Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Studijní rok 2014/2015
Diplomová práce
Evoluční racionále manifestace osobnostních rysů v hlasovém projevu Hlas temné triády
Bc. Jan Kozák
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Věra Pivoňková, Ph.D. Praha 2015
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly ádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 5. 1. 2015 ....................................... podpis
Poděkování Velký dík si zaslouží obzvláště vedoucí této práce Mgr. Věra Pivoňková, Ph.D a konzultant Mgr. Pavel Šebesta, jejichž trpělivý p ístup a odborné rady byly p i utvá ení této práce nesmírně cenné. Velmi si vážím jejich pomoci, která se promítá na ádcích této práce.
Obsah 1.
Úvod .............................................................................................................................. 5
2.
Teoretická část ............................................................................................................. 7 2.1.
Hlasové ústrojí ....................................................................................................... 7
2.1.1.
Ústrojí respirační ........................................................................................... 7
2.1.2.
Ústrojí fonační ................................................................................................ 8
2.1.3.
Ústrojí artikulační.......................................................................................... 9
2.2.
Vývoj lidského hlasu ............................................................................................. 9
2.3.
Tvorba hlasu a jeho nejdůležitější hlasové veličiny ........................................... 9
2.3.1.
Model zdroj – filtr ........................................................................................ 10
2.3.2.
Složené zvuky ............................................................................................... 11
2.3.3.
Percepční vokální parametry ...................................................................... 11
2.3.4.
Objektivně měřené akustické parametry .................................................. 12
2.4.
Hlas v kontextu sociální percepce ...................................................................... 15
2.5.
Hlas jako signál ................................................................................................... 15
2.5.1.
Atraktivita hlasového projevu .................................................................... 16
2.5.2.
Feminita a maskulinita hlasového projevu ................................................ 17
2.6.
Prozódie a osobnost ............................................................................................. 17
2.7.
Hlas a emoce ........................................................................................................ 18
2.8.
Hlas a osobnost .................................................................................................... 18
2.9.
Osobnostní charakteristiky v kontextu evoluční psychologie ......................... 19
2.10.
Temná triáda .................................................................................................... 20
2.10.1.
Normální X Nenormální .......................................................................... 20
2.10.2.
Měření ....................................................................................................... 21
2.10.3.
Temná triáda, HEXACO, Big 5 .............................................................. 22
2.10.4.
Temná triáda a kruhový model .............................................................. 23
2.10.5.
Jádro Temné triády.................................................................................. 24
2.10.6.
Původ Temné triády ................................................................................. 24
2.10.7.
Životní strategie ........................................................................................ 24
2.11.
Machiavellismus .............................................................................................. 26
2.11.1.
Machiavellismus jako osobnostní rys ..................................................... 26
2.11.2.
Manipulativní techniky............................................................................ 28 1
2.11.3.
Antisociální chování ................................................................................. 29
2.11.4.
Evoluční racionále machiavellismu ........................................................ 30
2.11.5.
Vývojový původ ........................................................................................ 32
2.11.6.
Shrnutí....................................................................................................... 32
2.12.
Narcismus ......................................................................................................... 33
2.12.1.
Historický vývoj ....................................................................................... 33
2.12.2.
Narcismus jako osobnostní rys ............................................................... 35
2.12.3.
Evoluční racionále narcismu ................................................................... 36
2.12.4.
Narcismus a atraktivita ........................................................................... 37
2.12.5.
Narcismus a nátlakové formy ................................................................. 38
2.13.
Psychopatie ....................................................................................................... 39
2.13.1.
Psychpatie jako osobnostní rys ............................................................... 39
2.13.2.
Evoluční racionále psychopatie ............................................................... 41
2.14.
Sebeklam .......................................................................................................... 47
2.14.1. 3.
Evoluční racionále sebeklamu ................................................................. 48
Empirická část............................................................................................................ 52 3.1.
Cíl výzkumu ......................................................................................................... 52
3.2.
Výzkumný soubor ............................................................................................... 53
3.3.
Výzkumná strategie ............................................................................................ 53
3.4.
Dotazníkové metody ............................................................................................ 54
3.5.
Akustická analýza ............................................................................................... 55
3.6.
Analýza dat .......................................................................................................... 56
3.7.
Výsledky statistické analýzy ............................................................................... 56
3.7.1.
Vztahy mezi SDT, NEO-FFI, SDQ ............................................................. 56
3.7.1.1.
Ženy ........................................................................................................... 56
3.7.1.2.
Muži ........................................................................................................... 58
3.7.2.
Korelace mezi osobnostními rysy a akustickými parametry ................... 59
3.7.2.1.
Vztah mezi machiavelismem a akustickými parametry ....................... 59
3.7.2.2.
Vztah mezi narcismem a akustickými parametry................................. 59
3.7.2.3.
Vztah mezi psychopatií a akustickými parametry ................................ 60
3.7.2.4.
Vztah mezi sebeklamem a akustickými parametry .............................. 61
3.7.2.5.
Vztah mezi neuroticismem a akustickými parametry .......................... 63
3.7.2.6.
Vztah mezi extraverzí a akustickými parametry .................................. 64 2
3.7.2.7.
Vztah mezi otevřeností a akustickými parametry................................. 64
3.7.2.8.
Vztah mezi přívětivostí a akustickými parametry ................................ 65
3.7.2.9.
Vztah mezi svědomitostí a akustickými parametry .............................. 66
3.8.
Interpretace výsledků a diskuze ........................................................................ 66
Machiavellismus ......................................................................................................... 67 Narcismus ................................................................................................................... 67 Psychopatie ................................................................................................................. 68 Sebeklam ..................................................................................................................... 69 NEO-FFI ..................................................................................................................... 69 Limity studie a další směr výzkumu ................................................................................ 71 Závěr ................................................................................................................................... 71 Seznam použité literatury ................................................................................................. 72
3
Abstrakt Dosavadní výzkum v oblasti vokální exprese ve vztahu k osobnostním proměnným poodkryl některé akustické parametry, které korelují s osobnostními rysy různých modelů osobnosti. Avšak málo studií zkoumalo antisociální osobnostní charakteristiky, mezi které pat í i rysy Temné triády. Temná triáda sama o sobě je poměrně nový koncept, který dosud nebyl zkoumán ve vztahu k akustickým parametrům. Tato explorační studie zkoumá vzájemné korelace mezi akustickými parametry hlasového spektra a osobnostními rysy Temné triády, NEO-FFI a sebeklamem. Pro tento výzkum byly zvoleny hlasové vzorky v podobě fonace prodloužených vokálů /a/, /e/, /i/, /o/, /u/, četby neutrálního textu a spontánního popisu. Výzkumu se zúčastnilo 66 participantů, kte í vyplnily osobnostní dotazníky SD3, NEO-FFI a SDQ. Z akustického hlediska bylo mě eno 21 parametrů, které popisují hlasové kvality, v softwaru PRAAT. Analýza dat odhalila signifikantní korelace mezi osobnostními rysy a některými akustickými parametry. Jako důležité se ukázaly parametry HNR, jitter a shimmer. Výsledky prokázaly, že některé osobnostní rysy se manifestují prost ednictvím lidského hlasu. Samotný mechanismus vlivu osobnosti na hlas je v této práce pouze naznačen.
Abstract Previous research in the field of vocal expression in relation to personality variables slightly uncovered some acoustic parameters that correlate with personality characteristics in different models of personality. However, just few studies have examined antisocial personality characteristics including also Dark triad traits. The Dark triad itself is a relatively new concept that has not been studied in relation to the acoustic parameters. This explorative study examines the correlation between acoustic parameters of the voice spectrum and personality traits of Dark Triad, NEO-FFI and Self-deception. For this research were selected voice samples in the form of prolonged phonation vocals / a /, / e /, / i /, / o /, / u /, reading of text, and neutral spontaneous description. Research was attended by 66 participants who completed personality questionnaires SD3, NEO-FFI and SDQ. From an acoustic perspective were measured 21 parameters describing voice quality in software PRAAT. Data analysis revealed significant correlations between personality traits and some acoustic parameters. As an important parameters have showed HNR, jitter and shimmer. The results confirm that certain personality traits are manifested through the human voice. The actual mechanism of influences on voice in this work was only hinted at. 4
1. Úvod Lidský hlas jako projev sebevyjád ení charakterizuje člověka již od jeho narození. Dítě k ičí a snaží se tak sdělit, jak se cítí a jestli má nějakou nenaplněnou pot ebu. Hlas člověka tak pat í k základním vyjád ením stavu sebeprožívání, emotivity, momentální nálady a stává se bytostným a jedinečným otiskem vlastního já stejně tak, jako otisk prstu. Tak jako je výjimečný lidský hlas, je i osobnost zdrojem jedinečnosti, identity, jednání a chování každé osoby. Vztah mezi osobností a lidským hlasem je hezky vyjád en v etymologickém původu latinského slova persona, které původně označovalo masku nošenou hercem na jevišti. Půjdeme-li v analýze slova o krok dále a rozložíme-li ho na části per a sona, dostaneme zajímavé slovní spojení, které nese význam „p es zvuk“. Každý zvuk, který vyjde z úst člověka, je pomocným nástrojem pro vyjád ení obsahu formy. Smích, pláč, zpěv, na íkání, vášnivá diskuze, nic z toho by nemělo možnost se realizovat bez vlnění v prostoru. Dle této úvahy se maska i osobnost zrcadlí v souboru akustických parametrů, kterým íkáme hlas. To, jakým způsobem s hlasem manipulujeme a pod izujeme situaci, je vyjád ení role v Goffmanovském smyslu. Ovšem některé akustické parametry nejsou ovlivněny situačně rolí, ale mohou nést informaci o mluvčím samotném. Hlas může být obohacen o adjektiva, jako jsou „zvučný“, „bohatý“, „plochý“, „nevýrazný“, „mdlý“ atp. To již je veskrze hodnocení, jež nám o samotných akustických parametrech nic ne íká a o nic více nám nenapoví ani o osobnosti člověka. Nicméně i bez technických nástrojů pro analýzu zvuku jsme schopni se zav enýma očima implicitně rozeznat pohlaví, začneme vytvá et p edstavu o fyzických rysech, věk a všímáme si i prozodických vlastností mluvčího. Pro tuto práci je klíčový fakt, že některé z hlasových „kvalit“ jsou zachytitelné spektrální analýzou, která nám je schopna poodkrýt souvislost mezi specifickými akustickými parametry a osobností. P i zamyšlení nad vztahem mezi hlasem a osobností tak vyvstává ada otázek. Manifestuje se osobnost v hlase? Jaké osobnostní charakteristiky prosakují do zvukového signálu hlasu? Existují genderové rozdíly v expresi osobnostních charakteristik skrz hlas? Je hlas spojen s city? Manifestují se v hlase manipulativní tendence či pocit velkoleposti? Má vliv sebeklam na akustické parametry? Tato studie neaspiruje na vyčerpávající zodpovězení zmíněných otázek. Avšak klade si za cíl p ispět poznáním p i úvahách o vztahu mezi hlasem a osobností ve smyslu porovnání hlasové a osobnostní variability. Vlastní záměr pak spočívá v uchopení objektivních, fyzikálněakustických parametrů hlasu a testování jejich vztahu s namě enými daty zjištěnými pomocí psychodiagnostických nástrojů. 5
První část teoretického rámce tvo í popis hlasového ústrojí. Další podkapitola je věnována samotnému procesu tvorby a akustickým parametrům hlasového signálu. Pozornost se dále upíná na hlas v širším osobnostním a sociálním kontextu. Následuje kapitola pojednávající o osobnostním konceptu s názvem Temná triáda, která je v zápětí následována detailnějším popisem jednotlivých osobnostních rysů, jež Temnou triádu tvo í. Pat í mezi ně machiavelismus, narcismus a psychopatie. Součástí této práce a zároveň i poslední kapitolou je samotný empirický výzkum.
6
2. Teoretická část 2.1. Hlasové ústrojí P i úvahách o vztahu mezi osobnostními charakteristikami a akustickými parametry lidského hlasu je na místě nejprve pojednat o vzniku hlasové informace a o jeho vlastnostech. Lidský hlas je tvo en několika orgány, které se nazývají mluvidla. Jedná se tedy o orgány, které se nějakým způsobem podílí p i tvorbě eči. K realizaci ečového signálu jsou zapot ebí t i skupiny (Palková, 1řř7): ústrojí respirační (dýchací), fonační (hlasové) a artikulační (hláskovací). 2.1.1.
Ústrojí respirační
Dýchací ústrojí slouží jako zdroj energie pro tvorbu eči díky vzduchovému proudu p i výdechu. Do této dýchacího ústrojí jsou zahrnuty plíce, hrudní koš, průdušky, průdušnice a bránice. Z hlediska tvorby hlasového signálu je t eba rozlišit dva typy dýchání. Jedná se o typ hrudní (žeberní) a typ b išní (brániční). První z nich je možné ovládat vědomě (pozastavit, zrychlit, prohloubit atd.), nicméně celkově se jedná o automatický proces, který je ízen centry v prodloužené míše. Za normálního stavu se oba typy kombinují. Principem dýchání je zvětšování a zmenšování hrudní dutiny pomocí dýchacího svalstva hrudního koše a svalstva bránice. Dýchací svalstvo se obyčejně dělí podle typu činnosti na vdechové a výdechové. P i vdechu se zdvižením horních žeber rozši uje hrudní dutina do stran, objem plic se zvětšuje a zároveň se do plic nasává vzduch. Výdechové svalstvo působí opačně. Zmenšuje prostor hrudní dutiny, zmenšuje objem plic a vytlačuje vzduch pryč. V klidovém stavu je dýchací fáze v poměru 2 : 3 (vdech:výdech). P i mluvení a zpěvu se trvání výdechu výrazně prodlouží a to na poměr asi 1 : 7 p i mluvení a až 1 : 13 p i zpěvu (Romportl, 1řŘ5). Dýchací ústrojí tedy ovlivňuje fungování hlasového ústrojí a má vliv p edevším na intenzitu hlasu a do jisté míry i na výšku. Dýcháním je rovněž ovlivněna plynulost eči, p esněji ečeno vitální kapacita plic má dopad na trvání dechu, se kterým je spjata délka frází a pauzy v eči. 2.1.2.
Ústrojí fonační
Na své pouti se výdechový proud dostává z plic pomocí průdušnic a postupuje p es hrtan a nadhrtanové dutiny ven. Prvním místem v hlasovém ústrojí, kde vzniká lidský hlas, je hrtan (larynx). P i klidovém dýchání prochází výdechový proud volně a nenaráží tak na žádnou p ekážku. Zvuk vzniká právě tehdy, je-li tomuto proudu postavena do cesty bariéra, která je vytvo ena dvěma pružnými vazy pokrytými sliznicí – hlasivkami.
7
Hrtan se nachází na p ední straně krku a je tvo en z chrupavek, jež jsou spojeny vazivem a klouby, svalstva a sliznicí. Chrupavčitá schránka, navazující na průdušnice, se nazývá chrupavka prstencová (cartilago cricoidea), jejíž ploténka je obrácena vp edu, a lze ji nahmatat v p ední straně krku (Hála, Sovák, 1ř55). Na prstencovou chrupavku je umístěna velká chrupavka štítná (cartilago thyreoidea), známá též jako „ohryzek“. Na horní straně chrupavky prstencové jsou umístěny dvě párové chrupavky hlasivkové (cartilagines arytaenoidea), které vytvá ejí kloub umožňující pohyby chrupavek hlasivkových. Hlasivky (plicea vocales) jsou umístěny v nejužším průchodu mezi vnit ní stěnou chrupavky štítné a chrupavkami hlasivkovými. Jsou to slizniční asy, jejichž základ tvo í hlasový vaz a hlasivkový val. Je na místě zmínit, že průměrná dálka hlasivek u žen je 1Ř mm, u mužů 22 mm, což má dopad na konečnou výšku hlasu. V klidové pozici (p i dýchání) je mezi hlasivkami tzv. hlasová štěrbina (glottis). Velikost štěrbiny samoz ejmě závisí na postavení hlasivkových chrupavek a zároveň na celkovém postavení hlasivek. Hlasovou štěrbinu umožňují rozevírat svalové skupiny, které pohybují chrupavkami hlasivkovými a umožňují posun k sobě a od sebe, vp ed a vzad a rovněž vytáčení podél jejich osy. Hlasivková hmota tyto pohyby kopíruje. 2.1.3.
Ústrojí artikulační
Všechny orgány, které se dále podílejí na tvorbě eči, se nacházejí nad hrtanem. Jedná se o tzv. nadhrtanové dutiny, do kterých spadá dutina ústní, hrdelní a nosní. P i artikulaci je ovšem nejdůležitější dutina ústní, jejíž tvar i velikost p edstavují prostor pro variabilitu, kde dochází k hlavním artikulačním pohybům p i tvorbě souhlásek. Dutinou hrdelní prochází p i artikulaci výdechový proud. I dutina hrdelní dává prostor pro modifikaci, obměny jsou však sekundární, jelikož vyplývají z pohybů, které se provádějí v dutině ústní. Dutina nosní se od p edešlých dvou odlišuje zejména tím, že se její velikost ani tvar nemění. Je zapojována do aktivity činností měkkého patra. Konkrétně lze dutinu nosní zapojit či izolovat tzv. patrohltanovým závěrem. Výsledkem je, že výdechový proud může prostupovat pouze dutinou nosní. Zastává tedy funkci rezonátoru nebo naopak antirezonátoru (Palková, 1996). 2.2. Vývoj lidského hlasu Během lidského života prochází hlas změnou a vývojem. U novorozenců dosahuje délka hlasivek 3-5 mm p ičemž výška dětského k iku se pohybuje okolo 400 Hz. Pod vlivem růstu hrtanu a zvětšování délky hlasivek se prohlubuje fundamentální frekvence a kolem ř. 8
roku se délka hlasivek se pohybuje okolo 6-7 mm a výška hlasu kolem 300Hz. Největší proměnou prochází hlas v období puberty, kdy dochází k významným tělesným změnám, mezi které pat í i růst hrtanu. U chlapců dochází k prodloužení hlasivek na průměrných 25 mm, což má za následek prohloubení hlasu cca o jednu oktávu. Průměrná velikost hlasivek u děvčat je zhruba 15 mm a výška hlasu se prohlubuje o tercii (Šlapák, Janeček, Lavička, 2009). 2.3. Tvorba hlasu a jeho nejdůležitější hlasové veličiny Tvorba hlasu nespočívá v rozkmitu hlasivek srovnatelných s kmitáním strun kup íkladu na kyta e. Zvuk netvo í hlasivky samy, nýbrž hlasový počátek je odrazem periodického chvění vzdušného sloupce nad hlasivkami. Jinými slovy, má-li vzniknout hlas, musí se změnit postavení hlasového ústrojí oproti klidové situaci p i dýchání. Nejprve se k sobě p iblíží hlasivkové chrupavky a tedy i hmota hlasivkových as, zároveň se napnou hlasové vazy a tím se hlasová štěrbina úplně uzav e. Palková (1řř6) zjednodušeně tento proces popisuje takto: „Výdechový proud je pozastaven sevřenými hlasivkami a začne se pod nimi zhušťovat. Vzniklým tlakem se pružné hlasivky na krátký okamžik oddálí (hlasová štěrbina se ve střední části pootevře), většina nahromaděného vzduchu unikne nad hlasivky a postupuje vzhůru dýchací cestou. Hlasivky se opět pružností sevřou a celý cyklus se periodicky opakuje.“ Frekvence kmitu je značná (hlubší mužský hlas má frekvenci 100 Hz). Tento pohyb má za následek st ídavé zhuštění a z edění vzduchu nad hlasivkami a je vnímán jako zvuk, ale stále to není hlas, který slyšíme. Je to zvuk tónové povahy, jelikož se jedná o periodický kmit. Proto je nazýván termínem základní tón neboli fundamentální frekvence (f0). Tento tón tvo í základ hlasového projevu a p edstavuje nosný pilí pro konečnou kvalitu eči a jazyka. Stejně jako ostatní akustické jevy má fyzikální vlastnosti, totiž výšku, sílu a barvu. 2.3.1.
Model zdroj – filtr
Jednou z teorií, která osvětluje generování hlasu, je model zdroj – filtr, jehož autorem je Gunnar Fant (Fant, 1960). Tento model p edpokládá, že vokální trakt funguje jako akustický filtr, který zesiluje frekvenční složky zdrojové komponenty (f0) hlasivek, které jsou blízké a rovny rezonančním frekvencím vokálního traktu. Hlasivky tak generují hlasové pulsy, které jsou budícím efektem. Tento model poskytuje vysvětlení o vzniku spekter samohlásek, které jsou výsledkem kombinace zdrojového hlasu, jež je generován 9
hlasivkami, a filtrací spektra p enosovou funkcí vokálního traktu. P enosová funkce odpovídá amplitudovému spektru p i jeho buzení konstantní amplitudou během celého frekvenčního rozsahu. Zvyšováním f0 se také zvětšují odstupy harmonických složek. V důsledku průchodu vzduchu vokálním traktem jsou některé frekvence zvýrazněny a některé utlumeny a těmto frekvencím se íká formantové frekvence či formanty, které se označují f1, f2, f3, atp. Fant definuje formant jako „oblast lokálního maxima (peak) ve spektru složených tónů“ (Fant, 1ř60). Zdrojový zvuk je modulován akustickými vlastnostmi celého vokálního traktu. Každá dutina působí jako filtr, který rezonuje specifickou oblast spektra. Tyto oblasti jsou definovány st edovou frekvencí (formantová frekvence) a ší kou pásma (bandwidth). Právě ší ka pásma a st edová frekvence jsou určeny tvarem a velikostí dutin. Podle Syrového (Syrový, 2008) lze zdroj hlasového zvuku rozdělit na excitátor (prodění vzduchu z plic), oscilátor (hlasivky) a rezonátor (vokální trakt). 2.3.2.
Složené zvuky
Lidský hlas pat í do kategorie složených zvuků s periodickým nebo náhodně se měnícím časovým průběhem. Složené zvuky lze dále t ídit do t í kategorií. P edně se jedná o harmonický složený tón, který je definován jako „periodický složený zvuk, jehož dílčí sinusové kmitočty mají kmitočty, které jsou celistvým násobkem nejnižšího kmitočtu“. Další kategorií je šum neboli „náhodný stacionární neperiodický zvuk“ a hluk či „nepříjemný, nežádoucí či jinak rušivý zvuk“. Zvuky lze dále dělit na stacionární, což jsou takové signály, „jejichž hladina a spektrum jsou během doby trvání signálu konstantní“, a temporální, u nichž hladina a spektrum nejsou během doby trvání konstantní (Psutka a kol., 2006). 2.3.3.
Percepční vokální parametry
Pokud odhlédneme od významové složky hlasového vzorku, je možné rozpoznat základní subjektivní vlastnosti hlasů, jsou to výška, hlasitost, délka a barva. Výška hlasu je odvozena od rychlosti kmitání hlasivek a dále závisí na anatomických vlastnostech vokálního traktu. Určující je délka kmitu hlasivek a jejich napětí. Ve zvuku se projevuje jako fundamentální frekvence F0, jejíž jednotkou je Hz (Melka, 2005). Hlasitost, jakožto subjektivní veličina intenzity, která závisí na citlivosti sluchu, je spjata s hladinou akustického tlaku (SPL[dB]) a rovněž se spektrálním složením zvuku. 10
Hlasitost je ovlivněna zejména subglotickým tlakem (Melka, 2005). Subglotický tlak dále závisí na mí e addukce (dov ení) hlasivek, dobou uzav ení hlasivek, amplitudou kmitů a rychlostí jejich uzavírání. Na výsledné hlasitosti se dále uplatňuje vokální trakt, který zesiluje jednotlivé formantové oblasti, a v poslední adě modulace artikulačním ústrojím, na kterém závisí míra celkové energie vyzá ené do prost edí. Během hlasového projevu se nicméně síla hlasu proměňuje v závislosti na konkrétní situaci a podle záměru mluvčího. Hlasitost konverzace se určuje jednotkou hlasitosti, která se nazývá fón. „Hlasitost zvuku ve fónech je určena hladinou hlasitosti, k níž daný zvuk přísluší, tj. jeho srovnáním s tónem o frekvenci 1 kHz vyjádřený v decibelech. Pro tón s kmitočtem 1 kHz se hlasitost ve fónech shoduje s intenzitou v decibelech.“ (Palková, 1996). Další základní vlastností je individuální hlasový témbr neboli barva, která je analogicky srovnatelná se specifickým zabarvením různých hudebních nástrojů. Díky vnímání barvy složených zvuků je tak možné rozeznávat různé nástroje, hlasy osob, samohlásky v eči a jiné zvuky z prost edí. V kontextu percepce lze obecně p ijímanou definici barvy zvuku vyjád it jako „vlastnost sluchového vnímání, která umožňuje posluchači posoudit, že dva neidentické zvuky mající stejnou hlasitost a stejnou výšku si nejsou podobné“ (Melka, 2005). Jedná se o souhrn všech akustických vlastností, které dávají každému hlasu charakteristický a jedinečný punc. Barva lidského hlasu je dána počtem, výškou a silou svrchních hlasových tónů, které zesilují tón p i průchodu nadhrtanovými dutinami. Barvu tedy ovlivňuje stavba hrtanu, způsob kmitu hlasivek a stavba těla vůbec, zejména dýchacího ústrojí. Barva zvuku je velmi komplexním aspektem lidského hlasu, p ičemž výzkum se zamě uje primárně na hledání elementárních dimenzí barvy zvuku. Dle Melky je možné popsat barvu pěti elementárními dimenzemi, mezi které pat í ostrost, objem, drsnost, tónovost a jasnost (tamtéž). Tyto vlastnosti se nazývají suprasegmentální a zahrnují detekci změny výšky – melodii, změny hlaitosti – dynamiku, s časovou složkou je spjato tempo – rytmus. Tyto vlastnosti jsou nazývány prozodické. Změna barvy nemá pojmenování, avšak je podstatná pro detekci hlasového signálu a z hlediska produkce nesouvisí jen s artikulací jednotlivých vokálů, ale i s fonačním nastavením hlasivek a tedy celkovou změnou produkce hlasu (Frič, 2013). Lidský hlas a jeho p íčiny, tedy fyziologické, kontextuální a psychologické determinanty, vysílá do prost edí zvukové signály, které jsou následně vnímané 11
posluchačem. U posluchače jsou následně vyvolány pocity a dojmy, které jsou ovlivněny fyzickým stavem, psychickým stavem, p edchozími zkušenostmi a kontextem událostí. Samotný zvuk a jeho parametrizace je už objektivně mě itelná a zůstává tak p edmětem akustické analýzy. 2.3.4.
