Učí se žáci na zdravotnické škole správně komunikovat s nemocným?
Pro zdravotnické pracovníky jsou komunikativní dovednosti nezbytnou součástí profesionálního přístupu k pacientovi – klientovi. Proto je nezbytně nutné, aby se žáci už na škole učili komunikativním dovednostem, které mohou později využít ve svém povolání. Na střední zdravotnické škole se komunikativním dovednostem učí průběžně po celé čtyři roky studia v předmětech ošetřovatelství, ošetřování nemocných a v psychologii. Nedostatek teoretických znalostí, ale i praktických zkušeností ovlivňuje psychiku, ale i pracovní výkon zdravotní sestry. Škola by měla studentky připravit nejen teoreticky, ale i prakticky. Praktický život prokáže schopnost plnit náročné situace zdravotnického povolání. Je nutností reagovat pohotově v každé situaci, při každém pohledu na nemocného vhodně reagovat – komunikovat. Proces komunikace je základem pro veškerou ošetřovatelskou praxi a je-li efektivní, přispívá značnou měrou k rozvoji všech terapeutických vztahů s pacienty. Znalost a dovednost efektivní komunikace jsou nezbytné pro sestru, která pracuje s nemocným člověkem. Nemocný člověk je vystavován neúčinným způsobům komunikace. Nepřiměřená a dvojznačná komunikace nepřispívá k pohodě pacienta a často ovlivňuje i jeho chování. Právě sestra je jedním z nejvhodnějších a nejdostupnějších členů ošetřovatelského týmu, která může pacientům poskytnout příležitost k efektivní a účelné komunikaci. Účinná komunikace je základem vzniku vztahu sestra - pacient. K ošetřovatelské praxi patří tři druhy komunikace: sociální, plánovaná a terapeutická. Sociální komunikace je přenos informací od člověka k člověku. Doprovází společenský styk. Jedná se o sdělování v sociálním kontaktu, utváření vztahů mezi lidmi. Je součástí společné činnosti lidí. Plánovaná komunikace má určitou plánovanou náplň. Například: jde o poučení pacienta, podávání injekcí nebo rozhovor o pooperační péči s pacientem před operací. Terapeutická komunikace pomáhá překonávat přechodné překážky, stres, přizpůsobení se nezměnitelným skutečnostem, které stojí v cestě k seberealizaci. Mezi sestrou a pacientem je vytvoření určitého vztahu nezbytné pro poskytování ošetřovatelské péče. Sestra poskytuje pomoc, pacient ji přijímá. Tento proces vzájemného navázaní vztahu mezi sestrou a pacientem rozdělila Kozierová (1995) do čtyř fází. Fáze před navázáním kontaktu - lze ji označit i jako fáze - období plánování rozhovoru. Většinou má každá sestra informace o pacientovi dříve, než se s ním setká. Tyto informace obsahují většinou jméno, adresu, věk, zdravotní, rodinnou případně sociální anamnézu. Sestra si udělá přehled ve svých informacích o pacientovi a vytvoří si plán budování vzájemných vztahů. Plánování prvé návštěvy pacienta vyvolává v sestře často pocity napětí a nejistoty. Uvědoměním si těchto pocitů a vytýčením speciálních okruhů, o kterých se bude mluvit, předpokládá pozitivní výsledek.
Vstupní fáze - označujeme ji také jako fáze - před poskytnutím pomoci. Je velmi důležitá pro vytvoření vzájemných vztahů. Rozeznáváme další tři stádia: a) navázání vztahu b) vyjasnění problému c) společná dohoda Pracovní fáze - vzájemný kontakt budovaný na zájmu a důvěře. Má také tři stádia: a) dotazování a reakce na odpovědi b) celkové porozumění a dynamické sebepoznávání c) povzbuzení k činu Závěrečná fáze - předchozí fáze splnili svůj cíl a pacient je schopen samostatně řešit své problémy. Lidé mohou mezi sebou komunikovat různým způsobem. Komunikaci lze rozdělit na verbální, neverbální a speciálně zdravotnickou. Každý tento způsob komunikace má své zákonitosti a pravidla. Studentky zdravotnické školy by se měly s každým způsobem komunikace dobře seznámit, aby byly dostatečně připravené pro své povolání. Každá studentka před nástupem do praxe by měla být seznámená s odbornými předpoklady správné a úspěšné komunikace, profesionálním chováním, důsledně znát realizování celého ošetřovatelského procesu a především mít vůli a úmysl pomáhat nemocnému člověku.
Jaké znalosti a dovednosti získávají žáci v oblasti verbální komunikace?
Řečí si navzájem sdělujeme své poznatky a city, vyjadřujeme radost i bolest, vybízíme druhé k pomoci, působíme na ně. Řeč je proces, který slouží lidem k vzájemnému dorozumívání - komunikaci, k myšlení, k působení na druhé lidi i na sebe sama. Řeč a myšlení spolu těsně souvisejí. Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje naše myšlenky. Řeč slouží nejen našemu myšlení, ale také vyjadřuje naše city, přání, výzvy k druhým lidem. Rozlišujeme řeč vnější a vnitřní. Vnější řeč může být mluvená nebo psaná. Každý člověk má jinak utvářené artikulační dutiny a orgány řeči, a proto také jinou barvu hlasu. Když se mluví nesprávnou a nedbalou výslovností, nezřetelně a příliš rychle, dochází snadno k nedorozuměním a omylům. Mluvit znamená vyjádřit slovy určitou myšlenku, říci něco nového, ovlivňovat druhé lidi, s někým si popovídat, poradit, povzbudit člověka. Při verbální komunikaci věnujeme pozornost i paralingvistickým projevům. Křivohlavý (1977) uvádí toto dělení: Rychlost slovní produkce - množství slov produkovaných za určitou dobu. Přitom je možné porovnávat, jak rychle mluví jednotlivé osoby. Intimní, důvěrné, ryze osobní problémy není možné zvládnout rychlou řečí. Rychlost odpovědi na otázku - můžeme měřit, kolik času uplyne, než začne osoba mluvit. Tato latenční doba je v úzkém vztahu jak k tématu, tak k osobě, s níž je hovořeno.
Skákání do řeči - druhá osoba se ujme slova ve chvíli, kdy ještě první osoba mluví. Skákání do řeči dává tušit, že úcta osoby k mluvící zřejmě není taková, jaká by měla být. Naznačuje snahu ovládnout. Je možno říci, že neskáčeme do řeči tomu, koho si vážíme, kdo je námi uznáván. Délka slovního projevu - jak dlouho jednotliví lidé ve skupině hovoří. Délka pomlk - může se stát, že neví jak dál, nenachází správná slova, může být v rozpacích. Pomlky jsou i neverbálním sdělením. Poměr délky mého a tvého slovního projevu v rozhovoru - kolik času bylo využito k slovnímu sdělování. Velmi často jedna osoba mluví déle než druhá. V extrémní situaci se druhá osoba vůbec nedostane k řeči. Hlasitost slovního projevu - nejjednodušší charakteristika hlasové dimenze. Můžeme mluvit potichu, normálně či velice hlasitě. V extrémních případech lze šeptat či křičet. Hlasitost můžeme v průběhu slovního projevu měnit, hovoříme pak o dynamice slovního projevu. Tón hlasu - větší možnosti modulace hlasu než hlasitost dává tvz. zabarvení hlasu. Mezi lidmi jsou velké rozdíly v zabarvení hlasu. Jsou lidé, kteří mají mimořádnou schopnost „vyčíst“ z tónu hlasu to, co se děje v hloubi hovořící osoby. Pazvuky v naší řeči - zvuky doplňující slovní projev, které tam nepatří. Často je používá hovořící osoba, která si neví rady, dostává se do těžkostí, odkašlává, používá různá ta - eh - ehm - h ...... Chyby v řeči - rozdíl mezi mluvenou a spisovnou češtinou. Různá přeřeknutí, použití