Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové, , Pedagogická fakulta, Katedra eského jazyka a literatury

1/2012 Prosinec

Zápich

Název Zápich

Vydavatel Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové, 500 03, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury

Šéfredaktor Ondřej Martinek

Redakce Zuzana Arnadová, Ludmila Bretová, Dominika Dolívková, Michaela Dušková, Klára Kašparová, Vojtěch Rodr, Aneta Rysová, Michaela Sehnalová, Jana Smékalová, Martina Spěváková, Kristýna Šperková, Lenka Vaníčková, Pavla Vostřezová

Editorky Žaneta Čerychová, Petra Dedková, Alena Dolečková, Iva Kestřánková, Gabriela Thérová, Lucie Angelika Tykalová

Korektorky Petra Karásková, Kateřina Špatenková, Petra Wagenknechtová

Grafičky Věra Nitschová, Kateřina Šturmová

Sazba a finální úprava Zuzana Černíková, Šárka Koďousková

PR a propagace Aneta Holá, Tomáš Tuček

Šedá eminence Mgr. Michal Čuřín

Vydání 1/2012 Prosinec

Reprodukce díla jako celku nebo jeho částí je možná jen s předchozím souhlasem vydavatele

1/2012 Prosinec

Obsah

Zápich Časopis studentů JLK PdF UHK OBSAH: Z BRANŽE Tuctový den reportéra

2-3

Tereza Vodochodská

4-5

Eva Kvasničková

6-8

Tomáš Rybička

9

Práce copywritera

10 - 11

Život kamenného kina

12 - 14

KULTURNÍ DĚNÍ Galerie moderního umění

15 - 16

Galerie T

17 - 18

Miluše Bittnerová

19 - 22

Jan Budař

23 - 24

Ilona Holasová

25

Václava Macků

26 - 27

SVĚT HUDBY Zamčenej fest Nesmrtelná fanynka

. .

28 - 29 30 - 31

Za klecí

32 - 33

Studentské slavnosti

34 - 35

Matěj Čejchan

36 - 37

1/2012 Prosinec

Zápich

Slovo šéfredaktora Zápich? Proč zrovna Zápich a ne něco vzletnějšího? Haute culture? Ne prostě Zápich. Nepřinášíme žádnou vysokou literaturu, ale volnější čtení o tématech, které bychom si i sami přečetli. Co znamená zápich? „Studentskou řečí“ to je zápočet. Pro nás je vlastně celý magazín zápočtem (jedním z nejnáročnějších). Editační a korektorské práce, sazba, PR… Naučili jsme se toho dost, ale asi nejvíce jediné – bez skvělého kolektivu by to nešlo. Jak nefunguje jeden článek v řetězu, tak padá práce všech ostatních. A to, že si teď čtete tenhle úvodník znamená, že my jsme to zvládli a magazín vyplodili. Přestože mnohdy měl porodní bolesti a nešlo to lehce. Letos končíme (tedy máme to v plánu – a jak všichni ví, plány většinou nevycházejí). Takže i pro nás je to poslední večeře. Snad naše články pro vás nebudou také poslední „večeří“. God Save the Queen! Martinek Ondřej Šéfredaktor

1/2012 Prosinec

1

Zápich

Tuctový den reportéra versus fenomenální den studenta

Jaký je novinář člověk? Jakým způsobem tráví pracovní den? Podrážejí si novináři nohy mezi sebou? A jaký mají vztah ke své profesi? Přináším svědectví o jednom pracovním dni novinového reportéra z Hradeckého deníku. Již několik desítek let nás obklopují různé mediální obsahy, které nás informují o důležitých, tragických a překvapivých událostech. Pozornost je často zaměřena pouze na způsob ztvárnění samotného článku, ale o tom, kdo je autorem a jaký je, má povědomí málokdo. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla podívat se pod pokličku novinářské profese. Jak to chodí Je úterý 23. října osm hodin ráno a Jan Pruška, novinář z Hradeckého deníku, začíná svůj pracovní den. „Scházíme se mezi osmou a devátou hodinou, společně probereme naplánovaná témata, popřípadě zbystříme jinou a zajímavější událost, popadneme telefon a diktafon a vyrážíme do terénu,“ líčí Honza začátek svého dne. Témata všech článků si s kolegy rozdělují podle oblasti svého zájmu. „V redakci panuje velká demokracie, takže problém ve spolupráci nevidím,“ dodává Honza.

vyprávět. Chrlí zážitky jako kulomet. Oslovuje mě svou upřímností a přirozeností. S nadšením popisuje, jak to v praxi chodí. V roli diváka diváků Přijíždíme do areálu fakultní nemocnice, míjíme kolegy z televize a rozhlasu. Další zdržení na nás čekalo na přeplněném parkovišti a po deseti minutách nastalo hledání místa konání. Kolegové mezitím zmizeli, mě popadla nervozita, že nestíháme a Honza zůstává i nadále v pohodě a obvolává kolegy, kam se poděli. Slavnostní zahájení se nakonec konalo v budově Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a my dorazili s mírným opožděním. Nenápadně zapadneme mezi ostatní novináře a Honza se pouští do akce. Pozoruje, poslouchá, dělá si poznámky a zbystří pokaždé, když zazní nějaké jméno.

Dnes se poprvé ocitám na opačné straně dění a užívám si to. Nesedím v hledišti a nejsem klasickým divákem. Vidím, co jindy ne. Nálada je slavnostní a příjemná. Všude kolem je spousta fotografů a kameramanů, blesky oslňují sál a novináři zpovzdálí pozorují událost a shromažďují informace. Zástupci fakulty přednášejí a diváci poslouchají. Ne však všichni. Někteří „posluchači“ A jaké jsou mé první dojmy a pocity? Pohodový ukrývají mobil mezi stehny a pravděpodobně si a přívětivý mladý reportér. Jak vidím, novinář krátí chvíli smskováním nebo hraním her. nemusí být hrubý a drzý člověk. Nasedáme do auta Hradeckého deníku a s mírným zpožděním se řítíme na akci konání. „Dnes se koná slavnostní poklepání na základní kámen kampusu Univerzity Karlovy, takže jedeme na místo, uděláme pár rozhovorů a napíšeme reportáž,“ popisuje Honza své metody práce. Přestože akce začíná za pár minut, novinář s ledovým klidem uhání na místo konání a během jízdy mi barvitě líčí fungování Hradeckého deníku a povinnosti novináře. „Čtenář projevuje pramalý zájem o něco, co se ho netýká, co ho nezajímá, co je nezáživně podáno. Lidé chtějí srdceryvný příběh, a Základní kámen proto se také potýkáme s největším zájmem o rubriku Černá kronika. Když není story, není ani zajímavý článek,“ říká Honza. Těší ho, že může

1/2012 Prosinec

2

Zápich

Proč jsme vlastně zde

s primátorem města a ty se běž naládovat. Jsi tu za Hradecký deník, tak se neostýchej,“ pobízel mě Honza. Moc se mi do toho nechtělo, ale když jsem se rozhlédla, moc lidí si s tím hlavu nelámalo. Za pár minut se přidal Honza a ostatní kolegové, tak jsem si nakonec také zpříjemnila závěr novinářského dne.

V Hradci Králové bude zahájena výstavba Výukového a výzkumného centra Univerzity Karlovy. Na poli před fakultní nemocnicí by měl do deseti let vzniknout komplex lékařské a farmaceutické fakulty za zhruba 420 milionů korun. Univerzita Karlova má nyní finance pouze na jednu budovu, která by měla být dokončena v roce 2014. „ Zpočátku nám přišlo nevhodný si něco dát, ale ta akce je pořádána především kvůli medializaci, Ještě chybí James Bond takže to je pro novináře. Tak proč bychom si nePo úvodním vystoupení jsme se všichni vydali na měli dát nášup?“ vysvětloval mi Honza, když si místo výstavby. Nestačím se divit. Honza se při- všiml mého váhání. pojuje ke kolegům a již debatují nad událostí. PoAkce jsme se zúčastnili, fakta a názory máme, tak zoruji situaci a s údivem zjišťuji, že se v ničem nezbývá než napsat článek a máme pro dnešek nepředhánějí. Oni dokonce spolupracují. Dělí se o hotovo. „ Článek dnes napíšu, pošlu ho korektoinformace a obrazové materiály. Právě ve chvíli, rovi, fotky a článek vložím do předlohy. Forma když žasnu nad tím, jak si novináři z různých méčlánku je podmíněna nejen autorem ale také nedií vycházejí vstříc, nám nad hlavou prolítne vrtuldostatečným místem v novinách a nutnou výrobní ník a přistává pár metrů od nás. Otočím se a ka- lhůtou, která je krátká,“ objasňuje mi Honza závěmeraman z hradeckého magistrátu již pohotově rečné fáze práce. natáčí a vytváří si záběr k budoucí nehodě. Po A zase ten vrtulník krátkém proslovu poklepali zástupci fakulty na základní kámen a tím oficiálně zahájili výstavbu prv- Honza má rád svoji profesi. „ Na všechno se díní budovy. Proběhla „děkovačka“, slavnostní přípi- vám úplně jiným pohledem. Ve všem vidím potentek a samozřejmě společné pózování s kladívkem ciální téma na článek. Ale to už tak u novináře a šampaňským před fotografy. Poté dostali bývá,“ svěřuje se mi. „Jednou v noci mě vzbudil prostor novináři a začal novinářský rej. Honza na- hluk. Nad naším domem lítal vrtulník sem a tam žhavil diktafon a šel do akce. Jako prvního si vzal kolem půl čtvrté ráno. Rozčílilo mě to natolik na paškál Miroslava Červinku, děkana Lékařské (samozřejmě i zajímalo), že jsem druhý den vzal fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Honza telefon, zavolal na patřičná místa a už z toho byl článek o sebevrahovi,“ vzpomíná Honza. představuje deník, pro který pracuje, a pokládá první otázku. Nevzdává se a klade otázek mno- Novinář jako profese má ve společnosti nezaměhem víc. Místo pohodového a klidného kluka vi- nitelné místo. Lidé nepřestanou prahnout po zprádím dravého novináře. Konečně! Se svými otáz- vách a dění ve světě, takže profese žurnalisty jakami se však připojují i ostatní novináři. Smečka ko zprostředkovatele informace jen tak nevymizí. dravých zvířat se rozrůstá. Kolem mě probíhají Sice jsem dnes neprožila aféru Watergate, ale najednou tři rozhovory. Pro televizi, rozhlas a tiš- podívat se na svět kolem sebe očima reportéra, těná média. Novináři využívají svých technologií a stojí za to. stávají se zástupci lidu. Jsou ušima a očima čtenářů, posluchačů a diváků. Fotografové fotí a kameramani natáčí. K tomu všemu by z toho vrtulníku mohl vyskočit James Bond a připadala bych si jako v americkém filmu.Na závěr akce byl přichystán raut a všichni byli srdečně zváni. Účast byla velká! Překvapivě. „Udělám ještě rozhovor 1/2012 Prosinec

Autor: Klára Kašparová Foto: Ze soukromého archivu Jana Prušky

3

Zápich

Tereza Vodochodská: Momentálně mě nejvíc inspirují děti v Jesličkách Začínající herečka a zpěvačka Tereza Vodochodská vystudovala První soukromé jazykové gymnázium v Hradci Králové a Jazykovou a literární kulturu na UHK. Na divadelní prkna ji přivedl otec, herec Ivan Vodochodský. Tereza již

„K divadlu ji v sedmi letech přivedl otec, což si zřejmě dodnes vyčítá,“ píšeš na svém profilu na stránkách ZUŠ Na Střezině. Prozradíš nám, jak je to ve skutečnosti? Podporují tě doma ve všech uměleckých aktivitách?

patnáctým rokem externě spolupracuje s hradeckým Klicperovým divadlem. V současné době je učitelkou literárně-dramatického oboru na ZUŠ Na Střezině.

Jak dlouho ses připravovala? Co jsi komisi předvedla? Pravidelně jsem chodila do Jesliček na hodiny pohybu, zpěvu a individuálního projevu. Tady se automaticky očekávalo, že postupně začneme vybírat texty k přijímačkám na umělecké školy. Přípravy probíhaly asi dva roky. Požadavky na DAMU jsou náročný: tři monology, tři písně, dvě básničky. Otec mě připravil na fakt, že jestli bude v porotě Tomáš Töpfer, tak to mám spočítaný už ve dveřích. Pamatuju si, že jsem šla předposlední a současně se mnou vcházel do třídy i Ivan Trojan. Od tý doby nevím nic, byla jsem v transu (smích). Pro přijetí bylo třeba 75 bodů. Měla jsem 74. A podruhé už jsem přijímačky nezkoušela.

Ano, v sedmi letech za mnou skutečně přišel otec, položil mi na klavír tři popsaný papíry a řekl, že Vladimír Morávek potřebuje do představení anděla. Tenkrát se mnou zkoušel dialogy, a myslím, že byl hrdej, když viděl, že na mě Morávek nekřičel. Hrdost ho však opustila ve chvíli, kdy jsem v divadle zůstala o patnáct let déle, než předpokládal. Dodneška si vyčítá, že jsem tím ztratila dětství i pubertu. On ze své vlastní minulost ví ledacos o bídných životech herců, proto mě v tomto směru příliš nepodpoA byl tam teda Töpfer? ruje. Ano, byl. Ale i přesto, že měli v minulosti jistý Rozhodla ses zkusit přijímačky na DAMU. konflikt s mým tátou, myslím, že je to profesio1/2012 Prosinec

4

Zápich

nál a osobní problémy do pohovorů netahá. Jak ses dostala k učení v ZUŠ Na Střezině? Loňský rok jsem v ZUŠ působila jako suplent. Můj vrozený arogantní výraz nejspíš vzbuzoval v dětech určitý respekt. Zároveň ale viděly, že k nim mám přátelský přístup a snažím se s nimi jednat jako se sobě rovnými. Takže se moje praktiky osvědčily a letos už mám svoje vlastní žáčky. Kolika malým dětem jsi už stihla zlomit srdce?

jestli nejdříve vybereme náhodný repertoár, a pak se snažíme najít určitý spojovací prvek. Proč jsou premiéry zároveň derniérami? U zrodu tohoto konceptu jsem nestála, takže jsem naskočila do projektu, kde bylo předem daný, že to bude formou jakéhosi kabaretu. Čili jedno uvedení a příště zase zcela jiná tematika, aby se diváci nenudili. Přijde mi to trochu škoda, ale moc do toho mluvit nemůžu.

