KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014-A-66
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Ivety Černé, nar. 29.7.1965, bytem Polní 289, 252 29 Lety, vedené k návrhu věřitele a) Matco, s.r.o. se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, IČO 26425033, zast. Mgr. Petrem Budzińským, advokátem se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, b) České spořitelny, a.s. se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČO 45244782, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 21769/2013-A-39 ze dne 18. března 2014, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 21769/2013A-39 ze dne 18. března 2014 se
zr u š u j e
a věc se
vr a c í
soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze v insolvenční věci dlužnice Ivety Černé (dále jen dlužnice), zahájeném na základě insolvenčního návrhu věřitele Matco, s.r.o. (dále jen navrhovatel), usnesením č.j. KSPH 42 INS 21769/2013-A-39 ze dne 18.3.2014 bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh tohoto navrhovatele (tehdy jediného insolvenčního navrhovatele) a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že mu dne 6.8.2013 došel insolvenční návrh navrhovatele, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužnice a prohlášení konkursu na její majetek. Usnesení ze dne 15.8.2013, jímž soud prvního stupně insolvenční návrh odmítl, Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 3.12.2013 změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Na to soud – cituje § 105 a § 143 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) – uvedl, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení o tom, že navrhovatel podal žalobu na prodej zastavené nemovitosti, kterou byla zajištěna jeho pohledávka, a že řízení o soudním prodeji zástavy je vedeno u Okresního soudu Praha – západ pod č.j. 13 C 77/2009. V rámci tohoto řízení již bylo vydáno usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy. Dále navrhovatel v insolvenčním návrhu uvedl, že je vedeno řízení o zaplacení jeho pohledávky u Okresního soudu Praha - západ pod
2
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
č.j. 10 C 594/2004, a že mu dlužnice dosud ničeho nezaplatila. Splatnost své pohledávky za dlužnicí dokládal přihláškou, jejíž součástí je jednak Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a o podmínkách výkonu zástavního práva zástavním věřitelem uzavřená dne 7.4.1998 s předchůdcem dlužnice - Karlem Kosem a jeho ženou Ludmilou Kosovou, a dále Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená týmiž osobami dne 27.3.1997. Ze skutečností uvedených v insolvenčním návrhu „se soud dověděl, že obě smlouvy byl předmětem dědického řízení a na dlužnici měly přejít na základě usnesení o dědictví č.j. D 558/2000, které nabylo právní moci dne 6.8.2009.“ Navrhovatel dále tvrdil, že pohledávka mu byla postoupena Konsolidační agenturou smlouvou o postoupení pohledávek č. ČKA 106 P 0011 4901033 ze dne 2.5.2007. Dlužnice se v průběhu řízení vyjádřil tak, že pohledávka, jež měla být navrhovateli postoupena Konsolidační agenturou na základě smlouvy ze dne 2.5.2007, je (co do své existence) předmětem řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu – západ pod č.j. 10 C 594/2004, které je v současné době přerušeno. Soud pokračoval, že za účelem osvědčení úpadku dlužnice konal dne 28.2.2014 jednání. Na něm navrhovatel co do skutkových tvrzení opravňujících jej k podání insolvenčního návrhu odkázal na jeho písemné vyhotovení a uvedl, že dlužnice má několik dalších věřitelů, konkrétně Finanční úřad pro Prahu 5, Abasto.trans, s.r.o., Casper consumer finance a Raiffeisen bank, a.s.; údaje o těchto věřitelích dlužnice zjistil z veřejně přístupné části katastru nemovitostí – LV č. 762. Dlužnice na jednání odkázala na svá předchozí písemná vyjádření a doplnila, že navrhovatelem uvedení věřitelé vůči ní pohledávku nemají. Na to soud prvního stupně konstatoval, že z navrhovatelových skutkových tvrzení a důkazů, jež přiložil k přihlášce své pohledávky, a ve světle skutečností zjištěných v průběhu dosavadního řízení, nelze učinit závěr o tom, že má za dlužnicí splatnou pohledávku, když samotná její existence je předmětem neskončeného civilního řízení. K tomu citoval z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Ko 133/2001, vztahujícího se ovšem k úpravě zrušeného zákona o konkursu a vyrovnání, a dále – cituje z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 2 VSPH 284/2008 pasáž týkající se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele věřitel co základního předpokladu úspěchu jeho insolvenčního návrhu – uzavřel, že se navrhovateli nepodařilo doložit pohledávku za dlužnicí. Protože mu tak nesvědčí legitimace k podání insolvenčního návrhu, jak požaduje § 105 IZ, soud jeho insolvenční návrh zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že procesně úspěšné dlužnici žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužnice a na její majetek se prohlašuje konkurs, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně je přesvědčen o tom, že tvrzeními doloženými listinnými důkazy byla v průběhu řízení existence jeho pohledávky za dlužnicí jednoznačně prokázána. Existenci této splatné pohledávky
3
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
ostatně několikrát uznala i sama dlužnice, a to při jednání o způsobu řešení této pohledávky konaném dne 26.5.2005 v sídle České konsolidační agentury (dále jen ČKA) co právního předchůdce věřitele navrhovatele, kdy dlužnice tuto pohledávku, která byla ČKA postoupena Českou spořitelnou, a.s., uznala ke dni 30.6.2002 v částce 5.301.315,06 Kč (jistina do splatnosti 2.912.606,- Kč a po splatnosti 1.802.439,38 Kč, úroky po splatnosti 584.409,68 Kč a poplatky 1.860,- Kč). Záznam z tohoto jednání navrhovatel předložil soudu při jednání konaném dne 28.2.2014. Stejně tak je ve spise založena smlouva o postoupení pohledávky č. RF00006502 ze dne 30.6.2002 ve znění dodatku č. 1 obsahující přesné vyčíslení pohledávky včetně příslušenství k tomuto dni, jakož i žádost o řešení pohledávky mimosoudní cestou ze dne 4.10.2009, ve které dlužnice evidentně uznala jistinu, dokonce nabízela uhradit částku 7.000.000,- Kč, a také protokol o jednání konaném ve věci sp. zn. 10 C 594/2004 dne 21.10.2010, kdy dlužnice uznala celou pohledávku včetně úroků s tím, že je ochotna uhradit pouze jistinu, nikoli však úroky za několik let. K tomu navrhovatel dodal, že dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka však již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z § 470 občanského zákoníku. Konkrétní datum splatnosti pohledávky přitom vyplývá z textu insolvenčního návrhu, v němž se uvádí: „Karel Kos se zavázal poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 97.087,- Kč splatnými vždy k 20. dni každého měsíce s tím, že poslední splátka ve výši 97.083,- Kč měla být zaplacena nejpozději ke dni 20.12.2004. Úroková sazba byla sjednána ve výši 3,00% p.a. nad základní úrokovou sazbu České spořitelny, a.s., která ke dni uzavření smlouvy činila 12,60% p.a. Pro případ prodlení se splácení jistiny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% p.a. z jistiny po splatnosti. Součástí úvěrové smlouvy byly Obecné úvěrové podmínky číslo X/1996. Dne 18.7.1997 byl k uvedené úvěrové smlouvě uzavřen Dodatek č. 1, kterým byl doplněn článek č. I Úvěrové smlouvy. Karel Kos poskytnutý úvěr řádně splácel do svého úmrtí dne 14. 6. 2000." Z uvedeného je zřejmé, že úvěr měl být splacen nejpozději do 20.12.2004 a od následujícího dne je pohledávka po splatnosti celá a měla být také uhrazena. Navrhovatel upozornil, že v předchozím insolvenčním řízení dlužnice vedeném pod sp. zn. KSPH 42 INS 19665/2012 svoji pohledávku řádně vylíčil, jeho insolvenčního návrh byl v tomto řízení byl odmítnut pouze pro absenci tvrzení o výši a splatnosti pohledávek dalších označených věřitelů dlužnice. Nepravdivá jsou podle navrhovatele tvrzení dlužnice, že soudní řízení sp. zn. 10 C 594/2004 je Okresního soudu pro Prahu - západ vedeno ohledně samotné existence pohledávky. Toto řízení je vedeno na základě žaloby o zaplacení předmětné pohledávky, kterou podal navrhovatelův právního předchůdce (ČKA) dne 21.6.2004 proti zákonným dědicům Karla Kose zemřelého dne 14.6.2000 z toho důvodu, že hrozilo postupné promlčování jednotlivých nároků, neboť podání přihlášky pohledávky do dědického řízení nestaví promlčecí dobu (zde čtyřletou). Ke dni postoupení pohledávky (30.6.2002) činila dlužná jistina po splatnosti celkem
4
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
1.802.439,38 Kč a byla tvořena 18 dlužnými splátkami po 97.087,- Kč, které se staly splatnými v období od 20.1.2001 do 20.6.2002, a dlužnou splátkou ve výši 54.873,- Kč, která se stala splatnou 20.12.2000. Podání žaloby proti dědicům tudíž – jak navrhovatel soudu opakovaně zdůrazňoval – mělo pouze procesně ochranný účel (zabránění promlčení pohledávky), když samotná existence pohledávky nebyla sporná. Soud prvního stupně ale - aniž by si tvrzení dlužnice jakkoli ověřil - učinil závěr, že s ohledem na probíhající soudní řízení o dané pohledávce navrhovatel existenci této své pohledávky za dlužnicí nedoložil. O procesně ochranné funkci žaloby o zaplacení přitom svědčí i pravomocné usnesení č.j. 13 C 77/2009-106 vydané Okresním soudem pro Prahu - západ, potvrzené usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5.10.2010 č.j. 21 Co 371/2010139, kterým byl nařízen prodej zástavy - rodinného domu a pozemku zapsaných na LV č. 492 pro k.ú. a obec Řevnice, jakož i budovy a pozemků zapsaných na LV č. 762 pro k.ú. Lety, obec Lety u Dobřichovic, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 6.422.701,43 Kč s úrokem 1.461.144,40 Kč a ve výši 9,3 % ročně z částky 4.715.045,38 Kč od 18.2.2008 do zaplacení, se smluvní pokutou 4.785.138,337 Kč a 20% smluvní pokutou ročně z částky 4.715.045,38 Kč od 2.9.2009 do zaplacení. Nařízení prodeje zástavy bylo založeno na zjištění soudu, že usnesením Okresního soudu Praha - západ č.j. D 558/2000-74 bylo vypořádáno společné jmění zůstavitele Karla Kose a Ludmily Kosové a byla jím schválena dohoda dědiců, na základě které získala L. Kosová 2/3 majetku náležejícího do dědictví a dlužnice 1/3, a že zástavní věřitel doložil existenci pohledávky ve výši 4.715.045,38 Kč s příslušenstvím a označil zástavní právo k zástavě i toho, kdo je zástavním dlužníkem. Výše a splatnost dané pohledávky tak byla nepochybně určena pravomocným soudním rozhodnutím, na jehož základě nyní probíhá exekuce nařízená usnesením Okresního soudu Praha západ č.j. 16 EXE 5713/2011-22 (ve znění jeho usnesení na č.l. 160). Navrhovatel tudíž v řízení prokázal, že on a alespoň jedna další osoba mají vůči dlužnici splatnou pohledávku. K prokázání své vlastní pohledávky, která je vykonatelná, předložil (v rámci přihlášky) takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o existenci a splatnosti této pohledávky, a tedy i jeho aktivní legitimaci spolehlivě učinit. Soudu prvního stupně proto nic nebránilo, aby podle § 128 odst. 3 IZ uložil dlužnici povinnost předložit seznamy dle § 104 odst. 1 IZ a aby si tvrzené skutečnosti ověřil. Majetek dlužnice (zejména zmíněný nemovitý) je přitom plně postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dlužnice ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Obsáhle polemizovala s jednotlivými navrhovatelovými argumenty, jež snesl na podporu tvrzení o své prokázané pohledávce za dlužnicí, a vysvětlovala, proč považuje za protiprávní, nemorální a šikanózní postup navrhovatele, který vůči ní zahájil exekuci, podal opakovaně insolvenční návrh a snaží se ji uvrhnout do úpadku, když nevyhověla jeho požadavku uhradit mimosoudně 20 mil. Kč. Je přesvědčena o tom, že navrhovatel usiluje o získání výše uvedených nemovitostí za každou cenu. K tomu dlužnice zejména zdůrazňovala, že kvůli průtahům v dědickém řízení po jejím zemřelém otci Karlu Klosovi (trvajícím téměř 11,5 roku), nesoucím s sebou nárůst úroků, podala proti Ministerstvu spravedlnosti žalobu na náhradu škody, že jí i pozůstalé matce byla před
5
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
ukončením dědického řízení na jednání s ČKA konaném dne 26.5.2005 předestřena jen zlomková cena pohledávky z úvěru po zůstaviteli (976.544,- Kč), že samo usnesení o dědictví není exekučním titulem a že je přitom sporná platnost postoupení předmětné pohledávky z původního věřitele České spořitelny, a.s. na ČKA a poté na navrhovatele (takže je sporná osoba věřitele), což má být řešeno v nalézací řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 10 C 594/2004. Toto řízení ale navrhovatel v roce 2009 přerušil a podal u téhož soudu návrh na nařízení prodeje zástavy (řízení sp. zn. 13 C 77/2009), kdy ovšem následné vyhovující usnesení bylo vydáno podle § 200y o.s.ř. a jako takové neřešilo výši pohledávky. Navíc byl podán návrh na obnovu tohoto řízení (když mimo jiné vyšly najevo skutečnosti zpochybňující nabytí pohledávky navrhovatelem), a tudíž lze očekávat zastavení exekučního řízení sp. zn. 16 EXE 5713/2011, pokud k tomu nedojde již z toho důvodu, že toto exekuční řízení bylo soudci odejmuto pro podjatost a v exekučním návrhu na prodej zástavy je uvedena nesprávná výše pohledávky. Tvrzená pohledávka navrhovatele (otázka zděděného zůstatku z úvěru a osoby věřitele) je řešena uvedeném soudní řízení sp. zn. 10 C 594/2004, které nyní pokračuje a dosud nebylo skončeno, jelikož navrhovatel v něm zatím nepředložil soudem požadované důkazy. Insolvenčnímu soudu nepřísluší řešit otázky, které jsou předmětem uvedeného probíhajícího nalézacího řízení, a insolvenční návrh je proto nedůvodný. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. d) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu. Z § 97 odst. 1 a 5 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203. Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka dle § 3 IZ . Z uvedeného právní úpravy vyplývá, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 5 a § 105 IZ). Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Teprve pokud navrhovatel toto svoji věcnou legitimaci prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Zatímco při zkoumání
6
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
dlužníkova úpadku soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele – věřitele se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Přitom však insolvenční soud – jal dovolací soud zdůraznil – ve svém rozhodnutí, jímž zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát. Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele (jako rozhodnutí ve věci samé) musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál. Soud reprodukoval obsah insolvenčního návrhu navrhovatele natolik neúplným a nesrozumitelným způsobem, že se z něj právní důvod vzniku, výše a splatnost navrhovatelem uplatňované pohledávky, již měl nabýt postoupením od ČKA a na níž staví svoji aktivní legitimaci, vůbec nepodává. Kdyby navrhovatel
7
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
nabídl stran své pohledávky za dlužnicí jen taková tvrzení, která soud v napadeném usnesení popsal, musel by být jeho insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností, ze kterých vyplývá jeho oprávnění k podání insolvenčního návrhu (§ 103 odst. 2 IZ). Soud přitom neuvedl ničeho ani o argumentaci navrhovatele a oponentuře dlužnice, předestřené v jejich následných četných písemných podáních a při jednání konaném dne 28.2.2014, ani o tom, jaké důkazy ke svým skutkovým tvrzením navrhli, jaká zjištění na jejich podkladě učinil a jak je právně hodnotil. Takto soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení neidentifikoval žádné rozhodné skutečnosti, které jsou z hlediska existence, výše či splatnosti navrhovatele uplatňované pohledávky mezi stranami sporné. Co do svého závěru o nedoložení navrhovatelovy pohledávky za dlužnicí bez dalšího odkázal na „skutečnosti zjištěné v dosavadním průběhu řízení“, aniž by jakkoli ozřejmil, o jaké skutečnosti se jedná, na jakém podkladu byly zjištěny a jaký mají význam z hlediska doložení navrhovatelovy aktivní legitimace. Konkrétně soud poukázal toliko na neskončené (přerušené) nalézací řízení, v němž navrhovatel vůči dlužnici uplatňuje zaplacení předmětné (ovšem blíže neidentifikované) pohledávky za dlužnicí. Taková okolnost však sama osobě není dostatečným podkladem pro závěr, že navrhovatel pohledávku za dlužnicí nedoložil, ledaže by obecný soud v uvedeném sporném řízení zamítl (byť dosud nepravomocně) žalobu, kterou se navrhovatel domáhal po dlužnici zaplacení své pohledávky (viz judikaturu Nejvyššího soudu shrnutou v jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 18/2011 ze dne 26.6.2012), což se ale v dané věci nestalo. Soud prvního stupně přitom svůj