UŽ 20 LET OTEVŘENO MLADÝM LIDEM. Občanské sdružení MOST České Budějovice Biskupství českobudějovické

UŽ 20 LET OTEVŘENO MLADÝM LIDEM Občanské sdružení MOST – České Budějovice Biskupství českobudějovické

www.dcm.bcb.cz

Děkujeme Bohu a lidem, jejichž dobrotou může Diecézní centrum života mládeže Ktiš už 20 let být místem setkávání!

Občanské sdružení Most – České Budějovice Občanské sdružení Most – České Budějovice je dobrovolným společenstvím dětí, mládeže a lidí, kteří usilují o výchovu mladé generace a jejich morální, kulturní a duchovní formaci i o rozvoj tělesné zdatnosti. OS Most – ČB zaštiťuje technicky a dobrovolnicky činnosti DCŽM Ktiš a spolupracuje také s Diecézním centrem mládeže České Budějovice. Spolupráce probíhá i v opačném směru. Příprava a realizace aktivit se děje dobrovolnicky, ať už členy sdružení nebo těmi, kdo jsou prostřednictví členů osloveni a koordinováni.

Slovo Mons. Pavla Posáda, delegáta pro mládež ČBK a pomocného biskupa českobudějovického Když Bible na počátku nádherným způsobem popisuje stvoření světa, vesmíru a člověka, opakuje vícekrát větu: co Bůh udělal, bylo dobré, nebo dokonce velmi dobré. A najednou se objevuje překvapivé tvrzení: to nebylo dobré. Asi se ptáte, co se biblickému pisateli nelíbilo. Že člověk byl sám. Neměl bytost, která by s ním korespondovala. A protože člověk byl stvořen jako obraz živého Boha, který žije ve společenství – v Trojici osob: Otec, Syn a Duch svatý, tak i člověk nese v sobě hlubokou touhu po společenství. Opravdu není dobré, aby byl člověk sám! Nejcennějším darem pro každého z nás na této zemi jsou vztahy s druhými. Tomu se učíme od prvních krůčků nejprve doma v rodině, později ve společenství a tak se připravujeme na své životní povolání, které se uskutečňuje také ve vztazích např. jako manželé, nebo později jako rodina. Pro mnohé je tímto celoživotním společenstvím řeholní komunita, nebo jiný způsob zasvěceného života s Kristem. 

Biskupství českobudějovické Biskupství je správní úřad biskupa, který stojí v čele diecéze. Českobudějovická diecéze zahrnuje obyvatele především jihočeského kraje, z části pak krajů Vysočina, středočeského a plzeňského. Diecézní biskup má na starosti péči o všechny věkové a sociální kategorie obyvatel. Aby mohl tento úkol účinně uskutečňovat, zřizuje v rámci biskupství orgány, kterým svěřuje konkrétní oblasti. Takto vzniklo Diecézní centrum mládeže České Budějovice (DCM) a Diecézní centrum života mládeže Ktiš (DCŽM).

Zvláště mladý člověk, je-li duchovně zdravý, touží po životě ve společenství. Jednou z mnoha příležitostí jsou i Diecézní centra života mládeže. My si letos s velikou vděčností Bohu i mnoha lidem, kteří na tomto díle pracovali, připomínáme už 20 let působení našeho Diecézního centra života mládeže ve Ktiši. Určitě by to byl velký zástup lidí, kteří prošli tímto domem za dvacet let. A každý byl nějak osloven a obohacen touto zkušeností. Chtěl bych popřát tomuto místu mnoho dalších příležitostí k objevení pramenů života a radosti, která člověka zaplaví, když pozná sám sebe jako bytost, která je schopna být zde pro druhé a nejen být sobecky zahleděn do sebe. Ve Skutcích apoštolů čteme jedno překvapivé slovo, že blaženější je dávat než brát. A abychom mohli dávat, je zapotřebí objevit druhého a obrátit se od sobectví k lásce. Věřím, že právě to je posláním tohoto centra. Můžeme říci, že zde rosteme v největší moudrosti, když se učíme růst v lásce. Všem, kdo zde slouží druhým i všem, kdo sem přicházejí objevit krásu života, rád žehnám! Mons. Pavel Posád, delegát pro mládež ČBK a biskupský vikář pro mládež v českobudějovické diecézi

S odstupem let vnímám svůj čas strávený ve službě na Ktiši za velice přínosný. Byl to čas fyzické práce, osobního hledání a sžívání se s lidmi. Hledalo se i tehdy nevyjasněné zaměření domu do budoucnosti. Vznikla krásná přátelství, z nichž mi některá přetrvávají dodnes. Můj život by byl dnes chudší o spoustu skvělých setkání i o hodně pěkných i ne tak pěkných zážitků. Myslím, že už se mi v životě nestane, že bych ráno otevřela dveře na dvůr a přede mnou stála sousedovic kráva, která chce mermomocí dovnitř a také už stěží najdu skoro za "chalupou" tolik borůvek, že jsme z nich s Markétou udělaly večeři pro celý dům a také jsem od té doby nezažila pravou podzimní šumavskou mlhu, která sedne na dvůr a vstane až za týden. Přeji vám všem, kdo jste ve službě na Ktiši hodně síly, smíchu a pokoje… Marie, v týmu 2000 – 2002

Slovo starostky obce Ilony Mikešové Několik slov k tomu, co pro obec znamená existence DCŽM v naší obci. Když v roce 1991 vyhořel dům s příslušenstvím č.p. 1, skončila tím jedna kapitola jednoho domu ve Ktiši. Když se Biskupství Českobudějovické rozhodlo opravit tuto nemovitost a zřídit ve Ktiši centrum života mládeže, vůbec jsem netušila, co se za tímto názvem skrývá. Dnes je tomu 20 let, kdy byla bývalá fara zrekonstruována a znovu otevřena jako Diecézní centrum života mládeže. Obec Ktiš navázala s centrem dlouhodobou spolupráci, která se v průběhu 20 let postupně spolu s jejími týmovými pracovníky, kněžími a v neposlední řadě i návštěvníky vyvíjela. Dnes je DCŽM spolu se všemi, kteří zde pracují, rekreují se, vzdělávají či „jen“ meditují, nedílnou součástí naší obce. Jeho název plně vystihuje smysluplnost tohoto areálu. Je to dům, v jehož centru se setkává především mládež nejen z Jižních Čech, ale z celé ČR a nebojím se říci, že i z Evropy. Místo zde nacházejí i děti, rodiny a senioři. Není proto podstatné to, co přineslo bytí diecézního centra mně jako občance obce. Je důležité, co přinesla jeho existence naší obci. Hledala jsem jedno slovo, které by vystihlo důležitost této stavby právě v naší obci. Nenašla jsem jej, protože jedním slovem nelze popsat, jak moc je pro naši obec, naše občany, naše děti důležité, že máme středisko právě u nás ve Ktiši. S děním v centru jsou spojeny naše děti a to díky Nízkoprahovému klubu Jablíčko, na který smysluplný program již více jak 5 let, každý týden, připravuje a zároveň spolu s nimi realizuje tým centra. Centrum se pro ně stalo místem, kam každou středu mílovými kroky utíkají od všedních věcí a domácích a školních povinností. Jednou větou by se mohlo říci: Centrum nám občanům obce a našim dětem otevřelo srdce a my jsme do něj vstoupili. Teď už mi nezbývá než věřit, že zkušenosti nabyté v centru využijí občané naší obce, jejich děti a děti jejich dětí i ve svém soukromém životě. Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že naše obec není jen „jednou“ z obcí České republiky, ale je obcí, o které se mluví, píše a stala se turistickým

zázemím pro všechny lidi různých věkových skupin. Děkuji těm, kteří stáli při zrodu myšlenky opravit vyhořelý dům č.p. 1, děkuji těm, kteří finančně podpořili opravu domu, který ke Ktiši patřil a patří, děkuji těm, kteří stáli v těžkých začátcích nově otevřeného centra a děkuji těm, kteří stále intenzivněji rozvíjí myšlenku lidí, kteří bytí DCŽM ve Ktiši navrhli a po té i zrealizovali. Přeji centru mládeže hodně úspěchů v jejich další činorodé práci a hodně lidí, kteří se do centra života mládeže budou vracet právě proto, že se jim tu líbí a jsou tu spokojeni. Ilona Mikešová, starostka obce Ktiš Jako pracovník Diecézního centra mládeže v Českých Budějovicích (DCM) jsem DCŽM Ktiš navštěvoval pravidelně a tým "ktišských" spolupracovníků jsem vždy vnímal jako velmi blízké osoby. Tato malebná vesnička má své kouzlo a setkávání mladých v tomto centru bylo vždy touto geografickou polohou velmi umocněno. Daleko více však „oduchovňovalo“ každá setkání to, že se mladí setkávali ve jménu TOHO, který je počátkem a dárcem všeho dobrého, co člověk prožívá a dokáže si uvědomit. DCŽM by byla pouze hezká fara v krásném prostředí, kdyby zde nebyl centrující záměr se přiblížit Bohu a toto přiblížení zprostředkovat mladým lidem, kteří jsou v současném světě mnohem více vystaveni mnohým nebezpečím. S určitým časovým odstupem si více uvědomuji, že práce s mládeží je opravdu něco "posvátného a potřebného", neboť v ní ovlivňujeme budoucnost naší země i církve. Prožitý čas by měl mít určitou kvalitu a to i kvalitu duchovní, neboť to formuje mladou duši, která je velmi náchylná a mnohdy přitaká moderním a ohrožujícím zálibám, a to nemluvím o drogách, gamblingu, alkoholu, ale o určitých postojích, které devalvují křesťanské hodnoty, jež vybavují mladého člověka ke správnému rozhodování a konání. V rámci tohoto jubilea chci popřát DCŽM, tedy hlavně lidem, kteří zde žijí a pracují, i těm, jež centrum navštívili, pravidelně navštěvují a navštíví, hlavně Boží požehnaní. Ať se nesetkávají na Ktiši pouze s jinými mladými lidmi, milými pracovníky a kněžími, ale aby se zde setkali hlavně s Bohem, který je a bude vždy větší než naše srdce. Pavel, pracovník DCM 2005 - 2010

Slovo Antona Geyra, vysídleného ktišského rodáka My, bývalí obyvatelé farnosti srdečně děkujeme za pozvání k 20letému výročí existence Centra setkávání mládeže diecézí Budějovice, Pasov a Linec. Do roku 1945/46 byl kostel, fara a hřbitov ve Ktiši středem farnosti. Po našem vysídlení byla na bývalé faře nejprve umístěna služebna lesní správy. V roce 1992 hledalo hnutí katolické mládeže z Pasova na Šumavě vhodné místo, kde by umístilo středisko pro společné setkávání mládeže všech tří diecézí. Jako objekt jsem tehdy mohl navrhnout bývalou ktišskou faru. Po pracných přestavbách bylo 10. června 1995 hotovo a následovalo slavnostní zasvěcení pány biskupy Liškou za Budějovice a Ederem za Pasov. Jako zvláštnost, malý klenot, byla v bývalé stáji fary zabudována kaplička s uměleckými mosaikami. Od té doby je toto místo i pro nás jedním z cílů při našich návštěvách starého domova. A péče o náš domovský kostel je díky vedení centra v nejlepších rukách. Zachování kostela a bývalé fary nám leží velmi na srdci a jsme vděčni, že i my jsme zde našli místo pro setkávání, i když už mezi mládež nepatříme. Přejeme středisku i nadále hodně úspěchů při činnosti spojující národy. Anton Geyer

Slovo ředitele DCŽM P. Romana Dvořáka V devadesátých letech jsme s naším společenstvím pár krát uvažovali o cestě na DCŽM Ktiš, ale nikdy to nevyšlo. Až během formace v semináři zde probíhal ministrantský tábor, jehož jsem byl spoluorganizátorem. Několikrát jsem zdejší prostředí zažil a využil i během kaplanských let na různých místech, ať už s farním táborem či duchovní obnovou. Jako obrovská věc mi přišlo krásné zázemí po všech stránkách! Když mi biskup Jiří Paďour v r. 2009 svěřil na starost pastorci mládeže v diecézi, stal jsem se po P. Jaroslavovi dalším ředitelem DCŽM. Měl jsem na srdci jednak dobré sestavení týmu a jeho život, dále jak dávat o tomto místě vědět a co připravovat pro mládež, aby to odpovídalo jejich potřebám a v neposlední řadě, jak zajistit a rozvíjet technicky dům. Během mého působení v DCŽM zde sloužilo 16 „týmáků“ a na všechny moc rád vzpomínám. Je to veliké dobrodružství sledovat, co kdo přinese nového. Zároveň je úžasné pozorovat osobní růst každého jednoho i společného díla. Je pravdou, že žít v týmu není samo sebou a vyžaduje to dost úsilí. Každé složení týmu mělo svá specifika, přednosti i limity a to mi dávalo nové a nové inspirace a výzvy. Všem týmákům jsem opravdu vděčný! Mnoho lidí mi při nástupu připomínalo, že geografická poloha Ktiše není vhodná (především z hlediska dopravní dostupnosti) pro centrum mládeže. Říkal jsem si, že to může být pravda, ale že uvidíme, co se s tím nechá dělat. Začali jsme společně s týmem různými cestami dávat o nás vědět do světa, každý využíval svých kontaktů a snažili jsme se nabízet nejen možnost kdykoli přijet, ale také obnovy a tematické akce, které mohly vzbudit větší zájem mládeže. Mnoho z nich přijíždí z míst, kde jen těžko nacházejí věřící vrstevníky a zde zakouší jakousi duchovní rodinu, evangelní zázemí. Velice mě těší nejen nespočet mladých, kteří zde prožili důležité chvíle svého života, ale i to, když zvou své kamarády a kamarádky

a když odjíždějí s tím, že jsou naplněni a vybaveni do všedních dnů. Za vše bych jmenoval ENTERcamp, který každoročně přivede na toto místo 150 mladých účastníků a dalších téměř 100 dobrovolníků. Je veliké povzbuzení, když i rodiče přicházejí s tím, jak je to důležitá událost v životě jejich dětí. Nezapomínám ale ni na akce, které co do počtu jsou možná zanedbatelné, nikoli však co do významu životních kroků. Jsem vděčný Pánu, že mohu být u jeho působení zde! V poslední části se chci zastavit u technického zázemí. Přece jen léta po rekonstrukci utíkají a tak nám nezbývá, než některé věci už opravovat a jiné ještě dodělávat, protože se během rekonstrukce nezvládli nebo se až časem ukázala jejich potřeba. Navázali jsme na předchozí aktivity a podařilo se toho mnoho – dodělat hřiště a s ním i terénní úpravy, zrekonstruovat pergolu a elektroinstalaci v kostele, odvodnit západní a severovýchodní část domu, obnovit nátěr fasády, podbití a oken, instalovat na dvůr kříž (autorem je sochař Ivan Šmilauer z Pacova) a v neposlední řadě postavit přístřešek na dřevo, které je pro mnohé nejčastější myšlenkou při vyslovení „DCŽM Ktiš“. V tom všem jsme se snažili zajistit vše potřebné v dostatečné úrovni pro programy. Je zřejmé, že by se tyto věci nezvládly bez pomoci a podpory mnohých ochotných pomocníků a dobrodinců. Jsem rád, že i mnoho mladých lidí se zapojuje do praktických potřeb DCŽM a získávají další rozměr pohledu na společenství. Jsem vděčný všem, kdo jakýmkoli způsobem (modlitbou, financemi, dobrým slovem, prací apod.) pomáhají! Co mě napadá na závěr? Vděčnost. Vše, co bylo popsáno, je nějak náročné, ale vděčnost v tom všem převládá. Kéž DCŽM Ktiš je dál místem víry, naděje, života! Roman Dvořák, ředitel DCŽM od 2009

Slovo předchozích ředitelů 10. června 1995 byla obyčejná sobota, na Ktiši však vzniklo něco nového, Bohem požehnaného. Otec biskup Antonín Liška spolu s pasovským biskupem Franz derem kapli i dům posvětili. Svěcenou vodou nešetřili. Pro malou vesničku to byla mimořádná událost: dva biskupové, 7 kněží, dva jáhni, mnoho mladých. Přítomen byl pan starosta, místní i další hosté. Zbývala otázka: co bude se Ktiší dál? Už několik měsíců jsme se otce biskupa ptali, zodpovědní z Pasova i z Linze byli zoufalí – tolik marek a šilinků přestavba stála – a jak to bude dál? Všem bylo jasné: tady musí žít a pracovat tým mladých a kněz. Otec biskup Antonín k tomu všemu mlčel. Už předtím se nechal slyšet, že Ktiš byla špatná volba, vyhozené německé peníze. „Na Ktiši nejsou věřící... A vůbec: je to na konci světa. Mládežníci z Pasova, Lince i Budějovic si Ktiš přesto prosadili.“ Už bylo odpoledne, podávaly se koláče, kafe i čaj, když pan biskup konečně řekl větu, na kterou všichni čekali: „P. Švehla to dostane na půl roku na starost! Sv. Florián a přátelé z nebe celou slavnost sledovali. Okamžitě podali zprávu vyšším instancím: „Ktiš je posvěcena a schválena. Uvolněte stavidla Božího požehnání!“ Nemuseli říkat dvakrát. Od toho dne to na Ktiš padalo a pršelo, často z nebe i lilo. Během několika týdnů byl kompletní i čtyřčlenný tým. Z mnoha stran - Prachatice, Vodňany, Vimperk a především Český Krumlov - jsme cítili obrovskou pomoc, solidaritu a přátelství. Socialistická středisková obec Ktiš na okraji vojenského prostoru Boletice se díky Diecéznímu centru života mládeže – farou u svatého Floriána – stala místem dobrodružství, setkání, duchovních cvičení, formace animátorů, mnoha ztřeštěností i radostí, novým pojmem v diecézi. To však v den svěcení ještě nikdo netušil. P. Bohuslav Švehla, ředitel DCŽM v letech 1995-1996

Do DCŽM Ktiš jsem přišel v roce 2005 a společně s týmáky Lucií Protivínskou a Milanem Zimčíkem jsme navázali na činnost P. Švehly a dalších, kdo přicházeli po něm. Na DCM v Českých Budějovicích v té době působil Petr Gabrhel. Na Ktiši rozvíjela činnost pro mládež rodina Švarcova. Kromě činnosti s mládeží v naší diecézi jsme spolupracovali na různých přeshraničních projektech s mládeží ze sousedních zemí (Rakouska a Německa). Mladí měli řadu příležitostí k vzájemnému setkávání a prohlubování vztahů včetně znalosti jazyků. V té době jsme připravovali také několik Světových dnů mládeže (Kolín n. Rýnem, Sydney) a řadu setkání mladých na národní úrovni. Po odchodu Lucie a Milana se vystřídalo v DCŽM několik dalších týmáků. Služba mládeži pro řadu z nich znamenala nejen práci, ale díky této činnosti se rychleji vžili do role otců či matek, kterou zanedlouho řada z nich také fakticky přijala. Děkuji Pánu za léta prožitá na Ktiši a přeji nástupcům hodně darů Duch sv., radosti, světla a pokoje. P. Jaroslav Karas, ředitel DCŽM v letech 2005-2009

Diecézní centrum života mládeže Ktiš Místo, které biskup svěřuje mladým lidem, aby zde nacházeli otevřené dveře a prostředí k růstu v oblasti přirozených hodnot, duchovního života i intelektuálního rozvoje Starost o přicházející mládež svěřuje biskup týmu mladých lidí a knězi Na počátku stála touha mladých setkávat se a sdílet hodnoty života Inspirací se stala fara v severočeských Příchovicích, kam již od r. 1979 přichází mládež a P. Mirek Šimáček se jim zde věnuje Důležitým momentem je bratrské společenství inspirované životem evangelia Čas dne naplňuje modlitba, Boží slovo, sdílení zkušeností, společná starost o druhé a služba, práce a přirozeně také hry, hudba apod. Do r. 1989 se vše děje s puncem ilegality V devadesátých letech 20. století se může v naší zemi začít svobodně setkávat i křesťanská mládež Nyní je možné vytvořit formu, a tak vzniká místo zvané Diecézní centrum života mládeže Kromě potřeby vhodného objektu se ukazuje touha po lidském zázemí Aby mladí lidé přijížděli do společenství a aby byla dobře zajištěna péče o ně, vytváří se tým žijící na místě a tvořící jistý druh komunity Zkušenost místa otevřeného takto mladým lidem se postupně přenáší do dalších diecézí a vznikají DCŽM Vesmír (HK), ADCŽM Nazaret Praha – Kunratice (PH), DCŽM Mamre Osová Bítýška (BR), ADCŽM Přístav Rajnochovice (OL), DSM stará Ves nad Ondřejnicí (OO) a v neposlední řadě DCŽM Ktiš (ČB) Pro volbu místa hraje roli také krása a možnosti okolí – to vše přispívá k rozvoji člověka

Z historie DCŽM Ktiš V devadesátých letech se i v českobudějovické diecézi uvažuje o místu setkávání mladých lidí a tehdejší biskup ThDr. Antonín Liška, CSsR. rozhodl o zřízení DCŽM. Zájem projevují také sousední diecéze Linec a Pasov. Vytipovány jsou dvě bývalé fary – Ktiš a Frantoly. Po zvážení různých aspektů je nakonec zvolena Ktiš. K tomu jistě přispívá i fakt, že vysídlení obyvatelé Ktiše hledají možnost k rekonstrukci a využití místní fary a navazují kontakty jak v Bavorsku, tak v Čechách. Ktišská fara nebyla od r. 1946 (po vysídlení původního obyvatelstva) obsazena knězem. Užívána byla jako kanceláře a byty, hospodářské budovy jako stáje. Postupně pustne až do neobyvatelného stavu. Zkázu většiny hospodářských budov ještě dokonal požár, před nímž však byla uchráněna obytná část budovy.  Když si vzpomenu na Ktiš, uvědomím si, že se usmívám. V roce 1995 jsem vyměnila práci v Praze za práci na Ktiši. V obchodě při nakupování, jsem se setkala s realitou malé zapadlé vesničky. „Nemáme. Uzeninu vozí ve středu, zeleninu v úterý, mražený dovezou příští týden.“ Když jsem pochopila řád obchodu, daleko snadněji jsem vymýšlela, co uvaříme. Nedávno se mě moje děti ptaly, od kdy mám mobil, počítač. Docela se zarazily při mé odpovědi, že teprve před 12 lety jsem měla první mobil. V jejich očích jsem prožila kus života ve středověku. Když jsem před 20 lety začala pracovat na Ktiši, nebyl na faru zaveden telefon. Neměli jsme mobil ani připojení k internetu. Měli jsme jen budku u pošty. Když jsme vyhlásili nějakou akci, nikdy jsme netušili, kolik mladých přijede. Nikdo nám to nehlásil, nepotvrdil. Prostě takový středověk. Přesto se mi tam žilo dobře. Ta možnost být Bohu blízko, tvořit společenství v modlitbě v práci, zábavě mi dala hodně. Když si vzpomenu na Ktiš, tak se usmívám. Katka, v týmu 1995 - 1996

