„Tvůrčí život je zesílený a rozšířený život. A taky zajímavější.“
C
na svět přicházíme jako
tvůrci
Její kniha Jíst, meditovat, milovat před lety nadchla ženský svět. Teď má americká spisovatelka Elizabeth Gilbert v žebříčku bestsellerů dílo s názvem Velké kouzlo, tentokrát o kreativitě. Možná toužíte vázat kytky, malovat obrazy, navrhovat šaty, vyšívat, vyrábět keramiku nebo taky napsat knihu, ale něco vás zdržuje, možná si myslíte, že nemáte talent. A co když na tom vůbec nesejde? Co když jde prostě o to, užít si svou tvořivost? S Elizabeth Gilbert o tom mluvila Jana LeBlanc.
Ch
Chvilku před naším rozhovorem jsem viděla na internetu inzerát na práci, v němž firma hledala kreativního člověka. Znám spoustu lidí, kteří by si po jeho přečtení řekli: „Hm, tohle dělat nemůžu, já nejsem kreativní.“ Vy tvrdíte, že kreativní jsme všichni. Jak jste na to přišla? Všichni naši předkové byli kreativní. Od počátku lidské existence až do průmyslové revoluce člověk vždycky něco vytvářel. Moji prarodiče byli farmáři a kromě toho dělali spoustu dalších věcí rukama. Babička šila šaty, pletla, děda pracoval se dřevem a vyráběl šperky, stejně tak jejich sousedé. Nemuseli na to mít školy, nemuseli se to nikde učit, zjišťovat, jestli mají talent, řešit to s odborníky. Prostě to zkou-
šeli, dělali, a když se nevedlo, nějak to vykoumali. To neznamená, že všichni, kdo tenkrát něco malovali, byli Michelangelo. Ale o to přece nejde. My jsme potomci tisíců a tisíců lidí, kteří něco vytvářeli. A jako tvůrci přicházíme na svět. Každé dítě kreslí, tancuje, vypráví příběhy. Nestane se, že dáte tříletému dítěti papír a pastelky a ono řekne: „Já nemůžu, nejsem kreativní.“ Dítě vždycky něco nakreslí. Protože tvořit je lidská přirozenost. Tak čím to, že v dospělosti o sobě jako o kreativních bytostech tolik pochybujeme? Protože jak rosteme, někdo nám tuhle přirozenost vezme. Nejčastěji škola nebo někdo jiný, kdo nám řekne, že v tom či onom nejsme dost dobří. Zjistila ➔ www.jenprozeny.cz/zenaazivot
3
jsem, že mnoho lidí do„Že nemáte talent? A co zvědavost. káže přesně popsat ten Jste zvědaví? Když moment, kdy přestali budete žít život dělat určitou kreativní poháněný zvědavostí, bude činnost, kterou měli to kreativní život,“ rádi. Mému manželovi říká Elizabeth je šedesát čtyři let a doGilbert. dnes si dokáže přesně vybavit chvíli, kdy přestal kreslit. Bylo mu devět, cosi namaloval, jeho učitelka zvedla ten výkres a smála se. A celá třída se smála. Je to přes půl století, co nevzal do ruky pastelky. Je to proto, že je špatný umělec? Kdo ví? Nevíme, protože od té doby nekreslí, stydí se, bojí se toho. Jak tenhle vnitřní pocit, že nejsem kreativní nebo dost talentovaná, abych něco tvořila, porazit? Když mi někdo tvrdí, že nemá ani špetku kreativity nebo talentu, moje odpověď je: „Fajn, nebudu se hádat, ale opakuj znovu tu větu, co jsi řekl, jen slovo kreativita v ní nahraď slovem zvědavost, a poslouchej se, jak šíleně to zní.“ Víte, každý člověk – pokud nebojuje s vážnou depresí – má něco, co ho zajímá, fascinuje, co provokuje jeho zvědavost. Kdo je živý, ten je zvědavý. A zvědavost je pro mě srdce tvůrčího života. Proto říkám lidem, ať zapomenou na slova kreativita či talent a zaměří se prostě na zvědavost. Protože když budete žít život poháněný zvědavostí, bude to kreativní život. Možná nevydáte román, nenatočíte hollywoodský trhák, no a co? Život, který je poháněný zvědavostí, neznamená, že automaticky budete mít úspěch. Ale jedno vám zaručím – bude to zesílený život. Větší, zajímavější, šťastnější, budete díky němu odkrývat sama sebe a hodnoty, které jsou pro vás cenné. To je to velké kouzlo. Je něco pro rozvoj naší kreativity nebezpečné? Co často zabíjí naši tvořivost, je to, že od ní požadujeme, aby nám vydělala na naši existenci. Proto když mi někdo řekne, že odchází z práce, aby napsal román, nebo že
