Tvorba a ověření vzdělávacích programŧ v oblasti uznávání neformálního vzdělávání
RUKOVĚŤ Učební texty k tématu 13
Samostatný vedoucí dětí a mládeţe – turistické zaměření Zpracovali vedoucí Asociace TOM ČR, únor 2011
-1-
Úvod Díky evropskému projektu KLÍČE PRO ŢIVOT, který zpracovává Národní institut dětí a mládeţe za přispění Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy, mají moţnost dětská občanská sdruţení zpracovat nové studijní materiály pro školení svých vedoucích a dalších pracovníků. Asociace TOM ČR se ujala zpracování tří témat (vzdělávacích modulů): Hlavní vedoucí zotavovací akce – specifikum stanových táborů bez pevného objektu Samostatný vedoucí dětí a mládeţe – turistické zaměření Vedoucí dětí a mládeţe se zaměřením na turistické aktivity (do 18 let) Broţura, kterou nyní čtete na monitoru, nebo ji drţíte vytištěnou v ruce, vznikla z hlav a rukou mnoha zkušených vedoucích z řady turistických oddílů mládeţe. Ne vše je autorská práce – řada teoretických poznatků je převzata z odborných prací. Vedoucí, kteří pracují s dětmi v mnoha oddílech, ale vţdy doplnili teoretické poznatky svou vlastní dlouholetou praxí z činnosti oddílů, z nesčetných táborů, výprav, schůzek, zájezdů či expedic. Všem, kteří se na tvorbě Rukověti podíleli, patří dík nejen můj, ale vlastně všech, kterým bude toto dílko slouţit k lepší a cílevědomější výchově dětí v turistických i jiných oddílech. Za řešitelský tým Mojmír Nováček
-2-
OBSAH: Kapitola 1: Analyzování potřeb sociální skupiny …………………………….
4
Kapitola 2: Formulace výchovných a vzdělávacích cílŧ ……………………...
11
Kapitola 3: Aplikace výchovných a vzdělávacích metod ……………………..
16
Kapitola 4: Práce s dětmi a mládeţí se speciálními vzdělávacími potřebami ……………………………………………
25
Kapitola 5: Rozvoj klíčových kompetencí u dětí ………………………………
33
Kapitola 6: Organizace a zajištění her a dalších činností …………………….
37
Kapitola 7: Provádění prevence ………………………………………………..
45
Kapitola 8: Provádění multikulturní výchovy …………………………………
52
Kapitola 9: Provádění environmentální výchovy ……………………………...
58
Kapitola 10: Provádění výchovy proti šikaně ………………………………….
67
Kapitola 11: Provádění výchovy ke zdraví ……………………………………..
73
Kapitola 12: Posuzování bezpečnostních a zdravotních rizik …………………
80
Kapitola 13: Krizová intervence …………………………………………………
90
Kapitola 14: Poskytování první pomoci …………………………………………
97
Kapitola 15: Analyzování účinnosti výchovy ……………………………………
106
Kapitola 16: Vedení oddílu ………………………………………………………
112
Kapitola 17: Orientace v právní úpravě činnosti dětí, mládeţe a dospělých ……………………………………………… Kapitola 18: Příprava a vedení turistické akce …………………………………
-3-
124 137
KAPITOLA 1: ANALYZOVÁNÍ POTŘEB SOCIÁLNÍ SKUPINY Zpracoval TOM 19187 Nivnice, Jiří Miškar K tomu, aby vedoucí dokázal správně a co nejlépe vést svoji skupinu (oddíl), musí: 1. mít dostatečné základní vědomosti z oblasti psychologie, pedagogiky a sociologie, aby rozpoznal důleţité potřeby dětí a mládeţe na základě znalosti základních lidských potřeb a vývojových specifik věkové kategorie a sociálního zázemí 2. svoji skupinu dokonale znát, aby dokázal reagovat na její specifika daná jejím jedinečným sloţením přizpůsobil metody, které povedou k dosaţení dlouhodobých cílů skupiny tak, ţe zapůsobí na členy dané sociální skupiny pozitivně a nadto jim přinesou libé pocity. Ad-1 Jako nezbytné minimum cítíme, ţe je potřeba základních vědomostí z oblasti vývojové psychologie. Zde jen přinášíme malý nástin. Psychický vývoj zahrnuje vznik a postupný rozvoj psychických vlastností a procesů. Změny probíhají v kvantitě i v kvalitě a směřují od jednoduchosti ke stále větší sloţitosti. Vývoj obecně se chápe jako přechod od méně dokonalého k dokonalejšímu. Aţ do dospělosti má charakter stále většího osamostatňování. Vývoj kaţdého jedince je zcela individuální a probíhá jako interakce (vzájemné působení) všech zmíněných faktorů. Onen fiktivní člověk se můţe stát dárcem krve třeba takto: Rodiči byl veden k solidaritě a nesobeckosti, později se rozhodl dávat krev, protoţe v televizi zaslechl zprávu, ţe v jeho regionu je málo dárců skupiny B. I kdyţ je tento příklad velmi zjednodušený, snad dostatečně přesvědčivě dokumentuje, ţe určitý výsledný stav je vţdy rezultátem působení více vlivů a jejich vzájemnou interakcí. Dvěma základními procesy, jimiţ se vývoj realizuje, jsou biologický proces zrání a psychologický proces učení Proces zrání (např. zrání nervových struktur, růst kostí a svalů, ...) je dán geneticky a vnějšími faktory se téměř nedá ovlivnit. Je to zákonitá posloupnost změn v organismu a podmiňuje připravenost jedince k učení. Jinak řečeno, organismus musí nejprve pro nějakou novou schopnost dozrát a pak teprve se jí můţe začít učit - aby se dítě mohlo začít učit chodit, musí jeho nervová soustava dozrát natolik, aby dítě dokázalo v potřebné míře koordinovat své pohyby, dále musí mít vyvinuté příslušné svalové skupiny atp. Subjektivně je dynamika vývoje určována vzájemným "přetahováním" dvou základních potřeb - jedná se o potřebu jistoty a bezpečí na straně jedné a potřebu změny na straně druhé. První z uvedených potřeb vývoj brzdí a tato potřeba převládá v obdobích, kdy jedinec není k dalšímu vývoji připravený. Potřeba jistoty a bezpečí slouţí jako obrana před takovou zátěţí, kterou by dotyčný jedinec neunesl. Kdyţ se jeho vnitřní situace stabilizuje, automaticky začne převládat potřeba změny, coţ znamená, ţe jedinec je otevřený uskutečnění dalšího vývoje. 1.
Nástup do školy a mladší školní věk
Období mladšího školního věku lze celkově charakterizovat jako relativně klidné a bez dramatických vývojových změn. Tato vývojová fáze začíná zahájením školní docházky a končí s nástupem pubescence (přibliţně v 11 - 12 letech věku dítěte). -4-
Většina dětí je pro nástup do školy dostatečně zralá v šesti aţ sedmi letech. Pro děti i rodiče to bývá "událost" a současně i velká ţivotní změna, která od dítěte vyţaduje zmobilizovat veškeré své adaptační mechanismy (přizpůsobit se). Musí se učit zvládat relativně dlouhodobé odloučení od rodiny, přijmout autoritu učitele, soustředit se na výuku a v neposlední řadě se potřebuje integrovat do skupiny spoluţáků. Dítě se srovnává s ostatními a je také hodnoceno a srovnáváno učitelem. Výkon, který dítě podává, resp. hodnocení podaného výkonu učitelem a spoluţáky, se výrazně podílí na utváření jeho identity. Normálně se vyvíjející dítě se snaţí být co nejvíce aktivní, rádo spolupracuje s druhými a chce poznávat okolní svět. V této době je subjektivně velmi důleţité, jak dítě obstojí při plnění svých povinností a v činnosti vůbec. Na podaném výkonu závisí sebehodnocení dítěte, které v důsledku toho špatně snáší neúspěchy; je-li jich mnoho, můţe si trvale fixovat pocit vlastní nedostatečnosti nebo méněcennosti. Platí přitom, ţe dítě vyhodnotí své snaţení jako úspěšné nebo neúspěšné podle toho, zda je toto snaţení někým subjektivně důleţitým oceněno nebo znehodnoceno; výsledek samotný pro dítě nemá největší význam. Nejtypičtějším rysem myšlení mladšího školáka je jeho závislost na pozorovatelné skutečnosti; proto se např. začíná učit sčítat jablka nebo kočky, tedy předměty, které uţ zná. Číslo je abstraktní symbol, jehoţ význam dítě pochopí aţ později. Prozatím dítě nedokáţe přemýšlet v jiné, neţ konkrétní rovině, a události, se kterými se dosud nesetkalo, si neumí představit. Nicméně jistý posun v nakládání s poznatky nastává – na rozdíl od předškolního věku jiţ dítě zvládá posuzovat věci z více hledisek současně (např. u automobilů - velikost, rychlost, zvuk motoru,…), neţ jen z jednoho nejnápadnějšího (barva). Rovněţ si začíná tvořit jakousi vnitřní hierarchii informací - řadí prvky do tříd. Chápe například, ţe jezevčík patří do třídy psů a psi patří do třídy zvířat. Zadáme-li dítěti úlohu typu: "Máme čtyři kočky a dva psi máme více koček nebo zvířat?", v pěti letech si s tím pravděpodobně neporadí, zatímco o dva roky později uţ ano. Dítě postupně opouští svůj egocentrismus a začíná respektovat, ţe není středobodem všeho dění, ale "jen" jedním z mnoha lidí. Uvědomí si, ţe ostatní mívají na tutéţ věc jiný pohled, a kolem devátého roku je schopné empatie - dokáţe se vcítit do pozice druhého člověka a na základě toho reagovat. Mladší dítě vypráví rodičům záţitky ze školního výletu stylem, jako by tam byli s ním, a viděli, co vidělo ono; později uţ dítě chápe, ţe musí napřed přiblíţit ty okolnosti, které rodiče neznají. Pro dítě je optimální vyrůstat v kompletní a funkční rodině. Případný rozvod rodičů pro něho znamená ztrátu dosavadní "samozřejmosti" - jistoty rodiny. V takovém případě je dobré dítěti podat vysvětlení, které bude schopné pochopit; pokud je dítě ignorováno s tím, ţe "tomu stejně nerozumí", bude si nějaké vysvětlení hledat samo a často se stává, ţe jako viníka rozpadu rodiny označí sebe. Osoby mající autoritu (rodiče, učitelé,…) uznává dítě na počátku mladšího školního věku nekriticky a maximálně se snaţí dostát jejich očekáváním (období "hodného dítěte"). Své chování hodnotí jako dobré nebo špatné podle odezvy autorit. Je to proto, ţe tyto osoby jsou pro dítě stále ještě nejdůleţitější, pokud jde o uspokojení potřeby jistoty. S postupným stále větším osamostatňováním se však vliv autorit na myšlení dítěte zeslabuje a přibliţně v deseti letech je uţ dítě ve svých názorech kritičtější. Tento posun lze dobře sledovat ve školní třídě: zpočátku je dítě silně fixováno na učitele, který je subjektivně mnohem významnější, neţ spoluţáci. Tento poměr se ale časem vyrovnává a zhruba po desátém roce věku dítěte jsou před učitelem upřednostňováni spoluţáci. Jedním z vnějších důkazů, ţe taková změna proběhla, je skutečnost, ţe dítě přestává na ostatní ţalovat - stává se solidárním. Dítě od zhruba 10 let má silnou potřebu začlenit se do skupiny vrstevníků. Z hlediska sociálního vývoje dítěte je ztotoţnění se se skupinou důleţité, protoţe plní funkci jakési přípravy na budoucí intimní a přátelské vztahy. Upřednostňováni jsou takoví vrstevníci, kteří se dítěti podobají, nebo se alespoň výrazně neliší. Skupiny bývají často diferencované podle -5-
pohlaví, přičemţ chlapci bývají poněkud fundamentalističtější, ale na druhé straně i soudrţnější, neţ dívky. Děti se ve skupinách učí solidaritě a sounáleţitosti; jejich náklonnost k ostatním však bývá často pouze přechodná. V době dospívání uţ bude pocit "my" a skupina vrstevníků obecně hrát v ţivotě jedince důleţitější úlohu. 2.
Období dospívání - pubescence
Fáze dospívání probíhá přibliţně mezi 12. a 15. rokem ţivota člověka (tohle vymezení je pouze orientační; nástup a konec pubescence jsou velmi individuální). Je to doba celé řady dramatických změn, kladoucích značné nároky jak na pubescenta samotného, tak na jeho okolí. Platí ovšem, ţe projevy dospívání v chování se individuálně liší v kvalitě i intenzitě, takţe zatímco s některými "to mlátí", jiní tuto dobu proţijí naprosto klidně. Pubescent si aktivně utváří vlastní identitu - hledá sám sebe a své místečko na slunci. Status "dítě" se začíná pomalu měnit na status "dospělý". Na biologické úrovni probíhá pohlavní dozrávání provokované hormonálními změnami. Rozvíjejí se druhotné pohlavní znaky a tělo postupně získává proporce dospělého člověka. Pubescenti bývají na tělesné změny velmi citliví a zdaleka ne všichni na ně reagují nadšením. V krajním případě můţe jedinec odmítnout smířit se s růstem a vývojem svého těla - tento fakt se často skrývá za onemocněním mentální anorexií v tomto věku. Dotyčný pubescent začne hubnout a sekundární pohlavní znaky se tak přestanou vyvíjet. Mentální anorexie postihuje většinou dívky a vzhledem ke své závaţnosti a obtíţné terapii se ji nevyplatí podceňovat. Hormonální změny ovlivňují rovněţ psychiku pubescenta, a to hlavně ve směru zvýšené emoční lability a zvýšené úzkostnosti. K tomu dále přistupuje pocit ztráty jistoty (změny obecně navozují znejistění), tlak okolí a další faktory. Všechno dohromady představuje pro dospívajícího velkou zátěţ, z níţ plyne typická rozkolísanost proţívání a projevů pubescenta. Ten bývá ve vztahu k dospělým uzavřenější, ve svém chování impulzivní, nepředvídatelný a silně vztahovačný. Vývojem prochází i uvaţování pubescenta - postupně zvládne přemýšlení v abstraktní rovině a hypoteticky pracuje s událostmi, které ještě nenastaly. Tato změna v myšlení v kombinaci s nedostatkem zkušeností se navenek projevuje chováním typu "všechno vím, všechno znám". Ve svém sebehodnocení se pubescent více spoléhá sám na sebe, zatímco dříve si o sobě vytvářel představu na základě názorů druhých lidí. Teď se tedy začíná mnohem více ptát sama sebe, kým vlastně je, a bývá k sobě velmi kritický. Protoţe jiţ umí přemýšlet abstraktně, představuje si rovněţ, kým by se chtěl stát, přičemţ často utíká k nereálným fantaziím. Pubescent se dennímu snění oddává velmi často a jeho nejtypičtějšími tématy bývají vlastní všemocnost a erotika. Pubescent nesnáší kompromisy a usiluje o jednoduché, přímočaré řešení, je vášnivým diskutérem a své názory (jako jediné správné) dokáţe prosazovat velmi vehementně a velmi dlouho. Jiným typickým rysem pubescenta je pocit vlastní výjimečnosti - má za to, ţe jeho myšlenky a pocity jsou naprosto jedinečné a proto je také nikdo jiný nemůţe pochopit. Komunikace mezi rodiči a jejich dospívajícím potomkem bývá problematická a obě strany často vnímají totéţ - totiţ ţe s tím druhým se nedá mluvit. Pubescenti nejsou dobrými komunikačními partnery mj. pro svoji vztahovačnost, časté výbuchy a nepředvídatelné reakce; dospělí naopak projevují málo pochopení těmto přechodným jevům a často nadbytečně zkoušejí uplatňovat svoji autoritu. Pro pubescenta je velmi důleţitá skupina vrstevníků, která poskytuje oporu jeho ještě nehotové identitě - přebírá tzv. skupinovou identitu. Vrstevníci spolu sdílejí zájmy i starosti. Ve skupině se klade důraz na konformitu jejích členů - potřeba konformity se projevuje ve stylu řeči, oblékání nebo třeba v preferované značce mobilních telefonů. Za to, ţe se člen -6-
skupiny vzdá své individuality, mu skupina poskytuje jistotu a přijetí. Ke konci pubescence potkává některé jedince první zamilovanost. Svého partnera si dospívající velmi idealizuje a má potřebu častého kontaktu s ním. Tyto vztahy bývají většinou platonické. 3.
Období adolescence
Adolescence je lokalizována přibliţně mezi 15. a 20. rok ţivota člověka. Na začátku je pohlavní zralost a ukončení základní školy, na konci pak ekonomická nezávislost a nástup do práce (coţ se netýká např. vysokoškolských studentů). Adolescence je jakési přechodné období, které člověku slouţí k urovnání si vlastních hodnot, postojů a cílů, aby následně dokázal dobře nakládat se dvěma základními atributy dospělosti - se svobodou a odpovědností. V této fázi se dotváří identita - dospělý jedinec v optimálním případě ví, kým je - tedy zná své vlastnosti, své silné a slabé stránky, je si vědom limitů svých moţností a vytyčil si realistické cíle (tak by to bylo ideální; je ovšem fakt, ţe k takovémuto poznání nedojde spousta lidí za celý svůj ţivot). Adolescent má v zásadě dvě moţnosti, jak dojít k vlastnímu sebepojetí, ke své identitě: buď převezme nějaký prefabrikovaný vzorec od rodiny, nebo jiných lidí (např. syn převezme otcovu firmu a pokračuje v "rodinné tradici"), nebo si vytvoří identitu aktivně sám (nechá firmu firmou a jde studovat herectví nebo do Afriky lovit krokodýly). První moţnost je pohodlná, jistější, ale patrně neumoţní člověku více rozvinout své moţnosti. Dojít si k identitě vlastní cestou vyţaduje překonávání překáţek, tedy mj. odolnost, vytrvalost a sebedůvěru; ovšem takový člověk můţe zpravidla lépe realizovat svůj potenciál a jeho ţivot nebývá tak fádní, jako někdy dopadá v tom prvním případě. Zvláštním typem převzetí identity je tzv. antiidentifikace, kdy člověk dělá přesný opak toho, co po něm chce jeho okolí. Antiidentifikace je ovšem ve skutečnosti pouze způsob kopírování druhých, kterým jedinec sice vyjadřuje nesouhlas, ale současně nehledá vlastní cestu - jen dělá to, co okolí nechce, aby dělal, a naopak nedělá to, co okolí pokládá za ţádoucí. Kromě toho je tu ovšem moţnost, ţe jedinec není v hledání sebe sama úspěšný. To se můţe projevit tzv. adolescentním moratoriem, kdy člověk zatím odkládá definitivní rozhodnutí ohledně vlastního zacílení a experimentuje s různými rolemi (např. jde studovat, pak ze školy odejde a nastoupí do práce, pak ho zase začne zajímat studium nebo chce zaloţit rodinu) - takovému člověku trvá déle, neţ se "usadí". Neúspěch ve vytváření identity můţe mít také formu tzv. difúzní identity, která v krajním případě uţ spadá do oblasti patologie. Takový jedinec trpí velkým vnitřním zmatkem a není schopný systematicky směřovat k nějakému cíli. Zralost jedince se projeví mj. ve schopnosti navázání a udrţení dlouhodobého intimního vztahu (intimita ve smyslu nikoli pouze sexu, ale důvěrnosti obecně), který vţdy umoţní mnohé získat, ale vyţaduje také mnohého se vzdát. Nezralý člověk, který si sám sebou není jistý, se duševní blízkostí někoho druhého cítí ohroţen a tak jí ani není schopen. Pro adolescenta má značný význam jeho tělo a zevnějšek; fyzická krása a/nebo síla bývají důleţitými součástmi sebepojetí. Případná extravagance v oblékání, účesu apod. signalizuje většinou příslušnost k nějaké skupině a touhu po pozornosti okolí. Tyto projevy s blíţící se dospělostí ustupují. Podobně jako v pubescenci jsou i nyní preferována jednoznačná a zásadní řešení problémů, přetrvává nechuť k dělání kompromisů a typické je zlehčování nebo úplná ignorance cizích "dobrých rad". Myšlení je velmi pruţné a výkonné. Adolescent má zatím poměrně málo zkušeností, coţ paradoxně bývá v některých případech paradoxně výhodné můţe přijít na nějaké originální řešení, které by staršího a zkušenějšího člověka vůbec nenapadlo. Zkušenost je přínosem, protoţe člověka chrání před opakováním dřívějších chyb, ale zároveň také zátěţí, která mu často brání v hledání nových cest. -7-
V této etapě se mění vztah mezi dospívajícím a jeho rodiči. Ti většinou, ačkoli tomu nebývají rádi, definitivně ztrácejí svoji nadřazenou pozici nad svým "dítětem" a mívají v této souvislosti ambivalentní pocity - na jednu stranu vědí, ţe jejich potomek je dospělý, ale současně se na úrovni emocí s touto skutečností odmítají smířit. Adolescent, který si je uţ jistější sám sebou, postupně ztrácí potřebu demonstrativně se vymezovat vůči rodičům a jeho vztah k nim se uklidňuje. V optimálním případě se podaří docílit nové formy pozitivního a obohacujícího vztahu rodičů a jejich dospělého potomka. Důleţitou úlohu v období adolescence sehrávají vrstevníci dospívajícího. Ten v době, kdy se uvolňuje z vazeb na rodinu, ale současně ještě není schopen fungovat zcela samostatně, potřebuje oporu od lidí, kteří jsou na tom podobně, s nimiţ také sdílí své proţitky a získává sociální dovednosti. Vrstevnická skupina má potřebu odlišit se nějakým způsobem od ostatních. To se děje pomocí různých rituálů, úpravy zevnějšku, preference určitého druhu hudby apod. Tím je naplněna touha adolescenta po jednoznačnosti a vymezení - existuje svět "my" a svět "mimo nás". Potřebou opory a jednoznačnosti se vysvětluje, proč se někteří dospívající stanou členy různých náboţenských sekt - jejich představitelé je nalákají vlídným a ochotným přijetím a jednoduchým programem, resp. vymezením záleţitostí světa na dobré - špatné. Podobné pozadí mívá členství např. v anarchistických seskupeních nebo radikálních ekologických sdruţeních, kdy jedinec často vnitřně nesdílí proklamované hodnoty, ale potřebuje být někde začleněn. Jak bylo jiţ uvedeno, celý vývoj od dětství k dospělosti je charakterizován neustálým osamostatňováním. Tento proces zasahuje i vrstevnickou adolescentní skupinu, od které se zralý jedinec postupně odpoutává. Sexuální potřeba se stává potřebou psychosociální; není tedy jiţ pouze tělesnou a prestiţní záleţitostí. Partnerské vztahy (ať uţ hetero nebo homosexuální) jsou charakteristické velkou zamilovaností; vyvolený partner je svým protějškem idealizován a zcela nárokován. Adolescent mnohdy ve své milované bytosti vidí vlastnosti, které ona třeba vůbec nemá; procitnutí z takových klamů pak bývají dosti bolestivá. První sexuální styk je důleţitým mezníkem v ţivotě člověka - subjektivně zvyšuje společenskou prestiţ a je to další důkaz dospělosti. Většina adolescentů ţije sexuálně aktivní ţivot. Obecně platí, ţe čím vyšší je vzdělání člověka, tím později se sexuální aktivitou začíná. Někteří lidé v době adolescence uzavírají manţelství, které je rovněţ symbolem samostatnosti a dospělosti. Faktem ovšem zůstává, ţe na manţelství ani na rodičovství nebývá člověk tohoto věku dostatečně zralý. Předčasné uzavření manţelství můţe být (kromě případů těhotenství partnerky) pokusem o osvobození se od rodiny, coţ je však pouze únik do jiné formy závislosti, dále projevem snahy o recesi nebo výsledkem okamţitého, zkratkovitého rozhodnutí. Část adolescentů nastupuje do zaměstnání. Je to významná změna v ţivotě člověka, která přináší určité výhody, ale současně i mnohé vyţaduje - člověk se musí přizpůsobit prostředí, do něhoţ přijde, akceptovat autoritu nadřízených i "sluţebně starších" spolupracovníků. Status výdělečně činného člověka je dalším signálem dospělosti a nezávislosti a v naší kultuře je dospělost jako taková vymezena v podstatě zejména ekonomickou samostatností. Ad-2 Povaţujeme za nezbytné, aby dobrý vedoucí svoji skupinu dokonale znal, protoţe jen tak
dokáţe reagovat na její specifika daná jejím jedinečným sloţením přizpůsobí metody, které povedou k dosaţení dlouhodobých cílů skupiny způsobem, který zapůsobí na členy dané sociální skupiny pozitivně, a nadto jim přinesou libé -8-
pocity, tzv. ušije své skupině náplň přímo na tělo. Vedoucí svoji skupinu poznává postupně na schůzkách, výletech i během táboření a zotavovacích akcí. V tomto ohledu je čas jeho přítelem, jen jej nesmí promarnit. Dále musí mít na paměti, jak uţ vyplynulo z první části, ţe psychický vývoj neprobíhá plynule; období klidnější (latence) střídají období s mnoha změnami, existují vývojové skoky a fáze stabilizování nově získaného. Člověk zejména v raných obdobích prochází tzv. krizovými neboli senzitivními fázemi vývoje. Jsou to relativně přesně časově vymezená období, kdy se jedinec musí setkat s určitým podnětem, aby se mohla vytvořit určitá schopnost. V této době je jedinec k příslušným podnětům ve zvýšené míře vnímavý. Např. v raném dětství je třeba navázat citový vztah s matkou (s mateřskou osobou); pokud dítě neudělá pozitivní zkušenost s citovým vztahem během prvních měsíců svého ţivota, bude později schopnost navazování a opětování takového vztahu rozvíjet jen velmi obtíţně, pokud vůbec. Je to podobné, jako kdyţ chceme vidět hokejový zápas - musíme být na stadionu v určitý čas; přijít o den později je uţ k ničemu. V případě psychického vývoje nejde samozřejmě o dny, počítá se spíše v řádech měsíců či týdnů. Základní metody sběru informací o sociální skupině zde nabízíme v přehledné, ovšem tím pádem i velmi zjednodušené tabulce. Měla by slouţit k povšechné orientaci v problematice. Je dluţno dodat, ţe podrobnější informace je nutno doplnit studiem odborných publikací, které se této problematice věnují obšírně. Přehled postupů při sběru informací o sociální skupině metoda
dotazníky průzkumy
rozhovory
účel pouţití
výhody
nevýhody
anonymita snadné srovnávání a analyzování
nemusím dostat úplnou zpětnou vazbu (opatrní)
kdyţ potřebujete rychle formulace otázky můţe a snadno získat spoustu lze oslovit celou skupinu a ovlivnit odpovědi informací získat velké mnoţství dat jsou neosobní mnoho vzorů dotazníků jiţ (nedostanete úplný existuje příběh) můţe trvat dlouho kdyţ chcete plně má plný rozsah a hloubku pochopit něčí dojmy informací můţe být obtíţné ho nebo záţitky, nebo se analyzovat a porovnávat dozvědět více o jejich rozvíjí vztah s odpovědích z dotazníku dotazovaným tazatel můţe ovlivnit odpovědi tázaného
-9-
metoda
hodnocení dokumentace
účel pouţití
chcete-li mít pojem o tom, jak program funguje bez přerušení programu jde o přezkum poznámek, zápisů atd.
pozorování
přesné informace o tom, jak skupina vlastně funguje, a to zejména o procesech
výhody komplexní a historické informace nalezne informace, které jiţ existují
nevýhody často trvá mnoho času informace mohou být neúplné musí být zcela jasné, co hledáte
nejde o pruţný prostředek k získání dat, údaje omezené na to, co jiţ existuje můţe být obtíţné interpretovat viděné Pohled na činnost skupiny chování tak, jaká je ve skutečnosti informace nezatíţeny osobními předsudky
můţe se přizpůsobit událostem tak, jak aktuálně během pozorování nastanou
můţe být sloţité se k pozorovanému vyjádřit můţe ovlivnit chování pozorovaných
Rychle a spolehlivě získat společné dojmy
skupinová diskuse
případové studie
prozkoumat téma do Můţe být efektivní hloubky přes skupinové způsob, jak získat široký diskuse, např. o reakci rozsah a hloubku na zkušenost nebo informací v krátkém čase návrh, porozumění společné stíţnosti, atd.; můţe zprostředkovat základní informace o uţitečné při hodnocení parametrech a vztazích ve skupině
umoţní plně pochopit plně vylíčí zkušenosti, nebo popsat zkušenosti vstupy, proces a výstupy člena skupiny a provádět člena skupiny komplexní vyšetření pomocí kříţových srovnání případů
můţe být obtíţné analyzovat odpovědi je potřeba dobrého prostředníka
obvykle poměrně časově náročné shromaţďování dat, organizace a popis představuje hloubku informace, spíše neţ šířku
Závěr: V případě, ţe vedoucí začíná pociťovat ve své skupině změny či problémy, které nedokáţe řešit jednoduchými úpravami svého způsobu vedení, je na místě vyuţít některou z mnohých metod sběru informací. Tyto metody mu o sociální skupině, kterou vede, mohou mnohé říci a vyjasnit i příčinu potíţí, jimiţ můţe být např. nezájem o program, stále častější - 10 -
absence na schůzkách či výletech, kupící se kázeňské problémy. Pochopitelně tyto metody můţe vyuţívat i v období „hojnosti a prosperity“ a mít v jejich výsledcích zrcadlo vlastního působení. Literatura: Jandourek, J. Úvod do sociologie, Portál, Praha 2003 Rozsypalová, M., Čechová, V., Mellanová, A. Psychologie a pedagogika I., Informatorium, Praha 2003 Kohoutek, R. Základy uţité psychologie, Akademické nakladatelství Cerm, 2002 Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha, Grada, 2006 http://managementhelp.org
- 11 -
KAPITOLA 2:
FORMULACE VÝCHOVNÝCH A VZDĚLÁVACÍCH CÍLŦ Zpracoval TOM 19187 Nivnice, Jiří Miškar
Vedoucí při své činnosti nezbytně: formuluje specifické, měřitelné, akceptovatelné, reálné a termínované cíle, má dlouhodobou vizi pro svou jednotku, která je v souladu s vizí organizace, sestavuje roční plán pro svou jednotku, který obsahuje výchovné a vzdělávací cíle a je v souladu s dlouhodobou vizí s důrazem na pestrost akcí a s nezanedbatelným podílem akcí v přírodě sestavuje plán dílčí akce
Jen formulace výchovných a vzdělávacích cílů zajistí, ţe bude práce vedoucího smysluplná, tedy dojde k poţadovaným změnám ve vědomí, chování a postojích dětí (členů skupiny), coţ se projeví osvojením nových poznatků, dovedností a rozvojem ţádoucích rysů osobnosti, které jsou dosaţeny ve výchovně vzdělávacím procesu. Základem pro kvalitní formulaci výchovných a vzdělávacích cílů jsou tyto obecně platné pedagogické principy. 1.
Princip cílevědomosti
je třeba jasně stanovit konečné i dílčí cíle tyto cíle dostatečně zdůvodnit cíle přiměřeně objasnit a vysvětlit vychovávanému jedinci (skupině) neujasnění vede ke ztrátě pedagogické práce, smyslu a významu této práce pedagog musí vědět, čeho chce ve výchově dosáhnout svěřence by pro tuto činnost měl dostatečně motivovat a dodrţet pravidla postupu cílů je velmi obtíţné v konkrétním výchovně-vzdělávacím procesu rozvíjet skutečně plně a mnohostranně
2.
Princip soustavnosti a systematičnosti
veškeré výchovné podněty musí být uspořádány do systému umoţňujícího osvojování v logickém pořádku pedagogovo působení i činnost vychovávaného jedince musí být co nejsoustavnější náplň činnosti oddílu musí tvořit logický systém
3.
Princip aktivnosti
samostatná činnost jedince musí být preferována cílem je aktivizovat poznávací, citové a volní procesy jedince je nutné se opírat o zájem vychovávaného jedince a stimulovat jej vhodnou motivací pedagog soustavně vede dítě k aplikaci a praktickému využívání získaných vědomostí a dovedností vedoucí vychází ze aktivity dítěte, přemýšlení, poznávání, činností a zkušeností moderní pedagogika usiluje o rozvoj tvůrčího přístupu jedince ke skutečnosti
- 12 -
4.
Princip názornosti
je třeba vycházet ze smyslového nazírání předmětů a jevů skutečnosti a z jejich obrazů opírat se o dosavadní představy a zkušenosti vychovávaného jedince systematicky rozvíjet nazírací a představovací schopnosti zlaté pravidlo vyučování, je nutno vycházet z přímého názoru jedince je třeba postupovat od příkladů k formulaci pravidel a jejich ověření v praxi v praxi se uplatňuje jako nazírání předmětů a jevů v přirozených podmínkách, nazírání trojrozměrných a dvojrozměrných pomůcek, motorická názornost, schématická a symbolická názornost
5.
Princip emocionálnosti (radostnosti)
pedagog musí u vychovávaného jedince probouzet adekvátní citové proţitky opírat se o tyto proţitky udrţovat trvale radostnou tvůrčí atmosféru děti by měli mít radost, ţe něco nového poznávají radostná nálada zvyšuje výkon, zlepšuje výsledky práce a sniţuje pocit únavy týká se všech činitelů pedagogického procesu (pedagoga i vychovávaného jedince)
6.
Princip uvědomělosti
předávané poznatky se ve vědomí dítěte mají odráţet ve formě jasných představ přesných pojmů, soudů a úsudků zkoumané jevy musí vychovávaný promýšlet a vystihovat jejich podstatu získané vědomosti pak správně vyjadřovat i jazykově vychovávaný jedinec rozumí poţadavkům na něj kladených a chápe jejich důleţitost pedagog se zaměřuje na vyloučení mechanického osvojování skutečnosti, pouhé memorování
7.
Princip trvalosti
jednou osvojené vědomosti, dovednosti a zájmy se musí vychovávanému jedinci stát trvalým majetkem v praxi je často podmiňováno pouze opakováním a procvičováním v první řadě však důsledkem zachování předchozích základních principů (přiměřené pracovní tempo, vhodný výběr učiva a emotivnost výchovné práce, vztah vychovávaného k vychovateli)
8.
Princip přiměřenosti
obsah, formy a metody výchovy musí být v souladu s věkovou vyspělostí a dosavadní úrovní jedince (ať uţ věkovou nebo vzdělanostní) je třeba zachovávat základní pravidla pedagogického postupu: od blízkého k vzdálenému, od známého k neznámému, od konkrétního k abstraktnímu, od snadného a jednoduchého k obtíţnějšímu a sloţitějšímu pedagog musí znát věkové a individuální zvláštnosti vychovávaného jedince – je důleţité zjišťovat stav dosavadních vědomostí a dovedností dodrţovat individuální a diferencovaný přístup k jedinci
- 13 -
9.
Princip jednotnosti (jednoty) výchovného pŧsobení
jednota v poţadavcích i přístupech všech učitelů a vychovatelů jde o spolupráci mezi vychovateli, učiteli a rodiči, organizacemi a institucemi učitel i ţák si musí zachovat vzájemnou úctu, respekt a toleranci na základě vzájemných dohod udrţovat jistý pedagogický konsenzus
10. Princip úcty ke kaţdému člověku
k výchově je nutné přistupovat s úctou a váţností ke kaţdému jedinci bez rozdílu kaţdého jedince je nutno si váţit, pomáhat mu, důvěřovat mu je třeba vést k sebeúctě a sebedůvěře a minimalizovat pocity sebepodceňování
11. Princip demokratického vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným
demokratická interakce mezi vychovatelem a vychovávaným jedincem zaloţená na empatii a vzájemné důvěře podmínkou jsou dobré vztahy a radostná atmosféra učitel a ţák jsou ve výchovně-vzdělávacím procesu partnery spolupráce, kooperace, podílení se na rozhodování, zachování pravidel
12. Princip opírání se o kladné vlastnosti vychovávaného
vychovatel by se měl opírat o kladné stránky a pozitivní vlastnosti vychovávaného jedince pedagog musí motivovat vyzvedáváním kladných vlastností negativní stránky vychovávaného musí vychovávající citlivě potlačovat
13. Princip svobody
ţák má mít ve škole co největší svobodu ve svém jednání a chování tato svoboda však má být vymezena pravidly, na jejichţ tvorbě se ţáci podílí
14. Princip činnosti a tvořivé aktivity
ţáci se mají co nejtvořivěji a nejaktivněji podílet na výchovně-vzdělávacím procesu tvořivost a aktivita jedince je moţná pouze za předpokladu dobré motivace a přesvědčení ţáků o účinnosti a uplatnitelnosti v reálném ţivotě
15. Uplatňování a konkrétní vyuţívání pedagogických principŧ
uplatnění nalézají pedagogické principy ve výchovně-vzdělávacím procesu koncipování a plánování výchovně-vzdělávacího procesu › vyuţití principů cílevědomosti, systematičnosti, aktivnosti, uvědomělosti, trvalosti, přiměřenosti organizační, materiální a personální zabezpečení výchovně-vzdělávacího procesu › dobrý pedagog vţdy spojuje výchovu s potřebami ţivota, vyuţití principů uvědomělosti, spojení školy, skupiny, zájmového útvaru se ţivotem samotný výchovně-vzdělávací proces nástroje objektivního posouzení výchovně-vzdělávacího procesu při posuzování a hodnocení si klademe otázku nakolik je daná činnost cílevědomá, nakolik si pedagogové i vychovávaní uvědomují cíle, vyuţití principů cílevědomosti, uvědomělosti, soustavnosti a systematičnosti, přiměřenosti - 14 -
otázky směřující k těmto kategoriím by si měl pravidelně klást kaţdý vychovatel
Pro názornost přikládáme následující graf, na kterém chceme zdůraznit, ţe pokud se uplatní při formulaci výchovných a vzdělávacích cílů výše zmiňované obecné pedagogické principy, vytvoří se hierarchická pyramida. Ta by měla být důvodem pro plánování jakékoli činnosti. Je z ní totiţ jasně patrné, ţe tímto způsobem práce se svěřenými jedinci dojde k osvojení nových poznatků, dovedností a rozvoji ţádoucích rysů osobnosti na pevném základě. Jen tak pro zamyšlení bychom dodali, ţe zjevně nejvíce záleţí na pečlivé formulaci cílů toho předposledního a posledního patra naší virtuální hierarchické pyramidy cílů výchovy a vzdělávání. Z této formulace totiţ například následně vyplyne typ oddílu, čili jakési jednotné zabarvení celé pyramidy. Poznáme, zda jde o prestiţně orientovaný oddíl zaměřený na výkonnost svých členů, zda jde o prosté milovníky přírody a pohybu v ní, či zda jde ještě o něco jiného. Je jisté, ţe toto konečné zabarvení pyramidy nejvíce ovlivní nejdominantnější člen skupiny, většinou je jím hlavní vedoucí. Je pochopitelně obtíţné být při formulaci výchovných a vzdělávacích cílů konkrétnější, protoţe, i kdyţ je zaměření oddílů např. turistické, mohou být cíle jednotlivých turistických oddílů diametrálně odlišné, coţ způsobí, ţe i metody a formy pedagogického působení se následně hodně odlišují.
Literatura: JŮVA, V. sen. a jun. Úvod do pedagogiky. Brno: Paido, 1999. POSPÍŠIL, R., VLČKOVÁ, K. Úvod do pedagogiky. ELPORTÁL, Brno: MU Brno, 2006. s. 88. ISSN 1802-128X. https: // is.muni.cz/auth/elportal/studovna.pl. PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. Praha: Portál, 2000.
- 15 -
KAPITOLA 3: APLIKACE VÝCHOVNÝCH A VZDĚLÁVACÍCH METOD Zpracoval TOM 1303 Maracaibo, Třinec, Martin Strnad 1.
Úvod
V oddílové činnosti se kromě rolí staršího bratra, či sestry, strýce, či tety dostáváme do role vychovatele. Je to pro většinu vedoucích role, která jim není profesionálně vlastní. Proti učiteli ve škole však máme mnoho výhod. Především jsme v jiném prostředí, máme bohatý a mnohdy náročný program, pracujeme s kolektivem, který je spolu dobrovolně a nakonec náš program je pro většinu svěřenců čímsi nový, atraktivní a lákavý. Chybí nám často pedagogická kvalifikace, ale můţeme ji nahradit opravdovým zájmem o činnost vedoucího a načtením spousty knih, ale také postupnou praxí, kterou se nám dostalo v oddíle v roli vedoucího druţiny, instruktora a eléva. Jsou však dvě věci, na které nesmíme nikdy zapomenout. Svěřené dítě je vţdy důleţitější neţ sebelepší program. Myslím tím jeho fyzické, ale i psychické zdraví. A svěřené dítě nám bylo svěřeno rodiči na přechodnou dobu a proto nikdy nemáme právo rozhodovat o jeho výchově. „Načapáme-li“ ho s cigaretou v ruce, nebo s alkoholem je třeba vţdy takovou věc řešit s rodiči a nepouštět se na tenký led toho, kdo rozhodne, co je pro dítě správné. 2.
Sebevýchova – osobnost vedoucího
Vedoucí kolektivu dětí a mládeţe musí být přirozenou a ne formální autoritou. To platí zejména tehdy, kdyţ se svými svěřenci realizuje sporty, kde můţe dojít k úrazu. Jiţ od antiky se v pedagogice objevuje výchova příkladem. Vychovatel vychovává sebe, je na sebe stejně přísný jako na svěřence a díky toho je uznáván a je přirozeným příkladem. Samo napodobování dobrého příkladu, a ztotoţnění s kladným vzorem je blahodárný výchovný vliv. Bohuţel to platí i opačně, proto je třeba si dávat velký pozor na to, jaké máme postoje, děti jsou velmi vnímaví tvorové a tak nestačí jen hrát divadlo, ale opravdu být přesvědčen o správnosti takového postoje a ten pak takto prezentovat. Napodobování vzoru však není automatické a probíhá jen za určitých podmínek! Vzorem se můţe stát jen ten, kdo je pro skupinu neformální autoritou. Vzor se musí chovat důvěryhodně a spolehlivě a nesmí své svěřence přehlíţet. Musí mít zkrátka stejnou úctu k nim, jakou vyţaduje od nich. Vzorem můţeme být jen tehdy, kdyţ naše zaměření ţivota bude podobné jako zaměření skupiny a budeme rozumět hodnotovým ţebříčkům svěřených dětí. Z toho vyplývá, ţe nejprve musíme děti strhnout pro své pojetí ţivota, náleţitost ke skupině a pak můţeme teprve být vzorem a vychovávat. Nejčastější chyba mladých vedoucích je, ţe toto převrátí. Jestliţe se všichni nechají unést Harry Potterem, pak musím vědět, o čem kniha je. Jakmile si máme o čem povídat a naváţeme blízký kontakt, můţeme výchovně ovlivnit pouhým doprovodem na cestě ţivotem. Správný vedoucí by měl splňovat tyto předpoklady, nebo aspoň podstatnou část z nich:
Pro vedoucí platí všechny pravidla jako pro kaţdého člena. Spravedlnost.
- 16 -
Pochopení a laskavost. Umění naslouchat. Ochota pomoci. Rozumět tématům skupiny a sdílet její tuţby. Čestnost. Zapojení do veřejného ţivota. Nekonfliktnost. Opravdový zájem o jednotlivé svěřence (těţko bude respektován někdo, kdo neví kde, kdo bydlí, nebo jestli má sourozence). Bohaté znalosti, umět vše, co vyţaduji po dětech. Pracovitost, u práce dát ze sebe největší výkon. Fyzická zdatnost. (Těţko mohu zasáhnout v případě nebezpečí, pokud jsem na tom fyzicky špatně. Důvěra pak ve vedoucího, jako ochránce, je mizivá) Dodrţování zásady „Co se mezi námi řekne, není pro jiné uši“. Přísné dodrţování fair play.
3.
Výchovné a vzdělávací metody
V oddílech a zájmových činnostech dostáváme výchovu a vzdělávání mimo vyučování a mimo rodinu. Tak je třeba i přistupovat k času, který strávíme se svěřenými dětmi. Děti a mládeţ musí během svého vývoje zvládnout mnoho vývojových úkolů při své proměně v dospělého jedince. Při nezvládnutí této etapy se místo samostatného jedince vyvine přítěţ společnosti a člověk, jehoţ náprava je velmi sporná a finančně velmi náročná. V tomto čase, který je nám dán, je velmi vhodná doba k nastavení hodnotového ţebříčku, získání celoţivotního zájmu. To má pak pozitivní důsledky pro celý ţivot. Kdyţ pouţijeme zjednodušené rozdělení výchovných a vzdělávacích metod, tak můţeme říct, ţe se dá rozdělit na dva základní směry. Konvenční metoda, tedy jak to někdy vypadá „frontální útok“ na ţáky a svěřené osoby teoretickou palbou. Druhý směr, záţitková pedagogika, je koncipován na záţitku, přírodě a dobrodruţství. Právě pro volnočasové aktivity se tento směr jeví jako optimální a dále se dělí na několik samostatných metod. Ty se nám osvědčily a dále si je podrobněji představíme. 3.1 Výchova záţitkem Pro naše podmínky se daleko nejlepším konceptem záţitkové pedagogiky se jeví takzvaná „Česká cesta“. Jde o koncept svébytný a díky izolaci v době vzniku odlišný od pojetí této pedagogiky v cizině. Důraz je dáván na proţitek, záţitek, zkušenost. Nejdříve dochází k určité situaci, nejčastěji hře, pak si aktivitu připomeneme a z proţitku se stává záţitek. Zkušenost, tedy něco co si odneseme, jako výchovně vzdělávací výsledek, vzniká jen na základě rozboru. Je třeba vhodnou formou provést zpětnou vazbu. Z toho také plyne, ţe není kaţdá aktivita, kterou děláme, vhodná pro celý tento cyklus a u většiny z nich stačí, ţe se prostě pobavíme. Nic méně čím jsou svěřenci starší, tím je více ţádoucí aktivity se vzdělávacím potenciálem dotáhnout aţ do zpětné vazby. 3.2 Dobrodruţná výchova Jde o metodu více blízkou americkému pojetí záţitkové pedagogiky a s výše uvedenou metodou se vhodně doplňuje. Je daleko více zaměřená na interpersonální a intrapersonální vztahy. Metoda vyuţívá výzvy, překonání překáţky nebo sportovní aktivity ve skupině s určitou mírou nebezpečí a tedy i dobrodruţství. Vhodné je sjíţdění divoké vody, lezení po skalách, VHT. Vztahy, které vzniknou ve vypjatých situacích, vydrţí léta. Zároveň se děti učí - 17 -
trpělivosti, překonání sama sebe, zvládání překáţek. Vhodné zejména pro starší děti. Pokud není v určitém věku naplněna touha po dobrodruţství, je většinou kompenzována únikem k hazardním hrám a to není zrovna přínosné. 3.3 Přírodní výchova Tato metoda je natolik široká, ţe je dále rozdělena na několik samostatných odvětví. Má velmi široký vzdělávací a výchovný cíl. Kromě rozvoje osobnosti, vztahů, ale i třeba záţitků je také zaměřena na ekologickou výchovu, anebo zvládnutí umění odpočinku a regenerace. Potenciál přírodní výchovy a její přínos pro jedince, přírodní prostředí a společnosti: (upraveno dle D. R. Lates) Psychologické
sociologické
sebepojetí,
empatie,
sebepředstava
sounáleţitost
sebedůvěra
týmová spolupráce
výkonnost, efektivita
respektování
činnosti
ostatních
vnímavost, proţívání
komunikace
vzdělávací
vzdělávací
zdatnost
redukce stresu
přístupy vztah k přírodě vytrvalost ochrana přírody síla kreativní řešení problémů
sebekontrola v
hodnotová
pohledů, názorů
jednání
orientace
sebeuspokojení
přátelství
Sebeúcta
Zdravotní
alternativní
schopnost reálných
sebeuznání
Fyzické
koordinačn í schopnosti uvolnění
dovednosti
orientace
konfliktů
a aktivity
zdraví jako hodnota zásady správné výţivy
zdravotního stavu
prostorová
Outdoor sporty
styl
kontrola
Outdoor
schopnost řešení
zdravý ţivotní
hodnotová orientace tvořivost
Přednostmi přírodní výchovy je podle Břicháčka:
Proti automatizovaným činnostem se rozvíjí tvŧrčí postupy Proti odcizeným (pasivním) vztahům se lépe vytváří přátelské vazby Proti pasivnímu (konzumnímu) přístupu k ţivotu stojí aktivní činnosti, které posilují
- 18 -
zdraví a zvyšují odolnost organismu Proti pasívnímu shromaţďování poznatků záměrné a nenásilně (situační) pozitivní ovlivňování osobnosti jedince Proti boji s přírodou se vytváří důvěrný (ekologicky podloţený) vztah k ţivotnímu prostředí = vztah k přírodě
3.4 Výchova v přírodě Aktivity v přírodním prostředí zaměřené na přípravu pro ţivot v přírodě. Má velký potenciál pro rozvoj osobnosti a to jak v rovině vztahů, tak postojů. 3.4.1 Výchova přírodou Jen čistým působením přírody, bez většího vnášení aktivit má prokázané výchovné účinky. Stačí prostě jen putovat krajinou a nechat ji na sebe působit. 3.4.2 Výchova pro přírodu Velmi důleţitá část přírodní výchovy, kdy objasňováním vztahů v přírodě, učením bylin, environmentálním vzděláváním, budujeme vztah k přírodě a ţivotnímu prostředí. Pokud se dobře zvládne, je přirozeným prostředníkem pochopení, ţe nejsme kaţdý izolovaným ostrovem a vše co uděláme, má vţdy vliv na ostatní kolem nás, nebo na opačné straně zeměkoule. Výchovné a vzdělávací metody uvedené výše se nám osvědčilo vhodně kombinovat, a to zejména v závislosti na věku účastníků. Samozřejmě se při předávání vědomostí nevyhneme i konvenčním metodám, ale je třeba vybrat vhodné jako je skupinová práce, řešení problému, hry a modelové situace. 4.
Skupinová dynamika
Kaţdá skupina prochází vývojem, který se nazývá skupinovou dynamikou. Je dobré znát jeho fáze a nebýt překvapen tím, ţe i kdyţ nedělám nic špatně, tak nemám patřičnou odezvu. Vývojové fáze skupinové dynamiky:
1. fáze - Start 2. fáze - Kvašení 3. fáze - Stabilizace 4. fáze - Optimum 5. fáze – Úpadek
4.1 Start První fáze, následuje bezprostředně po vytvoření skupiny. V oddílech, pokud pomineme nábor celého oddílu a tudíţ jeho vytvoření, je tato fáze v podstatě při kaţdé větší změně skupiny, například v září po přílivu nováčků. Charakteristické pro START je zdrţenlivost, nedůvěra, vytváření menších podskupin, hledání norem (z toho vyplývající nerespektování nepsaných pravidel oddílu), ale také testování vedoucího. Co s tím? Program v první fázi je dobré zaměřit na rozvoj osobních vztahů. Na začátku zařadit icebreakers na odbourání prvotního ostychu a základní seznámení. Dále je moţno pouţít vše, co podporuje seznámení a stmelení, zábavné aktivity, soutěţe na rozvoj paměti anebo
- 19 -
vzájemnou spolupráci. Můţe to být například aktivita, kdy starší členi učí nováčky uzlování. Vzdělávací cíle volíme skromně, jeden, dva. Nesmí dojít k rozbití naší pozornosti. Nesmí chybět ani podpora účasti na akcích. Čím více budou mít společných záţitků, tím více se první fáze zkrátí. 4.2 Kvašení Druhá fáze je typická bojem o moc, bojem o pozice. V této fázi se mění skupina v tým. Teda pokud to podpoříme. V této fázi je důleţité připravovat kvalitní program a prohlubovat vědomí pravidel a sounáleţitosti. Co s tím? Ve druhé fázi je třeba zejména pracovat se signály, které vycházejí ze skupiny. Cílem je tým stabilizovat a udrţet jeho členy v činnosti. Přichází pestřejší program, stále něco nového. Zároveň stále více zábavný. Nároky na členstvo drţíme zatím na niţší úrovni a věnujeme se stále spíše budování vztahů a vědomí základních pravidel. Toto zdrţení se nám v budoucnu bohatě vrátí. Rozhodně nemusíme rezignovat na učení potřebných dovedností. Pokud se udělá zábavnou formou a ne jako frontální útok, je pro většinu dětí zajímavé se dozvídat nové věci. Přirozeností kaţdého dítěte je od narození chuť k pohybu a chuť se vzdělávat, bohuţel přístup některých rodičů a učitelů v nich tyto přirozené touhy ubije. 4.3 Stabilizace Upevnění týmu, ústup od „vytyčování území“. Akceptování druhých takových jací jsou. Vysoká úroveň komunikace, plný pocit sounáleţitosti se skupinou. Krásná fáze. Hledání úkolů, cílů a výzev. 4.4 Optimum Tato fáze je pokračováním předešlé, tým se ještě více semkl a sounáleţitost je na nejvyšší moţné úrovni. Cíle skupiny jsou nad cíly jednotlivých článků. Tým má plně rozděleny role a má plnou schopnost mít samosprávu. I bez vedení vedoucím jednají podle jeho přání, poněvadţ se s ním plně ztotoţnili. Úplná ztráta zábran, v této fázi jsou díky tomu děti nejzranitelnější, a to ne jen pro svou plnou ochotu sdílet veškeré informace. 4.5 Úpadek Poslední fází vývoje týmu je rozchod, konec fungování týmu. Jak k tomu dojde? Většinou na vrcholu. Při mnoţství energie, kterou kvalitní tým do svého středu dává, ho posiluje, ale zároveň jednotlivé články týmu vysiluje. Tým pomalu upadá a nemá sílu to řešit. Nakonec přichází konec. Nebo začátek něčeho nového. V uzavřených týmech pak dochází k opravdovému konci. V oddílech je tato fáze většinou reprezentována odchodem jednotlivých členů. Pokud jich odejde více najednou, dochází ke krizi (pokles členů), ta je však přirozená a ve většině oddílů přichází v pravidelných 3 – 5 letých intervalech. Naštěstí v září je opět nábor a hurá znovu do kola. Opravdová krize pro oddíl je odchod zkušeného vedoucího. Co s tím? Při přechodu ze čtvrté fáze do páté si všimnout příznaků a nabídnout nový cíl, novou výzvu. Něco, co ještě tým nevyřešil. Pak ho opět posuneme do fáze stabilizace. 5.
Vývojová specifika jednotlivých skupin dětí V Rukověti instruktora od Radka Pelánka, publikace volně staţitelná ve formě pdf na - 20 -
internetu, jsou vývojová specifika jednotlivých skupin specifikována takto: „Uveďme některé základní charakteristiky věkových skupin. Pouţíváme rozdělení dle školy, kterou navštěvují:“ Základní škola
Hledají: zábavu. Mají rádi: akci, boj, noc, dobrodruţství, body. Oblíbené náměty: pohádky, dobrodruţné příběhy, indiáni, fantazie, dálky. Soutěţení: soutěţí rádi, spolupráce jim moc nejde. Samostatnost: velmi nesamostatní, neradi vyvíjí vlastní iniciativu, je potřeba co nejpřesněji zadat, co se má dělat. Autority: většinou docela poslouchají. Metafory: nechápou.
Střední škola
Hledají: srovnání. Mají rádi: akci, rušno, sport, hry, recesi, pocitové a tajemné věci. Neradi filosofují a diskutují. Oblíbené náměty: fantasy světy, historie (spíše „akční část), tajemno. Soutěţení: stále raději soutěţí, i kdyţ uţ si uvědomují potřebu spolupráce. Samostatnost: jsou schopni i samostatné činnosti a vlastní iniciativy, ale většinou se k tomu příliš nemají a je nutno je popohánět. Autority: k autoritám jsou vyzývaví, neradi se podřizují. Metafory: nechce se jim nad nimi přemýšlet.
Vysoká škola
Hledají: odpovědi, vlastní identitu, partnera. Mají rádi: rozmanitost (většinou studují jednu úzce zaměřenou věc a rádi si vyzkouší různé jiné), klasické sporty a hry jiţ znají, je potřeba netradičních přístupů. Oblíbené náměty: historie (spíše „filosofická část), současnost, civilizace. Soutěţení: nejsou jiţ příliš soutěţiví, jsou rádi v kolektivu a rádi spolupracují. Samostatnost: jsou dost samostatní a mají rádi volnost. Vlastní iniciativy schopni, jenom občas potřebují nakopnout. Autority: autority docela poslouchají, ale nemají rádi, pokud si s nimi někdo nedá práci, nebo pokud mají pocit, ţe je někdo z pozice autority zneuţívá. Metafory: chápou a mají rádi.
