ÚLOHA A MÍSTO ERGONOMIE V DESIGNU

ÚLOHA A MÍSTO ERGONOMIE V DESIGNU JERZY SLOWIKOWSKI

Potřeby a vlastnosti člověka formulované ergonomií jsou všeobecnou záminkou nebo dokonce inspirací pro činnost návrháře průmyslových forem. Je třeba rozlišit návrhy (a produkty), ve kterých jsou ergonomické elementy ve vztahu ke tvárným problémům formy buď okrajovou záležitostí anebo meritem vyhotovení. Mezi tímto okrajem a meritem existuje celá řada forem přechodných. Návrháři průmyslových forem jsou zvyklí řešit ergonomické problémy vlastními silami. Vyplývá to zaprvé z faktu, že 60 – 80 % dobré „ergonomické kvality“ jednoduchých výrobků (např. vybavení domácnosti) je možno dosáhnout pomocí tzv. „zdravého rozumu“, za druhé z nedostatku specialistů v oboru ergonomie výrobků. Nemožnost spolupráce se skupinami takovýchto odborníků odkazuje návrháře na nezbytnost samostatného, leč povrchního, občas diletantského řešení problémů ergonomie. Pravidlem to bývá v pracích návrhářů, projektujících „na volné noze“. Ergonomické výzkumy pro potřeby procesu navrhování. K ergonomické správnosti výrobku je možné docházet pomocí dvou variant: aplikací všeobecných údajů, formulovaných pro potřeby projektování a individuálními ergonomickými výzkumy, prováděnými v procesu projektování. Použití první varianty úplně postačuje, zvláště pro výrobky s jednoduchým systémem využívání, pod podmínkou, že je k dispozici soustava přiměřených odpovídajících údajů. Druhá varianta je používána obyčejně kvůli vyčerpání všeobecných údajů při projektování. Týká se to zvláště výrobků se složitým systémem využívání, v němž ergonomické prvky určují meritum vyhotovení navrhovaného předmětu. V obou variantách nejsou ergonomické výzkumy doménou návrhářů průmyslových forem, vyžadují totiž specializovanou vědu a znalost výzkumných metod detailních disciplín (inženýrská psychologie, fyziologie, anatomie, antropometrie, matematická statistika, někdy sociologie aj.). Kromě toho se metodika výzkumné práce odlišuje, zvláště v případě vědecké kooperace mnoha specialistů různých oblastí, od metodiky návrhové práce. Proto také úloha návrháře vede (a je to jeho nejdůležitější úkol) k formulování otázek. Odpovědi na tyto otázky jsou obsahem často složitých, nákladných a dlouhodobých výzkumů. Výzkumy v oblasti ergonomie výrobků, zvláště namířené na formulování údajů pro projektování, které jsou charakterizovány velkým stupněm zevšeobecnění (velkým dosahem praktického použití), určují normu dokonce i v zemích s rozvinutou ergonomickou praxí. S projektováním průmyslových forem, jakož ostatně i s inženýrskou dovedností jsou spjaty pouze výsledky prací. Modely spolupráce designera s odborníky jiných disciplín Níže umístěná tabulka představuje model spolupráce návrháře průmyslových forem vzhledem ke zdrojům specializované vědy: Pro komplexní vyřešení problémů umělého hmotného okolí člověka je nezbytné použití modelu 6. Realizovat takový model mohou specializované velké instituce, což však v praxi, vzhledem ke složitosti a dlouhodobosti prací není vše-obecně uspokojivé a nepředstavuje praktické řešení. Rychlé praktické řešení, zvláště u jednoduchých produktů, u nichž specializovaná věda návrháře může být v praxi uznána za postačující, poskytuje použití modelu 1. K častému nedorozumění dochází při použití modelu 1 pro navrhování výrobků se společensky nebo funkčně složitým procesem využívání (jako prostředky veřejné dopravy nebo pracovní stroje). Pro řešení problematiky projektování výrobků tohoto druhu nepostačuje model 2, 3 nebo 4, ale je potřebná spolupráce specialistů podle modelu 5. Větší průmyslově hospodářské organismy mají, nebo se pokoušejí organizovat ergonomické laboratoře spolupracující podle tohoto modelu. Tyto laboratoře jsou zapojeny do odvětví průmyslových vzorů (industrial design), nebo do odvětví konstrukce (engineering, design), mohou také vytvořit (vedle odvětví marketingu, ekonomiky atd.) autonomní oddělení vědeckovývojového zázemí daného oboru nebo seskupení výrobců. Takto situovaná oddělení projektování průmyslových forem a ergonomie

1

jsou významným partnerem ve spolupráci se specializovanými středisky a oscilují ve směru nejvíce žádaného modelu spolupráce, modelu 6. Samozřejmě, že model 1, dnes nejpopulárnější, je a bude praktikován i nadále, zvláště v projektování drobných předmětů, jejichž cílem je způsobit obyčejnou lidskou radost.

ERGONOMIE A DESIGN V. M. MUNIPOV, V. P. ZINČENKO

V počátečních údobích ergonomických výzkumů byla většina prací zaměřena na zdokonalování už existujících technických zařízení a odpovídajících pracovních podmínek ve snaze přizpůsobit je člověku – operátorovi. V ergonomii je nashromážděn značný faktický materiál: požadavky na zařízení předávající informace operátorovi, orgánům řízení aj. Byly sestaveny a nadále se vydávají nejrůznější ergonomické informativní pomůcky a příručky. Někde se dokonce začíná fetišizovat „receptivní" ergonomie – a zapomíná se přitom, že v sobě skrývá nebezpečí omezení úlohy myšlení a analýzy, a že může u specializovaných pracovníků konec konců vést ke ztrátě smyslu pro odpovědnost za humanizaci techniky a pracovních podmínek. Modernizace vycházející z respektování „lidského faktoru“ strojů, pracoviště a dalších technických objektů, jež přitom mnohdy takřka pomíjejí obsah pracovního procesu, je poznamenána ergonomickým „stylingem“. Vytváří pouze zdánlivé přizpůsobení techniky člověku, ve skutečnosti však nejde o více než o svéráznou podobu přizpůsobení člověka technice. Výrobní technologie a všechny zvláštnosti strojové výroby bezprostředně související s technikou vytvářejí specifické funkce člověka v pracovním procesu. Při rozpracovávání systému „člověk – stroj“ se dnes obvykle v projektování vychází především z technických prvků tohoto systému – a člověk je pak jen jedním z těchto prvků. Avšak stále silněji zaznívají výzvy, abychom se zbavili nadvlády technologie strojových prvků a abychom neprojektovali stroje, nýbrž systémy, které se skládají z technických prvků a z lidí, operátorů. Takový systém je přitom nutno pojímat ne jako konkrétní technický výtvor, nýbrž jako komplex vzájemného působení i vzájemných vztahů člověka a technických složek. Uzrává tak idea přeměny technického úkolu nebo projektu v úkol technicko-ergonomický, ve kterém by musely být vedle technických parametrů závazně stanoveny též základní ukazatele ergonomické. Požadavky ergonomie se už ukázaly být neoddělitelnou součástí technického projektu kosmických lodí. To měl na mysli i americký odborník A. Chapanis, když řekl, že Gagarinův Iet a následující kosmické lety znamenají i triumf inženýrské psychologie. Zároveň s tím se citelněji vnímá i empirismus, jaký panuje ve většině ergonomických prací a který nedovoluje v plné míře využívat nového vědeckého oboru při řešení hlavních problémů technického pokroku. Přístup příznačný pro současnou ergonomii předpokládá v každém jednotlivém případě optimalizaci lidské činnosti podle těchto sestupně uspořádaných faktorů: psychologického faktoru (hodnota antropometrického, fyziologického a hygienického faktoru se pak považuje za optimální nebo se vůbec nebere v úvahu), faktoru fyziologického, hygienického atd. (s týmiž výhradami). Na závěr se dílčí výsledky mechanicky sečtou. Je zcela zjevná neadekvátnost takovéhoto součtu idealizovaných jednorozměrných (pokud se jedná o počet faktorů) modelů vůči reálným podmínkám, za nichž se činnost odehrává a při nichž jsou všechny faktory vzájemně spjaty a propojeny. K optimalizaci podmínek složité pracovní činnosti nestačí využít dílčích doporučení hygieny, fyziologie, psychologie práce apod. Jak správně poznamenává A. Chapanis, je důležité najít způsob, jak přejít od experimentálních kritérií ke kritériím systémovým. Jinak řečeno, úkol spočívá v mnoharozměrné optimalizaci pracovní činnosti, v respektování váhových koeficientů lidských technických faktorů při dosažení zadané efektivity systému „člověk – stroj – výrobní prostředí“. Praxe projektování automatizovaných systémů řízení svědčí o tom, že jejich efektivního sepětí s člověkem nelze dosáhnout pouze na základě respektování údajů o jednotlivých možnostech vnímání, myšlení a činnosti člověka - operátora, nýbrž že je třeba mít představu o jeho činnosti jako celku a brát přitom v úvahu všechny okolnosti, na nichž závisí pracovní úspěch operátora.

2

Jinak řečeno, je třeba lidskou činnost v automatizovaných systémech řízení od samého počátku projektovat souběžně s technickými prostředky. Tento úkol je základem pro stanovení perspektivních problémů vlastní ergonomie, jejího předmětu, jejích úkolů, výzkumných metod a jejího místa mezi ostatními vědami. Četné perspektivní problémy ergonomie byly nastoleny designérskou praxí. Když na své otázky nenajdou odpovídající odezvu v současné ergonomii, začínají někdy průmysloví návrháři pohlížet s krajní skepsí na spojování tohoto nového vědeckého oboru s designem. Vědecký přístup současné ergonomie se jim zdá být příliš primitivní a jednostranný, než aby mohlo jeho užití v designu přinést viditelné výsledky. Anglickým ergonomům se svého času dokonce dostalo hanlivé přezdívky „odborníci na páčky a stupnice“. Pro navrhování dokonalých systémů „člověk – věc – prostředí“ a „člověk – stroj – výrobní prostředí“ je třeba určit všechny souvislosti průmyslového výrobku s člověkem a s prostředím. Proto jsou nejrozmanitější údaje o „lidských faktorech“, jak je nashromáždila ergonomie, pro designéry svého druhu orientačními body intuitivní rekonstrukce v procesu umělecko-konstrukční analýzy celostního obrazu lidské činnosti v projektovaném systému. Takováto představa lidské činnosti umožňuje totiž designérovi uchovat v zorném poli všechny články a složky funkčního procesu a zároveň vytvořit po ergonomické stránce kultivovaný projekt systému. V takovýchto případech je intuice – řečeno slovy jednoho vědce – v podstatě neformulovaná a neověřená teorie činnosti. Protože však je nanejvýš individuální, může intuice také zavádět. Efektivita ergonomie, jak se v posledních létech rozvíjí v řadě zemí, spočívá v tom, že respektuje lidské možnosti při projektování technických systémů, ale zejména řeší otázky organizace a projektování lidské činnosti v takovýchto systémech, a tedy i otázky výběru, učení a výcviku. Už dnes ergonomie v řadě případů řeší otázky přípravy budoucí výroby. Tak například při vytváření nových automatizovaných systémů řízení, pro něž neexistuje „prototyp“, se vlastně projektuje i nový druh lidské činnosti. Racionální utváření lidské činnosti je možné pouze na základě fundamentálních psychofyziologických výzkumů, zejména zkoumání nejvyšších psychických funkcí jako vnímání, paměti a myšlení. Lidská činnost se projevuje v jednotě vnitřních a vnějších podmínek v pracovním procesu. Operátor disponující vnitřními prostředky činnosti – vědomostmi, programy, schématy chování, návyky… - využívá ve své práci vnějších prostředků, jež mu vytvářejí konstruktéři a umělci. Příkladem vnějších prostředků činnosti mohou být informační modely nebo modely zobrazující reálnou situaci v automatizovaných systémech řízení, jak se realizují v určitých přístrojích jako stínítkách, panelech a ovládacích orgánech. Informační modely jsou často vytvořeny tak, že způsobují operátorovi vážné potíže při jejich vnímání, analýze a při nalézání korespondence s reálnými objekty, což vede k chybám v dešifrování informace a v přijímaných rozhodnutích a ke zpožďování při realizaci řídících úkonů. Hlavním úkolem ergonomie je proto nejenom uvést do souladu vnější a vnitřní prostředky lidské činnosti, ale i tyto prostředky komplexně projektovat. Rozvoj ergonomie v tomto směru umožní postavit proces uměleckého konstruktérství na skutečně vědeckou základnu. Není vyloučeno, že v delší perspektivě může dojít k organickému sloučení těchto dvou druhů tvůrčí činnosti. Kosmická psychologie dnes úspěšně řeší úlohy projektování činnosti kosmonautů za kosmického letu. Tak například při přípravě na první orbitální lety člověka se věnovala značná pozornost zkoumání psychologického stresu (psychologický stres je souhrn psychologických změn, k nimž dochází u člověka v nebezpečných podmínkách a za obtížné situace), který se považoval za jednu z projektovaných možností kosmického letu. Jednu ze zajímavých prací v tomto směru prováděl ruský psycholog F. D. Gorbov se svými spolupracovníky. Předpokládané obtíže kosmického letu, stresory, jež vystupují jako relativně elementární podněty nebo jako celé situace, se určovaly na základě profesiogramu letové činnosti a některých jiných druhů činnosti. Značný význam měly údaje získané za kosmických letů. Užilo se i klinických srovnání, tj. vycházelo se z těch neuropsychických poruch, jež by mohly odpovídat syndromům (syndrom je soubor příznaků, symptomů, příznačných pro nějakou nemoc nebo odchylku od normy), jaké vznikají při modelování těch či oněch stresových situací. V neposlední řadě se v tomto souboru podstatných faktorů – tj. faktorů s předpokládaným stresovým působením - objevilo i intuitivní předjímání. Experimentální výzkum si kladl tyto cíle: 1. Na základě vznikajícího syndromu usuzovat na modelový charakter zkoušky ve vztahu k životní situaci (diagnostika situace pomocí syndromu).

