Typy českých komunálních stranických systémů

Hoskovec, L. Typy českých komunálních stranických systémů

51

Typy českých komunálních stranických systémů

Libor Hoskovec ∗ ([email protected])

Abstract The goal of this article is to answer the question to what extent it is possible and meaningful to typologize municipal party systems in the Czech Republic and also the extent to which the Czech municipal systems differs from national party system, or from regional party systems. Using the quantitative analysis of statistical data, the author came to a results which are presented in conclusion of the article. Even though the result is foreseeable, this is the first time it has been achieved not by pure observation, but is based on the analysis of statistical data.

Keywords local politics, local party systems, typology of local party systems, political parties, independent candidates, local council, city council

Note Tento článek představuje část disertační práce „Komunální stranické systémy v České republice“ úspěšně obhájenou autorem v roce 2012, a doplněnou o výsledky voleb v roce 2014, resp. o stav v komunálních stranických systémech reflektující výše uvedené volby.

∗ Odborný asistent na Katedře ekonomie a veřejné správy SVŠE Znojmo.

52

European Electoral Studies, Vol. 10 (2015), No. 1, pp. 51–62

Úvod Jedním z dosud neprobádaných problémů komunální politiky je otázka místních stranických systémů – jejich (ne)existence a podoby, jež bude stát v centru pozornosti této práce. Ve své práci vycházím z Fialovy premisy o počtu komunálních politik rovnajícím se počtu obcí (srov. Fiala 1994: 3; Balík 2005: 166–167; Balík 2008a: 8; Balík 2008b: 5), což by v případě České republiky znamenalo, že máme ke zkoumání 6 253 komunálních politik (Český statistický úřad 2013). Počet obcí je v České republice značně vysoký, mezi zeměmi střední a východní Evropy jednoznačně nejvyšší. Téměř 80 procent obcí má méně než 1 000 obyvatel, zatímco např. v Bulharsku, Polsku a na Litvě nemá pod 1 000 obyvatel ani jedna samospráva. V zemích západní Evropy mají v Belgii, Nizozemsku, Portugalsku a Švédsku méně než 1 procento obcí s méně než 1 000 obyvateli, přičemž ve zmíněných zemích mají 70–90 procent obcí s počtem obyvatel vyšším než 10 000. Z výše uvedeného je vidno, že se Česká republika ve fragmentovanosti místních samospráv vyrovná dokonce i Francii, jež má tento systém v západní Evropě nejvíce fragmentovaný (srov. Novák 2007: 12).¹ Z řečeného jasně vyplývá jednak potřeba vyvinutí daleko většího úsilí při shromažďování potřebných dat, za druhé též problém metodologického pojetí výzkumu komunální politiky v České republice. Je však otázkou, zdali fakt vysokého počtu obcí znamená též vysoký počet stranických systémů. Zejména převažují-li v celkovém počtu obcí zcela obce s nízkým počtem obyvatel. Naskýtá se hned několik otázek. Například existují-li velikostní kategorie obcí, v nichž nemá smysl operovat s pojmem stranický systém. A jestliže ano, které to jsou? Kde leží předěl mezi obcemi bez stranického systému a obcemi se stranickými systémy? Nedílným úkolem v rámci této oblasti výzkumu bude stanovení relevantních velikostních kategorií, s nimiž se v dosavadních výzkumech pracuje ne-li chaoticky, tedy zcela jistě nejednotně. Například Jüptner (2004) operuje se třemi kategoriemi, Outlý (2004) používá v jediné práci členění na pět, šest, sedm i osm kategorií, což však může být způsobeno rozdílnou metodikou třídění přebíraných dat. Referenčním rámcem pro určení velikostních kategorií obcí bylo zvoleno Outlého (2004: 16) schéma, jež rozděluje obce do kategorií do 100 obyvatel, 101–300 obyvatel, 301–500 obyvatel, 501–1 000 obyvatel, 1 001–3 000 obyvatel, 3 001–5 000 obyvatel, 5 001–10 000 obyvatel, a nad 10 000 obyvatel, přičemž posledně zmíněná kategorie byla rozdělena na dvě, 10 001–50 000 obyvatel a nad 50 001 obyvatel, čímž bylo (téměř) zohledněno dělení mezi městy a statutárními městy.² (srov. Hoskovec a Balík 2010). Tabulka 1: Velikostní kategorie obcí 0–100 101–300 301–500 501–1 000

1990 počet obcí 97

Kategorie obcí dle četnosti a počtu obyvatel (Český statistický úřad 2013) 1994

relativní počet četnost obcí 2,30 %

561

1998


578

2002


553

2006


529

2010


496

2014


relativní četnost

465

7,40 %

854

20,50 % 2 079

33,40 % 2 054

32,80 % 2 001

31,90 % 1 949

31,30 % 1 911

30,60 % 1 875

30,00 %

777

18,70 % 1 112

17,80 % 1 100

17,60 % 1 127

18,00 % 1 132

18,10 % 1 118

17,90 % 1 113

17,80 %

1 100

26,50 % 1 221

19,60 % 1 238

19,80 % 1 279

20,50 % 1 307

20,90 % 1 346

21,50 % 1 368

21,90 %

1 001–3 000

885

21,30 %

833

13,40 %

846

13,60 %

866

13,90 %

896

14,30 %

928

14,80 %

980

15,70 %

3 001–5 000

158

3,80 %

157

2,50 %

159

2,60 %

166

2,70 %

164

2,60 %

177

2,90 %

177

2,80 %

5 001–10 000

140

3,40 %

135

2,20 %

135

2,20 %

131

2,10 %

140

2,20 %

142

2,30 %

143

2,30 %

10 001–50 000

123

2,90 %

108

1,70 %

110

1,80 %

109

1,70 %

111

1,80 %

111

1,80 %

112

1,80 %

24

0,60 %

24

0,40 %

22

0,40 %

22

0,40 %

21

0,30 %

21

0,30 %

20

0,30 %

nad 50 001 Celkem

4 158 100,00 % 6 230 100,00 % 6 242 100,00 % 6 254 100,00 % 6 249 100,00 % 6 250 100,00 % 6 253 100,00 %

¹Více než 70 procent obcí s obyvateli do 1 000, počet obcí v přepočtu na počet obyvatel téměř shodný s Českou republikou. ²Je třeba mít na paměti, že první část textu vznikala v roce 2008, kdy byly statutem statutárního města byly obdařeny pouze města s počtem obyvatel 50 000 a vyšším. Do dnešní doby byla skupina statutárních měst rozšířena o dalších pět měst, přesahujících počtem obyvatel hranici 40 000.


53

Tato práce tedy vychází z teorie stranických systémů, jež se vyvíjela v podstatě již od samotných počátků politické vědy. Až do padesátých let minulého století se vyvíjela v jednom proudu, který se zabýval zkoumáním politických stran, od poloviny dvacátého století se výzkum postupně rozšířil o další proud zkoumající stranické systémy (Fiala a Strmiska: 1998: 9–10). Počátky výzkumu stranických systémů a pokusů o jejich typologizaci jsou spjaty se jménem Maurice Duvergera (Novák 1997: 16–17), jenž představil svoji typologii stranických systémů založenou na dělení dle kritéria počtu stran. V šedesátých letech 20. století na Duvergera navázal Jean Blondel (Novák 1997: 45–46; srov. Blondel 1968; srov. Blondel 1990: 53–54; srov. Blondel 1995), který ke kritériu počtu stran přidal ještě rozměr soutěživosti stranických systémů. Patrně nejvýznamnější a nejpoužívanější typologii stranických systémů představil v sedmdesátých letech Giovani Sartori (2005), jenž k dimenzi počtu stran přidal dimenzi vzájemné ideologické vzdálenosti stran v systému – čili polarizaci. Sartori též začíná hovořit o koaličním resp. opozičním (či vyděračském) potencionálu stran. Všechny výše uvedené typologie se samozřejmě vztahovaly k celostátním stranickým systémům. V roce 2005 se M. Strmiska (2005: 33–34) zabýval problémem typologizace regionálních stranických systémů, přičemž dospěl k závěru, že doposud žádná typologizace zmíněnému účelu nevyhovuje. Ve své argumentaci se vymezoval zejména vůči Sartoriho typologii, jež se doposud jeví nejsofistikovanějším nástrojem, nicméně ani ona se nevyhnula celé řadě výtek kritiků. I Strmiska její východiska nakonec musel odmítnout a představil zcela novou typologii oproštěnou od polarizace, a též od Sartoriho jednorozměrného i jednoúrovňového zjednodušení, jež zohledňuje dvě dimenze: míru alternace vládních stran a způsob vládnutí, čili většinové resp. koaliční vládnutí. V centru zájmu práce jsou typy komunálních stranických systémů. Problematika typů stranických systémů není vůbec jednoduchá ani v rovině srovnávání stranických systémů na celostátní úrovni. V průběhu druhé poloviny dvacátého století bylo vyvinuto několik systémových stranických typologií, z nichž mezi nejznámější a široce používanou patří Sartoriho typologie rozlišující systém převládající (predominantní) strany, systém dvou stran, umírněný a polarizovaný pluralismus. Již v roce 1998 se zabýval problematikou aplikace Sartoriho pojetí na české prostředí M. Strmiska (Fiala a Strmiska: 1998), přičemž došel k poznání, že v současné (z dnešního pohledu tehdejší) době není možné stranický systém České republiky v rámci Sartoriho typologie zařadit ani mezi umírněné, ani mezi polarizované pluralismy. Nutno říci, že ani o téměř dvě desetiletí později ještě není situace o mnoho jasnější, z čehož vyplývá, že český stranický systém bychom v rámci Sartoriho typologie mohli zařadit stále pouze s výhradami. Je tedy na místě položit otázku, zdali lze na české komunální stranické systémy aplikovat typologii, jejíž aplikace je na úrovni celostátní diskutabilní. Touto problematikou se již v roce 2005 zabýval Strmiska (Strmiska 2005: 32–37), když řešil otázku typologie regionálních stranických systémů, tedy úkol, jenž je metodologicky obdobný problému, jemuž se věnuje tato práce. Ve své argumentaci poukazuje na několik problémů Sartoriho typologie, které nastávají v kontextu její aplikace na regionální úroveň. Jde o tzv. „jednorozměrné zjednodušení“ včetně implicitního „jednoúrovňového zjednodušení“, o tendenci redukce interakcí stran, na jejich soutěž a též o problém polarizace, jenž se vztahuje k výše uvedeným. Vzhledem k uvedeným obtížím s aplikací Sartoriho typologie navrhuje vlastní typologii regionálních stranických systémů, jež vychází z prioritní kombinace dvou dimenzí, jimiž jsou míra alternace „vládních“ stran a uplatňování jednostranické, či koaliční „vlády“. Z kombinace uvedených dimenzí Strmiska dochází k výsledné typologii regionálních stranických systémů, přičemž hovoří o čtyřech základních (A až D) a dvou „doplňkových“ (E a F) typech stranických systémů: A) stranický systém s jednobarevnými vládami a s víceméně pravidelnou (a z definice „úplnou“) alternací vládní strany; B) stranický systém s jednobarevnými vládami, bez (pravidelné) alternace vládní strany; C) stranický systém s koaličními vládami a s víceméně pravidelnou (a – přinejmenším potenciálně – úplnou) alternací vládních stran; D) stranický systém s koaličními vládami, bez (pravidelné) alternace vládních stran, anebo pouze s částečnou obměnou vládních stran nezahrnující změnu jádra vládní koalice;

54


E) stranický systém se střídáním koaličních a (většinových) jednobarevných vlád – s úplnou alternací vládní strany či stran; F) stranický systém se střídáním koaličních a (většinových) jednobarevných vlád – s pouze částečnou obměnou vládních stran (vládne nepřetržitě jedna strana sama, nebo v koalici).

Jak již bylo řečeno, Strmiska odmítl Sartoriho jednorozměrné i jednoúrovňové zjednodušení a též redukované pojetí interakcí stran (Strmiska 2005: 33–34) jakožto pro regionální stranické systémy fungující v prostředí vícerozměrném a víceúrovňovém, nevyhovující a je si plně vědom, že jeho typologie není modifikovanou Sartoriho typologií, nýbrž je typologií zcela novou, která se namísto počtu a polarizace stranických subjektů zaměřuje na způsob fungování stranických systémů. Strmiska dále argumentuje, že jeho schéma není v rozporu se Sartoriho typologií, neboť bipartismus spadá do kategorie A, systém predominantní strany do kategorie B, umírněný pluralismus do kategorie C a polarizovaný pluralismus do kategorie D. Kategorie E a F pak protějšek v Sartoriho typologii nemají (Strmiska 2005: 35). Zaměříme-li se na otázku, jaké formáty předpokládají jednotlivé modely, pak zjistíme, že model A předpokládá dvoustranický či multipartistický formát, v modelu B bychom mohli nalézt předpoklad monopartistického, bipartistického, i multipartistického formátu, v modelech C, D, E a F pak lze předpokládat pouze formát vícestranický. Jak vidno, Strmiskovo schéma nejde proti Sartorimu, avšak opuštění výše zmíněných Sartoriho zjednodušení a současné kombinování dvou dimenzí hrajících velmi důležitou úlohu jak z metodologického hlediska, tak i z aspektu fungování stranickopolitických systémů, přináší vskutku kvalitní nástroj pro výzkum a komparaci stranických systémů, přičemž není explicitně vztaženo k žádné institucionálně-politické úrovni. Ve svém rozhodování, zdali ve své práci použít některou z dosavadních typologií, či se pokusit o vytvoření typologie zcela nové, jsem dospěl k závěru, že nejvýhodnější bude pokusit se využít Strmiskovy typologie regionálních stranických systémů, neboť pouze ona postihuje to, co mají komunální stranické systémy společné se systémy celostátními, tedy kritérium počtu stran, alternace vládních stran i způsob vládnutí, na druhou stranu je však mnohdy (byť ne vždy) prosta právě ideologického rozměru, který bývá nedílnou součástí stranických systémů celostátních. Na základě uvedených argumentů budu považovat Strmiskovu typologii za výchozí při svém pokusu o nástin modelů fungování komunálních stranických systémů v českém kontextu. Krom již zmíněné problematiky výzkumu lze hovořit o čtyřech dimenzích výzkumu, které jsou platné pro všechny zkoumané oblasti, přestože jejich konkrétní vymezení pro každou z oblastí výzkumu může být odlišné. Jde o dimenzi časovou, prostorovou, obsahovou a aktérovou (srov. Balík 2008a: 8–10; Balík 2008b: 6–7). Dimenze časová pro všechny čtyři oblastí zahrnuje období od roku 1994 do roku 2014, přičemž důležitými mezníky budou komunální volby v letech 1994, 1998, 2002, 2006, 2010 a 2014. Do výzkumu zcela záměrně nebylo zařazeno období mezi léty 1990 až 1994 jednak proto, že bylo prvním volebním obdobím polistopadové éry, a tudíž by jakožto období zakládající nebylo vhodné je do výzkumu zařazovat, a též z toho důvodu, že z voleb roku 1990 neexistují, či nejsou utříděna data. Dimenze prostorová pro všechny oblasti výzkumu zahrnuje prostor jednotlivých obcí v rámci České republiky. Dimenze obsahová je zaměřena na stranické systémy lokální úrovně, jejich utváření skrze volební akty, jejich složení, diferenciaci či vzorce interakcí. Dimenze aktérová se vztahuje k politickým subjektům zastoupeným v jednotlivých komunálních stranických systémech. Výzkum komunálních stranických systémů v českém kontextu byl zaměřen na zodpovězení následující otázky: Nakolik je možné a smysluplné komunální stranické systémy typologizovat?

Metodologie výběru zkoumaných obcí Výzkum komunálních stranických systémů je v kontextu této práce úzce provázán s problematikou vládnutí a též s problematikou utváření radničních koalic. Vzhledem k výše uvedenému důvodu byl řešen problém, které obce budou zahrnuty do výběrového souboru tím, že do výběru byly zahrnuty všechny obce, ve kterých se v průběhu šestera voleb a volebních období volilo minimálně 15 členů

55


zastupitelstva. V těchto obcích je totiž dle platné legislativy nutno zvolit též radu, která je vlastně lokální vládou, tudíž je možné v těchto obcích aplikovat Strmiskovu typologii, což v obcích bez volených rad možné není. V základním souboru (populaci) se tak nakonec ocitlo všech 20 měst z kategorie nad 50 000 obyvatel, všech 112 obcí z kategorie 10 001–50 000 obyvatel, 134 obcí z celkových 143 z kategorie 5 001–10 000 obyvatel, 168 ze 177 obcí z kategorie 3 001–5 000 obyvatel, 476 z celkových 980 obcí z kategorie 1 001 až 3 000 obyvatel a 173 z celkových 1 368 obcí z kategorie 501–1 000 obyvatel. Celkově bylo do základního souboru zařazeno 1 083 obcí ze souhrných 2 800, což představuje poměr 39 procent. Metodologie výběru a zařazení obcí do souboru obcí zkoumaných (vzorku) pokračovala druhým stupněm výběru, jehož jediným kritériem byla dostupnost zkoumaných údajů. Vzhledem k vysokému počtu zkoumaných obcí byl v rámci naplnění kritéria dostupnosti zvolen nástroj jímž je internet.³ Zajisté by bylo možné zvýšit počet zkoumaných obcí získáním potřebných údajů formou telefonických hovorů, poštovním kontaktem, či osobními rozhovory, ovšem fakt, že skrze veřejně dostupné zdroje byla shromážděna data z poměrně vysokého počtu obcí, pročež bylo od dalších způsobů získání dat upuštěno. Do vzorku bylo zařazeno všech 20 měst z kategorie nad 50 000 obyvatel, 90 ze 112 obcí z kategorie 10 001–50 000 obyvatel, 85 obcí ze 134 z kategorie 5 001–10 000 obyvatel, 105 ze 168 obcí z kategorie 3 001–5 000 obyvatel, 288 ze 476 obcí z kategorie 1 001–3 000 obyvatel a 97 ze 173 obcí z kategorie 501–1 000 obyvatel. Tabulka 2:

Počet zkoumaných obcí (Český statistický úřad 2013)

Počet obcí

Velikostní kategorie obcí

501–1 000

1 001–3 000

3 001–5 000

5 001–10 000

10 001–50 000

nad 50 000

Celkem

celkový

splňujících podmínky pro zařazení do výzkumu

zkoumaných

1 368

173

97

poměr ( %)

100

13

7

počet

980

476

288

poměr ( %)

100

49

29

počet

177

168

105

poměr ( %)

100

95

59

počet

143

134

85

poměr ( %)

100

94

59

počet

112

112

90

poměr ( %)

100

100

80

20

20

20

100

100

100

2 800

1 083

685

100

39

24

počet

počet poměr ( %) počet poměr ( %)

I přes absenci náhodné volby při výběru vzorku byl zkoumán dosti významný počet obcí na to, abychom výsledky výzkumu mohli považovat ne-li za reprezentativní, tedy zcela jistě za statisticky velmi významné. V nejnižší velikostní kategorii bylo zkoumáno 56 % obcí ze všech zkoumatelných (a 7 % ze všech v této kategorii). V kategorii 1 001–3 000 obyvatel podíl zkoumaných obcí činil již přes 60 %, v kategoriích 3 001–5 000 a 5 001–10 000 obyvatel bylo zkoumáno shodně po 63 % ze zkoumatelných obcí, v kategorii 10 001–50 000 činil podíl již 80 % a v kategorii nejvyšší byly již zkoumány všechny ³V publikaci S. Balíka Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností (2008a), z databáze členů rad měst a obcí, která je zřízena postupně doplňována daty Institutem pro srovnávací politologický výzkum Masarykovy univerzity, z internetových stránek ČSÚ www.volby.cz, dále pak z internetových stránek obcí a měst.

56


obce. Celkově bylo do výběrového souboru zahrnuto 685 obcí z 1 083, což představuje poměr přibližně 63 % z počtu obcí základního souboru a 25 % z celkového počtu obcí ve všech šesti zkoumaných velikostních kategoriích. Statistická chyba základního souboru na hladině spolehlivosti 95 % činí pouhých 2,3 %, ovšem v rámci jednotlivých kategorií již výsledek není tolik povzbudivý, neboť u nejnižší zkoumané kategorie statistická chyba činí 6,5 %, u kategorie 1 001–3 000 obyvatel 3,7 %, u kategorie 3 001–5 000 obyvatel 5,9 %, u kategorie 5 001–10 000 obyvatel 6,5 %, u kategorie 10 001–50 000 obyvatel 4,7 % a u kategorie na 50 001 obyvatel je nižší než 1 %.⁴ Tyto poněkud vyšší statistické chyby v rámci jednotlivých velikostních kategorií jsou však dány jednak nízkým počtem případů ve výběrových souborech každé z kategorií, jenž je však spojen s nízkým počtem případů v jejich základních souborech. I přes vyšší hodnoty statistické chyby u jednotlivých kategorií a též vzhledem k faktu, že výběrový soubor byl vytvořen nepravděpodobnostní technikou výběru formou výběru na základě dostupnosti (convenience sampling), mají přesto nashromážděná data a závěry z nich vyvozené vysokou vypovídající hodnotu a to jak u výsledků jednotlivých kategorií, tak zejména u celkových výsledků.

Typologizace stranických systémů Typologizace stranických systémů je procesem, v němž jde o hledání společných (či odlišných) znaků, které by nám mohly pohled na značné množství komunálních stranických systémů poněkud zjednodušit. Vycházíme-li z výzkumů celonárodních stranických systémů, zjistíme, že každý systém politických stran je oproti jiným systémům jedinečný a ne zcela úplně ztotožnitelný, přesto se již po několik desetiletí političtí vědci snaží o nalezení styčných bodů mezi jednotlivými systémy. Některé pokusy jsou relativně zdařilé, jiné méně. Obdobnou logiku se budu snažit zachytit i v rámci svého výzkumu komunálních stranických systémů v České republice. Cílem této kapitoly však není vytvoření finální typologie komunálních stranických systémů, nýbrž pouze typologizace komunálních stranických systémů podle již vyvinuté typologie. Nutno podotknout, že pro vytváření nové obecně platné typologie není v této práci dostatek prostoru, ani dosud není nashromážděno potřebné množství empirických materiálů. Samotná typologizace jednotlivých stranických systémů se jeví dosti obtížnou, neboť při určování pro každý zkoumaný stranický systém relevantních subjektů je třeba zohlednit kromě hlediska existence, síly a povahy ještě hledisko longitudiální, čili časové. Uvedu příklad: v obci byl shledán politický subjekt, jenž ve volbách 1994 získal 1 zastupitele a v dalších volbách již v obci nekandidoval. Další subjekt v obci kandidoval ve všech volbách od roku 1994, v roce 2006 získal 1 zastupitelský mandát a ve volbách 2010 i přes další kandidaturu opět neuspěl. Který z uvedených subjektů je třeba brát za součást stranického systému v obci? První, druhý anebo oba dva? První z nich sice v systému existoval, nicméně pouze krátce a ve vyloženě marginální pozici. Druhý z nich v systému existuje nepřetržitě, a i přes marginální roli, kterou sehrává, se jeví být alespoň pro určitou skupinu občanů i voličů jistou názorovou platformou, která by mohla v budoucnu svoje pozice posílit. Ovšem vzhledem k tomu, že výzkum je postaven na strategii radničních vlád, pak by pro výzkum nebyl relevantním žádný z obou uvedených subjektů. Zcela odlišně by nastíněný příklad vypadal, kdyby zastupitel kteréhokoli z uvedených subjektů získal též funkci radního. V tomto případě by byl tento politický subjekt v rámci výzkumu do stranického systému započítán. V následující části jsou předloženy výsledky zkoumání téměř sedmi stovek obcí a jejich stranických systémů. V tabulce jsou uvedeny údaje o přiřazení k jednotlivým typům z převzaté Strmiskovy typologie regionálních stranických systémů v každé ze zkoumaných velikostních kategoriích obcí.

⁴Počítáno na kalkulačce: http://www.raosoft.com/samplesize.html (21. 3. 2010)

57


Tabulka 3:

Typ

Typy stranických systémů do roku 2014

Velikostní kategorie obcí 3 001–5 000

5 001–10 000

1 001–3 000

A

1

1

2

B

22

2

24

C

14

92

71

51

59

12

299

D

20

68

25

32

30

7

182

E

19

72

6

2

F

21

53

3

Celkem

97

288

105

85

10 001–50 000

nad 50 000

Celkem

501–1 000

99 1

1

79

90

20

685

Kategorie obcí 501–1 000 obyvatel V této kategorii bylo z celkového počtu 1 368 obcí možno zařadit do výzkumu 173 obcí. Z výše uvedeného počtu bylo zkoumáno 97 obcí. V jednom případě byl stranický systém přiřazen k typu A, ve 22 případech k typu B, k typu C pak bylo zařazeno 14 stranických systémů, k typu D 20, k typu E 19 a k typu F 21. Jak je vidět, v této velikostní kategorii obcí lze vypozorovat 3 skupiny obcí: za prvé skupinu obcí, jež mají zkušenost pouze s jednobarevnými vládami na radnici (23 obcí – přičemž poměr alternativní versus nealternativní činí 1 : 22), za druhé skupinu obcí se zkušeností pouze s radničními koalicemi (34 obcí – s poměrem mezi alternativními a nealternativními 14 : 20) a za třetí skupinu obcí se zkušenostmi jak s jednobarevnými, tak i s koaličními radnicemi (40 obcí – poměr alternativní versus nealternativní je 19 : 21). Budeme-li zkoumat poměr mezi alternativními a nealternativními vládami komplexně v rámci celé kategorie, dospějeme k výsledku 34 alternativních stranických systémů oproti 63 systémům nealternativním, či pouze částečně alternativním.

Kategorie obcí 1 001–3 000 obyvatel V této velikostní kategorii čítající celkem 980 obcí, bylo ze 476 obcí, jež mohly být zkoumány, zařazeno do výzkumu 288. Jeden stranický systém této kategorie lze přiřadit k typu A, dva systémy k typu B, 92 systémů k typu C, 68 systémů k typu D, 72 systémů k typu E a 53 systémů k typu F. Oproti předchozí kategorii se obce s jednobarevnými radami vyskytují jen ojediněle (tři obce, z toho jedna s alternativním vládnutím a dvě bez vládnutí alternativního), 160 obcí (téměř 56 % ze všech zkoumaných obcí) vykazuje zkušenost s pouze koaličními radnicemi (92 s alternativními koalicemi a 68 s nealternativními) a 125 obcí zaznamenalo zkušenosti s oběma druhy radničního vládnutí (72 alternativních a 53 nealternativních). V rámci celé kategorie bylo zjištěno 165 stranických systémů s alternativními radnicemi oproti 123 systémům s radničním vládnutím nealternativním či pouze částečně alternativním.

Kategorie obcí 3 001–5 000 obyvatel Z celkového počtu 177 obcí bylo možné zařadit do výzkumu 168 obcí. Z nich bylo zkoumáno 105 obcí. Na rozdíl od předchozích velikostních kategorií se v této již nevyskytují typy A a B, typ C se vyskytuje u 71 obcí, typ D u 25 obcí, typ E u šesti obcí a typ F u tří obcí. Z výše uvedeného vyplývá, že u více jak 90 % obcí bylo zaznamenáno koaliční vládnutí (96 obcí – poměr alternativní versus nealternativní vládnutí činí 71 : 25), a necelá jedna desetina obcí zaznamenala zkušenost s oběma druhy vládnutí (9 obcí – poměr 6 : 3). V rámci celé kategorie činí poměr mezi alternativními a nealternativními vládami 2 : 1 (77 obcí versus 28 obcí).

Kategorie obcí 5 001–10 000 obyvatel Celkový počet obcí této kategorie činí 143 obcí, z nichž mohlo být zařazeno do výzkumu 134. Z výše uvedeného počtu bylo nakonec zkoumáno 85 obcí. Oproti předchozím kategoriím se v této objevují

58


pouze tři typy, a to typ C (51 obcí), typ D (32 obcí) a typ E (dvě obce). Všechny zkoumané obce této kategorie tudíž vykazují zkušenost s koaličním druhem vládnutí, byť ve dvou případech jde o střídání koaličního a jednobarevného vládnutí. Poměr mezi alternativním a nealternativním druhem vlád činí 53 : 32.

Kategorie obcí 10 001–50 000 obyvatel V této kategorii, jež čítá 112 obcí, přičemž všechny splňovaly předpoklady pro zařazení do výzkumu, zkoumáno však bylo pouze 90 obcí. Z nich bylo 59 stranických systémů přiřazeno k typu C, 30 pak k typu D a jediný systém k typu F. Zcela tedy převládá koaliční typ vládnutí, přičemž poměr mezi alternativními a nealternativními koalicemi je v této kategorii v podstatě totožný jako u koaličního a nekoaličního vládnutí (59 : 31).

Kategorie obcí nad 50 000 obyvatel V této kategorii čítající pouhých 20 obcí, jež byly všechny zahrnuty do výzkumu, bylo 12 stranických systémů přiřazeno k typu C, sedm obcí k typu D a pouze jediná k typu F. Byl tedy zjištěn naprosto převládající koaliční typ vládnutí, s příklonem k alternativním, popřípadě částečně alternativním koalicím (poměr 12 : 8). Z celkového počtu 28 005 obcí v šesti zkoumaných kategoriích splňovalo předpoklady pro zařazení do výzkumu 1 083 obcí (cca 39 %). Z tohoto počtu bylo nakonec zařazeno do výzkumu 685 obcí (přibližně 63 % ze zkoumatelných a 24 % ze všech obcí). Celkem 2 obce byly přiřazeny k typu A, 24 obcí k typu B, 299 obcí k typu C, 182 obcí k typu D, 99 obcí k typu E a 79 obcí k typu F. Z výše uvedeného vyplývá, že pouhá necelá 4 % (26 obcí), a to pouze v obcích s méně než 3 000 obyvatel vykazuje typy A a B, čili jednobarevné radniční vlády. Co se týká koaličního vládnutí, to kromě kategorie do 1 000 obyvatel (kdy tvoří třetinu) ve vyšších kategoriích převládá (celkově 481 zkoumaných obcí, což tvoří 70 % z celkového počtu zkoumaných případů), přičemž v kategoriích nad 3 000 obyvatel již naprosto dominuje. Smíšené vládnutí (střídání jednobarevných a koaličních radnic) bylo zaznamenáno u 178 obcí (26 % z celkového počtu zkoumaných), ovšem nutno připomenout, že na tomto počtu se opět nejvíce podílejí kategorie do 3 000 obyvatel, v kategorii do 5 000 obyvatel tvoří již méně než jednu desetinu a v kategoriích vyšších byl zaznamenám pouze ojedinělý výskyt. Zkoumáme-li poměr mezi alternativním a nealternativním (či pouze částečně alternativním) vládnutím docházíme k výsledku 400 : 285 (což je poměr 58 % ku 42 %). U kategorie do 1 000 obyvatel je poměr 1 : 2, u kategorií do 3 000 obyvatel a do 5 000 obyvatel se poměr postupně obrací až na poměr 2,75 : 1 u zmiňované vyšší kategorie, u kategorií do 10 000 obyvatel a do 50 000 obyvatel je poměr 1,65 : 1 respektive 2 : 1, načež u kategorie nad 50 000 obyvatel je poměr 3 : 2 ve prospěch alternativních vlád. Nutno ovšem podotknout, že v posledně zmiňované kategorii je celkový počet obcí velmi nízký, a tudíž je při srovnávání s početnějšími kategoriemi potřebné postupovat citlivěji. Porovnáme-li naše výsledky s krajskými stranickými systémy, docházíme k následujícímu výsledku: všech 13 krajských stranických systémů (Hlavní město Paraha byla zkoumána mezi komunálními stranickými systémy) se řadí pouze ke dvěma typům – k typu C (Kraje Jihočeský, Jihomoravský, Karlovarský, Královéhradecký, Liberecký, Moravskoslezský, Olomoucký Pardubický, Ústecký a Zlínský), a k typu E (Kraje Plzeňský, Středočeský a Vysočina). Ve všech krajských stranických systémech tudíž zaznamenáváme zkušenost s koaličním vládnutím.

Změny oproti stavu v roce 2010 Vzhledem k faktu, že od počátku prací na tomto textu proběhly komunální volby v roce 2014, čímž došlo ke změnám v sestavení valné většiny obecních zastupitelstev i rad, nabízí se možnost srovnání předchozích závěrů se stavem po komunálních volbách v roce 2010. Srovnání můžeme sledovat v tabulce 4 (viz níže).

59


Tabulka 4:

Typy stranických systémů – stav k roku 2010 a 2014

Velikostní kategorie obcí Typ

501–1 000

1 001–3 000 3 001–5 000 5 001–10 000 10 001–50 000

2010 2014 2010 2014 2010 2014 2010

2014 2010

nad 50 000

Celkem

2014 2010 2014 2010 2014

A

4

1

2

1

6

2

B

29

22

5

2

34

24

C

13

14

97

92

64

71

40

51

44

59

8

12

266

299

D

23

20

75

68

33

25

45

32

44

30

12

7

232

182

E

17

19

67

72

6

6

90

99

F

15

21

43

53

3

3

101

97

289

288

106

105

Celkem

2

85

85

1

1

1

1

63

79

89

90

21

20

691

685

Počet zkoumaných obcí se ve volebním období po roce 2014 oproti volebnímu období 2010–2014 celkově snížil o šest, z toho v kategorii obcí od 501 do 1 000 obyvatel klesl o čtyři, v kategoriích 1 001 až 3 000 a 3 001–5 000 a nad 50 000 obyvatel se snížil shodně o jednu, v kategorii 10 001–50 000 obyvatel se o jeden případ zvýšil a v ostatních kategorii 5 001–10 000 obyvatel zůstal stejný. Typ A čili stranický systém s jednobarevnými alternačními vládami se vyskytuje v obou sledovaných obdobích pouze ve dvou kategoriích obcí, a to v kategorii 501–1 000 a v kategorii 1 000–3 000, a to pouze v jednotkách případů. V obou případech dochází mezi lety 2010 a 2014 k početnímu poklesu (v prvním případě ze čtyř na jeden, ve druhém ze dvou na jeden), celkově ze šesti na dva případy. Dá se tedy předpokládat, že trend postupného ubývání případů v tomto typu bude postupně pokračovat, neboť do tohoto typu z logiky samotné typologie lze nově zařadit pouze stranické systémy pocházející z kategorie B. I u typu B, jenž zahrnuje stranické systémy jednočlenných nealternačních vlád, lze vypozorovat výskyt pouze u dvou nejnižších sledovaných velikostních kategorií obcí. Též zde lze vysledovat postupný úbytek případů (v kategorii 500–1 000 z 29 na 22, v kategorii 1 001–3 000 z pěti na dva), což celkově činí propad ze 34 na 24 případů. Též u typu B platí výše zmíněný předpoklad postupného snižování výskytu stranických systémů, neboť do tohoto typu nelze nově zařadit stranický systém z jakéhokoli jiného typu. U typu C (stranické systémy s alternačními koaličními vládami) bylo ve všech sledovaných velikostních kategorií kromě kategorie 1 001–3 000 (pokles z 97 na 92 případů) zaznamenáno navýšení, a to od přibližných 6 % u nejnižší velikostní kategorie až po 62 % u kategorie velikostně největší. Celkově se počet zařazených stranických systémů u typu C zvýšil z 266 na 299, což činí nárůst větší než 12 %. Zato u typu D, který zahrnuje stranické systémy s nealternujícími koaličními vládami byl zaznamenán ve všech velikostních kategoriích postupný úbytek zastoupených stranických systémů, od cca 10 % až po 42 % v nejvyšší velikostní kategorii. Celkově tak u tohoto typu došlo k poklesu zaznamenaných případů z 232 (rok 2010) na 182 (rok 2014), což znamená, že se jedná o téměř 22 % pokles. Typ E zahrnující stranické systémy se střídáním koaličních a jednobarevných vlád pak vykazuje u dvou nejmenších velikostních kategorií mírný přibližně desetiprocentní nárůst případů, v kategorii 3 001–5 000 stagnující stav (v obou sledovaných obdobích po 6 případech) a v kategorii 5 001–10 000 nárůst z 0 na 2 případy. U zbylých dvou velikostních kategorií nebyl zaznamenán ani v jednom ze sledovaných období žádný přiřazený stranický systém. Celkově došlo mezi lety 2010 a 2014 k nárůstu z 90 na 99 případů. Též u typu F (stranické systémy koaličních a jednobarevných vlád s pouze částečnou alternací) byl zaznamenán mírný nárůst případů, a to u dvou nejnižších velikostních kategorií z 15 na 21, repektive ze 43 na 53 případů, u ostatních kategorií (kromě kategorie 5 001–10 000 jež v žádném ze sledovaných období nevykázala žádného zástupce) pak totožný počet případů jak v roce 2010, tak i v roce 2014.

60


Celkově se počet přiřazených stranických systémů navýšil z 63 na 79, čili o celou jednu čtvrtinu. Co se týká koaličního vládnutí (typy C a D), to ve čtyřech nižších velikostních kategoriích vykazuje mírný pokles případů, ve dvou nejvyšších pak setrvalý stav. Celkově dochází k poklesu z 498 zaznamenaných případů na 481 (necelých 5 %). U smíšeného vládnutí (typy E a F) byl zaznamenán nárůst u nejnižších velikostních kategorií, u ostatních pak nezměněný stav. Mezi lety 2010 a 2014 došlo k nárůstu ze 153 na 178 obcí (16 %). U nekoaličního vládnutí (typy A a B) pak byl zaznamenán pokles ze 40 stranických systémů na 26 (tedy o 35 %). Zkoumáme-li poměr mezi alternativním (typy A, C a E) a nealternativním (či pouze částečně alternativním, typy B, D a F) vládnutím, došlo mezi lety 2010 a 2014 k nárůstu o 32 případů (počet očištěn o celkový pokles 6 případů z výběrového souboru) ve prospěch alternativního druhu vlád, logicky pak k totožnému snížení u druhu nealternativního.

Závěr Tato práce měla za cíl prostřednictvím zodpovězení jedné výzkumné otázky otevřít výzkum komunálních stranických systémů. Otázka, jejíž znění Nakolik je možné a smysluplné komunální stranické systémy typologizovat? již od počátku naznačuje, že ve skutečnosti jsou v ní skryty otázky dvě. Odpověď na smysluplnost typologizace komunálních stranických systémů nám však dává již počet obcí a jejich stranických systémů. Vskutku vysoká četnost šesti a čvrt tisíce obcí nejenže smysl typologizaci dává, nýbrž ji dokonce vyžaduje. Odpověď na otázku možnosti (či možností) typologizace stranických systémů jde ruku v ruce s použitím té, či oné typologie. V této práci byla použita Strmiskova typologie regionálních stranických systémů, která se ukázala být vhodným nástrojem i pro typologizaci českých komunálních stranických systémů. Je sice skutečností, že se sice stranické systémy nerozvrstvily na celé šestičlenné škále rovnoměrně (což se ani neočekávalo), nicméně kromě typu A, jenž vykazuje takřka ojedinělý výskyt případů, činí další již téměř 4 %, 12 %, 14 %, 27 % a 44 %, což již nejsou údaje zanedbatelné. Na základě analýzy četností komunálních stranických systémů přiřazených k jednotlivým typům v rámci šesti zkoumaných velikostních kategorií obcí bylo zjištěno, že mezi komunálními stranickými systémy jednoznačně převládá koaliční způsob vládnutí (typy C a D), jenž nad ostatními dominuje jak celkově, tak převládá i v pěti ze šesti zkoumaných kategorií. Pouze v nejnižší sledované velikostní kategorii obcí tvoří koaliční vládnutí jednu třetinu z přiřazených případů, a převládajícím způsobem vládnutí je způsob střídavě koaliční (typy E a F), což je však vývojově způsobeno faktem, že posledně zmíněný způsob po volbách v roce 2014 vykázal nárůst na úkor způsobu nekoaličního (typy A a B), jenž vykázal ztrátu téměř třetiny případů oproti situaci po volbách v roce 2010. Co se týká faktoru alternace vládních koalic, nebo alespoň jejich částí, pak bylo zjištěno, že v českých komunálních stranických systémech převládá vládnutí s alternací vládnoucích subjektů či koalic, a to v poměru asi 59 % ku 41 % nealternativních systémů. Co lze z výše uvedených údajů vyvodit? Co způsobuje poměrně dosti vysoký výskyt nealternativního vládnutí v českých obcích? V kategorii do 1 000 obyvatel jde dvojnásobně vyšší výskyt nealternativních vlád společně s výskytem monopartismu a bipartismu, jež jsou v této kategorii vedlejšímy typy, přičemž samotný monopartismus, který je bytostně spjat s nealternací vlád, činí zhruba 20 % (srov. Hoskovec a Balík 2010). Ve značné části zbylých obcí pak lze předpokládat natolik silnou pozici jednoho či dvou stabilních členů stranického systému, aby k vládní alternaci nedocházelo. U ostatních zkoumaných velikostních kategorií obcí, u nichž již nelze s výskytem monopartismu a bipartismu operovat, pozorujeme převažující alternativní formu vládnutí. Je však třeba pamatovat na trend postupného zvyšování poměru ve prospěch alternujících komunálních stranických systémů. Na první pohled by po přečtení článku mohl převládnout dojem, že testovaná Strmiskova typologie je čtenáři předkládána jako jediná relevantní pro výzkum českých municipálních stranických systémů, ovšem není tomu tak. Fakt, že se v příspěvku s žádnou další nepracuje, neznamená, že by žádná jiná v rámci studia lokálních či regionálních stranických systémů nebyla vyvinuta. Znamená pouze to, že autor chtěl seznámit čtenáře s výsledky aplikace jedné určité typologie do konkrétního politického prostředí, aniž by tím hodlal naznačit preferenci této typologie před těmi ostatními.

61


Provedený výzkum vzhledem k použitým kvantitativním technikám výzkumu nemohl odhalit všechny aspekty fungování jednotlivých stranických systémů. Zachytil však několik jevů týkajících se mechaniky působení stranických systémů v českém prostředí a přinesl tak informace, které dosud politická věda pro komunální úroveň neměla k dispozici. I tak jej však lze považovat pouze za jeden z prvních příspěvků ve výzkumu dané tématiky, na nějž zcela jistě v budoucnu naváží další příspěvky.

Seznam použité literatury B

, S. 2005. Metodologie výzkumu komunální politiky. In F , P., S Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: CDK, s. 163–175.

B

, S. 2008a. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Brno: CDK.

B

, S. 2008b. Okresy na severu. Komunální politika v okresech Šumperk a Jeseník v letech 1989–2006. Brno: CDK.

B

, J. 1968. Party systems and Pa ern of Government in Western Democracies, Canadian Journal of Political Science/Revue canadienne de science politique. Vol. 1, No. 2, s. 183–203.

B B

, M. (eds).

, J. 1990. Compararive Government. An Introduction. New York, London: Philip Allan. , J. 1995. Toward a Systematic Analysis of Government–Party Relationships. International Political Science Rewiev, sv. 16, č. 2, s. 127–143.

Český statistický úřad. 2013. Velikostní skupiny obcí podle krajů, okresů – počet obcí. [on-line]. [vid. 2015-03-21]. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/ t/3D001ECB80/$File/130213003.pdf. D

, M. 1951. Les parties politigues. Paris: Armand Colin, 10. vyd. 1981, coll Points.

F

, P. 1994. O komunálních volbách a komunální politice. Proglas, roč. V, č. 10, s. 3.

F

, P., S

F

, P., S , M. 2001a. Kontinuita a diskontinuita českých stranicko-politických systémů. Metodologická východiska a dilemata komparativního výzkumu transformace soustav politických stran v českých zemích. Středoevropské politické studie, roč. III, č. 1, s. 1–7. Brno: MPÚ MU.

F

, P., S , M. 2001b. Stranicko-politické rodiny a ideologické sektory. Příspěvek k diskusi o pojetí rodin politických stran. Středoevropské politické studie, roč. III, č. 2, s. 1–7. Brno: MPÚ MU.

H

, L. 2008. The problems of party systems typologization in the Czech municipal policy. Slovenská politologická revue, roč. VIII, č. 2, s. 48–61. Trnava: Katedra politológie, FF UCM.

H

, L., B , S. 2010. Formáty českých lokálních stranických systémů. Brno, ISPO FSS MU, Evropská volební studia, roč. 5, č. 1, s. 28–46.

J

, P. 2004. Komunální koalice a politické modely. Politologická revue, roč. 10, č. 2, s. 81–101.

K

, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.

, M. 2003. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: RADIX.

N

, M. 1997. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Sociologické nakladatelství.

O

, J. 2004. Volby do zastupitelstev v obcích – vývoj a souvislosti. In Š , P., O Studie o volbách do zastupitelstev v obcích. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 11–45.

, J. (eds).

Sample size calculator. [on-line]. [vid. 2010-03-21]. Dostupné na

http://www.raosoft.com/samplesize.html. S S S

, G. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství. , G. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK. , M. 1998. Póly, polarita a utváření středo- a východoevropských multipartismů. Politologický časopis, roč. V., č. 4, s. 347–365. Brno: MPÚ MU.

62


S

, M. 1999. Utváření českého multipartismu: příběh na pokračování. Politologický časopis, roč. VI, č. 2, s. 162–169. Brno: MPÚ MU.

S

, M. 2005. Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus. Pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav. Brno: Mgr. Anton Pasienka, vydavatelství a nakladatelství AP.

Volby.cz. [on-line]. Dostupné na www.volby.cz.

Typy českých komunálních stranických systémů

Recommend Documents