nevhodného slova, zakoktání, nedokončené věty. Řeč je ovlivněná i dodržováním určitých společenských pravidel. Jiná je při pracovní poradě, jiná při vysokoškolské přednášce, jiná při úředním rozhovoru a jiná u lůžka nemocného. Lidé na verbální komunikaci kladou větší zřetel, snaží se volit správná slova. Při výběru slov, která sestra řekne či napíše, je potřebné zvážit kritéria účinné komunikace. Patří sem: Jednoduchost - používáme běžná, pochopitelná slova. Vyjadřujeme se stručně a uceleně. Mnohé odborné termíny používané v zdravotnictví, které jsou pro sestry běžné, mohou být pro pacienta nepochopitelné. Sestra si musí dávat pozor i na přílišnou stručnost, která také může vést k nepochopení. Zřetelnost - znamená přesné vyjádření toho, co chceme sdělit. Cílem zřetelné komunikace je, aby se pacient dozvěděl přesně to, co potřebuje vědět. Sestra mluví pomalu, zřetelně a informace zopakuje. Jednotlivým slovům má pacient rozumět. Načasovanost a závažnost - slova musí být správně načasovaná, aby je pacient vyslechl. Sestra musí být citlivá k potřebám a zájmům nemocného. Má reagovat na jeho potíže. Vyslechnout ho a pak podat potřebné informace. Neklást několik otázek za sebou, ale po každé otázce počkat na odpověď.
Adaptabilita - chování je třeba přizpůsobit emocím a náladě nemocného. Vyžaduje to od sestry vnímavý a citlivý přístup ke svým pacientům. Důvěryhodnost - záleží na situaci na oddělení. Pokud je sestra obecně pokládána za důvěryhodnou, přijme to i pacient. Důvěru posiluje spolehlivost a jistota. Váhavost a nejistota, přehnaná hovornost u sestry na důvěře nepřidá. Problémy v komunikaci nastávají jednak z našich nepřesných interpretací, pacientova chování a motivací, jednak z nedostatečně rozvinuté dovednosti komunikovat. V problémových situacích se často objevují maladaptivní stereotypní reakce - komunikační zlozvyky. U komunikačních zlozvyků nejde tolik o obsah sdělení, jak o to, že forma sdělení je nevhodná. Oboustranná výměna komunikačních zlozvyků vytváří konfliktní situaci. Vznikají pocity nespokojenosti a podrážděnosti, které mohou vyústit do psychických problémů.
Která témata se učí v rámci neverbální komunikace?
Neverbální komunikace je vývojově starší způsob komunikace a funguje automaticky. Hůře se ovládá vůlí. Snadno prozradí opravdový pocit či záměr. Neverbálně sdělujeme vzájemné postoje, vztah jednoho komunikujícího ke druhému. Mimoslovně projevíme kladný citový vztah a přátelský postoj, ale také i nezájem a nepřátelství. Při sdělování vysíláme signály o našem citovém rozpoložení. Naše neverbální projevy o nás říkají, jak se cítíme, jak je nám při rozhovoru a co prožíváme. Emoce, případně afekty, výrazně silné city lze velmi špatně skrýt, obvykle se nám to nepodaří. Při komunikaci emočních stavů zprostředkovává až 90 % informací. Beze slov sdělujeme i své prosby a přání. Při kongruentní komunikaci dochází ke shodě verbální a