ČTYŘLÍSTEK NA ZDIVOČELÉM ZÁPADĚ sepsal: M.Epstein

ČTYŘLÍSTEK NA ZDIVOČELÉM ZÁPADĚ sepsal: M.Epstein Je zatracená tma. Tma nasáklá rachotem pražců. Dlouho trvá, než kdosi vylomí v podlaze otvor a my zahlédneme utíkající koleje. Ještě chvilku jsme na pochybách, ale světlo už nám neomylně odhalí vnitřek poštovního vagonu. Do něj se vmáčkne starý a velmi nešikovný lupič. Kabát se mu zachytne za hřebík. Udýchaně se posadí a rozhlédne. Konečně sebere síly a otevře posuvné dveře vagonu. Venku utíká prérie a v dálce se zvedají vrcholky hor. Vír starému sebere klobouk a černou roušku přes ústa. „Zatroleně…“ Stařec vytáhne z kabátu svazek dynamitu a otočí se k velikému sejfu vévodícímu jinak prázdnému vagonu. Zasune pekelný strojek za kliku mechanizmu a škrtne sirkou o podrážku. Sirka se ale zlomí. „Teď, ne…“ Škrtne znovu a ještě, až už má úplně poslední. Jak nejněžněji to jde, škrtne. Zápalná šňůra lačně zapraská. Starý si poškrábe rozšafný knír a počítá na prstech. „…jak jen to říkali? Zapálit, počítat do deseti a…“ Najednou si vzpomene. Zbledne. „…utéct!“ To už bohužel starý pán nestačí a tlaková vlna ho odhodí na protější stěnu, kde se bolestivě rozplácne. Když vítr vyfouká kouř, vidíme, že velké dveře trezoru povolily. Mocné kníry padly za oběť výbuchu. Kolem poletují bankovky. Starý je chytá a cpe do pytlů. Do kapes kabátu si nabere zlaté cihly. Tím ovšem velmi ztěžkne a sotva se dobelhá ke kraji vagonu. Vlak se blíží k dřevěnému mostku přes cestu. Pod mostkem čeká velký žebřiňák sena. Noha a ještě noha. Nemůže se dostat ke kraji. Kabát plný zlata ho táhne zpět. „Zaber, dědku…“ Když je vagon nad cestou s povozem a záchranou, skočí. Zlato mu ale nedovolí přelétnout kraj mostku, jak zamýšlel, ale propadne se pražci a zůstane viset nad hlavou koně, který si ho překvapeně prohlíží. V tom mu kdosi narazí na hlavu jeho ztracený klobouk. Starý pán teď hledí do dvou černých rour, za kterými se šklebí knír nesympatického „westmena“ Gumy. Jeho ústa jsou stále plná žvýkacího tabáku a všude kolem něj rostou černé plivance. „Ale ale! Tohle se panu Kelehenovi líbit nebude.“ Starý těžce polkne knedlík v krku a křečovitě se usměje. Průvod Gumových mužů dorazí do malého zaprášeného městečka, kde se zastavil čas. Ze salůnu hraje pianino a je slyšet řinčení rvačky. Kdosi prolétne oknem do prázdné hrubé rakve. Rakvář hbitě přiloží víko, promne si dlaně, až zašustí. Zatlouká. Na pavlači jednoho z domů sedí tři překrásné děvy volných mravů a svorně ve stejný okamžik přehodí nohu přes nohu. Kouří z dlouhých špiček a z úst vypouštějí srdíčka a pusinky lákající kolemjdoucí. Guma je hrubě odežene ruko. „Teď ne...“ Rána, rozletí se třísky a stěnou proletí pianino. Umělec, ale stále hraje... 1

Na dlouhém lase vlečou starého Jacka. Rvačka ustane. Pianino zmlkne. Lidé se bázlivě schovávají za závěsy oken, jakoby Guma přitáhl strach. Houpací křesla po děvách volných mravů se houpají prázdná. Vrže starý větrník kdesi za městem. Průvod se zastaví před úřadem šerifa. Guma vystřelí do vzduchu. Za okamžik mu na hlavu sletí střelená kachna, jako vždy, když (Guma) vystřelí do vzduchu. Z kanceláře vyjde šedivějící šerif obtěžkaný revolvery a pásy s patronami. Zvoní jak stádo ovcí. „Co tu otravuješ?!“ „Tady starej Jack ti chce něco říct!“ Šerif se otočí na Jacka na konci provazu. Ten zavrtí hlavou, že nechce. „Co je to za komedii, Gumo?“ „Jack ukradl Kelehenovi tržbu za posledních půl roku.“ Šerif zazvoní, jak se hlučně rozesmál. „Starej Jack, že něco ukradl?“ Ale Guma se nesměje. Dokonce ani Jack. Šerifovi zmrzne smích na rtech. „Tak dost legrace. Jacku, co jsi vyvedl?“ „Já...“ Guma trhne provazem a ten se stáhne kolem Jackova krku. Hlas mu odumře. „Přepadl vlak!“ „To…“ Jack chce něco říct, ale Guma mu zase utáhne provaz. „...peníze a zlato jsou fuč. Dědek je někam ulil.“ To už ke skupině letí hubený rachitický mladík, s párátkem v ústech. „Strýčku!“ Zarachotí pistole dvou Gumových westmenů a Párátko se roztančí mezi dopadajícími kulkami. „Brzdi, Párátko!“ Párátko sáhne pro svůj revolver, ale nejde mu vytáhnout a už vůbec nechce střílet. Muži se smějí. „Jack, zdá se, obral pana Kelehena!“ Párátko se nechápavě otočí na Jacka a přestane se prát s neposlušnou zbraní. Starý sklopí pohled. Šerif vzdychne a tím se celý rozcinká. „Je mi líto, chlapče. Budu muset poslat pro kata.“ V tom Jackova zbraň spustí a kulka se několikrát odrazí a pak letí k nebi. Propíchne mraky... ...tak tak se letadlo vyhne kulce a pak zakrouží nad sochou svobody. „Vidíte! Má v ruce zmrzlinu!“ vykřikne vzrušeně Fifi a ukáže na cosi v ruce slavné sochy. „To je panečku země, ta Amerika! Jídlo na prvním místě,“ pochvaluje si Bobík. „Tady se mi bude líbit!“ „Tahle by ti pěkně popálila jazyk. Je to pochodeň.“ Zaťuká Myšpulín na průvodce. „A navíc pochází z Francie. Tady to píšou!“ Fifinka se nakloní k bledému Pinďovi. „Tak už se neboj, Pinďo, letadla nepadají.“ 2

„A jak to můžeš vědět? Měl jsem zůstat doma.“ Vykřikne, protože stroj se propadne a... ...měkce dosedne na letiště. V hale čekají na své kufry. V tom se pás prohne, zakucká a malým otvorem projede ohromný kufr s popruhy. Pásy se podlamují a sypou se z nich kolečka. „No, konečně…“ Společně strhnou kufr z pásu dolů. „Proč nevezeš jen to nejdůležitější, Myšpulíne? Jako my?“ Odfrkne Fifi. „Ale to je to nejdůležitější? Moje cestovní laboratoř! Bez ní jsem jako nahý.“ V tom se za jejich zády rozpiští alarm. Celníci nesou v umělých pažích nevelký baťůžek. „No moment! To je můj batoh,“ vykřikne Bobík. To už z něj vytahují věnec buřtů. „Nemohl jsem si pomoct…“ Bobík sleduje, jak věnec buřtů mizí v drtiči všeho. „Taková škoda.“ „Komu patří tohle!?“ Za jejich zády se ozve přísný hlas. Svalnatý celník stojí nad otevřeným kufrem, ze kterého vytáhnul kostým westmena i s pistolkami u pasu. „To není naše!“ Pinďa ale zrudne. „Já...já ho mám z poutě.“ „To je pašování zbraní! Za to je kriminál.“ Pistole v celníkových rukách vystřelí čůrek vody na seriózního nadřízeného. „My…my totiž jedem na Divoký západ.“ TITULEK Hluk města. Dosednou do taxíku. Laboratoř je na střeše. Černý taxikář se otočí na své zákazníky. „Tak kam to bude, panstvo?“ „Za ním!“ Ukáže Myšpulín na zapadající slunce. V jeho záblescích se taxi proplétá městem. „Je to vůbec možný? Ty baráky nemají žádnej konec!“ Všichni se vykloní a sledují, jak se patra mrakodrapů schovávají do oblak. Jen Fifinka se nevykloní, jen vzdychne. „Snad přijedeme ještě včas.“ Vidíme, že už sedí v autobusu mířícím na západ. Myšpulín položí prst do průvodce. „Jdu pomalu, ale stále vpřed! Jako my čtyři! To prý řekl Abraham Lincoln! Nejvýznamnější prezident Ameriky! „Lincoln? Není to nějaký auto?“ „Prý měřil skoro dva metry. Chudáka ho zastřelili v divadle.“ „No, jo. Do takovýho se každej trefí...“ 3

Pinďa sleduje automobil s ohromnými koly. Mluví tiše a bázlivě. „Jeden nesmí moc vyčuhovat...“ Moderní lokomotiva vjede rychle do tunelu a vyjede na druhé straně jako lokomotiva parní, starožitná a udýchaná. Krajina za okny znatelně zpomalí. Jsou velmi unavení. Bobík sleduje paní s husou v košíku a ta husa v jeho představách zezlátne, opeče se a letí směrem k němu. Otevře ústa. Když už je těsně u jeho nosu, zaslechne hlas. „Bobíku, probuď se!“ Bobík otevře oči a vidí, že se málem zakousnul dámě do široké krempy klobouku. „Pardon!“ „Mám pocit, že jedu celý život vlakem.“ Pinďa vyklepe z přesezené nohy hejno mravenců. „Jak je ta Amerika vůbec veliká?“ vyčte Myšpulín z průvodce. „Jako z Třeskoprsk do Prahy...“ „Jenom?“ „A to celý osmdesátkrát!“ „Strýček by to pro nás taky udělal.“ Pinďa mávne rukou. „Strýček, strýček...vždyť jsi ho nikdy neviděla!“ „Ale mám jeho fotku.“ Fifi vytáhne plakátek, kde je strýček jako mladý a hledaný westmen. WANTED! „A co když si tu šibenici zaslouží?“ Fifinka ale vyskočí a rozhněvá se na Pinďu, který se lekne. „V naší rodině nikdy nikdo vlaky nepřepadal! Je to jasné!?!“ Rozhlédne se po kamarádech. Ti neříkají nic, jen zvedají ramena. Myšpulín vytáhne z průvodce dopis. „Třeba nám tím dopisem chtěl říct něco víc.“ Čte: „Vážená Fifi, jsem váš strýc z Divokého západu. Brzy mě pověsí na šibenici. Jste moje poslední naděje. Strýc Jack. Kelehencity.“ Pinďa se nakloní nad papír. „Nepíše se brzy tvrdé y?“ „Jde o život ne o gramatiku!“ Rozzlobí se Fifi. V tom oknem proletí šíp a připíchne psaní ke stěně kupé. Vlakem letí jediné slovo. „Indiáni!“ Pinďa skočí Bobíkovi do náručí. „Já to věděl! Je po nás!“ V tom zapadnou rolety oken a oni jen škvírami vidí, jak kolem letí indiánská tlupa. Je hlučná, povykuje a střílí z luků na vlak. Paní s husou znuděně zívne. „Huróni.“ „Huróni? Jů, ty jsou jako opravdoví?!?“ Jásá Bobík. „Jsme už na jejich území...“ Zabručí znovu paní s husou. Pinďa se rozklepe. Vyskočí a pověsí se na záchrannou brzdu. „Já už to nevydržím! Chci ven!“ Letí jeden na druhého. Jiskry létají od brzd. Vlak prudce zastaví. Všichni vystoupí a udiveně se dívají na koleje, které hned před lokomotivou končí. Kdyby Pinďa nezastavil, kdo ví, jak by to skončilo. Před nimi stojí Indián (náčelník Kamenná pěst na koni)a zvedne ruku s puškou. Fifinka se zasní. 4

„Ten je krásný…“ Pinďa popojde k vytrhaným kolejím. „Kde jsou koleje?“ Myšpulín si podrbe hlavu. „Kdyby nás Indiáni nevarovali, je z nás sekaná!“ „Nemluv furt o jídle, Myšpulíne!“ Mašinfíra se rozčiluje a ukazuje na obtisky pražců táhnoucí se na horizont. „Někdo je vyfouknul?“ Zvedne pohled ke kopci, kde stál indián na koni, ale ten je pryč. Výstřel. Z nebe spadne na Gumu postřelený pták. Zvednou oči a na opačném pahorku vidí pistolníka a jeho kumpány. „Jste na pozemcích pan Kelehena! Za pár šupů vás ochráníme na cestě do města! Račte zaplatit! Panstvo.“ Pistolníci s klobouky obcházejí pasažéry. „Vykopou si koleje a pak jim máme platit za ochranu?“ „Něco se ti nezdá?“ Dloubne Guma Myšpulína do zad hlavní. Fifi hodí náušnice do klobouku. „Stejně je to jen kočičí zlato.“ Kolona cestujících se vleče přes kopce. Guma vepředu. Myšpulín se prohýbá pod svojí ohromnou vědeckou skříní. Bobík se zlobí. Máchá pěstmi a bručí. „Já bych tomu Kelehenovi ukázal...takovýhle móresy.“ Muž před ním se otočí. Má velké mexické sombrero. Přiloží si prst na ústa, aby umlčel drzé řeči. Šeptá. „Pššš. Copak nevíte, že mistr Kelehen tu může všechno?“ „Všechno? Copak tady neplatí zákony?“ Mexikánec se na Myšpulína zařehtá. „Tady? Tady platí jediný zákon.“ „Který paragraf?“ „Zákon silnějšího!“ Bobík ukáže bicepsy. „Tady se mi bude líbit!“ Muž se sombrerem se ale ještě jednou zastaví a zasyčí. „Kdo se postaví panu Kelehenovi, ten zemře. Kdo je s ním, ten taky zemře a kdo ho pomlouvá, ten zemře naprosto jistě.“ Fifinka se podiví a nevšimne si, že se pod jejíma nohama zatřásl ocas chřestýše. „Na jednoho trochu moc umírání, já bych řekla…“ V tom těsně před ní dopadne veliká sekyra. Všichni se leknou. Pinďa vyskočí Myšpulínovi na záda a způsobí, že ho jeho velká laboratoř zavalí. „I-i-indián!“ Náčelník Huronů sesedne z koně a zvedne z křoví dvě půlky zmítajícího se překvapeného chřestýše. Ten se rozčiluje, že byl přeťat. Indián hovoří zvláštní řečí v komiksových bublinách. „Bílá squaw by měla více poslouchat prérii a méně mluvit!“ Když radí Fifince, zároveň na hadovi udělá uzel tak, aby ho zase spojil, a hodí ho stranou. Fifi je celá zmatená, jak jí ten rudokožec učaroval. Bobík se nakloní přes náčelníkovu bublinu. 5

„Jenomže bílá squaw nic jinýho nedělá.“ „Děkuji vám...“ Náčelník se vyšvihne na koně. Je teď krásný a veliký. Ukáže tomahavkem směrem k větrnému kolu nad horizontem. „Buďte ostražití! Tam už je Kelehencity, tam rudý muž nesmí.“ „Proč ne?“ Myšpulín se vysouká ven z písku. „Kelehen je nepřítel rudého muže. Zde je má vizitka.“ Náčelník vytáhne dlouhou dýmku a vypustí pět kulatých obláčků a na konci jeden hranatý. Pak Fifi podá zelený lupen, kde je uhlem postup obláčků zakreslený. „Kdybyste potřebovali pomoc Huronů, dejte tento signál. Howgh!“ „A proč...“ Zvedne pohled, ale náčelník tam už není. „Jak tohle dělá?“ Krajinou se rozlehne neznámý vrzavý zvuk. Je to zvuk, jaký naši hrdinové neznají. Stísněný a děsuplný. Minou hřbitov se spoustou nových hrobečků. Hrobník uplácává další jeden kopeček, „Kam se všichni poděli?“ Je to tak, cestující z vlaku se rozutekli a najednou jsou tady úplně sami. Stojí na kraji starého nádraží, které bez kolejí působí jako antická vykopávka. Písek pomalu požírá nástupiště. Vrzání větrníku na dřevěné věži je stále víc a víc nesnesitelné. Kolem spěchají chomáče suché trávy. „K popukání to tady zrovinka není…“ „Snad tam bude aspoň restaurace…“ „A policie…,“ šeptne Pinďa. Pomalu vejdou do městečka. Lidé se zastavují a zlověstně si je prohlíží. Čas jakoby hrál proti nim. Okna jsou plná vyděšených tváří. Závěsy se pohybují. Hotel Kelehen, Salůn Kelehen, všechno tu nese jméno toho tajemného muže, který šíří děs. Myšpulín se usměje na tři dámy volných mravů kouřící špičku. „Asi místní pěvecký sbor.“ Jdou vystrašeně stále kupředu. Kdosi je tajně sleduje. Bobík si toho všimne. „Ten kluk za námi jde už od nádraží… „...možná je to lupič.“ Pinďa si div nevykroutí hlavu. Je to tak. Po verandách se pomalu plíží Párátko. Chtěl by být nenápadný, ale moc se mu to nedaří. Pinďa si už všimnul dlouhé řady otevřených nehotových rakví a zuby se mu rozjektají. „Co je to?“ Rakvář si je hned spěchá změřit. „Vítám vás, panstvo. Bravo! Jen okamžik. Okamžíček. Tady to máme šest a půl stopy, madam má pět a tady to bude i s ouškama rovných sedm.“ „Co to děláte?“ „Jaksi – rakve. U nás v Kelehencity má každý připravenou rakvičku pro případ náhlého úmrtí.“ Skřehotavě se zasměje. „Náhlého úmrtí?“

6

To už je ale slyšet střelbu. Z lokálu se vypotácí dva opilci a postaví se do bojového postavení proti sobě. Pak štěknou kolty a oba se poroučí k zemi. „Omluvte mě. Povinnost! To byl Dlouhý a Nedlouhý Bill. Billi - pili, Billi - byli.“ Zasměje se skřehotavým smíchem a spěchá vybrat rakvičky, které na rudlíku táhne k tělům. „Já chci domů,“ zašeptá Pinďa a otočí se k úprku. Bobík ho otočí zpět. „Nejsme tu kvůli tobě, Pinďo!“ Naši hrdinové tak tak nenarazí do okovaného šerifa. „Ráčej odpustit, panstvo, ale tady končí všechny cesty.“ Fifinka se nakloní k Myšpulínovi. „To je šerif! Má hvězdu.“ „Přesně tak, mladá dámo. Jsem šerif a nesnesu, aby mi někdo ve městě dělal rozruch.“ „To my ne! My nestříleli. Přísaháme…,“ zaklíná se vystrašený Pinďa. Šerif máchne rukou k pracujícímu rakváři. „Nejde o to kočkování. Mám na mysli vás.“ „Nás? To bude nějaký omyl.“ „Přesně to si myslím i já! Jen tak bez vysvětlení si přijdete do mého města a šíříte paniku. To musí být omyl.“ „Ale...“ „Nemáme rádi omyly, máme rádi svůj klid.“ Myšpulín nechá s žuchnutím dopadnout ohromnou almaru na popruzích. „Ale…“ „Nejlíp uděláte, když si zase sbalíte svých pět švestek a odtáhnete tam, odkud jste přišli.“ „Ale...“ Šerif si zlověstně položí dlaně na revolvery a rozkročí se, až to zazvoní. Pinďa nadšeně souhlasí. „Moje řeč, sebereme švestky a pojedeme domů do Třeskoprsk.“ Fifinka ale vytáhne starý plakátek. „A to zase ne! Znáte tohohle pána?“ Šerif se ještě jednou zadívá na obrázek. „Tohle není žádnej pán.“ Ostražitě se rozhlédne. Pak se skloní, jakoby se chtěl lépe podívat. Skoro šeptá Fifi do ucha. „Stojí za mnou chlap v sombreru?“ Všichni se nenápadně zadívají k ohradě, kde se ležérně, ale ve střehu opírá o ohradu Guma a jeho muži. Přikývne. „...a dalších pět pánů.“ Šerif vzdychne a skoro neslyšně zašeptá. „Přijďte o půlnoci do mý kanceláře.“ Pak se narovná a zaječí. „Nikoho takovýho neznám, madam! A dám vám skvělou radu! Zmizte z mýho města!“ Otočí se a zamíří cinkavě do své kanceláře. Guma žvýká tabák a teď vyplivne velký chrchel na zem. Pokýve na šerifa, že s cizinci zatočil dobře. Naši hrdinové zůstanou stát na prašné ulici. Kolem projede Guma a jeho mužové na koni. Na okamžik se ale zastaví. „Slyšeli jste šerifa?! Zítra vás tu nechci vidět!“ 7

Vystřelí několikrát do vzduchu a koně znovu zvednou prach. Na hlavu mu dopadnou sestřelené husy. „Co teď budeme dělat?“ Pinďa se vyděšeně otočí na Myšpulína. „Já bych se konečně najedl!“ Vykřikne Bobík a nabere vzduch. „…můj nos říká, že se tu někde vaří.“ Zamíří k salůnu. „On snad nemyslí nanic jinýho.“ Pohnou se za ním. Myšpulín obtížně naloží svůj náklad a zavrávorá směrem k podniku. V tom se mu do cesty zamotá pár srdíček vypuštěných ze špiček lehkých dam. Srdce udělaly řetěz a dopadly mu na krk. Jako v chomoutu zatočí jejich směrem, přitahován vilnými osidly. Je děvami naprosto konsternován a očarován. „Kampak, kampak, broučku…“ „Dámy...jste tak... úchvatné. Šarmantní. Dokonalé jako druhé mocniny...“ „Nepozveš nás na bubliny, jinochu.“ „Jistě, jistě…to je nápad! Dáma si šampus!“ Děvy si ho za srdce přitahují k sobě. Už už vytahuje peněženku, když přispěchá Fifinka a k nelibosti lehkých dam přetrhne osidla ze srdcí a hubiček. Táhne Myšpulína pryč. „Omluvte ho. Pán tu má jiný úkol.“ „Ale Fifi, jen jsme konverzovali, dámy jsou z místního učitelského sboru…“ „To určitě!“ Dostrká Myšpulína k dvoukřídlým dveřím do salůnu. Z těch právě vyletí Pinďa a ukáže ufňukaně dovnitř. „On mě uhodil.“ Vejdou a Pinďa bázlivě za nimi. Je plno. U pianina slepý pianista buší do klaviatury. Vidíme, že Bobík s největším kolohnátem právě dávají páku. Po obou stranách stolu plápolají svíčky, které toho, kdo prohrává, pěkně popálí. Bobík ztrácí, ale nevzdává se. Pinďa ustrašeně vysvětluje. „Když vyhraje, dostaneme stůl a pokoj….“ „Skvělý! A když prohraje,“ zašeptá Myšpulín. „Tak ho roztrhnou koněm na dvě půlky...“ „To nezní moc spravedlivě,“ přisadí si s obavou Fifinka. „Tady není nic spravedlivý...“ Překvapeně se otočí za hlasem. Za nimi se hrbí mladík s párátkem v ústech a neposlušným revolverem u pasu. Je to ten, co je sledoval od nádraží. Párátko. Přehodí si dřívko z koutku do koutku. „Jsem Párátko, starý Jack mě vychoval.“ Bobík vyjekne, jak se mu spálí chlupy na ruce. Au! „Osedlejte koně a připravte laso!“ Poručí obrovský chlap, který teď nad Bobíkem vyhrává. „Bude legrace!“ „To já jsem vám napsal ten dopis.“ Finika a Myšpilín se otočí na Párátka. „Vy?“ „Pojďte za mnou.“ 8

„A co Bobík?“ Párátko si přehodí dřívko v ústech a mávne rukou. „Grizzlyho tu ještě nikdo v páce nepřetlačil. Ten už je dávno mrtvej.“ Smutně se otočí na zpoceného kamaráda, u kterého se právě zastavil rakvář s rakvičkou na rudlíku a skřehotavě si promne ruce. V tu chvíli se v otevřených dveřích kuchyně objeví vrchní s voňavým pečeným masem. Vůně pošimrá Bobíka u nosu. „Co je to?“ Vykřikne a Gryzzliho ruka rozmačká svíčku na jeho straně, až vosk vystříkne na čumily. Grizzly se zle a bolavě dívá na ruku a na Bobíka a pak neochotně vstane, až se převalí židle. Je ticho, že by bylo slyšet padnout špendlík. Grizzly sáhne po revolveru. „Vsaď se ještě jednou!“ „Prohráls! Všichni to viděli.“ Grizzly zavrčí jako raněný pes. „Ty ještě uvidíš kdo je Grizzly, špekoune!“ Nenápadně vycouvá a při tom praští hned toho, hned jiného, na koho si troufá. Zavyje. „Chce mi ještě někdo něco říct?“ Bobík se rozhlédne po lokálu, ale všichni se dívají raději stranou. „Takže bych se mohl konečně navečeřet.“ To už se u něj uklání číšník, až břinkne čelem o stůl. „Budete si přát, pane?“ „To teda budu. Co jste to před chvílí nesl?“ „Pečeného oposuna, pane.“ Bobík trochu pobledne. „Oposuna? A nemáte tam něco jinýho?“ „Jistě. Tchoře, marinovaného skunka, nadívané ropuší stehno a specialitku - pražená štíří klepeta…“ Fifinka udělá krok před Bobíka. „My se nejdřív ubytujeme. Dejte nám sem laskavě rezervaci. Pojď!“ Vrchní se ukloní. „Jistě, madam. A co je to rezervace?“ Po strmém schodišti je Párátko dovede do patra hotelu. „Měl jsem zkusit toho tchoře...zní to skoro jako kuře.“ Jdou po strašidelné chodbě, která vrže, až se zdá, že se hotel každou chvíli rozpadne. Z některých pokojů je slyšet křik chlapů, jinde křičí ženy, a nezřídka společně. Rány bičem. Myšpulín u jedněch vzdychajících dveří zastaví. „Možná bychom měli zasáhnout…“ Konečně dojdou k pokoji, kde je ticho. Třináctka. „Nejste pověrčiví, že ne…“ „Já jsem...,“ naznačí Pinďa svoji pochybnost. „Jistě, že ne.“ Řekne Myšpulín a rychle vejde do šera. V tom vykřikne a zdá se, že se kamsi propadl. „Myšpulíne!“ Vejdou, a vidí, jak Myšpulín sedí na zemi a tiše se směje. „Lekli jste se, nemám pravdu?“ „To jsou ale fóry.“ 9

„A já myslela, že Myšpulín nemá smysl pro humor.“ „Spím u zdi!“ Vykřikne Bobík, skočí na postel, ta povolí a Bobík propadne chatrnou stěnou až na balkon. Tak tak se chytne za žbrdlení, aby nespadl na ulici. Párátko klidně přehodí dřívko v ústech. „Termiti. Jsou tu všude. Co není ze železa, to sežerou.“ Pinďa popojde na balkon, kde visí Bobík. „Jakoby mluvil o tobě, Bobíku?“ Podá mu ruku a Bobík se vytáhne do pokoje. „Co na tom, že mi chutná? Lepší než bejt srab.“ „To mluvíš o mně?“ A jsou v sobě. Myšpulín vtlačí dovnitř svoji laboratoř. „Nejde mi ale na rozum, jak jsi přišel na naši adresu.“ „Strýček, tedy pan Jack, mi kdysi ukázal fotku své sestry….“ Fifinka vyskočí. „Mojí babičky!?“ „…dal jsem si ji vytetovat.“ Roztrhne si košili a tam na hrudi je tetování, které je velmi podobné Fifince. Vlastně je to věrná kopie. „Musela být krásná jako vy!“ Padne omámeně na kolena vedle Fifinky, které je z toho výlevu lásky trochu nejistá. „...řekněte slovo a já si proženu hlavu kulí…tedy kuli hlavou.“ „To snad nebude nutné…“ Otočí se na Myšpulína, aby ji pomohl. „Co se tu vlastně stalo?“ Jack si zahalí tetování. „Strýček Jack vyloupil vlak převážející zisky pana Kelehena do banky v Texasu!“ „Strýček?“ „Co jsem říkal? Je to kriminálník a živel.“ Přisadí si Pinďa. „Tak je to pravda...“ Fifi je zklamaná. „...a já si ještě nic nezažil.“ Vidíme historické a wchematické Párátkovo vyprávění. „Je pravda, že v mládí byl strýček horká krev. Měl rád čertovy obrázky.“ Vidíme, jak je strýček mladý a zkušený karetní podvodník. V salůnu používá všech možných zakázaných prostředků a triků, aby vyhrál. Zrcátka, falešné karty, nástavce na prsty… „Nejednou ho to stálo zdraví…“ Vidíme, jak ho skupina obehraných zaslouženě tluče v boční ulici a pak ho za uši vytáhne na kandelábr lampy. Přiběhnou psy a servou mu nohavice. Kočka mu sedne na rameno a lechtá ho ocasem. Jen díky nožíku v prstenu se mu nakonec podaří odříznout a ve spodním prádle a potupně se ve stínu plíží pryč. Na rohy a kůly je vylepen obrázek, který už známe, onen hledaný mladý Jack. „S tou trochou peněz, co vydělal, si tady v Zeleném Údolí koupil pozemek, kde chtěl na starý kolena rýžovat zlato.“ Jack staví srub. Praští se ale do palce, vyskočí, tancuje a naříká. Pak bolavý prst vrazí do potůčku vedle chatky. Usměje se na svůj 10

odraz a hodí do divoké vody karty. Pak ještě ty, co má v rukávu, ve druhém, v nohavici, v botě a nakonec ve vousech a jednu v ústech a pár ve vlasech. Čertovy obrázky si bere proud. „Strýček se rozhodl zkusit žít jako slušný člověk.“ Jack vzdychne. Karty bere proud. „Počkej? Počkej. Říkals, Zelené údolí? Tohle je přece Kelehencity.“ Myšpulín se podrbe na bradě. Párátko přehodí dřívko v puse. „Bejvalo to Zelený Údolí…“ …do jeho slov vidíme, jak město vypadalo, než přišel Klehen. Městem protéká říčka, parky a fontánka. Dokonce několik starých automobilů. Vidíme, jak do města vede sloup s drátem elektrického vedení připojený na větrník čerpadla na dřevěné věži. „Dokonce i elektrický proud a vodovod jsme tu měli…“ To už vidíme, jak se sloupy kácí a kabel kdosi rozstřihává. Slyšíme dunění, ale nevidíme, kde je jeho původ. Všichni cítíme, že je někde za terénní vlnou. I pohledy našich hrdinů se blíží a přibližují. Pak se nad horizontem objeví lebka a pak už vidíme, že ta lebka je na vlajce a vlajka plápolá nad hlavou muže v přilbě. Guma. Guma sedí na ohromném hlučném motocyklu s vozíkem, ve kterém stojí nepatrný brýlatý muž, který pánovitě zvedne malou ručku. Motocykl zaskučí, zapraská a zastaví. Za nimi se objeví nevelká kolona stejných strojů. Muž vyleze Gumovi na záda a rozhlédne se. My i on vidíme zelené městečko a údolí. Mužík tleskne a promne si dlaně. Seskočí a klekne na zem. Cosi zmáčkne na přístroji, který mu visí na krku a jehož chobotovitý konec přiložil k zemi. Ve sluchátkách, mířících z přístroje do jeho uší, zabublá. „Jsme blízko! Blizoučko.“ „Jistě, pane Kelehene.“ Kelehen přejede rukou po trávě. „Jak je tu heboučko. A mile. Guma a řidič za ním si vymění posunek naznačující slaboduchost pana Kelehena. V tom se mužík otočí a vystřelí ze svého malého revolveru tak, že z překvapeného Gumy opadají kousky oděvu jako slupky z cibule. „Já vám ukážu, kdo je tady blázen! To pochopíte rázem!“ Fifinka rozežene dlaní bublinu vyprávění. „Moment takhle přeci nikdo nemluví...,“ Párátko se ale nenechá oblomit. Slepí poloviny obrázku zase k sobě. „Nikdo až na pana Kelehena. Mluví jen ve verších. Šeptá se, že je to prokletý básník.“ Jsme zpět na kopci nad zeleným údolím. Kelehen má ruce zvednuté, jakoby věštil. „Přichází spasitel! Ukážeme všem, že velký světovládce je pan Kelehen!“ Motorky zaburácí a vše přikryje oblak prachu. „Jsem vyvolen!“ Párátko vzdychne. „Pak Kelehen skoupil všechny pozemky okolo města. Lidi rádi prodávali. Koupil dokonce i jezero, odkud město bralo vodu. Pořád mu 11

to ale nebylo dost! Tak vyhnal Indiány! Dneska mu za všechno platíme. Dokonce i za vzduch.“ „Cože?“ Myšpulín přestane podkládat houpající se laboratoř, protože tahle informace ho překvapila. „Platíte za vzduch?“ „Vy taky zaplatíte.“ „Vzdych je přeci všude zadarmo!“ „Všude, až na Kelehencity! Pan Kelehen začal těžit zlato pomocí kyselin. Zamořil kraj tak, až hrozilo, že se všichni zadusíme. Nabídl městu, že když budeme platit za vzduch, těžit přestane…“ Myšpulín přikývne. „Tak to jsou ty jeho zisky. Chytré.“ Párátko se prudce otočí na Fifi. „Jste svobodná?“ Fifi je zaskočená. Koktá. „Já...“ „Je zadaná!“ Vykřiknou v jediný okamžik Pinďa a Bobík. Fifinka se na okamžik začervená. Pinďa i Bobík jsou překvapení neméně, že to řekli. Zamračí se na sebe. „Šerif chce, abychom se s ním o půlnoci sešli.“ „Marnost! Šerif se Kelehena bojí jako kříž čerta. Teda čert kříže.“ Bobík vzdychne. „Nevíš, jak chutná ten oposun?“ „My už se tomu podíváme na zoubek!“ Myšpulín se narovná, zdvihne kabel se zástrčkou. „Na to se musí vědecky! Porovnáme satelity, uděláme rozbory, spočítáme diferenciály... “ Náhle mu dojde, že tam elektrika není. “...a safra…“ Pinďa se opatrně posadí na postel, která tentokrát zaúpí, ale vydrží. Pak se nakloní a přiloží oko k suku ve stěně. „Stejně tu mám pořád takový divný pocit…“ Zdá se mu, že na druhé straně je také oko, které ho sleduje. Pak ale z díry vyleze pavouk, kterého se Pinďa lekne. „Štír!“ Jen my víme, že oko patřilo ohromnému Grizzlimu. Ten teď doběhne na konec chodby, proskočí oknem a… dopadne těsně vedle svého koně, který se klidně otočí. „Kde máš stát?“ Kůň poslušně ukročí a šlápne na něj. Grizzly ale už sedí v sedle a žene koně městem. „Co tomu říkáte?“ Za paravánem se objeví Bobík nacpaný v Pinďově obleku westmena. „Ten je můj!“ Brání se Pinďa a už jsou v sobě. Oblek praská. „Kluci, nechte toho!“ Bobík Pinďu hravě přepere. Pak tasí zbraň. „Dostal jsem tě!“ Otočí se na ostatní. Párátko zvedne ruce. „Já za nic nemůžu! To Kelehen strýčka donutil!“ 12

