Už nemohu léčit do pekla a zpět
George Capre
Úvod Výpověď běžného člověka, začínajícího léčitele… Dobrý den. V této knize bych se s Vámi rád podělil o mnou prožité chvíle, kdy jsem bojoval s černou magií. Budu se zde snažit popsat boje, které trvaly šest měsíců, kdy jsem neměl ani pět minut, kdy bych neslyšel černého mága ve své hlavě, který mne napadal pomocí telepatie, působil na mne černou magií a energií na mé čakry, aby mi je otevřel a pak zase se snažil, mi je natrvalo uzavřít. Snažil se mne hypnotizovat, ale také mi často vyhrožoval smrtí. Zde se Vám budu snažit nenásilnou, klidnou formou, spíše s láskou vylíčit lehčí i těžší chvíle, které jsem musel zažívat při jeho působení, kdy se ze mne snažil udělat schizofrenního člověka, pacienta psychiatrických léčeben, člověka už na věky nemocného a upoutaného na léky, které jak asi víte, schizofrenii pouze zmírňují, leč nemají moc tuto nemoc dočista vyléčit. Někde v mozku začne probíhat chemická reakce, která nejde zastavit, pouze omezit a snad dočasně stabilizovat léky, které tuto chemickou reakci vyvažují. Některé vzpomínky se Vám budu snažit alespoň trochu vylíčit a popsat, i když je to pro mne i s odstupem času těžší. Možná se někomu z Vás bude zdát něco přehnané, či neúplné, nebo dokonce mírné, a že to není tak strašné, ale těch šest měsíců, které se Vám budu snažit popsat a vylíčit jak se co událo, mi už asi navždy utkvělo v mysli. Ten černý mág mi vešel do mysli pomocí telepatie na šest měsíců a byl se mnou pořád, dokonce, i když jsem šel na záchod, nebo do sprchy, abych nemohl udělat případné opatření a někoho kontaktovat, když mne nebude chviličku hlídat. Byl se mnou na záchodě, u snídaně, v obchodě, když jsem usínal i když jsem se probouzel, a za těch šest měsíců mi ani na pět minut nedal čas na vydechnutí a odpočinek, kdy bych nikoho, myslím tím jeho neslyšel a nemusel se ničemu bránit, nebo nějakým způsobem odrážet jeho nejrůznější útoky.
Obsah •
Začátky
•
Poklad a nápis v pěně kávy
•
Buddhističtí mniši
•
Opětovná četba
•
Volání kamaráda
•
Léčení mamky
•
Mrtvé skrze zrcadlo
•
Království a práce
•
Zasvěcení – očista
•
Ztráta schopností
•
Zjištění útočníka
•
Léčitel – pytel na receptoru
•
Noční boj pomocí energie
•
Druhý den
•
Erotika
•
Zjištění kde stojí duch
•
Vytažení energie z rukou
•
Boj pěstmi s Indem Kirim
•
Boj s celým kmenem
•
Mlčení a jeho nevědomost
•
Odraz zrcadlem
•
Zavírání maker
•
Chtění vědomostí jak co dělám
•
Posílení sebe sama
•
Dání obrázku Mickey Mause
•
Obrana ve spaní -kuji kari
•
Boj v mé hlavě
•
Zrcadlová bedna
•
Jsem propustný
•
Noční boj s modlitbou
•
Stodola
•
Představa zrůdných žen
•
Cesta do Pluraktória
•
Přesvědčování
•
Česneková topinka
•
Chci telefon na Hypnologie
•
Energii z maker a obličeje
•
Představa na sebevraždu
•
Spojení díky souseda
•
Terorizování šest měsíců
•
POZNATKY
Začátky Jako každý budoucí léčitel, a každý člověk, který se zajímá, či zajímal o léčitelství, jsem i já přečetl pár knih o léčení, o energii a samozřejmě i o čakrách, které k léčitelství potřebujete. Četl jsem o kontrole mysli, o tvůrčí představivosti jak funguje, četl jsem i něco o ninjutsu a buddhismu, až se mi do rukou dostala jedna kniha, která tohle vše obsahovala a byla psaná jako učebnice. Můžu říci, že mne tato kniha mnohé naučila, objasnila, a můj život trochu změnila. Začal jsem tedy podle této knihy, a podle kapitol rozvíjet své schopnosti i své čakry, a mohu říct, že se mi docela dařilo. Dělal jsem vše tak, jak to v ní bylo psáno, a těšil se krok za krokem z úspěchu. Pročítal jsem knihu a hltal každé slovo, prozkoušel jsem nejrůznější vizualizace a různé cviky, které tam byly psány. Narazil jsem na kapitolu o posílání Reiki do minulosti, tak mne napadlo, že se mohu posílit tím, že si do minulosti pošlu Reiki. Připravil jsem si určité siddhamy a čínské znaky (Kuji Kiri) podle knihy, a zvizualizoval (představil) jsem si sebe sama, jak sedím na židli, kde jsem sedával, a vyhřívám se na slunci, a poslal jsem si do svých čaker Reiki. Dost mne to pomohlo. Cítil jsem, jak mi to dodalo energii i posílilo mé schopnosti, a že jsem den ode dne lepší a silnější. Posílilo mne to, i co se týče duševní stránky. Začal jsem si najednou ty jednotlivá slova z oné knihy, i z jiných, dávat k sobě a chápat jejich význam. Chápat, že je něco mnohem většího než si mnozí z nás mohou uvědomit. Měl jsem z toho všeho radost, která mne naplňovala pocitem, že dělám konečně něco správného.
Poklad a nápis v pěně kávy Že jsem neměl mnoho peněz a věřitelé po mne chtěli splátky, rozhodl jsem se, že se pokusím spojit z bývalými obyvateli našeho domu a požádat je o pomoc. Dům máme starý, pomyslil jsem si, tak zde může být ukryt někde nějaký poklad. Žádal jsem tedy při meditaci, aby mi zesnulí obyvatelé prozradily, tedy jestli mohou, kde mám hledat poklad a zda tady vůbec nějaký je. Zjevili se mi. Uviděl se při meditaci přede mnou pár. Vyšší muž a nižší žena, oba oblečeni v těžkém plášti s velkou kapucí a žena mi ukázala prstem na místo kde je něco ukryto. Já ale nevěděl, kde stojí, proto jsem je znovu požádal, aby mi ukázali prostor, kde stojí, a v tom se za nimi rozplynula mlha a já věděl s jistotou, kde stojí a kam, na které místo ukazuje, kde mám hledat. Druhý den jsem se postavil na to stejné místo, ukázal přesně prstem jako ta hodná žena, a začal kopat. Když jsem byl asi jeden metr hluboko v zemi, narazil jsem na kameny a pomyslel si, že pod nimi je ten chtěný poklad. Rozhodl jsem se kopat vedle kamenů, abych neporušil ukryté věci a chtěl jsem vybrat poklad z boku. Když jsem byl dostatečně hluboko, začal jsem kopat tedy do boku. Došel jsem až pod ten největší kámen, a opravdu, byl tam. Byl tam prostor přesně o velikosti okovu od studny, ovšem nyní již vysypaný popelem. Opatrně jsem ten popel vyhrnul lopatkou a ten prostor přesně opisoval kruh a velikost okovu, nebo nějakého kýble o obsahu asi deseti litrů. V tom jsem vycítil, jakoby tam byl někdo se mnou. Omluvil jsem se, ani nevím za co, a říkal, že mne to tolik nemrzí, že to asi někdo našel přede mnou a že to asi potřeboval víc než já. Měl jsem také pocit, že toho, kdo tam stojí, něco mrzí, tak jsem je odprosil, aby je to nemrzelo, že nemohly vědět, co se s ukrytými věcmi stalo. Oni si totiž duchové podle knih sice pamatují, co kam ukryli, ale jestli to někdo našel, po jejich smrti, už nevědí. Šel jsem si udělat kávu, a jak jsem se chtěl napít, všiml jsem si, že je v pěně nalepené na hrnku nějaký nápis, který šel zřetelně přečíst (Di adi emni ternati). Alespoň takto jsem to tenkrát četl, a v překladu to nejblíže znamenalo (skrz znamení vstříc štěstí). Poté jsem jim oběma poděkoval a poslal je zpět do jejich světa. Více jsem je nekontaktoval a nechal je v jejich světě. Byl jsem vděčný i za to, co mi ukázali, byl jsem rád, že se mi to povedlo. Strach z toho, že by mi něco udělali, nebo pak neodešli do svého světa, jsem neměl, protože vím, že když se k nim budete chovat slušně a s úctou, a pak je správným způsobem pošlete zpět do jejich světa, nic vám neudělají. Sice jsem neměl poklad, ale byl jsem ve skutečnosti o mnoho bohatší.
Buddhističtí mniši Když jsem neúspěšně vykopal poklad, a máma byla stále nemocná s roztroušenou sklerózou, rozhodl jsem se, že se jí pokusím pomoct. Začal jsem meditovat a podařilo se. Spojil jsem se s buddhistickými mnichy. Objevil se mi sedící, buddhistický mnich, před sebou měl tři misky a v nich cosi červeného, zeleného a bílého a vedle nich zvonek. Začal jsem se jej ptát, jak mohu léčit mámu s roztroušenou sklerózou. Sáhl do bílé misky, nabral obsah do ruky, druhou rukou to promnul a ukázal mi jej se slovy Ibišek. Poděkoval jsem mu, a odpojil se z meditace. Od té doby máma pije louh a odvar z Ibišku a pomáhá jí to více než vylouhované konopí. Podruhé když jsem chtěl, aby mi poradili, jak mohu mámu úplně vyléčit, meditoval jsem tak silně, že se mi podařil transcendent. Využil jsem plné síly meditace nad korunní čakrou s Kuji-kiri Zai. Byl to úplně jiný pocit, než co znáte při běžné meditaci. Vše se mi zdálo reálnější, necítil jsem vůbec své tělo, a věděl jsem, že vlastně v tom těle už nejsem. Špatně se to popisuje, protože je to tak silné, že se to musí zažít, abyste tomu porozuměli. Byl jsem v jejich zahradě, kde tři mniši meditovali. Jeden vstal a ukázal mi rukou směr do mírného kopečka k jejich zpovědnici, aby mne nasměroval, kam mám jít. Asi jsem se měl zastavit před ní, ale já nevědomky vešel dovnitř, kde jsem si sedl. Když jsem seděl uvnitř, a otočil se, abych viděl ven, viděl jsem v jejich zahradě velkého zlatého budhu, jak se dívá směrem na mne. Zatím co jsem si prohlížel zpovědnici, výzdobu z barevných šátků, a uvědomoval si, že jsem skutečně tam a ne doma, tím myslím ve svém těle, musel ten mnich, který mne nasměroval do zpovědnice svolat další mnichy. Jak jsem seděl uvnitř, mniši se na mne chodili koukat, až přišel jejich nejvyšší mnich, alespoň myslím, protože měl trochu jiné roucho a na hlavě dlouhý buddhistický klobouk. V ruce držel cosi lesklého, asi aby upoutal moji pozornost, a chytnul mne, nevím proč za rameno. Já už neměl dostatek energie a vrátil jsem se zpět do svého těla. Když jsem otevřel oči a věděl jsem, že jsem již zpátky v těle, to rameno mne bolelo, a já nevěděl tenkrát ještě proč, ale později mi to bylo jasné. Potřetí jsem se s mnichy spojil pouze telepaticky, a když mi jeden z nich odpověděl otázkou (Ty mluvíš myšlenkou, jo?), vylekal mne, nebo spíš překvapil nečekanou otázkou a vyvedl z koncentrace, a já se chtě nechtě odpojil a vícekrát jsem se s mnichy spojit nezkoušel, protože jsem neměl dostatečný důvod. Snad jen aby mne učili.
Opětovná četba Po meditacích, kdy jsem se chtěl ptát buddhistických mnichů, jak mohu vyléčit mámu od roztroušené sklerózy, jsem se opět vrhl do čtení knihy o Reiki, o meditacích a začal znova procvičovat různá cvičení z této knihy, abych ji mohl léčit sám. Začal jsem ji tedy znovu od začátku pročítat, abych si lépe všechny cviky vtiskl do hlavy. Rozvíjel jsem své schopnosti, čakry i používání Reiki, kdy používáte energii v rukou. Vše se mi dařilo. Procházel jsem jedno cvičení po druhém a mé schopnosti rostly. Také ještě i při opětovné četbě jsem si posílal Reiki do minulosti a také jsem zkoušel i takzvané Reiki sprchy. Samotné Reiki jsem zkoušel na mámě a ona mi říkala, co jí pomáhá a jak co kdy a kde cítí. Cítila převážně teplo a já ve svých rukou cítil víření, jak jí předávám na určitá místa dostatek energie ze svých rukou. Takto jsem to dělal několik dnů, ale moc to nepomáhalo. Přemýšlel jsem tedy o něčem lepším. Něčem, co by více pomohlo. Chtělo to čas na rozmyšlenou a tak jsem zatím nic dál neděl, a vyčkával, co mne napadne.
Volání kamaráda Byl čas, řekl jsem si, postoupit o krůček dál. Postoupit k telepatii jako takové. Při meditaci jsem chtěl, aby se stavil kamarád, a tak jsem ho tedy volal. On se za chvilku opravdu stavil. Takto jsem meditoval ještě pár dnů a z většiny případů se opravdu dostavil kýžený úspěch a on došel. Nebyla to sice telepatie jako taková, protože neslyšel můj hlas, ale měl nutkání se stavit. Nejvíce mne rozesmál, když jsem chtěl, aby se stavil a že jsme oba kouřily, aby mi po příchodu ubalil cigaretu. On se opravdu stavil, beze slova si sedl a začal balit cigaretu. To mne opravdu pobavil. Čas běžel a já se bavil jak vždy, když nebyl v práci, přišel na moje volání. Telepatie se krásně rozvíjela, a já pomalu začínal slyšet myšlenky druhých, i jsem si vyzkoušel na mámě, že ona slyšela mne. Příjem i vysílání myšlenek bylo oboustranné, a já se mohl těšit z dalšího úspěchu, a krůčku dopředu.
Léčení mamky Když jsem věděl, že se mi už dobře daří předávat energii, i se daří částečně telepatii, a že si dovedu s jistotou zvizualizovat potřebné věci či dokonce i nemoc, rozhodl jsem se k dalšímu kroku, a to, že ji začnu léčit. Začal jsem tedy doopravdy léčit. Přikládal jsem jí na určitá místa podle další knihy své ruce, léčil jsem ji i pomocí Reiki na dálku a docela se mi dařilo, máma se cítila lépe, ale stále to nebylo ono. Až jednoho dne mne napadlo, že si mohu tu nemoc v její nervové soustavě zvizualizovat. Znova jsem tedy začal meditovat na toto téma. Najednou jsem viděl jednotlivý nerv a na něm něco jako slimáka. Venku zrovna prozpěvovali ptáčci a mne napadlo, že ptáčci jsou to pravé na její léčbu. Začal jsem dýchat jako bych byl ona, a při každém nádechu, jsem vdech miliony malých ptáčků, kteří vyzobávali ony slimáky, a při výdechu jsem vydechoval předchozí ptáčky. Vždy jsem dýchal tak, aby v těle při výdechu zůstávali ti vdechnutí ptáčci, s představou jak ty slimáky vyzobávají. Bílí dovnitř, tmavý ven. Bílí dovnitř, tmavý ven. Takto, jak dýchala i ona, jsem jí do těla pouštěl ptáčky, kteří se činili. Když jsem se po meditaci zeptal, jak se máma cítí, říkala, že dobře, ale to taky nestačilo. Druhý den jsem si opět zvizualizoval mámu a její nemoc v jejím těle a viděl jsem, jak její nervovou soustavu od mozku přes páteř až do konečků rukou i nohou obaluje nějaká šedá až černá, jakoby nějaká druhá nervová soustava a já najednou věděl, že tyto, něco jako provazy musejí z těla ven. Začal jsem je tedy při meditaci vytahovat z těla ven jako jedno velké lano, a až bylo co možná nejvíce těchto provazů z těla venku, strčil jsem je ještě při meditaci do kamen, a po meditaci v těch kamnech zapálil. Člověk by se až divil, když jsem do viditelně prázdných kamen hodil sirku, jaké teplo vycházející z kamen, skoro jako malý výbuch polilo moji ruku, když vyhořela ta nemoc. Po meditaci jsem se opět zeptal své mámy, jak se cítí a ona znova řekla, že dobře. V tom mne napadlo, že je sice vyléčená, ale ještě není zdravá. Je to asi jako při chřipce, kdy vám zaberou prášky a nemoc dočista zahubí, a vy jste vyléčení, ale ještě nejste zdravý, protože jste ještě z té nemoci slabý, a nějaký den trvá, než zase naberete síly a budete jako před nemocí. To se dělo i s mámou. Zlepšení se projevilo opravdu, až po pár dnech kdy se mohla skoro bez starosti projít po zahrádce, kam ze strachu, že by spadla, raději nechodila, protože na tom pohybově nebyla moc dobře, a teď i bez hůlek a strachu se mohla docela dobře pohybovat jak po domě, tak i po dvorku a zahrádce, a já si mohl říci, že se alespoň trochu zdařilo. Nebyla sice úplně zdravá, ale ve spojení s Ibiškem, který pije do dnes, se jí celkem daří odolávat nemoci.
Mrtvé skrze zrcadlo Poté, když jsem se chtěl uzemnit, po tak namáhavé meditaci, se mi podařil nečekaný objev. Uchopil jsem se levou rukou za pravé chodidlo a pravou rukou za levé chodidlo a ani nevím, proč jsem se při uzemňování díval bezmyšlenkovitě do zrcadla. Najednou se mi zakalil zrak, který se zase zaostřil, a můj obličej v zrcadle se začal měnit. Viděl jsem jakéhosi římského vojáka, pak další tvář, Adolfa Hitlera a potom zase další neznámé tváře. Napadlo mne že, když se tedy uchopím levou rukou za pravé chodidlo a zase pravou rukou za levé chodidlo, tedy do kříže, aby energie v těle se křížila, mohu skrze zrcadlo hovořit s mrtvými. Ihned jsem přestal a vícekrát jsem se již takto neuchopil, abych zbytečně, bezdůvodně a nechtěně nevyvolával duchy.
Království a práce Téměř vždy, když byl hezký den, chodíval jsem meditovat také do přírody. Mám zde od dětství takové místečko, které jsem již jako malý pojmenoval s kamarády Království. Ale co čert nechtěl, když jsem vždy poslední dobou začal meditovat, v království i doma, měl jsem nejrůznější divné myšlenky na sex, násilí, a jiné nechtěné věci. Musel jsem přestat meditovat, uklidnit se a začít znova. Jindy jsem zase nemohl uklidnit mysl. A když jsem byl v práci, v železo výrobě, kde se vyráběly velkotonážní váhy pro osobní a nákladní auta, měl jsem tyto divné myšlenky znovu. Dokonce jsem zaslechl „Kéž by se ti ty vlasy namotaly na vrtačku“. Měl jsem tehdy dlouhé vlasy. To víte, že mne to rozhodilo. Chlapy byly ode mne daleko, tak oni to říci nemohly, i když jsem si tenkrát říkal, že to byl asi někdo z kolegů, ale připadlo mi, že s chlapy vycházím dobře, nato aby mi to přáli nebo dokonce řekli. Dojel jsem odpoledne z práce domů a večer jako obvykle šel spát. Takhle, tato nervóza a negace, které jsem cítil, trvaly ještě několik dnů a sílily, a já byl nucen dát v práci výpověď, protože jsem si myslel, že to chlapi na mne nějak útočí, nejsou se mnou spokojeni, nechtějí mne v partě, a chtějí, abych z práce odešel. To byly první útoky černého mága, ale to jsem to ještě v tu dobu nevěděl. Ani mne nenapadlo, že by mne něco takového mohlo potkat. Prostě jsem si myslel, že jsem do party nesedl, a že jak to tak někdy chodí, prostě změním zaměstnání a bude to dobrý.
Zasvěcení – očista Několik dnů po výpovědi jsem se ráno vzbudil jako vyměněný. Celou dobu co jsem pročítal knihy, všude jsem se dočítal o zasvěcení, ale nevěděl jsem za kým jít, kdo by mne zasvětil. Dočetl jsem se v jedné kapitole o zasvěcení světelnou bytostí. Byla v té kapitole také vepsána mantra, pomocí níž mne při meditaci mohou ony světelné bytosti zasvětit. Meditoval jsem tedy hodiny a dny na téma zasvěcení s uvedenou mantrou, ale ne a ne se mi dařit. Už jsem to vzdával, až jednou v noci po meditaci se mi zdálo, že jsem prošel očistou, kde mi třemi ženami byly omyty ruce, nohy a pohlaví. Já věděl, že to nebyl obyčejný sen, ale nějaká očista před něčím co mi zatím nebylo známo, ale věděl jsem, že teď budu lepší, že se ve mně cosi zlomilo a já nyní budu jako po zasvěcení, kterým jsem doposud neprošel. Bylo to skvělé. Probudil jsem se s úsměvem, že se mi zdařilo cosi, o čem jsem ani nedoufal. Myslel jsem si, že mne očistily světelné bytosti, a že zanedlouho přijde, když budu dále na toto téma meditovat, i zasvěcení od těchto světelných bytostí. Prakticky celý den jsem meditoval, ale bez úspěchu. Jen jsem věděl, že se mi o něco víc daří a že jsou při meditaci pro mne některé věci lehčí a snadnější. Když nastal večer, trochu mne mrzelo, že světelné bytosti nepřišli, ale také mne těšilo, že mi ten sen dodal sílu a více probudil mé schopnosti.
Ztráta schopností Nastal druhý den po očistě. Vzbudil jsem se prázdný a jediné na co jsem si ze snu vzpomínal, bylo zrcadlo. Věděl jsem, že jsem bez všech schopností, které jsem tak pracně budoval. Byl jsem totálně vypnutý. Začal víkend a já mohl meditovat už od rána, a když jsem se vzbudil se vzpomínkou na zrcadlo, tak jsem u zrcadla také musel začít. Proto jsem si sedl a díval se do zrcadla s tím, že si chci vzpomenout na to, co se mi zdálo. Po nějaké době se mi vzpomínky začaly vracet. Vzpomínal jsem si, že mne někdo posadil ke stolu, abych si něco psal, a potom mne postavil před zrcadlo, abych se do něj upřeně díval a něco si opakoval. Jinými slovy abych se ve snu hypnotizoval. Když jsem takto dál meditoval, ukázala se mi tvář. Tvář útočníka.
Zjištění útočníka Byla to tvář ženy. Tvář ve zdobené čepce s cingrlátky. Obraz se rozplynul a hned zase zaostřil. Podle tváře bylo jasné, že ta žena byla silnější postavy se skoro blond vlnitými vlasy. Nyní již bez čepice. Obraz se opět rozplynul a hned zase zaostřil a nyní již byla ta tvář zahalená v černém šátku pouze s jedním odkrytým okem, aby nebylo možno poznat kdo to je. Když jsem pokračoval při meditaci, protože mne toto překvapilo a zaujalo, ukázala se mi ještě jedna tvář. Tvář muže s tmavými vlasy. Zjistil jsem tehdy, že mne před to zrcadlo postavil někdo záměrně, aby mne připravil o schopnosti. Chvíli nato, jsem začal slyšet slabé hlasy. Byly to hlasy útočníků černé magie, kteří fingovali, že mne schválně, jen tak z rozmaru propojily s jedním léčitelem na stálo a zmizeli. Slyšel jsem jen hlas toho léčitele, se kterým jsem byl nucen se neustále bavit pomocí telepatie. Já slyšel každou jeho myšlenku a on zase moji. Bylo to jako ve zlém snu. Nemohl jsem se ho zbavit. Byl se mnou, když jsem jedl, na zahradě, při nakupování, i na záchodě. Nebylo jak a kam se schovat, ani jsem hned nevěděl jak a co dělat abych toto spojení přerušil.
Léčitel – pytel na receptoru Bylo to hrozné, co vám mám říkat, když vy i on slyšíte každou myšlenku. Byl se mnou prostě pořád. Ale jak šly dny, tak jsem přemýšlel, čím to může být, že se ve dne, i v noci stále slyšíme. Vzal jsem tedy po necelém týdnu tohoto vzájemného propojení do rukou knihu, kde je rozkreslen mozek a hledal místo, kde mne mohl propojit. Kniha mne zavedla do sluchového centra v levé části malého mozku. Začal jsem tedy i přes to, že ho stále slyším, meditovat a vizualizovat si toto místo. Zdařilo se. Zvizualizoval jsem si malý mozek a meditace mne zavedla do malé komůrky v levé části malého mozku, kde jsem uviděl cosi svítivě zeleného až zlatavého, a já věděl, že to tam nepatří. Byl to jakýsi pytel navlečen na sluchovém receptoru a z toho pytle vedly něco jako kořeny, které se rozpínaly dál do malého mozku. Dal jsem se hned do práce. Pozval jsem si dovnitř pomocí dýchací metody ptáčky, aby postupně, než já oddělám ty kořeny, rozklovaly a sezobaly ten pytel, nasunutý na receptoru. Ptáčkům se dařilo. Viděl jsem, jak vlétají dovnitř do komůrky, zobou a zase vylétají ven. I mně se dařilo. S úspěchem jsem vytahal všechny kořeny a svázal je všechny dohromady nahoře na pytli. Ptáčci mezitím rozklovli ten pytel a z něj vytekl nějaký maz. Odvolal jsem ptáčky a dal se do práce. Jen co jsem chtěl vzít do rukou pytel a svléci ho z receptoru, napadlo mne, že už to vše bude za námi, a já ho už neuslyším. Chtěl jsem se s ním naposled trochu pobavit a probrat nějaké věci co by mne zajímaly, jestli tedy on souhlasí, protože už vím jak toto spojení odpojit. Vtom léčitel přiznal, že není vlastně léčitel, ale někdo kdo mi do hlavy dal ten pytel, a ptal se, jak je možné, že i přes to, že na mne mluvil, našel jsem si v hlavě postižené místo, přivolal si na pomoc ptáčky a ještě si to vše chtěl odstranit. Jak to, že jsem se i přes to, na to vše dovedl soustředit. Když jsem tedy přestal na chvíli se sundáváním pytle s receptoru, a dal se s ním do řeči, co ho k tomu vedlo, aby mě takhle terorizoval, vyšlo z něj, že je to jeho práce, že mne má přivést k šílenství, ale že když viděl, jak mi to šlo najít, a meditovat s ním v hlavě, kdy jsem ho neustále slyšel, tak že ten pytel sám sundá a nechá mne být. Řekl jsem si, že ho to tedy nechám samotného oddělat a že s ním trochu pokecám a pokusím se ho přimět k tomu, aby už nedělal žádné takové věci, protože to co dělal, spadalo do černé magie. Začínal večer a já už byl celý hladový. Když jsem se najedl a šel znova meditovat, abych se podíval, jestli je ten pytel už oddělaný, jestli on, už skutečně se mnou mluví pomocí telepatie a ne pomocí tohoto pytle, aby mi přivodil schizofrenii, začal přitvrzovat a vyhrožovat, že mne zničí a zabije. Tenkrát tím zabitím myslel, že mi vezme moji moc, kterou jsem tak pracně budoval a pak před zrcadlem obnovoval, ale to jsem tehdy nevěděl. Myslel jsem, že mne chce opravdu zabít. Začal jsem ho tedy utvrzovat v
tom, že dělá špatné věci a že by svou moc měl raději používat k dobrým věcem. K léčení. Na ten pytel jsem už neměl ani pomyšlení, protože jsem měl větší úkol před sebou. Přimět ho, aby nedělal Černou magii, ale aby začal dělat Bílou magii, a začal léčit druhé, protože dělá špatné věci a upisuje se takto peklu. Ale přemlouvání k ničemu navedlo.
Noční boj pomocí energie Byl už večer, setmělo se, a s nadcházejícím úplňkem prý bude ještě silnější, povídal. Já začal střídavě cítit mravenčení až brnění na rtech a na čele. Toto brnění jsem cítíval už skoro měsíc, ale nevěděl jsem proč, až teď mi to došlo. On mne takto vyslýchal a hypnotizoval na dálku, nejspíš pomocí fotografie, což mi později i přiznal. Mravenčení neustávalo, a on se pořád snažil se mnou bavit a vyhrožovat mi zabitím. Také se do mne pokoušel dostat. Tím myslím, že mi chtěl vlézt do těla a ovládnout mne. Měl jsem strach, protože jsem cítil, jak se mi postupně aktivují čakry a že se semnou děje něco, co neznám. Začal jsem, abych ho vypudil z těla odříkávat, že mé tělo je můj hrad, mé království, a že v něm mohu být jen já a nikdo jiný. Měl jsem strach, že mne chce opravdu zabít, ale nemohl jsem to na sobě nechat znát, tak jsem s tím spíše žertoval, protože kdyby zjistil, že mám byť jenom trochu strach, tak by ho to nejenom posílilo, a taky by zesílil ve své hypnóze vedené proti mně. Věděl jsem, že ho musím spíše znejistit a utvrdit ho v tom, že na mne nemá, že není tak silný, než dát na sobě znát opak. Sváděli jsme tedy spolu boj, nejen slovní, ale také
jsem musel odrážet jeho hypnózu, a odolávat jí. Když tento boj neustával, napadlo mne, že ho můžu vylekat trochou energie, co mi ještě zůstala, tak jsem na něj poslal energii z rukou -Reiki. Ten prevít černej se jen zasmál a dodal, že jsem mu dobyl energii. Vzdal jsem boj, protože jsem byl už unavený a šel spát s myšlenkou, že mi neublíží, protože je slabý, a usnul jsem s touto vírou.
Druhý den Druhý den jsem se ráno vzbudil a věděl jsem, že se semnou nic nestalo. Asi šel v noci taky spát. A asi po necelé hodině se semnou zase spojil a znova se začal se mnou bavit. Zatím nevyhrožoval, jen se semnou bavil, abych se nemohl na nic soustředit a aby si všichni okolo myslely, že jsem schizofrenní. Zatím co jsem si dělal ráno kafe, k sousedům přijela návštěva. Chlápek, se kterým se sousedi znali z práce. Přešel přes zahradu, až k zahradnímu stolku kde seděly a dal se s nimi do řeči. Koukal jsem na ně přes okno a on začal dělat podobná gesta rukama, které mi připomínali předchozí noc plnou bojů s černou magií. Vyšel jsem tedy ven, před dům a poslouchal, co si říkají a díval se na ty gesta, které rukama dělal. Dlaní ruky si skoro hladil čelo, prsty té samé ruky jezdil ze strany do strany před rty a pak oběma rukama udělal stejné gesto jako já, když jsem na
útočníka poslal energii. Nato dal ruce dlaněmi otočenými k tělu před břicho, a ukazoval, kam a jak energie dopadala. Soused jen odvětil „jak by to asi (jmenoval mne) dokázal“. Nevěděl totiž, že umím aktivovat své čakry a že léčím mámu. A to mi stačilo, bylo mi to jasné. To soused na mne poslal černou magii. Útočník nepřestával mluvit a stále se chtěl se mnou bavit. Stále měl nějaké otázky, ale také přiznal, že mám pravdu, že ho na mne poslal soused, pro mne z neznámého důvodu.
Erotika Aby mne přemluvil k černé magii, k tomu abych mu ukázal, jak se dělají některé kouzla, používal nejrůznější taktiky. Jednou z nich byla i erotika. S jeho společnicemi se domluvili, a začali mne eroticky vzrušovat, a přemlouvat k tomu, abych se k nim přidal. Do toho času mne ani nenapadlo, že něco takového jde. Cítil jsem, jak mi přes úd přejíždí energie, která zesilovala, a zdála, se být chvílemi i příjemná, ale i přes to jsem si musel udržet čistou a klidnou mysl. Nepodlehnout pokušení, a už vůbec nesvolit k tomu, abych se s nimi spolčil. I když jsem byl chvílemi na pochybách, jestli se přece jenom nemám přiklonit k černé magii, že by to vše hned skončilo, jsem se musel hned z toho probudit a mít jasnou, čistou mysl. Ani tak mne nepřemluvily.
Zjištění kde stojí duch Jak se stále celé dny ptal a vizualizoval si mne, tak jsem měl najednou pocit, že stojí přede mnou. Vycítil jsem ho tak, jako když vám někdo řekne například „šroubovák“ a vy si ten šroubovák v duchu představíte. Víte, jak asi vypadá, tím že si ho vybavíte někde v hlavě. Máte o něm prostě nějakou určitou představu. Stejně tak jsem věděl i o něm kde stojí a co dělá. Já mezitím přišel z venku, kde jsem na sluníčku pil kafe. Zkusil jsem tedy ho chytnout nebo nějak fyzicky kontaktovat. Chtěl jsem po něm, aby si stoupnul přede mne a poslal na mne trochu energie.
Vytažení energie z rukou Jak na mne posílal svou špatnou energii z jeho rukou, tak jsem to za ty imaginární ruce, za ruce ducha chytnul tak, svýma fyzickýma rukama, že jsem si představil, že jsem si s ním propletl prsty, a začal z něj jeho energii vysávat. On
se vylekal a vycukl se mi. Začal se ptát, co to bylo, jak to že jsem z něj mohl vysávat energii. Já chvíli mlčel a to ho taky znervózňovalo, jak je možné, že nemám žádné myšlenky a prostě mlčím. To je ale normální. Když meditujete tak se přeci musíte nejdřív uklidnit, umlčet se a pak meditovat na vaše určité téma. To on věděl, ale zároveň mu to unikalo. Neuvědomoval si to. Měl stále nejrůznější otázky, ale já věděl, kde stojí. Prošel jsem tedy jím, otočil se a zastavil tak, abych mu stál na noze. On mne okřikl, abych uhnul, že mu stojím na noze, a že ho to bolí. Tím mne potvrdil, že tam opravdu je. S omluvou jsem uhnul a takzvaně v obrázcích, bezmyšlenkovitě, v podvědomý jsem začal přemýšlet co s ním, jak se ho zbavit, aby mne nechal být, protože jsem už toho neustálého mluvení za ten měsíc měl dost. Vyptával jsem se tedy i já. Kdo vůbec je. Kdo je a co vlastně chce. On začal říkat, že je Ind jménem Kiri a že nemůže polevit, protože za to že mne přivede k šílenství a do blázince, vzal peníze a ty, kdyby přestal, by musel vracet, a ty peníze za to, že mne zničí, mu za to stojí, protože to je pro něj dost peněz. Bylo mi jasné, že se nějak musím bránit a že ten boj musím vyhrát, jinak mne nenechá.
Boj pěstmi s Indem Kirim Chytnul jsem ho tedy a začal jsem do něj mlátit pěstmi. V duchu jsem si říkal, že jsem se snad už asi zbláznil, ale to, že ho to bolelo, mne těšilo a já nepřestával a nepřestával ho mlátit pěstí. Tehdy jsem ještě nevěděl, proč ho to bolí, ale ta víra, že to cítí na těle, mi stačila. Ostatně, musím ještě zmínit jeho
společnici Narí. Ji jsem tedy pěstmi takto nemlátil, protože ona byla slabší než on. On byl velitel, a jeho jsem musel zničit. Uchýlil jsem se tedy k tomu nejhoršímu. Zabít Kiriho. Mlátil jsem do něj tak dlouho, dokud dýchal. Ano, zabil jsem ho, nebo alespoň jsem si to myslel. On se ale ode mne naučil duplikovat se, tedy se rozmnožit a vyvolat tak silnou představu, že jsem si myslel, že mlátím jeho, ale nemlátil. Mlátil jsem jeho představu. Velice dobře vyvolal představu, že umírá a já pozoroval jak si pro vymyšleného Kiriho přilétají stíny, vytahují ho z těla a odtahují do pekla. Já opravdu myslel, že zemřel a bylo mi z toho zle. Mrzelo mne, že jsem ho zabil, ale po stínech se mi zjevil Pán Bůh, kterého nazývám Nejvyšší, a říkal, že mi tento smrtelný hřích odpouští protože Kiri spáchal hodně zla, hodně lidí zničil, a ještě by jich hodně zničil a zahubil. To mi trochu ulevilo na duši, a já se mohl věnovat Narí. Narí jsem po chvíli přemluvil k obratu na bílou magii, a vysvětlil jí, že když bude někoho léčit, tak určitou, nějakou nemoc může rozpouštět. Poslal jsem ji za bratrem, aby mu zpravila oči. Bratr nosil brýle a stačilo by, kdyby mu zase roztrhanou sítnici dala do pořádku. Stejně ji zašít jak roztrhanou záclonu. Ona chtěla a taky šla se dát ihned do práce, a já si pomyslel, že mám konečně klid. Mýlil jsem se.
Boj s celým kmenem Když jsem Narí úspěšně přemluvil, aby dělala Bílou magii a ne černou, stala se nečekaná věc. Zjevil se mi indický náčelník z jakéhosi kmene, se slovy že jsem mu zabil holčičku, že jsem ji zničil, protože svolila s Bílou magií a že teď za to musím zemřít. To víte, že jsem se trochu vylekal. Když jsem mu to
však vše popisoval a Narí mne trochu hájila, pozval mne do jejich stanu, kde zasedala kmenová rada. To, že jsem využíval jejich energii, z jejich meditací, mi umožňovalo bez větších problémů a hlubších svých meditací, být duchem jinde. Proto jsem ho mohl hned následovat k nim do stanu. Už se zdálo, že bude vše v pořádku, protože se Narí za mne stavěla a hájila mne, tak jsem odešel duchem domů a chtěl se trochu najíst. V tom ale za mnou zase přišla Narí. Věděl jsem, že si mne zvizualizovala a přenesla se za mnou. Věděl jsem dokonce kde v pokoji stoji, ale nevěděl jsem, co ode mne chce. V tom spustila, že mne jde varovat, protože kmenová rada rozhodla, že mne zabijí. Že mne zabijí, protože jsem přemluvil Narí aby zavrhla černou magii. Najednou se objevil naproti mně i náčelník a s ním celá kmenová rada. Jak začali všichni s hypnózou mířenou proti mně, já věděl, že musím jednat. Viděl jsem tehdy poprvé hypnózu, jak vypadá. Stejně jak vidíte proud energie, tak můžete vidět i hypnózu, jen ne jako proud, ale jako kroužky, jako když vidíte cigaretové, kouřové kroužky. Ten hypnotický proud každou vteřinou zesiloval a já neměl moc času. Viděl jsem, jak hypnotická vlna za vlnou, míří ke mně, a já musel něco dělat. Přenesl jsem se tedy k nim do stanu spleteného z proutí, udělal kolem něj silové pole, aby nemohl nikdo ven, a celý stan jsem i s nimi odnesl do vesmíru. Na měsíc. Toto jsem udělal i s druhým a s třetím stanem. Tam jsem je posadil vedle sebe a čekal, až se udusí. Všech 36 lidí provozujících černou magii jsem se zbavil. Narí plakala, ale trochu chápala, že jsem neměl jiné východisko. Když na chvíli odešla, zjevil se mi znovu Nejvyšší, a nabízel mi za tento smrtelný hřích osvícení, protože jsem zahubil zlé lidi, kteří by zničili ještě hodně životů, ale já osvícení za to odmítl se slovy, že se toho musím ještě hodně naučit a musím vyléčit a pomoci ještě mnoha lidem. Měl jsem i trochu podezření, že se zase jedná o klam. Nejvyšší zmizel a já byl konečně sám. Nikoho jsem neslyšel a měl jsem opravdu klid a nikdo mne nevyhrožoval, že mne přivede k šílenství, nebo dokonce zabije. Ale to vše jen na chvíli. Po chvilce se znovu ozval. Proč jsem prý odmítnul osvícení, a zase se tázal a vyhrožoval vším možným. Bylo mi jasné, že to vše, že Kirí, Narí i ta celá kmenová rada byl výmysl. Byla to jen halucinace, obrázek, který mi nasadil do hlavy a pak pozoroval, jak se s ním vypořádám. Už mne to nebavilo a měl jsem taky trochu strach, co si na mne zase příště vymyslí. Proto jsem po většinu času začal mlčet a nebavit se s ním.
Mlčení a jeho nevědomost Když jsem mlčel na všech, nebo někdy alespoň na většině úrovní myšlení, byl z toho nejvíc nervózní, protože nevěděl, co zase na něj vymyslím já. Když jsem taky mlčel a nevydal ani hlásku, když jsem byl v meditaci na ticho, myslel, že ho neslyším, protože on zase neslyší mne. To ho taky dost štvalo, a nechápal, jak můžu mlčet, když on na mne mluví. Jak to, že mu neodpovídám. Je to opravdu těžké nevydat ani hlásku, ale když se mi ho vždy podařilo ignorovat, tak se mi docela dobře dařilo i mlčet, dokonce někdy ho i neslyšet. Ale v meditaci jsem nemohl být pořád. Musel jsem někdy jíst, pít, a chodit na záchod. A oni využili každý moment, aby se semnou daly do řeči. On a jeho dvě společnice. Ano, byly celkem tři, on a jeho dvě společnice. Až mne jednoho dne napadla obrana stříbrného vejce.
Odraz zrcadlem Tuto obranu stříbrného vejce jsem po pár dnech, kdy mne nenechaly vydechnout, zdařile předělal na obranu šesti zrcadel. Chodil jsem tedy pořád v krychli složené ze šesti zrcadel. Musel jsem ovšem, kam jsem šel, tam se soustředit na tyto zrcadla, a jednoduché to opravdu moc nebylo, protože oni pořád na mne mluvili, ale já měl tuto obranu hlavně kvůli hypnóze a jeho
vysílané energii, kterou se mi vždy snažil aktivovat nějakou z čaker, abych je později neměl vůbec pod kontrolou, a já byl v budoucnu tak samovolně aktivní, až by mne to dovedlo k šílenství. Jenže kdyby se to tak stalo, tak bych byl nezastavitelný a jisto jistě bych se z toho postupem času zbláznil, nebo bych psychicky či nervově zkolaboval. To jsem nemohl dopustit. Zrcadla fungovala dobře. Vždy když mne chtěl hypnotizovat, odrážel jsem jeho hypnotický proud pomocí zrcadla přímo na něj, takže musel vždy přestat, aby se sám nezhypnotizoval. Někdy když měl u sebe i jeho společnice, tak jsem zase tu hypnózu nebo energii odrážel na ně. Ale to nestačilo. Musel jsem vymyslet něco lepšího, a svou obranu vylepšit, protože se mu párkrát povedlo vejít do mé zrcadlové obrany a ze vnitř mne zase hypnotizovat. I když jsem ho vždy okamžitě vystrčil ven před zrcadla, musel jsem to co nejdříve vylepšit, protože mi ji i párkrát zdařile rozbil na hromádku střepů. Potřeboval jsem zázrak, ale do té doby jsem musel zuby nehty držet mé obranné zrcadla.
Zavírání čaker Po té co jsem jeho útokům odolával, vymyslel si, že na mne půjde trochu jinak. Zkusí jiný způsob, a to, že nebude tentokrát terorizovat mne, ale jiné lidi, a tak se mi dostane na kobylku. Začal tedy útočit na mámu, jak energií, tak i otevíráním srdeční čakry. Energii jsem odrážel pomocí zrcadla, které jsem jí přičaroval, ale zrcadlo na otevírání čakry, poté co se je naučil rozbíjet, nestačilo.
Muselo to být něco lepšího. Nejjednodušší bylo, vložit do práce i své ruce. Jak jí zase otevřel čakru, aby mne vyprovokoval, a přiměl k tomu, abych s ním dělal černou magii. Tak sem jí tu čakru uchopil do ruky, a začínaje malíčkem, pak prsteníčkem, a dalšími prsty jsem ji začal svírat a zavírat směrem ven ze vnitř těla až byla zavřená. To nedovedl pochopit, jak mohu zavřít čakru. Zkoušel to několikrát, ale vždy se mi ji povedlo zdárně zavřít, až to vzdal, a přešel zase na jiné útoky.
Chtění vědomostí jak co dělám On se stále ptal, jak to že dovedu i ve spaní, i když jsem v obchodě, nebo když se bavím s mámou, jak to že se dovedu stále soustředit na ty zrcadla, bavit se s ním a ještě si z něj dělat srandu. Jak je to možné že ho ještě dovedu z té mé zrcadlové krychle vysunout. Naučil jsem se díky tomu, že jsem zesílil, jím pohybovat. Každý kdo medituje, si zvizualizuje nějaký předmět, nebo prostor a pak se v tom prostoru dle potřeby snaží pohybovat. Chodit. Já ses naučil tento jeho prostor ovládnout a pohybovat i jím, jím samotným. Stál například u stolu a já ho posunul až do rohu místnosti a nepustil ho tam odsud, i když se on snažil sebevíc se hnout z místa. To ho pořád znervózňovalo a zajímalo, jak můžu být tak silný, že ho postavím, kam chci já a on nad tím nemá kontrolu, protože ho postavím na určité místo a no se z něj nemůže hnout, dokud já ho nepustím. Jak dovedu být tak silný a ještě se dovedu soustředit i na tu obranu proti jeho energii či hypnóze. Já mlčel jako hrob, a to ho, i jeho společnice znervózňovalo nejvíc, protože, jsem nevydal ani hlásku. Musel jsem udržet bez manter obranu, jeho stále na místě, odrážet energii od zrcadel a ještě nemýt ani jednu myšlenku. To vše naráz a on nechápal jak to, že to vše dokážu.
Posílení sebe sama Když jsem mu nic nechtěl prozradit, jak to vše dělám, rozbíjel mi víc a víc zrcadla, a nevím, jak se mu to povedlo, ale jednoho dne mne zdolal, a já věděl, že už mne skoro má. Teď jsem si pomyslel, že je konec, že mne už rozebral a já mu podlehnu. On chce ovládnout mé tělo, protože se už jednou o to
pokoušel, aby mne přivedl k šílenství, nebo dokonce abych pod jeho vedením, kdy by byl v mém těle, někomu něco udělal. To nešlo, tomu jsem musel zabránit. Okamžitě jsem si vymyslel, nebo mne spíš okamžitě napadla krycí mantra „C2=A2/B2“. To byla má krycí mantra, pod kterou jsem se dával postupně do pořádku. Není totiž nutné odříkávat, co chcete dělat, ale hlavně to, pod tím co říkáte, musíte vědět, co chcete, a já to dobře věděl. Musel jsem se zase dát do pořádku, posílit se a zabránit jemu aby mne ještě víc udolal. Postupně co jsem odříkával tuto vymyšlenou mantru, představoval jsem si, jak se zase postupně skládám, jak stavím zase své tělo, svůj hrad a celé mé království, a jak rostu. Také jsem si představoval jak si od každého člověka na planetě, beru na posílení malý zlomek jeho energie na své posílení, a druhou myšlenkou jsem si poté začal odříkávat, že my všichni jsme jedem, já jsem jeden, já jsem všichni a přitom nikdo. Já jsem všichni a všude a přitom nikdo a nikde. Tím jsem dostal sílu milionů lidí, spojil jsem se s jednotou,všehobytím, i s prázdnem, a to mi pomáhalo a pomohlo se posílit a získat zase svou sílu, odolnost a víru v sebe sama. Já dostal zase svou sílu a víru, a začínal večer.
Dání obrázku Mickey Mause Pomalu se začalo stmívat a já byl z toho všeho už trochu unavený. Najedl jsem se, a i když byl stále se mnou, i když na mne stále mluvil, chtěl jsem už jít
spát. V tom, když viděl, že jsem se znova poskládal a zesílil, objevil se jeden známý léčitel, aby mi od něj, a jeho společnic pomohl. Měl trochu jiný hlas, trochu jinak vypadal, a já si myslel, že mne od toho všeho pomůže a vysvobodí mne od těchto útočníků. Myslel jsem, že mne ten léčitel nějak vystopoval a že vycítil, že potřebuji pomoct. Bavily se spolu, a i se mnou, a já pomalu dostával jistotu, že mi opravdu pomůže. Ulehl jsem tedy do postele s vírou, že mi pomůže, a s myšlenkami že do mne v noci zanese obranu, jak jsem chtěl, ve formě obrázku s Mickey Mausem proti otázkám jak co dělám, abych vždy na tuto otázku ukázal tento obrázek, a s myšlenkou že do mne zanese i obranu, abych se mohl bránit i ve snu, jsem nakonec usnul.
Obrana ve spaní -kuji kiri Druhý den ráno a celý den jsem opravdu na otázku, jak co dělám, jsem vždy ukázal obrázek a povídal, že to dělá Mickey Mausea, k tomu jsem ještě říkal, že si představuji, jak letím vesmírem k Nejvyššímu. Nemohl jsem přiznat, že to vše dělám pouze silnou představou. Tvůrčí představivostí a vírou. Zato on mi přiznal, že to žádný léčitel nebyl, ale že to byl on sám, že se naučil už před časem měnit podobu i hlas. Ale nechápe, jak si můžu hned vždy dát před myšlenky jako obranu ten obrázek, protože on to do mne nezanesl. Byl jsem to já. Věřil jsem tomu a tak jsem si to sám vybudoval. Ať mu to prý prozradím, jinak mne zabije. Přišel znova večer, po vyčerpávajícím dnu, kdy mne zase nenechal ani vteřinu vydechnout a já byl už ospalý. Ulehl jsem teda znova do své postele a věřil tomu, že mne v noci neudolá, protože mám v sobě obranu, kterou jsem si sám vytvořil, kdy se umím bránit i ve snu, a usnul jsem. V noci, jak jsem spal, jsem měl divný sen. Zdálo se mi, že koukám na sebe sama, jak se snažím zastřelit mámu. Bylo mi ve snu jasné, že v pokoji je ještě někdo další. Někdo zlý. Já si ve snu uchopil Kuji Kiri, vnějšího lva pro obranu a začal jsem ve snu meditovat a bránit se. V tom jsem se probudil, spletl jsem si znova prsty v Kuji Kiri, a opět začal meditovat a bránit se, tentokrát již v bdělém stavu. Ten útočník tam v pokoji opravdu byl a hnal mi do hlavy, nebo alespoň chtěl, tyto sny. Nechápal, jak můžu i ve snu se takto obratně bránit, protože mi žádnou obranu neudělal. A proč taky by udělal, když mne chtěl zničit. Říkal, že si ale na mne pozval i další lidi co dělají černou magii a že mne tentokrát zničí neboť je noc a on i oni mají mnohem větší sílu. Byl jsem teda nucen bojovat. Bylo jich nespočet a já tušil, že to jsou jen jeho představy, ale i přes tyto jeho výplody fantazie mne může zhypnotizovat nebo nějak jinak ublížit. Musel jsem tedy sednout a meditovat na vnějším lvu abych se jim všem
ubránil. Bylo jich snad sto, protože jsem bojoval až do rána. Byly tam Japonští, Ukrajinští, Čínští, Indičtí, Afričtí a mnoho dalších mistrů černé magie. Se všemi jsem se musel vypořádat. Byl jsem až do rána v meditaci s mečem v ruce, a drtil jednu jeho představu po druhé. Měl jsem sice strach, že mne nakonec nějak zase udolá, ale nemohl jsem jako předtím to na sobě nechat znát. Musel jsem bojovat a odrážet jeho hypnotický proud, jeho vlny zla co to šlo. Až jsem to vše nakonec vybojoval.
Boj v mé hlavě Přišlo ráno. Já měl noc plnou bojů za sebou, tak jsem si udělal kafe, ale jeho samotného jsem se ještě nezbavil. Pořád byl se mnou a pořád na mne mluvil, abych byl nucen se s ním stále bavit. Nepřestával s mluvením, vyhrožováním, ani s hypnózou a energetickými útoky na mé čakry. Hlavně mi útočil na srdeční a solární čakru, asi, aby mi přivodil přeenergetizováním infarkt. Byl to vždy tlak u srdce, vysoký srdeční tlak i bušení srdce. Mne už nenapadalo jak se ho zbavit, a jak ho od sebe odpojit. Pomyslel jsem si, že mám asi ten jeho pytel stále v hlavě na receptoru a tak jsem tedy šel trochu do meditace a zvizualizoval si opět levou část malého mozku. Pytel tam stále byl. Když jsem ho chtěl odstranit, byl v mé hlavě se mnou a chtěl mi v tom zabránit. Začal jsem s ním bojovat tváří v tvář v mé hlavě. Bezhlavě začal vyčarovaným samopalem střílet všude do mého mozku, a mne napadlo, že by mi to možná mohlo uškodit. Nemohl jsem tomu ale uvěřit, jinak by mi to mohlo možná způsobit i nějaké malé krvácení, nebo nějaké jiné menší poškození. Jak držel tedy ten samopal a střílel, proměnil jsem mu jej v květinu. V kopretinu ve všech barvách, jak jen jsem si ji dovedl představit. To ho pobavilo, ale hned si ji přečaroval na vidle, kterými mi zase začal do mozku bodat. To mne trochu naštvalo, a z těch vidlí jsem mu vyčaroval v rukou velkou kobru, která se na něj podívala a zakousla se mu do hlavy. Celou hlavu měl nyní v kobří tlamě. Držel jsem tuto vizualizaci ještě chvíli a přemýšlel co s ním. Začal opět vyhrožovat, ale mne nic nenapadalo. Nevěděl jsem jak se ho zbavit, jak ho přestat slyšet. Jak to prostě udělat, aby mne už žádným způsobem nemohl kontaktovat, ani terorizovat. Pustil jsem ho a čekal, co se bude dít. Když po chvíli vzal do ruky mačetu a se slovy že mi rozseká mozek, se začal ohánět, nahnal mi opravdu strach, a já musel přitvrdit. Povolal jsem tedy do zbraně zvěř. Povolal jsem lvy. Procházeli se po mozku a honily ho dokola. Představil jsem si, jak ho trhají na kusy a oni ho skutečně trhaly. Měl z nich
strach, ale nepolevil ani, když ho tahali po celé mé hlavě za sebou. Brzo zjistil, že mu nijak neublíží, protože je to vše jen má představa, a nechal se klidně trhat. Skoro se v tom vyžíval. Musel jsem vymyslet něco lepšího, aby mi ten pytel na receptor znovu nenasadil. Nechal jsem zmizet celý mozek. Celý svůj mozek jsem zneviditelnil, ale po chvilce ho napadlo, že si v mé prázdné hlavě může posvítit pomocí energie (pomocí Reiki), uviděl, že je mozek stále na svém místě a začal znova do něj sekat mačetou a nasazovat pytel. Svůj mozek i nervovou soustavu v páteři jsem vysunul tedy ven nad hlavu a díval se, jak chodí v mé prázdné hlavě a hledá pomocí energie kde je, ale to taky nestačilo. Po pár vteřinách, když vyšel z mé hlavy a postavil se vedle mne, uviděl ho, jak je nade mnou a já musel vymýšlet znova kam s ním. Vrátil jsem mozek do hlavy a nechal ho zploštit a zapustit ho do lebky. Tam ho nenašel, ale takhle jsem taky nemohl být pořád, protože jsem nemohl být stále v meditaci. Já tedy nemusel moc meditovat, protože jsem využíval jeho energii, ale musel jsem se stále soustředit na to, co on chce dělat a jak já se mám chránit. Aby mne ale rozptýlil, začal útočit i na mou mámu. Musel jsem se soustředit ne jen na sebe, ale ještě i na mámu, kolem které jsem stavěl zrcadla a odrážel od ní jeho zlou energii a jeho hypnózu.
Zrcadlová bedna To už mne naštval, protože chtěl ublížit i mé nemocné mámě. Zavřel jsem ho, jak si drze sedl u nás v kuchyni na židli, do zrcadlové bedny, kde byly zrcadla zevnitř, aby nemohl nic dělat a zapustil jsem ho kyselinou, která ho pomalu rozežírala. Jak ho pálila tak z něj unikaly bublinky a já byl na chvilku spokojený, že jsem ho alespoň na moment uvěznil. Když prosil, abych ho pustil ven, že už nebude nic dělat, tak jsem ho teda pustil ven, ale to jsem nevěděl, že jsem mu zase jen naletěl. Snažil jsem se ho ignorovat a odolávat zase dalším útokům proti mně a bránit mámu, aby se skrze ni, nemohl na mne dostat. Zrcadla byla sice dobrá obrana, ale když se mu již párkrát povedlo jimi projít dovnitř za mnou nebo je dokonce rozbít, musel jsem najít lepší obranu. Začal jsem tedy být odolný jeho energii tím, že budu propustný.
Jsem propustný Ano, jeho energie mnou pouze procházela, ale už mi neuškodila, ani mi neaktivovala žádnou z mých čaker, kromě hypnotického oka. Ale to jsem vyřešil po svém. Nasadil jsem si imaginární čepici se špičatým kšiltem, který ten hypnotický proud jednoduše odrážel všude kolem do stran. A ty ostatní čakry? Musel jsem věřit tomu, že jeho energie mnou pouze projde a mé čakry neaktivuje, protože je vlastně jakoby nemám. Musel jsem uvěřit, že je mohu používat pouze a jen já. Opakoval jsem si, že on je jen vzduch a vzduch mi přeci neublíží. Ale to bylo docela těžký, protože jsem si musel protiřečit. Jak nemůžu mít čakry, když je potřebuji pro meditaci? Přišel jsem tedy na jiné řešení. Jednoduše jsem jeho energii nedovolil, ke mně dojít. Jeho energie mne obtékala jako proud vody, a když si nedal pokoj, jednoduše jsem ji nachytal do rukou, držel ji jako velký míč a odhodil ji stranou. Když viděl, že jsem propustný, potom že mne jeho zlá ani nezasáhne, dokonce že ji držím a odhazuji, vzdal to. Tak se semnou alespoň zase bavil, aby mi vyvolal tendenci, se myšlenkou pořád s někým bavit. Věděl, že člověk si na toto mluvení časem může navyknout a pak se baví sám se sebou, až je nakonec schizofrenní. Takto to šlo až do večera. Pořád se na něco vyptával a mně už docházely síly i trpělivost.
Noční boj s modlitbou Přišel další večer a já je všechny tři poslouchal nějaký měsíce, kdy mne nenechaly ani na chvilku vydechnout. Střídaly se. Chvíli on, pak ony dvě, pak všichni a zase on. Mne už to nebavilo. Už jsem chtěl mít vážně klid. V klidu se najíst, vyspat a nikoho neslyšet. Ale oni mi nedávali ani chvilku volnou. Chtěly, abych přišel o rozum, abych se z toho všeho zbláznil. Mezi tím co jsem byl nucen je stále poslouchat a na něco jim odpovídat se setmělo a přišla noc. Byl úplněk a oni na mne byly tři, protože mají ve třech prý neomezenou moc, a protože je úplněk, který jim tu jejich moc znásobí. Přicházela půlnoc a já se bál co bude. Jestli se mi zase nebude chtít dostat do těla a ovládnout mne. Začal jsem se tedy modlit k Ježíši Kristu a k Nejvyššímu aby mi dodal sílu, a aby mne ochraňoval. Jak jsem se modlil, cítil jsem, jak odněkud do mne proudí energie, ale tentokrát ne jeho. Věděl jsem, že to není žádný jeho další zlý úmysl, ale že to je energie od něčeho vyššího a vznešenějšího, jen jsem s jistotou nevěděl, jestli je to od pána Ježíše Krista, nebo od Nejvyššího. Byl to takový přísun energie, jaký jsem ještě nikdy nepoznal. Málem jsem jej chvílemi neunesl. Celý jsem se klepal a pak zase z ničeho nic byl až překvapivě vyrovnaný a klidný.
Začal jsem se tedy o to víc modlit „otče náš“ a s každým slovem jsem si představoval jak mu na duchu a pak na těle na čele a také i jeho společnicím září kříž, který je na tom místě i pálí. Jak jsem se čím dál silněji modlil, tím víc je ten kříž pálil. Bylo to nakonec tak silné, že ty jeho dvě společnice to nakonec vzdaly a já sváděl boj pouze s ním. Nepřestával jsem se modlit a jeho zajímalo jak to, že když se jen modlím, cítí to skutečně na těle. Že to bylo takový teplo, že jim skoro naskočily puchýře. Já si představoval i to teplo, a je možný, že když měli aktivované své čakry, tak jsem jim lehčeji vnuknul tuto myšlenku a pocit, že je to pálí, až tomu samy uvěřily a cítili tak teplo na těle, tedy na čele. A pak se to stalo. Jak jsem nepřestával s modlením, cítil jsem, jak do mne proudí ze shora nějaká silná, ale přitom hodná, klidná energie a já z ničeho nic začal zářit. Opravdu zářit úplně čistým jasně bílým světlem, které mi vycházelo ze srdeční čakry. To ho trochu znejistilo, ale nepřestával se semnou bavit. Byl stále se mnou a pořád se vyptával, co jak dělám a jak to, že dovedu zářit tak jasným, bílým světlem. Druhý den po probdělé noci se opět chtěl bavit, ale nejvíce ho zajímala ta zář, kterou jsem v noci získal. Vždy, když se ke mně přiblížil, tak jsem se už úmyslně rozsvítil a kam dosahovaly paprsky, kam jsem až zářil, až tam jsem ho tím světlem odsunul. Nebylo mu jasné, ani z počátku mne jak to, že ho tím světlem takto lehce odsunu, ale bylo to asi tím, že jsem si představil, kam až svítím, tak tam on ani jeho společnice, která byla už jen jedna, protože ta druhá, to po tom pálení vzdala, až tam na samý okraj té záře odsunu, protože v tom světle mohu být jen já a oni tam nemají co dělat. A když vešel do toho světla, začalo ho pálit a jemu na duchu naskakovaly velké puchýře. Tato obrana se mi líbila, hlavně i proto, že jsem ji dostal při modlení, a ne, že jsem si ji sám vymyslel. Jemu se ale nelíbilo, že mu nechci říct nic o té záři, a že se s ním už nechci bavit.
Stodola Když jsem pak dopoledne byl ve stodole udělat trochu dřeva na topení, aby se dalo vařit a on stále nepřestával s vyhrožování, přitáhl jsem si ho blíže k tělu tak, abych ho mohl chytnout, a taky jsem ho chytnul. Tentokrát ale už jeho a ne jeho představu. Hodil jsem s ním na zem a sedl jsem na něj tak, abych ho mohl chytnout za krk a začal jsem ho škrtit. On naříkal, že ho to bolí, ať ho pustím, že mne už skutečně nechá, ale já mu nevěřil. Žádal svou společnici, aby něco dělala, že ho snad uškrtím, ale co by mohla dělat, když ho škrtím jako ducha, a já jsem ve skutečnosti daleko od nich. Já nepřestával. Stále jsem ho škrtil a mluvil na něj, že je nic, že je pouze hmyz a nemá žádnou moc ani sílu mně nějak ohrozit. Když už měl skoro na mále, tak jsem ho pustil, a doufal, že dostal za vyučenou, protože jsem věděl, že ho to bolelo, stejně jako mne, když mne ten buddhistický mnich uchopil za rameno. Po tom boji ve stodole se trochu uklidnil, ale pokoj a klid mi nedopřál. Naopak víc se začal vyptávat jak to že dovedu být takto na dálku fyzický, že ho to tak bolelo na těle, a těch otázek bylo akorát víc. Jen už tolik nevyhrožoval, že mne zabije. Skoro úplně obrátil, byl najednou kamarádský, jen mne nechtěl nechat vydechnout, a pořád se vyptával na nejrůznější věci. Hlavně ho zajímala ta zář kolem mne vycházející z mé srdeční čakry.
Představa zrůdných žen Když mne nenechával už skoro čtyři měsíce ani na minutu vydechnout, rozhodl jsem se, že ho ještě trochu aspoň vylekám. Vnuknul jsem mu představu, že nožem zavraždil svoji společnici a teď si pro něj jde peklo. Představoval jsem si, jak po něm lezou zrůdné ženy, za ten čin, co spáchal. Zuby měly zbroušeny do špiček, byly od hlavy až k patě potetovaný, a celý zakrvácený. Trochu ho to vylekalo a nevěděl co se s ním děje. Byl snad i trochu v šoku. Toto vyhrožování a neustálé mluvení v mé hlavě pomocí telepatie nebralo konce až do teď. Nakonec mne, díky tomu že se zklidnil a úplně obrátil, přemluvil, že mi udělá zasvěcení do bílé magie a dá mi pokoj. Já souhlasil, protože mi stejně nic jiného nezbývalo než ho poslouchat, protože jak se bránit proti telepatii jsem nevěděl. To snad ani nejde, a navíc jsem myslel, že to tentokrát myslí vážně. Prostě jsem mu zase slepě uvěřil.
Cesta do Pluraktória Přišla noc a já trochu nervózní ulehl. Čekal jsem, že mi udělá zasvěcení, které bude obsahovat i nějakou obranu jak sliboval, a dopřeje mi konečně klid. Lehl jsem si tedy na záda a on začal. Viděl jsem, jak chystá masku na zem do míst, kde mám asi hlavu, a s jeho společnicemi pomalu začali. Viděl jsem, jak jednu po druhé zvedá za ruce, ze země, jako by je vytahoval z nějaké vody, a oni si sedají vedle masky, a on usedá do připraveného křesla. Začíná pomalu odříkávat své mantry. Ležím na zádech se zavřenýma očima a čekám, co se bude dít. Začínám vidět, jak stojím najednou na štěrkové pláži před nějakou skálou. Za mnou moře či velká řeka a přede mnou vchod do jeskyně. Najednou jsem stál ve vnitř v jeskyni se sloupy uprostřed, rozestavěné do kruhu. Hlavy sloupů byly zdobeny jako ve staré antice. Přilétaly chomáče jasného světla, ze kterého vždy vystřelil k zemi bílý, tenounký ale naprosto jasný a oslňující paprsek světla, a z něj vyšla postava. Vyšla z něj žena oděná do bílé, lehké, hedvábné tuniky s čelenkou z květů na hlavě, a to světlo vlétlo do té postavy.
Najednou jsem byl dále v jeskyni. Byla to spleť chodeb jeskynního komplexu, a jeho silné mantry mne zatláčely hlouběji a hlouběji. Došlo mi, že toto asi zasvěcení nebude, ale prozatím jsem nevěděl, jak se dostat zpět. Byl jsem nucen procházet tímto komplexem hlouběji a hlouběji. Na chodbách mne obcházely postavy oděny v těžkých černých pláštích s velkou kapucí, a já se trochu obával, kde to jsem. Najednou jsem byl zase hlouběji. Byl jsem v nějakém sále s malým vyvýšeným schodkem jako pódium a na něm kamenné křeslo. V této jeskyni pod tímto pódiem stálo několik postav oblečených v černých oblecích jako běžný člověk, a vedle kamenného křesla na pódiu stály dvě postavy v černých a dvě postavy v bílých těžkých pláštích také s velkou kapucí. Když jsem se zeptal jednoho přísedícího v mém vidění, který seděl na kraji tohoto sálu, kde to vlastně jsem, bylo mi řečeno, že jsem v Pluraktóriu, kde se rozdělují duše do očistce a do nebe, a že co tam dělám, že se už jako živák nemusím tam odsud vrátit, a že mám mlčet, neboť probíhá obřad. Chvíli jsem se díval, jak obřad probíhá, a viděl jsem jak si vždy postava v běžném oblečení (duše) usedla do kamenného křesla a ty dvě postavy v černých pláštích ji beze slova vyslýchají. Tato duše se při výslechu v křesle pomalu sesouvala níže, jakoby usínala, nebo omdlívala. Jako by byla unavená. Pak ji černé postavy odvádějí kamsi dolů po schodech (do očistce). Bílé postavy by jí asi vedly do nebe, pomyslel jsem si. Cítil jsem tam ticho, klid a mír, a věděl jsem, že tam peklo není. Peklo je někde jinde. Otevřel jsem na posteli oči a byl jsem doma, ale
jen co jsem je zavřel, viděl jsem opět to samé místo, kde jsem v tom sále stál. Vtom jsem byl zase hlouběji. Stál jsem před očistcem. Viděl jsem vězení z pásků železa pro duše v podobě koster a hromadu jakýchsi přípravků, ale hlavně jsem cítil hroznou tíseň, trýzeň, žal a bol naráz. Bylo mi jasné, že dál jít už nemohu, protože jak mi řekla jedna, normálně oděna postava (přísedící), nemusel bych se tam odsud už vrátit a v tom se má zvědavost změnila v obavy. Silně jsem chtěl odolávat jeho mantrám, které mne tlačily hlouběji a hlouběji. Začal jsem si opakovat (chci zpátky, jdu zpátky, jsem zpátky) a začal jsem úspěšně couvat směrem zpět. Cestou zpět jsem potkal postavu v bílé tunice a ptal se jí, zda mi může pomoci jít zase zpátky, třeba mne uchopit za ruku a vyvést ven z jeskyně až na štěrkovou pláž, abych mohl do mého světa, protože tam mají jinou hustotu vzduchu a já se tam nemohu moc hýbat. V tom se na mne usmála, vzala mne do náruče a vynesla až na pláž před jeskyni, říkala mi, že už tam nemám chodit, protože bych se nemusel vrátit a že mám jít za převozníkem, kterého najdu na okraji srázu, že mne odveze na druhý břeh do mého světa. Na otázku co mu mám dát, že nemám žádnou minci, mi řekla, že nic nepotřebuji, protože sem do Pluraktória vozí sice za minci, ale zpátky vozí zadarmo. Když jsem po nějaké době došel až k převozníkovi a pověděl mu stejný problém s hustotou vzduchu, vzal mne také do náruče a naložil mne do své loďky a na druhém břehu mne zase stejným způsobem vyložil se slovy, že jsem ještě mladíče, ano řekl mladíče,nebo nějak tak podobně, neboť jsem lehký a že mu mnozí ponářejí loďku tak hluboko do vody až mu tam nateče skoro voda. Cestou jsem se vyptával, jestli má na loďce rádio. To nevěděl co to je, a když jsem mu řekl, že je to skříňka, ze které hrají písničky, odvětil, že tam jsou písně zakázány. Na otázku, jestli podle lidské pověry se může vystřídat s duší zemřelého, kterého zrovna veze, se trochu zasmál a řekl, že tam je od věky věků, že se s nikým nestřídá. A když jsem se zeptal, jestli může poděkovat ještě jednou té paní, bytosti co mne vynesla ven z jeskyně, ale že nevím, jak se jmenuje, řekl, že tam jsou jména zbytečná. A taky jsem se ptal co s tou mincí? Minci prý nepotřebuji, protože mne veze do světa „živců“, ale až prý jednou umřu a budu chtít, aby mne převezl do Pluraktória, budu potřebovat minci, jedno jaké hodnoty, hlavně musí být kulatá a musí to být mince, kterou jsem za svého života platil. Tedy, po smrti potřebuji minci, kterou jsem platil za svého života pro převozníka, který je tam od věky věků, a hlavně musí být kulatá. Dál, jména jsou v Pluraktóriu zbytečná, a písně jsou tam zakázány. Když mne vysadil na druhém břehu, řekl mi znovu, abych se už sem nevracel, že bych se do svého světa už nemusel vrátit, a že mám projít mlhou, kterou jsem viděl kousek od břehu, že za mlhou je už můj svět a mám jít až do svého domu, pak už budu doma. Já poděkoval a šel. Prošel jsem mlhou a vešel do svého domu. Když útočník viděl, že jeho mantry už ztratily na síle, přestal s odříkáváním a nechal mne vejít do mého těla. V klidu jsem po chvilce usnul, a
když jsem se ráno vzbudil, věděl jsem, že se ve mně něco zlomilo. Teď už vím, že to byla víra v život po životě, ve znovuzrození. Člověk prostě dokud si nesáhne, tak nevěří, ale já už věřím.
Přesvědčování Ráno, krátce po probuzení se zase ozval. Já ho začal znova přesvědčovat, že dělá cosi zlého a že by se měl změnit, neboť půjde asi za to, co dělá do pekla, nebo na hodně dlouho do očistce, ale on mi nevěřil. Přiznal mi, že se v Pluraktóriu byl taky podívat, ale jen na začátku protože měl strach jít dál, ale že tomu nevěří. Nevěří, že by mohl jít do očistce, nebo do pekla. Asi neviděl to co já. Tomu se taky dost divil, že tam jsem naprosto v klidu a nemám strach. Že se jich naopak ještě vyptávám na různé věci. Po celodenním přemlouvání, kdy já přemlouval jeho, aby dělal bílou magii, aby zkusil odčinit hříchy, co nadělal, a zase jeho přemlouvání, abych já dělal černou magii, jsme se společně shodly, že bychom si stejně vzájemně nedůvěřovaly a podezíraly se, že jeden na druhého šijeme nějakou boudu. On nechtěl obrátit a přidat se ke mně, k bílé magii, a já zase nechtěl dělat po jeho boku.
Česneková topinka Dostal jsem k večeru hlad a udělal jsem si česnekovou topinku. Když jsem ji snědl a jedl další, naříkal, že ho pálí oči i tělo, ale že to musí vydržet, abych na něj něco neušil, protože mi nevěří, že mu nebudu chtít něco udělat. Zjistil jsem, že na té pověře s česnekem něco je. Opravdu ho zaháněla, ale byla asi málo česneková, protože mi česnek vždy sníží tlak, takže jsem si ji moc nepočesnekoval.
Chci telefon na Hypnologa Když tyto neustálé boje a neustálé vyhrožování trvalo měsíce, rozhodl jsem se kontaktovat nějakého hypnologa. Nemohl jsem své záměry ale zveřejňovat. Musel jsem mlčet. Bylo to těžké přemýšlet, jak to udělám, ale já se naučil přemýšlet takzvaně v obrázcích, ve slabších představách tak abych neměl žádnou mluvenou slovní myšlenku, aby ji, mne neslyšel. Píši slabší představu (obrázek), protože i obrázek si mohl ze mne vytáhnout a vědět co zamýšlím. Jel jsem do města a s myšlenkou že jedu do kostela, jsem mířil na psychiatrii za hypnologem. To ale on nesměl vědět, protože by mne tam nenechal dojet. Začal by mne cestou hypnotizovat, nebo by chtěl se mnou svádět zase nějaký jiný boj, a já potřeboval jeho přelstít. Když jsem dorazil na psychiatrii, aby ho hypnózou na dálku zastavil a takzvaně vypnul, začal zuřit, že jsem ho takhle obelhal, že to není možný, jak jsem to udělal, že to snad ani nejde a zase se snažil na mne útočit.
Ale jen co jsem přišel na psychiatrii, aby mi na hypnologa daly telefonní číslo, nebo aby ho samy zavolaly, že mám určitý problém, který jsem jim popsal, skoro se mi vysmály. Černý mág s vyhrožováním nepřestával a byl stále agresivnější. Zdálo se mi chvíli, že jsem šlápl do vosího hnízda, a teď už bude se mnou konec. Sedl jsem si proto na chodbě, přímo na oddělení, a z posledních sil se snažil meditovat a budovat obranu. Pomyslil jsem si, že když hypnotizuje on mne, tak i když nemám s hypnózou žádné zkušenosti, zkusím to i já na něj, i za cenu, že by se mi ho zpětně nepodařilo probudit, a on zůstal v hypnóze i několik let. Jak se mne snažil udolat a stál přede mnou, tak jsem ho (ducha) zmenšil, chytnul do dlaně, aby nemohl utéct a začal působit na jeho šestou čakru. On ji měl sice pohyblivou, že si ji mohl posouvat kamkoli po těle, pro případ že by ho chtěl někdo zhypnotizovat, ale já si ji zase přitahoval silou vůle zpět. Když viděl, že ji mohu vrátit na své místo, zase ji odsunul, a vytvořil všude po těle duplikáty, které mne měli zmást. Potřeboval jsem tedy, abych s jistotou našel tu správnou čakru, mezi těmi duplikáty, a tu pravou jsem si rozsvítil. Zářila krásně nad všechny ostatní. Znova jsem ji uchopil a držel. Nemohl s ní hnout. Soustředil jsem se na čakru, a začal vytvářet hypnotický vlny. Jedna vlna za druhou mířila a vnářela se do čakry. Už začal polevovat, prosit, a žádat své společnice, aby něco udělali, že ho asi zhypnotizuji a on prohraje. To mne posílilo a začal jsem o to víc. Bránit ho nemohli nijak jinak, než že na mne poslali energii, ale tu jsem přehlížel a ignoroval. Měl jsem teď důležitější práci, od které jsem nemohl být odtržen. Když už byl skoro zhypnotizovaný, přišla naneštěstí pro mne sestra s doktorkou, a já byl nucen se přestat soustředit. Zase mu to vyšlo, a vyvázl. Daly mi prášky na uklidnění, a okamžitě mne převezly, do sedmdesát kilometrů vzdálené psychiatrické léčebny, a diagnostikovaly mi paranoidní schizofrenii. Když jsem jim tam popisoval celé ty boje, bylo to skoro to samé, jako když jsem to popisoval zde na psychiatrii ve svém rodném městě. Jenže on byl stále se mnou, aby dokonal svou práci, za kterou dostal zaplaceno. Aby mne připravil o rozum, nebo ze mne udělal schizofrenního člověka. Měl strach, že mi někdo uvěří, protože na tyto věci mají tito lékaři přeci školy, ale nikdo mi nevěřil. On byl skoro celý pobyt na psychiatrii se mnou a stále mi něco povídal. Znemožňoval mi řeč jakýmasi sponami, které mi na dálku dával do jazyka, abych nemohl mluvit, ale ty jsem vždy zdařile odepnul a vyplivl ven z úst. V léčebně jsem se sice pod práškama, které mi dávaly, abych se uklidnil a žádné hlasy neslyšel, ale nevyřešilo to problém, protože on byl stále se mnou, a stále mi cosi povídal, a nejrůznějšími způsoby na mne působil. Sice měl po blázinci ztížený pohyb, aby se od někoho nenakazil, ale to ho nezastavilo. Byl stále se mnou. Čas utíkal a on mi vyhrožoval a nenechal mne vydechnout, až mi nakonec doktoři řekly, kdy půjdu domů, protože jsem jim trochu lhal, že nic neslyším.
Věděl datum mého odchodu a pár dnů před odchodem dal pokoj. Já se zklidnil a věděl jsem, že jsem zcela zdráv. Jen co se odpojil, nikoho jsem neslyšel a mně se neskutečně ulevilo. Bylo to super, byl jsem sám. Jen já a ticho. Přišel ale den mého odchodu z blázince a on byl zase se mnou od samého rána. Měl strach, že půjdu na policii a udám ho. Ale copak by mi věřily, že se mi něco takového stalo, když mne zavřeli do blázince? Nevěřily by. Koho to nepotká, kdo si nesáhne, ten nevěří. Byl se mnou tady již od rána. Cestou autobusem, cestou pěšky domů i u mne doma. Stále mluvil a stále vyhrožoval, že nemám chodit na policii nebo mne zabije.
Energii z čaker a obličeje Když uteklo pár dnů a já věděl, že jsem zdráv, že prášky na něj nezabírají, chtěl jsem jít spát. Ležel jsem a chtěl jsem spát, načež on toho využil. Začal odříkávat mantru a brát mi mou moc. Cítil jsem jak mi z čaker a z obličeje odchází energie a já nevěděl jak to zastavit. Nešlo to. Když jsem se ho ptal, co dělá, na chvilku se odmlčel a já dostal energii od někud jinud. Tato energie mi ale způsobovala třes v nohou, a já věděl, že jsem přeenergetizovaný, že jsem na pokraji nervového zhroucení. Já musel mlčet a soustředit se na akupresurní body, které jsem držel na nohou, protože jen tak se ten nervový chvěv dal vydržet. Teď bylo hlavní udržet své myšlenky na uzdě, abych unesl tu energii. Cítil jsem, jak mi z obličeje odchází veškerá má energie, ale já s tím nemohl nic dělat. Říkal, že mi tu moji moc tímto způsobem vezme, protože mi nevěří, že to vše co dělám, to jak udělám celý cirkus na stole, to jak ho přitáhnu k sobě, to jak na něj posílám lvy a jiná zvířata, a jak to že jen takto dovedu být tak silný, když si v některých věcech, hlavně v tom propouštění energie protiřečím, že to nejde tak jednoduše, protože jsou na to potřeba mantry a já mu žádné neřekl. Myslel, že když si ji takhle vezme, bude najednou vědět, jak co dělám a bude se mu to dařit. S tou mojí silou, s tou energií co mi odcházela z těla, jsem musel souhlasit, protože mi nic jiného nezbývalo, a byl jsem taky trochu rád, že si ji vezme, protože mne nakazil černýma myšlenkami a já věděl, že když nebudu hodný a čistý, budu jen lidem škodit a ne je léčit. Pomyslel jsem si, jen ať si ji vezme. Já alespoň budu částečně takzvaně vypnutý a nebudu škodit. Taky tím ze mne částečně vytáhne to zlé, co do mne zasel. Pár dnů jsem byl doma, a on byl stále se mnou. Nenechal mne vůbec vydechnout za těch několik měsíců ani na chvilku. Jen pár dnů v blázinci, ale to jen ze strachu aby se nenakazil.
Představa na sebevraždu Po pár dnech co jsem byl doma, teď už jako každý smrtelník bez žádné síly, ani schopností, protože si částečně vzal moji energii, a taky že jsem nemohl nějaký čas meditovat, abych rozvíjel své schopnosti, jen se bránit, se do mne zase obul. Hnal mi představy a chuť na sebevraždu a na vraždu mé mámy, a já věděl, že to nejsou mé myšlenky ani chtíče. Dával mi do hlavy představu, jak se střílím pistolí, jak se řežu do tepen nožem, jak řežu mámu a já věděl, že musím něco dělat. Nic jiného než jít zpět do léčebny mne nenapadlo. Říkal jsem si, že tam se přeci jen uklidním, tak nikomu neublížím, a že když jeho nezastaví, mne alespoň zklidní. Šel jsem tady v našem městě znovu na psychiatrii a požádal je, jestli by mne nemohly ještě převézt do léčebny na oddělení, kde jsem byl před pár dny, a oni souhlasili. Když jsem čekal na chodbě na sanitku, dával mi stále nejrůznější představy na to, jak je tam všechny zbiji, nebo dokonce zabiji a i v sanitce chtěl, abych se porval s ošetřovatelem, který mne doprovázel.
Spojení díky souseda Po pár dnech mého pobytu v léčebně se zase odmlčel a já se vyrovnával s jeho zlostí, kterou do mne zasel. Po čase jsem měl jet domů na dovolenku. Když jsem to sousedovi řekl, kdy pojedu, protože jsem s mámou neměl jiné spojení, kromě sousedova telefonu, se semnou zase spojil a vyhrožoval, že jestli půjdu na policii, tak mne zabije. Říkal také, že soused už dávno v tom nemá prsty, že s ní už nijak nekomunikuje, ale jak by jinak věděl, kdy pojedu domů na dovolenku. Asi po třech hodinách jsem ho přesvědčil, že na policii, ani za nikým jiným jít nemůžu, protože když mi nevěřily do teď, a naopak mne zavřeli do blázince, tak mi asi těžko někdo uvěří. To by mne akorát zavřely do toho blázince ještě na delší čas, než plánují.
Terorizování šest měsíců Nakonec mi uvěřil, že na policii ani nikam jinam nepůjdu, protože stejně nemám, kam bych šel. Nikdo by mi nevěřil. Když jsem se vrátil z dovolenky zpět do psychiatrické léčebny, párkrát se semnou ještě spojil, ale už nijak zvlášť nevyhrožoval, ani mi nehnal do hlavy myšlenky na sebevraždu. To celé až do mého odchodu z blázince trvalo asi sedm až osm měsíců a já mezitím začal, když usínám slyšet opravdu hlasy. Teď ty prášky co mi lékaři dávaly a dávají, potřebuji, protože mi opravdu tu schizofrenii způsobil. Snažím se věřit tomu, že mi nic není, že jeho kouzla nade mnou nemají moc a že jsem zdráv. Že to vše, co před spaním, a někdy přes den slýchám, jsou jen mé hlasité myšlenky, které jakmile se zklidním a vyrovnám se s tím, vstřebám vše, co se vlastně přihodilo, a začnu zase používat mozek k meditaci, ne jen k běžnému myšlení, tak budou pomalu slábnout, až se dočista vytratí. Musím se nyní tedy prát sám se sebou. Se svými hlasy, které někdy slýchám, prát se se strachem z lidí, a z vyřizování, kdy se musím soustředit na to, co mi kdo říká a také s těmi divnými, agresivními náladami, které jsem od něj pochytil. Nyní již nemohu léčit, ale těší mne, že jsem alespoň trochu pomohl své mámě. Jen mne mrzí, že doktoři, kteří na toto mají školy, nevěří lidem, které to může potkat, nebo dokonce potkalo. Nyní již nepoužívám své čakry. Je to paradox, ale i když jsem musel denně čelit útokům, tak mé schopnosti pomalu slábly, až se vytratily, protože
jsem pouze odrážel jeho agresi, pouze se bránil a vlastně nemeditoval tak, jak bych potřeboval. Sílu a schopnosti, které jsem těžce svou vůlí nabyl, protože jsem nebyl zasvěcen do Reiki, kdy tyto schopnosti máte již na celý život, jsem zase ztratil, protože jsem je musel přestat používat, a nerozvíjet. Předtím jsem to nevěděl, ale teď mi to je jasné. Kdybych i přes jeho mluvení a jeho útoky více meditoval, mohu říci, že by mne stále poslouchaly mé čakry, a léčba sebe sama, co se týče psychické stránky, by byla rychlejší a snazší. Nyní se snažím potlačit své nálady a mít sám sebe tak pod kontrolou, a žiji ve strachu, jestli ho zase soused na mne nepošle, nebo on sám mne znova nebude chtít nějak terorizovat. Víru, že se jednou dočista uzdravím, že nebudu slyšet žádné hlasy, žádné úzkosti, ani nebudu mít žádné zlé myšlenky, neztrácím. Věřím tomu, že se za nedlouho uzdravím a budu zase meditovat a léčit druhé.
POZNATKY mráz, když někým projde duch
•
Když vámi projde duch, nebo někdo si vás zvizualizuje a projde vámi, zamrazí vás, jako byste stály v mrazáku nahý. Je to opravdu syrový mráz jako na vymrzlé stavbě, který vystupuje spíše z vás než že jen na povrchu kůže. •
fyzický pro ty, kdo mají otevřené čakry
Když meditujete a máte aktivovanou nějakou čakru, můžou být pro vás ostatní až fyzičtí. Když si někoho zvizualizujete a on vás vycítí, a chytne například za rameno jako mne buddhistický mnich, může vás to bolet, protože to co cítí duch, cítí i tělo. •
vytvořit zář a měnit její barvu
Budete-li chtít svítit, musíte si to silně představit. Silně si představte, jak svítíte určitou barvou ze své srdeční čakry, a zkuste zesilovat to světlo, které se rozpíná do stran. Jistě se vám to podaří. •
ohýbat proud energie, chytat ji jak míč
Když při meditaci uvidíte proud energie, který vychází ať už z vašich rukou, nebo z rukou někoho jiného, lze ten proud vašim přáním ohnout, nebo dokonce chytnout do obou rukou jako míč a držet či ji odhodit stranou. •
rozmnožit se
Když se chcete při meditaci rozmnožit, představte si, jak jste vedle sebe a vedle ještě další a další. Čím vícekrát si sám, sebe sama představíte, tolikrát budete. •
při magnetizaci (reiki) funguje oko i telepatie
Jakmile začnete meditovat, či posílat Reiki na dálku, a aktivujete nějakou ze svých čaker, aktivujete také telepatii. Tím že si něco, nebo někoho zvizualizujete a už ho vidíte, taky ho slyšíte, a on slyší vás.
