UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Běhání - Disciplína hrou

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra Obecné antropologie

Bc. Karin Svobodová

Běhání - Disciplína hrou Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tereza Stöckelová, Ph.D. Praha 2016

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Drážďanech dne 21. 6. 2016

Karin Svobodová ______________________

Poděkování Předně bych ráda poděkovala své vedoucí Tereze Stöckelové. Především za její rychlou, věcnou a inspirativní zpětnou vazbu k napsanému textu, ale také za to, že jsem pod jejím vedením mohla psát práci o své oblíbené aktivitě. Děkuji také své rodině a svému příteli Lukáši Vaníčkovi za to, že byli trpěliví s mými neustálými povzdechy a nervozitou. Lukášovi patří také mé díky za jazykové konzultace, stejně tak jako Anetě Šípové a Elišce Kopicové. Poděkovat bych chtěla také jednomu ze stolů z oddělení filosofie v drážďanské knihovně, protože mi poskytoval příjemnou atmosféru ke psaní. A také svému mobilnímu telefonu a všem běžcům, kteří se se mnou, kdy o běhání bavili. A největší díky patří mé sestře Markétce Svobodové, protože je vždy mou motivací běžet dál. Karin Svobodová

Obsah 1

2

3

Úvod ............................................................................................................................... 6 1.1

Rozvržení práce ....................................................................................................... 8

1.2

Teorie sítí aktérů jako perspektiva studia běhání .................................................. 10

1.3

Metodologická trasa k výzkumu běhání ............................................................... 13

1.4

Sonda do společensko-vědních výzkumů běhání .................................................. 19

1.5

Cesta k nastolení otázek ........................................................................................ 21

Sebe-disciplína během ................................................................................................ 24 2.1

Běhání jako recept na zdraví ................................................................................. 26

2.2

Konstrukce běžce .................................................................................................. 28

2.3

Naturalizace běhání ............................................................................................... 35

2.4

Dohlížet se............................................................................................................. 42

2.5

Imperativ zlepšování ............................................................................................. 54

Běhání hrou ................................................................................................................. 57 3.1

Běhání jako soupeření ........................................................................................... 59

3.2

Běžecký trans ........................................................................................................ 68

3.3

Běhání jako tvořivé hraní ...................................................................................... 74

3.4

Běhání jako objevování nových míst .................................................................... 76

3.5

Formalizace běhání ............................................................................................... 77

4

Sebe-disciplína hrou ................................................................................................... 78

5

Závěr ............................................................................................................................ 84

6

Zdroje .......................................................................................................................... 88

Abstrakt Předkládaná práce se zabývá výzkumem běhání z perspektivy Teorie sítí aktérů. Ve výzkumu se zaměřuji na studium běhání jako disciplíny a také zábavy v současné společnosti prostoupené chytrými telefony a dalšími osobními technologiemi. V analýze disciplinace a sebe-disciplinace se opírám především o dílo M. Foucaulta, kdy zkoumám mechanismy běžcovy sebe-správy pod diktátem imperativu neustálého zlepšování se. Druhý klíčový argument práce, týkající se běhání jako zábavy, vychází z Bourdieuho pohledu na běhání, které podle něj nepřináší žádné okamžité uspokojení a už vůbec ne uspokojení ze soutěživé hry. Na rozdíl od něj dospívám ale ve svém výzkumu spíše k tomu, že běhání není jen aktuálním utrpením s vidinou pozdějších výsledků, ale dokáže právě být i soutěživou či kreativní hrou. V této souvislosti se zabývám také stavem „běžeckého transu“. Dále prezentuji několik příkladů prolínání se obou argumentů (například při prožívání bolesti) a argumentuji, že zábavní aspekty běhání nemusí sloužit pouze jako podpůrný mechanismus disciplíny. Tato práce je založená na více než ročním tělesném výzkumu (embodied research) běhání a na naslouchání běžeckým aplikacím, webům a běžcům. Klíčová slova: běhání; Teorie sítí aktérů (ANT), technologie, disciplína, zábava.

Abstract This thesis is a study of running from the perspective of the Actor-Network Theory (ANT). In my research I have been focusing on running as a discipline, as well as entertainment in the contemporary society pervaded by smartphones and other personal technology. In the analysis of the discipline, self-discipline and the governance of the self my work draws primarily upon the argument of M. Foucault. First, I examine mechanisms of runner’s selfdiscipline with its imperative of continuous improvement. My second key argument, exploring running as entertainment, starts from Bourdieu's comments on running, as he suggested that running does not bring any instant satisfaction and certainly not any satisfaction from competition. My empirical work brought me to a contradictory conclusion. From my point of view, running is not just present suffering with the strive for future results, but it can also be a competitive and creative play. In this context, I also explore the notion of the "runner trance". In my work I am presenting several examples of the blending of discipline and entertainment in running (for example when experiencing pain). Furthermore, I suggest that the aspects of running as entertainment may not only serve as a support mechanism for the runner’s discipline. My thesis is based on more than a year of embodied research of running, as well as listening to running applications, websites and other runners. Key words: running, Actor-Network Theory (ANT), technology, discipline, entertainment.

1 Úvod „Five kilometres in thirty-two minutes, eight seconds. Six minutes, thirty-two seconds per kilometre," ozve se z kapsy ženský hlas. „Super, super, na to, že tam byl kopeček, dobrý." Libuji si nad svými „běháky", tak totiž tajně říkám svým svalům na lýtkách, které předtím nikdy nebyly vidět. Chválím se v duchu a rozhlížím se, jestli se nikdo nedívá, abych si mohla narovnat kalhoty. Neštve mě, že i když byly přehnaně drahé, tak mi jsou po třech měsících velké. Naopak si s potěšením utahuju šňůrky a vybavuju si klesající křivku na grafu, ve kterém si zaznamenávám váhu, a libuji si ve své radosti z rostoucí fyzičky. Za zatáčkou se objevuje skupina chodců. Automaticky si otírám čelo, a když je míjím, zrychluji a snažím se dýchat nosem, ať není vidět, jak jsem uřícená. Jsme přece všichni Born to run (vzpomínám na knihu od Christophera McDougalla), tak ať můj pohyb vypadá přirozeně. Po chvíli najedu na správné tempo. Nohy i ruce se zautomatizují a užívám si osvobozující trans, který mi přináší rutinní pohyby a míhající se krajina. „GPS signal lost," prohlásí monotónní hlas z kapsy. „Hm, tak to je v háji," nálada klesá k bodu mrazu, „nebude to změřený". (terénní deník, 2015) Právě jste si přečetli stylizovaný úryvek z mého terénního deníku. Lidí, kteří zažívají něco podobného, je dnes dlouhá řada. Potkáte je všude. Se zrychleným dechem vás míjejí na ulicích, na lesních cestičkách se protahují o spadlý strom, v noci váš pohled ukořistí odrazkami a čelovkou. Jsou na obrázcích v supermarketech, jsou na předních stranách časopisů a alespoň některý z vašich přátel o nich mluví. Řeč je o běžkyních a běžcích, o lidech, kteří se ve svém volném čase věnují vytrvalostnímu běhu. Jedním z těchto lidí jsem i já sama. Běhání se věnuji přibližně tři roky. Za tu dobu jsem se z naprostého nesportovce stala nadšeným běžcem, který za relativně obstojný čas dokáže uběhnout i přes dvacet kilometrů. Běhání je mou hlavní zálibou a má v mém životě důležitou roli. Napsat o něm diplomovou práci pro mě však byl skutečně běh na dlouhou trať. Mé počáteční nadšení, že mohu psát práci o svém oblíbeném sportu, totiž záhy narazilo na jeho nesnadné uchopení v rámci antropologie. Na první pohled lze totiž běhání chápat jako samotářskou aktivitu, ke které vlastně nic moc nepotřebujeme, při které stačí vyjít na ulici, zatknout zuby a vydržet běžet. Takový to popis se však neshoduje s tím, co několikrát týdně zažívám.

6

Už jen proto, že na mě z kapsy mluví hlas, který mi diktuje nezvolňovat tempo. Nebo také proto, že jsem při běhání závislá na svých běžeckých botách, protože s jinými nevhodnými botami by mi na nohou upadaly nehty. A také proto, že i když běžím sama v lese, cítím, že běžím před očima dalších běžců, kteří si večer sednou k počítači a můj výkon zhodnotí. V rámci této práce proto využívám perspektivy Teorie sítí aktérů, která vyzývá k symetrickému chápání různorodých aktérů. Pokud totiž na běhání pohlížím její optikou, mohu ho chápat a popisovat se všemi jeho aspekty. Jak naznačuje název práce Běhání – Disciplína hrou, zabývám se především tím, jakými způsoby nabývá běhání formy disciplinace běžce ve foucaultovském smyslu a jakými způsoby a zdali vůbec nabývá formy zábavy či hry. V rámci těchto témat tak jako účastníka výběhu nechápu pouze fyzicky přítomného běžce. Za účastníky výběhu mohu považovat také například jiné běžce, kteří užívají stejnou mobilní aplikaci, nebo stromy, které se uplatňují při počítání vzdálenosti. Právě zahrnutí různorodých účastníků do tohoto výzkumu běhání považuji za klíčové, protože výzkumu přidává řadu zajímavých rozměrů.

7

1.1 Rozvržení práce Přístup Teorie sítí aktérů využívám nejen, co se obsahu týče, ale také i ve struktuře textu. To znamená, že informace získané četbou textů nebudu vydělovat do samostatné teoretické části práce. Texty jsem studovala průběžně. Zároveň se průběžně kupily i mé praktické poznatky z běhání. Někdy mě některý z textů sám upozornil na nějaký zajímavý jev, který lze na běhání pozorovat. Přijde mi proto vhodné propojovat nastudovanou literaturu s praktickým výzkumem průběžně. Struktura této práce se tudíž vymyká konvenčnímu členění absolventských prací na teoretickou a praktickou část. Z tohoto důvodu bych nyní ráda stručně nastínila rozvržení a obsah své práce, abych tak čtenáři umožnila se v ní snadněji orientovat. V první části práce se věnuji právě zmiňované Teorii sítí aktérů. Zařadila jsem její charakteristiku hned na začátek, neboť se prolíná celou prací. Díky této perspektivě dokážu rovnocenně studovat lidské i ne-lidské účastníky běhání, čímž běhání přestává být samotářským individuálním sportem. Umožňuje mi například chápat běžecké aplikace jako regulérního trenéra, brát vážně spoluběžce, kteří jsou na druhé straně planety, anebo si uvědomit, že i listy na mokrém povrchu jsou pro běžce soupeřem. Po charakterizování Teorie sítí aktérů se postupně propracovávám ke konkrétnějšímu vymezení tématu práce. Část věnující se metodologii nazývám Metodologická trasa k výzkumu běhání. Metodologie pro mě nebyla pouze souhrnem použitých metod, protože právě promýšlení metodologických postupů se podílelo i na formulaci výzkumných témat. Následuje krátká Sonda do společensko-vědních výzkumů běhání. Ta stručně shrnuje některé z textů, které jsem o běhání četla a které mě mimo jiné utvrdily o přínosnosti výzkumu běhání perspektivou Teorie sítí aktérů. A to právě proto, že mi umožnila pohlížet na běhání jako na kolektivnější aktivitu, než se běžně na první pohled zdá. Postupně se dostávám k nastolení konkrétnějších témat v rámci běhání. Budu se zabývat častou sebe-disciplinační podobou běhání a také jeho zábavností a hravostí. K nastolení těchto témat mě přivedla především konfrontace textů Pierra Bourdieuho s mou vlastní zkušeností. Svou zkušenost zde beru vážně mimo jiné také proto, že využívám tzv. embodied výzkum. (Wacquant, 2004) Hlavními otázkami tohoto výzkumu jsou: „Jakými způsoby je běhání sebe-disciplinační technikou ve foucaultovském smyslu a jakými je odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě?“

8

Poté následuje první část práce představující ucelený argument s názvem Disciplína během. Ta se věnuje právě sebe-disciplinační povaze běhání a vychází z Foucaultova chápání disciplíny. Sebe-disciplinační povahu běhání rozvíjím na několika příkladech. Především vycházím z dnešního společenského důrazu na zdraví a zabývám se proto běháním coby receptem na zdraví. Dále popisuji zajímavý rozměr běhání, jakým jsou představy o jeho přirozenosti. Také se věnuji běhání jako způsobu správy sebe sama. V závěru části pak popisuji, jak důležitý je imperativ zlepšování pro celý mechanismus dohlížení na sebe sama. V další části se věnuji běhání zábavnému a hravému. Odkazuji se na několik komentářů Bourdieuho k běhání, ve kterých chápe běhání především jako sport, který vyžaduje vydržet určité utrpení pro dosažení dlouhodobějších cílů. Představuji proto v práci řadu příkladů, které naopak ukazují běhání jako zábavnou a hravou aktivitu. Jednak popisuji běhání coby soupeřivou nebo kreativní hru. A jednak se zabývám schopností běhání při výběhu proměňovat běžcovu mysl a uvádět ho do stavu, který nazývám běžeckým transem. Také mě v této části zajímalo, zda je běhání více formalizované po vzoru fitness center. Dále navazuje část s názvem Sebe-disciplína hrou. Zde propojuji disciplinační a zábavní povahu běhání. Zabývám se tedy několika příklady, při kterých se prolíná způsob sebedisciplinace běžce a jeho pobavení. Dále argumentuji, proč zábavní prvky běhání nejsou jen podpůrným mechanismem pro zpříjemnění sebe-disciplíny. Jelikož jsem v jednotlivých částech rovnou propojovala empirické poznatky s teoretickými, mohla jsem ihned jednotlivé příklady analyzovat. Závěr této diplomové práce je proto především shrnutím jednotlivých dílčích závěrů, ke kterým jsem postupně docházela.

9

1.2 Teorie sítí aktérů jako perspektiva studia běhání Jak jsem již naznačila v úvodu, jednou z hlavních perspektiv této práce je Teorie sítí aktérů (angl. Actor-Network-Theory, dále jen ANT). Prostupuje formou i obsahem práce a proto považuji za vhodné vysvětlit její klíčové myšlenky a principy již hned na začátku textu. ANT zachází se vším jako s neustále se utvářejícími efekty různorodých propojení. Popisuje a zkoumá tato propojení a jejich praktikování. Efekty propojení může být v principu cokoli, co je běžně chápáno jako společenské nebo přírodní. Například jde o lidské bytosti, zvířata, stroje, myšlenky, organizace či míry a váhy. (Law, 2009: 141) ANT se ze své podstaty vzpouzí tomu, aby byla abstraktně definována. Spíše je zakotvena v případových studiích, ze kterých je patrné, jak funguje. Její definici je tedy lepší založit na objasnění jejich principů. (Law, 2009: 141) Již ve svém názvu obsahuje ANT slovo teorie. ANT však jako teorie příliš nefunguje, protože neposkytuje rámec, kterým by něco vysvětlovala. Nabízí však specifický úhel pohledu, ze kterého lze jevy popisovat a ze kterého lze sledovat, jakými způsoby se vztahy sestavují (z angl. assamble). (Law, 2009: 141) ANT je tedy především popisným výzkumným přístupem, protože „vědění tkví v příkladech a slov není nikdy dost“ (Law, 2009: 144). Jeden ze základních principů, s kterým zde budu pracovat, je ten, že nejen lidé, ale i věci mohou být rovnocennými účastníky běhání. Tedy, že jak lidé tak ne-lidé (Latour, 2005) mohou být aktéry běhání. Tradičně se debaty o aktérství týkaly intencionality. Od individualismu raného osvícenství, přes Kantovu kritickou filosofii, až například ke Colemanovu chápání akce jako komplexního sociálního fenoménu, se chápání aktérství odvíjelo od toho, kde a jak vznikl záměr k danému činu. (Emirbayer, Mische, 1998: 965966) Aktérství tak mohlo být přisuzováno právě jen lidským subjektům, kteří jsou schopni něco záměrně učinit. Jak tedy mohu přiznat aktérství i ne-lidským věcem? Znamená to snad, že budu tvrdit, že mě mé běžecké boty chtějí chránit před ostrou nerovností na lesní stezce? Tvrdit, že mé boty myslí na to, aby se případně obětavě rozřízly o střep na cestě místo zranění mého chodila? To by bylo jistě absurdní. Mé běžecké boty takovou intencionalitou neoplývají, současně mě však prakticky chrání před takovým poraněním a jejich role je nepopiratelná.

10

Aktérství se v ANT perspektivě neodvíjí od záměru zúčastněných entit něco vykonat, zakládá se na vztahovosti. Aktérství objektům mohu přiznat, ne proto, že bych v nich obskurně hledala jejich záměry, můžu jim aktérství přiznat mimo jiné proto, že pro mě intence, po vzoru ANT, nebude pro aktérství podstatná. Podle Latoura totiž není sociální svět vybudován jen interakcemi lidí, ale hlavně socializací věcí, objektů, materiálů a tak podobně. Předměty, které při běhaní hrají podstatnou či příležitostnou roli, nejsou jen prostředníky, které běžci využívají, ale přímo s člověkem akt běhání sdílí. Pokud tyto předměty nebudeme chápat jako pasivní objekty, ale budeme je chápat podle Latoura jako kvazi-subjekty, můžeme je i sociálně zkoumat. (Latour, 2005) Prvním krokem k pochopení světa, ve kterém se i objekty zásadně a neodmyslitelně podílejí na jednání, je tedy redefinování pojmu aktéra a aktérství jako takových. (Latour, 2005) Aktérem je dle ANT „cokoli, co dokáže změnit stávající stav" (Latour, 2005: 71), jde o schopnost a možnost činit nějaký rozdíl. A já rozhodně vidím rozdíl v tom, jestli budu nebo nebudu mít pořezanou nohu. Při tomto chápání mohu přiznat podíl na aktérství právě i například svým botám či dalším objektům, o kterých bude dále řeč. Objekty stejně jako lidé jsou v ANT perspektivě aktéry, protože jsou „účastníky průběhu činnosti" (Latour, 2005: 71). Chápání aktérství jako pouhé schopnosti něco ovlivnit však zavání technickým determinismem, a proto je podstatné uvést tuto redefinici aktérství do dalšího kontextu myšlení ANT. (Latour, 2005: 70) Akce vždy znamená nějaký akt učiněný někomu či něčemu dalšímu, akce je vždy vztahová. A právě vztahy, asociace a propojení jsou pro ANT určující. Latour tvrdí, že neexistuje žádná relevantní sociální jednotka, která by mohla sloužit jako počáteční bod. Existuje však formování takových sociálních komponentů. Jedná se o neustálé vyjednávání a konfiguraci prvků, jež jsou propojovány různými vazbami. To, co se pak jeví jako daný agregát, je přitom momentálním efektem těchto neustále se diferencujících propojení (momentálním efektem "sítě"). (Latour, 2005: 27-42). Aktérství je tedy závislé na účasti v momentální konfiguraci těchto propojení a je vždy výsledkem různorodých propojení. Běhání je tedy vždy momentálním efektem propojení různorodých spoluúčastníků daného běhu. Ta lze pozorovat i následně po jejich rozpojení, jelikož po sobě zanechávají řadu sledovatelných stop, například na těle běžce, v jeho sociálním postavení anebo jako skutečné stopy coby otisky běžcových bot v terénu.

11

Za aktéra běhání proto nepovažuji pouze člověka, který vykonává určité pohyby, které jsou běžně chápané jako běh. Člověk není jediným účastníkem běhání. Navíc by bez propojení různorodých účastníků ani běhat nemohl. Už jen proto, že se běhání nemůže odehrávat ve vakuu, ale je třeba nějaký fyzický terén. Běhání má celou řadu různorodých účastníků. Jsou to právě například i běžecké boty, oblečení, terén, běžecká literatura, běžecké aplikace, další běžci či běžcovy motivace. Běhání se děje až jako efekt jejich propojení. Aktérství není „obsaženo“ v těchto aktérech. Tito aktéři jsou aktéry, protože se účastní propojení, ve kterých se aktérství odehrává. Aktéry běhání jsou pak všichni tito účastníci běhání, protože se podílejí na jeho vzniku, na jeho uskutečňování se. Za spoluúčastníky či aktéry běhání proto budu považovat jak člověka, který běhá, tak také všechny další ne-lidské účastníky běhání, právě proto, že až jejich propojením se běhání uskutečňuje. ANT mi tímto přináší jednu z možností, jak v rámci antropologického výzkumu nezkoumat pouze lidi, ale také různorodé ne-lidi (předměty, myšlenky atd.). A to tak, že je nebudu chápat jako pasivní objekty, které se pro běhání používají, ale jako rovnocenné účastníky běhání.

12

1.3 Metodologická trasa k výzkumu běhání Jednou ze základních otázek, které jsem si při výzkumu běhání musela klást, byla, jak můžu běhání vlastně zkoumat, aby mé bádání zapadalo do rámců antropologického výzkumu. Antropologický výzkum, stejně jako jiné výzkumy, si žádá své ohraničení a charakteristiku. Jeho hlavním ustavujícím prvkem je terénní výzkum, který vymezuje antropologii od dalších společenských věd, které se zabývají obdobnými tématy. (Gupta, Ferguson, 1997: 3). Terénní výzkum je také přírodovědnou metodou, ovšem od nich se antropologie většinou odlišuje právě svými tématy. Příchod terénního výzkumu do antropologie je tradičně spojován s polským antropologem Bronislavem Malinowskim. Za nejznámějšího představitele podoby tradičního terénního výzkumu je pak považován americký antropolog německého původu Franz Boas. Zjednodušeně řečeno se v jeho pojetí jedná o výzkum jednoho antropologa, pobývajícího v jedné lokaci po dobu jednoho roku (známé jako 1-1-1). (Gupta, Ferguson, 1997) Tento původní koncept procházel postupně celou řadou změn mimo jiné také proto, aby byl využitelný i pro výzkum současného globalizovaného světa. Do zorného pole antropologického výzkumu se například dostaly skupiny migrantů. Původní koncept výzkumu jedné lokace tak již nebyl vždy dostačujícím. V rámci Teorie světového systému přišel Marcus s pojmem vícemístné etnografie (z angl. multisited enthography). Tato podoba etnografie opouští jednu lokaci výzkumu a sleduje zkoumaný fenomén napříč prostorem. Změnila se tak představa antropologie coby pobývání (z angl. dwelling) na antropologii coby následování (z angl. following). Koho nebo co můžeme v antropologickém výzkumu takto následovat? (Gupta, Ferguson, 1997; Marcus, 1995) Marcus vymezuje několik základních druhů tohoto typu výzkumu. Mimo jiné jde o následování lidí, věcí, metafor, alegorií či životních příběhů. (Marcus, 1995: 106-110) Můj výzkum běhání však dobře nezapadá ani do jedné z těchto strategií. Zaměřovala jsem se sice mimo jiné na lidi a následovala je při rozhovorech po jejich běžeckých trasách, ale sledovala jsem činnost běžců i v jiných prostorech, jakým je internet či knihy. Také jsem se zaměřovala na věci, ovšem nikoliv ve smyslu jejich kolování mezi lidmi, nýbrž na jejich součinnost s dalšími aktéry běhání. Jelikož jsem dělala rozhovory s běžci, kteří už několik let běhají, a vyslechla si mnohé o významu běhání v jejich životě, velmi okrajově jsem následovala i životní příběhy.

13

Koncept těchto druhů následování vychází z předpokladu sledování spojitých jevů, spojitých linií. Následování skupiny migrantů z jednoho místa do druhého, sledování životního příběhu, který je nějak kontinuální, je také jakousi linií. Přestože je běh z fyzikálního hlediska lineárním pohybem, je pro výzkum běhání sledování jevů po liniích nevhodné. Mnohem více než spojité linie, které lze následovat, je běhání více-prostorovou mapou, v které jsou spleti různých linií, jež jsou velmi různorodě propojeny. Mimo jiné mohou být propojeny myšlenkou, jakou je například motivace k běhání, nebo tvarem, tak jako jsou spojeny běžcovy nohy s jeho kalhoty, nebo internetovým a GPS signálem, kterými jsou spojeny uběhlá trasa a její obrázek na mapě v mobilu běžce. Běhání je aktivita, je to něco, co vzniká propojením běžcova těla, vůle, oblečení, terénu, knih, které přečetl, či časového rozmezí. Tato práce se zaměřuje na běhání jako na aktivitu. Ingrediencemi běhání jsou sice člověk, jeho tělo, jeho motivace, běžecké boty, nebo terén, v kterém běží. Běhání však není pouhým souborem těchto částí. Vycházím tak z Latourova příkladu o střelci, který uvedl ve své knize Pandora’s Hope. Střelec vzniká propojením člověka a zbraně. Je novou entitou a není tedy pouze souborem složeným z člověka a zbraně. (Latour, 2005) Člověk a zbraň mohou momentálně vytvářet třeba myslivce v poklidu hlídkujícího svůj revír, ale mohou také momentálně utvořit střelce-zabijáka. (Dankert, 2015; Latour, 2005) Propojení souboru prvků může mít různé efekty podle toho, jak jsou spojeny, a proto není výsledná entita pouhým souborem svých částí. Dle tohoto vzoru bych tedy tuto práci měla psát o běžcích (jako o střelci). Pokud by byl běžec skutečně chápan v tomto smyslu, tedy jako propojení různých heterogenních entit, pak bych si s tímto pojmem mohla vystačit. Běžce si však představíme spíše prostě jako člověka, který běhá. Může to být člověk, který běhá v lese, který má na sobě běžeckou bundu, který sleduje svou trasu na hodinkách. Slovo běžec pro účely této práce dává příliš velký důraz na lidskou část entity běžce. Je to člověk, který běhá. Já jsem se však nechtěla zaměřovat pouze na lidi, kteří běhají, ale i na řadu dalších prvků, které spoluutváří běh. Volím proto raději jako předmět svého výzkumu běhání. Dle mého názoru jde o vhodnější pojem, protože mi dovoluje snadněji pracovat i s ne-lidskými součástmi běžců a umožňuje mi tak zachytit více konkrétností. Při inspiraci Marcusovou terminologií bych řekla, že jde v mém případě o následování aktivity, která se objevuje v různorodých prostorech.