neverbální složky. Neverbální komunikace potvrdí verbální projev, nebo při neshodě mu protiřečí. Při jejich neshodě vzniká dvojitá vazba a pacient se musí rozhodovat mezi neverbálním projevem a mluveným slovem sestry. Proto je nezbytně nutné, aby si sestra uvědomovala své chování při každém rozhovoru s nemocným. Tak jako pacient sleduje neverbální projevy u sestry, tak i sestra pozorováním pacienta získává další důležité informace o stavu nemocného. Posouzení neverbálních projevů patří k základním schopnostem zdravotní sestry. Aby pozorování neverbálních projevů splnilo svůj cíl, musíme k němu přistupovat systematicky a důkladně se seznámit s jednotlivými druhy neverbálního sdělení. Patří sem: Mimika - je bohatá na vyjádření emoci. Tvář je pro nás zpravidla prvním zdrojem orientace ve vztahu k druhému člověku. Obličej je proto nejdůležitější sdělovací prostředek. Sledujeme hlavně pohyby očí, úst a tváře. Ve výrazu tváře můžeme číst, zda-li pacient nepociťuje bolest, prožívá radost, smutek nebo strach. U nemocného sledujeme hlavně horní část obličeje. Přikrčené čelo, zavřené oči mohou signalizovat bolest, strach nebo raději pacient nechce nic vidět. Pro zdravotníka je důležitá oblast úst. Úsměv znamená štěstí, odlehčení v tíživé situaci, zmírnění napětí. Řeč pohledů - vzájemný zrakový kontakt pohledů potvrzuje druhému člověku vůli komunikovat. V mezilidském styku má zrakový kontakt prvořadé postavení. Při jednání s pacientem je projev zájmu vyjádřený zrakem, pohledem velice důležitý. Špatně se navazuje
kontakt s člověkem, který se na vás nedívá. Vždy to vyvolává nepříjemný pocit. Naše nálady a emoce ovlivňují činnost a vzezření očí. Jemné změny nastávají právě v okamžiku, kdy pocítíme emoci, jež přímo ovlivňuje pohyb a vzhled našich očí. Zornice se například v souvislosti s našimi náladami a emocemi mění nepřetržitě. Vzrušení a sympatie zornice rozšiřují, zatím co vztek, nelibost a odpor je naopak zužují. Reakce zornic tudíž odhaluje postoj člověka. Jestliže někoho nemám rád, moje zornice se zúží, zatímco když jsem někým přitahován panenky reagují rozšířením. Stálý oční kontakt je ukazatelem sebehodnocení, zatímco záměrné vyhýbání se očnímu kontaktu je spojeno se sníženým sebehodnocením. Pohled potvrzuje pravdivost naším informacím. Důležité je střídání pohledů. Neustálé upírání pohledu do obličeje druhého není příjemné. Proxemika - vzdálenost, která se dodržuje mezi komunikujícími. Fyzická vzdálenost je poměrně spolehlivým indikátorem důvěrnosti vztahu. Respektování vzdálenosti mezi dvěma lidmi může poskytovat pocit bezpečí. Fyzická blízkost umožňuje důvěrnější komunikaci. Podle vzdálenosti rozlišujeme osobnostní zóny: intimní - do 15 až 30 cm, zóna objetí a důvěrných informací osobní - do 70 až 100 cm, zóna dotyku, lze sledovat oči, mimiku sociální - do 3,5 m, sféra služebního styku, lze sledovat celé tělo veřejná
- do 8 m, lze sledovat více osob.