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste se (smích) To už začíná bejt docela známá historka. s větším projektem přesunuli na větší scénu? Hned na první hodině mi devítiletý Číňan sáhnul na Myslím, že by se hlediště vašimi příznivci zaplpozadí a zeptal se mě, jestli nechci dělat roztleskánilo. vačku. Přemýšleli, měli jsme vyjednané i prostory v Praze. Poradíš, jak se dá bojovat s trémou? Co konJenže jsme si naštěstí včas uvědomili, že by nastal krétně pomáhá tobě? problém s autorskými právy. Člověk si holt nemůže Je to dost složitý proces. Někdo se trémy nezbaví zpívat po veřejných klubech písně žijících autorů. za celý život. Mně pomáhá, najít vnitřní klid sama My to v ZUŠce řešit nemusíme, ale kdybychom v sobě. Je to náročné, ale jde to. Paradoxně na je- z toho udělali zájezdový pořad, byl by to problém. višti jsem nikdy neměla takovou trému jako při referátech ve škole. Z toho mám srdce v krku do současnosti. Jaké zkušenosti Tě posunuly dál v kariéře? Kdo Tě nejvíc inspiroval? Jednoznačně mě posunuly psychicky náročné korepetice v Klicperáku. Nejhorší je, když si musíte stoupnout před dvanáct profíků a zazpívat bez doprovodu na mikroport svůj hlas. Tohle se mi stalo na zájezdě v Semaforu, kam jsem jela hlasově indisponovaná. Od týdoby bojuju s určitým pěveckým blokem. Momentálně mě nejvíc inspirují děti v Jesličkách. Kupříkladu na hodině přednesu jsem zadala dvěma desetiletým holčičkám úkol, aby sloTereza Vodochodská při účinkování v hudební kavárně žily báseň na téma „Divadlo“. Začínalo to asi takhle: „Byl jeden dědeček z divadla, miloval všechna dla- Co plánuješ do budoucna? badla. Byl to komouš jako prase, pozítří se válel Ráda bych si dodělala magistra, ale obecně radši v base!“ moc neplánuju. Člověk pak nemusí být zklamaný. Jsi jednou z hlavních protagonistek Hudebních Děkuju za rozhovor, přeju spoustu pedagogickaváren, které pravidelně uvádíte v divadle Jeských, hereckých, pěveckých i osobních úspěličky. Můžeš popsat, jak probíhají přípravy? Jak chů. dlouho zkoušíte? Autorka: Michaela Dušková Je to ojedinělý projekt, který zkoušíme čtvrt, až půl roku. Záleží na tom, zda se předem dohodneme na Foto: Jarek Plesar určité tematice a do té zasazujeme písně, nebo 1/2012 Prosinec

5

Zápich

EVA KVASNIČKOVÁ: „Média jsou moje posedlost.“

Když chcete pracovat v médiích, musíte mít dobré kontakty, silný žaludek nebo tvrdě pracovat. Eva Kvasničková, moderátorka a dramaturgyně magazínu Je jaká je na Českém rozhlasu 2 - Praha, je ukázkovým příkladem té třetí možnosti. Na rozhovor si udělala čas mezi přípravou na vánoční vysílání a moderování benefičního koncertu, přesto přichází s přátelským úsměvem a bez jakékoliv známky únavy.

nám ale posluchači a posluchačky do redakce píší, takže si představuji, že mluvím k nim, anebo opět ke své rodině, která sedí v obýváku. Nejhorší představa je, že mě poslouchají moji šéfové. Když přijde šéfredaktor do režie, tak mi zatrne, jestli dělám všechno dobře. Jinak ale nervozitou netrpíte?

Jsem nervózní vždy před prvním vstupem na začátku vysílání, kdy nejsem úplně ve své kůži. Ve třetím Moderování rozhlasového pořadu je práce atrakvstupu už ale ze mě vše opadne, a když přijde hlavtivní, víc času ale strávíte mimo vysílání. V čem ní host, je to už naprosto bez problémů. Už jsem spočívá práce v zákulisí? rozmluvená a zajetá. Za rozhlasovými pořady je opravdu hodně práce, „Nerada slyším svůj hlas. Když by někdo nahrál, jak která není vidět. Jako dramaturgyně připravuji scési tu spolu povídáme, nejraději bych to vymazala.“ nář na celé dopoledne, stříhám reportáže, doplňuji je a připravuji pro kolegyně, kterým pak na ranní Rozmlouváte se i před vysíláním? poradě představím, co budeme dělat druhý den. Všichni kolegové se mi smějí, protože se rozmlouOny se pak samy připravují na hlavního hosta v 11 vám opravdu hodně hlasitě a dlouho. Začínám už hodin. Je to vlastně i administrativní činnost, mám po cestě na autobus v sedm kolem sebe tisíc hodin, pak půl hodiny před lístečků, abych živým vstupem chodím po věděla, co chodbách a všichni vědí, že všechno je pobudu za chvíli vysílat. Mám třeba udělat. problém se sykavkami, takHostům vždy že dělám různá cvičení na nabízíme víc tervýslovnost c a s. I před namínů, takže je táčením krátké upoutávky si musím neustále řeknu pár cvičení, bez rozkontaktovat a mlouvání by to už nešlo. koordinovat. Na Není divu, však je také hlavního hosta, hlas váš pracovní nástroj. se kterým dělám Je vaše příjemná barva Eva Kvasničáková a Ondřej Brzobohatý rozhovor, studuji rešerše, u kterých hlasu věc vrozená, nebo sedím třeba až osm hodin. Vypisuji si, jste na ni dlouhodobě pracovala? co mě zaujme, a podle toho připravuji otázky. Určitě je třeba na tom pracovat. Dva roky dvakrát Široká škála hostů a témat vašeho magazínu týdně jsem docházela na hlasovou výchovu do odzajímá také širokou škálu posluchačů. Jak si dělení elévu, díky tomu došlo k velkému posunu. představujete svého posluchače? Mluvíte při Když jsem začínala vysílat pořady pro děti, paní vysílání k někomu konkrétnímu? režisérka mi vyčítala, že mám dikci učitelky. Musela S tím jsem se z počátku dlouho potýkala. Když jsem se naučit mluvit jako jejich kamarádka. A po jsem pracovala na vysílání pro děti, představovala přechodu do dopoledního vysílání pro dospělé, jsem si, že mluvím k mamce nebo babičce. Posle- jsem se toho nemohla zbavit, zklidnění a nasazení chovost dopoledního vysílání pro dospělé šla teď jiného hlasového rejstříku bylo nutností. Rodiče mi hodně nahoru, poslouchá nás třeba 200 000 lidí, za zase psali zprávy, že mluvím moc rychle a nestíhají celý den se to úhrnem blíží k půl milionu. Často ty informace vnímat. Stále si pro kontrolu své vystu1/2012 Prosinec

6

Zápich

pování zpětně poslouchám, abych zjistila, jestli mi to příjemné je nebo ne. Dobrá mluva nejde nacvičit ze dne na den, je to postupná práce. Jednou bych se ráda alespoň z poloviny přiblížila Marcele Augustové, má krásnou melodičnost a precizní hlásky. A jaké pro vás je poslouchat svůj vlastní hlas? Lidem se většinou nelíbí, když slyší svůj hlas někde nahraný, protože v hlavě ho slyšíme jinak. Ani já svůj hlas neslyším ráda, ale v rádiu je pro mě snesitelný. Když si vezmu rozhlasový mikrofon, přejdu do jiného modu a můj projev je jiný. Často mi přátelé říkají, že by můj hlas při vysílání nepoznali. Při běžné komunikaci si hlas totiž nekontroluji vůbec. Když by nás někdo natáčel, jak si tu spolu povídáme, nejraději bych to vymazala.

ská televize a rádia. Mám ráda jejich uvolněný styl, když se moderátor nebojí zasmát nebo zalaškovat, a to i ve veřejnoprávní televizi. Je vidět, že jste se tím inspirovala. Vaše vysílání je také hodně uvolněné a často se s hosty zasmějete. Ano, musím se někdy ve smíchu korigovat. Ale nejvíc se s hostem zasmějeme při písničce, když je mimo vysílání, říká nejzábavnější historky. Často se nám stane, že to neuhlídáme a písnička skončí dřív, než se my dosmějeme. „Do přípravy na vysílání dávám hodně energie. Hrozně nerada vařím z vody.“

V roce 2011 jste byla mezi deseti nominovanými moderátory soukromých i veřejnoprávních rozhlasových stanic na cenu Moderátor roku. „Mám ráda, když se moderátor v televizi nebojí Je taková cena motivace, která vás posouvá zasmát.“ v kariéře dál? Co je vaším motorem? Při Vámi vedených živých rozhovorech obdivuTa nominace byla samozřejmě příjemné ocenění ji pohotovost. Dá se i ona nějak „natrénovat“? vůči té energii, kterou dávám do přípravy. RozhodPohotovost se dá natrénovat těžko. Jediné, co člo- ně jsem nebyla favoritem a sama jsem svým pověk může udělat, je maximální příprava. Ve chvíli, sluchačům říkala, ať posílají hlasy mým kolegům. kdy můj host řekne klíčové slovo, nemůže mi pak Určitě si toho vážím, protože jsem se tam objevila proklouznout něco důležitého. Ne s každým hos- jako neznámý element. U ostatních si mohli lidé tem je moderátor naladěn na stejné vlně. S někým spojit hlas s jejich tváří, já tam byla jen „neznámá se mi dobře pracuje už od začátku, u někoho to holka“. A jaká je moje profesní meta? Přeju si naujde postupně, a u někoho se to neprolomí během čit se moderovat s větší lehkostí, nadhledem a víc celého vysílání. Občas se taky stane, že ze sedmi s patra. Jsou kolegové, kteří se na rozhovory přistran otázek, které mám připravené, použiji jen pravují méně, a na jejich vysílání to není poznat. minimum, protože host reaguje hodně bezpro- Já se toho ještě bojím tolik, že dávám do přípravy středně. Takovým byl například Jiří Lábus. Roz- hodně energie a času. Nerada vařím z vody. hodně se ale nepovažuji za nějaký vzor Rozhodně tedy nejste dravec, který jde za kariv pohotovosti, mými vzory jsou v tomto směru asi érou přes mrtvoly. Je váš profesní úspěch, kteKarel Šíp nebo Marek Eben. rým vysílání v rozhlasovém prime timu určitě Ráda cestujete, studovala jste v Austrálii, pra- je, výsledkem náhod nebo tvrdě vydřené prácovala v Anglii a Německu. Je zkušenost ce? s cizími kulturami a život v zahraničí pro práci Já jsem spíš taková „sedávej, panenko, v koutě, v médiích něčím přínosný? budeš-li hodná, najdou tě.“ Nehlásila jsem se do Hlavně pro život je to zkušenost k nezaplacení. Po žádného konkurzu, takže nabídku dělat magazín návratu jsem dělala besedy na středních školách a Je jaká je, považuji za shodu okolností. Moc si té říkala studentům, aby něco podobného podnikli. A práce vážím. Práce na dětských pořadech mě bapro práci v médiích je samozřejmě také přínosná, vila, chtěla jsem ale zkusit i něco jiného, a dělat třeba jen jazyková vybavenost se hodí. Člověk, dopolední vysílání je to nejprestižnější, co rádio který se dobře dívá, odkouká hodně věcí. Sledo- nabízí. Snažím se odvádět práci kvalitně a stále vala jsem, jak fungují tamní média, jak vysílá brit1/2012 Prosinec

7

Zápich

se učit dělat věci lépe. „Studium žurnalistiky není nezbytné pro to, aby se stal člověk novinářem.“ Kromě práce v Českém rozhlasu máte svůj cestovatelský pořad na kabelové televizi, začala jste vyučovat na VOŠ publicistiky. Jak je možné to časově stihnout? Naučila jsem se čas zvládat. Ze začátku jsem to hodně přeháněla, v práci jsem byla od osmi ráno do osmi večer, doma jsem se najedla a šla zase pracovat. První půlrok byl neuvěřitelně náročný. Dělat zároveň dopolední vysílání i vysílání pro děti a učit na seminářích pro budoucí studenty žurnalistiky. Moje tělo na to samozřejmě reagovalo, takže se záhy objevilo několik zdravotních problémů. Teď se chci naučit lépe zvládat strukturu práce. Řekla jsem si, že nebudu pracovat o víkendu a v pátek neodejdu z práce, pokud nebudu mít vše připravené na další týden. Je hodně důležité, aby si člověk naučil práci rozvrhnout. Jste absolventkou studia žurnalistiky a mediálních studí na FSV Karlovy univerzity. Jak byste porovnala studium novinařiny od skutečné práce? Co vás nejvíc překvapilo?

Eva Kvasničková při vysílání

Děkuji Evě za rozhovor a ptám se, jestli bude po večeři zase pracovat. Odpovídá mi vševypovídajícím pousmáním a objednává si druhou skleničku rajčatového džusu. Jestli je tahle červená šťáva to, co dodává Evě energii, vím naprosto přesně, pro co si zajdu ráno do obchodu… EVA KVASNIČKOVÁ pochází ze Dvora Králové nad Labem. Absolvovala bakalářské studium žurnalistiky (2006) a následně magisterské studium mediálních studií (2010) na Fakultě sociálních věd na Karlově univerzitě, studium ukončila v roce 2010 státní rigorózní zkouškou. V 17 letech vyhrála soutěž Lady Radio a od té doby pracuje v Českém rozhlase, kde nejprve působila v oddělení elévů, pak připravovala vysílání pro děti a nyní je moderátorkou a dramaturgyní dopoledního magazínu Je jaká je. To, co ví, ráda předává dál. Proto zájemce o studium žurnalistiky připravovala na přijímací zkoušky jako lektorka vzdělávací společnosti Tutor a nyní jednou týdně předává své zkušenosti z rozhlasu studentům na VOŠ publicistiky.

Já jsem byla překvapená naprosto vším. Studium žurnalistiky dává základ, není nezbytné pro to, aby se člověk stal novinářem. Když chcete mít titul z novinařiny, musíte znát její dějiny, vývoj, legislativu. Praxi si musí člověk udělat sám. K vysokoškolskému titulu ale patří všeobecné a teoretické vzdělání. Co jiného by se mělo na žurnalistice učit, než to, co se tam učí? JE JAKÁ JE představuje dopolední magazín Českého rozhlasu 2- Praha, který se od února Jak člověk, který pracuje v médiích, vnímá 2011 vysílá každý všední den od devíti do dvajiné mediální produkty? Dá se vůbec odhlédnácti hodin. Dopolední program otevírá reportáž nout od formy a přijímat jen informace? na aktuální téma, druhá hodina patří poradně a Můj přítel je taky novinář a věřím, že když by publicistice a v jedenáct hodin začíná živý roznás někdo pozoroval při sledování zpráv, určitě hovor se zajímavou osobností z nejrůznějších by se bavil. My zprávy rozebíráme, řešíme, jak oblastí, jako je kultura, věda, technika, politika, je naši kolegové pojali, co bylo dobře zpracova- ekonomika, apod. né a co zase ne. Je to strašná posedlost. SamoAutor: Ludmila Bretová zřejmě jsem také konzumentem médií, ale profesionální deformace působí silně. Foto: Ze soukromého archivu Evy Kvasničkové 1/2012 Prosinec

8

Zápich

Inzerce

1/2012 Prosinec

Zápich

Tomáš Rybička: Má práce mě baví a naplňuje Tento rok je to patnáct let, co PhDr. Tomáš Ry- že ano, studenti mají zájem o umění a jsou nabička vykonává v Galerii moderního umění šimi pravidelnými návštěvníky. v Hradci Králové funkci ředitele, a tak jsem se Je větší zájem o umění z přelomu 19. a 20. rozhodla zeptat se ho na pár otázek. století, nebo o umění ranější? Větší zájem je stále o klasiku, tedy o umění starJaká byla Vaše cesta, než jste se dostal na ší. Pokud se však objeví výstava známé osobnosti, je zájem logicky větší. Snažíme se o reklapost ředitele Galerie moderního umění? mu, pořádání doprovodných programů a podobMoje začátky byly možná pro někoho překvapivé. ně. Vystudoval jsem střední ekonomickou školu v Pardubicích. Poté jsem studoval estetiku na Naše čtenáře by určitě zajímalo, jaký máte Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, což vztah k literatuře? Máte nějakého oblíbeného mělo pro mé budoucí povolání řadu výhod. Po autora? studiích jsem našel práci v Galerii v Pardubicích, Můj zájem o literaturu je kladný, ale bohužel mi kde jsem působil 11 let a konečně roku 1989 na ni nezbývá tolik času, kolik bych chtěl. Mojsem zastával funkci historika umění tady mentálně se zabývám hlavně odbornou literatuv Galerii v Hradci Králové. Od roku 1997 jsem rou. Hodně rád mám Williama Faulknera a zde ředitelem. z klasiky například Antonína Pavloviče Čechova. A abych to trochu odlehčil, rád si přečtu nějaký V čem spočívá podstata Vaší práce? horor. Podstata mé práce spočívá ve správě, péči a ochraně sbírek. Naše sbírky propůjčujeme i do Co Vy a hudba? zahraničí, takže dohlížím na správné podmínky Z hudby mám rád folk, jazz – ten hlavně zahrapro vystavování a připravuji smlouvy. niční, jako třeba Glenn Miller a Louis Armstrong. Pro mě je obecně nejdůležitější text, nemám rád Je funkce ředitele Vaše jediná práce? písně, co nedávají smysl a jsou založeny na Není, od roku 1997 působím i jako externí vyučuchytlavé primitivní melodii. Také si rád poslechnu jící na Katedře výtvarné kultury a textilní tvorby klasiku – například Bohuslava Martinů. na Pedagogické fakultě tady v Hradci Králové. Dříve jsem měl čtyři hodiny za rok, nyní mám Jaký umělec, se kterým jste měl možnost se pouze dvě hodiny. Někomu se to může zdát má- setkat, byl pro Vás nejvýznamnější? lo, ale já nepatřím mezi vyučující, kteří před stuTakových umělců je celá řada, ale kdybych měl denty předstoupí bez přípravy. Na hodiny se pečzmínit jedno jméno, byl by to Jiří Kolář. Setkal livě připravuji, a tak to nějaký čas zabere. jsem se s ním v době, kdy už na tom nebyl zdraCo si myslíte o současných studentech? Zdá votně nejlépe a kdy již několik let nevycházel z domu. Díky pravidelným návštěvám přátel si se Vám, že úroveň znalostí se snižuje? však udržel přehled o všem důležitém a byl duJá bych to neviděl tak radikálně. Jako v každé ševně mimořádně čilý. době existují studenti, které baví studovat a vzdělávat se. A také jsou i studenti, kteří studují pouze Funkci ředitele vykonáváte již patnáct let. Nakvůli titulu. To je pořád stejné. plňuje Vás stále tato práce? Jaká je návštěvnost Galerie? Mají studenti vů- Já vždy říkám, že může být líp… Ale nemůžu si stěžovat, má práce mě stále baví a naplňuje. bec zájem o umění? Návštěvnost se pohybuje různě, vždy podle koncepce výstavy. Ale obecně mohu říct, že nejslabší návštěvnost je mezi červnem a zářím, kdy studenti mají prázdniny či zkouškové období… Tak1/2012 Prosinec

Autor: Dominika Dolívková

9

Zápich

Proč lidé nečtou weby aneb Co je údělem copywritera

O povolání copywritera mnoho lidí ani netuší. Zeptáte-li se, mnohdy i lidí s vysokoškolským vzděláním, jaká je jeho pracovní náplň, řada z nich jen krčí rameny. Setkala jsem se i s poznámkou typu: „Asi stojí u kopírky, ne?“ Jak tedy vypadá jeden pracovní den tohoto kreativce?

nelze si nic tzv. vycucat z prstu. Důležité informace, na jejichž základě se potom stanoví klíčová slova, mapa stránek, titulky a nadpisy, se získávají ze statistik Google Analytics. „Nejdůležitější je správné rozmístění klíčových slov na celé stránce. Bezpodmínečně musí být v titulku. Ten sám o sobě ale nestačí, musíte mu dát okolí, které čtenáře zaujme a donutí ho číst dál,“říká Milena Pelikánová. Přehnané množství klíčových slov potom naopak působí uměle, texty se přece píší pro lidi, ne pro roboty. A co udělá návštěvník, když to zjistí? Odejde, a to klidně za 5 sekund.

Sáhněte si do svědomí – čtete texty na webech? Pokud odpovíte, že ne, nebudete žádná výjimka. Většina lidí totiž text pouze takzvaně skenuje. Na upoutání potenciálního zákazníka máte v průměru 6 sekund! Text na stránce musí mít informativní hodnotu a zároveň vás musí zaujmout. A právě takový má vytvořit, napsat, copyNasáli jsme atmosféru z kanceláře writer. kreativců Podnikla jsem malou výpravu do firmy eBRÁNA, V kanceláři, kde copywriteři sedí, je zvláštní nálakde jsem se dozvěděla spoustu užitečných inforda. Chvíli je tu ticho, chvíli zase šrumec jako ve mací, které mi osvětlily náplň této práce. včelím úle. Po konzultacích a brainstormingu přichází soustředění, uzavření do svého „světa“ a Kdo určuje, co lze napsat a co už je „přes především vžití se do kůže čtenáře, zaměření na čáru“? cílovou skupinu – to totiž určuje celou povahu „Žádný copywriter neřekne, že si může psát, co textu. Jde o grócopywriterů. Podle výrazů v jejich chce. Poslední slovo má vždy zákazník, klient, tvářích se dozvíte, že ten argument, který právě který si u nás profesionální otextování webu zapoužili na prodej plotových sloupků, asi nebude platí. A někteří si zkrátka na přehnanou kreativitu to pravé ořechové, nebo že naopak přišli na něnepotrpí. Pak se jejich požadavkům musíme přico, co potenciálního zákazníka chytne a nepustí. způsobit a napsat text tak, aby byl úspěšný,“ říká Milena Pelikánová, vedoucí copywriterů. Copy- „Psychický stav a celková pohoda jsou pro mou writing není tedy jenom o tom sednout si a „něco“ práci velmi důležité. Někdy stačí špatně se vynapsat. Základem je komunikace – s klienty, spat a vím, že ten den nenapíšu nic světobornés vedoucími zakázek, s obchodními manažery. ho. Krizi ale musím překonat. A pokud i přesto Dozvěděla jsem se, že copywriter musí svému vidím, že se musím přemlouvat ke každému pístextu věřit. Pokud zvládne vysvětlit klientovi, proč menu, věnuji se něčemu jinému. V eBRÁNĚ naprávě tento text zvýší návštěvnost stránek, bude příklad píšeme články na vlastní portály, u těch mít vyhráno. se odreaguji,“ říká copywriterka Aneta Doleželová. Po chvíli ještě dodává: „Může se stát, že nad Dobrým textem více prodáte titulkem, který má v součtu třeba 6 slov, budete Napsat ale článek, který dokáže prodat produkt přemýšlet déle, než nad samotným naplněním na e-shopu nebo přesvědčí návštěvníka webu, stránky.“ že služba právě této firmy je ta nejlepší, není jenom tak. Copywriter během své práce podstupuje různá školení a workshopy. Musí znát alespoň základy SEO – jak napsat stránku tak, aby web posunula ve vyhledávačích na přední místa. Všechno by mělo být perfektně optimalizované –

1/2012 Prosinec

10

Zápich

Pracovní dobou práce nekončí Stále mi ale hlavou vrtá otázka, kde berou informace? Je přeci nemožné, aby všemu rozuměli, o všem věděli. Rozhovor s ochotnou Milenou mi pomohl najít odpověď. Copywriter musí umět spoustu dalších věcí, nejenom psát. Musí především vědět, o čem píše. Shánění informací a porozumění problému či výrobku, který chce prodat, zabere hodně času a to nejen v pracovní době. Mnohým nevědomost nedá spát, a tak sedí do noci u internetu, ptají se známých na zkušenosti, analyzují konkurenci - zkrátka chtějí co nejvíce zdrojů, ze kterých mohou čerpat informace. „Je ale důležité nenechat se strhnout ostatními texty. Musíme být originální a dostat do textu to, co na jiných stránkách nemají. Nehledě na to, že naše texty na stránkách nesmí být duplicitní. Pokud by byly, nelze hovořit o copywritingu,“ shrnuje vše vedoucí copywriterů. Samozřejmě, že nejlépe se píšou texty o službách či produktech, ke kterým má člověk nejblíže, o něčem, co ho baví. Vybírat si ale nemůže. Na závěr mé návštěvy a rozhovorů s profesionálními copywritery jsem položila studentce pardubické univerzity Zuzaně Brožové, která do eBRÁNY nastoupila letošní rok v srpnu, typickou, pro někoho až klišé, otázku - co jí tato práce přinesla? Odpověděla takto: „Nejen, že jsem si skvěle rozšířila vědomosti v mnoha různých odvětvích, dneska už vím, jak funguje například balička potravin, ale také mám šanci neustále se učit a zlepšovat se v komunikaci s lidmi – to vás ve škole nenaučí.“ Autor: Martina Spěváková

1/2012 Prosinec

11

Zápich

Život kamenného kina

Při vstupu nás uvítají moderní a příjemné prostory. Rozhodně nepřehlédneme starý a obrovský promítací stroj u vchodu. Uvítají nás milé paní uvaděčky a my pokračujeme do sálu, kterému dominuje hřejivě červená barva. Uvelebíme se na sedadlo a čekáme, když tu náhle světla potemní. Na plátně před námi se objevují první obrazy. Z tohoto pohledu to známe každý. Ale zajímalo vás, jak to vlastně v takovém kině chodí? Jak se ty obrázky dostanou před nás? Pokusme se nahlédnout pod pokličku jednoho z kamenných kin… Lekce historie Vraťme se zpět do roku 1968, kdy je v Dobrušce, malém městě na východě Čech, zahájena výstavba Kina 70. Původní plán dokonce navrhuje Karel Hubáček, architekt známé vysílací věže Ještěd. Otevřeno je následně 4. března 1969 a jako první snímek se zde veřejně promítá americký muzikál Král Artuš a jeho družina. Ve své době se jedná o jedno z nejmodernějších kin a to díky promítacímu Promítací zařízení stroji UM 70/35, na kterém se pouštějí 70 mm filmy. Jednalo se o jedinečný stroj a průlom Jedničky a nuly v technologii, což dokazuje i zlatá medaile na Spolu s inovací prostorů, se změnila i technoEXPU v Montrealu z roku 1967. logie. Dobruška šla s dobou. Pořídila si ozvuRozdíl mezi klasickým filmem 35 mm a 70 mm čení Dolby Surround 7.1, které je jedním byl zejména v rozlišení. To měl 70 mm mno- z nejlepších, a přistoupila k digitalizaci. Tak hem vyšší, navíc podporované zvukem tedy dnes zdejší biograf používá jednu digitální z magnetické pásky, jež se v podstatě dá při- a dvě klasické promítačky. Obojí má své výhorovnat ke stereo zvuku. Jejich nevýhodou však dy i nevýhody. byly vysoké náklady na pořizování záznamů, Kladem digitální projekce je v první řadě rychobtížná manipulace s velkými a těžkými kotoulost. Snímek může být v dnešní době promítán či a uchovávání magnetických záznamů, které okamžitě po premiéře. Záznam má také dobrý se nesměly dostat do kontaktu s elektrickým zvuk, neničí se a projektor je kompatibilní napětím, proto se nezasílaly vlakem jako páss různými druhy médií − DVD, Blu-ray či disky ky, ale musely se posílat taxíkem. Tyto obtíže pro kina. Samozřejmě je to i jednodušší pro zmizely počátkem 90. let, kdy se přestaly 70 promítače, který již nemusí podstupovat kurzy mm promítačky používat. Úplně naposledy bya obtížné státní zkoušky, ale stačí mu pouze, la v Dobrušce použita v roce 2010 při rozlouaby uměl s počítačem. čení se starým hávem kina, které toho roku prodělalo rekonstrukci.

1/2012 Prosinec

12

Zápich

A jak je taková digitální kopie chráněna? Kino musí ohlásit termín promítání, načež dostane elektronický klíč platný pro ony dny. Pak, i když je film uložen v počítači, nemůže být použit. Pokud by se představení reprízovalo, je třeba zažádat o nový klíč.

Po prvotním propadnutí fenoménu kin multi se totiž možná lidé přeci jen vrací do těch kamenných. Podle pana Štěpána na tom takové multikino není ekonomicky o nic lépe než to kamenné, jak by se možná mohlo zdát. Vede Troška

Není nad klasiku

Co se týče návštěvnosti, ta se věkově pohybuje Ne všechna kina však mají digitální promítačku, do hranice 30-35 let. Velkou část publika tvoří přestože zpočátku byl na digitalizaci vyvíjen vel- ale ti nejmenší při dětských představeních. ký tlak a distributoři hrozili, že digitální kopie buČeské pohádky jsou také na prvním místě podou jedinou použitelnou technologií. Ovšem myslného žebříčku pořadí pro uvádění filmů. zejména malá kina nemají na koupi digitální proPrávě ty dostanou přednost před ostatními filmy. jekce finance, a tak distributoři snížili nároky a Ostatní česká tvorba je jim v patách. Dále jsou nejdůležitější tituly se vyrábějí i na klasických to animované a 3D filmy pro děti např. ze studií pásech. Ty jsou možná zastaralé a snadněji se Pixar či Dreamworks. Až za nimi jsou pak snímničí, ale na druhou stranu mají jisté kouzlo. Obky renomovaných amerických a evropských stuzvláště starším snímkům přidávají i případné dií. vady na kráse, atmosféře a autenticitě. Pavel Štěpán, provozní dobrušského kina, se dokonce Dále funguje jakési „echo“ provozovatelů kadomnívá, že časem budou tvůrci tyto filmové menných kin, kdy si dají vzájemně vědět, jak si který snímek vedl a pokud naplnil sál, lze očekávady do snímků přidávat úmyslně. vat jeho úspěšnost i jinde. Multinásobně multi Pan Štěpán ale přiznává, že někdy uvede sníDnes je moderní mít vše pohromadě, proto dámek až po 14denní prodlevě. Mezitím si totiž váme několik sálů do jednoho balíčku. Ten ještě lidé mezi sebou sdělí, jak se jim film líbil, a on přidáme k balíčku obchodního centra. A nesmítak dostane reklamu zdarma a více návštěvníků, me zapomenout na balíček rychlého občerstvení než kdyby jej pustil hned den po premiéře. navíc. „Multikino si nezaslouží kino ve svém názvu,“ prohlašuje pan Štěpán, zastánce klasic- Neposledním faktorem jsou pak akce ve městě kých biografů. Nemají totiž tu jedinečnost, kterou jako fotbalový zápas, městské slavnosti apod. podle něj má kamenné kino. Multiplexy jsou V ten den lze totiž očekávat nižší návštěvnost. všechny stejné a neosobní, naproti tomu každé Když tvoříte program, musíte si tedy hlídat i kamenné kino má něco svého, jedinečného. Na- místní akce. víc návštěva takového multiplexu je často spoje- Samozřejmě hrají roli ekonomické výsledky, ktena s nákupy a obvykle „vyplácneme“ přemrštěné ré město jako provozovatel vyžaduje. Díky jeho peníze za občerstvení, které při filmu jen ruší. podpoře ale mohou být občas uvedeny snímky, Samozřejmě nemůžeme popřít i jisté klady, kte- od kterých se sice neočekává vysoká návštěvré takové multikino má. Očekávaný film dostane- nost, přesto si zaslouží být promítány. me prakticky ihned a to v několika různých časech, takže nejsme omezeni určitým termínem. Otázkou však zůstává, zda je pak návštěva představení mezi nákupy bot ještě takovým zážitkem, jako když si vyhradíme čas a zajdeme si specielně do klasického biografu a řádně si to v klidu vychutnáme, bez šustění popcornu a srkání koly. 1/2012 Prosinec

Centrum kultury Pokud by vám nestačil samotný filmový zážitek, můžete navštívit galerii v malém sále. Původně neplánovaná výstavba malého sálu přinesla 80 míst a prostory pro doprovodné akce. Pořádají se zde výstavy, přednášky či setkání s významnými osobnostmi − naposledy to byl 13

Zápich

s významnými osobnostmi − naposledy to byl režisér Vojtěch Jasný. Když se zrovna nepromítá, hrají se na přestavěném jevišti divadelní představení hostujících souborů, třeba z Prahy. Kino tak slouží jako kulturní centrum. Návrat ke klasice? Dobrušské kino se tedy díky svým aktivitám snad zániku bát nemusí, ačkoli pan Štěpán předvídá celkový konec kin do 35 let. Zároveň však mezitím očekává návrat ke klasickým kamenným kinům, která považuje za jedinečná. Mají totiž podle něj ojedinělou atmosféru. Je pravdou, že i dnes, v době mp3, se lidé vracejí k vinylovým deskám a gramofonům kvůli nenapodobitelnému praskání. Budou na tom kina podobně? Opustíme dokonalou digitální nahrávku, abychom si pustili 35 mm film a užili si jeho „praskání“? To pravděpodobně ukáže čas, není to ale nemožné. Autor: Pavla Vostřezová Foto: Soukromý archiv Pavly Vostřezové, Virtuální prohlídka

1/2012 Prosinec

14

Zápich

Stoleté narozeniny budovy oslavila Galerie moderního umění výstavou Jany Matějkové-Middleton: Futureisnow Galerie moderního umění letos slaví sto let od dokončení stavby budovy. Při této příležitosti jsem navštívila výstavu Jany MatějkovéMiddleton – Future is now/Budoucnost je teď, která vzdává galerii hold. Byla slavnostně zahájena 13. září a potrvá do 18. listopadu. Jana Matějková je známá jako autorka vizuální složky „zpívajících stromů“ u pivovarského schodiště v Hradci Králové. Krom toho loni během divadelního Open air festivalu ozvláštnila svou instalací Malé náměstí. Sochařka studovala v Bechyni, Brně, Düsseldorfu a Mnichově. Jejími profesory byla opravdu slavná jména sochařství – Michal Gabriel a Magdalena Jetelová. Nyní Jana Matějková žije ve skotském Edinburgu.

Galerie moderního umění

symbol štěstí a zároveň optický trik. Jemný vánek, který rozpohyboval duhové pásky, zvýrazňuje manýristickou umělost prostředí a zároveň symbolizuje dech života,“ říká kurátorka výstavy Martina Vítková.

Skleníky v hlavní hale díky speciálním zrcadlovým sklům odrážejí a zmnožují prostor secesní záložny od Osvalda Polívky. Dům byl dokončen přesně Prostor galerie je rozčleněn do tří místností. Proto před 100 lety a ani socialistické úpravy nezničily také výstavu tvoří tři na sebe navazující, do jisté krásu stropní vitraje s florálními motivy. míry ale samostatné, instalace. Ve svém celku je emocionální krajina Jany Matějkové zaměřena na komunikaci s divákem, na vytváření zážitku. Tlumení světel v bočních prostorech má potlačit analytické a racionální vnímání umění a podpořit spíše složky citové a intuitivní.Práce mladé autorky vychází z konkrétného prostředí Galerie moderního umění a vznikla instalací přímo na místě. Použité materiály jsou trochu neobvyklé. Kromě plechu a světla bylo použito také opalované dřevo, kopírovací papíry, papírové pásky sloužící jako navštívenky diskoték a zrcadlové sklo. ,,Jana Matějková svou tvorbu představuje jako novou kapitolou sochařství. Už nejde pouze o sochy a objekty, ale o vytvoření prostředí, o instalaci výstavy, jejíž součástí nejsou jen hmotné prvky, ale třeba i světlo, projekce a na vernisáži i tanec.Instalaci v první místnosti můžeme vnímat jako urbánní krajinu, kterou tvoří černočerný les se stromy z kopírákového listí a v pozadí duha,

1/2012 Prosinec

Jana Matějková-Middleton

Třetí místnost je zasvěcena vážkám. Vážky jsou zde prostorově sice monumentální, ale zároveň jsou jemné a křehké. Nejen proto si je autorka vybrala. Pořádají se zde výstavy, přednášky či

15

Zápich

„Jejich odůvodněním je nejen vizualita a moment zpřítomnění, ale i jejich jméno, které odkazuje k úvahám - vážka, vážit, považovat si, zvažovat, uvažovat, přemýšlet, vciťovat se, zvážit, uvážit, promyslet, procítit…,“ říká sama autorka výstavy Jana Matějková.Vážky doplňuje video na čelní stěně a dvě pigmentové kresby. K výstavě autorka říká: „Proč jde o vztah budoucnosti a přítomnosti? Dokážeme je vůbec od sebe oddělit? Dokážeme říct, kdy přesně přítomnost končí a začíná budoucnost? Dokážeme přítomnost prožít, aniž bychom se strachovali budoucnosti, spřádali plány a přemýšleli o tom, co bude za chvilku, co večer, co v zimě a co příští rok? Doba je určitě náročná, ale to není důvod, abychom jí dovolili připravit nás o prožitek přítomnosti. Protože jen ten je skutečným životem. Není jím ani minulé, ani budoucí, je to právě to TEĎ. A i proto jsou tu vážky. Jsou vytvořené z černého plechu, ale modré světlo jakoby asociovalo studené horské jezero. Říká se: ‚Myslím, tedy jsem‘, ale nepochybně platí i: ‚Když pozoruji vážky, žiji v současnosti.‘“

Les - první místnost

Ve čtvrtek 8. listopadu 2012 v 17:00 proběhne doprovodná přednáška k výstavě Jany Matějkové Future is Now - Umění mimo galerie. Autor :Dominika Dolívková Foto: Soukromý archiv Martiny Vítkové

1/2012 Prosinec

16

Zápich

Galerie T na UHK nám otevírá své brány?

V Hradci Králové je 17 větších či menších galerií a výstavních prostor. Minimálně o Galerii moderního umění, nepřehlédnutelné šedivé budově na rohu Velkého náměstí, slyšel snad i kulturní barbar. Těch zbylých 16 koutků vyhrazených pro prezentaci výtvorů lidského ducha je roztříštěno po celém městě a z toho dva jsou součástí areálu naší univerzity. Počkat, vážně?

lerie T je příjemné místo, lavičky, klid, obrázky. Divím se, že mě nikdy nenapadlo sem jít. I když, vlastně tolik ani ne. A kdo za to může?

Pedagogická fakulta, respektive její Katedra výtvarné kultury a textilní tvorby, má pro své studenty a jejich díla vyhrazeny dva prostory – ta novější se jmenuje Galerie P a její vznik iniciovali sami studenti po přestěhování jejich mateřské katedry do nově zrekonstruovaného areálu bývalého pivovaru. Hlavní galerie prakticky pro celou univerzitu však sídlí přímo na „základně“ Pedagogické fakulty - je to Galerie T na „Áčku“ Levé křídlo Galerie T a první výstava se zde uskutečnila 10. října roku „Bojím se tam vejít, protože to vždy vypadá, že 1997. je tam zamčeno. Nikdo tam nikdy není, bylo mi Odvážná výprava? hloupé zkoušet brát za kliku,“ říká mi studentka Rozhodla jsem se prozkoumat ono záhadné třetího ročníku Míša, se kterou jsem se připojila místo – proto mířím rovnou do přízemí budovy k ruchu kafomilců. Musím s ní jenom souhlasit. hlavní výuky Pedagogické fakulty UHK. Ob- Galerie T vysílá signály nepřístupnosti jasněji zvláště v zimním období do této části směřují než namyšlená kráska na diskotéce. Její spolukroky většiny studentů. Já si však nejdu odložit žačka Simona přitakává: „Celá místnost je hrozsvršky, šály, rukavice a čepice do šatny, ani si ně zastrčená, není pořádně vidět dovnitř, takže sednout na internet do knihovny a kupodivu ne- člověka ani neláká ty dveře otevřít. Působí jako letím ani doplnit energii kelímkem silné kávy prázdná chodba, která nikam nevede. Vždy z oblíbené pojízdné konvice. Připadám si jako jsem si myslela, že tam nic není.“ první z nejodvážnějších, když beru za kliku podivných skleněných dveří, které sice díky své průhlednosti neskrývají své taje, ale přesto jako by se každý student bál zjistit, co za nimi objeví. Místnost, podobná chodbě rozvětvující se do dvou ramen (vskutku do tvaru písmene T), vyplňuje prostor mezi dvěma šatnami a její rozsáhlá prosklená stěna po-skytuje nádherný výhled na panorama Hradce. Jako bych vstupovala do jiného časoprostoru. Hluk a smích studentů, užívajících si pauzu, jsem nechala za zavřenými dveřmi, doléhají ke mně jen zvuky jejich uspěchaných kroků (které ve mně trochu vzbuzují pocit neustálé kontroly a jakési zakázanosti, která je ještě umocněna tím, že tu jsem sama). Ga1/2012 Prosinec

Takže to není vinou studentů, že jim měsíc co měsíc uniká možnost kulturně se vzdělat a prohlédnout si tvorbu svých kolegů z Univerzity Hradec Králové ale i z jiných škol?

Podle Českého statistického úřadu do uměleckých galerií v roce 2010 zavítalo 9 308 000 lidí, nejlépe z kulturních zařízení na tom jsou kina, která ve stejném roce navštívilo přes 13, 5 miliónů lidí. Přesto na tom galerie nejsou zas tak špatně, do divadel přišly roku 2010 necelé 4 miliony lidí.

17

Zápich

A jak se o tom máme dozvědět? Samozřejmě mě napadá, že větší zájem o návštěvu galerie by mohla vzbudit lepší propagace. Tedy lepší než prakticky žádná. Jediný leták visí přímo na dveřích Galerie, ale těm se přeci každý vyhýbá obloukem. „Pokud se o to člověk sám nezajímá, tak nemá šanci něco zjistit,“ konstatuje mnou zpovídaná studentka Simona. Jenomže reklama a propagace jsou nenasytní pojídači peněz. A těch není nikdy dost. Jediné pozvánky, Galerie T– Výstava ilustrací Jana Zrzavého které dobrovolníci z výtvarné katedry navrhují bez nároku na jakýkoli honorář, jsou rozesílány A co ty dveře? na střední, základní a jiné vysoké školy Ještě jednou vcházím zakletými dveřmi podívat v elektronické podobě. se na novou výstavu Paličkovaná krajka studen„Momentálně studenti propagační grafiky pracují tů Katedry výtvarné kultury a textilní tvorby, která na projektu, ve kterém navrhují jednotný grafický vystřídala předchozí expozici ilustrací Jana Zrzavizuální styl Galerie T. Tyto propagační materiály vého. Ani mě neláká si sednout do polstrovaných by se mohly objevit v samotné galerii, ale i roz- sedaček, vystavené šaty a jejich návrhy mě okadávat mezi studenty nebo na setkání univerzit,“ mžitě zaujaly. V tom mě z rozjímání vyrušila neřekl mi zdroj, který nechce být jmenován. Velkou čekaná událost – dveře se otevřely! Tělo chlapnevýhodou se také může zdát, že na nových in- ce, které vešlo dříve než jeho hlava, se však ternetových stránkách UHK nelze vytvořit weby okamžitě vrátilo zpět. Omyl. Toto není šatna. Ačjednotlivých kateder, kde by obzvláště ta výtvar- koli tu je plno stojanů s oblečením. ná mohla a měla prezentovat nejen svou tvorbu, ale i aktivity Galerie T. Tady ovšem vyvstává také otázka, do jaké míry by pozvánka studenty ovlivnila, pokud se o výtvarné umění absolutně nezajímají. A co bychom tam viděli? A přitom je to vlastně veliká škoda, neboť výstavy v Galerii T, kterých v roce 2000 bylo šest a letos už jich je dvakrát tolik, jsou primárně koncipovány pro nás, pro studenty Pedagogické fakulty. Plán výstav na rok 2012 počítá s každoroční expozicí Česko-francouzské společností, výtvarných prací Základní umělecké školy Habrmanova, která může být zvlášť přínosná jako inspirace pro budoucí učitele na těchto zařízeních. Také letos jsme samozřejmě mohli v Galerii T zhlédnout tvorbu studentů výtvarné katedry a též si prohlédnout některé kvalitní bakalářské práce absolventů. Výstavy se pravidelně obměňují zhruba po měsíci. Galerie T je přístupná také během letních prázdnin.

1/2012 Prosinec

Alespoň se tento zbloudilý student, sice zcela náhodně, ale na vlastní kůži přesvědčil, že dveře od Galerie T zamčené nejsou. Ten, kdo má o umění i tvorbu svých spolužáků zájem, nemusí se bát je otevřít. Přesto toto mylné zdání může kdekoho ovlivnit při rozhodování zkusit vzít za kliku. Jedna z organizátorek výstav v Galerii T mě odkázala na správce budovy pana Nosku, který by potenciálně rozhodnul o tom, jestli inkriminované dveře mohou zůstat otevřeny a tím snad více lákat studenty k návštěvě. Pan Noska mě však poslal zase zpátky na začátek: „To je v zájmu organizátorů výstav, a pokud chtějí otevřené dveře, klidně si můžou požádat, a my budeme reagovat. Otevřít dveře není problém, pokud by si to vystavovatelé přáli.“ Takže odpověď se nám ztratila někde cestou zeměměřiče K. na Zámek.

Autor: Kristýna Šperková Foto: Soukromý archiv Kristýny Šperkové a www.uhk.cz 18

Zápich

MILUŠE BITTNEROVÁ Krásná! – to je první věc, která vás při pohledu na ni napadne. Ale také milá, vstřícná, sečtělá a filozofující… I taková je herečka a moderátorka. Do Hořic příliš často nejezdí, protože má mnoho práce a málo času. Přesto si na mě ochotně 2 hodinky vyšetřila a stálo to za to. Její odpovědi totiž rozhodně nejsou stručné. Následující zkrácená verze rozhovoru se vám tedy alespoň trochu pokusí přiblížit, jaká vlastně je.

Určitě! Ale zatím nemám. Např. pana Franze znám ze školy, protože v době, kdy jsem byla na DAMU, tak tam učil a dělali jsme s ním jedno představení v Národním. Je to neskutečně vzdělaný člověk, je to Člověk a přišlo by mi zajímavé, kdyby visel ve třídách. (smích) Já přemýšlím, že bych ho volila, ale ještě si nejsem jistá, protože neznám programy ostatních. A taky si nejsem jistá, jak moc dokáže vláda pustit prezidenta k moci. Takže prozatím přemýšlím o panu Franzovi, ale

Setkáváme se 17. listopadu, v den výročí Sametové revoluce. Jak Vy vzpomínáte na ty osudové dny, jestli si tedy něco vybavujete? Já vím, že mně bylo asi 11, takže ty vzpomínky nejsou přesné, ale vím, že mě strašně bavilo to napětí a jak všichni nosili ty stužky. U nás doma jsme byli takoví mírní revolucionáři, protože moje maminka nemohla vystudovat vysokou školu, neboť jejího tatínka vyhodili ze Strany, neboť byl proti příjezdu „Rusáků“ v osmašedesátém, takže v naší rodině to bylo protikomunistické… A myslím si, že ten skepticismus, co je teďka v naší republice, tak je příšerný. Návrat komunistů, který se děje, tak je, skoro se to bojím říct, takovým logickým vyústěním toho, co se tady dělo. A jak vzpomínáte na pana prezidenta Havla? To je jeden z našich nejdůležitějších politiků, který kdy byl. Když vyjedete někam do světa a řeknete, že jste z České republiky, tak vám lidi řeknou: pivo, pak vám nejspíš řeknou Havel, možná Jágr, v Německu Gott, ale nikdo jiný… Nicméně když umřel, tak jsem si připadala, jako že teď je ten čas, kdy se lidi dají dohromady a zkusí s tímhle státem něco dělat. Nepodařilo se, ale myslím, že ten jeho odkaz je veliký. On byl fakt velká osobnost. Už tím, že byl opravdu Člověk. Třeba jenom to jeho udělování milostí. To byl prostě neskutečný humanista. Jeho si ty lidi vážili. Uvidíme, jaké odkazy zanechají další prezidenti. Mě zajímají hlavně ti, kteří přijdou po panu Klausovi…

to neznamená, že mu ten hlas dám. Kdybyste měla např. stroj času a mohla se vrátit do období po maturitě, šla byste znovu na DAMU? Nebo byste šla rovnou třeba na tu sociologii, kam jste se také hlásila?

Ne, nešla bych na DAMU a nešla bych ani na sociologii. Šla bych rovnou do divadla. Já neříkám, že mi DAMU nic nedala. Dala mi strašně moc, co se týká řemesla, techniky… Ale jinak v životě nemám moc věcí, které bych vracela. Jen pár omylů, které se mi staly, jakože třeba člověk nechtěně To mě taky zajímá. Půjdete v lednu někomu ublíží. Tak to bych chtěla vrátit, abych to k prezidentským volbám? Máte už vybraného neudělala…(říká zamyšleně) svého kandidáta? 1/2012 Prosinec

19

Zápich

Ale tak to patří k životu…

což je divadlo, které vzniklo jako generační. Tam je kolem mě spoustu lidí z DAMU. Pak Patří no…Ale my spolu mluvíme v blbý čas, hraju v Arthurovi, v Albrechtovi a teď nově protože já jsem zrovna dneska řešila, že buv divadle Palace. A ještě máme jedno předdu slavit v prosinci 35. narozeniny. A ani třicetiny jsem neřešila tolik jako teď ty pětatřicetiny. Já nevím proč. Aha, nastává jakýsi zlom? No, že by třeba jako dítě už mohlo nebo tak…Ale už to je takové to: „Děláš opravdu to, co v životě dělat máš? Protože jestli neděláš, tak bys měla začít!“ Ale tak samozřejmě všichni, co jsou u divadla, tohle řeší a mají problém, že po téhle práci nejsou výsledky dlouhodobé. Furt začínáš od začátku. To, že seženeš peníze na střechu pro „děcák“, tak to je sakra něco, co po tobě zůstane. Každý člověk přece chce, aby po něm něco zůstávalo. … A je teda otázka, jestli se nevěnovat naplno úplně něčemu jinému, co nese takovéto výsledky… A pak to je: „Co je vlastně v životě podstatné?“ Ale to už jsme ve filozofii že?… Takže: Ano, teď je takový zvláštní čas rekapitulací. Navíc já to chci slavit jako sedmdesátiny. (smích) Řekla jsem si, že to je docela dobrý nápad, protože na sedmdesátiny už pak asi moc pít a tančit nebudu, takže si teď dám sedmdesátiny a až mně bude 70, tak pětatřicetiny… Co Vás momentálně nejvíc zaměstnává? Když se řekne Vaše jméno, lidé Vás budou znát většinou asi z Ordinace nebo teď také ze soutěžního pořadu Můžeme dál?, ale co Vaše divadelní role? Ty asi moc lidí nezná, představte nám je, prosím…

stavení, které mám hodně ráda. To je Čechov, který se znova vrátil, a to je moje hodně srdeční a míním ho hrát do těch 70. (smích) A co třeba reklama, ta by Vám nevadila? Ne, reklama je něco, co patří k tomuhle světu a pokud nebudeš propagovat věci, které jsou vysloveně škodlivé, tak je to v pořádku. Myslím, že reklama je o tom, že bys neměl lhát. Já dělám tvář několika různorodým věcem a osobně jsem si jistá, že ty věci jsou dobré… Nezlobím se tedy na nikoho, že to dělá. Víc problematické je, když se zúčastníš politické kampaně. Ale to už je pak každého osobní věc.

No, rozhodně ne. Já hraju divadlo od školy. Divadlo je grunt, je pro mě základ a naprosto plně mě vytěžuje. Ne že bych si toho ostatního nevážila, to ne, samozřejmě mně Ordinace nebo cokoli, co bylo po tom nebo i před Jaký je vlastně Váš vztah k Hořicím, jako tím – viz Expozitura, tak mně to přineslo k vašemu rodnému městu? spoustu dalších věcí. No je to město, kde jsem do osmnácti let žila Takže kde tedy nyní hrajete? a myslím si, že to je jedno z nejdůležitějších Já hraju asi v pěti divadlech. Hraju v Gongu, období v životě, protože pak jde všechno 1/2012 Prosinec

20

Zápich

rychle. Teďka zpětně vidím, že Hořice jsou opravdu hezké, což jsem v té době moc neviděla, protože mě to tak nezajímalo. Ale zas problematické město je to v tom, že je malé, takže si ti lidé moc vidí do talíře. To už je pak lepší samota. Ale Vás to prostě táhlo do Prahy. Ta Praha mě táhla no. Mám třeba ráda Hradec Králové, ale ten je vlastně furt ještě malý. Ta Praha je anonymní. Anebo pak žít na úplné samotě – tzn. vesnice, kde je 10 baráčků. Takže mě spíš lákají tyhle extrémy… Ale Hořice jsou moc hezké. Myslím si, že máme štěstí, že jsme tady mohli žít, protože třeba ty sochy jsou úžasné! Nebo to, jak jsou Hořice hodně kulturní, tak tohle strašně moc člověka formuje, i když máš pocit, že to nevnímáš. Já mám Hořice ráda, ale asi už bych tady neuměla žít. Ale vždy mi na nich bude záležet a budu se ráda do města svého dětství vracet… V minulosti jsme tady taky např. dělali jednu věc s naším fondem.

Pohleď a budeš udiven - Bittnerová v roli Honey

kniha, která by měla být povinná v každé škole. Potom mám milovanou autorku Loukotkovou. „Není římského lidu“ je základ, nebo „Navzdory básník zpívá“ je taky nádherná knížka… Ale já jsem ten druh čtenáře, který hltá naprosto všechno, co mu doporučí i lidi. V kadeřnictví mě např. donutili si přečíst „Twilight ságu“. Takže já jsem si fakt během čtyř dnů přečetla všechny čtyři díly. A Když zmiňujete Váš Nadační fond Pepino, pro- teď se chystám na „50 odstínů šedi“. To bude asi taky slušný brak, ale chci vědět, o čem se mluví… zraďte nám, co plánujete teď? My jsme nyní ve fázi velkých příprav. Dostali jsme takové nabídky od sponzorů, že bychom potřebovali udělat celostátní akci. Prozatím nebyl čas, ale snad příští rok. A když to nebude celostátní, tak se nejspíš vrátíme do dětského domova v Nymburce, což je naše srdeční záležitost. O to víc, když teď poslanci odsouhlasili zákon, že by se dětské domovy do čtyř let měly zrušit. Ale já si myslím, že ten systém dětských domovů není špatný a hlavně je hlídatelný. Já jsem fakt strašně naštvaná, že ten zákon prošel. Nehledě na to, že dětské domovy mají už teď dost napjaté rozpočty… Takže i pro nás to je teďka čára přes rozpočet, protože Nymburk je srdeční a možná se budeme muset vrátit tam, abychom jim pomohli.

Kdy jste vlastně začala uvažovat o tom, že chcete být herečka? Třeba právě na hořickém gymplu? Né, dávno před tím. Ale já jsem se to bála říct. Přišlo mi to neseriózní, chtěla jsem mít stálou práci. Ale pak se to nějak přehouplo. Ani jsem nevěřila, že by mi to vyšlo. Říkala jsem si, že to zkusím, a když se napoprvé nedostanu, tak nic. Máte nějaký herecký vzor?

Já nemám vzory, ale mám lidi, na které jsem velký fanda, a líbí se mi, jak hrají. V herectví nikdy nemůžete nikoho kopírovat, protože i když to uděláte úplně stejně jako ten člověk, tak to prostě nefunguje. A třeba teď mě napadá, že když něco udělá Ivanka Chýlková svýma nádhernýma dlouPokud najdete alespoň chvilku volného času, hýma štíhlýma rukama a to samé gesto udělám věnujete se raději sportu nebo četbě? Příp. já, no tak to je prostě směšné. (smích) kdo je Váš oblíbený spisovatel? Já jsem úplný magor do tématu Holocaust. Třeba „Treblinka, slovo jak z dětské říkanky“ (autor Richard Glazar, pozn. red.) je podle mě neskutečná

1/2012 Prosinec

21

Zápich

Ještě mi řekněte, jak třeba zvládáte závist, negativní ohlasy diváků nebo pomluvy bulváru? I když Vy jste taková pohodová, ale někteří to můžou snášet hůř… Musela jste si na to dlouho zvykat? Závist je věc, která prostě je a musím říct, že já to vlastně špatně nesu. Negativní reakce diváků nečtu. Já nečtu ani pozitivní. Co se týká kritiky na moje výkony, tak na to mám pár lidí, kterým věřím, kteří jsou pro mě podstatní, a jejich kritiky přijímám. To není tak, že bych pohrdala jinými názory, ale mě třeba o hodně víc zajímá názor Jarky Obermaierové, která je herečka, než nějaké paní Novákové. Já se paní Novákové omlouvám, ale paní Nováková tenhle život nežije… A pak jsme tam měli co? Bulvár… Já jsem bulvár dřív těžko snášela. Tím, že jste z Hořic, tak víte, jak to na malém městě chodí – ti lidé tomu článku třeba fakt věří. A ještě navíc Češi: co je psáno, to je dáno, na každém šprochu, pravdy trochu atd.

rozplakat, ale donuť je se smát! (smích) Podařilo se mi zkontaktovat Vás přes facebook. Řekněte mi na závěr, jak jste na tom s tímto fenoménem? Já ho vůbec nepoužívám. Mám na to administrátora. Dřív bylo hodně lidí, kteří se za mě vydávali a komunikovali s mými známými, s novináři, s režisérem, domlouvali za mě kšefty. A pak mi všichni volali, kde jsem byla, když jsme byli domluvení přes facebook… Takže on teď má za úkol posílat mi relevantní zprávy. A jinak to nepoužívám, protože nemám čas.