Objektivně měřené akustické parametry
Metoda akustické analýzy poskytuje charakterizace zvuků v prostoru. V každodenních situacích jsou hlasové signály výrazně časově nestabilní, a proto se p i výzkumu barvy hlasu
užívá
právě
quasi-stacionárních
zvuků,
jež
jsou
reprezentovány fonací
prodloužených vokálů. Právě tyto segmenty je možné prezentovat na základě spektrální analýzy. Zvuky hlasu pak obsahují složky periodické, které vznikají periodickými změnami tlaku vzduchu nad hlasivkami. Tyto periodické zvuky jsou spektrálně rozložitelné do harmonických frekvenčních složek. Šumové složky, tedy neperiodické, jsou utvá eny turbulentním prouděním vzduchu na výrazně zúžených místech. Tato zúžená místa jsou utvá ena nap íklad nedov ením hlasivek a na jiných zúžených místech ve vokálním traktu, díky čemuž vzniká většina souhlásek. Tyto dvě složky pan tvo í spektrální obraz, p ičemž obálku spektra charakterizují zvýrazněné spektrální oblasti, kterým se
íká formanty. Tyto formanty v následné analýze odrážejí rezonance
jednotlivých dutin ve vokálním traktu (Frič, 2013). Pro akustickou analýzu je t eba parametrizovat jednotlivé akustické veličiny. Výška hlasu má základ v mě ení fundamentální frekvence F0 a jednotkou je Hz. Mezi hlavní parametry pat í průměrná výška mluvního hlasu (meanF0 [Hz]), minimální a maximální F0 (minF0, maxF0 [Hz]). Průměrná výška hlasu je determinována zejména věkem (de Leeuw a kol., 2004) a pohlavím (Šiupšinskienem, 2003). S rozvojem techniky bylo dále možné pozorovat rozvoj parametrů v ečovém hlasovém poli (SRP – speech range profile) u profesionálních mluvčích v jednotlivých hlasových úlohách. Vyšší poloha zdravého mluvního hlasu byla nap íklad pozorována u profesionálních mluvčích oproti netrénovaným (Šiupšinskienem, 2003). Zvyšování výšky p i čtení bylo v jedné studii spojeno s dyšností u žen a u mužů s napětím (Leino a kol., 200Ř). Výška hlasu podléhá do určité míry naší vůli a je možné ho trénovat a zvyšovat tak maximální dosahovanou výšku a tím i maximální rozsah (Awan, 1řř1). Avšak průměrná poloha mluvního hlasu se vztaženo k celkovému hlasovému poli (VRP – voice speech range) pohybuje v jeho spodní t etině (Awan, 1řř3). 12
V p ípadě parametrizaci intenzity hlasu je zásadní již zmíněná hladina akustického tlaku (SPL). Základními parametry intenzity hlasu jsou průměrná, minimální a maximální intenzita v dB. Dále je možné mě it dynamický rozsah (DR) a dynamiku mluvního hlasu (habituální hlas a nap . volání). Průměrná hladina SPL se v mluveném projevu nelišila (Šiupšinskienem, 2003). Avšak minimální a maximální intenzita celkového hlasového pole byla vyšší u mužů (Leino a kol., 200Ř) a jedinci trénující hlas, zejména zpěváci, měli signifikantně vyšší průměrnou intenzitu i dynamiku než netrénovaní (Awan, 1řř3). Minimální a maximální intenzita jsou pak úměrné minimálnímu a maximálnímu SPL. Pro zkoumání fázových a amplitudových vlastností a jednotlivých složek hlasu v závislosti na frekvenci se používá takzvaná spektrální analýza. Tato metoda v zásadě využívá matematickou Fourierovu analýzu. Pomocí této metody lze zjišťovat výkonové spektrum, tedy energetické rozložení frekvenčních složek, dlouhodobé průměrné spektrum (LTAS) – časové průměrování hladin sledovaných spektrálních pásem vyjma neznělých úseků. Nahrávky pro tuto analýzu by měly být alespoň 40 vte in dlouhé (Nordenberg a kol., 2004). Další složky hlasu, které je pomocí spektrální analýzy mě itelné, jsou harmonické spektrum a subharmonické složky. Z harmonických složek je možné mě it hladiny akustického tlaku jednotlivých harmonických složek. První harmonická H1 [dB] je neposilovanější složkou a zároveň nejméně maskovanou vyššími harmonickými složkami. Ve spektru má dominantní postavení. Tón s nízkou relativní amplitudou první harmonické složky se barevně jeví jako úzký. Tento akustický vjem je spojen se ší ením zvuku prostorem, který je reprezentován tzv. nosností (Syrový, 2008). Mě itelné je tzv. těžiště spektra mě ené v Hz, které udává frekvenční polohu spektra, kde je stejný podíl akustické energie nad i pod touto hodnotou. Vyváženost spektra p edstavuje poměr rozložení akustické energie v hlubších a vyšších spektrálních oblastech. Specifickým typem parametrů jsou ty, které vyhodnocují poměr harmonických a neharmonických složek. Prvním typem parametru je VTI (voice turbulence index), který zastupuje poměr neharmonických složek spektra v oblasti 2800-5800 k energii harmonických složek v oblasti 70-4500 Hz. Tento parametr je p edně spjat s dyšností (hoarseness) (Bhuta, Patrick, Garnett, 2004). Druhým typem je tzv. HNR (harmonic to noice ratio) tedy poměr průměrných hladin harmonických k hladinám neharmonických složek v oblasti 70-4200 Hz. Tento parametr je opět spojován s dyšností (Murphy, 2006). 13
Velmi důležitým pojmem je v akustice tzv., formant. Tento pojem reprezentuje spektrální oblast se zvýšenou energií. Odráží charakteristiky dutin vokálního traktu. Formant je charakterizovaný st ední frekvencí (Fn), amplitudou (An) a ší kou pásma tzv. bandwidth (Bn). F1, F2, F3, F4 etc. Jsou pak frekvenční polohy jednotlivých formantů. Průměrná poloha prvních t í formantů vokálů je závislá na pohlaví a věku, kdy už od 8. roku je nižší pro chlapce. Zároveň se snižuje s věkem, hmotností a výškou (Perry a kol., 2008). Důležitou skupinu parametrů tvo í tzv. perturbační parametry, které sledují a popisují jednotlivé periody, jejich časovou a amplitudovou stabilitu. Stran nepravidelného kmitání hlasivek je možné sledovat frekvenční nestabilitu, která je označována termínem jitter. Je to tedy parametr popisující stupeň poruchy periodicity. Dalším nepravidelností je amplitudová nestabilita, p i které dochází k rozdílné mí e energie jednotlivých period v signálu (Titze, 1994). 2.4. Hlas v kontextu sociální percepce Lidský hlas by nebyl k ničemu, kdyby ho nikdo neslyšel. Hlas, jako nástroj lidského jazyka, je t eba zasadit do širšího modelu mezilidské komunikace hlas – eč – sluch (zdroj – signál - percepce). V rozhovoru si uvědomujeme p edevším to, co je vyjád eno slovy, a následně o tom uvažujeme. Vědomou pozornost většinou neupínáme na to, jakým způsobem je promluva ečena. To ovšem ještě neznamená, že na nás zvuková stránka verbálního sdělení nepůsobí. (K ivohlavý, 1988). Zvuková stránka verbálního sdělení má tedy neverbální formu. Z názvu vyplývá, že se jedná o prost edky komunikace neverbální povahy. Do skupiny neverbálních prost edků, které člověk užívá, a které i vnímá, pat í mimo jiné i parajazykové projevy v hlase. Parajazyk či paralingvistika (para lingeu v ečtině doslova znamená „v eči stojící mimo“) je v sociální psychologii chápán jako zvuková stránka
eči. Nejde tedy o to, co
íkáme, ale jakým způsobem. Mezi
paralingvistické jevy pat í: tempo mluvy, tón hlasu, jeho usazení, intonace, pomlky, hlasitost, plynulost eči a tedy i pauzy, chyby, kterých se mluvčí dopustí, nedostatky v eči, p i azení slov, modulaci atp. (Vybíral, 2005). Původ paralingvistických jevů je možné vysvětlit evolučně signální teorií.
14
2.5. Hlas jako signál V evoluční psychologii je základním rámcem pro výzkum komunikace mezi jednotlivci signální teorie. Jedinci mezi sebou soupe í vysíláním signálů o vlastní kvalitě, o tom, zdali je možné jít do koalice, o tom zdali je jedinec spojencem či vhodným sexuálním partnerem. Jedinci, kte í jsou vnímáni jako nejzdatnější či nejvyšší kvality, mají výhodu a nejvyšší pravděpodobnost, že budou vybráni do nejsilnějších koalic či partnerských svazků. Takovéto sociální kompetice pobízejí ke klamání (Buss, 2009). Jakákoli forma klamu utvá í selekční tlak pro adaptaci u p íjemců signálů, kte í se snaží klam detekovat a znehodnotit nečestný signál (dishonest signal). Signální teorie tak zprost edkovává rámec pro pochopení některých forem individuálních rozdílů (MacAdrew, 2002; Miller, 2000, 2007; Zahavi, 2006). Takzvané „nákladné“ (costly) signály mají zpravidla tendenci být i čestnými signály (Zahavi, 1ř75, 2006). Pouze ti jedinci, kte í jsou v nejlepší kondici ať už ekonomicky, fyzicky nebo energeticky mohou „si dovolit“ vyslat signál. V mnoha tradičních kulturách se muži nap íklad angažují v různých soubojích, od zápasu p es bušení do hrudi až po boj se sekyrami. Původní formou tohoto chování byla eliminace soka. Jinými slovy tyto zápasy mohou být pro jedince velmi nákladné, jelikož riskují zranění, ztrátu společenské reputace a někdy i smrt. Vzniká proto forma ritualizovaného chování, která má za úkol mimo jiné zabránit zranění nebo zabití p íslušníka téhož druhu (Lorenz, 1992). Jinými slovy se jedná o p eměnu běžného projevu nebo systému chování v projev nebo systém s významem signalizačním. Nap íklad četné prvky chování, které původně souvisely s potravním, ochranným, komfortním, rozmnožovacím a sociálním chováním, se druhotně staly optickými, taktilními (dotykovými) nebo právě akustickými signály, tj. p evzaly funkci komunikační. Vítězstvím těchto soubojů a někdy i pouhou účastí vysílá jedinec ostatním signál o vlastní fyzické i psychologické kvalitě – zdraví, síla, atletické schopnosti a odvaha (Buss, 200ř). Některé základní individuální rozdíly mohou být vysvětleny právě pomocí „nákladných“ signálů (Miller, 2007). Štědrost a altruismus může zahrnovat velké náklady a může být vyslán tím, kdo má dostatečné zdroje k jejich projevu. Nap íklad s nedostatečnými ekonomickými zdroji obecně není možné si dovolit bujaré večírky, zaplatit skupině veče i v restauraci či darovat drahý dárek p íteli či potenciálnímu partnerovi. Individuální rozdíly ve štědrosti, odvaze, věrnosti, šlechetnosti a dokonce i u osobnostních rysů, jako je p ívětivost či svědomitost mohou být vysvětleny signální teorií (Miller, 2007). Signální teorie je zase spjata s LHS. 15
2.5.1.
Atraktivita hlasového projevu
Je obecně p ijímáno, že obě pohlaví preferují určité znaky p i hodnocení atraktivity tvá e. Jde nap íklad o preferenci znaků, které vyjad ují dětskost (babyishness) v p ípadě mužských preferencí ženské tvá e. V p ípadě ženských preferencí studie nalézají preference pro poněkud maskulinní tvá e (Perret 1998; in Barrett, Dunbar, Lycett, 2007). Situace s preferencí maskulinity mužské tvá e je však složitější a na tomto místě se jí nebudeme zabývat. Obdobná studie (Berry, 1řř2), která se zamě ila na existenci sociálních stereotypů v oblasti vnímání hlasu hodnoceného jedince, proběhla i v oblasti výzkumu atraktivity a „dospělosti“ (maturity) hlasu, p ičemž hlas byl hodnocen těmito charakteristikami
na
devíti-bodové škále
(atraktivní/neatraktivní,
dospělý-dětský).
Respondenti dále p isuzovali jednotlivým hlasům osobnostní rysy, jako je výkonnost, kompetence, srdečnost a up ímnost. Výzkum ukázal, že lidem, jejichž hlasy byly hodnoceny jako atraktivní, byla p ipisována vyšší míra výkonnosti, kompetence, srdečnosti a up ímnosti než lidem, jejichž hlasy byly hodnoceny jako neatraktivní. Lidé s dětskou (babyish) hlasovou kvalitou byli obyčejně vnímáni jako méně výkonní a kompetentní, avšak více srdeční a up ímní než lidé s hlasem označeným jako „dospěle“ znějící. Hlasu vyhodnocenému jako atraktivní a zároveň dětinský, měli lidé sklon p isuzovat neutrálnost, co se týče výkonnosti a kompetence. Na druhou stranu však obdržely vyšší míru srdečnosti a up ímnosti. A hlasům vyhodnoceným jako atraktivní a dospělé, byla p isouzena menší míra srdečnosti a up ímnosti. Jiné výzkumy sledující atraktivitu hlasu uvádějí, že ženám p ipadají atraktivnější mužské hlasy, které mají menší vzdálenost harmonických komponent, čímž vzniká hlubší tón (Barrett, Dunbar, Lyccett, 2007). 2.5.2.
Feminita a maskulinita hlasového projevu
Atraktivita lidského hlasu je ovlivněna mírou maskulinity nebo femininity. Studie prokázaly, že hormony (zejména testosteron, progesteron a estrogen) jsou spjaty s mírou maskulinity a femininity, která se projevuje nejen ve tvá i, ale i v hlase (Feinberg, DeBruine, Jones, Little, 2007). Maskulinita vnímatelná v hlasovém projevu pak může být považována za známku vysoké hladiny testosteronu. Existují p esvědčivé důkazy o tom, že lidé, kte í jsou atraktivní v jedné doméně, jsou rovněž hodnoceni jako atraktivní v ostatních doménách. Atraktivita mužské i ženské tvá e pozitivně korelovala s atraktivitou hlasu. Stejně tak atraktivní hlas mužů i žen pozitivně koreloval s a atraktivní stavbou těla (Huges, Harrison& Gallup, 2002, in Feinberg, DeBruine, Jones, Little, 2007). 16
2.6. Prozódie a osobnost Důležitou otázkou je, čím se od sebe jednotlivý mluvčí liší a proč. „Individualizace“ prozodických stylů a faktory, jež je ovlivňují, je stále relativně neprobádaná vědní disciplína. Avšak oblast výzkumu je to p inejmenším slibná. Prozódie mluvčího je pojatá jako sofistikovaná kombinace mezi lingvistickým kódem (zdůrazněné a nezdůrazněné slabiky, délka určitých zvuků, atp.), afektivním projevem emocí (smutek, radost), p echodnými vnit ními stavy spjatými s komunikační situací (ironie, pýcha, rozkaz, etp.) a konečně i vyjád ení relativně stabilních stavů, soustavy vlastností, charakterizující celistvou individualitu konkrétního člověka (Keller, 2004). ada studií se věnovala tomu, co odlišuje jednotlivé mluvčí ve verbálních situacích a spontánních interakcích (Grosz, Sidner, 1986; Heemanm Alle, 1999) v kontextu paralingvistických signálů (Cowie a kol., 2003; Aubergé, Cathiard, 2002; Mc Neill, 2000). Nicméně mnoho těchto studií trpí několika nedostatky. P edně se soust edí na obecné tendence bez ohledu na individuální rozdíly a za druhé tyto studie mají tendenci považovat eč za jedinečný, statický a uzav ený systém, ačkoli o člověku jako druhu musí být uvažováno jako o otev eném systému, který podléhá změnám v interakci s prost edím (Keller, 2004). Nap íklad prozodické styl jsou spjaty s různými komunikačními situacemi (dialog, zprávy, p ednáška, etc.). Prozodické styly však jsou mapovány i u vyjad ování emočních stavů. 2.7. Hlas a emoce V klasické knize Vyjád ení emocí u člověka a zví at Darwin píše „U mnoha druhů včetně člověka je vokální trakt tím nejúčinnějším prostředkem toho, čemu říkáme vyjádření“ (Darwin, 2002). Četné studie se věnovali právě spojitosti mezi akustickými parametry a emočním stavem mluvčího (Johnson a kol., 2002). Kup íkladu fundamentální frekvence a formantové frekvence stejně tak jako průběh ečového aktu jsou základem pro vyjád ení širokého spektra emočních stavů (Dimitrieva kol., 200Ř) a někte í vědci dokonce tvrdili, že hudební vyjád ení emocí s sebou nese stejné akustické vzorce, jaké má průběh vyjád ení emocí pomocí lidského hlasu (Juslin, Lauka, 2003). Některé akustické parametry jsou spjaté s aktivitou hlasivek. Kup íkladu studie úspěšně testovaly vztah emocí a distribuci vokální energie v nízkofrekvenčních a vysokofrekvenčních spektrech (Banse, Scherer, 1996; Johnstone, Scherer, 1999). V jedné studii se testovalo krátké afektivní nabuzení, které zahrnovalo expresi vokálu /a/ deseti profesionálními herci. Výsledky ukázaly, že na 17
expresi pěti emocí má efekt jedenáct akustických parametrů, které spadají do t í kategorií: tenze, perturbace a znělost (voicing). Tenze neboli fonační úsilí (phonatory effort) p edstavuje dimenzi utvá enou subglotálním tlakem a odtažením hlasivek (abdukce), která je ve vztahu s nabuzením sympatiku (Patel, Scherer, Bjorkner, Sundberg, 2011). Další komponentou je fonační perturbace, produkovaná hypo/hyper funkční hlasivkovou abdukcí, která může být způsobena silou či potenciálem tzv. copingu – úsilí jedince kontrolovat, zmírnit nebo se naučit p ivyknout si na ohrožení, které vede ke stresu (Feldman,1řř6). Znělost pak může odrážet právě „schopnost kontrolovat“ v kontextu copingu (Patel, Scherer, Bjorkner, Sundberg, 2011). 2.8. Hlas a osobnost Jelikož hlasové spektrum silně koreluje s emočními stavy a ty jsou zase koherentní s osobnostními rysy stejně, jako je počasí koherentní s klimatickými podmínkami (Revelle, Scherer, 200ř), není důvod se neptat, zdali hlasové spektrum koreluje s osobnostními rysy. Stejně, jako jsou specifické hudební nástroje charakteristické svým vlastním témbrem, dá se uvažovat také nad tím, že akustické parametry mluvčího budou korelovat s osobnostními rysy. Relativně dob e je známo, že posluchačovo hodnocení osobnostních charakteristik mluvčího je ovlivněno charakteristikami eči, jako je intenzita, čistota, plynulost eči a klid (Stagner, 1ř36). Nap íklad intenzita
eči se zdá být silným faktorem ovlivňující
posluchačovo hodnocení extroverze mluvčího (Scherer, 1ř7Ř). Ženy tendují k vyššímu hodnocení svědomitosti a extroverze v rámci faktorů Velké pětky u mužů s rychlejším tempem (Gocsál, 200ř). U faktorů Velké pětky, jako je p ívětivost a svědomitost, byla zjištěna spojitost s vokální atraktivitou. Vysoké skóry osobnostních faktorů šly ruku v ruce s vyšším hodnocením hlasové atraktivity (DeGroot, Gooty, 2009). Zmíněné studie tak ukazují, že lidé jsou z hlasu schopni těžit takové informace, které pro ně slouží jako vodítko o osobnostních charakteristikách. Doposud se jen hrstka studií zamě ovala na testování korelací mezi skutečnými fyzikálními veličinami hlasového projevu a osobnostním profilem mluvčího. Jedna studia (Markel, Philis, Vargas, Howard, 1ř72) poukázala na to, že hlasový „styl“ mluvčího (hlasitý-pomalý,
hlasitý-rychlý,
tichý-pomalý,
tichý-rychlý)
je
spojen
s šestnáctifaktorovým osobnostním testem (16PF). Nicméně intenzita a tempo nevyplývají z hlasového témbru a je tak pro mluvčího velmi snadné je vědomě a úmyslné měnit. Nešić 18
(1řřŘ) poukázal na to, že fundamentální frekvence vokálu /a/ a /i/ vykazuje signifikantní korelaci s několika faktory Cloningerova modelu osobnosti. Konkrétně fundamentální frekvence pozitivně korelovala s „vyhýbání se poškození“ (harm avoidance) a negativně korelovala s faktorem „vyhledávání nového“ (novelty seeking). Výsledky dalších studií prokázaly četné signifikantní korelace mezi Eysenckovými osobnostními rysy a spektrem formantové frekvence a bandwidthů. Konkrétně první formant vokálu /i/ koreloval s neuroticismem, signifikantní korelace se objevila u druhého bandwidthu a souhlásky /sh/ (Chao Hu a kol., 2012). 2.9. Osobnostní charakteristiky v kontextu evoluční psychologie Evoluční psychologie zaznamenala vědecké úspěchy p edevším v oblastech p irozeného výběru, sexuality, párovacích strategií, kooperace, agrese nebo nap íklad rodičovství (Barrett, Dunbar, Lycett, 2007). Avšak osobnostní rysy a další individuální rozdíly, které jsou základem a spojovacím článkem lidské psychologie, byly s nepočetnými výjimkami evoluční psychologií opomíjeny (Buss, 1991; Wilson, 1994; Wilson, Near, Miller). Důvodem je to, že evolučně psychologické výzkumy vysvětlující individuální rozdíly se začaly rodit teprve nedávno (Wilson, 1998; Gosling, 2001). V kontextu evolučního p ístupu je t eba zmínit, že rysy poukazují na opakující se, soudržné způsoby vykonávání činností a reagování, které charakterizuje jedince a odlišuje od ostatních (H ebíčková, 2011). Konsekvence individuálních rozdílů jsou dob e dokumentovány nap íklad v oblasti dimenzí
dominance/submise a p ívětivost/agrese, dále na poli obecné inteligence a
specifických kognitivních schopností (nap .: prostorová orientace, prostorová rotace), dále u párovacích strategií (krátkodobá/dlouhodobá), v oblasti religiosity (vysoká/nízká), tělesných proporcí (nap .: endomorf/mesomorf) a dalších. Většina těchto individuálních rozdílů má dědičnou složku a vykazuje stabilitu v průběhu života (Buss, 2009). V kontextu této studie je v p ípadě jednotlivých osobnostních charakteristik pojednáno o evolučních teoriích, které vysvětlují jednotlivé „antisociální“ osobnostní charakteristiky. 2.10.
Temná triáda
Mezi sociálně averzivní osobnostní charakteristiky pat í mimo jiné i t i osobnostní charakteristiky, které jsou známy jako koncept Temná triáda. Pat í mezi ně machivellianismus, narcismus a psychopatie (Paulhus, Williams, 2002). Jsou sice averzivní, nicméně pohybují se v mezi subklinické úrovně. 19
2.10.1.
Normální X Nenormální
Hranice mezi „nomálním“ a „nenormálním“ se pohybuje na poměrně tenkém ledě a vždy vyvolávala velké diskuze (Allport, 1937). V literatu e o osobnostních poruchách je často termín klinický v kontrastu s termínem subklinický (Lebreton, Binning, Adorno, 2006). V této práci pod pojmem klinický vzorek rozumím jedince, jež jsou pod klinickým či forenzním dohledem. Termínem subklinický vzorek pak označuji kontinuální distribuci v širokém vzorku. Vzorek tak bude nevyhnutelně zahrnovat široké spektrum včetně extrémních p ípadů. Koncepty narcismus a psychopatie pocházejí z klinické literatury a praxe (Furnham, Crump, 2005) a oba tak jsou součástí osobnostních poruch v DSM-IV. Psychiatrická klasifikace vždy byla kategorická. Pachatelé trestných činů byli kategorizováni jako psychopaté v p ípadě, že skórovali ve více než 30 položkách v testu psychopatie PCL (Hare, 1řř1). Nepsychiatrický proud využívá k hodnocení osobnostních rysů testy škálující dimenze osobnosti jako je kup íkladu Big-Five. V této tradici jsou patologické rysy viděny jako extrémy „normality“ (Wiggins, Pincus, 1řŘř). V souladu s tímto pojetím je nap íklad psychopatie často vnímána jako synonymum pro extrémně nízké skóre u dimenze p ívětivosti a svědomitosti (Eysenck 1řŘ5, Miller, Lynam 2001). V souladu s tímto pojetím, začal být narcismus v literatu e častěji zmiňován a to zejména po vytvo ení inventá e NPI (Narcisstic Personality Inventory, Raskin, Hall, 1ř7ř). Subklinický narcismus je velmi konzistentní s klinickou definicí (Campbell, Foster, 2007), p ičemž patologický narcismus je chápán jako porucha pocitu vlastní hodnoty. Mezi hlavní komponenty NPI pat í pocity grandiozity, výjimečnosti, dominance a nad azenosti (Raskin, Hall, 1979). Subklinická psychopatie se začala ve výzkumu osobnosti objevovat díky práci Hareho (Hare, 1980). Rauthmann ve své práci píše, že ačkoli se jedná o subklinickou úroveň, z četných výzkumy vyplývá, že psychopatie je sociálně nejméně žádoucí komponenta Temné triády (Rauthmann, 2012). Mezi charakteristické znaky subklinické psychopatie pat í zejména vysoká míra impulzivity a vyhledávání vzrušení zároveň s nízkou úrovní empatie (Hare, 1985). Machiavellismus měl oproti p edešlým jinou etiologii. Namísto odvození od klinického syndromu (porucha osobnosti) šlo o pojmenování vzorce chování po filosofovi 20
Nicholo Machiavellim, který byl politickým rádcem rodiny Medici v patnáctém století. Extrahováním taktických doporučení z Machiavelliho původního textu Christie a Geis (1ř70) vytvo ili dotazník, který mapuje tendenci klamat a manipulovat. Následující korelační studie a experimenty ukázaly, že lidé dosahující vysokého skóru v tomto testu, byli cyničtí a měli tendenci častěji manipulovat druhými (Christie, Geis, 1ř70). 2.10.2.
Měření
Dnes se již k mě ení osobnostních dimenzí Temné triády užívá standardizovaných osobnostních dotazníků, jejichž validita je velmi dob e zdokumentována (Paulhus, Jones, 200ř). Koncept pro mě ení subklinického narcismu zůstává nepozměněn a užívá se původního čty iceti položkového NPI (Raskin, Hall, 1ř7ř) a jeho kratší verze NPI-16 (Ames, Rose, Anderson, 2006). V literatu e o Temné triádě se nejčastěji setkáme s mě ením psychopatie pomocí škály SRP-III (Self-report Psychopathy). Tato škála je modifikací Hareho dotazníku (Hare, 1řř1), který je „zlatým standardem“ pro mě ení forenzní psychopatie. Z názvu je patrné, že SRP si prošel několika revizemi: SRP-I (Hare, 1985), SRP-II (Hare, Harpur, Hemphill, 1989), SRP-III (Williams, Paulhus, Hare, 2007). Poslední verzí je 4-faktorová struktura verze III nedávno vydaná a validizovaná (Neal, Sellbom, 2012). Nejčastěji užívaným nástrojem pro mě ení machiavellismu je MACH-IV (Christie,Geis, 1970). Jak již název napovídá, Temná triáda užívá všech t í zmíněných nástrojů k mapování antisociálních tendencí. Současným výzkumům, jež mapují tyto tendence, dominují dvě formy mě ení. První formou z nich je takzvaný „tucet špinavců“ (Dirty Dozen, Jonason, Webster, 2010). S velkým důrazem na stručnost tato verze obsahuje pouze 4 položky pro každou složku temné triády. Ačkoli mnohé studie potvrdily validitu této krátké verze (Jonason, Kavanagh, 2010; Jonason, Kraus, 2013; Rauthmann, 2012), mnozí vědci tuto verzi kritizují za její p ílišnou stručnost a nevýstižnost (Miller, Lynam, 2012). Druhou formou je „krátká temná triáda“ SD3 (Short Dark Triad, Jones, Paulhus, 2013). Jedná se o 27-položkový dotazník, jež obsahuje ř tvrzení pro každou složku Temné triády. Tento nástroj byl v mnoha výzkumech opakovaně použit a validizován (Giammarco, Atkinson, Baughman, Veselka, Vernon, 2012; Pailing, Boon, Egan, 2013, Egan, Chan, Shorter, 2014) a právě tato verze je aplikována i v této studii.
21
2.10.3.
Temná triáda, HEXACO, Big 5
Původním impulsem pro studium Temné triády byl zdánlivý rozpor mezi odlišnými empirickými poznatky, které nasvědčovaly, že se tyto t i dimenze p ekrývají. Kvůli pozitivním interkorelacím někte í auto i nerozlišovali složky Temné triády v „normálním“ vzorku (McHoskey, Worzel, Szyarto, 1řřŘ), což mělo za následek utvá ení obecného indexu Temné triády (Jonason, Li, Teicher, 2010). Doklady pro empirické p ekrytí pocházejí ze dvou typů dat. P edně se jedná o studie, kde subklinická psychopatie a narcismus jsou syceny stejný faktorem (Furnham, Crump, 2005; Furnham, Trickey, 2011; Hogan, Hogan, 2007). Za druhé několik studií ukázalo podobné vzorce, kde psychopatie a narcismus byli korelovány se sebehodnocením, hodnocením pozorovatelem a mě ením chování (Khoo, Burch, 2008; McHoskey, 1998; Moscoso, Salgado, 2004). Temná triáda byla dána do spojitosti s tzv. HEXACO modelem (Lee, Ashton, 2005), který obsahuje škály poctivost-pokora (H), emocionalita (E), extroverze (X), p ívětivost (A), svědomitost (C) a otev enost vůči zkušenosti (O). Faktorová analýza užívající i konceptu Temné triády ukázala, že všechny rysy jsou syceny faktorem poctivost-pokora (Honesty-Humility), jež je obsažen v modelu HEXACO (Lee, Ashton, 2005). Faktor poctivost-pokora byl použit v adě studií jako mě ítko prosociálního chování (Lee, Ashton, 2008). Oproti tomu nízké skóry tohoto faktoru jsou spojeny s větší mírou materialismu, neetických obchodních praktik a deviantního sexuálního chování (Lee, Ashton, Morrison, Cordery, Dunlop, 200Ř). Jednoduše ečeno faktor poctivost-pokora a jeho nízké skóry jsou silným prediktorem antisociálního chování (Lee, Ashton, 2014). Model Temné triády lze pojímat jako protipól faktoru poctivost-pokora (up ímný, věrný, loajální, atp.), což tedy znamená, že nižší hladiny poctivost-pokora odpovídají vyšším hladinám psychopatie, machiavellismu a narcismu (Lee, Ashton, 2014). Osobnostní rysy Temné triády jsou zároveň ve spojitosti s některými rysy modelu Big-five. Nejkonzistentnější spojitostí je negativní korelace s p ívětivostí (Paulhus, Williams 2002; Jakobwitz, Egan, 2006; Jonason, Koenig, Tost, 2010; Jonason, Li, Buss, 2010). Negativní korelace s p ívětivostí je zcela nasnadě, zatímco u ostatních rysů jsou závěry různé. Na p íklad nízké skóry neuroticismu a svědomitosti korelovaly s vysokými skóry psychopatie, machiavelismus dále negativně koreloval se svědomitostí a narcismus pozitivně koreloval s extraverzí (Paulhus, Williams, 2002).
