Univerzita Karlova v Praze. Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivního studia Diplomová práce Bc. Veronika Časárová

Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku Church administration in the region of Turnov in the late Middle Ages

Praha 2014 vedoucí práce: prof. PhDr. Hana Pátková, PhD.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí své práce prof. PhDr. Haně Pátkové, PhD. za vysoce odborné konzultace, trpělivost a dobře míněné rady. Také bych chtěla projevit vděčnost všem svým blízkým za jejich podporu a pomoc.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu, a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V

dne

podpis

Abstrakt ČASÁROVÁ V., Církevní správa na Turnovsku v pozdním středověku, diplomová práce Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014, 93 s., 4 příl. Tématem diplomové práce je zachycení vývoje a stavu církevní správy na území Turnovského děkanátu v pozdním středověku se zaměřením na dobu po roce 1419 do konce 15. století. Obsahově navazuji na svou bakalářskou práci, jejíž výsledky zde byly využity a tvoří výchozí bod pro další zkoumání. Soustřeďuji se na strukturu patronátních práv, tedy na stav pozemkové držby na jednotlivých farnostech, a rovněž komparaci Turnovského děkanátu s některými dalšími děkanáty.

Klíčová slova: Turnov, církevní správa, pozdní středověk

Abstract ČASÁROVÁ V., Church administrative in the region of Turnov in the late Middle Ages, the thesis, The Faculty of Arts of Charles University in Prague, 2014, 93 s., 4 supp. The thesis is concerned with the development and the state of the church administration in the territory of the deanery of Turnov in the late Middle Ages, primarily after the year 1419 to the end of the fifteenth century. I extended my bachelor’s thesis, results of which were used there and they function as a starting point for the further research. I have focused on the structure of the land possession at the particular parish offices and the comparison of the deanery of Turnov with another deaneries.

Key words: Turnov, the church administration, the late Middle Ages

Seznam zkratek LC

Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim

AJ

Acta judiciaria consistorii Pragensis

AČ

Archiv český

APK

Archiv pražské kapituly

AUC – Phli. Et Hist.

Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica

Obsah 1. Úvod........................................................................................................................................8 2. Prameny a literatura..............................................................................................................11 3. Církevní správa v Čechách v době pohusitské......................................................................16 4. Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu ...................................................................................................................20 5. Děkanát turnovský................................................................................................................22 6. Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské............................................25 6. 1. Patronáty, struktura pozemkové držby..............................................................................25 6. 2 Faráři..................................................................................................................................30 6. 3 Fary .................................................................................................................................32 7. Společenská situace na Turnovsku v době husitské a pohusitské s důrazem na vojenské události v oblasti.......................................................................................................................38 8. Církevní správa na úrovni farností v době husitské a pohusitské.........................................43 9. Situace na jednotlivých farách v době husitské a pohusitské...............................................45 Faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské od r. 1419..................................57 10. Shrnutí (k situaci v Turnovském děkanátu v době pohusitské)..........................................59 11. Komparace se sousedními děkanáty...................................................................................68 12. Komparace s děkanáty vzdálenějšími.................................................................................75 13. Shrnutí komparace..............................................................................................................81 14. Závěr...................................................................................................................................87 15. Seznam literatury a pramenů...............................................................................................89 16. Seznam příloh.....................................................................................................................93 Seznam ilustrací........................................................................................................................93

8

1. Úvod Téma této diplomové práce bylo vybráno s ohledem na záměr rozšířit mou bakalářskou práci1. Tento úmysl vznikl na základě vědomí neúplnosti práce a možnosti jejího obohacení, které se ubíralo dvěma základními směry. Především jsem považovala za smysluplné zahrnout sem období husitské a pohusitské, které v bakalářské práci bylo pouze velmi opatrně načato, avšak hlubší analýza provedena nebyla, neboť její obsahové jádro mělo tvořit období do husitských válek. Druhý způsob jejího rozšíření spočívá v komparaci s ostatními děkanáty, která byla v bakalářské práci opominuta úplně, ačkoliv vzájemné porovnávání je nepochybně metodou, díky níž lze objasnit platnost určitých jevů projevujících se v církevní správě na úrovni farní organizace. Časové vymezení diplomové práce není striktně stanoveno, neboť vzhledem k návaznosti na práci bakalářskou byly využity její výsledky a hodnocení. Proto se spodní hranice kryje přibližně s polovinou 14. století, odkdy se v užitých pramenech centrální evidence církevní správy začínají objevovat první zmínky o lokalitách Turnovského děkanátu, a horní časový horizont pokrývá pokročilou druhou polovinu 15. století, které je spojena s pozvolným nástupem nové historické epochy. Období husitské revoluce, ohraničené přesně daty 30. 7. 1419 a 20. 7., či 23. 8. 1436, představuje v našich dějinách významný předěl v oblasti společenské, kulturní, hospodářské a rovněž církevní, která byla původně hnacím motorem těchto změn, jež bezprostředně ovlivnily vývoj českých zemí na další dvě století. Ačkoliv je tato doba chápána primárně jako doba úpadku, nejen z hlediska nefungování centrální panovnické moci, ale především v oblasti kulturní, díky určitým demokratizačním prvkům, které revoluce přinesla, např. má zásluhu na rozvoji měst, nelze jednoznačně toto období českých dějin s opovržením odsoudit. Doba po skončení husitských válek je dána snahou o stabilizaci poměrů v zemi, která je dokončena za vlády Jiříka z Poděbrad. Tento neklidný časový úsek je charakterizován neustálými konflikty mezi dvěma konfesijními oponenty, které přetrvávají i ve století následujícím. Diplomová práce se odvíjí od výše naznačené koncepce, kdy nejdříve přistupuji k objasnění situace v děkanátu na poli církevní správy v období husitském a pohusitském, v druhé základní části se zabývám tématem vzájemné komparace některých principů fungování projevů církevní správy mezi děkanáty. 1

ČASÁROVÁ V., Turnovský děkanát v pozdním středověku, bakalářská práce, FF UK Praha, 2011

9 Nyní pár slov k nastínění struktury práce. Než přikročím k samotnému obsahovému jádru, je třeba stručně připomenout stav a vývoj základních tendencí v oblasti církevní správy v Čechách po roce 1419 s přihlédnutím k celospolečenským a politickým změnám, jež na ní měly bezprostřední vliv. V této úvodní kapitole se soustřeďuji pouze na nejdůležitější a nejvyšší stupeň hierarchie církevní správy u nás především v souvislosti s institucionální podobou obou soupeřících konfesí, katolické a utrakvistické. Organizačními složkami nižšími, tedy jednotlivými farnostmi, se zaobírám na jiném místě. Následující kapitola má být jakousi obecnou charakteristikou pozemkové držby z hlediska situace v širším geografickém kontextu, jmenovitě na území celých severních Čech. Klade za cíl poskytnout poněkud širší úhel pohledu na tuto problematiku a připravit tak půdu pro další kapitolu, která se týká již samotného děkanátu turnovského. Ten je zde nejdříve charakterizován především z hlediska geografického, ale nejsou opomenuty ani údaje, týkající se struktury jeho farní sítě, apod. Další partie vznikla sumarizací výsledků mé bakalářské práce, které jsou východiskem nejen pro analýzu období po roce 1419, ale také pro komparaci s dalšími děkanáty. Je tvořena popisem tří základních aspektů církevní správy na úrovni farní organizace, a to patronátů (pozemkové držby), far a farářů v době předhusitské. Pozemková držba je zde diferencována podle společenského statusu těchto vlastníků, neboli patronů, na patronáty církevní a šlechtické. Fary jsou hodnoceny zejména v kontextu jejich majetkového zázemí a faráři zase z perspektivy jejich působení na těchto farách, např. je zde posuzována doba jejich setrvání na farách, důvody ukončení jejich činnosti, původ, jejich mobilita, apod. Po připomenutí stavu církevní správy na farách v době předhusitské se konečně dostáváme do doby husitské a pohusitské, která je v další kapitole ilustrována nejdůležitějšími událostmi v oblasti vojenských akcí, které se odehrávaly v regionu Turnovska a které měly zásadní dopad na utváření nové podoby pozemkové držby v tomto vymezeném území a její následný vývoj. Partii o situaci na jednotlivých farnostech po roce 1419, která je těžištěm celé práce, předchází kapitola pojednávající o elementárních tendencích a rysech pohusitské církevní správy na úrovni farní organizace a problematice s tímto spojené, např. stanovení poměru katolických a utrakvistických far. Poté přichází na řadu již avizované jádro práce, které bylo pojato z hlediska stanovení patronátního práva nad kostely v jednotlivých farních osadách děkanátu po roce 1419. Následuje vyhodnocení získaných faktů se snahou zjistit vývoj početního poměru utrakvistických a katolických far a dalších aspektů pohusitské církevní správy na území Turnovského děkanátu.

10 Druhá část práce je zaměřena na komparaci Turnovského děkanátu s jinými vybranými děkanáty, nejdříve sousedními (kameneckým a jablonským), poté vzdálenějšími (chlumínským, podbrdským a slánským). Byly tedy porovnány tři děkanáty arcijáhenství boleslavského a stejný počet děkanátů arcijáhenství pražského. Soustředila jsem se na stanovení vztahů a souvislostí mezi určitými jevy, např. dochování zápisů v pramenech a důvody ukončení činnosti plebánů v závislosti s druhem patronátu, či s majetností fary, apod. Poté jsem vzájemně děkanáty porovnávala a hledala možné průniky, či naopak odlišnosti a snažila se určit jejich důvody. Děkanáty nebyly vybrány náhodně, bylo třeba, aby již byly zpracovány a pokud možno obsahovaly informace, které pro mne byly využitelné, ačkoliv v několika případech bylo nutné analýzu jevů provést z jiných zdrojů, např. Kurkových archidiakonátů.

11

2. Prameny a literatura Pramenná skladba práce se v podstatě překrývá s pramennými edicemi užitými v práci bakalářské. Jde o edice pramenů ústřední církevní správy, jmenovitě knihy konfirmační 2, Soudní akta konzistoře pražské3, Registra papežských desátků4 a knihy erekční5. Počátek vedení knih konfirmačních se datuje od poloviny 14. století, konkrétně od roku 1354, a jsou tedy nejstarší z výše uvedených pramenů. V zápisech najdeme především informace o obsazování uprázdněných beneficií, a to buď arcibiskupem či generálním vikářem. Zápisy byly zpočátku uváděny podle územního hlediska, tedy podle arcijáhenství, poté se však přešlo k chronologickému řazení. Formálně jde buď o opisy konfirmačních listin, nebo o prosté aktové poznámky.6 Jmenovitě obsahují údaje o prezentaci, o způsobu uprázdnění beneficia a exekutorech. Zápis nebyl obligatorní a byl zpoplatněn. Do erekčních knih zapisovali ti samí písaři jako u knih konfirmačních. Vznikly přibližně ve stejnou dobu, tedy roku 1358. Důvodem vzniku těchto knih byla snaha pojistit si majetek ze strany církevních institucí. Objevují se zde zápisy týkající se zřizování a nadání far, klášterů, oltářů a kaplí a další manipulace s nimi (trhy, směny, lokace), změny farních obvodů, dispense, odpustky atd. Zápisy mají podobu opisů potvrzovacích listin arcibiskupa či vikáře, opisů fundačních listin, později se začaly spíše prosazovat protokolární záznamy o jednání, které nahrazovaly vydání samotné listiny. Záznamy byly psány chronologicky, ačkoliv toto pravidlo bylo poměrně často porušováno.7 Soudní akta vznikla roku 1373 při soudu generálního vikáře. Dochovaná jsou z let 1373 – 1408 a 1420 – 1424. Část písařů soudních akt byla totožná s písaři erekčních knih, kteří zpracovávali věci nesporné, zvláštní písaři zapisovali věci sporné. Do sporných záležitostí spadají spory duchovních s laiky, pře o beneficia a porušování kanonických předpisů, do nesporných například převody majetků atd.8 Registra papežských desátků sloužila pro zaznamenávání výše odváděných desátků pro 2

3

4

5

6 7 8

EMLER J., (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim , I-IV,VI-X, Praha 1865-1870, 1883-1889 TINGL F. A., (ed.), Libri confirmationum ad beneficiaecclesiastica Pragensem per archidioecesim, V, Praha 1865. (dále jen LC) TADRA F., (ed.), Soudní akta konzistoře pražské 1373-1424 (Acta judiciaria consistorii Pragensis13731424), I-VII, Praha 1893-1901. (dále jen AJ) TOMEK V. V., (ed.), Registra decimarum papalium čili: registra desátků papežských zdiocezí pražské. (= Z pojednání král. české společnosti nauk VI. řady svazek 6), Praha 1873 BOROVÝ K., (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., I-V, Praha 1875-1889; PODLAHA A. (ed.), Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV., VI, Praha 1927 ŠEBÁNEK J., FIALA Z., HLEDÍKOVÁ Z., Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984, s. 148 Tamtéž, s. 149 Tamtéž, s. 149 - 150

12 jednotlivé farnosti. V Čechách bylo ocenění far pro desátkový základ učiněno od roku 1352.9 Akta korektorů duchovenstva diecéze pražské zahrnují pouze období 1407 – 1410 a jsou zde evidovány různé prohřešky, jichž se klerici dopustili. Funkce korektora kléru se vyvinula ve stálý úřad v 80. letech 14. století jako trestního soudce nad duchovenstvem.10 Pozůstatky desek zemských, zaznamenávající všechny záležitosti týkající se svobodných statků, jsem využila v rámci kapitoly o patronech kostelů, kteří, v případě šlechty, byli majiteli těchto statků.11 K objasnění pozemkové držby v době husitské a pohusitské jsem nahlédla rovněž do Archivu českého, který mimo jiné obsahují i díl Registra zápisů královských a obecných, v nichž bylo možné ohledat Zikmundovy zástavy místním šlechtickým představitelům.12 Nejvyužívanějším pramenem byly stejně jako v práci bakalářské knihy konfirmační, a to i přesto, že jejich četnost v neklidných revolučních dobách výrazně poklesla. Je třeba vzít v úvahu fakt, že v nich nejsou zápisy celistvé. U některých problematických farností mnohé zápisy chybí a obraz o těchto farách nemůže být kompaktní. Obecně se předpokládá, že konfirmační knihy zachycují cca 60 - 70% všech uskutečněných obsazení.13 Údaje z Register papežských desátků byly hojně použity v části komparativní, a tvoří tak po knihách konfirmačních ústřední pramennou linii.14 Soudní akta generálních vikářů jsem v době husitské a pohusitské použila k doplnění posloupnosti farářů na jednotlivých farách, žádné spory probíhající uvnitř děkanátu se zde nevyskytovaly. V aktech administrátorů jsem bohužel dohledala pouze dva záznamy, a tudíž bylo jejich využití také pouze okrajové. S velkou pravděpodobností je tento nedostatek způsoben převažujícím utrakvistickým charakterem oblasti. 15 Následující edice uvádím nejen z důvodu snahy o zachování úplnosti výčtu základních pramenných edic z období středověku, ale také proto, že byly využity aspoň okrajově v mé bakalářské práci, jejíž výsledky tvoří část mé práce diplomové. Knihy erekční v této práci využity nebyly, neboť z doby pohusitské v tomto pramenu 9 10 11

12

13

14 15

HLEDÍKOVÁ, Z., Svět české středověké církve, Praha 2010, s. 58 TAMTÉŽ, S. 206 EMLER, J., Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum - Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořelých. sv. I., Praha 1870, sv. II., Praha 1872. PALACKÝ F. Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Z archivův domácích i cizích sebral a vydal František Palacký, díly I. – VI., Praha 1840 – 1872, KALOUSEK J., Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, VII. – XXVII, 1887 - 1910 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkaátu v letech 1354 - 1436, Pokus o historickostatistickou analýzu na základě konfirmačních knih, Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007, str. 179 VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití. ČČH 100, 2002, č. 3, s. 497-521. PODLAHA A., Catalogus codicum manu scriptorum, qui in archivio capituli metropolitani pragensis asservantur, Praha 1923

13 nebyly nalezeny k Turnovskému děkanátu žádné zmínky. Ostatně i pro dobu předhusitskou v nich lze dohledat pouze několik málo dokladů. Nahlédnuto bylo rovněž do inventáře rukopisné části fondu knihovny metropolitní knihovny, zpracované Antonínem Podlahou16 a do katalogu listin a listů Archivu pražské metropolitní kapituly.17 Žádné informace pro tuto práci využitelné jsem zde však bohužel nedohledala. Využití literatury pro mou práci sloužilo především pro ověření informací získaných z již zmíněných pramenů, v některých případech také pro jejich doplnění a v neposlední řadě také pro seznámení se s tématem. K obecnému vývoji církevní správy v době pohusitské jsem využila kromě základní publikace, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost 18, tradiční a osvědčený zdroj poznání pro studium nejen církevní správy v době po roce 1419, tedy Wintrovu publikaci19. Důležitá fakta jsem měla možnost nalézt v knize Jaroslava Kadlece, Přehled českých církevních dějin20. Vytčeným tématem se zabývá sborník studií věnovaný problematice farní sítě ve vytčeném období Colloquia mediaevalia pragensia 8 - Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku 21, kde jsem se zaměřila na stať od Zdeňky Hledíkové. V knize Přemyslovský stát 11. a 12. století 22 od Rostislava Nového autor postihuje různé oblasti života společnosti v tehdejším období, mimo jiné tedy i církevní sféru. Kniha Svět české středověké církve23 od Z. Hledíkové je jednou ze základních knih, z nichž jsem čerpala informace k bakalářské práci, ale nelze ji opominout ani na tomto místě. Od Z. Hledíkové pochází také článek Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách24, který pojednává o vzniku a vývoji děkanátů, proto byl zahrnut do již příslušné kapitoly. Syntetické dílo Rudolfa Urbánka, týkající se dějin období panování Jiříka z Poděbrad, obsahovala také rozsáhlou část o utrakvismu na našem území. Z novějších děl zabývající se utrakvistickou církevní správou, nejen v podobě institucionálního rázu tehdejší doby, byly použity práce Blanky Zilynské25 a dalších autorů.26 16

PODLAHA A., Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské, A – E, 1910, F – P, Praha 1922 ERŠIL J., Archiv pražské metropolitní kapituly, I., Praha 1956, II., Praha 1986 18 HLEDÍKOVÁ Z., JANÁK J., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost, Praha 2007 19 WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha 1895 20 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, Praha 1991 21 Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007 22 NOVÝ R., Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha 1972 23 HLEDÍKOVÁ Z., Svět české středověké církve, Praha 2010 24 HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc. k 65. narozeninám, Praha 1995 25 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti, Praha 1999 26 ZAHRADNÍK Z., Studie o církevní správě v předbělohorském období, diplomová práce FF UK, 1980 17

14 Některými specifickými tématy v rámci církevní správy se zabývají dílčí studie, které byly použity spíše okrajově. Jde o článek Blanky Zilynské, Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku27, článek Vojtěcha Vaňka, Rejstříky papežských desátků a jejich využití28. Do stejné kategorie řadím též článek Rostislava Nového, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské.29 Turnovský děkanát v rovině církevní správy byl již zpracován M. Řezníčkem.30 Ačkoliv jádro jeho práce spočívá v období předhusitském, krátce pojednává i o éře následující. K rozboru pozemkové držby v děkanátu jsem použila tradiční literaturu: Sedláčkův Místopisný slovník historický království českého31 a Hrady, zámky a tvrze království českého. 32 Regionální literatura je zastoupena především pracemi Šimákovými, z nichž byly využity Středověká kolonisace v zemích českých33, pro dějiny Turnova jeho Dějiny města Turnova nad Jizerou34 a Nástin dějin turnovských35, informace o jednotlivých kostelech jsem nalezla v Soupisu památek historických36. Další knihy regionálního rázu ilustrují mimo jiné stav pozemkové držby různých patronů, jak církevních, tak světských.37 O problematice husitství v regionu severních Čech psal Rudolf Anděl, jehož práce jsem využila v několika kapitolách, nejen při popisu a směřování bojových akcí husitů v našem

27

28 29 30

31 32 33 34 35 36

37

REJCHRTOVÁ N., Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985 MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003 RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací 31/1, 1981 MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985 ZILYNSKÁ B., Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008 VANĚK V., Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, Český časopis historický 100, 2002 NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický 9, 1962 ŘEZNÍČEK M., Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem 2004 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický království českého, Praha 1998 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky a tvrze Království českého X., Praha 1997 ŠIMÁK J. V., Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, Turnov 1903 ŠIMÁK J. V., Nástin dějin turnovských, 1897 ŠIMÁK J. V., Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století, Politický okres turnovský, Praha 1909 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště 1917 BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes Nissae 12, 2011, Liberec 2011 ÚLOVEC J., FIŠERA Z., Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, Semily 2001 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998 EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993 HLEDÍKOVÁ Z., Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 29, Semily 2013 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, Semily 2013

15 kraji38, ale také v jiných částech, např. o situaci na dubském panství.39 Komparace s ostatními děkanáty by nebyla možná bez existence studií k těmto jednotlivým děkanátům, jde o práce Michálka, Kindlové a Dvořáka.40 K této části práce jsem taktéž pro doplnění některých údajů, chybějících ve zmíněných studiích, nahlédla do Kurkových Archidiakonátů41 a Boháčova topografického slovníku.42

38

ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961 ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji ŠIMÁK J. V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925 39 ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem 1991 40 MICHÁLEK I., Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011 MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14 KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický MICHÁLEK I., Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, 2004 41

KURKA J., Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská, Místopis církevní do roku 1421, Praha 1915 42 BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001

16

3. Církevní správa v Čechách v době pohusitské Vliv husitské revoluce byl z hlediska fungování církevní správy v Čechách fatální, neboť byla zásadním způsobem narušena její dosud jednotná organizace. Nezávisle na sobě zde začaly působit 3 duchovní proudy, k čemuž došlo dvěma událostmi: přestupem pražského arcibiskupa Konráda z Vechty k husitství r. 1421 a volbou táborského biskupa o rok dříve, což znamenalo vznik nové církve nezávislé na té obecné, která zahrnovala církev katolickou a kališnickou. Autoritou ve sféře duchovní správy u nás se stala univerzita, která byla uznávána husitskou stranou od roku 1418, avšak faktickou moc stále vykonávalo pražské arcibiskupství. To bylo od přestupu Konráda z Vechty k husitství neobsazené a bylo nutné najít jiné organizační řešení, které bylo realizováno přenesením vedení katolické církve na pražskou kapitulu, konkrétně na 2 úředníky, kteří byli kapitulou zvoleni a vykonávali svůj úřad s titulem generálních vikářů. Prvním administrátorem se stal olomoucký biskup Jan Železný, jenž byl k této funkci pověřen papežem v červenci 1421. Od roku 1434 byl titul administrátora svěřován buď samotným generálním vikářům, či osobám z kapituly. Správa probíhala v podstatě stejným způsobem jako doteď, jen s tím rozdílem, že část kapituly r. 1421 přesídlila do Žitavy a došlo k územnímu omezení vykonávané správy. Utrakvisté měli ze správního hlediska výhodu v zachování funkce pražského biskupa v osobě Konráda z Vechty, neboť tím byla zajištěna plynulá obnova kněžstva husitské církve. Reálně utrakvistickou církev řídili správci duchovenstva, neboli direktoři, kteří se zprvu objevují paralelně na více místech a kteří vykonávali v určitém obvodu církevní správu, dohled nad duchovenstvem, apod. V roce 1429 byl zvolen nejvyšším správcem pro celé území Čech Jan Rokycana.43 Přijetí kompaktát 5. 7. 1436 znamenalo potvrzení církevní správy z doby husitství, tedy především zachovávalo dvojvěří v zemi, a to katolickou církev, jež se uplatňovala na Moravě a vedlejších zemích a na menší části Čech, a kališnickou církev, která převažovala v Čechách. Morava se vyznačovala výraznějším příklonem ke katolické víře především díky městům, kde převládalo německé obyvatelstvo, hlavně tedy Olomouc, Znojmo, Brno a Jihlava. Výrazný vliv zde uplatnilo rovněž olomoucké biskupství v čele s Janem Železným. Husitskou menšinu reprezentovaly šlechtické rody pánů z Kravař, z Lipé, z Cimburka, ze Šternberka a Kunštátu. V Čechách byla utrakvistická většina rozmístěna v oblasti středních, východních a jihovýchodních Čech. Počet stoupenců strany podjednou však rozhodně nebyl zanedbatelný, neboť ovládali celý západ a jih území kromě některých husitských měst (Tábor, 43

