odvíjejících se v rámci institucionální a právní architektury ES/EU. V podstatě lze říci, že dominantní architekturou se v tomto ohledu stala právě Evropská společenství, resp. Evropská unie (Jakš 2005: 117). Jde zde především o závazky a požadavky institucionální a hodnotové, proto je ostatně europeizace jako proces spojena s fenoménem evropské integrace a není neutrální jako např. globalizace. Často se navíc projevuje vůči těm zemím, které v EU ještě nejsou, ale které o přístup programově usilují (Jakš 2005: 117). Podobně o europeizaci píše Pitrová, Pšeja, Suchý, Hloušek a Fiala (2006: 9), kteří tvrdí, že již v době před zahájením přístupových rozhovorů se prostor Unie začal otevírat transformujícím se ekonomikám, přičemž samotná vidina vstupu pak otevírala cestu ke sbližování různých politik, přesněji řečeno ve vyšší míře motivovala (potenciální) kandidátské státy provádět změny v daných oblastech na domácí úrovni adaptace.

13

Není ovšem nikterak překvapující, je-li vliv unijních politik na domácí politiky očividný, k čemuž v konečném důsledku přispěly i samy členské státy, když převedly zodpovědnost za výkon svých politik na evropskou úroveň (Ladrech 2010: 166-167). To ale nutně nemusí být případ humanitární pomoci, která je sice komunitarizována, nicméně spadá do sdílených pravomocí Společenství, nikoliv do výlučných (viz níže). Pod pojmem europeizace je též někdy chápáno dosažení politického sjednocení Evropy. Europeizací se tak v tomto případě rozumí statický okamžik (cíl), nikoliv proces. U této interpretace je ovšem problematické, že bychom se ve vybraných případech snažili metodologicky uchopit „stav“, jehož ještě nebylo dosaženo (Buller, Gamble 2002: 11). Jednalo by se spíše o jakousi predikci toho, jak by ryzí europeizace mohla/měla vypadat. V případě europeizace pojímané jako proces se často mluví o tranzitologickém pojetí europeizace, kdy badatelé, zabývající se demokratickou transformací zemí střední a jihovýchodní Evropy, implicitně předpokládali, že se bude jednat o proces určité nápodoby již existujících vzorů, tj. těch západoevropských (unijních). Předpoklad samotný sice nebyl potvrzen, nicméně je možné, že takovýto faktor sehrál v inkriminovaných postkomunistických zemích svou roli, kdy se Česká republika v letech 1989-1994 potýkala spíše s procesem westernizace, tj. zavádění demokratických hodnot a principů usilujících o demokratizaci celého politického systému. Takovýto proces ovšem nelze zcela automaticky zaměňovat nebo slučovat s europeizací (o procesu westernizace více viz Večeřa, Machalová (2010: 89)). Dle Přemysla Rosůlka (2005: 296) předpokládá koncept europeizace existenci jakéhosi epicentra, z nějž dochází k dalšímu šíření jeho vlastních hodnot a norem. Ideje by tak měly být konsolidovány a definovány jak v rámci polity centra, tak i směrem vně toto centrum. Vzhledem k tomu, že jak Claudio Radaelli, tak Tanja Börzel hovoří o tom, že europeizace je dynamickým procesem, mají obecně za to, že ne vždy musí dojít k harmonizaci jednotlivých politik. Členské státy se naopak mohou v jednotlivých oblastech přibližovat, či vzdalovat, což zavdává nutnost takovéto změny typologizovat (Börzel 2003: 15-16, Radaelli 2000: 11). Ať už tak či onak, lze konstatovat, že pronikání evropské dimenze na národní či sub-národní úroveň je viditelným faktem (Héritier 2001: 1), čemuž nasvědčuje i to, že se jedná o nejčastěji zkoumanou dimenzi europeizace (Olsen 2002: 932-933).

14

Tabulka: typologizace změn souvisejících se europeizačními tlaky Ústup (též regrese) Netečnost (též inercie) Vstřebání (též absorpce) Přizpůsobení (též adaptace) Přeměna (též transformace)

Vzdalování se národní legislativy vůči legislativě unijní v důsledku odporu vůči evropskému modelu. Záměrná rezistence vůči změnám s cílem nevyhovět požadavkům evropské legislativy. Inkorporování evropských požadavků bez změn již existujících národních struktur. Přizpůsobení se formou zakomponování požadovaných prvků, avšak bez změny v samotném základu. Nahrazení dosavadní praxe zcela novým modelem, jenž je plně v souladu s požadavky evropské úrovně.

Zdroj: Autor na základě Börzel 2003: 15–16 a Radaelli 2000:11.

Jim Buller a Andrew Gamble (2002: 8) jdou ve své stati o europeizaci proti obecně uznávanému proudu a zpochybňují termín europeizace jako takový (v obecně známém pojetí procesu přejímání evropských vlivů členskými státy) a namísto toho se ptají, čím je europeizace a jaký je její vztah vůči evropské integraci a spilloveru, resp. zdali by tyto dva jevy nemohly suplovat funkci europeizace tak, jak ji známe dnes. Taktéž se zmiňují o tom, že až donedávna byl prostor ve zkoumání Unie ponecháván především genezi institucí a snahám o (politickou) integraci (Buller, Gamble 2002: 9). Vzápětí ale přichází s vlastní, trochu pozměněnou definicí europeizace, která skýtá jisté podobnosti s dříve konzultovanými definicemi. V prvé řadě europeizaci nedefinují jako proces, nýbrž jako stav, u nějž lze pozorovat a zkoumat, zdali se projevily efekty působení toho či onoho adaptačního tlaku. V podstatě zde diskutují problém, že europeizace může být proces ve smyslu vyvíjení adaptačního (ná)tlaku, ale že je měřitelná především v jistém momentě, který je v měření statický a od nějž můžeme při hodnocení „europeizace“ politiky či oblasti vycházet. Nadto europeizaci charakterizují výlučně jako „změnu“ a odmítají její pojetí ve smyslu „absence změny“ či „rezistence vůči změně“. V podstatě ji definují jako transformační, tedy činný proces (Buller, Gamble 2002: 17). Vzhledem k širokosti a jisté definiční „rozbředlosti“ pojmu europeizace (viz např. Vink, Graziano 2008: 3) a taktéž částečné nejednoznačnosti v terminologii se tento text omezí je na některé přístupy, které nejlépe vyhovují tématu a vytyčeným cílům práce. Jak říká Claudio Radaelli (2004: 4), jinak se na europeizaci dívá historik, politolog či sociolog. Perspektivy, jimiž může být europeizace nazírána a zkoumána, jsou různé. Tyto různé pohledy na europeizaci rovněž stojí za různorodým teoretickým ukotvení (v tomto případě především legislativní rovina, nikoliv již však např. tranzitologická rovina nebo mezinárodní

15

rovina, viz Dančák, Fiala, Hloušek (2005: 14)). V tomto ohledu bude tato práce reflektovat především premisu nesouladu vycházející od Tanji Börzel a Thomase Risse, která sleduje nesoulad mezi národní (tj. domácí) a evropskou úrovni. Text proto bude a priori předpokládat existenci nesouladu mezi českou a evropskou úrovní, v tomto případě především nesoulad v rovině legislativní. Za dva základní přístupy k procesu europeizace lze označit tzv. 1) top-down a 2) bottom-up. Bottom-up přístup se vyznačuje tím, že hlavní závislou proměnou představuje dynamika a výsledek procesu budování evropských institucí a institutů. V poslední době se však do centra pozornosti dostává též top-down přístup, který analyzuje dopad evropské integrace a europeizace na domácí procesy a politiky v členských státech (Börzel, Risse 2000). Topdown přístup europeizaci ostatně definuje jako proces, v jehož rámci rozhodnutí učiněná na evropské

úrovni

ovlivňují

a

formují

jednotlivé

politiky,

rozhodovací

procesy

a institucionální struktury na úrovni členských států (Héritier 2001: 3) a zabývá se také kvalitativními změnami v oblastech policy, politics a polity, které se projevily v reakci na výsledek evropského rozhodovacího procesu. Obdobně se o europeizaci takto vyjadřují Štěpánka Zemanová a Radka Druláková, které hovoří o tom, že europeizace mapuje změny vyvolané evropskou integrací na úrovni členských států, v oblastech, jež lze charakterizovat jakožto politiky, politické procesy a politické systémy (Druláková, Zemanová 2012: 65). Top-down přístup zmiňuje také Smith (2002: 613), Vink, Graziano (2008: 3) nebo Hloušek, Pšeja (2009: 118), kteří říkají, že europeizace není jednosměrnou cestou, vliv integrace působí různě (zmiňují se tak i bottom-up přístupu), či také Pitrová, Pšeja, Suchý, Hloušek, Fiala (2006: 4), kteří tvrdí, že europeizace je vnímána jako reakce národní politiky na měnící se evropské prostředí, především instituce a politiky (tedy opětovně top-down přístup). Richard Vale (2011) uvádí, že top-down přístup může mít i své mezery, např. v tom, že sice dokáže identifikovat oblasti, v nichž je reformní tlak vyvíjený na členské státy velký či naopak nepatrný, nicméně již nedokáže spolehlivě vysvětlit, jak dotčené státy na daný tlak reagují. Top-down přístup je nicméně dobré zmínit též v souvislosti s tím, že Unie dokáže podnítit reformní tlaky tehdy, pokud státy na danou věc ještě samy nereagovaly, typicky se tak děje především v těch oblastech, do nichž se nově rozšiřuje evropský vliv (což by ostatně mohl být též případ humanitární pomoci, protože ta po dlouhou dobu nebyla dobře kodifikována ani na unijní úrovni) a dokáže osvětlit, jak se tento vliv přesně projevil.

16

Claudio Radaelli (2004: 6) podotýká, že je potřeba vzít v potaz zejména bottom-up přístup, který se může vyznačovat rezistencí ze strany členských států, případně jejich snahami o vlastní adaptaci diskutovaných politik – tato skutečnost však není problematická, protože politika poskytování humanitární pomoci v tomto případě spadá do sdílených politik, které se vyznačují tím, že ponechávají členskému státu vlastní prostor k naplňování vytyčených cílů, přičemž Společenství je v dané věci činné pouze tehdy, nedochází-li k dostatečnému naplňování cílů. Nelze proto předem zcela předpokládat, že v této oblasti bude ze strany Společenství vyvíjen silný adaptační tlak. Miloš Večeřa a Tatiana Machalová (2010: 88) v reakci na Claudia Radaelliho (2004) upozorňují na to, že europeizace je procesem obousměrným, tedy že se při něm vzájemně ovlivňuji národní a evropská úroveň. Jinými slovy: proces europeizace může být iniciován jak ze strany Evropské unie, tak ze strany národních států, resp. aktérů. Obdobně se vyjadřuje i Adrienne Héritier (2001: 2), která europeizaci pojímá jako interaktivní proces a odmítá, že by evropské instituce jednosměrně dirigovaly svá politická rozhodnutí na národní státy. Hlavním důvodem, proč však v této práci nebude reflektován bottom-up přístup, je, že Česká republika vstoupila do EU až v roce 2004, ovšem konstituování evropského humanitárního programu začalo již dříve, v době předcházející jak samotnému vstupu, tak zahájení přístupových rozhovorů. Podíváme-li se na koncept europeizace z hlediska jeho analytického využití, tak dojdeme k tomu, že je často používán pro analýzu procesu adaptace členských států na členství v EU a to v nejrůznějších rovinách a oblastech politologických analýz, přičemž debata samotná se týká především schopností adaptace domácích politik (policies) na evropské výzvy. Ve svém procesním pojetí se však europeizace vztahuje i k institucím, strukturám a organizacím – tedy v kontextu dimenzí policy, politics, polity (Moravcová 2006: 474, Grote 2003: 4 in Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 12). Břetislav Dančák se spolu s Petrem Fialou a Vítem Hlouškem, s odkazem na Tanju Börzel a Thomase Risse, odvolávají na domněnku, že potřeba europeizační změny vyvstává pouze v těch případech, kdy existuje určitá inkompatibilita (misfit) v oblasti politics, policies či polities mezi evropskou a domácí úrovní. Takováto inkompatibilita pak může ve svém důsledku vést k adaptačnímu tlaku a následné změně, pokud aktéři či instituce, jichž se týká, na tuto

17

odpoví (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 21). Nutnou podmínkou pro výskyt europeizace je dle Tanji Börzel tzv. nesoulad neboli misfit mezi evropskými a národními politikami či politickými procesy. Od případné míry nesouladu se pak určuje rozsah (ná)tlaku na adaptaci k evropským politikám a vyvolat tak potenciální změnu. Platí zde přímá úměra, že čím je míra nesouladu větší, tím je i adaptační tlak ze strany Evropské unie hlubší (Börzel 2003: 5). Mírou nesouladu a jeho kategorizací se též zabývá Gerda Falkner, která identifikuje celkem tři stupně nesouladu – nízký, střední a vysoký (Falkner 2003: 5), ale již se je nesnaží kvantifikovat. Lze říci, že v případě post-komunistických zemí, k nimž Česká republika zcela jistě patří, je misfit zcela jistě přítomným mechanismem majícím vliv na europeizační proces jako takový (jak procesně, tak obsahově (Ladrech 2010: 187)). Tanja Börzel a Thomas Risse identifikují dvě podmínky odkazující na změny domácích politik v kontextu dění na evropské úrovni. První z nich předpokládá jistý nesoulad či „nevyhovující“ stav mezi procesy, politikami a institucemi na evropské úrovni na straně jedné a procesy a politikami na národní úrovni členských států na straně druhé. Druhou z podmínek je existence faktorů (aktérů nebo institucí), které na adaptační tlaky reagují a ulehčují jejich začleňování na národní úrovni (Börzel, Risse 2000). Není na místě předpokládat, že proces europeizace probíhá ve všech zemích a oblastech politiky stejně. Buller a Gamble (2002) se zmiňují o tom, že proces europeizace je nerovnoměrný, nevyvážený a výsledky nerovnoměrně distribuované. V obdobném duchu se vyjadřuje též Adrienne Héritier, která se zmiňuje o tom, že výstupy europeizace jsou napříč státy rozdílné, totéž platí v případě různých oblastí politik, u nichž bylo dosaženo odlišného stupně europeizace (Héritier 2001: 2). Můžeme pozorovat buď tzv. a) pozitivní integraci, u níž se setkáváme s bezprostředním působením europeizace, kdy je v podstatě o to, že národní změna je mnohdy zapříčiněna předepsáním pro vytvoření určitých institucionálních požadavků, resp. jejich splněním, b) negativní integraci, není předepsaná, nicméně strukturální změna může sama o sobě zapříčinit či ovlivnit změny i u domácích aktérů, c) rámcovou integraci jakožto nejmírnější formu adaptačního tlaku, kdy změny na evropské úrovni mohou nepřímo ovlivnit rozhodování domácích aktérů a ve své podstatě je tak přimět k vytváření nových strategií na základě procesu adaptace k již existujícím institucím. (Buller, Gamble 2002: 13).

18

Částečně lze spatřit paralelu u Christopha Knilla, Dirka Lehmkuhla a jejich třech mechanismech europeizace (2002: 257). Připomínají, že europeizace se pravděpodobně projeví v těch oblastech či státech, jejichž politiky se více vzdalují evropskému modelu, jinými slovy se projeví tam, kde je větší nesoulad mezi národní a evropskou úrovní dané politiky. V tomto ohledu působí dle Ondřeje Císaře dvě různé logiky adaptace – racionalistická verze institucionalismu a verze sociologická. Dle sociologického institucionalismu není domácí změna vedena instrumentální logikou, nýbrž je výsledkem procesu sociálního učení (Börzel, Risse 2003: 57). Europeizace je v tomto případě viděna jako zdroj norem, přesvědčení, do nichž jsou aktéři v členských zemích socializovaní (Císař 2005: 58). Na druhé straně racionalistická verze modeluje jednání aktérů na základě teorie racionální volby, kdy aktéři sledují svůj vlastní zájem, jednají racionálně a snaží se maximalizovat svůj zisk (Císař 2005: 57). Proces europeizace lze ostatně chápat i jako dobrovolné (v rámci přístupových jednání o tom však být řeč moc nemůže) přejímání institucionálních a legislativních pravidel neboli acquis, na kterých EU funguje (Jakš 2005: 118). Existuje také poznatek, dle kterého národní instituce často v procesu europeizace hrají roli již v průběhu přijímání dané politiky, resp. jejich instrumentů a nečekají s vědomím, že na požadavky EU budou muset stejně reagovat a jednají tak již v průběhu rozhodovacích procesů (Druláková, Zemanová 2012: 67-68). Za pozornost stojí právě pronikání politické kondicionality do přístupového procesu kandidátských zemí a jeho vývoje, kdy byly vyžadovány politické podmínky a standardy v oblast lidských práv (Ladrech 2010: 186). V případě oblasti humanitární pomoci by však šlo možná namítnout, že i přes nezištnost jejího poskytování zde bude stejně jako v případě realizace rozvojové spolupráce jistý (národní) zájem, jímž bude vedeno poskytování humanitární pomoci. Tomu by tak ale být nemělo, jelikož to neumožňují principy humanitární pomoci.

1.2 Metodologická úskalí konceptu europeizace Jednou z výtek při schválení projektu k této práci byla i absence metody pro testování předpokládaných kauzálních vazeb. Autor si tuto obtíž uvědomuje, tím spíše, že příčinné souvislosti mezi evropskými aktivitami a konkrétními změnami na domácí úrovni není vždy

19

snadné zcela podchytit. To ztěžuje i skutečnost, že na změny v národních politikách mohou mít vliv i jiné a často paralelní okolnosti než jen dění na evropské úrovni. Příkladem mohou být důsledky globalizačních procesů, post-komunistická transformace a jiné (Radaelli 2004: 8, Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 17, Haverland 2006: 135). Výzkum europeizace tak mnohdy nedovede rozlišit, která změna domácí politiky je výsledkem působení EU, globalizace či poptávky po změně na národní úrovni (Haverland 2005). Z toho lze dovodit, že změny přijaté v legislativním ukotvení humanitární pomoci nemusely být nutně vyvolány (pouze) evropským integračním tlakem, ale též vnějšími či vnitřními faktory, jež mohou, ale nutně nemusí, souviset s evropskou integrací. (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 17). Obdobně se v tomto duchu vyjadřuje i Robert Ladrech (2010: 163), jenž tvrdí, že příčin pro změnu politik jednotlivých členských států je mnoho. Obtížnost prokazování kauzality je v případě humanitární pomoci o to těžší, že tato oblast reálně skutečně podléhá formování z řad jiných vlivů a faktorů, zejména ze strany Organizace spojených národů a jejich agencií (srov. Versluys 2008: 222). Autor se proto snažil nastavit výzkum tak, aby byl schopen co nejlépe očistit efekt evropské úrovně od ostatních vlivů, jež mají dopad na českou praxi poskytování humanitární pomoci. Toho se snaží dosáhnout především tím, že studii rozděluje na dva delší časové úseky – před a po začátku působení europeizačního faktoru – v jejichž rámci samostatně zkoumá podobu domácí praxe poskytování humanitární pomoci. Co se kritiky samotného konceptu europeizace týče, tak např. Marcus Haverland (2003: 135) tvrdí, že existuje nedostatek dokumentování a dokazování kauzality ve vztahu mezi evropskou integrací a domácím vývojem. Dalším problémem je značně selektivní hledisko při výběru případových studií, jejichž prostřednictvím je koncept europeizace ověřován. Pro analýzy bývají vybírány pouze takové případy, u nichž je zjevné, že EU vykonává určitý tlak na členské státy, aby se adaptovaly na určitou politiku či situaci. Oblasti, kde evropský vliv nepředstavuje zjevný katalyzátor změn, jsou výzkumem europeizace často opomíjeny. Jim Buller a Andrew Gamble (2002: 11) taktéž mluví o tom, že stávající (výše zmíněné) koncepty jsou problematické v tom ohledu, že termín europeizace definují z prizmatu unijní úrovně, což nedává prostor pro to, aby mohlo dojít k operacionalizaci výzkumu pro potřeby domácí úrovně. Nutno podotknout, že tuto skutečnost vyřešily tzv. bottom-up přístupy, které akcentují vliv domácí úrovně na tu evropskou. Ačkoliv tato skutečnost může

20

být jednou ze slabin výzkumu, tak může představovat jeho možné vhodné rozšíření. V této práci bude pracováno pouze top-down přístupem, a bottom-up bude ponechán stranou.

1.3 Vymezení definice humanitární pomoci Cílem této podkapitoly je představit koncept humanitární pomoci v širší perspektivě. Ze všeho nejdříve je ale potřeba uvést jednoznačnou definici. Vzhledem k tomu, že termín humanitární pomoci není tak jednoznačný, jak by se mohlo na první pohled zdát, bude nejprve zmíněna definice mezinárodního humanitárního práva, která poskytne hlubší kontextuální přehled a plynule přejde k definici humanitární pomoci jako takové. Je to právě mezinárodní humanitární právo a jeho principy, které napomohlo ke konstituování definice humanitární pomoci, resp. se z něj definice humanitární pomoci odvozují. Při hledání definice humanitární pomoci je potřeba vyjít z definic mezinárodního humanitárního práva tak, jak je uvádí Organizace spojených národů (OSN) a Mezinárodní výbor Červeného kříže. Tyto definice napomohou k získání širšího povědomí o tom, čím se humanitární pomoc jako taková zabývá, respektive lépe přiblíží cíle, k jejichž naplnění je poskytována. Organizace spojených národů definuje mezinárodní humanitární12 právo jako „…tvořící pravidla a principy upravující prostředky a metody vedení válečného konfliktu a ochrany civilního obyvatelstva, nemocných a raněných vojáků a válečných zajatců.“ (OSN 2005: 231). Za hlavní zdroje mezinárodního humanitárního práva pak označuje především čtyři „Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů13“ z roku 1949 a dále též dva dodatkové protokoly14 uzavřené v roce 1977 pod záštitou Mezinárodního výboru Červeného kříže. Mezinárodní výbor Červeného kříže pak mezinárodní humanitární právo pojímá jako „… součást mezinárodního práva zabývajícího se právní regulací ozbrojených konfliktů s cílem je maximálně humanizovat – tedy bez jakékoli diskriminace zajistit v každé době respektování důstojnosti lidské bytosti

Za ekvivalentní lze též označit pojmy mezinárodní válečné právo nebo mezinárodní právo ozbrojeného konfliktu (Jukl 2005). 13 Těmito úmluvami jsou: Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci a Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války. 14 Konkrétně se jedná o Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů a dále o Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter. 12

21

a učinit vše pro předcházení či alespoň zmírnění utrpení zejména těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni, i těch, kteří byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí“ (Jukl 2005). Tyto definice alespoň z části pomáhají uchopit koncept humanitární pomoci, byť se zabývají především válečnými konflikty a děním s nimi spojeným. Na základě výše zmíněného proto bude dále humanitární pomoc definována vymezením se vůči zahraniční rozvojové spolupráci, která se konceptuálně opírá o Rozvojové cíle tisíciletí, a transformační spolupráci. V důsledku neexistence jednotné definice humanitární pomoci bude text práce vycházet ze syntetického pojetí definic uváděných v koncepčních materiálech Ministerstva zahraničních věcí ČR a iniciativy Dobrého humanitárního dárcovství (viz níže). První ze zde představených definic vychází ze Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, jenž humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí definuje jako „…souhrn činností hrazených ze státního rozpočtu, jejichž cílem je zamezit ztrátám na životech a újmě na zdraví, zmírnit utrpení a obnovit základní životní podmínky lidí po vzniku mimořádných událostí, jakož i zmírňovat dlouhodobě trvající následky mimořádných událostí a předcházet jejich vzniku a negativním následkům.“ (Parlament ČR 2010: 1963). Na tomto místě je potřeba uvést i druhou, i když starší definici pocházejí od ministerstva zahraničí, v tomto případě čerpanou z Operační strategie humanitární pomoci České republiky na rok 2010, která humanitární pomoc definuje jako „…aktivitu, jejímž cílem je zamezit ztrátám na životech, zmírnit lidské utrpení, zachovat lidskou důstojnost a zamezit újmě na zdraví obyvatelstva zasaženého mimořádnou událostí, zejména přírodní katastrofou nebo ozbrojeným konfliktem. Humanitární pomocí se rozumí nejen okamžitá reakce na mimořádnou situaci, ale také následná pomoc při obnovování základních životních podmínek, příprava na mimořádné události a předcházejí jejich negativním následkům a také pomoci při vleklé humanitární krizi, poskytovaná v rámci dlouhodobě trvajících konfliktů zejména v tzv. křehkých zemích. V kontextu komplexních krizí, ale také prevence katastrof je humanitární pomoci předstupněm pro zahraniční rozvojovou spolupráci.“ (MZV ČR 2009b). Deklarace zásad a dobré praxe humanitárního dárcovství přijatá ve Stockholmu v červnu 2003 v rámci neformální globální iniciativy Dobrého humanitárního dárcovství sice přímo nedefinuje humanitární pomoc, nicméně první tři principy označované jako záměry a definice humanitární akce lze ve své podstatě považovat za prvky konstituující humanitární pomoc per se, když za záměr humanitární akce považují „…záchranu životů, odstranění utrpení a zachování

22

lidské důstojnosti v průběhu a po ukončení člověkem zapříčiněných krizí a přírodních katastrof.“ a dále uvádí, že humanitární akce „…zahrnují ochranu civilistů a těch, kteří se více neúčastní válečných akcí, dále zahrnují poskytování potravinové pomoci, vody, hygienického zázemí, přístřeší, lékařských služeb a dalších způsobů pomoci, které jsou poskytovány za účelem pomoci postiženým osobám a ulehčení návratu k normálnímu životu a obživě.“ (GHD Initiative 2003). Po tomto prvotním vymezení je s ohledem na proklamace učiněné v úvodu záhodno uvést i definici zahraniční rozvojové spolupráce tak, jak se o ní zmiňuje Zákon č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, který ji definuje jako „… souhrn činností hrazených ze státního rozpočtu, jejichž cílem je přispět k odstranění chudoby v kontextu udržitelného rozvoje, včetně plnění rozvojových cílů tisíciletí, k ekonomickému a sociálnímu rozvoji, k ochraně životního prostředí, jakož i k podpoře demokracie, dodržování lidských práv a řádné správy věcí veřejných v rozvojových zemích.“ (Parlament ČR 2010: 1963). Porovnání této a jíž dříve zmíněné definice humanitární pomoci obsažené ve výše citovaném zákoně dává tušit, že se humanitární praxe apriorně neřídí výlučným poskytováním pomoci (pouze) do rozvojových zemí. I tak je ale důvodné se domnívat, že do rozvojových zemí bude pomoc proudit nejčastěji. V roce 2004 byl Ministerstvem zahraničních věcí ČR vytvořen tematický program transformační spolupráce15, jenž je zamýšlen jako doplňkový k již realizovaným aktivitám rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Nově vzniklý program má ve své podstatě odrážet zkušenosti ČR ze společenské transformace z 90. let minulého století a soustředit se na rozvoj demokracie, demokratických institucí, právního státu v zemích, které se právě nacházejí v procesu významné společenské transformace (Sládková et al. 2008: 23-24). Koncepce podpory lidských práv a transformační spolupráce ze září 2015, která je v současné době hlavním koncepčním materiálem upravujícím tuto oblast, charakterizuje program transformační spolupráce jakožto platformu pro využívání specifických zkušeností, jež ČR získala v průběhu procesu transformace a budování demokracie. Zejména se zaměřuje na podporu občanské společnosti, podporu svobody projevu a přístupu k informacím či podporu budování institucí právního státu (MZV ČR 2015d: 3).

15

Někdy se též uvádí transformační politika či program transformační spolupráce. 23

Humanitární pomoc bývá někdy považována za součást širšího konceptu zahraniční pomoci konstituovanou dvěma složkami – rozvojovou a humanitární (Halaxa 2000: 2; Weiss 2011: 37). Petr Halaxa (2000: 2) vychází z toho, že rozvojová pomoc je dlouhodobějšího rázu s přesahem do sociální oblasti či oblasti životního prostředí, zatímco humanitární pomoc je poskytována reaktivně, ad hoc u nepředvídatelných oblastí a z principu je tedy spíše krátkodobá. Obdobně se ostatně vyjadřují i Petr Jelínek a Jan Plešinger (2008), kteří uvádí, že humanitární pomoc se, na rozdíl od rozvojové spolupráce neřídí dlouhodobými strategiemi, nýbrž využívá zjednodušených procedur, aby tak byla k dispozici co nejrychleji. Vzhledem ke své charakteristice, dle které by se humanitární pomoc měla od rozvojové spolupráce lišit tím, že není nástrojem zahraniční politiky státu per se16 a nesleduje tak jeho vlastní cíle, by nemělo docházet k jejímu zkoumání z pohledu foreign policy analysis. Všudypřítomná profesionalizace však zapříčinila, že i humanitární pomoc se stala do jisté míry podmíněnou, což má v současnosti za následek rozkol, v němž proti sobě stojí „klasici“ reprezentovaní např. Mezinárodním výborem Červeného kříže, kteří se přiklání k tomu, aby byla humanitární pomoc od politické roviny odloučena, zatímco druhá skupina zastává názor, že by nemělo dojít ke striktnímu oddělování obou rovin (Weiss 1999: 2-3). Tato teze předjímá, že poskytování humanitární pomoci musí být „ušito na míru“ jednotlivým situacím a místům tak, aby došlo k minimalizaci nežádoucích vlivů této intervence. V tomto bodě již můžeme hovořit o humanitární politice, tj. implementaci humanitárních hodnot jakožto součásti veřejné politiky. V obdobném duchu se vyjadřuje i Matteo Garavoglia (2014: 1-2), který říká, že v přístupu k humanitární pomoci existují dva základní přístupy: a) „sdružený“ přístup zasazující se o poskytování humanitární pomoci v rámci zahraniční politiky a širšího rámce kritérií a b) „neutrální“ přístup řídící se poskytováním humanitární pomoci striktně na základě humanitárních zásad. Dochází-li k politizaci humanitární pomoci, předně se tak děje na základě kritéria selektivnosti pomoci, kdy jsou některé státy upřednostňovány, zatímco jiné ignorovány. Takovéto pojetí však v zásadě jde proti původnímu „neutrálnímu“ chápání humanitární pomoci.

16 Obecně vzato lze konstatovat, že zahraniční rozvojová spolupráce, což ostatně v důsledku terminologické příbuznosti platí též o humanitární pomoci, je v porovnání s ostatními dimenzemi zahraniční politiky poměrně novou složkou. Tato skutečnost je připisována na vrub přijetí evropských a mezinárodních závazků, k nimž se Česká republika přihlásila svým „návratem do Evropy“ a které se snaží naplňovat (Horký 2008: 366).

24

1.4 Koncept (foreign) policy analysis Posuzování europeizace zahraniční politiky vychází zejména z metodologických přístupů foreign policy analysis orientovaných na zahraničně-politické chování jednotlivých členských států EU. Tento přístup hodnotí i zaměření a cíle jejich zahraničních priorit (akcí), zvláštní vztahy k jiným, nečlenským státům a také adaptaci zahraniční politiky skrze členství, tj. přijetí evropského právního rámce (Moravcová 2006: 474). O europeizaci humanitární pomoci tak můžeme hovořit i jako o europeizaci české zahraniční politiky, protože ta ji spolu s rozvojovou spoluprací považuje za své integrální součásti (MZV 2003: 85). Analýza policy vychází z trojdimenzionálního pojetí politiky (Lindblom 1959), s nímž tato studie pracuje, ale zaměřuje se pouze na jednu z jeho částí, a to na oblast policy a záměrně vynechává kategorie politics a polity. Důvod pro opomenutí dvou zbylých dimenzí je ten, že humanitární pomoc je v této práci chápána jako koncept policy. Vhodnost analýzy humanitární pomoci jakožto policy je diskutován v další části této podkapitoly. Autor si ale zároveň uvědomuje, že vynechání sféry politics a polity z analýzy výzkumné snahy v této oblasti zčásti zplošťuje. Přihlédneme-li avšak k deklarovanému (tj. ne zcela jisté aplikovatelnosti europeizace na ostatní sféry politiky) výzkumnému cíli práce stejně jako k její struktuře a charakteru, které v zásadě vylučují, aby práce byla detailnějšího charakteru při zachování rozvržení a obsahu kapitol tak, jak je uvedeno v úvodu, se autor domnívá, že je toto stanovisko obhajitelné. V obecné rovině se policy část zabývá obsahem politiky a zkoumá, z jakého ideového rámce vychází. Zjednodušeně lze říci, že policies jsou výstupy politického procesu, tedy že se v nich projevuje vliv vlády na společnost. Policy analysis se pak snaží zkoumat, jak se politická opatření iniciují, formulují a jak se realizují. Ve zkratce tak lze policy analysis považovat za studium realizace a přijímání politických opatření. Tento proces se zaměřuje především na to, jak se politika „dělá“, než na to, co je jejím obsahem a jaké jsou potažmo její důsledky (viz Heywood 2004: 421–422). Mimo to je potřeba zmínit i poznatek Jürgena Groteho, který poukazuje na skutečnost, že pojem europeizace lze zcela bez problémů použít pouze na oblast policy analysis, zatímco v ostatních případech narážíme na inherentní metodologické problémy (především absenci metod). Grote tak jinými slovy tvrdí, že europeizaci lze aplikovat na schopnost adaptace domácích politik na ty evropské (2003: 4 in Hloušek 2004: 98). V tomto případě tedy

25

odpadá úskalí, že by se policy analysis ve věci analýzy policy metodologicky vymykala. Koncept policy analysis ve své podstatě sleduje vnitřní změny ve všech dimenzích politiky, resp. bude sledovat změny v domácí policy oblasti (viz též Börzel 2003: 4). Pro samotné pochopení zkoumaného jevu je také potřeba definovat vztah mezi europeizací a zahraniční politikou. Vyvstává zde otázka, zdali má smysl, aby prostřednictvím konceptu europeizace docházelo ke zkoumání zahraniční politiky, jež je svým charakterem suverénní každému členskému státu. Na druhou stranu lze ale namítnout, že pokud by zahraniční politika státu byla vůči dopadům evropského integračního procesu netečná, nemělo by zkoumání v této oblasti opodstatnění. Důvodně se však lze domnívat, že výzkum je proveditelný, protože směřování zahraniční politiky ovlivněno je. Tato otázka se ale do značné míry vztahuje spíše na výzkum společné zahraniční a bezpečnostní politiky, do níž oblast humanitární pomoci nespadá. Podle Claudia Radaelliho (2004: 5), jenž chápe europeizaci jako jev skládající se z procesů konstrukce, difuze a institucionalizace formálních a neformálních pravidel, patří do oblasti veřejné politiky (public policy) i zahraniční rozvojová spolupráce a humanitární pomoc. Činí tak s odkazem na policy analysis jakožto obecně aplikovatelný nástroj pro analýzu problémů řešených v rámci veřejné politiky. Zásadní otázkou je, do jaké míry je vhodné na danou oblast použit analýzu foreign policy, když oblasti jako rozvojová spolupráce a humanitární pomoc nespadají do oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tedy do politiky zahraniční, nýbrž do oblasti „vnější vztahy“. Vzhledem ke skutečnosti, že tento text reflektuje poskytovávání humanitární pomoci do zahraničí (přičemž záměrně nereflektuje a nezmiňuje unijní úroveň), označuje tato oblast ten typ vztahů se státy mimo území Evropské unie, tedy se jedná o zahraniční politiku v širším pojetí a ne v klasickém chápání (Weiss 2013: 269). Předpokládám, že tento přístup není problematický, jelikož se jedná pouze o definiční spory v rámci konceptu samotného než napříč kategoriemi. Ostatně vnější vztahy EU zahrnují řadu oblastí, které se od sebe liší mírou vymahatelnosti evropských rozhodnutí i mírou zapojení evropských institucí (Weiss 2013: 275). Dle něj je možné uvažovat, že členské státy budou ve snaze hájení svých zájmů v dané oblasti spíše pasivnější, neboť daná politika/oblast je pro ně spíše autonomní záležitostí s pouhým koordinačním a komunikačním vlivem EU, což předpokládá pouze mělkou („shallow“) europeizaci.

26

Nadto je potřeba podotknout, že ačkoliv oblast rozvojové spolupráce a humanitární pomoci nespadá pod agendu SZBP, v případě České republiky je minimálně dle Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce ČR na období 2010-2017 vnímána jako nástroj zahraniční politiky (ČRA nedatováno: 24–25), pročež se zde užití foreign policy analysis jeví jako vhodné. Krom toho se např. Thomas Weiss (1999: 15) zmiňuje o tom, že humanitární pomoc je ve své podstatě stejně politickým nástrojem, jelikož se její vlastní realizace řídí principy „to do good without doing harm“ a „to do the least harm“, což odpovídá politickému zadání, že humanitární intervence by měla být navržena tak, aby neodporovala a neztěžovala budoucí realizaci rozvojových projektů v oblasti a byla vůči nim komplementární.

1.5 Identifikace analytických dimenzí humanitární pomoci Ještě před započetím samotné analýzy a aplikací předestřeného výzkumného rámce bude potřeba ozřejmit jednotlivé složky, které spoluutvářejí a spolu-definují oblast praxe poskytování humanitární pomoci. Takto identifikované komponenty, jež vycházejí z obecných charakteristik humanitární pomoci či byly definovány klíčovými organizacemi a institucemi17 zabývajícími se humanitární agendou, pak budou sloužit jako jednotlivé analytické dimenze. Pro jejich upřesnění bude použito i definic a termínů užitých v českých koncepčních a programových dokumentech týkajících se humanitární politiky, předně z vládních koncepcí a operačních strategií. Při plánování a následné realizaci pomoci se český program humanitární pomoci řídí třemi dokumenty, přesněji humanitárními výzvami, kterými jsou Konsolidovaná humanitární výzva OSN, Humanitární výzva Mezinárodního výboru Červeného kříže a Operační strategie Generálního ředitelství EK pro humanitární pomoc (Sládková, Šrámková 2013: 15). Z předloženého výčtu je zřejmé, že konceptuální ani reálné plánování pomoci není podmíněno pouze kontextuálním děním na evropské úrovni, u níž taktéž může docházet k zohledňování koncepčního plánování a normotvorby jiných institucí, ale též významně ovlivňováno působením OSN a ICRC.

17 Mezi tyto instituce patří Organizace spojených národů (a její mnohé agencie), Mezinárodní výbor Červeného kříže či Generální ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu (ECHO).

27

Není neobvyklé, že jednotlivé instituce pojmenovávají dílčí konstitutivní prvky různě, nezřídka kdy se však jedná o podobné kategorie, jejichž odlišnost je dána hlavně užitím jiné metodiky a terminologie používané pro potřeby evaluace projektů. I přes tuto skutečnost však lze konstatovat, že v podstatě neexistuje jednolitý výčet prvků, které by konstituovaly oblast humanitární pomoci. Proto je vhodné přistoupit na „vytvoření“ vlastního rámce, jenž se bude odkazovat na dříve uvedené koncepční dokumenty. Přihlédneme-li k cílům, resp. záměrům humanitární pomoci, ty se v textu odvolávají na Principy a dobrou praxi humanitárního dárcovství schválené ve Stockholmu dne 17. června 2003 v rámci neformální Iniciativy Dobrého humanitárního dárcovství. Záměry se dovolávají různých typů akcí a do značné míry souvisí i s časovým hlediskem distribuce pomoci stejně jako jejich formami. Mluvíme-li o principech humanitární pomoci, těmi se v kontextu praxe poskytování humanitární pomoci rozumí zásady lidskosti, nestrannosti, nezávislosti a nezaujatosti, jež byly poprvé přijaty Mezinárodním hnutím Červeného kříže a Červeného půlměsíce na mezinárodní konferenci ve Vídni v roce 1965. Ve své podstatě se tyto principy snaží o dosažení pareto optima pro všechny zúčastněné (Carbonnier 2014: 196). Zmiňované principy se v zásadě dělí na dvě kategorie; na základní a odvozené. Mezi základní principy jsou řazeny lidskost a nezaujatost, jež se vztahují k samotné podstatě humanitární akce, zatímco principy nestrannosti a nezávislosti jsou považovány za principy odvozené, jejichž prostřednictvím by mělo být dosahováno cílů poskytování humanitární pomoci. Principy humanitární pomoci jsou dále inkorporovány v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 46/182 vztahující se k posílení koordinace krizové pomoci OSN, která potvrzuje zásady lidskosti, nezaujatosti a nestrannosti (VS OSN 1991), resp. v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 58/114, jež zmiňuje princip nezávislosti.18 Zmíněnými zásadami se taktéž řídí ECHO prostřednictvím Konsensu o humanitární pomoci, jehož jsou tyto zásady integrální součástí. Co se sektorové orientace pomoci týče, její pojetí vychází z tzv. UN Cluster Approach, který vypracovala UN OCHA v roce 2005 na základě nutnosti zreformovat původní systém pomoci, který byl přijat rezolucí Valného shromáždění OSN 46/182 na konci roku 1991 (UN OCHA nedatováno). Systém byl reformován tak, že došlo k identifikaci 11 sektorů 18 Pod pojmem nezávislost humanitární pomoci je míněn stav, v jehož rámci nejsou cíle pomoci konfrontovány s vlivem politických, ekonomických, vojenských či jiných zájmů dárce ani příjemce (VS OSN 2003).

28

pomoci a stanovení odpovědnosti za tyto sektory, jejichž koordinací byly pověřeny jednotlivé agencie OSN a další mezinárodní organizace či iniciativy (viz infografika). Přestože byl tento systém primárně vytvořen a aplikován pro účely multilaterální složky humanitární pomoci, jeho základní rámec je přenositelný i na bilaterální složku. Infografika: Sektory humanitární pomoci

Zdroj: převzato od Sládková, Šrámková 2013: 22.

V případě forem pomoci je v prvé řadě potřeba si uvědomit, že je to stát či státní území procházející humanitární krizí, jenž má právo požádat o konkrétní druh/formu pomoci, jelikož se má za to, že pomoc nelze postižené zemi či regionu tzv. vnutit (Stefanelli, Williams 2011: 54). Formy, resp. druhy pomoci se odvíjejí od cílů pomoci, s čímž souvisí i jejich konceptuální pojetí. OSN v tomto případě rozvíjí dva přístupy. V prvé řadě usiluje o poskytnutí okamžité pomoci (zejména materiální či záchranářské), na straně druhé cílí na posílení preventivních strategie a opatření, jejichž záměrem je katastrofám předcházet. Důraz je kladen na zavedení systémů včasného varování (např. monitoring hrozících

29

hladomorů či předpovědi meteorologických jevů) a zavádění nástrojů prevence konfliktů (OSN nedatováno). Závěrem by chtěl autor podotknout, že výčet výše zmíněných prvků není v žádném případě kompletní; stejně tak mohlo dojít k zahrnutí dalších kategorií, jimiž jsou např. kvalita a/nebo kvantita pomoci, objem poskytnutých financí či evaluace. Zvolenými východisky se autor snažil vystihnout oblast humanitární v její funkční šíři, s ohledem na cíle a zásady jejího poskytování. V neposlední řadě je potřeba podotknout, že ačkoliv jsou jednotlivé kategorie z analytického hlediska v práci oddělené, ve skutečnosti jsou mnohdy spíše vzájemně propojené (za všechny vztah mezi cíli, formami a sektorovou orientací pomoci).

30

2 Historický, koncepční a legislativní rámec pomoci Problematika humanitární pomoci spadá do sféry sdílených kompetencí mezi Evropskou unií a členskými státy, což mimo jiné znamená, že Komise je v této oblasti povinna koordinovat aktivity Společenství se členskými státy (Dany 2014: 3; Stefanelli, Williams 2011: 57). Tato doména tak podléhá vnitřnímu institucionálnímu členění, u nějž jde o směsici kompetencí dělenou mezi dvě instance, kde politiky vytvořené a implementované na evropské úrovni koexistují s národními politikami v téže oblasti (Smith 2007: 230-231). Obecně se má za to, že oblast sdílených kompetencí, jejichž vymezení bylo upřesněno přijetím Lisabonské smlouvy, dává členským státům prostor vytvářet vlastní legislativu, ale pouze tehdy, není-li takováto aktivita vyvíjena i na evropské úrovni (Druláková, Zemanová 2012: 75). Pro oblast humanitární pomoci (a rozvojové spolupráce) nicméně platí, že se tato neřídí principem preempce a je řazena do politik, které Unie vykonává v součinnosti s členskými státy, tj. že EU vyvíjí vlastní politiku vedle politik členských států, resp. tuto doplňuje (Druláková, Zemanová 2012: 75). To znamená, že přestože má Unie pravomoc vyvíjet činnost v oblasti humanitární pomoci, nesmí taková činnost bránit členským státům v tom, aby samy vykonávaly svou pravomoc v téže oblasti. Jejich politiky proto podléhají spíše koordinaci a komunikaci než harmonizaci (Broberg 2014: 167; Druláková, Zemanová 2012: 75). Dalším problém představuje fakt, že poskytování humanitární pomoci není čistě ekonomickým tématem, jelikož je spjato s politikou lidských práv či konceptem dobrého vládnutí. Původní evropská rozvojová (a humanitární) politika se předně soustředila na země ACP, avšak s ohledem na pozdější vývoj světového dění (zejména v 90. letech) a nárůst počtu konfliktů musela tento vývoj reflektovat. Toto se mimo jiné odrazilo v navýšení počtu příjemců pomoci (Smith 2007: 321). Z toho lze tedy usuzovat, že především rozvojová pomoc/spolupráce byla zejména v minulosti, považována za ekonomický nástroj zahraniční politiky státu, než viděna jako altruistická snaha pomoci. Tento postoj ale přetrvává do značné míry i dnes.

31

2.1 Historický rámec humanitární pomoci na úrovni EU Evropské společenství, potažmo Evropská unie byly v oblasti humanitární pomoci činné již od doby platnosti Římských smluv a založení Evropského hospodářského společenství, byť smlouvy samotné nikterak explicitně nevymezovaly kompetence v dané oblasti (Versluys 2008: 209; Stefanelli, Williams 2011: 56). Samotný „prapůvod“ evropské pomoci lze spatřovat v podobě dohody z Yaoundé II z roku 1969, která mezi jinými zahrnovala krizovou pomoc poskytovanou uskupení afrických, karibských a tichomořských zemí (African, Caribbean and Pacific Group of States, ACP) a též dohodu o potravinové pomoci (Evropská komise 1999: 17). Dohoda z Yaoundé II též představovala základ pro pozdější podpis série úmluv známých jako dohody z Lomé (I-IV), jež sice položily základy evropské rozvojové politiky, ale také zavdaly impuls k prvotnímu rozvoji poskytování humanitární pomoci. Morten Broberg (2014: 166) míní, že praxe poskytování evropské humanitární pomoci byla v minulosti úzce propojena s aktivitami v oblasti rozvojové spolupráce. Např. druhá z dohod umožnila Společenství směrovat (humanitární) pomoc výše zmíněnému uskupení zemí skrze aktivity nevládních organizací, zatímco třetí dohoda přišla s možností podpory těm zemím, jež na svém území hostily uprchlíky (Evropská komise 1999: 18). O mimořádné pomoci, která je pojímána buď v kontextu zmírnění ekonomických potíží, nebo v naléhavých případech daných přírodními katastrofami, čímž odpovídá pojetí humanitární pomoci, pojednává Úmluva z Lomé IV, konkrétně v článcích 254–257 (Rada ministrů ACP-EEC: 1989: 88-89). Evropské společenství se v ní zavázalo k přispění zmírnění následků katastrof, flexibilitě poskytnutí pomoci, jakožto i k co nejrychlejší následné obnově, to vše ze předpokladu nezištnosti takto poskytnuté pomoci. Během období 90. let představovala evropská dimenze humanitární pomoci doplňkovou komponentu k aktivitám rozvojové spolupráce, avšak s nástupem nového tisíciletí se tato praxe postupně měnila (Versluys 2007: 8). Spolu s přijetím Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 z června 1996 se začala oblast humanitární pomoci proměňovat; původní pojetí humanitární pomoci jakožto krizové pomoci začalo být konfrontováno s novými tématy – obnovou poničené infrastruktury, včetně té socio-ekonomické, či vytváření prostoru pro přechod organizované humanitární pomoci v projekty rozvojové spolupráce (Versluys 2007: 8). Na toto úsilí pak Evropská komise navázala Sdělením Komise č. 153/2001

32

Evropskému parlamentu a Radě – Návaznost základní pomoci, obnovy a rozvoje, jež kategorizovalo tři typy humanitárních krizí a též přichází s návrhy, jak dosáhnout větší odolnosti vůči budoucím krizím, prostřednictvím posílení vazby mezi humanitární pomocí a rozvojem. Evropské společenství se v počátcích komunitární politiky humanitární pomoci potýkalo s absencí uceleného systému jejího poskytování, který byl neinstitucionalizovaný a roztříštěný. To se změnilo teprve s rokem 1992, kdy z podnětu tehdejších „dvanáctky“ členských zemí, které se shodly na tom, že dosavadní evropské kapacity řešení krizí nejsou dostatečné, došlo k založení Úřadu Evropského společenství pro humanitární pomoc, zkráceně nazývaného ECHO (EK 2015: 10). Koordinace a následná realizace humanitární pomoci v dřívější době vycházela ze směsice platných norem, které mnohdy pouze odvozovaly jednotlivé kompetence z oblasti rozvojové spolupráce (Broberg 2014: 166).

2.2 Legislativní a koncepční rámec humanitární pomoci EU Aby docházelo k naplňování principů humanitární pomoci a její realizaci, není možné, aby humanitární pomoc byla považována za nástroj společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Dany 2014: 1). Jak tvrdí Gilles Carbonnier (2014: 189), oblast humanitární pomoci se stala profesionalizovanou, s vlastními standardy a zastřešujícím koncepčním rámcem. Zatímco rozvojová pomoc je reálným nástrojem zahraniční politiky státu, jejímž prostřednictvím stát sleduje své vlastní zájmy a je tak zištná, humanitární pomoc by měla zůstat nepodmíněnou, nezištnou a tedy altruistickou.

2.2.1 Primární legislativa •

Smlouva o založení Evropského společenství19 upravuje oblast rozvojové spolupráce (zprostředkovaně i humanitární pomoc, která není ve smlouvě samostatně řešena) v hlavě XX, části čtvrté, v článcích 177-181. Článek 177 konstatuje, že rozvojová politika Společenství má vůči týmž politikám členských států doplňkový charakter, zatímco čl. 180 uvádí, že „Společenství a členské státy koordinují své politiky v oblasti rozvojové spolupráce a vzájemně slaďují své programy pomoci…“ (MZV ČR nedatováno: XV/CS 201).

Smlouva o založení Evropského společenství původně nesla jméno dnes již bývalé Smlouvy o Evropském hospodářském společenství, k jejímuž přejmenování došlo prostřednictvím Smlouvy o Evropské unii (též známé jako Maastrichtské smlouvy) v roce 1993.

19

33

Ač nakonec nikdy nevstoupila v platnost, Smlouva o Ústavě pro Evropu se v článku I-11 hlavy III zabývala jednotlivými kompetencemi: výlučnými, sdílenými (včetně humanitární pomoci) a doplňkovými. Text této smlouvy tak byl vůbec první, který humanitární pomoci přiznal samostatný právní základ a smluvně ji ukotvil spolu s články o rozvojové, ekonomické, technické a finanční spolupráci se třetími zeměmi (Cremona 2003: 1364). O humanitární pomoci text smlouvy hovoří jako o ad hoc pomoci a ochraně obyvatelstva a obětí přírodních či člověkem způsobených katastrof v třetích zemích, jež je v souladu s obecnými principy vnější politiky Společenství, zásadami mezinárodního práva a principy nestrannosti a znevýhodňování (Evropská rada 2004: 255). Obsah článku tak byl, s ohledem na zásadu nestrannosti, jasný – poskytnutí pomoci se předpokládalo u všech obětí humanitárních katastrof bez rozdílu, tedy i v těch zemích, na něž měly být Evropskou unií a/nebo širším mezinárodním společenstvím uvaleny sankce.

