Účetní kniha camorry

9

Autoportrét bosse

Účetní kniha camorry „Ve Scampii pod zemí je hotovej poklad. Poklad z drahýho kamení: smaragdy, topazy, rubíny, lapis lazuli. A diamanty. Hlavně diamanty. Strkaj drahokamy do láhví od coca-coly, těch plastovejch, jak malejch, tak velkejch. Mluvím vážně, nepřeskočilo mi.“

Tohle odhalení mi vyrazí dech. Pak se bosse zeptám: „A kde je

ten poklad ukrytý? Kde přesně?“ „Kdybych to věděl, ukázal bych ho vyšetřovatelům. Ale je potřeba hledat, někde to tam je, někde v nějaký jámě, porůznu rozptýlený, tady i támhle. Poněvadž já je viděl na vlastní oči, Di Laurovy, jak jezdili do svýho rajonu, uprostřed via Cupo dell’Arco, a pak se vraceli s drahokamy. Některý byly tak velký, že neprošly hrdlem láhve. Diamanty Paola Di Laura by se dala vydláždit dálnice z Neapole do Říma…“

Tohle mi vypráví Maurizio Prestieri, camorristický boss ze

čtvrti Monterosa v Secondiglianu. Jeden z šéfů direktoria, které vládlo alianci v Secondiglianu.

„Italský obchodníci s narkotiky už dneska kupujou hlavně

drahý kameny, aby prali peníze. Ty maj hodnotu, která nikdy neklesne, naopak pořád roste, snadno se schovaj, a když člověk potřebuje hotovost, není problém je prodat kdekoliv na světě. Byty, auta, vily, to všecko ti zabavěj. Bankovky sice můžeš

123

Saviano Zlom_m_5.indd 123

28.10.12 22:00

schovat do dvojitý zdi, ale po čase zplesnivěj, zničej se. Zato diamanty… ty jsou, jak se říkalo v tý reklamě, navěky.“

Maurizio Prestieri, pravá ruka bosse Paola Di Laura, si podle

vznesených obvinění objednal asi třicet vražd. Ale zejména je jedním z protagonistů příběhu o organizovaném zločinu, který udělal z italských cosek první investory na trhu s kokainem. Napadlo je, že to má budoucnost, a proměnili drogu pro elitu v drogu pro masy. Když ho v červnu 2003 zatknou, je to bohatý boss. Je zrovna s rodinou v Marbelle, v zemi, která je druhým domovem pro všechny evropské zločinecké organizace, pokud není tím hlavním: ve Španělsku. Po čtyřech letech strávených ve vězení se neočekávaně rozhodne spolupracovat, a až do této chvíle jsou jeho výpovědi považovány při všech procesech za věrohodné a pravdivé. Jeho příběh vstoupil i do knihy. Jedním ze státních zástupců z neapolského protimafijního úřadu, který má na starosti Prestieriho spolupráci, je Luigi Alberto Cannavale, jenž se spisovatelem Giacomem Gensinim sepsal napínavé vyprávění Milionáři (I Milionari, Mondadori 2011), inspirované událostmi kolem secondiglianských klanů a zejména příběhem Maurizia Prestieriho, který je v tomto dokumentárním románu překřtěn na Cavaniho. Kniha vypráví o jeho náhlém vzestupu i pomalém a bolestném pádu tvrdým a strohým stylem. Je to příběh, o němž si mnozí čtenáři budou raději myslet, že je nereálný, vymyšlený, románový. Protože vědomí, že tyhle příběhy jsou skutečné, vás připravuje o spánek, pokud ještě dýcháte a cítíte rozhořčení.

Maurizio Prestieri je – byl – boss. Pochází z jedné z rodin

poražených ve válce klanů v Secondiglianu.* Ale když začne spolupracovat s justicí, jsou Prestieriové ještě silní a mají solidní * O válce klanů v Secondiglianu Saviano podrobně referuje ve své knižní prvotině Gomora (Paseka 2008).

124


28.10.12 22:00

ekonomickou strukturu. Po prvních doznáních mu klan nabídne milion eur za jedno každé udání, které by se rozhodl stáhnout. Tedy hromadu peněz za přerušení spolupráce. Ale Prestieri to nepřijme. Dokonce nahlásí i tenhle pokus o uplácení. Už se necítí na to, aby byl dál bossem. „Jsem to pořád já. To, co jsem udělal, už nejde vzít zpátky. Ale teďka můžu jednat jinak.“ Setkáme se několikrát v jedněch kasárnách. Na tajném místě. V přibližnou hodinu. Člověk může přijít o hodně dřív nebo o hodně později. Na každé schůzce je Maurizio Prestieri velice elegantní a opálený. Šedý nebo černý proužkovaný oblek, kotníkové semišky, značkové hodinky. Ani stopy po zanedbanosti, tak typické pro muže, kteří přišli o moc a žijí schovaní v norách jako králíci.

„Vzpomínáte si na mě?“ zeptá se. „Jednou jsem vás poslal

do prdele, ale změnil jsem se.“ Nemám tušení, o čem to mluví. Ale „O’sicco“, Hubeňour, jak mu říkají v Neapoli, si to pamatuje. „Byl jste u jednoho přelíčení, moje máma mi posílala polibky, vy jste si ale myslel, že je ta stařenka posílá Paolovi Di Laurovi. Tak jste udělal gesto, jako byste říkal, co je to za ženskou, co chce? A já jsem vás poslal někam…“

Maurizio Prestieri je jeden z bossů, co se vypracovali od píky.

Čtvrť Monterossa v Secondiglianu je alfa i omega jeho života. „Za první vejdělek z prodeje trochy drog jsem se rozhodl podniknout něco, co v mojí čtvrti do tý doby nikdo nezkusil: proletět se. Řek jsem to všem: poletím letadlem. Byl jsem první z rodiny a první z celý čtvrti, kdo do něj vlez. Jel jsem na letiště Capodichino a koupil si letenku na vnitrostátní let. Nezáleželo mi na tom, kam to bude, chtěl jsem jen, aby to bylo co nejdál od Neapole. A nejvzdálenější místo od Neapole byl pro nás pro všechny Turín. Vzrušením bez sebe jsem nastoupil do letadla. Přistál jsem, vystoupil, obešel letiště a jeho okolí a hned jsem se vrátil zpátky. Při návratu na mě čekali všichni z naší čtvrti