WINTER Z., Život církevní v Čechách, Praha 1895, s. 319 - 322

17 Písek, Vodňany na jihu, na západě Stříbro, Domažlice, Klatovy a Sušice). Nejdůležitějším prvkem ve správě husitské církve byly synody, na kterých byli voleni generální vikáři a další úředníci. Těchto synod proběhlo několik a měly různý charakter. Některé proběhy dokonce společně s katolickým klérem. Na jedné z těchto synod z roku 1454, kde probíhalo zasedání kališníků i katolíků paralelně, byl králem stvrzen Jan Rokycana za hlavu utrakvistické církve a sám užíval titulu „voleného arcibiskupa pražského“, kterého však papež a s ním tedy i katolíci v českých zemích nikdy neuznali. 44 Pro utrakvistickou církevní správu revolučního období byl typický úřad k trestání zjevných hříchů, jehož charakter předurčoval podobu utrakvistické konzistoře z konce 15. století.45 Pro obě církve byly zavedeny funkce prozatímních administrátorů. Jan Rokycana se stal administrátorem roku 1448, kdy Jiří z Poděbrad dobyl Prahu. Rokycana, jenž byl opět uznán za nejvyššího správce strany podobojí, vytvořil správní středisko kališníků v Praze při týnské faře, tzv. dolní konzistoř, která fungovala jako administrátorův pomocný správní sbor zprvu 20 osob. Ta se původně odvozovala od konzistoře arcibiskupa Konráda z Vechty a od katolické horní konzistoře se odlišovala především účastí laického živlu na jejich činnosti. Většina utrakvistických správních institucí měla svůj protějšek v těch katolických a je zde více než zřejmé vědomé přebírání těchto institucionálních struktur. Vážným problémem byl fakt, že konsistoř neměla ve svých pravomocech svěcení kněží a sousední biskupové neměli o svěcení utrakvistických kněží zájem. Řešením bylo posílat kandidáty na svěcení do Itálie, kde k tomuto aktu byli místní biskupové svolnější. Katolická horní konzistoř sídlila na Hradě a byla spjata s pražskou kapitulou, jejíž členové zastávali funkce administrátorů.46 Pražská kapitula i s administrátorem Prokopem z Kladrub se roku 1448 přemístila do Plzně, do Prahy se vrátila roku 1453 po korunovaci Ladislava Pohrobka českým králem. Po většinu času vykonávali úřad administrátora 2 osoby, ale např. výše zmíněný Prokop z Kladrub po určitý čas vykonával tuto funkci sám a i v dalších letech se uplatňoval vliv spíše jednoho z nich.47 Vlivem prosazující se stavovské monarchie byla zřejmá snaha stavů podřídit si i oblast církevní, kdy jim obě legální církve podléhaly po stránce hmotné, u kališnické navíc také přímo po stránce správní, neboť sjezdy stavů podobojí měly v okruhu svých pravomocí nejen rozhodování o věroučných otázkách, nýbrž také dosazování členů dolní konzistoře a výrazné

44 45

46

47

URBÁNEK R., České dějiny III, Věk poděbradský, Praha 1930, s. 30 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: AUC – Phil. et Hist. 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 51 JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s. 186 - 187 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 804

18 ovlivňování personálního obsazení far a děkanátů.48 I přes původní snahu o obnovení jednotné církevní organizace v čele s jediným pražským arcibiskupem byla volba Jana Rokycany kurií odmítnuta a správu diecéze byla basilejským koncilem svěřena zmocněnci koncilu papežskému legátu Filibertovi, který v Čechách vykonával funkci biskupa, tedy hlavně světil kališnické a katolické kněze. Zmocněnci koncilu se snažili zamezovat a odstraňovat některé zvyklosti zavedené husity, v čemž dosáhli částečného úspěchu. Filibertovo působení v utrakvistické části obyvatel vyvolávalo nedůvěru, a snad i z toho důvodu byl roku 1437 stavy zvolen za prozatímního administrátora arcibiskupství Křišťan z Prachatic, jehož volbu Jan Rokycana a jeho stoupenci neuznávali. Sám Rokycana z Prahy odešel na Kunětickou Horu a poté do Hradce Králové. Touha po sjednocení církevní správy tedy nebyla naplněna, neboť vedle stoupenců Kříšťana (a jeho nástupce Jana z Příbrami) a Rokycany se vůči ostatním vymezovali také Táboři, kteří měli svého biskupa a kompaktáta neuznávali. K tomuto sjednocení došlo ve dvou etapách. Nejdříve se usmířili administrátoři s Rokycanou, který se roku 1448 vrátil do Prahy. S Tábory v čele s biskupem Mikulášem z Pelhřimova však byla společná řeč hledána velmi obtížně a jejich opozice byla zlomena až vojensky roku 1452 dobytím Tábora Jiříkem z Poděbrad. 49 Za vlády Ladislava Pohrobka se zlepšilo postavení katolíků v zemi, kteří se stále větší vehemencí útočili na Jana Rokycanu. Přední postavení v tomto okruhu oponentů stál katolický administrátor, Hilarius Litoměřický. Nástup katolického krále rovněž umožnil katolíkům vracet se do měst, z kterých předtím odešli, a dožadovat se zpátky svého zkonfiskovaného majetku. Dobytí Prahy husity a zvolení Jiříka z Poděbrad za gubernátora země však opět podpořilo sebevědomí kališníků.50 Za panování Jiříka z Poděbrad se rozkol mezi kurií a utrakvisty vyhrotil a papež Pius II. roku 1461 kompaktáta zrušil. Tím skončily všechny Jiříkovy snahy o navázání dohody s papežem. Vrcholem těchto neúspěchů bylo uvalení klatby na českého panovníka roku 1466, jehož důsledkem bylo povstání českých katolických pánů proti Jiříkovi, kteří už roku 1465 vytvořili Zelenohorskou jednotu. Na jaře 1468 se jim podařilo najít spojence v Jiříkově zeti, uherském králi Matyášovi, který o rok později vtrhl do Čech. Jeho ofenzivní tah byl však Jiříkem zvrácen, v bitvě u Vilémova byl totiž Matyáš obklíčen a následně nucen přistoupit na královy podmínky. Tyto nejenže nedodržel, nadto se nechal v Olomouci zvolit a korunovat českým králem. Válka se tedy znovu rozpoutala. Vedena byla i diplomatickými cestami, což 48

JANÁK J., HLEDÍKOVÁ Z., DOBEŠ J., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, s. 186 - 187 RAK J., Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací, s. 179 49 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, s. 293 50 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, Praha 1930, s. 14

19 mimo jiné ilustruje událost, kdy se Jiří spojil s polským králem Kazimírem. Jiří z Poděbrad zemřel roku 1471 a na základě dohod s polským králem byl korunován českým králem Vladislav Jagellonský. Vzhledem k tomu, že Vladislav po smrti Matyáše získal rovněž korunu uherskou, došlo k opětovnému připojení Moravy a vedlejších zemí, které roku 1478 připadly Matyášovi. Až po tomto smíření se z vyhnanství v Plzni vrátila kapitula zpět do Prahy. Tehdejší administrátor Hanuš z Kolovrat byl totiž velký podporovatel krále Matyáše. V oné době se strana podjednou začala aktivizovat v útocích proti utrakvistům. Vladislav Jagellonský se zavázal hájit kompaktáta a prosadit, aby byl do Prahy dosazen arcibiskup. Své závazky však Vladislav s přílišnou horlivostí neplnil, bylo zřejmé, že spíše stranil stoupencům katolické strany a od řešení problému se odvracel.51 Po Rokycanově smrti roku 1471 byl administrátorem zvolen Václav Koranda. Na konci jagellonského období je institucionalizace utrakvistické církevní správy považována za dovršenou.52 Na jednom ze sněmů kališnické šlechty, svatovavřineckém sněmu, roku 1478 byla ustanovena 12 členná rada, tvořená z 8 duchovních a 4 laiků, která tvořila dolní konzistoř.53 Byla jí přidělena povinnost ustavovat kněží k farám, taktéž měla soudní pravomoci. Péči o konzistoř vykonávali 3 páni, předchůdci pozdějších defensorů strany podobojí. Vzájemné napětí mezi oběma skupinami bylo podporováno také nedostatkem kněžského dorostu. Krátkodobé řešení poskytl příchod dvou biskupů, Augustina Sanctuarijského a Filipa de Novavilly, kteří vykonávali především světící funkce. Po převratu, kdy utrakvisté opět ovládli Prahu, byli katolíci nuceni přistoupit k určitým ústupkům (kapitula opět odešla do Plzně, vrátila se roku 1984), jež vedly k podepsání smlouvy kutnohorské z roku 1485. Součástí smlouvy byl především závazek zachovávání kompaktát a dalších sněmovních usnesení týkajících se této věci po dobu 31 let. 54

51

52 53 54

MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské na základě administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985, s. 237 Tamtéž s. 52 MACHÁČKOVÁ V., Církevní správa v době jagellonské, na základě administrátorských akt, s. 237 KADLEC J., Přehled českých církevních dějin, 297- 309

20

4. Společenská situace v severních Čechách v době předhusitské s důrazem na stav osídlení a pozemkovou držbu Celá oblast severních Čech byla původně prostoupena hlubokými, těžko prostupnými lesy, které zasahovaly na území dnešního Podještědí, Jablonecka, Jilemnicka, Českolipska, Podbezdězí, Českokamenicka a Semilska, tedy i Turnovska. Tento faktor významně ovlivňoval nejstarší osídlení severovýchodních Čech, jež je spojeno se slovanským kmenem Charvátů, kteří se zde usadili na příhodných místech pro život. Jejich sídliště byla postupně výrazně rozšířena kolonizací vnitřní i vnější, ke které docházelo v průběhu 13. a 14. století. Zatímco kolonizaci vnitřní měly často na starosti kláštery, což dosvědčuje i případ cisterciáků v Mnichově Hradišti, vnější se děla pod patronátem světských feudálů, jak šlechtou, tak i samotným panovníkem. Právě díky vnější kolonizaci na naše území začal pronikat německý živel. Tomu odpovídá i národnostní složení obyvatelstva, které bylo na mnoha místech smíšené: česko - německé, směrem k severu od ještědského hřbetu převažovalo obyvatelstvo německé. Ve 13. a 14. století, tak jako jinde, i ve vytčené oblasti vznikla již většina sídlišť, z nichž se postupně vyvinula města a vesnice, přičemž byla pochopitelně osídlena hlavně oblast kolem úrodných řek, Kamenice, Nisy, Ploučnice a Jizery. Velká část dnešních obcí tedy vznikla právě v této době a taktéž v těchto dvou inkriminovaných stoletích dochází k zahušťování hradních sídel, které v 15. století bylo již na výrazném ústupu a vznik nových hradů bylo spíše výjimkou.55 Tyto hrady často sloužily mimo jiné k ochraně důležitých cest, poněvadž severní Čechy tvořily průchozí území obchodních styků Prahy s Lužicí a dále do Branibor. Cesta vedla přes Mladou Boleslav, Mnichovo Hradiště, Bělou pod Bezdězem, Mimoň, Jablonné v Podještědí a dále přes hory do Žitavy. Alternativou pro cestující byla trasa z Hradiště přes Turnov k Hrádku nad Nisou. Druhou variantou byla cesta přes Mělník, Dubou, Českou Lípu, která byla zároveň křižovatkou, kudy vedla stezka z Děčína na východ, a dále do Lužice. 56 Severní Čechy by se tedy daly považovat za strategickou oblast, ve které v tomto směru dominuje postavení Mladé Boleslavi a České Lípy, a majitelé zdejších hradů si byli jistě svých pozic vědomi. Konkrétně v Turnově ústila cesta z Hradecka přes Hořice, Jičín, Trosky, Hrubou Skálu a Valdštejn, další vedla z Turnova podél Jizery východně do Krkonoš.57 55 56

57

ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s. 1 - 2 BOCK J., Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes Nissae 12, 2011, s. 9 - 18 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 7 - 14

21 Je třeba si připomenout situaci v pozemkové držbě v oblasti severních Čech, jež v té době, tedy 13. století, nebyla příliš složitá. Žitavu a západnější oblasti severních Čech ovládali Ronovci, z nichž vzešla mimo jiné větev pánů z Dubé, pro tento kraj nejvýznačnější. Pro Turnovsko však sehráli nejdůležitější roli Markvartici, neboť to byli oni, kdo ovládali od konce 12. století rozsáhlou oblast od ještědského hřebene na východ do podhůří Krkonoš. Tento panský rod se vzpřímenou lvicí v rodovém znaku se stal výchozím bodem pro vznik řady jiných, z těch nejvýznamnějších např. Vartemberků, Zvířeticů, Lemberků,Valdštejnů, Michaloviců. Z dalších rodů se zde objevují také Biberštejnové a páni z Bergova. Nižší šlechta měla pochopitelně ve struktuře pozemkové držby také hojné zastoupení, např. páni z Kováně (držitelé Frýdštejna), páni z Valečova. Ze světských feudálů se jako držitel půdy v kraji objevuje i sám panovník, jehož základnou pro další kolonizační činnost byla Žitava s celou Lužicí, Frýdlantsko, které se po roce 1278 dostalo do rukou rodu Biberštejnů, a hrad Bezděz. Jak již bylo výše podotknuto, církevní feudálové v severních Čechách také zapustili kořeny, hlavně cisterciáci z Mnichova Hradiště, johanité v Českém Dubu, dominikáni v Turnově a augustiniánský klášter v Bělé pod Bezdězem. Církevní statky zaujímaly v severních Čechách přibližně 10% půdy, drobná šlechta vlastnila cca 16%, naprostou převahu, tedy 74%, měla panská šlechta.58

58

ANDĚL R., Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, s. 2 - 3

22

5. Děkanát turnovský Nejprve pár slov ke vzniku a funkci samotných děkanátů. Vznik děkanátů na našem území se datuje do 70. let 13. století a souvisel s dotvořením farností. Nejstarší doklad o jejich existenci pochází z roku 1270. Funkci děkanů lze chápat v různých konotacích, mohl jím být jeden z hodnostářů kapituly, či kněz, působící při soukromém kostele jako první mezi kněžími v přechodném období mezi organizací velkofarnostní a farní. Názvy děkanátů v některých případech kopírovaly názvy hradů v zaniklé hradské soustavě, avšak většinou byl název odvozen od geografického pojmenování oblasti. Na vznik děkanátů měl vliv od 2. třetiny 13. století konstitující se farnosti a jejich rychlý početní růst. Spojovací článek ve formě arcijáhnů již nedostačoval. Vznik děkanátů byl podnícen zájmem farního kléru, tedy zdola, jemuž měli děkanové sloužit jako spojka mezi nimi a biskupem. Děkanem se stával vždy jeden z farářů v děkanském obvodu a nedisponoval, na rozdíl od arcijáhena, žádným beneficiem. Pravomoci děkana se postupně vyvíjely a rozšiřovaly, zpočátku v podstatě pouze plnil příkazy biskupa ve svém obvodu, až postupem času se začínají objevovat zmínky o jeho samostatném působeni. Roku 1303 se poprvé dovídáme o konvokacích, neboli o shromážděních farního kléru v děkanátu, kde byla účast povinná a kde se mimo jiné ohlašovala biskupská nařízení a usneseni synod. Koncem 13. století se z děkana vyvinul biskupův pověřenec, ačkoliv první jmenování venkovského děkana můžeme vysledovat až za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Pravě v této době, tedy v první polovině 14. století, začalo pod pravomoc děkana spadat vybírání biskupského desátku, dymného, a dále také dozor nad farním klérem pomocí vizitací. Funkce zprvu byla nejspíše doživotní, se vznikem arcibiskupství a s větší závislosti děkanů na arcibiskupovi se však děkani stali odvolatelnými. Od poloviny 14. století se ustalují hranice děkanátů, což je dosvědčeno existencí rejstříků papežských desátků. Organizační složka církve zahrnovala cca 2100 farností, 11 – 79 farních obvodů tvořilo děkanát. V diecézi pražské vzniklo děkanátů 53, další 4 děkanáty byly součástí diecéze litomyšlské. Obvod arcijáhenství pak obsahoval 1 – 11 děkanátů.59 Po nastínění obecné situace v oblasti severních Čech je možné přistoupit k popsání stavu a vývoje v Turnovském děkanátu, který po stránce organizační a správní můžeme zařadit do diecéze pražské a arcijáhenství Boleslavského, v jehož severní části se nacházel. Sousedil na východě s Jičínským děkanátem, který byl již součástí Hradeckého arcijáhenství, západní hranici měl společnou s Jablonským a Kameneckým děkanátem, severně od něj se rozprostíralo děkanství Žitavské, na jihu přiléhal děkanát Hradišťský. Stejně jako většina děkanátů Boleslavského arcijáhenství je poprvé Turnovský děkanát doložen v Rejstříku 59

HLEDÍKOVÁ Z., Venkovské děkanáty, s. 112 - 123

23 papežských desátků z roku 1352.60 Jak již sama poloha děkanátu napovídá, část jeho území se nachází v podhůří Krkonoš, což je oblast značně vzdálená od centra dění, a proto Turnovský děkanát rozhodně nemůžeme zařadit mezi významné děkanáty. Tuto skutečnost ostatně dokládá jak majetnost far, tak i neúplné zápisy k většině beneficií. V porovnání s ostatními děkanáty v českých zemích se Turnovský děkanát řadil mezi nejchudší v oné době.61 Do správy turnovského děkanátu lze zařadit ve vytčeném období celkem 24 farních osad:

Turnov,

Hruštice,

Přepeře,

Vlastibořice,

Letařovice,

Sezemice,

Hodkovice,

Chocnějovice, Bzí, Přáslavice, Jenišovice, Loukov, Loukovec, Železný Brod, Držkov, Olešnice Zlatá, Vysoké, Bozkov, Semily, Nudvojovice, Roprachtice, Jablonec nad Nisou, Rychnov, Louková.62 Řeka Jizera, v jejíž blízkosti se nachází většina far na tomto území, tvoří jakousi osu osídlení Turnovského děkanátu, které se spíše koncentrovalo v jeho jižní části, kde také sídlilo jeho centrum - tedy město Turnov. Tato situace se promítla rovněž do podoby farní sítě, která byla poměrně nerovnoměrně rozmístěna, jak se lze přesvědčit z vyšší koncentrace far v údolí Jizery západně od Turnova. O některých těchto farních obcích, jež byly nejspíše součástí staršího osídlení před rokem 1200, máme dochovány nejstarší zmínky, náleží mezi ně Nudvojovice (1197) a Jenišovice (1143).63 Vznik ostatních farností nacházející se ve vyšší nadmořské výšce je možné dát do souvislosti s procesem vrcholně středověké kolonizace. Jejich rozmístění je mnohem rovnoměrnější, soustředěné podél důležitých stezek.64 Z mapy lze vysledovat, že jižní a východní hranice děkanátu se částečně kryla s řekou Jizerou, západní hranice s řekou Mohelkou, severní hranice byla zčásti též hranicí českých zemí.

Nejseverněji položenou farou byl Jablonec nad Nisou, nejjižněji zase Loukovec,

západní hranici tvořila fara letařovická a nejvýchodnějším bodem děkanátu byly Roprachtice. Nacházelo se zde celkem 24 farních kostelů a 1 dominikánský klášter s kostelem Narození Panny Marie v Turnově, který fungoval pouze do roku 1424, kdy byl husitským vojskem vypálen. Mezi problematické plebánie, jejichž název je díky frekvenci výskytu obtížněji identifikovatelné, patří: Železný Brod (s Brodcem), Loukov, Rychnov (s Rychnovem nad Kněžnou), Olešnice (s Olešnicí u Turnova, či u Rychnova nad Kněžnou), Vysoké (s Vysokou 60 61 62 63 64

KURKA J., Archidiakonáty, s. NOVÝ R., K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický, s. 179 TOMEK V. V, Registra papežských desátků, Praha 1873, s. 82, 83 PROFOUS A., Místní jména v Čechách, díl 2, Praha 1949 ŠIMÁK J. V., Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938, s. 796

24 u Mělníka), Jablonec (s Jabloncem nad Jizerou), částečně také Hruštice (s Hrusicí) a Roprachtice (s Ruprechticemi u Náchoda). Vznik Turnovského děkanství můžeme zasadit do 14. století. Ačkoliv se děkanát nazýval turnovský, jelikož Turnov byl největším městem v okolí, děkanská hodnost nebyla spjata s turnovskou farou. Nejčastěji se stával děkanem některý z farářů z okolních vsí, říkalo se mu tedy děkan turnovský.65 Děkanství v Turnově sídlilo v kostele sv. Mikuláše, vystavěného do městských zdí a založeného současně s městem. První zmínka o něm pochází z roku 1357.66 Příloha 1., Území Turnovského děkanátu, viz. seznam příloh

65 66

ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 38 ŠIMÁK J. V. Soupis památek historických a uměleckých, s. 186

25

6. Církevní poměry v turnovském děkanátu v době předhusitské 6. 1. Patronáty, struktura pozemkové držby Patroni kostela mohli pocházet z různých společenských poměrů, podle tohoto kriteria lze rozdělit patronáty na světské (královské, šlechtické, které se dále štěpí na patronáty nižší a vyšší šlechty, a měšťanské) a církevní (církevních hodnostářů a klášterní). V Turnovském děkanátu se však setkáme především se dvěma z nich, a to s patronáty klášterními a šlechtickými. Samozřejmě, že u některých far docházelo ke změnám patronátního práva, či se o jednu faru dělilo vice různých patronů, což s sebou přinášelo i mnohé spory o beneficia, které mezi sebou patronové sváděli. Církevní patronáty Církevní patronáty lze identifikovat v případě far příslušných ke klášterům, z nichž nejmocnějším byl cisterciácký klášter v Hradišti nad Jizerou (název Mnichovo Hradiště se objevuje od poloviny 14. stol.) s velkolepým opatským chrámem, jehož vznik spadá do období druhé poloviny 12. století, snad do roku 1177 67. Je pravděpodobné, že na stejném místě stál původně klášter benediktýnů, který byl cisterciáky vypuzen ze svého působiště, což byl v oné době poměrně běžný úkaz. Kdo klášter založil, není jisté, ale s největší pravděpodobností to byl někdo z rodu Markvarticů. Vzhledem k vytčenému datu vzniku instituce jím byl nejspíše Heřman, jeden z předních českých velmožů té doby a věrný služebník Soběslava II. Tímto šlechtickým rodem byl klášter obdarován rozsáhlými, ač málo zalidněnými, pozemky v oblasti Pojizeří. I přestože byl klášter zasazen do místa, kde již osídlení na určité úrovni existovalo, na západ a sever se táhly nepropustné lesy, takže i zde měli možnost cisterciáčtí mniši uplatnit svoji kolonizační činnost. I v dalších letech se těšil přízni nejen české šlechty, ale také českých králů, což mu umožnilo ve 12. - 14. století nebývalý rozkvět.68 První historicky doložitelná zmínka o klášteru pochází z roku 1184, ve které Dětřich, hradišťský opat, vystupuje jako svědek v listině pro plaský klášter. S výstavbou budovy opatství bylo započato někdy na začátku 13. století, do té doby mniši obývali původní 67

68

Podle údajů v kronice plaského kláštera „Tilia Plassensis“. Domněnka o vzniku kláštera již roku 1145, kterou zmiňuje ve svých publikacích Šimák, byla již vyvrácena. ŠIMÁK J. V. Počátky kláštera Hradiště nad Jizerou, In: Věstník české akademie věd a umění, roč. 20, 1911, s. 357 - 368

26 dřevěný klášter. Stavba byla dokončena někdy po roce 1260.69 Protože se dochovala část urbáře kláštera, jemuž věnoval pozornost J. V. Šimák v rámci své knihy dějin Mnichova Hradiště, je možné si udělat představu o rozsahu jeho panství, které nebylo celistvé, neboť bylo tvořeno dvěma celky. Z větší části se jejich pozemky rozprostíraly v okolí Mnichova Hradiště v sousedství držav pánů z Valečova, ze Zvířetic, s bezdězským panstvím, s klášterními statky v Dubu a vartemberským zbožím na Turnovsku. Menší díl se nacházel, oddělen pruhem drobnějších statků (Vlastibořice, Albrechtice, Čtveřín, Lažany), na severu od Turnova: od Rádla, Rychnova a Dalešic až přes Bezděčín, Sestroňovice, Odolenovice, Žďárek až k Jenišovicím a Paceřicím. Dále vlastnil území u Semil, později farnost bozkovskou. Do jejich držby náležely i vzdálenější statky v úrodném Polabí. Celkem klášter vlastnil 79 vsí, dále mu podléhalo několik proboštství v severních Čechách i mimo. Vedle toho disponoval statky ve vlastní režii, z jejichž výnosu nebyly odváděny žádné poplatky (Svijany). Vzhledem k výši příjmů z klášterních vsí jej lze zařadit mezi středně zámožné kláštery. Podací právo vykonával klášter celkem ve 14 farách, z nichž roku 1401 byly prohlášeny za inkorporované fara hradišťská, bukovská, bakovská, hlavická a svatoklimentská. Opatovi kláštera podléhali rovněž 4 osedlí v Nudvojovicích, podacím právem však nedisponoval.70 Z far Turnovského děkanátu mu náležely Rychnov, Jenišovice a Loukov. Na Turnovsku však svůj vliv uplatnil ještě jeden řád, a to rytířský řád sv. Jana, tedy johanité, jež do Českého Dubu (původně byla komenda ve Světlé, jež však svou polohou příliš nevyhovovala, a proto se komenda přemístila do Českého Dubu) umístili svou komendu s chrámem sv. Ducha, která byla založena někdy před rokem 1260. Zakládací listina se nedochovala, ale klášter s chrámem stál již v roce 1291.71 První písemnou zprávu však shledáváme až z roku 1294 v listině krakovského biskupa. První nadání se komendě dostalo od Lemberků (nejspíše Zdislava z Lemberka a její manžel Havel z Lemberka), jimž území tehdy patřilo. Jejich statky se postupně zvětšovaly až do stavu, ve kterém se nacházely ve 14. století, kdy jejich panství dosahovalo asi 10 450 ha. Patřilo sem území na jih od Ještědu, jeho hranice vedly podél Ještědského potoku až ke vtoku Mohelky. Na jihu sahal k Radvanicím, Kobylům, Sezemicím, Sovenicím. Také komendě příslušel Loukovec, Koryty s Hubálovem až k Jizeře, atd.72 Z děkanátu Turnovského komendě patřily fary v Letařovicích, Loukovci a Sezemicích. Na území turnovského děkanátu se setkáváme rovněž s rytířským řádem křížovníků s 69 70 71 72

CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998, s. 249 - 255 ŠIMÁK J.V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s 19 - 54 EDEL T., Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993, s. 26 - 30 ANDĚL R., TECHNIK S., Český Dub, Ústí nad Labem 1991, s. 20 - 24

27 červeným srdcem, neboli cyriaky. Ti byli do Čech přivedeni roku 1256 králem Přemyslem Otakarem II., jenž s nimi přišel do kontaktu za své výpravy do Litvy proti pohanským Prusům. Král jim nechal postavit na Starém Městě v Praze konvent. 73 Patřily jim fary v Držkově a Jablonci. Přímo v Turnově byl vystavěn někdy v polovině 13. století společně se samotným městem dominikánský klášter, jehož jmění se rovněž utěšeně rozrůstalo díky darům vrchnosti i poddaných během 14. století. Nejdůležitější položkou na příjmové straně kláštera však byly výnosy ze vsi Vranové (u Malé Skály), z Líšného, Sněhova a ze zaniklé vsi Záblatí. Oproti výše jmenovaným se tedy dal považovat za chudší klášter. Jemu nepodléhala žádná fara v děkanátu.74 Na území děkanátu se nacházely také statky benediktýnského kladrubského kláštera, založeného okolo roku 1115 knížetem Vladislavem, jenž tento klášter obdaroval mimo jiné sezemickým újezdem. K tomuto statku náležela nejen obec Sezemice, ale také Sovenice, Kobyly a Radvanice. Kladrubští benediktýni vlastnili tento majetek do 20. či 30. let 13. století (někdy mezi léty 1227 – 1237).75 Šlechtické patronáty V naší oblasti, konkrétně v Turnovském děkanátu, byl majoritním vlastníkem půdy, a tedy disponentem patronátního práva k farním kostelům na vytčeném území, mocný panský rod Markvarticů. K tomu, co bylo uvedeno výše, je možné přidat, že jméno dostali podle svého prvního doloženého předka, Markvarta, žijícího v polovině 12. století, nejspíše jím byl komorník krále Vladislava I., o němž máme zmínku z roku 1159. Markvart měl 3 syny. Heřmana, Havla a Záviše. Heřman zastával ve své době významné funkce ve správě země, roku 1175 dosáhl hodnosti dvorského maršálka, o dva roky později dokonce úřadu nejvyššího komorníka. Heřman byl také ten, díky němuž se rodová linie dále rozrostla, neboť zplodil 3 syny: Beneše, Markvarta a Záviše. Beneš stál za vznikem jedné z markvartických větví, Michaloviců, kteří od krále dostali na starost správu okolí Mladoboleslavska, které se jim poté povedlo získat do dědičné držby. Jméno si odvodili od názvu hradu Michalovice (Michelsberg), který byl postaven na jejich panství roku 1281. Záviši náleželo území Podkrkonoší na východě markvartických držav a Markvart vládl oblastí střední, Podještědím až k řece Jizeře, dále regionem na levém břehu Jizery až k pramenům Cidliny. Dva nejstarší 73 74 75

BUBEN M., Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. Díl, Praha 2002, s. 125 - 126 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova, s. 40 - 41 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 14 (ČČH 17., 1911)

28 synové Markvarta, Havel z Lemberka a Jaroslav z Hruštice, jsou nejspíš také zakladateli města Turnova, které vzniklo na hranicích jejich držav. Už od této doby se začíná rod větvit. Nejstarší Havel z Lemberka (1233 – 1253) zdědil území ve střední části, okolí Jablonného v Podještědí a pravý břeh Jizery okolo Hradiště. Podle hradu Lemberka, který nechal postavit roku 1241, se nazývala celá tato rodová větev. Jeho ženou byla blahoslavená Zdislava z Křižanova. Valdštejnové byli potomky Jaroslava z Hruštice (1234 – 1269), kastelána na Mladé Boleslavi, jemuž podléhala východní krajina na levém břehu Jizery, tedy i Turnovsko. Další byla větev vartemberská, jejichž předkem byl nejmladší z bratrů, Markvart, jenž sídlil na Ostrém nad Ploučnicí, taktéž disponoval Ralskem. Po roce 1268 vystavěl nedaleko Mimoně hrad Stráž, jinak řečený Vartemberk.76 Na případě Markvarticů je názorně vidět tříštění pozemkové držby a s ní související ztrátu mnohých statků. Valdštejnové se rozdělily na dvě větve, lomnickou a štěpanickou. Patřilo jim okolí Železného Brodu, Lomnice nad Popelkou a celé Štěpanicko. Během husitského hnutí byl postaven hrad Vranov na území dotud patřící turnovským dominikánům. Rod Lemberků brzy ztratil na významu rovněž vinou tříštění majetku, který se rozdělil mezi jeho syny, Jaroslava a Havla. Čtyři Jaroslavovi synové sídlili na Rohozci, Bradlci, Sytovém a Lemberce. Havel vládl v Podještědí, držel Jablonnou a Lemberk. On je také uváděn jako jeden z možných zakladatelů dubské komendy johanitů, kterým bylo věnováno celé Podještědí na sever od Hradiště. Po smrti Havla se lemberské panství dostalo bradlecké větvi, jablonské se dostalo do rukou jeho strýci Zdislavu, synovi Havla z Lemberka, který si postavil před rokem 1273 nad řekou Jizerou nedaleko Bakova nad Jizerou hrad Zvířetice, kde se usídlil. Vznikla tak další rodová větev – zvířetická, která zabrala do svého majetku okolí hradišťského kláštera, jež dříve byla součástí původní markvartické držby.77 Královský majetek se v Turnovském děkanátu prakticky nevyskytoval, pouze ve výjimečných případech, a to ještě navíc jen po velmi omezený časový úsek. Týká se to fary turnovské a přepeřské, kdy byl Markvartu z Kosti roku 1393 zkonfiskován majetek králem Václavem IV. Na těchto farách totiž Markvart držel část podacího. Po velmi krátkou dobu se s královským patronátem setkáváme také na faře loukovské. Pozemková držba světských feudálů se ani zdaleka nevyznačovala takovou stabilitou, jako tomu bylo u církevních činitelů, a proto je mnohem náročnější poměry v držbě pozemků sledovat, což bylo způsobeno nejen stálými přesuny v držbě půdy, ale také jejím gradujícím tříštění. Ilustruje to již např. fara turnovská, kde se o podací dělily 2 vrchnosti (stejně tak bylo rozděleno i samotné město), které se v prezentaci farářů k farnímu kostelu střídaly. Na 76 77

ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 28 - 35 ŠIMÁK J. V.,Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, s. 19 - 20

29 rohozecké části vládli postupně do husitských válek: Lemberkové, páni z Turgova, Vartemberkové, královská komora a páni z Bergova. Na části valdštejnské: Valdštejnové a Vartemberkové z větve Ralské. Valdštejnové podávali faráře také na faru v Přáslavicích, vlastnili polovinu podacího práva na faře hruštické (druhá půlka náležela k Rotštejnu), štěpanická větev pak podací roprachtické fary. Železným Brodem i s podacím disponovala také jedna z větví Valdštejnů (páni ze Železnice), kterým náležela ves Bzí, ve které se rovněž nacházela fara. Bzí od roku 1416 vlastnili vladykové z Kojetic. Do 90. let 14. století Valdštejni ovládali ves Vysokou, která byla součástí Nístějky, pak se podací právo přesunulo na Lemberky. Na faře v Přepeřích vykonávalo kvůli rozdrobenosti pozemkového vlastnictví podací několik osob současně. Část náležela místním zemanům, snad i turnovským měšťanům. Po roce 1371 byly přepeřské statky odprodány rohozeckému panství, Pěnčínu a Čtveřínu. Od roku 1394 zde již vládli výlučně rohozečtí páni. Stejnou roztříštěnost práva prezentačního zaznamenáváme i na faře v Nudvojovicích, většinu měli místní vladykové, ale část vlastnili cisterciáci z Hradiště. Na faru v Chocnějovicích dosazoval nové plebány místní vladyčí rod, stejně jako na faru ve Vlastibořicích. Právem podacím k semilské faře disponovali asi do roku 1402 Lemberci, poté Valdštejnové sídlící na hradě Pecka, k jehož panství po r. 1402 Semily náležely. To samé platí pro faru v Loukově u Semil, jež náležela pod semilské panství. Na Bozkově původně vládli rovněž Lemberci, ke kterým se opět přes cisterciáky z Hradiště, jenž zde založili kostel a farnost, Bočka z Kunštátu a Jindřicha z Valdštejna a na Navarově dostal zpět Lemberkům, tedy semilskému panství. K lemberským statkům se řadila i Olešnice Zlatá se zdejší farou. Fara v Hodkovicích nad Mohelkou byla součástí frýdštejnského panství, jež patřilo nejdříve pánům z Dražic, poté mu vládl rod Bibrštejnů a po nich páni z Kováně.

30

6. 2 Faráři V době předhusitské lze na území Turnovského děkanátu vysledovat na základě příslušných pramenných edic cca 163 farářů. V souvislosti s jejich působením na jednotlivých farách je možné zkoumat jejich kariérní pohyb, sociální původ, délku působení a důvody ukončení jejich působnosti na faře, jejich stupeň svěcení a tituly. Při tom všem je však nezbytně nutné přijmout ten fakt, že využité prameny neposkytují ucelený obraz o výše uvedených předmětech zájmu. Úplnost zápisů na jednotlivých farách byla poměrně dosti diferencovaná a nejspíše zde existovala návaznost majetnosti fary na celistvost zápisů v pramenech (zápis do knih byl zpoplatněn). Proces instalace klerika k beneficiu měl několik fází: na počátku stála presentace klerika patronem, dále generální vikáři přikázali některému z okolních farářů, aby osobu kandidáta ohlásil, a to z toho důvodu, kdyby měl někdo proti němu námitek. Tento pověřený farář poté nahlásil splnění úkolu přípisem na jemu poslaný mandát zpět arcibiskupství, které poté vydalo exekuční listinu pro faráře uvádějícího nového faráře na faru a konfirmační listinu pro kandidáta, pomocí níž farář při vizitacích dosvědčoval, že je opravdu správcem fary. Na žádost faráře či jeho patrona pak mohl být učiněn zápis do konfirmačních knih.78 K ukončení činnosti plebána na faře mohlo dojít z 3 základních důvodů: 1) smrtí, 2) výměnou obročí, 3) rezignací. V průměru v Turnovském děkanátu v tomto období převažují změny v obsazení z důvodu úmrtí, přibližně jde o polovinu všech případů (57). O zbytek se dělí se stejným poměrem zbylé dva důvody (výměna 27, rezignace 23). Z výsledků komparace mezi farami lze dovodit, která z far byla pro plebány atraktivnějším stanovištěm, neboť u nich takřka nedocházelo ke směnám obročí či rezignacím. Prestiž fary byla často odvozována z její majetnosti, což lze potvrdit na příkladě fary turnovské, na které plebáni vždy dožívali a jež patřila mezi nejbohatší v děkanátu. Časté rezignace jsou v Turnovském děkanátu příznačné pro plebánie s klášterním patronátem. Svěcení obecně můžeme rozdělit na vyšší a nižší. Nižší dále mělo 5 stupňů, nejvyšší z nich byl akolyta. Vyšší svěcení začínalo od 13. století na podjáhenském stupni a pokračovalo v jáhenském, nakonec v kněžském stupni. Proto, aby kandidát mohl být vysvěcen, musel splnit několik podmínek týkající se věku, mravní a odborné způsobilosti, měl být samozřejmě pokřtěný, mít legitimní původ a mít zajištěné beneficium, kam by mohl nastoupit. Samotné svěcení probíhalo třemi etapami - přípravou (přihlašování kandidátů), zkoušením kandidátů a vlastním aktem svěcení. 78

ZILYNSKÁ B., Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 106

31 V Turnovském děkanátu se nejčastěji setkáváme s osobami vysvěcenými na kněze, "presbyter", tudíž duchovními, kteří zatím žádné beneficium nespravovali, a plebány, „plebanus“ Plebáni funkci správce fary již dříve vykonávali někde jinde, či v případě mnohoobročnictví zastávali více těchto funkcí najednou. Ojediněle se vyskytuje titul klerik, „clericus“, tedy osoba s nižším stupněm svěcení, či podjáhen, kaplan, „capellanus“, oltářník, „altarista“, střídník, „conventores“. V případě klášterních patronátů se často setkáváme s titulem „professus“, neboli člen řádu. Bylo též možné, že osoba spravující faru žádným titulem nedisponovala, neboť nepodstoupila žádným stupněm svěcení. Délku působení farářů lze dát opět do souvislosti s prestiží far, ačkoliv je samozřejmě také důležitým faktorem, v jakém věku a zdravotním stavu byl farář do nové funkce dosazen. I přesto je příznačné velmi krátké působení plebánů na faře jablonecké a rychnovské, které se řadí mezi nejchudší z celého děkanátu. Průměrná délka působení plebánů činí 10 let, nejdéle setrval na jedné faře přepeřský Jan Prudota, a to 34 let. Faráři, resp. prvofaráři, pocházeli většinou (5/6 případů) z bližšího okolí Turnova (do 50 km), pouze třetina z nich však přímo z Turnovského děkanátu. Překvapivě přímo z Turnova pochází pouze jeden, zjevně tedy většina duchovních z děkanátu hledala uplatnění jinde.

32

6. 3 Fary Těžiště této kapitoly spočívá především v objasnění majetkového základu farností. Obročí zahrnuje důchody z pozemkového majetku fary, které byly dány v užívání plebánovi jako správci kurátního beneficia a tvořilo jednu z položek platu, kterými disponoval. Záduší se vztahovalo ke kostelu, patří sem různé peněžní či pozemkové odkazy a předmětů v kostele kultovního charakteru. Je třeba rozlišovat mezi majetkem kostela - záduším, a majetkem fary – obročím. Papežský desátek tvoří jednu ze tří základních položek výše zmiňovaného obročí. Dalšími jsou akcidenční platy (štolní poplatky) a výnosy z pozemků fary. Výše papežského desátku se dá považovat za jakýsi indikátor majetnosti a významu jednotlivých farností, ačkoliv poněkud problematickým. Reálně se totiž nejedná o desetinu výše majetku kostela, nýbrž o jeho dvacetinu (1/20), či třicetipětinu (1/35).79 Průměrná výše odváděných papežských desátků v děkanátu činí pro všechny fary a všechny zaznamenané roky 7,5 grošů, což, jak již bylo zmíněno na začátku, svědčí o jeho spíše nižším majetkovém postavení. K nejbohatším farám se řadila fara turnovská, hruštická, přepeřská, hodkovická, jenišovická a loukovská, které odvádí 12 grošů v letech 1352, 1369, 1384, 1385 a 1405, roku 1399 24 grošů. U fary semilské není zaznamenán rok 1352, avšak po zbylé roky též odvádí 12 grošů, roku 1399 dvojnásobek. K úplně nejchudším se řadí Loukovec, Jablonec, Louková a Rychnov, které ve většině let neodvádí nic, protože jsou chudé. Při velké míře zevšeobecnění se dá vyvodit, že plebánie s klášterním patronátem se řadí mezi chudší. Vliv majetnosti se odráží také v úplnosti záznamů v pramenech, ačkoliv to samozřejmě neplatí absolutně. Ve sledovaném období je v erekčních knihách evidováno pouze 6 donací. Kromě jedné byly určeny na sloužení mše za donátora či jiné pobožnosti. Není možné vysledovat souvislost mezi majetností fary a donacemi, ale nejspíše nebylo primárním důvodem přilepšení chudší faře. Příloha 2. Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době předhusitské, viz. seznam příloh

79

NOVÝ R., K sociálnímu postavení farního kléru, s. 138

33

Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době předhusitské Jméno

místo původu,či předchozí působiště

stupeň svecení, či titul před nástupem

délka působení

způsob ukončení činnosti

následující působiště

Turnov Ctibor

?

?

? - do roku 1357

smrt

Albert

?

klerik

1357 - 1361

smrt

Theodorik

ze Slivna

kněz

1361 - 1371

smrt

Jan

z Nudvojovic kněz

1371 - 1392

smrt

Mauricius

na Rohozci

1394 - 1427

smrt

kaplan

Přepeře Josef Vítek

?

Gothard

?

? - 1355

směna

Libošovice

Libošovicích plebán

1355 - 1360

směna

Sobotka

Jan Prudota

Sobotka

plebán

1360 - 1394

smrt

Jan

z Popovic

nic

1394 - 1417

směna

Skalice

Chocnějovice Mikuláš, děkan

?

?

? - 1394

smrt

Konrád

z Hradiště

kněz

1394 - ?

?

?

Kuneš

?

?

? - 1404

směna

?

Jan

Praha

menší 1404 - ? mansionář od kostela Panny Marie z Prahy Nudvojovice

Mikuláš

?

?

? - 1358

smrt

Zdeněk

?

kněz

1358 - ?

?

Kuneš

?

?

? - 1387 1392

smrt

Jan Bohdan

z Vtelna

nic?

1392 - 1406

smrt

Václav, Vlk

?

kněz

1406 - ?

?

?

?

Semily Havel

?

?

? - 1375 - ?

?

?

Mikoláš

?

?

? - 1381 - ?

?

?

34 Jan

?

?

? - 1395

smrt

Marián

Roprachtice

plebán

1395 - ?

?

Martin

?

?

? - 1406

smrt

Beneš

z Ostroměře

kněz, kazatel od sv. Víta

1406 - 1407

resignace

Vít

z Libčic

kněz

1407 - 1409

smrt

? ?

Louková ( Loukov u Semil) Vlček

?

?

? - 1368

resignace

?

Mauricius

z Lomnice

kněz

1368 - ?

?

?

Bozkov Adam

?

Otík

?

? - 1363

smrt

z Rožďalovic kněz

1363 - 1380

smrt

Jan

ze Štěpanic

?

1380 - 1385

směna

Alšík

Jenišovice

plebán

1385 - 1395

smrt

Jan

z Hořic

kněz

1395 - ?

?

?

Ondřej

?

?

? - 1407 - ?

?

?

Jenišovice

Vlastibořice Jindřich

?

klerik

1380 - 1382?

?

?

Albert

?

nic

1382 - 1393

směna

Unhošť

Václav

Unhošť

plebán

1393 - 1397

směna

Žatec

Hanek

Žatec

plebán

1397 - 1398

směna

Drchlava

Martin

Drchlava

plebán

1398 - ?

?

?

Petr

?

?

? - 1402

směna

Jablkynice

Jan

Jablkynice

plebán

1402 - 1404

směna

Brniště

Havel

Brniště

plebán

1404 - 1409

smrt

Jan Rudil Knoblach

z Honštejna

kněz

1409 - 1417

směna

?

Petr

?

?

1417 - ?

?

?

Letařovice Petr

?

?

? - 1418

smrt

Augustin

?

kněz

1418 - ?

?

?

Hodkovice Václav

?

?

? - 1359

smrt

Petr

ze Světlé

kněz

1359 - 1359

smrt

Řehoř

z Přestavlk

kněz

1359 - 1376

smrt

Jan

z Libav?

kněz

1376 - 1378

směna

Šluknov

Petr

Šluknov

plebán

1378 - 1385

směna

Vyklek

35 Pavel

Vyklek

plebán

1385 - 1414

smrt

Přáslavice Oto

?

?

1358 - 1360

?

?

Zdeněk

?

?

1360 - 1364

resignace

odešel do Rajšic

Mikuláš

?

?

? - 1384

resignace

?

Martin

?

kněz, kaplan

1384 - 1406

smrt

Jan

z Rožďalovic kněz

1406 - ?

?

?

Jenišovice Matyáš

?

?

? - 1361

směna

Zywanicz

Štěpán

?

?

? - 1367

směna

?

Alšík

Praha

oltářník u sv. Mikuláše

1367 - 1385

směna

Bozkov

Jan

Bozkov

plebán

1385 - 1418

směna

Rychnov Úbislavice

Roprechtice Petr

?

?

? - 1368

směna

Jan

Úbislavice

plebán

1368 - 1371

smrt

Kuník, Kuneš z Rovenska

kněz

1371 - ?

?

?

Marián

?

?

? - 1395

resignace

odchod do Semil

Jiří

z Lomnice

kněz

1395 - ?

?

?

Petr

?

?

? - 1413

smrt

jméno není čitelné

?

?

1413 - ?

?

?

Jablonec nad Nisou Šebestián

?

člen cyriackého kláštera

1356 - 1361

resignace

odešel do Sačan

Lev

?

člen c. kl.

1361 - 1362

resignace

?

Havel

?

člen c. kl.

1362 - 1363

smrt

Mikuláš

?

člen c. kl.

1363 - 1364

resignace

?

Jan

?

člen c. kl.

1364 - ?

?

?

Mauricius

?

člen c. kl.

? - 1374

resignace

?

Sigfríd

?

člen c. kl.

1374 - 1376

resignace

?

Jan

?

člen c. kl.

1376 - ?

?

?

Laurin

?

člen c. kl.

? - 1410

resignace

?

Václav

?

člen c. kl.

1410 - 1418

resignace

proboštství v Libochovicích

36 Benedikt

?

člen c. kl.

1418 - ?

?

?

Hruštice Konrád

?

?

? - 1362

smrt

Zdeněk

z Vyskře

kněz

1362 - 1363

smrt

Markvart

z Vesce

kněz

1363 - ?

?

Beneš, děkan z Rotštejna

kněz

1383 - 1409

smrt

Michael

z Hořepníka

kněz

1409 - ?

?

?

Václav

?

?

1415 - ?

?

?

?

Železný Brod Mikuláš

?

?

? - 1363

smrt

Martin

z Drahoraz

kněz

1363 - 1371

smrt

Heřman

z Roztok

klerik

1371 - ?

?

Bartoloměj

?

?

? - 1374

smrt

Václav

syn Havla z Újezda

klerik, urozený pán

1374 - 1392

smrt

Matěj

?

?

1392 - 1404

smrt

Jan

z Brodu

klerik

1404 - ?

?

?

Václav

?

?