•

Smlouva o Evropské unii (SEU) řadí problematiku humanitární pomoci do kategorie společných politik v oblasti mezinárodních vztahů, resp. vnější činnosti, s cílem pomoci lidem, zemím a regionům čelícím přírodním a/nebo člověkem způsobeným katastrofám, viz písm. g) odst. 2 čl. 21 hlavy V (Úřední věstník EU 2012a: 29). Maastrichtská smlouva zařadila rozvojovou spolupráci20 mezi komunitární politiky spadající do I. pilíře, ačkoliv bylo často (a mylně) deklarováno, že k zařazení této politiky došlo do oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tedy II. pilíře, ale zároveň ji definovala jako oblast smíšené kompetence na základě článku 130x (Úřední věstník EU 1992: XIV/CS 39). To ostatně platí i dnes, po vstupu Lisabonské smlouvě v platnost. Znamená to tedy, že pravomoci Unie nejsou v této oblasti exkluzivní, nýbrž spíše paralelní k těm na úrovni členských států, což dokládá i odst. 1) čl. 4 hlavy I, části první SFEU (viz níže).

•

Smlouva o fungování EU (SFEU) přináší vůbec první právní a samostatné zakotvení humanitární pomoci do primárního práva Unie, což je patrné z konsolidovaného znění smlouvy, v němž jsou současné články 208–212 bývalými články 177–181a Smlouvy o ES. O humanitární pomoci se explicitně zmiňuje odst. 1 čl. 214 kap. 3 hlava III, část pátá, který se odkazuje na skutečnost, že „Činnosti… v oblasti humanitární pomoci jsou

20 Text práce na tomto místě hovoří o rozvojové spolupráci, jelikož téma humanitární pomoci nebylo v liteře Maastrichtské smlouvě smluvně upraveno – smlouva se o něm explicitně nezmiňuje. Úprava poskytování humanitární pomoci je tak ve smlouvě upravena odvozeně, viz zmínka o programech pomoci v článku 130x (Úřední věstník EU 1992: XIV/CS 39).

34

prováděny v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie.“, zatímco odst. 2 uvádí, že humanitární pomoc je realizována v souladu s principy mezinárodního práva a zásadami nestrannosti, nezávislosti a nezaujatosti (Úřední věstník EU 2012b: 143). Odstavec 7 dodává, že humanitární pomoc je z evropské úrovně koordinována s činnostmi mezinárodních organizací a institucí, zejména s OSN (Úřední věstník EU 2012b: 143). Obdobně se k tomuto principu hlásí i česká praxe poskytování humanitární pomoci, proto minimálně v tomto ohledu lze vysledovat jistou návaznost a provázanost politik (MZV ČR 2012c: 2). Ačkoliv přijetím Lisabonské smlouvy došlo ke zrušení troj-pilířové struktury a přeřazení rozvojové spolupráce mimo nyní již bývalý maastrichtský chrám, smlouva potvrdila status humanitární pomoci coby komunitární politiky a její zařazení mezi oblasti se sdílenou pravomocí. V tomto případě se tak politika humanitární pomoci realizovaná paralelně členskými státy i Společenstvím navzájem doplňuje a posiluje v duchu čl. 4 hlavy I části první Smlouvy o fungování Evropské unie (Úřední věstník EU 2012b: 52).

2.2.2 Sekundární legislativa Sekundární legislativou se rozumí ta legislativa, jež vychází z primárního práva vymezeného smlouvami, které tvoří prameny primárního práva (Fiala, Pitrová 2003: 346-347). Mezi sekundární právní akty se řadí nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Platí, že nejsilnějším právním aktem je nařízení, jehož obsah se bezprostředně a přímo vztahuje na všechny členské státy, aniž by muselo dojít k jeho transponování do domácího řádu (jako v případě směrnic).

•

Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 ze dne 20. června 1996 o humanitární pomoci, ve znění pozdějších nařízení č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 a č. 219/2009 ze dne 11. března 2009. Cílem nařízení je úprava všech operací realizovaných za účelem poskytnutí humanitární pomoci, přičemž klíčová úloha je spatřována ve způsobu koordinace této pomoci mezi členskými státy a Evropskou komisí. Nařízení v sobě zahrnuje i obecné cíle a zásady humanitární pomoci, stejně jako hlavní cíle humanitárních akcí (Úřední věstník EU 1996b).

35

2.2.3 Soft law •

Evropský konsensus o humanitární pomoci (Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě, Evropském parlamentu a Evropské komisi), jenž byl přijat Radou v listopadu 2007 a jehož implementace byla rozpracována v Akčním plánu vydaným v červenci 2008. De facto se jedná o společné prohlášení deklarující sdílené úsilí o zvýšení efektivity humanitární pomoci – uvádějí se zde společné cíle, společné zásady a osvědčené postupy, vztah k ostatním politikám; zdůrazňuje též soudržnost, koordinaci a doplňkovost; podporuje přechod, urychlenou obnovu a rozvoj a to zejména posílením návaznosti základní pomoci, obnovy a rozvoje (viz LRRD). Konsensus vyjmenovává společné cíle a zásady pro celou řadu témat, např. řádné dárcovství, mezinárodní humanitární spolupráce a jiné. Patří mezi tzv. sdělení, měkkou normu pro „vykopnutí politického míče“ v dané oblasti.

Charlotte Dany uvádí, že Konsensus považuje principy humanitární pomoci za ukazatele pro nakládání s humanitární pomocí, čímž určuje obecnou perspektivu pro budoucí směřování humanitární pomoci, stejně tak formuluje konkrétní kroky, jež mají vést k uvedení této perspektivy v život. Je jakýmsi prvním všeobecným a základním stavebním kamenem evropské politiky poskytování humanitární pomoci, čímž vytváří směrodatný základ pro aplikaci humanitárních politik členských států (Dany 2014: 9).

•

Akční plán k Evropskému konsensu o humanitární pomoci, který byl předložen Komisí v červenci 2008, a u nějž se předpokládalo, že by jeho naplňování mělo probíhat v pětiletém horizontu do roku 2012. Z praktického hlediska je jakýmsi doplňkem či „prováděcím předpisem“ Konsensu samotného.

•

Obecné zásady Evropské unie na podporu dodržování mezinárodního humanitárního práva (2009/C 303/06) jsou jakýmsi „katalogem“ zásad přijatých za účelem dodržování mezinárodního humanitárního práva, jehož existence se odvozuje ze dvou pramenů: mezinárodních úmluv (smluv) a mezinárodního zvykového práva. Taktéž stanovují pracovní zásady a nástroje Evropské unie k dosažení účinných akcí na podporu dodržování mezinárodního humanitárního práva. Tyto obecné zásady je nutné zmínit, jelikož článek 214 (2) Smlouvy o fungování Evropské unie explicitně uvádí, že k realizaci humanitární pomoci dochází právě v souladu s těmito zásadami (Úřední věstník EU 2012b: 143).

36

•

Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o Návaznosti základní pomoci, obnovy a rozvoje č. 153/96, jež je základním dokumentem ke konceptu LRRD (Linking Relief, Rehabilitation and Development) a které bylo aktualizováno stejnojmenným Sdělením pod č. 153/2001. Sdělení se odvolává na nutnost posilování kapacit na odolnost vůči budoucím krizím, k čemuž by mělo dojít prostřednictvím působení projektů rozvojové spolupráce, a akcentuje vazby mezi humanitární pomocí a rozvojovou spoluprací (Úřední věstník EU 1996a: iii).

2.3 Historický rámec humanitární pomoci na úrovni ČR ČSSR poskytovala v době před rokem 1989 relativně rozsáhlou a typově různorodou rozvojovou pomoc, mezi kterou patřila hmotná bezplatná pomoc (přímé dodávky potravin či léků, které lze z dnešního pohledu považovat za materiální humanitární pomoc, byť k jejímu poskytování nemuselo dojít nutně v reakci na nějakou katastrofu), ale také technická pomoc či stipendia, u nichž se z dnešního pohledu jednoznačně jedná o nástroje rozvojové spolupráce (Jelínek 2004a: 202; Silný, Tožička21 2008). Před rokem 1989 bylo Československo v rozvojovém světě a v poskytování zahraniční pomoci silně angažováno, byť takovéto angažmá bylo do značné míry ovlivněno logikou studené války (Jelínek 2004a: 201; Plešinger, Kaplan, Jelínek, Exnerová 2005) Balázs Szent-Iványi a András Tétényi (2008: 576) doplňují, že poskytovaná pomoc sestávala zejména z dodávek nejrůznějšího vybavení, poskytování expertního či jiného profesního know-how, stipendií nebo půjček. Taková pomoc však byla ideologicky zabarvená, protože její poskytování bylo symbolem nadřazenosti komunistického systému. Autoři dále uvádí, že Československo nebylo, co se dárcovství týče, žádným nováčkem, protože již v předrevolučních letech realizovalo „program“ zahraniční pomoci a technické spolupráce s rozvojovými zeměmi (Szent-Iványi, Tétényi 2008: 574). Zde je ovšem potřeba si uvědomit, že autoři nikterak nedefinují onu „zahraniční pomoc“, takže bez bližšího zkoumání nelze jednoznačně určit charakter takovéto pomoci – zdali byl spíše rozvojového charakteru nebo naopak humanitárního (autor tohoto textu se v zásadě ztotožňuje s tím, že se jedná o pomoc rozvojového charakteru).

21

Jiří Silný a Tomáš Tožička (2008) ve svém textu definují pomoc, nikoliv spolupráci. 37

Důležitý mezník ve vývoji poskytování nejen rozvojové, ale i humanitární pomoci lze spatřovat v konci studené války, kdy poskytování humanitární pomoci ztratilo ideologicky nádech a strategický význam (Halaxa 2000: 6). Po roce 1989 došlo v Československu k výraznému útlumu v poskytování pomoci, resp. jejímu úplnému ukončení, což je dáváno do souvislosti s negativním postojem převážné většiny veřejnosti vůči státem organizované mezinárodní pomoci, která byla bývalým komunistickým režim morálně zdiskreditována (Silný, Tožička 2008; Jelínek 2004a: 202-203; Hoch 2007: 109; Szent-Iványi, Tétényi 2008: 577). Celospolečenská transformace země navíc pohlcovala kapacity a prostředky a tak bylo v prvé řadě prioritou dokončit tento ekonomický a politický proces, než nadále soustředit úsilí pomáhat navenek. Část pomoci v 1. polovině 90. let sice zůstávala zachována, z větší části se však jednalo o přiznávání stipendií studentům z rozvojových zemí či materiální pomoc. Z tohoto „pravidla“ však vyvstala výjimka v podobě roku 1988 a schválení záchranné mise hasičské jednotky do zemětřesením postižené Arménie. Vyslání hasičského týmu, jehož úkolem byla záchrana osob ze zřícených objektů, bylo naprosto ojedinělé, jelikož v tehdejší době probíhala realizace humanitární pomoci téměř výhradně prostřednictvím materiálních dodávek (Procházková 2010: 6). Organizovanou humanitární pomoc je však potřeba zmínit i v souvislosti s programy humanitární pomoci zacílené na krajanské komunity. Za všechny zde zmiňuji pouze projekt organizovaného přesídlení ukrajinských občanů českého původu postižených černobylskou havárií na území České republiky, který proběhl na základě Usnesení Vlády ČSFR č. 340/90 Sb. ze dne 12. 12. 1990, resp. Usnesení Vlády ČSFR č. 905/90 Sb. ze dne 20. 12. 1990 a byl realizován na základě doporučení OSN mezi léty 1991–1993 (Velvyslanectví ČR nedatováno). Za jednu z mála dalších forem poskytování humanitární pomoci do zahraničí v prvních porevolučních letech lze označit i Program humanitárních evakuací zdravotně postižených obyvatel (MEDEVAC, z anglického Medical Evacuation). Program, který byl zahájen v roce 1993, počítá především s vysíláním lékařských týmů do zemí původu, humanitárními evakuacemi postižených obyvatel na léčení do České republiky a odbornými stážemi lékařů z oblastí postižených sanitární krizí (MV ČR 2015). Jelikož na domácí scéně chyběla poptávka po solidaritě a přijetí odpovědnosti za globální problémy, byl to vnější tlak, který měl roli v obnově českého programu pomoci (Jelínek

38

2004a: 203). Někteří autoři (Lightfoot 2008: 129) mají za to, že největším hnacím motorem pro transformaci příjemců zahraniční pomoci v její dárce, byla vidina členství na evropském projektu. Změna tak nastala až se zahájením přístupových jednání s OECD, kdy princip solidarity bohatých zemí s méně rozvinutými, který OECD zastává, v podstatě Českou republiku donutil podniknout kroky k obnovení rozvojové pomoci (viz přijetí Zásad pro poskytování zahraniční pomoci), což se tak promítá v tvrzení, že to byly právě vnější tlaky po přístupu ČR do OECD v roce 1995, za jejichž přispění byla Česká republika nucena vytvořit koncepci pro zahraniční pomoc (Silný, Tožička 2008). Za středobod tak lze považovat rok 1995 – v souvislosti s již zmiňovaným vstupem – čímž se Česká republika přihlásila k závazku poskytování rozvojové a humanitární pomoci a tím znovu zavedla vlastní program rozvojových a humanitárních aktivit. Samotný program byl však obnoven až o rok později, v souvislosti s realizací prvních rozvojových projektů a poskytnutí humanitární pomoci, čemuž nutně předcházelo schválení nové koncepce (již zmiňované Zásady pro poskytování zahraniční pomoci). O témže též diskutují Vladimír Handl a Otto Pick (2005: 5), jež poukazují na to, že vstup do OECD byl přelomovým bodem, kdy se dřívější příjemce pomoci začal transformovat na jeho poskytovatele, což bylo zakončeno vstupem do EU. Za jeden ze zlomových bodů lze též považovat vypuknutí humanitárních krizí v 90. letech, především pak válku v Bosně a Hercegovině a s ní spojené obléhání Sarajeva v letech 1992-1996 (Grimm, Harmer 2005: 8). V období před vstupem České republiky do Evropské unie nebyla oblast poskytování humanitární pomoci po dlouhou dobu nikterak koncepčně upravena. Obrat v této oblasti nastal až v roce 1995, kdy došlo k přijetí první koncepce, a to v souvislosti se vstupem ČR do OECD (Handl, Pick 2005: 8). Vladimír Handl a Otto Pick pak kritizují nedostatečnou koordinaci a nekonzistentnost dané politiky, kdy sice Usnesení Vlády ČR č. 153/1995 Sb. došlo k obnovení programu poskytování rozvojové i humanitární pomoci do zahraničí, avšak humanitární pomoc byla poskytována na ad hoc bázi ze Všeobecné pokladní správy a oblast samotná nedisponovala předem stanoveným rozpočtem. Pro středo- a východoevropský region ostatně platí, Českou republiku nevyjímaje, že jen velmi málo takovýchto zemí mělo v dřívější době výslovně formulovanou strategii poskytování humanitární pomoci a s ní související cíle (Grimm, Harmer 2005: 13).

39

Otázkou je, zdali lze za středobod ve zkoumání europeizačních tlaků považovat zrovna rok 1995, v němž došlo z legislativního hlediska k obnovení aktivit v oblasti humanitární pomoci. V neprospěch tohoto předpokladu hovoří především skutečnost, že Česká republika podala prostřednictvím předsedy své vlády přihlášku ke členství v Evropské unii, konkrétně dne 17. ledna 1996 (Vláda 1995a). Z toho vyplývá, že změny, resp. iniciace procesu realizace humanitární pomoci započala ještě před zapředením přístupových rozhovorů, tedy v době předcházející podání přihlášky k členství. Pro samotný vývoj českého systému poskytování zahraniční pomoci je klíčovým rok 1995, kdy byly přijaty Zásady pro poskytování zahraniční pomoci schválené Usnesením Vlády ČR č. 153/1995 Sb., jež byly posléze novelizovány Usnesením Vlády ČR č. 248/2003 Sb., ke Střednědobému výhledu financování zahraniční rozvojové pomoci, jehož součástí je návrh programu a věcné a teritoriální zaměření zahraniční pomoci; znění usnesení se však týká výhradně jen oblasti rozvojové spolupráce, nikoliv humanitární pomoci (Vláda ČR 2003). O humanitární pomoci se zmiňuje okrajově v souvislosti s návrhy rozpočtu. Na základě dříve zmíněného je zřejmé, že humanitární pomoc byla v průběhu 90. let ze strany státu do značné míry utlumena; v tomto ohledu se lépe podařilo prosadit nevládním neziskovým organizacím působícím v dané oblasti, zejména v souvislosti s konflikty v bývalé Jugoslávii a následnými humanitárními krizemi (Jelínek 2004a: 203; Urbanová 2008; Plešinger, Kaplan, Jelínek, Exnerová 2005). Mezinárodní solidarita se tak u české veřejnosti opětovně projevila až v souvislosti s realizací humanitární pomoci v bosenském Sarajevu. Faktickou neexistenci humanitární pomoci v průběhu 90. let dokládá též skutečnost, že humanitární pomoc byla zastoupena pouze formou drobných akcí, realizovaných zpravidla skupinami dobrovolníků či aktivistů (Česká televize 2009). Jakási formální institucionalizace humanitární pomoci započala již v roce 1992 v souvislosti se založením humanitárních organizací Člověk v tísni a ADRA, v tomto případě se však jednalo o nevládní subjekty, které humanitární pomoc poskytovaly nezávisle na státní koordinaci. Pro oblast humanitární pomoci od období let 1995 (obnovení programu a přijetí první koncepce), resp. 1996 (realizace programu) ostatně platí, že zde po dlouhou dobu nedocházelo k závažným změnám či jakémukoliv vývoji, který by úpravu této problematiky posunoval jakkoliv vpřed. Ke koncepčnímu ukotvení humanitární pomoci však došlo až později, ve spojení se zkušenostmi s likvidací následků zemětřesení

40

v Turecku a na Taiwanu v roce 1999. Zpětně se totiž ukázalo, že pro vyslání specializovaného hasičského odřadu22, chyběla opora v právních předpisech, neexistovaly metodické pokyny ani nebyla uzavřena smluvní ujednání (Procházková 2010: 6). K dalším klíčovým změnám a nové genezi programu humanitární pomoci dochází až během roku 2009 s vytvořením první operační strategie humanitární pomoci.

2.4 Legislativní a koncepční rámec humanitární pomoci ČR Předně lze říci, že legislativa upravující oblast humanitární pomoci nebyla mezi členskými státy OECD/DAC častým jevem, alespoň ne v době do roku 2005 (Grimm, Harmer 2005: 13). Toto tvrzení je aplikovatelné i na českou vládní praxi poskytování humanitární pomoci, která nebyla až do přijetí Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí v roce 2010 de facto nijak legislativně upravena. Dílčí úpravy lze nalézt jen v rámci Zásad pro poskytování zahraniční rozvojové pomoci z roku 1995; pouze oblasti materiální humanitární pomoci a vysílání záchranných týmů se na počátku tisíciletí dostalo podrobnější legislativní úpravy (viz též zákony konzultované níže). Základní rámec systému zahraniční rozvojové spolupráce a pomoci byl dán kompetenčním Zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (§ 6 odst. 1), na jehož základě MZV vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc (srov. MZV 2001b: 78). Rozpracování tohoto obecného rámce přinesly Zásady pro poskytování zahraniční rozvojové pomoci schválené Usnesením Vlády České republiky ze dne 15. března 1995 pod č. 153/1995 Sb., jež tvoří přílohu k tomuto usnesení. Přijetím zásad se oblast humanitární pomoci dostala do kompetence Vlády ČR, zatímco

rozvojová

pomoc/spolupráce

byla

realizována

jednotlivými

rezortními

ministerstvy s koordinační rolí ministerstva zahraničních věcí (Hoch 2007: 109). Takovýto systém však postrádal větší koncepčnost, což mělo za následek menší efektivitu vynaložené pomoci stejně jako její roztříštěnost (sektorovou, teritoriální i gestorskou). Samo usnesení reaguje na Zprávu k návrhu zásad pro poskytování zahraniční pomoci, která se však ještě neodkazuje v termínech zahraniční rozvojové spolupráce – zmiňuje se výhradně o zahraniční pomoci, z níž je však kontextuálně možné vyvodit, že se jedná o budoucí

22

V současnosti znám pod názvem Urban Search and Rescue Team¸zkráceně USAR.

41

rozvojovou spolupráci. Text vládního usnesení se z převážné části věnuje rozvojové spolupráci; humanitární pomoc je explicitně zmíněna pouze ve třech ze třinácti zásad: •

dvoustranná humanitární pomoc bude poskytování dle naléhavosti situace státům nebo přesně vymezeným skupinám obyvatel s cílem bezprostředně zamezit utrpení a ztrátám na životech a zdraví;

•

mnohostranná humanitární pomoc bude poskytována prostřednictvím mezinárodních organizací;

•

o poskytnutí humanitární pomoci rozhoduje vláda na základě konkrétní situace postižené populace – v případech, které nesnesou odkladu, rozhoduje předseda vlády na návrh ministra zahraničních věcí;

•

zprostředkovávat humanitární pomoc mohou smluvně i nevládní organizace a soukromé právnické a fyzické osoby (Vláda ČR 1995b).

Zmíněné Zásady de facto definují postupy a kompetence jednotlivých rezortů, případně též vlády při poskytování rozvojové a humanitární pomoci. Až v roce 1996, resp. 1997 na základě Usnesení Vlády ČR č. 342/1996 Sb. byla v rámci Všeobecné pokladní správy vyčleněna položka Rezerva pro humanitární pomoc (Vláda ČR 1996). Od daného roku byl rozpočet na humanitární pomoc schvalován v rámci Plánu zahraniční rozvojové spolupráce na příslušný rok. Např. Národní program přípravy České republiky na členství v Evropské unii uvádí, že humanitární pomoc do zahraničí je rovněž poskytována v souladu se Zásadami pro poskytování zahraniční rozvojové pomoci č. 153/1995. Udává, že je humanitární pomoc poskytována buď materiální, nebo finanční formou (MZV ČR 2000a: 307), přičemž materiální pomoc je realizována v souladu se Zákonem č. 199/1994 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zatímco finanční pomoc je realizována pomocí bankovních převodů nebo šeků vystavených na příjemce pomoci, kdy se za příjemce uvádí buď mezinárodní organizace, nebo vlády a humanitární organizace přijímajících zemí (MZV ČR 2000a: 307). Koncepce zahraniční politiky České republiky, k jejímuž schválení došlo v únoru 1999 a jež byla v daném rozsahu vypracována poprvé, není, co se humanitární pomoci týče, nikterak výrazným dokumentem a jen obecně se zmiňuje o tom, že se Česká republika bude v rámci svých možností podílet na činnostech spojených se zahraniční humanitární a rozvojovou pomocí (Vláda ČR 1999a). Učinila tak ale poměrně zvláštně v rámci kategorie „ekonomický rozměr diplomacie“.

42

V sekci krátkodobé priority uvádí, že na základě zkušeností s humanitární pomocí poskytnuté Turecku, Řecku a Taiwanu v roce 1999, je dokončována příprava nové koncepce poskytování humanitární pomoci, která byla předložen ke schválení vládě v 2. polovině roku 2000. Cílem této nové koncepce má být přiblížení systému české humanitární pomoci systému ve vyspělých zemích OECD a EU a zvýšit tak její efektivitu a institucionalizovat spolupráci (MZV ČR 2000a: 307). Zpráva o zahraniční politice ČR za období let 1998-1999 se zmiňuje o tom, že se v součinnosti s ostatními rezorty zainteresovanými v poskytování humanitární pomoci připravuje nová koncepce humanitární pomoci, která by měla její poskytování integrovat a zefektivnit. Materiál mimo jiné očekává, že se nová koncepce pozitivně projeví na kvalitě a rychlosti pomoci a přiblíží tak ČR na úroveň vyspělých zemí OECD a EU (MZV 2000b: 64). Usnesení Vlády České republiky ze dne 21. dubna 1999 k výběru a pořízení materiální humanitární pomoci vlády do zahraničí pod č. 381/1999 Sb. se mimo jiné zabývá tím, jak zajistit, aby byly finanční prostředky určené na pořízení materiální humanitární pomoci poukázány na nákup, dopravu a distribuci této materiální pomoci a nikoliv, aby byly použity na provoz organizací, které humanitární pomoc zajišťují (Vláda ČR 1999b). Vláda tímto usnesením odkazuje na skutečnost, že humanitární pomoc poskytuje sama a přímo, navíc nikoliv ve formě projektů, ale přímou (materiální) pomocí. Naproti tomu prostředky alokované Usnesením Vlády České republiky ze dne 21. července 1999 k návrhu alokace prostředků získaných realizací zákona o státním dluhopisovém programu dluhopisů na financování řešení důsledku kosovské krize a o změně dalších zákonů pod č. 765/1999 Sb. šly na úhradu nákladů spojených s realizací projektů materiální humanitární pomoci v balkánském regionu (Stojanov, Nováček 2002: 319), jejichž realizátory byly nevládní neziskové organizace. Právní úprava poskytování humanitární pomoci do zahraničí se též řídí Zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, kdy § 7 odst. 1 písm. b) říká, že ministerstvo vnitra „plní úkoly v oblasti zapojení ČR do mezinárodních záchranných operací při mimořádných událostech v zahraničí… v součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí“ (Parlament ČR 2000: 6). Na základě § 7 odst. 4 písm. a) téhož zákona pak ministerstvo vnitra realizuje záchranářskou a materiální pomoc do zahraničí ve spolupráci s MZV ČR či složkami integrovaného záchranného systému (Parlament ČR 2000: 6-8) a dále se řídí:

43

•

Nařízením vlády č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci a náhrad výdajů vynakládaných právnickými osobami a podnikajícími fyzickými osobami na ochranu obyvatelstva, ve znění nařízení vlády č. 527/2002 Sb.