Pohlaví Děvčata: Jsou tvořivější, přemýšlivější, vyspělejší. Jsou méně soutěţivé, nebo se tak alespoň snaţí tvářit. Na latrínu chodí po třech. Kluci: Soutěţivější, rádi se vzájemně srovnávají. Mají rádi bojovky, pohyb, překonávání překáţek. Kdyţ tvoření, tak nejraději konstrukce.“ V celku by se s těmito charakteristikami dalo souhlasit, ale ještě přiblíţím jiné rozdělení
- 21 -
a doplním tak charakteristiky věkových skupin o určité výzkumem potvrzené charakteristiky. V praxi oddílového vedoucího se oba typy charakteristik doplňují. 5.1 Mladší školní věk (6-8 let) Děti jsou hravé, schopnost soustředění je na jednu věc přibliţně 10 minut. Stále mají rádi pohádky. Dívky se s chlapci ještě bez ostychu mísí. Období kdy dochází k přechodu z dítěte ve školáka. Nové výzvy a nároky přinášejí vyšší rozkolísanost a zranitelnost. Zlepšuje se hrubá i jemná motorika. Ještě dobíhá velký rozvoj řeči. Vhodné jsou aktivity na rozvoj motoriky, slovní zásoby a celkový rozvoj mluveného slova. 5.2 Střední školní věk (9-12 let) Jiţ mnohem stabilnější, předvídatelnější. Fantazie je ještě denní náplní, ale uţ to nejsou pohádkové příběhy, ale „hrdinské eposy“. Vliv rodiny pomalu mizí a výrazně se uplatňuje vliv party, do které patří. Velká šance ovlivnit a to jak pozitivně, tak negativně. Pravidla skupiny jsou důleţitější, proto je děti dodrţují, i kdyţ jsou v rozporu s rodinnými zásadami. Je to období typické s plným uvědoměním si muţské a ţenské identity a utváření vztahu k sobě samému. Dívky a chlapci začínají vytvářet v koedukovaných oddílech partičky. I kdyţ mají snahu se prosadit mezi staršími, jako rovný s rovným jsou to stále děti a nelze u nich předpokládat zralé chování. Rozvoj motoriky pokračuje zvýšeným tempem. Velký zájem o sportovní a pohybové aktivity vyţadující obratnost, vytrvalost a sílu. Vhodné jsou aktivity na rozvoj paměti a logické myšlení 5.3 Pubescence, nebo téţ starší školní věk (12-15 let) Toto období je velmi ovlivněno pohlavním zráním a hormonálními pochody v těle. Také změny na těle mohou vést děti aţ k pocitům úzkosti. Odlišnost tohoto období je patrné i v řeči dospívajících. Mají vlastní slovník typický pro danou věkovou skupinu. Touha vypadat starší se postupně tlačí kupředu a zprvu se projevuje zejména snahou napodobit dospělé v tom, co je nejjednodušší, proto často vidíme nástup hrubého chování, drzosti a sprostých slov. Je třeba mít pro tyto projevy pochopení, ale na druhou stranu je třeba nekompromisně drţet stávající pravidla a děti usměrňovat. Zajímavé je, ţe zatím co fyzická zdatnost je u těchto dětí s kaţdou generací horší a horší, tak co se týče IQ tak je zhruba kaţdých 30 let v průměru o 10 bodů vyšší. To však podle naší zkušenosti neznamená, ţe jsou chytřejší neţ předešlá generace, často totiţ neumí tento potenciál vyuţívat. Proto jsou vhodné aktivity na rozvoj myšlení, logiky a vědomostí. Děti a zejména chlapci zaţívají díky hormonálním změnám rozvoj fyzických sil a jsou ochotni toho vyuţít. Při hrách jsou téměř k neutahání. Mají však díky rostoucím končetinám problémy s koordinací. Častá „smutnění“, nejsou ničím podloţeny, zkrátka přijdou a zase zmizí. 5.4 Adolescence (15-22 let) Období je ve znamení vyrovnat se s dokončenou změnou z housenky na motýla. Na rozdíl od předešlého období se vrací koordinace, ale členi této skupiny jsou snadno unavitelní. Stále je vhodné rozvíjet myšlení a přidává se období vhodné pro rozvoj argumentace a rozvoj občanské zodpovědnosti. Pocit spravedlnosti a morálního kreditu je zde hodně akcentován. Vhodné je v tomto období mládeţ zapojit do prací souvisejících s vedením oddílu. To jak příprav různých grantů, tak do oprav a údrţby materiálu. Určitě je vhodné začít vhodné
- 22 -
adepty připravovat na dráhu vedoucích. Období je také proti předešlému výrazně optimističtější. V tomto období dochází také k přirozenému splynutí chlapců a dívek do jedné spolupracující skupiny. Role vychovatele je v tomto období vést svěřence k optimálnímu zařazení do společnosti a na druhé straně nechat dostatečný prostor pro vlastní rozvoj. Dokázat například překousnou, ţe odchází z oddílu a začne se plně věnovat hudbě a naopak ho v tomto podporovat. Pomoci mu najít uplatnění v ţivotě. 6.
Aplikace metod dle charakteristiky skupiny
V předešlých kapitolách jsme si řekli něco o skupině a jejím vývoji o vhodných vzdělávacích a výchovných metodách a vývojových specificích jednotlivých účastníků. Aplikace získaných poznatků je natolik různorodá a nedá se předat pouze jako návod. Zejména nalezení vhodné výchovné metody ve správný čas a na správného účastníka, či účastnickou skupinu vyţaduje léta pozorování zkoušení. Hlavně je po kaţdém vyzkoušení potřeba projít vlastní zpětnou vazbou. Přece jen se ale dá udělat pár modelových situací a ty tady představím. Je třeba mít ale na paměti, ţe s kaţdou změnou (jiné stádium skupiny, jiný věk účastníků) se mění i vzorová situace a program je třeba upravit. Ke změnám dochází dokonce i podle dynamiky jednotlivých akcí a aktivita vhodná na začátek nebude vhodná v polovině. 6.1 Fáze startu skupinové dynamiky, mladší školní věk Pro tuto skupinu určitě plně vystačíme s Přírodní výchovou. Pro počáteční fázi se co nejvíce budeme snaţit o výchovu přírodou a později zapojíme teprve další sloţky přírodní výchovy. Pro urychlení vývoje startovací fáze zakomponujeme vhodné icebreakry a rozehřívačky. Postupně budeme přidávat hry soutěţního charakteru, zejména u chlapců, které budou procvičovat jemnou a hrubou motoriku a koordinaci. 6.2 Fáze kvašení skupinové dynamiky, pubescence Zde je velmi sloţitá situace a sloţitá skupina. U skupiny mladší ve stejné fázi bychom si určitě vystačili s pokračováním přírodní výchovy, obohacené o výchovu záţitkem. Dle mých zkušeností si, ale u této skupiny jiţ musíme sáhnout na všechny tři metody a přidat i dobrodruţnou výchovu. Skupina je v bouřlivé fázi a zároveň v bouřlivé ţivotní etapě. Rozhodně potřebuje kromě velmi univerzální přírodní výchovy dostat i dávku výchovy záţitkem a to nejlépe v náročných hrách, které nemusí končit vítězstvím. Snesou i prohru a je ji třeba jen pečlivě probrat a dát zpětnou vazbu. Jako koření pak působí dobrodruţná výchova, zejména výzvy. Je jedno jestli tou výzvou bude velká cestovatelská expedice do Rumunska anebo jestli půjdeme na Čertovu stěnu lézt. Jsou plní síly a potřebují ji uplatnit. Potřebují trénovat koordinaci, aby si poradili s nově prodlouţenými končetinami. Budou bojovat o pozice, ale díky výzvě to bude v rámci aktivity na základě schopností. Musí dostat pod kůţi disciplínu a pokoru a ta se nejlépe vštěpuje bez odporu tam, kde chápou svá omezení jako ochranu před úrazem. Problematická skupina, ale práce s ní je asi ta nejzajímavější. 6.3 Fáze úpadku, adolescence Skupina jiţ prošla téměř vším. Má za sebou všechny druhy výchovy a můţeme je jen zintenzivňovat. Po celou dobu směřujeme nahoru, zvyšujeme zátěţ, přinášíme nové výzvy. Skupina je unavená a cítí, ţe uţ dostala vše. Zájem opadá a odcházejí. Zrovna teď, kdyţ je nejvíce, jako hotové lidi potřebujeme jako vzory pro mladší, jako potěchu pro své ego. Nezbývá neţ je nechat odejít anebo pro některé z nich přijít s novou výzvou. Výzvou
- 23 -
rozhodně nejsloţitější. Nabídnout jim přípravu na vedoucího. Předat jim své zkušenosti, více je poslouchat a projít zpětnou vazbou. Nabídnout jim nový start. Ten bude velmi krátký a téměř okamţitě bude nahrazen obdobím kvašení. To byly jen tři moţné scénáře. Ve smíšených oddílech je situace o to sloţitější, máme promíchány věkové skupiny. Má to ale i své výhody. Starší nám pomohou s mladšími a podobně. Zkušenost však říká, ţe není dobré pustit mladší příliš rychle k výzvám. Jednak se nám vytratí moţnost postupu a exkluzivity starších ročníků, a také se zkracuje doba, kterou v oddíle děti stráví. 7.
Rituály – výchovný prostředek
Potřeba rituálů je jiţ mnoho let známá. Tak jako máme své kaţdodenní rituály, kávička v deset, odpolední čtení novin, rozcvička po ránu a mnoho dalších, tak je potřeba rituálů i v oddílovém ţivotě. Tak jako ty kaţdodenní nám rámují a strukturují den, tak i ty oddílové nám budou pomáhat k udrţení struktury. Jsou tím myšleny opakující se zvyky, například to můţe být zdvihnutí ruky, pokud něco chci říci a kaţdý kdo si toho všimne, jí zvedne taky a umlčí se, můţe to být určitý způsob podání ruky, nebo činnost, kterou vţdy zahajujeme den, večerní oheň, tábor. Jinými, neméně důleţitými, jsou rituály iniciační. Ať uţ jde o nováčkovskou zkoušku, nebo zkoušku která říká, přijímáme tě mezi sebe starší. Jsou tyto rituály důleţitými předěly v ţivotě. Pamatuji si, kdyţ mi táta říkal, jak jako dítě chodil v krátkých kalhotách a aţ otec uznal, ţe se z chlapce stal muţ tak šli ke krejčímu a nechal mu ušít dlouhé kalhoty. V době jeho mládí to bylo běţné. Dnes často v ţivotě takovéto rituály přechodu chybí a je to velká škoda, protoţe ne jen, ţe se podtrhla výjimečnost situace, ale tvořil se i vztah mezi otcem a synem, matkou a dcerou. Člověk však takovéto rituály bytostně potřebuje, a pokud je nenajde tak se snaţí je nahradit něčím jiným. Dnes se často odehrávají v partách a často mají podobu první krádeţe, rozbité lavičky, nebo šikany. Nabídněme takový iniciační rituál ve volnočasových aktivitách, nějakou vhodnou formou. Stačí i moţnost zúčastnit se akcí, které jsou jen pro starší. 8.
Doporučená literatura
Hanuš R., Chytilová L., Zážitkově pedagogické učení, Grada Publishing, a. s., 2009 Hora P. a kolektiv, Prázdniny se šlehačkou, Mladá Fronta,1984 Pelánek R., Příručka instruktora zážitkových akcí, Portál, 2008
- 24 -
KAPITOLA 4: PRÁCE S DĚTMI A MLÁDEŢÍ SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI Zpracoval TOM 20402 Český Honza, Hradec Králové, Blanka Cermánková (Molly) 1.
Úvod
S přibývajícím počtem dětí se specifickými vzdělávacími potřebami (dále jen SVP) ve školách jde ruku v ruce nárůst takovýchto dětí i v různých dětských oddílech, klubech a sdruţeních. V současné době se, bohuţel, čím dál častěji setkáváme s dětmi, které mají větší či menší problémy s učením, problémy s pamětí a pozorností, různé poruchy chování a přizpůsobivosti. Takových dětí máme v našich oddílech bezpochyby celou řadu. A stále jich přibývá. Pro mnohé z nás tak vyvstává otázka, jak s takovými dětmi pracovat a jak k nim přistupovat, aby v oddíle vydrţely, zapadly do kolektivu a cítily se šťastné. Odpověď na tuto otázku je tématem velmi obsáhlým a pedagogicky sloţitým. Nicméně se pokusíme v této problematice trochu zorientovat, vysvětlit si základní pojmy, najít příčiny a dopracovat se k reálným moţnostem, jak k takovýmto dětem přistupovat. 2.
Kdo jsou vlastně děti se SVP?
Školský zákon 561/2004 tyto děti rozděluje do tří skupin: I. Zdravotní postiţení: - mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postiţení, vady řeči, souběţné postiţení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování II. Zdravotní znevýhodnění: - zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyţadují zohlednění při vzdělávání III. Sociální znevýhodnění: - rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohroţení sociálně patologickými jevy, nařízení ústavní výchovy nebo uloţení ochranné výchovy, postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území České republiky podle zvláštního právního předpisu. Dovolím si přidat ještě jednu skupinu dětí, kterou vede školský zákon jako samostatnou kategorii, nicméně z pedagogického hlediska tato skupina patří do SVP také. Jsou to děti mimořádně nadané, které potřebují zvláštní péči a přístup stejně jako děti z ostatních skupin. Postupně si rozebereme jednotlivé skupiny dětí s tím, ţe se hlouběji budeme věnovat těm skupinám a podskupinám, které se naší oddílové činnosti nejvíce týkají. 3.
Děti zdravotně postiţené: Do této kategorie jsou zařazeny děti nejen s viditelným tělesným, sluchovým a
- 25 -
zrakovým postiţením, včetně postiţení mentálního, ale také děti s vývojovými poruchami učení a chování, coţ jsou v mnoha případech poruchy vrozené. Děti s postiţením Těţká nebo středně těţká postiţení tělesná, zraková, sluchová, mentální a autistická se v našich oddílech příliš nevyskytují. Je to dáno především velmi specifickou činností, jako je například vodáctví, horolezení apod. aktivity, které by takto postiţené děti nemohly vykonávat bez speciálního vybavení a odborného asistenta. Nicméně, můţeme do oddílu přijmout dítě s lehkou DMO (dětskou mozkovou obrnou), s lehčím zrakovým nebo sluchovým postiţením, případně dítě s lehkou mentální retardací nebo lehkým autismem. Ano, takové děti mohou v našich oddílech bez větších potíţí fungovat. A není nutné kvůli jednomu dítěti měnit zaběhnutý styl. Vyţaduje to ovšem velmi dobrou spolupráci s rodiči takového dítěte, stabilní a schopné vedení oddílu a v neposlední řadě i dobře morálně vedenou členskou základnu. Konkrétní návody, jak k těmto dětem přistupovat se velmi těţko zobecňují. Vţdy záleţí na konkrétním postiţení a z toho vyplývajících specifických potřebách dítěte. Nejdůleţitějším předpokladem přijetí takového dítěte do oddílu je spolupráce s jeho rodiči. Právě rodiče nejlépe znají diagnózu svého potomka a také nejlépe vědí, co na jejich dítě platí, co potřebuje a jak toho dosáhnout. Pokud jste v oddíle schopni vytvořit patřičné podmínky, bude přijetí dítěte s postiţením jak pro něj samotné, tak i pro celý oddíl obrovským přínosem. Velmi stručně si řekneme několik obecných podmínek pro vytvoření vhodného prostředí pro postiţené dítě v oddíle: osobní asistent - byť se jedná o lehké postiţení a ve škole dítě asistenta nemá, v oddíle by ho mít mělo. Je to právě kvůli pestrosti, dynamice a náročnosti nabízených oddílových činností. Asistentem v tomto případě nemyslím placeného odborníka, ale ideálně jednoho z rodičů anebo šikovného spolehlivého a zodpovědného instruktora nebo vedoucího. úprava činnosti – vzhledem ke svému postiţení bude mít dítě potíţe při určitých činnostech. Je potřeba mít toto na paměti a v problematických činnostech dítěti pomáhat, poskytnout mu více prostoru, více času a sníţit náročnost výkonu. Někdy je potřeba dítě z určité činnosti vyjmout úplně, to ovšem neznamená, ţe nemůţe vykonávat souběţně činnost podobnou nebo úplně jinou, ale vţdy vámi rovnocenně hodnocenou. změna herní role – při uvádění her je vţdy potřeba domyslet roli postiţeného dítěte v herní skupině. Toto dítě nesmí za ţádných okolností skupinu omezovat, neřkuli poškozovat. A to nejen reálně, ale také třeba jen neopodstatněně v očích samotného dítěte! Takovéto děti jsou velmi citlivé a vidí i to, co vás by ani nenapadlo. Je proto potřeba koncipovat hry tak, aby toto dítě mělo ve hře (skupině) zvláštní, pokud moţno důleţitou roli, přičemţ stejnou roli bude mít i některé zdravé dítě v ostatních herních skupinách. hodnocení, pochvaly a tresty – zde platí pravidlo zdravého rozumu. Všichni víme, ţe děti s jakýmkoli handicapem bychom měli často chválit. Ale pozor, chválit bychom měli stejně a spravedlivě všechny děti. Chválení a trestání je jiné v domácím prostředí a jiné ve sţitém kolektivu dětí. Nadměrným chválením postiţené dítě uvedete do rozpaků, bude se cítit trapně a morálně zdatné dítě se urazí. Stejný účinek bude mít absence trestů. Jednejte s těmito dětmi stejně jako s ostatními. Pokud si toto dítě zaslouţí vynadat, tak mu klidně vynadejte. Pokud přijmete do oddílu postiţené dítě, na soucit není místo. Takové dítě potřebuje a touţí po naprosto rovnocenném zacházení jako s ostatními dětmi. Zvláštní kapitolou je ovšem oddílové a táborové bodování a hodnocení. Tady je potřeba velmi dobře promyslet hodnotící systém tak, aby především výkonnostní aktivity nebyly pro toto dítě omezující. Případně naproti nim postavit rovnocennou aktivitu, za kterou bude postiţené dítě hodnoceno. Troufám si tvrdit, ţe většinu těchto podmínek vytváříte v oddíle běţně, ačkoliv ţádné dítě s takovýmto postiţením nemáte. Je to proto, ţe máte buď děti z druhé podskupiny této - 26 -
kategorie, anebo děti z kategorie druhé, coţ jsou děti např. po úraze, dlouhé nemoci apod. Ale o tom si povíme později. Vraťme se k dětem s vývojovými poruchami učení a chování. To jsou totiţ děti, se kterými se v rámci přístupu k dětem se SVP v oddílech setkáváme nejčastěji. Rozdělíme si je proto na dvě skupiny - děti s poruchami učení a děti s poruchami chování. 3.1 Děti s poruchami učení: Specifických vývojových poruch učení (dále jen SVPU) je celá řada. Ačkoliv by se dalo říci, ţe se nás v oddílové praxi specifikace těchto poruch netýká, opak je pravdou. Chceme-li porozumět takto znevýhodněným dětem, měli bychom pochopit souvislosti mezi jednotlivými poruchami a následným projevem dětí. Velmi stručně si tedy popíšeme jednotlivé poruchy učení a přiřadíme si k nim souvislosti s projevem a chováním dětí v oddíle. 3.1.1 Dyslexie - vývojová porucha čtení, buď vrozená, nebo získaná poškozením mozku např. při porodu. Jde o nejčastější formu spec. vývojové poruchy učení, která se projevuje nesnázemi při učení se číst. Tato porucha v ţádném případě nesniţuje inteligenci. Dítě jen těţko rozpoznává písmenka, obzvláště ta tvarově podobná, má potíţe s rychlostí čtení, správností čtení a s porozuměním čtenému textu. Tato porucha má úzkou vazbu i na řečový projev a na potíţe při psaní. Souvislost s oddílovou činností: takovéto dítě bude mít problémy především při činnostech a hrách souvisejících se čtením zpráv a úkolů, psaním kronik, šifrováním, signalizací, při textových paměťových hrách, ale také při zpívání, přednesu a různých dramatických aktivitách. 3.1.2 Dysgrafie - porucha motorické sloţky psaní neboli porucha psaní, postihující písemný projev, který bývá nečitelný a neuspořádaný. Dítě si nepamatuje tvary písmen, zaměňuje tvarově podobná písmena, píše pomalu a s námahou. Souvislost s oddílovou činností: děti s poruchou psaní budou mít velké obtíţe při písemném předávání zpráv, šifrování, při psaní kronik a deníků, při zápisu pokynů na výpravu (nutno kontrolovat) apod. 3.1.3 Dysortografie - vývojová porucha spojená s neschopností naučit se správně pravopis, která se projevuje častou gramatickou chybovostí v písemném projevu, navzdory správnému slovnímu vysvětlení. Tato porucha často souvisí s dyslexií a dysgrafií. Souvislost s oddílovou činností: vzhledem k souvislosti s předchozími poruchami budou i obtíţe podobné. Nicméně, tato porucha se projeví především v šifrování a psaní kronik a deníků. 3.1.4 Dyskalkulie - specifická porucha počítání (matematických schopností), která postihuje operace s čísly, matematické představy, prostorové představy apod. Souvislost s oddílovou činností: tato porucha není tak častá jako předchozí tři, ale na oddílovou činnost má daleko větší
- 27 -
vliv. Dítě bude mít obtíţe ve všech hrách, při kterých se počítá, pamatují se čísla či počty, strategických a prostorově náročných hrách. Pozor na pochopení hranic herního území! 3.1.5 Dyspinxie - nízká úroveň vlastní kresby i obkreslování, neobratné zacházení s tuţkou, pastelkou, perem, obtíţe s chápáním perspektivy, neobratnost v jemné motorice. Nezaměňovat tuto poruchu s tvrzením, ţe neumím kreslit! Špatný kresebný projev je většinou následek chybně vedené výtvarné výchovy pedagogů v MŠ a na prvním stupni ZŠ. Souvislost s oddílovou činností: dítě s touto méně častou poruchou bude mít potíţe nejen ve hrách a úkolech výtvarného zaměření, ale především ve všech činnostech vyţadujících jemnou motoriku prstů – sbírání a třídění drobných věcí, jemné detailní práce rukou, šněrování tkaniček, uzlování apod. 3.1.6 Dysmúzie - specifická vývojová porucha postihující schopnost vnímání a reprodukce hudby. Dítě má problémy v rozlišování tónů, nepamatuje si melodii, není schopno reprodukovat rytmus. Opět doporučuji nezaměňovat s tvrzením, ţe neumím zpívat! Důvod je stejný jako u kresebného projevu. Souvislost s oddílovou činností: tato porucha ovlivňuje oddílovou činnost naprosto minimálně. Dítě bude mít potíţe pouze se zpíváním, případně rozlišováním zvuků zvířat. 3.1.7 Dyspraxie - specifická vývojová porucha obratnosti neboli hrubé motoriky. Dítě je nemotorné, vráţí do věcí, má potíţe s cíleným pohybem. Souvislost s oddílovou činností: tato porucha je sice dosti vzácná, nicméně dokáţe napáchat obrovské škody. Takovéto dítě bude mít potíţe v podstatě neustále. Nikde nebude včas, bude často samá modřina, nezvládne adekvátně utíkat, bude mít potíţe se šplháním, chůzí po kládě, horolezením, obtíţe mu budou dělat i běţné pohybové hry. Nevzdejte to, u těchto dětí je nutné, aby tvrdě trénovaly. Některé z těchto poruch bývají doprovázeny i poruchami pravolevé a prostorové orientace, poruchami řeči, příp. poruchou soustředění a chování. Nutno vyzdvihnout, ţe tyto poruchy se týkají dětí s přiměřenou inteligencí, která není poruchou sníţena, ačkoliv se tak dítě můţe projevovat. Pochopíme-li princip konkrétní poruchy a naučíme-li se s ní pracovat, záhy zjistíme, ţe máme v oddíle dítě mnohdy inteligentnější, neţ je většina ostatních. 3.1.8 A jak s dětmi s SVPU pracovat? Kaţdé dítě, které má diagnostikovánu některou z těchto poruch, má také vypracovaný rozbor svých potíţí včetně doporučeného postupu nápravy a přístupu k dítěti. Tuto zprávu vypracovává pedagogicko-psychologická poradna. Pokud máte dobrý vztah s rodiči dítěte, poproste o nahlédnutí do této zprávy. Obecně platí, ţe tyto děti potřebují více času na problematické činnosti, klid na práci, časté chválení a povzbuzování, důsledné kontrolování zadaných úkolů a citlivé hodnocení. Počítejte s kolísáním výkonnosti. Děti se velmi vyčerpávají zvýšenou soustředěností na splnění úkolu, takţe bývají v plnění nepozorní, motoricky neklidní a špatně odolní vůči zátěţi. Při hodnocení preferujte dílčí úspěchy a projevenou snahu.
- 28 -
Děti s poruchami chování Do této skupiny patří nejen poruchy chování, ale především poruchy pozornosti a hyperaktivita. Dříve se pouţíval termín „syndrom LMD“ čili syndrom lehké mozkové dysfunkce, který většinou znáte. Dnes se sice pouţívá jiné označení, ale toto mělo jednu velkou přednost. Zcela jasně vymezuje tyto poruchy jako jakési funkční poškození mozku. Není tedy namístě tyto poruchy bagatelizovat a takto znevýhodněné děti označovat za nevychované. V této publikaci není prostor na podrobné neurologické vysvětlení, nicméně si pamatujme, ţe se jedná o velmi nepříjemné a omezující biologické poškození mozku. Dnes se můţete setkat s termínem ADHD nebo méně často i ADD. Jsou to zkratky anglických termínů a v překladu znamenají: ADHD je porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) a ADD je porucha pozornosti (Attention Deficit Disorder). Oba termíny se velmi podobují, nicméně děti s ADD netrpí hyperaktivitou, ale mívají potíţe s nedostatečným soustředěním a impulzivitou. Děti s ADHD mají navíc potíţe s hyperaktivitou. Někdy se můţete také setkat s termínem hyperkinetická porucha. Jak se tedy konkrétně dítě s ADD či ADHD projevuje? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Dětí s touto poruchou je mnoho, a kaţdé má trochu jiné projevy. Je to dáno nejen rozsahem poškození mozku, ale i mnoha jinými souběţnými činiteli, které míru projevů ovlivňují. Bude proto jednoduší, kdyţ si moţné projevy postupně projdeme, a vy si v nich to své oddílové dítko prostě poznáte. Jak jsme si řekli jiţ na začátku, nejvýraznějšími projevy jsou nedostatečná pozornost, impulzivita a hyperaktivita. Co to však v reálu znamená a jak se vlastně dítě chová? Porucha pozornosti dítě je schopné se soustředit pouze krátkou dobu; nechá se snadno vyrušit jakýmkoli podnětem; často nesmyslně chybuje; občas působí, jako by neviděl a neslyšel; nedokáţe se soustředit na více věcí zároveň, a pokud uţ musí, nezvládne si vybrat podstatné informace; má problémy s analýzou a syntézou informací, nezvládá stereotypní úkony. Často ztrácí nebo zapomíná věci, potřebné k práci a zapomíná na kaţdodenní povinnosti. S tímto ovšem souvisí i řada dalších potíţí – neschopnost vnímání času, čili špatné organizační schopnosti a časté nedokončené práce; absence motivace, úsilí a vytrvalosti, sníţená schopnost prostorové orientace a v neposlední řadě i poruchy slovní a pracovní paměti. Hyperaktivita nepleťme si dítě „ţivé“ a dítě hyperaktivní. Hyperaktivita se vyznačuje neúčelnými nadbytečnými (bezděčnými) pohyby; zbrklostí, překotností, nekoordinovanými a nepřesnými pohyby; jistou neobratností. Dítě má potřebu neustále něco dělat, pohybovat rukama a nohama nebo vstávat a popocházet. Nedokáţe si v klidu hrát, často je velmi hlučné, při soustředění na práci si pomáhá zvukovými projevy. Neustálé komentování činností a doprovodné zvuky mu pomáhají upouštět nahromaděnou energii. Pozor! Tyto děti mají sníţený pud sebezáchovy, neuvědomují si rizika.
- 29 -
Impulzivita dítě reaguje zbrkle, chaoticky; dělá rychlé neuváţené závěry; není schopno se poučit z chyb; odpovídá dříve, neţ dokončíte otázku; nečeká na povysvětlení herních pravidel; často skáče do řeči; nechá se velmi rychle vyprovokovat k hádce či rvačce. Má velké problémy s uznáváním autorit. S tímto, bohuţel, souvisí i problémy se začleněním do kolektivu. Tyto děti se velmi obtíţně přizpůsobují vrstevníkům, nerespektují pravidla, mívají výkyvy v emocionálních projevech. Mají často špatnou náladu. Vzdorují poţadavkům, přou se a provokují. Velmi často takovéto děti pouţívají nadávky a obscénní jazyk. Troufám si s nadsázkou říci, ţe jste si v tom dlouhém výčtu problematického chování našli zajisté celý svůj oddíl. Ano, dnešní děti jsou takové. Nicméně, je potřeba velmi citlivě rozlišovat děti s nedostatečnou či nekvalitní výchovou a děti s ADHD či ADD. Výchova jako taková je téma na úplně jiný článek. Poruchy typu ADHD a ADD jsou nemoci jako kaţdé jiné. Mají svou diagnózu, svoje příčiny, způsoby vyšetření i následný terapeutický postup. A co s takovými dětmi v oddíle dělat? Jak se k nim chovat? Trestat či tolerovat? Mnoho otázek, na které je těţké jednoznačně odpovědět. Toto téma by se dalo klidně rozepsat na jednu velkou knihu. Jak jsme si jiţ řekli, děti s těmito poruchami mohou mít naprosto rozdílné projevy. Na vás je, abyste výše uvedený výčet měli stále před očima a pokud si všimnete nejméně šesti konkrétních projevů napříč třemi základními projevy u jednoho dítěte, pamatujte na moţnost této poruchy a situaci řešte s rodiči. Můţe se stát, ţe dítě tuto diagnózu má a jen vám to nikdo neřekl. Další postup je pak stejný jako u SVP – nahlédnutí do zprávy z PPP a koordinovaný postup ve spolupráci s rodiči a terapeuty. Obecně lze říci, ţe základním pravidlem pro práci s takto znevýhodněnými dětmi je obrovská dávka tolerance a trpělivosti. Neustále si opakujte, ţe dítě s touto poruchou se tak neprojevuje schválně. Ţe za své chování v podstatě nemůţe. Samo se svými projevy trápí a vůbec mu nepomůţete nějakým trestáním. A nepomůţete ani sobě. Jak jsme si jiţ řekli, tyto děti nedokáţou zhodnotit své chování a poučit se z chyb. Přesto můţete pro něho, pro sebe i celý kolektiv udělat mnoho. Je na vás, jaké podmínky takovému dítěti vytvoříte. Je potřeba myslet na krátké činnosti, časté přestávky nebo obměny v aktivitách, nenutit dítě do klidových a stereotypních činností. A kdyţ uţ, umoţnit mu odpustit páru – nechat ho projít, změnit pracovní polohu, nebo si třeba u práce zpívat nebo cosi vyprávět. Veškeré jeho činnosti hodnoťte s tolerancí a oceňujte především snahu. Myslete na to, ţe nechybuje a nevyrušuje schválně a netrestejte ho zbytečně. Mějte neustále na paměti jeho nedostatečný pud sebezáchovy a nespouštějte ho z očí. Jste oddílový vedoucí, většinou zkušený a tuto činnost, předpokládám, vykonáváte srdcem a zdravým rozumem. Věřím, ţe dokáţete bez větších potíţí najít způsob, jak veškerou činnost upravit tak, aby i dítě s ADHD či ADD našlo v oddíle příjemné prostředí a dobré podmínky pro svůj rozvoj. Trochu jiná kapitola jsou problémy vycházející z impulzivity. To se týká celého kolektivu a můţe to se vztahy v oddíle pěkně zamávat. Dalo by se sice říci, ţe děti s touto poruchou jsou velmi konfliktní, ale my uţ víme, ţe za své chování nemohou. Velmi se sami sebou trápí, v drtivé většině mají velmi nízké sebevědomí a velmi těţce poškozené sebehodnocení. A moc dobře to vědí. Ono to tak sice nevypadá, protoţe to maskují šaškováním, tvrdými slovy, příp. agresivitou. Mají velké problémy s navazováním a udrţením přátelství. Jsou to vlastně velmi nešťastné děti, které potřebují vaši ochrannou ruku a dobré přátelské vedení. - 30 -
Pokud budete mít toto všechno na paměti, nebudete se zbytečně rozčilovat, zbytečně a bezúčelně trestat a zajisté najdete vhodnou cestu, jak takové dítě začlenit do kolektivu. Z vlastní bohaté zkušenosti vím, ţe těmto dětem stačí pocit důvěry, jistoty a bezpečí. Umí to ocenit, jsou za to vděčné a mnohonásobně vám to vrátí svým přátelstvím, přirozenou inteligencí a spolehlivostí. Projeví takové schopnosti a dovednosti, o kterých jste neměli ani ponětí a časem v nich najdete obrovskou oddílovou oporu. Dejte těmto dětem příleţitost uspět. Věřte mi, stojí to za to. 4.
Děti zdravotně znevýhodněné:
Do této kategorie jsou začleněny děti, které jsou jinak naprosto zdravé, ale vzhledem k dlouhodobé nemoci či úrazu vyţadují dočasně speciální péči a zacházení. Troufám si tvrdit, ţe není nutné se této kategorii nějak zvlášť věnovat. Takové děti jsme v oddílech měli mnohokrát a nečiní nám problém se s nastalou situací adekvátně vypořádat. A´t uţ se jedná o přítomnost sádry či ortézy na kterékoli končetině nebo speciální dietu a omezený reţim po dětské mononukleóze, po zaléčení úrazu apod. Jen bych připomněla, ţe to této skupiny patří i děti s chronickým onemocněním jako je diabetes mellitus (lidově cukrovka), celiakie a různé alergie (astma bronchiale, senná rýma, ale i těţší alergie vyţadující např. neustálou přítomnost autovaxín). K tomu ovšem není potřeba psát nějaké poučky, v těchto případech jednáte vţdy s rodiči a řídíte se jejich pokyny, potaţmo pokyny odborníků. 5.
Děti sociálně znevýhodněné:
Do této kategorie spadají především děti ze sociálně slabých rodin, z málo podnětného prostředí, děti přistěhovalců apod. Tyto děti mají problémy především v navazování a udrţování sociálních vztahů, s respektováním autorit, s dodrţováním pravidel, plněním povinností a jsou velmi náchylné k morálním úpadkům. Přístup k těmto dětem je v podstatě velmi jednoduchý. Přistupujte k nim jako k dětem se specifickými vývojovými poruchami učení a chování. Sociálně slabé děti mají naprosto stejné projevy a potíţe. Jenom příčina je jiná. O to lepších a trvalejších výsledků můţete dosáhnout. S dětmi v tomto ohledu problém není. Větší a mnohdy aţ neřešitelný problém vidím ve spolupráci s rodiči. Pokud jsou rodiče sociálně a mnohdy i mentálně a morálně slabí, bude se vám s nimi těţko spolupracovat. Velmi často budou vaši práci s jejich potomky narušovat, dokonce se mohou urazit, ţe z nich děláte hlupáky, kdyţ učíte děti tolika novým věcem. Nemluvě o nedodrţování oddílových pravidel a povinností. Finanční spolupráci asi není třeba připomínat. Jací tito lidé vlastně jsou a jak k nim přistupovat, kde hledat pomoc a jaká rizika, především pro děti, v těchto rodinách vznikají, si přečtete v kapitolách o prevenci a krizové intervenci. Coţ mě přivádí k další související kapitole, a tou je prevence šikany v oddílech. Tyto dvě kapitoly spolu velmi úzce souvisí a měli by jít ruku v ruce. Děti ze všech zde uváděných skupin jsou totiţ typickými oběťmi šikanování v dětských kolektivech. Dávejte na to, prosím, pozor. Tyto děti mají dost problémů sami se sebou a vzhledem ke sníţenému sebevědomí a sebehodnocení se stávají terčem posměchu a poniţování. A to si opravdu nezaslouţí. 6.
Děti mimořádně nadané:
Tohle je kategorie, kterou jsem navzdory školskému zákonu přidala do základního členění dětí se SVP, protoţe i tyto děti takové potřeby mají. Pravda, nesetkáváme se s těmito
- 31 -
dětmi tak často jako s dětmi s poruchami učení a chování, nicméně jsem přesvědčená, ţe toto téma stojí za zmínku. Zdálo by se, ţe přístup k těmto dětem je velmi jednoduchý. Dílčím způsobem určitě. Stává se ale, ţe máme v oddíle dítě, které sice nijak zvlášť nevyniká konkrétní schopností, ale obecně je vysoce inteligentní. Takové děti často v oddílech trpí. Časem z nich budou geniální právníci, lékaři či architekti, ale jako děti nemají ţádný vyhraněný zájem, vlastně ani neví, co by je bavilo a přinášelo jim radost. Mějte na paměti, ţe tyto děti bývají frustrované, protoţe musí svůj potenciál potlačovat, aby nevyčnívali z kolektivu a aby je ostatní děti brali za sobě rovné. Tyto děti strašně touţí zapadnout do vrstevnické skupiny, jejich inteligence je jim na obtíţ, protoţe vědí, ţe kdyby ji naplno projevili, přišli by o kamarády a sounáleţitost. Zkuste si představit, jak se takové dítě asi cítí při jakékoli oddílové činnosti či úkolu, kdyţ ví, ţe by se k problému postavilo úplně jinak, jinak by ho řešilo a ve finále má výhrady i k uvedení hry jako takové, k pravidlům apod. Oni mají třeba i připomínky k vedení oddílu či tábora. Jejich inteligence jim takové úvahy umoţňuje (a mnohdy jsou to připomínky velmi podnětné a věcné). Ale oni vědí, ţe to nemohou říct. A tohle všechno nakonec způsobí, ţe se takové děti projevují velmi neaktivně a zdrţenlivě. Coţ často vede vedoucí k mylným závěrům, ţe se dítě nudí a oddíl ho vůbec nebaví. Nebo ještě hůř…. Vedoucí správně identifikuje vysokou inteligenci a udělá pseudologický snadno se nabízející krok, takové dítě povýší na rádce druţiny či mladšího instruktora. Proč je to špatně? Dítěti to vůbec nepomůţe, spíše naopak. Nadále nemůţe svou inteligenci pouţít, protoţe by si s dětmi nerozuměl a záhy by byl označen za tvrdého, netolerantního a nechápavého „vedoucího“, a ještě k tomu přidáte další frustraci z toho, ţe není schopen naplnit vaše očekávání z přidělené funkce. Vše, co jsem teď popsala, je jen část problémů, které mohou mimořádně nadané a vysoce inteligentní děti mít. Konkrétní návod, jak s nimi v oddíle pracovat, asi není. Těţko říct. Nejlepší by asi bylo, si s takovým dítětem promluvit. O tom, jak se cítí, co si o čem myslí, jak by co řešil nebo změnil. Ujasněte si vzájemné poţadavky a najděte či vymyslete takovému dítěti oddílovou funkci, ve které by mohl svůj potenciál uplatnit a cítil se v ní spokojený. 7.
Závěr
Toť vše. Rozebrali jsme si jednotlivé kategorie dětí se SVP podle toho, jak dalece se která kategorie naší oddílové činnosti týká. Zaměřila jsem se detailněji na skupiny dětí, se kterými přicházíme do styku zcela pravidelně, a trochu jsem opomenula děti skutečně zdravotně postiţené, protoţe takové děti se většinou sdruţují ve speciálních organizacích, které jsou schopny jim poskytnout potřebnou péči a adekvátní komfort. Přístup k dětem se SVP není jednoduchý a vyţaduje značnou míru trpělivosti a tolerance. Snaţila jsem se vám celou problematiku co nejlépe objasnit a především ukázat na příkladech z oddílové praxe. Dostali jste spoustu námětů, jak k těmto dětem obecně přistupovat a další práce je uţ na vás – na vašem srdci, zdravém rozumu a přirozené inteligenci.
- 32 -
KAPITOLA 5: ROZVOJ KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ U DĚTÍ Zpracoval TOM 19029 Klub lesní moudrosti, Roudnice nad Labem, Jitka Floriánová 1.
Úvod
K práci oddílového vedoucího nepatří jen přípravy na závody, vymýšlení her a zábavy, přestoţe je to právě to, co je patrně nejvíce navenek znát. Patří k ní mnohem více a jednou velmi důleţitou sloţkou je rozvíjení klíčových kompetencí dětí. K nim patří jistý vztah k přírodě, její ochrana, také multikulturní výchova, dodrţování společenských norem, vztah ke kultuře, vzdělání a poznání. Dále kompetence komunikativní (vhodně se vyjadřovat, myšlenky formulovat srozumitelně a souvisle, kultivovaně diskutovat), sociální (přizpůsobovat se ţivotním a pracovním podmínkám, pracovat samostatně i v týmu, přijímat a plnit odpovědně úkoly, utvářet vstřícné mezilidské vztahy), k řešení problémů (porozumět zadání úkolu, určit podstatu problému, získat a zhodnotit informace a navrhnout optimální řešení, provádět plánování, kontrolu činnosti a hodnocení dosaţených výsledků), 2.
Vztah k přírodě
Na první místo je záhodno zařadit vztah k přírodě. K tomu se váţe péče o ţivotní prostředí, ochrana přírody, také přehled o globálních problémech. Vztah k přírodě utváříme svým pozitivním postojem, pobytem v přírodě, seznamováním s přírodou, krásami kolem nás. Upozorňujeme děti na hrozící nebezpečí pro přírodu, pro kaţdou ţivou věc kolem nás. Ochrana ţivotního prostředí musí být v první řadě opět prezentována naším osobním postojem k ní. Vedeme děti ke třídění odpadu, k šetrnému a ohleduplnému zacházení s přírodou, s jídlem i vodou, elektřinou, teplem. Od věci nejsou všelijaké kvízy a soutěţe s touto tématikou. Vyuţít můţeme jednoduchých kříţovek, které sami sestavíme, nebo odněkud převezmeme, také do vědomostních soutěţí na motivy AZ kvízu nebo Riskuj, můţeme zařazovat téma ''Příroda kolem nás'' nebo ''Ţivotní prostředí'', z pohybových her je to pak především rychlé třídění materiálů do správných kontejnerů, kde vyuţíváme samozřejmě obrázky nebo nezávadné předměty. Jako další soutěţ můţeme jmenovat poznávání dřevin a bylin, na obrázcích nebo ţivých, to je jistě vhodné i nesoutěţně, během oddílových schůzek, na různých akcích, obecně na cestách. Hovoříme s dětmi o světových hrozbách, učíme je chování v různých situacích, jelikoţ příroda můţe být také zničující a děti by měly vědět, jak se chovat v případě poţáru, povodně apod., a také by měly být připraveny podat pomocnou ruku bez váhání. Kromě povídání se můţeme na takové situace připravovat pomocí simulování a hraní na ně. Tak si chování také společně vyzkoušíme a nacvičíme. I zde je nejlepší být dětem příkladem. 3.
Multikulturní výchova
Multikulturní výchova by neměla být opomínána, jelikoţ naše dnešní společnost je multikulturní a jakýkoliv odpor je neţádoucí, neetický a barbarský. Extrémní rasismus by děti měly tvrdě odmítat. Prvním krokem je právě takový postoj vedoucího. Děti by neměly být nikdy svědky jakýchkoliv projevů odporu vůči odlišným kulturám od vedoucích. Naopak nesnášenlivost by měla být potírána. Měli bychom děti učit o jiných kulturách, seznamovat je s nimi a poukazovat na jejich výjimečnosti. Vţdy musí být jasná rovnost všech příslušníků různých kultur. Do oddílu přijímáme příslušníky národnostních menšin bez problémů, na
- 33 -
odlišnosti neupozorňujeme. Během soutěţí a her se stáváme součástí jiných kultur a seznamujeme se s nimi. Nejčastěji tak činíme během celotáborových her, kdy se nejčastěji sbliţujeme spíše s jednotlivými kulturami minulých časů, jako například Aztéky, starými Egypťany nebo Řeky, ani to rozhodně není od věci. V celotáborových hrách, kde cestujeme po světě nebo v čase pak poznáme kultur více. 4.
Vztah ke kultuře, vzdělání a poznání
V dětech podporujeme také vztah ke kultuře. Kultura není opomenutelnou součástí našich ţivotů, je všude kolem nás a kulturní barbarství je nepříjemný společenský jev. Děti tedy podporujeme v jejich kulturních ţivotech. Neprosazujeme celodenní sezení před televizí, ale také ne všeobecnou neznalost. Prosazujeme sledování zajímavých pořadů, dokumentů, návštěvy muzeí, výstav, divadel, klidně také kin. Vlastní činností podporujeme. Do oddílových stránek můţeme vkládat tipy na zajímavé výstavy a kulturní akce, také necháme děti prezentovat své postřehy z kulturních akcí, na které se vydali soukromě. Dnes se jiţ v divadlech hrají představení pro děti všeho věku a to opravdu od nejmenších. Můţeme uspořádat výlet do divadla spojený s prohlídkou města, také výlet do muzeí, například v době trvání zajímavé výstavy, jichţ se koná opravdu mnoho. Také můţeme podniknout výpravu přímo na výstavu nebo do 3D kina, kde se kromě filmů hrají velice zajímavé a poučné dokumenty, a to z nejstarší historie světa, o podvodním světě, o vesmíru. Kulturní přehled podporujeme různými vědomostními soutěţemi. Z her je to opět zařazení daného téma (kultura) v soutěţi na bázi Riskuj nebo AZ kvíz, kříţovky, navíc po oddílové návštěvě divadla, kina, výstavy nebo muzea můţeme dát dětem k vypracování otázky ohledně toho, co bylo k vidění. Otázky někdy můţeme nechat vypracovávat jiţ během návštěvy, to platí zejména u návštěv výstav a muzeí. Zájem o divadlo můţeme vzbudit vlastním předvedením nějakého kousku, upevnit jej pak dramatickými činnostmi v oddíle. Mnoho společenských her dnes také vyţaduje nějaké herecké schopnosti, v takových hrách se uplatňuje především pantomima, mezi takové hry patří nyní velmi oblíbené Aktivity nebo Time's up!. Dále můţeme nechat děti sestavovat ze slov správné dvojice, mohou to být vynálezy a slavné činy (Bellův+telefon, Petriho+miska, Horymírův+skok) také milenecké dvojice nebo autor a jeho dílo (Romeo+Julie, Shakespeare+Hamlet). Mohou to být slova na papírcích, která jsou poschovávaná po lese, musí se najít a sepsat, nebo se můţe jednat jen o hru v klubovně, s účelem co nejrychlejšího správného sestavení dvojic. Obtíţnost dvojic samozřejmě musí být zvolena úměrně věku a úrovni vzdělání dětí. Podporujeme také vzdělání a touhu po něm, touhu po skvělých výsledcích ve škole. Motivovat můţeme opět vědomostními soutěţemi, dobré je také oceňovat školní výsledky v průběhu roku například body nebo penězi do celoroční oddílové hry, probíhá-li taková. Zájem o poznání a vědu lze tvořit například všelijakými pokusy. 5.
Komunikativní kompetence
Mezi komunikativní kompetence patří především schopnost se dobře vyjadřovat, formulovat své myšlenky kvalitně a srozumitelně, řadit je logicky za sebou. K tomu děti vedeme prostřednictvím činností, kde se musí projevovat samostatně. Mohou to být detektivní hry, kde musí kolektivně vytvořit neprůstřelné alibi, nebo naopak vyšetřovat a dokazovat, mohou to být různé scénky. Ve scénkách se děti mohou pokusit vystihnout něco určeného, aby další hádaly, anebo v nich zkoušet simulovat různé běţné situace, ve kterých se tak navíc učí správně a bezproblémově jednat. K vnímavosti a zároveň lepším osobním projevům směřuje soutěţ, kdy se ráno rozdají vlastnosti, kaţdý má tu svou dostatečně dobře vystihovat a zároveň být vnímavý a odhalovat
- 34 -
vlastnosti zadané ostatním. Později můţe mít kaţdé dítě zadané vlastnosti dvě. Děti necháváme také hovořit s cizími lidmi, formou zadání různých úkolů ve městech, například něco zjistit, vyfotit apod., zde samozřejmě vţdy pod dohledem vedoucího. Podporujeme diskutování, můţeme zařazovat povídání a diskutování na dané téma do programu večerů na akcích, například mezi zpívání a drobné hry. Děti vedeme k tomu, aby se naučily pouţívat slova jako ''prosím, děkuji, omlouvám se'' zcela běţně a bez vybízení. Zejména by měly umět hezky poprosit, také se neostýchat poděkovat a měly by umět vhodně se omluvit, sestavit správná slova pro svoji řeč omluvnou, děkovnou. Děti by se měly také naučit chválit druhé a nestydět se chválu či obdiv vyjádřit. Svým vlastním příkladem nejlépe demonstrujeme přirozenost takových činů. Kaţdou dobrou řeč musíme také pochválit, motivovat k ní. Sami bychom měli mluvit co nejlépe, dodrţovat zásady dobrého řečnění. Neměli bychom se zadrhávat, vydávat parazitní zvuky, měli bychom omezit počet parazitních slov ve svém projevu, počet ukazovacích zájmen, gesta, na která by se pozornost dětí soustředila více neţ na náš projev. Vyjadřovat bychom se měli přesně a plynule, slova nesmíme dlouho lovit někde v paměti, mluvit bychom měli s nadšením pro věc a zaujetím, nikdy ne otráveně. 6.
Sociální kompetence
Uţ ve chvíli, kdy dítě vyrazí s oddílem na nějakou akci, musí se přizpůsobit novému prostředí. To zpravidla nebývá problém u dětí, které jsou v kolektivu déle a nevyráţí na akci poprvé. Někdy to můţe být problém právě u dětí, které nejsou ještě na oddílový kolektiv zvyklé, jsou v novém prostředí, mimo svůj domov, pryč od rodičů. Musíme pomoci snadněji se s novým prostředím sţít a to zejména rychlým seznámením, tím, ţe budeme milí a vstřícní. Není dobré nechávat takové děti příliš často bez programu, jelikoţ v době, kdy ještě nejsou plně zařazeni do kolektivu, neumí se zabavit stejně jako ostatní a tak trpí stesky po domově a smutkem. Pro začátek pobytu na oddílové akci je dobré zařadit několik seznamovacích her. Takové hry jsou zpravidla velice jednoduché, rychlé a nenáročné. Venku si můţeme nejdříve jen stoupnout do kruhu a kaţdý řekne své jméno, poté jméno člověka vedle sebe, poté člověka vzdálenějšího atd. Také můţeme plácnutím rukou vyměňovat jména ve dvojici, po nějaké době si všichni opět stoupnou do kruhu a kaţdý řekne jméno, které dostal naposledy, vyhodnotíme, jestli kaţdé jméno padlo právě tolikrát, kolikrát mělo. Touto hříčkou si osvojujeme jména obsaţená v kolektivu. Zapojit lze také hru, kdy si všichni stoupnou na lavici a jejich úkolem je seřadit se vzestupně nebo sestupně podle věku, jména, příjmení a nesmí přitom spadnout na zem. Dále můţeme děti rozdělit do skupin a mezi ně dát plachtu, k plachtě přichází jeden člověk z kaţdé skupiny, my necháme spadnout plachtu. Bod získá pro svůj tým ten, kdo jako první řekne jméno druhého. V pokročilejší fázi pak k plachtě necháme přicházet z kaţdého týmu dvě, tři, nebo i více dětí. Bod získá tým, který jmenuje všechny příchozí z týmu druhého. K dalším schopnostem, které bychom měli v dětech rozvíjet a podporovat je schopnost pracovat samostatně stejně tak, jako pracovat v týmu. Zařazujeme proto činnosti, zejména hry a soutěţe, ve kterých se prosazují děti jako jedinci, tedy soutěţí kaţdý jen za sebe a má odpovědnost jen k sobě, jeho úspěch je závislý jen na něm. Mezi takové soutěţe patří tradiční individuální disciplíny. Například přetahování lanem nebo různé „hec boje“, Buď fit a táborové olympiády, kde se projevuje fyzická zdatnost jednotlivce. Zapojíme i hry, kde se projeví mrštnost, schopnost samostatného rozhodování a taktizování jednotlivce. K tomu jsou vhodné různé bojové hry, kdy děti, aniţ by byly viděny, musí sehnat všechny věci ze zadaného seznamu, nebo se dostat na určité místo. Takové hry se navíc dají hrát ve tmě, coţ zvýší jejich dobrodruţnost a zároveň tak děti musí projevit trochu odvahy. Stejně tak rozvíjíme ale i schopnosti práce v týmu. To pro některé děti můţe být - 35 -
mnohem těţší, tím míním děti, které se raději předvádí individuálně a nerady se dělí o úspěch. Děti bychom měli učit spolupráce s ostatními, dělení úkolů a přijímání odpovědnosti za jejich plnění. Schopnost spolupráce je dobře znatelná, hrajeme-li vybíjenou, kde ale není kaţdý jen sám proti všem, ale děti jsou rozděleny do několika skupin, mají si nahrávat a pomáhat, aby vyřadily další týmy. Dobře se ukáţe, které dítě bije raději samotné bez nahrávek a kdo je naopak schopný taktizovat a o míč, hru a následný úspěch se rozdělit. Je tedy dobré zařazovat hry, kde je týmová spolupráce všech nezbytná nebo velmi výhodná. Vedle přehazované a dalších míčových her, kde zkrátka jeden nemůţe zvládnout vše, jsou to hry bojové, kde se velmi vyplatí rozdělování úkolů, mohou to být hry, kde je potřeba na ostatní útočit, ale zároveň bránit vlastní základnu. Pokud máme děti menší, mohlo by se stát, ţe vedle velkých se opravdovým členem týmu nestanou. Proto zařazujeme hry, nebo modifikujeme pravidla tak, aby se muselo s malými také počítat. Při vybíjené například můţeme říct, ţe jen malé děti mají schopnost nabíjet. U jiných her mohou jen malé děti vysvobozovat větší, nebo přenášet důleţité předměty. 7.
Kompetence k řešení problémŧ
Kaţdé dítě by se mělo naučit přijmout úkol, správně ho pochopit, vyhodnotit podstatu problému, navrhnout řešení, plánovat další činnost a umět ji spolu s výsledky objektivně zhodnotit. Zde je nutno vyzdvihnout schopnost objektivního hodnocení zejména u práce v týmu, u které by nikdo neměl na nikoho svalovat vinu, jelikoţ řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Zároveň si ale kaţdý musí kaţdý umět upřímně říct, jaká jeho práce byla. Děti vedeme ke schopnostem samostatného vyhledávání informací prospěšných u řešení daného problému, k logickému uvaţování, uţívání vlastních zkušeností a vědomostí. Neměli bychom nechat děti řešení problému vzdát, ale měli bychom v nich podporovat vytrvalost v jejich řešení. 8.
Závěrečné slovo
Všechny klíčové kompetence v dětech rozvíjíme činností oddílu a upevňujeme vlastním příkladem, na to bychom měli při práci oddílového vedoucího vţdy myslet. Neměli bychom přehlíţet ţádné nešvary, zároveň dobré skutky a chování by neměly zůstat bez zpětné vazby a vyzdvihnutí.
- 36 -
KAPITOLA 6: ORGANIZACE A ZAJIŠTĚNÍ HER A DALŠÍCH ČINNOSTÍ Zpracoval TOM 4332 Zálesák, Hlučín, Ivan Kula 1.
Úvod
Hry, soutěţe, předávání tábornických znalostí a podobné aktivity jsou hlavní náplní většiny akcí, které oddíl pořádá. Hry a soutěţe mají v oddíle své výrazné místo z několika důvodů: Hry výrazně napomáhají udrţení pozornosti a zvýšení koncentrace. Odstraňují přetlak v dětech, sniţují přebytek energie, odčerpávají agresivitu, zklidňují (coţ je v naší uspěchané době zvláště cenné) a odstraňují stres (ze školy…). Jsou výborným rozptýlením po namáhavém soustředění se na něco váţného (těţkého), jsou vítaným oţivením pro tělo, které zaměstnávalo jen hlavu a maximálně ruce, které si psaly poznámky. Zahání nudu, tu častou nevítanou společnici volných chvil. Velkým přínosem her je jejich socializační funkce. Díky hrám se lidé nejen socializují, ale hra také významně napomáhá jejich integraci do společenství, neboť díky skutečnosti, ţe hra je „jako kdyby“, se lidé zbavují zábran a projevují se tací, jací jsou. To vede k lepšímu poznání se a ke sbliţování všech zúčastněných. Díky tomu i jedinec daleko lépe pronikne do skupiny a začlení se do ní. To platí zejména pro nováčky, kteří přijdou do dorostu. Soutěţivé a hlavně dramatické hry rozvíjejí fantazii, která je často u dětí tlumena stereotypem masmédií. Hry upravují sebevědomí, coţ je v době různých komplexů velmi cenné. Hra, díky srovnání se s druhými, umoţňuje nahlédnout do sebe sama, odhadnout své schopnosti a zařadit se na to správné místo na škále úspěšnosti. Kolektivní, skupinové hry napomáhají tvorbě kolektivu, jsou „výrobcem“ atmosféry. Díky společným záţitkům se utuţuje, stmeluje kolektiv a vytváří se vědomí společenství. Při hrách se zaţívají nejen slzy a smutek, ale hlavně mnoho radosti a legrace. Některé hry jsou i nenápadnými nevtíravými učitelkami. Například při některých hrách se naučíme něco z historie. Jsou i jiné hry, kdy nás jejich úvodní moto zavádí do neznámých krajů a přibliţuje nám ţivot a zvyky v těchto místech. Hry přinášejí i dobrodruţství, příjemný pocit „bání se“, mravenčení a následnou radost z překonání onoho strachu. Skupinkové hry by nemohly existovat bez vzájemné komunikace členů skupinky. Pomáhají tak komunikaci k lepší efektivnosti a prohlubují interakci uvnitř skupinky zapojují i málo spontánně aktivní děti. Díky dramatickým hrám (například převrácení rolí předposlední den našeho tábora) se děti učí poznávat i dospělé role a tak se připravují na svou vlastní dospělost. Hry však také přinášejí sociální nerovnost. Proto je zapotřebí velmi citlivě vybírat vhodné hry pro kolektivy jakýchkoli dětí, nebo mládeţe. Je zapotřebí přinášet různé druhy her, umoţňující být v nadřazené (vítězné) pozici pokaţdé někomu jinému, i kdyţ v tom pochopitelně nelze zaručit stoprocentní spolehlivost. Další potřebnou věcí je patřičně chválit (vyslovovat uznání, pohladit) ty, kteří dosáhli ve hře nečekaných výsledků – překonali nejen obecné mínění o svých schopnostech, ale leckdy i své
- 37 -
vlastní mínění; a naopak vyslovit naději do budoucna pro ty, kteří se příliš neumístili. To je i úkol pro naše další působení.1 Hlavním faktorem úspěchu akce je příprava. Kvalitní příprava by měla zahrnovat:
Rozdělení úkolů, většinu akcí připravuje více neţ jeden vedoucí. Při rozdělování úkolů vyuţívejte individuálních schopností jednotlivců, umělecký nadaný vedoucí nakreslí mapu, zručný řemeslník připraví rekvizity, kreativní jedinec vymyslí hry. Ke stanoveným úkolům je potřeba přiřadit termíny a provádět průběţnou kontrolu plnění úkolů, bez kontroly a určení termínu jsou úkoly často odkládány na poslední chvíli a v lepším případě plněny ve spěchu před akcí, v horším případě nejsou splněny vůbec. Přípravu rekvizit, rekvizity a další materiál musí být zajištěn před začátkem akce, je zbytečné ztrácet čas na akci přípravou rekvizit, které jsme mohli připravit v klidu doma. Přípravu alternativ, pokud je program závislý na vnějších vlivech (počasí, doprava…), musíme před začátkem akce připravit dostatečné mnoţství náhradního programu pro případ špatného počasí. V případě cestování je potřeba zjistit dostatečné mnoţství alternativních spojů. Přípravu časového harmonogramu. Hry a jiné aktivity nelze kombinovat libovolně. Po vzdělávací části by měla následovat zábavná hra, po klidné hře hra akčnější, po sedavé hra pohybová. Střídáním různých druhů aktivit se snáze udrţí pozornost a zájem. Při přípravě programu je vhodné dodrţovat několik rad, které v budoucnu zajistí urychlení přípravy akce a zaručí Vám, ţe Vás nezaskočí ţádná situace: Obecně platí, ţe více je lepší neţ méně. Pokud připravíte na akci více programu, neţ se spotřebuje, můţete vyuţít nespotřebovaný program na další akci. Dešťový program připravujte zodpovědně a v dostatečném mnoţství, jeden kvalitně připravený dešťový program na celou akci Vám můţe vydrţet celý rok. Hry si zapisujte do deníčku i s krátkým popisem pravidel. Po několika akcích získáte slušný soubor her, pro vyplnění nejedné volné chvíle, po několika letech bude pro Vás tento deník neocenitelným pomocníkem pro přípravu programu. Nespoléhejte na paměť, hry tam sice uloţeny jsou, ale v pravý okamţik si na tu správnou málokdy vzpomenete. V deníku je dobré si hry tematicky rozdělit.
Základní faktory
2.
Pří přípravě a realizaci her je důleţité dbát šesti základních faktorů, které ovlivňují úspěch, jsou to lidé, čas, pravidla, prostředí, bezpečnost a motivace. 2.1 Lidé Kaţdá hra potřebuje kromě pravidel, prostředí, motivace a dalších sloţek především lidi. Při organizaci a zajištění her se dají lidé rozdělit do dvou základních kategorií. 2.2 Organizátoři Organizátoři her se na přípravě a průběhu podílejí ve dvou fázích. První fáze je vymýšlení nové hry, druhou fází je realizace námi vymyšlené nebo převzaté hry. Pro vznik nové jednodušší hry si člověk často vystačí sám. Při přípravě úplně nové 1
Pokorný, Š., 1997, Vstup, kdo chceš, je otevřeno, str. 82-83
- 38 -
sloţitější hry je vhodné pracovat ve skupince. Prvotní nápad se totiţ musí pořádně vybrousit a staré známé- „víc hlav víc ví“ platí i zde. Větší počet organizátorů, kteří připravují hru od narození aţ po dospělost má své výhody, např.: Nový pohled na pravidla, situace, které by jiného nenapadly. Rozvíjení vlastních nápadů dalšími členy týmu. Inspirace cizí myšlenkou, která můţe přinést úplně nový nápad. Pro kreativní kolektivní výkon je vhodné vytvořit příjemnou atmosféru, kdy se členové týmu nebudou navzájem kritizovat, všechny nápady v klidu proberou a vše, na čem se dohodnou, si zapíšou. Skupinka by neměla být příliš velká, ideální počet je 3-6 členů. Při samotné realizaci her je potřeba organizátorů různá, někdy si vystačíte sami, jindy je potřeba víc organizátorů neţ hráčů. Aby byl průběh hry zajištěn dostatečným počtem organizátorů, je potřeba řídit se několika pravidly: Před samotnou realizací hry je nutné si dobře spočítat, kolik organizátorů bude pro zdárný průběh potřeba. Je potřeba myslet na všechny role: rozhodčí, zapisovatel, kontrola na stanovišti, obránce území a mnoho dalších, ale i na přípravu materiálu a herního území. Je vhodné si napsat seznam všech potřebných rolí. Některé role je potřeba obsadit zkušeným vedoucím nebo instruktorem (rozhodčí), jinde postačí člen, který se nemůţe hry zúčastnit ( zapisovatel ). U sloţitějších her nutno předem organizátory podrobně zasvětit do pravidel, aby nedocházelo k různému výkladu a nejasnostem v průběhu hry. Organizátory je potřeba si zajistit s dostatečným předstihem, na táboře nebo výpravě postačí večerní porada den před akcí, v průběhu roku je však vhodné shánět organizátory několik týdnu předem. U přípravy například většího turnaje nebo hry ve městě je vhodné si nechat účast potvrdit několik dní předem, pan neznámý nebo velký počet rozhodčích se několik hodin před akcí shánějí těţko. 2.3 Účastníci Na účastníky je potřeba myslet uţ při vymýšlení nové nebo výběru převzaté hry. Hra, která zaujme téměř dospělé chlapce, nemusí být vhodná pro předškolní děti. A dospívající mládeţ na druhé straně neutáhnete na Křemílka a Vochomůrku. Při přípravě je nutné brát ohled na: Věk účastníků Počet účastníků Jejich předchozí herní zkušenosti Individuální schopnosti U některých her i na pohlaví Pří hrách na jednotlivce je potřeba zvolit spravedlivé rozdělení do kategorií. Někdy postačí kategorie dvě, někdy je nutné vytvořit kategorií třeba pět. Nejčastějším a v mnoha ohledech nejspravedlivějším kritériem je věk účastníka. Můţeme však zvolit i jiné, např. herní úroveň, počet let v oddíle, fyzickou zdatnost. Některé kritéria je však sloţité objektivně zhodnotit a určitě se setkáme s mnohým pocitem nespravedlnosti. Proto je vhodné zvolit kritérium, které je jednoznačně objektivně zhodnotitelné, a proto je věk nejčastěji pouţívaným kritériem. Při týmových soutěţích je nejjednodušší, pokud máme týmy rozdělené pro celoroční činnost – např. druţiny apod. Pokud však nastane situace, je potřeba rozdělit týmy tak, aby všechny měly přibliţně stejnou naději na vítězství. Jinak jsou týmy jiţ na začátku hry
- 39 -
demotivované a nemají pro hru ţádný zápal. 2.4 Čas 2.4.1 Příprava Na přípravu her je potřeba stanovit si reálný časový plán. Některé hry typu schovky se dají připravit během pár minut, na sloţitější bojovky nebo orientační závod však budeme potřebovat i několik hodin. Plán je lepší lehce nadhodnotit, pokud hru připravíme v předstihu, nic se neděje, pokud však hru nestíháme připravit na čas, můţe nám to rozhodit celodenní plán. Při plánování bychom měli vycházet z reálných zkušeností, a pokud jsme podobnou hru ještě nepřipravovali, je lepší zvolit pesimističtější odhad. Pocit, ţe všechno půjde bez problému a rychle, je většinou mylný. 2.4.2 Prŧběh Časové hledisko u průběhu her musíme zohlednit ve dvou situacích. První je délka hry nebo jednotlivého kola. Doba trvání by se měla volit s ohledem na zábavnost, fyzickou náročnost a moţnost splnit cíl hry. Pozor je třeba dávat na zbytečné protahování her. Povedená hra nás můţe svádět k prodluţování a přidávání dalších a dalších kol. Platí však staré známé, ţe v nejlepším se má končit. Děti se budou těšit na další akci, kde se povedená hra bude znovu hrát, pokud však hru zbytečně prodluţujeme, můţe se z úţasné hry stát nudná ohraná odrhovačka. Stejně tak by se úspěšná hra neměla opakovat příliš často. Další situace, kdy je třeba zohlednit časové hledisko, jsou soutěţe turnajového typu. Existuje několik moţností, jak turnaj zorganizovat a při výběru by měl být jedním z hlavních kritérií čas. Pokud se jedná o turnaj čtyř druţstev, je vcelku jedno, jestli zvolíme pavouka nebo tabulku kaţdý s kaţdým. Pokud je však účastníků třeba šestnáct, zvolená organizace turnaje uţ výrazně ovlivňuje délku turnaje. Příklad 1: Máme k dispozici jedno hřiště kaţdé, kolo trvá 3 minuty a je 16 účastníků:
Kaţdý s kaţdým: 360 minut Klasický pavouk: 45 minut Základní skupiny po čtyřech, postupují první dva: 75 minut
Příklad 2: Máme k dispozici čtyři hřiště kaţdé, kolo trvá 3 minuty a je 16 účastníků:
Kaţdý s kaţdým: 90 minut Klasický pavouk: 15 minut Základní skupiny po čtyřech, postupují první dva: 27 minut Z příkladů jde vidět, ţe pro kaţdý turnaj se hodí jiná organizace. Zvolíme-li klasického pavouka, není potřeba stavět více hřišť. Délka trvání se zkrátí o pouhou půlhodinu, příprava tří dalších hřišť však pravděpodobně zabere podstatně víc času. Proto je nutné nad zvolenou organizací přemýšlet. 2.4.3 Vyhodnocení Uţ při přípravě hry bychom měli myslet i na vyhodnocení. Pokud bude vyhodnocení časově velmi náročné, měli bychom zváţit jiný způsob, jak hru provést a zkrátit tak dobu potřebnou pro vyhodnocení. Výsledky soutěţí a her by totiţ v ideálním případě měly být známy bezprostředně po skončení. Čím je časová prodleva delší, tím z dětí víc vyprchává atmosféra a pocity hry. Výsledky by měli být známy nejpozději ten den, kdy se hra konala. Za - 40 -
14 dnů uţ jsou všem výsledky v podstatě lhostejné. 2.5 Pravidla 2.5.1 Tvorba Při tvorbě pravidel je dobré spolupracovat s více lidmi. Pravidla by měla pokrýt co největší mnoţství herních situací, v ideálním případě všechny. A právě při generování všech moţných situací, které se mohou ve hře objevit, jsou nápady kolegů k nezaplacení. Pokud jsou pravidla rozsáhlejší, měla by se sepsat. Předejdete situaci, kdy na některé pravidlo úplně zapomenete, nebo ho při vysvětlování přeskočíte. Za kaţdé porušení pravidla by měla být předem určená přiměřená sankce. Pravidla by měla být co nejjednodušeji formulována a srozumitelná. Pravidla by měla být upravena na konkrétní situaci. Především musí být brán ohled na prostředí a sloţení hráčů. 2.5.2 Vysvětlení Při vysvětlování pravidel musí být kladen důraz na srozumitelnost. Pravidla je vhodné vysvětlovat na konkrétních příkladech a herních situacích. Při vysvětlování pravidel se nesmí zapomenout na přesné prostorové a časové vymezení. Především prostorové vymezení musí být dostatečně jasné a to hlavně pokud se hra koná v novém terénu, který děti ještě neznají. Pokud je hra zahájena nebo ukončena signálem, musí být signál zmíněn předem. Při vysvětlování pravidel musí být kladen důraz na bezpečnost. Hráče je dobré upozornit na moţné nebezpečné situace. Pokud se v herním území nacházejí nebezpečná místa, děti je nutné na ně upozornit. Na konci je vhodné hráče upozornit, ţe jde stále jen o hru a zdraví jejich i spoluhráčů či soupeřů je důleţitější neţ vítězství. Znalost pravidel je vhodné si ověřit otázkami. Děti při vysvětlování neshazujeme, ale trpělivě jim pravidla vysvětlíme podruhé i potřetí. Diskuze na konci vysvětlování můţe přispět nejen k lepšímu pochopení pravidel, ale i k jejich úpravě. Některé dotazy můţou upozornit na situaci, kterou autoři vůbec neuvaţovali a je nutné pro ní vytvořit nové pravidlo, nebo upravit stávající. 2.6 Prostředí Kaţdá hra potřebuje své prostředí. Správně zvolené prostředí dokáţe hře dodat výbornou atmosféru, naopak nevhodné prostředí můţe hru zcela zkazit. Při přípravě programu si musíme předem ověřit, zda budeme mít pro hry vhodný terén. Za vhodným terénem se oplatí urazit nějakou minutku chůze navíc. Děti si určitě uţijí atletický den lépe na upraveném hřišti, neţ na hrbolaté louce hned za táborem. Ať se jedná o klubovnu nebo les, vţdy je nutné dbát především bezpečnosti. Zajistit bezpečnost v klubovně obvykle nebývá problém. Prostory jsou uzpůsobené pravidelné činnosti a nebezpečí zde číhá minimum. Přesto je vhodné občas zkontrolovat stabilitu nábytku, především různých poliček a zavěšených skříněk. Pokud jsou v místnosti spotřebiče, zkontrolovat jejich stav a stav zásuvek a spínačů. Nebezpečí znamenají kamna a přímotopy a skleněné výplně. V klubovnách je nutné zakázat činnosti, které znamenají riziko pro zdraví dětí. Pokud hru, soutěţ, nebo turnaj organizujeme v tělocvičně, je důleţité mít děti pod neustálým dozorem, nebezpečí zde číhá nespočet. Jestli pro hru vyuţíváme tělocvičné nářadí, je potřeba předem odzkoušet jeho funkčnost a bezpečnost. Při hrách v terénu je důleţité si terén předem projít, a to i v případě, ţe zde hrajete
- 41 -
pravidelně kaţdý rok. Od loňského tábora, nebo minulé výpravy se toho mohlo hodně změnit. Nebezpečné místa je vhodné označit a hráče na ně upozornit. Terén by měl být volen tak, aby hráči nepodstupovali zbytečné riziko- kaţdý terén je vhodný pro různý typ her. Je lepší udělat pár kroků navíc a dojít k vhodnému terénu, neţ hrát hru v naprosto nevyhovujícím terénu. V případě nočních her vybíráme terén o to pečlivěji. Pokud je to moţné, hrajeme noční hru v prostředí, které hráči dobře znají, se kterým měli moţnost seznámit se v průběhu nějaké aktivity za denního světla. Noční orientace v úplně neznámem prostoru je sloţitá i pro dospělého. 2.7 Motivace Kaţdou hru nebo soutěţ je vhodné uvést krátkým příběhem, který navodí vhodnou atmosféru. Pro motivaci je dobré pouţít i různé rekvizity. Hra pak dostává úplně jinou atmosféru. Stačí několik drobností a stokrát hraná hra získá nový náboj. Při sepisování legendy je moţné nechat se inspirovat kníţkou, filmem, historickou událostí, či veselými historkami ze ţivota oddílu. Klasickou bojovku, kdy je úkolem hráčů nasbírat co nejvíc lístečků ze stanovišť a nenechat se chytit obránci zná kaţdý. Kdyţ k ní přidáme legendu o výbuchu Černobylu, místo lístečků uvaříme trochu škrobu, který představuje radioaktivní materiál, obránce navlečeme do bílých plášťů a uděláme z nich zmutované vědce, máme rázem úplně novou hru, která v hráčích zanechá jiný záţitek, neţ stokrát opakovaná bojovečka. 2.8 Bezpečnost Hlavním pravidlem je zajistit dostatečný dozor a mít vţdy rychlý přístup k lékárničce. Pro děti, které se zrovna neúčastní soutěţe je potřeba vymyslet náhradní program, aby bez dozoru a zaměstnání nevyvádělo hlouposti. Kaţdá hra by se měla hrát v prostředí, do kterého patří. Zranění se dá předcházet i kontrolou vhodného oblečení a obuvi. Při činnosti v místnosti dále platí: Dávat pozor na kamna a přímotopy Dávat pozor na ostré hrany a skleněné výplně Nedovolit vyklánění z oken Dávat pozor na elektrické spotřebiče, zásuvky a spínače Při činnosti v lese: Vymezit herní území, označit nebezpečná místa Oznámit svolávací signál Pozor na větvičky Při nočních hrách: Hrát ve známém terénu, děti ho musí znát za denního světla Vybavit děti píšťalkou Hru začínat za tmy před večerkou nebo těšně po ní, dítě v polospánku neví co po něm chcete a můţe znovu usnout, nemají dostatečnou kontrolu nad svými pohyby Při činnosti v tělocvičně: Pouţívat pouze odzkoušené nářadí Dávat pozor na stav parket, případně kluzké parkety Míčové hry hrát pouze v tělocvičnách k tomu uzpůsobených (kryty oken a světel) Při činnosti na hřišti: Zkontrolovat hřiště a odklidit kamení, sklo.
- 42 -
3.
Úprava her
Kaţdá hra se postupem času stává nudnou. Existují dvě moţnosti, jak doplnit repertoár her. Buď vymyslíme, nebo najdeme hru zcela novou, nebo starou hru trošku upravíme. Hru můţeme v zásadě upravit třemi způsoby: Upravit pravidla Změnit prostředí Nový příběh a rekvizity Změna pravidel můţe spočívat ve změně schopností hráčů, pravidel pro pohyb, změna počítání ţivotů, moţností je spousta a záleţí jen na kreativitě vedoucího. Příklad: Bojovka s papírovými koulemi je ve všech oddílech praktikována často. Nabízí se změnit počet koulí, které můţe mít jeden hráč u sebe, moţnost sbírání koulí ze země nebo úplně změnit způsob házení. Kaţdý hráč dostane jen jednu kouli, ta bude omotaná provázkem a hráč ji bude mít přivázanou k tělu na šňůrce v délce cca 5 metrů. Tím se podstatně zkrátí dostřel a moţnost dalšího hodu je aţ po přitáhnutí koule zpět. Samozřejmě se musí zvolit prostředí, kde nehrozí zamotání provázku do větviček. Změna prostředí můţe hru ozvláštnit a udělat z ní hru úplně novou. Někdy se můţe jednat o docela drastickou změnu. Z klasické hry na papíře můţeme udělat zajímavou hru na louce nebo v lese. Příklad: Lodě hrál kaţdý. Stačí však hrát lodě v kruhu, kdy na Vás útočí hráč po pravici a Vy útočíte na hráče po levici nebo z deskové hry uděláte venkovní zábavu. Hrací plochu nakreslíte na velký balicí papír o rozměru 2x1 metr, necháte proti sobě hrát dvě druţiny a oznamování zásahu bude probíhat pomocí cedulí a dalekohledu, jelikoţ druţiny budou sedět na druhém konci louky nebo pomocí vysílaček. V druţině bude probíhat diskuze, které políčko zvolit, boj o dalekohled, vysílačku nebo cedule. Z jednoduché hry se stane skutečný námořní souboj. Moţnosti zařazení nového příběhu nebo rekvizit byly popsány v motivaci. 4.
Ţivoty
Velké mnoţství her se hraje na ţivoty. Tento herní princip však v některých případech neplní svůj účel. Herní princip se dá více přiblíţit realitě, kde kaţdé zranění znamená ztrátu schopnosti, rychlosti nebo pohyblivosti. K takovým principům patří: S kaţdým zásahem omezit počet kontrabandu, který hráč přenáší. Ztráta některé schopnosti – hráč na začátku dostane 4 schopnosti (přenášet kontraband, zabíjet protihráče, vykrádat hnízda soupeřů, bránit spoluhráče) a s kaţdým zásahem jednu ztrácí. Omezit herní území, kde se můţe hráč pohybovat, s kaţdým zásahem se můţe pohybovat v menším území.
Nejlepší moţností je, pokud hráč nemůţe předepsaný trest porušit - podvádět, omezit ho reálně. Například s kaţdým zásahem je hráči ustřihnut kus slámky, v které má za úkol přenášet vodu. Kaţdý zásah tak znamená reálné omezení jeho schopností, jeho slámka je kratší a můţe tedy přenášet méně vody.
- 43 -
5.
Závěr
Na závěr malé shrnutí základních pravidel, které musí kaţdý dobrý organizátor dodrţovat:
Hra musí být předem dobře naplánována, vedoucí musí vědět, kolik bude potřebovat organizátorů, jaký bude potřebovat materiál a rekvizity. Hru je nutné zvolit s ohledem na sloţení účastníků, prostředí a dalších okolností a těmto okolnostem ji přizpůsobit. Vedoucí musí stanovit pevná a srozumitelná pravidla, u sloţitějších her je sepsat Pravidla je vhodné vysvětlovat na konkrétních příkladech. Součástí pravidel musí být vymezení území, časového rámce, případně signály pro zahájení a ukončení hry. Po vysvětlení pravidel by měly následovat kontrolní dotazy, nebráníme se dotazům a diskuzi, někdy mohou přinést zajímavé postřehy. Důleţitou součástí hry je motivace, pouţitím legendy a rekvizit vzbudíme větší zájem. Je důleţité brát ohled na bezpečnost a děti před hrou o bezpečnosti poučit.
6.
Literatura
Bartůněk, D. Kniha her a činností v klubovně i venku. 1. vydání, Praha: Portál, 2002, ISBN 80-7178-618-7 Chour, J. Receptář her: náměty a návody pro vedoucí dětí a mládeže, Praha, Portál 2000, 168 s., ISBN 80-7178-388-9 Neuman J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě, 1. vydání, Praha. Portál 1998, ISBN 80-7178-218-1
- 44 -
KAPITOLA 7: PROVÁDĚNÍ PREVENCE Zpracoval TOM 20402 Český Honza, Hradec Králové, Marek Kuskov (Krtek) Prevence sociálně patologických jevů je velmi často omílaným tématem, na které je kladen velký důraz, bavíme-li se o práci s dětmi. V současné době jsou děti vystavovány narůstající míře agrese, násilí a jiných negativních jevů, ať uţ je jejich zdrojem film, kníţka, kamarádi nebo dokonce samotná rodina dítěte. Co bylo dříve povaţováno za vrchol nemravnosti, je dnes označováno jako mírně neslušné nebo naprosto normální. Je tedy naprosto logické, ţe dítě vyrůstající v takto změněném prostředí, je vystavováno negativním jevům v daleko větší míře a snáze jim podlehne. Morální a etické základy nejsou budovány v odpovídajícím prostředí, proto prudce narůstá kriminality a další sociálně patologické jevy nejen u dospělých, ale především u samotných dětí. Pokud existují takovéto vlivy, dostává prevence sociálních jevů velký smysl a její provádění je značně logické. A čím dříve se začne, tím více se toho stihne. Prevence sociálně patologických jevů je tedy prováděna jiţ od útlého věku, zejména na školách a v dětských zájmových útvarech, jako jsou například turistické oddíly mládeţe. Aby však taková prevence byla úspěšná a nešlo o pouhé „dobře myšlené snaţení“, je nezbytné, aby kaţdý vedoucí či instruktor správně rozuměl jednotlivým pojmům sociálně patologických jevů a dokázal zasáhnout při jejich odhalení a zajistit tak prevenci, o osobním příkladném chování nemluvě! K sociálně patologickým jevům řadíme: Kriminalita a delikvence Gamblerství Extrémismus Uţívání psychotropních látek Alkoholismus a kouření Šikana Záškoláctví
V rámci prevence těchto sociálně patologických jevů lze počítat pouze se třemi úrovněmi preventivního působení. Základem všeho je rodina, která by měla poskytovat dítěti přiměřenou výchovu a vést ho ke spořádanému ţivotu a hodnotám, které ctí zákony státu i zákony etické. V mnohých případech však rodina nefunguje tak jak má a dítěti se dostává negativních vzorů, které svou přirozeností napodobují. Příkladem můţe být rodina alkoholiků, gamblerů atp. Druhou výchovnou instancí je školské zařízení, které dítě navštěvuje v povinné školní docházce. Tedy škola. Jejím úkolem je připravit dítě na budoucí ţivot po stránce vzdělání a vychování. Aniţ bych chtěl kohokoli jakkoli shazovat, musím konstatovat, ţe současná kvalita a schopnosti pedagogů nejsou dostačující. Ano, můţe to být způsobeno zhoršením výchovy dětí v rodině, a pravděpodobně to nese i podstatnou část viny na současném nevyhovujícím stavu. Zároveň je to však způsobeno i nevyhovujícím vysokým školstvím v oblasti pedagogiky, které mnohdy slouţí jako záchrana těm, kteří se nedostali na svou vysněnou vysokou školu, ale rádi by studovali. Z takovýchto studentů pak vzejdou pedagogové, kteří nedělají svou práci s láskou a je jim jakékoli výchovné působení ukradené, důleţitý je pouze příjem. Omlouvám se za jisté generalizování, pochopitelně toto neplatí bezpodmínečně pro kaţdého. Takovéto děti, které jsou špatně vychovávány doma a ve škole, mají poslední moţnost, kde získat správné vychování a stát se dobrým člověkem. A tou je - 45 -
členství v nějakém dětském kolektivu zájmového typu, který vedou nadšení a zadarmo pracující jedinci, kterým záleţím na dětském vychování především. Právě takoví vedoucí však potřebují alespoň základní znalosti daného oboru, a proto je tu tato kapitola, která rozebírá jednotlivé sociálně patologické jevy a věnuje se i jejich prevenci. 1.
Kriminalita a delikvence
Trestná činnost dětí a mládeţe je značně rozdílná od trestné činnosti ostatních věkových skupin. To souvisí především s psychickým a somatickým vývojem, který ještě nedospěl do svého konce a činí je tak více zranitelnými a ovlivnitelnými. Děti a mladiství tedy nejčastěji páchají trestnou činnost s parťáky či ve větších skupinách a partách, kde se povzbuzují a vybízí k trestnému činu. Popud k trestné činnosti přichází většinou z nenadání, jednají impulsivně, pod vlivem nečekané emoce či nějaké psychotropní látky. Chybí prvek plánování, trestná činnost je přímočará vyznačující se brutální devastací. Ve většině případů jde pouze o vandalismus či poškození cizí věci, méně často útočí na lidskou bytost. Velkou měrou je zastoupena trestná činnost krádeţe. Odcizovány jsou věci aktuální potřeby či věci vysoké hodnoty, které jsou okamţitě a výhodně zpeněţit. Většina pachatelů z řad dětí a mládeţe má několik společných rysů. Většinou to bývá rozvrácená rodina, špatné sociální zázemí, chudoba, alkoholismus či jiná závislost, omezený intelekt, zklamání z neschopnosti zapadnout do své sociální role atp. Mnohdy lze tyto rizikové faktory u dítěte či mladistvého vysledovat a včas zasáhnout. Jediné, co je po dobrém vedoucím vyţadováno, aby s dětmi komunikoval, ţil pro ně a s nimi, naslouchal jim a zajímal se o jejich problémy. Touto cestou lze odhalit a zneškodnit velké mnoţství zdrojů případné budoucí kriminality, která by někoho stála ţivot nebo určitou finanční částku. Oddíl má být pro kaţdé dítě smysluplným vyuţitím volného času, místem, kde buduje své morální hodnoty na pevných základech a najde spoustu přátel, kteří mu zůstanou po velkou část jeho ţivota. Z vlastní zkušenosti příliš nedoporučuji zařazovat do oddílové činnosti větší mnoţství bojových her obsahujících násilí a hraní si na vojáky. Ačkoli není jejich negativní vliv přímo patrný, je zjevné, ţe přílišným hraním takovýchto her dochází u dětí k zakořenění agrese a stále častěji se projevují prvky násilí v jinak přátelském kolektivu. 2.
Gamblerství
U dětí, se kterými v rámci oddílu většinou pracujeme, není propuknutí chorobného hráčství příliš častým jevem. Přesto lze nesprávnou činností a přístupem vedoucího zvýšit riziko této závislosti v pozdějším věku dítěte, zejména pak v době dospívání, kolem rané dospělosti. Abychom však také riziko rozpoznali a dokázali odhalit jeho příčiny a zvolit efektivní prevenci, měli bychom si definovat, co to gamblerství vlastně je: Nepřiměřená obliba uţívání určité hry, ať uţ hazardní či počítačové, která vyvolává tak silné pocity touhy, ţe dochází k stále se opakujícím epizodám hraní, a to i navzdory evidentní škodlivosti této činnosti, ztrátě zaměstnání, zchudnutí, vyloučení ze sociální role a skupiny, opovrţení přátel atp. U dnešních dětí se však častěji shledáváme s gamblerstvím druhého typu, které spočívá v neustálém vysedávání u počítače s nedostatečným mnoţstvím pohybu, čerstvého vzduchu a jiné rozvoji dítěte prospěšné činnosti. Z tohoto hlediska je nejlepší preventivní činností pestrá a zajímavá činnost, která děti zabaví i mimo schůzku. 3.
Extremismus
Extremismus je stále častějším problémem, který se k nám rozšířil ze zahraničí, především ze západní Evropy. Základní chápání extremismu je definováno jako projevy
- 46 -
nesnášenlivosti a agrese vůči odlišným jedincům, kteří se nějakým způsobem vymykají z veřejností uznávaných a přijímaných standardů. Takové chováni je v říši zvířat zcela přirozené a plní velmi účinný obranný mechanismus. V civilizovaném světě lidí je však takové chování zcela nepřípustné. Přesto nejsou výjimkou případy, kdy dojde k napadení tak váţnému, ţe oběť umírá. Extremistické skupiny operující na našem území, se často zaměřují na mládeţ a pod nejrůznějšími motivacemi je lákají do svých řad. Mladý člověk v období puberty prochází těţkým psychologickým obdobím, které je většinou spojeno se silnou krizí vlastní identity. Mladý člověk se hledá a snaţí se najít své místo v ţivotě. Tento nelehký úkol by s ním měli řešit rodiče, případně učitelé. V současné hektické době na něco takového není čas a dospívající mládeţ se tak často stává snadným terčem pro náboráře extrémistických skupin. Zde bychom měli nastoupit my, jako vedoucí turistických oddílů, dobří přátelé svých svěřenců. Správně fungující oddíl musí dítěti poskytnout dobré morální zázemí, pocit sounáleţitosti a budovat v něm správné ţivotní hodnoty, které dávají jeho ţivotu smysl. Včasný zásah je nezbytností k prevenci extremismu mezi mladými lidmi. Zkušený vedoucí rozpozná příznaky neblahého vlivu těchto skupin. Pokud jsme pozorní a nepodceňujeme význam kontaktu vedoucího s dítětem, můţeme postřehnout mnohé drobnosti, které mohou dítěti doslova zachránit ţivot. Na co si dávat pozor: Náhlá změna chování: Pokud dítě v krátkém období zásadně změní své chování a přístup k ţivotu, je moţné, ţe se v jeho ţivotě událo něco zásadního, co významně formovalo jeho charakter. V takovém případě je dobré s dítětem promluvit a analyzovat situaci. Ve většině případů se jedná o neshody v rodině, problémy ve škole či jiné snadněji zvládnutelné situace. Pokud se však napojilo na nějakou extrémistickou organizaci, je zaděláno na problém a jeho chování bude mít stupňující tendenci končící odchodem z oddílu, váţnými problémy a agresemi vůči svému okolí. Takovouto situaci je nezbytné řešit přes rodiče, kteří s dítětem tráví více času, více mu rozumí a mohou na něj mít zásadní vliv. Výrazně se odlišující oblečení: Tento rys je velmi častým projevem u dětí a mládeţe ve věku od 13 do 17 let. Mnohdy neznamená nic jiného neţ určitý hudební styl. Typickým případem můţe být například obliba metalu či punku. Pokud je však styl oblékání a image celkově doprovázena negativními symboly (pentagram, marihuana, obrácený kříţ, symbol anarchie atp.) je působení neţádoucích jevů daleko pravděpodobnější. Takový jedinec působí neblahým vlivem i na ostatní členy oddílu. Proto je dobré vše vyřešit co nejrychleji, aby se tento vliv co nejvíce omezil. Pokud nepomůţe osobní rozhovor, měl by se správný vedoucí obrátit i na okolí dítěte, jako jsou kamarádi a učitelé. Častá absence na oddílových akcích, která není rodiči omluvena, a mnohdy rodiče ţijí v přesvědčení, ţe dítě na akci bylo. V takovém případě si našlo jinou skupinu lidí či činnost, která mu dává náplň jeho volného času. Bez jakýchkoli předsudků či zlého mínění mohu říci, ţe skupina lidí mladistvého věku páchá mnohé recesní akce, které jsou společnosti nebezpečné a které mohou do určité míry připomínat extrémistickou skupinu. V rámci oddílové činnosti je nezbytná prevence ve všech směrech. Správný oddíl musí děti vychovávat k vzájemné lásce a toleranci, která vyústí v přátelství a pomoc. Pokud tomu tak není a děti jsou vedeny k neúměrné soutěţivosti a rivalitě, jejich charakter není budován správným směrem. V takovémto prostředí děti získávají sklony k extremismu a jejich energie je namířena především do jejich osoby, ne do ostatních, jak bychom si představovali.
- 47 -
4.
Uţívání psychotropních látek
Stejně jako snad u všech patologických jevů jsme svědky smutného šíření mezi stále mladší osoby. V současné době se eviduje největší nárůst narkomanů ve věkové skupině od 14 do 20 let. Stejně tak se zhoršují i návyky mladých narkomanů, kteří se od inhalace výparů omamných látek či šňupání odchylují k náročnějším způsobům aplikace psychotropní látky. Tyto způsoby aplikace s sebou nesou významná zdravotní rizika. Prevence v oblasti drog vyţaduje nemalé znalosti a zkušenosti, které člověk nejlépe získá dlouhodobou praxí. Proto je těţké na členy oddílové správně výchovně působit. Jediným nezpochybnitelným nástrojem prevence, který má vedoucí k dispozici je osobní příklad a vzor. Jakoukoli jinou prevenční činnost je výhodné svěřit odborníkům. V současné době je snadné sehnat různé besedy, semináře či školení na toto téma, které jsou pořádány plně kompetentními středisky, ať uţ jsou to střediska protidrogové prevence, občanská sdruţení, školy atp. Jednou či dvakrát nahlásit na besedu vhodné adepty oddílu vůbec neuškodí. 5.
Alkoholismus a kouření
Alkohol nepatří mezi tvrdé drogy, přesto se říká, ţe je drogou nejnebezpečnější. A z určitého úhlu pohledu je tento fakt holou pravdou. Alkohol se těší tak veliké oblibě, ţe jeho pití je bagatelizováno a společnost hledá polehčující okolnosti a argumenty, které by ospravedlnily jeho pití a distribuci. Alkohol je často označován jako „společenská droga“. Mnozí lidé si nedokáţou představit zábavnou společenskou událost, kde se nenalévá alkohol. A to i navzdory tomu, ţe alkohol má na svědomí snad největší mnoţství zničených ţivotů a osobností. Alkohol s sebou přináší celou řadu specifik, které jeho konzumaci činí značně nebezpečnou a kriminalitu posilují. Tyto specifika jsou: Velkým paradoxem je fakt, ţe dle prováděných výzkumů děti a mladiství nejčastěji získávají alkohol z rukou rodičů. Mnohdy je podáván jako léčebný prostředek. To v dětech posiluje nezdravý názor, ţe co nevyléčí doktor, spraví Rychlá Universální Medicína. Oproti minulosti je abstinentní ţivotní styl povaţován za směšný a ti, kdo nepijí alkohol, jsou zbabělí „suchaři“. „Společenská droga“ je často zdrojem zábavy a delikvence v dětských kolektivech neorganizované mládeţe, chcete-li v partách. Ve vyšším věku konzumují alkohol především děti problémové, špatně se učící, ale také ţáci komunikativní, dominantní a v kolektivu oblíbení. Velkým paradoxem je fakt, ţe navzdory přibývajícímu věku a znalostem o škodlivosti alkoholu, roste i tolerance na jeho konzumaci a naprostý odpor k abstinenci. Výchova ve škole a v rodině a obavy o zdraví, nejsou natolik účinné, aby dokázaly zvítězit nad tlakem okolí a zamezit tak konzumaci alkoholu. A na závěr to nejdůleţitější a nejzajímavější. Podle výzkumů, základní normu zakazující konzumaci alkoholu osobám mladším 18 let porušuje 90% dětí školního věku.
V rámci oddílové prevence je nezbytné, abychom netolerovali sebemenší pití alkoholu. Mnohé oddíly v současné době sklouzávají k trendům, kdy během spánku dětí vedoucí popíjejí alkohol a často neuklidí všechny stopy svých nočních radovánek. Takové chování je nepřípustné a působí naprosto nevýchovně. Podobné je to s kouřením. Mladiství trpí nedostatkem činnosti a dobrodruţství, proto
- 48 -
potřebují určité „výzvy“, kterým by mohli čelit. Mnohdy si pro úspěch v partě vybírají dosti nešťastné metody. Sebemenší známky kuřáctví je nezbytné v rámci oddílové činnosti odstranit. Pokud někdo z našich vedoucích kouří, trvejme na tom, aby tuto činnost v rámci oddílu bezezbytku vyloučil. Někteří jsou přesvědčeni, ţe pouze stačí odejít z dosahu dětí a po vykouření obvyklé dávky se opět vrátit do rozjetého programu. Oděv načichlý cigaretovým kouřem je však stejně škodlivý jako vizuální kontakt s člověkem, který kouří. V dětech to navozuje pocit, ţe kouřit je normální a prospěšné. Častou chybou v této oblasti bývá zařazování nevhodných odměn do herní činnosti. Jistě si vybavujete ţvýkačky stylizované do cigaret, sladké ţelé v půllitru (imitace piva) a další alkoholismus a kuřáctví propagující předměty. Něčemu takovému je nezbytné obloukem se vyhnout. Oddílové zákony, pokud je oddíl má zavedeny, by se měly věnovat i této problematice. Srozumitelně formulované a logicky odůvodněné doporučení, které dává zkušený vedoucí svým svěřencům, však účinkuje mnohem lépe neţ bezdůvodný zákaz či příkaz: „V oddíle striktně zakazujeme kouření a poţívání alkoholu!!!“ 6.
Šikana
Tento sociálně patologický jev se dětských kolektivů týká asi nejvíce, proto mu zde budu věnovat velkou pozornost. Z hlediska ontologického je šikana naprosto přirozeným projevem rivality a přebytku energie, kterou dítě nemůţe vybít jinou cestou. Dalšími příčinami můţe být psychický rozpor či určitý komplex dítěte, který je řešen dokazováním si vlastní moci a síly. O konkrétních příčinách a formách šikany však aţ později. Slovo šikana pochází z francouzštiny a přeloţeno znamená týrání. Pojem šikana je z hlediska dětské psychologie přesně definován a jeho vymezení je podřízeno mnoha faktorům. Šikanou většinou rozumíme: „… tělesné, psychické nebo kombinované násilí a poniţování vůči jedinci náleţícímu většinou do stejné věkové kategorie, kterému je tak silně narušována vnitřní integrita osobnosti.“ Jako šikanu označujeme také opakované agresivní chování vůči jedinci, který má být zastrašen. Jednou z podmínek je však fakt, ţe oběť šikany musí být bezbranná, neschopna sama násilí zabránit. Tuto podmínku vţdy splňují kolektivní šikany, kdy skupina útočí na jedince, který si v jejím středu nedokázal vydobýt své postavení a je proto terčem poniţujících situací. Šikana je zákonitě vázána na určitou skupinu, která je spojována určitým společným rysem. Ať uţ je to šikana ve škole, v rodině, na pracovišti, nebo právě v rámci oddílové činnosti. Oběť šikany je často zasaţena tak hluboce, ţe si odnáší následky na celý ţivot. Pokud se stane obětí šikany v jednom kolektivu, je vysoce pravděpodobné, ţe její začlenění do dalších kolektivů bude takřka nemoţné a mnohdy opět vyústí k opětovnému šikanování. Mnohdy je šikanu velmi těţké odhalit. Existují dva druhy šikany. Vedle šikany přímé, která je zjevná a dá se proti ní snadno zasáhnout (kopání, bití, nadávky, přímá konfrontace) se můţeme setkat i se šikanou nepřímou. Ta se odhaluje jen velmi stěţí, a pokud je agresor dost šikovný, jeho chování je neodhalitelné. Nepřímá šikana spočívá v nejrůznějších naschválech a útocích, které nejsou veřejné, které se soustředí na týrání jedince bez vědomí skupiny. Riziko spočívá v náročném odlišení šikany od přirozených kolektivních jevů, mezi které řadíme například šarvátku stejně vyspělých jedinců, ojedinělou hádku, občasné škádlení kamarádů, osobitý humor určité partičky v rámci celé skupiny atp. Některé z těchto jevů jsou také neţádoucí a je nutné na ně reagovat. Reakce je však diametrálně rozlišná v porovnání se šikanou, která je natolik závaţným komunitním problémem, ţe nesnese jakékoli tolerance a je nezbytné, aby se dostalo okamţitého řešení. Pokud bude vedoucí na konflikt dvou stejně starých a stejně silných jedinců reagovat s přílišnou rázností a začne vše vyšetřovat a pátrat, kdo koho šikanuje, pravděpodobně se mu dostane pouze výsměchu a atmosféra v oddíle bude díky tomuto vyšetřování naprosto neúnosná. Jak tedy takovou šikanu rozpoznat? Důleţitým znakem šikany je její dlouhodobé - 49 -
působení, zákeřnost a nevyrovnaná tělesná či psychická konstituce. Obětí šikany se mnohdy stávají osoby s určitou odlišností oproti kolektivním standardům. Můţe to být jedinec tělesně či mentálně hendikepovaný, rasově odlišný, můţe pocházet z chudé rodiny atp. Oproti tomu agresor bává navenek naprosto suverénní a sebejistý, nedává najevo strach a výčitky svědomí. Agresoři trpí poruchami osobnosti, jejich charakter je determinován příliš násilnou výchovou. Dochází-li k fyzické šikaně, útočník je fyzicky velmi dobře vybaven. Jde-li o šikanu psychickou, vyniká schopností ublíţit psychicky, manipuluje s celým kolektivem a mnohdy dokáţe ostatní vyburcovat natolik, aby od psychické šikany byl jen krůček k šikaně kombinované. Touha po moci, zvědavost, testování vlastních hranic či reakce ostatních. To je vše je nejčastějším motivem k šikaně. Zasáhnout proti probíhající šikaně je velmi obtíţné. O to víc je důleţitá prevence, která nás ušetří pozdějším nepříjemnostem. Důleţité je uvědomit si, jaké děti v oddíle máme, kdo z nich je potenciální agresor a kdo by se mohl stát obětí. Pokud si takové jedince vytipujeme, měli bychom sledovat jejich vzájemný vztah, zamezit konfliktním situacím mezi nimi a neumoţnit vznik klimatu, který šikanu podporuje. Jednoduše řečeno, prevence šikany spočívá ve sledování kolektivu, analyzování jednotlivých vztahů a informovanosti o dění mezi dětmi. 7.
Záškoláctví
Posledním sociálně patologickým jevem, který se týká dětí a mládeţe a který zde budu rozebírat je záškoláctví. I tento problém jsme schopni vyřešit ze své pozice vedoucího dětského oddílu, proto bychom se měli zajímat o školní docházku a prospěch dětí, abychom věděli, kde je zapotřebí naší pomoci a kde se bez ní obejdou. Pro naše předky by pojem záškoláctví byl něčím tak nepochopitelným a směšným, ţe by jen stěţí uvěřili, ţe někdy něco podobného bude existovat. V dřívějších dobách byla škola tak váţenou a potřebnou institucí, ţe všichni touţili po školním vzdělání a učit se byla zábava a zdroj obţivy. V současné době se však škola stala povinností, která působí mnohé problémy a nepříjemnosti. Není ideálním prostředím pro výchovu a vzdělání dětí, proto se stále více rozmnoţují případy záškoláctví a to především na základních a středních školách. Co záškoláctví vůbec způsobuje? Záškoláctví je definováno jako dobrovolné vědomé zameškání školního vyučování bez vědomí rodičů. Ve většině případů je spojeno se školními neúspěchy dítěte, které má špatné výsledky, dostává špatné známky a necítí se úspěšné v rámci svého učícího procesu. Záškoláctví je silně asociálním projevem únikového typu, které má tři základní příčiny: Negativní vztah ke škole: často způsoben pouze špatným přístupem vyučujícího, který na své ţáky klade příliš velké nároky nebo mentální odlišností dítěte. To můţe být rozumově méně nadané, takţe škola je pro něj přílišným náporem a stresovým faktorem, který způsobuje úzkostné stavy řešené únikem. Nebo přesně naopak, příliš nadané dítě se ve škole nudí, škola mu nic nového nepřináší a připadá mu jako zbytečná ztráta času. Dalšími příčinami negativního vztahu ke škole bývá momentální nesplnění nějaké povinnosti, nepřipravenost na zkoušení či test a strach z případného trestu od rodičů a učitele. Mnohdy je ţák negativně naladěn pouze na jeden vyučující předmět, kterého se děsí, kde nemá přijatelného učitele, není na tento předmět nadáno či je jinak znevýhodněno oproti ostatním, proto podává mizerné výsledky a tím je frustrováno. Stejně tak mohou být důvodem negativního vztahu ostatní ţáci, kteří jsou agresory šikany. Pokud jsou tyto motivy negativního vztahu ke škole příliš silné, můţe dojít k poruše a vzniku silné školní fobie. Negativní vliv rodinného prostředí: I v rodině se mohou vyskytovat disfunkční vztahy, které dítě nepříznivě ovlivňují. Ať uţ je to přílišný nezájem a lhostejnost či naopak přehnané nároky a poţadavky, které dítě není vzhledem ke stupni svého psychického vývoje uspokojit. V takové případě dítě postrádá motivaci snaţit se, podávat nejlepší - 50 -
výsledky a činit rodičům radost, a to buď z důvodu, ţe jim je ukradené, nebo z důvodu, ţe ať udělá cokoli, je to většinou špatné a nedostatečné. Volný čas: Ano i volný čas významně ovlivňuje školní docházku a prospěch dítěte. Proto jsou naše organizace pracující s mládeţí tak důleţité. Pokud dítě tráví svůj volný čas v prostředí nevhodné party, která ho nepříznivě ovlivňuje a ponouká k nekalým činnostem, projeví se to ve všech oblastech dětského ţivota, tedy i ve škole. Ţivot těchto part je většinou spojen s konzumací alkoholu a jiných drog, případně kouření. Není výjimkou, kdyţ dítě místo školní vyučování shání peníze na uspokojení své závislosti. Ať uţ je to pomocí krádeţí, prostitucí atp.
Záškoláctví můţeme rozdělit na impulsivní a plánované. Impulsivní záškoláctví je prakticky neodhalitelné. Dítě se z ničeho nic rozhodne, ţe do školy nepůjde a najde si náhradní program. Pokud je však předem plánované, dítě si připravuje celý systém lţí a přetvářek, které mu umoţní vyklouznout ze školy či tam vůbec nedorazit. Tyto plány se dají kolikrát odhalit a zajistit tak, aby dítě do školy šlo a setrvalo tam po celé vyučování. Záškoláctví není patologické jen z hlediska chybějícího vzdělání a posilování vědomí, ţe povinnosti se mohou porušovat, ale i z hlediska bezpečnosti. Jak byste se cítili, kdybyste celý den ţili s vědomím, ţe se vaše dítě toulá kdesi po městě místo toho, aby spořádaně sedělo ve školní lavici pod dohledem učitele a pracovalo na svém vzdělání. Oddíly pracující s dětmi mají jejich znalosti a dovednosti rozvíjet komplexně. Z vlastní zkušenosti mohu vřele doporučit zájem o prospěch dětí. Pokud zjistíme, ţe některému z našich členů dělá problém určité učivo, pomůţeme mu ho zvládnout. V kaţdém oddíle bývá silně zastoupena skupina středoškoláků, v ideálním případě gymnasistů, kteří by měli být schopni dítěti dané učivo vysvětlit a zajistit tak zlepšení jeho školního prospěchu. Tím se mu školní docházka rapidně zpříjemní a bude potlačen hlavní důvod záškoláctví. 8.
Závěr
Nejúčinnější prevencí je ve všech případech budování blízkého vztahu a dobrý přehled o momentální situaci a psychologickém rozloţení kaţdého člena. Pokud dokáţe oddíl nahradit nefungující funkce rodiny a školy, splní to nejdůleţitější a jeho činnost je vyvíjena tím nejlepším moţným způsobem.
- 51 -
KAPITOLA 8:
PROVÁDĚNÍ MULTIKULTURNÍ VÝCHOVY Zpracoval: TOM 2713 Roháči, Kladno, Gábina Podrouţková Motto: „zvyklosti jiné kultury se mi zdají divné, ovšem jiné kultuře se zdají divné zvyklosti mé kultury“ 1.
Úvod
Multikulturní výchova je pojem, který se v posledních stále více pouţívá, lidská společnost byla vţdycky rozmanitá, právě díky jednotlivým lidským kulturám. Tato práce je zaměřena na vzdělávání vedoucích dětí a mládeţe v rámci multikulturní výchovy. Konkrétně se bude snaţit vysvětlit, jakým způsobem přiblíţit dětem rozdíly v jednotlivých kulturách a jak celkově změnit jejich pohled na odlišné kulturní znaky. Moţná se nám můţe zdát, ţe tato problematika můţe být uţ dávno překonána, zvláště v odvětví, jakým je pedagogika výchovy dětí, ale hned v úvodu práce mohu zdůraznit, ţe opak je pravdou. Dané téma je velice aktuální a také si domnívám, ţe právě v dnešní době je potřeba nastolit určitou změnu myšlení v tak velkém a vyspělém odvětví, jakým je pedagogika výchovy v současné společnosti a najít určitá řešení. Cíle daného programu multikulturní výchovy jsou tyto: seznámení dětí s odlišnými kulturami, neţ ve které ţijí naučit je, ţe pokud neznají určitou kulturu, tak to neznamená, ţe daná kultura je špatná nebo nevyspělá – respekt pro jiné kulturní zvyklosti (omezit xenofóbní jednání) lidé ţijí a vyrůstají v různém kulturním prostředí, mají odlišné zvyklosti, ale vše vychází ze stejného lidského základu (sociální rozdíl mezi jednotlivci, ale i mezi kulturami, neznamená, ţe je někdo lepší a někdo horší člověk) vše je o lidské povaze jednotlivce Způsoby uvedení do praxe multikulturní výchovy: příprava celoroční hry na dané téma „Cesta světadílem“ – v rámci hry poznávání zvyklostí jiných kultur příprava letního tábora do vzdálenějších končin v České republice nebo do zahraničí účast na akcích, které se multikulturní problematice věnují (výstavy, festivaly, cestopisy)
2.
Multikulturní výchova
Multikulturní výchova je poměrně nový pedagogický pojem v České republice, i kdyţ prvně se začal objevovat jiţ v 90tých letech. Takţe by se dalo tvrdit, ţe o úplnou novinku se jiţ nejedná, přesto je tento obor stále v začátcích. Multikulturní výchova je jiţ součástí rámcově vzdělávacího plánu ve školství, ale z celkových výsledků, je stále patrné, ţe je společností zatím okrajově chápána a jakoby celkově neukotvena. Z tohoto důvodu je potřeba zahrnout tuto problematiku i do dalších organizací, které pracují s dětmi a mládeţí, aby se tato výchova konečně stala akceptovatelnou. Kdyţ se daný výraz „multikultura“ rozloţí, tak vznikne pojem multi a kultura. Pojem multi je známý a často pouţívaný, pochází z latinského jazyka a znamená, ţe je něčeho opravdu mnoho. V tomto případě to tedy znamená, ţe „multikultura“ je vlastně „mnohokultura“ – ve společnosti je tedy zastoupeno mnoho kultur. Toto není ovšem
- 52 -
charakteristické jen pro dnešní společnost, ale naopak společnost byla multikulturní v podstatě od svých dávných základů. Pojmy kultura a společnost také patří k těm, které se uţívají v poslední době velice často a to hlavně v oboru sociologie. Můţeme tyto termíny od sebe snadno rozlišit, ale většinou se ukáţe, ţe jsou mezi nimi velmi úzké vztahy, protoţe spolu navzájem souvisí. Přesto tyto termíny je nutno rozebrat samostatně, aby se staly více srozumitelnými. Kultura tvoří především určité hodnoty, k nimţ se lidé převáţně hlásí, také samozřejmě normy, které dodrţují a v neposlední řadě hmotné statky, které vytvářejí. Hodnoty jsou především abstraktní ideály, které jsou ovšem pro lidský ţivot důleţité. Normy, tak to je forma určitých příkazů a zákazů, které jedinci ve společnosti dodrţují a jsou podstatnou charakteristikou společenského ţivota. Zde můţeme například zmínit jednu ze základních hodnot západních společností a to je především tzv. monogamie – souţití s jedním manţelským partnerem, ovšem v jiných kulturách můţe mít jednotlivec více manţelských partnerů. Tímto základním společenským svazkem se tedy dané kultury rozlišují. Není určeno, co je dobře a co je špatně, jednotlivým kulturám to takto vyhovuje, funguje a to je nejdůleţitější. Pokud by toto ztratilo svoji funkčnost, tak kultura vytvoří jiný způsob souţití, který se přizpůsobí aktuálnosti dané kultury. Kulturu ve své podstatě můţeme přirovnat k ţivému organismu, který je v základech stejný, ale je schopný se vyvíjet a růst. Společnost je charakterizována jako systém vzájemných vztahů, který spojuje jednotlivce. Všeobecně platí, ţe bez společnosti nemůţe existovat ţádná kultura, ale samozřejmě toto platí také naopak, ţádná společnost nemůţe existovat bez kultury. Bez kultury bychom asi nebyli lidmi, protoţe bychom neměli jazyk, pomocí kterého se vyjadřujeme a ţádný pocit sebeuvědomění, naše vyjadřovací schopnosti by byly omezeny. Kultura nám dává pocit, ţe někam patříme, ţe je nám něco vlastní a máme své sebeuvědomění v dané kultuře, coţ je důleţité pro kaţdého člověka. Kaţdá společnost má tedy svoji kulturu, která je hlavní, ale i v dané kultuře se mohou nacházet tzv. subkultury, coţ jsou jednotlivé kultury, které se navzájem částečně odlišují, například zvyky a tradicemi, odlišují se i od hlavní kultury, ale přesto dokáţou v dané kultuře fungovat dle jejích norem. Příkladem jsou moderní velkoměsta, kde ţijí mnohé subkultury těsně vedle sebe, například Číňané, Řekové, Italové, Indové apod. Takovým velice dobrým příkladem dané multikultury je město Londýn a jeho centrální oblasti. Je tedy potřeba zdůraznit, ţe kaţdá kultura má svá specifika, tedy jedinečné vzorce chování, které se většinou lidem pocházejícím z jiné kultury zdají podivné. Sociologie je vědou, která se snaţí tzv. etnocentrismus omezit a to co nejvíce, multikulturní výchova je výsledkem tohoto snaţení. Etnocentrismus je totiţ posuzování jiných kultur podle měřítek své vlastní kultury, je to velice častý pohled, ale je třeba si uvědomit, ţe pokud jsem zvyklý na určitý způsob ţití a jiný neznám, tak to neznamená, ţe to neznámé je pro mě divné a nesprávné. Stejně tak přezíravě se můţe někdo jiný dívat na můj způsob ţivota, který je pro mě ovšem přirozený a já ho povaţuji za správný. Tento etnocentrismus velmi souvisí s tzv. xenofóbií. Xenofobní chování je takové, které na základě subjektivně stanovených prvků cizosti (jinakosti) vyvolává obavy ze subjektů, které jsou jako cizí pojímány a v krajních případech můţe vést k jejich poškozování, coţ vyvolává protireakci. Dle názoru zahraničních odborníků si rasovou diferenci začínají uvědomovat jiţ děti ve věku tří let. Přibliţně o dva roky později se jiţ objevují první rasové předsudky a ve spojení s často negativně zabarvenými informacemi získávanými z rodinného prostředí. Během prvních pěti let školní docházky se dále postupně objevují, diferencují a fixují postoje k příslušníkům odlišných sociokulturních skupin. V této souvislosti lze zmínit tzv. teorii sociální identity - jako příčina nenávisti stačí pouhá odlišnost (Rous, 2003). Účinné didaktické uchopení problematiky multikulturní výchovy a jejího předání dětem a mladým lidem je obecným cílem. Tento cíl je platný jak pro příslušníky majority, tak pro
- 53 -
příslušníky minorit a ke splnění tohoto cíle je nezbytné vybavit děti a mladé lidi potřebnými kompetencemi. Jsou stanoveny tyto kompetence: znalosti o různých etnických a kulturních skupinách ţijících v české a evropské společnosti dovednosti orientovat se v kulturně pluralitním světě a vyuţívat interkulturní kontakty a dialog k obohacení sebe i druhých postoje tolerance, respektu a otevřenosti k odlišným skupinám a ţivotním formám, včetně vědomí potřebnosti osobní angaţovanosti (Interkulturní vzdělávání, 2002, s.14) Velmi obecnou kompetencí, která však v oblasti styků s osobami z odlišných etnik, kultur či náboţenství hraje často determinující roli, je schopnost objektivního hodnocení. Tuto schopnost rozvíjejí hlavně sociologové a kulturní antropologové, jedná se o určité odosobnění sebe sama a snahu podívat se na danou věc z nezávislého pohledu. To však samozřejmě můţe být učiněno jen na základě nezbytných znalostí, dobré orientace v prostředí a silné schopnosti empatie, coţ nám umoţní projevy odlišného chování analyzovat a na základě kvalitní analýzy potom provést objektivní hodnocení. Je přirozené, ţe přes veškerou snahu většiny příslušníků majority i minorit můţe docházet ke konfliktům, jeţ budou mít původ právě v odlišnosti kulturních vzorců (např. prosté podání ruky, které chápeme jako přátelské gesto, znamená v určitých kulturách výzvu k boji) a které je třeba kooperativně řešit. Lze zde vypsat pár pravidel, podle kterých se můţeme při jednání s dětmi v rámci multikulturní výchovy řídit: Při této výchově můţeme vyuţít maximum příleţitostí, abychom vytvářeli etnicky (národnostně, rasově apod.) heterogenní dvojice či skupiny. Musíme však respektovat základní podmínku, ţe společná činnost by měla děti těšit, tak se nám povede rozvíjet vzájemné pozitivní vztahy. K tomu, aby děti pocházející z odlišného prostředí mohly získat pocit, ţe jsou v kolektivu akceptovány a jsou jeho součástí, tak je moţné přispět souborem několika her, které představí odlišné kultury ve skupině. Jako vedoucí oddílu bychom měli být obeznámeni s tím, pokud máme v oddíle dítě s odlišným kulturním nastavením a toto respektovat, nemusí se jednat jen o národnosti, ale také například o náboţenské vyznání rodiny. Pokud budeme řešit s dětmi výchovné aspekty, tak u některých národností (např. Vietnamců) bychom měli být maximálně citliví na případné vytýkání chyb či jejich kárání před ostatními dětmi. U Asiatů je veřejné vytknutí chyb velkým poníţením. Měli bychom si téţ uvědomit, ţe dítě, které je jakkoli odlišné, je zvláště citlivé na poníţení před ostatními. Případná nutná výtka by pak měla přijít ruku v ruce s následným povzbuzením. Je téţ všeobecně známo, ţe vytýkané špatné chování je třeba důsledně oddělovat od osobnosti daného dítěte. V neposlední řadě je důleţité, aby vedoucí důsledně odsoudili jakýkoli projev xenofobie, předsudků, averze, intolerance či dokonce rasistickou poznámku. Pouhé odsouzení však často nemá výchovný efekt. Závěrem lze říci, ţe základním heslem multikulturní výchovy je, co neznám, to se snaţím neodsuzovat, ale naopak poznat a porozumět. Touto výchovou bychom se měli snaţit dosáhnout toho, aby nám v nezaujatém pohledu na ţivot jiných národů nebránily specifické rysy naší vlastní kultury.
- 54 -
3.
Multikulturní výchova v praxi
Základním pojetím multikulturní výchovy je poznat vše, co existuje mimo moji vlastní kulturu. Takovou základní zkušeností s multikulturou je například cestování do zahraničí, protoţe přímá zkušenost s ţivotem jiné kultury vede lidi k zamyšlení a samovolnému poznávání zvyklostí dané kultury. Lze říci, ţe pro děti a mladé lidi je tento způsob multikulturní výchovy nejpřirozenější. Tento cíl je přirozený pro všechny lidi bez rozdílu věku, protoţe pokud můţeme zvyklosti dané kultury poznávat přímo v jejím prostředí, tak jsou zvyklosti této kultury pro nás pochopitelnější. Samozřejmě, čím déle se v dané kultuře nacházíme, tím spíše zjistíme, ţe lidé jsou povahově na celém světě podobní, jen se liší v pojetí ţivota, coţ můţe být také zapříčiněno prostředím, ve kterém se po staletí nacházejí. Další zkušeností z multikulturou můţe být cestování po jednotlivých krajích v České republice, zde uţ jsou také patrné rozdíly ve způsobu ţivota, který je vţdy přizpůsoben svému prostředí. V neposlední řadě stačí navštívit naší metropoli, která se stává multikulturním centrem s jednotlivými subkulturami. 3.1 Akce do zahraničí Vedoucí turistického oddílu má v podstatě ideální moţnosti, jak vyučovat multikulturní výchovu v praxi. V jeho pravomocích existuje moţnost zorganizovat zahraniční akci pro celý oddíl. V tomto případě je vţdy lepší, kdyţ je to v nějakém delším časovém úseku a to buď o zimních, nebo letních prázdninách. Jen tím, ţe děti nebo mladé lidi vytrhnete z jejich kaţdodenního prostředí a umoţníte jim poznávat cizí kraje, tak uţ tím jste začali s multikulturní výchovou. Příprava zahraniční akce je sice náročná, ale z vlastní praxe mohu doporučit, ţe se na tuto akci většinou nejvíce vzpomíná. Určitě je lepší zorganizovat zájezd pro oddíl do zahraničí po své vlastní ose bez přičinění cestovních kanceláří, protoţe takto do kultury dané země proniknete snadněji a záţitky jsou mnohem intenzivnější a zkušenosti reálnější. Protoţe hlavním oborem vedoucích turistických oddílů je turistika, tak danou zemi navštívíme hlavně s turistickým zaměřením, které je pro nás charakteristické, ať uţ se jedná o vysokohorskou turistiku, trek, cykloturistiku anebo vodní turistiku, atd. Samozřejmě je vţdy lepší program kombinovat, aby byl pro účastníky pestrý a aby se na něm také podíleli. Takţe kromě přírodních krás můţeme také poznávat kulturní památky dané země anebo ţivot na vesnicích a ve městech. Cestováním po vlastní ose a díky své vlastní organizaci se toto vše dá snadno zařídit. 3.2 Letní tábor s multikulturní tématikou Další akce, kterou lze vyuţít k multikulturní výchově, je letní tábor. V rámci této akce, lze připravit celotáborovou hru, která bude tématicky zaměřena na poznávání jednotlivých kultur ve světě. Zpracování tohoto tématu je opravdu široké, lze oddíl rozdělit na druţiny, které budou představovat jednotlivé světové kultury. V první fázi hry lze zadat jednotlivým druţinám - kulturám, aby o sobě zjistily co nejvíce informací a ty pak prezentovaly zajímavým způsobem všem ostatním účastníkům. Jako při kaţdé celotáborové hře, tak i při téhle je dobré pouţívat kostýmy, pomůcky apod. Kaţdá druţina by vţdy získala střídavě jeden aţ dva dny v rámci tábora, aby provedla zbývající druţiny svým světem. V závěru tábora lze udělat summit všech kultur a zábavnou formou zhodnotit, co se o sobě navzájem kultury dozvěděly.
- 55 -
3.3 Multikulturní výchova celoroční Multikulturní výchovu lze provádět v oddíle celoročně, daným tématem je moţno motivovat celoroční hru, podobně, jako v předchozí kapitole o letních táborech. Moţností je zde opět velice mnoho, můţete motivovat jednotlivé měsíce, anebo zase ponechat jednotlivé druţiny, které buď představují danou kulturu, anebo imaginárně cestují v dané kultuře. Zde se určité motivaci a fantazii opravdu meze nekladou. Důleţité je tuto tématiku ukázat dětem a mladým lidem opravdu zajímavým a nezaujatým pohledem. Pokud se v oddíle vyskytují děti z různých kultur, tak je dobré vyjít danému aspektu vstříc a spolu s dětmi připravit nějakou hru o jejich kultuře pro všechny ostatní a navzájem dané kultury seznámit. V celoroční multikulturní výchově také lze navštěvovat různé výstavy, koncerty world music, cestopisné přednášky a jiné podobné akce, které jsou zaměřené na poznávání kultur kolem nás. Jaké metody tedy můţeme v oblasti multikulturní výchovy povaţovat za nejlepší? Autoři publikace Interkulturní vzdělávání (2002, str. 18 – 20) uvádějí mezi nejpouţívanějšími diskusi, brainstorming, skupinové vyučování, dramatizaci a projektové vyučování s poznámkou o důleţitosti rozvoje kritického myšlení, coby ideální kompetence, kterou je třeba u dětí rozvíjet. Volnočasové aktivity, mezi které váš obor vedoucího oddílu patří, vyuţívají především interaktivních her, které obsahují většinu uvedených metod. Samozřejmě motivace hry získává v multikulturní výchově velký aspekt. 3.4 Doporučená praktická literatura k multikulturní výchově pro vedoucí oddílŧ Hry, které budou pomáhat k rozvoji multikulturní výchovy ve Vašem oddíle, najdete především v těchto knihách: HOPPE, S., HOPPE, H., KRABEL, J. Sociálně psychologické hry pro dospívající, Praha:Portál, 2001. ISBN 80-7178-434-6 PIKE, G., SELBY, D. Cvičení a hry pro globální výchovu I. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-369-2 PIKE, G., SELBY, D. Cvičení a hry pro globální výchovu II. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-474-5 CÍLKOVÁ,E., BOREŠOVÁ, P. Náměty pro multikulturní výchovu, ISBN 978-80-7367-890-6 4.
Závěr
Úkolem a smyslem multikulturní výchovy není jen předávání určitého penza informací, ale především vyvolání změny v postojích a názorech daného jedince. Z toho jasně vyplývá, ţe při představování problematiky multikulturní výchovy s pouhým výkladem či dokonce autoritativním přístupem rozhodně nevystačíme. Výchova musí být proto postavena na interakci mezi vedoucími a dětmi, samozřejmě, ţe stěţejní roli bude v tomto případě hrát hlavně postoj samotného vedoucího. Je tedy důleţité zdůraznit, ţe osoby vedoucích a instruktorů hrají hlavní role při multikulturní výchově. Všichni ti, kteří se podílejí na vedení oddílu a práci s dětmi, by si měli být vědomi, ţe mají odsoudit jakýkoli projev xenofobie, předsudků, averze, intolerance či dokonce rasistickou poznámku, jak bylo jiţ zmíněno. V kaţdém případě je nutné s dětmi diskutovat a také umět vysvětlit původ problémů, třecích ploch či pouhých odlišností. Vedoucí by měli mít na paměti, ţe děti se často doma, ve svém okolí i z médií setkávají s negativně zabarvenými informacemi o příslušnících různých etnických, národnostních či náboţenských skupin Je tedy jasné, ţe by vedoucí měli být
- 56 -
připraveni s dětmi otevřeně diskutovat, vysvětlovat a hlavně řešit případné konflikty mezi dětmi. Je naprosto jasné, ţe Váš oddíl nemůţe být jedinou institucí, která vyřeší všechny problémy související s vytvářením multikulturní společnosti, můţe však významným způsobem přispět k tomu, aby děti odcházely do ţivota vybaveni takovými znalostmi, dovednostmi, schopnostmi a postoji, které jim umoţní snadnější orientaci v dnešní společnosti. 5.
Literatura
KOL. AUT. Interkulturní vzdělávání. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s., 2002. ISBN 80-7106-614-1. GIDDENS,A. Sociologie, Praha:Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4 ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8 PRŮCHA, J. Multikulturní výchova: Teorie – praxe – výzkum.Praha: ISV, 2001. ISBN 8085866-72-2
- 57 -
KAPITOLA 9:
PROVÁDĚNÍ ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY Zpracoval TOM 19197 Dakoti, Česká Lípa, Tomáš Hurt 1.
Vysvětlení pojmŧ
Kaţdý člověk dneska pouţívá pojmy: ekologie, ţivotní prostředí či environmentalistika, málokdo však ví, co znamenají. Všechny tyto pojmy slýcháváme kolem sebe čím dál častěji. Je tedy důleţité znát jejich význam. Ekologie patří do soustavy biologických věd, jeden z jejích zakladatelů, Ernst Haeckel, nazýval ekologii ekonomií přírody, v moderním pojetí studuje struktury a funkce přírody, dále studuje látkové koloběhy a toky energie, zjišťuje produktivitu ţivých systémů, produkci a rozklad ţivé hmoty, rovněţ vyhodnocuje vlivy člověka a jeho populace na ţivou přírodu. (Jemelka; 1996) Ţivotní prostředí můţeme definovat jako takové prostředí, které umoţňuje základní ţivotní projevy a funkce organismu. Nejobecněji lze ţivotní prostředí člověka chápat jako tu část světa, se kterou je daný člověk v interakci, tzn. kterou proţívá, ovlivňuje a také se jí přizpůsobuje. Podle povahy převaţujících činností dále dělíme ţivotní prostředí na pracovní, obytné, rekreační, aj. Environmentalistika je obor, jeţ zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů, zabývá se tedy i prevencí znečišťování ovzduší, nápravou vzniklých škod a neţádoucích zásahů. Zájmem environmentalistiky je také ochrana přírody, vyuţívání přírodních zdrojů či nakládání s energiemi. 2.
Proč právě environmentální výchova?
Kaţdý z nás, ať uţ je jakýkoli, si představuje krásnou budoucnost, a to nejen pro sebe, ale i pro své budoucí potomky, a další generace. V dnešní době se však často mluví o devastaci přírody, znečištěném ovzduší či o globálním oteplování, tohle všechno je však výsledkem lidské činnosti. Environmentální výchova má za úkol učit lidstvo chovat se k přírodě a vůbec celému prostředí, ve kterém ţijeme, šetrněji. Environmentální výchova má smysl u kaţdé věkové kategorie, je však jasné, ţe čím dříve s ní začneme, tím lépe, proto se začíná jiţ u těch nejmladších z nás, a to převáţně formou her či zábavných činností. Je však asi jasné, ţe samotné děti nic nezmohou, je třeba zapojit všechny, a to čímkoli, i kdyby to mělo být jen třídění odpadu či vaření s pokličkou, ano i takové maličkosti napomáhají obnově ţivotního prostředí. Nutno dodat, ţe environmentální výchova je nyní součástí osnov výuky pro základní a střední školy, s některými tématy se děti setkávají jiţ v předškolním věku. Nejčastějšími tématy environmentální výchovy bývají tato: Energie (šetření, alternativní energie), Hospodaření s odpady (třídění odpadu), Jaderná energetika, Obnovitelné a neobnovitelné zdroje, Ochrana přírody, chráněné oblasti a druhy, Ozonová díra, Udržitelný rozvoj, Změna klimatu (oteplování), Znečištění životního prostředí, vody a ovzduší. 3.
Systém environmentální výchovy
Význam pojmu environmentální výchova jsme si jiţ vysvětlili, teď si řekneme, jak můţe taková výchova probíhat. Environmentální výchova můţe probíhat např. jako rodinná (třídění odpadu), mimoškolní (poznávání listů a stromů) a školní (energie a její alternativy). Všechny tyto oblasti by na sebe měly navazovat a doplňovat se. Jedině pak bude skutečně
- 58 -
účinná. Existuje několik předpisů, co by děti školního věku měli umět, my si uvedeme jeden z nich. 3.1 První a druhý ročník ZŠ Děti by se měly učit chápat význam rostlin a ţivočichů v přírodě a tím i správnému zacházení s přírodninami, dále by měly hledat závislosti jednoho organismu na druhém a závislosti organismů na neţivém okolí, v neposlední řadě by se měly učit hledat příčiny společného ţivota určité skupiny organismů na daném místě (děti takto pochopí podstatu pojmů ekologie, ekosystém, biocenóza, biotop bez pracného a nenázorného učení definic). (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) 3.2 Třetí a čtvrtý ročník ZŠ Děti by měly znát jednoduché definice pojmů ekosystém, biotop, biocenóza, měly by vědět, ţe abiotické (neţivé) faktory ovlivňující ţivot organismů (teplo, světlo, vlhkost, sráţky, nadmořská výška), měly znát jejich vliv na utváření biocenózy, na druhovou pestrost a četnost, a na fyziologickou a anatomickou přizpůsobivost organismů intenzitě daného faktoru. Mezi jejich znalosti by mělo spadat i jmenování základních druhů ekosystémů, hledání rozdílů mezi přirozenými biocenózami a antropogenními společenstvy, měly by dokázat provést jejich srovnání na konkrétních příkladech – nejlépe v terénu. Pedagogové by měli děti naučit chápat ekosystém jako sloţitý systém vztahů a změn, měli by je naučit rozlišovat změny postupné (přirozený vývoj, sukcese) a náhlé (nepřirozené zásahy člověka do prostředí), měli by umět dětem vysvětlit pojem rovnováhy v přírodě a naučit děti zapojovat se do aktivní ochrany přírody. (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) 3.3 Pátý a šestý ročník ZŠ Děti v těchto ročnících by se měly zaměřit na sledování vztahů uvnitř biocenózy a měly by umět vysvětlit pojmy: potravní řetězec, prostorová závislost (teritorium), ţivotní forma, adaptace. Dále by měly s pedagogy probrat základy chování ţivočichů (etologie), biorytmy, a podrobněji rozebrat hlavní zdroje znečišťování sloţek ţivotního prostředí (voda, ovzduší, půda, potraviny): energetika, doprava, zemědělství, urbanizace, průmysl, jednotlivec. Úkolem pedagoga je i to, ţe bude děti seznamovat s konkrétními případy zdrojů znečišťování, ţe bude provádět praktické důkazy znečištění a jeho důsledků, a ţe bude uskutečňovat akce na pomoc ţivotnímu prostředí. (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) 3.4 Sedmý a devátý ročník ZŠ Zde je důleţité zaměřit se na studium základních typů ekosystémů na konkrétních případech, to je nutné sledovat ve všech ročních obdobích. Ekosystémy dělíme na suchozemské a vodní. Suchozemské ekosystémy dále dělíme na lesní (luţní les, bučina, doubrava, smrčina, smíšený les), nelesní (skály, stepi, písčiny) a kulturní (louky, pole, lomy, parky). Vodní ekosystémy pak dělíme na přirozené (studánka, periodická tůň, tůň, slepé rameno, řeka, jezero, potok, rašeliniště) a kulturní (rybníky, přehrady, pískovny, regulované toky). Ţáci by měli pokračovat ve studiu důsledků negativních zásahů do ţivotního prostředí (problematika eroze, rekultivace, meliorace, těţby nerostných surovin, regulace toků a velkých vodních děl, introdukce a reintrodukce, invaze cizího druhu). (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) 4.
Metody environmentální výchovy Metody takové výchovy dělíme do dvou hlavních skupin. Do první skupiny řadíme hry
- 59 -
a grafické a názorné metody, do druhé řadíme praktické metody. Na děti lze těmito metodami působit několika způsoby – podle věkové a rozumové vyspělosti dětí v kolektivu, podle situace v terénu, pracovních podmínek, atp. Ekologická výchova probíhá také rozmanitě podle časového členění:
Součást celoročního plánu průběţné ochranářské a přírodovědné činnosti Začlenění do určitých ročních období (tematické vycházky) Program letního tábora Vyuţití na jednotlivých akcích oddílu či krouţku Nejúčinnější je výchova systematická a dlouhodobá, proto doporučujeme první způsob. (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) Do první skupiny metod patří např. výklad/beseda, výklad s vyuţitím obrázků, modelů či přírodnin, dále vyuţití filmu a videa, exkurze, vycházka do terénu přírodovědná pozorování, přírodovědné hádanky, rébusy, testy, přírodovědná stezka (naučná, soutěţní), výstavy, vyuţití časopisů a odborné literatury, vyuţití estetické výchovy – malování, modelování, poezie, literatura, hudba či zpěv. (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) 4.1 Hry Jakákoli věková kategorie se chce bavit, mezi formy zábavy patří samozřejmě i hry, ty plní v činnosti kaţdého dětského kolektivu velice důleţitou funkci a mají několik významů počínaje zábavou, konče nějakým poučením či výchovou. Aby hra splnila svŧj účel, měla by: být zajímavá měla by zaměstnat všechny členy kolektivu splňovat poţadavky na pohyb a myšlení vést k určitému cíli a jasnému závěru hry být úměrná schopnostem a věku dětí mít jasná a přehledná pravidla mít takovou délku, aby všichni hráči byli udrţeni v herním napětí (Dům dětí a mládeţe v Olomouci; 1992) Ekologické hry
5.
Ekologická hra je trochu zvláštní, jejím hlavním cílem je sice pobavit, ale také naučit a později si i tyto vědomosti (z ekologie, botaniky, zoologie) upevnit. Důleţitou součástí takové ekohry je závěrečné zhodnocení či debata nad tématem, průběhem hry, aj. Děti si tak vědomosti, které si měly ze hry odnést, upevní. 5.1 Jak uvádět vzdělávací hry? Téměř kaţdá hra2 by měla být nějak zajímavě uvedena, měla by začínat tzv. legendou, úvodem do smyšleného prostředí, navozením určité atmosféry, apod. Stejně tak i ekohra by měla mít podobný úvod, vysvětlování pravidel by mělo být o to zajímavější a poutavější. Je důleţité, aby se účastníci hry chovali spontánně, samozřejmě v rámci pravidel, je dobré, kdyţ zapomenou na autoritu a berou vedoucího jako spoluhráče, nikoli jako vedoucího. Stejně tak odpadá autorita při diskuzích, které následují po hře. Vedoucí zde funguje jako někdo, kdo 2
Vyjma schovávané, hry na babu, apod.
- 60 -
udrţuje formální rámec, ale obsah diskuze jiţ neurčuje. Také se doporučuje, aby se vedoucí nezapojoval do takových diskuzí, pokud je ve funkci vedoucího diskuze, je totiţ obtíţné nehodnotit názory ostatních podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí. Je třeba, aby se diskuze posouvala takovým směrem, který si určí samotní účastníci hry. Vedoucí můţe občas pokládat zpochybňující otázky, jimiţ se bude snaţit lehce směr diskuze posunout, není však doporučeno poučování. Kaţdý vedoucí by si měl hru pečlivě připravit a promyslet, její realizace zabere určitý čas, následná sebereflexe také, je proto vhodné vymezit si na takové činnosti dostatek času. Obzvláště ekohry zaberou hodně času, je dobré takové hry hrát na nějakém harmonizačním kurzu či vícedenní akci, během takového kurzu či akce je samozřejmé dodrţovat pravidla skupinové dynamiky – na začátku akce by měly být zařazeny do programu hry seznamovací, hry s rolemi by měly být zařazeny aţ do druhé poloviny celého kurzu, apod. Poté, co se skupina sţije, je konečně moţné začít s ekohrami, ty probíhají několika způsoby, ať uţ ve skupinách či po jednotlivcích, vţdy je však důleţitá zpětná vazba, jeţ probíhá většinou formou debaty, kdy účastníci činnosti či hry hodností, co se jim líbilo a nelíbilo, jak se zachovali, proč to udělali, apod. Pokládají si plno otázek, nad kterými by bez této hry neznali odpověď. U vícedenních kurzů či pobytů bychom měli vyuţívat co nejrůznějších technik, měli bychom usilovat o pestrost a zajímavost programu, důleţitou součástí programu, která nám toto umoţní je učení proţitkem, děti si vše snadněji zapamatují, kdyţ to samy zaţijí. Důleţité je také pracovat s překvapením, nesmíme dopustit, aby děti věděly, co je čeká, je třeba vědět, kdy je překvapit a jak. Přestoţe je technik mnoho a dost se od sebe liší, existují určitá pravidla, jeţ jsou společná pro všechny takové techniky. První, co musí pedagog udělat je, ţe seţene veškeré potřeby, namnoţí pravidla, upraví terén, apod. Dalším krokem, který nelze v ţádném případě vynechat, je motivace, ta můţe být navozena několika způsoby, ať uţ evokací – vybavováním znalostí souvisejících s tématem, nebo odměnou, aj. V popisech her najdete motivaci pod pojmem legenda. „Je-li třeba rozdělit účastníky do skupin, můžete to udělat několika způsoby. Nejméně vhodná je metoda určení kapitánů, kteří si vybírají družstvo. Tímto způsobem sice posílíte soutěživost mezi skupinami, ale také zafixujete outsidery do jejich role naposledy vybíraných členů týmu. Vhodnější je nějaká forma náhodného rozdělení (třeba podle vylosované kartičky) nebo rozdělení řízené (sami určíte složení družstev).“ (Caha&Činčera; 2005) Při vysvětlování pravidel vyuţíváme svých komunikačních dovedností nejlépe, jak umíme, aby vše bylo srozumitelné a jasné. Nejlepší vysvětlování pravidel je v bodech bez sáhodlouhého povídání, nejasnosti vysvětlíme na příkladu. Pokud jsou pravidla sloţitější, vyrobíme pomůcky – ilustrační postery, jeţ nám pomohou vše vyjasnit. V této části je třeba velké trpělivosti, ale i jistého časového nátlaku, aby se hra příliš neoddálila a motivace nevyprchala. Samozřejmostí je, ţe vysvětlovaným pravidlům plně rozumíme. Poslední nedílnou součástí vzdělávacích her je závěrečná diskuze, jeţ by měla následovat po ukončení hry, pokud pro takovou diskuzi zrovna není vymezen čas, můţete se k ní vrátit později, ještě však téhoţ dne. Průběh takové diskuze je jasný, začínáme vţdy průběhem hry, dále se ptáme na krizové body a nakonec hledáme zobecnění a poučení pro reálný ţivot. Diskuze by měla probíhat v kruhu, neměli bychom v ní nikoho do ničeho nutit, ale současně bychom měli být schopni ji vyvolat a vést v naznačených intencích. (Caha&Činčera; 2005) Přesto všechno, co jsme si teď řekli, je třeba ţít přítomností a ne poučkami, vţdy sledujte konkrétní situaci, jaká je atmosféra, jak jsou děti naladěné,… vysvětlování pravidel a navození motivace tomu přizpůsobte.
- 61 -
5.2 Konzervativci či radikálové Cíl: vyvolat diskuzi o různých pohledech na řešení globálních problémů, rozlišit mezi radikálnějšími a umírněnějšími pohledy Autor: Jan Činčera Věk: 16+ Počet hráčŧ: 15–30 Doba trvání: 45 minut Potřeby: namnoţené pracovní listy pro kaţdého, flipchart či tabule Legenda: není nutná Pravidla: 1. Rozdejte účastníkům namnoţené pracovní listy. Vyzvěte je, ať si přečtou všechny prezentované postoje. V rámci jednotlivých řádků pak ať rozdělí vţdy tři body podle míry svého souhlasu s jedním či druhým stanoviskem (tři body pro jedno ze stanovisek znamená bezvýhradný souhlas, poměr jeden bod – dva body větší sympatie k druhému stanovisku). Na rozhodování jim ponechejte zhruba deset minut. Po deseti minutách poţádejte účastníky, ať sečtou počet bodů pod jednotlivými sloupečky. 2. Řekněte účastníkům, ţe ti, kteří dali více bodů do levého sloupečku, mají spíše umírněnější postoje k řešení globálních problémů, zatímco ti, kteří častěji bodovali ve sloupečku pravém, jsou ve svých názorech radikálnější. Zeptejte se, kdo z hráčů se dostal do jaké skupinky. Můţete případně zjistit, kteří účastníci byli ve svých názorech nejradikálnější či nejumírněnější. Měli byste účastníky upozornit, ţe na jejich sympatiích k jedněm či druhým postojům není nic špatného – radikalismus je stejně legitimní jako umírněnost. 3. Začněte rozebírat postoje po jednotlivých řádcích. Vyzvěte účastníky, aby uváděli důvody, proč se přiklonili k jedné či druhé odpovědi. Uvádějte vlastní argumenty a argumenty z nastudované literatury na podporu jedné či druhé strany. 4. V závěru shrňte, ţe aktivita ukázala rozdíl v přístupu mezi dvěma pohledy na environmentální politiku: přístupem reformistickým (umírněnějším) a reformátorským (radikálnějším). Zjednodušeně lze říct, ţe první z přístupů je blízký oficiálním vládním politikám a strategiím (např. konceptu trvale udrţitelného rozvoje), druhý spíše nevládním organizacím či nezávislým myslitelům. Upozorněte, ţe nelze rozhodnout, který z pohledů je správnější, ale ţe cenný je samotný akt diskuse a společného hledání v názorových polemikách. Varianty: Bodování a diskuse v první části aktivity můţe proběhnout v malých, stejně početných skupinách. Otázky do závěrečné diskuse: Můţete přivést účastníky k zamyšlení nad tím, jak současný vývoj mění význam pojmů „konzervativní“ a „radikální“. Jsou umírněné postoje ze hry spíše konzervativní či radikální? Nejsou postoje radikální také někdy konzervativní? Pracovní list: Hlavní příčinou globálních problémů je chudoba a předpokladem jejich řešení je růst ţivotní úrovně.
Příčinou globálních problémů je nadměrný konzum. Řešení globálních problémů nespočívá v růstu blahobytu, ale v dobrovolné skromnosti.
- 62 -
K poškozování ţivotního prostředí dochází v důsledku neefektivní výroby. Řešením je proto zavádění modernějších, efektivnějších technologií.
Globalizace je neodvratný proces, který sice přinese mnohé otřesy, ale jeho celkové dopady jsou pozitivní. Prosadí se efektivnější výroba, rozšíří se moderní pojetí lidských práv, lidé přijmou odpovědnost za stav planety. Zastupitelská demokracie, zaloţená na soutěţi politických stran, je nedokonalou, ale nejlepší moţnou variantou společenského uspořádání. Směr, který lidská společnost nabrala, je v zásadě správný. Současné problémy jsou přechodné, lidstvo si s nimi dokáţe poradit malými úpravami svého vývoje.
Nové technologie zpravidla přinášejí problémy, růst jejich efektivity znamená niţší ceny, růst prodejnosti výrobku a v konečném výsledku zhoršení původního problému (např. automobily). Řešení globálních problémů není v moderních supertechnologiích, ale v návratu k starým, tradičním a lidem srozumitelným technologiím. Globalizace je nebezpečný proces, který vede k zániku místních kultur, zvýšení tlaku na ţivotní prostředí a k nebezpečnému růstu moci nadnárodních společností. Udrţitelná společnost je decentralizovaná, zaloţená na malých, soběstačných komunitách. Systém zastupitelské demokracie vznikl před dvěma sty lety a dnes jiţ nedostačuje. Optimální formou společenského uspořádání je nějaká varianta přímé demokracie (vyuţívající referenda). Západní společnost nabrala od průmyslové revoluce nebezpečný směr, který vedl k odcizení od přírody a duchovních hodnot. Dobré úpravy jsou nedostačující. Je zapotřebí velká změna, odklon od materiálního k duchovnímu, od oceňování techniky k oceňování přírody, od důrazu na člověka k důrazu na zájmy celé přírody.
5.3 Postavení člověka v přírodě Cíl: Ukázat různé pojetí postavení člověka v přírodě. Uvědomit si, co ovlivňuje vidění sebe sama ve vztahu k přírodě. Procvičit si schopnost diskutovat, argumentovat, dosahovat konsenzu. Autor: Milan Caha Věk: 12+ Počet hráčŧ: do 30 Doba trvání: 30 minut Potřeby: Výroky rozstříhané na prouţky, balicí papír, lepidla.
- 63 -
Pravidla: 1. Hráči se rozdělí do dvojic. Kaţdá dvojice dostane sadu výroků a kus balicího papíru. 2. Dvojice se mají dohodnout a sestavit výroky do tvaru diamantového řazení:
1 2 4
3 5
7
6 8
Výrok č. 1 je ten, se kterým dvojice nejvíce souhlasí, který nejlépe vystihuje jejich pohled na postavení člověka v přírodě, následující dva – hodně přijatelné výroky. Na poslední dvě místa (č. 7 a 8) by měly přijít výroky, které vystihují jejich pohled nejméně. 3. Cílem dvojice je dohodnout se. V případě, ţe se však dohodnout nelze, můţe si vytvořit svoje pořadí kaţdý hráč sám. 4. Následuje závěrečná diskuze v celé skupině. Otázky do závěrečné diskuze: 1. Bylo snadné, nebo sloţité se dohodnout? Proč? 2. Pokud jste se nedohodli, proč? 3. Existuje v tomto případě „správné“ a „špatné“ pořadí? 4. Co vše ovlivňuje naše vnímání sebe sama vůči přírodě? 5. Vycházely pouţité výroky z pohledů nějaké konkrétní filozofie či náboţenství? 6. Proč je důleţité o takovýchto otázkách přemýšlet? 7. Které pojetí postavení člověka v přírodě dnes převládá? Pouţité výroky:
Člověk je pán tvorstva. Vše v přírodě je připraveno, aby s tím nakládal, jak uzná za vhodné, vše mu patří. Člověk je jedním ze ţivočišných druhů a proto se chová jako kaţdý jiný druh – těţí z prostředí, co dokáţe. Člověku byla tato Země svěřena, je jejím správcem a pastýřem a je odpovědný vyšší moci, která mu ji svěřila. Člověk je druhem, který má díky rozumu největší schopnost ovlivňovat prostředí, proto má na Zemi i největší odpovědnost. Člověk je součástí planetárního organismu a nemá proto o nic větší roli ve vývoji planety neţ jiné druhy. Země sama člověka usměrní, pokud by jí příliš „přerostl přes hlavu“.
- 64 -
Člověk nezdědil tuto planetu od předků, ale byla mu svěřena našimi dětmi a dalšími generacemi, vůči kterým je člověk za stav planety odpovědný. Člověk je kolečkem v plánu někoho nebo něčeho většího, plánu, kterému nerozumí a který stěţí kdy pochopí. Nemá tudíţ za planetu ani zvláštní odpovědnost, ale ani ţádná zvláštní práva. Člověk je synem Matky Země. Proto ji nemůţe vlastnit, nemůţe jí ubliţovat a ani z ní nemůţe těţit.
5.4 Pro společné blaho Cíl: poznání zákonitostí týkajících se vyuţívání obnovitelných zdrojů Autor: Lorri D. Mann a William B. Stapp, úprava Milan Caha Věk: 8+ Počet hráčŧ: do 15 na jednu skupinu, lze současně hrát s více skupinami Doba trvání: 30 minut Potřeby: hrací kameny či ţetony – cca 10 na jednoho hráče, sáček bonbónů, burských oříšků či něčeho jiného, co mají hráči rádi, stopky, magnetofon a nahrávka příjemné rychlejší hudby. Pravidla: 1. Hráči se posadí do kruhu, ve středu leţí zásoba cca ¼ hracích kamenů (máme-li jich 100, ve středu by jich mělo být přibliţně 25). 2. Přečtěte pomalu a pečlivě hráčům následující pravidla (viz Pracovní list). Pravidla rozdejte hráčům, případně je napište na tabuli či velký kus papíru. 3. Dejte hráčům čas a prostor na otázky. 4. Zahajte první kolo trvající 0,5 aţ 1 minutu, doplňte přírůstky (celkový počet kamenů uprostřed kruhu by neměl přesáhnout původní hodnotu – „únosnost prostředí“) a pak bez času na konzumaci mezi hráči obdobně sehrajte druhé a třetí (případně i čtvrté) kolo. 5. Následuje diskuze. Otázky do závěrečné diskuze: 1. Podařilo se vám vyčerpat zásobu ze středu kruhu? V kterém kole? 2. Kolik kamenů jste ve třech kolech mohli získat bez toho, aby se zničila zásoba uprostřed? 3. Jak byste se museli chovat, abyste získali maximální zisk? A proč bylo sloţité se tak chovat? 4. Jak by asi hra probíhala, kdybyste měli víc času na rozmyšlenou a mohli jste mezi sebou komunikovat? 5. Poznali jste podobnou situaci doma, ve škole, v místě, kde bydlíte? 6. Jak zacházet s podobnými zdroji, abychom je mohli vyuţívat dlouhodobě?
- 65 -
Pracovní list: 1. Hrací kameny patří vám všem. 2. Dokud bude hrát hudba, můţete si ze své zásoby ve středu kruhu brát tolik kamenů, kolik uznáte za vhodné. 3. Za kaţdých deset kamenů dostanete jeden bonbón. 4. Jakmile přestane hrát hudba, nesmíte jiţ brát ze středu kruhu. Vedoucí hry zdvojnásobí počet ţetonů, které v té chvíli zbudou v zásobě uprostřed. Ve středu nebude nikdy víc, neţ tam bylo na začátku hry. 5. Během hry s nikým nekomunikujte. 6.
Pouţitá literatura
CAHA, Milan; ČINČERA, Jan. Výchova a budoucnost: Hry a techniky o životním prostředí a společnosti. Brno: Paido, 2005. 167 s. ISBN 80-7315-099-9. Dům dětí a mládeţe v Olomouci. Ekologické hry. I. Olomouc: Votobia Production, 1992. 68 s. JEMELKA, Petr. Úvod do ekologické problematiky. I. Brno: [s.n.], 1996. 50 s. ISBN 80-210-1478-4. Kristýna Beránková
- 66 -
KAPITOLA 10: PROVÁDĚNÍ VÝCHOVY PROTI ŠIKANĚ Zpracoval TOM 21001 S.T.A.N., Praha, Ondřej Šejtka 1.
Úvod
Jako oddílový vedoucí a trenér mládeţe se poměrně často pohybuji mezi dětmi. Setkal jsem se tak s různými formami šikany. V praxi se ukazuje, ţe se šikana objevuje zejména v kolektivech dětí vedených k velké soutěţivosti, kolektivech zaloţených na předvádění výkonů a znalostí, tedy zejména v kolektivech základního a střední školství. Šikana se dále objevuje v kolektivech tzv. „pouličních“, coţ jsou jakési neorganizované skupiny dětí a mládeţe. Vyloučená ale bohuţel není ani v oddílech dětí a mládeţe a proto je dobré znát teoretický základ. 2.
Agresivní poruchy
V případě agresivního chování dětí a mládeţe je porušení společenské normy spojeno s omezováním základních práv druhých osob. Jedná se o nepřijatelný způsob vedoucí k uspokojení některé potřeby (materiální a seberealizace). Můţe se také jednat o bezohledný výběr prostředku, vedoucí k dosaţení společensky proklamovaného cíle. Agresivní chování můţe mít různé formy, motivy a projevy. K zvláště společensky nebezpečným jevům objevujícím se v prostředí školy, ale i v zájmových skupinách, na pracovištích atd. patří šikana. Šikanování lze vymezit jako jakékoliv chování, jehoţ záměrem je ublíţit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat druhého, případně skupinu druhých osob. Jedná se o cílené a obvykle opakované uţití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině druhých, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů se nemohou bránit. Znaky šikany jsou tedy opakované ubliţování, bezbrannost oběti a asymetričnost (více proti jednomu). Motivací k šikaně bývá nejčastěji touha po muţnosti, touha dominovat, motiv krutosti, zvědavost nebo nuda. 3. 4.
Formy šikany: Jaké mohou být způsoby šikanování jedinců mezi dětmi. fyzické násilí a poniţování v podobě bití, vydírání, loupeţí psychické poniţování a vydírání, nadávky, pomluvy, vyhroţování, poniţování destruktivní aktivity zaměřené na majetek oběti, poškozování věcí druhé osobě šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlíţení, ignorování a izolace jedince či skupiny třídní nebo jinou skupinou Oběti šikany:
Jaké vlastnosti, či vzhledem většinou mají nejčastější oběti šikany. somatické zvláštnosti - odstávající uši, barva pleti, obezita, předkus, malý vzrůst atd. psychické zvláštnosti - děti s nízkým sebevědomím (tiché, plaché, citlivé, ustupující), děti neschopné zaujmout (osamělé, bez kamarádů, neduţivé), děti s útočným chováním (dráţdící, popichující, protivné), noví ţáci, vynikající ţáci apod. obětí se můţe stát ale prakticky kdokoli Stejně jako u krádeţe i dalších poruch chování musí být vţdy posuzován kaţdý konkrétní případ objektivně. S tím souvisí i způsob řešení. V případě agrese a šikany se jedná
- 67 -
o vysokou společenskou nebezpečnost a o psychické, somatické i sociální důsledky pro oběť. Proto nelze tento jev přehlíţet či dokonce tolerovat. Je nutné jednoznačné odsouzení šikany! 5.
Prevence sociálně patologických jevŧ
Cílem současné výchovy je nejen vybavovat děti příslušnými kompetencemi, ale také je učit odolávat nástrahám, které jim společnost připravuje. Drogové závislosti, gamblerství, nesnášenlivost, agresivita apod. jsou dlouhodobé trendy vývoje společnosti a je nutné na ně reagovat ve výchovném působení. Skupiny dětí, u nichţ je riziko k sociálně patologické činnosti jsou často děti bez zájmu nebo děti, které sice navštěvují organizované zájmové činnosti, většinou na přání rodičů, ale neztotoţňují se s nimi. Při pravidelných organizovaných zájmových aktivitách je potřeba vytvářet tzv. bezpečný prostor. Ten by měl být samozřejmostí v rodinném prostředí, ale lze jej vytvořit i v dobře fungujícím dětském oddíle, s hezkou klubovnou, kde se děti cítí dobře. K tomu můţou pomoct fotografie z táborů, společné záţitky, knihy, hry, kroniky a samozřejmě empatický vedoucí. 5.1 Primární prevence V různých výchovných programech pro děti a mládeţ se v poslední době stále více klade důraz na primární prevenci sociálně patologických jevů u ţáků v působnosti MŠMT. Jedná se zejména o: záškoláctví šikanu, rasismus, xenofobii, vandalismus kriminalitu a delikvenci uţívání návykových látek (tabák, alkohol, omamné psychotropní látky) závislost na politickém a náboţenském extremismu netolismus - závislost na virtuálních drogách (televize, počítačové hry, internet) Při pedagogické a volnočasové práci s dětmi a mládeţí je však také nutné rozpoznávat a včasně intervenovat při zjištění dalších negativních jevů, zejména domácího násilí, týrání a zneuţívání dětí, ohroţování mravní výchovy mládeţe a poruch přijímání potravy (mentální bulimie a anorexie). Základní strategií prevence je výchova ke zdravému ţivotnímu stylu, k osvojování pozitivního sociálního chování a k zachování integrity osobnosti. Prostředkem je mimo jiné kvalitní zájmová činnost přinášející účastníkům autentické záţitky a kladné emoce z nich. 5.2 Výchovné programy Ve výchovných programech se klade důraz na prevenci, která je pojímána podle stupně ohroţení dětí a mládeţe: nespecifická primární prevence zahrnuje veškeré aktivity podporující zdravý ţivotní styl a osvojování pozitivního chování prostřednictvím volnočasových aktivit specifická primární prevence je cíleně zaměřena na předcházení a omezení výskytu různých forem rizikového chování dětí všeobecná prevence je orientována na standardní populaci, u níţ nebyla zjištěna tendence k rizikovému chování selektivní prevence je zaměřena na jedince, u nichţ lze předpokládat zvýšenou hrozbu rizikového chování indikovaná prevence je orientována na jednotlivce i skupiny, u nichţ byl jiţ zaznamenán výskyt rizikových faktorů v chování, ať ve škole, nebo v rodině - 68 -
Efektivními metodami jsou zejména interaktivní programy, které dětem pomáhají čelit sociálním tlakům, zkvalitňovat sociální komunikaci, zdolávat konflikty a stresové situace, zvyšovat zdravé sebevědomí, umoţňují individuálně působit nebo vést rozhovory v malých skupinách. Naproti tomu neúčinné jsou hromadné jednorázové akce, pouhé předávání informací, zastrašování, citové apely. Paušálně bývá všechna organizovaná zájmová činnost s dětmi označována jako primární prevence neţádoucích jevů, protoţe vedoucí zajišťují dětem program a mají nad nimi dozor, aby se nedopouštěly nepravostí. Avšak skutečnost je sloţitější, prevence znamená něčemu předcházet, vytvořit takové návyky a hodnotové orientace, aby se u dětí vytvářel vnitřní obranný mechanismus proti aktivnímu podílu na negativních jevech. Cílem organizované zájmové činnosti je vytváření návyků na aktivní a společensky ţádoucí vyuţívání volného času (výchova k volnému času). Z výchovného hlediska je hlavním nebezpečím, ţe činnosti označené jako sociálně patologické jevy jsou zástupnými činnostmi prováděnými ve volném čase místo společensky ţádoucích aktivit, které mají přispívat k výchově a rozvoji jedince. Příkladem můţe být závislost na počítači či internetu- dítě surfuje po internetu, aby zabilo (vyplnilo) svůj volný čas, a nehledá např. bezprostřední komunikaci s vrstevníky nebo informace. Právě tak mohou některé počítačové hry kompenzovat nastřádanou agresivitu, ale nesmí vyústit v závislost na nich. Volnočasové aktivity mají rozvíjet osobnost dítěte a naučit je kvalitně vyuţívat svůj čas, chápat jej jako významnou ţivotní hodnotu. Pro vzbuzování a modelování návyků na trávení volného času slouţí nejprve seznamování dítěte se širokou škálou volnočasových aktivit, pomoc při objevování vlastních dispozic a jejich rozvíjení, sestavování racionálního reţimu dne, uvědomění si vlastních hodnot a rozvíjení zdravého sebevědomí atd. 5.3 Vzdělávací cíle Pro záměry prevence při činnostech (např. při schůzkách, prázdninových táborech) můţeme sledovat řadu dílčích výchovně - vzdělávacích záměrů či cílů: uspokojovat a kultivovat potřeby účastníků seznamovat s moţnými zájmovými aktivitami a náměty pro jejich naplňování, usměrňovat, formulovat a rozvíjet zájmy skupiny i jednotlivých členů pomáhat objevovat dispozice jedinců, rozvíjet jejich specifické schopnosti na základě objevených dispozic podporovat snahy o sebevýchovu, podporovat utváření ţádoucích rysů osobnosti podporovat zdravý tělesný rozvoj, vychovávat ke zdravému ţivotnímu stylu, zvyšovat fyzickou zdatnost, zlepšovat kondici dbát na dodrţování psychohygieny, dodrţovat racionální denní reţim naučit je účinným antistresovým programům, posilovat autoregulační systémy vychovávat k odpovědnosti za svou osobu a za své zdraví posilovat citové vazby, cvičit komunikační dovednosti v různých sociálních prostředích dávat podněty k uplatňování osobnosti dítěte v jeho skupině zvyšovat sociální kompetence - rozvíjet sociální orientaci, posilovat odpovědnou spoluúčast na vytváření programu své sociální skupiny, učit objektivně hodnotit své jednání a přijímat důsledky svého chování vést k odpovědnosti za své chování, k vlastní odpovědné ţivotní cestě v síti společenských vztahů, naučit pravidlům společenského chování a v denním ţivotě je uţívat
- 69 -
vytvářet společensky ţádoucí hodnotové orientace, posilovat úctu k ověřeným hodnotám, porozumění, toleranci pokládat základy právního vědomí a respektovat právní ustanovení, uvědomovat si nejen vlastní práva, ale i povinnosti vytvářet u dětí sebevědomí a posilovat schopnost nepodléhat cizím negativním vlivům
5.4 Sociální dovednosti Děti by měly být v rámci prevence sociálně patologických jevů v zájmových útvarech vedeny k osvojování sociálních dovedností, k nimţ patří i sociální kompetence: schopnost přijatelného vyjádření odlišného názoru, neţ jaký zastávají vrstevníci, rodiče nebo učitelé schopnost poţádat o jakoukoli laskavost osoby v sociálním okolí schopnost zahájit rozhovor s vrstevníkem či dospělým schopnost pozvat vrstevníka k účasti na nějaké činnosti či hře schopnost pochválit druhého a zároveň pochvalu přijmout schopnost poţádat o pomoc při řešení nějakého problému schopnost odmítnout nerozumný návrh, schopnost odolat tlaku vrstevníků chovat se nevhodným způsobem Při organizování činnosti (výběru námětů, motivování, hodnocení, výběru prostředí činnosti i vlastním provedením) vytváříme dostatek prostoru, abychom si s účastníky povídali a především jim naslouchali, vedeme je také k tomu, aby si naslouchali navzájem. Činnosti vybíráme tak, aby navozovaly radostnou atmosféru, aby při nich mohli být všichni úspěšní. Při některých bude úspěšnější jedna skupina dětí, při jiných ostatní, proto činnosti střídáme. Potlačujeme přirozený sklon zaměřovat se na vyhledávání chyb, ale naopak účastníky podněcujeme k takovému způsobu chování, kdy vyhledávají především kladné momenty činnosti, a tak posilujeme vytváření příjemné atmosféry. Na kaţdém výkonu lze najít něco hodného ocenění, byť třeba výsledek nebude takový, jaký jsme očekávali, nemusíme vţdy hodnotit konečný výsledek, ale proces: snahu, píli, nápaditost. Pokud při nějaké činnosti nejsme spokojeni s chováním či postoji některého účastníka a jako vedoucí musíme vyjádřit výhrady, neformulujeme je jako zavrţení jeho osoby (jsi hloupý, jsi rušivý element, jsi lenoch apod.), ale nesouhlas vyjadřujeme s jeho projevy nebo momentálním výkonem (dnes se ti nedařilo, dnes nemáš svůj den, příště to bude lepší, minule se ti dařilo lépe apod.). Socializace dítěte je i učení se od lidí, kteří jsou mu vzorem - jsou to především rodiče, ale i dospělí z jeho okolí, filmoví hrdinové, populární sportovci či umělci. Podle psychologů menší dítě ještě nedovede ve shlédnutých pořadech rozlišovat fikci od reality a můţe si vytvořit falešnou představu o světě. Na základě akčních filmů se můţe sníţit jeho hladina sociální citlivosti projevující se šikanováním a necitlivostí k utrpení jiných. Největší riziko hrozí dětem ve věku 8-12 let, pokud jsou pro ně masmédia hlavním zdrojem informací a vytváření vzorů pro jednání a chování. Především dobře fungující rodina i ostatní sociální skupiny, v nichţ se dítě pohybuje, mají uspokojovat jeho základní psychologické potřeby, a to zejména pocit bezpečí a jistoty. Přes naše nejlepší úmysly a výchovné záměry se i my v praxi můţeme setkat s některými neţádoucími jevy. Při jejich řešení bychom se nejprve měli pokusit zjistit příčiny nevhodného chování, jejich rozsah a stupeň a následně podle nich přijímat opatření. Vţdy musíme postupovat velice citlivě s ohledem na individuální zvláštnosti kaţdého dítěte a kolektivu, s nímţ pracujeme. Při řešení bychom měli rozlišovat, zda k porušení norem došlo z okamţité pohnutky, nebo zda jde o začínající poruchu chování, u níţ můţeme okamţitým vhodným řešením zabránit jejímu rozvinutí.
- 70 -
Šikanování jako takové je nutné chápat jako váţnou poruchu vztahů v celé skupině, neboť bez souhlasného či trpěného postoje ostatních členů by šikana nemohla vzniknout a dále pokračovat. Je to jev méně častý v dočasných formálních skupinách (oddílech, krouţcích) neţ v třídních kolektivech nebo na táborech. Za počátek šikany můţeme označit tzv. ostrakismus (vyčlenění jedince z kolektivu), kdy aktéři šikany neoblíbeného člena odmítají, izolují, pomlouvají, zesměšňují a vymýšlejí na něj zlomyslnosti, které se povaţují za legrácky. Rozklad kolektivu pokračuje přebíráním postoje iniciátorů ostatními členy a je zcela scestné, kdyţ tento postoj zaujme i vedoucí. Iniciátory šikany bývají dominantní silní jedinci nebo tzv. vtipálkové, ale i hvězdy kolektivu, jeţ se navenek projevují jako slušní a kultivovaní jedinci. Při řešení problému šikany ozdravujeme celý kolektiv, a pokud je uţ šikana rozjetá a zasáhla i skupinové normy, musíme rázně prosazovat obnovu kvalitních kamarádských vztahů a hodnotového systému. Situaci nelze řešit pouze nápravou vztahu agresor - oběť. Odhalení šikany bývá někdy velmi obtíţné i pro zkušené pedagogy. Nejzávaţnější negativní roli při jejím zjišťování hraje strach, a to nejen strach obětí, ale i pachatelů a dalších účastníků. Strach obvykle vytváří prostředí „solidarity“ agresorů i postiţených. Při vyšetřování šikany jsou doporučeny následující kroky: rozhovor s těmi, kteří na šikanu upozornili, a s oběťmi nalezení vhodných svědků individuální, příp. konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů) zajištění ochrany obětem rozhovor s agresory, příp. konfrontace mezi nimi Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.: dítě je osamocené, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády při týmových hrách a sportech bývá do muţstva voleno mezi posledními při volných činnostech (např. ve školní druţině) se snaţí být co nejblíţe pedagoga má-li promluvit před skupinou, je nejisté, ustrašené je uzavřené, působí nešťastně, mívá blízko k pláči jeho věci jsou poškozené nebo zničené, rozházené, stále něco postrádá odmítá vysvětlit ztráty či poškození svých věcí, pouţívá nepravděpodobné výmluvy Problém šikanování je širší, mladá generace sociálně zraje a jedinci se socializují především prostřednictvím společenských procesů, které je obklopují a s nimiţ se denně setkávají. Tento vliv je často silnější neţ naše výchovné působení. Obtíţně budeme vytvářet vlídné prostřední v nevlídné společnosti. Bude to „boj s větrnými mlýny“, kdyţ budeme chtít odstranit šikanu z dětských kolektivů ve společnosti, kde se šikana stává sociální normou chování, kde jiţ od útlého dětství jsou děti zaplaveny příběhy postavenými na „gagech“, kde humor vychází ze vzájemného ubliţování dětských nebo zvířecích hrdinů. Pokusme se našim působením tento vliv alespoň minimalizovat a vytvářet oázy pochopení a sounáleţitostí. 6.
Doporučená literatura HOFBAUER, Břetislav. Děti, mládeţ a volný čas. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 176 s.
ISBN 80-7178-927-5. FISCHER, Slavomil; ŠKODA, Jiří. Speciální pedagogika: Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. 208 s. ISBN 978-80-7387-014-0.
- 71 -
HÁJEK, Bedřich; HOFBAUER, Břetislav; PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogické ovlivňování volného času: Současné trendy. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 240 s. ISBN 97880-7367-473-1. CHMELÍČKOVÁ, Markéta. Význam Střediska volného času Ivančice v prevenci sociálně patologických jevů. Diplomová práce: Masarykova universita Brno, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2007
- 72 -
KAPITOLA 11: PROVÁDĚNÍ VÝCHOVY KE ZDRAVÍ Zpracovatel: TOM 19172 Neptun, Vyškov, MUDr. Libor Němec Více neţ dvě desetiletí samostatný vedoucí klubu, lektor kurzů oddílových i hlavních táborových vedoucích pořádaných ARPZPD (Asociace rodičů a přátel zdravotně postiţených dětí), dlouholetý svazový trenér Svazu vodáků Moravy a Slezska. Protoţe s mládeţí pracuje od svých 15 let, je jeho povědomí o problematice, spojené s prací s mládeţí, více neţ dostatečné, a bylo by škoda toho nevyuţít. Proto byl vybrán pro následující téma.
- 73 -
1.
Namísto úvodu, aneb musíme vědět, k čemu vlastně vychováváme:
Zdraví je dobro, o kterém nevíme, dokud ho neztratíme Walther Výcvik ke zdraví – toť střídmost v jídle a píle v námahách Hippokrates Fowlerova poznámka: Jedinou nedokonalostí přírody je člověk. Definice zdraví /dle WHO – Světové zdravotní organizace: Stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody, který nesestává jen z absence nemoci nebo vady (dle této definice je ale 75-90% populace nezdravé!!!)
Další definice zdraví: o - Čínská – „energetická“ Zdraví je stav plynulého toku energií meridiány v souladu s orgánovými hodinami o - Indická - Sankaránová: Zdraví je svoboda (nebo alespoň cesta ke svobodě). Svoboda k tomu, radovat se, kdyţ je proč, svoboda plakat, být smutný nebo vzteklý, kdyţ je proč, a kdyţ pomine příčina, vrátit se zpět do rovnováhy. Svoboda nedělat kompromisy se ţivotem (nemůţu na ten výlet, protoţe mne bolí kolena, nemůţu jet metrem, protoţe ţe mám strach, ţe mne dav lidí umačká. o o o o
2.
- negativní - absence nemoci - funkcionální - schopnost vyrovnat se s denními aktivitami - pozitivní - způsobilost a pohoda v rovnováze - materialistická - rovnováha příjmu a výdeje energie, hmoty, včetně moţnosti růstu a přeţití
Zdraví v běţném ţivotě většiny populace: o o o o
zpravidla na prvním místě v hodnotovém ţebříčku často bývá i předmětem přání přesto v běţném ţivotě opomíjené většina si jej uvědomí aţ v případě nemoci (vlastní, někoho blízkého apod.)/
2.1 Největší zabijáci zdraví v kaţdodenním ţivotě:
Stres (v okamţiku působení nadměrného stresu – hranice je přísně individuální a proměnná v čase nefunguje ani imunita, ani detoxikační procesy/zbavování se škodlivých a odpadních látek) Nedodrţování pravidla 3x8 (u dospělých to platí s těmito časovými údaji, u dětí nutno pozměnit s ohledem na definovanou nezbytnou dobu spánku – viz Vyhláška 106/2001 Sb.Ministerstva zdravotnictví ze dne 2.března 2001 Sb., včetně změny 148/2004 Sb., § 8 Reţim dne, kde je nezbytná doba spánku určena na 9 hodin) to je – 8 hodin aktivní práce, 8 hodin aktivního odpočinku a 8 hodin pasivního odpočinku včetně spánku nerespektování pravidla, ţe kaţdý z nás je originál, a vyţaduje poněkud jiné stravování, druh sportovní aktivity, ... (s ohledem na věk, pohlaví, krevní skupinu, osobnostní typ, roční dobu, počasí, podnebné pásmo, místa ţivota /vesnice, město, hory/, vykonávané činnosti /zaměstnání, škola, ... / osobou vykonávané) provádění věcí, o nichţ nejsem vnitřně přesvědčen, ţe je to správné
- 74 -
3.
Definice výchovy:
Výchova /téţ edukace/ je cílovědomá, plánovitá a všestranná činnost, směřující k přípravě člověk/jedince pro jeho společenské úkoly a osobní ţivot. V češtině má slovo výchova základ „etymologický“: - táhnout vzhůru, náleţitě ohýbat, vytáhnout odněkud někam 3.1 Co je to vlastně výchova ke zdraví: Proces poskytování informací a rad k dosaţení zdraví prostřednictvím nově získaných znalostí a dovedností. 3.2 Význam výchovy ke zdraví: Kaţdý by měl znát základní zásady zdravého ţivotního stylu, cesty k jeho dosaţení a udrţení v kaţdodenním ţivotě, jakoţto prevence nemoci. 3.3 Základní předpoklad úspěšné výchovy ke zdraví: Vzájemná důvěra mezi „vychovávaným a vychovávajícím“ 3.4 Principy výchovy ke zdraví:
soustavnost systematičnost komplexnost promyšlenost cílenost s ohledem na věk, pohlaví, vzdělání, konkrétní problémy, v oblasti sociální, zdravotní, psychické a společenské aktuálnost (s ohledem na nejnovější poznatky vědy a výzkumu) respektování ţivotního prostředí jedince osobní zainteresovanost kaţdého
3.5 Cíle výchovy ke zdraví:
výchova k odpovědnosti za vlastní zdraví aktivní podíl na podpoře zdraví a prevenci nemoci získávání informací o determinantách zdraví získávání dovedností a návyků, které jsou zdraví prospěšné seznamování se vzorci zdravíprospěšného chování vytvoření optimálního hodnotového systému/ţebříčku priorit
Podtrţeno-sečteno/řečeno jednou větou: Jde o soubor změn chování (jednotlivce, skupiny, společenství, společnosti), nezbytných/nutných k dosaţení zdraví. 3.6 Prostředky výchovy ke zdraví:
jako samostatné dílčí téma schůzky ve formě diskuse, přednášky jako samostatné dílčí téma schůzky, kdy pozveme nějakého odborníka na danou
- 75 -
tematiku jako samostatné dílčí téma schůzky, kdy si děti/účastníci samostatně připraví určité části/kapitoly/úseky, s nimiţ seznámí ostatní a pak se o daném tématu diskutuje jako samostatné dílčí téma schůzky, kdy si danou problematiku zkusíme nejprve ztvárnit "jako scénku" a pak následuje diskuse a návrh takzvaně ideálního řešení ve formě kvízu směřujeme otázky (na něţ nemusí oslovení znát odpovědi) a pak je seznámíme se správným řešením na papíře pro kaţdého účastníka samostatně v jednom sloupci otázky a v druhém sloupci odpovědi tak, ţe dvojice na jednom řádku k sobě nepatří. Úkolem účastníků je navzájem spojit správnou odpověď s patřičnou otázkou. Body se získávají za kaţdou správně určenou dvojici. Nebo připravíme jednu hromádku samostatných lístečků/kartiček s otázkami, a druhou samostatnou hromádku s odpověďmi /nejlépe kaţdou skupinu jiné barvy tak, aby i při nechtěném promíchání hromádek navzájem bylo velmi snadné zjednat nápravu, nebo... Je to velmi oblíbený způsob, aplikovatelný na cokoli. Takţe, pokud máme malé děti, nebo děti, které danou tematiku neumí, tak všechny připravené otázky k dané tematice, napsané na samostatných kartičkách/lístcích, poloţíme na střed stolu, lícem nahoru. Jednotlivé odpovědi, napsané na samostatných lístcích /nejlépe jiné barvy neţ otázky/, rozdáme všem účastníkům hry. Pak taháme jednotlivé otázky, obrátíme vţdy horní lísteček s otázkou. Po jejím přečtení mají účastníci moţnost ve stanoveném časovém limitu dát z lístečků, které dostal během prvotního rozdávání, lísteček se správnou odpovědí. V případě správnosti odpovědi získává bod/body, či jiné ohodnocení, za nesprávnou odpověď nezískává nic. Ještě je moţno to nastavit tak, ţe můţe svůj lísteček odevzdat jen ten nejrychlejší, a pro ostatní není jiţ ţádná opravná moţnost, i kdyţ předloţená odpověď není správná. Anebo naopak, dáme moţnost, ţe to můţe zkusit libovolný počet účastníků, ale kaţdý s nejvýše jednou jedinou odpovědí. Kladné body získává vţdy jen ten, kdo dá lístek se správnou odpovědí. Poznámka – jen pro připomenutí případného negativního psychologického dopadu „sbírání“ záporných bodů za každou nesprávnou odpověď – děti mohou být motivovány jen tehdy, pokud jejich úsilí je hodnoceno kladně – dítě se snažilo, a tak jakýkoli trest za takovou snahu je přinejmenším demotivující, jinak řečeno – nevhodný, či nežádoucí.
Další oblíbenou modifikací je při pouţití jen hromádky s otázkami, které se postupně tahají a při špatné odpovědi postup hracím kamenem o jedno políčko blíţe k propastikdo do ní první spadne, (téţ se pouţívá studna a utopení v ní). vytvoření nástěnky v klubovně k danému tématu obstarání a pouţití osvětových materiálů vyuţití výtvarných technik (malování, kreslení, koláţe) seznámení s existencí a umístěním poraden pro různé obtíţe Poznámka: Většina z uvedených moţnosti funguje kupodivu jen v odborné literatuře, děti milují spíše hru, ze všeho nejvíc pak interaktivní pojetí – společné výtvarné ztvárnění/zhmotnění problematiky, divadelní scénku, zapojení co největšího počtu smyslů. Výkladů a přenášek mají dost ze školy 4.
Zákony a výchova ke zdraví:
(uvádět plné znění níže uvedených zákonů a programů by vydalo na samostatnou knihu, proto zájemce odkazujeme na jejich dostupnost na internetu) Zákon 258/2000 Sb. (Zákon o zdravotní výchově) – určuje Zdravotní ústavy jako realizátory Výchovy ke zdraví
- 76 -
Program Zdraví 21/Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR Zdraví pro všechny v 21. století - Projednán vládou České republiky dne 30. října 2002 jako usnesení vlády pod číslem 1046 / Projekt Zdravá škola (Projekt Škola podporující zdraví je projekt Světové zdravotnické organizace (WHO), do kterého se zapojila i Česká republika. Vychází z usnesení vlády České republiky ze dne 30. října 2002 č. 1046 k Dlouhodobému programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky - Zdraví pro všechny v 21. století a z dokumentu Ministerstva zdravotnictví ČR Č.j.: HEM-300-16.10.02/28915 Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR - Zdraví pro všechny v 21. století) Projekt Zdravá MŠ (Zdravá mateřská škola je jedním z moderních alternativních projektů, jeţ u nás nemá příliš dlouhou tradici. Hlavním koordinátorem a garantem projektu je od roku 1996 Státní zdravotní ústav. Za hlavní pokládá „zdravé“ pojetí výchovy a vzdělávání – vytvořit zdravé prostředí, zdravé mezilidské vztahy i osvojení ţivotních návyků a dovedností, jeţ budou povaţovány za zdravý způsob ţivota.„Zdravá mateřská škola je národní projekt pro podporu zdraví a výchovu ke zdravému způsobu života v mateřských školách ČR.“ Pavel Kopřiva Obsahem projektu je 16 stěţejních zásad, jeţ tyto školy v různé míře, podle potřeb, a kaţdá jinou cestou naplňují:
5.
Kdo provádí/zajišťuje výchovu ke zdraví:
Státní zdravotní ústav – jeho Metodické středisko – po stránce metodické a koncepční, včetně realizace vlastní ediční a videotvorby na celostátní úrovni i sledování a spolupráce s ostatními organizacemi Zdravotní ústavy jako realizátoři a koordinátoři výchovy ke zdraví na úrovni krajů MŠMT ČR /Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky/ Školy /Mateřské, základní, i ostatní/ NNO /Nestátní neziskové organizace/ sdělovací prostředky, televize, rozhlas
6.
Specifika výchovy ke zdraví s ohledem na věk/přehled všech věkových skupin:
Děti předškolního věku: o osobní hygiena o zásady správné výţivy o pohybové návyky o denní reţim o seznámení s lékařem o /prevence nejčastějších nemocí/ Děti mladšího školního věku: o zdravý ţivotní styl o reţim práce, spánku a odpočinku o duševní hygiena o sexuální výchova o základy protikuřácké, protialkoholní a protidrogové osvěty o prevence nejčastějších nemocí
- 77 -
Děti staršího školního věku: o zdravý ţivotní styl o sexuální výchova – zdravý sexuální ţivot, HIV/AIDS, STD o drogy a návykové látky o výběr zaměstnání/povolání Dospělí: o zdravý ţivotní styl o vliv pracovního a ţivotního prostředí na zdraví o duševní hygiena, stress o zásady prevence nejčastějších nemocí o zásady léčby nejčastějších nemocí o orientace v systému zdravotnictví Rodiče: o výchova dětí o zdravý ţivotní styl o prevence kuřáctví, alkoholismu a drogových závislostí dětí a mládeţe o zásady prevence nejčastějších nemocí o zásady léčby nejčastějších nemocí o orientace v systému zdravotnictví Senioři: o ţivotní styl o zásady překonávání sniţování fyzických a duševních sil ve stáří o zásady prevence a léčby nejčastějších nemocí o orientace v systému sociální a zdravotní péče Pacienti: o rady v nemoci o diety a doporučení ke kompenzaci poruch zdraví o zdravotní pomůcky Co je nedílnou součástí výchovy ke zdraví: o především zdůrazňovat pozitiva přínosu, neţ zápory (pozitivní motivace) o poskytované informace musí navrhovat řešení o poskytované informace musí zbavovat strachu a obav z nebezpečí o poskytované informace musí být co nejsrozumitelnější pro všechny/pro co nejširší spektrum osob o poskytované informace musí oslovovat více na rovině obecné Čeho se vyvarovat při výchově ke zdraví: o nezlehčovat danou tematiku o nevyjadřovat se neuctivě k danému tématu, či dílčím údajům o nezvolit nevhodný slovník/slovní obraty o v případě, ţe vidím nejistotu, nezájem, či přímo odpor, z probírané tématiky "citlivě vybruslím" o neporušovat zásady a principy, které se snaţím dětem vysvětlit o nevysvětlovat své selhání/selhávání viz výše tím, ţe já jsem dospělý a oni jsou ještě děti o nebát se přiznat, ţe něco nevím
- 78 -
7.
Úskalí výchovy ke zdraví:
většina skutečné výchovy ke zdraví se uskutečňuje zcela mimo plán a zpravidla v ne ideálních podmínkách člověk, pracující s mládeţí, musí být vţdy připraven na ty nejzapeklitější otázky v "ten nejméně vhodný okamţik" ať si člověk plánuje cokoli, zpravidla se nemusí setkat s "pochopením protistrany" "nepochopením protistrany" se nikdy nenechat hned odradit, ale prověřit, zda se náhodou nejedná jen o zastírací manévr "před ostatními"/jev velmi častý/, kdyţ velký zájem je značný v případě získání důvěry dětí budete muset řešit i otázky zdravotní výchovy, které nejsou vysvětleny v ţádné knize, ani učebnici jakýkoli pokus o lhaní, či zastírání, je zbytečný – děti dokáţí dokonale vycítit, kdy jsme opravdoví, upřímní, a kdy "ne" opakování je matkou moudrosti nezapomínat na pravidlo "Tisíc" – aţ danou činnost provedu tisíckrát, pak teprve ji budu skutečně umět někdy méně znamená více – je lépe umět/vědět deset věci na 100%, neţ sto věcí na 10% i kdyţ se děti tváří, ţe "všemu rozumí", raději to vše vysvětlit polopaticky, neţ aby vznikla nesrovnalost/nejistota, s níţ by dítě mohlo nějaký ten čas kráčet ţivotem
8.
Co tedy skutečně funguje nejvíc:
osobní příklad v kaţdodenním ţivotě /dodrţování všech zásad, které doporučujeme/poţadujeme po dětech, naší osobou/ osobní "zapálení" pro danou problematiku – kdo chce v ostatních zapálit plamen zájmu, musí sám hořet získat na "svou stranu" největšího "opozičníka"/"věčného opozičníka" ve skupině/oddíle/klubu
- 79 -
KAPITOLA 12: POSUZOVÁNÍ BEZPEČNOSTNÍCH A ZDRAVOTNÍCH RIZIK Zpracoval TOM 19172 Neptun, Vyškov, MUDr. Libor Němec
1.
Moudrý člověk problémy řeší, génius jim předchází
Základním právním předpisem pro bezpečnost a ochranu zdraví je Zákoník práce, prováděcí nařízení vlády a další související předpisy s komentářem k 1.1.2011, který stanovuje úkoly a povinnosti všech zainteresovaných osob. Dalšími nezbytnými zákonnými normami je Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, známý jako Silniční zákon a Prováděcí vyhláška č.30/2001 Sb. o silničním provozu, Vyhláška Ministerstva zdravotnictví o hygienických poţadavcích na zotavovací akce pro děti 106/2001 Sb.+ změna 148/2004 Sb., Metodický pokyn k zajištění a bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, ţáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy č.j. 37 014/2005-25, Zákon č. 133/1985 Sb. - o poţární ochraně a související předpisy, včetně změn 425/1990 Sb., 40/1994 Sb., 203/1994 Sb., 163/1998 Sb., 71/2000 Sb., 237/2000 Sb., 320/2000 Sb., 413/2005 Sb., 186/2006 Sb., 281/2009 Sb, předpisy pro revize příslušných zařízení (ČSN 33 1500 pro elektrická zařízení, Zákon č.85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení + ČSN 38 6405 pro plynová zařízení) /uvedení plného znění příslušných výše uvedených zákonů, vyhlášek a předpisů brání rozsah této kapitoly, a dále to, ţe jsou uvedeny v kapitole Orientace v právní úpravě činností dětí a mládeţe a dospělých/
- 80 -
2.
Troška pesimismu nezaškodí /i kdyţ s úsměvem jde všechno líp/
Být slušný je uţ samo o sobě trestem posuzování bezpečnostních a zdravotních rizik činnosti je záleţitost zcela subjektivní, ovlivněná věkem, pohlavím, pracovním zařazením a vzděláním, zkušenostmi (pozitivními i negativními). kdybychom na 100% měli dodrţovat platné zákony, vyhlášky, předpisy (které si často navzájem odporují, či jsou naopak naprosto nejednoznačné), pak bychom s dětmi nemohli vyvíjet (téměř) ţádnou činnost zákony (vyhlášky, předpisy a jiná nařízení) se mění tak rychle, ţe mají problém se v nich orientovat i profesionální bezpečnostní technici do dnešního dne nebyl vytvořen skutečný zákon, který by jednoznačně vymezoval podmínky práce s mládeţí (stále je ve fázi příprav) nikdy nelze vyloučit všechna rizika na 100% (existují neovlivnitelné faktory – viz Akce s dětmi je jako jízda automobilem) nicméně – kde není ţalobce, není soudce. Jinými slovy řečeno – i kdyţ nic nezanedbáme, nemáme jistotu, ţe nebudeme mít obtíţe s „orgány činnými v trestním řízení“ a naopak, i kdyţ se „něco semele“, neznamená to automaticky naše trestní stíhání i kontrolní orgány zastupují „obyčejní lidé“ - to je – i kdyţ nemáme vše v pořádku (ať uţ naší vinou, či nikoli) a máme dar výřečnosti + štěstí, „ukecáme cokoli“ /ale nespoléhejme na to, pouţívejme jen v krajní nouzi/ (a kdyţ to nejde po dobrém, ještě můţeme pouţít diskutování o sporném výkladu ustanovení, … nikdy ale nevyhroţujeme stíţností nadřízené sloţce, ani se nepokoušíme uplácet /a to ani tehdy, budeme-li k tomu vyzváni) Růţový sad je plný ostrých trnů Cesty do pekel jsou zpravidla dláţděny dobrými úmysly Aţ po vyčerpání všech ostatních moţností se lidé i národy chovají rozumně Pravdivost jakéhokoli tvrzení je zcela nezávislá na jeho věrohodnosti a naopak Kaţdý si chce sám oloupat svůj vlastní banán V kaţdé tíţivé situaci je to nejobtíţnější řešení to nejsprávnější Zdravotní i bezpečnostní rizika jsou způsobena celou řadou činitelů, především však vysokou aktivitou dětí a nedostatkem sebekontroly. I při dodrţení všech zákonů, vyhlášek a předpisů (viz výše) a nasazení všech preventivních opatření je nutné mít na zřeteli působení šesti základních činitelů (z hlediska objektivního)
3.
Činitel subjektivní
Je dán samotným dítětem – jeho psychickým typem (kázeň, soustředění), stupněm psychomotorického vývoje, zdravotním stavem a fyzickou vyspělostí 4.
Činitel druhého subjektu
Vyskytuje se při všech činnostech, kde jsou dvě a více dětí pohromadě, ať jiţ při hře, či jiné aktivitě, kdy při vzájemném kontaktu můţe dojít (i neúmyslně) k úrazu. Vyloučit (či spíše minimalizovat) je můţeme pouţitím ochranných prostředků a pomůcek, včetně výzbroje/vše, co nemáme na sobě/ a výstroje/vše, co máme na sobě-vţdy řádně nasazené, zapnuté/, výchovným působením a dodrţování všech zákonů, předpisů, nařízení…
- 81 -
5.
Činitel objektivní
Je dán osobností vedoucího, který musí dodrţovat zásady didaktické, dodrţovat plán činnosti, sledovat aktuální zdravotní stav účastníků, a při náznaku únavy, či přetíţení, ihned upravit intenzitu zátěţe – přetíţení/přetrénování dokáţe v konečném důsledku poškodit imunitu a následně i ostatní orgány, včetně mozku s trvalým poškozením. /Příslušné normy zatíţení při jednotlivých činnostech viz příslušná nařízení./ 6.
Činitel klimatický a hygienický
Je dán klimatickými a hygienickými podmínkami – příslušné teploty i předepsané hygienické parametry viz příslušný předpis/norma – sníh a jeho kvalita, vítr, … 7.
Činitel technický
Asi nejvíce preventivně ovlivnitelný – odpovídající výzbroj/viz výše/ a výstroj /viz výše/, které musí odpovídat prováděné činnosti, okolnímu počasí, musí zabránit prochlazení i přehřátí, stejně jako například odření při velké těsnosti a nedostatečné volnosti pohybů, … 8.
Činitel organizační
Zahrnuje skupinu opatření, která zajistí hladký průběh díky dokonalé organizaci a sladění jejich kumulaci na jednom místě stačí pouhý okamţik, a uţ se vymýšlí velmi rizikové činností, kdy váţný úraz je víceméně pravidlem=děti musí být „zaměstnány“ pestrou činností „od rána do večera“/ 9.
Činitel dosud nikde neuváděný
Vţdy je nutné mít dobré pojištění majetku, pro případ úrazu a zodpovědnosti za škodu akce/činnosti (zákon č.37/2004 Sb.). Nestačí mít jakékoli, ale je třeba vybrat to, které ošetří všechny zúčastněné a všechny moţné události (nikdo není tak bohatý, aby mohl mít levné pojištění). Proto vţdy posuzovat i pasáţe, psané tím nejdrobnějším písmem, nejlépe vybírat prověřené a osvědčené moţnosti pojištění… Dokonalé zhodnocení zdravotních a bezpečnostních rizik je moţné jen při znalosti úrazových mechanismů, fyziologie i psychologie dítěte. Přičemţ kaţdý pracovník, který se dostává do kontaktu s dětmi, by měl znát nejčastější příčiny úrazů. PAMATUJ – ŠPIČKA ÚRAZOVOSTI U DĚTÍ JE VE VĚKOVÉ KATEGORII OD 9 DO 12 LET. Namísto sloţitého podání vysvětlení, kdo ţe mŧţe obstát na poli vedoucího, jakoţto objektivního posuzovače zdravotních a bezpečnostních rizik: Chceš se stát vedoucím? Pak se pokus obstát v selekčním testu – jeho výsledek ti napoví, zda jsi vhodný (-á) a způsobilý (-á) (postupuj dle odpovědí ano – ne po směru odpovídajících šipek) Pozor! Nadsázka v testu je minimální
- 82 -
ne máš dostatek financí? ano ne máš práci, kde tě ochotně uvolní,nebo tvá nepřítomnost nevadí? ano ne máš dostatek fyzických a psychických sil spolu s pevným zdravím? ano ne vydrţíš 25 hodin denně a více v plném nasazení? ano ne dokáţeš se zříci všech svých zlozvyků, návyků, neřestí a závislostí po dobu akce? (alkohol, sex, drogy, kouření, telefonování, SMS,…) ano ne dokáţeš se řídit stejnými pravidly, která poţaduješ po druhých? ano ne jsi vzor dochvilnosti, přesnosti a spolehlivosti? ano ne znáš patřičná zákonná opatření a vyhlášky a dokáţeš se jimi i řídit v praxi? ano ano naslibuješ hory, doly a skutek utek? ne ne dokáţeš se zříci prosazování svých, byť skvělých, názorů a myšlenek? (zříci se principů demokracie pro bezproblémový chod tábora?) ano ano kaţdé lidské, či zvířecí, neštěstí tě rozpláče? ne ano patříš k těm, o nichţ se říká, ţe je tak hodný, aţ je blbý? ne nechoď, prosím, na ţádné vyšetření, a rychle se přidej - uţ teď jsi jeden z nás ještě jsi pro takovouto práci nedozrál (-a), a třeba ani nedozraješ. Nic si z toho nedělej – jsou i jiné způsoby, jak konat dobro a činit ostatní lidi šťastnými Kaţdý, kdo pracuje s mládeţí, si často klade sérii následujících otázek, které ještě lépe umoţní pochopit skutečný význam, podstatu i rizika posuzování bezpečnostních a zdravotních rizik u kaţdé otázky je správná odpověď/či správné odpovědi, označena/označeny šedou barvou. Předkládaná varianta je výsledkem dlouholetých sledování a pozorování během akcí, pořádaných různými organizacemi, s dětmi zdravými i zdravotně postiţenými, dětmi ze sociálně slabších rodin, neúplných rodin, dětských domovů, i s dětmi, kterým byl z různých důvodů určen kurátor ideální vedoucí:
neexistuje
existuje jen v pohádkách a fantaziích pořadatelů a organizátorů táborů
- 83 -
kaţdý vedoucí je ideální jen za určitých podmínek a za jiných se jeví jako nevhodný
je natolik běţným jevem, ţe si můţeme vybírat i dle vzhledu
nejproblémovější vedoucí:
učitelé s několikaletou praxí aktivního učení
studenti psychologie a praktičtí psychologové a psychiatři
sociální pracovnice
maminka-doprovod dítěte
porady vedoucích před táborem:
zásadně vynecháme - aţ večer před odjezdem a dále na táboře je to nejlepší
děláme nejvýše 2-3
neděláme vůbec – ať si hlavní vedoucí poradí
děláme dle potřeby, aby bylo zajištěno vše po stránce materiální i programové
porady vedoucích na táboře:
děláme co nejkratší a jen v případě potřeby
děláme kaţdý den nejméně 2 a za kaţdou cenu
děláme dle potřeby a témata volíme zásadně odtaţitá od tábora, aby si vedoucí alespoň na chvilku oddechli
zásadně neděláme – program je věcí hlavního vedoucího
stačí jen obecná tematika, vše ostatní se operativně dořeší na místě
stačí mít představu o náplni jednotlivých dní, ostatní se dodělá
kaţdý den musí být naplánován s přesností na minutu
kaţdý den naplánován pro mokrou a suchou variantu bez volných
program tábora:
hluchých míst program tábora:
měl by být dodrţen co nejpřesněji - 84 -
musí být dodrţen za kaţdou cenu
měl by být alespoň rámcově dodrţen
je to jen kus papíru pro nadřízenou sloţku, tak nač si dělat hlavu
musí být vţdy předem, alespoň na den dopředu, materiálně a
program tábora: technicky zabezpečen
je dobré mít potřebné věci nachystány předem a vzít je s sebou
vezmeme jen to nejnutnější, a věci si v klidu nachystáme aţ v průběhu zaměstnání
vezmeme, co vezmeme, a ono se to pak nějak na místě vyřeší
časový plán dne zásadně připravujeme a upravujeme dle přání
program tábora: vedoucích
zaměříme zásadně na činnosti, kdy budeme mít děti stále v místnosti, zaměřené na rozvoj jemné motoriky
ponecháme dost prostoru na spontánní činnost dětí
časový i ostatní plán připravujeme v souladu s obecnými zkušenostmi a zásadami přípravy a vedení táborů
rozdělení dětí do skupin:
jen dle počtu dětí a vedoucích rozdělíme zcela libovolně
rozdělíme do skupin dle věku a druhu postiţení
rozdělíme dle přání vedoucích
rozdělíme rovnoměrně, aby mezi sebou mohly skupiny soutěţit
co lze očekávat za vykonanou snahu vedoucího:
pochvalu a obdiv okolí
obrovskou finanční odměnu
tvrdou kritiku z úst těch, kteří nikdy tábory nedělali, ale o to víc tomu rozumí
trestní stíhání – dle hesla, ţe kaţdý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán - 85 -
na co je třeba dávat pozor:
abychom přijeli zpět v nezměněném počtu (ani víc, ani míň)
aby vedoucí přeţili pokud moţno ve zdraví celý tábor
aby děti přeţily celý tábor pokud moţno ve zdraví
aby byly děti zaměstnány od rána do večera
za projevenou snahu a aktivitu:
děti neoceňujeme
děti oceníme, ale vedoucí zásadně ne
oceňujeme jen vedoucí, děti zásadně ne
oceňujeme a chválíme, kde jen můţeme – je to to jediné, co opravdu můţeme – všechny
nač nezapomínáme:
mít v zásobě vţdy dost alkoholu a uklidňujících léků, aby to člověk přeţil
mít v zásobě vţdy několik her a činností „jen tak“, protoţe jeden nikdy neví
zůstat vţdy člověkem a k ostatním se vţdy jako k lidem chovat
na zásadu pevnosti, pruţnosti, aktivnosti a operativnosti
co je třeba mít stále na zřeteli:
i kdyţ vše dokonale připravíme, můţe se vše pokazit v tom nejnepříjemnějším okamţiku
kdyţ jde při průšvihu do tuhého, kaţdý se vypaří a změknou i ti nejtvrdší
chyba se objeví, aţ kdyţ je vše v plném proudu a několikrát na nečisto vyzkoušeno
nikdo z nás není dokonalý a bez chyb
proč se vyhýbat kontrole tábora:
i přes veškerou snahu je vţdy něco, co jsme přehlédli, anebo ţe se od loňska změnily zákony - 86 -
i kdyţ nic nepřehlédneme, kontrola musí něco najít – jinak by neobhájila význam své existence
kdyţ nepokazíme opravdu nic my, budeme mít špatně formulované lékařské osvědčení, potvrzení, …
kdyţ nepokazíme nic my, ani lékaři či ostatní zainteresovaní, pak se v okamţiku kontroly nemůţe něco najít (a kdyţ ani to ne, pak tu máme ještě děti, které dokáţou nemoţné a to v těch nejnepříjemnějších okamţicích)
a co závěrem?:
vţdycky se najde někdo, kdo bude po skončení tábora tvrdit, ţe tam bylo vše špatné
i kdyţ budou děti spokojené, vţdy se najde rodič, který na svém dítěti „přeci pozná“, ţe se mu tam ve skutečnosti nelíbilo
pokud ani předchozí moţnost nenastane, vţdy nás můţe někdo obvinit ze zcizení věcí pro děti, či nehospodárného nakládání s finančními prostředky
obvinění z pohlavního zneuţívání, či sexuálního harašení, je poslední zbraní našich „obdivovatelů“
10. Tábor s dětmi -to je jako výlet automobilem,aneb – faktory, které ovlivní výsledný proţitek (Rob Il Cemen)
karoserie + interiér – program a plán tábora motor + ovládací agregáty – vedoucí oddíloví a asistenti vedoucích kola = disky + pneumatiky – děti na táboře vozovka – místo tábora + ostatní pracovníci –
- 87 -
kuchařky, správce, … řidič – hlavní vedoucí tábora nezapomínat na počasí, jako faktor neovlivnitelný, ale o to důleţitější 11. Co ještě nesmíme při posuzování bezpečnostních a zdravotních rizik opomenout? A co kdyţ doopravdy šlápneme vedle?, aneb pesimista preventivně radí
Pokud dojde k porušení zákonů, předpisů, vyhlášek, nařízení, mělo by se tak dít pouze s naším vědomím a jen z toho důvodu, ţe víme, proč tak bylo učiněno. V kaţdém případě však musíme mít vysvětlení, které bude pro orgány, činné v případném trestním řízení, dostatečným důvodem pro zrušení našeho trestního stíhání Nemysleme si, ţe nás se případný právní postih netýká – těch, co uvaţovali stejně, jsou plné soudní síně V právní sebeobraně je škoda kaţdého promarněného dne, aneb – ke spálenému domu hasiče volat netřeba Kdyţ nám teče do bot, vyhledejme specialistu, nebo se s ním poraďme, co máme udělat my, co ostatní, kdo nám má pomáhat Nikdy se neukvapovat, a jakékoli oficiální informace (pro Policii ČR, media, …) nejprve prokonzultovat s právníkem – i oficiální místa, prezentovaná v mediích běţně (snad v dobré víře při nedostatečném právním povědomí-coţ ale nikoho neomlouvá) často bez svolení poskytují informace o utajovaných skutečnostech, jejichţ uvádění podléhá souhlasu postiţeného (a u dětí a mládeţe je ještě více informací, které nesmí být zveřejněny!!!) Při sepisování případného protokolu na Policii se nenechat vmanipulovat k odsouhlasení navrţených formulací – sami máme právo přímo diktovat, jaké bude přesné znění protokolu (a nezapomínat na text výše – vţdy aţ po poradě s právníkem!!!) V rozhodujících těţkých chvílích se všichni vypaří a změknou i ti nejtvrdší V případě, ţe jde o vlastní dítě, na nás podá trestní oznámení i ten nejlepší kamarád Chybovat je lidské, ale svalit vinu na jiné/jiného ještě lidštější
12. Je libo nadsázka a téměř černý humor? Praktická Murphologie
Smithův zákon: K ţádnému skutečnému problému řešení neexistuje Hoarův zákon malých problémů: V kaţdém velkém problému se skrývá malý problémek, deroucí se mermo mocí na světlo denní Schainkerovo převrácení Hoarova zákona velkých problémů: V kaţdém malém problému se skrývá nejméně jeden velký problém, deroucí se vší mocí na světlo Zákon velkého Ala: Dobré řešení lze naroubovat na takřka kaţdý problém Baruchův postřeh: Nemáte-li k dispozici nic jiného neţ kladivo, všechno na světě vám najednou připadá jako hřebík Fox o problemologii: I kdyţ problém zmizí, lidé, pracující na jeho odhalení a vyřešení, zůstávají Disraeliho výrok: Omyl je mnohdy závaţnější neţ pravda Zappův zákon: Jen dvě věci lze nalézt všude na světě – vodík a lidskou blbost Colvardova logická premisa: Kaţdá pravděpodobnost je padesátiprocentní. Buď to
- 88 -
vyjde, anebo ne. Colvardův netaktní komentář:Coţ platí zejména máme-li co do činění se ţenami. Grelbův komentář ke Colvardově premise: Tendence je však taková, ţe vám to z 90% nevyjde Jonesovo heslo: Přátele získáváme a ztrácíme, jen nepřátel pořád pouze přibývá Voltairův zákon: Nic nebudí takový respekt, jako letité zlo Seyův zákon: Nikdy nic nevychází přesně podle plánu Ruckertův zákon: Nic není tak malé, abychom toho nemohli mít aţ nad hlavu
13. Slovo na závěr: Hlavní příčinou problémů jsou často jejich řešení, proto se snaţme uváţlivými rozhodnutími předem správně posoudit/odhadnout veškerá rizika, ať uţ zdravotní, či bezpečnostní, těmto se, pokud moţno zcela vyhnout, nebo je minimalizovat, jak jen to bude moţné (vţdy musíme mít na mysli prospěch většiny, a někdy nezbývá, neţ „obětovat“ nějakého toho jednotlivce – nebrat na tábory rizikové vedoucí, nezpůsobilé děti, apod.).
- 89 -
KAPITOLA 13: KRIZOVÁ INTERVENCE Zpracoval TOM 19187 Nivnice, Jiří Miškar 1.
Úvod
Před tím, neţ se budeme věnovat specifikům krizové intervence u dětí a mládeţe, bude třeba vytvořit a definovat důleţité pojmy. Budeme se tedy věnovat samotnému pojmu krize, obecným příčinám vzniku a dále pak definování pojmu krizové intervence, jejím cílům a různým formám. Teprve poté je moţné zaměřit se na krizovou intervenci u dětí a mládeţe. 2.
KRIZE JAKO POJEM
V literatuře můţeme najít mnoho definic, které pojem krize vystihují. Velmi výstiţná je definice Vodáčkové (2007), která definuje pojem krize jako „subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu, zrání.“ Pojem krize se ve světové psychiatrii zabydlel v šedesátých letech našeho století, kdy začaly být zakládány linky důvěru a komunitní centra duševního zdraví, v nichţ měla být občanům dostupná rychlá a kvalifikovaná pomoc. Výzkumy prováděné v USA a v západní Evropě totiţ ukazovaly, ţe lidé v krizi se na odborníky obracejí jen v menšině případů, většina jich hledala pomoc u praktických lékařů a u duchovních, kteří neměli speciální trénink na zvládání náhle vzniklých krizí. Jiné výzkumy naznačovaly, ţe včasná a efektivní pomoc můţe předejít dlouhodobým psychickým obtíţím. Krize je stav vyvolaný náhlou, vysoce stresující situací, s níţ se postiţený nedokáţe vyrovnat. V ţivotě kaţdéhoz nás jsou obtíţné situace. S většinou z nich si sami poradíme a umíme je zvládnout. Jsou však takové situace, se kterými si sami neumíme poradit a pak se obracíme na odbornou pomoc. Děti a dospívající mají cestu k pomoci obtíţnější, často ani neví, kde ji najít, na koho se obrátit a ţe vlastně na tuto pomoc mají právo. Kaţdý člověk je jinak citlivý, někteří lidé zvládnou sami velké rány osudu, jiné vykolejí banální nemoc nebo přijetí nového kolegy na pracoviště. Nikdo, ani odborník, nemůţe nikomu předepisovat, kdy má člověk na krizi nárok a kdy ne. Stav člověka proţívajícího krizi se vyznačuje vysokou úzkostí, nebo depresí nebo směsí obojího. Člověk v krizi můţe být i agresivní, zdá se mu, ţe není v jeho moţnostech se s náročnou situací vyrovnat. Zdá se mu také, ţe ve svém okolí nemá dostatečné zdroje pomoci. U řady lidí se v krizi objevují sebevraţedné myšlenky, někteří z nich se pokoušejí o sebevraţdu a někteří z nich sami svůj ţivot ukončí. Na krizi je moţné nahlíţet i jako na příleţitost k osobnímu růstu. Během krize je člověk zvýšeně vnímavý, krize ho připravuje na zásadní změnu. Otevírá mu cestu k nové úrovni vnitřní rovnováhy i k zaloţení nového vztahu k lidem. Toto hledisko je blízké profesionálům, kteří lidem pomáhají projít krizemi. Člověk bezprostředně postiţený krizí mívá naopak pole vnímání zúţené a omezený je i jeho repertoár adaptačních technik.
- 90 -
3.
OBECNÉ PŘÍČINY KRIZE
Pokud chceme přemýšlet nad obecnými příčinami krizí, lze vyuţít práci matematika Reného Thoma (1992), který v této souvislosti hovoří o 3 aspektech: 1. ztráta objektu (smrt, rozchod s partnerem, ztráta zaměstnání, nezdar u zkoušky apod.) 2. změna (zdravotního, rodinného, pracovního stavu, nebo např. změna času) 3. volba (volba mezi dvěma stejnými kvalitami, filmově znázorněno: Sofiina volba) V této souvislosti nás můţe napadnout i otázka, zdali je vynalezen nějaký prostředek, nástroj či metoda, která by nám mohla pomoci určit, jak závaţně je osoba – člověk ohroţen. Pokud se podíváme na obecné příčiny, podle kterých můţe ke krizi dojít, zjistíme, ţe se jedná o stresovou či zátěţovou situaci. Ke zjištění míry stresové situace a posouzení její závaţnosti nám můţe pomoci Tabulka ţivotních událostí Holmese a Rahea. Tito američtí psychologové pracovali na jejím vytvoření více neţ 15 let. Je však třeba upozornit, ţe se jedná pouze o orientační hodnoty. Je třeba vţdy nahlíţet zejména na individuální vlastnosti osobnosti. Na kaţdého člověka mohou jednotlivé situace působit různě – proto nelze tuto tabulku brát příliš dogmaticky. Událost Úmrtí partnera, partnerky Rozvod Rozvrat manţelství Uvěznění Úmrtí blízkého člena rodiny Úraz nebo váţné onemocnění Sňatek Ztráta zaměstnání Usmíření a přebudování manţelství Odchod do důchodu Změna zdravotního stavu člena rodiny Těhotenství Sexuální obtíţe Přírůstek nového člena do rodiny Změna zaměstnání Změna finančního stavu Úmrtí blízkého přítele Přeřazení na jinou práci Závaţné neshody s partnerem Půjčka vyšší neţ jeden průměrný roční plat Splatnost půjčky Změna odpovědnosti v zaměstnání Syn nebo dcera opouštějí domov Konflikty s tchánem, tchýní, zetěm, snachou Mimořádný osobní čin nebo výkon Manţel, manţelka nastupuje či končí zaměstnání Vstup do školy nebo její ukončení Změna ţivotních podmínek Změna ţivotních zvyklostí
- 91 -
Body 100 73 65 63 63 53 50 47 45 45 44 40 39 39 39 38 37 36 35 31 30 29 29 29 28 26 26 25 24
Událost Problémy a konflikty se šéfem Změna pracovní doby nebo pracovních podmínek Změna bydliště Změna školy Změna rekreačních aktivit Změna církve nebo politické strany Změna sociálních aktivit Půjčka menší neţ průměrný roční plat Změna spánkových zvyklostí a reţimu Změny v širší rodině (úmrtí, sňatky) Změny stravovacích zvyklostí Vánoce Přestupek (např. dopravní) a jeho projednávání
Body 23 20 20 20 19 19 18 17 16 15 15 12 11
Součet bodů za poslední rok nás můţe orientačně informovat o míře stresu a zátěţe. Autoři uvádějí, ţe součet 250 bodů za období jeden rok je hraniční číslo, kdy se organismus ocitá na pomezí vlastních rezerv. 4.
DEFINICE KRIZOVÉ INTERVENCE
S velmi vyčerpávající definicí krizové intervence přichází Vodáčková (2007), která definuje krizovou intervenci jako: „Odbornou metodu práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit, strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovi minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.“ Z této definice PhDr. Vodáčkové by mělo mimo jiné také vyplynout, ţe krizová intervence není psychoterapie. Pro stanovení rozdílu mezi psychoterapii a krizovou intervencí bych asi pouţil přirovnání k „první pomoci“. Domníváme se, ţe tato analogie velmi dobře laicky vystihuje krizovou intervenci, protoţe kaţdý z nás si dokáţe vybavit situaci, kdy viděl jedoucí sanitku se zapnutým majákem. V situaci, kdy se člověk rozhodne vyuţít krizovou intervenci – jakoukoliv formou – jde o situaci, kdy nastal „úraz“. Ať uţ přímo člověku, který nás kontaktuje, nebo někomu jinému. A došlo ke kontaktování „záchranné sluţby“, respektive některé z forem krizové intervence. „Lékař či paramedik,“ který jde člověku pomoci, nemůţe v daný moment provést veškeré komplexní vyšetření. Na místě poskytne pouze první pomoc a doporučí další moţnosti léčby. Stejně tak při krizové intervenci poskytujeme pouze první pomoc a následně můţeme doporučit další moţnosti, jako je např. psycholog, psychoterapeut apod. Konkrétní ţivotní kontexty (nároky, kontexty, situace) mohou mít povahu utváření, rozvíjení osobnosti, nebo naopak vést k psychickému selhání, nedokáţe se ve vzniklých kontextech orientovat a podléhá situačním tlakům. O tom, který stav nastane rozhoduje, zdali jedinec řeší situaci na úrovni vyšších psychických funkcí (osvojovaných motivačních struktur a schopností racionálně uvaţovat a cílevědomě jednat), či budou dominovat vývojově niţší tendence k bezprostředně situační, impulzivně emotivní odezvě na danou situaci, tj.: proţitky dezorientace, ohroţení, strádání, frustrace či deprivace. Proto dále ve své práci zdůrazňuje i - 92 -
výchovný proces, kdy by se dítě mělo jiţ od nejranějšího věku učit právě těmto „vyšším psychickým funkcím“ pro zvládání jednotlivých situací, které mohou jedince během jeho vývoje a rozvoje osobnosti potkat. Jde o psychologickou pomoc, která spočívá v několika setkáních a rozhovorech. Cílem je stabilizace osobnosti, tzn. vnitřní zklidnění, zpravidla dojde k uvolnění emočního napětí v bezpečném prostředí a porozumění situaci s ohledem na budoucnost. Při dalších setkáních se snaţíme společně v situaci zorientovat tím, ţe ji strukturujeme a nalézáme důleţité okolnosti, ústící v krizi. Toto uvědomění si souvislostí je předpokladem řešení situace, otevírání budoucnosti – dalších moţností a eventuelního předejití další krize. 4.1 Hlavní charakteristiky krizové intervence:
Intervence musí být provedena rychle, aby se nepromeškala fáze lability; Musí být obsáhlá, aby postihla celé relevantní psychosociální pole /rodina, škola, pracoviště/ ; Často vyţaduje často typickou týmovou práci lékařů, psychologů, psychiatrů, zdravotních sester, pracovních terapeutů, pedagogických pracovníků; Pouţívá téměř vţdy kombinované metody psychoterapeutické, medikamentózní a sociální, případně i terapii somatickou; Odehrává se nejlépe uprostřed sociálního prostředí postiţeného; Vyţaduje určitou organizační strukturu
5.
Cíle krizové intervence
účelné řešení problému nemusí být odstraněním symptomů rozpoznání krizového podnětu pojmenování příznaků strategie řešení posílení potřebných dovedností zábrana rozvoje škodlivých a jinak destrukčních obranných mechanismů sníţení chronické úzkosti přijetí traumata jako součástí ţivotní historie
Krizová intervence: aktuální /akutní/ – uklidnit klienta, stabilizovat jeho stav, sníţit nebezpečí, ţe se krize bude nadále prohlubovat, perspektivní – propracovat s klientem blízkou budoucnost, hledat v případě nutnosti další moţnosti řešení. V prŧběhu krizové intervence nabízí pracovník klientovi pomoc s cílem:
usnadnit komunikaci (jak mezi klientem a pracovníkem, tak ale převáţně mezi klientem a jeho okolím), umoţnit klientovi správný odhad problému a jeho účelné řešení, pomoci klientovi při vyjadřování emocí, pomoci klientovi opět získat sebedůvěru, zmapovat moţnosti podpory v okolí klienta (jak laické, tak profesionální). Má-li být krizová intervence účinná, je nutné vyuţít intervalu zvýšené otevřenosti pro vnější pomoc a moţnost změn. Jakmile akutní krize odezní, motivace a připravenost ke - 93 -
změnám se zmenšuje. Krizová intervence posiluje: klientovy vlastní adaptační schopnosti moţnosti dosaţení buď stavu, v jakém byl před vznikem krize, nebo stavu lepšího. 6.
Nejčastější příčiny krize u dětí a mládeţe
Z psychologie víme, ţe kaţdé vývojové stádium má v ţivotě člověka své specifické nároky a situace, se kterými se jedinec setkává a stejně tak vyrovnává. Nejčastější důvody, kdy děti a mladiství vyuţívají různých forem krizové intervence: - špatný prospěch - přílišné nároky rodičů - počátek nové rodiny - úmrtí v rodině - narození sourozence - problém se sourozencem - rodiče se hádají - alkohol rodičů - týrání - zneuţívání dítěte - adopce - problém s učitelem - šikana ve škole - dítě má problém s kamarády (třeba v oddíle), spoluţáky apod. - dětské lásky - nedůvěra v sebe sama - útěky z domova - sebevraţedné myšlenky, chování - tajemství - drogy - AIDS - antikoncepce - otázky týkající se sexu - „neřešitelná situace“ - dítě něco ztratilo, ukradlo, zalhalo - nemoc dítěte - nemoc v rodině - změna bydliště - rodiče nechtějí koupit nebo dovolit to, po čem touţí - zemřelo zvířátko - dítě je doma samo a má strach - otázky víry - dítě má radost a chce jí někomu sdělit. 7.
Jak provést první pomoc při krizi
Ve chvíli setkání s člověkem, ať uţ po telefonu nebo tváří v tvář, se mu snaţíme zajistit veškeré biologické a následně psychické potřeby. Zajištění biologických potřeb je nezbytné pro samotné přeţití, proto je uvádím jako první. Nemusí jít jen o zdravotnickou první pomoc, ale mnohdy postačí zajistit teplo, příjem tekutin nebo bezpečí. Nelze se např. bavit s dítětem, které je na útěku z domu o tom, co proţívá. Jako první je nutné zjistit, zda je dostatečně
- 94 -
oblečené a jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Aţ kdyţ zajistíme biologické potřeby a eliminujeme veškeré nebezpečí, se s klientem lze bavit o jeho pocitech a jiných věcech, jeţ jej trápí. Kaţdý člověk má povinnost poskytnout první pomoc. Nezbytnou součástí laické první pomoci je přivolání odborné pomoci, tedy záchranné sluţby na telefonním čísle 155. První pomoc spočívá v přerušení a eliminaci příčiny, která poruchu zdraví způsobila. Obnovení veškerých ţivotních funkcí je cílem první pomoci a předejití následným zdravotním problémům. Nejzávaţnějším případem je pro konzultanta člověk se suicidálním (sebevraţedným) chováním. Je nezbytné zmapovat klientovu situaci. Zjistit, co jej do této situace dostalo a jaké měl doposud ţivotní jistoty. Konzultant se nesmí bát s klientem na toto téma hovořit. Dobré je pojmenovat toto chování jako sebevraţedné, ptát se na očekávání od smrti. Konzultant se můţe klienta zeptat na jeho sebevraţedný plán – kde, kdy a jak chce sebevraţdu provést. Nezbytnou součástí hovoru je odventilování klientových emocí. Konzultant by v hovoru především neměl bagatelizovat, moralizovat, apelovat na morálku, víru nebo logiku ani samotnou sebevraţdu zakazovat. V této situaci je nutné s klientem naplánovat nejbliţší kroky jeho ţivota. V případě, ţe s klientem uzavře nějakou dohodu či dá nějaký slib, je nutné vše dodrţet, protoţe nedodrţení dohod a slibů klienta zraňuje a můţe vést znovu k pokusu o sebevraţdu. Pokud konzultant zjistí, kde se klient nachází, musí přivolat záchrannou sluţbu a popřípadě psychiatra. 8.
Formy krizové intervence u dětí a mládeţe
V rámci České republiky mohou děti i mládeţ vyuţívat různých forem krizové intervence. V základním dělení se však jedná o dvě formy, a to buď telefonní kontakt (linky důvěry či specializované linky na určitá témata) nebo osobní kontakt (tedy komunikace faceto-face). V tomto kontextu je třeba zmínit fakt, ţe zásah psychologa v poradně či v jiném (krizovém) zařízení bývá aţ krajní variantou a řada lidí se k vyhledání této pomoci neodhodlá vůbec, jelikoţ u nás ještě nemíváme svého psychologa či psychoterapeuta. Proto často prvním, kdo můţe danou krizovou situaci u dětí a mládeţe odhalit je pedagogický pracovník, ať uţ přímo ve škole či v zájmový skupinách. Zde jiţ můţeme hovořit sociálně-pedagogickém zásahu. Obecně lze říci, ţe kaţdý kdo pracuje s dětmi či mládeţí by měl věnovat pozornost jejich projevům v rámci jednotlivých činností, které s danou skupinou vykonává. I zde můţe vypozorovat změnu v chování. Jednoduchým příkladem asi je, pokud ţák dříve velmi komunikativní, ţivý a radostný je najednou utlumený, smutný, straní se kolektivu. Jiţ tento fakt pro nás můţe být jednoduchým signálem, ţe něco není v pořádku. 9.
Zásady krizové intervence u dětí a mládeţe pro vedoucí dětí a mládeţe
Vyţaduje individuální přístup, proto nejednat s dítětem před skupinou. Jedná se o problémy ve škole nebo v rodině, které je lepší řešit za pomocí odborníků, poněvadţ se jedná o emotivní záleţitosti, kdy je nutné vytvořit bezpečné prostředí. Při práci s dítětem mu vedoucí nabízí individuální pohovor. Ţádnou informaci, kterou nám jedinec řekne nelze brát na lehkou váhu či ji podceňovat. I kdyţ se nám skutečně můţe zdát, ţe nejde o nic závaţného, je třeba si uvědomit, ţe jde o naše subjektivní hodnocení. Pro dítě však můţe být popsaná skutečnost natolik závaţná, ţe naše neadekvátní reakce můţe celou věc ještě zhoršit. Proto vše musíme brát váţně, brát jako fakt. Obecně řečeno jako specifický náhled do subjektivní proţívání daného jedince, který se rozhodl svěřit se právě nám. Jinak formulováno – jedná se o akceptování pravdy dítěte. Teprve pokud jedince empaticky vyslechneme, můţeme mu začít předkládat návrhy řešení – respektive spíše vhodnější forma je pomocí otázek ho přimět
- 95 -
k nalézání odpovědí na řešení problému, kdy před naší intervencí nebyl schopen tyto odpovědi vidět. Obecný postup při krizové intervenci pro pedagogického pracovníka (vedoucího oddílu): Pochválit dítě, ţe chce s námi danou situaci probrat. Vyslechnout, a to bez přerušování jeho řeči. Vyjadřovat aktivní naslouchání, a to jak slovně, tak i nonverbálně. Pouţívat otázky na doplnění, tím vyjadřovat zájem o pochopení situace. Parafrázovat závaţné skutečnosti, a tím si je ujasňovat. Povzbudit dítě, pochválit a motivovat. Společně na základě doplňujících otázek přimět dítě k náhledu na nové moţnosti řešení této situace. Zprostředkovat dítěti odbornou pomoc = odborné sociální poradenství, krizovou pomoc a intervenci, doprovod, konzultaci s odborníky. 10. Shrnutí :
Krize je ţivotní situace, která přesahuje obvyklý repertoár vyrovnávacích strategií. Krize má subjektivní charakter. Pro kaţdého znamená něco jiného. Je definována jedincem. Krize znamená nebezpečí i příleţitost. Je důleţitým činitelem změny a zrání pro kaţdého jedince. Krizový stav trvá několik hodin aţ dnů. Po této době se zpravidla objeví následek krize, ať pozitivní či negativní. Krizi urychlují vnější či vnitřní činitelé. Nezvládnutý krizový stav vede k syndromu psychického ohroţení. Vedoucí musí své svěřence pozorovat během běţné činnosti oddílu a identifikovat na základě změněných vzorců chování dítěte moţnost, ţe dítě potřebuje pomoci. Pokud na základě rozhovoru s dítětem problém zjistí, neodkladně zajistí svému svěřenci odbornou pomoc.
11. ZÁVĚR Tato práce měla přispět k objasnění krizové intervence u dětí a mládeţe a jednoduše specifikovat jednotlivé náleţitosti. Je samozřejmé, ţe se jedná o téma velice obsáhlé, a zde se jedná jen o „základní vhled do krizové intervence u dětí a mládeţe.“ Ţádoucím výsledkem krizové intervence je posílení u dítěte schopnosti řešit náročnou situaci, a to buď na základě strategií dříve vyzkoušených, nebo na základě postupů nově vytvořených. Spolu s tím by se mělo zlepšit i sebehodnocení, mělo by dojít i ke zmírnění nepříjemného emočního doprovodu krize (stavů úzkosti, deprese, agresivity). LITERATURA KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 2. vyd. Praha: Portál, 2007.
- 96 -
KAPITOLA 14:
POSKYTOVÁNÍ PRVNÍ POMOCI Zpracoval TOM 0412 Kasiopea Brno, MUDr. Martina Tinka Šišáková. Stála u založení Turistického oddílu mládeže Kasiopea Brno a v jeho vedení působí víc než dvacet let. Spolu s ostatními vedoucími komplexně organizuje chod oddílu otevřeného velkému spektru činností a zájmů. Kromě práce pro oddíl působí v oblasti neformálního vzdělávání – je lektorkou školení pro zdravotníky zotavovacích akcí dětí a mládeže Zdravokurz, jehož strukturu a koncepci společně s dalšími lektory před šesti lety nově vytvořila. Podílí se na přípravě a realizaci řady kurzů a vzdělávacích programů pro vedoucí dětských organizací. Pracuje jako lékařka ve Fakultní nemocnici v Brně, jejím oborem je kardiologie. Zdravotní zabezpečení je důleţitou součástí úspěšně realizované akce pro děti a mládeţ. U zotavovacích akcí dětí a mládeţe (definovaných v souladu s příslušnými zákony a vyhláškami délkou a počtem účastníků) musí zdravotní zabezpečení zajišťovat osoba starší 18 let, která je po patřičném vzdělání oprávněna vykonávat funkci zdravotníka a má na toto vzdělání platný doklad. Ale i u akcí nesplňujících výše uvedená oficiální kriteria je nutné myslet na jejich zdravotní zajištění. V turistických oddílech mládeţe by alespoň základní povědomí o správných postupech při první pomoci mělo patřit k pilířům vzdělání nejen kaţdého vedoucího staršího 18 let, ale i mládeţe, která se spolu s dospělými účastní organizace akcí a pomáhá při vedení dětí. Zdravotní zajištění konkrétní akce začíná získáním informací o chronickém i aktuálním zdravotním stavu jejích účastníků. V případě nutnosti podávání chronické medikace musí osoba zodpovídající za dítě (nejčastěji rodič) podrobně informovat vedoucího o způsobu a frekvenci aplikace léků a vybavit dítě na celou dobu trvání akce dostatečnou zásobou léků. Důleţité je rovněţ hned v úvodu získání kontaktů na zákonné zástupce kaţdého účastníka. Po dobu trvání akce zajišťuje vedoucí při změně zdravotního stavu účastníků poskytnutí první pomoci a případně i lékařského ošetření nebo péče. Informuje rovněţ o změnách zdravotního stavu účastníků jejich zákonné zástupce, s nimiţ konzultuje další postup při péči o postiţeného. Po ukončení akce předá všechny informace a zdravotní dokumentaci z lékařského ošetření zákonnému zástupci účastníků. Důleţitou pomůckou při poskytování první pomoci je lékárnička. Počet lékárniček a jejich vybavení musí být adekvátní rozsahu a typu akce a počtu účastníků. S výhodou je vybavení více neţ jednou lékárničkou, zvláště na akcích, kde je moţnost rozdělení skupiny na menší celky. Lékárnička by měla obsahovat především obvazový materiál (sterilní obvazy, pruţná obinadla, náplasti s polštářkem i bez polštářku, trojcípý šátek), desinfekci a pomůcky pro kardiopulmonální resuscitaci (rukavice, resuscitační rouška) a pro zastavování krvácení (škrtidlo). Vhodný je rovněţ teploměr, pinzeta k vytaţení klíštěte, nůţky, tuţka a záznamník, svítilna, izotermická folie. Lékárnička můţe být doplněna o základní léky – jde o preparáty volně prodejné, jako je Paralen pro případ zvýšené teploty, ţivočišné uhlí a lék proti alergii. Společně s léky je vhodné umístit do lékárničky jejich příbalové letáky. Podávání léků účastníkům akce je určeno do rukou školeného zdravotníka, ostatní osoby by měly podání farmak konzultovat se zákonným zástupcem dítěte. Pro zotavovací akce dětí a mládeţe je obsah lékárničky předepsán vyhláškou MZ.
- 97 -
Při poskytování první pomoci se zachránce řídí doporučenými postupy, jejichţ základy shrnuje následující text. Znalost těchto základů ale nenahrazuje kurzy pro zdravotníky zotavovacích akcí dětí a mládeţe a je pouhým odrazovým můstkem k dalšímu vzdělávání. 1.
První pomoc při ztrátě ţivotních funkcí:
K záchraně ţivotních funkcí slouţí komplex úkonů, které se souhrnně nazývají kardiopulmonální resuscitace. Běţně je pro tento název pouţívána zkratka KPR. Zachránce musí být schopen rozpoznat, zda u postiţeného nastala situace, vyţadující kardiopulmonální resuscitaci a současně vyhodnotit míru vlastního rizika, kterému by při poskytování první pomoci mohl být sám vystaven (poskytování první pomoci v prostoru vozovky a podobně). Prvním krokem je posouzení stavu vědomí a přítomnosti ţivotních funkcí. Postiţený se ztrátou ţivotních funkcí není probuzený oslovením ani dotykem. Nedýchá a není u něj hmatný pulz v místě velkých tepen. Obě ţivotní funkce – dýchání i tep, který je projevem fungujícího krevního oběhu – jsou navzájem spojeny a jedna bez druhé není dlouhodobě zachována. Při zástavě krevního oběhu nelze na krkavici nebo v oblasti tříselné tepny nahmatat pulzace. Pokud postiţený nedýchá, nejsou patrné pohyby hrudníku typické pro nádech a výdech. Není cítit proud vydechovaného vzduchu v blízkosti úst a nosních dírek, proud vzduchu nelze ani detekovat předměty, které by se v případě přítomnosti vydechovaného vzduchu orosily (přiloţení zrcátka nebo hodinového sklíčka k nosu nebo ústům). Detekce přítomnosti ţivotních funkcí by neměla trvat déle neţ 10-15 sekund. Vlastní kardiopulmonální resuscitaci zahajuje zachránce záklonem hlavy postiţeného. Tímto manévrem se zprůchodní horní dýchací cesty a ţivotní funkce se mohou obnovit. Poté volá zachránce rychlou záchrannou pomoc - RZP (v České republice telefonní číslo 155). Záklon hlavy se neprovádí při důvodném podezření z poranění krční páteře. V případě, ţe záklonem hlavy nedošlo k obnovení ţivotních funkcí, přistoupí zachránce k nepřímé masáţi srdce a dýchání z úst do úst. Nepřímá masáţ srdce musí být prováděna na tvrdé podloţce. Zachránce stojí nebo klečí po boku postiţeného. Jednu ruku poloţí dlaní na jeho hrudní kost přibliţně ve spojnici obou prsních bradavek a doprostřed (vybočením ruky do strany nad spojení hrudní kosti s jednotlivými ţebry se zvyšuje riziko poranění ţeber při masáţi srdce), druhou ruku přeloţí kříţem přes hřbet první ruky. Následně stlačuje vahou svého trupu hrudník postiţeného tak, aby se při stlačení komprimoval přibliţně o 1/3 své původní výšky. Obě paţe zachránce jsou přitom nataţené, hrudník postiţeného je stlačován frekvencí 100/minutu. Dýchání z úst do úst se provádí při záklonu hlavy postiţeného. Při nedostatečném záklonu je vzduch místo do plic vdechován do hltanu a jícnu, kde nemůţe být vyuţit pro výměnu plynů. Zachránce prsty ruky stiskne nos postiţeného, otevře jeho ústa a vdechne ze svých úst vzduch do úst zachraňovaného. Nadechne se (pokud moţno mimo prostor úst zachraňovaného) a znovu vdechne. Při umělém dýchání je vhodné pouţít ochranné pomůcky, jako je resuscitační rouška nebo resuscitační maska. Jejich účelem je izolovat zachránce od zachraňovaného a zvýšit tak bezpečnost zachránce. Zachránce střídá pravidelně 30 stlačení hrudníku a 2 vdechy, u dospělé osoby začíná masáţí srdce. Poměr je stejný pro jednoho i dva zachránce. Kardiopulmonální resuscitace probíhá buď do obnovení ţivotních funkcí postiţeného, do příjezdu rychlé záchranné pomoci nebo do vyčerpání zachránců. V případě, ţe dýchání z úst do úst není moţné (například při poraněních obličeje), provádí zachránce nepřerušovanou nepřímou masáţ srdce. Nepřímá srdeční masáţ je v procesu KPR prioritní. Při resuscitace dítěte upravuje zachránce intenzitu stisku hrudníku velikosti dítěte s cílem minimalizovat mechanické poškození hrudníku (například stlačování hrudníku jen jednou rukou). Celou resuscitaci zahajuje 5 vdechy a následně střídá 30x masáţ srdce se 2 vdechy, - 98 -
zkušený zachránce můţe pouţívat i poměr 15x masáţ srdce ku 2 umělým vdechům. Kardiopulmonální resuscitace novorozence a kojence má svá specifika, masáţ srdce probíhá s vyšší frekvencí a jen dvěma prsty, neprovádí se záklon hlavy a při dýchání překryje zachránce svými ústy nos a ústa postiţeného dítěte a vdechuje jen obsah svých úst. Nově jsou na řadě veřejných míst, jako jsou například letištní a nádraţní haly, vstupní prostory vysokých škol nebo některá obchodní střediska, umístěny automatické defibrilátory. Tato resuscitační pomůcka významně zvyšuje šanci postiţeného na úspěšné obnovení ţivotních funkcí. Defibrilátor by měl být do procesu kardiopulmonální resuscitace zařazen, jakmile je přemístěn k postiţenému. Přístroj je vybaven reproduktorem, jehoţ prostřednictvím je zachránce hlasově instruován, jak postupovat. Kontakt s postiţeným je zprostředkován dvěma elektrodami, které jsou nalepeny na hrudník a které slouţí zároveň k detekci srdečního rytmu a k aplikaci léčebných výbojů. Defibrilátor rozpozná typ poruchy srdeční akce a po detekci rychlé komorové aktivity (fibrilace komor, komorová tachykardie) aplikuje výboj, který můţe tuto arytmii zastavit. Nadále pak monitoruje elektrickou srdeční aktivitu a verbálně instruuje zachránce o dalších vhodných krocích resuscitace. V okamţiku výboje z defibrilátoru je na místě uposlechnout výzvy přístroje a nedotýkat se postiţeného – při kontaktu můţe být výboj přenesen i na zachránce. Výboj můţe být v případě recidivy arytmie aplikován i opakovaně. 2.
První pomoc při velkém krvácení:
V případě větších krevních ztrát, zejména tam, kde je podezření na tepenné krvácení (velká a rychlá ztráta krve, krev stříká z rány nebo pulzuje její hladina v ráně) je nutný rychlý zásah, vedoucí k zástavě krvácení. Prvním úkonem je zvednutí končetiny nad úroveň srdce a stisknutí tlakového bodu nebo přímé vtlačení prstů zachránce do rány (pozor na vlastní bezpečnost - při manipulaci s cizí krví pouţívá zachránce pokud moţno ochranné gumové rukavice, aby se nevystavoval riziku přenosu chorob). Velké krvácení bez amputace periferie ošetřuje zachránce přiloţením tlakového obvazu. Tlakový obvaz se skládá ze tří částí – sterilního krytí, které se přikládá přímo na ránu a minimalizuje riziko infekce, z tlakové vrstvy (savý a pruţný materiál) a fixační vrstvy (pruţné obinadlo nebo náplast bez polštářku, jejíţ pomocí je tlaková vrstva vtlačována do rány). Pokud tlakový obvaz prosákne, nesnímá se, ale zachránce jej překryje druhou a případně i třetí vrstvou. Při masivnějším prosáknutí tří vrstev tlakového obvazu je nezbytné pouţít škrtidlo. Desinfekce velkých ran není v případě rozsáhlého krvácení zásadní, pokud by měla znamenat zdrţení v procesu ošetření. Při amputaci končetiny je řešením volby přiloţení škrtidla mezi ránu a srdce co nejblíţe k ráně tak, aby se zastavilo krvácení, ale aby nedošlo k nedokrvování zbytečně velké části pahýlu. Škrtidlo musí splňovat jistá kvalitativní kriteria – musí být pruţné a po jeho nataţení by jeho šíře neměla být menší neţ 4-5 cm (tenčí škrtidlo poraní kůţi v místě zaškrcení a nevede k tak dobrému efektu jako správně široké škrtidlo). Pokud to neznamená zdrţení při ošetření, přikládáme jej přes vrstvu oblečení, čímţ se zmenšuje rozsah poškození tkáně pod škrtidlem. Jednou přiloţené škrtidlo jiţ do příjezdu RZP neuvolňujeme. Škrtidlo se pouţívá výhradně k ošetření amputace! Při amputaci prstu se škrtidlo nepouţívá a rána se ošetřuje naloţením tlakového obvazu. Po zastavení krvácení uloţí zachránce postiţeného do protišokové polohy (viz pasáţ věnovaná šoku), postiţená končetina zůstává ve zvýšené poloze. Protišoková poloha zabezpečuje redistribuci krve do tělesného jádra s cílem udrţet co nejdéle dostatečné prokrvení mozku. Nemocný po velkém krvácení musí být vţdy vyšetřen lékařem.
- 99 -
3.
První pomoc při úrazech:
poranění svalu nebo jeho úponu – projevuje se bolestivostí při pohybu končetinou i na dotek. Postiţené místo je oteklé, můţe se objevit krevní podlitina. První pomoc je fixace pruţným obinadlem, při velké bolestivosti případně znehybnění s pomocí dlahy. Pomůţe ochlazení. Je nutné vyšetření lékařem. zlomenina kosti – rozlišujeme uzavřenou zlomeninu, při které není porušen koţní kryt a otevřenou, při které je na kůţi patrná rána. Úlomky kosti mohou poranit cévy ve svém okolí a způsobit i velké krvácení a to i v případě uzavřené zlomeniny. Zlomenina můţe být dále komplikována vzájemným posunutím (dislokací) úlomků. Zlomenina se projevuje rychle se zvětšujícím otokem, často i krevní podlitinou a výraznou bolestivostí. Při poskytování první pomoci zachránce s postiţenou končetinou pokud moţno nepohybuje nebo jen minimálně tak, aby ji za pomoci dlahy znehybnil. Nikdy nenapravuje zlomené kosti, neupravuje tvar končetiny – při nesprávné technice hrozí riziko dalšího poranění. Je nutné vyšetření lékařem. poranění kloubu – můţe dojít k podvrtnutí, při němţ hlavice kloubu natáhne svým pohybem kloubní pouzdro, ale neopustí kloubní jamku nebo k vykloubení, kdy hlavice kloubu opustí kloubní jamku za současného poranění kloubního pouzdra. První pomoc spočívá ve znehybnění kloubu pruţným obinadlem nebo v případě vykloubení v dlahové fixaci. Zachránce nevrací kloubní hlavici do jamky, nenapravuje tvar kloubu. Zchlazení nebo zaledování uleví od bolesti a zmírní otok. Konečné ošetření patří do rukou lékaře. poranění hrudníku – při bodných nebo střelných poraněních hrudníku, ale i při zlomenině ţebra, jehoţ úlomky poruší povrch plíce a způsobí ztrátu podtlaku v pohrudniční dutině, je největším rizikem částečný nebo úplný kolaps plíce – pneumotorax. Postiţený obtíţně dýchá, při dýchání pociťuje bolesti v místě poranění, hrozí riziko útlaku druhé plíce vzduchem nahromaděným v pohrudniční dutině a případně i zástava dechu. První pomoc spočívá v překrytí rány neprodyšným materiálem (igelit apod.), který nedovolí nasávání vzduchu do pohrudniční dutiny. Překrytí neprodyšné vrstvy sterilním krytím umoţňuje udrţení sterilního prostředí a odsávání případných sekretů a krve. Poloha zraněného do příjezdu RZP je ideálně v polosedě za soustavné monitorace stavu vědomí a dýchání. poranění břicha – bodná, střelná nebo řezná či sečná rána zasahující do hloubky je riziková, můţe dojít k poranění střeva, jehoţ obsah můţe při kontaktu s pobřišnicí způsobit její zánět. První pomoc je sterilní krytí rány a přivolání RZP. Poranění jater, sleziny nebo ledvin a to i mechanismem tupého nárazu na břicho bez poranění kůţe můţe způsobit závaţné vnitřní krvácení s rizikem šoku. První pomoc je protišoková poloha, monitorace postiţeného. Úlevová poloha pro poranění břicha bez známek šoku je vleţe na zádech nebo na boku s pokrčenýma nohama. úraz hlavy - můţe být spojen s otřesem mozku nebo krvácením do mozkové tkáně nebo do mozkových obalů. Příznaky obou stavů se navzájem podobají, postiţený má bolesti hlavy nebo i závratě, v závaţnějších případech je desorientovaný nebo upadá do stavu bezvědomí. V místě poranění bývá patrná koţní rána nebo krevní podlitina. Postiţený můţe zvracet, typické je prudké zvracení ţaludečních šťáv. Asymetrie zornic můţe signalizovat krvácení do mozku nebo mozkových obalů. Závaţným varovným příznakem je výtok ţlutě zbarveného mozkomíšního moku z uší nebo nosu – můţe znamenat poranění lebeční spodiny. První pomoc spočívá v ošetření případné koţní rány sterilním krytím a v monitoraci stavu postiţeného. Optimální poloha je v polosedě. Při kaţdém úrazu hlavy je nezbytné vyšetření lékařem. poranění páteře – nejčastěji mechanismem pádu z výšky nebo nárazem na překáţku.
- 100 -
4.
Hrozí riziko ochrnutí, jehoţ rozsah závisí na lokalizaci poranění. Při podezření na poranění páteře je nezbytné minimalizovat pohyby s postiţeným. Zachránce nemanipuluje s postiţeným sám, manipulace vyţaduje spolupráci zkušeného týmu. Fixuje postiţného v poloze, v níţ byl nalezen, zajistí tepelný komfort (například s vyuţitím izotermické folie) a přivolá RZP. V případě ztráty ţivotních funkcí zahájí kardiopulmonální resuscitaci, při podezření na poranění krční páteře se ale snaţí vyhnout záklonu hlavy. poranění pánve – vzniká často kompresním mechanismem, typicky při autonehodě. Hrozí riziko velkého vnitřního krvácení z orgánů uloţených v pánvi, které můţe vyústit aţ v šokový stav. Při první pomoci minimalizuje zachránce pohyby s postiţeným, podle situace je na místě protišoková poloha, pokud jejímu zaujetí poranění nebrání. Je nezbytné vyšetření lékařem RZP. cizí těleso v ráně – menší cizí těleso velikosti trnu nebo třísky zachránce vytáhne s pomocí pinzety a místo následně desinfikuje a sterilně překryje. Větší cizí těleso se z rány nikdy nevytahuje, hrozí riziko krvácení z poraněných větších cév. Zachránce zafixuje s pomocí obvazového materiálu cizí těleso tak, aby se v ráně nepohybovalo. Finální vytaţení tělesa provede lékař, který má moţnost revize rány a zastavení krvácení. První pomoc při šokovém stavu:
V laickém chápání je často jako šok mylně označována stresová reakce. Jako šok se souhrnně označuje reakci organismu na změny v krevním oběhu, které mohou způsobit akutní nedokrvení důleţitých orgánů a vést ke smrti. Nejčastěji je způsoben náhlou ztrátou tekutiny kolující v krevním oběhu při rozsáhlém krvácení nebo těţkou celkovou alergickou reakcí, která významně zvětší kapacitu cévního řečiště. Méně často je příčinou šoku těţká infekce. Hlavními příznaky jsou bledost, zrychlený tep a často i zrychlené dýchání, studený pot po těle, celková slabost postupně přecházející v poruchu vědomí, někdy předcházenou desorientací. Je nízký krevní tlak. První pomocí je protišoková poloha se zvednutím dolních a případně i horních končetin nad úroveň srdce s cílem koncentrovat krev v důleţitém oběhu mezi srdcem a mozkem. Tekutinu polykáním ústy zachránce raději nepodává, v případě pozdější ztráty vědomí postiţeného je riziko vdechnutí tekutiny. Důleţitou součástí protišokových opatření je udrţení tepelného komfortu s pomocí přikrývek nebo izotermické folie. Je nezbytné přivolání RZP. 5.
První pomoc při krvácení z nosu:
Krvácení z nosu je často zapříčiněno prasknutím povrchově uloţené cévky ve sliznici nosu, při opakovaném výskytu je moţným přiznakem vysokého krevního tlaku nebo poruchy sráţlivosti krve. První pomoc poskytne zachránce tak, ţe postiţeného umístí do polohy s předkloněnou hlavou, aby krev nezatékala do dýchacích cest, ale naopak aby vytékala ven, můţe stisknout kořen nosu a aplikovat studený obklad na zátylek a na čelo. Nedoporučuje se ucpávat nos tampony nebo jiným obvazovým materiálem, výjimkou je Gelaspon, vhodná je varianta stripy jiţ z výroby přizpůsobená tvarem a velikostí aplikaci do nosní dírky. Gelaspon následně není nutno vyjmout, vstřebá se a zbytek vypadne sám. 6.
První pomoc při drobném poranění:
Malé řezné, trţné nebo bodné rány, jejichţ rozsah ani hloubka nevyţadují odborné vyšetření, ošetří zachránce desinfekcí (vţdy myslí na moţnost alergie na iod a v takovém
- 101 -
případě pouţije desinfekci na nejodové bázi) a sterilním krytím podle rozsahu poranění pomocí náplasti s polštářkem nebo pomocí sterilního krytí. Desinfekce je důleţitým krokem v prevenci následné infekce rány. K dočasnému ošetření hlubších ran lze po desinfekci pouţít techniku leukostehů, označovaných běţně jako mašličky. Pomocí leukostehu jsou k sobě pevněji přitaţeny okraje rány, ale v hloubce můţe být přehlédnuta krvácející cévka, která v hojící se ráně můţe způsobit krevní výron s rizikem jeho pozdějšího zhnisání. Hlubší, rozsáhlejší nebo značně znečištěné rány musí být proto odborně ošetřeny lékařem. 7.
První pomoc při omrzlině:
Omrzlina vzniká ochlazením části lidského těla na teplotu kolem 0oC, při kterém mrzne ve tkáních obsaţená voda, a takto vzniklé ledové krystalky destruují tkáně. Nejlehčí stupeň se projevuje jen zblednutím a následným zarudnutím aţ zfialověním postiţené oblasti. V závaţnějším případě vznikají puchýře a nejtěţší formou je suchá gangrena – zčernání postiţené oblasti a odumření tkáně. První pomoc poskytne zachránce postupným zahříváním postiţené tkáně. Nedoporučuje se jiţ tření omrzliny, jen v krajním případě a měkkou suchou látkou. Před ohříváním končetiny je nutno sejmout těsné části oděvu a šperky – tkáň po rozehřátí silně otéká. Ohřívání provádí zachránce s pomocí vlaţné vody, lépe obohacené desinfekčním roztokem. Jednou rozehřátá omrzlina nesmí znovu zmrznout – hrozí riziko nevratných změn ve tkáni. Finální ošetření patří do rukou lékaře. 8.
První pomoc při podchlazení:
Při lehčím stupni podchlazení vyvíjí tělo postiţeného svalový třes, kterým se snaţí vyrobit teplo. Třes později ustává, objevují se poruchy koordinace polykání a dýchání s rizikem vdechnutí tekutiny. Následuje porucha vědomí a při prohlubujícím se podchlazení zástava dechu a oběhu vedoucí ke smrti. První pomoc je zahřívání postiţeného – izolací od vlivu chladu například s pomocí izotermické folie a suchým teplým oděvem. Lze pouţít i vodní lázně, platí zde ale zásada postupného ohřívání trupu. Končetiny postiţeného se ponechají mimo působení teplé vody a rozehřejí se samovolně prouděním ohřáté krve z tělesného jádra. Je nutno se vyvarovat náhlého návratu většího mnoţství chladné krve z končetin, protoţe chladná krev můţe způsobit srdeční zástavu. Teplé tekutiny můţe zachránce podat jen tehdy, kdy není riziko vdechnutí tekutiny vlivem poruchy koordinace polykání a dýchání. Při vyšším stupni prochlazení, kdy jiţ ustal svalový třes, musí být postiţený transportován s minimalizací pohybu jeho tělem. Je-li kombinováno podchlazení se šokovým stavem, nedoporučuje se pouţití protišokové polohy. Postiţený musí být vţdy vyšetřen lékařem. 9.
První pomoc při popálenině:
Lokálně působící vysoká teplota způsobuje poranění tkání, které jsou v kontaktu se zdrojem tepla. V lehčí fázi kůţe postiţené oblasti zarudne, při hlubším poškození se vytvoří puchýře nebo tkáň odumře a zčerná. Rozsah poškození tkáně můţe být významně zmírněn dostatečným ochlazením tkáně – nejlépe čistou chladnou vodou. Po ochlazení kryje zachránce popáleninu sterilním krytím. Při větším rozsahu popáleniny je nutné ošetření lékařem, hrozí riziko infekce kůţe po prasknutí puchýřů. 10. První pomoc při úţehu nebo úpalu: Úţeh je následkem působení slunečních paprsků na člověka, úpal vzniká při pobytu v horké uzavřené místnosti. Dochází k dehydrataci organismu, postiţený pociťuje ţízeň a pozoruje malátnost a bolesti hlavy, mohou být i závratě. Postupně stav progreduje do ztráty
- 102 -
vědomí se zachovanými ţivotními funkcemi. První pomocí je ochlazení organismu (chladná koupel nebo obklady), fyzický klid, dostatek chladných (ne ledových) tekutin. 11. První pomoc při alergické reakci: Alergická reakce nastává při kontaktu citlivého organismu s alergenem. Vstup alergenu do těla je moţný dýchacími cestami (nejčastěji pyl, prach, chemické látky), reakce probíhá pod obrazem dušnosti, rýmy, kašle nebo otoku v krku. Dále můţe alergen vstupovat trávícím traktem při poţití potraviny nebo chemické látky (léky), v tomto případě je klinickým projevem zvracení nebo průjem. Při kontaktu s kůţí nebo sliznicemi (léky, chemické látky, kovy) je reakcí obvykle vyráţka, otok nebo zvýšená sekrece tekutin příslušné sliznice. Vstup alergenu je moţný i nitroţilně při podání léku nebo drogy. První pomoc spočívá v podání léku proti alergii (antihistamika) v tabletové formě a v adekvátní dávce a dále ve zchlazení postiţeného místa. Kterýkoliv alergen můţe způsobit celkovou alergickou reakci, která můţe postupně přejít aţ do anafylaktického šoku. Příznaky se shodují s jinými formami šoku – viz výše. První pomoc je podání antihistaminika v době, kdy je postiţený ještě plně při vědomí a v protišokové poloze. Pokud je to moţné, pomůţe ochlazování těla. Je nezbytné rychle přivolat RZP. Alergikovi vybavenému od lékaře adrenalinovou injekcí pomůţe zachránce s její aplikací – podává se podkoţně a alergik je s technikou její aplikace obeznámen. Zachránce nikdy nepouţívá injekci jiné osoby – injekce mohou být připravovány pro konkrétního alergika a jejich pouţití pro jiného postiţeného by mohlo být nebezpečné. 12. První pomoc při úrazu elektrickým proudem: Při úrazu elektrickým proudem vznikají jednak popáleniny v místě vstupu proudu do těla (vstupní známka) a v místě, kudy proud tělo opouští (výstupní známka), jednak můţe při zasaţení srdce elektrickým proudem dojít ke vzniku poruch srdečního rytmu a případně i zástavy srdce nebo ţivot ohroţující komorové arytmie. Postiţený mívá často svalové křeče a nemůţe se sám spotřebiče pustit. První pomoci musí předcházet přerušení přívodu elektrického proudu! Následuje kontrola ţivotních funkcí a při jejich zástavě kardiopulmonální resuscitace. Popáleniny kryje zachránce sterilním obvazovým materiálem. Postiţený musí být vyšetřen lékařem. 13. První pomoc při zaskočení cizího tělesa do dýchacích cest: Při zaskočení cizího tělesa do dýchacích cest pouţije zachránce úder mezi lopatky, vedený přiměřenou silou do oblasti hrudní páteře směrem zespodu nahoru. Druhý moţný manévr je Heimlichův chvat, při němţ zachránce prudce stiskne nadbřišek stojícího postiţeného. Tento manévr není určen pro děti do 8 let věku! 14. První pomoc při otravě: K otravě dochází nejčastěji vdechnutím jedovaté látky nebo jejím pozřením. První pomoc při inhalační otravě je přerušení působení jedu – zachránce vynese nebo vyvede postiţeného na čerstvý vzduch a uvolní mu těsný oděv u krku. Dbá na prevenci předýchání postiţeného, přivolá lékařskou pomoc. Při poţití toxinu lze vyvolat zvracení, pokud je postiţený plně při vědomí a spolupracuje. Výjimkou jsou otravy chemikáliemi charakteru kyseliny nebo zásady, které při průchodu hltanem leptají jeho sliznici. U těchto látek podává zachránce opatrně po malých doušcích vodu s cílem zředit roztok chemikálie v ţaludku na méně koncentrovaný, zvracení se naopak snaţí potlačit, aby při průchodu chemikálie ze ţaludku ven nedošlo k dalšímu poleptání. První pomocí při otravě nemrznoucí kapalinou
- 103 -
(Fridex) je podání 2-3dl tvrdého alkoholu. V případě jakékoliv otravy je nezbytné vyšetření lékařem. 15. První pomoc při uštknutí hadem a kousnutí zvířetem: Uštknutí hadem přirozeně ţijícím v naší republice (zmije) ve většině případů nevede u zdravých jedinců k ohroţení ţivota. Nedoporučuje se jiţ ránu rozřezávat ani z ní vymačkávat nebo vysávat krev, mezi kroky první pomoci nepatří ani přikládání škrtidla. Je na místě imobilizace postiţené končetiny (transport vsedě nebo vleţe), lze přiloţit pruţné obinadlo k omezení průtoku krve končetinou. Do 2 hodin od uštknutí je nutné vyšetření lékařem. Při uštknutí cizokrajným hadem nebo kousnutí pavoukem, jehoţ jed můţe být smrtelně jedovatý, je postup první pomoci odlišný. Zachránce přiloţí škrtidlo mezi ránu a srdce (nejlépe přes vrstvu oděvu) a neprodleně zajistí pomoc lékaře. Kousnutí zvířetem desinfikuje zachránce podobně jako jiná poranění, kryje sterilním krytím. Větší rány je lépe nechat ošetřit lékařem s případnou moţností zašití rány. Při kousnutí neznámým zvířetem hrozí riziko přenosu vztekliny – postiţený musí být vyšetřen lékařem a případně na základě jeho rozhodnutí podstoupit očkování proti vzteklině. 16. První pomoc při mdlobě: Ke krátkodobé poruše vědomí dochází z reflexních důvodů, bezprostřední příčinou bezvědomí je náhlý pokles krevního tlaku nebo zpomalení tepu, případně kombinace obojího. K reflexnímu bezvědomí dochází nejčastěji vestoje nebo při náhlé vertikalizaci. Můţe předcházet celková slabost nebo bušení srdce, následuje krátká ztráta vědomí obvykle maximálně několik sekund. Postiţený se probírá k plnému vědomí bez poruchy hybnosti nebo řeči. První pomoc poskytne zachránce v okamţiku ztráty vědomí autotransfuzním manévrem – zvednutím obou nohou dojde k redistribuci krve směrem k srdci a mozku. Po úplném obnovení vědomí podává zachránce postiţenému nealkoholické tekutiny. Pozor, tekutiny zachránce nikdy nenalévá do úst bezvědomému, hrozí riziko dušení! Po odeznění bezvědomí je na místě pozvolná vertikalizace přes polohu vsedě. 17. První pomoc při hyperventilaci: K hyperventilaci (předýchání) vede nejčastěji stressová reakce, která vyvolává zrychlené dýchání. Mění se poměry důleţitých plynů v krvi, dochází k nadměrným ztrátám CO2. Následuje pocit závratí, křeče svalů na rukou (často aţ zkroucení prstů rukou), později porucha vědomí. První pomoc spočívá v tom, ţe postiţený dýchá svůj vlastní vydechovaný vzduch, který je obohacen o CO2. Zachránce toho docílí tak, ţe nechá postiţeného dýchat z neprodyšného sáčku, kapuce nebo z prostoru ohraničeného šátkem, šálou nebo jiným kusem oděvu, v případě nouze ze spojených dlaní umístěných před ústy postiţeného. Vyšetření lékařem je na místě. 18. První pomoc při epileptickém záchvatu: Postiţený můţe před záchvatem pozorovat neexistující smyslové vjemy, které jsou následovány poruchou vědomí s křečemi celého těla, hrozí silně krvácivé pokousání jazyka. Přechodně můţe dojít k zástavě dechu, ta ale obvykle do minuty samovolně končí a nevyţaduje umělé dýchání. Po záchvatu můţe postiţený i několik hodin tvrdě spát. První pomoc ve fázi křečí je odstavení předmětů, o které by se postiţený mohl poranit, nedoporučuje se drţet křečující končetiny – mohlo by dojít k poranění svalstva. Vhodné je podsunutí měkké podloţky pod hlavu, minimalizuje se tak riziko poranění při nekoordinovaných pohybech ve fázi křečí. Po odeznění záchvatu, a pokud jsou zachovány
- 104 -
ţivotní funkce, umístí zachránce postiţeného do stabilizované polohy na boku s mírným záklonem hlavy a sleduje ţivotní funkce. Přivolá RZP. 19. První pomoc při srdečním infarktu nebo jiném srdečním záchvatu: Srdeční infarkt se typicky projevuje náhle vzniklou bolestí na hrudi šířící se do krku a dolní čelisti a do levé ruky, spojenou s klidovou dušností. Častá je doprovodná stressová reakce se strachem ze smrti. V akutní fázi srdečního infarktu hrozí nebezpečí závaţných ţivot ohroţujících poruch srdečního rytmu. První pomoc poskytne zachránce tak, ţe postiţeného umístí do polohy vsedě, nebo v polosedě, zajistí přívod čerstvého vzduchu a uvolní těsný oděv u krku. Pokud má postiţený u sebe nitroglycerin, pomůţe mu zachránce s jeho aplikací, tableta i sprej se aplikují pod jazyk za dolní zuby. V případě zástavy dechu nebo oběhu zahájí zachránce kardiopulmonální resuscitaci. Vţdy je nutno volat RZP. Je důleţité minimalizovat časové ztráty – rychlost lékařského ošetření je rozhodující pro rozsah chronických následků srdečního infarktu. 20. První pomoc při astmatickém záchvatu: Průduškové astma můţe vyústit v záchvat akutní klidové dušnosti, obtíţnější je výdech, můţe být i na dálku slyšet pískavý zvuk při vydechování. Záchvat můţe vést aţ k zástavě dechu. První pomoc spočívá v umístění postiţeného do polohy vsedě nebo v polosedě, v psychoterapii pomáhající překonat strach a zůstat v klidu, zachránce uvolní postiţenému těsný oděv u krku a zajistí dostatek čerstvého vzduchu. Pokud má u sebe astmatik sprej rozšiřující dýchací cesty (bronchodilatans), pomůţe mu jej zachránce aplikovat – vdechuje se ústy. Pozor, nepouţívat sprej opakovaně, vede k poruchám srdečního rytmu a lze se jím předávkovat. Zachránce nepouţije sprej jedné osoby k pomoci osobě jiné – spreje jsou individualizovány. Je nutné přivolání RZP. 21. První pomoc při cukrovkovém (diabetickém) komatu: Koma (porucha vědomí obvykle se zachovanými ţivotními funkcemi) můţe být vyvoláno nedostatkem (hypoglykemické) i přebytkem (hyperglykemické) cukru v krvi. Koma můţe být provázeno křečemi a desorientací v úvodu před ztrátou vědomí. V počátku rozvíjejícího se komatu můţe být postiţený agresivní, coţ spolu s pachem acetonu ve vydechovaném vzduchu, který připomíná pach alkoholu často vede k záměně počínajícího diabetického komatu za opilost. Diabetické koma můţe ohrozit postiţeného na ţivotě. První pomoc poskytne zachránce podáním cukru do úst postiţeného – formou sladkého nápoje, dokud je ještě zachováno vědomí nebo kostky cukru vloţené mezi dáseň a tvář (lze pouţít i v bezvědomí). Cukr krystal není vhodný pro riziko vdechnutí krystalků při ztrátě vědomí. Nemocný obvykle nosí cukr spolu s průkazkou označující diabetika v kapsách svého oblečení. Zachránce nikdy neaplikuje inzulin! Postiţený musí být vyšetřen lékařem RZP. 22. Závěr Výše uvedené stručné shrnutí je jen základem informací, potřebných ke správnému a účinnému poskytnutí první pomoci. K podrobnějšímu vzdělání slouţí specializované kurzy. Při volbě vhodného kurzu je jedním z důleţitých kriterií zaměření na praktické procvičování nabytých informací a na testování reakcí jedince postaveného před byť simulovanou situaci vyţadující správné vyuţití naučené teorie.
- 105 -
KAPITOLA 15: ANALÝZA ÚČINNOSTI VÝCHOVY Zpracovatel: Eva Karlová (Myška), TOM 4312 Třicítka a Dívčí Dvojka, Ostrava Od roku 2001 je vedoucí oddílu Třicítka a Dívčí Dvojka. Má zkušenosti s dlouhodobou výchovou dětí v oddíle a jejich motivací k aktivní a úspěšné činnosti. Absolvovala více kurzů Červeného kříže a dělala zdravotníka na táborech. Kromě toho je dvorní kytaristkou oddílu a stará se o jeho web. 1.
Vychováváme? Začněme příkladem.
Jitka je dítě z neúplné rodiny, od malička ji vychovává jen matka a s otcem se nestýká. Je jí 11 let a chodí do šesté třídy. Protože je pro matku těžké rodinu uživit sama, pracuje i o víkendech na různých brigádách, aby si přivydělala. Jitka je tak často doma sama a nudí se. Společně strávených víkendů s matkou je jen pár do roka, a když už jsou spolu, tak je matka často opilá. Místo toho se radši Jitka zavírá v pokoji a veškerý volný čas tráví klábosením na xchatu a icq. Náhoda ji přivede do turistického oddílu, když uvidí letáček o náboru. Zjistí, že si s dětmi z oddílu rozumí a o víkendech s nimi může jezdit na akce. Její matka je také spokojená, protože Jitka nesedí o víkendech doma a viditelně ji činnost v oddíle baví.
Tímto náš příběh ještě nekončí. Zkuste uţ ale teď popřemýšlet, jak se ţivot Jitky po jejím vstupu do oddílu změnil a jaké změny můţou nastat do budoucna. Jak její nový koníček můţe ovlivnit to, co bude v ţivotě dělat? V příběhu Jitky se přesuňme o deset let dále. V oddíle se jí natolik líbilo a dařilo, že se v průběhu let stala instruktorkou, která vymýšlela program pro děti na schůzkách. O pár let později povýšila na vedoucí, která se stará o program na víkendových akcích. Je spokojená a tahle činnost ji baví. Hlavní vedoucí oddílu o ní začíná přemýšlet jako o své nástupkyni. Protože zjistila, že má talent pro práci s dětmi, rozhodla se pro studium na vysoké škole pedagogické, kde se chce věnovat pedagogice volného času.
Na první pohled bezvýznamné rozhodnutí začít chodit do oddílu v jedenácti letech Jitku ovlivnilo v kompletním směřování jejího ţivota. Pouvaţujte nad tím, jakým způsobem by se její ţivot mohl vyvinout, pokud by nezačala chodit do oddílu? 2.
Volný čas a oblasti výchovného pŧsobení
Za volný čas můţeme povaţovat ten, kdy lidé nevykonávají činnosti pod tlakem pracovních či studijních závazků nebo rodinného systému (Pásková, Zelenka, 2002). Pedagogický slovník definuje výchovu jako proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji (Průcha, Walterová, Mareš, 2001). Oblastmi, které hrají zásadní roli ve výchově, jsou bezesporu rodina a rodinné zázemí a také škola a učitelé. Nesmíme však zapomínat na třetí, neméně důleţitou oblast výchovy, kterou je volný čas a jeho naplnění. Volnočasové aktivity totiţ neslouţí jen jako výplň mezi příchodem dítěte ze školy a večeří, ale jako plnohodnotný nástroj výchovy. Záleţí jen na tom, jakou činností je volný čas vyplněn. Děti do 15 let mají poměrně hodně volného času. Musí tak často trávit dlouhé hodiny svého času doma a nějak se zabavit, neţ dorazí rodiče z práce. A to je přesně chvíle, kdy se na - 106 -
scéně objevují naše volnočasové mládeţnické organizace. Na výše zmíněném příkladu jsme se pokusili ukázat, jak výrazně je moţné výchovou v rámci volnočasových aktivit ovlivnit člověka a jeho budoucí směřování. Pro vás, vedoucí dětských sdruţení, je zásadní si tuto skutečnost uvědomit a pamatovat na ni při vytváření obsahu činnosti vašeho sdruţení. 3.
Funkce výchovy ve volném čase
Výchova ve volném čase by měla plnit funkce výchovně-vzdělávací, preventivní, zdravotní a sociální (Pávková a kol., 2002). Tolik citace odborné literatury, která by vás mohla zavalit, pokud byste chtěli všechno dopodrobna rozebrat a zjistit. Pro váš účel bude stačit spokojit se s tím, ţe všechny tyto funkce jsou vašimi organizacemi (turistickými oddíly mládeţe, junákem, pionýrem atd.) do určité míry naplňovány. 4.
Cíle výchovy
Jedním z obecných cílů pedagogiky volného času je dovednost svobodně, tvořivě a zodpovědně nakládat se svým volným časem. Chcete-li analyzovat účinnost vaší výchovy, musíte si stanovit nejprve obecné cíle a poté konkrétní výchovné cíle a kritéria jejich splnění či nesplnění. Ty pro vás budou rozhodující v následné analýze účinnosti vaší výchovy. Není to nic světoborného a většinu z toho jiţ máte zavedeno ve svých vnitřních oddílových postupech a schématech. Obecným cílem si můžeme stanovit například „Dovednost člena oddílu zvládnout – bez negativních dopadů na něj i na okolí – táboření v přírodě“. Konkrétními cíli, které bude muset splnit, jsou mimo jiné i tyto:
Uvědomění si důvodů proč chce tábořit, Schopnost překonání strachu z neznámého prostředí, Dovednost připravit se samostatně a zodpovědně na akci, Schopnost komunikovat s dalšími účastníky, Dovednost vybudování táborové stavby (stan, přístřešek, záhrab…), Uvědomění si nutnosti zodpovědného zacházení s ţivotním prostředím, Dovednost připravit si jídlo a postarat se o další základní fyziologické potřeby.
5.
Jak dosáhnout vytyčených cílŧ?
Mělo by vám jít především o to, aby členové vaší organizace dosáhli určité totoţnosti s obecnými pravidly jejího fungování, které jdou ruku v ruce s kulturně-sociálními normami společnosti. Výše uvedené konkrétní cíle samozřejmě nesplní hned po vstupu do oddílu. Kaţdá organizace má jiţ zavedený systém vzdělávání členů v jednotlivých oblastech a podle předpokladů (vloh) kaţdého člena se metody toho systému aplikují. Některé konkrétní cíle jsou ryze odborné, jiné jsou obecnější a nejčastěji se realizují pomocí nejlepší výchovně-vzdělávací metody – hry. Podstatným činitelem, který ovlivňuje schopnost naplnění cílů v kolektivu i u jedinců je osoba vedoucího, případně kolektiv vedoucích. Tito by měli být proškoleni v základních postupech a metodách vedení kolektivu a měli by zvládat vytvoření programu tak, aby v něm byly zastoupeny všechny výchovné funkce. Tímto se ale zabývají jiné kapitoly. My si pouze řekneme, ţe základním stavebním článkem kolektivu je jedinec. Jak jej donutit, aby splnil postupně všechny cíle, které jej přivedou k tomu báječnému pocitu jak je to všechno fajn a super?
- 107 -
6.
Přesvědčit ho k zaměření se na konkrétní cíl – motivovat jej vyhlídkou na cíl = ukázat mu, co můţe být „odměnou“ (fotky z jiţ proběhlých úspěšných akcí, vyprávění účastníků, připomenutí a vybavení jeho vlastních vzpomínek, povzbuzení zdravé soutěţivosti; Sledovat jeho pokroky – a opět jej motivovat třeba formou bodování a jeho průběţného hodnocení; Komunikovat s ním během aktivit vedoucích ke konkrétnímu cíli – a zase ho motivovat tentokrát třeba povzbuzením, pochvalou, výpomocí; Bojovat na více frontách – úspěch v cestě k jinému cíli jej motivuje i tady, zaměřit se chvilkově na jiné, úspěšnější aktivity, zaangaţovat ostatní kamarády nebo rodiče; Více cest vede k cíli – pokud se stále nedaří, nevadí, třeba se od úplně jiného cíle oklikou dostanete zpátky, třeba i s řešením vedoucím ke splnění dříve nemoţného. Vychováváme účinně?
6.1 Vymezení pojmu „účinnost výchovy“ Obecně je účinnost ve fyzice veličinou, danou podílem výkonu stroje jeho příkonem, při vykonání práce. Analýza je definována jako rozklad celku na části - věcné prvky, vlastnosti a vztahy. Důraz se má klást na souvislosti. Dáme-li si to dohromady s definicí výchovy jako procesem, vyjde nám, ţe analýza účinnosti výchovy je rozloţením jednotlivých forem výchovy a hledáním souvislostí a vztahů při pozitivním ovlivňování osobnosti. Účinnost výchovy v obecné rovině je objektivně špatně měřitelná, protoţe se netýká pouze dvou veličin, ale souboru mnoha faktorů z oblasti pedagogiky, psychologie a sociologie. Z toho důvodu nemůţete jasně konstatovat, zda je účinek vaší výchovy velký či malý. Účinky procesu výchovy můţete spíše definovat jako pozitivní nebo negativní vzhledem k naplnění konkrétního cíle, které slouţí k dosaţení jiţ výše zmíněného dosaţení pozitivních změn ve vývoji osobnosti člověka. Na otázku, zdali vychováváme účinně či neúčinně, si můţete odpovědět na základě vámi vytvořených kritérií hodnocení plnění stanovených cílů. Při takovémto hodnocení musíte postupovat od hodnocení plnění cílů konkrétních po hodnocení cílů obecných. 6.2 Neúčinná výchova Vraťme se k výše uvedenému příkladu, uvedeného u klasifikace obecných a konkrétních cílů. Jiříkovi je 14 let a i po třech letech činnosti v oddíle je stále schopen hodit na výravě do ohně plastovou láhev nebo igelitový sáček. Přese všechno odborné vedení stále táboří pouze s negativním dopadem na přírodu a potažmo i na sebe. Evidentně v tomto směru na něj výchova nepůsobí tak, jak bychom chtěli. Abychom tento problém vyřešili, musíme jej analyzovat „rozebrat“ na již zmíněné konkrétní cíle. Rozborem zjistíme, že Jiřík si neuvědomuje nutnost jednat zodpovědně k životnímu prostředí. Jak je to možné, když se na minulých výpravách a schůzkách několikrát zdůrazňovalo, že se nesmí pálit věci z umělé hmoty. V této chvíli musí vedoucí rozebrat i tuto činnost. „Jak se to zdůrazňovalo? Mluvením. Jenom? Vysvětlili jste mu, co způsobuje ten krásně smradlavý kouř, který stoupá při velice efektním škvaření plastu v ohni? Vysvětlil zdravotník akce Jiříkovi to, že když ho minule ve vlaku cestou domů bolela hlava, že to bylo z toho, jak se toho super kouře nadýchal? Ne?“
Tímto jednoduchým rozkladem jste dospěli k závěru, který vám pomůţe splnit tento konkrétní cíl, který se vám zatím negativně odráţel na úspěšnosti plnění cíle obecného.
- 108 -
Pokud se neúčinnost dosaţení tohoto cíle nebude řešit, můţe se stát jakousi vnitřní normou. Hodnotící kritéria splnění daného cíle musí být exaktně (exaktnost ve smyslu naprosté přesnosti, přesných fakt a zjištění) zjistitelné. 6.3 Účinná výchova Samozřejmě vás hned vzápětí napadne analyzovat situaci úspěšnou. V tom případě se postupným rozebráním dostanete k závěrům, které vám při pozdější aplikaci v podobné situaci, pomohou zvýšit účinnost výchovného procesu. Petr je členem jiné družiny než Jiří. Na rozdíl od něj si vždy prázdnou láhev sbalí zpět do batohu a na oheň přikládá jen dřevo. Takto činí celá jeho družina. Pokud bude Petr takto splňovat i ostatní cíle, bude mít krásně nakročeno ke splnění obecného cíle zvládnutí pobytu v přírodě. Jak je to možné? Vždyť jezdí na stejné výpravy jako Jiří. Je tam se stejnými lidmi, komunikuje s nimi. Dobrý vedoucí rozloží i tuto situaci a zjistí, že Petrův vedoucí družiny jim jde příkladem a kromě toho, že všechno svým členům vysvětlí, dává si záležet i na tom, aby občas uložil svoji prázdnou láhev do svého batohu, tak aby to viděli jeho členové. Během cesty vlakem domů, když se projíždí kolem průmyslového areálu, poukáže na zničené životní prostředí v okolí a nezapomene zdůraznit, že mnoho podniků používá jako palivo i plastový odpad.
Zde zcela jasně ihned odhalíme důvody úspěšné a účinné výchovy. Vedoucí druţiny správně zvolil metody a formy předání potřebné informace o zacházení s plastovým odpadem a navíc jej podpořil osobním příkladem a opakováním. 6.4 Odraz účinné výchovy Odrazem účinnosti nebo neúčinnosti výchovy v organizaci je to, jak se tato funkčnost projevuje navenek. Oddílová činnost jiţ dnes nemůţe být izolována od okolního světa či činnosti obdobných organizací. Naopak je důleţité spolupracovat s okolím jak v podobě jiných oddílů, tak rodičů a veřejnosti. A ti uţ si dají záleţet na hodnocení výsledků plnění obecných cílů výchovy. Vzhledem k tomu, ţe tyto cíle jsou natolik obecné a jak jiţ víte, mají jít ruku v ruce s obecnými kulturně-sociálními normami, jsou tudíţ snadno měřitelné a analyzovatelné. Zůstala po vás na tábořišti hromada odpadků? Onemocněli vaši členové poté, co zmokli na vícedenní výpravě, protoţe si neuměli pořádně postavit stan? Odvezl si váš člen z výpravy nějaký ten břichobol způsobený pitím vody z nedaleké strouhy? Tohle všechno jsou negativní projevy neúčinné výchovy v oddíle, které kaţdý hned a jasně vidí. Namítnete, ţe to je jedna výjimka, jeden neformovatelný člen? Ano, ale i ten je základem kolektivu. Naopak pozitivní projevy účinné výchovy můţeme pozorovat například z ochoty členů oddílu pomáhat. Schopnosti členů řešit problémové situace s přehledem. Samozřejmě nesmíme zapomínat i na to, ţe úspěšně vychovávaní členové jsou úspěšnější při mezioddílových měřeních sil. Mezioddílová spolupráce a soutěţivost působí i jako významný motivační prvek pro členstvo. Abyste takovým oddílem byli, musíte se stále věnovat zajištění jeho funkčnosti na všech úrovních jeho činnosti. 7.
Časté dŧvody neúspěchu při plnění cílŧ
Stanovené cíle jsou příliš obecné a chybí vytyčení dílčích, konkrétních cílů; Cíl se nahrazuje tématem; Namísto cíle se popíše činnost;
- 109 -
Formulace cíle připouští různou interpretaci.
8.
Jak si ověřit výsledky?
Kaţdá analýza musí z něčeho vycházet. Mít nějaké podklady, které můţeme rozebrat. Při srovnávací analýze třeba výsledky měsíčního bodování za několik měsíců nazpět. Zjistit kdo si polepšil, kdo si pohoršil a poté třeba rozebrat i jednotlivé případy a vyvodit z nich důsledky vedoucí ke splnění cíle. To je jedním z důvodů, proč při vytyčování cílů musíme dbát na to, abychom spolu s obecným cílem zároveň vtyčili i jeho dílčí, konkrétní cíle. Pokud je nebudeme mít, nebudeme se mít čeho chytit při analýze. Jak jsme si jiţ řekli, analyzovat komplexně účinnost procesu výchovy je velmi obtíţné aţ nereálné. Proto budeme muset vystačit s tím, ţe budeme analyzovat jednotlivé jeho části. Po provedení analýzy je nutné jednotlivé části a vztahy mezi nimi zhodnotit a prodiskutovat. Závěrečná usnesení diskuse se musí bezpodmínečně interpretovat a uvést v praxi, jinak byly veškerý čas a energie věnované analýze, hodnocení a diskusi zbytečné. Jedním z nástrojů ověření výsledků je zpětná vazba, která nám dá obrázek o tom, jak se oddílový organizmus a jeho ţivot jeví samotným členům. 9.
Zpětná vazba
9.1 Debaty, rady, porady - připravujeme sami, nebo s někým? Důleţité je, jaké je naše postavení ve společenství, které máme na starosti. Můţeme se podílet na vedení oddílu jako pomocníci, zástupci vedoucího. Můţeme mít na starosti druţinu coby vedoucí druţiny alias rádcové a v druţině jsme pak na vedení úplně sami, anebo máme k ruce nějakého zástupce, nebo aspoň někoho stejně starého. Partnerem pro výměnu názorů je samozřejmě vedoucí oddílu (hlavní vedoucí, vůdce), někdy to ale bývá osoba o dost starší, můţe mít svoje uţ dlouho neměnné názory a taky můţe být úplně vytíţen řešením svých vůdcovských věcí. Mluvit o našem vedení bychom měli vţdy na třech úrovních: S lidmi na stejné úrovni jako my: jsem-li rádce druţiny, určitě je v oddíle minimálně jedna další druţina, kterou vede někdo jiný. Podobně i těch, co pomáhají s vedením oddílu jako mladší vedoucí, instruktoři a podobně, bývá více neţ jeden. Vyměňovat si názory a rozebírat (analyzovat) naši činnost bychom měli v prvé řadě právě s nimi. Starší a zkušenější vedoucí: ti by nám měli poradit ze všech nejlépe. Někdy jsou ale jejich rady málo platné, protoţe uţ nemusí mít takový přehled o našich členech, jako máme my. Členové druţiny – vrstevníci, naši zástupci a pomocníci: hlas lidu nám pomůţe, kdyţ je slyšet a kdyţ si porozumíme. Slyšíme-li: „Nás to nebaví.“, tak na otázku „Proč?“ se obvykle odpovídá „Já nevím“. Nečekejme, ţe od nich dostaneme jasné názory a doporučení, co dělat jinak. Měli bychom jim naslouchat především proto, abychom věděli, jak naše vedení vnímají pocitově a zároveň jim tu a tam můţeme dát moţnost, aby se předvedli oni sami. 9.2 Radíme se pravidelně? Osvědčený způsob, jak si uchovat stálý přehled o záleţitostech oddílu, je pořádat pravidelné schůzky např. vedoucích druţin. Přiměřeně často – jednou za měsíc, bychom měli probrat naše členy, proběhlé akce, nakousnout akce, které vedoucí připravují na příští měsíc a vůbec kaţdotýdenní záleţitosti. Minimálně dvakrát bychom se takto měli sejít i na letním - 110 -
táboře (jednou týdně) a pak těsně po jeho skončení. Schůzka po skončení nějaké delší akce je velmi důleţitá. Naše dojmy a postřehy bývají čerstvé a jsme schopni si je říci mnohem snáze, neţ kdyţ se po táboře sejdeme za měsíc a půl začátkem září. Podobně by takovéto schůzky měly následovat i jiné akce delší neţ běţných 48 hodin o víkendu – jarní tábory, výpravy o prázdninách velikonočních i podzimních. S našimi zástupci v druţině, mladšími pomocníky a podobně se organizovaně scházet nemusíme, čas od času (podle potřeby) je ale dobré i takovouto poradu svolat. Zvláště, pokud máme nějaké rozepře uvnitř druţin, generační problémy nebo dlouhodobé neshody. 9.3 Zhodnocení oddílového roku V rámci vyhodnocování výsledků analýzy nesmíme zapomenout na část, kdybychom některé výsledky této analýzy a následného zhodnocení měli interpretovat veřejně. Nejlepší formou je nějaký typ slavnostní schůze, na které kromě úspěchů a neúspěchů členstva budou oznámeny i plány do budoucna. 9.4 Dotazníky – vox populi Mimo pozorování můţeme ještě empiricky získávat zpětnou vazbu od členů dotazníkovou formou, kdy se běţný člen vyjádří k určitému problému pomocí dotazníku. 10. Závěr Analyzovat účinnost výchovy můţeme pouze na základě předem daných, jasně hodnotitelných kritérií, kterými jsou především úspěšnost naplňování konkrétních neboli dílčích cílů výchovy, jejichţ soubor vede ke splnění cíle obecného. Exaktní způsob hodnocení komplexního celku úspěšnosti výchovy zatím není stanoven a proto i naše snaţení musí být komplexní. Analýza plnění cílů je tak zatím základním stavebním kamenem hodnocení úspěšnosti naší výchovné činnosti.
- 111 -
KAPITOLA 16: VEDENÍ ODDÍLU Zpracoval TOM 4306 Stopaři, Ostrava, Mgr. Zuzka Tvrdá Vedení oddílu není jednoduchá záležitost, což je asi každému jasné. Začínající vedoucí si však stěží dokážou představit, co všechno to obnáší a kolik úsilí, času a jiných věcí to stojí. Vedení oddílu totiž není jenom o dětech a hraní si s nimi, ale i o spoustě dalších věcí. Následující stránky shrnují, co všechno vedoucího oddílu pravděpodobně čeká a nemine. 1.
Hlavní vedoucí
Být hlavní vedoucím oddílu je více méně docela nevděčná činnost, která od daného člověka vyţaduje mnohem více trpělivosti, pevnější nervy a většinou také více času a větší úsilí neţ u ostatních vedoucích. Proto by měl hlavní vedoucí dbát na to, aby si všechno nedělal sám a aby byla práce s vedením oddílu rovnoměrně rozdělena mezi všechny členy vedení (někdo se postará o vyřizování pošty, jiný o oddílové auto, další o běţné nákupy do klubovny apod.). Jeho úkolem je tedy rozdělit zajištění činnosti oddílu mezi jednotlivé členy vedení, svolávat schůzky vedoucích a vést je, zajistit spolupráci s hospodářem oddílu a z širšího hlediska také mít přehled o všem důleţitém, co se v oddíle děje, co bylo uděláno a co je třeba udělat a zajistit, aby se tak stalo. 2.
Vedoucí
Všichni vedoucí by si měli být vědomi své zodpovědnosti za sebe, oddílové věci a především za děti. Proto by např. měli být schopni poskytnout první pomoc v případě nějakého úrazu. Je-li podezření na váţnější úraz, jehoţ ošetření jiţ není v moci vedoucích, musí zajistit zraněnému odbornou lékařskou pomoc. Není na škodu dopravit dítě do nemocnice, i kdyţ se zdá, ţe úraz není tak váţný. Horší je nedopravit tam dítě, u něhoţ to vypadalo, ţe úraz není váţný, přičemţ se později váţným ukázal. Dopravením dítěte k lékaři si vedoucí kryje záda. Ve chvíli, kdy dítě prohlédne lékař, přechází totiţ zodpovědnost za pozdější následky z vedoucího na něj. Bohuţel prvotní uváţení, zda dítě k lékaři dopravit či nikoliv zůstává na vedoucích, coţ je obrovská zodpovědnost. Pokud si hlavní vedoucí chce být jistý, ţe jeho „podřízení“ jsou schopni první pomoc poskytnout, měl by jim zajistit odborné školení. Všichni vedoucí oddílu by také měli projít školením vedoucích oddílu, na kterém se dozví něco o bezpečnosti práce s dětmi, právních předpisech týkajících se jejich činnosti, první pomoci a také další potřebné informace. Také by měli být schopni posoudit náročnost úkolů, které po dětech vyţadují, a u všech her a činností se ujistit, ţe děti chápou, o co jde a také ţe ví, co mohou a co nesmí, aby byla zajištěna jejich bezpečnost a nedocházelo ke zbytečným úrazům. Všichni vedoucí se někdy dostanou do situace, kdy budou komunikovat s rodiči dětí či jinými lidmi mimo oddíl (např. na úřadech), proto je třeba zajistit, aby toho byli na určité úrovni schopni. Také se předpokládá, ţe vedoucí v oddíle ví něco jak o oddílové činnosti a práci s dětmi, tak i o vybavení, které by děti měly mít s sebou na výpravy, schůzky a podobně. Měli by být tedy schopni případně rodičům poradit ohledně vybavení, např. co se týče obuvi nebo batohů, které by si děti měly pořídit. Je také dobré, aby vedoucí nemuseli rodičům či dětem neustále opakovat co a jak, vytvořit pro rodiče jakousi metodickou příručku k vybavení (co by se mělo vozit na výpravy, proč, jaké batohy a obuv jsou vhodné, jak si vybrat apod.) - 112 -
3.
Schŧzky vedení
Aby oddíl vůbec mohl fungovat, je třeba, aby se na tom, jak má činnost vypadat, dohodlo celé vedení. K tomuto slouţí schůzky vedení. Není a ani nemůţe být nijak pevně stanoveno, jak často by měly schůzky vedení probíhat, aby byl zajištěn hladký chod oddílu. Záleţí to na mnoha okolnostech, jako jsou aktuální problémy, které je třeba vyřešit, časový harmonogram oddílu, apod. Rozhodnutí, zda a kdy je třeba svolat poradu vedení, přísluší hlavnímu vedoucímu oddílu, který by také měl mít připraveno, co všechno je třeba projednat. Porady na schůzkách vedení by v prvé řadě měly být efektivní. Při jakékoli diskuzi se můţe stát a stává, ţe se odbíhá od tématu, a to poměrně často. Jelikoţ při práci s dětmi a mládeţí jsou vedoucí většinou kamarádi a navíc je to činnost dobrovolná, zpravidla nemá hlavní vedoucí takovou autoritu, aby udrţel hovor opravdu jen při tom, co je třeba projednat. V takovém případě nemá smysl se naštvávat nebo uráţet, jde o zcela přirozenou věc. Hlavní vedoucí by měl zůstat klidný a směřovat debatu k tomu, o čem je třeba jednat. Chce to spoustu trpělivosti, ale tak uţ to při práci s lidmi většinou chodí. V podstatě by se dalo říct, ţe pokud se alespoň polovina času věnuje tomu, čemu se má věnovat, jedná se o efektivní poradu a vedoucí s tímto výsledkem můţe být spokojen. Samozřejmě za předpokladu, ţe byly projednány body programu a také vyřešeny věci, které vyřešeny být měly. Schůzky vedení jsou také příleţitostí k rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy vedení. I takováto zdánlivě jednoduchá činnost vyţaduje předem alespoň základní promyšlení. Úkoly musí odpovídat moţnostem těch, kterým jsou zadávány, ať uţ po jejich psychické, fyzické nebo dovednostní stránce. A také musí být náleţitě vysvětleny. Pokud vedoucí zná své „podřízené“, zpravidla ví, jaké úkoly jim můţe přidělit a jak podrobně musí úkol vysvětlit. Dělá-li jeden člověk úkol uţ po několikáté, není nutno mu podrobně vysvětlovat, jak to má udělat. Stačí pouze říct co. Vysvětluje-li ale vedoucí úkol někomu, koho nezná nebo o kom ví, ţe nic takového nikdy nedělal, je třeba, aby byl v zadávání trochu podrobnější a rozvedl jednotlivé aspekty úkolu, případně dal moţnost k otázkám. Vedoucí by se měl po zadání úkolu také vţdy ujistit, jestli byl úkol opravdu řádně pochopen. 4.
Komunikace a zpětná vazba
Pro hladký chod oddílu je důleţité, aby spolu vedení komunikovalo, a neméně důleţitá je také tzv. zpětná vazba. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce a nedají se od sebe oddělit. Není samozřejmě nutné, aby byl hlavní vedoucí promovaným psychologem, který se v těchto termínech pohybuje a ví přesně co a jak. Důleţité je, aby mezi sebou lidé komunikovali. Aby mezi sebou komunikovali jednotliví členové vedení i všichni dohromady (v případě oddílu je právě toto zpětnou vazbou). Je nutné, aby se bavili o tom, co se jim líbilo, nelíbilo, co by se dalo zlepšit, jak věci proběhnou a probíhaly, prostě o celkovém dění a svých pocitech ohledně toho, jak vše probíhá. Jen tak můţe kolektiv efektivně fungovat a lidé spolupracovat. Základem oddílu je samozřejmě činnost s dětmi, která většinou probíhá na úrovni schůzek, výprav (víkendových akcí) a tábora. 5.
Schŧzky
Součástí celoroční činnosti oddílu jsou pravidelné schůzky. Zpravidla chodí děti na schůzky jedenkrát týdně, coţ však nutně neznamená, ţe oddíl zajišťuje schůzky jen jednou týdně. Má-li oddíl více dětí, neţ je kapacita klubovny, je jasné, ţe je nutno děti rozdělit a zajistit schůzku třeba i vícekrát týdně. Děti je dobré na schůzkách rozdělit podle věku, jelikoţ se pak s nimi lépe pracuje. Starší děti rychleji chápou a mladší by je jen zdrţovaly. Také v různém věkovém rozmezí zajímají děti jiné věci, a tudíţ je baví jiné hry a jinak je moţno je zaujmout. Co pro malé můţe být skvělé, vyvolá u starších jen kyselé obličeje a poznámky o
- 113 -
tom, jaká je to pitomost. Příprava programu pro obě věkové skupiny je náročná, pokud má za něco stát, ale u kaţdé z trochu jiného hlediska. U malých dětí je třeba mít v zásobě více her a činností, protoţe neudrţí dlouho pozornost a hra je brzy přestává bavit. Ale zase na straně druhé se dají zaujmout jakoukoli „blbostí“ a poměrně dobře strhnout nadšením někoho jiného (třeba právě vedoucího). Program pro starší děti nemusí být tak rozmanitý, ale je třeba lépe promyslet, je-li zrovna tahle hra či činnost pro ně vhodná či nikoliv. U nich častěji stává, ţe se vedoucí splete v tom, co je bude a nebude bavit. Hůře se to předvídá, a to i za předpokladu, ţe vedoucí s dětmi dlouhodobě pracuje a osobně je dobře zná. Program schůzky si připravuje vedoucí, který danou schůzku vede. Mělo by být dopředu jasné, kdo to je. Je moţné, aby měl schůzky jedné skupiny dětí na starosti jeden vedoucí a ostatní mu jenom pomáhali, s čím potřebuje. Je to náročné z toho pohledu, ţe jeden člověk musí celoročně vymýšlet program, coţ můţe vést k tomu, ţe na konci roku je touto činností vyčerpán. Avšak je zajištěna návaznost programu a neopakující se hry. Další moţností programového zajištění schůzek je rozdělení jednotlivých schůzek mezi členy vedení. Toto je méně náročné pro jednotlivce, ale je tady potřeba více komunikace mezi všemi, kteří program zajišťují, aby se náplň neopakovala a také, aby na sebe schůzky, pokud je jejich součástí i výcvik, navazovaly. Nemá smysl začínat na kaţdé schůzce něco nového. Pokud se nebude výcvik opakovat, není šance, aby si naučené věci děti zapamatovaly. Další moţností je samozřejmě také svěření části programu starším zkušenějším dětem, které vedou druţiny a tím na ně postupně převádět část zodpovědnosti a připravovat je na pozdější roli vedoucího. 6.
Výpravy
6.1 Plán výprav Aby si mohli vedoucí i děti udělat čas jet na výpravu, je nutno vypracovat plán výprav dostatečně dopředu. Doporučuje se jej vypracovat na celý školní rok nebo na jednotlivá pololetí. K tomu samozřejmě slouţí schůzka vedení, na které se vedoucí domluví na tom, kdy budou výpravy, jestli budou nějak motivované a hlavně, kdo kterou výpravu zajistí, a to jak po stránce informací pro rodiče a děti (ohledně financí, jídla, vybavení apod.) tak i po stránce zajištění chaty, programu atd. Chatu je dobré zajistit hned poté, co je známo, kdy a kde výprava bude, protoţe později jiţ můţe být obsazena a zbytečně se pak vedoucí potýká s problémem zajištění jiné chaty. Na poslední chvíli to bývá docela problém. Předběţné rozplánování výprav je dobré rozdat dětem na schůzce vytištěné nebo poslat společně s pozvánkou na první schůzku. V dnešní době je nejjednodušší a také nejrychlejší cestou k zasílání takovýchto informací e-mail (jenţ by měl být součástí přihlášky dítěte do oddílu). Málokdo ještě dnes nemá k internetu přístup, takţe je to v podstatě bez problémů. Samozřejmě, pokud si některý z rodičů nebo některé ze starších dětí přeje, aby mu byly předávány informace jinou cestou, je vţdy moţno vyhovět. 6.2 Podrobné informace Podrobné informace o výpravě by měly být dětem známy alespoň týden aţ čtrnáct dní dopředu tak, aby si stihly (ony nebo rodiče) nakoupit potřebné věci (ať uţ potraviny nebo cokoli jiného) a aby se kdyţ tak mohly na schůzce domluvit, kdo na výpravu pojede a co kdo s sebou vezme, pokud je třeba brát věci na více lidí, jako např. společné potraviny. Také tak mají moţnost půjčit si oddílové věci (např. stany). Je samozřejmostí, ţe pokud má dítě něco ze společných věcí, je povinno zajistit i v případě své nepřítomnosti (třeba z důvodů náhlého onemocnění, kdy se neúčast nedala předvídat), aby ostatní členové tuto věc měli (jedná se především o stany, kdy kaţdé dítě třeba bere jinou část stanu). I pro vedoucí je lepší, kdyţ - 114 -
mají děti informace o výpravě dostatečně dopředu. Mohou tak zjistit alespoň přibliţně, kolik dětí se akce zúčastní, a podle toho případně upravit program. 6.3 Program výpravy Program výpravy by měl zajistit vedoucí, který ji má na starosti. Samozřejmě, ţe není na něm, aby si připravil zcela všechno, musí jen rozdělit úkoly mezi ostatní vedoucí. Další moţností zajištění programu je svolání schůzky vedoucích, na které nedomluví, co se bude dělat a kdo co zajistí. Je moţno uspořádat za tímto účelem třeba jen schůzku vedoucích, kteří se výpravy zúčastní, i kdyţ pomoct s přípravou mohou i ostatní. Záleţí na domluvě. Také je moţno připravit si program aţ na výpravě (třeba v pátek večer - vedoucí prostě dají dohromady všechny moţné hry, na které si vzpomenou, pokecá se, někam se zajde atd.), ale to je moţno jen jednou za čas, jinak se opakují hry a vypadá to všechno stejně, takţe to děti přestává bavit. 6.4 Delší akce Zajištění delších akcí, jako jsou třeba podzimní prázdniny, jarní prázdniny nebo letní tábor je podobné zajištění výprav. Je však třeba se těmito akcemi zabývat dostatečně dlouho dopředu, a to jak z hlediska programu, tak z hlediska ostatních věcí. Program na víkend totiţ není problém občas vymyslet za hodinu dvě, ale program na týden je jiţ náročnější. U těchto akcí je také potřeba dopředu vědět poněkud přesněji, kolik bude účastníků, takţe jejich součástí bývají přihlášky. Na tyto akce se také zpravidla dopředu nakupuje, coţ znamená, ţe je nutno mít na to peníze. Proto je dobré vybrat od účastníků předem nějakou zálohu. Zajištění letního tábora, který je vrcholem celoroční oddílové činnosti, bývá nejsloţitější. Hlavní vedoucí tábora musí mít školení hlavních vedoucích táborů, je třeba zajistit zdravotníka, zásobovače, kuchaře a také dostatek vedoucích, kteří se budou starat o děti. Také, v případě, ţe se jedná o tábor stanový, je třeba zajistit stavbu tábora. Neméně důleţité je odeslání hlášenky o konání letního tábora a dopisů na úřady (obecní úřad, hygienická stanice, lesy ČR apod.). Také alespoň dva měsíce dopředu musí být mezi děti (či rodiče) distribuovány přihlášky, aby byl dostatek času na to, aby děti získaly potvrzení od lékaře a další náleţitosti. Stejně tak je třeba daleko dopředu uvaţovat nad náplní tábora, kterou bývá většinou celotáborová hra. Ta se nedá vymyslet přes noc. I nákupy je třeba promyslet hodně dopředu, protoţe k táboru toho většinou bývá k nakoupení hodně a není tedy v silách vedoucích stihnout to za jeden den či týden. Vedoucí takovýchto delších akcí či akcí náročnějších z jiného důvodu (např. zahraniční akce, výroční srazy apod.) mají velmi náročnou práci. Musí totiţ takzvaně myslet na všechno a zajistit, aby všechno bylo hotovo. Proto by si měli na toto nechat dostatek času, protoţe ve spěchu často dojde k nějakému omylu nebo k opomenutí. 6.5 Financování akcí
Financování akcí je poměrně sloţitou záleţitostí. V zásadě existují tři moţnosti, jak akce financovat, pokud se na jejich financování spoluúčastí nebo plnou účastí podílejí její účastníci: Účastníci si s sebou vezmou na akci přiměřené mnoţství peněz (případně zaplatí aţ po akci) tak, aby bylo vyšší neţ předpokládané náklady. Na konci akce se spočítají celkové náklady, vydělí počtem účastníků a kaţdý účastník tak zaplatí přesnou částku. Vyúčtování akce je tak vţdycky nulové, nevznikají ani přeplatky ani nedoplatky. Účastnický poplatek se vypočítá před akcí podle předpokládaných výdajů a předpokládaného počtu účastníků. Účastníci pak zaplatí tento účastnický poplatek, a
- 115 -
tím to pro ně končí. V takovémto případě můţe dojít k tomu, ţe předpokládané náklady byly vyšší nebo niţší neţ náklady skutečné. Je moţno pak účastníkům přeplatek vrátit nebo v případě nedoplatku po nich poţadovat doplacení. To záleţí na tom, jak je financování akcí nastaveno. Další moţností, jak se vypořádat s účastnickými poplatky na akce při celoroční činnosti, je to, ţe se předem stanoví částka, která by měla odpovídat nákladům na akce na jednotlivce na celý rok a tuto částku pak všichni zaplatí jiţ předem. Nevýhodou je plánování na poměrně dlouhou dobu dopředu, avšak výhodou na druhé straně je to, ţe jiţ pak není, co se týče financí, tak důleţité, kolik lidí na akci pojede. Peníze od nich jsou, jako kdyby jeli. Plánování akce je u všech tří způsobů více méně podobné. Ať uţ je cena více či méně přibliţná, pořád ji alespoň přibliţně musí vedoucí na základě určitých údajů vyčíslit. 6.6 Údaje potřebné k sestavení rozpočtu akce:
Předpokládaný počet účastníků – před tím, neţ vedoucí vůbec začne kalkulovat cenu, musí většinou znát předpokládaný počet účastníků. Tento údaj není potřeba pouze v případě, ţe se kaţdá platba odvíjí od jednotlivce (např. ubytování se platí za jednotlivce, jízdné se platí za jednotlivce a nejsou ţádné fixní náklady). Takových akcí je však málo. Většinou se na akci něco nakupuje, náklady na dopravu jsou za celou skupinu nebo se platí fixní částka za celé nebo část ubytování (např. za kuchyň). V tomto případě je předpokládaný počet účastníků důleţitou informací. Moţností, jak zjistit tento údaj, je několik. Buď je to akce draţšího charakteru, v takovém případě je moţno vyţadovat na akci přihlášku, s tím, ţe první cena je vyčíslena pouze přibliţně. Nebo, u akcí levnějšího charakteru, je moţno vycházet z dlouhodobého trendu. Celkové či dílčí náklady na ubytování Celkové či dílčí náklady na dopravu – Náklady na dopravu závisí na druhu pouţitého dopravního prostředku. Pro výpočet ceny jízdného autobusovou dopravou je nutno znát, kromě všech předpokládaných cest, předpokládaný počet účastníků akce pod 15 let a nad 15 let, tedy pokud je cena akce stejná pro všechny účastníky nezávisle na věku. Cena jízdného na jednotlivce se pak vypočte jako aritmetický průměr celkové ceny jízdného. Při cestě vlakem se dnes jiţ většinou kupuje jízdenka skupinová. Cena pro jednotlivce je tedy výsledkem aritmetického průměry ceny skupinové jízdenky. Tu je moţno vypočítat podle podmínek českých drah pro skupinové jízdenky nebo přímo na stránkách Českých drah je moţnost nechat si cenu jízdného vypočítat. Cena jízdného při cestě automobilem nebo pronajatým autobusem či jiným podobným dopravním prostředkem se odvíjí od počtu najetých kilometrů, takţe je třeba znát přibliţný počet nebo alespoň destinace. Takovéto náklady jsou fixní, tudíţ se na jednotlivce musí rozpočítat (za autobus se zaplatí stejně, jede-li 20 lidí nebo 40). Celkové či dílčí náklady na vstupné Celkové či dílčí náklady na stravu Ostatní náklady – ostatními náklady je myšleno cokoli, co bude hrazeno z peněz na akci. Můţe se jednat o drobné odměny speciální vybavení k této akci nutné, financování průvodce apod. Problém je, ţe je nutno vědět předem, co všechno a v jaké cenové relaci se bude kupovat.
Celková cena za akci pro jednotlivce se nyní spočítá z nákladů celkových vydělením počtem účastníků, k čemuţ se připočítají náklady, které jsou dány na jednotlivce. Spočítat náklady na akci není nikterak jednoduché. Mnohdy si při tom vedoucí tajně přeje vlastnit křišťálovou kouli nebo něco jiného, co by mu řeklo všechno potřebné. Bohuţel
- 116 -
zůstává ale odkázán na svůj úsudek a své schopnosti vzpomenout si na všechno, co bude potřeba a všechno, co se bude dělat. Důleţité je ale nechat si na sestavení finančního rozpočtu akce dostatek času. Ve spěchu je totiţ skoro stoprocentní šance, ţe se na něco zapomene. 7.
Finance a hospodaření oddílu
Základem fungování dětského kolektivu jsou vedoucí, děti a také finanční zabezpečení činnosti, proto je důleţité vědět něco i o účetnictví. Účetnictví v prvé řadě stojí na dokladech. Jejich pomocí se v účetnictví dokumentují veškeré výdaje a příjmy. V případě, ţe doklady v účetnictví nebudou správné, nebude takové ani účetnictví. O účetnictví oddílu se většinou stará hospodář oddílu, ale i ostatní vedoucí by o některých věcech měli leccos znát. Náleţitosti prvotních dokladů by měl znát kaţdý vedoucí v oddíle, protoţe s nimi pravděpodobně někdy přijde do styku, jelikoţ je nemoţné, aby se o všechny nákupy staral jen hlavní vedoucí. 8.
Doklady
Doklady v účetnictví můţeme rozdělit na prvotní a účetní. Účetní doklady se vystavují na základě prvotních dokladů. Jsou pro účetnictví nezbytné a jejich náleţitosti musí splňovat zákonem stanovené podmínky, a to podle § 11 zákona č. 563/91 Sb., o účetnictví. Na jejich základě vyúčtovává hospodář oddílu oddílovou činnost organizacím, do kterých oddíl patří (Skaut, TOM apod.). Tato metodika se však těmito doklady zabývat nebude. Bude se zabývat pouze doklady prvotními. Prvotními doklady nazýváme písemnosti, na jejichţ základě jsou potom vystaveny doklady účetní. Jejich forma můţe být různá. Prvotním dokladem je jakýkoli dokument o uskutečnění nějaké hospodářské operace (např. koupě zboţí). Mezi typické prvotní doklady patří např. paragon, účtenka, stvrzenka od příjmového pokladního dokladu, faktura, nájemní smlouva apod. Kaţdý prvotní doklad musí osahovat následující věci: Obsah hospodářské operace (např. co bylo koupeno) Peněţní částku nebo informaci o ceně za měrnou jednotku a mnoţství Datum vystavení dokladu Informace o výstavci prvotního dokladu Ad Obsah hospodářské operace: Z prvotního dokladu musí být jasně poznat, co bylo předmětem hospodářské operace, např. na co byly peníze vynaloţeny. Doklad musí být pochopitelný komukoli, kdo se na něj podívá, tedy i jakémukoli člověku, jenţ o dané hospodářské operaci nic neví. Není tedy zrovna vhodné pouţívat při označení zboţí či sluţeb zkratky. Pokud by se tak stalo, je výstavce povinen doklad doplnit tak, aby byl zřejmý a jasný. Ze stejného důvodu se na doklady nedoporučuje psát souhrnná označení zboţí či sluţeb, jako např. „Potraviny“, „Kancelářské potřeby“ apod. Z takto označených předmětů není jasné, co se přesně kupovalo, a nemusí být tedy povaţovány za správné. Ad Peněţní částka nebo informace o ceně za měrnou jednotku a mnoţství: V případě, ţe byla kupována jen jedna věc z daného druhu zboţí, musí být na prvotním dokladu uvedena celková částka (např. Varná konvice 1l … 485 Kč). V případě, ţe bylo kupováno více stejných věcí, musí být uvedena buď cena za měrnou jednotku spolu s mnoţstvím a celkovou cenou (např. 8x Fix Centropen 0,5 á 10 Kč … 80 Kč) nebo celková cena spolu s mnoţstvím (např. 8x Fix Centropen 0,5 … 80 Kč). Dále musí doklad obsahovat celkovou částku, která byla zaplacena. Ad Datum vystavení dokladu: Prvotní doklad musí obsahovat datum vystavení dokladu a to v jakékoli podobě. - 117 -
Ad Informace o výstavci prvotního dokladu: U právnických osob je identifikací výstavce dokladu název (obchodní jméno), adresa sídla a identifikační číslo. Ve většině případů se za dostatečné povaţuje i jen název spolu s adresou nebo název spolu s IČ. U fyzických osob se identifikací rozumí jméno, adresa bydliště a datum narození nebo číslo občanského průkazu. I tady ve většině případů postačí jméno s číslem občanského průkazu nebo jméno s adresou bydliště. Vše samozřejmě závisí i na tom, co je předmětem prvotního dokladu. U příjmového dokladu na účastnický poplatek dítěte na akci v rámci několika stovek postačí k identifikaci jméno a adresa, zatímco u smlouvy na několik tisíc korun uţ toto postačující nebude. Prvotní doklady by měly být vyhotoveny tak, aby byly trvalé, správné a úplné (tedy obsahovaly povinné náleţitosti, jak byly uvedeny výše). Bohuţel neexistuje právní předpis, který by upravoval materiál, ze kterého mohou být prvotní doklady vyhotoveny. V současné době se často pouţívají doklady na tzv. teplostálém papíře. Problémem těchto dokladů je právě jejich trvanlivost. Po několika měsících jiţ není doklad čitelný a za nějakou další dobu dojde k celkovému vymizení tisku a jiţ není moţné ho obnovit. Doporučuje se tedy tyto doklady okopírovat a kopie připojit k originálním prvotním dokladům, aby bylo i v budoucnu jasné, o jaký doklad šlo. 8.1 Problematické prvotní doklady Některé prvotní doklady se mohou jevit jako problematické. Níţe je návod, jak se s nimi vypořádat. Při nákupu od fyzických osob (např. zemědělských plodin) je prvotním dokladem papír obsahující všechny údaje, které by jinak obsahoval účetní doklad, tedy jméno, příjmení a adresa výstavce. Součástí by však měl být i podpis příjemce. V případě vstupenek a jízdenek jsou prvotními doklady právě samotné jízdenky či vstupenky, musí však obsahovat všechny náleţitosti. Neobsahují-li je, je výstavce dokladu povinen vystavit na poţádání doklad se všemi náleţitostmi. V malých vesnických obchodech většinou nemají tak vybavené pokladny, aby měl pokladní lístek všechny potřebné náleţitosti. Proto je třeba poţádat o vypsání paragonu. Dokladem o zaplacení ze supermarketu MAKRO je faktura. Ta je vystavena na drţitele registrační karty. Není-li tímto drţitelem oddíl, pak není moţné tento doklad pouţít. Buď je třeba, aby si oddíl před nákupem v MAKRU kartu pořídil. Má přidělené IČ, takţe by to neměl být problém. Nebo další moţností je na základě kupní smlouvy nebo prefakturace zboţí od drţitele karty odkoupit. U příjmového – výdajového pokladního dokladu je třeba dávat si pozor na to, zda jsou zaškrtnuty všechny údaje, aby bylo zřejmé, o jaký typ dokladu se jedná. Pokud je na průpisu dokladu originální podpis popř. razítko s identifikací příjemce, stává se tento originálem. Faktura. Pojem faktura není nijak právně definován. V zásadě by ale měla obsahovat následující údaje: o označení faktury a její číslo o název, sídlo, IČ obou stran (pokud IČ mají) o předmět dodávky a datum jejího plnění o den odeslání faktury, lhůtu splatnosti o způsob platby (hotově nebo bankovním převodem (v tomto případě i označení banky a číslo účtu)) o cenu za jednotku mnoţství a další údaje o ceně o celkovou fakturovanou částku
- 118 -
O prvotních dokladech koluje několik omylů. Např. se říká, ţe na kaţdém prvotním účetním dokladu musí být razítko, coţ není pravda. I bez razítka je prvotní doklad správný, pokud obsahuje všechny náleţitosti zmíněné výše. Razítka v minulosti obsahovala všechny náleţité údaje a zjednodušovala tak pokladnímu vypisování prvotních dokladů, ale dnes plně stačí, pokud jsou údaje na dokladu předtištěné nebo vypsané rukou. Navíc razítka ne vţdy obsahují všechny povinné náleţitosti, proto je třeba i ta kontrolovat. Např. razítka kulturních zajímavostí často všechno potřebné neobsahují. Dalším omylem je to, ţe na prvotním dokladu musí být podpis. Ten není nezbytnou náleţitostí, ale můţe slouţit k ověření vydání dokladu pověřeným pracovníkem. Někdy také slouţí jako potvrzení originality dokladu. Za správnost vystaveného dokladu plně odpovídá výstavce, nikoliv příjemce. Příjemci však můţe chybný doklad způsobit značné komplikace a měl by si tedy kvalitu dokladu vţdy zkontrolovat. 9.
Spolupráce vedení oddílu s hospodářem
Jak jiţ bylo napsáno, o finance oddílu se většinou stará hospodář. Je s ním ale třeba úzce spolupracovat, a to v mnoha ohledech. V dnešní době má jiţ asi kaţdý oddíl zaloţen oddílový účet. Hospodář se o něj sice samozřejmě stará a také se stará o veškeré platby přes účet, ale dispoziční práva k účtu by měl mít i hlavní vedoucí oddílu, aby bylo moţno vybírat peníze a pracovat s účtem, i kdyţ na to třeba hospodář v danou chvíli nemá čas (samozřejmě, vše po domluvě s hospodářem). Jelikoţ má hospodář přehled o finanční situaci oddílu, je třeba s ním prodiskutovat jakékoli větší nákupy a zjistit, zda je financí dostatek či nikoliv. Dotace a granty má také většinou na starosti právě hospodář, ať uţ jejich podání nebo jejich následné vyúčtování. I v tomto směru musí být velmi úzká spolupráce mezi ním a vedoucími. Hlavní vedoucí nebo kdokoli, kdo se stará o materiál, je tím, kdo ví, co všechno je a v nejbliţší době bude třeba nakoupit. Jde-li o materiálové dotace či granty na materiální vybavení, je právě tento člověk tím, kdo by měl s hospodářem dotace či granty projednat, aby bylo nakoupeno to, co je třeba a aby ţádost o dotaci či grant měla všechny náleţitosti, které má mít, a byla poslána včas. Nejedná se však jen o spolupráci před poţádáním o dotaci či grant, jedná se také o spolupráci po jejich přidělení, protoţe je třeba zajistit, aby se všechny prvotní doklady za nákupy včas dostaly k hospodáři, který pak vše vyúčtuje. Spolupráce s hospodářem se týká i financování akcí. Jde-li o větší akce, bývá právě hospodář tím, kdo je schopen předběţně vypočítat cenu. Také, pokud jsou platby záloh bezhotovostní, je právě on tím, kdo má o nich přehled. Kaţdou akci je také třeba vyúčtovat nadřazené organizaci a proto je třeba její vyúčtování předat co nejdříve se všemi náleţitostmi (seznam zúčastněných, prvotní doklady, apod.) hospodáři, který se jiţ postará o její další zpracování. Pokud je to moţné, je dobré předat hospodáři vyúčtování akce co nejdříve po jejím skončení, protoţe jinak se můţe stát, ţe se zapomene, kdo se akce zúčastnil nebo se vše honí na poslední chvíli před uzávěrkou vyúčtování. Také vybírání oddílových příspěvků vyţaduje intervenci hospodáře. Měl by to totiţ být právě on, kdo má přehled o tom, kdo kolik zaplatil nebo nezaplatil. Na základě informací od něj by pak měl hlavní vedoucí zajistit, aby byly příspěvky řádně placeny. I registrace jednotlivých členů oddílu nadřazené organizaci se hospodáře týká. I kdyby jen v tom, ţe jeho prostřednictvím se zaplatí příspěvky dané organizaci. Registrace se obnovuje zpravidla dvakrát ročně, je tedy povinností vedoucích mít přehled o tom, kdo do oddílu chodí a kdo jiţ nikoliv.
- 119 -
10. Materiální vybavení 10.1 Nákup materiálu Pro činnost oddílu je samozřejmě potřeba ledacos nakupovat, od kancelářských potřeb aţ po stany a podobné věci. Běţné nákupy, jako jsou právě kancelářské potřeby, se dají nakoupit třeba s peněz na výpravy anebo z běţného oddílového rozpočtu. Nebývají to velké částky, takţe není problém na ně najít dostatek peněz. Vedoucí se jen musí mezi sebou domluvit, kdo co nakoupí, aby třeba něco nebylo dvakrát a jiné věci pak nechyběly. Je-li potřeba nakoupit draţší věci, je nutno, aby se vedoucí domluvili s hospodářem, zda má oddíl dostatek peněz na plánované nákupy. Není-li v dané chvíli dostatek peněz, je třeba pečlivě zváţit, které nákupy jsou nezbytně nutné a které ještě mohou počkat. Dokoupení materiálu, který můţe počkat, je pak výhodnější realizovat z dotací anebo z táborového rozpočtu, ve kterém se většinou s nějakým nákupem materiálu pro oddíl stejně počítá. Materiálové dotace většinou bývají něčím podmíněny a je třeba o ně podat ţádost, proto musí vedoucí sledovat, co všechno oddíl potřebuje a promýšlet věci dopředu. Také je moţno poţádat různé organizace o granty na vybavení oddílu. 10.2 Evidence Pravidla pro to, jak evidovat oddílový majetek, nejsou striktně dána. Evidují se věci trvalejšího charakteru nikoliv spotřební, které vydrţí třeba jen rok. Zpravidla se tedy proto eviduje majetek v hodnotě nad 3000 Kč, u kterého se předpokládá, ţe uţ opravdu spotřební není. Částka se však můţe podle potřeb oddílu sníţit (třeba i na 1000 Kč). Evidence můţe být vedena papírově (v sešitě, knize) nebo v elektronické podobě v počítači. U kaţdé poloţky by mělo být uvedeno datum nákupu, pořizovací cena, datum vyřazení z evidence a důvod vyřazení z evidence. Funkčnost a stav takto evidovaného majetku se kontroluje jednou ročně. Evidence majetku by však neměla spočívat jen v přehledu toho, co se kdy za kolik nakoupilo. Její součástí by měla být i evidence výpůjček materiálu (a to jak půjčování členům, tak i půjčování vedoucím). Je lehké si pamatovat, co si kdo půjčil včera, ale po měsíci uţ to bývá zpravidla problém. K tomuto účelu slouţí „Kniha výpůjček“, ať jiţ v papírové či elektronické podobě. Kaţdý záznam by měl obsahovat předmět výpůjčky, datum výpůjčky, kdo výpůjčku autorizoval (někdo, kdo má na starosti majetek a je za něj zodpovědný), komu byl předmět půjčen, podpis toho, kdo předmět výpůjčky převzal (podpisem daná osoba stvrzuje, ţe předmět opravdu převzala pro případ pozdějších komplikací), datum vrácení a podpis toho, kdo předmět výpůjčky přijal zpátky. Většina lidí bez problémů vypůjčené věci vrátí, ale jsou i tací, kteří po nějaké době zapomenou, ţe si něco vypůjčili. Při správné evidenci majetku a jeho kontrole by tyto případy měly vyjít najevo a vedení by mělo poţadovat navrácení, a to i od členů, kteří jiţ v oddíle dále nefungují. 10.3 Opravy O oddílový majetek je třeba se také starat. Pokud je při kontrole nebo kdykoli jindy zjištěno, ţe majetek není v pořádku a je třeba jej opravit, je opět nutno zváţit finanční stránku věci, popřípadě se domluvit s hospodářem, je-li na to dostatek peněz, a také, stejně jako u jiných věcí, se musí vedení domluvit, kdo a kde opravu zajistí nebo je-li moţnost opravit materiál vlastními silami.
- 120 -
11. Přihlášky do oddílu Vedoucí oddílu by měl o členech v oddílech znát spoustu informací, k čemuţ slouţí přihláška do oddílu. Součástí přihlášky dítěte do oddílu by mělo být jméno a příjmení dítěte, adresa, datum narození, jméno, příjmení a telefonní číslo alespoň jednoho z rodičů, e-mail na rodiče (popř. starší dítě), kam je moţno zasílat informace, kontaktní informace na oddíl (oddílový e-mail, telefon), stručný popis činnosti oddílu, informace o výši příspěvků. Některé informace obsaţené v přihlášce se během let mohou změnit, proto je třeba jednou ročně aktualizovat. Zeptat se dětí a rodičů, jestli se nezměnila adresa trvalého bydliště, telefon či jiné věci. Změnu e-mailové adresy pravděpodobně rodiče či děti nahlásí, ale i na tu se mohou vedoucí zeptat. 12. Motivace dětí Celoroční činnost oddílu pro děti většinou neznamená jen hry a pokec s kamarády. Součástí bývá také snaha děti něco naučit. Bohuţel pro hry, a tím více pro výcvik, je nutno děti motivovat. Motivací většiny oddílů bývají buď drobné odměny za hry anebo celoroční bodování (které můţe být ještě podpořeno celoroční hrou vrcholící táborem). Odměnou pro ty, kteří se v celoročním bodování umístili nejvýše, mohou být buď materiální odměny nebo také výlet či cokoli jiného. Fantazii se v tomto meze nekladou. Záleţí na tom, co děti nejvíc nadchne a motivuje. Co všechno bodovat a jak bodovat záleţí na vedoucích v daném oddíle. Bodovat se mohou následující věci: účast na schůzkách a jiných oddílových akcích (čímţ je zajištěna evidence docházky) vybavenost členů na akcích a schůzkách z hlediska materiálu (např. se sepíše seznam věcí, které mají mít děti na schůzce či výpravě – přezůvky, tuţku apod., a tyto věci se pak bodují hry a výcvik deníky, druţinové nástěnky apod. splnění oddílových zkoušek Je nutno, aby vedoucí takovéto bodování dopředu řádně promysleli, a také je vhodné vytvořit tzv. bodovačku, do které se tyto věci zaznamenávají. Součástí bodovačky můţe být i seznam věcí, které mají děti mít a tabulka, do které se zaznačí, zda danou věc měly či nikoliv. Lépe se to pak počítá a děti se mohou obodovat samy. Součástí vyhodnocení bodování by měly být samozřejmě i důkazy pro všechny, aby kaţdý věděl, jak se umístil. Vyhodnocení je dobré dělat jednou měsíčně a to za přítomnosti celého oddílu, k čemuţ můţe slouţit výprava nebo také tzv. oddílová schůzka. 13. Deníky a kroniky Činnost oddílu je potřeba dokumentovat nikoliv jen po stránce účetní ale také po stránce oddílové. K tomu slouţí zpravidla kroniky. Některé oddíly dávají přednost kronikám fotodokumentačním, jiné tradičním psaným rukou a malovaným, další spojí obojí dohromady. Nezáleţí na tom, jak se činnost oddílu dokumentuje, důleţité je, ţe je dokumentována. Není nad to vzít si starou kroniku z dob, kdy jste jako malí přišli do oddílu a vzpomínat při tom, jaké to bylo, na lidi, kteří tam tenkrát byli a podobně. O zápisy do kroniky by se měl starat buď určený kronikář anebo o kaţdý zápis někdo jiný, záleţí na domluvě. Součástí zápisu by měl být samozřejmě datum a místo konání akce, stručný nebo podrobnější popis toho, co se dělo a seznam všech, kteří se akce zúčastnili. Nejen kroniky však slouţí k dokumentování činnosti a pro vzpomínání. Tradicí oddílů
- 121 -
bývá i to, ţe si kaţdý člen píše svůj vlastní deník, ve kterém si popisuje akce ze svého pohledu. 14. Oddílové tradice Součástí kaţdého oddílu, který má nějakou minulost, jsou oddílové tradice (vlajka, kroj, oddílové zkoušky, nástupová formace, nebo třeba obřad zapalování slavnostního ohně či vztyčování české státní vlajky na táboře). Tradice by měly být součástí i oddílu nově vznikajícího, který by měl začít nějaké tradice vytvářet. Tradice jsou totiţ něco, co členy oddílu odlišuje od ostatních lidí, takţe tím pádem něčím, co je spojuje. Děti je třeba k tradicím vést a vyţadovat po nich jejich dodrţování, chtějí-li být součástí oddílu. 15. Kontakty s bývalými členy Nejen aktivně působící vedení a členové jsou součástí oddílového dění. I bývalí členové mohou být nápomocni třeba při stavbě tábora nebo při jiných věcech. Proto by vedoucí oddílu neměli zapomínat ani na ně. I jim je moţno posílat informace o různých akcích a brigádách a potřebě pomoci oddílu a také je dobré uspořádat jednou za čas (např. kaţdých pět let) setkání k výročí oddílu. Nejen ţe se tak udrţují kontakty s bývalými členy ale současní členové se tak dozvědí, jak to v oddíle chodilo kdysi a posílí se v nich úcta k oddílu a jeho tradicím. 16. Nábor členŧ
Aby měl oddíl vůbec nějaké členy, je nutno jednou za čas uspořádat náborovou akci. Způsobů, jak něco takového udělat, je spousta. Od letáčků, které dáváte kolemjdoucím do ruky, přes uspořádání akce pro veřejnost aţ po návštěvu dětí ve škole popřípadě rodičů na třídní schůzce. Co však všechny nábory spojuje, je to, ţe je třeba je dopředu řádně připravit a zajistit dostatek lidí, kteří nábor provedou. 17. Ochrana osobních údajŧ I toto velmi oţehavé téma se vedoucího dětí a mládeţe týká, a to hned v několika věcech. Děti by totiţ na akci měly mít s sebou průkaz pojištěnce (podle kterého je moţno osobu spolehlivě identifikovat), kdyby se jim náhodou něco stalo. U víkendové akce si mohou průkaz ponechat u sebe, ale na táboře je, alespoň u mladších dětí, pro zdravotníka tábora jednodušší mít průkazy u sebe. Odpadá tak hledání ve věcech dítěte, pokud se mu něco stane. Takţe minimálně zdravotník na táboře má přístup k rodným číslům dětí. I přihláška, ať uţ na tábor nebo do oddílu, zahrnuje informace, podle kterých je moţno dítě identifikovat (adresa, datum narození, jméno dítěte). Nakládání s takovýmito osobními údaji se řídí Zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. ledna 2011. Jelikoţ výše popsané informace jsou pro fungování oddílu nezbytné, má vedoucí právo takovéto informace mít. Samozřejmě, ţe je povinen zajistit, aby se informace nedostaly do nepovolaných rukou, coţ se týká jejich ukládání i likvidace. I při pořizování fotografií na akcích se vedoucí s ochranou osobních údajů setká. Pokud je fotografie zveřejněna a je u ní napsáno jméno člověka, který na fotografii je, je moţno jej jednoznačně identifikovat, tedy by se takovéto nakládání mělo opět řídit Zákonem o ochraně osobních údajů. I v případě, ţe u fotografie jméno není, mělo by se její pořízení a zveřejnění řídit § 12 Občanského zákoníku, který říká: „Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo pouţity jen s jejím svolením.“ Proto by součástí přihlášky na tábor nebo do oddílu měla být i klauzule o tom, ţe rodiče souhlasí s pořizováním fotografií a jejich zveřejněním (např. na oddílových stránkách). Je samozřejmostí a slušností, ţe pořídí-li
- 122 -
vedoucí nějaké osobnější snímky ať uţ dětí nebo jiných vedoucích, nezveřejní je.
- 123 -
KAPITOLA 17: ORIENTACE V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ČINNOSTÍ DĚTÍ A MLÁDEŢE A DOSPĚLÝCH Zpracoval TOM 0412 Kasiopea, Brno, Marek Boček Působí jako vedoucí oddílu TOM od roku 2005. Během této doby se podílel především na programové přípravě několika letních táborů a celé řady kratších výprav pro děti. Je také platným členem užšího týmu TOM Kasiopea zajišťujícího nejrůznější školení pro vedoucí. V současné době studuje na Masarykově univerzitě v Brně právo a žurnalistiku. 1.
Úvod
Právo, zákony a další ustanovení všeho druhu nás doprovází doslova na kaţdém kroku. Ţijeme totiţ v právní společnosti a je jen málo oblastní lidského ţivota, které by zákonodárce zcela opominul. Do právních vztahů se tak dostáváme dnes a denně. Vyskládání zboţí do regálu v obchodě je snad tím nejčastějším návrhem k uzavření smlouvy. Zboţí umístěné do košíku je pak moţno povaţovat za akceptaci tohoto návrhu. A konečně zaplacením zboţí u pokladny je náš právní vztah dovršen a přechodu vlastnictví nestojí nic v cestě. Právo je však často oblastí nemálo sloţitou a nezřídka i zákeřnou. Bohuţel jsou to právě oddíloví vedoucí, kteří se mohou snadno stát obětí spletitých právních kliček nebo vychytralých šarlatánů. Nijak tomu nepřidává ani fakt, ţe doposud neexistuje všeobecně platná právní úprava týkající se volnočasové aktivity s kolektivy dětí a mládeţe. Přestoţe ve školství mají právně ošetřeno první poslední, na volnočasovou práci s dětmi je předpisů zacíleno minimum, a na tu dobrovolnickou obzvlášť. Pátrat tak budete muset často v zákonech a vyhláškách obecnější povahy a ne vţdy dojdete k jasnému výsledku. Moţností trávení svého volného času má dnešní mládeţ více neţ kdy jindy. Aby děti zaujala právě oddílová činnost, musí někdy vedoucí balancovat na hraně rizika. Pokud hodlá mít veškerou svou činnost podchycenu i právně, bude muset pečlivě prostudovat nejeden předpis. Kromě nabytých vědomostí se však bude muset vţdy spoléhat především na svoje zkušenosti a zdravý rozum. Všechno zkrátka nejde vyčíst z moudrých knih. 2.
Právní subjektivita
Pojmem právní subjektivita označujeme schopnost osoby být nositelem práv a povinností. Právní subjektivitou disponuje kaţdá fyzická osoba (např. oddílový vedoucí nebo svěřené dítě) od narození. Právnické osoby ji nabývají svým vznikem a naopak pozbývají svým zánikem. Je dobré si však uvědomit, kdo takovou právnickou osobou ve skutečnosti je a kdo tedy můţe být nositelem práv a povinností. Z hlediska běţného ţivota je typickou právnickou osobou obchodní společnost (lidově firma) zaměřená na generování zisku. V naší oblasti zájmu se však budeme často setkávat také s právnickými osobami v podobě občanských sdruţení. Ta vznikají zpravidla na základě registrace ministerstvem vnitra po splnění zákonem daných podmínek (především předloţení stanov). Takovým občanským sdruţením je i dobře známá Asociace TOM. Ta na základě svých stanov deleguje právní subjektivitu i jednotlivým dílčím článkům své struktury včetně jednotlivých oddílů. Kaţdý samostatný oddíl TOM je tedy vybaven právní subjektivitou ihned od data registrace oddílu ústředím Asociace TOM. Jinak tomu však můţe být v jiných občanských sdruţeních. - 124 -
Například Junák nebo Pionýr nedeleguje svoji právní subjektivitu aţ na nejniţší sloţky své organizační výstavby, oddíly. Při určování právní subjektivity dané organizační sloţky je vţdy třeba vycházet z konkrétních ustanovení stanov zastřešující organizace. Bez právní subjektivity nemůţe být subjekt účastníkem právních vztahů a nemůţe tak nabývat práv ani povinností. Právní subjektivita je také základní podmínkou způsobilosti k právním úkonům. 2.1 Zpŧsobilost k právním úkonŧm Na právní subjektivitu je úzce navázána způsobilost k právním úkonům, která subjektu umoţňuje, aby na sebe práva a povinnosti bral svým vlastním jednáním. Plnou způsobilost k právním úkonům nabývá fyzická osoba zletilostí, tedy typicky dovršením 18 let věku. To však neznamená, ţe osoba mladší 18 let by nebyla způsobilá k ţádným právním úkonům. Nezletilí (tedy osoby mladší 18 let) jsou dle litery zákona způsobilí k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Zkrátka a dobře způsobilost dítěte k určitému právnímu úkonu je třeba posuzovat vţdy individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem. Bez problémů tak zjevně bude uzavření kupní smlouvy 10letým dítětem na dva kopečky zmrzliny. Jinak uţ bychom se ale dívali na jeho koupi štěněte bernardýna. Dítě si totiţ nebude schopno plně uvědomit důsledky svého jednání - tedy co všechno obnáší péče o zvíře, nepříjemnosti s jeho ubytováním v panelákovém bytě a pravděpodobně zapomene i na maminčinu alergii na psy. Právnické osoby získávají způsobilost k právním úkonům společně s právní subjektivitou, tedy okamţikem svého vzniku. Právní úkony právnických osob vykonávají v prvé řadě statutární orgány, tj. osoby k tomu pověřené ve stanovách. Za právnickou osobu však mohou jednat i její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech nebo je to vzhledem k jejich zařazení obvyklé. Členové turistického oddílu tak mohou svým jednáním přímo zavazovat svoji organizaci, pokud tak činí z pověření vedoucího oddílu (nebo jiného orgánu určeného stanovami) nebo v rámci výkonu své funkce. 3.
Dohled nad nezletilými
Jak bylo řečeno výše, ne ke všem právním úkonům jsou nezletilé děti způsobilé. Pro tyto případy zákon určuje dětem zákonné zástupce v podobě rodičů. Rodičovská zodpovědnost zahrnuje celou řadu práv a povinností týkajících se mravního, citového, tělesného a rozumového vývoje dítěte. A právě výkon části těchto práv a povinností můţe rodič delegovat na oddíl. Oddíl výkon těchto práv vykonává prostřednictvím svých členů, kterým jsou v rámci pověření zadávány méně či více konkrétní úkoly spadající pod péči o nezletilé osoby. Oddíl tedy obecně odpovídá za péči o všechny svěřené osoby mladší 18 let. 3.1 Smlouva s rodičem Mezi rodičem a pořádající organizací vzniká občanskoprávní vztah zaloţený smlouvou. Můţe se jednat jak o smlouvu ústní, tak o smlouvu písemnou (v podobě přihlášky na akci), jejímţ objektem bude vţdy péče o dítě. Část rodičovské zodpovědnosti je tedy po dobu akce povinen zajistit oddíl. Rodiče jsou naopak povinni poskytnout smluvnímu partneru všechny informace a důleţité okolnosti, které se vztahují k řádné péči o svěřené dítě. Dále jsou povinni na základě smlouvy poskytnout dohodnuté peněţité plnění. Pořadatel akce v prvé řadě zajišťuje výchovu dítěte. Vedoucí tak mají stejně jako rodiče právo uţít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroţeno jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Pokud si dítě bere na akci i věci draţší povahy, jejichţ správa přesahuje jeho rozumové schopnosti, mají
- 125 -
vedoucí povinnost starat se o tento majetek s péčí dobrého hospodáře. Všechny výše zmíněné povinnosti lze samozřejmě smluvně ošetřit. Můţete se tak dohodnout s rodiči i na těch nejmenších detailech vaší péče o dítě. Konkrétnější práva a povinnosti, tedy samotný obsah, jádro právního vztahu, mezi pořadatelem a rodičem bohuţel v praxi nebývají v přihláškách nijak přesněji vymezena. Oprávnění, respektive povinnost se o dítě starat vzniká organizaci předáním dítěte, a to zpravidla v určený čas, na určeném místě. Obdobným způsobem tato odpovědnost zaniká. Vztah mezi rodičem a pořádající organizací můţe být samozřejmě předčasně ukončen dohodou. Moţné je sjednat také případné předčasné ukončení tohoto vztahu za předem daných podmínek. Klasicky se toto objevuje při závaţném porušování táborového řádu, na který je vţdy vhodné minimálně upozornit jiţ v přihlášce. Ideálně by měl být součástí přihlášky na akci. Důleţité je nezapomenout, ţe zákonnými zástupci dítěte jsou stále jeho rodiče. O důleţitých otázkách tak za dítě stále mohou rozhodovat pouze oni, a to ve vzájemné shodě. Z kroniky TOM Lamy Jednou se u nás přihodila taková nemilá situace. Na táboře byl jeden hrozně zlý kluk. Od začátku s ním byly jenom problémy. Nakonec to hlavní vedoucí nevydržel a poslal ho domů. Nechal ho, ať si sbalí věci a ještě ten den ho posadil na autobus. Jeho následné hádky s rodiči, kteří o synovi doma nechtěli ani slyšet, bych nepřál nikomu. Od té doby máme v našem řádu jasně napsáno, co se na táboře nesmí. Trestem v případě opakovaného porušení může být i vyloučení z tábora. Je tam i šikovná formulka, že v tom případě zaniká nárok na vrácení jakékoli částky z ceny tábora. 3.2 Občanskoprávní odpovědnost Odpovědnost je v občanském právu chápána jako odpovědnost sekundární. Jde v podstatě o sankci, která je uloţena rušiteli primární právní povinnosti. Typickou a nejdůleţitější je odpovědnost za škodu. V případě způsobení škody je tak protiprávnost jednání dána jiţ rozporem s všeobecnou prevenční povinností, která zavazuje kaţdého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a ţivotním prostředí. V případě porušení této povinnosti je tak škůdce odpovědný vzniklou škodu nahradit. Pokud oddílový vedoucí pracuje s dětmi bez nároku na odměnu, nemůţe na něj být pohlíţeno jako na zaměstnance a veškerá ustanovení zákoníku práce včetně pracovněprávní odpovědnosti jsou tak zcela irelevantní. Toto je také dosti zaţitým omylem. Odpovědným za škodu způsobenou v rámci oddílové činnosti, ať uţ vedoucím nebo dítětem, bude vţdy primárně právnická osoba, tedy příslušný oddíl. Pokud ovšem vedoucí starší 18 let tuto škodu zavinil, můţe po něm oddíl zpětně poţadovat vynaloţené prostředky. Poněkud sloţitější bude situace u odpovědnosti osoby vedoucího mladší 18 let. Samozřejmě i ten můţe odpovídat za škodu, ale vzhledem k tomu, ţe je nezletilý, je nad ním oddíl povinen vykonávat náleţitý dohled (viz níţe). U osoby nezletilého tedy není moţno obecně říci, zda odpovědný za způsobenou škodu je, nebo není. Škodní událost je třeba vţdy posuzovat případ od případu a přihlédnout ke všem relevantním okolnostem. Z toho důvodu můţe být vedoucí za škodu odpovědný i částečně, podle účasti na jejím způsobení. Čtrnáctiletý nováček, který doposud není členem oddílu a na akci s ním je teprve podruhé tak za svěřené děti bude odpovídat jen stěţí. Jinak budeme však jistě pohlíţet na sedmnáctiletého, zkušeného vedoucího, který je dlouholetým členem oddílu a o dané činnosti s malou skupinou dětí byl dobře a dostatečně dopředu poučen. V celé řadě publikací najdete informaci o tom, ţe odpovědnost pověřenému, způsobilému vedoucímu, který je nezletilý, lze předat za dodrţení následujících předpokladů: před kaţdou samostatnou činností je zodpovědným vedoucím poučen o moţném riziku - 126 -
těchto činností a o bezpečnosti práce při nich, nejedná se o zvláště nebezpečné činnosti (střelba z luku, koupání, pohyb v rizikovém terénu) doba samostatné činnosti nepřekročí rozumnou délku, náročnost a riziko činnosti odpovídá jeho zkušenostem a rozumovým moţnostem.
Odpovědnost za škodu mohou samozřejmě nést i samotné svěřené děti, které jsou v roli účastníků. Zde záleţí opět na posouzení konkrétního případu. Základní předpokladem je, zda nezletilý byl v danou chvíli schopen posoudit následky svého jednání a ovládnout je. V takovém případě by odpovídal spolu s osobou, která byla povinna nad ním vykonávat dohled. Oddíl by se zcela zprostil odpovědnosti, a dítě by tak za škodu odpovídalo samo v případě, kdy by se podařilo prokázat, ţe nebyl zanedbán tzv. náleţitý dohled. 3.3 Náleţitý dohled Odpovědnost za škodu pracuje s pojmem náleţitý dohled. Ten by neměl být ze strany organizátora zanedbán, pokud se hodlá vyhnout případné odpovědnosti za škodu způsobenou jím svěřeným dítětem. Obsah náleţitého dohledu byl mnohokrát vykládán soudy tuzemskými i zahraničními. Rozumí se pod ním jak konkrétní opatření v určitou chvíli, tak celkový zájem a působení osob povinných dozorem. Při posuzování náleţitého dohledu je třeba vzít v úvahu celou řadu skutečností. V první řadě bychom se měli zaměřit na dítě samotné. Tedy jeho věk, intelekt, duševní a mravní vývoj, celkovou vyspělost a především jeho minulost a naše zkušenosti s ním. Zvýšenou pozornost je tak vţdy třeba věnovat dětem, které se jiţ dříve projevily jako problémové. Dále nesmíme zapomenout na objektivní kritéria prováděné činnosti, rizikovost času a místa, na velikost svěřené skupiny a na osobní předpoklady dozorující osoby. Při činnostech pro děti nových nebo nebezpečných je třeba náleţitého poučení včetně vysvětlení moţných následků nepovoleného chování. Počet dětí, které je schopen jeden vedoucí sám uhlídat, se určuje jen těţko. Různé předpisy pro dílčí činnosti udávají často odlišné počty. V zásadě lze říci, ţe jeden vedoucí můţe současně dozorovat nejvýše 15–20 dětí. Samozřejmě tuto cifru nelze povaţovat za absolutní, i zde je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti zmiňované výše. Z kroniky TOM Lamy Na jednom našem táboře vedoucí pro děcka uspořádali klasickou stezku odvahy. No to se ví, že v noci. A po jednom. Po jejím projití na sebe všichni čekali na louce. Jenže než stezku prošel i poslední, podařilo se Pepíčkovi na louce usnout. Když teda byli konečně všichni, vyrazili zpět do tábora k zaslouženému odpočinku. Jenže Pepíček spal na louce vesele dál. Od té doby se u nás vždycky počítáme před odchodem na noční hru i po návratu z ní.
3.4 Koupání Pravidla týkající se pobytu svěřených dětí ve vodě bývala dříve stanovena velmi precizně a striktně. Na 6–10 dětí musela být přítomna jedna plnoletá osoba ve vodě a další na břehu. Dnes se o problematice koupání dětí zmiňují předpisy pouze ve spojení se zotavovací akcí (viz kapitola 5). Analogicky však lze tamní pravidla povaţovat za obecný standard dohledu nad dětmi ve vodě. Koupání dětí tedy musí být především přizpůsobeno jejich fyzické zdatnosti a plaveckým schopnostem. Děti se nemohou koupat bez dozoru, který musí
- 127 -
být zajištěn osobou schopnou poskytnout tonoucímu záchranu. Dle přesného znění vyhlášky se dále děti smějí koupat nejdříve 1 hodinu po hlavním jídle nebo po intenzivním cvičení. Také je třeba myslet na to, ţe ne kaţdá vodní plocha je vhodná ke koupání. S čistým svědomím můţe vedoucí dětem dovolit koupání na libovolném veřejném koupališti nebo místě, které bylo ke koupání schváleno okresním hygienikem.
A co na to pan Paragraf? Pro vodácké akce zákon neurčuje žádná speciální pravidla. Musíme tak vycházet pouze z bezpečnostního standardu určeného Českou radou dětí a mládeže. Ten stanovuje na každých pět dětí jednoho kvalifikovaného plnoletého vedoucího. Kvalifikací se rozumí absolvování speciálního vodáckého kurzu. Všichni účastníci mladší 18 let musí mít povinně plovací vesty, u prudších toků i přilby.
3.5 Ochrana osobnosti Dobré není zapomínat ani na tzv. ochranu osobnosti. Ta je chráněna především občanským zákoníkem a spadá pod ní celá řada dokumentů osobní povahy. Mimo jiné také podobizny, obrazové snímky, obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby. Jedná se tedy typicky o fotografie i audiovizuální záznamy pořizované v průběhu akce. Ty mohou být pořízeny a zveřejněny pouze se svolením zaznamenané fyzické osoby. Pokud tedy máte v plánu na svých akcích fotit a filmovat, je dobré si toto nechat od účastníků potvrdit jiţ před začátkem akce. Řada větších organizací (především z důvodu anonymity účastníků a zvýšené pravděpodobnosti případných právních komplikací) podmiňuje tímto souhlasem účast na akci. Potvrzení svolení s pořizováním fotografií a natáčením je tak jiţ součástí přihlášky na akci. Pokud toto potvrzení od dané osoby nemáme, můţe se tato doţadovat upuštění od zásahu do jejích osobnostních práv. Tedy typicky odstraněním fotografií nebo vystřiţením příslušných záběrů. Osoba poškozená na svých právech se můţe domáhat také přiměřeného zadostiučinění. V případě, ţe by této osobě vznikla v souvislosti se zveřejněním citlivých údajů váţná újma, je toto jednání moţno kvalifikovat i jako trestný čin. 4.
Trestní právo
Kromě vztahů občanskoprávních, do kterých se oddíloví vedoucí dostávají podstatně častěji, není radno zapomínat ani na právo trestní. Trestní právo řadíme mezi odvětví práva veřejného. Jeho hlavním úkolem tak je chránit společnost před škodlivými vlivy v podobě trestných činů, jejichţ kompletní výčet můţeme najít v trestním zákoníku. Jelikoţ se jedná o výjimečně závaţné přečiny proti veřejnému pořádku, neměli byste se s nimi v ideálním případě vůbec setkat. Některé jsou však činnosti oddílového vedoucího blíţe neţ jiné a právě s těmi je dobré se seznámit zevrubněji. Drtivou většinu z nich postihuje v menší míře i přestupkový zákon, který vyuţívá zpravidla peněţitých sankcí. Zodpovědní vedoucí se tedy nemusí bát, ţe by je za sebemenší “průšvih” čekal hned trest odnětí svobody.
- 128 -
4.1 Trestní odpovědnost Trestněprávní odpovědnost je základním předpokladem pro případné trestní stíhání. Abychom mohli hovořit o trestní odpovědnosti, musí být naplněno několik základních znaků. Na rozdíl od odpovědnosti občanskoprávní je tato vymezena především věkovou hranicí patnácti let. Vedoucí mladší patnácti let tak nikdy nemůţe být trestně odpovědný, naopak starší účastník akce můţe být trestně odpovědný bez ohledu na svoje postavení (zda je v roli organizátora či účastníka). Zpravidla se vyţaduje také úmyslné zavinění pachatele, v zákonem uvedených případech však postačí i zavinění nedbalostní. Trestnost posuzovaného jednání můţe dále vylučovat celá řada okolností, v prvé řadě nepříčetnost, krajní nouze nebo nutná obrana. A co na to pan Paragraf? Náš trestní řád nezná kolektivní vinu. V případě více pachatelů tedy bude podle § 23 trestního zákona posuzován každý zvlášť.
4.2 Ochrana osobních údajŧ Bedlivě na pozoru by se měli mít vedoucí, kteří přijdou do styku s osobními údaji dětí, tedy především hlavní vedoucí nebo zdravotník. Z titulu své funkce mají totiţ často vedoucí dokonce zákonnou povinnost shromaţďovat o dětech určité údaje (viz kapitola 5 Zotavovací akce), které zpravidla podléhají zákonu o ochraně osobních údajů. Zdravotnická dokumentace, kterou je povinen vést zdravotník, pobírá navíc statut citlivého údaje, a je ji tak moţno zpracovávat pouze za účelem poskytování zdravotní péče. Pokud by při nakládání s osobními údaji získanými v souvislosti s výkonem své funkce vedoucí způsobil váţnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíţ se osobní údaje týkají, vystavuje se trestnímu stíhání. Neoprávněné nakládání s osobními údaji je totiţ také trestným činem. 4.3 Trestné činy proti dětem Ohroţení výchovy dítěte Tento trestný čin reprezentuje zájem společnosti na řádné výchově osob mladších osmnácti let. Směřuje především na ty činy, které mohou ohrozit morální, duševní a citový vývoj jedince. V daném případě bude tedy pachatel trestně odpovědný, pokud si v důsledku jeho jednání osoba mladší osmnácti let osvojí, nebo jen vznikne reálné nebezpečí, ţe si osvojí škodlivé návyky, povahové rysy, nebo zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce. Typicky se můţe jednat o nabádání nebo podporování v nezákonné činnosti jako například poţívání alkoholických nápojů, omamných látek, hraní na výherních automatech nebo nepatřičná sexuální aktivita. Často proto bývá tento trestný čin spojen s dalšími prohřešky ohroţujícími vývoj dítěte. Podání alkoholu dítěti Leč si to mnozí často neuvědomují, trestným činem můţe být i podání alkoholu nezletilému. V restauračních zařízeních hrozí zpravidla provozovateli pouze pokuta. Jiná je
- 129 -
ovšem situace, pokud známe skutečný věk dítěte (kdy je mu méně neţ osmnáct let), a přesto mu alkohol podáme, prodáme nebo poskytneme. Pokud tak činíte ve větší míře nebo opakovaně, vystavujete se trestnímu stíhání jak za podání alkoholu dítěti, tak za ohroţení výchovy dítěte. A co na to pan Paragraf? Relativně tolerantnější je zákon k podání nebo umožnění užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let. Toto jednání je sice možno kvalifikovat pouze jako přestupek, s horní hranicí peněžité sankce však stanovenou na 30 000 Kč. Týrání svěřené osoby Z hlediska čestných a zodpovědných vedoucích pracujících s dětmi podle svého nejlepšího svědomí je zmiňování tohoto trestného činu téměř zbytečné. Existují však tábory, kde pro ránu nechodí daleko a poniţující fyzické tresty jsou na denním pořádku. Ano, i takovéto jednání je moţno přísným pohledem povaţovat za týrání. Vyvarujte se proto jakýchkoli významnějších fyzických nebo poniţujících trestů, hladovek, zavírání a svazování svých svěřenců. Horní sazba osmi let odnětí svobody vám budiţ dostatečným strašákem při zvaţování jakéhokoli násilného jednání s dětmi. 4.4 Týrání zvířat Na pozoru by se měli mít i ti vedoucí, kteří pořádají oblíbené kurzy přeţití. Jedním z oblíbených úkolů totiţ bývá ulovení a vlastnoruční zabití ţivých zvířat, typicky slepic. Nicméně neodborné zacházení stejně jako usmrcování ţivých tvorů můţe být kvalifikováno jako týrání zvířat, tedy nejen přestupek, ale také trestný čin. Těmto praktikám je proto lepší se obloukem vyhnout.
Zvíře je doposud z pohledu českého právního řádu věc. Za škodu jí způsobenou tedy odpovídá její majitel. Se stejnou odpovědností počítá i návrh nového občanského zákoníku, který již však výslovně uvádí, že zvíře není věc.
V této souvislosti je dobré seznámit se i s dobře ţiveným mýtem, ţe není moţné vzít s sebou na tábor svého domácího mazlíčka, typicky psa. Z hlediska práva toto však není nijak speciálně ošetřeno. Pes musí mít řádné očkování a odčervení a přípravkem proti blechám a klíšťatům taky nic nezkazíte. Neměl by přicházet do styku s potravinami, nesmí se pohybovat v kuchyni a ideálně ani ve stanech nebo chatkách účastníků. Psí ţrádlo dále nesmí být - 130 -
uskladněno spolu s lidským. Případnou hygienickou kontrolu můţe dále zajímat, kde pes spí a především, zda není agresivní. 5.
Pobyt v přírodě
Pobyt v přírodě je pro turistické oddíly jednou z jejich nejtypičtějších činností. Naneštěstí právě o něm panuje celá řada pověr a zaţitých omylů. Některé běţně prováděné aktivity jsou tak zcela jistě protiprávní a naopak několik často obávaných činností zákon povoluje. Dalším úskalím pohybu a pobytu v přírodě je určitá nekonzistentnost pravidel hry. Celou řadu závazných ustanovení totiţ určují pouze jednotlivé návštěvní řády konkrétních chráněných území, a to často i odlišně. Kromě všeobecně známých zákazů zahazování odpadků, odhazování hořících předmětů a rušení klidu patří do dané problematiky několik dalších oblastí, které by neměli uniknout vaší pozornosti. 5.1 Vstup na cizí pozemky Příroda má být mimo jiné i místem aktivního odpočinku, sportu a rekreace. Toho si byl naštěstí vědom i zákonodárce, a právě z tohoto důvodu do určité míry omezuje vlastnické právo některých majitelů pozemků. Nikdo vám tak nemůţe zamezit přístupu do lesa, pokud k tomu není dán nějaký závaţný důvod. Ani majitel lesa vás z něj nemůţe vykázat pouze na základě svévole. Důvodem odůvodnitelným pro omezení vstupu do určité části lesa (typicky oplocením) je například přítomnost školky, obory, baţantnice nebo ochranného pásma. V zájmu zdraví a bezpečnosti občanů můţe vstup do celého lesa omezit svým rozhodnutím pouze orgán státní správy lesů nebo obec s rozšířenou působností. Další informací, kterou nejspíš málokdo ví, je moţnost volného průchodu přes cizí pozemek (který nemusí být lesem) i bez svolení majitele. Má to však hned několik háčků. Daný pozemek musí být v majetku státu, obce nebo jiné právnické osoby. Dále se nesmí jednat o stavební pozemek, dvůr, zahradu, sad, vinici, chmelnici nebo pozemek určený k faremnímu chovu zvířat. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy můţe dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka. A samozřejmě svým průchodem nesmíte způsobit jeho vlastníkovi škodu na majetku ani ho jinak omezit v jeho právech. Pokud se však úspěšně vyhnete všem „ale”, nemůţe váš vstup na pozemek nikdo omezit. Pokud tedy majitel z nějakého důvodu svůj pozemek nebo jeho část oplocuje, je povinen současně zajistit na vhodném místě moţnost volného průchodu. Zcela odlišná situace však nastává při pouţití dopravních prostředků. Těch se totiţ daná povolení netýkají. Vjezd i parkování motorových vozidel je bez povolení majitele zcela vyloučeno. Jízda na kole, koni, lyţích nebo saních je moţná pouze po cestách a vyznačených trasách. 5.2 Sběr plodŧ a klestí I bez povolení majitele lesa můţe kdokoli sbírat lesní plody a suché klestí. Obojí však pouze pro osobní potřebu. Tím není dotčena moţnost, aby jedna druţina nasbírala chrastí na táborák pro celý tábor, ale je tím omezen v prvé řadě sběr pro účely výdělku. Sběr dřeva je omezen na na zemi leţící klest. To zahrnuje především chrastí, suché větve, případně menší spadlé stromky. Bez povolení majitele lesa nejste oprávněni ţádné stromy kácet, i kdyby se jednalo o soušky. 5.3 Táboření Na cizích pozemcích ani v lesích v zásadě není povoleno tábořit. Tábořením se však rozumí zpravidla postavení stanu a zajištění určitého dočasného zázemí. Pouhé přenocování
- 131 -
bez stavby přístřeší nebo pod bivakovací plachtou by tak nemuselo být striktně vykládáno jako táboření. Tábořit je beze sporu povoleno na k tomu určených místech (speciálně označená místa v turisticky atraktivních oblastech, často však zpoplatněná). Striktní pravidla ovšem platí pro manipulaci s ohněm. Ten není bez souhlasu majitele pozemku dovoleno rozdělat nikdy. Rozdělat oheň nesmíte dokonce ani mimo les do vzdálenosti 50 metrů od jeho hranice. Oheň lze bez souhlasu, beztrestně rozdělávat pouze na k tomu určených místech. Pokud byste se při vašem pobytu v přírodě dostali do konfliktu se zákonem, vězte, ţe ne kaţdý je oprávněn vás za vaše, byť protiprávní jednání sankcionovat. Osobou oprávněnou vás kontrolovat nebo pokutovat je především pracovník státní správy lesů, tedy hajný nebo lesní stráţ. Ten je povinen se vám prokázat platným průkazem. Naproti tomu běţný myslivec (vykonávající pouze právo myslivosti) nemá ţádné právo po vás cokoli ţádat. Uplatňovat nároky z náhrady škody nebo vám vaše jednání zakázat můţe samozřejmě také majitel pozemku nebo osoba jím k tomu výslovně pověřená. Z kroniky TOM Lamy Našemu oddílu se jednou podařil doslova hrdinský kousek. Odhalili jsme a uhasili vznikající požár. Svoji záchranou celého okolí jsme se samozřejmě nezapomněli pochlubit hlavně v nejbližší vsi. Požár však nebyl dokonale uhašen, pod zemí oheň vesele doutnal dál a posléze jej vítr znovu rozfoukal. Vedoucí oddílu se pak dost divil, když mu přišlo předvolání před soud a byl obviněn z obecného ohrožení. 5.4 Pohyb po silnici Jistě se vám nejednou stane, ţe budete nuceni při vašich toulkách pouţít i běţné komunikace. V takovém případě je dobré si uvědomit, ţe se vás (stejně jako kaţdého) týká zákon o provozu na pozemních komunikacích. Ten upravuje jednak pohyb chodců, jednak pravidla tzv. organizovaného útvarů chodců. Předpokládáme-li tedy, ţe se budete pohybovat společně s menší či větší skupinkou svěřených dětí, budou se vás týkat právě ustanovení o útvaru chodců. Tomuto útvaru zákonodárce do určité míry přiznává povahu vozidla. Je proto povinen se pohybovat v pravém jízdním pruhu při pravém okraji vozovky. Z tohoto důvodu je tedy třeba dbát na disciplinovanost a organizovanost tohoto útvaru, na jehoţ fungování by měl dohlíţet dostatečně způsobilý vedoucí starší 15 let. Tento vedoucí je oprávněn při přecházení vozovky zastavovat vozidla. Zvláštní pravidla je tento útvar povinen dodrţet za sníţené viditelnosti, tedy typicky v mlze nebo ve tmě. Skupina chodců musí být označena vepředu dvěma bílými neoslňujícími světly a obdobně vzadu červenými. Světla je dle přesné litery zákona třeba umístit po obou stranách. Odlišná pravidla však platí pro skupinu dětí, které dosud nepodléhají povinné školní docházce. Na tu je totiţ nahlíţeno jako na chodce. V místech, kde není moţno vyuţít chodníku, jsou tak povinni chodit po levé krajnici. A kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí co nejblíţe při levém okraji vozovky. 6.
Zotavovací akce
Výjimečnou situaci z pohledu práva představuje tzv. zotavovací akce. Ta je definována jako organizovaný pobyt 30 a více dětí ve věku mladších 15 let na dobu delší neţ 5 dnů. Typicky se tak jedná především o letní tábory, do zpřísněného reţimu zotavovací akce však můţe “spadnout” i jakákoli jiná oddílová akce naplňující současně oba předpoklady. Kromě
- 132 -
ohlašovací povinnosti musí pořadatel dodrţet mnoţství ustanovení a zajistit celou řadu dílčích náleţitostí určených především zákonem o ochraně veřejného zdraví a vyhláškou o hygienických poţadavcích na zotavovací akce. 6.1 Zajištění zázemí Mezi základní povinnosti pořádající osoby (tedy zpravidla oddílu) patří, obecně řečeno, zajištění odpovídajícího, zdravotně nezávadného zázemí. Děti (tedy všechny mladší 18 let) je moţno ubytovávat pouze odděleně podle pohlaví, s výjimkou výslovného souhlasu zákonných zástupců. Přesné prostorové vymezení minimálně 2,5 m2 na jedno dítě platí pouze v budovách. Ve stanech je třeba zajistit pouze dostatečný prostor pro uloţení osobních věcí a moţnost pohybu mezi jednotlivými lůţky. Pro ubytování dětí do 7 let věku není moţno dále pouţít patrová lůţka. Na zotavovacích akcích musí být dále vytvořeny podmínky pro osobní hygienu. Vyhláška stanovuje v tomto případě přesné počty příslušných zařízení. Je tak nutno zajistit alespoň jeden kohout nebo umyvadlo na 5 dětí, jednu sprchovou růţici na 30 dětí a jeden záchod na 15 dětí. Záchod i sprchy uţívají děti odděleně dle pohlaví a obě zařízení musí zajišťovat dostatečnou intimitu. V blízkosti záchodů musí být moţnost mytí rukou v tekoucí vodě. Koupání teplou vodou je třeba umoţnit alespoň jedenkrát za týden.
Pozor! Podle dřívějšího znění vyhlášky bylo možno toto předepsané pravidelné koupání v teplé vodě nahradit účastí v sauně. Novelou zmíněnou níže však tato možnost zanikla.
Jistá omezení platí i pro organizaci denního reţimu dětí. Doba pro spánek, hygienu a stravu musí být určena v pevně danou dobu (klasicky táborovým denním řádem). Doba spánku dětí mladších 10 let včetně nesmí být niţší neţ 9 hodin denně. Starší děti musí spát minimálně 8 hodin denně. 6.2 Zajištění stravy Novela vyhlášky o hygienických poţadavcích na zotavovací akce účinná od 1. 2. 2011 prolomila hned několik zaţitých tabu. Dřívější seznam striktně zakázaných pokrmů (syrové maso, mléčné výrobky mimo trţní síť, porcovaná zmrzlina atd.) nyní nahradila formulace podstatně benevolentnější. Osoba pořádající akci samozřejmě stále odpovídá za to, co dětem dává jíst. Může tedy v krajním případě odpovídat za náhradu škody na zdraví nebo dokonce čelit i obvinění z ublížení na zdraví nebo specifického trestného činu ohrožování zdraví závadnými potravinami.
- 133 -
K základní povinnosti organizátora patří samozřejmě zajištění dostatečného mnoţství pitné vody. Stravu je třeba pro děti zajistit pětkrát denně v podobě snídaně, přesnídávky, oběda, svačiny a večeře. Je však moţno sloučit výdej snídaně a přesnídávky nebo oběda a svačiny. Jedno z hlavních jídel musí být kaţdý den teplé. Ke snídani musí být podáván vţdy teplý nápoj. Nápoje musí být k dispozici v průběhu celého dne. 6.3 Zajištění zdravotní péče Osoba pořádající zotavovací akci je dále povinna zajistit po celou dobu akce přítomnost zdravotníka. Můţe se jednat o absolventa kurzu první pomoci, studenta lékařství po ukončení třetího ročníku nebo o vystudovanou všeobecnou sestru, dětskou sestru nebo porodní asistentku. Organizátor tábora standardně pověřuje právě zdravotníka vedením zdravotního deníku a také zajištěním obsahu lékárničky. Její minimální rozsah je stanoven v příloze č. 4 k vyhlášce o hygienických poţadavcích na zotavovací akce pro děti. Dále je třeba zřídit izolaci a ošetřovnu buď v samostatných místnostech, nebo ve výhradně k tomuto účelu vyčleněných stanech. Zdravotník je povinen ubytovat se v bezprostřední blízkosti ošetřovny s izolací. 6.4 Nutná dokumentace Veškeré osoby fungující jako dozor dětí musí být k této činnosti zdravotně způsobilé. Zdravotní způsobilost posuzuje a posudek vydává praktický lékař. Přestoţe hygienická kontrola zpravidla vyţaduje tento posudek pouze u osob starších osmnácti let, měli by jím disponovat skutečně všechny osoby pracující s dětmi. Zákon určuje také podmínky účasti dětí jako typických účastníků zotavovací akce. I jejich zdravotní způsobilost posuzuje praktický lékař. Kromě posudku od lékaře je třeba obdrţet potvrzení od zákonných zástupců dítěte. Toto potvrzení, které nesmí být starší neţ jeden den, by měl zákonný zástupce předat organizátorovi akce spolu s dítětem. Jeho obsahem by měli být dvě skutečnosti. Zaprvé ujištění rodičů o aktuálním vyhovujícím zdravotním stavu dítěte a dále potvrzení faktu, ţe dítě během posledních 14 dnů nepřišlo do styku s ţádnou infekční chorobou - známé prohlášení o bezinfekčnosti. Z posudků o zdravotní způsobilosti dětí i vedoucích je zdravotník povinen provést výpis obsahující závěr posudku a informaci o tom, které zdravotnické zařízení posudek vydalo. Veškerá zdravotnická dokumentace, stejně jako léky musí být také zajištěny tak, aby k nim neměly volný přístup děti ani jiné nepovolané osoby. Všechny výše uvedené dokumenty (spolu se zdravotním deníkem) má pořádající osoba povinnost uchovávat po dobu 6 měsíců od skončení akce. Po skončení této lhůty je vhodné tyto dokumenty s ohledem na jejich charakter buď vrátit příslušným osobám, nebo zničit. Při jejich uchovávání je dobré zamezit přístupu nepovolaných osob. Tyto dokumenty jsou totiţ citlivými údaji a podléhají zákonu o ochraně osobních údajů (viz výše). 6.5 Povinná instruktáţ Pořádající osoba je dále povinna zajistit instruktáţ všech vedoucích, s výjimkou zdravotníka, o hygienických poţadavcích na tyto akce a o předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a jiných poškození zdraví. Tuto povinnost doporučujeme splnit si hned v den příjezdu na tábor a informovat jak vedoucí, tak děti o všech pravidlech na táboře i o nepsaných zásadách předcházení škodám.
- 134 -
Organizátor akce je povinen vedoucí proškolit i o základech první pomoci. Pokud však v dané oblasti jiţ proškoleni byli, lze tuto instruktáţ u daných osob pominout. 6.6 Jiné akce pro děti I na akcích, které nespadají do kategorie zotavovacích, musí jejich organizátor splnit určité základní podmínky. Osoba pořádající tuto akci musí zajistit především nezávadný stav zařízení, zásobování akce pitnou vodou a odstraňování odpadů v souladu s předpisy. Obdobně jako na zotavovací akci mohou o děti pečovat pouze osoby způsobilé k práci s dětmi, organizátor však není povinen doklad o této jejich způsobilosti vybírat ani archivovat. Shodně se zotavovací akcí můţe být při přípravě potravin činná pouze osoba s platným zdravotním průkazem pracovníka v potravinářství (tzv. potravinářským průkazem).
Porušení kterékoli z uvedených povinností může být kvalifikováno jako přestupek podle přestupkového zákona. Sankcí je pokuta až do výše 10 tisíc korun.
7.
Zaměstnávání vedoucích
Doposud byla řeč pouze o činnosti vedoucích jakoţto dobrovolníků. Samozřejmě je moţno vedoucí i jiné potřebné osoby zaměstnávat. Zpravidla však oddíl se svými pracovníky neuzavírá pracovní smlouvy, a nedochází tak ke vzniku klasického pracovního poměru. V praxi je tak nejen v činnosti turistických oddílů hojně vyuţíváno unikum českého právního řádu v podobě tzv. dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Případně lze pouţít také občanskoprávní smlouvu o dílo. V ní smluvené dílo však musí být jasně označený předmět co do rozsahu a jakosti. To samozřejmě neznamená, ţe by se muselo jednat o předmět hmotný, dílem můţeme bez problémů rozumět například internetové stránky nebo tvorbu programu na tábor. 7.1 Dohoda o provedení práce Dohoda o provedení práce je nejčastěji pouţívaným institutem v oblasti zaměstnávání vedoucích. I tuto dohodu je od novely zákoníku práce účinné od 1. 1. 2011 třeba uzavřít písemně. Mezi její nesporné výhody patří úplná absence placení zdravotního i sociálního pojištění ze strany zaměstnavatele. Celkový rozsah všech prací vymezený v dohodách o provedení práce s jedním zaměstnavatelem však nesmí přesáhnout 150 hodin za kalendářní rok. Obecně by měla být práce v této dohodě vymezena individuálně. V dohodě by se tedy měl objevit úkol směřující k jasně zadanému výsledku práce (např. postavení tábora). Zákoník práce však tyto náleţitosti dohody o provedení práce neuvádí, není proto třeba se bát uzavírat dohody o provedení práce i na šíře vymezené úkoly. 7.2 Dohoda o pracovní činnosti Dohoda o pracovní činnosti by se měla svým charakterem nejvíce blíţit pracovnímu poměru. Uvedená práce by tak měla být vymezena jako druhově určená opakující se činnost. Ve smlouvě s vedoucím se toho dosahuje zpravidla vymezením jeho funkce na táboře, případně výčtem jeho typických činností a povinností. Dohodu o pracovní činnosti je třeba
- 135 -
uzavřít písemně a rozsah práce v ní dohodnutý nesmí v průměru přesahovat polovinu určené týdenní pracovní doby. Tato průměrná pracovní doba se vypočítává za celou dobu, na kterou je dohoda sjednána (nejdéle však za období 52 týdnů). Výhodou dohody o pracovní činnosti tak je především moţnost delšího zaměstnávání daného pracovníka. Tato dohoda však v zásadě není vyjmuta z povinnosti zaměstnavatele platit za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění. Nepříjemnému papírování a zvýšeným nákladům se lze vyhnout v případě odměny, která nedosahuje výše 2 000,- Kč za kalendářní měsíc. 8.
Související právní předpisy
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 106/2001 Sb., o hygienických poţadavcích na zotavovací akce pro děti Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
Pouţitá Literatura Filouš M., Tábor a právo. 1. díl, Provozovatel tábora z pohledu práva, Mravenec, Brno, 2006. Filouš M., Tábor a právo. 2. díl, Vedoucí na táboře z pohledu práva, Mravenec, Brno, 2006. Fischer R., Hájková A., Paragrafy vedoucího dětského kolektivu, Computer Press, a. s., Brno, 2010. Kutý, J., Bezpečnostní pravidla činností s dětmi a mládeţí: zajištění bezpečnosti práce s kolektivy dětí a mládeţe a ochrany dětí a mládeţe před škodlivými vlivy: metodická příručka Sdruţení Mladých ochránců přírody, Junák, Praha, 2004. Pavlok P., Organizace a právo, 2010.
- 136 -
KAPITOLA 18: PŘÍPRAVA A VEDENÍ TURISTICKÉ AKCE Zpracoval TOM 19029 Klub lesní moudrosti, Roudnice nad Labem, Jitka Floriánová 1.
Úvodní slovo
Pro zdárný průběh turistické akce, dosaţení vytyčených cílů a spokojenost všech zúčastněných je nutné podrobné naplánování a pečlivá příprava celé akce. Při přípravě je třeba vzít v úvahu hned několik faktorů, jistě se liší příprava jednodenní akce od vícedenních, stejně jako příprava akce pořádané vlastním oddílem od akcí pořádaných oddíly jinými a akce pořádaná výhradně pro děti od akce pro dospělé či pro všechny věkové kategorie. Vţdy je však třeba myslet na základní fakta, jako jsou plánovaná délka trasy, a to zejména vzhledem ke věku zúčastněných, pomůcky, které budou třeba, zajištění ubytování a zdravotnické péče, dopravní spojení, a to včetně alternativních variant, finance. Také musíme vědět, kolik vedoucích nebo případně vedoucích a instruktorů budeme potřebovat a máme-li je k dispozici. 2.
Propagace
Při přípravě kaţdé akce, kterou sami pořádáme, je třeba kromě všeho, co bude potřebné přímo v jejím vlastním průběhu, zajistit také její propagaci. Ať uţ se jedná o akci jakéhokoliv rozsahu, měla by se skupina, pro kterou akci pořádáme, dozvědět název akce, čas a místo konání, její cenu a poté podrobnější informace jako například potřebné vybavení, náročnost, kontakt na vedoucího akce. Pokud se jedná o akci interní, to jest pořádanou jen pro členy oddílu, stačí uvědomit právě je. V tomto případě lze vyuţít oddílového časopisu, internetových stránek oddílu nebo jen informačních letáků rozdaných na oddílové schůzce. Při propagaci akce pro širokou veřejnost pak lze vyuţít stejných způsobů, je ale třeba rozšířit je navíc o další cesty, jak veřejnost uvědomit. Pak můţeme napsat do místních novin, spolkového časopisu, případně také vylepit plakáty, rozdávat letáky, anebo vyhlásit informace v místním rozhlasu. Vţdy je třeba zváţit své moţnosti (zejména finanční náročnost kaţdého způsobu) a také se zamyslet, jak velká a rozšířená propagace bude zapotřebí. 3.
Trasa
Nyní se zaměříme na základní kámen turistické akce, to jest trasu a její cíl/e. Hned na úvod se musíme zamyslet, pro jakou věkovou kategorii je akce pořádána, a to nejen vzhledem k tomu, kolik kilometrů bude třeba urazit, ale také jak bude cesta náročná, jaké překáţky a převýšení bude nutné překonat a co všechno si účastníci budou muset sami nést. Také je třeba rozhodnout, zdali bude celá trasa absolvována v jednom dni, nebo bude-li rozvrţena do několika dní. V této fázi nám bude největším pomocníkem jistě mapa a také různé broţury či internetové stránky s popisem zajímavých turistických cílů. Od cesty nejsou ani bliţší informace o nich, jelikoţ je pak můţeme dále předkládat účastníkům akce. Stále je třeba mít na paměti výše zmíněné faktory, jako například a zároveň především věk účastníků a tedy jejich fyzická zdatnost. Kaţdou trasu musíme naplánovat se vším všudy, tedy i s dopravním spojením, budeme-li jej vyuţívat, alternativním dopravním spojením, potřebným vybavením, místy s moţností noclehu, místy s moţností zkrácení či dokonce ukončení trasy v případě potřeby. Je také na místě naplánovat alternativní cíle, zejména v průběhu vícedenních akcí se totiţ můţe stát, ţe při plánování původně stanovený cíl nebude pro nás dosaţitelný. Ať uţ z důvodů vyčerpanosti, špatného počasí, zavření objektu nebo jiných okolností. Při průběhu akce je zapotřebí mít neustále přehled o všech účastnících, o jejich aktuálním stavu a
137
potřebách. Pokud některý účastník není schopen pokračovat, musíme tuto skutečnost včas objektivně zhodnotit a dostupnými moţnými způsoby mu cestu ulehčit, nebo mu přímo jeho působení na akci ukončit. 4.
Pomŧcky
Dále je třeba zajistit všechny pomůcky. Zde uvaţme výbavu, kterou zajistí vedoucí akce pro všechny zúčastněné, také však to, co si kaţdý účastník vezme sám. Vedoucí musí vědět, jakou trasu bude chtít zdolat a co při tom bude potřebovat. Tedy mezi základní výbavu jistě patří mapy, buzoly, zdravotnické vybavení (viz dále) a další vybavení s přihlédnutím ke způsobu stravování (vařiče, ešusy), ke způsobu nocování (spacáky, karimatky, stany). Účastníkům pak dáváme na srozuměnou, co si mají vzít sami, co do skupinek či dvojic, co zajistí vedoucí a tedy se tím nemusí zabývat. Také účastníkům nabídneme půjčení vybavení, například stanů nebo vařičů, pokud si je mají sami nést, ale v oddílu jsou k dispozici. Do seznamu věcí pro účastníky patří také základní výčet oblečení, a to s ohledem na počasí a roční období a přihlédnutím k trase a moţnostem, například bude-li čas a příleţitost se osvěţit koupáním. Základní nezbytností jsou jistě kvalitní boty a nepromokavé oblečení. Je velice důleţité být v suchu, zejména pak je nutné mít v suchu nohy a také v suchu nocovat. Vţdy ale bereme v potaz délku trvání akce, na jednodenní akci jistě není potřeba tolik vybavení jako na akci delší, i kdyţ s ohledem na terén to nemusí platit stoprocentně. Vedoucí akce můţe také přibrat oddílovou kroniku a různé pomůcky pro ukrácení dlouhých chvílí a zejména večerů, je-li akce vícedenní. Tím jsou míněny pomůcky pro různé hry, společenské deskové hry a pomůcky pro doplňkové aktivity, kterými se jistě na takovýchto akcích budeme zabývat. Zde opět platí, ţe vedoucí musí mít o všem přehled, je třeba kontrolovat, mají-li všichni, zejména pak děti, vhodné, počasí a všem okolnostem přizpůsobené oblečení i obutí, jestli nocují bezpečně a zdraví nezávadně. Vedoucí by měl být schopen v případě nutnosti zasáhnout a pomoci. 5.
Ubytování
Pro akci vícedenní musíme zajistit ubytování pro účastníky. Při vybírání vhodné základny se nejdříve zamyslíme, bude-li akce putovní, nebo budeme-li vyráţet z jednoho místa na různé strany, k různým cílům. Jestliţe plánujeme akci putovní, je nejvhodnější vyuţít moţností ubytoven, kdy je ale vţdy zapotřebí předem zajistit místa pro všechny účastníky, nebo vlastních stanů, coţ dává jistě širší moţnosti ke změnám programu. Zároveň ale musíme sami zajistit přepravu stanů, ať uţ doprovodným vozidlem nebo vlastní silou, a zváţit, zda-li je vůbec v oblasti moţno stanovat. Pokud volíme ubytování na jednom místě po celou dobu trvání akce, můţeme při hledání vhodné základny vyuţít moţností spolkových chalup, různých přehledů moţností ubytování, nebo také internetového vyhledávání, ať uţ způsobem hledání zadaného hesla nebo vyuţitím specializovaných serverů, kde se po zadání vybraných parametrů zobrazí odpovídající objekty. Ubytování na jednom místě je také velmi dobré vzhledem k tomu, ţe účastníci nemusí kaţdý den s sebou nosit všechno vybavení, nýbrţ jen svačinu a základní potřeby. Také je výhodou, ţe můţeme téměř libovolně měnit program a volit cíle podle aktuálního stavu počasí a našich sil. Vše se ale odvíjí od věku a otrlosti účastníků, našich nároků na kvalitu ubytování a hygienického zařízení, zvoleného způsobu vaření a stravování, finančních moţností. Při ubytovávání musíme dbát základních poţadavků hygienických, kontrolovat, jak všichni nocují a dodrţovat pravidla stanovená jak námi samotnými, tak také ubytovacím řádem, s nímţ by měli být všichni obeznámeni.
138
6.
Zdravotnický dohled
Na kaţdou akci je důleţité zajistit zdravotnickou péči. Na ţádné akci by neměl chybět proškolený zdravotník. Na delší akci můţeme poprosit o pomoc zkušeného odborníka, například zdravotní sestru, jistě si ale vystačíme i se zdravotníkem, který podstoupil základní kurz. Také bychom vţdy měli mít k dispozici zdravotnické vybavení, od základního aţ po různé vymoţenosti, které by se mohly hodit a usnadnit nám práci. Rozsah vybavení naší lékárničky se odvíjí zejména od délky trvání akce. Například zatímco na oddílovou schůzku postačí vybavení základní, na akci většího rozsahu se jiţ vybavíme o poznání rozsáhleji. Ať uţ se však jedná o akci jakoukoliv, měli bychom mít představu o tom, jak bude vypadat ošetření, jak uskutečníme v případě potřeby přepravu do nemocnice a samozřejmě také, jak mezitím bude probíhat pokračování akce, to jest zabavení ostatních účastníků dalším nebo alternativním programem. Minimálně musíme mít zajištěn dozor nad zbylými účastníky. Účastníci by neměli mít ostych a rozhodně by měli hlásit kaţdé, i drobné poranění, podcenit se nesmí ani nevolnosti a bolesti. 7.
Doprava
Pokud se naše akce nekoná zrovna v místě sídla našeho oddílu, budeme muset také vzít v úvahu potřebu přepravit se na místo konání a zajistit ji. Zde je třeba nezapomenout na to, ţe během víkendů a prázdnin jsou veškeré dopravní spoje značně omezeny. Vţdy existuje moţnost volit dopravu vlastní, coţ se ale v mnoha případech jeví jako problémové. Zejména vzhledem k tomu, ţe akce můţe končit a začínat na různých místech, neekonomičnosti této moţnosti a faktu, ţe zejména pro děti a jejich rodiče je to jistá komplikace. Na druhou stranu se lze dohodnout a není-li vzdálenost příliš veliká, můţe jeden člověk vozit i několik dalších. Vezmou-li 3-4 vedoucí auta, poberou jiţ dohromady kolem deseti dětí i s jejich zavazadly. Není to sice příliš dobré řešení, jak uţ bylo výše uvedeno, nabízí nám však moţnost navštěvovat také cíle poněkud vzdálenější od základny, jelikoţ se k nim můţeme kdykoliv sami přiblíţit. Další moţností je autobusová doprava. Soukromé autobusy jsou velmi vhodné, jelikoţ nás naloţí a vyloţí, kde si sami vybereme, poberou všechny naše věci a vše se uskuteční v čase námi zvoleném, tedy nemusíme brát v potaz ţádné jízdní řády, coţ je zápor linkových autobusů, které navíc jezdí v době víkendů a prázdnin a do mnoha koutů jen velmi zřídkakdy. Nevýhodou soukromých autobusů je fakt, ţe zaplatíme za čtyři cesty nebo za čekací dobu, tedy finanční stránka věci. Pokud ale oddíl má moţnost mít autobus k dispozici po celou dobu trvání akce za výhodných podmínek, například jedná-li se o některého z vedoucích či blízkých přátel oddílu, je to velice výhodný způsob přepravování se. Velmi dobrým cestovním prostředkem je nakonec vlak, jehoţ jízdní řád je v době víkendů a prázdnin sice omezen, ne však nijak radikálně. Navíc se při vyuţití vhodných slev jeví jako finančně přijatelný, přičemţ platíme jen za to, co vlakem skutečně ujedeme. Vlak je také poměrně pohodlný, bez nutnosti sezení neustále na jednom místě, s moţností poţívat jídlo i pití a odchodu na toaletu bez obtěţování nebo ţádání kohokoliv, to je velké plus především při cestování s dětmi. Také se musíme zamyslet nad tím, budeme-li se na samotné akci, tedy po příjezdu na ni, pohybovat výhradně pěšky, nebo budeme-li vyuţívat autobusů, vlaků, či jiných prostředků. Pak musíme dopředu zváţit své moţnosti a potřebná spojení si dopředu vyhledat. Vţdy přitom počítejme s moţností nepředvídané události, ať uţ během naší cesty nebo mimo, která by nám plány zhatila, proto mějme v záloze alternativní řešení. Při vyuţití vytíţených spojů, jako například mezinárodních vlaků, můţe se velice vyplatit zakoupení místenek. V případě, ţe bychom se do vlaku nevešli, by totiţ chyby bylo jistě trpce litováno. Pokud vyuţíváme veřejné dopravy, musíme mít dohled nad všemi účastníky, dbát zvýšené pozornosti, a to nejen pokud přestupujeme a nechceme riskovat ztracení některého člena výpravy, ale také během kaţdé cesty, kdy nechceme být bráni jako nevychovaná tlupa, rušit a
139
obecně obtěţovat jiné cestující. Předpokládám-li, ţe vezeme více zavazadel, musím rovněţ podotknout, leč patrně zbytečně, ţe ani ta nesmí nikde překáţet ani leţet na sedačkách. 8.
Stravování
Ať uţ pořádáme akci jakéhokoliv rozsahu, vţdy nakonec dostaneme nejen my, ale především naši svěřenci a obecně účastníci, chuť k jídlu a potřebu pít. Na to je bezpodmínečné při přípravě akce téţ myslet. Vydáváme-li se jen na akci menší, tedy jednodenní, bude patrně stačit, aby si kaţdý účastník vzal s sebou z domova svačinu, případně je moţné naplánovat na vhodném místě přestávku pro opečení vuřtů či malé vaření (např. pytlíkové polévky) nebo zastávku v nějaké občerstvovně. Zejména při vysokých letních teplotách a větší zátěţi je nutné hlídat pitný reţim, a to zejména dětem, které mohou přísun tekutin poněkud zanedbávat. Proto je dobré mít u sebe více vody, neţ sám vedoucí spotřebuje, a také přehled o dostupných zdrojích pitné vody. To platí pro akce jakékoliv délky. Vypravujeme-li se na akci vícedenní, pak bude patrně třeba nad stravováním přemýšlet o poznání více. Pokud se rozhodneme nechat účastníky vařit samotné, značně jim tím zvyšujeme tíhu zavazadel, a to nejen o váhu jejich potenciální stravy, ale také o vařiče, palivo do nich, ešusy atp. V tomto případě je dobré alespoň určit skupinky, ve kterých se budou nosit věci jako například právě vařiče. Ešusy nejspíš budou potřebné i na řadě akcí, na kterých bude stravování zajištěno centrálně. Rozhodneme-li se tedy vařit centrálně, pak musíme zváţit, co se bude vařit, kdo to bude vařit, z čeho bude vařit a jak to vlastně udělá, to znamená zamyslet se, jaké jsou vlastně moţnosti vaření v místě, kam se vydáváme, jaké jsou moţnosti skladování potravin, jaké jídlo uvařit, aby se co nejvíce přibliţovalo vyváţené stravě. Dále pak musíme najít kuchaře anebo se dohodnout, který vedoucí či kombinace vedoucích zastane jeho funkci v jakých dnech a časech. Přitom je třeba dbát hygienických předpisů, a pokud není v místě zdroj pitné vody, zajistit její dostatek pro všechny. Vedoucí by měl dohlíţet anebo alespoň hrubě shlíţet, jestli všichni jeho svěřenci dostatečně pijí, coţ je nejdůleţitější a naprosto nezbytné na všech akcích, ať uţ je jejich délka jakákoliv, ale také jestli v dostatečné míře jedí, coţ je problém spíše vícedenních akcí, někdy s tím můţe být totiţ problém a my coby vedoucí nemůţeme své svěřence nechat konzumovat jen sladkosti z domova, k čemuţ mohou mít některé děti sklon při odloučení od domova a kuchyně, na kterou jsou zvyklí. Dětem je také třeba na větších akcích odebírat jídlo, které bylo zamýšleno jako svačina. Jednak aby se jim nekazilo v batozích, jednak také, abychom měli přehled o jejich denním příjmu potravy. 9.
Program
Kaţdou turistickou akci pořádáme prvotně s nějakým cílem, s nějakým záměrem, můţe to být poznání nového, soutěţení, pohled na krásné kraje, odpoutání se od města, naopak náhled na zajímavá města a místa... To si sice musíme předem rozmyslet, zároveň ale mějme na paměti, ţe vše předchozí lze vhodně zkombinovat a zařadit do jediné akce. Základní náplní bude vţdy jistě turistika, chození, putování, nikdy to ale nebude jen tak a pokaţdé budeme mít nějaký cíl, podle něj akci nazýváme, na akci zveme, na akci se vybavujeme, máme očekávání. Program bychom si měli promýšlet i do malých detailů, anebo mít alespoň hrubou představu o tom, co bychom kdy mohli dělat, kde bychom mohli a měli být, podle toho plánujeme dopravu, návštěvy různých míst, další program, volný čas. Při průběhu akce musíme hledět na čas a podle aktuálního stavu vzhledem k původním představám program měnit, přizpůsobovat. Nemusíme se snaţit za kaţdou cenu stihnout vše, důleţité je, aby vše probíhalo v příjemném duchu a bez stresu, stejně jako uţ jsme uvedli výše, i zde můţeme říci, ţe lze účastníky rozdělovat do skupinek, pokud všichni nezvládnou totéţ, a pro některé tak zvolit alternativní, volnější program. Pokud akci sami nepořádáme, nýbrţ se jen chceme
140
zúčastnit akce jiného oddílu či organizace, nemusíme se programem příliš zabývat, snad jen po čas, kdy organizátoři nic neplánují, tedy na čas osobního volna, je-li příliš dlouhý, nebo na večery, pokud neprobíhá ţádný společný program. Jak uţ bylo výše zmíněno, je vhodné akci dále zpestřovat. Zejména děti jistě uvítají uţ při samotném přesunu z místa na místo nějakou hru či hříčku. Můţe se jednat o úkoly, které připravil vedoucí, jeţ vyrazil o něco dříve a prošel tak před hlavní skupinou celou trasu nebo její část. Úkoly mohou být vymýšleny ještě před akcí, nebo aţ na místě podle aktuální situace a nápadů, nebo kombinací těchto. S ohledem na věk účastníků, místo, kde budeme a další faktory můţeme vyuţít široké škály moţností zadání úkolů, od hledání symbolů nebo při cestě ukrytých předmětů přes řešení znalostních a vědomostních úkolů aţ po aktivní sbírání, vyrábění atp. Vydáváme-li se na akci vícedenní, je také dobré připravit program na dobu, kdy se budeme zdrţovat na základně, ať uţ bude jakákoliv. Budeme-li se v tomto čase nějakým způsobem vzdělávat, zabývat se uvolněnějšími hříčkami pod střechou nebo u ohně, řešit hádanky, nebo připravíme-li bojovou hru, to záleţí především na denním zatíţení, tedy unavenosti a potřebě odpočívat, coţ se rozhodně nesmí zanedbat, opět především u dětí, které sami ještě nedokáţou tuto potřebu objektivně posoudit. Kaţdopádně dobrý vedoucí by měl mít připravený program pro kaţdou volnou chvíli a událost, zejména nepředvídanou, či schopnost tak bleskově učinit v takové situaci. Při kaţdé takové aktivitě, jakoţ i v průběhu celé akce, musíme mít stále na zřeteli bezpečnost svých svěřenců. Pokud nám terén není dostatečně znám, nebudeme se pouštět do ţádných riskantních akcí, jako například nočních bojových her. V ideálním případě si terén před kaţdou hrou ještě sami překontrolujeme, prohlédneme, zhodnotíme jeho vhodnost. U kaţdé hry bychom také měli přihlíţet individuálně, nebo alespoň skupinově k věku účastníků. U bojových her mohou být nějak zvýhodněni, u vědomostních soutěţí taktéţ. Při pochodových hrách a úkolech je vhodné nechat například menší děti jít více vpředu, aby měly větší šanci nalézt úkoly, zprávy, předměty. Zohlednění věku a někdy také pohlaví je také do jisté míry vhodné při vyhodnocování všech druhů soutěţí. U vědomostních soutěţí se jedná o dělení pouze věkové, naopak u soutěţí fyzických je jistě základní rozdělení na děvčata a chlapce, další pak věkové, zpravidla stačí několik kategorií, nemusí mít kaţdý ročník svoji. Nechávání všech společně velmi pravděpodobně povede k demotivaci těch, kteří jsou takřka bez šance na úspěch mezi ostatními, ''lepšími''. 10. Záznamy akce V dnešním světě počítačů...i kdyţ uţ počátek této věty zní jako velmi otřepaná fráze, má jistě něco do sebe. Kaţdý účastník, opět snad zejména dítě, po návratu z akce bude mít všechny záţitky a vzpomínky v nejţivější paměti, právě nyní bude vše vyprávět a bude chtít své posluchače do dění na akci co nejvíce vtáhnout. Pokud hned bude mít k dispozici CD s fotkami, bude to naprosto perfektní. Ideální je ještě jeden týden po akci, později uţ má ale kaţdý v hlavě spoustu jiných věcí a, i kdyţ si třeba rád zavzpomíná, za coţ by jistě kaţdý vedoucí byl rád, nadšení uţ nebude tak veliké. Je uţ snad pravidlem, ţe nejméně jeden fotograf se na akci nachází, sebrat fotky není tak veliký problém, zejména nocujeme-li v pevné základně, kde poslední večer je moţno kaţdému účastníkovi CD zhotovit. To samozřejmě vyţaduje vlastnictví přenosného PC, coţ můţe být někdy překáţkou. Dále můţeme účastníkům zhotovit DVD s filmem zaznamenávajícím průběh akce. To jiţ vyţaduje o něco vyšší znalost různých počítačových programů, není to však nemoţné, většina dnešních programů je navíc velice intuitivní. Zpravidla vedeme také oddílovou kroniku, do které můţeme vlepit několik fotek, které nějakým způsobem charakterizují proběhlou akci, připsat datum, místo, podpisy účastníků, třeba i krátkou zprávu. Taktéţ můţeme učinit také do médií, zpráva o akci spolu s fotografiemi obeznámí veřejnost s naší činností a do budoucna poslouţí jako reklama našemu oddílu, našim akcím. 141
11. Závěrem Ať uţ se rozhodneme pořádat jakoukoliv akci, nesmíme zapomenout na ţádnou z výše uvedených věcí, které jsou sice základní, rozhodně ale nejsou vše a nezaručují její úspěch. Nejvíc nakonec dělá přístup vedoucího a jeho osobní nadšení pro věc. I kdyţ bychom neměli přípravu akce zanedbávat, není se čeho obávat, některé její zde uvedené poloţky má zkušený vedoucí natolik v malíčku, ţe jejich realizace zabere sotva tak dlouhý čas, jako následná radost z probíhající akce.
PŘÍLOHA: LINKY BEZPEČÍ pro děti a mládeţ: Linka bezpečí Zaměření: pro děti a dospívající v obtíţné ţivotní situaci (mládeţ do 18 let a studenti do 26 let) Bezplatný telefon: 800 155 555 Provoz: NONSTOP E-mail:
[email protected] Web: http://www.linkabezpeci.cz Linka bezpečí Online E-mailová poradna E-mail:
[email protected] (odpovídáme do 3 pracovních dnů) Chat Linky bezpečí Kontakt: http://chat.linkabezpeci.cz/ Provoz: Po+Út+Čt+So: 15,00 - 17,00 a 19,00 – 21,00 hod. Internet Helpline Zaměření: poradna pro bezpečný internet (pomoc dětským obětem internetové kriminality) Bezplatný telefon: 800 155 555 Provoz: NONSTOP E-mail:
[email protected] Chat: http://chat.linkabezpeci.cz/ Web: http://www.internethelpline.cz Linka vzkaz domŧ Zaměření: pro děti a mládeţ na útěku či vyhozené Bezplatný telefon: 800 111 113 (dostupný z pevné sítě) Mobil: 724 727 777 (běţné tarify operátorů) Provoz: Po - Ne: 8,00 - 22,00 hod. E-mail:
[email protected] (odpovídáme do 3 pracovních dnů) Web: http://www.vzkazdomu.cz Rodičovská linka
142
Zaměření: rodinné a výchovné poradenství pro rodiče, prarodiče a ostatní členy rodiny, pedagogy Telefon: 840 111 234 Provoz: Po+St+Pá: 13,00 - 16,00 hod. Út+Čt: 16,00 - 19,00 hod. E-mail:
[email protected] Web: http://www.linkabezpeci.cz BRNO - Modrá linka Jihomoravský kraj, registrovaný poskytovatel sociálních sluţeb Centrum a linka důvěry pro děti a mládeţ, o.s. Zaměření: pro děti a mládeţ (téţ pro rodiče a blízké dětí a profese pracující s dětmi – učitelé, výchovní poradci, psychologové) Telefon: 549 24 10 10 Mobil: 608 90 24 10 Provoz: Po – Ne: 9,00 - 21,00 hod. audiochat Skype: skypename "modralinka" E-mail:
[email protected] Web: http://www.modralinka.cz/ Internetová linka E-mail:
[email protected]
143