Autor: Aneta Rysová Foto: Soukromý archiv Miluše Bittnerové a archiv divadla Palace

Však nejčtenějším deníkem u nás je právě bulvární Blesk. A to pozor, nikdy jsem si teda nemyslela, že to řeknu, ale Blesk patří k tomu serióznímu bulváru. Jsou tady časopisy, které s námi v životě nemluvily, ale otisknou exkluzivní rozhovor. A já doufám, že lidi, kteří mě mají rádi, tomu nevěří. Já hlavně apeluju na mladé novináře, aby psali poctivě. Myslím si totiž, že bulvár nemusí být jenom špatný. No, ono vymyslet si něco je strašně jednoduché… No právě, psát dobrý bulvár. Já třeba hraju od školy i bulvární divadlo a vůbec si nemyslím, že je na tom něco špatného, protože na ty situační konverzační komedie se lidi přijdou zasmát a chtějí si na dvě hodiny odpočnout. Je hodně těžké zahrát řachandu poctivě, nepodbízivě, tak aby se ti lidé smáli. Je strašně jednoduché lidi

1/2012 Prosinec

22

Zápich

Jan Budař: „My všichni žijeme v tragikomedii.“ Známý herec, hudebník a všestranně nadaný umělec mi poskytl rozhovor v rámci charitativního Koncertu proti lhostejnosti. Jaké novinky chystají s kapelou Eliščin Band a jaký je Jan Budař režisér? Můžete charakterizovat styl hudby, který s Eliščiným Bandem hrajete? My se pohybujeme na pomezí všech možných žánrů, což je záměr, protože mě baví kombinovat a pouštět se do různých hudebních sfér. Taky mě baví překvapovat publikum. Jaká je vlastně historie Vaší kapely? Naše kapela Eliščin Band vznikla v roce 2004. 1. května toho roku proběhl náš historicky první koncert v Divadle Na zábradlí a od té doby harcujeme po republice. Složení kapely se během let dost změnilo, ale zůstává název a frontman. Frontman jsem já. :) Proměnil se taky styl našeho hraní, my věříme, že k lepšímu. Vydali jsme tři alba, to poslední docela nedávno. Řeknete nám něco k novému albu?

Mě to baví všechno, protože všechny ty obory jsou od sebe tak odlišné, že je nijak nesrovnávám. Je to natolik zábavné, že mám pořád chuť se do toho pouštět. Jste herec, hudebník, moderátor, režisér – je něco, k čemu jste ještě takzvaně nepřičichl a přitom vás to láká?

Album je plné nových písní a turné k němu probí- To zatím nevím, třeba to přijde časem. (smích) há po celý podzim. Název zní Lehce probuzený. Úlohu režiséra jste si tak trochu vyzkoušel i Taky připravujeme zpěvník našich písní a do toho ve snímku Polski film. jsme vyrobili unikátní kolekci dámských kalhotek. To je film, který pojednává o hercích, o tom Takže tím teď v kapele žijete? zvláštním hereckém a filmovém světě. Hrají tam samí vynikající herci, jako třeba Pavel Liška, MaAno, tím teď naprosto žijeme. (smích) rek Daniel, Tomáš Matonoha, Pepa Polášek a Hrajete dost neobvyklý typ hudby, i vaše texty pak i jedna polská hvězdná herečka. Myslím si, jsou originální. Zdá se, že nemáte ambice zaže to bude zcela výjimečný film, jaký čeští diváci plnit obrovské haly. Je však nějaká meta, něještě neviděli. Je totiž velmi autorský díky těm jaký cíl, kterého chcete dosáhnout? čtyřem jmenovaným českým hercům, kteří mají Já se učím, abych byl šťastný tam, kde zrovna velmi osobitý a specifický humor. jsem. Člověk je poměrně často nespokojený s Byl jste v angažmá v různých divadlech po tím, co má. Takže se pořád znova učím být tam, celé republice – je nějaké Vašemu srdci nejkde zrovna jsem. Teď jsem například v Třebíči a bližší? ne v New Yorku. :) Ale samozřejmě máme s kapelou přání a ambice, jako snad všechny kapely Divadlo Na Zábradlí, kde jsem byl v prvním anna světě – hrát pro nadšené fanoušky, kterých gažmá. Bylo mým snem se tam dostat a ten sen se mi splnil, takže to divadlo mi určitě přirostlo bude nepočítaně. hodně k srdci. Vy sám jste hodně všestranný člověk, zabýváte se mnoha uměleckými činnostmi – dáváte něčemu trochu přednost? 1/2012 Prosinec

23

Zápich

A pak samozřejmě miluju divadlo Husa na pro- Dnes jsme na charitativním koncertu For Javázku, kde jsem odehrál skvělé role a potkal tam ne. Věnujete se těmto činnostem nějak souspoustu skvělých lidí. stavněji? Hráváme často a rádi na charitativních akcích, protože je to smysluplné. Čas od času ale musíNe, teď jsem takříkajíc na volné noze. me samozřejmě něco odmítnout, protože máme Hodně lidí Vás má v podvědomí spíše jako i svoje další hudební závazky. „komediálního“ herce. Před pár lety jste se však objevil i v televizní sérii Soukromé pasti Autor: Lenka Vaníčková nebo v televizních filmech České televize. Tyto role byly o poznání dramatičtější. V jaFoto: www.janbudar.cz kém žánru se cítíte lépe? A v této době jste ve stálém angažmá?

Tragédie a komedie jsou poměrně odlišné žánry, ale zároveň si myslím, že většina filmů ty dvě polohy střídá a mně samotnému se to tak líbí. Takový je celý náš život. Všichni žijeme v tragikomedii a mě jako herce baví obě ty polohy. Ještě bych se Vás ráda zeptala na film CzechMade Man. Je to film v Čechách zcela nevídaný. Šel jste do toho právě pro tu jinakost? Historie toho filmu i toho člověka, kterého jsem hrál, je tak neuvěřitelná, že mně přišlo zajímavé se toho účastnit. Myslím si, že něco takového se tady u nás ještě neodehrálo. Takže i to byl důvod, proč jsem do toho šel. A zarazilo Vás nebo překvapilo něco na životě těchto moderních mágů v oblasti obchodu, ve které se hlavní hrdina zčásti pohybuje? Já se neustále učím vnímat a nějak pochopit a přijmout kapitalismus jako systém. Je to zatím nejlepší systém, který jsme jako lidi byli schopni vymyslet, ale přesto funguje velmi špatně, jenže nic lepšího nemáme. Takže já se to snažím chápat… Moc mi to nejde.:) Je spousta věcí, které jsou mi naprostou záhadou. A tenhle film a osud toho člověka, kterého jsem hrál, mi zase pootevřel jiný pohled na peníze, bohatství, na to, jak se dají vydělat peníze. Přišlo mi to nejen zajímavé, ale i poučné.

1/2012 Prosinec

24

Zápich

ILONA HOLASOVÁ: V DIVADLE JSME JAKO RODINA Režisérka Ilona Holasová, mě přivítala na zkoušce souboru PH Pohádka, kde právě probírali poslední úpravy hry. Přesto si našla čas, aby mi zodpověděla několik otázek, týkajících se jejich sdružení.

na. Samozřejmě to občas skřípe, každý má nějaký názor, ale je to pro dobro věci. Kulisy vyrábí jeden náš člen, kostýmy máme z vlastních zdrojů a v poslední době jsme kontaktovali profesionální švadlenu.Hudbu máme také z vlastních zdrojů, vše hrajeme a zpíváme naživo.

Můžete sdružení PH Pohádka přiblížit těm, co jej neznají? A jak jste se k Pohádce dostala Vy osobně? Naše amatérské sdružení se vygenerovalo z původního studia PH (pozn. poezie a hudby). To se po roce devadesát, kdy Sametová revoluce pohřbila kulturu, zredukovalo pouze na audiovizuální pořady a přibližně roku 1992 skončila produkce úplně. V roce 2002 jsme se opět dali dohromady. Každý rok jsme měli premiéru jedné pohádky a počet členů se ustálil asi na třinácti lidech. Za dobu trvání obou těles se z našich řad vyrýsovalo několik profesionálních herců. Takovým nejznámějším členem je třeba Miroslav Táborský. „Činohru pro děti nehraje snad nikdo.“

V době vzniku jsem za sebou měla několik let hraní a zabývala jsem se kulturou, takže to bylo takové logické vyústění. Proč jste se ujala zrovna postu režie? Protože jsem absolvovala herecko-režijní třídu. A navíc mě to baví. (smích)Předtím nás vedl profesionální režisér a při obnovení činnosti nebyly žádné prostředky na zaplacení režiséra ani poplatků, takže jedna členka (Marta Boštíková) začala psát autorské pohádky a já se ujala režie. Měla jste s režírováním předchozí zkušenosti?

A proč jste se rozhodli zrovna pro pohádky?

Se souborem v podstatě žádné, ne. Jevištnímu V Hradci Králové a jeho okolí je mnoho divadel, pohybu, choreografii, všemu se učíme za chodu které hrají pro dospělé. Činohru pro děti nehraje při zkouškách. „Hrajeme jak v Adalbertinu, tak po snad nikdo. Domluvili jsme se proto, že k té naší mateřských školkách.“ značce PH přidáme ještě Pohádka. Kde Pohádku můžeme vidět? Hrajete vlastní hry. Držíte se klasického pojetí Hrajeme jak v Adalbertinu, tak po mateřských pohádek (princezny apod.), nebo moderního? školkách. Účastníme se nesoutěžních přehlídek a Děláme klasické pohádky. Snažíme se, aby se naše činnost se rozšířila o Šrámkův statek, kde zachovávala kultura řeči a pojetí dobra a zla. se konají sváteční akce. My tam hrajeme selky a Vždy je tam výchovné vyústění. „Někdy máme co pečou se tam třeba buchty v dobovém oblečení, což nás čeká i teď. dělat, abychom se nesmáli.“ Zaměřujete se na ty nejmladší, nebo se poba- Jsme na konci roku. Co se souborem plánujete v roce příštím? ví i odrostlejší publikum? Jsme cíleni na dětského diváka, ale vždy jsou tam vloženy prvky, které pobaví dospělý doprovod. Dětské obecenstvo je úžasné a okamžitě reaguje. Někdy máme co dělat, abychom se nesmáli. Zkušenosti máme dokonce s mentálně postiženými dětmi, ty jsou skvělé. Vnímají úplně jinak, a to je také veliké potěšení. Jak fungujete jako soubor? Je tu úžasné generační zastoupení. Od osmileté holčičky, až po třiadevadesátiletého pána. Všichni mladší členové tvrdí, že jsme jejich druhá rodi1/2012 Prosinec

V prosinci má premiéru „Jak přelstít draka“, což je pohádka, která v sobě nese i zvykosloví Vánoc. Dále budeme reprízovat ostatní představení a autorka pracuje na nové pohádce, kterou nám zatím tají. Premiéru nové pohádky můžete vidět v hradeckém Adalbertinu od 16. prosince. Bližší informace o souboru PH Pohádka a jeho program najdete na www.phpohadka.cz. Autor: Pavla Vostřezová 25

Zápich

ROZHOVOR S VÁCLAVOU MACKŮ: OBRAZY SE NECHOVAJÍ JAKO ZBOŽÍ, I KDYŽ JSOU NA PRODEJ Malířka a výtvarnice Václava Macků vkládá svou duši do obrazů již více než 20 let. Její obrazy, tvořené převážně technikou dekalk, můžete vidět například v královehradecké galerii Barbara, v pardubické galerii Gong nebo v Litomyšli v galerii De Lara. Současně také učí literaturu a výtvarnou výchovu na gymnáziu Dr.Emila Holuba v Holicích.

Vzpomínám si velmi přesně, i když je to více než dvacet let. Kamarádka mé maminky si koupila malý kulatý obrázek za tři sta korun a další prodala v Tesle, kde pracovala. Pocit to byl úžasný! Zjistila jsem, že se to někomu líbí, byla jsem šťastná.

Jak se vám s obrazy loučí? Máte nějaké Dekalk je výtvarná technika založená na vodkrý- "ukryté" doma, takové, kterým jste nedokávání již nanesené části svrchní vrstvy a spočíva- zala říci sbohem? jící v uplatnění barev či struktury spodních vrstev. Dobrý den, jistě nebudu jediná, koho napadne při pohledu na vaše harmonické obrazy otázka, kde berete tu největší inspiraci k jejich tvorbě? Dříve to byla hlavně historie a literatura, tak vznikly cykly obrazů Zaniklá města, Atlantida, Tajemná místa, to bylo v devadesátých letech. Dnes se na mých obrazech objevují také motýli, ryby, plameňáci a v posledním roce hlavně vážky. Ty mě doslova uchvátily! Třeba je to tím, že trávím hodně času na zahradě... Vaše dcera Edita po vás zdědila uměleckého ducha. Vedla jste ji k tomu už od malička, nebo na něj přišla sama? Myslíte, že jste její tvorbu ovlivnila? To bylo i pro mne trochu překvapení, nijak systematicky jsem ji k výtvarnému umění nevedla. Pravda je, že mezi obrazy vyrůstala a v atelieru si hrála s panenkami. Asi jsem ji ovlivnila, ale který rodič to nedělá? A jak jste svůj talent objevila vy? Máte výtvarné nadání v rodině? Přímo malíře jsme v rodině neměli, takže v genech to asi nebude. Ale moji rodiče sbírali obrazy, měli jsme jich doma mnoho,s mnohými malíři se znali a stýkali. Dětství jsem prožila v Polabinách (městská část Pardubic – pozn.red.), chodili jsme do divadel, na balet, umění se stalo pevnou součástí mého života.

Anděl za oknem

To opravdu mám, vědí to všichni mí známí. Občas někdo chce koupit můj obraz, který se mi prostě líbí, jako bych zapomněla na to, že jsem ho malovala já. Jako by si začal žít svůj vlastní život. Je to zvláštní. Obrazy se nechovají jako zboží, i když jsou na prodej a obchoduje se s nimi. Mají určitou energii. Je to duchovní výtvor, přestože ho dělám rukama. Jako kdyby se obraz musel spojit neviditelnou nitkou s tím“svým“ člověkem, ten si ho vybere a třeba i koupí. Někdy obraz čeká dlouho, než s ním souzní ten pravý člověk.Velmi si toho vážím, že moje obrazy někdo chce, že se prodávají. Je to opravdu krásný pocit.