14

V českém kontextu zkoumal sportovní aktivity například Ondřej Špaček ve své disertační práci. V závěrečné diskuzi své obsáhlé sociologické studie, založené na kvantitativních datech, poznamenává, že pro vymezení řady podstatných charakteristik sportovních aktivit by bylo zapotřebí detailnějších kvalitativních výzkumů. (Špaček, 2014: 102) Dále v diskuzi také přiznává, že ve své práci upozadil materialitu. Podotýká však, že právě i materialita je důležitou součástí sportovních praktik. Můj kvalitativní výzkum běhání coby následování této aktivity je tedy mimo jiné také tímto detailnějším kvalitativním výzkumem sportovní aktivity, jejichž důležitost Špaček naznačuje. Strategií mého výzkumu je následování aktivity, která vzniká interakcí různorodých hráčů, účastnících se běhání, kterými jsou jak člověk, tak čelovka svítící mu na cestu. Ve výzkumech se často (a z pochopitelných důvodů) objevuje snaha o abstrakce a redukce daného fenoménu. Můžeme jistě vytvářet hypotetické situace, že člověk může běhat i bez čelovky, že může běhat nahý, že kdyby vyrostl na pustém ostrově, tak by tam třeba také běhal. Tyto příklady však nejsou tím, čemu běžně například v českém prostředí dnes říkáme běhání. Běhání vzniká propojením různorodých prvků, vzniká a existuje právě tehdy, když dojde k těm správným propojením, jejichž je efektem. (Latour, 2005) V rámci výzkumu se však vždy musí na fenomén nahlížet z nějakého úžeji vymezeného pohledu, protože je těchto různorodých propojení obrovské množství. Nechci ho však abstrahovat na pouhou lidskou část dané aktivity. Mou strategií bylo výzkum zúžit tematicky a nikoli ho omezit druhem prvků, které se podílí na aktivitě běhání. Běhání je (také) sport a proto jsem se také zamýšlela nad způsoby výzkumu sportu. Jeden z nejvýznamnějších teoretiků sportu je sociolog Pierre Bourdieu. Ten se ve svém článku z roku 1988 vyjadřuje k metodě výzkumu sportu. Problém při tomto druhu výzkumu dle Bourdieuho tkví v tom, že většinou lidé, kteří ho aktivně provozují a znají ho do hloubky, nejsou obeznámeni s jeho širšími sociálními souvislostmi. Oproti tomu lidé, výzkumníci, jsou sice schopni sport zařadit do těchto širších kontextů, ovšem hloubkové přímé znalosti sportu nemají anebo se o analyzování sportu nezajímají. (Bourdieu, 1988). „Odpovědí" na tuto výzvu je výzkum spojující obě tyto perspektivy. Jde o tzv. embodied výzkum, při kterém výzkumník zkoumaný sport sám aktivně provozuje. Zúčastněné pozorování, je charakteristické „výzkumníkem, který hraje pevně zavedenou účastenskou roli ve scéně, kterou studuje" (Atkinson, Hammersley, 1994: 248). Právě embodied výzkum jako druh zúčastněného pozorování prohlubuje ono zúčastnění a tuto účastenskou roli až do takové míry, že se výzkumník stává zkoumaným a prolíná se předmětem výzkumu. 15

Jedná se o pojem do češtiny přibližně přeložitelný jako výzkum tělem, či tělesný výzkum. Jeho průkopníkem je Bourdieuho student, francouzský sociolog Loïc Wacquant, který v polovině 80. let provedl pětiletý intenzivní výzkum v ghettu mezi chicagskými boxery. Wacquant se zabývá urbární sociologií, chudobou, rasovou nerovností a tělesností. V tomto výzkumu se mimo jiné zaměřoval na principy regulace násilí, kdy se tělo stává nástrojem i cílem, a tím, jak se logika boxerského života uplatňuje i v dalších společenských oblastech. (Wacquant, 2004) Wacquant zdůrazňuje, že pokud skutečně ve výzkumu chceme poznat i „chuť a bolest z akce“ (Wacquant, 2004: viii), je zapotřebí se do něj „zcela ponořit a dokonce konvertovat [k jeho] morálnímu a smyslovému vesmíru“ (Wacquant, 2004: viii). Wacquantovým výzkumem boxu se inspirovala řada dalších embodied studií. Pro příklad lze uvést výzkum kruhových tréninků a aktivní role těla jak při jeho modifikování, tak v sociálních vazbách (Crossley, 2004). Dalším příkladem pak je studie z českého prostředí autorky Kozlíkové, která se zabývala výzkumem Crossfit tělocvičny jako arény vyjednávání genderových identit (Kozílková, 2012). Pro výzkum sportu, který je neodmyslitelně spjat s tělem, je výzkum tělem a nikoli pouze výzkum těla zcela zásadní. „Užití těla jako nástroje zkoumání a vektoru znalostí“ (Wacquant, 2004: viii) bylo i pro můj výzkum běhání neodmyslitelné. Běhání se odehrává na dlouhých trasách a tak ze zcela pragmatického důvodu je nutné, abych také sama běhala, protože by mi zkrátka moji pozorovaní běžci jinak utekli. Navíc, jak jsem již uvedla, je mým výzkumným předmětem běhání a nikoli pouze běžci. Pouhá přítomnost mezi běžci (například, kdybych vedle nich jela na kole) by tudíž nebyla dostačující. Důležitá je přítomnost v běhání. Užití embodied výzkumu spolu s ANT perspektivou mě přivádí k určitému relativizování konceptu embodied výzkumu jako takového. Latour upozorňuje na to, že již není možné udržet ostrou hranici mezi přírodními a sociálními jevy, tak jak si to dle něj představuje modernita. Objevuje se více a více explicitně hybridních objektů, u kterých již jejich hybriditu zkrátka nelze popírat (klasickým příkladem je podle něj ozonová díra). Hybridními jsou však i objekty, které jsme v rámci modernity chápali buď jako společenské, nebo přírodní. (Latour, 2005) Běhání je praktika, která velmi zřetelně demonstruje propojenost těla a mysli, přírody a společnosti. Je víceméně běžnou činností, která nespadá pouze do tzv. modernity a přesto je na ní její hybridita jasně patrná. Běhání není jen rutinní pohyb těla, má i svůj sociální rozměr.

16

Nejedná se však o dvě nesouvislé složky běhu, obě jsou silně propojené. Už jen v té míře, jak běh transformuje tělo, které je společností hodnoceným atributem jedince. Chci tím říci, že naše mysl, je vždy propojena s tělem. Embodied výzkum běhání, při kterém i já sama běhám a zakouším běhání „na vlastní kůži“ je velmi zřetelně tělesným. A však na základě toho, že není ostrá hranice mezi tím, co je přírodní („tělo“) a co je sociální („mysl“), myslím, že i ostatní výzkumy zúčastněným pozorováním jsou v určité míře vždy tělesné a neexistuje hranice mezi tím, kdy už je nějaké zúčastněné pozorování embodied výzkumem a kdy už jím není. Pro skutečné využití embodied výzkumu je tak zásadní především výzkumníkovo úmyslné

zaměření

se

na

naslouchání

svému

tělu

jako

„nástroji

výzkumu“

(Wacquant, 2004: viii). Použila jsem také autoetnografickou metodu. Autoetnografie je kvalitativní výzkumná strategie, která využívá etnografické metody k interpretaci a pochopení autobiografických dat. (Chang, 2008: 56) V rámci této výzkumné strategie mohu opakovaně pozorovat spolupráci mého těla, terénu, oblečení a mého snažení při běhání, ale i mimo něj. Pro uchování a tvorbu poznatků jsem si vedla terénní deník. Ten se vyvinul ze tří zdrojů. Prvním z nich je můj soukromý deník, který si nevedu pravidelně a který ani nevznikl pro účely této práce. Byl však dobrým zdrojem informací, jelikož zachycuje moje poznatky a prožitky z výběhů, při kterých jsem ještě nevěděla, že chci o běhání vůbec psát. Druhým zdrojem je pak mobilní aplikace měřící každý můj výběh. K tomu jsem si k jednotlivým výběhům přikládala fotografie z terénu, které mi zpětně také připomínaly další detaily. Jakmile jsem se rozhodla, že se běhání stane tématem mé diplomové práce, začala jsem si vést již klasičtější terénní deník, ve kterém si odkazuji k datům z výše uvedené mobilní aplikace. Jak jsem již výše v pasáži o zúčastněném pozorování mezi běžci naznačila, začala jsem po vzoru Luic Wacquanta v prosinci 2014 navštěvovat běžeckou školu a prováděla v ní až do března 2016 výzkum. V rámci ní jsem se pravidelně na výběhu a na posezení u piva setkávala se skupinou běžců pod vedením dvou trenérů. Zúčastněná pozorování z této školy mi pomohla nastolit si řadu výzkumných otázek a přitáhla moji pozornost k jevům, které jsem sama jako běžec neznala. Také jsem získala řadu informátorů a především skupinu lidí, s kterými mohu diskutovat některé ze svých postřehů a dílčích závěrů.

17

Důležitou částí mého výzkumu byly rozhovory s běžci. Jelikož sama běhám, je pro mě téma běhání při rozhovoru velice časté. Oddělit proto rozhovory, které jsem vedla přímo pro tuto diplomovou práci od těch, které byly součástí mého osobního života, proto nebylo vždy možné. Mimo běžné interakce a rozhovory s ostatními běžci jsem však provedla i rozhovory s připravenými návodnými otázkami. Nejlépe lze tyto rozhovory typizovat jako strukturované rozhovory s otevřenými otázkami. (Hendl, 2005) Připravila jsem si několik základních témat, které jsem chtěla při rozhovoru co nejvíce postihnout, ale nechala jsem i otevřený prostor pro témata nová. V rámci předpřipravených témat jsem si připravila návodné otázky, abych byla plynule schopná reagovat, pokud můj informátor již dokončil svou myšlenku. Těchto delších a formálněji vedených rozhovorů jsem uskutečnila deset. Získat informátory, kteří by mluvili o své zálibě, nebylo těžké. Měla jsem tedy možnost si běžce pro rozhovor promyšleně vybírat. Mou strategií bylo vybrat co nejrůznorodější vzorek běžců. Provedla jsem proto pět rozhovorů se ženami a pět s muži. Zároveň jsem se snažila, aby i jejich věkové kategorie byly různé. Mému nejmladšímu informátorovi bylo 23 let a nejstaršímu 52 let. Dále bylo mým cílem, aby někteří z mých informátorů běhali spíše ve městě a někteří spíše mimo město, například v lesích nebo po polních cestách. Vytipovala jsem si proto takové běžce, ovšem v praxi se ukázalo, že většina z nich povrchy často střídá. Jeden z mých informátorů byl vyznavačem běhání na boso. Co se výkonnosti běžců týče, nechtěla jsem si určit přesné kategorie pro určení toho, kdo už pro mě je „pořádný běžec“ a kdo ještě ne. Počty naběhaných kilometrů měsíčně se proto u mých informátorů značně lišily a to od 30 km do 200 km. Podstatné pro mě bylo to, aby se sami informátoři chápali jako někdo, kdo běhá, a považovali se za provozovatele běhání. I přesto, že to většina mých informátorů nepovažovala za nutné, cituji jejich výpovědi pod pseudonymy. Velké množství poznatků, které jsem v této práci použila, jsem však čerpala především z neformálních rozhovorů, například mezi běžci z běžecké školy, nebo od svých přátel, kteří také běhají. Dalšími podstatnými zdroji tohoto výzkumu pak byly různé webové blogy o běhání, internetové prostředí běžeckých aplikací, běžecké časopisy nebo populární knihy o běhání.

18

1.4 Sonda do společensko-vědních výzkumů běhání Průběžně jsem se věnovala také hledání a pročítání společenskovědních výzkumů o běhání. Výzkumem běhání a běžců se už zabývala řada autorů, a to z velice různorodých úhlů pohledu. Níže uvádím krátkou ukázku z rešerše této literatury. Některé z těchto textů mě inspirovaly natolik, že se na ně v průběhu budu dále odkazovat. Mezi výzkumníky, na jejichž jména jsem při hledání textů o běhání nejčastěji narážela, jsou například J. Hockey a J. A. Collinson. Ti uskutečnili dvouletý výzkum vytrvalostního běhání. Na jeho základě pak provedli řadu studií a analýz a publikovali několik článků. V rámci vizuální sociologie se zajímali o to, jak běžci vlastně při dálkovém běhu vidí. Přinesli tak řadu poznatků nejen o specifickém kulturním způsobu vidění, ale také o běžcových tělesných pocitech a zažívání běhání teď a tady. (Hockey, Collinson, 2006) V textu Feeling the way: Notes toward a haptic phenomenology of distance running and scuba diving se zase zaměřovali na výzkum vnímání tepla a tlaku. Jde o fenomenologickou perspektivu, v rámci níž analyzují senzorické dimenze žitého sportujícího těla. (Collinson, Hockey, 2010) V dalším textu poeticky nazvaném Runners’ tales: Autoethnography, injury and narrative se autoetnografickou metodou zabývají významem narativu pro běžce vyrovnávajícího se s úrazem. (Hockey, Collinson, 2001) Oba autoři jsou také sami běžci a zažili tak také několik běžeckých úrazů. Při výzkumu, co pro běžce znamená takové omezení možnosti běhat kvůli zranění, se pak zaměřovali na význam času a časovosti. (Collinson, Hockey, 2003) Collinson a Hockey studovali běhání především kvalitativními metodami. Kvantitativními metodami naopak výzkum běhání uchopili autoři Lance a Anshel. Ti ve svém článku Social Factors Associated with Adoption of Running as a Sport innovation zkoumali společenské faktory, které ovlivňují osvojení si běhání u rekreačních běžců z jihovýchodních Spojených států. (Lance, Anshel, 1981) Dalším autorem věnujícím se běhání je například Blaz Bajic. Ten studoval rekreační běhání ve Slovinsku a právě také jeho osvojování si mezi skupinou běžců. Své poznatky pak publikoval v článku Running as nature intended: Barefoot running as enskillment and a way of becoming. Studoval v něm trend běhání bez klasických bot, tzv. barefoot běhání (běhání na boso). Mimo jiné zkoumal, jak tento druh běhání nutí začátečníky specificky reagovat na nároky terénu a právě také to, jakým způsobem se tyto znalosti mezi zastánci tohoto typu běhání předávají. (Bajic, 2014) Bajic se tedy zabýval mimo jiné tím, jak si běžci navzájem přátelsky pomáhají.

19

Jak argumentovala autorka L. F. Chase, přijetí jedince jako běžce však nemusí probíhat vždy snadno a přátelsky. Ve svém textu Running Big: Clydesdale Runners and Technologies of the Body se zabývala kulturní konstrukcí tlustých a objemných těl, které jsou pro běhání chápaná jako zcela nepřijatelná. (Chase, 2008) V souladu s touto studií je i výzkum manželů Jorgensonových. V textu Perceived Effects of Running/Jogging: A Social Survey of Three Clubs píší o změnách v postojích lidí, kteří začali běhat, a to zejména o jejich fyzickém a emocionálním naladění a právě také o jejich větší tendenci ke kritice jedinců, kteří nejsou ve formě. (Jorgenson, Jorgenson, 1981) Kromě nadváhy těla se výzkumy zaměřovaly také na stárnutí těla. Na universitě v Glasgow vznikla zajímavá studie E. Tulleho Running to Run: Embodiment,Structure and Agency amongst Veteran Elite Runners, ve které je zkoumán věk jako zdroj habitu. Embodiment stárnutí je zde studován v kontextu sociálních změn. (Tulle, 2007) Mezi výzkumy, které se metodologicky nejvíce blížily mému výzkumu a jsou proto pro mě zajímavým materiálem, je článek Organisations, practices, actors, and events: Exploring inside the distance running social world, jehož autory jsou R. Shipway, I. Holloway a I. Jones. Jak již z názvu článku vyplývá, zabývali se především organizacemi, praktikami, společenskými aktéry a běžeckými událostmi. (Shipway, Holloway, Jones, 2013) V rámci této krátké rešerše literatury jsem zjistila, že sociologických a antropologických výzkumů běhání je skutečně mnoho. Řada z nich se zabývala tělesností. Většina z nich ovšem materiální stránku běhání do výzkumu nezahrnula vůbec, anebo se jí dotýkala jen velmi okrajově. Například v kontextu oblečení coby reprezentace přináležitosti k běžecké komunitě (Shipway, Holloway, Jones, 2013). Svým studiem běhání, při kterém používám ANT perspektivu, bych chtěla rozšířit výzkumy běhání a přispět poznatky o souhře lidských a ne-lidských spoluúčastníků běhání. Materiální, tělesné či technologické stránky běhání již určitými způsoby předmětem výzkumů o běhání byly. Můj výzkum je však nemá jako svůj hlavní předmět, ale považuje je za rovnocenné účastníky běhání. Spíše se věnuji určitým tématům, které však zkoumám i skrze ne-lidské části běhání.

20

1.5 Cesta k nastolení otázek Kromě společenskovědních prací přímo se vztahujících k běhání, jsem studovala také texty k teoretizaci sportu. Mezi hlavní teoretiky sociologie sportu patří právě Pierre Bourdieu, kterého jsem již zmiňovala u metodologie výzkumu sportu. Bourdieu teoretizoval sportovní habitus v kontextu třídního rozdělení společnosti. Zjednodušeně řečeno to znamená, že se zabýval souvislostmi mezi způsoby trávení volného času a sociálními nerovnostmi. Vkus člověka, jeho preference pro dané sporty, jsou dle Bourdieuho zakotveny ve společensky podmíněném habitu. (Bourdieu, 1978) V českém prostředí se tématikou společenských rozdílů odrážejících se ve výběru sportu zabýval již výše jmenovaný Ondřej Špaček. Ten se odkazoval na teorii praktik, která chápe preferenci sportu nikoli jako osobní volbu, ale jako vyjádření širších sociálních procesů. (Špaček, 2014) Jednou z klasik teoretizace sportu je Bourdieuho dílo Sport and Social Class: a Program for the Sociology of Sport. Přímo běhání Bourdieu často nekomentuje, ovšem právě v díle Sport and Social Class jsem o něm našla zcela explicitní zmínku: "Gymnastika či další striktně na zdraví orientované sporty jako jsou chůze či jogging, které na rozdíl od míčových sportů nenabízí žádné soutěžní uspokojení, jsou vysoce racionální a racionalizované aktivity. Za prvé je tomu [podle autora] tak, protože předpokládají pevnou víru ve svůj smysl v odložených a často nehmatatelných výhodách (například ochrana před stárnutí, což je abstraktní výhoda, která existuje jen odkazováním se na určité teorie). A za druhé, protože v obecné rovině mají význam jen skrze odkaz k důkladné, teoretické a abstraktní znalosti účinků a výsledků cvičení, které je samo o sobě často redukováno, jako v gymnastice, na sérii abstraktních pohybů, rozložených a přeorganizovaných, které jsou v opozici vůči totálním pohybům každodenních situací…" (Bourdieu, 1978: 838-839, důraz dodán). "Je tedy pochopitelné, že tyto aktivity mohou být jedině zakořeněny v asketických dispozicích vzestupně mobilních jedinců, kteří jsou připraveni najít své uspokojení v úsilí samotném a přijmout - tak jako je celý smysl jejich existence - odložené uspokojení, které bude odměnou za současné utrpení" (Bourdieu, 1978: 839; zvýraznění autorky). Nejvíce mě na těchto Bourdieuho výrocích zaujala myšlenka, že by běhání „na rozdíl od míčových sportů nemělo nabízet žádné soutěžní uspokojení“ (Bourdieu, 1978: 838-839) a že by běžci nacházeli „své uspokojení v úsilí samotném… a přijmuli až odložené uspokojení, které je odměnou za současné utrpení“ (Bourdieu, 1978: 839). Bourdieu tím pochopitelně nemyslí, že by se v těchto sportech nekonaly soutěže nebo závody. Myslí tím, že nepřinášejí soutěžní uspokojení ve smyslu uspokojení ze soupeřivé hry. 21

Chápe běhání jako činnost, která je vlastně utrpením a která přináší uspokojení až z dlouhodobého hlediska. Takováto informace se však vůbec neshoduje s mou téměř každodenní zkušeností z běhání. Naopak mám velmi často pocit soupeřivosti, zábavy, hry. Snahy překonat sám sebe. Překonat strmý kopec. Uběhnout rychleji známou trasu. Zaběhnout 10 km pod hodinu. Nemyslím si, že by se toto soupeření odehrávalo v mé mysli jen proto, abych zlepšila svůj výkon. Baví mě to. Velmi často mám pocit hravosti. Běžecká trasa se mění na herní plánek plný překážek a výzev k překonání. Představa kvalitativního rozdílu mezi aktivitou jako je běhání a mezi sportovní soutěžní hrou zřejmě plyne z toho, že běhání je obecně chápané jako individuální sport. Jistě, při běhání je obvykle jeden člověk, který běží. Při výběhu však takový člověk má celou řadu protihráčů. Například musí překonat strmý kopec, nebo na měřených trasách porazit čas jiného běžce. Má také celou řadu spoluhráčů. Mohou to být jeho boty, které tlumí otřesy z došlapů, kniha plná rad jak lépe běhat, či kamarád, který mu přes mobil pošle povzbuzující zprávu. Jak je patrné, tito spolu- či protihráči můžou, ale také nemusí být jen lidé. Spoluhráč či protihráč je totiž někdo, kdo se účastní té hry a může jí ovlivnit v můj prospěch či naopak. Přijmout do výzkumu běhání všechny takové spoluúčastníky mi konceptuálně dovolila právě ANT (viz výše). Bourdieu tedy v roce 1978 chápe běhání jako převážně asketickou činnost, která přináší uspokojení až z dlouhodobých výsledků. Pro porovnání tohoto názoru s novějšími autory jsem vyhledala knihu z roku 2010 autorky Sassatelli. Ta se převážně zabývá kulturou fitness v komerčních posilovnách. Autorka objasňuje, že pojem fitness neznamená pouze fitness centra (tělocvičny), ale spadá do něj právě i běhání. (Sassatelli, 2010: 2). Za středobod kultury fitness však autorka považuje právě fitness centra. Ta jsou formalizovaná a jsou produktem komercionalizované disciplíny a zábavy. (Sassatelli, 2010). Na rozdíl od nich chápe běhání jako neformalizované a do výzkumu ho nezařadila (Sassatelli, 2010: 15). Sassatelli prováděla výzkumy v Itálii, ve Velké Británii a v USA od roku 1990 a svou knihu publikovala v roce 2010. Já jsem výzkum prováděla v letech 2015-2016, tedy přibližně šest let po ní. V dnešním prostředí prudkého rozvoje moderních technologií to považuji za dostatečně dlouhou dobu na to, aby se běhání mohlo proměnit a případně se ještě více přiblížit konceptům fitness center.

22

Bourdieu chápe běhání převážně jako sebe-disciplínu a askezi. Sassatelli ho sice řadí do fitness kultury, ovšem přisuzuje mu zásadně menší míru komercionalizace zábavy než fitness centrům. Já sama ze svých běžeckých zkušeností chápu běhání jako zábavu, mimo jiné proto, že dle mého názoru obsahuje řadu herních prvků. Pro tuto diplomovou práci jsem si tedy položila následující výzkumnou otázku: Jakými způsoby je běhání sebe-disciplinační technikou ve foucaultovském smyslu a jakými je odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě? Ve výzkumné otázce používám termín „současný svět“. Odkazuji se jím na současné běhání, a to především na území České republiky. Česká republika však není oddělena, trend běhání je v různých podobách rozšířen téměř globálně. Tato práce neaspiruje na to charakterizovat, jakým způsobem se běhá právě u nás, jelikož však sama běhám především v České republice a moji informátoři také, je středobodem výzkumu běhání v této práci právě běhání na území ČR. Pro současné běhání existuje řada technických novinek, jako jsou právě například různé mobilní aplikace operující na tzv. chytrých mobilních telefonech. Jelikož jsou tyto aplikace a jejich významná role při běhání důležitou součástí této práce, chápu současnost jako období, ve kterém jsou již tyto aplikace běžně dostupné. Toto období datuji přibližně od roku 2010. (Vokáč, 2012)

23

2 Sebe-disciplína během Běhání umí bolet. Po delší časový úsek se při něm musí tělo rychle hýbat a namáhat se. Běhání umí bolet i po samotném běhání. Přiměje tělo se ohřát, zpotit se, zrudnout. Zabírá často i několik hodin týdně. Snaží se vyprázdnit svým provozovatelům peněženku. Spotřebovává běžcovu energii. Běhání umí být náročné, zpocené a bolet, přesto se mu věnuje stále více lidí. Jeho věrní provozovatelé na něj nedají dopustit a vychvalují ho do nebes. I já jako běžkyně mám hned v úvodu chuť napsat, že je běhání prostě skvělé. Je ovšem pravda, že mě umí často úplně zničit a někdy se k němu musím opravdu nutit. Proč se běžci, i když zrovna nemají chuť, donutí jít běhat? Proč začínají běhat i lidé, kteří zprvu nedokáží uběhnout ani sto metrů? Z čeho plyne síla se překonat a jít opět běhat? Kde se tato sebe-disciplína vlastně bere a jak funguje? Ve výše položené výzkumné otázce: „Jakými způsoby je běhání sebe-disciplinační technikou ve foucaultovském smyslu?“ se odkazuji na francouzského myslitele Michela Foucaulta. Foucault se zabýval především otázkami moci a vědění v kontextu sociální kontroly a společenských institucí. Jedním z jeho stěžejních děl je kniha Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení (Foucault, 2000). Zde na příkladu postupného zrodu a vývoje vězení teoretizoval různé způsoby vládnoucí moci. Moc se proměnila z moci trestající a mučící těla na moc disciplinační a napravující. Trestající moc označovala svá ovládaná těla zvenčí právě například mučením, disciplinační moc těla neoznačuje zvenčí, ale stává se niternou součástí jeho každodenních úkonů. Pro ovládání a nejefektivnější využití populace začalo být pro stát výhodnější, aby lidé měli dlouhověká a výkonná těla. (Foucault, 2000). Stát toho dosahuje prostřednictvím jemných často nenápadných technik, kterými fyzická i sociální těla disciplinuje. Cílem je dosáhnout toho, aby byl jedinec v populaci co nejpřínosnější, a to především ekonomicky. (Foucault, 2000; Foucault, 2008) Disciplína ve Foucaultově smyslu tedy klade velký důraz na vycvičení těla k užitku. (Foucault, 2000: 225) Disciplíny lze charakterizovat jako „metody, které umožňují pečlivou kontrolu tělesných činností, které zajišťují nepřetržité podrobování jeho sil a uvádějí [ho] do vztahu poslušnosti-užitečnosti“ (Foucault, 2000: 201).

