Tušivá rozpomnění Jezerní básníci Přeložil Václav Renč
Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný K vydání připravil Zdeněk Beran
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Translation © Václav Renč, 2010 Edition © Zdeněk Stříbrný & Zdeněk Beran, 2010 Texts © Zdeněk Beran, 2010 © Vojtěch Ripka – Jitro, 2010 ISBN 978-80-86985-10-7
Profesoru Zdeňku Stříbrnému, iniciátoru a původnímu editoru tohoto svazku, ve vší úctě a s přáním všeho dobrého.
OBSAH William Wordsworth Noční báseň Verše napsané za časného jara Kukačce Na Westminsterském mostě Londýnský sonet Toussaintu Zahajovateli Sám jako mráček nad úbočím Osamělá žnečka Věrnost Z „Preludia“ Óda: Náznaky nesmrtelna... Pln radosti, jak vítr nedočkavý Sněženka Když pyšným nadějím... Dodatečné pomyšlení
15 17 18 19 21 22 23 24 25 27 30 58 67 68 69 70
Samuel Taylor Coleridge Múze V dostavníku Růže Polibek Píseň o starém námořníku
71 73 74 75 76 77
Kublaj Chán aneb Vidění ve snu Francie: óda Slavík Ďáblovy nápady Láska Christabel Dárek na památku Sklíčenost: óda Nápis na vřesovou studánku Odpověď na otázku dítěte Dámě Epigram na mlčelivost jisté dámy Píseň Moderní kritikové Konání bez naděje
105 109 113 117 121 125 150 152 158 159 160 161 162 163 164
Robert Southey Večerní duha Nářky chudých Bitva u Blenheimu Sonet o huse Trpasličí skála Plynuly mé dny s mrtvými Perský ohlas
165 167 168 170 173 174 177 178
Korespondence mezi V. Renčem a Z. Stříbrným Jeden pohled na jezerní básníky Vysvětlivky a komentáře Ediční poznámka
179 197 221 227
William Wordsworth (1770–1850)
Noční báseň – Je nebe zastřeno souvislým mračnem hustě utkaným, těžkým a bledým, proběleným lunou, jež jeho rouškou matně prosvítá, kruh kalný, svrasklý, který cedí světlo tak nesmělé, že neprokreslí zem ani tím stínem věže, stromu, skal. Až posléz náhlý průsvit rozmarný zaskočí v dumách poutníka, jenž kráčí svou cestou sám a nevšímavý zrak jen k zemi klopí; vzhlédne – oblaka se roztrhla – i spatří nad hlavou lunu a všechnu slávu oblohy. Tam pluje černomodrým klenutím, za sebou stáda hvězd, jež, maličké, ostré a jasné, temnou propastí se řítí s ní: jak rychle klouzají, a nehasnou! – Strom větrem povívá, a ony mlčí; krouží bez hlesu v těch dálkách nezměrných. A vznosný strop, jejž bílé mraky klenou, mocné mraky, bez hlesu hloubí slavnou bezednost. A zas se pohled zavírá; a duch, až rozrušen tou slastí, kterou cítí a která zvolna sládne v jasný klid, se vznáší k snění nad závratnou scénou. (1798)
17
Verše napsané za časného jara Ptákům jsem v háji naslouchal v tom tklivém rozpoložení, kdy z jasných myšlenek čím dál smutnější pramení. Je krásným dílem tvůrčích sil i duše, jež mnou protéká; tím žalnější, co učinil zde člověk z člověka. Zimostráz vinul při zemi s prvosenkami husto stuh; a každý kvítek, zdá se mi, pil s blažeností vzduch. Hopsali ptáci poletavě: ač neznám ptačí cítění, byl každý pohyb jejich právě jak slastné zachvění. Vějíře snítek mladistvých se rozvíraly vánku vstříc; a já chtě nechtě cítil v nich jen radost a nic víc. Jestli ten pocit z nebe byl, chce-li tak vůle odvěká, je proč mít žal, co učinil zde člověk z člověka! (1798) 18
Kukačce Ty navrátilko! Nevíš, jak tvé kuku mate hlavy! Jsi, kukačko, ty vůbec pták, či jen hlas přeletavý? V trávě si ležím, naslouchám tvůj dvojný křik, jak tryská od stráně k stráni, sem a tam, hned z daleka, hned z blízka. Ač jen tak žvatláš dolinou, že v slunci květy hrají, mně přinášíš zvěst jedinou: o dobách snů a bájí. Buď vítáno, ty dítko jar! Stále tě vnímám tak: jsi nepostižitelný dar, hlas, tajemství, ne pták. Nejinak zněl mi v dětských snech tvůj zpěv; a místo tebe já vílu hledal po stromech, v křoví i v modru nebe. Já lesem, hájem celý den tě hledal do setmění: nadějí, láskou bylas jen; a touhou, k nespatření.
19
Dnes umím vleže držet stráž a v trávě naslouchat ti, tak dlouho naslouchat ti, až ten zlatý věk se vrátí. Ty blažená! Zem lidských cest svou písní měníš v jinou: zas pohádkovou říší jest, tvou pravou domovinou. (1802)
20
Na Westminsterském mostě Zde na zemi snad větší krásy není! I tupá duše minula by stěží ten velkolepý pohled přes nábřeží, když Město nese první sličnost denní jak roucho králů. Stojí v tichém snění paláce, chrámy, lodě, stovky věží vstříc obloze i polím; vše tak svěží v tom čistém vzduchu září k oslnění. Nemůže vrhat nádhernější svit slunce, když stoupá nad hory a doly, nikde jsem nepocítil hlubší klid! Tok řeky plyne v rytmu, jejž si volí. I domy, Bože! jak by ještě spaly. Mír v mocném srdci tom je dokonalý. (1802)
21
Londýnský sonet Příteli! Nevím už kam pohlédnout, čím utěšit se v trapném pomyšlení, že žijem jen pro vnější oslnění: groom, kuchař, krejčí nepustí nás z pout. Kdo neblýskají se jak říční proud na plném slunci, ti jsou vyděděni; tím lepší člověk, čím má lepší jmění; z přírody, z knih se těší už jen bloud. Hrabivost, loupež, hýření je ctnost, je modla, kterou kdekdo zbožňuje. Žít plně, myslit velce k smíchu je. Krása všech starých věcí spěje k pádu, s ní mír a bohabojná nevinnost i čistá zbožnost domácího řádu. (Září 1802)
22
Toussaintu Zahajovateli Toussainte, muži přenešťastný! Zdali ti v uších zní, jak oráč hvízdává, když táhne pluh, či hlava nespavá v hluchotě kobky na slámě se válí? Kdy, kde, ty vůdce, najdeš pokoj stálý? Leč neumírej! Pevná, laskavá ať tvoje tvář i v poutech zůstává! I když tě svrhl osud, který šálí, žij, těš se! Za sebou jsi nechal síly, jež porostou; i nebe, zem a vzduch a každý dech tě vzpomíná a sdílí tvé nadšení. Jsou spjaty v jeden kruh tvých přátel jásot, muka, spění k cíli, láska i vzdorující lidský duch. (1802)
23
Sám jako mráček nad úbočím Sám jako mráček nad úbočím jsem bloudil, až se nevolán objevil roztoulaným očím narcisů zlatožlutý lán, pod stromy na jezerním břehu ve vánku tančily svou něhu. Proudem, jak hvězdy dráhy mléčné, jež září, mžikají a mží, prostíraly se, nekonečné, po celé délce pobřeží: na statisíce v jednom pásu ve vánku tančily svou krásu. I do vln byl ten tanec přelit, květy však vlnily se víc. Nemoh se básník neveselit v plápolu křehkých tanečnic! Hledí a hledí – sotva tuší, co dá ten zázrak jeho duši. Teď často, když si v křesle hovím ve chvílích dum či prázdnoty, zaplanou před mým zrakem snovým, který je darem samoty; a srdce k radosti se vzkřísí a tančí, tančí za narcisy. (1804)
24
Osamělá žnečka Vidíš tu mladou pohořanku? Tak sama v polích zrajících, dře se a zpívá na svém lánku. Stůj, nebo přejdi tich! Sama žne, sama váže snopy a tesknou písní klasy kropí. Jen poslouchej, jak dolina tím zvukem všechna prolíná! Nezpíval nikdy slavík sladší po celodenní námaze poutníkům pouště, když se tlačí do stínů v oáze. Nesije lahodnější zvuky kukačka skrytá mezi buky do ticha moře v jarních dnech na opuštěných Hebridech. Poví mi někdo, co to zpívá? Snad sloky žalostné a v nich nešťastných lásek slova tklivá, ryk bitev pradávných? Či si jen skromným veršem stýská nad tím, co zná až příliš zblízka? Nějaký smutek, ztrátu, žal, jenž přijde, či už započal? Ať o čemkoli, zpívala si! A zpěv se zdál být bez konce.
25
