© Ufon - Lukáš Pavlásek, 2005
[email protected] www.bartunek.kvalitne.cz
Půlminuta k dobru Úvodem této knihy bych vám rád sdělil jednou podstatnou věc, která vám až dosud byla s největší pravděpodobností dokonale utajena. Úspěšným se nikdo za sedmnáct a půl minuty nestane. Necelých osmnáct minut je opravdu málo. O vašem osudu může pochopitelně rozhodnout několik vteřin, ale čas který musíte vynaložit aby k onomu okamžiku vůbec mohlo dojít je mnohem a mnohem delší. Tím osudovým okamžikem může být například nabídka lukrativního zaměstnání. Jednoho dne vám zavolají z významné firmy, že o vás mají zájem. V té firmě na té konkrétní pozici jste vždy toužil pracovat a nyní se vám ten sen splnil. Dosáhl jste maximálního možného úspěchu. Ale ani vám z té firmy pochopitelně nezavolali jen tak bez důvodu, že by si tam nějaký náhodný zaměstnanec jen tak vytočil vaše telefonní číslo a zeptal se vás zda mu nechcete dělat ředitele. A že vy by jste mu na to jen tak řekl, dejte mi patnáct minut na rozmyšlenou, a po uplynutí této doby jste mu zavolal zpátky, že to berete. Trvalo to sedmnáct minut a tu zbývající půlminutu jste měl navíc k dobru. Tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Vy jste před tím musel několik let studovat, pracovat na sobě, získávat zkušenosti a až po několika letech této usilovné dřiny si vás někdo všiml, usoudil že bude potřebovat vaše služby a přišlo oněch rozhodujících sedmnáct minut.
Muž s petrifikací žaludku Nebo si vezměte muže, který v televizní soutěži pojídá železné matice. Tento výkon zaujme porotu i diváky u obrazovek a muž se během deseti minut během nichž spořádal tři kila železa stal slavnou osobností. Od této chvíle jej zná několik stovek tisíc lidí, které svým výkonem zaujal a on nyní může pojídání matic předvádět několikrát v týdnu za honorář. Dosáhl úspěchu o kterém vždy snil. Ale ani v tomto případě nebylo cíle dosaženo jen v těchto deseti minutách. Muž pojídač musel několik let před soutěží velice usilovně trénovat, začínat malými maticemi z dětských stavebnic a postupně si zvyšovat dávky až k několika kilovým matkám z těžebních strojů. Ten člověk měl svůj jasný cíl, pevnou vůli, uměl překonávat překážky a jít si za svým. A hlavně musel podstoupit náročnou operaci petrifikace žaludku, při níž jsou žaludek a střeva zpevněny a vystlány pružnými materiály, takže nehrozí, že by nějaká ostřejší matička mohla protrhnout břišní stěnu. Než budete číst dál, zeptejte se sami sebe. Dokázal bych to já?
Pojídač papíru Určitě si nyní všichni říkáte, no to je tedy pěkné, to jsme hezky naletěli, koupili jsme si knihu podle jejíhož názvu jsme čistě logicky předpokládali, že se staneme úspěšnými během sedmnácti minut a půl a hned na její první stránce se dozvídáme, že budeme muset několik let pojídat železné matice. A to není hezké. A to se nám nelíbí. A vy jste nás pane Bartůněk obelhal. Tady vám knihu dáváme zpátky a požadujeme okamžité vrácení peněz. Můžete si z vrácených knih upéct´ třeba koláč a stát se pojídačem papíru, vy jeden petrifikovanej žaludku.
Lhář a špatný člověk Ano přiznávám, trochu jsem vám lhal. Jsem lhář a špatný člověk. Máte plné právo ze mě udělat pojídače papíru, ale než to uděláte, dejte mi ještě jednu šanci a přečtěte si alespoň následující dvě kapitoly. Možná se vám pak ta věc bude jevit poněkud jinak.
Sám nejsem jiný Ten název který vás nejprve tak fascinoval a později rozčílil jsem zvolil naprosto záměrně. A právě z těchto důvodů. Nic se neprodává hůře než kniha s nudným a nezajímavým názvem. Kolik z vás by si zakoupilo knihu Jak se stát úspěšným během osmdesáti let? Někdo by si ji určitě koupil, ale troufám si říct, že více než polovina z vás by o tuto knihu sotva zavadila pohledem. Člověk chce všechno hned a nejraději s minimálním vyloženým úsilím. Chápu, sám nejsem jiný.
Knihu sním bez pečení Odpusťte mi tedy už ten malý reklamní trik, kterým jsem vás ke své knize přilákal a zkuste se na celou věc podívat z té lepší stránky. Zakoupili jste si knihu, kterou by vás za jiných okolností nenapadlo vzít ani do ruky. Využijte tu situaci pro svůj prospěch. Podívejte se do ní a zkuste ji přečíst. Ta investice je minimální. Při běžné rychlosti čtení vás to bude opravdu stát jen sedmnáct a půl minuty. Ovšem aplikovat získané poznatky do praxe to je záležitost trvající několik dalších let. A já vám slibuji, že pokud se za oněch několik dalších let nestanete úspěšným člověkem, můžete přijít přímo ke mně domů do obývacího pokoje podat mi tuto mou knihu a já ji před vámi sním. Za sirova a bez pečení.
Tak ujednáno? Přijímáte? Není nic jednoduššího než to zkusit. Berte to jako experiment, od kterého můžete kdykoli odstoupit. A nebo neprojít malou čistkou.
Malá čistka Než se tedy vydáme na tu dlouhou cestu na jejímž konci je úspěch musíme sami sobě položit otázku proč. Proč se stát úspěšným, proč něco chtít dokázat, proč si splnit své sny. Proč, proč, proč a ještě jednou proč. Ta odpověď není vůbec jednoduchá a mnoho adeptů na úspěšného člověka se jejího hledání zalekne a svou kariéru tak skončí hned na začátku. Proto si nyní rozmyslete zda chcete ke splnění svých cílů vynaložit jistou námahu či zda je pro vás pohodlnější sedět a čekat až úspěch přijde sám. V tom druhém případě raději odložte tuto knihu a jděte si zaplavat či si dát pivo do hospody, neboť je zřejmé, že dalším čtením tohoto textu byste jen ztráceli čas. A to nejen váš, ale i můj, protože já tuto knihu píšu pro lidi co jim není jejich osud lhostejný a co mají chuť na sobě pracovat. Několik čtenářů nyní knihu zavřelo a odešlo sledovat televizi, ale my ostatní co jsme zůstali a přežili tuto malou čistku si můžeme gratulovat. Nenechali jsme se doradit při prvních nesnázích a už to nám dává jisté procento naděje, že z bitvy do které jsme se pustili odejdeme mezi vítězi. Ovšem jistého nemá nikdo nic.
První káva Zkusme se nyní tedy každý sám zamyslet a zodpovědět otázku kterou jsme si položili v úvodu. Proč se stát úspěšným? Přemýšlíte? Přemýšlejte. Já si zatím odskočím od počítače uvařit si kávu. Dám si do ní hodně mléka a cukru, jak to mám rád. Právě jsem se vrátil s hrnkem plným kávy a vidím, že stále přemýšlíte. No nic, tak já ještě chvíli počkám. Budu pít kávu a přečtu si zatím nějaký z internetových deníků. Dnes jsem na to ještě neměl čas a přitom to je věc kterou dělám každý den, neboť přehled o světovém dění je myslím jednou ze samozřejmých vědomostí moderního člověka. Takže vám dávám ještě dvacet minut.
CNN a snaživí lidé Dvacet minut uplynulo jako voda, já pročetl nejdůležitější zprávy na CNN, takže mohu říci že pro mě to určitě nebyl promarněný čas. A co pro vás? Pokud jste se intenzivně snažili najít řešení naší otázky, zcela jistě to promarněný čas nebyl ani pro vás. I když jste zatím uspokojivou odpověď nenašli. I snaha se počítá. Dokonce vám můžu říct, že nemám rád lidi co se neumí snažit. Připadají mi prázdní a bez energie a dá se říci, že jejich život je již předem prohraný a promarněný. A abych vám dokázal, že to myslím vážně a že jsou mi snaživí lidé vážně sympatičtí udělám vůči vám vstřícný krok a odpověď na naši otázku vám sdělím sám. Neznamená to, že bych vás podceňoval nebo že bych si myslel, že na řešení nepřijdete sami, ale na naší cestě vás čeká ještě spousta úkolů při jejichž plnění se budete muset obejít bez jakékoli pomoci a krom toho bych vás rád povzbudil a dodal vám trochu odvahy.
Tábor pro hnojaře Ta jediná správná odpověď na naši otázku jsme my sami. Ta odpověď se skrývá v lidské přirozenosti, protože člověk už od přírody chce něco dokázat, chce dosáhnout úspěchu, chce být obdivován, chce dosáhnout uznání druhých, chce realizovat své možnosti. Chce, chce, chce, a chce. A kdo říká že nechce, že nemá žádné ambice, že ho to nezajímá, tak ten lže. Lže sám sobě a lže i nám ostatním. Jediné co takový člověk má je strach. Strach z toho ukázat světu, že na něm není jen tak a že za něco stojí. A víte co já takovým lidem vždycky říkám? Já takovým lidem vždycky říkám: „Vážený pane, dělejte si co chcete, respektive nedělejte nic když vás to tak baví, je to jenom vaše svobodná volba, ale prosím vás nepleťte se nám tady do toho, zalezte si támhle někam do toho svého kouta a ležte si tam na tom svém hnoji a celý život si tam proležte a hnijte si tam a hnijte si tam a klidně si tam shnijte“. Dokonce, kdybych nevěděl, že to je nelidské a nehumánní, tak bych se přimlouval za vybudování speciálních táborů kde by byli tito líní „hnojaři“ izolováni od okolního světa, protože si myslím, že svými postoji nepřispívají k hladkému průběhu procesů v naší společnosti.