24

Člověk je disciplinován, aby byl ve společnosti co nejvíce užitečný, aby si uměl poradit a byl odolný. Velmi obdobně se vyjádřil i můj informátor František, když charakterizoval běhání takto: „V životě překonáváš překážky, a tak i při tom běhání překonáváš sama sebe. A to se mi na tom líbí, že prostě když běžíš, tak tě ledacos bolí duše i tělo. Ale prostě chci běžet, tak běžím, protože v životě taky člověk musí jít, aby se nevzdal a dostal se do cíle.“ (František, 52 let) Běhání tedy zřejmě je nějakým způsobem disciplinací, která směřuje běžce, aby se stal pro společnost užitečnějším. Foucaultova disciplinace, která má za cíl poslušné tělo, „které může být využito, které může být transformováno a zdokonaleno“ (Foucault, 2000) však pracuje s viditelným vládním a administrativním dozorem. Dodržování imperativu zdraví je záměrem celé společnosti a současně povinností jednotlivce (Foucault, 1980: 170). Sebedisciplinace, kterou popisuji ve svém výzkumu, je oproti tomu méně viditelná, protože hlavním dozorčím si je člověk sám. V tomto duchu, a pro můj výzkum velmi zajímavě, rozvíjí česká socioložka Parusníková Foucaultovy myšlenky v článku Biomoc a kult zdraví. (Parusníková, 2000) Parusníková v návaznosti na další autory argumentuje, že přibližně od 70. let minulého století dochází ke snahám zbavovat stát jeho pečovatelské role. Státu se tak současně mění i jeho role v disciplinaci a dohledu nad populací. Tento úkol přechází v čím dál tím větší míře právě na samotné jedince, kteří přebírají zodpovědnost nad svými životy. (Parusníková, 2000). Disciplinární moc tak nemizí, pouze se proměňuje do technik, které v této práci nazývám sebe-disciplinací. Ptám-li se ve své výzkumné otázce „jakými způsoby je běhání sebe-disciplinační technikou ve foucaultovském smyslu?“, myslím tím především to, jakými způsoby funguje běhání jako disciplinační mechanismus, který má přispívat k zvýšení užitečnosti jedince ve společnosti, respektive zvyšovat jeho ekonomickou hodnotu. Chci-li zkoumat běhání jako sebe-disciplinační techniku, je nutné v prvé řadě zkoumat, jak běhání v praxi vlastně skutečně funguje a k čemu vyzývá a nutí běžce. Jak se běhání uskutečňuje.

25

2.1 Běhání jako recept na zdraví Důraz na zdraví se objevuje v souvislosti s běháním prakticky pokaždé. Mnoho knih a internetových blogů doporučují běhání jako jakýsi všelék na tělo i mysl. Řada běžců uvádí snahu o zlepšení zdravotního stavu jako hlavní popud, proč začali s běháním. Běhání je tedy často chápané jako recept na zdraví. Tato představa o něm však funguje pouze za určitých podmínek, za jiných podmínek může být chápané jako nezdravé, například pro klouby. Sama jsem začala běhat na jaře roku 2014. Po půl roce stráveném na studijním pobytu v zahraničí a bez váhy jsem se vrátila a na váze se objevilo trojciferné číslo. V šoku jsem přemýšlela nad tím, že takhle žít zkrátka nechci a že je třeba se sebou něco udělat. Toužila jsem po nějakém aerobním sportu, který mi umožní co nejrychleji spálit co nejvíce kalorií. A tak mě napadl běh. Nebylo třeba si vyhledávat zatím žádné návody, jaký sport zvolit. Řada sportů je zkrátka ve vědomí společnosti a představa o jejich účincích je běžně sdílená. K běhání mě tedy přivedla naše váha, která ukázala číslo, které pro mě mělo děsivý význam. Než jsem si na ni stoupla a ona mě zvážila, necítila jsem se až tak zle. Její výsledky mě o to více ovlivnily. Popud k běhání může vycházet z vyhodnocování výsledků různých přístrojů. K tomuto vyhodnocení dospěje jedinec sám, anebo je často zprostředkované. Běhání či chůze a jejich potencionální efekt zlepšovat zdraví bývají dokonce předepisovány zdravotními institucemi. Jak mi pověděl pan František: „Začal jsem běhat, protože mi doktor pořád vysvětloval, jak mám vysoký cholesterol a já už jsem ho nechtěl poslouchat, tak jsem s tím chtěl něco udělat. Řekl mi, ať začnu chodit na delší procházky nebo do tělocvičny. Styděl jsem se chodit do fitka, aby tam na mě nekoukali, jaký mám břicho a co tam jako dělám, tak jsem začal běhat v lese za barákem.“ (František, 52 let) Běhání není chápáno jen jako cesta ke snížení váhy. Musím přiznat, že takto jsem ho zpočátku chápala já, a proto je toto téma hned v úvodu této části. Běhání je však především způsob získání vytrvalosti a kondice. Jako trénink vytrvalosti na nároky běžného života. Při tomto druhu tréninku by se jedinec měl stávat výkonnějším a odolnějším. „Měla jsem pocit, že nemám žádnou energii, jen jsem přišla z kanclu a svalila jsem se. Hlídám si jídlo, takže zhubnout jsem nepotřebovala, ale prostě jsem se necítila v kondici. Chtěla jsem se cítit svěží a zdravá.“ (Jana, 35 let)

26

Kromě měřitelných hodnot je také prezentováno nejen jako recept na zlepšení zdraví, ale také na zlepšení nálady. Alice popisuje svou první motivaci k běhání takto: „Myslím, že jsem začala, protože na mě přišla asi jako krize středního věku, nějakej mezník, a cítila jsem, že se sebou potřebuju něco udělat. Můj přítel běžel půlmaraton a přinesl mi to, co dostával na zápisným v taštičce. Tam byly reklamní předměty a mezi nimi byl letáček a tam byl úryvek z knihy „Když běhá žena“. Mě to tak rozesmálo a tak mě to nadchlo, že jsem si tu knížku šla koupit. A ta mě tak oslovila, tolik jsem se u ní nasmála, že jsem fakt šla do sebe a říkám si ty jo, tak jo. A nazula jsem kecky a začala jsem.“ (Alice, 44 let) Řada běžců vyhledala běhání, protože od něj očekávala, že jim nějakým způsobem zlepší život, jak fyzicky, tak psychicky. Běhání se může dostávat do běžcova života všeobecnou prezentací svých potencionálních účinků. Na serveru Ona.idnes se například píše: „Je prokázáno, že běžci méně často podléhají běžným onemocněním, jako jsou nachlazení, kašel, chřipka. Díky tomu, že trénují za téměř každého počasí, jsou otužilejší a mají odolnější organismus.“ (Quido, 2006) Motivace dosáhnout benefitů běhání může být tak velká, že často běhají i lidé, které běhání vůbec nebaví. „Raděj posiluju, ale běhání je nutný, je to pro mě nejrychlejší způsob, jak spálit hodně kalorií a dostat se do formy.“ (Anna, 26 let) „Jediná chvíle, kdy si běhání užívám je, když doběhnu.“ (Hobson, 2012: 454) Běhání je často chápané a především prezentované jako zdraví. Objevují se samozřejmě i články se studiemi o tom, že běhání vůbec zdravé být nemusí. Běžci, kteří u běhání zůstávají, ho však většinou jako zdravé chápou, a proto ho zde označuji za „recept na zdraví“.

27

2.2 Konstrukce běžce Pro začínajícího běžce, který se rozhodne využít tento recept na zdravější tělo a mysl, je připraveno nesčetné množství materiálů ke studiu. „Až příliš často začínají běžci plni entuziasmu a běhají s maximálním nasazením. Nutí se překonávat zbytečnou bolest a důsledku toho si působí víc škody než užitku. Ale nemusí to tak být a tato kniha vám ukáže proč a jak.“ Toto je úryvek z knihy Běh a maraton, úplný průvodce. (Knižní klub, 2014) Je to jedna z knih plných rad „jak běhat rychleji, chytřeji a dál“ (Knižní klub, 2014: 2). Běhání je sice na jedné straně doporučované k utužení zdraví, na druhé straně je pro běžce připraveno obrovské množství informací o tom jak běhat, aby to bylo zdravé. O tom, jak správně běhat, se vedou dlouhé diskuze jak na internetových diskuzích, tak mezi běžci samotnými. V první řadě si běhání nárokuje jedince, který je schopen běhu. V případě zkoumaného vytrvalostního běhání, jedince, který je relativně delší dobu schopen běžet. Běhání vyžaduje po jedinci řadu schopností. Některé musí mít každý běžec, některé jsou specifické dle běžeckého stylu. Chodidla musí vydržet delší dobu dusat po zemi. Nohy se musí hbitě míjet. Paže musí kmitat ve sladěném rytmu s nohami. Mysl se musí soustředit na terén. Tělo musí pevněji než běžně držet pohromadě, aby ustálo běžecké pohyby. Oči musí vidět i za tmy. Tělo musí po delší dobu a za namáhavého pohybu vydržet zimu, mokro, vítr, sluneční paprsky či pot. Jedinec musí být společensky a ekonomicky schopen přizpůsobit svůj denní či týdenní rytmus tomu, aby měl čas na běhání. Běhání potřebuje energii, kterou člověk získá ze stravy. Je evidentní, že běhání jako recept na zdraví vyžaduje celou řadu ingrediencí, které nejsou vždy samozřejmě dostupné. Na portálu ona.idnes se také píše: „Pokud máte nadváhu, koupíte si boty za pár stovek v tržnici, vyrazíte s nimi na asfalt a hned si dopřejete hodinový výběh, tak se skutečně můžete rovnou objednat k ortopedovi.“ (Quido, 2006) Pro dosažení běhání se jedinec, ve smyslu pouhého těla a mysli, musí často nějak „vylepšit“, tak aby mohl běhat a navenek být oním běžcem. V Goffmanově terminologii by šlo o bezproblémovost jeviště a složitosti v zákulisí. (Goffman, 1999) Běžet je určitá schopnost. I přesto, že se u řady běžců jeví schopnost běhat navenek jako relativně snadná, neznamená to, že by se „v zákulisí“ nemusely překonávat žádné překážky.

28

Právě při překonávání různých překážek se tak do hry dostávají různí materiálně-sociální spoluúčastníci běhání. Při jednom z rozhovorů jsem se například dozvěděla následující: „Do přípravy je hlavní dobrá podprsenka. Na základce mě to vždycky neskutečně štvalo. Jako já bych i běhala, jenže mě jak ty prsa lítaly, mě to tak bolelo, že jsem si přimačkávala zápěstí na strany prsou, aby mi nelítaly a nevyrazily mi zuby. Úplně by mě bez správný podprsenky bolela kůže, jak by to lítalo. Na internetu jsem si našla několik recenzí na podprsenky na běhání. A vyšla mi jedna nejlepší. Mám už asi třetí a nedám na ni dopustit. Pěkně mi prsa drží u těla.“ (Alice, 44 let) Oblečení se tak stává nepostradatelným spoluhráčem pro běžkyni Alici. Obdobně vzpomínám i já na své začátky s běháním. Poprvé jsem vyběhla zkrátka ve volných teplákách, v prvních, které jsem ve skříni našla. Běžela jsem jen chvíli, i tak se tento výběh na čas podepsal na mé kůži. V té době má opravdu tlustá stehna nebyla anatomicky připravena na běhání. A tak se mi kvůli opakovanému tření kůže mezi stehny při běhu vytvořila bolestivá odřenina. Po té, co se mi mé zranění alespoň trošku uzdravilo, jsem se rozhodla, že opět zkusím jít běhat. Našla jsem ve skříni jiné kalhoty, které jsem nosívala do fitness centra na hodiny aerobiku. Tyto kalhoty byly lepší, již jsem se nevrátila sedřená. V průběhu celého výběhu jsem si je však neustále musela povytahovat, což mému výkonu rozhodně nepřidalo. Zašla jsem si proto koupit přiléhavé, dobře držící běžecké kalhoty a již jsem tento problém neměla. V té době jsem si říkala, že je to zkrátka proto, že jsem pro běhání příliš tlustá. I nyní, po tom, co jsem z těla vyběhala přes 20kg tuku a má stehna jsou užší, jsem zcela odkázána na kalhoty, jejichž materiál bude obepínat má stehna a zabrání jim tak, aby se sama o sebe odřela. S podobným příběhem jako je ten můj mě seznámil i další z běžců, který má dle mého hodnocení velmi štíhlou atletickou postavu. „Je mi to trapný říkat, ale děsně důležitý jsou pro mě prostě dobrý trenky. Já nevím, jak to dělám (smích), ale prostě, když bych je měl volný, tak se tak jako oprudím v tříslech, no tam dole (smích) u kulek. A to nejen, že pak nemůžu skoro chodit, ale hlavně bych nemohl trénovat.“ (Martin, 23 let) Na důležitost tvaru oblečení upozorňuje běžkyně Kateřina: „Třeba zlatý Tschibo, tam mají i tepláky pro takový běžce, který mají břicho, že si je můžeš dát až nad pupík a netáhne ti na záda. Jako to je taková drobnost, ale jako bokovky by mi lezly na nervy a to bych fakt nic neuběhla.“ (Alice, 44 let)

29

Oblečení s tělem nespolupracuje jen při jeho zpevňování nebo ochraně proti odřeninám. Hraje v běžcův prospěch také při překonávání venkovních podmínek. Většina pravidelných běžců zdůrazňuje, že běhá téměř za každého počasí. „Jak se připravuješ na výběh?“ „Podívám se, kolik je stupňů. Oblíknu se podle počasí.“ (Martin, 23 let) „Počasí mě vůbec neovlivňuje, prostě to zohledním oblečením.“ (František 52 let) Běžci tedy sice mluví o tom, že běhají téměř za každého počasí, potřebují však k tomu pomoc svého oblečení. Pravda je, že počasí běhání velmi ovlivňuje, právě proto, že ho běžci zohledňují zvoleným oblečením. Nejen tvar a umístění oblečení na těle jsou podstatné. Důležitý je také jeho materiál, tloušťka a počet vrstev látky. Tyto parametry jsou rozhodující pro překonávání rozmanitého počasí. „Když bude pršet, vezmu si nepromokavou bundu.“ (Pavel, 35 let) Jak při vyžádaných rozhovorech pro tuto diplomovou práci, tak při běžných neformálních rozhovorech mezi běžci, je vhodné oblečení pro výběh jedním z nejskloňovanějších témat. Běžecké oblečení se řadí mezi funkční oblečení, kterým se zabývá tzv. fyziologie odívání. Vrstva ležící na kůži slouží především k odsávání potu. Je proto vyráběna z neabsorpčních syntetických vláken (například polyesteru či polypropylenu). Tento materiál dokáže udržet tělo v suchu a teplu při fyzické aktivitě. Vnější vrstva oblečení reguluje akumulaci tělesného tepla. Část tepla ponechává a část tepla spolu s vlhkostí odvádí pryč. (Dvořáková, 2010) Termoregulace těla není jediná, kterou běžec na sobě vylepšuje, tak aby byl schopný, či schopnější běhu. Jednou z klíčových schopností běžce, ať už na rovném asfaltovém terénu či v členitém terénu v horách, je schopnost terén vidět. Existují dvě základní překážky, s kterými se běžci často proto, aby při běhání patřičně viděli, musejí vypořádat. První z nich je nedostatečnost vlastního zraku. Jak uvedla Alice: „A alfa a omega jsou pro mě čočky, abych viděla. Jinak nosím brejle, ale já to prostě u běhání potřebuju mít pocit svobody. A to mi ty čočky dají.“ (Alice, 44 let) Druhým problémem je nedostatečnost venkovního světla. Běhání se zvlášť v zimě odehrává již za tmy, jelikož běžci často tráví dobu, kdy je světlo, v práci. Pro tyto účely slouží tzv. čelovka. Jde o svítící baterku, která drží na hlavě běžce pomocí elastického řemínku. Vytváří před běžcem pruh světla a spolupodílí se tak na jeho schopnosti při běhání vidět terén.

30

Oblečení, čelovka a další předměty na běhání umí „v zákulisí“ běhání běžcovo nahé tělo proměnit na schopné tělo. Na „jevišti“, respektive na ulici, v parku nebo v lese, pak vidíme běžce, který zvládá běhat v různých povětrnostních podmínkách nebo i ve tmě. Běžci si tak utvářejí techno-tělesnou schránku (Moser, Law, 1998), díky níž jsou schopni takto běhat. Používám pojmu techno-tělesná schránka, který plně neodpovídá tomu, co by měl vyjádřit. Nahé tělo bychom mohli relativně chápat jako onu tělesnou schránku (neberu-li v potaz chirurgické zákroky do těla, dekorativní úpravy těla apod.). Technologie jako jsou čelovka, brýle či bunda bychom mohli zase spíše řadit do oné technické schránky. Kam bychom však zařadili například stravu, která je pro běhání zcela zásadní, protože tělu dodává energii? Než ji zkonzumujeme, je to spíše okolní předmět než tělo, ovšem po konzumaci se stává součástí těla. Jídlo je totiž „zároveň symbolické, ekonomické, politické, materiální a výživové“ (Abbots, Lavis, 2013). Navíc při samotném běhu například ponožky nasakují potem. Pot tak rozmělňuje hranici mezi tím, kde končí tělo a začínají ponožky či boty. Stejně tak teplo, které tělo produkuje, prostupuje oblečením. Nejen, že je běžec při běhání složen z různorodých materiálů, ale tyto různorodé materiály se skutečně i zřetelně fyzicky prolínají. Chci tak poukázat na to, že vytvořením pojmu techno-tělesná schránka nedochází pouze k vytvoření množiny, která obsahuje předměty různých typů, ale že skutečně jde o věci, které není možné nijak jednoduše do takových kategorií třídit. Moser a Law tvrdí, že každá jednotlivost je specifická, protože jde vždy o specifickou síť heterogenních materiálů. Přechod mezi jednou jednotlivostí k druhé je také jednotlivost a jednotlivost je tvořena opět řadou přechodů. Tento přechod může být buď snadný (z angl. good passages) nebo „lepší“ (v případě, že je použita nějaká protéza – počítač, elektrický vozík, autobiografie). V těchto případech mluvíme o schopnosti (z angl. ability). Snadné přechody v sobě mohou obsahovat i další obtížné přechody, navenek jde však o snadný přechod. Pokud je ten přechod velmi obtížný (z angl. bad passages) či přímo nepřekonatelný, pak jde o ne/schopnost. Schopnost či ne/schopnost je tedy efektem specifických seskupení heterogenních materiálů (lidských i ne-lidských). Obtížnost přechodů mezi jednotlivostmi a hodnocení jejich zvládnutí v měřítkách schopnosti či neschopnosti není nijak objektivně dané. Je situační a kontextuální. (Moser, Law, 1998) Pokud jsou součásti techno-tělesné schránky běžce relativně standartní, to znamená, že byly použity věci pro běhání běžné, a tudíž bezpříznakové, pak je tento běžec schopný běhu. Pokud by šlo například o nevidomého běžce a vedl by ho pes, nebo by šlo o vozíčkáře účastnícího se maratonu na handbiku, stále by šlo o schopnost nějak běhat. 31

Tyto použité pomůcky (handbike, pes apod.) jsou však příznakové a „na jevišti“ se tak už nehraje hra „snadného“ běhu. Přítomnost oblečení při běhání umožňuje překonání množství neschopností nahého těla. Nabízí se námitka, že jistě existují natolik vytrénovaní a zdatní běžci, kterým by neskákala ňadra, nedřela se stehna nebo by vydrželi běžet nazí v mrazu. To je jistě pravda, ovšem pro neprofesionálního běžce v Čechách to není úplně proveditelné. Jak provokativně upozorňuje Latour, těžko můžeme předstírat, že chodit po ulici s nebo bez oblečení nečiní žádný rozdíl (Latour, 2005: 71). Běžecké oblečení může nabývat také symbolického a statusového významu. V kamenných obchodech i na internetu se setkáváme s obrovskou nabídku běžeckého oblečení a vybavení. Vybírat je možné ze široké škály zboží za různou cenu. Nošení běžeckého oblečení na veřejnosti s sebou přináší nároky i bonusy. Jak uvedla moje informátorka: „Já vím, že je dobrý po doběhnutí třeba chviličku ještě jít, abych se vydýchala, jenže mně je to trapný. Mám na sobě ten běžeckej mundůr, tak nechci, aby to vypadalo, že jsem takhle rudá jen z chůze.“ (Anna, 26 let) Informátorka tak poukázala na to, že běžecké oblečení je nejen vhodné pro běhání, ale že funguje také opačně. Pokud na sobě máte běžeckou výbavu, tak pro ní je společensky vhodné opravdu běžet. V jiné situaci je však přítomnost běžeckého oblečení na těle, i když člověk právě neběží, přínosná. Jde o kolektivní běžecké události či závody. Vyjadřuje tak přináležitost k běhání. Ještě než se na takovéto běžecké události vyběhne, je běžecké oblečení, popřípadě ještě číslo přišpendlené na tričku, znamením běžce. Několikrát jsem se již těchto závodů účastnila. V předzávodní atmosféře tak běžecké oblečení či číslo značí přináležitost. Běžci se na sebe navzájem jinak dívají, usmívají se, případně prohodí několik vět. Pro porovnání jsem se byla jako pouhý fanoušek podívat na jiné běžecké události. I přesto, že jsem se pohybovala ve stejném areálu a chodila po boku běžce, výše zmíněná atmosféra se nenaplnila. Nejen, že se na mě běžci nedívali se sdílenou nervozitou, ale především mi je jasné, že jsem se já tak nedívala na ně. V předzávodním shonu je běžecké oblečení minimálně pro mě jasným znamením sdíleného očekávání. Důležitým významem běžeckého oblečení a dalšího vybavení, které úžeji souvisí s disciplinací a důrazem na zdraví, je například také jejich význam coby daru. V běžecké škole jsem velmi často při diskuzích o oblečení slýchala, že ho běžci dostali jako dárek. 32

Většina z nich se vyjadřovala tak, že jim jejich blízcí chtěli udělat radost. Provedla jsem proto tři krátké rozhovory s lidmi, kteří někoho obdarovali běžeckým vybavením. Začala jsem s informátorkou, která takto obdarovala již několikrát mne. Vyjádřila se následovně: „Jsem ráda, když tě můžu podpořit, že děláš něco pro svoje zdraví a chci, aby ti to slušelo.“ Z tohoto příkladu je patrná tendence darování „běžeckých darů“ jako souhlas a podpora péče o zdraví, péče o tělo. Můj případ je však specifický tím, že jsem dříve žádný sport neprovozovala a začala jsem s ním až v posledních třech letech. Jde hlavně o podporu toho, že se snažím na svém zdraví pracovat a měnit k lepšímu své sportovní návyky. Další rozhovor jsem pro odlišnost uskutečnila s člověkem, který obdarovává běžce, který sportuje celý život. „Jasně, že mu kupuju běžecký věci, tak mně se líbí, že je ten můj Fanda stejnej blázen do sportu jako já, nechtěla bych mít nějakýho tlusťocha, kterýho brzo srazí z nic nedělání infarkt.“ (Zuzana, 41 let) Informátorka v tomto případě nepodporuje změnu v přístupu ke zdraví, ale vyjadřuje podporu s udržováním kondice a především zdraví a tělesného zjevu. I třetí informátor tohoto typu krátkého rozhovoru o běžeckých darech uvedl obdobný názor. „Jsem rád, že se taťka udržuje takhle fit a že tu s námi dlouho bude.“ (Luděk, 19 let) Další příklad uvedu ze své zkušenosti. V březnu tohoto roku jsem ukončila pracovní poměr v menší firmě. Moji kolegové i nadřízení věděli, že běhám, protože jsem po práci často chodila běhat přímo z kanceláře. Při mé rozlučkové oslavě jsem, tak jako bylo ve firmě tradicí, dostala dárek. Kolegové mi předali dárkový certifikát na celkové vyšetření zdraví a změření kondice na „Sportovním institutu“. Při předávání zaznělo přibližně: „když už tak hodně běháš, tak ať víš, jak na tom jsi, snad ti to udělá radost.“ Vzpomínám si, že za dobu mé práce v této firmě odešlo hned několik kolegů. Jeden kolega dostal například pero, aby se mu dařilo v dalším businessu, jiná kolegyně zase dostala knihu, která souvisela s jejím dalším studiem. Firma se tak vyjádřila pozitivně a podpůrně ve vztahu k mému běhání a sama ho dala do kontextu zdraví. Tyto dary jsou jedním z příkladů toho, že běhání má společenskou podporu a je chápané jako prospěšné pro zdraví běžce. Jedná se o jakési materializované vyjádření souhlasu. Běžci se samozřejmě často dostává krom darů také slovní podpory, pochval a hecování.

33

Dalším rozměrem běžeckého vybavení je sociální prestiž, kterou může přinášet. Jak mi pověděla má informátorka a přítelkyně: „Karin, vždyť mě znáš, já bych nikam ve starých hadrech nešla, já musím mít na běhání něco pěknýho, nejvíc se mi teď líbí ta Addidas běžecká kolekce, ale mám i něco neutrálního třeba z Decathlonu. Trička měním, tak to je jedno jestli je to bída, ale kalhoty chci značkový, pěkný, když běhám třeba tady v Praze v parku.“ (Anna, 26 let) Běhání často vyžaduje po běžcích nenápadné, avšak značné investice. Jde především o investice jeho financí a s tím spojené energie. Jít si po práci zaběhat totiž znamená, že nám po práci musí zbýt ještě dostatek energie pro takovou činnost. Běhání se proto často věnují především lidé, kteří se ve svém zaměstnání nemusejí příliš fyzicky namáhat. Zároveň běhání vyžaduje i finanční investice. Přestože se zdá být nenáročné, právě běžecké vybavení, například běžecká obuv nebo mobilní telefon, vyžadují financování. Běhání tedy vyžaduje běžce schopného běhat také v tom smyslu, že si běžec může dovolit do této aktivity investovat svou energii a finance. Proto budu někdy v této práci užívat rozšíření pojmu techno-tělesná schránka na pojem společensko-techno-tělesná schránka. Běhání je technika, která má přinášet tělesné, duševní či statusové změny, ale která také vyžaduje řadu specifických společensko-techno-tělesných úprav. Na jevišti se tak odehrává zdraví prospěšná činnost, která se v zákulisí utváří společenskou podporou či souhlasem s běháním a specificky běžeckou různorodostí těla, tedy užití techno-tělesné schránky schopné běhat.

34

2.3 Naturalizace běhání Představy o zlepšování zdraví a kondice jsou rozhodně jednou ze zásadních ingrediencí, které běhání obsahuje. Běhání však disponuje ještě dalším přidruženým mechanismem, který lidi pobízí k běhání. Mezi běžci a i mimo ně se totiž o běhání hovoří jako o něčem zcela „přirozeném“. Cituji z jednoho z největších současných bestsellerů o běhání: „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.“ (McDougall, 2009) V knize Zrozeni k běhu vypráví autor nejprve o svých zraněních, kvůli nimž mu lékaři zakázali běhat. Poté se na doporučení vydává do Mexika, kde navštíví místní indiánský kmen Tarahumarů. Zde postupně proniká do tajů vytrvalostního běhání, bez moderních bot a technologií. Především tak ukazuje čtenářům, že uběhnout sto kilometrů je vlastně přirozené. Jak popisují recenze knihy: „Budete chtít vyběhnout a běžet ‘se zemí‘“ (Jestřáb, 2013). Tato kniha není jen zajímavým příběhem, ale skutečně se k ní běžci často odkazují jako k „Bibli běhání“, která je nechala prozřít a dodává jim motivaci vydržet, protože je to „přirozené“. Běhání je sice vnímáno jako sport, ale současně je právě často vnímané, a především prezentované, jako něco zcela přirozeného. Jak uvedl můj informátor: „Já jsem s běháním vlastně nikdy nezačal, prostě když jsem se jako dítě naučil chodit, tak jsem se naučil i běhat a od tý doby běhám. Lidi jak rostou, tak přestávají běhat, ale to není normální. Pro člověka je prostě běh přirozenej.“ (Martin, 23 let) Další z informátorů mi sdělil: „Snažím se běhání mít jako normální součást života. Jako když si jdu namazat chleba máslem, když mám hlad. Celej den jsem v kanceláři, pro moje tělo je pak přirozený, že si chce zaběhat.“ (František, 52 let) Dochází tak k něčemu, co nazývám naturalizací běhání. Užívám zde pojmu naturalizace v obdobném smyslu, v jakém ho užívají například gender studies. Proces naturalizace tu znamená, že na základě biologických rozdílů pohlaví je utvářena představa, že sociální rozdíly z těchto rozdílů vycházejí a jsou proto přirozené. Naturalizaci zde tedy chápu jako konstrukci představy, že něco je přirozené.

35

Nezkoumala jsem proto, do jaké míry jsou těla Evropanů schopná běhat jako těla zmíněného kmene, zajímalo mě však, jak se o tom běžci vyjadřují a jak tento proces naturalizace funguje v kontextu foucaultovské sebe-disciplíny. Běhání je soubor určitých společensko-techno-tělesných praktik. Procesem naturalizace se utváří představa o jeho přirozenosti. Ta se zakládá na představě těla jako něčeho převážně biologického a především jednotného mezi všemi lidmi na Zemi. Pokud jsou Tarahumarové schopni takto běhat, tak k tomu musí mít předpoklady, i když třeba menší, i tělo Středoevropana. O tom, jak je běhání přirozené, se píše také na řadě webových stránek. Autoři se na nich vyjadřují například takto: „Fenomén “přirozeného běhu” je podle mě vlastně jen uvědomění si základu, ze kterého vychází veškerý běh: rychlý, pomalý, asfaltový, trailový, kamenný, hliněný, bosý i obutý… všechen. Na začátku je pohyb, který je nám všem přirozený, který jsme zdědili po svých předcích, který jsme si, jak se zdá, v určité fázi evoluce “vyvinuli”, aby se nám lépe žilo. A s tímhle fundamentem, se kterým se všichni rodíme, se propojujeme pokaždé, když se odrazíme k výběhu. A kolem tohoto základu skládáme další myšlenkové, verbální

a

hmatatelné konstrukce: výkonnostní, rychlostní, objemové, podpůrné, obuté, či bosé, funkční nebo nefunkční, příjemné i nepříjemné. Ale základ je pořád stejný. Jen občas není pod nánosem našich konstrukcí vidět. A celá kauza okolo přirozeného běhu je vlastně jen upozornění na to, že tam někde dole v hloubce je něco důležitého, z čeho všechen ten běh vychází.“ (Dufek, 2011) Běžci často nemluví o tom, že se naučili běhat. Nechápou běh jako proces učení, jako kdyby se například učili hrát na klavír, ale spíše o něm mluví právě jako o něčem, co objevili, že je pro ně zcela normální a přirozené.

36

Níže přikládám fotografii samolepky, kterou jsem já i všichni ostatní běžci, kteří se zúčastnili pražského Sportisimo ½ Maratonu, obdrželi v tašce se startovním číslem. I na ní jeden ze sponzorů této běžecké události použil heslo „Zrozen k běhu!“. Tento reklamní materiál také ukazuje, jak velký důraz je v běžeckém světě kladen na přirozenost.

Obr. 1: Reklamní nálepka. (zdroj: vlastní foto, 2016)

Na myšlenku, že je běhání přirozené se váže celá řada diskuzí. Ta hlavní se točí okolo běžecké obuvi. Běžecké obuvi existuje široké spektrum typů. Od speciálně odtlumených, přes mírně tlumící, terénní, přes tzv. minimalistické boty, které simulují běhání na boso, až právě k běhání na boso. Všechny tyto typy obuvi či „neobuvi“ mají v jádru stejný cíl. Umožnit zdravé běhání, tedy omezit možná zranění. Na základě pročítání řady běžeckých webů a diskuzí o obuvi a účasti při několika osobních skupinových rozhovorech běžců z běžecké školy jsem argumenty o druzích obuvi shrnula níže. S důrazem na přirozenost běhání odmítají příznivci běhání barefoot odtlumené boty, protože si myslí, že jsou potencionálně škodlivé pro lidské tělo a chápou je jako překážku „autentického způsobu“ (Bajic, 2014: 5) běhání. Svá chodidla proto postupně přivykají barefoot běžecké technice tak, aby dosáhli „přirozeného“ běhu. (Bajic, 2014) Odpůrci této techniky však tvrdí, že naše nohy jsou již uzpůsobeny nošení bot a že tato technika má spíše potenciál tělu uškodit například zhroucením nožní klenby.

37

Konvenční běžecká obuv funguje opačně. Vychází z „přirozené“ anatomie jednotlivých chodidel a nabízí různou míru odtlumení pro určité části chodidel. Tato obuv pak následně podpírá chodidla tak, aby se nohy a tělo při běhu nedeformovaly a běžec tak mohl běžet „zdravě“.

Obr. 2: Reklamní poutač. (zdroj: vlastní foto, 2016)

Zajímavé je, že s výběrem tohoto druhu obuvi pomáhají speciálně upravené běžecké pásy, opatřené kamerou a počítačem. Prodavač požádá zákazníka, aby si na tento běžecký pás stoupl bos. Poté pás zapne, což zákazníka donutí běžet, a natáčí zezadu jeho kotníky. Pomocí os, které počítač na snímky chodidel umisťuje, je analyzován typ došlapu. Z pravidla se jedná o normální, pronační nebo supinační. Prodavač poté doporučí patřičný typ bot a zákazníka již v nich obutého znovu na páse natočí. Pokud se bez obuvi například zákazníkovi propadávaly kotníky, s pronační botou by se tak už mělo dít méně. Kromě materiálu obuvi hraje důležitou roli také velikost. Běžecká obuv totiž nemusí běžcovo tělo pouze vylepšovat a více ho uzpůsobovat běhu. Může mu i škodit. Například pokud jsou boty příliš malé. Malá velikost běžeckých bot totiž neznamená to samé, jako malá velikost běžné obuvi. Běhání má vlastní měřítka. Tělo se totiž v průběhu běhání mění. Chodidla mírně natečou, jak do nich stéká krev. Nehty ťukají o horní stěnu boty. Při sbíhání kopce se chodidlo dere dopředu, až se prsty dotýkají přední části. Chodidlo zkrátka při běhání potřebuje více prostoru než běžně. Nezkušený běžec začátečník, jako jsem byla před pár lety například já, většinou tyto informace nezná. Já jsem po prvních měsících běhání přišla hned o tři nehty na nohou.

38

Nejsou-li boty dostatečně velké, což znamená o číslo až dvě větší, nehty intenzivně ťukají o boty. Postupně se pod nimi vylévá krev. Nehty pak zčernají a pomalu upadnou. Vyprávění o poraněných nohách kvůli nošení nevhodné obuvi jsem byla svědkem velice často. Do běžecké školy například přicházeli i nováčci se zčernalými nehty. Ale i zkušeným běžcům se toto zranění stává, například při běhání několika desítek kilometrů. Náš trenér nám vyprávěl, jak se připravuje na ultratrail (ultramaraton) a pronesl: „Jsem hlavně rád, že mám zrovna slezlý nehty a je to zahojený, aspoň mě nebudou bolet.“ (David, 32 let) Obdobně pak funguje i běhání na boso. K vylepšení a dostatečnému odpružení nohy pak, ale neslouží obuv, ale vytrénovaná klenba a výtečně zpevněné kotníky. Při běhání na boso nelze mluvit o nevhodné obuvi a o zranění z ní vyplývající. Není-li však noha trénovaná velmi pomalu a speciálně, dochází ke zranění velice rychle. Ať už s výběrem obuvi skutečně pomáhá specializovaný stroj, anebo je chodidlo postupně zpevňováno speciální technikou běhu na boso, vždy je potřeba nějakým způsobem získat patřičné informace a postupy. Běhat způsobem, který se snaží minimalizovat zranění (myšleno zranění z pohybu samého, došlapů apod.), vyžaduje přizvání do hry další spoluhráče. Nestačí pouhé „biologické“ tělo, materiální pomůcky a běžecký terén. Důležitou součástí hry jsou i rady, ať už jde o rady stroje či zkušenějšího přítele a správná technika alespoň v nějaké základní míře. Vždy dochází k vylepšování těla, přidávání a změně materiálů, uplatňování informací a zkušeností. Objevovat ty správné kombinace je pro běžce důležitým tématem a častou výzvou. Běžec musí v první řadě dohlížet na to, aby se pro běhání stával dostatečně vylepšeným, tak aby vůbec mohl vytrvalostně a opakovaně běhat. Běžec své tělo přizpůsobuje běhání. Sebe-disciplinace však neznamená jen to, že člověk vycvičí své tělo, promyslí oblékací návyky a přiměje se běhat. Znamená také to, že běžec nechá běhání, aby se vpisovalo do jeho těla. A to nejen chtěnými výsledky jako je kondice, ale nechá se vystavit i riziku možných zranění. Očekávala jsem, že o přirozenosti běhání budou hovořit spíše právě běžci běhající barefoot nebo s minimalistickou obuví. Tito běžci a internetové diskuze jich se týkající sice kladou na onu přirozenost větší důraz a více se k ní odvolávají, ovšem i běžci běhající silniční běh, běhající v odtlumených botách a užívající různé mobilní aplikace a hry na běhání o této přirozenosti mluví.

39

O přirozenosti běhání hovořil také můj informátor, který v otázce přirozenosti kladl hlavní důraz na běžecký terén. „Přirozený je běhat v přírodě, a ne někde na chodníku. A když běhám u nás v Jizerkách v bahně a listech, tak se mi ty terénní boty [viz Obr. 3] vážně hoděj.“ (Martin, 23 let)

Obr. 3: Běžecká terénní obuv. (zdroj: vlastní foto, 2016)

Pro ilustraci toho, že pro něj není podstatná pro přirozenost běhání minimalistická obuv, přikládám se svolením fotografii z jeho výběhu. Běhání tak není jen chápané jako recept na zlepšení kondice či zdraví, vytváří se kolem něj představy, že si jej tělo přímo samo ze své „přirozenosti“ nárokuje. Tím se zvyšuje běžcova motivace se zlepšovat a „dosáhnout oné přirozenosti“. Naturalizace běhání je tak jedním z mechanismů, které nutí člověka k běhání. Vytrvalostní běhání si následně nárokuje dobrou kondici, svižné tělo, tedy relativně zdravého a především na sobě pracujícího člověka, který se disciplinuje k dosažení požadovaných výsledků, ale který také musí ustát jeho nepříjemnosti. Běžci v Evropě jsou schopni být namotivováni kmenem Tarahumarů, protože implicitně předpokládají, že jejich těla jsou relativně stejná jako ta jejich. V potaz nejsou brány další aspekty, které ovlivňují tělo. Obdobně v diskuzi o obuvi, v níž jsou boty buď odmítány jako kazící přirozenost a zdraví běhu, anebo jsou chápány jako pomůcka, která pomáhá biologickému tělu ke zdravému běhu.

40

Tělo ovšem není pouze přírodní, standardizované a pracující pod "zákony biologie" (Lock, Nguyen, 2010: 2). Příroda a kultura by neměly být a priori považované za něco odděleného. Tělo je třeba chápat jako situované. Evoluční, environmentální, sociální a individuální souvislosti ovlivňují nejen to, jak tělo vnímáme a vyjadřujeme se o něm, ale především i tělo samotné, a není tedy možné chápat ho jako něco čistě biologického a universálního. (Lock, Nguyen, 2010) Běhání je specificky společensky determinované. Jak uvádí Marcel Mauss v textu Techniky těla: „Polynésané neplavou tak jako plaveme my a stejně tak naše generace neplave tak jako generace předcházející.“ (Mauss, 1973: 70-71) Dle Mausse alespoň pro dospělého člověka neexistuje žádný přirozený způsob chůze. Už právě fakt, že jsme zvyklí nosit boty, proměnilo pozici našich chodidel a ovlivnilo způsob, jakým jsme zvyklí chodit. (Mauss, 1973: 74) To samé dle mého názoru platí i o běhání. Přestože nepopírám, že má většina lidských těl řadu predispozic k běhu. Krátké palce, klenutá chodidla a silné achillovky tvoří základ pro pružné odrazy. Lidský termoregulační systém s miliony potních buněk umožňuje efektivně odvádět při běhu teplo. (Hobson, 2012: 454) Ani to však dle mého názoru nestačí k tvrzení, že by existovalo nějaké universální biologické tělo, které by nějak přirozeně („od přírody“) běhalo. Mechanismus naturalizace běhání, ať už je tím naturálním chápáno cokoli, však funguje pro běžce jako motivace. Někteří běžci se tedy disciplinují k tomu, aby dostáli své „přirozenosti“, protože všichni jsme přeci byli „zrozeni k běhu“ (McDougall, 2009).

41

2.4 Dohlížet se Sebe-disciplinace běžce musí být soustavná tak, aby došlo k požadovanému zlepšování. Celé řadě běžců stačí jejich subjektivní pocit, že se cítí lépe, že se jim běželo snadněji a třeba i rychleji. Neprováděla jsem žádnou reprezentativní studii, z mého pozorování a zkušenosti však vyplývá, že převážná většina běžců své běhání nějakým způsobem monitoruje. Níže uvedu několik příkladů monitorování běžeckých výkonů. „Takhle to bylo hlavně, když jsem začínala běhat. Šla jsem do parku a běhala jsem v aleji. Nejdřív jsem po každým druhým stromu musela chvíli jít. Ale pak se to zlepšovala, uběhla jsem třeba čtyři stromy, pět, šest a pak už jsem mohla počítat, kolikrát proběhnu celou alejí.“ (Alice, 44 let) Alice tedy používala jako měřítko svého běhání počet stromů, kolem kterých dokázala proběhnout. Pro měření využívala přímo terén. Jeho využití je běžnou běžeckou praxí. Například běžci srovnávají své pocity, především míru únavy či bolest z namožených svalů, když uběhnou stejnou trasu, kterou již několikrát běželi. „Nemám rád žádný přehnaný měření různejma vymoženostma. Já mám klasicky papírovej běžeckej deníček. Tam si píšu, jakou trasu jsem byl běhat, to už přibližně jako vím, kolik je to km, ale to pro mě není hlavní. Hlavně si vždycky napíšu, jak se mi to běželo. Jestli to byla hračka, anebo jsem si málem vyblil plíce (smích).“ (Pavel, 35 let)

Obr. 4: Běžecký diář. (zdroj: vlastní foto, 2016)

Papírový běžecký deník používá také můj informátor František, který si do něj zapisuje své veškeré sportovní aktivity a který mi dal svolení si jeho deník i vyfotografovat. Považuji ho za zajímavou část materiální kultury běžce.

42

Důležitým ukazatelem zlepšování je míra bolesti. Namožení či bolest svalů je také měřítkem pro monitorování se. Běžci se často shodují, že dříve byli po určitém uběhnutém úseku více namožení, než jsou dnes, nebo že už dokáží déle běžet rychleji, aniž by je pak bolela třeba lýtka. Také vzhled těla je pro běžce indikátorem výsledků jejich běžeckých snah. Pochopitelně jde především o efekt zeštíhlení či vyrýsování těla. Já se například často dívám na svá lýtka, která jsou nyní mnohem svalnatější a na kterých mohu pozorovat vystupující svaly. Jak jsem již zmínila v samém úvodu práce, říkám jim tajně „běháky“. Je pravda, že se mi z estetického hlediska nelíbí, ale vnímám je pozitivně a mám je ráda, protože jejich objevení chápu jako ukazatel toho, kolik jsem již dokázala naběhat kilometrů. Další způsob monitorování výběhu umožňují běžné hodinky. Umí běžci odměřit, jak dlouho běžel. Doba běhu je jednou z hlavních kategorií pro monitorování zlepšování. „Ze začátku, když jsem trénoval na maraton, tak jsem běhal hlavně časy. Měl jsem plán od Škorpila, jak dlouho mám každej den běžet. Takže jsem vzal akorát hodinky a šel jsem běhat.“ (Pavel, 35 let) Měřítkem je i porovnání se s dalšími běžci. Jak mi vyprávěl pan František: „Jako pocitově mám radost, když se zlepšuju. Jako pocitově, když se mě běží líp. Nebo že vydržím třeba u nás s těma chrtama1. Oni, že jo, běžej desítku. Tak jsem s nima třeba vydržel 4 km pak 5, 6. Prostě kouknou na hodinky, řeknou že běžej třeba [tempo] 5:20. To je pro mě strašně rychlý. Vydržel jsem s nima 2-3 až jednou i 4 km, jsem vydržel. Spíš jsem měl motiv, že vydržím tempo s těma lepšíma běžcema. To pro mě byl hnací motor.“ (František, 52 let) Ukazatelem zlepšování může při běhání být také počet opakování. Kolikrát například týdně byl člověk běhat. Kolikrát běžel krátkou či dlouho trasu a podobně. Příležitostným, o to však zásadnějším porovnání výkonů, jsou výsledky z běžeckých závodů či událostí. Kromě toho, že si tak běžec například porovnává, za jak dlouho uběhl daný závod minulý rok s tím, jak to zvládl letos. Porovnává se i s ostatními běžci. Běžeckými událostmi myslím nějakou běžeckou akci, která je relativně oficiálně uspořádaná a při které dochází k změření běžcova času, který potřeboval na oficiálně změřenou trasu. Nejčastější jsou závody na 10 km, ½ maraton (21,0975 km) a maraton (42,195 km). K tomuto porovnávání výkonů dochází nejméně na třech úrovních. Výrazem „chrti“ jsou v běžecké škole označování ti nejrychlejší běžci, kteří běhají v nejrychlejší skupině. Pozn. autorky. 1

43

Prvním porovnáním je porovnání si výkonu s předchozími obdobnými závody. Běžec se tak porovnává sám se sebou v čase. Druhý typ porovnání vychází z masovosti běžeckých akcí. Běžec je při takové akci obklopen dalšími běžci a má tak na vlastní oči možnost porovnávat, jak rychle běží. Vizuálně porovnává, kdy jeho tělo proběhne cílovou linií oproti tělům jiných. Porovnává si ale také viditelnou míru únavy či hlasitost dechu ostatních. Běžci se však často vyjadřují, že tento druh porovnání pro ně není směrodatný. Při velkých masových akcích se totiž na jedné trati potkávají jednak běžci běžící maraton, ale třeba také štafetoví běžci (délka trasy se tak rozdělí na několik dílů). Zásadní pro nemožnost absolutně porovnávat výkon na závodech podle toho zda vidím, že ten člověk doběhl přede mnou, je také to, že běžci nevybíhají najednou. Na akcích čítajících deset až patnáct tisíc lidí jsou běžci pro start rozděleni do koridorů. Koridory jsou za sebou řazené oddělené sekce, do kterých se běžci řadí podle předpokládaného času, který na závod potřebují. Nejrychlejší běžci tedy startují první a nejpomalejší poslední. Jelikož je zájem o tyto akce obrovský, dochází k vyprodání startovních čísel (vstupenek na závod) několik měsíců dopředu. Řada běžců se pak závodů nemůže zúčastnit a prodá svůj lístek někomu jinému. Ten však již musí startovat v koridoru podle času, který si nahlásil původní majitel startovního čísla. Běžci si jsou při závodu vědomi, že ostatní běžci s nimi nestartovali najednou, že mohou běžet jiný typ závodu a také vědí, že se nemohou spolehnout na představu, že startovali ve skupině běžců, kteří očekávají podobnou dobu běhu jako oni. Porovnání se tzv. na vlastní oči tak běžci neberou vážně, protože vědí, že ten člověk, kterého vidí, že dobíhá před nimi, mohl závod klidně běžet o 15 minut déle než oni. Na velkých masových akcích je proto zásadní využívání čipů. Čipy jsou umístěny nejčastěji na zadní straně startovního čísla. Při proběhnutí startem a cílem je běžcův čip zaregistrován a běžcovi se tak měří skutečná doba, kterou na trase strávil, nikoli pouze čas od oficiálního startu závodu. Po proběhnutí cílovou čárou je také běžné, že běžec automaticky obdrží SMS s časy. Přestože běžci často formulují své motivace účasti na těchto akcích ve smyslu, že chtějí „změřit na živo síly s ostatními“, přiznávají, že k tomuto měření sil nedochází přímo „na živo“ při samotném běhu. K zásadnímu srovnávání se dochází, až když se běžec na internetu podívá na tabulky s oficiálními výsledky.

44

Na obrázku níže si například já můžu porovnat výsledky z půlmaratonu s předním českým vytrvalostním běžcem. K hlavnímu porovnání tedy dochází přes technologie zpětně na monitorech, i přesto, že jsou běžci fyzicky na stejné trati.

Obr. 5: Tabulka výsledků. (Run Czech, 2015)

Otázkou porovnávání se a přímo soupeření prostřednictvím technologií se budu důkladněji zabývat v další části diplomové práce, kde se budu více zaměřovat na zábavní aspekty běhu. Pro běžce jsou běžecké závody často důležité, protože fungují jako zkouška. Podle Foucaulta jsou právě zkoušky důležitou části disciplinace, protože ověřují dosaženou úroveň výcviku a zaručují srovnatelnost výkonu jedince s ostatními. (Foucault, 2000: 228-229) Uběhnout nějaký oficiálně pořádaný závod je pro běžce zkouška. Je to jakési oficiální ověření, že dosáhl v běhání určité úrovně. Uběhnout oficiální maraton a uběhnout si jeho vzdálenost jen tak sám někde v lese nenabývá stejné hodnoty. Masovější závod znamená alespoň do určité míry oficiální autoritu, která dokládá, že běžec danou vzdálenost za daný čas skutečně uběhl. Navíc běžci, kteří splní limit určený pro dané vzdálenosti, dostanou nějaké materiální osvědčení. Mohou to být medaile, diplomy, náramky, odznáčky a podobně. Výsledky z takových závodů proto tvoří vlastní speciální a důležitou kategorii pro běžce při jeho srovnávání se a při jeho monitorování vlastních výsledků. Velmi rozšířeným způsobem monitorování běhání je přizvání do hry GPS signál. GPS dokáže evidovat naši polohu. Existují různé přístroje, které s tímto signálem umí pracovat a dokáží tak běžci utvářet velmi konkrétní a přesné údaje o jeho běhu. Sama jsem zvyklá na měření pomocí GPS. Běhám s mobilem, na kterém mám staženou aplikaci Endomondo. Tato aplikace je jednou z nejrozšířenějších a v mnohém z ní budu vycházet, jelikož s ní mám největší zkušenost. Praktické užívání této aplikace mi také umožnilo lépe zkoumat prostředí sdílení výkonů na webových stránkách a sociálních sítích.

45

Tato aplikace, stejně jako jí podobné, funguje na mobilním telefonu anebo na speciálních sportovních hodinkách. Je pro ně podstatné, aby měly přístup k GPS signálu a aby byly dostatečně nabité. Při zahájení výběhu je nutné aplikaci zapnout a ta už sama měří a analyzuje daný běh. K interakcím mezi běžcem a těmito aplikacemi se budu ještě vracet v dalších kapitolách. Hlavními údaji, které aplikace pro běžce připraví, jsou uběhnutá vzdálenost a čas. Z nich dále vyplývá například běžecké tempo. Po výběhu aplikace všechny údaje shrne do přehledných tabulek a grafů. Běžci se poté na tyto tabulky a grafy dívají a hodnotí se.

Obr. 6: Graf výběhů. (Endomondo, 2016)

„Časy se liší, hlavní je vzdálenost, abych mohl říct: jó, za měsíc jsem uběhnul tolik a tolik. V hlavě abych měl, že je splněno.“ (Milan, 29 let) Většina běžců, kteří při běhání využívají nějakou sledovací technologii na principu GPS, s ní má ambivalentní vztah. Já například používám měření naprosto při každém svém výběhu. Níže popíšu, jakým způsobem s aplikací před, během i po výběhu interaguji. Některé výrazy jsou kurzívou, protože jsem chtěla poukázat na to, jak intenzivní můj vztah s aplikací je. Aplikace pro mě není jen prostředek pro měření výběhu, náš vztah je mnohem osobnější a určitým způsobem vzájemný. Jsem na měření natolik zvyklá, že pokud vidím, že můj mobil není dostatečně nabitý, aby vydržel zapnutý hodinu až dvě, raději čekám doma, než abych šla běhat bez měření. Můj mobil dokáže přijímat GPS signál pouze na otevřeném prostranství a trvá mu to řádově od několika sekund do několika minut, než se na signál napojí. Pokud je venku zima, nejraději bych okamžitě vyběhla. Musím však počkat než se mobil připojí. 46

Protahuji se, poskakuji a pro okolí předstírám, že se chci rozcvičit. Ve skutečnosti, ale nervózně čekám, kdy se už na displeji hodlá objevit požadované „GPS ok“. Kdybych totiž vyběhla ještě předtím, než se signál objeví, aplikace by mě nespravedlivě okradla o desítky, nedej bože, stovky metrů, ovšem čas by již běžel, tudíž by mi neférově naměřila pomalejší tempo. Když se signál načte, zmáčknu tlačítko start. Z mobilu na mě promluví pro mě už důvěrně známý hlas a zavelí „Go!“. Vyběhnu. Mobil si uložím do kapsy. Pro jistotu ho ještě za chvíli znovu vyndám, abych zkontrolovala, že metry a čas se skutečně načítají. Už mě takhle aplikace několikrát podvedla. Ukazovala, že signál přijímá a přitom se nic nenačítalo. Někdy se také stane, že přestane na chvíli měřit i když z mého pohledu přijímání signálu nic nebrání. V těchto okamžicích je pro mě moje běhání na chvíli narušené, právě proto, že nebude zaznamenané správně. A mám na ni vztek. Naprosto odlišné jsou moje pocity, když například běžím tunelem. V tunelu aplikace po chvíli ztratí signál a přestane kilometry měřit. Za to se na ni nezlobím, protože za to nemohla. Aplikace někdy umí i tyto výpadky dopočítat a připojit uběhlou část bez signálu k trase. Když toto udělá, tak pak mám pocit, že je ke mně férová. Musím se ale přiznat, že někdy se neférově chovám i já k ní. Například, když běhám ve městě a musím na semaforu čekat na zelenou. V takové chvíli aplikaci zastavím, aby neměřila, když stojím. Po tom, co se objeví zelená, bych ji teoreticky měla hned zapnout, aby zase začala měřit. Často se však přistihnu, že ji schválně zapnu, až když silnici přeběhnu. Jelikož aplikace chápe, že jí někdy vypadává signál nebo že se signál zkrátka někdy ztrácí, a umí tuto část dopočítat. Myslí si, že by měla dopočítat i ten kousek přes silnici. Čas k této vzdálenosti však žádný už nepřipočítá a počítá až od chvíle, kdy jsem ji opět zapnula. Naměří mi tak na chvíli vyšší rychlost. Dokážu ji takhle, i když s výčitkami svědomí, obelstít. Může to vypadat, že přeci podvádím sama sebe. Já však vím, že mi aplikace taky kolikrát něco správně nezapočítá, a tak jí to zkrátka oplácím. Takovou hru spolu zkrátka hrajeme. Při prvních kilometrech se ještě zahřívám a běhání je pro mě těžší. Čekám průběžně až se mi z kapsy či do sluchátek konečně ozve hlas mé aplikace a řekne mi, že už jsme uběhla další kilometr. Někdy si skutečně říkám: „no tak prosím, už to řekni.“ Většinou běhám něco mezi pěti a patnácti kilometry, vzácně i kolem dvaceti. Když se po několika kilometrech dostanu do takového automatického stavu, při kterém mé myšlenky zvolna bezstarostně poletují a v podstatě nemyslím na nic, do stavu, který jsem pro tuto diplomovou práci nazvala běžeckým transem, pak přestanu svou aplikaci tolik vnímat. Vím, že slyším, co říká, ale hned to zase zapomenu. Běhám spíše po už známých trasách, takže vím, kolik kilometrů to celkem přibližně bude.

47

Jakmile mi začnou docházet síly, stane se aplikace při mém běhu opět významná. Častěji se dívám na mobil a prosím ji, aby počítala rychleji, aby už ukázala vyšší počet uběhnutých kilometrů. Nesmlouvá se mnou, měří pořád stejně. Jedinou mojí šancí, jak nabrat dech, aniž by mě aplikace potrestala změřením času při prostoji, je ji na chvíli vypnout. Okamžitě se pro mě změní atmosféra. Jakoby se aplikace chvíli nedívala. Odpočívám a rozhlížím se kolem. Pokud jsem právě na hezkém místě, udělám třeba několik fotografií, které později doma nahraju do aplikace k záznamu o výběhu. Vím, že nesmím stát dlouho, protože jinak bych vychladla a běželo by se mi pak hůře. Vyběhnu a opět aplikaci zapnu. S oním stisknutím se okamžitě vrátím do jakéhosi „svého běžeckého módu“. Někdy se mi znovu podaří dostat se do zautomatizovaného stavu, do onoho transu, který mi dokáže vyčistit hlavu, někdy ne. Pokud ne, začíná pro mě být aplikace mým hlavním motivátorem. Běžím a zase čekám, až mi řekne, že už je další kilometr. A po čase se skutečně z kapsy ozve automatický, ale pro mě právě konejšivý hlas, „Seventeen kilometres in one hour, forty nine minutes…“ Jakmile doběhnu zpět domů, ihned na aplikaci ukončím výběh a čekám, než se načte do kategorie historie. Moje aplikace se mnou běhá už téměř tři roky. Kolikrát opravdu cítím, že bych se s ní chtěla pohádat, protože při mém výběhu neodvedla dobrou práci nebo jí vypadával signál. Někdy na ni mám zkrátka vztek, protože mi subjektivně připadá, že běžím rychleji, ale aplikace to svým měřením nereflektuje. Aplikace nabízí i možnost manuálního vložení uběhnutých kilometrů, ovšem ty se pak pochopitelně zobrazí bez mapy, a tak nepůsobí důvěryhodně. Aplikace při mém běhání funguje jako dozorčí. Kontroluje neúprosně, jak rychle a daleko běžím. Kontroluje to právě tím, že mé běhání měří a dává mu tak podobu konkrétních čísel. Kategorizuje můj výběh. A já vím, že bude zařazen do tabulek a grafů v mém profilu. Chci, aby mi výběh takto měřila. Vybrala jsem si ji a ráda ji používám. Na druhou stranu mi vadí, jak vystupuje jako víceméně objektivní chladný stroj. Stroj, který pomocí moderních technologií můj výběh přesně změří a je mu jedno, jestli jsem se cítila, že zrovna běžím skvěle nebo ne. Každá aplikace funguje trochu jinak a každý mobil má jinou kvalitu připojení. Ta moje aplikace a z vyprávění ostatních běžců vím, že ani jejich aplikace a měření nejsou vždy zcela objektivní. Aplikace zkrátka někdy nefunguje. Vypadává ji signál. A navíc, jak jsem vyprávěla výše, ji dokážu i malinko přelstít. Právě tím, že vystupuje jako neomylný stroj, který měří přesně, a přitom vím, že se často plete, k ní cítím někdy zlost.

48

Nikdy mě však nenapadlo se s aplikací zkusit skutečně pohádat. Na rozdíl ode mě se k tomu můj informátor Milan jednou odhodlal. Vyprávěl mi, že se v prosinci 2015 účastnil jedné z výzev naší aplikace. Výzvu utváří sama aplikace, nebo nějaká sportovní skupina, anebo ji může založit sám uživatel. Seznam výzev je pak přes aplikaci dostupný všem uživatelům. Milan se pravidelně účastní měsíčních výzev jedné velké běžecké organizace. Výzva spočívá v tom, že jeden z členů této organizace se stává vyzyvatelem. Podstatou výzvy pak je, že je třeba ho předběhnout. Předběhnout znamená, že musíte uběhnout za libovolný čas, ale v daném měsíci, větší počet kilometrů než on. Výzvy se účastní stovky běžců. Vítěz takto oficiálněji organizovaných výzev může obdržet i nějakou cenu. Cenu obdrží také běžci do určitého pořadí. Průběžně můžete sledovat, jak si v pořadí oproti ostatním běžcům vedete. Vidíte přímo jejich uživatelská jména, takže se v rámci celkové výzvy odehrává velké soupeření mezi běžci, kteří jsou na stupních kolem vás. Milan se tedy v prosinci této výzvy účastnil. Podařilo se mu mít na Silvestra ráno o 15 km více než běžci za ním, čímž si zajistil, že se v pořadí vejde do limitu pro obdržení ceny. Vyprávěl mi, že z toho měl velkou radost a že při cestě na silvestrovskou oslavu se ještě chtěl svým náskokem pokochat. Jistý Mirek, před kterým měl Milan náskok, však ještě toho dne uběhl 17 km. Milanova nálada tak byla na bodu mrazu. Se smíchem mi líčil, že mu to nedalo a ještě než padla půlnoc, opustil na chvíli oslavu a běhal po městě v nesportovním oblečení sem a tam jen, aby Mirka, kterého zná jen přes aplikaci, opět předběhl. To se mu povedlo. Aplikace výkon změřila a uložila na mobil. Jeho poslední noční výkon se mu však prý z neznámých důvodů nezaznamenal na jeho internetový profil. Milan byl na aplikaci prý neskutečně rozzuřený a rozhodl se, právě na rozdíl ode mě, že se s ní skutečně pohádá. Vyhledal si v ní kontakt na její správce a napsal jim rozhořčený email, že požaduje, aby se mu jeho poslední výkon načetl i na jeho profil. Vyprávěl mi, že email napsal velmi vulgárně, protože si chtěl hlavně vybít vztek a vůbec nevěřil, že by mu mohl někdo odepsat. Žádný email s odpovědí mu nepřišel. K jeho obrovskému překvapení se mu ale druhý den na aplikaci kilometry skutečně načetly a Milan cenu vyhrál. Na těchto dvou příkladech jsem chtěla především zdůraznit, jak intenzivně se při běhání uplatňují právě i ne-lidští účastníci běhání, kteří mají své osobité a často i nepředvídatelné role.

49

Já k měření výběhu používám mobilní telefon. Praktičtější jsou však zřejmě běžecké hodinky, jelikož jsou tvarem přizpůsobeny, aby běžci držely na ruce, a není tak potřeba ukládat mobil do kapes. Běžecké hodinky přináší při běhu informace také mé informátorce Alici. Vyprávěla mi o nich následující: „Ty hodinky, to byl dárek od mýho přítele. Mám na ně takovouhle úžasnou taštičku, aby byly v teplíčku v pelíšku. [viz foto] Dostala jsem TomTomy hodinky, který jsou teda s GPSkou, k tomu je ještě hrudní pás. To se přiznám, ten jsem nikdy nepoužila. Tepová frekvence mě nějak nechytla. Spíš jsem do ní ještě nedozrála, vím, že někdo to sleduje jako blázen. Mně psychicky dělá dobře, že se podívám, jak dlouho běžím a hlavně, že se podívám, kolik mám uběhnuto. To je pro mě dokonalý. Když si to pak píchnu do počítače, mám na to účet, je to spárovaný. Hned se podívám na leteckou mapu, kudy jsem běhala. Ten vrstevnicovej pohled, to je pak moje odměna. Teď tam je i délka kroku. Jsou tam nastavené výška a váha. Vlastně to měří GPSka, takže je to přesný. Když se tam podívám, tak tam mám, kolikrát a kolik jsem běžela. Ráda se takhle koukám, jestli se aspoň trošinku zlepšuju.“ (Alice, 44 let) Alice pro svůj přístroj měření běhání dokonce vyrobila ochrannou taštičku, což dokládá, jak důležité pro ni tyto hodinky jsou.

Obr. 7: Běžecké hodinky s taštičkou. (zdroj: vlastní foto, 2016)

50

Nevýhodou běžecký hodinek může dle běžců být to, že nehlásí počet kilometrů nahlas. Některé hodinky však umí při každém kilometru například zavibrovat nebo pípnout. Stejně jako mobilní aplikace, tak i tyto hodinky po zapnutí dodávají běžci informace ve chvíli, kdy to samy uznají za vhodné a nejen ve chvíli, kdy se běžci na hodinky či mobil sami podívají. Jak již Alice naznačila, dalším měřítkem, podle kterého se někteří běžci orientují, je měření tepové frekvence. K jejímu měření se používá speciální pásek, kterým se obepne hrudník. Ten pak snímá rychlost tepu. Směrodatné jsou pak pro běžce tepové zóny, které se dají individuálně vypočítat v poměru k tzv. klidové tepové frekvenci. Monitorování pak spočívá v tom, že běžec sleduje, jak dlouho běží v určité tepové frekvenci, která je určena například pro spalování tuků, zvyšování výdrže a podobně. Určování vhodné tepové frekvence pro jednotlivé druhy tréninků je individuální. Mobilní aplikace umožňují zadat i množství dalších individuálních informací. Ty pak následně individualizují data, které aplikace utváří. Běžné je svěřit se aplikaci s výškou, váhou a věkem. Na tyto údaje bere aplikace zřetel při utváření informací například o objemu spálených kalorií. K většině těchto aplikací patří také jejich virtuální účet, ve kterém je možné data ještě více analyzovat, sledovat a porovnávat s přáteli, či se všemi uživateli aplikace. Sdílení výkonů na internetu je při běhání často chápané jako motivační. Běžec totiž dobrovolně prezentuje své výkony a dostává se mu tak požadované zpětné vazby a kontroly zvenčí. Ty dále podporují jeho vlastní sebe-disciplinaci, a proto jsou chápané jako motivační. Obdobně funguje mechanismus podpory přátel, rodiny a dalších, kdy se běžci dostává pochval či běžeckých dárků. Jde o pozitivní motivování, které je však také formou vnější kontroly. Foucaltův Panopticon měl uprostřed dozorčí věž. Vězni nevěděli, kdy se dozorci opravdu dívají, a tak k disciplinaci stačila pouhá přítomnost věže. V dnešní sebe-disciplinaci ani tato věž potřeba není. Jednotlivci si již disciplínu internalizovali a disciplinují se sami. Tuto sebedisciplinaci však stále podporuje systém toho, že na sebe jedinci dohlíží právě i navzájem. (Parusníková, 2000: 140) Mezi vlastním dohledem nad sebou a dohledem druhých existuje ještě „delegovaný“ dohled. Běžci mohou delegovat část sebe-dohlížení právě na svou mobilní aplikaci. Je možné na ní nastavit různé cíle a k jejich splnění pak aplikace průběžně samostatně vybízí. Například naplánovat počet uběhnutých kilometrů za měsíc. Aplikace pak běžce sama upomíná k tomu, že je čas jít běhat.

51

Neexistuje přesná hranice mezi tím, kdy je toto sebe-sledování praktikováno s pomocí biologických, sociálních či technických účastníků běhu. Mohlo by se zdát, že pouhé počítání předběhnutých stromů v aleji je jakési přírodní monitorování, jelikož jde o to, kolik stromů běžcovo tělo překonalo. Už jen to, že jsou stromy od sebe vzdáleny nějak pravidelně, protože je v aleji někdo plánovaně zasadil, svědčí o jejich socialitě a samotné počítání je společenskou záležitostí. „Sociální a technologické je [totiž] vtěleno v sobě navzájem.“ (Law, 2009: 147) Používání obyčejných hodinek běžci neoznačují za využívání moderních technologií, za které však již hodinky s měřením GPS považují. Hodiny a čas jsou pro ně však běžné. Základnější aplikace nabízejí analýzu uběhnuté vzdálenosti a času. Ty složitější pak analýzu personalizují podle výšky, váhy či náročnosti terénu. Řada aplikací sledujících běhání umí sledovat také počet přijatých a spálených kalorií a další. Kromě mnou oblíbené a výše zmíněné aplikace Endomondo, existuje i mnoho dalších. Například aplikace Superlife. Na webových stránkách této aplikace stojí: „Superlife je o chuti změnit se a zlepšovat se pomocí sportu a pohybu. Přidej se ke komunitě a nauč se s její pomocí, jak se zdravě hýbat a zdravě žít. Pomůžou ti s tím naši patroni i články v blogu. Přidat se může každý, ať už se hýbe pro lepší vnitřní pocit, pro výkony i pro zábavu. Pojď do toho s námi, žij Superlife.“ (Superlife, 2015-2016) Moto této aplikace vysloveně uvádí, že sdílením svých sportovních výkonů a stravy, jejím následným analyzováním a s pomocí nových informací dojde ke zlepšení zdraví. Snahy o utváření, hromadění a analyzování dat o běhání vědecky s využitím co nejvíce moderních technologií, lze zařadit mezi tzv. techniky sebe-kvantifikování (z angl. quantified self). V rámci těchto technik se jedinci sami angažují při sledování biologické, fyzické, behaviorální či environmentální informace o sobě samých, a to buď individuálně, nebo ve skupinách. Zásadní je proaktivní přístup k získávání informací a vlastní přičinění. Sledovat a analyzovat lze různorodé množství informací jako například váha, únava, nálada, využívání času, kvalita spánku, kognitivní schopnosti, studijní strategie či právě sportovní výkony. (Swan, 2013: 85). Pro rozbor běžeckých výkonů a jejich vlivu na tělo tedy lze sledovat různorodé ukazatele. Potřeba možnosti srovnávat své běžecké výkony a sledovat například zlepšování vede běžce ke kategorizacím jednotlivých prvků či vektorů běhu (hmotnost těla, rychlost, čas a podobně). Běžecký výkon, potažmo běžcovo tělo, se tak stává něčím porovnatelným. 52

Tělo vystavené disciplinaci, které je vědecky zkoumané, kalkulovatelné, a to formou různého vyšetřování, testování a právě jako například u běhání monitorování, patří mezi hlavní prvky Foucaultovy anatomo-politiky. (Parusníková, 2000: 134) Anatomo-politika je jedním ze základních projevů biomoci související se „vrůstající objektifikací a manipulací s lidským tělem“ (Lock, Nguyen, 2010: 24). Biomoc „operuje v poli disciplinování těla, optimalizací jeho schopností a sil, zvýšení jeho užitečnosti, poslušnosti a integrace do systému ekonomické produktivity“ (Parusníková, 2000: 134). V anatomo-politice vychází správa populace z možnosti s ní racionálně kalkulovat, statisticky ji analyzovat a utvářet o ní abstraktní ukazatele. (Parusníková, 2000: 135-136) Při sledování vlastního běhání dochází k přijetí tohoto modelu správy populace. Tento model je aplikován na správu sebe samých. Běžci si, ať už pomocí srovnávání počtu předběhnutých stromů při různých výbězích nebo pomocí detailního sběru dat pomocí aplikací s GPS a měřením tepové frekvence, utváří množství počitatelných kategorií. Ty poté sami nebo také pomocí aplikace analyzují a vyhodnocují. Podle nich se následně mohou sebe-dohlížet, a tím se sebe-disciplinovat k lepším výkonům. Ty slibují zlepšení nálady, kondice a tedy i zdraví.

53

2.5 Imperativ zlepšování Běhání je často chápané jako recept na zdraví, s čímž se pojí recept na mladistvější tělo a krásu. Svou povahou spadá do foucaltovského principu zodpovědného občana, který sám aktivně pracuje na tom, aby byl kvalitnějším a ekonomicky výhodnějším členem společnosti. Tato tzv. práce sám na sobě klade neustálý nárok na zlepšování se. V podstatě všichni běžci, se kterými jsem mluvila, včetně mě, mají snahu se nějakým způsobem v běhání zlepšovat. Každý na sebe klade jiné nároky, ovšem přání se zlepšit sdílí většina z nich. Navíc záplava běžeckých publikací je plná návodů na zlepšování vytrvalosti, rychlosti či techniky běhu. Imperativ zlepšování je tedy často nedílnou součástí současného běhání. Zlepšování je totiž niternou součástí disciplíny. Jak píše Foucault, výcvik při disciplinaci musí mít „pokrokovou spojitost“ (Foucault, 2000: 233). Dosahování pokroků právě vyžaduje stále přísnější a přísnější cvičení. (Foucault, 2000). Sebe-disciplinace běžce není nijak odtržená od jeho ostatního života. Lidé jsou naučení například z tradičního školního systému na určité principy pedagogiky. Jedním z nich je právě postupování od jednoduššího úkolu ke složitějšímu, těžšímu úkolu. Běžci toto pak aplikují i sami na sebe. V souladu s tím na sebe postupně kladou vyšší a vyšší nároky a pracují na svém průběžném zlepšování. Imperativ zlepšování, který je součástí běhání, má však současně i velmi pragmatickou rovinu. Začínající běžec se musí většinou vypořádávat s únavou a velmi často také s bolestí svalů. Při opakování cvičení si tělo postupně na zátěž zvyká a přizpůsobuje se jí. Běžci obecně, dlouhodobě nechtějí zažívat bolest. Je proto logické, že pokud při uběhnutí 3 km prožívají bolesti, chtějí se jich zbavovat, aby již tyto nepříjemné pocity při uběhnutí této vzdálenosti nemuseli zažívat. Mechanismus imperativu zlepšování tímto způsobem funguje společně s podněty z těla. Tělo zažívá bolest a běžec musí trénovat, aby už při stejném výkonu bolest zažívat nemusel. Na druhou stranu klade imperativ zlepšování ihned další nároky. Pokud běžce už tělo při uběhnutí 3 km nebolí, proč by nešel běžet 5 km nebo nezvýšil rychlost? A postup se opakuje. Disciplinární moc tak vládne také pomocí mírného mučení, které však člověk na sobě vykonává dobrovolně. S imperativem zlepšování mohou také souviset přání běžců moci se zúčastnit nějakých běžeckých událostí. Imperativ zlepšování funguje sice převážně individuálně dle schopností jednotlivého běžce, současně však obsahuje i určité milníky. Běžci si většinou sami určují nějaké své cíle, které pak mohou zaběhnout i sami v lese. 54

Na druhou stranu existují i oficiálnější milníky. Pokud běžec dokáže uběhnout pouze 3 km, nemůže uběhnout žádný maraton. Běžec se proto chce zlepšovat, aby se například mohl nějaké takové běžecké události zúčastnit. Jak argumentuje Giddens, v dnešní době se člověk sám sebe neustále ptá na to, co vlastně v životě chce dělat, čeho chce dosáhnout nebo kým se chce stát. Život je chápán jako dosahování cílů a podle toho se ho jedinci snaží konstruovat. (Giddens, 1991) Jsou-li běžcovými cíli právě například dobrý zdravotní stav, fyzická kondice, mladý vzhled nebo samotné uběhnutí maratonu, běžec na těchto cílech takzvaně pracuje, což znamená, že se jich snaží postupně dosáhnout. Postupně dosahovat cíle znamená se zlepšovat, a proto imperativ zlepšování hraje tak důležitou roli v běhání coby sebe-disciplinaci. Běhání jako technika si pro své uskutečňování nárokuje individuálně specifickou společensko-techno-tělesnou schránku. Jelikož nestačí pouze nějak běhat, je třeba běhat správně a klást na sebe nároky zlepšování, také tato schránka se musí vylepšovat. Ať už zjišťováním informací o nejlepší technice, laděním nejlepších kombinací běžeckého oblečení, koncentrováním mysli nebo, a to především, zpevňováním a vycvičováním těla. Mechanismus běhání není chápán jen jako jakási nadstavbová aktivita, která může pomáhat při zlepšování kondice a tedy zdraví. Běžci se k ní odvolávají jako ke zcela přirozené aktivitě. Běhání má kolem sebe auru přirozeného pohybu. Přirozenost zde vystupuje jako jakási norma, čímž není běhání chápané jako něco navíc, ale jako něco, co by pro člověka mělo být zcela normální. Tímto způsobem naturalizace běhání si běžci svou sebedisciplinaci ještě více internalizují. Na běhání je třeba stále pracovat. Běžci se chtějí zlepšovat a dosahovat požadovaných výsledků. Běžec se proto sleduje, aby toto zlepšování či zhoršování mohl monitorovat. Běhání se proto musí stávat počitatelným. Nabízí proto řadu kategorií, které lze sledovat, analyzovat, a dále také výsledky a grafy, kterými se lze motivovat k dalším běhům. Vytváření porovnatelných kategorií je totiž základem pro možnost sebe-správy. Běhání je způsobem sebe-správy, je s použitím Foucaultova výrazu jednou z technologií sebe sama či technologií já (z angl. technology of the self), které mají proměňovat mysl i tělo. Tyto techniky jsou ztělesněné (z angl. embodied) a zakoušené tak, jako by byly přirozené (Lock, Nguyen, 2010: 18).

55

Při této sebe-správě se musí běžec sebe-disciplinovat. Tato sebe-disciplína funguje pomocí představ o zlepšení zdraví, kondice, uklidnění mysli. Nejen, že běhání těží z představy, že by mělo být „přirozené“ starat se o své tělo, ale často je podporováno přímo vírou v „přirozenost“ vytrvalostního běhání, a tím jeho nároku být normální, běžnou součástí života.

56

3 Běhání hrou V předcházejícím oddílu diplomové práce jsem se zabývala odpověďmi na první část své výzkumné otázky. V tomto oddílu se zaměřím na její druhou část, která zní „jakými způsoby je běhání odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě?“ Použiju-li opět Goffmanovu terminologii, tak se na venek „na jevišti“ sice může odehrávat „hra“ disciplinovaného, na své zdraví dbajícího běžce, v zákulisí se však mohou odehrávat hry úplně jiné. (Goffman, 1999) Jak jsem již argumentovala v předcházející části práce, patří mezi hlavní motivy a mechanismy udržování běhání důraz na zlepšení zdraví a kondice. Způsoby, kterými se běhání u běžců jako aktivita udržuje, však neplynou jenom ze sebe-disciplinace běžce, z jeho odhodlání vydržet. Z vlastní zkušenosti, z pročítání webů, knih a provádění rozhovorů se mi jeví, že se běžci chtějí také především bavit. Běhání je aktivita, kterou lze uskutečňovat různými způsoby. Otvírá široký prostor, který běžci uchopují či prožívají často velmi odlišně než „pouze“ jako sebe-disciplinaci nebo jako radost ze splněné dřiny. Jak jsem již uvedla v samém úvodu této práce. Jeden z teoretiků sportu Pierre Bourdieu komentoval běhání takto: "Gymnastika či další striktně na zdraví orientované sporty jako jsou chůze či jogging, které na rozdíl od míčových sportů nenabízí žádné soutěžní uspokojení, jsou vysoce racionální a racionalizované aktivity. Za prvé je tomu [podle autora] tak, protože předpokládají pevnou víru ve svůj smysl v odložených a často nehmatatelných výhodách (například ochrana před stárnutí, což je abstraktní výhoda, která existuje jen odkazováním se na určité teorie). A za druhé, protože v obecné rovině mají význam jen skrze odkaz k důkladné, teoretické a abstraktní znalosti účinků a výsledků cvičení, které je samo o sobě často redukováno, jako v gymnastice, na sérii abstraktních pohybů, rozložených a přeorganizovaných, které jsou v opozici vůči totálním pohybům každodenních situací…" (Bourdieu, 1978: 838-839). "Je tedy pochopitelné, že tyto aktivity mohou být jedině zakořeněny v asketických dispozicích vzestupně mobilních jedinců, kteří jsou připraveni najít své uspokojení v úsilí samotném a přijmout - tak jako je celý smysl jejich existence - odložené uspokojení, které bude odměnou za současné utrpení." (Bourdieu, 1978: 839).

57

Za prvé mě zde zaujal výrok, že by běhání, jakožto na zdraví orientovaný sport, nemělo přinášet žádné soutěžní uspokojení. Bourdieu tento text vydal v roce 1978. Můj výzkum se zaměřuje na běhání v současnosti. Má zkušenost mi říká, že běhání může přinášet i soutěžní uspokojení, a proto si pokládám tuto otázku: Nabízí běžné neprofesionální běhání v současnosti nějaké soutěžní uspokojení? Druhá myšlenka, kterou jsem nalezla v textu a na kterou bych chtěla navázat je, že by běhání mělo být převážně „současným utrpením“, které přináší uspokojení až z očekávaných výsledků. Já naopak vnímám běhání jako velice uspokojivé již v průběhu, mimo jiné právě proto, že mě baví. A proto si pokládám další dílčí výzkumné otázky: Umí běhání přinášet i uspokojení v rámci samotného výběhu? A jakými způsoby? Již jsem zmínila, že sama chápu běhání také jako zábavu. Také autorka jednoho z výzkumů kultury fitness Roberta Sassatelli se zabývala zábavními aspekty sportování. Definuje kulturu fitness především prostřednictvím fitness center. Ty charakterizuje převážně jako komercionalizovanou

disciplínu

a

zábavu.

Běhání

však

do

tohoto

konceptu

komercionalizovaného produktu neřadí (Sassatelli, 2010: 15). Je totiž podle ní na rozdíl od fitness center výrazně méně formalizované. Svůj výzkum běhání jsem prováděla od ledna 2015 přibližně do května 2016. Zabývala jsem se běháním v současnosti. Současnost jsem si již v úvodu pro účely této práce definovala přibližně od roku 2010. V tomto roce se totiž začaly pomalu popularizovat tzv. chytré telefony a postupně různé mobilní aplikace. Sassatelli však publikovala svou knihu v roce 2010, tudíž je zřejmé, že tento rozmach moderních technologií například v běhání nemohla postihnout. Právě role moderních technologií, kterými jsou právě chytré telefony, chytré hodinky a aplikace, které na nich operují, jsou ale v mém výzkumu podstatné. Z perspektivy ANT se totiž zabývám nejen účastníky běhání, ale také těmi ne-lidskými, mezi něž patří mimo jiné právě i tyto technologie. Položila jsem si proto tuto následující otázku: Je běhání v současnosti kvůli užívání mobilních aplikací více formalizované? V následujících kapitolách se budu věnovat právě způsobům, kterými je běhání zábavou či hrou, tedy tím, jakými způsoby může být odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě. Zodpovídat výše zmíněné otázky budu v průběhu těchto kapitol. V závěru práce poté jejich odpovědi shrnu. Jak tedy běžci popisují, co je pro ně na běhání vlastně zábavné?