3

2. Na základě reprodukce situace v modelové variantě určit nové formy stresu a identifikovat je s formami obvyklými v životě („diagnostika syndromu pomocí situace“). Protože nemáme možnost podrobněji se zastavit u výzkumu F. D. Gorbova, rádi bych alespoň poznamenali, že tento výzkum a jemu podobné mají zásadní a metodologický význam. Projektování lidské činnosti, jak bylo možno se přesvědčit, má některé společné rysy s projektováním v jiných oblastech, což už se samo o sobě musí jevit jako objektivní základ pro těsnější sepětí ergonomie a designu. Zároveň se však projektování lidské činnosti podstatně liší od všech existujících druhů projektování a může je provádět pouze ergonom, který se tak stává plnoprávným členem skupiny projektantů. Uvedený příklad výzkumu psychologického stresu za kosmického letu ukazuje, že psychofyziologická analýza činnosti je reálným prostředkem, který už dnes dává možnost řešit mnohé otázky projektování lidské činnosti. Psychofyziologická analýza pracovní činnosti, během níž se vyjasňuje její charakteristika, profesiogram (zahrnující požadavky, jež klade činnost na technické prostředky i na psychofyziologické vlastnosti člověka), který je východiskem ergonomického zkoumání, se stává základem veškeré činnosti směřující k přizpůsobení techniky a pracovních podmínek člověka a naopak. Rozvoj a zdokonalování psychofyziologické analýzy pracovní činnosti člověka je důležitou podmínkou pro utváření ergonomie jako oboru schopného projektování. Toto tvrzení má zásadní povahu nejenom na úrovni konkretizace cest rozvoje ergonomie, ale i pro nalezení těch jejích souvislostí s designem, jež odpovídají vývojovým trendům jak ergonomie, tak i designu. Je třeba si uvědomit, že s nejefektivnějším sjednocením úsilí ergonoma a uměleckého konstruktéra se setkáváme v těch případech, kdy jejich činnost začíná společným hlubokým a všestranným rozborem obecného úkolu vytváření systémů „člověk – věc – okolní prostředí“ a „člověk – stroj – výrobní prostředí“, kdy se podrobně zkoumají nejenom umělecko-konstrukční zvláštnosti budoucího systému, ale i ty konkrétní úkony a operace, jež musí v tomto systému vykonávat člověk. Společný rozbor obecného úkolu vytváří základnu pro kolektivní tvorbu ergonoma a designéra. K dosažení cíle však vede pouze takový rozbor, který se provádí na dostatečné profesionální úrovni. Designéři obvykle ovládají tradiční metody a přístupy psychofyziologické analýzy pracovní činnosti (pozorování, rozhovor, dotazníky, měření času nebo analýza chybných úkonů). S nemenším úspěchem provádějí designéři samostatně nebo spolu s ergonomem ergonomickou anaIýzu vybavení, zařízení na pracovišti, toku informace, sepětí odborníků apod., aby tak získali odpovědi na následující otázky: a) stručné sdělení o určení a konstrukci základních systémů, jež odborník obsluhuje, a jejich charakteristika z hlediska vhodnosti při užívání; b) schéma rozložení základních přístrojů na pracovišti, dostupnost pro obsluhu a zóny dosažitelnosti a dohledu; c) údaje o určení, funkčním principu a konstrukčních zvláštnostech signálního zařízení (název, určení, počet na přístrojovém panelu; charakteristika sdělovací části signálního zařízení, tedy rozměr, tvar a barva stupnic, označení a ručiček atp.; velikost a barva signálních světel, síla světla, jasnost; povaha světelného signálu; intenzita a frekvenční charakteristika zvukových signáIů); d) údaje o určení, funkčním principu a konstrukčních zvláštnostech řídících a kontrolních přístrojů (název, určení, počet na přístrojovém panelu; charakteristika sdělovací části řídících a kontrolních přístrojů, tedy rozměr, tvar a barva stupnic, označení ručiček atp.; osvětlení stupnice, zda je prosvěcována zevnitř, osvětlení prostoru mezi přístroji); e) údaje o určení, funkčním principu a konstrukčních zvláštnostech ovládacích prvků jako voIantů, řídících pák, přepínačů atp. (název, určení, počet; rozměr a tvar, umístění v prostoru; směr a velikost přesunu v prostoru, velikost k tomu potřebné námahy); f) údaje o rozložení signálních zařízení, sdělovacích a ovládacích prvků na přístrojovém panelu (vzájemné rozmístění signálních zařízení, sdělovacích a ovládacích prvků, náčrty pohledu zepředu, svrchu a se strany; logická souvislost v jejich rozložení; údaje o druzích vzájemného působení sdělovačů a ovládačů jako druh vzájemného působení (jednosměrný, vícesměrný, neurčitý), kvantitativní vyjádření tohoto vzájemného vztahu, korespondence mezi změnou ve sdělovací části přístroje a změnou polohy základního zařízení (objektu), jež odborník obsluhuje.

4

Užijeme-li pouze těchto uvedených přístupů a metod, nemůžeme dosáhnout té hloubky psychofyziologické analýzy pracovní činnosti, jaká je nezbytná pro řešení určitých designérských úloh. V takových případech se uchylujeme k přístupům a metodám, jež jsou v kompetenci ergonomů a o nichž by měl mít designér alespoň obecnou představu, aby se tak v kolektivu projektantů zachovávala atmosféra vzájemného porozumění. K nim patří „pracovní metoda“, kdy se ergonom sám snaží ovládnout – byť na elementární úrovni – zkoumaný pracovní proces a během toho získává možnost jej analyzovat „zevnitř“. Určitých znalostí si žádá metoda hodnotících škál (kdy zkušení odborníci odpovídají na dotazníky, užívajíce hodnocení v balech). Dostatečně vysoká úroveň profesionální přípravy je nezbytná pro registraci a měření dynamických parametrů pracovního procesu (registrace očních pohybů, biomechanická charakteristika pracovních pohybů aj.) a také pro registraci určitých fyziologických ukazatelů (EEG, EKG, EMG, KGR aj.). Méně obtížné, nicméně také náročné, je registrování a měření faktorů prostředí (složení vzduchu, teplota, akustické šumy, osvětlení atp.). AIgorytmická analýza pracovní činnosti, jak byla vytvořena v poslední době, dělá určité obtíže i samotným ergonomům. Podstata této analýzy spočívá v rozložení pracovního procesu na kvalitativně odlišné složky, v určení jejich vzájemné logické souvislosti a v jejich sledu a ve vypočtení řady kvantitativních měr, jež mají určitý psychofyziologický smysl. Během psychofyziologické analýzy pracovní činnosti může vzniknout nezbytnost provést experiment na základě reálné nebo modelované činnosti pro řešení otázek, jež lze obtížně objasnit pomocí studia přirozeně probíhajícího pracovního procesu. V takovémto případě ergonoma nelze zaměnit za žádného jiného odborníka. To, že designér provádí s ergonomem společnou analýzu, nijak neomezuje jeho tvůrčí činnost, ale pouze jej určitým způsobem zkázňuje tím, že se mu tak připomíná každý aspekt funkčního určení věci nebo stroje. V ideálním případě by výsledkem analytické etapy součinnosti designéra a ergonoma mělo být řešení základních otázek projektování systému „člověk – stroj – výrobní prostředí“. Jeden dramatik řekl: „Moje hra je hotova, zbývá ji jen napsat.“ Výroba dnes vstupuje do té etapy svého vývoje, kdy začíná být možná technická realizace projektů, které se zakládají na systematizovaných a celostních představách o lidské činnosti, jež má nepochybně svou vlastní logiku, s níž není vhodné – stejně jako s logikou v každé jiné oblasti – svévolně zacházet. Zejména pokusy vnutit člověku v projektovaných systémech „strojovou logiku“ činnosti zavedly některé inženýry a umělecké konstruktéry do slepé uličky, kterou měla „teoreticky“ ospravedlnit prohlášení o tom, že člověk je „vůbec“ špatně vybaven, že je „od přírody nedokonalý“ atp. Určitá příčina potíží, s nimiž se setkali projektanti systémů „člověk – stroj“, spočívá v tom, že „strojové“ jazyky se ukazují být nevhodné pro popis chování a fungování člověka v těchto systémech. Při slaďování charakteristik člověka a stroje je důležité využít všech předností člověka, jež nemají technické systémy řízení. Proto se inženýři a ergonomové musí naučit hodnotit a měřit ty lidské parametry, které se dosud v technice neužívají. Při rozdělování a slaďování funkcí člověka a automatiky je třeba umět rozlišit, jak šťastně poznamenal akademik M. V. Keldyš, co má dělat lidský rozum a čemu jsme porozuměli natolik, že to můžeme svěřit automatice. Když jsme něčemu skutečně dobře porozuměli, pak si s tím automatika poradí lépe než člověk: rychleji, přesněji a v širším měřítku. Vývoj techniky není nic jiného než historický proces předávání výrobních, pracovních funkcí člověka technickým prostředkům jako proces jejich zvěcnění. „Máme-li se v problému „člověk a technika“ dostat za poměrně úzký horizont inženýrskopsychologického přístupu,“ zdůrazňuje ruský psycholog A. N. Leontěv, „je nutno tento problém jinak postavit: ne vidět v člověku stroj, ale ve stroji zvěcnění bytostných sil člověka.“ Utváření ergonomie jako oboru věnujícího se projektování předpokládá nejenom nashromáždění údajů o „lidských faktorech“, ale i zkoumání typických druhů a podob lidské činnosti, vytvoření metod jejího rozboru a její formalizace a naIezení faktorů, jež určují její efektivitu. Systémový přístup k řešení ergonomických problémů, který umožňuje vyjevovat obecné zákonitosti funkcí člověka a jeho technických prostředků v pracovním procesu, povede konec konců k tomu, že se ergonomie stane obecnou teorií pracovní činnosti a jejích technických prostředků jako zesilovačů, transformátorů a urychlovačů psychofyziologických funkcí člověka. Má-li se rozvíjet v tomto směru, nemůže se ergonomie omezovat pouze na problém „polidšťování“ strojů: jejím úkolem je i řešit otázky podmínek „polidšťování člověka“, otázky, jak uvádět do života skutečnou podstatu člověka. Ergonomie tak znamená přínos pro řešení historického úkolu společnosti, úkolu proměnit práci v první životní potřebu, až se určujícím motivem pracovní činnosti stane vnitřní obsah samotné činnosti.

5

ERGONOMIE A PRŮMYSLOVÝ DESIGN MIROSLAV KLIVAR

Podstatou vzniku a dosavadního vývoje ergonomie (ergon – práce, nomos – zákon) je úsilí o interdisciplinární spojení biologických a technických věd ve zkoumání a hodnocení vztahů člověka k technice, zejména k pracovnímu prostředí. V tomto vymezení zdůrazňujeme dva základní aspekty. 1. Jednak fakt, že ergonomie vzniká a vyvíjí se jako struktura, jako souhrn hledisek, faktorů biologických a technických dohromady, což je nesporně širší a komplexnější úsilí než představují například izolovaná hlediska pouze psychologická nebo pouze fyziologická, jak bylo časté dříve. A. Chapanis konstatuje výstižně, že ergonomie je multidisciplinárním oborem, že je amalgamem psychologie, fyziologie, medicíny, anatomie, toxikologie, operačního výzkumu a techniky (viz jeho stať v Ergonomics č. 3/1970). Přesněji můžeme říci, že současný vývoj ergonomie spojuje zejména obory biologie, antropologie, fyziologie, psychologie a techniku. 2. Jednak zdůrazňujeme v našem vymezení fakt, že jde o vztahy člověka k technice, zejména k pracovnímu prostředí, tedy zdaleka nelze zužovat ergonomii jen na řešení vztahů „člověk – stroj“. Je tu rozsáhlá oblast ergonomie, kde stroj je poměrně nedůležitý, a kde je vůbec technika mimostrojová (nástroj aj.) a mimovýrobní. Jeden ze zakladatelů ergonomie K. F. H. Murrell definuje ergonomii ve své knize Ergonomics (Londýn 1965) jako vědecký výzkum vzájemných vztahů člověka a pracovního prostředí. Stejný význam spočívající v integrování biologických a technických faktorů označují jiné užívané pojmy, například v němčině „Anthropotechnik“ nebo „biotechnologie“, či „Human Engineering“. Kdybychom měli nějak prakticky promítnout souhrn, strukturu uvedených hledisek, můžeme uvést seznam ergonomických testů pro analýzu systému, vypracovaný mezinárodní pracovní skupinou na 2. mezinárodním ergonomickém kongresu v roce 1964.Tento seznam obsahuje hlediska: 1. Přehled nejdůležitějších aspektů pracovního zatížení, 2. kritéria pracoviště – fyzickou namáhavost, duševní namáhavost (vizuální vnímavost, sluch, ostatní smysly, stupnice a údaje), 3. kritéria pracovní metody (fyzická namáhavost, duševní namáhavost), 4. kritéria zatěžování okolními faktory, 5. hlediska organizace práce, 6. hlediska funkčního vytížení a celkového vytížení, 7. hlediska výkonnosti systému (output). Příznačným rysem ergonomie je neodlučitelnost a strukturální jednota interdisciplinárního charakteru – jednota biologických aspektů z tzv. lidského faktoru a technických aspektů. Někteří vědci soudí, že cílem ergonomie je vytvářet optimální pracovní podmínky. Jiní vědečtí pracovníci chápou ergonomii jako užitou disciplínu, která uplatňuje pouze výzkumné poznatky v technickém pragmatickém smyslu. Je zajímavé, že v posledních letech se zpřesňuje vymezení ergonomie v tom smyslu, že se zdůrazňuje její význam a výzkum také mimo pracovní činnost. Ruský psycholog Munipov je přesvědčen, že vývoj ergonomie vyústí v nutnost zkoumat vztahy „člověk – prostředí – technika“ za hranicemi pracovní činnosti a využívat ergonomické metody a kritéria na jakoukoliv formu činnosti člověka ve výrobě i šířeji v životním prostředí. (Viz - Munipov: Proč ergonomie? Technická estetika č. 8/1968). Stejný názor zastává E. Grandjean (Ergonomie et Architecture, Ergonomics č. 3/1970). Uvážíme-li tuto tendenci ergonomie, nemůžeme ji dnes již zužovat pouze na pracovní proces, ačkoliv sémanticky a etymologicky se tak původně konstituovala, nýbrž musíme vidět interdisciplinární jednotu biologických a technických faktorů v činnosti člověka vůbec. Proto je logické, že jsme v našem úvodním vymezení uvedli přesně „zejména“ pracovní prostředí, abychom vyjádřili, že se neomezujeme jen na činnost pracovní. Původním přínosem ergonomii je nová československá metoda nazvaná somatografie, jejímž tvůrcem je inženýr Přemysl Jeník. Sjednocuje hlediska biologických i technických věd. Umožňuje řešit novým způsobem proporční vztahy lidské postavy se zřetelem na tvarové a prostorové uspořádání pracoviště nebo jiného místa lidské činnosti. Somatografie je definována jako pracovní obor, který se zabývá konstruováním obrazů lidského těla v různých polohách za použití všech norem technického kreslení a

6

pravidel deskriptivního promítání do všech tří technických pohledů. Používá soustavy polohopisných prvků a soustavy základních měr kosterních, obrysových a funkčních, shrnutých do tak zvaného technického kánonu.Tento kánon je určitou schematizací, ale respektuje biologické vědy, anatomii, biologii, antropologii (zejména antropometrii), psychologii i fysiologii. Pomocí somatografie lze také řešit problémy týkající se tělesné mechaniky, statiky a dynamiky lidského těla v různých pracovních polohách. Somatografie umožňuje na rozdíl od různých kánonů výtvarných umělců exaktní a objektivní metody zobrazení lidské postavy v ergonomickém přístupu. Somatografie nepracuje výlučně s fiktivní tzv. průměrnou postavou, ale bere v úvahu všechny četnosti výskytu, sleduje i odchylky od průměru. Vytvořila si svou vlastní morfologickou typologii. Pro tuto typologii používá kombinací horizontálních a vertikálních měr. Počítá s tím, že u jednoho antropologického typu – podle určité průměrné míry populace – se vyskytují případy se všemi rozměry extrémními (max – max), nebo minimálními (min – min), ale také postavy, u nichž se extrémní rozměry horizontální kombinují s extrémními rozměry vertikálními a naopak.

Tím překonává somatografie známé metodiky, které jsou jednostranné a) kreslení z volné ruky, které se vyznačuje nepřesnou přibližností a postrádá technický kánon pro potřeby technického kreslení; b) použití fotografie, které není praktické, poněvadž fotografie má určité optické zkreslení, dále jsou jí některé pohledy technického kreslení nedostupné nebo projektované prostory jsou pro fotografa nepřístupné, dále vylučuje používání snímků stále stejné postavy, stejných tělesných proporcí, což je technicky nemožné, atd.; c) použití schematických pomůcek typu plošných modelů používaných někdy v architektuře, které neumožňují plně uplatnit všechny polohopisné prvky (tj. úhlů os vždy dvou sousedních částí těla v dané poloze).

7

Naši designéři vycházejí z komplexních hledisek ergonomie již od začátku projektování, od prvních výkresů. Například model designéra Rostislava Vajdáka zahrnuje všechny prvky ovládacího panelu vertikální frézy rozmístěné podle ergonomických principů. Základním rysem jeho řešení je přehlednost jednotlivých rovin, jasná rozlišitelnost sdělovačů a ovládačů. Podle výzkumů ergonomie dělíme dnes požadavky na člověka jakožto součásti systému podle tří fází jeho chování v těchto procesech, jak uvádí McCormick (viz Human Engineering, New York 1957): a) na požadavky týkající se přijímání informací b) na požadavky týkající se rozhodování c) na požadavky týkající se ovládacích akcí d) na požadavky týkající se systému jakožto celku Designér Rostislav Vajdák vyšel ve svém modelu z těchto poznatků: navrhuje panel vertikální frézy tak, aby poskytoval jen základní informace, a to nejvhodnější senzorickou cestou, dále tam, kde je jich nejvíce zapotřebí, uspořádává je s ohledem na jejich optimální užití, podle funkce, významnosti atd. Také designér Josef Pokorný ze školy profesora Zdeňka Kováře postupoval stejným způsobem při modelu stanoviště řidiče dieselelektrické lokomotivy.

Z designérů obráběcích strojů je v Československu nejsoustavnější designér Svatopluk Král, který si ověřuje projekty v modelovém řešení. Srovnáme-li starý typ nástrojářské frézky a Králův design nového typu téhož stroje, vidíme zřetelně podstatné rozdíly: designér vyčleňuje řídící panel, což plně odpovídá ergonomickýrn principům, zvýšení bezpečnosti práce a zlepšení podmínek zorného pole člověka obsluhující stroj. Dále řeší designér nově všechny ovládací prvky.

8

9

V Československu je podrobně rozpracována teorie ergonomického a estetického řešení ručních ovladačů, vychází se z nových výzkumů taktility, zejména z rozlišovací funkce rukou. Design Petra Tučného, například u ovládací páky pásového vozidla nebo ovládací klička okna automobilu a jiné ovládací ruční prvky, knoflíky, tlačítka a jiné složky elektrotechnických přístrojů v designu Františka Crháka, všechny špičkové práce, modely i realizace, se vyznačují harmonickým sjednocením biologických, technických a estetických hledisek a hodnot. Tučný vychází zejména z toho, aby síla potřebná k ovládání byla v mezích stálejší kapacity obsluhy, aby tvar byl ergonomicky a esteticky rozlišený nejen podle anatomické struktury ruky, ale i na základě procesů v nervové struktuře rukou. Crhák navrhuje vhodně vroubkované knoflíky například u tvarového modelu žákovského tranzistoru – zesilovače pro školní laboratoře, aby styk ruky s hmotou umožnil pohodlné a citlivé ovládání, respektuje ovládací síly točítek – knoflíků, má na zřeteli potřebu jemného doregulování přestavné síly, atd. Také modely svěráků Jána Ondrejoviče vlastně dotvářejí tvůrčím způsobem ergonomická a technická hlediska ve vyšší jednotu s hodnotami estetickými. Estetizace je tedy poslední vrstvou předmětné objektivizace člověka v tvorbě techniky. Chtěli-Ii bychom teoreticky zobecnit význam ergonomie v průmyslovém designu, můžeme konstatovat, že průmyslový design dovršuje ergonomickou syntézu biologických a technických faktorů v kvalitativně vyšší rovinu – v multidisciplinární strukturu, jednotu, totalitu biologických, technických a estetických hodnot techniky. Další význam ergonomie pro průmyslový design tkví v tom, že musí prostupovat všechny tři základní fáze metodiky designu podle Archera - tj. analytickou fázi, tvůrčí fázi a konečně fázi závěrečnou – výkonnou, čili syntetizuje biologické a technické faktory v metodice průmyslového designu, což umožňuje vyvarovat se partikularismu, přeceňování nebo vytrhávání jednotlivých hledisek. Konečně – nesporně zásadní význam má ergonomie v komplexním hodnocení modelů, prototypů a hotových průmyslových výrobků, kde vchází do systému kritérií jako syntetická strukturní složka. V roce 1970 jsme mohli zaznamenat první Iegislativní akt velkého významu: v Moskvě byla vydána státní norma č. 16.035-70 o standardizaci termínů ergonomických ukazatelů kvality výroby. Norma vytyčuje následující ergonomická kritéria: hygienické požadavky, antropometrické, fyziologické, psychofyziologické a psychologické požadavky. Přínosem je, že ergonomická hlediska se stala taxativně součástí normy, státního zájmu v hodnoceni kvality průmyslových výrobků. Dalším významným uplatněním ergonomie v hodnoceni výrobků je, že tento obor je dnes již organicky začleněn do kvantitativního komplexního hodnocení průmyslových výrobků, je dokonce součástí metodiky takového hodnocení, jež sjednocuje komplexní ukazatele kvality – spotřebních vlastností, ekonomických, standardizace, právní ochrany a také ergonomický komplexní ukazatel, jak je rozpracován v knize J. Somova a M. Fedorova „Spotřebitelské kvality průmyslových výrobků,“ (Moskva 1969). Ergonomie není tedy jen akademickou záležitostí úzkého kruhu odborníků. V tomto smyslu je rovněž důležitým oborem sledujícím totalitu humanizace techniky a lidské činnosti vůbec, včetně pracovní.

10

ÚKOLY A ERGONOMIE V PRAXI ADOLF ZELENÝ

Komplexní uplatňování nových vědeckých poznatků ve výrobním procesu a ve složitých systémech řízení výroby závisí na celé hospodářské, technické a organizační úrovni společnosti. Je odvislé od určitého stupně technického rozvoje, který je s to přenášet současné vědecké poznatky do praxe. I když jsou vědecké poznatky, zvláště z oblasti přírodních a technických věd obecně platné, je způsob a forma jejich využívání pro společenskou potřebu závislá na společenské struktuře. Z těchto základů, tj. hospodářské, technické, vědecké a organizační úrovně a společenské struktury vyrůstají též možnosti plného využití schopností a znalostí pracovníků. Tyto základní podmínky se pak odrážejí i v uspořádání pracovních podmínek, při tvorbě pracovních prostředků a pracovního prostředí. Má-li pracovník podat plný výkon ve svém povolání a neutrpět přitom újmu na zdraví, je třeba zabezpečit především některé základní požadavky na úpravu pracovních prostředků, činnosti a prostředí. Především jde o snížení rizika a nebezpečí poškození zdravotního stavu různými škodlivinami, s nimiž se člověk setkává na svém pracovišti. O tyto problémy se stará bezpečnost práce a kontroluje ji inspekční služba. Zde jsou v prvé řadě úspěšná technická opatření takového rázu, která respektují biologické zákonitosti, tj. fyziologii a psychologii člověka. S těmito úkoly velmi těsně souvisí i činnost hygienické služby, která svými opatřeními preventivního rázu i hygienickým dozorem na pracovišti brání poškození zdravotního stavu různými fyzikálními nebo chemickými faktory z prostředí. Jsou-li splněny podmínky pro bezpečnou a hygienicky nezávadnou práci, můžeme se zaměřit na způsoby co nejefektivnějšího využití fyzických i psychických schopností a vlastností člověka, na využití pracovních návyků a zručností získaných profesionálním výcvikem. Vytváříme dle možností optimální pracovní prostředí, v němž by se cítil člověk spokojen a neohrožen. O optimalizaci pracovních podmínek se stará ergonomie, jejíž snahou je přizpůsobit technické prostředky, tj. stroje, nástroje i celé pracovní prostředí potřebám člověka. V dalším je třeba ještě upravit pracovní prostředí i prostředky tak, aby vyhovovalo i z hlediska estetického, a aby se lidé cítili dobře a příjemně v prostředí, kde tráví velkou část svého života. Zde přichází se svými úkoly průmyslová estetika, ovlivňuje výtvarnou i barevnou úpravu pracoviště a podílí se tak na vytvoření dobré pracovní pohody. Její úsilí může mít příznivý efekt pouze tehdy, jsou-li všechny snahy předchozích disciplín plně respektovány a zdůrazněny a posíleny výtvarnou složkou. Návrhář (designér), který dovršuje konstrukční projekt, musí respektovat všechny bezpečnostní, hygienické i funkční znaky výrobního prostředku. Příznivé sociální klima s dobrými i meziosobními vztahy na pracovišti, a to jak na úrovni horizontální, tj. mezi rovnocennými spolupracovníky, tak i na úrovni vertikální, tj. mezi nadřízenými a podřízenými, je silně ovlivněno vhodnými pracovními podmínkami. Jednotlivé disciplíny se v mnohých problémech navzájem prolínají a doplňují, v určitých okamžicích však mají své samostatné postavení. Tak např. zábrana požáru, výbuchu, ochrana před úrazem elektrickým proudem apod. jsou specifické otázky bezpečnosti práce. Naproti tomu ochrana před sálavým teplem, škodlivými vibracemi, chemickými látkami, ionizujícím zářením apod. jsou úkolem bezpečnosti i hygieny práce. Problémy ergonomie a průmyslové estetiky, jako samostatných oborů, nejsou ještě plně zabezpečeny legislativními opatřeními a uplatňují se převážně na bázi dobrovolnosti. Závisí proto spíše na postoji, především hospodářských a technických vedoucích pracovníků a na schopnostech projektantů – konstruktérů – uplatňovat nové myšlenky a přístupy k pracujícím lidem. Podmínky, které plně respektují potřebu vytvořit pracovní komfort, mohou poskytovat lidem plné uspokojení z práce. V celé hierarchii opatření zabezpečujících příznivé pracovní podmínky má své významné postavení ergonomie se svými návaznostmi na ostatní obory. Názvu ergonomie bylo použito poprvé okolo roku 1949, tj. v době, kdy byla v Anglii zřízena „Ergonomics Research Society“. Označení je odvozeno od řeckého slova ergon = práce a nomos = zákon. Řada autorů i autorských kolektivů vypracovala různé definice ergonomie, které se sice ve svém pojetí a názvosloví nepatrně liší, ale které mají přesto mnoho společného. Tak např. komise expertů Mezinárodního úřadu práce v roce 1960 publikovala definici

11

tohoto znění: Ergonomie je aplikací biologických věd o člověku ve spojení s vědami technickými. Směřuje k dosažení optimálního sepětí člověka a jeho práce. Skupina amerických autorů (Albert Dammon, V. H. Stoudt, R. A. Mac Farland), definuje obor human engineering, který je v Americe běžně používán, místo v Evropě rozšířeného ergonomie: Human engineering (Human: Factor engineering, Ergonomic, Biotechnology) není jedinou vědní disciplínou, ale syntézou, kde jsou integrovány biologické vědy: fyziologie, antropologie, psychologie a medicína s technikou. Human engineering se snaží přizpůsobit stroj člověku a dbá o to, aby člověk pracoval výkonně a bezpečně v příznivém prostředí. V některých zemích se používá jiných označení nežli ergonomie. Tak např. v USA je běžné „Human engineering“ s převládajícím technickým a systémovým hlediskem. Ve skandinávských zemích se hovoří o „Biotechnology“, což ukazuje, že se uplatňují biologická, zvláště anatomická a fyziologická hlediska v technice. V Rusku se převzalo původní americké označení „lnženýrská psychologie“, patrně proto, že to byli především psychologové (Lomov a spol.), kteří tato hlediska začali v technice uplatňovat. Název „antropotechnika“ (Bulharsko a Německo), svědčí o snaze přizpůsobit všechny technické systémy člověku. Německé „Arbeitswissenschaft“ je výrazem širšího přístupu k problematice a uplatnění, nejrůznějších psychologických, sociologických, právních, ekonomických a dalších aspektů při studiu pracovních podmínek. Chapanis (1970) na ergonomickém kongresu ve Strassbourgu rozebíral rozdíly mezi americkým a evropským přístupem. V USA je většina publikovaných prací zaměřena technicky a psychologicky, kdežto v evropských zemích fyziologicky. Je to způsobeno především tradicí a rozvojem základních vědních disciplín, které se podílely na přenášení vědeckých poznatků o člověku do techniky. V evropských zemích navazuje ergonomie na vynikající jména jako Amar ve Francii, Sečenov v Rusku, Atzler v Německu, jejichž zásluha o rozvoj fyziologie práce se stala základem, na který navazuje evropská ergonomie. Ve Spojených státech se fyziologie zaměřila více klinicky a problémy adaptace stroje člověku řešili jednak technici, jednak psychologové. Tím je vysvětleno i rozdílné zaměření výzkumu i odborných publikací. V USA byly řešeny v období vzniku ergonomie především otázky, které měly zvýšit spolehlivost a účinnost vojenských prostředků v průběhu druhé světové války. Teprve později, a to zvláště v Evropě, se začaly využívat získané zkušenosti i v civilním životě, zejména v souvislosti s velkým rozmachem techniky, který sebou přináší vědeckotechnická revoluce. Množství experimentálních poznatků však selhává při terénní aplikaci. Hlavní příčinu lze spatřovat v tom, že i když jsou v pokusné situaci poměrně velmi přesně definovány experimentální podmínky, je modelová situace vždy určitým zjednodušením a skutečnost je složitější. Bývá ovlivňována komplexní strukturou podmínek, jejíž plné respektování je při laboratorním modelu značně obtížné, někdy i nemožné. Mezi některými autory se rozpředla polemická diskuze, zda lze ergonomii pokládat za samostatnou vědu, za komplexní vědní disciplínu, či za praktický obor využívající vědeckých poznatků. Chceme-li učinit rozhodnutí, je nejprve nutno přijmout určité třídění systému věd, abychom v jeho rámci mohli ergonomii vymezit příslušné místo. Jestliže vycházíme z klasické definice, že věda je soustava poznatků, kterými se odráží a vyjadřuje řád zákonitostí nalézaných ve skutečnosti, přičemž jednotlivé poznatky i jejich systém tvoří člověk na základě své praxe, pak vycházíme nutně z kauzálního vztahu příčina – následek. Z takovéhoto hlediska bychom museli vycházet z jednotného předmětu vědeckého bádání, jednotné metody a společného cíle, k němuž chceme dojít. Moderní věda stále více směřuje k překrývání dosavadních vědních disciplín a ke vzniku mezioborového přístupu k řešené problematice. Vznikají tak vědy syntetické, kde jde o prolínání více oborů různé povahy – biologické, fyzikální i společenské. Hlavním předmětem poznávání jsou vzájemné vazby a interakce mezi objekty různé povahy. Cílem je pak porovnávání a zobecňování poznatkových soustav, které získaly jednotlivé analytické vědy, a formulování jejich vztahů v rámci dynamických systémů. Na rozdíl od věd analytických se poznatky věd syntetických většinou rychle přenášejí do praxe ve formě různých technických či normativních opatření. Vyjdeme-li tedy z nejjednoduššího dělení na vědy o přírodě, vědy o společnosti a vědy technické, pak je zřejmé, že ergonomii nelze zařadit do žádné z těchto kategorií. Je dokonce i pochybné, zda vůbec můžeme ergonomii charakterizovat jako samostatnou vědu a nebo zda jako uplatňování vědeckých