•

Usnesením Vlády České republiky ze dne 9. května 2001 k návrhu Zapojení České republiky do mírových a záchranných operací a humanitární pomoci č. 458/2001 Sb.

V intencích Zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému je pak zmíněno též Ministerstvo zdravotnictví, které odpovídá v okruhu své působnosti „…za výběr prostředků pro mezinárodní záchranné operace a poskytování humanitární pomoci do zahraničí.“ (Parlament ČR 2000: 8). Český politický diskurs tak pod pojmem humanitární pomoc chápe nejen samotnou humanitární pomoc, ale také zapojení ČR do mezinárodních záchranných akcí a opatření, čemuž proto odpovídají příslušné legislativní normy týkající se zapojení Integrovaného záchranného systému do mezinárodních humanitárních akcí (MZV 2002: 88). V červnu 2001 byl Bezpečnostní radou státu schválen rovněž materiál Postup při zapojování České republiky do záchranných operací a při poskytování humanitární pomoci do zahraničí, který společně předložily MZV ČR a MV ČR a jenž měl za cíl zefektivnit humanitární pomoc, zejména s ohledem na principy, koordinaci, rychlost a formu pomoci, stejně tak jako po stránce zahraničněpolitické, tj. výběr teritorií či načasování pomoci (MZV 2002: 89). Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období let 2002-2007 de facto navazuje na Zásady pro poskytování zahraniční rozvojové pomoci z roku 1995. O humanitární pomoci se zde mluví jen velice málo. Nicméně se odvolává na nutnost zkvalitnit tuto oblast, zejména před vstupem České republiky do EU. Těsně před vstupem ČR do EU byly Usnesením Vlády ČR č. 302/2004 Sb. přijaty Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU, jež se sice z většiny týkají rozvojové spolupráce, nicméně se též zmiňují o humanitární pomoci, kdy je tato pojímána jako jedna z forem zahraniční rozvojové spolupráce, konkrétně za dvoustrannou zahraniční spolupráci spolu s „programy spolupráce s prioritními zeměmi, dvoustrannými rozvojovými projekty, pomocí uprchlíkům, poskytováním vládních stipendijních míst, projekty na posílení národních rozvojových kapacit a veřejné informovanosti v ČR, odpuštěním a restrukturalizací dluhů rozvojových zemí a vládní podporou vývozním úvěrům za účelem rozvoje partnerských zemí“ (Vláda 2004: odst. 8).

44

Výše nadepsaná definice je mimo jiné poplatná výkaznictví Oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance, ODA), jelikož to v sobě sdružuje položky jak na humanitární pomoc, tak rozvojovou spolupráci, a lze v něm vykázat i pomoc uprchlíkům, umořování či odpuštění dluhů, multilaterální pomoc či osvětovou a informační činnost v domovském státě a jiné (Miléřová, Šrámková 2015: 14). Samotná oficiální rozvojová spolupráce je tak širším pojmem, kterému je podřazena právě zahraniční rozvojová spolupráce. Výkaznictví ODA je však problematické v jednom zásadním aspektu – nerozlišuje prostředky poskytnuté na zahraniční rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc, čímž oblast humanitární pomoci degraduje do kategorie „ostatní druhy rozvojové pomoci“. Zajímavé ovšem je, že ačkoliv je humanitární pomoc do plánu dvoustranné zahraniční spolupráce v Zásadách zařazena, odst. 33 týchž Zásad se zmiňuje o tom, že „humanitární pomoc vzhledem ke svému specifickému charakteru není součástí plánu ZRS“ (Vláda 2004). Lze tak konstatovat, že koncepce s humanitární pomocí sice počítá, ale nezahrnuje ji do rozpočtového plánu? Z výše zmíněného lze poměrně jednoznačně vyvodit, že až do doby přijetí Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci… v podstatě neexistovala legislativa (a pokud ano, tak jen minimálně), která by poskytování humanitární pomoci do zahraničí jakkoliv upravovala. Existuje pouze několik dílčích vládních usnesení, které se však do značné míry zabývají spíše oblastí rozvojové spolupráce. Ostatní usnesení vlády se týkají ad hoc pomoci, především té, jejíž vynaložený objem reálně převyšuje částku 5 milionů korun českých a o níž tak nemůže na základě Usnesení Vlády ČR č. 153/1995 Sb. rozhodnout ministr zahraničních věcí sám bez konzultace s jinými rezorty či vládou. V roce 1993 bylo vytvořeno v rámci Úřadu pro legislativu a veřejnou správu oddělení kompatibility s právem ES, jehož cílem bylo zajistit, aby české zákony byly kompatibilní s legislativou ES/EU (Marek, Baun 2010: 73). Již v roce 1993 lze zpozorovat úmysl podat přihlášku do Evropské unie, byť se tak nakonec stalo až v roce 1996. V případě české zahraniční a potažmo evropské politiky lze hovořit o jistém rozkolu mezi jednotlivými politickými aktéry, kdy vedle sebe stály instituce, které místo toho, aby naplňovaly koncepci, mezi sebou strategicky nespolupracovaly. Mimo vládu a ministerstvo

45

zahraničních věcí se v prostoru evropské politiky realizované směrem navenek nalézalo množství dalších institucí, především parlament a jiná ministerstva, jež svou působností částečně zasahovaly do této sféry (Bocianová 2014: 274). Obdobně lze mluvit i o stavu legislativního prostředí, jenž panoval v oblasti humanitární pomoci během let 1995-2000, resp. i později, kdy jednotlivá usnesení vlády častokrát delegovala pravomoci k realizaci humanitární politiky na ministerstvo vnitra, zatímco role koordinátora byla určena ministerstvu zahraničí. Jak ostatně uvádí Dan Marek s Michaelem Baunem (2010: 73), musely být v souvislosti s členstvím v Unii přizpůsobeny tehdejší institucionální struktury a vytvořeny některé nové orgány zabývající se evropskými záležitostmi. Poukazují i na to, že po vstupu ČR do EU se změnil systémový rámec české zahraniční politiky, když došlo k předání části národní suverenity směrem k Evropské unii, resp. její sdílení na této úrovni. V tomto ohledu tedy lze českou politiku rozdělit na dvě svébytné kategorie – zahraniční politiku k členským zemím EU a zahraniční politiku ke třetím, nečlenským zemím, tedy mimo unijní prostor (Svítil 2008: 8). S tímto pojetím by měl text dále pracovat, avšak s možným přihlédnutím k tomu, že humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí lze z prizmatu „zahraniční“ chápat i jako takovou pomoc, která je poskytována za české hranice, tj. ve své podstatě i do členských zemí. Takovéto dělení ale text reflektovat nebude a nadále se bude soustředit pouze na humanitární pomoc poskytovanou mimo unijní prostor. Mezi další vybrané legislativní akty a jiné dokumenty upravující oblast politiky humanitární pomoci patří též: •

Zákon č. 239/2000 Sb., o Integrovaném záchranném systému, ve znění Zákona č. 320/2002 Sb. Tímto zákonem je MV ČR dána pravomoc rozhodovat po dohodě s MZV ČR o humanitární pomoci poskytované státem do zahraničí (tj. materiální pomoci) a též o zapojování do mezinárodních záchranných operací

•

Usnesení vlády č. 1311/2005 Sb., o Pravidlech pro výběr a financování bilaterálních projektů v rámci zahraniční rozvojové spolupráce České republiky, jímž bylo rozhodnuto o zpracování věcného záměru Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí (Vláda ČR 2005b). Toto usnesení ukládalo ministrovi

46

zahraničních věcí, ve spolupráci s ostatními členy vlády, připravit a předložit věcný záměr zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci. •

Zákon č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí – hlavním důvodem pro vznik tohoto zákona byla dle ministerstva zahraničních věcí roztříštěnost kompetencí mezi jednotlivými rezorty odpovědnými za realizaci rozvojové spolupráce a nedostatečnost tehdejší právní úpravy (Hecová 2007). Otázkou ovšem je, do jaké míry se teze o roztříštěnosti kompetencí týkaly/týkají oblasti humanitární pomoci. Snad jen s výjimkou právní úpravy, se totiž roztříštěnost týkala spíše oblasti rozvojové spolupráce.

•

Operační strategie humanitární pomoci České republiky, jež jsou pravidelně od roku 2009 vytvářeny vždy s ročním předstihem.23

K datu dokončení této práce byly na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR zveřejněny pouze strategie za období let 2010-2015, strategie za rok 2016 chybí. 23

47

3 Humanitární pomoc v kontextu přístupového procesu ČR podala přihlášku ke členství v Evropské unii v lednu 1996 a stala se součástí skupiny zemí, s níž byla zahájena přístupová jednání v březnu 1998 (Krichewsky 2003: 9). Vyjednávání o potřebě slaďování české praxe poskytování humanitární pomoci a rozvojové spolupráce s evropskou praxí se odehrávalo v rámci 26. přístupové kapitoly zvané „Vnější vztahy“. S ohledem na celkový průběh přístupových jednání lze ovšem konstatovat, že téma humanitární pomoci nebylo reflektovaným tématem, o čemž svědčí tvrzení některých nevládních organizací, že tato problematika byla pojata jakožto 32. (neexistující) kapitola (Lightfoot 2008: 130). Posudek Evropské komise z roku 1997 se o humanitární pomoci zmínil pouze jednou, v kontextu rozvojové spolupráce, kdy uvedl, že humanitární pomoc je jednou ze dvou kategorií utvářejících nevelký, avšak dobře zavedený systém české rozvojové pomoci (Evropská komise 1997: 101). Robert Ladrech odhaduje, že zkušenost post-komunistických zemí s evropskou politikou promítající svůj vliv do domácí politik a procesů je jiná než zkušenost tzv. starých členských států (Ladrech 2010: 185). Takovéto hledisko je vcelku pravděpodobné, jelikož to byly tzv. staré členské státy, jež mnohdy tu či onu politiku historicky (spolu)utvářely, zatímco státy nové dané politiky zpravidla jen přejímaly. Ovšem důvodů, proč je zkušenost nových členských zemí s přijímáním evropské legislativy jiná, může být celá řada. Je však důležité podotknout, že změny, z nichž některé byly podmínkou vstupu, nastávaly ještě před členstvím v Unii, což je podstatný rozdíl, jelikož nově přistoupivší státy byly svým způsobem europeizovány už před svým vstupem (Ladrech 2010: 185). Otázkou zůstává, jeli tento předpoklad nosný i v případě politiky poskytování humanitární pomoci. Obdobně se vyjadřují Sven Grimm a Adele Harmer (2005: 10), kteří o východním rozšiřování prohlašují, že státy, které byly jeho součástí, se nacházely v pozici, kdy evropskou legislativu pouze přejímaly, což nesouviselo ani tak s jejich schopností acquis communautaire přijmout, nýbrž spíše s nutností tak učinit. Na tomto místě platí, že většina požadavků vztahujících se k politice humanitární pomoci vyvstává ze soft law, nikoliv z právních závazků. Možný základ, od něhož se budoucí realizace pomoci mohla odrážet, lze spatřovat i v bývalém československém rozvojovém programu, který byl sice ideologicky podmíněný, ale do značné míry také rozvinutý. Česká republika tak disponovala historickou „základnou“, na kterou mohla navázat.

48

3.1 Monitorování oblasti humanitární pomoci ze strany EU Co se Pravidelných zpráv Evropské komise o pokroku České republiky v procesu přistoupení týče, monitorovací zpráva za rok 2000 se pouze okrajově zmiňuje, že v oblasti humanitární pomoci a rozvojové politiky „…je Česká republika aktivním členem OECD a přejímá její postupy…“ (Evropská komise 2000: 82). Pravidelná zpráva z roku 2001 pak vágně uvádí, že ministerstvo zahraničních věcí spolu s ministerstvem vnitra připravilo „…návrh týkající se humanitární pomoci České republiky v zahraničí, který definuje pravidla spolupráce a postupy rozhodovacích procesů v této oblasti.“ (Evropská komise 2001: 88). Tímto návrhem má zpráva na mysli Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, který upravuje oblast poskytování materiální humanitární pomoci a definuje kompetence jednotlivých resortů, především ministerstvem vnitra a zahraničních vztahů. Poslední z těchto zpráv označená názvem Souhrnná monitorovací zpráva o přípravách České republiky na členství se zmiňuje o tom, že v oblasti humanitární pomoci a rozvojové politiky je potřeba, aby Česká republika zajistila dostatečné kapacity pro to, aby mohla participovat na evropských politikách humanitární pomoci a rozvoje (Evropská komise 2003a: 49). Zpráva dále konstatuje, že se Česká republika řídí hlavními principy zmiňovaných politik a zároveň pokročila v budování nezbytného institucionálního a legislativního rámce, zejména v oblasti rozvojové politiky. Taktéž podotýká, že humanitární pomoc byla v rozumné míře poskytována prostřednictvím mezinárodních organizací, jako je Červený kříž, či českých nevládních organizací (Evropská komise 2003: 50). Monitorovací zpráva shrnuje, že Česká republika zaznamenala pokroky ve vytváření administrativního rámce pro poskytování humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, což dokládá tím, že v červnu 2003 byl na ministerstvu zahraničních věcí zřízen odbor pro rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc (MZV ČR 2004: 31). V závěru udává, že Česká republika v oblasti humanitární pomoci a rozvojové spolupráce splňuje v zásadě všechny závazky a požadavky, které na ni kladou přístupová jednání, a počínaje přistoupením lze očekávat její schopnost přijmout veškeré acquis v této oblasti (Evropská komise 2003: 50).

49

Česká republika musela v souvislosti se vstupem do Evropské unie změnit svou praxi v řadě oblastí a politik, tedy včetně humanitární pomoci poskytované do zahraničí. Notné změny se projevily v nutnosti harmonizace českého právního řádu s evropskou legislativou v oblasti vnitřního trhu, mimo jiné i v okruhu veřejných zakázek, pročež muselo dojít ke schválení nového zákona regulujícího jejich zadávání (Plešinger, Kaplan, Jelínek, Exnerová 2005). Předchozí norma, tj. Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, totiž umožňovala učinit v případě projektů rozvojové a humanitární pomoci realizovaných vládou výjimku v zadávání. Pro případy naléhavé potřeby, ohrožení životů nebo zdraví lidí či nebezpeční materiálních škod, které odkazují na principy humanitární pomoci, bylo zadání zakázky zařazeno do jiných způsobů zadání veřejných zakázek a neřídilo se standardním zněním zákona (Sbírka zákonů 1994: 2013). Nově přijatý Zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách tuto možnost z důvodu zajištění transparentnosti v zadávání již nepovoluje. V souvislosti se vstupem do Evropské unie bylo Vládou ČR dne 31. března 2014 přijato Usnesení vlády č. 302/2004 Sb., o zásadách pro poskytování zahraniční spolupráce po vstupu ČR do EU, které zařazuje oblast výdajů na humanitární pomoc do kapitoly Všeobecná pokladní správa, čímž již dochází k programovému zařazení této oblasti do státního rozpočtu a oproštění se od původní praxe ad hoc rozhodování a vyčleňování prostředků (Vláda ČR 2004). Upraveny byly i pravomoci ministra zahraničních věcí samostatně rozhodnout o poskytnutí jednorázové pomoci až do výše 5 milionů Kč. Znění samotného usnesení je ve vztahu k humanitární pomoci poměrně problematické, protože se touto oblastí zabývá jen okrajově. Text usnesení tak pouze konstatuje, že humanitární pomoc je v důsledku své specifičnosti vyňata z plánu zahraniční rozvojové spolupráce (Vláda ČR 2004). Předně se má za to, že v době, kdy bylo usnesení přijato (r. 2004), nebyla ještě oblast humanitární pomoci, na rozdíl od zahraniční rozvojové spolupráce, institucionalizovaná a k její realizaci docházelo na základě konkrétních a ad hoc přijímaných usnesení vlády. Zatímco rozvojová spolupráce byla podchycena zásadami, které se několikrát měnily a aktualizovaly, u humanitární pomoci můžeme mluvit o pokroku až s rokem 2009, kdy došlo k vytvoření první operační strategie.

50

Mezi další klíčové momenty a dokumenty v oblasti transformace humanitární pomoci patří především: •

Zásady Dobrého humanitárního dárcovství, které byly přijaty ve Stockholmu v roce 2003 v rámci stejnojmenné iniciativy a k nimž se Česká republika přihlásila o tři roky později (MZV ČR 2007c: 32). Tyto zásady jsou souborem 23 zásad a požadavků rozdělených do několika tematických skupin, jejichž naplňováním lze dosáhnout efektivně poskytnuté humanitární pomoci. Odvolávají se jak na záměry a definice humanitárních akcí, obecné zásady humanitární pomoci, ale i dobrou praxi při financování projektů či na odpovědnost při poskytování humanitární pomoci (GHD Initiative 2003).

•

Evropský konsensus o humanitární pomoci, jenž byl přijat na evropské úrovni v roce 2007, je základním dokumentem stanovujícím zásady poskytování humanitární pomoci do třetích zemí a inkorporuje zásady Dobrého humanitárního dárcovství (MZV ČR 2008b: 31). Konsensus samotný je též doplněn o Akční plán pro implementaci Konsensu, jenž je jakýmsi jeho prováděcím předpisem. Účelem akčního plánu je maximalizace efektivity poskytování humanitární pomoci ze strany Evropské unie a jejích členských států.

•

Zákon č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí je vyvrcholením patnáctileté snahy o završení transformace systému rozvojové spolupráce a humanitární pomoci a jeho legislativní úpravu (FoRS 2011: 2). Zákon v pouhých 15 paragrafech definuje oblast rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, vymezuje jejich uskutečňování a poskytování, pravidla a prostředky a dále vymezuje působnost jednotlivých rezortů (vnitra a zahraničních věcí). Je tak vůbec první legislativní úpravou, která danou oblast kodifikuje.

Jak udává publikace Aidwatch 2015: zahraniční rozvojová spolupráce ČR ve světle nových cílů udržitelného rozvoje, dění v oblasti české praxe poskytování humanitární pomoci lze za poslední desetiletí označit za úspěšné – zejména v tom, že došlo k vybudování funkčního systému poskytování humanitární pomoci (Miléřová, Šrámková 2015: 6), což je viděno zejména ve vypracovávání každoročních operačních strategií či řízením se zásadami Dobrého humanitárního dárcovství, tedy týmiž zásadami, jimiž se řídí Evropský konsensus o humanitární pomoci, či v neposlední řadě též vynakládáním prostředků jak na okamžitou pomoc, tak na následnou pomoc při obnově základních životních podmínek.

51

Ačkoliv ke vstupu České republiky (a dalších devíti zemí) do EU došlo k 1. květnu 2004, mnoho z těchto států usilovalo o vstup (alespoň deklaratorně) již od pádu komunismu na konci 80. či s počátkem 90. let, zejména v souvislosti s přechodem k demokracii v poslední fázi její konsolidace. Toto dění tak mohlo potenciálně vést k poevropšťování ještě předtím, než byly formálně započaty rozhovory a celý přístupový proces (Sedelmeier 2011: 22). Ulrich Sedelmeier taktéž říká, že přizpůsobování se evropským politikám, resp. jejich formě na národní úrovni nečlenských, resp. kandidátských států bývalo často nedobrovolné a taktéž selektivní, spíše reaktivní (Sedelmeier 2011: 5). Simon Lightfoot (2008: 128-129) se zmiňuje o tom, že středo- a východoevropské státy, jež v roce 2004 přistupovaly do Evropské unie, se nacházely v do té doby ojedinělé situaci, kdy byly na bázi kodaňských kritérií v podstatě nuceny přijmout veškeré acquis, včetně oblasti humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. De facto se tak zmiňuje o procesu down-loading, který odpovídá topdown přístupu. Skutečností ovšem je, že ačkoliv byly kandidátské země v průběhu přístupových rozhovorů zavázány přijmout veškeré acquis communautaire týkající se jednotlivých oblastí společných politik, což v podstatě znamenalo přijmout a implementovat legislativu ve všech 31 přístupových kapitolách. Ovšem, jak je dáno, humanitární pomoc a rozvojová spolupráce neměly svou vlastní kapitolu (částečně by se daly zařadit do kapitoly 26, jež se zaměřovala na vnější vztahy Společenství, viz Lightfoot 2010: 331). Oblast humanitární pomoci byla některými posměšně nazývána 32. přístupovou kapitolou, čemuž odpovídal též význam humanitární a rozvojové pomoci v případě přístupových rozhovorů (Grimm, Harmer 2005: 11). Ulrich Sedelmeier (2011: 6) mimo jiné tvrdí, že v případě kandidátských zemí tyto mnohdy neměly na přijímanou politiku vliv, jelikož přijímaly již dříve jinými státy prosazené, z čehož lze usuzovat, že tento proces byl direktivní a tzv. top-down, což se hodí i do celkové analýzy, tedy proč se práce zaměřuje především na top-down přístup. Lze říci, že se koncept europeizace plně dotýká zahraniční politiky uplatňované v rámci evropského prostoru mezi jednotlivými členskými státy navzájem i ve vztahu k institucím, nicméně ve vztahu k třetím zemím lze hovořit o europeizaci pouze těch částí ovlivňovaných „zahraniční politikou EU“, tj. v případě společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dále ve věci vnějších politik (obchodní či rozvojová). V těchto oblastech zasahuje

52

europeizace jak aktéry a prostředky, tak i stanovování priorit (Svítil 2008: 12). Otázkou zůstává, zdali lze politiku rozšiřování považovat za zahraniční politiku Evropské unie. Pokud by tomu tak bylo, byl by tento předpoklad aplikovatelný i na samotný přístupový proces. Svým vstupem do Evropské unie získala Česká republika přístup k zahraničně-politickým prostředkům na unijní úrovni – otazník zůstává nad tím, do jaké míry může být zahraniční politika prováděná unijními prostředky považována za součást české zahraniční politiky, zejména v případě, že se členské státy na této „pouze“ spolupodílejí. Jistá návaznost by zde ale existovat měla, protože Maastrichtská smlouva inkorporovala rozvojovou politiku (a na ni v té době navázanou humanitární pomoc) do bývalého I. pilíře, jehož politiky byly pro členské státy přímo závazné a tvořily tak integrální součást české zahraniční politiky (Svítil 2008: 16). Česká republika musela po vstupu do Evropské unie změnit dosavadní praxi poskytování humanitární pomoci stejně jako rozvojové spolupráce, což učinila přijetím Usnesení Vlády ČR č. 302/2004 Sb. o Zásadách zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU. Zuzana Sládková a Katarína Šrámková tvrdí, že za období let 2004 až 2013 doznala česká praxe poskytování humanitární pomoci značné profesionalizace, kdy se vytvořením systému poskytování humanitární pomoci se zavedeným programováním dostala na úroveň porovnatelnou s vyspělými dárcovskými zeměmi. O praxi před rokem 2004 konstatují, že ze strany MZV docházelo spíše k přerozdělování pomoci (Sládková, Šrámková 2013: 11). Důvodová zpráva k Zákonu č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí uvádí, že s výjimkou dílčí úpravy poskytování materiální humanitární pomoci, viz Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a Usnesení Vlády ČR č. 344/1997 Sb., o schválení Statutu Správy státních hmotných rezerv v jeho pozdějším znění novelizovaném v roce 2001, nebylo poskytování humanitární pomoci do zahraničí nikterak závazně upraveno a řídilo se pouze ad hoc přijímanými usneseními vlády, což ale nekoresponduje s potřebami kladenými na tuto oblast (Vláda ČR 2009: 1). Vstupem do Evropské unie dne 1. května 2004 převzala Česká republika humanitární (a též rozvojové) acquis, což reálně znamenalo nejen potřebu implementace primární a sekundární legislativy (v nichž je humanitární pomoc zastoupena jen odvozeně), ale i nutnost převzetí veškerého soft-law a dalších dílčích dokumentů, jež byly pro politiku humanitární pomoci

53

stěžejní, jelikož ta patří mezi sdílené kompetence, pro které je množství sekundární legislativy24 a soft-law typičtější.

Pro oblast politiky humanitární pomoci je regulace typická pouze prostřednictvím doporučení a stanovisek, nařízení či směrnice se na tuto oblast pro její přílišnou atypičnost nevztahují. 24

54

4 Projevy europeizace ve zvolených dimenzích pomoci Následující kapitola představí pět analytických dimenzí-kategorií, v nichž bude sledována praxe poskytování humanitární pomoci před a po působení europeizačního faktoru. Dít by se tak mělo ve snaze poukázat na existenci předchozích legislativních nesouladů mezi domácí a evropskou rovinou humanitární politiky, kterážto premisa slouží jako základní východisko pro samotný výzkum. Ostatně např. Katarzyna Kot-Majewska (2015: 124) tvrdí, že oblast humanitární politiky nebyla zejména v dřívější době u mnoha dárců nikterak legislativně upravena, ačkoliv se tyto státy ve svých koncepčních dokumentech odvolávaly na principy humanitární pomoci a v některých případech i na teritoriální hledisko. Upozorňuje však, že Česká republika v tomto ohledu byla výjimkou, když humanitární politiku definovala ve dvou samostatných koncepčních dokumentech, zatímco třeba Polsko nebo Maďarsko se ji rozhodly zahrnout do rozšířených strategií zahraniční rozvojové spolupráce.