58

3.1 Běhání jako soupeření Mezi nejčastější formy zábavy při běhání patří různé podoby soupeření a soutěžení. Jelikož v této práci nerozlišuji mezi přírodními, technickým či společenskými účastníky běhání, budou i v této části práce společně. Na běhání nenahlížím jako na individuální aktivitu, protože se jí z velké většiny neúčastní pouze jeden člověk, který běží. Běhání naopak chápu jako kolektivní aktivitu. I když by byl běžec široko daleko jediným člověkem, i tak může soupeřit s opadanými listy na lesní stezce, nebo s jiným běžcem na druhé straně planety. „Mám na svojí jedný trase takovej strmej kopec. Ten je pro mě vždycky největší výzva. Už dopředu si říkám, jestli ho tentokrát zvládnu vyběhnout v tempu. Je to na úzký cestičce a beze srandy mi někdy i hází klacky pod nohy, abych musel zpomalit (smích). Strašně tam fouká. Musím vždycky zabrat a pokořit ho.“ (Milan, 29 let) Kopce jsou pro běžce obvyklou výzvou, protože při jejich vybíhání musí rychle překonávat velké převýšení, což běh stěžuje. Převýšení jako jsou kopce nebo schody, tak z trasy vyčnívají a vystupují jako individuálnější prvek trasy. Při běhání tak pro běžce fungují jako soupeři. Na to, jak se s takovýmto soupeřem vyrovnávat, existují i speciální návody. „Třeba na chi runningu nás učili jak si poradit s kopcem. Člověk neznalej by to nevěděl. Když zapojím ruce a nohy dám jakoby šikmo kopci, tak jsem schopná ty kopce vyběhnout. Funím jako blázen, rudá jsem, ale pomocí týhle techniky si už s ledajakým kopcem poradím.“ (Alice, 44 let) Soupeření s kopcem je pro běžce způsob zintenzivnění tréninku oproti rovným trasám. Změny terénu však nejsou chápány jen jako tréninková pomůcka. Vztah některých běžců k terénu bych spíše přirovnala k určitému typu dlouhé „opičí dráhy“, na které přicházejí jednotlivá stanoviště s překážkami průběžně a nečekaně. Běžec si tak skutečně v terénu a s terénem hraje. Jak mi pověděl Milan: „Víc mě baví terén, nevadí mi, že běžím pomalej. Doběhneš někam, kde to neznáš, a teď se musíš rozhodnout, jestli do leva nebo doprava. Tak si prostě hodíš korunou, a uvidíš. Je to takový pestřejší a je to víc dobrodružství. Má to lepší podněty než silnice. Baví mě změny terénu, nemůžeš si být jistá, kam šlápneš. Běhám rád listím. Tam, kam já rád chodím, tam jsou jenom buky a ty listy jsou lehký a na podzim je to sranda, protože to úplně nevíš, jestli je tam opravdu plošina, anebo jestli je tam nafoukaný listí a je pod tím třeba voda. Zatím jsem se nikde nepropadl ani mi nikam nezalítla noha, takže v pohodě.

59

Ale už jsem uklouznul po bahnu pár metrů, ale to nebylo nic jiného než špatně přečtený terén. Nikdo tam není, většinou tam nepotkám ani houbaře. Přelezeš po kamenech asi čtyři toky a tam už nikdo není. Když vyběhnu z lesa, tak běžím třeba chvíli po louce a vidíš i zajímavý místa. Pak se mi to spojuje, vím, že tahle cesta jde odtamtud a tahle tam. A já to zkusím třeba uprostřed a jsem zvědavej, kde vlastně vyběhnu. A příště to vezmu zase jinam a je to takový poznávání a dobrodružství, jinak by to byla nuda.“ (Martin, 23 let) Pro některé běžce je zdrojem požitku z běhání právě hraní si s terénem. Baví se tím, že střídají různé povrchy nebo například tím, že si někde musí povyskočit, nebo tím, že na chvíli neví, kde jsou. Toto neplatí jen pro běžce, kteří běhají v členitějších terénech, v lesích či na loukách, ale i pro běžce běhající ve městě. I ve městech mohou běžci běhat do kopců, po schodech a podobně. Terén se tak pro běžce stává plnohodnotným soupeřem, protože funguje proti snadnému průběhu a vítezství běžce, který se snaží někam doběhnout. Staví běžci překážky a stěžuje běh. Je běžcovým soupeřem především proto, že je pro běžce často nevypočitatelný. Je protihráčem, protože ve hře běhu odehrává často předem neodhadnutelné tahy. I terén na známé trase se mění. Právě tím, že terén vyzývá běžce, aby udělal nějaký specifický skok a také tím, že běžec úplně přesně neví, jaké fyzické úkony bude kvůli změnám v terénu muset udělat, je terén pro běžce soupeřem. Nejen změny terénu jsou pro běžce soupeřem. Jak jsem již uvedla v první části této práce, musí běžec pracovat na své společensko-techno-tělesné schránce, tak aby vůbec mohl běhat. Například pomocí různých druhů oblečení se uzpůsobuje k běhání za rozličného počasí. Právě určitá nevyzpytatelnost počasí činí z počasí také účastníka hry, většinou protihráče, obdobně jako terén. Běžci se často vyjadřují tak, že právě změny počasí v rámci roku, ale i dne (na území ČR) rozrůzňují jejich výběhy. Kladou jim různé druhy překážek a proměňují tak jejich běhání. Například moje informátorka Alice mi popisovala své běhání v dešti. „Když prší, tak je to jiný. Jednak mě baví ten pocit, jako že jsem dobrá, že dokážu běhat i v dešti. Ale hlavně to všechno jinak vypadá, musíš přeskakovat kaluže. Hůř taky vidím, jak mi to teče do očí. Ale beru si na to čelenku. Mám takovej pocit, jako bych najednou i uprostřed města mohla bojovat proti nějakýmu přírodnímu živlu. Je to podobný, jako když běhám ve sněhu, ale to nemám už tolik ráda.“ (Alice, 44 let)

60

Obdobně funguje i tma. Na rozdíl od změn počasí je však snadné předvídat, kdy už bude při běhání tma a kdy ještě světlo. Běhání ve tmě je pro běžce také specifickou kategorií, kterou však běžecké aplikace kromě zaznamenání času, nedokáží příliš reflektovat. Tma však běžeckou trasu proměňuje skutečně významně. Většina běžců při běhání ve tmě přibírá do hry různá světýlka. Nejčastěji čelovky nebo odrazky. I přesto je však viditelnost v terénu jiná než za denního světla. To platí především pro běhání mimo město, jelikož ve městech je viditelnost dobrá často i v noci. Nepřítomnost dostatečného světla může proměňovat běhání různými způsoby. Například pro Milana je tma nevítaným protihráčem. „Jak padne tma, je těžký se rozhodnout, kam pořádně šlápnout, taky pak už radši běhám, jenom po známých trasách. Jako kolikrát si myslíš, že je ta trasa známá, ale jak dobře nevidíš, stejně si musíš dávat hodně bacha.“ (Milan, 29 let) Pro mě a i pro další běžce může být běhání ve tmě dobrodružstvím. Já se například při běhání v lese ve tmě s čelovkou zkrátka bojím. I přesto tento druh tak jednou za dva měsíce podnikám. Tma může být pro běžce soupeřem proto, že stěžuje viditelnost terénu. Současně však může být i soupeřem proto, že vyzývá běžcovu fantazii, která pak nenápadně běžcovi vymýšlí imaginární soupeře sama. Na venek se běhání často jeví jako striktně individuální sport. Vidíme samotné běžce běhat v parcích, zabíhat na lesní stezky, nebo nervózně čekat na přechodu pro chodce až bude zelená. Přesto, že běžci běhají většinou fyzicky jednotlivě. Chci tím říci, že při jejich výběhu je běžec jediným fyzicky přítomným člověkem, který se účastní daného výběhu. Nepopírám, že by běžci při výbězích potkávali i jiné běžce. S těmi se například pozdraví nebo prohodí úsměv. V rámci krátkých interakcí i tito neznámí běžci v parcích proti sobě mohou soupeřit, protože jsou motivováni například touhou dohnat běžce před sebou. Domluvené soupeření, soutěživé hraní si s druhým relativně známým protihráčem však takto neprobíhá. Pokud se dva běžci domluví, že si spolu půjdou zaběhat, obvykle jim jde především o to, aby skutečně běželi spolu, takže spíše než aby mezi sebou soupeřili, se snaží sladit své tempo. Běžci tedy obvykle nechodí pravidelně na výběhy s tím, že by se domluvili s jiným běžcem a závodili. Soupeření proti jiným běžcům však i přesto může probíhat velmi intenzivně. Je to soupeření pro vnějšího pozorovatele těžko spatřitelné. Soupeření se totiž odehrává právě pomocí různých technologií měřících běžcův výkon. Technologií, které umí běžcův výkon sdílet na speciálních sportovních webech, profilech nebo na sociálních sítích.

61

Většina aplikací funguje již standardně tak, že uživatel má zároveň i internetový profil, do kterého se výkony ukládají. Tyto stránky pak fungují přibližně na principu Facebooku. Uživatel má možnost přidat si další uživatele, kteří jsou pak nejčastěji označování jako tzv. přátelé. Uživatel může povolit, aby jeho výkony byly viditelné všem, anebo právě pouze jeho přátelům. Pro okolního pozorovatele běhají běžci sami. Ve skutečnosti však běhají běžci před očima ostatních uživatelů (přátel) dané aplikace. Pokud se rozhodnou výkony sdílet současně i na Facebooku, běhají pak před očima i celého seznamu svých facebookových „přátel“. V rámci této viditelnosti běžeckých aktivit dalšími běžci, což spadá právě do principů dohledu a disciplinace, které jsou rozebírány v první části mé práce, se však otevírá obrovský prostor pro různé druhy soutěžení a her. Běžec si může nastavit porovnávání s druhým běžcem. Aplikace pak vyhodnocuje, který běžec právě vyhrává a připravuje statistické porovnávání rychlosti nebo počtu uběhnutých kilometrů. Běžci, kteří spolu závodí, mohou navzájem na mapě sledovat, jak druhý běžel a číst jeho průběžnou rychlost a následně k výběhu zapsat komentář. Určení vítěze se sice většinou odehrává až po nějakém časovém úseku, a to právě na internetových profilech, toto soupeření je však velmi interaktivní i v průběhu běhání. Pomocí internetového připojení telefonu, přináší aplikace výsledky i průběžně. Běžci se tak mohou sledovat i přímo v průběhu běhání. Mohou například napsat speciální typ komentáře, který aplikace do několika sekund běžícímu běžci nahlas sama přečte. Jak jsem již výše argumentovala, běhání je soupeřivou hrou i díky svému potenciálu hraní si s terénem. Díky této mezilidské interakci, kterou moderní aplikace umožňují, získalo běhání možnost stát se soupeřivou hrou i v tradičnějším slova smyslu, tedy soupeřením mezi lidmi. Bez využívání moderních aplikací není běhání k jednoduchému, neorganizovanému a hravému soutěžení mezi jednotlivci praktické. Vytrvalostní běhání už ze své povahy trvá delší dobu. Běžci běhají dlouhé trasy, to znamená, že i pokud je jeden z běžců jen o trošku rychlejší než ten druhý, velice rychle se prvnímu běžci ztratí z očí a pak zase oba běží sami. Běhání je často chápané jako soutěživé či soupeřivé pouze při nějakých běžeckých závodech, a to právě z důvodu, že při tréninku není praktické, aby se odehrával jako soupeřivá hra.

62

Běžci by museli sladit čas, kdy půjdou trénovat a navíc by právě už po chvíli, pokud by spolu chtěli soupeřit, si přestali být navzájem na dohled. Pochopitelně by věděli, že ten druhý je před ním nebo za ním, a snažili by se ho dohonit. Bylo by to však paradoxně méně interaktivní a společenské než při užívání běžeckých aplikací. Kromě soupeření mezi dvěma běžci umožňuje aplikace i pořádání hromadnějších soutěží. Jedná se například o tzv. výzvy, o kterých jsem již více psala v první části této práce. Tyto hromadnější soutěže přinášejí soupeření i mezi navzájem si neznámými běžci.

Obr. 8: Pořadí běžců (Endomondo, 2016)

Jak je na obrázku patrné, běžci vidí, na jakém průběžném pořadí jsou. Na obrázku jsem já například na 535. místě. Vím, že dnes ještě půjdu běhat a dívám se, kolik lidí díky svému dnešnímu výkonu předběhnu. Je také možné mezi účastníky těchto soutěží komunikovat, psát si zprávy, komentáře a podobně. Tyto soutěže jsou pro běžce socializujícími.

63

Je to další ze způsobů, jakým jim běhání přináší zábavu, protože se tak i při svých samostatných výbězích účastní kolektivní hry. Můj informátor Martin mi vyprávěl následující: „Já si pamatuju asi tak dva roky zpátky, jak jsem nejdřív nechtěl na půl maraton v Praze. Jenže pak se mi už chtělo, ale už bylo pozdě a nebylo místo. A pak už byla ta sobota, kdy se to běželo. Koukal jsem na to vysílání v televizi. A pak měli kámoši na Facebooku fotky s medailemi. A tak jsem si řekl, tak to ne, já to dneska taky poběžím. Já jim ještě ukážu! Ale odkládal jsem to, až bylo deset hodin večer. Jenže já jsem ten záznam chtěl mít ze stejného dne, jako se to běželo v Praze, takže nebyla jiná šance, než se zvednout a jít to ještě zaběhnout. Prostě jsem chtěl na Endomondu ten stejnej datum. Tak jsem chtěl běžet do vedlejšího města a zpátky a věděl jsem, že to musím stihnout uběhnout do půlnoci, abych měl ten záznam, že jo. To tenkrát byla neskutečná motivace. Člověk se nemůže rovnat se Zátopkem, ale já jsem si tak připadal. V hlavně jsem měl pocit, že je to prostě fakt dobrý teď. Tak jsem doběhl do města vedle a tam jsem se podíval na ten čas a zjistil jsem, že i když malinko zpomalím na cestě zpátky, tak mám pořád nejlepší čas, který jsem kdy běžel. Takže jsem to doběhl v pohodě před půlnocí a měl jsem 1h:36min.“ (Martin, 23 let) Na tomto příběhu je zajímavé, do jaké míry bylo pro Martina důležité, aby měl na svém běžeckém profilu zaevidováno uběhnutí půl maratonské vzdálenosti ze stejného data jako jeho přátelé. Monitorovací aplikace mu umožnila se alespoň symbolicky dodatečně přidat k běžecké události, která se konala organizovaně a na úplně jiné trase. Pro srovnávání pro něj bylo podstatné datum a vzdálenost. Určitým způsobem se tak díky mobilní aplikaci dodatečně půl maratonu zúčastnil na sociální síti také. Běžecké aplikace při tomto sdílení výkonu, na jehož základě se pak odehrává soupeření mezi běžci, nejsou pouze pasivními zprostředkovateli. Aplikace nesdílí dokonalý vjem, popis či kompletní informace o výkonu. Přetransformovává ho do selektivních informací, kterými jsou právě doba běhu či počet kilometrů. Nepředává například informace o tom, zda se běžci běželo skvěle a měl dobrou náladu. Takové informace nezaznamenává a nevyhodnocuje podle nich. Při fyzickém soupeření by jednotlivci závodili, jak rychle uběhnout daný počet kilometrů, anebo kolik kilometrů dokáží za danou dobu uběhnout. I aplikace po tomto vzoru umí vybrat kategorii jakou je právě například vzdálenost a učinit ji porovnatelnou. Aplikace navíc není pouhým „zprostředkovatelem“ (Konopásek, 1998) také proto, že sama soupeření umí i vyhodnotit. Není při soupeření pasivní pomůckou, je plnohodnotným účastníkem hry, který v tomto případě zastává nejspíše úlohu rozhodčího. 64

Soupeření a zažívání soutěžních okamžiků ve spolupráci s moderní technikou je již dnes v roce 2016 opravdu běžné. Důkazem je i fakt, že jedna z předních českých společností zabývající se organizací nejprestižnějších a nejmasovějších sportovních událostí v České republice letos prvně pořádala i digitální maraton. Běžci si mohou stáhnout speciálně vytvořenou aplikaci, která při běhání přehrává trasu letošního tradičního maratonu. Na webových stránkách události se dočteme: „Odteď si můžeš zaběhnout trať legendárního Volkswagen Maratonu Praha vedoucího romantickými ulicemi a po Karlově mostě — kdekoliv jsi a kdykoliv chceš. Ve dne nebo v noci, v Praze nebo na druhé straně zeměkoule. Záleží jen na tobě.“ (RunCzech, 2016) Běžci si podle svého uvážení vytvoří v aplikace svého avatara. Ten je pak viditelný i pro ostatní běžce tohoto digitálního běhu. Aplikace je primárně určená pro běhání na páse, protože přináší i obraz. Běžci tak vidí podle uběhnutých kilometrů, kde na trase jsou a vidí i ostatní běžce, kteří jsou buď avatary jiných běžců nebo přednastavenými avatary, jak je patrné na obrázku. (RunCzech, 2016)

Obr. 9: Digitální maraton. (RunCzech, 2016)

Běžecké aplikace umí prolínat fyzický a virtuální svět. Umí vytvářet virtuální svět, ve kterém spolu běžci mohou soupeřit, ať už podle dat v tabulkách anebo i pomocí avatarů na obrazovkách, a hrát si. Při utváření avatara je tendence přenášet běžce do virtuálního světa. Při užívání běžeckých aplikací může docházet i k opačnému procesu. Tedy k přenášení něčeho „virtuálního“ do fyzického světa. Existují totiž speciální běžecké aplikace, které přímo explicitně uchopují běhání jako hru.

65

Jak mi pověděl můj informátor: „Samotný běhání mě moc nebavilo. Běžel jsem chvilku a už jsem se nudil. Jsem ale teď začal používat takovou hustou apku. Normálně ti ze sluchátek křičí zombíci a ty musíš běžet a plníš různý levely a tak. To mě fakt baví, je to sranda.“ (Daniel, 27 let) Vyhledala jsem si internetové stránky této aplikace. Hned v úvodu se dočtete: „Pro okolní svět jsem jenom obyčejný běžec, přitom potajmu používám svou rychlost k boji proti zombíkům a k záchraně přeživších. A jednoho dne zjistím, kdo začal apokalypsu, a získám pro lidstvo spravedlnost. Jsem… běžec číslo 5!“ (Zombiesrungame, 2016) Tato hra je naprogramována spíše pro běhání venku, jelikož na rozdíl od digitálního maratonu nemá vizuální virtuální svět. Herní svět se odehrává ve fyzickém terénu, v kterém běžíte, který hra audiálními vjemy proměňuje. Ve sluchátkách posloucháte příběh, který interaguje s vaším během. Ocitáte se v temném strašidelném světě, ve kterém vás honí zombie. Interaktivnost spočívá v tom, že jakmile se zombie přibližují, musíte skutečně zrychlit, abyste jim unikli. V průběhu běhu také sbíráte různé virtuální předměty podle počtu uběhnutých kilometrů. S nimi pak zvyšujete svou úroveň a postupně plníte díky běhání různé mise. Pro užívání prvků video her v neherních kontextech tak, aby „vylepšily“ zážitky uživatele, se užívá neformální zastřešující termín „gamifikace" (Deterding, 2011). V případě spojení prvků počítačových her a sportování se nejčastěji užívá pojem exergaming. Tento pojem vznikl ze spojení anglického slovo exercise, který znamená přibližně cvičení, a slova game, který můžeme přeložit jako hra. „Exergames jsou jakékoli typy video her či multimediálních interakcí, které vyžadují po hráči, aby se při hře fyzicky hýbal.“ (Oh, Yang, 2010) Tento pojem vznikl teprve před několika lety a řada autorů používá pro pojmenování téhož ještě jiné pojmy jako například interaktivní video hra či fyzickou aktivitu stimulující video. Poměrně obvyklým je také pojem exertainment, vzniklý opět spojením anglického exercise, tedy cvičení a entertainment neboli česky zábava. Na otázku, zda může běhání přinášet i nějaké soutěžní uspokojení, tedy mohu odpovědět, že ano. Běhání přináší dlouhou řadu způsobů, díky nimž může běžec zažívat zážitky ze soupeřivé hry. Například může soupeřit s terénem, může soupeřit s jiným běžcem pomocí mobilních aplikací, může soupeřit s tisíci běžci přes hromadné soutěže v aplikaci, může soupeřit proti virtuálním avatarům v mobilní hře nebo může na své trase soupeřit se strašlivými monstry. Běhání rozhodně přináší způsoby jak začít pocity ze soupeřivé hry. 66

Nejnovější mobilní aplikace nejsou jediné, které tyto zážitky v běhání umožňují. Běhání může být chápáno jako soupeřivá hra také právě díky symetrickému přístupu ke všem účastníkům běhu. Při výzkumu například beru jako opravdového účastníka běhání také běžeckou trasu. Běžecká trasa z pohledu běžce dokáže nevyzpytatelně připravovat překážky, dokáže být například strmým kopcem, který běžec musí překonat. Pokud tedy chápu i tyto účastníky hry vážně, nezbývá mi než je vidět jako protihráče běžce. Běžec tak i tímto způsobem zažívá soupeřivou hru. Mobilní aplikace, které umí sdílet běžcův výkon, však z běhání činí soupeřivou hru i v tradičnějším smyslu, tedy jako soupeření proti lidským protihráčům. Běžci mezi sebou soupeří tak, že porovnávají své výkony, komentují si je a hecují se. Mobilní aplikace však umějí vytvářet i zcela nové typy protihráčů. Díky speciálním běžeckým hrám, mohou při běhání vznikat i virtuální protihráči, jak jsou například „zombie“ v příkladu, který jsem uvedla výše.

67

3.2 Běžecký trans Mezi nejčastější témata spojovaná s běháním patří jeho schopnost odbourávat stres. Běžci se o této schopnosti vyjadřují různě. Například má informátorka Anna ji zmínila následovně: „K běhání mě přivedla moje kamarádka. Byla jsem tou dobou po rozchodu. Byla jsem na tom hodně špatně psychicky. Zjistila jsem, že mám najednou hodně volného času a nevěděla jsem jak ho trávit. Dřív jsem neměla ráda běh, ale ta kamarádka mě přesvědčila. Vytáhla mě s sebou do lesa, abychom se proběhly. Zjistila jsem, že mě to baví, že mě to uklidňuje. Vybila jsem si tam vztek. Člověk dostane takovou jako endorfinovou injekci.“ (Anna, 26 let) Běžci často mluví o tom, že se po běhání cítí psychicky víc v pohodě. Zajímalo mě, jakým způsobem se toto „dostávání do pohody“ odehrává. Paní Alice mi popsala: „Ze začátku myslím na cokoli. Ze začátku se soustředím třeba jako bože jak to dneska uběhnu, jak to zvládnu, jak já dám to svoje minimum, to bude strašný. Nebo si ještě promítám nějaký starosti. Ale říkám si třeba, ať se soustředím na techniku. Podsadit zadek, uklidnit ruce. Dech. Dopad chodidla na stativ. Musím se kolikrát v duchu okřiknout, ať si hlídám tu techniku a nemyslím na starosti. Ono to jde dost rychle samo dostat se do toho stavu. Jak kdy. Někdy to trvá déle, ale postupně se odreaguju. Chce to běžet aspoň 3-4 km než to přijde. Někdy už ze začátku, někdy až v poslední třetině.“ (Alice, 44 let) Běhání tedy není jednolité, ale v průběhu něho prochází běžci různými individuálně odlišnými stádii. Informátor Martin mi také vyprávěl, jak se při běhání dostává do „správného běžeckého stavu“. „Nejdřív myslím jen tak na to, co se ten den třeba přihodilo, ale postupně už vnímám jenom tu trasu. Někdy si třeba vzpomenu na nějakou písničku. Na nic nemyslím a jenom si ji pořád dokola přehrávám v hlavě, a když kolem nikdo není, tak občas i vykřiknu nějaký slovo z ní (smích). Zpívat úplně nemůžu, protože bych nemohl dýchat.“ (Martin, 23 let) Běhání je samo o sobě velmi rytmickou aktivitou, hudba tuto rytmičnost ještě dále podporuje. Kromě přehrávání si písničky v hlavě je časté také přehrávání si hudby do sluchátek. „Vyběhnu a zapnu si muziku. Přitom běhu vlastně poslouchám hudbu a mám vypnutej mozek, nepřemyslím, mám v hlavě čisto. Když mám nějaký problém tak o tom třeba přemýšlím, ale fakt mi to prostě vyčistí hlavu. Při tom běhu, kromě běhání toho fakt moc nedělám.“ (Jana, 35 let) 68

Hudba, písničky a především jejich rytmus jsou podpůrným systémem, který běžce dostává do onoho požadovaného stavu. Mauss v textu Techniky těla popisuje, jak je mezi australskými domorodci úzce propojeno běhání a lov. Běžci dokáží uhnat klokana, a tím ho ulovit. Běhání jako lov má rituální charakter. Součástí tohoto rituálu je, a dle mého názoru trochu obdobně jako přehrávání hudby ve sluchátkách či v hlavě, opakované vykřikovaní speciální rytmické formule, které běžce-lovce dostává do náležitého rozpoložení. (Mauss, 1973: 73) Někteří běžci se naopak od poslouchání hudby při běhání distancují. Jak uvedla moje informátorka: „Rozhodně nejsem typ člověka, který by chtěl sluchátka s hudbou. To já nemůžu, já chci slyšet svůj dusot, svůj běh. Cítím, jak mi to dělá dobře. Vnímám, jak mě bolí achillovky. Jakoby vnímám a užívám si to, že cítím to tělo, hlava se mi tak úplně čistí od starostí.“ (Alice, 44 let) Nejen rytmus běhu a hudby může dostávat běžce postupně do tohoto specifického stavu. Také například nutnost obrovského soustředění se na terén uvádějí běžci jako způsob, který dostává jejich mysl do změněného stavu. Běžci běhající mimo stezky, na členitých terénech se musí stále a mnohem intenzivněji soustředit na každý krok, než běžci běhající na zpevněných cestách. „Vidím pak jenom ty listy a kameny před sebou. Běhám v Jizerkách, a když se vracím, tak běžím fakt rychle. Vnímám pak jenom, jak mám stažený tělo a soustředím se na půdu pod sebou. Občas se schválně sklouznu, je to lepší než na bahně upadnout. Někdy se musím rukou přidržovat skály, protože běžím po mokrým povrchu, jsou to mokrý listy na kamenech a to strašně klouže. Řítím se z kopce, je to obrovskej adrenalin, lepší než někde jezdit na motorce, že jo.“ (Martin, 23 let) Běháním v extrémním terénu, a to konkrétně kolem jezera Lake District, se zabývala britská socioložka Sarah Nettleton. Ta zkoumala, jakým způsobem intenzivní prožitky z tohoto extrémního individuálního sportu fungují jako socializační mechanismus, na jehož základě se utváří společenství běžců (Nettleton, 2013). Pro můj výzkum bylo nejvíce zajímavé, jak intenzivní pocity tento druh běhání přináší. Jde o tzv. fell running, což je jednoduše řečeno běhání po horách mimo stezky. I tři moji informátoři vyznávají tento druh běhání. Shodně s článkem mluví o maximální koncentraci na terén. Jsou tak přirozeně nuceni přestat myslet na něco jiného, čímž se mohou oddat intenzivnímu prožitku koncentrace mysli. 69