? - 1414

směna

Blížkov

Bartoloměj

Blížkov

plebán

1414 - ?

?

?

?

Bzí Jan

?

?

? - 1361

smrt

Mauricius

z Brodu

kněz

1361 - ?

?

Kuník

?

?

? - 1416

smrt

Marek

z Lomnice

kněz

1416 - ?

?

? ?

Držkov Jan

?

?

? - 1356

smrt

Matěj

?

nic

1356 - 1358

smrt

Mikuláš

z Bydžova

kněz

1358 - 1361

resignace

?

Jan

?

člen cyriackého kláštera

1361 - 1364

resignace

?

člen c. kl.

1364 - 1364

resignace

?

Mikuláš Zdeněk

?

člen c. kl.

1364 - ?

?

?

Ondřej

?

člen c.kl.

? - 1393

resignace

?

Jan

?

člen c. kl.

1393 - 1418

resignace

?

Prokop

z Orlíku

člen c. kl.

1418 - ?

?

?

Olešnice Zlatá

37 Václav

?

?

? - 1363

smrt

Valentin

?

klerik

1363 - 1363

smrt

Petr

z Hořiněvsi

kněz

1363 - 1383

resignace

?

Hašek

z Vichlavi?

kněz

1383 - 1391

směna

Rokytnice?

Václav

z Rokytnice

plebán

1391 - 1424

smrt

Vysoké Franěk

?

?

? - 1354

smrt

Petr

?

?

1354 - 1369

směna

Jan

Dolany

plebán

1369 - 1371

smrt

Václav

?

klerik

1371 - ?

?

?

Martin

?

?

? - 1398 - ?

?

?

Vachek

?

?

? - 1415 - ?

?

?

Dolany

Sezemice Martin

?

?

? - 1377

směna

Holany

Bohuslav

Holany

plebán

1377 - ?

?

?

Bohunek

?

?

? - 1424

smrt

Loukov Zdeněk

?

?

? - 1390

smrt

Voislav

?

klerik

1390 - ?

?

Václav

?

?

? - 1416

smrt

Václav

z Chystonos

klerik

1416 - ?

?

? ?

Loukovec Martin

?

?

? - 1383

smrt

Blažej

z Dubu

klerik

1383 - ?

?

?

Rychnov Jan

?

?

? - 1361

smrt

Jan Albertův

ze Sebnic

klerik

1361 - 1369

resignace

?

Petr

?

člen cisterc. řádu

1369 - 1374

resignace

?

Petr

z Únětic

kněz

1374 - 1374

směna

Vrchlabí

Šimon

Vrchlabí

plebán

1374 - ?

?

?

Albert

?

?

? - 1389

resignace

?

Petr

z Dubu

kněz

1389 - ?

?

?

Kříž

?

?

? - 1395

smrt

Martin

z Turnova

kněz

1395 - ?

?

?

Filip

?

?

? - 1418

směna

Jenišovice

Jan

Jenišovice

plebán

1418 - ?

?

?

38

7. Společenská situace na Turnovsku v době husitské a pohusitské s důrazem na vojenské události v oblasti Již v období předhusitském patřilo okolí Turnova k místům nejrůznějších nepokojů, roztržek a vzpour, které často reflektovaly politické dění v centru země. Mimo jiné např. k protikrálovskému odporu Markvarta z Vartemberka lze připojit také Otu z Bergova se svým stejnojmenným synem. Mezi léty 1416 – 1417 se mezi vzbouřivšími a následně králem Václavem omilostněnými šlechtici objevují jména Jana Chudoby z Ralska, Hynka Krušiny z Lichtemburka a na Kumburce, Václava z Jenštejna na Bradlci a Hynka z Valdštejna, držitele Štěpanic. Ozvěny politického dění v návaznosti na působení Mistra Jana Husa se dostávaly rovněž do severních Čech. Sám Jan Hus měl v oblasti severních Čech několik jemu blízkých osobností: např. Jana Chudobu z Vartemberka, Zdislava ze Zvířetic, který byl Husovým žákem na univerzitě, a především Jana z Chlumu, jenž dokonce doprovázel Husa do Kostnice. Kromě těchto styků pojila Husa k severním Čechám také činnost úřední, neboť je možné, že mezi léty 1404 – 1405 pobýval na Hradišťsku, kde měl za úkol jako jeden ze tří členů komise prošetřit údajné zázraky, vyskytující se na cisterciáckých statcích poblíž Mnichova Hradiště.80 Obecně zde však ideologie husitství nenalezla, oproti Hradecku, kde měla utrakvistická strana větší vliv než katolická, větší oporu k aktivnější účasti na hnutí. Důvodem mohla být nedostatečně zralá hospodářská a sociální situace. Projevy podpory hnutí byly spíše podmiňovány okamžitou potřebou, výhodami z této podpory plynoucí, což se projevovalo také nestálostí názorů a postojů jednotlivých šlechticů. I přesto se však našly osobnosti, které se přidaly k odporu proti upálení Jana Husa. Byl to například Jindřich z Vartemberka na Valdštejně, Vilém ze Zvířetic, Hynek Krušina z Lichtemburka, Zdislav ze Zvířetic, Petr ze Zvířetic, Vok z Valdštejna, Štěpán z Vartemberka, bratři Bartoš a Bernard z Valečova, také Čeněk z Vartemberka, držitel Veliše a Brady u Jičína.81 Za Husovo propuštění se přimlouvali též Jenštejnové, ač jejich pečeť pod stížným listem přivěšena není. Nejspíše také Zdeněk ze Sloupna na Levíně a Košťálově se stavěl na husitskou stranu. Když náboženský konflikt přešel v politicky motivovaný ozbrojený odpor, většina panstva již nenašla odvahu se otevřeně postavit proti zákonnému králi Zikmundovi, ač někteří z nich i nadále praktikovali přijímání podobojí. Mnozí z nich však i v otázkách víry přešli do opačného tábora (Zvířetičtí a Čeněk z Vartemberka se roku 1419 postavili za krále proti Praze). Ke katolické straně se hlásili: na severu držitel frýdlantského panství, Němec Václav z 80 81

BARTOŠ F. M., Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha 1965, s. 16. - 17 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 19 - 23

39 Bibrštejna, sousední Jindřich, purkrabí z Donína, taktéž německého původu. Jan z Vartemberka, jenž vlastnil Ralsko, Lemberk, Jablonnou, jeho bratr hrad Děvín. Jan z Michalovic vládl kromě samotných Michalovic v Mladé Boleslavi, taktéž jako zástavou od krále bezdězskému panství a od r. 1422 byl pánem na Rohozci. Hrad Frýdštejn s Vlastibořicemi náležely pod rytíře z Kováně. Valdštejnské zboží držel v této době již zapálený katolík, Jindřich z Vartemberka. Na Hrubé Skále a na Staré (u Libáně) vládl Jan z Jenštejna, jeho bratr Václav sídlil na Nístějce. Pánem na Kosti byl bratr dřívějšího arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, odpůrce Jana Husa, Mikuláš Zajíc z Házmburka. Dále Ota z Bergova, vlastník Zbiroha a Trosek, a vladyka Václav Palda z Vařin, jenž měl v držení Rotštejn. Navarov držící Čúchové se také připojili na katolickou stranu, s nimi též Košíkové na Lomnici a Valdštejnové na Štěpanicích, Železničtí na Pecce a dále celé Podkrkonoší až do Kladska. Rozložení sil tedy nebylo pro husity příznivé, což vyhovovalo zájmům katolické Lužice a jejího Šestiměstí, s kterým udržovala severočeská šlechta velmi živé styky. Ostatně právě lužická města jim také pomáhala při bojích proti husitům, a to nejen po vojenské, ale i finanční stránce. Blízkost ke katolické Lužici a Slezsku, spolu s velkou vzdáleností od Prahy byly nejpodstatnějším důvodem katolické převahy v severních Čechách. Ještě na počátku léta roku 1424 celý boleslavský kraj a většina hradeckého a litoměřického stála na katolické straně, což je mimo jiné zásluha především dvou katolických sloupů v kraji, Jana z Michalovic a Jana z Ralska. Motivací k jejich vyhraněnému postoji byly spíše než oddanost králi a věrnost katolické víře ekonomické vlivy, neboť za své služby se jim dostalo od krále vydatné kompenzace. Jan z Michalovic obdržel roku 1420 panství bezdězské a rohozecké, téhož roku Jan Ralsko z Vartemberka dostal do dědičného držení panství klášter hradišťský a dubský. Cisterciákům z Hradiště zbylo pak jen část území na východě, Jenišovice a Rychnov.82 Je třeba rovněž vzít v úvahu ten fakt, že v té době drželi v severních Čechách významné statky šlechtici německého původu, kteří se již z hlediska svých národních zájmů stavěli proti husitství a které Zikmund protěžoval. Je nezbytné připomenout události, které se v oblasti severních Čech a Turnovska odehrály a které měly na další vývoj událostí nepopiratelný vliv. Na konci dubna roku 1420 došlo k dobytí a vypálení kláštera v Mnichově Hradišti, poté co orebitské vojsko pod velením Hynka Krušiny z Lichtemberka vytáhlo z Kumburka na pomoc Praze. 28. 9. 1420 se uskutečnila již výše zmíněná zástava krále Zikmunda Janovi z Ralska, čímž byla katolická 82

ŠIMÁK J.V., Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 138 - 139

40 moc v regionu posílena. Situace se nezměnila ani v roce 1421 po dvou Zikmundových porážkách a výboji Pražanů, Orebitů a Táborů do Polabí a východních Čech. Změna nastala až po dobytí Mladé Boleslavi, když Jan Žižka vytáhnul na Litoměřicko. Bělá padla do rukou husitů pouze na přechodnou dobu, Jablonné se jim dobýt nepodařilo. V únoru 1422 se právě v Jablonném chystala katolická strana v čele s Janem z Ralska a Žitavskými na protiútok. Opět se sešli v květnu, tentokrát v Žitavě, kde jsou výslovně uvedena rovněž jména Petra z Vartemberka Děvínského a Otty z Bergova na Troskách. Na konci května proběhla v pořadí třetí schůzka opět v Jablonném. Dokonce se podařilo opět dobýt Bělou zpět z moci husitů. Husité ještě dosáhli úspěch v podobě obsazení Jičína, původně v držení Čeňka z Vartemberka, ale to bylo vše. V březnu roku 1423 došlo k vpádu kališníků, pravděpodobně šlo o bratry pány z Valečova, do Mnichova Hradiště, kde se jim podařilo ukořistit olovo. Vojenské aktivity probíhaly v tomto roce na Litoměřicku, v oblasti Pojizeří byl klid. Důraznější průnik husitské ideologie a zároveň praktikování přijímaní podobojí však na Turnovsku zaznamenáváme až s příchodem Jana Žižky do turnovského regionu, tedy v březnu roku 1424. Předcházel tomu Žižkův vojenský úspěch u Skalice nad Úpou 6. 1. 1424, který byl následován sérií vyjednávání katolických pánů ze severu Čech v Žitavě, které trvalo po celé tři měsíce. V té době ovšem Žižka nečekaně zaútočil: nejprve v únoru vojsko pod vedením Hynka Bočka z Kunštátu přitáhlo až k Žitavě a 5. 3. se Žižka neúspěšně pokusil podrobit Hostinné. Dobyl však Mlázovice a Smidary vladyků z Černína. Počátkem března tedy Žižka se svým vojskem dorazil od Smidar do Turnova, kde vypálil dominikánský klášter, jehož zboží se zmocnil Hynek Štěpanický z Valdštejna, jenž si roku 1427 postavil hrad Vranov. Podle všeho se Žižka vydal přímo sem, aniž by se pokusil dobýt hrady, které mu stály v cestě (Veliš, Trosky, Skály, Kost,..), tedy kromě Valdštejna, jež byl předán do rukou jednoho z pánů Valečovských. Kam se Žižka ubíral dále, není jisté. Další výboje se uskutečnily až rok po Žižkově smrti. V červnu 1425 dobyli husité Michalovice, sirotci v čele s hejtmanem Janem Čapkem ze Sán obsadili hradišťskou krajinu a husitství se definitivně v této oblasti usadilo. Hned poté byl Čapkem proveden vojenský výpad na Dub, kde byla vypálena zdejší johanitská komenda. Na čas se zmocnili Bělé, Mimoně a Jablonné, definitivně však padla do rukou husitů Bělá, Česká Lípa a Jestřebí až po útoku Jana Roháče z Dubé v květnu roku 1426 při jeho tažení proti křižáckému vojsku k Ústí. V červenci téhož roku se podařilo husitům pokořit hrad Rotštejn, který lehl popelem. Jeho pán, rytíř Paldra, jenž byl v důsledku toho nucen se přesunout do dvora v Klokočí. Někdy na začátku listopadu obléhal Hynek z Valdštejna, straník umírněných kališníků, Mnichovo Hradiště a hrad Valečov, jehož páni patřili ke straně radikálů, aby bylo možné v bezpečí

41 převézt Zikmunda Korybutoviče, jenž byl v dubnu roku 1427 vězněn na Valdštejně. Výboje husitů na region se množily, čímž začala být katolická moc v severní části Boleslavska silně podkopávána a narušována. Roku 1427 v srpnu turnovští husité na přechodnou dobu dobyli Chrastavu, v říjnu Vartemberk, v roce 1428 Falkenberk poblíž Žitavy, kde své výboje realizoval táborský válečník Jan Kolúch z Vesce. Padl i hrad Raimund. Pod jednou zůstali věrni pouze Bezděz, Lemberk, Ralsko, Rohozec, Frýdštejn, Skály nad Jizerou, Zbiroh, Trosky, Hrubá Skála a Kost, jejichž páni byli ve spojení s Lužicí, jež jim poskytovala dostatečnou podporu. Se střídavými úspěchy však nakonec katolická strana začala ztrácet síly, roku 1428 kapituloval Jan z Vartemberka a Lemberk obsadil táborský hejtman Aleš z Cehoště, Ralsko podlehlo Janu Čapkovi ze Sán, padl i Děvín. Na jaře 1430 se měl údajně podle zpráv písaře na Troskách, Petra, sbírat lid z Turnova a Rotštejna s úmyslem zaútočit na Lužici. Jak se ale ukázalo, šlo pouze o planý poplach. V květnu r. 1431 husitské posádky z Chrastavy, Děčína, Jablonné a Falkenburka útočily na Žitavu. Katoličtí pánové z Pojizeří měli možnost jí při bojích pomáhat, neboť zde vládl načas pokoj. Následující rok se pro katolíky situace nezlepšila, spíše naopak, její moc neustále slábla, což dokládá dobytí hradů Frýdštejna (3. 8. 1433) a Pecky (únor 1434) Janem Čapkem ze Sán a sirotčího hejtmana, Otíka z Lozy. Frýdštejnský hejtman odešel do Zhořelce, stejně jako Jan z Michalovic. Bohuš z Kováně převzal hejtmanství v Ojeřcích od Lužických. Další hrady již do husitských rukou nepadly, ale na druhou stranu i aktivita jejich protivníků rapidně klesla, jen Trosky se držely zarytého nepřátelství. V únoru 1433 Jan Čapek ze Sán ovládl Hamrštejn a v dubnu vytáhl na pomoc polskému králi proti řádu německých rytířů. Toto rozložení sil v dalších letech zůstalo nadále zachováno a ani lipanská bitva na ně příliš vliv neměla.83 Co se týká bojových akcí v další etapě doby pohusitské, tak i po bitvě u Lipan klid zbraní na území Turnovska nenastal. Na řadě hradů zůstaly husitské posádky, které pokračovaly v nájezdech do okolí, ale i z druhé strany, tedy majitelů hradů, byla vyvíjena snaha dobýt zpět své hrady. Tehdejší bezprávný stav lákal mnohé šlechtice k vlastnímu obohacení, např. Trosek se zmocnil Kryštof Šof z Helfenburka, držící rovněž hrad Valdštejn, který mu krajská hotovost sice odňala, ale Trosky vlastnil až do r. 1444. Roku 1442 dobyla a pobořila krajská hotovost i Zbiroh, jehož posádka v okolí loupila. Jindřich z Vartemberka se násilně v roce 1439 zmocnil Valečova, jehož právoplatnou držitelku a její syny držel v zajetí v Děčíně. Ve 40. letech 15. století byl ohniskem neklidu zbraní na Českolipsku hrad Sloup, na 83

ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. ŠIMÁK J.V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925, s. 1 - 3

42 němž sídlil Mikeš Pancíř ze Smojna, jenž se svými stoupenci a celým rodem Vartemberků, který s Lužicí vedl drobnou válku již od roku 1433, přepadával Lužici. Poněkud klidnější období pro severní Čechy nastalo s panováním Jiříka z Poděbrad, ať už jako správce království (1448 – 1458) či českého krále (1458 – 1471). Avšak ani tato etapa nebyla úplně prosta problémů. Jiřího odpůrci, angažovaní v Zelenohorské jednotě, měli své přívržence i v severních Čechách. Do akcí byli zapojeni páni z Dubé, Biberštejnové, Zajícové z Házmburka a Donínové. Královské vojsko oblehlo roku 1467 hrady Roudnici nad Labem, Hrádek a Kost. Kost unikla dobytí jen včasnou kapitulací Jana Zajíce z Házmburka. V srpnu roku 1469 se situace opakovala, vojsko krále oblehlo házmburské hrady, mimo jiné také Hrubou Skálu, Navarov, Trosky a Kost, z nichž první tři zmiňované hrady kapitulovaly, Jan Zajíc opět uzavřel s králem smír. Poslední čtvrtina 15. století již nebyla rušena válečnými událostmi, během tohoto míru začala šlechta ve stále větší míře využívat hospodářské zdroje postupně se vytvářejících velkých domén. Na území Turnovského děkanátu došlo v důsledku husitských bouří k destrukci některých hradů, především Rotštejna a Zbirohu, na druhou stranu vznikly nová sídelní střediska jako hrad Vranov. 84

84

ANDĚL R., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 12 - 13

43

8. Církevní správa na úrovni farností v době husitské a pohusitské Farní síť v době předhusitské byla velmi hustá a pokrývala celé území Čech, po husitské revoluci však mnohé fary zanikly, jiné zpustly a neplnily svou funkci nepřítomností duchovního. Začínají se objevovat fary podobojí. Utrakvistická církev, která se snažila fungovat v rámci obecné církve, vědomě převzala nejen katolické správní formy a instituce, nýbrž také územně - správní členění země. Tím jsou myšleny především původně katolické farní obvody včetně jejich kostelů i s vybavením. Rovněž se setkáváme s úspěšnými snahami utrakvistů proniknout do struktury střední hierarchie duchovní správy, děkanátů. Čelná místa ve správě soustavy arcijáhenství z velkou mírou pravděpodobnosti utrakvistickým duchovním činitelům zůstávala nedosažitelná. Určitou alternativou k funkci arcijáhna měl snad být v roce 1454 zavedený úřad direktorů na krajské úrovni.85 Jedním z charakteristických rysů utrakvistických far bylo pozměněné, dalo by se říci, degradované postavení farářů, tak jak to bylo v souladu s ustanovením jednoho ze čtyř bodů artikul, tedy té o likvidaci světského panování kněží. Rozumí se tím výkon vrchnostenského práva nad poddanými a správu farního majetku, obojím v této době disponovali laici. Ačkoliv se zdá, že výživa plebána byla zajišťována na různých místech jiným způsobem, nejspíše byl postupně zaveden původní systém zahrnující také desátky. Tato restituce se však týkala pouze obročí, záduší, tedy majetek sloužící mešnímu provozu a k údržbě kostela, podléhal i nadále světské mu vedení. Důležitým aspektem utrakvistické duchovní správy na jednotlivých beneficiích byl fenomén patronátních práv, který byl tedy uplatňován i zde. Jeho smysl ovšem spočíval především v proniknutí laického prvku do řízení farností.86 Stav farní sítě, konkrétně početní poměr a geografické rozložení obou konfesí, po roce 1436 není nikde zaznamenán, a to i přesto, že se koncem husitské éry snahy o to, aby byla sepsána všechna místa přijímající podjednou, či podobojí, objevují. 87 Tento seznam měl sloužit k předcházení případných sporů mezi oběma znepřátelenými tábory o tom, která fara komu náleží. Toto rozdělení „sfér vlivu“ bylo potvrzeno basilejským koncilem, který stanovil kritérium zachování kontinuity, tzn. tam, kde se dosud podávalo podobojí, zůstal kalich 85 86

87

UBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 31 ZILYNSKÁ B., Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 48 - 49 ZAHRADNÍK Z., Studie o církevní správě v předbělohorském období, s. 47

44 zachován, to samé platilo i pro stranu podjednou. Bohužel se seznam mapující konfesijní charakter těchto míst nedochoval.88 Reálná situace v konkrétních lokalitách však nemusela být zdaleka tak jasně vyhraněna, jak bylo v takovém seznamu určeno. Navíc vliv kališníků, ač utrakvisté tvořili v zemi konfesijní většinu, po válkách postupně spíše slábnul, což bylo dáno nejen jejich vnitřní roztříštěností, ale také lepší organizovaností katolíků. Už ze 40. let 15. století se ozývají stížnosti ze strany utrakvistů na nedodržování kompaktát a ztenčování jejich držav, když katoličtí kněží využívali neobsazenost utrakvistických far k jejich zabrání. Tato „roztažitost“ katolíků byla zastavena na konci 40. let, částečně také díky úsilí Jiříka z Poděbrad.89 Kompaktáta nebyla ostatně dodržována ani v základním bodu, tedy v tom, že kněz měl být schopen uzpůsobit eucharistii na základě vůle přijímajícího. Praxe se v tomto směru vzdálila od zavedené teorie v přístupu obou stran barikády.90 V lokalitách, kde jedna, či druhá strana tvořila minoritu, existují doklady o vyhánění těchto jedinců, případně tito lidé raději sami zvolili dobrovolný odchod z těchto vesnic a měst. Nebyly ale ojedinělé případy, kdy nová vrchnost potvrdila poddaným konfesijní svobodu podle přání většiny obyvatel bez ohledu na vlastní náboženské vyznání.91 V 80. letech 15. století, v době administrátorství Václava Korandy mladšího, kdy se organizační struktura utrakvistické církve ustálila, lze vzájemný poměr sil kališníků a katolíků určit pouze velmi zhruba, a to tak, že majoritu utrakvistů shledáváme v bývalém arcijáhenství hradeckém, boleslavském, pražském a kouřimském. V menšině jsou naopak v plzeňském, horšovskotýnském, žateckém a bílinském. Poměrně vyrovnaný stav se vyskytuje v někdejším arcijáhenství bechyňském a litomeřickém.92

88

89 90 91 92

MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003, s. 213 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, Praha 1930, s. 7 - 8 URBÁNEK R., České dějiny III., Věk poděbradský, s. 17 Tamtéž, s. 12 REJCHRTOVÁ N., Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985, s. 9

45

9. Situace na jednotlivých farách v době husitské a pohusitské Turnov (Turnow, Turnia, Turnau) Turnov byl z hlediska vlastnických práv typický svým dvojvládím, část náležela k hradu Valdštejn, druhá půle zprvu rohozeckému panství, poté k hradu Skála.93 I nadále tedy bylo podací právo rozdělené mezi dvě vrchnosti až do sjednocení Turnova roku 1538. Od dobytí Janem Žižkou roku 1424 bylo město minimálně po dobu 7 let v moci husitských hejtmanů, kteří vládli z hradu Valdštejn. První z nich byl Rameš z Hrádku, který držel hrad od roku 1423, a to i přesto, že za vlastníka se i nadále považoval Jindřich z Vartemberka. Další z držitelů valdštejnské části Turnova, jeden z bratrů Valečovských (Bartoš, nebo Bernard), je nerozlučně spjat s působením knížete Zikmunda Korybutoviče, který přišel roku 1422 jako zmocněnec litevského velkoknížete Vitolda, aby se v Čechách ujal vlády jeho jménem. Téhož roku byl sice odvolán zpět, ale roku 1424 přijel znovu. Nebyl jednoznačně nakloněn ani katolíkům, ani husitům, a kvůli tajnému vyjednávání o smír s císařem a papežem byl v Praze roku 1427 zatčen a dovezen na hrad Valdštejn a následujícího roku vyvezen do Polska.94 Roku 1427 umírá turnovský farář Mořic a Ota z Bergova, legitimní majitel rohozeckého dílu města, uskutečnil prezentaci faráře nového, jímž se stal jeho kaplan, Jan. 95 Z toho se však nedá usuzovat, že na turnovské faře opravdu reálně působil katolický kněz. Je více než pravděpodobné, že na zdejší faru byl dosazen plebán utrakvistický. Instalace Jana totiž nebyla provedena v Turnově. Až v roce následujícím, tedy roku 1428 je v příslušném záznamu konfirmačních knih uvedena formulace o znemožnění přístupu katolického duchovního, kdy po Janově smrti obě vrchnosti, Ota z Bergova i Jindřich z Vartemberka, společně podávají na turnovskou faru Jana, plebána v Chlumu. Tato prezentace měla tedy pouze formální charakter.96 Od roku 1431, shledáváme držitelem hradu Valdštejn táborského hejtmana, Rameše Rozvodu ze Stakor. Jindřich z Vartemberka a Ota z Bergova, legitimní vlastníci Turnova, se samozřejmě usilovně snažili svých majetkových práv domoci, avšak tyto jejich snahy nebyly naplněny. Zatímco si Ota z Bergova udržel alespoň hrad Trosky, Jindřich z Vartemberka přišel 93

94 95

96

Je třeba rozlišit panství Hruboskalské a Maloskalské, neboť obě byly nazývány stejně. V tomto případě jde o Maloskalské panství. BARTOŠ F. M., Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha 1965, s. 170 - 183 EMLER JOSEF, Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim VIII – X, Praha 1889, str. 125 Tamtéž, s. 148

46 o všechno. Po skončení husitských válek došlo k restituci zabraných majetků a Jindřich z Vartemberka nejspíše své panství roku 1436 vykoupil zpět. O rok předtím podal nového faráře Petra, kaplana na Troskách.97 Zdá se tedy, že katoličtí kněží se s Jindřichem z Vartemberka opět svých beneficií dosáhli, ostatně stejně tak, jako na Hruštici a Přáslavicích. Katolická reakce na Turnovsku však neměla dlouhého trvání. Roku 1438 došlo k velmi důležité změně ve vlastnických poměrech, neboť Jindřich z Vartemberka prodal své valdštejnské panství Janu Čapkovi ze Sán, avšak bez půlky města Turnova.98 Tímto prodejem byla příslušná půlka města odtržena od hradu Valdštejn a postoupena příslušníkovi štěpanických Valdštejnů, Heníkovi z Valdštejna na Vranové, jehož otec, Jan, sídlil na hradě Štěpanicích v Podkrkonoší. Ač katolického vyznání, nerozpakoval se hned na počátku husitských bouří ujmout duchovních statků, jmenovitě majetku hradišťského a turnovského kláštera, které se již církvi nepodařilo získat zpět, naopak si jejich vlastnictví tento šlechtic nechal od krále roku 1436 stvrdit. Na bývalých statcích turnovského dominikánského kláštera si dokonce nechal postavit hrad Vranov, který byl v pozdějších dobách nazván Skála, podle něhož bylo rovněž pojmenováno panství, tj. panství Skalské. Heníkovi se úspěšně dařilo své panství zvětšovat a po jeho smrti roku 1456 musel být tento majetek rozdělen mezi jeho 5 synů. Půl Turnova s hradem Skála připadla roku 1463 nejmladšímu synovi, Šťastnému z Valdštejna, který se ve válce proti Matyášovi postavil po bok krále Jiřího. Mezi lety 1478 – 1481 trval spor mezi ním a jeho sestrou Barborou. 99 Zemřel roku 1497 a po něm nad půli Turnova vládl jeho syn, Jindřich Šťastný z Valdštejna. Ve vlastnických poměrech rohozeckého dílu města, spravovaného však z hradu Zbiroha, naproti tomu tak velké změny po konci vlády husitských hejtmanů nenastaly a roku 1439 se Ota z Bergova s jeho synem Janem ujali opět držby půlky Turnova. Zajímavý obrat nastal v přístupu Oty z Bergova k husitství. Ač se ještě roku 1428 řadil mezi horlivé stoupence katolické víry, snad i pod vlivem svého vlastního syna Jana, jenž byl kališnického vyznání, ve své zanícenosti slevil. V roce 1439 byl Ota zajat na svém hradu Trosky dvěma zemskými škůdci, Kryštofem Šofem z Helfemburka a Švejkarem, kteří obsadili na dlouhou dobu jeho hrady. Toto se však Turnova nedotklo, protože Bergovci zde vládnou i nadále. Roku 1458, po smrti Jana z Bergova, jenž zemřel bez dědiců, odúmrtím přešlo jejich panství na krále, který ho rozdal. Zbiroh se dostal přes sestry Jana k Maloskalskému panství Heníka z Valdštejna, půl Turnova však věnoval tehdejšímu dvorskému hofmistru, Petru Kdúlinci z Ostromíře, odměnou za jeho věrné služby. Ten ho velmi brzy odprodal aktuálnímu držiteli rohozeckého 97 98 99

LC VIII – X, s. 244 Pozůstatky desk zemských království českého roku 1541 pohořalých I., s. 170 AČ, díl VII., s. 363

47 panství, slavnému Jindřichu Kruhlatovi z Michalovic, jenž vedle toho držel taktéž Mladou Boleslav a Michalovice. Jeho věhlas dokládá i skutečnost, že byl roku 1455 povýšen na nejvyššího komorníka království. Patřil mezi umírněné katolíky, ovšem stejně jako Šťastný z Valdštejna, věrně stojící za králem Jiříkem z Poděbrad, s nímž byl Jindřich z Michalovic spřízněn příbuzenskými svazky, protože jeho dcera Žofie byla oddána s Jiříkovým synem Viktorinem. Roku 1468 stál v čele jeho vojska, které se postavilo na odpor jednotě zelenohorské a Lužičanům. Ti přitáhli k Turnovu 1. 6. 1468, 4. 6. se ho zmocnili.100 Lužičané a jejich spojenci byli poraženi. Jindřich Kruhlata byl však zraněn a zemřel, většina jeho majetku připadla Janu Tovačovskému z Cimburka, stoupenci krále Jiřího, hejtmanovi boleslavského kraje a nejvyššímu komorníku království, jehož manželka, Magdaléna, byla sestrou Jindřicha Kruhlaty. Rohozec s půlí Turnova od roku 1474 nějaký čas, než se i tento zbytek stal majetkem Jana Tovačovského, držel syn Heníka z Valdštejna, Mikuláš. Za vlády pana Tovačovského se kališnická víra rozmohla na panství nejvíce. Jeho manželka, Jana z Krajku, byla věrnou podporovatelkou víry bratrské, která postupně v Čechách zapouštěla kořeny. Nástupcem Jana se stal jeho syn Adam, který byl v době smrti svého otce nezletilý a zastupoval ho jeho poručník, strýc Ctibor z Cimburka. Vlastní vláda však byla v rukou Jany z Krajku, která k tomu ustanovila hejtmany. Nad Turnovem tuto funkci zastával Jan Císař z Hliníka, poté Jindřich Hložek ze Žampachu.101 Není jasné, zda v této době došlo k územně – správním změnám děkanátu, ale i v době pohusitské zůstávala hodnost děkana zachována. Turnovským děkanem se nejčastěji stával turnovský farář. Informace o způsobu vykonávání podacího práva, osobách farářů a majetkového zázemí turnovské fary, apod. pochází až z 16. století. Nižší kolaturu vykonávala obec, to znamená, že jejím úkolem bylo vyhledat vhodného kandidáta a navrhnout tuto osobu vrchnosti, která mohla návrh odsouhlasit, či ho odmítnout. Dožádání konfirmace duchovního u konzistoře bylo v kompetenci pánů města, ačkoliv poplatek musela odvést obec, která měla na starosti správu majetku fary. Turnovský farář dostával od obce stálý plat a k tomu měl k dispozici výnosy z pozemků náležející přáslavickému a hruštickému kostelu.102

Přepeře Původně asi 6 vladyčích statků bylo postupně skupováno tak, že se po roce 1394 stáli pány Přepeř, nejdříve pouze části, pak zcela, majitelé hradu Rohozce. Ten od roku 1417 100

AČ, díl VIII., s. 3 - 4 ŠIMÁK J.V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 47 – 60 ANDĚL R., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 489 – 490 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého X., s. 61 102 ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova, s. 179 101

48 náležel pod správu pána Jan z Michalovic, řeč. Kruhlata, po něm spravoval panství jeho syn Jindřich, viz výše. Toto tvrzení dokládá mimo jiné také zápis o prezentaci faráře Tomáše z roku 1423, kterou vykonal Jan z Michalovic.103 Okolo roku 1534 bylo vlastnictví Přepeř rozděleno mezi panství Rohozecké a Maloskalské, mezi lety 1538 – 1565 patřilo opět výlučně Rohozci.104

Přáslavice Obec patřila k hradu Hrubá Skála, poté spadala pod lomnické panství ve vlastnictví Jarka z Valdštejna. Dalším vlastníkem se stal Jan z Jenštejna, jehož syn, Jan, se ujal Hrubé Skály roku 1422. Je známo, že byl katolík a tudíž podával katolické faráře, jak je možno se přesvědčit v zápisu v administrátorských aktech, kdy byla fara v Přáslavicích roku 1456 obdarována rybníkem od Petra, bývalého služebníka Jana z Jenštejna.105 Hrubá Skála se dostala spolu s dalšími okolními hrady, např. Kostí, v držení Jana a Oldřicha, bratří Zajíců z Hazmburka, ale jen na krátko, neboť roku 1469 jejich hrady oblehl král Jiří. Na konci století byl hrad v držení Jana a Jindřicha z Bozkovic. Někdy v 15. století ves zanikla.106

Nudvojovice Fara v Nudvojovicích je jedna těch, o kterých zprávy po vypuknutí husitských bouří mizí. Čtyři dvory náležely ke statku svijanskému, tedy panství hradišťskému. Druhá část byla vladyčí, které postupně Valdštejnové přikupovali. Nejdříve Zikmund zapsal roku 1436 Heníkovi

z Valdštejna

celou

rychtu

jenišovickou,

která

zahrnovala

„4

člověky

v Nudvojovicích“.107 Nakonec se staly součástí maloskalského panství.108

Chocnějovice (Kocňovice, Kocnějovice) I v dobách husitských a pohusitských v tvrzi v Chocnějovicích vládnou zdejší vladykové, především rod Kocňovských. Roku 1463 je v pramenech připomínán Jeroným z Kocnějovic.109

103

EMLER J., LC VIII – X, s. 47 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 729 105 APK, kodex VI – 5, fol. 110r 106 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X, s. 47 - 49 107 AČ, díl I., s. 517 108 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 656 109 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 138 104

49

Semily Někdy mezi léty 1425 – 1428 byl pánem Semil Heník z Valdštejna, ale jinak Semily patřily k hradu Pecka, který náležel pánům ze Železnice, pocházejících z rodu Lemberků, jmenovitě Jarkovi ze Železnice a jeho synu, Vaňkovi z Pecky. Heník je připomínán v této souvislosti při obsazování semilské fary roku 1425, kdy po smrti předchozího faráře nastoupil kněz Matěj z Jeseníka.110 Jarek ze Železnice držel Pecku se Semilami od roku 1407. Byl to zapřisáhlý katolík, proto jeho hrad oblehlo sirotčí vojsko, s kterým byl nucen podepsat smlouvu a přestoupit k utrakvistům, aby si mohl hrad udržet. Vaněk z Pecky se objevuje v pramenech poprvé od roku 1434. V 50. letech přebýval přímo v Semilech a naposledy o něm máme zmínku v roce 1463. Peckovské panství přešlo do rukou Kateřiny z Pecky, nejspíše Vaňkovy dcery, a jejímu manželovi Protivovi z Rožmitálu. Po jeho smrti roku 1473, či 1474 přešlo panství jeho bratru Lvovi z Rožmitálu, který byl ve sporu s Kateřinou, neboť jí odmítal vyplatit v plné výši věno, které jí příslušelo. Lev prodal panství Mikuláši mladšímu Hořickému z Hořic, avšak pouze Pecku bez Semil, ty spadly pod panství Navarov.111

Louková (Loukov u Semil) (Luková, Lukawa, Lauková, Lukowa, Lucow) Tato obec náleží k semilskému panství.112

Roprachtice (Roprechtice, Roppertiuilla, Rozprachtice) Část Roprachtic patřila k Sytové Horní, s níž bylo spojeno podací právo, kterým disponovali Valdštejnové. Část bez podacího náležela k Sytové Dolní, ta byla v držení Lemberků. Tuto skutečnost dosvědčuje zápis, ve kterém dochází roku 1425 ke směně obročí mezi Janem, plebánem z Brodu, a farářem na zdejší faře, také Janem. Tento akt posvětil svým souhlasem podací pán Jan z Valdštejna na Štěpanicích.113 O lemberské části Roprachtic se dovídáme ze záznamu z roku 1437, kdy byla projednávána pozůstalost po vymřelých Lembercích. Alžběta, vdova po Havlovi z Lemberka, měla mít zapsané věno na Sytovém, Podole, Těšnově, Rbousích, Rybníce, Loukově a Roprachticích.114 110

EMLER J., LC VIII - X, s. 107 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého V., s. 104, 105 112 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 300 113 EMLER J., LC VIII - X, s. 107 114 KURKA J., Archidiakonáty, s. 308 111

50

Bozkov (Boskov, Božkov) Z roku 1433 máme dochován zápis o Martinu z Lomnice, plebánovi z Bozkova, který byl podán k farnímu kostelu v Sobotce.115 Bozkov náležel pod správu hradů Navarova, Lemberka, poté k semilskému panství.116

Vlastibořice (Wlastyborzicz, Wlastiborzicz) Již na začátku 15. století byly Vlastibořice připojeny k hradu Frýdštejn Václavem Doubravcem z Doubravan, který roku 1424 podává ke zdejšímu farnímu kostelu plebána Urbana.117 O rok později plebán Urban umírá a Václav z Dubravan prezentuje na faru kněze Jana z Kováně.118 Vzhledem k tomu, že Václav Doubravec z Doubravan zemřel bezdětný, majetek připadl odúmrtím na krále, který roku 1424 přenechal Jankovi z Doubravan a Bohuši z Kováně. Tvrz postupně zpustla. Bohuš z Kováně byl katolíkem a byl proto v roce 1432 obléhán husitským vojskem pod vedením Oty z Lozy a Jana Čapka ze Sán, s kterými uzavřel dohodu, že nebude podnikat žádné nepřátelské aktivity proti husitům, do jejichž řad se časem sám přidal. Dokonce se účastnil po boku Jiříka z Poděbrad dobývání Prahy roku 1448. Po smrti Bohuše z Kováně v roce 1460 se stal správcem panství Jan Zajíc z Hazmburka. Byl to katolický šlechtic, držitel kosteckého panství, který v roce 1452 kupuje od krále Jiřího z Poděbrad hrad Navarov119. Roku 1483 po smrti Michala a Zdislava z Loučeně se Vlastibořice dostaly do držení krále Vladislava II. a od něj je získal ke Skalskému panství Šťastný z Valdštejna.120

Hodkovice (Hodcouicz, Hodkouicz, Libenow, in Chodonibus, od 14. století se objevuje i německé Liebenau) Od roku 1385 náleží k Frýdštejnu. Z doby husitské a pohusitské jsou dochovány záznamy o prezentaci z roku 1432 a 1434, kdy Bohouš z Kováně, sídlící na Frýdštejně, podal 115 116 117 118 119

120

EMLER J., LC VIII - X, s. 189 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X., s. 300 EMLER J., LC VIII - X, s. 85 Tamtéž, s. 103 VODIČKA O., Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 29, Semily 2013, s. 221 - 224 Tamtéž, s. 210

51 k faře v Hodkovicích Jana, kněze z Kováně, a Václava, kněze z Hodkovic. 121

Jenišovice (Jenyssouicz, Jenissouicz, Jeniczowicz, Jeniczouicz, Jenissieouicz, Jenissowicz, Genessowicz, Genissowicz, Jenyssow, Jenissow) Klášter v Hradišti byl 30. dubna 1420 při tažení na pomoc Praze obležen a spálen orebitským vojskem, do jehož čela se postavil Hynek Krušina z Lichtemburka, majitel Kumburku. Mniši, v čele s opatem Janem, tak byli nuceni uchýlit na hrad Bezděz a počkat na příznivější situaci, aby se mohli do kláštera vrátit. Od roku 1420 drží statky kláštera Jan mladší z Vartemberka - Ralska, klášteru měly zůstat ponechány jen Jenišovice a Rychnov. Jméno Jana z Ralska je zaneseno v zápise, v němž měl spolu s hradišťským opatem roku 1425 uskutečnit prezentaci Valentina, dříve plebána v Rychnově, kvůli blíže neurčenému provinění předchozího plebána Filipa. Z tohoto vkladu v konfirmačních knihách vyplývá, že přístup pro instalaci nového správce fary nebyl bezpečný. Téhož roku totiž dubské a hradišťské panství obsadil se svými vojsky Jan Čapek ze Sán, prezentace tak byly formálního charakteru. 122 Vzhledem k faktu, že další personální obměna z roku 1435 proběhla kvůli úmrtí plebána Filipa, nejspíše tedy nakonec odvolán ze svého úřadu nebyl, což lze dát do souvislosti s výše uvedeným. Novým plebánem se stal na základě prezentace opata hradišťského, kněz Václav z Nymburka.123 Z toho vyplývá, že se opati snažili nějakou dobu okleštěné hradišťské panství řídit a podací právo si na zbylých farách udržet. O něco později snad na faru jenišovickou z důvodu nedostatku husitského kněžstva musel docházet farář z Vlastibořic.124 Po skončení husitských válek zapsal král i zbytek klášterních statků ostatním šlechticům a jeho zánik byl neodvratný.125 Po Čapkovi ze Sán se hradišťských statků ujímá Jiřík z Dubé a z Vizmburka a po něm Mikuláš Berka z Dubé, pán na Lemberce a Dubu, oba věrní stoupenci Jiřího z Poděbrad.126 Celé území jenišovické rychty, jež původně náležela cisterciákům z Hradiště, však bylo z tohoto celku vyjmuto a dostalo se do rukou Heníkovi z Valdštejna na Vranové, jež se tak stalo součástí Maloskalského panství. Tento převod majetku si nechal Heník potvrdit králem Zikmundem roku 1436.127

Rychnov 121

EMLER J., LC VIII - X, s. 183, s. 232 EMLER J., LC VIII - X, s. 105 123 Tamtéž, s. 246 124 ŠIMÁK K. V., Příběhy města Turnova, s. 177 125 CHARVÁTOVÁ K., Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, s. 260 126 ŠIMÁK J. V., Dějinné paměti okresu Mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917, s. 152 127 AČ, díl I., s. 517 122

52 (Richnow, Richnouia) Panství s podacím náleželo cisterciákům z Hradiště, jehož opat dosazoval plebány na faru v Rychnově ještě v roce 1423. Při této personální obměně je zmíněn kněz Mikuláš z Údrnic, jenž byl do této funkce instalován po dobrovolné resignaci faráře Valentina. 128 Roku 1425 však tuto změnu nejspíše zpětně potvrzuje Jan Ralsko z Vartemberka.129 Rychnov byl součástí jenišovické rychty, proto pro něj platí informace uvedené k faře v Jenišovicích.130

Jablonec nad Nisou (Jablonecz, Jablonec německý, Gablenecz, Gablenz, Gablonecz, Český Jablonec) Ves byla majetkem držitelů Malé Skály, podací farního kostela však bylo svěřeno cyriakům u sv. Kříže v Praze. Po roce 1419 o této cyriacké farnosti zprávy mizí, což není překvapující fakt v kontextu událostí, jež se téhož roku staly v Praze, kdy byl tamní cyriacký klášter u kostela sv. Kříže vypálen. Řeholníci tak byli nuceni na přechodnou dobu přesídlit do Žitavy. Ačkoliv se po uklidnění poměrů vrátili zpět do Prahy, král Jiří jim nebyl příliš nakloněn a tak se natrvalo usídlili v Krakově. 131 Ač byla obec husitských válek ušetřena, po vypálení osady lužickými vojsky v srpnu 1469 táhnoucí proti králi Jiříkovi z Poděbrad, Jablonec zanikl, roku 1538 je uváděn jako pustá ves.

Držkov (Dirzc(k)ow, Drzkow) Fara v Držkově byl jednou z celkem dvou far náležející pod patronát řádu cyriaků a taktéž o něm v pramenech od roku 1419 zápisy chybí. Pravděpodobně se stal součástí nístějského panství, poté se nejspíš někdy v 15. století společně se Semilami stal vsí příslušnou k panství Navarov.132

Hruštice (Hruscycz, Hrussicz, Russicz) Tato ves patřila od roku 1410 k hradu Rotštejn. Podací bylo původně rozděleno, tak, že se páni Rotštejnští střídali v uplatňování tohoto práva s pány Valdštejna. Od roku 1406 však 128

EMLER J., LC VIII – X, s. 40 Tamtéž, s. 110 130 AČ, díl I., s. 517 131 HLEDÍKOVÁ Z., Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984, s. 209 - 235 132 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 172 129

53 podací patří výlučně Rotštejnu. Do roku 1412 je připomínán Ješek z Rotštejna, jenž odkázal hrad své manželce Žofce. Ta roku 1415 prodala hrad Ondřeji Paldrovi z Vařin, po němž následoval Václav Paldra, o čemž svědčí zápis o instalacích nových plebánů na faru v Hruštici. Roku 1426 Václav Paldra prezentuje ke kostelu hruštickému Jana, klerika z Břvan, po smrti faráře Jana. Tato instalace byla pouze formální, neboť v té době byl Turnov obsazen husity.133 Roku 1433 opět Václav Paldra, sídlící na Rotštejně, prezentoval k tomuto kostelu z důvodu úmrtí předchozího plebána Havla.134 Oba dva páni byli věrnými stoupenci katolické víry a na své fary dosazovali katolické faráře. Václav Paldra odešel z Rotštejna a jeho zboží se ujali jeho potomci, jejichž poručníkem ustanovil Bohuše z Kováně. Hrad zůstal opuštěn a jako „zámek pustý“. Spolu s podacím se posléze stal součástí Hruboskalského panství. 135 Ves Hruštice do konce 15. století zanikla a kostel se stal filiálním náležejícím k Turnovu.136

Železný Brod (Broda, Brod, Brodecz) V roce 1425 si plebán v Brodě, Jan, směňuje obročí s jiným Janem, plebánem v Roprachticích.137 V této době zde vládl rod Valdštejnů, konkrétně Mikuláš z Valdštejna, který nejspíše sídlil nějaký čas na Bradlci, jak vyplývá z listiny z roku 1431, kde vystupuje společně s Vaňkem z Jenštejna jako svědek. Mikuláš se řadil stejně jako Vaněk mezi zastánce husitství již roku 1415, kdy byla jeho pečeť přivěšena k protestní listině proti upálení Jana Husa. Značnou ujmu utrpěl Brod roku 1468, kdy byl vypálen lužickým vojskem. Jako městečko příslušné k Maloskalskému panství je Brod zaznamenán roku 1538.138

Bzí Tato farní ves patřila ke statku brodskému, ale roku 1416 jsou majitelé vsi v pramenech uvedeni Václav ze Všejam a Mikuláš z Kojetic. Od roku 1538 je stejně jako Železný Brod součástí Maloskalského panství.139

Olešnice Zlatá 133 134 135 136 137 138 139

EMLER J., LC VIII - X, s. 118 EMLER J., LC VIII - X, s. 194 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 298 Tamtéž EMLER J., LC VIII - X, s. 107 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický království českého, Praha 1909, s. 70 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník, s. 93

54 (Olessnicz, Olesna) Od roku 1424 byla součástí hradu Nístějka, která byla od roku 1422 v držení pánů z Jenštejna, resp. Václava, neboli Vaňka, a po jeho smrti roku 1446, Mikuláše, kteří rovněž disponovali kostelním podacím. Václav byl synem Pavla II. z Jenštejna, bratra arcibiskupa Jana z Jenštejna. Vaněk se řadil do tábora protivníků krále Václava IV., a proto byly v roce 1417 jeho hrady, mimo jiné také Bradlec, obsazeny královským vojskem, od té doby sídlil právě na Nístějce. Písemný doklad o uplatnění jejich patronátního práva pochází z roku 1424, kdy Václav z Nístějky prezentoval ke zdejšímu farnímu kostelu Cyrila, kněze ze Sobotky, po smrti předchozího plebána Václava.140 Václav, bratr zaníceného katolíka Jana z Jenštejna, byl stoupenec podobojí, ač se svým bratrem nejspíše vycházeli dobře.141 Mikuláš umírá roku 1459 bezdětný a majetek tedy připadl na krále Jiřího, který jej daroval svému dvořanu Majnušovi z Hryzela, proti čemuž se postavil Jiřík z Křemže, švagr Mikulášova bratra, Arnošta z Jenštejna. Soudní pře trvala až do roku 1460 a nakonec bylo dáno zapravdu Majnušovi. Další historie hradu není známa, nejspíše byl za vlády Jiřího z Poděbrad odprodán k panství Semily. Nístějka podlehla někdy ve 2. polovině 15. století velkému požáru a již roku 1519 byla uváděna jako pustá.142

Vysoké (Alta civitas, Hohendstadt,Wyssoky, Wyssoka) Mezi lety 1394 – 1396 zde vládl Heník z Valdštejna, ale nejspíše od počátku je městečko příslušné k hradu Nístějka. V letech 1514 náleží město k panství Hrubá Skála.143

Letařovice (Latarouicz, Letarowicz, Letarzouicz) Ves patřila Dubskému panství.144 Dub spolu s klášterem v Hradišti se vším příslušenstvím ještě před samotným dobytím města husity převedl zástavou roku 1420 král Zikmund na svého věřitele a straníka, Jana Chudobu z Vartemberka, který na zdejších farách podával katolické faráře. Definitivní konec působení johanitů v Dubu nastal teprve až s vojenským tažením Jana Čapka ze Sán roku 1425, kdy byla komenda dobyta. Vzhledem k dochování budovy někdejší komendy, nebyla stavba pravděpodobně vystavena záměrné 140 141 142 143 144

TADRA F., AJ III, s. 75 http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457 [cit. 20. 6. 2014] ÚLOVEC J., FIŠERA Z., Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, s. 38 - 39 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 993 SEDLÁČEK A, Místopisný slovník, s. 508

55 devastaci a naopak byla využita husity jako jedna ze strategických základen v severních Čechách a obležena husitskou posádkou. Od roku 1431 byla bývalá komenda nazývána Krucemburk. Jan z Vartemberka se s pomocí žitavských vojsk pokusil získat Dub nazpět, což se mu roku v lednu 1429 nakrátko i podařilo a usadili se zde tři katoličtí vojáci, stoupenci Jana z Vartemberka, Štěpán, Vaněk a Pek, ale již na jaře téhož roku se město znovu dostává do utrakvistické sféry vlivu a ovládají ho straníci Jana Čapka, Jan Smiřický a Jan Čeček z Pakoměřic. S tím nejspíše souvisí také zápis konfirmačních knih z roku 1429, z něhož je zřejmé, že přístup k Letařovicím nebyl bezpečný. 145 Strategický význam města dokládá husitské útoky proti Žitavě (1431), Frýdštejnu (1432) a Hamrštejnu (1433), které byly organizovány právě z Dubu. V důsledku úmrtí naprosto bezmocného zástavního pána dubského panství, Jana z Vartemberka, v roce 1433, roku 1434 nechal císař Zikmund panství zapsat katolíku Jiříkovi z Dubé a z Vizemburka, který sem dosadil svého hejtmana, Oldřicha Močihuba z Kralovic. Jan Čapek ze Sán se však s touto situací nehodlal smířit a rok nato se Dubu opět zmocnil. Císař Zikmund již nebyl schopen neúnavnému husitskému hejtmanovi vzdorovat a zástavní držbu panství dubského i hradišťského mu roku 1436 stvrdil. Stopy po dalších majitelích panství však mizí a situace je značně v tomto směru nepřehledná. Po roce 1450 drží panství Mikuláš Berka z Dubé, o jehož hejtmanu, Vítkovi z Mladé, je dochována zpráva z roku 1471, a roku 1468 byl hrad dobyt Lužickými vojsky při jejich výpravě proti Jiříku z Poděbrad. Někdy před rokem 1473 se objevuje jako pán panství katolík Děpold z Ryzmberka a na Vartemberku, který nejspíše obnovil Lužičany poničený kostel v Letařovicích. Roku 1480 město obsadil katolík Mikuláš z Gutštejna a mezi léty 1473 – 1484 je majitelem Linhart z Gutštejna na Vartemberku, který měl soudní spor s Kryštofem Šofem z Helfemburka, viz Loukovec, a také v letech 1480 – 1483 s Mikulášem Berkou z Dubé o celé panství. Linhart z Gutštejna si svůj majetek obhájil. Od roku 1483 se majitelem panství stává Kryštof z Vartemberka, po něm od roku 1490 katolík Jan ze Šelmberka. 146

Sezemice (Sezemycz) Ač obec náležela Lemberkům, podací patřilo johanitské komendě v Dubu. Panování Jana Ralska z Vartemberka v době husitské dokládá zápis o ustavení nového duchovního 145 146

EMLER J., LC VIII – X, s. 150 ANDĚL R., Český Dub, Ústí nad Labem, 1991, s. 28 – 30 EDEL T., Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy, s. 65 - 72

56 správce na sezemickou faru z roku 1424. Tehdy po smrti plebána Bohunka funkci faráře obsadil klerik Bartoš, choralista z Dubu.147 Z roku 1467 je doložen katolický plebán v Sezemicích, Jan Lavička 148, který je uveden na seznamu kněží, kteří porušili interdikt.149

Loukovec (Lukouecz, Laukowecz,Lukowecz, Lukowecz malý, Lukowes, Loukov menší) Do roku 1420 náleží Loukovec komendě dubské. Roku 1434 drží jako majitel dubského zboží Loukovec Jiřík z Dubé, poté se dostává do rukou krále Jiřího, který jej roku 1470 dává do zástavy Kryštofovi Šofovi z Helfenburka. Ten se o Loukovec přel s Linhartem z Gutštejna, který byl jedním ze členů zelenohorské jednoty a držitelem dubského panství, z jehož titulu si také na Loukovec dělal právo. Roku 1480 nakonec dal komorní soud zapravdu Linhartovi.150

Loukov Loukov u Mnichova Hradiště, Lukow, Loukow, Lukov větší V dobách husitského revolučního hnutí spadl na královskou korunu. Roku 1436 král Zikmund postupuje Loukov Bohušovi z Kováně se sídlem na Frydštejně a po jeho smrti roku 1460 ho dostává do zástavy od krále Jiřího Hynek z Valdštejna. Roku 1475 jej postupuje Bedřichovi Ojířovi z Očedělic.151 Příloha 3, Tabulka – faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské, viz. seznam příloh

147

EMLER J., LC VIII – X, s. 82 APK, kodex VI – 6, fol.58 149 Akta administrátorů obsahují dva tyto seznamy neposlušných kněží. Autorem jednoho z nich byl Hilarius Litoměřický, druhý Hanuš z Kolovrat v roce 1469 150 SEDLÁČEK A., Hrady, zámky, tvrze Království českého, X, s. 210 151 SEDLÁČEK A., Místopisný slovník historický Království českého, str. 567 148

57

Faráři v Turnovském děkanátu v době husitské a pohusitské od r. 1419 Jméno

místo původu,či předchozí působiště

stupeň svecení, či titul před nástupem

délka působení

způsob ukončení činnosti

následující působiště

Pozn.

Turnov Mauricius na Rohozci

kaplan

1394 - 1427

smrt

Jan, řeč. Pelk

na Troskách

kaplan

1427 - 1428

smrt

Jan

v Chlumu

plebán

1428 - 1435

smrt

Petr

na Troskách

kaplan

1435 - ?

Přístup není volný

Přepeře Valentýn

Skalice

plebán

1417 - 1423

Tomáš

Týn

plebán

1423 - ?

směna

Týn

Semily Prokop

Smiříčno

plebán

1409 - 1425

smrt

Matěj

z Jeseníka

kněz

1425 - 1436

smrt

Pavel

ze Sytové

nic, syn Klimenta ze Sytové

1436 - ?

?

?

Bozkov Martin

z Lomnice

?

? - 1433 - ?

mnohoobr oč.?

Vlastibořice Václav

?

?

? - 1424

směna

Čistá

Urban

Čistá

plebán

1424 - 1425

smrt

Jan

z Kováně

kněz

1425 - 1432

resignace

na jinou faru

Valentin

z Kováně

kněz

1432 - ?

?

? odešel do Týnu

Hodkovice Václav

z Hodkovic

kněz

1414 - 1432

resignace

Jan

z Kováně

kněz

1432 - 1434

smrt

Václav

z Hodkovic

kněz, možná 1432 - ? dříve plebán v Týnu? Jenišovice

?

?

58 Filip

Rychnov

plebán

1418 - 1435

Valentin

Rychnov

plebán

1426

Václav

z Nymburka

kněz

1435 - ?

smrt K této instalaci nakonec nedošlo ?

?

Přístup není volný

Roprachtice Jan

?

?

? - 1425

směna

Brod

Jan

Brod

plebán

1425 - ?

?

?

Hruštice Jan

Z Břvan

klerik

1426 - 1433

smrt

Přístup není volný

Havel

?

nic

1433 - ?

?

?

Železný Brod Jan

?

?

? - 1425

směna

Roprechtice

Jan

Roprechtice

plebán

1425 - ?

?

?

Olešnice Zlatá Václav

z Rokytnice

plebán

1391 - 1424

smrt

Cyril

ze Sobotky

kněz

1424 - ?

?

?

Sezemice Bohunek

?

?

? - 1424

smrt

Bartoš

z Dubu

klerik, choralus

1424 - ?

?

?

Rychnov Valentin

?

?

? - 1423

resignace

odchod do Jenišovic

Mikuláš

z Údrnic

kněz

1423 - ?

?

?

59

10. Shrnutí (k situaci v Turnovském děkanátu v době pohusitské) V konfirmačních knihách máme k farám na území Turnovského děkanátu z dob po vypuknutí husitské revoluce až do konce 30. let uchovány záznamy o prezentaci plebánů u necelé poloviny z celkového počtu far na území Turnovského děkanátu, tj. u 11. S počátkem husitských bouří mizí záznamy v pramenech u zbytku z nich, ovšem to je nejspíše z části způsobeno faktem, že i v období předhusitském tato beneficia častými vklady příliš neoplývala. Z toho pouze u fary turnovské z roku 1428152, hruštické roku 1426153, letařovické roku 1429154 a jenišovické roku 1425155 se setkáváme s formulací „quia non tutus patet accessus ad ecclesiam“, která dosvědčuje, že tyto čtyři fary byly v oné době v moci husitské a ony prezentace měly pouze formální charakter. Z tohoto faktu je možné vyvodit závěr, že Turnov byl podřízen moci příslušníků podobojí již od samého dobytí Janem Žižkou v roce 1424. Jejich vláda nad Turnovem je však jednoznačně potvrzena až roku 1427 v souvislosti s událostmi, týkající se Zikmunda Korybutoviče. Také z toho vyplývá, že tyto fary byly zpočátku pouze ostrůvkem utrakvistické moci a ostatní fary byly katolické. Pouze na dubském a hradišťském panství převládlo husitství. Turnovsko bylo oblastí vojenského působení sirotčích vojsk, jehož postup se zastavil při neúspěšném dobývání Frýdštejna roku 1432. Dále se již soustředily pouze na kontrolu Turnova a nejdůležitějších stezek do Lužice. Pouze na fary na Železnobrodsku a Semilsku, zdá se, byli instalováni katoličtí duchovní.156 Z této fáze vývoje událostí je tedy zřejmé, že husitskými výboji byla postižena západní, níže položená část děkanátu. Určitou výjimkou jsou obce příslušející k hradu Frýdštejn, jehož majitelé, rytíři z Doubravan a z Kováně, udrželi kontinuitu katolické církevní správy na farách spadající pod jejich patronát. Ačkoliv i oni po dobytí Frýdštejna Janem Čapkem ze Sán a Oty Lozy uzavřeli s husity příměří a nakonec i vstoupili do jejich řad. Oblasti východní v podhůří Krkonoš rovněž zůstávaly v područí katolické duchovní správy, ale i zde je četnost záznamů v pramenech o těchto farách na nižší úrovni než v době předcházející husitské revoluci. Ze skrovných zmínek z 30. let není možné plně postihnout postup pronikání husitských sil na území turnovského děkanátu, zjevně však s nástupem nové generace určité 152 153 154 155 156

EMLER J., LC VIII – X, s. 143

EMLER J., LC VIII – X, s 118 EMLER J., LC VIII – X, s. 150 EMLER, J., LC VIII – X, s. 105 ŘEZNÍČEK M., Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem 2004, s. 122

60 změny přišly. Typickou ukázkou takové změny je, vedle již výše zmíněných rytířů z Kováně, syn výrazně prokatolického Oty z Bergova, Jan, jenž se stal horlivým příznivcem radikálních husitů a dokonce na jejich straně bojoval v bitvě u Lipan. Jan Čapek ze Sán se roku 1438 stal opět pánem na Valdštejně, poté co se nakrátko Valdštejn i s Turnovem vrátil Jindřichovi z Vartemberka. Zjevně se na Turnovsku po bitvě u Lipan objevily restituční snahy legitimních majitelů statků zabraných husity v dobách revolučního hnutí. Načas se tedy objevuje katolická reakce, na jak dlouho však, není možné určit. Celkově se situace stabilizovala a na obou stranách zavládl smířlivý přístup k protistraně, což bylo dovršeno za vlády Jiřího z Poděbrad. Vodítkem pro rozlišení katolických a utrakvistických far mohou být zápisy v aktech administrátorů, neboť farnosti, které byly v aktech nějakým způsobem reflektovány, byly nepochybně katolické. Ačkoliv Antonín Mařík ve své práci uvádí k Turnovskému děkanátu celkem tři záznamy157, týkající se zdejších far (přáslavické, sezemické a faře v Bzí), k turnovské oblasti se vztahuje pouze dva z nich, a to k faře přáslavické a sezemické. V případě Bzí jde jistě pouze o záměnu lokací (Bzí v okrese České Budějovice). Z tohoto výsledku nelze vyvozovat závěr, že katolických far na tomto území nefungovalo více, v aktech se nacházejí totiž záznamy pouze u těch z nich, u kterých administrátoři nějakou záležitost řešili. Obrázek o poměru a rozložení far husitských a katolických si lze aspoň částečně vytvořit ze struktury patronátních práv, protože víra majitele panství, na kterém se farnosti nacházely, měla pochopitelně v tomto směru podstatný vliv. Faktorem, ovlivňujícím početní zastoupení far obou vyznání, jsou samozřejmě taktéž události celospolečenské, takže se předpokládá, že v období vlády Ladislava Pohrobka počet katolickým far mírně vzrostl. Naopak roku 1466 se v souvislosti s válečnými událostmi v zemi katolických far o něco klesl, což je možné spojit s radikálním přístupem administrátora Hilaria Litoměřického, který nutil katolické kněze vybrat si mezi dvěma krajními alternativami, buď vypovědět poslušnost králi, nebo jemu. Téhož roku vyhlášený interdikt spolu s přesídlením Hilaria do Plzně postavení katolických duchovních zhoršil ještě více.158 Počet utrakvistických far se tedy postupně zvyšoval a největší nárůst utrakvistických sil lze spojit s vládou pana Jana Tovačovského na Rohozeckém panství. V 16. století již byly údajně veškeré fary podobojí.159 V průběhu let byla situace na tomto poli značně proměnlivá, a to nejen z hlediska přestupu od jedné konfese k druhé, jak ukazují některé případy katolických šlechticů, kteří 157

158 159

MAŘÍK A., Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, s. 231 Tamtéž, s. 214 - 215 ANDĚL R., Husitství v severních Čechách, Liberec 1961 ŠIMÁK J. V., Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925, s. 1 - 3

61 přešli k utrakvistům, ale také situaci komplikuje umírněnost a tolerance některých katolicky smýšlejících držitelů panství. Nelze se tedy spolehnout na fakt, že páni podjednou vládli na území s katolickou většinou obyvatelstva a že zde působil katolický farář. I přes tato úskalí jsem se snažila na níže uvedeném grafu na základě skladby konfese patronů farností stanovit přibližný růst počtu utrakvistických far v čase. Jednou ze změn, jež nastaly přičiněním husitského revolučního hnutí, byl zánik některých farností. Konkrétně tento častý trend na území Turnovského děkanátu dokládá zánik fary hruštické, přáslavické a nudvojovické, které se měly dostat nejspíše ještě někdy v 15. století pod správu fary turnovské. Jenišovická snad měla spadnout pod správu fary vlastibořické. Důvodem tohoto jevu byl akutní nedostatek duchovních, v důsledku čehož docházelo k zániku a následnému slučování far.160 Husitské revoluční hnutí vedlo k podstatným změnám v pozemkové držbě. Církevní půdu získala z větší části šlechta i s hrady (statky cisterciáků v Hradišti a johanitů v Dubu – Jan z Ralska, Jan Čapek ze Sán a Bohuš z Kováně, vesnice turnovských dominikánů – Heník z Valdštejna). Změny nastaly i v držbě světských feudálů, snížil se totiž počet statků drobné šlechty, který přešel do držby mocnějších sousedů. Ve výčtu nastalých proměn taktéž zaznamenáváme na území Turnovska příchod nové šlechty, např. Jana Čapka ze Sán, Jana Smiřického ze Smiřic. Lze konstatovat, že v době pohusitské se druhy patronátů uniformizovaly a uplatnil se pouze patronát světských činitelů – tedy především vysoké šlechty, v maximálně 2 případech (fara Chocnějovická a část Nudvojovic) nižší šlechty. Královský patronát se nejspíše vyskytl pouze výjimečně a na přechodnou dobu. Velká část farností, konkrétně 10, náleží pod patronát majitelů Maloskalského panství. Zbytek far byl rozprostřen mezi panství Navarovské, Frýdštejnské, Dubské, Nístějské. Od roku 1419 do roku 1436 lze v pramenech dohledat 23 zápisů o instalacích farářů na nová beneficia, z nichž se 2 zápisy týkaly 1 směny, která proběhla v rámci děkanátu. V porovnání s frekvencí uskutečněných vkladů v době předhusitské, v době husitské tato četnost průměrně klesla o 37 %. Z hlediska způsobu ukončení působení faráře u beneficia je situace v porovnání z doby předhusitské s pohusitskou relativně konstantní. Stále je výrazně nejčastějším důvodem k instalaci nového duchovního správce beneficia úmrtí toho předchozího, resignace a směna zůstávají na stejné úrovni. V tomto směru tedy nové poměry nepřinesly žádné změny. S tímto aspektem působení faráře na svém beneficiu souvisí průměrný počet let, který zde plebán 160

ŠIMÁK J. V., Příběhy města Turnova nad Jizerou, s. 13 - 14

62

Je třeba upozornit opět na fakt, že tabulka níže eviduje konfesi patronů far, nikoliv reálné působení katolického, či utrakvistického faráře. S největší pravděpodobností se ani se skutečným stavem na farách neshoduje, neboť majitelé Maloskalského panství (platí to i pro panství Rohozecké), které zahrnovalo největší počet far Turnovského děkanátu, byli umírnění katolíci, věrně podporující Jiříka z Poděbrad. Lze u nich tedy předpokládat, že se přizpůsobili vyznání většiny obyvatel. Za předpokladu, že by tato většina byla utrakvistická, poměr bude vypadat značně rozdílně. Ani v druhém grafu však stále neberu v úvahu reálnou situaci na jiných panstvích, kde se rovněž mohla uplatnit tolerance v přístupu vrchnosti ke konfesijním otázkám. Poměr také poněkud zkreslují lokality, které nebyly do grafu zahrnuty, neboť zde nebyl zcela jasný stav pozemkové držby, nebo jsem nebyla schopna určit u patrona farnosti jeho vyznání. Graf je tedy spíše ilustrativní a je třeba ho brát s rezervou.

63

16 14 12 10 8

katolíci utrakvisté

6 4 2 0

20. - 30. l. 40. - 50. l. 60. - 70. l. 80. - 90. l.

Ilustrace 1: Poměr husitských a katolických far dle vyznání patrona

64

25

20

15 katolíci husité

10

5

0 obd. husitské revoluce 40. - 50. léta

60. - 70. léta

80. - 90. léta

Ilustrace 2: Poměr obou konfesí v případě existence utrakvistických far na Maloskalském panství

Příloha 2, Pozemková držba v Turnovském děkanátu kolem roku 1400, viz. seznam příloh

65

Vzájemný poměr způsobů ukončení činnosti plebánů Doba předhusitská

Úmrtí 52% Směna 22% Resignace 26%

Vzájemný poměr způsobů ukončení činnosti plebánů Doba husitská

Úmrtí 60% Směna 20% Resignace 20%

66

Ilustrace 3: Struktura patronátů v době předhusitské

67

Ilustrace 4: Struktura patronátů v době pohusitské

68

11. Komparace se sousedními děkanáty Pro to, abychom byli schopni vyhodnotit specifika Turnovského děkanátu, je nezbytně nutné provést komparaci se stavem a vývojem církevní správy ostatních děkanátů. Jedině tak dostaneme možnost na základě širšího záběru tato specifika správně vyhodnotit. V rámci celé diecéze se turnovský děkanát řadil po stránce územního rozsahu mezi menší a současně nejchudší děkanáty161, což bylo dáno mimo jiné jeho samotným geografickým určením na periferii českého politického a společenského dění. V prvé řadě jsem se soustředila pouze na komparaci s okolními děkanáty, resp. především se dvěma z nich, a to s děkanátem Jablonským a Kameneckým, neboť tyto dva byly již zpracovány Tomášem Dvořákem (Kamenecký děkanát) a Ivanem Michálkem (Jablonský děkanát). Zároveň jsou tyto dva sousední děkanáty zajímavé z hlediska patronátní struktury, protože Jablonský děkanát se ze sousedních děkanátů po stránce patronátního práva blíží Turnovskému děkanátu nejvíce, Kamenecký se naopak v tomto směru nejvíce liší. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem se pak rozdílnost patronátních struktur promítá, či nepromítá do dalších souvislostí a hledisek. Rovněž pokládám za podstatné připomenout stav patronátní struktury ve zbývajících sousedních děkanátech, Jičínském a Hradišťském děkanátu. Ze sousedních děkanátů byl co do územního rozsahu, tak i co do počtu far, největší Jičínský děkanát, jako jediný spadající do arcijáhenství hradeckého, jež zahrnoval celkem 44 farností. Patronátní právo nad těmito plebániemi z cca 40% vykonávala nižší šlechta, vyšší šlechta byla zastoupena především Vartemberky a Valdštejny, kteří byli s nižší šlechtou v relativně vyrovnaném početním poměru. Výrazně menší vliv, tj. necelých 10 %, uplatňovala v Jičínském děkanátu církev.162 Stejným počtem far jako Turnovský děkanát disponoval děkanát Hradišťský, tj. 24, avšak z hlediska patronátních poměrů se zde situace lišila poměrně značně. Vladykové zde měli lehký náskok oproti patronátům vysoké šlechty a církve (v tomto případě cisterciáckého kláštera v Hradišti), každý disponoval cca 1/3 far.163

161 162

163

NOVÝ R., K sociálnímu postavení farního kléru, s. 179 KURKA J., Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšlská, Praha 1914, s. 460 490 KURKA J., Archidiakonáty, s. 321 - 344

69 Děkanát Kamenecký164 Tento děkanát je tvořen celkem 33 farními kostely: Bezděz, Mšeno, Chotětov, Bezno, Staré Benátky, Skalsko, Katusice, Kováň, Bezdědice, Vinec, Kruh, Strenice, Dražice, Jizerní Vtelno, Skorkov, Zdětín, Brodce, Kuří Vody, Větší Slivno, Kadlín, Bořejov, Okna, Čejky, Menší Slivno, Dolní Krupá, Čistá, Sudoměř, Mečeříž, Lobeč, Nové Benátky, Stará Boleslav165, Bělá pod Bezdězem a Doksy.166 Z hlediska struktury patronátních práv se oproti výše zmíněným děkanátům vyznačoval vysokou koncentrací far s královským patronátem, což bylo zapříčiněno dominantní pozemkovou držbou panovníka na tomto území v podobě Bezdězského panství, doloženého roku 1185. Z celkového počtu 33 far českému panovníkovi náležel patronát k 10 z nich.167 Celistvost bezdězského panství byla postupně narušována zvyšujícími majetkovými nároky Ronovců na západě panství, na redukci území se však podíleli také Markvatici na severu a východě hranic panství, na jihu zase drobná šlechta. V polovině 13. století Přemysl Otakar II. započal s úmyslem posílit svou pozici s výstavbou hradu Bezděz, na jehož purkrabství přeložil správu kraje z hradu boleslavského. Definitivní ztráta královského podacího k celkem 6 kostelům nastala r. 1429, kdy panství získal Jan z Michalovic. V podstatě král ztratil patronátní práva v Kameneckém děkanátu během husitských válek, když si snažil zastavováním majetku zajistit podporu šlechticů. Vysoká šlechta byla zastoupena pány z Dražic, kteří v osadě Dražice založili v 60. letech 13. století hrad. Toto panství drželi až do roku 1385, kdy rod vymřel po meči a ujali se jej páni z Choustníka a poté Vartemberkové a od počátku 15. století páni z Dubé. Posledně jmenovaní v polovině 13. století po ztrátě Žitavy získali nové statky v oblasti střední Ploučnice a začali v posledním desetiletí 13. století bez svolení panovníka, jak bylo již výše naznačeno, stavět hrad Housku na Bezdězském panství. Na hranicích panovnické domény pak vznikl rovněž hrad Jestřebí. Místo razantního zásahu proti tomuto činu byl pánům z Dubé naopak na přelomu století Bezděz zastaven. Bezdězské panství se znovu navrátilo do panovníkových rukou z iniciativy Karla IV. mezi léty 1345 – 1348. Za Václava IV. se však Bezděz zastavoval hned několikrát, a to moravskému markrabímu Prokopovi a Havlovi ze Zvířetic. Nejčastějším držitelem patronátních práv byla nižší šlechta, která se často o jedno 164

165 166

167

DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 49 - 89 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 84 - 85 DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 61 KURKA J., Archidiakonáty, s. 344 - 374

70 podací právo dělila. Docházelo zde k častým změnám v držení podacího. Nižší šlechta držela fary v nižších polohách (do 300 m. n. m), které vznikly v průběhu rané vnitřní kolonizace. Patronátním právem disponovala i církev, a to konkrétně kapitula ve Staré Boleslavi a augustiniánský konvent kláštera sv. Karla na Novém Městě pražském, jemuž bylo toto právo předáno Karlem IV. pro bezdězský a bělský kostel. V roce 1349 byl založen Janem z Dražic cyriacký klášter v Nových Benátkách, jehož podací od roku 1364 patřilo nadřízenému konventu kláštera sv. Kříže na Starém Městě pražském.

Patronátní práva k některým

kostelům náležely také johanitům Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. V kameneckém děkanátu se setkáváme, ač pouze v jednom případě, také s typem vesnického děkanátu.168 Jablonský děkanát 169 Se svými 15 farními obcemi a jedním filiálním kostelem je Jablonský děkanát nejmenším děkanátem v celé pražské arcidiecézi, ostatně také proto byl ve 2. pol. 16. stol. připojen k Lipskému děkanátu. Náležely sem tyto farní obvody: Jablonné, Brniště, Svébořice, Zákupy, Brenná, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Dubnice, Schönbach, Kunratice, Křižany/Suché, Zibřidice, Jitrava, Rynoltice, Osečná170 a Mařenice.171 Při vnitřní kolonizaci se uplatnil rod Markvarticů. Prvním hradem založeným Markvartici byl hrad Lemberk, a to roku 1244 Havlem z Lemberka. Jedna z markvartických větví si před rokem 1281 postavila hrad Vartemberk (Stráž pod Ralskem), z něhož byl odvozen název této rodové větve, Vartemberci. Během 1. poloviny 14. století jim patřila Brenná, Svébořice a část Zákup. Dále si podrobili Hrad Děvín s okolím a založili hrad Ralsko. Centrem vartemberských držav se stala Mimoň, přes kterou vedla stará stezka z Prahy, jež také procházela dalšími důležitými městy v Jablonském děkanátu, Stráží pod Ralskem a Jablonným v Podještědí, a dále pokračovala do Zhořelce. Na kolonizaci území se podíleli rovněž Berkové z Dubé, kteří zde nechali roku 1343 postavit hrad Milštejn. Tento rod postupně rozšiřoval svůj vliv právě na úkor Vartemberků. Osídlení zajistil také cisterciácký klášter v Hradišti.172 Patronáty: Vartemberci a Lemberci drželi největší pozemkový majetek a měli tudíž i největší podíl patronátních práv v děkanátu. Ve třech případech vlastnili podací páni z Dubé. Příslušníci vysoké šlechty tedy drželi celkem 80% patronátních práv k farám. 14% podacího 168

169

170 171 172

DVOŘÁK T., Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 49 - 89 MICHÁLEK I., Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, 2004, s. 13 - 48 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 83 KURKA J., Archidiakonáty, s. 310 - 320 DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s. 49 - 88

71 vykonávali manové rodu Vartemberků a místní vladykové. Z církevních institucí se na prezentování nových duchovních správců podíleli jenom cisterciáci z Hradiště na jedné faře (6%).173 Při komparaci se soustředím pouze na vzájemný vztah druhu patronátu s některými aspekty, jako je způsob ukončení činnosti plebánů na farách, dále délky jejich působení, majetností, případně celistvost záznamů v konfirmačních knihách. Ještě předtím je však nutné připomenout fakt, že konfirmační knihy zdaleka nezachycují všechny personální změny, které na jednotlivých farách proběhly. Odhaduje se, že tento pramen obsahuje přibližně pouze 50% všech těchto obměn, a to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich jsou chybějící folia v originálech konfirmačních knih (zápisy se nedochovaly), druhým je to, že obsazení do knih nebyla zanesena vůbec, neboť jejich zápis nebyl obligatorní a uskutečňoval se pouze v zájmu faráře či patrona za poplatek.174 Děkanát jablonský je strukturou patronátních práv Turnovskému děkanátu poměrně podobný, neboť zde také výrazně převažují patronáty vysoké šlechty, v menšině jsou patronáty nižší šlechty a církve, ač v případě Jablonského děkanátu je menší účast církevních činitelů na podacím v děkanátu signifikantnější. Jablonský děkanát se však turnovskému podobá i v dalších souvislostech, např. ve vzájemném poměru způsobů ukončení činnosti farářů na jednotlivých farách, neboť u obou bylo nejčastějším důvodem smrt stávajícího plebána – 46% Jablonský děkanát, 51% Turnovský děkanát. Zbytek se poměrně rovnoměrně rozložil mezi ostatní důvody – resignace a směna. Souvislost nebyla shledána ve způsobu ukončení činnosti v závislosti na patronátu, což v turnovském děkanátu částečně ano (časté resignace u klášterních patronátů, časté směny u patronátů nižší šlechty, smrtí končí většinou patronáty vysoké šlechty), ale je třeba přihlédnou k možnosti, že toto může být způsobeno malým počtem farních obcí Jablonského děkanátu. Průměrná délka působení faráře na faře činilo téměř 7 let, což je méně než v Turnovském děkanátu, kde plebáni průměrně setrvávali o tři roky více. Nejdelší časový úsek byl 28 let.175 Posloupnosti záznamů v konfirmačních knihách v Jablonském děkanátu nebylo možno dát jednoznačně do souvislosti s druhem patronátu, neboť nejucelenější záznamy sice mají patronáty vysoké šlechty, ale zároveň vysoká šlechta vykonávala patronát nad farnostmi, které byly v konfirmačních knihách zaznamenány velmi mezerovitě. Nelze rovněž potvrdit tezi, že 173 174

175

KURKA J., Archidiakonáty s. 310 - 320 E. MAUR, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 – 1419),AUC – Phil. et Hist., Studia historica 36, Praha 1989, s. 10 KURKA J., Archidiakonáty, s. 310 - 320

72 nižší šlechtě více záleželo na konfirmaci svých patronátních práv, ovšem tento výsledek může být kvůli nízkému počtu patronátů nižší šlechty v Jablonském děkanátu značně zkreslen, a proto toto nelze brát jako směrodatný výsledek. Pravdou však zůstává, že je zde přítomna návaznost mezi výše uvedeným fenoménem a majetností fary, protože 5 ze 7 farních obcí, které měly záznamy v konfirmačních knihách velmi mezerovité, patřily zároveň mezi nejchudší fary na tomto vymezeném území. Na těchto plebániích současně nejvíce převažovalo ukončení z důvodu směny, odchodu, či rezignace, což vypovídá o jejich nepříliš velké prestiži. V Turnovském děkanátu jsou 2 farnosti ze 4 náležející nižší šlechtě v tomto ohledu dochovány velmi uceleně, avšak vyvozovat z toho jednoznačné závěry, které by potvrzovaly výše uvedenou tezi, by bylo zavádějící. A to už jenom proto, že se nabízí hypotéza, že právě u těchto dvou uvedených plebánií je posloupnost tak dobře zachována, neboť se řadí spíše k bohatším farám. Potvrzuje to i fakt, že zbývající 2 fary, které mají záznamy v konfirmačních velmi mezerovité, jsou poměrně chudé. V Turnovském děkanátu jsme tedy schopni také spíše vysledovat souvislost mezi dochovaností posloupnosti v konfirmačních knihách a bohatostí fary, než druhem patronátu, ale rozhodně toto pravidlo neplatí zdaleka univerzálně, např. fara loukovská, jež se řadí mezi nejbohatší fary v Turnovském děkanátu, je v záznamech konfirmačních knih na tom vůbec nejhůře. Je třeba přihlédnout k tomu, že posloupnost záznamů v konfirmačních knihách byla závislá na délce působení, resp. obměně plebánů na faře. Pokud některé fara „trpěla“ častým střídáním farářů, je nasnadě, že zachytit všechny personální změny bylo mnohem obtížnější, než na farnosti, kde byla po této stránce situace více stabilizovaná. Jablonský děkanát byl s turnovským srovnatelný i v majetnosti far, neboť průměrná výše odváděných papežských desátků činí u obou děkanátů přibližně 6,5 groše.176 Děkanát Kamenecký svou rozlohou, počtem farních vsí a majetností far ve významu nepochybně překonával oba děkanáty, turnovský i jablonský, k čemuž mu napomáhala samotná jeho poloha blíže k Praze. Již jenom průměrná výše jeho odváděného papežského desátku byla více než dvojnásobná, tj. 15 grošů, což z větší části dáno majetností fary bezdězské.177 Od obou předchozích děkanátů se kamenecký liší strukturou patronátních práv poměrně výrazně, a to nejen existencí královského patronátu, ale také mnohem vyšším podílem patronátu nižší šlechty. Před rokem 1419 vypadala situace v tomto směru následovně: král – 23%, šlechta nižší – 30%, šlechta vyšší – 28%, církev 17%, po r. 1419 se zvýšil podíl vlivu vyšší šlechty na úkor královského patronátu, který zcela vymizel, a částečně také nižší

176 177

TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 83 Tamtéž, s. 84 - 85

73 šlechty. Účast církevních činitelů na patronátních poměrech v děkanátu zůstal konstantní.178 Nejfrekventovanějším důvodem ukončení činnosti plebánů na farách byla stejně jako v děkanátu jablonském a turnovském smrt. Rozdíly však shledáváme v poměru dvou zbylých důvodů, neboť směna je zastoupena 33%, rezignace pouze 14%. Tyto tři důvody byly poměrně rovnoměrně zastoupeny u jednotlivých druhů patronátů, nelze mezi těmito dvěma jevy najít přímou návaznost, a to hlavně proto, že kromě far s patronátem nižší šlechty, kde je možné vysledovat převahu důvodů ukončení smrtí, je posloupnost zápisů v konfirmačních knihách dosti mezerovitá.179 Průměrná doba působnosti farářů činila 8,5 let, v tomto ohledu se situace v kameneckém děkanátu blíží turnovskému.180 Nepřímá úměra fungovala v závislosti délky výkonu správy farářů (resp. počtu obměn) a bohatostí fary. Propojení s druhem patronátu ale zpozorováno nebylo. Co se týká posloupnosti zápisů v konfirmačních knihách, zřejmá je snaha nižší šlechty co nejvíce konfirmovat svá patronátní práva. Nejhůře v tomto směru jsou dochovány zápisy far náležející králi a vyšší šlechtě. Obecně je přijímána domněnka, že větší motivaci k zapisování konfirmací měli patroni, kteří se obávali ztráty těchto svých práv k farním kostelům. Velmi špatně jsou obsazení dokumentované u far inkorporovaných, u kterých se běžně vklady do konfirmačních knih neprováděly. 181

178

179 180 181

DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s. 73 KURKA J., Archidiakonáty, 344 - 374 tamtéž DVOŘÁK T., Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický, s. 75 - 76

74

Příloha 3, Znázornění Boleslavského arcijáhenství, viz. seznam příloh

75

12. Komparace s děkanáty vzdálenějšími Pro tyto účely byly vybrány 3 děkanáty náležející pražskému arcijáhenství, děkanát Podbrdský, Chlumínský a dále děkanát Slánský. Podbrdský děkanát182 se nachází v jihozápadní části pražského arcijáhenství a zahrnuje pod svou správu 30 farních obvodů: Beroun, Hořovice, Žebrák, Mníšek pod Brdy, Nový Knín, Cerhovice, Zbiroh, Lochovice, Neumětely, Pičín, Bezdědice, Jince, Řevnice, Tmaň, Všeradice, Dobříš, Svaté Pole, Tetín, Zdice, Borek, Dlouhá ves, Kytín, Liteň, Mrtník, Počaply, Skřipel, Velká Hraštice, a dva filiální kostely v Hostomicích a Hudlicích. 183 Z hlediska patronátních práv bylo pro něj typické silné postavení českého krále. Procentuální podíl far s královským patronátem činil 53%. Čistě královských far bylo 11, je třeba si však uvědomit, že u dalších 5 far také po určitou dobu podacím právem disponoval. U těchto nesouvislou posloupností „poznamenaných“ farnosti byl královský patronát střídán se šlechtickým. Prezentaci plebánů zajišťovaly osoby šlechtického původu v případě 9 farních kostelů (jde o čistě šlechtické fary), z větší části se jednalo o příslušníky místní nižší šlechty. Na území Podbrdského děkanátu je možné zaznamenat rovněž patronáty církevních činitelů, které zaujímají 16% počtu farností a mezi nimiž najdeme jak patronáty klášterní a kolegiátní, ale také v případě fary v Tmani, kde plebány prezentoval sakristián pražské kapituly, patronát církevních hodnostářů. Svůj vliv zde uplatnili johanité, benediktýni z Ostrova a Velízu a řád křížovníků s červenou hvězdou v Praze. V době husitské vzrostl podíl šlechtických patronátů (z 14 na 17), a to na úkor královských, které poklesly o dvě třetiny (z 11 na 4). Zajímavějším jevem je však poměrně výrazné navýšení počtu far s církevním patronátem (z 5 na 6). Rovněž zde pozorujeme zánik některých farních obvodů, jejich počet poklesl z 30 na 27.184 V Podbrdském děkanátu je evidováno mezi lety 1300 – 1436 232 plebánů (z toho z let 1420 – 1436 24). U drtivé většiny z nich je možné díky jejich neporušené naváznosti určit průměrnou délku jejich působení, která činí 9, 6 let.185 Průměrná výše odváděného papežského desátku na území Podbrdského děkanátu 186 182

MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 31 – 80 183

184

BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001, s. 88 - 103 MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 56 - 63 185 186

Tamtéž, s. 37, 43 Průměr byl počítán na základě uvedeného půlročního desátku z roku 1352

76 činí 18 grošů. Nejbohatší farou bylo královské město Beroun s 90 groši. 187 Také ostatní farnosti s královským patronátem se řadí v rámci děkanátu mezi nadprůměrně majetné. Pouze 2 z celkového počtu 10 far podléhající čistě králi byly co do výše desátku podprůměrné, zato však patří mezi 3 nejchudší fary na tomto území, z nichž fara v Řebříkách, která je nejméně majetná, patřila rovněž po určitou dobu králi. Beneficia s církevním patronátem se řadila spíše mezi průměrně bohaté, výjimku tvoří fara v Pičíně, která patřila mezi nejmajetnější fary a podléhala komturovi zdejší johanitské komendy, poté johanitům v Praze. Plebánie, u kterých zajišťovali personální obměnu příslušníci šlechty, je taktéž možno považovat v tomto směru za průměrné. Návaznost druhu patronátu na výši odváděného papežského desátku na příkladu Podbrdského děkanátu tedy není zcela zřejmá, což může být částečně způsobeno poměrně konstantní mírou majetnosti jednotlivých farních beneficií. I přesto lze se zřetelem na jistý stupeň zevšeobecnění vysledovat význam královského patronátu a jeho vliv na bohatost farnosti. Přímá souvislost nebyla vypozorována ani v přírodně - geografických podmínkách na výši papežského desátku. Posloupnost evidence obměn farářů v konfirmačních knihách je pro Podbrdský děkanát poměrně dobře zachována. Úplnou návaznost vkladů vykazuje celkem 5 farních obcí, z nichž 2 patří mezi 3 nejméně hmotně nadané, 2 další plebánie výší papežského desátku nedosahují stanoveného průměru. Pouze zbirožská fara tento průměr přesahuje. Tyto skutečnosti částečně vyvrací platnost vztahu založeného na přímé úměře mezi majetností fary a celistvostí dochovaných vkladů v konfirmačních knihách. Dvě z těchto far s úplnou posloupností zápisů mají patronát nižší šlechty, dvě patří králi. Nejspíše tedy i pro Podbrdský děkanát platí, že si nechávala konfirmaci provádět především nižší šlechta. Z morových epidemií děkanát výrazněji zasáhla ta z roku 1380, která se rozšiřovala z Prahy a dotkla se nejvíce středních, západních a jihozápadních Čech. V onom roce se úmrtnost v Podbrdském děkanátu zvýšila 4,5 krát.188 Chlumínský děkanát Rozkládal se na severovýchodě pražského arcijáhenství a v rámci toho obvodu byl se svými 19 farními kostely nejmenším děkanátem. V rámci celé diecéze byl 3. nejmenší. Pod tuto církevně – správní jednotku jsou zařazeny tyto farní obce: Chlumín, Kojetice, Hostín, Veltrusy, Odolena Voda, Chvatěruby, Dolní Chabry, Dončice, Bohnice, Obříství, Libiš, Veliká 187

188

TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 42 - 43 MICHÁLEK I., Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí

Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14, 2011, s. 54

77 Ves, Semilkovice, Bukol, Zdiby, Lobkovice, Líbeznice, Klecany a Pakoměřice.189 V oblasti patronátních práv Chlumínský děkanát společně s děkanátem Benešovským poněkud vybočoval v porovnání s poměry v okolních děkanátech, neboť na tomto území král nedisponoval žádným majetkem, což se pochopitelně projevilo v jeho marginálním vlivu při uplatňování podacího práva ke zdejším kostelům. Naopak za nejvlivnější činitele v tomto smyslu lze považovat církevní patrony, především kláštery (Jiřský klášter benediktýnek na Pražském hradě, premonstráti na Strahově, benediktýnský klášter na Novém Městě, doksanské premonstrátky, klášter břevnovský), ale také kapituly (vyšehradská i metropolitní kapitula, kapitula ve Staré Boleslavi). Patronát světských činitelů byl zastoupen v podobě osob šlechtického a měšťanského původu. Vyšší šlechta, konkrétně rod Vartemberků, ovšem vykonávala podací právo pouze k jednomu z farních kostelů, větší zastoupení shledáváme v případě nižší šlechty, tedy u 4 farností. Tři fary spadaly pod patronát měšťanských osob. V procentuálním vyjádření byla struktura patronátních práv v chlumínském děkanátu následující: šlechtický – 21%, měšťanský – 16%, církevní – 58%. V období husitských bouří, konkrétně mezi léty 1420 – 1423, je typické častým vydáváním zástavních listin Zikmunda Lucemburského, jejichž počet postupně klesal od roku 1424 do konce husitské revoluce. Zástavy do roku 1436 dostávali spíše katoličtí páni věrni králi, poté spíše kališníci. Pozemková držba se změnila výrazně ve prospěch šlechtických patronátů, které šlechtě připsal císař Zikmund Lucemburský. Také pražští měšťané rozšířili v tomto směru na území Chlumínského děkanátu svůj vliv, ačkoliv ti později museli část majetku církvi navrátit. Církevní patronáty poklesly o třetinu. Situace tedy v době pohusitské byla následující: šlechtický patronát – 11 far (61%), měšťanský patronát 4 fary (22%), církevní patronát 3 fary (17%). Vliv husitské revoluce se promítl do církevní správy děkanátu také snížením celkového počtu farností, neboť jedna farní obec zanikla. 190 Zámožnost beneficií v Chlumínském děkanátu ilustruje průměrná výše odváděného půlročního papežského desátku, která činila 24 gr. Zámožnější fary se nacházely na pravém břehu Vltavy, nejbohatšími z nich byly farnosti v Klecanech a Odoleně Vodě. Paradoxně centrum děkanátu, fara chlumínská, mezi ně nepatřila. Prvních pět nejbohatších far se vyznačovaly patronátem měšťanským a církevním, na druhé straně se však fary s církevním patronátem, konkrétně klášterním, vyskytují i na opačné straně, tj. mezi těmi nějchudšími plebániemi. Nižší papežský desátek odváděly rovněž fary, které byly prokazatelně staršího 189

190

TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 47 - 48 MICHÁLEK I., Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a

zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011, s. 85 - 112

78 založení. 191 Vyplývá z toho poznatek, že druh patronátu v Chlumínském děkanátu nejspíše na majetnost fary zásadní vliv neměla a větší úlohu v tomto směru hrála geografická poloha plebánie.

Slánský děkanát se rozkládal z větší části na území dnešního Kladenska a Slánska a zahrnoval v inkriminovaném období celkem 54 farních obvodů, a nadto 2 filiální kostely: Slaný, Budyně, Chlumčany, Zlonice, Mury, Kralovice, Srbeč, Kvilice, Páleč, Černochov, Hradiště, Lukov, Pálček, Buštěves, Vraný, Týnec, Telce, Vrapice, Dřínov, Dolín, Přelíc, Újezdec, Knovíz, Počedělice, Zvoleněves, Radunice, Slavětín, Vinařice, Peruc, Ječovice, Želenice, Tuřany, Ředhošť, Lidice Menší, Stochov s Tuchlovicemi, Neprobylice, Kladno, Pozdeň, Řisuty, Družec s Žilinou, Malíkovice, Lidice Větší, Hořešovice, Smečno, Mšec, Klobuky, Kostelec, Strašecí, Kystra, Pchery, Orasice, Vrbno, Smolnice, Trstice.