Bobík zmáčkne a Párátko jde do kolen, dostane ale jen sprchu vody. „Donutil k čemu?“ Fifinka je překvapená. „Donutil strýčka, aby přepadl jeho vlak...“ Nechápavě se na sebe zadívají. „To nedává smysl.“ „Víc mi strýček neřekl. Nechtěl, abych se do toho namočil.“ Bobík si založí ruce na prsa. „A kde vlastně bydlí ten váš slavnej Kelehen?“ Párátko po kolenou doklkopýtá k oknům a strčí do okenic. „Nezabloudíte...“ Okenice se otevřou a naši hrdinové zamžourají do světla. Od města se klikatí cesta na ohromný kopec, kde stojí vila nevídaných rozměrů, spíš hrad, kdyby se hrady na Divokém západě stavěly. A právě k tomu hradu spěchá kůň siláka Grizzliho. Zastaví se u brány a zabouchá. Namíří na něj hned několik kanonů a Grizzly zbledne. „Heslo!“ Zařve kdosi za zdí. Grizzly spustí jakousi úplně infantilní dětskou říkačku. Za okamžik se ohromná brána otevře a Grizzly vejde na dvůr. Dvůr je tak jiný, tak moderní. Stojí tu i několik motocyklů s vozíky. „Musím mluvit s panem Kelehenem!“ Z domu vyjde Guma, oblečený do moderního slušivého obleku se sombrerem. „Co mu chceš, mizero?“ „Ti cizinci!“ „Prý tě ten tlusťoch porazil…“ Muži kolem se začnou smát a Grizzlymu pění krev. „Nechal jsem ho vyhrát!“ Smích ještě větší. „To určitě! Přišel jsi žalovat?!“ „O půlnoci se sejde se šerifem. Ta holka zná starýho Jacka!“ Z Gumovy tváře zmizí úsměv. Sáhne do kasy a hodí Grizzlimu minci, pro kterou se musí ohnout do prachu. „Čmuchej dál. Nebudeš litovat.“ „Služebník.“ Siláka vyhodí a Guma zamíří do jednoho z temných výklenků. Ten se i s ním propadne kamsi do hlubin. Výtah zastaví a Guma se blíží k velikému křeslu, na kterém sedí jeho malinkatý pán, pan Kelehen. Zírá na kreslený film v televizi. „Pane?“ „Nemám náladu na žádnou poradu.“ „Nějací cizinci se příliš zajímají o starého Jacka.“ „O Jacka? Zatracená práce! Neměl už viset na oprátce?!“ „Kat je na cestě z Texasu. Dorazí až za týden.“ „Nesnáším čekání! Pošli pro „doktora“! Má mé pozvání!“ Guma malinko pobledne. „Pro doktora? Ale...“ „V okolí se šeptá, že udělá pořádek...“ Kelehen vytáhne z kabátu měšec. „...a na nic se neptá. Můj člověk, krevní skupina! co neváhá, když v zadku trčí osina...“ 13

Guma polkne knedlík v krku a přikývne. „...o půlnoci se cizinci setkají se šerifem.“ „Phe. Nic nezmůžou! Poslední dějství, dovětek! a Jackův pozemek je můj majetek.“ Vstane a na malých nožkách dojde ke stěně, na kterou se přilepí, jakoby objímal hračku. „Nejdražší pozemek na celičkým světě! Bude můj. Pánbůh miluje tě, Kelehene. Nebo ďábel sám! Co na tom sejde, když fandí nám!“ Pak se odlepí od stěny, otřepe se a otočí ke Gumovi. „Pravdu máš. Raději na to dohlédni. To neuškodí! Nikdy nevíš, co hlupákům se v hlavě rodí.“ Před Bobíka i ostatní dopadne talíř s polévkou. „Konečně!“ Bobík nabere do nosu omamnou vůni. Sedí v malém bistru a ještě menší Číňan se stále klaní a servíruje. Párátko vytáhne párátko a strčí si ho do malé tepané krabičky v náprsní kapse, kde je jen a pouze toto jediné párátko. Na plechu je vytlačený monogram W.K „Dávám si tu vždycky tuhle polívku.“ Bobík si uváže kolem krku ubrousek. Číňan cosi říká k Myšpulínovi. „Co to asi říká?“ „Pořád něco mele,“ odtuší Párátko a pustí se do jídla. Fifinka vytáhne slovník. „Máme přeci slovník...“ „Znamená to...“ Myšpulín nabere na vidličku a strčí si červený obsah do úst. O vteřinu později vypustí z úst plamen, který olízne Pinďovi uši. „...trochu pálí,“ najde Fifinka. Ale to už se Bobík zadívá na lžíci s polévkou, ze které vykouknou dvě zvědavé oči na stopkách. „Proboha, co je to?“ „Pouštní slimák.“ Najednou Bobík vidí, že polévka je plná stopek se zvědavýma očičkama. Otočí se na Párátka a tomu koukají očička z nosu i uší. „Je to místní delikatesa!“ „Asi omdlím,“ varuje všechny Pinďa. Naštěstí se rozzvoní zvony. Umíráček. Městečko je na nohách. Lidé se sbíhají na ulici. „Kdo je to?“ Myšpulín ukáže na starého muže zlomeného v pase do „L“ jak se šourá pomalu ulicí do města. Je opřený o hůlku a na hlavě má černou kápy. Párátkovi vypadne překvapením párátko z úst. „To je doktor Bechtěrev.“ „U takovýho doktora bych nechtěla stonat.“ „Doktor Bechtěrev zastupuje kata. Je mu prý dvě stě let a znal osobně i Lincolna.“ Ukáže na potrhaný obraz prezidenta na zdi. Muž na ulici zvedne pohled k oknu bistra. Pod temnou plachetkou se objeví zapadlé skoro umrlčí oči. Všichni se leknou. „Jejda, kouká na mě,“ děsí se Pinďa. Párátko se ohne pro párátko a znovu si ho strčí do koutku. „Tak to bude poprava brzo ráno. Doktor se nikdy ve městě nezdrží…“ 14

„A kde bydlí?“ „Nikdo neví. Jedni říkají, že spí v řece jako rak. Jiní tvrdí, že žije v sopce, ale já si myslím, že přespává v hrobech na hřbitově.“ „Jedno lepší než druhý.“ Párátko se otočí na Fifi. „Půjdete se mnou večer tancovat do salůnu, slečno Fifi! Budou hrát Wesson a Smith...teda Smith a Wesson. Zatočím vás.“ Fifi se začervená. Bobík s Pinďou se ale postaví před Párátka. „Já...“ „Nemůže.“ Párátko si přehodí párátko a položí ruku na svůj jediný revolver. „Řekl kdo?“ To už se mezi ně postaví rozumný Myšpulín. „No, myslím, že je čas si po večeři trochu odpočinout. Pane…pane Párátko.“ „Po jaký večeři?“ Vzdychne smutně Bobík. „Ale slečna Fifi by třeba chtěla...“ „Nechtěla.“ Vystrkají Fifi ven z bistra. „Jste úchvatná!“ Čistí si zuby na pokoji v hotelu. Pinďa se otočí na Bobíka. Šeptají, aby to Fifi neslyšela. „Nikdy se ti Fifi nelíbila.“ „Tobě taky ne!“ „Ale já se líbím jí.“ „A na to jsi přišel jak?“ „Na to mám uši!“ „Phe. A já mám pěsti.“ Zarazí se. „Mám takovej hlad, že jsem snědl chlupy z kartáčku.“ Fifi zaleze pod peřinu, ze které se rozběhnou šváby. „Chudák strýček. Tak, oni ho zítra vážně pověsí…“ Myšpulín popojde k oknu. Šerif se houpe v křesle na verandě a sleduje, jak dva chlapi stloukají šibenici. Mezi nimi se tiše jako duch pohybuje zlomený doktor Bechtěrev a přeměřuje délky trámů, lana a smyčky. „Třeba nám šerif o půlnoci poradí.“ Myšpulín otevře svoji laboratoř a zadívá se na pohaslé kontrolky. „Kdybych měl jen trošičku elektriky, věděl bych, jak ho zachránit.“ „Jenomže tady neteče ani voda…“ Vzdychne si Bobík se sklenicí u starožitného kohoutku, ze kterého mu do skla vyběhne dlouhatánská stonožka. Fifinka se posadí na postel. „Párátko přeci říkal, že…“ Bobík i Pinďa se hned žárlivě otočí. „Ten nic neví!“ „…že tu měli skoro všechno. I elektrický proud.“ „Ty jsi hlavička, Fifi!“ Myšpulín vyskočí z postele a začne ťukat po zdi. Odsune postele. S uchem na stěně obchází pokoj a ostatní ho překvapeně sledují. Bobík šeptá:„To bude prérijní somnambulnost! Četl jsem v průvodci, že tím trpí hlavně bizoni.“ 15

To už Myšpulín narazil na falešně znějící místo. Píchne prstem, omítka povolí a pod ní je krabička a z ní vypadnou dva dráty. „Tady! Když půjdeme po drátech, najdeme elektrárnu.“ „A dál?“ Myšpulín zaváhá. „No, pak se uvidí.“ Fifinka se smutně posadí na postel. Najednou se ale zaposlouchá. Venku přestala řádit kladiva. Vstane a vidí, že šibenice je hotová. Rakvář k ní táhne prázdnou truhlu. Doktor Bechtěrev zavěsí smyčku. „Myslím, že už si se strýčkem nikdy nepromluvím.“ Doktor šibenici něžně pohladí. Zadívá se na Fifi, která strachy uskočí. „Do peří! Do půlnoci se pořádně prospíme.“ Myšpulín sfoukne lampu. Tma. V tom... ...ticho náhle protne rána a střelba. Dírami v podlaze sem proudí paprsky světla a hudba pianina. „Huroni!“ Vykřikne Pinďa a zamotá se ostruhami do peřiny. Bobík padne na kolena a kouká dírami rovnou do salůnu. V zakouřeném lokále sedí smečka místních a na pódiu se objeví dva zarostlí chlapi. Jeden hraje svými velkým revolvery na buben, druhý na housle a klavír. Smith a Wesson. Fifi vyskočí z postele. „Spaní se odkládá.“ Myšpulín se postaví ke krabičce s dráty. „Já půjdu hledat konec drátů. Fifi s Pinďou si půjdou promluvit se Šerifem…“ Bobík rozčílí. „Proč Pinďa? Je to strašpytel...“ „Právě proto!“ Pinďa se konečně vymotá z přikrývek. „To teda nejsem!“ Bobík na něj bafne a Pinďa je v tom okamžiku na lustru. „Ale jo!“ „Půjdeš do salůnu Bobíku a všem řekneš, že máme cestovní horečku.“ A tak se za pár okamžiků od zadního vchodu oddělí dvě postavy a spěchají k šerifovu úřadu. Jenže Pinďa bere ostruhami o všechno, co stojí v cestě. „Nemůžeš si to sundat?“ „Když, já si v tom připadám nějak bezpečnějc…,“ odtuší Pinďa, trhne zaseknutou nohou a spadne na něj opřená rakvička. Za nimi se náhle objeví ještě temnější postava Gumy a za ním stín s párátkem v ústech. Když jsou všichni pryč, vyjde Myšpulín. Klekne a z prachu cesty vyloví dva dráty. Trochu za ně vezme a dráty ho vedou ulicí za město. Už tuší, že ho směřují k věži s větrníkem pohánějícím starou nefunkční studnu u nádraží. Větrník vrže do noci. Kdosi popadne Párátka a mocným kopancem ho pošle k hvězdné obloze. Guma se mocně odplivne. Rozletí se barové dveře a do podniku vejde Bobík. Zábava ztichne. Bobík má na hlavě Pinďův klobouk a vypadá zamračeně. Jde podél 16

věšáku, kde je natlučená dlouhá řada indiánských skalpů a jména jejich majitelů. Poslední háček je prázdný, nad ním je napsáno Špek. Bobík naprázdno polkne. „Ten je pro tebe špekoune!“ Grizzly vstane, ale když se na něj Bobík zle podívá, zase se posadí. Bobík se postaví k baru, po kterém mu dojede do otevřené dlaně sklenka s drinkem. Bobík ji automaticky sevře a vypije. O vteřinu později z něj vyjde dlouhý plamen, který ožehne zpěvákům tváře. To už u něj stojí Grizzly. „Vsaď se, že nevypiješ víc než já…“ Bobík si utře slzy. Grizzly už napřáhnul ruku k sázce. „Srabe.“ „Uvidíme.“ Bobík s ní zatřese a Smith a Wesson se opřou kolty do hudebních nástrojů. Ve špehýrce dveří se objeví oko. Starý šerif je pustí dovnitř. Hned za nimi se objeví Guma a malým nebozízkem si vyvrtá pozorovací díru do stěny úřadu. Projdou ztemnělou kanceláří. V tom se Pinďa k smrti vyleká. U stolu, ve stoje, ohnutý jako pravítko, spí na desce doktor Bechtěrev. Pod hlavou lano místo polštáře. Chtěl by skočit na lustr, ale ostruhy se mu zaryly do podlahy. „Ničeho se nebojte, je hluchej jak poleno…domů to má daleko.“ A zdá se, že starý kat opravdu nic neslyší a vzdychavě spí. Dojdou k cele. Šerif otevře dveře, za kterými je ještě mříž. Ta zůstane zamčená. Šerif poposune petrolejku k šeru cely. Na kavalci leží Jack. „Přijde mi fér, aby se s ním někdo rozloučil. Nikoho nemá.“ „A co Párátko?“ „Párátko? Ten tak. Jack ho našel v kartonový krabici někde na potoku. Čert ví, kdo ho tam zapomněl. Vstávej dědku!“ Pinďa se lekne. Jack se bolestivě pohne, otevře oči a pak se zadívá na Fifinku. „Majdalenko, kde se tu bereš…“ Pinďa se otočí na Fifinku. „Majdalenko?“ „Tak se jmenovala moje babička.“ To už se Jack zvednul a došourá se k mřížím. Smutně se na ni zadívá. „Tolik let jsme se neviděli…“ „Říkali, že jste vykradl vlak, strýčku. Nevěřím tomu.“ Jack vzdychne. „Tak tomu věř...“ Myšpulín tahá z písku dráty. Konečně hlavou narazí do nosníku věže s větrnou vrtulí. Bum. Au. Zvedne hlavu k nebi, kde se vrzavě točí korouhev. „No jistě, vrtule! Vítr! Mělo mě to napadnout hned.“ Tuš a Grizzli do sebe naklopí dalšího panáčka, oklepe se, rozmáčkne sklenici a zavrávorá. Pád ale ustojí a tak je řada na Bobíkovi. Ten 17

chce něco říct, ale neřekne nic. Napije se a padne na kolena. Grizzly se chechtá, lidi střílejí do vzduchu z revolverů. Bobík se ale postaví a protivníkovi ztuhne úsměv. „Jen jsem se za tebe pomodlil…“ Grizzly zzzzzzavrčí. „Ještě!“ Nalijí mu další. V luxusní ložnici leží na ohromné posteli malinkatý pan Kelehen a upřeně sleduje nebesa nad svojí hlavou. Dlouhou tužkou, spíš štětcem nakreslí na nebesa kruh. „Kelehenovo královtví, ne sen, ne bláznovství! Fakta, čísla, souřadnice!“ Pleskne doprostřed plochy. „A tady moje pokladnice! Verše všehomíru vystřelím jak bombu do vesmíru!“ Zachechtá se a chaoticky dělá šipky ke středu. „Ne, Shakespeara ne, Homera, to všechno odletí, jen moje verše budou se děcka učit zpaměti. Tak malinkatý přání a musím si pro něj koupit celý svět. Bez slitování.“ V tom se ozve zvoneček. Kelehen jediným pohybem zatáhne závěs jako oponu. V rohu se rozsvítí jemné světlo a v něm můžeme cítit obrys Gumy. „Spusť!“ Guma si jemně odchrchlá. „Jack v jednom kuse mlel o nějaký starý bábě.“ „Hlupák zůstane hlupákem, to se nemění, jak skála, jak hluchý kamení. Udělej bububu, ukaž smyčku na provázku a lidičky můžeš tahat jak kačera na prochásku…“ „No, a pak mu ta holka slíbila, že ho zítra zachrání.“ „Cože? Zachrání? Babský tlachání!“ Kelehen se křečovitě zasměje, ale utne smích ve chvilce, kdy se začne smát i Guma. „Jsem ti k smíchu?“ „Ne, pane!“ „Abych nezkrotil tvou pýchu! Jak to ale navleče, že dědek smrti uteče?“ „To neříkali.“ „Páni! Všichni muži k šibenici! To jim nedovolím. Nikdo nezhatí mé plány. Jsou z olova a krve ukovány!!! Vyhlas plach nevyššího řádu! Hned! Tak poroučí pán svému poslušnému stádu!“ „Jistě pane! Jakému stádu?“ „...padej. Chci se laskat s kuropěním! Povídat si s měsícem, že dnes naposledy chudý jsem. Bez legrace. Jen básnická disputace. Že zítra proklatě o krok blíže k odplatě!“ „Hlavně nefoukej…“ Myšpulín se zadívá na vrtuli, která se vrzavě zastavila. A stojí. Kouká na dva dráty v prstech, které musí spojit. V puse šroubovák, spojuje a montuje. V tom se zvedne vítr a vrtule zaskučí. „To ne…“ Zasténá Myšpulín a o vteřinu později se rozsvítí jako žárovka a každičký kousek jeho těla prosvítí energie. „Hele, padá hvězda!“ 18

Ukáže Fifi Pinďovi světlo na horizontu. „No, jo. Aspoň na to Myšpulín líp uvidí…“ Bobík nemůže najít ústa. Tedy sklenice v jeho rukách nemůže najít jeho ústa. Chytne si nos a pod nimi je konečně najde. Všechno kolem se rozpilo a ztrojnásobilo. Před ním stojí asi šest Grizzlyů a pohupují se v hlučné hudbě Smith a Wessona. „Vzdej to, špekoune!“ Volá soupeř neméně vyčerpaný lihem. Lidé si jich už nevšímají. V lokále nastala spontánní rvačka, která demoluje sál i bar. Lehké děvy tleskají a fandí. Jen Smith a Wesson dál zpívají a hrají v pekelném tempu. Bobík se zadívá na sklenici. „Nikdy…nic…nevzdávám. Jsem mistr v pojídání švestkových knedlíků.“ Vyklopí sklenku do sebe a postaví na bar, který mine. Otočí se na Grizzlyho, ale ten jen zaskučí… „Ty. Odkud vlastně jsi? Kde se tak ukrutně pije?“ „Z Tře...třesko...prsk. Vsaď se, že to neřekneš třikrát za sebou.“ Ale to už se Grizzlymu protočí panenky a on jako prkno padne na podlahu. Bobík sáhne po lahvi a vyrazí ke schodům. „Phe. Žabař…“ V tu chvíli hudebníci přestanou hrát a svými kolty ukončí večerní zábavu. Jedna z kulek ustřelí Bobíkovi láhev u rtů. „A do pelechů!“ Zavelí muzikanti. O vteřinu později je lokál prázdný. Bobík neví, jestli se mu to jen nezdá. Bobík se vleče po schodech do patra. Otevře dveře a zarazí se. Na drátu bliká žárovka dle síly větru. Škytne. Uprostřed pokoje stojí Myšpulín, Fifinka, a Pinďa. Bobík má najednou trochu špatné svědomí. „Nikdo si ničeho nevšiml...“ Kamarádi se ale nepohnou. „...musel jsem pít za čtyři!“ Nic. Zírají na něj. „Já už to víckrát neudělám. Přísahám. Už nebudu pít. Nekoukejte se na mě takhle!“ Klekne. V tom se za jeho zády objeví naši hrdinové. Bobík je zmatený, stojí před ním a teď jsou i za ním. „No, konečně! Už jsme se báli, že pro tebe pošleme šerifa.“ Bobík škytne. „Whisky je metla…“ „Pomoz nám, musíme Myšpulínův vynález odnést na popraviště.“ Bobík nevěřícně sleduje, jak Pinďa rozebral to, co neviděl, tedy to, kde se zdálo, že viděl, jak stojí naši hrdinové. Teď vidíme, že to jsou čtyři zrcadla a uvnitř miniaturní projektor, který zvětšuje malinkatou fotku. „Co je to…“ „Plastický deformátor reality.“ Bobík vypustí něco jako Oh… a definitivně padne na postel, která znovu nevydrží nápor jeho těla a rozpadne se. Všude kolem se rozběhnou bílé myšky deliria.

19

Na čelo pleskne hadr. Bobík otevře opuchlé oči. Je mu zatraceně špatně. Pokoj jakoby se točil dokola. Bobík zvedne ruce a zastaví ho. „Vstávej násosko…“ Bolestivě se posadí. Fifi se češe u zrcadla. Je celá v černém. Myšpulín je skloněný nad přenosnou badatelnu a Pinďa mu podá vodu. „Vypij to!“ „Nechci. Už nikdy nechci pít.“ Pinďa zatočí se svými revolvery, zmáčkne a nastříká tak vodu Bobíkovi rovnou do úst. „Aspirin, gringo!“ Myšpulín si srovná záda. „Hotovo! Už musíte vyrazit.“ „A kam jdeme?“ Zaúpí Bobík. Fifi se otočí a přehodí si přes obličej černý závoj. „Přeci na strýčkovu popravu.“ Myšpulín cosi dopájí, foukne do pájky jako do kvéru a stejně tak s ní zatočí. Vstane. Popojde k oknu. Dole se už srotila smečka lidí. Postává kolem šibenice. Je tam taky už celá řádka Kelehenových pistolníků. „Zopakujeme si plán. Bobíku, co máš dělat?“ Bobík je ale přiopile zmatený. „Já? Já mám něco dělat?“ „Jo. Už nikdy se nevsázet.“ Myšpulín se otočí na Fifi. „Jack ví, co má dělat?“ Fifinka přikývne. „Napsala jsem mu to na ruku.“ Myšpulín přikývne. Bobík si promne spánky. „Už vím! Mám někoho přeprat!“ „Jediný, co uděláš je, že vezmeš Fifi na popravu. Zbytek zařídí Pinďa. „Pinďa? Proč zase von?“ Vstane, ale zapotácí se a upadne opile na umyvadélko a vylije na sebe jeho obsah. „Proto. A taky proto, že je hubenější.“ Myšpulín se zadívá na bubeníka, který dole spustí virbl. „A já se hodím marod.“ ...už ho vedou. Jack se šourá v doprovodu šerifa a starého zlomeného kata. Stranou se dávivě směje rakvář a cestou narychlo Jacka přeměřuje. Párátko je celý v černém…dokonce i párátko v koutku je dnes temně černé. Přitočí se k Fifi. „V černé jste úchvatná, madam.“ „Myslete radši na strýčka…“ „Proč? Ten už je v rukou božích. Co děláte večer?“ Bobík odtáhne Fifinku stranou. Dotkne se čehosi v uchu. „Je tady ten otrava s párátkem…“ Vidíme, že se zvuk šíří do pokoje, kde sedí Myšpulín ve velínu laboratoře. Před sebou mikrofonek. „Nevadí. Aspoň jste lidem na očích. Pinďo, jak jsi daleko?“

20

Zadíváme se na hlínu prostranství. Jen, kdo by se opravu snažil, zaznamenal by chvění. Sklouzneme pod zem, kde Pinďa kope krátký tunel. „Už jsem pod šibenicí...teda asi.“ Pinďa se vyhrabe. Tma, pak se tma pohne a Pinďa vidí, že to byla jen široká sukně staré dámy. Musí zase pod zem. „Jsem zajíc ne krtek…“ Konečně vidí, že kolem jsou jen nohy obklopující dřevěné pódium. Vsouká se do skleněného tubusu, který je postavený nahoře a který není vidět. Zrcadla způsobují, že tu stojí jen šibenice. „Jsem na místě. Fíha. A vážně mě nevidí?“ Pinďa má obavy. Myšpulín vzdychne. „Žádný strach. Taková je fyzika. Teď už je to jen na starém Jackovi.“ Starý Jack se zadívá do očí Bechtěreva. „Bolí to?“ Ten hekne a naznačí mu, aby se předklonil. Na hlavu mu dopadne těžká oprátka. Na obzoru se objeví prach a pak se nedaleko smykem zastaví Kelehenův kočár. Lidé se otáčí. Uvnitř sedí mužík. Stáhne roletu z okna. Zvedne sklenici a popkorn jako v kině. Usmívá se. „Miluju popravy...je to vrchol zábavy. Lepší než chrtí dostihy či ruleta, kde náhoda je prokletá! Tady je vítěz jediný. Já.“ Na šibenici vyleze šerif. Chce to mít z krku. „Za úkladnou loupež se Starý Jack odsuzuje k pověšení, amen.“ Náhle přestane foukat. Na věži se zastaví korouhev. Konec vrzání. Ticho. Žárovka v Myšpulínově přístroji zaváhá. Ticho Jacka vyděsí. „Foukej…foukej.“ Korouhvička se ale nehne. Starého Jacka dovede Bechtěrev nad propadlo. „No tak, musíš to zdržet!“ Jack zvedne ruce k nebi. „Já…já mám….,“ musí se podívat na ruku, kde má instrukci, Fifinka šeptá. „Poslední přání.“ „Poslední přání.“ Mezi lidmi to zašumí. „Žádný přání, pověste ho bez meškání!“ Zaječí Kelehen. „Chci, abyste se za mě pomodlili! Nic víc.“ Šerif se otočí na Kelehena. „Pane, jsme přeci lidi.“ Lidé se dívají jeden na druhého. Přikyvují. Pak se ozve místní padre. „No, jo. Vždyť jsme vlastě lidi.“ Stahují si čepice a klobouky. Kelehen nakonec rezignovaně mávne rukou. Lidé sklopí zraky. „Modlení prodlení…“ Myšpulín hypnotizuje z okna korouhev nad střechami. „Pane bože, zafoukej. Jinak ho vážně pověsí.“ 21

Uvnitř šibenice Pinďa neslyší nic. „Myšpulíne, jsi tam? Už? Nebo ještě ne? Haló. Já...já začínám mít trochu obavu. Není to žádnej strach, to, ne...“ Pinďovi se rozjektají zuby. Fifi zvedne zrak. „Tak na co ten Pinďa čeká? Tak honem“ „…amen.“ Padre dořekne a Bechtěrev se chopí páky propadla. Větrník stojí. „A je zle,“ zašeptá si Myšpulín. „Neslyší mě.“ v tom Bobík demonstrativně padne na kolena a vykřikne. „Slyšíš ty nebeský Pinďo, teď si ho vezmi, teď nebo nikdy!!!“ „Nebeský Pinďa, jak originální označení Nevyššího pána...“ Šeptá místní pastor. Všichni civí na Bobíka, jak si sype na hlavu prach cesty. „Jsem pijan a rváč! Odpusť! Pinďo!!!“ Pinďa pochopí. Otevře zrcadlo, sáhne pro Jacka a vtáhne ho dovnitř. Myšpulín ale jen vrtí hlavou. „Bez elektriky jsme nahraní.“ Bobík zakvílí. Na šibenici je teď dočista prázdno. „Tak se staň!!!“ V tu chvíli se lidi otočí zpět. Zároveň se ale otočí korouhev, letí jiskra a na místě Jacka stojí jeho odraz. Uvnitř se rozsvítí tři promítací stroje. Mezi paprsky stojí Pinďa a Jack. Nikdo si ničeho nevšimnul. Nikdo až na Bechtěreva. Ten popojde k Jackovi a ohnutým nosem narazí do zrcadla. Pinďa šeptá. „Myšpulíne, je zle. On to ví.“ „Kdo?“ „Kat.“ Z kočáru se rozkřikne Kelehen. „Tak co bude, nemám na to celý den! Dřív pojde věkem, než bude pověšen!“ Bechtěrev civí na dvojici schovanou za zrcadlem, pak se chopí páky a zatáhne. Falešné tělo se zhoupne. Lidé zašumí a odvrátí pohled. Fifinka se přitiskne k Bobíkovi. Párátko to s nelibostí sleduje. „To je strašné.“ Bobík ji velmi nejistě obejme, na druhou stranu se mu to celkem líbí. „Vždyť je to jen jako.“ Fifi se na něj usměje. „Já na to úplně zapomněla. Kočár proletí mezi lidmi. Musí uskakovat. Uvnitř se kdosi nahlas chechtá. Kelehen. Kelehen letí po schodech k honosnému dřevěnému domu. Krátké nožky ukusují schody. Tabulka vykřikuje. Advokatiér. Bouchnou dveře a Kelehen se posadí za hubený stůl. Advokatiér na něj hledí přes monokl, který si protře. „Pane Kelehene…co si ráčíte…“ „Moc dobře víte, co ráčím. 22

„Ale…“ „Dluží mi s úroky pět milionů ve zlatě, i tak prodělám bohatě!“ „Ale…“ „Chci jeho pozemek, tak zákon zní. Mám na něj právo a právo se tu ctí!“ „Ale…“ Zarazí se, ale Kelehen tentokrát nic nenamítá. „Ale je tu přímý dědic.“ Kelehen zbledne, zrudne, nafoukne se a zase splaskne.“ „Nesmysl, ten kluk je nalezenec! Bída. Utečenec! Jako, že každý ráno svítá, ten kluk se nepočítá!“ „Nejde o Párátka. Je tady jistá mademoiselle Fifi z Evropy.“ Otočí list před sebou a ukáže zarudlému Kelehenovi rodový strom, na kterém je Jack čerstvě přeškrtnut a opatřen křížem. Na samotném vrcholu sedí hlava Fifinky. Kelehen si povolí motýlka a sáhne do kapsy, kde je jistý obnos. „Ehm. Evropa je daleko a zprávy o ní nejistý. Že? Za jistý obnos, řekněme, boží pomazání, bylo by možné...! „Možné? „Jisté vymazání?“ Hodí na obličej Fifi na papíře bankovku. Advokatiér si ji zvedne, zašustí a přivoní. „Pár tahů gumou a mademoiselle není. Nebyla. Zmizela bez prodlení…“ „Ale je tu jeden háček…“ Kelehen zavrže zuby a přihodí další bankovku. Advokatiér by tak rád bral, ale nemůže. „Jistě! Háček! Háček je vždycky zdržení, ale i ten má řešení.“ Přihodí peníze. „Už je ve městě. Bydlí ve vašem hotelu!“ Kelehen prudce vstane. „Tak proto! To ona s Jackem mluvila! Aby mě na kolena srazila...“ Sebere bankovky nešťastnému advokatiérovi z rukou. Nenechá nic. „Však oni ještě uvidí! Nakonec se směje všem, veliký pan Kelehen!“ Bouchne dveřmi tak mocně, že spadne slepá soška spravedlnosti nad vchodem a váhy se tak převáží na jednu stranu. „…pan Kelehen mi sám půjčil rýžovací soupravu. Byl velmi šaramantní.“ Starý Jack si srkne horkého čaje. „Aby nebyl, když vás pak mohl vydírat.“ Je noc. Světlo v hotelovém pokoji bliká podle zvůle větru. Starý Jack sedí na posteli a proti němu naši hrdinové. Fifi nejblíž. „Stejně je podezřelý. Nejprve vám půjčí peníze a nakonec vám poradí, abyste přepadl jeho vlastní vlak?“ Jack nejistě přikývne. „Pan Kelehen říkal, že pojišťovna všechno zaplatí. A my dva budeme vyrovnaní.“ „To říkal, ale myslel tím - tebe pověsí a já dostanu tvůj pozemek.“ Jack vyskočí a polije se horkým čajem. „To přeci nemůže! Ten pozemek je můj.“ Myšpulín zpozorní. „Teď jste ale pověšený a váš majetek propadl věřiteli. A tím je pan Kelehen??“ 23

„To nesmí...“ Starý zaváhá. Nerozumí mu. Rozhlédne se po svých zachráncích, jakoby měl tajemství, o které se nechce dělit. Pak zvedne ramena. „Nabízel mi za něj milion, ale já neprodal.“ Všichni zkoprní. „Milion?“ „Byl to poslední pozemek v okolí. Nikdo ho nechtěl. Jako mě. Zbyly jsme na sebe. Je to můj – domov.“ Je černočerná tma. Myšpulín se nakloní k Bobíkovi. „Spíš?“ Bobík ale jen zavrže. „Spíš jo.“ Stejně tak si nechtějí povídat Pinďa ani Fifinka. „Fifi...Pinďo.“ Starý Jack chrápe. Venku vyje kojot. „Mám takový pocit, že nám starý Jack něco neřekl…“ Vzdychne a položí se na polštář. Může se zdát, že slyší kroky. …po schodech ze salůnu zlověstně dupe hned několik okovaných bot. Poznáme Gumu a jeho pistolníky. Guma napřáhne ruku s pistolí. Salva zahalí chodbu dýmem a třískami ze dveří. „Budíček!!!“ V tom se objeví hoteliér. Ukloní se, jakoby se nic nestalo. „Panstvo odjelo…“ „Kam odjelo?“ „To jaksi nevím. Ale objednali si večeři. Dušeného lenochoda.“ Guma zabručí. „Vrátím se...“ „Jak je libo. Mimochodem, to lesklé na dveřích je klika…“ Bryčka letí krajem. Na ní sedí naši hrdinové. Řídí Párátko. Ozve se ťukání. Když se nadzdvihnou, vykoukne z prostoru pod sedátkem starý Jack. „Už tam budeme? Ukrutně mě bolí kolena.“ Znovu si na bednu sednou a tím starého umlčí. Vyjedou na kopec. Od nich až na horizont se táhne nepěkná krajina posetá komíny rourami a sily. „Co je to?“ Párátko mávne ke komínu. „Tady těží pan Kelehen.“ „Nevypadá to jako důl na zlato.“ „Ty už jsi někdy viděl důl na zlato?“ „Asi moderní technologie…“ „Kolena…,“ ozve se zaúpění z útrob bryčky. Pohnou se dál k horám. „Už tam budeme, strýčku!“ Bryčka zahne na rozcestí opačným směrem. Tam se k horizontu táhne překrásná krajina. Konečně dojedou k velmi starožitné dřevěné rýžovací věži postavené vedle malého potoka. Celé to připomíná spíš vodní skluzavku. Je patrné, že se tu už dlouho nerýžovalo, a když, tak bez úspěchu. 24

Kolem je několik zarostlých hromad hlušiny. Jakck vyleze a nadechne se. Rozhýbává nohy. „...zase doma.“ „Říkáte, že jste tu nikdy žádné zlato nenašel?“ „Ani šupinu. Tohle všechno jsem za deset let prosel!“ Ukáže na ohromnou hromadu jalové hlíny. Pinďa zatím vyleze nahoru na začátek věže. Bobík za ním. „Hlína se nasypala tady a pak tekla dolů v proudu vody…“ „Pozor, klouže to!“ „Co?“ Pinďa Jacka neslyší, nakloní se a už letí po rýžovacích prknech. Bobík ho chce chytit, ale i jemu se smekne noha a jako po tobogánu se řítí dolů do tůně. Oba křičí, dokud to dole necákne. „Možná jsme si místo lenochoda měli objednat prérijního jezevce.“ Párátko se přitočí k Fifince. Sáhne do kapsičky a z plechové krabičky na prsou si do úst vloží párátko. „Něco vám ukážu, slečinko. Pojďte.“ Už ji táhne k domečku. Fifinka se trochu brání, ale Párátko je silnější. Vejdou do domku, kde je jen postel a stůl. Párátko odsune stůl a pod ním je poklop. Dolů vede žebřík. Fifi zbledne. „Ale já...“ „Dřív se tu těžila rašelina…“ „Opravdu? Nepočkáme na ostatní,“ špitne Fifi. „Rád bych ti to ukázal sám, krasavice.“ Trochu s ní trhne a Fifi za ním letí do podzemí. Párátko ji chytne do náruče. Fifi je rozpačitá, ale pak se rozhlédne a vidí překrásnou jeskyni plnou třpytících se krápníků. „To je nádherný…“ „Jako ty, holubičko.“ Přitáhne si ji k sobě. „Tolik let jsem na tebe čekal, žežulko!“ „Přestaňte. Prosím!“ „Chceš mě?“ „Ne.“ Párátko posmutní, snad se zdá, že se rozpláče. „...nezlobte se.“ Smutek na Párátkově tváři se přetaví do úsměvu. „Nevadí! Zvykneš si na mě. Jako jsem si já zvyknul na toho starýho dědka!“ „Nezvyknu.“ „Zvykneš!“ Párátko Fifi pevně drží. Zavře oči, přehodí párátko do druhého koutku a našpulí rty. „Celuj mě...“ Přiblíží hlavu, aby ji políbil, místo toho políbí chladnou hlaveň kulovnice. Odplivne si. Míří na něj mladý náčelník Hurónů. Bublina s textem, kterou vypustí z úst náčelník, mu uštědří dva pohlavky. „Mladá squaw nechtít líbat tvůj pysk. Párátko.“ „Co se do toho pleteš, rudokožče. Seš tu jen host?“ „Jsme hosté starého muže, ne tvoji!“ Párátko vypískne. 25

„Tohle si nenechám líbit!“ V tom si ale stejně jako my a Fifi všimne, že za ním stojí desítky mrkajících očí ze tmy. Odplivne si, přehodí dřívko v ústech a vyleze po žebříku vzhůru. Fifi je mladým Huronem znovu unešená. „Děkuji ti šlechetný pane…pane?“ „Kamenná pěst…,“ náčelník pěstí urazí kus skály. Fifi je zaskočená. „...náčelník Huronů.“ Ukáže za sebe. „Můj kmen...“ „Vy tu pracujete?“ Bubliny letí ke klenbě, kde zůstanou viset. Fifi je čte. „Starý muž ukryl Hurony, před Kelehenem. Nebýt jeho už nebýt Huronů.“ Za okamžik už stojí Indiáni nahoře kolem Jacka a ostatních. Objímají se. Naši hrdinové jsou překvapení, ale také potěšení. Myšpulín dokončí svoji noční myšlenku. „Tak, to je to Jackovo tajemství. Proto nesmí pozemek padnout Kelehenovi do rukou?“ Jack zvedne ramena. „Huroni byli jediní, kdo se se starým karbaníkem bavil.“ Náhle zapráská bič a jejich bryčka letí pryč. „Párátko!“ „Co to do kluka vjelo?“ „Bez bryčky jsme v pasti!“ Kamenná pěst ale klidně vezme laso, zatočí s ním a hodí. Jeho mocný hod zadrhne smyčku kolem prvního koně spřežení a přitáhne bryčku zpět. Párátko se mračí. „Koně se mi splašili…“ Fifi se ale mračí. Ona ví, že chtěl ujet a nechat je tam. Sedí v kruhu kolem ohně. Zapálí dlouhatánskou dýmku. Snad nejdelší na světě. „Toto je dýmka míru, kdo ji s Hurony vykouří, ten se stává jejich bratrem.“ Párátko po ní sáhne, ale náčelník ho přeskočí a podá Pinďovi. „Nejsi hoden...“ „A co já?“ Zeptá se Fifi. „Ty budeš naše ségra...,“ řekne Pinďa a vypustí kašlavě dým. Pak kouří náčelník a vypustí text. „Velký náčelník předpověděl, že přijde krásná bílá squaw a zachrání Hurony…“ Náčelník se zadívá na Fifi. Ta se začervená. Myšpulín potáhne a rozkašle se. „To je síla…ale pardon, vy jste přeci velký náčelník?“ Kamenná pěst zavrtí hlavou, vyfoukne dým a v něm prstem nakreslí obrys minulosti. Bobík je rychle chytá a Myšpulín čte. „Velký náčelník je nejmoudřejší ze všech bytostí. To on nám poradil schovat se v dole starého muže, když nás Kelehenovi pistolníci lovili jako zajíce.“ Kdesi v rohu se někdo rozchechtá. Je to Párátko. „Zajíce…“ Pinďa se nervózně rozhlédne a zastříhá ušima. Polkne. Párátku zaskočí párátko. 26

„Ale kdo je to?“ „Ten, který mluví s Manituem.“ Naši hrdinové se podívají jeden na druhého, nikdo nerozumí. „Teď se Huroni postarají, aby nikdo neulovil starého muže. To vám slibuji.“ Myšpulín si promne bradu. Počítá na prstech. „Zlato tu není, rašelina tu není. Potůček na tři prsty. Suma sumárum. Nula. Co tady ten Kelehen chce dělat?“ Náčelník se zvedne a ukáže všem hlavou k hoře. Stoupají chvilku křovím, až se před nimi otevře plošina a na ní je starý indiánský totem. „Toto je starobylé indiánské obětiště…“ Pinďa se lekne. Chytne Bobíka za ruku. „Mám tu divnej pocit. To je mučící kůl!“ „Nepochybně…,“ straší ho Bobík. „Tady náčelníci přinášeli bohům oběti…“ „...já to říkal,“ naříká Pinďa. „...stará legenda praví, že kdo uzdvihne totem, bude nejbohatším na celém světě.“ Bobík nepozorovaně přiskočí ke kameni a zapře se. „To by bylo, abych s tím šutrem nehnul!“ „Ani deset koní s ním nepohne, tak hluboko je zasazený do skály!“ Myšpulín popojde ke sloupu a prohlédne si ho. Poťuká. „Interesantní...“ Pak vytáhne jakýsi přístroj a něco měří. Pinďa se postaví ustrašeně za něj. „Co je to, Myšpulíne?“ „Kámen.“ Spěchají po vrzavých schodech starého hotelu. „Celé to nedává žádný smysl.“ „Přesně tak. Máme dole večeři a jdeme nahoru! S plným žaludkem se lépe myslí.“ Bobík si zmáčkne kručící žaludek. „A já říkám, sbalme kufry a honem dom. Svý jsme udělali. Indiáni se o strejdu postarají,“ Navrhuje Pinďa. Myšpulín se otočí na Fifinku, která jediná neřekla nic. „Co myslíš, Fifi? Zůstat nebo odjet?“ Vejde do pokoje. Ozve se výkřik jako když Myšpulín vešel poprvé. „Nemůžeš těch fórů nechat, Myšpulíne? Vejde i ona a vykřikne. „Teda!“ Bobík se rozběhne a skočí do tmy. Zůstane jen vyděšený Pinďa. „Haló...tak neblbněte.“ Natáhne se za roh a rozsvítí. O vteřinu později vidí, že před ním je hluboké propadlo a kolem všude stojí Kelehenovi pistolníci. Jeden z nich vytočí rumpálem propadlo a hromadu těl na něm. „Dobrej večír, panstvo…“ Pinďa skočí Bobíkovi do náruče a celé propadlo se znovu poroučí do hlubin. Otočí se křeslo u okna, kde sedí maličkatý Kelehen. Ukáže ke stolu. 27

„Povečeřím s vámi, jestli dovolíte, pánové a dámy.“ Fifi konečně udělá krok na pevnou půdu. „Nepamatuju si, že bychom vás zvali…“ „A já měl dneska nutkání, že mi přišlo pozvání.“ Pinďa se nakloní k Fifi. „Vážně mluví jako slabikář...“ Kelehen to zaslechne a zavrže zuby. Popostrčí je kolty ke stolu. Kelehen tleskne a hned začnou nosit na stůl dobroty, až se Bobíkovi točí hlava. „Já mám asi úžeh. Štípni mě.“ Vrhne se na jídlo. Pinďa zaváhá. „Když nás, pan Kelehen zve…“ Myšpulín ochutná. „Abych neurazil.“ Fifinka si založí ruce na prsa. Ona jíst nebude. „Madam drží dietu? Trpí na sladké. Co takhle medovou kroketu!?“ Jídlo přistane před Fifi. Ta ale odsune talíř. „Madam chce vědět, co po nás chcete?“ „Bravo, dámo. Rychle jste pochopila, že nic zadarmo nám není dáno. Mám dnes velkorysou náladu...a tak to vezmu odzadu.“ Zvedne ruku a za zády jim bouchne šampus. „Jako dědičce Jackova pozemku, nabízím vám jeho dluhy za směnku.“ Fifi je překvapená. „Já jsem dědička?“ I ostatní se zarazí. „Fifi?“ „...jak říkám jen dluhů svého strýce, tady jednu muří a není jich více.“ Zvedne šampus, aby si připil na dohodu. Vytáhne z kabátu smlouvu. Guma si střelí do prstu, aby mohli v kapce krve smočit pero. Kelehen Luskne prsty a na stůl dopadne kufřík s krásnými šperky. Až oči přecházejí. „Maličkost. Drobné srovnání, za cestu a vydání!“ „To je nádhera.“ „Výborně, tedy nám nic nebrání podepsat to doznání! Zítra vyráží váš vlak. Pak, zůstaneme přáteli a budeme si psát.“ Fifi se stále usmívá. „I já mám dneska velkorysou náladu.“ „Krásný den zdá se - přeje nám všem.“ „…mám tak velkorysou náladu, že ani nepůjdu za šerifem, a neoznámím, že jste se nám vloupali do pokoje!“ Najednou je v pokojíku dusno Kelehen bouchne dlaněmi o stůl. Pinďa vyskočí. Kelehen si do zubů vrazí párátko a nakloní se k Pinďovi. Párátko ho píchne do nosu, až skoro kýchne. „Slabý nervy příteli? Měl bys ležet v posteli.“ Fifi se postaví. „Nechte ho být.“ „Budeš litovat, holčičko! A to hodně, ne maličko! Mám své metody…třeba kámen na krk a hodit do vody.“ „Jako jste hodil přes palubu strýčka?“ Kelehen prudce vstane. 28

„Do tří dnů když nezaplatíš dluh, bude pozemek stejně můj. Tak zní zákon stůj co stůj!“ Myšpulín najde pod postelí tlustou knihu a rychle ji prolistuje. „Tady žádný takový zákon není.“ To už se ale ozve střelba z Gumový revolverů a kniha se rozprskne na tisíce poletujících stránek. Kelehen chytne jednu z nich. Je provrtaná jako ementál. „Tady. Na straně jedna. Dopsáno panem Kelehenem! Nebo funus a bedna!“ List sklouzne na zem. Hraje klavír a lidé se baví. Tři povolné umělkyně zpívají na pódiu a vyhazují nožky v rytmu kankánu. Naši hrdinové ale sedí zasmušile u kulatého stolku a do smíchu jim není. Hoteliér před ně dotlačí pekáč, odklopí poklici a odhalí jim dušeného lenochoda. „Vaše menu, panstvo!“ Pinďa vyskočí hrůzou Fifi do klína. „Duch!“ „Lenochod pečený na koňských koblihách.“ „Tohle jíst nebudeme!“ Lenochod otráveně otevře oči a zvedne se z omáčky. „Tak si trhněte!“ Bobík je ale zklamaný. „Já bych...“ A ve vteřině je pryč. „Ten teda moc línej nebyl…“ Od baru se zvedne Grizzly. „Hej tlusťochu, vsaď se, že ti nožem sestřelím klobouk z hlavy!“ Bobík vyskočí, ale Myšpulín ho stáhne zpět. „Máme poradu…“ Bobík tedy zvedne ramena. „Máme poradu!“ Grizzly je zaskočen slovem, které slyší prvně. „Jo, tak…,“ otočí se na pistolníka vedle, „cože to mají?“ Myšpulín odhalí kus papíru, který počmáral plány a šipkami. Na jednom konci je letadlo. „Buď si sbalíme svých pět švestek a za pět dní jsme v Třeskoprskách….“ „Jsem pro!“ Skočí mu do řeči Pinďa. „Jdu zabalit kufr!“ „…no, nebo nesplatíme dluh a pak za tři dny,“ šipka vede na hřbitov. „…nebo?“ Myšpulínovi dojdou slova a ukáže na prázdný papír. „Nebo co?“ Vyzvídá Fifi. Myšpulín zvedne ramena. Od vedlejšího stolu je pozoruje Párátko „To právě nevím.“ Fifinka zachytí jeho pohled a polibky a raději kouká na papír. „Nebo zaplatíme strýčkovy dluhy,“ řekne Fifi tiše. Bobík bouchne do stolu. „To je nápad!“ „To je, ale jak?“ Fifi se otočí na Myšpulína. 29

„Vyrobíš v laboratoři zlato!“ „No jistě!“ Vyskočí nadšeně i Myšpulín. „Vykoupíme jeho pozemek!“ „A ty to umíš?“ Zapochybuje Pinďa. Myšpulín svěsí ruce a posmutní. „Ne. Promiň Fifi.“ Fifinka sleduje, jak kdosi na baru platí dolarovou bankovkou. „A co tohle?,“ položí na stůl bankovku a přejede ji dlaní,“ můžeme si jich natisknout, co hrdlo ráčí!“ „To mě nenapadlo! Máme nukleární skener.“ Pinďa se otočí za cinkáním u dveří. Vejde šerif a zatkne dva největší pijáky. „Není to proti zákonu?“ Myšpulín ale vytáhne děravou stránku zákona a ukáže cedník Bobíkovi. „Myslíš tenhle zákon?“ „Na hrubý pytel, hrubá záplata.“ Zadívají se na sebe. V mžiku jsou všichni na schodech. Předhání se. Pinďa se pomalu vydá za nimi. „Já bych radši zabalil...“ Vrazí do pokoje, obejdou propadlo a hned se vrhnou ke kufru, ve kterém je schovaná laboratoř. Myšpulín ji prudce otevře, ale hned vykřikne hrůzou. „Zloději!“ Uvnitř je jen hromádka pilin. Ve stejný okamžik se rozpadne i zbytek skříňky. „Termiti…“ Otočí se za hlasem. Ve dveřích stojí přikrčený chlapec s párátkem v ústech. „Párátko!“ Párátko popojde k Fifince. Ta udělá krok za Pinďu a společně pak couvnou za Bobíka. „Asi tě neučili klepat.“ Ozve se Bobík. „Tady se klepou jen hřebíky do rakve.“ „Jsme unavení, jdeme spát, Párátko. Omluv nás.“ Všichni svorně přikývnou a chtějí vetřelce vytlačit. „Myslel jsem, že sháníte peníze na zaplacení dluhu.“ Podívají se na sebe. „Možná vám můžu pomoct.“ „Ty? Vyhrál jsi v loterii?“ Párátko se hrozivě nakloní nad Pinďu. „Máš problém.“ Pinďa vyděšeně zavrtí hlavou. „Já? Ani ne…“ „Když nemáte zájem... Budu vám nosit kytky na hrob.“ Otočí se, ale do dveří se postaví Fifi. „Tak mluv.“ „Mluv?“ Fifinka si upraví ofinu. Nasadí sladký úsměv. „Prosím, Párátko. Pověz nám, jak můžeme zaplatit strýčkův dluh.“ Párátko dělá ještě okamžik drahoty, pak se posadí do křesla. Vypráví a ve stejný okamžik se jeho slova dějí jako namalované. 30

„Pozítří přijede dostavník s výplatami pro Kelehenovy dělníky. Stačí když…“ „Nejsme lupiči!“ Myšpulín rukou roztrhá Párátkovy představy. „Jistě že ne. Všechny peníze panu Klehenovi hezky vrátíte. Bude to jen taková - půjčka…“ „Proč Kelehen po tom pozemku tak touží?“ Párátko zavrtí hlavou a přehodí v ústech párátko. „Pan Kelehen touží po všem.“ Fifinka sáhne do batohu a cosi hledá. Konečně nalezne malé párátko a podá ho Párátkovi. „Děkujeme ti. Je až z Třeskorpsk.“ Párátko si ho prohlédne a pak si ho strčí do kovové krabičky v náprsence. „Nechám si ho na neděli.“ Fifi ukáže na monogram vytlačený do železné krabičky. „Co znamená W a K?“ Párátko zvedne ramena. „Ani nevím. Mám ji od paměti. Tedy, od nepaměti.“ „Díky, Párátko.“ Párátko se zadívá na Fifi a dotkne se klobouku. „Seženu koně…“ Odejde. V pokoji zavládne naprosté ticho. „Ještě pořád můžu zabalit naše švestky…,“ pípne Pinďa. Všichni se otočí na Myšpulína. „Ráno moudřejší večera.“ V tu chvíli umělci uhodí do klavíru a tanečnice zakroutí zadky. Místní křepčí. Rakvář tancuje na stole. Stěny se třesou a nadskakují v rytmu rvačky. Prkna vyskakují ze hřebíků. Ticho. Tma. Do tmy jsou slyšet hlasy. „Někde jsem to tu měl…“ Myšpulín cosi hledá ve tmě. Fifi se zlobí. „Všechno přeházíš!“ „Neviděl někdo můj zapalovač?“ „Nepočká to do rána?“ „Tady,“ podá mu Bobík jeho benzínový zapalovač. Myšpulín si ho vezme. Škrtne. V plamínku vidíme tváře. „Budeme potřebovat zbraně!“ Ostatní se na něj zadívají. Fifinka mu vlepí hubičku. „Takže zůstáváme?“ „Toho jsem se bál...“ vzdychne Pinďa. „Čtyřlístek přeci nikdy neutíká...“ Bobík se nafoukne a ukáže svaly. „Až na Pinďu…“ A jsou v sobě. Myšpulín zapálí petrolejku. „Já mám ženské zbraně.“ Fifi si upraví vlasy a zadívá se velmi koketně do zrcadla, až studem pukne. Bobík a Pinďa oba vzdychnou a ztuhnou. „Jé…“ „Tady jsme na divokým západě, musíme mluvit stejnou řečí…“ „Myslíš anglicky?“ 31

Myšpulín pohladí zapalovač. „Ještě, že je z kovu. Termiti jsou na něj krátcí. Kromě podpalování má ještě pár funkcí, můj mistrovský kousek.“ Myšpulín cosi zmáčkne a ze zapalovače je celkem obstojný těžký kulomet a kolem Myšpulínových beder je utaženo několik pásů nábojnic. Padne bez dechu na podlahu. „Trochu nepraktický…“ Myšpulín škrtne podruhé a na ramenou má pancéřovou pěst. „Tohle je zase trochu těžký, ne?“ „Ukaž.“ Bobík sáhne pro věc na Myšpulínově rameni, ale omylem zmáčkne spoušť. Nastane mela, kdy se na vypálené střele veze chvíli Bobík, chvíli Pinďa, křičí a snaží se to zastavit. Střela proletí třikrát stěnou a odhalí v každé kus povolné děvy. Nakonec zaparkuje přes ulici v bance, odkud vyběhne pokladník v klotových rukávech. „Přepadení! Lidičky! Loupež!“ Na verandu cinkavě vyjde starý šerif v podvlíkačkách. Zastaví úředníka běžícího k němu. Dvě facky vrátí ouřadu do reality. „Kolik ukradli!?!“ „Nic, pane. Vždyť v naší bance nic není…“ Konečně drží Myšpulín v ruce malý praktický kolt. Zatočí s ním jako by ho držel od malička. Všichni se podiví. „Teda, Myšpulíne, jak ses tohle naučil?“ „Fyzila. Magnetické polem kolem kohoutku způsobí, že se kolty točí stále dokola, dokud je nezastavím. Druhý magnet je v pouzdru. Stačí je přepólovat a jsem nejrychlejší střelec na světě.“ Ukáže neuvěřitelně rychlé tasení. Pinďa to zkusí po něm a nastříká si vodu do obličeje. „No jo, ale střílet neumíš,“ mávne rukou Bobík. „Střílet se nebude.“ Myšpulín promění kolt na zapalovač. Bobík si vyhrne rukávy košile. „Možná ještě budete rádi, že nosím tyhle kladiva…“ Myšpulín naznačí, aby se všichni nahnuli k němu. Skoro šeptá, protože i suk má uši. „Takovýhle mám plán…já v baru zjistím trasu dostavníku.“ „Nebylo by lepší, kdybych to z někoho vymlátil.“ „To nebude nutné. Vyzpovídám ty umělkyně...“ „Ale…“ Fifi má obavu. „Žádný strach, Fifi, mě ženy zajímají čistě z vědeckého hlediska, jinak jsou nesnesitelně nudné…“ „Až na mě!“ „Fifi a Pinďa dovezou strýčkovi chleba a fazole. A Bobík bude dělat mlhu….“ Bobík si vyčistí ucho. „Co budu dělat?“ „Mlhu. Aby nikdo neměl nejmenší podezření.“ „Aha. A to se dělá jak?“ Uvnitř velikánské továrny se vinou snad kilometry potrubí. Kelehen s helmou na hlavičce projíždí obrovskou halou. Vozík řídí Guma. Zastaví na místě, kde potrubí končí skálou a nevede dál. Tam stojí 32

muž v bílém plášti. Guma zastaví a sedadlo vozíku vyjede tak, že Kelehen je o hlavu vyšší než mužík v bílém plášti. „Inženýre, prý mě chcete dopálit... „Já...“ „...a odmítáte to odpálit!“ „Pane Kelehene, odstřel z této strany může znamenat katastrofu.“ „Zbabělče. Odstřel jenom trochu.“ „Vyloučeno. Mé výpočty…“ „Ty si strčte za klobouk. Připravte nálože. Protože, když to nejde vrchem, půjde to spodem. A pak mademoiselle – sbohem! Hra je dohrána. Ať vše je připraveno do rána.“ Inženýr se ukloní. Přijede malý vláček plný dynamitu. Gumovi cosi pípne v uchu. Zvedne starožitný telefon na palubní desce. Zatočí klikou. „Pane Kelehene, je tady ten kluk…“ Před Párátkem stojí otevřená krabice. Párátkovi svítí oči. „Jen si ber hochu. Hodně, ne trochu.“ Párátko hrábne znovu do krabice s párátky. „Jsou plné mentolu, jak vánek uvnitř atolu...bude se ti dobře dýchat, kluku (otočí se na Gumu a zašeptá…)než ti někdo pošle kulku. Říkáš, že přepadnou můj dostavník?!“ „…namluvil jsem jim, že povezete výplaty, pane Kelehne. Jak jste chtěl.“ „Bravo, hned bych pěl! Možná to přeci jen půjde bez dynamitu. Čpavek a soda. Věčná škoda.“ „A taky vím, kde se schovává kmen Huronů.“ „Co?! Ta banda rudých kůží, co unikla mi z kaňonu Tří růží?“ „I s náčelníkem.“ „Líbí se mi, že nemáš charakter. Člověku to brzdí jeho směr. Co za to budeš chtít?“ „Nic. Jen tu jejich holku.“ „Budeš ji mít! Jsi z lacinýho kraje. Mám rád, když za málo dlouho se mi hraje.“ „Já ji totiž miluju.“ „Dojemné. To ti schvaluju. Jak dvě holubičky usednete na lavičky, pak sklouznete do deky...“ „…ano.“ Šeptne Párátko. „A takhle nějak navěky. Tak už padej. Mladej.“ Prátko si vezme hrst párátek a zamíří z domu k městu. Kelehen ho sleduje oknem. „Zamilovaný maj křehký kosti. Ta holka bude viset - bez milosti. Kluka, až se zlidní vody, zakopete pod jahody.“ Pinďa a Fifi jedou na bryčce k Jackovu pozemku. Pinďa sedí na kozlíku. „Myšpulín mě pořád jen odstrkuje. Tohle udělá Bobík a popere se Bobík a támhle Bobík, tuhle Bobík. A zatím já svedu to co on!“ Fifinka vzdychne, nechce být na Pinďu zlá. „Když Bobík to udělá hned a ty...ty o všem moc přemýšlíš, Pinďo. A pak to vypadá, že jsi…“ „Že jsem co?“ 33

„No, že máš - strach.“ Pinďa vyskočí. „Já a strach? Já nikdy v životě neměl strach!“ V tom se na skále nad nimi objeví hlava medvěda. „Áaaaa, medvěd!“ Pinďa skočí Fifince do náruče. My ale už vidíme, že je to jeden z indiánů na hlídce s medvědí čapkou na hlavě. Pinďa se zadívá na Fifinku. „My zajíci jsme už takoví...takoví, trochu lekaví.“ „Ukážu ti, jak pracuje zkušený detektiv.“ Myšpulín zaťuká na knihu se siluetou muže s fajfkou. „Jako samotný Holmes!“ „Kdo je to?“ „Mistr mistrů. Nejlepší detektiv na světě. Měl bys víc číst, Bobíku. Za pět minut budeme znát i jména jejich babiček. Stačí pár dobře mířených otázek.“ Myšpulín a Bobík sejdou do baru a posadí se nenápadně vedle vilných tanečnic. Dívky sedí s nožkama frivolně přehozenýma, které střídají v jediný a stejný okamžik jako panenky natažené na klíček. Myšpulín není tak úplně zběhlý v dobývání informací od dívek volných mravů, jak si myslí. Zato dívky jsou velmi zkušené. Potáhnou z dlouhých špiček. Vypustí salvu otazníků. „Jak se jmenuješ, cizinče.“ „Já? Myšpulín,“ polkne naprázdno. „Odkud jsi?“ Zeptá se druhá. „Z Třeskoprsk.“ „Proč jsi přijel?“ Doplní sadu otázek třetí. „Musíme přepadnout…,“ nedořekne. Nakloní se k němu Bobík a zmáčkne mu ruku. „Nečetl jsi to odzadu, Myšpulíne?“ Odchází a Myšpulín znejistí. „Bobíku! Přece mě tu nenecháš! S těmi...“ „Musím ven.“ „Proč?“ „Dělat mlhu!“ Ženštiny jako jedna vyfouknou dým a nakloní se k Myšpulínovi. „Jsi sám, pistolníku?“ „Prosím, dámy, dejte mi pokoj…“ „Tak brouček chce jít na pokoj. Je tak roztomilej.“ „K sežrání.“ „A hned.“ Dámy se skřehotavě rozesmějí. Vstanou. Vyfouknou a dým ovine Myšpulína jako lano. Je chycen. „To bude omyl...“ Bobík vyjde na prašný plac mezi domy. Je slyšet křik a střelbu. Za okamžik se objeví veliký býk a na svých zádech si pohazuje jednoho z pistolníků. Nakonec se tur postaví na přední a pistolník letí rovnou do otevřené rakve před rakvářovým domkem. „Hej špekoune, vsaď se, že se na něm neudržíš dýl než já!“ 34

Vyrojí se několik chlapů s Grizzlym v čele. Bobík si zapře ruce v bok. „Co vsadíš?“ „Kdo prohraje, sní můj klobouk!“ „Můžu si k němu dát kečup?“ „Jak je libo.“ Chlapi se zachechtají. „Jedu první, špekoune.“ Přitáhnou býka a pomůžou Grizzlymu na hřbet. „Ty! Šerife, budeš měřit čas!“ Starý neochotně vytáhne cibule a pak mávne. Pustí býka a ten začne vyvádět, tančit, nadskakovat a jančit. Chlapi řvou, deset, dvacet, třicet vteřin! Za okamžik se obr vznese a s oblakem prachu dopadne před Bobíka. „Třicet vteřin! Rekord!“ Chlapi povykují. „Slyšel jsi? Jsi na řadě, špekoune.“ Bobík sleduje býka, kterému z nozder utíká pára a vztek. Chce ho pohladit, ale býk vycení zuby jako vzteklý pes. „No, tak...“ „Nasedej, srabe!“ Bobík zaloví v kapse a objeví nedojedené jablko. Cosi ho napadne. Podá ho býkovi. Ten nevěřícně přičichne. „Z naší zahrady...“ Pak bestie zkrotne. Žvýká. Bobík nasedne. „Pusťte ho!“ Pustí, ale býk jen dál převaluje jablko v hubě. Chlapi počítají. Deset, dvacet….! Grizzly vytáhne revolver a vystřelí býkovi pod kopyta. Ten vyrazí jako smyslů zbavený. Dvacet pět. Proběhne domem a rozmlátí několik povozů. Konečně se zapře a vyhodí zadní. Třicet! Bobík letí, odrazí se od slunce, komína a pak dopadne do žlabu s vodou. „Třicet dva!“ Konstatuje suše šerif a zmizí v kanceláři. Fifinka a Kamenná pěst spolu vyrazí ke kopci. Náčelník i dnes mluví v bublinkách jako postava z komiksu. Fifi je chytá a čte. Je to legrace. „Mladá sqaw je příliš krásná, aby chodit sama po prérii.“ „Vy tak hezky mluvíte.“ „Protože mé srdce hořet.“ Fifinka dočista zrudne. Poslední slovo ji popálí na rukách, musí ho pustit. Těžce se jí dýchá. „Moje taky trochu hoří,“ špitne. Mezi tím dojdou na plácek před starým totemem. „Když indiánům plát srdce, třou si nosy.“ Zastaví se vedle totemu. „My si dáváme hubičky.“ „To bolet?“ „Ne. Ani ne.“ Fifi zaváhá, pak se natáhne k náčelníkovi a dá mu hubičku. Nejprve na nos, pak skoro na rty, ale v tom se opře o totem, zmáčkne vyřezávaný knoflík a jeho horní část se nakloní, div že nespadne. Náčelník ji zachytí. Z totemu vytryskne gejzír černé hmoty. 35

Náčelník tak tak vrátí totem zpět a díru ucpe. Stojí tam oba černí jako kominíci. Fifinka se musí usmát. „Vypadáte jako strašidlo.“ „Vy též krásná squaw.“ „Co to bylo?“ „To být krev země. Na pozemku pana Jacka je jí všude plno.“ „Krev země?“ Bobík postaví před Grizllyho kečup a sundá mu z hlavy klobouk. Nakonec servíruje příbory. „Nechal jsem tě vyhrát…“ „Přeju dobrou chuť.“ Grizzly se vzteká, všechno v něm se vzteká. Nakonec ukousne kus klobouku a žvýká. „Počkej příště, sníš svoje boty!“ Bobík se usměje. Podá mu sůl a pepř. „Chceš se vsadit hned?“ Pinďa jde smutně suchou travou, kope do kamínků a je smutný. Konečně se zastaví a opře o spadlý kmen. Vzdychne a podloží si ruce pod bradu. „Každý něco umí. Jenom já nic. Můžu snad za to?“ „Jistě, že můžeš…“ Bobík ztuhne. Vyděšeně se rozhlédne, ale nikoho nevidí. Asi se mu to jen zdálo. Plácne se do tváře. „Můžu za to?“ „Mužeš.“ „Jsem zbabělec?“ „Seš.“ Teprve teď si uvědomí, že to, co se zdálo jako větev, je ohnutá postava doktora Bechtěreva. Starý kat tam stojí ohnutý a opřený o hůlku. Vypadá jako ostatní stromy. Pinďa uskočí. „Vy jste…“ „Doktor Bechtěrev…k službám.“ „Žádný služby nepotřebuju, já…já.“ „Ty máš strach, chlapče.“ Jeho oči Pinďu spalují. Propalují a sžírají. „Já. Nikdy. U nás mi říkají Ne..ne...nebojsa.“ „Opravdu?“ „No, občas tedy mám obavu nebo snad trochu strach. Vlastně pořád.“ Pinďa vzdychne. „Už jsem se tak narodil. Vůbec se neumím prát.“ Starý se na něj zadívá. „Mýlíš se. Musíš jen v boji využít toho, co ti jde nejlépe.“ „Ale já umím jen utíkat. V tom mě nikdo nepřekoná.“ Starý pán se usměje. „Tak vidíš.“ Pinďa vzdychne, ale když se otočí, starý pán tam už není. Rozplynul se jako sen. „Hej! Pane, kate!“ Když se otočí podruhé, vyleká se. Je tam znovu ten s maskou medvěda. 36

„Squaw na tebe čekat!“ Bouchnou dveře na chodbě hotelu a z nich vyjde naprosto zmatený Myšpulín. Na sobě jen košili, kravatu a trenýrky. Všude spousta obtisků růže. „…proč jsem si to tolik let odpíral?“ „Myšpulíne, není ti nic?“ „Já nevím.“ Na schodech stojí Fifinka. „Jsou úžasné. Všechny tři. Měli tak těžké dětství. Chudinky…“ „Co se s ním stalo?“ Pinďa Myšpulína zvědavě obejde. „Možná ho okradli.“ Fifi mávne rukou. „Myslím, že mu jen ukázaly, jak jsou ženy nudné.“ „Chci ještě!“ Myšpulín se otočí, ale na chodbě se objeví Bobík a chytne ho. „Mlha se zvedla, Myšpulíne! Ten hromotluk bude dva dni žvejkat klobouk.“ Jemnými políčky ho přivede k vědomí. „Proboha, co se stalo, kde mám kalhoty?“ Otevřou se dveře a vykoukne ručka s kalhotami. „Vyžehlily jsme ti puky, pistolníku!“ Vejdou do svého pokoje. Myšpulín je už soudný jako dřív. „Dostavník přijíždí cestou z pouště. Pak jede rovnou k domu pana Kelehena. Ve městě nezastavuje. Hlídají ho jen dva ozbrojení muži….“ Položí na stůl mapu. Fifi se nad ní nakloní a píchne kamsi prstík. „Náčelník říkal, že nejlepší je přepadnout dostavník u Soutěsky bezedných písků.“ Myšpulín hledá. „To je tady.“ „Co ti ještě řekl…ten tvůj náčelník?“ Ušklíbne se Bobík a založí si ruce. Pinďa udělá to samé. „...náčelník tvůj.“ „Není to můj náčelník. Je to náčelník Huronů!“ Fifi si založí ruce stejně nedůtklivě. „A ty jeho krásná bílá squaw!“ Píchne si Bobík. „Tlachali spolu skoro hodinu.“ „Žalobníčku. Můžu si mluvit, s kým chci!“ „Nechte toho hádání. Fifi, říkala jsi, žes přišla na něco důležitého. Co je to?“ „Že náčelník má tak krásné oči,“ zdramatizuje Bobík a padne na kolena. Fifi vytáhne malou lahvičku. Mlaskne špunt. „Tohle.“ „Co je to?“ Klekne vedle Bobíka Pinďa. „Jeho slzy…“ Fifi šloupne Pinďovi na nohu. Au! Myšpulín jim vezme lahvičku. Čuchne. „To je přeci…ropa.“ 37

„Cože?“ „Ropa, dělá se z ní palivo a plast a vůbec skoro všechno, co potřebuje moderní svět.“ „Z tohohle svinstva?“ Fifinka se na Bobíka škodolibě usměje. „To ví každý. Dokonce i náčelník. A na Jackově pozemku je úplně všude. V každý díře.“ „Tak proto ten lump chce Jackův pozemek,“ shrne to Myšpulín. „Odstřihnul lidi od světa, aby nevěděli, jakou má ropa cenu.“ „Až na maličkost. Že leží na špatným místě.“ „Na pozemku strýčka Jacka!“ „A teď ji chce za každou cenu.“ „To mu ale nedovolíme!“ Bobík zahrozí pěstičkou kamsi k obzoru. Fifi se mračí. Myšpulín přikývne. Jen Pinďa se zadívá ke kufru s pěti sbalenými švestkami. Vzdychne. V baru hraje jen vláčný klavír. Pár pijáků sází do úst drinky a povolné děvy se jemně pohupují na pódium. Párátko se nakloní nad bar. Skoro šeptá. „Na večer bych si rád zamluvil pokoj pro dva.“ „Ty Párátko? Kdo by s tebou šel na pokoj?“ „Šššš,“ okřikne ho mladík. Pošle po stole dolarovou bankovku. „Jak říkám. Voňavý ručníky, teplá voda. A do vázy růži.“ Párátko otevře plechovou krabičku a vyloví párátko. „Růži? Leda z papíru.“ Cinkne další dolar. „Tak aspoň pouštní bodlák…“ Barman zkusí minci v zubech. „Služebníček…“ Venku kdosi hvízdne. Párátko zahlédne Bobíka a ostatní. „A bublinky!“ „Do necek nebo do lahve?“ Párátko už spěchá ven. „Obojí!“ Nikdo z nich si nevšimne, že stranou za barem sedí i naprosto pravoúhle zlomený doktor Bechtěrev. Vzdychne, jakoby ho mrzelo, co slyšel. Nebo snad neslyšel. Jakoby ho mrzel celý svět. Sleduje svůj odraz v naleštěném Gumově koltu. Jedou na bryčce, kterou řídí Párátko. Kolem letí prérie. Konečně zastaví. Stojí na ostrém konci travnaté pláně. Hledí na poušť, která se rozlévá do nekonečna. Koně se vzpínají. „Soutěska je asi ještě půl hodiny cesty. Koně se ale v písku plaší. Počkám tady na vás.“ Seskočí. „My ani strýček Jack ti to nikdy nezapomeneme, Párátko.“ Párátko si vloží do úst zelené mentolové párátko od Kelehena. „To nestojí za řeč.“ Pinďa nabere vzduch a zadívá se na Párátka s párátkem v ústech. Něco se mu nezdá. „Co je? Jdeme!“ „Nic.“ 38

Pinďa vyrazí za ostatními do pouště. Dostavník s velikou truhlicí plnou dolarů spěchá pouští. Kodrcá se a naklání. Kola se brodí a dva pistolníci na kozlíku se potí v černých kožených oblecích. Soutěska je nečekané zúžení pouště mezi dva velké skalnaté výběžky. „Jen mi nejde do hlavy, proč je to Soutěska bezedných písků,“ dupne do písku Bobík a nestane se nic. V tom Myšpulín šloupne a zmizí po pás do žluté masy. „Protože nemá dno!“ „Pozor, Myšpulíne!“ Za okamžik jsou už na srázu nad cestou. Pinďa položí ucho na zem. „Ještě, že mám tak dobrý sluch. Myslím, že jede.“ Bobík otráveně ukáže prstem. „Jo, támhle!“ Cítí, jak se chvěje zem. Dostavník se blíží. „Fifi bude předstírat, že potřebuje pomoct. Až zastaví, Bobík a já mu skočíme na střechu a zneškodníme stráž…“ „A když nezastaví?“ Zapochybuje Fifi. „Musí zastavit, viděl jsem to v jednom filmu.“ Pinďa hltá Myšpulína. „A...a co já?“ „Ty? Ty počkáš tady.“ Pinďa posmutní. Už s ním vůbec nepočítají. „Ale…“ „Stejně by ses jen klepal strachy,“ vysvětlí Bobík. „Budeš naše záloha. Kdyby se něco pokazilo, tak...“ „Tak co?“ „Něco už vymyslíš.“ Pinďu to mrzí. Zalehnou za kamen, Fifi se schová dole za skálu vedle cesty. „Něco mi tu nehraje.“ Pinďa zasýčkuje. Bobík vykoukne. „Pššš. Už jede.“ Všichni tři si nasadí na ústa šátky. Jen Pinďovi stále něco nejde z hlavy. „Kde já jsem to už cítil.“ „Připrav se! Teď Fifi!“ Fifi vběhne koním do cesty, ty zastaví a vzpínají se. „Z cesty!“ Křičí pistolník na kozlíku. „Zbloudila jsem! Ach!“ Fifi demonstrativně omdlí. „Teď!“ Bobík a Myšpulín se odrazí na střechu dostavníku. Pod Bobíkem se střecha propadne. „Zatroleně!“ „Ruce vzhůru!“ „Jejda!“ Pinďa se překvapeně postaví na loktech. Vzpomněl si. „Mentol…z Kelehenovy pusy! Kamarádi je to…“ 39

Pinďa vyděšeně vykoukne. A už jen vidí, jak z dostavníku vyběhla přesila pistolníků s Gumou v čele. „Past…“ Zašeptá Pinďa a rozklepe se strachy. „Dojděte pro něj!“ Poručí Guma a několik pistolníků se vydá vzhůru pro Pinďu. Tomu jektají zuby. „Pinďo, pomóct!!“ Pinďa sáhne pro své pistolky, ale pak se otočí a vyrazí do pouště. „Já nemůžu, promiňte! Musím, musím...musím pryč!“ Udělá ale jen pár kroků a… pohltí ho písek. Když se objeví pistolníci, je už v tom Pinďa po krk. „Co je to? Já...já...“ Za okamžik se nad ušima zavře hladina písku, až to žbluňkne. Pistolníci sundají klobouky a svorně si odplivnou. Guma se otočí k Myšpulínovi a stáhne mu šátek. „Ale, ale tak se mi zdá, že tu bude zase někdo viset.“ Přiběhnou pistolníci. „Ten ušatej šlápnul do tekutýho písku. Je po něm…“ „Pinďa?,“ smrkne Fifinka. Dokonce i Bobíkovi je to líto. „Chudáček.“ „Taky dobře! Odjezd!“ Zařve Guma a dostavník se zajatými loupežníky se pohne. Projíždí kolem povozu, na kterém sedí Párátko. Ten přehodí dřívko v ústech a sleduje, jak jsou všichni svázaní a mají roubíky. Zvedne ramena, že nemůže nic dělat. „Co tu děláš, Párátko?!“ Zakřičí na něj Guma. „Nic.“ „Tak to dělej doma!“ ...je to tak. Pinďa se stále ještě propadá pískem, pak ho cosi vcucne a zase vyplivne. „Á,po-moct!“ Najednou je ve veliké podzemní hale Kelehenovy továrny na ropu. Vypadne z jakéhosi potrubí a hromada písku s ním. Rozdrnčí se alarm. Pinďa se rozhlédne. „Tak, a jsem v pekle…“ Pak zaslechne hlasy a kroky. Alarm ječí. Rychle se schová za potrubí a vidí, jak přijel vozík s inženýrem. Technici zavařují díry. „Zase to prasklo, šéfe! Zatracený písek! To je taky nápad stavět na poušti…“ „Mlč a dělej!“ Pinďa je zmatený. „To jsou mi ale divný čerti.“ Bloudí mezi trubkami, až dobloudí na konec ohromného potrubí. Vidí, že skála je navrtaná a prošpikovaná dynamitem. „A co je tohle?“ Všimne si, že na zemi se klikatí drát. Jde tedy podél něj až ke schodišti a pak vzhůru. Občas musí uskočit nebo se schovat do výklenku, když kolem jde nějaký pistolník. Dráty ho dovedou až 40

k zavřeným dveřím pana Kelehena. Nakoukne klíčovou dírkou. Uvnitř stojí Guma a malý továrník. „Přesně, jak jste předpověděl, pane Kelehene. Skočili na to jako slepice na plivanec.“ „Kdy bude poprava. To čekání je otrava!“ „Hned zítra ráno. Šerif to rád slíbil. “ „Učíš se zatraceně rychle...“ „Jste dobrý učitel.“ „Nejlepší! A taky velký myslitel! Zítra se zloduch polepší. A největší naleziště ropy na světě bude moje! To je jako sen a já v něm králů král – saténem ověšen a k velkým činům povolán!“ Zvedne ruku s odpalovačem, do kterého vedou dráty. Guma se lekne. „Pozor s tím, pane!“ „Tohle už nebude třeba. Na zbytek nám stačí věda...“ Popojde k velikému glóbu světa a roztočí ho. „Stanu se nejbohatším člověkem. Časem nakoupím si moc a s povděkem a silou žoldáků vezmeme zeměkouli útokem! Bude naše!“ Uhodí a glóbus se rozstříkne po podlaze. Kelehenovi svítí oči. „Moje. A pak...“ „Pak? Všichni nám budou sloužit,“ osnuje dál Guma. „Co to meleš? Pak přijde čas mé poezie. Mých beránků věrných! Proto dýchám! Za to mé srdce bije, aby každý verš z mých rtů byl do mramoru tesán a navěky se do čítanek zaryl jak olovo do čela malověrných. Stvořitel světa žije! Kdysi snad bůh, dnes Kelehen a jeho poezie! Cosi se na chodbě šustne. Pinďa se lekne a vběhne do prvních dveří. Najednou je v Kelehenově ložnici. Letí ke stolu a schová se za závěs. Vrznou dveře, ale za okamžik se zase váhavě zavřou. Pinďa zvedne hlavu a spadne mu brada úžasem. Na obří nástěnce nad ním je spousta výstřižků novin. Pinďa čte jen nadpisy. „Miliardářovi se narodila dvojčata. Zázračné dítě mluví od prvního měsíce. Rodina jásá. Druhé dvojče zmizelo beze stop při jarní povodni, rodina truchlí. Zázračné dítě vystudovalo Harvard za dvacet dní. Zázračné dítě odmítá převzít impérium. Zázračné dítě vydává knihu básní. Nejhorší poezie světa! Kritika odsoudila zázračné dítě jako nejhoršího básníka všech dob...“ Pinďa se náhle zastaví v louskání nadpisů. „Ručičky nahoru, ušáku…a hezky pomalu!“ Pinďa se pomalu otočí a vidí, že na něj míří kolt. Rozklepe se hrůzou a zdvihne ruce. „Já...já tu uklízím.“¨ „A já jsem čínskej bůh srandy.“ „Těší mě...“ Napřáhne ruku. „Pracky za uši!“ Pinďa kývne hlavou za sebe. „A...a co oni? Oni nemusí?“ Stráž se otočí.“ „Kdo?“ Když se otočí zpět, Pinďa tam není. Jenom se pohupuje závěs. Pistolník si není jistý, jestli se mu to nezdálo. 41

„Byl tu? Nebyl tu?“ Pinďa propeláší vraty a letí cestou od velkému domu. Letí prérií. Pak se konečně zastaví a roztřese se hrůzou. „Co budu dělat? Co já jen budu dělat? Něco musím udělat. Už vím! Musím utéct!“ Rozběhne se, ale zase se zastaví. „Oni je pověsí. Ne, ty musíš utéct, Pinďo! Utíkej!“ Znovu se rozběhne a znovu zastaví. „Nemůžu přeci utýct… Nebo, jo? Ale, jo!“ Je skoro úplná tma. Konečně se otevře zamřížované okno a v něm se objeví hlava starého šerifa. Strčí dovnitř misku se suchým krajícem. „Říkal jsem vám, abyste zmizeli...“ „Šerife! Přeci nás nepověsí za nic.“ „Pověsili už jiný za míň. Za přepadení je provaz. Takový je tu zákon.“ Okýnko se zase zavře a nastane šero. Fifi hledí zamřížovaným oknem na oblohu, kde právě vyšel měsíc a osvětlí celu. „Jak je asi teď v Třeskoprskách?“ „V každém případě líp než tady.“ „V lednici mám naložený buřty v pepřový omáčce…“ Zasní se Bobík a čuchne ke kousku chleba. „A já měl příští měsíc přednášet na univerzitě o molekulární atomizaci světa…“ „Je tu bez něj nějak smutno, nemyslíte…,“ steskne si Fifi. „To jo…bez Pinďi to není ono. Já se snad ani nebudu dost bát.“ V hotelovém pokoji sedí Párátko s párátkem v ústech. Na sobě jen nohavice a klobouk. Sedí na ustlané posteli, na které jsou romanticky rozházené květy. Na stolku otevřený šampus. Praskají bubliny. Párátko si zkouší řeč u malého zrcadla vedle postele. Natočí ho k sobě. Zatáhne břicho. „Jsi přeúchvatná, Fifi…ne, raději hlubší hlas…jsi ukrutně krásná, Fifi…taky ne. Fifi a Párátko,“ zabručí nakonec a přimáčkne k sobě polštář. Klepání. Jack vyskočí, vezme kytku z vázy a otevře dveře. „Lásko!“ Za nimi stojí Guma. „Co tu šaškuješ?“ „Kde je!“ Pistolník mu hodí měšec. „Tady máš třicet dolarů!“ Do rána zmiz z města. „A kde je moje Fifi?!“ Ale Guma se jen otočí a odchází. Párátko se rozběhne za ním a skočí mu na záda. „Podvedli jste mě!“ Ale to už ho Guma jednou rukou snadno a lehce specifikuje do malého klubíčka. „Tak hele, ty ubohý pískle. Seber dolary a vypadni! Jestli tě tu ještě jednou uvidím, rozmáčknu tě jako slimáka!“ Nechá ho tam ležet se zamotanými údy i svědomím. Vytáhne mu párátko a zapíchne mu ho do zadku. 42

Pinďa doběhne k malému ohni vedle Jackovy zlatokopecké chatky. Nikde není živá noha. Noc ho děsí. Lapá po dechu. „Haló! Je tu někdo? Haló!“ Náhle se lekne. Ze tmy vyjde starý Jack s hromadou dřeva. „Co tu křičíš jako na lesy.“ „Všechny je chytli! Jako mouchy. Byla to léčka! Zítra je pověsí!“ Starý se na něj dívá velmi podezřívavě. „Proč se na mě tak koukáte? Já, já se propadl pískem do továrny a pak jsem byl v domě pana Kelehena, který je plný dynamitu a básniček.“ Pinďa si uvědomí, že jeho vysvětlení je trochu chaotické. „Asi mi nevěříte, že ne...“ „A na sluníčku jsi seděl?“ „Seděl.“ „Tím se to vysvětluje.“ Přesto Jack zaťuká signál na kamen vedle sebe. Za okamžik se objeví náčelník. Pinďa se k němu hned otočí. „…pane náčelníku!“ Náčelník ale zvedne ruku a vypustí bublinu. „Jestli jsou v žaláři a ty nebýt, pak to znamenat jediné.“ „Přesně tak.“ „Jsi zrádce!“ Pinďa se vyleká. Bublina ho přišpendlí k zemi. „Já? Ne to ne! Musíme je zachránit!“ „Vlákat nás do léčky jako je!?“ „Do léčky?“ „Být zbabělec a lhář!“ „Zbabělec možná, ale lhář ne!?“ „Svažte ho!“ Jack se postaví před Pinďu. „Počkej, náčelníku…já mu věřím.“ Náčelník zvedne pohled k nebesům. Pak i paže. „Dobrá. Ať rozhodne Manitou. Pravdu mít ten, kdo zvítězí v boji.“ „Pardon? Řekl jste v boji??“ „Utkej se s mým bojovníkem. Když vyhrát, bude ti Kamenná pěst naslouchat, když ne, zemřít jako lhář u mučednického kůlu.“ Indiáni ve tmě zařičí. Pinďa zbledne. „On bude bojovat za Manitoua!“ Pinďa zbledne ještě víc. Ze tmy vyjde ukrutný stín a za ním bojovník s maskou medvěda. „Velký Medvěd!“ Pinďa omdlí. Do šatlavy se pomalu natlačí světlo. Naše hrdiny vzbudí rachot kladiv. Když vyhlédnou zamřížovaným oknem, vidí, jak mezi domy staví tři šibenice. Bobík okusuje suchý chléb. „Mohli nám dát aspoň kus masa, když je to naposled…“ „Kdyby tu byl vypínač, mohl bych napojit kliku na elektrický obvod. Stačil by nám i malinkatý reaktor na drobnou jadernou explozi…nebo aspoň, aspoň hliněná podlaha, dalo by se podhrabat...nebo...mysli, Myšpulíne, Mysli. Jsi profesor!“ 43

Fifi fňukne. Spustí se jí slza, sáhne do kapsy pro kapesním. Na zem vypadne zelený list popsaný uhlem - vizitka od náčelníka. Zadívá se na ni a na sled obláčků, které znamenají jeho jméno. „Dala bych si doutník…“ Myšpulín se překvapeně otočí. „No, Fifi…“ Ale to už se Fifi nakloní ven a zavolá na Grizzlyho, který stlouká šibenice a v hubě převaluje zahnuté dýmající viržinko. „Hej, pane! Půjčil byste mi váš doutník?“ Grizzly se skloní k okénku. „Ale prosím, madam.“ Vytáhne z úst kuřivo a podá ho Fifince. „Jestli se po mně neeklujete!“ Mrkne na Bobíka. „Vsadili jsme se, že nevydržíš kopat nohama ani deset vteřin…já říkám, že jo. Tak se snaž!“ Bobík se kysele usměje. „Budu ti zalejvat kytky na hrobě. Jsi fajn chlap, špekoune…“ Chlapi hvízdnou. Grizzly se otočí. „Musím jít. Co jsme si, to jsme si.“ Odejde a Fifi znovu potáhne z viržinka, kouř jí ale začne dusit. Zkusí vypustit obláček k obloze, ale nejde jí to. Myšpulín kroutí hlavou. „Ještě si před smrtí zničíš plíce.“ Tomahavkem udělají kolem ohně velkou osmičku. Tam, kde se čáry kříží, přibijí kůl a od něj se vinou dva provazy stejné délky. Šaman hraje na bubínek a haleká jakousi píseň. Pinďa sleduje svaly na rukách Velikého medvěda. Jeho tetování tancuje, jak zatíná bicepsy. Medvěd vrčí a vrhá na něj vzteklé pohledy. Přiváží je za jednu ruku ke kůlu. Náčelník jim předá veliké sekery. „Tomahavk!“ Pinďa ho sotva uzdvihne. Náčelník tleskne a lidé zmlknou. Jen stíny ohně a ohromný medvěd proti němu. Třese se hrůzou. Medvěd poskočí a Pinďa také poskočí. Medvěd trhne provazem a vlna na něm uhodí Pinďu do brady tak, že upadne. Indiáni se smějí. „Vstávej, hrdino!“ Pinďa sleduje, jak se blíží stín protivníka. „To je konec…tohle.“ Couvá. V tom se jeho ostruhy zabodnou do kůlu a on už nedokáže s nohama pohnout. Zuby se rozjektají. Najednou jakoby v davu rudých mužů zahlédl starého zlomeného kata. „Dělej to, chlapče, co umíš nejlíp…“ „Uteč!“ Šeptne Pinďa. V tu chvilku, kdy vyrazí, vyskočí z bot, které zůstanou připíchnuté ostruhami ke kůlu. Pinďa teď utíká kolem kůlu, protože dál ho provaz nepustí. Indiáni ani Velký Medvěd nestačí kroutit hlavami. Utíká nekontrolovaně a splašeně, takže teprve, když se mu provaz zkrátí natolik, že se musí zastavit, zjistí, že Velký Medvěd je omotaný u kůlu uprostřed, ruku s tomahavkem zvednutou a vyděšeně sleduje, jak se nemůže hýbat. Bobík je v šoku. „Já vyhrál… Vyhrál jsem! Vidíte to! Bobílku, Myšpulíne….já vyhrál!“ 44

V tom ale Velký Medvěd udělá to jediné, co může udělat. Upustí svůj tomahavk ze spoutané paže, ten zasáhne Pinďu do hlavy topůrkem a Pinďa se sveze k zemi. „Vy…hrál…on.“ Kelehen si zpívá. Tančí svou rezidencí. Vejde do velké chodby plné soch světových básníků. Největší je ale jeho socha včele. „Jak krásný den, kolegové! Jako sen!“ Nasedne do povozu a ohromná vrata se otevřou. Za nimi stojí Párátko. Zvedne ruce před přijíždějícím vozem, aby koně zadržel. „Pane Kelehene, došlo k nějakému nedorozumění! Naše dohoda zněla…“ Koně ani povoz se nezastaví a smetou Párátka do příkopu. „…jinak.“ Na kopci překvapeně vyskočí indián a ukáže k městu. „Signál!“ Druhý se zadívá, kam ukazuje rudý bratr, ale jen mávne rukou. „Velká Huba se mýlí! Někdo jen pálí listí.“ Oba si opět sednou. První ale znovu vyskočí. „Ale ve městě nejsou žádný stromy…“ „No, a?“ „Žádný stromy, žádný listí.“ „Poplach!“ Zaječí ten druhý. Myšpulín stojí u okna, Fifi a bobík potahují z viržinka a foukají do svlečeného Myšpulínova kabátu. Ten pak v intervalech kabát mačká jako měch od dudů a z rukávu stoupají obláčky podle vizitky. Vzdychají a spěchají. „Ještě malej a velkej…“ Myšpulín prstem ukáže na kroužky na vizitce. „Teď dva malý a jeden větší!“ „Nejprve ti šípy provrtají svaly, aby ses nemohl hýbat…“ „Ne.“ „Jo. Pak ti budeme uřezávat uši a stahovat kůži… „Ne.“ „Jo.“ „...když ani jednou nevykřikneš, „Pustíte mě?“ „Ne. Pochováme tě jako hrdinu.“ Pinďa je přivázaný u mučednického kůlu a nečeká ho tedy nic hezkého. Hned jak náčelník vysvětlí, co se bude dít, Pinďa spustí křik. „Prosím! Prosí!! Prosím!!!“ „Začněte.“ Přispěchá první bojovník s lukem a šípy. Natáhne tětivu a zacílí. „Co je to za zvuk?“ Všichni se zaposlouchají. To jektají Pinďovy zuby. „To já ne, to samo!“ Lučištník tedy znovu zamíří na živý cíl. „Náčelníku! Signál.“ 45

Šíp vystřelí, ale zapíchne se do bubliny, kterou náčelník vypustí střele do dráhy. „Kde?!“ Bojovník ukáže nad lesy. „To je mé jméno. Squaw potřebuje naši pomoc!“ „Ale já to říkal…“ Ozve se Pinďa. Starý Jack se postaví před Kamennou pěst. „Zadrž! Ve městě Kelehen zničí rudé muže.“ Náčelník ale přesto naskočí na koně. „Nechci už sedět v díře jako jezevec. Tohle je naše zem! Buď je přemůžeme a vysvobodíme krásnou Fifi, nebo zemřeme jako bojovníci…“ „Hej!“ Všichni se otočí ke kůlu. „Já...já chci taky bojovat!“ Kamenná pěst se uchechtne. „Ty? Ty budeš přikládat, aby nám nevyhaslo.“ Žár v Pinďových očích pohasne. „Už zase…“ Ve městě je živo. Rakvář dotáhnul pod šibenice tři rakvičky, promne si ruce a zachechtá se. Lidé se postavili do půlkruhu kolem šibenic, jakoby je čekalo velké představení. Vedle sebe si sednou tři povolné ženštěny v černých smutečních šatech a závojích. Dokonce i Grizzly stáhne klobouk a opře se o pušku. Kelehenův kočár zajede přímo doprostřed davu a rozpráší čumily. Guma práskne bičem, přistaví schůdky a jiný pistolník postaví před kočár velké křeslo. Pan Kelehen vykráčí z velkého vozu a posadí se pohodlně do křesla. Luskne a dostane popcorn. Luskne a dostane divadelní kukátko. „Tak, kde to vázne?!“ „Čeká se na kata!“ „Zase?“ Ukáže na Grizzlyho. „Přiveď toho chlapa, bude po všem natotata! Troch slz a čtyři stuhy a pak pro vždy smáznem dluhy.“ Dveře šatlavy se otevřou. Nakoukne šerif a smutně vzdychne. „Tak panstvo, přišel váš čas.“ Myšpulín smutně svěsí dýmající kabát. „Škoda Fifi, byl to dobrý pokus. Takový je už úděl vědce. Ne vždy vede jeho cesta kupředu.“ Šerif mu pomůže kabát obléci. „No jo, on tady má každej najednou spoustu nápadů…“ „A víte, že máte pravdu. V noci se mi podařilo vyřešit hned tři matematické rébusy.“ „Třeba bude svatej Petr na počty.“ Ukročí, aby mohli vyjít ven. „Dáma první. Máme přece vychování...“ Pinďa sbírá klestí kolem malého domku a ohýnku. Jack usnul a hlava mu padá na stranu. Zastaví se a v potůčku uvidí svůj odraz. „Jsem jen obyčejnej srab...nikdo mi nevěří. A dobře mi tak.“ 46

V tom se Pinďa otočí pro další větev a k smrti se vyleká. Dříví mu vypadne z rukou. Před ním stojí vysoký stín v cylindru. Nevidíme kdo ho vrhá. Má hluboký přesvědčivý hlas. „Přišel tvůj čas, Pinďo.“ „Umřu? Zrovinka teď? Ale, já, já...“ „Ukážeš všem, v čem si nejlepší.“ „Já nejsem v ničem nejlepší. Umím jen utíkat…!“ „Já vím. Přesně to uděláš. A já ti řeknu kam!“ Už je přivádějí. Lidé pískají a bučí, jak nesouhlasí s tím, aby je pověsili. Tři vilné ženštiny naráz vstanou. „Myšpulín je nevinný!“ Grizzly píská na hlaveň koltu. „Špek je kanon!“ Je tu už i pomlácený Párátko. „Fifi!“ Kelehen dá ale znamení a salva z pušek jeho pistolníků nespokojenost utnou. Šerif vyleze na popraviště a postaví se vedle odsouzených. Vytáhne srolovaný papír. „Lidičky, protože se tihle tři dopustili loupežnýho přepadení a chtěli okrást našeho veleváženýho pana Kelehena,“ ukloní se patřičným směrem, „propadly hrdlem, za který budou pověšeni. Amen. Ať je jim země lehká.“ Vyskočí Kelehen. „Nezdržuj to! Nemám čas. Ať je všechny vezme ďas!“ To už se vrací kůň a na něm Guma. „Doktor je pryč. Chýše v lese je prázdná!“ „Počkáme, až se vrátí!“ Zaraduje se šerif a zvonivě se otočí ke kanceláři. Kelehen vyskočí. „To nedovolím! To by tak hrálo! Pověs je ty, šerife! Máš na to právo!“ Šerif nasucho polkne. „Já?“ „Neplatím ti dost? Jestli nechceš, můžeš jít! Jiného hned budu mít!“ Guma se usměje. Šerif tedy popojde k odsouzeným. „Je mi líto, panstvo.“ Fifinka se otočí na Myšpulína a Bobíka. „Bude se mi stýskat.“ „Nikdy mě nenapadlo, že slavný Čtyřlístek skončí takhle neslavně…“ „A ještě s prázdným žaludkem…“ Šerif se postaví k páce. Kelehen se usmívá. „Tak dělej,“ zašeptá si pro sebe. Už už šerif zatáhne, když si všimne, jak se lidé rozestupují a uhýbají muži ohnutému do pravého úhlu. Šeptají. „To je kat. Doktor Bechtěrev přišel…“ Šerifovi se uleví. „No konečně.“ Kelehen vyskočí. „Kde se couráš, dědku! Máš jinou zábavu? Tady je práce nad hlavu!“ Bechtěrev mluví skoro šeptem. „Měl jsem návštěvu!“ 47

„A kdopak tě navštívil, že má přednost před povinností? Duch Svatej? Nebo snad Budha zlatej?“ Kat se usměje. „Nikoliv. Přátelé...“ „Slyšíte to občané Kelehen city?! To rouhání! Měl návštěvu a nevšiml si našeho čekání! Takovýho si platíte ze svých daní?! To máme hned klidný spaní.“ Guma se nakloní ke Kelehenovi a zašeptá. „Věší zadarmo…“ To už zavládne chaos. Lidé se rozestupují a křižují. Za Bechtěrevem se objeví Jack. „Ale to nejde tohle. Stát! ...je po smrti. Nemůže sem přijít jenom tak.“ Kelehen se rozčiluje. „Střílejte!“ Ale pistolníci jsou zkamenělí hrůzou. „Mí přátelé mě doprovodili až sem.“ Starý pán mávne za dav. Když se otočí, vidí, že za Jackem se objevili indiáni s luky nataženými. „To je Kamenná pěst…“ Vykřikne Fifi a na tváři se jí objeví ruměnec. „Jaká čest...,“ odplivne si Kelehen. „Ten tvůj kabát asi kouřil přeci jen dobře.“ Kelehen se ale jen zasměje. Hvízdne a na opačné straně ulice se objeví rota dalších pistolníků. „Co zmůže pár rudochů proti olovu. Zvednu ruku a pošlu je do hrobu. Ať skončí na věčnosti. Pro vždy. A bez milosti!“ V tu chvíli uhodí hudebník do kláves pianina a zazní první výstřel. Pistolníci a indiáni se pustí do boje. Šípy připichují pistolníky ke zdem domů a kulky cupují pera v čelenkách. „Vsaď se, že mě nerozvážeš!“ Zakřičí Bobík na Grizzlyho. „Proč bych měl?“ „Protože spolu můžeme napráskat aspoň deseti pistolníkům.“ Grizzly se zadívá na šerifa, ten nejistě přikývne, že nic nevidí. To už skupinka tří vilných děv osvobodí Myšpulína a hubičkují ho. „Náš moudrý hrdino! Vědátore. Mudrci galský!“ Musí před nimi prchnout k šerifovi. „Kde je můj zapalovač?“ „Chcete teď kouřit? Vy Evropani jste opravdu podivní ptáčci.“ Za okamžik už má Myšpulín svoji zbraň. Škrtne a těžký kulomet povalí jeho i tři vilné děvy, které ho následovaly. „Umíte střílet, dámy?“ Zbraň se rozštěká a ze střech začnou na Kelehenovy muže padat komíny. Muži si střelami přetínají šle a opasky, jiní se bijí pěstmi, Bobík a Grizzly jsou zády k sobě a rozdávají rány jako parní mlátička. Jde jim to spolu. Najednou proti nim stojí Guma. Odhodí Grizzlyho. „Konec mazleníčka.“ Bobík se nahrbí. Guma se nahrbí. „Teď je to jen mezi námi, tlusťochu!“ 48

Boj je to vyrovnaný. Bohužel pro Bobíka má na vrch Guma. Odhodí ho stranou a vytáhne kolt. „Bílá squaw.“ Bublina praskne o Fifinčino čelo. Náčelník ji osvobodí a ona mu padne do náruče. „Pěstičko…“ „Fifi!“ Vykřikne Párátko, který vidí, že na ni a náčelníka Guma zamíří kolty. Vrhne se do střely a schytá ji místo Fifinky. „Párátko!“ Náčelník zachytí do druhé ruky střeleného Párátka. „Odpusť, to já jsem vás vyzradil tedy zradil…tak moc jsem tě…“ Zavře oči naposled. Fifi je to najednou moc líto. „…to všechno kvůli mně.“ Náčelník zavrtí hlavou. „Ne. To kvůli němu!“ Oba pustí. Pohne se prudce ke Kelehovi, ničeho nedbá, odráží pistolníky, až konečně chytne malého Kelehena za krk a zvedne ho do výšky. „Teď zaplatíš za všechno zlo, který jsi způsobil!“ „Já. To je nějaké nedorozumění, omyl, špatné vysvětlení. Já miluji rudé kůže tedy indiány...může, může za to Guma!“ Naznačí indiánský pokřik na ústa. Náčelník zvedne v ruce tesák… V tom se zvednou všechny ručnice na indiány a indiáni napnou tětivy na pistolníky. Zmlkne klavír. Smrt je zakletá do jediného okamžiku. „To ne,“ vzdychne Myšpulín. V očích všech se leskne nenávist a zlost. V tom se ozve hlas z popraviště… „Zadrž synu! Vy všichni zadržte…“ Zraky se otočí na starého kata. Jen Kelehen chce využít příležitosti. „Co koukáte, bojujte! Bando líná! Platím vás od kulky ne od sklenky vína!“ Náčelník mu zmáčkne krk, až jeho hlas odumře. „Jsi nejmoudřejší z moudrých. Náš velký náčelník. Co mám udělat se zlým mužem, který nám ukradl zemi?“ Kelehen se začne chechtat. „Tenhle dědek že je nejmoudřejší z moudrých?“ Ale všichni se mlčky dívají, jak se starý zlomený kat narovnal, až je z něj velký přímý muž. Je obrovský. Ze starého klobouku jediným pohybem udělá cylindr. Lidé vydechnou překvapením. Barman koukne na obrázek nade dveřmi, kde je podobizna Abraham Lincolna. „To je…to je přeci Abraham Lincoln!“ Zvěst jde od úst k ústům. “Je to Lincoln…“ „Tato země patří všem. Nikdo si ji nesmí přivlastnit.“ „Je moje, já ji koupil. Nesmíš mi nic vzít. Nesmíš! Takový je zákon! A tebe si taky koupím! Řekni kolik a máš to mít.“ Lincoln přikývne. „Pravdu máš. Nikdo už nebude loupit a brát. Nikdo se nebude povyšovat a psát vlastní zákony!“ 49

To už se zvedne malinkatý obláček, který se zvětšuje. Lincoln se pousměje. „Tam. Tam přichází spasitel!“ Otočí se k obláčku. Za chvilku přiběhne Pinďa, celý udýchaný a šťastný. „To je Pinďa!“ Naši hrdinové se na sebe otočí, protože ničemu nerozumí. „On žije!“ Pinďa lapá po dechu. „Pořídil jsi, chlapče?“ „Všechno jsem udělal, jak jste řekl, pane.“ „Výborně!“ Pinďa se červená. „Tento šlechetný muž prokázal velkou odvahu.“ Bobík se diví. „Pinďa a odvahu!“ „Překonal svůj vlastní strach! A navíc mi přinesl tohle!“ Zvedne cosi v ruce. Kelehen zbledne. „To je můj detonátor. Můj! Pozor na to! Stůj!“ „Teď napravím, co je třeba napravit…zbytek musíte už sami.“ Zvedne ruku s detonátorem. „Zadrž! Bude s námi amen! Nezůstane na kameni kámen!“ Starý přesto zmáčkne knoflík a všude kolem se ozve hluk detonace. Svět se zvedne do vzduchu, hráz přehrady, továrna, poušť... Jak dopadne zpět na zemi, jakoby dopadla ve starém pořádku. Městem teče říčka, vše se zelená a kolem rostou stromy. Továrna a všechno ošklivé, co Kelehen vybudoval, je pryč. Indiáni se můžou vrátit do svého domova. Dobytek na pastvu. Dokonce se roztočí větrník a začnou svítit žárovky a z kohoutků teče voda. Kelehenovi dopadne na rameno dlaň. „No, myslím, že si tu někdo půjde na pár let sednout…“ Šerif dloubne Kelehena do žeber. Všimne si, že Guma chce tiše zmizet, sedne na koně a prchá. Bobík se otočí na Grizzlyho. „Vsaď se, že ho nedoženeš!“ „Kdo prohraje, vypije všechnu vodu v kašně!“ Oba vyskočí na koně a letí za ním. Rakvář si mlsně promne ruce, udělá do vzduchu křížek a chce zavřít rakvičku nad Párátkem. „Tak to by bylo…“ Párátko se ale nadechne a těžce kýchne, jak mu moucha sedla na nos. „Páráko,“ vydechne Fifi. Párátko si sáhne do náprsní tašky, kde má plechovou krabičku s párátky. V ní je uvězněná kulka. „Zničili mi krabičku na párátka!“ Vloží si do úst párátko a lidi se smějí. „Kdes ji ukradl!“ Párátko se otočí na Kelehena, který civí na krabičku. „Mám ji od paměti. Tedy, od nepaměti.“ „Ty iniciály patří mému otci a ...“ „A?“ Myšpulín se točí na Kelehena. Ten svěsí ramena. 50

„A...nenapadá mě žádný verš.“ „A co to říct normálně?“ Kelehen se otočí na Pinďu. „Normálně?“ „...co když je Párátko vaše dvojče, který odneslo velká voda. v krabici lepenky?“ Pinďa upraví Párátkovi vlasy a naopak Kelehenovi cosi roztrhne a vrazí mu párátko do úst. Jsou k nerozeznání. „Co já se ho nahledal...“ Šerif ho popostrčí k šatlavě. „Může tě navštěvovat v base.“ Dělníci položí poslední kus kolejí. Za nimi hned přispěchá frkající lokomotiva. Dráha zase vede až do města. Kladivem urazí ceduli Kelehen City a dají staronovou: Zelené Údolí. Fifinka se otočí. Za ní stojí náčelník a Párátko, před ní Bobík s Pinďou. Myšpulín a tři vilné děvy přešlapují hned vedle. „A teď babo raď…“ Fifinka neví. „Můžeš nám psát,“ řekne smutně Bobík a Pinďa přikývne. „Když budeš chtít. A Myšpulín taky.“ Tři děvy se přisají rty na Myšpulína. „Na takový nesmysly nebude mít čas.“ Myšpulín má náhlé osvícení. „Něco mě napadlo.“ Vezme jednu vilnou děvu a odvede ji náčelníkovi. Pak vezme druhou a zavěsí ji do Párátka. „Takhle by to šlo, ne?“ Děvy se zadívají na nové nápadníky, začervenají se a i Párátko s náčelníkem se zaculí. „No moment! A co já?“ Fňukne třetí děva. Nikdo neví. Nakonec se usměje Párátko. „Mám přece bráchu...“ Kelehen a Guma sedí v šatlavě. Kelehen vykoukne ven skrz mříže. Pod oknem se popelí pár děcek. Vzdychne. „...na Divokém západě, stál mustang tiše v ohradě, jeho černé oči, plály rudě nocí...“ Odmlčí se. Vzdychne. „A dál?“ Kelehen si všimne, že oči všech dětí se k němu zvědavě otočily. Sedí jako myšky. „Vás by to zajímalo?“ Děti hned přikývnou. Kelehen se usměje, je nadšený. „...ten mustang ze všech největší, byl náčelníkův nejlepší. Jako bratři žili spolu, na půl v práci, na půl v lovu. Přišlo jaro, vzplálo léto, listy spadly a pak ptáci odlétali... Vlak letí americkou krajinou. Cestou zahlédnou postavu Lincolna, jak stojí v prérii a za ním zapadá slunce. 51

„Myslíš, že to byl opravdu Lincoln?“ „Nevím. Byl to hrdina… A ti jsou třeba vždycky a všude.“ Pinďa sleduje siluetu. Fifi se na něj otočí. „Co ti vlastně řekl, že ses tak změnil, Pinďo? „Co asi? Naučil ho prát se,“ vysvětlí Bobík. „Nebo takticky myslet.“ Doplní Myšpulín. Pinďa se ale jen usmívá. „Řekl mi, že kdo uteče, ten vyhraje.“ Vlak letí americkou krajinou. Tunel. TMA KONEC

52