Ať už jsou běžci zvyklí při běhu poslouchat hudbu, anebo ne, vždy jde o nějaký způsob vnímání opakovaného rytmu a soustředění se na něj, jak při hudbě, tak při „dusotu“. Nebo právě nechají svou mysl se koncentrovat výhradně na terén. Běžci se tak mohou postupně dostat do zvláštního stavu, který bych označila nejspíš meditačním. Je to druh změněného stavu mysli. Na internetu existují také přímo články o tom, jak může běhání fungovat jako meditace. Autoři článků se vyjadřují například přímo takto: „Čerstvý vzduch a nový svět právě znovu narozený z temnoty noci, všechno zpívalo kolem a ty ses cítil tak živý. A přišel moment, kdy běžec zmizel, zůstal jen samotný běh. Tělo, mysl a duše

začala

fungovat

společně,

najednou

se

dostavilo

vnitřní

vyvrcholení.“

(Osho Intern. Found., 2016) Většina běžců však tento stav nepopisuje v souvislosti s meditací, ale užívá výrazů jako „vyčistit si hlavu“, „vypnutý mozek“, „nemusím na nic myslet“ nebo „prostě jenom běžím“. Jde o nějaký změněný stav mysli. Informátorka Alice ho dokonce popsala následovně. „Zjistila jsem, že ten běh mi udělá v hlavě takovou chemii, že mi potom je asi nějak tak, jako si představuju, že takhle je feťákům, když si dají dávku. Že mě je tak dobře, že fakt neřeším počasí, jak vypadám, bolest svalů, nic. Běžím a je mi dobře.“ (Alice, 44 let) Internetový vyhledávač Google při zadání klíčového slova „běhání jako“ odkáže nejprve na výraz „běhání jako životní styl“ a hned poté odkáže na „běhání jako droga“. Právě Google a paní Alice mě přivedly na úvahy, že běhání může fungovat jako droga. A nemyslím to pouze tak, že se na něm vytváří závislost, ale v první řadě tak, že reálně funguje jako droga. Běhání totiž umí měnit stav mysli. Tuto změnu označuji jako běžecký trans. Bylo velice obtížné přimět běžce, jak při formálních, tak při neformálních rozhovorech, aby mi tento stav zkusili detailněji popsat. Většinou se mi dostávalo odpovědí typu „já ale právě nemyslím na nic“. Považuji však tento běžecký trans za něco, co je na běhání opravdu důležité. Za něco, co mě i ostatní běžce vyhání znovu běhat. Proto zde nyní uvedu delší příklad z mého vlastního běhání, ve kterém se pokusím tento běžecký trans více přiblížit. Než vyběhnu, obléknu si svoje běžecké oblečení. Prohlížím se v zrcadle a cítím se nespokojená. Měla bych se věnovat psaní diplomky, ale chci jít i běhat a jsem z toho ve špatné náladě. Vybíhám. Potkávám lidi a v hlavě se mi honí: „Proboha, ať se na mě nedívají zezadu, když běžím.“ Za začátku běhání se mi totiž nelíbí, jak v běžeckém oblečení zezadu vypadám.

70

Postupně se rozbíhám, nutím se do každého kroku. Běhání je těžké. Po chvíli se zahřeji. „Jé, už bude pátej kilometr. Běží se mi vlastně hezky dneska. Měla bych do diplomky napsat něco o stromech. Lemujou běžecký stezky, dá se přes ně skákat… bacha mám před sebou bahno.“ Skok. „Ne, nebudu tam psát o stromech, jsou pěkný, ale to je fakt blbost, proboha já to fakt nemůžu stihnout napsat. A co když to ani neobhájím, kdo taky píše o běhání?! Tak aspoň, že to běhání mi zůstane. Nesmím na to myslet, že to nestihnu napsat, pak se zaseknu. To je fuk, teď psát nemusím, teď můžu běžet.“ Ze začátku mám hlavu plnou myšlenek. Cítím, jak mi je příjemně teplo. Vnímám jak, mi teplo vychází přímo z vnitřku těla. Připravuji se na to, jak za chvíli poběžím z kopce. Soustředím se. Přidávám. „Já snad letím, jů.“ Intenzivně vnímám, jak dýchám. Nádech. Výdech. Dívám se před sebe, míhá se kolem krajina. Vidím stromy, trávu. Dusám. Mrtvá ovce leží na pastvě. Cesta. Kameny. Kameny. Soustředím se na kotníky. Cítím tělo. Připadá mi, že je pevnější. Je mi krásně. „Nine kilometers... 5 minutes 56 seconds per kilometer.“ Slyším z kapsy přísně hlásat mobil. „Jóó, pecka, to je pod 6 minut na kilák. Běží se mi tak skvěle, to jednou předběhnu i Anetu.“ Soustředím se na kameny. Kolem jsou elektrické ohradníky. Připomínají mi orientační běhy na základce. Je mi hezky. Kolem je tráva. Vidím trávu. Tráva. Běžím. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Cítím zpevněný břicho. Přestávají se mi v hlavě honit myšlenky. Spíše než, že bych nad něčím přemýšlela, tak intenzivně vnímám pocity z těla a vizuální vjemy. Vizuální vjemy vnímám intenzivně, i když nad nimi vlastně nepřemýšlím jako z počátku. Vnímám je intenzivně, protože jsem v pozoru, abych nespadla, ale nenapadají mě k nim už žádné kontexty. Slovy mých informátorů mám tzv. vypnutý mozek. Běžím. Vidím kameny. Hovínka. Kameny. Běžím podle stezky. Je hnědší než okolní tráva. Hnědá. Rovně. Je mi teplo… je mi hezky. Vidím kameny. Vidím, že jsou mokré. Soustředím se, kam doskočím. Ten zadní je plochý. Skok. Kameny. Hnědá. Za stezkou je louka. Cítím trávu. Je mi teplo. Už mě nebolí koleno. Přijde mi, že vypadám dobře. Jsem skvělá. Mám dobrou náladu. Bacha kameny. Dnes je slunečno. Slunce. Je mi tak hezky. Cítím, že se usmívám. Skloním hlavu a vidím svoje nohy. Už mi nepřipadají hrozné, jako když jsem vybíhala. Jsou fajn. Cítím se vyrovnaně. „Jasně, že tu diplomku napíšu, vždyť mám super téma.“ Vidím hnědou stezku. Kameny. Bezmyšlenkovitě se usmívám, i když mám pot v očích. Pálí mě, ale vlastně mi to je jedno. Cítím, jak voní vzduch. Nádech. Výdech. „Sixteen kilometers in one hour thirty seven minutes…“, poví mi kamáradka z kapsy. „Cože už 16? To to neskutečně utíká dneska. Ještě tu zatáčku a pak do kopce.“ (terénní deník)

71

Do běžeckého transu se běžec dostává postupně. Po té, co jsem přišla na tento nápad s běžeckým transem, jsem chtěla vědět, kdy tak přibližně se do něj běžec dokáže dostat. Vklouznutí do toho stavu mysli se totiž odehrává víceméně nevědomky. Já to odhaduji podle toho, kdy přestanu úpěnlivě hlídat, kolik kilometrů mi moje mobilní aplikace nahlásí. Jakmile ani nevím, kolikátý běžím a je mi to hlavně najednou jedno, je to právě onen běžecký trans. Kdy a zda vůbec se do něj dokáže běžec dostat, je individuální jak dle jedince, tak dle jednotlivých výběhů. Běžec vnímá krajinu, hudbu, tělo, v myšlenkách může nerušeně fantazírovat. Doptávala jsem se proto ještě svých známých běžců. Většinou udávali tak 15-30 minut, 3-6 kilometrů, „až si zklidním dech“ nebo „až se správně zahřeju“. Přijde mi zajímavé porovnat tyto údaje také s fungování těla. Tou dobou se totiž začnou vyplavovat tzv. hormony štěstí (endorfiny). Endorfiny mají podobné složení jako morfium či opium.2 Tyto hormony ve spolupráci s dalšími faktory uvádí běžce do popisovaného běžeckého transu. Tento běžecký trans je návykový. Běžce baví, je jim příjemný a jejich slovy umí „vyčistit hlavu“. Běžci ho chtějí opakovaně zažívat, což je motivuje jít opět běhat. Tento trans je změněným stavem mysli. Změněný stav mysli může být zcela obecně vyvolán sugescí, užitím drog, sexuálně nebo také různými deprivacemi těla. (Norbeck, 1974: 2) Jednou z mezikulturně nejoblíbenějších forem hry je dosahování změněného stavu mysli pomocí drog nebo jiných chemických látek. V ostatních společnostech je většinou kontrola nad tímto chováním nějakým způsobem ustálena, a tak se nestává společenským problémem, tak jako užívání drog v západní společnosti. Západní pohled sice prostřednictvím zákonů zakazuje pro dosahování změněných stavů mysli užívání drog. Jejich prosté zakázání však tento běžný typ lidského chování nijak nenasměrovává a nekontroluje, jen ho zakazuje. (Norbeck, 1974: 6) Náboženské rituály a hry se v řadě kultur prolínají. Psychická extáze tak byla ukotvena v náboženském kontextu. Především v minulosti byla jednou z funkcí náboženství také zábava. V průběhu lidských dějin až do moderní doby regulovalo zábavu a hru právě náboženství. Některé druhy zábavy podporovalo a jiné zakazovalo. Schopnost dosahovat transu byla, a v některých náboženstvích stále je, také předpokladem stát se náboženským představitelem. Nepřítomnost tohoto druhu regulace hraní si se změněnými stavy mysli je často interpretována jako jedna z příčin společenského problému s užíváním drog. (Norbeck, 1974: 7)

2

Existuje řada výzkumu o vlivu běhání na vylučování endorfinu. Například: Colt, Wardlaw, Frantz, 1981.

72

Myslím, že nepřítomnost této regulace lze interpretovat právě také v kontextu mé otázky, „jakými způsoby je běhání odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě“. Jak mi běžci vypověděli, a jak sama zažívám, je trans zajímavý a zábavný právě tím, že se při něm mění stav mysli. Přináší odtržení od běžné reality a tím umožní člověku „vyčistit si hlavu“. Běhání, jak už jsem popisovala v první sekci diplomové práce, je společností podporované a oceňované. Proto je i lidmi tato cesta k dosahování změněných stavů mysli nejen tolerována, ale je i pozitivně hodnocena. Běhání přináší běžcům možnost, jak společensky nejen tolerovaným, ale přímo podporovaným způsobem, dosahovat změněných stavů mysli. Ty jsou pro lidi, a to i mezikulturně, zajímavé a zábavné. Běhání je tak také tímto způsobem odpovědí na poptávku po zábavě v současném západním světě. Stav běžeckého transu je způsobem uspokojení i v průběhu běhání. Běhání tedy rozhodně není pouhým „současným utrpením“ (Bourdieu, 1978: 839) a přináší uspokojení právě například tímto běžeckým transem i v průběhu výběhu.

73

3.3 Běhání jako tvořivé hraní Běhání nabízí také prostor pro kreativní či umělecké vyjádření, a to především díky používání běžeckých aplikací. Má informátorka Anežka mi vyprávěla: „Já nejsem moc sportovní typ, tak se nemůžu s nikým moc poměřovat. Měřím si to, protože chci vidět, jak na tom jsem, ale to je celý. Spíš mě baví ty mapičky. Dcera bydlí daleko a vždycky se předháníme, která bude mít tu trasu hezčí. Prostě jako jestli je to třeba jako tvar pusy nebo mráček a tak. Jedna to běháním nakreslí a ta druhá pak napíše komentář a vymýšlí, co to je. A to mě na tom asi baví fakt nejvíc (smích).“ (Anežka, 52 let) Paní Anežka není ojedinělým případem. Tzv. „GPS kreslením“ (z anglického GSP drawing) (Wollan, 2009) tedy kreslením v mapě pomocí GPS sledování svého pohybu se baví velká řada běžců a dalších sportovců, především pak cyklistů. Tento druh zábavy, jistě patří také do kategorie exergaming (viz výše).

Obr. 10: Panáček na mapě. (Parkrunner, 2013)

Při tomto druhu kreslení-běhání je běžcova trasa podřízena utvářejícímu se 2D obrázku na mapě. Běžec tak musí překonávat překážky v terénu, čímž tento druh kreslení není jen způsob kreativně se vyjádřit, ale je to i způsob, jak se bavit při volení trasy a jak se třeba i motivovat k překonávání překážet v terénu. Představy o tvarech běžeckých tras však nejsou spojeny jen s kreslením, tedy s nějakým kreativním vyjádřením. Běžci běžně hovoří o tom, že běželi „dvě kolečka“, „osmičku“ (tedy tvar číslice osm nikoli 8 km) nebo, že běželi nějak lineárně „prostě jenom rovně tam a zpátky“.

74

Jak při rozhovoru uvedl můj informátor Pavel: „Jaký trasy běhám? No různě. Třeba nejdřív běžím takovej půlkruh, abych se vymotal od nás ze sídliště. Pak už vyběhnu v lesoparku a tam běhám pár osmiček, vždycky jedno kolečko a druhý, protože tam uprostřed je pítko, tak abych se mohl napít.“ (Pavel, 35 let) Pavel nepoužívá žádné sledovací zařízení, i tak si však svou běžeckou trasu představuje podle toho, jaký tvar by z leteckého pohledu měla. Běžci využívají nejen map v mobilních aplikacích, map na internetu, papírových map, nebo map na venkovních ukazatelích. Při běhání se uplatňují také tzv. mentální mapy. Ty se skládají postupně z percepcí světa konkrétním jednotlivcem. Jsou to pak individuální vnitřní mapy známého světa (Gould, 1966). I v rámci těchto map si běžci představují svou běžeckou trasu a v určité míře si v ní zakreslují obrazce, jak jejich běžecká trasa vypadá. Běhání jako způsob kreslení obrazců je pro běžce také formou zábavy. Otevírá možnosti pro jeho kreativní vyjádření a opět společensky podporovaným způsobem umožňuje běžci si hrát.

75

3.4 Běhání jako objevování nových míst Běhání vyžaduje nějakou běžeckou trasu. Místa, kterými běžec probíhá. Pokud běžec běhá stále stejnou trasu, i ta se mu časem proměňuje, například kvůli počasí. Většina běžců však ráda alespoň občas zařadí i novou trasu. Shodují se, že výběh v novém terénu pro ně má další rozměr. Je to rozměr nového dobrodružství. Většina běžců alespoň občas své trasy obměňuje. Díky tomu poté probíhají a objevují nová místa. Řada běžců přímo vyhledává stále nové a nové trasy, právě proto, aby mohla vidět nová místa a trasa pro ně nebyla jednotvárnou rutinou. Někteří běžci se vyjadřují tak, že čas od času svého běhání přímo využijí k tomu, aby si prohlédli nějaké nové místo. Například při cestování se rádi proběhnou. Běhání jim umožní poznat například nové město z jiného pohledu. Díky běhání toho dokáží stihnout vidět více než při „pouhé“ procházce. Také použití běhání v rámci organizovaných turistických prohlídek je už dnes dostupné v celé řadě větších měst.3 V Praze jsou v nabídce turistické výběhy Prahou prakticky na každý den. Běžcům-turistům je k dispozici zkušený běžec, který při výběhu vypráví o různých pamětihodnostech. Současně je také nosičem dostatečného množství vody pro své zákazníky. V balíčku nechybí ani fotografie z výběhu a především digitální mapa, kudy trasa vedla. Běhání je tak také tímto způsobem odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě. Běžci ho sami využívají k objevování nových míst a k jejich poznávání. Komerčně může být i součástí specifického turistického balíčku, který nabízí běžcům prohlídku nových míst a to rychleji než pouhá procházka, ovšem stále příměji než při projížďce například vyhlídkovým autobusem. Navíc se tak běžci i při turistickém zkoumání nového místa stále věnují své zálibě a nezahálí v sebe-disciplinaci.

3

V Praze je to například skupina Running Tours Prague. (Running Tours Prague, 2016)

76

3.5 Formalizace běhání Má předposlední otázka z úvodu této části práce se tázala po tom, zda je běhání v současnosti kvůli užívání mobilních aplikací více formalizované. V tomto bodě srovnávám běhání s fitness centry. Fitness centra jsou komercionalizovanou disciplínou a zábavou. Spolu s běháním a dalšími sporty patří do tzv. kultury fitness. Běhání se však od fitness center má lišit právě tím, že nejsou tolik formalizované a tím pádem už nejsou stejným způsobem jako fitness centra komercionalizovou disciplínou a zábavou. (Sassatelli, 2010) Formalizovaná povaha fitness center znamená, že mají určitým způsobem jasně danou formu, strukturu a pravidla. Samotné fyzické místo fitness centra strukturuje jeho aktivity (vstupní hala, oddělené šatny, specifická cvičiště). Mají určitá pravidla jak se v nich chovat, kolik se za pobyt v nich přesně zaplatí nebo kdy mají otevírací dobu. Také v nich hrají explicitně důležitou roli trenéři a podobně. (Sassatelli, 2010) Z mého výzkumu vyplynulo, že by běhání s využíváním mobilních aplikací mohlo být skutečně o trochu více formalizované. Běžecké aplikace totiž mohou figurovat jako trenéři. Kromě toho, že dozorují svým měřením dané výběhy, umí také připravit pro běžce běžecký rozvrh a hlásit se o jeho dodržování. Vizualizace tras v podobě zakreslení do map jim tak dává mírně formálnější podobu. Mimo to jsem zpozorovala další tendence, ve kterých běhání určitými způsoby kopíruje vzor fitness center. Mám na mysli rozmach běžeckých škol. Některé z nich přímo operují z prostředí fitness center. Běhání je nabízené jako jedna z možných fitness lekcí na programu fitness centra. Pokud nejsou běžecké lekce či školy přímo napojené na fitness centrum, stejně často vykazují tendence přiblížit se k jeho vzoru. Centrální postavou jsou v nich trenéři, kteří vedou rozcvičku a poté běží s jednotlivými výkonnostními skupinami. V rámci výběhů obdobně jako trenéři ve fitness centrech radí a kontrolují správnou techniku prováděného cvičení. Začátek místa výběhu je většinou pevně daný a především v zimních měsících jsou tendence vyhledávat místa, která by byla možná využít jako šatny. Ať už to jsou šatny plážového baru, tak jako to znám já ze své běžecké školy v zimě, anebo se využije prostor automobilu či přilehlá benzínová pumpa. Běhání je dle mého výzkumu v současnosti v určitých ohledech více formalizované díky využívání mobilních aplikací nebo navštěvování běžeckých škol, i přesto jsem přesvědčená, že stále patří do zvláštní kategorie, a souhlasím tak s autorkou knihy o Fitness Culture, že není natolik formalizované, aby mohlo být zkoumáno spolu s fitness centry.

77

4 Sebe-disciplína hrou V této části práce s názvem Disciplína hrou se budu věnovat především propojení sebedisciplinace běžce a herních či zábavních aspektů běhání. Jejich prolínání jsem se nebránila ani v průběhu ostatních částí práce, jelikož spolu souvisejí a zcela je oddělovat by bylo nesprávné. Rozdělila jsem je do oddělených sekcí práce především proto, že jsem si na začátku položila dvě otázky, z nichž jedna se ptala na způsoby, jakými je běhání disciplinací, a druhá, jakými způsoby je zábavou. Nyní je však nasnadě se jejich prolínaní více věnovat. Jak jsem již uvedla v kapitolách o naturalizaci běhání, je běhání propagováno jako přirozený pohyb, ke kterému toho není příliš potřeba. Při běhání se skutečně neuplatňují žádné fyzicky velké předměty, které by byly považovány za nedílné pomůcky pro tuto aktivitu, jako jsou například kolo, lyže nebo míč. Běhání nevyžaduje ani žádné místo, které by sloužilo převážně pro něj, ve stylu tělocvičen či sportovních hřišť. I přesto je s běháním spojen rozsáhlý business a běžcovy investice do něj nebývají zanedbatelné. Jak mi vyprávěla moje informátorka Anna: „Nejvíce mě určitě stály boty. To bylo tak kolem 4 000 Kč. Pak samozřejmě nějaký to oblečení, to taky něco stojí. Mám ráda rychleschnoucí materiály. A vlastně i mobil mám teď kvůli běhání novej. Ten starej byl ještě fajn, jenže mi spadnul na dlažbu, když jsem ho zpocenýma rukama při běhání tahala z kapsy.“ (Anna, 26 let) I já ze své zkušenosti musím souhlasit se svou informátorkou. Od té doby, co jsem před třemi lety začala běhat, už tvoří celou polovinu mého šatníku oblečení na běhání. Také má běžecká obuv je rozhodně nejdražší obuví, kterou jsem si doposud koupila. Dá se samozřejmě zcela oprávněně namítat, že řada běžců nevyhledává nákupy takového množství běžeckého oblečení nebo že nepoužívá k běhání mobilní telefon. To je jistě pravda, ovšem z mého výzkumu a zkušenosti vím, že běžců, kteří do běžeckého „vybavení“ investují své peníze, je obrovské množství. Business spojený s běháním obsahuje široké spektrum produktů a marketingu. Nejčastější jsou reklamy na běžeckou obuv či oblečení. Také většina běžeckých aplikací jsou buď za poplatek, nebo mají svou rozšířenou verzi, která už zpoplatněná je. Běžecké školy, pokud jsou například organizované městem, neúčtují žádnou cenu za běžeckou lekci, ovšem často se v rámci rozcvičky například zkouší nová kolekce nejmenované značky obuvi, takže jsou placené z reklamy. Běžecké lekce pořádané fitness centry jsou už účtované standardně jako ostatní lekce. 78

Kromě produktů spojených přímo s výběhem se obchoduje s velkým množstvím běžeckých publikací. Ať už jde o knihy s příběhem nějakého běžce, populárně naučné knihy o technikách běhání nebo běžecké časopisy. Také běžecké události mají čím dál tím masovější charakter a jejich startovné se pohybuje v řádu stovek korun. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se běhání stává zábavou a hrou proto, aby byl tento druh sebe-disciplíny pro jedince snesitelnějším a rozšiřoval se například také právě ku prospěchu běžeckého businessu. I v samotném názvu této práce stojí „Disciplína hrou“. Tímto slovním spojením však nechci vyjádřit, že by běhání mělo být pouze disciplínou, která probíhá formou hry. To by bylo nepřesné zjednodušení. Zábavní aspekty běhání totiž rozhodně vždy nemusejí být pouhou pomůckou k tomu, aby se jedinec disciplinoval „příjemněji“. Oba tyto podstatné mechanismy, které při běhání fungují, se prolínají a navzájem podporují. Na jedné straně zábavní herní aspekty běhání často skutečně pomáhají disciplinaci zpříjemnit. Jak se vyjádřil můj informátor: „Věděl jsem, že se sebou potřebuju něco udělat, už to dál nešlo. Kolikrát se i dneska těžko vykopávám jít běhat a někdy mám chuť se po chvíli vrátit. Ale našel jsem si způsob, jak to udělat, aby mě to už bavilo (smích). Běžím třeba do parku, abych se kouknul, jaký tam jsou holky (smích). A hlavně si pustím nějakou pěknou hudbu a sleduju, jak mi hezky nabíhají v mobilu kilometry. Jakmile se do toho zase dostanu, tak už mě to pak baví a jde to dobře.“ (František, 52 let) Na druhou stranu však i disciplinace funguje jako podpůrný mechanismus pro zábavní rovinu běhání. Běžci se často vyjadřují tak, že si jdou zaběhat, aby si odpočinuli od starostí a dřiny běžného života a mohli si „to užít“. „Já ti to řeknu upřímně, někdy je těžký pro mě najít si na běhání čas. Já mám v práci hodně starostí a běhání mi prostě pomáhá se zklidnit a utříbit si myšlenky. Takže se prostě těším, že až přijdu z práce, tak nazuju kecky a vyrazím. Jenže mojí přítelkyni se to někdy nelíbí, že bych měl být radši doma, že se jí stejská a tak. Tak já jí pochopitelně neřeknu, že se potřebuju prostě nejdřív odreagovat z práce, jinak budu nervní i na ní. Potřebuju se prostě jako vyblbnout, párkrát oběhnout aspoň park, vyšlápnout si nějakej kopeček. Takže se spíš odvolávám jako na to, že přece bojuju s tou nadváhou a že chce mít hezkýho přítele a že chci být pro nás i naší Kačenku zdravej.“ (Zdeněk, 38 let)

79

Tím, že při běhání fungují jak zábavní principy, tak principy disciplinační, může někdy právě i důraz na disciplinaci zafungovat jako záminka pro zábavu. Zábavní aspekty běhání tedy rozhodně nemusejí být pouhým podpůrným mechanismem sebe-disciplinace. Vyprávění mého informátora mimo jiné poukazuje na to, že běhání dokáže mít také funkci, ač je to možná trochu paradoxní, oddechového času od každodenních aktivit jedince. Běhání je časově velmi flexibilní sport, protože se dá víceméně provozovat kdykoli během dne. Právě touto časovou flexibilností umí sloužit také jako jakási mezihra pro ostatní aktivity. Obdobně se vyjádřila také má informátorka Alice: „Když si potřebuju něco rozmyslet, tak si jdu zaběhat. Běhání mě umí zklidnit. Srovnám si myšlenky a vidím pak všechno s čistou hlavou.“ (Alice, 44 let) Právě také pro hru je charakteristické, že je určitou časovou periodou diskontinuity. (Norbeck, 1974) Hra bývá nejčastěji definována jako dobrovolná činnost, která nějakým způsobem přináší potěšení, která má jasně ohraničené trvání a která by měla mít užitek pouze sama v sobě. (Fink, 1992; Norbeck, 1974) Do jaké míry můžeme těmito charakteristikami popsat i běhání? I přesto, že jedním z výsledků běhání má být především jedinec, který je díky svému dobrému zdravotnímu stavu ekonomicky výhodnější pro celou společnost, myslím, že se běhání dá označit za individuálně dobrovolnou činnost. Jedinci se sami za své zdraví cítí zodpovědní, a tak běhání sami vyhledávají a dobrovolně se mu věnují. V tomto bodě se s definicí hry shoduje. Shoduje se také v tom, že umí přinášet potěšení. Ať už radostí ze splnění svého disciplinačního plánu anebo právě svými herními a zábavními prvky, jak jsem argumentovala v části s názvem Běhání hrou. Běhání má také ohraničené trvání. Obvykle začíná běžcovým oblečením se do běžeckého a končí opět jeho převléknutím. Jasně ohraničená doba trvání může být ještě zdůrazněna právě používání běžeckých aplikací. Začátek běhu je tak označen stiskem tlačítka start a je ukončen vypnutím aplikace. Aplikace navíc svým měřením kilometrů dokáží utvářet i jednotlivá kola hry. I v tomto bodě tedy splňuje definici hry. Není však jednoduché jednoznačně říci, že by běhání jako hra mělo smysl jen v této zábavě. Tedy, že by to byla hra se smyslem pouze sama v sobě. Běhání je přece také disciplinací. Běžci se do běhání musí sami často nutit, přemáhat se a trpět při snahách se zlepšit. Na druhou stranu se běžci často vyjadřují právě tak, že i když se zprvu musejí donutit zase vyběhnout, v průběhu běhání přestanou chápat, proč se jim vlastně zprvu jít běhat nechtělo. Běhání nabývá podoby hry často průběžně.