dává výpověď, aby se konečně mohl věnovat tvorbě šperků, vždycky si říkám: „Ajaj.“ Ano, napište ten román, udělejte ty šperky, ale nikdy nezatěžujte svoji kreativitu odpovědností za placení účtů. Viděla jsem tolik lidí, kteří zabili svou kreativitu tím, že od ní čekali, že jim zajistí úspěch nebo finanční nezávislost. Třeba? Třeba zrovna nedávno jsem mluvila se ženou, která zničila svůj tvůrčí život tím, že – jak radí populární příručky – začala dělat to, co miluje. Odešla z práce, přesvědčila spoustu lidí, aby do toho šli s ní, a skočila do rizika. V Americe máme heslo, které říká: „Hlavně skoč, síť tě zachytí.“ Ale podívejte se kolem sebe, vždyť to vůbec není pravda! Svět je plný důkazů, že takhle to nefunguje, a tolik lidí si nabilo pusu. Nejsou žádné záruky, že se uživíte tím, co máte rádi. Stejná pošetilost je myslet si, že když budete tvrdě pracovat, nakonec se to vyplatí. A myslím, že jeden z důležitých znaků dospělosti je naučit se rozlišovat mezi přáním a jistotou. Neexistuje žádná jistota, že když něco máte ráda a uděláte pro to první poslední, tak se tím uživíte. Dobrá zpráva je, že to nevadí. Protože cokoliv, co je vám milé, se dá dělat vedle vydělávání na denní chleba. Já jsem to tak dělala mnoho let. A nebýt neuvěřitelného úspěchu knihy Jíst, meditovat, milovat, dělala bych to tak doteď. Napsat knihu vám trvá tři až čtyři roky. Jak dlouho trvala práce na Velkém kouzlu? To je trochu jiný příběh. O téhle knize jsem přemýšlela čtrnáct let. Tušila jsem, co chci říct, ale nevěděla jsem jak. Přečetla jsem stovky knih a článků o kreativitě, představovala jsem si, jak sedím v laboratořích vedle
„Inspirace, radost z tvorby, to všechno opravdu přijde. Ale až po měsících disciplinované, rutinní práce.“
4
www.jenprozeny.cz/zenaazivot
la. Říká: „Kdykoliv se podívám kolem, vždycky propadvědců, expertů na kreativitu, kteří zkoumají lidský monu depresi, že na světě je už teď milion daleko lepších zek, a zapisuju si poznámky, abych konečně mohla nafotografií, než bych udělala já.“ Vy píšete, že největším psat svoji knihu. Jako bych potřebovala sama pro sebe nepřítelem tvůrčího života je strach. Není to ale v dnešnajít ujištění, že tu knihu napsat můžu, že jsem taky ní době spíš neustálé srovnávání se s druhými? expertem. A pak jsem jednou ráno vstala a uvědomila Myslím, že srovnávání je jenom jiný druh strachu. Ten jsem si, že jím přece jsem. Nemám sice po ruce výzkumá totiž mnoho tváří – perfekcionismus, soutěživost, zámy, ale pětadvacet let zkoumám tvůrčí práci ze všech vist a srovnávání, které nám říká: „Já tam nepatřím, nejstran. Naučila jsem se, co je dobré a co ne, co člověku sem dost dobrá, všude jsou důkazy, že ostatní jsou lepší, způsobuje utrpení, co radost. V tu chvíli jsem si uvědoa když se teď odvážím něco udělat, jenom tím potvrdím, mila, že nepotřebuju mluvit s vědci. Že jediné, co mujak jsem hloupá. Takže je bezpečnější nic nedělat než sím udělat, je sednout si a napsat, co sama zažívám. riskovat, že celý svět uvidí, jak špatná jsem, když se Jenže hrozí kritika. A ta dokáže člověka opravdu hodně pokouším péct dorty, navrhovat šaty, psát písničky nebo bolet a kolikrát úplně sejmout. romány. Teď asi čekáte, že vám řeknu, že je potřeba se Já vím. Měla jsem období, kdy jsem chtěla vědět všechtoho strachu zbavit a nějaký návod, jak na to. To vám no, co o mně kdo napsal. Četla jsem věci, které mě velmi ale neřeknu, protože si myslím, že to prostě nejde. ranily. Líbí se mi, co jednou řekl John Updike – že číst Co tedy s tím? kritiky je jako jíst sendvič, který má v sobě střepy skla. Vždycky se bavím, když si v časopisech přečtu nějakou Není to zdravé a střepy způsobují vnitřní krvácení. Proto motivační radu typu: „Řekněte si, že jste skvělá a nejlepjsem se rozhodla s tím přestat. Kritika mě neudělá lepší ší.