Vzpomínáte na svůj první prodaný obraz? Jaký to byl pocit? 1/2012 Prosinec

26

Zápich

Na holickém gymnáziu učíte literaturu, nepochybuji proto, že i ta je důležitou součástí vašeho života. Jaké knihy vás nejvíce inspirují ve vaší tvorbě? Budete se asi divit, ale byla to i Bible, tedy biblické příběhy, třeba o potopě světa, o arše úmluvy. A pak všechny knihy o antice- třeba Sienkiewiczovo Quo vadis, knihy Roberta Gravese a mnoho dalších. Říká se, že každý malíř by měl vytvořit svůj autoportrét - co ten váš? To snad ani ne,nějak tu potřebu nemám. Ale namalovala jsem si svoji Editku, když byla batole. A taky nedávno naši kočku!

Pompeje z cyklu zaniklá města

Technika se bez talentu neobejde a naopak. Jak vzpomínáte na své působení v televizi Co je v malířství důležitější - talent nebo právě (uváděla dámský magazín – pozn.aut.)? A jak píle? jste se vlastně k takové nabídce dostala? ZoNechci se rouhat, ale podle mne jednoznačně pakovala byste si tuto práci i dnes? talent. Možná by bylo lépe říci slovo dar, jemné a jiné vidění světa, které převedete do materiální formy- malby, kresby koláže, sochy... Píle není na škodu, ale samotná píle, to je neštěstí...

Určitě to byla zkušenost k nezaplacení, dala mi několik přátel na celý život a kontakt s mnoha zajímavými a chytrými lidmi. K této práci jsem se dostala v devadesátých letech, konkurs jsem abMyslíte, že by se i úplný laik naučil malovat? solvovala společně s Mirkem Vaňurou, který ji dělá velmi dobře dodnes. Dnes už bych ale raději Určitě ano, vidím to na svých studentech. Ale aby zůstala u svých obrazů, štětců a barviček, svých obraz oslovil druhé, musí mít ještě to „něco“ nastudentů, knížek, zahrady s vážkami, u svého víc. jezevčíka a bílého kocoura. Zkrátka u všech velMáte nějaký oblíbený obraz, který vás vždy kých i malých radostí života. uklidní nebo předá pozitivní energii? Sama Autor: Martina Spěváková malujete obrazy, z nichž čiší harmonie a klid, ale který obraz ji dodá vám? Foto: www.vaclavamacku.cz Ano, mám jich víc a putují se mnou tam, kde žiji. Nemalovala jsem je já. Kresbička od spolužáka ze studií, klasická kytice, která visela u babičky v kuchyni, obraz francouzského malíře Čandy, který se ve Francii stal mým patronem a moc mi pomohl a poradil. Sbírám také tisky Madony s děťátkem, které dříve nechyběly nad žádnou postelí, a obrázky z modlitebních knížek. Dávám si je do rámečků. Tudíž musí být i takové, které ve vás vzbuzují opak. Takovým se vyhýbám, asi na ně hned zapomínám. 1/2012 Prosinec

27

Zápich

Zamčenej fest v odemčené Koruně (aneb festival z pohledu organizátora) Stojím uprostřed krásného sálu hořické Koruny, kde zanedlouho odstartuje Zamčenej fest – série koncertů spřátelených kapel hořické grupy Zamčená hlava. Blíží se ke mně Honza Zvoníček, člen pořádající kapely. Poprosila jsem ho o náhled do práce organizátorů malého hudebního festivalu. Ze všeho nejdůležitější je výběr kapel, dnes večer budou hrát ty, co se žánrově točí kolem bigbeatu. Nejpříjemnější pro pořadatele jsou přátelské vztahy mezi kapelami. Muzikanti se kamarádí již léta. „Téměř všem kapelám jsme dlužili společné hraní nebo se nám prostě líbily,“ říkají členové Zamčené hlavy. Organizátoři plánovali seznam kapel již rok dopředu, během něhož kapely zvali a domlouvali se s nimi na podrobnostech. Zaznívají první tóny, kapela Obelisk zahájila svou zvukovou zkoušku. Zvukař vše vylaďuje na přání muzikantů a pořadatelé bedlivě naslouchají, zdali je akustika v pořádku. Domluva aparátu a zvukaře, který se po celý večer bude starat o kvalitu hudební produkce, je rovněž závislá na členech pořádající kapely. S Honzou jsme se přesunuli do klidnější části sálu, kde mi podrobně vyložil přípravy. „Pořádat takovouhle akci je docela sranda, ale i nervy,“ říká. Organizátoři se nejprve museli domluvit s příslušnými institucemi, které konání akce povolí, a pronajmou prostor. Zajištění občerstvení, v tomto případě se jednalo převážně o naplnění baru, byla rovněž práce pro organizátory. Také je nutné zajistit propagaci, která se skládá z pozvánek na sociálních sítích, hudebních serverech a výlepu plakátů. Plakáty ve městě jsem ale potkávala velmi poškozené, ve většině případů byly dokonce celé strhané. Několik dní před koncertem pak většinou organizátoři trnou, zdali někdo z účinkujících účast neodřekne či se nepřihodí nějaká jiná nepředvídatelná událost. Každopádně při pořádání festivalu v divadle odpadají starosti s počasím, z čehož měli organizátoři radost.

seli se nachystat na vlastní vystoupení a odít se do pestrého koncertního oblečení. Nastala práce podobná mravenčímu přenášení jehličí. Jeden buben sem, druhý tam, činel doprava, činel doleva, kytara do futrálu, z futrálu, basa dolů, basa nahoru, kabely vypojit, zapojit. Zamčená hlava se na podiu chystá a zvučí. Posluchači využívají těchto chvil k poklábosení a popíjení na baru. „Hele, mají všichni z kapel všechno? Nepotřebujou něco?“ dotazuje se během koncertu následující kapely Prádelna jeden z organizátorských kolegů mého průvodce Honzy. Nikdo nic spešl nechtěl,“ zaznívá v odpověď. „Co se týče malejch festivalů, většinou si kapely nežádaj nic speciálního. Vždy záleží spíš na domluvě. Pro dnešek to bylo jen zapůjčení nástrojů. Většinou se jedná o aparát a základ bicích. Nikdo neměl nějaké speciální přání - třeba mít pandu v šatně a dvacet oloupanejch banánů,“ vysvětluje Honza. Večer již pokročil, právě vyhrává Edmond Wells. Únava se začíná projevovat, přesto se najdou tací, kterým energie neschází a se zaujetím poslouchají líbivé tóny. „Je to bomba,“ říká návštěvník Hugo. „Většinu kapel jsem znal, ale tahle je vážně výborná. Díky týhle akci jsem ji objevil. Hudbě se taky věnuju a třeba si společně někdy zahrajeme.“ Lidí ale nepřišlo tolik, aby se vynaložené náklady vrátily v dostatečném množství. Organizátoři tuto skutečnost přisuzují spíše celkovému stavu kultury: „Lidi dneska nechoděj nikam - vůbec nikam.“

Jak už se tak u koncertů stává, sem tam dojde k malému zdržení, které při počtu osmi kapel během večera může znamenat hodinové posunutí začátku produkce posledních kapel. Těmi byly Smradlavý hračky a Věc Makropulos. Do popůlnočních hodin vydrželi svěží jen ti nejsilnější. Dokonce i na zvukaře dolehla jistá dávka apatie. Popíjím kávu s organizátory a hodnotíme večer. Možným problémům se snažili předcházet, příRychlá výměna nástrojů, po níž se sálem rozeprava byla důkladná. S průběhem večera jsou zvučela hudba Houpacího koně, následovaná velmi spokojeni: „Akce se podařila. Bylo tam hodLevákem Bobem. ně známejch a všecko proběhlo tak jak mělo.“ Organizátoři se se mnou prozatím rozloučili, mu- Souhlasím s nimi, že je důležité čeřit vody lokální 1/2012 Prosinec

28

Zápich

scény, pořádat akce podobného typu, dát prostor mladým kapelám předvést svůj talent před živým publikem a hlavně se bavit. „Příští rok bychom rádi uspořádali další ročník a pevně doufáme, že se to povede,“ dodávají na závěr organizátoři ze Zamčené hlavy. Autor: Michaela Sehnalová Foto: Soukromí archiv Michaeli Sehnalové

1/2012 Prosinec

29

Zápich

Nesmrtelná fanynka Pavla Horňáka Krátce před druhou hodinou odpolední vstupuji do obrovské budovy Městského soudu v Praze. Procházím kontrolním terminálem, kde mě vítají dva příjemně naladění muži v obleku české policie. Jsou jediní, kteří si v chladné anonymní atmosféře justičního prostředí uchovávají úsměv na tváři. I já jsem tu jakousi kuriozitou, protože na rozdíl od ostatních procházejících vstupní kontrolou, kráčím k soudní síni s nadšením. Vzbuzuji tím podezření zřejmě u každého, koho míjím na chodbě. Důvod mé dobré nálady je prostý – nepřicházím si vyzvednout verdikt ani představit kostlivce, na nějž se prášilo dlouhá léta ve skříni. Jdu se seznámit s mužem, jehož tvář se na mě z plakátu usmívala celé mé šťastné adolescentní období. Období méně šťastné pro staršího bratra. Ten za doprovodu snad nejznámějšího songu „Tričko“, vyhrávajícího z mého pokoje třikrát za den, vyhodil plakát s autorem hitu do koše. Ten den jsem se musela rozloučit nejen s plakátem, ale i s nadějí, že bych měla možnost vidět Pavla Horňáka osobně.

výhledu na tři vážené hlavy soudu, v zastoupení dvou žen a konečně i Pavla Horňáka. Zatímco žalující i žalovaná strana předkládají doklady totožnosti, prohlížím si, jak se změnila image bezstarostného kluka ve vážného, přísně působícího soudce. Uhrančivý pohled fanynky byl sice zaznamenán, ale slovně ani mimicky nekomentován. Nadhled a odstup jsou v nepsaném scénáři každého soudce a kontakt s publikem není vítán. Suše zkonstatovaná fakta, krátká porada a přijaté odvolání žalující strany, případ bude znova projednáván.

Podnikatel svižným tempem a s letmým rozloučením opouští prostory soudu a já mezitím vysvětluji zvídavé právničce důvody své přítomnosti na dnešním řízení. Zjišťuji, že nejsem jediná, kdo hity Kotě, Tričko a Kdo ví, zná a jsem potěšená, že přes nemalou znalost textů zmíněných písní, nepatří doktorka do řady zbytečně předpojaté veřejnosti. Mezi lidi, kteří píší zaujaté komentáře, protože se zřejmě nesmířili s faktem, jak rychle se mezi zpěváky tehdy patnáctiletý Pavel Horňák proDávná křivda by se však měla napravit dnes slavil. Otázkou je, zda z toho má radost i sám úderem patnácté hodiny, kdy v zasedací míst- soudce. nosti číslo 333 usedne hudební idol osmdesáŽádostí o rozhovor je velmi zaskočen, ale tých let v roli soudce. Projednává se skoro vstřícně si mou prosbu vyslechne a kolegyním desetiletý občanskoprávní spor Pozemkového sděluje, že na poradu dorazí o chvíli později. fondu ČR a nejmenovaného podnikatele. At- Když však narazím na hudební kariéru, dostamosféra před jednací síní by se dala vystih- ví se méně nadšená reakce: „Jo, vy chcete nout přirovnáním „klid před bouří“. Starší pod- mluvit o tomhle, to už je dávno a nechci se nikatel se vítá se zástupkyní Pozemkového k tomu vracet.“ Vysvětluji, jak náročná byla fondu slovy: „Jak čekáte, že to dnes dopad- cesta k osobnímu setkání. Popisuji neochotu ne?“. Mladá právnička s rozpačitým výrazem dam na informačním centru, sekretářku v roli ve tváři odpovídá: „Doufala jsem, že už se bodyguarda, která mi znemožnila domluvit se nebudeme muset znova setkat.“ Silně napjatá na schůzce telefonicky, a proto, že stojím teď atmosféra začala doléhat i na mě. Ticho, ve před soudní síní a doufám, že moje prosba kterém je slyšet i zvuk obracených stránek přijde na milost. „Spěchám na poradu, dám v šanonu, přerušil hlas známého soudce, vy- vám email a odpovím na otázky elektronicky“. zývající účastníky, aby se dostavili do jednací síně. Usedám na lavici, určené pro nestrannou veřejnost. V první řadě mám možnost úplného 1/2012 Prosinec

30

Zápich

Rozhodnutí soudce jsem se pokoušela zviklat, ale zůstal profesionálem a na kompromis nepřistoupil. Stejně profesionální přístup zachoval i v odpovědi na můj email a s omluvou vysvětlil, že od skončení hudební dráhy neabsolvuje žádné veřejné vystoupení včetně rozhovorů. Někdo na slávu čeká marně celý život a někdo by byl rád, kdyby slavným nikdy nebyl. Autor: Zuzana Arnadová

1/2012 Prosinec

31

Zápich

Za klecí V V sobotu 27. října se v pivnici U Bejka (dříve Mana Mana) v Hradci Králové konal již pátý ročník HC-punkového festivalu Za Klecí. A jednou z pozvaných kapel byla také crossoverová skupina Rusted Nails, v níž funguji jako zpěvák. Po třetí hodině odpolední vyrážím „hlubokou sněhovou závějí" do zkušebny setkávám se s bubeníkem Jjem. Setkání s baskytarystou mělo proběhnout až na místě a kytarista, ten měl jako vždy zpoždění. Naložili jsme do auta kombo, kytaru, hardware k bicím a za doprovodu hudby skupiny Pipes and pints z autorádia a s již dorazivším kytaristou Ivanem, jsme vyrazili do pivnice. Z pivnice U Bejka zmizela boční stěna, kterou nahradil a rozšířil jakýsi stan. To sice zvětšilo prostory koncertního sálu, ale s venkovními teplotami jen málo nad bodem mrazu a "sněhovou vánicí" to znamenalo, že i uvnitř byla zima.

Frontman kapely Vojtěch Rodr

větší disharmonii a chaos.