22
2.10.4.
Temná triáda a kruhový model
Pro uspo ádání struktury osobnostních rysů jsou mimo dimenzionální modely, jehož zástupcem je Big-five, používány i modely kruhové, v němž jsou rysy definovány svými pozicemi na osách, které jsou utvo eny dvěma nezávislými dimenzemi (H ebíčková, 2008). Často užívaným nástrojem je Wigginsův kruhový model interpersonálních rysů, který je tvo en dimenzemi dominance-submise a afiliace-hostilita (Wiggins, Tapnell, 1996). Do toho kruhového komplexu byl zasazen i model Temné triády (Rauthmann, Kolar, 2013). Narcismus spadal do kvadrantu dominance-afiliace, machiavellismus se nacházel v kvadrantu submise-hostilita a psychopatie náležela kvadrantu dominancehostilita, p ičemž se v tomto p ípadě jednalo o sebehodnocení (tamtéž). Pokud byli jedinci hodnoceni posuzovateli, změnila se pouze poloha psychopatie, která se p esunula do téhož kvadrantu s machiavellismem. 2.10.5.
Jádro Temné triády
Pokud nejsou součásti Temné triády zaměnitelné, proč jsou vždy vzájemně pozitivně korelovány? Jedním z možných vysvětlení je, že všechny rysy mají sdílené jádro (Paulhus, Williams, 2002). Mezi kandidáty aspirující na post základu Temné triády pat í nízká p ívětivost, poctivost-pokora, nedostatek empatie (necitelnost) a antagonismus. Nap íklad studie Vince Egana silně podpo ila variantu nízké p ívětivosti (Egan, 2007), zatímco Donald Lynam argumentoval, že lepším vysvětlením je interpersonální antagonismus (Lynam, Derefinko, 2005). Lee a Ashton jako klíčovou vyzdvihli dimenzi poctivostpokora (Lee, Ashton, 2005). Názory se tedy různí, avšak bez ohledu na kauzální p íčinu se ukazuje, že jádro triády jde ruku v ruce s manipulací a využíváním druhých (Jones, Figuerdo, 2013). 2.10.6.
Původ Temné triády
Kde se v nás berou manipulativní tendence Machiavelliho typu, pocity velikášství a nadlidství Narcise nebo jaký původ má necitelnost psychopatů? Je p íčina v genetice či je původcem prost edí? Když Paulhus a Williams (2002) p išli s konceptem Temné triády, nezmínili se o její etiologii. Od té doby došlo k významnému pokroku a mnoho teoretických i empirických studií se věnovalo původu Temné triády. Rovněž byly v mnohých studiích zkoumány i evoluční ko eny Temné triády ze strany behaviorální genetiky a evoluční psychologie. 23
Velmi typické chování v kontextu triády je evidentní u mladistvých ve věku od 11 do 17 let (Lau, Marsee, 2012). Vernon poukázal, že všechny t i složky triády mají genetickou komponentu (Petrides, Vernon, Schermer, Veselka, 2011; Vernon, Villani, Vickers, Harris, 2008; Veselka, 2011). Machiavellismus je jako jediný silně ovlivněn prost edím (Vernon, Villani, 200Ř). Jinými slovy by machiavellismus měl být nejsnadněji modifikován zkušeností a tak i naučitelný (Jones, Paulhus, 2011). 2.10.7.
Životní strategie
V kontextu evoluční teorie se výzkumné týmy (Jonason a kol., 200ř; Figueredo a kol., 200ř), jež se věnují studiu triády, soust edí na problematiku pohlavního výběru. K vysvětlení variability triády je používána teorie životní strategie (Life History Strategy) (Gladden, Figuerdo, 2009; Rushton, 1985). V tomto rámci se jedinci liší v kontinuu reprodukčních strategií. Na jednom pólu tak stojí jedinci zdůrazňující „rychlou“ životní strategií a na druhém jsou jedinci, kte í zdůrazňují rodičovství a jsou tak zástupci „pomalých“ reprodukčních strategií (Book, Visse, Volk, 2014). Rysy Temné triády tak dle tohoto modelu mohou být sdílenou životní strategií, který zahrnuje využívání ostatních a krátkodobé úsilí v rámci pohlavního výběru (Jonason, 2012). Některé studie podporují teorii, že jednotlivci, kte í vykázali vysoké skóry v rysech triády, jsou jedinci s tzv. „rychlou“ životní strategií využívající druhé ve vlastní prospěch (Book, Visse, Volk, 2014). V evoluční biologii se s takovou to strategií setkáváme z odvozených typů selekce. První je selekce k větší růstové rychlosti, jež je označována jako r-selekce, a druhá k větší konkurenceschopnosti neboli K-selekce (Flegr, 2007). Mezi „r“ stratégy pat í organismy, které mají časnější sexuální maturaci a reprodukci, produkují větší množství potomstva a investují méně do rodičovství, p ičemž opakem jsou K-stratégové (tamtéž). Každý jednotlivec může být umístěn do jednotného kontinua strategie životní historie (Life History Strategy - LHS), která je označována jako „rychlá“ a „pomalá“ (Gladden, Welch, Figuerdo, Jacobs, 200ř). Teorie LHS p edpokládá takové osobnostní charakteristiky, které usnadňují koordinovat rychlou či pomalou strategii, p ičemž selektovány jsou obě dohromady (Gladden, Figuerdo, Jacobs, 200ř). Obecně ečeno je Kstrategie spojena s bezpečným attachmentem, podporující komunikací, podporou a kontaktem s rodinou a p áteli, psychologickými dispozicemi pro dlouhodobé plánování, dlouhodobou reprodukční strategií. V protikladu je r-strategie charakteristická slabou orientací na budoucnost, krátkodobou reprodukční strategií a proto i krátkodobými 24
partnerskými
vztahy,
sobeckými
dispozicemi, deficitem
sebekontroly
a jinými
antisociálními projevy (Gladden, Figuerdo, 2009). Model LHS dále popisuje kompromisy (tradeoffs), kterých musí být učiněno z důvodu limitovaného času a energetického rozpočtu. Úsilí o správnou alokaci je klíčové k ešení adaptivních problémů. Hlavními p edpokládanými kompromisy jsou: (1) somatické (zdroje investované do vlastního p ežití) vs. reprodukční (zdroje investované do reprodukce), (2) rodičovská investice vs. investice do pá ení, (3) kvalita vs. kvantita potomstva, (4) současná vs. budoucí reprodukce (Buss, 2005). Rodičovská investice a investice do pá ení zahrnuje nap íklad takové kompromisy, kdy energie je alokována do procesu vábení a zadržování partnera dost dlouho na to, aby došlo k úspěšnému početí, nebo může být investována do rodičovství a dalších forem p íbuzenské investice. Ačkoli tento popis používají v evoluční biologii pro mezidruhovou komparaci, tato teorie je aplikovatelná a zprost edkovává užitečný rámec pro pochopení individuálních rozdílů lidského chování (Buss, 2009). 2.11.
Machiavellismus
Machievelliho Vlada , útlý spis z 16. století, pojednává mimo jiné efektivních politických strategiích, které zahrnují různé taktiky včetně interpersonální manipulace, jako jsou lichotky nebo lhaní Právě paralely politických strategií s chováním a jednáním v každodenním životě lidí vedly vědecký tým Richarda Christiho na Columbijské Univerzitě k identifikaci odpovídajícího osobnostního syndromu, jež označili jako Machiavellismus (Christie, Geis, 1970). Za hlavní motivaci pak označili prahnutí po moci, kterou interpretovali jako maximalizaci benefitů v dlouhodobém horizontu. 2.11.1.
Machiavellismus jako osobnostní rys
Fehr a kolegové (Fehr, 1992) popsali, že machiavellianské chování a jednání je motivováno ryze chladně, sobecky a čistě utilitárně. Když byli machiavellisté (high Machs), tedy jedinci s vysokými skóry v této osobnostní dimenzi, dotázáni na subjektivně pociťované motivace s nejvyšší prioritou, pat ili mezi ně následující: peníze, moc a soupe ení (Stewart, 2006). Na druhé straně nejmenší prioritu měli budování společenství, láska a rodinné zájmy (McHoskey, 1999). Zároveň vypověděli, že se naprosto soust edí na úspěch a vítězství za každou cenu (Ryckman, Thornton, Butler, 1řř4).
25
Díky zdárné interpersonální manipulaci je machiavellismus často spojován s nadprůměrnou inteligencí, která se projevuje zejména pochopením druhých (Davies, Stone, 2003). Nicméně žádné studie doposud jasně neprokázali vazbu mezi IQ a machiavellismem (Paulhus, Williams 2002; Wilson, Near, Miller, 1996). Proto se vědci začali soust edit na specifičtější kognitivní schopnosti jako je emoční inteligence (EQ) či teorie mysli – tím je míněno, že jedinec má určitou domněnku o obsahu mysli jiné osoby (Barret, Dunbar, Lycett, 2007). Právě teorie mysli umožňuje „čtení myšlenek“ ve smyslu schopnosti vzít v úvahu adu mentálních stavů o domněnkách, p áních či záměrech sebe i druhých. (Davies, Stone, 2003; McIlwain, 2003). Avšak stejně jako spojitost s IQ ani spojitost machiavellismu a pokročilé teorie mysli nebyla prokázána (Loftus, Glenwick, 2001; Paal, Bereczkei, 2007). Dokonce ani vazba mezi machiavellismem a emoční inteligencí se nezdá být průkazná. Ani v p ípadě schopnosti empatie vůči druhým ani schopnosti
rozpoznat
emoce
druhých
se
neprokázala
významná
korelace
s machiavellismem (Carlahan, McFarland, 2007; Simon, Francis, Lombardo, 1990). Ačkoli nebyla prokázána spojitost s IQ, EQ ani pokročilou teorií mysli, jakákoli manipulativní technika je nicméně spojena s percepcí a je tedy na místě pojednat i o tom, jak jsou machiavellisté vnímáni druhými. Závěry dosavadních výzkumů jsou dvojznačné. Na jedné straně íkají, že mladí machiavellisté mohou být společensky dob e p ijímáni a dokonce i v kolektivu oblíbeni (Hawley, 2003). Dokonce dospělí mohou být vnímáni jako vůdci a dob í debaté i (Coie, Dodge, Kupersmidt, 1990). Na straně druhé je však chování a jednání machiavelistické osobnostní dimenze silně odmítáno (Falbo, 1ř77). Významnou proměnou by v tomto p ípadě mohla být sociální role, se kterou je machiavelistický rys spojen (Wilson, 1998). Wilson poukázala na to, že lidé vysoko skórující v dimenzi machiavellismu jsou méně žádoucí v sociálních vazbách (důvěrník, dobrý kamarád, obchodní partner), oproti tomu jsou žádoucí jako vůdci, oponenti v debatách a taktéž jsou charakterizováni jako charismatičtí či výkonní (Deluga, 2001). Další proměnou by mohl hrát časový horizont. Wilson a kolegové poukázali, že machiavelistický rys je charakteristický usilováním o krátkodobé manipulativní strategie, které umožňují ostatní klamat pouze několikrát, p ičemž každý další pokus vede k sociálnímu vyloučení (Wilson, 1996). Toto tvrzení ilustruje citát Abrahama Lincolna, který ekl: „Je možné stále klamat některé nebo občas oklamat všechny, ne však stále klamat všechny.“ Vlastností, kterou zahrnuje osobnostní dimenze machiavellismu, je i sebekontrola (Snyder, 1974). Některé výzkumy naznačují, že machiavellisté mají vnější místo kontroly, 26
čímž je myšlen pocit, že chování a jednání lidí je ovládáno vnějšími silami (Rotter, 1966 in O´Connor, Morrison, 2001). Nicméně vnější místo kontroly je z ejmě ovlivněno takovými sociálními faktory, kdy machiavellisté jednoduše posilují znevažující náhled na schopnosti a kompetence druhých (McHoskey, 1999). Jinými slovy je považují za slabé a nemající situaci pod kontrolou. S tímto náhledem souvisí víra, že ostatními mohou manipulovat v takové mí e, dokud nedostanou to, co chtějí (tamtéž). Dalším velkým tématem je spojitost mezi touto osobnostní dimenzí a psychopatologií. Fehr a kolegové ve svém p ehledu o machiavellismu poukázali na konzistentní pozitivní korelaci s úzkostí (Fehr, 1992). Nicméně toto zjištění bylo označeno za artefakt a to z toho důvodu, který naznačili již Christie a Geis (1ř70). Důvod spočíval v tom, že úzkostné výpovědi lidí, kte í měli vysoké skóry v této osobnostní dimenzi, jsou fakticky výsledkem ochoty sdělovat spíše negativní pocity. Otázkou však stále zůstává, do jaké míry je tento osobnostní rys spojena s pocitem viny. Studie jsou v tomto ohledu rozporuplné. Některé výzkumu naznačují, že silné zastoupení machiavellistické tendence disponuje k intenzivnímu prožívání provinění (Drake, 1řř5), jiné nasvědčují opaku (Wastell, Booth, 2003). Mnoho výzkumů dále poukázalo, že machiavellismus pozitivně koreluje s dalšími formami psychopatologie, jako je deprese (Bakir, Yilmaz, Yavas, 1996), paranoia (Christofferson, Stamp, 1995), alexithymie (Wastell, Booth, 2003), chorobný perfekcionismus (Sherry, Hewitt, Besser, Flett, Klein, 2006) nebo nízké sebehodnocení (Valentine, Fleischman, 2003). Avšak tyto studie nenašly p ímou vazbu a obecně se dá íci, že vazba mezi machiavellismem a psychopatologií je spíše uměle vytvo ená, slabá a výsledek je ovlivněný výběrem vzorku. 2.11.2.
Manipulativní techniky
Machiavellismus, jako osobnostní rys, je charakteristický interpersonální manipulací a specifickými technikami klamání (Christie, Geis, 1970) Spíše než p ímého dotazování, jak lidé manipulují druhými, se užívá otázek, které spíše smě ují k užitečnosti různých taktik. Hlavní výhodou tohoto nep ímého dotazování je redukce sociálně žádoucího odpovídání. Fehr a kolegové (1992) našli časté užívání p emlouvání, sebeodhalení, lichocení. Taktiky se týkají také způsobu utvá ení dojmu, který zahrnuje perfekcionistické sebeprezentování a snahu o neodhalení slabých stránek (Sherry a kol., 2006). V porovnání s jedinci, jež mají nízké skóry machiavellismu, považují vysoko skórující jedinci utvo ení dojmu za vhodnou strategii p i pracovních pohovorech (Lopes, Fletcher, 2004). Dalším postupem jsou taktiky, 27
které zahrnují užívání negativního utvá ení dojmu, jako je snažná prosba nebo zastrašování ve smyslu snahy působit bezmocně respektive hrozivě (Bolino,Turnley, 2003). Dalším zjištěním je spojitost machiavellismu s tzv. „sandbaggingem“, neboli p edstíráním vlastní neschopnosti (Gibson, Sachau, 2000). Výzkumu potvrzují, že pro machiavelismus je charakteristický obecně negativní pohled na ostatní. Lidé s vysokými skóry v této dimenzi nap íklad p edpokládají, že ostatní podvádějí (Mudrack, 1řř3). Snáze si utvá ejí postoj, který zahrnuje p edstavu, že se ostatní zapojují do neetického chování, jako je p edstírání nespokojenosti se službami za účelem získání náhrady (Wirtz, Kum, 2004). Zároveň jsou tolerantnější vůči neetickému chování druhých (Mudrack, 1993). Toto zjištění p ipomíná projektivní logiku testů integrity. Pracovníci, kte í si o ostatních pracovnících myslí, že kradou, jsou ti, kte í kradou nejvíce (Cunningham, Wong, Barbee, 1994). Takovéto cynické p esvědčení může vést k manipulativním technikám, jejíž formou je snaha p edejít hrozbě. Na druhou stranu tendence manipulovat může vyžadovat racionalizaci ve formě cynického náhledu na svět. 2.11.3.
Antisociální chování
Poměrně zajímavým zjištěním je fakt, že navzdory manipulativním technikám se v adě studií lidé s vysokými skóry machiavellismu sami p iznávají k antisociálnímu chování. Nap íklad vypovídají o častějším lhaní ve studiích, které zahrnují denní zápisy do deníků (Kashy, DePaulo, 1996), menším množství čestných nabídek (Forgas, 1řřŘ) a opětovaném pop ení informací, jejichž p iznání by je ekonomicky poškodilo (zamlčení závady p i prodávání auta) (Sakalaki, Richardson, Thepaut, 2007). P i simulaci na obchodní škole byli lidé s vysokými skóry této dimenze náchylnější ke lžím u daňového p iznání (Ghosh, Crain, 1995). Studována byla rovněž tendence ke zradě. V simulovaných prodejních hrách se ubírali k úplatkům (Hegarty, 1řř5). Ve vyjednávacích hrách měli větší tendenci ke zradě jiného účastníka způsobem rychlá smrt (one shot oppurtunistic manner) (Meyer, 1992). Stručně ečeno machiavellismus je prediktorem tendence zradit v simulačních studiích, jelikož takové chování vede k úspěchu. Oproti tomu není tento rys p edpokladem k pomstě. Asociace machiavellismu a pomsty je tak p ičítán p esahu s psychopatií (Nathanson, Paulhus, 2006). V p ehledové studii o machiavellismu z roku 1řř2 (Fehr, 1řř2) byla zmíněna slabá korelace mezi tímto rysem a hostilitou. Avšak jako u úzkosti či viny je spojitost s hostilitou nekonzistentní. Christie a Geis (1ř70) spíše zdůraznili chladnou odtažitost v konfliktních 28
situacích. Další studie poukázali na to, že lidé s vysokými skóry v machiavellismu jsou pouze p ímější v p iznávání nep átelských pocitů a chování (Locke, Christensen, 2007; Marusic, bratko, Zarevski, 1995). Agrese sama o sobě, jež zahrnuje i agresi verbální, je dle sebeposuzujících dat v mírné pozitivní korelaci s machiavellismem (Suman, Singh, Ashok, 2000; Martin, Anderson, Thweatt, 1998) a stejně tomu je i v p ípadě užívání donucovacích prost edků firemních manažerů (Corzine, Hozier, 2005). Podobně i u jedinců zapojených do šikany jsou zjišťovány vyšší skóry machiavellismu (Andreou, 2004). Souhrnně lze íci, že u machiavellismu jsou dob e zdokumentované neagresivní variety sociálně nežádoucího chování, jako je podvádění, lhaní a zrada. Nicméně doposud se ve studiích o chování neobjevily důkazy dokumentující p ímou vazbu mezi machiavellismem a zjevnou agresí. 2.11.4.
Evoluční racionále machiavellismu
V kontextu evoluční psychologie se objevily i diskuze ohledně dědičného původu machiavellistických tendencí. Evoluční paradigma zahrnuje psychologické mechanismy, které predisponují lidi k tomu, aby se ve společnosti chovali altruisticky, aby kooperovali nebo soucítili. Tento vzorec chování je možné označit jako strategii „hrdlička“ (Flegr, 2007). V p ípadě machiavellismu jde spíše o sobecké chování, které sleduje vlastní prospěch a zájem na úkor druhých. To je vzorec, který je možné označit jako „jest áb“. Obě tendence se navzájem nevylučují a není paradoxní, pokud zahrneme do vzorců chování našeho druhu jak prosociální tak antisociální chování (Krueger, Hick, McGue, 2001). Pokud za machiavelismem je genetická vloha pak dochází k různé mí e zastoupení tohoto rysu v populaci v rámci modelu jest áb a hrdlička. V literatu e se s touto adaptivní výhodou setkáváme pod pojmem machiavelliánská inteligence. Machiavelliánská inteligence zahrnuje dovednosti, jako je i schopnost manipulovat ostatními za účelem zvyšování kontroly nad zdroji, jako je potrava, sex či bezpečný úkryt (Hawley, 2006). Ve zkratce machiavelliánská inteligence zahrnuje dovednou manipulaci ostatních, která p ináší významnou evoluční výhodu. Pokud ovšem machiavellismus p ináší takovou výhodu, měli by pak všichni členové našeho druhu projevovat silné zastoupení této tendence. Místo toho však panuje značná variabilita. Vysvětlení můžeme najít v práci Meayleyové (1995). V své studii píše, že antisociální rysy, jako je machiavellismus a psychopatie, mohou reflektovat reprodukční strategie, avšak dodává, že tyto antisociální rysy jsou frekvenčně závislé. Jinými slovy ne každý v ekologické nice kooperuje, jelikož je 29
výhodnější být machiavellistou. Nicméně jsou dva důvody, proč nemohou všichni v ekologické nice vykazovat silné machiavellistické tendence. P edně jde o to, že lidé se slabým zastoupením machiavellistických tendencí mají výhodu p i utvá ení silných sociálních vazeb a kooperativních aliancí, za druhé by se lidé se siným zastoupením machiavellistických tendencí klamali mezi sebou a jejich zisk by tak byl velmi malý (tamtéž). Tak zde vyvstávají dva dobré důvody, proč je vyloučeno plné rozší ení machiavellismu. P edně tento osobnostní rys p ináší velkou nevýhodu p i vytvá ení kooperativních aliancí, které se zakládají na důvě e. Dalším důvodem pak je fakt, že tyto tendence by k zisku vedly jen a pouze okrajově (Mealey, 1řř5). Výhoda vysokého a nízkého machiavellismu by mohla korespondovat s odlišnými reprodukčními strategiemi. Pro machiavelismus typický oportunismus zahrnuje i tendenci krátkodobé orientace (Wilson a kol., 1996). Takováto oportunistická strategie je velmi výhodná v měnícím se prost edí (Gladden, Figuerdo, 2009), p ičemž opakováné interakce se stejnými jedinci jsou velmi vzácné. Slovy Wilsona a kolegů lze íci, že „výhody kooperace jsou zpravidla dlouhodobé, zatímco výhody zneužívání jsou krátkodobé“. Nicméně Hawley namítá, že repertoár machiavellistů je „bistrategický“, což znamená, že zahrnuje jak kooperaci, tak i manipulaci. Data ohledně vztahu machiavellismu a reprodukčních strategií jsou zdánlivě velmi p esvědčivá. Lidé s vysokými skóry jsou promiskuitnější než lidé s nižšími skóry (Linton, Wiener, 2001; McHoskey, 2001; Schmitt, 2004). Ovšem v detailnější analýze došlo k rozdělení promiskuitního chování a postoje (Webster, Bryan, 2007). Díky tomuto rozlišení pak Jones a Paulhus (2007) zjistili, že machiavellismus koreluje pouze s postojovou komponentou. Chybějící korelace mezi promiskuitním chováním a machiavellismem naznačuje, že lidé s vysokými skóry nejsou náročnější v reálných sexuálních aktivitách. Ve většině p ípadů nepůsobí pohlavní výběr na p íslušníky obou pohlaví se stejnou intenzitou. P íčina této asymetrie spočívá v rozdílné nákladnosti produkce mikrogamet a makrogamet a sekundárně v rozdílné rodičovské investistici. Jelikož ženy investují více než muž do rodičovství, vyvinula se u nich, oproti mužům, reprodukční strategie, která je dlouhotrvajícího charakteru (Flegr, 2007). Krátkodobá reprodukční strategie u mužů by měla být p edpokladem pro odmítavý postoj k p ipoutání se a pro častější krátkodobé párování. Výzkumy machiavellismu poukazují na pohlavní rozdíly u krátkodobých 30
reprodukčních strategií (Gladde, Figuerdo, 2009). Většina vzorků prokázala vyšší skóry machiavellismu u mužů, než žen (Christie, Geis, 1ř70) a u mladých než u starších dospělých (Rawas, Sighapakdi, 1998). Tyto trendy naznačují, že machiavellismus je spojen s reprodukční strategií. Jedinci vyhledávající mnohonásobné sexuální p íležitosti by měli mít prospěch z manipulativních tendencí a nedostatku empatie. Výzkumy potvrzují, že machiavellismus mužům propůjčuje reprodukční výhody. Lidé s vysokými skóry vykazují vyšší míru možných početí než lidé s nižšími skóry (Linton, Wiener, 2001). Jedním z možných vysvětlení je, že lidé se silně zastoupenou machiavelliánskou tendencí budou pravděpodobněji klamat, donucovat a manipulovat partnery ke koitu (Jones, Harms, Paulhus, 2008). Toto tvrzení je podpo eno zjištěním, že machiavellismus pozitivně koreluje s různými klamnými taktikami, ke kterým pa í p edstírání lásky, intoxikace partnera, vyzrazení intimních tajemství, nevěra a donucování (McHoskey, 2001). 2.11.5.
Vývojový původ
Vědci se nadále věnovali i otázce, jak se machiavellismus vyvíjí u dětí. Christie a Geis (1ř70) ve své původní publikaci p edpokládali machiavelliánské tendence i u dětí, avšak tomuto tématu nevěnovali velkou pozornost. Nicméně aby podnítili další výzkumy, vyvinuli dětskou škálu machiavellismu. Tato verze se od původní liší tím, že p izpůsobila výroky jazyku dětí. V p ehledu o výzkumu machivallianismu u dětí dospěla McIlwainová k závěru, že mladí machiavellisté jsou charakterističtí nedůvěrou, cynismem a oslabeným afektem. Nedostatek empatie hraje kauzální roli p i zjišťování machiavellismu u dětí (McIlwain, 2003). Faktorová analýza poukázala na t i faktory u dětské škály: nedostatek víry v lidskou p irozenost, neup ímnost, nedůvěra (Sutton, Keogh, 2001). Jak již bylo ečeno, někte í auto i uvažovali o spojitosti pokročilé teorii mysli s machiavellismem. Výzkum sice neprokázal žádný vztah s teorií mysli, nicméně odhalil narůstající negativní smýšlení o druhých u jedinců, kte í skórovali vysoko v dětské verzi machiavellismu. Jedna behaviorálně genetická studie poodhalila možné genetické i ekologické p íčiny. Kromě genetické komponenty, kterou má shodně nap íklad narcismus i psychopatie, má machiavellismus podstatnou ekologicky sdílenou složku (Vernon, Villani, Vickers, Harris, 200Ř). Posledně uvedené tak implikuje socializační mechanizmy, jako je napodobování rodičovských vzorců nebo p ehnané reakce, které jsou spojené s p ísnou (tamtéž). Jiné studie poukazují na vzájemnou interakci genetických vlivů s vlivy z prost edí. Kup íkladu v pozdní adolescenci pozitivně korelovaly skóry machiavellismu synů se skóry jejich rodičů (Ojha, 2007). Dcery v rodině, kde chyběl otec, vykazovaly vysokou míru 31
machiavellismu, ne však v korelaci se členy rodiny (Barber, 1řřŘ). Toto zjištění poukazuje na vliv prost edí, který tak může být silným faktorem pro vývoj machiavellistických tendencí (tamtéž). 2.11.6.
Shrnutí
Machiavellisté sice sdílejí určité antisociální tendence s psychopaty, nicméně jsou spíše chladní a strategičtí než hostilní a impulsivní. Jejich emoční plochost jim umožňuje oprostit se od konvenční morálky a tak užívat manipulativních technik. Zároveň jsou machiavellisté schopni užívat těchto manipulativních technik jak v dlouhodobém, tak i krátkodobém časovém horizontu. Agresivní chování je u lidí s vysokými skóry v této osobnostní dimenzi užíváno velmi z ídka a pouze tehdy, jeli to výhodné (Christie, Geis, 1970). 2.12.
Narcismus
Koncept narcismu je odvozen z klasického p íběhu, jež pochází z eckých bájí a mýtů. Tento p íběh byl následovně zpopularizován ímským básníkem Ovidiem, který tento p íběh zahrnul do svého díla Proměny. Ovidiův Narcis byl mladík okouzlený svou vlastní krásou do té míry, že odmítal pozornost ostatních, dokonce i krásné nymfy Echo. Je zde dále rozehrán p íběh s bohy, kte í ho potrestají tím, že on sám sebe zahlédne v kaluži vody a je paralyzován krásou vlastního odrazu. Čím déle se na sebe dívá, tím silněji se uzavírá do vlastního vnit ního žalá e. Tak byl Narcis ponechán jeho marné lásce a v odrazu zoufalství tak zůstal až do smrti. Právě tento mýtus podává základní p edstavu o tom, jaké tendence zahrnuje narcistický osobnostní rys. 2.12.1.