12

poznatků získaných základními empirickými vědami fyziologií, psychologií, antropologií v technické praxi. Přijmeme-li však systémové hledisko, kdy chápeme člověka a stroj jako součást celého výrobního systému, pak je možné i ergonomii, jako představitelku úsilí zaměřeného na studium vzájemných vazeb, chápat jako zvláštní vědní obor. Takováto polemika je však vcelku bezvýznamná. Pro praktickou aplikaci jsou důležité poznatky jednotlivých vědních disciplín a jejich využití v praxi. Základní rysy, které jednoznačně vyplývají ze všech definic: 1. Ergonomie řeší otázky vztahů a komunikací v systému člověk – stroj a) druh, množství za jednotku doby a formy kódování informací, které přijímá člověk v pracovním procesu, b) optimální podmínky pro jejich zpracování a přípravu rozhodnutí, c) optimální podmínky pro provedení akce bez chyb a zdržení. 2. Vytvoření optimálních podmínek pro práci, a to z hlediska konstrukce pracovního prostředku, organizace pracovní činnosti a vlivu pracovního prostředí. 3. Všechny tyto otázky jsou řešeny komplexně, mezioborově a vyplývající závěry jsou přenášeny do technické praxe při navrhování, plánování, projekci a konstrukci technických prostředků, při volbě způsobů manipulace s nimi, při výběru výrobních technologií a úpravě pracovního prostředí. Ergonomie tedy usiluje o dosažení rovnováhy mezi požadavky technických systémů a funkční kapacitou člověka. Přitom respektuje prostředí, kde tráví člověk svůj volný čas. Tedy životní podmínky, způsob dopravy do práce, otázky výživy, možnosti odpočinku a rekreace, jeho sociální úroveň, zvyky a ostatní faktory, které jej formují. To však spadá do sféry jiných oborů (např. komunální hygiena, urbanistika, sociologie atd.), které se s ergonomií do jisté míry prolínají a navzájem ovlivňují. Ergonomie přebírá poznatky těchto oborů a naopak jim předává své poznatky o vztahu člověka k pracovní činnosti. Při utváření domácího prostředí, při projektování předmětů denní potřeby je třeba uplatňovat vedle funkčního a estetického i ergonomické hledisko. Způsob zabezpečení vhodných pracovních podmínek je úkolem tzv. preventivní ergonomie, která se uplatňuje při projektování nových provozů a pracovních prostředků. V úvahu je třeba brát následující základní parametry: 1. Zvolit technologii, která je spojena s co nejmenším ohrožením zdraví pracujících, na závodě i v okolí, a umožňuje docílit co nejvyšší produktivitu s nejnižším možným pracovním úsilím. To samo již mnohdy sníží náklady na odstraňování škodlivých vlivů a odpadů, které znečišťují pracovní prostředí. 2. Výběr místa pro závod z hlediska klimatického, urbanistického a zdrojů pracovních sil. 3. Výstavbu budov a rozmisťování pracovních provozů a výrobních i pomocných prostorů s ohledem na světové strany, převážný směr větrů, bezpečnost práce, možnosti klimatizace, větrání, osvětlení, dopravy atd. 4. Volbu konstrukce strojů, nástrojů a přístrojů, a jejich rozložení nejen s ohledem na organizaci práce, ale také s ohledem na to, aby se jednotlivá pracovní místa navzájem neovlivňovala hlukem, vibracemi, zdrojem tepla, zářením, chemickými škodlivinami, prachem apod. 5. Zvolit správný systém řízení a vytvořit příznivou atmosféru vztahu mezi lidmi. Sem patří i systém výběru pracovníků z hlediska jejich zdravotního stavu, duševních i charakterových vlastností, jejich profesionální přípravy, možnosti zvyšování kvalifikace i výchova k bezpečné, cílevědomé a užitečné práci. Nesmíme přitom zapomenout na snížení neproduktivních a zbytečně namáhajících činností. Při přípravě nového projektu, při rozšiřování nebo při rekonstrukci výroby i při udržování provozu je třeba zabezpečit vždy komplex mnoha podmínek, které přihlížejí nejen k technickým a hospodářským hlediskům, ale též k potřebám lidí.Tyto otázky nemůže v praxi rozřešit jeden člověk – projektant, ale musí je řešit skupina pracovníků různých profesí s různými odbornými znalostmi. Čím dříve si projektant vyžádá konzultaci odborníků, tím snáze se vyvaruje chyb a dodatečných úprav, které vždy zvyšují ekonomické náklady. Tedy požadavky na projekt je třeba fixovat již ve fázi ideového a úvodního projektu.

13

Represivní ergonomie se uplatňuje při rekonstrukčních procesech, generálních opravách a různých reorganizacích a změnách výrobního programu, kdy lze odstranit konstrukční nedostatky, na něž se přišlo teprve během výroby, případně zdokonalit a upravit starší výrobní zařízení. Vedle aplikace preventivních a represivních opatření je důležitým úkolem ergonomie výzkumná činnost. Umožní získat náležitý předstih a včasné zavádění nových, progresivních metod výroby. Nemá význam zabývat se tím, co již bylo vyzkoumáno, je však nutné ověřovat v praxi mnohé z toho, co bylo získáno laboratorním výzkumem, a co je nutné při- způsobit specifickým podmínkám v dané výrobní oblasti. Především je třeba umět posoudit zátěž pracovníků a její charakteristické projevy. Vyžaduje to na jedné straně posouzení požadavků práce a na druhé straně pracovní kapacity člověka. Pracovní požadavky lze charakterizovat řadou metod, které jsou běžné v technice. Kapacitu člověka je třeba zkoumat metodami fyziologie a psychologie práce. Jde o to umět posoudit fyzickou zdatnost, mentální schopnosti, kapacitu smyslových orgánů z hlediska adaptace a tolerance různých fyzikálních i chemických faktorů u zdravých jedinců i osob se změněnou pracovní schopností. Je třeba brát ohled na věk, konstituci i pohlaví, i jiné individuální faktory somatické sféry. Velmi významná je celá oblast lidské psychiky, charakteru, které ovlivňují subjektivní pocity spokojenosti. Bez znalostí těchto faktů lze těžko vytvářet pracovní prostředky přizpůsobené potřebám člověka a upravovat příznivé pracovní prostředí. Mezinárodní spolupráce v oblasti ergonomie se uskutečňuje jednak po linii orgánů Spojených národů, jednak po linii Ergonomické asociace. Již od padesátých let věnují ergonomii velkou pozornost mezinárodní organizace, které jsou součástí OSN. MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRÁCE zařadila do programu svého odboru bezpečnosti a hygieny práce též problémy ergonomie jako celku i některé samostatné otázky z oboru fyziologie a psychologie práce. V rámci pomoci rozvojovým zemím vysílá experty do různých států a pomáhá ve vybudování vědeckovýzkumných pracovišť i při uplatňování ergonomie ve výrobě. Pořádá mezinárodní kongresy a sympozia věnovaná vědeckým otázkám a jejich praktické aplikaci. Organizuje kursy a školy pro přípravu vedoucích kádrů různých úrovní, pro výchovu dělníků, mistrů, řídících pracovníků, projektantů i návrhářů. SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE má při sekci věnované pracovnímu lékařství i oddělení pro ergonomii. V rámci kursů pro průmyslové lékaře uspořádala několik školení pro závodní lékaře různých světových oblastí. První z nich, pro francouzsky mluvící lékaře, byla ve Švýcarsku, pro anglicky mluvící v Helsinkách, pro rusky mluvící v Praze, a v Bombaji pro země Dálného východu. MEZINARODNÍ ERGONOMICKÁ ASOCIACE, je dobrovolné sdružení vědeckých pracovníků i praktiků různých zemí. Její sídlo je v Anglii, kde vznikla v roce 1949. Každé dva roky pořádá světový ergonomický kongres v různých evropských městech. Mimo to jednotlivé národní společnosti, které jsou kolektivními členy mezinárodní asociace, pořádají své vlastní konference anebo monotématická sympozia. Vedle největší anglické společnosti je společnost francouzsky mluvících ergonomů. Další samostatná společnost je v Holandsku, Itálii a ve skandinávských zemích. Mezinárodní asociace vydává tři významné časopisy: Ergonomics, který obsahuje především vědecké články ze všech oborů, uplatňujících se v ergonomii, a Applied Ergonomics, který se zaměřuje převážně na práce využívající ergonomické poznatky v praxi a dále Ergonomics Abstracts, který shrnuje referáty celého světa z oblasti 1 ergonomie. Mnohé velké projekční organizace, technické ústavy, trusty, podniky a závody mají vlastní útvary specializované na bezpečnost a hygienu práce; jsou to ergonomické skupiny složené z psychologů, fyziologů, hygieniků, antropologů i výtvarníků. Tímto způsobem pracují například laboratoře firmy Renault v Paříži, kde jsou zastoupeny všechny uvedené obory a těsně spolupracují s konstruktéry a projektanty. Pro vozy vyráběné vlastními závody navrhují tvary a rozměry sedadel, rozložení sdělovačů na panelových deskách aj. Podobné rozsáhlé laboratoře mají i jiné světové firmy, např. Philips, Olivetti, Fiat, Siemens, řada japonských a amerických firem aj. Některé, zvláště menší závody a instituce, volí jiný způsob řešení. Kladou konkrétní otázky a zadávají úkoly výzkumným ústavům, vysokým školám a podnikům, které poskytují služby na komerční bázi. 1

Jde o stav na počátku 70. let 20. století.

14

Takovéto úkoly např. přejímají ergonomické laboratoře university v Birminghamu, Ústav fyziologie práce lékařské fakulty na pařížské universitě, Hygienický ústav Vysoké školy technické v Curychu a další organizace. Speciální zaměření pro ergonomii má též „Conservatoire Nationale des Arts et metiers“ v Paříži, který je v podstatě ústavem pro postgraduální výchovu inženýrů a vedoucích pracovníků. Tento ústav zavedl kursy pro výchovu specialistů v oblasti ergonomie zakončené zkouškami. Přednáší se zde ze všech oborů, které se spoluúčastní na ergonomii. Posluchači se tu seznámí s otázkami anatomie, fyziologie i psychologie právě tak jako s problémy návrhářství a techniky, s otázkami bezpečnosti práce i průmyslového výtvarnictví. Obdobně je organizována výuka na universitě v Birminghamu. V Německu mají vedle obdobných institucí laboratoře aplikovaného výzkumu při výrobních ministerstvech, při vysokých školách a ústavech bezpečnosti práce. Na Vysoké škole technické v Lipsku je zřízena zvláštní specializace pro inženýry ergonomy, a podrobně se přednáší ergonomie pro budoucí konstruktéry . V Polsku jsou vedle některých specializovaných ústavů budovány laboratoře bezpečnosti práce, oddělení hygieny práce a fyziologické laboratoře podle územních celků. V současné době se budují též ergonomické laboratoře u některých velkých průmyslových závodů. V Rusku se mimo Ústavu hygieny práce a Ústavu bezpečnosti práce, které jsou v rámci akademie lékařských věd, zabývají problémy ergonomie fakulty nebo katedry inženýrské psychologie, zvláště v Petrohradě a Moskvě a také Výzkumné ústavy průmyslové estetiky. Rozpracovávají otázky spojené s přizpůsobením pracovních podmínek člověku. V roce 1970 vyšly ve sbírce státních norem základy jednotné terminologie a ergonomických zásad pod označením: „Jakost výroby, Všeobecné ergonomické ukazatele, Termíny“ (GOST 16.035-70). Také v Československu se postupně zavádějí různé formy ergonomické pomoci závodům. V Institutu hygieny a epidemiologie v Praze a ve Výzkumném ústavu hygieny práce a chorob z povolání v Bratislavě jsou zastoupeny všechny hlavní obory, které se podílejí na vědeckém rozvoji i praktické aplikace ergonomie. Rovněž v Ústavech bezpečnosti práce v Praze a Bratislavě jsou zřízeny výzkumné ergonomické skupiny. V mnohých závodech a při technicko-ekonomických ústavech výrobních rezortů jsou zastoupeni psychologové, fyziologové a hygienici, kteří se podílejí jednak na projekci vyráběných výrobních pracovních podmínek ve vlastní výrobě, jednak na projekci vyráběných výrobních zařízení. O koordinaci a rozšiřování odborných poznatků se snaží Ergonomická sekce při Československém komitétu pro vědecké řízení, která v roce 1971uspořádala konferenci s rozsáhlou mezinárodní účastí. Pro širší uplatňování ergonomických poznatků u nás, je však třeba zainteresovat hospodářské i technické vedoucí pracovníky a dát jim k dispozici dostatek podkladů ekonomického zhodnocení pro účinné prosazování těchto opatření v praxi. Významnou pomoc při praktickém ověřování vědeckých poznatků poskytují hygienické odbory a fyziologická oddělení krajských hygienických stanic, která jsou zřízena ve většině krajů našeho státu. Psychologické hledisko se uplatňuje prostřednictvím mezirezortního střediska při Psychologickém ústavu Karlovy university v Praze. Všechna pracoviště, která se zabývají ergonomickými problémy, musí být nutně vybavena laboratorním zařízením nebo musí mít zajištěnu spolupráci se specializovanými pracovišti. Týká se to jak otázek důležitých z hlediska hygieny a bezpečnosti práce (čistota ovzduší, tepelné podmínky na pracovišti, hluk, vibrace, osvětlení atd.), tak i ergonomických problémů (rozměry a uspořádání pracovního místa s ohledem na tělesné rozměry osob, fyzická námaha, režim práce a odpočinku, začátek a délka pracovní doby, zatížení a funkce smyslů, tok informací, stupeň mentální zátěže, problémy monotonie atd.). V případech, kdy se práce vykonává ve skupinách, kdy je zajišťována obsluha několika pracovníky, kteří musí být ve vzájemném styku nebo kdy činnost několika osob na sebe vzájemně navazuje, se významně uplatňuje sociální psychologie. Pro posouzení zevních pracovních podmínek se vedle běžného popisu práce a použití ergonomických „check-Iistů“ (Burger) hodí hygienické metody, jimiž jsou vybaveny hygienické stanice. Posouzení fyzické zátěže se mimo nepřímých údajů o pracovní činnosti používá zjištění specifických i nespecifických reakcí organismu.

15

Méně vhodné jsou testy, které vyžadují přechod do jiného experimentálního prostředí, případně přerušení pracovní činnosti a zavedení mimořádné přestávky. Za takovýchto okolností se vždy změní aktivační úroveň centrálního nervového systému a naměřené veličiny sice indikují stav organismu během měření, ale ten nemusí souhlasit se stavem, který byl během předchozí pracovní činnosti. Nevýhody také mají metody, k jejichž provedení je třeba určitého nácviku. Týká se to např. vyšetřování reakční doby na optické či akustické podněty, zjišťování kritické meze pro splývání světelných stop v oku. Ergonomie, která má jako základní cíl zlepšení pracovních podmínek a přizpůsobení práce člověku, tvoří tak základ celého racionalizačního úsilí.

PROBLÉMY PŘI RESPEKTOVÁNÍ ERGONOMICKÝCH POŽADAVKŮ WEGNER-UHLIG

Pojem „ergonomie“ v sobě zahrnuje všechny vědy o práci, které si kladou za úkol optimalizovat vztah mezi člověkem a prací vzhledem k fyzickým a psychickým předpokladům člověka. Ergonomie v podstatě vychází z poznatků fyziologie práce, antropometrie, psychologie práce a inženýrských věd. Jejím cílem je utvářet pracovní proces, pracovní prostředí a pracovní prostředky tak, aby se nezhoršovalo zdraví a výkonnost lidí, umožnila maximální efektivita práce při minimálním vynaložení síly, podněcovaly a rozvíjely tvůrčí schopnosti lidí díky větší radosti z práce a většímu zdraví. Při praktické aplikaci vědeckých výsledků ergonomie v oblasti průmyslového návrhu záleží na tom, aby návrhář ve spojení s různými technickými disciplínami přetvářel vědecké výsledky ergonomie do takových technických řešení, jež by člověku umožňovala pracovat ve shodě s jeho biologicko – antropometrickými a fyziologicko – psychologickými vlastnostmi. Respektuje-li návrhář i zájmy ergonomie od samého počátku – tedy již ve stádiu vývoje a konstrukce nových výrobků, projekce podnikových staveb, budov, dílen, výrobních prostorů a pracovišť – má to své značné výhody. Dnes již existují četné možnosti, jak obměňovat výchozí technické, technologické a organizační parametry v jejich působení na pracující. To odpovídá požadavkům vědeckotechnické revoluce a zajišťuje to ztvárňování výrobků podle nejnovějších vědeckých poznatků. Kromě toho, pokud respektujeme tyto požadavky ergonomie, nepůsobí jako „dodatečné“ náklady, jak tomu bývá vždy při racionalizačních opatřeních prováděných na existujících pracovních prostředcích ex post. Dodatečná opatření mohou jen ve vzácných případech vytvořit optimální vztahy pro pracující. Abychom získali přehled, do jaké míry se dosud respektovaly ergonomické poznatky, normy a směrnice v oblasti technického návrhu, vybrali jsme a prozkoumali různé navržené modely a výrobky. Jako příklad uveďme výsledky rozboru jedné typové řady tří nástrojařských strojů. Přezkoumala se u nich realizace ergonomických požadavků pokud jde o úspornost pohybů na navrženém pracovišti včetně vhodnosti přípravy výrobků, přiměřenost tvarování (u výrobku I se sedí, u výrobku II a III stojí) při výšce těla 150 a 185 cm, uspořádání sdělovačů a ovládačů (z hlediska pracovní psychologie) do psychologicky vhodných zón a podle určitých pravidel, bezpečnost techniky. Tabulka ukazuje srovnání mezi ergonomickými normativními hodnotami a skutečně zachovávanými a realizovanými požadavky u tří výrobků. V průměru se při tvarování respektuje jen kolem 48% ergonomických normativních hodnot. Tento výsledek ukazuje, že se zdaleka nevyužívá všech možností tvarování v realizaci ergonomických požadavků. Výsledky průzkumu dále ukazují, že mnohá opatření a příkazy, jež musela být určena ergonomickými normami, se prosadila náhodně. Důvody tohoto neuspokojivého výsledku by se měly zkoumat. V praxi se zatím ustálil takovýto postup: návrhář pohlíží na výrobek vzhledem k ostatním přípravným disciplínám z nejobecnějšího hlediska. Sbíhají se u něho všechny nezbytné údaje a skutečnosti, ze kterých se musí do jisté míry vytvořit určitá „zásobárna“. Takováto zásobárna musí být k dispozici technickému tvarování i pro oblast ergonomie. Musí být nejen obsahově správná a úplná, nýbrž si zároveň žádá i metodicky správné využití ergonomických poznatků. K ničemu takovému dosud nedošlo. Informace v podobě knih a článků jsou neuspořádané. Povětšinou není známo, které směrnice se mají považovat za závazné a které údaje jsou vhodné. K tomu připočtěme, že jednotlivé vědní obory ergonomie – antropometrie, fyziologie prá-

16

ce, psychologie práce aj. pracovaly dosud značně izolovaně, takže jejich výsledky jsou víceméně nezkoordinované nebo dokonce rozporné. Z tohoto důvodu je nelze vždy všechny a v celé jejich šíři použít. Není proto divu, že dosud nemohlo dosáhnout úspěchů, které by umožnily nepředsudečnou spolupráci jak věd zabývajících se studiem práce mezi sebou, tak návrhářů a ergonomů. Není to ale jen to, že zde chybí ona „zásobárna“ údajů o ergonomických poznatcích, co brání návrháři v ergonomicky správném ztvárňování pracovních prostředků a pracovního prostředí. Chybí tu i odpovídající správný metodický postup. Ergonomické údaje nelze jednoduše přejímat z literatury jako konstanty, jak tomu doposud bylo. Mnohdy jsou totiž získávány za zvláštních pokusných, resp. výrobních podmínek a většinou také platí jen pro omezenou oblast. Optimálních pracovních podmínek lze dosáhnout jen tehdy, když posoudíme všechny jednotlivé veličiny, jež mají vliv na systém člověk – stroj, pomocí ergonomické systémové analýzy. To předpokládá komplexní průzkum existujícího stavu za daných podmínek, ze kterého pak vycházíme, když při projektování hledaného stavu vyvozujeme dílčí ergonomická data. Úkolem návrháře pak je, aby všechny jednotlivé parametry začlenil do optimální jednoty. Zatím ještě nejsou k dispozici žádné vědecké údaje o tom, jak má vypadat spolupráce mezi technickým návrhářstvím a ergonomií a jaké důkladné výzkumy musí návrháři provést, aby dosáhli optimální součinnosti souboru parametrů v systému výrobního procesu. Je třeba zmobilizovat všechny dostupné síly, neboť se tento úkol musí vyřešit s co nejmenšími časovými, materiálními a psychofyzickými náklady, aby se tak dosáhlo co největšího společenského prospěchu. Na Vysoké škole pro průmyslový návrh v Halle se již po několik let pracuje na těchto problémech. Nejprve se započalo s tím, že se budovala vhodná zásobárna ergonomických informací pro technické tvarování. Obsahuje soubor ergonomických údajů, pokynů, směrnic, norem a zákonů, jež musí ve své práci návrhář respektovat. Kromě této zásobárny, která je studentům dostupná v podobě sbírky volných listů, dostává se studentům v přednáškách metodických základů pro provádění ergonomické systémové analýzy a její vyhodnocování, aby tak měli vhodné příklady požadavků pro tvarování.Tyto znalosti si mohou prohlubovat při cvičeních, seminářích a praktických pracích. Jako další úkol se řeší tyto problémy: - vytvoření zásobárny "Ergonomické údaje pro technické tvarování"; zodpovídají: ergonomové; - vypracování metodiky pro technické tvarování s ohledem na zájmy ergonomie; zodpovídají: návrháři a ergonomové; - vytvoření předpokladů pro bezpředsudečnou spolupráci návrhářů a ergonomů; zodpovídají: není dosud vyjasněno; - řešení problémů, jež vyvolává otázka dialektického vzájemného doplňování věd o práci. Zodpovědnost není dosud vyjasněna.

17

VÝZNAM ERGONOMIE V DESIGNU N. GRADINAROV

Ergonomie vznikla na určité úrovni rozvoje našich technických znalostí a možností, v období, kdy nároky technických prostředků na člověka dosáhly takového stupně, že tvarování nových výrobků začalo být nemožným bez toho, aniž by se bral zřetel na psychofyziologické možnosti člověka.Takto, už od samotného vzniku, se ergonomie dostala do těsné spojitosti s procesem projektování a hlavně s procesem uměleckého tvarování. Praxe nás přesvědčila o tom, že korekční ergonomie je mnohem efektivnější, než použití ergonomie přímo v procesu tvarování. To je důvod, proč je ergonomie s to plně rozvíjet své možnosti pouze v bezprostřední souvislosti s procesem tvarování. Při takovéto spolupráci tým ergonomů vnáší objektivně zdůvodněné požadavky „lidského faktoru“, které se vztahují k celému návrhu a s kterými je umělecký návrhář vždy povinen počítat. Velmi důležité je dokázat použít ergonomie ve vhodném okamžiku. Tento proces musí začít ještě před sestavením projekčního úkolu, při řešení otázek rozdělování funkcí v systému člověk – stroj. Správné rozdělení funkcí je nezbytnou podmínkou pro další sestavení ergonomicky účelného návrhu. A protože nedostatky v projekčním úkolu je dosti těžké odstraňovat v dalších etapách tvarování, rozdělení funkcí je nutno provést teprve po pečlivém studiu výrobního procesu. V této etapě se ergonomové snaží klást takové požadavky na vztah „člověk – stroj“, které by zabezpečovaly člověku optimální podmínky pro práci a pro jeho potřeby. Samozřejmě, že to není vždy možné. Velmi často nás technické nebo ekonomické faktory nutí přistupovat ke kompromisům. V žádném případě však parametry různých faktorů působících na člověka nesmí převyšovat hygienicky přípustné normy. V průběhu celého procesu projektování je skupina ergonomů v nepřetržitém kontaktu s kolektivem projektantů, přičemž jim poskytuje údaje o lidských možnostech. Zabezpečuje se tak možnost hodnocení ergonomické účelnosti přijatých konstrukčních řešení a možnost navrhnout opatření pro jejich eventuální upřesnění. Čím těsnější je spolupráce v této etapě, tím menší je možnost, že dojde k ergonomickým mezerám v rozpracování. Po dokončení projektu se ve většině případů zhotovuje maketa v měřítku 1:1, podle které je možné provádět některé průzkumy optimálně dosažených výsledků v systému „člověk – stroj“. Ergonomická expertiza na daném stupni dovoluje udělat závěry týkající se hlavních pojetí a nedostatků projektu. Avšak nejúplnější představu o dosaženém výsledku dává ergonomická expertiza průmyslových vzorů za podmínek, blížících se reálné situaci. Takováto expertiza skýtá možnost zhodnotit už vytvořené pracovní podmínky a efektivnost vzájemného přizpůsobení člověka a stroje v systému „člověk – stroj“. Ergonomie je jedním z nejbližších pomocníků uměleckého návrháře – designéra. Poskytuje mu vědecké údaje o jedné ze složek systému „člověk – stroj“, a pomáhá mu tak zvolit správné řešení při tvarování. Formální podmínky uměleckého návrháře bez ergonomického podkladu obsahují velkou dávku intuice a nahodilosti. Moderní průmysl je na takovém stupni vývoje, kdy si nemůže dovolit nakládat s jakýmkoliv svým výrobkem podle náhodných odhadů anebo podle toho, co napadne jeho výrobce. Jen vědecky podložené údaje, které ergonomie poskytuje, nám mohou umožnit nastoupit správnou cestu projektování nových výrobků konstrukčně odpovídajících psychofyziologických požadavků. Jako charakteristický příklad komplexního řešení daného problému může posloužit souhrn typů židlí (sedaček) zpracovaný v ústředí průmyslové estetiky pro pracovníky v administrativě a ve výrobě. Důležitost problému vedla k pečlivé analýze držení těla člověka při práci vsedě. Zjistilo se, že pro téměř úplné uspokojení pracovních míst pro sedícího člověka ve strojírenské výrobě je nezbytné vyvinout celou řadu židlí a stoliček různých technických a provozních charakteristik. Předběžná ergonomická analýza byla ukončena úkolem navrhnout souhrn typů sedaček.

18

19

20

Z výsledků předběžné ergonomické analýzy vyšla najevo nezbytnost vytvářet sedačky pro speciální konfiguraci sezení, takzvané židle – sedla (viz obr.1), vysokých sedacích zařízení pro výrobní potřeby (viz obr. 2) atd. Byly ujasněny i speciální parametry sedadel a opěradel, druhů regulace a jejich rozmezí. V procesu samotného tvarování udržovala skupina ergonomů nepřetržitý kontakt s uměleckými návrháři, což umožnilo najít ve všech otázkách, které se vyskytly během projektování včasná a správná řešení. Byl nalezen definitivní tvar základního druhu, židle pro administrativní personál (viz obr. 3) a židle pro personál ve výrobě ve dvou variantách – s potahem a bez něj (viz obr. 4 a 5). Jakmile byly v ergonomické laboratoři zhotoveny průmyslové vzory, byla provedena expertiza sedaček, která ukázala značné přednosti nově vytvořené soustavy typů předsedacími zařízeními, kterých se používá v současné době. Výsledky expertizy ještě jednou dokázaly, že díky pravidelné spolupráci ergonomů a uměleckých návrhářů (architektů) je možné dosáhnout značných úspěchů při vytváření nových průmyslových výrobků.

ERGONOMIE A DESIGN ÁKOS KECZEGH

Ergonomií se obecně rozumí rozvíjející se vědní obor, jenž v dialektické jednotě člověka, techniky a prostředí zkoumá optimální možnosti aktivní i pasivní lidské činnosti. V Rusku byl tento obor původně nazýván ergologií nebo antropotechnikou, tedy lidskou technikou. Výraz ergonomie je o to bližší skutečnosti, že vyjadřuje práci i zákon, tedy zákonitosti práce, což za současných podmínek předpokládá člověka a výrobní prostředek – stroj, a základ, společný pro oba: prostředí. Ergonomie je novou vědou. To, čeho jsme po tisíciletí používali na základě zkušeností, nyní ve složitějších podmínkách života dokazujeme v exaktní formě, přičemž volíme nejvhodnější z možností, které máme k dispozici. Podle toho, na které hledisko se klade důraz, posuzujeme vhodnost více způsoby. Buď ve vztahu ke zvýšení pracovního výkonu nebo pohodlí, k lepšímu využití stroje nebo k aktivizaci jemností lidského vnímání. V Maďarsku existuje bohatá literatura o ergonomii, jejíchž výsledků využíváme především při řešení dopravy. Ergonomie se již několik let uplatňuje v průmyslovém designu a naši projektanti si sami dělají ke svým plánům výpočty. Na pohybovém plánu Lászlé Karmazsina můžeme vidět, jak designer rozvíjí v dalších fázích pohybu to, co Henry Dreyfus znázorňoval ve statických schématech (The Measure of Man, Human Factors in Design). I když nelze uvést na společného jmenovatele ergonomická hlediska všech našich designérů, přece je jim společné úsilí vytvořit co nejpřijatelnější situaci pro člověka, používajícího výrobní prostředek.Tento přístup podřizuje výsledné formoestetické řešení řešením humánním a dává přednost funkčnímu před racionálním. Neusiluje však o maximální využití člověka či prostředku, ani o nadřazenost pohodlí. Ergonomické poznatky se uplatňují již během vysokoškolského studia. Nejdůsledněji přirozeně u dopravních prostředků, ale neméně i u ručních nástrojů. V diplomové práci Sidora Gergelye (1967), který projektoval formy dálkového autobusu na základě strojírenského zařízení typu Ikarusz 250 se říká: „Cílem je co nejdokonalejší řešení podmínek cestování na technické, ekonomické, ergonomické a estetické úrovni“ – jde tedy o řešení v hodnotách použitelnosti, hospodárnosti a estetiky. Aniž bychom posuzovali celý projekt, již z jeho logického postupu zjistíme, že jsou v něm uplatněny nejdůležitější zásady plánování formy, především: v organickém sepětí formy s danou konstrukcí, hospodárnosti formy, ohledu na fyziologické a psychologické působení jednotného systému formy, úměrnosti, plasticitě, řešení barev, sladění formy a prostředí. Většina těchto podmínek je ergonomického charakteru. Diplomant bere v úvahu ergonomická hlediska už tím, že volí dynamické řešení formy, což v případě, kdy nejde o městské, ale silniční autobusy, lépe obráží pohyb a harmonické přizpůsobení prostředí. Snesitelnost přirozeně nevylučuje principy hospodárnosti. V tomto případě to znamená, že je třeba vytvořit pohodlné vybavení bez zvýšení celkových nákladů. Když designér plánuje počet míst, počítá i s tím, že počet cestujících bude právě pro vědomí snesitelnosti narůstat (na základě statistických po-

21

znatků), přičemž zlepšení má sice zvýšit náklady o deset procent, ale celková výrobní cena se zvýšit nesmí. Cestující se unaví hlukem a omezeným viděním, ale i v důsledku fyzické náročnosti cestování. Zrychlování a zpomalování, zatáčky a otřesy vychylují cestujícího z pozice, v níž sedí, jeho svaly pracují, sezení má případně vliv i na krevní oběh. Je zřejmé, že tuto náročnost je třeba snížit a k tomu jsou ergonomické propočty nepostradatelné. Měřením bylo zjištěno, že ze 4063 zkoumaných jen 302 osob, tedy 7,4% mělo průměrné lidské míry, ale ve všech deseti měrných jednotkách těla je neměla ani jediná osoba. To znamená, že při určení prostoru mezi sedadly je třeba brát ohled na cestujícího s nejdelšíma nohama (v autobusech, které jezdí v Budapešti se s tím nepočítalo, a proto je v nich tolik nepříjemností ohledně sezení). Ale v úvahu je třeba vzít i přenášení chvění vozidla, jež by měla sedadla absorbovat, pohltit. Proto je důležitý úhel sedícího těla a umístění opory pro hlavu. Profil sezení má mít stejnoměrnou oporu a míry mají odpovídat stejně nárokům vysokého i malého člověka. Všechny spojovací úhly sedící osoby musí být proto nad 90°, ale nesm ějí přesáhnout 120°. Pozice mimo tuto úhlovou relaci vyvo lávají bolesti z únavy, protože neodpovídají přirozenému chování svalů. Na základě diplomové práce projektu jsme chtěli jen poukázat na použití ergonomických poznatků i v detailech. Nebudeme se proto zabývat dalšími propočty, které se vztahují ke vzdálenosti sedadel (250 mm), sladění vnitřního prostoru, osvětlení, k barvě sedadel, potahů a podlahy (vrchní plocha světlá, podlaha a sedadla tmavé, aby ohraničily světlý prostor, činily jej stabilním, protože ve vnitřním prostoru má být pocit prostornosti, ale žádný předmět nemá odvádět oči od pohodlného výhledu, nemá kazit plynulost prostoru a všeobecný dojem klidu). Všechny ergonomické poznatky, jichž designér používá při své práci, vyplývají z techniky, technologie, národohospodářské vědy, psychologie, nauky o barvách, z fyziologie, hygieny a ze souhrnu dalších lidských faktorů. O rok později vypracovala Klára Hillová diplomovou práci – projekt k lanovce na budínský kopec, jenž se nyní za spolupráce designéra Miklóse Jancsó také realizuje. Klára Hillová staví již v detailech daleko víc na ergonomických poznatcích. Výchozí teze vyplývá z funkce lanovky, tedy nejen z uspokojení nároků cestujících na změnu místa, na cestování, ale i na změnu zážitků z pohybu, což zajišťují veliké plochy skla. Zážitek stupňuje sklon tratě (v důsledku toho třístupňové podlaží kabiny – rozdíl úrovně jeden metr) a krása panoramatu. Při tvorbě vnitřního prostoru se ergonomie uplatňuje především u objektů umístění a opory cestujících, což vyplývá z očekávaného objemu přepravy cestujících, která předpokládá 1800 – 2000 osob v hodině, při možné frekvenci jednoho odjezdu za 1,5 minuty. Počet cestujících pro 1 vůz je tedy: 42. Základní plocha na jednu hlavu: 0,25 m2. S místy na sezení je po2 třebná pro vůz plocha o výměře 12 m . Do jednoho oddílu se vejde 14 cestujících, s 10 místy na stání a 4 na sezení. Sjednocení spodní části formy je podmíněno vazbou kostry vozu, sjednocení horní části je motivováno potřebou vytvořit společný vzdušný prostor pro větrání a topení (lanovka, zničená za války, měla uzavřené oddíly). Tyto příklady osvětlují zákonitou souvislost mezi technickým, funkčním a ergonomickým. Jejich respektování umožňuje zdokonalení psychofyzických schopností člověka, potvrzuje nerozlučitelnost technického a lidského, jejich syntézu v daném úkolu projektování formy. I design dokazuje, že žijeme ve věku syntéz. V uvedených příkladech hraje člověk pasivní roli a ergonomické poznatky zde spíše zajišťují jeho obranu před prostředím. Projekt dvojkloubového tramvajového vozu Dezso Bezzaye (Ganz Mávag, 1963) je přechodnou formou směrem k aktivní obraně, zejména provedením oddílu pro řidiče. Nezávisle na designérovi chybí vozu leccos, co by bylo žádoucí právě ergonomicky a co bylo způsobeno vysokým podvozkem pro domácí motory velkých rozměrů a tím i dvoustupňovým systémem, jemuž se bylo možné vyhnout přemístěním motoru a spuštěním podlahy. Provedení vnitřního prostoru však odpovídá našim potřebám. Okna skýtají dostatečný prostor pro výhled stojících i sedících. Dospělý sedící má jejich spodní okraj pod výší ramen, ale i dítě se může dívat ven. Provedení oddílu pro řidiče vyvolalo mnoho diskusí: především po vyřazení původně zamýšleného ovládacího zařízení na způsob volantu – jenž je v Evropě dost rozšířen. Podnět k diskusi dala jednoduchá úvaha, že v případě, kdy řidič má vlastní auto, může si lehce splést dvojí způsob činnosti v důsledku působení zafixovaných návyků a podmíněných reflexů. Zde vstupuje do popředí ergonomie a jejím výsledkem je na půl ruky dosažitelný spínač napětí. Spínač rychlosti je lehce dosažitelný

22

z nastavitelného sedadla, i když nárokuje vynaložení větší fyzické síly, než řízení na způsob volantu. Je zřejmé, že ergonomická motivace umístění určila řešení oddílu pro řidiče. Řidič je obklopen v dosažitelné vzdálenosti systémem spínačů a brzd, oddíl pro řidiče uzavírá ze dvou konců chladně věcný, jednoduchý a racionálně řešený vůz, jehož tvrdé plochy a linie vycházejí z konstrukčního přístupu.

V následujících příkladech bude člověk základní hodnotou a určovatelem formy: jde o kosmetickou saunu (projekt Frence Tótha, závody Medicor). Sauna je vyráběna pro kosmetické salóny ze sklovláknitého polyesteru, s dvojitou stěnou o velikosti 800 x 900 x 1600 mm. Z ergonomického hlediska nejvíce problémů vyvolalo provedení pozice v sedě-leže s možnostmi optimálního ležení a zvednutí se. Pohodlnost ošetření si vyžádala polohu v sedě-leže, přitom bylo nutné vzít v úvahu těžší tělesné konstrukce. Zařízení z dřevěných mřížek má proto šíři 600 mm. Úhel, tvořený oporou zad a rovinou pro sezení, činí 135°, designér jej ur čil na základě měření, prováděných v kosmetických salónech a podle rozměrů pohyblivé figuríny z plexiskla, vyrobené v továrně Medicor. Oporu pro paže řešil tak, že se lze opírat na horní části, opora dává pocit bezpečí a současně nepřekáží uzavření příklopu. Sauna je na kolech, její pohyb se uskutečňuje pomocí držadel ve výši 800 mm. V uzavřeném prostoru je maximálně 40°C, obsah pocením vytvá řené páry je 100 %. Ionisátor zajišťuje iontovou rovnováhu. V tomto případě jsou ergonomické podmínky bezprostředně nutné. Počínaje otvorem pro hlavu až k zaobleným rohům bylo třeba se vyhnout každému řešení, které by stupňovalo pocit uzavřenosti. Barvou, mřížovitým lehátkem (které není jen funkčně motivováno) je posilňován zčásti pocit zdravotnického zařízení, zčásti pocit dočasnosti. Pravým protikladem systému plánování Ference Tótha je systém konstrukce a umístění, jenž vypracoval László Karmazsin pro kontrolní a řídící jednotky zařízení na zpracování dat. V tomto případě jsou dány technické podmínky, které zpětně ovlivňují pracovní podmínky operátorů. To znamená, že plán konstrukčního a elektronického systému určuje komplexní úkol projektanta formy: zajištění optimálních pracovních podmínek pro operátory při projektování vysokovýkonného počítače. Jestliže jsme v dosud uvedených příkladech ve vývojové řadě dokazovali, jak se z ergonomických úvah, zajišťujících pasivní snesitelnost, stává forma co nejlépe odpovídající rozměrům těla, fyziologickým a psychologickým nárokům člověka, forma takříkajíc šitá na tělo, přejdeme nyní k druhé krajnosti. Budeme zkoumat případ, kdy formy člověka, postaveného před hotové technické danosti, jsou určující. Jsou dány: dva ovládací pulty a systém agregátů v podobě písmena T, tj. kontrolní a řídící jednotka. Úkol: umístit tyto jednotky tak, abychom i po vyřazení jednoho operátora zajistili optimální řízení a pozorování, které zahrnuje ovládání snímače děrných štítků, děrovače a psacího stroje. Výchozí dané: 30 alternativ osazení, 18 způsobů konstrukčního zapojení nebo změn zařízení a základní poloha, kterou mohou operátoři zaujmout, vezmeme-li v úvahu jako průměrnou výši lidského těla 175 cm. Po podrobném prozkoumání zbývá řešit optimální pracoviště, jež by odpovídalo současně optimálnímu řešení pro technické zapojení systémů agregátů.

23

Je zřejmé, že čistě cestou zkušeností nelze vypracovat tak komplikovaný systém. Působí v něm operátoři, nutnost dokonalého sladění zobrazovacích a řídících jednotek, úhly pozorování, překrývání, zkreslení, držení těla, změny poloh, k tomu ještě přistupují alternativy rozmístění technických jednotek, podmiňujících jejich správné fungování. To již je soudobý úkol, v němž se setkávají a dostávají do korelací dnešní vědeckotechnická revoluce a plné uvědomění lidských faktorů. O stupni účinnosti soudobých technických zařízení, jejich bezpečném ovládání a využívání, rozhodují lidské faktory. Nejde tedy o stupňování výkonu člověka na jeho úkor, o její udržování na vysoké úrovni, ale o využití technických prostředků za nejsnesitelnějších okolností. Právě v tomto směru se maďarský design opírá o ergonomické poznatky a výpočty a rok od roku je využívá ve stále větší míře.

24

25

A KONZUMOVÁNÍM ŽIV BUDEŠ MILENA LAMAROVÁ

Co potřebuje člověk k životu? Odpovědi se budou různit ve výčtu jednotlivostí. Budou však nepochybně shodné v požadavku reprezentace hodnot. Člověk, aby chápal smysl života, je závislý na poznávání a přítomnosti hodnot. Nejbezprostředněji reaguje na své životní prostředí. V něm hledá možnost seberealizace, zde je součástí komplexu tvarů, funkcí a symbolů, jež se vztahují k jeho základním potřebám biologickým, a zároveň mají návaznost na potřeby kulturní. Sféra bydlení, odívání, dopravy, pracovních nástrojů, rekreačních a společenských zařízení je samozřejmě zároveň sférou, kde se uplatňuje design nejživelněji. Jaké hodnoty přináší? Může vůbec být design nositelem či interpretem hodnot? Autor detektivek, byť proslulý, nevypadá na autoritu prvního řádu. A přece nalézáme v knize Raymonda Chandlera „Loučení s Lennoxem“ výstižný obraz situace designu v americké konzumní společnosti. „Nemůžete požadovat nějaké hodnoty od lidí, jejichž životy jsou závislé právě na neexistenci těch hodnot. Masová výroba hodnoty nevytváří. Nikdo je taky nechce – jsou totiž příliš trvalé. A tak je nahrazuje móda, výnosný podvod vypočítaný na to, aby zboží co nejrychleji zastaralo ...“, praví pan Potter soukromému detektivovi Philu Marlowovi. „Děláme nejhezčí balíčky na světě, pane Marlowe. To, co je v nich, je šmejd.“ Je sporné, zda masová výroba vytváří, či může vytvářet hodnoty v onom klasickém smyslu trvanlivosti. Většinou tak nečiní. Je ovšem nesporné, že jedině masová výroba může rovnoměrně uspokojovat potřeby velkého množství lidí. Představa trvalé hodnoty předmětu patří svým charakterem do předprůmyslové epochy, která se soustřeďovala na detail, na perfekci provedení, na estetické požadavky, vyplývající z představy krásna dané rukodělnou tvorbou. Ale tuto možnost nelze upřít ani moderní průmyslové výrobě. Protože jejím smyslem je rovněž uspokojovat, nikoli zmarňovat. Smysl hodnoty zde netkví v náročné produkci předmětů přežívajících desítky generací, ale ve stejně náročné, avšak řádově odlišné produkci předmětů, které v přesné korelaci vystihnou optimálním způsobem řešení jisté lidské situace z hlediska skutečných potřeb. A tyto situace se zcela pochopitelně a zcela zákonitě mění čím dál rychleji. Etika designu tkví nejen v dostatku, v přiměřené kvantitě vyráběného zboží, ale také v jeho estetickém standardu, který v kontinuitě řady výrobků vytváří tak souvislý řetěz zkušeností a estetických zážitků, jež formují jasně a jednoznačně všeobecné estetické povědomí společnosti. Kulturní zkušenost našeho civilizačního okruhu v nás zafixovala jisté pojetí o hodnotách, vyjadřovaných strukturou funkcí a odpovídajících tvarů. Absolutní hodnota předmětu by vlastně měla být absolutní pravdou o předmětu. Hodnota lidského prostředí je měřitelná možnostmi, které dává člověku, aby v něm poznával své vlastní hodnoty jako integrované osobnosti. Avšak zdá se, že hodnoty lidského prostředí jsou čím dál tím méně změřitelné. V současnosti můžeme právě v zrcadle designu zjistit, že dvacáté století se ještě nestačilo ani vyrovnat s dědictvím století devatenáctého. Průmyslová revoluce (v podstatě započatá už středověkými manufakturami) nám vlastně ještě sedí za krkem. Ještě jsme si řádně neporadili s holým faktem sériové reprodukce. Ještě se pohybujeme ve světě symbolů a funkcí předprůmyslové éry, zanášejíce své životní prostředí symboly průmyslového věku, ale v rámci přežívajících struktur. To platí v etickém i estetickém smyslu. Design by měl být právě oním prostředkem uplatňování nových struktur a nových funkcí. Design by měl konkretizovat demokratizaci estetiky životního prostředí dvacátého století, která zůstává stále ještě jenom potencialitou faktu možnosti reprodukce kvalitního modelu v nejširší sérii. A přece, zasadíme-li tuto teoretickou reprodukci kvality do konkrétního, složitého mechanismu společenských, ekonomických, hodnotových a vkusových kritérií, vychází znovu a znovu neuspokojivá realita. Významný francouzský umělecký kritik Gérald Gassiot-Talabot píše o krizi současného designu, pokud jde o francouzský sedací nábytek: „...nejhorší nepřítel designu je on sám, se svou leností a konformismem, který je úzce funkční v určitých řešeních, se svou skandální praxí vysokých cen, které

26

udržují širokou veřejnost mimo dosah předmětů, které by mu měly být přednostně určeny, v estetické nejasnosti předmětu, který je odvrácen od své funkce a přeměněn na prvek okázalosti, porušujíc všechny vztahy k architektuře ... přístupnost (designu) nejširšímu okruhu lidí je možno uskutečnit pouze zmenšením rozporů dnešních vztahů mezi předmětem a jeho uživatelem...“ 1.Experimentální bytová výstavba byla námětem pro interiérové studie ÚBOKu v r.1961,které se snažily vyjádřit některé nové pohledyna bytovou kulturu. 2. Ohýbané židle z produkce TONu patři užpo sto Iet ke klasickému standardnímubyto-vému zařizení. Stohovatelné židle se stávají.standardem současnosti 4. Stohovatelná židle 1601.Design:Don AlbinsanVýrobce: Knoll International GMBH,

Integrace individuálního lidského života v současném životním prostředí se dostává velmi často do poloh odcizenosti, neuspokojení a bezesmyslnosti vzdor technickém luxusu. Řetěz kritik průmyslové společnosti nebyl ještě zdaleka ukončen. Můžeme s klidem považovat například myšlenky designéra a společenského kritika Williama Morrise ze třetí třetiny minulého století za vysoce aktuální. Byl tehdy spravedlivě rozhořčen nad „ošklivostí“ průmyslových výrobků, bojoval donkichotsky za obnovu řemesla a návrat ke „gotickému stylu“, ale jeho konečný požadavek byl nadčasově moderní. Byl to totiž požadavek krásy v lidském prostředí a požadavek aktivní participace člověka v tvůrčím procesu vytváření této krásy.Tyto myšlenky byly vlastně moderní kritikou odcizenosti vznikající z rozporu mezi člověkem, schopným vnímat i vytvářet estetické hodnoty, a jeho prostředím, kde estetika je minimální a provoz dokonce potlačuje tvůrčí schopnosti svých obyvatel. Možnost tvůrčí participace viděl William Morris utopicky ve fyzické účasti všech na rukodělné tvorbě životního prostředí. Tuto myšlenku však lze interpretovat přeneseně a reálněji: v možnosti, kterou nabízí právě rozvinutá průmyslová, sériová výroba otevřených systémů, modulových prvků, v možnosti nikoli jen výběru mezi rozmanitými celky, ale výběru mezi rozmanitými prvky, z nichž člověk skládá celek odpovídající jeho potřebám. Gassiot-Talabot ve své útočné studii o současném designu píše například mimo jiné o dílech dvou designerů, kteří přinášejí pozoruhodné návrhy do výroby plastických hmot: „...Quasar a Pesce útočili, aniž by byli domluveni, na nadutou a fetišistickou oslavu předmětu, útočili na roli, která se přisuzuje designérovi, jenž se přeměňuje na nositele poslání, morálky a nařizovatele funkcí.“ Míváme před očima výsledky designu v rozvinutých tržních systémech, které dosahují často nesporně vrcholné úrovně po všech stránkách. A přece se nezdá, že by život v těchto systémech, kde je dostatek, až nadvýroba zboží, a kde spotřebitel je pro výrobce ctihodným partnerem s možností výběru, přinášel větší uspokojení. Spíše naopak. Lidé jsou, zdá se, unaveni frekvencí množství, výběru, změn. Není tajemstvím, že v našem systému je naopak spotřebitel mnohdy unaven nevýběrem, jednotvárností, obtížností získávání zboží. V obou případech, i když z opačných pólů, je to jedna a tatáž reakce na nevyrovnanost hodnot, jimiž člověka obklopuje hmotná základna i estetická nadstavba životního prostředí. Vznikly termíny jako „akviziční společnost“, „konzumní společnost“, „homo consumens“ atd. Jsou to znepokojivé charakteristiky, protože zasahují do morálního konceptu lidského života, soustřeďují jeho smysl a funkce do oblasti hmotného a zkreslují tak jednostranně hodnotový systém životního názoru. Povšimněme si přitom, že shromaždování hmotných hodnot se v konzumní společnosti už neděje na základě onoho tradičního „shromažďování majetku“, které zahrnovalo kdysi držení věcí s dlouhodobou hodnotou, ale horečného pořizování předmětů přechodné trvanlivosti. Hodnotou se tak nestává jedna určitá věc, ale samotný fakt jejího nabytí, respektive uchopení a obklopení se kvantitou – množstvím věcí. „... Naše enormně produktivní ekonomika vyžaduje, abychom učinili z konzumování životní styl, abychom proměnili kupování a užívání předmětů v rituál, abychom nalézali v konzumaci duchovní uspokojení a uspokojení našeho já… potřebujeme, aby věci byly konzumovány, páleny, odhazovány, nahrazovány, a to ve stále vyšším počtu ...“ Tento citát je z knihy Vance Packarda, „The Waste Makers“. Konzumování se tedy stává výrazem životního stylu, stává se hlavní životní funkcí.

27

Ideologie konzumní společnosti je jednoznačně založena na vypjatém pocitu vlastnictví co největšího počtu, anebo co nejčastěji obměňovaných předmětů. Nejvyspělejší tržní systémy se s tímto problémem setkávají na několika úrovních: zatímco mechanismus výroby, reklamy a prodeje integruje do neobyčejné intenzity, vytvářejíc homogenní systém nabídek i pobídek, z něhož pro obyčejného jednotlivce není v podstatě úniku, vyvolává zároveň různé formy protestu. Od filosofických a národohospodářských úvah (Galbraight, Packard, Narcise, Boulding, Roszak aj.) po filosofující hnutí (hippies, komuny mladých), od spontánních protestů po spontánní úniky mladé generace z úhledných, klimatizovaných a pohodlných domovů jejich rodičů. Snad nikdy ještě nenacházela sociologie tak bohatou půdu pro různá pozorování, jako ve světě, který ve své civilizačně nejvyspělejší části objevuje bludiště slepých uliček, byť vyzdobených girlandami světel a měnlivou záplavou zboží. Ti, kteří jsou citliví, s dosud neokoralým myšlením a odhodláním vidět svět jinak, než jak je jim předkládán, jsou zároveň nejzranitelnější. Obklopeni nadbytkem a lákáním stále novějšího a dokonalejšího, zaplavování informacemi v úhledném balení, vracejí se zpátky k primitivnímu, magickému, k obskurním světům subkultur, k rituálům paleolitické hordy. Jaká úloha je vyhrazena designu v této situaci? Není žádným tajemstvím, že design je využíván především komerčně. Design a designéři jsou důležitou složkou v mechanismu konzumní společnosti. Ostrý konkurenční boj samozřejmě nutí výrobce a tím i designéry k intenzivní činnosti jak po stránce technických inovací, tak i ve vzhledovém stylingu. Méně dokonalé, dokonalé, dokonalejší, průměrné, krásné, líbivé, elegantní. Jak změřit hodnotu? Jak vypočítat cenu? Autentičnost výrobku se vytrácí v sérii, v rychlosti obměňování módních detailů jeho vzhledu. Z plastických hmot se vyrábějí umělé svazky cibule a česneku k zavěšení na kuchyňskou stěnu, kde v poličce jsou uloženy ke skutečnému používání cibule a česnek v prášku. Naopak na panelech amerických praček objevila inspekce svazu pro ochranu spotřebitelů ciferníky, které neměly jiný účel, než předstírat vysokou technickou efektivnost. Zcela oprávněně si kterýkoli spotřebitel u nás může říci „Jejich starosti na moji hlavu“. A úvahy o nadbytku zboží jsou zcela jistě prozatím u nás předčasné. A přece nemůžeme tvrdit, že by se nás problematika konzumní společnosti netýkala, byť se zatím projevuje v naivnějších a primitivnějších manifestacích, než jak je známe z demokratických systémů. Z tohoto hlediska se design v našem systému dostává do zajímavé situace. Jsouc v kontextu evropských tradic výrobních a kulturních, nemůže vycházet ze situace „nulového bodu“; je kromě toho závislý v mnoha oborech na zahraničním obchodu. Zároveň však jde o výrobu s předpokladem dle definice, která říká, že design je rozpoznání určité potřeby, jejího společenského zhodnocení, a tvůrčí činnost, která jasně definuje potřebu a funkci jí odpovídající, a hmotně jí vyjádří v rámci technického pokroku, výrobních možností a kulturního kontextu. Formy interpretace jsou samozřejmě dány kulturními tradicemi a stupněm společenského vývoje. Kdo je však ona arbitrární skupina, která působí normotvorně na společnost? Roland Barches mluví o výrobcích, o mocenských nebo elitních společenských skupinách, které vytvářejí „řeč“. Budeme-li aplikovat tento názor na naši situaci, zjistíme, že ani výrobcům, ani institucím, jimž připadla úloha arbitrů, se nepodařilo dosud prosadit v designu ucelený systém, který by manifestoval změněnou společenskou situaci. Každý výrobní proces by měl skutečně v ideálním smyslu produkovat zboží, jehož design (jak jsme již uvedli rozpoznávající, hodnotící a přesně formulující potřeby společnosti) by byl výrazem jistoty „o tom jak žít“. To se však zdaleka netýká jen výtvarné problematiky. Úkolem plánované výroby by tedy mělo být i konstituování jistoty životního výrazu v jasných reprezentacích hmotných hodnot. Člověka napadá otázka, zda i naše společnost je předurčena k tomu, aby ve svém vývoji procházela fází akviziční a konzumní psychologie. I když se naše hlavní starost pohybuje v oblasti obligatorních potřeb, přece jenom můžeme pozorovat, že design ve spotřebním zboží se uplatňuje hlavně ve sféře potřeb aspirativních. To však nikterak nezvyšuje celkový kulturní profil výroby. „Jistota výroby, že nedostatkové zboží se prodá bez ohledu na jeho kulturní kvality, je většinou silnější než prostředky, které mají instituce odpovědné za kulturu výroby k dispozici pro ovlivnění úrovně produkce“ (L. Köppl, ze sociologické studie k problematice tvorby životního prostředí, 1971).

28

Domnívám se, že do oblasti výroby také zasahují subtilní momenty, přicházející ze sféry kulturních tradic národa nebo charakteristického temperamentu obyvatel. A tradice lidové kultury, invence a představivost patřily vždy bezesporu k charakteristickým kvalitám u nás. Proto tedy vědomí aspirativních potřeb, jež zahrnují samozřejmě estetická hodnocení, je u nás poměrně vysoce vyvinuto. Jinou otázkou však je, zda rozložení a struktura vědomí aspirativních potřeb nesnadno uspokojovaných nevede právě k onomu nadhodnocování hmotného v neprospěch duchovního. Problém tkví v tom, zda člověk v československé společnosti 70. let 20. století se může psychologicky vyhnout oné fázi „anticipování“, kdy teprve na základě absolutního výběru dochází k uvolnění pozornosti věnované konzumu kvantity a povrchní změnovosti, a k soustředění na kultivaci spotřeby. Jejími vnějšími znaky – jak to konečně známe z historie – bývá tvarová prostota a velkorysá jednoduchost na rozdíl od okázalosti a ozdobnosti.

29

Tuto otázku formuluje zajímavým způsobem J. Večerník v materiálu Sociologického ústavu ČSAV: Způsob života a problémy jeho modifikace v současné československé společnosti, 1971 „Naše společnost se nemůže vzdát masové výroby, která dosud jako jediná dokáže uspokojit potřeby všech členů společnosti, na druhé straně však musí stimulovat maximální bohatství užívání produktů základního standardu vybavení, tvůrčí a individuální přístup k jeho výběru, kombinováním a aplikacím. Masová výroba může buď vyrábět definitivní formy životního způsobu nebo jen surovinu jeho individuálního formování - zde je reciproční vztah výrobce (tj. stupně jeho podřízení společenské kontrole) a konzumenta (tj. míry jeho aktivity)“. V tomto smyslu tkví nesnadná, ale o to důležitější úloha designu. Požadavek jeho komplexnosti neznamená, že by měl vytvářet dogmatický systém. Zároveň však jsou nepřijatelné tendence k bezbřehosti a živelnosti forem. Proto tady byla řeč o standardu, který by měl být hluboce promyšlenou, anticipativní a prozíravě koncipovanou kostrou systému otevřeného, jenž navíc poskytuje dostatek prostoru k individualizaci. Systematičnost a komplexnost designu jsou však nezbytným požadavkem v okamžiku, kdy se společnost snaží o vytvoření nového, čistšího a humánnějšího hodnotového systému.

30

SE ŠTEFANEM MALATINCEM O DESIGNU BOHUSLAV BLAŽEK

Začnu poněkud nezdvořilou myšlenkou: kdyby byl býval Štefan Malatinec podlehl pokušení a mermomocí se chtěl dát cestou „čisté“ sochařiny, zřejmě by nebyl dnes tím, kým je: uznávaným, špičkovým tvůrcem ve svém oboru. Nejsem si totiž jist, že by z Rodina nebo Moora museli být dobří designeři. Věřím v životodárnou pluralitu lidských poslání a Malatincova dosavadní práce se mi k tomu zdá být jedním z přesvědčivých dokladů. Když si prohlížíte fotodokumentaci jeho začátků, přesněji řečeno tlusté desky zcela nesoustavně naplněné vzpomínkami, ukazuje se, jak právě ty klíčící osobní rysy, které jako by jeho raným sochařským výtvorům ubíraly na zajímavosti, se mu podařilo během doby transmutovat do příznačných vlastností jeho nejzdařilejších průmyslových návrhů: původní tendence k obrysovosti a jistý nezájem o jemnější strukturaci povrchu i členění sochy se v designu dokázal proměnit ve výrazný smysl pro střídmost a zachování a podtržení tvaru celku (což je zvlášť obtížné u takových monster, jakými jsou např. zemědělské stroje, jimž se v poslední době nejvíc věnuje). To, co by u nich mohlo působit jako jistá perseverace, se v řadě jeho návrhů jeví jako vzácná schopnost zachovávání kontinuity jednoho výrobku a navíc i odvaha ke zdravé konzervativnosti a nepodléhání efemeritám. Původní zdánlivá nebarevnost jeho světa se zase obrátila ve schopnost podřídit úlohu barvy funkci a výtvarnému celku... Nezdvořilost všech těchto chvál spočívá v tom, že by je někdo mohl chápat jako poněkud komplikovaný způsob, jak říci, že v designu se leccos schová. Chtěl jsem jimi však říci něco jiného: radikálně nové příležitosti, zcela nové profese, které přináší údobí vědecké a technické revoluce, dokáží v lidech odhalovat do té doby vlastně nerozvinutelné schopnosti. Jde ovšem o to, aby v sobě člověk našel dost odvahy na to, aby se dokázal rozloučit s tradičními představami o své životní dráze. Proto jsem se také zeptal: Kdy se člověk rozhoduje o přeskoku z oblasti umění „čistého“ do umění „užitého“? Bylo to u vás rozhodnutí snadné? Čím bylo motivováno? Motivováno to bylo existencí. Já jsem původně užité umění dělat nechtěl – já jsem si představoval, že budu dělat umění volné, sochařinu. Existenční moment mě přivedl k tomu, že při příchodu ze základní vojenské služby, kdy jsem se rozhodoval, co budu dělat, potkal jsem svého přítele, který mě přetáhl do AMS, kde ovšem Architekti, Malíři a Sochaři nebyli... A já jsem se dostal do oddělení, kde byl můj spolužák z keramické školy, a dělal jsem tam modely. To byl první moment, který mě ovlivnil, že jsem šel k designu. Tam jsem ovšem dlouho nevydržel, protože mně způsob práce nevyhovoval. V této době jsem se seznámil s architekty Cubrem a Hrubým a dělal jsem pro ně model bruselského pavilónu. Nechal jsem zaměstnání za tři měsíce a pokračoval jsem na volné noze, ještě jsme dodělávali model pro Brusel a dál jsem pokračoval ve volné tvorbě.

Š. MALATINEC:

Přes různá úskalí – jako propagační grafika – jsem se dostal k tomu, že jsem v létech 1962 – 1963 pomáhal některým průmyslovým návrhářům v práci. To mě přimělo k tomu, že jsem se rozhodl, že průmyslový návrh budu dělat sám. Po dohodě se Svazem výtvarných umělců jsem dostal půlroční stipendium, abych provedl sondáž, jaký mají podniky zájem o spolupráci s výtvarníky. Toto jsem provedl, výsledky průzkumu jsem předal Svazu – a abych z toho nevyšel tak naprázdno, z toho důvodu, že moje žena měla rodiče v Děčíně, tak jsem si vybral Děčínské strojírny a Adamovské strojírny a Cvikov. Samozřejmě, že zprvu jsem nedělal jen průmyslový návrh: v té době jsem kupříkladu dělal plastiky na Slovensko, zařídil jsem si kovárnu a dělal jsem věci v železe – ovšem postupem doby začal převažovat průmyslový návrh, až v současné době nedělám téměř nic jiného. Existují nějaké věci, na které máte spadeno, které byste rád měl někdy příležitost ztvárňovat? Š. MALATINEC: Já si zatím musí klást otázku, jakým způsobem zvládnu to, co mám dělat. Tuto otázku jsem si kladl před lety se zemědělskými stroji. Ale nakonec se to podařilo řešit. Samozřejmě, že v Agrostroji člověka nepřijali s otevřenou náručí - Na vás jsme čekali ... V roce 1965 mě tam pozvali a od té doby máme ty nejlepší styky, protože se přesvědčili o nutnosti designu.

31

V které fázi návrhu začínáte spolupracovat s průmyslovým psychologem? Vlastně nespolupracuji s průmyslovým psychologem, to jsou jenom snahy. Snad se to podaří jednou – dosud se to jenom nahrazuje obecnými poznatky. Dosud jsme se k týmové práci nedostali. I po stránce ekonomické není totiž vyřešeno, jakým způsobem by se dalo spolupracovat.

Š. MALATINEC:

V čem vidíte záruky úspěchu vašeho návrhu ? Š. MALATINEC: V důkladné spolupráci s konstruktéry od samého počátku řešení problému, ve vzájemném pochopení pro činnost každého. A posléze také v tom, že je třeba chápat technické dílo jako organický celek – nevyjímaje z toho žádný detail ani žádnou oblast estetického vnímání, to znamená od vlastního tvarového řešení v závislosti na konstrukci, na výrobních možnostech, na odborných možnostech lidí, přes řešení barevné až po grafiku a po řešení jednotlivých detailů… Prostě řešení stroje ve vztahu k člověku je v té nedílnosti.

Jde o to umět posoudit potřeby člověka – psychologicky, filosoficky i fyziologicky. A většinou se to pak shoduje s odbornou expertizou. Nemáte někdy pokušení rozšířit své pole působnosti do dalších horizontů, tj. mít možnost ovlivnit prostředí, do kterého máte stroj zasadit? Š. MALATINEC: Tuto potřebu člověk cítí, ale zpravidla to není možné.To by si zasluhovalo týmovou práci. Já dnes pracuji s Děčínskými strojírnami, Adamovskými strojírnami, Agrostrojem – a ta úloha je tak široká, že bych ji sám nemohl rozšiřovat o další problémy.

ZEMĚDĚLSKÉ STROJE A DESIGN Štefan Malatinec Ačkoli pohled do statistické ročenky pro rok 1970 říkal, že v zemědělství bylo trvale u nás zaměstnáno 1 132 000 pracovníků a 800 000 osob pomáhajících, kteří měli k disposici na 300 000 různých mechanizačních jednotek, bylo uplatnění průmyslového designu u zemědělských strojů neuspokojivé. Pozornost výzkumu, vývoje, konstrukce a výrobců se soustřeďovala výlučně na technickofunkční parametry těchto strojů a v převážné většině případů se téměř zapomínalo, že s těmito stroji pracují lidé a že jsou určeny k zajištění nejdůležitějších materiálních potřeb společnosti, to jest obživy. Zemědělské stroje mi odedávna připomínaly draky, lochnesské nestvůry a jiné bájeslovné příšery. Jejich pomalý, hmyzovitě stejnoměrný, nezadržitelný pohyb; jejich nekončící žravost; jejich styky s podzemím; jejich chapadla, křídla, choboty a ostré zuby, jimiž chňapaly po okolí; jejich hrdá nevšímavost, když stály pohrouženy v sebe po dlouhé měsíce o samotě uprostřed polí... Tento pocit přízračnosti pak dokonale vyjádřil malíř Vlastimil Beneš, když namaloval potemnělý vršek za pošmourného dne, na jehož vrcholu je osamělý statek a po jehož svazích jsou jako boschovské zrůdičky rozesety barvité zemědělské mechanismy, mnohdy jen v torzech... Až na mlátičku bylo snad pro všechny klasické zemědělské stroje příznačné, že byly průhledné, že byly pouhým skeletem, že jim bylo vidět až do střev, že neměly nic tajného, žádné nitro, že celé jejich fungování bylo vidět – a mnohdy i krvavě cítit, když zaťalo své nože a svá ozubení do některé z lidských končetin. Byly to obyčejně stroje závěsné, bez vlastního zdroje pohybu, takže s jejich divokou živostí při práci ostře kontrastovalo to němé a mrtvé spočívání, když stály někde odpojeny stranou.Tato holá funkčnost, barevně nesená obvykle nelomenými čistými tóny jako červení, zelení nebo žlutí, vytvořila z estétského hlediska svébytný svět, jaký se jinde nevyskytoval a který byl tedy dalším podtržením pro romantiky vždy tak lákavé jedinečnosti venkova. V 70. letech 20. století jsme se ovšem ocitali na počátku období – pro městského výletníka tak neradostného - kdy se venkov (díky nejen mechanizaci nebo chemizaci, ale také narůstající hustotě komunikace od autobusů po televizi) odmítal nadále uchovávat coby rezervace feudální idyly a kdy trval na tom, že chce mít také své ledničky, luminofórové osvětlení, asfaltové chodníky a někdy i neónové reklamy... Říká se tomu vyrovnávání rozdílů mezi městem a vesnicí, ještě vznešeněji pak proces ur-

32

banizace. Pro tento proces je příznačná jistá totalitárnost, jež víceméně napřeskáčku, připomínajíc epidemiologický mechanismus rozšiřování nákazy, zachvacuje jeden dosud nedotčený objekt za druhým. Není proto divu, že došlo i na zemědělské stroje. Funkcionalismus, jaký s sebou přinesla první a druhá průmyslová revoluce, přivedl na svět nové tvary. Nejprve byly vesměs vnímány jako ošklivost sama, jako laciné náhražky: proto také mnohdy manufakturní i strojové výrobky z lacinějších nových materiálů se dlouho nedokázaly emancipovat a žalostně předstíraly rukodělnost nebo lepší materiál z předchozího údobí. Avšak i ty nejnestoudnější výtvory nesené duchem prosté reprodukce nabyly s odstupem času nových estetických hodnot: futurismus se dokázal nadchnout světem strojů a drátů, v literatuře objevoval krásu bídy i špíny naturalismus, surrealisté si zamilovali předměstí atd. atd. Obnažené hlavičky nýtů na plechovém těle stroje začaly být pociťovány jako nová ornamentace. Eiffelovka předznamenala éru nové vnímavosti ke světu funkcionálně pojatých lidských výtvorů. Období designu, jež se začalo prosazovat, má jinou povahu: už se nevycházelo z nějakého nového čistě funkčního tvaru vytvořeného vlastně proti dosavadním estetickým kritériím, nýbrž tu naopak byla tendence funkci ne sice potlačovat, ale zaobalovat, kapotovat... Zemědělské stroje dostávaly plášť, jejich „noumenální“ funkční jádro se zahalovalo „fenomény“ barevných ploch. Protože nastal přechod od závěsných strojů k samohybným, skrývá se v nich také obvykle i vlastní pohonný zdroj, který tak z nesvéprávných nástrojů učinil jakési samostatnější bytosti obdobné automobilu... Designér je velkým kompromisníkem – jeho hrací plochou je tenká cestička po hřbetu, podél něhož jsou dvě propasti - propast staré, k obsluhujícímu člověku krajně lhostejné a o diváka se už vůbec nestarající funkcionálnosti a propast napodobování nejposlednějších linií vrtkavého proudu módy. Každý krok směrem k tomuto druhému pokušení znamená, že se svět připravuje o jeden osobitý tvar a že se zase o něco hlouběji do pevniny mnohotvárnosti rozlilo kalné moře uniformity. Lokomotivy z Divokého Západu nebo mississippské parníky jsou estetickým zjevením, jsou magickým symbolem své doby, nesmrtelným tvarem. Ale co s lokomotivou, která bude jen zvětšeninou naležato postaveného mlýnku na kávu, který bude zase vypadat jako zmenšenina koše na odpadky...? Design zemědělských strojů má neobyčejně citlivou a odpovědnou úlohu – integrovat zemědělské stroje do krajiny, utvářet nový styl venkova, aniž jej přemění v jediné žalostné předměstí. Design samozřejmě nemá jen tyto psychosociální aspekty: krom toho, že může zvýšit (nebo snížit) atraktivitu zemědělské práce a venkova vůbec, má především bezprostřední účinek na ty lidi, kteří s tvarovanými stroji pracují. Neměli bychom design chápat primárně jako trik, který má působit především do té doby, než zákazník naletí. Ve spolupráci s ergonomií by měl design především napomoci ve vytváření lidštějšího životního prostředí, a to jak v malém okruhu vymezeném dosahem toho či onoho stroje, tak i v širších okruzích pracoviště, vesnice, celého venkova. Chápeme-li design v této jeho hlubší funkci, musíme si uvědomit, že je podstatný rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým působením. Z psychologie práce je známo, že například červená barva na stěnách působí krátkodobě povzbudivě, dlouhodobě tlumivě, kdežto modrá naopak. Proto se také červená hodí pro vymalování barů, modrá pro pracoviště. Životnost výrobků se dnes celosvětově zkracuje, móda i morální opotřebování techniky si vynucují kratší životní cykly – až po narůstající počet výrobků pro jedno použití. Designér zabývající se zemědělskými stroji by si tohoto trendu měl být dobře vědom – a to proto, že by mu neměl tolik podléhat, jako to může být přípustné nebo i žádoucí v jiných oblastech. Hovořil jsem o současné technické a designerské úrovni našich zemědělských strojů s vnímavým a přemýšlivým mladým odborníkem, Ing. Václavem Miřickým, který pracuje v Agrostroji Pelhřimov jako konstruktér. Podíl designu na celkových nákladech byl u nás v 70. letech 20. století zatím několikrát menší (asi 2%), než tomu bylo v rozvinutých zemích. Rozdíly v koncepci strojů jsou dány především odlišnými místními podmínkami. Jednou z nich je převažující přístup ke stroji: „Soukromník bude chodit s košťátkem a tu řezačku bude ometat – a když se povolí šroubek, tak ho přitáhne ...“ U nás musel ovšem konstruktér počítat s podstatně odlišným zacházením. Navíc je třeba přičíst mnohonásobně větší hektarové zatížení - u nás řezačka zpracovala za sezónu i 650 ha, což může být např. v Němec-

33

ku, Francii nebo Rakousku (ne ale už v USA ) výkon stroje za celý soukromníkův život. Kvalitnější materiál a řemeslná práce u západních výrobků proto zdaleka nezajišťovala takovou životnost, jaké musely dosahovat stroje naše. Že byly pak těžší a hřmotnější, je nasnadě. K akceleraci vývoje strojů neobyčejně přispívá i zpětná vazba, kterou představuje neustálý přísun a zpracování informací o poruchovosti strojů v záruční lhůtě. Toto zrychlení je přitom podle Ing. Miřického u zemědělských strojů nepoměrně vyšší než např. u automobilů. V 60. letech 20. století se kupříkladu u traktorů považoval za optimální výkon 50 HP, v 70. letech se šlo na 220 HP i výš. Zvýšená námaha agregátů se pak řešila přechodem od závěsných zařízení k samohybným strojům. Našim konstruktérům a designérům zemědělských strojů se dařilo v 70. letech 20. století držet krok se světovou úrovní. V roce 1969 dostal např. nový sklízeč píce z Pelhřimova zlatou medaili v Brně a byl vybrán pro CID. Ale... Tam, kde se dokonce dostali dopředu, ztrácel tento náskok smysl, protože nestačila výroba...

Sklízeč píce SP-152 Design: Štefan Malatinec Konstrukce: ing. Miřátský, ing. Svoboda

34