Ve spolupráci českobudějovického, pasovského a lineckého biskupství i místních rodáků probíhá rekonstrukce zchátralé fary. Kromě stávající dispozice fary přibývají podkrovní pokoje, stáj se proměnila v kapli Sv. Rodiny, kterou mozaikami a vitrážemi opatřil pan Antonín Klouda. Již do oprav se zapojilo množství mladých dobrovolníků a tak ještě před vlastním začátkem činnosti centrum sdružovalo různé skupiny mládeže. Dům a kapli slavnostně požehnal 10. června 1995 českobudějovický biskup ThDr. Antonín Liška, CSsR. za účasti zástupců pasovské a linecké diecéze. Přichází první tým a toto místo se stává nejen „Domem setkávání“, ale také domovem pro mládež i dobrodince, napříč národnostmi. Též rodiny využívají rády toto prostředí. V průběhu let se ukázala potřeba přestavby vytápění (r. 1998), stavby kolen (r. 2000-2002), přístřešků na dřevo (r. 2010), hřiště (dokončeno r. 2013), obnova fasády (r. 2014) apod. Na dvoře se stal dominantou kříž vytvořený sochařem Ivanem Šmilauerem (r. 2014). Římskokatolickou farnost jako takovou spravoval v uvedeném období většinu času P. Karel Rendl z Chvalšin a po jeho smrti (2. května 2012) P. Josef Sláčík, vikář z Prachatic. V týmu na DCŽM Ktiš působím od září 2014. Pro tuto službu bylo velmi těžké se rozhodnout, opustit místo a přátele, na které jsem byla zvyklá, a záleželo mi na nich. Začátek pro mě v naprosto cizím prostředí (dříve jsem DCŽM skoro nenavštěvovala) byl náročný. Ostatní členové týmu se již velmi dobře znali, proto jsem si občas připadala jako cizinec a musela jsem si svoji pozici v týmu vydobýt, překonat svoje předsudky, ostych či počáteční nedůvěru ostatních. Svoji službu v týmu vnímám jako velice krásnou, ale náročnou. Často je nutné jít přes své hranice a limity. Naučila jsem se zde mnoho podstatného pro život – přijímat každého člověka bez rozdílu, být „nad věcí“ a respektovat názory druhých. Také jsem získala mnoho praktických dovedností od topení, přes malování místností, sekání trávy či práce v lese se dřevem. Týmáctví je velká škola života. Věřím, že až moje služba v týmu skončí, budu na DCŽM moc ráda vzpomínat a vracet se tam. Eva, v týmu od 2014

Kdo se o to stará? Zázemí vytváří tým Stálá přítomnost tří mladých lidí a kněze Ochota dát svůj čas a schopnosti službě mládeži Komunitní ráz života Společný život v duchu evangelia Příprava programů pro děti a mládež Modlitba – soukromá i společná Boží slovo – zdroj síly a inspirace Služba po vzoru Krista Práce – péče o dům a okolí Sdílení životních situací Vzájemnost Osobní vztahy s příchozími Věková blízkost účastníkům Otevřenost Zapojení dalších dobrovolníků

Ohlédnutí do života týmů Technicky zajištěný dům se stal předpokladem, aby 1. srpna 1995 mohl nastoupit tým mladých lidí (Jan Hašek, Kateřina Vilímová a Kateřina Kotašková) spolu s knězem P. Bohuslavem Švehlou. Mohlo tak začít další dějství ktišské fary, která začala plnit roli centra života mládeže P. Bohuslav byl od 1. 1. 1996 pověřen zároveň správou Římskokatolické farnosti Vodňany, a protože nebylo možné dlouhodobě se plně věnovat oběma úkolům, byl od 1. 7. 1996 pověřen péčí o DCŽM P. Milan Habrda. Tehdy dochází také k prvním obměnám v týmu. Mladí lidé přicházející do týmu žijí naplno pro službu, kterou podle možností a s ohledem na osobní situaci věnují cca 1 – 3 roky svého života. Náplní každého dne je společná modlitba, práce, příprava programů, přijetí příchozích. Od r. 1997 následuje období, kdy pro naše DCŽM nebyl vyčleněn kněz. O zázemí se stará dál tým pod vedením Václava Švarce a Jitky Adensamové, vypomáhají kněží z okolí. Velkým přínosem je přítomnost mužů v rámci civilní služby do doby, než je státem zrušena povinná vojenská služba. V roce 2004 je péčí o mládež v českobudějovické diecézi pověřen P. Jaroslav Karas, který se rok nato ujímá též vedení DCŽM Ktiš. Začíná další etapa, kdy je v týmu opět přítomen kněz. Od července 2009 jej vystřídal P. Roman Dvořák. Mezitím se zde vystřídalo mnoho mladých lidí, kteří se rozhodli věnovat určité období svého života službě mladým lidem. Od vzniku do r. 2015 jich bylo na 48 (včetně 4 kněží). Stálý tým by se neobešel bez spolupráce s mnohými dobrými lidmi z obce, z okolí, ale i ze vzdálených míst.

Jaké máme cíle? Zdravý růst mladého člověka Neopomenout individualitu a vést k sociálnímu začlenění Doprovázení mladých na životní cestě Objevování smyslu a hodnoty života Nacházet své místo v životě Křesťanství jako životní styl Evangelium v praxi – život po vzoru Ježíšově Poskytnout zázemí a přijetí kdykoli (nejen během připravených akcí) Otevřenost vůči lidem hledajícím Rozvoj sociálního cítění, solidarity Vytváření rodinné atmosféry Když jsem šel do týmu, rozhodně jsem si nepředstavoval, co všechno tu nakonec budu dělat. Není to jen práce s mladými lidmi, které je tu tedy požehnaně, ale v týmu můžete zažít takový mix napříč řemesly. Ideální týmák by měl možná zvládat od každého řemesla kus, protože by to tu stoprocentně uplatnil. Což já sice neumím, ale neustále to zkouším. A nejen já. Práce v týmu je neustále o výzvách a těch je najednou pokaždé hned několik, což je velice náročné. A čas odpočinku? Ten takřka není. Je to však vždy velice zajímavé poznat něco nového, či si něco nového zkusit. Některé věci bych ale opakovaně dělat nechtěl, přesto musím, protože když se zvládne jedna věc, musí se zvládnout ještě další dvě a tři atd. A nároky se tedy tím pádem neustále zvětšují. Být týmákem je již teď obrovskou školou života, pokory, trpělivosti. Nejvíce jí však možná docením až s odstupem několika let. Standa, v týmu od 2013

Jak rozvíjíme lidský rozměr? Důraz na vztahy Prohlubování přátelství Prostor přijetí a tolerance Povzbuzení ze strany týmu i účastníků Zapojení příchozích Rozměr služby (příprava programů, domácí práce…) Brigády – péče o prostředí, v němž se setkáváme Vděčnost Respekt vůči druhým Umění děkovat Omluva i odpuštění Prostředí rozhovorů a verbalizace prožitků Pozitivní motivace jednáním druhých Dobrý vzor mezi vrstevníky Vnímání krásy v přírodě Vycházky, hry, zábava Sport, koupání

A co duchovní oblast? Souvisí s dobře nastavenými lidskými hodnotami Naslouchání, výklad, rozhovory nad Božím slovem Boží slovo uváděné v každodenní praxi Společná modlitba Prostor soukromé modlitby Naslouchání, duchovní rozhovory Prostor pro diskuzi Programy na duchovní témata Inspirace pro duchovní život Nacházení souvislostí všedního a duchovního života Společné bohoslužby Svátosti Svědectví o Božím působení Rozvoj umění mluvit o duchovních tématech Respekt k niterným záležitostem druhého

Stálá otevřenost Možnost přijet kdykoli, nejen na pořádané akce Zázemí stálého týmu Společná modlitba Setkání Čerpání nových sil a inspirací Studium (nejen během „zkouškového“ či „svaťáku“) Podílení se na programu a chodu domu

V několika větách složených ze slov nelze vypovědět, co prožívá člověk žijící v centru života mládeže. Avšak dovolte několik střípku všedních chvil. Jsou dny, kdy vnitřní prázdnota paralyzuje mé tělo i mysl, avšak intenzita vztahů (v týmu, druhými, Bohem i s sebou) dává smysl. Jsou dny, kdy mi vlastní omezenost a neschopnost překážejí v dokončení práce, ale je to pro mě výzva k překonání vnitřních hranice a schopnost posunout se o další schod výše. Jsou dny, kdy je práce nad hlavu a nevím co začít dříve, ráno se budím a nejsem schopna pohnout ani nohou, ale mám-li být upřímná, každý večer jsem vděčna za nespočet chvil a setkání i práce, které jsem mohla prožít a něčemu se naučit. Jsou dny, kdy mám sociální fobii, na druhou stranu jsem nesmírně ráda za každého človíčka rozličného věku, který navštíví toto centrum, neboť právě díky nim DCŽM Ktiš žije, neboť oni jsou srdcem centra, bez něhož by nebylo života. Ktiš je více než práce a služba! Je to nekonečné dobrodružství a jsem vděčná, že mohu být jeho součástí, i když nikdy nevím, jak to dopadne. Jana, v týmu od 2013

Duchovní obnovy Adventní, postní, svatodušní

Modlitba a ztišení

Příležitostné (vysokoškoláci, atd.)

Společenství

„Na přání“ (farnosti, společenství, …)

Relaxace

Exercicie pro „cetileté“ a vysokoškoláky

Načerpání nových podnětů

Všechno, co jsi prožil, už ti nikdo nemůže sebrat. A za dva roky se dá prožít docela dost. Působení v týmu DCŽM se na mě podepsalo dozajista nesmazatelně, a tím fakt nemyslím svůj levý palec (Honzovi po pracovním úrazu tento palec přišívali – pozn. redakce). Pominu druhořadé projevy jako neschopnost zapamatovat si jména lidí, které potkám (bylo jich fakt hodně a kapacita prostě přestala stačit), neschopnost uvařit „jen“ dvě - tři porce, absolutní absence potřeby pouštět doma topení, nebo náhlé bolesti zad při pohledu na větší množství dřeva. Jako pro čerstvého absolventa pro mne „týmáctví“ bylo „first Job“ a tedy i pořádnou lekcí pokory. Je něco jiného připravovat se na akci v běhu každodenních povinností týmáka, a tak jsem dostal ochutnat toho, co jsem mnohdy předešlým týmákům vyčítal. Práce na DCŽM jistě přinesla nespočet pěkných okamžiků, stejně jako nezměrné množství těch všedních, o to víc únavnějších a někdy bolestnějších. Ale právě ty druhé mění člověka možná mnohem víc. Nakonec je hezké vidět, jak dílo Boží, konané unavenými, nedokonalými a mnohdy skutečně nedisponovanými lidmi (třeba mnou) vzkvétá, navzdory na první pohled jasným předpokladům neúspěchu. Inu být dělníkem na vinici Páně neznamená, že musíte rozumět vínu. Na druhou stranu to dává určité možnosti se něco přiučit. Každopádně mi někdy večer chybí žabí skřehotání, ráno bučení krav, a když mě někdo v práci fakt vytočí, pak zatoužím po možnosti zmizet na chvíli do kotelny, báječného útočiště znavených týmáků. Honza (Dědek), v týmu 2009 - 2011

Prázdniny Podzimní, pololetní, jarní

Hry

Silvestr – přelom občanského roku s radostí, zábavou i duchovní reflexí

Výlety

Smysluplné trávení volného času

Modlitba

Možnost poznat nové přátele

Práce Hudba

V prosinci roku 2009 jsem se stala členkou týmu DCŽM Ktiš a 9 měsíců poté na pár dalších let týmu DCM v Českých Budějovicích. Byly to zajímavé počátky práce s mládeží. Jako jedinému děvčeti v týmu se mi vybavuje spousta zážitků. U některých se dodnes usmívám, ale najdou se i takové, které mě doteď mrzí. Každopádně to byla forma drsného sebepoznání. Ktiš má kouzelná zákoutí a fascinující výhled, ale i jistý druh rozervanosti a samoty, kterou mi pocitově připomíná Severní Čechy. Výhled mě vždy ohromoval a dodnes ve mně vzbuzuje poetické myšlenky. Životem prošla také spousta lidí, účastníků akcí, pořadatelů, místních … Deset událostí z Ktiše, za které jsem ráda, jsou: seznámení se s Aničkou Mácovou; krásný pokoj s výhledem na kopce; vhled do mužských povah - do té doby jsem neměla možnost pobývat s tolika muži naráz (Marek, Honza, František, Roman); možnost vařit pro velkou spoustu lidí se zjištěním, že se to dá jíst; možnost účastnit se rekolekcí Sekce pro mládež; ranní modlitby v kapli na biskupství a denní modlitba církve; donucení se řídit po letech auto v rámci přípravy na CSM ve Žďáru n.S. (děkuji zejména Honzovi Liškovi za jeho trpělivost a všem, kteří mě nechali jet svým autem); schopnost přijímání kritiky a organizace; zjištění, že jsem schopná stát si za svou osobností a slovem; zjištění, že jsem schopná odpouštět. Tak a teď deset negativ… Věřím, že se mnohé na Ktiši změnilo a změní. Změna zabraňuje stagnaci. Důležité je živé společenství tolerantních a vstřícných lidí, kteří vědí, za kým jdou a proč. To, když se podaří, vznikají úžasné věci! Vendy, v týmu 2009 - 2010

Velikonoční program Intenzita velikonočních událostí

Naděje

Liturgie

Radost

Prohloubení vnímání

Slavení

Naslouchání

Zpěv

Utrpení a život

Tradice

Mám ráda ten moment, kdy se vyjede na poslední kopeček před Ktiší a před vámi se rozprostře známý výhled… na krajinu, na kostel. Chvilka napětí, jestli bude všechno tak, jak si pamatuju, a pak už se vjíždí na náves a dolů k faře. Je to, jako bych se vracela domů. Prvně jsem na Ktiši byla na podzim roku 2009. Pocházím z daleka, pracovala jsem tehdy v Praze, jela jsem do neznáma. Ale hned mě to prostředí okouzlilo a slíbila si, že sem budu jezdit (utíkat před ruchem velkoměsta). Vůbec by mě ale nenapadlo, že se za pár let ocitnu v týmu. Začátky pro mě byly objevováním venkovského života. Kráva hned za okny kuchyně, noční žabí koncerty, kuny pobíhající na půdě nad mým pokojem, nepřátelští pavouci… Ale také jsem se prvně v životě svezla traktorem! A dostala se k činnostem, které by mě jinak asi minuly – topení v kotli, malování všech možných částí domu, práce v lese na dřevě a mnoho dalšího. Strávila jsem v týmu na DCŽM Ktiš dva roky a za tu dobu prošla domem spousta lidí. Nejen účastníků, ale i různých návštěv a pomocníků (práce bylo vždycky dost). Jsem vítací typ, být s lidmi mě nesmírně těšilo (i když při náročném víkendu jsem také toužila po samotě). A díky působení v týmu mám mnoho nových přátel. Za to jsem vděčná. Nejhezčí pro mě ale bylo být mezi mladými, nechat se jimi inspirovat, vnímat Boží doteky v jejich životech, vidět, jak se rádi a nadšeně vrací a sledovat, jak během let rostou – fyzicky, osobnostně, duchovně. Chybí mi společné modlitby, sdílení a slavení eucharistie. Tím je život v týmu podle mě jedinečný. Tady jsem objevila mnohé významy a krásu liturgie. Toho si cením asi nejvíc. Pracuju teď na DCM v Českých Budějovicích, takže se na Ktiš dostanu poměrně často. A vidím, jak se tu mnohé mění. Účastníci odrostli, jezdí noví, změnilo se zázemí i vybavení domu (musím říct, že k lepšímu). Ale pořád Ktiš zůstává místem setkání. Se sebou, s druhými, s Bohem. A místem s výhledem, který mě nikdy nepřestane fascinovat.

Terezka, v týmu 2011 - 2013

ENTERcamp, ENTERjunior Prázdninový pobyt pro mládež Věk 13-15 let (ENTERjunior) Věk 16-23 let (ENTERcamp) Témata: sebepřijetí, duchovní život, vztahy, odpuštění, identita, hudba Malé skupinky Obnovení víry Osobní rozhovory Společenství Svědectví Liturgie Modlitba, chvály, adorace Kreativní přístupy Hosté Workshopy Dělený program Hry www.entercamp.cz

Tematické víkendy Mezi mužem a ženou

Víkend pro „cetileté“

Dámská jízda – víkend pro holky

Práce šlechtí

Do patnácti Když se řekne Ktiš… Než jsem nastoupila na Ktiši do služby týmačky, neměla jsem vůbec jasnou představu, do čeho jdu. Křesťanským akcím a hlavně moderovaným modlitbám jsem se dost vyhýbala. Ale v tu dobu jsem poznala, že to je výzva, kterou přede mě klade Pán, a nebylo co dál řešit. Tak začala pořádná dvouletá jízda a velká škola života. Bylo to náročné, ale s odstupem času můžu říct, že bych do toho šla znovu. Ktiš mi přinesla mnoho nových přátelství, spoustu praktických know-how (třeba jak usmažit ledově povařené řízky, tzv. dinosauřáky, nebo že vývar z berana fakt není dobrý nápad), menší či větší krize a notnou dávku sebepoznání díky soužití v týmu. Nejvíce mi v paměti utkvěla různá šokující nebo vtipná překvápka – např. pokus vysvětlit celní správě, která nás po 11 večer zastavila na cestě z Budějovic, proč máme auto s německými nápisy skoro až ke stropu zaskládané toaletním papírem. Nebo zcela nezáměrné přesvědčení paní na benzínové pumpě, že se jí porouchala. Zděšení, když jsem úplně bez přípravy poprvé improvizovala bohoslužbu slova pro skupinu 50 hostů z ekumenické seznamky nebo třeba objev, že smích může škodit zdraví (ověřeno několikadenním záchvatem tří členů týmu). Jsem vděčná všem svým spolutýmákům - Helence, Terezce, Standovi, Jirkovi, Janče a P. Romanovi - že to se mnou vydrželi, ačkoli někteří z nich se domnívají, že jim šlo párkrát o život. Můj velký dík patří také všem předchozím týmům a dobrodincům, protože kvůli nim už jsme měli na čem stavět, na co navazovat. Všem, kteří si hrají s myšlenkou na týmáctví doporučuji zdejší luxus v podobě kaple otevřené 24 hodin denně, čistého vzduchu, nádherných výhledů a záruky, že se nebudete nudit. Největším obdarováním však jsou lidé, kteří přijíždějí. Přeji všem nynějším i budoucím týmákům a kněžím, ať je jejich služba naplňuje a drží při sobě. Kéž zde stále platí v některých případech až krutě pravdivá hesla: „Možnost přijet kdykoliv“ a „Kdo má, tomu bude přidáno!“ Jarka, v týmu 2012 – 2014

Víkendy pro biřmovance, programy na zakázku Pro různá společenství Zaměření na týmové aktivity Rozvoj životních hodnot Možnost tvořit program samotnou skupinou Zázemí pro akce se skupinami dětí a mládeže nejen o prázdninách Zadaná témata a konzultace programu Podněty pro duchovní život Reakce na konkrétní situaci skupiny Reflexe společenských otázek

Mezinárodní spolupráce JAM.DAYS – mezinárodní hudebně kreativní projekt Pobyty společenství z Německa či Rakouska Českoněmecké skupiny v rámci projektu „Stavět mosty“ Odbourávání jazykových bariér Vzájemná kulturní inspirace Nacházení cest ke sblížení pohraničních oblastí

Prvně jsem byla na Ktiši v adventu 2003 na duchovním víkendu se spolčem. Měli jsme se krásně, i když to pro mě skončilo trochu neslavně zlomenou rukou. Už tehdy mě to místo okouzlilo a chtěla jsem se vrátit. Netušila jsem, že se mi to splní a dokonce na delší dobu. V průběhu studia na Teologické fakultě jsem několikrát DCŽM navštívila. Ve čtvrtém ročníku jsme měli povinnou praxi a tu jsem prožila o Velikonocích na Ktiši. Tehdy tu „týmačili“ Lucka s Milanem, vedl je P. Jaroslav. Tyhle dny byly určující a nakonec jsem další rok v červnu nastoupila do týmu. Neměla jsem ale úplně dokončené studium, chyběla mi obhajoba a 2 státnice. Zážitků z té doby mám spoustu. Většinou veselé, jezdili fajn lidé, občas mi vyprávěli zajímavé příběhy. Mírně adrenalinový zážitek byl, když mě cestou na nákup zastavila policejní kontrola a zjistilo se, že auto má propadlou technickou. Nakonec vše dobře dopadlo, nikdy na to asi nezapomenu. Bohužel po 8 měsících nastala pro mě velké dilema vzhledem k nedokončenému studiu. Při nejlepší snaze se mi nedařilo skloubit tým a školu, zkrátka jsem si musela vybrat. Situace byla velmi náročná. Nebyla za mne náhrada a nedařilo se jí sehnat přes četné pokusy. Opět vše dobře dopadlo, sice jsem odešla, ale noví týmáci se objevili a Ktiš pokračuje dál. Mám z toho velkou radost a přeji co nejvíce dalších spokojených let.

Maruška, v týmu 2008 - 2009

Nízkoprahový klub Jablíčko Určeno dětem školního věku z obce Ktiš Socializace Rozvoj základních dovedností Otevřenost Zásady „fair play“ Podpora osobnostního růstu Individuální přístup Hry Tvořivé činnosti Všeobecný rozhled Hudba Sport Pohyb

Pro koho jsme? Především mládež (15 – 30 let)

Skupiny

Děti

Věřící

Rodiny

Hledající

Jednotlivci

Lidé dobré vůle

Na Ktiš jsem se poprvé dostal v roce 1995 při otevření centra. Bylo mi tehdy 20 let a doprovázeli jsme se spolčem z Vimperka hudbou a zpěvem otevření centra. Tehdy jsem ještě nevěděl, že v centru budu žít rok a půl jako člen týmu. V roce 1996 jsem nastoupil po přerušení studia a svatbě na civilku. Tehdy byl na Ktiši ještě otec Slávek, Helenka a Katka. Ty během prázdnin odešli z centra a přišla to týmu Maruška (má manželka) a Dája. Byli jsme bez kněze. Pod svou ochranu nás vzal o. Bohouš Richter, kterému za hodně vděčíme a nesmí zapomenout na P. Tampíra ze Lhenic a ani na P. Rendla z Chvalšin – upřímného, pracovitého a stále veselého. Prožité chvíle byly hluboké a intenzivní, snadné i nesnadné. Byla to příležitost seznámit se a sblížit s mnoha osobnostmi. Chvíle poznávání, vítání a loučení… Vzpomínám na víkend, kdy v DCŽM proběhlo setkání kněží - dříve narozených (včetně tajně vysvěcených z let komunistických). My jsme byli nezkušení „kuchaři“ a tak se nám podařilo k obědu udělat řízky na první pohled krásné, ale z hovězího masa!!! Myslím, že jich bylo na počet a na nás nezbývalo, proto jsme neochutnali. Žádný z kněží si nepostěžoval! Pochválili, poděkovali! Jaká skromnost. Protože na nás nakonec přeci nějaký řízek vyšel, zjistili jsme, že řízky jsou dosti tuhé! S odstupem jsem si uvědomil, jaký to byl dar prožít rok a půl v domě s kaplí a s Pánem ve svatostánku. Když se vracím na Ktiš, nejraději se vždy zastavuji v kapli. Pán s námi. Bez Něj bychom to nezvládli. Protože jsem konvertita (obrácení jsem prožil v 18 letech), znamenal a znamená do dnes pro mě čas na Ktiši prohloubení víry, formaci a prožití nenápadné Boží blízkosti. To si uvědomuji až zpětně. Vždy, když se objevím na Ktiši, ožijí všechny vzpomínky. Na setkání a obdivuhodné zážitky a vybavují se mi konkrétní lidé. Byl to velice nahuštěný rok a půl, který ovlivnil mou budoucnost. Každoročně jsem se vracel na Ktiš s dětmi ze společenství a ze školy (školní výlety) a vychutnával srdečné přijetí. Jsem rád, že po dvaceti letech je v centru kněz a Pán Ježíš je stále ve svatostánku, vztazích, srdcích…

Martin, v týmu 1996 – 1997

Technické zázemí Kaple v domě Společenská místnost Pokoje různých velikostí Kuchyně Jídelna Hřiště (malá kopaná, volejbal, nohejbal…) Dvůr s jedinečným výhledem do kraje Zahrada Pergola Ohniště pro táboráky Stolní tenis „Fotbálek“ Knihovna Stolní hry Farní kostel sv. Bartoloměje Křížová cesta v nedalekém lese Koupání – obecní rybník

Také jsem prošla Centrem života mládeže ve Ktiši. Strávila jsem zde nezapomenutelné dva roky v letech 2001 až 2003. A to v tom dobrém i v tom špatném. Velmi nepříjemnou zkušeností byli častí „věřící“ návštěvníci z Německa. Nebyli jsme pro ně nic víc, než personál, a jejich chování bylo často za hodně hranicemi obecných pravidel lidského soužití. Dál se mi vybavuje nekonečná práce „od nevidím do nevidím“. Vyhlášené tzv. „pracovní víkendy“ si personál odmakal povětšinou sám, jen s podporou nezničitelné Vendy Příplatové, které tímto znovu děkuji za její pracovitost. Mrzelo mě i to, když jsem se při odchodu dozvěděla, že někteří z těch, o které jsme se starali, a oni nám při odjezdu děkovali a lichotili, si na nás stěžovali. Upřímně, můžu pouze konstatovat, že tato moje pastorační praxe byla neuvěřitelná škola života. Později jsem pracovala třeba v supermarketu, či jako operátorka provozu – pro normální lidi to znamená „dělnice ve fabrice“, ale tak vysilující jako Ktiš to zdaleka nebylo. Ona „výhoda“ bydlení na faře také znamenala, že jsme se vlastně ani pořádně nevyspali, protože návštěvníci tam byli vždy za účelem něco užít a noční dupání a třískání dveřmi nám k odpočinku moc nepřispělo. Z těch příjemnějších věcí – poznala jsem tady svého muže – Milana Cínu (který tehdy vedl kuchyni), letos budeme manželé 10 let, ale spolu jsme již 15. Můj muž – i já - s velkou láskou vzpomíná na návštěvy Církevní školky z Č. Budějovic. Vždy úžasně zvládnutý program, přehled o všem, co se děje, velká ochota pomáhat i s údržbou domu, maminky v doprovodu velmi akční. Sestřičky byly i čistě lidsky vzato – cituji „skvělý ženský“. Vím, že teď to vypadá, že jsem nejnespokojenější a nejnevděčnější bývalý zaměstnanec DCŽM. Ale kdepak. Dodnes mne zdraví děti, které vůbec neznám, protože někdy prošli Ktiší. Potkávám úsměvy dospělých táborníků, kteří pozdravují mého muže a znovu děkují za skvělé jídlo. Stále se zdravíme s Ktišskou starostkou paní Mikešovou i ostatními lidmi z obce Ktiš. S některými ex-kolegy jsme stále v kontaktu. Prostě – bylo to tehdy nesmírně náročné, určitě jsem byla příliš mladá a nezkušená na post správce DCŽM. Ale každého z kolegů přede „mnou“ i po „mojí“ éře moc ráda uvidím a na setkání určitě přijedu. Díky. Jitka, v týmu 2001 – 2003

Ty, kdo sem přicházíš, tato slova slyš: Tady je Ktiš! Pozdraven budiž: Boží tvor, pták i myš. Neboj se, přistup blíž: Tady je Ktiš! - … tak teď to víš.

Z lesa ses vynořil, na kopec vystoupil, co nevidíš? Tady je Ktiš!

Přiznávám hned na začátku, že mé rozhodování opustit rodinu, přátele a místa, kde jsem se cítila doma, a odstěhovat se na „druhý konec republiky“, trvalo dlouho a nebylo vůbec jednoduché. Jenže jsem nemohla „volání“ neslyšet, a tak jsem se jednoho dne zeptala Boha, zda po mě tuhle šílenou věc opravdu chce. V tu chvíli mi došlo, že Bůh má občas bláznivé nápady jako třeba chodit po vodě. Vzala jsem Bibli, náhodně ji otevřela a mé oči se zaryly do úryvku „Ježíš kráčí po moři“. „Neboj se, pojď!“ To pro mne byla jasná odpověď. Nezbylo mi, než sebrat všechnu svou odvahu, zapomenout na jakékoli výmluvy a obavy a s důvěrou vystoupit z loďky plné jistot na neznámé, někdy i rozbouřené moře. Ktiš se pro mne nakonec stala třetím domovem a i teď se tam moc ráda vracím a nostalgicky vzpomínám na 11 měsíců zde prožitých. Abych byla upřímná, musím říct, že jsem se zpočátku trochu topila. První bouře přišla hned o týmové dovolené, kdy jsem zjistila, že v našem týmu jsou všichni velmi rádi sami a dělají si věci po svém. To pro mě jako „týmového hráče“, který potřebuje nutně ostatní, byl tvrdý náraz. Postupně jsme se ale sžívali a snažili se tvořit tým, který si je vzájemně oporou a dokáže spolupracovat, za což jsem svým kolegům opravdu vděčná! Zažili jsme společně mnoho věcí. Vzpomenu jen na pár „všedních“ perliček. Například akce „malování“. Poprvé jsem v ruce držela malířský štětec a to hned několik hodin v kuse. Malovali jsme asi do jedné ráno, druhý den jsme skončili trochu dříve, abychom se pak ještě neplánovaně vypravili na ples, kam jsme dorazili někdy po tombole. Tradiční ktišskou specialitou je dělání dřeva. Je to dřina, ale pro mne naprosto skvělá teambuldingová aktivita! Uznávám, že může být i trochu nebezpečná. Já se kvůli ní podívala na pohotovost s naraženým prstem i na oční, když jsem se v oku pokoušela transportovat malé dříví, jak ten předmět v oku nazvala lékařka. No, kdy si člověk uvědomí, že má v oku skutečně „trám“, který vážně nevidí, jen pociťuje následky? Nemohu nezmínit také místní děti a oficiální založení klubu Jablíčko. Stát se při karnevalu Pipi Dlouhou Punčochou, vítat snoubence jdoucí na přípravu jako Šmoulinka (kdo by byl čekal, že zrovna máme Šmoulí den) nebo se před prázdninami loučit jako Robinsonka na opuštěném ostrově s asi 25 dětmi, které vám na památku věnují svoji panenku a kdykoli se na Ktiš přijedete podívat, se vám vrhají do náruče. Tak to jsou jen malé střípky vzpomínek. A co mi to všechno dalo? Překonala jsem strach a zjistila, že se mu musím postavit čelem, a to nejen při vaření. Uvědomila jsem si, že každý člověk je opravdu jiný a vnímá věci jinak. Co přijde naprosto normální a přirozené mně, to pro ostatní může být zcela nesmyslné a nepochopitelné. Ve vztazích je proto nutná komunikace! Řekla bych, že jsem se za ten rok víc osamostatnila a pro rodiče jsem přestala být už tou malou holčičkou, která bez jejich pomoci nic nezvládne. Viděli, že se dokážu postarat nejen o sebe, ale i o ostatní, když je to potřeba. Získala jsem větší sebejistotu, což se mi pak v práci rozhodně hodilo.

V domě jsou lidé, v oknech mříž, hlady tu neumřeš, plná je spíž. Neboj se, přistup blíž, Tady je Ktiš!

Buď tedy vítán každý, kdo přicházíš! Nad vší tou nádherou svou duši ztiš.

Kdybych se teď měla vrátit zpět do té lodičky a rozhodnout se znovu, zda se vypravím na moře, rozhodně bych své rozhodnutí nezměnila. Jsem opravdu moc vděčná za tuto zkušenost, za lidi, které jsem během tohoto roku poznala i za zážitky, které jsem s nimi prožila!

Barča, v týmu 2010 - 2011 Malá farnost pod velkým kopcem, aneb „jarní salát se zálivkou“. Na Ktiši jsem pracoval v letech 1997 až 2001 jako svobodný a pak ještě v letech 2004 až 2006, to už jako manžel a otec. V obou obdobích jsem zde byl v době, kdy nebyl uvolněn žádný kněz pro práci s mládeží. Byla to doba hledání a zrání, a to jak v zaměstnání, tak i v osobním životě. Neustále se řešilo co s DCŽM, jak dál a já jsem se rozhodoval jak naplnit svůj život. Práce v církvi a pro Krista mne velmi naplňovala, ale zároveň jsem toužil po manželství a po dětech. Nastoupil jsem do zažitého týmu s Maruškou a Martinem Hubáčkovými a s Dájou Brožkovou. Postupně se tým obměnil, až jsme byli ve složení Vašek Švarc, Martin Vacek, Pavla Šimková a Magda Nováková. Jednou jsme seděli v klubovně a během hovoru jsme zjistili, že jsme se všichni narodili v neděli. Zůstali jsme si velmi blízcí i po letech. Pavlu jsem si v květnu 2001 vzal za manželku, Magda se stala mojí švagrovou a Martin si vzal Pavly biřmovací kmotru. Vzpomněl jsem si na jednu úsměvnou příhodu. Tenkrát jsme měli nějakou početnější skupinu, asi 30 dětí. Pavla dovařovala polévku. Vedle už se modlili před jídlem. Ještě trochu dochutit…, ale co se nestalo, malé plastové víčko od dochucovadla spadlo do husté polévky a nešlo najít. No, Pánu Bohu poručeno – odnesli jsme hrnec do jídelny, v Pavle by se krve nedořezal. A vida, hrnec se vrátil zpět do kuchyně a nikdo si nestěžoval. Když se najedli návštěvníci, tak jsme zasedli ke stolu také my. Jíme a jíme a najednou Pavla vidí ve svém vlastním talíři malé červené víčko od Magi. Až později se svěřila, že se úpěnlivě modlila k Panně Marii. Máte rádi první jarní salát se zálivkou? Je to taková hořko-sladko-slano-kyselá pochoutka. Je-li všechno správně vyvážené, moc si na něm pochutnáte. Tak takhle nějak vidím dnes dobu strávenou v DCŽM Ktiš – od všeho trochu, ale vyvážené. Někdy jsem si to užil, jindy přečkal nebo přetrpěl, ale bylo toho tak akorát… Ve skrytu duše doufám, že si to podobně užili i ti, kteří se mnou tehdy sloužili a pokud ne a byl jsem tomu příčinou já, tak, prosím, přijměte po letech mou omluvu. Rád na vás na všechny vzpomínám.

Vašek, v týmu 1997 – 2001 a 2004 - 2006

ZVON MLÁDEŽE A DCŽM KAŽDÝ MŮŽE ZANECHAT DLOUHODOBOU STOPU 20. VÝROČÍ DCŽM KTIŠ. I VY MŮŽETE JAKOUKOLI ČÁSTKOU PŘISPĚT NA ZVON MLÁDEŽE A DCŽM! Milí mladí lidé, vážení rodáci a obyvatelé Ktiše, týmáci minulí i současní, drazí dobrodinci a přátelé Diecézního centra života mládeže, společnými prostředky nechme vzniknout zvonu, který nese svou hodnotu napříč generacemi, není němý, ale činí momenty důstojnými a slavnostními. Hlas zvonu při nejrůznějších příležitostech svolává, shromažďuje, zve, upozorňuje, vybízí, informuje, připomíná něco, co souvisí se životem. Provází člověka v radostných i náročných momentech. Dlouhotrvající památkou (životnost zvonu je 800 let) dvacetiletého působení DCŽM může být zvon, který necháme odlít do věže ktišského kostela. Ačkoli my už mladí nebudeme, zvon se svou svěžestí bude připomínat to, co jsme skrze DCŽM a život ve Ktiši prožili a získali. Zvon zní: aby ohlašoval čas; aby vybízel k modlitbě (ráno, v poledne, večer i mimořádně); aby svolával k bohoslužbám; aby oznamoval radostné a mimořádné zprávy; aby upozorňoval na nebezpečí; aby vyzýval k modlitbě za zemřelé (umíráček) Zvon mládeže a DCŽM: připomene vždy dobrodince mladých lidí; ty, kdo se o mládež starali a starají (ať už jsou kdekoli); sponzory zvonu; mládež; všechny přicházející v průběhu let do DCŽM; vyzve k modlitbě za uvedené skupiny; hlas zvonu, kdekoli jej uslyšíme, připomene duchovní propojení s DCŽM; bude svolávat k modlitbě tým a mládež v DCŽM Současné zvony: 3 malé zvony typu „umíráček“, 2 bez nápisů, třetí z r. 1780 (sv. Jan Nepomucký)

Zvony rekvírované v r.1917: Velký z r. 1843 (520 kg, možná i více); střední z r. 1804 (250 kg); malý z r. 1830 (115 kg) Pořízení 3 zvonů v r. 1923, prostředky vybrány sbírkou v letech 1922-23: „Sv. Bartoloměj“ (361 kg); „Sv. Rodina“ (212 kg); „Sv. Florián“ (104 kg) – všechny rekvírované v r. 1942 Nový zvon/zvony: v případě dostatku prostředků můžeme odlít soustavu v ladění c2 – zvon mládeže J.N. Neumann (cca 300 kg) – es2 (cca 180 kg) – f2 (cca 130 kg) Náklady: na zvon mládeže cca 300 tis. Kč; na sestavu cca 610 tis. Kč Zasvěcení zvonu mládeže a DCŽM: Sv. Jan Nepomuk Neumann Sv. J. N. Neumann vytváří propojení mládeže i regionu: jihočeský rodák z Prachatic – vztah ke kraji, německý otec a česká matka – dialog mezi národy; hledání životní cesty – období studia a dospívání; nasazení sil pro druhé – dobrovolnictví; zakládání škol a kostelů – starost o intelektuální a duchovní formaci dětí a mládeže Možnost daru na pořízení zvonu: označená pokladnička v kostele; bankovní účet: 2762919389/0800, var. symbol: 12; zpráva pro příjemce: ZVON; na vyžádání vystaví Římskokatolická farnost Ktiš darovací smlouvu pro odečet ze základu daně Upomínky: Dárce nad 150 tis. Kč uvedeme přímo na zvonu; první 4 dárce nad 75 tis. Kč pozveme k odlévání zvonu; dárce nad 50 tis. Kč uvedeme na lité tabulce ve věži i v lodi kostela; nad 10 tis. věnujeme malou repliku zvonu; dále budeme poskytovat drobné upomínkové předměty. Bůh ať odplatí všem dárcům, zahrnujeme je do svých modliteb!

Jak nás můžete kontaktovat: DCŽM Ktiš, Ktiš 1, 384 03 Mobil: 731 402 826 E-mail: [email protected] web: www.dcm.bcb.cz/DCZM-Ktis

Občanské sdružení MOST – České Budějovice Biskupská 4, 370 21 České Budějovice Mobil: 731 402 807 E-mail: [email protected] IČO: 49021125 web: www.dcm.bcb.cz/OS-MOST

Přijet je možné kdykoli – z praktických důvodů je lépe nás předem kontaktovat

Jak nás můžete podpořit: Modlitba za mladé lidi a za ty, kdo o ně pečují Materiální podpora (potraviny, psací potřeby, …) Dobrovolnická práce při realizaci aktivit nebo provozu a drobných opravách DCŽM Finanční podpora na zajištění pořádaných akcí a dalšího rozvoje: č. účtu: 4200053535 / 6800 Děkujeme všem dobrodincům DCŽM Ktiš a mladých lidí a modlíme se za ně! Svědectví členů týmu byla místy redakčně upravena, děkujeme za pochopení. Fotografie: Archiv DCŽM, Jiří Škoch Autor křížové cesty a mozaiky z kaple DCŽM: Antonín Klouda