Historický vývoj
Zkoumání narcismu prošlo delší historií než machiavellismus. Pioný i v bádání o narcismu ještě neuvažovali o narcismu jako o osobnostním rysu. Narcismus byl nahlížen v kontextu manifestace lidské sexuality, avšak v té době ještě nerozlišovaný na subklinický a klinický či patologický narcismus. Ellis ve své práci popisuje narcismus následně: „…narcismu je podobné, že sexuální pocity jsou vstřebávány a často se zcela ztrácí v sebeobdivu“ (Ellis, 1989; v Cambell, Miller, 2011). Paul Nacke považoval narcismus za autoerotickou tendenci, p i které se self stává vlastním sexuálním objektem. Otto Rank p ispěl ve své práci k pochopení narcismu tím, že ho neviděl pouze v kontextu sexuality, ale rovněž také podotkl, že slouží jako obranný mechanismus. Freudův pohled na narcismus měl různé 32
podoby. Viděl v něm jak sexuální perverzi, kvalitu primitivního myšlení, objekt vazby či sebeúctu. V těchto raných studiích byl narcismus pojímán spíše jako proces než jako typ osobnosti či poruchy (Cambell, Miller, 2011). Koncept narcismu jako osobnostní charakteristiky byl prvně uchopen Walderem (Cambell, Miller, 2011). Ten popsal jedince s narcistickou osobností jako povýšené, s pocitem nad azenosti, zaujaté sebou a vykazující výrazný nedostatek empatie, což je často zjevné v sexualitě, která je založena čistě na fyzickém uspokojení, spíše než na spojení s emocionální intimitou. Wilhelm Reich poznamenal, že narcistní jedinci vypovídali o citovém zranění, chladném pohrdání i o zjevné agresi. Reich rovněž naznačil spojitost narcismu a maskulinity. P ímou souvislost mezi narcismem a maskulinitou poprvé uvedl Alfred Adler ve formě pojetí mužského protestu, což znamenalo, že muž chce být silný, privilegovaný a mocný, což mělo posílit jeho sebeúctu (Adler, 1ř7Ř). Důležitým mezníkem byl však rok 1ř61, kdy Nemiah explicitně popsal narcismus nejen jako osobnostní rys, ale i jako poruchu. V roce 1ř67 pak Kernberg jako součást práce o hraniční poruše osobnosti objasnil i klinický popis toho, co nazval narcistní osobnostní struktura. Dále popsal explicitní klinické charakteristiky, navrhl diagnózu založenou na snadno pozorovatelném chování a rozlišil tak patologický a subklinický narcismus (Kernberg, 1970). Konečné vymezení narcistické poruchy osobnosti pak stanovil Kohut (1971). Podle Kohuta se jedná o jedince, „který byl poznamenán v raném vývoji ukvapeným, opakovaným a intenzivním zraňováním svého sebevědomí. Dlouhodobé důsledky
jsou
vyjádřeny
poruchami
sebevědomí
v dospělosti.
Přitom
střídavě
nadhodnocuje nebo podhodnocuje sebe i druhé“ (Kohút, 1971, in Praško, 200ř). Díky Kernbergově a Kohutově práci se strhl enormní celosvětový zájem o podstatu narcismu, jak by měl být nejlépe konceptualizován a léčen. Z Kernbergova pohledu se narcismus vyvíjí v důsledku rodičovského odmítnutí, znehodnocování a emočně nedostačujícího prost edí, v němž jsou rodiče v rozporu ohledně investice do dětí, p ípadně interagují se svými dětmi za účelem uspokojení vlastních pot eb (Kernberg, 1ř70, 1řř2). Někdy může být rodič kup íkladu chladný, odmítavý a nedbalý vůči dítěti, jindy však, když se to hodí, může být pozorný až dotěrný. V důsledku chladných a odmítavých postojů rodičů se pak dítě stáhne a vytvá í patologické grandiózní sebereprezentace. Tato sebereprezentace dítěte kombinující skutečné a fantazijní aspekty, které dítě chce mít, s fantazijními aspekty ideálu milujících rodičů, slouží jako interní útočiště proti zkušenostem z prost edí, které je kruté a deprivující. Negativní sebereprezentace dítěte je 33
potlačena a není tak integrována do grandiózní reprezentace, která je motorem narcismu. Toto odtržení nep ijaté sebereprezentace může mít za následek pocit prázdnoty, chronickou pot ebu obdivu druhých, p ípadně i stud, který rovněž je charakteristikou narcistního rysu (Akhtar, Thompson, 1982). V čem Kernberg vidí obranné a kompenzační mechanismy vytvo ením grandiózní sebereprezentace, v tom Kohut vidí ne zcela vyda ený avšak normální vývojový proces. Kohut vidí patologický narcismus jako důsledek selhání idealizace rodičů kvůli jejich odmítnutí či lhostejnosti. Kohut považuje dětskou grandiositu za normální proces, díky kterému se dítě snaží identifikovat se a dosáhnout idealizovaných postav svých rodičů. Dítě doufá, že bude obdivováno p evzetím vlastností vnímaných jako kompetentní a mocné, které obdivuje na ostatních. V normálním vývoji tak grandiozita p ispívá i integrovanému a celistvému self s realistickými ambicemi a cíli. Právě nesprávně modulované grandiózní self má za následek selhání grandiózního self, které se integruje do jedincovi celé osobnosti. Narcista tak pot ebuje dle Kohuta jednak pozorovatele a jednak idealizovaného druhého, na nějž se napojuje, aby se sám cítil skutečně silný. Takového druhého pak nevnímá jako oddělenou osobu, ale jako aspekt sebe sama, rozší ení sebe sama (v tom je jistá psychotičnost, avšak nedoprovázená neschopností testovat realitu) (Fonagy, Target, 2005). 2.12.2.
Narcismus jako osobnostní rys
Ačkoli je narcistická porucha osobnosti (NPD) zakotvena v nosologických kategoriích klinické psychologie a psychiatrie, sociální a osobnostní psychologové již dlouho vnímají narcismus jako osobnostní charakteristiku či rys, který nabývá u každého míru od nejnižší až po velmi vysokou. Na samotnou NPD se zamě ilo relativně málo empirických studií, zatímco narcismus jako rys se stal bohatě rostoucí oblastí studia. Výzkumníci se zamě ili primárně na vytvá ení nástroje pro mě ení narcismu. Velmi často užívaným nástrojem se stal osobnostní inventá
narcismu (NPI; Raskin, Hall, 1979). Tento p ístup stírá
kategorické rozdíly mezi poruchou osobnosti a individuálními rozdíly, které jsou zastoupeny latentní dimenzí, jež mapuje rozložení narcismu v určitém vzorku. Nicméně narcismus jako osobnostní rys se ukázal být významně spojen s klinicky relevantními proměnnými, jako jsou problémy s kognicí, afektivitou, interpersonální interakcí a sebeovládáním (Miller, Campbell, 2010). NPI jak již bylo ečeno je pro mě ení subklinického narcismu nejužívanějším nástrojem (Ames, Rose, Anderson, 2006; Cambell, Foster, 2007). NPI bylo vytvo eno na 34
základě kritérií pro NPD tak, jak je definováno v diagnosticko statistickém manuálu (DSM-IV; APA, 1řŘ0). Definice samotná byla velmi ovlivněna psychodynamickými teoriemi Kohuta a Kernberga. Definice narcismu v DSM zahrnuje pocity grandiozity, p ehnané pocity vlastní důležitosti, p ecitlivělost na kritiku, pocit jedinečnosti, nedostatek empatie, tendenci využívat druhých, silné zaujetí slávou, exhibicionismus a závist. Původní verze NPI zahrnuje (Raskin, Hall, 1979) 220 položek, které reprezentují fazety narcismu p edpokládané v DSM. Četné výzkumu podporují platnost a rozši ují znalosti o tomto osobnostním rysu. Raskin a Hall ve své rané validační práci (1řŘ1) zjistili, že NPI pozitivně koreluje s extroverzí a psychoticismem. Emmons shledal pozitivní vztahy mezi NPI a dominancí, nabuzením (surgency), smělost v sociálních situacích, extroverzí a sebehodnocením. Vysoké skóry NPI jsou rovněž spjaty s agresivními a sobeckými reakcemi p i uvědomění si hrozby (Bushman, Baumeister, 1řřŘ; Kernis, Sun, 1řř4), vysokou touhou po moci a nízkou pot ebou intimity (Carroll, 1987), nízkými skóry p ívětivosti, p ílišnou sebedůvěrou a riskantním rozhodováním (Campbell, Goodie, Foster, 2004). Tyto a podobné studie odrážejí rysy prototypického narcise, kterými jsou pocity vlastní velkoleposti a sebezaujetí. Narcismus je spojován s arogancí, domýšlivostí a despotickými postoji a chováním (Buss, Chiodo, 1řř1), které jsou zachyceny právě termínem pocit grandiozity či velkoleposti. To p esně vystihuje běžné projevy malaadaptivního sebezveličování, které je spojeno
s patologickým
narcismem.
Nicméně
definice
narcismu
spojuje
toto
sebezveličování s regulačním postižením, které může vést k deregulaci chování a emocí v reakci na hrozby pro ego nebo v reakci na selhání v sebezdokonalení. Tato narcistická zranitelnost se odráží v hněvu, agresi, pocitech bezmoci, prázdnoty, nízké sebeúcty, provinění, hanby, vyhýbání se mezilidským vztahům či dokonce v sebevražedných sklonech (Akhtar, 2003; Dickinson, Pincus, 2003; Kohut, Wolf, 1978; Pincus a kol., 2009; Ronningstam, 2005a). Typově tak vnikají dva typy narcismu a to grandiozní a zranitelný. Důkazy pro tyto dva typy pocházejí z klinické teorie, sociální psychologie, psychologie osobnosti a z psychiatrických diagnóz (Cain a kol., 2008). Ve spojitosti s osobnostním modelem Big-5 koreloval grandiózní narcismus (mě en NPI) pozitivně s extroverzí otev eností. Negativně koreloval s p ívětivostí a neuroticismem. Oproti tomu zranitelný narcismus pozitivně koreloval s narcismem a negativně s p ívětivostí, extroverzí a svědomitostí.
35
2.12.3.
Evoluční racionále narcismu
Proč narcismus existuje a odkud se vzal? Na první pohled se zdá existence narcismu nepochopitelná a to ze dvou důvodů. P edně jsou lidé velmi sociálním druhem (Barret, Dunbar, Lycett 2007; Flegr, 2007; Buss, 1991). Proto není zcela jasné, jak by sociálně averzivní sklony narcismu (arogance, pocity velkoleposti, marnivost) mohly být adaptivní. Za druhé p edkové člověka podstoupili pozitivní selekci p i párování po zhruba Ř milionu let (Eastwick, 2009) – období, kdy benefity z rodičovské investice do dlouhodobých vztahů začaly p evyšovat benefity z krátkodobých, promiskuitních (Trivers, 1972). Existenci narcismu tak může být vysvětlena tím, že krátkodobé reprodukční strategie (KRS) jsou narcistickou osobností podporovány (Rise, Wright, 1996. Ačkoli lidská socialita a narůstající míra dlouhotrvajícího párování, by měli snižovat pravděpodobnost výskytu narcismu, právě KRS může p etrvávat vedle sociality i párování a tak může p etrvávat i narcismus (Holtzman, Strube, 2011, v Cambell, Miller, 2011). Samoz ejmě, že se lidé nepárují pouze v rámci dlouhodobých párových vazeb. Je jich samoz ejmě více včetně KRS (Schmitt, 2005). Jedním z důvodů, proč existuje více typů párových vazeb je existence různých reprodukčních strategií mezi jedinci uvnit druhu (Buss, 2009; Maynard Smith, 1982). Jednou z nich je frekvenčně závislá selekce dědičných znaků (Buss, 1řř1). Jde o tzv. fenomén vzácných samců, kdy se samice pá í s nositeli vzácných alel. Díky preferenci těchto samců frekvence vzácných alel stoupne, a proto vzácnými a výhodnějšími se stanou alely jiné a tak dále (Flegr, 2007). Narcistická promiskuita pak může být chápána tak, že je silně ovlivněna právě frekvenčně závislou selekcí. Behaviorální genetika rovněž prokázala dědičnost promiskuitních reprodukčních strategií (krátkodobé). Další klíčovou frekvenčně závislou strategií u člověka je dlouhodobá párová vazba (Buss, Schmitt, 1993). Pokud tedy je krátkodobá reprodukční strategie formující silou pro vývoj narcismu, pak by tento soubor znaků měl být z ejmý v morfologii, psychologii a celoživotní vývojové trajektorii – zejména tedy pro znaky spjaté se sexualitou. 2.12.4.
Narcismus a atraktivita
P edchozí odstavec naznačil, že narcismus by měl být v pozitivní korelaci s hodnocením atraktivity, jelikož atraktivita je výhodná zejména pro získání krátkodobých vazeb (Buss, Schmitt, 1993; Eastwick, 2009) Nedávná metaanalýza prokázala, že narcismus je spojen s vyšším hodnocením fyzické p itažlivosti (Holtzman, Strube, 2010). Dokonce i nad rámec 36
evidentní pozitivní korelace mezi atraktivitou a hodnocenou atraktivitou můžeme pozorovat korelaci mezi atraktivitou získanou sebehodnocením a narcismem (BleskeRechek, Remiker, Baker, 2008). Tento pozitivní sebeklam může mít za následek sledování cílů v kontextu krátkodobého párování místo reálných vyhlídek. Tato snaha pak může zahrnovat nízké náklady a p esto vést k velkým ziskům v reprodukčním fitness (Cambel, Muller, 2011). Mimo to je narcismus spjat s vynucováním pozornosti, jež může vzbudit sexuální touhu u potenciálních krátkodobých partnerů. V jedné studii bylo zjištěno, že narcistní jedinci používají v každodenním životě mnohem více slov se sexuálním podtextem jako je nahý, líbat, erekce či ňadra (Holtzman, Vazire, Mehl, 2010), p ičemž tento efekt zůstal stejný p i kontrolním užití nadávek se sexuálním podtextem. Nezávisle na sobě vědci zjistili, že základní rysy narcismu, jako je asertivita a nízké úrovně sympatie vůči druhým, jsou rovněž spojeny s častějším užitím sexuálních slov (Fast, Funder, 2008). Dalším základním rysem narcismu s funkční relací ke KRS je exhibicionismus (Buss, Chiodo 1991; Raskin, Terry, 1řŘŘ). Narcisté mají tendenci nosit drahé šaty a působit čistým a upraveným vzhledem (Back a kol, 2010; Davis, Dionne, Shuster, 2001; Vazire a kol., 200Ř). Ženy narcistního typu silněji zdůrazňují znaky sexuality jako je výrazný make-up, vytrhávání obočí či zvýraznění výst ihu (Vazire a kol., 200Ř). Stručně ečeno je narcismus spjat s atraktivitou, užíváním slov se sexuálním podtextem a exhibicionistickým šarmem, p ičemž všechny tyto vlastnosti p ispívají ke KRS. Narcismus nedisponuje pouze vlastnostmi, které byly up ednostňovány p ed tím, než párování prošlo kladným p irozeným výběrem, ale rovněž se zdá, že narcismus kooptuje do u člověka nedávno rozvinutých schopností, jako je sebereflexe či jazykový systém, jejichž účelem je posílit sexuální atraktivitu a potenciálně zvýšit šance p i KRS. Z toho vyplývá evidentní souhra evolučních a sociálně-kognitivních mechanismů (Cambell, Muller, 2011). 2.12.5.
Narcismus a nátlakové formy
Narcismus jako osobnostní rys zahrnuje vlastnosti, které potenciálně mohou zvyšovat šanci k donucování: zvyšování vnímané pozitivity p i utvá ení prvotního dojmu posuzovatelem (Back a kol., 2010; Paulhus, 1998; Vazire a kol., 2008), muskulatura (Gangestad, 2007; Vazire a kol., 2008), manipulace partnerem (Cambell, Miller, 2011), nep íjemnost (Paulhus, 2001). Dále bylo zjištěno, že narcisté mají větší p edstavivost ohledně forem 37
nátlaku nebo t iba i sadismu (Williams, Cooper, Howell, Yuille, & Paulhus, 200ř). Foster a kolegové nap íklad zjistili, že narcisté mají tendenci k sexuálnímu chování, jež zahrnuje manipulaci a sílu (Foster a kol., 2006). Výsledky experimentů nadále naznačují, že muži s vysokými skóry v dimenzi narcismu inklinují k ponižování žen, které odmítly kopulaci (Bushman a kol., 2003), což poukazuje na menší hladiny empatie vůči potenciálním partnerům, kte í odep eli pohlavní styk. Reaktivní agrese může pomoci vysvětlit mužské mysoginistické tendence (Baumeister, Catanese, Wallace, 2002). T etí p íklad, který potvrdil narcistické tendence angažovat se donucovacím a sadistickým chováním, poskytl Williams (200ř), který dále naznačil, že tyto donucovací tendence mohou dávat průchod doprovodným tendencím i v dobách, kdy jsou párové vazby adaptivnější. 2.13.
Psychopatie
Pojem psychopatická osobnost, který je v dnešní době velmi nadužívaný, byl prvně použit v 1Ř. století pro skupinu patologických jevů naznačující psychopatologii, avšak neza azených v tehdejší klasifikaci duševních poruch (Patrick, 2005). V roce 1930 shrnul G. E. Partridge dosavadní literaturu a identifikoval subkategorii pro jedince, kte í mají potíže či dokonce odmítají se adaptovat na požadavky společnosti. Tuto subkategorii pojmenoval jako „sociopatickou osobnost“. Po dalších padesát let bylo mnoho delikventů a narušitelů zákona označováno za psychopaty či sociopaty bez jasné diagnostické klasifikace. Diagnóza byla často stanovena na základě velmi subjektivního hodnocení o pacientových
nevědomých
impulsech
a
motivacích
či
na
základě
klinicky
nesystematických pozorování. Teprve až v DSM III z roku 1980 se objevilo diagnosticky konzistentní mě ení a v DSM IV byla jasně formulovaná diagnostická kritéria, mezi které pat í nap íklad chladný nezájem o cítění druhých, velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí, výrazná tendence ke svádění viny na jiné či k uvádění racionálního vysvětlení pro chování, které jedince p ivádí do konfliktu se společností atp. (Patrick, 2005). 2.13.1.
Psychpatie jako osobnostní rys
Myšlenka, že může být psychopatie chápána jako osobnostní vzorec, není nová. Vlivnou studií je Cleckleyho (1ř76) popis psychopatů, který poukázal na konzistentní vzorce chování. Jeho seznam kritérií obsahuje právě i osobnostní rysy. Stejně tak i Hareho dvaceti položkový dotazník psychopatie (PCL-R) obsahuje 13 položek reprezentujících standardní
38
osobnostní rysy (Hare, 1991). Psychopatie je v této studii rovněž chápána jako zvláštní konstelace základních osobnostních rysů jakožto strukturálního modelu osobnosti. Psychopatie je tedy osobnostní typ popisující jedince, kte í projevují z etelný nedostatek pocitů viny, lítosti a empatického zájmu o ostatní. Psychopatičtí jedinci dále projevují nedostatek emočního prožívání a lhostejnost vůči prožívání ostatních. Mají manipulativní tendence, jsou povrchní, egocentričtí a mají pocity velikášství a grandiozity. Inklinují k impulsivnímu a riskantnímu chování a jen s potížemi plánují do budoucna. Dále manifestují sociálně anetické chování a nedostatek sebekontroly (Praško, 200ř). Dále se projevují jak instrumentální tak i reaktivní agresí (Cornell a kol., 1996). Studie prokázaly, že psychopatie má dědičnou složku (Blonigen, Carlson, Krueger, Patrick, 2003; Larsson, Andershed, Lichtenstein, 2006) a je relativně stabilní v průběhu života jedince (Loney, Taylor, Butler, Iacono, 2002). Ačkoli je psychopatie často popisována jako konstelace či shluk rysů, existuje narůstající množství důkazů, že se jedná sjednocenou „poruchu“, jejíž charakter svědčí o tom, že se jedná o osobnostní rys (Larsson a kol., 2006). Výzkum na poli behaviorální genetiky poukázal na dědičné vlivy různých rysů psychopatie (Loney, Taylor, Butler, Iacono, McGue, 2003). Značnou genetickou vazbu měla korelace s rysem bezcitnost/nevrzrušenost a impulzivita/antisocialista. Ačkoli se tyto studie týkají vlivu dědičnosti na jednotlivé facety psychopatie, rovněž naznačují, že tyto fasety jsou silně spjaté s dědičností psychopatického osobnostního faktoru, což je možné nahlížet tak, že je psychopatie jednotný rys (Glenn, Kurzban, Raine, 2011). Z toho vyplývá, že psychopatický rys existuje v populaci spíše jako kontinuum, než jako kategoricky vymezená porucha. Toto hledisko podporují i poznatky studií, jež psychopatii posuzují jako osobnostní dimenzi a neužívají pouze vzorek populace uvězněný v nápravných za ízeních (Edens, Marcus, Lilienfeld, Poythress, 2006; Hare, 2003; Guay, Ruscio, Knight, Hare, 2003). Jinými slovy jedinec označovaný jako „psychopat“ reprezentuje extrémní hodnoty závažnosti symptomů. Arbitrární práh byl výzkumníky stanoven ke klasifikaci jedinců nacházejících se na extrému kontinua této dimenze, kte í manifestují charakteristiky prototypického psychopata. Prevalence jedinců pohybujících se na prahu a za prahem se v populaci pohybuje kolem jednoho procenta (Hare, 2003). Otázkou je, zdali mohou být rysy psychopatie koherentně vnímány spíše jako sociální strategie, která p ináší benefity a zvyšuje reprodukceschopnost, spíše než patologie (Murphy, Stich, 2000). Nap íklad o poporodní depresi Hagen (1999) napsal, že může být 39
funkční odpovědí na neadekvátní sociální podporu od otců a ostatních členů rodiny, což může být viděno jako strategie k zajištění dodatečné podpory od těch, kte í mají o novorozence zájem. Tento rozdíl odráží podobný p ístup k patologii mimo psychologickou sféru. Horečka nap íklad je často vnímána jako patologie, avšak se může zdát v některých p ípadech jako funkční součást patogenně obranného systému (Nesse, Williams, 1řř4). Zatímco některé psychické poruchy, jako je nap íklad schizofrenie, jsou jasnými p ípady patologie spíše než adaptace (Cosmides, Tooby, 2000), která má za následek redukci fertility v moderním prost edí (Haukka, Suvisaari, Lonnqvist, 2003; MacCabe, Koupil, Leon, 2009). V p ípadě psychopatie není zas tak jasné, zda se jedná o patologii či adaptaci, poněvadž mnoho jejích rysů má za následek jak ztráty tak i benefity. Ačkoli smýšlíme o některých rysech, jako je nedostatek pocitu viny, jako o deficitu, nemusejí tyto vlastnosti odrážet patologii. Za specifických okolností může být pro jedince výhodné neprožívat pocity viny, což může jedinci umožňovat dosažení volných zdrojů od druhých bez odrazujících mechanismů v podobě emočního stavu. Nap íklad v experimentálním prost edí se vina ukázala jako p íčina altruistické akce, která vedla k zhoršení finanční situace (Ketelaar, Au, 2003). Hodnocení, zdali je psychopatie škodlivá či prospěšná, ještě dále komplikuje nehomogenní kategorizace (Patrick, 2005). V průběhu zkoumání psychopatie vzniklo mnoho typů, nicméně v evolučním kontextu postačí rozlišení na „úspěšní“ a „neúspěšní“ psychopaté. Jak název naznačuje, někte í jedinci s psychopatickými rysy mohou být opakovaně vězněni za různou kriminalitu a extrémní riskování – takoví jedinci jsou v různých směrech „neúspěšní“. Jiní jedinci s psychopatickými rysy mohou úspěšně podvádět na cestě do vrcholového managementu a získat vyšší status a jiné zdroje s minimálním úsilím – ti jsou většinou „úspěšní“ (Babiak, Hare, 2006). V p ípadě „neúspěšných“ může být jedinec neschopný získat status, sociální spojenectví a zdroje, pokud je dlouho izolován od skupiny v nápravném za ízení, nebo pokud zahyne v raném věku kvůli zranění zap íčiněném riskantním chováním. V p ípadě „úspěšného“ může jedinec všechny výše zmíněné benefity získat s minimální investicí vlastních zdrojů. Z toho vyplývá, že psychopatické rysy mohou být v některých p ípadech oslabující, zatímco v jiných mohou být benefitující. Psychopatický rys doprovázený vhodnou osobnostní skladbou může vést k efektivnějšímu sociálnímu vzestupu
a větší
neproduktivnosti, což naznačuje, že psychopatie je spíše osobnostní rys, nežli patologie (Murphy, Stitch, 2000). 40
2.13.2.
Evoluční racionále psychopatie
Mnozí auto i shledali spojitost mezi psychopatickým rysem osobnosti a charakteristikami r-strategie (Barr, Quinsey, 2004; Mealy, 1995). Jonason, Koenig a Tost (2010) nalezli korelaci mezi psychoatickými rysy a tzv. mini-K, což p edstavuje dvacetiopoložkový nástroj mapující LHS (Gladden, Figuerdo, 2009). Mini-K zahrnuje položky, které se týkají riskování, plánování, intenzity p átelství, sociální kontakt a religiozitu. Psychopatie byla rovněž pozitivně korelována s tendencí k riskování, množstvím sexuálních partnerů, užíváním nelegálních drog, množstvím vykou ených cigaret a konzumací alkoholu. Muži skórující výše v psychopatických rysech se rovněž zapojovali do krátkodobých vztahů a měli vyšší množství sexuálních partnerů (Jonason, Li, Webster, Schmitt, 2009). Byli rovněž zjištěny rozdíly průměrných skórů u obou pohlaví, které mohou reflektovat různé LHS. Důvodem jsou rozdílné investice a benefity spjaté s LHS kompromisy, které nejsou, jak již bylo zmíněno, pro muže a ženu stejné. Ženy jsou z biologického hledisky nuceny investovat více než muži, což naznačuje, že muži budou zastupovat spíše r-strategii a ženy K-strategii (Jonason, Koenig a kol., 2010). Velké pohlavní rozdíly v psychopatii mohou korespondovat právě s rozdílnou LHS mužů a žen. Avšak ze studií vyplývá, že r-strategie je spjatá s tendencí riskovat a krátkodobým párováním, u jiných rysů psychopatie se významnou korelaci nepoda ilo odhalit (Gladden, Figuerdo, 2009). Auto i rovněž probírají možné oblasti, ve kterých se psychopatie odlišuje od LHS. Jednou z nich jsou emoce motivující morální rozhodnutí. LHS naznačuje, že K-strategie je preferována ve stabilním a p edvídatelném prost edí, jež signalizuje investice do kvality, konkurenceschopnosti, rodičovství a budoucnosti, která pravděpodobněji p inese výsledky. Pro zachování optimální strategie pak jedinci s K-strategií vyžadují v sociálním prost edí více sociální stability a sociálního ádu než r-stratégové. Proto zde máme p edpoklad, že K-stratégové budou vykazovat zvýšený skupinový altruismus, sociální organizovanost a z toho vyplývající sociální a morální pravidla (Weeden, Cohen, Kenrick, 2008). Silná morální intuice, která je spojena s emocemi, jako je pohrdání, znechucení i hněv, může sloužit jako podpora jedinců k dodržování sociálně morálních pravidel (Rozin, Lowery, Imada, Haidt, 1999; Wheatley, Haidt, 2005). Morální intuice dále může podpo it jedince k potírání „černých pasažérů“, kte í porušují sociální pravidla a ád, čímž dochází 41
k posilování dlouhodobé perspektivy p ežití a podpo e kooperace ve skupině. Gladden, Welch a kol. (200ř) potvrdili p edpoklad, že K-strategie je spjata se silnější morální intuicí, a naopak r-strategie se slabší. Nicméně jedinci s psychopatickými rysy neměli slabší morální intuici, ačkoli nebyli schopni empatického vcítění se do druhého, což je psychologický mechanismus motivující prosociální chování. Vědecký tým kup íkladu odhalil, že psychopatie lehce pozitivně koreluje s obavami o loajalitu či zradou uvnit skupiny a zároveň nebyla spojena s respektem vůči autoritě (Glenn, Iyer, Graham, Koleva, Haidt, 2009). S ohledem na odlišnosti se ukazuje, že je zde významné p ekrytí mezi mnohými aspekty psychopatie a p edpokládanými charakteristikami rychlé LHS (rstrategie). Jednou z teorií, která je rovněž aplikovatelná na evoluční racionalizaci psychopatie, je stabilizující selekce. Stabilizující selekce se objevuje tehdy, když se genetická variabilita udržuje selekcí tak, že různé úrovně dimenze jsou preferovány nebo jsou adaptivní za určitých podmínek (Buss, 200ř). Stabilizující selekce íká, jak se selekční tlaky mění v průběhu času a v prostoru, může selekce preferovat různé úrovně osobnostních rysů v různém prost edí (tamtéž). V některém prost edí mohou zkrátka p evážit benefity plynoucí z psychopatických rysů nad ztrátou a opačně v jiném prost edí mohou p evážit ztráty nad benefity. Výzkumy v této oblasti by mohli potvrdit myšlenku, že psychopatie je adaptivní strategie a může být v určitém prost edí prospěšná. Naneštěstí neexistuje mnoho mezikulturních studií a doposud byly realizovány pouze v západních kulturách. Několik studií naznačuje poněkud nižší úrovně psychopatie v Evropě v porovnání se Severní Amerikou (Cooke, Michie, 1999; Dahle, 2006). Nicméně důvod tohoto rozdílu stále zůstává nejasný (Wernke, Huss, 2008). Nap íklad jedním možným faktorem z prost edí může být relativní anonymita, jež může evokovat psychopatické rysy, p ičemž velké společnosti a mnoho interakcí, které se neopakují, mohou u jedinců podpo it rozvoj manipulativních technik bez reputace podvodníka (Glenn, Kurzban & Raine, 2011) atp. Budoucí výzkum molekulární genetiky rovněž může vnést porozumění, proč by psychopatické rysy měli být preferovány v určitém prost edí a definitivně tak prokázat, že jsou psychopatické rysy adaptivní (Buss, 2009). Vědci nedávno poukázali na alelu DRD4, která je fenotypově spjata s extraverzí a vyhledáváním nových podnětů (Ebstein, 2006). Fakta naznačují, že tato alela DRD4 je výhodnější u nomadických populací (Eisenberg, Cambell, 2011) a proto má i vyšší prevalenci.
42
Frekvenčně závislá strategie poskytuje další možné hypotézy k vysvětlení psychopatie (Barr, Quinsey, 2004; Mealey, 1995; Murphy, Stitch, 2000; Raine, 1993). V prost edí, ve kterém si většina jednotlivců osvojí kooperativní strategii, má menší množství jedinců šanci udržovat manipulativní a sociálně parazitující strategii. Strategie může p inést vysokou fitness pokud je vzácná, ale stává se méně prospěšnou, pokud je častější, protože zvyšuje bdělost proti podvodníkům a rovněž zvyšuje pravděpodobnost, že podvodník narazí na podvodníka. Ačkoli zde p edpokládáme, že psychopatie existuje jako kontinuum, průměrná prevalence psychopatického, který se pohybuje na extrému psychopatické škály, jak již bylo ečeno, je jedno procento, což potvrzuje p edpoklad, že pouze malá míra psychopatického rysu může být pro nositele výhodná (Glenn, Kurzban, Raine, 2011). P íměji testovatelné jsou výhody a nevýhody psychopatických rysů na poli pohlavního výběru. Skupina vědců zjistila, že psychopatie je spojena s vyšším celkovým výskytem „pytlačení“ na úkor vztahu jiných. Studie rovněž prokázala souvislost s vyšší tendencí k riskantnímu chování v kontextu párování, jako je krátkodobý vztah, p etrvávající aféry atp. Psychopatie tak může ulehčovat reprodukční úspěch tím, že navyšuje množství dostupných partnerů, nicméně to rovněž s sebou nese riziko ztráty současných partnerů (Jonason, Li, Buss, 2010). Psychologické mechanismy jsou designovány tak, aby odpovídaly změnám prost edí či vlastním charakteristikám jedince (Buss, 2009), tato vlastnost je nazývána kontingenční posun (contingent shift) či podmíněná adaptace (conditional adaptation). Flexibilní odpověď je vlastností velkého množství fyziologických a psychologických mechanismů. Jedním z p íkladů je rozvinutí imunitního systému proti nemocem (Glenn, Kurzban, Raine, 2011). P íklady kontingenčních posunů jako odpovědi na změnu prost edí v kontextu rozvinutí psychologických adaptací mohou být posunek k averzi vůči risku po té, co se jedinec stane otcem, naopak častému riskování v době hladomoru, kdy riskování v nebezpečných situacích může být nezbytné p i získávání potravy (Buss, 200ř; Stephens, John, 1986). Kontingenční posuny se mohou objevit i v raných fázích života, kdy organismus mění vývojovou trajektorii (a výsledný fenotyp) tak, aby odpovídal lokálním podmínkám sociálního a ekologického prost edí (Del Giuice, Ellis, Shirtcliff, 2011; Ellis, Boyce, Belsky, Bakermans-Kranenburg, van Izjendoorf, 2011). Jako u stabilizující selekce i podle tohoto modelu je individuální variace psychologických mechanismů primárně viděna jako výsledek adaptace, spíše než jako výsledek patologického či dysfunkčního 43
procesu. Na rozdíl od stabilizující selekce nám kontingenční posun íká, že jedinci jsou vyvinuti k p ežití a reprodukci v různých kontextech a systémy jsou designovány tak, aby odpovídaly na podmínky v prost edí. P izpůsobení systémů jako odpověď na životní prost edí má za následek individuální rozdíly LHS (Glenn, Kurzban, Raine, 2011). Důkazy pro p edcházející tvrzení se opírají o identifikaci systematického vztahu mezi faktory životního prost edí a fenotypovou odpovědí. Nap íklad tým vědců zjistil, že nejistá rodičovská vazba, charakteristická nedostatkem mate ské péče a nízkou otcovskou ochranou, a fyzické týrání v dětství (mě eno retrospektivně skrze výpověď) jsou spjaty se zvýšenými skóry psychopatie v dospělosti (Gao, Raine, Chan, Venables & Mednick, 2010). Dalším p íkladem jsou děti, jež byly separované od rodičů v prvních t ech letech života, a které vykazovaly signifikantně vyšší skóry psychopatie ve věku 2Ř let než děti, které separovány nebyly (Gao a kol., 2010). Další studie poukázaly na konzistentní vazbu mezi zneužíváním a zanedbáváním dětí s psychopatií a psychopatickými vězni v porovnání s nepsychopatickými vězni (Marschall, Cooke, 1999), se zneužíváním návykových látek u adolescentů (O´Neil, Lidz, Heilbrun, 2003) i dospělých (Bernstein, Stein, Handelsman, 1řřŘ) a trestnou činností u chlapců (Krischer, Sevecke, 2008). Tato zjištění jsou ovšem kompatibilní s myšlenkou, že psychopatie je dysfunkce či patologie a není tak p ímou evidencí podmíněné adaptace. Model podmíněné adaptace íká, že stresové prost edí nenarušuje normální vývoj, ale smě uje k adaptaci na stresové podmínky (Del Guidice a kol., 2012). P i určování, zda model podmíněné adaptace může být aplikován na psychopatii, je důležité zjistit, zdali existuje mechanismus, který usnadňuje posun směrem k jiné LHS. Jedním z mechanismů, který může tento posun zprost edkovat, jsou změny v systému stresové odpovědi (stress response system - SRS). Adaptivně kalibrační model íká, že jednou z funkcí SRS je užití informací z prost edí ke změně vývojové trajektorie jedince (LHS) tak, aby odpovídala podmínkám sociálního a ekologického prost edí (Del Guidice a kol., 2012). Informace o dostupnosti zdrojů, morbiditě-mortalitě a nep edvídatelnosti prost edí jsou detekovány právě SRS, který funguje jako integrující mechanismus ulehčující vývoj alternativních LHS, které jsou adaptivní v různých podmínkách prost edí (tamtéž). Pomocí adaptivně kalibračního modelu je možné íci, že SRS slouží jako mechanismus pro koordinaci relevantních rysů a vzorců chování LHS. SRS nap íklad p ispívá k širokému spektru rysů spojených s LHS – sexuálnímu dospívání, fertilitě, riskování či rodičovským stylům. SRS je nadále spjat s individuálními rozdíly v riskantním 44
a kompetičním chování, učení, sebekontrole, attachmentu, afiliaci a reproduktivitě. Tak může tento systém určovat mnoho komponent jedincově LHS (Del Guidice a kol., 2012). Nízká stresová responsivita je silně spjata s psychopatií a p edstavuje pravdě podobný mechanismus pro model podmíněné adaptace. Výzkumy prokázaly, že psychopatičtí pachatelé trestný činů vykazovali nízké hladiny stresového hormonu kortizolu oproti nepsychopatickým pachatelům (Cima, Smeets, Jelicic, 2008). Kup íkladu u skupiny studentů tým vědců zjistil, že ti, kte í vykazovali vyšší skóry psychopatie, měli zároveň nižší reaktivitu na kortizol (kortizol reactivity), než nepsychopatičtí studenti (O´Leary, Loney, Eckel, 2007). Dále byla u psychopatických jedinců zjištěna menší elektrodermální responsivita p i p edvídání a reakce na averzivní stimul (Arnett, 1řř7; Lorber, 2004; Raine, 1řř3). Další ada výzkumů se u psychopatů zamě ila na úlekový reflex v kontextu emočního stimulu. U kontrolní skupiny výskyt p íjemných stimulů snižoval a nep íjemných zvyšoval intenzitu úlekového reflexu, zatímco u psychopatických jedinců chyběla úleková reakce (mrknutí) p i prezenci nep íjemných stimulů (Flor, Birbaumer, Hermann, Ziegler, Patrick, 2002; Patrick, 1994; Patrick, Bredley, Lang, 1993), což opět indikuje nízkou stresovou reaktivitu u lidí, kte í vykazovali vyšší skóry psychopatie. Je tak pravděpodobné, že rané faktory z prost edí mohou působit prost ednictvím SRS na posun k rychlejší LHS (r-strategie) usnadňující vznik psychopatických rysů. Dalším důležitým důsledkem modelu podmíněné adaptace je, že biologické a behaviorální změny, které se vyskytují jako odpovědi na životní prost edí, poskytují jedinci benefit. To je další důkaz, který nahrává náhledu na psychopatii jako na podmíněnou adaptaci spíše než patologii (Patrick, 1994). Za zmíňku stojí i zjištění, že kvalita mate ské péče u krys mění u mláďat stresovou fyziologii a mozkovou morfologii, která zahrnuje vyšší hladinu stresového hormon, kratší dendritické větve a nižší densitu hippokampálních neuronů. Ačkoli se tyto změny zdají hendikepující, skutečným důsledkem je zlepšení procesu učení a paměti ve stresových podmínkách (Bagot a kol., 2009). Fyziologické změny mají dále efekt na mate ské vzorce chování v kontextu obrany a reproduktivních strategií (Cameron a kol., 2008). To ukazuje, že změna stresové fyziologie může být strategickým způsobem vývoje v různých kontextech rodičovské péče. Nízká stresová reaktivita může jedinci pomoci zachovat klid a bdělost v průběhu agresivního st etu. Del Giudice a kolegové (2012) ukázal, že klidné chování může taktéž fungovat jako signalizace, kdy jedinec nepodléhá okamžité fyzické odpovědi, nýbrž jednotlivec vysílá oponentovi věrohodný signál, že nemá strach a je 45
p ipraven odolat útoku. Další možnou výhodou, která je spjata s nízkou stresovou responzitivitou, je tendence k riskování, což může být výhodné ve stresovém prost edí. Rovněž necitlivost k sociální zpětné vazbě a sociálnímu kontextu vůbec může jedinci pomoci osvojit si vyko isťující interpersonální vzorce chování tím, že se chrání p ed sociálním zavržením, nesouhlasem a pocity hanby. Nízká stresová responsivita může maximalizovat fitness v nebezpečném prost edí (high risk environment) i p es signifikantní ztráty, které jsou s tímto vzorcem spjaty (Glenn, Kurzban, Raine, 2011). Posledním aspektem modelu kontingenčního posunu je problematiku pohlavních rozdílů. Tento model počítá s pohlavními rozdíly v atributech LHS, které jsou spjaty s potenciální dlouhotrvající investicí do partnerství a potomků, p ičemž samice mají pomalé LHS (k-strategie). Rozsah pohlavních rozdílů v kontextu LHS není fixní, avšak záleží na faktorech prost edí. Ve stabilním prost edí obě pohlaví mohou prospívat z vysokých rodičovských investic a to i v důsledku relativně pomalé LHS u samců. Pokud začne být prost edí stresové, samci mohou získávat benefity posunem k rychlé LHS, zatímco samice nedisponují stejnou flexibilitou z důvodu nezbytnosti vyšší rodičovské investice. Model kontingenčního posunu nám tak íká, že pohlavní rozdíly ve stresové responsivně vychází z faktorů z prost edí, jež primárně postihuje vývojovou trajektorii samců. Tyto změny v trajektorii mohou být usnadněny specifickými pohlavními hormony, jako jsou androgeny (Del Giudice a kol., 2012). Dalším typem kontingenčního posunu spočívá v odpovědi na jedincovy dědičné charakteristiky, které jsou nazývány jako „dědičná reaktivita“ (reactive heritability) (Tooby, Cosmides, 1990). Z hlediska LHS závisí optimální kompromis (tradeoff) alokace času a energie na proměných, jako jsou jedincovi psychologické a fyziologické kvality (Buss, 200ř). Nap íklad muži s větší velikostí těla ve věku t í let byli ve věku jedenácti let méně p ívětiví (Ishikawa, Raine, Lencz, Bihrle, Lacasse, 2011). Buss p edpokládal, že jedinci s větší velikostí těla si osvojují agresivní strategie, jelikož je pro ně snadnější efektivně získat zdroje oproti dětem menším (Buss, 200ř). S ohledem na psychopatické rysy je jednou hypotézou, že některé charakteristiky se rozvijí jako odpověď na dědičné fenotypové charakteristiky redukované emoční responsivity. V nedávné longitudinální studii trvající 25 let měli jedinci, kte í byli ve věku t í let méně bázliví, vyšší úroveň psychopatie ve věku 2Ř let (Glenn, Raine, Venables, Mednick, 2007). Tak se nabízí úvaha, že děti, které jsou v důsledku robustnějšího těla méně bázlivé, si snadněji osvojují strategie
46
zahrnující klamání, porušování pravidel a riskování tím, že mají méně strachu z p ípadného odhalení, potrestání či jiných negativních konsekvencí. 2.14.
Sebeklam
Všechny rysy temné triády s sebou nesou určitý typ klamu či manipulace. Narcismus a grandiózní p edstavy o sobě samém jdou ruku v ruce s klamem jiného typu, kterým je sebe-klam. Konceptu sebeklamu se dostalo veliké pozornosti ve filosofii i nevědecké literatu e (Camus, 1ř56; Fingarette, 1ř6ř; Gide, 1ř55; Sartre, 1ř5Ř). I mnoho psychologů se sebeklamu věnovalo v kontextech různého chování. Meehl a Hathaway (1ř46) zjistili, že část respondentů p ispělo k znehodnocení validity sebehodnotících osobnostních inventá ů tím, že vědomě lhali či klamali. V oblasti osobnosti a motivaci Hilgard (1949) tvrdil, že sebeklam vymezuje charakter všech obranných mechanismů. Na poli myšlení v kontextu
ešení problémů vědci uchopili koncept sebeklamu jako vysvětlení pro
udržování postoje či tvrzení, které je společensky nep ijatelné a neschvalované (Wasonm Johnson-Laird, 1972). Mischel ke konceptu sebeklamu poznamenal, že všechna neurotická chování jsou manifestací sebeklamu (Mischel, 1974). Ačkoli se mnoho psychologických studií konceptem sebeklamu zabývalo, až do roku 1979 nebylo zcela jasné, jaké vzorce chování vystihují to, co je myšleno konceptem sebeklamu (Gur, Sackeim, 1979). Jako sebeklam se označuje p ípad, kdy člověk sám sebe p esvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. Sebeklam tedy vyžaduje, aby jedinec nahlížel na evidenci, které se zároveň snaží vyhnout, a proto si vytvá í p esvědčení, které není pravda (Sartre, 1956). V sebeklamu dochází k tomu, že jedinec má zároveň dvě protichůdná p esvědčení. V roce 1979 Sackeim a Gur stanovili na základě logicko-lingvistické analýzy kritéria, která jsou nezbytná a dostatečná pro určení sebeklamu. 1. Jedinec zastává dvě protichůdná p esvědčení. 2. Tato dvě p esvědčení jsou zastávána současně. 3. Jedinec si není vědom jednoho z nich. 4. Proces, který určuje, které z těchto p esvědčení je či není subjektem vědomí, je motivovaným aktem.
47
Na základě kritérií definice sebeklamu se začali vědci soust edit na prokázání výskytu dvou protichůdných p esvědčení, t ebaže jedno z nich je nevědomé (Gur, Sackeim, 1ř7Ř, 1ř7ř, 1řŘ5; Quattrone, Tversky, 1řŘ4), nebo se věnovali otázce, jak je to vůbec možné (Bach, 1řŘ1; Greenwald, 1řř7; Paulhus, Suedfeld, 1řŘŘ; Talbott, 1řř5). 2.14.1.
Evoluční racionále sebeklamu
Evoluční psychologie vysvětluje koncept sebeklamu pomocí adaptační teorie. Rozší enost a prevalence sebeklamu naznačuje, že kapacita pro sebeklam byl rys selektovaný v prost edí našich p edků. Jediné, co zbývalo, bylo prokázat, že sebeklam může zvyšovat fitness (Van Leeuwen, 2007). Tímto způsobem si počínal evoluční biolog Robert Trivers (2000). V jeho pojetí slouží sebeklam p inejmenším dvěma účelům, které organismu p inášejí zvýšení fitness. P edně schopnost sebeklamu zvyšuje jedincovu schopnost efektivně lhát. Za druhé sebeklam může sloužit jako mechanismus k pozitivní orientaci na budoucnost. Trivers charakterizoval sebeklam jako „aktivní desinterpretaci reality vědomé mysli“. P íkladem může být posilování sebeobrazu jedince p ehlížením negativních informací o sobě samém (Trope, Neter, 1994), jinými slovy apriorní vyhýbání se negativním informacím o sobě je vědomě motivované a sebeklamné. V boji o dostupné zdroje vznikla v průběhu evoluce strategie, která je označována pojmem klam. Lidé často lžou právě těm, na kterých jsou závislé zdroje, které jim mohou zprost edkovat (DePaulo, Kashy 1řřŘ; Steinel, DeDreu 2004). Tyto klamavé strategie podněcují koevoluční boj tím, že výběr vytvá í selekční tlak na podvedené vývojem nových způsobů detekce podvodníků a v reakci na to zase podvodníci vyvíjejí nové prost edky k podvádění. Sebeklam tak může být důležitým nástrojem v tomto koevolučním boji, který umožňuje podvodníkům vyhnout se vodítkům, která umožňují klam detekovat (Trivers, 1985; 2000; 2009). V p ípadě klamání mezi lidmi máme p inejmenším čty i obecná vodítka k detekci klamu u ostatních: známky nervozity, zamlčení, kognitivní nabuzení a tzv. idiosynkratické zdroje (jedinečné či odlišující prvky chování). Nervozita je typicky důsledkem uvědomění si potenciálních ztrát, pokud bude klam odhalen (DePaulo a kol., 2003). Klam může být nadále detekován prost ednictvím fyzických vodítek. Ve snaze kontrolovat známky nervozity za účelem zakrýt klam mohou ovládat výraz tvá e, gestikulaci, postoj těla atp. 48
Tento akt svalové kontroly ovšem ponechává vodítko, kterým je zvýšení hlasového tónu (DePaulo a kol., 2003). Kognitivní nabuzení nastává tehdy, když jedinec musí podržet dva typy obsahu v pracovní paměti. V tomto p ípadě musí jedinec potlačit pravdivou informaci a falešnou íci. Klam tak může být odhalen pomocí vodítek spojených kognitivním nabuzením, jako jsou pauzy v eči a zjednodušená verbální struktura (Vrij, 2004; Vrij a kol., 2006). Lidé, kte í jsou obeznámeni s chováním a zvyky druhých mohou rovněž odhalit klam díky idiosynkratickým změnám. Navzdory těmto vodítkům se však statistická šance na odhalení klamu pohybuje okolo padesáti procent (Vrij, Mann, 2005; Bond, DePaulo, 2006). Trivers argumentuje tím, že sebeklam je mechanismus v koevolučním souboji, jež umožňuje klamajícímu klamat bez známek nervozity, vědomé kontroly, kognitivního nabuzení či idiosynkratických známek (Trivers, 2007). Do té míry, do jaké je jedinec schopen p esvědčit sebe samého, že klam je pravda, či že motivy ke lži jsou bezúhonné, se jedinec dostává z pozice, ve které musí vědomě klamat. Triversův evoluční p ístup k sebeklamu pak tedy spočívá v tom, že „sebeklamem mohou jedinci lépe klamat ostatní, jelikož nejsou vystaveni vedlejším účinkům, které by mohli odhalit jejich podvodné záměry“ (tamtéž). Sebeklam může rovněž ulehčovat klamání ostatních v tom smyslu, že může pomoci p esvědčit ostatní o jedincově lepších schopnostech, než jaké ve skutečnosti jsou (inteligence, morálka, odvaha etc.). To může vést ke společenskému růstu prost ednictvím sebeinflace či posílením sebeúcty. Sebevědomí je rovněž společensky velmi vítanou vlastností (Price, Stone, 2004; Slovenko 1řřř). Sebevědomí hraje roli p i selekci vůdčích osobností (Conger, Kanungo, 1řŘ7; Shamir a kol., 1řř3), milostných partnerů (Buss, 200ř; Miller, 2000; Schmitt, Buss, 1996) a je rovněž určující p i ovlivňování druhých. Sebevědomí jedinci mají větší důvěru a jejich rady jsou následovány spíše než u jedinců s nedostatkem sebevědomí (Penrod, Cutler, 1řř5; Zarnoth, Sniezek, 1řř7). Posilováním sebeobrazu a zvyšováním sebevědomí se rovněž zvyšuje pravděpodobnost, že jedinci budou mít možnost ovlivnit druhé a budou vybráni do společensky důležitých rolí. Z tohoto důvodu by posilování sebeúcty mělo být všudyp ítomné a lidé by měli vě it vlastním sebezdokonalujícím p íběhům. Pokud jde o všudyp ítomnost, sebezdokonalování je z ejmé v různých doménách a strategiích u široké škály lidí (Alicke, Sedikides, 200ř). Dokonce i jižní Asiaté, kte í cení pokoru, skromnost a harmonii nad individuálním vzrůstem, vykazovali sebezdokonalování v rámci kolektivistických kvalit (Sedikides, 2003, 2005). Nejen, že se lidé po celém světě sebezdokonalují, ale zároveň je většina 49
jedinců p esvědčena, že je lepší než průměr (Alicke, Sedikides, 200ř). Tyto studie sice nepoukazují na to, zda se jedná o klamání druhých či sebeklam, nicméně sebezdokonalující p íběhy jsou doprovázeny i snižováním druhých. Samoz ejmě že sebezdokonalování a devalvace druhých jsou strany téže mince, jak lidé utvá ejí sebeobranné mechanismy prost ednictvím druhých (Festinger, 1ř54). Z tohoto důvodu všechna sebehodnocení jsou relativní, p ičemž jedinec může být povýšen nad druhé prost ednictvím sebezdokonalení či devalvací druhých. Stejně jako sebezdokonalení může devalvace druhých sloužit jako ofenzivní nástroj ke společenskému vzestupu tím, jak jedinci často znehodnocují rivaly, když se snaží zapůsobit (Buss, Dadden, 1řř0; Schmitt, Buss, 2001). Z uvedeného vychází, že klamáním sebe samého o vlastních pozitivních kvalitách a negativních kvalitách druhých jsou lidé schopni se projevovat s větší sebedůvěrou, než kterou by skutečně pociťovali, čímž si dopomáhají k sociálnímu a materiálnímu postupu (Trivers, 2007). Existuje celá ada disociací mezi zdánlivě kontinuálními psychickými procesy, které jsou spjaty se sebeklamem, jež nemají p ístup ke stejným informacím. Tyto disociace lze rozdělit do t i kategorií: implicitní a explicitní paměť, implicitní a explicitní postoje, automatické a ízené procesy. Tyto psychické dualismy sami o sobě nemají za následek sebeklam, avšak každý z nich hraje důležitou roli, jež sebeklam umožňuje. Neurologicky lze tak některé aspekty vlastního Já oddělit od ostatních a způsobit tím limitovaný p ístup vědomí k jeho obsahům a motivům, které chování určují (Nisbett, Wilson, 1977). Lidé mohou udržet informace, které mohou vědomě vyvolat (vzpomenout si), a dále informace, které nejsou schopni vědomě vyvolat. Tato nespojitost mezi dvěma typy paměti může potenciálně sloužit jako základ adaptivní formy sebeklamu tím, jak vědomé vzpomínky mohou být ty, které jsou fikcí, zatímco nevědomé vzpomínky mohou být pravdivé nebo původně p ijaté. Udržováním informací v nevědomé paměti může jedinec udržovat schopnost chovat se podle pravdy (Coates a kol., 2006; Kolers 1ř76; Lee 2002; Seamon a kol., 1995). Vzpomínky tak mohou být selektivně uchovávány či blokovány do vědomí, což je funkcí sebeklamu. Jedním vysvětlením je, že klam může nahradit pravdu ve vědomé paměti prost ednictvím aktu kódování desinformace (MacLeod, Saunders 200Ř). Opakováním a „nacvičováním“ desinformace může vytvá et informační zdroj, což může být p íčinou, proč lidé uvě í nep esným vykreslením událostí (Ceci a kol., 1řř4; Zaragoza, Mitchell, 1996). Tento proces aktivního indukování falešných vzpomínek může být posílen dalšími faktory, které jsou typicky doprovázené úmyslným klamáním druhých. Obecně lze íci, že disociace mezi vědomou a nevědomou pamětí v kombinaci s indukovaným 50
zapomínáním a obtížností rozlišovat falešné vzpomínky umožňuje sebeklam p ítomností klamné informace ve vědomé paměti, zatímco pravdivou informaci uchovává v nevědomí (von Hippel, Trivers, 2011). Stejně jako mohou být nep ístupné vzpomínky, mohou být nep ístupné i postoje. A stejně jako mohou nevědomé vzpomínky ovlivnit chování, tak mohou chování ovlivňovat i postoje, které jsou relativně nep ístupné vědomí (Greenwald a kol., 200ř; Nock a kol., 2010). Postoje, které jsou obtížně p ístupné vědomí lze mě it pomocí implicitních procedur, jako je nap íklad test reakční doby - Implicitní asociační test (IAT, Greenwald a kol., 1998). Poznatky nejsou sice tak rozsáhlé jako v p ípadě paměti, nicméně stejně tak studie poukazují na dva typy postojových informací (Fazio, Olson 2003; Wilson a kol., 2000). Některé implicitní a explicitní postoje se v základu p ekrývají a jindy se dramaticky liší (Nosek a kol., 2007). P íklad, jakou roli hrají dvojí postoje v kontextu sebeklamu, lze nalézt ve výzkumu, který ukazuje, že sociálně nežádoucí implicitní postoje určují chování, pokud atributy chování jsou nejednoznačné, zatímco společensky žádoucí explicitní postoje. Jinými slovy disociace mezi implicitními a explicitními postoji souzní se sebeklamem tím, že umožňuje lidem vyjád it společensky žádoucí postoj, p ičemž zároveň působí na relativně nedostupné sociálně nežádoucí postoje, které nesou pravděpodobné zamítnutí. ízené procesy zahrnují vědomé úsilí, bdělost, intenci a mohou být zastaveny vůlí, zatímco automatické procesy jsou prosté vědomého úsilí, bdělosti, intence a typicky se dokončí, pokud jednou započaly (Bargh, 1řř4). Je z ejmé, že automatické i ízené procesy samostatně p ispívají p i
ešení četných sociálních úkonů. Výzkum automaticky
aktivovaných aktů ukázal, že široká škála vzorců chování, které se zdají být vědomě kontrolované, je ve skutečnosti automatická, p ičemž i cíl chování je často mimo vědomou kontrolu (Chartrand a kol., 2008). Jelikož tyto cíle mohou být v rozporu s cíly stanovenými vědomě, pak jedinci mohou držet jako vědomé, tak nevědomé cíle, které mohou být společensky nežádoucí či nep ijatelné p áteli, rodinou atp. (Chartrand, 2007). Zkrátka disociace mezi automatickými a kontrolovanými procesy podporují sebeklam tím, že umožňují vykonávat klamné cíle prost ednictvím kontrolovaných procesů p i současném zachování automatických procesů vedoucích k realizaci skutečných cílů (von Hippel, Trivers, 2011).
51
3. Empirická část 3.1. Cíl výzkumu Tato explorační korelační studie si klade za cíl prozkoumat akustické parametry ve vztahu k osobnostním proměnným, které jsou získané pomocí psychometrických metod. Jelikož se v kontextu Temné triády doposud nikdo nepokusil zkoumat vazbu s akustickými parametry, nebudou zde potvrzovány hypotézy. Avšak hlavním cíle této práce je zjistit, zda existuje spojitost mezi rysy Temné triády a specifickými akustickými parametry. V neposlední
adě bylo t eba zjistit, v jaké souvislosti jsou akustické parametry
s konceptem sebeklamu. Důvodem je spojitost narcismu a sebeklamu. Dalším cílem této studie je replikace p edchozích poznatků, které spojovali osobnostní proměnné modelu Big-5 s různými akustickými proměnnými. Stručně ečeno studie usiluje o porovnání jednotlivých akustických komponent k jednotlivým osobnostním složkám. Pokud jsou tyto osobnostní složky evolučního původu, jak je naznačeno v teoretické části, pak by mohly mít souvislost se signální teorií, pro kterou je akustický kanál velmi důležitý. Individuální rozdíly ve vysílání signálu pak mohou p edstavovat specializaci informačních modalit, jako je nap íklad komunikování emocí v akustickém prostoru (Patel, Scherer, Bjorker, Sundberg, 2011). 3.2. Výzkumný soubor Výzkumu se zúčastnilo celkem 66 jedinců, z toho 37 žen a 2ř mužů. Jednotlivci byli oslovováni na sociálních sítích, dále pomocí p ímého oslovování na P írodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň ší ením výzvy k účasti mezi p áteli metodou sněhové koule. Do závěrečného vyhodnocování byly použity psychometrické údaje a namě ené akustické parametry všech participantů s výjimkou jednoho muže, jehož fonace vokálu /u/ byla p íliš slabá a nezpracovatelná akustickou analýzou. Věk celého vzorku se pohyboval v intervalu od 20 do 30 let, p ičemž průměrný věk byl 26 let a standardní odchylka 3,2 roku. Věkový průměr žen byl 25,3 se směrodatnou odchylkou
3,3
roku.
U
mužů
byl
průměrných
věk
26,4
se
směrodatnou odchylkou 2,ř roku. Ve valné většině se jednalo o jedince se započatým vysokoškolských studiem různých oborů – biologie, antropologie, práva, ekonomie, humanitní vědy, medicína. Obory nebyly zastoupeny rovnoměrně, avšak nejvíce byli zastoupeni studenti humanitních a p írodovědeckých oborů. Žádný z jedinců netrpěl hlasovou poruchou ani jiným onemocněním, který by mohl mít vliv na vokální trakt. 52
3.3. Výzkumná strategie Nahrávání hlasových vzorků zároveň se sběrem psychometrických dat se uskutečnilo v termínu od 20. 5. 2014 do 4. 6. 2014 v budově P írodovědecké fakulty UK. Nahrávání probíhalo ve stejných akustických podmínkách, avšak nebylo možné dodržet konstantní čas nahrávání, což by bylo značně časově náročné. Nahrávky tak pocházejí z ranních, poledních i večerních hodin. Avšak vliv denní doby na akustické parametry nebyl kontrolován. Díky vzduchotechnice v místnosti se poda ilo zajistit i stejné klimatické podmínky. Místnost dále nepodléhala jakýmkoli detekovatelným rušivým vlivům a lze tak vyloučit vliv změny prost edí na akustické parametry i psychometrická data. Nahrávání hlasových vzorků a administrování osobnostních testů probíhalo p i jednom sezení. Po uvítání byl participant požádán, aby se usadil a vyplnil informovaný souhlas, ve kterém byl i stručně načrtnut průběh a struktura výzkumu. Po sléze byl proband vyzván, aby se usadil p ed nahrávací za ízení ve vzdálenosti 20 cm od mikrofonu. Participantovi byl p idělen kód, který zajišťoval anonymitu v průběhu celého výzkumu. Po zjištění základních demografických údajů následoval sběr hlasových vzorků. Nahrávání obsahovalo vzorky v následujícím po adí: spontánní popis událostí p edchozího dne, fonace prodloužených vokálů a četba p edloženého neutrálního textu. Účastníci byli tedy nejprve vyzváni, aby popsali události p edchozího dne v minimální délce jedné minuty volně, bez ohledu na obsah. Pro získání druhého akustického vzorku byli probandi pobídnuti k fonaci prodloužených vokálů /a/, /e/, /i/, /o/, /u/ o délce trvání p inejmenším 10 vte in. Posledním vzorkem bylo nahrávání čteného afektivně neutrálního textu, jehož neutralita spočívala v absenci emočně zabarvených vět. Za text byl zvolen návod na tradiční čínskou hru Mah-jong, p ičemž nahrávání čtení bylo po minutě a půl zastaveno bez ohledu na obsah. Po nahrávání hlasových vzorků nadcházela fáze sběru psychometrických dat trojího typu – Big Five, short Dark Triad, Self-deception Questionnarie (NEO-FFI, SD3, SDQ), jejichž administrace byla realizována papírovou formou. Po vyplnění osobnostních dotazníků byla participantovi vyplacena částka 100 Kč jako poděkování za účast ve výzkumu. 3.4. Dotazníkové metody První administrovaný sebehodnotící dotazník byla zkrácená verze inventá e NEO tzv. NEO-FFI (Costa, McRae, 1992). Šedesáti položková zkrácená verze byla zvolena z důvodu časové úspory. Každá z pěti škál (neuroticismus, extraverze, otev enost vůči 53
zkušenosti, p ívětivost, svědomitost) je tvo ena dvanácti položkami, které nejlépe vystihovaly škály v analýze inventá e NEO-PI, což znamená, že všechny položky inventá e NEO-FFI jsou rovněž obsaženy v NEO-PI. Jako druhý nástroj pro mě ení antisociálních osobnostních charakteristik byla zvolena zkrácená verze Temné triády tzv. SD3 (Jones, Paulhus, 2011), která má celkem 27 položek, p ičemž každá dimenze (narcismus, machiavellismus, psychopatie) je zastoupena devíti položkami. Posledním sebehodnotícím dotazníkem byl původní dotazník sebeklamu (SDQ), který vypracovalo duo vědců Sackheim a Gur (1ř7Ř). Dotazník mapuje tendence, které reprezentují psychoanalytickou p edstavu, že lidé v různé mí e musí čelit myšlenkám, které jsou společensky naprosto nep ijatelné a nežádoucí. Důležitým faktem je, že někte í jedinci se obzvláště zdráhají p iznat, že časté myšlenky o sexu, agresi namí ené vůči rodičům a dalších nežádoucích tendencí jim p išly na mysl. Další tendence sebeklamu vytvo ily indicie, že se jedná o rysovou kvalitu, a že má důsledky nejen na kvalitu života, ale i na reakci na psychoterapii (Paulhus, D.L, Reid, D.B., 1991). Tento dotazník tvo í dvacet položek. 3.5. Akustická analýza Hlasové vzorky byly po ízeny pomocí dvoustopého nahrávacího za ízení Sony PCM-D50 na 44.1 kHz vzorkovací frekvence. P ed samotnou akustickou analýzou proběhla unifikace délky nahrávek, p ičemž z fonace vokálů byla vyňata 4 vte inová pasáž bez začátku a konce fonace. Spontánní popis a četba neutrálního textu byla st ižena od počátku fonace v délce jedné minuty. K získání fyzikálně akustických parametrů byl využit software PRAAT 5.3.80 (Boersma, Weenink). V této studii byly získány formanty f1-f4. Mě ena byly rovněž i ší ky pásma reprezentované tzv. bandwidthty b1-b4. U dynamických vzorků, které jsou v této studii reprezentovány popisem událostí p edešlého dne a čtením neutrálního textu, byly rovněž mě eny celkový počet snímků/znělé snímky (total frames/voiced frames) a pomlky. Další skupina akustických parametrů se pojila s fundamentální frekvencí f0. Konkrétně byla mě ena minimální f0, maximální f0 , průměrná f0 a průměrná odchylka f0. Jako důležité ukazatele hlasové kvality se ukázaly parametry jitter a shimmer, p ičemž parametr jitter poukazuje na stupeň poruchy periodicity fundamentální frekvence a shimmer je parametr poruchy amplitudové stability (Teixeira, Oliveira, & Lopes, 2013). Dalším akustickým parametrem je tzv. harmonicky to 54
noise ratio (HNR) neboli poměr průměrných hladin harmonických k hladinám neharmonických složek (Frič, 2013). Posledním mě eným akustickým parametrem byla frekvenční poloha spektra, kde je stejný podíl akustické energie i nad tímto bodem - těžiště spektra (centrum of gravity - COG). Z důvodu silné vzájemné korelace mezi HNR, jitterem a shimmerem byla provedena redukce faktorovou analýzou bez rotace faktorů a byl vytvo en jednotný faktor označený jako „vocal smoothness“. 3.6. Analýza dat Po po ízení hlasových nahrávek následovala jejich editace a analýza v programu PRAAT (Boersma, Weenink) a dále proběhla extrakce dat do programu Microsoft Excell. V p ípadě psychometrických dat proběhlo jejich vyhodnocení a p evedení z papírové formy do programu Microsoft Excell a následovalo zanesení do statistického softwaru IBM SPSS 21. V první adě bylo zapot ebí otestovat normální rozložení výzkumného souboru. Pomocí Shapiro-Wilkova testu normality byly skóry očištěny o odlehlé hodnoty. V p ípadě otev enosti vůči zkušenosti a narcismu byl vy azen jeden participant. Následovala bivariantní korelační analýza všech osobnostních rysů (SDT, NEO-FFI, SDQ) pomocí Pearsonovy metody a byl vypočítán korelační koeficient (r). Pro tuto práci byly důležité vztahy machiavellismu, narcismu, psychopatie, neuroticismu, extroverze, otev enosti, p ívětivosti, svědomitosti a sebeklamu. Po zjištění vzájemných vztahů mezi osobnostními rysy proběhla statistická analýza jednotlivých osobnostních rysů se všemi mě enými akustickými parametry opět pomocí Pearsonovy metody. Pro osamocené korelace mezi akustickými parametry a psychometrickými daty byla uplatněna Bonfferoniho korekce, takže za signifikatní byly považovány výsledky s p<0.01. V p ípadě fonace všech hlásek byla vytvo ena faktorová analýza pro jednotlivé formanty a fundamentální frekvenci. Vznikl tak společný faktor všech hlásek dohromady pro f0-f4. Dalším procesem bylo zanesení formantů do euklidových prostorů o n-dimenzích, kdy tvo ily dimenze kumulativní hodnoty z-skórů jednotlivých formantů a nebo f0. Z-skóry jednotlivých formantových frekvencí byly hodnoceny pro každé pohlaví zvlášť. Použity byly logaritmované hodnoty jednotlivých formantů a f0. Euklidovské prostory byly použity ve variantách f1-f3, f1-f4, f2 a f3, f2 a f4, f0-f3, f0-f4 a následně byly korelovány s osobnostními proměnnými.
55
3.7. Výsledky statistické analýzy 3.7.1.
Vztahy mezi SDT, NEO-FFI, SDQ 3.7.1.1.
Ženy Tab č. 1 Vztahy mezi SDT, NEO-FFI, SDQ u žen
Neur
Extr
Prive
Svedom
MACH
NARC
PSYCH
SELFDEC
Svedom
MACH
NARC
PSYCH SELFDEC
-,086
-,071
-,101
-,103
-,461
-,088
-,200
,000
,612
,674
,553
,549
,005
,610
,236
37
37
37
37
37
36
36
36
37
-,559
1
,268
,154
,183
-,171
,483
-,043
,064
,109
,362
,278
,318
,003
,801
,706
Neur
Otevr
Prive
-,559
1
Extr
Otevr
,000 37
37
37
37
37
36
36
36
37
-,086
,268
1
-,197
-,232
-,257
,279
,130
-,294
,612
,109
,244
,166
,131
,099
,448
,077
37
37
37
37
37
36
36
36
37
-,071
,154
-,197
1
,291
-,433
-,031
-,618
,236
,674
,362
,244
,081
,008
,860
,000
,160
37
37
37
37
37
36
36
36
37
-,101
,183
-,232
,291
1
,060
,074
-,253
,442
,553
,278
,166
,081
,726
,669
,137
,006
37
37
37
37
37
36
36
36
37
-,103
-,171
-,257
-,433
,060
1
,052
,495
,162
,549
,318
,131
,008
,726
,762
,002
,345
36
36
36
36
36
36
36
36
1
*
-,219
,030
,200
36
-,461
,483
,279
-,031
,074
,052
,362
,005
,003
,099
,860
,669
,762
36
36
36
36
36
36
36
36
36
*
1
-,332
*
-,088
-,043
,130
-,618
-,253
,495
,362
,610
,801
,448
,000
,137
,002
,030
36
36
36
36
36
36
36
36
36
*
1
,048
-,200
,064
-,294
,236
,442
,162
-,219
-,332
,236
,706
,077
,160
,006
,345
,200
,048
37
37
37
37
37
36
36
36
37
Průměrné hodnoty osobnostních rysů u žen byly následující: neuroticismus 23,7 (SD=Ř,4), extroverze 33,5 (SD=7,1), otev enost 2ř,4 (SD=Ř), p ívětivost 33,5 (SD=Ř), svědomitost 29,5 (SD=8), machiavelismus 24,5 (SD=5,1), narcismus 24,3 (SD=4,7), psychopatie 18,9 (SD=4,4), sebeklam 7 (SD=2,4).
56
Jak je vidět z tabulky číslo jedna byly u žen zjištěny následující vztahy. Signifikantní negativní korelace se ukazuje mezi machiavellismem a p ívětivostí, kdy Pearsonův korelační koeficient nabyl hodnoty r=-0,433 na hladině signifikance p<0,01. Machiavellismus dále pozitivně koreluje s psychopatií (r=0,495; p<0,01). Narcismus vykazuje negativní korelaci s neuroticismem (r=-0,461; p<0,01). Dále pozitivně koreluje s extraverzí (r=0,483; p<0,01) a na nižší hladině signifikance pozitivně koreluje psychopatií (r=0,461; p<0,05). Nejsilnější negativní korelace se nachází mezi psychopatií a p ívětivostí (r=-0,618; p<0,01). Psychopatie dále pozitivně koreluje s machiavellismem i narcismem (viz. výše). V neposlední adě existuje negativní korelace mezi psychopatií a sebeklamem (r=-0,332; p<0,05). Za zmínku stojí i mírná negativní korelace mezi psychopatií a svědomitostí (r=0,253; p<0,05), která ovšem p i užití Spearmanovi metody byla signifikantní (rho=-0,351; p<0,05). 3.7.1.2.
Muži Tab č. 2 Vztahy mezi SDT, NEO-FFI, SDQ u mužů
Neur
Extr
Prive
Svedom
MACH
NARC
Svedom
MACH
NARC
PSYCH SELFDEC
,157
,229
-,742
-,310
-,318
,108
-,633
,247
,415
,231
,000
,101
,093
,577
,000
29
29
29
29
29
29
29
29
29
-,222
1
,287
-,430
,208
,499
,623
,520
-,187
,131
,020
,279
,006
,000
,004
,332
Neur
Otevr
Prive
-,222
1
Extr
Otevr
,247 29
29
29
29
29
29
29
29
29
,157
,287
1
-,006
-,073
,098
-,037
,256
-,367
,415
,131
,977
,706
,614
,850
,179
,050
29
29
29
29
29
29
29
29
29
,229
-,430
-,006
1
-,130
-,545
-,402
-,482
-,038
,231
,020
,977
,502
,002
,031
,008
,845
29
29
29
29
29
29
29
29
29
-,742
,208
-,073
-,130
1
,218
,069
-,277
,549
,000
,279
,706
,502
,256
,722
,145
,002
29
29
29
29
29
29
29
29
29
-,310
,499
,098
-,545
,218
1
,572
,686
-,060
,101
,006
,614
,002
,256
,001
,000
,759
29
29
29
29
29
29
29
29
29
-,318
,623
-,037
-,402
,069
,572
1
,654
-,134
,093
,000
,850
,031
,722
,001
,000
,489
29
29
29
29
29
29
29
29
57
29
PSYCH
SELFDEC
,108
,520
,256
-,482
-,277
,686
,654
,577
,004
,179
,008
,145
,000
,000
29
29
29
29
29
29
29
29
29
-,633
-,187
-,367
-,038
,549
-,060
-,134
-,493
1
,000
,332
,050
,845
,002
,759
,489
,007
29
29
29
29
29
29
29
29
1
-,493 ,007
29
Průměrné hodnoty osobnostních rysů u mužů byly následující: neuroticismus 21 (SD=7,3), extroverze 32,5 (SD=7,5), otev enost 31,5 (SD=5,6), p ívětivost 30,9 (SD=5,7), svědomitost 24 (SD=8,7), machiavelismus 25,3 (SD=5,7), narcismus 26 (SD=4,5), psychopatie 22,4 (SD=4,8), sebeklam 7,5 (SD=2,8). Jak je patrné z druhé tabulky, existují u mužů následné korelace osobnostních rysů. Spojení existuje mezi machiavellismem a extroverzí a to v podobě pozitivní korelace (r=0,499; p<0,01). Jako u žen existuje negativní korelace mezi machiavelismem a p ívětivostí (r=-0,332; p<0,05). Složky temné triády i u mužů pozitivně korelují, konkrétně machiavellismus s narcismem (r=0,572; p<0,01) a silněji s psychopatií (r=0,686; p<0,01). Narcismus pozitivně koreluje s extraverzí (r=0,623; p<0,01) a negativně s p ívětivostí (r=-0,402; p<0,01). Dále pozitivně koreluje jak s machiavellismem tak i psychopatií (r=0,654; p<0,01). Psychopatie se u mužů projevuje silněji než u žen. Na rozdíl od žen pozitivně koreluje s extraverzí (r=0,332; p<0,05). Stejně jako u žen negativně koreluje s p ívětivostí (r=-0,482; p<0,01). Dále existuje pozitivní korelace jak u machiavellismu, tak i narcismu. Poslední signifikantní vazbou je negativní korelace mezi psychopatií a sebeklamem (r=0,493; p<0,01). 3.7.2.
Korelace mezi osobnostními rysy a akustickými parametry 3.7.2.1.
Vztah mezi machiavelismem a akustickými parametry
U žen ani u mužů jsme nenalezli žádnou signifikantní korelaci mezi akustickými parametry a machiavellismem.
58
3.7.2.2.
Vztah mezi narcismem a akustickými parametry Tab. 3 Ženy - vztah mezi narcismem a akus. par. 2
NARC B1_A SDF0_E F3_I 1 -,408 NARC 36
-,334 -,491
F4_I
F3_U F4_U B1_U B1_POPIS PCA_F3
-,391
-,361
-,347
-,330
-,331
-,385
,014
,046
,002
,018
,031
,038
,049
,049
,021
36
36
36
36
36
36
36
36
36
U žen prokázala analýza fonace hlásky /a/ negativní korelaci s prvním bandwidhtem (r=0,408; p<0,05). Další negativní korelaci objevila analýza v p ípadě odchylky f0 (r=-0,334; p<0,05). U narcismu analýza hlásky /i/ prokázala negativní korelaci se t etím formantem (r=-0,491; p<0,01) a čtvrtým fomantem (r=-0,391; p<0,05). Analýza fonace hlásky /u/ dále prokázala negativní korelaci se t etím formantem (r=-0,361; p<0,05), čtvrtým formantem (r=-0,347; p<0,05) a prvním bandwidhtem (r=-0,330; p<0,05). Analýza spontánního popisu prokázala negativní korelaci s prvním bandwidhtem (r=-0,331; p<0,05). V p ípadě faktorové analýzy formantů všech hlásek /a/, /e/, /i/, /o/, /u/ narcismus negativně koreloval se t etím formantem (r=-0,385; p<0,05). V p ípadě mužů analýza fonace hlásky /a/ projevila pozitivní korelaci s HNR (r=0,400; p<0,05). V p ípadě četby byla objevena negativní korelace s minimální f0 (r=0,368; p<0,05). 3.7.2.3.
Vztah mezi psychopatií a akustickými parametry Tab. 4 Ženy - vtah mezi psychopatií a akus. par.
PSYCH B3_A 1 PSYCH 36
,355
B3_I
F3_A F4_A HNR_A HNR_E HNRMAX_POPIS JITT_A JITT_E
-,537 -,352 -,399
JITT_I
,577
,414
,341
-,441
-,363
-,437
,034
,001
,035
,016
,000
,012
,042
,007
,029
,008
36
36
36
36
36
36
36
36
36
36
PSYCH MINF0_CETBA MINF0_I SHIM_A SHIM_E SHIM_ SHIM_O smo_E
smo_A
smo_I
I 1 PSYCH 36
,357
,368
-,469
-,461
-,390
-,349
,463
,581
,369
,033
,027
,004
,005
,019
,037
,004
,000
,027
36
36
36
36
36
36
36
36
36
59
Z tabulky číslo čty i je patrné, že v p ípadě žen analýza fonace hlásky /a/ prokázala negativní korelaci se t etím formantem (r=-0,352; p<0,05), čtvrtým formantem (r=-0,399; p<0,05), pozitivní korelaci se t etí bandwidhtem (r=0,355; p<0,05). Silná pozitivní korelace se projevila u HNR (r=0,577; p<0,01), silná negativní korelace u jitteru (r=-0,441; p<0,01) i shimmeru (r=-0,469; p<0,01). Psychopatie silně pozitivně korelova s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,5Ř1; p<0,01). V p ípadě fonace hlásky /e/ analýza opět prokázala pozitivní korelaci s HNR (r=0,414; p<0,05) a negativní korelaci s jitterem (r=-0,363; p<0,05) i shimmerem (r=-0,461; p<0,01). I v p ípadě hlásky /e/ se projevila pozitivní korelace s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,463; p<0,01). V p ípadě fonace hlásky /i/ se projevila negativní korelace se t etím bandwidhtem (r=-0,537; p<0,01), pozitivní korelace s minimální f0 (r=0,368; p<0,05), a jako v p ípadě p edchozích hlásek negativní korelace s jitterem (r=-0,437; p<0,01) a shimmerem (r=-0,390; p<0,05). Psychopatie pozitivně korelovala s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,36ř; p<0,05) V p ípadě fonace hlásky /o/ analýza prokázala negativní korelaci se shimmerem (r=-0,349; p<0,05). V p ípadě fonace hlásky /u/ se projevila pozitivní korelace s maximální f0 (r=0,393; p<0,05). Analýza četby prokázala pozitivní korelaci s minimální f0 (r=0,357; p<0,05). Analýza spontánního popisu prokázala pozitivní korelaci s maximální HNR (r=0,341; p<0,05). Tab. 5 Muži - vtah mezi psychopatií a akus. par. PSYCH F1_I F3_O B2_A B2_CETBA B3_E B4_CETBA HNRMAX_U SHIM_CETBA 1 PSYCH 29
,459
,400
,396
-,372
,369
-,369
-,398
-,414
,012
,032
,034
,047
,049
,049
,032
,026
29
29
29
29
29
29
29
29
U mužů prokázala analýza fonace hlásky /a/ pozitivní korelaci se druhým bandwidhtem (r=0,396; p<0,05). V p ípadě fonace hlásky /e/ se projevila pozitivní korelace se t etím bandwidhtem (r=0,36ř; p<0,05). V p ípadě fonace hlásky /i/ byla nalezena pozitivní korelace s prvním formantem (r=0,459; p<0,05). Analýza fonace hlásky /o/ prokázala pozitivní korelaci se t etím formantem (r=0,400; p<0,05). V p ípadě fonace hlásky /u/ se projevila negativní korelace s maximální HNR (r=-0,398; p<0,05). V p ípadě četby se projevila negativní korelace se druhým bandwidhtem (r=-0,372; p<0,05) a shimmerem (r=-0,414; p<0,05). Analýza spontánního popisu prokázala negativní korelaci se čtvrtým bandwidhtem (r=-0,369; p<0,05).
60
3.7.2.4.
Vztah mezi sebeklamem a akustickými parametry Tab. 6 Ženy - vztah mezi sebeklamem a akus. par.
HNR_A HNR_E HNRMAX_E HNR_I HNR_O HNRMAX_O HNR_CETBA HNR_POPIS
Sebeklam
-,332
-,425
-,360
-,509
-,373
-,327
-,431
-,336
,045
,009
,029
,001
,023
,048
,008
,042
37
37
37
37
37
37
37
37
SHIM_A
Sebeklam
Sebeklam
SHIM_CETB
SHIM_
SHIM_
SHIM_
A
E
I
O
F1_I MAXF0_I SDF0_I B4_O
,465
,445
,492
,577
,418 ,327
,333
,409
,364
,004
,006
,002
,000
,010 ,048
,044
,012
,027
37
37
37
37
37
37
37
smo_I
smo_O
37
37
smo_CETBA smo_POPIS JITT_CETBA JITT_I
-0,544
-0,380
-0,463
-0,368
,419
,436
,001
,020
,004
,025
,010
,007
37
37
37
37
37
37
Analýza fonace hlásky /a/ u žen prokázala negativní korelaci s HNR (r=-0,332; p<0,05) a pozitivní korelaci se shimmerem (r=0,465; p<0,01). V p ípadě fonace hlásky /e/ se projevila negativní korelace s HNR (r=-0,425; p<0,01), maximální HNR (r=-0,360; p<0,05) a pozitivní korelace se shimmerem (r=0,492; p<0,01). V p ípadě fonace hlásky /i/ se projevila pozitivní korelace s prvním formantem (r=0,327; p<0,05), odchylkou f0 (r=0,409; p<0,05), maximální f0 (r=0,333; p<0,05), dále negativní korelace s HNR (r=0,509; p<0,01) a pozitivní korelace s jitterem (r=0,436; p<0,01) i shimmerem (r=0,577; p<0,01) a negativní korelace s faktorem „vocal smoothness“ (r=-0,544; p<0,01). Analýza fonace hlásky /o/ prokázala pozitivní korelaci se čtvrtým bandwidhtem (r=0,364; p<0,05), dále negativní korelaci s HNR (r=-0,373; p<0,05), maximální HNR (r=-0,327; p<0,05), pozitivní korelaci se shimmerem (r=0,418; p<0,05) a negativní korelaci s faktorem „vocal smoothness“ (r=-0,380; p<0,01). Pozitivní korelace byla nalezena v p ípadě fonace hlásky /u/ se t etím formantem (r=0,360; p<0,05), druhým bandwidhtem (r=0,383; p<0,05) a minimální f0 (r=0,339; p<0,05). Analýza četby prokázala negativní korelaci s HNR (r=0,431; p<0,01) a pozitivní korelaci s jitterem (r=0,419; p<0,01) i shimmerem (r=0,445; p<0,01) a negativní korelaci s faktorem „vocal smoothness“ (r=-0,463; p<0,01). Negativní 61
korelace byla zjištěna u spontánního popisu v p ípadě čtvrtého formantu (r=-0,373; p<0,05), HNR (r=0,336; p<0,05), pozitivní korelace se shimmerem (r=0,331; p<0,05) a s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,36Ř; p<0,01). Tab. 7 Muži - vztah mezi sebeklamem a akus. par. sebeklam
GRAVo
1 sebeklam 29
HNR_CETBA HNRMAXcetba SHIMcetba
smoo_CETBA
,550
-,471
-,596
,460
-0,467
,002
,010
,001
,012
,011
29
29
29
29
29
U mužů prokázala analýza fonace hlásky /o/ s těžištěm spektra (r=0,550; p<0,01). Analýza četby prokázala negativní korelaci s HNR (r=0,471; p<0,01), maximální HNR (r=-0,596; p<0,01), pozitivní korelaci se shimmerem (r=0,460; p<0,05) a negativní korelaci s faktorem „vocal smoothness“ (r=-0,467; p<0,01). 3.7.2.5.
Vztah mezi neuroticismem a akustickými parametry
Tab. 8 Ženy - vztah mezi neuroticismem a akus. par. Neur 1 Neur
B4_A MAXF0_I MEANF0_I F4_O B3_O B4_O B1_Cetba B2_Cetba B2_Popis -,549
,435
,372
,471
-,374
-,448
,437
,336
,330
,000
,007
,024
,003
,023
,005
,007
,042
,046
37
37
37
37
37
37
37
37
37
37
Z tabulky číslo osm je patrné, že u žen p i fonaci hlásky /a/ neuroticismus negativně koreloval se čtvrtým bandwidhtem (r= -0,549; p<0,01). Další spojitost neuroticismu se ukázala u fonace hlásky /i/ v podobě pozitivní korelace s maximální f0 (r=0,435; p<0,01), s průměrnou f0 (r=0,372; p<0,05). P i fonaci hlásky /o/ prokázala pozitivní korelaci se čtvrtým formantem (r=0,471; p<0,01), negativní korelaci se t etím (r=-0,374; p<0,05) a čtvrtým bandwidhtem (r=-0,448; p<0,05. Pozitivní korelace se ukázala u četby s prvním bandwidhtem (r=0,437; p<0,01), druhým bandwidhtem (r=0,336; p<0,05). V p ípadě spontánního popisu se ukázala pozitivní korelace neuroticismu s druhým bandwidhtem (r=0,330; p<0,05).