Nenáročné cvičení My nyní už víme proč. Ale jenom proč nám nestačí. My potřebujeme ještě jednu tu vůbec nejdůležitější věc než vyrazíme na cestu k vrcholu. A tou věcí je sebevědomí. Věřit sám sobě. Lidově řečeno, vědět že na to máme.
Na to vám mohu poradit malé nenáročné cvičení, které není nijak omezeno fyzickými, psychickými či materiálními možnostmi. Stačí k němu lidské tělo v jakémkoli stavu a nástěnné zrcadlo, tedy věci které si myslím může pořídit každý člověk. Zrcadlo pověste na zeď do jedné z místností ve svém bytě a postavte se před něj. Vidíte sami sebe, svou postavu. Zkuste si nevšímat svých tělesných proporcí a hluboce se zahleďte sami sobě do očí. A sami sobě řekněte: Já to dokážu. Ale neříkejte to potichu, řekněte to nahlas. Zařvěte to. Nemáte se za co stydět. Jste sami doma. Nikdo vás neslyší. A i kdyby vás slyšel, vy se nemáte za co stydět. Říkáte pravdu. A neříkejte jí jednou. Řekněte jí dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Hodinu, dvě hodiny denně tu pravdu říkejte. Každý den ve svém volném čase po návratu ze školy či zaměstnání si to opakujte. Týden, dva týdny, měsíc, tři měsíce na svůj obraz v zrcadle řvěte, že to dokážete. A řvěte tak nahlas až vám na krku naběhnou velké modré žíly prosvítající pod kůží. A pokud to opravdu nebudete šidit a budete se tomuto cvičení věnovat s plným nasazením a popsanou intenzitou, uvidíte sami, že vaše snaha a píle přinese výsledek a vy tomu uvěříte, že na to máte. Přesvědčíte sami sebe a od zrcadla vykročíte nabyti optimismem a energií řešit úkoly a problémy.
Reálné možnosti Ale pozor!!! My si to naše sebevědomí nemůžeme bohužel nahodit tak vysoko jak chceme. Pozor na to!!! Ta míra našeho sebevědomí musí být na stejné hladině jako jsou naše reálné možnosti. To jsou schopnosti a dispozice, které my můžeme splnění toho svého snu nabídnout. Sem patří například vzdělání, praxe, tedy věci které můžeme sami ovlivnit. Ale patří sem i věci, které ovlivnit nemůžeme nebo je můžeme ovlivnit jen z nepatrné části, neboť nám byly dány geneticky. Či chcete-li - přírodou.
Příroda není spravedlivá A ta příroda nadělí každému jinak. Někomu dá vyšší inteligenci, někomu nižší, někomu dá talent pro nějakou činnost, někomu pro jinou, někomu pro žádnou. Příroda není spravedlivá. Pokud si někdo z vás myslí, že příroda je spravedlivá, tak já ho ihned vyvedu z omylu, teď tady ze své pozice říkám: Vy se mýlíte. Vy se mýlíte. Vy se mýlíte. A ještě jednou to můžu s klidem říct. Vy se mýlíte. Příroda spravedlivá není. A kdo z vás se s tím ještě nesmířil, ať se s tím hledí rychle smířit, jinak to bude mít v životě velice těžké.
Modré oči Například já. Kdyby byl někdo z vás přítomen zde v mé kanceláři, kde píši tuto knihu jistě by si všiml, že mám modré oči. A mohl by mi přímo do těch očí říct: „Pane Bartůněk, vy máte modré oči.“ A já bych proti tomuto tvrzení nemohl nic namítat. Je to neoddiskutovatelný fakt. Já mám modré oči, byly mi už tak dány přírodou. Ale co když mě se to nelíbí? Co když já bych chtěl do svých očí jinou barvu než tuto modře pomněnkovou? Žádný problém. Stačí zajít do nejbližšího obchodu s optikou a zakoupit si kontaktní čočky hnědé barvy. Takové jsou dnes již zcela běžně na trhu. A já si je hezky vsadím pod ta svá napuchlá víčka a najednou mám hnědé oči. Sedím zde u počítače a mám hnědé oči. A ten jeden z vás co mě tu před chvílí pozoroval a řekl mi, že mám modré oči, mě může velice snadno uchopit oběma rukama za hlavu a klepat mi s ní ze strany na stranu tak dlouho až mi ty hnědé čočky z mých očí vyklepe a já tu zase budu sedět s těma svýma modrýma očima. A ten člověk mi může opět říct: „Pane Bartůněk, vy máte modré oči.“
Nálepka Rozumíte tomu? Ty hnědé oči to byla jenom nálepka, kterou je snadné odlepit. Já jsem se snažil kontaktními čočkami oklamat přírodu, ale byl jsem velmi brzo odhalen a musel jsem se vrátit k těm svým pomněnkám. „No jo, co z toho ale pro nás plyne?“ může se zeptat kdokoli z vás. A já uznávám, že na tuto otázku má plné právo. Ale právě teď se dívám na hodiny a vidím, že je akorát čas na malou přestávku a malý oběd. Vy možná čas oběda nemáte, protože tuto knihu čtete třeba o půlnoci, ale určitě nebude problém ji na chvíli odložit a projít se třikrát okolo pokoje či otevřít ledničku a dát si druhou večeři. Prostě si myslím, že malá pauza by nám všem prospěla.