“ Já to nedělám, protože to prostě nefunguje. Když sespisovatelkou, silnější osobností, nijak mi neprospěje. dím u počítače, nemůžu dát dohromady větu a řeknu si, Jenom mě zraní, budu krvácet a budu mít ještě méně že to nevadí, protože jsem skvělá nebo dokonce nejlepší energie na práci. Už tak je dost těžké něco vytvořit. spisovatelka, nijak mi to nepomůže. Já nejsem nejlepší. Když pak máte v hlavě ještě každou negativní věc, co A já to vím. Je to prostě lež. A není moc přesvědčivá. Nejo vás kdo řekl, tím spíš se člověk nedonutí. lepší byl Shakespeare, Hemingway. Když Znamená to, že pošlete knihu do světa, budete psát a předstírat, že jste Heminganiž byste ji poslala dvaceti přátelům way, neuděláte nic, protože tomu neuvěa ptala se jich, co si o ní myslí? říte. Co pomáhá mně, je říct si, že nejTo zase ne. Já kritiku beru, ale mám určisem nejhorší. Věřím, že mezi nejhorším tá pravidla od koho a kdy. První kritéria nejlepším spisovatelem je obrovský proum je: „Jsi laskavý člověk?“ Potkala jsem stor. A já jsem někde mezi. Hodně záleží spoustu lidí, kteří mi tvrdili, že se mám také na motivaci, s jakou tvůrčí práci děna názor ptát jich, protože oni „jsou jedni láte. Já jsem si nikdy neslíbila, že budu z mála, co v dnešním světě dokážou být nejlepší spisovatelkou na světě. Miluju brutálně upřímní“. Od těch se ale držím psaní, protože miluju, co to se mnou dál, protože brutálně upřímný pro mě dělá. Miluju ten proces, tu záhadnost, tu v překladu znamená „jsem krutý a už se strašnou těžkost, ten fakt, že začnu s jednemůžu dočkat příležitosti, až si tě pořádnou myšlenkou a nakonec z ní v potu ně poddám“. Druhým kritériem je, že než tváře vykřesám knihu. Když se na to poněkomu ukážu svoji práci, vždycky se taky díváte takto, srovnání nezmizí, ale přestaptám: „Ví tahle osoba, o co se snažím ne vám na něm záležet. a o co mi jde? Záleží jí na mně, nebo jsem Znám také spoustu lidí, kteří tvrdí, že jí vlastně jedno?“ A s tím souvisí: „Věřím „Do každého z nás jsou by hrozně chtěli, mají tolik nápadů, ale jejímu vkusu? Je to někdo, kdo má pouloženy různé klenoty nedokážou prostě začít. Co dělat s prodobný náhled na život jako já?“ Vždyť to a pouť za odkrytím těchto krastinací, tedy věčným odkládáním všechno je tak hrozně subjektivní! Nejde klenotů, to je tvůrčí život. plnění úkolů na pozdější dobu? Nebo je se zavděčit každému. Proto mám okruh Často překvapivé výsledky prokrastinace spíš lenost a ukazatel sobě blízkých lidí, kterých se vyptávám, oné pouti pak nazývám Velkým kouzlem,“ říká toho, že nápad, o kterém mluvíme, poslouchám každou jejich dobrou radu Elizabeth Gilbert. vlastně ani uskutečnit nechceme? a vážně se zamýšlím nad jejich kritikou. Na té pouti potřebujete Prokrastinace je normální. Podívejte, Ale pečlivě si je vybírám. Speciálně když odblokovat dost psychictvůrčí práce je práce a je mnoho věcí, je moje kniha v rané fázi, kdy jsem opravkých obav a překážek, které které by člověk dělal radši než tu práci. du hodně zranitelná. vám brání třeba už jen s tvorbou začít. A právě to Já také prokrastinuju. Většinou proto, že Mám kamarádku, která už několik let se autorce v této knize daří. nevím, kde začít, někdy je to kvůli tomu, ➔ mluví o tom, že začne fotit. Ještě nezača-
nová kniha
www.jenprozeny.cz/zenaazivot
5
že si nejsem jistá, jestli původní nápad budu schopná vůbec dokončit. Myslím, že lidé by skutečně chtěli začít a že za prokrastinací jsou obvykle různé druhy strachu. Já se s ním vyrovnávám tak, že jsem k sobě shovívavá. Než se začnu nazývat línou a vyčítat si, že nemám disciplínu, silnou vůli a podobně, dám si sama se sebou takovou rozpravu. Vypadá to asi takhle: „Hej, Liz, vidím, že opravdu bojuješ, abys začala. To je normální, jsi jenom člověk, tohle je důkaz. Nevadí. Stejně tě mám ráda. Začni nebo nezačni, nemusíš mi nic dokazovat. Třeba to nikdy neuděláš, ale to nevadí, třeba to nebude úspěšné, ale to taky nevadí, stejně jsem tvá přítelkyně a mám tě ráda.