62
Tab. 9 Muži - vztah mezi neuroticismem a akus. par. Neur SHIM_A SHIM_O GRAV_E GRAV_O GRAV_U B1_E F3_POPIS F4_O PCA_F4 HNR_U 1 Neur 29
,397
,435
-,475
-,601
-,490
,420
,504
,492
,401
-,375
,033
,018
,009
,001
,007
,023
,005
,007
,031
,045
29
29
29
29
29
29
29
29
29
29
U mužů se p i fonaci hlásky /a/ objevila pozitivní korelace s shimmerem (r=0,397; p<0,05). Fonace hlásky /e/ prokázala pozitivní korelaci s prvním bandwidhtem (r=0,420; p<0,05) a negativní korelaci s těžištěm spektra (r=-0,475; p<0,01). Fonace hlásky /o/ ukázala pozitivní korelaci se čtvrtým formantem (r=0,4ř2; p<0,01), shimmerem (r=0,435; p<0,05) a negativní korelaci s těžištěm spektra (r=-0,601; p<0,01). Fonace hlásky /u/ poukázala na negativní korelaci neuroticismu s HNR (r=-0,375; p<0,05) a těžištěm spektra (r=-0,490; p<0,01). Spontánní popis prokázal pozitivní korelaci se t etím formantem (r=0,504; p<0,01). V p ípadě faktorové analýzy formantů všech hlásek /a/, /e/, /i/, /o/, /u/ se projevila pozitivní korelace se čtvrtým formantem (r=0,401; p<0,05) 3.7.2.6.
Vztah mezi extraverzí a akustickými parametry
Analýza fonace /a/ u žen prokázala pozitivní korelaci se čtvrtým bandwidhtem (r=0,463; p<0,01). U mužů v p ípadě analýzy fonace hlásky /a/ existuje pozitivní korelace se čtvrtým bandwidhtem (r=0,463; p<0,01). 3.7.2.7.
Vztah mezi otevřeností a akustickými parametry Tab. 10 Ženy - vztah mezi otevřeností a akus. par.
Otevr F1_E HNR_E HNRMAX_E SHIM_E HNR_I SHIM_I vocal_smoothness_I SDF0_O HNR_POPIS 1 -,434
,372
,355
-,345
,330
-,328
,341
-,470
,381
,007
,023
,031
,036
,046
,048
,039
,003
,020
37
37
37
37
37
37
37
37
37
Otevr 37
Z tabulky deset je patrné, že analýza fonace hlásky /e/ u žen prokázala negativní korelaci s prvním formantem (r=-0,434; p<0,01), pozitivní korelaci s HNR (r=0,372; p<0,05), maximální HNR (r=0,355; p<0,05) a negativní korelaci s shimmerem (r=-0,345; p<0,05). Fonace hlásky /i/ prokázala pozitivní korelaci s HNR (r=0,330; p<0,05) a negativní 63
s shimmerem (r=-0,328; p<0,05). Zároveň otev enost pozitivně korelovala s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,341; p<0,05). Analýza fonace hlásky /o/ ukázala na negativní korelaci s odchylkou f0 (r=-0,370; p<0,01). Exprese spontánního popisu prokázala pozitivní korelaci s HNR (r=0,381; p<0,05). Tab. 11 Muži - vztah mezi otevřeností a akus. par Otevr
HNR_E HNRMAX_E HNR_O HNRMAX_O JITT_U smo_U HNRMAX_CETBA
1 Otevr 29
,468
,503
,431
,425
-,402
,403
,374
,010
,005
,020
,022
,034
,033
,045
29
29
29
29
28
28
29
Z tabulky jedenáct je patrné, že u mužů prokázala analýza fonace hlásky /e/ pozitivní korelaci s HNR (r=0,468; p<0,05) a maximálním HNR (r=0,503; p<0,01). Fonace hlásky /o/ prokázala pozitivní korelaci s HNR (r=0,431; p<0,05) a maximální HNR (r=0,425; p<0,05). Dále se u fonace hlásky /u/ objevila negativní korelace s jitterem (r=0,402; p<0,05) a pozitivní korelace s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,403; p<0,05). Maximální HNR pozitivně korelovalo s otev eností v p ípadě četby neutrálního textu (r=0,374; p<0,05). 3.7.2.8.
Vztah mezi přívětivostí a akustickými parametry
U žen jsme neobjevili žádnou signifikantní korelaci mezi akustickými parametry a p ívětivostí. Tab. 12 Muži - vztah mezi přívětivostí a akus. par. Prive
MEANF0_
MEANF0_POPI
U 1 Priv e 29
MEANF0_
PCA_meanF
A
0
-,380
-,371
,037
,042
,048
,020
28
29
29
28
HNR_E 1
Prive 29
HNRMAX_E
F1_POP
B1_POPI
-,437 -,375
MINF0_E
,403
,390
-,518
,045
,030
,036
,004
29
29
29
29
smo_E
MINF0_U
-,422
-,445
-,369
,-411
-,407
,023
,016
,049
,027
,032
29
29
29
29
28
64
B3_E
IS
-,396
Prive
F1_I
Jak ukazuje tabulka dvanáct, u mužů prokázala analýza fonace hlásky /a/ negativní korelaci s průměrnou f0 (r=-0,371; p<0,05). V p ípadě fonace hlásky /e/ analýza prokázala negativní korelaci se t etím bandwidhtem (r=-0,518; p<0,01), minimální f0 (r=-0,369; p<0,05), HNR (r=-0,422; p<0,05), maximální HNR (r=-0,445; p<0,05) a negativní korelaci s faktorem „vocal smoothness“ (r=0,411; p<0,05). Analýza fonace hlásky /i/ prokázala negativní korelaci s prvním formantem (r=-0,375; p<0,05). U analýzy fonace hlásky /u/ se prokázala negativní korelace s minimální f0 (r=-0,407; p<0,05) a průměrnou f0 (r=-0,396; p<0,05). V p ípadě analýzy popisu se projevila pozitivní korelace s prvním formantem (r=0,403; p<0,05), prvním bandwidhtem (r=0,390; p<0,05) a negativní korelaci s průměrnou f0 (r=-0,380; p<0,05). Analýza četby prokázala pozitivní korelaci s prvním bandwidhtem (r=0,438; p<0,05) a jako v p ípadě popisu i u četby se ukázala negativní korelace s voiced frames (r=-0,521; p<0,01). V p ípadě faktorové analýzy formantů všech hlásek /a/, /e/, /i/, /o/, /u/ se projevila negativní korelace s průměrnou f0 (r=-0,437; p<0,01). 3.7.2.9.
Vztah mezi svědomitostí a akustickými parametry
U žen jsme neobjevili žádnou signifikantní korelaci mezi akustickými parametry a svědomitostí. Tab. 13 Muži - vztah mezi svědomitostí a akus. par. Svedom F2_I F2_POPIS F2_O F3_I F3_POPIS F3_CETBA F4_O F4_POPIS PCA_F4 HNR_U 1 ,382 Svedom 29
-,379 -,369 ,434
,041
,043
29
29
,049 ,019 29
29
-,589
-,516 -,560
GRAV_U
-,359
-,385
,385
,428
,001
,004
,002
,056
,039
,039
,020
29
29
29
29
29
29
29
V p ípadě mužů prokázala analýza fonace hlásky /i/ pozitivní korelaci s druhým formantem (r=0,382; p<0,05), t etím formantem (r=0,434; p<0,05). V p ípadě analýzy fonace hlásky /o/ se projevila negativní korelace druhým formantem (r=-0,369; p<0,05), čtvrtým formantem (r=-0,560; p<0,01). Analýza hlásky /u/ prokázala pozitivní korelaci s HNR (r=0,385; p<0,05) a těžištěm spektra (r=0,42Ř; p<0,05). V p ípadě spontánního popisu se projevila negativní korelace s prvním formantem (r=-0,393; p<0,05), druhým formantem (r=-0,379; p<0,05), t etím formantem (r=-0,589; p<0,01) a pozitivní korelace s jitterem (r=0,472; p<0,05). Analýza četby prokázala negativní korelaci se t etí formantem (r=-0,516; p<0,01). V p ípadě faktorové analýzy formantů všech hlásek /a/, /e/, /i/, /o/, /u/ se projevila negativní korelace se čtvrtým formantem (r=-0,385; p<0,05). 65
3.8. Interpretace výsledků a diskuze Machiavellismus Ze statistické analýzy je zjevné, že jsme nenalezli žádnou statisticky významnou korelaci mezi akustickými proměnnými a osobnostním rysem machiavellismu. Toto zjištění může poukazovat na skutečnost, že machiavelliánské tendence se v hlasu manifestují spíše situačně. V akustických parametrech by se machiavellismus mohl manifestovat v situacích, které vyžadují klamání nap íklad ve formě lhaní. Lze dále p edpokládat, že machiavelliánské tendence lze maskovat prozodickou modulací v hlasovém projevu, která by byla detekovatelném prost ednictvím porovnání akustických parametrů ve spontánním projevu a „módu“ lhaní. Takovýto „mód“ ovšem nutně vyžaduje sociální interakci. Akustická analýza realizovaná v této studii zahrnovala pouze hlasové vzorky, které nebyly na interakci závislé. Stručně ečeno je možné, že machiavelliánské tendence jsou spíše důsledkem socializačních mechanizmů jako je výchova a učení. V konečném důsledku ani nemá smysl, aby se manipulativní tendence v hlase manifestovaly a to z prostého důvodu, že by ji každý odhalil p ed tím, než by došlo k zisku benefitu. Za zmínku stojí i fakt, že průměrné skóry žen a mužů se témě nelišily. Není tak možné uvažovat o dispozici, která by byla determinována pohlavím. V kontextu společného základu temné Temné triády jsou výsledky v souladu s nálezy p edchozích studií jen částečně. Tato studie potvrdila u žen i mužů signifikantní negativní korelaci mezi machiavellismem a p ívětivostí a pozitivní korelaci s psychopatií i narcismem. Z toho lze soudit, že machiavellismus sdílí společné jádro s narcismem a psychopatií, které je zastoupeno nízkou p ívětivostí. Jinými slovy, že rysy Temné triády jsou antisociálního charakteru. Dá se také uvažovat o tom, že osobnostní rysy psychopatie a narcismu disponují k manipulativním tendencím, které jsou pro machiavelismus typické. Tento kauzální vztah ovšem z korelace nevyplývá. P i pohledu na ženy v této studii však neexistuje korelace mezi machiavelismem a narcismem. Důvodem může být nižší průměrný skór narcismu u žen. V p ípadě mužů byly korelace rovněž statisticky významné. Jako v p ípadě žen machiavellismus pozitivně koreloval s psychopatií a negativně s p ívětivostí. Ovšem v p ípadě mužů zároveň pozitivně koreloval s extroverzí, o čemž se dá íci, že manipulativní tendence vyžadují určité facety extroverze, jako je asertivita a z počátku i společenskost.
66
Narcismus V p ípadě žen se jako statisticky významný ukázal t etí a čtvrtý formant, který s narcismem koreloval negativně a to i v p ípadě faktorové analýzy všech vokálů. Distribuce vokální energie tak probíhá spíše v nižších spektrech. Percepčně je pokles intenzity vyšších harmonických tónů spojován s dyšností (breathiness) (Frič, 2013). V kontextu percepce jsou právě dyšné hlasy posuzovány jako atraktivnějí (Xu, Lee, Wu, Liu, Birkholz, 2013). Důležité je, že i narcismus je spojen s vyšším hodnocením fyzické atraktivity (Holtzman, Strube, 2010). Dalo by se tedy uvažovat nad tím, že tyto akustické parametry mohou zvyšovat atraktivitu jedince a tím zvyšovat reprodukční úspěch. Tomu nasvědčuje i fakt, že u mužů i žen narcismus negativně koreloval s neuroticismem, jehož nízké skóry na druhou stranu pozitivně korelují s atraktivitou (Mathes, Kahn, 1975). Spojujícím článkem je právě čtvrtý formant, se kterým neuroticismus koreloval pozitivně. U mužů se sice neprojevila žádná významná korelace, avšak jako zajímavé se ukázalo spojení narcismu se zanesením formantů do euklidových prostorů. Tyto prostory ukazují na vzdálenost od průměru (Baumann, Belin, 2008). Signifikantní negativní korelace se prokázala u četby a faktorové analýzy všech vokálů. Jinými slovy čím byly hlasy vzdálenější od průměru, tím menší byla i vazba s narcismem. V kontextu percepce hlasu jsou právě průměrné hlasy hodnoceny jako atraktivnější. Tato spojitost podporuje tvrzení, že narcismus je spojen s vyšším hodnocením fyzické atraktivity, která zahrnuje i atraktivitu hlasovou. Psychopatie Jako velmi konzistentní se ukázala spojitost mezi psychopatií a jednotným faktorem, který byl v této studii nazván jako „vocal smoothness“. Tento faktor p edstavuje nižší hodnoty parametru poruchy periodicity fundamentální frekvence (jitter), nižší hodnoty parametru poruchy amplitudové stability (shimmer) a vyšší hodnoty poměru průměrných hladin harmonických k hladinám neharmonických složek (HNR). Právě faktor „vocal smoothness“ pozitivně koreloval s psychopatií. Vyšší percentuální zastoupení jitteru a shimmeru jsou považovány za hlasovou patologii (Wertzner, Schreiber, Amaro, 2005; Kreimanm Gerrat, 2005). Faktor „vocal smoothness“ tak může odrážet funkční stav a fungovat jako indikátor zdraví. To lze interpretovat i jiným způsobem. Jelikož jednotlivé facety psychopatie, mezi které pat í odolnost vůči stresu, emoční plochost, tendence k riskování jsou spojené s vyšší dominancí (Skeem, Polaschek, Patrick, Lilienfeld, 2011), může v rámci kompetice tento faktor signalizovat právě dominanci. Tento faktor může být 67
percepčně opačným pohlavím vnímán jako hlas klidný a p íjemnější. Spojitost mezi „vocal smoothness“ a psychopatií byla z ejmá zejména u žen. U mužů jsme nenašli tolik signifikantních korelací jako u žen. Navzdory neexistence statisticky významné korelace psychopatie s „vocal smoothness“ byla i u mužů pozorovatelná nesignifikantní tendence akustických parametrů, které p edstavují „vocal smoothness“. Jinými slovy i u mužů rostlo s psychopatií HNR a klesaly parametry jitter i shimmer. Metodologicky lze tento rozdíl lze vysvětlit nestejným poměrem počtu žen a mužů. Manifestace psychopatie v hlasovém projevu by potvrzovala i biologickou složku tohoto rysu, který může souviset s LHS. Za zmínku stojí i větší variance psychopatie u mužů, což naznačuje souvislost s LHS. Jak bylo ečeno v teoretické části, muži by mohli zastupovat spíše r-strategii, zatímco ženy K-strategii. Větší variance psychopatie u mužů a pohlavní rozdíly v LHS by potvrzovali, že psychopatie a její facety zastupují chování, které je typické pro r-strategii. Právě r-strategie je charakteristická slabou orientací na budoucnost, krátkodobou reprodukční strategií a proto i krátkodobými partnerskými vztahy, sobeckými dispozicemi, deficitem sebekontroly a jinými antisociálními projevy (Gladden, Figuerdo, 2009). To by vysvětlovalo, proč je psychopatie ve své podstatě antisociální. Sebeklam U konceptu sebeklamu ukázala akustická analýza p esně opačnou tendenci v kontextu faktoru „vocal smoothness“ než v p ípadě psychopatie. Čím vyšších skórů bylo dosaženo v testu
sebeklamu
tím
menších
hodnot
nabýval
faktor
„vocal
smoothness“.
Psychoanalytický koncept sebeklamu charakterizuje sebezap ení a popírání myšlenek, které jsou sociálně nežádoucí. Z toho plyne, že popírání vlastních tendencí de ruku v ruce s dodržování sociálně morálních pravidel, čímž dochází k podpo e kooperace ve skupině (Gladden, Welch a kol., 2009). S dodržováním morálních pravidel souvisí K-strategie, zatímco r-strategie souvisí se slabší orientací na kooperaci. Zajímavé ovšem je, že psychopatie negativně korelovala se sebeklamem u mužů i u žen, což lze vysvětlit tak, že jedincům se silným zastoupením psychopatického rysu méně záleží na ostatních a tedy i na sociálních normách. Jiné vysvětlení lze najít v tom, že psychopatický rys může souviset s poznáním vlastního „stínu“ v jungovském slova smyslu. Jinak ečeno psychopatie může být spojena s p iznáním si vlastních negativních vlastností.
68
NEO-FFI U neuroticismu jsme našli pozitivní vazbu se t etím a čtvrtým formantem, negativní vazbu s těžištěm spektra a pozitivní se t etím a čvrtým bandwidhtem. Tyto hodnoty akustických parametrů jsou spojovány se specifickou hlasovou kvalitou, která je nazývána jako „breathy“ (dyšná). Distribuce vokální energie ve vyšších spektrech může být spojena s úzkostností a anxiozitou, které jsou ve vazbě s hladinou progesteronu, jehož nižší hladiny jsou spojovány se ztrátou vokální energie ve vyšších spektrech (Abitbol, 1999). Progesteron je produkován nejen u žen jako pohlavní hormon, ale v nižší mí e je během pubertálního vývoje produkován i v nadledvinkách a ve varlatech u mužů. Zároveň byl nalezen i v hlasivkách (Kadakia, Carlson, Sataloff, 2013). U extraverze se krom vztahu se čtvrtým bandwidhtem neobjevila žádná spojitost. Na rozdíl od p edchozí studie (Feldstein, Sloan, 1řŘ4) se v rámci dynamických parametrů nepotvrdil vztah se znělými snímky, které indikují tempo eči. To může opět být spojováno s tím, že extroverze se bude projevovat spíše v interakcích. U otev enosti vůči zkušenosti se u obou pohlaví ukázal jako významný opět faktor „vocal smoothness“, se kterým otev enost vůči zkušenosti korelovala pozitivně. Otev enost vůči zkušenosti zahrnuje facety jako je fantazie, smysl pro estetiku a prožívání (H ebíčková, 2011). Otev enost vůči zkušenosti negativně korelovala se sebeklamem, který koreloval s faktorem „vocal smoothness“, avšak v opačném směru, než otev enost. P íčina tohoto spojení zatím zůstává nejasná. U žen mezi p ívětivostí a akustickými parametry nebyla nalezena žádná statisticky významná korelace. Avšak u mužů existuje spojitost mezi p ívětivostí a fundamentální frekvencí. Podoba této závislosti existuje ve formě negativní korelace, tedy čím vyšší skór p ívětivosti, tím je průměrná fundamentální frekvence nižší. Na fundamentální frekvenci má celkem silný vliv testosteron, p ičemž s vyšší hladinou testosteronu fundamentální frekvence klesá (Evans, Neave, 2008). To lze chápat jako signál v elosti a současně i kompetence a síly. Za zmínku stojí i to, že p ívětivost negativně korelovala s faktorem „voice smoothness“, což v kombinaci s nižší fundamentální frekvencí může p edstavovat specifickou kvalitu hlasu signalizující v elost. V p ípadě svědomitosti u žen nebyla nalezena žádná statisticky významná korelace. U mužů se ukázala zajímavá změna pozitivních a negativních korelací u různých hlasových vzorků. Zejména p i fonaci /i/ koreloval t etí formant se svědomitostí pozitivně, 69
zatímco p i četbě a popisu koreloval negativně. To lze interpretovat tak, že jedinci, kte í dosahovali vyšších skórů v rysu svědomitosti, si byli „více vědomi“ a měli větší kontrolu nad čtením a popisem. Vysoké skóry svědomitosti jsou spojené se striktním dodržováním etických principů a morálních závazků (H ebíčková, 2011). To je podpo eno i v kontextu toho, že existuje negativní korelace mezi svědomitostí a sebeklamem, který je také silně spjat s normativním tlakem. Limity studie a další směr výzkumu Limity této studie spat uji p edně v tom, že do výzkumu byl zahrnut poměrně malý vzorek, jehož důsledkem je i nižší míra variance dat. S vzorkem souvisí i další omezení, konkrétně různé zastoupení mužů a žen (2ř mužů a 37 žen), což mohlo mít vliv na konečnou korelační analýzu. Do výzkumu nebyly zahrnuty údaje o váze a výšce, které souvisejí s proporcemi vokálního traktu. Rovněž nebyly mě eny hladiny hormonů, které se zdají být v kontextu hlasového projevu velmi důležité. Vzorek zahrnoval p evážně studenty, kte í p edstavují specifickou populační skupinu. K mě ení antisociálních vlastností byl použit pouze jeden psychometrický nástroj, který p edstavuje sice validní avšak neúplný obraz o jednotlivých osobnostních rysech. Limity práce ovšem naznačují i další směr v oblasti výzkumu hlasu a osobnosti. Má smysl pokračovat v detailnějších analýzách, které se mohou zamě ovat na jednotlivé rysy a již nalezené akustické koreláty. V kontextu antisociálních osobnostních rysů bude vhodné do výzkumu zapojit i komparaci s klinickým vzorkem. Jedinci pohybující se na extrémech těchto osobnostních rysů by mohli poskytnout silnější vazby. Jak již bylo zmíněno, u některých osobnostních rysů má smysl mě it i hladiny specifických hormonů, jako je nap íklad testosteron, progesteron či kortizol, které by mohly vnést světlo p i hledání možným p íčin osobnostních charakteristik. Závěr Pokud je nám známo, doposud se žádná studie nepokusila zmapovat akustické parametry v kontextu osobnostního modelu Temné triády. Ani v p ípadě psychoanalytického konceptu sebeklamu žádné výzkumy neprově ovaly vazbu s hlasovou kvalitou. Tato práce tak p ináší nové poznatky ve výzkumu hlasu a jeho vazby na specifické osobnostní rysy. I p es všechna zmíněná omezení můžeme íci, že se některé osobnostní rysy v hlase manifestují. Zejména v p ípadě psychopatie a sebeklamu se ukázala těsná vazba se t emi 70
akustickými parametry, které dohromady p edstavují faktor „vocal smoothness“. Tento název byl užit z toho důvodu, že vysoké zastoupení HNR a nízké hodnoty jitteru a shimmeru, mohou být percepčně vnímány jako hlasová klidnost či jemnost. Opačné hodnoty tohoto parametru značí hlasovou patologii, která nemusí mít zjevnou fyziologickou p íčinu. I v p ípadě osobnostních rysů modelu Big-5 byla nalezena vazba na specifické akustické parametry. A to zejména v p ípadě neuroticismu, u kterého tato studie prokázala vazbu na takové akustické parametry, které by mohly být percepčně vnímány jako „dyšné“ (breathy). Praktické užití poznatků nalezených v této studii může být spojeno s vývojem pomocných psychodiagnostických metod, které by umožnily odhalit osobnostní rysy mluvčího spektrální analýzou hlasového projevu. Zejména v psychoterapii by takové analýzy mohly posloužit jako pomocný psychodiagnostický nástroj. Tyto poznatky dále mohou posloužit p i vývoji softwaru pro simulaci ečových vzorců, které by zastupovaly specifické osobnostní rysy. Proč bychom vlastně měli hledat osobnost v hlase? Je to z toho důvodu, že každý z nás je tak trochu machiavelista, narcis i psychopat. Také proto, že reciprocita funguje jen tehdy, jestliže se lidé znají. Pokud se lidé neznají, pak je výhodné být schopen identifikovat svého dobrodince, ale i svého nep ítele. Je dobré poznat holubičku a rozeznat ji od jest ába. Má smysl vědět, zda je možné jít do koalice, či souboje. To můžeme učinit tehdy, pokud nám svou ochotu či neochotu ke spolupráci nějak signalizují. A právě k tomu nám může posloužit lidský hlas.
71
Seznam použité literatury: Abitbol, J., Abitbol, P., & Abitbol, B. (1999). Sex hormones and the female voice. Journal of Voice, 13(3), 424–446. doi:10.1016/S0892-1997(99)80048-4 Adler, A. (1978). Masculine protest and a critique of Freud. In H. L. Ansbacher & R. R.Ansbacher (Eds.), Co-operation between the sexes. New York, NY: Norton Akhtar, S., & Thomson, J. A. (1982). Overview: Narcissistic personality disorder. American Journal of Psychiatry, 139, 12–20. Allsopp, J., Eysenck, H. J., & Eysenck, S. B. G. (1991). Machiavellianism as a component in psychoticism and extraversion. Personality and Individual Differences, 12, 29-41. Ames, D. R., Rose, P., & Anderson, C. P. (2006). The NPI-16 as a short measure of narcissism. Journal of Research in Personality, 40, 440–450. Andreou, E. (2004). Bully/victim problems and thein association with Machiavellianism and self-efficacy in Greek primary school children. British Journal of Educational Psychology, 74, 297-309. Awan, S., N. (1991). Phonetographic profiles and F0-SPL characteristics of untrained versus trained vocal Gross, J Voice, Vol. 5 Babiak, P., & Hare, R. D. (2006). Snakes in suits: When psychopaths go to work. New York: HarperCollins. Barber, N. (1998). Sex differences in disposition towards kin, security of adult attachment, and sociosexuality as a function of parental divorce. Evolution and Human Behavior, 19, 125-132. Barr, K. N., & Quinsey, V. L. (2004). Is psychopathy a pathology or a life strategy? Baughman, H. M., Jonason, P. K., Lyons, M., & Vernon, P. a. (2014). Liar liar pants on fire: Cheater strategies linked to the Dark Triad. Personality and Individual Differences, 71, 35–38. doi:10.1016/j.paid.2014.07.019 Baumann, O., & Belin, P. (2010). Perceptual scaling of voice identity: common dimensions for different vowels and speakers. Psychological Research PRPF, 74(1), 110–120. doi:10.1007/s00426-008-0185-z Becker, J. A., & O'Hair, H. D. (2007). Machiavellians' motives in organizational citizenship behavior. Journal of Applied Communication Research, 35,246-267. Belin, P. (2010). Vocal Attractiveness doi:10.1016/j.cub.2009.11.034
Increases
by
Averaging.
Current
Biology,
20(2),
116–120.
Bereczkei, T. Birkas, B., & Kerekes, Z. (2009). The presence of others, prosocial traits, Machiavellianism: A personality x situation approach. Manuscript submitted for publication. Bereczkei, T., & Czibor, A. (2014). Personality and situational factors differently influence high Mach and low Mach persons’ decisions in a social dilemma game. Personality and Individual Differences, 64, 168–173. doi:10.1016/j.paid.2014.02.035 Bhuta, T., Patrick, L., and Garnett, J. (2004). Perceptual evaluation of voice quality and its correlation with acoustic measurements. Journal of Voice, 18(3), 299-304. Bleske-Rechek, A., Remiker, M. W., & Baker, J. P. (2008). Narcissistic men and women think they are so hot—But they are not. Personality and Individual Differences, 45(5), 420–424. Blonigen, D. M., Carlson, S. R., Krueger, R. F., & Patrick, C. J. (2003). A twin study of self-reported psychopathic personality traits. Personality and Individual Differences, 35, 179–197. Book, A., Visser, B. a., & Volk, A. a. (2015). Unpacking “evil”: Claiming the core of the Dark Triad. Personality and Individual Differences, 73, 29–38. doi:10.1016/j.paid.2014.09.016
72
Borkowska, B., & Pawlowski, B. (2011). Female voice frequency in the context of dominance and attractiveness perception. Animal Behaviour, 82(1), 55–59. doi:10.1016/j.anbehav.2011.03.024 Bushman, B., & Baumeister, R. (1998). Threatened egotism, narcissism, self-esteem, and direct and displaced aggression: Does self-love or self-hate lead to violence? Journal of Personality and Social Psychology, 75, 219–229. Buss, D. M. (2009). How Can Evolutionary Psychology Successfully Explain Personality and Individual Differences? Perspectives on Psychological Science, 4(4), 359–366. Buss, D. M., & Chiodo, L. M. (1991). Narcissistic acts in everyday life. Journal of personality, 59(2), 179–215. Buss, D. M., & Schmitt, D. P. (1993). Sexual strategies theory: An evolutionary perspective on human mating. Psychological Review, 100, 204-232. Campbell , W. K. Foster , J. D. (2007). The Narcissistic self: Background, an extended agency model, and ongoing controversies. Campbell, W. Keith; Miller, Joshua D., eds. (2011) The Handbook of Narcissism and Narcissistic Personality Disorder: Theoretical Approaches, Empirical Findings, and Treatments. Hoboken NJ: John Wiley & Sons. p. 202. Carlson, D., & Sataloff, R. T. (2013). The Effect of Hormones on the Voice, (June), 571–574. Carroll, L. (1987). A study of narcissism, affiliation, intimacy, and power motives among students in business administration. Psychological Reports, 61, 355–358. Cleckley, H. (1976). The mask of sanity (5th ed.). St. Louis, MO: Mosby. Clegg, J. W., & Moissinac, L. (2005). A relational theory of self-deception. New Ideas in Psychology, 23(2), 96–110. doi:10.1016/j.newideapsych.2006.03.001 Coie, J. D., Dodge, K. A., & Kupersmidt, J. (1990). Peer group behavior and social status. In S. R. Cornell, D. G., Warren, J., Hawk, G., Stafford, E., Oram, G., & Pine, D. (1996). Psychopathy in instrumental and reactive violent offenders. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 64, 783–790. Corzine, J. B., & Hozier, G. C. (2005). Exploratory study of Machiavellianism and bases of social power in bankers. Psychological Reports, 97, 356-362. Cosmides, L., & Tooby, J. (2000). Consider the source: The evolution of adaptations for decoupling and metarepresentation. In D. Sperber (Ed.), Metarepresentations: A multidisciplinary perspective (pp. 53−115). New York: Oxford University Press. Costa, P. T., & McCrae, R. R. (1992). Four ways five factors are basic. Personality and Individual Differences, 13, 653665. Cunningham, M. R., Wong, D. T., & Barbee, A. P. (1994). Self-presentation dynamics on overt integrity tests: Experimental studies of the Reid Report. Journal of Applied Psychology, 79, 643-658. Davies, M., & Stone, T. (2003). Synthesis: Psychological understanding and social skills. In B. Repacholi & V. Slaughter (Eds.), Individual differences in theory of mind (pp. 305-353). New York: Psychology Press. DeGroot, T., & Gooty, J. (2009). Can Nonverbal Cues be Used to Make Meaningful Personality Attributions in Employment Interviews? Journal of Business and Psychology, 24(2), 179–192. doi:10.1007/s10869-009-9098-0 Drake, D. S. (1995). Assessing Machiavellianism and morality-conscience guilt. Psychological Reports,77, 1355-1359. Eastwick, P. W. (2009). Beyond the pleistocene: Using phylogeny and constraint to inform the evolutionary psychology of human mating. Psychological Bulletin, 135(5), 794–821. Edens, J. F., Marcus, D., Lilienfeld, S. O., & Poythress, N. G. (2006). Psychopathic, not psychopath: Taxometric evidence for the dimensional structure of psychopathy. Journal of Abnormal Psychology, 115, 131−144.