125


28.10.12 22:00

a tleskali. Byl jsem jako Gagarin, první muž ve vesmíru. Byl jsem první Secondigliaňan, co letěl letadlem. Všichni se mě vyptávali: ‚Hubeňoure, je to pravda, že tě ten stroj vynese až nad mraky?‘“ Chudoba periférie se stane slepým a vířícím motorem, pomocí něhož má vzlétnout klan, který se utvoří kolem kokainu. „Stát nás moh okamžitě zarazit, a místo toho jsme vmžiku získali bohatství a moc. Legální ekonomika potřebuje naše nelegální prachy. Měli jsme talent a využili ho v nesprávný části společnosti…“ Ti kluci, pro které měl let z Neapole do Turína příchuť vesmírného dobrodružství, mají stejně tak velkou chuť se prosadit, jako neznalost těch nejzákladnějších věcí. Raffaele Abbinante řečený „Papele ’e Marano“, Papele* z Marana, budoucí šéf odpadlíků, podle Prestieriho ani nevěděl, co je to šek, když byl ještě kluk. „Můj bratr zaplatil jednu dodávku hašiše šekem a on ho upustil na zem, jako by ho pálil, a povídá: ‚Chci vopravdický peníze, co je tohle za papír?‘ A teďka, o dvacet let pozdějc, mluví o burze, investicích do nafty, o ceně zlata. Stal se z něj byznysmen.“ Ve škole zabijáků „Staly se z nás esa, protože nás nic nemohlo zastavit. Ničeho jsme se nebáli.“ Vojenská krutost klanů ze Secondigliana vzrůstá společně s jejich schopností násobit peníze. Papeleho syn v životě nezabil člověka, a musel se naučit zabíjet. Mít hodně paží, které střílejí, není během války klanů jen otázka síly či chlouby, ale také bezpečnosti. A navíc, váš člověk, i ten sebevěrnější, vždycky může zradit, zatímco váš syn, krev vaší krve, ne. Proto existuje škola zabijáků. „Ve via Cupa Cardone byl kluk, co prodával drogy v bílý stošestadvacítce, dělal pro nás. Abbinante řekl synovi, ať ho zastřelí, že je to snadný. Jdi a zasáhni ho, hni sebou, zasáhni * Papele – v Neapoli domácká podoba jména Raffaele.

126


28.10.12 22:00

ho.“ Zasáhni, to je výraz, který si camorristé vypůjčili rovnou z pitevních zpráv. „Franchino vyprázdnil zásobník do kluka obětovanýho coby terč pro jeho křest ohněm. ‚Viděls,‘ poznamenal jeho otec, ‚zabíjení je hračka.‘“

Cosimo Di Lauro musel složit stejnou zkoušku. Korunní princ

klanu zodpovědného za válku odpadlíků neuměl střílet. „Aby z něj udělali bosse, museli ho nechat spáchat aspoň jednu vraždu,“ vysvětluje Prestieri. „Jednoho dne mu nachystali křepelku na vejcích.“ Křepelka na vejcích znamená snadný cíl. Neozbrojený, nepohyblivý, který netuší, že je na mušce. Camorra skoro pokaždé zabíjí lidi takhle. „Picardi byl drogovej dealer, kterýho se Di Laurovi rozhodli nabídnout Cosiminovi jako terč. Cosimino jde za dealerem, ten čeká, že ho pozdraví, něco mu řekne. Jenže Cosimo vytáhne pistoli a začne to do něj pálit. Střely ho ale jen škrábnou a Picardi uteče. Zkrátka vostuda jak hrom…“ O tomhle debaklu bylo v Secondiglianu zakázáno mluvit.

Tím krutost nekončí. Dneska, vysvětluje Prestieri, platí

pro bývalé členy klanu Di Laurů, kteří chtějí přejít na vítěznou stranu odpadlíků, jednoduché pravidlo. „Musíš zabít někoho z vlastních příbuzných; jednoho si vybereš a vystřelíš. Jen tak tě vezmou do jejich klanu, protože pak maj jistotu, že nefixluješ.“ Maurizio Prestieri hovoří s rozmyslem a analyticky. Dívá se vám do očí, ale není v tom výzva. Naopak. Když sedíte naproti němu, přepadne vás spíš jakýsi smutek. Takovýhle člověk toho mohl hodně dokázat, ale zvolil si, že se stane bossem, jako se člověk stane byznysmenem. Byznysmen a boss jsou pro camorru to samé. Koksový manažer Předloží mi početní úlohu s bílým práškem, stejně tak jednoduchou, jako se vám z ní zamotá hlava. „Z jednoho kila čistýho

127


28.10.12 22:00

koksu získáš říznutím asi tak dvě kila vynikající kvality, když chceš mizernou kvalitu, pak tři, dokonce i čtyři kila. Kilo koksu včetně nákladů na přepravu vyjde v Secondiglianu na deset až dvanáct tisíc eur. Padesát až šedesát tisíc eur ve velkoobchodní síti odpovídá přibližně sto padesáti tisícům v maloobchodní; čistej zisk je plus mínus sto tisíc eur. Když si spočítáš, že jsou stanoviště, který prodaj až dvě kila denně při čtyřiadvacetihodinový šichtě, povíš mi, jakej může bejt denní příjem?“ Výpočet je snadný. Když uvážíte, že jeden rajón může obhospodařovat i patnáct stanovišť, jenom z koksu plynou do kasy tři miliony eur každých dvacet čtyři hodin. Ptám se ho na dodavatele. „My jsme koks brali v Asturii,“ říká Prestieri, „měli jsme vazby na Basky.“ Připomenu mu, že když jsem ve Španělsku řekl, že ETA měla kontakty s camorrou, slítli se na mě jako vosy. „Já vim, všichni se teďka chtěj s Etou usmiřovat, takže se jim nehodí přiznat barvu. S politickou organizací můžeš zasednout k jednacímu stolu, ale co si počneš s tou, co je namočená do obchodu s drogama? Každopádně my jsme nakupovali u Basků, byli to narko-Baskové, který měli pověření a podporu Ety. Pak jsme tam přestali jezdit, jelikož Raffaele Amato, ‚Lello o’ spagnolo‘ čili Španěl Lello, náš kontakt ve Španělsku, začal jednat přímo s Jihoameričanama. Měl vynikající vztah s lidma z Cali, s Kolumbijcema, co vyhráli válku proti Pablu Escobarovi. Funguje to takhle: za každou zásilku koksu se zaplatí půlka, ty zůstaneš jako zástava u Kolumbijců, a když pak druhá půlka peněz nedorazí, tak tě oddělaj. Ale o Lella bylo v době řekněme únosu báječně postaráno. Hotel, herny, ženský.“

Maurizio Prestieri se během deseti let stane jedním z nejbo-

hatších mužů na celém území klanu a jedním z bossů, kteří se těší největší úctě. Kasou jeho rodiny prochází v době největšího rozmachu pět milionů eur měsíčně. Jeho posedlostí se stane ha-