4.1 Cíle humanitární pomoci 4.1.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období Zásady pro poskytování zahraniční pomoci přijaté Usnesením vlády ČR č. 153/1995 Sb. ze dne 15. března 1995 definují cíle humanitární pomoci velmi vágně, pouze jako snahu zamezit bezprostřednímu utrpení na zdraví a ztrátách na životech, přičemž konstatují, že Česká republika „uznává princip solidarity mezi lidmi a státy a přijímá svůj díl odpovědnosti při řešení globálních problémů.“ (Vláda ČR 1995b). Nařízení Vlády ČR č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci… konstatuje, že humanitární pomoc je poskytována k „… uspokojování základních životních potřeb obyvatelstva k obnově území postižených mimořádnou událostí…“ (Vláda ČR 2000: 7212). Znění nařízení je tak již mnohem konkrétnější, i když formulace uspokojování základních životních potřeb stále vykazuje jisté prvky nejasnosti. Základní životní potřeby navíc ve své podstatě neakcentují záchranu životů, která je často nutnou předcházející podmínkou. Postup pro poskytování humanitární pomoci projednaný v roce 2001 se v kontextu naplňování cílů zabývá časovým hlediskem pomoci, jež prostřednictvím fází pomoci reflektuje jednotlivé cíle. Materiál dělí pomoc na neodkladnou, usilující o záchranu životů a ochranu zdraví osob před následky mimořádné události, v druhém případě pak pomoc při obnově,

55

tj. obnově základních životních podmínek, obydlí, hygieny, poskytnutí potravin (MZV ČR 2006d).

4.1.2 Analýza europeizačního faktoru Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 ze dne 20. června 1996 o humanitární pomoci se zmiňuje nejen o krátkodobé pomoci za účelem zmírnění utrpení a zabránění následnému zhoršení dopadů krize, ale též započetí následné pomoci postiženým či potřebu preventivních akcí a nutné přípravy na rizika (Úřední věstník EU 1996b: 183). Hlavní cíle v tomto dokumentu tak odpovídají fázím pomoci, když se soustřeďují na záchranu a ochranu životů (okamžitou pomoc), zmírňování bezprostředních katastrof (následná pomoc), ale též zmírnění utrpení těch, jež jsou postiženi dlouhodobou krizí. Principy dobrého humanitárního dárcovství, které byly za přispění Evropské komise, resp. ECHO schváleny v roce 2003 se v několika bodech odkazují i na cíle pomoci, za které považují „záchranu životů, odstranění utrpení a zachování lidské důstojnosti v průběhu a po ukončení… krizí a katastrof“, dále též „předcházení a posilování připravenosti na výskyt takových situací.“ a v neposlední řadě „podpoření obnovy a dlouhodobého rozvoje, zajištění a podpora zachování a návratu k trvale udržitelné obživě a přechodu od humanitární pomoci k obnově a rozvojovým aktivitám…“ (GHD Initiative 2003). Část 1. Společné cíle Evropského konsensu o humanitární pomoci definuje cíle pomoci v kontextu již dříve zmíněného Nařízení, u níž cílí na „… ochranu životů, předcházení a zmírňování lidského utrpení a zachování lidské důstojnosti…“ (Úřední věstník EU 2008: 2). Písmeno g) odst. 2 článku 21, hlavy V Smlouvy o Evropské unii odkazuje na snahu Evropské unie …pomáhat lidem, zemím a regionům čelícím přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám“ (Úřední věstník EU 2012a: 29). Na toto obecné ustanovení navazuje Smlouva o fungování Evropské unie, která definuje cíle humanitární pomoci jakožto „…poskytnutí cílené pomoci a podpory obyvatelstvu třetích zemí postiženému přírodními nebo člověkem způsobenými pohromami, aby byly zajištěny humanitární potřeby vyplývající z těchto různých situací“ (Úřední věstník EU 2012b: 143). Humanitární strategie DG ECHO na příslušné roky se ve svých úvodních částech zmiňují o mandátu Evropské komise k „záchraně a zachování lidského života, zmírnění a předcházení utrpení a zajištění důstojnosti osob zasažených humanitární krizí, poskytnutím potřebné pomoci a ochrany“ (viz např. EK ECHO 2010: 3; EK ECHO 2013: 3).

56

4.1.3 Analýza nové domácí praxe Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002-2007 se s ohledem na perspektivu členství země v Evropské unii snaží reflektovat dosavadní zkušenosti nabyté počínaje léty 1995/1996, avšak o humanitární pomoci se zmiňuje jen a pouze v souvislosti s rozvojovou spoluprací. Důraz na program humanitární pomoci je v tomto dokumentu ve srovnání se Zásadami pro poskytování zahraniční rozvojové pomoci nulový. Obdobná je situace u Zásad zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu České republiky do Evropské unie, které pouze konstatují, že humanitární pomoc není součástí plánu zahraniční rozvojové spolupráce a zabývají se pouze finančním aspektem této oblasti (Vláda ČR 2004). Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2010 formuluje cíle humanitární pomoci jako aktivity „zamezující ztrátám na životech, zmírňující lidské utrpení, zachovávající lidskou důstojnost a zamezující újmě na zdraví obyvatelstva zasaženého mimořádnou událostí“ (MZV ČR 2009b) a dále zmiňují obnovování základních životních podmínek, přípravu na mimořádné události a předcházení jejich negativním následkům (tj. prevence katastrof). Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010-2017 jen okrajově (humanitární pomoc nepovažuje za přímou součást rozvojové spolupráce) zmiňuje cíle humanitární pomoci, mezi které patří snaha zabránit ztrátám na životech, zmírnění lidského utrpení a zamezení újmě na zdraví obyvatelstva zasaženého mimořádnou událostí, zejména přírodní katastrofou nebo ozbrojeným konfliktem (ČRA nedatováno: 25). Obdobně se k cílům humanitární pomoci vyjadřuje též Zákon o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci…, který v § 2 písm. b) definuje její cíl jako snahu „zamezit ztrátám na životech a újmě na zdraví, zmírnit utrpení a obnovit základní životní podmínky lidí po vzniku mimořádných událostí, jakož i zmírňovat dlouhodobě trvající následky mimořádných událostí a předcházet jejich vzniku a negativním důsledkům“ (Parlament ČR 2010). Nejnovější Koncepce zahraniční politiky České republiky schválená v roce 2015 taktéž akcentuje již dříve zmíněné cíle a taktéž se zavazuje k zvyšování odolnosti a naplňování nového globálního rámce pro prevence katastrof (MZV ČR 2015e: 9). V porovnání s dřívějšími koncepcemi a dokumenty však u cílů humanitární pomoci došlo k vypuštění snahy o zachování lidské důstojnosti.

57

4.1.4 Dílčí shrnutí podkapitoly Na tomto místě lze konstatovat, že europeizační tlaky v dimenzi cílů humanitární pomoci se začaly projevovat velmi brzy, jinak si totiž nelze vysvětlit obsah Zprávy o zahraniční politice ČR v letech 1998-1999, která se explicitně odkazuje na cíl předcházení humanitárním katastrofám a též přispění k dlouhodobé stabilizaci situací (MZV ČR 2000b: 79). Jakkoliv jsou Zásady pro poskytování zahraniční pomoci z roku 1995 omezené v artikulaci cílů pomoci, přeci jen v tomto dokumentu nelze nalézt zmínku o dlouhodobosti pomoci, zatímco v Nařízení Rady (ES) a v Konsensu se tyto zmínky objevují, což se zpětně promítá do formulací obsažených v jednotlivých operačních strategiích české humanitární pomoci. Zdůraznění prevence jak pak taktéž obsaženo v těchto dokumentech, zatímco v případě české praxe se až do té doby neobjevovalo.

4.2 Principy humanitární pomoci 4.2.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období Zásady pro poskytování zahraniční pomoci se zmiňují o tom, že zahraniční pomoc, tedy i humanitární pomoc, je poskytována „v souladu s postoji mezinárodního společenství zakotvenými v rezolucích Organizace spojených národů a zásadách Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj“ a dále, že se poskytování pomoci „řídí mezinárodními normami a zásadami, které vycházejí z rezolucí Valného shromáždění OSN a z principů přijatých zeměmi OECD“ (Vláda ČR 1995b). Principy humanitární pomoci jsou v Zásadách vymezeny jen stručně a spíše než explicitně, je jejich znění uvedeno v odkazech na jiné dokumenty. Obdobně o principech pojednává i Zpráva o zahraničí politice ČR za období 1998-1999, která je ale zároveň akcentuje, zejména princip nestrannosti (MZV ČR 2000b: 79). Pozdější Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2002 sice shodně se Zásadami tvrdí, že k realizaci programu humanitární pomoci dochází v souladu s rezolucemi mezinárodního společenství, ale zároveň dodává, že se její uskutečňování řídí i vlastními prioritami a zájmy české zahraniční politiky (MZV 2003: 85). Nepřímo z toho vyplývá, že se humanitární pomoc poskytovaná tímto způsobem nemůže odkazovat k naplňování zásad nezávislosti a nestrannosti v duchu deklarací Valného shromáždění OSN. V opačném případě si totiž nelze představit, že by takováto pomoc byla apolitická a adresována potřebným, nezávisle na politickém klíči či zájmech dárce.

58

4.2.2 Analýza europeizačního faktoru Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 o humanitární pomoci akcentuje nutnost poskytování pomoci prosté diskriminace „…založené na rase, příslušnosti k etnické skupině…, národnosti nebo politické příslušnosti…“ (Úřední věstník EU 1996b: 183) a nepovoluje její podmiňování politickými úvahami, čímž se hlásí k principům nestrannosti a nezávislosti. Výroční zpráva Úřadu ES pro humanitární pomoc za rok 2003 se na úvodní straně zmiňuje o klíčové roli, kterou Evropská unie sehrála v přijetí deklarace principů Dobrého humanitárního dárcovství, a s viděnou zajištění kvalitnějšího poskytování humanitární pomoci deklaruje nutnost dodržování nově přijatých principů a snahu o jejich implementaci (EK ECHO 2004b: 3, 9). Ke své zvláštní odpovědnosti za implementaci zásad se hlásí vzápětí, v rámci nové jednoleté operační strategie pro poskytování pomoci na rok 2004 (EK ECHO 2003b: 3). Evropský konsensus o humanitární pomoci se hned v úvodních odstavcích explicitně odkazuje na nutnost dodržování zásad neutrality, nestrannosti, lidskosti a nezávislosti (Úřední věstník EU 2008: 1–2). Ty jsou pak dále rozebírány a blížeji definovány, stejně jako akcent na řádné humanitární dárcovství. Konsensus svým laděním odpovídá již dříve přijatým normám a softlaw, v tomto případě zejména Zásadám Dobrého humanitárního dárcovství a Nařízení Rady (ES). Odst. 1 článku 21 kapitoly 1 hlavy V Smlouvy o Evropské unii podává zmínku o tom, že se působení Evropské unie na mezinárodní scéně řídí principy, jež podnítily její vznik a vývoj, tj. zásady demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, respekt k lidské důstojnosti, princip rovnosti a sociální solidarity a též respekt k zásadám Charty OSN a mezinárodního práva (Úřední věstník EU 2012a: 28). Takovéto ustanovení je však dle Broberga problematické, protože s ohledem na mezinárodní humanitární právo je jediným cílem humanitární pomoci zmírnit, případně předcházet utrpení obětí humanitárních krizí (Broberg 2014 : 168). O problémech s naplňováním humanitárních zásad ve vlastních unijních politikách mluví též Joanna Dobrowolska-Polak, které se dle ní vyznačují doposud realizovanou praxí situačně podmíněného zaměření geografické distribuce pomoci (Dobrowolska-Polak 2014: 125). Smlouva o fungování Evropské unie se v Hlavě III, článku 214, odst. 2 odkazuje na realizaci humanitární pomoci v souladu se zásadami mezinárodního práva a principy nestrannosti,

59

nezaujatosti a nediskriminace (Úřední věstník EU 2012b: 143). Opomíjí se však zmínit o principech lidskosti a nezávislosti, a namísto toho přidává další prvek nediskriminace. Tentýž článek se taktéž odkazuje na to, že by humanitární pomoc měla být realizována v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie, které definuje článek 21 Smlouvy o Evropské unii (Úřední věstník EU 2012b: 143). Tento článek odkazuje na zásady uplatněné při založení Evropské unie a jejím dalším rozšiřování a rozvoji, mezi kteréžto patří principy zmíněné v odstavci výše.

4.2.3 Analýza nové domácí praxe Česká republika se k zásadám Dobrého humanitárního dárcovství, jež byly přijaty stejnojmennou iniciativou ve Stockholmu v roce 2003, přihlásila v průběhu roku 2006 a od té doby se jimi řídí (MZV ČR 2007c: 32). Tím tak dohnala praxi Evropské unie, jež se už po tři roky těmito zásadami řídila (a která je pomáhala přijmout). Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce ČR na období 2010-2017 se ve výčtu všech komponent humanitární pomoci zmiňuje jak o poskytnutí okamžité pomoci, tak o pomoci následné, jíž je předně myšleno obnovování základních životních podmínek (ČRA nedatováno: 25). V pojetí principů pomoci zde tak nastává jistý zlom, protože v případě okamžité reakce není reálně možné, aby poskytnutí humanitární pomoci sledovalo „zájmy“ rozvojové spolupráce, tedy aby byla komplementární se záměry a předpoklady zahraniční politiky státu sledující v prvé řadě své vlastní zájmy. Tento obrat tak působí jako návrat k dodržování humanitárních zásad nestrannosti a nezávislosti. Inkorporování humanitárních principů definovaných za přispění Mezinárodního výboru Červeného kříže, Organizace spojených národů a Iniciativy Dobrého humanitárního dárcovství je patrné ve všech novějších koncepčních i legislativních textech. Explicitně se na ně odkazují všechny operační strategie humanitární pomoci počínaje rokem 2009, přičemž ty pozdější přicházejí i s dílčími definicemi (MZV ČR 2014b; MZV ČR 2015c). Ve znění Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí jsou zásady humanitární pomoci zmíněný jen implicitně, v odkazech na působnost ministerstva zahraničních věcí v této oblasti. Litera zákona zmiňuje, že poskytování humanitární pomoci se děje v souladu se zásadami schválenými vládou (Parlament ČR 2010: 1964).

60

4.2.4 Dílčí shrnutí podkapitoly Současný český diskurs poskytování humanitární pomoci, s ohledem na dodržování jejich principů, odpovídá praxi na evropské úrovni a lze tudíž konstatovat, že tato dimenze je europeizována. Akcent na dodržování zásad humanitární pomoci je přítomen v samotných definicích pomoci, byť mnohdy spíše implicitně. Nová praxe poskytování humanitární pomoci se tak řídí základními humanitárními zásadami lidskosti, nestrannosti, nezaujatosti a nezávislosti počínaje rokem 2006, kdy se Česká republika oficiálně přihlásila k dodržování zásad Dobrého humanitárního dárcovství. Důraz na dodržování principů je též legislativně zakotven v rámci Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, ač nepřímo, s odkazem na koncepční dokumenty ministerstva zahraničních věcí.

4.3 Sektorová orientace pomoci 4.3.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období Za prvotní východisko nápomocné při snaze identifikovat sektorovou strukturu poskytnuté pomoci lze využít základní přehledy poskytnuté pomoci, jež jsou součástí výročních zpráv o zahraniční politice České republiky.25 V prvotních letech se převážně jednalo o pomoc, která cílila do sektorů pomoci obětem vojenských konfliktů a odstraňování následků živelních pohrom (MZV ČR 2000b: 20). Ani v případě sektorové orientace pomoci nelze konstatovat, že by ji Zásady pro poskytování zahraniční pomoci jakkoliv reflektovaly. Přehledový materiál Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2002 zmiňuje poskytnutí pomoci především v sektorech potravin, léků, vody a zdravotnického materiálu (MZV ČR 2006a).

4.3.2 Analýza europeizačního faktoru Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 ze dne 20. června 1996 o humanitární pomoci akcentuje potřebu provádět krátkodobou obnovu a rekonstrukci, hlavně vybavení a infrastruktury, ale také řešení důsledků pohybu obyvatel, který je zapříčiněn humanitárními katastrofami a v neposlední řadě i zabezpečení připravenosti na rizika katastrof (Úřední věstník EU 1996b: 184). Pro evropskou praxi humanitární pomoci ostatně není tolik typické, že by

25 První takovéto údaje, jež jsou k dispozici, pocházejí z roku 1999 a jsou čerpány z výroční zprávy o zahraniční politice. Přehledy o poskytnuté humanitární pomoci jsou ministerstvem zahraničních věcí vydávány až od roku 2002.

61

akcentovala tzv. cluster approach, který rozděluje zaměření pomoci na jednotlivé sektory, jimiž jsou např. zdraví, výživa či přístup k vodě. Výjimku lze však najít v oblasti materiální potravinové pomoci26, kterou Evropský konsensus o humanitární pomoci pojímá jako nezbytnou a významnou součást krátkodobé humanitární odezvy (Úřední věstník EU 2008: 4). Tvrzení, že se evropská humanitární praxe především zaměřuje na poskytování potravinové pomoci, dokládá i Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2009, jež se zmiňuje nejen o tom, že se ECHO zaměřilo na potravinovou pomoc v zemích subsaharské Afriky, ale též zdůrazňovalo asistenci v případě tzv. zapomenutých krizí (MZV ČR 2010c: 93). Sektorový přístup Evropské unie je však jiný, zaměřuje se na jiné skutečnosti a formy pomoci, kdy mezi hlavní sektory, do nichž pomoc proudí, patří zejména zlepšování reakce na katastrofy, posilování odolnosti vůči nim či pomoc při vleklé humanitární krizi (MZV ČR 2013b: 1; MZV ČR 2014b).

4.3.3 Analýza nové domácí praxe Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010-2017 se s ohledem na identifikaci prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce27 zmiňuje o návaznosti humanitární pomoci na rozvojové projekty, především v oblasti sociálního rozvoje (zahrnují též zdravotní a sociální péči a vzdělávání) a sektorech životního prostředí a zemědělství (ČRA nedatováno: 25). Větší důraz kladený na rozvojovou spolupráci je patrný už v dřívějších dokumentech, viz např. Národní akční plán boje proti terorismu v aktualizovaném znění pro rok 2003, který rozvojovou spolupráci pojímá jako preventivní opatření a v její prospěch postupně upouští od pozornosti věnované naléhavé humanitární pomoci (MV ČR 2003: 6). Koncepce se zvláště v případě prevence katastrof, potřeby pomoci při vleklých krizích, stejně jako v oblasti adaptace na změnu klimatu, odkazuje na humanitární pomoc jako možný předstupeň rozvojové spolupráce. Možným proto, že zásada nestrannosti humanitární pomoci může ve svém důsledku kolidovat s prioritami rozvojové spolupráce.

Dle metodiky UN Cluster Approach lze materiální potravinou pomoc pojmout do dvou kategorií, jimiž jsou potravinová bezpečnost a výživa. 27 Mezi prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce se řadí Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko (jakožto programové země) a dále Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestinská území, Srbsko a Zambie (jakožto projektové země), zatímco Angola, Jemen a Vietnam jsou zařazeny mezi tzv. phase-out země, u nichž došlo k ukončení rozvojové intervence. 26

62

Informace o humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2009 (MZV ČR 2010a) uvádí, že vyhodnocování humanitárních potřeb se zpravidla provádí za použití rámce etablovaných sektorů pomoci (UN Cluster Approach), přičemž podotýká, že na globální úrovni se v rámci OCHA etablovalo 11 sektorů, jimiž jsou sektory zmíněné v podkapitole 1.5 (zemědělství, časná obnova, vzdělávání, nouzová přístřeší…). Od roku 2009 jsou ministerstvem zahraničních věcí též pravidelně vypracovávány operační strategie humanitární pomoci, vždy na jeden rok dopředu. Tyto strategie mimo jiné sledují globální humanitární výzvy – konkrétně se jedná o Konsolidovanou humanitární výzvu OSN28, Humanitární výzvu Mezinárodního výboru Červeného kříže a Operační strategii Generálního ředitelství EK pro humanitární pomoc29 (od roku 2014 nahrazena Integrovaným analytickým rámcem), od nichž se pak odvíjí sektorové zaměření pomoc, které je zohledňováno v každoročních operačních strategiích. Český vládní program humanitární pomoci se mnohdy s operačními strategiemi vydanými Generálním ředitelstvím EK pro humanitární pomoc ztotožňuje, což je zpozorovatelné např. v akcentování prevence katastrof či posilování kapacit na připravenost zemí na vypuknuté krize (MZV ČR 2011b: 57; ECHO 2009: 5).

4.3.4 Dílčí shrnutí podkapitoly Stejně jako v případě dílčího hodnocení předchozích dimenzí lze konstatovat, že pektorální principy nebyly původnímu koncepčnímu materiály nikterak reflektovány, což je dáno tím, že humanitární pomoc jimi byla jen velmi rámcově upravena. V případě sektorového dělení pomoci na bázi UN Cluster Approch vyvstal vnitřní problém, kdy tento přístup není reflektován evropskou praxí poskytování humanitární pomoci. Ta se totiž odvíjí na jiné bázi, hlavně s ohledem na fáze pomoci, u nichž reflektuje ad hoc reakce, následnou pomoc, prevenci katastrof a též pomoc při komplexní humanitární krizi. Z přehledových materiálů o poskytnuté pomoci stejně jako operačních strategií lze vyčíst, že se česká praxe poskytování pomoci vydává touto cestou a reflektuje evropské normy a standardy, když se hlásí k rozvojové spolupráce na humanitární pomoc či akcentuje nutnost prevence katastrof a zvyšování vůči jejich odolnosti.

Ta byla počínaje rokem 2014 nahrazena Humanitárním programovacím cyklem (MZV ČR 2015c). Z názvu posledně jmenované výzvy je ostatně patrné, že česká praxe poskytování humanitární pomoci alespoň v dílčích aspektech skutečně prochází europeizačním procesem, projevem budiž odkaz na termín operační strategie. 28 29

63

4.4 Teritoriální orientace pomoci 4.4.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období Zásady pro poskytování zahraniční pomoci poznamenávají, že humanitární pomoc je realizována „…podle naléhavosti situace státům či přesně vymezeným skupinám obyvatel…“ a dále „…na základě konkrétní situace postižené populace.“ (Vláda ČR 1995b). Přesnější teritoriální zaměření pomoci tak bohužel absentuje. Teritoriální specifikace pomoci není řešena ani v později přijatých vládních aktech. Nařízení Vlády ČR č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci… pouze zmiňuje realizaci sbírek pro humanitární pomoc konaných nevládními humanitárními organizacemi „…na základě aktuálních požadavků z postižených oblastí.“ (Vláda ČR 2000: 7213). O moc sdílnější není ani Zpráva o zahraniční politice ČR za rok 2000, která zmiňuje poskytování humanitární pomoci zemím postiženým přírodními katastrofami nebo haváriemi (MZV ČR 2001b: 20) doplněné o tvrzení, že teritoriální rozdělení pomoci bylo „velmi různorodé“.

4.4.2 Analýza europeizačního faktoru Původní teritoriální priority evropské humanitární pomoci byly svázány se zněním dohody z Lomé IV, která Evropské společenství zavazovala k poskytování krizové pomoci zemím africké, karibské a tichomořské oblasti. Teritoriální pojetí pomoci je pak dále řešeno v Evropském konsensu o humanitární pomoci, který v plánování teritoriální distribuce a jí předcházející geografické analýze zdůrazňuje roli OSN, přesněji Týmů OSN pro hodnocení katastrof a koordinaci, které mají v tomto ohledu ústřední roli (Úřední věstník EU 2008: 4). Evropská unie tedy nehraje, alespoň co se určování teritoriální distribuce týče, prvotní roli a přiznává ji namísto toho OSN, která má dle ní větší a lepší kapacity. V případě zásad poskytování humanitární potravinové pomoci platí, že vyhodnocování její geografické distribuce se v potaz berou hlediska závažnosti krize a rozsahu neuspokojených potřeb, bezprostřednosti krize a očekávaného dopadu reakce (Úřední věstník EU 2010: 5). Na tomto místě je potřeba zmínit, že operační plánování poskytování pomoci tzv. výhledově je proveditelné, zejména s ohledem na komplexní či zapomenuté krize či v případě prevence katastrof, avšak je to zrovna teritoriální hledisko zaměření pomoci, které je podmíněno ad hoc bází, tzn. světovým vývojem a děním. Přestože je možné pomocí různých nástrojů krize a katastrofy do značné míry předvídat a připravit se na ně, je prvek „překvapení“ stále přítomným jevem, s nímž nelze nikdy dopředu zcela počítat.

64

4.4.3 Analýza nové domácí praxe Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010-2017 svým prohlášením zavazuje vládu k tomu, že nebude opomíjet možnost „…ad hoc rozhodovat o poskytnutí pomoci, včetně jejího teritoriálního a sektorového zaměření a způsobů realizace“ (ČRA nedatováno: 25). Tímto ustanovením se zpětně odkazuje k dřívější, ač v některých ohledech ne zrovna vyhovující, praxi plánování humanitární politiky na ad hoc bázi, která byla z legislativního hlediska ošetřena usneseními vlády. Toto pojetí humanitární pomoci ale bylo do jisté míry přínosné tím, že přinášelo relativní flexibilitu v rozhodování, čímž pomáhalo rychle reagovat na nastalé humanitární krize. Flexibilita v plánování a realizaci je kýžená, protože rozhodnutí o poskytování humanitární pomoci by neměla podléhat selektivitě, nýbrž měla být činěna s ohledem na aktuální potřeby a světovou situaci (Krylová, Syrovátka, Opršal 2012: 108). Na stejném místě se Koncepce zmiňuje o tom, že ačkoliv poskytování humanitární pomoci není teritoriálně omezeno (to by ostatně odporovalo duchu humanitární pomoci jako takové), dojde při programování humanitární intervence k zohlednění humanitárních potřeb ve zvolených prioritních zemích české zahraniční rozvojové spolupráce. Výslovně jsou zmíněny země, jež procházejí komplexní humanitární krizí nebo na jejichž území dojde k přírodní katastrofě (ČRA nedatováno: 25). Ponecháme-li stranou, do jaké míry je možné předvídat přírodní katastrofy, zůstává otázkou, proč dochází k realizaci rozvojové spolupráce v místech postižených vleklou humanitární krizí, zejména s ohledem na (snad důvodný) předpoklad, že současný diskurs české rozvojové spolupráce usiluje o co nejefektivnější zacílení svých snah a prostředků. Domněnka o efektivně vynaložených prostředcích by se tak měla projevit tím, že nebude docházet k realizaci rozvojové spolupráce v místech, která nejsou politicky a sociálně stabilní a tím nezpůsobilá k rozvoji projektů rozvojové spolupráce, právě v důsledku existence humanitárních krizí, jež sužují dané zeměpisné oblasti… Operační strategie humanitární pomoci považují za základní nástroj pro identifikaci globálních humanitárních potřeb tzv. Konsolidovanou humanitární výzvu, kterou každoročně vyhlašuje UN OCHA, a jejímž prostřednictvím identifikuje ty země a/nebo regiony, které vykazují nejnaléhavější humanitární potřeby (MZV ČR 2010b). Výzva byla v roce 2014 nahrazena Humanitárním programovacím cyklem, který u cílových zemí provádí analýzu potřeb

65

a zahrnuje strategický plán reakce včetně mobilizace zdrojů, implementace a monitoringu (MZV ČR 2015c). Znění Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci… specifikuje teritoriální zaměření pomoci poskytované do zahraničí na základě geografické polohy příjemce pomoci – pomoc je poskytována mimo země Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru (zde je gestorem ministerstvo zahraničních věcí) či do zemí Evropské unie a jiných států tvořících Evropský hospodářský prostor (zde je gestorem ministerstvo vnitra (Parlament ČR 2010)). Pro českou praxi teritoriálního plánování humanitární pomoci se stal významným nástrojem též tzv. Linking Relief, Recovery and Development (LRRD), jež je určen k posilování odolnosti zranitelných regionů, který česká vládní praxe implementuje zejména v prioritních zemích rozvojové spolupráce, za zmínku stojí Bosna a Hercegovina či Srbsko (MZV ČR 2015c).

4.4.4 Dílčí shrnutí podkapitoly Z přehledových materiálů Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí pro jednotlivé roky (srov. viz MZV ČR 2006b; MZV ČR 2006c; MZV ČR 2007a; MZV ČR 2008a; MZV ČR 2009c; MZV ČR 2011a; MZV ČR 2012a) je zjevné, že se české humanitární aktivity koncetrují zejména do oblasti subsaharské Afriky, což je celkově v souladu s praxí ECHO, která tyto země tradčině zařazuje do svých strategií a zmiňuje se o nich hlavně v kontextu posilování odolnosti a kapacit zvládní přírodních katastrof a jiných humanitárních krizí. Oblast teritoriální „distribuce“ je však, i s ohledem na dříve zmíněné, podmíněna ad hoc faktorem, což se v praktické rovině projevuje tím, že žádný z operačních dokumentů nemůže přesně a předem předpovídat existence přírodních katastrof. Obecně lze ale konstatovat, že česká praxe poskytování humanitární pomoci se řídí geografickými prioritami, jež jsou uvedeny v Humanitárním programovacím cyklu OSN, Humanitární výzvě Mezinárodního Červeného kříže a Integrovaném analytickém rámce DG ECHO.

4.5 Formy humanitární pomoci 4.5.1 Analýza domácí praxe v před-europeizačním období Zásady pro poskytování zahraniční pomoci schválené Usnesením Vlády ČR č. 153/1995 Sb. dne 15. března 1995 sice humanitární pomoc rozdělují na dvoustrannou a mnohostrannou, tím ale jejich výčet případných forem pomoci končí. V roce 1999, který byl z hlediska

66

humanitárních krizí přelomový, byly na základě Usnesení Vlády ČR č. 765/1999 Sb.30 využity k řešení důsledku kosovské krize i prostředky původně alokované ostatním rezortním ministerstvům31 a došlo tak k realizaci potravinové humanitární pomoci, materiální pomoci, vyslání vojenské nemocnice a rot vojáků či zřízení dočasného útočiště pro kosovské uprchlíky (Stojanov, Nováček 2002: 320). Výše popsaný stav tak odpovídá původní roztříštěné praxi poskytování pomoci, která byla typická zejména pro oblast rozvojové spolupráce, ale nevyhýbá se ani poskytování humanitární pomoci. Obdobné intence lze spatřit i v liteře Usnesení Vlády ČR č. 381/1999 Sb., k výběru a pořízení materiální humanitární pomoci vlády do zahraničí, které ukládá rezortním ministerstvům zahraničních věcí, financí, zemědělství, průmyslu a obchodu a Správě státních hmotných rezerv vytvořit komisi k výběru a následnému obstarání materiální humanitární pomoci (Vláda ČR 1999b). Rok 1999 je důležitý i z jiného důvodu, neboť jak uvádí Zpráva o zahraniční politice ČR za období let 1998-1999, došlo k rozšíření složek humanitární pomoci, kdy doposud poskytovaná finanční pomoc byla doplněna o materiální a záchranářskou pomoc (MZV 2000b: 20), čímž došlo k větší diverzifikaci pomoci. Postup pro poskytování humanitární pomoci, jenž byl projednán v roce 2001, se odvolává na charakter, rozsah a geografickou vzdálenost jakožto určující kritéria pro poskytnutí humanitární pomoci. Mezi jednotlivé formy řadí: •

záchranářskou pomoc (prostřednictvím zapojení do mezinárodních záchranářských akcí, nebo vysláním samostatného záchranného týmu32),

•

materiální pomoc (poskytnutí materiální pomoci na základě potřebnosti v dané oblasti či na základě vyžádání postižené strany33),

•

finanční pomoc (poskytnutí prostředků českým nebo mezinárodním humanitárním organizacím, případně přímo orgánům postižené země),

Celým názvem Usnesení Vlády České republiky č. 765/99 Sb. k návrhu alokace prostředků získaných realizací zákona o státním dluhopisovém programu dluhopisů na financování řešení důsledku kosovské krize a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 31 Jmenovitě Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo zemědělství. 32 Pod pojmy záchranářský tým se rozumí např. hasičský, kynologický, speleologický, báňské záchranné služby… 33 Materiální pomocí jsou myšleny především potraviny, léky, zdravotní materiál a zdravotnické přístroje, vodní filtry a chemikálie k úpravě vody, přístřešky, stany, spací pytle, lehátka, přikrývky, dodávky požárního materiálu… 30

67

•

poradenskou a technickou pomoc (vyslání odborníků či poskytnutí informací za účelem redukce materiálních škod či ztrát na lidských životech) a

•

kombinovanou pomoc, která v sobě sdružuje dříve zmíněné formy (MZV 2001b: 77, MZV ČR 2006d).

4.5.2 Analýza nové domácí praxe Již v roce 2003 lze vysledovat změnu v pojetí poskytování humanitární pomoci, která se již tehdy dělí na tři typy: materiální, finanční a záchranářskou (MZV ČR 2004: 83) Operační strategie v porovnání se Zákonem č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoc poskytované do zahraničí, jemuž první z nich předchází, a s ohledem na dřívější praxi, jím definované formy pomoci částečně přeskupují a přicházejí s následujícím dělením (MZV ČR 2012b: 2): •

finanční (příspěvky mezinárodním organizacím, dary zahraničním neziskovým a jiným institucím; rozhoduje o ní MZV ve spolupráci s MV – GŘ HZS)

•

materiální (v součinnosti s GŘ HZS, nicméně dle zákona o ni rozhoduje MV spolu s MZV, viz též Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému)

•

expertní (zakládá stejnou formu součinnosti jako poskytování materiální pomoci)

V souvislosti se vstupem Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci… v platnost je humanitární pomoc kategorizována a poskytována jako: materiální pomoc (majetku poskytnutá formou daru do postižené oblasti), záchranářská pomoc (vysíláním záchranářů a zapojením se do záchranných operací dle zákona o integrovaném záchranném systému), prostřednictvím peněžních darů do zahraničí, příspěvky mezinárodním organizacím a integračním seskupením a projekty humanitární pomoci (Parlament ČR 2010: 1963). První dvě zmíněné formy, tj. materiální a záchranářská pomoc jsou realizovány v součinnosti s ministerstvem vnitra a v duchu litery Zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Z komparativního hlediska je zřejmé, že v rámci forem pomoci nedošlo napříč lety k významným změnám v jejich pojetí – většina forem zůstala nezměněna, patrné jsou jen drobné, především terminologické nuance u finančních pomoci. Do výčtu jsou však nově zahrnuty projekty humanitární pomoci – první takovýto dotační projekt byl vypsán v roce 2009 za účelem poskytnutí humanitární pomoci zemím postiženým komplexním humanitárním krizím (MZV ČR 2009c: 229). Zahrnutím realizace projektů humanitární pomoci se český

68

humanitární program přiblížil již zažité praxi domácí zahraniční rozvojové spolupráce, která prvky projektového cyklu využívala už v době před existencí tohoto zákona.

4.5.3 Dílčí shrnutí podkapitoly Oblast forem humanitární pomoc, kterou lze někdy zaměnit též s oblastí druhů pomoci (ty se odkazují na dvoustrannou a mnohostrannou pomoc), doznala od doby konstitování humanitárního programu v roce 1995 dílčích změn, které lze však charakterizovat jako změny spíše kosmetického rázu. Ačkoliv docházelo k přeskupování jednotlivých kategorií a jejich počet kolísal mezi třemi až pěti, koncepční dokumenty se až na výjimky vždy odkazovaly na materiální, záchranářskou a finanční formu pomoci. V souvislosti s přijetím Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí byly do výčtu forem pomoci přidány i projekty humanitární pomoci, které svým charakterem mohou cílit nejen na dodávky materiální pomoci, ale též na zvyšování odolnosti vůči katastrofám, jejich prevenci. Inkluzí projektů humanitární pomoci do české legislativní úpravy humanitární pomoci též došlo k prolnutí se zahraniční rozvojovou spoluprací. Realizace takovýchto projektů, byť např. ve zrychlené podobě, se bude řídit zásadami projektového cyklu, které jsou typické právě pro oblast zahraniční rozvojové spolupráce.

69

Závěr Předcházející text se snažil představit analýzu české praxe poskytování humanitární pomoci adresované do zahraničí viděnou z premisy konceptu europeizace. Předkládaná práce se, ve srovnání s ostatními statěmi zabývajícími se europeizací politik, liší především svým zaměřením a předmětem, totiž oblastí humanitární pomoci, která byla a do značné míry stále je přehlíženou problematikou nejen v akademickém, ale i politickém životě. Předkládaná práce provádí výzkum na základě první generace autorů zabývajících se problematikou europeizace, když pro své analýzy téměř výlučně využívá perspektivu topdown přístupu a zabývá se procesem down-loadingu. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že zvolená hypotéza byla formulována triviálně (čemuž do jisté míry tak skutečně je), zejména s ohledem na rámcové nastavení sdílených kompetencí – u nichž je uplatňován princip subsidiarity, ale zároveň dochází k jejich částečnému přenosu na evropskou úroveň, což samo o sobě předpokládá reflektování unijních norem na národní úrovni – v zásadě lze předpoklad o jednoznačném kauzálním vztahu, který sleduje důsledky vlivu evropského integračního procesu na národní úrovni členského státu, v plné šíři aplikovat na autorem zde sledovaný případ. Autor seznává, že původní podoba vládního systému poskytování humanitární pomoci se zásadně odlišuje od novější praxe, zejména v období po roce 2004. Toto tvrzení je aplikovatelné v podstatě na všechny sledované roviny, nejmarkantnější je v oblasti zásad poskytování humanitární pomoc, ale do značné míry se projevuje i v sektorovém zaměření pomoci stejně jako v jejich cílech. Pro závěry analýzy je ale z části problematické, že Evropská unie v oblasti humanitární pomoci po poměrně dlouhou dobu působila spíše jako příjemce norem (a méně již praxe) vytvářených ostatními mezinárodními platformami, než jako jejich aktivní tvůrce (Versluys 2008: 222). Tyto „nedostatky“ dokládá především dlouhodobá legislativní nezakotvenost humanitární pomoci v evropském primárním právu, k níž došlo až v roce 2009 v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy. Předpoklad, že výstupy vyplývající z legislativní úpravy oblasti humanitární pomoci na evropské úrovni jsou reflektovány a inkorporovány do domácího právního řádu, se sice v řádu vyplnil, ale vzhledem ke specifičnosti evropského práva, není úplně jednoznačný. Problematika poskytování humanitární pomoci do zahraniční je sice v českém právním

70

řádu upravena existencí Zákona č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, resp. též Zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, tato úprava je však jen velmi rámcová, mnohdy implicitní a s častými nepřímými odkazy na jiné dokumenty (především koncepční povahy). I přes výše zmíněné však lze empiricky prokázat, že se oblast humanitární pomoci stala součástí dokumentovatelných europeizačních procesů a došlo tak v duchu Claudia Radaelliho a Tanji Börzel k procesu transformace českého systému poskytování humanitární pomoci ze směru top-down. Sledované proměny lze dávat do souvislosti s nutností přijetí veškerého acquis v době po vstupu České republiky do Evropské unie. V mnoha ohledech a případech je však za toto acquis považována existence měkkých norem (soft law), které jsou tvořeny doporučeními, sděleními, dobrou praxí apod., tedy z právního hlediska nevynutitelnými a tudíž nezávaznými akty. Soft law dominuje agendě humanitární pomoci zejména z toho důvodu, že po velice dlouhou dobu nebyla politika humanitární pomoci smluvně podchycena a pouze se odvozovala od jiných politik, případně existence cizích norem. Její legislativní základ ve smlouvách byl položen až v době po přistoupení České republiky do Evropské unie. Byla to až Smlouva o Evropské unii, přesněji Smlouva o fungování Evropské unie, které v roce 2009 kodifikovaly politiku humanitární pomoci a učinily z ní oblast řádného legislativního postupu. Snahy o tvrdou regulaci ze strany Evropské unie krom toho nejsou proveditelné z důvodu zařazení humanitární pomoci mezi sdílené kompetence, u nichž Evropská komise vykonává pouze koordinační roli. Společenství tak smí v dané oblasti provádět jen takovou politiku, která svými dopady nebude omezovat paralelně prováděné politiky v rámci členských států. S ohledem na další verifikaci závěrů by bylo vhodné provést dílčí analýzu praktické stránky adaptace acquis communautaire, tedy v duchu horizontální europeizace, která vyžaduje nejen formální adaptaci dané oblasti jejím začleněním do právního řádu, ale také posouzení jejích praktických dopadů. Má se za to, že úroveň (nejen) institucionální adaptace je v případě států střední Evropy, tedy i České republiky, vysoká, což je dáno dlouhodobou (až dvacetiletou) snahou o konvergenci evropských standardů (Kučerová, Nedomlelová 2015: 74). Ověřitelnost výsledků analýzy z části komplikuje občasná zdrojová nedostatečnost především sekundární, ale místy i primární provenience. Absenci sekundárních zdrojů lze dát do přímé souvislosti s povahou tématu, které není v české akademické obci (alespoň politologické) zastoupeno, zatímco nedostatek primárních zdrojů se odvíjí od skutečnosti,

71

že legislativní a koncepční úprava humanitární pomoci do značné míry nepodléhá tzv. hard law regulaci, nýbrž spadá do oblasti měkkého práva. Europeizace lze v případě českého vládního programu poskytování humanitární pomoci označit za ukončenou. Užití zvolené metody jednopřípadové studie spolu s dílčími prvky komparace (viz kapitola 4) se ukázalo jako vhodné. Rozvržení případové studie pro potřeby tohoto textu, zejména s odkazem na její šíři a longitudinální charakter, poskytlo nutné kontrolní mechanismy, za jejichž přispění bylo možné co nejvíce eliminovat vliv ostatních faktorů, především jiných normo-tvůrců majících vliv na vývoj v dané oblasti. Pro oblast české humanitární pomoci poskytované ze strany státu je po celou dobu existence jejího programu typický vnější tlak, který ovlivňoval celý její další vývoj. Prvotní tlak se projevil v roce 1995 v souvislosti se vstupem České republiky do Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, při němž se zavázala naplňovat závazky vyplývající z jejího statutu vyspělé země. Dalším impulsem pak byl vstup do Evropské unie v roce 2004, s nímž došlo k přijetí veškerého evropského acquis communautaire, včetně toho upravujícího oblast humanitární pomoci. Od té doby lze již sledovat pouhé přibližování se evropské praxi. Závěry práce by mohly do budoucna sloužit jako vhodný výchozí bod pro dílčí analýzy procesu europeizace jiných, zejména příbuzných politik, jež by tak byly s to získané poznatky dále rozvíjet. Autorovi se jako vhodné jeví vypracování komparativní studie analyzující vliv europeizačního faktoru u návazných a humanitární pomoci blízkých oblastí, jimiž jsou zahraniční rozvojová spolupráce a případně i politika transformační spolupráce. Takovýto postup by byl záhodný, jelikož se zkoumaná oblast neustále potýká se snahami užšího navázání a propojení konceptů humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, aby tyto byly propojeny a plynule přecházely jedna v druhou, resp. aby rozvojová spolupráce mohla navazovat na aktivity humanitární pomoci. Vzhledem k omezenému záběru analýzy, která se soustředí pouze na oblast policy, si je autor vědom toho, že dochází k jistému zploštění jeho analýzy vynecháním dalších analytických kategorií a výhradnímu příklonu k top-down směřování europeizace. Nevyhnutelně se tak dopouští jistého zjednodušení a přiklání se ke generalizaci, ač nemůže s naprostou jistotou tvrdit, že k europeizaci dané oblasti opravdu došlo. Na jeho obhajobu je však potřeba uvést, že pokud by se analýza soustředila i na oblasti polity a politics, jednalo by se o extrémně zevrubný výzkum, který by neodpovídal předpokládanému rozsahu magisterské

72

práce, jakkoli i stávající text značně přesahuje minimální rozsah takovýchto prací, ale svou velikostí by vydal spíše na dizertační práci či monografii Za účelem dosažení větší „plasticity“ výzkumu je žádoucí rozšířit výzkumný záběr také o dvě v předcházejícím textu opomenuté dimenze politiky, tedy politics a polity. V neposlední řadě by bylo vhodné doplnit výzkum též o perspektivu bottom-up přístupu, který není v textu výše zohledněn. Při aplikaci koncepce bottom-up totiž bude možné analyzovat nejen reálný vliv členských států na vytváření/realizaci evropských politik; takovýto přístup taktéž umožní analyzovat vlivy nestátních neziskových organizací, které jsou v oblasti poskytování humanitární pomoci jedním z předních aktérů a mají tak jednoznačnou možnost podílet se na celkové konceptualizaci a rozvoji zkoumané oblasti. Text nabízí jisté indicie a klíče, je jakýmsi „výkopem“ ve výzkumu tématu, které je potřeba podrobit dalšímu a důkladnějšímu bádání.

73

Summary

74

Použité prameny a literatura Prameny Česká rozvojová agentura. Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010-2017 [online]. Nedatováno, 36 s. [cit. 2016-04-29]. Dostupné z: http://www.czda.cz/editor/filestore/File/Zakladnidokumenty/Koncepce%20zahrani cni%20rozvojove%20spoluprace%20na%20obdobi%202010-2017.pdf Česká televize. Počátky české humanitární pomoci byly již v 80. letech [online]. 2009 [cit. 2016-0509]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ct24/domaci/1373387-pocatkyceske-humanitarni-pomoci-byly-jiz-v-80-letech Evropská komise. Posudek Komise k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie [online]. Brusel: Evropská komise 1997, 122 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/posudek97.pdf Evropská komise. Synthesis of EC (ACP, MED, ALA, Humanitarian) Aid Evaluation. Synthesis Report [online]. 1999, 62 s. [cit. 2015-05-05]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/europeaid/how/evaluation/evaluation_reports/reports/acp/951 474_2_en.pdf Evropská komise. Pravidelná zpráva za rok 2000 Evropské komise o pokroku ČR v procesu přistoupení [online]. Brusel: Evropská komise 2000, 108 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/pravidzprava2000.pdf Evropská komise. Pravidelná zpráva za rok 2001 Evropské komise o pokroku ČR v procesu přistoupení [online]. Brusel: Evropská komise 2001, 106 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/pravidelna.pdf Evropská komise. Comprehensive monitoring report on the Czech Republic’s preparations for membership [online]. Brusel: Evropská komise 2003a, 59 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/cmr_cr.pdf Evropská komise. ECHO Aid Strategy 2004 [online]. Brusel: ECHO 2003b, 17 s. [cit. 201607-29]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/echo/files/policies/strategy/strategy2004_en.pdf Evropská komise. ECHO Annual Report 2003 [online]. Brusel: ECHO 2004b, 9 s. [cit. 201607-29]. Dostupné z: http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=EN&f=ST%2012236%202004%20INIT Evropská komise. Operational Strategy 2010 [online]. Brusel: ECHO 2009, 17 s. [cit. 2016-0508]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/echo/files/policies/strategy/strategy_2010_en.pdf Evropská komise. Operational Strategy 2011 [online]. Brusel: ECHO 2010, 25 s. [cit. 2016-0508]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/echo/files/policies/strategy/strategy_2011_en.pdf Evropská komise. Annual Strategy for Humanitarian Aid in 2014: General Guidelines on Operational Priorities [online]. Brusel: ECHO 2013, 44 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/echo/files/policies/strategy/strategy_2014_en.pdf Evropská rada. Smlouva o Ústavě pro Evropu [online]. Brusel: Evropská rada 2004, 341 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&t=PDF&f=CG+87+2004+REV+1

75

Evropský parlament. Fakta a čísla o Evropské unii: Humanitární pomoc. Evropský parlament [online]. Brusel: Evropský parlament, 2016 [cit. 2016-06-01]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/atyourservice/cs/displayFtu.html?ftuId=FTU_6.3.2.h tml Rada ministrů ACP-EEC. Fourth ACP-EEC Convention signed at Lomé on 15 December 1989. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 1992 [cit. 2016-07-28]. ISBN 92-824-0815-9. Dostupné z: http://www.epg.acp.int/fileadmin/user_upload/LomeIV1989.pdf GHD Initiative. Principles and Good Practice of Good Humanitarian Donorship [online]. Stockholm: Good Humanitarian Donorship 2003 [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/63/76/42/1011993_937686_GHDprinciples_CZ.doc Ministerstvo vnitra ČR. Národní akční plán boje proti terorismu /aktuální znění pro rok 2003/ [online]. Praha: Odbor bezpečnostní politiky, 2003, 56 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/narodn-akcni-plan-boje-proti-terorismu-2003.aspx Ministerstvo vnitra ČR. Program MEDEVAC [online]. Praha: Odbor azylové a migrační politiky, 2015 [cit. 2016-05-11]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/programmedevac.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Národní program přípravy České republiky na členství v Evropské unii [online]. Praha: MZV ČR 2000a, 358 s. [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/pdf/np2000-w6.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky 1998-1999. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2000b, 256 s. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/415493/Zprava1998_1999.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2000 do prosince 2000. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001b, 279 s. ISBN 80-86345-18-1. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2001 do prosince 2001. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2002, 316 s. ISBN 80-86345-24-6. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2002 do prosince 2002. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2003, 332 s. ISBN 80-86345-41-6. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2003 do prosince 2003. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004, 344 s. ISBN 80-86345-48-3. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2002. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2006a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/vyrocni_souhrny_hp/rok_2002.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2003. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2006b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/vyrocni_souhrny_hp/rok_2003.html

76

Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2004. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2006c [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/vyrocni_souhrny_hp/rok_2004.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Postup při zapojování ČR do záchranných operací a při poskytování humanitární pomoci do zahraničí. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2006d [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/postup_pri_zapojovani_cr_do_zachrannych.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2005. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2007a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/vyrocni_souhrny_hp/rok_2005.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytované Českou republikou do zahraničí v roce 2006. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2007b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/vyrocni_souhrny_hp/rok_2006.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2006 do prosince 2006. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2007c, 448 s. ISBN 978-80-86345-58-1. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2007. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2008a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/75724/informaceHP2007.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2007 do prosince 2007 [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2008b, 448 s. [cit. 2016-05-09]. ISBN 978-80-86345-67-X. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/eb/43/a3/72910_14945_Zprava2007_cesky_verze_k_22 _8_2008.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2008. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2009a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/358187/informaceHP2008.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2010. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2009b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/1a/6f/e3/485235_373836_StrategieHP2010.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky za období od ledna 2008 do prosince 2008. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2009c, 408 s. ISBN 978-80-86345-72-7. Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2009. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2010a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/c8/eb/3b/451796_318861_informaceHP2009.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2011. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2010b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z:

77

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/operacni_strategie_humanitarni_pom oci_cr_1.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky: leden – prosinec 2009 [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2010c, 617 s. [cit. 2016-05-09]. ISBN 978-80-86345-99-4. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/592100/ZZP2009_CZ_el.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Informace o humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2010. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2011a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/e0/b1/aa/587731_505310_informaceHP2010.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Zpráva o zahraniční politice České republiky 2010 [online]. 1. vyd. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2011b, 396 s. [cit. 2016-05-09]. ISBN 978-80-7441-002-4. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/691824/Zprava_o_zahranicni_politice_2010_.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Přehled humanitární pomoci poskytnuté Českou republikou do zahraničí v roce 2011. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2012a [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/public/e5/16/b2/795957_713123_tabulkaHP2011web.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2012. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2012b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/757916/StrategieHP2012web.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Strategie mnohostranné rozvojové spolupráce České republiky na období 2013-2017 [online]. Praha: MZV ČR, 2012c [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/954899/Multistrategie_brozura.doc Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2013. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2013b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/operacni_strategie_humanitarni_pom oci_cr_4.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2014. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2014b [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/operacni_strategie_humanitarni_pom oci_cr_5.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2015. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2015c [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_p omoc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/operacni_strategie_humanitarni_pom oci_cr_6.html Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Koncepce podpory lidských práv a transformační spolupráce. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2015d, 14 s. [cit. 2016-05-10]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/1610424/Koncepce_podpory_lidskych_prav_a_transformac ni_spoluprace.pdf Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Koncepce zahraniční politiky České republiky. MZV ČR [online]. Praha: MZV ČR, 2015e, 18 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z:

78

http://www.mzv.cz/file/1565920/Koncepce_zahranicni_politiky_CR.pdf Ministersto zahraničních věcí ČR. Smlouva o založení Evropského společenství (konsolidované znění). Praha: MZV ČR, nedatováno [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/756-smlouva_o_es_nice.pdf Parlament České republiky. Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek ze dne 28. září 1994. In: Sbírka zákonů, 1994, částka 62, s. 2000–2016 [cit. 2016-07-26]. Dostupné z: aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=2791 Parlament České republiky. Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému ze dne 28. června 2000. In: Sbírka zákonů, 2000, částka 73, s. 3461–3474 [cit. 2016-05-09]. Dostupné z: aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=3461 Parlament České republiky. Zákon č. 151/2010 Sb. o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů ze dne 21. dubna 2010. In: Sbírka zákonů, 2010, částka 53, s. 1963–1968 [cit. 2016-05-07]. ISSN 12111244. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/1397915/zakon_o_ZRS.pdf UN OCHA. Cluster Coordination [online]. Nedatováno [cit. 2016-07-28]. Dostupné z: http://www.unocha.org/what-we-do/coordination-tools/cluster-coordination Úřední věstník EU. Smlouva o Evropské unii (původní verze). Úřední věstník EU [online]. 1992, 92/C 191/01 [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/758smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf Úřední věstník EU. Communication from the Commission to the Council and the European Parliament on Linking Relief, Rehabilitation and Development (LRRD). Úřední věstník EU [online]. 1996a, COM(96) 153 [cit. 2016-07-28]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:51996DC0153&from=EN Úřední věstník EU. Nařízení Rady (ES) č. 1257/96 ze dne 20. června 1996 o humanitární pomoci. Úřední věstník EU [online]. 1996b, L 163/1 [cit. 2016-04-29]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:31996R1257&qid=1461962720289&from=CS Úřední věstník EU. Společné prohlášení Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě, Evropském parlamentu a Evropské komisi: „Evropský konsensus o humanitární pomoci“. Úřední věstník EU [online]. 2008, C 25/1 [cit. 2016-05-08]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:42008X0130(01)&qid=1462730133450&fro m=CS Úřední věstník EU. Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu – Humanitární potravinová pomoc. Úřední věstník EU [online]. 2010, SEK(2010)374 [cit. 2016-07-28]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:52010DC0126&from=CS Úřední věstník EU. Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění). Úřední věstník EU [online]. 2012a, C 326/13 [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:C2012/326/01&rid=1 Úřední věstník EU. Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). Úřední věstník EU [online]. 2012b, C 326/01 [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:C2012/326/01&rid=1

79

Úřední věstník EU. Přijetí souhrnného rozpočtu Evropské unie (EU, Euratom) 2016/150 na rozpočtový rok 2016 s konečnou platností. Úřední věstník EU [online]. 2016, 2016/L 48 [cit. 2016-07-23]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=OJ:L:2016:048:FULL&from=CS

Velvyslanectví ČR v Kyjevě. Krajané [online]. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, nedatováno [cit. 2016-07-28]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/kiev/cz/o_ukrajine/krajane/index.html Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 13. prosince 1995 k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie č. 732/1995 Sb. Praha: Vláda ČR, 1995a [cit. 2016-04-30]. Dostupné z: https://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/F2DA651FB2BA7374C 12571B6006C37F3 Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 15. března 1995 k zásadám pro poskytování zahraniční pomoci č. 153/1995 Sb. Praha: Vláda ČR, 1995b [cit. 2016-04-29]. Dostupné z: https://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/7897B04C221A1F30C1 2571B6006BDB3E Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 19. června 1996 o plánu zahraniční pomoci na rok 1997 č. 342/1996 Sb. Praha: Vláda ČR, 1996 [cit. 2016-07-28]. Dostupné z: https://kormoran.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/FAA2EFB8AE7FB113 C12571B6006AEBB7 Vláda ČR. Koncepce zahraniční politiky České republiky. Praha: Vláda ČR, 1999a [cit. 2016-07-24]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/!-koncepcezahranicni-politiky-ceske-republiky-2156/#c Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 21. dubna 1999 k výběru a pořízení materiální humanitární pomoci vlády do zahraničí č. 381/1999 Sb. Praha: Vláda ČR, 1999b [cit. 201605-09]. Dostupné z: https://albatros.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/1A647C07172BB18BC12 571B6006BBDC8 Vláda ČR. Nařízení vlády č. 463/2000 Sb. ze dne 27. listopadu 2000 o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci a náhrad výdajů vynakládaných právnickými osobami a podnikajícími fyzickými osobami na ochranu obyvatelstva, ve znění nařízení vlády č. 527/2002 Sb. Praha: Vláda ČR, 2000 [cit. 2016-05-04]. Dostupné z: aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=5703 Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 12. března 2003 ke Střednědobému výhledu financoávní zahraniční rozvojové pomoci č. 248/2003 Sb. Praha: Vláda ČR, 2003 [cit. 2016-0507]. Dostupné z: https://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/1C8F5D3429F933EDC 12571B6006CB850 Vláda ČR. Usnesení Vlády České republiky ze dne 31. března 2004 o Zásadách zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu České republiky do Evropské unie č. 302/2004 Sb. Praha: Vláda ČR, 2004 [cit. 2016-05-07]. Dostupné z: https://kormoran.odok.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/66E45F679EF975CAC 12571B6006EB537 Vláda ČR. Usnesení vlády České republiky ze dne 12. října 2005 o Pravidlech pro výběr a financování bilaterálních projektů v rámci zahraniční rozvojové spolupráce České republiky č. 1311/2005 Sb. Praha: Vláda ČR, 2005b [cit. 2016-07-19]. Dostupné z:

80

Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákono o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci. Praha: Vláda ČR, 2009 [cit. 2016-07-25]. Dostupné z: https://apps.odok.cz/attachment/-/down/RACK7RCBZR2B VS OSN. Rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů č. 46/182 [online]. New York: Valné shromáždění Organizace spojených národů, 1991 [cit. 2016-05-10]. Dostupné z: http://www.un.org/documents/ga/res/46/a46r182.htm VS OSN. Rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů č. 58/114 [online]. New York: Valné shromáždění Organizace spojených národů, 2003 [cit. 2016-05-10]. Dostupné z: https://documents-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/501/42/PDF/N0350142.pdf?OpenElement

Literatura BOCIANOVÁ, Kateřina. Nekoncepčnost české evropské a zahraniční politiky – jak dosáhnout strategického uvažování. In HLAVÁČEK, Petr (ed.). Česká vize Evropy?: manuál k naší evropské debatě. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, s. 272–279. ISBN 978-80200-2361-2. BÖRZEL, Tanja; RISSE, Thomas. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe [online]. Prepared for FEATHERSTONE, Keitch; RADAELLI, Claudio (eds.). The Politics of Europeanisation. Oxford: Oxford University Press, 2003, 23 s. [cit. 2015-04-29]. Dostupné z: http://www.gs.uni.wroc.pl/files/BOERZEL%20-%20RISSE%20Conceptu alizing%20the%20domestic%20impact%20of%20Europe.pdf BÖRZEL, Tanja; RISSE, Thomas. When Europe Hits Home: Europeanization and Domestic Change. European Integration Online Papers [online]. 2000, vol. 4, č. 15, s. 1–20 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1027-5193. Dostupné z: http://eiop.or.at/eiop/texte/2000015a.htm BÖRZEL, Tanja. How the European Union Interacts with its Member States. Political Science Series [online]. 2003, č. 93, 31 s. ISSN 1605-8003. Dostupné z: http://www.ihs.ac.at/publications/pol/pw_93.pdf BROBERG, Morten. EU Humanitarian Aid after the Lisbon Treaty. Journal of Contingencies and Cricis Management [online]. 2014, vol. 22, č. 3, s. 166–173 [cit. 2016-05-26]. ISSN 0966-0879. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=5&sid=e1a86d3e-f05d426d-9d46-d021590e1428%40sessionmgr4005&hid=4103 BRUSENBAUCH MEISLOVÁ, Monika. Evropeizace české zahraniční rozvojové spolupráce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2011, 259 s. [cit. 2016-05-10]. Dostupné z: http://www.theses.cz/id/zglqy8/Disertan_prce_Monika_Brusenbauch_Meislov.pdf BULLER, Jim; GAMBLE, Andrew. Conceptualising Europeanisation. Public Policy and Administration [online]. 2002, vol. 17, č. 2, s. 4–24 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1749-4192. Dostupné z: http://ppa.sagepub.com/content/17/2/4 CARBONNIER, Gilles. Reason, emotion, compassion: can altruism survive professionalisation in the humanitarian sector? Disasters [online]. 2015, vol. 39, č. 2, s. 189–207 [cit. 2016-05-27]. ISSN 0361-3666. Dostupné z:

81

http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&sid=da069dd7-f3034e43-8180-b45b979e34ea%40sessionmgr4004&hid=4202 CÍSAŘ, Ondřej. Europeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce. In DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít (eds.). Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 54–71. ISBN 80-210-3865-9. CREMONA, Marise. The Draft Constitutional Treaty: External relations and external action. Common Market Law Review [online]. 2003, vol. 40, č. 6, s. 1347–1366 [cit. 201605-30]. ISSN 0165-0750. Dostupné z: http://www.kluwerlawonline.com/abstract.php?area=Journals&id=COLA2003065 DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít. Evropeizace: pojem a jeho konceptualizace. In DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít (eds.). Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 11–25. ISBN 80-210-3865-9. DANY, Charlotte. Beyond Principles vs. Politics: Humanitarian Aid in the European Union. ARENA Working Paper [online]. 2014, vol. 21, č. 11, 23 s. [cit. 2015-05-03]. ISSN 1890-7741. Dostupné z: http://www.sv.uio.no/arena/english/research/publications/arena-publicat ions/workingpapers/working-papers2014/wp11-14.pdf DOBROWOLSKA-POLAK, Joanna. Humanitarian Diplomacy of the European Union. In CURYŁO, Barbara; KULSKA, Joanna; TRZCIELIŃSKA-POLUS, Aleksandra (eds.). Open Europe: Cultural Dialogue across Borders. Vol. 5: New Diplomacy in Open Europe. 1. vyd. Opole: Uniwersytet Opole, 2014, s. 115–126. ISBN 978-83-7395-625-4. DRULÁKOVÁ, Radka; ZEMANOVÁ, Štěpánka. Evropeizace po Lisabonu: Kompetence, governance a domácí změny v kontextu nové úpravy primární legislativy EU. Současná Evropa [online]. 2012, vol. 17, č. 2, s. 65–82 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1804-1280. Dostupné z: http://ces.vse.cz/wp-content/2-2012-Zemanova-Drulakova.pdf Evropská komise. Politiky Evropské unie: Humanitární pomoc a civilní ochrana. Evropská komise, Generální ředitelství pro komunikaci [online]. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2015, 16 s. [cit. 2016-05-09]. ISBN 978-92-79-52421-9. Dostupné z: http://bookshop.europa.eu/cs/humanitarian-aid-and-civil-protectionpbNA0115819/downloads/NA-01-15-819-CSN/NA0115819CSN_002.pdf?FileName=NA0115819CSN_002.pdf&SKU=NA01158 19CSN_PDF&CatalogueNumber=NA-01-15-819-CS-N FALKNER, Gerda. Comparing Europeanisation Effects: From Metaphor to Operationalisation. European Integration Online Papers [online]. 2003, vol. 7, č. 13, s. 1–24 [cit. 2015-04-30]. ISSN 1027-5193. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=483482 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, 743 s. ISBN 80-7325-015-2. FoRS. Zahraniční rozvojová spolurpáce v roce 2010. Stínová zráva nevládních neziskových organizací sdružených ve FoRS – Českém fóru pro rozvojovou spolupráci [online]. 1. vyd. Praha: České fórum pro rozvojovou spolurpáci, 2011, 31 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://fors.cz/user_files/dokumenty/aid2011_web+print.pdf

82

GARAVOGLIA, Matteo. The French Humanitarian Aid System: An Increasingly European Perspective? [online]. Oxford: Centre for International Studies, University of Oxford, 2014, 21 s. [cit. 2015-04-29]. Dostupné z: http://cis.politics.ox.ac.uk/people/AFRI_2014_Garavoglia_English.pdf GRAZIANO, Paolo; VINK, Maarteen P. et al. Europeanization. New Research Agendas. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. 419 s. ISBN 0230204317. GRIMM, Sven; HARMER, Adele. Diversity in donorship: The changing landscape of official humanitarian aid. Aid donorship in Central Europe [online]. Londýn: Humanitarian Policy Group, Overseas Development Institute, 2005, 30 s. [cit. 2016-05-11]. ISBN 0-85003774-3. Dostupné z: https://www.odi.org/sites/odi.org.uk/files/odi-assets/publications-opinionfiles/418.pdf HALAXA, Petr. Zahraniční pomoc ve vztazích vyspělých a rozvojových zemí. In: DANĚK, Petr; JEHLIČKA, Petr; TOMEŠ, Jiří (eds.). Stát, prostor, politika: vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 2000, 274 s. ISBN 80-238-5566-2. HANDL, Vladimír; PICK, Otto. Česká zahraniční politika 1993-2005 – Od „návratu do Evropy“ k evropeizaci. Policy Paper ÚMV [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2005, 16 s. [cit. 2015-04-28]. Dostupné z: http://mercury.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/29240/ipublicationdocument_single document/b70e8fec-1f8f-42d3-9ac0-e58f7d4a52f2/cs/2005-05Ceska+zahranicni+politika.pdf HAVERLAND, Markus. Does the EU Cause Domestic Developments? Improving Case Selection in Europeanisation Research. West European Politics [online]. 2006, vol. 29, č. 1, s. 134–146 [cit. 2015-04-29]. ISSN 1743-9655. Dostupné z: http://www.tandfonline.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1080/0140238050038933 1 HECOVÁ, Jana. Střední Evropa na cestě k efektivní rozvojové pomoci [online]. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, Research Paper 4, 2007, 15 s. [cit. 2016-05-25]. Dostupné z: http://www.amo.cz/wp-content/uploads/2015/11/amocz-RP-2007-4.pdf HÉRITIER, Adrianne. Differential Europe: The European Union Impact on National Policymaking. In HÉRITIER, Adrienne a kol. Differential Europe: The European Union Impact on National Policymaking. 1. vyd. Lanham: Rowman & Littlefield, 2001, s. 1–22. ISBN 0-7425-1104-9. HEYWOOD, Andrew. Politologie. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 484 s. ISBN 8086432-95-5. HLOUŠEK, Vít; PŠEJA, Pavel. Evropeizace politických stran v České republice. In FIALA, Petr. Evropeizace zájmů: politické strany a zájmové skupiny v České republice. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 117–155. ISBN 978-80-210-4920-8. HOCH, Tomáš. Základy rozvojové pomoci. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007, 154 s. ISBN 978-80-7368-370-2. HORKÝ, Ondřej. Rozvojový rozměr české zahraniční politiky: Příprava transformace zahraniční rozvojové spolupráce a její výzvy. In KOŘAN, Michal a kol. Česká zahraniční politika v roce 2007: Analýza ÚMV. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2008, s. 366–380. ISBN 978-80-86506-66-1.

83

HORKÝ, Ondřej. The Europeanisation of Development Policy: Acceptance, accommodation and resistance of the Czech Republic. Discussion Paper 18/2010 [online]. Bonn, Praha: German Development Institute, 2010, 31 s. [cit. 2015-04-28]. ISSN 1860-0441. Dostupné z: http://www.die-gdi.de/uploads/media/DP_18.2010.pdf JAKŠ, Jaroslav. Europeizace – šance nebo hrozba? Členské státy a architektura EU. In DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít (eds.). Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 116–124. ISBN 80-210-3865-9. JELÍNEK, Petr. Česká rozvojová spolupráce. In PICK, Otto; HANDL, Vladimír (eds.). Zahraniční politika České republiky 1993-2004. Úspěch, problémy a perspektivy. 1. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004a, s. 201–208 [cit. 2016-05-09]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/16430/Zahranicni_politika_CR_1993_2004.pdf JELÍNEK, Petr. Transformace českého systému rozvojové spolupráce. Mezinárodní politika [online]. 2004b, vol. 28, č. 11, s. 14–16 [cit. 2016-07-26]. ISSN 0543-7962. Dostupné z: http://www.dokumenty-iir.cz/MP/MPArchive/2004/MP112004.pdf JELÍNEK, Petr; PLEŠINGER, Jan. Rozvojová politika Evropského společenství. Rozvojovka.cz, 2008. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/rozvojova-politika-evropskeho-spolecenstvi JUKL, Marek. Ženevské úmluvy a dodtakové protokoly (stručný přehled) [online]. 2. vyd. Praha: Český červený kříž, 2005 [cit. 2015-05-04]. ISBN 80-254-1792-1. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp/konvence.htm KEUKELEIRE, Stephan; DELREUX, Tom. The Foreign Policy of the European Union. 2. vyd. Basingstoke; New York: Palgrave Macmillan, 2014, 408 s. ISBN 9781137025746. KNILL, Christoph; LEHMKUHL, Dirk. The national impact of European Union regulatory policy: Three Europeanization mechanism. European Journal of Political Research [online]. 2002, vol. 41, č. 2, p. 255–280 [cit. 2015-04-29]. ISSN 1475-6765. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/10.1111/14756765.00012/epdf KOŘAN, Michal. Jednopřípadová studie. In DRULÁK, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 29–60. ISBN 978-80-7367-385-7. KOT-MAJEWSKA, Katarzyna. Role of Non-traditional Donors in Humanitarian Action: How Much Can They Achieve? In GIBBONS, Pat; HEINTZE, Hans-Joachim (eds.) The Humanitarian Challenge. 20 Years European Network on Humanitarian Action (NOHA). 1. vyd. Cham: Springer International Publishing Switzerland, 2015, s. 121–134. ISBN 978-3-319-13470-3. KOTYK, Václav. Stručná bilance vývoje české zahraniční politiky. Mezinárodní vztahy [online]. 2000, vol. 35, č. 1, s. 47–60 [cit. 2016-07-25]. ISSN 0323-1844. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/1246/1294 KRICHEWSKY, Léna. Development Policy in the Accession Countries [online]. 2. vyd. Brusel, Vídeň: Trialog, 2003, 44 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/development/body/organisation/docs/trialog_enlargement_en.pdf KRYLOVÁ, Petra; SYROVÁTKA, Miroslav; OPRŠAL, Zdeněk. Assessing the Aid Effectiveness of the Czech Republic: Commitment to Development Index and Beyond. Perspectives on European Politics and Society [online]. 2012, vol. 13, č. 1, s. 100–116 [cit. 2016-07-29]. ISSN 1570-5854. Dostupné:

84

http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&sid=fc49933d-d9d140f8-8548-2c2f8ce5b30d%40sessionmgr120&hid=103 KUČEROVÁ, Irah; NEDOMLELOVÁ, Iva. Applying Integration Theories on Development of Cooperation in Central Europe. In KOCOUREK, Aleš (ed). Proceedings of the 12th International Conference Liberec Economic Forum 2015. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2015, s. 65–77 [cit. 2016-07-28]. ISBN 978-80-7494225-9. Dostupné z: http://www.lef-tul.cz/sekce/LEF_2015.pdf LADRECH, Robert. Europeanization and national politics. 1. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2010. 240 s. ISBN 1403918759. LIGHTFOOT, Simon. Enlargement and the Challenge of EU Development Policy. Perspectives on European Politics and Society [online]. 2008, vol. 9, č. 2, s. 128–142. ISSN 1568-0258. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&sid=46585b75-546e457f-809f-f20f9881023e%40sessionmgr104&hid=112 LIGHTFOOT, Simon. The Europeanisation of International Development Policies: The Case of Central and Eastern European States. Europe-Asia Studies [online]. 2010, vol. 62, č. 2, s. 329–350 [cit. 2015-04-28]. ISSN 1465-3427. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/27808692 LINDBLOM, Charles E. The Science of „Muddling Through“. Public Administration Review [online]. 1959, vol. 19, č. 2, s. 79–88 [cit. 2015-04-29]. ISSN 1540-6210. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/973677 LOUŽEK, Marek. Evropeizace – užitečný, nebo módní pojem? In DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít (eds.). Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 243–252. ISBN 80-210-3865-9. MAREK, Dan; BAUN, Michael. Česká republika a Evropská unie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010, 227 s. ISBN 978-80-87029-89-3. MILÉŘOVÁ, Jana; ŠRÁMKOVÁ, Katarína. Aidwatch 2015. Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky ve světle nových cílů udržitelného rozvoje [online]. Praha: FoRS – České fórum pro rozvojovou spolupráci, 2015, 39 s. [cit. 2016-05-08]. ISBN 978-80-905375-4-5. Dostupné z: http://www.fors.cz/wp-content/uploads/2012/08/Aidwatch-2015.pdf MORAVCOVÁ, Dagmar. Evropeizace české zahraniční politiky a evropská bezpečnost v letech 2003-2006. In NĚMEC, Jan; ŠUSTKOVÁ, Markéta (eds.). III. kongres českých politologů. 1. vyd. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 2006, s. 474–485. ISBN 978-80-902176-0-7. NEKVAPIL, Václav. Úvod: Evropská unie ve světě. In NEKVAPIL, Václav (ed.) Vnější vztahy Evropské unie. 1. vyd. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 2008, s. 9–14 [cit. 2016-07-23]. ISBN 978-80-87092-00-2. Dostupné z: https://www.amo.cz/wpcontent/uploads/2015/11/amo_vnejsi-vztahy-eu.pdf OLSEN, Johan P. The Many Faces of Europeanization. Journal of Common Market Studies [online]. 2002, vol. 40, č. 5, s. 921–952 [cit. 2015-04-28]. ISSN 1468-5965. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/10.1111/1468-5965.00403/epdf Organizace spojených národů. Fakta a čísla OSN. Základní údaje o Organizaci spojených národů. 1. vyd. New York, Praha: Informační centrum OSN v Praze, 2005, 297 s. ISBN 8086348-02-4.

85

Organizace spojených nárdoů. Humanitární otázky [online]. Praha: Informační centrum OSN v Praze, nedatováno [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://www.osn.cz/osn/hlavni-temata/humanitarni-otazky/ PITROVÁ, Markéta; PŠEJA, Pavel; SUCHÝ, Petr; HLOUŠEK, Vít; FIALA, Petr. Evropeizace politických stran a zájmových skupin: základní problémy a směry analýzy. Politologický časopis [online]. 2006, vol. 13, č. 1, s. 3–26 [cit. 2015-05-03]. ISSN 12113247. Dostupné z: http://www.ceeol.com.ezproxy.is.cuni.cz/aspx/getdocument.aspx?logid=5&id=7d906 a0f-8fbe-46c4-b152-e24680bbaa1b PLEŠINGER, Jan; KAPLAN, Michal; JELÍNEK, Petr; EXNEROVÁ, Věra et al. Zahraniční rozvojová spolupráce ČR [online]. Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005 [cit. 2016-07-26]. Dostupné z: old.tf.jcu.cz/getfile/5ef56634222c15a2 PROCHÁZKOVÁ, Dana. Humanitární pomoc do zahraničí po živelních pohromách realizovaná pomocí USAR týmů. The Science for Population Protection [online]. 2010, vol. 2, č. 1, s. 97–111. [cit. 2016-05-11]. ISSN 1803-568X. Dostupné z: http://www.population-protection.eu/prilohy/casopis/8/57.pdf RADAELLI, Claudio M. Europeanisation: Solution or Problem? European Integration Online Papers [online]. 2004, vol. 8, č. 16, s. 1–23 [cit. 2015-04-28]. ISSN 1027-5193. Dostupné z: http://eiop.or.at/eiop/texte/2004-016a.htm RADAELLI, Claudio M. Whither Europeanization? Concept stretching and substantive change. European Integration Online Papers [online]. 2000, vol. 4, č. 8, s. 1–25 [cit. 201504-28]. ISSN 1027-5193. Dostupné z: http://eiop.or.at/eiop/pdf/2000-008.pdf ROSŮLEK, Přemysl. Europeizace střední Evropy prostřednictvím koncepce lidských práv se zvláštním zřetelem na práva (etnických/národnostních) menšin. In DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít (eds.). Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 295–301. ISBN 80-210-3865-9. SEDELMEIER, Ulrich. Europeanisation in new member and candidate states. Living Reviews in European Governance [online]. 2011, vol. 6, č. 1, s. 1–52 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1813-856X. Dostupné z: http://europeangovernance.livingreviews.org/Articles/lreg-2011-1/ SILNÝ, Jiří; TOŽIČKA, Tomáš. České přešlapování v boji proti globální chudobě [online]. Ekumenická akademie Praha, 2008 [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://www.ekumakad.cz/cz/temata/ceske-preslapovani-v-boji-proti-globalnichudobe SLÁDKOVÁ, Zuzana et al. Jak Česká republika pomáhá. Studie o zahraniční rozvojové spolupráci České republiky za rok 2007 [online]. Praha: České fórum pro rozvojovou spolupráci, 2008, 30 s. [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: http://fors.cz/user_files/fors_studie_o_zrs2007_final.pdf SLÁDKOVÁ, Zuzana; ŠRÁMKOVÁ, Katarína. Humanitární pomoc České republiky: Deset let z pohledu nevládních neziskových organizací [online]. Praha: Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, 2013. 45 ss [cit. 2015-04-24]. Dostupné z: http://www.fors.cz/wp-content/uploads/2014/01/Humanitarni-pomoc-CR.pdf SMITH, Michael E. Conforming to Europe: the domestic impact of EU foreign policy cooperation. Journal of European Public Policy [online]. 2002, vol. 7, č. 4, s. 613–631 [cit. 2015-04-30]. ISSN 1466-4429. Dostupné z:

86

http://www.tandfonline.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1080/1350176005016539 8 SMITH, Michael E. European Union External Relations. In CINI, Michelle (ed.). European Union Politics. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2007, s. 225–236. ISBN 0199281955. STEFANELLI, Justine; WILLIAMS, Sarah. Disaster Strikes: Regulatory Barriers to the Effective Delivery of International Disaster Assistance within the EU. International Humanitarian Legal Studies [online]. 2011, vol. 2, č. 1, s. 53–83 [cit. 2016-05-26]. ISSN 1878-1373. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&sid=349b39ae-366349bd-b1a7-118ae105e5c6%40sessionmgr107&hid=112 STOJANOV, Robert; NOVÁČEK, Pavel. Zahraniční rozvojová a humanitární pomoc České republiky 1995-2000. In MOLDAN, Bedřich; HÁK, Tomáš; KOLÁŘOVÁ, Hana (eds.) K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek. Teoretická východiska, souvislosti, instituce. Svazek 2. 1. vyd. Praha: Centrum Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí, 2002, s. 312–331. Dostupné z: http://docplayer.cz/1344089-Teoreticka-vychodiska-souvislosti-instituce-kudrzitelnemu-rozvoji-ceske-republiky-vytvareni-podminek.html SVÍTIL, Pavel. Evropeizace české zahraniční politiky v souvislosti se vstupem do EU. Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů [online]. 2008, vol. 2, č. 4, 20 s. [2015-04-28]. ISSN 1802-6583. Dostupné z: http://vz.fmv.vse.cz/wp-content/uploads/4_2008.pdf SZENT-IVÁNYI, Balázs; TÉTÉNYI, András. Transition and foreign aid policies in the Visegrád countries: A path dependent approach. Transition Studies Review [online]. 2008, vol. 15, č. 3, s. 573–587 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1614-4015. Dostupné z: http://link.springer.com.ezproxy.is.cuni.cz/article/10.1007/s11300-008-0021-6 ŠLOSARČÍK, Ivo. Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála. Pražské sociálně vědní studie, Teritoriální řada [online]. 2006, č. 18, 28 s. [cit. 2015-04-28]. ISSN 1801-5999. Dostupné z: http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/152_Slosarcik.pdf URBANOVÁ, Hana. Jak funguje systém zahraniční rozvojové spolupráce v České republice [online]. Praha: MigraceOnline.cz, 2008 [cit. 2016-05-25]. Dostupné z: http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/jak-funguje-system-zahranicni-rozvojovespoluprace-v-ceske-republice VALE, Richard. Is ‚Europeanization‘ a Useful Concept? [online]. E-International Relations Students, 2011 [cit. 2016-05-02]. Dostupné z: http://www.e-ir.info/2011/01/17/is%E2%80%98europeanization%E2%80%99-a-useful-concept/ VEČEŘA, Miloš; MACHALOVÁ, Tatiana. Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu: Výklad základních pojmů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 227 s. ISBN 97880-210-5171-3. VERSLUYS, Helen. Coherence in EU external action: the case of humanitarian aid [online]. Montreal: 10th Biennial EUSA Conference, May 17-19, 2007 [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://aei.pitt.edu/8057/1/versluys-h-05g.pdf VERSLUYS, Helen. Depoliticising and Europeanising Humanitarian Aid: Success or Failure? Perspectives on European Politics and Society [online]. 2008, vol. 9, č. 2, s. 208–224 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1568-0258. Dostupné z:

87

http://dx.doi.org/10.1080/15705850801999701 VITTEK, Martin; LIGHTFOOT, Simon. The Europeanisation of Slovak Development Cooperation? Contemporary European Studies [online]. 2009, vol. 4, č. 1, s. 20–36 [cit. 2016-05-26]. ISSN 1805-5133. Dostupné z: http://www.ces.upol.cz/wp-content/uploads/2014/12/CES_1_2009_20to36.pdf WEISS, Thomas. Principles, Politics, and Humanitarian Action. Ethics and International Affairs [online]. 1999, vol. 13, č. 1, s. 1–22 [cit. 2016-05-27]. ISSN 0892-6794. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1747-7093.1999.tb00322.x/epdf WEISS, Tomáš. Projecting the Re-Discovered: Czech Policy Towards Eastern Europe. Perspectives. Review of International Affairs [online]. 2011, vol. 19, č. 2, s. 27–44 [cit. 201607-29]. ISSN 1210-762X. Dostupné z: http://www.perspectives.cz/upload/Perspectives/2011/Perspectives02_11.pdf WEISS, Tomáš. Europeizace a zahraniční politika: prostor pro další výzkum. Středoevropské politické studie [online]. 2013, vol. 15, č. 4, s. 268–283 [cit. 2015-04-24]. ISSN 1212-7817. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=604 WILLITTS-KING, Barnaby. The EU: Good Humanitarian Donorship and the World’s Biggest Humanitarian Donor. Humanitarian Exchange Magazine [online]. 2005, č. 29, s. 10–13 [cit. 2016-07-26]. ISSN 1472-4847. Dostupné z: http://odihpn.org/magazine/the-eu-good-humanitarian-donorship-and-theworld%C2%92s-biggest-humanitarian-donor/ ZEMANOVÁ, Štěpánka. Výzkum europeizace – aktuální problémy a perspektivy. Mezinárodní vztahy [online]. 2007, vol. 42, č. 4, s. 29–51 [cit. 2015-04-24]. ISSN 03231844. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/277

88

Projekt diplomové práce na téma

Europeizace humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy České republiky

Řešitel práce: Bc. Petr Pöschl (Mezinárodní vztahy, IPS, FSV UK)

Vedoucí práce: PhDr. Irah Kučerová, Ph.D.

Akademický rok 2012/2013

Podpis vedoucího práce: Datum podpisu: 7. 6. 2013 89

1. Volba tématu – zdůvodnění Téma europeizace34 bylo autorem zvoleno, protože až donedávna bylo v českém politologickém výzkumu poměrně málo zastoupené, a to i přes skutečnost, že se jedná o oblast výzkumu, která skýtá značný analytický potenciál (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 22). Ačkoliv se mezera ve výzkumu europeizace zejména v posledních letech pozvolna zaplňuje, toto téma stále skýtá značný prostor pro provádění dalších analýz. Neméně důležitým faktorem výběru tématu je skutečnost, že podstatně většího ohlasu doznal výzkum europeizace v oboru politologie. Naproti tomu obor mezinárodní vztahy v tomto ohledu zaostává. S ohledem na výše zmíněné je potřeba uvést, že výzkumu v oblasti europeizace je věnován poměrný velký prostor především v oblastech „vysoce europeizovaných“, tedy v politice životního prostředí, měnové unie či zemědělství. Naproti tomu výzkum v oblasti humanitární pomoci35 či rozvojové spolupráce36 nepatří mezi českou politologickou obcí k nikterak reflektovaným a stojí na okraji badatelského zájmu. Ambicí tohoto textu tak bude snaha nabídnout nový pohled na téma europeizace, konkrétně v oblasti humanitární pomoci. Autor tak činí v souladu s obecným trendem zájmu o výzkum oblasti europeizace a zároveň usiluje o zaplnění výše zmiňovaných mezer politologického výzkumu v oblasti humanitární pomoci. Téma humanitární pomoci je nosné i z toho důvodu, že v oblasti mezinárodní politiky rozvojové spolupráce (a na ni vázané humanitární pomoci) sehrává roli největšího aktéra právě Evropská unie (EU). Význam humanitární pomoci dokládá i skutečnost, že v rámci rozpočtové kapitoly „vnějších vztahy“ zaujímají prostředky vyčleněné pro potřeby humanitární pomoci více než 10 % (Versluys 2008: 209). Tato 34

Po dohodě s vedoucí práce bylo přistoupeno k užívání výrazu europeizace namísto počeštělé evropeizace. Autor tak činí i přes skutečnost, že se výraz evropeizace stále více vžívá do obecného jazyka a ve zdejším politologickém prostředí se stává ustáleným (viz jeho užívání Mezinárodním politologickým ústavem). 35 Termín humanitární pomoc je v textu kategoricky pojímám jako humanitární pomoc poskytovaná do zahraničí, tj. vůči třetím zemím, nikoliv na území evropských (unijních) států. 36 Zahraniční literatura často nebývá ve věci rozdílu v pojmenování humanitární pomoci a rozvojové spolupráce jednotná. Není neobvyklé, že se názvy pro rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc stát od státu liší (časté jsou názvy jako rozvojová pomoc či zahraniční pomoc). Aby autor předešel případným nedorozuměním, bude v průběhu textu užívat výrazy humanitární pomoc a rozvojová spolupráce, tedy po vzoru koncepcí české zahraniční politiky. Ačkoliv jsou humanitární pomoc a rozvojová spolupráce z části propojené koncepty (bez poskytnutí humanitární pomoci nelze v zasažených oblastech později realizovat cíle rozvojové spolupráce), je potřeba, aby v práci byly oddělovány a to i přes svou deklarovanou příbuznost. Z principu ale není možné, aby se práce nezmiňovala o rozvojové spolupráci právě v důsledku její příbuznosti s humanitární pomocí.

90

skutečnost má přímý dopad i na Českou republiku, která se svým vstupem do EU zavázala převzít veškeré acquis communautaire související s touto oblastí.

2. Výzkumné cíle práce Výzkumným cílem zamýšlené magisterské práce bude snaha identifikovat klíčové momenty, které přispěly ke změně českého přístupu v oblasti poskytování humanitární pomoci, a potřeba ozřejmit vývojové tendence ve zmiňované oblasti v souvislosti se vstupem ČR republiky do EU.

3. Metodologické přiblížení problematiky, metody Vzhledem k tomu, že za deklarovaný cíl práce byla zvolena snaha poukázat na existenci předchozích nesouladů mezi domácí a evropskou rovinou poskytování humanitární pomoci, bude tato premisa sloužit jako základní východisko pro samotný výzkum. Úvodní kapitola proto představí vybrané autory zabývající se výzkumem europeizace a jejich vlastní analytické rámce a pojetí tohoto konceptu. Hypotéza, která bude autorem v navrhované diplomové práci ověřována, zní: „Ačkoliv poskytování humanitární pomoci spadá do oblasti smíšených kompetencí, u níž nejsou pravomoci evropských institucí exkluzivní, jsou výstupy vyplývající z legislativní úpravy této oblasti na evropské úrovni reflektovány a inkorporovány v legislativní úpravě členského státu, tedy ČR.“ Za účelem ověření platnosti navrhované hypotézy budou v práci postupně zodpovězeny následující výzkumné otázky: a) Korespondují

změny

provedené

v

národní legislativě

členského

státu

s rozhodnutími přijímanými na evropské úrovni či se liší? b) Které okolnosti mají vliv na legislativní změny v oblasti poskytování humanitární pomoci v České republice? Na základě stanovené hypotézy a příslušných výzkumných otázek bude práce koncipována jako kvalitativně založená jednopřípadová studie, předmětem jejíhož výzkumu je poskytování humanitární pomoci z perspektivy České republiky. Typologicky se jedná o disciplinovanou interpretativní případovou studii usilující o detailní analýzu jednoho případu. S přihlédnutím k povaze tématu bude v práci aplikován diachronní přístup sledující českou praxi poskytování humanitární pomoci ve dvou časových obdobích – před a v průběhu/po začátku působení vlivu europeizačního 91

procesu (1993-2013). Vnitřní charakter práce je explanatorní, jelikož se snaží nalézt příčinné souvislosti mezi děním na evropské úrovni a konkrétními dopady na českou praxi.

4. Proměnné a koncepty, operacionalizace Autor se ve svém úsilí verifikovat, resp. falzifikovat navrženou hypotézu zaměří na tři klíčové koncepty, a sice europeizaci, humanitární pomoc a policy analysis. Koncept europeizace je poměrně nejednotný, což vyplývá z jeho přílišného rozsahu (Radaelli 2000: 5). Osvětlení konceptu europeizace proto bude spolu s ostatními koncepty obsahem první kapitoly (viz výše). Při sestavování struktury práce je rovněž potřeba si uvědomit, že legislativní změny nejsou ovlivňovány pouze jedním fenoménem, nýbrž že zde existuje celá řada i jiných (externích) faktorů, viz např. globalizační procesy. S touto skutečností bude potřeba počítat. Koncept humanitární pomoci bude pro další účely práce potřeba oddělit od příbuzného konceptu rozvojové spolupráce. Jak již bylo zmíněno výše, jedná se o příbuzné koncepty, které spolu váže logická a časová návaznost. Nutno podotknout, že i přes

tuto

skutečnost

mluvíme

o

politikách

poměrně

odlišných

a

vnitřně

diferencovaných. Vyvstává proto potřeba identifikovat jednotlivé komponenty, jejichž přispěním lze charakterizovat obecnou podobu humanitární pomoci. V tomto ohledu se nabízejí především cíle, teritoriální zaměření, principy či implementace projektů humanitární pomoci. Koncept policy analysis sleduje klasický politický rozhodovací proces, přičemž zohledňuje všechny zúčastněné aktéry a reflektuje i důsledky rozhodnutí (Fiala, Schubert 2000: 19). Autor se v textu bude zabývat dimenzemi policy, polity i politics, přičemž všechny tyto dimenze se budou vztahovat k českým a evropským institucím, nikoliv již k nevládním aktérům. Nezávislé proměnné a) (Ne)existence legislativních norem na evropské úrovni. Tato proměnná je ve vztahu k tématu práce velmi důležitá, neboť poukazuje na skutečnosti, zdali na evropské úrovni existují potřebné normy upravující oblast humanitární pomoci a zdali jsou tyto normy aplikovány na nižších stupních, tedy v členských zemích. Hodnoty, jež tato proměnná bude nabývat: a) přímá implementace evropských směrnic, b) omezená implementace, c) žádná implementace. Míra implementace 92

bude sledována v kvantitativním počtu přijetí evropských směrnic a přijímání jiných, dobrovolných závazků. b) Typ poskytované pomoci bude měřen na základě objemu a druhu této pomoci a jeho forem (vázané a nevázané). Hodnoty, jež tato proměnná bude nabývat: a) samostatná pomoc, b) sdílená pomoc. c) Teritoriální priority humanitární pomoci; bude sledováno, do jakých sektorů a oblastí poskytovaná pomoc proudí a zdali česká praxe poskytování pomoci odpovídá praxi společenství či zda sleduje své vlastní zájmy odlišné od těch evropských. Hodnoty, jichž tato proměnná bude nabývat: a) shoda v teritoriální distribuci pomoci, b) rozdíly v teritoriální distribuci pomoci.

Závislé proměnné a) Proměna charakteru legislativních norem na domácí úrovni b) Přijímání nových norem v průběhu dalšího vývoje

5. Použitá data Co se použitých dat týče, práce předpokládá analýzu primárních a sekundárních zdrojů, tj. dostupných pramenů a literatury. Mezi primární zdroje budou zahrnuty především výroční zprávy, zákony, memoranda, akční plány aj. Metodika sběru dat se bude opírat o analýzu výše zmiňované literatury a také osobní korespondenci/rozhovory se zainteresovanými institucemi, jelikož autor předpokládá, že ne všechny potřebné informace jsou z primárních zdrojů dohledatelné či takovéto zdroje dostupné. Tato skutečnost se týká především období před negociacemi přístupových rozhovorů.

6. Přehled literatury; její rozbor Spojení témat europeizace a humanitární pomoci není v české odborné literatuře de facto vůbec zastoupeno, což je dáno především povahou tohoto tématu a také již dříve zmiňovaným faktem, že až doposud docházelo k reflexi europeizace pouze ve vybraných, zpravidla jiných, oblastech. Vzhledem k tomu, že v českém jazykovém prostředí nalezneme velmi ojedinělé počiny zabývající se tématem humanitární pomoci z pohledu europeizace,37 k reflexi tohoto tématu dojde především z pozice zahraniční, tj. anglicky psané literatury, která je oproti té české více než bohatá. 37

Téměř výhradně se jedná o europeizaci z pohledu sféry politics a nikoliv policy.

93

Co se obsahové stránky použité literatury týče, zde se nabízí literatura dvojího druhu. Do první kategorie spadá ta literatura, jež se z teoretického, potažmo též praktického hlediska zabývá konceptem europeizace, policy analysis a humanitární pomoci. Do druhé kategorie pak autor řadí tu literatura, jež svým rozsahem a zaměřením pokrývá především vývoj a případně i analýzu poskytování humanitární pomoci. O literatuře zabývající se europeizací se zmiňuji především proto, že ještě před započetím vlastního výzkumu bude potřeba tento koncept specifikovat a rozvést. Autor považuje za přínosné, že problematika humanitární pomoci bude nahlížena z jiného, neotřelého úhlu pohledu, což je dáváno do již zmiňované souvislosti s mezerami ve výzkumu europeizace humanitární pomoci.

94

7. Osnova práce (předpokládaná) Úvod 1. Teoreticko-metodologické uchopení tématu 1.1 Představení konceptu europeizace 1.2 Vymezení konceptu humanitární pomoci 2. Koncepční a legislativní rámec humanitární pomoci před vstupem ČR do EU 2.1 Koncepční rámec ČR 2.2 Konstituování rámce EU 3. Humanitární pomoc v kontextu přístupových rozhovorů 4. Projevy europeizace v jednotlivých dimenzích humanitární pomoci 4.1 Cíle 4.1.1 Okamžitá pomoc zaměřená na záchranu životů 4.1.2 Následná pomoc při obnově základních podmínek 4.1.3 Pomoc při vleklých humanitárních krizích 4.2 Principy 4.3 Sektorová a teritoriální orientace 4.4 Implementace Závěr

95

8. Seznam literatury BARNETT, Michael N.; WEISS, Thomas George et al. Humanitarianism in question: politics, power, ethics. 2. vyd. Ithaca; London: Cornell University Press, 2008. 320 s. ISBN 0801473012. BÖRZEL, Tanja; RISSE, Thomas. Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. European Integration Online Papers. 2009. BÖRZEL, Tanja. How the European Union Interacts with its Member States. Vídeň: Institute for Advanced Studies, 2003. 31 s. Political Science Series. ISSN 1605-8003. BULMER, Simon; LEQUESNE, Christian. The member states of the European Union (New European Union). 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2005. 428 s. ISBN 0199252815. CERAMI, Alfio. Europeanization, Enlargement and Social Policy in Central and Eastern Europe. Paříž: Centre d’Etudes Europeénnes, 2007. Cahier Européen. ISSN 0007-9758. DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr; HLOUŠEK, Vít et al. Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005. 421 s. ISBN 80-210-3865-9. DIMITROVA, Antoaneta; TOSHKOV, Dimiter. The Dynamics of Domestic Coordination of EU Policy in the New Member States: Impossible to Lock In? West European Politics [online]. 2007, vol. 30, č. 5, s. 961–986. ISSN 1743-9655. FEATHERSTONE, Kevin; RADAELLI, Claudio M. et al. The Politics of Europeanization. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003. 366 s. ISBN 0199252092. FIALA, Petr. Evropeizace zájmů: politické strany a zájmové skupiny v České republice. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2009. 373 s. ISBN 978-80-210-4920-8. FIALA, Petr; SCHUBERT, Klaus. Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2000. 170 s. ISBN 80-85947-50-1. GRABBE, Heather. Europeanisation Goes East: Power and Uncertainty in the EU Accession Process. Londýn: Centre for European Reform, 2002. 21 s. GRAZIANO, Paolo; VINK, Maarteen P. et al. Europeanization. New Research Agendas. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. 419 s. ISBN 0230204317. GUILD, Elspeth. The Europeanisation of Europe’s Asylum Policy. International Journal of Refugee Law [online]. 2006, vol 18, č. 3-4, s. 630–651. ISSN 1464-3715. HEYSE, Liesbet. Choosing the lesser evil: understanding decision making in humanitarian aid NGOs. Aldershot, Burlington, Vt.: Ashgate Pub Co, 2006. 239 s. ISBN 0754646122. HOCH, Tomáš. Základy rozvojové pomoci. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007, 154 s. ISBN 978-80-7368-370-2. CHECKEL, Jeffrey T. Social construction and integration. Journal of European Public Policy [online]. 1999, vol. 6, č. 4, s. 545–560. ISSN 1466-4429. JEFFERY, Charlie. Sub-National Mobilization and European Integration: Does it Make any Difference? Journal of Common Market Studies [online]. 2000, vol. 38, č. 1, s. 1–23. ISSN 1468-5965. JELÍNEK, Petr; NÁPRSTEK, Martin; KROUŽEK, Jan V. Rozvojová politika Evropské unie. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2003. 92 s. JORDAN, Andrew. The European Union: an evolving system of multi-level governance… or government? The Policy Press. 2001, vol. 29, č. 2, s. 193-208.

96

LADRECH, Robert. Europeanization and national politics. 1. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2010. 240 s. ISBN 1403918759. LIGHTFOOT, Simon. The Europeanisation of International Development Policies: The Case of Central and Eastern European States. Europe-Asia Studies [online]. 2010, vol. 62, č. 2, s. 329–350. ISSN 1465-3427. LODGE, Martin. Varieties of Europeanisation and the National Regulatory State. Public Policy and Administration [online]. 2002, vol. 17, č. 2, s. 43–67. ISSN MORAVCOVÁ, Dagmar. Evropeizace české zahraniční politiky a evropská bezpečnost v letech 2003-2006. In NĚMEC, Jan; ŠUSTKOVÁ, Markéta (eds.). III. kongres českých politologů. 1. vyd. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 2006, s. 474– 485. ISBN 978-80-902176-0-7. NUGENT, Neill. The Government and Politics of the European Union. 7. vyd. New York: Palgrave Macmillan, 2010. 432 s. ISBN 0230241182. O’DWYER, Conor. Reforming Regional Governance in East Central Europe: Europeanization or Domestic Politics as Usual? East European Politics & Societies [online]. 2006, vol. 20, č. 2, s. 219–253. ISSN 0888-3254. OLSEN, Johan P. The Many Faces of Europeanization. Journal of Common Market Studies [online]. 2002, vol. 40, č. 5, s. 921–952. ISSN 1468-5965. PITROVÁ, Markéta; SMEKAL, Hubert; SUCHÝ, Petr. Principy organizace zájmových skupin v ČR: právní předpisy a jejich změna v důsledku procesu evropeizace. Politologický časopis [online]. 2007, vol. 14, č. 4, s. 376–388. PLEŠINGER, Jan; KAPLAN, Michal; JELÍNEK, Petr; EXNEROVÁ, Věra et al. Zahraniční rozvojová spolupráce ČR. Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005. KAPLAN, Michal; PAZDERKA, Josef; STOJANOV, Robert; VOLFOVÁ, Andrea; VYŠANSKÁ, Romana et al. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005. RADAELLI, Claudio M. Europeanisation: Solution or Problem? European Integration Online Papers [online]. 2004, vol. 8, č. 16, s. 1–23. RADAELLI, Claudio M. Whither Europeanization? Concept stretching and substantive change. European Integration Online Papers [online]. 2000, vol. 4, č. 8, s. 1–25. RADAELLI, Claudio M.; EXADAKTYLOS, Theofanis. Research Design in European Studies: The Case of Europeanization. Journal of Common Market Studies [online]. 2009, vol. 47, č. 3, s. 505–530. ISSN 1468-5965. RIDDELL, C. Roger. Does Foreign Aid Really Work? 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2008, 536 s. ISBN 0199544468. SCHIMMELFENNIG, Frank; SEDELMEIER, Ulrich et al. Europeanization of Central and Eastern Europe. 1. vyd. Londýn: Cornell University Press, 2005. 274 s. ISBN 080148961X. SCHMIDT, Vivien. Procedural democracy in the EU: the Europeanization of national and sectoral policy-making processes. Journal of European Public Policy [online]. 2006, vol. 13, č. 5, s. 670–691. ISSN 1466-4429. SMITH, Michael. European Union External Relations. In CINI, Michelle (ed.). European Union Politics. 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2007, s. 225-236. ISBN 0199281955. SVÍTIL, Pavel. Evropeizace české zahraniční politiky v souvislosti se vstupem do EU. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2008. 21 s. Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů. ISSN 1802-6583.

97

SZENT-IVÁNYI, Balász; TÉTÉNYI, András. Transition and foreign aid policies in the Visegrád countries : A path dependent approach. Transition Studies Review [online]. 2008, vol. 15, č. 3, s. 573–587. ISSN 1614-4015. ŠLOSARČÍK, Ivo. Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2006. 28 s. Pražské sociálně vědní studie. Teritoriální řada, TER-018. ISSN 18015999. VERSLUYS, Helen. Depoliticising and Europeanising Humanitarian Aid: Success or Failure? Perspectives on European Politices and Society [online]. 2008, vol. 9, č. 2, s. 208–224. VOLBERG, Thorsten. The politicization of humanitarian aid and its effect on the principles of humanity, impartiality and neutrality. 1. vyd. Hamburk: Diplomica Verlag, 2006, 88 s. ISBN 3836601818. WALKER, Peter. Shaping the Humanitarian World. 1. vyd. Londýn: Routledge, 2008. 177 s. ISBN 041573717. WILLITTS-KING, Barnaby. The EU: Good Humanitarian Donorship and the World’s Biggest Humanitarian Donor. Humanitarian Exchange Magazine [online]. 2005, č. 29 [cit. 2013-06-01]. ISSN 1472-4847. WINTHROP, Rebecca. Learning from Humanitarian Aid. In FENGLER, Wolfgang; KHARAS, Homi (eds.). Delivering Aid Differently: Lessons from the Field. 1 vyd. Washington: The Brookings Institution, 2010, s. 241-270. ISBN 081570481X. WOOD, Adrian; APTHORPE, Raymond, BORTON, John et al. Evaluating International Humanitarian Action: Reflections from Practitioners. 1. vyd. Londýn, New York: Zed Books, 2001. 256 s. ISBN 1856499758. YOUNG, Alasdair R. European Policy Process in Comparative Perspective. In WALLACE, Helen; POLLACK, Mark A., YOUNG, Alasdair R. (eds.). Policy-Making in the European Union. 6. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 45-96. ISBN 0199544824. ZEMANOVÁ, Štěpánka. Evropeizace zahraniční politiky v oblasti lidských práv. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2008. 240 s. ISBN 97-8802-451-4024. ZEMANOVÁ, Štěpánka. Výzkum europeizace – aktuální problémy a perspektivy. Mezinárodní vztahy [online]. 2007, vol. 42, č. 4, s. 29–51. ISSN 0323-1844.

98

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Europeizace humanitární pomoci poskytované do zahraničí z perspektivy České republiky

Recommend Documents