Kachna a třináct knedlíků Uf, právě jsem se vrátil z oběda a musím říct, že jsem slušně přejedený. Byl jsem naproti U Voráčků a to je restaurace vyhlášená kvalitní českou kuchyní. Neodolal jsem a objednal si kachnu s červeným zelím a deseti bramborovými knedlíky. Nestačilo to a ještě jsem si musel tři knedle přiobjednat. Spláchl jsem to dvěmi plzeňskými dvanáctkami a byl jsem vážně rád, že jsem se dovalil zpátky do kanceláře. Sedím tu a sotva popadám dech. Budu si muset dát kávu. Ale až mi trochu slehne.
Becherovka Nebo, že bych si dal becherovku? Nebo fernetka? Jednoho na vytrávení?
Nemáme hlad Tak to jsem rádi pane Bartůněk, že jste měl k obědu kachnu a že si chcete dát panáka na vytrávení, ale můžete nám laskavě vysvětlit, co z toho všeho pro nás plyne? Proč tu musíme chodit dokola po pokoji a cpát do sebe druhou večeři, když vůbec nemáme hlad? Jaký to má proboha smysl? To se každý člověk, který chce být úspěšný musí cpát tak jako vy?
Druhá káva Tak za prvé, já se necpu. Alespoň ne v noci a alespoň ne každý den. A za druhé, řekli jsme si že máme pauzu a vy začínáte pokládat otázky. Copak nemůžete počkat? Jenom malou chvíli? Copak nemáte vůbec žádnou trpělivost a je vám zatěžko vydržet necelých šedesát minut bez práce? Jak se chcete stát úspěšnými, když vaši duševní rovnováhu vykolejí malá pauza na malý oběd? No a co, že se z malého oběda vyklubala kachna a třináct knedlíků? Trpělivost je jedna z vlastností, která vás dovede k úspěchu. No, vidím, že to asi nepočká a já vám budu nucen odpovědět. Ale dovolte mi alespoň tu kávu, je to dnes teprve druhá a jak víte, já ji mám tak hrozně rád.
Jako husa klasu Asi jste už pochopili, že jedním z účelů obědové pauzy bylo otestovat vaši trpělivost. Ne nadarmo se říká, dočkej času jako husa klasu. A pro člověka, který chce něco dokázat to platí dvojnásob. A to my chceme. Nebo snad ne? Já myslel, že tato otázka je pro nás dávno vyřešena.
Povolená uzda A dalším důvodem obědové pauzy byl samotný odpočinek. V budoucnosti tuto možnost využijete ještě mockrát a na rozdíl ode dneška si budete přát aby nikdy neskončil. Ale to je samozřejmě špatně. Ta pauza jednou skončit musí a na nás je umět ji správně načasovat a správně stanovit její délku. A umět si pauzu užít. Vychutnat si ji každé její zákoutí. A klidně porušit svůj způsob zdravého stravování a dát si kachnu. Proč ne? Jednou za čas člověk musí sám
sobě povolit uzdu a zahřešit si. Co by to jinak bylo za člověka? Ale uměním je hřešit pouze občas a hlavně to hřešení ve správnou chvíli ukončit, říci sám sobě, že jsem si to dokázal užít a bez zbytečných emocí se vrátit tam kde člověk skončil než šel hřešit. Takže pojďme zpátky před kachnu.
Co bylo před kachnou Jestli se dobře vzpomínáte, tak před kachnou jsem se vám snažil vysvětlit, že příroda není spravedlivá. A dokazoval jsem vám to na příkladu s kontaktníma čočkama. A vy jste se ptali na smysl pokusu.
Nejsem žádný spasitel Smyslem bylo ukázat, že nespravedlnost přírody žádný člověk nikdy nezmění. Příroda je prostě taková a my se s tím musíme smířit. Uchopit ten potenciál který máme (například ty modré oči) a maximálně ho využít. A netoužit po nereálném. Pro bláhové snílky tu nemám žádné místo. Stačí?
Úroveň Naše sebevědomí musí tedy být na stejné úrovni jako jsou naše možnosti. Protože pokud je sebevědomí na nižší úrovni než jsou ty naše současné možnosti, tak takový člověk si pak nevěří, zbytečně se podceňuje a nikdy neudělá to co by chtěl. I když teoreticky by to udělat mohl, protože z hlediska těch možností na to má. A pokud je to sebevědomí naopak větší než jsou ty možnosti, pak se takový člověk zase naopak přeceňuje, dává si přemrštěné cíle, klade na sebe příliš velké nároky, mnoho úkolů, nakonec nestíhá a u takového člověka může dojít k přepracování a někdy až k profesionálnímu vyhasnutí.
Robert Mach S Robertem jsem pracoval před několika lety v jedné významné mezinárodní firmě. Robert byl mladý vzdělaný ambiciózní muž. Měli jsme mnoho společného. Sdíleli jsme stejnou kancelář, smáli se stejným vtipům, chodili na obědy do stejné restaurace a časem jsme se začali stýkat i mimo pracovní dobu. Několikrát jsme spolu zašli na pivo do hospody a jednou jsme si vyjeli na sobotní výlet na horu Říp. Byly to příjemné časy prvních významných
pracovních úspěchů a nevázaného chlapského veselí. Všechno se dařilo a svět zářil jako tisíc sluncí. A potom Robertovi přestávalo stačit, že stráví každý den přes dvanáct hodin v zaměstnání. Udělal konkurz na další místo u jiné firmy. Měl nyní dvě náročná zaměstnání a pomalu přestával svůj život stíhat. Ráno v osm hodin přišel k nám do kanceláře kde byl do osmi či deseti hodin do večera. A po té, místo aby šel domů či někam jinam kde si odpočine a případně užije vydělaných peněz (Nezapomeňte co jsem psal o pauzách a odpočinku!!!) se vypravil do své druhé práce odkud odcházel kolem sedmé ranní. Když započítáme i přesun domů a pak zpátky do práce, měl denně necelých deset minut na spaní. A to je hrozně málo. Dostatečně dlouhý a kvalitní spánek celkově regeneruje organismus a dává mu nové síly. Například já se snažím spát alespoň dvě hodiny denně. Robert evidentně přecenil své možnosti a začal se považovat za jakéhosi boha, který může být na několika místech současně. Nic nepomohlo domlouvání jeho spolupracovníků, přátel, rodičů ani jeho ženy Ireny, kterou si zrovna v té době vzal a se kterou plánoval založit rodinu. Robert si stále vedl svou, snažil se stíhat čím dál tím víc věcí najednou až nutně muselo dojít ke kolapsu. Ale nebyl to kolaps náhlý při kterém by se Robert svalil na zem a přestal dýchat, ale byl to kolaps dlouhý pozvolný, který se vyznačoval dětinským a nedůstojným chováním, kdy se Robert začínal chovat jako člověk, který nemá své smysly dostatečně pod kontrolou a ztrapňuje sám sebe i své okolí. Například při poradě nejužšího vedení naší firmy zničehonic vlezl pod stůl a se štěkotem začal všechny přítomné kousat do nohou. Nebo se procházel po chodbách oděný pouze do kravaty a růžových trenýrek s kreslenými postavičkami z dětských seriálů. Bylo to příšerné. Vzpomínám na dlouhá setkání s jeho ženou Irenou, která se mi doslova vyplakávala na rameni. Ten člověk začínal být ztracen. Nakonec byl poté, co se se šíleným smíchem vymočil na auto člena představenstva, odvezen do psychiatrické léčebny, kde byl celý půl rok hospitalizován a terapiemi i medikamenty navracen do normálního života. Bohužel tento návrat se tak zcela úplně nepodařil a po několika dalších extempore s obnažováním na veřejnosti se Robert upálil na zahradě domu Ireniných rodičů ve Všenorech.
Smutný příběh Chápu že příběh který jste právě dočetli je velice smutný a někdo z vás si před podobnými věcmi raději zakrývá oči a zacpává uši, ale já vás ho nemohl ušetřit, neboť jsem vám chtěl na co nejlepším příkladu demonstrovat, kam až může vést přeceňování vlastních schopností. A pro mě je to o to těžší, že se nejednalo o nějakou anonymní osobu, ale o mého blízkého přítele a spolupracovníka Roberta Macha.
Konec smutku Tak už jsme se všichni dostatečně vybrečeli a já vyhlašuji konec smutku. Čeká nás ještě spousta úkolů a my si nemůžeme dovolit truchlit nad věcmi, které nemůžeme napravit. Takže zpátky do díla.
Rozbitý nos Zopakujme si nyní co všechno už víme. Víme proč se chceme stát úspěšným, víme že se musíme snažit, víme že musíme dělat pauzy, víme že musíme mít sebevědomí. Víme že se nesmíme upálit ve Všenorech. Víme toho už docela dost. A někdo si může myslet, že ví všechno a nejraději by vyrazil na cestu za úspěchem hned teď, hlavně už aby tam byl. Prosím, jen si klidně vyražte, ale garantuju vám, že si rozbijete nos hned za první rohem. Za tím prvním rohem na nás totiž čeká naše první chyba a za ní druhá a za ní třetí. Dá se říct, že cesta k úspěchu je chybami jen posetá. A člověk, který zbrkle vyběhl si pochopitelně nebude vědět rady a o chybu zakopne a většinou už ani nevstane. Proto než vyběhnete ještě chvíli čtěte a společně se na zdolávání chyb připravíme.