128


28.10.12 22:00

zard a luxusní automobily. Zbožňuje vozy značky Ferrari, „jenže mě votravovalo jezdit ve ferrari po Neapoli. Všichni na tebe koukaj, všichni se na tebe lepěj. Bylo to něco pro burany. Ve ferrari jsem jezdil jenom po Monte Carlu.“ Prestieri si na rozdíl od Paola Di Laura uměl užívat života. „Uměl jsem žít, život byl pro mě každodenní jízda na plnej plyn. Cestovat, potkávat lidi, vydělávat prachy, přečůrat ty, co tě nemaj v lásce. Já jsem se do života zahryznul. A vždycky jsem se postaral, aby mojí rodině nic nescházelo, a držel jsem ji daleko od malérů.“ Zaplaví Itálii koksem, ale sám vůbec netuší, jakou má chuť a jaké vyvolává účinky. „Kokain jsem v životě nebral. Když chtěl bejt člověk bossem naší skupiny, nesměl drogovat. I Casalesani se tím říděj. Abysme zkontrolovali, jestli někdo z našich nešňupe koks, neprováděli jsme žádný krevní rozbory ani nic podobnýho. Vyzvedli jsme si je v noci, když se vraceli, a odvezli jsme je k Paolovi Di Laurovi, postavili jsme před ně talíř špaget a řekli: jez. Když člověk sjede lajnu, nemá hlad. Když nejedli nebo bylo vidět, jak se do toho nutěj, byli nahraný. Přišli o naši důvěru. Byli degradovaný. Dobrej zabiják nemůže bejt sjetej, jinak udělá průser. A musí chodit do práce nalačno, z mnoha důvodů. Ten první je, že musí bejt napnutej jako struna, nesmí na něj přijít spaní ani sraní. Ten druhej je, že když tě střelej do břicha a jsi najedenej, je s tebou v tu ránu ámen. Když máš prázdnej žaludek, můžeš to přežít.“

Protimafijní mu zabavilo desítky účetních knih. Sešity, kde

jsou zaznamenané denní příjmy a výdaje z různých drogových stanovišť, ze sítě obchodu s narkotiky. Notesy, kam členové klanu zapisují každý den soupis výdajů. To samé co lahůdkář, který otevře sešit a zapíše si tam jména zákazníků s dluhem, zaznamenává příjmy a výdaje, dělají i Prestieriovi muži. Na těch stovkách stránek jsou znepokojivé seznamy. A co člověka vyvede z míry, je naprostá normálnost. Je tam částka, která je potřeba k zaplacení

129


28.10.12 22:00

složenek, za auto, náklady na úklid skrýší a bytů. A pak výdaje za „rány“, což jsou střely z pistole, za „Federicův pohřeb“, pohřby zabitých členů, poznámky ke zbytečným výdajům typu „mechanik je šejdíř“. Výdaje za teplákové soupravy, vraždící zabiják musí zahodit své oblečení. Spousta položek se týká takzvaných „návštěv“, čili peněz, které klany musejí platit rodinám členů, aby chodily za příbuzným do vězení. Pak jsou tam položky „květiny manželky“: i posílání květin manželkám k narozeninám za manžely ve vězení je úkol klanu. Hodně číslic označuje kila řezaného hašiše a kokainu, zóny, odkud peníze přicházejí, přičemž „ZP“ znamená zóna Puffi, „ZA“ zóna Arco, „ZM“ zóna Monterosa, tedy různá dealerská stanoviště. Nechybějí podivné zkratky ME nebo LO, používané pro merda (hovno) nebo lota (bahno), což jsou peníze, které se měsíčně dělí mezi policisty, aby se zabránilo kontrole nebo zatčení. A u mnoha právníků je napsáno „měsíční odměna advokát“: jsou na výplatní pásce klanu. Masakry Maurizio nebyl od dětství předurčen k tomu, stát se bossem. Možná mohl být díky svému podnikatelskému talentu využit jako investor rodiny. Šéfy skupiny byli jeho bratr Rosario, ale zejména nejstarší z bratrů Raffaele. Charismatický muž, kterého nic nevyvedlo z míry, těšil se větší důvěře Paola Di Laura než pokrevní příbuzní. Jenže Prestierovi se dostanou do války proti jednomu územnímu šéfovi, kterému klan sebral moc, a využil přitom jeho nuceného pobytu v Toskánsku: Antoniu Ruoccovi řečenému „Capaceccia“. Je to jedna z nejkrutějších válek klanů, co byly na území Itálie k vidění. Během celé řady poprav padnou desítky mužů z obou klanů, až do 18. května 1992, kdy se Ruocco dostaví s komandem osmi osob do baru Fulmine v Secondiglianu. Samopaly, pistolemi, brokovnicemi a ručními granáty zabijí pět

130


28.10.12 22:00

osob. Mezi nimi je i Raffaele, Mauriziův nejstarší bratr, boss. A je tam i Rosario, druhý bratr. Paolo Di Lauro alias Milionář Ciruzzo z toho přijde o rozum a nařídí popravu, kterou mafiánská pravidla zakazují. Zabít Ruoccovu matku. „Klany z celý Itálie nám vzkázaly, že s tímhle nesouhlasí, ale Paolo Di Lauro odpověděl: ‚Tohle je můj způsob, jak víst válku.‘“

Takže se bossem stane Maurizio Prestieri. „Všichni jsme

uměli vydělávat. Restaurace, bary, hotely, byty skoro po celým světě. Továrny, obchody, zakázky. Když v Neapoli spustili projekt rozšiřování do severní oblasti, zablokovali jsme míchačky, aby zakázky dostaly naše podniky. Přiložili jsme osmatřicítku bouchačku řidičům ke ksichtu, přinutili je vystoupit a náklaďák jsme zabavili. Auto s míchačkou jsme zastavili a beton v ní uschnul. Závod tak přišel o beton, přišel o auto s míchačkou, který bylo na vyhození, a přišel i o zakázku, protože se zpozdil s prací. V daný situaci museli zakázku přidělit nám. Koks, zakázky, politika, takhle se ovládaj životy lidí.“ I politikou? „Jistě, politikou. To si pěkně napište. Jsou to příběhy, který by člověku mohly připadat neuvěřitelný. Ale je to jen každodenní realita… politická realita.“ Grandhotel Camorra Itálie je země pro staré, ale camorra sází na mládí. Starý boss klanu ví, že svoji autoritu musí předat někomu jinému: jeho zkušenosti přežijí nikoli tehdy, když si udrží moc, ale když si bude umět vybrat mladíka, kterému ji předá (a zachrání si krk, pokud to pochopí dřív, než ho ten mladík oddělá, aby si moc vzal sám).

Maurizio Prestieri se záhy stal oblíbencem bossa Secondi-

gliaňanů Paola Di Laura: to proto, že byl bratrem Raffaela, zavražděného Di Laurova nejmilejšího přítele. A taky díky tomu,

131


28.10.12 22:00

že byl bystrý, cílevědomý, schopný. Paolo Di Lauro nikdy neplakal, nebo alespoň ne před svědky. Jednou se spolu procházeli po Barceloně, městě, kde klany z celého světa investují do koksu a nakupují ho, a při pohledu na západ slunce Paolo Di Lauro řekl Prestierimu: „Ten západ slunce by se Raffaelovi líbil…“ A rozplakal se.

Boss, který dokázal nařídit popravu staré matky svého ne-

přítele, který celé roky neviděl svoje děti, aby se mohl věnovat obchodům, plakal čtyřicet minut v kuse při pohledu na soumrak a při vzpomínce na přítele, který zemřel mladý. Prestieri na to dnes vzpomíná: „V životě jsem takhle Milionáře Ciruzza neviděl.“

Jejich vztah se velice utuží. Brzy je všem nástupnictví jas-

né. Jednou jde Di Lauro k Prestierimu domů, protože Maurizio má vysokou horečku, která nechce klesnout. Znepokojený boss přijde nečekaně, zabuší na dveře, jde dál a lehne si vedle něj. Zatímco si povídají, boss usne, přímo tam, na posteli vedle svého přítele Maurizia Prestieriho. Když se to dozvědí ostatní muži z klanu, začnou Mauriziovi víc než cokoli jiného závidět výsadu, že spal v jedné posteli se šéfem. „A já se bál. V Neapoli se na závist umírá, myslím, že jsme nejzávistivější z celý Itálie. Aby byli Neapolci v pohodě, musejí si pořád myslet, že člověk něco získá díky štěstěně, a ne zásluhou vlastního úsilí nebo schopností. A mně ta závist naháněla strach.“

Boss a následník trůnu byli na sebe vázaní jako otec a syn.

Maurizio, který ztratil otce brzy, pak přišel i o bratry, vyrůstal s Paolem Di Laurem. Ten ho vychovával, věřil v něj, důvěřoval mu, považoval ho za opravdový mozek klanu. Ještě dnes, když o tom Prestieri mluví, je v jeho tónu jasně slyšet úcta. „Já ho mám rád. On mě teď nenávidí. Tak je to správný.“ Ale tehdy ho Paolo Di Lauro postavil na piedestal: když začal být stále unavenější svým životem, věčným skrýváním, tím, jak je pořád

132


28.10.12 22:00

v ústraní, začal svěřovat stále větší moc Prestierimu, převáděl na něj zodpovědnost. Opravdový chlap je pro bosse camorry ten, kdo má rodinu, nerozvede se, ale má spoustu ženských. Když se rozvede, není chlap. Když nemá milenky, není chlap.

Ciruzzo až do té doby neměl skoro žádné milenky. Během

dlouhého, více než třicetiletého manželství zplodil deset synů. „Prozřetelnost mu seslala samý kluky, a to bylo další znamení, že je předurčenej, aby velel. Byl si jistej, že má k dispozici korunní prince, aby mohl založit dynastii všech příštích generací obchodníků s drogama.“

Jenže právě tam začala zkáza klanu. Synové neuměli jeho říši

spravovat a všichni šéfové klanu se vzbouřili. „Když ho hledali na půlce zeměkoule, schovával se na hradě Castell’Ovo. Jo, přímo v centru Neapole. Hledali ho všude, a on byl přitom v Neapoli, na jedný naší jachtě. Schovával se na moři. Ale pak taky v Řecku a v Rusku, chránily ho tam mafiánský rodiny. Ale mně došlo, že se chce dostat ven z těch myších děr, že chce přestat žít jako mnich, starat se jen o kokain a o syny. A tak jsem ho vzal s sebou do Slovinska. A tam je Ciruzzo najednou jako vyměněnej: zamiluje se do jedný překrásný ruský holky. A dělá kvůli ní hlouposti, jede s ní do Ruska, zatímco ho hledá policie po celým světě, a když se ona zdekuje a odjede do Ženevy, Paolo Di Lauro riskuje zatčení a jede za ní vlakem, hledá ji tam na ulicích, kde bydlej místní Rusky, hlídkuje před jejím domem jako zamilovanej puberťák, svolnej k čemukoli, jen když získá zpátky svoji vyvolenou.“

Jsou to zlatá léta klanu, který už v té době společně s Ka-

lábrijci ovládá kokainové hospodářství v Itálii a v polovině Evropy. Bossové žijí stále častěji v cizině. „Slovinsko je pro nás učiněnej ráj. Všechno, co jsme od světa chtěli, jsme nacházeli tam. Žádný pravidla. Kasina, ženský, kamarádi ze všech koutů zeměkoule. A všecko si můžeš koupit a všecko můžeš mít.

133


28.10.12 22:00

Zůstávali jsme tam i devět měsíců. Já jsem se každejch čtrnáct dní vracel a kontroloval jsem obchody Di Laurů, zatímco Ciruzzo na to kašlal. Nejezdil domů už ani na Silvestra. Na syny zapomínal. Ve Slovinsku jsme si připadali v takovým bezpečí, že jsme si nechali říkat vlastními jmény. Konečně žádný falešný doklady, nic takovýho. Úřady jsou tam stejně podplacený všemožnýma mafiema: ruskou, srbskou, naší, kalábrijskou, sicilskou, Casalesany, Turky. Všema.“

Itálie má kolem sebe celou řadu zemí, které zločinecké orga-

nizace považují za bezproblémová území, kde je stát velmi slabý, kde se snadno investuje a kde neexistuje žádná protimafiánská kultura: Albánii, Řecko, Slovinsko, Chorvatsko, Černou Horu. „Nejsem člověk, co se vyzná v ekonomických krizích, ale můžu vás ujistit, že v Aténách a na řeckým pobřeží investoval Paolo Di Lauro celý léta miliony a miliony eur. Restaurace, hotely, činžovní domy a taky továrny. Všecky kartely tam investovaly celý roky. To jim přiškrtilo ekonomiku, byli jako nějaká kolonie… Podle mě, když chce člověk pochopit krizi, měl by vyjít i z těchhle faktů. Ale já nejsem žádnej expert…“

Muži z klanu ze Secondigliana tráví měsíce v obřích kom-

plexech hotelů a heren, uzavírají obchody a baví se u zeleného plátna. Vydělávají celé jmění a obratem ho rozházejí. „Jednou přijde ředitel kasina, Američan, za Paolem Di Laurem a ptá se ho: ‚Paolo, jak to že nehraješ?‘ ‚Já umím jen prší,‘ odpoví mu Ciruzzo. Majitel se rozesměje, jako by říkal, ty jsi ale buran. Di Lauro mu povídá: ‚Posaď se a zahraj si se mnou, když vyhraješ, dám ti dva miliony eur na ruku, když prohraješ, dáš dva miliony eur v konzumacích mejm lidem.‘ Ředitel se přestal smát a odporoučel se.“