“ Když se takhle uvolním, strach si taky dá pohov a já většinou začnu. Když si uvědomím, že neexistuje žádné riziko, že ať je moje práce jakákoliv, neskončí svět, že když vyjde negativní recenze v novinách, nikdo kvůli ní neumře, přestane být důvod, proč ji neustále odkládat. Jak se ale přinutíte sednout ke stolu a opravdu něco dělat? Většina lidí si myslí, že tvůrčí život – jakýkoliv – funguje jenom tehdy, když k vám promluví inspirace nebo vás navštíví múza. Pak si ho představují jako ten glamour svět, kde si to od rána do večera neskonale užíváte a jde vám to vlastně samo. To je ale hrozný omyl. Taková chvilka, kdy máte pocit, že teď je ten správný čas tvořit, protože máte nápad, přijde jenom párkrát za život. Kdybych na ni čekala, napsala bych za šestačtyřicet let možná jednu dvě povídky. Většina mého psaní je naprosto všední a disciplinovaná práce, kdy sedím u stolu a dřu jako farmář. Dokonce to funguje tak, že abych se donutila začít, nastavuju si budíka s časovačem a řeknu si: „Teď si na dvě hodiny sednu ke stolu, vypnu internet a budu psát.“ A nemůžu vstávat. Kdybych měla dvě hodiny sedět a vyprodukovat jedinou větu, byl to úspěšný den. No a každý den si takhle nastavuju budíka, až jednou přijde chvíle, kdy zjis-
tím, že si to užívám a že už časovač vlastně nepotřebuju. Inspirace, radost, bavení se, to všechno opravdu přijde. Ale až po měsících rutinní disciplinované práce. Pojmenovala jsem si ji disciplína s lidskostí. Co to znamená? Důležité je, aby byl člověk k sobě pořád laskavý. Když na něčem dvě hodiny denně pracujete, dřív nebo později to musí být hotové. Proto si na sebe nekladu nesmyslné požadavky typu, že budu u počítače sedět celý den, dokud to nedodělám. Dnes je doba, kdy na všechno máme návody – jak být štíhlý, jak být šťastný, teď i jak být kreativní. Proč ale pořád tolik lidí není? Možná proto, že si nevybrali tu správnou knihu? Ne, vážně. Já jsem přečetla stohy motivační literatury. Většina návodů na mě nefungovala, čímž neříkám, že nemohly fungovat jiným. Pár užitečných informací jsem ale objevila. A přesně takhle bych si přála, aby fungovala i moje kniha. Nemyslím si, že jsme na světě proto, abychom se stali dokonale vybroušenými, po všech stránkách dokonalými a permanentně šťastnými bytostmi. To není ten důvod a nebylo by to ani zajímavé. Spíš bych řekla, že úkol člověka je pořád se učit, dělat někdy dobrá, jindy špatná rozhodnutí, vybírat si špatné cesty a pak zase ty správné a tak pořád dokola. Představte si samu sebe jako myš v labyrintu s mnoha dveřmi. Některé vedou k potravě, jiné k tomu, že dostanete elektrickou ránu. Ale pořád to zkoušíte – které jsou ty správné, které mi přinesou, co chci? A o tom to je. Protože den, kdy to zkoušet přestanete, je den, kdy přestáváte žít. A taky myslím, že je povinností nás všech si v tom labyrintu pomáhat. Že kdo má informaci, jak se v něm vyznat lépe, jak najít ty dveře, co vedou k potravě, měl by ji prostě sdílet. Třeba tak, že o tom napíše knížku, natočí film, nakreslí obraz. Dokonce bych řekla, že tohle by měla být taková lidská povinnost. ■
tvořivost elizabeth gilbert 1
3
2
1 Podle knihy Jíst, meditovat, milovat byl natočen film s Julií Roberts v hlavní roli. 2 Cestování Elizabeth Gilbert velmi inspiruje. 3 I další její romány vyšly v češtině.
6
www.jenprozeny.cz/zenaazivot
● Elizabeth Gilbert (46) se narodila a žije v USA. Nyní s brazilským manželem Felipem. ● Vyrůstala na malé farmě v Litchfieldu na samotě bez televize i gramofonu. Spolu se sestrou měla jako hlavní zábavu četbu a psaní vlastní prózy a her. Za svým životním cílem psát si šla, i když pracovala jako kuchařka, číšnice či barmanka.
foto: Erik Tanner/Contour by Getty Images (1), gettyimages (1), shutterstock (2), shea hebrey (1), FALCON (1), archiv
„Vždycky se bavím, když si někde přečtu motivační radu typu: Řekněte si, že jste skvělá a nejlepší. Ale já přece vím, že nejsem nejlepší, to nefunguje. Mně pomáhá říct si, že nejsem nejhorší.“
