KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014-A-56
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka A1 Group, a.s. se sídlem Zborovská 18/37, 326 00 Plzeň Doudlevce, IČO 26344211, zast. JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, 301 00 Plzeň, vedeném na návrh věřitele ŠkoFIN, s.r.o. se sídlem Pekařská 6, 155 00 Praha 5, IČO 45805369, zast. JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 4, 110 00 Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 22302/2012-A-39 ze dne 26. února 2014, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 22302/2012-A-39 ze dne 26. února 2014 se v bodech I. až VIII. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 22302/2012-A-39 ze dne 26.2.2014 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka A1 Group, a.s. (dále jen dlužník), v bodě II. výroku ustanovil insolvenční správkyní Mgr. Moniku Cihelkovou a v bodě III. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech IV. až VIII. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí, a aby insolvenční správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, uložil dlužníku, aby bezodkladně kontaktoval insolvenční správkyni, poskytl jí při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost a zdržel se nakládání s majetkovou podstatou ve smyslu § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), insolvenční správkyni uložil včas předložit seznam přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka, s poučením o dalších jejích procesních povinnostech, a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku. V bodě IX. výroku soud uložil insolvenčnímu navrhovateli ŠkoFIN, s.r.o. (dále jen navrhovatel), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 13.9.2012 doručen navrhovatelův insolvenční návrh, který má náležitosti stanovené v § 103 IZ. Navrhovatel se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tvrzením, že má za dlužníkem splatnou pohledávku v celkové výši 20.557.172,- Kč z titulu předčasně ukončené smlouvy o poskytnutí úvěru a z předčasně ukončených smluv o finančním leasingu, jak jsou specifikovány v insolvenčním návrhu. Zároveň navrhovatel uvedl další věřitele dlužníka s tím, že i tyto jeho peněžité závazky jsou po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a dlužník je neplní déle než 3 měsíce. Podáními došlými soudu dne 17.9.2012 a 5.10.2012 byl insolvenční návrh doplněn upřesněním závazků dlužníka vůči dalším věřitelům.
2
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
Soud insolvenční návrh doručil dlužníku dne 2.10.2012 spolu s usnesením, jímž dlužníka vyzval k zaujetí stanoviska k návrhu a k předložení seznamu majetku, závazků a dalších listin dle § 104 odst. 1 IZ s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení k podanému návrhu nevyjádří, bude mít soud za to, že tomuto návrhu neodporuje. Dlužník ve vyjádření došlém soudu dne 11.10.2012 namítl, že insolvenční návrh nesplňuje zákonné požadavky, a dále pak ohledně „souboru movitých věcí dle příslušných kupních smluv“ uvedl, že tyto věci nabyl dříve, a to kupní smlouvou, uzavřenou s dřívějším vlastníkem společností AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. Poukázal též na to, že jeho aktiva přesahují jeho pasiva, a to zejména s přihlédnutím k jeho pohledávce za jmenovanou společností ve výši 23.294.240,- Kč, kterou vymáhá žalobou projednávanou pod sp. zn. 48 Cm 184/2012. „Z výčtu dalších věřitelů“ dlužník vznesl námitku pouze proti existenci svého závazku vůči ONEDESIGN, s.r.o. Navrhnul zamítnutí insolvenčního návrhu a nesouhlasil s rozhodnutím bez jednání. S vyjádřením předložil požadované seznamy majetku, závazků, pohledávek a zaměstnanců. Navrhovatel reagoval na vyjádření dlužníka podáními ze dne 19.10.2012 a 21.11.2012. Opětovně upřesnil seznam dalších věřitelů a dále poukázal na to, že ve zmíněném řízení sp. zn. 48 Cm 184/2012 namítla žalovaná společnost neplatnost odstoupení od kupních smluv, a že postoj dlužníka vykazuje rozpor spočívající v tom, že zásadní část pohledávky uplatňované proti AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. má představovat nárok dlužníka na vrácení kupní ceny za prodej souboru nemovitostí tvořících autosalon a autoservis v Tachově, ačkoli v předloženém seznamu současně řadí mezi aktiva i předmětné nemovitosti. Taková tvrzení vedle sebe nemohou obstát. Navrhovatel také namítl, že dlužníkem předložené seznamy nejsou úplné a „dlužník, jež podnik neprovozuje, resp. ukončil provoz v obou svých provozovnách, tj. v Tachově i Karlových Varech“. Při jednání konaném 23.4.2013 se soud zabýval úvěrovou smlouvou č. 755892 ze dne 19.9.2011 a smlouvami o finančním leasingu č. 756581, č. 756584, č. 756595, č. 756838, č. 756850, 756852, k nimž byly připojeny obchodní podmínky navrhovatele, splátkový kalendář a přehled přijatých a odchozích plateb, odstoupení od smluv s dokladem o doručení dlužníkovi a finančním vypořádání na základě předčasného ukončení smluv, k leasingovým smlouvám byl připojen též protokol o předání a převzetí movitých věcí. Oba účastníci označili za nesporné uzavření zmíněné úvěrové smlouvy i smluv leasingových, jakož i odstoupení navrhovatele od těchto smluv, včetně jeho doručení dlužníku. Ten si však vymínil, že není nespornou otázka platnosti smluv a nároků, které z nich navrhovatel vyčíslil, tedy úroků a smluvních pokut ze smlouvy úvěrové, přičemž namítl neplatnost smluv leasingových. Ohledně úvěrové smlouvy pak právní zástupce dlužníka po nahlédnutí do spisu výslovně uznal „relevantnost“ odkazu smlouvy na obchodní podmínky podepsané dlužníkem dne 19.9.2011 s tím, že pak akceptuje i zde uvedené články 8, 2, 1 ohledně odstoupení od smlouvy. Nerozporoval ani obsah odstoupení navrhovatele od úvěrové smlouvy datované dnem 5.6.2012 s tím, že upřesnit náleží jen „vyúčtování nároků s ohledem na účinnost odstoupení“; i bez toho ale prohlásil, že nezpochybňuje nárok navrhovatele z titulu vypořádání leasingové smlouvy v částce převyšující 14.000.000,- Kč. Při dalším jednání konaném dne 6.6.2013 bylo upřesněno datum doručení navrhovatelova odstoupení od úvěrové smlouvy, jímž je den 8.6.2012. Soud „v důkazu přečetl obsah článku II. smlouvy z 26.9.2011 a do spisu bylo založeno 6 leasingových smluv
3
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
k provedení důkazu, když mezi stranami bylo sporné, zda 26.9.2011 došlo dříve k uzavření smluv mezi prodávajícím AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. a kupujícím dlužníkem a teprve návazně, byť téhož data došlo k uzavření smluv mezi navrhovatelem a AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o., přičemž dlužník byl uveden pouze jako vedlejší účastník“. Při posledním jednání konaném dne 7.1.2014 pak „na základě správného data doručení projevu vůle o odstoupení, tedy dnem 8.6.2012“, došlo k upřesnění závazku ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 19.9.2011 jakožto částky 14.925.104,- Kč s poukazem na to, že při jednání konaném 23.4.2013 již dlužník nezpochybňoval pohledávku navrhovatele z tohoto titulu v částce převyšující 14 mil. Kč. Právní zástupce dlužníka také nezpochybnil mnohost věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti, jak jsou uvedeni v podáních navrhovatele, resp. v seznamech dlužníka, jediná výjimka se týká pohledávky věřitele ONEDESIGN, s.r.o. Obranou dlužníka pak zůstal jen argument, že pohledávky proti němu směřující by byl schopen uspokojit při úspěchu ve sporu vedeném proti AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. Za tohoto stavu nebylo třeba provádět další důkazy šesti leasingovými – kupními smlouvami na prodej souborů movitých věcí. Ze závěrečného návrhu dlužníka vyplynulo, že skutečně nezpochybňuje pohledávku navrhovatele z úvěrové smlouvy v upřesněné výši 14.925.104,- Kč ani své závazky vůči ostatním věřitelům uvedeným v insolvenčním návrhu (vyjma jediné). S odkazem na uplatněný nárok ve sporu vedeném pod sp. zn. 48 Cm 184/2012 právní zástupce dlužníka navrhl insolvenční návrh zamítnout. Právní zástupkyně navrhovatele poukázala na to, že dlužník nezpochybňuje navrhovatelovu pohledávku vyplývající z odstoupení od smlouvy o úvěru, ani mnohost věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti ve smyslu § 3 IZ. Má za irelevantní probíhající spor proti AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o., neboť žalovaná společnost dlužníkem uplatňovaný nárok neuznává a spor je na samém počátku. Jestliže navíc dlužník v seznamu svého majetku „uvádí zjištěné nemovitosti“ a současně též pohledávku z titulu vrácení kupní ceny (ač nebyla zaplacena), je zřejmé, že nemá jasno o relevantnosti svých argumentů. Navrhla proto, aby soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Soud prvního stupně uzavřel: „Na základě konstatování, že dlužník posléze nezpochybnil upřesněnou výši pohledávky navrhovatele ani mnohost věřitelů, dospěl soud k závěru, že je osvědčen stav úpadku dlužníka“. Ostatně specifikace přesné výše pohledávky