Člověk je tvor chybující To jsem vás ale krásně odradil od dělání chyb. Kdo by totiž tak chtěl upadnout a už nevstát a ještě ke všemu si rozbít nos. Tak pokud jste odrazeni, tak se zase urychleně přiražte, protože chybám se nevyhnete, chyby dělá každý. Člověk je totiž tvor chybující. Udělat chybu je naprosto přirozená věc. Je to něco tak přirozeného jako si dojít každé ráno na toaletu. Ale co je důležité, umět tu chybu později zanalyzovat, podívat se na ní s nadhledem, říci si ano udělal jsem tuto konkrétní chybu z tohoto konkrétního důvodu. Dojít k tomu postupným odkrýváním dějů, které k té chybě vedly a podruhé už tu samou chybu neudělat. Můžete udělat jinou chybu, deset, dvacet, jiných chyb, to ano, ale tu samou chybu tu už prosím ne. To bych vás nemohl mít vůbec rád. Vždy si z té chyby kterou uděláte vezměte ponaučení a snažte se na ni dívat z tě lepší stránky. Udělal jsem chybu, abych byl o další zkušenost bohatší. Protože co tě nezabije to tě posílí. A pak i z prohraných bitev budete odcházet jako vítězové.
Klokánci Pojďme se nyní podívat na geografický profil cesty po které budeme kráčet. Jaký má tvar, jaká je členitost jejího povrchu a další pro nás podstatné vlastnosti. Předem říkám, že samozřejmě všechny a zejména ty nejdůležitější podrobnosti naší cesty dopředu nemůžeme znát (protože je to zatím neexistující budoucnost, pochopitelně), ale ty základní rysy jsou předvídatelné a více či méně u všech cest stejné. Cesta za úspěchem je dlouhá, to už víme, to už jsme si říkali hned na začátku knihy. Ale jaká je ještě? Stoupající vzhůru se spoustou jeskyní, jeskyněk, tunelů, tunýlků, podchodů, průchodů, odboček, návratek, křižovatek, přesmyček a schůdečků. A my (Pokud jde vše dobře a neztratíme se na nějaké z mnoha odboček.) stoupáme. Stoupáme postupně schůdek po schůdku nahoru. Vystoupíme na jeden stupínek, tam si podáme se všemi ruce, pokomunikujeme, porozhlédneme se, načerpáme nové zkušenosti, splníme všechny úkoly, vydáme ze sebe maximum a hups na další stupínek a tam opět následuje ten samý proces komunikace, vydání a načerpání a pak hups na další stupínek a komuikace a potom opět hups na další stupínek a komunikace a hups a komunikace a hups a komunikace hups a hups a skáčeme jako klokánci stále dál a výš a výš a dál, až tam nahoru kde stojí a jako hvězda září naplněný a úspěšný člověk plnohodnotný člen společnosti, který svou činností prospívá sám sobě a zároveň i svému okolí.
Všimli jste si? Všimli jste si toho slova, které v souvislosti s naší činností na stupíncích často padalo? Kromě slova hups? Komunikace bylo to slovo. Komunikace, která je alfou a omegou všeho. Komunikace bez které se nikdo na cestě nemůže obejít.
Tlustý a hubený člověk Co je to komunikace? Je komunikace když já píši a vy čtete tuto knihu? Ano to je komunikace, já píši knihu abych vám něco sdělil. A vy knihu čtete, takže vám opravdu něco sděluji. Ale je to jednostranná komunikace. Já něco sděluji vám, ale vy mě nesdělujete nic. Vy si můžete na knihu učinit vlastní názor, s něčím nesouhlasit, ale nemůžete mi to sdělit. Je komunikace když hubený hluchoněmý člověk dělá v metru na tlustého nehluchoněmého člověka posuňky, aby mu ustoupil od vchodu z vlakové
soupravy, neboť se nemůže dostat ven? Ano i to je komunikace. Hubený člověk tlustému něco sděluje a tlustý člověk může na prosbu zareagovat a od dveří odstoupit. Je komunikace, když naleznu na ulici kožené kalhoty s růžovými kšandami a ptám se kolemjdoucích zda někomu z nich nepatří? Ano i to je komunikace. Je to oboustranná komunikace, já se lidí ptám a oni mi odpovídají. To vše je komunikace. KO – MU – NI – KA – CE!!!