Při komunikaci zdravotnický pracovník a nemocný dodržujeme osobní zónu. Snažíme se nenarušovat intimní teritorium nemocného. Porušení intimní vzdálenosti může vyvolat napětí až agresi. Zvláštním případem tolerovaného porušení intimní sféry je fyzikální vyšetření pacienta. Důležitá je zde nejen sama fyzická blízkost, ale i dimenze vertikální, kdy lékař či sestra je nad pacientem, tedy v dominantní pozici. Posturologie -fyzický postoj vzniká automaticky. Sledujeme polohu těla, držení rukou, ramen i polohu nohou. Tělesný postoj naznačí psychický stav daného člověka, ochotu komunikovat. Pacient sleduje jakým způsobem se k němu stavíme při rozhovoru, jestli jsme otočeny přímo k němu, nebo bokem či zády. Sestra při rozhovoru s pacientem by se měla snažit, aby oči byly ve stejné výšce. Kinetika - sledujeme způsob chůze, způsob sezení, rychlost pohybu. Způsob chůze a celkový postoj je spolehlivým ukazatelem sebehodnocení, momentální nálady a zdraví. Vzpřímený postoj, aktivní účelný krok nám říká, že se člověk cítí dobře. Zhrbený postoj a pomalá, šouravá chůze poukazuje na sklíčenost nebo na nemoc. Napjatý postoj a rychlá neuvolněná chůze poukazuje na strach nebo hněv. Gestika - pohyby rukou mohou doprovázet emoce v každé situaci. Ruce jsou důležitým výrazovým prostředkem při komunikaci. Složené ruce na hrudi signalizují zábrany, nejistotu, strach. Ruce v kapse či za zády jedince naznačují, že netouží po kontaktu. Ruce založené na prsou lze zkřížit různým způsobem a každá poloha vyjadřuje jinou náladu, jiný postoj. Haptika - jedná se o bezprostřední kontakt, přímý dotyk jako podání ruky či pohlazení. Dotyk je důležitý nejen u dětí, ale i dospělí potřebují přátelské a laskavé
pohlazení. Sestra by měla vědět, že někdy stačí podání ruky či jemné pohlazení před operací nebo bolestivým výkonem. Vzájemné dotýkání se odlišných pohlaví, zvláště pokud jsou přibližně stejného věku, může mít erotickou složku. Sestra musí mít toto na paměti, aby nedošlo k nedorozumění mezi ní a pacientem. Vzhled a úprava - jsou specificky lidské formy neverbální komunikace v sociální interakci. Celková úprava bývá bohatým zdrojem informací o člověku. Výběr oděvů je značně osobní. Odráží společenskou a finanční úroveň k určité skupině i vlastní sebehodnocení. Úprava obličeje, šperky a parfém jsou také zdrojem informací. Úprava zevnějšku signalizuje vnitřní rozpoložení člověka, také naznačuje, jak se člověk vidí sám. Vnější úprava souvisí také s věkem, povoláním, s některými názory, postoji a podobně. Unavený a nemocný člověk nemá často dostatek energie ani chuť dbát o svůj zevnějšek. Sestra si musí všímat i náhlé změny úpravy zevnějšku u pacienta. Změny v úpravě mohou signalizovat změny duševního stavu. Paralingvistika - z neverbálního hlediska nás zajímá intonace hlasu, rychlost řeči, hlasitost, přestávka a pauzy. K tomu, aby mohli studentky správně využívat neverbální komunikace ve své práci, musí projít určitými fázemi: 1. Sebepoznání - vědět jak svým neverbálním chováním působím na druhé lidi, které prvky neverbální komunikace používám, které převládají. Vědět jak chodím, jak gestikuluji, jak se kdy tvářím, jak se usmívám. V jaké poloze mám ruce, když hovořím s druhým, zda se dotýkám druhých lidí a kterých. Jak mluvím a vědět, jakou intonaci převážně používám. Zda přátelskou, otrávenou, povýšenou, přísnou. 2. Nácvik nejvhodnějších forem neverbálního chování. Naučit se zvládat své neverbální projevy tak, aby vyjadřovaly převážně úctu a dobrý a přátelský vztah k druhému člověku.
Zahrnuje výuka komunikace s nemocným i speciální komunikaci?
Znalosti zvláštní komunikace ve specifických situacích přispívají k navázání a rozvíjení kvalitnějšího kontaktu s pacientem a jsou také zahrnuty do výuky. Setkává se zde složka verbální a neverbální. Osvojování komunikativních dovedností je součástí studia, a proto budoucí zdravotní sestra by si měla již ve škole osvojit určité konkrétní speciální dovednosti, které jsou nezbytně nutné k výkonu jejího povolání. Nácvik probíhá zpravidla formou hraní rolí. Hraní rolí je základem nejen pro osvojování komunikativních dovedností, ale znamená pro studentku příležitost k lepšímu sebepoznávání a k lepšímu porozumění pacientovi. Audiovizuální technika umožňuje využití zpětné vazby při nácviku. Vhodně voleným výcvikem lze zvýšit procento zachycených informací od pacienta.
Mezi speciální komunikativní dovednosti patří: 1. Naslouchání Naslouchání druhému člověku je první a nejdůležitější fází osobního rozhovoru. Znamená aktivně druhého člověka vnímat, vyslechnout ho, porozumět mu, abychom mu mohli svým jednáním co nejvhodněji vyjít vstříc. Naslouchání je mimořádně důležitým krokem k porozumění a k dobrým vzájemným vztahům. Sociální psychologie rozlišuje mezi pasivním a aktivním nasloucháním. Pasivní naslouchání je míněno jako příjem a zpracování zvukových signálů, bez snahy jim porozumět. Pasivní posluchač obvykle neposkytuje mluvčímu zpětnou vazbu, svědčící o porozumění. Přijal pouze roli vrby. Pasivní naslouchání je pouze slyšení. Slyšení je fyziologickou záležitostí. Je schopností zachytávat různé zvuky uchem, dochází k přenosu akustického podnětu a je něco slyšet. Na slyšení navazuje naslouchání, které je psychologickou záležitostí. Mluvíme o aktivním naslouchání. Jde v něm o pochopení a porozumění pocitům. Nasloucháním vytváříme podmínky k dalšímu rozvinutí rozhovoru. Dáváme najevo určitou míru ochoty pomoci, umožňujeme svěřování problémů, dáváme najevo spoluúčast. V době vymezené pro pacienta se věnujeme výhradně jemu. 2. Empatie Empatie znamená vcítění se do duševního stavu druhé osoby. Znamená to umět rozpoznat, v jakém duševním stavu je druhý člověk, jakou má náladu, co prožívá. Být empatický znamená poznat vnitřní svět druhého a být schopen dívat se na svět z jeho pohledu. Lidské porozumění na základě empatie znamená, že pomocí vcítění se snažíme pochopit, proč člověk jedná tak, jak jedná, jaké jsou motivy jeho jednání. Empatie má složku emoční a kognitivní. Znamená to schopnost „být s pacientem“ a také o něm přemýšlet. K rozvíjení empatie se doporučuje, aby sestra věnovala pacientovi svou pozornost, naslouchala mu, byla k němu tolerantní, akceptovala ho, ale nehodnotila. 3. Kladení otázek Při rozhovoru si musíme uvědomit i důležitost kladení otázek. Rozeznáváme různé druhy dělení otázek. Zaměřila jsem se na tři základní typy otázek: uzavřené polouzavřené, otevřené. Uzavřená otázka umožňuje pouze velice stručnou odpověď typu ano - ne, nebo podat velmi stručnou odpověď. Nedává žádnou možnost, aby se nemocný rozpovídal. Uzavřené otázky nepatří k nejvhodnějším. Jsou vhodné v situacích, kdy potřebujeme rychle získat standardní informace. Hodí se v akutních situacích, kdy jsou přesné informace zásadně důležité pro léčbu. Polouzavřená otázka umožňuje širší odpověď, která je ale ohraničená. Otevřené otázky umožňují pacientovi, aby se volně vyjádřil. Usnadňují rozhovor. Umožňují popisné vyprávění vlastními slovy, určení pořadí podrobností a tempo sdělování. Pacient má vědět, že všechno co se řekne, je důvěrné a přispěje k plánování ošetřovatelské péče. Při shromažďování informací se sestra nevyhne situaci, kdy musí použít cílené otázky.
Umožní pacientovi, aby se vyjádřil s určitým omezením. Dávají možnost vést pacienta v průběhu rozhovoru. Sestra musí citlivě zvážit, kolik cílených otázek použije. Při dotazování se dopouštíme chyby používáním sugestivních otázek. Podsouváme pacientovi odpověď. 4. Podněcování, stimulace hovoru U některých pacientů máme problémy s mnohomluvností, nebo s odbíháním od tématu. Bývají to osamělí lidé, o které se téměř nikdo nezajímá. Pokud je někdo ochoten jim naslouchat, jsou k nezastavení. U těchto lidí bude problémem usměrňování a přerušení rozhovoru. Jsou ale nemocní, kteří mohou mít určitý komunikační blok. Informace od této skupiny nemocných musíme doslova „páčit“. Podněcování a stimulace rozhovoru je zde nutné. Nemocnému pokládáme otevřené otázky. Sestra musí také vzbuzovat důvěru, aby se jí pacient svěřil se svými problémy a starostmi. Snažíme se o pacientovu sdílnost a odhalení vlastního nitra. Lidé, kteří se dokáží svěřit, jsou tělesně i duševně zdravější. 5. Zrcadlení, reflexe Zrcadlením dáváme najevo, že pacienta posloucháme, že mu rozumíme, že dokážeme vyjádřit a pojmenovat jeho pocity. Reflexe je součástí zpětné vazby. Při ní ubezpečujeme sebe i pacienta, že jsme pochopili řečené tak, jak to bylo myšleno. Při zrcadlení používáme slovní obraty, které dovolují se mýlit a opravit svůj názor. Do rozhovoru nepatří žádná forma hodnocení pacienta. Nemocný je svébytnou osobností, má právo na svůj názor, životní styl a návyky. Sestra má všechny reflexe formulovat subjektivně. Při odpovědi pacienta si ověřuje, zda-li dobře pochopila, co říká. Sleduje i pacientovo neverbální chování. Nebojí se přiznat nejistotu či rozpaky, jestli nemocnému dobře nerozumí. 6. Sumarizování, částečné shrnování Je technika, při které sestra sebe i nemocného přesvědčuje, že dobře poslouchá, rozumí mu a nic důležitého jí neuteklo během rozhovoru. Je to částečná bilance toto, co nemocný již řekl. Sumarizace by měla končit podněcující otázkou, která dá nemocnému možnost pokračovat dále. 7. Mlčení Mlčení je také součástí mezilidské komunikace. V rozhovorech jsou chvíle, kdy se mluví a také chvíle, kdy se mlčí. Ticho může znamenat mnoho různých věcí. Mlčím, protože nevím, co mám říci, přemýšlím, jak dál. Mlčím proto, že se mnou lomcují emoce a snažím se ovládnout, zklidnit. Mlčím proto, že to považuji za správné a pro toho druhého za užitečné nebo nutné. Někdy si pacient potřebuje uspořádat myšlenky, nebo chce být sám se sebou. Mlčení uprostřed rozhovoru může nezkušené lidi znervózňovat. Odmlka umožní uspořádat obtížné myšlenky, najít vhodná slova, kterými se dají vyjádřit pocity, nebo aby si pacient vzpomněl na něco nového. Sestra by se měla snažit nevpadnout pacientovi do řeči,
když se odmlčí. Doporučuje se klidně sedět, pozorovat pacienta a uvědomit si, co bylo právě řečeno. Při rozhovoru o nepříjemném tématu mlčení může naznačovat couvnutí od tématu, pacient není připravený o této situaci mluvit. Vypadá nesvůj a signalizuje, že je mu nepříjemně. Součástí speciální komunikace je i problematika obtížných situací. Sestra se nemá takové situaci vyhnout, ale pomoc s jeho řešením. Jinak komunikujeme s vážně nemocným člověkem, s duševně nemocným, s chronicky nemocným, s umírajícím či handicapovaným nemocným. Studentky se s touto problematikou mají seznámit již na škole.
Mgr. Alena Dufková