Obecně vzato, italští bossové mají jasno ve dvou věcech: li-

dem záleží na vlastních penězích a na vlastním životě. Když

134


28.10.12 22:00

vám na těchhle dvou věcech nezáleží, nebo dáváte najevo, že vám na nich nezáleží, tak už jste na dobré cestě stát se šéfem a rozkazovat ostatním. Chystáte si předpoklady stát se neohroženým, nemít strach z ničeho. Prestieri byl ten typ. Nikdy nenosil oblek, který by stál méně než deset tisíc eur, ale dneska upřesňuje, že v každém případě to byly elegantní, nóbl obleky. „My jsme žili na plný obrátky. Nejdražší večeře mýho života, tak na tu si vzpomínám. Byli jsme tam já, Vincenzo a Paolo Di Laurovi a Lello Amato, rybí restaurace, šampaňský a tak dále. Utratili jsme dvanáct tisíc eur. Ale byli jsme taky pěkný neandrtálci. Jednou takhle jdeme do jednoho podniku v Rimini, celá špička klanu. Zdůrazňuju jim, aby se oblíkli elegantně. A oni si přijdou v botách bez ponožek a v bermudách. Nás stejně nikdo nemůže zastavit, říkají si. A já jim povídám, měli jste se přece slušně oblíct, sem nás takhle oblečený nepustěj. A Gennaro Marino alias McKay mi na to řekne: ‚Hele, Hubeňoure, za tyhle boty jsem vypláznul sedm set eur.‘ ,Účtenku tady po tobě nikdo chtít nebude, McKayi, koukaj na to, jak jsi oblečenej,‘ povídám já. Vyhazovači je samozřejmě nepustili dovnitř a musel jsem je krotit, už se chystali spustit: ‚Ty asi dobře nechápeš, s kým máš tu čest…‘, což nevěstilo nic dobrýho.“

Prestieri se vždycky stýkal s prostředím neapolských herců,

zpěváků, fotbalistů. Klíč, který otevíral všechny brány, byl koks. „Jednou jsem do vily jistýho neapolskýho herce dones koksu, co hrdlo ráčí, a všecky holky, kluci, herci, každej se chtěl se mnou kamarádit. Cejtil jsem, že jsem si získal důvěru všech pracháčů ve městě, já, kterej pocházím z tý části Neapole, co oni považujou za prdel světa. Bílej prášek z tý prdele jim ale náramně chutnal.“

Spousty peněz prohrával Prestieri po kasinech. „Hrál jsem

a vedle sebe jsem měl stoleček na jídlo. Hrál jsem bez přestání.

135


28.10.12 22:00

Dal jsem si pauzu jen pár minut, abych si došel na záchod.“ Všichni hazardní hráči si na Maurizia Prestieriho pamatují, zejména ti, co propadli Chemin de fer,* hře, v níž prohrál a vyhrál hromady peněz. „Jednou bylo jako prémie ferrari, čím víc za sebou jdoucích sázek člověk uhodnul, tím častěji se objevoval na maxiobrazovce uprostřed kasina a moje jméno bylo na prvním místě ze všech hráčů. Chtěl jsem ho vyhrát jen z rozmaru, ferrari už jsem měl tři. Pak jeden chlápek, Neapolec jako já, strefil sedm sázek za sebou. V minutě mě dohnal. V banku bylo dvě stě třicet tisíc eur, a on tam hodil dvě stě třicet tisíc eur. Pak se dostal na sedm set třicet tisíc eur, pokračoval, a já přihodil sedm set padesát tisíc. A tak jsem přišel během minuty o ferrari a o milion eur.“

Historek z kasina je bezpočet. Člověk se tam naučí vyhazovat

peníze a považovat všechno za ruletu, připadat si jako frajer a borec, protože přede všemi sázíte částky, které by mohly tvořit kapitál nějaké firmy. Za peníze si mafiáni chtějí koupit všechno, i ženy. „Vzpomínám si, že sezónu v kasinu zahajovala jedna z nejhezčích a nejznámějších italských televizních hvězdiček. Taková, co byla věčně na obrazovce, zvali ji do všech pořadů. Můj pobočník do ní byl blázen. Tak jsem mu řekl, jdi, nabídni jí padesát tisíc eur, a uvidíš, že s tebou půjde do postele. On mi povídá: ,Hubeňoure, jste si tím jistej?‘ ‚Jdi a neser,‘ odpověděl jsem. Tak šel, a vrátil se jak zpráskanej pes. ‚Kurva to je ostuda, když jsem jí nabídnul prachy, zhnuseně se na mě podívala a prej že si něco takovýho nesmím víckrát dovolit.‘ Tak jsem mu řekl: ‚Ale ty jí musíš ukázat, že máš tašku plnou žetonů, jinak si bude myslet, že jenom žvaníš. Jdi, platím já. Ukaž jí sto tisíc eur v žetonech.‘ Za chvíli se vrátil a svítily mu oči. ‚Hubeňoure, * Chemin de fer – verze hazardní karetní hry baccarat.

136


28.10.12 22:00

souhlasila.‘ Hráli jsme dál, a poněvadž jsme vyhrávali, měl vedle sebe jednu nádhernou Rusku a o hvězdičku už nestál, jenže už jsme jí slíbili prachy, tak šel za ní do pokoje a nechal si ho jenom vykouřit. Za sto tisíc eur. To byla ta nejdražší kuřba, co jsem v životě zacáloval.“

Prestieri se vrací do současnosti. „Teďka jsem hrdej na to,

že jsem držel svý děti od tohohle všeho daleko, a cením si úcty, která není vynucená silou ani strachem. Když jsem žil ve svý čtvrti a jezdil po ní autem, lidi mě zastavovali, dělali mi svejma auťákama místo, abych měl kde zaparkovat. Všichni mě zdravili, a když jsem je neslyšel nebo neviděl, dokonce přišli až ke mně, aby mě pozdravili, aby ukázali, že se mě bojej. Postavil jsem si dům za miliony eur, s koupelnou nachlup stejnou jako v Hotelu de Paris v Monte Carlu. Dal jsem si ho zařídit nejlepšíma designérama v Itálii, jen parkety stály hotový jmění. Zkrátka krásnej dům. Ne jako ty zbohatlický, co jsou samý zlato a porcelán. Pak jsem si říkal, že za ty peníze jsem si mohl koupit domy v Posillipu nebo v centru Milána, na Španělským náměstí v Římě. Ale já jsem si postavil svoji královskou rezidenci uprostřed Secondigliana. Taková je totiž camorristická logika. Zůstat na místě. Hlava svýho stáda. Tam, kde bydlím dneska, na severu, mě soused zdraví a zve na večeři mě i moji ženu. Ale neví, kdo jsem. Už nikdo to neví. A já jsem takhle spokojenej.“ Camorra ve volebních urnách „Camorra spravuje tisíce hlasů. Čím víc se lidi vzdalujou od politiky, čím silnější maj pocit, že v politice jsou všichni stejní a všichni neschopní, tím líp se nám daří kupovat volební hlasy. A my jsme se zaměřili na výměnu komunálních politiků. Dali jsme zvolit tehdy nejmladšího italskýho starostu: Alfreda Cicalu, starostu Melita di

137


28.10.12 22:00

Napoli. Vyšly o něm tisíce článků, mladý starosta z Margherity,* psalo se. Ale byl to náš člověk.“

Maurizio Prestieri vypráví příběh starosty Melita, který je

v Kampánii naneštěstí běžný. Cicala po triumfálním vítězství a několika letech v úřadě skončil ve vězení, zatkli ho kvůli zločinnému spolčení camorristického typu: zabavili mu majetek v hodnotě devadesáti milionů eur. To je značně vysoká částka pro starostu obce, je nemyslitelné, že by mohl vydělat v tak krátké době tak obrovskou sumu a že by mohl být majitelem celých obytných aglomerací na území své obce, aniž by za tím byl kapitál klanů.

V jeho případě jsou to peníze z obchodu s narkotiky klanů Di

Lauro–Prestieri. Ale Cicala není jen tak někdo: před zatčením zvládne udělat dvě kariéry zároveň: v politice a uvnitř klanu. Stane se členem okresního vedení Margherity a podle výsledků vyšetřování dokáže ovlivnit také zvolení následující obecní rady v čele s Gianpierem Di Gennarem, jež byla později rozpuštěna kvůli infiltraci mafie. Cicala, camorristy nazývaný „’o sindaco“, starosta, je jediný politik, který se smí účastnit schůzek bossů. Samozřejmě se účastní i různých manifestací na podporu legality a boje proti camoře a camorristům (zejména proti rodinám, jež jsou v nepřátelství s jeho klanem). Zkrátka: dokonalá osobnost, která kryla kšefty a vládla území.

Vyšetřování „Nemesis“ vedené okresním útvarem boje proti

organizovanému zločinu v Neapoli, které se zaměřilo na volební systém v Melitu, popisuje atmosféru na daném území jako „Chicago v třicátých letech“. Cicala se stane kandidátem klanu, aby * Zkráceně jako La Margherita byla v Itálii označována politická strana levého středu Democrazia è Libertà – La Margherita (Demokracie je svoboda – Kopretina), založená v roce 2002, jejíž činnost byla ukončena roku 2007, kdy se stala součástí Demokratické strany.

138


28.10.12 22:00

porazil kandidujícího Bernardina Tuccilla, starostu z jiné části levého středu. Tuccilla si lidé váží, naslouchají mu; je rozhodný a už starostou byl, a camorra se ho snaží bojkotovat všemi možnými způsoby. Má k tomu potřebné prostředky. „Někteří kandidáti,“ vyprávěl Tuccillo, „za mnou chodili s pláčem a na kolenou mě prosili, abych roztrhal formuláře s přijetím jejich kandidatury. Jiní mi bledí a vyděšení sdělovali, že museli přinutit vlastní manželky, aby kandidovaly v opozičním uskupení.“

Jednoho rána našel Tuccillo po celém Melitu rozvěšená smu-

teční oznámení se svým jménem. Pochopil, že to je poslední varování. Tak jako mnozí další slušní kampánští zastupitelé byl Tuccillo celostátní politikou ponechán na holičkách. Dosud je v místní Demokratické straně řada členů, kteří podporovali Alfreda Cicalu a spolupracovali s ním.

Prestieri se v kampánské politice dobře vyzná. „Pro politiky

se během volební kampaně camorra stává poctivým podnikem, něco jako institucí, bez který se nedá nic podnikat. Dal jsem si zařídit kancelář. Elegantní kancelář, koupil jsem si drahej starožitnej nábytek, antický archeologický vykopávky, významný obrazy z galerií, kam chodili všichni velký italský manažeři, když si zařizovali bejváky. A na čalounění jsem použil látky koupený od dekoratérů, který zařizovali divadlo La Fenice v Benátkách. V tý kanceláři jsem přijímal lidi. Poskytoval jsem rady, zapisoval si jména osob, co jim měli naši politici zařídit místo. Shromažďoval jsem stížnosti lidí. Když měl člověk problém, vyřešil ho v mojí kanceláři, rozhodně ne s pomocí odborů nebo u neexistujících okýnek na obecním úřadě. I v tomhle je camorra výkonnější. Má dynamickou byrokracii.“

Maurizio Prestieri žil ve skutečnosti stále méně v Neapoli

a stále více střídavě ve Slovinsku, na Ukrajině a ve Španělsku. To ovšem neplatilo, když byly volby za dveřmi. Během volební

139


28.10.12 22:00

kampaně byla přítomnost bosse v rajonu nutná. „Pocházím z rodiny, co volila komunisty, můj táta byl poctivej pracující, a když jsem byl malej, vodil mě na všechny manifestace, pamatuju si Berlinguerovy* mítinky, rudý vlajky, zdvižený zaťatý pěsti. Ale pak se z nás stali berlusconiovci, ze všech. Můj klan od začátku podporoval nejdřív stranu Forza Italia a potom Popolo della Libertà.** Nevím, jak k tý změně došlo, ale bylo přirozený stát na straně toho, kdo chce podpořit vydělávání peněz a uklidí vám z cesty všechny problémy a přísný pravidla.“

Prestieri ví naprosto přesně, jak se vede volební kampaň.

Tam u nás říkají camorristé politikům „koníčci“, jsou to jen lidi, na které si vsadíte, aby doběhli do obecního, okresního, krajského zastupitelstva, do parlamentu, do senátu, do vlády. „Jednou jsem dělal i předsedu volební komise, před jedenácti lety. My děláme kampaň, i když už jsou otevřený volební místnosti, což se nesmí, nejen abysme přesvědčili a koupili si ty, co ještě nevolili, ale aby nás voliči viděli, jako bysme jim říkali: my vás hlídáme. Občas jsme rozhlásili, že do některých volebních místností nainstalujeme televizní kamery: byla to pitomost, ale lidi měli nahnáno a nenechali se koupit od jinejch politiků nebo přesvědčit něčím projevem.“

Volební kampaň je dlouhá, ale klany ji zvládají prostřednic-

tvím zastrašovaní na jedné straně a díky mandátům získaným prostou směnou na straně druhé. „Já jsem si pro ně chodil jednotlivě. Odnášel jsem nepohyblivý stařenky k urnám v náručí, jen aby odvolily. To nikdo nikdy neudělal. Ručil jsem za to, že * Enrico Berlinguer (1922–1984) – italský levicový politik, člen Komunistické strany Itálie a její generální tajemník v letech 1972–84. ** Forza Italia – politická strana pravého středu, založená v roce 1994 Silviem Berlusconim, v roce 2009 zanikla, přesněji řečeno stala se součástí Berlusconiho strany Popolo della Libertà (PdL), v níž se sloučila s konzervativní stranou Alleanza Nazionale Gianfranca Finiho.

140


28.10.12 22:00

fungovaly volební místa v nemocnicích, platili jsme nákupy chudejm rodinám, složenky důchodcům, první měsíc nájmu mladejm párům. Všichni museli volit podle nás a my jsme si je uplatili málem. Organizoval jsem autobusový výlety k volbám. Klany v Secondiglianu platěj padesát eur za hlas, a když podplatíte předsedu komise, často zjistíte, jestli se nějaká rodina, deset patnáct lidí, neprodala někomu jinýmu. Dodávali jsme lidem pocit důležitosti prostřednictvím obložený housky nebo zaplacený složenky. Jestli demokracie znamená zapojit lidi, pak my jsme demokracie, protože si dojdeme za každým. Oni nás pak volej a my si děláme, co chceme. Zakázky, drogový rajony, beton, investice. Tohle je byznys.“ Dneska je Prestieri skoro znechucený, když o tom mluví, cítí, že si hrál s dušemi lidí, a to je něco, co vás zašpiní uvnitř. A italskou politikou naprosto pohrdá, jako všichni camorristé. Ptám se ho, jestli vždycky podporoval pouze politiky z jedné strany spektra. Prestieri se usměje: „My jo, až na malý lokální výjimky jako v Melitu, ale camorra si rozděluje teritoria, a tím pádem si rozděluje i politiky. Pokaždý jsme se střetli s klanem Mocciů, kterej vždycky podporoval levej střed. My jsme oslavovali při celostátních volbách, když zvítězil Berlusconi, a oni oslavovali při obecních nebo krajskejch, když zvítězil Bassolino* a spol. Neapol byla vždycky levicový město a nám se to vlastně hodilo do krámu: všichni ti krajní levičáci, co na piazza Bellini nebo před univerzitou Orientale hulili hašiš a trávu nebo si kupovali koks, nás financovali. Svobodu, svobodu, pryč s mocí, říkali, pryč s kapitalismem, a pak si kupovali tuny haše a koksu. Takže oni * Antonio Bassolino (1947) – italský levicový politik, nyní člen Demokratické strany, v letech 1993–2000 starosta Neapole, poté hejtman Kampánie (2000–2010).

141


28.10.12 22:00

si volili levici, ale my jsme pak použili jejich peníze na podporu našich kandidátů z pravýho středu.“

Ptám se ho, jestli se někdy setkal s politiky z levého stře-

du. „Ne, nikdy, ale jsem si jistej, že klany Mocciů a Licciardiů levej střed podporujou, protože to byli naši rivalové, a tak jsme mezi sebou a taky s nima pořád mluvili o tom, jak si rozdělíme politiky. Měli jsme na ně vztek, když vyhrála levice, protože to znamenalo, že pro ně bude víc kšeftů, víc zakázek, víc peněz, míň kontrol.“ A s politiky pravého středu se někdy setkal? „Jo, jasně, byl jsem celý roky aktivní ve Forza Italia a pak i v PdL. Setkal jsem se s jednou z nejvýznamnějších osobností PdL v Kampánii. Nemůžu ho jmenovat, protože je to vyšetřovací tajemství, ale vzpomínám si, že v březnu 2001, pár měsíců před volbama, se tenhle člověk, následovanej davama lidí, zastavil na Piazza della Libertà, pod mým domem. Koukal jsem se z balkonu a vychutnával si pohled na ten dav, co šel za ním (celý to bylo naše dílo, přinutili jsme lidi, aby provolávali jeho jméno), a tenhle politik dokonce nebral ohled ani na pořádkový síly, který mu dělaly ozbrojenej doprovod, a začal mě zdravit a posílal polibky do plenéru. Sešel jsem dolů, abych se s ním pozdravil, objali jsme se a políbili jako příbuzní, zatímco dav tu scénu nadšeně vítal. Tohle se mi líbilo, protože se nestyděl přijít k domu bosse požádat o hlasy a považoval mě za mocnýho muže, se kterým musí jednat. Moc dobře věděl, kdo jsem a co dělám. Už jsem seděl v lapáku, dva bratry mi zabili při masakru. Byl v mojí čtvrti, každej v Neapoli věděl, s kým má co do činění, když měl co do činění se mnou. Do kanceláře za mnou v tý době přišel taky jeden věhlasnej gynekolog, jedna z hvězd umělýho oplodnění v Itálii. Když chtěl kandidovat na starostu, přišel mi nabídnout sto padesát milionů lir výměnou za podporu. Nemoh jsem to přijmout, protože klan už měl vybranýho jinýho koně.“

142


28.10.12 22:00

Politici vědí, jak se odvděčit. Strategie záleží na tom, do jaké

míry se s klanem zapletli. Pokud jde o přímý kontakt, nenajde se zakázka, kterou by nedostaly spřátelené firmy. Pokud klan poskytl jen „vnější podporu“, politik se revanšuje radními v klíčových sektorech. Dále jsou i politici, kteří si musejí udržet odstup, a tudíž se omezují na to, aby zamezili sporům, vybudovali svobodné zóny nebo aby založili věčná staveniště a financovali tak klany, dali jim všimné. „Vždycky jsem měl přátelský vztahy s neapolskými politiky z pravýho středu. Přes deset let jsem měl dokonce povolenku pro zdravotně postižené díky tomu, že jsem aktivně podporoval PdL. V camorristickým žargonu jsme tý povolence říkali mongoloidka. S ní jsem si parkoval, kde si mi zlíbilo, a když byla ekologická neděle bez aut, jezdil jsem si po prázdný Neapoli. Nádhera.“

Vládne koksu, ovládá politiku v místních zastupitelstvech,

klan Di Lauro–Prestieri je čím dál bohatší, nachází nová investiční prostředí: počínaje Čínou, kde vstoupí na trh s padělky, po investice ve finančnictví. Problém byl peníze spravovat, prát, investovat. „Enzo, jeden ze synů Paola di Laura, to uměl s počítačem a vmžiku přemístil peníze z jedný strany na druhou. A jednou mě udivilo, když na jedný naší schůzi mluvili o tom, že koupí balík akcií Microsoftu. Měli svýho člověka ve Švýcarsku, Pietra Virgilia, a ten jim zařizoval styk s bankama. Bez švýcarskejch bank bysme vůbec nemohli existovat.“

Ale ve skutečnosti je právě vzestup příčinou pádu. Všechno

jako kdyby se změnilo, když se na ně upře celostátní pozornost, a k tomu dojde, jelikož boss Di Lauro je stále častěji na cestách mezi Švýcarskem, Španělskem, Ukrajinou a všechno, co se týká klanu, svěří synům. Ti seberou nezávislost územním šéfům, které jejich otec považoval za svobodné podnikatele. Synové jim vezmou kapitál a svobodu rozhodovat a přidělí jim plat. Dojde

143


28.10.12 22:00

k odštěpení. A vypukne zuřivá válka, masakr, ve kterém umírají i čtyři lidé denně. „Já to říkám pořád, neměli z nás bejt VIP, ale VIPL.“ „VIPL?“ ptám se, „co to je?“ „To L znamená Local.“ Very Important Person, Local! Důležité je být významnou osobou jen ve svém rajonu. „Nejvíc jste camorristům uškodil, když jste o nich psal, tím, jak jste je dostal moc na světlo. To byl malér. Když je člověk VIPL, ve Scampii může střílet, prodávat kokain, zastrašovat, vlastnit módní bar, mít ženský, co na něj koukaj, protože z něj jde strach, zkrátka je úspěšnej. Ale když mě ukážeš v přímým světle celý Itálii, je tu riziko, že celostátní známost mi poškodí místní věhlas, protože pro Itálii jsem zločinec a šmytec. Všeobecná pozornost uškodí mý pověsti, řekne se o mně, že jsem hrubián, že jedu ve špinavejch kšeftech, a to přinutí i soudní vyšetřovatele a policajty jednat rychle, a už mě nezachráněj žádný obálky.“

Prestieri se rozhodl spolupracovat, ale nemluví o sobě jako

o pentitovi, ale jako o vojákovi, který zradil své vojsko. „Ne, nejsem žádnej pentito, bylo by moc snadný takhle vymazat, co jsem udělal, dneska jsem jen špinavá uniforma camorry.“ Ale cítí tíhu toho, co udělal. „Smrt nevinnejch lidí, co má na triku moje skupina, nosím pořád v sobě. Hlavně jednu. Byl jeden kluk, kterej dělal potíže našim podnikatelům, vnucoval jim, koho mají přijmout, kradl jim cement. Měli jsme ho zabít, ale nevěděli jsme, jak se jmenuje. Jenom kde bydlí. Tak jeden z nás, co věděl, jak vypadá, hlídkuje u něj před domem se dvěma zabijákama. Měl si s obětí potřást rukou: to bylo znamení. Uteče hodina, nic, utečou dvě, nic, pak vyjde nějakej kluk, podá ruku našemu muži, na to ty dva zabijáci začnou okamžitě střílet, ale chlap řve: ‚Nunn’è iss, nunn’è iss, to není on!‘ Marně. Nejenom že umřel, ale všichni pak říkali, že ten kluk byl camorrista, protože camorra se nikdy nesplete. Jenom my jsme věděli, že s tím neměl nic společnýho.

144


28.10.12 22:00

My a jeho matka, která dokolečka opakovala, že její syn byl nevinnej. Nikdo v Neapoli jí neuvěřil. Já si dávám morální závazek toho kluka očistit, v příštích měsících, během procesů.“

Kdokoli vstoupí do zločinecké organizace, zná svůj osud. Vě-

zení a smrt. Ale Prestieri vězení nenávidí. Není to boss zvyklý žít v nějakém brlohu jako uprchlík, pořád schovaný, pořád zabarikádovaný. Je zvyklý si krásně žít. A pravděpodobně i to ho přinutí ke spolupráci se spravedlností. „Ve vězení je to děsně tvrdý. Hlavně v Itálii. Všichni jsme doufali, že nás budou držet ve Španělsku. Tam, když se ve vězení chováš slušně, můžeš mít jednou za měsíc ženskou, a jsou tam tělocvičny, aktivity. Když mi řekneš, deset let ve Španělsku, nebo pět v Poggioreale?, řeknu ti deset ve Španělsku.“ Tak jako věznici v Santa Marii Capua Vetere v Casertě postavily podniky Casalesanů, tak i věznici v Secondiglianu vystavěly podniky klanů ze Secondigliana. „Vzali nás tam na prohlídku, než stavbu předali. A my si dělali legraci. Číňane, tady bude tvý místo. Hubeňoure, na týhle cele už je tvý jméno. Navštívili jsme věznici, kde jsme měli všichni skončit. Odseděl jsem si víc jak deset let, a ani jedinkrát jsem si neustlal postel. Když je člověk boss italský mafie, ať ho pošlou do jakýhokoli vězení, vždycky se tam najde někdo, kdo mu ustele, uvaří, udělá mu nehty a oholí ho. Když člověk není nikdo, je to ve vězení tvrdý. Ale nakonec je v base mizerně každýmu a všichni se bojíme. Na vlastní oči jsem viděl Vallanzascu,* kterej byl mýtus právě díky tomu, že na Severu mafiány neznaj, jak div nelíbá ruce strážím. Chudáček, v base vedl naprosto zkurvenej život, byl úplně v područí stráží. A já jsem si říkal, tak tohle je ten legendární Vallanzasca, kterýho se všichni báli? Chlápek, co vyskočí * Renato Vallanzasca Costantini (1950) – legendární zločinec z Milána, v sedmdesátých letech se „proslavil“ řadou loupeží, únosů, vražd a útěků z vězení. Nyní si odpykává čtyřnásobné doživotí.

145


28.10.12 22:00

do pozoru s rukama za zády, hned jak se objeví bachař? Po deseti letech v base je člověk ve skutečnosti krotkej jako beránek, všichni se třeseme strachy, když slyšíme, že přijíždí GOM [vězeňská zásahová služba], protože když se ve vězení něco semele, přijdou vás zmlátit.“

Položím mu poslední otázku, je to ta, kterou v talk show

obvykle dávají bývalým zločincům. Se smíchem napodobím intonaci: „Co byste poradil chlapci, který se chce stát camorristou?“ I Prestieri se zasměje, ale s určitou hořkostí. „Já nemůžu nikoho nic učit. Důvodů, proč se člověk stane camorristou, je spousta, a bída je často jenom alibi. Mám svůj život, svoji tragédii, svoje pohromy, svoji rodinu, kterou musím chránit, svoje viny, co si musím odpykat. Mám radost jen z jedný věci, že moje děti jsou vysokoškoláci, vzdálený od světa zločinu, slušný lidi. To je jediná čistá věc v mým životě.“

146


28.10.12 22:00

Účetní kniha camorry

Recommend Documents