80

Tato práce navíc nahlíží na běhání z perspektivy ANT, která zachází se vším jako s neustále se utvářejícími efekty sítí, které jsou tvořeny různorodými vztahy. (Law, 2009: 141) Moji informátoři běžci, ale i běžci na webových portálech, se často shodují, že je pro ně běhání zábavné a svěřují se s řadou popisů běhání, které lze chápat jako hraní si. Běžec při výběhu prožívá běhání různě. Jeho prožitky a to, zda ho právě prožívá jako tvrdou nutnou dřinu své sebe-disciplíny, anebo se baví předbíháním svého kamaráda z mobilní aplikace, je také důležité brát vážně. I tyto prožitky jsou důležitou součástí běhání. Chci tím říci, že běhání může být momentálně opravdovou hrou, i přestože z dlouhodobějšího hlediska nemá užitek jen ve svých herních či zábavních aspektech. Běhání však také může nabývat sebe-disciplinační i zábavní formy současně. Běžci se mimo jiné umí bavit často právě i tím, jak sledují, kolik dokázali uběhnout nebo tím, jak se zlepšili. Jak popisuje Bryman ve své knize The Disneyization of Society je dnešním obecným trendem spojovat různé formy spotřeby až do té míry, že je již prakticky nelze rozlišit. Dochází tak podle něj k něčemu co označuje „hybridizací spotřeby“. Občerstvování se, vzdělávání se, hraní si nebo nakupování již nejsou oddělenými aktivitami, ale stávají se hybridními, jelikož je od sebe právě už nejde snadno oddělit. Sebe-disciplína a zábava tak v tomto smyslu mohou být „konzumovány“ současně. (Bryman, 2004). Běhání tak může být v určitém smyslu také chápáno jako produkt hybridní spotřeby, jelikož umožňuje běžci na sobě tvrdě pracovat a dlouhodobě se disciplinovat a zároveň se momentálně bavit herními aspekty běhání. Sledování křivek na grafech běžeckých aplikací, pozorování zpevňování těla, hledání dostatku volného času, přemáhání se či odolávání bolesti to vše jsou součásti běžcovy sebedisciplíny. Ačkoliv jsou aktivity na první pohled možná útrpné, běžci, včetně mých informátorů, se často vyjadřují tak, že právě i prožívání tohoto jistého druhu utrpení je pro ně na běhání právě zábavné. Baví je hrát si se svými limity. V obdobném duchu se vyjádřil i můj informátor. „Baví mě sledovat, kam až je moje tělo schopný zajít. Hraju si se stravou, střídám různý druhy tréninků a prostě mě baví pozorovat, co to se mnou udělá. Jsem takovej experimentátor. Baví mě na sobě makat. Třeba ten pocit, když se řítím z kopce dolů a cítím, že svoje tělo dokážu ovládat je prostě dokonalej.“ (Milan, 29 let)

81

Obr. 11: Znavení běžci. (zdroj: vlastní foto, 2016)

Na přiložené fotografii jsem zachytila běžce po dokončení pražského mezinárodního maratonu, která ilustruje jejich vyčerpání a často i bolest. Mezi těmito běžci, kteří právě dokončili maraton, procházel komentátor a ptal se na jejich dojmy. Jeden z nich, který do té doby jen ležel na zemi a oddechoval, se vyjádřil přibližně takto: „Bylo to úplně boží, strašně moc mě to bavilo, skvělá atmosféra, že zítra nebudu moct pořádně chodit? No a co!“ (neznámý běžec) Právě i ona sebe-disciplinace, která může být tvrdou dřinou, je také odpovědí na poptávku po zábavě. Jednak přináší potěšení ze svých výsledků, ale zároveň je často i ono samotné utrpení z bolesti svalů a přemáhání se pro běžce zábavou. Bolest a její ustátí je součástí zábavnosti běhání. Dobře je to patrné na vyprávění mého informátora o jeho zážitcích z maratonu: „Věděl jsem, že už nemůžu, ale měl jsem před sebou ještě víc jak 15km. Viděl jsem dokonce, že jak bylo vedro, tak už kolem mě i nějakej pán zvracel. Nechtěl jsem, aby mi bylo zle, ale stejně jsem se hecnul. Měl jsem pocit (smích), že jsem prostě fakt machr, zrychlil jsem. Tělo se mi svíralo v bolestech, ale já věděl, že to zvládnu. Byl to neuvěřitelnej zážitek tyhle poslední kilometry. Zvítězil jsem sám nad sebou.“ (Milan, 29 let)

82

Zažívání bolesti při běhání a také po něm je pro běžce často nedílnou součástí běhání. A jak jsem zjistila, není to součást nechtěná. Bolest je často indikátorem toho, že se jedinec opravdu snaží a pracuje na své sebe-disciplíně. Současně je však bolest sama o sobě často chápána jako aspekt běhání, který ho zintenzivňuje a prohlubuje. Sport, společně s náboženstvím, je jednou z posledních sfér života, ve kterém ještě bývá bolest chápána i pozitivně. (Glucklich, 2001: 7) Bolest totiž dokáže přinášet silné osobní zážitky, které zvýrazňují skutečnost. (Glucklich, 2001) Bolest a vyčerpání, které patří pod diktát sebe-disciplíny, jsou tak současně právě i běžcovou zábavou. Zábava a disciplína jsou roviny běhání, které se dokáží navzájem podporovat. Běžci se baví, aby běhání lépe vydrželi, ale jindy může být tvrdá dřina na běžcově kondici záminkou jít se běháním pobavit. Tyto jednotlivé roviny běhání nabývají na důležitosti podle aktuálního běžcova rozpoložení. Běžec může být vidinou zlepšení motivován vydržet bolest, a tak se sebe-disciplinovat, nebo se mu bolest vpisuje do paměti, a tak ještě umocňuje jeho prožitky a stává se zábavou. Roviny sebe-disciplinace i roviny běhání coby zábavy se prolínají a často fungují i současně.

83

5 Závěr V rámci této diplomové práce jsem se zabývala běháním z perspektivy Teorie sítí aktérů. Zajímalo mě, jakými způsoby je běhání sebe-disciplinační technikou ve foucaultovském smyslu a jakými způsoby je odpovědí na poptávku po zábavě v současném světe. Nejprve jsem se zamýšlela nad tím, jakým způsobem budu běhání zkoumat, tak aby zapadalo do rámců antropologického výzkumu. Dospěla jsem ke zkoumání běhání principem následování ho jako aktivity, která se rozprostírá v různorodých prostorech. Mezi tyto prostory patřily zejména běžecký terén, mé vlastní tělo, výpovědi běžců, běžecké publikace, mobilní aplikace a další literatura, kterou jsem využila pro interpretaci vytvořených poznatků. Tematicky jsem práci vystavěla zejména na výrocích o běhání jednoho z nejznámější teoretiků sportu Pierra Bourdieuho. Ten charakterizoval běhání především jako sport, při kterém je třeba vydržet současné utrpení ve vidině pozdějších účinků, a dával ho do prokladu ke kolektivním sportům, které přináší i soutěžní uspokojení. Má práce neaspiruje na přílišné oponování Bourdieuho výrokům, jelikož tyto myšlenky mimo jiné rozvíjel v jiné době a zabýval se především sportem v kontextu sociálních tříd. Jeho výroky a možnost se k nim vyjádřit mě však přivedly ke dvěma hlavním tématům této práce. Jeho výroky o nutnosti vydržet utrpení mě vedly k výzkumu běhání coby běžcovy disciplinace. A jeho odvržení běhání coby soupeřivé hry mě zase navedly na rozpracování běhání jako hry a zábavy. Práci jsem proto nejprve rozdělila do dvou hlavních částí, z nichž jedna se věnuje běhání jako disciplíně a druhá jeho zábavním a herním aspektům. Toto rozdělení nebylo nijak striktní a řada témat se vyskytuje v obou částech. Při výzkumu běhání coby sebe-disciplinace jsem vycházela z Foucaultova pojetí disciplíny. Běhání je disciplinační technika, která vycvičuje jedince, aby byli zdravějšími a odolnějšími, což je ku prospěchu celé společnosti. Dodržování imperativu zdraví je tedy záměrem celé společnosti a současně je povinností jednotlivce. Běžci se proto disciplinují sami. Mezi nejvíce skloňovanými tématy, v rámci běžcových motivací chodit běhat, se tedy objevuje především důraz na zlepšování zdraví. Imperativ zdraví se tak prolíná celou disciplinací. Dalším zásadním tématem je představa o přirozenosti běhání. Důraz na přirozenost běhání se objevuje v celé řadě běžeckých aktivit, jako příklad jsem ho rozebrala na diskuzi o běžecké obuvi. Naturalizace běhání je jedním z mechanismů sebe-disciplíny, protože vytváří představu, že chodit běhat není žádnou nadstavbovou aktivitou, ale má být přirozenou součástí života člověka.

84

Na viditelné úrovni se odehrává divadlo přirozenosti a nenáročnosti běhání. V zákulisí si však běhání nárokuje specifickou konstrukci běžce. Běžec musí mít tzv. společenskotechno-tělesnou schránku. To znamená, že součástí běžce není jen „fyzický člověk“, ale konstruují ho mimo jiné také jeho oblečení, strava, motivace, finanční prostředky, naučené techniky pohybu, profil na běžeckém webu či jeho mobilní telefon s běžeckou aplikací. Péče o zdraví a představy o přirozenosti běhání vyžadují běžcovo neustálé zlepšování. Proto, aby běžec věděl, zda se zlepšuje, stává se běhání počitatelné. Počitatelné běhání je totiž možné monitorovat. Běhání umí být počitatelné přizváním do hry velmi různorodých hráčů. Informace o výkonu může běžcům poskytnout počet oběhnutých stromů, doba, po kterou vydržel běžet, anebo může svůj výkon porovnávat přes mobilní aplikaci s dalšími běžci. Mobilní aplikace umí dokonce kontrolovat a hodnotit běžcovy výkony a dokáží tak zastávat roli trenéra. Jak jsem již poznamenala výše, v práci mě inspirovaly Bourdieuho výroky o běhání. Běhání je sebe-disciplinační technika, která v souladu s Bourdieum operuje také s překonáváním utrpení. Běžec je často motivován k lepším výkonům, které mají přinést zlepšení zdraví či kondice a vzhledu, při kterých skutečně často musí „současné utrpení“ snášet. Běhání však není pouhé překonávání utrpení. Dospěla jsem k tomu, že dokáže přinášet i „současné uspokojení“. Jedním z hlavních způsobů, kterým běhání přináší běžcům uspokojení, je možnost prožívat při delším vytrvalostním běhání stav, který označuji běžeckým transem. Tento změněný stav mysli je běžci opěvován jako možnost „vyčistit si hlavu“ a rozhodně je běžci chápán jako jakési uspokojení. Dalšími způsoby je pak možnost kreativního vyjádření se například pomocí tzv. GSP kreslení nebo využívání běhání v turističtějším smyslu jako způsobu objevování a poznávání nových míst. Oproti Bourdieuho komentářům k běhání jako sportu, který nepřináší soutěžní uspokojení, směřuje můj výzkum k opačným závěrům. Podstatným rozdílem je můj přístup k běhání, ve kterém beru v úvahu jeho lidské i ne-lidské účastníky. Na běhání pak nenahlížím jako na ryze individuální sport. Běžec často soupeří s kopci, tmou nebo překonává rozmary počasí. I to jsou účastníci tohoto sportu, kteří se v určitých zapojeních a kontextech stávají běžcovými protihráči. Současně si běžec utváří specifickou společensko-techno-tělesnou schránku, do které přibírá další účastníky hry, jako speciální běžeckou obuv, dostatek tekutin nebo naučení se specifické běžecké technice, kteří naopak často hrají v jeho prospěch. Díky této výzkumné perspektivě (ANT) pak na běhání nenahlížím jako na ryze individuální sport, protože je běžec sám o sobě jakýmsi soutěžním týmem. 85

V otázce, kterou jsem si položila, se zajímám o to, zda nabízí běhání v současnosti nějaké soutěžní uspokojení. Jak jsem již několikrát argumentovala, zdůrazňuji v této otázce, že jde o běhání v současnosti, protože se zabývám a beru vážně také řadu moderních technologií, které se v současnosti běhání účastní. Moderní technologie, především tzv. chytré telefony a aplikace na nich operující, umožňují sdílení běžcových výběhů na internetu. Sdílení výkonu často přímo online umožnuje soutěžení a soupeření mezi jednotlivci i v rámci skupiny každodenně. Běžecké aplikace navíc umí vytvořit běžci i různé virtuální prostory, ve kterých mohou závodit a soupeřit s ostatními. Ať už běžec v podobě avatara soupeří svým během v počítačové hře, nebo je běžcova venkovní fyzická trasa zvukovými vjemy přetvořena do soutěžního světa. Dospěla jsem k tomu, že běhání může těmito způsoby přinášet i soutěžní uspokojení. Navíc i samotné překonávání utrpení umí fungovat jako zábava. Sportování je totiž jednou z mála oblastí, ve kterých může být bolest pozitivně interpretována. Bolest ze znavených svalů je tak jednak znamením, že běžec pracuje v rámci imperativu zlepšování, ale současně dokáže zintenzivňovat běžcovy prožitky, čímž také přispívá k zábavnosti běhání. Zábava při běhání je ale zároveň i jedním z mechanismů běžcovy sebe-disciplinace, protože dokáže běžce k běhání opět přimět a pomáhá mu vydržet. Když se běžec při běhání baví, vydrží běžet déle. Zároveň jsou však mechanismy sebe-disciplinace také odpovědí na poptávku po zábavě v současném světě. Běžci se baví tím, že se monitorují, že si dávají další cíle, že se donutí danou vzdálenost uběhnout. Běžce baví promýšlet, jak se budou vycvičovat, aby pak svých závazků dostáli. To, čím běhání právě je, je vždy momentálním efektem propojení všech jeho účastníků. Připojení aplikace může chvíli fungovat jako trenér a chvíli propojovat běžce s jiným spoluběžcem. Důležité jsou povahy vztahů mezi různorodými účastníky běhání. Podle jejich povahy jsem pak popisovala, zda je běhání právě spíše tvrdou disciplinací a nebo zábavou. Například porovnávání se s ostatními běžci na webových stránkách běžecké aplikace může být jednou interpretováno jako způsob monitorování se a jindy také jako způsob soutěžní hry. Běhání jsem následovala v různorodých prostorech. Naslouchala jsem mimo jiné svému tělu, běžeckým aplikacím, webům a dalším běžcům. Tato práce je textovou podobou takto utvořených poznatků a má především přispět ke studiu běhání svým netradičním úhlem pohledu na něj. Mobilní aplikace a další osobní technologie se dnes staly výrazným účastníkem běhání. Z perspektivy ANT není běhání jednoduše individuální aktivitou. 86

Utváří ho totiž řada různorodých účastníků výběhu, ať už jde o běžecký terén či oblečení. Současné zapojení mobilních aplikací a dalších osobních technologií tuto jeho kolektivní povahu ještě více utvrdilo. I na první pohled osamoceného běžce totiž může právě dobíhat i stovka spoluběžců. Řada myšlenek i formulací tohoto textu mě napadla přímo v průběhu běhání samotného. Nejen, že mé běhání spoluutvářelo tento text, ale i tento text začal postupně spoluutvářet mé běhání. Tato práce se stala jeho dalším spoluúčastníkem. Někdy jsem si chtěla jít zaběhat, abych si od psaní odpočinula. Jindy mě psaní o běhání napomínalo, že už bych také měla vyběhnout. Bavilo mě, jak se tento text stal součástí mé sebe-disciplíny. Chci, aby na mě mohl dohlížet i dál, a proto si v cíli této práce dávám předsevzetí, že v roce 2017 poprvé v životě uběhnu maraton.

87

6 Zdroje Abbots, E., Lavis, A., 2013. Introduction: contours of eating: mapping the terrain of body/food encounters. Why We Eat, How We Eat: Contemporary Encounters between Foods and Bodies, Ashgate, Farnham, s. 1-12. Allen-Collinson, J., 2003. Running into injury time: Distance running and temporality. Human Kinetics. Allen-Collinson, J., Hockey, J., 2001. Runners’ tales: Autoethnography, injury and narrative. Sage Publications. Allen-Collinson, J., Hockey, J., 2010. Feeling the way: Notes toward a haptic phenomenology of distance running and scuba diving. International review for the sociology of sport. Atkinson, P. and Hammersley, M., 1994. Ethnography and participant observation. Sage Publications, Inc, xii, s. 643. Bajic, B., 2014. Running as nature intended: Barefoot running as enskillment and a way of becoming. Anthropological Notebooks, 20(2). Bourdieu, P., 1978. Sport and social class. Social science information, 17(6), s. 819-840. Bourdieu, P., 1988. Program for a Sociology of Sport. Sociology of Sport journal, 5(2), s. 153-161. Bryman, A., 2004. The Disneyization of society. Sage Publications. Colt, E. W., Wardlaw, S. L., Frantz, A. G., 1981. The effect of running on plasma βendorphin. Life sciences, 28(14), s. 1637-1640. Crossley, N., 2004. The circuit trainer’s habitus: Reflexive body techniques and the sociality of the workout. Body & society, 10(1), s. 37-69. Deterding, S., Sicart, M., Nacke, L., O'Hara, K. and Dixon, D., 2011, May. Gamification. using game-design elements in non-gaming contexts. In CHI'11 Extended Abstracts on Human Factors in Computing Systems (s. 2425-2428). ACM. Dvořáková, L., 2010. Zážitkový marketing – funkční oblečení pro sport. Bakalářská práce. TUL.

88

Emirbayer, M., Mische, A., 1998. What is agency? 1. American journal of sociology, 103(4), s. 962-1023. Fink, E., 1992. Oáza štěstí. Mladá fronta. Foucault, M., 1980. Power/knowledge: Selected interviews and other writings, 1972-1977. Pantheon. Foucault, M., 2000. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Dauphin. Foucault, M., 2008. The birth of biopolitics: lectures at the Collège de France, 1978-1979. Springer. Giddens, A., 1991. Modernity and self-identity: Self and society in the late modern age. Stanford University Press. Glucklich, A., 2003. Sacred pain: Hurting the body for the sake of the soul. Oxford University Press on Demand. Goffman, E., 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha, Nakladatelství Studia Ypsilon. Gould, P. R., White, R., 1966. On mental maps. Department of Geography, University of Michigan. Gupta, A., Ferguson, J., 1997. Anthropological locations: Boundaries and grounds of a field science. Univ. of California Press. Hendl, J., 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, s.r.o. Hobson, J., 2012. Born to run? Occupational Medicine, 62(6), s. 454-454. Hockey, J., Collinson, J. A., 2006. Seeing the way: visual sociology and the distance runner's perspective. Visual studies, 21(01), s. 70-81. Chang, H., 2008. Autoethnography as method (Vol. 1). Walnut Creek, CA: Left Coast Press. Chase, L. F., 2008. Running big: Clydesdale runners and technologies of the body. Sociology of Sport Journal, 25(1), s. 130. Jorgenson, D. E., Jorgenson, C. B., 1981. Perceived effects of running/jogging: a social survey of three clubs. International Review for the Sociology of Sport, 16(3), s. 75-85. Knižní klub, 2014. Běh a maraton, úplný průvodce. Knižní klub. Konopásek, Z., 1998. Text a textualita v sociálních vědách. Estetika sociálního státu, s. 5596. 89

Kozílková P., 2012. Tělocvična Crossfit Praha jako aréna vyjednávání genderových identit [e-book]. Dostupné z: Centrální katalog UK / Central Catalog CU, Ipswich, MA. Zobrazeno 9. 2. 2016. Lance, L. M., Antshel, D., 1981. Social factors associated with adoption of running as a sport innovation. International Review for the Sociology of Sport, 16(1), s. 79-86. Latour, B., 2005. Reassembling the social: An introduction to actor-network-theory. Oxford university press. Law, J., 2009. Actor network theory and material semiotics. The new Blackwell companion to social theory, 3, s. 141-158. Lock, M. and Nguyen, V. K., 2010. An anthropology of biomedicine. John Wiley & Sons. Marcus, G. E., 1995. Ethnography in/of the world system: The emergence of multi-sited ethnography. Annual review of anthropology, s. 95-117. Mauss, M., 1973. Techniques of the body∗. Economy and society, 2(1), s. 70-88. McDougall, Ch., 2009. Born to run: A hidden tribe, superathletes, and the greatest race the world has never seen. Vintage. Moser, I., Law, J., 1998. Přechody snadné, přechody nesnadné aneb o heterogenní ekonomii subjektivity. Biograf. Nettleton, S., 2013. Cementing relations within a sporting field: Fell running in the English Lake District and the acquisition of existential capital. Cultural Sociology, 7(2), s. 196-210. Norbeck, E., 1974. The anthropological study of human play. Rice Institute Pamphlet-Rice University Studies, 60(3). Oh, Y., Yang, S., 2010. Defining exergames & exergaming. Proceedings of Meaningful Play, s. 1-17. Parusniková, Z., 2000. Biomoc a kult zdraví/Bio-Power and Healthism. Sociologický Časopis/Czech Sociological Review, s. 131-142. Sassatelli, R., 2010. Fitness culture. Gyms and the Commercialisation of Discipline and Fun. Palgrave Macmillan. Shipway, R., Holloway, I. and Jones, I., 2013. Organisations, practices, actors, and events: Exploring inside the distance running social world. International Review for the Sociology of Sport, 48(3), s. 259-276. 90

Swan, M., 2012. Sensor mania! the internet of things, wearable computing, objective metrics, and the quantified self 2.0. Journal of Sensor and Actuator Networks, 1(3), s. 217253. Swan, M., 2013. The quantified self: Fundamental disruption in big data science and biological discovery. Big Data, 1(2), s. 85-99. Špaček, O., 2014. Sportování a česká společnost: Zdroje rozdílů ve sportovní participaci [ebook]. Dostupné z: Centrální katalog UK / Central Catalog CU, EBSCOhost. Zobrazeno 9. 5. 2016. Tulle, E., 2007. Running to run: Embodiment, structure and agency amongst veteran elite runners. Sociology, 41(2), s. 329-346. Wacquant, L., 2004. Body & soul. Oxford: Oxford University Press.

91

Webové zdroje Běhání je zdravé, i když ne úplně pro každého. Quido. OnaDnes.cz [online]. ©2006 [cit. 24. 3. 2016]. Dostupné z: http://ona.idnes.cz/behani-je-zdrave-i-kdyz-ne-uplne-pro-kazdehofku-/zdravi.aspx?c=A060903_190602_zdravi_ad. Digitální maraton. RunCzech [online]. ©2016 [cit. 8. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.runczech.com/cs/akce/volkswagen-maratonsky-vikend-2016/zavody/praguedigital-marathon/index.shtml. Existuje spojení mezi sportem, jako je například běhání, a meditací? Osho International Foundation

[online].

©2016

[cit.

10.

4.

2016].

Dostupné

z:

http://osho.tady.info/osho/faq/faq6.php. Graf výběhů. Endomondo [online]. ©2016 [cit. 19. 5. 2016]. Dostupné z: https://www.endomondo.com/stats/13947881. Nepřirozená přirozenost přirozeného běhu. Dufek. RunFree.cz [online]. ©2011 [cit. 29. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.runfree.cz/2011/05/neprirozena-prirozenost-prirozenehobehu/. ParkRunner

OSM.

ParkRunner.de

©2013

[cit.

30.

4.

2016].

Dostupné

z:

http://parkrunner.de/wp-content/uploads/2013/12/Parkrunner-OSM.jpg. Prague Digital Marathon. RunCzech [online]. ©2011 [cit. 15. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.runczech.com/cs/akce/volkswagen-maratonsky-vikend-2016/zavody/praguedigital-marathon/index.shtml. Recenze: Zrozeni k běhu – Born to run. Jestřáb. Rozbehnito.cz [online]. ©2013 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://rozbehnito.cz/recenze-zrozeni-k-behu-born-to-run/. Running

Tours

Prague.

[online].

©2016

[cit.

8.

5.

2016].

Dostupné

z:

http://www.runningtoursprague.com. Smartphonům je 20 let. Projděte si jejich historii. Vokáč. Mobil.iDnes.cz [online]. ©2012 [cit. 15. 3. 2016]. Dostupné z: http://mobil.idnes.cz/smartphonum-je-20-let-projdete-sijejich-historii-fus-/mob_tech.aspx?c=A121028_220246_mob_tech_vok. Superlife. Superlife.cz. Czech News Center a. s. [online]. ©2015-2016 [cit. 15. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.superlife.cz/welcome.

92

Tabulka výsledků. RunCzech [online]. ©2015 [cit. 1. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.runczech.com/srv/www/qf/cs/ramjet/resultsEventDetail?eventId=20017&frm.s ubeventId=77&page=1&per_page=15&sort=rank. The Big Draw of GPS Run. Wollan. The New York Times ©2009 [cit. 19. 5. 2016]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2009/08/20/fashion/20GPS.html?_r=0. Using Actor-Network Theory (ANT) doing research. Dankert. Ritskedankert.nl. [online]. ©2011 [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: http://ritskedankert.nl/using-actor-network-theory-antdoing-research/. Zombies, run. Zombiesrungame [online]. ©2016 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: https://zombiesrungame.com.

93