navrhovatele není podmínkou projednání návrhu, neboť správná výše pohledávky vyplyne z přezkumného jednání. Nelze přitakat jeho argumentaci o uplatněné pohledávce vůči třetímu subjektu, neboť dlužník by mohl odvrátit stav úpadku pouze tím, že má k dispozici disponibilní prostředky k úhradě pohledávek navrhovatele a věřitelů. Nelze zohledňovat skutečnost, že dlužník se o, podle něho dostatečnou výši pohledávky za jiným subjektem teprve soudí. Výsledek sporu nelze odhadnout a především nelze čekat ani na pravomocné ukončení tohoto sporu. Za tohoto stavu, tedy v době rozhodování soudu, je nepochybně dán stav úpadku dlužníka a soud proto rozhodl jak shora uvedeno“. K odůvodnění dalších výroků souvisejících s rozhodnutím o úpadku soud odkázal na § 136 odst. 2 IZ s tím, že o povinnosti navrhovateli zaplatit soudní poplatek rozhodl podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích a podle položky 4 písm. c) Sazebníku
4
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
soudních poplatků. K tomu soud poznamenal, že „v návaznosti na rozhodnutí č.j. KSPL 56 INS 6328/2013, 3 VSPH 954/2013 – A – 34 má tuto povinnost zaplatit soudní poplatek každý z navrhovatelů samostatně“. Proti tomuto usnesení co do bodu I. výroku se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud změnil a insolvenční návrh zamítl. Namítal, že soud prvního stupně měl za osvědčený jeho úpadek, aniž by vzal v úvahu jeho tvrzení a důkazy o tom, že disponuje majetkem v hodnotě umožňující beze zbytku pohledávku navrhovatele uspokojit. Již ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu (A-7) dlužník tvrdil a prokazoval, že je vlastníkem pohledávky ve výši 23.994.240,- Kč s příslušenstvím vůči bonitnímu dlužníku, kterou uplatňuje u Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp.zn. 48 Cm 184/2012, eventuálně je vlastníkem podniku (závodu) – souhrnu věcí práv, hmotných a nehmotných složek podnikání sloužících k provozu značkového autoprodeje a autoopravny vozidel Škoda, Hyundai a Seat v provozovně Oldřichovská Tachov (vč. vozidel), přičemž hodnota tohoto podniku s plným vybavením a skladem značně převyšuje dlužníkovy závazky. Soud prvního stupně se vyslovil odmítavě k argumentu uvedenou pohledávkou dlužníka s tím, že stav úpadku může odvrátit jen dostatkem disponibilních finančních prostředků. Zjevně tak vůbec nevzal v úvahu, že dlužníkův tvrzený majetek není tvořen jen onou pohledávkou (podle něj nespornou), ale že i bez ní je tu dlužníkův podnik dostatečné hodnoty. K tomu poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 28185/2013-A-6, v němž se ve smyslu závěrů usnesením Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012 zdůrazňuje, že disponuje-li dlužník majetkem v takové hodnotě, která může beze zbytku uspokojit pohledávku navrhovatele, úpadkový stav dlužníka není dán a je povinností věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky v exekučním řízení. Jedině pokud by nebylo možno dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ IZ) a navrhovatel by to náležitě prokázal, bylo by možno dovozovat dlužníkův úpadek. Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozhodnutí sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013. Z toho podle dlužníka plyne, že i kdyby hypoteticky nemělo být přihlíženo k jeho pohledávce vůči společnosti AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. (původci jeho ekonomických obtíží), soud prvního stupně měl vzít v úvahu prokázaný rozsáhlý majetek dlužníka, jehož hodnota převyšuje pohledávku navrhovatele i dalších, ať již oprávněně či neoprávněně „odkázaných“ věřitelů. Proto měl vést navrhovatele (ve smyslu uvedených závěrů Nejvyššího soudu) k prokázání skutečnosti, že k jeho uspokojení z dlužníkova majetku by ve výkonu rozhodnutí dojít nemohlo. Nic takového však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Konečně dlužník dodal, že navrhovatel je současně úvěrovým věřitelem AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o., a že insolvenční návrh podal ve spojení s touto společností (dlužníkovým dlužníkem) nikoli proto, že by se nemohl svého tvrzeného práva domoci ve výkonu rozhodnutí (což také ani netvrdí), ale výhradně s úmyslem zamezit úspěšnému uplatnění práva proti uvedené společnosti, které by mohlo ovlivnit řádné plnění jejího úvěrového závazku vůči navrhovateli. V navrhovatelově postupu tak dlužník spatřuje zneužití insolvenčního řízení. Vrchní soud v Praze – aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.
5
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka - podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen. V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku. Vrchní soud v Praze již mnohokráte zdůraznil, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které
6
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění tohoto usnesení soud fakticky ponechal zcela stranou obsah 18stránkového insolvenčního návrhu, o němž uvedl pouze tolik, že je z hlediska náležitostí vymezených v § 103 IZ řádný, že v něm navrhovatel tvrdil svoje splatné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 20.557.172,- Kč z předčasně ukončené smlouvy o úvěru a předčasně ukončených smluv o finančním leasingu a že současně označil další věřitele, vůči nimž má mít dlužník pohledávky splatné déle než 30 dnů (resp. déle než 3 měsíce). Navrhovatelem uplatněné jednotlivé pohledávky ani jím označené další věřitele dlužníka a jejich tvrzené pohledávky však soud nikterak nespecifikoval. Procesní stanovisko dlužníka, repliky navrhovatele a výsledky 3 ve věci konaných jednání pak reprodukoval kusým a místy prakticky nesrozumitelným způsobem. O obsahu dlužníkem předložených seznamů majetku, závazků a zaměstnanců nic neuvedl, navrhovatelovy výhrady stran skutečné skladby dlužníkova majetku nijak nehodnotil a žádné své poznatky v tom směru neprezentoval. Soud se fakticky soustředil na jedinou konkrétní skutečnost, a sice že dlužník nakonec nezpochybňoval pohledávku navrhovatele z úvěrové smlouvy ve výši 14.925.104,- Kč (již ovšem soud nejprve prezentoval jako nárok z vypořádání leasingové smlouvy). Nevyslovil však, zda prostřednictvím této pohledávky navrhovatel osvědčil svoji aktivní legitimaci (která je základním předpokladem úspěchu jeho insolvenčního návrhu ve smyslu § 105 IZ), když v tom směru ani neuvedl své náležité zjištění, totiž o tom, zda tato pohledávka je již splatná (a odkdy) a z jakých zjištění takový závěr vyplývá (zda se její splatnost má odvíjet od doručení navrhovatelova zmíněného odstoupení od úvěrové smlouvy, jehož obsah ostatně také nijak neozřejmil, nebo od jiného data). Zcela bez odůvodnění pak soud ponechal svůj závěr o osvědčení úpadku dlužníka, když dokonce nevysvětlil ani to, zda má za osvědčený jeho úpadek ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ (popř. ve spojení s některou z domněnek platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 IZ), nebo ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ. Osvědčení dlužníkova úpadku postavil jen na nesporné pohledávce navrhovatele (bez vyjádření k její splatnosti) a na tom, že dlužník „nezpochybnil mnohost svých věřitelů“, totiž svých závazků vůči dalším věřitelům uvedeným v insolvenčním návrhu (vyjma jediného), o kterých ovšem – jak již řečeno – vůbec nic neuvedl. Soud tedy nespecifikoval, které konkrétní pohledávky dalších věřitelů dlužníka má za prokázané (o které další věřitele se jedná, jaký je důvod a výše jejich pohledávek a kdy nastala jejich splatnost). Bez takových zjištění o existenci vícerých věřitelů s peněžitými pohledávkami za dlužníkem, která je pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách, je samozřejmě vyloučeno zkoumat, zda dlužník vykazuje i ostatní zákonné znaky úpadku insolvencí (pro nějž jsou rozhodné zjištěné pohledávky vícerých věřitelů splatné více než 30 dnů a dlužníkova schopnost jejich úhrady) nebo předlužením (pro něž je rozhodné porovnání všech, i nesplatných pohledávek vícerých věřitelů dlužníka s hodnotou jeho majetku, s přihlédnutím k případným budoucím výnosům z majetku dlužníka nebo provozu jeho podniku). Tyto další podmínky úpadku soud prvního stupně rovněž nikterak neřešil. K věci dodal pouze tolik, že dlužník by mohl „odvrátit stav úpadku“, jen pokud má k dispozici disponibilní finanční prostředky postačující k úhradě pohledávek navrhovatele a věřitelů, a že v tom směru nemá významu dlužníkem tvrzená (soudně uplatněná)
7
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
pohledávka vůči AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. ve výši 23.294.240,- Kč, když řízení o ní teprve probíhá. Ostatní tvrzený dlužníkův majetek ponechal stranou. Soud prvního stupně tedy pro závěr o úpadku dlužníka zjevně nepovažoval za významný stav jeho majetkových aktiv, ačkoli taková skutečnost je zásadně rozhodná nejen z hlediska úpadku ve formě předlužení, ale může být právně významná i z hlediska naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013 (shrnuje přitom závěry svých usnesení uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - sen.zn. 29 NSČR 10/2009 ze dne 2.12.2010, R 80/2011, sen.zn. 29 NSČR 23/2011 ze dne 30.11.2011, R 43/2012, sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012, R 83/2012), schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka přitom není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Uvedené - jak plyne z citované judikatury - platí i v případě, kdy je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti platit své splatné závazky, a kdy tak na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní ohledně skutečností, že k úhradě svých splatných závazků je schopen. Nejvyšší soud v cit. usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013 zdůraznil, že insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Jakkoli z napadeného usnesení pro nedostatek důvodů nelze seznat, zda soud dlužníku přičítal úpadek insolvencí nebo předlužením, je z uvedeného zřejmé, že také pro zkoumání úpadku ve formě insolvence má z hlediska naplnění podmínky platební neschopnosti (dle § 3 odst. 1 a 2 IZ) význam i jiný než finanční majetek dlužníka, resp. to, zda je takový majetek dlužník schopen využít k úhradě pohledávek věřitelů, které byly v insolvenčním řízení jako pohledávky splatné déle než 30 dnů zjištěny. Pokud tedy dlužník argumentem o hodnotě veškerého svého majetku (spočívajícího nikoli jen ve zmíněné soudně uplatněné pohledávce), již v řízení před soudem prvního stupně vskutku uplatnil, hodlal čelit tvrzením o svém úpadku ve formě insolvence, pak to nebyla obrana právně bezvýznamná (již by soud mohl bez dalšího ponechat stranou, jak učinil), ale
8
KSPL 27 INS 22302/2012 3 VSPH 1109/2014
naopak to byla obrana, jíž se úpadku insolvencí relevantně bránit lze. O tom je insolvenční soud dokonce povinen dlužníka (ve smyslu publikované judikatury Nejvyššího soudu) poučit, což se ale v dané věci – jak patrno z ostatního obsahu spisu – nestalo. Samozřejmým předpokladem úspěchu takové dlužníkovy procesní obrany (o čemž má být soudem rovněž poučen) je ovšem to, že předložil řádné seznamy svého majetku a závazků a náležitě doložil současnou obvyklou (tržní) hodnotu svého vykázaného majetku a jeho zpeněžitelnost (což zpravidla není možné bez příslušného znaleckého ocenění). Soud prvního stupně ale v dané věci – při svém nedůsledném a neúplném právním náhledu na zkoumání podmínek úpadku – neřešil, zda dlužníkem předložené seznamy (jak zmínil v odůvodnění) vskutku vykazují nedostatky, na které navrhovatel poukazoval, totiž že podstatná část dlužníkem tvrzené (soudně uplatněné) pohledávky proti AUTOCENTRUM JAN ŠMUCLER, s.r.o. má představovat jeho nárok na vrácení kupní ceny za prodej souboru nemovitostí tvořících autosalon a autoservis v Tachově (po dlužníkově odstoupení od kupní smlouvy), ačkoli v předloženém seznamu tuto pohledávku neuvedl a naopak vykázal jako svůj majetek (také) předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně dlužníka k vysvětlení tohoto rozporu nevedl a protože podle všeho (ovšem nesprávně) považoval seznam majetku a jeho obsah za bezvýznamný pro rozhodnutí o věci, ponechal bez povšimnutí, že dlužníkem předložené seznamy majetku a závazků ani nejsou opatřeny prohlášením o jejich správnosti a úplnosti a postrádají i další náležitosti stanovené v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Z toho ale nebylo možno vůči dlužníku vyvozovat nepříznivé procesní následky, a to nejen pro jistou nepřehlednost pokynů ke zpracování seznamů, s nimiž soud usnesením A-6 dlužníka k jejich předložení dle § 128 odst. 3 IZ vyzval, ale navíc soud dlužníka nepoučil o důsledcích nesplnění této jeho procesní povinnosti jak ve smyslu případné domněnky jeho platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. d) IZ, tak i z hlediska možné dlužníkovy obrany využitelností jeho majetku k úhradě splatných pohledávek věřitelů, kterou lze stavět jedině na seznamech formálně řádných a věrohodných. K náležitému uplatnění takové procesní obrany však soud svým popsaným nesprávným postupem dlužníku příležitost nedal, a tím navíc zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozhodnutí o úpadku pod bodem I. výroku, jakož i v souvisejících bodech II. až VIII. výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poučení:
Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.
V Praze dne 17. června 2014 Mgr. Ivana Mlejnková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová
