GMO
Zvláštnosti genových modifikací
u kvasinek Mohou mít kvasinky virózu?
Doc. RNDr. Vladimír Vondrejs (*1937) vystudoval fyzikální chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Na katedře genetiky a mikrobiologie této fakulty se zabývá především genovými manipulacemi kvasinek. (
[email protected])
612
S viry se setkáváme téměř všude, dokonce i u jednobuněčných mikroorganizmů, jako jsou bakterie a sinice. Většinu virů spojuje společná vlastnost – infekčnost. Infekční jsou jak viry živočichů a rostlin, tak bakteriofágy a sinofágy. Znamená to, že virus, který se v hostiteli s jeho pomocí pomnožil, jednou líheň opustí, někdy ji dokonce zničí a hledá dalšího hostitele, do kterého vstoupí, a historie se opakuje. Genomy virů, ukryté v obalech zvaných kapsidy, mohou být představovány molekulami buď DNA, nebo RNA. Dlouho se mluvilo o tom, že se v buňkách některých kvasinek objevují částice podobné virům, ale zjevné projevy virové infekce nikdo nepozoroval. Běžné viry, které ničí buňky a napadají buňky sousední, obvykle vytvářejí ve spojitém nárůstu citlivých buněk malé, projasněné dvorce. Proto se nejprve hledaly tyto útvary. Teprve v druhé polovině minulého století zaznamenal E. A. Bevan se spolupracovníky projasněné dvorce na „trávníku“ citlivých kvasinek druhu Saccharomyces cerevisiae, mezi něž byly zamíchány kvasinky jiných kmenů. To, že přimíchané buňky kolem sebe šířily smrt, se ovšem dalo vysvětlit několika způsoby. Z přidaných buněk se mohly uvolňovat viry nebo nějaké smrtící molekuly, například antibiotika. Při podrobném ohledání čirých dvorců s pobitými kvasinkami se ukázalo, že uprostřed sedí živá kolonie, jako by sám producent byl proti neznámému faktoru odolný. Pro viry svědčily partikule v přimíchaném kmenu, které se virům podobaly. Že by se viry uvolňovaly do okolí, aniž by hubily své původní hostitele? Anebo to byla jen náhodná souhra dvou nezávislých jevů? Pravda byla někde uprostřed. Nešlo o produkci nízkomolekulárního antibiotika ani o virovou infekci, nýbrž o zymocin – malý protein, který zabíjel sousední buňky citlivého kmene. Produkující kmen byl vůči zymocinům odolný (Vesmír 82, 555, 2003/10; Vesmír 64, 488, 1985/9). Naděje na objev virů u kvasinek přesto nezanikla. Brzy se podařilo prokázat, že zymocin je kódován dvouřetězcovou RNA (dsRNA), která je součástí oněch „virových“ partikulí v buňce. Přes veškeré snahy se však dodnes nepodařilo nalézt podmínky, při nichž by nějaký „kvasinkový virus“ byl infekční. Z buňky do buňky se přirozeně přenášel při dělení a při křížení. Uměle to šlo například pomo-
Vesmír 83, listopad 2004 | http://www.vesmir.cz
VLADIMÍR VONDREJS
cí indukované fúze protoplastů nebo vpravením vyčištěných „virových“ partikulí do protoplastů, jejichž membrána byla perforována elektrickým pulzem. Replikaci dvouřetězcové RNA v cytoplazmě zajišťovala virová RNA-polymeráza bez zprostředkující DNA, takže nešlo o retroviry, protože ty nejdříve přepíší svou RNA do DNA. Překvapením však nebyl ještě konec. „Viriony“, jejichž RNA kódovala zymocin, se v novém hostiteli neudržely. Ukázalo se, že se mohou množit jen za pomoci „blížence“, který je vždy provází. Virus-průvodce kóduje RNA-polymerázu a kapsidový protein, je samostatnější, reprodukuje se bez dalšího pomocníka, ale neprodukuje zymocin. Následovala záplava objevů „virů“ u řady dalších kvasinek a hub. Kromě dvou zvláštních případů byla ve „virových“ partikulích vždy dvouřetězcová RNA a jejich společnou vlastností byla neinfekčnost. Dohodou byl nakonec „houbovým virům“ udělen titul virů s potupnou poznámkou – „neinfekční“. Hledá se dál, ale naděje není velká. Prostě kvasinky a houby vůbec jsou v tomto ohledu odlišné od většiny ostatních organizmů. Sázka na plazmidy
Genoví inženýři, kteří vyvíjeli metody genových modifikací kvasinek, museli při konstrukci vektorů vsadit na plazmidy – malé kružnicovité molekuly DNA, jež se v buňkách kvasinek běžně vyskytují. Bylo možno sledovat jen jednu z cest, která byla již dříve prošlapána pro Escherichia coli. Ta virová se uzavřela, protože neinfekční viry nejsou pro vývoj vektorů zajímavé. Vznikla však ještě jedna komplikace. Žádný z plazmidů, který byl k dispozici u kvasinek, nebyl schopen dosáhnout tak velkého počtu kopií v buňce jako vybrané plazmidové vektory u E. coli, které lze díky jejich speciální regulaci počtu kopií rozmnožit – např. v přítomnosti chloramfenikolu – až na 3000 kopií v jediné buňce. Přitom se ještě brzy zastaví replikace chromozomální DNA, která je v této souvislosti nežádoucí příměsí. Aby začal nový replikační cyklus kružnicovitého chromozomu, musí se totiž nahromadit několik iniciačních proteinů, jejichž syntézu chloramfenikol brzdí. Vše potřebné k replikaci plazmidů třídy ColE1 poskytne buňka bakterie, žádný protein se nemusí pro pokračování replikace plazmidu hromadit, a navíc počet kopií plazmidu v buňce negativně reguluje protein,
který se nemůže syntetizovat. Takže plazmid se replikačně doslova utrhne z řetězu a přemnoží se. Co by za jiných okolností vadilo, je v této souvislosti úžasnou pomocí genovým inženýrům. Výtěžky vektorů, odvozených od těchto plazmidů jsou obrovské a stejným způsobem lze přemnožit i rekombinantní DNA, která je od nich odvozena. Komplikace však plynou z toho, že výtěžky transformace buněk izolovanou plazmidovou DNA jsou u kvasinek o několik řádů nižší než u vybraných kmenů E. coli. Bylo co řešit. Strategie kyvadlových vektorů
Zasnoubení výhod, které plynou z použití plazmidů bakterie Escherichia coli, s metodami genových modifikací kvasinky Saccharomyces cerevisie představuje strategie kyvadlových vektorů. Tato cesta později usnadnila úpravy i dalších, mnohem komplikovanějších eukaryotických organizmů. Je založena na jednoduchém principu. Když se může vektor jako kyvadlo přemísťovat mezi dvěma stavy, pomnožením v E. coli a S. cerevisiae, lze akce, pro které je E. coli výhodnější (např. pomnožení vektorů či rekombinantní DNA naveliko, anebo klonování), uskutečňovat v bakteriálním hostiteli, a teprve zbytek dokončovat v kvasince. Tento princip naplňují vektory plazmidového typu, které jsou vybaveny sekvencemi potřebnými pro replikaci v prvním i druhém hostiteli. Když jako kvasinkového hostitele použijeme auxotrofní kmen1 a na vektor umístíme odpovídající gen kvasinkový, který však není poškozen, po vstupu vektoru do buňky se poškozená funkce opraví. Opravená buňka poroste a dá vznik kolonii i na médiu, kde bude chybět sloučenina nezbytná pro růst, již si auxotrofní mutant nebyl schopen syntetizovat.2 Podobnou roli pro bakteriálního hostitele obvykle hrají geny pro rezistenci na nějaké antibiotikum. Po vstupu takového genu do bakterie může pokračovat buněčné dělení a tvorba kolonie i v přítomnosti antibiotika. Ostatní buňky zůstávají vůči antibiotiku citlivé.
������������������ ���������������������������� ��������� ��������� �������� ���������
������������ ��������� �������������
�������� �������
�������������������� ��������������������� ����������������
�������� �������
������������ ��������� �������������
�������������������������� ����������������
Co zavinila přebujelá homologní rekombinace?
Zvláštností řady kvasinkových druhů je jejich schopnost rekombinovat s vysokou frekvencí dvě molekuly DNA, které obsahují alespoň relativně krátké úseky se stejnou sekvencí nukleotidů. Protože se takové úseky označují také jako homologní, mluvíme o homologní rekombinaci. Navíc u mnoha kvasinek platí, že homologní rekombinace výrazně převažuje nad rekombinacemi nehomologními. Díky přebujelé homologní rekombinaci mohou kvasinkoví genoví inženýři používat k svým kouzlům zcela speciální druhy kyvadlových vektorů, které neobsahují žádnou sekvenci zajišťující v kvasince replikaci. Udržení těchto integrativních vektorů zajišťuje obvykle sekvence homologní s nějakým úsekem kvasinkového chromozomu. Vektor plazmidového typu, např. vektor pro E. coli, do kterého jsme vložili libovolný kvasinkový gen, se může integrovat s chromozomem, v němž je přísluš-
������������������������������������
ný gen – homologní úsek – přítomen. Integrativní vektor se vloží do homologního místa, a potom se replikuje společně s chromozomem, jako by tam patřil odpradávna. Cokoliv vložíme do vektoru, ocitne se po rekombinaci v chromozomu společně s vektorem. Integrace s chromozomem je spontánní proces, který si kvasinková buňka zařídí téměř bez naší pomoci – na nás ovšem je, abychom do ní vpravili to, co má být (a může být) integrováno. Když vektor před vpravením do buňky otevřeme v homologní oblasti, frekvence rekom-
Kresby na s. 612–614 © Vladimír Vondrejs
) Auxotrofní kmen postrádá schopnost syntézy „něčeho“ potřebného pro svůj růst. ) Např. auxotrof his3 neroste na médiu bez histidinu, zatímco vstup plazmidu s genem HIS3 růst umožní.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, listopad 2004
613
������������������������� ������������������������������
������������������������� ������������������������������
�������
����
��������������
���������
����
������������� ����������
����
���������������� �������������
����
�������� �����������
������������ ������������������
��������������
����
�������
����
����������� ������������������
binací se zvýší o několik řádů, protože tak vytvoříme rekombinogenní konce. Dokonce se ukázalo, že úsek chromozomální DNA pomnožený například pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR) může zaměnit v chromozomu úsek homologní. Na těchto pozorováních jsou založeny unikátní metody úpravy kvasinkových genů in vivo. A nejen to. In vivo lze bez problému také libovolný gen vyřadit nebo přemístit jinam. Dokonce je možné přestavovat celé chromozomy nebo nové chromozomy přidávat. Tato nabídka vedla k tomu, že u S. cerevisiae existuje téměř kompletní soubor nulových mutantů (s úplnou delecí jednotlivých genů), který může být
614
Vesmír 83, listopad 2004 | http://www.vesmir.cz
���� ������������������
využit pro systematické studium nejen funkce kvasinkových genů, ale i funkce genů pocházejících z jiných organizmů včetně člověka, a to na základě jejich schopnosti opravit poškození, které zavinila delece. Techniky cílené mutageneze in vivo usnadňují navíc i studium regulačních oblastí, nekódujících oblastí a problémů spojených s polohovými efekty, které nelze analyzovat bez možnosti přemísťovat geny do jiného sousedství, anebo dokonce bez možnosti rozsáhlejší přestavby chromozomů. Na základě znalosti kompletní sekvence nukleotidů lze připravit mikromatrice reprezentativních sekvencí jednotlivých genů a na jejich základě analyzovat vliv jednotlivých cílených mutací na expresi ostatních genů zcela systematicky. Tak dostáváme alespoň u vybraných kvasinkových druhů do rukou ojedinělé nástroje, které umožňují opravdu celostní pohled na souhru mezi buněčnými pochody a úlohou jednotlivých genů a sekvencí při jejich řízení. Lze scénář homologní rekombinace použít i jinde? Vzpomeňme si na předpoklad přebujelé homologní rekombinace a potlačené rekombinace ostatních typů. Ten bohužel u jiných organizmů splněn nebývá. Kromě několika výjimek opravdu organizmy neumějí napodobit kvasinky v plné míře, v této oblasti mají kvasinky jedinečné „chování“. Když ale obdobné postupy použijeme u jiného organizmu, určitá naděje, že dosáhneme cíle, zůstává. Jenom frekvence výskytu očekávaného výsledku bude nesrovnatelně menší a množství nespecifických průvodních změn nesrovnatelně větší. Cesta k cíli je tudíž velmi obtížná. V poslední
GMO době však byl nalezen způsob, který umožňuje eliminovat funkce genů jinak. Když nelze gen zlikvidovat, lze jej alespoň umlčet
Nový princip, který se využívá k umlčování genů, se nazývá RNA-interference. Ukázalo se totiž, že vnesení určité dvouřetězcové RNA do buňky má za následek degradaci mRNA,3 která je s ní homologní. Když zničíme mRNA, nekoná se ani výroba odpovídajícího proteinového produktu. Gen je umlčen. Navenek se buňka chová stejně, jako by byl příslušný gen poškozen. Tímto objevem se otočil nejen nový list v knize genových modifikací, ale začaly se objevovat ještě další, dosud neznámé jevy. Protože při odhalování nových souvislostí opět nechyběly a nechybějí kvasinky a zmíněná problematika si zaslouží hlubší pozornost, odložíme pokračování na příště. Ö ) Mediátorová RNA obsahuje přepis genetické informace z DNA (ze strukturních genů) a je matricí pro syntézu bílkovin na ribozomech.
O GENETICKY MODIFIKOVANÝCH ORGANIZMECH PSAL VESMÍR: Fatima Cvrčková: O podvlékačkách a předběžné opatrnosti, Vesmír 80, 8, 2001/1 Ivan Hrdý: Geneticky modifikované organizmy – 1. Hmyzuvzdorné transgenní odrůdy – pohled entomologa, Vesmír 81, 636, 2002/11 Ivan Hrdý: Geneticky modifikované organizmy – 2. Integrovaná regulace škůdců (IPM), Vesmír 82, 23, 2003/1 Ivan Hrdý: Geneticky modifikované organizmy – 3. Vesmír 82, 146, 2003/3 Ivan Boháček: V přirozenosti člověka je hledat, zkoušet a pokoušet osud, Vesmír 79, 487, 2000/9 Ivan Hrdý: Geneticky modifikované rostliny v rukách entomologů, Vesmír 79, 487, 2000/9 Jaroslav Drobník, Miloš Ondřej: Poznámky biotechnologů ke geneticky modifikovaným organizmům, Vesmír 79, 488, 2000/9 Jaroslav Petr: Transgenová hospodářská zvířata, Vesmír 79, 514, 2000/9 Zdeněk Opatrný: Bramborové a jiné katastrofy aneb Evropou obchází strašidlo GMO, Vesmír 79, 503, 2000/9 Kvíz – Prověřte své znalosti GMO, Vesmír 79, 503, 517, 2000/9 Jaroslav Drobník, Helena Štěpánková: Kam směřují genetické modifikace? Vesmír 77, 696, 1998/12 Jaroslav Drobník, Helena Štěpánková: Evropská unie a regulace biotechnologií, Vesmír 77, 545, 1998/10 Jaroslav Drobník: Koza místo fermentoru, Vesmír 75, 276, 1996/5 Jaroslav Drobník: Orgánová farma, Vesmír 76, 256, 1997/5
Proč mají lidé vůči biotechnologiím odpor? Veřejná diskuse o biotechnologiích ilustruje, jak je obtížné spojit demokratické formy s regulací složitých technických nebo vědeckých problémů. Kořen potíží bývá často spatřován v nedostatku „vědecké gramotnosti“, který má být způsoben pokřiveným, panikářským líčením těchto problémů v masmédiích a s tím souvisejícími předsudky vůči vědě.1 Před dvěma lety jsme použili data ze dvou velkých průzkumů názorů italské veřejnosti, abychom ukázali, že přes nesporný fakt, že informace o biotechnologiích jsou nedostatečné a že s potravinářskými biotechnologiemi významná část veřejnosti nesouhlasí, souvislosti mezi vlivem médií, úrovní uvědomění a postoji k biotechnologiím zdaleka nejsou přímočaré. Jinými slovy nestačí být informovanější, abychom byli vůči biotechnologiím otevřenější; ve skutečnosti tomu často bývá naopak.2 Nechali jsme však otevřenou otázku, co by tedy – jestliže se vystavení médiím a úroveň uvědomění nezdají být závažné – mohlo nepřátelství veřejnosti k biotechnologiím skutečně vysvětlit. V březnu roku 2003 se uskutečnil jiný průzkum italského veřejného mínění, zaměřený speciálně na analýzu této otázky.3 Telefonicky bylo vyslechnuto 994 italských občanů. Otázky tohoto průzkumu jsou dostupné na webové stránce Science. Domníváme se, že negativní postoje k biotechnologiím, které jsme dokumentovali, ne-
jsou součástí obecnějších předsudků veřejnosti proti vědě. Italové mezi biotechnologiemi rozlišují: 84 % jich je příznivě nakloněno výzkumu medicínských biotechnologií, zatímco o tom, že se má pokračovat ve výzkumu potravinářských biotechnologií, je přesvědčeno 57,3 %. To je v souladu se zahraničními průzkumy, podle nichž je důvěra ve vědu a její aplikace vysoká.4 To, že klíčem k odpovědi na naši otázku nejsou protivědecké postoje, potvrzuje fakt vyplývající z posledního průzkumu, že vědci jsou považováni za nejdůvěryhodnější zdroj informací o biotechnologiích (39 %). Zároveň s tím však obraz vědeckého výzkumu vnímaný občany ztratil něco ze své nestrannosti a nezaujatosti: např. 69 % respondentů pokládá vědu za „zatíženou zájmy“. Věda je tedy stále více viděna jako ve vnitřním nesouladu:
MASSIMIANO BUCCHI FEDERICO NERESINI
��������������������������������� ������������������������������������������� �������� ������������������ ����������������� ������������������������������������� ����������� �������������������� ��������������� ��� ������������������������������� ������������������������������������ �����
� ���� � ���� ��� ���� ��� ���� ���
) Viz např. „U.S. Medical Association decries ,lies‘ vs. biotech“, March 2003; http://ww w.lifesciencesnetwork.com/news -detail.asp?newsID=3564. ) M. Bucchi, F. Neresini, Nature 416, 261, 2002. ) Průzkum byl finančně podporován Bassetti Foundation a Observa Cultural Association. ) Eurobarometer 55. 2. 2001; Eurobarometer 58. 2. 2003.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, listopad 2004
615
Skepticizmus vůči tradičním formám rozhodování a zastupování může být rovněž spatřován ve faktu, že většina respondentů označuje mezinárodní tělesa (Evropskou unii) jako nejlepší místo, kde se má rozhodovat o biotechnologických problémech; těch, kdo by rozhodování svěřili italské vládě, bylo dokonce méně než těch, kteří byli přesvědčeni, že „rozhodovat nemá nikdo“ (viz tab. na s. 615). Naše studie ukázala, že představitelé mají o procedury související s vědeckou expertizou, rozhodováním a politickou reprezentací zájem. Máme za to, že životaschopný není ani elitářský přístup („nechte to expertům“), ani přístup utopistický (který předpokládá, že se vědeckými experty mohou stát všichni občané). Experti nestačí, protože politické aktéry a instituce považuje v této oblasti za nepostačující většina občanů. A věda je nadto stále více vnímána jako něco, co živí spíše nejistotu než jistotu. Zdá se, že se námitky vůči (některým) biotechnologiím odvozují od toho, že chybějí přiměřené a veřejně vykazatelné postupy jak řídit inovace. Jsou zapotřebí další studie, abychom zjistili, jak určité události a pozornost, která je jim věnována v médiích, k utváření tohoto vnímání přispívají. Žurnalisté mají pochopitelně velkou odpovědnost při výběru výsledků a také mluvčích, kteří mají vědecký náhled vylíčit veřejnosti; jestliže se však tento složitý proces zjednoduší na „zneužití příležitosti ze strany médií“, svědčí to spíše o hledání snadného obětního beránka a ignorování dilematu, které je stále závažnější. (Science 304, 1749, 2004) Ö /Přeložil Ivan Boháček/
NAKLADATELSTVÍ AURORA
Všechny výše uvedené knihy dostanete v knihkupectví AURORA, Opletalova 8, Praha 1, 110 00, www.eaurora.cz, tel./fax: 224 214 326, e−mail:
[email protected]
68,6 % si myslí že členové vědecké komunity mají konfliktní pohled na problém geneticky modifikovaných organizmů (na potravinářské a rostlinné produkty, GMO) a 83,3 % vnímá neshodu specialistů u klonování. Ti, kdo považují vědeckou komunitu za konfliktní, byli také poněkud skeptičtější vůči aplikacím biotechnologií.5 Když přijde řeč na otázku, kdo by měl o biotechnologiích rozhodovat, občané důrazně vyžadují – stejně jako v předchozím průzkumu – účast veřejnosti: „Za taková rozhodnutí by měli být odpovědni všichni občané,“ říká jeden respondent z pěti, zatímco jen jeden z deseti klade veškerou odpovědnost na vědce. Ti, kteří zdůrazňují riziko určitých biotechnologických aplikací, si ve větší míře přejí, aby o biotechnologiích rozhodovali „všichni občané“.
INZERCE 350
nabízí ze své produkce Steven Weinberg: TVÁØÍ V TVÁØ Steven Weinberg je znám svými bestsellery První tøi minuty a Snìní o finální teorii. Jeho nová kniha je sbírkou esejù oslavujících moderní vìdu a vyjadøujících obdiv k objektivním zákonùm pøírody, v nich není pro lidské bytosti rezervován ádný privilegovaný status. Váz., 280 str., 199 Kè. Jim Al−Khalili: ÈERNÉ DÍRY, ÈERVÍ DÍRY A STROJE ÈASU Známý britský teoretický fyzik a popularizátor vìdy vysvìtluje jasnì a vtipnì dùleité principy obecné teorie relativity a jejich moné dùsledky. Popisuje podivné cesty prostorem a èasem, které sice zatím neumíme uskuteènit, ale které moderní fyzika rozhodnì nevyluèuje. Váz., 264 str., 198 Kè Richard P. Feynman: RADOST Z POZNÁNÍ Tøináct esejù a rozhovorù s jedním z nejvìtších teoretických fyzikù zahrnuje široký okruh témat, mj. vzpomínky na práci na atomové bombì za 2. svìtové války, vizionáøský esej o budoucí miniaturizaci elektroniky i obecné úvahy o hodnotì vìdy. Váz., 336 str., 198 Kè. Richard P. Feynman: SNAD TI NEDÌLAJÍ STAROSTI CIZÍ NÁZORY Kniha je nejen svìdectvím o temperamentu jednoho z nejproslulejších a nejoriginálnìjších teoretických fyzikù, „dobrodrustvím zvídavé povahy“, ale i vyprávìním o lidech, kteøí nejvíce utváøeli jeho osobnost. Váz., 272 str., 198 Kè. Richard P. Feynman: TO NEMYSLÍTE VÁNÌ, PANE FEYNMANE! Vzpomínky jednoho z nejvýznamnìjších svìtových fyzikù nám poskytují monost pochopit, proè právì on dokázal zaujmout studenty i všechny, kteøí se s ním setkali. Kniha vyšla v kompletní podobì doplnìné o šest kapitol. Váz., 304 str., 199 Kè. Richard P. Feynman: O POVAZE FYZIKÁLNÍCH ZÁKONÙ. Sedmkrát o rytmech pøírodních jevù Druhé vydání strhující knihy slavného fyzika, která umoòuje ètenáøùm pochopit zákonitosti pøírody. Váz., 192 str., 185 Kè. George Gamow, Russell Stannard: PAN TOMPKINS – STÁLE V ØÍŠI DIVÙ Vtipná kniha Pan Tompkins v øíši divù vyšla poprvé v roce 1939 – nyní ji R. Stannard doplnil o nové pojmy a ètenáøi se tak znovu dostává do rukou vyprávìní, které objasòuje nìkteré obtíné pasáe moderní fyziky. Váz., 264 str., 199 Kè. Lewis Carroll: ALENÈINA DOBRODRUSTVÍ V ØÍŠI DIVÙ A ZA ZRCADLEM Slavné a dnes u klasické dílo o putování malé dívky zemí snù, matematických a logických záhad ji témìø 140 let okouzluje malé i velké ètenáøe. Nové vydání jedné z nejètenìjších knih vyšlo s ilustracemi Johna Tenniela. Váz., 328 str., 199 Kè.
Nejdemokratičtější systém participace, ať je jakkoli decentralizovaný, může plnit svou funkci jen jestliže se vyvine všechno úsilí k tomu, aby se – z hlediska vědění – zmenšila asymetrie mezi rozhodovacími orgány a těmi, jichž se rozhodnutí týká. Odpor k technické změně vychází z velké části z odcizení, k němuž je odsouzena většina členů společnosti rostoucí techničností, a dokonce vědeckostí prostředí, v němž žijí: prostředí, které mohou zvládnout tím méně, neboť nerozumí jeho technickým součástem. Jean-Jack Salomon: Technologický úděl, Filosofia, Praha 1997, s. 245–246 Další materiál na síti: www.sciencemag.org/cgi/content/full/304/5678/1749/dc1
INZERCE 349
Kresba © Jan Tomaschoff
616
Vesmír 83, listopad 2004 | http://www.vesmir.cz
VĚDA V EU
Největší výzva evropské vědě
Jestliže vezmeme v úvahu evropské dědictví, nepřekvapí nás, že si důležitosti vědy jsme vědomi. Všichni víme, že k tomu, aby letadla létala, počítače komunikovaly a nové léky byly vyvíjeny, je nezbytný vědecký výzkum. Pro budoucí prosperitu je věda klíčová. Tento jednoduchý fakt chápou jak experti, tak veřejnost jako celek. Chápeme, že znalosti jsou klíčem k přežití, že věda předznamenává inovace a inovace znamenají pracovní příležitosti. Víme také, že výzkum je drahý a že žádná společnost nemůže zůstat konkurenceschopná, aniž investuje do své znalostní základny. To je důvod, proč vlády EU schválily Lisabonskou a Barcelonskou agendu1 a proč jsou rozhodnuty k mimořádnému financování výzkumu – cílem je, aby r. 2010 dosáhly výdaje na vědu v Evropské unii v průměru 3 % HDP. V čem je tedy problém? Proč se to nestane hned teď? Co nám v tom brání? Obvyklé vysvětlení je až příliš jednoduché: může za to nedostatek zdrojů a politické vůle. I když jsou tyto faktory nesmírně důležité, selhává tento argument v tom, že opomíjí význam lidí, vědců. Kdybychom měli k dispozici 3 % HDP a politickou vůli evropských vlád,
nebylo by to k ničemu, jestliže bychom neměli nikoho, kdo by výzkum dělal.2 Není zapotřebí matematického génia k tomu, aby spočítal, že nárůst z 1,9 % HDP (které dnes na vědecký výzkum EU vydává) na 3 % si vyžádá dalších 1,2 milionu lidí, z nichž 700 000 musí být plně vědecky kvalifikováno. Nedostatek vědců je tedy dnes pro evropskou vědu největší výzvou. Mají-li evropské vzdělávácí systémy vychovat další vědce, musejí v příštích letech běžet naplno. Zároveň budeme muset pracovat tak tvrdě, abychom zajistili, že naši nejlepší vědci už nebudou přecházet ke konkurentům stejným tempem, jakým je budeme produkovat. A to všechno ještě nepostačí. Především je musíme přitáhnout a motivovat. Musíme ukázat, že uznáváme a oceňujeme to, co naši vědci dělají. Potřebujeme odměňovat jejich úspěch a zajistit, že budou mít prostředky na to, aby mohli realizovat své vlastní i naše kolektivní schopnosti. Jenom tak věda mladé lidi přitáhne, jen tak najdou uspokojení v rámci evropských vědeckých institucí a jen tak se vytvoří platforma pro pokračující ozdravení a prosperitu kontinentu. A je jen na nás, zda toho dosáhneme.
JEAN-PATRICK CONNERADE
Jean-Patrick Connerade (e-mail: j.connerade@imp erial.ac.uk) je členem velké poroty EU pro Déscartovu cenu a prezidentem asociace Euroscience. Déscartova cena je iniciativou 5. rámcového programu EU, je udělována každoročně od roku 2000. Z osmi finalistů vybere velká porota zpravidla dva až tři nejlepší projekty, mezi něž rozdělí 1 milion €. Letos budou vítězné projekty vyhlášeny v Praze. /Z materiálů EU přeložil Ivan Boháček/
) Jsou to jednoduše případy, kdy vlády dávají spíše prázdné sliby. Jean-Patrick Connerade, citováno podle Stephena Pincocka, The Scientist 1. 4. 2004 ) Evropská startovní pozice v počtu výzkumníků zaměstnaných ve vědě, strojírenství a technologii je velmi žalostná. Z 5,7 výzkumných pracovníků na 1000 pracovních sil, které byly v Evropské unii před rozšířením, kleslo toto číslo po rozšíření EU na 3,5. Pro větší část Evropské unie roste v těchto letech počet míst ve výzkumu rychleji než u ostatních skupin, srovnáme-li však evropskou pozici s jejími velkými konkurenty, je jasné, že takový růst nestačí. Japonsko má např. 9,14 výzkumníků na 1000 pracovních míst, Spojené státy 8,08. Stephen Pincock, The Scientist 1. 4. 2004
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, listopad 2004
617