Leklá ryba První typem komunikace kterým s druhým člověkem přicházíme do kontaktu je pozdrav. Pozdrav spousta lidí neprávem podceňuje a přitom je to ta první věc kterou my se prezentujeme před druhým člověkem. A často se ten první dojem, který mi na toho druhého člověka uděláme, s námi potáhne po celý život. Proto vás prosím, nepodceňujte pozdrav a snažte se vždy dodržovat pozdravová pravidla. Pozdrav má hlasovou a dotekovou část. Hlasovou část tvoří určitě všem dobře známé a ve všech společenských skupinách zaběhlé fráze dobré ráno, dobré poledne, dobré odpoledne, dobrý večer či dobrou noc, ze kterých mi si vždy vybereme jednu podle toho v jaké části dne se právě nacházíme. A zdravíme-li se s někým koho známe trochu důvěrněji můžeme říci i ahoj nebo nazdar. Dotekovou částí pozdravu je podání ruky. Tady je důležité pouze jedno pravidlo. Podat svou ruku pevně jasně srozumitelně a pořádně tu cizí ruku stisknout. Nepodávat tu jak se hovorově říká, leklou rybu. Důvody proč leklou rybu nepodávat jsou dva.
Hrobečky s mrtvolkami Za prvé, nepůsobí to estetickým dojmem. Schválně si nyní můžete provést takové malé cvičení. Zvedněte každý svou levou ruku a nechte ji viset volně dolů do prostoru jako kdyby se vám odkrvila, nedávejte do ní žádnou sílu, nechte jí vlát jako stromek ve větru, jako kdyby vám ta ruka odumřela. A nyní svou druhou živou rukou stiskněte tu mrtvou, a trochu si jí prohmatejte. Pořádně. Prstíky, kloubíky, kůžička, sádlíčko. Cítíte to? No fuj, ta je ale slizská. No fuj, ta je ale hnusná. A tuhle tlející mršinu chcete někomu položit do jeho dlaně? Já se nepovažuji za žádného krále estétů, ale myslím, že určitou úroveň vkusu by měl každý mít nastavenou alespoň v takové výši aby se nedotýkal těch hrobečků s mrtvolkami.
Komunikační nosič A ten druhý důvod proč leklou rybu nepodávat je naše sebeprezentace. My totiž tu ruku nepodáváme jen tak, že by jsme si řekli, tak co budeme dělat při tom pozdravu, že by jsme se jen tak zatahali navzájem za nos nebo za ucho nebo za co vlastně? Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne a ne. Tak to samozřejmě není. Ta ruka má svůj význam. Je to takový komunikační nosič. My totiž silou stisku té ruky něco říkáme. My tím říkáme něco o sobě, my tím tomu druhému člověku dáváme najevo, že s námi může počítat, že máme své zkušenosti, že máme své názory, že víme co chceme. Ale co nám asi tak říká pan leklá ryba? Pan leklá ryba nám svým stiskem říká: Já jsem slabý a nemohoucný, já se bojím života, já mám problémy, já nevím co s tím, já se asi počůrám. A s takovými lidmi si já můžu říct pouze dobrý den a nashledanou. A mezi tím nic. Co já od nich získám? Nic, nic, nic, nic a nic.
Šaty dělají člověka Tak teď jsme se už s někým pozdravili, dali mu najevo, že nejsme žádní ufňukánci, ale tím to ani zdaleka nekončí, my totiž nemáme jen ruce. My máme i nohy, trup, krk. Ale co teď s tím? My nemůžeme někde stát jen se silným stiskem a ten zbytek opomenout. To pak ten první dojem který my na toho druhého člověka uděláme bude velice, velice špatný. Proto si musíme dát záležet na celém našem vzhledu, na celé naší vizáži. Víte já mám rád jedno takové úsloví, takové moudro, větu kterou se snažím v životě řídit. Šaty dělají člověka. A je to tak. Protože to šaty jasně ukazují naše společenské zařazení, protože to šaty jasně ukazují naši sociální situaci, protože to šaty ukazují naší identitu.
Koblihy s vanilkovým krémem Máte rádi koblihy? S čokoládou? S marmeládou? Nebo s tím výborným vanilkovým krémem co se na jazyku jenom rozplývá? Já moc. Jestli bych se vám měl zcela upřímně přiznat k nějaké své slabosti tak to jsou čerstvé voňavé koblihy. Dobrá káva a dobrá kobliha, to je krásný rituál každého mého rána. A představte si nyní tu situaci, jdu si ráno koupit koblížek, sem naproti do té své oblíbené pekárny, vstoupím dovnitř, podívám se k pultu, a tam za tím pultem stojí pekařka, ale né oblečená jako pekařka, ale jako zdravotní sestra. No a co mě se v té chvíli přihodí? Bum, prásk, úúúú!!! No já se v té chvíli vyděsím a budu se ptát co se stalo, někdo tu bourá zaběhlé postupy, někdo mě tu účelově mate. Já mám pak celý den rozhozený, já se pak těžko vracím do svého obvyklého klidu. Proto, prosím vás, apeluji teď na vás jako na rozumné
inteligentní lidi, choďte oblékaní jasně a zřetelně, ať je na první pohled poznat kam patříte. A pochopitelně dbáme i určité upravenosti oděvu, nosíme čisté věci a případně si můžeme pomoci i nějakou umělou vůní. Jak jsem již řekl, nejsem žádný král estétů, ale nepůsobí na mě pozitivně pokud má člověk potrhané oblečení či zapáchá.
Co jsme zač V čistém oblečení s pevným stiskem jsme předstoupili před druhého člověka a potom co jsme pronesli pozdrav musíme slovně představit i sami sebe. My jsme pochopitelně to podstatné o své osobě naznačili již typem svého oděvu, ale jenom to nestačí my musíme i pěkně nahlas říci co jsme zač. Toto bych nerad nějak dlouze rozebíral, neboť toto je velice a myslím, že už dopředu každému jasné. Stačí říci pouze své jméno a funkci ve společenském systému kterou zastáváme. Například: Kamil Bartůněk, personální poradce. A to stačí. Víc nic. Pouze mluvíme nahlas a dostatečně srozumitelně jak si naše osobnost zaslouží. Můžete si z toho opět udělat malé radostné cvičení a opakovat si své jméno několik dní před zrcadlem.
Konkrétní situace Po pozdravu a představení přichází někdy dlouhý, někdy krátký komunikační proces kdy si s druhou osobou vyměňujeme informace za jejichž účelem jsme se sešli, například to může jednání dvou obchodních partnerů o nové zakázce nebo rozhovor personalisty a uchazeče o zaměstnání, či klasická pracovní porada několika zaměstnanců, kdy se probírají nejdůležitější události minulého týdne. Těch konkrétních situací by každého jistě napadla celá řada dle jeho profesního zaměření. Ale konkrétní situace není pro nás důležitá, neboť to co si tu říkáme můžeme použít kdykoli. V jakémkoli oboru lidské činnosti v pracovním i osobním životě.
Med kolem huby Základním pravidlem komunikace je nikdy nelhat a nikdy neříkat pravdu. Představme si, že jsem na koncertě hudební skupiny ve které účinkuje můj dobrý klient. A představme si, že se mě po skončení svého koncertního setu přijde zeptat jak se mi jeho výkon líbil. Čistě hypoteticky předpokládejme, že se mi vůbec nelíbil, ale protože ten dotyčný je mým klientem, kterého já si nechci rozhněvat, chci ho mít za všech okolností na své straně a tudíž mu nemůžu říct,
že se mi jeho výkon nelíbil i kdybych z něj stokrát zvracel. Ale protože ctím určité morální zásady příčí se mi mu zalhat, říci že se mi to líbilo a mazat mu, lidově řečeno, med kolem huby. A proto já mu na tu otázku jak se mi to líbilo odpovím: Bylo to zajímavé. A ještě ho levou rukou neutrálně poplácám po rameni. A on odchází a je spokojený a já zůstávám a jsem také spokojený. Nelžu a s každým dobře vycházím. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti Ze základního pravidla jste snad všichni pochopili co je v komunikaci důležité, nikdy se nenechat zahnat do úzkých, nikdy si nedělat nepřátele, vždy vypadat suverénně a vyrovnaně i kdyby ve vás klokotalo tisíc sopek těsně před erupcí. Možná to vypadá jako těžký úkol, ale pokud se budete řídit základním pravidlem určitě to časem zvládnete. Vyžaduje to ovšem dlouhý cvik a proto bych vám doporučoval si alespoň hodinu denně představovat různé situace do kterých se můžete během své cesty za úspěchem dostat, a zkoušet si rozličné způsoby reakcí. A pokud budete dobře vycvičeni, obstát v boji pak pro vás bude hračka. Jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Vypouštím vás z klecí A to by bylo z mé strany všechno. Nyní už bude záležet jen na vás, jak získané poznatky uvedete do praxe. Vypouštím vás z klecí. Vypouštím lvy, tygry a dravé štiky. Vypouštím mladé muže a ženy připravené obstát v každodenním shonu našeho světa. V džunglích, řekách i rybnících velkoměst. Snad jsem vám dal dobrý základ. A snad jsem vás těch sedmnáct a půl minuty moc nenudil. Jestli ano, jestli se někdo byť jen na zlomek vteřiny cítil znuděn, tak se omlouvám, ale já tu knihu nepsal proto abych vás pobavil, já ji psal proto, abych se podělil o své zkušenosti a abych mohl lidem také něco dát. Myslím, že společnost mi za můj, zatím krátký život, toho už dala dost. A je čas vracet. Takže vyražte na cestu a pokud budete alespoň tak ze čtvrtiny úspěšní jako já bude to úspěch i pro mě.
Natrhněte prdel Natrhněte světu prdel, žádám vás o to. A kdyby si ji náhodou natrhnout nenechal, můžete přijít………a……….a já tu knihu sním.