Začal jsem zpívat. Většina diváků na nás "civěla" s dost rozporuplnými výrazy ve tvářích, ale všichni kromě tří našich kamarádů seděli u stolů. Po dohrání Leftovery, jsem se za nás omluvil a pokračujeme dále. Od druhé skladby se vše začalo Hned po příjezdu jsme nanosili věci z auta na zlepšovat a před stage přišli i někteří mně nezná stage a šli si objednat pivo. Seděli jsme u stolu, popíjeli pivo, zdravili členy ostatních kapel a známé, také jsme pozorovali pestrobarevné pankáče, kteří si nás (z punku již odrostlé) podezřele prohlíželi. Zhruba po hodině od příjezdu jakožto první kapela v pořadí vylézáme na stage (za klec, teprve tehdy jsem pochopil název koncertu) a okázale rozbalujeme nástroje a provádíme zvukovou zkoušku. Když jsme mysleli, že pomalu začneme s naším uměním, přišel Luko, frontman pořádající kapely Todleto Rebels, a požádal nás, abychom ještě půl hodiny počkali. V pořadí druhá kapela Reign of Mess má totiž zpoždění (to se v tomto byznyse stává příliš často). Opět jsme se usadili, pivnice se konečně začala plnit lidmi a jakýmsi zázrakem přestávala být i zima (možná to bylo několikátým pivem).

Rusted Nails

mí lidé. Od poloviny našeho vystoupení se celkem nic nezměnilo.

Před pódiem stálo zhruba deset lidí, nekteré (dívky) jsem se snažil hypnotizovat pohledem a ony mi ty pohledy vracely, pár lidí nás se zájmem V půl sedmé jsme konečně vystoupili na pódium sledovalo od stolů, ale většina z nich se těšila na a začali hrát. Ocitám se mezi svou kapelou a sá- hardcore- punkovou show, kterou představují lem plným sedících punkerů. Představil jsem nás, Todleto Rebels. poděkoval za pozvání a uvedl první song. NajedKdyž jsme skončili, publikum nás vyzvalo, abynou se za mnou rozezněl úvod písně Leftovers, chom skladbu či dvě přidali, ale z důvodu nedokterý se ale s každou vteřinou měnil v čím dál statku materiálu a kytaristova odporu jsme poděkovali a skončili. 1/2012 Prosinec

32

Zápich

Po nás vystoupili Reign of Mess a Existence No- „zkaženýho systému, žádný budoucnosti a vlastvé doby, kapela, jež na poslední chvíli nahradila ních posranejch životů". tahák festivalu: pražské Climax, kteří nemohli vyAutor: Vojtěch Rodr stoupit z důvodu nemoci. Jejich vystoupení bylo Foto: Soukromý archiv Vojtěcha Rodra publikem, v němž jsem seděl už i já, přijímáno velmi podobně jako naše. Pár stojících, ale většina sedících posluchačů pohupujících se do rytmu. Vrchol festivalu představovali, při neúčasti Climaxu, hradečtí Todleto Rebels, kteří se uvedli našláplým songem s jediným, zato však často opakovaným slovem textu: Todleto. Dav, jenž se shromáždil před stageí byl přinejmenším trojnásobně větší než největší z těch předchozích a dokonce umožnil frontmanovi při jedné ze skladeb stagediving. Poslední dvě kapely se mi bohužel v paměti slily dohromady a moc se v ní neudržely. Podle toho usuzuji, že nešlo o zvlášť oslovující umění. Celkově však byla akce povedená a svůj účel splnila. Mladí muzikanti si dopřáli tolik kýžené pozornosti, fanoušci a pozorovatelé se přinejmenším pobavili a všem se za pomoci alkoholu či lehkých drog (někomu za pomoci obojího) podařilo utéct od 1/2012 Prosinec

33

Zápich

Návrat do zimního semestru s Hradeckými studentskými slavnostmi Dne 16. října se tělocvična Slavie v Hradci „Dobrá muzika, zábava a něco k pití. Účast sice Králové otřásala v rytmu Hradeckých student- mohla být větší, ale mně to takhle vyhovuje – ských slavností. Akce plná hudby se konala letos poprvé a zorganizovali si ji sami studenti za pomoci Studentské unie a dalších institucí. Kolem tisíce návštěvníků se přišlo pobavit a zhlédnout nabitý program. Open zahajuje skupina TheCoolers. Za zvuku rockových kytar přichází do haly další návštěvníci. Ačkoliv koncert začal v 17 hodin, tělocvična byla, až na pár skupinek, docela prázdná. TheCoolers se ale nenechali vyvést z rytmu a udělali skvělou show, která by mohla být i pro tisícovky lidí. Kluci tak dobře rozjeli koncertní atmosféru.

Všichni ruce na horu

žádné tlačící se davy. Z pohledu účastníka je toto příjemnější,“ říká divačka Lucie, která si nejvíce Další show byla trochu z jiného soudku, byla totiž užila Rybičky48. kouzelnická. Tommy předvedl svá nejlepší kouzla. Triky s uzly, barevnými šátky, květinami nebo Pokud budu mluvit sama za sebe, nedokážu dokonce s živými holuby pro Tommyho nebyl zhodnotit, která skupina předvedla nejlepší výžádný problém. Na konci svého představení se kon. Každý koncert měl něco do sebe. Skylini džentlmensky uklonil a nadšenci jej odměnili vel- předvedli nadupané „trhání kytar“ jako vždy, pokým potleskem. slouchat Rybičky48 byla příjemná pohoda a u Možná přijde i kouzelník

Následovalo další „nehudební“ představení. O sportovní zábavu se postarali několikanásobní mistři světa a Evropy ve footbagu Tomáš Tuček a Martin Sládek. Možná by kluci uvítali větší účast, ale i tak je diváci dokázali vydatně podpořit a mistři předvedli špičkovou exhibici. Provazochodec Petr Kučera se postaral o nálož adrenalinu. Stovky zakloněných hlav pozorovaly Petra,jak se prochází, pohupuje, skáče a provádí nejrůznější akrobatické kousky na úzkém laně. Největšího potlesku se dočkal právě on. vystoupení Mandrage jsem si kolektivně zazpívaMezi exhibicemi vystoupily předkapely Dlouhej la s davem. tah a Memphis. Pokračovaly ve skvěle navozené atmosféře a hala se stále plnila a plnila. Bylo kolem deváté hodiny večerní. S drobným časovým skluzem jsme netrpělivě vyčkávali hlavní aktéry večera. Byli jimi Skyline, Rybičky48 a Mandrage.

1/2012 Prosinec

34

Zápich

Nebyli nadšeni A jak vypadala akce z pohledu účinkujícího? „Za účinkující – hrůza. A to mluvím skoro za všechny z backstage. Přesuny programu, nezajištěné šatny, neseriózní jednání. Další rok bych klidně vystoupil znovu, protože naše vystoupení mělo úspěch, ale rozhodně bych chtěl projednat lepší podmínky.“ Celou akci zorganizovali Lukáš Sojka, Petr Kučera a Zdeněk Bláha. Michal Hůlek pak pomohl s realizací. Pro studenty znamenala akce pět měsíců tvrdé práce. „První myšlenkou byl udělat nějaký koncert nebo malý festival s kapelou, která právě letí, což byli právě Mandrage,“ říká Lukáš Sojka, hlavní organizátor Hradeckých studentských slavností. Druhý ročník je teď spíše přáním, které se vyplní v závislosti na okolnostech, lidech a sponzorech. Co se týká účasti, k závěru byla tělocvična plná, ale že by praskala ve švech, to se říct nedá. Podle mého odhadu a odhadu dalších zúčastněných byla návštěvnost zhruba do tisíce lidí. Jak je známo, pořadatelé si vždy čísla trochu upravují. „Očekávaná účast byla 2000 návštěvníků.Skutečně bylo 1600,“ tvrdí jeden z pořadatelů. Hradecké studentské slavnosti bych zhodnotila jako průměr. Program komentovaný energickým moderátorem Petrem Ticháčkem (Óčko TV, Kiss 98) byl sice bohatý, ale kdyby se akce konala spíše na jaře nebo v létě, divácká účast by byla daleko větší. Ani výběr místa nebyl úplně nejšťastnější. Skluz v programu mi nijak nevadil, tohle se stává na festivalech často. Neduhy a chyby v organizaci během akcese dají taky z pohledu diváka prominout, vzhledem k tomu, že se jednalo o první ročník. Nezbývá proto nic jiného než doufat, že se snad studenti-organizátoři příští roky plánování polepší. Autor: Jana Smékalová Foto: Jana Smékalová

1/2012 Prosinec

35

Zápich

Jedno zkomolené příjmení, jedna kytara

a jeden hlas „Přivři oči na chvíli hlava se netočí, neboj se to zatím jen domněnky zle útočí“… Zpívám si s mladým muzikantem, jenž na mě hledí z okna youtubu.com. Budu si povídat s Matějem Čejchanem, a tak si pouštím písně z jeho sólového projektu Tchei-chan.

Matěji, mnohé jsi již o sobě prozradil v rozhovoru na vlnách Českého rozhlasu. Ale přesto se zeptám. Proč právě Tchei-chan? Co tentonázev znamená? Šlo o to, že jsem se nechtěl jmenovat a psát tak, jak se jmenuju. Chtěl jsem to alespoň maličko oddělit od své osoby tím, že jsem to příjmení zkomolil do takového čínského patvaru.

Matěj Čejchan fotoaparátem Martina Kábrta

Právě, že ten první případ, což ale nedává úplně smysl. Lépe se mi hraje pro pět lidí. Nejlépe pro ty, které znám, kteří mi odpustí chyby. Ale já je pak samozřejmě neudělám! Když někam jedu a nikdo tam není, najednou to ze mě všechno spadne. Říkám si, že je vlastně zbytečné se stresovat, a odehraji tak jedny ze svých nejlepších koncertů. Kdežto kdybych přijel do Prahy a tam bylo dvě stě lidí, tak já bych se tam asi … Zvládnul bych to, ale byl bych napnutý. Ono by to nebylo poznat, protože já se umím dobře přetvařoAle přesto, jak by takové srovnání vypadalo vat, přeci jenom už dělám muziku deset let, ale z tvého úhlu pohledu? Občas si pohrajeme se slovy, on to ale umí mno- nebude to ono, uvnitř. Neměl bych z toho dobrý hem lépe. Podle mě má mnohem lépe promyšle- pocit. né texty, já jedu spíše na pocity. Hraju na to, že Jaké tedy míváš při hraní pocity? mám hlas do jisté míry medový a že umím into- Snažím se nervozitu nějak přestát a čekám na novat. Když se s ním srovnám, tak jsem možná ten pocit, který se člověku dostaví po koncertě. lepší zpěvák, což je vtipné, neboť vyhrál zpěváka Je to jeden z nejlepších pocitů, které člověk můroku. (smích) Ale textař je rozhodně lepší on. A že v životě zažít, alespoň podle mého názoru. co je hlavní, on to umí lépe prodat. To já neuPocit dobře odehraného koncertu. Když je to namím. Jsem u hraní nervózní a neumím to rozjet opak špatně odehraný koncert, je ten pocit negatak jako on. tivní, a to je hrozné. Když to shrnu, tak koncerty Jistě jsi už mnohokrát slyšel o podobnosti s Tomášem Klusem. Jak se k tomu (k němu) stavíš? Občas mi to říkají. Existuje Klus. A pak každý, kdo dělá něco podobného, je rovněž Klus. Obdivuji ho. Ale je samozřejmé, že když tě někdo s někým srovnává, upírá to tvojí osobitost. Z tohohle pohledu navíc absolutně tupě, my si zase tolik podobní nejsme.

A snažíš se svou nervozitu nějak řešit? Řešit? To ne. Spíš se to vždycky snažím přežít. (smích) To je základ, se kterým do toho jdu. Že to přežiju a že to bude dobré. Jaké koncerty jsou pro Tebe příjemnější? Takové, kde je jen pár lidí, a spíše kamarádi, nebo ty, kde je naopak velké množství neznámých lidí? 1/2012 Prosinec

hraju hlavně pro ten pocit, který je potom – což dává zase smysl. Čím jsem starší, tím jsem nervóznější. Cítím nějakou zodpovědnost. Víš, jsou tam lidi … těch je maličko, vždyť já hraju jen na okrese, ale už od tebe něco očekávají.

36

Zápich

Ano, jsi taková lokální star… V uvozovkách se dá říct, že ano, což je ale spíš k smíchu než k čemukoliv jinému. (Matěj se rdí a směje.) A co s Thei-chanem plánuješ dál? Další EP, pět písniček, mám už skoro nahraných. Ale potřebuji na to lepší kytaru, kterou zatím nemám. Půjčil jsem si ji, nahrál jsem to, ale vůbec se mi to nelíbí. Ty písničky jsou těžší, takže tam je hodně chyb. Já chyby nemám rád. Chtěl bych, aby to bylo dokonalé, takže to nejspíš celé předělám. Zatím je to tedy u ledu. Možná si do konce roku koupím novou kytaru a udělám to znova – zase jenom kytara a zpěv. Ale v dnešní době chatového psaní mi vadí hrubky. A když někdo hrubku napíše, konverzace tím pro mě do jisté míry končí. Čeština je krásný jazyk, ale těžký a složitý – jako náš národ. Říká se, že Češi jsou burani, ale není tomu tak. Jazyk je výkladní skříní národa - a čeština je úžasná. Ten systém je úžasný a dává možnost tvorby nových českých slov. A ten třetí skicář bude s rockovou kapelou. Právě teď to skládám. Zase to bude pět písniček. Každý skicář má mít pět písniček. Původně jsem chtěl skicáře udělat jen čtyři, ale možná jich bude milion. (smích) Měl by to být takový bluesový rock´n roll. A čtvrtý skicář bude zase celý elektronický. Mohlo by to být skvělé. Pátý bych pak chtěl jenom s pianem, cellem a houslemi. Mohlo by to být geniální. Ale uvidím, jak mi vyjdou nápady.

Matěj Čejchan fotoaparátem Ondřeje Březovského

Tvoříš nová česká slova? Vymýšlím si slova a moc rád. Málo kdy se to chytne. A já ani nechci, aby se to chytlo. Já jen chci, aby se mi ta slova líbila. Ale nikoho to vlastně ani nezajímá, takže to je jedno. (smích)

Vyjde to na CD? Se smíchem končí i náš rozhovor, za který MatěAno. Ale vydám to „cédéčkově“, až to bude komjovi děkuji. pletní. Což může být třeba až za sedm let a bude to mít milion dílů. (smích) Zatím to je jen na band- Autor: Michaela Sehnalová zonu (http://bandzone.cz/tcheichan). Ale plány s tím mám veliké, tedy v rámci toho nahrávání. V rámci prosazení se na mainstreamovém hudebním poli už nemám plány žádné. Na to už jsem trochu starý a nebyl bych to už já. Náš magazín je mimo jiné i pro studenty češtiny. Vím, že ve všech Tvých hudebních projektech zpíváš česky, co pro Tebe čeština znamená? Já ji miluji, nikdy se jí nevzdám.

1/2012 Prosinec

37