192

Struktura patronátních práv zde byla značně pestrá, neboť podacím disponoval nejen král, vyšší a nižší šlechta, kláštery i jednotliví církevní hodnostáři, ale také měšťané. Ve Slánském děkanátu se tedy setkáváme se všemi existujícími druhy patronátů. Hojný počet far se vyznačovalo smíšeným podacím, celkem 13 z nich, ale největší podíl těchto práv zajišťovali osoby z řad nižší šlechty, konkrétně se jednalo o 16 plebánií, což činilo 30% z celkového počtu. Následuje patronát církevních činitelů, který se vyskytuje u 12 farností, a tvoří tedy 21%. Převažovaly v nich klášterní patronáty, které byly zastoupeny např. cisterciáky z Oseka, premonstráty z Doksan a Strahova a ostrovskými a postoloprtskými benediktýny. Král byl vykonavatelem podacího práva na 11% kostelů. Vyšší šlechtu reprezentovaly rody z Hazemburka, Rýzmburka a Kolorat, kteří se objevují v pramenech jako podací páni u 4 farních obcí, což činí něco přes 7% z celku. Pouze jedna farnost (2%) náležela pod patronát příslušníkům měšťanského stavu, a to Benešovicům z Prahy. V případě dvou plebánií nebylo možno určit druh patronátu.193 Farní obce Slánského děkanátu odváděly průměrně 20 grošů půlročního papežského desátku, nejčastěji 15 a 18 grošů. Podle očekávání byl nejlépe hmotně zajištěn farní kostel ve Slaném, který odevzdával 90 grošů.194 Při konfrontaci druhu patronátu s výší odvedených papežských desátků jednotlivých kostelů se při zprůměrování hodnot těchto částek jeví nejsolventněji farnosti s církevním 191 192 193

194

TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 47 - 48 BOHÁČ Z., Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001, s. 88 - 103 KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009, s. 6 - 15 TOMEK W. W., Registra decimarum papalium, Praha 1873, s. 44 - 46

79 patronátem (25 gr.) V těsném závěsu za nimi jsou fary vysoké šlechty (24 gr.) a až s výraznějším odstupem za nimi fary nižší šlechty (19 gr.), krále (16 gr.) a měšťanů (12 gr.). Situace se poněkud změní, pokud se na tuto problematiku podíváme jinou perspektivou a spočítáme, jaký druh patronátu se nejčastěji objevuje mezi farami s nadprůměrnou výší odváděného papežského desátku, tzn. větší než 20 gr. Za těchto podmínek sice stále zůstává na prvním místě patronát církevní, avšak dále nadprůměrné částky vykazují nejčastěji fary nižší šlechty, což je způsobeno částečně také tím, že nižší šlechta má ve výkonu podacího práva na tomto území největší podíl. Vzhledem ke zpoplatnění jednotlivých vkladů v konfirmačních knihách by se nabízela hypotéza, že lepší zajištěnost kostela by měla mít určitý vliv na úplnost těchto vkladů. Slanský děkanát však tuto souvislost nepotvrzuje, neboť 11 z 13 farních kostelů vykazující úplnou dochovanost těchto zápisů v centrální evidenci nedosahuje ani výše vytčeného průměru odváděného papežského desátku. Geografická blízkost k Praze nejspíš také vliv neměla. Naopak byla shledána jistá souvislost mezi tímto jevem a druhem patronátu, většina ze zmiňovaných kostelů s úplnou posloupností záznamů se totiž vyznačuje patronátem nižší šlechty, která měla obecně větší zájem o konfirmace jednotlivých personálních obměn na farách. Kostely patřící klášterům se naproti tomu stavěly k centrální evidenci poněkud liknavěji, neboť si často vedly svou vlastní evidenci. V některých případech v tomto směru mohly hrát roli i další faktory, např. roztříštěnost podacího práva. Na základě pramenných údajů počet farářů ve Slánském děkanátu ve vymezeném období dosahoval počtu 382. Z hlediska existujících důvodů obměn ve funkci duchovního správce fary probíhající na farních kostelech lze rovněž na území tohoto děkanátu rozlišit tři základní příčiny. Nejpříznačnější je pro tuto oblast směna s 31%, dále úmrtí, které nastalo v 25% případů, a s výrazným odstupem rezignace, která je zastoupena pouhými 8%. Akcelerátorem změn v tomto ohledu hrála morová epidemie a rovněž předhusitské společenské nepokoje.195

195

KINDLOVÁ J., Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009, s. 125

80

Příloha 4: Znázornění Pražského arcijáhenství, viz. seznam příloh

81

13. Shrnutí komparace Jak vyplývá z výše uvedeného, struktura patronátních práv výrazně ovlivňovala některé jevy, které při studiu středověké církevní správy hrají podstatnou úlohu. Mou snahou bylo porovnáním děkanátu s podobnou strukturou patronátních práv zjistit průniky v posouzení reciprocity určitých jevů, resp. potvrzení, či vyvrácení a specifikaci těchto souvislostí mezi nimi. Tyto průniky byly z větší části zaznamenány, např. u Jablonského a Turnovského děkanátu nebyly prokázány snahy nižší šlechty důsledněji nechávat konfirmovat svá patronátní práva, což bylo nejspíše způsobeno nízkým podílem patronů z této společenské vrstvy. Poté byl zhodnocen děkanát Kamenecký, jež se naopak dosti od výše uvedených děkanátů ve struktuře patronátních práv liší a tyto rozdíly se promítly i ve výše uvedených jevech, tj. vyšší podíl patronátů nižší šlechty prokázal jejich snahu více zapisovat obsazení far do konfirmačních knih. U vybraných děkanátů pražského arcijáhenství v porovnání s těmi z boleslavského arcijáhenství je možné vysledovat na příkladech vytyčených hledisek určité odlišnosti a specifika, která jsou daná několika důvody. V první řadě se nabízí geografické příčiny, neboť blízkost centru země, Praze, byla nepochybně důležitým aspektem ve fungování církevní správy, především z důvodu lepší komunikace s centrálními institucemi. To se projevuje vyšším zastoupením zápisů a zmínek v nejrůznějších pramenech k těmto lokalitám, jak dokládá např. vizitační protokol Pavla z Janovic, který se vztahuje pouze na farnosti pražského arcijáhenství. S tím úzce souvisí celkový význam těchto děkanátů a v nich existujících měst, případně i působení jednotlivých osobností a pochopitelně i jejich majetkové zázemí, které se s většinou děkanátů v boleslavském arcijáhenství vůbec nemohou rovnat, což je patrné z výše farnostmi odváděných papežských desátků. Při porovnání všech šesti výše uvedených děkanátů je na první pohled zřejmá podobnost děkanátu Kameneckého se dvěma děkanáty pražského arcijáhentví, podbrdským a slánským, což ilustruje již banální fakt, že Kamenecký děkanát s arcijáhenstvím pražským sousedí. I co do velikosti (počtu far), ale i průměrnou výší papežského desátku se těmto dvěma, pokud přímo nevyrovná, tak alespoň velmi přibližuje. Najdeme mezi nimi však i další spojnice, které se již tak samozřejmě nejeví. V rovině patronátních práv je zajímavá synchronizace v některých jejich základních aspektech, konkrétně existence královského patronátu a vysoké zastoupení nižší šlechty. Tato situace je východiskem pro další fenomén, a

82 to již několikrát zmiňovaný vztah mezi patronátem nižší šlechty a celistvostí záznamů v konfirmačních knihách. I tento jev je pro tyto tři děkanáty charakteristický, spolu s tím, že u nich naopak nelze doložit souvislost mezi dochovanou posloupností v centrální evidenci personálních obměn na farách a majetností fary. Ostatní děkanáty: turnovský, jablonský a chlumínský spojuje především jejich malý územní rozsah (počet far) a také absence královského děkanátu. Kromě toho mají společné také to, že ani na jedné z nich nelze doložit markantnější snahu zemanů o pojištění svého podacího práva k farnostem. V případě děkanátu Turnovského a Jablonského by se mohlo zdát, že je to způsobeno nízkým podílem uplatnění podacího nižší šlechty na jejich území, ale tato hypotéza je zčásti negována situací v Chlumínském děkanátu, který se tímto neprokazuje (účast nižší šlechty na patronátním právu v Chlumínském děkanátu je poměrně vysoká). Nabízí se řešení ve formě teze, že zvýšená snaha nižší šlechty nechat zapisovat konfirmace není v těchto děkanátech znatelná z důvodu nízkého počtu plebánií na jejich území, resp. tento fenomén se i v těchto děkanátech mohl uplatňovat, pouze to z důvodu celkového počtu far nebylo prokazatelné. O něco více styčných bodů nacházíme při porovnání výše uvedeného jevu a majetností fary, což se v případě děkanátů kameneckého, slánského a podbrdského doložit nepodařilo. V kontextu patronátních práv nelze opominout charakteristický rys děkanátů turnovského, jablonského a kameneckého, kterým je vysoký podíl far vysoké šlechty, u jablonského a turnovského dokonce výrazně převažující. Celkově by se dalo říci, že je zde v porovnání s děkanáty pražského arcijáhenství patronátní struktura méně rozmanitá. Na základě výsledků uvedených studií o situaci na jednotlivých děkanátech, nebyl shledán kontext mezi druhem patronátu a výší odváděných papežských desátků, spíše se na majetnosti far podílel význam obce, či města nebo konkrétního patrona, geografická poloha fary, apod. Vzhledem k tomu, že autoři použitých studií se většinou, kromě Jany Kindlové, nezabývali některými dalšími aspekty působení plebánů v konkrétních beneficiích, na které jsem se chtěla zaměřit (délka působení faráře, důvody ukončení jeho činnosti, situace v době pohusitské), nadcházející komparaci jsem zaměřila na pouze na čtyři z nich – turnovský, jablonský, kamenecký a slánský. Signifikantní bylo nízké procento rezignací jako jedno ze tří základních důvodů ukončení činnosti plebána na faře u děkanátů kameneckého a slánského. Obecně jsou časté rezignace chápány jako příznak nepříliš velké atraktivity těchto farností ze strany duchovních, což je v souladu s výše uvedenými charakteristikami těchto dvou děkanátů, neboť jejich

83 hmotné zabezpečení bylo podstatně na lepší úrovni, než u zbylých dvou děkanátů, kde byly rezignace výrazně častějším fenoménem. Oblíbenost beneficií byla vyjádřena tím, že kněží na farách dožívali a neměli příliš v zájmu své místo opouštět. Ačkoliv tento důvod převažoval v děkanátu jablonském i turnovském, celkově se tyto fary za příliš atraktivní považovat nedaly, právě z důvodů vysoké frekvence uskutečněných rezignací. Slánský děkanát byl jako jediný z těchto čtyř nejvíce „postižen“ směnami duchovních správců, což rozhodně nijak nezpochybňuje jeho význam, protože je nasnadě, že nový plebán, přicházející z druhé fary, by o méně perspektivní beneficium, než bylo to jeho dosavadní, nestál. Směny tedy pravděpodobně probíhaly mezi dvěma přibližně stejně dobře zajištěnými farami. Druh patronátu s atraktivitou beneficia nejspíš přímo nesouvisel, naopak výše odváděných papežských desátků pochopitelně výrazný vliv měla. Průměrná doba setrvání plebánů na svých beneficiích jistě rovněž částečně vypovídala o jejich atraktivitě, významu, potažmo bohatosti, ačkoliv jistě ne absolutně, neboť zde mohla sehrát důležitou roli epidemie chorob, např. moru, navíc je potřeba mít neustále na paměti neúplnost záznamů v konfirmačních knihách, které tuto hodnotu mohly značně zkreslovat. V délce působení farářů byl na tom nejhůře děkanát Jablonský, u něhož činí tento časový rozsah pouhých 7 let. Turnovský děkanát je se svými 10 lety na tom o poznání lépe, ale co je překvapující, faráři v Kameneckém děkanátu působili na svých farách o rok a půl méně než v turnovském. Jistě to nesignalizuje, že by plebánie Kameneckého děkanátu byly v průměru méně atraktivní než turnovské. Tento úkaz je totiž třeba si dát do souvislosti s častými směnami v Kameneckém děkanátu, které nejspíše tuto nižší hodnotu způsobily. Časté střídání duchovních správců se mohlo odrazit i v dochovanosti záznamů v pramenech, neboť nepochybně bylo snadnější evidovat personální změny v místech, kde k častým obměnám nedocházelo, než tam, kde byly mnohem frekventovanější.

84

církevní vysoká šlechta nižší šlechta královský měšťanský

90 80 70

procenta

60 50 40 30 20 10 0 Kamenecký d. Jablonský d.

Turnovký d.

Podbrdský d. Chlumínský d.

Ilustrace 5: Porovnání patronátní struktury v děkanátech

Slánský d.

85

60 50

procenta

40 Smrt Směna Resignace

30 20 10 0 Jablonský děkanát Slánský děkanát Kamenecký děkanát Turnovský děkanát

Ilustrace 6: Způsoby ukončení činnosti plebánů

30 25

počet grošů

20 15 10 5 0 Jablonský d. Podbrdský d. Slánský d. Kamenecký d. Turnovský d. Chlumínský d.

Ilustrace 7: Majetnost děkanátů podle výše odváděného papežského desátku

86

12 10

počet let

8 6 4 2 0 Kamenecký děkanát

Jablonský děkanát

Ilustrace 8: Průměrná délka působení farářů v děkanátech

Turnovský děkanát

87

14. Závěr Cíle předkládané diplomové práce spočívaly na dvou úkolech, a to objasnění církevní správy na farách v době husitské a pohusitské, dále komparace děkanátu Turnovského s několika dalšími děkanáty. Při postupné excerpci dostupných pramenných edic bylo zjištěno, že první z vytyčených úkolů bude poněkud problematický, neboť shromážděné údaje zdaleka nemohou vytvořit plastický obraz o stavu církevní správy na tomto území. Pramennou základnou v tomto případě byly knihy konfirmační, ze kterých bylo aspoň částečně, neboť v období husitském byly dochovány záznamy pouze u méně než poloviny z celkového počtu farních obcí v Turnovském děkanátu, možné zrekonstruovat stav patronátního práva a zhodnotit různé aspekty působení osob farářů (důvody ukončení jejich činnosti, délka jejich působení na farách). Na základě těchto indicií jsem došla k závěru, že v době po roce 1419, konkrétně po roce 1424, kdy husité vtrhli se svými vojsky na území Turnovska, se výrazným způsobem v určeném regionu změnila pozemková držba ve prospěch vysoké šlechty, v našem případě Valdštejnů, Vartemberků a husitských hejtmanů v čele s Janem Čapkem ze Sán. Oběťmi byli pochopitelně z větší části církevní představitelé, jmenovitě cisterciácký klášter v Hradišti, johanitská komenda v Dubu a turnovští dominikáni. Všechny tyto církevní instituce byly nenávratně zlikvidovány a jejich majetek již nadobro zůstal v rukou šlechty, která se stala rovněž novými vlastníky většiny statků nižší šlechty, jejíž vliv v Turnovském děkanátu ani v období předhusitském nebyl příliš markantní. Po ukončení válek husitských došlo k částečné restituci majetků katolické šlechty, a proto nastává v oblasti načas návrat ke starým pořádkům, které však netrvaly příliš dlouho a oblast se stala postupně enklávou utrakvistickou. Z tohoto období jsem bohužel nenalezla téměř žádné podklady v pramenech a bylo nutné se tedy soustředit pouze na vývoj pozemkové držby. Poté přistupuji k druhé části práce, zabývající se komparací Turnovského děkanátu se dvěma děkanáty sousedními, jablonským a kameneckým, a děkanáty arcijáhenství pražského, slánským, chlumínským a podbrdským. Rozbory těchto děkanátů nebyly provedeny na základě mého vlastního výzkumu, nýbrž jsem vycházela ze studií již zpracovaných. Okruh zkoumaných aspektů samozřejmě vycházel z obsahu těchto studií, tzn., že jsem se soustředila na období předhusitské a pouze na pár vybraných jevů, které mě osobně zajímaly a u kterých jsem předpokládala, že by se při vzájemném porovnání mohla projevit jejich specifika. Opravdu bylo dosaženo poměrně zajímavých výsledků, kdy bylo zjištěno, že u děkanátů, jež vykazují vnější podobnost, především tedy velikostí a počtem farních obvodů, případně

88 zámožností, či patronátní strukturou, platí podobné vztahy a souvislosti mezi jednotlivými jevy. Např. děkanát jablonský a turnovský, které si byly velmi podobné z hlediska patronátní struktury, konkrétně nízkým zastoupením patronátů nižší šlechty, nevykazovaly jinak častý fenomén vyšší snahy nižší šlechty o konfirmování personálních změn na beneficiích. Jedním z možných vysvětlení může být nízký počet farních kostelů na území obou děkanátů, které neumožňují, aby se tento fenomén mohl jasně projevit. Toto tvrzení dokládá ostatně i děkanát chlumínský, který patří rovněž mezi nejmenší, a zároveň u něj nepozorujeme výše uvedené tendence typické pro nižší šlechtu. Na závěr bych chtěla podotknout, že téma samozřejmě není obsahově zcela vyčerpáno a nepochybně by bylo zajímavé práci rozšířit o období mladší, které by jistě přineslo větší pramenný potenciál. Bohužel období pohusitské je obecně, co se týká celistvosti pramenů, dosti útržkovité a konkrétně mnou vybraná oblast je navíc považována za okrajovou, nejen z hlediska geografického, ale také jeho významem. Tato nepříznivá situace byla završena převládajícím utrakvistickým charakterem území, což vzhledem k tomu, že akta administrátora podobojí dochována nebyla, stav pramenné základny ještě zhoršuje.

89

15. Seznam literatury a pramenů Prameny: BOROVÝ KLEMENS; Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV., I. – V., Praha 1875, 1878, 1879,1989 PODLAHA ANTONÍN, Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. et XV., VI., Praha 1927 ERŠIL JAROSLAV, Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia, pars 1, Praha 1918 ERŠIL JAROSLAV, Archiv pražské metropolitní kapituly, díl 1, Praha 1956 ERŠIL JAROSLAV, Archiv pražské metropolitní kapituly, díl 2, Praha 1986 KLICMAN LADISLAV, NOVÁK JAN BEDŘICH, JENŠOVSKÝ BEDŘICH, STLOUKAL KAREL, KROFTA KAREL, ERŠIL JAROSLAV, Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, I. – VII, Praha 1903, 1907, 1944, 1949, 1903, 1980 PALACKÝ FRANTIŠEK, Archiv český čili staré písemné památky české i moravské. Z archivů domácích i cizích sebral a vydal František Palacký, díly I. – VI., Praha 1840 – 1872, KALOUSEK JOSEF, Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, VII. – XXVII, 1887 - 1910 PODLAHA ANTONÍN, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské, část 1, F – P, Praha 1922 POHLAHA ANTONÍN, Catalogus codicum manu scriptorum, qui in archivio capituli metropolitani pragensis asservantur, Praha 1923 PATERA ADOLF; PODLAHA ANTONÍN, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské, část 1, A – E, Praha 1910 PODLAHA, ANTONÍN; Akta korektorů kléru duchovenstva diecéze pražské z let 1407 1410, Praha 1921 TINGL, FRANTIŠEK ANTONÍN; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim nunc prima vice typis editus I/1, Praha 1867 EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim I/2, Praha 1874 TINGL, FRANTIŠEK ANTONÍN; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim nunc prima vice typis editus II, Praha 1868 EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim III - IV, Praha 1879

90 TINGL, FRANTIŠEK ANTONÍN; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim nunc prima vice in vulgus prolati V, Praha 1865 EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim VI, Praha 1883 EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim VII, Praha 1883 EMLER, JOSEF; Liber confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim VIII – X, Praha 1889 TADRA, FERDINAND; Soudní akta konzistoře pražské I – VII, Praha 1893, 1896, 1898, 1899, 1900, 1900 TOMEK, VÁCLAV VLADIVOJ; Registra decimarum papalium, Praha 1873

Literatura: ANDĚL, RUDOLF, Husitské revoluční hnutí v Libereckém kraji, 1975 ANDĚL, RUDOLF, Český Dub, Ústí nad Labem 1991 ANDĚL, RUDOLF, Husitství v severních Čechách, Liberec 1961 BARTOŠ, FRANTIŠEK MICHÁLEK, Husitská revoluce, Doba Žižkova 1414 – 1426, Praha 1965 BOCK, JIŘÍ, Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, in: Fontes Nissae 12, 2011 BOHÁČ, ZDENĚK, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech, Praha 2001 BUBEN, MILAN, Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. Díl, Praha 2002 DOLEŽALOVÁ, EVA; Teorie a praxe svěcení kleriků v předhusitských Čechách, in: Z pomocných věd historických 15, 2003, s. 171 – 181 DVOŘÁK, TOMÁŠ; Farní klérus v kameneckém děkanátu v letech 1354 - 1436. Pokus o historicko-statistickou analýzu na základě konfirmačních knih, in: Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007, s. 179 DVOŘÁK, TOMÁŠ, Farní klérus v Kameneckém děkanátu v letech 1354 – 1436, in: Ústecký sborník historický EDEL, TOMÁŠ, Příběh ztraceného kláštera Blahoslavené Zdislavy, Praha 1993 HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Svět české středověké církve, Praha 2010 HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; JANÁK, JAN; DOBEŠ, JAN; Dějiny správy v českých zemích od

91 počátků po současnost, Praha 2007 HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Venkovské děkanáty ve středověkých Čechách, in: Pocta prof JUDr. Karlu Malému, DrSc k 65. narozeninám, Praha 1995, HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Farní síť ve středověkých Čechách a možnosti jejího studia, in: Colloquia mediaevalia pragensia 8, Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku, Praha 2007 HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA, Řád křížovníků s červeným srdcem ve středověku, SPVA 5, 1984 CHARVÁTOVÁ, KATEŘINA, Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998 KADLEC, JAROSLAV; Přehled českých církevních dějin, Praha 1991 KINDLOVÁ, JANA, Církevní správa v předhusitských Čechách ve Sánskem děkanátu, in: Středočeský sborník historický 35, 2009 KURKA, JOSEF; Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecéze litomyšlská, Místopis církevní do roku 1421, Praha 1915 MACHÁČKOVÁ,

VERONIKA,

Církevní

správa

v době

jagellonské

na

základě

administrátorských akt, in: Folia historica bohemica 9, Praha 1985 MAUR, EDUARD, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346 – 1419),AUC – Phil. et Hist., Studia historica 36, Praha 1989 MAŘÍK ANTONÍN, Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, Praha 2003 MICHÁLEK, IVAN, Vývoj farní struktury chlumínského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Studie a zprávy, Historický sborník pražského okolí 1, 2011 MICHÁLEK, IVAN, Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, in: Minulostí Berounska, Sborník Státního okresního archivu v Berouně 14 MICHÁLEK, IVAN, Jablonský děkanát v době předhusitské a husitské, in: Ústecký sborník historický, 2004 NOVÝ, ROSTISLAV; Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha 1972 NOVÝ, ROSTISLAV; K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, Sborník historický 9, 1962, s. 137 - 192 REJCHRTOVÁ, NOEMI, Role utrakvismu v českých dějinách, Křesťanská revue 52, 1985 RAK, JIŘÍ, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, in: Sborník archivních prací 31/1, 1981, s. 179 - 206

92 ŘEZNÍČEK, MICHAL, Církevní správa v Turnovském děkanátu ve světle patronátních poměrů, in: Ústecký sborník historický, Gotické umění a jeho historické souvislosti III., Ústí nad Labem 2004 SEDLÁČEK, AUGUST; Hrady, zámky a tvrze Království českého X, Praha 1997 SEDLÁČEK, AUGUST; Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1998 ŠEBÁNEK, JINDŘICH; FIALA, ZDENĚK; HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA; Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984 ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938 ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Příběhy města Turnova nad Jizerou, Turnov 1903 ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV; Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století, Politický okres turnovský, Praha 1909 ŠIMÁK JOSEF VÍTĚZSLAV, Žižka a husitství v naší krajině, In: Lomnicko nad Popelkou, roč. 5, 1924 – 1925 ŠIMÁK, JOSEF VÍTĚZSLAV, Dějinné paměti okresu Mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště, 1917 ÚLOVEC, JIŘÍ, FIŠERA ZDĚNĚK, Hrad Nístějka, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, 2001, Semily 2001 VANĚK, VOJTĚCH; Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, Český časopis historický 100, 2002, s. 497 – 521 VODIČKA, ONDŘEJ, Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, Semily 2013 WINTER ZIKMUND, Život církevní v Čechách, Praha 1895 ZAHRADNÍK ZDĚNEK, Studie o církevní správě v předbělohorském období, diplomová práce FF UK, 1980 ZILYNSKÁ, BLANKA; Role a podoba písemností při obsazování církevních beneficií ve středověku, in: Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním, Praha 2008, s. 105 118 ZILYNSKÁ BLANKA, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, in: Acta Universitatis Carolinae – Philisiphica et historica 2, Církevní správa a její písemnosti, Praha 1999

Internet http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?f=25&t=457 [cit. 20. 6. 2014]

93

16. Seznam příloh Příloha 1: Území Turnovského děkanátu (mapa)........................................................................I Příloha 2: Pozemková držba v Turnovském děkanátu kolem roku 1400 (mapa)......................II Příloha 3: Znázornění Boleslavského arcijáhenství (mapa)......................................................III Příloha 4: Znázornění pražského arcijáhenství (mapa).............................................................IV

Seznam ilustrací Ilustrace 1: Poměr husitských a katolických far dle vyznání patrona (graf).............................64 Ilustrace 2: Poměr obou konfesí v případě existence utrakvistických far na Maloskalském panství (graf).............................................................................................................................65 Ilustrace 3: Struktura patronátů v době předhusitské................................................................67 Ilustrace 4: Struktura patronátů v době pohusitské...................................................................68 Ilustrace 5: Porovnání patronátní struktury v děkanátech (graf)...............................................85 Ilustrace 6: Způsoby ukončení činnosti plebána (graf).............................................................86 Ilustrace 7: Majetnost děkanátů podle výše odváděného papežského desátku (graf)...............86 Ilustrace 8: Průměrná délka působení farářů v děkanátech (graf).............................................87