73
Egan, V., Chan, S., & Shorter, G. W. (2014). The Dark Triad, happiness and subjective well-being. Personality and Individual Differences, 67, 17–22. doi:10.1016/j.paid.2014.01.004 Evans, S., Neave, N., Wakelin, D., & Hamilton, C. (2008). The relationship between testosterone and vocal frequencies in human males. Physiology & Behavior, 93(4-5), 783–8. doi:10.1016/j.physbeh.2007.11.033 Fant, G. (1960). Acoustic theory of speech production. Mouton, The Hague. Fast, L. A., & Funder, D. C. (2008). Personality as manifest in word use: Correlations with self-report, acquaintance report, and behavior. Journal of Personality and Social Psychology, 94, 334–346. Feinberg, D. R., Jones, B. C., Law Smith, M. J., Moore, F. R., DeBruine, L. M., Cornwell, R. E., … Perrett, D. I. (2006). Menstrual cycle, trait estrogen level, and masculinity preferences in the human voice. Hormones and Behavior, 49(2), 215–22. doi:10.1016/j.yhbeh.2005.07.004 Feldstein, S., & Sloan, B. (1984). Actual and stereotypes in speech tempos of extraverts and introverts, (June). Fonagy, P., Target, M. (2005). Psychoanalytické teorie: Perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie. Portal Frič, M. (2013). Objektivní a psychoakustické aspekty hodnocení lidského hlasu. Disertační práce, ČVUT. Furnham, A., & Trickey, G. (2011). Sex differences in the dark side traits. Personality and Individual Differences, 50(4), 517–522. doi:10.1016/j.paid.2010.11.021 Furnham, A., Richards, S. C., & Paulhus, D. L. (2013). The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. Social and Personality Psychology Compass, 7(3), 199–216. Furnham, A., Richards, S. C., & Paulhus, D. L. (2013). The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. Social and Personality Psychology Compass, 7(3), 199–216. Furnham, A., Richards, S., Rangel, L., & Jones, D. N. (2014). Measuring malevolence: Quantitative issues surrounding the Dark Triad of personality. Personality and Individual Differences, 67, 114–121. doi:10.1016/j.paid.2014.02.001 Gangestad, S. W., Garver-Apgar, C. E., Simpson, J. A., & Cousins, A. J. (2007). Changes in women’s mate preferences across the ovulatory cycle. Journal of Personality and Social Psychology, 92(1), 151–163. Gao, J., Wang, Z., Yang, Y., Zhang, W., Tao, C., Guan, J., & Rao, N. (2013). A Novel Approach for Lie Detection Based on F-Score and Extreme Learning Machine. PLoS ONE, 8(6), e64704. doi:10.1371/journal.pone.0064704 Giammarco, E. a., & Vernon, P. a. (2014). Vengeance and the Dark Triad: The role of empathy and perspective taking in trait forgivingness. Personality and Individual Differences, 67, 23–29. doi:10.1016/j.paid.2014.02.010 Giammarco, E. a., Atkinson, B., Baughman, H. M., Veselka, L., & Vernon, P. a. (2013). The relation between antisocial personality and the perceived ability to deceive. Personality and Individual Differences, 54(2), 246–250. doi:10.1016/j.paid.2012.09.004 Giudice, M. Del, Ellis, B. J., & Shirtcliff, E. A. (2012). The Adaptive Calibration Model of stress responsivity, 35(7), 1562–1592. doi:10.1016/j.neubiorev.2010.11.007.The Gladden, P. R., Figueredo, A. J., & Jacobs, W. J. (2009). Life History strategy, Psychopathic Attitudes, personality, and general intelligence. Personality and Individual Differences, 46(3), 270–275. doi:10.1016/j.paid.2008.10.010 Glenn, A. L., Kurzban, R., & Raine, A. (2011). Evolutionary theory and psychopathy. Aggression and Violent Behavior, 16(5), 371–380. doi:10.1016/j.avb.2011.03.009 Gobl, C., & Ailbhe, N. (2003). The role of voice quality in communicating emotion , mood and attitude, 40, 189–212. Goncalves, M. K., & Campbell, L. (2014). The Dark Triad and the derogation of mating competitors. Personality and Individual Differences, 67, 42–46. doi:10.1016/j.paid.2014.02.003 Gray, R. (2011). Lies, Liars, and Lie Detection. Federal Probation, 75(3), 31–36.
74
Grey, J. M. (1977). Multidimensional perceptual scaling of musical timbres. The Journal of the Acoustical Society of America, 61(5), 1270–1277. Guay, J. P., Ruscio, J., Knight, R. A., & Hare, R. D. (2007). A taxometric analysis of the latent structure of psychopathy: Evidence for dimensionality. Journal of Abnormal Psychology, 116, 701−716. sample of male twins. Journal of Abnormal Child Psychology, 31, 633–645 Gugatschka, M., Kiesler, K., Obermayer-Pietsch, B., Schoekler, B., Schmid, C., Groselj-Strele, A., & Friedrich, G. (2010). Sex hormones and the elderly male voice. Journal of Voice : Official Journal of the Voice Foundation, 24(3), 369–73. doi:10.1016/j.jvoice.2008.07.004 Gur, R. C., & Sackeim, H. A. (1979). Personality Social Psychology, 37(2). Hagen, E. H. (1999). The functions of postpartum depression. Evolution and Human Behavior, 20, 325−359. Hála, B., Sovák., M. Hlas - eč - sluch. Praha: SPN, 1955 3. vydání Hamdan, A.-L., Mahfoud, L., Sibai, A., & Seoud, M. (2009). Effect of pregnancy on the speaking voice. Journal of Voice : Official Journal of the Voice Foundation, 23(4), 490–3. doi:10.1016/j.jvoice.2007.11.006 Hancock, A. B., & Gross, H. E. (2014). Acoustic and Aerodynamic Measures of the Voice During Pregnancy. Journal of Voice : Official Journal of the Voice Foundation. doi:10.1016/j.jvoice.2014.04.005 Hare, R. D. (1991). The Hare Psychopathy Checklist—Revised. Toronto, ON, Canada: Multi-Health Systems. Hare, R. D. (2003). Hare psychopathy checklist-revised (PCL-R) (2nd edition). Toronto: Hare, R. D., Forth, A., Day, R., & Connolly, J. (1985). Comparison of Procedures for the Assessment of Psychopathy, 53(I), 7–16. Harnsberger, J. D., Hollien, H., Martin, C. a, & Hollien, K. a. (2009). Stress and deception in speech: evaluating layered voice analysis. Journal of Forensic Sciences, 54(3), 642–50. doi:10.1111/j.1556-4029.2009.01026.x Haukka, J., Suvisaari, J., & Lonnqvist, J. (2003). Fertility of patients with schizophrenia, their siblings, and the general population: A cohort study from 1950–1959 in Finland. The American Journal of Psychiatry, 160(460–463) Hodges-Simeon, C. R., Gaulin, S. J. C., & Puts, D. a. (2010). Different Vocal Parameters Predict Perceptions of Dominance and Attractiveness. Human Nature, 21(4), 406–427. doi:10.1007/s12110-010-9101-5 Holtzman, N. S., & Strube, M. J. (2012). People With Dark Personalities Tend to Create a Physically Attractive Veneer. Social Psychological and Personality Science, 4(4), 461–467. doi:10.1177/1948550612461284 Holtzman, N. S., Mehl, M. R., & Vazire, S. (In press). Sounds like a narcissist: Behavioral manifestations of narcissism in everyday life. Journal of Research in Personality. Howell, P., & Kadi-hanifi, K. (1991). Comparison of prosodic properties between read and spontaneous speech material, 10, 163–169. H ebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti. P ístupy, diagnostika, uplatnění. Grada publishing a.s. Hu, C., Wang, Q., Short, L. a, & Fu, G. (2012). Speech spectrum’s correlation with speakers' Eysenck personality traits. PloS One, 7(3), e33906. doi:10.1371/journal.pone.0033906 Hughes, S. M., Mogilski, J. K., & Harrison, M. a. (2014). The Perception and Parameters of Intentional Voice Manipulation. Journal of Nonverbal Behavior, 38(1), 107–127. doi:10.1007/s10919-013-0163-z Christie, R. (1991). Authoritarianism and related constructs. In J. P. Robinson, P. R. Shaver, & L. S. Wrightsman (Eds.), Measures of personality and social psychological attitudes (pp. 501-571): San Diego, CA: Academic Press. Christie, R., & Geis, F. (1970). Studies in Machiavellianism. New York: Academic Press.
75
Christoffersen, D., & Stamp, C. (1995). Examining the relationship between Machiavellianism and paranoia. Psychological Reports, 76, 67-70. James, S., Kavanagh, P. S., Jonason, P. K., Chonody, J. M., & Scrutton, H. E. (2014). The Dark Triad, schadenfreude, and sensational interests: Dark personalities, dark emotions, and dark behaviors. Personality and Individual Differences, 68, 211–216. doi:10.1016/j.paid.2014.04.020 Johnson, A. K., Barnacz, A., Yokkaichi, T., Rubio, J., Racioppi, C., Shackelford, T. K., … Keenan, J. P. (2005). Me, myself, and lie: The role of self-awareness in deception. Personality and Individual Differences, 38(8), 1847–1853. doi:10.1016/j.paid.2004.11.013 Jonason, P. K., & Krause, L. (2013). The emotional deficits associated with the Dark Triad traits: Cognitive empathy, affective empathy, and alexithymia. Personality and Individual Differences, 55(5), 532–537. doi:10.1016/j.paid.2013.04.027 Jonason, P. K., Jones, A., & Lyons, M. (2013). Creatures of the night: Chronotypes and the Dark Triad traits. Personality and Individual Differences, 55(5), 538–541. Jonason, P. K., Koenig, B. L., & Tost, J. (2010). Living a fast life: The Dark Triad and life Jonason, P. K., Li, N. P., & Buss, D. M. (2010). The costs and benefits of the Dark Triad: Implications for mate poaching and mate retention tactics. Personality and Individual Differences, 48(4), 373–378. doi:10.1016/j.paid.2009.11.003 Jonason, P. K., Li, N. P., & Czarna, A. Z. (2013). Quick and dirty: Some psychosocial costs associated with the dark triad in three countries. Evolutionary Psychology, 11(1), 172–185. Jonason, P. K., Li, N. P., Webster, G. D., & Schmitt, D. P. (2009). The Dark Triad: Facilitating a short-term mating strategy in men. European Journal of Personality, 23(1), 5–18. Jonason, P. K., Lyons, M., & Bethell, E. (2014). The making of Darth Vader: Parent–child care and the Dark Triad. Personality and Individual Differences, 67, 30–34. doi:10.1016/j.paid.2013.10.006 Jonason, P. K., Lyons, M., Bethell, E. J., & Ross, R. (2013). Different routes to limited empathy in the sexes: Examining the links between the Dark Triad and empathy. Personality and Individual Differences, 54(5), 572–576. Jonason, P. K., Webster, G. D., Schmitt, D. P., Li, N. P., & Crysel, L. (2012). The antihero in popular culture: Life history theory and the dark triad personality traits. Review of General Psychology, 16(2), 192–199. doi:10.1037/a0027914 Jones, D. N., & Paulhus, D. L. (2011). The role of impulsivity in the Dark Triad of personality. Personality and Individual Differences, 51(5), 679–682. doi:10.1016/j.paid.2011.04.011 Jones, D. N., & Paulhus, D. L. (2014). Introducing the short Dark Triad (SD3): a brief measure of dark personality traits. Assessment, 21(1), 28–41. doi:10.1177/1073191113514105 Jones, D. N., & Weiser, D. a. (2014). Differential infidelity patterns among the Dark Triad. Personality and Individual Differences, 57, 20–24. doi:10.1016/j.paid.2013.09.007 Juslin, P. N., & Laukka, P. (2003). Communication of emotions in vocal expression and music performance: different channels, same code? Psychological Bulletin, 129(5), 770–814. doi:10.1037/0033-2909.129.5.770 Keller, B. Z. (n.d.). Prosodic Styles and Personality Styles : Are the Two Interrelated ? Kernberg, O. F. (1970). Factors in the psychoanalytic treatment of narcissistic personalities. Journal Kernberg, O. F. (1992). Aggression in personality disorders and its perversions . New Haven, CT: Yale University Press. Kernis, M. H., & Sun, C. (1994). Narcissism and reactions to interpersonal feedback. Journal of Research in Personality, 28, 4–13. Ketelaar, T., & Au, W. T. (2003). The effects of guilty feelings on the behavior of uncooperative individuals in repeated social bargaining games: An affect-asinformation interpretation of the role of emotion in social interaction. Cognition & Emotion, 17, 42ř−453.
76
Kohut, H. (1971). The analysis of the self. New York, NY: International Universities Press. Larsson, H., Andershed, H., & Lichtenstein, P. (2006). A genetic factor explains most of the variation in the psychopathic personality. Journal of Abnormal Psychology. Lee, K., & Ashton, M. C. (2014). The Dark Triad, the Big Five, and the HEXACO model. Personality and Individual Differences, 67, 2–5. doi:10.1016/j.paid.2014.01.048 Leino T, Laukkanen AM, Ilomaki I, Maki E. (2008). Assessment of vocal capacity of finnish university students. Folia Phoniatrica et Logopaedica 60(4):199-209. Loney, B. R., Taylor, J., Butler, M., & Iacono, W. G. (2002). The Minnesota Temperament Inventory: A psychometric study of adolescent self-reported psychopathy. Louth, S. M., Williamson, S., Alpert, M., Pouget, E. R., & Hare, R. D. (1998). Acoustic distinctions in the speech of male psychopaths. Journal of Psycholinguistic Research, 27(3), 375–384. Lyons, M. T., Marcinkowska, U. M., Helle, S., & McGrath, L. (2015). Mirror, mirror, on the wall, who is the most masculine of them all? The Dark Triad, masculinity, and women’s mate choice. Personality and Individual Differences, 74, 153–158. doi:10.1016/j.paid.2014.10.020 Martins, M., & Carvalho, C. (2013). Lie and Deception in Adolescence: A Study with Portuguese Students. Procedia Social and Behavioral Sciences, 82, 649–656. doi:10.1016/j.sbspro.2013.06.324 McDonald, M. M., Donnellan, M. B., & Navarrete, C. D. (2012). A life history approach to understanding the Dark Triad. Personality and Individual Differences, 52(5), 601–605. doi:10.1016/j.paid.2011.12.003 MELKA, A. (2005). Základy experimentální psychoakustiky. Akademie múzických umění v Praze, Praha 2005. Mohammadi, G., Origlia, a, Filippone, M., & Vinciarelli, a. (2012). From Speech to Personality : Mapping Voice Quality and Intonation into Personality Differences. In Proceedings of the 20th ACM International Conference on Multimedia, 789–792. Mokhtari, A., & Campbell, N. (n.d.). Speaking Style Variation and Speaker Personality, 1–4. Montoya, E. R., Terburg, D., Bos, P. a., & van Honk, J. (2012). Testosterone, cortisol, and serotonin as key regulators of social aggression: A review and theoretical perspective. Motivation and Emotion, 36(1), 65–73. doi:10.1007/s11031-0119264-3 Morf, C. C., & Rhodewalt, F. (2001). Unraveling the paradoxes of narcissism: A dynamic selfregulatory processing model. Psychological Inquiry, 12(4), 177–196. Murphy, D., & Stich, S. (2000). Darwin in the madhouse: Evolutionary psychology and the classification of mental disorders. In P. Carruthers, & A. Chamberlain (Eds.), Evolution and the human mind: Modularity, language and metacognition (pp. 62−ř2). Cambridge, UK: Cambridge University Press. Murphy, P. J. (2006). Spectral noice estimation in the evaluation of pathological voice, Logoped Phoniatr Vocol, Vol. 31, No.4 Nagler, U. K. J., Reiter, K. J., Furtner, M. R., & Rauthmann, J. F. (2014). Is there a “dark intelligence”? Emotional intelligence is used by dark personalities to emotionally manipulate others. Personality and Individual Differences, 65, 47–52. doi:10.1016/j.paid.2014.01.025 Nathanson, C., Paulhus, D. L., & Williams, K. M. (2006). Predictors of a behavioral measure of scholastic cheating: Personality and competence but not demographics. Contemporary Educational Psychology, 31(1), 97–122. doi:10.1016/j.cedpsych.2005.03.001 Nesse, R. M., & Williams, G. C. (1994). Why we get sick: The new science of Darwinian medicine. New York: Times Books. Nešić, M. (1řřŘ). Vocal indikators of stress and dimensions of personality, 30, 1998.
77
Nordenberg, M., & Sundberg, J. (2004). Effect on LTAS of vocal loudness variation. Logopedics Phoniatrics Vocology, 29, 183-191. Noser, A. E., Zeigler-Hill, V., & Besser, A. (2014). Stress and affective experiences: The importance of dark personality features. Journal of Research in Personality, 53, 158–164. doi:10.1016/j.jrp.2014.10.007 O’Boyle, E. H., Forsyth, D. R., Banks, G. C., & McDaniel, M. a. (2012). A meta-analysis of the Dark Triad and work behavior: A social exchange perspective. Journal of Applied Psychology, 97(3), 557–579. doi:10.1037/a0025679 Pailing, A., Boon, J., & Egan, V. (2014). Personality, the Dark Triad and violence. Personality and Individual Differences, 67, 81–86. doi:10.1016/j.paid.2013.11.018 Pálková, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha : Karolinum, 1997 Patel, S., Scherer, K. R., Björkner, E., & Sundberg, J. (2011). Mapping emotions into acoustic space: the role of voice production. Biological Psychology, 87(1), 93–8. doi:10.1016/j.biopsycho.2011.02.010 Patrick, Christopher (2005). Handbook of Psychopathy. Guilford Press. Paulhus, D. L. (1998). Interpersonal and intrapsychic adaptiveness of trait self-enhancement: A mixed blessing? Journal of Personality and Social Psychology, 74, 1197–1208. Paulhus, D. L. (2001). Normal narcissism: Two minimalist accounts. Psychological Inquiry, 12, 228–230. Paulhus, D. L., & Williams, K. M. (2002). The Dark Triad of personality: Narcissism, Machiavellianism, and psychopathy. Journal of Research in Personality, 36(6), 556–563. doi:10.1016/S0092-6566(02)00505-6 Perry, T.L., Ohde, R.N., and Ashmead, D.H. (2001). “The acoustic bases for gender identification from children's voices,” Journal of the Acoustical Society, Vol. 10ř, No. 6 Pipitone, R. N., & Gallup, G. G. (200Ř). Women’s voice attractiveness varies across the menstrual cycle. Evolution and Human Behavior, 29(4), 268–274. doi:10.1016/j.evolhumbehav.2008.02.001 Pisanski, K., Mishra, S., & Rendall, D. (2012). The evolved psychology of voice: Evaluating interrelationships in listeners’ assessments of the size, masculinity, and attractiveness of unseen speakers. Evolution and Human Behavior, 33(5), 509–519. doi:10.1016/j.evolhumbehav.2012.01.004 Praško, (200ř). Poruchy osobnosti Psutka, J. and Müller, L. and Matoušek, J. and Radová, V. : Mluvíme s počítačem česky . p. 752, Academia, Prague, 2006. Puts, D. A. (2005). Mating context and menstrual phase affect women’s preferences for male voice pitch. Evolution and Human Behavior, 26(5), 388–397. doi:10.1016/j.evolhumbehav.2005.03.001 Puts, D. A., Gaulin, S. J. C., & Verdolini, K. (2006). Dominance and the evolution of sexual dimorphism in human voice pitch. Evolution and Human Behavior, 27(4), 283–296. doi:10.1016/j.evolhumbehav.2005.11.003 Puts, D. A., Hodges, C. R., Cárdenas, R. a., & Gaulin, S. J. C. (2007). Men’s voices as dominance signals: vocal fundamental and formant frequencies influence dominance attributions among men. Evolution and Human Behavior, 28(5), 340–344. doi:10.1016/j.evolhumbehav.2007.05.002 Qi, Y., & Hillman, R. E. (1997). Temporal and spectral estimations of harmonics-to-noise ratio in human voice signals. The Journal of the Acoustical Society of America, 102(1), 537–543. Raskin, R., & Hall, C. S. (1979). A narcissistic personality inventory. Psychological Reports, 40, 590. Rauthmann, J. F. (2012). The Dark Triad and Interpersonal Perception: Similarities and Differences in the Social Consequences of Narcissism, Machiavellianism, and Psychopathy. Social Psychological and Personality Science, 3(4), 487–496. doi:10.1177/1948550611427608
78
Rauthmann, J. F., & Kolar, G. P. (2012). How “dark” are the Dark Triad traits? Examining the perceived darkness of narcissism, Machiavellianism, and psychopathy. Personality and Individual Differences, 53(7), 884–889. doi:10.1016/j.paid.2012.06.020 Rauthmann, J. F., & Kolar, G. P. (2013). Positioning the Dark Triad in the interpersonal circumplex: The friendlydominant narcissist, hostile-submissive Machiavellian, and hostile-dominant psychopath? Personality and Individual Differences, 54(5), 622–627. doi:10.1016/j.paid.2012.11.021 Romportl, Milan (1985): Základy fonetiky. Praha Roy, N., Bless, D. M., & Heisey, D. (2000). Personality and voice disorders: A multitrait-multidisorder analysis. Journal of Voice, 14(4), 521–548. doi:10.1016/S0892-1997(00)80009-0 Rozin, P., Lowery, L., Imada, S., & Haidt, J. (1999). The CAD triad hypothesis: A mapping between three moral emotions (contempt, anger, disgust) and three moral codes (community, autonomy, divinity). Journal of Personality & Social Psychology, 76, 574-586 Scherer, K. R. (2013). Vocal markers of emotion: Comparing induction and acting elicitation. Computer Speech & Language, 27(1), 40–58. doi:10.1016/j.csl.2011.11.003 Scherer, K. R., & Zentner, M. R. (2001). Emotional effects of music: Production rules. Music and Emotion: Theory and Research, 361–392. Schmitt, D. P. (2005). Fundamentals of human mating strategies. In D. M. Buss (Ed.), The Evolutionary Psychology Handbook (pp. 258–291). Hoboken, NJ: Wiley. Schuller, B., Steidl, S., Batliner, A., Burkhardt, F., Devillers, L., Müller, C., & Narayanan, S. (2013). Paralinguistics in speech and language—State-of-the-art and the challenge. Computer Speech & Language, 27(1), 4–39. doi:10.1016/j.csl.2012.02.005 Schwartz, D. a, Howe, C. Q., & Purves, D. (2003). The statistical structure of human speech sounds predicts musical universals. The Journal of Neuroscience : The Official Journal of the Society for Neuroscience, 23(18), 7160–7168. Schweinberger, S. R., Kawahara, H., Simpson, A. P., Skuk, V. G., & Zäske, R. (2014). Speaker perception. Wiley Interdisciplinary Reviews: Cognitive Science, 5(1), 15–25. doi:10.1002/wcs.1261 Silnitskaya, A. S., & Gusev, A. N. (2013). Psychology of Perception Character and temperamental determinants of prosodic parameters in natural speech, 6(3). doi:10.11621/pir.2013.0309 Simmons, L. W., Peters, M., & Rhodes, G. (2011). Low pitched voices are perceived as masculine and attractive but do they predict semen quality in men? PloS One, 6(12), e29271. doi:10.1371/journal.pone.0029271 Sloman, S. a, Fernbach, P. M., & Hagmayer, Y. (2010). Self-deception requires vagueness. Cognition, 115(2), 268–81. doi:10.1016/j.cognition.2009.12.017 Smith, D. S., Jones, B. C., Feinberg, D. R., & Allan, K. (2012). A modulatory effect of male voice pitch on long-term memory in women: evidence of adaptation for mate choice? Memory & Cognition, 40(1), 135–144. doi:10.3758/s13421011-0136-6 Syrový, V(2008). Hudební akustika. Akademie múzických umění v Praze. Šiupšinskiene, N. (2003). Quantitative analysis of professionally trained versus untrained voices. Šlapák, I., Janeček, D., Lavička, L. Základy otorinolaryngologie a foniatrie pro studenty speciální pedagogiky Taylor, J., Loney, B. R., Bobadilla, L., Iacono, W. G., & McGue, M. (2003). Genetic and environmental influences on psychopathy trait dimensions in a community Teixeira, J. P., Oliveira, C., & Lopes, C. (2013). Vocal Acoustic Analysis – Jitter, Shimmer and HNR Parameters. Procedia Technology, 9, 1112–1122. doi:10.1016/j.protcy.2013.12.124 Titze, I. R. (1994). Principles of voice production. Englewood Cliffs.
79
Trivers, R. L. (1972). Parental investment and sexual selection. In B. Campbell (Ed.), Sexual Selection and the Descent of Man 1871–1971. Chicago, IL: Aldine. Turner, B. (2008). A Comparison of Dynamics in Major- and Minor-key Works, 3(2), 64–68. Van Leeuwen, D. S. N. (2007). The Spandrels of Self-Deception: Prospects for a Biological Theory of a Mental Phenomenon. Philosophical Psychology, 20(3), 329–348. doi:10.1080/09515080701197148 Veselka, L., Giammarco, E. a., & Vernon, P. a. (2014). The Dark Triad and the seven deadly sins. Personality and Individual Differences, 67, 75–80. doi:10.1016/j.paid.2014.01.055 Von Hippel, W., & Trivers, R. (2011). The evolution and psychology of self-deception. The Behavioral and Brain Sciences, 34(1), 1–16; discussion 16–56. doi:10.1017/S0140525X10001354 Vybíral, Zbyněk. Psychologie komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 319 s. Watson, P. J., & Bidennan, M. D. (1993). Narcissistic Personality Inventory Factors , Splitting , and Self-Consciousness, 61(1), 41–57. Webster, G. D., & Jonason, P. K. (2013). Putting the “IRT” in “Dirty”: Item response theory analyses of the Dark Triad Dirty Dozen—An efficient measure of narcissism, psychopathy, and Machiavellianism. Personality and Individual Differences, 54(2), 302–306. doi:10.1016/j.paid.2012.08.027 Weeden, J., Cohen, A. B., & Kenrick, D. T. (2008). Religious attendance as reproductive Williams, K. M., & Paulhus, D. L. (2004). Factor structure of the Self-Report Psychopathy scale (SRP-II) in non-forensic samples. Personality and Individual Differences, 37(4), 765–778. doi:10.1016/j.paid.2003.11.004 Williams, K. M., Cooper, B. S., Howell, T. M., Yuille, J. C., & Paulhus, D. L. (2009). Inferring sexually deviant behavior from corresponding fantasies: The role of personality and pornography use. Criminal Justice and Behavior, 36(2), 198– 222. Wolff, S. E., & Puts, D. a. (2010). Vocal masculinity is a robust dominance signal in men. Behavioral Ecology and Sociobiology, 64(10), 1673–1683. doi:10.1007/s00265-010-0981-5 Xu, Y., Lee, A., Wu, W. L., Liu, X., & Birkholz, P. (2013). Human Vocal Attractiveness as Signaled by Body Size Projection. PLoS ONE, 8(4), e62397. doi:10.1371/journal.pone.0062397 Zäske, R., Schweinberger, S. R., Kaufmann, J. M., & Kawahara, H. (2009). In the ear of the beholder: Neural correlates of adaptation to voice gender. European Journal of Neuroscience, 30(3), 527–534. doi:10.1111/j.14609568.2009.06839.x Zellner Keller, B. (2005). Speech prosody, voice quality and personality. Logopedics, Phoniatrics, Vocology, 30(2), 72– 8. doi:10.1080/14015430500256543
80
