TÝDEN KŘESŤANSKÉHO DOMOVA
11.–18. 2. 2012
ÚVOD spontánně vydechuje: „Amen, přijď, Pane Ježíši.“ Tato radostná otevřenost je v současné době stále vzácnější a termín „brzy“ může v někom vyvolávat trpkost, či dokonce úsměv. Jak se máme zachovat jako jednotlivci i jako rodiny v duchu slov apoštola Pavla – „Prosím vás, nenechte si poplést hlavu pověstmi, že ten den už přichází.“ (2. Tes. 2/2) – abychom přitom dokázali žít nadějí a nestali se posměvači podle slov apoštola Petra – „Především pamatujte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači, vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: ,Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření.‘“ (2. Petr. 3/3-4)
Milí bratři a sestry, týden křesťanského domova a Národní týden manželství jsou příležitostí znovu se intenzivně zabývat jak partnerskými vztahy, tak vztahy v našich rodinách. I lidé žijící osamoceně jsou součástí své pokrevní rodiny a v každém případě jsou začleněni také do rodiny sborové. Je mnoho aktuálních témat, o nichž lze v těchto dnech přemýšlet. K dispozici je nám dán vymezený čas a mnozí tuto výzvu přijímají. Protože se řada sborů v této době tématu partnerských vztahů a rodiny intenzivně věnuje, předkládám církvi k uvažování naději, která byla pro lid adventní vždy velmi milá a blízká, leč v současnosti i kontroverzní. Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ (Zj. 22/20) A učedník Jan
Aleš Zástěra
3
ZŮSTAŇME SVOBODNÍ A NEZÁVISLÍ
Vždyť už v ráji poskytl člověku alternativní cestu, ale zároveň učinil vše pro to, aby lidé poznali, že nejlepší cestou je právě cesta poslušnosti a následování Boha. Kdyby tuto alternativu neposkytl, člověk by se stal nesvobodným a nedokonalým otrokem. Na téma svobody a nezávislosti existují mezi lidmi různorodé názory. Termín „závislost“ vnímáme především v souvislosti s něčím negativním. Rozhodující ovšem není pouze význam tohoto slova, nýbrž i kontext, v němž je použito. Například závislost dítěte na matce v nás vzbuzuje něhu, zatímco naopak závislost dospělého potomka na matce v nás vzbuzuje odpor. Rozhodnout se pro jedinou cestu, pravdu i život a vybrat si vztah závislosti na Ježíši Kristu znamená rozhodnout se pro nezávislost na zlozvycích a neřestech tohoto světa. Náš Spasitel ovšem není uzurpátor, který pro svou samolibost potřebuje naši odevzdanost. Není panovník, který preferuje přední pozici a prožívá zadostiučinění, když se mu všichni klaní. Vždyť svým životem dokázal, že pro naši svobodu a záchranu sestoupí až na poslední místo a přijme nejpotupnější pozici. Kdyby bylo možné, že bychom byli nejšťastnější, nejspokojenější a nejsvobodnější bez něho, určitě by se rád odstěhoval do nejzazší části vesmíru, aby nám nebyl na očích. On však ví, že největšího rozkvětu a spokojenosti dosáhneme tehdy, když se na něm staneme závislí a umístíme jej na první místo svého života tak, jak představuje první Boží přikázání. Lidé nemohou být svobodní, pokud jednají stejně jako jejich okolí. Jistý muž chodil každé ráno se svým kolegou do práce kolem novinového stánku, kde si kupoval denní tisk. Prodavačka jen hodila noviny na pult a natáhla ruku pro drobné. Přestože často ani neodpověděla na pozdrav, vždy se jí dostalo poděkování a přání hezkého dne. Kolega se už jednou neudržel a zeptal se, proč
„Jdi, zavolej svého muže a vrať se sem,“ řekl Ježíš Kristus Samaritánce. Žena odpověděla: „Já nemám muže.“ Spasitel následně odhalil její život tak, že Samaritánka překvapením zvolala: „Pane, vidím, že jsi prorok!“ Když hříšná žena pochopila, že nemluví s obyčejným člověkem, stalo se pro ni odhalení soukromého života natolik nepříjemné, že rozhovor převedla na náboženské téma. Ježíš Kristus projevil respekt k jejímu svobodnému rozhodnutí tak, že se dále nezabýval její pochybnou minulostí, ale přijal nabízené téma o sporu, kde je nejlépe modlit se. (Jan 4) Bohatý mladý muž přišel za Spasitelem s vnitřním neklidem. Protože toužil po odpuštění, jistotě spasení a hlubším duchovním prožitku, zeptal se: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych obdržel věčný život?“ Když však Ježíš Kristus po upozornění na Boží přikázání řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, a dej to chudým a budeš mít poklad v nebesích, pak přijď, následuj mne…“, mladík zarmouceně odešel, neboť měl velký majetek. (Mat. 19/16-22) Ačkoli Spasitel ztratil vlivného mladého muže a nadějného učedníka, nerozběhl se za ním a nepřesvědčoval ho o jeho životním omylu. Ježíš Kristus respektoval jeho svobodné rozhodnutí, přestože mladík svou volbou vlastně svobodu ztrácel a utvrdil se v milování hmotného majetku a peněz. V obou případech Syn člověka respektoval, a dokonce miloval svobodu rozhodování, kterou přál každému člověku. Dokázal však razantně vystoupit a omezit svobodu takové skupině lidí, která vykořisťovala a omezovala svobodu méně vlivnější skupiny, jak se to stalo například při vyčištění chrámu. Pokud ale lidem nabízel přijetí Božího království, jednal vždy tak, aby se mohli svobodně rozhodnout. 4
Cesta křesťanů nemá být poznamenaná podřizováním se světu ani vzdorováním okolí. Máme jít do světa, a přitom vyjít ze světa. Máme být tolerantní, a přitom i věrní. Určitě nemá být naším příkladem ani Diogenés ze Sinope, žijící údajně v sudu, který spatřoval cestu osvícení v pasivitě, nezávislosti na okolním světě a odevzdání se osudu. Učme i naše děti odevzdávat se Kristu, aniž by podléhaly vlivům okolí nebo se omezily pouze na protikladné reakce či pasivitu. Malému dítěti jistě neposkytneme svobodu a nezávislost v takové podobě, že mu dovolíme sahat na rozpálená kamna, hrát si s nožem nebo skákat z okna v patře. U předškolních dětí se však snažme trpělivě odpovídat na jejich nekonečné „proč“ a u starších dětí by bylo moudré přijmout radu: „Nestarej se, jak dítě jedná, ale jak myslí.“ Když totiž bude správně myslet, bude také správně jednat. Je nevhodné omezovat svobodu projevu dospívajícího dítěte tak, že je pod tlakem autority rodičů nebo církve přinuceno jednat navenek správně, ale ve svém nitru uvažuje jinak. Tento způsob vychovává k pokrytectví a herectví, které je mnoha dospělým vlastní. Mladí lidé takové jednání nenávidí natolik, že se stává nejčastější příčinou, proč opouštějí rodiče i církev. Neměli bychom se cítit dotčeni, když s námi dospívající děti polemizují a odváží se nám říci do očí své „ne“. Jestliže se nenaučí vyjádřit tento zápor doma i v církvi, bude pro ně těžké vyslovit ho před svými vrstevníky, když se budou chtít zachovat svobodně a nezávisle. Vzpomeňme si na dva syny, které poslal otec pracovat na svou vinici. První řekl: „Nechce se mi.“ Pak si to však rozmyslel a šel. Druhý řekl: „Ano pane, půjdu.“ Ale nešel. (Mat. 21/28-30) Odvážil by se syn v tehdejší době říci svému otci, který by byl nekompromisní a tvrdý, „nechce se mi“? Reakce syna předpokládá, že když mohl před otcem svobodně vyjádřit svůj
té protivné ženské něco neřekne. „Ona nebude rozhodovat o mém jednání a o mé náladě,“ odpověděl muž klidně. Člověk, který je pod vlivem Ducha Kristova, nebude reagovat na podněty svého okolí standardně, podle norem světa, protože je svobodný a nezávislý. To sice neznamená, že se jej nebudou útoky okolí dotýkat, ale neochotu, lži a podvody bude překonávat silou, která není z tohoto světa. Takový křesťan je svobodný v Kristu a své myšlení, plánování a jednání dobrovolně odevzdává svému Spasiteli. Lidé postrádající svobodu jednají stejně jako jejich okolí, podle schématu akce – reakce: Jsi sprostý? Já také. Vrazil jsi mi facku? Vrátím ti ji. Podvedl jsi mě? I já tě podvedu. Zaručeně svobodnými si však připadají také lidé, kteří jednají přesně opačně než jejich okolí. Neuvědomují si, že pouhé konání opaku je jen skrytá past totálního otroctví. A jak často se podobné jednání objevuje i mezi křesťany! Ačkoli snaha o nepodlehnutí sekularizaci, která ovlivňuje církev, může být upřímná a užitečná, reakce v podobě vyčlenění, uzavření, kategorizace a konání opaku může být stejně destruktivní. Ženevský reformátor Jan Kalvín popisuje ve svém díle Instituce reformované křesťany, kteří se v pátek, kdy velká církev dodržovala půst, cpali masem. Označuje je za pomatence, kteří nepochopili, co to křesťanská nezávislost a svoboda vlastně je. Ačkoli se považovali za svobodné, stali se znovu otroky. Křesťan, který se učí od svého Spasitele, prosí o moudrost, aby poznal, v jakých životních situacích je třeba postavit se na odpor a kdy je naopak rozumné stáhnout se. Sám Ježíš Kristus věděl, kdy je potřeba: • razantně zasáhnout (např. vyčistit chrám) • stáhnout se (např. odejít do jiného města) • nastavit druhou tvář (např. jít další kilometr) 5
okamžitý názor, nespokojil se otec pouze s odpovědí svých synů, ale zajímalo ho také, co si myslí. Pokud bychom znali jen první reakci oslovených, určitě by na nás udělal lepší dojem druhý syn, který pomoc na vinici ochotně slíbil. Zdá se, že právě o tento dojem lidem často jde – sami se chovají jako pokrytci a od jiných to vyžadují, protože v přítomnosti pak vše vypadá dobře a zítřek je ještě daleko. Okamžitý ohlas je nadřazen nad budoucí pověst. Učme se vyjadřovat „ano“ i „ne“. Učme se rovněž v pravý čas mlčet – podle vzoru našeho Spasitele. Učme se nabízet svobodu a nezávislost i našim dětem tak, aby se z nich stali pevní a věrní lidé.
Otázky k diskuzi
ZŮSTAŇME SVOBODNÍ A NEZÁVISLÍ I V PRAKTICKÉM ŽIVOTĚ
Současná generace v tradičních vyspělých zemích upřednostňuje práci s vysokým výdělkem za vynaložení minimálního úsilí. Manuální práce není v kurzu a přinášení obětí pro druhé už vůbec ne. Reklamy „Já a mé Magnum“ nebo „Užij si v nejlepším autě ve své třídě“ pouze podporují sebestřednou pozornost. Životní překážky se lidé učí řešit zábavou nebo rozvodem. Předchozí generace zatnula při vzniklých potížích zuby a pustila se do práce. Taková pracovní morálka a životní filozofie stále převažuje v asijských zemích, které tak dohnaly vyspělé západní civilizace. Dobře si uvědomují, že jejich práce se rovná prosperitě, zatímco zábava zadlužení. Zvykli jsme si na pohodlný život se všemi vymoženostmi. Naši předkové tvrdě pracovali a my pouze užíváme plody jejich poctivé práce. Jen díky setrvačnosti jsme
1. Kdy jsme dnes doma, v práci nebo za volantem jednali přirozeně, jako děti světa, na základě schématu akce a reakce? 2. Kdy jsme naposledy reagovali na nějaký podnět (akci) podle vzoru J. Krista? 3. Je svobodný ten, kdo neuváženě projevuje své názory a emoce? Je svobodný ten, kdo neprezentuje své názory a zadržuje emoce? 4. Uveď příklady, jak se J. Kristus projevoval citlivě i spravedlivě, něžně i razantně. 5. Proč se otevřenost Kristova projevu na počátku a na konci jeho služby liší? V čem nám může být jeho jednání příkladem?
Naše civilizovaná společnost se začíná podobat římskému impériu v době úpadku. Tehdejší říše těžila z filozofie, kultury a umění starých antických hodnot, ovšem nic nového a velkého nepřinášela. Armádu stále provázela pověst o nepřemožitelnosti, ale společnost se už uvnitř rozkládala v důsledku samolibosti, zábavy a touhy po požitku. Svobodní občané, kteří pohrdali tělesnou prací (tu za ně odváděli otroci), si mysleli, že se budou stále věnovat politice, rétorice nebo veršování. Zábavu si mohli vybírat podobně jako my před televizní obrazovkou, ať už se jednalo o námořní bitvy, upalování křesťanů či souboje gladiátorů. 6
cí, že se ve slovenském tisku objevil článek pod názvem Všetci budeme chudobní! Lívia Kramárová v něm uvádí, že po rozhovoru s politologem Eduardom Chmelárom měla depresi a ustaraně se tvářil také její muž – ekonom. Na závěr interview se zmíněná novinářka politologa zeptala: „Co můžete doporučit lidem, aby z toho, co se má stát, vyšli s co nejmenší újmou na psychickém zdraví?“ Odpověď zněla: „Ať se co nejdříve zbaví všech dluhů, koupí si pozemky a seženou si zbraň na ochranu své rodiny.“ „Použil jste extrémně silná slova,“ reagovala Lívia Kramárová. „Nejste Sibyla – připouštíte, že se můžete mýlit?“ Dostalo se jí odpovědi: „Samozřejmě že se mohu mýlit. Je pohodlné tomu nevěřit.“ Poněkud umírněněji, ale stejně naléhavě odpověděla ředitelka Next Finance Markéta Šichtářová na dotaz, co by doporučila obyčejným lidem v ČR jako nejlepší přípravu na nadcházející léta vzhledem k blížící se situaci: „Nepanikařit. Používat vlastní hlavu. Cedit výroky evropských politiků, které mohou mnohdy hraničit až s propagandou, přes vlastní rozum. Věřit realitám či zlatu víc než akciím a dluhopisům. Nezadlužovat se, pokud nemám zcela jistý přísun příjmů. A hlavně nespoléhat na stát.“ Položme si otázky: Co udělat pro to, abychom nepropadli poplašným zprávám a konspiračním teoriím a zároveň nezlehčovali znamení doby? Jak se zachovat vyváženě, podle poznání, které máme z Božího Slova? Na počátku sedmdesátých let prvního století římský vojevůdce Vespasianus stáhl vojsko z útoku na Jeruzalém a způsobil tak velké nadšení u obránců. Mysleli si totiž, že Římané obléhání vzdali. Generál však rozdělil armádu na dvě části: s jednou se vrátil do Říma, kde byl jmenován císařem, a druhá pod vedením jeho syna Tita obléhání dokončila. Právě toto přerušené obléhání, o němž informuje J. Flavius, mohlo být příležitostí k záchraně křesťanů, kteří
ještě na současné úrovni. Důsledky hříchů se málokdy projevují hned. Protože ještě nesklízíme trpké plody toho, co se dnes zasévá, pokračuje rozvolňování všech norem. Kdybychom přítomnost odtrhli od minulosti a postavili ji na morálce a pracovním nasazení současnosti, záhy bychom se stali rozvojovou zemí. Dnes už snad nikdo nevěří, že soustavné zvyšování výroby a spotřeby je cestou k pokroku a nárůstu životní úrovně. Stačí naslouchat hlasům odborníků, abychom pochopili, že se současná civilizace nachází v krizi. Lidstvo (a zvláště vyspělé civilizace) je velmi zranitelné. Naši předkové sice postrádali určitou svobodu projevu a byli závislí na svém pánovi, ale neznali závislost na elektřině, plynu, vodě, elektronice a supermarketech. Předešlé generace byly v období mezi sklizněmi úrody nezávislé, měly schopnost zajistit si potraviny a základní životní potřeby vlastní prací. Tuhá zima je nemohla zaskočit. Na rozdíl od minulosti se diktát člověka změnil v diktát neživých věcí, které potřebujeme k životu. Není to tak dávno, co naši předkové shromažďovali zásoby do stodol, sklepů, na půdy a do komor. Později se kladl důraz pouze na dobrý sklep, následně to byla komora u kuchyně a dnes většině stačí jen skříňka na potraviny a lednice, protože pole, stodolu, sklep a spižírnu mají v supermarketu. Co by se stalo, kdyby davy lidí zaútočily na banky a obchody, aby si vybraly své vklady a vytvořily zásoby? Vzpomínám si na uvěznění v malé vesnici v době záplav. Zboží z obchodu zmizelo, pohyb byl omezený, zásobování zajišťoval vrtulník a byla povolána policie, protože se nedostávalo lidské sounáležitosti a slušného chování. Největší obava vedoucích představitelů Evropské unie se dá vyjádřit slovy: sociální nepokoje. Jak připravit obyvatelstvo na hospodářskou krizi? Jak regulovat informace pro občany tak, aby nevznikla panika? Je proto překvapují7
dem byla středem zájmu svoboda jednotlivce, po pádu je to bezpečnost národa.“ Očekáváme, že svoboda vyznání bude ohrožena a ten, kdo nepřijme diktát světových mocností, nebude moci kupovat ani prodávat. Očekáváme, že se po stránce ekonomické, ekologické i protiteroristické spojí dosud nespojitelné mocnosti za jedním cílem stejně, jako se kdysi spojili Jidáš, Kaifáš a Pilát. Ve stejném pořadí jako kdysi u J. Krista pošlapou falešný prorok, šelma i drak nezávislost a svobodu ve jménu bezpečnosti a přežití světa. Znovu zazní na pódiu světa výrok starý dva tisíce let: „Nechápete, že je pro nás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý tento národ zahynul?“ (Jan 11/50) Co tedy máme udělat? I když neznáme podrobnosti budoucích událostí, uvažujme znovu o výrocích, které mohou znít na první pohled archaicky. „Neměli bychom bydlet tam, kde máme před očima jen výtvory lidských rukou, kde to, co vidíme a slyšíme, v nás často vyvolává zlé myšlenky a kde nás zneklidňuje a unavuje zmatek a hluk. Pro svůj domov zvolme spíše takové místo, kde se můžeme dívat na nádheru Božího díla. Zde, v krásném, klidném a tichém koutku přírody, najdeme místo pro odpočinek, kde budeme mít výhled na zelená pole, lesy a pahorky, na modrou oblohu, nezastíněnou městským prachem a kouřem, kde můžeme dýchat svěží vzduch.“ (AH, kap. Kde budeme bydlet) Tato slova bychom určitě neměli zahrnout do teologie vyčleňování, oddělování od ostatních lidí a útěku ze světa. Podle slov Ježíše Krista mají být jeho učedníci solí roztroušenou po celém světě. Zároveň se však nemají připodobňovat svému okolí. Zmíněný citát nabádá všechny, kteří řeší místo svého bydlení, aby si zajistili domov na vhodném místě, do něhož se budou rádi vracet ze služby, z práce a shonu současné civilizace. Otázkou je: Máme takové místo, kde můžeme načerpat novou sílu?
utekli z Jeruzaléma i ze země. Neměli si vzít nic s sebou. Je jisté, že kdyby jejich odchod vzbudil veřejnou pozornost, mohli by být pokládáni za extrémisty, či dokonce za vlastizrádce. Podle obránců vše nasvědčovalo tomu, že nastává nová samostatná epocha svobodné Židovské říše. Místo toho však následovala náhlá zkáza. Ne náhodou srovnává evangelium Matouše ve 24. kapitole zkázu Jeruzaléma se zkázou světa. Máme se učit z dějin a připomínat si prorocká slova Písma. V 1. listu apoštola Pavla do Tessaloniky 5/1-3 čteme: „Kdy se to má stát? O tom skutečně nemusím nic říkat, milí bratří, vždyť sami dobře víte, že to nikdo neví. Ta chvíle přijde nečekaně jako zloděj v noci. Až si lidé budou říkat ,všechno je v pořádku, žádné nebezpečí nehrozí‘, tehdy zčistajasna dopadne na ně zkáza, jako porodní bolesti přepadají rodičku. Nikdo neunikne, nikdo se neschová.“ Pozorný čtenář a pozorovatel ví, že se v současném světě neprohlašuje, že je všechno v pořádku a že nehrozí žádné nebezpečí. Naopak, svět je v pohybu a denně můžeme slyšet zprávy o sociálních nepokojích, ekonomických krizích, svržených režimech, terorismu a válkách. Je tedy namístě uvažovat o konci dějin nebo o následném povznesení se lidstva k záchraně modré planety a spojení se pod ideu jedné střechy pomyslného světového míru? Určitě to neznamená, že nás čeká zlatý věk, protože mír a pokoj už nikdy nebude. Říká to i apoštol Pavel. Až bude svět stát na prahu povznesených nadějí, až bude proklamovat nový světový pořádek a ubezpečovat, že nebezpečí již nehrozí, tehdy přijde skonání. Dnes tedy ještě nestojíme tváří v tvář době, kdy budeme podle zaslíbení prosit o chléb a vodu, ale nacházíme se na prahu událostí, jež popisuje Boží Slovo, v podobě nástupu mocností, které budou omezovat svobodu a nezávislost každého jedince. Již po pádu dvou věží Světového obchodního centra se světem začal šířit směr, který lze definovat slovy: „Před pá8
A můžeme třeba podat ruku našim blízkým, kteří si již nemohou pomoci, ztrácejí svou nezávislost a jsou odkázáni na službu druhých? Vždyť: „Touha stát na vlastních nohou a nebýt závislý je správná. Ctižádost, která vede člověka k soběstačnosti, je ušlechtilá.“ (AH 113) Když nasloucháme hlasu renomovaných ekonomů a racionálně, bez emocí plánujeme, oproštěni od katastrofických scénářů konspirativních teorií, musíme si jako křesťané položit otázku: Jak si zachovat svobodu a nezávislost? Ptejme se: „Je možné zbavit se dluhů? Kam investovat prostředky? Je touha po vlastním pozemku a malém skromném zázemí správná? Jak se zachovat do doby, než budou pod záminkou sjednocení světa a bezpečnosti omezeny občanské svobody? A jak se připravit na dobu, kdy nebude možné už nic udělat a nic dohonit, kdy se prokáže odevzdání a důvěra těch, kteří měli ve svých lampách připraven olej, jenž nemá nic společného s ekonomickou prosperitou a materiálním zabezpečením?“ Nejsme ponecháni bez informací o době, v níž žijeme, ani bez síly, která nám může po-
moci. Všichni mohou poznat, jak zmírnit dopady ekonomické krize a zachovat si určitý standard nezávislosti. Každý však může dospět k poznání, že duchovní svobodu lze prožívat v plnosti již dnes. Bylo by omylem sedět v nečinnosti a čekat, že Pán vše zařídí, stejně jako snažit se učinit takové kroky, které nás od všeho uchrání. Učme se trpělivě očekávat Boha a rozumně plánovat podle světla poznání, jehož se každému z nás dostalo.
KOŘEN VŠEHO ZLA A ZÁKLAD VŠEHO ŠTĚSTÍ
na začátku své veřejné služby. Při pohledu na okrádání poutníků lidmi, kteří si z chrámu učinili tržiště, Spasitel trpěl. Ježíš Kristus žil stejně jako my ve světě, v němž bylo potřeba peněz. Mohl si je obstarat snadno – vzpomeňme si, jak učedníci na jeho výzvu nalezli minci v tlamě ryby. Ke svému poslání v lidských podmínkách však Spasitel takové způsoby nepoužíval. Byl nám příkladem i v této materiální záleži-
Otázky k diskuzi 1. Na základě čeho věříme, že takzvané jistoty, které stále fungují, budou trvat i nadále? Je pravidelné opakování se něčeho zárukou, že zítra můžeme očekávat totéž? 2. Na základě čeho máme upravit své plány a návyky, a přitom nepropadnout fanatismu a panice? 3. Pramení naše jistota a vnitřní pokoj z odevzdání se J. Kristu, anebo z rozumného plánování?
„Kořen všeho zla je totiž láska k penězům. Mnoha lidem už zavřela cestu k Bohu a kolik trápení jim připravila.“ (1. Tim. 6/10) Jaký vztah měl J. Kristus k penězům? Potřeboval je, anebo je přehlížel? Do zjevné konfrontace se s těmi, kdo je milovali, dostal hned 9
jít. Hoch si zvolil krajinu s nejúrodnější půdou. Její obyvatelé však byli zlí a v době války ho i s jeho majetkem unesli. Jelikož měl Abrahám dostatek prostředků a také vlastní armádu, svého příbuzného vysvobodil. Byl to muž, který zbohatl usilovnou prací, a tím, že dal Lotovi možnost vybrat si zemi a odevzdal desátek, dokázal svou nezávislost na bohatství. Mohl by Abrahám zachránit Lota, kdyby nebyl bohatý? Je otázkou, co můžeme pro chudé udělat. Odpověď zní: být bohatý. Jak může chudý pomoci chudému? Maximálně s ním může soucítit a vžít se do situace bližního. Zemřou však oba, protože nemají chleba. Chtít víc a stát se majetnějším není hřích. Cesta k Bohu nevede pouze prostřednictvím odříkání a chudoby jako v případě rady pro bohatého mladíka. (Mat. 19/16-22) Cesta k Bohu vede také prostřednictvím bohatství, na němž majitel nelpí, nýbrž s ním rozumně hospodaří. Boží Slovo poskytuje dostatek příkladů těch, kteří měli prodat majetek, protože se jim stal osidlem, ale také dostatek příkladů těch, kteří s ním moudře hospodařili. „Pán Bůh nevyžaduje, aby si lidé odříkali to, co potřebují ke zdraví a spokojenému životu, nemá ale rád nekázeň, výstřednost a okázalost.“ (AH 115) „Tím, že budeme chodit navlečeni do pytlů a zbavíme se doma všeho pohodlí, všeho, co je vkusné a co se nám líbí, nebudeme ani čistší, ani svatější.“ (AH 115) Roku 1940 se v zámožné rodině jednoho zlatníka z Bangladéše narodil syn Mohamed Yunus. Už jako dítě hluboce prožíval chudobu své země a toužil pomoci obyčejným pracovitým lidem, kteří se nemohli osamostatnit a žít svobodně a nezávisle. Prosil banky, aby jim pomohly, ale ty se mu vysmály s odůvodněním, že při poskytnutí půjčky by takoví klienti neměli čím ručit. Svoji první půjčku ve výši 27 dolarů Yunus poskytl ženě, která vyráběla bambusový nábytek. Byla nucena kupovat
tosti. On, všemohoucí, byl závislý na příjmu peněz i nákupu potravin. Měl hospodáře a nakupovat posílal své učedníky. Sloužil se svým kolektivem lidem, a když vysílal učedníky na cestu, vyzýval je, aby si s sebou nic nebrali – ani peněz do opasků. Můžeme se domnívat, z čeho žili, ale určitou informaci získáváme z textu evangelia podle Lukáše 8/3, kde je psáno, že Marie Magdaléna, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné je podporovaly ze svých prostředků. Zdá se, že současné vnímání zbožnosti je oproštěno od financí a stále přežívá představa, že pravá cesta k Bohu vede prostřednictvím chudoby. Proto je tak oblíbený příběh o rybáři, jenž po úspěšném lovu odpočíval na břehu moře. „Proč nelovíš ryby?“ zavolal na něj boháč, který jel kolem. „Odpočívám po lovu,“ odpověděl rybář. Boháč se podivil a řekl: „Kdybys neodpočíval a lovil, měl bys více ryb.“ „A k čemu by mi to bylo?“ zeptal se rybář. Boháč se zasmál jeho prostoduchosti. „Prodal bys je na trhu a měl bys víc peněz.“ „A na co bych měl mít víc peněz?“ otázal se rybář. Boháč žasl nad jeho pošetilostí. „Mohl bys být bohatý.“ Rybář se na něho vážně podíval. „K čemu by mi to bylo, kdybych se stal bohatým?“ Boháč pohlédl na rybáře a důrazně mu domlouval: „Mohl by sis sednout a odpočívat.“ A rybář v klidu odpověděl: „A co zrovna dělám?“ Povězme si však nyní jiný příběh, který nezdůrazňuje spokojenost s málem. Abrahám usilovně pracoval a získal velký majetek, měl mnoho služebnictva a finančních prostředků. Byl tak bohatý a měl tak rozsáhlé statky, že široké okolí už nestačilo uživit jeho i jeho synovce Lota. Proto synovci řekl, že se musí rozdělit, a dal mu na vybranou, na kterou stranu chce 10
Přede dvěma lety jsem ležel z důvodu lehčí operace v nemocnici v Jindřichově Hradci. Denně jsem pozoroval uklizečku, která se důsledně a poctivě starala o nemocniční prostory. Dokonce si prodloužila smeták, aby na vysokém stropě udržela čistotu. Uklízela i v místech, kam nebylo vidět, takže jsem jí musel vyjádřit svůj obdiv. Odpověděla stejně rychle, jak rychle a přitom důkladně pracovala: „Mám svou práci ráda.“ Byl to zážitek, pozorovat tuto starší ženu při práci, kterou denně prováděla s takovou láskou. Jindy jsem se dal do řeči s hrobníkem. Bylo léto, měl jsem dostatek času a ani jsem si neuvědomil, že při kopání hrobu celé čtyři hodiny se zaujetím hovořil o své práci, kterou vykonával s radostí. Rovněž vzpomínám, jak poučné a zároveň dojemné bylo poslouchat movitého podnikatele, který před koncem roku zvažoval, kam by uložil vydělané peníze, aby mohl v době krize pomoci i svým zaměstnancům. Je nádherné pozorovat kohokoli, kdo miluje svoji práci, vykonává ji poctivě, žije pro ni, nesnižuje práci jiných, cítí odpovědnost za druhé, a ať dělá cokoli, dělá to jako pro Pána. Každá práce – ať už duševní, nebo tělesná – je potřebná a zaslouží si náš obdiv. Zdá se, že duch starého Říma, kde byla tělesná práce doménou otroků a duševní znakem svobodných občanů, stále přetrvává. Přitom se všichni navzájem potřebujeme a určitě bychom neměli zlehčovat práci a zařazení jiných lidí. A už vůbec bychom neměli někoho upřednostňovat či protěžovat pro jeho majetek. Pokud to někdo dělá, ať se rozloučí „s chudým tesařem z Nazaretu, který nebyl přijímačem osob, který se dokázal přiblížit chudobným i v moci postaveným a majetkem obklopeným“. On jednou vysloví „Neznám vás“ na adresu těch, kteří toužili po moci, vlivu a penězích, kteří chtěli zviditelnit jen sami sebe.
předražený materiál od překupníků, proto se nemohla osamostatnit a zůstávala v chudobě. Díky jeho malé půjčce se vymanila z nekonečného kolotoče závislosti. Mohamed, povzbuzen prvními úspěchy, založil roku 1976 svou první banku pro chudé s názvem Gramin (tj. venkovská). Banky se mu opět smály, že brzy zkrachuje, ale Yunus věřil obyčejným lidem. Drtivá většina půjček se mu po osamostatnění prostých lidí vrátila. V současné době působí banky Gramin již ve třiadvaceti zemích. Roku 2006 převzal Mohamed Yunus Nobelovu cenu za svůj projekt pomoci chudým a pracovitým lidem. Je možné si domyslet, do čeho investoval finanční prostředky získané za tuto cenu. Jeho cílem je vymýtit chudobu ve své zemi a pomoci lidem po celém světě. Láska k penězům změnila současný svět v doupě zlodějů a lupičů. Král králů však zanedlouho přijde, aby znovu vyčistil nádvoří svého chrámu od nekonečného kupování a prodávání. A pozve své věrné bohaté i chudé, kteří podle svých schopností a možností poctivě pracovali na jeho vinici. Může být každý člověk bohatý? A má být každý člověk bohatý? (Nezapomínejte, že nemluvíme o duchovním bohatství, ale stále jen o penězích a materiálním bohatství.) Je jisté, že první muž z podobenství o hřivnách byl bohatší než ten druhý – a tento rozdíl byl podle vůle jejich pána. Je Božím záměrem, aby byl každý jinak majetný a měl jiný vliv. Nyní nehovoříme o rozdílech, které učinili lidé, ani o nabytí majetku z dědictví či z nekalého podnikání, ale o rozdílech, jež jsou lidem poskytnuty obdarováním a zařazením od Stvořitele. Ne každý má vykonávat stejnou práci a ne každý unese odpovědnost v postavení, po němž pošilhává. Jsou pracovní činnosti a funkce, které vynášejí více peněz a sklízejí větší obdiv. Každá poctivá práce je však důležitá a každá má být řádně ohodnocena. 11
Není Boží vůlí, aby měli všichni stejné ekonomické postavení, ale aby měl každý práci, v níž najde osobní naplnění. A tato práce má být spojena s těžkou námahou a lopocením tak, jak popisuje apoštol Pavel řeckým slovem „kopos – kopián“ i svoji práci. Ať už je duševní, nebo tělesná, je darem od Boha pro všechny lidi, na rozdíl od materiálního bohatství.
Otázky k diskuzi 1. Z jakého důvodu Bůh obdaruje některé lidi majetkem a jiné ne? 2. Je chudoba darem, anebo výzvou? Kdy máme přijmout svoje postavení a kdy naopak ne? 3. Činí církev při přijímání lidí rozdíly podle jejich majetku? 4. Jak naučit naše děti vážit si práce?
BUĎME JAKO DĚTI
kud jde o zlo, buďte jako nemluvňata, myšlením však buďte dospělí.“ (1. Kor. 14/20) Boží Slovo říká: Buďme jako děti a nebuďme jako děti. Malé dítě je průzračné, přímočaré, jednoduché, čisté, bezprostřední, závislé, bezelstné a učenlivé. Je mu cizí komplikovanost, nečitelnost, držení hněvu, kontrolování, herectví, pokrytectví, složitá psychologie, vysoká politika, intriky a mafiánské praktiky. Kdo je vlastně významný, kdo patří mezi největší, komu patří obdiv a uznání? „Tehdy Ježíše obstoupili jeho učedníci a ptali se ho, kdo z lidí je v nebeském království nejpřednější. Zavolal malé dítě, postavil je mezi ně a řekl: ,Dobře mne poslouchejte, půjde-li vám o přední místa, do Božího království se vůbec nedostanete. Ujišťuji vás, že jen s pokornou myslí dítěte tam můžete vejít a něco znamenat. Kdo si umí vážit takového nepatrného člověka, prokazuje tím úctu mně. Na kom by ztroskotala víra jednoho z těchto maličkých ve mne, tomu by bylo lépe, kdyby ho hodili do moře s mlýnským kamenem na krku.‘“ (Mat 18/1-6)
Jedno krásné nedělní dopoledne zazvonil zvonek a za dveřmi stála nečekaná návštěva. Otec nabádal syna: „Řekni, že nejsem doma.“ Syn otevřel dveře a poctivě vyřídil: „Tatínek vzkazuje, že není doma.“ Rodina s malou Terezkou pozvala své dobré známé na nedělní oběd. V kuchyni maminka při velkém shonu naříkala, proč jen si vybrali takový nevhodný den, když venku je tak hezky a mohli být raději někde u vody. Jakmile návštěva zazvonila, maminka s tatínkem horlivě vítali své přátele s tím, jak jsou rádi, že přišli. Jako zbožná rodina požádali Terezku, aby před jídlem poděkovala. S upřímností sobě vlastní dívenka vyklopila: „Děkuji ti, Pane Ježíši, za krásný den, který by byl ještě hezčí u vody, ale když už přišla návštěva, tak ti děkuji za jídlo. Amen.“ „Nebraňte dětem v přístupu ke mně, neodhánějte je. Boží království je právě pro takové, jako jsou ony. Kdo neuvěří tak prostě jako dítě, nevejde do něho.“ (Luk. 18/16-17) „Bratři, přestaňte myslet jako malé děti. Po12
bil a proč. V používání rozumu bychom měli být dospělí, avšak v paměti na dary a dobré skutky, které jsme učinili, bychom měli být zapomnětliví stejně jako děti. Svatého Alzheimera Bůh požaduje po každém z nás, protože pravá štědrost je zapomnětlivá, stejně jako pravá pokora a láska je neuvědomělá. Vzpomeňme na vykoupené, kteří zapomněli na to, co udělali, ale nikdy nezapomněli na to, co od svého Spasitele dostali. Ti volali: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, jako cizince, nemocného a dali ti jíst, pít, přijali tě a navštívili…?“ Nejenže si nevzpomínají, jsou navíc slepí k vlastním dobrým skutkům. Jak často uniká jádro křesťanství těm, kteří neustále hledají něco nového a mají zálibu v náročných náboženských diskuzích! A přitom: „Nemá-li být Písmo zahaleno našemu rozumu tak, abychom nemohli pochopit ani nejjednodušší pravdy, pak musíme mít prostou víru malého dítěte, které je ochotno se učit.“ (5T 703) Vzpomínám si na dobu, kdy jsem usiloval o získání řidičského průkazu. V autoškole se sešli lidé různého věku i postavení. Nejhůř tuto situaci snášeli starší lidé, kteří v zaměstnání řídili své podřízené. Už dávno si odvykli mít nad sebou nějakého učitele, který dokonce před ostatními upozorňuje na jejich chyby. Jsme schopni přijmout roli, v níž se musíme někomu podřizovat? Umíme být žáky v sobotní škole, umíme se snížit na úroveň druhého nebo být rovnocenným partnerem v manželství? J. Kristus „vzal do svých rukou malé děti a ponížil se (sestoupil) na jejich úroveň“. A EGW dodává: „Když se snažíš pochopit potřeby svých dětí, neustupuješ od důstojnosti svého věku.“ (4T 141) Děti nás odmalička pozorují a velmi trpí dvojakostí, pokrytectvím, které jsme si osvojili v současném stylu života. Dětská mysl je nejvnímavější k zvěsti evangelia; jsou-li tedy děti správně vedeny, rozhodují se odpovědně i ve dvanácti či třinácti letech pro J. Krista. Dospělí
Jsou první dva příběhy pouze úsměvné a naivní, nebo nás znepokojuje reakce dospělých, když si uvědomujeme, čeho se dopouštějí na dětech? Chtěli bychom být jako děti – pokorní, průzrační a nekomplikovaní – když mluvíme se sousedem, jednáme s obchodním partnerem nebo komunikujeme v rodině? Máme dojem, že kdybychom se takto projevili, soused by si rozšířil pozemek, firma by nám zkrachovala a doma by si nás omotali kolem prstu? Byl snad Ježíš Kristus slaboch, s nímž si mohl každý dělat, co chtěl? Přemýšlíme nad tím, že přiblížením se, přijetím a pochopením dítěte poznáváme svého Spasitele? Ne pouze rozjímáním o zákoně, přemýšlením o J. Kristu, konáním služby podle epištoly Jakubovy, ale přiblížením se a přijetím dítěte. Pravá láska, pokora a závislost na Bohu, to vše je dnes považováno za slabost, naivitu a náboženský romantismus. „Důvod, proč je na světě tolik necitelných mužů a žen, je v tom, že pravá láska je pokládána za slabost, a proto je nedoceňována a tlumena.“ (TV 360) Pravá láska podle apoštola Pavla není pouze trpělivá a dobrotivá, ale také všechno snáší a všemu věří. Tato charakteristika není v rozporu s radou, abychom byli také chytří jako hadové. (Mat. 10/16) Člověk může všemu věřit, nikoho nepodezírat, a přitom být opatrný, všechno snášet, ale nebýt hloupý, být upřímný a neříkat vše, hněvat se, avšak nehřešit, být rázný a přitom citlivý. Nyní se už ale učíme od J. Krista. Děti nám všechny přednosti neposkytnou. Když apoštol Pavel varuje, v čem nemáme být jako děti, doplňuje i proroka Izajáše, který v kapitole 7, verši 16 upozorňuje, že dítě není schopno rozeznat dobro od zla. Dítě v určitém věku rádo napodobuje a stává se závislé na nadřazené autoritě. To je vzácná vlastnost, kterou po nás Bůh vyžaduje po celý život. V projevech emocí bychom neměli následovat děti, ale v držení hněvu ano, protože ten malý človíček za chvíli zapomene, na koho se zlo13
dosti. „Nedopusťme, aby měly pocit, že nebe pro ně nebude příjemným místem, budeme-li tam my.“ (TV 361) Nedopusťme, aby měly pocit, že modlitebna je místem, kde je třeba, aby byly svázané, neupřímné a nepřirozené. Pomozme jim poznat, že jako jsou ony podřízené nám, tak my jsme podřízeni Bohu. Modleme se s dětmi za jejich starosti a přání doma i v modlitebně. Snažme se jim učinit bohoslužbu a život s námi radostnější. Nenechejme si od nich nic diktovat, ale ani my nepoužívejme pouze striktní příkazy. Učme je, že se musíme podřizovat jeden druhému, a ne se navzájem popouzet. Pamatujme, že děti se učí od nás a my zase od nich. Kdo se neumí podřizovat a naslouchat druhým, nebude to umět ani ve vztahu k Bohu. Náš Spasitel řekl, kdo bude spasen, a proto postavil doprostřed dítě.
jsou na rozdíl od dětí nejvnímavější ke stanoveným normám. Otázkou je, zda předpisy sami dodržují, anebo to pouze vyžadují od jiných. Učedníci si mysleli, že jejich Mistr bude rozmrzelý, když nechají děti přistoupit až k němu a ty ho budou vyrušovat. To se opakuje dodnes. Sami často nerozumíme obsahu evangelia a jsme mrzutí, když nás děti při bohoslužbě ruší. Na jedné straně je třeba, aby se děti učily úctě před Bohem ve sborové místnosti, ale na druhé straně bychom si měli uvědomit, že dítě není schopno dlouho se soustředit na náročnou bohoslužbu. Mnohdy musíme dát zapravdu slovům jedné starší sestry: „Zapomněla kravička, že byla telátkem.“ Měli bychom říci jasné „ne“ dlouhým modlitbám a komplikovaným radám. Nepopouzejme své děti k hněvu. (Ef. 6/4) Ano, buďme důslední, ale nevzbuzujme dojem, že si můžeme všechno dovolit a použít jakékoli metody. Žvatlání dětí a jejich pláč je Bohu příjemnější než některé neposvěcené projevy dospělých při členském shromáždění. Buďme jim příkladem. „J. Kristus nepoužil jediného nelaskavého nebo nezdvořilého slova.“ (TV 360) Pozorujme je, jestli jsou raději v modlitebně, anebo upřednostňují boční prostory. Kéž nás tyto výzvy vedou k zamyšlení nad sebou! Učme děti úctě k Bohu i projevům radosti před Bohem. Učme je, že modlitebna je místem ke svatému ztišení a zároveň místem k hlasitě vyjádřené ra-
Otázky k diskuzi 1. Jak se může stát bohoslužba místem, kde najdeme klid a zároveň můžeme rozvinout srdečnou komunikaci? 2. Která věková kategorie má ve tvém sboru zásadní vliv na průběh bohoslužby? Jak nám může pomoci text Joel 2/28-29? 3. Jak se může stát modlitba pro děti přitažlivá?
14
Týden křesťanského domova 2012 Aleš Zástěra Vydalo oddělení křesťanského domova Česko-Slovenské unie CASD Vydání první, Praha 2012 Technická redakce Stanislav Staněk Jazyková korektura a sazba Dagmar Pabišová Vytiskl Český Těšín