závěr o nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace nevedl ani ve smyslu závěrů R 14/2011, neboť - jak již řečeno – nevymezil žádné rozhodné sporné skutečnosti, na nichž závěr o existenci splatné pohledávky navrhovatele za dlužnice závisí, ani neoznačil věcně opodstatněné důkazy, které by k prokázání takových skutečností musely být provedeny a jejichž provedení by ovšem zjevně přesahovalo rámec insolvenčního řízení, který je ke zkoumání aktivní legitimace navrhovatele určen. Pro rozhodnutí o odvolání je nicméně podstatná také skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení byl soudu prvního stupně (dne 6.6.2014) doručen insolvenční návrh věřitele České spořitelny, a.s. (A-55), který současně podal přihlášku své pohledávky (P8). Tento věřitel, domáhaje se rozhodnutí o úpadku dlužnice, v návrhu vylíčil vzniku svých pohledávek za dlužnicí z titulu poskytnutých nesplacených úvěrů, jež podle jeho tvrzení ke dni podání návrhu činily (vč. příslušenství) celkem 2.113.687,53 Kč a 2.439.017,99 Kč, jsou splatné dokonce déle než 3 měsíce (od 23.7.2012 a 29.6.2011) a jsou zajištěny zástavním právem zřízeným k nemovitostem zapsaným na LV č. 588 pro k.ú. zadní Třebáň a na LV č. 1165 pro k.ú. Lety u Dobřichovic. K prokázání těchto svých tvrzení věřitel označil a předložil řadu listinných důkazů. Současně tvrdil, že dalším věřitelem dlužnice s pohledávkou splatnou déle než 3 měsíce je TOTAL ČESKÁ REPUBLIKA, s.r.o., přičemž specifikoval její pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení (P7) se splatností od 19.9.2008. Uzavřel, že z uvedeného je zřejmá existence vícerých věřitelů dlužnice s pohledávkami splatnými nikoli jen 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), ale dokonce déle než 3 měsíce, čímž je dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ nastolena vyvratitelná domněnka platební neschopnosti dlužnice co třetí podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ.
8
KSPH 42 INS 21769/2013 3 VSPH 1044/2014
Z uvedeného plyne, že po vydání napadeného usnesení, jímž soud rozhodl o insolvenčním návrhu navrhovatele jinak než rozhodnutím o úpadku (jeho zamítnutím), a jež dosud nenabylo právní moci, podle § 107 odst. 1 IZ k danému insolvenčnímu řízení zahájenému k návrhu původního navrhovatele přistoupil jako další insolvenční navrhovatel věřitel Česká spořitelna, a.s. (navrhovatel b). Jeho insolvenční návrh (opatřený povinnou přílohou dle § 105 IZ – přihláškou pohledávky) je přitom i co do jeho obsahových náležitostí vymezených v § 103 odst. 1 a 2 IZ právně perfektní, když v něm navrhovatel b) nabídl dostatečná skutková tvrzení, která – budou-li shledána pravdivými – umožňují přijmout závěr o existenci jeho splatné pohledávky za dlužnicí (o jeho aktivní legitimaci) i o tom, že se dlužnice nachází v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 ve spojení s odstavcem 2 písm. b) IZ. Jakkoli pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení daný v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 IZ), stává se tímto okamžikem jeho účastníkem se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli, a jeho insolvenční návrh se stává spolu s dosavadním návrhem procesním podkladem zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se nyní společně s původním navrhovatelem v daném (dosud neskončeném) insolvenčním řízení domáhá. K takovému zkoumání soud přistoupí v případě splnění prvotního předpokladu úspěchu insolvenčních návrhů, jenž spočívá v osvědčení existence splatné pohledávky vůči dlužnici svědčící alespoň jednomu z insolvenčních navrhovatelů. To znamená, že pokud aktivní legitimaci původního navrhovatele nebo přistoupivšího navrhovatele (jehož návrh nebyl dosud projednáván) bude možno považovat za doloženou, bude nutno zjišťovat na podkladě obou návrhů i tvrzený úpadek dlužnice, jímž se soud prvního stupně s ohledem na závěr o neosvědčení aktivní legitimace původního navrhovatele dosud věcně nezabýval. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poučení:
Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.
V Praze dne 1. prosince 2014 Mgr. Ivana M l e j n k o v á , v. r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková
